MARKÉTA KUBÍNOVÁ DOST málo
3. kapitola
Nechápala jsem, jak se mi podařilo vstát včas a odejít do školy.
Nejspíš někdo dobil baterky a můj vnitřní robot začal opět mechanicky fungovat. Měla jsem pocit, jako by se všechno kolem mě dělo tak nějak vzdáleně. Jako bych byla zavřená za skleněnou zdí, zpoza které dění ve světě jenom sleduji.
První dvě přestávky jsem obětovala opakováním na test z biologie. Sice jsem se na něj už učila několik hodin, ale měla jsem pocit, že to stále nestačí. Že jsem určitě přehlédla nějaké slovo. Pojem. Že něco do té sedmé hodiny zapomenu. Unavenýma očima jsem zírala do učebnice.
Kiki se mi vysmála, že to tolik řeším. Ignorovala jsem její poznámky a kdybych nebyla tak vyčerpaná, nafackovala bych si za to, jaká jsem to ale kamarádka. Měla bych se víc snažit. Povídat si.
Pitomá studentka Trnková!
Na velkou přestávku jsem odložila biologii hluboko do tašky a vytáhla svačinu. Můj žaludek po včerejším hladovění vyžadoval jídla víc než obvykle.
„Tak co, jak seš připravená na test?“ prohodila jsem směrem ke Kiki a rozbalila velkou housku se sýrem a šunkou. Děkovala jsem mamce, že mi ji ráno nacpala do batohu.
„Vždyť jsem říkala, že biologie nic není,“ protočila oči, „párkrát jsem si přečetla sešit v tramvaji a myslím, že všechno umím. Stejně to bude jen malý test.“
„Taky bych to tak chtěla umět,“ obdivně jsem hvízdla a poté frustrovaně dodala: „Já se šprtala dlouho do noci.“
Kiki se zasmála a pohodila dokonale sepnutým blonďatým copem: „To víš, někdo má holt štěstí,“ pak pohledem sklouzla ke svačině v mé ruce. „Odkdy tolik svačíš? Nechápu, jak toho můžeš tolik sníst. Pokud nechceš přibrat, tak bys ses měla krotit!“
Zkoprněla jsem. Něco se v mé hlavě přepnulo. Žaludek zhoupnul. „Proč? Ty snad nikdy nejíš?“
„Jo, ale ke svačině maximálně jablko. Pojď, nebo přijdeme pozdě na hodinu.“ S těmi slovy popadla svoji tašku značky Nike a zamířila ven ze studovny, kam jsme chodily trávit delší přestávky. Bylo tam méně hluku a více prostoru.
Chvíli jsem ji pozorovala. Její dokonalou postavu. Úzký pas. Boky tak akorát. Dlouhé nohy. Všechny její křivky vynikaly v krátkých přiléhavých šatech. Potřásla jsem hlavou a vydala se za ní. Zastavila jsem se u dveří, kde v rohu stál koš.
Celou housku jsem hodila na dno.
Nikdy jsem už pak svačinu neměla.
„No to snad ne!“ vykřikla jsem a znovu zoufale prohrábla tašku. Stály jsme na chodbě lemované desítkami skříněk. Na to, že za pět minut začínala hodina, tam bylo neobvyklé rušno. „To není možný!“
Kiki povytáhla obočí. „Co se stalo?“
Bezvládně jsem spustila paže podél těla. „Zapomněla jsem, že jsem si odnesla půlku tělocviku domů.“ Nebyla to zas taková katastrofa. V tašce jsem měla boty i legíny. Problém byl ale v tom, že jsem zásadně jenom v legínách necvičila. Vždycky jsem si přes ně natahovala ještě široké kraťasy. Dávaly mi
pocit bezpečí. Díky nim jsem se necítila tak odhalená. Tak nechráněná.
„Ukaž,“ Kiki popadla moje věci a zhodnotila je pohledem, „mám dvě trika a zbytek máš. Jdeme.“
Rezignovaně jsem kývla: „Děkuju moc.“ Obě jsme spěšně zapluly do šatny, která se už hemžila zbytkem našich převlékajících se spolužaček. Nejradši bych necvičila vůbec. Byla jsem pořád utahaná, a navíc bych si ještě mohla zopakovat tu biologii. Ale nechtěla jsem Kiki nechat samotnou. Nechtěla jsem ji zklamat.
Co nejrychleji jsem na sebe natáhla svoje černé legíny a bílé triko od Kiki s růžovým nápisem hlásající I’m just a girl.
Modlila jsem se, aby hodina utekla svižně.
„Tak co na to říkáš?“ ukázala jsem se jí v improvizovaném outfitu a doufala, že mi dodá aspoň trochu sebevědomí, které jsem zoufale postrádala. Bílou barvu jsem nikdy nenosila a v kombinaci s přiléhavými legíny jsem se cítila takřka nahá.
Kiki mě sjela pohledem. „Fakt máš divný nohy, už chápu, proč nosíš ty kraťasy.“
Lavina se sesunula ještě víc.
Rozesmála jsem se.
Jako vždy.
Díky tomu se mě to tolik nedotklo, nebo snad ne?
Zvonek oznámil začátek vyučování. S Kiki jsme na poslední chvíli vběhly za ostatními do tělocvičny, než dorazila naše profesorka. Byla to velmi mladá, energická žena, která razila názor, že holky by měly dělat pouze gymnastiku. A tu jsem já z hloubi duše nenáviděla.
