Na zámku
Na zámku se v sále setkali velitelé všech vesnic a měst z království. Královna Eliška přistoupila k čelu stolu. Na stole stála voda, chleba a sůl. Někteří velitelé se s podivem dívali, proč něco takového na stole je.
„Jezte a pijte z plna hrdla!“ vybídla je Eliška.
Někteří ochutnali, ale moc se do jídla neměli.
„Divím se, že vám taková strava vadí, když vám nevadí, že po našem království chodí loupežníci! Co mi k tomu řeknete?“ zvedla hlas Eliška.
V sále se ozvalo hučení, jak velitelé mezi sebou začali cosi mlet.
Eliška zlostně ukázala prstem na jednoho z nich. „Ty mi k tomu něco řekni! Tobě nevadí, že tu máme loupežníky?“ zakřičela na něj.
„Ano, vadí, královno, ale jsme moc slabí a nic s tím neuděláme. Loupežníci jsou jako stín! Objeví se a zmizí. A nikde po nich není ani stopy!“ přiznal velitel.
„A hledali jste ty stopy?“ zeptala se Eliška.
„Ano, hledali. Končily v hlubokých hvozdech, kam se nikdo neodvážil! Navíc se říká, že tam jsou nastražené pasti a že je to tajemný, magický a hrůzostrašný svět!“ řekl velitel.
„A nemluví z vás zbabělost a strach? Vy věříte na nějaké pomluvy o vílách či jiných bytostech? K čemu vás tedy mám? Máte sloužit lidem a bránit je! Není v tom snad něco jiného? Proč riskovat život, když dostáváte peníze, máte pěkné baráčky, plná bříška a pohodičku, co?“ odsekla jízlivě Eliška.
„Opravdu se snažíme dělat maximum!“ nedal se velitel.
„To vaše maximum je málo! Chci vidět nějaké výsledky a větší snahu!“ pokračovala v křiku Eliška.
„Měli bychom vytvořit speciální jednotku, která by je vystopovala a zničila!“ řekl velitel a ostatní jenom přikyvovali a mručeli mezi sebou projevem souhlasu.
„Takže speciální jednotku? A vy se z tepla domova budete dívat, jak za vás někdo odvádí vaši práci?! Takový názor si můžete strčit do zadku na štorc!“ dala si ruce v bok Eliška.
„Co takhle, že bychom vypsali odměnu, která by vedla k dopadení loupežníků? Jakmile budeme znát jejich slabiny, zaútočíme a zničíme je!“ vymyslel jiný velitel.
„A kdy ho chcete provést… ten váš ú-tok?“ zeptala se Eliška.
„Tak jeden, nebo dva měsíce a máme je!“ řekl velitel a sklopil oči.
„Že vám není hanba! Jeden až dva měsíce! Možná i rok, co? A možná byste se snažili vytvořit komisi a jiné skupiny lidí… a kdoví jestli vůbec existují… a tak dáte hlavu pod vodu jako kachna… a tím se problém vyřeší! To mám opravdu kolem sebe jen samé sraby? Jak se na sebe můžete dívat do zrcadla? Že vám není blujno, chce se mi z vás zvracet!“ kroutila hlavou Eliška.
Někteří velitelé z nervozity začali jíst chléb a pít vodu.
„A hleďme, vodička už chutná,“ ušklíbla se Eliška. „Uděláme to jinak! Pokud nemáte nějaké nápady… nějaké rozumné nápady… navrhuji uprostřed každé vesnice i v centrech měst postavit šibenici. Pokud se doslechnu, že někdo jen trochu spolupracuje s loupežníky, tak ho tam vlastnoručně pověsím, anebo se aspoň postarám, aby se to stalo! Uděláme z něho takovou vánoční baňku! Třeba se už potom něco bude dít! A taky vy se začnete o loupežníky více zajímat!“ vymyslela.
Pár velitelů si prohmátlo dlaněmi krk a představovali si, jak asi bude příjemný provaz, na kterém by mohli viset.
„To ale není spravedlivé! Bez řádného soudu by neměl být člověk obviněn, a věšen už vůbec ne! Je to v rozporu s demokracií.“ namítl kterýsi z velitelů.
„Chlape, vy si snad sedíte na uších, anebo jste mimo! Zbavuju vás funkce velitele a teď můžete jít, pane ponocný!“ přikázala. „A nezapomeňte si sehnat trumpetu!“ dodala ještě, když nový ponocný odcházel
„Stejně to není spravedlivé!“ utrousil ještě, když odcházel.
„Vypadněte! A jestli se dovím, že máte něco s loupežníky, budu se dívat, jak vás budou žrát krysy ve vězení!“ křikla za ním.
Bývalý velitel prošel dveřmi a komoří za ním zavřel.
