Básničky z lesů, luk a vodičky
Kateřina Procházková
Datel
Dopoledne ve škole při hodině češtiny, někdo nás náhle vyrušil zvuky zvláštními.
Buch, buch, buch, silný tlukot vylekal nás, až dal by se krájet vzduch.
Nic se děti nelekejte, hezky seďte a poslouchejte.
Takto tluče černý datel v přírodě má spoustu přátel.
Těmi přáteli stromy jsou, datel jim prokazuje službu velikou.
Tam,
kde má strom pod kůrou zranění, tam začne datel svoje léčení.
Silným zobákem do kmene buší a jistě si říkáte, zda z toho rámusu nejsou ti datlové hluší.
Oni však na tuhle práci jsou dělaní, stromy je do kmenů bušiti nechají.
Pod kůrou často je škodlivý hmyz, ať už jde o duby, smrky, jabloně, anebo o kmeny vysokých bříz.
Všechny ty mravence, larvy, brouky i červi datel vyzobává a zdraví stromům tak zachovává.
Proto se datlovi říká lesní doktor, každý den se mnoho nalétá a splní spoustu datlích - lékařských kontrol.
Po takové práci ve stromech zůstávají dutiny a v nich se pak zabydlí celé ptačí rodiny.
Anebo veverky domov v nich mají i další tvorové tyto dutiny obývají.
Ale také při námluvách tluče datel do stromů, aby cizí samec věděl, že není vítán v jeho domácím prostoru.
Samička naklade vajíčka bílá, v zahřívání se s ní sameček střídá.
Až se vyklubou datlové malí, za krátko povyrostou a do světa odlétají.
Krásní jsou datlové, se svým černým peřím.
I dlouhým ostrým zobákem mohou se pochlubit.
A řekněte děti, kdo by nechtěl tak krásný klobouček, jako ten datel mít?
Červený lesklý klobouk, už z dálky je krásný.
Datel je zkrátka, tak jako spousta dalších tvorů v přírodě, velice užitečný a vzácný.
Brouci a hmyz
Nejkrásnější povídání
jsou ta o přírodě. O lesích a o horách, také o mořích a neposedné říční vodě.
Do skupiny naučné já jsem začal chodit.
Jsem však malý prvňáček, proto mě tam dědeček musí zatím vodit.
V pátek, až nám škola skončí, sbalíme si batůžky, a na třídenní výlet do přírody pojedeme.
A já se vážně nejvíc těším, až v noci potmě uvidíme světlušky.
Jakube. Zavolala na mě máma.
Máš už všechno sbaleno?
Na nic nesmíš zapomenout, když máte na celé tři dny do přírody namířeno!
Raději jsme udělali batůžkovou kontrolu a já, malý zapomněnka, dvakrát jsem se musel vrátit, po schodech do pokojíčku nahoru.
Prozkoumávat okolí, malou chvilku po příjezdu honem jsme se vydali.
Hned u první lávky velký kámen ležel, zvědavě jsme koukali, kdo to po něm běžel.
Vedoucí našeho kroužku, ten snad musí všechno znát.
Hned nám začal trpělivě o tom malém tvorečkovi všechno povídat.
Tady děti, prochází se chroust mlynařík. Dobře si ho prohlédněte, protože je u nás vzácný a málo kdy ho zahlédnete.
Které brouky Jardo v naší zemi ještě máme?
Roháče a Zlatohlávka, Potápníka i Chrobáka, Mandelinku bramborovou, také Majku fialovou.
Je jich spousta, věřte mi.
Jedni dobře létat umí, druzí lezou po zemi.
Podívejte!
Tamhle také vidím brouka. Ten panečku rychle létá. Jen aby ho vítr nevzal, až opět zafouká!
Děti, tohle ovšem není brouk i když se to může zdát.
Naše druhá vedoucí, ta ten rozdíl mezi brouky jistě bude znát.
Povídej nám Káťo prosím, kdo to tedy vlastně byl?
Tohle byla vážka a patří mezi hmyz.
Hmyz, na rozdíl od brouků má šest nožiček a všichni z téhle říše hmyzu létat umí a z výšky pozorují svět.
Brouky poznáte velmi snadno, nemají čtyři křidélka, za to přes zádička mají krovky a když je brouček roztáhne, dvě křidélka objeví se a ty ho odnesou až do Stromovky.
Hmyz i brouci rádi mají nektar z květů voňavý, ten si rádi vychutnají, když se loukou toulají.
