Prostor výjimečný tak, jako váš koncept.
Premiové gastronomické prostory k pronájmu.
Byty k prodeji v komorní rezidenci v Praze 6
WE WARMLY INVITE YOU TO PULSE PRAGUE 2025 — A PLATFORM FOR BOLD IDEAS, SHARED BEST PRACTICES, AND NEW BUSINESS OPPORTUNITIES IN ARCHITECTURE AND DESIGN. INDUSTRY LEADERS WILL GATHER TO SHAPE THE FUTURE OF THE BUILT ENVIRONMENT, CREATIVE INDUSTRIES, AND BUSINESS IN THE CEE REGION.
JOIN US THIS AUTUMN IN PRAGUE FOR A CELEBRATION OF IDEAS, CREATIVITY, AND INTERNATIONAL DIALOGUE.
ČASOPIS
HEAD OF TEAM Tereza Finková
KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček
ART DIRECTOR Petra Roubalová
REDAKTOR
ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch
REDAKTOR Václav Rybář
SOCIAL MEDIA Sandra Kisić
Eva Hlinovská
Miloš Štěpař
Eliška Vrbová
FOTOGRAFOVÉ
Stijn Bollaert
Tereza Havlínková
Petra Roubalová
Branislav Šimončík
Adam Štěch
Honza Zima
ONLINE
dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
VYDAVATEL
Miloš Štěpař
New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2
PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €
VYCHÁZÍ 6. 11. 2025
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
26
HOT LIST
Nejžhavější novinky z kreativního
světa
74
DESIGN
Prozkoumali jsme řemeslnou výrobu brýlí IOKO
88
DESIGN
To nejlepší z největší přehlídky designu ve střední Evropě
98
BACKSTAGE
Druhý život pro odpadní sklo
110
ARCHITEKTURA
Znovunalezené historické vrstvy v belgickém
Hasseltu
68
ARCHITEKTURA
Značka Cartier se pochlubila svým novým muzeem v Paříži
80
ROZHOVOR
Tadeáš Podracký a Kateřina Jirsová o vedení ateliéru K.O.V.
104
INTERIÉR
Pestrobarevný byt od Facha architekti
ESEJ
Nejvýznamnější
indický architekt dobyl Vitra Campus
126
MÓDA
Představujeme výherce soutěže
Pure Model 2025
144
CESTOVÁNÍ
Navštívili jsme malebný horský hotel Krallerhof v Rakousku
154
DESIGN
Mapujeme historii ženevského hodinářství
164
CESTOVÁNÍ
S designérem Philippem Cramerem na procházce Ženevou
158
VÝSTAVY
Zajděte si do galerií a muzeí pro kulturní zážitek
GASTRO
Španělská kuchyně v historickém centru Prahy
174
SHOWROOM
Kurátorská platforma dolCevity pro váš styl
„Everybody be cool, this is a robbery!“ Na legendární výkřik z úvodní scény kultovního filmu Pulp Fiction nás přivedla těžko uvěřitelná kauza krádeže vzácných šperků z pařížského muzea Louvre. Zatímco klenoty patřící členům francouzské monarchie zmizely z povrchu zemského, na stránkách listopadového vydání dolCevity se můžete kochat pohledem na okázalé kolekce šperků a hodinek, které fascinují svou historií, současností, precizním zpracováním i nádherným designem. Můžete je obdivovat bez obav, že by vám je někdo ukradl.
Zlatý lesk a třpyt diamantů dopadá i na další témata, kterým se v tomto čísle věnujeme.
S Tadeášem Podrackým a Kateřinou Jirsovou si Adam Štěch povídal o tom, jaké to je vést vyhlášený Ateliér K.O.V. na pražské UMPRUM, jehož skvělou pověst vybudovala Eva Eisler. Eliška Vrbová si zajela do Bratislavy, aby si pod dohledem zkušené Dany Prekopové, zakladatelky optiky IOKO, vybrala ručně vyráběné brýlové obruby. Kontemplativní pavilon Doshi Retreat v kampusu Vitra je novým klenotem v živé učebnici architektury a tvorbu jeho autora, indického architekta Balkrishny Doshiho, připomíná Adam ve své obsáhlé eseji. Švýcarský designér Philippe Cramer nás provedl „svou“ Ženevou a Eva Hlinovská se na stejné město podívala precizní hodinářskou optikou.
Na závěr jeden fun fact. Věděli jste, že švýcarsko-francouzský architekt Le Corbusier se podle rodinné tradice nejprve vyučil zdobnému rytí hodinových plášťů? Proto je nadmíru jasné, že se jeho jméno objevuje hned v několika textech našeho klenotnického vydání.
Nenechte si nikým ukrást čas, který trávíte čtením dolCevity. ●
head of team
Tereza Finková
❶ Retrospektiva české módní návrhářky Liběny
Rochové v Moravské galerii v Brně bude otevřena 21. listopadu.
Robbie Williams navhrl své
první křeslo pro značku
design 〔JK〕
Módní dům Louis Vuitton byl už třetím rokem v řadě partnerem veletrhu Art Basel Paris. Tentokrát zde představil spolupráci s japonským umělcem Takashim Murakamim. Největším lákadlem byla osmimetrová socha chobotnice inspirovaná čínskými lampiony, jejíž chapadla se rozprostírala do výstavního prostoru. Mezi nimi bylo nainstalováno 11 kabelek z kolekce Artycapucines VII — Louis Vuitton × Takashi Murakami, zrozených z dialogu s umělcovými ikonickými postavičkami a motivy, jako je Mr. DOB, Superflat Panda či usměvavé květiny Smiling Flowers. Tímto projektem značka potvrzuje svůj dlouhodobý závazek k současnému umění. Silné pouto sahá téměř sto let zpět, do doby, kdy Gaston-Louis Vuitton, vnuk zakladatele, spolupracoval s umělci na výlohách, reklamách a designových objektech. Od roku 1988 Louis Vuitton tuto tradici dále rozvíjí prostřednictvím spoluprací se světově uznávanými umělci a designéry. Umělcům propůjčuje své léty prověřené savoir-faire a kromě precizního zpracování kůže poskytuje inovace například i v oblasti 3D tisku. To dobře dokazují vybrané kousky z kolekce Louis Vuitton × Murakami 2025. Kabelky-objekty jsou k dispozici v úzce limitovaných sériích. Globálně byly odhaleny 21. října na Art Basel Paris a nyní jsou k dispozici k rezervaci.
〔AŠ〕
Příběh restaurace, jež se před téměř dvaceti lety rozhodla vrátit české kuchyni domácí i světové uznání, pražská La Degustation Bohême Bourgeoise, mapuje nová publikace, kterou na základě dvouleté dokumentační činnosti napsala spisovatelka Blanka Datinská. Ta strávila hodně času mezi kuchaři a zachytila zákulisní momenty, které běžně zůstávají skryté. „Kniha nevznikla z iniciativy restaurace, ale z potřeby zaznamenat její přesah a přínos české gastronomii a společnosti,“ popisuje autorka. Prostřednictvím rozhovorů s šéfkuchařem Oldřichem Sahajdákem, s týmem restaurace, dodavateli a dlouholetými spolupracovníky, zachytila evoluci jedinečné gastronomické instituce, která v roce 2012 získala michelinskou hvězdu a dokázala, že i tradiční jídla, jako jsou svíčková či španělský ptáček, mohou obstát na světové scéně. O grafický design publikace se postarala Zuzana Lednická.
design 〔JK)
Umělecká ředitelka Dior Joaillerie Victoire de Castellane představila druhou část kolekce Diorexquis, která tentokrát zahrnuje na padesát čtyři mimořádných kompozic. Tento dechberoucí triptych je poctou třem tématům symbolizujícím DNA značky Christian Dior: okouzlujícím krajinám, jemným kyticím a kouzelným plesům. Vypráví o lásce zakladatele módního domu k přírodě a oslavám. Dědictví značky Dior je pro Victoire neutuchajícím zdrojem inspirace. Ale s kódy si hraje vždy nevšedním až překvapivým způsobem. Nadsázku a dětskou naivitu vkládá do svých šperků od samého počátku — od roku 1999, kdy do značky nastoupila. Každá její kreace je malé umělecké dílo, jež je zdůrazněné drahými kameny, odvážnými objemy a hrou barev. Ve svých špercích komponuje pohádkové obrazy, které nás zvou k prozkoumávání imaginárních krajin nebo jemnosti detailů. Ať už šperky evokují rytmy ročních období, nebo odráží prvky vysokého krejčovství, Victoire v nich vždy opráší buď „zapomenuté“ zlatnické techniky, nebo ty tradiční povýší na novou úroveň. Její práce je výjimečným spojením preciznosti ateliérů s poezií tvarů. Vypráví příběhy, které chceme slyšet znovu a znovu. Kdy už vyjde další díl?
Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design setkává se špičkovou světovou technologií.
Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
design 〔AŠ〕
design 〔TF〕
Elegantní a výrazný náramek s brilianty, které okamžitě upoutají pozornost, pochází z klenotnické dílny Rýdl. Každý kámen je precizně zasazen do čtyř krapen — způsobu uchycení, který maximálně zvýrazňuje jejich přirozený třpyt. Lze ho pořídit ve třech barvách zlata a může být s přírodními nebo laboratorními brilianty.
krása 〔JK〕
Kolekce Les Essences de Diptyque se rozrostla o novou vůni Lazulio, kterou vytvořil parfumér Quentin Bisch. Parfémová voda je objevnou cestou a poctou osvěžujícím elementům z přírodního světa — rebarboře, benzoinu, růži a vetiveru. Vychází z pavího pera, symbolu sofistikovanosti a velkoleposti. Flakon lze opakovaně plnit a je vyrobený z recyklovaných materiálů.
V říjnu se odehrála jž třetí pařížská edice populárního sběratelského veletrhu Design Miami. Z prezentací zúčastněných galerií nás zaujala kolekce skulpturálních svítidel Adélie Ducasse pro galerii Scene Ouverte. Ztepilé objekty balancují mezi funkcionalistickou estetikou Bauhausu a nadsázkou postmoderní skupiny Memphis. Svítidla tvoří keramické moduly pokryté metalickou glazurou stříbrných a měděných odstínů.
CENTR GROUP zajišťuje komplexní bezpečnostní služby pro luxusní butiky a jejich klienty. Služby jako doorman & recepční, monitoring 24/7, převoz cenin a bodyguarding doplňuje WALKING SECURITY SERVICE — diskrétní pěší dohled v okolí obchodů, připravený okamžitě reagovat v krizových situacích.
design 〔EH〕
Švýcarská manufaktura z Le Brassus, Audemars Piguet, letos oslavuje krásné výročí: 150 let od svého založení. Každé hodinářské oslavy s sebou přinášejí samozřejmě výroční edice nových hodinek, jako je strojek s inovativním věčným kalendářem nebo zajímavé modely Code 11.59 s číselníky z polodrahokamů. Ale zatímco tikající novinky Audemars Piguet si může pořídit opravdu jen „happy few“, s dalším narozeninovým dárkem je to jinak. Tým odborníků pod vedením Sébastiana Vivase, ředitele Musée Atelier Audemars Piguet, totiž připravil knihu, kterou musí mít doma každý fanoušek hodinek. Jmenuje se „The Watch. Stories and Savoir Faire“ a na více než 500 stranách pojednává o nejrůznějších hodinářských příbězích, řemeslech i úskalích výroby a zdobení mechanických hodinek, samozřejmě s důrazem na historii AP, ale
nejen na ni. Hravou obálku a další ilustrace ke kapitolám, které jednoduchým a zábavným způsobem odhalí všechna dosud netušená zákoutí číselníků, pouzder, náramků a řemínků, strojku či komplikací, nakreslil Francouz žijící ve Štrasburku, Arthur Junier. V knize najdete také množství historických ilustrací, nákresů a skic nebo fotek vintage modelů. Dozvíte se z ní, jak funguje hodinkový strojek, jaké druhy sklíček se užívaly v minulosti a jak se chránila před poškozením, proč mistři věnující se smaltování trpěli bronchitidou, jak se vykládají pouzdra drahokamy, kde se bere energie pohánějící hodinový strojek nebo jaké rozlišujeme typy náramků. Nechybí ani množství rozhovorů s odborníky, jako je jedna z nejznámějších mistryň smaltu Anita Porchet, která pracuje pro velké i nezávislé značky, nebo rytec Arnaud Birgentzen.
Šperkařský dům Cartier otevírá další kapitolu svého legendárního náramku, který už více než půl století zosobňuje lásku. Novinka Love Unlimited přináší svěží pohled na kultovní design, jenž se stal symbolem věrnosti a nadčasové elegance. Původní pevný oválný tvar šperku dostává novou flexibilní podobu. Náramek tvoří jemně žebrované články, které zdobí ručně leštěné šroubky a jejich pravidelné střídání vytváří harmonický rytmus. Love Unlimited se snadno nasazuje i sundává díky novému inovativnímu systému neviditelného zapínání. Tento subtilní mechanismus je integrován přímo do náramku a dokonale s ním splývá. Samotný náramek tvoří více než dvě stě precizně miniaturizovaných komponentů zajišťujících plynulost pohybu, výjimečné pohodlí a vizuální čistotu bez viditelných spojů. Výsledkem je šperk, který působí jako druhá kůže. Navíc se dá propojit více náramků, kombinovat různé barvy či vytvořit nekonečnou linii. Novinka je k dispozici v bílém, růžovém a žlutém zlatě.
Royal Institute of British Architects (RIBA) se převlékl do nového grafického hávu. Za novou podobou loga a celkové vizuální identity stojí grafické studio Johnson Banks. Původní elegantní patkové písmo změnili tvůrci na bezpatkovou verzi, která svou typickou červenou barvou respektuje téměř dvousetletou historii organizace, ale svou formální redukcí se zároveň stává relevantní pro současnost. Mezery i dotyky jednotlivých písmem jsou inspirovány vztahy architektonických forem, zdí i prázdných prostorů. „Toto byla jedinečná příležitost stavět na silných stránkách světoznámé organizace a zároveň modernizovat její verbální a vizuální značku v rámci jejích příprav na dvousetleté výročí,“ popisuje jeden ze zakladatelů grafického studia Michael Johnson, kterého doplňuje šér správní rady Jack Pringle: „S blížícím se 200. výročím v roce 2034 je ideální čas připravit naši ikonickou značku na budoucnost.“
architektura 〔AŠ〕
V září se zraky architektonického světa upřely na hlavní město Kazachstánu Almaty. Modernistická budova bývalého sovětského kina se proměnila v moderní kulturní centrum, a to podle návrhu londýnského architekta Asifa Khana. Nově nabídne multifunkční centrum s uměleckou galerií, dílnami, kancelářskými prostory a střešní restaurací. Revitalizace zahrnovala modernizaci betonového rámu a odstranění dílčích přístaveb provedených v průběhu let. Nejvýraznější intervencí je nová, dynamicky pojatá fasáda složená z ocelových žeber a betonových panelů, jejímž cílem bylo potlačit dosavadní monumentální podobu stavby. Tomu odpovídá i současná interpretace abstraktních děl sovětského umělce Jevgenije Sidorkina, které se objevují na severní a jižní fasádě budovy. Sám Khan o prvcích mluví jako o „cloudscape“, zjemňujících brutalitu původní betonové architektury.
design 〔TF〕
MŮJ
Náramek Omen z nové kolekce ARC české značky MOOYYY o své nositelce dává jasnou výpověď. Je tvarován a tepán z jediného plátu stříbra a je pevný jako morální zásady své nositelky. K zakoupení na mooyyy.cz nebo v showroomech MOOYYY.
design 〔AŠ〕
Stolní lampa WA od studia Akasaki & Vanhuyse z Londýna je vyrobená z recyklovaných částí městských souprav vlaků řady Den-en-toshi Line 8500, které byly vyřazeny v Tokiu z provozu v ledna 2023. Tvůrci shromáždili přibližně 1400 pryskyřičných kroužků, původně používaných jako rukojeti ve vozech, které přeměnilo na limitovanou edici 150 kusů tohoto jedinečného upcyklovaného osvětlení.
PRVNÍ A POSLEDNÍ
design 〔JK〕
V buticích Chanel po celém světě na vás teď čeká výjimečná kolekce šperků a hodinek, která je ideální inspirací na vánoční svátky. Rádi bychom vás ale speciálně upozornili na hodinky Premiere Galon. Premiere, jak název napovídá, byly vůbec první hodinky značky Chanel a na trh vstoupily v roce 1987. Průlomové tehdy bylo, jak radikálně se osvobodily od mužských kódů. Ciferník se inspiroval osmiúhelníkovým tvarem uzávěru parfému N°5 (a potažmo i tvarem náměstí Place Vendôme) a místo tradičního pásku měly řetízek (inspirace z ikonické kabelky). Hodinky vznikly z absolutní tvůrčí svobody a rychle se staly odvážnou referencí ve světě hodinářství. Jejich nadčasový půvab je možná právě proto relevantní dodnes. V roce 2025 si Premiere Galon opět vypůjčují něco z šatníku Chanel — tentokrát dvojitý řetízek proplétaný kůží a copánek z lemů. Tedy jedny z nejtypičtějších prvků, které Gabrielle Chanel kdy použila. Copánkové lemování naleznete na kostýmech dodnes, zdobí kapsy a zdůrazňuje okraje, aby strukturovaly siluetu. Takové lemování je obvykle vytvořeno z nejrůznějších materiálů a různými technikami (pletené, tkané, kroucené). Jedna z nejpůsobivějších verzí náramku Premiere Galon je jako náramek z krouceného lemování vyrobený z 18karátového žlutého zlata. A protože existuje tolik copánků, kolik je verzí kostýmku Chanel, mají i hodinky Premiere Galon k dispozici mnoho různých variant. Objevte je a nezapomeňte, že každá z nich je jako malá lekce stylu.
