Muži v Česku 9-10/2025

KINGSKÝ

Jednadvacetiletý český brankář Antonín Kinský se během dvou let vyhoupl z druhé ligy až do Premier League. V Tottenhamu už stihl chytat proti Liverpoolu – a otevřeně říká, že jeho cíl je jasný: stát se brankářskou jedničkou.

DAVID BECKHAM

BLACK BAY

Inovované VOLVO XC60

Technické údaje Volvo XC60 — emise CO2: 30-36 g/km, spotřeba paliva — litry na 100 km (kombinovaná): 1,2—1,6 l/100 km. Kapacita baterie, kWh nominální / využitelná: 18,8 kWh / 14,7 kWh. Předpokládaný dojezd na elektřinu až 71 km. Veškeré technické údaje závisí na jízdních podmínkách a typu vozu. Pokud máte zájem o nejaktuálnější informace, kontaktujte svého autorizovaného dealera Volvo. Ilustrační fotografie. Dle zákona o výrobcích s ukončenou životností zajišťujeme zpětný odběr pneumatik a automobilových baterií nebo akumulátorů. Konečný uživatel může odevzdat použité pneumatiky a autobaterie na místech zpětného odběru zdarma. Více informací naleznete na našich internetových stránkách www.volvocars.cz

Málo, nebo moc?

Začátkem roku jsem se v rámci budování stromu života naplno ponořil do rodinné historie. Začal jsem pátrat v oficiálních kronikách a archivech, navštěvovat místa, kde žili moji předci, zaznamenávat vzpomínky rodičů i dalších příbuzných a odhalovat tak veselou historii i temnou minulost naší rodiny, o které mí prarodiče zarytě mlčeli. Výsledek mých výzkumů přinesl několik zásadních objevů.

Za prvé – má babička nebyla Panna Marie a můj otec měl ve skutečnosti otce. Jmenoval se Jeroným a krom mého táty měl ještě jednoho syna, který vypadal jako tátovo dvojče. Jak bratr, tak i jeho otec jsou již bohužel po smrti, nicméně se mi podařilo objevit celou novou rodinnou větev, jejíž minulost sahá do vídeňského Schönbrunnu a jejíž budoucnost se píše ve Velké Británii. Nečekejte však žádný královský happy end – Katka, řečená Kate, se zamilovala do Alistaira, obyčejného učitele v autoškole doubledeckerů. Nemá žádný šlechtický titul, ale o to víc ho má ráda.

Za druhé – na legionářském hřbitově ve Slaném leží můj praděda. Z legií v Rusku se vracel lodí Madawaska a na nádraží ho jako jednoho z mála přivítal sám tatíček Masaryk. Celé to mohlo mít šťastný konec, kdyby po svém návratu nenastoupil do přádelny v Kvíčku a dva měsíce před narozením své druhé dcery nezemřel po pádu do přádelního stroje, který mu urval obě ruce.

Za třetí – tátova teta Růža, zdravotní sestřička, se v žižkovské ordinaci zamilovala do doktora Standy. Problém byl v tom, že Standa byl Žid jako poleno a nedlouho poté, co jejich láska naplno propukla, byl naložen do transportu s výstupní stanicí v Dachau. Příběh s filmovým potenciálem skončil šťastně – doktor pomohl zachránit syna velitele tábora a ten mu na oplátku pomohl dožít se konce války. I svatba s Růžou nakonec proběhla. Byli svoji celých 9 dní, než doktora skolila těžká nemoc.

Za čtvrté – za svou existenci vděčím nejen svým rodičům a jejich rodičům, ale především své prostopášné praprababičce Josefě, která si upletla čtyři levobočky s koňským řezníkem Emanuelem z vedlejší vesnice. Tím, že nikdy nepřiznala, kdo je jejich otcem, je zachránila od vyhlazení v Osvětimi.

Právě tam totiž skončil prapraděda Emanuel, jeho oficiální manželka i pět jeho přiznaných dětí.

A právě tahle historka z jinak nekonečně dlouhého seznamu příběhů mne letos v létě donutila vyrazit na netradiční výlet do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Zóna zájmu, Tatér z Osvětimi, Chlapec v pruhovaném pyžamu, Schindlerův seznam… Žádný z těchto kinematografických počinů, i když jsem je viděl mnohokrát, mne nedokázal plně připravit na atmosféru hrůzy, která na tomhle pustém místě sálá z každé zdi a každého kamene. Když jsem se pak v polovině prohlídky ocitl na slavné konečné zastávce v Birkenau, jako bych najednou cítil bezmoc, kterou po nekonečné cestě dobytčákem musel cítit Emanuel, než vyrazil na svou poslední cestu do pece číslo 2. Netuším, co se mu v tu chvíli honilo hlavou, ale tajně doufám, že si vzpomněl na své nepřiznané děti a v mysli se mu tak objevila jiskřička naděje, že na tomto světě nebyl úplně zbytečně.

To všechno sem ale nepíšu jen tak. Letos v lednu uplynulo přesně 80 let od chvíle, kdy se brány největšího koncentračního a vyhlazovacího tábora na světě zavřely. A i když ve výsledku nebyly otevřeny dlouho, vyhasly za nimi životy více než milionu lidí. To všechno mne vede k úvaze, zda je 80 let moc, nebo málo. Ačkoliv mnoho dnešních mladých lidí bere tuhle část historie jako dávnou minulost, zas tak vzdálená není. Můj otec se narodil pouhých sedm let po zavření tábora, a když jsem se narodil já, měl jsem k období, kdy tábor existoval, blíž než k dnešnímu datu. Odpověď na mou otázku je tak jednoduchá – od 27. ledna 1945 uběhlo zatraceně málo času a lidé příliš rychle zapomínají.

I proto si myslím, že ač je to opravdu velmi těžký zážitek, každý by se měl do Osvětimi vydat a zažít atmosféru toho místa na vlastní kůži. Uvědomit si, čeho jsou lidé schopni. Byli toho schopni tehdy, mnohde jsou toho schopní dnes a určitě toho budou schopni i v budoucnu. A my si to musíme uvědomit a nebýt vůči tomu lhostejní. Protože jak skvěle řekl náš průvodce: „Nepřišlo to bez varování… Začalo to drobnostmi, které ostatní tolerovali… Jednu za druhou… Nebyl to jeden člověk ani skupina bláznů, kteří tohle peklo na zemi umožnili vybudovat… Byla to jen a pouze lidská lhostejnost!“

A přesně tahle lidská vlastnost je tady pořád přítomna a mohla by klidně způsobit, že historie se bude opakovat. Proto je důležité být, vidět, prožít, cítit… A nedopustit, aby se to opakovalo. Myslete na to, až půjdete k volbám. Myslete na to, až budete zase lamentovat, jak špatně se dnes máme.

PETR JANSA šéfredaktor

Nové MGS5 EV

MGS5 EV je tiché a elegantní SUV, které vás zaujme výkonem 231 koní, zadním pohonem a komfortně naladěným podvozkem. Uvnitř čeká prémiový prostor s velkým displejem o úhlopříčce 12,8“, 360° kamerou a chytrými asistenty. Díky aplikaci iSMART máte vůz pod kontrolou i na dálku. Brzdy vyvinuté se společností Continental, 5 hvězd za bezpečnost od Euro NCAP a rychlé DC nabíjení za 24 minut vám dávají volnost – i jistotu.

To chceš

Neuvážené utrácení? To není váš styl. I nákup obyčejných nakládaček od Pamely Anderson za osm stovek vám pomůžeme obhájit! téma

Štěstí mimo dosah

Boomerská pravidla o honbě za úspěchem dávno neplatí a před očima puberťáků roste svět, který jejich rodiče znali jen z dystopických sci-fi.

o kom se mluví

Idan Weiss

Co má německá hvězda nového snímku Agnieszky Holland společného s vegetariánem a introvertem Franzem Kafkou?

muž z obálky

Antonín Kinský

Přímý, sebevědomý, ale rozhodně ne arogantní.

Takový je jednadvacetiletý český brankář, který to v jednadvaceti letech dotáhl až do Premier League.

dress code

Já počkám! Já mám času dost

Zavzpomínejte na svá školní léta a pokuste se uhádnout, jakými filmy a seriály z akademického prostředí se inspirovaly naše scénky!

Street style v česku

Již po desáté přinášíme sérii důkazů, že styl českých mužů je zcela neprávem pranýřován a vysmíván.

Inspirujte se!

časomíra

TAG Heuer: Carrera

Co bylo dříve – hodinky, nebo automobil? Nejen na tuhle palčivou otázku vám odpovíme v dalším díle seriálu o legendárních cibulích.

gear

Čínské automobilové žně

Na evropský trh se chystá řada čínských automobilových značek, o kterých jste možná ještě neslyšeli, ale rozhodně byste se s nimi měli seznámit.

Foto: Michael Jan Dvořák, Benedikt Renč, David Turecký

údržba

108

Jiří Langmajer

Oblíbený český herec se rozpovídal o tom, jak si v téměř šedesáti letech konečně začal plnit sny, které měl už ve třiceti. A vám poradí, jak na to.

menu

120

La Joie De Vivre

Vydejte se s námi do Francie a prozkoumejte její region Nová Akvitánie. Právě tam totiž vznikají ty nejlepší koňaky na světě. A nejen ty!

kultura

128

Mlátička

Drama, ve kterém si hlavní roli střihne akční hvězda Dwayn Johnson, je jen jedním z očekávaných hitů podzimní filmové a seriálové sklizně.

„FAMU bylo v 70. letech taková oáza svobody, protože vedoucí katedry fotografie ututlal všechny průšvihy. Fotografii tam studovaly i děti chartistů nebo celá slovenská nová vlna.“

knihovna

136

Vladimír Birgus

Ani v největším muzeu na světě zřejmě nenajdete tolik knih o fotografii jako v bytě tohoto významného českého fotografa.

po přečtení použijte

142

Kasino není žádný Betlém

Kde se začala psát historie hazardních her, kdo vymyslel jednorukého banditu a jaká je pravděpodobnost, že tentokrát opravdu vyhrajete?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Michael Jan Dvořák, Vojtěch Dietrih, David Hron, Petr Jezevec, Jakub Kozár, Benedikt Renč, Matěj Svoboda, David Turecký, Marek Volf, Renata Zelinková JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Benedikt Renč, Antonín Kinský má na sobě sako Y-3, 12 799 Kč a top Umbro x Slam Jam, 3 550 Kč, oboje prodává www.footshop.cz TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

To chceš

Je to tady přátelé! Ať se vám to líbí, nebo ne, rozmrazování Mariah Carey za účelem prezentace „All I Want for Christmas Is You“ pomalu ale jistě započalo. Do Štědrého dne to však ještě nějakých pár týdnů potrvá, a tak nezbývá, než si nákup křupavých nakládaček od Pamely Anderson a kýčovitého Fabergého vejce s motivem bondovky „Goldfinger“ před sebou samými obhájit nějak jinak. I v září a říjnu se ostatně najde celá řada významných dnů, které je vhodné uctít nákupem něčeho tematického.

TEXT Petr Jansa

Mezinárodní den hudby

Toužíte 1. říjen, na který připadá Mezinárodní den hudby, oslavit na dechberoucím koncertě? Jak je libo. V Praze můžete vybírat z koncertu německé divy Neny v SaSaZu nebo Ilony Czákové ve Velkém sále Lucerny. Anebo snad radši ne. Nasaďte si sluchátka, zapněte Apple Music nebo Spotify a vyrazte si koupit nový parfém, o jehož vonnou kompozici se postaral slavný německý skladatel filmové hudby Max Richter. Notovou osnovu zaplnil dřevitými tóny cedru, vetiveru a pačuli, přidal špetku pepře a své dílo završil březovým dehtem, kmínem a ylang ylang.

→ Comme des Garçons, 3 300 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Mezinárodní den Jamese Bonda

Nemůžete se dočkat nové bondovky? Amazon MGM Studios už dává do kupy tým, který se na 26. filmu ze slavné série bude podílet. V červnu byla potvrzena první jména –režie se ujme Denis Villeneuve (Duna) a scénář sepíše Steven Knight (Peaky Blinders). To zní dobře, ne? Na premiéru si ale ještě počkáte. Podle optimistických předpokladů minimálně do roku 2028. Dlouhou chvíli si můžete zpříjemnit nákupem nějaké zbytečnosti. Třeba Fabergého vejce z limitky 007 Goldfinger. Je ze zlata, zdobí ho diamanty a v jeho útrobách najdete zlaté cihly. Kupte ho 5. října a za 12 týdnů je u vás. → Fabergé, 4 697 621 Kč, www.007store.com

Mezinárodní den vodky

Je to už téměř 40 let, kdy Andy Warhol doporučil Keitha Haringa, aby pro Absolut vytvořil kampaň na míru. Z tohoto spojení vznikla čtyři ikonická díla inspirovaná slavnou lahví. Letos se karta obrací a v rámci oslav 40. výročí se zrodila lahev inspirovaná jedním z Haringových děl. Reliéfní sklo zdobí postavy z originálního obrazu, Haringův podpis i jeho vlastní pojetí medailonu Absolut. No a vy si 4. října můžete připít koktejlem sestaveným na umělcovu počest. Na Haring Fizz budete potřebovat 50 ml Absolut vodky, 50 ml pomerančovo-citronového sorbetu, 20 ml sody, jablečno-zázvorovou pěnu a černý sezam. → Absolut, cca 550 Kč, od října u vybraných prodejců

Den motocyklových jízd

Druhá říjnová sobota je na celé severní polokouli věnována milovníkům motorek, kteří právě o tomto víkendu neoficiálně uzavírají sezonu. Pokud babí léto dopřeje, počasí je k tomu přímo ideální. Tento den byl oficiálně zaveden teprve před deseti lety, inspiraci však našel mnohem hlouběji v historii. Přesněji v roce 1887, kdy John Boyd Dunlop vynalezl pneumatiku a výrazně tak přispěl ke zlepšení výkonu a bezpečnosti motocyklů. A jelikož nám záleží na tom, abyste si tento den užili i napřesrok, doporučujeme vám pořídit si novou helmu. Třeba lehkou a odolnou novinku Argentario Visor Jet. → Vespa, 6 860 Kč, store.vespa.com

Mezinárodní den ořechů

Už 22. října vyvrcholí období bolavých zad, černajících prstů a zlámaných nohou! Ano, sbírání ořechů, hrabání listí a klouzání po hnijících slupkách je opět tady a vy se mu ani letos nevyhnete. Přesto bychom vám vřele doporučili dobře se připravit a už v předstihu pořídit kvalitní výbavu. Takový louskáček Sweetheart od Jima Hannona-Tana ve tvaru krokodýla vám totiž zpříjemní mnoho a mnoho dlouhých večerů, kdy budete před televizí louskat vlašáky a lískáče do foroty. To, aby vám jako každý rok žlukly ještě před tím, než stihnete udělat první těsto na vanilkové rohlíčky.

→ Alessi, 1 300 Kč, prodává www.designbuy.cz

Den počítání knoflíků

Až v kalendáři uvidíte datum 21. října, pamatujte, že je čas projít všechny bundy, saka i kabáty a zkontrolovat, zda vám na některém nechybí knoflík. Právě téhle činnosti je totiž speciální den počítání knoflíků zasvěcený. Že chybí? Nechte si přišít náhradní, popřípadě si rovnou udělejte radost nějakým novým módním kouskem. A když už jsme u těch knoflíků, věděli jste, že největší sbírkou na světě disponuje jablonecké Muzeum skla a bižuterie? Jejich 5 a půl milionu kousků byste počítat nechtěli. Apropos, ještě stále není pozdě před zimou zavolat kominíka a jít tak štěstí trochu naproti. Však víte, co se říká.

→ Tom Ford, 133 350 Kč, prodává www.mrporter.com

Den přechodu na zimní čas

Ať už máte posun času v oblibě, nebo patříte k jeho zarytým odpůrcům, jedna věc je jistá. Už 26. října ve 3 hodiny ráno nastane ta lepší ze dvou variant a čas se vrátí o šedesát minut zpět.

Naprosto legálně tak budete moci v posteli strávit celou hodinu navíc, nebo si naopak přivstat, aniž by vás to nějak zvlášť bolelo, a vyrazit za zábavou. Třeba do bazénu, kde budete moci

svůj výkon měřit na svých zbrusu nových hodinkách

Seamaster Aqua Terra s keramickou lunetou, jež odolávají vodě až do hloubky 150 m. Musíte se za to utrpení s neustálým šoupáním času přeci nějak odměnit, no ne?

→ Omega, 186 900 Kč, www.omegawatches.com

Světový den koček

Zatímco vloni uspokojila značka Louis Vuitton svou kolekcí touhy všech pejskařů a jejich štěkajících miláčků, letos v druhé polovině září se dočkají fanoušci koček. Limitovaná kolekce, která vzešla z návrhů kočičí mámy Grace Coddington, obsahuje třeba diář, penál či aktovku s kočičí ilustrací, misky na jídlo a na vodu, obojek se známkou nebo třeba přívěsek na tašku ve tvaru kočky. Když se postavíte do fronty hned při spuštění prodeje, určitě nějaký ten kousek ulovíte. A když budete mít štěstí, v drahé škrabadlo se promění až po 16. říjnu, kdy ty malé chlupaté koule s ostrými drápky slaví svůj svátek. → Louis Vuitton, info o ceně v obchodě, www.louisvuitton.com

Světový den úspor

Pojďme si nalít čistého vína, pánové. Každý rok si můžete dávat předsevzetí, že začnete více šetřit… Zas a znova si můžete slibovat, že vždy, když se vám v peněžence objeví padesátka, dáte si ji stranou. Bla bla bla… Ale víte co? Dokud si nepořídíte prasátko, které bude dražší, než je zdrávo, nikdy neušetříte ani korunu. Jedině luxusní porcelánový vepř za pěkných pár tisícovek, kterého vám bude líto jen tak rozflákat, udrží vaše drahocenné mince pěkně pohromadě až do doby, než naspoříte vytoužený obnos. Svou luxusní kasičku si můžete pořídit třeba právě 31. října, kdy celý svět slaví umění spořit.

→ Tiffany & Co., 8 570 Kč, www.tiffany.com

Den vonných svíček

Možná si říkáte, že kult vonných svíček je jen obnovením prastaré krásné tradice… Velký kulový! Svíčky se sice ve šlechtických palácích pálily ve velkém, ale jen proto, že ještě neexistoval jiný způsob svícení. Vonné esence se do nich začaly přidávat až v 60. letech 20. století, a to z jednoho prostého důvodu. Někdo zjistil, že lidem se to líbí, náklady jsou nízké a zisky velké. To, že dnes neváháte vytasit dva tisíce za pár gramů vosku, který vám na 60 hodin provoní byt, je jen šikovný marketing luxusních značek. Ale co, když už je 1. listopadu ten svátek, zkuste třeba novinku, co voní jak veřejná prádelna. Budete to milovat! → Byredo, 1 950 Kč / 240 g, prodává www.ingredients-store.com

Mezinárodní svetrový vestival

Připadá vám, že svět má málo bizarních svátků? Pak přidáme další, ať to stojí za to. Slaví se od roku 2008, kdy ho v rámci textu o návratu svetrů bez rukávů vymyslela redaktorka Carolyn Johnson z The Boston Globe. Krom toho, že upozornila na nový trend, chtěla vyzdvihnout praktičnost a historickou hodnotu tohoto kousku. Svetrová vesta totiž vždycky nebyla jen tím, co hřálo brýlaté účetní. Ne, ne, má na kontě mnohem lepší příběhy. Nosili ji třeba cool veslaři nebo američtí prezidenti jako Hoover či Wilson, kteří tak měli teplý svetr a stejně se vešli do saka. A od 5. listopadu i vy. Třeba tu z nové kolekce Dior!

→ Dior, 66 000 Kč, www.dior.com

Den nošení růžové

Zahoďte už konečně předsudky a uznejte, že růžová chlapům sluší. Minimálně těm z nás, kterým už stačily vyrazit první šediny a v růžovém obleku nevypadají jako přerostlé mimino. Pokud však máte z představy, že se zahalíte do pudrové, větší či menší trauma, začněte pěkně pomalu. Po malých krůčcích. Třeba v nových teniskách, kterých se ohon jednorožce dotknul jen velmi letmo. Poprvé v nich můžete vyrazit třeba 24. října, kdy je nošení růžové napříč gendery a identitami zcela legální, ba přímo žádané. A kdo ví, možná se v nich budete cítit tak dobře, že už je nesundáte.

→ Salomon, 3 750 Kč, www.salomon.com

Den plnicích per

Zní to jako zoufalá snaha výrobců psacích potřeb udržet se při životě i v dnešní futuristické době, kdy mnoho lidí píše maximálně tak elektronickou tyčinkou na plochou obrazovku. Tak to ale není. Den plnicích per se 7. listopadu slaví proto, abychom si připomněli neuvěřitelných 389 let, během nichž díky plnicímu peru vznikla veledíla světoznámých spisovatelů, byla podepsána řada důležitých smluv a zaznamenána řada objevů. Velebte ho a pořiďte si jedno do sbírky. Třeba to z limitované edice, které vzdává hold Johanu Wolfgangu Von Goethe. Až přijde další blackout, jako když ho najdete.

→ Montblanc, 118 300 Kč, www.montblanc.com

Světový den origami

Legenda praví, že kdo složí 1 000 jeřábů, tomu se splní přání. Pokud tedy nějaké máte, už abyste pomalu začali. Skládání origami totiž není žádná legrace, ačkoliv při pohledu na světové rekordy by se to mohlo tak zdát. Ti nejlepší z nejlepších složí jeřába z papírového čtverce i pod 30 sekund, nejsložitější origami zase složil japonský mistr Satoshi Kamiya. Jeho drak z jednoho čtverce papíru má i šupiny, drápy a vousy. Den zasvěcený origami připadá na magické datum 11. listopadu. Do té doby můžete trénovat, pro začátek s něčím jednodušším. Třeba s koženou skládací taškou od značky Loewe.

→ Loewe, 48 950 Kč, www.loewe.com

Den nakládaných okurek

Koho by v 90. letech při pohledu na pohupující se prsa sexy C. J. Parker ze seriálu Pobřežní hlídka napadlo, že za nějakých pětatřicet let si budete od téhle holky objednávat sklenici nakládaček! A přece se to děje. Pamela Anderson ušla dlouhou cestu od Baywatch přes sex tape s Tommym Lee až po… Až po něžnou a usedlou Pam, která si nechala odstranit silikony a věnuje se jen ušlechtilým činnostem spojeným s charitou, osvětou a zavařováním. Inu, časy se mění, stejně jako věci, které bychom chtěli ochutnat. A okurky s koprem, hořčicí, česnekem, růžemi, pepřem a uzenou solí k nim rozhodně patří. Už 14. listopadu! → Flamingo Estate, 795 Kč / sklenice, www.flamingoestate.com

Den vzniku

samostatného

Československa

Werich byl cukrář, Želivský strojvůdce a Karel Havlíček Borovský nějaký politik. V listopadu 1989 se upálil Jan Palach, v roce 1968 Havel podepsal Mnichovskou dohodu a slovo „robot“ pochází z angličtiny. Takové perly padají v nejrůznějších anketách, které si kladou za cíl zjistit, jak je na tom mladá generace se znalostmi naší historie. Proto 28. října nenechte nic náhodě a zahrajte si s dětmi pexeso plné významných osobností a symbolů českých dějin. Jeho součástí je i leporelo s vysvětlujícím textem. A jako perličku můžete přidat informaci, že pexeso vymyslel v 60. letech český rodák Zdeněk Princ. → Bohéma, 259 Kč, www.mojebohema.cz

Den svatého Martina

Přiznejte se! Že vy jste letos opět zapomněli, že první čtvrtek v listopadu je světovým dnem, kdy muži vaří večeři! No ano, přesně proto se teď s vámi doma nebaví ani klika od dveří. Naštěstí to můžete ještě napravit. Už 11. listopadu totiž můžete pro rodinu i přátele připravit křupavou svatomartinskou husičku. Super recept z Čestru najdete na webu jidloaradost.ambi.cz a ideální litinový pekáč o obsahu 5,9 l, který perfektně akumuluje teplo, pořídíte od české značky Fabini. Ta na jeho designu spolupracovala s autorkou kuchařek Mirkou van Gils Slavíkovou, což je jistojistě záruka kvality. → Fabini, 3 499 Kč, www.fabini.cz

Den japonské kultury

V pondělí 3. listopadu si vezměte v práci volno. Den začněte lehkou meditací a následně si vychutnejte doušek matcha čaje. Zavolejte si Uber, trvejte na tom, že musí jít o vůz značky Mazda, a nechte se odvézt do Botanické zahrady v Troji. Tam si v japonské sekci natáhněte futon a kochejte se nádherně zbarvenou sakurou nebo složte haiku. A kdyby vám byla zima, zahřejte se svetrem značky Yohji Yamamoto. Anebo víte co? Nikam nechoďte, oblékněte si kimono, přes Wolt si objednejte sushi se saké a dejte si maraton filmů od studia Ghibi. Nebo si prostě jen přečtěte knihu Mijazaki a jeho svět. → Paseka, 399 Kč, www.paseka.cz

Den myšáka Mickeyho

Když se podíváme do minulosti na slavné sběratelské edice hodinek s Mickey Mousem, dalo by se říci, že čeho se tenhle myšák dotkne, to se velmi rychle promění ve zlato. Je jedno, kdo limitky s jeho obličejem představí – od Swatch přes Seiko až po Geralda Gentu, všechny se okamžitě vyprodají a jejich cena dál roste. Aktuálně v nabídce slavných hodinářů žádné nenajdete, přesto můžete 18. listopadu oslavit Mickeyho den nákupem limitované edice přenosného reproduktoru Be@rbrick Audio, na němž se rovným dílem podílely Medicom Toy a akustická značka Rinaro. → Bearbrick Audio, info o ceně v obchodě, www.bearbrick.audio

Blood Orange

Essex Honey

Essex Honey se zabývá tématy ztráty

a osamělosti, ale Dev Hynes přesto nachází z neprostupné mlhy cestu ven.

TEXT Kay Buriánek

Spisovatelé do omrzení hovoří o umění jako o prostředku k překonání a pochopení vlastní reality. Don DeLillo, autor knihy White Noise, říká: „Spisovatelé píší hlavně proto, aby zachránili sami sebe, aby přežili jako jednotlivci.“ Hudebníci jistě také využívají tento proces emocionálního zkoumání, ale pro Deva Hynese, známého jako Blood Orange, nikdy nebylo doslovné vyjádření středobodem jeho umění. Stejně jako jiné avantgardní legendy, například Arthur Russell a Alice Coltrane, i Hynes nejlépe umí vytvářet atmosféru. Působení na této makroúrovni je nepochybně vedlejším účinkem jeho všestrannosti, ale je to také znakem skvělého producenta. Důkazem je fakt, že za posledních deset let Hynes spolupracoval s každým od Solange přes Sky Ferreira, FKA Twigs, A$AP Rockyho a Mac Millera až po Mariah Carey nebo Kylie Minogue. Je logické, že jeho vlastní práce jako Blood Orange si zachovává stejný konstruktivní étos. Ať už mísí new wave osmdesátých let s R&B kytarovými riffy (Cupid Deluxe, Coastal Grooves), nebo spojuje mluvené slovo s jazzovým klavírem, nahranými zvuky městské dopravy a gospelovými samply (Freetown Sound, Negro Swan), jeho neotřelé popové kombinace tvoří antropologickou koláž, která je spíše náčrtem pocitu než vyprávěním příběhu.

Základní emocionální esencí, kterou novinka Essex Honey vyvolává, je smutek, na kterém se výrazně podepsala smrt jeho matky v roce 2023. Ale díky citu pro abstrakci je Hynes schopen přeložit tuto nejasnou emoci, aniž by sklouzl k didaktičnosti nebo působil přehnaně teatrálně. V jeho rukou se smutek stává amorfním, odolává klišé i očekáváním. Essex Honey, první album Blood Orange po dlouhých šesti letech, je zároveň jakýmsi soundtrackem k jeho náhlému a překvapivému návratu z Brooklynu zpět do rodné Anglie (vzpomeňme na jeho britské hudební začátky v Test Icicles nebo na moniker Lightspeed Champion ještě předtím, než si začal říkat Blood Orange). S písněmi o venkově a nádraží King’s Cross Station je tak okázale a drze britské, že by dávalo smysl zařadit Essex Honey mezi novou vlnu mladých anglických umělců (třeba Nadeem Din-Gabisi nebo A. G. Cook), která se snaží redefinovat britskost v mizejícím stínu impéria.

Jenže tohle album je mnohem intimnější záležitostí, než by se mohlo zdát. Hynes se sice stahuje z Ameriky, ale jeho ústup sahá daleko za hranice Anglie nebo Essexu, až ke kobercům na podlaze rodinného domu a hluboko do údolí vlastního smutku. Jeho texty se pohybují mezi domácí paralýzou a úplným psychologickým zajetím. Posloucháte-li jen tak na půl ucha, můžete téma úplně minout. Jsou psány ve stejném obrazovém stylu, jakým přistupuje ke zvuku a instrumentaci. Essex Honey nemá žádný konkrétní narativ, ale spíše osciluje mezi smutkem, tvůrčím rozčarováním (v nedávném rozhovoru přiznal téměř vždy plodný Hynes, že si není jistý, zda někdy natočí další album) a popisem výletů na venkov, kde hledá útočiště v kopcovité krajině. Song The Last Of England dokonce obsahuje úryvek zvukové nahrávky rozhovoru Hynese s jeho matkou, pořízeným během posledních společně trávených Vánoc.

Essex Honey je oproti předchozím počinům Blood Orange umírněnější, s mnoha tichými momenty a mezihrami, krásně vrstvenými harmoniemi, jemnými beaty a minimem R&B. Některé skladby odkazují na ikony indie rocku Elliotta Smitha a Paula Westerberga (jeden song dokonce nese jméno druhého jmenovaného). Saxofony, syntezátory, akustické kytary, violoncella a jazzová klavírní sóla, vše se velmi subtilně a přitom přirozeně prostupuje, písně mění směr náhle, ale ne rušivě. V té tklivě se linoucí atmosféře medového smutku je ale i několik zdánlivě nenápadných hitů: Vivid Light je jako kříženec mezi ranými skladbami

The xx a Blood Orange, v The Field a Mind Loaded hostuje skvělá Caroline Polachek, k Hynesovi se připojili také Lorde, Daniel Caesar, Brendan Yates z Turnstile, Ben Watt, The Durutti Column, zpěvák a básník Mustafa nebo spisovatelka Zadie Smith. Často nekonvenční struktury skladeb a náhlé změny sledují jakousi vnitřní logiku, která udržuje album zajímavé a překvapivé a odhaluje se postupně až po několika posleších. Essex Honey je tichý opus, extraordinérní dílo, které si zaslouží soustředěné a komplexní vstřebávání, i když funguje stejně dobře rozdělené na samostatné sekvence. Je to možná nejúchvatnější album, jaké letos uslyšíte.

→ www.bloodorange.net

/skodacr /skodacr /skodacz /skodacz

Predátor:

Nebezpečné

území

Mimozemský zabiják vyráží na další lov.

TEXT Matěj Svoboda

Ikonické monstrum má letos dobrý rok. Predátory jsme před nedávnem viděli v animované a pořádně drsné antologii s podtitulem Zabiják zabijáků, v níž změřili síly s vikingy, samuraji i odvážnými piloty během druhé světové války. Teď ovšem přišel čas vrátit Predátora do kin. Zástupce mimozemského druhu, který cestuje vesmírem a pro zábavu loví tu nejnebezpečnější kořist, teď totiž čekají docela nepříjemné věci. Možná vás to překvapí, ale karta se tak trochu obrátí.

Ačkoliv si to s predátorem v minulosti rozdal Arnold Schwarzenegger nebo odvážná indiánka Naru, tentokrát tu vesmírný lovec nebude za toho zlého. I když možná bude, kdo ví? V každém případě se ale stane i hlavním hrdinou celého příběhu. Chcete se dozvědět víc? Dobře – jmenuje

se Dek a vůdce jeho klanu (a shodou okolností také jeho vlastní otec) ho odsoudil k smrti. Nebyl totiž dost velký a dost silný na to, aby mohl lovit. Když ho však jeho bratr odmítne popravit, dostane Dek druhou šanci. Ta však nebude zadarmo – ocitne se totiž na vzdálené planetě plné nebezpečných tvorů, kam se za normálních okolností bojí vstoupit i ti nejodvážnější predátoři. Navíc bez části svého vybavení, úplně sám a bez sebemenšího tušení, co ho tam čeká. V jednom má ale jasno – hodlá ulovit tu nejnebezpečnější kořist, která tu žije, aby sobě, otci i celému svému klanu dokázal, že je silnější, než vypadá. Celá situace se naneštěstí malinko zkomplikuje, když zjistí, že krom vražedné fauny a flory na planetě žijí také lidé.

Deka tak čeká boj proti celé planetě. Nebude na něj ovšem sám, jak se zprvu mohlo zdát. Tak trochu nedobrovolně bude muset spojit síly s androidkou jménem Thia. Té sice chybí polovina těla a Dek ji musí tahat na zádech jako batoh, nicméně ona jediná mu dovede pomoci s jeho úkolem najít to největší monstrum a získat tu nejcennější trofej. Připraveni? Lov může začít!

Pod nového Predátora se opět podepsal Dan Trachtenberg, který už v roce 2022 natočil velmi povedený předchozí díl Predátor: Kořist, kde si to se zabijáckým mimozemšťanem rozdali Komančové, ale i výše zmiňovaný animák, který měl premiéru letos v červnu. Fakt, že tentokrát udělal z tradičního záporáka a nelítostného zabijáka kladného hrdinu, je možná hodně kontroverzní, ale taky velice zajímavý počin, který jistojistě vyvolá celou škálu emocí. A kdyby vás zajímalo, kdo se ve skutečnosti ukrývá pod predátorovou maskou, našli byste 221 centimetrů vysokého Dimitriuse Schuster-Koloamatangiho, jehož androidí parťačku si zahrála Elle Fanning.

Čtyřiadvacetiletý novozélandský herec Dimitrius Schuster-Koloamatangi, který si zahrál hlavní roli Deka, za sebou zatím příliš rolí nemá. Elle Fanning jde naopak z role do role. Už v lednu se na ni můžete těšit v norském dramatu Citová hodnota, v listopadu 2026 je pak v plánu premiéra pokračování Hunger Games: Úsvit sklizně.

Nová kolekce Heirloom - design Aleš Boem

Dálka je píseň, kterou mám

tak rád…

Nejen to zpíval Pepa Bek v hymně všech autobusáků, ve filmu Florenc 13:30, kde si zahrálo právě ikonické vajíčko 706 RTO.

TEXT Václav Rybář

Jsem dost starý, abych si pamatoval cesty vajíčkem (někdo mu podle tvaru říkal taky okurka nebo knedlík) na školy v přírodě a letní tábory. Charakteristický zvuk i pohupování polosamonosné karoserie, všudypřítomný umakart a typický modro- či červeno-bílý zevnějšek. V záchvatu nostalgie jsem si ho objednal i jako svezení na vlastní svatbu. Jeho oficiální jméno je Škoda 706 RTO, což po letech vyvolává jisté kontroverze. Tehdy se zvyklo označovat auto podle použitého motoru, pravdou však je, že největší podíl práce měla na voze Karosa a také LIAZ. RTO (rámový trambusový osobní) totiž vycházel z náklaďáku RT (rámový trambusový), což byl základ aut, která v šedesátých až osmdesátých letech obsluhovala celou republiku – hasiči, kropicí vozy, kamiony, popeláři i klasické valníky. Tohle auto bylo všude a totéž lze v šedesátých letech říct o RTO. Pozdější modely

už se označovaly jako Karosa, ale „vajíčko“ brázdilo československé silnice dlouhé roky, než ho nahradily modernější, stále ale ještě trochu zakulacené modely ŠM11/ŠL11.

RTO je ale to pravé retro. Ostatně ještě na začátku devadesátek se do 706 vyráběly motory, aby bylo dost náhradních dílů. Autobusy se totiž velmi úspěšně prodávaly i na export, vznikl dokonce i jeden prototyp kloubového busu. V Bukurešti si později objednali stovky RTO a začali je skládat dohromady – ze dvou autobusů vždy udělali jeden kloubový. Celkem prý vzniklo až 150 exemplářů. Zdaleka nejúspěšnější však byly meziměstské verze KAR s kvalitnějšími koženkovými sedadly a zahrádkou na střeše pro zavazadla. Přesně takovým autobusem jsem jezdil na tábory. Pokud jste si sedli dozadu (jedenáctimetrový stroj měl slušný převis) a zapomněli jste si zobnout Kinedryl, dopadli jste velmi rychle jako Michal Suchánek v úvodu filmu Sněženky a machři, kde se kvůli jeho nevolnosti musí stavět v závěji u cesty. Houpalo to v RTO pěkně, ale nikde tak hezky jako v exportní verzi 706 RTO LUX. Tato varianta pro dálkovou dopravu byla používána na dálkových vnitrostátních i mezinárodních linkách. Sedadla měla pružinami pérované polštáře, sklápěcí opěradla a loketní opěrky. Za nimi pak byly síťky na drobné předměty a popelníky, na oknech záclonky a bus měl zasklené přechodové oblouky mezi střechou a boky (vrcholná verze pak komplet prosklenou střechu). Specialitou však byl ojedinělý RTO-LUX pro výstavu EXPO 58, který měl luxusní kabinu s televizí Tesla nebo bufetem s plynovým vařičem a ledničkou. Takové pohodlí však bohužel zažili jen návštěvníci výstavy, ostatní se museli smířit s koženkovým „základem“.

SEZNAMTE SE S RODINOU INDIAN POWERPLUS

NÁŠ DOPOSUD NEJVÝKONNEJŠÍ MOTOR. ˇ

Motor PowerPlus je srdcem těch nejvýkonnějších baggerů a touringových modelů značky Indian.

S kapalinovým chlazením, výkonem přes 120 koní a okamžitou odezvou na plyn nabízí PowerPlus víc než jen sílu: přináší sebevědomou, plynulou a výbušnou jízdu, která vás nepřestane bavit ani po stovkách kilometrů.

Modely Challenger, Pursuit, Chieftain a Roadmaster v provedeních s motorem PowerPlus spojují výjimečný výkon s ikonickým stylem a praktickými vlastnostmi pro každodenní jízdu i na dlouhé výlety. Ať už si vyberete jakýkoli z těchto modelů, jedno je jisté: se strojem poháněným PowerPlusem vás silnice nikdy nebude brzdit.

WWW.INDIANCZ.CZ

Oblek Jamese

Masona

Pokud se o nějakém módním prvku dá říci, že jeho existence by vydala na hollywoodský velkofilm, je to určitě kostkovaná látka označovaná jako Glen check nebo také Prince of Wales check. Původně vznikla jako náhražka oficiálních skotských rodových tartanů, ale, jak její název napovídá, později to dotáhla až do královského šatníku. A nejen tam…

TEXT Petr Jansa

Podobně jako si Francouzi přísně střeží know-how svých manufaktur tvořících delikátní krajky či výšivky užívané v haute couture, Skotský národní archiv dbá již řadu let o ochranu tartanů. Ty v průběhu staletí vznikaly exkluzivně pro rodinné klany, firmy i organizace a každičký detail jednotlivých tkaných vzorů byl pečlivě zaznamenán ve Skotském registru tartanů. To, aby je nemohl používat každý, kdo si zamane. Mimochodem, věděli jste, že existuje i Český národní tartan, který byl v roce 2008 registrován Václavem Routem? O tom ale tenhle článek není. Vlastně se vůbec nebudeme bavit o oficiálních rodových tartanech, ačkoliv pro kontext jsou velmi důležité. Právě díky přísným pravidlům, kterými se jejich design a nošení řídí, totiž vznikl Glen plaid neboli Prince of Wales check.

