ODKAZ RODU LABÍNŮ
První vodnický román
podle skutečných událostí
Nazítří ráno se všichni sešli u Kapky a vyrazili metrem na Roztyly, nastoupili do autobusu a uháněli směrem k Jindřichovu Hradci. Tam si našli místní spoj a v půl druhé již kráčeli ke Krvavému rybníku. Našli si vhodné místo k zaplutí pod hladinu, pod vodou se rozdělili na dvě skupiny a začali pátrat podél břehu po Rourově dlabině. Asi po dvaceti minutách ji našli, ale to už viděli, jak se otevírají dveře a vítá je starý, něco přes metr vysoký vodník: „Dobrý den, tak copak si přejete?“
Pozdrav opětovali, představili se a sdělili mu důvod své návštěvy, nato je kmet pozval dál. Kapka, Žlábek a Dobromil se sice museli trochu přikrčit, ale jinak se tam celkem pohodlně vešli. Posadili se, kam to šlo. Děda jim nabídl zelené pivo, uzeného sumce a začali vyprávět celý příběh. Ta část o únosu Flaxy starce velmi rozrušila. Nicméně je nechal domluvit a chvíli se zamyslel, než rozhýbal rty: „To s tvým tatínkem mě mrzí, Dobromile, a myslím, že s tím Vrankou budete mít pravdu. Už tenkrát využíval lektvaru, kterej pravděpodobně máte u sebe.“
Souhlasně přikývli.
„Chodil běžně mezi lidi,“ pokračoval, Roura, „dokonce se s některejma stýkal docela často. Já sem ten nápoj taky užíval, ale držel sem se zpátky, jinak musím uznat, že ten delší pobyt na souši, než bylo obvyklý, byl opojně osvobozující. Nemáš taky takovej pocit, Dobromile?“
A Dobromil jen mlčky souhlasil.
„Pane Rouro, …promiňte neznám vaše druhý méno,“ zablekotal Šeromil.
„Já jsem Roura Kvásek,“ představil se děda, „Na co ste se chtěl zeptat?“
Šeromil pokračoval: „Pane Kvásku, jak ste se ocit ve Štětí? Je to přeci jen daleko od vašeho rodnýho rybníka.“
Starý Roura se nejprve zahleděl do stropu, kde zřejmě nalezl konec provázku, kterým pak začal odvíjet svůj příběh: „To víte,
byl sem mladej a celej dychtivej poznat taky jiný vodní hladiny, než ten můj rodnej „Krvák“ a jeho okolí. Tenkrát se o náš rybník staral můj otec s matkou, a děda s babičkou byli taky ještě v plný síle. Takže sem se jednoho dne se všema rozloučil a vyrazil do světa. Nejdřív sem nevěděl, jakým směrem bych měl vyrazit, jen z vyprávění sem znal tragickej osud rodu Labínů, a protože se o nich vyprávěly legendy, rozhodl sem se podívat do míst, kde žili. Vyrazil sem, tak jak sem byl. Měl sem na sobě jen hastrmanský voblečení, a když máte jenom to, nepotřebujete ani povoz. Dobře víte, že na cestování stačí naše blány mezi prsty a krátkodobá schopnost přeměny v jinýho vodního tvora nebo člověka. Čehož jsem často využíval, když sem se vydal přes rybníky a říčky do Českejch Budějovic k Vltavě. Cestou sem potkal hodně vodníků, který mě u sebe nechali přenocovat a dali mi i najíst. Je výhodou, že my hastrmani sme jako jedna velká rodina, nikde nemáte pocit, že ste cizí. Všude mě přijali s otevřenou náručí a při pití zelenýho piva si povídali o tom, co je kde novýho. A když se mi tam líbilo, zdržel sem se několik dní a vždycky pomáhal, s čím se dalo, tu s rybama, tu s rostlinama, zkrátka, co bylo třeba. Zaplul sem do zmíněný Vltavy a nabral směr k soutoku, kde měli Labíni sídlo. Cesta řekou probíhala příjemně. Poznal jsem spoustu vodnickejch rodin, který se staraly o svoji část řeky. Někde sem se pár dní zdržel, někde sem zůstal jen přes noc. Občas sem taky vyrazil mezi lidi, abych, alespoň trochu, poznal, jak žijou. Ale cíl cesty sem nezměnil. Moje putování mi taky pomohlo trochu rozšířit povědomí o Labínech, především pak jedna zastávka způsobila, že sem pozdějc našel Vranku. Pomohla mi k tomu rodina Blatouchů z Červený. To je vesnice, která už neexistuje, nacházela se v místech, kde je dneska Orlická přehrada. Jednou večer sme se sešli u piva a přišla řeč na rod Labínů.“
Chvíli se odmlčel a pak, začal vyprávět, jakoby ten večer, který se odehrál před dávnými lety, právě nyní prožíval:
„Dneska sem tak unavenej, že bych potřeboval nějakej povzbuzující nápoj,“ začal mladej Blatouch, zvanej Proutek.