krása 〔TF〕
Pokud už jste vyzkoušeli všechny vzorky z unisex parfémové kolekce The Lexicon of Eternity od Alex Monhart, nezoufejte. Přichází nová, sedmá vůně. Jmenuje se Blasphemer a otevírá značce nové pole pro experiment. Přináší kontrast, napětí i temně svůdnou přitažlivost. Vůně inspirovaná odvahou jít proti proudu nese podpis jednoho z nejvýraznějších českých malířů současnosti, Jana Vytisky. „Černá kůže, odlesk ikonoklasmu a sen s příliš mnoha dveřmi. Jsi Blasphemer a tvou signature vůní je osobní myšlenkový prostor, který tě halí jako cigaretový dým,“ popisuje designérka Alexandra Steklík Monhart a dodává: „Blasphemer vznikl z potřeby narušit klid a přinést napětí. Je to vůně, která neuctívá, ale staví se proti očekávání. V kolekci působí jako kontrapunkt k ostatním vůním. Dá se to chápat jako protiklad, který dává celku hloubku a dynamiku, podobně jako v hudbě kontrapunkt zajišťuje, že melodie není plochá, ale živá.“
design 〔AŠ〕
Touha po ideálním přenosném světle na vlastní jachtu vedla bývalého kreativního ředitele značky Apple Jonyho Ivea ke spolupráci s japonským labelem Balmuda. Výsledkem je specializovaná jachtařká lucerna Sailing Lantern. Její tvar vychází z tradičních lodních svítilen s fazetovaným stínidlem, které lépe šíří světlo přes moře, a kovovým krytem čočky chránícím sklo před nárazy. Světlo je vybaveno zdrojem LED a mechanickým regulátorem intenzity.
design 〔TF〕
Nová kolekce Tiaré od Roberto Coin vzdává poctu exotickému květu tahitské gardénie. Jeho okvětní lístky se proměňují v jemné linie ze zlata, zdobené třpytivými diamanty, které na pokožce působí jako dotek světla. Výsledkem jsou šperky s éterickou lehkostí a sofistikovanou elegancí, určené ženám, jež vyhledávají krásu s duší.
Rok po uvedení kolekce Bulgari Tubogas pokračuje její evoluce. Na trh nyní přichází devět nových výrobků, které vnášejí čerstvou energii do této ikonické řady. Nabízí tak nekonečné možnosti vrstvení a kombinování. Nám se nejvíce líbí nové prsteny, které v malém objektu ukrývají všechny aspekty a symboly ikonické techniky. Jejich plynulé křivky vyvolávají dojem nadčasové sofistikovanosti i tiché sebejistoty. Legenda Tubogas se zrodila na konci 40. let a vzešla z vizionářské ambice překročit hranice řemesla. Mimořádná technika si inspiraci našla v průmyslové trubce, která symbolizovala nástup éry stlačených plynů. Průlomová šperkařská technika, při níž jsou dva pruhy zlata stočeny do podoby fluidních stuh bez použití pájení, je avantgardní vizí proměněnou v praxi. V říjnu 2025 budou uvedeny dva další šperky. Náramek z růžového zlata a náhrdelník Alta Gamma zdobený sytě růžovým rubelitem a svěžími zelenými vsadkami z malachitu, oba korunované diamanty v pavé osazení.
Milánský Palazzo dell'Arte, který byl navržen v roce 1933 architektem Giovannim Muziem pro pořádání výstav Triennale di Milano, dnes funguje jako stejnojmenné muzeum designu. V říjnu byl dlouho nevyužitý suterén artdecového paláce zrekonstruován pod vedením architekta Luca Cipellettiho. Centrálním prostorem se stal Voce Triennale, speciální hudební místnost pro pořádání stále častějších a oblíbenějších
performancí. Stěny a stropy jsou obloženy kombinací zvukově izolačních, pohlcujících a odrážejících panelů, zatímco ústředním prvkem prostoru je velká protihluková stěna. Designér Philippe Malouin navrhl pro interiér mohutné kusy čalouněného nábytku. Součástí rekonstrukce se staly i prostory pro děti a update restaurace, jejíž barevná koncepce navazuje na původní charakter Muziovy architektury.
moser.com
kosmetika & design (TF)
FOTO Michal Dvořák
Květena západočeských Sudet inspirovala před devíti lety novináře Ondřeje Elsnera a kadeřníka Jana Sippla k založení vlastní kosmetické značky Onest. S použitím přírodních surovin i klinicky podložených aktivních látek začali pod dohledem expertů míchat své jedinečné produkty. První, základní řadu balzámů na rty ve třech barevných odstínech a v půvabných skleněných mističkách brzy následoval pleťový olej Squalane, maska Balance, dvojice cleanserů, krémy na den i noc ad. Stále jako na začátku vzniká vše od receptur po finální produkty v Česku v malých, čerstvých sériích. A stejně jako první produkty, i ty další jsou zabalené v důmyslných papírových krabičkách trochu připomínajících origami od Studia Činčera.
V duchu starého známého hesla, které v osmdesátých letech vyzývalo zákazníky k nákupu v OD Prior, protože tam seženou vše „pod jednou střechou“, přišel Onest pro podzimní sezonu s doprovodnou kampaní Full House. Přírodní cleansery, séra, oleje, krémy, masky a doplňky stravy, poctivá ruční práce a lokální řemeslo se tu potkávají v jednom domě. Jan Činčera pro ně vytvořil originální, ručně lepený objekt, jakýsi modulární papírový dům, který vznikl upcyklací papírových zbytků a který vizuálně tlumočí hodnoty značky. „Onest je vždy čistý, simplistický a autorský,“ říkají Ondřej a Jan. Celá papírová scenérie osázená bestsellery značky je během podzimu k vidění v obchodech Myskino v Praze. Tour začíná v Nerudově 27, následuje Dušní 10 a poté se objekt přesune na Vinohradskou 24. Mimochodem, věděli jste, že Onest je jedinou českou značkou, kterou výběrový concept store Myskino nabízí? To o kvalitě jejich kosmetiky vypovídá mnohé. Více info na onest.cz a myskino.cz.
Sedm generací, jedna vášeň
Gismondi 1754, rodinná značka s více než 260letou tradicí a sedmi generacemi šperkařů ve své genealogii, přiváží do Prahy kouzlo italského umění a dokonalého řemesla. Pestrý svět klenotnického domu Gismondi 1754 je plný radosti, emocí a překvapení. Šperky jsou malá umělecká díla, jsou velmi ženské a vyzařuje z nich tradiční řemeslo. Pravou krásu italského šperkařského umění mají zákazníci možnost vyzkoušet také v Praze a přesvědčit se, jak Massimo Gismondi přeměňuje své sny ve skutečnost. Každý klient si může svůj šperk nechat vytvořit přesně na míru — s kamenem, který má pro něj zvláštní význam, nebo s jemným detailem, jenž mu bude připomínat jedinečný okamžik.
❶ prsten, růžové zlato, diamanty 2,13 ct, morganit 26,22 ct, růžové safíry 2,27 ct, cena 828 200 kč ❷ prsten, bílé zlato, diamanty 1,34 ct, cena 212 000 Kč ❸ prsten, růžové zlato, diamanty 0,96 ct, cena 250 500 Kč ❹ prsten, růžové zlato, diamanty 1,07 ct a růžové safíry, 1,47 ct, cena 256 800 Kč ❺ prsten bílé zlato, diamanty 4,69 ct a smaragdy 2,39, cena 1 635 000 Kč ❻ prsten, bílé zlato, diamanty 1,67 ct a růžové safíry 1,44 ct, cena 375 000 Kč ❼ prsten, bílé zlato, diamanty 0,56 ct a smaragdy 0,64 ct, cena 132 500 Kč ❽ prsten, bílé zlato, diamanty 4,17 ct a smaragd 1,41 ct, cena 673 400 Kč ❾ náušnice, bílé zlato, diamanty 2,20 ct, cena 308 000 Kč Boutique Gismondi 1754, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 211 192, IG: gismondi1754_prague, FB: Gismondi Prague
design 〔TF〕
foto Stanislav Palát
Na výstavě High Craft, která se konala v rámci Designbloku v Letohrádku královny Anny, nás překvapila nová kolekce prstenů české šperkařky Markéty Kratochvílové vystupující pod značkou Bold. Kolekce Chloris je plná monumentálních koktejlových prstenů sochaných ze stříbra a drahých kamenů, jako třeba rubín, achát, ametyst, avanturín, opál nebo růženín. Každý kus je inspirován jedním příběhem mytických nebo fantaskních rostlin napříč historií. Kolekce reprezentuje volnou sochařskou tvorbu autorky, jejímž limitem je pouze prostor lidské ruky. Rozvíjí unikátní vizuální jazyk a přístup k řemeslu s cílem vést dialog se zákazníkem.
ODPOVĚDNÝ KAŠMÍR móda 〔JK〕
„Chtěla jsem přidat sofistikovanost k pohodlí kašmíru a zároveň zachovat jeho jednoduchost. Hodně mi záleželo na detailech, stezích, zakázkových melírech a konstrukci střihu,“ říká Vanessa Seward, kreativní ředitelka Begg x Co, o své první ucelené kolekci pro tradičního skotského výrobce. Begg x Co vyrábí kašmírové oblečení, doplňky a bytové doplňky ve svých továrnách v Ayr na západním pobřeží Skotska a v Hawicku už od roku 1866. Značka je známá svou kvalitou, etickou odpovědností k výrobě a odvážným přístupem k barvám. Kolekci jaro/léto 2026 definují tři barevné příběhy zachycující všechny aspekty léta. To se projevuje nejen v barvách, ale i artiklech. Objevíte v ní například tenký svetřík na plavky, když vylezete z ještě studeného moře a potřebujete se rychle zahřát.