Pojďme se však nejprve vrátit do doby, kdy ve Skotsku platil tzv. Dress Act. Zákon účinný mezi lety 1746–1782 si kladl za cíl zlomit skotskou národní a klanovou identitu, k čemuž využíval zákaz nošení tartanu mimo armádu. Když byl později zrušen, Skoti na svých tartanech o to více lpěli a pravidla pro jejich vznik a užití zpřísňovali. Tak se stalo, že když do Skotska na počátku 19. století přesídlila skupina anglických statkářů, nesměli nosit žádný ze vzorů navržených pro skotské klany a organizace. Nechali si tedy tkadlenou Elizabeth MacDougall z vesničky Lewiston vytvořit vlastní rozlišovací motiv. Ten se v oficiálním registru objevil v roce 1840, jelikož však nešlo o klanový tartan, jeho užití nepodléhalo žádným přísným pravidlům. Toho následně využila hraběnka Caroline of Seafield, která z vlněné látky s tímto motivem nechala ušít uniformy pro zaměstnance svého panství Glenurquhart. A právě tam si kostkovaného vzoru, ve kterém

se střídají čtverce s různou hustotou linek a motivy kohoutí stopy, všiml princ z Walesu a pozdější král Edward VII. Černobílý motiv se mu zalíbil natolik, že ho nechal zařadit do svého šatníku a započal tak jeho cestu k největší slávě. Brzy si ho totiž oblíbil i Edwardův syn, známý jako kontroverzní vévoda z Windsoru, který se na trůnu ohřál pouhých 325 dní. Kvůli svému vztahu s rozvedenou americkou herečkou Wallis Simpson sice přišel o korunu, o svůj status módní ikony však nikoliv. A tak se z nenápadného vzoru anglických statkářů a zaměstnanců panství Glenurquhart stal celosvětový fenomén, kterému se začalo přezdívat Prince of Wales check a který se stal slavnějším než všechny rodové tartany dohromady.

Možná i pro jeho historii si vzor oblíbili mladí rebelující šlechtici jako třeba James Mason. Jeho zámožný otec si přál, aby se stal architektem, on však toužil po herecké kariéře. Otci se vzepřel a z Anglie přesídlil do Hollywoodu, kde od 40. let minulého století úspěšně působil a kde se v obleku z kostkované látky prince z Walesu nechával často fotit. Také díky jeho vlivu si látku oblíbily další hvězdy stříbrného plátna jako Steve McQueen, Cary Grant nebo později třeba i prezident J. F. Kennedy. Těžko říci, zda to byl záměr, nebo náhoda, ale i rebelující princezna Diana se párkrát objevila v modelu z této látky. Ikonickým se stal její dvouřadový kostým, v němž se v roce 1989 objevila při cestě ze skotského Balmoralu.

Dnes je kostka prince z Walesu nadčasovou a módní záležitostí, která se pravidelně objevuje v kolekcích slavných módních domů, ale i zakázkových krejčovství.

Sako Valentino Garavani, součást obleku, 78 470 Kč, prodává www.mrporter.com

Herec James Mason v obleku se vzorem Prince of Wales check. Oblékl ho v roce 1946 a doplnil ho košilí a kravatou schovanou pod pletenou vestu.

Citát, který nám nedá spát téma

„Štěstí je to, co se stane, když se příprava setká s příležitostí.“

Seneca

římský filozof a dramatik

Štěstí mimo dosah

Nejen americká ekonomika se v očích dospívajících mění v jednu velkou loterii. Boomerská pravidla o honbě za úspěchem dávno neplatí, mileniálské poučky o užitečnosti tvrdé dřiny jsou k smíchu. Před očima puberťáků roste svět, který jejich rodiče znali jen z dystopických sci-fi.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Dnešní téma budeme odpinkávat především od situace v USA a jejího socioekonomického rámce, ale nenechte se hobitovsky ukonejšit tím, že v našem zasmrádlém cípu

Evropy se nic podobného stát nemůže, protože „malé země, malé problémy, velké země, velké problémy“. Metastáze pozdního kapitalismu nevnímá geopolitické hranice. Ochotně sežere cokoliv, čemu ještě zbývá jakýkoliv obnos v peněžence a optimismus v koutku duše. A nemusíte být mládežník, ten by stejně o tištěný časopis zavadil leda tak v čekárně u zubaře, stačí jen, když vám nejsou lhostejné děti, ať už vlastní, nebo cizí.

Z pozice starší generace je totiž hrozně jednoduché mávnout rukou nad stesky o klimatickém žalu, rovnováze mezi prací a volným časem nebo vydupáním si základních benefitů. Vločky, zhýčkanci, jelimani. Jenže pak si uvědomíte, že ty radostné vyhlídky, které jsme ve dvaceti měli my, dost možná pro početně silnou generaci, jež loni zamířila na vysoké

školy, nejsou ani částečně uvěřitelnou pohádkou. Minimálně v USA je to problém, protože tam se před prvními krůčky na univerzitě, klidně i té státní, musíte právě pod dojmem lepších zítřků upsat k deseti nebo i statisícovým půjčkám.

Dřív vám věhlasný americký sen sliboval velkorysé příležitosti, nárok na prémiový automobil, vlastní dům a spokojenou rodinu. Studuj, pracuj, ožeň se a staň se právoplatným členem komunity. Kdo tvrdě dře, ten vždy vystoupá na kariérní vrchol (viz americké přísloví „Cream always rises to the top“). Vždyť už deklarace nezávislosti v sobě má základní Jeffersonovu definici o základních právech každého Američana: život, svoboda a honba za štěstím. Každý člověk narozený v zemi hvězd a pruhů má dostat příležitost k tomu, aby došel sebenaplnění. Mladí Američané však mají pocit, že jejich základní vývozní artikl – agresivní kapitalismus s lidskou tváří – jim základní práva začíná upírat. I proto často riskují vše, aby se novým pravidlům přizpůsobili.

Má dáti, dal, bude dávat dál

Kdybychom dnešní téma pojali vysloveně filozoficky, došli bychom k tomu, že kapitalismus, ale vlastně i život jako takový, je vlastně vždy loterie. Abychom neúprosnou statistickou pravděpodobnost převlékli do hezčích šatů, začali jsme pracovat s termíny jako štěstí a smůla, přičemž jsme si stanovili pravidla, která v rámci kapitalismu dávají lidem když už ne rovné šance, tak alespoň rovné naděje. Pokud dostatek mladých nebude vzhlížet ke kariérnímu růstu a zakládání rodin, složí se celá společnost jako domeček z karet. Vy musíte věřit tomu, že když budete hrát fér a budete se snažit, máte šanci se mít líp. Možná bylo bláhové každé nastupující generaci slibovat, že se bude mít lépe než ta předchozí, ale v návaznosti na ekonomiku založenou na bezpodmínečném růstu, to vlastně byla matematická jistota pro nemalou skupinu lidí, která měla dostatečný vliv, aby mohla svými příběhy ovlivňovat všechny ostatní. Nemyslím teď jen miliardáře nebo celebrity, těch sukcesových příběhů je vždy dostatek ve vašem okolí, nebo dokonce ve vaší rodině. To roztáčí kolečka ekonomiky, protože se do podnikání vrhá víc a víc lidí, co se snaží popadnout svůj osud za parohy a zvítězit v tzv. krysím závodě. Ta motivace a naděje je vším, jakkoliv může být úspěch pomíjivý, nebo dokonce mnohem vzdálenější, než slibují nejrůznější poradci a konzultanti. Vy přece věřit chcete a inspirováni příběhy bohatých a slavných jste ochotni investovat nemálo času a peněz, abyste napsali svůj vlastní příběh.

Život v kasině

V médiích tolik skloňovaní zetkaři, ale vlastně už i do puberty se překlápějící generace Alfa (14 a méně let) se však pohádkami svých rodičů, případně motivačními proslovy chatbotů, uchlácholit nenechají. Důkazů o tom, že systém se definitivně proměnil v sisyfovské šplhání do kopce s čím dál tím těžší koulí, je příliš mnoho. Začíná to zadlužením kvůli vysoké, které je téměř nesplatitelné, protože na něm naskakují nelidské úroky. Vezmete si půjčku 80 tisíc dolarů, deset let poctivě splácíte, abyste na dalším výpisu zjistili, že dlužná částka se pohnula o vyšší tisíce, navzdory tomu, že vy jste každý měsíc posílali 500 dolarů. To je šest tisíc ročně.

Šedesát tisíc za zmíněných deset let. Vystudovaným účetním to smysl nedává. A kdyby dávalo, je to úplně jedno, faustovskou smlouvu podepisovali v osmnácti, kdy o světě věděli ještě zoufale málo.

Půjčka vás brzdí v dalším rozletu. Zapomeňte na onen pečlivý diagram z filmových Básníků – první byt, manželka, první dítě, dovolená v zahraničí, západní vůz, druhé dítě, vlastní dům a možná i bazén. Dneska narážíte hned v prvním bodě, protože bytová situace je neúprosná. Z entry-level jobu sotva stihnete poplatit leasing ojetého auta a splátky studentské půjčky. Bydlet budete nejméně deset let u rodičů, protože na nájem už vám nezbývá. Pokud se vás budou chtít rodiče zbavit, utrhnou si od pusy, aby vám našli garsonku na periferii, ale zvládnout s takovými vyhlídkami další mety, jmenovitě manželku a první dítě, je vyčerpávající šplh po hodně mastné tyči. Kdo chce alespoň vypadat úspěšně, ten zbytek peněz vrazí do oblečení a nového iPhonu. Sice bude další tři měsíce jíst instantní nudle, ale bez statusové přetvářky se nepohnete z místa.

Jen ta dočasnost hesla „Fake it, till you make it“ je aktuálně s nástupem AI hodně zpochybňovaná. I studenti Karlovky nebo ČVUT, co studují zadarmo perspektivní obory, se nervózně rozhlížejí po spolužácích. Běžte na programování, říkali. Firmy se o vás budou rvát, říkali. Sami přitom v domácích úkolech nechávají rešerše dělat ChatGPT a pozvolna zjišťují, že seminárku v Pythonu jim za devět devadesát devět dolarů měsíčně naprogramuje umělointeligentní agent. Nebo možná dvanáctiletý kluk z Nového Dillí, který předstírá, že je novou převratnou aplikací a všechno to bastlí po nocích ručně.

Tak či onak jsme s nástupem generativních modelů normalizovali krátkozraké podvádění, takže nám ty vědomosti do hlavy neputují, stejně jako se nevyznáme v místě bydliště, protože se vždy necháváme navigovat Googlem a mechanicky následujeme jeho strojové instrukce. Není to naše inteligence, je umělá a externí. S její pomocí se stáváme hloupějšími, závity našich mozků se tiše rozmotávají, takže na nějakou vysněnou kariéru stejně nebudeme připraveni. Až vyjdeme ze školy, neuděláme bez umělé inteligence ani ránu, ale stejně se budeme divit, proč nám bere práci.

I studenti Karlovky nebo ČVUT v domácích úkolech nechávají rešerše

dělat ChatGPT a pozvolna zjišťují, že seminárku v Pythonu jim za pár dolarů měsíčně naprogramuje AI. S nástupem generativních modelů jsme prostě normalizovali krátkozraké podvádění, takže nám ty vědomosti do hlavy neputují.

Navrženy pro vítězství.

Gen 1

Carbon Gen 13

Prémiový design Tenký a lehký Skvělá výdrž baterie

Špičkový výkon, pokročilá umělá inteligence a zabezpečení k vašim službám

X9

X1

Pořád můžete ráno vstávat v prosluněném bytě, pustit si na obří

LED televizi netflixovský raníček a cestou do práce si koupit předraženou kávu v kelímku s vaším jménem. Ve vašem životě ovšem zeje obrovská díra, kterou před ostatními tajíte. Otázka je, jestli to má z dlouhodobého hlediska jakýkoliv smysl.

Kdo nehraje, nevyhraje

Nerad bych ale všechno sváděl na umělou inteligenci. I já jsem produktem éry, která radikálně proměnila náš vztah k riskování jako takovému. V dětství jsem propadl videohrám a jako dospělý občas nevěřícně sleduji, ať už v onlinovém, nebo tom odpojeném prostoru, jak moc jejich mechaniky proměnily svět kolem nás. Videohry vám vezmou spoustu času, vylepší vám koordinaci, možná vás i něco naučí a udělají z vás aktivního hybatele příběhu. Dnes mladí často používají termíny jako „main character energy“, „NPC“, které vycházejí právě z toho, jak moc jste pánem svého osudu, nebo pouhou loutkou. Zásadním faktorem ovšem je, že ve videohrách můžete riskovat. Skočit mezi plošinkami, zkusit vybrat zatáčku v příliš vysoké rychlosti, střelit do několikapatrového bosse, proletět stíhačkou mezi dvěma skalkami, co jsou těsně vedle sebe.

Když to nevyjde, jednoduše se respawnujete. Objevíte se na začátku levelu, nebo znovu nahrajete svou pozici a jedete dál. Jen hrstka her experimentovala s tím, že by vám po vážné chybě vystavila stopku a nechala vás pokračovat třeba až o den či týden později, aby na vás dolehly následky vašeho omylu. Všichni samozřejmě víme, že skutečný život není videohra, máme pud sebezáchovy a rodiče nás naštěstí vychovali k tomu, že stíhačkou se do té díry prostě nevejdeme a ani bychom to neměli zkoušet. Jenže videoherní generace má ten odhad míry rizika prostě posunutý. A gamifikace veřejného prostoru, kdy za dobré chování či výsledky sbíráte body a „levelujete“, k tomu dál přispívá. Firmy si všimly, že sbírání bodíků a všeobecná kvantifikace našich životů jsou klíčem k návyku. Levelujete tedy nejen v Duolingu, ale i na sociálních sítích, při nákupu v supermarketu, používání taxislužby, docházce do posilovny nebo návštěvě restaurace či turistické destinace. Ještě nejsme tak daleko jako v Číně nebo v seriálu Black Mirror, abychom i my sami měli bodové ohodnocení, ale pokrytecky se právě touto metrikou řídíme při výběru takřka čehokoliv.

Kapitalistický nihilismus

Tento termín je označován jako nejhorší z forem rozvinutého kapitalismu, ale nutno dodat, že termín nihilismus je často nadužíván a např. existenciální nihilismus, kdy

v anketách mladých zaznívá, že jejich život nemá žádný skutečný smysl a hodnotu, je s námi jako terminus technicus minimálně od Hegesia z Kyrény, který žil ve čtvrtém století před naším letopočtem. Stěžovat si je lidské, ale mluvíme o kapitalismu, takže můžeme dojmy vyměnit za pojmy nebo alespoň za neúprosná čísla. Naše mládež vstupuje do světa, v němž dochází k zásadním technologickým změnám – tlačíme na přechod k čisté energii, abychom zachránili planetu, takže např. ceny automobilů jdou prudce nahoru, protože dotují vývoj elektromobility jako takové –, ale zároveň se v něm hroutí doposud fungující jistoty (dostupnost bydlení, zdravotnické péče, sociálního systému, ať už jde o podporu v nezaměstnanosti, či důchody).

Nikdo netuší, zda umělá inteligence přinese prosperitu pro všechny, nebo jen pro pár vyvolených, jestli si neuvědomí sama sebe a nezapálí planetu dřív než globální oteplování nebo se prostě nestane jen obří bublinou, jejíž splasknutí budeme splácet ještě dlouhé dekády. Od každodenní nejistoty je k nihilismu blízko, zvlášť když se na první pohled vlastně nic neděje. Pořád můžete ráno vstávat v prosluněném bytě, pustit si na obří LED televizi netflixovský raníček a cestou do práce si koupit předraženou kávu v kelímku s vaším jménem. Ve vašem životě ovšem zeje obrovská díra, kterou před ostatními tajíte. Otázka, jestli to má vlastně celé z dlouhodobého hlediska jakýkoliv smysl.

Labutomie ekonomiky

Mladí to řeší tím, že místo spoření sázejí. Místo investování hrají loterie. Místo osvědčených strategií volí to, co je zrovna trendy. Jde o panickou reakci organismu, která přepisuje ekonomické bible a připravuje všechny možné poradce a konzultanty o živobytí. Investice do S&P 500 se propadají, protože mládež si radši vsadí na výsledky fotbalového zápasu nebo na to, jakou barvu šatů bude mít prezidentova manželka na příští státní návštěvě. Na internetu můžete snadno vsadit na cokoliv a v jakékoliv měně. Limitem je pouze vaše fantazie a peněženka. Tu vyhrajete, tu prohrajete, dokud se jedná o malé sumy, je v krátkodobém horizontu sázení velmi podobné investicím na burze. Jste psychicky připravení na to, že to někdy půjde nahoru, a někdy zase dolů. Máte pocit, že to máte pod kontrolou (pro větší vhled

do problematiky doporučuji texty na konci tohoto čísla), ale především získáváte instantní dopamin jako na sociálních sítích. Radost nad výhrou je stejně krátkodobá jako bolest ze ztráty. Setřete emoci, jako když stěrač vymaže kapky na předním skle, a jedete dál.

Honba za rychlým ziskem a „zkratkou“ k vysněnému životu stáčí mladé nejen do náruče nejrůznějších tiktokových spekulantů a rozumbradů, ale obecně k rizikovějším investicím do kryptoměn, NFT nebo sběratelských předmětů. Aktuálně trendující plyšáci Labubu, limitované edice čehokoliv, raritní oblečky či zbraně ve virtuálních světech. Není to hodnotné, ale mohlo by být. Ve snaze být první ve frontě na novou zlatou horečku lidé utápí miliardy dolarů, často nenávratně, protože odhadnout vrtochy trhu je téměř nemožné. O to víc, že se frenetické snaze o rychlý nákup a prodej za účelem akcelerovaného zhodnocení vše přizpůsobuje. I prodavači rychlého občerstvení si všimli, že když nabídnou stejný produkt s jednou ingrediencí navíc a označí ho jako limitovanou nabídku, prodají ho rychleji a klidně i za dvojnásobnou cenu. Burger z McDonald’s si asi nekupujete jako investiční sběratelský předmět, ale jeho hodnota

může být stejně pomíjivá jako v případě čínských plyšáků nebo memecoinů z kryptoburzy.

Mladí se cítí neporazitelní a prvotní úspěchy podobně neuvážených útrat je mohou vyzbrojit falešným pocitem neomylnosti. Jenže kasino téměř vždy vyhrává. I případ Gamestopu, kdy v roce 2021 drobní střadatelé dostali koordinovaným nákupem akcií na kolena hned několik hedgeových fondů, jež spekulovaly proti jejich růstu, vygeneroval jen hrstku zázračných milionářů proti desítkám tisíc těch, co o potenciální zisky přišli, když se systém rozhodl pomoct Goliášovi, a nikoliv Davidovi.

V úvodu citujeme Senecu a na jeho slovech dodnes celá ta křehká příprava na život stojí. Příležitost přijde a vy na ni musíte být připravení. To je cesta ke štěstí a úspěchu. Jenže co když mladí nevěří, že tu příležitost dostanou, a přestanou se připravovat na cokoliv, protože místo jasně nalajnovaných cest vzhůru k zářným zítřkům se před nimi rozkládá jen tmavé bludiště bez jakékoliv incentivy k respektování zaběhnutých pravidel a postupů? Řád střídá chaos a právě nihilismus je jednou z cest, jak v chaosu najít dočasnou útěchu, ale nikoliv ono štěstí, po němž všichni tak bažíme.

věřte a nevěřte

Jak zmizet a zůstat zmizelej

Chcete se ztratit z radaru technologických obrů, co se krmí každodenními příběhy vašich životů?

Pořídit si hloupý telefon a hloupé auto nestačí. V Americe se rozrůstá komunita lidí, kteří anonymitě obětovali celý svůj život.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Touha někam na chvilku zmizet občas přepadne úplně každého. Od toho máme rybaření, hospodu, garáž nebo vlastní dílnu. Touha někam zmizet na pár týdnů až měsíců je též přirozenou reakcí organismu na vršící se povinnosti či stres, ať už jde o práci, nebo rodinu. Nemá to nic společného s nedostatkem zodpovědnosti, je to obranná reakce mozku, která se snaží vyhnout mentálnímu přetížení. Většina lidí zůstane jen u myšlenek, někteří to dotáhnou do vítězného konce a jsou zlomkem celkových statistik nezvěstných osob (630 tisíc lidí ročně), jak jsme ostatně nedávno psali v článku o samotě – její potřebě, a zároveň neschopnosti ji dlouhodobě vydržet. Dnešní text bude o něčem trochu jiném. Nejen v USA totiž raketově přibývá lidí, kteří chtějí, aby je organizace – ať už státní, nebo soukromé – nechaly na pokoji. V době, kdy je doslova každý náš pohyb monitorován nekonečnou armádou elektronických špiclů, jde o téměř nesplnitelnou touhu. Přesto kolem ní roste komunita, která vám život v absolutním soukromí slíbí. Málokdy ovšem na

začátku této strastiplné touhy zmíní, co všechno budete muset obětovat.

Digitální wellness

Na první pohled se zdá být podobný záměr skoro až triviální. Pokud jste svobodní a nezadaní, máte velký obnos v hotovosti a minimum závazků, můžete vlastně zmizet přes noc. Nejen v Japonsku, které se na podobné eskapády kvůli vyšší poptávce specializuje, ale i v dalších vyspělých ekonomikách na podobné taškařice existují specializované firmy. Po vzoru kultovní epizody Perníkového táty zmizíte do chaloupky hluboko v lesích, kde si žijete svůj offlinový život v souladu s přírodou a vše necháte na ostatních. Drahé řešení na klíč vám zajistí dodávku jídla, paliva a možná i nějaké té duševní potravy v podobě knih, filmových DVD a CD. Máte pocit, že by se vám taková půlroční kúra hodila?

Dohnali byste všechny kulturní resty, chodili byste po lese, topili dřevem a jedli guláš z konzervy? Nejrůznější sociální experimenty dokazují, že většina lidí už po dvou měsících sama se sebou nevydrží a jako utrápené zvíře

se vrací zpět do civilizace. I proto se moderní anonymové, jejichž důsledné snažení lze nejlépe přirovnat k apokalyptickým prepperům (občas se touhy těchto dvou skupin hodně prolínají), snaží o přežití nikoliv v přírodě, ale na okraji moderní společnosti. V duchu hesla „možná jste paranoidní, ale to neznamená, že po vás nejdou“ se snaží násilím odstřihnout od svodů dnešní doby.

Jde o křečovitou reakci na éru, v níž jsme ochotni platit horentní sumy – často i měsíčně – aby nejrůznější černé krabičky sledovaly každý náš krok, mrk i tep ve dne v noci. Polohu našich aut i našich dětí, srdeční tep při sledování oblíbeného seriálu nebo výlohy luxusního obchodu, rozrušení při běhu na pásu v tělocvičně či během spravedlivého nočního spánku. Vše je odesíláno, analyzováno a hodnoceno někde v tajemném mraku, z něhož jedničky a nuly jako blesky vystřelují do temných zákoutí všeobjímajícího internetu. Nežijeme v obavách, že nás někdo tam venku sleduje, naopak jsme nadšení, že se o naše pinožení na planetě Zemi vůbec někdo zajímá.

Celebrity, majitelé velkých firem, kryptoburziáni nebo podnikatelé v tzv. Šedých zónách jsou ochotní platit specializovaným firmám vyšší jednotky tisíc dolarů měsíčně, aby získali další obranný val k tradiční ochrance.

Ochotně si navlékáme obdobu zařízení, které nosí na kotníku odsouzení v domácím vězení, protože s naším trackerem zůstáváme svobodnými a lepšími lidmi, co o sobě chtějí vědět úplně všechno. Kdyby tak Orwell tušil, že cesta k informační totalitě vede přes něco, čemu se dnes vznešeně říká digitální wellness.

Není tedy divu, že roste počet těch, kdo chtějí se svou stopou v reálném i virtuálním prostoru zatočit. Než se do toho pustí, doporučím ještě jeden popkulturní odkaz. Technothriller Nepřítel státu je z roku 1998, tedy z doby, kdy byl internet ještě v plenkách. Mladého Willa Smithe tu zkušený Gene Hackman školí z toho, že americké tajné služby mají své prsty úplně všude a jejich satelitní oči propíchnou jakékoliv falešné právo na soukromí. Mikročipy ve spodním prádle, triangulace mobilních signálů, aktivace kamer a mikrofonů na dálku. Už tehdy si Hollywood nemusel bůhvíjak vymýšlet. Od té doby uplynulo skoro třicet let a technologicky jsme dneska úplně, ale úplně jinde. Vlády jsou dnes schopné vás stopovat nejen podle nezaměnitelných osobních rysů, včetně toho, jak hýbete myší (nebo prsty po trackpadu) nebo s jakou ozvěnou tluče váš srdeční sval. Každý navíc nosíme v kapse pokročilou kameru a citlivý mikrofon, další oči jsou na videozvoncích, v zaparkovaných autech, v milionech pouličních streamů od rádobyhvězdiček YouTube a Tik Toku. Jakmile vstoupíte do amerického Walmartu, vyfotí si vás kamera u vchodu a porovná s databází. Neviditelné Bluetooth radary u regálů se zbožím vyhodnocují, jestli jste se nezastavil o pár sekund déle u police s cereáliemi nebo jestli jste úkosem od kartáčků koukal na balení kondomů. Vše se evi-

duje, a než u pokladny zaplatíte, jsou vaše data odeslána z databáze několika stálým klientům z darknetu.

Že si vymýšlím a zní to jako scénář dalšího hollywoodského spektáklu?

Kéž by. Tváří v tvář minovému poli senzorů a špionážních bazmeků, kterých nevědomky každý z nás nosí po kapsách hned několik, je jakákoliv snaha zůstat neviditelným skoro až sisyfovským úkolem. Ne nadarmo se říká, že během zlaté horečky nejvíc zbohatli prodavači krumpáčů a lopat. Nejinak je tomu tady – i ti největší snažílkové zůstávají neviditelní pouze částečně. Celebrity, majitelé velkých firem, kryptoburziáni nebo podnikatelé v tzv. šedých zónách jsou ochotní platit specializovaným firmám vyšší jednotky tisíc dolarů měsíčně, aby získali další obranný val k tradiční ochrance a vypiplanému panic roomu v suterénu jejich rozlehlé vily.

Soukromí pro každého

Jak to dělají „chudí“ lidé bez velkých domů či nehynoucí slávy? Třeba jako majitel jedné z firem, která se VIP kyberbezpečností zabývá dlouhodobě. Čtěte a dělejte si poznámky. Předem však varuji, že stejně jako u hardcore prepperů není tenhle koníček pro každého. Kdo chce být důsledný, ten vlastně zjistí, že zas tak chudý není – buď má na rozdávání peníze, nebo svůj vlastní čas. Zůstat nenápadným je v dnešní době totiž mimořádně nepohodlné.

Alec Harris, šéf specializované firmy HavenX, to v komentáři pro server

The Atlantic zdráhavě popisuje. Půl tuctu svých mobilních telefonů nosí ve speciálních skříňkách, které ruší jakýkoliv pokus hackerů se do nich zvenčí probojovat. Své doklady má uložené online a jejich fyzické kopie

už dávno nenosí. Místo platebních karet má skoro dvě stovky virtuálních debetních – na každý obchod jednu, takže kdyby náhodou někomu utekla databáze plateb, může konkrétní kontaminovaný účet lusknutím prstu vypnout. Nepoužívá služby od Googlu a úzkostlivě je nahrazuje komunitními alternativami s otevřeným kódem. Hesla má v password manažeru, k jehož otevření musí fyzicky odemknout další nedobytnou krabičku.

Tady však alternativní životní styl teprve začíná. Harris bydlí v domku na konci ulice, konci čtvrti a konci města. Nenápadně omítnuté řadové stavení s hračkami pro psa poházenými na pečlivě sestřiženém trávníku. Harris mimochodem psa nemá, jde o jednu z mnoha klamných taktik. Někteří sousedi znají jeho jméno, někteří zas jeho příjmení. Obojí jen nejbližší rodina. Donášku si vyzvedává na nejbližší křižovatce, do Uberu nastupuje a zase z něj vystupuje pár set metrů od domu či cílové destinace. Stejným způsobem vyzvedává návštěvy a všechny registrace řeší prostřednictvím eseróčka, které je registrované na P.O. box, a nikoliv jeho domácí adresu.

A teď řadíme dvojku. Harris u online registrací uvádí až tucet různých jmen a adres. Jeho telefon co deset minut mění IP adresu, aby za sebou zametal cestičku. Každodenní kontroly klíčových slov na darknetu jsou samozřejmostí, protože jedině tak lze vystopovat, zda některá z citlivých dat neunikla. Pro tyto případy má Harris záložní plán (servery, notebooky, telefony, nedohledatelné předplacené SIM i dárkové karty obchodních řetězců a online služeb) a kopie svých online identit uložené na miniaturních USB klíčenkách poschovávaných v domech jeho přátel (často bez jejich vědomí).

To už je vyloženě bondovský cosplay, zvlášť když se k nějaké záloze musíte dostat a jdete během večeře u kolegy z práce do jeho koupelny se šroubovákem, abyste za zásuvkou hledali dvaatřicetigigovou flashku o velikosti malíčkového nehtu.

Harris nezačínal od nuly, pečlivě si načetl legendární knihu Jak být neviditelný od J. J. Luny, bývalého misionáře, která se však zabývala spíše lidskou psychologií a darem přezíravosti většiny z nás. Povinnou četbou je především Extreme Privacy: What It Takes to Disappear od Michaela Bazzella, guru všech neviditelných. Kromě téhle bible nenápadného lifestylu natočil i tři stovky podcastových epizod, jež však jednoho dne smazal a na pár měsíců velmi úspěšně zmizel z povrchu zemského. Jen tak, aby nevyšel z formy. Kniha vás naučí, jak si koupit auto či dům, vyřídit pojistku nebo poslat děti do školy, aniž byste za sebou zanechali snadno dohledatelné stopy v systému. Jde o kombinaci psychologie, technického know-how a osvojitelné zručnosti.

Na první pohled se zdá být komplexní soubor pravidel nesplnitelnou misí, ale většina Bazzellových žáků přísahá, že jim všechny finty rychle přešly do krve. Harris nabízí podobné služby svým klientům, a tak se svou vlastní online stopou ochotně experimentuje. Občas oficiálně nechá umřít některou ze svých identit, případně vyplňuje do jedné databáze několik tzv. otrávených záznamů, aby automatizované sběrače dat zmátl. Jindy nastaví past v podobě veřejného webu se všemi odkazy, linky a údaji, aby zjistil, kde na darknetu se posléze tyto informace objeví. A protože zmíněný bondovský cosplay je na tom nejzábavnější, pořídil si espézetky na magnetických držácích a kdykoliv někde parkuje déle než dvacet minut, automaticky je sundavá nebo mění za jiné.

S nástupem umělé inteligence, která čtyřiadvacet hodin denně kontroluje, analyzuje, porovnává a vyhodnocuje, je však téměř nemožné udržet před dobyvateli osobních dat náskok. Pamatovat si své dvě stovky debetních karet, dvacet falešných identit, snažit

se sociálním inženýrstvím přemluvit úředníky, aby vás nezapisovali do databáze nebo vám na poslední chvíli změnili doručovací adresu, to je práce na plný úvazek. A ani to občas nestačí, protože pravidla se zpřísňují a jejich vymáhání zefektivňuje právě díky snadno dostupným technologiím. Zmizet a zůstat zmizelej dnes znamená přistoupit několikrát za život k absolutnímu resetu, kdy zpřetrháte nejen onlinové, ale i vztahové a kariérní vazby. Stane se z vás nomád, ideálně v domě na kolečkách bez adresy, bez účtů za elektřinu, plyn nebo vodu, které by vás mohly chtít pronásledovat cestou necestou. I největší odborníci v téhle specifické branži však přiznávají, že zmizet lze jen s mnoha nulami na kontě a/nebo ochotou se zcela odtrhnout od všeho starého. Ať už jste bitcoinoví baroni, nováčci v programu na ochranu svědků, nebo prostě jen chcete vyzkoušet neviditelný plášť Harryho Pottera, musíte se připravit na doživotní šachovou partii s velmistrem, kterému nelze dovolit jediný úspěšný tah.

o kom se mluví

IDAN WEISS

Ta podoba s Kafkou je fascinující! I režisérku Agnieszku Holland očaroval mladý herec Idan Weiss (28) natolik, že to věděla okamžitě – tohle je hlavní představitel jejího nového snímku Franz. Co má mladý Němec společného s vegetariánem a introvertem Franzem Kafkou? A byl by spisovatel – který si nepřál, aby jeho dílo někdo četl – vůbec rád za film o sobě samém?

TEXT David Hron ILUSTRACE Vojtěch Velický

Hercem být původně nechtěl a před kameru ho pošťouchla spíš náhoda, svěřuje se v našem rozhovoru Idan Weiss. „Nikdy jsem nesnil o tom, že se stanu něčím konkrétním, ale v hloubi duše jsem si vždycky přál rozvíjet sám sebe. Takže když mě můj nejlepší kamarád vzal v patnácti letech na improvizační lekce, už po první hodině jsem to věděl – tohle je to, co chci dělat po zbytek svého života,” vzpomíná se zápalem Idan Weiss na své seznámení s hereckou profesí. Doposud přitom hrál jen menší role – jako tomu bylo v detektivním seriálu Speciální tým Kolín, v krátkém snímku Grauer Reiter (Šedý jezdec, 2018) nebo v německém dobrodružném filmu Detektivní agentura TKKG (2019).

Zázrak!

Že oceňovaná polská režisérka Agnieszka Holland právě hledá představitele slavného spisovatele Franze Kafky, se Idan Weiss dozvěděl od německé castingové režisérky Simone Bär. Právě ta začínajícímu herci navrhla, že by se měl o roli ucházet. Idan neváhal, natočil video pro e-casting, a vyšlo to. Následně byl pozván na osobní konkurz, a nakonec i na takzvaný constellation casting, během něhož se testuje souhra mezi více herci. „Živě si pamatuji jedinečnou atmosféru, kterou Agnieszka během castingu vytvořila, stejně jako rozmanité energie jednotlivých účastníků,” vzpomíná dnes Idan na získání své první velké role. „Bylo to celé nesmírně obohacující a vzrušující!”

Stejně jako autor románů Zámek nebo Proces je i jeho herecký představitel vegetarián. Jinak ale o sobě mluví jako o extrovertovi, otevřeném a ambiciózním člověku. Kromě hereckého talentu má i jiná nadání – zpívá v post-punkové kapele, píše, maluje, a kromě takových aktivit, které jsou pro jeho věk běžné – jako chození do kina, divadla a na koncerty – má Idan rád také zahradničení a dlouhé procházky.

„Cítil jsem silné propojení s Franzem Kafkou, ale zároveň i jakési nadšení z něj. Možná to Agnieszka dokázala vycítit,” zamýšlí se Idan nad otázkou, proč si režisérka Holland vybrala právě jeho. Ona sama objevení mladého německého herce považuje za zázrak. „Byl to asi třetí herec, které-

„Cítil jsem silné propojení s Franzem Kafkou, ale zároveň

i jakési nadšení z něj. Možná to Agnieszka dokázala vycítit,“ odpovídá Idan Weiss na otázku, proč Holland obsadila do hlavní role právě jeho. Přípravu Idan nepodcenil. Učil se veslovat, docházel na hodiny češtiny a vyhýbal se dennímu světlu.

ho mi casting ukázal, a okamžitě jsme všichni měli pocit, že to je on,” nechala se slyšet režisérka snímků Šarlatán nebo Hořící keř. „Nejen vzhledem, ale i tím, že je Idan typickým představitelem současné generace.”

Chybí mi procházky Prahou Mladý herec nechtěl svůj první velký výkon před kamerou rozhodně podcenit, a tak se kromě biflování scénáře rozhodl, že začne tak trochu žít život své filmové postavy. Zpětně to hodnotí jako „bláznivou cestu“. Pět měsíců se totiž Idan učil veslovat, věnoval se studiu češtiny a snažil se zcela ponořit do kafkovského stínu.

„Na několik měsíců jsem se uzavřel ve svém hamburském bytě, vyhýbal jsem se dennímu světlu a ven jsem vycházel jen večer. Zároveň jsem se také vyrovnával se svou minulostí, konkrétně s obdobím, kdy jsem trpěl těžkými depresemi,” vzpomíná upřímně na dobu, kdy se též začetl do Kafkovy práce. I když se jeho dílo snažil číst už jako kluk, Kafkův jazyk mu prý tehdy přišel cizí. Před samotným natáčením ale Idan přečetl, co mohl – romány, kratší povídky i deníky. „A musím říct, že jsem se stal jeho fanouškem.”

Na samotné natáčení, které probíhalo především v Kafkově rodné Praze, ale Idan vzpomíná s radostí. Ve filmu dokonce zazní i citace Franze Kafky, který se po Praze asi čtrnáctkrát stěhoval, miloval ji, a zároveň toužil se

z ní odstěhovat – Praha je jako milenka s drápy – jakmile tě obejme, nikdy tě nepustí. Jak se v hlavním českém městě líbilo Idanu Weissovi? „Praha má nádhernou a jedinečnou atmosféru, která se nejvíc projevuje, čím víc se stmívá. Chybí mi večerní procházky Prahou. Čas strávený tam jsem si užíval, i když to občas bylo docela divoké,” vzpomíná herec se smíchem na svůj pražský pobyt.

Tak trochu jiný Kafka

Z několika měsíčního natáčení vzešel česko-německy mluvený film, v němž uvidíme Franze Kafku jako malého kluka, kterého táta učil plavat hozením do rybníka, ale i jako zoufalého úředníka v pojišťovně, který se opájí krásami Prahy, chodí za prostitutkami a zažívá svá osudová setkání – jakým pro něj byla třeba Milena Jesenská (hraje ji Jenovéfa Boková). Běžný život úředníka ale střídají i jeho umělecké představy, v nichž se stává někým jiným – třeba s plovacími blánami mezi prsty.

Tým kolem Agnieszky Holland se také snažil z Kafky sejmout kostým smutného a depresivního umělce a ukázat i jeho jiné, dosud ne tak známé stránky. „Myslím, že uvidíte Kafku se skvělým smyslem pro humor, s nadšením pro sport a jako velmi citlivého člověka, který vnímá svět a své okolí trochu jinak. Někteří lidé – tak jako Kafka – prostě vidí, cítí a slyší jinak. Takové lidi myslím potřebujeme, aby

↓ Kdo

vytvořil scénář k filmu Franz?

Autorem je Marek Epstein, který napsal též scénář k filmu Šarlatán a podílel se i na snímcích jako Ve stínu nebo Václav.

↓

Co ovlivnilo polskou režisérku

Agnieszku Holland při rozhodnutí studovat na pražské FAMU?

Jedním z důvodů byl právě život spisovatele Franze Kafky a jeho dílo těsně spjaté s Prahou. Agnieszka tu studovala v letech 1966 až 1971.

↓ Jaká scéna z filmu Franz byla technicky a produkčně nejnáročnější?

Nejnáročnější bylo natáčení na Karlově mostě, který musel být uzavřen pro veřejnost již od brzkých ranních hodin. Účastnilo se ho přes 400 komparzistů, mnoho historických aut a povozů s koňmi. ↓ Které

další herce uvidíme ve filmu Franz?

