Tato kniha vznikla ze vzpomínek, vyprávění od lidí, kteří viděli nebo slyšeli, co se vlastně stalo. Je to úryvek mého života, kde je nejen štěstí, pády, ale i láska. Vzpomínky tvoří naši identitu, naši osobnost a případně rozhodnou, jakou cestou se vydáme v dospělosti. Chtěla bych tímto všem vlastně říct, že záleží jen a jen na nás, co si z nich vezmeme. Každý je tím jedinečný a každý má svůj úhel pohledu.
Když se dvě duše spojí, vznikne nová. Vznik a následné narození má být ten nejkrásnější a nejúžasnější pocit, který se dokáže najít u lidí, tedy rodičů. Jenže co když tomu tak není. Po devíti měsících se ocitneme mimo lůno naší matky a nechápeme, kde jsme. Náš první nádech, změnu místa dáváme najevo hlasitým křikem. Sahá na nás tolik neznámých rukou. Až teprve pak cítíme ten pravý pocit lásky, bezpečí, když jsme předáni do rukou bytosti, co nás přivedla na tento svět. Říká se jí Matka. Vybíráme si, do jaké rodiny přijdeme? Nebo jen jsme vešli do vztahu, který tuto událost potřeboval? Nevím. Věřte, že bych chtěla. Mí rodiče bohužel do takové idylky nepatří. Půl roku poté otce zavřeli do vězení a ona na to byla sama. Jen do doby, než poznala jeho bratra.
Teď začíná ten hlavní příběh. Pamatuji, jak bydlíme u její sestry, tedy mé tety, co mimochodem už také porodila dceru. Podle jejího vyprávění prý byla problémová. Od puberty utíkala z domova a po rozvodu jejích rodičů to bylo ještě horší. Nezvládala se s touto situací vyrovnat. Soud ji nakonec svěřil mámě, i když chtěla zůstat u otce. Podle jejího názoru budou následky toho všeho hluboko v duši. Proto jí chtěla pomoct do začátku, naučit základní starosti i péči. Miminko pláče buď z hladu, nebo chce přebalit nebo jen pochovat. Opakoval mámě často. Základní pojmy breku narozeného. Matka tohle ne-
zvládala. Neuměla se do mne vtisknout. Když jsem už konečně spokojeně spala, přistoupila a štípala do tváří. Stávalo to častěji, ale i to, že mě nechala v mokré pleně nebo špinavou. Teta to nemohla dál snést. Vyčítání, rady, vše jen marnost. Doporučila jí i adopci, kde bych mohla mít lidi, kteří mi dají vše, co potřebuji. Nabídnout domov s láskou.
Bohužel i toto bylo špatné. Ona nezvládla kritiku a raději utekla s otcovým bratrem (strýcem). Jenže takto střídala mnoho míst. Neexistoval stabilní domov. Nemohl. Jezdili křížem krážem po republice až do dne, kdy se jí ozval její otec. A má paměť zvládla najít vzpomínku moc krásnou, ale zároveň i smutnou. Její otec žil sám, s její matkou spolu nebyli už dlouhá léta. To jsem zmiňovala. Měl ji tak moc rád, že jí dal možnost začít zase znova. Bydlel ve velkém domě s několika dalšími byty, velkou zahradou, kde mimo jiné uprostřed postavil pískoviště, a částí se zvířaty. Měl králíky, slepice a krásnou fenku německého ovčáka. Udělal jí laskavost a dostala od něj vybavený malý byteček hned vedle něj. Měl jednu větší místnost s postelemi, v té druhé zase byla velká kuchyňská linka s jídelním stolem a v rohu místnosti vytvořený koutek s koupelnou a toaletou. Daroval i nábytek, jen abychom měli vše potřebné, včetně lednice i pračky. Celý byt prakticky vybavil on. Chtěl mít jistotu, že to bude pro všechny domov.
