chilli zápisky bipolárního medvídka
PRVÁ
Představ si obsidiánově černé terčíky zornic očí, zavři je a poslouchej. Černé uhlíky v nich plápolavě žhnou a řeřavě tě hladí ametystově fialovou jiskrou usmívající se duhovky. Popal se o ně a zkus se nerozplakat. A přesto v ní zurčela prvá barva sedmidílného spektra. Zemitá ohnivě červená, v níž se zrcadlila hranice mezi zvířecím a lidským vědomím v podobě podvědomé pudovosti, do níž tak rád padal za zvuku táhlého tónu c.
Masivní zdi a mřížoví bytelných vrat z kalené oceli.
Tma mezi námi a tma v nás.
Pavilon č. 18.
Tady to vše začalo.
A tady to vše možná i skončí.
Jednou.
Vstup do tenat vlastní zhýralosti a pomíjivého pocitu naplnění, když dětské ručičky časostroje staví bábovičky z vypršených mraků.
Větrnomlynné vyprazdňování se kýžených průhledů směr vyšší rozměr.
Zbavení se vlastní veselé sebetrýznivosti skrze překonání démonů strachu.
Léčebný masochismus na předpis.
Terapeutická tetelící se perverze.
A v prostředku toho všeho M.
Depresivně zádumčivý a ve své malosti nejapně veliký.
Rozšafně žoviální v loužičce své soukromé zbytečnosti.
Duševní úpadek a manické království nebeské za mrtvého koně a Richard III. právě trapně zaspal svou životní bitvu.
Pavilon č. 18.
Tady to vše začalo.
A tady to vše i skončí.
Možná.
Ležíš na boatu unášeném vodami Thajského zálivu a zamženýma očima sjíždíš nebe nad sebou.
Mravní princip v tobě a Kritika čistého rozumu kdesi z Královce ti píská v uších.
Asijské hvězdy vyprávějí příběh o Siddhárthu Gautamovi a nepodléhání pomíjivosti a měsíc jim k tomu zpívá šikmooký pop.
Plavíš se na lodi se zásobami pro menší ostrov Ko Thao.
Zánovní mopedy, obilí, tropické ovoce a obstojný smrádek hnijící zeleniny.
Moře spí a vlny se milují s tvou přídí.
Svět je venkoncem tolik, tolik maličký, člověče.
A ty?
Můžeš jej pojmout, uchopit, tvarovat, stát se jím, prožít jej, vtisknout mu novou tvář a možná… ho i změnit.
Vepsat se do něj.
Skrze budování vlastního mikrokosmu se stát režisérem vlastního příběhu.
Jsi nepatrný ve své zdánlivosti, které se zdá mokrý sen o tvém kroužení kolem skutečnosti.
V iluzi sebezapření vlastní malosti a bezvýznamnosti kosmopolity dřímajícího kdesi v tobě.
Cítíš to tak?
Pak jsi jen špatným hercem v neumětelsky rozepsané hře, jejíž trapný text sype se do včerejška z vyprahlého jazyka slov, kterými jsi zpíval o lásce a smyslu veškerenstva.
Fantomatické bolesti nejsou psány inkoustem Fantomase.
I když sis je sám vymyslel, bolí stejně jako kolonoskopie prováděná rozžhaveným pohrabáčem s rozběhem a jen tak nezmizí.
Nepleť si egomaniakalismus s egodeismem.
Egomaniak se honí za ocasem vlastního neúspěchu ve snaze uspět na derniéře hry o sebeklamu.
Urvat si kus virtuální slávy z jedniček a nul jednoho ze světů, kterému jsme si odhlasovali říkat skutečnost.
Jde za každou cenu dál, sic nezná cíl, a tedy ani cestu, která k němu vede.
Jde po dobře zažitými bludy vykolíčkované cestě do kamsi.
A každá zdolaná meta ho polechtá tam, kde to hřeje nejvíc.
Na egu.
Chro, chro.
Uví, uví.
Byť si to neumí ani nechce připustit, zdoláním jedné každé mety si vnitřně uvědomuje, že ničeho skutečného nedosáhl.
Že pocit toho pomíjivého záblesku štěstí pramení jen a pouze z toho, co mu pod štěstím bylo důkladně vysvětleno, že si představit má.
A tak jde dál a dál, aby na konci cesty zjistil, že je milion na en-tou jiných cest, na které už mu nezbývá sil se vydat, protože rakve se otvírají, náhrobky tesají a kremační pece začínají zvesela žhnout.
A být egodeistou?
To, můj milý, znamená zbožštět sebe samého ve smyslu všeobjímajícího panteismu.
To, když se staneš vším.
Absolutnem.
Rozletíš se na nekonečné množství částic, a právě v tomhle okamžiku prožitku vlastní neexistence se staneš ničím a vším v jedné jediné chvíli nekonečného klidu, tklivé nicoty a palčivého ticha, které hladí duši sametem z božských částic.
Staneš se Bohem, protože lidé pro to nejvyšší cosi zatím nevymysleli lepší pojem.
Staneš se tím, kdo jest.