Kromě Idana Weisse tu hraje Ivan Trojan nebo Juraj Loj, které Agnieszka Holland obsadila již do svého předchozího filmu Šarlatán. Ve Franzovi ale hraje též Vladimír Javorský, Karel Dobrý, Stanislav Majer nebo Emma Smetana.

↓

Čím

se Franz Kafka podobá dnešní generaci?

Podle režisérky Agnieszky Holland jsou to právě Kafkovy strachy, tiky, úzkosti, ale také vztah k vlastnímu tělu nebo k budoucnosti. Navíc raději komunikoval písemně než osobně.

„Je to rozhodně jedinečný filmový zážitek

–

omamný, emocionálně

silný, a přitom jemný,“ láká všechny do kina hlavní představitel Franze Kafky, Idan Weiss. Prý nejde tak ani o biografický snímek jako spíše o smyslově intenzivní portrét složený ze skutečných událostí, dopisů a snů.

společnost neustrnula,” vysvětluje Idan Weiss a jedním dechem upozorňuje, že Agnieszka Holland tímto snímkem vytvořila zcela nový filmový žánr.

Samotná režisérka se během tiskové konference na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech nechala slyšet, že občas si ani samotní herci nebyli na place jistí, na čem že to vlastně pracují.

„Je to rozhodně jedinečný filmový zážitek – omamný, emocionálně silný, a přitom jemný,” láká všechny do kina Idan Weiss, který ve filmu neztvárnil Franze Kafku sám – jeho alter ego uvidíme i v podání herce Josefa Trojana.

Dopisy a sny na plátně

Idan Weiss se tak stal hlavní hvězdou opravdu neobvyklého snímku. Holland totiž vytvořila zajímavý kaleidoskop složený nejen ze skutečných událostí a dochovaných příběhů, ale i z Franzových dopisů a snů. Tento spíše smyslově intenzivní portrét než klasicky pojatý biografický snímek už ale má dobře našlápnuto – po filmovém festivalu v Karlových Varech byl uveden ve světové premiéře v sekci Special Presentations na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu.

Přesto, byl by spisovatel (který se své popularity nedožil a většinu textů kvůli nespokojenosti s vlastním psaním, zničil) rád, že se kromě turistického taháku stal také hvězdou celovečerního filmu? Co by asi po jeho zhlédnutí řekl Idanu Weissovi? „Myslím, že by mi jen s jemným úsměvem podal ruku a zmizel by v mlze,” směje se herec, který chce po zkušenosti s Kafkou rozhodně u herectví zůstat. „I když jsem teprve začal, tak už teď vím, že si nedokážu představit dělat cokoliv jiného. Pro mě je na této práci nejdůležitější emocionálně oslovovat lidi. Právě proto ji dělám.”

Superb v proudu času Škoda Auto slaví 130 let:

Škoda Superb je synonymem vlajkové lodi české automobilky. Model tohoto jména se poprvé představil už před víc než 90 lety.

Praotec rodiny Superb se představil v roce 1934 jako jeden z trojice zcela nových modelů s páteřovým rámem a výkyvnými polonápravami. Prostorná karoserie umožňovala přepravu až sedmi osob v naprostém pohodlí. Síla řadového šestiválce byla na zadní kola přenášena prostřednictvím čtyřstupňové převodovky s ručním řazením. Superb postupně prošel mnoha úpravami i výraznými modernizacemi, objevila se dokonce i verze s osmiválcovým motorem OHV o objemu 4,0 l a výkonu 96 k (70,7 kW). Během války vzniklo více než 1 600 vojenských speciálů včetně pěti prototypů s pohonem 4×4. Po osvobození výroba vozu pokračovala v modernizované podobě v závodě v Kvasinách až do roku 1949.

50 let sportovní ikony

Škoda Auto si letos připomíná nejen 130. výročí své existence, ale také 50 let od vzniku legendárního závodního vozu Škoda 130 RS. Poprvé se objevila v roce 1975 a okamžitě začala sbírat úspěchy. Byla skvělým mixem toho nejlepšího, co měla Škoda tehdy k dispozici. Z modelu 200 RS si vzala některé podvozkové komponenty, z modelu 120 S již osvědčenou třináctistovku OHV a krásnou aerodynamickou karoserii poskytla Škoda 110 R. Doplněna o široké laminátové blatníky a střechu i kapotu z hliníku sbírala legendární „stotřicítka“ úspěchy v okruhových závodech i soutěžích rally až do roku 1983 – nejen v rámci tehdejšího východního bloku, ale také v tvrdé konkurenci západních značek.

K označení Superb se Škoda Auto vrátila v roce 2001, kdy byl uveden na trh zbrusu nový sedan tohoto jména. Shodou okolností i jeho výroba probíhala v Kvasinách. V souladu s postavením v modelové hierarchii značky Škoda byla pro Superb dostupná řada prvků techniky a výbavy z prémiového segmentu, mj. bixenonové světlomety, šestiválcové motory nebo střešní okno s fotovoltaickými články. Ženevský autosalon roku 2008 byl svědkem debutu druhé novodobé generace modelu Superb. Zatímco předchozí model se profiloval jako prostorový zázrak, novinka přidala řadu chytrých konstrukčních řešení, která usnadňovala a zpříjemňovala užívání vozu. Nad svými konkurenty vyčníval druhý Superb především aplikací patentovaného řešení otvírání pátých dveří

TwinDoor (nabízejícím možnost otevření buď jako u sedanu nebo jako u liftbacku), inteligentním pohonem všech kol a adaptivními bixenonovými světlomety. Třetí generace rozpracovala hlavní přednosti, které tolik oceňovali majitelé více než milionu vozů vyrobených od roku 2001. V rámci svého segmentu poskytla prostorový koncept, který obtížně hledal přímé srovnání. Vůči druhé generaci si „trojka“ polepšila v šířce, výšce nad hlavou i velikosti zavazadelníku. Zatím poslední 4. generace sjíždí z výrobních linek ve slovenské Bratislavě od listopadu 2023 a nadále kombinuje výrazný design s vyspělou technikou. Nový Superb je ještě bezpečnější a prostornější než dříve, a tak je připraven pokračovat v tradici vlajkových lodí značky Škoda.

Přímý, sebevědomý, ale rozhodně ne arogantní – takový je český brankář, který to v jednadvaceti letech dotáhl až do Premier League. Antonín Kinský mladší, syn bývalého reprezentanta a majitele bronzu z Eura 2004 Antonína Kinského staršího, má ve svém „síťovém grafu“ jasně nalinkovanou cestu: z Dukly Praha přes Slavii, Vyškov a Pardubice až do Tottenham Hotspur, kam nastoupil letos v lednu a kde už stihl debutovat proti Liverpoolu. A kam se bude křivka ubírat dál? Má dřív v plánu barevný televizor, první dítě, nebo dovolenou v Jugoslávii? To jsme se bohužel nedozvěděli. Namísto toho otevřeně přiznal, že jeho cílem je stát se brankářskou jedničkou Hotspurs. O plánech nalepených na zdi, inspiraci Petrem Čechem i rozdílech mezi anglickými a českými fanoušky jsme si povídali v našem rozhovoru.

TEXT Miloš Štěpař FOTO Benedikt Renč muž z obálky

V plánu je

Vezmeme-li v potaz řemeslo tvého táty, měl jsi vůbec jinou možnost než se stát fotbalistou?

Naši mě naštěstí nikdy do ničeho netlačili a nechali mě dělat, co jsem chtěl, za což jsem jim vděčný. Nakonec to samozřejmě stejně skončilo u fotbalu, ale mě prostě od mala nezajímalo nic jiného než míč. Někdy v sedmi či osmi letech jsem začal cítit, že se mi líbí nejen ta hra, ale celkově i život fotbalisty, jak ho vede. Mám to spojené s několika momenty, kdy mi problesklo hlavou, že přesně takhle bych to chtěl mít, že tímhle směrem chci jít.

To už jste s tátou žili v Rusku, když tam chytal?

Přesně tak, i když v té době to ještě bylo tak nějak napůl. Se sestrou jsme měli školu v Česku, takže jsme s mámou neustále pendlovali – měsíc jsme bydleli tady a měsíc v Rusku. Vlastně to bylo moc hezké období. Vzpomínám si, jak jsem se vždycky těšil za tátou, protože to fotbalové prostředí mi bylo blízké. V klubu měl dobrou pozici, takže nás každý den brával do tréninkového centra, kde jsme s ním trávili čas. Trvalo to asi sedm let.

To je poměrně zásadní kus dětství. Myslíš, že se v tobě „zakořenila“ ruská duše?

Upřímně, spíš ne. Žili jsme tam tak trochu bokem od místních a já většinu času trávil jen se ségrou a mámou, případně s tátou, když zrovna netrénoval. V týmu tehdy hráli ještě dva nebo tři kluci ze Slovenska, takže jsme trávili čas spíš s jejich dětmi. Ani jsem tam nechodil do školy, takže ten kontakt s ruskými vrstevníky byl minimální.

Vraťme se k fotbalu. Ta samotná brankářská pozice, to byla jasná volba díky tátovi?

Jo, je to tak. Od malička jsem ho viděl v bráně, a tak jsem tam chtěl taky. Táta měl ale takový plán, že nic nebude nalajnované předem. Chtěl, abych nejdřív hrál nějaký čas v poli, šetřil si tělo a rozvíjel jiné schopnosti. Nějakou dobu jsem tedy byl střední záložník, abych získal lepší přehled ve hře a naučil se líp pracovat s nohama. Klasicky měl pravdu a dneska z toho těžím. Hra nohou je dnes u gólmanů hrozně důležitá a já jsem si s míčem u nohy jistější.

Asi se tě nebudu ptát na vysněný tým tvého dětství, abys nedopadl jako Patrik Schick. Nicméně byla Premier League tvojí vysněnou metou?

Vždycky jsem chtěl hrát co nejvýš, ale nebylo to tak, že bych měl odmala v hlavě „Premier League, nebo nic“. Spíš jsem si říkal, že bych jednou chtěl chytat v některém z deseti nejlepších klubů na světě. Tam jsem odmalička mířil. Ale přiznám se, že tehdy mě nejvíc lákaly Itálie a Španělsko.

Proč právě tyhle země?

S tátou jsme už od mala dělali takové predikce, kolik budu asi měřit a jaký brankářský styl by mi s ohledem na to mohl sedět. To abychom věděli, kam to naše trénování směrovat. A vycházelo mi z toho, že Itálie nebo Španělsko by mohly být to pravé. Navíc mám rád teplo a sluníčko.

A nakonec je z toho upršená Anglie… No právě. Přitom asi tři dny předtím, než se ozval Tottenham, projevila zájem Neapol. Říkal jsem si: „Ty jo, to je přesně ono – super počasí, velký klub se zvučným jménem, město s fotbalovým kouzlem.“ Lákalo mě to. Jenže pak se ozvala Anglie a mně to začalo dávat větší smysl. Tottenham je taky obrovský klub a Premier League má obrovský zvuk.

Od začátku tvého angažmá v Anglii už uplynulo půl roku. Splnila Premier League tvoje očekávání?

I když to zatím nebylo úplně podle mých představ, už nechci jinak. Ta liga je fakt skvělá – má vysokou úroveň, skvělou atmosféru, prostě všechno. Podle mě je to nejlepší liga na světě a já se tam chci prosadit.

V jiných top soutěžích jsi nehrál, tak jak to můžeš vědět?

Sice jsem je nehrál, ale bavil jsem se s klukama, kteří zažili třeba Bundesligu, Serii A nebo La Ligu a teď jsou v Anglii. Všichni mi potvrdili, že Premier League je nejvíc.

Zajímavé je, že zrovna španělská liga z nějakého důvodu českým hráčům úplně nesvědčí.

Z těch čtyřech velkých lig tam Češi historicky působili asi nejméně.

Napadá tě, čím to může být?

Možná je to tím stylem hry – španělský fotbal

Triko, 24 300 Kč; kalhoty 21 850 Kč, oboje Dolce&Gabbana.

Triko, 32 950 Kč a svetr, 49 650 Kč, oboje Ferragamo.

„Role gólmana není tolik o fyzičce, rychlosti nebo síle. Jasně, musíš to taky mít, ale rozhodující je spíš zkušenost, mentální připravenost a schopnost řešit nastalou situaci s klidem a přehledem. Čím víc mám odehráno, tím větší mám nadhled a situace dokážu líp řešit.“

je vyloženě technický, kdežto český je víc týmový, založený na taktice. Ale ono obecně našich fotbalistů v zahraničí moc není, když to srovnáme s jinými národy. Vezměte si třeba Chorvaty – mají čtyři miliony obyvatel, a přitom jich v cizině hraje snad milion. Podobně Španělé, Italové, Nizozemci. Jsou všude, kdežto Čechů je pomálu. Těžko říct proč.

Kdyby ti někdo v jedenácti letech řekl, že za deset let budeš chytat za Tottenham proti Liverpoolu, věřil bys mu? Rozhodně bych mu chtěl věřit. Popravdě, už když mi bylo nějakých čtrnáct let, měl jsem v hlavě jasný plán a vytyčené cíle. Ať jsem byl kdekoliv – ve Vyškově, v Pardubicích nebo později ve Slávii –, pořád jsem nosil v hlavě scénář, jak by moje kariéra měla ideálně pokračovat. Ne vždy se to samozřejmě vyvíjelo podle plánu, takže jsem ho průběžně obměňoval podle toho, jak se vyvíjela situace. Teď mi to s Tottenhamem poprvé vyšlo – dostal jsem se tam, kam jsem chtěl, v čase, který jsem si vysnil. Když teď vidím, že to, co chci, je na dosah, mám ještě větší chuť toho dosáhnout. Pořád jsem mladý a o to víc si za tím půjdu.

Podle statistik dosahují brankáři v Premier League vrcholu kariéry kolem 29. roku věku, tedy o dost později než hráči v poli. Čím si to vysvětluješ?

Role gólmana není tolik o fyzičce, rychlosti nebo síle. Jasně, musíš to taky mít, ale rozhodující je spíš zkušenost, mentální připravenost a schopnost řešit nastalou situaci s klidem a přehledem. Čím víc mám odehráno, tím větší mám nadhled a situace dokážu líp řešit.

Takže to bereš jako svoji výhodu?

Stoprocentně. Myslím, že teď je přesně to období, kdy můžu rozvíjet všechny své schopnosti a makat na sobě. Zároveň můžu být v klidu s vědomím, že 90 % gólmanů se

na vrchol dostává kolem těch devětadvaceti. Až tam jednou dojdu, počítám, že budu na vrcholu kariéry. Samozřejmě teď nehodlám jen sedět a čekat, až to přijde. Šlapu do toho už teď!

Nebudeme si nic nalhávat, srovnání s Petrem Čechem se asi nevyhneš. Ten taky do Anglie zamířil ve 21 letech a nakonec tam odchytal 443 zápasů. Jak to bereš?

Petr Čech je pro mě vzor v tom, co dokázal. Celkově mě baví sledovat úspěšné lidi. Nejen ve sportu, ale i v jiných oborech. Přijde mi, že všichni mají něco společného a člověk si z toho jejich úspěchu může vzít i něco sám pro sebe. U Petra to platí o to víc, že je úspěšný v mém oboru. I proto jsem byl rád, že před mým přestupem do Anglie jsem s ním mohl být v kontaktu a konzultovat s ním, na čem musím zapracovat nebo co mám rozvíjet. Jsem hrozně rád, že je otevřený tomu předávat své zkušenosti dál.

Navzdory tomu, že je to „kluk z protivného tábora“ – legenda konkurenčního Arsenalu, úhlavního nepřítele Tottenhamu – jste spolu v pohodě?

(směje se) Jasně, tohle jde stranou.

Brankářskou jedničkou Tottenhamu je Ital Guglielmo Vicario, který má smlouvu do roku 2028. Ty ji máš do roku 2031. Co s tím?

V plánu samozřejmě je, že do tří let se brankářskou jedničkou Tottenhamu stanu já.

Vicario má ale hodně silnou pozici. Nemáš strach, že bude těžké ji zlomit?

Kdybych koukal jen na to, jak momentálně situace vypadá, asi by mě v životě žádné hezké věci nečekaly. Už několikrát jsem se přesvědčil, že když v něco věřím – i když ostatní kolem říkají, že je to nereálné –, mám svůj plán a jdu si za ním, dříve nebo později se mi to podaří.

Jdou mi naproti, protože já jdu naproti jim.

Tohle je podobná situace. Vypadá to na těžký boj, ale jdu do něj se stejným nastavením.

Ten tvůj plán mě začíná zajímat. Máš ho jen v hlavě, nebo i fyzicky na papíře?

Mám ho v hlavě i na papíře. Visí mi na zdi doma v Česku, ale i v bytě v Anglii. Chci ho mít pořád na očích. Není to žádná věda, prostě velký papír, na kterém mám do detailu rozepsané cíle a milníky. Vždycky když vstanu a nic se mi nechce, objeví se nějaká překážka nebo mě něco bolí, prostě se podívám na ten papír, a to mi vždycky pomůže se zvednout. Připomíná mi, proč to všechno dělám, a je to jeden ze způsobů, jak ze sebe dokážu dostat maximum.

V pohádkách se tyhle papíry většinou podepisovaly krví a štěstí, co ti přinesly, bylo vykoupeno neštěstím někoho jiného. Takhle přímočaré to není. Já mám vždycky v hlavě nějakou metu, které chci dosáhnout, ale ta cesta k ní se často vyvine úplně jinak, než jsem plánoval. Pro mě je důležité mít ten cíl před očima. Tak to funguje a mně se to líbí.

Nicméně kdyby se tehdy Staněk nezranil, pravděpodobně bys nebyl jedničkou ve Slávii, nechytal evropské poháry… Možná bys hostoval v Liberci, ale určitě bys nebyl v Tottenhamu.

Jasně, kdyby se tehdy Staněk nezranil, nedostal bych šanci chytat. Na druhou stranu věřím tomu, že kdyby se to nestalo, život by mi tu cestu vedl jinudy. Ve hře tehdy byla i varianta Liberec a další kluby. Dokonce to chvíli vypadalo, že bych mohl jít do zahraničí, odkud přišlo pár nabídek. Jsem přesvědčený, že bych se prosadil i tak. Zároveň jsem ale vděčný, že ta cesta vedla přes Slavii. Jsem kluk z Prahy a ten klub pro mě odmala hodně znamená. Chodil jsem na jejich zápasy, na derby jsme vždycky sháněli lístky jak blázni.

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že se o tebe Tottenham zajímá?

Přišlo to hrozně rychle. Třetího ledna večer jsem byl v Praze a makal se svým kondičním trenérem, jelikož bylo posledních pár dnů zimní off season. Po večeři jsem šel na masáž, protože jsme dost dřeli v posilovně a cítil jsem se celý ztuhlý. Když masáž skončila, kouknu

na telefon a tam zpráva: „Je to domluvené, zítra letíš do Londýna.“ Ještě ten večer jsem pak v Edenu natáčel rozlučkové video pro Slavii. Všechno to bylo hrozně zrychlené, hektické, ale vlastně krásné.

Takže celý ten proces vyjednávání trval jak dlouho?

Asi tři dny. (usmívá se)

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vždyť ani ne před dvěma lety jsi končil hostování ve Vyškově ve druhé lize. Není to až moc rychlý výtah nahoru?

Zní to divoce, ale pro mě to byla série kroků. Druhá liga ve Vyškově byla fajn, odchytal jsem nějakých třicet zápasů. Pak jsem měl plán jít do ligy. Šel jsem do Pardubic s tím, že tam strávím půl roku v první lize, ukážu se a buď se tím otevře cesta do Slavie, nebo si vybojuju angažmá jinde. A v Pardubicích mi to sedlo, byl to proti druhé lize obrovský rozdíl. Větší zájem médií, fanoušků… přesně tak jsem to chtěl. Pak ale přišla úplně zbytečná červená karta a zranění. Takové věci se mi děly od mala – tělo občas vystavilo stopku v momentě, kdy jsem to nejmíň potřeboval. Nakonec jsem nehrál čtyři týdny, ale nebyl bych to já, abych je nevyužil naplno. No a když jsem se vrátil na hřiště, trenér Kováč mě postavil do brány na poslední dvě kola, kdy jsem chytal proti Liberci a Spartě. Cítil jsem, že je to šance se znovu ukázat. Podzimní půlrok mi pak neskutečně vyšel. Měl jsem nejlepší statistiky z ligových gólmanů a právě to mi pomohlo k návratu do Slavie, které se v té době zranil gólman a hledala náhradu. Já měl v ruce výsledky, formu, a hlavně sebevědomí, že na to mám. A vyšlo to, Slavia si mě stáhla zpátky.

Pojďme na chvíli k jednomu konkrétnímu večeru – zápasu s Liverpoolem. Vybavíš si ho od momentu, kdy jsi vylezl v tunelu na Anfield, až po závěrečný hvizd?

To byl fičák. Do Anglie jsem přiletěl 4. ledna a tuším, že už 6. jsem chytal proti Liverpoolu v ligovém poháru. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Jel jsem trochu na autopilota a nepřemýšlel nad ničím okolo. Koncentroval jsem se jen na zápas a možná se i trochu uzavřel do sebe, protože všeho bylo najednou strašně moc. Všechno to bylo rychlé, inten-

Triko Dolce&Gabbana, 14 550 Kč; bunda Comme des Garçons SHIRT, 17 299 Kč a kalhoty Heliot Emil, 7 919 Kč, oboje prodává www.footshop.cz.

Košile Comme des Garçons SHIRT, 8 419 Kč, prodává www.footshop.cz.

„Atmosféra v Edenu je kolikrát mnohem bouřlivější, než v Tottenhamu.

Angličani nefandí celý zápas, jak to dělají třeba slávisti. Mají svoje chorály, zazpívají si, ale není to takový ten neúnavný hukot od začátku do konce. Když se ale na tribunách sejde 60 tisíc lidí, umí to být elektrizující zážitek, o tom žádná.“

zivní, ale nádherné. Zvlášť tím, že se nám ten zápas povedl. Pak jsem ale odchytal jen pár zápasů a zase vypadl ze sestavy. Když se teď ale podívám na sebe půl roku zpátky a dnes, jsem strašně rád, že jsem do toho šel. Jak po fotbalové stránce, tak i lidsky mě ten půlrok posunul.

Když srovnáš stadion v Londýně s Edenem, je to propastný rozdíl?

Co se týče velikosti tak ano. Tottenham Hotspur Stadium je ultramoderní aréna pro skoro 63 tisíc lidí, kdežto Eden má něco přes 20 tisíc míst. Přesto to pro mě nebyl takový šok. Byla obrovská výhoda, že jsem ve Slavii zažil Evropskou ligu a zápasy proti týmům jako Bilbao nebo Frankfurt. To jsou obrovské stadiony a kotle jako v Anglii.

A co když porovnáš anglické fanoušky s těmi českými?

Možná tě překvapím, ale atmosféra v Edenu je kolikrát mnohem bouřlivější. Angličani nefandí celý zápas, jak to dělají třeba slávisti. Mají svoje chorály, zazpívají si, ale není to takový ten neúnavný hukot od začátku do konce. V Edenu jede 90 minut v kuse kotel za bránou a postupně se chytá i zbytek stadionu. V Anglii to tak nebývá, chvílema je tam dokonce skoro ticho. Ale když se na tribunách sejde 60 tisíc lidí, umí to být elektrizující zážitek, o tom žádná.

Kdybys vedl masterclass pro mladé brankáře, co bys je učil?

Za mě je nejdůležitější koncentrace, vytrvalost, konzistence a důslednost. Ve výsledku nejde ani tak o to, jaká konkrétní cvičení děláš, jestli skáčeš přes švihadlo, nebo makáš v posilovně. Důležité je najít si smysl v každém cvičení. Tím pádem pak člověka posouvá všechno, co dělá.

K té vytrvalosti – neměl jsi někdy v životě tendenci se na brankářství vykašlat?

To ne. Občas má člověk chvíle, kdy si říká, že už by chtěl být někde jinde, a ptá se sám sebe, proč se mu nedaří tam dostat. Když mi bylo dvacet a ještě jsem nechytal ligu, byl jsem z toho nesvůj, ale dneska vidím, že to vlastně přišlo rychle. Jeden rok sem, druhý tam a bum – jedu do světa. To je přece nádhera! Člověk musí hlavně zachovat klid a věřit tomu, co dělá. Být přesvědčený, že když tomu dá maximum, výsledek přijde. A on přijde.

Zažil jsi někdy takové to drsné „motivování“ od zkušenějších kolegů?

Ani ne. V tomhle smyslu pro mě byli klíčoví spíš rodiče a trenéři. Naši mě odmala vedli k tomu, že když něco chci, musím tomu obětovat maximum. Že nejde být fotbalista, a přitom řešit milion dalších věcí, každý druhý večer chodit pařit, jíst na benzínkách. Jasně, jednou za čas si to člověk může dopřát, ale nesmí se z toho stát pravidlo. Taťka mě v těchhle věcech držel zkrátka a já jsem mu za to dneska vděčný. No a když jsem pak začal makat s Lukášem Stránským, teprve jsem zjistil, co to znamená opravdu dřít. Ukázal mi směr a já od té doby jedu. Motivací pro mě ale je sledovat úspěšné lidi. Poslouchám podcasty, čtu s nimi rozhovory, jejich knížky. Nejen špičkové sportovce, ale lidi napříč obory. Velkou inspirací pro mě byl třeba hokejista Roman Červenka. Často jsem ho potkával v posilovně, kde jsme cvičili vedle sebe, a já na vlastní oči viděl, jak maká mistr světa. Pro mě neskutečná zpětná vazba.

Legendární gólman Sepp Maier měl ke konci kariéry asi 140 různých tréninkových cvičení. Máš i ty nějaký konkrétní cvik, který ti výrazně pomáhá?

To ani ne. Mám rád, když je trénink pestrý a

není každý den úplně stejný. Mám věci, které mi jdou, ale snažím se stejně poctivě dělat i ty, které mi nejdou. Baví mě, když se v tréninku věnujeme třeba hře nohama, přihrávkám, kopací technice. Nemám rád stereotyp.

Existuje okřídlené rčení, že penaltu nelze chytit, dá se jen špatně kopnout. Je to pravda, nebo jen alibi brankářů? (směje se) To rčení znám! Osobně ho ale nepoužívám, takže moje alibi to není. Řekl bych, že pravdu mají tak trochu obě strany. Penalta se dá kopnout tak, že s tím gólman opravdu nic neudělá. Ale zároveň se dá i dobře chytit, když to střelec kopne jen trochu hůř. Je to půl na půl.

V mládeži jsi, ještě před Duklou, strávil jednu sezonu v Bohemce. Panenkův vršovický dloubák – existuje na něj nějaký recept?

Na tuhle fintu recept nemám, to by pak přestala fungovat. (směje se) Ono je to hlavně o pocitu a intuici. Někdy z náznaku poznáš, že by do toho hráč mohl jít, tak se třeba nerozjedeš tak zbrkle na zem… Ale upřímně, je to loterie. Penalty nejsou něco, na čem bych pravidelně pracoval. Buď to vyjde, nebo ne. Když ji kopne dokonale, nemáš moc šanci, dloubák, nebo ne. Obecně ale platí, že penaltu by gólman měl hlavně chytnout – ne čekat, že ji soupeř zahodí.

Co je podle tebe největší psychická výzva brankáře, kterou zvenčí skoro nikdo nevidí? Jednoznačně hlava – mentalita. Celkově největší dovednost brankáře je hlava. Kdybych měl říct jednu svou nejsilnější stránku, tak je to právě hlava. Myslím tím odolnost a nastavení. Všechny ostatní věci – techniku,

reflexy, skoky – má člověk natrénované od mala, ale teprve v kritických momentech se ukáže, jestli to v hlavě zvládneš a posune tě to dál, nebo ne.

Manuel Neuer jednou řekl, že když udělá chybu, která vede ke gólu, snaží se ji okamžitě vytěsnit a až do konce utkání si opakuje, že stav je pořád 0:0. Máš i ty nějakou podobnou mentální berličku, jak se vyrovnat s vlastní chybou?

Jo, vlastně přesně tohle. Petr Čech říkal něco hodně podobného – že nezáleží na tom, jaký je zrovna stav, protože pro tebe musí být pořád 0:0. Gól už padl a nedá se nic dělat, jede se nanovo. Nedávno jsem poslouchal rozhovor s Peterem Schmeichelem, legendou Manchesteru United. Ten popisoval, že můžeš dostat sebehloupější gól, klidně i úplně vlastní vinou, ale ve chvíli, kdy ten zápas ještě běží, není to tvoje chyba. Neříká tím, že to máš hodit na někoho jiného, spíš se soustředit a jet dál. Tohle nastavení sice zní jednoduše, ale v praxi je těžké se ho držet. Když je plný stadion, cítíš tlak, jde o důležitý moment sezony – je hrozně těžké hodit to za hlavu. Když to ale neuděláš, vytrestá tě to. Kdybych se měl celých 90 minut užírat gólem, který jsem dostal ve dvacáté minutě, tak tím zničím nejen sebe, ale i mančaft.

Existuje nějaký typ hráče, který tě spolehlivě dostává do úzkých?

Takhle vůbec neuvažuju. Nemám typ hráče, ze kterého bych měl třeba před zápasem obavy. Spíš naopak: kdyby proti mně stál sebevíc nepříjemný hráč, tak já se budu soustředit na to, co je na něm pro mě výhodné. Snažím se i v nepříjemné situaci najít něco pozitivního. Fakt, nekecám.

„Nedávno jsem poslouchal rozhovor s Peterem Schmeichelem, legendou Manchester United. Ten popisoval, že můžeš dostat sebehloupější gól, klidně i úplně vlastní vinou, ale ve chvíli, kdy ten zápas ještě běží, není to tvoje chyba. Neříká tím, že to máš hodit na někoho jiného, spíš se soustředit a jet dál.“

Triko C. P. Company, 4 450 Kč, prodává www.footshop.cz; sako Fendi, info o ceně v obchodě; kalhoty Umbro x Slam Jam, 3 050 Kč, prodává www.footshop.cz.

Spodní košile Comme des Garçons SHIRT, 8 419 Kč, prodává www.footshop.cz; vrchní košile Fendi, 34 100 Kč; šortky, Antonínovy vlastní.

„Já Prahu miluju. Ze všech měst, co jsem zatím poznal, je Praha stejně nejhezčí. Jasně, ještě bych se chtěl podívat do spousty míst ve světě, ale vždycky se sem budu rád vracet. Kdybych měl měl vypíchnout jedno místo, bude to domov - naše rodinné zázemí, kde jsem vyrůstal. Neprozradím adresu, ale prostě doma je doma.“

Měníš svůj styl hry podle toho, jestli proti tobě stojí technický hráč, nebo třeba důrazný „ranař“?

Trochu jo. Jsou to detaily, ale na určité úrovni rozhodují a je důležité jim věnovat pozornost.

Takže když vím, že proti mně jde útočník, který si rád zasekne balon a technicky umisťuje střely, vybíhám proti němu třeba jinak, než když vím, že borec napálí všechno silou. Přizpůsobuju tomu třeba postavení, úhel, snažím se mu „ukázat“ jiný prostor v bráně… Drobnosti, které můžou sehrát roli.

Můžeš uvést příklad takového detailu?

Třeba barva dresu gólmana. Vypadá to jako blbost, ale i tohle se řeší. Petr Čech myslím jednou zmiňoval studii, že když má gólman výrazný barevný dres, tak střelce v té rychlosti upoutá o trochu víc a možná mu to podvědomě nasměruje střelu blíž k tělu. Dneska už to ale řeší kluby, respektive výrobci dresů – skoro všechny brankářské sady jsou křiklavě žluté, oranžové, růžové… takže tohle už je automatika. Těch detailů je spousta a jsou z různých oblastí: práce nohama, výběr místa při centrech, komunikace s obránci… Mohli bychom tady být hodinu, než bychom to všechno probrali. Ale snažím se je všechny poctivě pilovat.

Legendární Gianluigi Buffon nedávno navrhoval, že by se měly zvětšit brány, aby padalo víc gólů. Co ty na to? (směje se) Nedivím se, že s tím přišel až poté, co ukončil kariéru. Asi aby ho víc bavil fotbal z pohledu diváka. Já bych mu možná doporučil, aby si ještě jednou navlékl rukavice, postavil se do brány a pak se zeptal sám sebe, jestli by ji chtěl mít větší. Řekl bych, že by velmi rychle došel k závěru, že ne.

V Londýně jsi čerstvě, ale určitě už máš nějaká oblíbená místa.

Určitě náš stadion. (směje se) Fakt, Tottenham Hotspur Stadium je nádherný, moderní. Tam musí každý fanoušek. Pak mám rád londýnskou čtvrť Marylebone, kde je plno výborných restaurací. To místo mě chytlo možná i proto, že tam studují moji dva kamarádi z Prahy, a když mám volno, občas tam za nimi zajedu. Taky mám rád Hampstead Heath, což je takový velký park s krásným výhledem na město. Klid, zeleň, hezké domky. Ty domy jsou fakt nádherné, jen stojí asi tak miliardu! (směje se)

A co Praha? Kde to máš nejradši?

Hele, já Prahu miluju. (usmívá se) Ze všech měst, co jsem zatím poznal, je Praha stejně nejhezčí. Jasně, ještě bych se chtěl podívat do spousty míst ve světě, ale vždycky se sem budu rád vracet. Kdybych měl vypíchnout jedno místo, bude to domov – naše rodinné zázemí, kde jsem vyrůstal. Neprozradím adresu, ale prostě doma je doma.

Když se řekne český fotbal, máš nějaký tým, který je pro tebe srdcovka?

Určitě Bohemka. Jako kluk jsem tam chodil s tátou do Ďolíčku skoro každý víkend. Byli jsme tam schválně o hodinu dřív, abychom mohli sledovat rozcvičky gólmanů a rozebírat, od koho si co vzít. To místo má obrovský genius loci, fakt specifickou atmosféru. Když mi bylo patnáct, hrál jsem za Duklu All Stars Cup U15 a semifinále proti Atléticu Madrid se hrálo právě v Ďolíčku. Jenže já zrovna ten zápas nechytal. Byl jsem z toho hrozně špatný, ale táta mi říkal: „Buď v klidu, jednou si tady ligu zahraješ.“ A pak se to splnilo. Nejprve s Pardubicemi, a úplně nejsilnější to bylo při vršovickém derby už ve slávistickém dresu. Pamatuju si, že po tom zápase jsem přijel domů a měl s tátou takový dlouhý, hluboký rozhovor. Fakt mrazení v zádech – cítil jsem, že se nám to povedlo.

499

1 290

www.alensa.cz;

www.eggobag.com;

Zleva: digitální hodinky Casio Vintage,

Kč; brýle Ray-Ban, 1 997 Kč, prodává

aktovka Morgan, Eggo Bag, 6

Kč,

boty Tokyo, Adidas, 2 699 Kč.

Styling a text: Petr Jansa Foto: Michael Jan Dvořák Model: Vojtěch Dietrich

Já

Také při pohledu do kalendáře cítíte neodbytné záchvěvy nostalgie spojené s povinnou školní docházkou? Nebojte se, nejste sami. I když jste si kdysi dávno při posledním zvonění přísahali, že „tenhle cirkus už nikdy zažít nechcete“, každé září se v myšlenkách pravidelně vracíte do školních lavic a vzpomínáte na hlášky učitelů, lumpárny spolužáků i nezapomenutelné scénky, které by se z fleku mohly stát předlohou nějakého filmového či seriálového scénáře. Ostatně mnoho z nich to do kin a na televizní obrazovky skutečně dotáhlo. Dnes máme díky tomu v kinematografickém archivu pestrou paletu snímků ze školních lavic, které dokonale ilustrují meziválečné, válečné, socialistické, porevoluční i moderní školství okořeněné právě dávkou vtipu pramenící z osobních zážitků jejich tvůrců.

V redakci jsme dali hlavy dohromady a vybrali jsme tři snímky, které nám i po letech stále rezonují v hlavě a které skvěle reprezentují různé historické etapy našeho školství. Dokážete uhodnout jaké? Berte to jako domácí úkol! Do každé kompozice jsme ukryli celou řadu indicií a teď už necháváme jen na vás, abyste odhalili jméno filmu či seriálu. Pokud jich kvůli tomu budete muset pár zhlédnout a třeba tak svým dětem ilustrovat skutečnost, jak to bylo za vás, to už je jen takovým bonusem.

Své ztracené mládí už asi nenajdete, stejně jako někdejší panenskou krásu svých spolužaček. Vše ostatní, co v kompozicích vidíte, si ale můžete pořídit a vrátit se tak do starých dobrých časů, kdy vás ještě nic netížilo.

Trend report f/w 2025

Když už máme ten začátek školního roku, pojďme si zopakovat látku, kterou nám módní návrháři přednesli už letos v lednu. Dodatečné informace, které budou u zkoušek vyžadovány, můžete čerpat z učebnic historie, matematiky, geometrie, dějin umění a literatury. Pokud vám však chybí základní znalosti, doporučujeme návštěvu večerní školy estetiky a zbožíznalství.

Skotská aristokracie

Jak už jste se mohli dočíst na začátku tohoto čísla (str. 26), existuje Skotský registr tartanů, který v současnosti čítá více než 10 000 kostkovaných motivů. Právě těmi se návrháři inspirovali, když do módy vrátili skotského gentlemana. Tartanové vzory se objevují na kabátech, oblecích, kalhotách i doplňcích. Krom klasických střihů sáhlo mnoho designérů po oversized střizích, dekonstruovaných siluetách a kombinaci kostkových vzorů tón v tónu. U značek Dunhill a Zegna hledejte klasické obleky, u Burberry a Louis Vuitton kabáty. Saint Laurent nabízí skvělé devadesátkové blejzry a třeba Dsquared2 vrací na scénu kostkované košile.

Uvažte to!

Nerdi na pohovoru, upjatí úředníci či maturanti ve vypůjčených oblecích. Ti všichni se vloni stali zářivými hvězdami, když se jejich styl dostal do hledáčku módních nadšenců. Letos v zimě se naštěstí vytratil a zůstaly po něm jen kravaty. Úzké, široké, vzorované, hedvábné, ale i kožené. Uvažte, zda návrat k pánské klasice není přesně pro vás.

Ozdoby do klopy

V minulosti naprosto běžná záležitost, která ozvláštňovala unifikovaný styl a vypovídala o postavení či smýšlení svého nositele. Řády, špendlíky, placky, šperkové brože i čerstvé květiny zapíchnuté do klopy se letos vrací ve velkém. Můžete jimi vyjádřit svůj světonázor nebo třeba smysl pro humor.

Dietrich

TEXT Petr Jansa

Dior, 9 200 Kč

Loewe, 14 183 Kč

DUNHILL

AMIRI

Bottega

Zleva: Hodinky 1858 Automatic Date 0 Oxygen, 100 300 Kč; plnicí pero Meisterstück, 17 800 Kč; náramek, 7 000 Kč / kus; sešit, 1 800 Kč; plnicí pero Meisterstück Around The World In 80 Days, 42 200 Kč, vše Montblanc; brýle Persol, 5 599 Kč, prodává www.alensa.cz

Zleva: iPad Air, 11“, M3, 128 GB, wifi, fialový, 2025, 17 990 Kč, a Pencil Pro, 3 790 Kč, oboje Apple, studenti vyšších odborných a vysokých škol, jejich rodiče, učitelé a další pracovníci ve školství mohou využít 10% slevu na nákup zařízení a do 21. října získat další akční produkt, více na www.apple.com; brašna Montblanc, 25 700 Kč; béžová kravata, 1 990 Kč, a tmavě šedá kravata, 2 190 Kč, oboje Boss Store, Na Příkopě 27; brýle Beron Leon, 5 499 Kč, prodává www.alensa.cz; hodinky Longines Spirit Flyback Titanium, 120 900 Kč, prodává Carollinum; pásek Boss, 1 695 Kč, prodává Boss Store, Na Příkopě 27.

