T r a mp o t y probačního služebníčka
KAPITOLA 13
Tenhle pondělek byl pro Alberta výjimečný. Dnes ho totiž měly čekat první osobní konzultace s jeho vlastními klienty. Byl nervózní jako prase. Celý víkend si hlasitě předříkával úvodní proslovy a odpovídal na všemožné potenciální dotazy pozvaných zlotřilců. Vlastní děti ho označily za blázna a Julča před ním dokonce utekla s pláčem, že se ho bojí –poprvé tak pocítil respekt od svých potomků.
Od rána už byl třikrát na záchodě, kde to dle výsledku už vypadalo, že se neúnavně pokouší močit zadkem. Bolelo ho břicho, hlava a potil se jako Michael Jackson na detektoru lži. Dokonce uvažoval, že se hodí marod a uteče z práce. Tohle všechno si pro sebe nazval jako „zdravá nervozita“. Příliš zdravě se ale necítil.
Jeho probační odblanění zařídil Mojmír Horáček, který dostal dvouletou podmínku za neplacení výživného. Menší, podsaditý a velmi bodrý zemědělec. Byl to jednoduchý případ, bez jakéhokoli rizika.
Tady prostě nešlo pochybit.
Jediný problémeček spočíval v tom, že Horáček nebyl jen jednoduchým případem, ale také jednoduchou osobou. Naučené fráze, jak začít hovor, se u tohoto pána míjely účinkem.
„Už jste někdy měl co dočinění s probační a mediační službou?“ začal Albert s připravenou otázkou, kdy znal dopředu z provedené lustrace zápornou odpověď klienta. Na to měl podle scénáře navázat vysvětlením, co se pod tímto nesrozumitelným názvem skrývá, proč si ho pozval a jaké povinnosti z toho pro oba plynou.
Jenže Horáček to celé zcela naboural svou reakcí s dětsky upřímným úsměvem.
„Co to je?“
„No to je tady, kde jste,“ reagoval Albert a začal být mírně nervózní.
Horáček opět nepospíchal s odpovědí. Hluboce se zamyslel a začal se rozhlížet po celé místnosti.
Když se mlčení začalo zdát neúnosné a Albert se chystal položit otázku znovu, klient konečně promluvil.
„Tož, já myslím, že tady jsem nikdá nebyl. A nebyl tady dřív konzum?“
Hned na první schůzce s klientem si tak mohl vyzkoušet flexibilitu, tolik potřebnou k téhle práci.
S Horáčkem stačilo mluvit jako se svým dítětem. Spíš s Markétkou, jak s Karlíkem, tam to bylo na podobné úrovni. Pak to šlo s Horáčkem bez problémů.
Stříbrným klientem se stal dvacetiletý klučina, který i přes venkovní šero vpochodoval do kanceláře v poněkud megalomanských brýlích. Jeho vlasy musely absorbovat tuny mazlavého gelu, aby v jakou-
koliv denní dobu měl zajištěn stoprocentní účes.
Zřejmě byl oháklý dle poslední módy a evidentně se považoval za dokonalého. Podle Alberta vypadal jako debil.
Jmenoval se Roman Kulerka, ale trval na tom, aby ho Albert oslovoval Kule. Albert chvíli zvažoval možná rizika a nakonec došel k závěru, že souhlasem s tímto oslovováním neztratí ani za mák ze své vážnosti. V myšlenkách si představil pomyslný graf své váženosti, na kterém se pohyboval na nule, takže níž klesnout nemohl.
I u Kuleho brzy vyplaval na povrch určitý nešvar. Jeho vyjadřovací schopnosti měly k dokonalosti daleko, zejména co se týče slovní zásoby. Za první půlhodinku pohovoru z něho dostal pouze jedno slovo, a to „super“. Za to ho použil možná až třicetkrát. Vkládal ho do Albertových vět a odpovídal jím na všechny vznesené otázky. Druhý klient a Albert opět zažíval úzkost.
Zlatým hřebem byl dotaz na Kuleho koníčky. Jak se ukázalo, byl posedlý rapem. Navzdory tomu, že prakticky nečetl a anglicky by se nedokázal ani představit, dokázal zpaměti odrapovat celé texty v angličtině s překvapivě bezchybnou výslovností, jak mu prý kdysi potvrdil jeden rodilý mluvčí. Kule se ani nenechal dlouho přemlouvat (vlastně se vůbec nenechal přemlouvat) a předvedl, co umí. Začal rychle chrlit pro Alberta málo srozumitelná slova. Svůj možná pětiminutový umělecký výkon doprová-
zel podivným a směšným mácháním rukou. Albert se musel několikrát vnitřně ubezpečit, že to neznamená výzvu k souboji, ani epileptický záchvat.