Welcome to Vispring. Welcome Home.
umění & design (TF)
V zahradě Uměleckoprůmyslového musea v Praze byla během Designbloku slavnostně pokřtěna kniha Ochočené nekonečno, která vznikla díky velmi úzké spolupráci umělkyně a designérky Evy Eisler a architektky a básnířky Pavly Melkové. „Svou tvorbu vnímám jako jeden kontinuální celek, v němž se forma a materiál stávají prostředníky významu,“ říká Eva Eisler. Právě význam, který je často skrytý za estetickou dokonalostí a řemeslnou precizností, tvoří ústřední osu knihy. Pavla Melková, spoluautorka nejen textů, ale především koncepce knihy, čerpala ze společných rozhovorů s Evou Eisler i z vlastních interpretačních úvah. Její přístup přináší do publikace osobitou strukturu a myšlenkovou hloubku, která propojuje výtvarné dílo s obecnějším hodnotovým rámcem. Silný
ženský pohled se knihou organicky prolíná nejen prostřednictvím děl samotné Evy Eisler, ale i skrze způsob, jakým je kniha koncipována a vykládána. Vzniká tak citlivě sestavená výpověď o tvorbě, která zrcadlí širší hodnoty: lidskost, otevřenost, propojení, svobodu a odvahu tvořit. „Nápad na spolupráci vznikl spontánně na základě našeho vzájemného porozumění. Spojují nás zásadní hodnoty — nezávislost, odvaha a schopnost vidět souvislosti za hranicemi disciplín — a Pavla Melková dokáže vést dialog tak, aby odhalila nové vrstvy mého příběhu a dala knize její netradiční, ucelenou a autentickou podobu,“ vzpomíná Eva Eisler na začátek spolupráce před dvěma lety. Vydává nakladatelství UMPRUM, cena 799 Kč, k zakoupení v Galerii UM nebo na umprum.cz.
Parfém do praní Erotikon je vytvořen podle jednoho z bestsellerů Pigmentaria, vůně Erotikon. Jasnou inspirací byla jeho hřejivá vůně evokující kašmírový kabát. Nechává rozeznít dřevité a ambrové tóny vůně a výsledný dojem je tak luxusní a uklidňující. Nabízen je jako 600ml balení v hliníkovém obalu. V prodeji pouze online na pigmentarium.com.
móda 〔JK〕
Reverso Tribute Monoface od Jaeger-LeCoultre spojují eleganci art deca s moderní precizností. Ikonické otočné pouzdro a minimalistický ciferník ztělesňují nadčasový design i řemeslnou dokonalost. Na zápěstí působí jemně, a přesto výrazně. Každý detail odkazuje na téměř stoletou historii této legendární ikony stylu.
Značka ERL, kterou ve Venice Beach v Kalifornii založil před pěti lety Eli Russell Linetz, ve své resort kolekci tentokrát pracovala s něčím velmi americkým — se zbytky a přebytky z federálních vládních skladů. Nepoužívané vojenské stany, plachty, uniformy, trička, prostěradla a další textilní výrobky se pod rukama řemeslníků a designérů změnily v cool kusy oblečení a daly tak nepotřebným a zaprášeným předmětům nový účel. Skrz pečlivou dekonstrukci a rekonstrukci se „surplusové“ zásoby mění na mikiny, bundy, vesty, péřové kabáty a oversized kalhoty. Ručně barvený fleece, sluncem vybělené olivové khaki, řemeslně přepracované kamufláže, úpletová trička a mikiny s potisky tak umně zestařenými, že vypadají jako vzácné kousky zachráněné ze zapomenutých skříní.
móda 〔TF〕
Festival Otevřená módní studia / Open fashion Studios promění Brno na čtyři dny v živou módní laboratoř. Odstartuje ve čtvrtek 27. 11. módní přehlídkou ve Vodojemech Žlutý kopec. Brněnští tvůrci rozehrají ve svých kolekcích každý po svém ústřední motiv světla — osobitě, odvážně a s fantazií. Zahajovací přehlídka vzniká ve spolupráci s U1 space design, které pro Open Fashion Studios nechalo ztvárnit scénografické řešení propojující módu, světlo a architekturu prostoru. „Pro brněnské návrháře je módní přehlídka cestou, jak prezentovat svou tvorbu v naprosto unikátním prostředí, které podtrhne estetiku jednotlivých modelů,“ podotýká módní designér Aleš Šeliga ze studia Alešbáry. V pátek 28. a v sobotu 29. 11. se mezi 13. a 19. hodinou otevřou brněnské ateliéry, obchody a pop-upy. Na návštěvníky čeká nejen móda z první ruky, ale také přednášky a komentované prohlídky. openstudios.cz
VÁNOČNÍ HVĚZDY
Pro sváteční období 2025 připravilo Makeup Creation Studio značky Chanel v čele se Cécile Paravina kolekci líčení, jež zkoumá kontrasty vesmíru a jeho barevného spektra. Jedinečné odstíny rozjasňovačů, astrálních očních paletek doplňují například i dvě nové barvy lesklých rtěnek — Incandescent a Nébuleuse. Jak hypnotizující!
〔JK〕
Nová vůně od nekonvenční značky Perfumer H je opět odrazem osobního stylu parfumérky Lyn Harris a její lásky k přírodním ingrediencím. Jmenuje se Rose with Insect a spojuje romantické růžové izoláty s nádechem nebezpečí. Poetickou hebkost růže podtrhuje smyslnost broskve a neroli, kterou prohlubuje pižmo s kardamomem. Ty vnášejí do dřevitého základu ze santalového dřeva a kouřové břízy lehký nádech kořeněného pokušení. Záblesk hmyzího křídla v podobě aldehydů vytváří temné napětí. Cena za 50 ml je 4 600 Kč. Prodává Ingredients.
architektura 〔TF〕
V srdci římské čtvrti San Giovanni vznikl projekt Santedicola — nový kiosek a pop-up galerie, která oživuje archetyp novinového stánku. Jeho autor Gaetano Orefice jej chápe jako kulturní místo setkávání a symbol lokální obnovy. Ve spolupráci se studiem Dispensabile a Cantiere Galli Design prošel stánek citlivou rekonstrukcí. Zmizel klasický pult, prostor se otevřel jako malá galerie s novým nábytkem a udržitelnými materiály — lakovaným dřevem, vinylovou podlahou nebo světly značek Hay a Artemide. Program tvoří výstavy, workshopy a autorská čtení. Santedicola nabízí výběr nezávislých nakladatelství jako Corraini, Numero Cromatico či Nero Editions, doplněný o mezinárodní magazíny typu Cabana, Monocle či Openhouse. Sortiment rozšiřují malé turistické nezbytnosti jako fotoaparáty Kodak, mapy Palomar, bio limonády Galvanina, keramika i vlastní kolekce značky. Vizuální identitu prostoru vytvořil Jonathon Dominic Spada, inspirován estetikou městských votivních kapliček — symbolů mezi každodenností a posvátnem. V době, kdy tradiční stánky mizí, nabízí SANTEDICOLA přesvědčivou odpověď: dokládá, že tento archetyp se může proměnit, aniž by ztratil podstatu — být místem sdílení, rozhovorů a vztahu se čtvrtí. Úvodní výstava Lanterna Beach: I volti del Braccio fotografa Mariana Doronza zachycuje komunitu „lanterniani“ z přístavu v Barlettě — muže, kteří se zde scházejí po celý rok. Série oslavuje tělesnost, přátelství i autentickou krásu každodenního života na jihu Itálie.
umění 〔TF〕
Galerie KodlContemporary vstoupila v září do své nové éry. Přesunula se do nového sídla, skleněné kostky v těsném sousedství hotelu Fairmont Golden Prague, a po úvodní výstavě příznačně nazvané Bod 0 v jejím minimalistickém interiéru představí svou aktuální tvorbu sklářský výtvarník Martin Janecký. Výstava Dreamer je koncipována jako úvaha o portrétu. Představuje Janeckého jako autora konceptuálního, dlouhodobě zkoumajícího lidskou psychiku, imaginaci a kreativitu. Portrét je nakonec žánrem, který nás nejen přesvědčuje o vlastní nesmrtelnosti, ale je také nástrojem zobecnění, distance či pojmenování. „Mé věci jsou zdánlivě jemné, lehké, příjemné. Pokud se jim však věnuje potřebná pozornost, situace se mění. Ačkoli nejsou hlučné, uvnitř vřou. Je v nich napětí, překvapení,“ říká Janecký. Připomíná přitom velké dějiny skla jako materiálu, který oplývá vlastním symbolickým významem. Portrét, maska, otisk, replika, ty všechny se pohybují na tenké hranici mezi osobním a obecným, soukromým a veřejným, minulým a přítomným. Od 7. 11. do 11. 1. 2026, KodlContemporary, Praha 1, kodlcontemporary.com.