Poctivá čokoláda

Sametová revoluce

Zabijte letos dvě mouchy jednou ranou a na Korzo Národní se 17. listopadu vydejte zahaleni do sametu. Letos to totiž není žádná jednorázovka – sametové sako, oblek, kalhoty nebo kabát unosíte během celé zimy. Hitem jsou obleky, jaké představil Paul Smit či Todd Snyder, saka se širokými klopami od Brioni, Toma Forda či Willyho Chavarriy, ale i široké kalhoty a volné kabáty od Armaniho. To vše v pestré paletě odstínů.

Zapomeňte na výstřelek v podobě hnědo-zelené dubajské čokolády. Je pryč stejně jako léto, během kterého to dopracovala až na pulty Lidlu. Pokud se ale bavíme o poctivé a kvalitní mléčné čokoládě, ta má zelenou. Ale abyste se v těch slovních hříčkách neztratili – čokoládově hnědé odstíny naprosto ovládly přehlídková mola a vy rozhodně neuděláte chybu s full lookem v hnědých odstínech. Největším hitem jsou pak čokoládově hnědé kožené a semišové bundy všech střihů.

SAINT

LAURENT

XXL tašky

Těleso ponořené do tašky není nadlehčováno žádnou silou, pokud tašku nepopadnete za uši či popruh a nezúročíte své vlastní svaly vycvičené ve fitku. Ostatně, budete to potřebovat. Čím větší tašku letos v zimě vynesete, tím víc trendy budete.

ZEGNA

WILLY CHAVARRIA

Armani, 31 790 Kč

Tom Ford, 5 151 Kč

Thom Sweeney, 48 307 Kč

Rick Owens, 107 376 Kč

Loro Piana, 95 391Kč

Bleu de Chauffe, 18 344 Kč

dress code

STREET STYLE

V ČESKU

VOL. 10

Ve společnosti stále panují předsudky vůči stylu a vkusu českých mužů. Za vzor jsou nám dáváni Italové, Španělé, Dánové… Každá procházka po městě přitom jasně ukazuje, že jsme se výrazně posunuli. Už i u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují a oblékání pro ně rozhodně není nutným zlem. Nevyhýbají se výstřelkům, inspirují se trendy, ale zároveň jim záleží na tom, aby kostra jejich šatníku byla kvalitní a nadčasová.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Petr Lukeš (25)

IT specialista

Na základce nosil to, co mu oblékli doma. Ani později, když chodil na střední, módu neřešil. Vše se začalo měnit před pěti lety. Začal si všímat, že někomu to sluší víc, a jinému zase méně. Prošel si fází slepého následování trendů, aby vzápětí pochopil, že zásadní je najít vlastní styl, který člověku sedí, z trendů vyzobat jen to, s čím plně souzní, a zbytek šatníku vystavět na padnoucích basic kouscích z kvalitních materiálů.

Zkusil jsem basic trička od celé řady značek, ale ty z COSu mi střihově sedí nejlíp. Je to střední gramáž a většinou je mají ve výhodném trojbalení. Jinak mi styl té značky ale není moc blízký.

Tyhle džíny mám už nějakých osm let a pořád perfektně drží. Paradoxně jsem je tehdy kupoval v outletu Tommy Hilfiger, takže takovou životnost jsem vůbec nečekal. Třeba Levi’sky se mi rozpadly za rok a půl.

První věc, na kterou jsem si v životě šetřil, byly Jordany od Nike. Tehdy stály snad čtyři tisíce a já na brigádě dostával 70 korun za hodinu. Dodnes k tomu modelu cítím takovou nostalgii, i když už ho nemám. Tohle jsou On The Roger Clubhouse. Mají takový devadesátkový vibe a možná právě proto mě baví.

Brýle jsem kupoval přes internet. Risknul jsem je bez zkoušení, ale vyšlo to. Je to britská značka Represent, kterou založili dva bráchové někdy v roce 2011. Teď se jim to hodně rozjelo. Jsou všude a musím říct, že jejich linie initial bez log a nápisů mě hodně baví.

Po bundě Barbour jsem koukal už nějakou dobu, ale nechtělo se mi za ni dávat plnou cenu. Pořád jsem o ní mluvil a pak mi jednoho dne zavolal kamarád, že je v sekáči v Jičíně a že tam jednu našel. Je super a vyšla na tři tisíce.

Dalo by se říci, že jsem hodinkový nadšenec. Zatím jich tedy moc nevlastním, ale rád o nich čtu. Tohle jsou mechaniky Tissot Powermatic, které pro mě byly ideálním kompromisem mezi designem, funkčností a cenou. Super je, že mají rezervu chodu 80 hodin a vyšly na nějakých dvacet tisíc. Přeci jen to byly moje první hodinky. Už ale vyhlížím další, které si chci dát ke třicetinám.

Na běžné nošení jsem si oblíbil nízké ponožky, ale při sportu pořád dávám přednost vysokým. Jsou pohodlnější.

Filip Palus (34)

Visual merchandising manager

Celou kariéru se pohybuje ve světě mód. To se podepisuje i na jeho stylu, který dokáže měnit podle příležitosti a vždy vypadat trendy. Visual merchandising začínal dělat pro H&M, pracoval pro Diesel a Replay, zažil zlatou éru u Pietro Filipi a posledních několik let se stará o prezentaci zboží na prodejně i ve výlohách u C&A v Česku, na Slovensku a v Polsku.

Tím, že pracuje s oblečením, je na sebe tvrdý. Má jednu skříň a když koupí něco nového, něco starého musí pryč. Sledujte ho na instagramu @palusfilip a třeba něco ukořistíte!

Pruhovaná polo mikina je ze Zary. Většinou mám s jejich velikostmi problém, protože ani XL není dost oversize. To ale nebyl případ tohohle fitu. A pod tím mám košili z Arketu, kterou jsem si přivezl odněkud z cest.

Džíny jsou vintage. Našel jsem je v nuselském sekáči 1981, který patří kamarádce. Kdysi dávno jsme spolu bydleli a ona se vždycky topila v hadrech. Už tehdy mluvila o tom, že si jednou otevře sekáč a dostane se s ním až do Forbesu. No a dostala. Hrozně jí fandím.

Na sluneční brýle mám docela crush, doma jich můžu mít klidně patnáct. S tím, jak si pořizuju pořád nové, ty staré zase posílám dál. Tady u těch není žádný branding, takže upřímně nevím, odkud je mám. Asi z nějaké dovolené.

Šátek je taková vzpomínka na práci u Pietro Filipi. Tehdy jsem ho myslím koupil ze vzorků se sample slevou.

Tuhle semišovou tašku jsem koupil na Zalandu. Je od značky Massimo Dutti.

Šperky, co mám, náušnice a prsteny, jsem buď dostal jako dárek, nebo jsou to suvenýry z dovolené. Je to mix stříbra a chirurgické oceli.

Ty žabky jsou na tom jako brýle, taky nemají branding. Mám je doma už strašně dlouho a jsem strašně rád, že se zase vrátily do trendu. Už jsem je měl nafocené na Vinted, že je prodám, ale když jsem viděl, že se ten trend vrací, zase jsem je stáhl.

Martin Burger (28)

Marketing a PR

Při studiích koketoval s módním návrhářstvím a ilustrací. Zatímco navrhování oblečení se už nevěnuje, ilustrace zůstala jeho koníčkem a přidala se k němu ještě umělecká fotografie. Móda však stále tvoří podstatnou část jeho života, protože pracuje pro značky Reserved a Mohito. V jejich showroomu je téměř denně a trendy tak vidí z první ruky. Přesto dává přednost nadčasovým kouskům v černé, šedé a bílé barvě. Řídí se totiž heslem, že v oblékání je méně více.

Mám hrozně rád oversize saka. Cítím se v nich dobře. Tohle bude z nějakých devadesátých let. Přesně to nevím, protože jsem ho koupil v sekáči. Radši mám ty mimopražské, protože tam člověk najde skutečné poklady. V Mladé Boleslavi jsem jednou koupil skvělou bundu z broušené kůže za devadesát korun a to potěší.

Kožený pásek je Reserved a stejně tak taška. Je to hodně kvalitní kravská kůže. Nosím ji téměř denně už druhý rok a pořád je jako nová.

Příběh tohohle řetízku není nijak originální nebo barvitý. Když jsem byl na návštěvě u rodičů, zeptal jsem se mamky, jestli nemá nějaké stříbro, které už nenosí. No a ona mě nasměrovala do své šperkovnice, kde jsem ho našel a zabavil.

Hodně věcí z mého šatníku samozřejmě pochází od značek, pro které pracuju. A je to i případ tohohle tílka, které je z limitované kolekce Reserved.

Tahle délka kraťasů je pro můj šatník vlastně docela netypická. Většinou nosím kraťasy nad kolena a sportovní šortky, které rád kombinuju třeba právě se sakem. Dneska jsem ale potřeboval být serióznější, takže jsem sáhl po těchhle džínových Reserved. Jinak kalhoty nosím širší, volnější. Přijde mi, že v nich nohy vypadají lépe. Upřímně se děsím chvíle, kdy se do módy vrátí skinny džíny. Ty odmítám nosit.

V poslední době jsem se úplně zamiloval do pantoflí Birkenstock. Mám totiž ploché nohy a v nich se mi strašně dobře chodí. Tohle je model Boston, ponožky jsou od Adidasu.

CARRERA EVOLUTION, aneb tak

šel čas s hodinkymi Carrera

časomíra

TAG HEUER: CARRERA

Tenhle model patří už více než šedesát let mezi hodinářskou špičku. Dnes je po něm pojmenovaná celá kolekce, v níž najdeme nejen špičkové chronografy a puristické tříručky, ale také složité tourbillony. Hodinky Carrera už mnohokrát překonaly vlastní stín, a my přesně víme, proč jsou stále tak populární.

TEXT Jindřich Hubený

V Česku má švýcarská značka TAG Heuer dlouholetou tradici. Zřejmě je to dáno tím, že se její hodinky daly koupit i za hluboké totality a Heuery, dnes známé jako TAG Heuery, byly dostupné nejen v Tuzexu, ale i v tehdejších prodejnách Klenoty. Na československý trh se sice nedostávalo žádné závratné množství, navíc byla jejich cena zásadně vyšší než v případě lokálních Primek, ale i přesto se především tradiční modely jako Monaco a Carrera těšily vždy veliké oblibě. Heuer patřil, a je tomu tak i dnes, mezi prémiové brandy, jež za přijatelnou cenu nabízely velmi kvalitní quartzové, ale především mechanické hodinky. Posledních deset let sází na posilování legendárních modelů a vylepšování vlastních in-house strojků. No a před třemi lety dokonce do svých řad povolal jednu z nejvýrazněj-

ších hodinářek současnosti – Carole Forestier Kasapi. Právě ona stojí za novátorskou funkcí hodinek Carrera Chronosprint, které byly představeny v roce 2023 k výročí spolupráce s automobilkou Porsche. Jsou vybaveny speciálními stopkami, jejichž vteřinka běží v první fázi rychleji (kopíruje tím zrychlení prvního vozu 911 od Porsche) a minutu dobíhá pomaleji. Ale to trochu předbíháme...

Měření rychlosti v DNA

Značek, které zaměřily svou pozornost na závodní okruhy a prorazily se sportovními hodinkami, bylo na začátku šedesátých let minulého století jen pár. Šlo samozřejmě o ty, jež podporovaly výrobu chronografů, tehdy ještě poháněných strojky s ručním nátahem. Mechanické stopky totiž měly pro závodního jezdce tu samou důležitost

jako motor nebo převodovka. A musely fungovat naprosto bezchybně.

Mezi hlavní výrobce chronografů patřila v šedesátých letech právě značka Heuer. Ostatně, měla pro to veškeré předpoklady. Už v roce 1916 uvedla první stopky na světě, jež dokázaly měřit čas s přesností jedné setiny sekundy, a v roce 1957 představila stopky s měnitelnými vložkami lunety, přičemž každá z nich byla určena pro jiný druh sportovního odvětví.

Když ale v roce 1958 převzal značku Jack Heuer ze čtvrté generace Heuerů, chtěl jí dát ještě větší věhlas a oslovit mladou generaci. Měl nápady, byl houževnatý a taky miloval rychlou jízdu autem. Obdivoval profesionální závodníky, kteří potili krev při adrenalinových jízdách na okruzích, rád sledoval sportovní klání na tribunách a v boxech. Jackovým prvním

počinem tak byl chronograf Autavia, v roce 1963 pak ukázal světu převratný design hodinek Carrera. Mimochodem, opatřovat časomíry názvem nebylo tehdy běžné. Jméno si ale nepůjčil od Porsche, jak by se mohlo zdát. Model Carrera se totiž začal vyrábět až o rok později. Inspiraci našel jinde...

Název, co přináší smutek i radost Motoristický nadšenec Jack Heuer odjel v březnu 1962 na Floridu sledovat vytrvalostní závod „12 hours of Sebring“. V boxech potkal rodiče tehdejších mexických hvězd: bratrů Ricarda a Pedra Rodríguez de la Vegových, závodníků, kteří jezdili 24 hodin Le Mans i formule. Během dvanáctihodinového závodu bylo dost času na to, aby probrali všechno, co se týkalo aut i závodění. Došlo i na téma zrušené mexické rallye Carrera Panamericana. Šlo o jeden z nejtěžších

dálkových závodů na světě, který většinou dokončila jen třetina startujících. Během let 1950 až 1954 zemřelo na jihoamerické trati (a kolem ní) 27 lidí! Tenhle náročný podnik však musel být ukončen kvůli jiné tragédii, která se stala na opačném konci světa. Když během čtyřiadvaceti hodin Le Mans zemřelo 11. června 1955 84 osob, z řad závodníků i diváků, a dalších 180 bylo zraněno, podobné závody, jež mohly ohrozit zdraví lidí, byly nadobro zrušeny. Jack Heuer však jméno Carrera nemohl vymazat z paměti. Tak silně ho zasáhlo, že se po návratu domů rozhodl pojmenovat po něm hodinky s chronografem.

Zrození ikony

Carrery byly poprvé oficiálně představeny na hodinářské výstavě v Basileji. Měly světlý ciferník a tři subčíselníky. Staly se doslova hitem a přišly v pravý

Původní Heuer Carrera reference 2447 z roku 1963.

Ambasadorem značky TAG Heuer je hollywoodský herec Ryan Gosling, v kampani nosí Carrera Chronograph Glassbox.

Nejnovější model Carrera Chronograph v limitované edici 500 kusů. Ocelové pouzdro 42 mm, automat, datum, chronograf, rezerva chodu 80 hodin, vodotěsnost 100 m, cena: 187 900 Kč, prodává butik Carollinum, www.carollinum.cz

čas, protože zákazníci tehdy toužili po chronografech s elegantním, čistým vzhledem. To přehledný číselník s minutovou a sekundovou stupnicí po obvodu splňoval. Během několika následujících měsíců došlo na rozšíření rodiny Carrera o model s dvěma subčíselníky a o verze určené na jachting. Během více než půl století se kolekce samozřejmě dále rozrůstala a stala se domovem i pro velmi komplikované kusy. Limitovaná edice Carrera Chronograph Tourbillon x Porsche Panamericana, která vznikla v počtu pouhých 255 kusů, je právě nyní dostupná třeba v butiku Carollinum v Pařížské ulici. Ale pozor, Carrera nikdy nebyla elitářská a její svět je dnes už tak obsáhlý, že si v něm vybere každý. Ženám se jistě zalíbí jednoduché modely Date s 36mm pouzdry a barevnými číselníky, unisexová je pak novinka Day-Date s 41mm

pouzdrem. Chronografy se tu dělí na ty robustnější s přívlastkem Extreme Sport, nebo elegantnější v retro stylu s vypouklým safírovým sklíčkem, kterému se říká glassbox. Posledním představeným chronografem je Carrera Chronograf reference CBN201N. FC6620 inspirovaná jachtingem, která se na trh dostala v limitované edici 500 kusů.

Značka TAG Heuer se dlouhodobě věnuje podpoře motorsportu. V sedmdesátých letech sponzorovala tým F1 Scuderia Ferrari (jezdci dostávali zlaté Carrery s vygravírovaným jménem a krevní skupinou na dýnku) a v partnerství s královskou grand prix pokračuje dodnes jako hlavní partner série formule 1. Carrery nosili na ruce ti nejlepší jezdci jako Niki Lauda a Ayrton Senna, dnes je na svá zápěstí zapínají Yuki Tsunoda i Max Verstappen.

Zlatý model TAG Heuer

Carrera Chronosprint X Porsche, cena: 609 900 Kč, prodává butik Carollinum.

Kouzelné je, že LFG se hodí do každého počasí. Kabinu lze odstrojit, abyste si skutečně užili všechny slasti i strasti přírodních živlů, ale stačí zacvaknout dva panely a jste plně krytí, navíc s plnohodnotnou klimatizací a dalším luxusem známým z prémiových osobáků.

Text: Václav Rybář Foto: Tuthill

Do plnejch!

Pamatujete si takové ty raníčkové grotesky? Roadrunner a Coyote, resp. kukačka kohoutí vs. kojot. Ten větší chce sežrat toho menšího, ale ten mu vždycky zdrhne. Jeden z nejslavnějších kalifornských ptačích druhů se skutečně pohybuje spíš během po zemi a umí sprintovat rychlostí až 42 km/h. Kojot sice vyvine rychlost až 60 km/h, ale jde právě o zrychlení, kterým umí kukačka překvapit. Ohromeni? Nejinak to bude s nečekanou spoluprací autorů legendární dune buggy a offroadových safari Porsche od Richarda Tuthilla. Meyer Manx šíří slávu kalifornského symbolu svobody už od roku 1964. Zapomeňte na busík nebo brouka. Bruce F. Meyers předělal německé lidové vozítko do podoby stylové plážové buggy a Kalifornie mu rázem ležela u nohou. Inspirací mu byly i vojenské volkswageny Kubelwagen a Schwimmwagen, výsledek fascinuje i po šesti dekádách, ale jen těžko by se obešel bez faceliftu. Dnes si tak můžete koupit nejen pečlivě zrenovovanou buggy, ale také od základu postavit úplně novou verzi 2.0 s elektromotorem o výkonu 200 koní, která je na stovce za 4,5 sekundy a má dojezd cca 480 km. Vy ale chcete něco exkluzivnějšího, proto je tu limitovaná pálivá paprička od Richarda Tuthilla. Společný projekt se jmenuje LGF, což je zkratka pro Let’s Fucking Go. Drze oranžová offroadová kára s LEDkovými světýlky nahoře i dole klame svým vzhledem. Vzadu má totiž špičkový poršácký motor z Tuthillova 911K, který točí 11 tisíc – a teď si to představte skrz zakázkový rovný výfuk a bez jakéhokoliv tlumení, prostě z válců do trubky a rovnou vůkol širému okolí.

Pořádným bugrem to teprve začíná. LFG má bez nadsázky profesionální rallyový podvozek. Pohon všech kol 4WD disponuje víc samosvornými diferenciály, než na kolik zvládnete bez manuálu ukázat. Tlumiče jsou stavitelné na pět různých způsobů a jsou tu logicky i nejrůznější dorazy a masivní offroadové gumy, které vás zachrání v každém terénu. A kdybyste se náhodou ztratili? LFG má velkokapacitní nádrž, takže i při jízdě brzda-plyn-kaňon byste se na její dno pár hodin neměli podívat. Tuthill tvrdí, že tahle kára by klidně mohla jezdit i po povrchu Měsíce. Věříme mu, protože když si dva pohádkově bohatí magoři do aut něco usmyslí, nikdo se neodváží protestovat.

→ www.tuthill.uk

Gadgetové žně přicházejí

Podzimní sběr spadaných aut, mobilů, televizí a celé řady dalších vychytávek. Berte plnými hrstmi, vždyť to leží na zemi!

TEXT Václav Rybář

Bořič předsudků

Kombík už dávno není považován za auto pro usedlé tatíky.

A pokud si to přeci jen někdo myslí, Peugeot 308 SW ho z toho rychle vyvede. Tohle kombi totiž dokázalo spojit prostor, styl a k tomu ještě nefalšovanou radost z jízdy. S ostrými liniemi a LED světlomety ve tvaru tesáků si okamžitě získá respekt nejen u ostatních řidičů, ale i u vašich spolujezdců – ať už dvounohých, nebo těch čtyřnohých, kteří mají ve voze konečně adekvátní prostor. Krom něho uvnitř najdete ultramoderní i-Cockpit s kompaktním volantem, digitálním panelem a bezdrátovým připojením. Na výběr je úsporný hybrid 145 k, poctivý diesel BlueHDi 130 k, plug-in hybrid s dojezdem 66 km na elektřinu nebo čistě elektrický E-308 SW s dojezdem až 410 km. A cena? Nepřekonatelná. Už za 599 000 Kč získáte nejen stylový a praktický vůz, ale i 5letou záruku. → www.peugeot.cz

Tohle je gameboy pro zmlsanou generaci. Do arény mikrokonzolí se totiž rozhodl vstoupit Microsoft s mobilním Xboxem ROG Ally. Výkonnější verze X má rychlejší Ryzen procesor, 24 GB RAM, terabajtový SSD disk a kvalitní Full HD displej. K tomu získáte všechny výhody Windows – můžete hrát hry nejen z Xbox knihovny, ale i ze Steamu či dalších platforem.

Roztomilý plachťák

Kompaktní lidový crossover Volkswagen T-Roc měl vždycky roztomilý kukuč, což ještě podtrhávala verze bez střechy. Když jste takový kabriolet v pohorkách potkali na dálnici (na západ od Plzně to není zas takový problém), nevěřícně jste kroutili hlavou. Nová generace už tenhle výstřelek nenabízí, ale T-Roc má nově víc centimetrů i výbavy za srovnatelnou cenu. A nejde jen o nové bezpečnostní asistenty, T-Roc od větších sourozenců, jako jsou Tiguan či Tayron, zdědil lepší čalounění, displeje i procesory, takže umí vypadat a jezdit prémiově. K základním zážehovým mild-hybridům (116 a 150 koní) navíc jako první v rámci koncernu přidá i samonabíjecí full-hybridní techniku taktéž ve dvou výkonech - 136 a 170 koní. Pokud tedy nechcete zapojovat kabely, jen si užít menší spotřebu a plachtění po městě, tady ho máte. → www.volkswagen.cz

Foto: archiv značek

Král je mrtev, ať žije král!

Volvo XC60 je historicky nejprodávanějším modelem švédské značky.

Zavděčit se tolika zákazníkům ale vůbec není jednoduché.

Po devatenácti letech kralování ikonického Volva řady 240, kterého se prodalo celkem 2,6 milionu kusů, přebírá letos korunu rekordmana neméně ikonický model – řada XC60. Velká a veleúspěšná řada XC90 otevřela automobilce Volvo dveře do světa SUV a proslavila ji na všech kontinentech, středně velké Volvo XC60 se však stalo skutečným bestsellerem. Od jeho představení v roce 2008 se do dnešních dnů vyrobilo přes 2,7 milionu kusů. Předchozí rekord Volva 240 tak dokázalo překonat o rok rychleji. A toto číslo bude s každým dalším dnem stále růst, protože současná XC60 se rozhodně neloučí!

Na dveře sice již klepe nedočkavý elektrický pokračovatel EX60, ale s XC60 se bude ještě nějakou dobu prodávat bok po boku.

Také proto XC60 prošla decentními, ale zásadními vylepšeními. V centru všeho je nový infotainment s větší úhlopříčkou (11,2 palce), výkonnějším hardwarem a systémem nové generace založeným na službách Google. Přepracován byl i středový tunel, kde své

místo našla odkládací polička na telefon s integrovaným indukčním nabíjením.

Chybět nesmí ani nové dekory a čalounění, konkrétně světlá umělá kůže Quilted Nordico a modrá látka Navy Herringbone Weave inspirovaná vlněním a barvou moře ve Švédsku.

Inženýři dále vylepšili odhlučnění kabiny a podvozek s ocelovými pružinami dostal nové frekvenčně selektivní tlumiče (FSD), které díky speciálnímu ventilu umožňují komfortní jízdu na rovinkách a zároveň vysokou stabilitu v zatáčkách. Varianta se vzduchovým podvozkem zůstává beze změn. Co se pohonu týče, stále můžete vybírat mezi 250koňovým benzínovým mild-hybridem B5 AWD a 355koňovým plug-in hybridem T6 AWD s čistě elektrickým dojezdem až 82 km. Oproti předchozí verzi plug-in hybridní XC60 je to dvojnásobek! Na běžné městské popojíždění skutečně velkorysá hodnota, která zajistí, že spalovací motor nemusí během dne vůbec přijít ke slovu. Není divu, že pak spotřeba rapidně klesá, nebo se dokonce přiblíží nule. Obliba těchto mo-

torizací ve druhé generaci XC60 udělala z modelu dlouhodobě nejprodávanější plug-in hybrid na evropském trhu –a není důvod se domnívat, že by to nyní mělo být jinak.

Modernizovanou verzi XC60 spolehlivě poznáte podle nové masky s diagonálním vzorem a zatmavených zadních světel. V nabídce přibyly také nové designy kol a dva nové odstíny laku. S délkou 4,7 metru není prostřední XC ani malé, ani velké. Je tak akorát. Vejde se mezi skutečně kompaktní XC40 (4,4 metru) a pětimetrovou vlajkovou loď XC90. Přitom u něj nenarazíte na žádné kompromisy: akceleraci z nuly na sto zvládá i mild-hybrid XC60 B5 pod sedm sekund, disponuje pohonem všech kol a schopností utáhnout až 2,4 tuny těžký přívěs. To ho řadí k extrémně praktickým vozům nejen v rámci značky, ale i celého segmentu. Mimochodem, Volvo XC60 je v rámci speciální nabídky k dispozici již od 11 283 Kč bez DPH měsíčně.

→ Více na www.volvocars.com/cz/

Budoucnost je teď

Samsung v létě představil svou nejnovější mobilní skládačku Galaxy Z Fold7, na které budete mouchy hledat jen těžko. Pokud si je tedy nenastavíte na pozadí, kde budou díky špičkovému displeji vypadat jako živé.

Věřte nám, že tahle mobilní skládačka je vůbec první, která dostojí všem slibům, které výrobce dává. Možná jste na tzv. foldables koukali v obchodech a říkali jste si, kdy konečně přesedláte z klasické placky. Tak právě teď je ten správný okamžik. Samsung Galaxy Z Fold7 už totiž není žádný experiment nebo prototyp. I složený je tenký, jako jiné vlajkové modely klasické konstrukce, v rozloženém stavu má jen něco přes čtyři milimetry a váží krásných 215 gramů.

Prostě už žádné kompromisy – špičkový displej, robustní kloub a nedostižná úhlopříčka spolu se špičkovým foťákem, který disponuje profesionálním 200MPx snímačem.

S klidným srdcem jej můžete používat jako svůj hlavní foťák na dovolených nebo k zachycení jiných cenných momentů. Umělá inteligence se postará o chytré vylepšení snímků, takže vaše fotky a videa budou vždy jasné a ostré – dokonce i v přítmí kavárny nebo při táboráku. Propočítání nejlepšího možného záběru je však jen jedním z mnoha kousků, které vyspělá umělá inteligence Galaxy AI zvládne.

Potřebujete automaticky naformátovat nepřehledný blok textu? Chcete vyhledávat jednoduchým kroužkováním na obrazovce? Nebo si prostě jen tak popovídat? Multimodální AI agent je vám vždy k službám. Reaguje v reálném čase (dokonce i na to, co

máte právě na obrazovce) a mobilní telefon je tak díky němu univerzálnější než kdy dřív.

Co tedy říci závěrem? Se Samsungem Galaxy Z Fold7 budou vaše dny nejen produktivnější, ale i pestřejší (mimochodem, telefon je k dispozici v modré, černé a stříbrné barvě). Už není třeba váhat, protože s touhle generací se skládací telefony posouvají na čelo pelotonu. A ty mouchy, které jsme zmínili na začátku? Pokud se jich chcete zbavit, telefon stačí jednoduše zaklapnout. Nový skládací formát je totiž nejen elegantní, ale i velmi praktický pro manipulaci.

Cena: od 52 999 Kč → K dostání na www.samsung.cz

Televize s něčím navíc

Dneska musí televize umět kouzlit, aby vás v každoroční nabídce zaujala. Philips 65OLED860 to vzala doslova, takže kombinuje inkoustovou čerň OLED obrazovek a tradiční světelné divadlo v podání ambilightu. Výsledek je ohromující, rámován elegantními tenkými rámečky. Ne nadarmo letos získal přístroj prestižní ocenění Red Dot a IF Design Award. Špičková 4K televize se 120 Hz panelem, hromovým 70W audiem a podporou všech myslitelných HDR standardů, díky nimž kontrast filmových a seriálových scén vynikne přesně tak, jak tvůrci zamýšleli. Operační systém Google TV umožňuje přístup k široké nabídce aplikací, hráči u vás doma zas ocení podporu standardů jako AMD FreeSync Premium a Nvidia G-SYNC. Tuhle televizi zkrátka ničím nepřekvapíte, ona je tu od toho, aby překvapila vás. → www.philips.cz/tv

Buď sbohem, Duolingo!

Apple představil nové iPhony s číslem 17. Pěkná práce, ale bez většího překvapení. Tedy až na iPhone Air, který je jedním z nejtenčích smartphonů na světě, a s tloušťkou pouhých 5,6 mm dokonce nejtenčím iPhonem v historii. Jeho výkon je přitom srovnatelný s modely Pro. Revoluční řešení však přinesl jiný produkt – sluchátka s označením AirPod Pro 3. Tyhle pecky s tyčkou jsou vůbec nejrozšířenější sluchátka na světě a jejich nová generace přichází s vychytávkou, která boří hranice mezi národy. Nebo se o to alespoň pokouší, i když naráží na regulace (v EU zatím nefunguje). O čem je řeč? Krom toho, že sluchátka měří tlak a v mnohém nahradí vaše chytré hodinky, dokáží díky AI v reálném čase překládat cizí jazyk a do sluchátek vám pouštět řeč, které rozumíte. Teď už se jen modleme, aby Apple přestal odolávat evropským pravidlům a aby konečně podpořil i češtinu. Pak budou naše výlety do Maďarska o poznání příjemnější.

→ www.apple.com

Čerstvě orosená desítka

Etalon Androidů je letos jablkovější než kdy jindy. Dává ta věta smysl? Jen minimální změny v designu, ale přesto dostatek důvodů, proč přezbrojit na nejnovější model. Pixel dál nabízí nejdelší záruku systémových aktualizací, aby ne, když je protekčním dítkem. Zároveň vás už základní desítka (bez Pro) neochudí o teleobjektiv a záplavu AI funkcí. Jen si dejte bacha, že za cenu vlajkové lodi budete spíš testovacím pilotem novinek, které slibují velké věci, ale zatím zaostávají za očekáváním. Jistou míru experimentování při honbě za kouzly strojového učení lze očekávat, ale veřejnost zhýčkaná z ChatGPT by mohla u Pixelu zažívat minimálně dočasná zklamání. Ne nadarmo se ale tvrdí, že iPhone je hlavně hardware, a Pixel zase spíš software. Pokud tedy věříte, že během sedmi let tovární podpory nejandroidovatější smartphone rozkvete, pak není co řešit. → store.google.com

gear

Čínské automobilové žně

V posledních letech se člověk na silnicích nestačí divit. Co měsíc, to nová čínská značka. Elektromobily, ale i cenově dostupná spalovací SUV, komplet s dlouholetou zárukou, evropskými sklady dílů, designem ušitým na míru Němcům či Britům a neukojitelnou snahou růst a stoupat. Pár značek z našeho přehledu možná znáte, ale pokud s automobilovou branží nevstáváte a neusínáte, určitě vám řada zatím exotických, ale brzy snad i zdomácnělých jmen unikla.

TEXT Václav Rybář

MG Motors

Asi nejviditelnější značkou na českém trhu je MG, které je se svými dostupnými SUV v pastelových barvách doslova nepřehlédnutelné. Vědí, jak na to, stali se hlavními partnery fotbalové Slavie, mají hned několik ambasadorů a tvrdě na své image a dealerské síti pracují. Je také nutné připomenout, že původně britskou značku koupil čínský kapitál už před dvaceti lety. V roce 2011 přišli na trh s MG6, ale jejich evropská expanze byla opatrná, takže u nás jsou relativními nováčky. Jejich motto je přímočaré: „Modely MG navrhujeme pro evropské zákazníky; naše vozy zhmotňují v první řadě udržitelnou, chytrou, praktickou a cenově dostupnou mobilitu. Vznikají v návrhářských centrech MG v Šanghaji ve spolupráci se studiem pokročilého designu v Londýně. Vyrábějí se v Číně a v řadě evropských zemí se již prodávají.“ Lidé mají MG spojené s tradicí, zároveň je oslovuje krátká dodací lhůta, dostatečně hustá síť autorizovaných servisů, a především poměr výkon/cena. Aktuálně má výrobce v nabídce šest modelů, včetně prémiového sporťáku MG Cyberster.

Založeno: 1924 (od 2006 pod novým vlastníkem) / Mateřská společnost: SAIC Motor / Vlastník: státní společnost Centrála: Šanghaj, Čína / Počet prodaných vozů: více než 700 000 (2024) / www.mgmotor-czech.cz

Chery (Omoda/Jaecoo)

Na čínském trhu v prodejích čtyřka, ale v exportech s přehledem jednička. Mateřská společnost Chery začala s exportem už v roce 2001, tehdy často stavěla sedany na bázi know-how koupeného od evropských výrobců. Tuhle fázi má, stejně jako další čínské evergreeny, už dávno za sebou a nyní chce na evropském hřišti konkurovat zaběhnutým značkám. V Číně je zvykem, že má každá větší značka další brandy. A pro expanzi za hranice si pak vymyslí ještě další. To je i případ značek Omoda a Jaecoo, s nimiž Chery vyrazila do Česka. Jde o SUV určené pro různý typ zákazníka. Omoda s modelem 5 sází na atraktivní design a mladší ročníky, co chtějí rozumnou cenu a spíše image než výkon. Jaecoo 7 nabízí spíše luxus, avšak za stále dostupné peníze. Trumfovými esy by měly být velkorysá výbava, široká servisní síť (náhradní díly prý budou klidně putovat letadlem bez expresního příplatku) a rychlé uvádění nových či faceliftovaných modelů. Na trh by měly vstoupit i přímo vozy Chery, a jakkoliv je Česko malý trh, chtěly by se prý značky společnými silami do tří let probojovat do první desítky v celoročních prodejích.

Založeno: 1997

Mateřská společnost: Chery Automobile

Vlastník: kombinace státního a soukromého vlastnictví

Centrála: Wuhu, Anhui, Čína Počet vyrobených vozů: 2 603 916 (2024) www.omoda-jaecoo.cz

Zeekr

Sebevědomý EV brand založený teprve v roce 2021 spadá do portfolia Geely, což je dlouholetý čínský zázrak. Založený v roce 1986 za účelem výroby ledniček, ale rychle přešel na motorky (1994) a pak i auta (1997). Za poslední dvě dekády stihl vyrobit miliony aut, pozřít Volvo nebo Lotus, takže s prémiovou značkou Zeekr může uvádět na trh prémiové elektromobily a zaštítit se vývojem ve švédském Göteborgu, bok po boku Volva nebo Polestaru. Zeekr náš trh nepovažuje za dostatečně perspektivní, ale nabízí tu vozy skrz prostředníky. Koncový zákazník stále dostává záruku pět let nebo sto tisíc ujetých kilometrů. První možností je luxusní SUV 7X se dvěma různě velkými bateriemi. Nejdražší varianta se 100 kWh (dojezd 543 km) a pohonem všech kol má cca 630 koní a dynamiku, na kterou jsou zvyklí řidiči Tesly. Podobné parametry nabízí i druhá možnost – prémiový sedan 001. Vždy je k mání verze s menší a větší baterkou nebo vrchol s pohonem všech kol a o poznání vyšším výkonem. A do třetice – kdo chce ušetřit, ten může sáhnout po městském crossoveru Zeekr X. Verze Core s 270 koňmi, dojezdem 330 km a zadokolkou začíná pod 900 tisíci.

Založeno: 2021

Mateřská společnost: Zeeker Group

Vlastník: akciová společnost (majoritní vlastník Geely Automobile Holdings)

Centrála: Ningbo, Zhejiang, Čína Počet vyrobených vozů: 222 123 (2024)

www.zeekr.eu

Foto:

XPeng

Plným jménem Guangzhou Xiaopeng Motors Technology Co. Tato technologicky progresivní značka vznikla před deseti lety jako startup zaměřený na autonomní řízení, umělou inteligenci a vlastní softwarové platformy. Může vás to děsit, ale XPeng se chce měřit s Teslou a mezi jeho taháky patří právě maximální usnadnění řízení. V nabídce čistě elektromobilní značky jsou tři modely –luxusní sedan (P7), luxusní SUV kupé (G6) a jak jinak než luxusní SUV (G9). Prohlédnout si je můžete v pražském showroomu, do roka by mělo stát pět dalších a značka by ráda dodala během příštího roku zákazníkům vyšší tisíce vozů. Konkurenci chce překonat turbonabíjením, vysokými dojezdy a nadprůměrnou dynamikou, zákazníky má lákat prémiový image zvenku i zevnitř.

Založeno: 2014

Vlastník: akciová společnost (cca 4,95 % vlastní Volkswagen Group)

Centrála: Guangzhou, Guangdong, Čína Počet vyrobených vozů: 190 068 (2024) www.xpeng.com

Lynk & Co

V Evropě tahle značka spadající pod Geely operuje už několik let, momentálně vstupuje i na český trh. Tak jako jinde bude pomyslným mostem mezi Geely a Volvem a bude vyzobávat technologie a řešení z obou břehů. Je to vidět i na trojlístku startovních modelů. 01 je plug-in hybrid crossover na platformě Volva EX40. 02 zas plně elektrický hatchback na „kostech“ úspěšného Volva EX30. Vrcholná 08 je zdánlivě původní vlajková loď, ale i tady došlo na sdílení platformy. Opět jde o hybrid, na elektřinu ujede velmi solidních 200 kilometrů. Kromě techniky a servisu bude Lynk & Co sdílet v ČR i dealerství – vozy budou v nabídce Orbion Cars, což bude v podstatě hned v sousedství Cardion Cars, předního dealera vozů Volvo.

