O FRANTIŠKOVI
A HANIČCE
Veselý chlapec a společník korunního prince František, se narodil na kouzelném místě. Prožil své dětství totiž v Posázaví. Pochází odsud „Pramen zdraví“.
František vyrůstal jenom s matkou a se svou sestrou, která byla starší. Otec od rodiny odešel pár let po narození dcery.
Jednoho dne se František šel projít k rybníku. Bylo krásné slunečné počasí. Okolo rybníka stály vysoké topoly, které tam před mnoha lety vysázel Františkův dědeček, který se také jmenoval František. Malý František se tentokrát po procházce u rybníka rozhodl navštívit svou starou babičku. Tam si společně povídali u kousku oříškové bábovky.
Stručně vám mohu říct, že František se brzy osamostatnil. Žil v domečku s dřevěnými okny a jabloní na dvoře od svých 18ti let a za svou maminkou a sestrou jezdil nebo ony přijížděly na návštěvu za ním. A tak se pomalu ale jistě blíží jeho osudové setkání s...
Dívkou zářivou jako kometa, která vyrostla na českotřebovském sídlišti. Díky složité situaci musela hodně rychle dospět. Byla vychovávána chůvou, která k ní měla mnohem lepší vztah než její matka. Otec Haničce totiž zemřel, když byla ještě velmi malá. Ha-
nička měla přesto velkou rodinu, několik sourozenců. Sestry Janu a Evu a bratra Jiřího.
Jednoho večera měla Hanička sen, že její panenka ožila. Jak ožila, přistoupil k ní král a dal jí voňavou růži. A další její hračky v tu ránu ožily, třeba červený kašpárek, který Haničce ve snu zazpíval, aby se přestala bát a šla si s nimi společně hrát. Když Hanička ve snu chtěla vstát a začít si společně s nimi hrát, vzbudila se a sen byl pryč.
Hančino dospívání: Stručně převyprávěno to bylo tak, že Hanička odešla z domova už v 17ti letech a od té doby studovala a pracovala všude možně. Žila u své starší sestry a s matkou se moc často nevídala. Až nastal čas osudového setkání s...
Františkem, který v tu dobu studoval a pracoval jako cukrář. Hanička studovala a pracovala jako prodavačka. Nyní již oba žili v Liberci. Bylo zrovna před Vánoci, když se oba dva procházeli po náměstí, kde se konaly Vánoční trhy. Františkovi tehdy bylo 20 a Haničce 19 let.
Svedla je dohromady náhoda. Nebo to byl osud? Kdoví. Jisté je, že od té doby, co se setkali na vánočním trhu, se přátelili a scházeli.
Po čase přátelství jim došlo, že je to něco víc. Že je to láska. Měsíce ubíhali a Františka napadlo, že bez Haničky už nechce být ani chviličku. A tak se to seběhlo, že se sestěhovali do malého bytu v jedné nádherné vesnici na severu Čech.
Haničce bylo 21 a Františkovi 22 let. Brzy se jim narodila dcerka, jménem Markétka. Toto jméno holčička dostala, protože dítě je
„malý velký“ poklad. Markétka byla jejich perlou. Jméno Markéta
totiž pochází ze staroindického „mandžárí“, což významově vykládáme jako perla.
Když bylo Markétce 5 dní a maminka si ji přivedla domů z porodnice, objevily se tu noc u ní v pokojíčku tři sudičky, které jí zvěstovaly toto: „Dívka tohoto jména prožije svůj život ve stálé službě druhým. Ačkoli bude velmi toužit po harmonii, v osobním životě většinou příliš šťastná nebude.“
Markétčině mamince Haničce, se tato věštba ukázala skrze sen a posmutněla. Od té doby měla obavy o štěstí své prvorozené dcery. Ale starosti o Markétku brzy převážily radosti o novorozenou holčičku. Když byly Markétce 2 roky, narodila se jí sestřička jménem
Bohdanka. Malá Markétka byla z miminka celá nadšená a zároveň nesvá. Byla v nové situaci, v nové roli. A to v roli starší sestřičky.