„Ještě někdo chce něco říct, anebo se mnou v něčem nesouhlasí? Tak dobrá, teď můžete jít. A do pozítří ať jsou šibenice hotové! Přijdu si je osobně zkontrolovat! Teď běžte a ten chleba si můžete vzít s sebou!“ řekla Eliška a odešla.
U Katky
Princ Bořimír otevřel oči a pohlédl na dřevěný strop malé chaloupky. Ležel v posteli zakrytý peřinou. Sáhl si na čelo. Na jedné straně nahmatal bouli a na druhé taky, ale ještě větší. Hlava ho bolela, a když pohnul nohama, zjistil, že ho bolí taky. A taky žebra… nenašel snad na těle místo, které by ho nebolelo. Opět si ohmatal čelo. Musel vypadat jako kozel, kterému mají každou chvíli vyrůst rohy. Nadechl se zhluboka nosem a ucítil příjemnou vůni. Cítil vůni nějakého jídla, seno a také dřevo, ze kterého byla chaloupka postavena. Princ nevěděl, kde se zrovna nachází, ale cítil, že je v příjemném prostředí chudého obydlí plného harmonie. Otočil hlavu. Hleděl na něho jakýsi hromotluk.
„Už se ti to batolátko probouzí…! Tak já jdu, a kdyby něco, tak zavolej.“ řekl cizí muž a odešel.
„Máš štěstí!“ uslyšel Bořimír jiný hlas.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„U mě v chaloupce. A je to rozhodně lepší, než ležet na cestě v prachu a blátě a čekat na smrt sežráním divokou zvěří. Kdybych nebyla bylinkářka, tak už teď prdíš do hlíny! Ještě, že mám dobrý sluch a slyšela jsem tvůj výkřik!“ povídal dál hlas.
„Kdo jsi?“ zajímalo Bořimíra.
„Jsi zvědavý a kdo je zvědavý, bude brzo starý! A ani mi
nepoděkuješ, že jsem ti pomohla a zachránila život?“ řekl ženský hlas.
„Ano, děkuji ti, ale radši bych poděkoval přímo někomu do očí!“ byl dál zvědavý Bořimír.
„Víš,“ ozvala se žena se smíchem v hlase, „musíš počkat, mám teď nějakou práci!“
„A kde mám koně?“ nevěděl Bořimír.
„Žádného jsem nenašla. Ležel jsi tam jen ty!“
„Ale já mám naspěch a musím jet dále!“ vysvětloval Bořimír.
„Na tragači, když nemáš koně?“ zasmála se žena, kterou Bořimír stále ještě nespatřil.
„Tragač je druh povozu?“ zeptal se princ a opět se ozval zvonivý příjemný smích
„Tak nějak, ale musí ho tlačit člověk.
„Kroucený špagát, takže jsem v Prčicích. Budu muset po svých.“ usoudil princ.
„Jsi v takovém stavu, že daleko nedojdeš, ale jestli chceš, tak si jdi! O mrtvolu se aspoň nebudu muset starat!“ povídal dál tajemný hlas.
„A zítra už budu moct jít? Kdybys mi sehnala koně, zaplatil bych ti!“ nabídl Bořimír.
„Jsem bylinkářka, ne kouzelník… a peníze… ty nechci!“ odpověděla rozhodně.
„A co ti mohu nabídnout za mou záchranu?“ zeptal se Bořimír.
„Zima bude dlouhá, a tak uděláme dohodu. Já ti pomohu a ty mi za to nařežeš, pokácíš a naštípáš dřevo na zimu. Platí? Haló…! Neslyším! Platí…?“ zeptala se bylinkářka.
Co měl Bořimír dělat? Slíbil neznámému hlasu, že se dřevem pomůže. Pak si to ale rozmyslel a snažil se ze slibu vykroutit. Nechtěl u někoho kdovíjak dlouho pracovat a nádeničit.
„A kdo vůbec ví, jak ta osoba, to stvoření, co mě zachránilo, vypadá.“ říkal si v duchu Bořimír. „Hlas příjemný, to je pravda, ale to není všechno. Tvář může být ošuntělá a zjizvená, nohy
křivé a krabaté, vlasy střapaté a zmuchlané, ruce mozolovité a zbytek těla kostnatý. Nehledě na zápach a pižmo, kterým může být cítit. No prostě taková klasická bylinkářka. Když si představím, že bych se na ni měl při práci se dřevem dívat a cítit ji, no brrr. A může třeba i slintat! A já jako princ bych neměl ztrácet čas nějakým chudobným řemeslem, když mířím za královnou Eliškou.“ přemítal dlouze a pak dostal nápad.
„A proč ti dřevo nenaštípe ten hromotluk, co tu byl?“ zeptal se Bořimír.
„Má moc práce, ženu a sedm dětí, a tak má co dělat, aby se o ně postaral! Navíc čekají osmé! A jestli si myslíš, že se z toho slibu vykroutíš, tak na to zapomeň! Jsi chlap, nebo bába? Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se kořenářka.
