Klárka a tajemství výjimečných
Eliška Wright & ilustrace Michaela Pešlová
Kapitola první Rozlitá písmenka
Ranní mlha za oknem se pomalu rozpouštěla a do třídy vpluly první sluneční paprsky. Nejdřív dívce nesměle pohladily čelo, pak ji zašimraly na nose, jako by zvesela zdravily: Dobré ráno, Klárko!
Klárka se malinko usmála. Vzhlédla od lavice a podívala se ven. Na keři pod oknem se houpal drobný bílý motýlek. Křídla měl tak tenká, že vypadala, jako by je vítr ušil z hedvábí. Motýlek se zatřepotal a zakroužil kolem zelených lístků. Po chvilce usedl, hned ale zase vzlétl, jako by před Klárkou schválně dováděl. Nemohla se na něj vynadívat.
„Klárko? Rozuměla jsi zadání?“ Hlas paní učitelky prorazil motýlkové snění a dívka sebou trhla. Pohlédla na tabuli, pak zpátky na paní učitelku, ale slova se jí zasekla kdesi na rtech. Nevěděla, co říct. Nevěděla, jak to říct. A tak raději neřekla nic. Jen seděla a cítila, jak se jí kolem žaludku rozlévá chladný pocit strachu.
Z první lavice se někdo uchechtl. Kluci vzadu jeden druhému cosi šeptali. Klárka sklopila oči k sešitu a tolik si v tu chvíli přála zmizet.
To už k ní mířila slečna asistentka, pravá ruka paní učitelky, a usadila se na prázdnou židli vedle. Už zase.
A přitom to chtěla Klárka dneska zvládnout sama.
12 Eliška Wright
I když byla slečna asistentka usměvavá, nápomocná a trpělivá. I přesto se sama před sebou zastyděla.
Na vteřinu otočila Klárka hlavu k oknu. Keř byl prázdný, motýlek pryč. Ještě chvilku ho tam hledala, než obrátila zrak do sešitu.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Paní učitelka zvedla hlavu od tabule.
„Dále!“
Dveře se otevřely a do třídy vstoupila paní ředitel-
ka. Po jejím boku stál kluk. Na sobě měl modré tričko, džíny a na zádech červenou školní aktovku. Černé, lehce rozcuchané vlasy mu trčely kolem hlavy a velkýma hnědýma očima se nesměle rozhlížel po třídě.
„Děti, tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Wilda. Přistěhoval se s rodiči a ode dneška bude chodit k nám,“ oznámila paní učitelka s úsměvem. „Wildo, posaď se támhle, vedle Klárky.“
Wilda přikývl a pomalu prošel uličkou. Klárka ho sledovala koutkem oka. Jak si sedá. Jak si sundává aktovku. Jak ji otevírá. A pak, jako by se v ní něco pohnulo. Nejspíš to byl jen sešit. Nebo… ne?