SHAPES, 1 2024

A69 – architekti ○ Chapmann Taylor architects ○ edit architects ○ L.Z. Atelier Siebert + Talaš ○ Pavel Hnilička Architects ○ Šafer Hájek architekti MS Architekti ○ Majo architekti ○ Schindler Seko Architekti

Where Architecture Shapes Development

Where Development Shapes Architecture

SUMO PIERO LISSONI

NOVÁ ZNAČKA NA NAŠEM SNOWROOMU

Obsah

Editorial Development

V Praze se staví! Hlavní město letos čeká zahájení výstavby veřejných projektů za desítky miliard

Mixed-use projekty v Česku

Jeden pokoj nebo dva? Stačí si říct, flexi byt se umí přizpůsobit

Smíchov je jedinečný. A my se ho snažíme rozšířit v jeho nejlepší podobě

Architektura

Jan Schindler: Život architekta se nedá naplánovat

Daniel Libeskind

Pulse: Aplaus

Pulse: Pokoj plný nápadů

Design

Do Dubaje jí „otevřel dveře“ Instagram. A právě dveře jsou pro JAP FUTURE klíčem na další trhy

Fasáda domu, kterou nikdo jiný nemá. Každá totiž může

být originální

Rakouský pionýr ekologického nábytku z masivu spolupracuje i s Lucií Koldovou

Dřevo – plátno pro vaše nápady

Extrémy jsou zábavné. Jinak bych toho už dávno nechal

Co nového přinesl Milano Design Week 2024

Rohan Design District představí pulsující lokalitu Prahy Generation BALVINxyz

Karlovy Vary

SHAPES 6/24

dvouměsíčník o architektuře

Šéfredaktorka

Michaela Výtisková

Redaktor

Klára Novotná

Redakční spolupráce

Radek Váňa

Vydavatel

CADENCE & CASCADE, s. r. o.

Koncepce grafiky

Petr Šabach

Layout a sazba:

Karla Gondeková, Tomáš Brychta (Studio Divize)

Foto na obálce

Michael Tomeš

Svěží Negroni a filmy k tomu. Dnes už si mezi nimi architekt Vít Máslo vybírá

The Dress míří do Varů Na kolonádu i červený koberec. Tipy pro muže, jak se obléknout na karlovarský filmový festival Místo, které znovu dýchá tradicí

Umění

Galerie Kvalitář

Společnost

Investiční skupina Trigema má za sebou tridekádu!

Sníh kam se podíváš, Harrachov má velký potenciál

Cestování

Jemný dotek vibrující tibetské mísy. Zážitek, který „napumpuje“ tělo i mysl Lázně, golf a Tyrolsko

Editorial

Na počátku všeho byl telefonát s Kateřinou Výmolovou, která mě nadšeně přizvala k festivalu Pulse. Následovala rychlá schůzka s Milošem Štěpařem, vydavatelem magazínů Dolce Vita, Muži v Česku a EURO. A bylo jasné, že vznikne společný projekt. Projekt, který bude propojovat tři obory: development, architekturu, design. Pro mě tři slova, která spolu absolutně musí komunikovat, bez toho nemůže existovat nic krásného. A tady si dovoluji půjčit větu architekta Radana Hubičky: „Vše krásné je inspirativní“.

Vy všichni, kteří pracujete v těchto oborech, a bude číst tento magazín, určitě patříte do jednoho z těchto světů. Vy všichni mě stále inspirujete. Proto vzniká tento projekt, a naše plány směřují do daleké budoucnosti. Víme, že pro SHAPES nastala správná chvíle.

Proč SHAPES? Když architektura tvaruje, definuje, nebo vytváří projekty, znamená to, že návrh a struktura budov a prostorů významně ovlivňují růst a vývoj dané oblasti nebo komunity. Architektura ale také ovlivňuje, jak lidé využívají prostor, jak se mezi sebou stýkají a jaké ekonomické aktivity se v dané oblastí rozvíjejí. Například dobře navržené městské čtvrti mohou podporovat komunitní život, zlepšovat dostupnost služeb a přispívat k celkové kvalitě života obyvatel. Různé tvary při své práci ale vytváří také designéři, kteří definují podoby nábytku, uměleckých předmětů nebo celých bytů. Tvary také vznikají pod rukama umělců, kteří jsou již dnes nedílnou součástí interiérů a často i developerských projektů.

A proto jsme se rozhodli pokřtít první číslo SHAPES s významnými osobnostmi magazínu v galerii umění Kvalitář, kde se nám to hezky vše propojuje.

Vzniká SHAPES, který bude magazínem, webem, eventem a čímkoliv dalším, co budeme chtít. Propojujme se, pomáhejme si a inspirujme se navzájem. Vznikají kolem nás krásné projekty, jako je například nová městská čtvrť Smíchov City, která se stává novým centrem Prahy a o které s entuziasmem sobě vlastním vypráví Leoš Andrle, CEO společnosti Sekyra Group. Jen na třetí etapě projektu

musí developer spolupracovat s deseti skvělými architektonickými studii a byla tedy jasná volba, kdo bude na titulní straně prvního vydání. Inspirujme se rozhovorem s charismatickým Janem Schindlerem, který stojí za revitalizací oceňované Kunsthalle, nebo si představme, jak se na počátku léta všichni potkáme v Karlových Varech v baru Public Interest, který Vít Máslo letos přesunul do hotelu Tosca.

Vítejte u prvního vydání magazínu SHAPES s podtitulem: Where architecture shapes development.

A brzy na viděnou, přátelé! Budu se těšit na vaše inspirace, nápady, projekty.

Michaela Výtisková šéfredaktorka

V Praze se staví! Hlavní město letos čeká zahájení výstavby veřejných projektů za desítky miliard

Hlavní město v letošním roce čekají stavební práce na rekordním počtu veřejných staveb. Na více než desítce projektů z oblasti dopravní infrastruktury nebo veřejného prostoru se kromě města jako investor podílí také stát. Celkové investiční náklady jednotlivých projektů dosáhnou téměř 50 miliard Kč.

„Letošní rok je významný z hlediska veřejné výstavby. Budou zahájeny stavební práce na několika zásadních projektech, díky kterým Pražané pocítí změnu. Energii z papíru letos přeneseme do města,“ říká náměstek pražského primátora pro oblast územního a strategického rozvoje Petr Hlaváček.

„Jako urbanisté a plánovači jsme zvyklí na dlouhodobé horizonty. Léta plánování, složitých řízení, dohod a koordinací. Někdy je proto těžké vidět světlo na konci tunelu. Je radost pozorovat, když se obrysy z vizualizací konečně zhmotňují i ve městě. Na příkladu Štvanické lávky se ukázalo, že po nových veřejných stavbách je mezi obyvateli velká poptávka a letos konečně posuneme i další zásadní a strategické stavby,“ doplňuje ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřej Boháč.

Agentura Evropské unie pro kosmický program (EUSPA)

Záchrana nedostavěného torza radnice Prahy 8 a jeho transformace na centrum evropského kosmického výzkumu přispěje k rozvoji lokality. Hlavnímu městu přinese nová pracovní místa i zájem mezinárodních technologických společností.

Zahájení výstavby: léto / podzim 2024 Plánované dokončení: 2025

Investor: Hlavní město Praha Investiční náklady: cca 2,5 mld. Kč

w Libeňský most v Václavské náměstí

Václavské náměstí

Revitalizace středu Pražské památkové rezervace byla v plánu od roku 2005, záměr byl doplněn o novou tramvajovou trať, která významně posílí pražskou tramvajovou síť. Na náměstí přibydou nová stromořadí a rozšíří se prostor pro pěší a cyklo dopravu.

Dokončení výstavby – dolní část: 2023

Zahájení výstavby – horní část: 2024

Dokončení výstavby – horní část: 2026

Investor: Dopravní podnik Hl. m. Prahy

Investiční náklady – horní část: 1,2 mld. Kč

Náměstí Jiřího z Poděbrad

Komplexní revitalizace náměstí, které bylo dlouhá léta i přes svou popularitu opomíjeno, přinese nová stromořadí, odolnou zeleň, systém hospodaření s dešťovou vodou, rozšíření předprostoru kostela a úpravy pěších vazeb.

Zahájení výstavby: leden 2024

Plánované dokončení: 2027

Investor: Hlavní město Praha

Investiční náklady: 478 mil. Kč

Negrelliho viadukt

Na kompletní rekonstrukci viaduktu Správou železnic navazuje projekt zasklení prvního z oblouků, které je dalším krokem k oživení mostu i celé lokality. Vliv testovacího provozu na stav kulturní památky bude hlavní město monitorovat v kooperaci s památkáři. Výsledky měření budou sloužit jako podklad pro získání stavebního povolení na revitalizaci zbývajících oblouků. Budoucí zasklené oblouky by měly následně sloužit k dlouhodobým komerčním a kreativním pronájmům, ale také ke krátkodobým pronájmům pro start-upy.

Masarykovo nádraží

Dostavba nádraží kromě rekonstrukce, rozšíření a nutné modernizace nástupišť zajistí i jeho lepší propojení s městem. Nad prostorem kolejiště a nástupišť vznikne platforma, která zásadně rozšíří prostupnost lokality.

Zahájení výstavby: únor 2024 Dokončení výstavby: 2027

Investor: Správa železnic Investiční náklady: 3,4 mld. Kč

Terminál Smíchov

Smíchovské nádraží se promění v moderní dopravní terminál městské, příměstské i regionální dopravy. Správa železnic zahájila první etapu rekonstrukce nástupišť, v příštím roce započne i návazná městská výstavba.

Zahájení výstavby: únor 2023

Dokončení výstavby: 2030

Investor: Hlavní město Praha, Správa železnic

Investiční náklady: Praha: 8 mld. Kč, Správa železnic: 4,9 mld. Kč

Metro D

Nová trasa pražského metra je klíčovou infrastrukturní stavbou a jedním z největších dopravních projektů, které v příštích desetiletích zasáhnou do života hlavního města. Nová, 10,6 km dlouhá trasa spojí celkem deset stanic. Během nyní probíhající první etapy je stavěn úsek Pankrác – Olbrachtova.

Zahájení: 2023

Dokončení 1. etapy: podzim 2029 Investiční náklady: 14 mld. Kč Investor: Dopravní podnik Hl. m. Prahy

Nádraží v Bubnech a železniční

trať

Během posledních měsíců pokračuje výstavba budoucího nádraží včetně železniční trati ze stanice Praha-Bubny do stanice PrahaVýstaviště. Projekt v budoucnu doplní i výstavba na přilehlém brownfieldu a výstavba Vltavské filharmonie. S ohledem na to vzniká i podjezd pod Negreliho viaduktem pro budoucí přeložku tramvaje.

Pražský okruh 511

Úsek leží mezi Běchovicemi a D1 náleží k dálniční síti, jeho výstavba je tedy rolí státu. Hlavní město přispívá k úpravě okolí, díky kterému stavba zapadne přirozeně do krajiny a nebude tvořit bariéru. Součástí 12,6 km dlouhého úseku budou 2 tunely, 4 mimoúrovňové křižovatky, 5 mostů a 2 lávky pro pěší a cyklisty.

Zahájení: konec 2024

Dokončení: 2027

Investiční náklady: 15,7 mld. Kč

Investor: Ředitelství silnic a dálnic

Libeňský most

Během letošní roku započne dlouho očekávaná rekonstrukce inundačního mostu, který se doposud nacházel v dezolátním stavu. Projekt počítá s celkovým nahrazením konstrukce, ale také s revitalizací okolí.

Zahájení výstavby: 2024

Dokončení: 2025

Investiční náklady: 2,2 mld. Kč

Investor: Hlavní město Praha

Dvorecký most

Stavba Dvoreckého mostu se od založení jeho pilířů významně posunula a během roku 2024 budeme sledovat, jak propojí oba břehy. Následovat budou práce na dokončení mostovky a technologií. Most představuje nejen potřebné propojení Podolí a Smíchova, ale také zvyšuje potenciál plánovaných tangenciálních propojení tramvajové sítě. Kromě samotné dopravní funkce bude most nabizet i nově navržený veřejný prostor na obou předmostích. Na podolské straně vznikne kulturně-rekreační zázemí v podobě lezecké stěny, skateparku a amfiteátru. Na Smíchově vznikne park v podobě světelné zahrady, kam výtvarník Kryštof Kintera umístí pouliční osvětlení z celého světa.

Dokončení: 2025

Investiční náklady: 1,075 mld. Kč

Investor: Hlavní město Praha

Barrandovský most

Barrandovský most bude zrekonstruován s předstihem. Jeden z nejvytíženějších mostů v České republice přichází do závěrečné fáze oprav.

Dokončení: 2024

Investiční náklady: 750 mil. Kč

Investor: Hlavní město Praha

u Masarykovo nádraží x Dvorecký most

Text: Kamila Breen, Cushman & Wakefield

Foto: archiv Cushman & Wakefield

Mixed-use projekty v Česku

Jeden z realitních trendů, s nímž se nyní setkáváme ve světě i v Česku, jsou tzv. mixed-use, neboli smíšené projekty. V nich se rezidenční, komerční a rekreační prostory integrují do navzájem propojených celků, jež redefinují způsob, jakým lidé žijí, pracují a komunikují. V Česku jsou ukázkou takových projektů například brněnský Dornych, plzeňský Ameside nebo pražský Savarin.

v Savarin

Smysl mixed-use projektů

Smíšené projekty nejsou novinkou, ale jejich počet a popularita v Česku roste. Jejich cílem je vytvářet městotvorné celky, kde jsou řešení každodenních potřeb i zařízení pro volnočasové aktivity dostupná v docházkové vzdálenosti. To je v souladu s aktuálními urbanistickými trendy souvisejícími se změnou životních preferencí: u plánování projektů v Praze se například setkáváme s pojmy, jako je: město krátkých vzdáleností, patnáctiminutové město, město pro lidi atp.

Motivací pro vytváření smíšených projektů je mimo jiné efektivní využití prostoru v městských oblastech. S růstem a rozvojem měst jako Praha, Brno a Ostrava se zvyšuje poptávka po bydlení a komerčních prostorách – a tu smíšené projekty řeší kombinací různých funkcí na jednom místě, což snižuje potřebu dojíždění a pomáhá vytvářet komunity.

Smíšené projekty v Česku

Waltrovka, Praha

Waltrovka v pražských Jinonicích je významným příkladem úspěšného smíšeného projektu. Zahrnuje rezidenční část, kancelářské i maloobchodní prostory a rozsáhlé zelené plochy. V loňském roce se zde otevřel i hotel.

Dornych, Brno

Nový projekt, za kterým stojí developer Crestyl, nahradí v následujících letech bývalý obchodní dům Tesco v blízkosti brněnského hlavního nádraží a propojí centrum města s jeho jižní částí. Nabídne 26 000 m2 kanceláří, 27 000 m2 obchodů, restaurace a 216 bytů. Dokončení projektu se plánuje na rok 2027.

x Dornych

BYDLENÍ PRO TY, KDO CHTĚJÍ ŽÍT S  NADHLEDEM

ROHANCITYPENTHOUSES.CZ

Jeden pokoj nebo dva?

Stačí říct, flexi byt se umí přizpůsobit

Text: Michaela Výtisková

Foto: archiv redakce

Ostrava se vydala po stopách Londýna, Paříže anebo Berlína. Po vzoru těchto západních metropolí zahájila novou éru bydlení postavenou na flexibilních bytech, které umí pružně reagovat na změny. Když se například zvýší nebo sníží počet členů domácností, nebo je potřeba kvalitní zázemí pro práci či pro návštěvu – byt se tomu umí rychle a variabilně přizpůsobit, a to včetně nábytku.

„Flexibilní byty jsou reakcí na dnešní dobu. Inteligentní rozvržení prostoru, čisté linie a moderní materiály jsou klíčovými faktory, které přispívají k jejich atraktivitě. Jsme přesvědčeni, že tento trend bude v tuzemsku nabývat na významu a těší nás, že s ním do Ostravy přicházíme mezi prvními.

Z reakcí lidí vidíme, že naše rozhodnutí bylo správné,“ říká Zdeněk Kašpar, obchodní obchodní ředitel společnosti Linkcity. Tato společnost chystá projekt

Rezidence Stodolní v brownfieldu v historické části Ostravy přímo u galerie současného umění PLATO. „V současnosti je téměř polovina všech flexi bytů zarezervována a s dalšími potenciálními zájemci jednáme,“ dokumentuje zájem Kašpar.

Flexibilní byty jsou podle společnosti ukázkou toho, jak dalece je možné pracovat s interiérem. Jejich hlavním benefitem je možnost přizpůsobit si prostor podle individuálních preferencí. Cílem je optimálně využít každý centimetr čtvereční a vytvořit tak pohodlné a funkční prostředí pro život i práci. Vybírat lidé mohou z několika řešení.

„První eventualitou je vytvoření jednoho velkorysého prostoru typu 1+kk s obytnou plochou kolem 55 m2 bez jakýchkoliv přidaných příček. Propojením obývacího pokoje s kuchyňským koutem a ložnicí vznikne moderní vzdušné bydlení, které je ideální pro jednotlivce a páry,“ popisuje Kašpar.

Druhou možností je pak rozdělení jednotky na dva obytné prostory, přičemž jeden slouží pro denní provoz a v druhém tzv. klidovém je umístěna ložnice. „Tato dispozice je ideální pro páry, rodiny i jednotlivce, kteří preferují oddělené části pro odpočinek, práci či případné hosty,“ vysvětluje.

Vzdušné a transparentní

Mezi nejnovější trendy v tomto směru patří také transparentní příčky –například ve formě skleněných stěn, které propouštějí světlo a vizuálně zvětšují prostor. Současně jsou atraktivním designovým prvkem, který interiéru dodá na eleganci a lehkosti. Průhledné příčky navíc umožňují vizuální propojení mezi různými částmi bytu, což zvyšuje pocit sounáležitosti.

Další variantou jsou běžně využívané netransparentní příčky, které dobře tlumí hluk a poskytnou větší soukromí a oddělení mezi jednotlivými místnostmi. Ideální jsou nábytkové stěny, které dokáží ještě zvýšit počet úložných prostor.

Variabilitě se meze nekladou. Kdo chce jít ve flexibilitě ještě dál, může při navrhování nového domova využít různé modulární prvky, jako jsou posuvné stěny, sklopné stoly či rozkládací postele, které umožňují maximalizovat prostor v bytě a přizpůsobit ho nejrůznějším činnostem. Vytvořit lze i oddělené pracovní místo, pokud hodně pracujete z domova, anebo zónu pro hosty, když máte časté návštěvy.

Vládne minimalismus, udržitelnost i chytré technologie

Pokud se při zařizování bytu chcete poradit s odborníky, můžete využít služeb bytového architekta. Mezi současné trendy rozhodně patří minimalismus. Čisté jednoduché linie a decentní dekorace a předměty, které mají jasný účel, jsou stále oblíbenější. Totéž platí o použití přírodních materiálů jako je dřevo nebo kámen a zdůraznění přirozených textur.

Stále více se také dbá na ekologické a udržitelné prvky, jako jsou recyklované materiály, energeticky úsporná zařízení a chytré technologie. Právě s nimi můžete na dálku ovládat zámky, intenzitu osvětlení či teplotu v interiéru. V neposlední řadě pak nezapomeňte, že osobitý charakter bytu dodají barevné akcenty a různorodé textilie.