Hmyz je ovšem zvláštní tím, že sbírá pyl od květin. Jsou to včelky medonosné, které ten pyl sbírají, zpracují ho ve včelím úlu, to ony nám med dávají.
Brouci svými kusadly okusují listí nebo ztrouchnivělé dřevo i to mohou jísti.
Co však mají společného jak brouci, tak hmyz?
Oba druhy jsou masožravé, jedí mušky, housenky i larvy malé.
Krásný večer, tma je kolem a než jsme museli jít spát, koukali jsme na světlušky , které právě přiletěly, nový večer přivítat.
Od těch dob je rozhodnuto, že se
Oddíl Světlušek a Broučků budeme jmenovat.
Divočák
Náš dědeček s babičkou bydlí v krásné chaloupce a od chaloupky cestou krátičkou, dojdeme ke krásné, voňavé louce.
Dnes však jdeme ještě dál, přes louku a přes potůčky, až tam, kde večer sova houká Tam, co k hustému lesu. do kopce cesta stoupá.
Jdeme sbírat hříbky, babky i holubinky, z některých babička polévku uvaří, ostatní nasuší do velké sklinky.
A v tom…
Copak to bylo?
Cosi zadupalo, zachrochtalo. A za malinkou chvilinku, uviděli jsme celou prasečí rodinku. Divočák a bachyně i selátka patří k té rodině.
Velký samec divočák se zahnutými špičáky, za ním několik bachyní s malými selátky.
Tiše jsme koukali a dědečka prosili, aby nám o divočácích vyprávěl, alespoň na chvíli.
Tak víte co, vy naše zvídavá vnoučátka?
Houby máme nasbírané a tak půjdeme domů
a já vám potom všechno povím, až se spolu usadíme k našemu velikému stromu.
Tohle prase divoké, jak se mu správně říká, žije v lesích od pradávna v celých velkých skupinách. I v oborách jsou chována v celých prasečích rodinách.
Divočák je všežravý a chutná mu spousta dobrot, žaludy z dubů a z buků bukvice, na polích s velkou chutí ožírá klasy kukuřice. I ořechy mu chutnají, bobule i kořeny.
Spořádá ale i hmyz, plazi, malé hraboše, velkými zuby i kaštany pokouše.
Od měsíce listopadu, až do konce ledna, každá velká bachyně k námluvám je svedena. To divočák uhání bachyni, aby se to za pár týdnů v té prasečí rodině, hemžilo divočáčky malými.
Nejraději divočáci žijí blízko jezírek a bahniska.
A mají to chytře vymyšleno, když se v bahně vyválí a mají ho na sobě nalepeno.
Totiž, až to bahno zaschne, pak se divočáci o stromy drbají a s tím bahnem divočákům ze štětin i paraziti opadají.
A protože my máme přírodu rádi, tak i s divočáky budeme kamarádi.
Na podzim nasbíráme kaštany i žaludy a nachystáme jabka, v zimě to všechno zaneseme do obory, aby hojnost měli nejenom kanečci, ale všechna zvířátka.
Mravenci
Kdo to běhá pilně v trávě, kampak brouček pospíchá? Copak on se nebojí, že si nožky popíchá?
Ale to je mraveneček, tohle není žádný brouk, pospíchá do mraveniště za svou velkou rodinou.
Nožičky si nepopíchá o to neměj žádný strach. V přírodě je přeci doma, může běhat v trávě, v listí
nebo třeba po skalách.
Půjdem spolu blíže k lesu, tam mravenci bývají, staví si tam mraveniště, od rána jsou velmi pilní za potravou běhají. Mámo, koukej!
Tamhle v keři, nejsou to ti mravenci?
Určitě ne, můj Lukášku, tam je totiž stín a chlad.
Tmu a zimu mraveneček nemá ani trochu rád.
Mraveniště spíše najdem, kam se slunce opírá. Vidíš?
Tamhle mezi smrky, slunce svit se prodírá.
No tedy, to je kopec!
Jak ho mohli postavit?
Najdou pařez opuštěný ten je stavby základem, potom začnou všichni stavět, ať je noc anebo den.
Nosí suché jehličí a větvičky malé, přes pařez je začnou skládat, dokud jejich mraveniště není zkrátka dokonalé.
Stavějí ho vždycky k jihu, tam je totiž tepleji a není to do kopečka, proto se jim k mraveništi běhá mnohem snadněji.
Dole v teple pod pařezem, žije jejich královna.
Úkol má moc důležitý, klade totiž vajíčka.
Děje se to pravidelně, když nastane měsíc březen.
A čím se živí mravenci?
