mandarinka EVA VESELÁ
mandarinka
* * *
Fiktivní příběh novinářky Julie se odehrává v polovině devadesátých let z velké části v Chorvatsku. Přestože se novela nezabývá válečným obdobím, v zemi i v některých lidech bylo v té době ještě zakořeněné zlo. Bublalo jak v nevyzpytatelné sopce a mohlo kdykoli vytrysknout na povrch.
…Julie se snaží otevřít oči, aby se rozkoukala v neproniknutelné tmě. V hlavě jí hučí a celé tělo je v jednom ohni, jako by jí ani nepatřilo. Osahává si rukou nejdříve hlavu, pak sjede níže na krk, prsa a postupně na břicho, ruka jí zajede až ke kolenům a zpátky mezi nohy. I když je druhá ruka zatím nehybná, zdá se, že tělo drží pohromadě. Postupně rozeznává obrysy jakési almary, stolu, dvou židlí a u stropu snad malého zamřížovaného okna, odkud dopadá na hliněnou podlahu zlomek měsíčního paprsku. Pod jejím tělem přikrytým těžkou špinavou dekou je proležená páchnoucí matrace. Žena se snaží nehýbat. Každý pohyb jednotlivých částí těla jí způsobuje bolest. Dříve, než si začne uvědomovat, kde a proč se ve vlhkém sklepě nachází, opět upadá do milosrdného bezvědomí.
Do sklepa vešli tři muži, bratři Kuzmićové. Byli to vysocí Dalmatinci opálení jižním sluncem, zarostlé tváře ošlehané větrem a ruce samý mozol od těžké práce. Byli si podobní, ale ne očima. Zatímco mladší bratři je měli uhrančivě černé, nejstarší Josip zdědil po svých předcích velké modré oči. Vlasy i pleť měl světlejší. Svým vzezřením působil na lidi mile a přívětivě, to ty jeho oči… Opak byl však pravdou.
Žili se svými rodiči, prarodiči (a po několik generací) společně ve staré usedlosti vysoko v horách Biokovo. V bohem zapomenutém kraji, kde boj o přežití patřil ke každodennímu rituálu. Starší bratři měli již své rodiny, ženy z vedlejších vesnic, stejně chudých a zbídačených. Děti z hor měly do školy daleko, ale chodily do ní rády. Škola pro mnohé znamenala i vytržení z každodenní dřiny. Pokud se do ní vůbec při nepřízni počasí dostaly. Ostatně se stejně stala terčem útoku a výbuchy granátů ji téměř srovnaly se zemí…
* * *
veselá
…Rusovlasá Julča jako malá holka dost trpěla za své vlasy. Ve škole na ni děti pokřikovaly: „Zrzi, zrzi, co tě mrzí, ta zrzavá palice, ta tě mrzí nejvíce.“ Nechala se proto stříhat na kluka, aby nebyla tak nápadná. Teprve na střední jí dávali spolužáci najevo svůj obdiv – to, když se z ošklivého káčátka vyklubala docela pohledná kočka. To už si své zrzavé vlasy nechala růst bez jakýchkoliv omezení. Byly nespoutané, stejné jako jejich majitelka. Padaly jí z čela do očí a nic jim nezabránilo v jejich svobodě. Vždy, když se Julie skláněla nad klávesnicí při psaní reportáží, sloupků, rozhovorů nebo vymyšlených příběhů, si jednou rukou svoji hřívu odhazovala z očí. Kolegové ji často pozorovali při práci a smáli se jejím gestům. Ona pak udiveně vzhlédla od psaní, svázala kadeře do gumičky, shovívavě se usmála na kamarády a opět se ponořila do svého fantazijního světa. Ten měla Julie nejraději. Nudilo ji psát o běžných událostech, ambiciózních politicích či o hvězdách a hvězdičkách showbyznysu. Byla to holka do nepohody, více plnoštíhlá, než by si přála. Trochu s tím bojovala, ale výsledek byl vždy stejný. Něco shodila, ale vzápětí to nabrala zpět i s úroky. Dokud se však narvala do riflí, které si pořídila před pár lety, svoji postavu moc neřešila. Nakonec, proč taky? Mužům se líbila taková, jaká byla. Dokonce tolerovala i šéfovo tajné plácnutí do jejího plného pozadí vždy, když kolem ní prošel. Vůbec jí to nepohoršovalo, naopak, když jen tak prošel bez povšimnutí, věděla, že něco není v pořádku.