Navrženou velikost bytu nezměníte, ale způsob, jak ho budete využívat, rozhodně ano. Byty v Rezidenci Stodolní jsou inspirované západní Evropou, kde je trend flexibilních bytů již poměrně rozšířený. Především v centrech metropolí, kde je prostor pro novou výstavbu omezený.

Text: Miloš

Text: Michael Tomeš

Smíchov je jedinečný.

A my se ho snažíme rozšířit v jeho nejlepší podobě

Barvitá, velkorysá, přívětivá, moderní, ale s respektem k původní čtvrti. Taková má být tvář nově vznikající zástavby na Smíchově, ale třeba i Rohanu. Stavby vznikají pod taktovkou společnosti Sekyra Group, a ta jejich podobu podle svého výkonného ředitele Leoše Anderleho intenzivně projednávala i s veřejností. „Když pak víte přesně, co očekávat, nedochází k žádným překvapením. A mimochodem, na veškerá povolení získaná na příslušných územích, se neobjevilo jedno jediné odvolání. V Praze je to velmi výjimečná věc,“ konstatuje v rozhovoru pro SHAPES.

V Praze povolování obyčejného bytového domu trvá průměrně osm až dvanáct let. Je to v pořádku?

Určitě není. Na to upozorňuje už dlouhou dobu celý stavební průmysl. Je pak velmi obtížné, když máme ukázat moderní architekturu s domy, které koncepčně vznikly třeba před deseti nebo dvanácti lety. A to nejen pro nás developery, protože musíme mnohokrát předělávat dokumentaci a celý proces platit, ale i pro architekty. Je to zkrátka až absurdně složité, když si vezmeme, že stavba bydlení je jinak relativně jednoduchý produkt.

Teď se novelizoval stavební zákon, mohl znamenat změnu k lepšímu?

To záleží, jak se s normou zachází. I současný stavební zákon připouští formu, kdy stavební úřad si sám opatří stanoviska dotčených orgánů, ale nestává se to. Praxe je zavedená jinak. Přitom norma je napsaná podobně jako v Německu a tam to tak probíhá. Navíc to mnohdy není jen o stavebním zákoně, ale i o navazujících procesech. Třeba o tom, že soudní řízení mnohdy trvá roky, když už na soud dojde. Sice mnohdy developer za nějakou dobu dostane za pravdu, ale cena času je opravdu vysoká a pro ekonomiku projektu už může být pozdě.

Tak to bylo vždy? Nic se za ty roky, kdy jste v byznysu, nezměnilo?

Když se podíváme na konec devadesátých let, kdy začíná moje profesní paměť, tak povolovací praxe byla naopak podstatně jednodušší. Územní rozhodnutí na projekt mělo běžně pár stránek stejně jako stavební povolení. Dnes má ale třeba na Smíchově stavební povolení padesát stránek, územní rozhodnutí sto. Jsou to hodně komplexní dokumenty, ve kterých se dá udělat řada formálních chyb. Zatímco před dvaceti lety jste tak měli víceméně jistotu, že zhruba do devíti měsíců dostanete územní rozhodnutí a za dalších šest stavební povolení a mohlo se začít stavět, dnes raději nebudu lhůty ani komentovat.

A asi i společenská atmosféra ve prospěch stavění byla v devadesátých letech jiná než dnes.

Ano. Stavební průmysl je poměrně rozsáhlý sektor, projektů je mnoho a souvisí to i s dostupností bydlení, která představuje velký problém. Stát v tom ale dělá relativně mnoho, snaží se najít nové formy. Nový stavební zákon je jedna důležitá norma, ale ve vztahu k podpoře dostupného nájemního bydlení i soukromý sektor, třeba banky, podporují nájemní bydlení. Vidíme

portfoliové investice, které by měly přivést institucionalizované nájemní bydlení, což je zas trošku jiný segment, než jsme tady na trhu dlouhodobě viděli. Nájemní bydlení se fragmentuje do rukou jednotlivých malých investorů, kteří mají pár bytů, a to pak vede k velkému rozdrobení práv a jistot pro nájemce. Nástup institucionalizovaného nájemního bydlení ale prostor kultivuje a z hlediska vnímání lidí ho doufám přiblíží vlastnickému bydlení, které je asi dnes stále ještě prioritou.

Vy jste zmínil, že „žábou na prameni“ je lidsky nefunkční systém . Ale třeba Polsko mělo podobná východiska jako Česko, a přesto se mu podařilo pomyslné bariéry protnout. Není to opravdu legislativou?

Samozřejmě ano, ale je to i o vymahatelnosti práva. Je rozdíl, jak dlouho čekáte na rozhodnutí, ať už pozitivní či ne. Pokud to trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, je to špatné. Spousta projektů se zasekne v mezifázi, kdy nejsou ani povolené, ani zakázané. A developer pak musí stojící projekty dotovat těmi, které běží. Nicméně, pokud se podíváte na velkoměsta v Evropě, tak se vlastně nikde nedaří stavět to, co by z demografického hlediska města potřebovala. To je vlastní celé Evropě. K tomu samozřejmě ještě

přispěla migrace, která výrazně ovlivnila bytový trh. Města, která jsou relativně úspěšná, tak staví řádově polovinu toho, co by z demografických křivek a očekávání potřebovala.

Ale na druhé straně, když se podíváme na Německo, tak vidíme, že mají připravené regulační plány na jednotlivá území. A pokud nechcete měnit regulaci, tak jakmile nakreslíte projekt, do tří až šesti měsíců můžete získat povolení. To je stav, o kterém se nám tady může zdát. My paradoxně neřešíme nedostupnost financování nebo stavební kapacity, myslím, že české projekty jsou docela zdravé, protože mají vysokou míru vlastních zdrojů oproti projektům na Západě a náš trh je tak i hodně stabilní vůči výkyvům. Nemůže to být ani jinak, protože když nedokážete predikovat, kdy získáte povolení, tak nemůžete mít tolik externích zdrojů, protože by to projekt mohlo velmi negativně zasáhnout.

x Smíchov City

Smíchov se mění, podobně jako Rohanský ostrov, oboje jsou to viditelné části města, kde Sekyra Group realizuje velké projekty. Kdybyste měl přirovnat stavbu k tváři, jaká bude?

Snažíme se, aby tvář byla přívětivá, aby tam lidé nalezli to, co od vnitřních částí měst očekávají. Už před patnácti lety jsme dělali domovní blok na Vinohradech, Rezidence Korunní. Byla to pro nás první velká práce s domovním blokem, řádově 280 bytů. Mnohé jsme se tam naučili a aplikujeme to v projektech. Teď už víme, co lidé chtějí. Například mít vlastní identitu vchodu, nebýt součástí příliš anonymního prostředí, mít privátní zeleň nebo najít obchody a služby v parteru. Lidé mají rádi části měst, které historicky byly obcemi a pak se přidružovaly k Praze, ať už to jsou Dejvice, Vinohrady, Žižkov, Karlín, Holešovice nebo Vršovice – a my se snažíme, abychom takové prostředí rozšiřovali i dál a pojali ho novodobě. V praxi to znamená, aby lidé našli i podzemní parkování, odpovídající statiku a akustiku. Technologicky jsou domy už někde jinde, než jsme stavěli před patnácti dvaceti lety. Teď chceme, aby to byl moderní dům, ale z hlediska uživatelského komfortu, aby byla jeho tvář barvitá, přívětivá a v centrálních lokacích.

Zjišťovali jste si i to, co chtějí samotní lidé?

Ano. Smíchov i Rohan jsme intenzivně projednávali i s veřejností. Když pak víte přesně, co očekávat, nedochází k žádným překvapením, nebo se případně na podněty reaguje s předstihem. A mimochodem, na veškerá povolení získaná na příslušných územích, se neobjevilo jedno jediné odvolání. V Praze je to velmi výjimečná věc.

Takže žádný problém?

Ne. Všechny projekty vznikly na základě otevřených architektonických soutěží nebo minimálně workshopů s nezávislými porotami a vždy se výsledky publikovaly. Myslím, že v prostředí, kdy se snažíme vyhnout v povolovacím procesu nějakému konfliktu, je to velmi důležitá věc. Přispívá to k důvěře všech pilířů – samosprávy, státní správy a lidí v okolí.

Na Smíchově vzniká dílo pod taktovkou jedenácti architektonických kanceláří, což je u nás celkem bezprecedentní věc. Je žádoucí?

Ano, vyžaduje to řád, je to o organizaci týmu, ale zajišťuje to žádoucí mnohotvárnost. Na Smíchově chceme v letošním roce zahájit výstavbu už třetí etapy toho projektu, nedávno jsme začali realizovat druhou a první se dokončuje. Jde o prvních deset tisíc metrů čtverečních kanceláří a 450 bytů ve dvou blocích. A výsledkem otevřené architektonické soutěže prostě byl fakt, ať se snažíme mnohotvárnost projektu zajistit například tím, že byť se jedná o jeden velký dům, tak myslíme třeba i na identitu jednotlivých vchodů nebo schodišťové sekce, které pojednali různí architekti. V prvním projektu – Na Knížecí – jich tak bylo sedm. V druhé etapě, na opačné straně u nádraží Smíchov, kde se uskutečnila v té době největší architektonická soutěž v Evropě, se v rámci open call přihlásilo více než 160 architektonických týmů, z nichž se na realizaci podílejí čtyři. Ve třetí etapě jich je dalších deset. Dohromady tak skutečně napočítáme 21 architektonických týmů. A ještě jednu etapu máme před sebou. Podobně k tomu přistupujeme i na Rohanském ostrově a budeme i na Žižkově. Ve stavbách se tak otiskne idea jednotlivých studií. Takže když už byl dotaz na tváře, tak když jdeme místy, která už dnes stojí, tak za jednotlivými sekcemi, domy, vidíme opravdu konkrétní architekty. A říkáme, to je dům Jana Schindlera, Ladislava Lábuse, Marka Chalupy…

Daří se postupovat podle plánu?

Docela ano. Významnou roli v tom hraje realizace jižního území, kde jsme mysleli, že bude pomyslný konec, že to bude poslední etapa projektu. Jenže tím, že si Česká spořitelna lokalitu vybrala jako centrálu, vše se změnilo. A proběhla soutěž, která byla skutečně nejenom architektonická, ale i urbanistická. V jižní části území jsme totiž modifikovali urbanismus zóny na základě vítězného návrhu architektonického studia Baumschlager Eberle s lokálním architektem Pavlem Hniličkou. Pěší

zóna, která je tamním nejvýznamnějším veřejným prostorem, navazuje na dva parky a území pro školu a že až prostory založíme, území se stane průchozím. Pokračovat budeme obytnými bloky, abychom navázali na to, co už je hotové.

A řekl bych, že i díky tomu, že jsme cítili podporu veřejnosti i samosprávy v rozvoji toho projektu, mnohdy bývá Smíchov dáván i jako jakýsi příklad „best practice“ a běží podle plánu. Rohan ale v principu také.

Ale i tady se měnilo a čekalo se…

Ano. Co na těch projektech trvalo strašně dlouho, byla změna územního plánu.

Ta proběhla na Smíchově i na Rohanu. A teď, když už pracujeme na jednotlivých domech, tak samozřejmě, když to porovnám se zahraničím, tak jsou hotové v řádu let, ne měsíců.

Jaký bude byt v nové čtvrti? Bude se v něčem lišit od vašich jiných projektů?

Z hlediska uživatelského se tak moc neliší, má jít o tradiční bydlení blokového charakteru a nechceme se vydávat cestou mikrojednotek. Dispozice jsou poměrně klasické. Pominu-li střešní krajinu a penthousy, tak jde hlavně o dvojpokojové byty doplněné třípokojovými a jednopokojovými. V době covidu, což bylo specifické, přišla poměrně velká vlna zájmu o větší byty, dokonce jsme i některé slučovali, protože jsme velkých měli málo. Pro rozvoj čtvrtí je to zdravý trend. Zvýšil se nám počet bydlících vlastníků, což znamená ne bytů na investici, ale lidé to skutečně koupili s vizí, že si vylepší standard bydlení. Ale pokud jde o nájemní bydlení, tak tam vidíme určitou tendenci institucionalizovaných investorů, aby se tam některé jednotky opakovaly. Nyní jsou sekce od jednotlivých autorů zcela odlišné, vevnitř se liší typologie jader, schodiště, okenní výplně. Jsou to individuální návrhy se vším všudy, neopakujeme typologické šablony. To se možná časem vyvine, ale nemyslím, že by to vedlo k přílišné utilitárnosti těch bytů. Určitě chceme, abychom zachovali diverzitu, to je vlastní projektu. A myslíme si, že by to i v nájemním bydlení klienti ocenili. Protože bydlení takového charakteru je tu málo. Je to dané i lokalitou, kdy ne všude ho můžete vytvářet.

Ale mění se určitě požadavky na energetickou náročnost bytů.

Ano, technologicky se bydlení proměnilo s tím, jak přicházejí energetické požadavky, třeba na uhlíkovou neutralitu. Sami jsme jedním ze zakládajících členů České rady pro šetrné budovy. Skutečně se snažíme o to, abychom sledovali veškeré trendy.

Novým trendem u některých projektů bývá i to, že se ve spolupráci s designerským studiem vybaví i vevnitř a člověk už jde prakticky do hotového. Je to podle vás žádoucí věc?

K segmentu nájemního bydlení to patří. Můžete volit, do jaké míry vybavenosti půjdete, ale myslím, že kuchyně a vestavěné skříně jsou základ. Vidíme na trhu úspěšné projekty, které jsou provedené ve velmi hezkém standardu a vybavené včetně volného inventáře. Je vidět, že je tady klientela, která takovou věc poptává. Skutečně závisí, pro jakou část trhu je projekt určen. U bydlení, které kupují lidé jako individuální vlastníci po

jednotkách, mají stále tendenci si hodně věcí zařídit sami. Od developera chtějí vyřešit jen kuchyni nebo vestavěné skříně, někdy ani to ne.

Součástí nové čtvrti má být kromě rezidenční i kancelářská část. Sám jste zmínil fenomén udržitelnosti. Energetická soběstačnost, nenáročnost, propisuje se to do obou těch kategorií stejně?

Do individuálních rezidencí se některé technologie dostávají až se zpožděním, protože by významně zdražily produkt. U kanceláří to jde lépe, tady bych pochválil český trh. Snad ani nenajdete budovu, která by nebyla certifikovaná ve dvou nejvyšších kategoriích. Dlouhodobě se instalují tepelná čerpadla, zemní vrty, fotovoltaika řešení jsou technologicky sofistikovaná.

Na druhé straně u nájemního bydlení, kde je to kompenzováno úsporou v provozu, tam je trh o krůček dál. I město připravuje řadu opatření: pracují na nových projektech, využívání zbytkového tepla, na vzniku větších tepelných

čerpadel pro potřeby nových čtvrtí, které vznikají. A my jako developeři už na to své projekty chystáme, byť třeba ještě dnes ten zdroj nebudou mít, tak aby se na něj do budoucna mohli připojit.

Budovu Na Knížecí Office jste koncipovali poměrně velkoryse, přitom poslední roky poptávka po kancelářských prostorech moc neroste. Neobáváte se toho?

Neřekl bych, že evidujeme nedostatek poptávky. Samozřejmě, v době bezprostředně po covidu firmy nedokázaly dobře určit svoji potřebu a objevila se řada poloprázdných kanceláří. Ale postupem času, jestliže se někdo uskrovnil co do metrů čtverečních kancelářské plochy, tak zase výrazně narostly volnočasové zóny pro míň formální komunikaci nebo setkávání týmů. Pak byly kanceláře, které byly vysloveně založené na hodně úsporném počtu metrů na hlavu a openspace, kde lidé neměli své soukromí. Kvůli covidu bylo potřeba ale vzdálenosti mezi lidmi rozšířit a vytvořit menší skupiny, takže to vedlo k nárůstu plochy. Situace na trhu se už ale ustálila a dnes se setkáváme s velmi vysokou poptávkou po kancelářích. Smíchovský komplex je pronajatý a o prázdninách budeme dokončovat další objekt na Rohanu, kde je 10 tisíc metrů čtverečních, kam se sami chceme přestěhovat. Ten už je také s výjimkou jednoho podlaží pronajatý klientům. Poptávka je velká a nájemné roste, což je logické, protože současný problém kancelářského trhu není, že by nebyli nájemci, spíš je o tom, že na investičním trhu po kancelářích není poptávka, nebo respektive po kancelářích s tím výnosem, které pražské kanceláře dosahují. Proto roste nájemné a myslím, že poroste i dál a že se brzy dočkáme nájemných v širším centru města přes dvacet euro na metr. Ještě nedávno byl ten normál na patnácti, šestnácti. To zase pomůže investičnímu trhu a ten ožije. Na Smíchově tak stavíme další tři administrativní budovy a na Rohanu máme připraveny další čtyři. Kancelářskému trhu věříme.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že všechny nové kancelářské budovy jsou víceméně stejné a že rozdíl v kvalitě bude napříště tvořen hlavně lokalitou. Je to opravdu faktor, který určuje cenu?

Určitě to tak je. Vidíte skvělé budovy, nevím, že by se stavěl nějaký špatný, podinvestovaný kancelářský dům. Větší stavby jsou na velmi technologicky vysoké úrovni, můžete ovlivnit cenu

stavby fasádou, která je významnou

nákladů, ale pro lidi je pak opravdu velkým rozdílem, a to se ukázalo i v rámci covidu, že exteriér je prodloužením interiéru. Že to není jen o té kanceláři, ale i o tom, co najdete v prostředí okolo. Skutečně věřím, že některé kancelářské lokality by ani nevznikly a neotvíraly se, kdyby už byly připraveny kancelářské lokality, které otevíráme teď, Smíchov, Rohan nebo do budoucna velká perspektiva je v Holešovicích-Bubnech.

Vaše společnost se poslední roky začala orientovat na nájemní bydlení. Souvisí to s celkovou ekonomickou situací v Česku?

Nejsme v tom takovou výjimkou. Do určité doby nebyl na trhu ani bankovní produkt, který by vám umožňoval nájemní bydlení realizovat. V určité době začaly i banky věřit nájemnímu bydlení a začaly vyrůstat první projekty, které byly určené čistě na pronájem. Do té doby to spíš byly ad hoc privátní investice, kdy si vlastník budovu nechal. Takže jsme viděli první vlaštovky, první velké projekty. Bohužel příprava, vlastní povolení, když potřebujete na stavbě něco změnit, trvá pár let. Covid ale s poměry poměrně výrazně zamíchal, protože vyvolal strmý nárůst poptávky po individuálním bydlení. A nyní se nám trend nájemného bydlení zase vrací. Děláme pro ČS Dostupné bydlení a pro Kooperativu tři sta bytů na Opatově, máme připraveny další byty ve velkých územích. Tedy 550 bytů na Rohanu a 750 bytů na Smíchově v dalších etapách a rádi bychom, aby to částečně bylo i nájemní bydlení. Přejeme si to i proto, že nám to umožní území rozvíjet rychleji, protože doba realizace projektu je dána také absorbcí lokality. Než prodáte 750 bytů po jednotkách – což je třetí etapa na Smíchově, to nějakou dobu trvá, takže kombinace bydlení pro individuální prodej a nájemního bydlení projekt může vcelku významně akcelerovat.

Projekt Rohan City se staví ve spolupráci s architektkou Evou Jiřičnou, která je mimo jiné autorkou projektu tří rozvlněných věží, na který se z jistých stran snesla kritika. Jaký tento projekt bude?

