JEŠTĚ JEDNOU
V zajetí
„Vystupujte!“ zakřičeli na ně jejich únosci a mířili na ně přitom puškami. Kate dala ruce instinktivně před sebe a škrábala se z korby náklaďáku ven.
„Dělej! Pohni s sebou ty americká špíno!“ křičel na ní korejsky voják, který ji před několika hodinami kopal do žeber. Kate i přes svou bolest na hrudi seskočila z náklaďáku a spadla na zem. Zasmál se na její účet, chytil ji hrubě za paži, zvedl na nohy a strčil ji k jinému vojákovi, který ji vlekl ke stanu.
„Počkejte, co po mě chcete? Pusťte mě!“ začala Kate drmolit lámanou korejštinou. Voják, který ji táhl ji ignoroval, přišel s ní ke stanu a zapozoroval.
„Soudruhu veliteli, přivádím Vám zajatou Američanku.“ zahulákal ke stanu.
„Vstupte soudruhu.“ ozvalo se ze stanu.
Voják vešel společně s Kate. Kate se po stanu rozhlédla. Bylo tam lehátko s dekou a polštářem, uprostřed stůl a na něm vojenské mapy, dokumenty a večeře. Nevěděla, s kým má tu čest, ale pochopila, že je to velitel tohoto místa a pokud bude opatrná a chytrá, může se od něj dozvědět nějaké informace. Podívala se na velitele a přeměřila si ho pohledem.
Byl to relativně mladý, vysoký muž, na krátko ostříhaný v severokorejské vojenské uniformě. Hnědé oči, černé vlasy, rovný, dlouhý nos, ostré rysy. Na vojáka, na které byla zvyklá, byl hubený. Kate si pomyslela, že jako dítě pravděpodobně trpěl podvýživou. Mimoděk si začala urovnávat svou potrhanou sukni
a oprašovat ruce. Velitel si toho všiml, pousmál se a rozkázal vojákovi opustit stan. Podíval se na ni, přeměřoval si ji chvíli pohledem, poté přešel za stůl a zadíval se do svých dokumentů. Kate vzhlédla ke stolu do papírových desek a všimla si černobílé fotografie ženy. Poznala sebe.
„Jste Katherine Doylová, dcera generála americké armády Johna B. Doyla, sestra majora Daniela B. Doyla?“ zeptal se perfektní angličtinou. Kate zamrkala a zakoktala se.
„Vyslovuji to správně? Katherine?“ otázal se naoko snaživě. Kate, stále šokovaná, neodpověděla.
„Jste němá, nebo Vám mí muži vyřízli jazyk?“ zeptal se. Kate na sucho polkla a odkašlala si.
„Nezlobte se, ale překvapil jste mě.“ omluvila se a opět si uhladila sukni.
„Čím jsem Vás překvapil?“ zeptal se a mimoděk ukázal na židli před stolem „Vypadáte, že za chvíli omdlíte. Taková jemná a křehká žena, ... mrzí mě, co Vám mí muži udělali. Hned se mi za to budou zodpovídat. Posaďte se prosím.“ řekl pozorně.
Tu hranou pozornost Kate okamžitě prohlédla.
Byla stejně falešná, jako veškeré komplimenty, které ji kdy skládali muži a ženy před ním. Kate se posadila.
„Dala byste si vodu? Mám tady celý džbán.“ řekl a nalil ji do železného hrnku vodu a podal jí ho.
Kate jej přijala oběma rukama – jak jí to učila paní Kim – hlavou se jemně uklonila a vypila jej celý až do dna. Celou dobu ji mlčky pozoroval s úšklebkem na rtech. Tvář se usmívala, pohled měl ostražitý, podlý, manipulativní. Kate poznala, že ta jeho pohostinnost nebude jen tak. Sama podobnou hru hrála s lidmi kolem sebe několik let. Kate se i přes bolest na hrudi narovnala.
„Děkuji.“ řekla a položila hrnek na stůl a položila si ruce do klína. Jako správně vychovaná, mladá dáma.
„Neodpověděla jste mi na mou otázku.“ připomněl se.
„Promiňte, jsem velice unavená a v poněkud nepříjemné situaci. Jak zněla?“ zeptala se ho a usmála se na něj naivně. Přátelský úsměv se mu na chvíli vytratil z tváře, ale byla to jen vteřina.
„Ptal jsem se Vás, zda jste Katherine Doylová, dcera Generála americké armády Johna B. Doyla a zároveň sestrou Daniela B. Doyla.“ zopakoval svou otázku. Kate mlčela a bez mrknutí mu hleděla do očí a kouzelně se usmála. „Co se stane s těmi lidmi, s kterými jste mě přivezli?“ zeptala se místo toho. Oba se přeměřovali pohledem.