móda 〔JK〕
Letošní týdny módy v Miláně a Paříži znamenaly v módním průmyslu tlustou čáru za tím, co bylo, a zahájily novou éru. Mnoho značek (od Jil Sander přes Chanel až po Dior) totiž představilo práci svých nových kreativních ředitelů. Nejrozporuplnější názory na debut (především na sociálních sítích) zaznamenala přehlídka Durana Lantinka pro značku Jean Paul Gaultier. Ready-to-Wear kolekce na jaro a léto 2026 se jmenuje „JUNIOR” a je to zřejmý odkaz na kultovní řadu Junior Gaultier z let 1988—1994 (bouřlivá klubová odnož módního domu, která Durana kdysi svou revolučností přitáhla k módě obecně). Lantink se ve své první kolekci především opírá o svůj instinktivní pocit z toho, co Jean Paul Gaultier dnes znamená. Je to zcela jiný přístup k archivu, než představili ostatní. Použil termíny jako zábava, energie, modernost a naléhavost a pracoval s nimi. Dopouštěl se zkreslování známého, překrucování ikonického a neotřele překrýval hlas zakladatele tím svým. Ikonické pruhy se tak objevují jako optické iluze, podprsenky jsou předimenzované a dysmorfní, klasické tetování na síťovině je nafouknuto do 3D, printy lidské anatomie jsou bolestivě hyperreálné, krajky a linie pasů se objevují na místech, kam nepatří, a odhalují tělo zcela novým způsobem. Výsledkem je vzkříšení Jeana Paula Gaultiera v současném kontextu a vstup radikálních objemů a rušivých siluet na módní scénu (konečně!). „Nedělám moodboardy,“ říká Lantink. Kde tedy čerpá inspiraci? Jako referenci použil například knihu Het RoXY Archief, 1988–1999 od nizozemské fotografky Cleo Campert. Ta v ní zaznamenala návštěvníky legendárního amsterdamského klubu, jež formoval éru hédonismu. RoXY byl zpocený, zhýralý, anarchický a stylový tím nejbezstarostnějším způsobem. Dalším odkazem byl americký básník, umělec a aktivista John Giorno, jehož hypnotické nahrávky často sloužily jako meditativní soundtrack pro Lantinkovy vlastní kolekce. „Je to jako být přenesen do myšlenkových procesů někoho jiného. Miluji to,“ vysvětloval v backstage. Giornovo průkopnické dědictví tak žije dál nejen prostřednictvím telefonní linky Dial-a-Poem, ale i ve zvuku k přehlídce Junior. Módní show se konala netradičně v suterénu Musée du Quai Branly. I to můžeme považovat za odkaz, protože historie byla nablízku, i když nebyla doslova viditelná. Stejně jako kolekce samotná byla apelativním spouštěčem vzpomínek.
design 〔TF〕
Povídka Kosatec z roku 1918 se silným duchovním a psychologickým podtextem Janju Prokić oslovila už před dvěma lety a hluboce ji ovlivnila. Její poetika, symbolismus i téma sebeobjevování rezonují s vlastní tvorbou šperkařky. Hlavní postava příběhu, malý chlapec Anselm, nachází uprostřed zahrady květ kosatce, který se stává průvodcem a ochráncem jeho vnitřního světa. Je branou k fantazii, vzpomínkám a pravému já. Hesse v povídce alegoricky připomíná, že je třeba žít v souladu s nitrem a nenechat se svazovat vnějšími tlaky či očekáváními. Symbolika kosatce se odráží i v nové kolekci Eiréné: šperky nejsou jen ozdobou, ale artefakty připomínající cestu do nitra. Kosatce lze vnímat i jako květy s jemnou erotickou smyslností; neoslňují silou, ale klidem a jistotou. „Líbilo se mi, jak Hesse popisuje zlaté chloupky na spodních listech kosatce jako cestičku pro brouky. Já si je přenesla jako symbol cesty k našemu srdci, dovnitř. Věřím, že pravdu vidíme spíš srdcem než očima,“ dodává designérka.
design 〔TF〕
Náramkové hodinky Lady Premier od značky Breitling ztělesňují spojení tradice a ženské elegance. Nová kolekce navazuje na ikonickou linii Premier z 40. let, ale přináší jemnější proporce a moderní detaily. Lesklé ciferníky v odstínech perleti, modré či pistáciové doplňuje decentní leštění pouzdra a precizní zpracování. Každý model vyzařuje sebedůvěru, kultivovaný styl a charakter, který odráží současnou podobu ženskosti — silnou, elegantní a nezávislou.
design 〔JK〕
Úplně první samostatný butik značky Marine Serre byl otevřen v samém srdci čtvrti Hannam-dong v Soulu. Butik v Hannam House, který byl navržen a vytvořen ve spolupráci se společností Sybarite, nabízí radikálně nový zážitek z nakupování — zážitek, který spojuje mystiku, materialitu a metamorfózu. Nová vlajková loď v Soulu je mnohem více než jen butik. Je to pomyslná rituální cesta koncipovaná kolem měsíčního cyklu. Srpek měsíce (slavný monogram značky) je symbolem obnovy, a tak obchod provází návštěvníky čtyřmi fázemi — iniciací, očekáváním, transformací a znovuzrození. Například převlékací kabinky obklopují hosty červeným sametem, zatímco sochařská schodiště proměňují komunikační prostory v divadelní instalace. Venkovní terasy s kamennou dlažbou, rostlinami a květinami prodlužují cestu za hranice interiéru a vyjadřují dialog módního domu s přírodním světem. Butik tak zhmotňuje závazek Marine Serre k udržitelnosti a harmonickému vztahu s životním prostředím. Příroda zde není vnější přítomností, ale nedílnou součástí. V horním patře naleznete speciální salonek s výhledem na krajinu Soulu. Můžete ho chápat i jako symbolický práh mezi vnitřním a vnějším prostorem, intimitou a komunitou.
design 〔TF〕
„Zvídavost je vnitřní síla, která nás pohání vpřed a podněcuje nás k pozitivním změnám. Je to neúnavná energie, jež nás nutí hledat lepší zážitky, nacházet nové perspektivy, inspirovat lidi kolem nás a v konečném důsledku zpochybňovat status quo,“ řekl Stefano Volpetti, prezident pro bezdýmné produkty a ředitel pro zákaznickou strategii společnosti Philip Morris International. Právě tento způsob uvažování podnítil spolupráci se Stefanem Selettim, kreativním ředitelem proslulé italské značky, která je známá tím, že se nebojí porušovat zaběhlá designová pravidla a známým předmětům dává nečekanou podobu. Spolupráce mezi Iqos a Seletti vyvrcholila na konci října v prostoru Hangar Pirelli Bicocca v Miláně, kde byla představena nová limitovaná edice Iqos Iluma i × Seletti, která na sebe okamžitě strhla pozornost. Zlaté detaily, ikonický vzor značky, dramatická černá a odvážná textura se spojují do podoby, která okamžitě zaujme.
Showroom oken, dveří, posuvných skleněných stěn.
Dům, jenž je zhmotněním úvah o spojení architektury a krajiny. O pouštění síly přírody dovnitř. O vycházení ven. Spoj.
design 〔TF〕
V podhůří
Vysokých Tater v obci Spišská Belá sídlí společnost Javorina, která navrhuje a vyrábí prémiový nábytek z masivního lokálního dubu. Již téměř 80 let propojuje své znalosti o materiálu s pokročilými technologiemi a v poslední době také oceňovaným designem. Nábytek z Javoriny je stavěný pro moderní život. Čisté linie, modulární myšlení a precizní zpracování vytvářejí kusy, které se přizpůsobují novým potřebám — ať jde o práci, setkávání s blízkými, nebo prostě užívání si domova. Pětiosé CNC obrábění umožňuje tvarovat dub do plynulých forem a jemných profilů, které respektují přirozenou sílu dřeva a zároveň posouvají hranice možného. Každý kus je pak dokončený přírodními oleji, proto zůstávají povrchy hmatově teplé a zároveň dlouhodobě odolné. Výsledkem je nábytek s tenkými profily, stabilní konstrukcí a estetikou, která dává smysl v každodenním životě i v luxusních interiérech.
Javorina přináší technologickou přesnost, udržitelný životní cyklus a nadčasovou jednoduchost. O vysoké kvalitě vypovídají také ocenění z mezinárodních soutěží jako Red Dot Award 2025, Big SEE Award 2025 a German Design Award 2024. Ale to nejpodstatnější je, jak její nábytek funguje v prostoru: tiše, sebevědomě, nekonečně funkčně, vytvořený na celý život. Více info o společnosti najdete na javorina.sk.
design 〔AŠ〕
Jako jedna z mála tuzemských značek se sklárna Bomma rozhodla během Designbloku vymanit z uzavřeného formátu přehlídky a vystavit své produkty v překvapivých souvislostech. Loni to byla instalace Sacred Enlightenment v kostele U Salvátora a letos na ni navázal projekt Cabinets of Reminiscence v prostorách slavné pražské Kovařovicovy vily, kterou v roce 1912 navrhl architekt Josef Chochol. „Designblok je pro nás příležitostí ukázat, že světlo není jen funkčním prvkem, ale také nositelem emocí a příběhů. V Kovařovicově vile se setkává tradice české architektury s naší vizí moderního sklářského designu. Chceme, aby se návštěvníci cítili, jako by vstoupili do světa, kde realita a iluze splývají,“ říká Václav Mlynář, kreativní ředitel Bomma, který rozvíjí současné globální
přístupy prezentace designu. V unikátní kubistické památce vzniklo sedm pokojů, sedm zastavení v příběhu, který se možná nikdy nestal. Světlo se stalo tichým pozorovatelem a otevíralo prostor, kde se stírá hranice mezi skutečností a iluzí. Návštěvníci zde objevili ručně vyráběná svítidla značky zasazená do scénografie, kterou připravil přední český scénograf Marek Cpin. Atmosféru jednotlivých scén umocnily také vůně od Pigmentaria, které do instalace vnesly další smyslový rozměr. K vidění byly jak standardní kolekce Bomma, tak aktuální spolupráce s Anselmem Reylem.