I v téhle zóně je toho více, například dům architekta Jakuba Cíglera nebo ten, který navrhovalo EXA, protože jsme se snažili o diverzitu autorů, byť to není tak fragmentované, jako třeba u zmíněných jednotlivých domovních vchodů na Smíchově v rámci domovních bloků.

Myslíme si ale, že velké měřítko skutečně náleží spíš dominantám typu funkce než dominantám typu architektury. Paní architekta tady každopádně dělala bytový dům Diamanty Karlín, který už stojí a lidé jsou v něm spokojení a kancelářskou budovu Arche, která bude sloužit jako naše nová centrála, která je z velké části také dokončena. V nejbližších dnech začneme prodávat další dům, vlastně dvojdům, to jsou dvě věže v části projektu nejblíž k řece. To bude dalších sto bytů paní architektky Jiřičné a architekta Petra Vágnera.

Témata udržitelnost, nízkoemisnost jsou takovým zaklínadlem naší epochy, nicméně, jaká je cenovka tohohle fenoménu?

Tak, jak přicházely jednotlivé evropské direktivy na úpravu parametrů budov a byly zanášeny do české legislativy, bez výjimky jsme si byli schopni poradit sami. Ano, něco z toho se pak promítá i do finální ceny, ať už to je, že v budově je lepší technologie nebo víc jader, což v praxi znamená, že máme míň prodejní plochy

vůči té celkové, kterou nám dovoluje územní plán. S budovami s nulovými emisemi se ale dostáváme do stavu, že potřebujeme zajistit vhodný energetický mix primární energie. Jedna věc je pomoc si tepelným čerpadlem, fotovoltaikou, ale tím nedosáhneme kýženého výsledku. Vidíme, že i stát v tom dělá určité kroky. Potřebujeme, aby nám v tom energetické firmy, stát i město pomáhaly a děje se tak.

V čem je podle vás projekt Smíchov City jedinečný a jiný?

Jedinečný je v tom, že se snažíme rozšířit město v jeho nejlepší podobě. Je neskutečně velkorysý, máme tam kilometrový pěší bulvár, třídu Madeleine Albrightové, dva parky, každý z nich je velký téměř jako Staroměstské náměstí a velkorysé privátní vnitrobloky. Nevím, že by v tomto měřítku někdo přijal takový koncept. Přízemí budov máme plně nebytové, tak jak to je v těch čtvrtích, které velebíme, charakteristické. Máme to tak i v bočních ulicích. Takže napříč Smíchovem najdete přes sto padesát víceméně živnostenských jednotek.

Ale máme tam i větší typu supermarketu. A to už jsou třeba 1200 metrové jednotky na obou koncích území. Nebo větší jednotky pro restaurace. Typická jednotka bude mezi 80 a 150 metry čtverečními. Některé z nich prodáváme, většinu pronajímáme, necháváme si je, abychom mohli ovlivnit dlouhodobě dění v tom území. Do doby, než věc vznikne a rozvine se ve své plné podobě, aby byl bulvár průchozí.

Leoš Anderle

Leoš Anderle vystudoval ČVUT, obor Konstrukce pozemních staveb. Při studiu nastoupil do Metrostavu, kde působil v nově vzniklé divizi zabývající se developmentem. V roce 2001 přijal nabídku od společnosti Sekyra Group a stal se ředitelem divize komerčního developmentu. V současnosti je výkonným ředitelem společnosti Sekyra Group.

Zajímalo by mě, jak se dnes prodávají byty? Viděli jsme například člověka prohlížet si prostor virtuálními brýlemi.

Ano, máme k dispozici virtuální realitu jak území, tak vnitřku bytů včetně toho, že si můžete ve virtuální realitě navolit i materiály. Řekl bych, že z hlediska prezentace projektu jako celku je to fantastická věc, ale u bytů mnohdy vidíme, že si je lidé stále vybírají tradičně. Než s brýlemi na hlavě, se podívají například raději na konkrétní materiály. Technologie pomáhají, ale určitě nejsou všespásné. A pořád platí, že klíčová je lokalita. Lidé mnohdy vybírají v tom místě, ke kterému mají vztah, protože tam mají své školy, doktory, příbuzné. Pak je důležitý i koncept a architektura. A samozřejmě cena.

Panu Luďkovi Sekyrovi, majiteli společnosti, stavěla jeho osobní dům architekta Eva Jiřičná, asi na základě přátelství. Máte vy nějaký architektonický ateliér, který máte rád?

Jsou týmy, se kterými se pracuje dobře lidsky. Teď nemyslím vůči mně, ale vůči celému technickému týmu. Vzájemně si vyhovujeme a věci jdou rychle kupředu. Důležité je, že architekti jsou u procesu od konceptu, od těch prvních studií. A samozřejmě máme rádi, když vidíme, jak se design vyvíjí a kam směřujeme, když stavba fakticky vzniká a jsou tam až do konce.

projekt?

Asi Smíchov, tam jsme toho neskutečně odpracovali, protože byl pilotní projekt participace, tak na to byl čas. A podařilo se najít společenský konsensus, kde si myslím, že na to do značné míry čekal celý stavební sektor, jestli to dopadne dobře. A dopadlo. Takže Smíchov je pro mne výjimečný, děláme ho 21. rokem, Rohan 16. a Žižkov 18. rokem, a za tu dobu jsme prošli řadu věcí, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Je to součást života, téměř celá moje profesní kariéra. A ještě to budeme nějakou dobu dodělávat, tak možná celá profesní kariéra.

Myslíte, že to bude určitý trend, že budou spolu velcí developeři spolupracovat? Zmínil jste Pentu.

To si nemyslím. Tohle je opravdu velmi specifická věc. Na Vítězném náměstí jsme tři partneři, společně s Pentou a s Kaprainem, tam už proběhla velká architektonická soutěž, kterou jsme dělali společně, Penta s Kaprainem dělali vedle projekt Victoria Square a následně jsme spojili síly. Ale je to ad hoc spolupráce. Dnes se sice s Pentou blížíme spolupráci i na Smíchově, protože tam vlastníme navazující pozemkové parcely a urbanisticky dává větší logiku mít na celém pozemku jeden dům a netvořit na sílu domy dva. Tady věřím, že jsme schopni se dohodnout, ale není to věc, kterou bychom dělali programově.

Text: Michaela Výtisková

Foto: Michael Tomeš

Jan Schindler: Život architekta se nedá naplánovat

Výzva je navrhnout kancelářskou budovu tak dokonale, aby se v ní každý uměl najít, říká architekt Jan Schindler. „Člověk musí být disciplinovaný tak, aby mohli být budoucí uživatelé svobodní. Aby měli možnosti otevřené a prostory mohli používat podle svých představ,“ vysvětluje. Při představě vlastní kanceláře se s úsměvem zasní: „Někde z boku Karlova mostu bych zavěsil skleněnou krabici a do atelieru bychom jezdili lodí.“

Za sebou máte rezidenční projekty, váš tým se přesto vyprofiloval jako studio, které umí velké kancelářské budovy. To byl od počátku vaší kariéry cíl, nebo se to stalo mimochodem?

Začali jsme s Ludvíkem Sekem samostatně tvořit ve druhé polovině 90. let a v té době byla velká poptávka po kancelářských projektech. Shodou okolností jsem měl zkušenosti z Berlína, kde jsem dříve pracoval na kancelářských projektech, takže jsem už měl nějakou základní výbavu. Ale nebylo to plánované. Myslím, že život architekta se nedá naplánovat, natož zakázky.

Co podle vás musí kancelářská budova mít, aby mohla být označena za úspěšnou?

Život v ní musí být především příjemný a praktický. To znamená mít dostatek

denního světla, prostoru, výhledy, zeleň, místa pro setkávání, neformální zóny apod. Měla by být plná nájemců a lidí, kteří se v ní cítí dobře a rádi spolu komunikují. Prostory musí být schopné reagovat na změny v průběhu, takže musí být flexibilní z technického a konstrukčního hlediska.

Kdybyste navrhovali kancelářskou budovu pro váš tým, kde by byla a jak by měla vypadat?

My jsme hodně specifický tým. Třeba bych ji dočasně postavil na Karlově mostě. Někde z boku bych zavěsil takovou skleněnou krabici a do atelieru bychom jezdili lodí (směje se). U navrhování kancelářských budov musí být člověk disciplinovaný, tak aby mohli být budoucí uživatelé svobodní. Aby měli možnosti otevřené, aby mohli prostory používat podle svých představ. Podstatné jsou také prostory okolo kancelářské budovy,

kudy chodí člověk do práce, jestli jde přes parčík, nebo skrz příjemný dvůr se stromy. Důležité v projektech nabídnout jako i doplňkové funkce typu kavárničky, tak aby vstupní hala nesloužila jen pro procházení, ale aby se tam třeba lidé potkávali nebo měli místo pro krátký mítink. A samozřejmě zeleň, terasy a environmentální udržitelnost, které jsou podle mne v dnešní době zásadní součástí pracovního prostředí.

Kancelářské budovy se často dělají jako spekulativní, kdy dopředu nevíte, co tam bude za nájemce. Nechybí vám u těchto zakázek tradiční vazba s klientem a jeho specifickými požadavky?

Samozřejmě vždy toužíme po Gesamtkunstwerku až do posledního detailu, což není reálné u velkých kancelářských projektů. Pro nás je tedy

obvyklá výzva navrhnout budovu tak dokonale, aby se v tom každý uměl najít. Přirovnal bych to k našemu projektu Kunsthalle Praha (konverze Zengerovy transformační stanice na muzeum – pozn. redakce), kde na každou výstavu vzniká specifické vnitřní uspořádání a atmosféra. Kancelářský dům to musí také umožňovat, aby se v něm lidé cítili svobodně.

U kancelářských budov je stále větší tlak na efektivitu, musí se vtěsnat do stále menších prostor. Je to v současné době už na hraně, nebo se dá jít ještě dál?

Kancelářské projekty obvykle dokážou pojmout i call centra. Říká se tomu chicken farm, šest metrů na člověka. To je extrémně málo a je to taková hranice humanity. Ve skutečnosti to takto využívané nikdy není. V dnešní době je spíš běžné, že jsou kanceláře velmi

sporadicky obsazené. Myslím, že home office využívají firmy i na to, aby kanceláře zůstávaly vzdušné.

Změnily se po covidu požadavky klientů v zadání?

Po covidu se spousta firem snažila zmenšit a nějakou část svých pronajatých prostor někomu podnajímat. Ale myslím, že tento trend začal už dávno před covidem s finanční krizí v roce 2008–9. Firmy hledaly možnost migrovat do kancelářských budov, které byly efektivnější. Mohly si tak pronajmout míň metrů čtverečních, při zachování stejného komfortu.

Jaká je spolupráce se Sekyra Group?

Fantastická (smích). Ne, je obdivuhodné, že si Sekyra Group zvolila systém, kdy v každém obytném bloku vznikají po vzoru

typických pražských čtvrtí parcelace svébytných domů. Představa, že pracujete s deseti architekty najednou, je složitá. Pro developera je to hodně náročné na koordinaci. Každý architekt je většinou něčím specifický. Ale rozhodli se pro to z důvodu, aby vznikající město bylo ve správném měřítku a ve správných proporcích a také aby si obyvatelé vytvořili identifikaci s místem. Takže já si toho cením.

Jak vypadá návrh projektu, který jste vytvořil pro třetí etapu?

Jsme součástí klasického rezidenčního bloku, kde je asi 11 budov, z toho zpracováváme čtyři budovy. Žijeme z krásného urbanismu, který nám připravili kolegové z A69. Každá budova má své specifikum, kterou čerpá z kontextu, jak přicházíte, jestli se koukáte do parku nebo na bulvár nebo sever, jih. Všechny tyhle aspekty hrají roli a my jsme se je snažili vtisknout do návrhu.

Každý z těch čtyř činžáků má tím pádem úplně jiný charakter, jinou strukturu a unikátní materiálové řešení.

Pro Pentu jste vytvořili Hotel One v Hybernské ulici naproti Masaryčce. Jaká byla spolupráce s Pentou a jak se lišil první návrh od dnešní podoby?

Celý proces trval devět let. Ten pozemek byl původně úplně čistý brownfield, nebyl přístupný, bylo tam spoustu provizorních staveb, mezi kolejišti Masaryčky, magistrálou a Hybernskou. Dopravně dost šílené místo, kde jsme hledali způsob zapojení do přirozeného městského organismu. Začalo se zástavbou kancelářemi, které nejsou tak městotvorné, takže jsem byl rád, když se investor rozhodl změnit využití na hotel, který umí žít ve dne v noci a lépe funguje v centru města. Takže jsme projekt přepracovali na hotelový blok s vnitřním atriem a pasážemi a samozřejmě intenzivně diskutovali s památkáři a ostatními orgány. Na pozemku se našly archeologické vykopávky a části bývalého opevnění města, které se musely zachovat. Pak do projektu zasáhl nový plán zastřešení Masarykova nádraží s náměstím, parkem a vstupy k jednotlivým nástupištím. Hotelový blok tak funguje jako přirozený

průchod pro lidi, kteří budou moci projít pasážemi z Opletalovy ulice až na Florenc. Mezi vašimi realizovanými projekty se vyjímá proměna Zengerovy trafostanice na Kunsthalle Praha. Jak jste se k tomu projektu dostal?

Před pár lety jsme realizovali rezidenční areál Triangle v pražských Střešovicích, kde byli Petr a Pavlína Pudilovi spoluinvestory. Když potom uvažovali o koupi Zengerovy transformační stanice, tak nás požádali o první návrhy, verze, skici. Uvažovali o architektonické soutěži, ale asi se nám to povedlo natolik, že k ní pak nedošlo.

Původně to měl být také hotel?

Ano. Projekt jsme přebírali ve fázi, kdy pan profesor Rajniš obdržel povolení na konverzi na hotel. My jsme to naštěstí mohli předělat na vhodnější využití, protože ten hotel se podle mě do bývalé trafostanice až tak nehodil.

w Kunsthalle Praha

A muzeum je ještě více městotvorné než hotel…

Ten dům byl v podstatě uzavřený pro veřejnost. Ani to nemělo pořádné vstupní dveře. Proto jsme tam přistavěli lávku, aby nasála lidi a energii z venku. Mám radost, že se původně nepřístupná budova najednou stala veřejným prostorem.

Co je těžší? Navrhnout originální budovu na zelené louce, nebo udělat kvalitní konverzi historické budovy tak, aby bylo zachováno původní DNA místa?

Já v tom nevidím moc rozdíl. Všechno je těžké. Zelená louka taky má kontext, má nějaký rozměr, topografii, historii, na konci té louky taky něco bude, stavba se vždy musí poměřovat s jejím okolím. A navíc máte rámec: peníze, čas, funkci. Každý projekt má i praktickou stránku.  Dejme tomu, že rekonstrukce je složitější, odkrýváte původní vrstvy, pak je tam třeba vracíte nebo musíte daleko víc přemýšlet o substanci a duchu stavby. Na druhou stranu může zelená louka působit jako bílý papír, což je hrůza. Ale když se někde trošku ušpiní, tak se můžete inspirovat a pokračujete…

Láká vás disciplína rekonstrukcekonverze i do budoucna?

Určitě, myslím, že to je budoucnost. Zatím trend je, že se snažíme využít energie,

která už někde byla vydaná a zbytečně

neplýtvat.

Kde kromě Prahy ještě stavíte?

V Brně stavíme hotel, v Plzni jsme stavěli, v Bratislavě, v Ostravě jsme postavili nedávno kancelářskou budovu Organica, tam to bylo extrémně rychlé. Jakto?

Ostrava je prostě dynamická. Taky tam nebyli protestující sousedé, kteří projekty dokážou extrémně zavařit.  Jinak jsme ještě stavěli v Rakousku, ve Stockholmu a v Berlíně, takové drobnější věci a spíš náhodou.

Když srovnáte Česko se zahraničím, jak se tady staví?

Je to propastný rozdíl. Například v Rakousku bylo stavební povolení vyřízené za dva týdny a ještě k tomu v Alpách. U nás by se řešil krajinný ráz, památková ochrana a další věci několik let. Existuje ranking Světové banky, kde jsme někde na 186. místě, tak je logické, že to asi není dobré.

Jan Schindler

Jan Schindler studoval architekturu na ČVUT. Po studiích spolupracoval s několika německými ateliéry a získal členství v německé komoře architektů. V roce 1997 spoluzaložil studio 4a architekti a rok na to se stal členem ČKA. V roce 2012 založil spolu s Ludvíkem Seko ateliér Schindler Seko Architekti, pražské architektonické studio působící v kontextu střední Evropy. Tvoří ho mezinárodní tým 20 architektů, který pro každou zakázku hledá unikátní odpověď.

Text: Adam Štěch

Daniel Libeskind

Ve svém berlínském bytě nás přijal jeden z největších představitelů současné architektury a laureát Ceny Jana Kaplického za celoživotní dílo Daniel Libeskind. S úsměvem na tváři a pozitivní energií se s námi podělil o strastiplné příběhy, které často předcházely realizacím jeho neobvyklých staveb i o scény z manželského života.

Narodil jste se v Polsku. Co pro vás znamenají polské kořeny?

Nikdy se svého původu nemůžete zbavit. Jsem Polák a nikdy na to nezapomenu. Vyrůstal jsem v Polsku, mí rodiče přežili holocaust a já jsem jako malý zažil v padesátých letech komunismus. Mluvil jsem polsky a zemi jsme opouštěli, když mi bylo 11 let. Myslím, že to pro mě mělo velmi formující vliv – poznal jsem stalinismus, ale i krásy průmyslové Lodže. Bylo to město, které vyrostlo téměř z ničeho a stalo se druhým největším v Polsku. Po letech jsem zjistil, že jsem se dostal k té pravé profesi. Vyrostl jsem totiž s rodiči v přístřešku pro bezdomovce.

Cítil jste jako dítě po válce určitý příliv optimismu?

Neřekl bych, že to byl obecný optimismus, ale spíše naděje, kterou jsem cítil v rodinném kruhu. V té době nastupoval v Polsku komunismus a jako Židé jsme i po válce žili ve velmi složitém antisemitském prostředí.

Jako malý jste hrál na akordeon. Jak jste se k tomu dostal a jak vás to ovlivnilo?

To je moc zajímavý příběh. Chtěl jsem odmalička hrát na piáno. Ale rodiče mi ho

odmítali koupit, takže mi jednou přinesli „piano v kufru“. Účastnil jsem se různých soutěží a byl jsem v tom velmi dobrý. Když jsem jednou byl na takové soutěži již v USA, tak jsem se ocitl mezi dětmi, které hrály na klasické hudební nástroje. Akordeon nikdo neměl. By jsem spíše za exota.

A co zůstalo z vaší hudební dráhy ve vaší architektuře?

Samozřejmě mnoho. Akordeon je často spojován s cikány, je to takový kočovný instrument. Zajímavé na něm je to, že je to jediný nástroj, do kterého se v podstatě promítá celý orchestr. Je to nástroj plný života. Hraní na něj vyžaduje komplexní fyzickou aktivitu, což je vlastně proti standardním kvalitám klasické hudby, ale já jsem na něj hrál právě především klasickou hudbu. A to mě naučilo mnoho věcí. Hrát na něco jiného, ale v klasickém duchu. Moje architektura je v tomto smyslu podobná.

Jak jste se s rodiči dostal do USA?

