Některé věci bolí i potichu.
A některá ticha bolí víc než slova. Tahle sbírka vznikla mezi tichými jizvami a slovy, která nebyla vyslovena.
JIZVY
Na ruku jsem si namaloval hvězdy, některé hlubší, některé světlejší. Často hvězdy plakaly –tekly jim prameny hvězdného prachu, však nebolely tolik jako ty, co jsi způsobila a zanechala v mém slunci.
Některé jizvy byly krátké jako přání padlé hvězdy. Jiné se táhly roky jako čekání na odpověď, která nikdy nepřišla.
Když se na ně dívám, nevidím krev –vidím tvé ticho, vidím sebe, jak doufám, že bolest jednou změní směr a vrátí se jako světlo.
Ale možná… jizvy nejsou trestem. Možná jsou jen připomínkou, že i v noci plné stínů jsem dokázal zářit.
CIGARETA
Byl jsem na tobě závislý jako na cigaretě.
Zapaloval jsem tě ráno, když jsem vstal.
Při práci, při kávě, před spaním.
Chtěl jsem tě mít blízko, tisknout ke rtům, vdechovat tě hluboko, jako bys byla vzduch.
Chvíli jsi voněla svobodou.
Chvíli mi dala pocit, že patřím někam. Že žiju.
Ale byla jsi škodlivá.
Pomalu, tiše, jistě. Naplňovala jsi mě kouřem a vyprazdňovala zevnitř.
A já věřil, že bez tebe nemůžu být.
Dnes držím v ruce poslední –a vím, že ji musím típnout.
Možná mi bude chybět ten pocit, to teplo, ten návyk, ale chci se nadechnout naposledy s tebou –a pak poprvé bez tebe.
ATAKA
Kapky potu se mi derou po tváři jako bublinky minerální vody, pomalu přetéká a já se dusím.
Neumím plavat. V hrudi mě bodají ostnatý dráty, lapám po dechu, 1, 2, 3, 4, 5 –metoda nefunguje.
Lidé kolem mluví, ale slova se mi lámou o bubínky, všechno je moc, všechno je málo, a já jsem mezi tím v pasti, bez klíče, vlastního těla.
Chci jen dýchat. Chci jen chvíli klidu. Ale když zavřu oči, vidím, jak se svět vzdaluje, a já mizím s ním.
RŮST
Myslel jsem,
že vyrůst bude znamenat, že už mi bude malé oblečení.
Že neobleču své oblíbené kraťasy a konečně nechám minulost spát.
Že bolest zmlkne, a radost bude nová, čistá, dospělá, klidná.
Ale pořád tam stojí silueta malého človíčka. Zkroucená do klubíčka, s očima dokořán, a srdcem plným křiku.
Trpí.
Bojí se. A stále čeká, že ho někdo vezme za ruku a řekne: „Zůstanu.“
Nevyrostl jsem z té bolesti. Vyrostl jsem s ní.
A možná právě to je růst, že teď už umím slyšet ten pláč v sobě a neuhnout pohledem.
LÁSKA
Láska ti neublíží, neopustí tě, nerozbrečí. Člověk, který neumí milovat, to udělá.
Láska jsou teplé paprsky objímající nahou kůži, držení za ruku, když stojíš na kraji nástupiště a nevíš, jak dál.
Utře déšť z tváře a vytvoří duhu.
Láska objímá, neutíká, je tichá, ale přítomná. Nevyčítá, neptá se, jen je.
A když se rozbije, nebolí proto, že byla špatná, ale proto, že byla skutečná.
DOSLOV
Tahle sbírka není o uzavření.
Je o cestě. O bolestech, které neměly jméno – a teď ho mají.
O chvílích, kdy bylo ticho těžší než výkřik. O lásce, která bolela.
O slovech, která zůstala nevyslovená.
Ale také o tom, že jsme stále tady. Že i když jsme zranění, dýcháme.
Že jizvy nejsou selhání. Jsou důkaz, že jsme přežili.
Pokud jsi v některé z těchto básní poznal kus sebe, pak věz, že jsi nebyl nikdy úplně sám.
– Sebastian