Potravu si nosí domů, mají svoje spižírny. Jedí hmyz i semínka a rádi si pochutnají na sladké šťávě zralých plodů.
Loví ale také larvy, pavouky i korýše a jak jsme si právě řekli, nanosí je do spíže.
A ty spíže se jim hodí v zimě totiž všichni spí, pokud hlad je někdy vzbudí ze zásob se nasytí.
Slepička domácí
U babičky za svítání
slýchám zvláštní kokrhání. Štěbetání vrabců znám
i hrdličky rozpoznám, řekni tedy babičko, kdo snesl to vajíčko?
Do zahrady půjdeme a tam si všechno řekneme.
Na dvoře, až tamhle vzadu, kde jsou vrátka na zahradu, prochází se slepice. Žijí v hejnu a v jeho čele, krásný kohout přísně kráčí a čepýří se velice.
Malinko se parádí a před kohoutkem předvádí.
Aby před ním byly krásné a on měl je rád.
Ale i ten kohout fešák musí být, také on všem slepičkám se musí zalíbit.
A potom,
když se rádi mají z malých bílých vajíček, kuřátka se vyklubají.
Hřebínky však nenosí
pouze k námluvám, též o jejich dobrém zdraví
něco poví nám.
Když ho mají rudý, lesklý, víme, že jsou zdravé všecky.
Jé,
koukej, babičko!
Několik těch slepiček, tamhle na tom prašném plácku, ušpiní si peříčko!
To se slípky „popelí’’.
Pro ně je to jako koupel.
Každý den?
I v neděli!
Zbaví se tak parazitů a všech nečistot.
A prosím tě, babičko, to se jenom procházejí?
I ten kohoutek, vážně nikdy nelétají?
Inu, vnoučku to je tak, že slepicím chybí „tah’’. I když křídly zamávají, sílu k vzletu postrádají.
Není stejný každý pták. Přednost dvorku dávají, jsou to ptáci hrabaví.
A co my těm slepičkám k jídlu nachystáme?
Co my pro ně dobrého na večeři máme?
Trávu sladkou šťavnatou, pampelišek lístky, kopřivy a salát čerstvý, dáme jim i bylinky, musejí mít výběr pestrý. Ovoce jen poskrovnu je v něm příliš cukru, za to různou zeleninu
potřebují k růstu.
Hlavně ale slepičkám
šrot je velmi třeba, z pšenice a kukuřice, vitamínů, minerálů a tvrdého chleba.
Luštěniny pozor ale, slípkám nikdy nedáváme.
Slepičky si sezobnou i hmyz
anebo slimáky, problém jim to nedělá mají přece zobáky.
Večer, když jde slunce spát, jdou i slípky uléhat.
V kurníku mají svůj hřad, na něj sednou, můžou spát.
Kurník, tak se jmenuje tenhle domeček?
Ano.
Chrání slípky před liškami, před deštěm i před kunami.
Ráno, až kohout spustí kokrhání, všechno vstane.
A slepičky, pustí se zas do zobání.
Pak si zdřímnou maličko a vysedí nám vajíčko.
Ovečky
Jak ti chutná jetelinka kudrnatá ovečko?
Máš ráda i pampelišky nebo listy lopuchů?
Chodíš také někdy k vodě nebo jsi jen na suchu?
Já jsem ráda na pastvině na louce i v ohradě, nezůstávám nikdy sama ovce žijí ve stádě.
Máme rády hlavně trávu v zimě seno chutná nám. I ovoce sladké, dobré, hospodář nám dopřává. A pro dobré zažívání, tvrdou sůl dostáváme k olízání.
I kopýtka chtějí péči, rostou nám jak nehtíky, proto nám je obrušují velikými pilníky.
Když jsme hodně kudrnaté, ostříhají vlnu nám, až ji všechnu opracují ušijí z ní šaty vám. I utkané koberečky nebo deky zahřejí, spoustu vlny na pletení
i tu z těch našich kudrlinek v přádelnách vám utkají.
Ještě jedna potřebná věc
je z naší vlny, pokud vím,
je to velmi prospěšný tuk, jmenuje se lanolin.
V kosmetice do krémů, prospěšný je v lékařství, do textilu, k pracím práškům, všude tam je lanolin.
Když narodí se jehňátko, běhat začne zakrátko.
Roste z mlíčka od maminky pak ochutná kopretinky.
Ať beránek či ovečka, jsme z jednoho stádečka.
Sýkorky
V sadech, v parcích, na zahrádkách nebo také v lese, krásná něžná melodie, povětřím se nese.
Kdo to zpívá krásně, čistě?