Bohdanka je nádherné jméno, doslovně znamená, že je dána Bohem nebo od Boha dána. Takže Bohdanka je boží dar, ale to snad každé děťatko. Stejně jako u Markétky, když bylo Bohdance 5 dní, přišly za ní tři sudičky a prorokovaly jí toto: „Dívce tohoto jména nebudou chybět vůdčí schopnosti. Někdy se bude chovat trochu nadřazeně, většinou si to ale rychle uvědomí. V lásce bude toužit najít někoho, kdo
dokáže porozumět tajemstvím ukrytým v temných zákoutích její
hluboké duše, jinak bude dost nešťastná. Možná zůstane raději sama.“
Mamince Haničce se toto proroctví zjevilo díky hlubokému snu.
A od té doby se snažila připravit Bohdance tu nejlepší budoucnost.
Zase toužila jen po štěstí svých dětí.
„Ale co tatínek František? Co je s ním?“ Inu, ten tvrdě praco-
val. Jednoho dne se mu naskytla možnost, pořídit malé Markétce domácího mazlíčka. A byl to křeček. Když ho táta přinesl domů,
Markétka byla celá šťastná a křečka pojmenovala Tomíček. Ten tu s rodinkou žil asi 2 roky.
Po letech strávených s prvním domácím mazlíčkem, Tomíček odešel a přišla nová dušička. Jedna lidská a jedna v podobě nového křečka, kterého Markétka pojmenovala Diny.
Markétka, které byly 4 roky a Bohdanka, které byly 2 roky, nyní měly další sestřičku, kterou tentokrát pojmenoval tatínek a dal jí jméno Anežka. František věřil v čistotu a upřímnost duše všech dětí a proto jejich třetí poklad pojmenoval křesťanským jménem.
Markétka, Bohdanka a křeček Diny trávili první dny s Anežkou pospolu. František a Hanička měli radost ze svých tří dětiček a řekli si, že jim pořídí dalšího mazlíčka jako člena rodiny a tím bylo morčátko Čertík, ale bez jeho kamaráda Bertíka mu v nové rodině bylo velmi smutno, nechtělo jíst a celé dny a noci probrečelo. Celá rodina se tedy dohodla na tom, že si dojedou i pro Bertíka. A spokojeně si všichni žili.
Tentokrát se sudičky dostavily až při oslavě Anežčina prvního měsíce. A vyvěštily jí toto: „Zde spí budoucí žena s velkou vnitřní silou, která dokáže ochránit svoji rodinu před jakýmkoli hromobitím. Ať už se jí přihodí v životě cokoli, vždycky se bude snažit být pozitivně naladěná. Její veselí bude nakažlivé, jakmile se někde objeví, ostatním se rozzáří tváře. To však není jediný důvod, proč bude
Anežka mezi lidmi oblíbená. Vždy bude pomáhat ostatním.“
Tentokrát vyslechl ve snu tuto věštbu tatínek František a zaradoval se nad ní. Život utíkal, děti rostly a František přece jen začal toužit i po synovi. Říkal si: „Jsem vděčný a šťastný za všechny svoje dcery, ale přeje jen bych byl rád, kdyby moje holčičky měly i malého
bratříčka.“ Čím dál častěji na to myslel. Možná byl i trochu smutný
z toho, že má tři dcery, ale žádného syna. Těch holek na něho v tu dobu bylo asi moc a tak se rozhodl, že pojede se svými přáteli na pánskou jízdu, tedy výlet, kde nejsou žádné ženy.
