Michaela Kováčová CAS NA LÁSKU
Setkání, které mělo přijít
Procházel se po úzké uličce, kde se nacházela Tamařina kancelář. Budovy kolem něj byly staré, jejich fasády oprýskané, ale měly jisté kouzlo. Zastavil se před domem s malými dřevěnými dveřmi a nápisem „Korektury & Editace – Tamara Ševčíková“ na zvonku. Přesně to by čekal od člověka, který se skrývá mezi řádky knih.
Zaklepal.
Dveře se po chvilce otevřely a Tamara stála ve vchodu. V šedém svetru a s vlasy sepnutými do nedbalého drdolu působila zároveň formálně i uvolněně. Ve tváři měla klidný výraz, ale v očích se jí mihla nejistota.
„Dobrý den, jsem Oliver Madon. Psali jsme si,” řekl s úsměvem a podal jí ruku. Tamara na chvíli ztuhla, když si uvědomila, že před ní stojí ten známý spisovatel. Den předtím strávila večer googlováním jeho jména. Byl neuvěřitelně pohledný. Vysoký, se světlými, neposednými kudrnatými vlasy a šedýma očima, které skrývají drsný šarm. Na nose mu sedí elegantní kulaté brýle. Jeho tvář zdobí lehké strniště a s postavou štíhlou, ale pevně stavěnou vypadá úžasně.
Tamara se rychle vzpamatovala, přijala ruku a řekla „Aha, samozřejmě. Dobrý den, pojďte dál,“ řekla klidně, s lehkým úsměvem, i když uvnitř jí srdce bušilo rychleji než obvykle.
Kancelář byla malá, ale nesmírně osobitá. Vůně starých knih se mísila s jemnou vůní levandule, která vycházela z aromalampy na polici. Hlavní dominantou místnosti byl masivní dřevěný stůl, pokrytý papíry, poznámkovými bloky a několika červenými propiskami. Po jedné straně ležela hrubá bichle otevřená na stránce plné poznámek a oprav.
„Takže… opravdu jste ode mě nic nečetla?“ zeptal se s pobaveným výrazem.
Tamara si upila kávy. „Ne. Ale včera večer jsem to alespoň částečně napravila. Musím přiznat, že jsem nevěděla, co čekat.“
Oliver se zasmál. „To jste nebyla sama. Lidé si často myslí, že když píšu to, co píšu, budu… jak to říct… extravagantní. Nebo nesnesitelný.“
„A nejste?“ pozvedla obočí Tamara, tentokrát s lehkým úsměvem.
„Zatím se držím,“ odpověděl s klidem. „A vy? Čekala jste někoho horšího?“
„Čekala jsem někoho jiného. Možná víc… rozevlátého,“ přiznala. „Ale překvapujete mě.“
„To je dobře nebo špatně?“ naklonil hlavu.
„Zatím dobře,“ řekla upřímně. Oliver ji chvíli pozoroval. „Mám rád, když se lidé nebojí být upřímní. I když mi tím třeba podkopnou ego.“
„Já vás podkopla?“ zvedla obočí.
„Jenom lehce. Ale zvládnu to. Vážně mě zajímá, jak se vám bude pracovat s mou knihou. Vaše připomínky mě nutily přemýšlet jinak – to se mi nestává často.
Tamara se lehce začervenala. Nečekala, že zrovna od něj uslyší takovou pochvalu.
„Děkuju. To pro mě hodně znamená.“
„Tohle je vaše království?“ zeptal se Oliver s lehkým úsměvem a rozhlédl se kolem.
„Ano,“ přikývla Tamara a zavřela za ním dveře. „Je to jednoduché, ale stačí mi to.“
Jedna stěna byla zcela zaplněná knihovnou, jejíž police přetékaly knihami různé velikosti a stářím. Některé vypadaly jako nové, jiné měly ošoupané obaly a potrhané rohy. Na stole ležela malá keramická váza s čerstvými květinami – zřejmě pokus o oživení prostoru.
Oliver přešel ke knihovně a prsty přejel po hřbetech knih. „Vy opravdu žijete knihami, co?“
Tamara byla nervózní jako nikdy předtím, ale snažila se to skrýt, jak nejlépe uměla.
„Ano,“ přiznala Tamara, sledujíc ho zpoza stolu. „Knihy jsou celý můj život. Jsou jedinou věcí, na kterou se můžu spolehnout.“
Oliver se na ní otočil a chvíli ji zkoumal. „To je smutné,“ poznamenal tiše, „ale chápu to. Psaní je pro mě něco podobného. Je to útěk, ale zároveň návrat k sobě samému.“
Jeho hlas je klidný, Tamara se snaží soustředit na to co říkal.
„To říkáte o erotických románech?“ odsekla Tamara trochu ostřeji, než zamýšlela.
