Hana Valenta Nepokojná mysl
5 mladých vědců – 5 rozhovorů – 5 příběhů
Seděl na balkoně v péřové bundě a s čepicí. Bylo těsně před půlnocí, na obloze ani mráčku, hvězd bylo vidět ale jen málo. Teplota klesala k nule. Zapálil si cigaretu a zabořil se do židle. Zničehonic se mu v mysli objevila liška. Malé stvoření. Alfred se usmál a znovu potáhl z cigarety. Chvíli jen tak zíral do nebe. Začaly mu mrznout prsty, ale nevšímal si toho. Jeho telefon vibroval příchozími zprávami. Psal mu jeho kolega, spolupracovník, jediný člověk, kterého znal, co ještě posílal „normální“ zprávy. Všichni ostatní používali WhatsApp.
SMS 1: Zdravím, zítřejší schůzka se posouvá ze 14h na 14h30. Přijď včas. AG.
SMS 2: Omlouvám se, opět změna. Zítřejší schůzka se koná ve 13h30. Přijď včas. AG.
SMS 3: Možná přijdu trochu pozdě, takže by bylo fajn, kdybys mohl začít s úvodem. Neukazuj jim zatím data naměřená tím novým laserem. Uvidíme se. AG.
Alfred vyfoukl kouř a položil telefon na stůl displejem dolů. Jak typické. Věda a výzkum by měly být otevřené – každému, bez hranic. Ale my radši budeme „opatrní“ a nový výsledky nikomu neukážeme. Strategii svého šéfa a tohohle kolegy nikdy pořádně nepochopil. Podvedl je snad někdy někdo? Zveřejnil někdo jejich výzkum, aniž jim přiznal autorství? To Alfred netušil, o ničem takovém nikdy nemluvili. Na první pohled byli samá mezinárodní spolupráce tu, spolupráce tam, přátelský a vřelý tým, ale nakonec si dávali sakra pozor, aby náhodou nesdíleli nepublikovaná data se všemi důležitými technickými para-
metry. Jenže to je právě kámen úrazu. Pokud jeden vědec nebude hrát podle pravidel Open Science*, je i pro ostatní nemožné jí dosáhnout. Hm, smůla. Vždyť věda má přinášet poznání, a ne vytvářet nové záhady.
Alfred dokouřil, promnul si ruce a znovu zvedl telefon. Uvědomil si, že schůzka, na které se dohodl před několika týdny, je vlastně už zítra. Nějaká holka (Amelia? Olivia? Tak nějak se jmenovala…) dává dohromady rozhovory s několika doktorandy a postdoky. Sejdou se v půl šesté v kavárně hned za jeho institutem ve Stockholmu. No, aspoň si dám dobrý kafe po nepříliš vzrušujícím dni. Nastavil si na další den hned dvojitý budík, aby mu neujel vlak, a vrátil se do bytu v naději, že brzy upadne do hlubokého spánku.
Olivia
Alfred
Olivia
Alfred
Můžeš mi v jedné větě popsat výzkum, který děláš? Pokud možno zjednodušeně, jako bych byla malé dítě.
Velmi dobrá otázka… (přemýšlí)
Nespěchej.
Vyrábím nástroje a používám k tomu speciální tiskárnu, která dokáže tisknout ve 3D. Můžeš vytisknout cokoliv, jakýkoli tvar, který se ti líbí. Nakonec je to jako obrovská stavebnice.
Olivia K čemu je to dobré? Co s takovými nástroji děláš?
Alfred Pomocí 3D tiskáren* tiskneme velmi složité útvary z různých materiálů a testujeme jejich vlastnosti. Pořád to musím popisovat jako pro pětileté dítě? (smích) Můžeš si představit, že vyrábíme kousky stavebnice a snažíme se je udělat co nejlépe, aby se nerozbily nebo nerozpadly, když si s nimi to dítě hraje. V podstatě je to hodně o optimalizaci procesu toho tisku a kombinacích materiálů.
Olivia Jaké vybavení pro svou práci potřebuješ?
Alfred Jako zdroj energie potřebuju laser. Pak taky kovový prášek, který tím laserem roztavím. A samozřejmě potřebuju 3D tiskárnu. A ještě spoustu dalších věcí, ale ty, které jsem zmínil, jsou nejdůležitější.
Olivia K čemu přesně ten laser slouží?
Alfred
Laser používám k velmi přesnému roztavení materiálu, v mém případě kovového prášku. Tavením se dají spojovat věci a materiály dohromady. Zaměříš laser
Olivia
na materiál, roztavíš ho a pak pokračuješ dál. Když to takhle opakuješ pořád dokola, vznikne mnoho různých vrstev, díky kterým můžeš nakonec vytvořit jakýkoliv tvar, jakýkoliv předmět.
Liší se vybavení, které používáš nyní, od toho, které jsi používal v prvním roce doktorského studia?
Alfred
Olivia
Alfred
Řekl bych, že nástroje jsou víceméně stejné. Ale mé znalosti se samozřejmě vyvíjejí. Takže mám stále stejný hardware, ale používám ho jinak než před dvěma lety.
