Země za kameny v kruhu
Siyldarský
trůn a příchod prastaré magie 1.
Opatrně vyšplhali po lanovém žebříku do vyhlídkového koše na nejvyšším stěžni. Asi v polovině cesty se Rezivkovi vyvlékla bota a dopadla přímo vedle námořníka, který odpočíval v kruhu stočeného lana. Námořník vyskočil, jako by ho polili studenou vodou, a když spatřil botu, zasypal lišáka sérií nadávek (které radši nechtějte slyšet). Jeho zuřivost došla do takové krajnosti, že se chystal hodit botu přes palubu – kdyby ho v ten moment neomráčila bota druhá. Lišák se omluvil… ale dotyčný ho už neslyšel. V kajutě ho křísili a ošetřovali mu bouli na hlavě.
Dormenský proud se před přídí vlnil a stříbřil, jako proměněný ve stříbrné mince rozeseté po hladině. Praporce nad jejich hlavami divoce vlály. Z výšky se zdálo, že loď pluje mnohem rychleji. Stěžeň se mírně nakláněl ze strany na stranu, ale ne tolik, aby si nevšimli, jak se obloha na obzoru dotýká moře – a kdyby nebyla světlejší, vypadalo by to, že se rozlila i po něm. Vyhlídkový koš byl malý, ale poskytoval dost místa pro lavičku a stříbrný dalekohled. Skrz něj bylo vidět jen vlny na moři a několik ptáků v dálce.
„Chci se taky podívat, Vaše Veličenstvo,“ žadonil Rezivka. Miriam dál hleděla do dalekohledu.
„Je tam jen moře. Žádný ostrov.“
Lišák se ale nechtěl vzdát. Postavil se na špičky, aby na dalekohled dosáhl, a přiložil k němu oko.
„Co se to tam děje?“ vydechl ohromením. „Moře se vzdouvá… Jsou tam tři nachové vlny. To je nádhera! Vaše Výsosti, to musíte vidět!“ A ukazoval prstem před sebe – protože si myslel, že je to přímo před přídí lodi.
„Nejsem si jistá… To nevypadá jako vlny,“ zapochybovala Miriam.
„Jestli Vaše Výsost dovolí, ještě se podívám,“ přiložil Rezivka znovu oko k dalekohledu.
„Hmm… To je zvláštní. Najednou je tam tma. Vaše Výsost s tím musela něco udělat! Zdá se mi, jako bych viděl –“ uprostřed věty se zarazil. Otočil se k Miriam a ztuhl. Seděla nehnutě jako kámen a zírala někam nahoru. Rezivka si náhle uvědomil, že je všude podivné ticho. Palubu pohltil tmavý stín a na dřevo dopadly těžké proudy vody. Pomalu sklonil dalekohled, když vtom se jeho srst naježila hrůzou.
Naproti němu se vynořila hlava připomínající korálový útes. Veliké, zářivé oči se do něj vpíjely a jeho dech se zastavil. Před očima se mu mihl stín a náhle se přes palubu převalila ohromná vlna. Ze vřavy vody se vynořily další dvě hlavy, šupinatě pancéřované, nachové a zelené, přecházející v mohutné, svalnaté tělo. Po stranách hlav vyčuhovaly ostré výběžky a celé monstrum bylo pokryté mořskými sasankami a ostny. Podobalo se to draku.
Někdo z námořníků zakřičel: „Hydra – Mořský drak!“ A v tu chvíli nastal zmatek.
Jedna z hlav hydry se otočila po námořníkovi, který vykřikl, a pokusila se ho rozdrtit v čelistech. Druhá, hledící na Miriam, syčivě otevřela tlamu, ze které se řinula nazelenalá tekutina. Hydra roztáhla křídla přizpůsobená k plavání ve vodě a v tom okamžiku se Stříbrná vlna ponořila do jejího stínu. Rezivka, napůl paralyzovaný strachem, tasil zářivý meč a postavil se mezi Miriam a nestvůru.
„Nejprve sežer mě!“ vykřikl. Hydra vydala mocný řev, ale Rezivka neustoupil. Monstrum položilo blanitou nohu na palubu, která se naklonila tak prudce, že se ráhna téměř dotýkala moře. Miriam a Rezivka se pevně chytili okraje koše. Jakmile se drápy zaryly do desek, dřevo se rozprsklo jako pod náloží dynamitu. Všechno, co nebylo upevněné, se skutálelo. Mapy se rozletěly po palubě a než stačily přepadnout přes okraj, jeden z námořníků po nich skočil a v poslední chvíli je zachytil.
„Do zbraně!“ zavelel Ergrim. „Miřte na oči!“ Muži začali střílet z luků, ale na nakloněné lodi by i ten nejlepší lukostřelec měl asi takovou šanci zasáhnout cíl, jako kdybyste vy nebo já zkusili přesvědčit slunce, aby vyšlo o hodinu později.
„Zatraceně!“ ulevil si Argoz, mistr luku. „Je to jako střílet proti zdi!“
Šípy se od tvrdé kůže hydry odrážely na všechny strany, jako by narážely do kamene. Stříbrná vlna se znovu narovnala, ale kýl se pod vahou monstra ponořil hlouběji, když si loď přitáhlo k sobě.
„Snažte se zasáhnou oči!“ zopakoval Ergrim, avšak hydra měla oči zasazené hluboko a chráněné kostěnými výstupky.