TEXT Adam Štěch
FOTO Martin Argyroglo, Cyril Marcilhacy, Clérin Morin
Na konci října se pařížský kulturní svět rozrostl o další muzeum umění. Fondation Cartier pour l’art contemporain obsadila velkorysé interiéry bývalého obchodního domu Grand magasins du Louvre z 19. století, jež architekt Jean Nouvel upravil do flexibilně se proměňujícího výstavního prostoru.
Několik desítek metrů dlouhá fronta před historickou budovou v centru Paříže, hned naproti muzeu Louvre, prozrazuje otevření nového sídla umělecké nadace módního domu Cartier. Ta již od roku 1984 podporuje současné světové umění, design i architekturu v rámci své Fondation Cartier pour l’art contemporain, jejíž výkladní skříní byla od roku 1994 až do letoška prosklená budova postavená podle návrhu v současnosti nejvýznamnějšího francouzského architekta Jeana Nouvela. Pro své nové sídlo zvolila nadace opět Nouvela. Ten se zhostil rekonstrukce bývalého obchodního domu citlivě i experimentálně zároveň. Na rozdíl od exteriéru, který kromě elegantní skleněné markýzy lemující dlouhou fasádu nezaznamenal téměř žádné změny, se architekt vyřádil především v interiéru budovy z Haussmannovské éry Paříže. Do vysokého bloku vložil pět pohyblivých pater, která vytvářejí mnohovrstevnatý a inkluzivní výstavní interiér. Jeho různorodost stimuluje návštěvníka k objevování rozmanitých a navzájem zcela odlišných částí expozice. „Je to bezprecedentní přístup k výstavnímu interiéru. Nic tu není trvalé — ani podlaha, ani stěny, ani
strop. Jednou muzeum navštívíte a při další návštěvě se vám může zdát úplně jiné,“ vysvětluje Mathieu Forest, ředitel studia Ateliers Jean Nouvel.
Architektům se podařilo vytvořit jakousi kinetickou architekturu, jejíž vnitřní prostory se proměňují s potřebami kurátorů a vystavených děl v souvislosti s konkrétní výstavou. Zatímco blízko k historickým fasádám se expozice otevírá ven velkými prosklenými průhledy (bývalými výlohami), které do interiéru přinášejí dostatek světla, centrální útroby muzea nabízejí návštěvníkům temné meditativní prostory. Jednou si připadáte, jako byste stály přímo na ulici a při prohlížení uměleckých děl vás míjí siluety kolemjdoucích. Jak ale postupujete směrem do nitra budovy, expozice tmavne a odhalují se vrstvy různých výškových úrovní pohyblivých podlah. Pohledy mizí ve zdánlivé nekonečnosti průhledů, různých výšek a odlišných světelných podmínek. Výstavní labyrint nabízí v každém koutu jiný typ uměleckého zážitku. Přitom je architektura jakoby neviditelná, nemá výrazné formální prvky a nechává promlouvat vystavená díla. Každou z podlah, která váží 250 tun, je možné umístit do 11 různých poloh a v případě, že se všechny zafixují ve stejné úrovni, vznikne jednolitý prostor o výměře 1 200 m2. Patra jsou umístěna na ocelových pilířích, což dodává prostoru silný industriální charakter stejně jako viditelné ocelová lana a mechanismy. Ostatně jistá záliba v technologiích a jejich odhalování →
je pro Nouvela typická. Použil ji i v prvním návrhu Fondation Cartier v polovině devadesátých let, kdy rozvíjel experimenty tehdejších tendencí stylu High-tech. Kromě pohyblivých podlah, které tvoří centrální prostor dlouhý 85 m, jsou po stranách umístěny průběžné galerie pro další expozice. Auditorium se 110 místy nacházející se na konci hlavní výstavy opatřil Nouvel výrazným červeným zbarvením, které je pro něj typické.
Celkově činí architektura muzea z prohlídky zážitek i po prostorové stránce. Připadáte si tu trochu ztraceni jako v horizontálně-vertikálním bludišti od M. C. Eschera. V bočních prostorách zalitých denním světlem obdivujete objekty nebo prostorové instalace, naopak v temných hlubinách centrální části problikávají videa a světelné intervence.
„Úvodní výstava Exposition Générale se odvolává na historii budovy, která bývala obchodním domem pořádajícím obrovské komerční výstavy, jež spojovaly nejrůznější média a typy artefaktů, od nábytku přes textilie až po módu. To vše se nám podařilo otisknout do výstavy v tomto svobodném prostoru,“ vysvětluje kurátorka Béatrice Grenier, jež výstavu připravila ve spolupráci s kolegyní Graziou Quaroni. Mezi exponáty nepřevládá žádná z technik ani médium. S adjustací pro změnu pomohlo italské studio Formafantasma, které navrhlo popisky jako zavěšené textilní panely s integrovaným hliníkovým osvětlením. Po náročné návštěvě, jež vás pohltí, se už stačí jen občerstvit. Zatím pouze v malé kavárně s několika málo místy. To ale jen do příštího dubna, kdy by měla být otevřena nová restaurace. →
Výstavní labyrint
nabízí v každém koutu jiný typ uměleckého zážitku.
❶ Centrální část novému muzea Fondation Cartier pour l'art contemporain je opatřena pohyblivými podlahami, které se dají umístit do různých výškových úrovní a pokaždé tak vznikne jiný výstavní prostor.
❷ Zvenku budova z Haussmannovské éry Paříže nezaznamenala větších změn. Hlavní intervence jsou schovány uvnitř.
❸ Vnitřní prostor muzea nabízí rozmanité prostory, které nabízí jiné světelné i výškové kvality.
❹ Všechny fasády Fondation Cartier se otevírají obrovskými prosklenými plochami ven a interiér tak může přímo komunikovat s ruchem přilehlých ulic.
❺ Typická Nouvelova červená barva zvýrazňuje centrální auditorium pro 110 lidí.
❻ Sochař Ron Mueck je známý svými hyperrealistickými sochami, jako je například jeho Žena s nákupem z roku 2013.
❼ Součástí aktuální expozice je také dílo afrického umělce Bodyse Iseka Kingeleze, který se zabývá tvorbou rozsáhlých modelů fiktivní architektury a měst.
Půjdete-li v Bratislavě směrem z centra k areálu Nové tržnice, nepřehlédnutelné stavbě ze 70. let postavené ve stylu High-tech, a cestou zabočíte do Bernolákovy ulice, projdete kolem prosklené výlohy, kde uvidíte za stolem sedět ženu v brýlích s výraznými obroučkami, jak minimálně jedny další soustředěně vyrábí. Prostor se světlým interiérem, barevným podsvícením a spoustou nejrůznějších
brýlových obrouček totiž patří od roku 2022 značce IOKO, pod níž Dana Prekopová provozuje jak optiku s modely světových značek, tak vlastní studio s nezávislým autorským designem.
Ačkoliv se v prostředí brýlového designu pohybuje bezmála tři dekády a IOKO letos slaví dvacáté narozeniny, vlastní studio založila teprve před pár lety. „Myšlenku jít vlastní autorskou cestou jsem měla asi od roku 2017. Tehdy jsem se setkala s Nastassiou Aleinikavou a Pavlem Kahotskim a postupně vzniklo několik našich společných kolekcí. Nedokázala jsem totiž do té doby na Slovensku najít výrobce, s nimiž bych na autorských brýlích chtěla spolupracovat,“ vypráví majitelka optiky, která nabízí značky jako Anne et Valentin, Veronika Wildgruber, Kuboraum, Vue DC nebo Monoqool.
Jako hlavní designérka v IOKO působí Erika Remencová, jejich první setkání
Při zkoušení brýlí se moment, kdy se přijímá
s Danou nicméně příliš nenasvědčovalo tomu, že by měly někdy spolupracovat. Daniny předchozí zkušenosti se studenty totiž nebyly příliš pozitivní. „Opakovaně jsem odmítala spolupracovat se studentkou, kterou mi doporučovala Sylvia Jokelová, tehdejší prorektorka VŠMU. Ta studentka byla právě Erika. Paní Jokelová mi řekla, že se za ni absolutně zaručí, několikrát mě přesvědčovala, ať to alespoň zkusíme. Tak jsme se s Erikou sešly a dnes už můžu říct, že jsem na ni vlastně tehdy byla dost hnusná. Nakonec jsem se ale stala její konzultantkou magisterské práce. Byla to katedra experimentálního designu, takže každý pracoval s jiným materiálem,“ popisuje hledání partnerské designérské ruky.
