7. kapitola
Had před nimi syčel a sledoval je. Dostali se do jeho teritoria a Nox si uvědomovala, že při každém vlnění jeho dlouhého těla se k nim pomalu sunul blíž. Oči z nich nespouštěl a každý jejich pohyb bedlivě sledoval.
Eli založila šíp do luku a namířila ho na hada, ale Nox natáhla ruku a zavrtěla hlavou. Dokud nezaútočil, nesměli udělat nic zbrklého, co by je ohrozilo. Had vztyčil hlavu do výšky, jeho tělo napjaté. Jazykem zkoumal jejich pach.
Z hadovy otevřené tlamy vycházelo hlasité a hrozivé syčení, varující před nebezpečím. Had se mírně houpal ze strany na stranu, připravující se na útok. Snažil se je zmást, ale Nox věděla, co přijde. Chystal se zaútočit.
„Vystřel jen pokud zaútočí,“ zašeptala k Eli a pevně sevřela otěže svého hřebce. Oči následně stočila na Moiryho. I on držel v ruce jílec svého meče. Zhluboka se nadechla a pohled vrátila na hada.
Bazilišek zaútočil s neuvěřitelnou rychlostí, kterou by od tak velkého tvora nečekali. Jeho tělo se prudce napjalo a vymrštilo směrem k nim, překonávajíc vzdálenost ve zlomku sekundy. Nox pobídla Aigose k okamžité reakci. Hřebec se vzepřel na zadní a předními kopyty vystartoval proti baziliškovi.
Eli zamrkala, aby si uvědomila, co se stalo. Nox v jedné chvíli seděla v sedle, a v druhé stála po boku svého koně, svírajíc luk a vystřelila šíp na tvora.
Bazilišek včas uhnul a svou pozornost přesunul na Nox. Usmívala se, a to nepatrné světlo měsíce odhalovalo její bílé zuby. Šíp, který vystřelila, za sebou táhl něco, co působilo jinak
než jako provaz. Ta temnota zalila baziliška a možná mu to i lehce odvedlo pozornost jinam.
Nox se otočila na Eli a hodila jí toulec s šípy, než si ze zad stáhla meč. Moiry stál již vedle ní, meč skloněný k zemi. „A já si myslel, že bude tahle cesta nudná.“
Musela se zasmát, když slyšela Moiryho komentář. Pobaveně nadzvedla obočí, než se každý rozběhl jiným směrem, kolem baziliška. Nox cítila, jak se temnota lesa plazí kolem jejích nohou a chystá se ji zakrýt. Vyslala ji směrem k Eli a koním, aby je ochránila. Věděla, že had by zaútočil na Eli spíše než na Moiryho či ji.
Bazilišek konečně svou pozornost přesunul na ně. Jeho hlava se zmítala a Moiry toho využil. Zaútočil mečem na tělo, ale had škubnul ocasem a Moiryho odhodil. Nox neviděla, kam dopadl, ale cítila, že žije.
Had oči zaměřil na Nox a opět zaútočil hlavou. Odhalil jedové zuby a pokusil se ji zakousnout. Ladně uskočila a saltem ve vzduchu dopadla na kámen nedaleko. Připravila meč a pozorovala ho.
Věděla, že se Eli skrytá v temnotě třese strachy. Musela vymyslet, jak tvorovi zvednout hlavu, aby odhalil krk, jediné místo, kde byly šupiny slabší. Pokud by ho Eli trefila správným šípem, mohla by ho aspoň zranit, ne-li dokonce zabít.
Had na ni znovu zaútočil a tentokrát uskočila a zachytila se větve. Vyhoupla se na ni a sledovala, jak na to had zareaguje. Bazilišek se skrčil a očima pozoroval elfku. Jeho pozornost se upřela na místo, kam dopadl Moiry. „Moiry!“
Ticho. Netušila, co to znamená. Proto se rozhodla jednat jinak. Meč schovala zpět do pochvy, nohama se zapřela do větve a rozběhla se. Bazilišek vystartoval a málem ji chytil do tlamy. Rukama se zachytila za druhou větev a nohy jí visely ve vzduchu.
Nikdy nebyla šťastnější za rukavice. Holýma rukama by se neudržela. Oči stáhla na zem a spatřila hada, jak se pomalu
sune pod ni. Musela jednat. Vyhoupla se na větev a nohy pevně zapřela.
„Eli, připrav šíp z toulce, který jsem ti dala!“ zavolala a věděla, že ji Eli slyšela. Popošla po větvi a zhluboka se nadechla. Musela skočit pár metrů, aby se chytila větve naproti Eliinu úkrytu. Pokud by větev nebyla dost silná, zlomila by se a bylo by po ní. Připravila se a skočila. Natáhla ruce a zachytila se větve. Nic se nelámalo. Oddechla si, ale stále neměla vyhráno. Sklonila hlavu a sledovala hada, který se připravoval zvednout hlavu. Kopala nohama, jako by se nemohla vytáhnout. Svaly v rukou ji začínaly bolet. Zaskučela a pohled přesunula na hada. Zvedl hlavu a odhalil krk.