Doporučil bys stát se vědcem?
Komu? Dětem? Například můj bratr má tři malé děti, je jim dva a půl, pět a sedm let. Když je vidím, což není moc často, do vědy je nenutím, nemluvím o svém výzkumu jako šílenec. Ne, jen se snažím, aby se zajímaly a viděly drobnosti kolem nás.
Vzpomínám si, jak jsem jednou byl u nich doma, měli jsme na stole sklenice s vodou a lžička, která byla v jedné z nich, vypadala díky lomu světla jako zlomená. Tak jsem na to upozornil, chtěl jsem, aby si toho ti malí všimli. Hned na mě pak navalili spous-
Olivia
tu otázek, jak to děti umí, a začali lžičku opakovaně vyndávat a zase ponořovat do vody. Snažím se zvýšit jejich povědomí o věcech kolem nás a doufám, že je to zajímá. Někdy jim taky vyprávím o svém výzkumu a říkám jim, že až mě přijdou navštívit do laborky, ukážu jim tu velkou tiskárnu, laser a tak dál. Takže co se týče dětí, řekl bych, že se je můžeme jen snažit motivovat.
A co dospělí? Když uvážíš, co všechno znamená být vědcem, doporučil bys to?
Alfred
Ano, řekl bych, že ano, i když jsem vědcem jen několik let. Pro vědce je důležité, aby byl zvědavý, aby chtěl pochopit, jak věci v našem světě fungují a proč tak fungují. Další otázka by pak mohla znít: Potřebujeme to vědět? Potřebujeme tomu rozumět? Myslím, že mnoho vědců je vedeno spíše zvědavostí než možnými aplikacemi svého výzkumu, což znamená, že je hned nenapadne, k čemu by se to dalo využít, kdyby objevili to či ono. A na tom nakonec nezáleží, protože zvědavost nás k pozdější aplikaci stejně dovede. Mnoho věcí, které dnes máme a které považujeme za samozřejmé, například auto nebo mobil, jsou daleko od původního objevu a vznikly díky intenzivnímu výzkumu. Dnes se situace mění a vidíme, že auta možná nejsou pro společnost
Olivia
a naše životní prostředí zrovna nejlepší věc, že se musíme posunout dál. A opět to budou vědci, kdo nám pomůže najít alternativy a řešení.
Jak velkou část tvojí práce skutečně tvoří experimenty? Máš i jiné povinnosti?
Alfred
Olivia
Řekl bych, že experimenty představují sedmdesát procent mého času. V naší laborce obvykle doktorandi v prvním ročníku neučí, ale od druhého ročníku musíme vést laboratorní praktika. Není to složité, ale vyžaduje to nějaký čas a přípravu. A pak taky dělám hodně školení, vedu projekty magisterských studentů, dohlížím na ně a jsem prakticky jejich každodenní vedoucí. Nejprve jim řeknu, jaká je hlavní myšlenka projektu a jaký problém chceme vyřešit. Snažím se jim ukázat strategický způsob, jak se s projektem vypořádat, ale samozřejmě ve výsledku musí úkol vyřešit sami. A někdy je taky třeba jet na konferenci, kde se žádné experimenty nedělají, ale jde spíše o prezentování našich výsledků, navazování nových kontaktů a hledání spolupráce.
Přemýšlíš o svém výzkumu i mimo pracovní dobu?
Alfred Ach, ano... Řekl bych, že zejména na
začátku doktorátu je náročné to myšlení vypnout. Protože je tu spousta nových věcí, máš velké počáteční nadšení, tvůj projekt je hrozně supr, chceš ho posunout dál, ale zároveň nevíš, jak s takovým nasazením pracovat a jak řídit svou mysl. Ale to se samozřejmě může u různých lidí lišit. Já už jsem teď ve třetím ročníku a myslím, že už vím, jak to vybalancovat, abych se toho zbavil, ale stejně to občas není snadné (úsměv).
Olivia A jak se ti daří ovládat své vědecké myšlenky?
Alfred
Olivia
Myslím, že klíčové je uvědomit si, na co se chci skutečně zaměřit, co je součástí mého projektu, a co ne. A na to je pak třeba se soustředit. Je nutné být v tomto ohledu přísný. Protože v jistém okamžiku si všimneš, že některé věci nebo činnosti ti v doktorátu nepomáhají, nepomáhají tvému výzkumu, jen tě rozptylují, takže je prostě přestaneš dělat a pak na ně přestaneš i myslet.
Pozoruješ nějaký vzorec ohledně momentů, kdy přijde nová myšlenka? Například, je to více před usnutím? Nebo když se probudíš? Nebo je to zcela náhodně?
Alfred Řekl bych, že nové nápady přicházejí spíš, když jsem na dovolené, když nemusím běhat ze schůzky na schůzku, když nemám spoustu experimentů, ale jen svobodnou mysl. To by mohl být vzorec. Takže závěr je, že abych měl více nápadů, musím častěji jezdit na dovolenou (smích).
Olivia Co děláš, abys svoji hlavu a pracovní myšlení úplně vypnul?