Založeno: 2016

Vlastník: Zeekr holding (51 % ) a Geely Auto (49%)

Centrála: Hangzhou, Čína Počet vyrobených vozů: 285 441 (2024) www.lynkco.com

BYD Auto

Název je zkratkou z Build Your Dreams aneb Postav si své sny. Ty výrobce staví majitelům osobních vozů, autobusů, dodávek, náklaďáků, vysokozdvižných vozíků a mnohých dalších přibližovadel. Auta z jeho linek vyjíždí už od roku 2003, ale drtivá většina se jich v prvních dvou dekádách prodala doma v Číně. Nástup tamních výrobců v Evropě mnozí přirovnávají k „invazi“ jihokorejských automobilek, jenže rozdíly tu přece jenom jsou. Zatímco první vozy např. od Daewoo byly na starém kontinentě spíše vysmívané, čínské automobilky si většinu dětských nemocí odbydou na svém trhu a k nám přicházejí až s vozy xtých generací, pečlivě ozkoušené na evropském zákazníkovi, vznikající za vydatné pomoci bývalých designérů a inženýrů prémiových německých značek. I proto jsou vozy z portfolia BYD dokonale přizpůsobeny místním chutím. U nás zatím jezdí „jen“ modely z řady Ocean, tj. názvoslovím inspirované oceánem – líbivý elektrosedan Seal, mohutné elektroSUV Sealion 7, ale také hybridy Sealion U nebo Seal 5.Nejnověji je doplňuje kombík Seal 6, jenž slibuje velký dojezd, velký kufr a bohatou základní výbavu. Pod BYD jsou však doma v Číně i luxusní podznačky jako YangWang nebo Fangchengbao. Je proto možné, že bude značka v Evropě prudce expandovat ve více segmentech.

Založeno: 2003 / Mateřská společnost: BYD Company / Vlastník: státní společnost / Centrála: Xi’an, Shaanxi & Shenzhen, Guangdong, Čína / Počet vyrobených vozů: 4 304 073 (2024) / www.byd.com

DongFeng

DongFeng Motors je z čínských automobilek jednou z nejvousatějších, výrobě aut se totiž věnuje už od konce šedesátých let. Za tu dobu se značka stihla rozkošatit na tucty samostatných odznáčků, jako jsou Venucia, Fengdu, Voyah, Aeolus, Nammi, Forthing či M-Hero. Při expanzi do Evropy se situace stává ještě nepřehlednější, protože tak jako u jiných i tady se často vymýšlí nová jména. Na českém trhu jsou k mání vozy DongFeng, Voyah, Fengdu a M-Hero. Ani jednotlivých aut není málo, najdeme tu opět luxusní sedany, ale také velké i menší crossovery, dokonce i pick-upy vyráběné v sublicenci Nissanu, MPV, dodávky a mnohé další. Spalovací motory, hybridy, elektropohony… od osmi set tisíc až po SUV za čtyři a půl milionu korun.

Založeno: 1969

Mateřská společnost: Dongfeng Motor Corporation

Vlastník: státní společnost

Centrála: Wuhan, Hubei, Čína Počet vyrobených vozů: 2 480 000 (2024) www.dfmotor.cz

Leapmotor

Další z progresivních čínských značek, co si většinu hardwaru i softwaru vyrábí sama, ale na evropský trh vstupuje s dopomocí. Pětinu akcií v něm totiž drží Stellantis, který mu pomůže i s distribucí a servisní sítí. Městské mini T03 a crossover C10 vypadají spíš jako něco z předvčerejší výrobní linky, ale novinky B05 a B10 jsou designově vytříbené a technologicky sází nejen na slušné dojezdy a rychlé nabíjení, ale především na sofistikované jízdní asistenty. Právě s rychlými inovacemi a nejrůznější extra výbavou (B10 má 14,6" plovoucí centrální displej s vysokým rozlišením 2.5K) chce Čína zákazníky přetáhnout od evropských značek.

Založeno: 2015

Vlastník: akciová společnost (20 % vlastní Stellantis)

Centrála: Hangzhou, Zhejiang, Čína Počet vyrobených vozů: 293 724 (2024) www.leapmotor.net

BAIC

Opět státem vlastněná automobilka, tentokrát už od roku 1973. Beijing Automotive Industry Corp. ve skutečnosti vyráběl v licenci sovětské GAZ-21, a to už od roku 1958. Dnes jde do světa (resp. do Evropy) se čtyřmi původními modely. Nejde o elektromobily, nýbrž o prémiová hybridní SUV, co neudělají ostudu ani ve středně těžkém terénu. Modely X35, X55 a X7 spojuje čtyřválcová patnáctistovka, jednoduchá technika a cena podsekávající evropskou konkurenci o stovky tisíc. Necelý milion dáte až za vlajkový BJ30e, který ke zmíněnému pohonu přidává dva elektromobily. V hybridní soustavě už má vůz slušnější dynamiku (stovka pod sedm), ale jeho zavazadelník je na české poměry až trestuhodně malý.

Založeno: 1973

Mateřská společnost: BAIC Group

Vlastník: státem kontrolovaná akciová společnosti Centrála: Peking, Čína

Počet vyrobených vozů: 945 600 (2024) www.baiceurope.com

GWM

Původně velmi rurální brand oslavil loni čtyřicítku a do ČR se jeho pick-upy dovážejí už přes patnáct let, kdy prostředník značku objevil v Austrálii a velmi usiloval o její vstup na český trh. Většina se prodá jako užitkáče pro podnikatele, ale modely Poer a Steed 7 jsou k mání i jako osobáky s místem pro pět zadků, spartánskou technikou a dvoulitry na benzín, naftu a LPG. Tady už mají Číňané evropského zákazníka dobře očíhnutého a konkurují Japoncům především cenou. Portfolio značky je dnes velmi široké, ale na západní trhy míří většinou právě pick-upy, usilující o zákazníky s napnutými budgety.

Založeno: 1984

Mateřská společnost: Great Wall Motor Company Limited Vlastník: akciová společnost

Centrála: Baoding, Hebei, Čína Počet vyrobených vozů: 1 233 292 (2024) www.gwmotors.cz

Hongqi

Kdo by nechtěl limuzínu jako pro prezidenta? Podnik Hongqi byl založen v roce 1959, což z něj činí nejstarší čínskou značku osobních automobilů. V čínštině hongqi znamená „rudý prapor“. Model CA72 skutečně vozil jenom potentáty a vzhledově vycházel z amerických luxusních sedanů, jakkoliv technicky dost zaostával. To je však dávná minulost, dnes v Hongqi vyrábí dlouhou řadu původních aut, přičemž na českém trhu je skrz prostředníka k mání spalovací trio H5, HS5 a HS3, ale především pak plně elektrické prémiovky EH7 a EHS7 (esko vždy značí SUV). Není to žádná láce, sedmičky stojí 1,3 až 1,4 milionu. U elektromobilů je zjevná snaha konkurovat Tesle, navzdory o fous slabší akceleraci i dojezdu. Komu stačí být na stovce za 3,5 sekundy a nikoliv za 2,6 jako v Model X, ten jistě rád ušetří rovný milion korun.

Založeno: 1959

Mateřská společnost: FAW Group

Vlastník: státní společnost

Centrála: Changchun, Jilin, Čína Počet vyrobených vozů: 411 777 (2024) www.hongqi-cesko.cz

JAC Motors a další…

Existuje ještě celá řada značek, které jsme nezmínili. Buď se na český trh teprve chystají, nebo jde o méně známé sestry, které produkují doma perspektivní, ale mimo Čínu hůře prodejné vozy či segmenty. Pod DR Automobiles např. najdete přebrandované sedmimístné SUV od Chery, které k nám dováží dceřiná firma Agrofertu. JAC Motors u nás zase nabízí elektrický hatchback za lidovku, částečně vycházející z plodné spolupráce s Volkswagenem. JAC IEV7S však výbavou a výkonem patří spíš někam do devadesátek. Jinak má ale Čína většinou technologicky srovnatelný krok nebo i mírný náskok. S užitkáči Maxus jezdí např. Rohlík, podobně roztomile vypadající jsou i flexibilní užitkové platformy Nextem a moderně vypadá i pick-up Radar RD6, kde už si ale za ty designové kudrlinky připlatíte (začíná od půl druhého milionu). Odhaduje se, že do pěti let přestanou čtyři pětiny čínských automobilových brandů existovat. Do té doby však můžete využít jejich velkorysosti, s níž bojují o nerozhodnuté zákazníky. Jen berte na vědomí, že řada z nich to může na českém trhu vzdát mnohem dřív, než vám doběhne oficiální záruka.

Založeno: 1964

Mateřská společnost: Anhui Jianghuai Automobile Co. Ltd.

Vlastník: státem kontrolovaná akciová společnosti

Centrála: Hefei, Anhui, Čína Počet vyrobených vozů: 403 094 (2024) www.jacauto.cz

Xiaomi

Jak se jeden z předních výrobců mobilních telefonů dostal k autům? To bylo tak. Pan Lei Jun, zakladatel firmy „Šaomi“, jak to u nás hezky vyslovujeme, se už nemohl koukat na odliv mozků, kdy mu inženýři utíkali do předních světových automobilek, až se rozhodl utratit deset miliard dolarů za vývoj vlastního auta. A světe, div se, ono to vyšlo. SUV YU7 a YU9 slibují nadprůměrnou dynamiku a fantastické dojezdy (750 až 850 km v závislosti na zvolené baterii), sportovní SU7 pak třímotorový výkon 1 500 koní, akceleraci na stovku pod dvě sekundy a opojný pocit, že ujedete i Tesle v Plaidu. To platí o verzi Ultra, po vzoru telefonů máte ještě základ, Pro a Max, to, aby v tom byl pořádek. SU7 je limitka, ale i tu si budete moci koupit výhradně v buticích Xiaomi spolu s další elektronikou. Možná jednoho dne bude SU7 prodávat i Alza. Xiaomi SU7 Ultra s traťovým paketem na Nordschleife ujela kromě zmíněné Tesly i Porsche Taycan nebo Rimacu Nevera. Krásný důkaz toho, že čínská technologie už dávno není jen o opisování nebo sázce na jistotu. V roce 2026 nebo 2027 bude automobilní Xiaomi i v ČR.

Založeno: 2021 / Mateřská společnost: Xiaomi / Vlastník: soukromá společnost / Centrála: Peking, Čína Počet prodaných vozů: 135 000 (2024) / www.mi.com

Záběr z letošních závodů F1 na Grand Prix Miami, které se uskutečnilo

4. května a ve kterém zvítězil australan Oscar Piastri. Logo Louis Vuitton bylo všudypřítomné.

Zatímco jsi spal

Novým globálním partnerem formule 1 je od letošního roku Louis Vuitton. I když nejde o premiérové partnerství, nikdy dříve jsme nemohli vidět spojení světa rychlých aut a luxusní módy v takovém rozsahu. A není to jediná změna, kterou přinesla poslední dekáda sportu, jež letos slaví 75. výročí. Co by na to asi řekl Michael Schumacher?

TEXT Petr Jansa

Před pár dny obletělo svět instagramové video, které vzniklo před jednou z luxusních jachet v monackém přístavu. Někdo z davu fanoušků zachytil světovou čtyřku F1, sedmadvacetiletého Charlese Leclerca, jak se připravuje na cestu do města. V jednu chvíli, oblečený jen v plavkách, snáší z vrchní paluby roztomilého psíka. Položí ho na zem, když v tu chvíli mu jeden z členů personálu podá nažehlenou košili, kterou si Charles začne před zraky slintajících fanynek oblékat. Amatérské video by vlastně klidně mohlo být reklamou na nový parfém s vůní potu a mořské soli, kvůli kterému by lidé strhli platební terminály. A pak vyjde se psem i svou sexy přítelkyní ven, nasednou do ferrari, Charles ještě zamává vřeštícímu davu a pak zmizí neznámo kde.

Všechno je to kýč jako bič, podle kterého by se klidně mohla natočit nějaká hollywoodská slátanina, ale zároveň příběh, který se opravdu stal.

Najednou mi dochází, jak moc se svět F1 za poslední dekádu změnil. Jasně, profi jezdci byli vždycky hvězdy, ale kult, který se kolem nich vytváří v dnešní instantní době, je tomu tehdejšímu na hony vzdálený. Už tu nejde jen o sport s vůní benzínu, ve hře je mnohem víc. A teď si představte, jaké by to asi bylo pro Michaela Schumachera (o němž vlastně nikdo přesně neví, zda se úspěšně probral z kómatu a vnímá), kdyby se teď opět objevil na scéně.

Časy se mění

Možná si řeknete, že od roku 2013, kdy Schumacher zmizel z veřejného (a tak trochu i reálného) života, se toho zas tak moc nezměnilo. Ve skutečnosti však nezůstal kámen na kameni a ten chlapík by se dost divil, co všechno je dneska jinak.

Už v roce 2014 nahradily atmosférické motory V8 s objemem 2,4 litru a výkonem cca 800 koní nové hyb-

ridní přeplňované šestiválce s turbodmychadlem o objemu 1,6 litru, jejichž výkon atakoval 1 000 koní. A dnes?

Výkon se přehoupl přes 1 000 koní, a to s mnohem menší ekologickou stopou. Spotřeba jde ostatně dolů dlouhodobě. Zatímco Michaelovi do auta ještě tankovali 160 kg paliva, v příštím roce je v plánu limit 70–80 kg na monopost. Michael by byl nejspíš v šoku i z aktuálního vzhledu vozů, kterým přibyl titanový oblouk nad kokpitem.

Formule 1 už také není takové „leháro“, jakým byla kdysi. Schumacher jezdíval tréninky, kvalifikace a zhruba devatenáct závodů ročně, nová generace jezdců zvládá až 24 okruhů, a od roku 2021 navíc ještě zkrácené sobotní závody, které tvoří samostatně hodnocený formát.

Tým Mercedes, který Schumacher před nehodou pomáhal budovat, se postupně vypracoval v dominantní sílu hybridní éry, když pro něj Lewis

Hamilton vyhrál hned sedm šampionátů a vyrovnal tak Schumiho někdejší rekord. Ups. V roce 2022 však Hamiltona v pozici šampiona vystřídal Max Verstappen závodící za Red Bull. A to by nejspíš bylo velké překvápko, protože za Schumiho dob byl považován za jeden z těch „slabších týmů“.

Luxusnější a blyštivější

Krom toho, že je dnes díky snižování emisí formule 1 voňavější, v mnoha směrech je i blyštivější a luxusnější. Miliony nových fanoušků získala formule 1 díky seriálu F1: Touha po vítězství, který má na Netflixu už

sedm sezon, ale i filmovému trháku F1 s Bradem Pittem. Tyhle dva kousky ukázaly, že jako značka je formule 1 ve skvělé kondici a těší se obrovskému globálnímu zájmu. O tom ostatně svědčí i virální video z úvodu tohoto článku. A právě tady se zrodila jedinečná šance pro luxusní značky, které se spojením s formulí 1 mohou dostat k srdcím (a peněženkám) nových zákazníků.

A tak zatímco za Schumacherovy éry se podél okruhu a na kombinézách objevovala loga tabákových značek a partneři, kteří nebyli jen jménem na plakátu (DHL řešilo logistiku, Pirelli

pneumatiky, Emirates zase dopravu), dnes se systém sponzoringu rozrostl do nevídaných rozměrů a zahrnuje i jména, která by se ještě před lety s formulí 1 oficiálně nespojila. Apropos, nemáte chuť na KitKat? Ale zpátky k věci. Novým globálním partnerem (na 10 let) se stala společnost LVMH, což obnáší nejen návrat TAG Heuer jako oficiální časomíry (dříve Rolex), ale i celou řadu dalších aktivit, které stojí nad tradičním „funkčním“ partnerstvím. Louis Vuitton a Liberty Media, vlastník nejrychlejší motorsportové značky na světě, se propletli natolik, že slavný módní dům nejde

Speciální kufry, které jsou každé ceně ušiti přímo na míru, vznikají ručně v dílnách Louis Vuitton, které se nacházejí nedaleko Paříže v městečku Asnières. Právě tam vznikají i další zavazadla, která si klienti nechávají vyrábět na zakázku.

Logem LV na závodních okruzích nové globální partnerství s LVMH rozhodně nekončí. Tým francouzské značky navrhl design cílové rovinky, stupňů vítězů, podílel se na trofeji pro šampióny i jejím obalu, ale trademarky byly k vidění také na šachovnicovém praporku nebo na pneumatikách. Do budoucna se pak jistě můžeme těšit i na pěknou limitku doplňků s motivy formule 1.

přehlédnout. Názorně jsme to mohli vidět už během prvního závodu sezony, kde tým francouzské značky navrhl design cílové rovinky, stupňů vítězů, podílel se na trofeji pro šampiona i jejím obalu, ale jeho trademarky byly k vidění také na šachovnicovém praporku nebo na pneumatikách monopostů. Kromě toho budou i samotní mechanici týmů nosit rukavice s monogramem LV.

Probuzení do reality

A co by na to všechno asi řekl Michael Schumacher? Možná by ho překvapil zájem veřejnosti a samozřejmě i ztráta soukromí, kterou sebou přinesly sociální sítě. Ty strčí do kapsy i tým zkušených paparazzi z roku 2013. Proti prohloubení spolupráce se sponzory by však zřejmě neprotestoval. Ostatně, mnoho sezon byl ochoten odzávodit

v kombinéze poseté logy tabákového gigantu, aniž by jeho výrobky konzumoval.

Přesto si kladete otázku, zda by to všechno nešlo bez log a propagace na každém centimetru? Pojďme se nad tím zamyslet. Globální partneři sice tvoří významný zdroj příjmů Liberty Media (Ampere Analysis odhaduje 15–25 %), ale kdyby F1 zvýšila startovné od týmů, navýšila poplatky pořadatelů a dráž prodávala vysílací práva, asi by to nebyl problém mít tady formuli 1 bez rušivých elementů a reklamních spoluprací. Otázkou je, zda to vůbec někdo chce. Série by tím totiž přišla o miliony dolarů ročně, které se jen tak nabízejí na stříbrném podnose, a ztratila by luxusní pozlátko, které nenechává v klidu ani ty, kterým je svět rychlých aut úplně ukradený. Doba se mění a formule 1 s ní.

1956–1979:

Automobil

se stává součástí životního stylu

V předposledním díle našeho ohlížení do motoristické historie už musíme nutně jen vyzobávat ty největší trendy a milníky. Auta se stala motorem světových ekonomik a jejich vliv na společnost, kulturu a účetní závěrky se stal zcela klíčovým. Kolotoč technických inovací, designových výstřelků i nečekaných překážek se však na každém kontinentě rozjížděl jinou rychlostí.

TEXT Václav Rybář

Druhá půlka padesátých let až konec sedmdesátých. To je v automobilové historii téma nikoliv na knížku, ale na celou městskou knihovnu. Amerika nejdřív dobyla svět a své vlastní silnice, ale domácí silnice v Evropě si hlídaly tamní automobilky, které o dekádu později začaly prudce expandovat a staly se symbolem luxusu a pokroku, který naopak dříve progresivním Američanům začínal chybět, protože usnuli na vavřínech. Japonci byli zprvu světu pro smích, ale know-how, které získali tamní výrobci od Britů, a jejich pracovitost a pečlivost je předurčily k invazi do Ameriky. Tentokrát to nebyl žádný Pearl Harbor, zákazníci se dobrovolně vzdávali neohrabaných osmiválců a přesedali během ropné krize do menších a spolehlivějších sedanů právě ze země vycházejícího slunce. Šedesátky a sedmdesátky zkrátka byly v auto-moto jako na horské dráze. V USA, Asii, Evropě a koneckonců i v Československu.

Vzestup velké trojky

Minule jsme zmínili, že americký automobilový průmysl byl po druhé světové válce nedostižný. Končili jsme v roce 1955, kdy se prodal rekordní počet vozů, všeho byl dostatek, každé auto mělo obrovský motor a luxusní výbavu. Navíc rostl počet předměstí, kde jste se bez auta neobešli, takže Ford, General Motors a Chrysler měli vystaráno. Nebo si to alespoň mysleli. V druhé půlce dekády totiž prodeje klesly skoro o 50 %. Na vině byl nedostatek oceli i stávky mizerně placených dělníků. Naštěstí Dwight D. Eisenhower podepsal Federal-Aid Highway Act of 1956 a poslal tehdy neuvěřitelných 33 miliard na rozvoj amerických dálnic. Kolem těch vyrostla další města a předměstí, což definitivně zpečetilo nezbytnost auta jako dalšího člena rodiny. Tržní podíl velké trojky tak činil v 60. letech cca 90 % (dnes je to méně než polovina).

Němci dominují, Francouzi

překvapují, Britové „jsou“

Evropa rozhodně nezůstávala pozadu. V šedesátých letech už nebyl problémem nedostatek materiálu a zejména západní země se obrovským tempem motorizovaly. O Ferrari a zlatém věku závodění už jsme psali dřív, teď se ale do hry ve velkém vrátili i Němci. Nešlo jen o ikonické Porsche 911 (1963), o slovo se hlásily především luxusní sedany od BMW, Mercedesu a Audi. Evropská obdoba americké velké trojky se navzájem držela v šachu, snažila se trumfovat technickými udělátky, a především exportovat na všechny strany. Německá důkladnost, špičková výbava, která má několik let náskok před ostatními, a vlastně i onen tradičně usedlý design, se staly ideální kombinací pro zákazníky z celé Evropy. BMW přišlo v roce 1962 s tzv. neue classe, na kterou pak navázaly všechny další sedany a její vliv můžeme vidět v osobácích dodnes. Francouzi zas nabídli lidem cenově dostupné svezení v podobě lidové kachny od Citroenu, nesmrtelného Peugeotu 504, nebo celé řady „nafukovacích“ Renaultů. Řada z těchto vozů jezdí dodnes. A Britové? Když zrovna nestávkovali, dali světu Mini Cooper, Jaguar E-Type nebo bondovského Aston Martina DB5. Co na tom, že v sudé dny pracovního týdne většina těch aut nestartovala. Dalo se na ně krásně koukat i při čekání na odtahovku.

Svobodný jako Mustang: auto jako symbol

V 60. letech byly americké vozy sice luxusní, ale také obrovské, těžké a drahé. Projevilo se to na prodejích, ale zejména varující byl rostoucí podíl importů z Japonska a Německa. Lidé si oblíbili malého brouka, ale i laciné a spolehlivé vozy od Nissanu a Toyoty. Šlo o miniaturní tržní podíl, ale zároveň setrvalý trend. Ford naštěstí trefil zlatou žílu, i když to bylo vlastně omylem. Kompaktní a laciný Ford Mustang vznikal v utajení a automobilka ho propagovala jako auto pro sekretářky a manželky. Jenže si ho oblíbila mládež a díky nízké ceně se prodával jako housky na krámě. Navíc se stal hvězdou stříbrného plátna i amatérských závodů. Ostatní americké automobilky reagovaly vlastními verzemi (Chevrolet Camaro, Dodge Charger), ale Mustang byl první a stal se jedním z nejslavnějších a nejúspěšnějších aut vůbec.

Ford Mustang Convertible 289 V8 (1965)

BMW 1500 Neue Klasse (1961)

Nebezpečné v jakékoliv rychlosti

Kniha Unsafe at Any Speed se stala v roce 1965 velkým politickým tématem. Zatímco Evropa frčela na nezávislém zavěšení a švédské automobilky Saab a Volvo se předháněly v inovacích pasivní i aktivní bezpečnosti, v USA se primárně utrácelo za chromované interiéry, designové kudrlinky a další nesmysly. Autor knihy Ralph Nader upozorňuje na mizerné podvozky amerických aut, kvůli nimž řada z nich končí na střeše. Podhuštěné pneumatiky, které sice přispívají komfortu, ale v zatáčkách vás pošlou po přímce do škarpy. Také na zdobné špičaté nárazníky, které projdou chodcem jako nůž máslem. A nesmyslné schéma automatických převodovek, kdy místo zpátečky zařadíte nízký převod a projedete nejbližším domem. Pro americké automobilky, ale zejména pro jejich zákazníky, to byla studená sprcha, která vedla k mnoha změnám. Tehdy si americký automobilový průmysl poprvé uvědomil, že možná usnul na vavřínech.

Japonská pokora, která se jednou vyplatí

Slavná historka z poválečného období v Japonsku vypráví o britském generálovi, který japonským dělníkům řekl: „Teď budete pár dekád tvrdě pracovat, budete extrémně skromní, ale pak se budete mít dobře.“ Kdo mohl tušit, že poslechnou na slovo? Japonské automobilky nasály britské know-how beze zbytku, ale doplnily ho přirozenou pečlivostí a tendencí věci zlepšovat. Proto v šedesátých letech vyjely z jejich továren první Hondy, Toyoty a Nissany, které měly zjevný předobraz v některých evropských autech, ale byly po všech stránkách lepší. Doma v Japonsku měly úspěch hlavně motorky a malá kei autíčka, větší vozy šly na export a dařilo se jim tak náramně, že Velká Británie nebo Itálie musely zavést kvóty na dovoz, aby Japonci zcela neovládli jejich trhy (což se později stejně stalo, ale o tom až příště). Japonci byli průkopníci v používání integrovaných obvodů a elektronizace aut, v čemž je mnozí následovali (nebo od nich začali odebírat součástky).

Chevrolet Corvair Corsa Convertible 164 (1965)

Toyota Corolla coupé (1970)

Evropský náskok

díky technice

Německo se stalo technologickým lídrem ve vývoji motorů, převodovek a luxusních interiérů, když v 60. letech Volkswagen odkoupil od Mercedesu Auto Union a znovu rozjel Audi. Na závodních tratích i běžných silnicích tak začal boj o zákazníka, který sváděly BMW, Mercedes-Benz a Audi. Volkswagen si z vozů Audi půjčoval techniku pro svůj lidový Passat, a především přišel s nástupcem brouka, slavným VW Golf. Sedanová bitva byla ale vyhrazena výše zmíněným vozům, které se později výrazněji profilovaly – Audi s pohonem všech čtyř kol quattro sázelo na techniku (jeho první modely měly tehdy ještě novátorský přední pohon), Mercedes-Benz s nástupem S-Klasse posouval hranice myslitelného, co do výbavy i cenovek. A BMW? To opanovalo závodní okruhy a stalo se volbou těch, kdo se za volantem zadokolky chtějí i trochu pobavit. Zdravá konkurence ve vyšší třídě zajistila technický progres, který se pak projevil v nižších segmentech, kde začaly dominovat jednodušší vozy s pohonem předních kol.

Škoda 200 RS (1974)

Erka a eresa

A jak to bylo u nás? Znárodněná škodovka v osidlech nejvyššího Sovětu zůstávala za zbytkem světa pozadu. Vždyť pohon zadních kol a motor vzadu jsme měli až hluboko do osmdesátých let. Ti šťastnější mohli na silnici ještě zahlédnout vládní šestsettrojky či třináctky od Tatry, tu a tam skrz Tuzex prošla nějaká západní leštěnka, ale jinak jsme všichni přešli z elegantních Felicií a Octavií na embéčka (krásná tisícovka v kupé byla jednorožcem z výlohy) a později i na stopětky a stodvácy. Jediným záchvěvem naděje byly rallyové speciály 130RS nebo 200RS, které v soutěžích nakládaly i západní elitě. A také experimentální závoďáky Škoda 1100 OHC nebo Škoda 110 SuperSport (filmový upír z Feratu).

Ropný šok

Během ropné krize z podzimu 1973 skončil automobilový svět, jak ho známe. Sdružení arabských států se rozhodlo, že ropy není nekonečně mnoho, zavedlo přísná embarga a cena černého zlata přes noc vyskočila na trojnásobek. Na ceně amerického benzínu se to projevilo skoro padesátiprocentním zdražením, což otřáslo jejich ekonomikou a změnilo to spotřebitelské chování nejen co se týká nákupu aut. Americké automobilky nebyly na tak prudkou změnu připraveny. Nebyly schopné postavit konkurenceschopná úspornější auta, takže mnohonásobně vzrostly prodeje evropských a asijských importů. To pak vedlo k mnoha embargům a Amerika definitivně ztratila pozici lídra automobilového pokroku. Co víc, zavládla tam tzv. malaise era, období mizerné nálady a mizerných produktů, trvající až do půlky osmdesátých let. Kombinace přísných emisních a bezpečnostních standardů, na které automobilky neměly odpověď, vyústila v odfláknuté, mizerně fungující a nekonkurenceschopné vozy napříč všemi segmenty.

Ford Thunderbird Town Landau (1981)

Kosmetika zleva: Pěnivý gel na obličej pro hloubkové čištění, 2 355 Kč / 125 ml, vyživující a zklidňující krém proti stárnutí pro normální až suchou mužskou pleť, 6 925 Kč / 50 ml, a tonizační voda pro obnovu rovnováhy pleti oslabené holením, 3 740 Kč / 150 ml, vše Sisleÿum for Men, prodává www.sisley-paris.com; kožený parfémový extrakt s ovocným podtónem Cuir Infrarouge, Maison Crivelli, 5 100 Kč / 50 ml, prodává www.ingredients-store.com; parfémová voda Le Sel D’Issey navozující pocit nárazu mořské vlny na útesy porostlé mechem, Issey Miyake, 2 600 Kč / 50 ml, prodávají vybrané parfumerie. Doplňky: Stolek Slit Table Wood Walnut, Hay, 9 370 Kč; přenosná lampa Kizu s mramorovým podstavcem, New Works, 5 590 Kč; přenosná lampa Panthella 160, Louis Poulsen, 6 880 Kč, vše prodává www.designspot.cz.

Foto: Michael Jan Dvořák Text a styling: Petr Jansa

Posviťte si na ně!

Na koho? No přece na kosmetické novinky, které s příchodem podzimu opět zaplavují trh. A rozhodně jich není málo. Už tradiční je pestrá paleta nových vůní, které i v této sezoně pokračují ve své pouti za vyšší intenzitou a výdrží. Krom niche značek začínají parfémovým extraktům čím dál více přicházet na chuť i tradiční parfémové domy, které svým věrným zákazníkům nabízejí mnohem výživnější alternativy. Příkladem může být Chanel, jehož parfémář Olivier Polge představil zatím nejintenzivnější variaci opusu Bleu de Chanel. Ten měl premiéru už v roce 2010 a postaral se o něj jeho otec Jacques. Olivierův Bleu de Chanel L’Exclusif je zatím nejsilnější a nejkomplexnější vůní z řady, která na kůži zanechává pozoruhodně hlubokou ambrovo-dřevitou stopu. Může za to především vzácný extrakt z jádrového santalového dřeva pocházejícího z ostrova Maré v Nové Kaledonii. Oproti tomu některé jiné vůně, které byly doposud k dispozici pouze v intenzitě parfému, nově přicházejí na trh jako toaletní voda –jemnější a levnější. Třeba ikonická Fleur de Peau od Diptyque, o které se říká, že voní jako orgasmus.

Těšit nás může i fakt, že v moři unisexových novinek se někdo soustředil i na ryze pánskou kosmetiku. Ostatně, i když se nám mnohé značky snaží tvrdit opak, mužská pleť je jiná než ta ženská – silnější, produkuje více mazu, má kyselejší pH a kvůli holení je více náchylná k podráždění. Zajímá vás, kdo je ten spasitel naší pokožky? Francouzská značka Sisley, která představuje luxusní řadu Sisleÿum for Men speciálně vyvinutou pro mužskou pleť. Odborníci ze Sisley na ní pracovali od roku 2011 a teď nám předkládají výsledek – trojfázovou péči, která je zaměřena nejen proti stárnutí, ale také na boj s hlubšími epigenetickými a hormonálními vlivy. Pomáhá s tím zklidňující antioxidant Phyt’active Kinkeliba, který je obsažen ve všech třech produktech – čisticím gelu, revitalizačním tonizačním mléku a ochranném krému či matujícím gel-krému. Vše je rychlé, pohodlné a maximálně účinné – tak, jak to máme rádi.

Mimochodem, na to všechno jsme si posvítili přenosnými designovými lampičkami, které nepotřebují být připojené do zásuvky a které se dobíjejí prostřednictvím USB. Pak s nimi můžete svítit, kde je třeba, většinou hned ve třech možných intenzitách.

Podzimní radosti

I když nám to často tak nepřipadá a neustále si na něco stěžujeme, většina z nás žije hezký život plný blahobytu, o kterém se lidem z jiných koutů naší planety může leda tak zdát. A jelikož by byl hřích si ten blahobyt neužít a nevyužít přitom vše, co nabízí, připravili jsme si pro vás tipy na pár zbytečností, které k životu rozhodně nepotřebujete, ale kterými se můžete nechat příjemně rozmazlit.

TEXT Petr Jansa

Vůně postavená na hlavu

Většina parfémů stojí na pevném pyramidovém principu. Nejprve ucítíte vrchní tóny, pak srdce vůně, a nakonec zůstanou na kůži jen základní nóty. Nová pánská vůně Prada Paradigme (cena: 4 300 Kč / 100 ml) to má přesně opačně a získává díky tomu velmi zajímavou dynamiku. Je výsledkem spolupráce tří parfumérů – Marie Salamagne (YSL Black Opium), Bruna Jovanovice (Frederic Malle Monsieur) a Nicolase Bonnevilleho (Anomalia Paris Cérémonie) z Firmenich. Vše začíná hřejivou ambrovo-dřevitou strukturou, která kontrastuje s pelargonií a zelenými nótami v srdci. Všemu pak nasazuje korunu bergamot a vzdušné pižmo. Blbost, ale až tenhle příběh budete někomu zasvěceně vyprávět, určitě potěší.

→ Více na www.fann.cz

Už ani vlas nazmar

Neslibujeme vám, že pokud máte hlavu jak koleno, vykouzlí vám tenhle preparát od značky Shu Uemura na hlavě bujnou kštici. Pro tu si zajeďte do Turecka nebo do Nižboru k Osmanymu Laffitovi. Pokud vám ale na hlavě ještě nějaké ty vlasy zůstaly, jen s věkem začínají řídnout, je pro vás nové sérum Ashita Supreme vcelku užitečnou záležitostí. Slibuje totiž, že vlasy vrátí do jejich nejlepších let a dodá jim maximální lesk, pružnost a objem. Stačit by k tomu mělo šest týdnů, během kterých si budete každý den 2–4 dávky séra vmasírovávat do pokožky hlavy. A neoplachovat!. Že je to velká oběť? Možná, ale zeptejte se 102 dobrovolníků, kteří tuhle záležitost testovali a kteří dají ruku do ohně za to, že vypadávání vlasů se vážně zpomalilo a že úplně zapomněli, jaké to je, když je vlasová pokožka svědí. Co za tím stojí? Prý hlavně přírodní extrakt ashitaba z japonského vulkanického ostrova Hachijo-jima. Ale ono je to vlastně jedno, hlavně že to funguje… → Prodává www.douglas.cz

Tahle sranda vás bude bavit. Sprcháč v masivním skle od značky Mircea (cena: 1 050 Kč / 400 ml, prodává Byssine) je z 99 % přírodní, a navíc maximálně ekologický. Až ho totiž po 4 měsících každodenního používání vypotřebujete, stačí za zlomek ceny koupit re-fill (cena: 630 Kč) a znovu ho naplnit. Že to není nic nového? Není. Ale zaručujeme vám, že takový re-fill jste ještě neviděli. Kupujete totiž jen krystalické granule, které následně rozpustíte ve vodě. Díky tomu se ušetří jednorázové plasty i náklady na přepravu. Na výběr jsou tři vůně inspirované bádáním filozofa Mircea Eliadeho.

Foto: Michael Jan Dvořák a archiv kosmetických značek

Styling: Petr Jansa

Kosmetika zleva: Hřejivý orientální parfém Eros Najim vonící po karamelu a mandarince, se srdcem z oudu a kardamomu a se základem z kadidla, pačuli a vetiveru, Versace, 3 890 Kč / 100 ml, prodávají vybrané parfumerie; parfémový extrakt Bleu de Chanel L’Exclusive s ambrovo-dřevitou vůní, Chanel, 4 720 Kč / 60 ml, www.chanel.com; pudrovo-dřevitá parfémová voda Velvet Iris s vůní kosatce, Essential Parfums, 2 200 Kč / 100 ml, prodává Myskino; sprchový gel s vůní růžového pepře, skořice a kůže, Zielinski & Rozen, 678 Kč / 300 ml, prodává Symbols. Doplňky: Stolek Slit Table Wood Walnut, Hay, 9 370 Kč; přenosná lampa Column Portable Bronze, Audo Copenhagen, 5 150 Kč; přenosná lampa Hashira Portable, Audo Copenhagen, 4 890 Kč, a přenosná lampa Luver Natural, Ferm Living, 6 080 Kč, vše prodává www.designspot.cz.

Kosmetika zleva: Zklidňující gelový krém Réponse Délicate k péči o citlivou pleť se sklony k podráždění a zarudnutí, Matis, 1 750 Kč / 50 ml, exkluzivně prodává Fann; květinovo-ambrový parfémový extrakt Blue Talisman s vůní hrušky, jasmínu a santalového dřeva s vanilkou, pižmem a ambrofixem, Ex Nihilo, 9 950 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com; toaletní voda Fléur de Peau s vůní bílého pižma, růžového pepře a aroma kosatce, Diptyque, 3 700 Kč / 100 ml. Doplňky: Stolek Slit Table Wood Walnut, Hay, 9 370 Kč; přenosné lampy Arum Black a Arum Grass Green, Ferm Living, 4 620 Kč / kus, vše prodává www.designspot.cz.

Svatá trojice pro voňavé podpaží

Tajemství časoprostoru

Pokud jste si kdysi u třídílné televizní série Ztracená brána okusovali nervozitou nehty, určitě víte, že v centru Prahy se ukrývá brána umožňující cestování časem i prostorem. Ano, má co dočinění se zednáři a podobnými věcmi, ale o tom tu mluvit nebudeme. My vám prostě a jednoduše prozradíme, kde v Praze vás během mrknutí oka přesunou do Paříže a kde vás zázračně omladí. Nečekejte žádné tajemné sklepení, naopak! Tím místem je totiž spa hotelu The Emblem Prague, které se nachází vysoko nad městem, čemuž odpovídá i jeho výhled. O ten ale tak úplně nejde, i když je příjemným zpestřením. Tady jde o 90 minut intenzivní omlazující péče (cena: 5 760 Kč) s pomocí francouzské kosmetiky Codage Paris, která našla inspiraci v tradičních lékárenských metodách. Ošetření vám přizpůsobí na míru a krom obličeje se budou věnovat i vašim rukám a ztuhlé šíji. → Více na www.emblemprague.com/cs/m-spa

Léto je pomalu ale jistě za námi. To však rozhodně neznamená, že se teď obejdete bez kvalitního tuhého deodorantu. Naopak! Jak ranní chlad střídá odpolední hic, hrozba nepříjemného zápachu je stále aktuální. O to víc, že se teď krom bavlněných triček může vsáknout i do ušlechtilejších kousků vašeho šatníku.

Saffron &

Cedar Salt & Stone

Kdo tyhle deodoranty zná, ten ví, že vydrží vonět minimálně 12 hodin i při intenzivní zátěži. Jsou napěchované kyselinou hyaluronovou, která pokožku zvláčňuje, i probiotiky, která pomáhají eliminovat zápach. Teď nově s vůní šafránu a cedru.

Cena: 599 Kč / 75 g, www.fann.cz

Kultovní deodoranty Respire jsou pořádní držáci. Slibují až 48 hodin bez zápachu a mnoho hodin bez vlhkého podpaží. Nebojte, žádné ucpávací taktiky laciných antiperspirantů s hliníkem. Tady práci odvádí celulózový prášek. A zápach? Bazalka ho nepustí ke slovu.

Cena: 370 Kč / 50 g, www.sephora.cz

Cedarwood and Oakmoss

Baxter

Bez hliníku, parabenů a alkoholu se obejde i tenhle tuháč vyrobený v Kalifornii, kde kvůli teplému klimatu vědí o pocení své. Jako účinné složky tu fungují čajovníkový olej a vilín virginský. Pokožku tonizují a zbavují ji bakterií. Dřevitá vůně je na podzim jako dělaná.