Šíp z temnoty vyletěl a trefil se do krku. Bazilišek zasyčel a dopadl na zem. Stále žil, ale umíral. Nox se pomalu vyhoupla na větev a seskočila na nižší větev. Odrazila se a dopadla na zem do podřepu. Narovnala se a temnota se začala vytrácet.
Nox se uklidnila, když stočila oči k Eli a spatřila ji i koně. Eli měla otěže jejího hřebce a Moiryho klisny přivázané k sedlu. Nevěděla, jak to udělala, ale aspoň se nemusela obávat o jejich životy.
Oči pak přesunula k lesu. Moiry se začal sunout ven a držel se za hlavu. Kňučel, což Nox rozesmálo. Zpražil ji pohledem. „Víš, jak to bolelo? Málem jsem vyrval strom ze země.“
„Bohové tě ochránili, než tě našel jiný bazilišek.“
Moiry jí věnoval opovržlivý pohled a vydal se k baziliškovi, který se již nehýbal. Nox také pohlédla na mrtvé tělo a vydechla. Pomalu se rozešla ke koni a ze sedlové brašny vytáhla menší lahvičku. Vrátila se k baziliškovým ústům, poklekla a natáhla ruku s lahvičkou k zubu. Pomalu z něj stékal jed. Naplnila lahvičku, zavřela ji a otočila se k přátelům s kývnutím.
„Radši pojedeme dál, jinak potkáme většího jedince.“ Schovala lahvičku s jedem a vyhoupla se do Aigosova sedla. Moiry následoval jejího příkladu u své klisny. Objeli baziliščí tělo a pobídli koně do klusu.
Hnali se lesem a Nox cítila, jak se na ně upírají další oči.
Pobídla hřebce do cvalu a uháněla dál. Moiry a Eli jí byli v patách a snažili se dostat ven. Les se ztemňoval, ale světlo měsíce začalo opět dopadat na cestu.
Nic neslyšeli a jeli dál. Les se rozestoupil a dostali se ven. Měsíc klesal k obzoru a v dáli spatřili světlo z vesnice. Vesnice u Baziliščího lesa. Nox se ohlédla a usmála se na své dva společníky. „Tak jak se cítíš, Eli?“
Dívka na elfku pohlédla a jemně se usmála, i když její oči říkaly něco jiného. Nox v nich viděla děs. Přesto byla na Eli pyšná, že i po tak krátkou dobu na cestě dokázala zůstat klidná.
„Zvládla jsi to výborně, a i Elise by byla pyšná.“ Věděla, že to Eli potřebuje slyšet, a pobídla Aigose do chůze. Jela cestou spolu s nimi k vesnici, natahujíc si na hlavu kapuci, která jí občas sjela. Uvažovala nad tím, že by se ve vesnici zdrželi. Koně budou brzy potřebovat oddech, stejně jako oni.
„Děkuji, Nox,“ Eliin hlas byl tichý, což Nox jasně naznačilo, že se stále děsí. I když bylo nebezpečí za nimi, nedivila se jí.
Po cestě spatřili pole, na kterých pracovalo mnoho lidí s různými zvířaty. Nox si vzpomněla na staříka z obchůdku a na Cass. Vždy ji zajímalo, proč odešli z Laridu a zůstali v Lyenysu.
Dojeli do malé malebné vesnice, která se krčila nedaleko lesa. Prašná ulice, lemovaná starými dřevěnými domy s šindelovými střechami, se klikatila vesnicí. Dřevěné ploty z hrubých klád oddělovaly jednotlivé dvory, kde se nacházely stodoly a kůlny. U jednoho z domů stál dřevěný vozík s pečlivě naskládanými sudy.
Z domů se linul smích, než si někdo všiml příjezdu návštěvníků. Z domu vyběhlo vlčí štěně s dítětem sotva desetiletým. Zastavili se kousek od koní a věnovali jim užaslý pohled. Po nich z domu vyšli další lidé a s nimi dospělá vlčice s vlkem. Nox netušila, jak se Theriomorfi nacházeli, když se jejich druzi shodovali v druhu.
„Dobrý den,“ Moiry se zastavil u páru a pousmál se na dítě. To doběhlo k rodičům a schovalo se matce za sukni. Štěně zavrčelo na Moiryho. Vlčice ke svému mláděti došla a jemně ho uchopila za srst do zubů.