Nakonec sezení neproběhlo až tak špatně. Evidentně dokázal s klientem navázat potřebný kontakt, a dost možná i získal jeho důvěru. Došel k tomu tak z jejich rozloučení, kdy mu mladík před odchodem nabídl pravici. Albert překonal vnitřní odpor a chystal se k potřesení rukou. Kule však jeho ruku rychlým pohybem zachytil až u lokte, stiskl, poté udělal několik gest se vztyčenou rukou a vystrčenými různými prsty a rozloučil se.
„Jo! Pičo… promiňte… to jako nebylo na vás. Super!“
Albert nereagoval. Byl příliš zkoprnělý prvotní obavou, že ho ten pazneht chce skolit nějakým zápasnickým chvatem.
Jako třetí se dostavil Agnus Horváth, již zmíněný obnažovač. Byla to první dohledová schůzka a její průběh napravil Albertovo poněkud pošramocené ego z předchozí práce s klientelou.
Pan Horváth byl velmi milý a přátelsky vystupující reprezentant romské menšiny. Malý chlapík, který by evidentně ani kuřeti neublížil. Od první sekundy byl také směrem k Albertovi značně otevřený. Albert mu ještě ani nestačil vysvětlit, co uložený dohled znamená, a Horváth se hned začal kát za svou minulost.
„Pán major,“ oslovil Alberta, čímž si okamžitě získal jeho sympatie.
„Ať se na místě propadnu, já to nechtěl, to samo, a ono hned, já nevím proč.“
Se slzami v očích pak svá slova krapet zkonkretizoval.
„To všecko ten satan, kerej mě dycinky obloudí. Já nechcu, ale pak přijde satan, a já tam zase stojím s holým ptákem. Ale to už se nestane, přísahám na smrť svých dětí. Fakt, pán major!“
Albert podal staříkovi aktuálně velmi potřebnou krabičku s papírovými kapesníky.
Zatímco sledoval zajímavou barvu čehosi, co Horváth dostával z nosu, přemýšlel o jeho slovech. Konkrétně ho zaujaly dvě věci. Ze spisu věděl, že
Agnus Horváth je bezdětný. Marně se bránil myšlence, zda ono bezdětný nemůže znamenat, že ve skutečnosti je měl, ale už na ně kdysi přísahal v podobném duchu jako před chvílí, a taktéž to nedopadlo dle jeho představ.
Stejně tak věděl, že za příčinou jeho trablů nestojí satan, ani jiné okultní faktory, ale jen a pouze chlast. Ne že by Agnus požíval alkohol v míře nad rámec obvyklého průměru naší populace, jen mu k tomu byl nadělen určitý hendikepíček. Jakmile si krapet lokl, nejlépe rumíčka, ovládla ho nutkavá potřeba začít se obnažovat. K jeho smůle tak činil stále častěji na veřejnosti, až ho to dostihlo. U soudu mu spočítali opakované procházky v rouše Adamově po zámecké zahradě a nepomohla mu ani výpověď jedné poškozené důchodkyně, která ani po půl roce
nedokázala rozdýchat, že když šla kolem bytovky, nemohla přehlédnout rozpláclé Agnusovy koule na okně jeho bytu. Soud příliš neuvěřil obhajobě, že pouze věšel záclony a v bytě bylo nesnesitelné vedro, tudíž vysvléknutí všech svršků bylo pochopitelným jednáním. Na druhou stranu, soud také odmítl akceptovat důrazný požadavek zmíněné důchodkyně, že se v tomto případě jednalo o jasný pokus o znásilnění, a jen velmi odolné sklo zabránilo nejhoršímu. Agnus z toho vyšel s podmínkou s dohledem a nařízenou ambulantní protialkoholní a sexuologickou léčbou. Jako by nebyl už dostatečně potrestaný svým křestním jménem.
Z Albertova pohledu proběhla schůzka parádně. Z klienta vytáhl všechny potřebné informace, důrazně mu promluvil do duše, to znamená nechlastat a nestriptýzovat, a na závěr se domluvili na dalších krocích v rámci dohledu. Viděl před sebou uvědomělého a napraveného klienta. Prostě dobře odvedená práce!