Mirek Prokop dostal na krk celou redakci poměrně prosperujícího plátku s triviálním názvem „Život“ a práce jej naprosto pohltila. Dokonce neúměrné zapálení pro magazín stálo i za rozpadem jeho manželství. Děti už byly na vysoké a manželka jeho neustálou nepřítomnost neunesla a našla si záskok, za kterým po čase i odešla. Čerstvý pětačtyřicátník
se po rozvodových peripetiích stal svobodným novinářem
stejně jako mnozí před ním i po něm. I tento „bonus“ přinášela profese. Ženy se mu líbily, Julie ho přitahovala svojí nespoutanou povahou. Připadala mu jako pouťový balónek, který musel držet pevně v rukou. Jakmile otevřel dlaň, balónek se mu vysmekl a vznesl se k obloze. Mezi mraky pak postupně ucházel nebo rovnou praskl a spadl zpátky na zem.
To jí pak byl vždy dobrý k pofoukání boulí z pádu z výšky. Jinak si ho ale k tělu moc nepouštěla.
Šéfredaktor Prokop se zastavil u Julie, která se zrovna chystala na svoji ranní kávu a první cigaretu. Tentokrát jeho ruka nepřistála na jejím zadku, ale objala ji kolem ramen.
„To není dobré,“ pomyslila si. „Copak na mě asi chystá?
Určitě mu nenaletím na nějaký mítink množících se politických stran, nebo mě chce zase poslat do nějakého zablešeného a smradlavého doupěte mezi squatery? Děkuju, nechci. To se raději hodím marod.“ Celá se naježila a už chtěla spustit, ať si tam pošle některého eléva. Ze zkušeností věděla, že nejlepší obrana je útok.
„Ty, Julie, ty přece máš nějaké předky v Jugoslávii, tuším, že dědu, ne? A pokud vím, několikrát jsi tam byla s rodiči na dovolené, a dokonce ses chlubila, že se tam dokážeš i domluvit s tou jejich chorvatštinou.“ Oslovil Julii šéfredaktor pražského magazínu s návrhem brzkého výletu do Chorvatska.
„Podívej se, moje milá, válka je tam u konce, naši lidé jsou hladoví po nejkrásnějším moři v Evropě, proto budou s nadšením vítat všechny informace o cestě do této země. Dříve se tam mohli vydat jen ti vyvolení, však to sama dobře víš. Dnes se tam může rozjet každý, ale lidé se ještě bojí, aby nenarazili na něco nečekaného, třeba na miny nebo něco podobného…
Ty se tam zkrátka rozjedeš, uděláš pár rozhovorů s místními obyvateli. Zjistíš, jak to tam funguje, jak je to s ubytováním,
v jakém stavu jsou silnice a pláže. Jestli je tam opravdu bezpečno a jak je tam draho. Zkrátka uděláš pravdivou reportáž o současném Chorvatsku a čtenáři nám za tyto informace utrhají ruce a skoupí celý náklad magazínu. Když se ti to podaří, můžeme to táhnout i déle na pokračování a určitě nebudeš litovat, vyplatí se ti to i finančně. Navíc si uděláš krásnou dovolenou za redakční prachy. Jo a počítám i s tvojí bohatou fotodokumentací, přidělím ti ten nejlepší foťák v redakci. Jsi šikovná ženská, třeba si nabereš materiál i pro svoji knihu, o které tolik básníš.“
„No dobře, nezní to špatně a musím přiznat, je to lákavá nabídka. Jak se tam ale dostanu?“
„Milá Julčo, mám pro tebe překvapení. Mrkni z okna na parkoviště. Vidíš tu novou bílou Felicii? Ta bude po celé dva týdny tvoje.“
„Tak to beru. Kdy mám odjet?“