„Neodpověděla jste mi.“ řekl, přešel k ní a opřel se ležérně o stůl, ruce si položil na prsa.
„Z místa, odkud pocházím, slušně vychovaný džentlmen, jakým určitě jste, odpoví ženě na otázku jako první.“ řekla místo toho. Pobavilo ho to.
„Z místa, odkud pocházím já, lidé, kteří byli tázáni zástupcem strany, odpoví okamžitě a pravdivě, jinak jsou potrestáni.“ pohrozil. Kate pokrčila rameny.
„To je zajímavé, určitě to v mnoha ohledech ušetří čas. Očividně pocházíme z odlišných míst, přesto trvám na tom, abyste odpověděl, jako první.
Pochopte mě v mé situaci. Měla jsem autonehodu a vzbudila jsem se na náklaďáku mezi cizími lidmi a odvezli jste mě bůh ví kde.“ řekla. Veliteli ztuhl výraz v obličeji.
„Co se stane s těmi lidmi?“ zeptala se znovu, než stačil odpovědět. Tentokrát přitvrdila Kate.
„Byli osvobozeni od kapitalistického moru a odvezeme je tam, kam patří.“ řekl velitel a pokynul hlavou k ní, aby odpověděla zase na jeho otázku. Kate pokrčila rameny. „A to je kde? Dobře víte, kdo jsem, máte mou fotografii.“ Doptala se a zároveň odpověděla zase ona. Vstal a přešel za stůl, aby nahlédl do svých desek a něco si tam zapsal.
„Výborně slečno Doylová. Kolik amerických vojáků je zde nasazeno?“ zeptal se a její dodatečnou otázku ignoroval. Kate pozvedla obočí a zamračila se.
„Opět jste mi nerozuměla? Mám svou otázku zopakovat?“ otázal se na oplátku.
„Kde tito lidé vlastně patří?“ zopakovala otázku. Velitel na ni zíral a neodpověděl. Dal jasně najevo, že ptát se bude on a neřekne ji víc, než chce on. „Vypadám, jako voják veliteli?“ odpověděla otázkou
Kate po chvíli, opřela se o opěradlo a dala nohu přes nohu.
„Kam je vezete a co se mnou zamýšlíte?“ zeptala se znovu.
„Jsem rád, že se ptáte. To záleží na vás.“ řekl, položil pero na stůl a narovnal se. Kate to překvapilo.
„Teď vám skutečně nerozumím veliteli. Jak to myslíte, že to záleží na mě?“ zeptala se. Vzdychl. „To, jak s vámi naložíme, záleží výhradně na vás a na tom, co nám řeknete.“ řekl velitel. Kate pochopila a pokývala hlavou.
„Ach tak. Rozumím,“ vzdychla si, „bohužel, nemám pro vás žádné odpovědi na vaše otázky a vy jste doposud neodpověděl na tu moji.“ řekla. Velitel zakroutil hlavou.
„To si nemyslím. Jste dcera generála, který velí jednotkám amerických vojáků. Drží si Vás nejblíže, by-
dlíte společně, takže lze předpokládat, že víte více, než dáváte najevo. Pravděpodobně si jen nedokážete vzpomenout?“ řekl.
Kate zavrtěla hlavou. „Mýlíte se, nemám pro Vás žádné informace.” řekla Kate.
„Nevěřím Vám slečno Doylová. Víte, z místa, odkud pocházím, se vždy všichni vzpomenou na to, co řekli lidé, kolem nich. Naše Korejská strana práce zjistila, že si lidé často vzpomenou díky určitému ať už fyzickému, či psychickému podnětu.“ řekl zaujatě.
Kate to překvapilo, ale nevyvedlo jí to z míry. „Skryté výhružky? Tak brzy?“ pomyslela si.
„Opravdu? A odpovídají pravdivě?“ zeptala se kousavě, „Zajímavý způsob, jak zjistit odpovědi, ale myslím, že v mém případě, se mýlíte. Nemám žádné informace o počtu, ani rozmístění našich jednotek na korejském poloostrově.“ řekla Kate sebejistě.
„A pokud mohu předvídat Vaši další otázku, nevím ani nic o tom, co chystají a jaké jsou plány v případě napadení Severem. Můj otec se mnou svou práci zkrátka neprobíral.“ Dodala bez výrazu.
Velitel opět pokýval hlavou a práskl rukama před sebou. „To se nedá nic dělat. Myslel jsem si, že když se vás slušně, v soukromí zeptám, odpovíte, ale asi to bude chtít, ... procházku.“ navrhl, přešel ke Kate a ukázal ji rukou k východu ze stanu.
„Pojďte prosím. Projdeme se spolu. Čerstvý vzduch Vám jistě pomůže.“ rozkázal.
