d e n í k k ř e h k é d u š e
HANA JEDLIČKOVÁ
Někdy bych chtěla
Někdy bych si chtěla jenom sednout a sedět, a vůbec nic nedělat, svět kolem sebe nechat volně běžet, a jen ho zpovzdálí sledovat.
Chci se stát divákem vlastního osudu, do něhož zasáhnout nejde, myslím, že nedělám si vůbec ostudu, a třeba to za chvíli přejde.
Někdy bych si chtěla jenom lehnout a ležet, na měkké matraci z listí, splašené myšlenky snažit se zadržet, možná, že právě tak mysl se čistí.
Objetí
Stačí mi jedno malé objetí, ani krátké, ani dlouhé, prostě tak akorát, a má duše do výšin se rozletí, z radosti, že má ji někdo rád.
Stačí mi jedno jediné objetí, pevné přitisknutí k hrudi, a objevím city, o nichž neměla jsem ani ponětí, proud života ve mně opět se vzbudí.
Stačí mi jedno pevné objetí, aby bylo mi krásně, abych konečně cítila se v bezpečí, a svět kolem zářil zase jasně.
Pod hvězdnou oblohou
Pod hvězdnou oblohou ulož se ke spánku, jakmile zmizí posledních pár červánků, lehni si do trávy a pozoruj nebe, třeba tam někde najdeš sám sebe.
Tiše pozoruj ty tisíce hvězd, a silou okamžiku nech se nést, třpytivé jiskřičky jsou šperkem nebe, svítí pro všechny i jenom pro tebe.
Útes
Na hraně útesu dlouho jsem stála, nedá se říct, že bych se bála, pak něco se stalo, maličký krok, já zřítila se dolů, byl to přímo skok, poslední záchrana, chytám se kořenů, věřím, že cestu zpět díky nim naleznu, škrábat se nahoru nyní se snažím, pád na dno nechci už nikdy zažít, z růžových tabletek schody si stavím, doufám jen, že se jich pak zase zbavím.
Na řece
Vypluju na řeku za svitu hvězd, a silným proudem nechám se nést, třpytivá hladina srpek luny odráží, a já jsem poutník, co na cestu vyráží, na cestu dlouhou, bez jasného cíle, teď totiž nadešla ta správná chvíle, vší silou zaberu, do vesel se opřu, krůpěje potu z čela pak otřu, plavím se sama, jsem jako trosečník, jen tiché šplouchání bude můj společník.
Zvláštní pocit
Když je mi smutno, dívám se na nebe, ve dne, ale hlavně v noci, jako bych tam nahoře viděla kus ze sebe, a je to hodně zvláštní pocit.
Míváš to taky, nebo jsem jediná, kdo cítí, že patří mezi hvězdy?
Jako by i tam v obloze byla má rodina, se kterou potkám se někdy.
Jednou vydám se nahoru a zjistím pravdu, jak to s tím pocitem vlastně je, možná, že část svojí duše vážně tam najdu, a nebudou to jen plané naděje.