„Vítejte v Mailii, co vás sem přivádí?“ muž se zdál být nedůtklivý. Nedivili se mu. Přijeli cestou vedoucí z Baziliščího lesa. Eli se zastavila u něj a věnovala jim menší úsměv.
Nox se také zastavila a otočila pohled k nim. Zamyslela se a nakonec rozhodla. „Hledáme místo, kde bychom se mohli najíst a dopřát koním odpočinek. Cestujeme do Chelonu.“
„Ve vesnici je kovář. Pokud máte čím zaplatit, mohl by vás u sebe nechat.“ Žena pohladila svého muže po hrudi a oči přesunula na Nox. Její tvář však zbledla, když spatřila pramen bílých vlasů, který se jí uvolnil z copu.
Nox si pramen schovala za ucho a věnovala jí menší úsměv. Elfí uši odhalila jen lehce, aby žena pochopila. To ji zjevně uklidnilo, čehož si Nox všimla hned. „Děkujeme za radu, hezký den.“
Rozjeli se dál. Cítila na zádech ženin intenzivní pohled, přesto se již neotočila. Cesta je skutečně dovedla ke kovárně, rušnému místu, kde se linul zvuk kovu narážejícího na kov.
Moiry seskočil z koně, podal otěže Nox a zamířil dovnitř. Hlavní budova, vystavěná z kamene a dřeva, měla otevřené dveře, z nichž se valil dým a zápach spáleného uhlí. Uvnitř byla kovadlina obklopená nástroji různého druhu, od kladiv po kleště, a velká pec s horkými uhlíky, jejíž sálající teplo bylo cítit už od prahu. Eli ani Nox kováře hned neviděly, přesto jim neunikl hnědý medvěd spící u pece.
Po chvíli Moiry vyšel spolu s kovářem. Byl to vysoký muž s mohutnými rameny, jeho tvář byla zčernalá od sazí a ruce silné jako železo. Jeho učedník usilovně pracoval na novém meči pod dohledem svého mistra.
„Prý hledáte místo, kde byste zůstali, najedli se a dodali koním nějaký čas, než vyjedete do Chelonu,“ kovář měl hluboký, ale příjemný hlas.
Nox sesedla a kývla na kováře. „Ano. Aspoň hodinu, než vyrazíme na cestu dál.“
Eli také sesedla a vrátila Nox toulec s šípy. Kovář si je prohlédl a zamyslel se. „Dobře. Prohlédnu vám koně, aby byli připraveni.“
„Děkuji.“
Moiry došel k děvčatům a Nox kováři hodila váček s avony. Bylo jich tam dost, a kovář zavolal na učedníka, který po chvíli vyšel ven. Jednalo se o mladíka ve věku kolem šestnácti let, s tváří, která nesla stopy odhodlání i únavy z těžké práce. Měl krátké, neupravené hnědé vlasy, slepené potem a sazemi, které mu rámovaly obličej. Jeho pracovní oděv byl zhrublý a zčernalý od častého kontaktu s kovem a uhlím, ale pečlivě přizpůsobený, aby nebránil v pohybu. Ruce měl silné a mozolnaté, jasné známky hodin strávených u kovadliny.
Došel k nim a převzal oba koně od Nox, zatímco kovář převzal otěže od Eli. Přivázali je a kovář se na ty tři otočil a ukázal na zavřené dveře. „Za těmi dveřmi si můžete odpočinout a napít se.“
„Dobře, děkujeme,“ Moiry na něj vděčně kývl, než se rozešel s děvčaty do domu. První vešla Eli, pak Moiry a jako poslední Nox.
Jakmile se za nimi dveře zavřely, Nox si stáhla kapuci a vydechla. Posadila se vedle Eli a pohladila ji po tváři. Byla zpocená a zjevně vyčerpaná. Položila si hlavu na její rameno a po chvíli začala pravidelně oddechovat. Nox se usmála a pohlédla na Moiryho. „Co myslíš, za jak dlouho se dostaneme do Chelonu?“
„Nejspíš do soumraku. Najdeme tam hospodu a snad budou mít alespoň jeden volný pokoj, aby si Eli pořádně odpočinula.“
„I ty bys měl odpočívat.“
Moiry se ušklíbl a otočil na ni hlavu. V očích se mu leskla něha, kterou k nim cítil. Měl je rád a chtěl je chránit. „Budu odpočívat, i jako kočka mohu spát.“
„Moiry, nevzpírej se. Oba víme, že to potřebuješ i ty,“ Nox nasadila starostlivý tón, který Moiry znal jen málokdy, alespoň pokud byl mířený vůči němu.
„Jak si přeješ, princezno.“
Nox měla za tu přezdívku chuť ho probodnout. Vždycky ji tím dokázal vyvést z míry. Nevěděla proč, ale instinkty jí říkaly, aby ho bodla. On to nikdy nemyslel zle. Škádlil ji.