„Jsem princ Bořimír!“
„No výborně! Já se jmenuji Katka a jsem ráda, že jsi princ! Dal jsi mi své slovo, a tak se už těším na to, že se podívám, jak princ seká dřevo!“ zasmála se Katka.
„Proč jen já jsem musel potkat takovou vidlačku. To jsem teda zvědavý, jak dlouho tady zkejsnu. Snad mě moji lidé brzy najdou a já odjedu za svou královnou Eliškou.“ pomyslel si Bořimír a usnul.
Jeskyně
Den za dnem utíkaly, až se jednou Eliška rozhodla jít podívat do jeskyně Tří světů. Bylo už na čase se pořádně napít léčivé vody a taky nějakou vzít s sebou na zámek pro své rodiče. Chtěla jít sama, ale protože byl Bořislav neodbytný, jeli nakonec spolu. O čertech a Luciferovi Eliška pomlčela, aby si Bořislav nemyslel, že snad něco kuje s peklem. Oba vešli do jeskyně a směřovali rovnou k prameni. Ten se nádherně třpytil a ze zdi stále vycházela slabá zář. Půda jeskyně přestala svítit rudě, zato strop se krásně rozzářil modrou barvou. To
proto, že dovnitř vešly dvě poctivé osoby. Celý prostor byl příjemně osvětlený.
Bořislav se napil vody a pochválil její chuť.
Eliška se na Bořislava obrátila a řekla: „Byly doby, kdy jsem tady i spala!“
„No a pročpak to?“ zajímalo se prince.
„Je tu krásně ticho a místo je takříkajíc až magické!“ pousmála se Eliška.
„Magické? A jsou tady i draci?“ zeptal se Bořislav.
„Ne nejsou. No vlastně kdysi tady byl jeden takový maličký, ale jen chvíli. Teď už je pryč. Měla jsem ho celkem ráda a někdy se za ním vypravím!“ zavzpomínala Eliška.
„Za drakem? Ty, princezna? Nežerou snad draci princezny?“ podivil se Bořislav.
„Někde možná jo, ale tady draci jedí jen dřevěné uhlí.“ vysvětlila královna.
„Hm, hm, hm…“ mumlal si princ.
„Dobří lidé, pomozte mi, prosím!“ ozvalo se za zády prince.
Ten se otočil a uviděl stařečka s hůlkou, jak se belhá k jeskyni.
„To je přece…“ a Eliška ať se snažila, jak se snažila, nemohla doříct větu a zůstala stát na místě jak přikovaná. Tajemné Luciferovo kouzlo ji uzemnilo a ona mohla jen bez jediné hlásky otevírat a zavírat pusu v němém úžasu.
Princ se díval na stařečka: „A co tu chcete, dědo? Tady to pro vás není! Měl byste se vrátit ven!“
„Ehm, ehm, mladíku… Já sem chodím pro kouzelnou vodu! Je moc dobrá,“ vysvětlil stařeček.
„No… když se na vás podívám, moc času už vám nezbývá, a tak byste neměl zbytečně riskovat chozením po takových terénech, jaký je tady!“ řekl princ.
„A proč si myslíš, že mi času zbývá málo?“ zeptal se stařeček.
„Protože vypadáte velmi staře! Měl byste jít domů, tu vodu by vám měl někdo nosit!“ odpověděl princ.
„A ty bys mi tu vodu přinesl, chasníku?“ zajímalo stařečka.
„Já a chasník? Ha, to se mýlíte! Já jsem totiž princ!“ zdůraznil Bořislav.
„Á princ…! Promiň, princi chasníku, já to všechno pletu!“ řekl stařeček.
„Ne princ chasník, ale princ Bořislav,“ křikl princ naštvaně.
„Óóó, no ne! Óóó, princ…! Jestli ty jsi princ, tak já nejsem stařec!“ řekl stařeček.
„A kdo bys tak mohl být?“ zeptal se princ.
„Někdo moc silný! A měl bys mít ke mně úctu! A tu bys měl mít i ke starým lidem!“ poučoval stařeček.
„Úctu? No to samozřejmě ano, ale proč bych ti měl nosit vodu? Mám moc práce a ty…! Ty se k ní za chvíli dobelháš a můžeš se v ní třeba i vykoupat!“ řekl princ.
„Jo, jo, voda…! Ááá já jsem za vodou vlastně nepřišel!“ vzpomněl si stařeček.
„No výborně, takže ti vodu nemusím nosit! A to by mě teda zajímalo, proč jsi přišel?“ zeptal se princ.
„No přece podívat se na prince, který možná bude králem! Ale jak tak koukám, tak budoucí vládce bude slabý a nemoudrý… no možná až přitroublý!“ uchechtl se stařeček.
„Tak já a slabý a přitroublý! Já ti ukážu!“ řekl Bořislav a snažil se vytáhnout meč z pochvy, ale nešlo to. Meč jako by byl v pochvě přilepem.