Kate vstala, narovnala se, co jí hrudník dovolil a vyšla ze stanu. Velitel šel vedle ní. Vedl ji do lesa. Kate znervózněla. Všude byly stany, vojáci u malých ohnišť si vařili večeři. Když je uviděli, vstali do pozoru a pozdravili svého velitele.
„Kam jdeme?“ zeptala se Kate.
„Jak jsem řekl, pomáhám vám k tomu, abyste si vzpomněla. Chci vědět, kolik vás tu je, jaké jsou pozice amerických vojáků, jaký mají arzenál. Zkuste popřemýšlet, jestli si nedokážete vzpomenout. Zatím vás doprovodím do vašeho stanu.“ řekl a šel mlčky dál.
Kate pořádně neviděla na cestu, každou chvíli ve svých botách na podpatku zakopávala a podlamovaly se ji nohy.
„Nemáte vhodné boty.“ poznamenal velitel, když si málem podvrtla kotník. Na poslední chvíli ji zachytil a postavil zpět na nohy.
„Taky jsem neměla v plánu jít do lesa na túru.“ zamumlala Kate jízlivě.
„Vzpomněla jste si?“ zeptal se velitel po chvíli ticha a zastavil se před ní. Kate zavrtěla hlavou. „Nemám pro vás informace, které po mě chcete. Jak jsem již řekla, můj otec se mnou o těchto věcech nemluvil.“
Zopakovala svou odpověď Kate.
„Ach tak. Stále nic? Nevadí. Pojďte, už jsme blízko.“ řekl a šel dál. Kate si rozladěně vzdychla a šla za ním.
Zanedlouho před sebou uviděla tlumené světlo pod zelenou, maskovanou celtou stanu a uslyšela tupé rány úderu a ženský sten. Kate se vyděšeně zastavila a šokovaně se podívala na velitele, který přešel ke stanu a pohlédl na ni s vážným výrazem ve tváři. „Pojďte slečno Doylová.“ vyzval ji.
Ze stanu vylezli dva vojáci, zasalutovali veliteli a odtáhli plachtu stanu. Velitel bez ohlédnutí vešel dovnitř. Kate se tam nechtělo. Bylo ji jasné, že tam neuvidí nic dobrého.
„Hni se!“ rozkázal korejsky jeden z vojáků a strčili ji dovnitř.
Kate jen tak tak neupadla. Vběhla do stanu a zlostně se ohlédla za vojákem, který jí strčil do stanu. „Slečno Doylová, věřím tomu že slečnu Jee-yoon, vaši dobrou přítelkyni, nemusím představovat, viďte.“ řekl a pokynul rukou k ženě uvázané v řetězech u tlustého kůlu, s rukama nad hlavou.
Tvář měla samou podlitinu, ze spánku, nosu i úst jí stékala krev. Kate vykulila oči, vyjekla a zašeptala její jméno. Jee-yoon se na ni podívala přes otoky v očích, nepatrně zavrtěla hlavou a vzdychla. Velitel se usmál.
„Takže se opravdu znáte. Výborně. Tady jsme si ověřili, že fyzický, popřípadě psychický podnět, opravdu dokáže, aby se lidé rozpomněli. Třeba tady slečna Jee-yoon tvrdila, že se neznáte.“ vysvětloval velitel naoko překvapeně.
„Ty parchante!“ zakřičela Kate. Nevěděla, kde se v ní ta síla vzala. Vše jí bolelo. Přesto k němu přiskočila, chytila jej za límec uniformy a začala s ním třást. Velitel ji chytil za ruce a s klidem a vítězoslavným úsměvem jí od sebe odstrčil až se zapotácela. Kate se nevzdala. Vztek, který cítila, když viděla, co Jee-yoon udělali v ní vybuchl. S bojovným zakřičením opět přiskočila a tentokrát ho dlaní udeřila. Dva vojáci k ní během vteřiny přiskočili, zkroutili ji obě ruce za zády, až vykřikla bolestí. Strhli ji na kolena, chytili ji za vlasy a trhli dozadu tak, aby viděla stojícímu veliteli do tváře a nezmohla se na nic.
Velitel se zachechtal, zapálil si cigaretu, dlouze vdechl kouř, podíval se jí do tváře a přiblížil tu svou k její tak blízko, že když vydechl, všechen cigaretový
kouř ji vyfoukl do očí. Když štípající oči konečně otevřela, viděla, jak se stále usmívá.
„Zajímavé.“ řekl a opět potáhl z cigarety. „Chcete, aby se s vámi zacházelo jako s dámou, ale sama se jako dáma nechováte. Zkusím tedy mluvit jinak, třeba se někam posuneme.“ řekl a udeřil ji dlaní tak, až jí v uších zapískalo a hlava se ji stočila na stranu.
„Přivažte ji vedle.“ rozkázal velitel.