„Když jsem se Eriky zeptala, z čeho bude brýle vyrábět, odpověděla mi, že z těsta. V tu chvíli jsem si myslela, že se snad narodil můj klon. Mé první brýle totiž vznikaly jako sušenka (2012). U jedné šperkařky jsem si tehdy nechala na základě svých návrhů vyrobit speciální formy, pekla jsem a zdobila sušenky ve tvaru brýlí, měl to být dárek pro klienty. Experimentem s těstem si mě Erika naprosto získala. Došlo mi, že jsme na jedné vlně. Každý další nápad, který v rámci své práce přinesla, byl obdobou nějakých mých myšlenek z dřívějška schovaných kdesi hluboko v šuplíku. Konečně jsem tak vedle sebe našla někoho, s kým si rozumím v tom, že navrhování brýlí nemá hranice,“ pochvaluje si Dana.
Erika nosí brýle od svých šesti let a vytvářet je ji vždy lákalo. „To první setkání s Danou pro mě bylo opravdu stresující. Donesla jsem takové až přeexponované návrhy a ona mi je okomentovala tak, že to není vůbec dobré, ale není to nuda. Odcházela jsem s tím, že je to tím pádem asi hrozné a pochybovala jsem, jestli je tohle vůbec moje cesta. Potom se nám ale strašně často začalo stávat, že jsme se opravdu rychle pochopily. Myslím, že takový zlomový moment byl, když jsem přinesla jeden z prototypů s různými barevnými foliemi. Postupně jsme zjistily, že spolu můžeme pracovat, a tak jsem tu zůstala,“ vypráví Erika. O rok později se tým IOKO Studio rozšířil ještě o Ester Svitkovou, která je →
člověk na sebe v jednu chvíli usměje. A to je a je odhodlaný svoji novou cestu podstoupit.
vnučkou Dany. „Dá se říct, že byla už u vzniku optiky v roce 2005. Mojí dceři bylo tehdy 25 let a Esterku čekala. Hodně mi tehdy pomáhala, ale když se Esterka narodila, byla jsem totálně nepoužitelná babička, protože jsem měla spoustu povinností kolem optiky. Jsem vděčná, že máme teď s Esterkou příležitost být k sobě trochu blíž, když jsme ji celou dobu spíš neměly,“ má radost Dana. Ester je absolventkou střední uměleckoprůmyslové školy, skvěle zapadla do týmu a přiznává, že jí chvíli trvalo si zvyknout, že Dana už pro ni není jen „bebi“, jak jí říká, ale zároveň i šéfová. „Je to super. Je fajn, že spolu trávíme víc času tím, že se každý den vidíme v práci,“ doplňuje Ester.
Největší mistrovství ve vyrábění brýlí je podle Dany to, aby obě oči byly symetrické. „Jsme dvě pravačky a jedna levačka. Udržet symetrii je asi to nejtěžší. Stále ctíme to, že každý kus je jeden jediný originál. Někdy se i něco pokazí a musíme to zachránit a díky tomu vznikne něco, co jsme neměly v plánu. Vítáme i chyby, co se objeví, protože všechno se to odehrává v rukách. To je na tom ta největší zábava,“ přiznává Dana a zároveň oceňuje dnešní technické možnosti v oblasti 3D modelací. „Je hrozné, že to takhle musím říct, ale já jsem ještě pamětník doby, kdy nic takového neexistovalo. Teď si něco nakreslíte a převedete si to do počítače tak, že to vidíte ze všech stran. Dříve se více prototypovalo a výrobci spolupracovali třeba s ORL klinikami, kde na zlámaných nosech své prototypy testovali. Hledali tu správnou anatomii, kterou nápadu dát, a potřebovali, aby to otestoval někdo, kdo bude extra kritický. Dnes je to o mnoho jednodušší,“ vzpomíná Dana na své začátky. „Jedna věc je vymýšlet design až do nebes, ale pak je důležité umět zabrzdit nohama na zemi, aby se to dalo všechno opticky zvládnout.“ Za dekády v oboru dokáže Dana Prekopová vybrat klientům brýle v podstatě na první dobrou. Přesto si ale mnoho z nich v IOKO vyzkouší spoustu dalších modelů. Přiznává, že když lidé přijdou vyloženě za jejich brýlemi, je to pro ni odměna. „Víme tak, že je člověk na naší vlně a je srdcem zamilovaný do toho, co děláme. Máme ale zkušenost, že když u nás kdokoliv vybírá brýle a zkouší vícero variant, tak si vždy všimneme, že se v jednu chvíli sám na sebe usměje. A to je moment, kdy přijímá sám sebe a má vybráno. Zalíbí se sám sobě a je odhodlaný tuhle svoji novou cestu podstoupit.“ ●
❶ Dana Prekopová příští rok oslaví tři dekády svého působení v oboru nezávislého brýlového designu. IOKO založila v roce 2005.
❷ IOKO Studio používá k výrobě brýlí přírodní acetát. Jeho výhodou je, že se dá lehce doupravovat.
❸ Brýle od IOKO Studio vznikají vždy jako jediný kus. Studio používá čočky od firmy Zeiss.
❹ V prostoru na adrese Bernolákova 9 sídlí optika a studio od roku 2022. Dana, Erika a Ester brýle vyrábějí u stolu přímo ve výloze. Chtějí tím klientům ukázat, co vlastně znamená ruční výroba brýlí.
❺ Autorem návrhu interiéru je syn Dany — architekt Alan Prekop. Na mobiliáři spolupracoval s výtvarnicí Evgenií Kazarezovou. Interiér byl nominovaný na cenu CE ZA AR 2023.
❻❼ Základ obou modelů tvoří materiál stejné barevnosti. Technikou opracování se odkrývají vrstvy materiálu, a vzniknou tak odlišné brýle se stejným základem.
❽ Erika Remencová (vlevo) nejprve s Danou spolupracovala v rámci své diplomové práce na Katedře experimentálního designu na VŠVU. Stala se hlavní designérkou IOKO Studio a později se do týmu k Daně připojila i její vnučka Ester Svitková (vpravo). Aktuálně je jejich velkým cílem vystavovat v Miláně.
„V tom
to bylo jednodušší.“
Na podzim roku 2023 předala designérka
a výtvarnice Eva Eisler klíče od ateliéru
K.O.V. na pražské UMPRUM mladé
generaci. Od té doby funguje pod vedením
Tadeáše Podrackého a Kateřiny Jirsové, kteří se do výuky snaží vnášet nové impulsy. Společně jsme zrekapitulovali
jejich dosavadní pedagogické působení v ateliéru, v němž pojem šperk nabývá na mnohem širším významu.
AŠ Proč jste se vlastně rozhodli studovat na UMPRUM. Co vás k tomu motivovalo?
KJ Já jsem tam šla po třetím ročníku studia na AVU v ateliéru konceptuální tvorby Miloše Šejna, kde mi to moc nesedlo, původně jsem se hlásila na sochu. Šejn byl sice úžasný, ale nešlo mi tam pracovat. Náhodou jsem se dozvěděla o Evě Eisler. Šla jsem k ní na stáž a zjistila jsem, že mi její přístup hodně vyhovuje, a tak jsem na K.O.V. zůstala až do konce. Líbilo se mi, že oproti AVU to bylo více nohama na zemi. Bylo fajn, že Eva neustále organizovala spoustu výstav, mohla jsem experimentovat s různými materiály. Bavila mě i kombinace Evy Eisler a její tehdejší asistentky Evy Humlové, která měla více sochařský přístup.
AŠ Takže jsi se od objektů přesunula ke šperkům?
KJ Vlastně ani ne. V ateliéru na UMPRUM mi dávali hodně volnost, mohla jsem v podstatě dělat volné objekty. Akorát se mě někdy ptali, kde to má zapínání a jak se to nosí. Později mě vztah objektu k tělu začal přirozeně bavit. Tím jsem se nakonec zabývala i ve své diplomové práci.
AŠ A jak to bylo u tebe, Tadeáši?
TP Na UMPRUM jsem šel z Hollarky. Vybral jsem si ateliér skla, který vedl Vladimír Kopecký. Byl to takový zvláštní ateliér, protože kromě skla se tam i dost malovalo, což mi přišlo zajímavý. Sice jsem tomu moc nerozuměl — plátna tam visela vedle skleněných objektů a celkově tam byl takový kreativní nepořádek. I tak jsem k němu šel na konzultace a jemu se to líbilo, tak jsem se tam pak dostal.
AŠ Nakonec jsi ale u Kopeckého nestudoval?
TP Když jsem na školu nastoupil, on zrovna odešel a já jsem studoval u Ronyho Plesla a Pavla Karouse. Zpočátku ten ateliér neměl příliš jasné vymezení, ale později to začalo směřovat více k designu, a to pro mě bylo určitě zajímavé. Později jsem také měl stáž u Jiřího Příhody na AVU. Celou dobu jsem ale bojoval s tím, že sklo nemůžu zpracovat sám, ale já jsem chtěl vždycky něco dělat vlastníma rukama. A tak jsem se po diplomce vrhl na dřevo.
AŠ Ty jsi ale ještě odcestoval do Eindhovenu studovat na tamní vyhlášené akademii designu.