Cena: 579 Kč / 75 g, www.gentlemanstore.cz

Yuzu Basilic Respire

Parfémová voda Semence Douce ztělesňuje věčný cyklus, který parfumér Bertrand Duchaufour zahalil do hluboce sexuálního tónu - vůně semene. To sice symbolizuje počátek života, ale díky některým identickým molekulám, jež jsou vlastní také vůni rozkladu, nám zároveň připomíná i jeho konec. Stopa plná kontrastů za sebou zanechává vůni mandlového a rýžového mléka, lepkavé mízy tulipánu a vzácného šafránu. Cena: 7 500 Kč / 100 ml, exkluzivně prodává Ingredients, www.ingredients-store.com

Mistr chaosu

Francouzský parfumér Bertrand Duchaufour patří mezi světovou špičku. Za svou čtyřicetiletou kariéru stvořil mnoho parfémů, ze kterých se staly legendy. Letos založil svou vlastní značku parfémů L’Entropiste, která nabízí emoce ve flakonech.

TEXT Petr Jezevec

Schválně, kdy naposledy jste zažili déjà vu? Takový ten pocit, že tohle přesně jste už někdy viděli, prožili, cítili... Něco jako šepot z jiného světa nebo možná z minulosti. Napadlo vás někdy, jak déjà vu asi voní? Podle Bertranda Duchaufoura, který déjà vu ukryl do parfému Dawn Whispers, jemně, ale nezapomenutelně. Je to vůně kadidla bez kadidla, ozonická, studeně čistá, mléčná a intimní, s minerální hloubkou. „Je jako odraz světla na povrchu času. Nebo – pokud chcete pocit navodit skrz smysly – jako když sklenici horkého mléka nalijete do karafy se studenou vodou,“ říká o parfému, ve kterém je chladivost aldehydů následovaná hřejivostí ambry a dřeva, jeho autor a uvádí tak atmosférickou a zážitkovou značku vůní s konceptuální hloubkou L’Entropiste.

Kadidlový mág

Svůj první parfém namíchal Duchaufour v roce 1985, od té doby spolupracoval s významnými niche parfémovými značkami, jako jsou L’Artisan Parfumeur, Amouage nebo Anomalia. Skladby jeho vůní byly vždy neotřelé, nezvyklé a ve své nezvyklosti uhrančivé. A taky pouze pro odvážné. Pozdvižení vyvolal třeba parfémem Avignon, který vytvořil pro značku

Comme des Garçons jako první z pětice vůní oslavujících duchovní místa. Psal se rok 2002 a kadidlo se ve světě parfémů moc nenosilo. Vlastně skoro vůbec – šlo o ingredienci, která patřila do kostela. Duchaufour se ale rozhodl, že Avignon na kadidlu postaví. Podobně jako Kjótó, svůj další parfém z řady Insense Series 3, který se stejně

jako Avignon stal bestsellerem značky a který mnohé zákazníky baví i dnes, více než dvacet let po uvedení. Od té doby se o Duchaufourovi mluví jako o specialistovi na kadidlové vůně. To by však bylo příliš jednoduché. Nálepka „kadidlového mága“ totiž neříká nic o jeho komplexním přístupu k vonným esencím ani o tom, že s nimi dokáže pracovat jako režisér natáčející filmové drama. I v parfému se totiž mísí napětí s nečekanými setkáními, jež mohou vést ke katarzi.

Značkou L’Entropiste se rozhodl oslavit čtyřicáté výročí své kariéry. Představuje v ní parfémy výrazné jak konceptem, tak vůní, v duchu svého osobního manifestu entropie, tedy přirozené cesty nerovnováhy k novému uspořádání. Duchaufour do svých vůní záměrně vnáší nerovnováhu, konflikt a rozechvění, aby se následně ustálily v nové podobě s dynamickou harmonií. Parfémy L’Entropiste nejsou o složení hlavy, srdce a základu, ale o metaforách a pocitech.

Nejen ve vzpomínkách

A stejně tak, jako se inspirací pro parfém může stát déjà vu, může to být i jeden jediný moment v životě parfuméra. Třeba ten, kdy Bertrand poprvé přijel do indického města Džódhpur. Bylo zrovna šest ráno, když znavený po celonoční cestě vystoupil z autobusu a zadíval se na tamní fasády domů vyvedených v šedých a modrých odstínech. Měl ještě ospalé oči, když mu z ničeho nic někdo nabídl šálek masala čaje. Najednou mu došlo, že všude kolem něj se právě začíná probouzet trh. Chvíle, která zůstala v jeho

vzpomínkách a taky ve flakónu parfému Jodhpur 6 AM. Voní po jemném pižmu, indickém koření, černém čaji, po krémové tuberóze s teplým mlékem a nese v sobě jasné poselství – že jeden jediný okamžik může strhnout lavinu emocí a stát na počátku velkého dobrodružství.

Duchaufour se při práci na kolekci nechal inspirovat reálnými cestami a místy. V případě dalšího parfému, Altamura, ho vedle stejnojmenného města v italské Apulii zaujal i slavný objev. V nedaleké vápencové jeskyni byla totiž v roce 1993 objevena fosilie Altamurského muže. Je starý zhruba 150 000 let, a přesto téměř kompletně zachovaný, přirostlý ke skalní stěně. Parfém Altamura díky tomu není jen turistickou pohlednicí, ale symbolem existence zakonzervované v čase. Parfém tak vyvolává pocit fosilního ticha, posvátnosti a doteku věčnosti.

Nepořádek jako počátek stvoření Značka L'Entropiste je poctou nádhernému chaosu života: „Tomu, jak oheň rodí lesy, jak rozbité atomy rodí hvězdy, proč láska chutná sladčeji po zlomeném srdci,“ míní parfumér. Nepořádek podle něj není náhoda, ale počátek stvoření. A jeho vůně jsou důkazem, že krása nespočívá v dokonalosti. V portfoliu značky najdete zatím šest parfémů, další přibude už na podzim. Sedmým v řadě bude Ensang Noir, jehož název jasně naznačuje, že bude mít co do činění s krví. Ostatně i parfém sám má krvavě rudou barvu. Stejně jako další vůně značky bude k dostání v pražském Ingredients.

Konečně si plním sny, které jsem si měl plnit ve třiceti

Herec Jiří Langmajer (59) se stal tváří kliniky ALPHALABS a otevřeně přiznává, že podstupuje testosteronovou terapii. Léčba mu dala nejen novou chuť do života, ale také ho připravila na expedici do Himalájí. Proč se při pohledu na horu Ama Dablam rozbrečel? A je testosteronová terapie jen o lepším sexu?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Pozoroval jste na sobě před terapií nějaké příznaky nízké hladiny testosteronu?

Když o tom nevíte, tak je to stejné jako s vysokým tlakem nebo s cholesterolem – spoustu věcí vám nedochází. Když ale děláte takové vylomeniny jako já s lidmi o polovinu mladšími, tak vám brzy dojde, že vám dochází síly. Už několik let se intenzivně přátelím a parťačím s Jirkou Votavou, což je majitel obchodu BrainMarket a dneska je na Mont Blancu s naším kámošem, který v podstatě nedělá nic jiného, než jen vybíhá čtyřtisícové hory. A s těmahle dvěma já kamarádím. To znamená, že mi nic jiného nezbylo, než buď začít brát nějaké drogy, nebo si nechat pomoct – jak bych tak řekl – kultivovaně.

Jak jste se dozvěděl, že je testosteronová terapie vůbec možná?

První informaci o tom, že by v mém věku byla testosteronová terapie dobrá,

jsem dostal právě od Jirky Votavy. Radil mi, abych ji dostal odborně, ne abych si testosteron sám píchal jako ti blázni v posilovnách. Důvody podle něj byly jasné – za prvé, že bych více vydržel, a za druhé, že bych byl možná celkově spokojenější. A za půl roku od téhle informace mi zavolali z kliniky ALPHALABS. To jsem ještě netušil, že budu mít dalšího kamaráda – Daniela Mastracciho – jednoho z majitelů této kliniky, že si strašně sedneme a že se budeme vzájemně ctít. Okamžitě mě přijal s ohromnou italskou velkorysostí do týmu. Řekl mi, že si mě jako herce i jako člověka moc váží a že by mi rád poskytl jejich testosteronovou terapii. Samozřejmě jsem to konzultoval se svým kamarádem Jirkou. A on říkal: „Fantazie! Jestli je to všechno pod lékařským dohledem, tak do toho jdi.” První terapii jsem podstoupil loni na podzim a po třech měsících jsem cítil, jako by se do mě vlila nová šťáva, nová chuť do života.

Vstává se vám líp?

Já nenávidím vstávat, takže to by asi musel přijít ještě někdo jinej s nějakou jinou chemií. (směje se) Ale když mi Daniele testosteronovou terapii nabídl, tak už jsem věděl, že rok na to pojedu poprvé do Nepálu a že se na to musím nějakým způsobem připravit. Byl jsem totiž zanedbanej sportovec. Moje příprava spočívala v tom, že jsem dvanáct i šestnáct hodin denně pracoval a zároveň jsem musel běhat po schodech, cvičit s trenérem. Na to jsem už po celodenním natáčení neměl chuť.

Takže jste po terapii neprokrastinoval?

Já se dokonce těšil na to, že až tu práci dodělám, tak si budu moct jít hodinu zacvičit. Prostě se mi díky testosteronu stalo to, co je pro chlápky v mém věku strašně důležitý – že neleniví, že mají šanci a chuť něco pro sebe udělat. Nemá smysl o tesťáku blábolit, jak je po něm všechno výborný, jak to

všechno šlape, jak je sex fantastický… Mně bude brzy šedesát a mám za sebou život, který by porazil i slona, co se týče životního stylu sex, drogy, rock'n'roll. Takže podle mě je ta největší přidaná hodnota testosteronové terapie v tom, že si teď plním sny, které jsem si měl plnit ve třiceti, když jsem na to měl nejvíc síly. Tehdy jsem ale měl úplně jiný starosti. Po padesátce jsem najednou zjistil, že bych ještě chtěl něco zažít a že mám kamarády, kteří jsou ochotni se mnou chodit po vysokých horách. Myslím, že spousta chlápků, které na klinice ALPHALABS potkávám, tam chodí hlavně proto, aby si dobře zasouložili. Ale to je jenom jedna z mnoha věcí toho velkého koláče. Za chvíli zjistí, že když přijdou z práce, tak si nepůjdou dřepnout k televizi a čumět na seriál, ale vyrazí třeba na kolo. To je pro mě to nejvíc, co jsem mohl získat.

Jak probíhá vstupní vyšetření před zahájením terapie?

Nejdřív vám vezmou krev a zjistí, jak jste na tom zdravotně – co vám chybí, nechybí, jestli nemáte nějaké nemoci, vysoký cholesterol, cukrovku, problémy se štítnou žlázou, vysoký tlak. V mém věku už má každý něco. Pak jdete znovu na krev, a to už lékaři zjišťují, kolik by vám toho mohli dát, kolik toho vlastního testosteronu máte a nastaví vám rozvrh – zda budete chodit na terapii jednou týdně, jednou za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc. Buď chodíte na injekce – v jedné je dávka testosteronu a ve druhé látka podporující tvorbu vašeho vlastního testosteronu – nebo v ALPHALABS mají fantastickej gel, kterým se mažete každý den. Takže když jedete na půl roku do zahraničí, neztratíte šanci v terapii pokračovat.

Od kolika let je podle vás vhodné testosteron doplňovat?

To má každý jinak. Já jen vím, že kdybych na testosteronovou terapii šel o deset let dřív, tak bych na ten Mont Blanc dneska vylezl.

Proč jste nakonec s vaším kamarádem na Mont Blanc nejel?

Stalo se to, že můj parťák Jiří Votava byl na Mont Blancu už loni. Tehdy jsem se ho zeptal, jestli by mě nevzal s sebou. Souhlasil. Jenže já jsem si nezjistil žádné informace o tom, jaká je to dálka, kolik je to převýšení, jaké problémy by mě tam čekaly. Jsou jen dvě možnosti, jak jít na Mont Blanc. Buď tam jdete z chaty, která je nízko, nebo z chaty, která je vysoko. Ta, která je položená vysoko, je na dva roky vyprodaná, takže se dá jít jenom z té níže položené. To znamená vylézt několik tisíc výškových metrů na chatu, ještě ten den v jednu v noci vylézt na Mont Blanc, slézt zpátky na horní chatu a zdolat ke spodní chatě nějakých osm set výškových metrů šílené kamenité cesty. Pak bychom se museli vydat na lanovku, kterou bychom ale z devadesáti devíti procent nestihli, takže bychom museli pokračovat ještě dál do Chamonix. A to by mě odvezli! Já bych to možná zvládl fyzicky, už dvakrát jsem byl na Brandenburger Haus, což je druhá nejvyšší položená chata v Rakousku, a museli jsme si nést všechny své věci, mačky a horolezecké vybavení. Zjistil jsem, že po dvou operacích páteře jsem jako dva lidi – když jdu s batohem, tak se ze mě stává úplnej loser. Strašně mě to limituje, strašně mě to bolí, a zvláště z kopce mám velké problémy. Takže na Mont Blanc bych se možná kous, ale musel by mi někdo nést batoh. Tak jsem se musel Jirkovi omluvit a ještě teď z toho mám újmu.

Vy jste ale loni byl na expedici v Himalájích. Proč jste se tam vydal? Nabídl mi to Honza Trávníček asi dva roky předtím, než jsme se tam skutečně dostali. Já totiž bydlím i v Peci pod Sněžkou, kde pořádáme akci Na skialpy s Langošem. Přijdou lidi z celé republiky, dokonce ze Slovenska. Ti, co nemají lyže, si je půjčí u mýho kámoše, a jdeme spolu všichni na výšlap – po třech hodinách zařídíme oběd na nějaké chatě, kdo chce, ten se

vyfotí, rozdám podpisy a všichni jsou spokojení. Jednou za námi přijel právě Honzík Tráva Trávníček a říkal mi: „Tak s náma někdy pojeď do Himalájí!“ Utekly dva roky a já jsem najednou stál v Káthmándú na letišti.

Vy jste tam ale nejel jen s Honzou Trávníčkem, že?

Dali jsme dohromady partu lidí a nazvali jsme se „Ještě jsme neskončili“.

Jel s námi i Petr Horký, vzali jsme sebou kameramana a zvukaře. Máme tak z naší cesty dokument, který se v tuhle chvíli stříhá.

Honza Trávníček se po smrti Kláry Kolouchové snažil vysvětlit, proč vlastně horolezci vysoké hory pokoušejí. Ve svém facebookovém příspěvku doslova řekl, že to je něco „co člověka formuje a dobíjí”. Cítíte to stejně?

Když člověk leze jenom po Krkonoších nebo po Nízkých Tatrách, tak na to není připravený. Hory v Himalájích jsou páni. Když si v určité výšce řeknou – tak chlapče, ty ne, tak jste v háji. I kdybyste dělal tisíc kliků denně a chodil do barokomory, tak se dál nedostanete. Jakmile má hora od pěti tisíc výš, je to neuvěřitelný obr.

A vy musíte minimálně čtyři dny jít, než vůbec uvidíte její vrcholky. Když se takhle přede mnou poprvé objevila

Ama Dablam, což není ani osmitisícovka, tak jsem se normálně rozbrečel, jakou to má ohromnou sílu, jakou to má emoci. To je neskutečný. Po návratu jsem si teda čtrnáct dní myslel, že umřu a že už se tam v životě nevrátím.

A jenom se mi udělalo dobře, začal jsem přemýšlet kdy tam jet znovu. V listopadu tam letíme zas.

V Himalájích jste potkal i místní obyvatele. Jak se tam lidem žije?

Jednou kolem nás šla babička s roštím na zádech, které mělo asi šedesát kilo. Kluci mě upozornili, že to není babička, že té ženě je tak dvacet osm. Poprosili jsme ji, jestli si můžeme její náklad potěžkat a dát si ho na záda

„Myslím, že spousta chlápků, které na klinice ALPHALABS potkávám, tam chodí hlavně proto, aby si dobře zasouložili. Ale to je jenom jedna z mnoha věcí toho velkého koláče. Za chvíli zjistí, že když přijdou z práce, tak si nepůjdou dřepnout k televizi, ale vyrazí třeba na kolo.“

Jiří Langmajer je nejen tváří kliniky ALPHALABS, ale také propagátorem testosteronové terapie, kterou sám podstupuje. I díky ní si plní sny, na které dříve neměl čas. Více o terapii se dozvíte na www.alphalabs.cz

– ani prd! Všichni jsme se pod tou tíhou kymáceli. Ženská si tu hromadu pak vzala, hodila si ji na záda a odešla. V Himalájích potkáte lidi, které ani nenapadne, že by měli mít vyhlazený obličej. Jsou to nádherní lidé, jen bohužel vypadají o dvacet let starší. Ale v obličeji jim vidíte to, jak žijou, jak jsou spokojení s tím, co mají. Na ten výstup z komfortní zóny, myslím, není člověk připravený – je to jako rána hlavou do zdi. Co my jsme šli jako jednodenní túru, chodí místní děti jako cestu do školy. Oni neznají chůzi po rovině. Naši nosiči chodili denně se sto kily na zádech a my jsme jim nebyli bez zátěže schopni stačit. Na nohách mají pantofle. Dojdou do cíle, shodí náklad, udělají si čaj a všichni jsou veselí, šťastní, že žijou. Takže jedna věc jsou hory a jak na vás působí, ale další věc je, že si uvědomíte, v jakém přepychu žijeme. Všude kolem vás je něco, co nemůžete ani penězi, ani silou změnit. A ono to pak začne měnit vás, když to teda na sebe necháte působit. A právě to vás formuje.

Je pravda, že jste kvůli nemoci na vrchol hory Lobuche nedošel?

Zvládl jsem úplně všechno, jenom jsem nevylezl těch šest set výškových metrů na vrchol. Zůstal jsem viset v 5 400 metrech v base campu. Nebylo mi dobře a věděl jsem, že se musí nejen vylézt nahoru a dolů, ale pak taky jít osmnáct kilometrů do vesnice Dingboche, kde jsme si konečně mohli odpočinout. A já jsem věděl, že bych se třeba možná nějak kousnul, že by mě nahoru dostrkali, že bych možná i slezl, ale pak už bych těch patnáct kiláků nedal. Nechtěl jsem celou naši partu zpomalovat, taky jsem tam kvůli vrcholům skutečně nejel, a navíc jsem slíbil Adéle (manželka Adéla Gondíková), že když mi nebude dobře, tak že nebudu blbnout. Tak jsem řekl, že nejdu. A za dvě nebo za tři hodiny se vrátil Petr Horký, protože dolezl do určité výšky a zjistil, že se mu motá hlava, a tak šel dolů. Za chvilku se vrátil i náš zvukař, který už byl na

osmitisícovce Dhaulágirí, ale tady mu těsně pod vrcholem začaly téct oči a musel okamžitě dolů. Ten den nebyl správnej den. Ale kdo tam vylezl, byl Jiří Votava. To je neporazitelný muž. Proto s ním kamarádím. (směje se)

Zašel jste si po Himalájích na testosteronovou terapii?

Jasně! Aby to mělo smysl, je potřeba testosteron pravidelně udržovat. Dokonce jsem v ALPHALABS dostal před výletem do Nepálu, a pak i po něm, vyšší dávku.

Teď se ale chystáte na cestu do Mexika. Co tam budete dělat?

Snad jo! Náš producent, můj kamarád a úspěšný slovenský byznysmen má totiž dceru, která v Mexiku provozuje firmu Blue Religion. Potápí se, čistí pláže a ochraňují žraloky. Dělá tam ohromnou osvětu. Má navíc skvělý přehled o místech, kde se potápět. Tak jsme si říkali, že bychom toho využili, že bychom tam možná taky něco natočili. Už jsem chtěl potápění pověsit na hřebík, ale díky naší domluvě si ten neopren zase natáhnu.

Potřebujete v životě adrenalinové zážitky?

Zrovna včera jsem byl s kámošem na kole v Peci. Kdybych potřeboval adrenalin, tak pojedu z kopce jako on. Já ale jezdím z kopce pomalu, protože si nechci rozbít hubu a nechci přijít o práci. Ta frajeřinka už pro mě nic neznamená. Sjet bezhlavě z kopce a dole si říct: „Jo, sjel jsem to, ale málem jsem se zabil?” To už mám za sebou. Takže v tom to asi není. V čem? To nevím. Asi tím, že jako divadelní herec hodně vydávám a taky musím z něčeho brát. Dřív jsem čerpal z chlastu, rock'n'rollu a drog jako každej umělec, co je trošku do světa. A jako každej jsem se pak kolem čtyřicítky uklidnil a musel jsem si najít něco, co mi to nahradí. Možná to je tohle. Ale k horám jsem se původně dostal tak, že když jsem byl malej, tak jsem měl mladýho tátu.

Chodili jsme po horách, protože on potřeboval mít s sebou nějakýho kámoše. Já jsem byl prvorozenej, táta byl jenom o dvacet let starší než já, tak jsme chodili spolu. To on mě to naučil. Takže já jsem se vlastně jenom vrátil k něčemu, co jsem už v mládí dělal hrozně rád – jezdili jsme na kole, na vodu, do hor.

Předal jste tuhle radost i svým dětem?

Já mám dvě dcery a zaplať pánbůh jsou obě šikovný na něco jinýho než na tyhlety kravinky. (směje se)

Taky ale máte malého vnuka. Jste hlídací dědeček?

Moje dcera má toho kloučka vymodlenýho a chce s ním být pořád. Trvalo hrozně dlouho, než jsme měli tu možnost ho tady mít alespoň přes noc. A když už tady je, tak je tady i Adéla, která je tak nepředstavitelně komunikativní, že on si stejně povídá jenom s ní. Teď už si teda začíná povídat i se mnou a říká mi i to, co jsem nechtěl. (směje se) Já jsem spíš rozmazlovací – kdykoliv cokoliv chce a potřebuje, tak mi zavolá. Zrovna tuhle se mu vyfoukl míč a volal mi, že ho potřebuje nafouknout, ale že tu pumpičku mám jenom já. Tím pádem jsem věděl, že je za dvě hodiny tady. Víte, on mi sice říká dědo, ale já toho kloučka vnímám jinak, spíš jako parťáka. A hlavně se to všechno musím učit, protože já jsem nic takového nezažil – já jsem byl furt s holčičkama. Mám dvě dcery, Adéla má jednu dceru, pejska máme taky holku, celej život hraju hlavně s herečkama. Já žiju v ženském světě. Mimochodem mám myslím spoustu ženský energie, která mi je jedině k dobru. Když se podíváte na naši zahradu, tak vypadá tak, jak vypadá, protože ji mám na starosti já. (velmi bujně a udržovaně, pozn. red.) Takže já spíš čekám, až si ten náš klouček najde svoji vlastní cestu a řekne: „Dědo, pojď, pojedeme spolu někam na konec světa.” No, tak pojedem.

Maluma, baby

Jednou ze tří tváří nové vůně od značky Boss je kolumbijský rapper, skladatel a herec Maluma. Jeho kariéra už řadu let strmě stoupá, on sám se přitom neomezuje jen na hudbu, ale i na celou řadu dalších podnikatelských aktivit. Jako tvář kampaně k vůni zasvěcené úspěchu je tak ideální volbou.

TEXT Petr Jansa

Do všeobecného povědomí vstoupil před šesti lety, kdy s ním na Billboard Music Awards vystoupila Madonna. Královna popu ho tehdy představila jako „Maluma, baby“. Od té doby tenhle devětadvacetiletý týpek ušel pěkný kus cesty a ačkoliv označení „baby“ stále zůstává jeho poznávacím znamením, dnes už ho lze považovat za jednoho z bossů světového hudebního průmyslu. A nejen toho. „Aktivně pracuju na své kariéře. Nejen té hudební, ale i v celé řadě dalších oblastí. Mám svou značku mezcalu jménem Contraluz, módní značku Remanence a nějaké restaurace a noční kluby v Kolumbii. A to jsem teprve začal,“ svěřil se Maluma, který se tak naprosto zaslouženě stal jednou z trojlístku tváří nové kampaně k vůni BOSS Bottled Beyond.

Krom Malumy se v kampani objevuje i herec Bradley Cooper nebo fotbalová hvězda Realu Madrid Vinícius Júnior. „Moje nejoblíbenější věc na celé kampani je samotné heslo „BOSS Recognize

BOSS“. Je hodně silné. Neoslavuje jen osobní úspěch, ale i úspěchy ostatních. Také se mi líbí, že propojuje sport, hudbu i film – tři věci, které jsou důležité nejen pro mě, ale pro miliony fanoušků po celém světě,“ říká Maluma a dodává, že právě tohle vzájemné uznání dělá kampaň jedinečnou a zapamatovatelnou.

O ní ale zas tak úplně nejde. Důležitá je nová vůně, která je dalším pokračováním příběhu jedné z nejúspěšnějších linií vůní v parfémové historii, která se na vrcholu drží už bezmála třicet let. Jaká je? „Upřímně, je to dokonalá rovnováha mezi intenzitou a svěžestí. Není to jen vůně, je to vibe,“ říká o novince Maluma a dodává, že jako první udeří svěží zázvor, po němž přijde hřejivá kůže. „Je mezi nimi návykové napětí. Ten kontrast mi mluví z duše,“ tvrdí.

Stejně jako kampaň, na které spolupracují tři hvězdy svých oborů, je pojatá i vůně samotná. Na její finální kompozici totiž pracovala trojice slavných

parfumérů – Daphne Bugey, Franck Voelkl a Bruno Jovanovic. A flakón? Ten vychází z původního tvaru Boss Bottled z roku 1998, ale díky koženému detailu, černému lakování a barevné gradaci působí vyzráleji a mnohem luxusněji. Prostě a jednoduše je na něm vidět, že tenhle boss je na vrcholu své kariéry.

Bottled Beyond, 3 360 Kč / 100 ml, prodává široká síť parfumerií.

BOSS

Insurer of the Green

15. ročník prestižního turnaje družstev pojišťoven v golfu Promoted

Golf Resort Karlštejn

Hlavní partneři Mediální partneři Partner

Ačkoliv se nový Hemingway Bar v Opatovické ulici v restauraci rozhodně nemění, hosté si v něm mohou nově pochutnat i na lehké večeři. Menu se průběžně mění, vždy v něm však najdete tři studené a tři teplé chody. Od otevření si už zákazníci mohli pochutnat třeba na celerovém salátu s hruštičkami Nashi a fíkovým olejem, smažených papričkách Padrón plněných bylinkovou ricottou, sušeným tuňákem s olivami, mandlemi a uzenou paprikou, mušlích svatého Jakuba na másle s jahodami a koriandrem, nebo na opečené briošce s krémem a ančovičkami.

Text: Petr Jansa Foto: Tomáš Tejkl

Škatulata, hejbejte se!

Pražené mandle, mistička s olivami nebo parmazánové krekry. To byl ještě před pár lety vrchol barových snacků, které si člověk mohl dopřát jako doplněk k vytuněnému koktejlu.

A pak tu byl samozřejmě Tretter’s, jehož majitel už někdy kolem roku 2003 začal experimentovat se zeleninovými chipsy.

A dnes? Vedle koktejlů, jejichž míchání a podávání je často samo o sobě uměleckým zážitkem, dostane host možnost zakousnout i něco lepšího než výše zmiňované pochutiny.

A současné trendy na světové barové scéně jdou ještě dál. Jakýmsi trendsetterem se v tomto směru stala v roce 2018 americká šéfkuchařka Dominique Crenn, která už v té době měla na kontě tři michelinské hvězdy. Co dál, když už člověk nemá kam stoupat? Dominique si otevřela koktejlový bar, kde hostům krom drinků začala podávat i tapas s michelinskou aurou. Ten nápad se uchytil a dnes už v tom tahle dáma rozhodně není sama. Jedním z jejích následovníků je třeba Mike Bagale, který odešel z chicagské tříhvězdičkové michelinky Alinea, aby si v New Yorku otevřel vlastní bar Sip & Guzzle a hostům jejich koktejlové menu oživil o luxusní selekci barových snacků.

Prostě a jednoduše, v posledních letech se vztah mezi jídlem a koktejly proměnil v něco mnohem dynamičtějšího. Jak se znalosti hostů o destilátech a koktejlové kultuře prohlubují, tím víc vyžadují i propracovanější a sofistikovanější servis, na který pak nahlížejí stejným pohledem jako na ten v luxusní restauraci.

V Česku, kde zatím nemáme tolik michelinských restaurací, aby si jejich vyčerpaní šéfkuchaři museli hledat nové zaměstnání, je tahle záležitost teprve v plenkách. Přesto se v poslední době objevují první vlaštovky. Nejnověji třeba v pražském Hemingway Baru, který se začátkem léta přesunul na novou adresu. Přidanou hodnotou tohoto přesunu je nový interiér od studia Storytelling Architects, ale i kuchyň, kterou ovládá šéfkuchař Tomáš Kuchyňka se zkušenostmi z michelinského Fieldu. Jeho speciální menu doplní celkem dvacet koktejlů rozdělených do dvou skupin – první tvoří bestsellery z šestnáctileté historie baru, další pak nové signature drinky inspirované životem Ernesta Hemingwaye.

→ Více na www.hemingwaybar.cz

Když chcete

jíst „east“

Ne všechno, co nám přináší východní proudění, musí být nutně na obtíž. Vždycky hodně záleží na tom, odkud přesně vítr fouká. Letošní podzim přináší nad Česko závan japonského minimalismu, špetku slovenské kultury a v neposlední řadě plnou krabici moravské pohostinnosti. Pojďte s námi podlehnout východním vlivům!

TEXT Petr Jansa

Kobliha jako Brno

Tak dlouho jezdili Pražáci žadonit do Starého Brna o nejlepší koblihy na Moravě, až jim je Marek a Michal Richtarovi dovezli přímo pod nos. Svou novou pobočku podniku Kobliha otevřeli ve Vršovicích, a i když to není na hlavní třídě, jejich smažené koule rozhodně nemají šanci okorat. V nabídce Koblihy Vršovice je ikonický koblihový dort a deset příchutí. Krom klasiky v podobě koblihy „Meruňkový knedlík“ naplněné ovocným rozvarem a tvarohem, můžete zkusit i specialitky jako „Pražský koláč“, „Krupicová kaše“ nebo zelenou bombu narvanou pistáciovým krémem a obalenou v pistáciové drti. → Více na obchod.kobliha.live

Česko, já mám ťa rád!

Zfilmovaný příběh zpěváka Karola Duchoňa nebo reálný příběh o „vzácné“ Donatellově bustě, se kterou někdejší chovanky dětské polepšovny v Levoči hrály fočus a která je prý nakonec falzifikát, nejsou jedinými věcmi, jimiž se nás Slovensko rozhodlo potěšit. Už v prosinci by se totiž měla v Holešovické tržnici pod hlavičkou Ambiente (které právě slaví 30. výročí – gratulujeme) otevřít zbrusu nová restaurace s bufetem Skô zasvěcená slovenské gastronomii. Pod palcem ji bude mít slovenský šéfkuchař Tomáš Valkovič a bude tu vařit ze sezonních surovin jídla, která si pamatuje z dětství. No a personál bude nosit uniformy od Grety Tribus inspirované krojem. Juch! → Více na Instagram.com/sko_holesovice

Někdejší australský barman roku George Němec spolu s kluky z destilerie Garage 22 uvádějí na trh hotové koktejly v lahvi k domácímu použití. Cena: 250 Kč / 200 ml, www.cocktailboy.cz.

Jeden z nejslavnějších japonských architektů Kengo Kuma vytvořil ve spolupráci s českou sklárnou Květná 1794 set Haoto. Do něho zapracoval nejen svůj minimalistický rukopis, ale na dno každého kusu také otisk žilnatého listu. Více na www.kvetna1794.com

Česko-irská fúze

Pokud Češi přijdou něčemu na chuť, nenechají si to vzít. To je i případ nejprodávanější irské whiskey u nás, která teď svým českým fanouškům vyjádřila vděk po svém a v Praze představila svou novinku

Tullamore D.E.W. Café Honey. A to není všechno!

Světová premiéra nového produktu značky Tullamore D.E.W. v Praze je jen špičkou ledovce. Pod hladinou tohoto likéru na bázi whiskey se totiž ukrývá těsnější irsko-česká spolupráce, která rozhodně není žádným marketingovým trikem. Tahle lahvinka v sobě totiž spojuje to nejlepší z Irska a Česka – tradiční irskou whiskey, poctivou kávu z irské řemeslné pražírny a… kvalitní český med! Výsledkem je chuť, která potěší znalce, ale neodradí ani zvědavce.

V jedné lahvi Tullamore D.E.W. Café Honey se potkávají tři ingredience, tři zemědělské poklady, které dávají vzniknout naprosto originálnímu chuťovému zážitku. Základ tvoří trojnásobně destilovaná irská whiskey – klasika známá svou jemností a dokonale vyváženou chutí. K ní se přidává káva Arabica, ručně pražená na drsném severozápadě Irska, která nápoji propůjčuje hořkosladkou hloubku a charakter. Třetí složkou je již zmiňovaný český med –poctivý, lokální a chuťově výrazný, který

je na stupnici kvality a chuti daleko od běžného „medu do čaje“. Společně tvoří kombinaci, která zůstává věrná irské tradici, ale zároveň má dost odvahy oslovit i ty, kteří se whiskey běžně vyhýbají. Café Honey je důkazem, že když se spojí dvě země a tři silné chutě, vznikne něco, co si zaslouží místo v každém domácím baru.

Proč tahle novinka přichází a co od ní čekat? Na to jsme se zeptali ambasadora Tullamore D.E.W. Kevina Pigotta: „Café Honey je výsledkem několikaletého vývoje, během nějž jsme pozorně naslouchali aktuálním trendům a chuťovým preferencím spotřebitelů,“ říká. „Spojení dokonale jemné irské whiskey, kávy a medu přináší zcela nový chuťový zážitek, který si zachovává charakter Tullamore D.E.W., ale zároveň oslavuje nové generace konzumentů,“ dodává a my můžeme jen potvrdit, že jde o zatraceně povedený twist.

Českým fanouškům asi není Tullamore D.E.W. třeba představovat, nicméně

se sluší říci, že nejde o žádného nováčka. Historie téhle whiskey sahá až do roku 1829 a její jméno nese jak od města Tullamore, tak od Daniela E. Williamse – muže, který věřil, že kvalitní whiskey musí být dostupná pro všechny. Jeho iniciály (D. E. W.) dnes znají fanoušci whiskey po celém světě.

A protože v Tullamore věří, že historie neznamená stagnaci, pustili se do kombinací, které dávají smysl i chuť. Café Honey je přesně ten případ. Zároveň ale značka dál drží symboliku a charakter – ostatně, irský vlkodav na etiketě není jen na parádu. Síla. Hrdost. Dědictví.

A teď odpověď na zásadní otázku – jak to pít? Na ledu, v koktejlu nebo klidně čistě. Café Honey je sice likér, ale není to žádná dámička. Zvládne to napřímo, ale přizpůsobí se i atmosféře večírku. Ať už plánujete chill na terase, nebo game night s přáteli, tohle bude trefa.

→ Více na www.tullamoredew.com

Na první pohled nenápadný hausbót. Když však proniknete na palubu bývalé nákladní lodi Barge 166, zakotvené na Seině u ostrova Saint Germain, překvapí vás, že její podpalubí je plné sudů naplněných barbadoským rumem Planteray. Ten se zde kolébáním na vlnách zjemňuje.

LA JOIE DE VIVRE

Ať už máte chuť na jemný koňak, řemeslný gin, nebo aromatický rum, najdete je v portfoliu francouzské značky Maison Ferrand. Od doby, kdy v roce 1989 vznikla, střeží její tajemství majitel a zároveň i master blender Alexandre Gabriel. Nás pozval na svůj zámek a po pár skleničkách prozradil všechna malá i velká tajemství, která za vznikem jeho jedinečných destilátů stojí.

TEXT Vojtěch Dietrich

Nádherné písečné pláže poseté palmami, azurově čisté moře, pestrobarevní papoušci a přátelští domorodci, kteří splní každé vaše přání… Přesně taková může být Nová Akvitánie, když během jediného dne ochutnáte všechny lahodné destiláty, které se na jejím území vyrábějí. Pokud ale vydržíte být střízliví (a nebude to lehké), exoticky znějící název vás nesplete. Ve skutečnosti jde totiž o největší ze třinácti metropolitních regionů na území Francie. Ten se, nejen díky pěstování vína, stal synonymem pro onu „radost ze života“, kterou si následně vzala za svou celá Francie. Mé kroky však nevedou do Bordeaux, které je hlavním městem regionu, ale o něco severněji – do neméně známého městečka Cognac, které je domovem destilátů vznikajících pod hlavičkou Maison Ferrand.

Všechny cesty začínají v Paříži

Ano, z Ruzyně jsem mohl letět přímo do Bordeaux a ušetřil bych si mnoho kilometrů a hodin na cestě. Zároveň bych ale přišel o unikátní zážitek z lodi Barge 166 zakotvené u břehů zeleného ostrova Saint Germain, který leží na dohled od Eiffelovy věže a jehož břehy z obou stran omílá řeka Seina. O tom, že nejde o obyčejnou loď, svědčí fakt, že na jejím můstku mne vítá Alexandre Gabriel, který je jako vždy výborně naladěný. Jak mi následně vysvětluje, původně šlo o nákladní loď, která byla na hladinu poprvé spuštěna v roce 1948. Od té doby však kolem protekla spousta vody a dnes se za jejími červenými stěnami ukrývá útulný apartmán plný světla. Uprostřed stojí jídelní stůl se sedmi židlemi, nechybí kuchyňka, pohodlná pohovka, obrazy s námoř-

ními motivy a velké francouzské okno vybízející k relaxaci na „terase“… Jen málokoho by napadlo, že v podpalubí se tísní něco kolem tisícovky pasažérů původem z Barbadosu. Abych to uvedl na pravou míru, řeč je o sudech, ve kterých se metodou dynamického zrání zjemňuje rum Planteray. Kolébání na vlnách rumu totiž svědčí. Je sice pravda, že Seina není Atlantik, ale co si budeme nalhávat, po pár skleničkách lahodného rumu se v něj může proměnit.

Alexandre je typický Francouz –vždy elegantní, šarmantní společník, a hlavně skvělý vypravěč. Je znát, že práce je pro něho nejen koníčkem, ale i celoživotním posláním. Narodil se totiž do rodiny, která se tomuto oboru věnuje po generace. S nadsázkou by se dalo říci, že byl destiláty odkojený. Svou firmu Maison Ferrand založil

v pouhých 23 letech, tehdy ani teď mu však rozhodně nešlo jen o byznys. Jak mi vysvětluje, uctívá tradiční výrobu, ale zároveň ho fascinuje její propojování s inovacemi. Rád se noří do historických dokumentů a plánů věnujících se destilaci a snaží se najít cesty, jak mnohdy vysloužilé nástroje a zastaralé metody přivést za pomoci moderních postupů opět zpátky k životu.

Ostatně je hrdým vlastníkem několika patentů. I obnovení procesu zrání na vodě pochází z jeho hlavy – a Barge 166 je důkazem, že šlo o dobrý nápad. O tom se ostatně můžete přesvědčit sami, protože exkurzi na lodi je možné si předem domluvit. A když už tam budete, doporučuji projít si i samotný ostrov Saint Germain, který většinou nepatří ke klasickým zastávkám při návštěvě Paříže, což je škoda.