Měli jsme tehdy víza do Izraele, takže cesta z Polska nebyla v roce 1957 naštěstí tak složitá. Dlouho jsme tam ale nevydrželi. Můj otec měl jedinou sestru, co přežila holocaust, a ta žila v New Yorku. Tak jsme se vydali tam.

To musel být asi dost velký kulturní šok přijít z komunistického Polska do svobodné a natolik vyspělé země.

Byl to velký šok. To si ani neumíte představit. Byli jsme jedni z posledních imigrantů, kteří přijeli do USA lodí, a už jen na ten pohled na sochu Svobody v New Yorku nikdy nezapomenu. Máma mě vzbudila někdy v pět hodin ráno, šli jsme na palubu a dívali se na to úžasné panorama. Najednou jsme stáli před branami nového světa plného možností. Bylo to fascinující.

Bylo ale asi velmi těžké ty možnosti využít?

Ano, bylo to složité. Žili jsme v Bronxu, moji rodiče museli tvrdě pracovat v továrně. Začínali jsme úplně od nuly, stejně jako všichni imigranti.

Kdy jste se poprvé začal zajímat o architekturu?

Vždycky mě zajímalo umění. Něco jsem si pořád maloval a kreslil. Chtěl jsem

jít na školu Cooper Union a mohl jsem si vybrat, jestli budu studovat umění nebo architekturu. Chtěl jsem být ale spíše výtvarníkem. Ale potom mi moje maminka řekla, že pokud budu umělcem, budu pořád chudý a ani si nebudu moci dovolit koupit si tužku. Takže jsem její rady nakonec vyslyšel a šel studovat architekturu. Uvědomil jsem si, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Mohl jsem dělat umění, ale být stále v bezprostředním kontaktu s každodenním světem.

To bylo na konci šedesátých let, což byla pro architekturu doba plná změn. Kritizoval se modernismus a nastupovala postmoderna. Jak jste to vnímal? Tehdy vás mimo jiné učili členové slavné skupiny The New York Five, kteří se podíleli na formování postmoderny.

Byli to skvělí učitelé. Sice kritizovali pozdní modernismus, ale naopak všichni znovuobjevovali ty pravé pionýry moderny dvacátých let, především Le Corbusiera. Na Cooper Union učilo tehdy mnoho imigrantů z Bauhausu. Hannes Beckmann například učil teorii barev z původních zápisků Vasilije Kandinského. Měl jsem v podstatě evropské vzdělání spojené

s novými tendencemi architektů ze skupiny The New York Five, kteří usilovali o proměny a odmítali především nudnou korporátní architekturu, jež byla hlavním tématem pozdního modernismu. Chtěli z nás vychovat rebely, kteří by šli svou vlastní cestou. Tak se jim to asi se mnou podařilo.

Na škole jste se také seznámil s architektem Johnem Hejdukem, který pocházel z Československa. Jaký byl?

On se v té době stále považoval za Čechoslováka. Měl velmi silný vztah k regionu střední Evropy. Ale nikdy jsme si o tom moc nepovídali. Bylo to samozřejmé a nepotřebovali jsme to zdůrazňovat.

Jak vypadaly vaše tehdejší projekty?

Je to zvláštní, ale já celou školu udělal bez toho, aniž bych navrhoval domy. Rebeloval jsem a chtěl jsem dělat teoretickou architekturu. Pokud nemáte klienta, peníze a jiné možnosti, tak proč navrhovat domy? Projektovat hypotetickou radnici nebo obytný dům je vlastně vtip. Takže jsem byl tolerován, když jsem dělal různé abstraktní studie a spekulativní architekturu na papíře. Byl to průzkum zcela nových témat a podstaty našeho oboru jako takového. Pracoval jsem, jak tomu sám říkám, s „čistými architektonickými ideami“. Byly to například kresby, které jsem později vystavoval v MoMA v New Yorku

a ve kterých jsem dekonstruoval klasická pojetí například sloupů, fasády nebo oken. Výsledkem byly jakési hieroglyfické záznamy, návrhy, které nešly uskutečnit, ale zároveň podněcovaly nějakou debatu o architektuře. A takto jsem vlastně pracoval po dlouhou dobu svého života. K prvnímu reálnému projektu jsem se dostal až na konci osmdesátých let.

Také jste studoval historii a teorii architektury. O co jste se konkrétně zajímal?

Ano, to je pravda. Bylo to ve Velké Británii na University of Essex. Setkal jsem se tam s dalším úžasným Čechem, Daliborem Veselým, který napsal celou řadu fantastických pojednání o architektuře. Tehdy jsem se dostal do zcela nového světa historie architektury, začal jsem hodně studovat a číst, nejenom o architektuře, ale také o historii a filozofii. Poznal jsem, že architektura není jen formálním systémem, ale že má mnohem větší hloubku. Byly to zcela esenciální otázky o podstatě architektury, které jsem si od té doby začal klást.

w Varšavský mrakodrap

je nejvyšší bytový dům v Evropské unii.

Złota 44

V osmdesátých letech se také objevil nový architektonický fenomén dekontruktivismu. Vaše tvorba je k tomuto směru často přiřazována. Jak se na to ale díváte vy?

Od začátku jsem si nemyslel, že je to správné označení. Myslím si, že to byl akademicky naroubovaný termín, který přesně neodpovídal podstatě té tvorby. Vzhledem k tomu, že architektura je především o konstrukci, je poměrně zavádějící tento termín používat. V té době jsem také učil na londýnské škole Architecture Association, kde jsem mimo jiné potkal poprvé Jana Kaplického.

Vaší první vyhranou soutěží byl ještě před pádem Berlínské zdi návrh Židovského muzea v Berlíně…

Byla to moje vůbec první soutěž a hned jsem ji vyhrál. Před tím jsem ale ani neuvažoval o tom, že bych se do nějaké takové soutěže přihlásil. Lidé si totiž mysleli, že jsem spíše akademik a papírový architekt, ale pro mě byla kresba klasickým nástrojem k tomu, jak se dostat k novým možnostem a řešením.

Když si tak povídáme o vašem životě, tak člověk zjistí, že vaše kariéra byla do značné míry definována architektonickou teorií a pedagogikou než praxí. Myslíte si, že kdybyste nevyhrál soutěž na Židovské muzeum v Berlíně, tak byste se spíše stal akademikem a ne praktikujícím architektem?

Moje žena to tvrdí s tím, že bychom pořád měli krásný život. V té době jsem byl v Miláně, kde jsem si založil svou vlastní školu architektury. Měl jsem pár kurzistů, kteří mi byli schopní platit za mé lekce u mě doma. Bylo to jak někde ve středověku, ale pomáhalo mi to uživit se. Chtěl jsem vytvořit zcela alternativní způsob výuky architektury. Současně jsem byl vybrán nadací Getty pro stipendium na vlastní výzkum. Znamenalo to, že dostanete bydlení na pláži v Los Angeles a dostatek peněz na cestování a výzkum. Byl to sen. Ale mezitím jsem se dozvěděl, že jsme vyhráli soutěž na Židovské muzeum. Tím se vše změnilo a nasměřovalo mě to úplně někam jinam. Tehdy jsem se pustil do reálné architektury. Problém byl ale s tím, že pro řadu politiků byl můj návrh pouze cestou ke zviditelnění. Neměli zájem budovu reálně postavit. I naši známí nás od toho odrazovali. Všichni tvrdili, že je to bláznivý nápad pokoušet se realizovat

něco takového. A po nějaké době jsem se dozvěděl z televize, že parlament ten projekt kvůli finanční situaci a problémům se sjednocením země stopl. Soutěž jsem vyhrál ještě před pádem zdi v březnu 1989. Poté se svět změnil. A díky tomu se změnili i preference oficiálních úřadů. Nastala diskuze, jestli vůbec Berlín Židovské muzeum potřebuje. Všude se to řešilo, v televizi, rádiu i novinách. Diskutovali jsme s mnoha odborníky a politiky. A nakonec po několika měsících vláda své stanovisko změnila a dala projektu zelenou.

To pro vás asi byla velká satisfakce.

Ne úplně. Proces vzniku té budovy byl velmi komplikovaný a tímto momentem všechno teprve začalo. Někteří lidé na vysoce postavených místech neustále prohlašovali, že taková budova bude postavena jen přes jejich mrtvoly.

A bylo to kvůli designu nebo kvůli tématu muzea?

Samozřejmě, že kvůli designu, který byl pro řadu lidí zcela nepřijatelný. Původní myšlenka byla vytvořit Židovské muzeum ve staré barokní budově. Tak si asi umíte představit, co můj návrh dělal s konzervativní společností.

Když jste tuto soutěž vyhrál, tak jste musel kompletně proměnit svou pracovní i životní dynamiku.

Ano, od základů. Zeptal jsem se tehdy své ženy, jestli se stane mým partnerem i v práci a bude mi s projektem pomáhat. Ona mi odpověděla, že nikdy v životě nebyla v žádné architektonické kanceláři a já jí na to opáčil, že já taky ne. A tak jsme začali ve dvou. Pak se mě lidé začali ptát, jestli nepotřebuji nějaké mladé zkušené architekty, kteří by mi s tím pomohli. Ale já jsem si stál za svým. Chtěl jsem spolupracovat pouze s architekty, kteří ještě nikdy nic nepostavili. Chtěl jsem totiž udělat něco, co tady ještě nikdy nebylo. Nehledal jsem lidi, kteří umí dělat okna. Chtěl jsem takové spolupracovníky, kteří je udělají úplně jinak.

Musel to být jeden dlouhý a neustálý experiment. Budovu jste dokončil až v roce 2001, kdy se stala nešťastná událost, která vám ale později také přinesla velký projekt. Ano, muzeum se otevřelo v roce 2001. Je to dost zajímavý příběh. Mělo být slavnostně otevřeno přesně 11. 9. 2001, tedy na den přesně, kdy byl spáchán útok na newyorská dvojčata. Všichni z mé rodiny byli tehdy v Berlíně a těšili se na

oficiální zahájení, ale kvůli této strašlivé tragédii k tomu ten den samozřejmě nedošlo. O pár let později se ale projekt, který dvojčata nahradil, stal mým vlastním. Není to ironie osudu? Ale tím to nekončí. Když jsem byl na Benátském bienále v roce 2002, dostal jsem telefonát, jestli nechci být součástí poroty, která bude vybírat nový projekt pro Ground Zero. Samozřejmě jsem to přijal, byl jsem velmi poctěn. Kvůli jiným pracovním povinnostem jsem se ale nakonec nemohl dostavit na zasedání poroty včas a musel jsem odstoupit. Volal jsem jim a bylo mi velmi trapně, že se tam nemohu dostavit. A i když šlo jen o dvě hodiny zpoždění, z poroty mě museli vyloučit. Když jsem pak pokládal telefon, tak ještě hlas na druhé straně dodal: „Pokud nemůžete být v porotě, tak byste se ale mohl do soutěže přihlásit.“ A to jsem také udělal.

Jak těžké bylo navrhnout a postavit mrakodrap, jako je Ground Zero?

Ground Zero není pouze mrakodrapem. Je to masterplan na prostředí celé čtvrtě o výměře 16 akrů, které má obrovskou hustotu zalidnění. Museli jsme přemýšlet především o tom, jak takové místo navrhnout, aby bylo ekologické, aby fungovalo pro lidi, aby se chtěli na takové místo podívat. A myslím, že se to povedlo. Dnes je to nejnavštěvovanější místo v USA. Je to komplexní umělecké dílo, podobně jako skvělá báseň nebo taneční vystoupení. Samotná konstrukce mrakodrapu je to poslední.

Podle vašeho vyprávění měly vaše projekty vždy velké problémy, aby vůbec mohly být realizovány. Proč?

Ano. Jedním z nich byla i realizace muzea malíře Felixe Nussbauma také v Německu. Vyhrál jsem tehdy soutěž, ale

již na první tiskové konferenci za mnou přišel starosta, potřásl mi rukou a řekl mi, že tu budovu tady nikdy nepostavím. Bylo to stejné jako s Židovským muzeem. Lidé na takový typ architektury nebyli připraveni. Nakonec se toto muzeum stalo mou první realizovanou stavbou. Následovaly další soutěže, ve kterých jsem byl úspěšný. Mimochodem, většina z nich byla anonymních. Myslím si, že kdyby porota věděla, že vybrané návrhy jsou od architekta, který nerealizoval žádnou stavbu, asi bych nevyhrál.

Jaké fundamentální myšlenky stály za těmito revolučními návrhy?

Chtěl jsem architekturou zpřítomnit minulost. Vznikl zcela nový koncept, jakým může architektura ve spojení se světlem vytvořit bezprecedentní atmosféru a prostorovou zkušenost. Když jsem vyhrál soutěž na Židovské muzeum, tak v německém magazínu Bauwelt vyšel dlouhý článek s řadou názorů expertů a všichni se shodovali na tom, že taková architektura nemůže být vůbec postavena. Myslím si, že někdy je dobré tyto expertízy nedělat a nebo je alespoň nečíst. Jediné moje omezení dnes je, že už mám v hlavě tolik informací a znalostí, že při každém novém návrhu bych se jich chtěl raději zbavit, abych začínal vždy zcela nanovo.

Vaše projekty jsou velmi komplexní a začínají vždy nějakou poměrně výraznou skicou. Jak hodně se jejich design mění v procesu navrhování a realizace?

Použiji tady formuli italského renesančního architekta Brunelleschiho. Když dáte jako architekti do projektu všechno, tak i v případě, že se realizuje v okleštěné a změněné podobě, tak je to

stále skvělý projekt. I když se projekty dost proměňují během procesu, měla by v nich zůstat ta prvotní esenciální myšlenka. A myslím, že to skvěle ukazuje i Ground Zero. To byl tak obrovský projekt, do kterého se zapojily tisíce lidí. I tak je ale výsledek v podstatě stejný jako moje první skica.

Je určitým motivem ve vaší architektuře i disharmonie, která reflektuje komplikovanost celého našeho světa?

Určitě. Není možné reflektovat svět, aniž bychom ho viděli takový, jaký je. Není možné stavět Židovské muzeum, aniž bychom zapomněli na hrůzy holocaustu.

Mnoho vašich projektů je spojených s lidským utrpením. Jak to vnímáte v souvislosti s dnešní dobou, která se opět vydává směrem k válečným konfliktům, diktaturám a omezování občanských svobod?

Je velmi důležité si takové věci připomínat. A není to pouze o Židech, ale obecně o válkách. Při práci přemýšlím nad tím, jak můžeme tyto strašlivé vzpomínky a naši paměť zachovat, abychom podpořili demokracii. V současnosti vidíme vzestup neonacismu, rasismu, autokracie, antisemitismu a dalších negativních projevů ve společnosti všude ve světě. Stále si ale myslím, že bychom neměli podceňovat v tomto smyslu sílu architektury a veřejného prostoru.

To je něco, co jednoduše nevymažete z počítače nebo nezakážete. Jsou to monumenty, které nám to připomínají svou reálnou přítomností a jsou součástí našeho každodenního života ve městech. Tím je architektura jedním z nejmocnějších umění vůbec. Podobné budovy mohou udělat mnohem více a více působit na lidi, vzdělávat je více než všechny politické projevy dohromady.

Také se věnujete designu předmětů.

Chtěl jste to dělat od začátku, nebo to přišlo jaksi samo? Spolupracoval jste také s českou značkou Lasvit. Jaké to bylo?

Přišlo to samo. Ale navrhnout židli není nic jednoduchého. Frank Lloyd Wright jednou prohlásil, že vytvořit židli je složitější než navrhnout celý dům. A myslím si, že měl pravdu. Mám to ale velmi rád, především kvůli času. Velké architektonické projekty se realizují dlouhá léta. Židli nebo konvici na čaj navrhnete a realizujete mnohem rychleji. S Lasvitem to byl skvělý projekt. Moc jsem si to užil, protože jsem fanouškem českého skla již dlouho. Měli jsme ho doma ještě v Polsku.

Co si myslíte o budoucnosti architektury? Jaká bude? Jak nazíráte na nastupující generaci architektů? Co byste jim poradil?

Studenti musí být více radikální.

Dnes jde každý primárně za úspěchem, především tím finančním, ale zapomíná na pravé ideály a podstatné myšlenky. Mladí lidé obecně jsou zajati v diktátu technologií a chtějí všechno hrozně rychle. Ale v obecné rovině jsem velmi pozitivní. Myslím si, že mladá generace si svou cestu najde.

Máte stále nějaký velký sen, který byste si chtěl splnit? Postavit nějakou určitou typologii domu, kterou jste třeba ještě nikdy nerealizoval?

Vždycky přemýšlím nad tím, že bych chtěl navrhnout letiště, protože hodně cestuji a moc dobrých letišť na tom světě nemáme. Chtěl bych udělat letiště úplně jinak, než je to obvyklé. Třeba jako nějakou dřevěnou chýši, která by byla bližší našemu lidskému měřítku. Také jsem nedávno realizoval několik menších rodinných domů, což jsem před tím nikdy moc nedělal. V Connecticutu jsem navrhl pro umělecky založený pár jeden dům. Jednou nám s mou ženou Ninou dali klíče, abychom tam strávili pár dní. A když jsme tam byli, tak mi manželka řekla, proč jsem ještě nenavrhl takový dům pro nás. Tak snad někdy.

Text: Lenka Šubrtová

Foto: Martin Faltejsek

Pulse: Aplaus

Ostravská hala Gong, bývalý plynojem v areálu Dolních Vítkovic, který prošel konverzí podle návrhu architekta Josefa Pleskota, je jedním z unikátů české architektury. A právě toto místo rezonující minulostí i budoucností lidské tvorby se stalo dějištěm prvního ročníku mezinárodního festivalu PULSE, největší konference o architektuře, interiérovém, produktovém a experimentálním designu ve střední Evropě, kde jsme nemohli chybět.

w Areál Slovenské národní galerie se loni opět otevřel po kompletní rekonstrukci. Architekti Pavol Paňák a Martin Kusý přistoupili k rekonstrukci tzv. Přemostění s patřičnou péčí znásobenou také blízkým vztahem s Vladimírem Dedečkem.

x U váz Moseru z kolekce Harmonic si Jan Plecháč pohrává s efektem gradující barevnosti.

Dvoudenní setkání se zajímavými osobnostmi zahájil produktový designér a umělec Arik Levy. Nabídl ohlédnutí za svou pozoruhodnou tvorbou, která čítá také české značky jako TON nebo Lasvit, a pobavil historkou z design shopu a o záměně s Philippem Starckem. Moderátor Daniel Stach mezi speakery přivítal nejen naprosté špičky v architektuře, designu a interiérovém designu, ale i výrobce, developery a zástupce municipalit a městského plánování ze všech pěti zemí regionu. Svou práci představila Monika Konrad – hlavní architektka Varšavy, Zoltán Erö – hlavní architekt Budapešti, čeští produktoví designéři Vladimír Žák a Roman Vrtiška nebo zástupce Slovenska Jakub Pollág, Martin Thörnblom – prezident Evropské rady pro interiérové architekty, Petr Hlaváček – architekt, první náměstek primátora hl. m. Prahy, Petra Marko –ředitelka Městského institutu Bratislava, polský produktový designér Tomek Rygalik ad. Strhující přednáškou o vodopádu uprostřed památníku Ground Zero oslnil obecenstvo světoznámý americko-polský architekt Daniel Libeskind, který na konferenci přiletěl z New Yorku spolu se svojí životní i pracovní partnerkou Ninou.