Respektive si konečně uvědomíš, že jsi jím vždycky byl.
Smysly se zbystří.
Vesmír se vměstná na sítnici třetího oka a ty se probudíš zpátky ve svém těle.
Dotčen.
Poznamenán.
Změněn.
Šťastně nešťastný s vesele nejapným vědomím, že ve finále o nic moc nejde.
Už nikdy se nebudeš na svět dívat stejnýma očima.
Už nikdy nebudeš sám.
Budeš všemi a vším, a přeci sám sebou.
Staneš se vším, co bylo, je a bude.
Vždyť čas ve tváři historie variuje jen sám sebe ve snaze vydobýt ze svého špatného herectví alespoň piškot vděku.
Hmota okamžiku se potichu přelévá ve hmotu věčnosti a hvězdy padají a ty by sis měl rychle něco přát.
Protože právě teď je ta pravá chvíle.
Okamžik, který jsi dost možná minul a který se bude opakovat zase až za miliardy let, až si Vesmír usmyslí, že je na čase se zhroutit sám do sebe, aby se mohl znovu zrodit v okamžiku uprdnuvšího si Velkého Třesku, aby pak mohl znovu zopakovat veškeré své dokonalé omyly a netleskající výhry.
Ptáš se jak?
Jak konečně otevřít oči a spatřit cestu, co v jinotajích a hájemstvích záludných metafor neztrácí sebe samu?
Budou ti házet mnohé rukavice.
Zas a znova.
Mnohé dveře se ti otevřou a mnohé cesty osvítí Měsíc svým stříbrem poznání a vhledů za oponu stínové všednosti.
A je už jen na tobě, jestli si jich konečně všimneš a jak s nimi naložíš.
Ale varuju tě.
Prozření, ten okamžik násilného roztržení vlastní hrudi tak, aby sis konečně mohl sáhnout na své srdce v jeho nahosti, může dost bolet.
Někdy…
… někdy musíš člověku vypíchnout obě oči, aby uviděl, kolik krásy na světě je.
A často se až teprve tehdy naučí plakat upřímnost.
M sedí v tichu zádumčivé vůkolnosti s očima upřenýma k nebi a nepláče.
Protože tehdy zapomněl jak.
Zkus požádat Boha o cigáro, když se z jukeboxu začíná linout Hell Bells.
Jo, jo.
Vidíš legendární školní uniformu Anguse Younga a toho maličkého čerta, jak hrabe do strun, ze kterých víří tóny Pekelných Zvonů.
Jó jeď, ty malé australské čertisko střídavého proudu!
M začne bubnovat prsty jedné ruky o desku stolu, jako by hrál na klavír, na který se nikdy pořádně hrát nenaučil.
Ejhle - na semaforu rozjímání se rozsvítí červená - uzavřená společnost ve zvláštní odrůdě hospodských sběren hledačů nočního bláhovna - nonstopbarech.
Sraz cizích bývalých spolužáků po x letech.
Lidí, kteří by M mohli dělat rodiče, které by nechtěl.
U jedné stěny cinkají výherní automaty, za nimiž mlčí zpackaný život, trestanecká strava a pár veselých pokusů o sebevraždu.
Uzavření společníci se kumulují v prostoru mezi sraženými stoly u prosklené stěny a barem a jeden z nich právě přetlačil mincí Australany v jukeboxu.
Jestli se M chtěl s někým srážet, tak rozhodně ne s cizími absolventy cizí školy.
Přiožralé zrzavé postarší cosi stojící na vratkých nohách u barového pultu na něj významně pomrkává potutelnými očisky.
M utíká pohledem k noční tramvaji sunoucí se za vitrínou.
Její dolní polovinu zakrývá nalepený barevný pruh s nápisem non-stop a Michal David má z neplacené reklamy dětinskou obtloustle plešatou radost zasloužilého trýznitele populární hudby.
Střídavému proudu vypli alternátor.
M čeká, čím uzavřený společník přebije Pekelné Zvony AC/ DC.
Ať žije přerušovaná soulož, anóbrž kazišuctví, čili konec příslibu zábavy!
Mohlo to být i horší.
Koneckonců svraštělý ksicht Briana Adamse mu ze zpola vypitého šálku espressa třeba vyčaruje obrázek dobrého pocitu.
Zpívá o odpuštění.
Jak jinak.
Mu hu he he říká M, ať si přečte Kafku.
Prý je dobré vědět, jak se máš chovat, až se jednoho krásného dne probudíš jako velký hnusný brouk.
Mlč, můj milý, jsi královnou Mab.
Stačí na tebe přestat věřit.
Kam mizí víra?
M potkal žebráka.
Válel se na kočičích hlavách.
Před ním upocený klobouk z jelenice.
Drobné zacinkaly.
„Děkuju, mladej pane, ale dneska nepracuju.“
Koupil mu párek v rohlíku s hořčicí a řekl mu, ať nepřestane věřit na zázraky.
„Bon apetit.“
Ano.
Odpusťte mi, říká si M.
Za to, že jsem.
Kdesi uvnitř se předstíraná hrdost pousměje na teatrální emotivní kejkle valící se z kdysi mladých úst.