Zbytek hodiny uplynul v mlze. Zase jsem byla v tom podivném stavu otupění, ve kterém jsem všechno zdálky pozorovala, a nic se mě vlastně netýkalo.
V hlavě mi vířily myšlenky o mých nohách. Mé postavě. Cítila jsem se naprosto mizerně, ale Kiki bych to za vinu nekladla nikdy. Vždyť ona mě jen chránila.
Závistivě jsem sledovala ostatní spolužačky a nechápala, jak všechny můžou vypadat v legínách tak dobře.
Vždyť se před chvílí cpaly tak nezdravými věcmi! Jak to, že jsou pořád hubené?
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou tu byla sedmá hodina a já zírala na stránku testu. Testu, kterému jsem obětovala tolik času. Spánek. Přestávky. Povídání s Kiki.
Polilo mě horko. To nesmím zkazit. Nesmím.
Znovu jsem si přečetla první otázku, ale zjistila jsem, že mi myšlenky odbíhají jinam. Chytla jsem se za spánky.
Soustřeď se, soustřeď se, soustřeď se.
Tak se sakra, Žofie, soustřeď!
Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla takové okno. Abych takhle selhala. Vždycky jsem byla perfektně připravená. Tím jsem se aspoň trochu vyrovnala Kiki, i když to většinou nedopadlo tak uspokojivou známkou.
Ale teď? Chtělo se mi brečet. Jsem tak neschopná. Tak hloupá. Kde jsem nechala mozek?
Upřímně? Asi jsem žádný ani neměla. Jinak bych se s Kiki nikdy nespřátelila. Jinak bych to všechno nenechala zajít tak daleko… Ale to jsem si uvědomila až o několik týdnů později…
Sedm minut před odevzdáním testu jsem něco vypotila pod každou otázku a spěšně vyběhla z učebny.
Poprvé za ty tři roky na společné škole jsem na Kiki nepočkala.
„Co to jako mělo znamenat?“ blikl mi telefon chvíli potom, co jsem opustila budovu školy. A hned následovně: „Ty na mě jako nečekáš?“
Ucítila jsem vztek. Další nová emoce vůči Kiki.
„Promiň,“ vyťukala jsem rychle, „nebylo mi dobře.“
„Tak jsi mi to mohla aspoň říct!“ Ten vykřičník mě bodl do očí jako šíp plný jedu. Ale přesto jsem se jí chtěla znovu omluvit. Chtěla jsem se udobřit. Bez Kiki bych neměla nikoho. Byla bych zase sama. Jenže než jsem stihla odeslat novou odpověď, blikla mi další zpráva. „Ty jsi dneska fakt mimo.“
Do očí mi vyhrkly slzy.
Výborně, Žofie, z tebe se stává pravá fňukna! Utápění se v sebelítosti by ti opravdu šlo.
Strčila jsem mobil do kapsy a ignorovala jeho další vibrování. Zamířila jsem do jídelny. Oběd jsem chtěla odbýt co nejrychleji. Všimla jsem si hloučku svých spolužáků postávajících už před vchodem. Něčemu se horlivě smáli. Všimla jsem si Bei v barevné sukni a žlutém tílku, jak něco ostatním horlivě gestikuluje. Její liščí vlasy zářily v podzimním slunci.
Bodl mě osten lítosti. Tak moc bych si přála mezi ně patřit. Zapadat. Jenže na to jsem nikdy neměla odvahu. A teď, když mě všichni brali za Kristýninu kamarádku, se ani nepokoušeli mě mezi sebe víc začlenit.
Mysleli si, že bych o ně asi nestála. Že Kiki je pro mě vše. Což taky byla.
Aspoň tehdy.
S pohledem upřeným do země jsem kolem nich prošla a dělala, že jsem si jich nevšimla. Cítila jsem, jak rudnu v obličeji studem. Bylo to lehčí než se na ně podívat. Pozdravit je. Navázat jakýkoli kontakt. Bylo to lehčí než začít skutečně žít.
Bea na mě divoce zamávala, ale já se otočila na druhou stranu a zmizela za dveřmi.
V jídelně mě přivítal puch přepáleného oleje a nedovařených brambor. Všude bylo plno těl. Hluku. Studenti se mačkali jeden přes druhého. Pokřikovali. Takový zmatek.
Zmatek.
Zmocnila se mě panika. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Nikde nebylo úniku. Všude takový zmatek.
Takový zmatek.
Někdo se mě dotknul. Možná se mi to jen zdálo. V hlavě mi začalo dunět. Musím rychle ven. Kde je východ? Ven. Ven. Ven. Kde je sakra východ?!?
Tolik těl. Tak malý prostor.
Zmatek.
„Hej, ty už jsi jako po obědě?“ Kiki. Podívala jsem se na ni jako ve snu. Na co se to ptala? Vyklopýtala jsem z jídelny a nechala ji stát bez odpovědi. Konečně vzduch. Konečně ticho. Klid.
Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo dostat se domů. Vzpomínám si, že mi celou cestu v hlavě běžela jedna jediná věta.
Ty jsi dneska fakt mimo.
Celou noc jsem probrečela.
Asi se ze mě doopravdy stala pravá fňukna.