Vzhůru na jih

Samozřejmě by bylo krásné, kdyby Alexandre mohl nastartovat motory, které už Barge 166 nemá, a my jsme se sklenkou Plenteray v ruce dopluli až do Cognacu. Ostatně, díky propracované síti francouzských vodních kanálů by to nebylo nemožné. Cesta by však zabrala minimálně dva týdny a na to během dvoudenní cesty není čas. Proto se po obědě přesouváme na nádraží Montparnasse, které se proslavilo onou fotografií lokomotivy visící z okna. Na rozdíl od roku 1895 naše TGV stihlo zabrzdit včas a 400 km dlouhý úsek do Angoulême nám pomáhá zdolat za pouhé dvě hodiny. Z nádraží v Angoulême do Cognacu je to ještě hodinka jízdy autem, a tak do cíle přijíždíme k večeru. Zrovna zapadá slunce a historické centrum

městečka má díky tomu neuvěřitelně magickou atmosféru. Když pak poslední paprsky procházejí rosetou nad vchodem do kostela St. Légera, temně oranžové hladivé světlo díky tomu prostoupí i pár barevných paprsků. O pár minut později si tu chvíli znovu připomínám při pohledu na lahve s koňakem vyskládanými na baru restaurace Origins. V tu chvíli bych dal krk na to, že jejich barva je západem slunce v Cognac přímo ovlivněná. A budu si to myslet už vždycky, když si doma naliju sklenku.

Origins je jedním z těch cool podniků, které vznikly ve zdech domu v historickém centru a které chtějí ze svého umístění vytěžit maximum. Proto zde vaří ze surovin, které kuchaři nakupují na farmářských trzích v nedaleké hale, a proto zde

Zámeček Château de Bonbonnet je nejen domovem Alexandra Gabriela a jeho manželky, ale také oficiální sídlo značky Maison Ferrand a showroom s obchodem.

Foto: archiv Maison Ferrand

V areálu zámku má své místo i historická destilerie, která byla v roce 2020 kompletně přestavěna. Dnes tu vzniká oblíbený gin Citadelle, který je vůbec prvním řemeslně vyráběným ginem ve Francii.

také nabízejí koktejly z destilátů od lokálních dodavatelů. Mají z čeho vybírat – zdejší oblast je totiž jejich výrobou pověstná a v nabídce samozřejmě nechybí ani lahve Maison Ferrand. Chuťové pohárky tu nemají čas odpočívat – tapas, pestrá paleta uzenin, sýrů, k tomu domácí pečivo, tatarák a ve finále skvělý grilovaný steak. To vše by člověk normálně doplnil vínem, ale tady je všechno jinak. Číšník mi totiž doporučuje párování s koktejly vystavěnými právě na destilátech značky Maison Ferrand. A já se nebráním. Skvělý je „Tropic noir“ z rumu Planteray pineapple, likéru z datlí a ananasu, snad ještě lepší pak „Sunclash“ z ginu Citadelle a grepové šťávy s vaječným bílkem. Prostě klasická francouzská gastronomie v moderním hávu, přesně v Alexandrově stylu. „Moje práce je o zážitcích a setkávání. Právě to mne na tom baví, říká mi Alexandre během večeře.

„Každá láhev má svůj příběh, stejně jako každý den v našich životech,“ filozofuje a mě baví poslouchat jeho vyprávění o exotickém Barbadosu, kde své rumy destiluje v palírně jen pár metrů od pláže.

Zámecký pán

Po večeři jsme zamířili domů. Tedy minimálně pro Alexandra a jeho půvabnou manželku Debbie je malý zámeček Château de Bonbonnet domovem. Jako člověk, kterého babička odchovala na šedesátkových filmech, jsem si ho představoval jako sídlo markýzy de Plessis-Bellière s Michèle Mercier u brány. Bohužel, vzhledem k pokročilé hodině mne u brány vítala jen tma.

Krásu zámku jsem tedy mohl naplno obdivovat až po předčasném probuzení, o které se postaral zpěv ptáků. Nic jsem jim nevyčítal, zámecký život jsem si tak mohl užívat o pár

minut déle. Nejdřív jsem ale otevřel okno s masivní dřevěnou okenicí, které mi nabídlo pohled, jenž předčil mé očekávání. Stavba se totiž nachází uprostřed vinic a široko daleko není nic než nádherná příroda. Jak se později u snídaně v zámecké kuchyni dozvídám, nežila tu ani markýza de Plessis-Bellière, ani Michèle Mercier. Tohle sídlo bylo domovem šlechticů z rodu Ferrand, kteří zasvětili svůj život výrobě vína a koňaku. Dnes je tu krom privátní části pána a paní domu také oficiální sídlo Maison Ferrand a showroom s obchodem, kde si člověk může krom klasické či archivní lahve koupit třeba suvenýr v podobě trička či pohlednice.

Tím nejdůležitějším místem celého zámku je ale zdejší palírna, kde už v 17. století vznikal pod taktovkou Elieho Ferranda II. koňak. Dnes se tady rodí vynikající gin Citadelle. Z historické destilérky však zůstaly jen

Ještě nedávno domov Henriette Ranson-Ferrand, dnes autentické muzeum, které je zasvěceno nejen historii této slavné rodiny výrobců koňaku, ale také koňaku samotnému. Ostatně, ve sklepení se dodnes nachází spousta plných demižonů.

obvodové zdi – nová palírna byla navržena a v roce 2020 vystavěna přesně podle Alexandrových plánů. Dělí se na plně funkční moderní část a na prostor s typickými měděnými nádobami a konstrukcemi z 19. a 20. století. Nicméně i ty jsou plně funkční. Je něco po deváté hodině, mám za sebou sklenku vynikajícího Plenteray k snídani a teď mne čeká ochutnávka ginu Citadelle. Normálně před polednem nepiju, ale když už jsme tady, v rámci reportáže se obětuji. Ostatně zas takový problém mi to nedělá. Jak jsem si navíc potvrdil už během včerejšího dne, kvalitní alkohol a bolehlav rozhodně nejdou dohromady, takže… Věděli jste, že Citadelle je vůbec první řemeslně vyráběný gin ve Francii? Jeho historie se začala psát v roce 1996 a dnes už jsou na světě čtyři druhy. Original, Rouge, Jardin d’été a Vive le cornichon. Poslední jmenovaný je unikátní tím, že chutná po miniatur-

ních nakládaných okurkách, které se k němu servírují jako ozdoba namísto tradičního citronu. Právě ten je Alexanderův oblíbený, mne zase nejvíc oslovuje Jardin d’éte, který v sobě nese esenci slunce, léta a citrusů. Minimálně v případě citrusů nejde o metaforu. Gin v sobě totiž krom dužiny melounu Charentais skutečně obsahuje citrony a kůru yuzu. Mimochodem, na pozemcích Château de Bonbonnet najdete i oranžerii, kde si pěstují vlastní ovoce, nebo jalovcové pole. Chvíli koketuji s myšlenkou, zda se nenabídnu jako sezonní sběrač jalovce, abych zde mohl ještě chvíli zůstat, ale čeká nás poslední zastávka.

Návrat v čase

Jako milovníka elegance starých časů mne Manoir de Mademoiselle naprosto uchvátil. Původní sídlo rodiny Ferrand, které je dnes muzeem, najdete ve vesničce Segonzac nedaleko od

Cognacu. Skromný zámeček o rozloze 600 m2 obklopuje šest hektarů pozemku, kde jeho nejslavnější majitel, Elie Ferrand VIII. vybudoval vlastní zoo se všemi možnými druhy exotických zvířat. Tenhle podivín miloval cestování, politiku, a hlavně koňak, který vyráběl a za který získal celou řadu diplomů a medailí, včetně rytířského řádu. To však bylo už na přelomu 19. a 20. století. Poslední majitelkou a obyvatelkou domu byla Henriette Ranson-Ferrand, zvaná „mademoiselle“, která byla zároveň i poslední žijící členkou rodu Ferrand. Osud jí nepřál manžela ani potomky, zato se dožila úctyhodného věku 94 let.

A zámek? Ten zůstal v původním stavu, jako by slečna Henriette nikdy neodešla, ale jen si odběhla do zahrad. V křesle odpočívá vycpaná liška, která v lepších časech určitě patřila do zvěřince Elieho Ferranda, ve skříních stále visí šaty z počátku 20. století a na

Na světě nenajdete lepší místo, kde byste dokázali lépe docenit chuť

Ferrand. Vedle obrazů na zdech visí staré dopisy, poukazující na historickou slávu koňaku Ferrand, i zlatá medaile ze světové výstavy v Paříži.

gramofonu s plechovou trubkou je stále položená deska s árií z Carmen, která byla nahrána v období 1. světové války. Poličky jsou stále plné předmětů denní potřeby, jen vrstva prachu je důkazem, že od posledního velkého úklidu už uplynulo hodně času. Nechybí tu ani sbírka módních časopisů ze 30. – 80. let, deníky odhalující chod dějin i samotného místa. Není pochyb o tom, že i když mademoiselle svůj dům opustila už v roce 2016, její duch je tady stále přítomný stejně jako tisíce příběhů, které vypráví každá dlaždice, každý rozvrzaný schod i každý kus nábytku.

Henriette před svou smrtí veškerý majetek odkázala Maison Ferrand

a Alexandre s manželkou od té doby místo opečovávají a odhalují další jeho tajemství, která postupně vyplouvají na povrch. Upřímně, na světě nenajdete lepší místo, kde byste dokázali lépe docenit chuť koňaku Ferrand, než právě tady. Vedle obrazů na zdech visí staré dopisy, které poukazují na historickou slávu koňaku Ferrand, přičemž nechybí ani zlatá medaile ze světové výstavy v Paříži. V chladném sklepě se navíc ukrývá skutečný poklad – staré a stále plné demižony s koňakem. Když ochutnávám ten z roku 1972, jako bych se vrátil v čase do těch starých časů, kdy dům ještě žil čilým životem a kdy Henriette hostila své přátele.

Na tomto místě, kde se zastavil čas a kde paradoxně tak rychle utíká, si člověk uvědomí jednu věc. Všichni dnes žijeme v neustálém kalupu, stále se za něčím ženeme a jen málokdy si najdeme čas na to se zastavit, vypnout a užít si všechny ty radosti, které nám život servíruje. Možná je na čase nalít si sklenku dobrého alkoholu a zamyslet se nad tím, jestli koupit jízdenku na TGV, nebo si raději užít dva týdny plavby po vodních kanálech na trase Paříže–Cognac. A kdo ví, možná i vy se příště při pohledu na barvu koňaku z dílny Maison Ferrand zasníte natolik, že si ji budete chtít užít na vlastní kůži a vyrazíte sklízet jalovec.

Nejen koňak značky Ferrand, ale i všechny další destiláty z portfolia značky Maison Ferrand, najdete v nabídce Warehouse #1, více na www.warehouse1.cz

Což takhle dát si... Žižkov

Nebudeme si nic nalhávat, co se trendy podniků týče, Žižkov nepatří k těm nejvyhlášenějším čtvrtím. Jak geograficky, tak i gastronomicky se zatím spíše krčí ve stínu Vinohrad. A situace se zatím moc nezlepšuje. Pokud však přijde řeč na klasické hospody a staré české klasiky, jen těžko mu budete v rámci Prahy hledat konkurenci.

TEXT Petr Jansa

Hospodské legendy

Ještě před nějakými deseti lety bychom vás poslali do Bořivojky. Třeba pod záminkou návštěvy rodného domu Jaroslava Seiferta. Skutečným důvodem by však bylo, že tahle žižkovská ulice se tehdy ještě honosila největší koncentrací hospod na kilometr a podle mnohých by do kapsy strčila i ostravskou Stodolní. Dnes už z nich bohužel zbylo jen torzo a nahrazují je pochybné podniky s kuchyní postsovětských republik, popřípadě se zde můžete u Maškrtnice naučit péct chleba. Pořád sem ale můžete přijít na tlačenku s cibulí a Kozla z tanku do hospody U Houdků nebo do Hospůdky nad Viktorkou, kde svého času Adam Štěch pořádal přednášky nazvané „Půllitr architektury“. Nejen na „pivo a párek“ můžete zajít do stejnojmenného podniku, kde nabízejí pivní speciality i domácí sulc dle receptu z roku 1928 a… A tím asi končíme. Do dalších legendárních podniků musíte vyrazit o pár ulic dál.

Za autentickým interiérem a moderními pivy na čepu (Černokostelecký pivovar, Pivovar Matuška, Pivovar Volt) sejděte k tunelu spojujícím Žižkov s Karlínem, kde stojí nejstarší žižkovská hospoda U Slovanské lípy. Punkovější podnik U Vystřelenýho oka, založený v roce 1993, stojí kousek odsud. Pokud nevíte, co si pod tím názvem představit, orientujte se dle recenze jednoho z hostů, který podnik nazval

„postmoderní tragédií od A do Z“. Méně známá, ale o to víc autentická je hospoda u Dobruských v Husinecké ulici, kde je z dřevěného obložení stěn ještě cítit cigaretový dým ze starých časů. A nouze tam není ani o štamgasty, kteří vám u piva a matjesů jistě rádi odvyprávějí příběh o tom, jak tady v sedmdesátých letech dělal výčepáka jeden z nejslavnějších kasařů v Evropě.

No a pokud nechcete zacházet příliš hluboko do nitra Žižkova a chcete mít pořád po ruce možnost rychlého úniku na Vinohrady, doporučujeme Pivnici U Sadu, která pamatuje rok 1929, a která se honosí třemi vlastními pivy, včetně toho pojmenovaného Sádek Vaněk 1988 zasvěceného Václavu Havlovi. A chodí se sem i na jídlo – vyhlášená je třeba česnečka s olomouckým syrečkem a chlebovými krutony. Zdejší specialitou jsou i piknikové koše, které vám naplní dle příležitosti – třeba na pánskou jízdu nebo snídani do postele s podtitulem „dnes nikam nespěcháme“. Pokud se vám zdejší personál piknikovým košem netrefí do chuti, můžete vyrazit do nedalekého parku Parukářka a objednat si donášku jídla i nápojů dle vlastního výběru odkudkoliv. Kurýři Woltu se kopce nezaleknou a na svých kolech často dorazí až na deku umístěnou na samotném vrcholku kopce, odkud je nádherný výhled na celou Prahu.

→ www.uhoudku.com, www.maskrtnica.cz, www.uslovanskelipy.cz, www.uslovanskelipy.cz, www.uvoka.cz, www.usadu.cz, www.wolt.cz

Asie, jak má být

Polévku z vlaštovčích hnízd tu sice nenajdete, ale třeba takovou polévku z volského ocasu nebo kuřecí pařátky z hot potu si v Nali na Olšanské klidně dát můžete. Lze je ale i vynechat a užít si celý zbytek pestré palety surovin, které zde v rámci hot potů servírují. V Lipanské ulici od 90. let funguje pakistánská restaurace Mailsi. Tomu odpovídá design interiéru, ale slibujeme, že do toho jídla se zamilujete (vedle funguje i obchůdek s pákistánskými surovinami). Mailsi prý kdysi založili dva bratři, kteří se později rozhádali a každý šel svou cestou. Druhý z bratrů si na Praze 8 otevřel podnik Rana Pakistani, který je v levnější cenové skupině než Mailsi, ale chuťově na podobné úrovni. Mimochodem, když jsme si z ní do redakce naposledy objednávali murgh butter, česnekový naan a chawal rýži, kurýr z Woltu, který rok cestoval po Pákistánu, nám upřímně potvrdil, že jde o dvě nejlepší pákistánské restaurace v Praze. A ještě jedna věc – na nejlepším ramenu si pochutnáte v restauraci Taiko na Hartigově. → www.nalirestaurant.cz, www.mailsi.cz, www.taiko-ramen.cz, www.ranapakistani.cz

Výlet do Středomoří

Pokud má Žižkov nějakou legendu, je to určitě řecká taverna Olympos, která disponuje úžasnou zahradou se vzrostlými kaštany a zejména v létě nabízí opravdu úžasnou atmosféru. Pizzu si dejte u kostela sv. Prokopa v podniku VendeMaria. Nejezte vevnitř, ale dejte si ji třeba na schodech kostela –přeci jen jste na Žižkově. Je skvělá, a oproti cool podnikům s neapolskou pizzou, které teď rostou jako houby po dešti, z jejího nákupu finančně nevykrvácíte. Za zmínku určitě stojí i Piccola Italia, kterou najdete kousek od kina Aero, kde si krom super pizzy pochutnáte i na skvělých domácích těstovinách. Pro fanoušky Balkánu nabízí Žižkov svéráznou restauraci Bosna Grill na Havlíčkově náměstí, kde si můžete dát čevapčiči, pljeskavicu i chléb lepina, který je zdejší specialitou.

→ www.tavernaolympos.eu, www.vendemaria.cz, www.piccolaitalia.cz, jugo.novinka.cz

Žižkovské specialitky

Ne, na Žižkov se nechodí do módních kaváren. I když i takovou tu najdete. Jmenuje se Sensu cafe a stojí v novostavbách na nákladovém nádraží. Pro atmosféru zajděte do Kavárny pod korunami stromů, která se nachází v někdejší líhni zločinu a romské kultury na Kostnickém náměstí. V létě tu často pod širákem hraje živá kapela. Pro staré dobré dorty – věnečky, rolády, indiány, špičky a punčové řezy vyrazte do ikonického podniku Sladká Monika. A pro tažený štrůdl do okýnka paneláku v Jeseniově ulici. Ten tu mají každý všední den čerstvý, a to od roku 1993. Novinkou je pak bistro s korejskými sendviči a waflemi Bbred na dohled od žižkovského vysílače, které se během mrknutí oka stalo hot spotem (neplést s hot potem). → www.sensucafe.com, www.podkorunami.cz, www.cukrarnasladkamonika.cz, www.strudl-zizkov.cz, Instagram.com/bbred.prgz

Kerrovu přítelkyni na plátně ztvární Emily Blunt, která se s Johnsonem potkala už v dobrodružné podívané Expedice: Džungle. Přidá se k nim ale třeba i bývalý šampión Bas Rutten, jenž Kerra trénoval a jenž si ve filmu zahraje sám sebe.

Text: Matěj Svoboda Foto: archiv Vertical Entertainment

Mlátička

Vždycky, když se nějaká akční hvězda rozhodne začít koketovat se seriózním herectvím, měli by fanoušci znervóznět. Člověk, jenž strávil většinu kariéry tím, že na plátně mlátil lidi, střílel záporáky a zachraňoval světy, většinou nebývá moc dobrý herec. Navíc jen málokdo touží vidět Schwarzeneggera v Romeovi a Julii nebo Jasona Stathama v lyrickém a ideálně černobílém dramatu o údělu pastevců koz během búrské války. Právo to zkusit má nicméně každý a je nutné dodat, že čas od času může být člověk příjemně překvapený, že ta mlátička je vlastně dobrý herec. Přesně o takovou proměnu se teď pokouší Dwayn Johnson. A jde na to dobře.

Ačkoliv bude jeho Mlátička především drama, název celkem jasně naznačuje, že v něm poteče i krev. Johnson si totiž zahraje Marka Kerra, jednu z legend UFC, která mlátila lidi pro zábavu diváků už dlouho před tím, než se z tohohle bojového sportu stal fenomén. Zářil hlavně v devadesátých letech, kdy bývaly zápasy mnohem drsnější, pravidla neustálená a krve teklo mnohem víc. Tehdy se utkávali ti nejtvrdší z nejtvrdších a Mark Kerr byl dost možná číslem jedna. Musel za to však zaplatit.

Kerra celou jeho kariéru obviňovali z užívání steroidů a málokdo věřil, že své obří síly dosáhl jen tréninkem a dobrým genetickým základem. Často se musel rozhodovat, jestli dá přednost kariéře zápasníka, nebo své přítelkyni Dawn Staples, přičemž jejich vztah byl často velmi komplikovaný. A v neposlední řadě to byly samotné zápasy – pokaždé, když vstupoval do ringu, riskoval, že skončí v nemocnici nebo třeba i v márnici. Ale právě jeho síla, odhodlání, charisma a zápal pomohly z UFC udělat to, čím je teď.

Režii dostal na starost Benny Safdie, specialista na nepříjemně intenzivní snímky, jejich sledování dovede být až fyzicky nepříjemné. Chcete příklad? Na kontě má pecky Drahokam a Dobrý časy, v nichž svoje hrdiny protáhl peklem. Kerra, respektive Johnsona, tedy nejspíš nic moc pěkného nečeká. → V kinech od 13. listopadu

Běžící muž

Nová adaptace knihy Stephena Kinga, kterou napsal pod pseudonymem Richard Bachman, sice nebude mít v hlavní roli Arnolda Schwarzeneggera (jak tomu bylo v osmdesátých letech), ale tvůrci zase slibují, že se budou více držet předlohy. O co půjde? Ben Richards nemá práci, zato má rodinu, kterou musí živit. A začíná být zoufalý, takže se přihlásí do kruté reality show Běžící muž, jejíž vítěz dostane hromadu peněz. Kde je problém? Tuhle soutěž málokdo přežije. Její účastníci musí zůstat naživu třicet dní, zatímco jim jdou po krku nelítostní lovci. A to všechno samozřejmě sledují kamery. Kdo vyhraje, odejde s miliardou dolarů, což se však zatím nikomu nepovedlo. Hlavní role se zhostil Glen Powell, kterého si můžete pamatovat z nového Top Gunu nebo Twisters… A hon může začít! → V kinech od 6. listopadu

Afterburn

Hollywood na Slovensku? Žádný problém. Právě za naší východní hranicí totiž akční sci-fi Afterburn vzniklo. A podobně jako mnoho věcí na Slovensku, i tohle bude divočina. Píše se rok 2035 a exploze na Slunci totiž proměnily polovinu planety v neobyvatelnou pustinu. Tomu, co zbylo, vládnou kruté gangy a samozvaní diktátoři. Přeživším tedy nezbývá nic jiného než každý den bojovat o holý život. I tady se ale najde pár těch, kteří věří v lepší budoucnost a hodlají ji lidstvu zajistit. Třeba i tím, že získají kulturní artefakty z dob, kdy na tom lidstvo nebylo tak zle. Žoldák Jake se na jejich hledání specializuje a teď musí vyrazit do zničené Paříže najít obraz Mony Lisy. No jo, jenže ve Francii platí zákon silnějšího a Jake brzy zjistí, že tentokrát si ukousl příliš velké sousto. → V kinech od 18. září

Franz

Polská režisérka Agnieszka Holland se může pochlubit třemi nominacemi na Oscara a čtyřmi cenami Český lev. K Česku má velmi blízký vztah, protože studovala na FAMU a natočila tady už Šarlatána nebo minisérii Hořící keř. Teď se rozhodla vyprávět příběh spisovatele, který taktéž pochází od nás a jehož jméno zná celý svět. Hádáte správně, jde o Franze Kafku. Klasický životopis ve stylu „život a dílo“ ale nečekejte. Holland totiž příběh pojala poněkud kafkovsky. Hodlá se totiž ponořit více do jeho nitra, snů, trápení i úzkostí. Vycházela přitom z Kafkových osobních dopisů a z vyprávění jeho přátel a známých. Psychologické a hravé drama sází na osvědčené české herce – nechybí Jenovéfa Boková nebo Ivan Trojan. V hlavní roli se však představí Němec Idana Weisse, pro nějž je tato role první velkou příležitostí.

→ V kinech od 25. září

Dexter: Vzkříšení

Michael C. Hall si Dextera poprvé zahrál před devatenácti lety, a i když to několikrát vypadalo, že jeho příběh skončil, letos se opět vrací v nové show. Sériový vrah, jenž likviduje jen ty zlé, se rozhodne před spravedlností schovat v New Yorku. Tady si ho však najde excentrický miliardář Leon Prater a představí ho skupině velmi zajímavých lidí. Pratera totiž sérioví vrazi fascinují, a několik z nich si dokonce vydržuje. A byl by rád, kdyby se Dexter přidal do jeho sbírky. Tentokrát se ovšem přepočítal! Tenhle zabiják nejen že se nechce kamarádit, ale sedět v jedné místnosti s nelítostnými vrahy je pro něj něco podobného, jako když dítěti dáte kreditku a necháte ho jít do cukrárny... Vedle Halla se objeví například Peter Dinklage ze Hry o trůny nebo legendární Uma Thurman.

→ Na SkyShowtime od 12. září

Der Tiger

Není moc filmů, které by ukazovaly hrůzy druhé světové války z pohledu Němců. Der Tiger, který se mimochodem natáčel v Česku, je ale jedním z nich. Tahle válečná podívaná rozhodně nemá v plánu dělat z esesáků klaďase. Přesto nutí diváka uvědomit si, že i vojáci jsou obyčejní lidé, kteří mají své rozkazy. Ty musí splnit, a ještě se přitom pokusit zůstat naživu. Pětice hrdinů a jejich tank už zažili hodně bitev a mysleli si, že je už nic nepřekvapí. Teď je však jejich nadřízení posílají na přísně tajnou misi. Mají proniknout hluboko do týlu nepřítele, najít tam ztraceného důstojníka a dostat ho do bezpečí. Nikdo z nich neví, co na ně na území protivníka čeká, postupně si ale uvědomují, že tenhle úkol bude trošku jiný. Mají pocit, jako by mířili do samotného pekla a pokud nezemřou, určitě přijdou minimálně o rozum.

→ Na Prime Video od 18. září

Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma

V době, kdy se biografického filmu dočká snad každá druhořadá hvězdička, je s podivem, že na příběh Bruce Springsteena do této chvíle nedošlo. Na rozdíl od celé řady kolegů si totiž vlastní snímek skutečně zaslouží. To si ostatně řekl i režisér Scott Cooper (Crazy Heart), který podle knižní předlohy Warrena Zanese natočil část Springsteenova příběhu. Vrátí nás zpátky do roku 1982, kdy vyšlo jeho album Nebraska a on se pomalu ale jistě začal měnit v globální hvězdu. Tehdy si ještě nebyl jistý, jestli je na něco takového připravený. A tak zatímco jeho budoucnost ještě nebyla úplně čitelná, on sám se musel nejprve vyrovnat s traumaty minulosti, aby dokázal přijmout vše, co pro něj osud, hudební svět a čím dál větší dav fanoušků chystají. V hlavní roli uvidíte Jeremyho Allena Whitea ze seriálu Medvěd.

→ V kinech od 23. října

Káhira očima Benedikta Renče

Slavný český fotograf právě vydal svou třetí knihu. Po časosběrné publikaci zasvěcené životu DJe Jakuba Stracha, známého jako Nobody Listen, nebo retrospektivní knize s výběrem Renčových snímků nazvané Euphoria & Tragedy se teď pustil do dokumentu zachycujícího ducha egyptské Káhiry.

TEXT Petr Jansa

Původně plánoval zajet do Káhiry na tři dny. Jeho pobyt se nakonec protáhl na více než týden, během kterého na svůj digitál nafotil tolik snímků, že vydaly na knihu, a ještě mu zbyly. Kolik jich bylo?

„Přesné číslo si nepamatuju, ale ne zas tak moc. Nejsem ten typ fotografa, co cvaká tisíce snímků. Radši si počkám na ten správný okamžik,“ prozradil Ben, do jehož knihy se nakonec vešlo 107 fotek.

Proč právě Káhira?

Není to typické moderní město, na které je člověk zvyklý. Stále tam platí stará pravidla a já jsem ho takhle chtěl zažít, dokud to ještě jde.

Říká se, že to město není zrovna přívětivé k turistům.

Záleží na tom, co člověk hledá. Na odpočinek u bazénu to není. Pokud ale hledá dobrodružství, akci, kulturu a historii, není lepší místo. Je ale pravda, že je hod-

ně specifické a nemusí být pro každého. Někde jste zmínil, že je tam důležité „nebýt turistou“. Jak se to dělá?

Dost těžko. (směje se) Jde ale převážně o to se obléknout normálně a módní kousky a doplňky nechat doma. Vyhýbat se turistickým místům, hodně chodit a nalézat odlehlé části města. Někdy tam na vás sice divně koukají, ale většinou jen ze zvědavosti. Ideální je dát se s nimi do řeči, občas mezi ně zapadnout, občas zase ne. Je to o balancu.

Jací jsou místní?

Moc fajn. Je to jiná kultura, vše je tam o smlouvání. Co platilo včera, neplatí dnes, ale člověk si zvykne a vše bere tak „napůl“. Ale žije tam hodně vzdělaných a skvělých lidí.

Máte z Káhiry nějaký nezapomenutelný zážitek?

Rozhodně návštěvu „garbage city“. Je to část města na kopci, kam se sváží od-

Fotky z turistických atrakcí v Renčově knize nehledejte. Tohle je pravá Káhira, jak ji znají místní.

padky a lidi, co tam bydlí, je třídí. Takové město ve městě. Nejdřív jsem se trochu bál, ale po chvilce jsem zjistil, že tamní obyvatelé jsou možná příjemnější než lidi ze zbytku Egypta.

Jaké místo vás ještě láká?

Je jich hodně. Určitě mě ale zajímá Irák a Afghánistán. Můj strach je ale větší než touha po dobré fotografii, takže si to asi bohužel nechám ujít. Rád riskuju, ale z pohodlí domova.

Na co se můžeme těšit v budoucnu? Co knížka s přiloženou limitovanou fotografií?

Hezké, že se ptáte. Právě nedávno jsem to řešil a mohu slíbit, že k další knize, kterou chystám, bude u prvních padesáti kusů přiložený i print.

→ Cairo, Benedikt Renč, 204 stran, cena: 1 190 Kč, www.benediktrenc.com

Průvan

na poličce

Mistr napětí v Praze

Nejnovější thriller od autora Šifry mistra Leonarda se odehrává v našem hlavním městě.

Sem přijíždí profesor Langdon na přednášku své přítelkyně Katherine Solomon, která se chystá vydat kontroverzní knihu o podstatě lidského vědomí. Jenže pak dojde k brutální vraždě a Katherine i její kniha zmizí. O Langdona se navíc začne zajímat tajemná organizace, a ještě tajemnější vrah připomínající monstrum z pražských legend. Povede se mu i tentokrát přežít a odhalit tajemství, které může změnit osud světa?

Tajemství všech tajemství Dan Brown

Začátky Geralta z Rivie

Příběh legendárního Zaklínače, kterého stvořil spisovatel Andrzej Sapkowski, se sice na stránkách knih už dávno uzavřel, ale proč se nepodívat do doby, kdy se slavným hrdinou teprve stával? Geralt nedávno splnil zaklínačské zkoušky a vyráží do světa. A zjišťuje, že to tu není tak černobílé, jak si myslel. Málem skončí až na šibenici, na poslední chvíli ho však zachrání zkušenější kolega Preston Holt. Ten se rozhodne ukázat mu, jak to mezi lidmi skutečně chodí.

A Geralt začne chápat, že dobro a zlo jsou hodně relativní pojmy.

Rozcestí krkavců Andrzej Sapkowski

Intimní síla portrétu

Jedinečná výstava jedinečných portrétů na jedinečném místě. Unikátní spojení, které v rámci letošního Designbloku představí v jindy nepřístupných prostorách pražského Rudolfina sérii portrétů, které na svůj fotoaparát zachytila britská umělkyně Mary McCartney. Těšit se můžete na snímky její sestry Stelly McCartney, Kate Moss, Tracey Emin, ale i na anonymní tváře, které však nesou silné emoce. „Můj portrétní styl je velmi osobní, reálný a neformální. Věřím, že právě proto mi lidé důvěřují. Nečekají ode mě senzaci, ale pochopení. Mám ráda, když mě někdo pustí dovnitř,“ říká Mary McCartney. Kurátorkou komorní výstavy je Martina Lowe, která s umělkyní dlouhodobě spolupracuje, partnerem pak projekt PLAYCE, který má na svědomí podnikatel Richard Fuxa. Ten si klade za cíl vytvořit do budoucna v Česku unikátní prostor, který bude inspirovat, propojovat a přinášet zážitky přesahující běžné chápání luxusu. Co přesně to znamená, bychom se měli dozvědět už příští rok. Zatím nám musí stačit, že výstavu světoznámé fotografky a umělkyně podpoří i italská šperkařská značka Bvlgari.

→ Mary McCartney by PLAYCE, Lodžie Galerie Rudolfinum, 8. 10. – 2. 11. 2025

Smrtící vulkán se probouzí

Autor Jurského parku bohužel svůj román Erupce před smrtí nestihl dokončit. Naštěstí ho po něm převzal James Patterson, tvůrce thrillerů s Alexem Crossem, takže výsledek by milovníky napínavého čtení rozhodně měl potěšit. Vulkán Mauna Loa na Havaji se občas probere k životu a dá o sobě hodně hlasitě vědět. Teď to však vypadá, že další erupce bude mnohem silnější než ty předchozí. V ohrožení se ocitá celý ostrov a jen málokdo tuší, že právě tady armáda schovává jedno hodně nepříjemné překvapení.

Erupce

Michael Crichton a James Patterson

Velké narozeniny formule 1

Letos nejslavnější závody na světě oslaví tři čtvrtě století. F1 existuje od roku 1950 a za tu dobu se hodně změnila. Kniha zkušené trojice novinářů vezme čtenáře na výlet do historie a představí nejslavnější velké události, legendární stáje, nejrychlejší jezdce i šampióny. Detailně popíše jednotlivé éry, nejnáročnější tratě, nejzásadnější události, podrazy a zákulisní čachry, které změnily tvář celé formule 1. To vše s hromadou unikátních fotografií. Zkrátka historie nejslavnějších závodů v jedné jediné knize.

Formule 1: 75 let Stuart Codling, James Roberts, James Mann

Obyčejní lidé jako my

Pulp vydávají k třicátému výročí svého ikonického alba Different Class speciální box čtyř LP, který obsahuje i raritní záznam vystoupení na festivalu Glastonbury v roce 1995.

TEXT Kay Buriánek

Different Class, korunní klenot diskografie skupiny Pulp a jejich vstupenka mezi MTV titány poloviny devadesátých let, se po třiceti letech opět vrací na scénu a stále fascinuje svým elektrizujícím kouzlem. Už 30. října se album, které se vyšplhalo na první místo britské hitparády a vyhrálo Mercury Prize, vrací v luxusním box setu čtyř LP. „Vystoupení na festivalu Glastonbury v červnu 1995 bude vždy nejvýznamnějším koncertem v kariéře Pulp,“ říká excentrický zpěvák Jarvis Cocker. „Tři týdny poté, co se skladba Common People dostala na druhé místo v národních hitparádách, skupina na poslední chvíli zaskočila za The Stone Roses. Zahráli jsme Sorted For Es & Wizz, Mis-Shapes a Disco 2000 – všechny skladby měly svou živou premiéru. Poprvé je k dispozici celý koncert včetně dlouhého intra. Máte šanci znovu prožít historický okamžik.“

Po skvělém návratu s novým albem More, které vyšlo letos v červnu, Jarvis Cocker a spol po téměř třiceti letech znovu opanovali Pyramid stage letošního Glastonbury a byli stejně temní, teatrální a obskurně legrační jako vždy,

což okamžitě přimělo publikum k projevům dojetí a naprosté oddanosti. Dejte si alespoň záznam, ta atmosféra je pohlcující i tak. „Omlouvám se lidem, kteří očekávali Patchwork,“ vtipkoval na začátku jejich setu Jarvis Cocker v narážce na tajemné jméno, které se objevilo na programu festivalu místo jména Pulp. „Jak jste věděli, že budeme hrát?“. Jo, Pulp se snažili své vystoupení na festivalu co nejvíc utajit, klávesistka Candida Doyle dokonce poskytla rozhovor místním somersetským novinám, ve kterém trvala na tom, že oni sice chtěli hrát, ale Glastonbury prý „nemělo zájem“, čemuž zjevně nikdo nevěřil.

Když zpětně posloucháte jejich hity z 90. let jako Mis-Shapes, Disco 2000, nebo Babies, udiví vás, jak málo měli Pulp společného se svými zdánlivými britpopovými současníky. Jejich nepředvídatelná směs glam rocku 70. let, francouzského popu, diska a analogové elektroniky nezněla jako nic, co produkovali jejich vrstevníci, a ani převládající nálada jejich písní nebyla příliš v souladu s předpokládanou náladou té doby. Jsou podstatně temnější, špinavější a dů-

Pulp jsou momentálně na americkém turné. Zastaví se ve Washingtonu, Filadelfii, New Yorku, Detroitu, Denveru a dalších městech, včetně očekávaného spojení s LCD Soundsystem, kdy společně ovládnou Hollywood Bowl v Los Angeles během dvou nocí plných nostalgie a diskem prošpikovaného existencialismu.

sledně se zastávají podivínů a outsiderů v době, kdy se alternativní hudba snažila proniknout k mainstreamovému publiku. Celé to paradoxně budí dojem, jako by se stali slavnými spíše náhodou. Navzdory nostalgii, kterou jejich staré písně vyvolávají u všech, kdo si pamatují devadesátky, nejsou svázáni s dobou, ve které byly poprvé nahrány, a proto nezestárly. Když hrají živě songy z comebackového alba More, nedochází k žádnému poklesu kvality a zapadají mezi ostatní hity zcela organicky, přičemž Cocker zůstává fantastickým frontmanem, rozdává moudré rady o samotném festivalu („abyste si Glastonbury užili, musíte se mu podřídit“) a vzpomíná, jak vyděšená byla kapela, když v roce 1995 na poslední chvíli nahradila indisponované Stone Roses („ale dnes se cítím velmi uvolněně – a co vy?“). I vy se budete přeneseně cítit uvolněně, pokud si pořídíte fantastickou časovou kapsuli právě vydanou k třicátému výročí fenomenálního pulpího alba Different Class!

„Tato 45rpm dvojitá albumová verze Different Class bude znít mnohem lépe,“ trvá na svém Cocker. „Byli jsme posedlí tím, že to bylo naše ‚popové‘ album… Nyní, o 30 let později, jsme konečně připraveni, aby Different Class zaznělo v celé své kráse. Opravdu jiná třída.“ Ano, nádherná relikvie.

Hudební novinky

Léto je zdá se pryč, je třeba si rozsvítit plíživě přicházející podzim novou hudbou. Co na tom, že je veskrze prodchnutá dystopií na sto způsobů.

Lathe Of Heaven

Aurora

Nové album brooklynských Lathe of Heaven nesleduje jednotný tón nebo náladu, ale otevírá se jako sbírka sci-fi povídek. Každá skladba přitom nabízí jiný pohled na vyvíjející se zvuk kapely a hluboce reflexivní lyriku. Propojuje vlivy britského a finského post-punku poloviny 80. let s jemnými nuancemi undergroundového popu 90. let a současnosti. Je inspirované jak melodickým rockem The Cure, goth a synthwave syntezátory Musta Paraati, tak i popovými vokály a kytarovými riffy A Flock of Seagulls. Ačkoli hnací silou alba je lamentace nad stavem současného světa a role technologií v něm, jsou to právě technologie, které ironicky formují jejich současný sound. Elektronické bicí a syntezátory, které Lathe Of Heaven dříve používali jen sporadicky, se objevují teď téměř všude a dodávají texturu a hloubku jindy monochromatickým post-punkovým songům. První polovina Aurory je věnována novějšímu, popovějšímu zvuku Lathe of Heaven, zatímco druhá polovina je ostřejší a mnohem více poplatná tomu, z čeho členové kapely vyšli, tedy z newyorské undergroundové punkové a metalové scény. Jako by chtěli posluchače (nebo možná i sami sebe) ujistit, že v srdci jsou stále punkeři. Aurora však dokazuje, že Lathe of Heaven jsou nejzajímavější, když se snaží jít dál než jen kopírovat své vzory a citlivě hledají balanc mezi chytlavými melodiemi a syrovou energií.