Matka později opět otěhotněla a narodila se má sestřička. Tohle asi patřilo k největším mým momentům. Konečně nejsem sama. Jen co už trochu vyrostla, brával nás děda ven. Hrál si s námi, dával hračky, jídlo a péči. Byl moc hodný. Brával nás obě na to pískoviště a tvořil s námi bábovičky. Měl i ří-
kanku, jen její slova si nevybavím. Krmili jsme slepičky, králíčky a věnčili fenku. Když počasí donutilo dědu být doma, hrával na kytaru. Uměl krásně. Jen bohužel to neocenila ani ona ani strýc. Nikdy. Asi to byla pro ně spíše výhoda, mohli zase odcházet z domu a vracet se pozdě večer. Mohli být na chvilku volní. Akorát se to začalo vymykat kontrole. Zamykali nás v bytě bez vědomí, že odešli. Nechávali mě i sestru samotné doma. Malé caparty, co neumějí pořádně nic. Až jednou se to provalilo. Nudili jsme se, měly hlad i strach. No, co nás nenapadlo, vylezla jsem na linku a hledala, co je tam k jídlu, abych nakrmila sestřičku.
Udělali jsme opravdu velký nepořádek. Nebylo toho ale dost a její pláč se stupňoval. Chtěla jsem jí jen pomoct a začala bouchat do zdi směrem k dědovi. Ze všech mých sil. Přišel, podal náruč, usmál se a vše najednou bylo krásné. Přestala plakat. Ale v jeho očích byly slzy v obličeji, měl výraz zlosti, smutku a velké bolesti. Tyto situace byly opravdu časté, i to, že když se laskavě vrátili, za zavřenými dveřmi našeho bytu jsem dostala akorát pár facek a roh místnosti mi byl dán jako trest třeba i na několik hodin. Se slzami pod očima, nepochopením a skloněnou hlavou. Byla jsem dítě, které chtělo pomoct sourozenci. Vznikl velký konflikt mezi matkou a dědou. Hádali se a moc. Však chtěl nás jen chránit, ale jak se stalo předtím, neuznala pravdu, sbalila vše, co pobrala a zase jsme se odstěhovali. Celá rozčilená dala nás do auta společně s fenkou, kterou nám daroval pro ochranu, a našimi věcmi. Mohli jsme jen plakat a mávat z okna. Od té doby už jsem dědu nikdy neviděla. Nakonec rodiče zasta-
vili u nějaké opuštěné budovy, staré, pomalu bez oken s několika patry. Okolí je travnaté, smíchané se štěrkem, pod kopcem vedla vlaková trať, šel až z toho mráz po zádech. Uvnitř místnosti s rozbitou podlahou a skoro žádné dveře. Všechno oblečení, hračky, nádobí odložili do jedné z těch místností, nic jsme si nemohli nechat u sebe a nám bylo domovem jen to auto.
Nevím, kolik nocí jsme spali v tom maličkém autě. Později ale rodiče mě i sestřičku přesunuli do zvláštní plechové krabice, co podložení tvořily jen cihly. Vnitřní prostor předělaný na dvě postele, stůl se dvěma židlemi, dokonce zůstaly i staré, ale potrhané sedačky. Zatuchlé deky i polštáře, které vypadaly, jako kdyby je někdo použil. Okenice špinavé bez záclon, žádné pevné stěny, jen plech. Kdo, proboha, dá děti sem? A kde budou spát oni? Ptáte se jistě. To vám vše postupně vysvětlím. Od této chvíle zůstáváme v plechové krabici. Naším jídlem je jen chleba a nějaká marmeláda, k tomu voda. Zabouchnou se dveře a rodiče mizí. Uložili jsme se do těch postelí, byly jsme moc utahané. Fenka zahřívala naše těla. Usnuli jsme. Přišli opět časně ráno. Pustili nás ven se proběhnout. Svítilo sluníčko, mraky na obloze měly různý tvar. Běhali jsme jako zběsilé. Později přijela návštěva, v ruce svírala tašku plnou dobrot. My ovšem nic neměly. Jedli jsme hlady štěrk, ale rodičům to nepřišlo zajímavé. Raději mě i sestru opět zavřeli do té plechové krabice pomalu bez vzduchu a chvíli na to nás zase opustili. Noci byly nejhorší. Nejen kvůli zimě, ale také kvůli světlu. Velký strach, slzy jako hrachy, bouchání do oken, štěkot psa a jeho vytí dávalo najevo obavy o nás. Fenka volala o pomoc tak jako my. Den za dnem, noc za nocí, moc času s námi nebyli.