Kdo zná všechny krásné písně?
Ukaž se nám zpěváčku Máš své noty na fráčku?
Sýkorka se jmenuji a zpěvavý jsem ptáček, zelený tak jako mech z peří je můj fráček. Létám, skáču, prozpěvuji, ať mé tóny krajem plují.
Kdopak se to z lesa blíží? Klobouk samé lesklé chmýří.
Je to hajný a nese zas, srnkám seno, ptákům klas.
A vida, děti.
Jdete pomáhat?
I vy se chcete hajným stát?
Chtěli bychom prosím znát, jakpak je to že ten malý ptáček, na malý zobáček jako na píšťalku umí hrát?
Sýkora koňadra, šikovný je ptáček a v tom krásném zpíván není žádný háček.
Když se ptáček rozezpívá láká k sobě družku, krásná černá pírka jenž se mu na hrudníčku lesknou, nosí jako stužku.
Sýkorky i jiní ptáčci zpěvem promlouvají, společně pak teplé hnízdo v budkách obývají.
I v hromadách dříví svoje hnízda staví, o malinká vajíčka přepečlivě dbají.
Sýkorka, když na vajíčkách
sedmnáct dnů sedí, její druh se o ni stará, potravu jí vyhledává, dobře si jí hledí.
Pak se malé sýkorečky ze skořápek líhnou, ke svým ptačím rodičům převelice tíhnou.
Sýkorky jsou užitečné pomáhají v sadech, když housenky nenechavé, ovoce ještě nedozrálé ožírají ve velkém, sýkorky je pochytají a mláďata si na nich pochutnají.
V létě všude hojnost hmyzu, ten sýkorkám chutná, v zimě ovšem změna stravy velice je nutná.
Sýkorky si pochutnají na semínkách slunečnic i bobulky ozobají. A víc už pane hajný nic?
Co vás nemá kluci, holky.
Co dalšího kupujeme v zimě pro sýkorky?
Dávejte však pozor prosím!
Než ty koule lojové ptáčkům zanesu, vybalím je ze síťky a až potom do krmítek odnesu.
Příroda je srdce Země a život nám dává, proto o ni pečujeme, aby byla zdravá.
Žabka rosnička
Mě by vážně zajímalo, jakpak se to asi stalo, že je všude kolem nás tolik barev, tolik krás?
A ty zvuky co jich slýchám, pro sebe si někdy říkám, jak je mohu slyšeti, když nikde nejsou viděti?
A tak s dědou právě dnes, prozkoumat jdem celý les.
Dědo, kolik vlastně žije tvorů?
Kloučku zlatý moc a moc. Někteří jsou vidět za dne, jiné potkáš až je noc.
Slyšíš dědo?
Něco vrzlo!
Ale kdepak zavrzání, to je žabí skřehotání.
Žába, malá rosnička, když je venku změna tlaku, oznamuje bez rozpaků, že se blíží déšť.
Je to pravda?
Na mou věru!
Než-li začnou kapky padat, uslyšíme žáby kvákat.
Když však přijde doba námluv, skřehotají také tak, žabákům se pod bradičkou nafukuje velký vak.
Když se žabák žabce líbí, ať je noc nebo den bílý, začnou spolu rozmlouvati, kuňkáním se namlouvati.
Přijde krásný měsíc máj. To je květen vnoučku milý, rosničky mají na píli.
Svá vajíčka nakladou tam kde stojí voda klidná a roste husté rákosí, jenom mírně pod hladinou moc hluboko nemusí.
Tam, kde slunce vodu hladí, dřív se pulci vyklubají.
A za kratičký pak čas, ostatní pulci vyplují z řas. Nejprve pulec žabičku nepřipomíná ani trošičku.
Až jim ocásky však zmizí a narostou jim nožičky,
A co milý dědečku
jedí pulci celou dobu?
Oni pijí snad jen vodu?
Nejdříve malé tvorečky samotný obal vajíčka živí,
až se pulci vylíhnou, vodní trávu pojídají.
Dospělé pak žabičky spořádají hmyz i mušky, pavouky i breberušky.
Vydra říční
Prázdniny se ohlásily, krásné dny nás čekají, lesy, louky, řeky, háje
Na břeh řeky sedli jsme si, nohy nám voda omývá, krásná vrba nad hladinu větve svoje ohýbá.
Vůně vody je tak zvláštní,
JPojednou se přes kameny máma vydra rozběhla, o volání svých mláďátek už zdaleka věděla.
Pod břeh, i s mláďátkem zaběhla, chodbou rychle zpět do nory.