„Prosim tě, ty seš unavenej furt,“ opáčil jeho otec, „Kdybys porád nelítal za tou břehulí z Podskalí, tak bys měl sil dost. A stejně, nejsme žádný Labíni, abysme uměli nějakej podobnej lektvar připravit.“
„Vy víte něco o Labínech?“ zpozorněl jsem.
„No, nic moc,“ začal starej, „Před ňákou dobou sem potkal Kotvu vod Hladný, ten, co byl v učení v Liběchově a ten mi povidal vo ňákym vodníkovi, co je celej žhavej do pátrání po těch jejich receptech. Porád se prej vyptával, kde by moh najít ňáký zmínky vo jejich rodu, že prej se tím dlouhý roky zabejvá, a že má ohromný výsledky, ale víc Kotva nevěděl, jen, že bydlí ve Štětí. My bysme spíš potřebovali ňákej lektvar pro našeho dědka. Už má tu hlavu děravou jak řičici a furt ho někde hledáme. Jednou nám ho musela připlavit až jedna rodina vod Písku. Dědek tam k nim prej celej vyčerpanej připlaval a šel si rovnou lehnout. Koukali na něj jak u vytržení, ale nezbejvalo jim nic jinýho, než ho nechat u nich přespat a druhej den, když se dědkovi rozsvítilo, což bylo po ránu vždycky, když se mu uvolnil tlak v těle, řek jim vodkud je, a voni byli tak hodný, že nám ho přivezli až sem. My sme jim za to dali nový povlečení, protože sme moc dobře věděli, jak to jejich asi muselo vypadat, když se dědkovi po ránu rozsvítilo, voni jen skromně poděkovali, že to nemuselo bejt a v tichosti vodpluli. Na co ses to vlastně ptal?“
„Jestli nevíte něco vo Labínech?“ zopakoval sem otázku, i když sem si nebyl jistej, jestli se něco dozvim.
„Jo vo Labínech?“ drbal se ve vlasech Proutkův otec, „Jen takový ty řeči, co se povídaj, jinak nic. Zkus toho Kotvu.“
„To je všechno, co mi tenkrát řek,“ vrátil se Roura zpět do přítomnosti, „Když sem, ale zaplul do Hladný za Kotvou, nedověděl sem se nic novýho, než co mi pověděl Blatouch, ale přesto sem se vydal k soutoku.