Jednoho večera lilo jako z konve, kapky deště bouchaly o ten plech nad námi. Sestřička moc plakala a já ji mohla jen objímat a tišit, fenka vyla na poplach, nevěděla, co má vlastně víc udělat. V jeden moment zahlídneme zvláštní postavu blížící se k nám, oblečenou v dlouhém kabátu, držící v ruce kufřík a velký klobouk na hlavě, déšť jí zakrýval tvář. Zvědavost překryla strach, a tak spěchám ke dveřím. On přistoupil k nim také. Zírali jsme nevěřícně na sebe, až po chvíli padly otázky koktavým hlasem: „Jak to, že jste tak samy?“ „Máte rádi žvýkačky?“ Neuměla jsem mluvit a moc ho neslyšela, tak přikývnu hlavou. Jeho odpověď byla: „Tak já vám je dám ráno na schody.“ Odešel zpět do tmy. Za nedlouho, co jsme konečně usnuly, nás vzbudí hluk a v dálce se střídají barevná světla. Zastavilo kousek od dveří několik aut s více lidmi, v rukách svírali deky a nářadí. Dostávali se k nám. Povedlo se! Zabalili nás obě do dek a odvedli do auta. Náš domov zase mizel v dáli, pláč nás obou měnil i lidi v daném autě. Asi nevěřili, co viděli. Nevěřili, že to mohli rodiče udělat, zachovat se takto ke svým malinkým dětem. Přijely jsme na stanici slabé, hladové, s nekonečným vzlykáním, tak raději zavolali doktora, který musel píchnout injekci na uklidnění i pro lepší převoz do nemocnice. Nakonec podle doktorů jsem já upadla do kómatu a byla malá šance na probuzení. Podvýživu, málo spánku a slabé tělíčko to sotva zvládalo. Stal se zázrak. Světla mi pomalu sahala pod víčka a oči se otevřely. Jen co jsem trochu ovládla tělo, zaslechly mé uši zvláštní zvuky. Zvědavost mě donutila vstát a kouknout se. Má sestřička je obklopena dvěma ženami, které ji převlékaly a pomalu odváděly. Podala jsem jí ruku
a prsty nás obou se sotva stačily dotknout. Už víckrát nebyla spatřena. V mých očích se tvořili slzy, kolena padla na zem a ruce přikryly mou tvář. Po chvíli se i u mne objevily také dvě ženy, co mě převlékly do oblečení, co nesly a pomalu odnášely přes velkou chodbu nemocnice k parkovišti, kde měly zaparkované auto. Nasedly i se mnou a jely pryč. Řekly mi, že jedeme do nového domova, kde mi bude lépe a kde je více dětí jako já. Kde si najdu kamarády, kde je dost hraček, čisté postýlky i oblečení a moc hodné tety. Že se už nemusím bát. Jenže já plakala a plakala za mou malou sestřičkou, která se mnou byla a hlava nepřestávala na ni myslet, kam ji vezli a kde je. Byly jsme spolu neustále, hlídaly jsme se, zahřívaly a držely při sobě. Ale také jsem cítila klid, že už nejsme v té ošklivé plechové krabici a děkovala
Tajemnému Zachránci. Nikdy jsem ho nenašla. Nikdy jsem nezjistila, kdo to byl. Vděčím mu za život můj i mé sestry. Vlastně se nezjistilo, jak nás v té tmě zahlédnul. Jak věděl, že tam jsme. To už se nedozvím. Úřady na mou matku vydal zatykač a hledal ji všude. Vypařila se. Asi si uvědomila, co provedla. Měla raději zvolit adopci a nemuselo to tak dopadnout. Policie matku nakonec našla a vzala ji do vazby, kde později šla k soudu, kde dostala 4 roky a nesměla vychovávat ani pečovat po propuštění o žádné další děti, jinak jí budou automaticky odebrány. Také ztratila rodičovská práva na nás obě. Nesměla nás ani navštěvovat ani s námi mít jakýkoli kontakt.