„Chachachááá! Ani meč neumí vytáhnout! A když se tak na něj koukám, tak ani to kulaté, co má na krku, neumí moc používat!“ smál se stařeček.
„Já že neumím používat hlavu? A že jsem slabý!?“ zuřil Bořislav.
„Ano, ano, můj milý princi. Já mám více síly, než si myslíš! Zkus třeba zvednout kámen a já ho zvednu jednou rukou!“ řekl stařeček.
„Dobrá, ale chci se ještě vsadit, starče!“ kývnul princ.
„No jistě, proč by ne. Když už vyhraju, ať z toho něco mám!“ pousmál se stařeček.
„Co třeba o deset zlatých?“ navrhl princ.
„Éééch! Já peníze nechci, jsou mi k ničemu. Navrhuji, že kdo prohraje, tak tomu druhému dá pusu na holé nohy!“ řekl stařec.
„Dobrá tedy,“ souhlasil Bořislav jistý si svojí výhrou.
Odložil meč, přistoupil ke kameni a zvedl ho do výšky. Pak ho hodil na zem a zhluboka dýchal. Koukl na stařečka a povídal: „Tak teď jsi na řadě ty a dovol, abych si už zouval boty!“ mrkl na něj Bořislav.
Stařeček přišel ke kameni a jednou rukou ho zvednul do výše a položil na zem. Bořislav na něho koukal a nevěřil svým očím.
„Princ Bořislav se bude muset sklonit před stářím a ještě mu políbit nohy! Ještě, že jsem se měsíc nemyl!“ smál se stařeček.
Bořislav stál. Nechtělo se mu ohýbat a ponižovat se, ale dal přece slib. Vsadil se! Radši by dal peníze, ale toto pro něho bylo horší! Bylo to potupnější.
„Čekám, čekám, princi, necítím rty na svých nohách!“ smál se stařeček.
Bořislav se koukal na Elišku. Bude se na něj dívat, jak stařečkovi líbá nohy, a on se bude cítit zahanben.
„Ta ostuda!“ říkal si.
„Čekám, čekám, princi! Odvahu!“ smál se stařeček.
„A nemůžeme se domluvit na něčem jiném?“ zeptal se princ.
„Ááá… princ je zbabělý, protože neumí držet své slovo, že?“ pošťuchoval ho stařeček.
Bořislav chtěl utéct, ale nemohl kvůli Elišce.
„Královská čest je ale královská čest! Co teď? Shodit se před královnou, anebo být zbabělý a sklonit se před stářím? Anebo utéct? Jak to, že má stařeček tak velkou sílu? Určitě býval kovářem!“ mumlal si princ a musel přiznat porážku. Klekl si, sklonil se a políbil obě stařečkovy nohy. Byly chlupaté a odporně smrděly. Říkal si, že se nemyl nejmíň rok.
„No a nevsadíme se ještě o něco?“ zeptal se stařeček.
Princ zaskřípal zuby, sedl si na kámen a pronesl: „S tebou,
dědo, už raději ne! Musím uznat, že jsem prohrál.“ Když to říkal, smutně se díval do země.
„Aha, panáček začíná být silný a začíná používat to kulaté, co má na krku!“ řekl stařeček.
„Přiznávám, zachoval jsem se hloupě! Nechtěl jsem být před dívkou slabý, ale tím jak jsem se zachoval, jsem se slabým stal, a proto, přijměte, prosím, moji omluvu!“ řekl princ smutně.
„Hm, omluva se přijímá!“ kývnul stařeček a belhal se dále do jeskyně, až přišel ke stopám, co byly vytavené v zemi. Dal jednu nohu do jedné stopy a druhou do druhé.
„To byste nevěřili, jak mi ty stopy krásně sednou na nohu!“ zasmál se stařeček. Vytáhl nohy a ukázala na Elišku. Ta mohla najednou mluvit a hýbat se.
„Také si myslíš, panenko, že to, co jsem udělal, bylo dobré?“ zeptal se stařeček.
Eliška koukla na Bořislava, jak sedí zkroušeně na kameni, a pak koukla na stařečka. Nevěděla, co má říct.
„No… bylo to hlavně poučné!“ pronesla pak.
V tekoucím vodopádu se objevila modrá mlha, která se zhmotnila v anděla.
„Ááá, přichází brácha, to zas bude řečí!“ uchichtl se stařeček.
„Už je nechej! Nemáš nad nimi žádnou moc!“ řekl anděl.
„No to nemám, ale sám jsi viděl Bořislavovo chování!“ mrkl na něj stařeček.
„To ano, ale lidé prostě mají chyby! Třeba by se to jednou naučil sám bez tvé pomoci, jak se chovat k lidem a nenadřazovat se nad ně. Chyby nejsou hříchy!“ pokračoval anděl.
