Modrý motýl
Kdybych mohla volit, přála bych se motýlem modrým stát, aby mne mohl třpyt sluneční zdobit, když svobodný let budu znát.
Létala bych si po lesích, po loukách a po polích, odpočívala bych na květech a stromcích.
Vzhůru vydala bych se po věcech nových, volná bych byla ve dne i po nocích.
S jinými létavými stvořeními bych jako drak závodila, s pocity v srdci nádhernými bych nemoc svou rozchodila.
Bez strachů z posmívání
bych žila si jako motýl, o němž málokdo tuší.
Jenom zamilovaní a ti, co jsou milováni, jen ty mé pohlazení vyruší.
Však až mi narostou modrá křídla ze zad, opustím svět pozemský se vším, co jsem znala –radost z drobností i žal ze ztrát, momentů, kdy jsem se zbytečně bála.
Výlet za Sisi
Po moři pluje loď výletní
veze budoucí návštěvníky k paláci, který nechala postavit žena výstřední, aby unikla nejen vládní situaci.
Než se císařovnou ta Sisi stala žila jak energické děvče z venkova, co by klidně provazochodkyní v cirkuse mohla být.
Však ani pro lásku se svých tužeb nevzdala, do svých veršů vkládala pravdy slova, o tom, že z číše volnosti chtěla by pít.
Já – pouhý návštěvník
z Valašského království, mnoha historických osobností obdivovatel, na lodi otevírám radosti zpěvník o skutečném nebo pohádkovém tajemství moře i ostrovních obyvatel.
Zpěv můj tichý je, aby se nikdo nenechal vyrušit v pohledu na slunce třpytivé, aby se mohly slzy vysušit.
Vůně moře táhne přes okolí, léčivě to působí na duše, které již srdce živé nebolí, uvadá v nich smutná růže.
Za Sisi jedou zvídaví turisti, nejen účastníci zájezdu se vydávají na cestu, během které se hlava od všeho vyčistí.
Ulrika
Vidí ve mně symbol věrnosti, obdivovaná jsem za své mládí, kdy jako stvoření něžnosti nehleděla, jak čas pádí.
Vychutnávala jsem si ty časy, kdy ke mně vzhlížel ten, co nazýval mne andělem –bytostí nebeské krásy.
Jako dítě malé jsem si s ním hrála, hledala čokoládu za minerály vzácnými, po kterých po jejich boku jsem pátrala i se sestrami, jím nazývanými hvězdami jasnými.
I moji mamá velebil jako poklad neobjevený, nebylo tam, kde pobýval, žádné zajímavé ženy, kterou by Goethe neobdivoval.
Legendy staré dvě stě let vypráví o darovaných špercích, sušených květech a společných procházkách.
Nerozhodně se vzdělanci k našemu vztahu staví, hlavu má nejeden v otázkách.
„War es Liebe oder nicht?
Jak mohla neprovdaná ona žít?
Jak mohlo se dítě starci zalíbit?
Měla zapotřebí se takhle trápit?
Básníkův miláček, seine Tochter, poslední láska, i po smrti hodně přezdívek dostávám.
I přesto, že už dávno objevila se první vráska, navždy mladičkou dívkou zůstávám.
Poslední tanec
Hudba bude hrát nahlas, ač mé tělo bude slabé –neb se na mně podepsal čas, v duši stále budu děvče mladé.
Ne, nechci labutí píseň, chtěla bych slyšet, co mě těší.
Nechť to překřičí všechnu tíseň, z rychlosti, jakou žití běží.
Pláč – ten nebudu zakazovat, určitě i já budu truchlit pro blízké. Hodně mi život bude ukazovat, že zesnutí má každý jisté.
I v den posledního rozloučení, prosím o zkrot vašeho zhroucení, zahrajte mi, co uším mým lahodí, ne, co se vám na smuteční událost hodí.
Dopis ve verších
Tolik dopisů bylo napsáno mezi dvěma mladými lidmi, kteří toho měli málo společného.
Ačkoliv nebylo mezi nimi velké známo, považovala jsem ho za přítele báječného.
Korespondence utichla na měsíc, ve vzpomínkách mých však zůstal dál.
Jako by z něčeho byl nic, zmizel jako duch, který mne znal.
Však nepsal, protože andělem se stal, smrt si ho totiž k sobě vzala.
Patnáctých narozenin se nedočkal a já ho tak osobně nepoznala.
I přes tento fakt verše v slzách já píši pro něj, na důkaz toho, že vzpomínám na jeho odpovědi.
Holubičko, pro anděla zpívej píseň, jak rozloučily se naše světy.