Na šedé kůře mozkové se rozezní dunivé Mu hu he he a říká mu, aby ubral z pedálu s nápisem Pathos.
M se ho snaží neposlouchat a mele si dál tu svou.
Jestli vás to bolí, obraťte se na vaječníky mojí matky a sperma mého otce!
Na kindervajíčko z prošlé čokolády, ze kterého vyloupnete hračku, kterou stejně dříve či později zahodíte.
Koneckonců je na něm nejlepší jen ta čokoláda a očekávání, co je uvnitř.
Jsi Michellangelův David.
Uvězněn v mramoru.
Kdo tě vysvobodí?
Nezastavuj se a neuhýbej.
Vůle boří, vůle káže víno a pije vodu a ukazuje směr.
Že moudřejší ustoupí?
Když moudřejší ustoupí, pak se bude blbec defilovat po bulváru vítězství a moudřejší mu budou zpívat vojenský marš, když jim blbost bude kolem krku vázat šibeniční oprátku.
Moudřejší ustoupí jedině tehdy, když ze sebe chce dobrovolně udělat vola.
Ne, děkuji za optání, již jsem zvracel.
Zhovadilost je jako láska, příteli.
Nezná mezí.
Přenechej blbci výhru a nech si zašít ústa červenou nití, kterou ti chtěla pomoci ven z bludiště bájná Ariadna, dcera samotného Mínóa.
Vůle.
To je tvůj klíč z téhle díry.
Lux lucet in tenebris.
Světlo proniká tmou.
Tak nezhasínej.
A M pokračuje v krasojízdě.
Napište stížnost úřadům, které mají na starost vyřizování reklamací špatně mířených spermatických plivanců.
Nebo mi radši dejte nehybný pikobod Vesmíru, kde budu jen já sám.
Tam vám namaluju zátiší Lásky.
Nebo jinou kokrhající svévoli.
Jsi kohoutí iluze a ona je invigibilní mlhovina.
Rozkrájej ji na tóny a dej jí tvář písně, která třeba jednou vypluje do éteru z radiových vln.
Možná ti jednou budu zpívat, až si v autě vyliješ fastfoodovou imitaci kávy z drive-inu do klína.
Do písně můžu dát cokoli.
Boha, vášeň, strach, nenávist, anebo jedno velké klišoidní nic.
Cokoli.
Jen ten výron inspirace rozžvýkám a vytvaruju do tónů, které ti proletí hlavou, až ti ta horká břečka bude pálit koule.
Nebo ti sevřu srdce, až budeš ethanolovým pohledem sjíždět objekt vlastní touhy svíjející se na stroboskopickými výstřely masírovaném parketu nějaké solidní párty.
Tohle všechno víří M hlavou.
Fakty, fakt.
Účet a únik dveřmi na o fous čerstvější vzduch.
Cigáro je vykoupením, které brzo dohoří, a M už zase přestává kouřit.
Na koho můžeš být nasraný, že ty dobré věci bývají z rodu jepičího?
Bůh má neplacenou dovolenou a paměť si zapomněla uvázat uzel na špinavém kapesníku.
Vykoupení z vlastních hříchů prý přijde až zítra, protože se zaseklo ve výtahu z pekla do ráje.
Na očistec věří už snad jenom Bůh.
Alčeringa je mýtus.
A Havlovo dobro a láska vypadá hezky už jen na papíře a ve vzpomínkách cinkajících klíčů.
M není křesťan, ani jeho odnož, nebo jiný pěstitel standardní víry, takže si vystačí s dehtovým odkašláním.
M má ke kostelům poněkud ambivalentní pocit.
Genius loci má své čaro, to je bez diskuze, ale…
… zprostředkovatelství spásy v něm obecně budí až bytostnou nedůvěru v koncept podmínečné lásky.
Při první a poslední návštěvě jedné z církevních telefonních budek k Bohu ho služebník boží propichoval nedůvěřivýma očima, jako by chtěl ukrást kostelní kasičku na milodary nebo alespoň nějakou tu svíci.
M chvíli nervózně přešlapoval, a pak radši vypadnul pryč.
Zkusil zavolat Bohu přímo.
Ozval se automatický prefabrikovaný hlas.
„Pokud chcete vést hovor v angličtině, zmáčkněte jedničku.“
Pětivteřinová pauza.
„Pokud voláte ohledně přenastavení vašeho života, zmáčkněte dvojku.“
Pětivteřinová sestra pětivteřinové pauzy.
„Pokud voláte ohledně reklamace vaší zpackané existence, máte smůlu. Přejeme hezký den a těšíme se na slyšenou.“
Na operátora ho nepřepojili. Po hodině poslouchání veselých budovatelských melodií naštvaně zavěsil.
U dveří do normálu jako vždy musela zazvonit pošťačka.
Rekomando s výzvou: žij, prožij, užij, vyžij a dožij.
Litujeme.
Adresát právě krouží na orbitu.
Zkuste to, prosím, později.
Jak jen jsi z téhle výšky maličká, když padáš, má lékořičná létavice…