„No tak to pardon, že jsem ukázal na nedostatky možného budoucího krále! Spíš bys mi měl za to poděkovat!“ řekl stařeček.
„Neměl by ses tolik plést do osudů lidí! Je tady také nebe, které na vše dohlíží!“ připomněl mu anděl.
„Jo, dohlíží, a proto máme v pekle tak plno, že? Místo dohlížení by mohli více něco dělat! Je ale možné, že vám práce
tam na hoře nevoní, a tak to musíme odedřít my! A když jsou hříšníci napraveni, tak je dostanete pěkně opravené, že?“ lamentoval stařeček.
„Nerouhej se!“ zamračil se anděl.
„Nebo co? Skončím v pekle? Já se rouhat můžu!“ podotkl stařeček, vzplál rudým ohněm, prošel zdí a zmizel.
„To… to… to… byl čert?“ zakoktal Bořislav.
„Ne, to byl jejich šéf a můj bývalý bratr!“ vysvětlil anděl a zmizel v oparu modré mlhy v kapkách pramene vytékajících ze skály.
„Ty… ty… ty… máš kamarády tam… no jak to říct?“ koktal Bořislav.
„Ne, jsou to jen moji učitelé, nic víc! Rozhodně s nimi nekamarádím!“ ujistila ho Eliška.
„A… a… a… anděl?“ zakoktal princ.
„No to je také můj učitel!“ odpověděla Eliška.
Bořislav se napil z pramene a vyšel před jeskyni. Sedl si na lávku a přemýšlel.
Eliška se k němu naklonila a řekla: „Víš, bylo to takové moje tajemství, ale aniž bych chtěla, samo se ukázalo!“ řekla.
„A máš ještě hodně takových tajemství?“ zeptal se udýchaně princ.
„No vlastně už ne. Moje tajemství jsou jen draci, čerti, Lucifer, andělé. A to je nejspíš vše. Kdybych si ještě na něco vzpomněla, řeknu ti to.“ mrkla na něj Eliška.
„Prý… prý… prý… jenom…! No… no… toho teda není zrovna málo! A jsem tedy dost překvapený! Už teď si říkám, jak asi vypadají ti tvoji draci!“ přemýšlel princ.
„No pěkní nejsou, a když se naštvou, plivou oheň tak, že skála teče! Někdy oheň plivou jen tak. Třeba když si říhnou, nebo odfouknou!“ dodala Eliška.
„Pěkní nejsou, pěkní nejsou… Asi se ten drak nejmenuje Bestie jen tak pro nic za nic. Zajímalo by mě, jestli má také manžela!“ zeptal se princ.
„Jo má a jmenuje se Hrůzoun! Ale ještě jsem ho neviděla!“ řekla po pravdě Eliška.
„Hrůzoun… lepší jméno snad ani dostat nemohl! Nejradši bych teď utekl!“ přiznal se princ.
„Ale no tak, zvykneš si! Bestie mi říkala, že strach je nejhorší nepřítel člověka!“ chlácholila prince Eliška, pohladila ho po vlasech a lehce ho objala, aby se trošku uklidnil.
„Jo, a strach taky dokáže dát člověku velmi rychlé nohy! Nebo člověk může začít koktat, či zešediví!“ jektal princ.
„No tak, Bořislavíčku, neber si to tak…“ utěšovala prince Eliška.
„Neber si to tak, neber si to tak…! Vždyť jsem před chvílí líbal nohy Luciferovi!“ byl stále ještě vykolejený princ.
„Jóóó… on má takový smysl pro humor. Vůbec si toho nevšímej!“ chlácholila ho Eliška.
„No to teda díky! Smysl pro humor? A co já?! Jsem z toho celý sesypaný a celý se třesu!“ řekl princ.
Eliška znovu objala Bořislava a Bořislav objal Elišku.
„Proč jenom já musím mít takovou nestandardní královnu? A víš co? To, co se v té jeskyni stalo, bude naše tajemství! Souhlasíš?“ nabídl princ.
„No jistě, bude, Bořislávku! A kdy půjdeme do jeskyně přespat?“ zeptala se Eliška.
„Nikdy! Nikdy! Běž si sama!“ křikl Bořislav. Tušil ale, že na důkaz odvahy bude muset tento test někdy podstoupit.
U Bestie
Po několika týdnech se Eliška rozhodla, že zajde za Bestií. Už u ní dlouho nebyla, a tak si řekla, že je načase zase vyposlechnout nějaká moudra. Domluvila se s Aničkou a Honzíkem a už se těšila, jak po dlouhé době přespí v jeskyni. Eliška Bořislavovi navrhovala, aby ji aspoň doprovodil do jeskyně,
popřípadě tam s ní přespal, ale bylo to marné. K jeskyni ji Bořislav doprovodil, ale dovnitř nevstoupil. S Eliškou se rozloučil a odjel zpět na zámek.
