Popy a zahrada
Lucie Kollnerová
ilustrace Barbora Dvořáková
Kapitola 9.
Popy a Šípková růže
Maxmilián byl od rána jako na trní. Po zahradě mu už několik dní pobíhala malá chytrá myš, kterou se snažil ulovit, ale stále bez úspěchu. Celou noc na ni číhal, ale potvůrka se mu znovu vyhnula. A tak si dnes špatnou náladu nesl s sebou, byl podrážděný, nevrlý, s ocasem naježeným. V kouzelné zahradě může taková myš nadělat pěknou paseku, a kdo by to pak musel řešit? No samozřejmě Maxmilián, ten „nejnešikovnější“ kocour v okolí. Aspoň tak si to sám pro sebe bručel.
Zamračeně si to mířil zahradou a ani si nevšiml, že malá Popy sotva stíhá jeho svižné tempo. Najednou se za ním ozval zoufalý výkřik: „Auuuu! Pusť mě! Co mě to drží?“
Maxmilián ztuhl, chlupy na zádech mu vstaly strachy. „Co když ji chytil ten zlý černokněžník, kterého hledáme?“ prolétlo mu hlavou. Rychle se otočil a několika dlouhými skoky se přiřítil k Popy. Ale to, co spatřil, ho zaskočilo. Chudák Popy byla celá zamotaná v trní, šaty potrhané a na nožičce se jí rýsovalo pár ošklivých škrábanců.
„Tohle se mi snad jen zdá!“ pomyslel si kocour, ale hned se pustil do vysvobozování. Nebylo to vůbec jednoduché. I jemu se ostré trny několikrát zaryly do tlapek. Když se konečně dostali ven, Popy s uplakanýma očima a slzičkami na krajíčku vzlykla: „A kdo jsi ty? Proč mi ubližuješ?“
Z trnitého keře se najednou ozval měkký uklidňující hlas: „Neboj se, maličká. Já ti nechtěla ublížit. Jsem Šípková růže a ty ses do mě zamotala, protože jsi tak rychle běžela za panem kocourem. Mám trny, abych se mohla šplhat za sluníčkem, ale nejsem zlá. Naopak! Jsem dokonce zdraví prospěšná.“
Popy přestala vzlykat a pomalu si začala prohlížet keř. Šípková růže byla opravdu krásná, její jemné bělorůžové květy zářily jako malé hvězdičky.
„Ty umíš taky léčit?“ zeptala se holčička zvědavě.
Růže se tajemně usmála a začala vyprávět: „Jsem keř, který může vyrůst až do výšky tří metrů. Jistě mě znáš z pohádky o Šípkové Růžence.
To já jsem obrostla celý zámek a chránila spící princeznu, dokud ji nepřišel zachránit statečný princ. Takže, dá se říct, že jsem taková pohádková hvězda!“ Růže se tiše zasmála a pokra-
čovala: „Ale nejsem jen krásná. Na podzim mi
dozrávají plody šípky. Jsou plné vitamínu C a pomáhají lidem být silní a zdraví, hlavně v zimě. Z šípků se dělá čaj, marmeláda, šťáva, dokonce i omáčka! Ty jsi nikdy nepila šípkový čaj?“
Popy se plácla do čela: „Ale ano! Už vím!“ Vybavila si, jak vždycky zachumlaná v dece s teploměrem pod paží pila šípkový čaj s medem, zatímco jí babička četla pohádku o Šípkové Růžence. Najednou se na růži už vůbec nezlobila. Vždyť ona za ty šrámy vlastně nemohla.
Za to Maxmilián cítil, jak ho nejen pálí šrám na tlapce, ale hryže i svědomí. „To je přece moje vina,“ uvědomil si, „kdybych nebyl takový mrzout, Popy by dávala větší pozor.“ Pomalu se přitulil k holčičce, jemně jí olízl slzičky z tváří a zašeptal: „Promiň.“
Popy se na něj podívala, pohladila ho po hebké srsti a s úsměvem řekla: „Já se na tebe nezlobím, Maxíku. Já tě mám ráda i s těmi tvými morousy.“ A oba se společně rozesmáli, zatímco Šípková růže se klidně pohupovala v jemném větříku.