Asi po půl roce, co sem vopustil rodnej rybník, sem dorazil k původnímu sídlu Labínů. Už z dálky vypadalo vopuštěný a zblízka se mi to jen potvrdilo. I tak sem prozkoumal, na naše poměry, velký stavení. Nic sem tam ale neobjevil a vyrazil do Štětí, abych zjistil víc vo tom vodníkovi, vo kterým sem se dozvěděl vod starýho Blatoucha. Cestou sem se zastavil v Liběchově, kde sem poznal rodinu Povodných a zeptal se na jejich učedníka Kotvu, kterej byl u nich v učení. Pamatovali si na něj, ale nic víc zajímavýho z nich nevypadlo. Ještě sem se jich zeptal na Labíny a údajnýho vodníka, co pátrá po jejich historii. Řekli mi jen, že tam kdysi byl, ale byl prej takovej nepříjemnej a rychle ho vypakovali. Asi furt bydlí ve Štětí, párkrát ho prej viděli proplouvat kolem jejich dlabiny. Dál sem tedy pokračoval do Štětí. Těsně před městem sem u levýho břehu uviděl dlabinu, zabušil sem na dveře a po chvíli mi otevřel vodník. Byl o dost větší než já, koukal na mě podezíravě a ptal se, co tam chci. Řek sem mu, že mě zajímá historie Labínů, a jestli o nich něco neví. Chvíli váhal a pak mě trochu neochotně pustil dál. Nejdřív mi povídal takový obecný kecy vo tom, co víceméně každej znal. Tak sem na něj nenaléhal. Zbytek dne sme jen tak klábosili. Ať tak, či onak, nechal mě u sebe přespat a druhej den mi nabídnul, jestli bych mu nechtěl s něčím píchnout. Buď se mu to rozleželo v hlavě nebo potřeboval pomocníka. Řek sem mu tedy, že jo. Hned nato, sme vyrazili k sídlu Labínů. Cestou se mě zeptal, jak se vůbec menuju, řek sem, že Roura a von, že se menuje Vranka. Vpluli sme dovnitř a tam jsme přendavali věci z jednoho místa na druhý. Vůbec sem nevěděl, co dělám, ale vypadalo
to, že von v tom má jasno. Jediný, co bylo jasný mě, bylo to, že po něčem usilovně pátral. Dělali sme to důkladně, a proto sme tam byli každej den. Někdy v tý době sem vobjevil skrýš, vo který sem Vrankovi nic neřek, jen tvýmu tátovi,“ a kouknul se na Dobromila, „Když sem jí bez vědomí Vranky prouzkoumal, našel sem tam stejný prd jako jinde. Asi po měsíci, když sme prohledali každej kout, sme toho nechali. Říkal, že to tady není. Když sem se zeptal co, odpověděl, že by mi to těžko vysvětloval.
„Možná mi to časem řekne,“ pomyslel sem si. Pak jsme pátrali v širokým vokolí, i když sem nevěděl po čem, zvědavost mi nedala a jen sem mu trpělivě pomáhal. Při pátrání sme chodili i mezi lidi, tam sem zjistil, že už se s některejma i zná. Nikdy sem nebyl u toho, když s někým mluvil, byl sem mu dobrej jen k tomu, abych nosil ryby kvůli prodeji. Pak mě vždycky poslal zpátky a sám se vrátil až za několik hodin. To mi bylo divný. Říkal sem si, že když u něj vydržím dostatečně dlouho, určitě se mi pochlubí. Po čase sme se sice nijak nezblížili, ale zdálo se, že si na mě aspoň zvyk. Občas mi to připadalo, jako že ani neví o mý přítomnosti. Pořád byl zamyšlenej a někdy si něco mumlal pro sebe. Dlabina, ve který sme žili, byla docela velká. Měla pět místností, ale jen do čtyřech sem měl přístup. Jedna byla furt zamčená, a když tam byl, tak se zamykal. Čím dýl to trvalo, tím víc sem si myslel, že zvědavostí prasknu, tak sem se ho jednou zeptal: „Můžeš mi, už konečně říct, po čem to vlastně pátráme?“
„Přece po historii rodu Labínů,“ řek vyhejbavě.
„To mi z toho, co sme do teď dělali, není vůbec jasný,“ trochu naštvaně sem vodseknul.
Vranka, se na mě kouknul a nakonec povídal: „Vydržel si u mě dost dlouho, takže to vypadá, že tě ten rod vopravdu zajímá. Co si myslíš o jejich lektvarech, který vyráběli?“
Trochu zaskočenej otázkou, sem vyblekotal: „Říká se, že vlastnili spousty receptů, který měly skvělý, až zázračný účinky. Jasně, že ten nejznámější je ten, co je nakonec vyhladil, ale určitě měli spoustu jinejch, který byly užitečný a bezpečný, jenže všechny prej zničili“.