„Od počátku bylo naším cílem vytvořit dlouhodobou platformu pro profesionály, která umožní tolik potřebnou odbornou diskuzi, výměnu zkušeností a best-practice i sdílení názorů z různých perspektiv, a to vše přes hranice naší republiky a sousedních zemí. PULSE tak jasně odpovídá na potřebu kreativních tvůrců, odborníků i byznysů sdílet své názory, navzájem se inspirovat a posouvat se,“ vysvětluje cíle projektu jeho zakladatel Miloš Štěpař. Nabitý sál i doprovodný program a především nadmíru pozitivní ohlasy od hostů i návštěvníků jeho vizi jen potvrzují.

w Výčep v pivovaru Tenczynek nedaleko Krakova od Projektu Praha. Ústředním bodem prostoru je sloup se 14 pípami obložený ručně vyráběnými keramickými bordó dlaždicemi.

u Platform od mmcité narušuje stereotypní vnímání parkovacích míst nebo nevyužitých městských zákoutí

REFORMÁT se zaměřuje na upcyklaci použitých a nepotřebných materiálů, převážně papíru. Materiály dostávají druhou šanci stát se součástí nového produktu. Značka se z velké části soustředí na zakázkovou výrobu, kdy podíl odpadu je minimálně 80 %. Všechny produkty jsou vyráběné ručně v Česku. Reformát je místně i personálně propojen s grafickým Studiem Divize a knihařskou dílnou, jež veřejnosti nabízí kurzy, workshopy a možnost jejího volného využití.

ZAKÁZKOVÁ VÝROBA / OBCHOD / DÍLNA

U Studánky 29, Praha 7

e.: obchod@reformat.cz

t.: (+420) 774 455 750

Více informací na našem webu: www.reformat.cz

v Rekonstrukce velkorysého bytu Ovenecká 33 na pražské Letné od studia Obejktor architekti.

Text: Adam Štěch

Foto: Alex Shoots Buildings

Pulse: Pokoj plný nápadů

V roce 1983 se londýnský kritik designu a architektury a pozdější ředitel londýnského Design muzea Deyan Sudjic pustil do rekonstrukce nového bytu. Ke spolupráci přizval Jana Kaplického, který z tehdejšího Československa emigroval do Velké Británie v roce 1968. V bytě, který architekt navrhl jako vizionářský prostor pro futuristické bydlení, se mimo jiné nacházely jedinečné a pro projekt charakteristické dveřní otvory z hliníku ve tvaru jakési obří

klíčové dírky. A právě tento ikonický prvek, který se bohužel po další renovaci interiéru nedochoval, vtahoval návštěvníky do unikátní instalace Kaplicky Study Room, již v ostravském Gongu představily prezidentka Nadačního fondu Kaplicky Centre Eliška Fuchsová Kaplicky a emeritní ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková v rámci festivalu PULSE Ostrava.

První květnový víkend tak byla veřejnosti zpřístupněna část kreativního světa vizionářského architekta Jana Kaplického, který svou futuristickou tvorbou ovlivnil vývoj světové architektury osmdesátých a devadesátých let. Na pomoc s instalací repliky Kaplického pracovny byl přizván architekt Jakub Cigler a grafický designér Alan Záruba, kteří celou instalaci pojali jako spirituální vzpomínku na slavného tvůrce, jehož utopické nerealizované i realizované projekty okouzlovaly ve své době takřka celý svět. Ostatně jejich kvality se otiskly i do Study Roomu, který autoři instalace zaplnili například autentickou sbírkou Kaplického časopisů, některými jeho osobními předměty, návrhy architektury a designu, osobním psacím strojem Valentine od ikonické italské značky Olivetti a konečně velkorysou kruhovou pohovkou, v jejímž středu se nacházel organicky tvarovaný skleněný Champagne Bucket. Byla to právě tato nádoba, kterou loni získal při úvodním ročníku festivalu PULSE historicky první laureát ceny Jana Kaplického za celoživotní dílo, Daniel Libeskind. Ať žije Jan Kaplický a jeho smělé vize, které měnily náš svět doslova před očima.

Text: Michaela Výtisková

Do Dubaje jí „otevřel dveře“ Instagram. A právě dveře jsou pro JAP FUTURE klíčem na další trhy

Minimalismus, funkcionalismus, jednoduchost, prémiové materiály a zemité barvy. Tak vypadá showroom JAP FUTURE v Dubaj Marině. A tak se dá vyjádřit pocit z prémiové produkce této české firmy, jejíž interiérový design získal už mnohá ocenění. V jejím širokém výrobním portfoliu vynikají dveřní systémy, které se umí přizpůsobit na míru přání zákazníka. Architekt či designér si tak jednoduše vytvoří vlastní obrázek toho, jak má vypadat výsledný produkt, jeho velikost, materiál či povrch, a JAP představu přetvoří do hotového výrobku.

Vytvářet jedinečné produkty podle většinového spoluvlastníka firmy

JAP FUTURE Petra Paksiho výroba. „Umíme vytvořit opravdu vše na míru. Individuální požadavek na rozdíl i pár milimetrů není problém, máme na to formy i stroje,“ konstatuje. Klíčem k úspěchu je podle něj soustředit se na prémiové výrobky z prémiových materiálů a na ně nastavit výrobu.

Každý stroj je zároveň rychle možné seřídit tak, aby se na něm dalo použít více různých typů materiálu. Společnost je připravená na zpracování skel i hliníku, lakování, svařování a aktuálně má k dispozici i více než sto svých hliníkových forem na výrobky a zhruba pět desítek forem na plasty. Disponuje i tradičními výrobnami. Třeba v lisovnách si sami zpracovávají každou součástku.

Evropa už nestačí

Pro úspěch firmy je ale zásadní rozložit rizika, stavebnictví umí být velmi proměnlivé, připomněl Paksi. Například v březnu zaznamenala stavební výroba v Česku nejvýraznější meziměsíční propad z 18 měřených členských států Evropské unie, jak ukazují data Eurostatu. „Český trh je pro nás důležitý, ale stejně jako diverzifikace u výrobkového portfolia, je nezastupitelná i diverzifikace obchodu,“ říká manažer pro zahraniční trhy, Petr Paksi junior, podle kterého designový dveřní systém vytvořil nový tržní segment a výrazně povzbudil zahraniční obchod. „Aktuálně vyvážíme do 55 zemí, největší objemy realizujeme v Itálii, Polsku, Izraeli a Belgii, ale nejvíce se rozvíjí spolupráce s developery z Blízkého východu, zejména Dubaje a Saúdské Arábie.“

Do Dubaje přes Instagram

Vstup na dubajský trh prémiového bydlení se odehrál přes Instragram, protože právě tak proběhl prvotní kontakt se společností AL HILAL HOMES, která je v dané lokalitě jednou z největších realitních společností. Následoval první test kvality produktů, dodržení termínů, bezproblémové montáže i úrovně zákaznického servisu. A byl to podle Paksiho jr. snový rozjezd vzhledem k tomu, že zmíněná společnost spravuje nemovitosti hlavně v oblastech Palm Jumeirah, Dubai Marina a Bluewaters Island, což jsou bašty prémiového bydlení.

Realizace byla úspěšná, a tak se spolupráce rozjela i na dalších projektech. A logickým pokračováním „dobývání“

blízkovýchodního trhu byla pak účast firmy v roce 2022 na veletrhu s největší tradicí v regionu, The BIG 5. Loni pak firma zrealizovala dalších šest projektů v Dubaji, apartmány v komplexech Saddaf, Bahar nebo Golden Mile 09, tedy vše na prestižních adresách.

Podobný scénář teď podle Petra Paksiho jr. Čeká firmu v Saúdské Arábii. „Ale musíte mít nervy, trpělivost i dostatečné finanční krytí. Ale teď už jsme ve fázi, kdy prodáváme, a to dvěma středním developerům v Dubaji, jednáme s dalšími v Abú Dhabí, Kataru, Bahrajnu a v Rijádu a otevíráme showroom,“ dodává.

Text: Klára Novotná

Fasáda domu, kterou nikdo jiný nemá. Každá totiž může být originální

Když se spojí nápad s materiálem a obalí se do toho dům nebo třeba nábytek, tak vznikne originál. A je jedno, jestli jde o nábytek, fasádu či interiér, což je parketou pro společnost Fundermax. Ta nabízí vysoce kvalitní kompaktní a laminované desky na bázi dřeva, s různými dekory. A jak upřesnil její manažer prodeje pro Českou republiku Milan Duhan, společnost navrhuje a vyrábí široké spektrum výrobků z přírodních materiálů, se kterými se snadno pracuje, ale také dlouho vydrží.

„Mohou to být dvě tři desky, ale i 2,5 tisíce metrů čtverečních. Není důležité, jak je projekt velký, nebo zda jde o exteriér či interiér, důležité je, co chce klient“, konstatuje manažer prodeje společnosti Fundermax pro Českou republiku Milan Duhan.

Cíl je jeden: aby firma mohla architektům, projektantům, designerům fasád i interiérů, ale také průmyslovým podnikům poskytnout řešení, která obstojí ve zkoušce časem. Společnost zpracovává přírodní materiály s precizností už 130 let a vyrábí vysoce kvalitní desky na bázi dřeva a je světovou jedničkou v oblasti kompaktních laminátů pro vnitřní i vnější použití. V Česku za dvacet let realizovala už tisíce projektů všude po republice a seznam jejich referencí je tak široký. Mimo standardní nabídku totiž umí svým klientům nabídnout maximální svobodu a ti si můžou vytvořit svůj originální design exteriérů i interiérů pomocí digitálního tisku. Případně přidat i akcenty frézování do povrchu materiálu bez nutnosti dalšího zpracování.

Individuální řešení pro každého

Ať už je nápad jakýkoliv, podle Duhana je v zásadě možný. Důkazem může být třeba jedna ze zakázek v Polici nad Metují. Celá grafika je složena z více než dvě stě tisíc kosočtverců uspořádaných v pravidelném rastru. „V protikladu k průmyslovému charakteru objektu jsme jako předlohu návrhu zvolili přírodní krajinné prvky charakteristické pro okolí Police nad Metují, tedy především CKO Broumovské stěny. Jednotlivé známé skalní útvary tohoto skalního hřbetu tvoří rámec grafického návrhu, doplněný o stylizované stromy a zvířata,“ konstatuje manažerka prodeje společnosti Martina Dvořáková. Realizace podle individuálních návrhů jsou sice trochu časově náročnější, řádově to od objednání do dodání trvá zhruba dva měsíce místo obvyklého jediného (jednoho). A je také o něco dražší, originální výsledek je však pro investora odměnou. Další jedinečná realizace je například na nádražní budově v České Lípě. Tady firma použila nehořlavé desky s požární klasifikací A2 z kolekce m.look. „Vyznačují se minerálním, nehořlavým jádrem, které je vyztužené skleněným tkanivem,“ upřesnil Duhan. Tento typ produktu je určený pro nejnáročnější projekty z pohledu požární bezpečnosti jako jsou například nemocnice, centra pro seniory, školy nebo nádraží a letiště.

Matná novinka, která nezanechá otisky

Fundermax klade důraz na autenticitu. Tu například otiskuje i do své kolekce Exterior Pro 2.2 Authentic. Struktura výrobku poskytuje nesrovnatelný, přirozený vzhled. Výrobní proces tohoto „čistého materiálu“ vytváří odstíny, barevné nuance a fazety, které činí každý kus jedinečným. Změna je součástí života a charakteru autentických panelů. Individuální vzhled je vytvářen silou přírody, například působením slunce. Toto záměrné blednutí není na úkor trvanlivosti.

Nejnověji společnost v rámci kolekce

2.3 Surface Fundermax Exterior nabízí svou novinku: exteriérové desky NP Paragon. Jde o matný povrch s technologií proti otiskům prstů, který působí velmi sebejistě a uklidňuje. Pokud chce ale někdo texturu spíš temperamentní a syrovou, ale přitom přirozenou, která se dobře snese s dalšími povrchy, pak je pro ně určená struktura NY SKY. A pro ty odvážné, je k dispozici zase NG Gloss. Ta v kombinaci s barvami působí expresivně, zatímco ve spojení se dřevem a dalšími materiálovými dekory je exkluzivní a elegantní. Okolní prostředí je do designu začleněno díky vysoké odrazivosti povrchu, což zvyšuje atraktivitu.

Nekonečné možnosti i pro interiéry

A při realizaci interiérů je to podobné. Paleta možností v Interiéru je dokonce ještě širší než v exteriéru, jak v dekorových možnostech, tak ve škále produktů. Laminované desky jsou standartem, ale nabízí se i lamináty pro použití na zaoblených aplikacích. A také v dveřním průmyslu.

U náročnějších realizací je výběr ještě širší. Zvolit lze laminované desky s vícevrstvou laminací s označením Super Front a v neposlední řadě voděodolné kompaktní desky využitelné nejen do kuchyně, ale jejich použití se může dotknout i veřejného prostoru. Například jako lavičky, sanitární příčky či kabinky ve školách, sportovištích, nebo rekreačních zařízeních. Samozřejmostí jsou dále designové prvky, jako například obklady stěn.

„Zákazníci se rodí jak z řad soukromníků, takže vybavujeme třeba vily, hotely, ale i třeba výrobní haly,“ zdůraznil manažer s tím, že „jeho práce by měla zanechat stopu, ale udržitelným způsobem,“ dodal.

Nabídka řešení Fundermaxu je ale mnohem širší. A pokud si někdo nevybere, může „sáhnout“ po vlastním designu pomocí digitálního tisku, kde meze klade pouze vlastní fantazie.

Panely se vyrábějí v Rakousku, kde má firma své moderní výrobní závody. Zaměstnává téměř 1 500 lidí a má roční obrat zhruba ve výši 500 milionů eur.

Rakouský pionýr ekologického nábytku z masivu spolupracuje i s Lucií Koldovou

Rakouská společnost Team7 se etablovala jako lídr ve výrobě nábytku z masivního dřeva s důrazem na ekologický přístup a trvalou udržitelnost. Firma, jejíž kořeny sahají až do 50. let 20. století, se od svého vzniku řídí filozofií, že nábytek by měl být nejen esteticky atraktivní, ale také šetrný k životnímu prostředí a vysoce kvalitní, aby mohl sloužit několika dalším generacím. Text:

Ekologický přístup

Team7

Team7 si na svém závazku k ekologické odpovědnosti velmi zakládá. Každý kus nábytku je vyráběn z masivního dřeva pocházejícího z evropských lesů, které jsou spravovány podle přísných zásad trvalé udržitelnosti.

Generační nábytek

Jedním z klíčových aspektů filozofie Team7 je produkce nábytku, který vydrží po generace. I tento přístup přispívá ke snižování ekologické stopy, ale zároveň přináší zákazníkům trvalou hodnotu. Nábytek od Team7 je navržen a vyroben tak, aby byl odolný, funkční a esteticky nadčasový. Kombinace tradiční řemeslné zručnosti a moderního designu zajišťuje, že je každý kus nábytku jedinečný a vysoce kvalitní.

Spolupráce

s Lucií Koldovou: Elliot

Team7 neustále hledá nové způsoby, jak inovovat a zlepšovat své produkty. Jedním z nejnovějších příkladů je spolupráce s renomovanou českou designérkou Lucií Koldovou. Tato spolupráce přinesla na trh křeslo Elliot, které je dokonalou kombinací tradičních materiálů, moderního designu a komfortu.

Lucie Koldová je známá svým smyslem pro inovativní design a schopností propojit estetiku s funkčností. Křeslo Elliot je dokonalým spojením těchto prvků. Jeho elegantní linie a pečlivě zvolené materiály odrážejí Koldové smysl pro detail a její schopnost vytvářet harmonické, ale zároveň výrazné kousky. Dřevěný rám křesla je vyráběn ve variantě z masivního

dubu nebo ořechu, a zajišťuje tak jeho pevnost a dlouhou životnost. Polstrování je navrženo tak, aby poskytovalo maximální pohodlí, a nabízí širokou škálu barev a textur, díky čemuž je snadné začlenit ho do různých interiérů.

Lucie Koldová při spolupráci s Team7 také dbala na to, aby křeslo Elliot bylo snadno udržovatelné a odolné vůči opotřebení. Kombinace kvalitních materiálů a precizního zpracování zaručuje, že křeslo bude sloužit po mnoho let, aniž by ztratilo na svém půvabu nebo funkčnosti. Tento přístup k designu a výrobě je v souladu s celkovou filozofií Team7, která klade důraz na udržitelnost a dlouhodobou hodnotu.

Text: Klára Novotná

Foto: archiv Valen&Masar

Dřevo – plátno pro vaše nápady

Jsme na návštěvě v pražském showroomu značky

Valen&Masar, která tvoří zakázkové interiéry ze dřeva.

Z Itálie právě dorazily nové vzorky barev, které měly v dubnu premiéru na veletrhu Salone del Mobile. Naším hostitelem je Lukáš Masár, spoluzakladatel značky.

Spolupráce s manufakturami

Interiér showroomu působí harmonicky. Světlo z ulice dopadá na monumentální dřevěnou podlahu a rozličné vzorky produktů, které jsou rozmístěné po všech stěnách. „Dřevo je neuvěřitelný materiál. Umožňuje nekonečné množství povrchových úprav,“ vysvětluje Lukáš Masár. „Proto neustále bojujeme s prostorem, chtěli bychom ukázat všechny dostupné možnosti!“

Valen&Masar zastupuje evropské výrobce dřevěných podlah a interiérových prvků, obvykle s exkluzivitou pro český a slovenský trh. „Každá manufaktura v něčem vyniká. Jedna vám dodá barevně perfektně sladěnou podlahu a navazující schodiště, jiná zase používá neviditelné, ale velmi odolné laky vhodné do komerčních prostor,“ vysvětluje a okamžitě začne zapáleně vyprávět o rodinách Brotto a Andreatti, s jejichž dílnami mimo jiné spolupracuje.

Sky is the limit

Zakázková výroba umožňuje splnit jakékoli přání investorů a zákazníků. Jaké výjimečné projekty se letos ve Valen&Masar urodily? „Aktuálním rekordem jsou téměř jedenáctimetrová prkna, která jsme pokládali v novém bytě v pražských Dejvicích. Výrobce nám nadšeně psal, že jsme jedni z prvních, komu v Evropě takto dlouhá prkna dodával,“ říká spokojeně Masár.

Aktuálně se nejvíc těší na první objednávku z nové kolekce barev Colorsense, která je na trhu teprve od dubna. „Devět nových barev pro americký ořech, mezi kterými jsou i odvážné odstíny modré,

zelené a červené. Nemůžu se dočkat na prvního zákazníka, který si na ně troufne. Protože je to absolutní špička z hlediska designu i použité technologie,“ vysvětluje.

Zlatnická přesnost

Výjimečné projekty a nejnáročnější investoři si ale žádají také precizní přístup při realizaci zakázek. „Zatímco stavba může měřit v centimetrech, my se pohybujeme na úrovni milimetrů,“ říká nám Masár a najednou zvážní. „Dokonalost se skrývá v detailech. Cítíme závazek vůči investorům a architektům, jejichž vizi zhmotňujeme.“

Následně nám v mobilu ukazuje fotky detailů podlah kolem zárubní, vestavěných skříní a schodišť, které mu jeho tým posílá z jednotlivých staveb na konci každého dne. A musíme uznat –jedná se o zlatnicky přesnou práci. Vzor chevron plynule přechází z jedné místnosti do druhé, otvory pro elektroinstalaci vypadají jako vyřezané laserem, schodiště plynule navazuje na podlahu patra. Uklidňující pohled!