Jak ty nory vypadají?
A čím své chodby vykutají?
Každá vydra chodby hrabe, má jich hodně kolem břehů na svém velkém území.
Vždyť ta vydra ke své noře, plavat vodou musela.
Jak to, že má v noře sucho?
Jak ona to udělá?
Vydra, jako skvělý plavec potápí se pod vodu, chodbu v břehu vyhrabává pouze směrem nahoru.
A jak víme, voda nikdy směrem vzhůru neteče, ani úzkým vchodem k noře nikdy nevteče.
Vydry mají pro svůj život, který tráví ve vodě, dokonale rostlé tělo, proto jsou ve výhodě. Štíhlé tělo, silný ocas slouží jako kormidlo, plovací blány mezi prsty z vyder plavce dokonalé stvořilo.
Teď, když víte, že ty vydry v řece doma jsou,
jistě snadno uhádnete, co je jejich potravou.
Vydry jistě ryby loví, když se potápí!
Uhádli jste, je to tak.
Víte ale na čem ještě dovedou si vydry pochutnat?
Inu, vydry velmi schopné jsou a kámen uchopit do předních tlapek dovedou.
Když s ním tlučou do skořápek měkkýš k chutným kouskům masa uvnitř, jedna, dvě se dostanou.
Na jaře se vydry páří, samec s družkou dovádí, ryby spolu lovit chodí, vesele si spolu hrají, pod vodu se potápí.
V květnu přijdou na svět vydry, maličké a bezbranné, deset týdnů u maminky budou v noře schované.
Pak se s mámou do vody směle vydají, šikovné jsou a brzy život lovce zvládají.
Výr
Když nad krajinu tma se snese, nespí každý, kdo žije v lese. Spousta vzácných lesních tvorů v noci opouštějí hnízda, brlohy ba i noru.
Vánek mírně pofukuje, stíny se tu míhají, mám takový zvláštní pocit že z větve na vysokém smrku, oranžové velké oči do okolí zírají.
A máš pravdu vnoučku můj. Tiše!
Jen tu chvíli se mnou stůj, až tvé oči tmě přivyknou si, noční život pozoruj.
Dědečku, teď houkal vlak?
Kdepak, to spíše bude tak, že tohle mocné zahoukání vydává nějaký pták.
To musí být velký tvor, když houká jako vichr z hor!
Znáš už sovy? Trochu, snad.
Tohle je obrovský pták. Je to výr a v naší zemi, největší sova mezi všemi.
V noci létá po kraji a nejen jeho velké oči po kořisti pátrají.
Skvělým sluchem dobře vnímá celou širou krajinu.
Ať zaletí mezi skály nebo holou planinu.
A proč vlastně houká výr?
zajíce i lišku.
a co malou myšku?
Ta je pro něj příliš malá, takováto velká sova sotva by si pochutnala.
A kde bydlí tenhle výr?
Kde si hnízdo postavil?
Na skalních stěnách a to rovnou několik.
Tam kam nikdo nedosáhne, tam kam oko nedohlédne, jenom trochu vítr hvízdá.
Postupně pak s družkou svojí, všechna hnízda vystřídají.
Cizím výrům oznamuje, že se právě připravuje se svou družkou k páření.
Houkáním tak signál dává, ať si každý vetřele velmi dobrý pozor dává.
Přišlo jaro a sním čas, kdy se výří samička, chystá snášet vajíčka.
V hnízdě na nich sama sedí, pečlivě je zahřívá, za měsíc se vyklubají ptáčata holá, bázlivá.
A v hnízdě už to ožívá!
Několik dní staré výry, máma stále zahřívá.
Po celý ten dlouhý čas, táta výr potravu loví a jakmile ty děti soví peřím začnou zarůstat, i z nich se musí lovci stát.
Včelka
Odkud letíš včelko malá, že máš plný košíček? Jablíčka ještě nejsou zralá říkal luční koníček.
Sbírala jsem pyl na louce ze všech květů co jich znáš, i jabloně krásně kvetou, jen počkej, až ochutnáš.
A jak chutná pyl z těch květů je sladký nebo kyselý?
Ochutnám ho hnedle zítra nebo příští neděli?
Až se vrátím do úlu, předám pyl svým sestřičkám, ty ho za krátkou pak dobu uloží v plástech- v malých buněčkách.
Až my včelky dáme zátky na každou tu buněčku, přijde k úlu tvůj dědeček, a med z nich stáčí do hrnečků.
Děkuji ti včelko malá, med, ten já už dobře znám, už se vážně velmi těším., až ho letos ochutnám.