The Hives

The Hives Forever Forever The Hives Švédští punkoví baviči The Hives se vrací se sedmým albem. Zdá se, že to není zas až tak úctyhodné číslo na kapelu, která existuje už od počátku internetu, ale u The Hives je nejdůležitější kvalita. A vždycky byla. Jestli máte pocit, že všechno na téhle desce už jste slyšeli v různých variacích trilionkrát, je zatraceně správný. Programově rezignují na jakýkoliv žánrový posun a sázejí na starou dobrou školu – fúzi punkem zašpiněného rokenrolu a 60’s fuzzu, zdánlivě stupidní humor, srandovní stejnokroje a špetku  AC/DC buranské rebelie. Skutečně posloucháte novinku z roku 2025 nebo remasterovanou verzi klasiky Veni Vidi Vicious z přelomu tisíciletí? Nejlepší na novém albu The Hives je následné turné. Je snad už klišé říkat, že jsou stokrát lepší naživo než na desce, ale tihle skandinávští garážoví rockeři si na tom víceméně postavili kariéru. Opravdu je těžké hledat někoho s tak diametrálním rozdílem mezi koncerty (často brilantními) a nahrávkami (slušně řečeno slušnými). Navzdory tomu je jejich aktuální deska esencí stadionového punk rocku s notoricky známými refrény, nekompromisně smrtícími kytarovými riffy, skoro učebnicového ‘fuck off’ postoje v textech a neutuchající adorace Ramones a Iggyho Popa. Spoluúčast Mikea D (Beastie Boys) a Joshe Hommeho (QOTSA) už je jenom třešnička na punkrockovém dortu.

Jehnny Beth

You Heartbreaker, You Před dvěma lety, mezi koncerty v USA, kde Jehnny Beth doprovázela Queens Of The Stone Age, byla bývalá zpěvačka Savages pozvána, aby vystoupila po boku kapel jako Tool a Korn na heavymetalových festivalech Louder Than Life a Aftershock. Byla překvapená, potěšená a inspirovalo ji zjištění, že její hudbu přijali i fanoušci hardcoreových kapel. Francouzská zpěvačka a herečka si slíbila, že následovník alba To Love Is To Live z roku 2020 bude tvrdší a temnější, protože žijeme v opravdu hodně temných časech. A opravdu se tak stalo. Úvodní hypnotický song Broken Rib zní, jako by se Fugazi, Tool a Deftones pokusili za tři minuty vyhodit svět do povětří, zatímco druhá skladba No Good For People inspirovaná seriálem True Detective, by mohla klidně být od Nine Inch Nails z období alba The Downward Spiral. High Resolution Sadness je vysokooktanový hardcore punk, Out Of Reach je sice love song, ale vypolstrovaný frustrací a pocitem nenaplnění a dokonce i nejminimalističtější skladba alba, závěrečná I See Your Pain, je protkána sotva potlačovaným vztekem. Jestli jste kdy milovali obě Savages alba Silence Yourself a Adore Life, budete milovat i tohle. Tohle album není jednoduché poslouchat. Ani by nemělo být. Funguje ale skvěle jako naléhavá připomínka toho, proč potřebujeme umělce, kteří jsou ochotni křičet i šeptat, když to svět vyžaduje.

The Armed The Future Is Here And Everything Needs To Be Destroyed Šesté album detroitského kolektivu The Armed čelí hypotetické apokalypse svou dosud nejtvrdší hudbou. Po volně propojeném cyklu tří předchozích desek, které primárně zkoumaly hranice hardcore punku, extrémního popu a umělecké autenticity, se kultovní, poloanonymní band vzdává experimentů ve prospěch bezprostřednosti a přímočarosti. Novinka stojí na železobetonových pilířích blast beatů, smršti disonantních kytar a hodně naštvaných vokálech. Stručná tisková zpráva, která doprovázela oznámení o vydání alba, jej charakterizovala německým slovem weltschmerz. Je to výraz pro depresi, která nastává, když svět se vším svým marasmem, utrpením a bídou, zdaleka neodpovídá našim ideálům. Planeta je plná odpadků, nadměrného turismu a balancuje na pokraji masové destrukce. Máme nepřetržitý přístup k živým přenosům státem schválených masových vražd, přerušovaných marketingovými frázemi a dovolenkovými selfíčky. Naše očekávání mohou být v rozporu s realitou, ale weltschmerz se opírá o myšlenku, že bez ohledu na to, jak zřejmá může být naše bolest a utrpení, mysl stále očekává od vnějšího světa něco lepšího. I toto album vzniklo z hněvu a frustrace nad stavem světa, který se zdá být na pokraji dystopie, je v něm řízená destrukce, ale i exploze výjimečné kreativity, tolik typické právě pro The Armed.

Jsem dinosaurus, co si kupuje noviny každý den

Ani v největším muzeu na světě zřejmě nenajdete tolik knih o fotografii jako v bytě Vladimíra Birguse (71). Jeho knihovna přetéká těmi nejslavnějšími jmény fotografů a v některých místech se její police pod vahou těžkých publikací prohýbají. Vladimír Birgus je nejen významný fotograf, který v 70. a 80. letech zachytil život v sovětských satelitech, ale také jako jeden z prvních experimentoval s barevnou fotografií. Ač se kvůli své vášni pro papírové noviny sám označuje za dinosaura, ve skutečnosti je věčně mladým – před svou knihovnu přichází v teniskách, stále častěji fotografuje na mobilní telefon a kromě psaní knih o fotografii ho naplňuje práce se studenty na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Co má společného Vinnetou a Birgusova cesta k fotografii? A proč jeho nejvzácnější knihu zdobí obal od sýra?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Víte, kolik knih vůbec vlastníte?

Kdybych vzal všechny knížky v bytě, svou knihovnu v ateliéru a v pracovně, kde mám především české fotografické časopisy od 19. století do současnosti, tak to pár tisíc kusů bude.

Páni! Co ve vašich knihovnách najdeme?

Hlavně fotografické knížky – české i zahraniční. Tady patří několik polic Josefu Sudkovi, tady zase Josefu Koudelkovi a tady mám knihy Jindřicha Štreita. On Jindra vydává pořád další a další knížky, takže už mi ty police hodně přetékají. Tady jsou knihy, na kterých jsem spolupracoval – je jich asi sedmdesát. Jde buď o mé monografie, ale pak jsem také vydal monografie

Jaroslava Rösslera, Eugena Wiškovského, Jindřicha Marca nebo velkou publikaci Česká fotografie 20. století, kterou jsme připravili s Janem Mlčochem. A nesmím zapomenout na knihu Česká fotografická avantgarda, která nám vyšla česky, německy i anglicky. Má nejlepší distribuci ze všech našich knih. Vydala ji totiž jedna z nejlepších vysokých škol na světě MIT (Massachusetts Institute of Technology). A co vydá MIT, to kupuje téměř každá univerzitní knihovna. Takže Českou fotografickou avantgardu byste dnes našli i na Novém Zélandu ve dvaceti univerzitních knihovnách. To je pro českou fotografii opravdu důležité. Tady jsou zase různé katalogy jako fotografická sbírka MOMA v New

Yorku, Antonín Kratochvíl, Jaromír Funke. Zvlášť mám knížky o módě, knížky o portrétu nebo o japonské fotografii, která teď ovlivňuje spoustu současných fotografů. A také knížky s polskou fotografií, protože u nás na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě studuje mnoho polských studentů. Mnozí z nich jsou velmi aktivní, jako například Mariusz Forecki, který už vydal sedm vlastních knížek. Jinak tu mám i knihy o umění a vedle nějaké romány. Katalog k tomu není, ale já se v tom jakž takž vyznám.

Čtete i beletrii?

Mám moc rád americké autory. Hemingwaye mám skoro celého, také beatniky. Z českých autorů čtu Kun-

knihovna

„Do své knihovny nahlížím prakticky každý den. Je to můj rituál.

Chodím sem pro inspiraci nebo když píšu nějaký článek či tvořím katalog.

Nemusím chodit do veřejné knihovny. Tady najdu vždycky všechno.“

deru, Čapka, prostě klasické autory.

Přál bych si číst více, ale teď se ke čtení beletrie dostanu většinou jen ve vlaku nebo na dovolené.

Vy do své sbírky fotografických publikací nahlížíte často, že?

Prakticky každý den. Je to můj rituál. Chodím sem pro inspiraci nebo když píšu nějaký článek či tvořím katalog.

Moc mě těší, že tu mám třeba téměř kompletní časopis Fotografický obzor, který vycházel mezi roky 1893 a 1944, nebo čtvrtletník Revue Fotografie z let 1957 až 1995. Nemusím chodit do veřejné knihovny. Tady najdu vždycky všechno. Já fotografii učím, a tak považuji za nutné, abych měl materiál na přednášky. Dneska máme internet, každý všechno zná. Ale když jsem učil v osmdesátkách na FAMU a přinesl jsem do školy nějaké knížky americké fotografie, tak to všichni hltali, protože často vůbec nevěděli, kdo je to Robert Frank nebo William Klein.

Máte ve své knihovně nějaký vzácný kousek? Nemyslím ani tak cenou, jako spíše knihu, která je vašemu srdci nejbližší.

To je určitě Abeceda duševního prázdna od Zdeňka Tmeje. Zdeněk Tmej byl reportér, který byl za války odveden na práci do Německa. Fotografoval své kolegy při práci na dráze, ale i ve společné ubytovně v bývalé hospodě nebo v nevěstinci pro cizince. Vytvořil tak úžasné svědectví o životě totálně nasazených Čechů během druhé světové války. Své fotografie vydal knižně hned v prosinci roku 1945, tehdy ještě na špatném papíře. Já mám unikátní vydání, které mi Zdeněk Tmej věnoval a osobně jej vá-

zal do kousků kůže. Přebal knihy tvoří etikety z obalů od sýra, lahví vína nebo od kondomů. A pak mám ještě druhou vzácnou knížku – Město, kterou jsme vytvořili spolu s fotografem Pavlem Jasanským. Možná víte, že Pavel měl během léta velkou výstavu v Galerii hlavního města Prahy. O naší knížce Město nám ale nakladatel v roce 1983 řekl, že je příliš pesimistická, a tak deset tisíc výtisků šlo rovnou do stoupy. My jsme s Pavlem z tiskárny zachránili asi jen pět kusů. Knížka vyšla později znovu, dost předělaná, bez řady našich snímků a s novými fotografiemi Miroslava Hucka.

Vy jste prý začal fotit, protože jste pro kamarády kopíroval fotky Vinnetoua. Je to pravda?

Je! Když přišel do kin film Poklad na Stříbrném jezeře, tak všichni sbírali fotky Vinnetoua, ale bylo jich málo. Tehdy už jsem foťák měl. Koupil mi ho táta. Takže jsem mohl fotky Vinnetoua pro kamarády reprodukovat. To mi bylo asi deset.

V roce 1974 vás přijali ke studiu fotografie na FAMU, kde jste později také učil. Jak na tohle období vzpomínáte?

Byla to taková oáza svobody, protože vedoucí katedry fotografie pan profesor Ján Šmok tam ututlal všechny průšvihy. Studovala tam třeba dcera historičky fotografie Anny Fárové, která podepsala Chartu 77, ale Gábina Fárová na FAMU normálně dostudovala. Fotografii tam studovaly děti i dalších chartistů nebo celá slovenská nová vlna – Tono Stano, Miro Švolík a další. To bylo krásné období v hrozné době. Já jsem tehdy fotil

především dokumenty, které jsem před pár lety konečně vydal knižně pod názvem Tak mnoho, tak málo. Snažil jsem se zachytit, jak se žilo u nás v Československu, ale je tam i mnoho snímků z Polska, Litvy, ze Sovětského svazu i z mé vojny, kde se mnou sloužil pozdější ministr obrany Martin Stropnický. (ukazuje na fotografii vojínů v umývárně)

Když vy jste v 70. a 80. letech dokumentoval život v sovětských satelitech, jak jste cestoval?

Třeba jsme jeli z FAMU připravit výstavu do Vilniusu, a tak jsem se snažil vzít to přes Moskvu, jindy přes Leningrad (dnes Petrohrad), protože tam se člověk individuálně hodně těžko dostával. Tam jezdily jen kontrolované zájezdy. Takhle jsem si dal třeba tři dny v Moskvě a jen fotil.

Zajímala se policie, co fotíte?

Ale jooo, občas mi i film vytáhli. Nejhorší to bylo v Moskvě na Prvního máje, kde jsem se chtěl zařadit do průvodu, abych mohl nepozorovaně fotit. Jenže tam bylo spoustu lidí, kteří prověřovali. Hned se ptali: „A kdo vy jste?” Okamžitě volali milicionáře a milicionáři: „Proč fotografujete?"

Odvedli mě, filmy mi vytáhli a dlouze se vyptávali.

Jaký to byl pocit, když vám vytáhli nafocený film?

To bylo ještě docela dobré. Jednou mě totiž zavřeli v Bulharsku. Fotil jsem někde u hranic, když se objevila policie. Asi si mysleli, že chci utéct do Turecka. Pak viděli moje fotoaparáty s teleobjektivy, takže mě měli za špiona. Zavřeli mě a celou noc mě

Vladimír Birgus je podepsaný také pod knihou Česká fotografická avantgarda, která vyšla česky, německy i anglicky. Vydala ji též MITjedna z nejlepších vysokých škol na světě.

Bohatá knihovna úspěšného českého fotografa čítá několik tisíc knih. Tvoří ji především fotografické knihy, monografie, fotografické časopisy, knihy o módě a umění.

„Lidi pořád něco sháněli, všude visely komunistické nápisy. Ale měl jsem tam i několik přátel, kteří byli strašně srdeční. Takže to na jedné straně bylo pěkné, ale na té druhé to byla hrůza,” vzpomíná na návštěvu

Moskvy v 70. letech. „Naposledy jsem tam jezdil ještě za Jelcina.

Za Putina se to zvrtlo, a to už mě vůbec neláká.“

chodili kontrolovat. Naštěstí jsem měl v Bulharsku kamarády, kteří se za mě zaručili. Policajti hned volali na ambasádu, kde o mě naštěstí věděli, takže mě pustili.

Bál jste se?

No, věděl jsem, že to nemůže tak hrozně skončit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Měl jsem u sebe glejt z FAMU, to vždycky pomohlo. Policajtům u nás jsem říkal: „Já to fotím kvůli cvičení na FAMU.“ A Ján Šmok spoustu průšvihů také nějak uhladil.

Vaše dokumentární fotografie

z Moskvy jsou hodně smutné, syrové.

Jak se tam v 70. letech žilo?

Na jedné straně to tam bylo dost hrozné. Lidi pořád něco sháněli, všude visely komunistické nápisy. Ale měl jsem tam i několik přátel, kteří byli strašně srdeční. Rusové jsou známí svou pohostinností, takže když jsme třeba přijeli do Moskvy ke známým našich známých, tak kvůli nám vystěhovali děti z parádní místnosti a ubytovali nás tam. A to nás v životě neviděli. Takže to na jedné straně bylo pěkné, ale na té druhé to byla hrůza. Mé fotky pak nesměly v komunistickém Československu vyjít. Ani jsem se o publikování, až na pár výjimek, nesnažil. Valná většina fotek vyšla až po třiceti letech.

Nechtěl jste se někdy na ta focená místa vrátit?

Já jsem nebyl v Rusku přes dvacet let. Naposledy jsem tam častěji jezdil ještě za Jelcina, kdy to vypadalo, že místní

poměry směřují k demokracii. I tak tam nebylo možné téměř nic koupit, nebylo se kde najíst. Za Putina se to zvrtlo, a to už mě vůbec neláká.

Jak si dnes pořizujete knížky? Většinou si je koupím. Když jedu do zahraničí, snažím se nějaké knihy přivézt. Stále sbírám knížky avantgardy, dvacátá, třicátá léta. Jenže některé už jsou tak drahé, že je to nad mé možnosti. Hodně knížek taky dostávám nebo si je s kolegy darujeme, což je mezi fotografy zvykem. Když něco vydá Jarda Kučera, tak mi to dá. A když zase něco vydám já, tak to dám Jardovi Kučerovi.

V jakém nákladu se běžně vydávají knihy s českou fotografií?

To velmi kolísá. Dříve to byly hodně vysoké náklady, třeba i deset tisíc. Dnes je běžnější číslo kolem jednoho až tří tisíc kusů. Ale třeba první česká monografie Jana Saudka vyšla v roce 1991 v nákladu 70 tisíc. Lidi dnes samozřejmě kupují mnohem méně knížek. Dřív jste viděli v tramvaji každého číst, dnes všichni koukají do mobilu. Když jsem onehdá jel tramvají, četl jsem si jako vždycky noviny. Já jsem totiž dinosaurus, co si kupuje noviny každý den, hned troje různé. Přišel ke mně jeden pán a nevěřícně se mě ptal: „Vy opravdu čtete noviny?!“ (směje se)

Je pravda, že své fotografie pořizujete i na telefon?

Ano, stále častěji. Já mám všechny foťáky od Sinaru na velký formát až

po ty menší od Sony. Ale teď jsou objektivy v mobilech natolik kvalitní, že když u sebe nemám foťák, tak to vyfotím telefonem. A ono to jde zvětšit na metr délky zcela bez problému. Když jsem připravoval novou výstavu, která se pořádá od 1. září v Katovicích, tak právě tam je hodně fotek z mobilu. Jsou to takové barevné subjektivní dokumenty.

To ale není jediná výstava, na které jste se v poslední době podílel… Ano, pořádáme i výstavu u příležitosti 35 let Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Co pět roků totiž s našimi studenty bilancujeme. V opavském Domě umění, v kostele sv. Václava a v galerii KUPE tak najdete vše za posledních pět let, tedy od roku 2021. Ukazujeme to nejlepší z diplomových, klauzurních i z disertačních prací. Fotky, projekce i autorské knížky a teoretické závěrečné práce jsou k vidění až do konce října.

Jací jsou současní studenti fotografie?

Skvělí, opravdu. Je to myslím i proto, že si je můžeme vybírat. Hlásí se k nám zhruba tak čtyřikrát více lidí, než můžeme přijmout. Je úžasné, že se k nám hlásí i fotografové po mnoha letech praxe. Třeba tady váš fotograf David Turecký absolvoval bakalářské studium před kolika? Před patnácti lety! A dnes pokračuje na magisterském. Také je na tom krásné, že ať už s Institutem pořádáme výstavu v jakémkoliv městě, vždycky na vernisáž přijde řada studentů a absolventů.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak...

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Vítr v kapse

„Hazardní hrou se rozumí hra, sázka nebo los, do nichž sázející vloží sázku, jejíž návratnost se nezaručuje, a v nichž o výhře nebo prohře rozhoduje zcela nebo zčásti náhoda nebo neznámá okolnost.“

Takhle definuje problematiku česká legislativa, která mj. do hazardu zahrnuje např. i vesnickou tombolu (za stejný vklad získáváte nejistou výhru, o níž rozhoduje náhoda). My ale dnes budeme hazardní hry rozebírat jako cestu k rychlému výdělku. Podobně je vnímá čím dál tím víc mladých, kteří např. kurzové sázení či loterie považují za diverzifikaci svého investičního portfolia.

Krátká historie gamblingu

Jednoduchá pravidla, rychlé výsledky a okamžité výhry. Sázení na náhodu bylo oblíbenou kratochvílí už v době kamenné, ostatně v Mezopotámii u starých Sumerů se objevily první kamenné kostky s čísly, které pravděpodobně sloužily k hazardním hrám. V Číně už tisíc let před Kristem provozovali nejrůznější pravděpodobnostní hry v něčem, co lze považovat za předchůdce kasina (to opravdové se objevilo až v 17. století v italských Benátkách). Číňané také přišli se sázkami na kohoutí zápasy, vymysleli náhodné tahání čísel z klobouku (loterie) nebo karetní hry. Všechno to ale začalo onou kostkou, není divu, že slovo hazard pochází z arabského „asár“, což je právě výraz pro kostku.

983 miliard Kč

Tolik peněz vloni Češi prosázeli

917,3 miliard Kč

Tolik peněz vloni Češi vyhráli

Na první pohled to může vypadat, že nula od nuly pojde, ale je evidentní, že i po zdanění si provozovatelé na pár miliard přece jenom přijdou. Proč by jinak ten gambling provozovali, že? Podle zákona musí být šance výhry minimálně 75 %, u některých her je však o poznání vyšší. To však pořád znamená, že při každém jednotlivém spinu na herním automatu nebo otočce rulety můžete snadno prohrát.

Na herních automatech Češi prosázeli téměř 775 milionů Kč (výhry dosáhly 740 milionů).

Kurzové sázky představovaly 145 miliard (výhry téměř 130), živé hry jako ruleta, kostky či karty se podílí na statistice 38 miliardami (výhry necelých 34) a loterie, kam spadají nejen tažená čísla, ale např. i stírací losy, představují 25 investovaných miliard a pouhých 14 vyhraných.

„Důvěřuj všem, ale vždy zamíchej karty.“

Benny Binion

„Všichni žijeme v kasinu.

Je to prostě Vegas.

Všechno je na kameře.

Všechno se nahrává.

Všechno je na zvuku.

Pravda je, že všichni máme

přístup k informacím všech ostatních.“

Jednoruký bandita

Tzv. sloty jsou nejrozšířenější a také zdaleka nejnávykovější hazardní hrou ze všech. U některých můžete hovořit o zkušenostech, či dokonce schopnostech, které mohou štěstí otočit vaším směrem. Tři až pět náhodně roztočených válců, na nichž máte za úkol zastavovat stejné symboly a všelijak násobit výhry, multiplikátory a bonusy, abyste dosáhli co nejvyšší výhry, to už je od roku 1891 kalkulovaný podraz.

Tehdy se v newyorském Brooklynu objevil první automat na nikláky, na němž jste náhodně losovali pětici pokerových karet a srovnávali se s náhodně losovanou pěticí krupiéra. Žádné pevně dané výhry tehdy neexistovaly. Za trojici králů jste mohli dostat další pivo zdarma, za postupku třeba krabičku cigaret apod. Hospodští měli dobře spočítané, že pivo zadarmo stálo štamgasta až třikrát víc, než kdyby si ho koupil za vlastní. Bylo to vzrušující, bylo to levné, protože jste přicházeli jen o drobné po kapsách. Během několika týdnů byly pokerové automaty v několika hospodách, ale jejich osud byl stejně rychle sečten, když se objevil regulérní jednoruký bandita. Vyrovnání identické trojice slibovalo znásobení vkladu, který jste mohli buď dál sázet, nebo si ho nechat vyplatit. Jednoduchá pravidla, neúprosné nutkání znovu a znovu tahat za páku, nechat si u obsluhy rozměnit další a další bankovky. Příští spin to padne. Nebo možná ten desátý. U jednorukého bandity je zákeřné, že každou chvíli vyhráváte, takže si nevšimnete, že v delším horizontu stejně o peníze přicházíte, protože hrajete dál a dál, čímž pravděpodobnost tlačí proti vám –aby tomu bylo jinak, musela by se šance na výhru blížit stovce procent.

Chceš-li, trap se, že ti v kapse…

Říká se, že do kasina byste měli vcházet jen s takovým obnosem, o který můžete bezstarostně přijít. Jde o symbolické vstupné, jež se vám může a nemusí vrátit. Kasino sází na lidskou přirozenost. S tím souvisí, že málokdo zvládne přestat, když se mu daří. Vždycky je tu ta obava, že se vlastnoručně připravíte o další porci štěstíčka, ačkoliv by vám matematici řekli, proč je právě v tomhle uvažování největší past. Existuje nepřeberné množství zaručených rádců a mentorů, co vám ochotně poradí, kam jít, co, kdy a jak tam hrát. Nikdo z těch moudrých mužů však pohádkově nezbohatl na vlastních radách, protože většina oblíbených karetních a stolních her je nastavena tak, aby „house“ vždycky vyhrál. Procentuálnímu vyjádření nepříznivých podmínek vůči hráči se říká „house edge“. Největší šanci, že proti kasinu vyhrajete, máte v blackjacku, při správné strategii je výhoda kasina méně než jedno procento. Následuje poker, kde rozhoduje zkušenost hráče nebo umění blafovat. Navíc tady hrajete proti ostatním lidem, nikoliv proti kasinu jako takovému (všechny peníze v banku pocházejí od hráčů).

Jak porazit

pravděpodobnost

Následující příběh rozhodně neberte jako návod, ostatně tamní komise pro dohled nad hazardními hrami už stihla upravit pravidla pro pořádání loterií, aby se podobná situace už nemohla opakovat. V dubnu roku 2023 totiž spekulantská firma Rook TX požádala texaskou loterijní komisi, zda by si nemohla koupit víc tiketů než obvykle. Žádný problém, zněla odpověď. Kolik jich chcete? Pětadvacet. Myslíte pětadvacet tisíc? Ne, pětadvacet milionů.

Komise nakonec dala Rook TX slevu, takže za 25 milionů dolarů se zvládlo pořídit 26 milionů jednotlivých náhodných a neopakujících se tipů. Toho dne se v rámci loterie prodalo 20x víc tiketů než obvykle.

Výsledek? V součtu vyhráli šikulové v Rook TX neuvěřitelných 95 milionů dolarů a po důkladném zdanění si odnesli cca 57 milionů, čímž svůj vklad více než zdvojnásobili. Ale pozor, nebylo to úplně bez rizika. Jistotu výhry převyšující vklad měli jen v případě, že by hráli proti náhodnému tahu čísel úplně sami. V moři dalších sázenek existovala desetiprocentní pravděpodobnost, že někdo bude mít stejná čísla a bank se bude dělit ve dví. To už by to pak s těmi prosázenými pětadvaceti miliony úplně slavné nebylo.

„Hazardní hráč nikdy nedělá stejnou chybu dvakrát. Obvykle ji udělá třikrát nebo vícekrát.“

Terri Guillemets

Ashton Kutcher

6 hazardních stálic

Kostky

Jednoduché na hraní i na vyhrání. Tipněte si, kolik na dvou kostkách padne, vsaďte a házejte. Sázet mohou podobně jako u rulety i pasivní diváci. Velkou popularitu hra získala během křížových výprav, ale obecně během válečných tažení, kdy se sešli u jednoho ohně, stolu, pole lidé z různých společenských tříd. V kostkách mohl chuďas obehrát boháče. Kasinové kostky mají mnohem komplexnější pravidla, co se týče sázení na výsledek, ale přesto, nebo právě proto patří k velmi oblíbeným hrám.

Poker

Dost možná nejslavnější a nejoblíbenější hazardní hra, jakkoliv se její hráči budou bránit, že jde o hru dovednostní. Při tažení karet však stále pracujeme s pravděpodobností. To, že dokážete protihráče řečí těla přesvědčit o tom, že máte skvělé karty, i když ve skutečnosti držíte jen trojku a dvojku, to už je věc jiná. Poker má mnoho podob a variant, ale vychází z perské karetní hry as nas, kterou námořníci přivezli do Francie a pojmenovali poque. V New Orleans jí v roce 1800 dali její aktuální jméno.

Ruleta

Vynález francouzského matematika Blaise Pascala, který chtěl jenom stvořit rychlý generátor náhodných čísel. Francouzská ruleta má jednu nulu, americká hned dvě. To je zásadní finta, protože se tím značně zvyšuje výhoda kasina. Vy sázíte na sudou/lichou, červenou/černou, na nižší či vyšší čísla, případně na konkrétní číslo v rozsahu 1 až 36, ale nikdy na nulu. Čísel ale je 37, resp. 38, čímž se výhoda kasina rovná 2,7 %, v případě americké verze dokonce dvojnásobku.

Blackjack

Předchůdcem blackjacku je francouzská karetní hra vingt-et-un („dvacet jedna“), která se objevila ve francouzských kasinech kolem roku 1700. U nás ji známe také jako „oko bere“, byť se liší použitými kartami a způsobem počítání. Základní princip hry je, že hráč chce mít hodnotu karet blíže 21 než krupiér, ale přitom 21 nepřekročit. Při správné strategii lze snížit výhodu kasina na minimum, a v případě tzv. počítaní karet dokonce šance zcela vyrovnat.

Pai gow

Slavná čínská hra s kostkami domina, v níž hráč aranžuje čtyři náhodně tažené kostky do dvou párů tak, aby porazil krupiérovu kombinaci. Jde o dynamickou hru s rychlými výsledky a výhrami (když porazíte krupiéra, získáváte dvojnásobek vkladu), ale také s poměrně komplexními pravidly, co se týká vítězných

kombinací. V Asii lze najít celou řadu dalších hazardních her, jejichž pravidla je složité vysvětlit. Musíte je nejdřív zažít a prohrát v nich, než je začnete milovat.

Baccarat

Hra známá v Evropě minimálně od 15. století. Ve všech verzích proti sobě stojí hráč a bankéř. Cílem je se co nejvíce přiblížit hodnotě 9 a tím přehrát soupeře. Karty od 2 do 9 mají svou nominální hodnotu. Desítky a obrázkové karty mají nulovou hodnotu a esa jsou za jeden bod. Na rozdíl od blackjacku, u baccaratu se nikdy nepřesáhne povolený součet. Pokud je součet hodnot karet větší než deset, desítkový řád se vynechává a výsledná hodnota je určena pouze poslední cifrou.

Omyl hazardního hráče

Jedna z nejzákladnějších hazardních her, kterou jste hráli už jako malé děti, je házení mincí. Většinou nejde o peníze (kromě té mince samozřejmě), ale o rychlé rozhodnutí, kdo je na řadě, případně kdo má něco udělat. Vítěz je jasný okamžitě. Ale co když hrajete na to, komu padne panna či orel nejvíckrát z deseti nebo dvaceti hodů? Představte si, že vám třikrát za sebou padne orel. Je víc pravděpodobné, že teď už to bude panna? Nebo naopak znovu orel, když padá tak často? Pravděpodobnost výsledku je pořád 50 na 50. Mince nemá žádnou paměť. Lidé si však často mylně vykládají opakující se jev jako statistický fakt (nejčastěji se to stává u rulety), což je podporuje v dalším hraní. Mají totiž pocit, že na „to“ konečně přišli.

„Existuje velmi jednoduchý způsob, jak se vrátit z kasina s malým jměním: přijďte tam s velkým.“

Jack Yelton

Tak dlouho se

chodí s džbánem pro vodu…

Čím víc pokoušíte osud, tím většímu riziku se vystavujete. Znáte rčení s džbánem nebo drážděním hada bosou nohou? Všechny pranostiky jsou jen selským vyjádřením teorie pravděpodobnosti.

A každý slušný matematik vám řekne, že pokud si předem neřeknete „jdu do kasina utratit, a nikoliv vyhrát“, jste předem odsouzeni k neúspěchu. Jen naprosté minimum lidí po první náhodné výhře prohlásí, že přesně pro tohle přišli, a vítězoslavně odejde. Většina hraje dál, protože se jí daří, nebo naopak nedaří. To je ta šikmá plocha, na kterou kasino čeká.

Podívejte se na slavný memegraf „fuck around, find out“, který sice odkazuje spíš k potrestání neodbytných drzounů, ale vlastně se hodí na život jako takový. Čím déle budete pokoušet osud, tím větších ztrát se dočkáte.

I v případě naprosto férové hry, kdy jsou vaše šance proti kasinu vyrovnané (na předchozích řádcích jsme prozradili, že je to vždycky několik desetinek nebo celých procent ve prospěch kasina), eventuelně vždy prohrajete. Pravděpodobnost říká, že při vyrovnaných šancích a nekonečně dlouhém opakování vyhrajete půlku her vy a půlku kasino. Jenže vy máte omezený kapitál, kdežto kasino disponuje bezednou peněženkou. Vaše jednotlivé výhry jsou pouhopouhou dočasnou anomálií. Proto existují bohatí profesionální hráči pokeru (hrají proti sobě jedinci s „omezeným“ kapitálem, rozhoduje dovednost), ale nikoliv bohatí profesionální hráči rulety či kostek.

Paradox tří dveří

Oblíbená matematická úloha, známá též jako Monty Hallův problém, podle finální disciplíny v jedné z televizních soutěží, kdy si soutěžící musí vybrat ze tří dveří, přičemž za jedněmi se skrývá např. nový vůz, za dalšími je prázdno a třetí skrývají oslíka, jenž značí jednoznačnou prohru. Třeba se vám taky někdy poštěstí, že tam budete stát a moderátor se vám rozhodne po vaší volbě trochu „pomoct“. Otevře dveře a odkryje za nimi oslíka. Pak se vás zeptá, jestli stále ještě trváte na vaší původní volbě. Rozhodnutí je samozřejmě na vás, ale řada lidí bude trvat na předchozím rozhodnutí, možná se dokonce bude bát, že se je snaží moderátor tímto gestem rozhodit. Tady ale na rozdíl od omylu hazardního hráče platí, že pravděpodobnost paměť má. Při zavřené trojici dveří byla pravděpodobnost, že se trefíte jedna ku třem, tj. 33,3 %. Teď už ale víte, kde je oslík. Volíte jen ze dvou neznámých, takže se pravděpodobnost zvýšila na jedna ku dvěma, tj. 50 %. Ta pravděpodobnost je vyšší i pro vaši původní volbu, ale pokud se rozhodnete volit znova, máte větší šanci než napoprvé, takže ze strany moderátora jde matematicky opravdu o pomocnou ruku.

Hra na oliheň

Jihokorejský seriál je fascinující reflexí lidského sklonu ke zkratkám za každou cenu, ale zároveň – minimálně ve své první sezoně –nabízí i děsivou bezmoc uvědomělého jedince překřičeného bezduchým davem. A celé je to zabalené do dětských her, jež podtrhují onu metamorfózu, kterou během dospívání procházíme, když si přestáváme hrát pro radost, ale jde nám o výsledek, zisk či pocit převahy nad ostatními. Je vlastně úplně jedno, že v české kotlině nerozumíme asijskému špalíčku her a pohádek, procházka labyrintem lidské duše je dokonalým a děsivým zrcadlem globální společnosti. Včetně ozvěny v podobě několika youtubových a televizních nápodob, které logicky přeskakují fatalistický aspekt „peníze, nebo život“ a berou si ze seriálu jen vizuální vějičky, aby ho degradovaly na další rutinní soutěžní show, které se Jihokorejci v originále tak elegantně vysmívají.

„Nejbezpečnější způsob, jak zdvojnásobit své peníze, je přehnout je a dát je do kapsy.“

Kin Hubbard

Vévodové hazardu aneb když prohrávají ti na stříbrném plátně

Hráči

Příběh studenta práv, který svou nechuť zařadit se do „normální“ společnosti kompenzuje geniálním talentem. Mike má totiž neobyčejné kombinační schopnosti a dovede uhodnout, jaké karty mají v ruce jeho partneři v pokeru. Na rozdíl od většiny profesionálních hráčů se ale Mike snaží nepodvádět a v tom se rozchází se svým komplicem, utápějícím se v dluzích. Damon tu hraje dalšího Willa Huntinga, tentokrát vytahujícího z průšvihu kámoše. Velké peníze a emoce v mafiánských turnajích a stylový žánrový mix, který k pokeru přivedl spoustu mládeže.

Smolař

Velká hra

Molly Bloom bývala profesionální lyžařka, ale když její kariéru ukončilo vážně zranění, spustila síť ilegálních heren pokeru, kde si kolem svých dlouhých prstíčků omotávala mafiány a hollywoodské celebrity. Byla chytrá, takže věděla, že jediným způsobem, jak vyhrát, je nechat hrát všechny ostatní a shrábnout pár procent pořadatelské provize. Šikovná holka s očividnými přednostmi nakonec svou největší partii uhrála u soudu, který ji nechal odejít se symbolickou pokutou, zlomkem toho, co jí o pár let později zaplatil nakladatel a následně i Hollywood.

Barva peněz

Jazzem podbarvený nezávislák o tom, že kasino má vždycky převahu. Třeba v podobě Bernieho Lootze, týpka, co v životě přišel o peníze, kariéru i manželství. Na paty se mu lepí smůla, čehož využije majitel druhořadého kasina, který ho zaměstná, aby prostě jen chodil po place a nosil smůlu i ostatním. Všechno zázračně vychází, dokud se Bernie znovu nezamiluje a nechce z kasina odejít. Chvíli to vypadá, že smůlu střídá štěstí, ale jak už velí pravděpodobnost, tento stav je vždy pouze dočasný. Pomalejší, rozjímavější film pro gamblery s kocovinou.

Casino

Scorseseho pomyslný vrchol, zaznamenávající až reportážně deset let z prostředí špičkového kasina, kterému nově velí bývalý hazardní hráč Sam „Eso“ Rothstein (Robert De Niro). Kdo jiný by měl nejlíp vědět, co mají všichni ti podrazáci za lubem, no ne? Scorsese má vše pod palcem stejně jako jeho antihrdina, ať už jde o střídání dramatu a tragikomedie, záměrného nevkusu, nebo přirozené elegance. Třicet let staré a tři hodiny dlouhé Casino je jako život sám. Budete ho milovat, nenávidět, ale také ochotně a pokorně prožívat do poslední minuty.

Pokračování slavného Hazardního hráče, v němž hraje mladý Paul Newman biliár a střílí koule do děr, aby získal zpátky ztra cené peníze. Tehdy fascinující charakterová studie, kterou o pětadvacet let později „zvedl“ Martin Scorsese, jenž donutil Newmana, aby se vrátil coby starý biliárový pardál zaučující mladé ucho v podání Toma Cruise. Spolu se snaží v hernách druhé kategorie oškubat všechny hejly, než jim dojde, že o sebe kromě zlaťáků začínají cinkat i jejich ega. Jednou hráč, vždycky hráč.

Podraz

Konečně dojde i na ty koníčky. Legendární sní mek inspirovaný skutečnými událostmi, v němž dva kariérní zlodějíčci Redford a Newman kujou pomstu na mafiánského bosse. Nepotřebujete hvězdný tým Dannyho parťáků, když máte tyhle dva fešáky, co by ani nepotřebovali geniální plán a gamblerská esa v rukávu, vždyť mají nekonečnou zásobárnu charismatu. Podraz je etalonem heistových filmů a jedním z hereckých vrcholů obou zmíněných herců. Tentokrát žádný risk, ostatně několik Oscarů, včetně toho za nejlepší film roku, hovoří jasnou řečí.

Drahokam

Fantastický Adam Sandler ve vážné roli chlápka, kterého je hrozně těžké milovat. Howard Ratner je křivák, ale není to hajzl. Sandlerův notorický gambler ovšem sobě, své rodině a bezprostřednímu okolí neubližuje úmyslně nebo pod tíhou nějaké duševní choroby. On si prostě nemůže pomoct a vždycky doufá ve světlo na konci tunelu. U Sandlera je hlad po jmění a blahobytu bohužel silnější než jeho schopnosti. Pro mnohé diváky to může být nepříjemné koukání do zrcadla.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 290 Kč

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

SCANquilt

Měkká a nadýchaná osuška (70 x 140 cm) z bavlny a modalového vlákna v šedé barvě

Osušky a ručníky MODAL SOFT vás zaujmou pestrou nabídkou barev, které stylově doladí každou koupelnu. Značka SCANquilt má v portfoliu více než 40 odstínů, přičemž na výběr je i široká škála velikostí. Oblíbit si je ale můžete i na dotek především díky směsi kvalitní bavlny (75 %) a modalu (25 %), kterému se kvůli jeho hebkosti často říká umělé hedvábí (modalové vlákno se vyrábí z celulózy bukového dřeva). V rámci předplatného můžete vybírat ze dvou barevných variant – šedé a tmavě šedé. Na e-shopu či v prodejnách si je pak snadno doplníte o další velikosti ručníků nebo třeba sladěný župan.

Více se dozvíte v obchodech SCANquilt a na www.scanquilt.cz.