Colorsense: Nevídaná barevná paleta

Při tvorbě devíti nových odstínů dřeva hledali italští designéři inspiraci v přírodě. Odstíny modré, zelené a červené podtrhují přirozenou kresbu amerického ořechu a jsou vhodné pro podlahy, schodiště, nábytek i obložení zdí.

www.valenmasar.cz/colorsense

Extrémy jsou zábavné. Jinak bych toho už dávno nechal

Nestandardní, komplikované a odlišné. A právě proto zajímavé. Tak by se dala charakterizovat řada realizací, pod kterými je podepsána firma AMOSDESIGN architekta Vladimír Ambroze. Jeho jméno je spojené například s unikátní vilou Tugendhat, tak třeba i právě dokončenou stavbou Masaryčky navrženou architektkou Zahou Hadid. Tady se mu podařilo zkrotit kámen tak, až to budí údiv. Firma má za sebou mnoho zajímavých projektů pro státní i soukromou sféru doma i ve světě. V rozhovoru pro časopis SHAPES odpovídá nejen na to, proč je důležité, aby architektura byla pokaždé tak trochu jiná nebo co ho osobně na ní stále baví.

AMOSDESIGN – Továrna na absolutno. To na mě vyskočilo na internetu jako první. Co si mám pod tím představit?

Představte si, že si někdo vymyslí nějakou šílenost a nemá nikoho, kdo by to udělal. Jsou věci, který se prostě nedělaly, nedělají a jde o extrém – tak tam jsme my (směje se). Ale neznamená to, že děláme jenom šílené věci , je to i obyčejná truhlařina. Pravda ale je, že extrémy jsou zábavné. Já už osobně bych toho nechal, ale když se něco takového naskytne, nelze odolat.

Naskytne? Co je tedy tím extrémem za vás, když se podíváme na to, co jste realizoval? Projektů máte za sebou stovky a opravdu zajímavých.

Asi hlavně dvě věci, naprosto nesourodé. První je vila Tugendhat od architekta Miese van der Rohe, (unikátní architektonická památka z roku 1930,

zapsaná do světového kulturního dědictví UNESCO, kterou AMOSDESIGN kompletně v interiérech rekonstruoval, včetně nábytku a původních zabudovaných prvků – pozn. redakce). Její rekonstrukce byla absolutně diametrálně odlišná od běžné práce. To byla neuvěřitelná zábava a spojená s cestováním po celé Evropě. A druhý projekt, který je zcela odlišný, je teď otevřená pražská kancelářská budova Masaryčka Praha (vlastněná investiční skupinou Penta a navržená studiem slavné architektky Zaha Hadid a AMOSDESIGN tady realizoval vstupní lobby a části interiérů).

A čím byl tenhle projekt jiný?

Byl zajímavý tím, jak moc byl náročný. Jen když už jednou vylezete na ten Mount Everest, už žádný další v dohledu není…

Takže máte pocit, že už není nic, co byste rád zrealizoval? Například architekt

Martin Kotík ve svém nedávném rozhovoru zmínil, že kdysi zvažoval krematorium.

Pozor, to je ale skvělá duchovní záležitost. A s ohledem na to, jak navštěvuju v poslední době tohle zařízení při úmrtí mých vrstevníků, tak si někdy si říkám, že by to možná i něco chtělo. Tak jako máme jedno takové, v Brně, od Wiesnera (Krematorium bylo postavené podle plánů Arnošta Wiesnera v letech 1925 až 1930 a je jedinou sakrálně-kultovní stavbou, kterou její tvůrce usiloval o nový výraz pro absolutní architekturu, jež by se vyrovnala

egyptské pyramidě a křesťanskému kostelu – pozn. redakce). To je takové adekvátní situaci. To jsme teda ale zašli hodně daleko (směje se).

Dobře. Pojďme zpět k Masaryčce. Byla pro vás tedy výzvou?

Extrémně náročné v tomto konkrétním případě je použitý materiál. Typově jde o umělý kámen jinak také corian. Ten je za určitých podmínek tvarovatelný, což umožňuje vytvořit unikátní tvary a struktury (celý prostor vstupní lobby je tvarovaný z corianu ve 3D – pozn. redakce).

Ale je opravdu složité, jak s nim pracovat. A tady to bylo nakonec tak, že jsem se díval pro inspiraci na další firmy, konkrétně v Německu, které vytvářely s materiálem něco podobného jako my. A ještě si říkal, že s tím materiálem opravdu umí. Ale pak jedna z těch firem přijela k nám a když jsem jí řekl, že se inspiruji její prací, odpověděli, že naopak vzhlíží k tomu, jak to děláme my. A když jsme pak projekt dokončili, tak přijel přímo výrobce corianu a od něj zaznělo, že objeli většinu staveb architektky Zahy Hadid po světě, ale že ta naše je nejlépe udělaná. A totéž pak potvrdila i konkurenční společnost, která vyrábí podobný materiál. Takže to logicky potěší. A tady u této stavby ten extrém spočívá navíc i v tom, že je corian umístěný v prostoru a navazují na sebebarvy černá a bílá.

Vše, včetně nedokonalostí, je hned vidět…

Ano. Kdyby to bylo jenom jednobarevné, tak by to bylo jednodušší. Ale tohle bylo opravdu náročné. Používali jsme například stejné konstrukce jako u letadel. Proto s oblibou říkám, že v té budově nahoře pod konstrukcí, pod tím obkladem, je vlastně deset konstrukcí Spitfirů. Jako dítě jsem chodil do Svazarmu, takže mi ty konstrukce zůstaly v hlavě a tady mi to

pomohlo. Jde o to, že to, co na Masaryčce je, je celé zavěšené v prostoru, a pod obkladem musí být vhodná konstrukce, která to celé unese. Když jsem na to řešení přišel, jel jsem do kunovického Evektoru (společnost, která se zabývá konstrukčními pracemi nejen v leteckém průmyslu – pozn. redakce) a požádal je, zda by mi pomohli s výkresy konstrukcí . A oni nám to skutečně namalovali.

Vy ale na začátku říkáte, že je to vlastně taková hra, když něco porušujete. Takže tady jste vlastně ohýbal, když to řeknu jednoduše, „kolečko do čtverce“?

Vlastně ano. A doteď to budí dotazy, jak to vlastně vše je udělané. A mě to zajímalo právě proto, že to představovalo problém – jak to udělat, když to normálně nejde, aby to celé drželo a nespadlo. Představte si, že máte 12 mm silné desky a ty ohýbáte do „patvarů“ ve 3D. Kvůli tomu vyrábíte formy, pak lisujete, části slepujete, brousíte a dáváte na konstrukci a celé to musíte zavěsit nahoru. Je tam opravdu hodně návazných kroků a riziko chyby obrovské. Když vám to najednou odskočí o 5 mm někde, už to celé nedáte dohromady. Komplikovaný proces. Ale tady mi pomohlo něco, co jsem si odnesl z mládí, z modelářského kroužku. Jde o technickou představivost. A musím

říct, když trochu odbočím, že mi vadí, že dnešní děti jsou úplně jinde, tohle jim chybí. Myslím si, že společnost nemůže existovat jen na filozofických a přírodovědných fakultách, to jí nepomůže. A my bohužel už dnes máme problém sehnat někoho, kdo by takové projekty dělal. Máme ve firmě skvělý tým odborníků, ale obávám se, že to dojde do stavu, kdy už nikdo nebude něco takového schopen vůbec dělat.

A pak už se budou stavět jen krabice?

Už před lety mě pobavili někteří ekonomové, když říkali, že to bude vše jednodušší, protože na stavbu přijdou „hoši“ s počítači, něco naklikají a třeba koupelna bude hned hotová. Pro naši práci zatím nesmysl.

Tak umělá inteligence nám třeba na Facebooku ukazuje různé „future“ realizace, kdy například v průhledné záchodové míse plavou rybičky. To se podle vás nestane?

Nic takového nevidím (směje se). Nebo zatím. A chudáci rybičky.

Ale dala by se tedy podle vás udělat? Když říkáte slůvko „zatím“?

Odpovím trochu jinak. Všude se třeba razí, že 3D tisk je skvělá věc. Já jsem tady měl ještě další projekt pro investora na Masaryčce, který se nakonec zrušil, a šlo opravdu o mimořádnou věc. O objekt visící mezi dvěma domy ve výšce deset metru, téměř třicet metrů dlouhý. A já jsem zjišťoval, z čeho a jak to udělat a při té příležitosti jsem si nastudoval celou problematiku 3D tisku. A výsledek? Je to taková bublina, protože je to nepřesné, pomalé, prostě zatím v plenkách. Podobně jako teď umělá inteligence. Upřímně, jaká to je inteligence? Já mám zatím stále pocit, že žádná. Nedokáže přemýšlet, jen třídit informace a nějakým způsobem je pak použít. To je jistě pomoc, ale AI? Momentálně to „jede“ tak, že na Instagramu máte tisíce umělých žen, které se tváří, že jsou pravé.

U architektury to fungovat nebude?

Uznávám, že jsou určité věci, které se tisknou a využívají. Ale zase vzhled toho je zatím ošklivý.

Ošklivý. Tak když už jsme u toho slova, tak jste zmínil, že na Masaryčce byly výzvou ohýbané tvary – něco, co jste chtěl vyřešit a dokázat, že to jde. K čemu to ohýbání ale slouží? Je to jen krásné, nebo i praktické? A má být tedy architektura za vás krásná nebo účelná?

To je především strašně těžká otázka. Dnes jsem jel Karlínem a když se podíváme do jedné z ulic, tak tam stojí jedna „bedna“ vedle druhé. Krásným bych to rozhodně nenazval, praktickým asi ano. Ale myslím si, že občas musí být něco, co se vymyká, jinak to nemá smysl. Když jsem nedávno šel po Národní třídě, zrovna jsem si říkal, že tam je na půli kilometru minimálně 10 úžasných domů, každý úplně jiný. A to je ohromné. Ale to se dnes nedaří. My tady stavíme krabice. Spousta lidí má pořád „řeči! i kvůli Masaryčce, ale buďme rádi, že tady něco odlišného máme. A že se našel někdo, kdo to chce zaplatit.

Proč je to tak důležité?

Protože tím společnost roste. A obávám se, že sociální sítě tady vše unifikují do

stejného pohledu, takže všichni okamžitě začnou křičet, že je něco ošklivé.

Kdybyste tedy měl říci tři konkrétní budovy v Praze, které se vám líbí, které ve vás zanechávají stopu?

Určitě Federální shromáždění, které nemá nikdo rád, protože to je úžasná myšlenka, ta nadstavená budova. Dále pak Nová budova Národního divadla. A Müllerova vila.

A kteří architekti vás inspirují?

Vždy jsem miloval Japonce. Kenzō Tange a Tadao Ando, to jsou mí oblíbenci.

Co se vám na jejich práci líbí?

Že tam nic není navíc.

AMOSDESIGN

(dříve působila pod názvem A.M.O.S) založil před téměř 25 lety architekt Vladimír Ambroz. Firma se specializuje na nejvyšší standard při dodávkách interiérů v nejrůznějších typech objektů a často pro klienty s protichůdnými požadavky. Komunikuje s nejlepšími českými, slovenskými i světovými architekty, jejichž seznam je dlouhý: Snøhetta, Zaha Hadid architects, Benoy, ADR, AI DESIGN, APLUS, DaM, Jakub Cigler architects, CHALUPA ARCHITEKTI, Chapman Taylor, Kyzlink architects, OLGOJ CHORCHOJ, GFI, JANČINA, SIEBERT+TALAS a dalšími.

Výsledky práce Design studia byly pravidelně a s úspěchem prezentovány na zahraničních veletrzích: Salone Mobile Milano, Intersedie Udine, 100 % DESIGN Londýn, Maison et Objet Paříž nebo ICFF New York.

w Vila Tugendhat u Vila Corian

Text: Klára Novotná

Foto: archiv Stopka

Co nového přinesl Milano Design Week 2024

Milánský Design Week je, spolu se Salone del Mobile, klíčovou událostí ve světě interiérového designu. Letos v dubnu akce opět přinesla nové trendy, inovace a inspirace. Po stopách designového nábytku jsme se vydali se společností Stopka.

Flexform „Mezi řádky“

Prezentace této italské značky proběhla v atmosféře plné elegance, kde mezi dřevěnými obklady a obklady z luxusního mramoru, velkorysými závěsy připomínajícími oponu a plisovanými zástěnami, byly představeny novinky Flexform pro rok 2024. Při vstupu návštěvníky přivítal obytný prostor s modulárním systémem Groundpiece v samotném středu. Tento sedací systém zahrnovaly nové moduly, které doplňovala křesla Lauren, otomany Ozzy a další doplňky, které jednoznačně dokreslily domácí pohodu. Arnold, precizně zpracovaný nový jídelní stůl, byl doplněn jídelními židlemi Alma. Další modulární sestavou byl Camelot, navržený Antoniem Citteriem, který dokonale vynikl v tomto pozoruhodném prostředí společně s konferenčními stolky Arnold a křeslem Tessa.

Showroom také odprezentoval nejnovější kousky venkovní kolekce, včetně pohovky Oasis, navrženou Antoniem Citteriem, která dokonale splynula s okolním prostředím díky svým oblým liniím.

Henge

Představuje dvanáct nových produktů navržených Massimem Castagnou, Ugem Cacciatorim, Yabu Pushelbergem, Isabellou Genovese a Davidem Nascimbenim. Zcela nová je i kolekce Floyds Lights Series osvětlení ve spolupráci s historickou benátskou značkou Venini v úplně novém prostředí milánského showroomu. Showroom Henge na Via della Spiga 34 byl přeměněn tak, aby provedl návštěvníky světem italského designu, a nabídl tak pohlcující zážitek, který oslavuje krásu a unikátní řemeslné zpracování.

Produkty byly integrovány do architektonického řešení, které zhmotňuje DNA značky, dává vyniknout použitým materiálům a jednotlivým kontrastům.

Další novinka stůl Diadema z pera Isabelly Genovese dosahuje dokonalé rovnováhy mezi oblou deskou a mistrovsky zpracovaným podnožím.

Nejnovější počin Massima Castagni, mramorová kuchyně Opera, hrající si s velkorysými objemy, nám úplně vzala dech. Toto minimalistické mistrovské dílo se může pochlubit výraznými kontrasty a čistými liniemi, přináší nadčasovou eleganci do každé domácnosti. Každá křivka a obrys byly pečlivě vyřezané s maximálním důrazem na detail, tak aby bylo dosaženo harmonického spojení formy a funkce.

u Henge x Rimadesio

Rimadesio „tvary světla“

Koncept nové kolekce, kterou Giuseppe Bavuso nazval výstižně „Shapes of Light“, vychází ze hry světel, které definují prostor i jednotlivé tvary.

Maximální volnost příznačně poskytuje nový Air System, systém pevných středových nebo nástěnných panelů, kombinovaných s obousměrnými křídlovými dveřmi, umožňujícími vytvářet lineární, rohové nebo kompozice do tvaru písmene T.

Nová čtyřdveřová varianta Aliante, kterou designéři vylepšili o nové technické detaily, je určena pro uložení nejcennějších předmětů, zatímco nové zmenšené úložné jednotky Altair jsou ideální do interiéru šatních skříní.

Přísná a sofistikovaná kolekce Rialto je důkazem toho, že značka Rimadesio svému řemeslu opravdu rozumí. Nové moduly zahrnují např. televizní skříňky, konferenční stolky, zrcadla, skříňky se šesti zásuvkami, psací stůl a noční stolky.

Riva1920

Italská značka Riva1920 během Salone del Mobile.Milano opět potvrdila své hluboké propojení s přírodou, předvedla dokonalou souhru materiálů a dovedně upozornila na udržitelnost pomocí zalesňování a opětovného použití dřeva pro své produkty. Řemeslná tradice, technologické inovace, historie a bohaté zkušenosti se promítly do novinek zde představených.

Prezentace této unikátní značky byla provoněna cedrovým dřevem z Libanonu, které je vhodné do interiéru i pro venkovní nábytek.

Nás uchvátily hned dvě novinky: stůl TAP a stolička TORREWOOD for SUBER, obě vyrobené z masivního dřeva a korku, který dodává společnost Amorim Cork Italia.

Kromě toho Riva1920 představila také exkluzivní Animal Collection, produkty génia Setsu&Shinobu Ito, které charakterizuje sochařské umění a jehož objekty jsou inspirované faunou. Můžeme zde nalézt například psy, kočky, králíky, pandy, opice a draky, jež jsou vyrobené z vonného masivního dřeva libanonského cedru.

Draenert

TADAO Magnum je skutečný skvost mezi jídelními stoly: otočná vnitřní deska stolu, inspirovaná asijskou kulturou stolování, je nyní poháněna elektrickým motorkem a umožňuje prožít kulinářské zážitky ještě intenzivněji. V trvalém režimu se vnitřní deska stolu otáčí jemnou rychlostí bez přerušení. V režimu stop and go se otáčí pouze v případě potřeby. A to celé samozřejmě s dálkovým ovládáním Bluetooth. Stůl je vyroben z mramoru Statutario Ponte Vecchio. Dalším stolem, který stojí za pozornost je Paramount. Je nápadně jednoduchý a zároveň složitý ve svých jemných detailech. Solitérní stůl má doslova sochařské kvality a to díky materiálu, ze kterého je vyroben. Přírodní desku lze vybírat z různých materiálů, kdy jednotlivé inkluze, barevné přechody a zrna činí Paramount jedinečným. Vzniká tak věrohodný, designový objekt, který bude v interiéru působit i po desetiletí.

Dedon

Letošní novinky německé značky DEDON hrají novými barvami a převratnými materiály .

Designér Arnd Küchel čerpal inspiraci z pohybu motýlích křídel pro svou kolekci PAPYON, zatímco křeslo KIDA od Stephena Burkse působí lehce a patří mezi „must have“ křesílka pro venkovní využití.

Revoluční novinka ‚Mystique Fiber‘ představuje převratně měkký a jemně duhový 3D efekt. V MYSTIQUE BLUO se tento dynamický povrch rozvíjí v souhře dvou odvážných kontrastních barev.

w Riva1920

u Draenert

Text: redakce Foto: Apolena Typltová

Rohan Design District představí pulsující lokalitu Prahy

Tři dny plné architektury a designu

V Praze na Rohanském nábřeží proběhne 12.–14. září 2024 první ročník festivalu designu a architektury nazvaný Rohan Design District.

Iniciativa místních firem, developerů a uměleckých galerií se hlásí k tradici design districtů známých z mnoha dalších metropolí světa, jako jsou například Milán, Londýn nebo New York.

Rohan Design District ukáže veřejnosti architektonický, designérský a kreativní potenciál rychle rostoucí lokality. Rohanské nábřeží je území, které více než dvacet let patří k nejvýrazněji rostoucím lokalitám Prahy. Domy zde navrhují ta nejlepší tuzemská i zahraniční architektonická studia, své kanceláře a sídla tu mají významné banky, developeři, řada prodejců designu a architektonických studií.

„Protože vnímáme architektonický potenciál lokality v bezprostřední blízkosti Vltavy i to, že na Rohanu jsou dnes jedny z nejzajímavějších značek z oblasti designu i umění, založili jsme spolek podporující tuto lokalitu,“ říká na úvod Radek Váňa, publicista a propagátor designu, který společně s dalšími nadšenci založil spolek Rohan Design District.