Ráno pak přišli k jeskyni děti a všichni tři šli za Bestií. Protože už byl podzim, museli se dobře obléct. Nikdo z nich se netěšil na to, jak budou v takovém chladu brodit potok.
První, koho potkali, byl Ohník. Zase povyrostl. Přiskočil k Honzíkovi a z lásky k němu ho povalil na zem.
Když se děti s Eliškou vydováděly s Ohníkem, šli dále. Po cestě se Ohník jen tak ledabyle zeptal Elišky, jestli budou zase létat.
„No víš, Ohníku, trošku se bojím. Už jsi letěl s někým větším, než je bobr?“ zeptala se Eliška
„Ano, ano, Ohník letěl s divokým prasátkem! A šlo to dobře! Radši jsem se ho ani neptal, jestli chce létat. Drapl jsem ho do pazourů a letěl. Ve vzduchu jsem mu vysvětloval, že létání je krásné. Byl však jiného názoru. Ještě teď mi zvoní v uších, jak to prasátko pištělo. Jo, dopadlo to jako s tím bobrem. Nic moc. Teda spíš to dopadlo špatně, protože se strachy pokakalo. Přistání však dopadlo na jedničku! Pěkně hladce a měkce. Od té doby jsem to prasátko neviděl. Rozeběhlo se a zmizelo, jen se za ním zaprášilo. Myslím si, že se přede mnou schovává, aby zase nemuselo létat. Přitom je to tak krásné!“ dovyprávěl Ohník.
„A kolik tak mohlo vážit?“ zeptala se Eliška.
„Asi tak, jako tady Honzík nebo Anička.“ odhadoval Ohník.
„Ještě, že ti dva se létání bojí. Možná by to dopadlo jako s tím prasátkem.“ pomyslela si Eliška.
Honzík s Aničkou zpozorněli.
„My bychom mohli létat?“ zeptali se.
„Ne, nemohli, protože to je nebezpečné! A navíc jste nedostali povolení od tatínka ani maminky. Ještě teď mě bolí zadek, když si vzpomenu, jak jsem dopadla.“ řekla přísně Eliška.
„Prosím, prosím, prosím…,“ žadonily děti.
„Ohník by to opatrně zkusil. Jen pár metrů, nic víc!“ rozzářily se Ohníkovi oči.
„A co když se jim něco stane? Co já pak řeknu jejich mamince a tatínkovi, hm?“ bála se o děti Eliška.
„Nestane! Ohník šikovný a má moc síly!“
„No zas tak moc vody v řece neuteklo od posledního karambolu.“ připomněla mu Eliška
Ohník se podíval na vodu a přemýšlel, jak to Eliška myslí.
„Prosím, prosím, prosím…,“ žadonily znovu děti.
„A jak se tě mají, Ohníku, chytit. Kůň má postroj a ty nemáš nic.“ řekla Eliška.
„Ohník, není kůň a má to vymyšlené! Eliška může důvěřovat.“ řekl.
„Tak jo, ale jenom kousíček.“ souhlasila Eliška.
Ohník přišel k Honzíkovi a radil mu: „Ulom kus pružné větve a dej mi ji kolem krku. A až to budeš mít, sedni si na mě a nohy zaraz pod křídla. A honem, ať už můžeme letět,“ popoháněl Honzíka šťastný dráček a těšil se, že bude konečně létat s někým, kdo nepiští a nepokaká se. No snad.
Honzík seděl na dráčkovi.
„Předletová kontrola,“ zahlaholil dráček a lehce zamával křídly.
Honzík se křečovitě chytil klacku, co měl dráček pod krkem.
„Startujeme,“ řekl Ohník, rozběhl se, odlepil se od země a vznesl se spolu s Honzíkem.
Mávání křídel bylo ladné a byl na ně krásný pohled. Letěli těsně nad loukou a udělali dlouhou otáčku. Eliška zatla ruce v pěst a měla strach, aby vše dobře dopadlo. Přesně tam, odkud Ohník startoval, také přistál. Dosedl na zem měkce, ani to s Honzíkem moc netrhlo.
Další byla na řadě Anička a té se let také velmi líbil. Pak opět na záda Ohníka nasedl Honzík. Vyletěli mnohem výše, až Eliška musela sklopit zrak a nemohla se na to dívat. Ohník
se pak spustil střemhlav dolů a Honzíkovi se nadzvedl žaludek a zatnul zuby. Klacek držel v rukách křečovitě, až mu zbělaly prsty. Zažil chvilkový stav beztíže, jako když se orel snaží ulovit zvíře na zemi. Zážitek to byl neskutečný, a když slézal z Ohníka, trochu se mu třepaly nohy.