Hanička svolila s jeho plánem na víkend a řekla si, že je to vlastně vhodná příležitost k dívčímu výletu. František tedy odjel se svými kamarády a Hanička vyrazila se svými dcerami. Markétce tehdy bylo 6, Bohdance, 4 a Anežce 2 roky. Šly se nejprve projít do lesa, připravily si košík na piknik, posadily se na louce, vybalily deskovou hru a hrály. Byla to zábava. I František si víkend užil. S přáteli vyrazil na túru a poté do místního hostince. Po letech se všichni sešli a popovídali si. Všichni Františkovi kamarádi měli už svoje rodiny a děti. A František se zmínil: „Trochu vám závidím ty vaše kluky. Já mám tři dcery. Jsem tak šťastný za velkou rodinu, ale přesto, kdyby se mi tak poštěstilo, abychom měli syna.“ povzdychl si.
Bylo to asi sobecké přání, stejně nevhodné, jako touha po samých dcerách. Ale Haničce se to zatím plnilo, proč by se nemohlo projednou splnit Františkovo přání?
Měsíce plynuly a Hanička přivedla domů novou bytůstku. A hádejte… Zase dcera. Jménem Dorotka. Toto jméno má ten samý význam, co Bohdanka, boží dar.
František nebyl smutný ani zklamaný. Naopak, znova ho pohltila nekonečná radost z příchodu nového života. Věděl, že toto přání se nedá ovlivnit a na mužského potomka už nikdy nepomyslel.
Po společně prožitých dnech se v rodině objevil nový přírůstek.
Bylo to koťátko. Bohdanka ho pojmenovala Macek. Místo Čertíka a Bertíka, kteří už dávno odešli, měli nyní králíčka Kvída.
Markétce nyní bylo 7 let a brzy jí čekal první školní den, Bohdance bylo 5 a Anežce 3 roky. Malé Dorotce bylo teprve pár měsíců.
A znova se tu objevily sudičky a znova prorokovaly: „Zajímavá osobnost, která se ráda ujme velení. Pro život v lidské džungli bude výtečně vybavená, nebude jí chybět síla, odhodlání, vášeň, ale ani opatrnost, trpělivost či uvážlivost. V lásce bude značně vybíravá, stále bude čekat na toho pravého. Když nebude dlouho přicházet, může zpanikařit a vzít si první muže, kterého potká.“
V této věštbě, kterou tatínek uslyšel ve snu, bylo mnoho dobrého, ale i znepokojujícího. Rodiče si přáli uchránit své děti před nebezpečím osudu, který jim byl vyjeven. Ale tak to nejde. Jednoho dne dcery postupně odejdou z rodného hnízda a rodiče už nad nimi nebudou mít ochranou ruku ani kontrolu a vše si budou muset prožít a zažít samy. Možná i nějaké ty trable. Rodiče zesmutněli při téhle myšlence, že jednoho dne zůstanou sami bez svých milovaných dětí. Ale tyto smutné myšlenky je brzy opustily. Mezitím uteklo několik let. Nyní v domě žilo šest lidí společně s šesti zvířátky. Fenka Betynka, pejsek Drobek, kocouři Tečka, Béďa a Modroočko. Markétce bylo už 10 let, Bohdance 8, Anežce 6 a malé Dorotce 3 roky, když se u nich objevil toulavý kocour beze jména. A ten je tu s nimi dodnes.
Jejich příběh nekončí, život jde dál. František, Hanička, Markétka, Bohdanka, Anežka, Dorotka a jejich domácí zvířátka si tu dál krásně žijí pohromadě, vesele a užívají každého nového dne.
Někdy máme nesplnitelná přání, máme napsáno něco ve svých osudech, na naších životech se možná podílejí hvězdy a znamení, ve kterém jsme se narodili, ale myslím si, že náš život můžeme do jisté míry sami ovlivnit a prožít tak, jak se sami rozhodneme. Byla nám dána životní cesta, ze které několikrát možná sejdeme nebo ztratíme směr, někdy se krutému osudu vzepřeme a vyjde to. Snažme se pozitivně měnit to, co jde, alespoň v našich srdcích a to co změnit nejde, nás nesmí dlouho trápit. To je poselství této speciální úvodní pohádky.