„Teď končí prázdniny a tvoji kolegové se vrátí z dovolených zpátky do redakce, takže to vidím tak na konec září. Budeš mít čas na zpracování materiálu až do konce roku a pak to vypálíme do světa, aby si mohli naši čtenáři včas naplánovat svoji vysněnou dovolenou u Jadranu.“
Julii z prvotního nadšení však vzápětí vyvedla z míry vzpomínka na rodiče, kteří se právě ze zpáteční cesty od Jaderského moře již nevrátili. Bylo to před deseti lety poblíž Zadaru, když se vraceli z pohřbu dědy, posledního člena rodiny z chorvatské větve. Pravděpodobně po mikrospánku řidiče jejich auto sjelo ze silnice a skončilo po pádu na dně propasti. V ohořelých troskách vozu, které den, co den omýval mořský příliv, byla nalezena dvě těla. Tím se vlastně zaklapla kapitola celé její rodiny. Alespoň Julie si to tak v sobě uzavřela. Neměla sourozence ani jiné příbuzné, ani u nás, ani v bývalé Jugoslávii. Měla jen pár přátel a muže, se kterým
se před pár lety v dobrém rozešla. On chtěl děti, ale Julie si budovala slibnou kariéru v mediálním světě, takže zatím po potomcích netoužila. Nic ji tedy nesvazovalo a toho čile využíval její zaměstnavatel. Kam se nikomu za reportáží nechtělo, tam nasadili Julii Černou. A ona to vlastně i vítala... * * *
…Julie po týdnu více méně odpočinku, slunění a užívání si Jaderského moře a celkem nudných setkání s místními obyvateli, od nichž se toho příliš nedozvěděla, tančila jak o život a vůbec si neuvědomovala, že jde z náruče do náruče nadržených rybářů. Kruh se stále zužoval, až cítila jejich pot a alkoholový dech. Najednou se nemohla hnout, jak ji mezi sebou sevřeli. Několik rukou jí zajelo do výstřihu a doslova rozervalo košili, další se jí snažili dostat pod sukni. Ante vyskočil od stolu, až jej převrhl a rozlil nedopitou lahev vína. Třesk rozbitých sklenic a dutá rána od pádu stolu rozvášněné muže zaskočily a sevření povolilo. Toho Ante využil a vrazil mezi ně. Popadl Julii a doslova ji vyrval z jejich spárů.
Utíkal s ní úzkou uličkou mezi starými domky až k divoké kamenité pláži… * * *
…Julie se statečně brodila vodou a klopýtala o kameny, Ante šel první a ukazoval jí cestu. Po kilometrovém plahočení podél břehu naštěstí klidného moře došli ke staré polorozbořené rybářské chatrči. Ante si již byl jistý, že je chlapi nesledují. Ti už vychladli a raději se vrátili ke svým sklenicím.
„Co teď? Co mám dělat? Vůbec nevím, kde jsem a jak se dostanu zpátky do hotelu?“ Myšlenky se vystrašené Julii
honily hlavou. Nakonec souhlasila s Antem, že raději zůstanou do rána v boudě. Nebránila se, když jí mladý rybář pomohl vysvléci mokré šaty. Rozvěsil její svršky na starou židli a shodil ze sebe promočené kalhoty a triko. Byla teplá noc a měsíc zčásti osvětloval jedinou místnost ve staré chatě. Ante škrtl zapalovačem, aby se mohli pořádně rozhlédnout po svém mizerném útočišti. Unavená a vystrašená Julie se posadila na kupu sítí. Přitáhla si k tělu batoh, který Ante popadl z lavice, když utíkali z krčmy. Málem by přišla o drahý foťák, který jí půjčil na cestu Prokop.