„No, tak všechny, určitě ne. Mám tu jeden, kterej sem získal. Už sem ho mockrát vyzkoušel a dobrý.“
Spadla mi brada překvapením.
„Co je to za recept?“ neudržel sem se.
Chvíli na mě koukal, pak šel do tý místnosti, odemknul, hned byl zpátky, zase zamknul a ukazoval mi nějakej pergamen: „To je návod na výrobu nápoje, kterej, když vypiješ, můžeš bejt mezi lidma asi tak dva dny bez problémů, a když ho budeš pít každý dva dny, můžeš mezi nima bejt, jak dlouho budeš chtít.“
Chvíli si užíval mýho vyjevenýho výrazu a pak pokračoval: „Jestli mi nevěříš, tak to zkus. Napijeme se oba a půjdeme ven, tam poznáš, jestli tě do dvou hodin přepadne únava a budeš nucenej vrátit se zpátky. Já ti řikám, že ne. Napij se a uvidíš.“
Chvíli sem váhal, ale když sem viděl, že se Vranka, napil jako první, vzal sem vod něj lahvičku a napil se taky.
„Nic se neděje,“ povídám zklamaně.
Vranka se rozchechtal: „A to si myslíš, že tě přepadne nějaký svrbění nebo co? To se vůbec nijak neprojevuje. Poď, pudeme ven“.
Při odchodu ještě ukázal na malou sádku: „Vem sebou nějaký ryby, ať seš užitečnej“.
Přendal sem ryby do koše a vyrazili sme. Šli sme k jeho známejm, prodali sme jim ryby a vyrazili do města. Chvíli sme se jen tak courali, pak sme zašli do hospody, kde sem poprvý pil pivo vyrobený lidma. Bylo sice jiný, ale taky dobrý. Byl sem
tak zpitomnělej z toho, co sem se před chvílí dozvěděl, že sem úplně zapomněl na čas. Byli sme venku už víc, jak čtyři hodiny a vůbec sem nepociťoval známky únavy, byla to nádhera. Pak sme z hospody vypadli a šli do nedalekýho lesa, kde sme si sedli u stromu a Vranka se mě zeptal: „Tak co, jak se ti to líbí? Seš unavenej?“
„Vůbec ne, je to skvělý,“ rozplýval sem se nadšením.
„Dobře mě poslouchej,“ ztišil hlas a rozhlížel se kolem, jestli tam nikdo není, „nikomu to za žádnou cenu nesmíš říct. Musíme dál pátrat a najít další recepty. Když existuje jeden, sem přesvědčenej, že se jich muselo dochovat víc.“
„Proč, vždyť by to bylo pro celý vodnictvo požehnání?“ nechápal sem.
„Protože ještě nenastal čas. Kdyby se to doneslo lidem, tak by nás roznesli na kopytech. Cejtili by se vohrožený. Vůbec vo nás nevědí a mysleli by si, že sme nějaký příšery. Nemaj vůbec tušení, jak sme pro ně důležitý. Nevěděj, že by bez nás nepřežili. Přitom my bez nich jo. To se musí jednou změnit, ale ne dřív, než budeme mít víc podobnejch lektvarů. Musíme mít něco, čím se proti nim budeme moct bránit. Chápeš to?“
Přikývnul sem, ale přesvědčenej sem vo tom nebyl. Pak sme se vrátili domů. Ten večer sme spolu už nepromluvili.
Dál sme pátrali, kde to šlo, ale nic novýho sme nevobjevili. Po několika měsících sme zase prodali ryby a šli do hospody. Tentokrát sem si dal k pivu i svý první suchozemský jídlo, už si nepamatuju, jak se menovalo, jen vím, že si Vranka nasypal na jídlo trochu koření. Já blbec sem se ho zeptal, co to je.