Oliver se zasmál, ale v jeho úsměvu bylo něco upřímného. „Ano, i erotické romány mají duši. Možná víc, než si myslíte. Lidé v nich odhalují své nejtajnější touhy a strachy. Je to upřímnější než většina takzvané seriózní literatury.“
Tamara se posadila za stůl a pokynula mu, aby si sedl na židli naproti. „Vaše psaní je určitě upřímné. Možná až moc.“
Oliver se opřel o stůl a naklonil se k ní blíž. „To není něco, co slyším často.“
Tamara zadržela dech, ale nedala nic znát. Z jeho blízkosti byla nesvá, jakoby se její tělo snažilo zapomenout na všechny její obvyklé reakce.
„Některé věci nemusí být řečeny přímo,“ odpověděla klidně.
„Čtenáři nepotřebují všechny detaily, aby pochopili emoce. Vaše texty jsou silné, ale možná by si zasloužily trochu prostoru. Nechat čtenáře, aby si domyslel, co přijde.“
„Příliš upřímné?“ Zeptala se Tamara. Oliver se zamyslel a sledoval ji. „Jste zajímavá, Tamaro. Myslel jsem, že mě bude opravovat někdo vážný a strnulý, ale vy… máte vášeň pro detaily. Je v tom vaše síla.“
„Je to jen práce,“ řekla Tamara rychle, ale v jejím hlase bylo slyšet nejistotu. Proč na ni působí tak zvláštně?
„Ne,“ odpověděl Oliver pevně. „Pro vás to není jen práce. Vidím to na vás. Milujete to, co děláte. A to je něco, co se nevidí často.“
Tamara ztuhla. Jeho slova ji zasáhla hlouběji, než čekala. Jak si toho mohl všimnout po tak krátké chvíli? Přejel jí mráz po zádech. Neměla ve zvyku se někomu takhle odkrývat, natož aby ji někdo tak rychle přečetl. Byla zvyklá chránit si své vnitřní světy, stavět kolem sebe zdi. Ale teď… Byla jako otevřená kniha?
Zadívala se na něj. Chtěla vědět, jestli to myslí vážně, jestli to opravdu vidí, nebo jestli si s ní jen hraje. V tu chvíli se jejich pohledy střetly.
„Díváte se na mě, jako byste se snažila přijít na to, co si právě myslím.“
Tamara vytřeští oči. „Sakra.“ Všiml si toho.
Oliver se lehce znovu pousměje a pohodlněji se opře. „Takže, jak si představujete naši spolupráci?“
Tamara si odkašle a snaží se přepnout do pracovního režimu. Otevře si poznámky a uhladí si sukni, jako by tím mohla zahnat roztržitost.
„Nejdřív bych potřebovala vědět, jak moc jste ochoten do úprav zasahovat. Chcete spíše jen korekturu, nebo jste otevřený i větším změnám v textu?“
Oliver odpoví klidným, rozvážným tónem „zajímá mě váš názor. Jste profesionálka, ne? Nebudu vám stát v cestě.“
Tamara přikývne, ale jeho slova jí v hlavě znějí trochu jinak. Zavrtí hlavou, aby zahnala hloupé myšlenky. „Dobře. Váš rukopis má silný základ, ale myslím, že dialogy by mohly být přirozenější. Občas působí...“ zaváhá.
„Uměle?“ napoví Oliver a pozvedne obočí.
„Ano, trochu.“ Přizná.
Oliver pokývne a v očích se mu zableskne zvědavost. Chvíli si ji prohlíží.
„Zní to rozumně. Dáte mi pak vědět, jaké změny byste navrhovala?“
„Samozřejmě,“ odpoví Tamara a zaklapne blok.
Fajn, to šlo dobře, sice se to Tamaře zdálo rychlé a trochu zmatené, ale přesto se snažila soustředit.
Oliver se podíval na hodinky a s mírným úsměvem se opřel o opěradlo židle. „Tak jo, myslím, že jsme probrali všechno podstatné. Nebudu vás zdržovat.“
Tamara přikývla a snažila se zakrýt smíšené pocity, které v ní zanechal. „Ozvu se brzy.“
Oliver se otočil ke dveřím a lehkým gestem jí naznačil rozloučení.
„Mějte se, Tamaro.“ „Vy taky.“ Odpověděla tiše a sledovala, jak odchází. Oliver, kráčející zpět ulicí po jejich prvním setkání, se nemohl ubránit úsměvu. Viděl v Tamaře něco, co ho fascinovalo. Byla klidná, tajemná, a přesto měla pevný názor. S ní to bude zajímavé, pomyslel si. Velmi zajímavé.
Za to Tamara byla z Olivera nesvá. Bylo na něm něco, co Tamaru nutilo o něm přemýšlet. Bylo to zvláštní. Celé to setkání. Nevěděla co si o něm má myslet. Až moc jistý sám sebou, ale ne protivně. Spíš... přitažlivě. A ty jeho oči... jakoby viděly trochu víc, než bylo zdrávo.