„Neboj se, tady se ti nemůže nic stát. Několikrát jsem tu už přespal, když jsme se vraceli pozdě z moře.“
„Nebo, když jsi sem zatáhl svůj ‚úlovek‘,“ pomyslela si Julie. Muž, který si vedle ní přisedl na sítě, byl pro ni naprosto neznámý člověk. „Pravda, asi mě zachránil před nadrženou bandou, ale kdo ví. Třeba je to jeho taktika, jak se dostat snadno ke své kořisti.“
Najednou ucítila jeho drsné fousy na svém krku, jednou rukou jí odhrnul dlouhé zrzavé vlasy, aby se mohl dostat ústy až k jejímu ušnímu lalůčku. Pak ucítila i jeho druhou ruku, která jí hladila prsa. Julií projela vlna rozkoše a už neměla sílu zastavit jeho úmysly. Nebránila se, naopak sama mu nastavila ústa k polibkům a byla ochotná převzít iniciativu k bláznivému milování. Nevnímala pomalu se vtírající noční chlad ani pach rybiny z hromady sítí, na kterých se vášnivě oddávala muži, o kterého by ve své domovské kultuře nezavadila ani pohledem…
* * *
…Mírné pohupující se moře se během chvilky změnilo na tobogán. Julie vyběhla s ostatními na palubu a jen tak tak se
chytla zábradlí. Ruka jí však z něho sklouzla, upadla a doslova jela po zádech na opačnou stranu lodi. Zastavily jí až lana, do kterých se doslova zamotala. Nikdo si jí nevšímal, měli práci s člunem, aby ho udrželi správným směrem. Vyděšená
Julie se vyhrabala na všechny čtyři a dolezla k zábradlí, aby se pořádně přidržela. Vlny si dělaly s lodí, co chtěly, alespoň jí to tak připadalo. Jedna vlna stíhala druhou a loď se řítila dolů a vzápětí zase nahoru jak na horské dráze. Do toho se spustil liják. Julie byla v tu ránu celá mokrá. Sladká voda střídala slanou z vln, které omývaly palubu. Najednou pocítila silný tlak a pohyb v žaludku, sotva se stačila nahnout přes zábradlí, celá večeře byla v moři. A pak znovu a znovu. Pak už jen tupě zírala do vln a přála si být ve svém hotelovém pokoji. Člun se propadal do vln a zase vyplouval na jejich vrchol…
Moře se náhle utišilo a ona ho uviděla. Vedle lodi se vynořila velká hřbetní ploutev a pak i celý mořský predátor. Žralok plaval vedle lodi a zíral svým velkým okem na Julii. Ta se bála pohnout a jen litovala, že tu nemá svůj fotoaparát.
Byl to obrovský žralok, dlouhý dobré čtyři metry. Žralok se od trupu nehnul, a i on se nechal strhávat proudy vody. Pak se najednou potopil a bylo po podívané. Uslyšela křik z opačné strany lodi: „To je kus, pojďte sem všichni, toho musíte vidět!“
Žralok se vynořil na druhé straně, ukázal posádce své ostré zuby, jako by se jim vysmíval, a zmizel v hlubinách.
„Taková škoda, že jsi tam nebyla s námi. To byl kus, který se jen tak nevidí. Měla bys zážitek, po kterém tolik toužíš.“
Ante ji odvedl celou zmáčenou do podpalubí a překotně vyprávěl o žraloku, kterého před chvílí všichni kromě ní viděli plavat vedle lodi. Julie se jen ušklíbla, bylo jí špatně, mořská nemoc ji dostala. Neměla chuť se v tuto chvíli svěřovat se svými emocemi ze setkání s obří parybou.
Jak rychle se bouře přihnala, tak rychle zase odešla. Bylo to jako přichystané žraločí entrée. Rybáři byli tentokrát plni dojmů z dnešní plavby za bohatým úlovkem. Pomalu se vraceli z širého moře do přístavu a už se těšili, jak budou druhý den na trhu a v hospodě vyprávět, co zažili. Nedali si vymluvit, že jim Julie přinesla štěstí, a srdečně se s ní v přístavu rozloučili…