Další byla na řadě Anička a šla do letu opravdu odvážně. Také zažila stav beztíže, avšak jako správná dívka si ve vzduchu zakřičela. Ohník i s ní přistál na jedničku, ale Anička z toho zážitku trochu zezelenala a měla co dělat, aby se nepozvracela. Trochu si také cvrnkla do kalhot, ale bylo to její a Ohníkovo tajemství. Teď už chápala, proč prasátka, bobři a jiná lesní zvířátka nemají rádi létání. Těšila se však, že až jí bude dobře, poletí znovu, ale ne střemhlav.
Další lety Eliška zakázala. Ohník byl udýchaný a potřeboval opět nabrat sílu. Létat se zátěží je mnohem náročnější, než létání bez ní. Přislíbil však Elišce, že příště poletí také. Ta si ale nebyla jistá, jestli se má těšit. To poslední, co by jí k životu chybělo, byl stav beztíže.
„Vidím, že nepřicházíš sama!“ řekla přicházející Bestie.
„Ahoj, Bestie, ráda tě vidím!“ usmála se Eliška.
„Ahoj, vy tři človíčkové, přišli jste mi osmradit Ohníka člověčinou?“ zeptala se.
„No to taky,“ řekla Eliška.
„Náhodou, Ohník je náš kamarád!“ řekla Anička a Ohník jen přikyvoval.
„Hm… hm… hm… Možná může existovat láska mezi lidmi a draky, ale stejně to nerada vidím!“ pousmála se Bestie a odvrátila hlavu od Ohníka a dětí. Pak se otočila zpět k Elišce a zadívala se na ni. Oko Bestie se změnilo. Čárka, která byla v oku, jakoby se roztáhla do hvězdičky. Chvíli se na Elišku dívala a pak se zasmála.
„Chachachá, krásně záříš! Víš, my draci umíme vidět jinak. Vidím, že máš kolem sebe zář. Je to ten princ? Anebo někdo jiný?“ zeptala se Bestie.
„O… o… o jaké září to mluvíš? A jaký princ? Ty myslíš Bořislava?“ koktala Eliška.
„Takže do prince ses zamilovala,“ řekla Bestie a Eliška zrudla ve tváři.
Děti sebou trhly a dívaly se na Elišku.
„Ty se budeš vdávat, Eliško?“ zeptala se Anička.
„No… já… víš…! To nevím!“ koktala.
Honzík a Anička se začali smát a radovat.
„Bude svatbááá, bude svatbááá!“ křičeli.
Pak se rozesmála i Bestie, až jí sem tam z nosu i z pusy foukl oheň. Ohník jen koukal a nevěděl, co se děje. Eliška stála a nevěděla, co má dělat. Byla rudá v tvářích a jediné, co dokázala, bylo přihlouple se usmívat.
„Ty, Bestie, ty ale umíš prokouknout člověka!“ řekla Eliška.
„Ještěže to je ten princ a ne někdo z obyčejných lidí!“ usmála se Bestie.
„Proč?“ zajímalo Elišku.
„Protože by to nedělalo dobrotu. Nebyla by rovnováha!“ vysvětlila Bestie.
„Jaká?“ netušila Eliška.
„No mezi královstvími! Když je rovnováha, nejsou války, ale to není to jediné, proč jsi přišla, že?“ zeptala se Bestie.
„No vlastně ano.“ řekla Eliška.
„Ano? Hm… Tak to jsi sem nemusela chodit, protože to už víš! Hloupá nejsi, ale cítím, že se chceš zeptat na…“ zarazila se Bestie a zadívala se na Elišku, „jestli, když ho budeš milovat, budeš šťastná po celý život a bude to mezi vámi fungovat?“ zeptala se Bestie a odvrátila hlavu.
„Ano. Na to jsem se chtěla zeptat!“ přiznala Eliška.
„Láska je mocná čarodějka, ale ne všemocná! Když se o lásku nebudete oba starat a pracovat na ní, rozletí se jako peří ve větru a ta pírka se poté shání špatně!“ vysvětlila tajemně Bestie.
„Říkáš jako peří ve větru? To je dračí přísloví?“ nevěděla Eliška.
„Ne, my draci říkáme jako uhelný prach ve větru, ale to peří se mi jeví pro lidi jako lepší přirovnání!“ zasmála se Bestie.
„A mohl by sem přijít i ten můj princ?“ zeptala se Eliška.
„A nebude se bát? A neušmikne mi hlavu?“ zasmála se Bestie.
„Bát se bude, ale hlavu ti rozhodně neušmikne!“ zasmála se i Eliška.
„Ať přijde, ale jestli je to třasořitka, tak ať si sebou vezme plínku mezi nohy. Za tři dny se vrátí můj manžel Hrůzoun!“ řekla Bestie.
„No a jak vypadá tvůj manžel?“ zeptala se Eliška.
„Jak? No já jsem proti němu sedmikráska se zlatými lístky! Je šupinatý a sliz z něho kape! Na šupinách má ostny a jeho tělo páchne jak ryba ležící rok na slunci. A jednou za čas celý blafne… no teda vzplane! Jo, je to můj miláček!“ zasnila se Bestie.