„Naše propagace lokality začíná už nyní: online magazín a newsletter, který připravujeme na webu, je jen začátkem. Tím hlavním tahákem bude třídenní program, kterým v září 2024 otevřeme budovy

a showroomy na Rohanském nábřeží veřejnosti. Ukážeme, kolik kreativního potenciálu tato lokalita má, a co může nabídnout všem Pražanům a samozřejmě i mimopražským návštěvníkům. Náš festival bude pro všechny zdarma a nabídne desítky mimořádných prezentací a aktivit nejen na Rohanském nábřeží, ale i v Holešovicích. Právě tam se koncentruje komunita architektů a designérů. „Druhý břeh“, jak jsme tuto část festivalu nazvali, bude součástí masivní komunikační kampaně a my pozveme návštěvníky přímo do ateliérů architektonických a designérských studií,“ dodává Radek Váňa.

„Spolek jsme založili proto, abychom mohli prosazovat společné zájmy firem, showoomů a galerií zabývajících se designem a architekturou. A to především v oblasti Rohanského nábřeží v Praze 8,“ říká Lukáš Školoud, CEO značky ELITE BATH+KITCHEN. Ta na Rohanském nábřeží provozuje hned dva showroomy s designem. „Chceme, aby každoroční Rohan Design District byl přehlídkou toho, co v naší lokalitě vzniká: nejen v oblasti designu, ale i architektury. Dnes se v lokalitě Rohanského nábřeží staví stovky nových bytů, sídlo tu mají desítky významných českých i zahraničních

INTERNATIONAL FESTIVAL OF ARCHITECTURE & DESIGN

partneři

hlavní partneři

mediální partneři

firem a my vnímáme, že „naše“ třída má nakročeno k tomu být první adresou české architektury a designu,“ doplňuje ho Miloslav Kolařík, spolumajitel značky Decoland.

Mezi další zakládající členy spolku Rohan Design District patří Veronika Fallevoz, projektová manažerka společnosti Alukov a Radek Váňa z agentury Idealab, která celou akci řídí a produkuje.

Společná aktivita zakládajících členů přitahuje jako magnet další: už nyní jsou do programu zářijových dnů Rohan Design District zapojeni desítky dalších jednotlivců a firem. Kreativní tým Idealabu představil vizuál a web Rohan Design District a ve videoportrétech

a fotoreportážích pak jednotlivé účastníky. Jejich akce a program RDD 2024 postupně zveřejňují na webu a sociálních sítích. Spolek začal vydávat vlastní magazín a newsletter o dění nejen v lokalitě Rohanského nábřeží.

Text: Petr Jansa

Foto: Anna Kovačič

Make-up: Margita Skřenková

Generation BALVINxyz

Kde je psáno, že ženy z naprosto odlišných generací nemohou v otázkách módního stylu najít společnou řeč? Nová kampaň značky BALVIN dokazuje, že když jde o kvalitní, nadčasové střihy, možné je úplně všechno.

Na jedné straně stojí módní značky, které mají už desítky let svou věrnou klientelu a nehodlají na svém DNA nic měnit. Na opačné straně jsou progresivní módní domy, které se neřídí žádnými pravidly a bez ohledu na svou historii vše přizpůsobují vkusu a potřebám mladé a finančně zajištěné generace. Jedno však mají společné — všechno sázejí na jednu kartu. Až čas ukáže, jestli se dostanou do módního nebe a černých čísel, nebo je jejich přístup srazí na kolena.

Česká značka BALVIN, která loni v listopadu oslavila své první narozeniny, však patří k několika málo firmám, které si zvolily zlatou střední cestu a zkouší uspokojit potřeby mladší i starší generace. Že je to možné, dokazuje svou zbrusu novou kampaní. „Chtěla jsem, aby byla uvěřitelná a lidská, focená na reálných ženách, které nejen že pro značku pracují, ale její modely nosí a cítí se v nich dobře,“ vysvětluje návrhářka Petra Balvínová, která se stala tváří kampaně společně se svou dcerou Aničkou. Ta v novém pražském butiku značky v historické pasáži ústící do Vodičkovy ulice sama pracuje. Ačkoliv matku s dcerou dělí čtyřiadvacetiletý věkový rozdíl a každá

je z úplně jiné generace, modely BALVIN vypadají naprosto přirozeně na každé z nich. A právě v tom spočívá jejich síla. Jsou totiž nadčasové a nepodléhají trendům. Ostatně, Balvínová odmítá přistoupit na tradiční kolotoč čtyř kolekcí ročně a s nimi spojenými sezónními výprodeji. „Vytvořila jsem vlastní konstrukční síť, která skvěle pasuje slovanským ženám, a proto sedí v každé velikosti,“ říká návrhářka a doplňuje, že základní kolekci každý půlrok rozšiřuje o další ověřené modely, velikostní řady či nová barevná provedení stávajících oblíbených střihů. Kromě „high end“ řady z prémiových materiálů jsou součástí značky i kousky z řady BASIC, které jsou vyrobeny z luxusní viskózy s hedvábným omakem. Tuto řadu letos nově rozšiřuje i linie dámských triček, která jsou ozvláštněna ikonickým rukávem, jenž pomáhá lichotivě vymodelovat každou postavu. Na podzim by se pak kolekce měla rozšířit také o pánská luxusní trika.

Text: Michaela Výtisková

Foto: archiv redakce, Benedikt Renč (portrét)

Svěží Negroni a filmy k tomu. Dnes už si mezi nimi architekt

Vít Máslo vybírá

Sladce nahořklé Negroni s dotekem bylin. Tento koktejl lahodí jazyku předního českého architekta Víta Másla, který spoluvlastní architektonickou kancelář CMC Architects ale také bar Public Interest, momentálně nejvíce. V rámci filmového festivalu v Karlových Varech bude letos možné „jeho“ drinky ochutnat v hotelu Tosca.

Kdy jste byl na filmovém festivalu poprvé a jaký je váš osobní vztah k festivalu?

Začal jsem na festival pravidelně jezdit někdy v „osmdesátkách“, myslím, že to bylo v roce 1985 nebo 1986.

Co se podle vás za tu dobu změnilo?

Původně, v době komunismu, byl festival pouze jednou za dva roky a střídal se s Moskvou, takže se změnilo úplně vše. Každoročně se začal pořádat až v devadesátých letech.

Kolik jste za tu dobu viděl filmů?

Byly roky, kdy jsem zvládal až tři filmy za den, teď už je to ale mnohem míň. Vybírám si mezi nimi ty, které mi doporučí umělecký ředitel festivalu Karel Och. Anebo chodím na filmy svých přátel.

Jak je důležitý je podle vás filmový festival v rámci byznysu?

To nedokážu říct. Nicméně mezi filmaři mám hodně kamarádů a občas nějaký projekt vznikne. Navrhoval jsem například dům pro Jiřího Bartošku, možná tento nápad vznikl právě na festivalu. Nebo minimálně v té době jsme se začali kamarádit.

Jaký je denní a noční život během festivalu z vašeho pohledu?

Přes den člověk spí a večer se vyráží na party (směje se). Aspoň si to určitě mnoho lidí, kteří do Karlových Varů nejezdí, myslí. Ale přes den je kromě filmů řada dalších aktivit, golfové turnaje, tenisové turnaje, mnoho sponzorských programů. Já vesměs den trávím v lobby hotelu Embassy a bavím se s přáteli a večer vyrážím do kina.

Jaká je vaše nejoblíbenější stavba z pohledu architekta v Karlových Varech?

Asi je to hotel Pupp.

Jaký je váš oblíbený denní a noční outfit?

Tričko, džíny, tenisky.

Jste spolumajitelem baru Public Interest. Jak a kdy došlo k tomu, že má váš bar na festivalu své místo? Je za tím sponzor?

Vše začalo tím, že nás do Varů pozval před zhruba osmi lety partner festivalu BMW international a taky tím, že máme mezi filmaři a organizátory festivalu řadu přátel. Navíc spolumajitel Publicu Ivan Zachariáš je autorem znělek festivalu a známý režisér.

Na co se letos můžeme v Publicu těšit? Kdy budou ty největší party? A kde vlastně bar najdeme?

Bar budeme mít naproti vřídlu, vedle budovy České spořitelny v hotelu Tosca.

A asi největší party den v Karlových Varech bude první sobota po zahájení festivalu, tedy 29. 6. 2024.

Jaký je váš nejoblíbenější drink v Publiku?

Mění se to, ale teď je to asi Negroni.

The Dress míří do Varů

Unikátní koncept The Dress, který již téměř rok poskytuje svým klientkám dokonalé služby v centru Prahy, se po dobu Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary přesouvá do hotelu Imperial v Karlových Varech.

The Dress, koncept, který uvítá každá žena

V posledních letech je módní průmysl svědkem výrazného posunu v chování klientů směrem k udržitelnosti a cenové dostupnosti. Tento trend poslední doby ovlivňuje nejen módu, ale i ostatní atributy životního stylu. Toto téma je pro majitelku Barboru Snopkovou Haberovou velmi důležité a uvědomuje si i tento aspekt svého nového podnikání. „Každá z nás má ve skříni několik šatů, které vynesla jen párkrát a proč jim znovu nevdechnout život a udělat radost dalším ženám.“

Obléknout se správně na společenskou událost je nejen příležitostí předvést svůj osobní styl, ale také udělat nezapomenutelný dojem. Ať už se jedná o formální záležitost nebo neformální setkání, výběr správného oblečení zvyšuje sebevědomí a zcela jistě i pracovní, nebo společenský kredit.

Jedním z prvních kroků při volbě outfitu je pochopení dress code. Různé společenské příležitosti mohou mít specifické požadavky, jako je black tie, cocktail, neformální nebo tématické oblečení. Pokud si z pozvánky nejste úplně jistí, klidně požádejte hostitele o vysvětlení, abyste se ujistili, že jste pro danou příležitost vhodně oblečeni. Dodržování dress code demonstruje respekt k události a jejím hostitelům a zároveň i vaši společenskou erudici.

The Dress tedy nabízí klientkám ideální možnost půjčit si špičkové módní kousky pro zvláštní příležitosti bez toho, aby zásadně utrpělo vaše bankovní konto.

Portfolio The Dress zahrnuje výběr šatů a doplňků od špičkových českých, slovenských i světových návrhářů, díky čemuž je luxusní móda klientkám dostupnější a také si mohou lépe vybrat

šaty pro konkrétní „dress code“, který společenské akce vyžadují.

The Dress určitě není jen půjčovna společenských šatů a doplňků, ale vytváří místo pro společenská setkání, či poskytuje poradenství prostřednictvím dlouhodobých spolupracovníků v oblasti módy a životního stylu.

Profesionální péče o klienty zahrnuje nejen to, jaké šaty pro tu konkrétní příležitost vybrat, ale také komplexní přípravu na večírek, obchodní večeři, plesy, svatby a další společenské příležitosti. Tým vizážistů a kadeřníků zde klientky připraví

opravdu se vší parádou. A pokud budete chtít odveze Vás limuzína odtud přímo na akci.

The Dress dnes spolupracuje, nebo je partnerem těch nejprestižnějších eventů, které se v České republice pořádají. Připravují se zde hvězdy českého filmu na premiéry, mají za sebou spolupráci s Českým slavíkem a i na konec roku 2024 mají velkolepé plány.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary patří mezi nejprestižnější akce roku, kde večírek střídá večírek, a filmové premiéry jsou téměř každý den. Bylo tedy

nasnadě i zde v této unikátní atmosféře poskytnout stejné služby jako v krásném showroomu na Staroměstském náměstí v Praze. Nicméně štěstí přeje připraveným a proto vybíráme šaty na filmový festival do Varů s klientkami již nyní v pražském showroomu. Pak už jen zajistíme, aby šaty byly připravené v loungi hotelu Imperial k vyzvednutí.

The Dress Lounge by Tempus Design bude mít svůj boudoir v hotelu Imperial v krásných prostorách prezidentského salonku včetně části klidné terasy s výhledem na Karlovy Vary. Po celou dobu filmového festivalu si budou moci klientky přijít vybrat z více než několika stovek šatů od těch skutečně večerních, které předepisuje black tie dress code, anebo na tematický večírek, či filmovou premiéru. Ve spolupráci se špičkovými vizážisty v čele s Michaelou Ohemovou, Ester Tesaříkovou, Pavlem Kortanem a dalšími bude The Dress Lounge klidnou oázou, kde o klientku bude postaráno jako o princeznu. Takže ano, do Varů nyní můžete odjet skutečně bez starostí i objemných kufrů. A jako pozornost od samotného The Dress a jejich partnerů, každá klientka obdrží hodnotné dárky, které určitě udělají radost.

Přijďte si dopřát chvilku klidu v nabité atmosféře filmového festivalu a nechat o sebe pečovat.

The Dress Karlovy Vary otevře své dveře 28. června a bude své služby poskytovat do 6. července 2024 vždy od 10 do 21 hodin.

Text: redakce

Foto: archiv Galard, Scabal

Na kolonádu i červený koberec. Tipy pro muže, jak se obléknout na karlovarský filmový festival

Ať už do Karlových Varů letos jedete poprvé, nebo patříte mezi ostřílené návštěvníky filmového festivalu, ujistěte se, že je na akci tohoto společenského kalibru připravený i váš šatník.

Poradíme, co si zabalit a jak být za gentlemana na brunchi, večírku i červeném koberci.

Vary nejsou jen o filmovém zážitku, ale především o nespočtu společenských akcí, na kterých potkáte zajímavé lidi, nové přátele nebo byznys partnery. Vedle vašeho šarmu je základem především dobře zvolený oděv odpovídající dress codu. A to bez ohledu na to, zda zrovna korzujete po kolonádě nebo míříte na jeden z mnoha večírků.

Klíč k úspěchu je jednoduchý. Stačí číst pozvánku a řídit se pokyny k dress code.

Ten vyjadřuje přání organizátora a patří ke slušnosti jej následovat – kreativita je vítaná, jen když zůstane v mantinelech předepsaného stylu.

Obecně lze říct, že nutnou součástí vašeho kufru do Varů bude smoking, několik obleků, separátní saka, kalhoty

i šortky a košile. Vše skvěle padnoucí či ideálně šité na míru z kvalitních materiálů, které jsou základem elegantního outfitu.

Neobejdete se také bez vhodné obuvi, tedy lakovek, polobotek či mokasín.

Z doplňků využijete například kapesníčky do kapsy saka, kvalitní kožený pásek nebo třeba slaměnou fedoru.

Karlovarský festival obvykle doprovází klasicky letní teploty, zaměřte se proto i na výběr materiálů a sáhněte po těch s nízkou gramáží. Příjemně vám bude v oblečení z bavlny, lnu či hedvábí.

Na denní nošení využijte paletu klasických barev od bílé přes odstíny modré až po neutrální šedou a béžovou. Chcete-li následovat trendy letošní sezóny, přibalte i oblečení v pistáciové,

světle žluté nebo nebesky modré. Jakmile se den nachýlí k závěru a vy vyrazíte na jeden z večírků, barevnou paletu svého oděvu přizpůsobte dress codu z pozvánky a případně se v detailech slaďte se svou polovičkou.

Na červený koberec jedině ve smokingu

Kde jinde si užít momenty ve stylu agenta 007 než právě na karlovarském festivalu. Zahájení a ukončení festivalu se vždy nese v tradičním duchu, což si žádá jedině formální black tie. Oblečte klasický černý smoking s černým motýlkem a obujte lakovky.

Pokud chcete letošní sezónu ozvláštnit, místo tradičního jednořadého saka zvolte smoking s dvouřadým zapínáním, širokou špičatou klopou a kalhotami volnějšího střihu. Prostor pro osobité vyjádření, a nebo sladění se s partnerkou či partnerem, pak nabízejí například manžetové knoflíčky.

Párty na Mlýnské

kolonádě vyžaduje styl a kreativitu

Pokud zamíříte na jednu z největších akcí festivalu, tedy Unicredit Bank párty na Mlýnské kolonádě, řiďte se dress codem cocktail. Ten není natolik formální jako black tie, zároveň nejde ani o neformální casual styl.

Rozhodně oblékněte perfektně padnoucí oblek, kterým odkážete k formální módě. Ten pak okořeňte kreativními detaily. Může to být například barva oděvu, kdy místo tradiční černé zvolíte tlumený, a velmi trendy, odstín

vínové nebo lahvově zelené. „Jelikož se chystáte na letní párty, nebojte se ani světlých barev, například béžové nebo světle modré. Žádejte také odlehčené materiály, které vypadají elegantně a bude v nich příjemně od západu slunce do pozdní noci,“ radí Karel Řepa, módní konzultant pánského zakázkového krejčovství Galard. A další možnosti, jak přidat špetku osobitého šarmu? Oblékněte místo košile hedvábný rolák, zvolte kravatu či motýlka s výrazným vzorem nebo v souladu s aktuálními trendy obujte k obleku místo polobotek tenisky. Nicméně stejně jako koktejl z rukou barmana, i oděv ve stylu cocktail vyžaduje oko zkušeného módního konzultanta. Před odjezdem si nechte poradit, například právě v Galardu.

Do kina nebo na kolonádu vyrazte ve smart casual

Ať už svoje dny v lázeňské metropoli naplníte návštěvou projekce v Thermalu, procházkou po kolonádě nebo posedáváním v jedné z kaváren, i tady myslete na volbu outfitu a dodržujte styl smart casual.

Sako klidně nechte v hotelu, vystačíte si jen s košilí nebo polo tričkem. Obujte mokasíny nebo tenisky, a když bude teplo, oblékněte klidně i šortky doplněné o neformální košili. A právě fedora je ideálním doplňkem, který se postará o módní šmrnc i ochranu před sluncem.

Součástí festivalu je i zahajovací koncert a další kulturní vyžití, pro které se smart casual obvykle hodí. „Pokud se účastníte tradičního golfového turnaje, ať už v obecenstvu nebo na greenu, držte se i tady předepsaného dress code – nutností je polo tričko, chinos nebo plátěné kalhoty a pokrývka hlavy. Rozhodně se vyhněte denimu, naopak se nebojte barev,“ radí Řepa.

I letošní ročník festivalu je událost, na které nechcete chybět. Tak si zabalte kufr, vyrazte do Varů a hlavně si je řádně užijte.

Text: redakce

Foto: Vojtěch

Místo, které znovu dýchá tradicí

Grandhotel Pupp je jedním z epicenter Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V posledních letech má zcela plnou ubytovací kapacitu. Nebývalo tomu ale tak vždy. Svůj díl na úspěchu nese tým brandového studia Mezonit. „Hotel má bohatou historii a stačilo tak na jeho staré příběhy navázat a odvyprávět je současným způsobem,“ přiblížil majitel Filip Šimoník, jak se svým týmem dokázal znova obnovit tradiční značku.

Vedl jste marketing skupiny restaurací Ambiente. Jaký přístup jste zvolili v Puppu?

V Ambiente jsme s týmem vytvářeli značky pro dnes už ikonické podniky jako Eska, Kantýna, Myšák nebo Lokál. Hotel Pupp má bohatou tradici, kterou odvíjí od roku 1701. Proto jsme se s ředitelem hotelu, Jindřichem Krauszem, rychle shodli, že stačí na staré příběhy navázat a odvyprávět je současným způsobem. Nebylo třeba exhibovat. Sám studuji starožitnictví, takže jsme k práci přistupovali s citlivostí. Zároveň máme celou dobu na mysli, že budujeme hotel evropské úrovně. Když jsme například vymýšleli nový navigační systém, vydal jsem se do Paříže do pětihvězdičkových hotelů Ritz, Crillon a Bristol, abychom věděli, jak problematiku řeší ti nejlepší.