„To je sůl, tu znáš, ale tohle je lepší,“ a ukázal na druhou kořenku, ve který bylo nějaký šedočerný koření, „toho si dej hodně, je to skvělý.“
Byl sem nadšenej, že mám první lidský jídlo a vůbec mi nedošlo, že si ze mě Vranka utahuje. Nasypal sem tam snad půlku
kořenky, zamíchal a začal jíst. Nejdřív to bylo v pohodě, ale pak to začalo, měl sem pocit, že sem sežral vostrý hřebíky. Bylo to příšerný, vylít sem z hospody a za několik vteřin sem byl v řece. Tam se mi snad střeva narovnaly do přímky a vylítlo z nich něco nepopsatelnýho. Jak to unášel proud, viděl sem, jak se kolem toho voda tetelí a ryby si vod toho udržujou bezpečnou vzdálenost. Nejdřív sem myslel, že mě Vranka votrávil, ale po chvíli se objevil vedle mě a příšerně se mi smál: „Tak co, jak ti chutnalo? To byl pepř. Má to říz, co?“
„To není možný, jak to můžou jíst?“ snažil sem se vzpamatovat a pro jistotu sem si zkontroloval, jestli mě nějaká část těla přeci jen neopustila. Když první šok pominul a zběžná kontrola nevodhalila chybějící orgány, začal sem se taky smát.
Jakmile sem se uklidnil, vrátili sme se na břeh a šli sme se projít do lesa, kde sme diskutovali vo Labínech, když v tom se Vranka, zastavil, upřeně se na mě podíval a řek: „Znovu ti zdůrazňuju, nikdy nesmíš nikomu vyzradit naše tajemství. Musíme mít nad lidma navrch. Jakmile by se o nás dozvěděli, byl by to začátek našeho konce“.
„Já bych to tak černě neviděl,“ snažil sem se odporovat „Vždyť nemůžou bejt tak špatný, jak tvrdíš, nehledě na to, že můžeme mezi nima žít, aniž by vo tom věděli.“
Vranka celej zbrunátněl: „Ty si blbej, jak daleko doplaveš! Já věděl, že sem ti vo tom nápoji neměl nic řikat. Nevíš vo lidech nic, seš zabedněnej, jako vostatně celý vodnický plemeno. Všichni se jen pachtěj s rybama, kytkama, pískem, hlínou, kamením a co já vím s čím ještě. Hlavně bejt nějak užitečný, že jo? Tak to teda ne! Až vobjevím další recepty, pak teprve lidi uviděj, jak sme my vodníci silný a co všechno dokážem!
Budou se před náma klepat strachy!“
Pak se najednou zarazil a zřejmě si uvědomil, že se nechal moc unýst.
Teprve tehdy sem poznal skutečnou Vrankovu náturu. To mě tak vyděsilo, že sem se okamžitě sebral a běžel zpátky do dlabiny. Vranka hned za mnou. Vlít sem dovnitř a on po chvíli taky. Zabouch dveře a hulákal: „Co chceš dělat? Snad nechceš utýct. To ti nedovolim!“
Odemknul tu svoji místnost a vzápětí se vrátil s velkým kladivem. Poznal sem, že je zle. Jenže von si neuvědomil, že sem menší a mnohem mrštnější. Zaskočilo ho, že sem se nedal hned na útěk, ale proklouz sem do tý jeho místnosti, v rychlosti sem sebral ze stolu recept vod Labínů, kterýho sem si všim, von za mnou, ale to už sem proplul pod stolem a rychle plaval ven. Vranka, mě sice pronásledoval, ale v tom rozčilení si neuvědomil, že drží kladivo, který ho zpomaluje, zahodil ho a zkusil mě pronásledovat, jenže po pár metrech zjistil nevýhodu velkýho vzrůstu a z toho vyplývající horší hbitosti, než sem měl já, a taky jsem byl o dost mladší než von. Vrátil se tedy pro povoz poháněnej štikama. Díky tomu sem ale získal