Po chvíli zase otevřela oči, které jako by byly jiné. Nadechla se a vypustila proud růžového ohně od Elišky, Honzíka a Aničky. Všichni tři cítili žár a tváře si museli chránit rukama, jak je pálily. Tak nádherný oheň však nikdy neviděli. Málem jim vypadly oči z důlku.
„Pardon, vždycky, jak si na Hrůzouna vzpomenu, musím si odfouknout!“ řekla zamilovaně Bestie.
Když Ohník viděl, jak jeho maminka foukla oheň, nadechl se a foukl taky. Oheň letěl daleko, ale proti síle Bestie to bylo spíše k zasmání. I když… dostat tím plamenem by příjemné rozhodně nebylo.
Rozveselené děti a Ohník přišli k Bestii. Ta se na ně podívala.
„Tak to řekni,“ pokývala Anička na Honzíka.
„Ty, Bestie, mohli bychom si tě lépe prohlédnout?“ zeptal se Honzík.
Bestie se na Honzíka podívala, až trochu couvl.
„Můžete si mě prohlédnout, mláďátka lidská! A můžete mi vytáhnout ten ostrý klacek, co se mi zalomil mezi tělo a zadní nohy!“ svolila Bestie.
Děti s dráčkem šli a různě si Bestii ohlíželi. Sahali na ni a hledali ten klacek. Ohník hledal s nimi, a když klacek našli, oznámili to Bestii.
„Můžete ho vytáhnout! Nesmíte se ale dotknout mojí krve, protože je jedovatá. Ten klacek pak hoďte do řeky! Ta už si s tím jedem poradí!“ poručila Bestie.
Když děti klacek vytáhly a hodily do řeky, klacek zaprskal a shořel. Děti si umyly ruce a vrátily se k Bestii.
„Od kdy dřevo ve vodě hoří?“ nevěděla Anička.
„Od té doby, co je od dračí krve!“ vysvětlila Bestie.
„Řekni mi ještě něco, Bestie, třeba něco z minulosti zámku a království!“ žadonila Eliška.
Bestie se nadechla a spustila: „Někdy bylo v království lépe, někdy hůř. Jindy byly války, anebo zase mír. Někdy přišly nemoci a lidé umírali a někdy byli lidé zase zdraví a dařilo se. Někdy byl hlad a někdy bylo všeho nadbytek. Opakovalo se to a opakuje stále dokola. Lidé válčili z hladu, aby se najedli. Válčili také tehdy, když měli hojnost, protože se nudili a válčení a zabíjení brali jako zábavu! Nejlépe se lidé měli tehdy, když neměli hlad, ale nebyl ani nadbytek. Neplýtvalo se a lidé si věcí vážili, a to i těch nejobyčejnějších. Lidem bylo dobře, když měli pocit štěstí a radosti. Lidí by mělo být v království také tak akorát, a také se nesmí zapomínat na ochranu přírody. Lidé by měli žít s přírodou v rovnováze a chovat se k ní uctivě. Co vím, tak první, kdo přišel a založil toto království, byl král Činčulalák. Ani nevím, odkud přišel a jak se zde zjevil. Stavby byly ze dřeva a bylo to tak před pěti sty lety. Pak nastoupil jeho místo král Čimčararák, jeho syn. Pak dlouho nikdo nevládl a každý si dělal, co chtěl. To se změnilo ve válku, která se táhla hodně dlouho. Pak ze sousedního království přišel král Bechřiť a vše urovnal a začal vládnout. No a od té doby v tomto tvém království vždycky nějaký ten král byl. Jo a zapomněla jsem. Jednou byl v tvém království mor a takřka všichni zemřeli. Těm pár, co přežili, jsem dala
dračí ovoce, aby se uzdravili. Bylo to poprvé a také naposled, co jsem k lidem zašla a pomohla jim. Nechtěla jsem, aby všichni lidé zemřeli, a proto dostali to ovoce. Ráda totiž lidi potají pozoruji. Jsou zajímaví, i když se mi hnusí a nemám je ráda!“ povídala dlouze Bestie.
„A odkud lidi pozoruješ?“ zeptala se Eliška.
„Tamhle z toho kopce!“ vysvětlila Bestie a ukázala drápem.
„A jak na nás dohlédneš tak daleko?“ překvapilo Elišku.
„To je dračí tajemství! Prostě to dokážu!“ odsekla Bestie a plazila se pryč.
„Počkej, počkej…! Kam jdeš?“ zavolala Eliška.
„Je pozdě! Jdi domů!“ poručila Bestie, odfoukla si, zamávala křídly a odletěla.
„To víš…! Těší se na mého tatínka a já se na něho taky těším!“ vysvětlil Ohník, rozeběhl se, vzlétl a letěl za Bestií.