Vtom se paní Ostrovidá vznesla nad palubu. Párkrát zakroužila a v přesně naplánovaném okamžiku prudce zaútočila svými ostrými drápy. Hydra byla překvapivě mrštná, ale tentokrát nestačila uhnout. Orlice sevřela drápem její oční bulvu a z rány vystříkla nazelenalá tekutina, která zakalila mořskou hladinu. Hydra se rozkřičela bolestí a švihla krkem, ale Ostrovidá uletěla dříve, než ji stihly čelisti sevřít.
Kolem se rozlehl nesnesitelný zvuk. Nikdo si později nepamatoval, jak přesně zněl, ale všichni se shodli na jediném: nikdy by už nechtěli nic takového slyšet.
„Má tři hlavy, ale jeden mozek! Musíme ji zabavit!“ ozvalo se ve zmatku.
Jedna z hlav otevřela tlamu a mezi jejími zuby se začalo mihotat cosi zeleně zářivého. Když sevřela čelisti, vylétla z nich podivná, hemžící se věc, připomínající sršící kouzelný svazek.
„Pozor,“ varoval Enlien. „To je kouzlo!“
Ukázal zeleně zářící rukou na rostlinu v květináči připevněném k zábradlí. Ta se zachvěla a hbitě vyšlehla silné šlahouny. Zelené provazy se omotaly kolem těla hydry a jejích tlam a pevně se utahovaly. Málem to vypadalo, že mají vyhrá-
no, ale čelisti a ostré výběžky nestvůry šlahouny bez námahy přeřízly. Ostatních se zmocnila beznaděj – kouzlo už bylo Miriam nadosah. Ve změti smíšených pocitů se však stalo několik věcí zároveň. Potvrdila se slova paní Arinthael, Moudrého stromu a jednorožců a současně spatřila posádka tohle:
Miriam natáhla ke kouzlu ruku. Ačkoli netušila proč, zatočilo se jí v hlavě a tělem se jí přelila vlna chladu a tepla, spolu se změtí různých vzpomínek. Něco ji k tomu kroku přinutilo. Zavřela oči a čekala…
Přívěsek na jejím krku se rozzářil a kouzlo se zastavilo asi metr před její rukou. Náhle ji ovanul silný vítr a její dlaň jako by vzplanula. Od lokte jí vystupovaly oslnivé, kovově modré pruhy, které se spirálovitě točily až k její dlani. Hydra se zarazila a s tupým výrazem sledovala, co se bude dít dál. Pruhy se před dlaní střetly v nepravidelnou, jiskřící plochu, z níž vzápětí vyšlehl prudký paprsek provázený ohlušujícím zvukem. Stříbrná vlna se roztřásla, ozvala se ohromná rána, Miriam ještě vnímala silné šplouchnutí… a pak už jen tmu.
Na stěnách pokoje tančila světla, jež důvěrně znala. Vlny šplouchaly o loď a od jejích boků se zvedaly spršky pěny.
Miriam se pohotově posadila – a v ten okamžik ji zasáhla ostrá bolest hlavy, jako by se jí do lebky zabodl střep. Malátně vstala a vyšla na palubu.
Ergrim a Nordwick se skláněli nad mapou, Enlien přesazoval rostliny a námořníci uklízeli spoušť po bitvě.
Jakmile si jí Enlien všiml, otočil se a spěšně k ní přistoupil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. To už k nim přicházeli Nordwick, Ergrim a Rezivka.
„Ještě jsem nic takového neviděl,“ pověděl Ergrim s úžasem.
„Co se stalo?“ zamumlala Miriam a přitom mžourala do světla.
„Udělala to Vaše Výsost,“ spustil Rezivka horlivě. „Panečku, to byla podívaná! Cítil jsem ten mocný vítr, a najednou přívěsek Vašeho Veličenstva zazářil, napřáhla jste ruku a – BUM! Kouzlo se střetlo s vaším a všude oslnivá záře, Stříbrná vlna se otřásla, hydra zmizela pod hladinou a moře se nad ní uzavřelo! Všude lítaly šípy a ten řev –!“
„Pomalu, starý dobrý Rezivko!“ napomenul ho Ergrim.
Enlien položil ruku na její rameno.
„První projev tvé krve,“ pronesl tiše. „Zlo si tě hledá!“
„Tak obrovskou hydru jsem ještě nikdy neviděl,“ přiznal Nordwick. „Musela být stará nejméně dvě stě let. Všimli jste si jejího těla? Samá řasa, samý korál. Měli jsme obrovské štěstí.“
„Loď opravíme v přístavu – není to nejhorší – a nebýt statečnosti toho mladíka, přišli bychom i o mapy,“ dodal Ergrim a kývl k námořníkovi, který je zachránil.
„Já jsem to viděl!“ skočil jim do řeči lišák. „Dívala se na mě slizkým okem, div mě málem neuhranula.“
„Teď už má jen pět,“ poznamenal Ergrim a podíval se směrem k paní Ostrovidé, která stála opodál.
„Udělala jsem, co bylo třeba,“ mávla orlice křídlem.
„A voda?“ zeptal se Rezivka.
„Té se naštěstí nic nestalo,“ ubezpečil ho Ergrim. „Každý sud jsem nechal zabezpečit lanem a dveře zajistil.“
„Uff,“ oddychl si lišák.
Miriam se podívala na svou ruku a pověděla: „Byl to zvláštní pocit. Něco tak silného jsem ještě nezažila. Nedokážu to vysvětlit. Cítíš to taky, Enliene? Myslím, když používáš kouzla?“
„Ano, jsou to velice smíšené pocity,“ přikývl elf.