dostatečnej náskok, abych se moh nepozorovaně přiblížit ke dnu a schovat se v hustým porostu. Lehnul sem si na záda a ani se nehnul. Za chvíli sem nad sebou uviděl jeho spřežení, jak uhání proti proudu Labe směrem na Liběchov. Co Vranka nevěděl, bylo to, že sem, při útěku z jeho místnosti, kromě receptu, sebral ze země lahvičku s lektvarem, která při tý potyčce spadla na zem, takže když nade mnou proplul a byl už z dohledu, kopnul sem do sebe celej obsah, rychle připlaval ke břehu a byl sem v cuku letu venku, tam sem se schoval v houštině, kde sem se klepal strachy až do tmy. Pozdě v noci sem se vydal na cestu do Mělníka k soutoku. Věděl sem, že to stihnu, jen sem musel jít dál vod řeky, aby mě náhodou nezahlíd. Cestou sem si představoval, jak bude zuřit, až si všimne, že přišel vo ten akvalist. Vltavou sem se vydal zpátky domů, do mýho milovanýho Krvavýho rybníka. Někde u Vraňan mě ale napadlo, že by
asi nebylo dobrý se vracet domů. Co kdyby mě tam Vranka hledal? Pak sem si uvědomil, že sem mu vlastně nikdy neřek, alespoň pokud sem si pamatoval, vodkud pocházím. Ale i tak sem si to rozmyslel a rozhod se, že se ještě podívám do jinejch vod. Proplul sem celou Prahou a u Modřan zaplul do Berounky. Pořád sem jen plaval. Čím dál vod něj budu, tím to bude bezpečnější a tak sem se poprvé zastavil až v Dobřichovicích. Tam sem poznal rodinu Hlavatkových. Zdržel sem se u nich asi pět dní a plul sem dál. Cestou sem párkrát opustil řeku, ale neustále sem se musel přibližně za dvě hodiny vrátit. Pořád mě trápila myšlenka, kde si připravím novej lektvar. To mi nedalo spát. Nešlo o to, že bych musel bejt pořád venku, ale mít ten nápoj u sebe by mi dával pocit větší svobody. Cestou sem se eště zastavil u jedný rodiny pod Karlštejnem, už si nepamatuju jejich jméno, ale nebyl sem dobrej společník. Furt sem se bál někoho požádat o věci potřebný k výrobě lektvaru. Pokračoval sem tedy dál, až sem doplul do Tetína, kde sem narazil na rodinu tvýho tatínka, Dobromile. Byl sem sice o dost starší než
Flaxa, ale i tak sme si hned padli do voka. Po prvních dnech ve mně vzbudil takovou náklonnost, že sem se mu nebál svěřit se svym tajemstvím.
Chvíli na mě nevěřícně koukal a pak povídal: „Zkusíme to. Všechny věci seženu a namícháme ten roztok u mě v pokoji“. Jak řek, tak se taky stalo. Druhej den sme to šli vyzkoušet. Já už v tom byl zběhlej a jen sem si užíval nakažlivýho nadšení Flaxy. Po několika tejdnech sme začali diskutovat o tom, co s tím uděláme. Najednou sem si uvědomil, že Vranka moh mít v něčem pravdu. Možná, že se lidi vopravdu budou bát neznámýho a nemůžeme vědět, jak se zachovaj. Sám sem nevěřil, že se mi to taky někdy bude honit hlavou. Řek sem Flaxovi vo svejch obavách. Chvilku se zamyslel a pak povídal: „Možná bude lepší, když to zkusíme sami dva. Uvidíme, co to po čase
udělá. Vždyť my ani netušíme, jakej to může mít dlouhodobej dopad na celý vodnický pokolení“.
„No, vidíš, to mě ani nenapadlo,“ trochu sem se zastyděl, „Si mladší než já, ale mnohem chytřejší.“
„To je tím tetínským pivem, co si tady po léta vaříme,“ rozesmál se.