Co byla vaše hlavní role?

Ve všech projektech fungujeme jako kreativní spojka. Nastudujeme si koncept architektů, historii místa a vyzpovídáme investora, jaké jsou byznysové cíle. Na základě těchto informací připravíme kreativní strategii, jak projekt srozumitelně komunikovat cílové skupině. Nejtěžším úkolem je vždy určit jednu hlavní myšlenku, která udrží celou komunikaci pohromadě a odliší ji od konkurence. Unikátní zážitky, jedinečná lokalita a nadstandardní služby jsou slogany, které jsou dnes vyprázdněné a už nikoho nezaujmou.

Jak konkrétně vypadají výstupy vaší práce?

Spolupráce obvykle obnáší vytvoření celé strategie značky a její následné

zavádění. Prezentace do šuplíku totiž byznys nepostaví. Prvními výstupy jsou obvykle název projektu, logo a vizuální styl. V případě Puppu byly tyto prvky značky jasně dané. Zaměřili jsme se proto na návrh nové kategorizace pokojů, určili pravidla pro branding komerčních jednotek, řešili potisk snídaňového porcelánu, vytvoření autorských koberců do lobby nebo se postarali o detaily jako výšivka loga na županech. Spolupráce vyvrcholila komunikační kampaní, která se objevila na billboardech, zastávkách MHD, tisku a v on-linu.

Co je z vaší zkušenosti nejčastější chyba, kterou investoři při tvorbě značky dělají?

Začnou s ní pozdě. Utratí obrovské množství peněz za návrh loga, přitom ani neví, na koho má komunikace cílit. Brandové studio vyhledají až v momentě, kdy komunikace nefunguje,

většina rozpočtu je spálená a všechno je potřeba udělat v extrémním časovém presu. Přitom kdyby se celým procesem nechali provést, dostali by za stejné vynaložené prostředky perfektní výsledek. Problémem tedy obecně nejsou malé rozpočty, ale jejich špatné využívání.

Kdy je tedy správný čas přizvat brandové studio ke spolupráci?

Hned u přípravy investičního záměru. Pro investiční skupinu Felio jsme například zpracovávali analýzu, jak naložit s lázeňskými pozemky v Třeboni, které získali. Provedli jsme rešerši lázeňství, analýzu aktuální situace na trhu a určili, kdo je cílová skupina s největším potenciálem. Tyto podklady jsou nyní zadání pro práci architektů. My se do procesu vrátíme v momentě, kdy bude mít investor na stole hotový projekt a bude připravený na jeho realizaci.

Galerie Kvalitář

Galerie Kvalitář je etablovaný multifunkční prostor, ve kterém bylo k vidění již několik desítek propracovaných autorských výstav a se svou více než dvanáctiletou historií je klíčovým místem současné pražské kulturní scény. Projektový prostor se věnuje výzkumu, vývoji, vzdělávání a propagaci kultury prostřednictvím výstav, veřejných programů, publikací a partnerství. Dvě velké výstavní místnosti umístěné v barokním paláci umožňují trvalé propojení umělecké praxe s aktuálními veřejnými tématy i globálními výzvami, které přesahují kulturní a geografická specifika.

Ve výstavním programu se tak již setkala díla českých malířů, výtvarníků, designérů i sochařů jako je například Adam Kašpar, Jan Poupě, Jiří Matějů, Vladimír Véla, Jiří Krejčiřík, Johan Pertl, Rony Plesl, Eva Eisler, Linda Procházka, Štěpánka Sigmundová nebo Tomáš Medek s díly mezinárodních umělců, jako jsou Sarah Crowner, Federico Díaz, Olafur Eliasson, Hilda Hellström, Martino Gamper

a Alessandro Mendini. Umělci, které galerie zastupuje, jsou jak etablovaná jména české výtvarné scény, tak mladí výrazní autoři i začínající talenty. Všechny autoři a autorky, se kterými Kvalitář spolupracuje, spojuje touha po poznání, vysoká řemeslná úroveň a vytříbený umělecký projev napříč uměleckými médii.

To se v posledních letech odráží v kurátorské koncepci galerie, která je mimo jiné založena na syntéze umění a přírodních věd, jako jsou astronomie, fyzika a geologie. Jedinečným rysem galerie je také propojení výtvarného umění a uměleckého designu, které aktualizuje konceptuální a kontextuální rámce současného uměleckého světa. Oba tyto směry jsou ve výtvarném umění stále nové a nabízejí obrovský potenciál pro dlouhodobou analýzu.

Dlouhodobým cílem galerie je tedy nejen prezentovat díla umělců a podporovat uměleckou tvorbu, ale také podněcovat myšlení a diskusi v širší společnosti. Proto je galerie, přestože se profiluje jako soukromá galerie se silnou pozicí na trhu s uměním a v oblasti investic do umění, známá svými projekty, které se svou ambicí propagovat kvalitní tvorbu umělců a oslovovat širokou i odbornou veřejnost blíží spíše institucionálním výstavám. To je také důvod, proč je rozsáhlý depozitář galerie kdykoli přístupný všem.

Povrchy desek Max Exterior:

• kreativní svoboda

• individiduální tvůrčí možnosti

• použití na fasády, výplně balkónů a venkovní nábytek

Fundermax

milan.duhan@fundermax.biz martina.dvorakova@fundermax.biz www.fundermax.com

„Bud‘ originál, ne kopie.“

(Hannes K., architekt)

Text: redakce

Foto: archiv Trigema

Investiční skupina Trigema má za sebou tridekádu!

Oslava výročí třiceti let proběhla na konci května ve smíchovském Lihovaru. Společně s více než 1 000 hosty jsme v dražbě unikátních historických artefaktů původního lihovaru vybrali 300 000 Kč na podporu Centra Paraple a naběhali 88 kilometrů na běžkách na podporu divokých šelem českých lesů. Za uplynulých 30 let jsme toho stihli ale mnohem více! Namátkou třeba více než 55 hotových rezidenčních projektů s více než 3 500 novými domovy pro naše klienty.

Text: Klára Nováková

Foto: archiv Pavla Sehnala

Sníh kam se podíváš, Harrachov má velký potenciál

Blízkost ke sportu zavedla českého miliardáře a politika, jehož skupina SPGroup investuje i do nemovitostí, do Harrachova. Ten má totiž podle něj do budoucna velký byznysový potenciál, protože, jak konstatuje, v budoucnu by na jeho lyžařských svazích mohl sníh ležet celoročně. Proto se v této lokalitě rozhodl investovat. Jeho vize se ale netýkají jen developmentu, ale jako kandidáta do Senátu i toho, co by se v Česku mělo změnit, aby se tady lépe podnikalo.

Aktuálně běží rekonstrukce hotelu Svornost v Harrachově, proč jste investoval právě tam?

Město Harrachov se stane do budoucna lídrem v klasickém i sjezdovém lyžování. Já mám celý život ke sportu blízko, a proto jsem se rozhodl investovat v této lokalitě. Harrachov má do budoucna velký byznysový potenciál, protože se město domluvilo s italskými investory a Svazem lyžařů a ti pomocí technologie SnowFactory vytvoří celosezonní sníh. Navíc město postupně začalo investovat do skokanských můstků a v roce 2026 by se měl skákat světový pohár. To bude mít velký vliv na turismus a Hotel Svornost patří k největším hotelům v Harrachově. Před pěti lety jsem měl možnost ho odkoupit a teď postupně po jednotlivých patrech prochází rekonstrukcí.

Investujete ale i v Praze, v jaké fázi jsou nejnovější projekty?

Připravujeme Villa domy Zličín, kde plánujeme 44 bytových jednotek, dále projekt bytových domů Troja Horizont, bytové domy Mimoňská Buildings v Praze na Proseku. Pak rozvíjíme medicínské zařízení Bulovka Premium Clinic a The Park Building Chodov, oddělení stomatologie. Vše běží, ale drhne to díky byrokracii a dlouhým povolovacím procesům. To ale trápí všechny developery.

Kandidujete do Senátu. Chcete tedy změnit i to, jak se v Česku staví?

Ano. Ale nejen to. Především by se měla snížit byrokracie. Soukromý sektor potřebuje větší volnost, aby se mohl

efektivněji rozvíjet. Musí dostat prostor – to je klíč k růstu hrubého domácího produktu a zlepšení kvality života občanů. Když se bude dařit podnikatelům, budou to do společnosti vracet a podporovat například projekty, které mají pozitivní dopad na komunitu. Pro mě je třeba důležitá podpora organizace Moje plíce, protože šíří osvětu o prevenci a léčbě rakoviny plic.

Když to shrnu, vždy jsem věřil, že úspěšní podnikatelé by měli přispívat k rozvoji společnosti a s tím do toho jdu. Mám bohaté zkušenosti z byznysu, kde jsem řídil desítky firem a vytvořil přes tři tisíce pracovních míst. A teď chci tyto zkušenosti využít k tvorbě legislativních podmínek, které zlepší život obyvatel Prahy 4 i celé České republiky – a tedy i podnikatelům obecně. Stát by totiž měl především vytvořit podmínky pro soukromý sektor a zajistit stabilitu a odpovědnost státního rozpočtu. Mezi klíčové body podle mě tak patří stabilita důchodového systému, zjednodušení legislativy, podpora malých a středních podniků, kvalitní hospodářské vztahy se zeměmi EU a dobré obchodní partnerství s ostatními. A také úsporná státní správa a spravedlivý mzdový systém.

A u té bytové politiky?

Konkrétně třeba v Praze, co se bytové polity týče, tak zadání pro hlavní město by mělo být o tom, že na jeden nový byt

by mělo vzniknout jedno pracovní místo, a to někde v jeho blízkosti. Cílem je, aby rodič, mohl pracovat poblíž a ne jezdit hodinu do centra a zase zpět a dítě tak muselo trávit zbytečně další hodiny ve školním zařízení. Je potřeba prostě hledat a zejména nezastavovat bytovou výstavbou pozemky, které byly podle územního plánu míněné pro lehkou a nerušící výrobu. Pro byznys jsou sice nejhorší dotace, ale tady bych byl pro výjimku. Takže pokud někdo v Praze skutečně postaví továrnu, měl by za to dostat dotaci a možná i na úkor bytových developerů.

Poslední dobou se hodně klade důraz na úspory energií nebo soběstačnost, i v bytové výstavbě. Jak to vidíte vy?

Za mě je ekonomická soběstačnost a stabilita klíčová. Konkrétně v energetice jsem zastánce výstavby malých modulárních reaktorů. Ty zvýší bezpečnost a stabilitu energetické sítě. A v ekonomice jsem pro euro, které přinese výhody v mezinárodním obchodě a sníží úrokové sazby českým firmám.

v hotel Svornost

Text: Klára Mráčková

Foto: archiv Falkensteiner

Jemný dotek vibrující tibetské mísy. Zážitek, který „napumpuje“ tělo i mysl

Příroda zažívá své znovuobrození každé jaro, návštěvníci Mariánských lázní si to své můžou užít prakticky kdykoliv. Nastartovat svůj organismus mohou letos ale i trochu jinak: uvolňující procedurou masáže tibetskými mísami při které se jemně znějící vibrace šíří po celém těle. Jako svou novinku si jí pro ně připravil zdejší Falkensteiner Spa resort. Výběr léčebných a ozdravných procedur je ale tady mnohem větší, je jich téměř sto.

v Falkensteiner Spa resort

Mariánské lázně, druhé největší v zemi, jsou jedním z jedenácti lázeňských měst v Evropě, zapsaných na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Loni navíc získaly status klimatických lázní, které potvrdilo výjimečně zdravé klima. A zdejší chráněné krajinná oblast Slavkovský les/ Kaiserwald letos slaví 50 let. A tady taky na návštěvníky i tuto sezónu čeká wellbeing regenerace v luxusním zázemí se značkou Falkensteiner Hotels & Residences.

Konkrétně mariánskolázeňský resort značky patří do elitní kategorie Premium Collection. Hned při vstupu tak na své hosty dýchne vznešenou historií 19. století, časů fin de siécle. Hotelové zázemí disponuje prvotřídními lázeňskými službami, k dispozici je tady pět bazénů, jeden z nich se slanou vodou. Celkově se zdejší Spa Medical Centre rozkládá na 2500 m2 a poskytuje 90 druhů léčebných a ozdravných procedur nebo balneologických programů. A to včetně skotských střiků i postcovidových terapií

v duchu hesla „Heal Restore Relax“, tedy Vyleč, obnov, relaxuj…

Hotel má i vlastní pramen Alexandra s vysokým podílem volného oxidu uhličitého. Originálem je pak i Library bar se skutečnou knihovnou, kde zabírají tři police spisy klasika Johanna Wolfganga Goetheho, který v Mariánských Lázních čtyřikrát pobýval a prožil zde svoji lásku k Ulrice von Levetzow. Dostanete se ale i k českým autorům od Kundery přes Škvoreckého po Párala.

Vibrace po celém těle

A letos ve Falkensteiner Spa Resort

Marienbad čeká na návštěvníky i zmíněná novinka, a to Peter Hess ® Masáž tibetskými mísami. Ta probíhá tak, že během čtyřicetiminutové bezkontaktní masáže se na tělo postupně pokládají tibetské mísy různých velikostí a tónů.

Jemně znějící vibrace, které z nich vycházejí, se postupně šíří po celém těle. „Rychle se dostaví příjemný pocit uvolnění. Objevuje se pocit bezpečí a jistoty, tedy ideální podmínky pro regeneraci, podporu zdraví, řešení problémů a zlepšení učení,“ vysvětluje spa manažer Falkensteiner Spa Resort Marienbad Daniel Fajkus.

Tým hotelových terapeutů získal pro tuto proceduru proškolení experty z Peter Hess® Institute a následně i certifikaci.

Aktivní fyzické a emocionální vnímání akustických a fyzických vibrací vytváří pohodu a pocit bezpečí, pomáhá snižovat stres a vede k vnitřnímu klidu. Ověřil si to i Peter Hess během svých cest po Nepálu v 80. letech, kde navštívil mnoho chrámů a rituálních cest při kterých hudba a zvuky často hrály velmi důležitou roli. Na vlastním těle si pak vyzkoušel účinek vnímání zvuků a vibrací tibetských mís, které následně dovezl do Evropy a vyvinul metody zvukové masáže a terapie.

Svěcení pramenů, koncerty i laserová show

Kromě relaxace v hotelovém wellness ale nabízí Mariánky i řadu dalších aktivit. Návštěvník se může nechat třeba „unášet“ zpívající fontánou. Jde o kruhový bazén o poloměru osmnácti metrů s dvanáctidílnou kamennou plastikou a více než 250 tryskami s osvětlením. Ta každou lichou hodinu umí ve měste zahrát nejen Hapkovu Hudbu pro fontánu a Smetanovu Vltavu, ale třeba i Vangelisovo Dobytí ráje či Morriconeho Tenkrát na Západě.

Mariánky jsou také městem parků. Ty nabízejí několik vycházkových okruhů nesoucích jména známých osobností, které sem rády jezdily. Tak třeba Královská cesta následuje stopy saského krále Friedricha Augusta II., Edwardova pak jde za anglickým králem na golfové hřiště. Ta Goethova objeví přírodní scenerie slavného německého básníka a k vývěrům pramenů zavede Metternichova cesta.

Na kole až za německou hranici

Okolí lázní jde zkoumat nejen pěšky, ale i na kole. Nabízejí se členité profily se stoupáními i sjezdy. Ty značené vedou převážně po silnicích s minimálním

provozem nebo po zpevněných lesních a polních cestách.

Zajímavým tipem tak může být cesta k zámku a hradu Bečov nad Teplou, přes malebnou krajinu Slavkovského lesa, kde se ukrývá relikviář svatého Maura. Vede kolem přehrady Smraďoch, přes obce Prameny a Nová Ves na skalnatý vrcholek Křížky až do údolí říčky Teplé. Komplet zpátky proti proudu řeky měří 50 km s převýšením 1030 metrů a důkladně prověří kondici i technické schopnosti cyklisty Zpátky lze dojet i vlakem.

Šest golfových exkurzí

Okolí je zajímavé i pro golfisty. V dojízdné vzdálenosti 45 minut je také šest velice kvalitních golfových hřišť. Kromě domácích známých Mariánek – Royal Golf Club, ještě výjimečně aristokratický Kynžvart, naopak industriální Sokolov, „skotské“ Cihelny, sportovní Františkovy Lázně, svéráznou kopcovitou devítku Luby a jako raritu můžete zařadit procházku po zaniklém hřišti v Teplé.

Text: Andrea Jakubíková

Foto: archiv Hotelu Posthotel Achenkirch

Lázně, golf a Tyrolsko

Posthotel Achenkirch se nachází v srdci malebné přírodní rezervace Karwendel nedaleko okouzlujícího jezera Achensee. Už přes sto let poskytuje svým hostům špičkovou lázeňskou péči v kombinaci s volnočasovými aktivitami.

Tyrolsko zosobňuje alpskou idylu. Celý region pokrývají horské vrcholy a na území jen o něco větším než je Středočeský kraj, se tyčí přes 500 třítisícovek.

Posthotel Achenkirch vytváří jedinečné volnočasové útočiště v konceptu Green Luxury pro dospělé.

V létě i v zimě se můžete těšit na: 7 000 m2 wellness a saunového světa s výběrem různých lázeňských procedur včetně tradičních čínských; pokoje a apartmá v tradičním tyrolském i novém industriálním minimalistickém stylu; vlastní venkovní alpské golfové hřiště a krytý driving range; tenisové a squashové kurty a rozsáhlé vnitřní sportoviště; hotelovou

farmu s hřebčínem s možností jízdy na lipicánech; prvotřídní gourmet služby včetně unikátního TCM konceptu Tenzo; rozlehlé podzemní garáže s vlastní myčkou a přímým vstupem do hotelové recepce.

V hotelovém resortu si přijdou na své milovníci wellness, gurmáni i sportovní nadšenci. Unikátní službou je přítomnost čínského mistra Shaolina, který poskytuje individuální i skupinové lekce.

V létě je okolí rájem pěší a vysokohorské turistiky, jízdy na MTB, lezení ferrat i free climbingu.

Majestátní štíty hor, průzračná ledovcová jezera, horské bystřiny, zelené pastviny s dobytkem, kouzelné alpské

vesničky – to všechno dělá z Tyrolska ideální destinaci pro dovolenou i pro nesportovce. V zimě si samozřejmě užijete lyžování, sáňkování, lyžařské túry, výlety na sněžnicích a mnoho dalších volnočasových zimních aktivit.

Šéfkuchařem resortu je Maurice Mehling, který dbá na pestrost nabídky a kombinaci lokálních surovin a světových pokrmů. Klasická tyrolská jídla a produkty z vlastní farmy doplňují delikatesy zahraničních kuchyní.

Stále více párů využívá Posthotel k odpočinku od svatebních příprav nebo jako místo pro líbánky. Hotel je totiž pouze pro dospělé, a tak zaručuje naprostý klid, soukromí, špičkové služby a zajímavé zážitky, třeba romantickou projížďku kočárem.

Vzhledem ke kapacitě i množství nabízených služeb je Posthotel Achenkirch taktéž vhodným místem pro korporátní a sportovní skupiny, které pod jednou střechou čerpají všechny výše zmíněné služby.

Where Architecture Shapes Development

Where Development Shapes Architecture