Určitý uspokojivý až samolibý pocit vydržel téměř do konce pracovní doby. Respektive do zvonivého ječáku paní vrátné, jakožto reakce na pohled na nahého muže, který v totálně obnaženém stavu s dobrosrdečným úsměvem vstoupil do její kukaně. Prostřednictvím přivolané policie se pak Albert dozvěděl, že Agnus Horváth si během jejich setkání totálně vyšťavil nervy a potřeboval je rychle restartovat. Vedle v obchodě zakoupil láhev rumu a začal
popíjet. Postupně se cítil šťastnější a šťastnější, až se rozhodl podělit se se svými pocity s příjemnou paní na vrátnici. No a satan mu nařídil, aby při té příležitosti odložil spodní prádlo.
Asi hlavním poučením prvního dne bylo, že každý klient je samostatná a jedinečná entita, a bylo by sebevraždou chtít vést rozhovor podle přesně stanoveného scénáře. Nezbytným pracovním nástrojem je flexibilita a umět se přizpůsobit každému klientovi a jeho schopnostem. A věděl, že má čas se to naučit. Ostatně Jahodka se to nenaučila dodnes.
Albert tento den nemohl považovat za úspěšný. Ani ten další a ani následující dny. Začal pochybovat o své způsobilosti pracovat s tak specifickými lidmi, a to nejen s klienty, ale nakonec i spolupracovnicemi. Situace, na které musel reagovat, bývaly tak absurdní, že si mnohdy připadal, jako by jej sledovala skrytá kamera. A to si myslel, že nikdo nemůže být divnější, než je on sám.
Kolegyně byly taky mimoňky. Kuzda neustále z kanceláře vyřvávala nějaká sprostá slova. Albert se brzy naučil, že žádná z těchto vulgarit není cíleně směřována k jeho osobě, a tudíž není třeba běžet při zaslechnutí například slova šulin hned k šéfové do kanceláře a ptát se, jestli ho volala.
Jahodka se při prosbách o pomoc vesměs jen chichotala a vydávala nemístné poznámky, někdy až koketující. Před vážnějším narušením své intimní zóny proto raději prchal zpět do vlastní kanceláře.
Soklu vyhledávat nemusel. Ta si ho vyhledávala sama. K jeho smůle se tak však výhradně dělo způsobem, který Albert příliš neoceňoval. Pokaždé, když to nejméně čekal, na něho vybafla zpoza nějakého rohu či dveří. Vždy pak v tichosti odcházela s uspokojeným úsměvem, zatímco on odevzdaně kontroloval případný únik moči či hmotnějších exkrementů.
Přesto to byla právě ona, která mu pro tu chvíli dala nejlepší radu.
„Podívej,“ řekla mu u společného čekání na cvaknutí konvice s vařící vodou při přípravě kávy.
„Dám ti dvě rady. Musíš si uvědomit, že každý klient je absolutně jinačí. Nemá smysl jet přesně podle nějakých šablon a používat pro všechny stejné fráze a striktně se držet oficiálních metodik. Je to jako hraní rolí. Musíš improvizovat a umět se přizpůsobit podle toho, co na dotyčného platí.“
Albert zpozorněl.
„A abys to dokázal poznat, k tomu ti pomůže ta slíbená druhá rada. Nemá smysl být z těch magorů nervózní. Dělat si hlavu, jestli neřekneš nějakou blbost nebo podobně. Chodí sem v podstatě tři sorty lidí. Jednak ti, co z tebe mají strach, mají naivní představu, že máš pravomoc poslat je do kriminálu.
Ti jsou napjatí, aby sami něco nepodělali, jsou nesví z tebe. Druzí jsou taky sami ve stresu, protože to jsou v podstatě normální lidi, kteří něco podělali, často se za to stydí. Být rozhozený z nich, nemá absolutně žádný smysl.“
„No a co ta třetí skupina?“
Sokla se usmála. „To jsou nenapravitelná hovada, kterým seš úplně u prdele a budeš pro ně ten největší kretén, ať už řekneš cokoli. Má smysl se kvůli takovým nějak nervovat? Přemýšlej, Alberte!“
Albert ani moc dlouho přemýšlet nemusel. Tahle krátká řeč kolegyně způsobila, že přes nepříliš povedený den odcházel domů se spokojeným úsměvem. A je taky možné, že k tomu úsměvu pomohla i krátká zastávka v hospodě na dvě regenerační pivka.