„Máte ho fakt dobrý, těžko se mi bude odsud odplouvat,“ řek sem smutně.
„Kam bys vodplouval, co ti tady chybí?“
Jenže mě stále trápilo pomyšlení, co je s našima. Furt sem si dokola říkal, jestli mi přece jen před Vrankou neuklouzlo něco vo mým rodišti. I když sem si nepamatoval, že bych mu to někdy řek. Svěřil sem se tvýmu tátovi vo svejch obavách,“ podíval se na Dobromila, „a jemu bylo hned jasný, že nemá cenu, aby mě přemlouval. Dobře věděl, že by mě to trápení neopustilo. Jednou ráno sem si opsal recept na akvalist, originál sem Flaxovi věnoval na památku, se všema sem se rozloučil a odplul do rodnejch vod. Když sem se blížil k domovu, snažil sem se bejt co nejvíc vopatrnej. Už to bylo dlouho, co sem utek od Vranky, ale jeden nikdy neví. K naší dlabině sem se přiblížil radši v noci, i když u nás vodníků to není takovej rozdíl, jako u lidí, přece jen sem měl lepší pocit. Nikdy v životě sem nezažil takový zděšení. Naše dlabina byla úplně opuštěná a ta spoušť, co tam byla, mě nenechávala na pochybách, že tady Vranka musel bejt. Rychle sem vodplul a s pláčem dorazil k sousedům do vedlejšího rybníka. U nich doma už všichni spali, ale mě to bylo jedno. Bušil sem na dveře jak šílenej, dokud mi nevotevřel pan Jíla.
„Poď dál,“ řek, a když mě uviděl, bylo mu jasný, že sem byl nejdřív u nás doma.
„Pane Jílo,“ ve strachu z odpovědi sem na něj vysypal, „co se stalo s našima? Kam se poděli?“
Pan Jíla se na mě soucitně podíval a řek: „Rouro, je mi to strašně líto, ale tvoji rodiče i prarodiče už nežijou. Když sme jednou veče, marně čekali na návštěvu vašich, tak jak sme to dělali střídavě každej tejden, říkali sme si, že jim do toho asi něco vlezlo. Šej sem se k vám druhej den podívat, abych zjistil, co se stalo. Zaklepal sem, a když nikdo neotvíral, vzal sem za kliku a to, co sem uviděl, mě bude pronásledovat do nejdelší smrti. Všichni leželi v kuchyni na zemi bez života a všude byl ohromnej nepořádek. S hrůzou sem se vrátil domů a všechno sem, celej vyděšenej, pověděl ženě a mýmu tátovi. Chvíli trvalo, než se vzpamatovali, ale pak sme se rozhodli jít zpátky k vám. Za naprostýho mlčení a jakoby ve snu sme vaše pochovali a vrátili se domů. Tam sme byli poprvý schopný znovu promluvit. Dodnes si říkáme, kdo a proč moh udělat takovou věc. Teď k vám jednou tejdně zaplujem, obstaráme rybník a jdeme domů. U vás doma sme pak už nikdy nebyli. Nemohli sme“.
Poděkoval sem mu za všechno a rychle zmizel. Všechno je to kvůli mně, opakoval sem si pořád dokola. Pak sem ve vzteku roztrhal ten prokletej akvalist s receptem a několik dní sem v tom nepořádku seděl, neschopnej něco dělat. Po pár dnech sem se ale sebral, řek sem si, že už to takhle dál nejde, a začal sem se zaťatýma zubama dávat všechno do pořádku. Nikdy sem se z toho docela nevzpamatoval. Zůstal sem úplně sám. Začal sem se postupně vracet ke všední práci. To mi trochu pomohlo. Až umřu, nebude nikdo, kdo by se o tenhle rybník, teď už s příznačným názvem Krvavý, staral. To je celá moje historie.“
Když dovyprávěl, měl slzy v očích. Rosnička také plakala. Nikdo nebyl schopen slova. Všichni na sebe koukali, tváře plné úžasu, zděšení a účasti.