TP Po UMPRUM jsem byl na stáži v New Yorku a Číně. Později jsem se vrátil a začal pracovat na pár větších věcech. Cítil jsem ale jisté odcizení, protože jsem se začal trochu přibližovat komerci. Neuspokojoval mě fakt, že člověk něco navrhne a někdo jiný to vyrobí. Chtěl jsem mít vše pod kontrolou. Chtěl jsem, aby moje práce šla přímo ze mě. Tak jsem se rozhodl, že budu dál studovat. A objevil jsem školu v Eindhovenu, která mi umožnila být opravdu těsně v kontaktu s tvorbou a dělat vše tak, jak jsem si sám představoval.
AŠ Jak odlišný byl princip výuky v Eindhovenu od českých škol?
TP Bylo to úplně jiný, já jsem tam byl strašně šťastný. Struktura školy se skládala ze tří trimestrů a každý z nich jsme dělali dva až tři úkoly, včetně jednoho psaného. To pro mě bylo poměrně těžký, protože u nás jsme to nikdy nedělali. Byli tam velmi mladí tutoři, kteří se často střídali, takže člověk poznal různé přístupy. Znamenalo to opravdu hodně práce a i když jsem tam šel již jako poměrně zkušený designér, tak to bylo opravdu náročný a posunulo mě to na hranici vlastních možností. Musel jsem ze sebe setřepat všechny stereotypy, které jsem do té doby znal. Úkoly byly velmi kreativní a museli jsme na ně reagovat hodně rychle. S tím vlastně teď bojujeme i v našem ateliéru. Když má student na všechno až moc času, tak se může velmi lehce zaseknout a dost času vyplýtvat. Chceme je učit rychlejšímu jednání a rozhodování. Zároveň
jsem si v Eindhovenu vytvořil řadu skvělých přátel a poznal docela známé lidi, které jsem do té doby vnímal jako ikony. Škola byla hodně selektivní a často se stávalo, že třetina ročníku během prvního roku odešla. Na stranu druhou to stimulovalo studenty, aby se semkli a byli v silném kolektivu. Dodnes, když potkávám své spolužáky, spolu máme takový „trauma bond“ a vyprávíme si o tom, jaké to bylo peklo.
AŠ Kateřino, ty zase máš studijní zkušenost ze Švédska. Jaké to bylo na škole Konstfack?
KJ Bylo to podobné, jako Tadeáš popisuje Eindhoven. Měli jsme tam hodně kratších kurzů s rozmanitými pedagogy. Byla tam skvěle vybavená dílna a zároveň se tam jinak přemýšlelo, více konceptuálně. Studovala jsem v experimentálním ateliéru, který byl hodně zaměřený na objekty a jejich interakce s tělem.
AŠ Jak jste v té době vnímali Ateliér K.O.V.?
TP Myslím si, že to byl jeden z nejlepších ateliérů na škole. Eva Eisler tam přinesla skvělou energii a mezinárodní kontakty. Studenti se mohli realizovat na výstavách i v zahraničí. Do té zaprášené školy vnesla nové impulsy.
AŠ Já jsem měl vždycky pocit, že na K.O.V. byla taková dobrá semknutá parta studentů. Bylo to tak?
KJ Ano, já jsem to taky tak vnímala. Ale zároveň jsem tam tedy byla v dost velkých začátcích, kdy tam byl ještě i cítit jistý odpor od studentů K. V. Nováka. Změna vedení ateliéru je vždycky ze začátku komplikovaná, protože studenti jsou zvyklí na jiný způsob vedení.
AŠ Kde se v tobě tedy nakonec vzala motivace přihlásit se do výběrového řízení a nakonec převzít ateliér K.O.V.?
TP Bylo to více věcí dohromady. Na začátku mi zavolal Milan Pekař, že se chystá konkurz a jestli by mě to nezajímalo. On mě již předtím několikrát pozval na klauzury, kde to bylo vždycky fajn. I přesto, že věděl, že se kovem moc nezabývám, tak si byl vědom toho, že dělám rukama. Dost mých bývalých spolužáků z Eindhovenu už taky učí, tak jsem si říkal, vlastně proč ne. I díky studiu v Nizozemí jsem cítil, že bych mohl něco předat dál.
AŠ Jak jsi to vnímala ty, Kateřino?
KJ Když se mi Tadeáš ozval, bylo to pro mě velké překvapení. Chápala jsem to jako hozenou rukavici, kterou musím zvednout. Bylo to jistě vykročení z mé komfortní zóny, ale to tak je. Když jsme se pak potkali, tak jsme zjistili, že máme dost podobný pohled na věc a že by nám to mohlo dobře fungovat.
TP Znal jsem věci od Kateřiny již ze studií a vždycky se mi líbil její konceptuální přístup. I to, že jsme oba studovali v zahraničí, nás formovalo podobným způsobem. To je pro společnou výuku velké plus.
AŠ S jakým konceptem ses na pozici vedoucího Ateliéru K.O.V. hlásil?
TP V podstatě s tím, jak se nám to dnes daří dělat. Bylo pro mě hodně důležité zapojit do výuky zahraniční hosty a získat od školy důvěru, aby nám na to dala peníze. Zároveň jsem chtěl, aby byla naše výuka propojena s teorií. Často se stává, že jsou studenti sice formálně hodně vyspělí, ale neumí o tom dobře mluvit a nedokáží svou tvorbu vnímat v kontextu současných teoretických témat, aby byli relevantní i pro zahraniční kurátory a galerie, které podle toho často hledají nové autory. Myslím si, že v tomto smyslu je důležité, aby si studenti byli vědomi svých témat a dlouhodobě je rozvíjeli, protože díky tomu si jich pak někdo všimne. Také bych rád vedl studenty k rozmanitým řešením, aby neopakovali →
jen jednu estetiku, ale aby byli různorodí. Chci jim pomáhat formovat je v těch nejsilnějších stránkách každého z nich. Na začátku jsem si opravdu myslel, že převezmu v podstatě koncept akademie v Eindhovenu, ale tím, jak je UMPRUM nastavená, tak to moc nejde. Dynamika i struktura obou škol je dost rozdílná, například tím, že na UMPRUM se pracuje komunitně napříč ročníky, což je dost náročné, protože všichni pak pracují na stejných tématech. Nabízí se do budoucna otázka, jestli by se to nějak nemělo změnit.
AŠ Vzpomínám si na tvůj první rok v ateliéru, kdy jsi zvažoval, jestli neskončíš, protože to nebylo zrovna lehké. To jsi měl i jinou asistentku, výtvarnou umělkyni Romanu Drdovou.
TP První rok byl náročný. Do toho jsem byl ještě extrémně zaneprázdněný. Potřeboval jsem někoho, kdo mi s tím pomůže, a takového člověka jsem našel v Kateřině. Byla to ale i osobní výzva. Učil jsem se, jak se studenty mluvit, jak je řídit, jak je motivovat. Nebyl úplně problém poradit jim a rozvíjet je, ale spíše v komunikaci, aby to akceptovali. Nějakou dobu to byla pro mě jistá bariéra. Snažil jsem se učit jak učit.
AŠ A kam jste tedy společně dospěli? Jak teď pracujete se studenty, jak pro ně vymýšlíte úkoly?
KJ Určitě na tom pracujeme společně. Řekli jsme si, že budeme zadávat úkoly, které se vždycky nějakým způsobem týkají těla, i když to není nutně šperk. Je to vždycky o společné diskuzi a pozdějším ladění témat. Přebrali jsme ateliér, který nechceme radikálně změnit, ale je to o neustálém vývoji. Snažíme se vytvářet témata, která jsou sice výtvarně abstraktní, ale jsou ukotvená v jistých teoretických nebo filozofických základech. Zároveň se snažíme se studujícími mluvit i o jejich tvůrčím procesu a podporovat je, aby mu víc důvěřovali a nebáli se experimentovat. Jako by věřit svým rukám. Někdy se stává, že člověk moc dlouho přemýšlí a pak není dost času dotáhnout práci v materiálu.
AŠ A jaké je téma pro tento semestr?
TP Teď je to téma (ne)svobodné tělo. Chceme, aby studenti používali tělo jako aktivizující prvek objektů.
AŠ Jak pak takový semestr probíhá?
KJ Studenti pracují na semestrální práci, na konci semestru je to klauzurní práce. Ale my se teď snažíme obě práce propojit, aby klauzura byla dalším vyústěním toho dlouhodobějšího tématu. Často se nám totiž stávalo, že během semestru vznikly velmi silné projekty, ale naopak klauzury už tak dobré nebyly, protože na ně mají studenti mnohem méně času. Snažíme se to tak trochu narušit a pracovat s tím volněji. Například pro první až třetí ročník klademe v zadáních hodně důraz na řemeslnou práci v dílně. Člověk pak musí být hodně flexibilní a musí mít ke každému studentovi individuální přístup.
AŠ Jak vypadá takový běžný týden v Ateliéru K.O.V.?
KJ Ateliérové dny máme v pondělí a ve čtvrtek. V pondělí konzultujeme, někdy více společně, někdy individuálně. Chceme, aby rozpracovanost prezentovali studenti i ve formě přednášek pro všechny ostatní. Ve čtvrtek jsou pak většinou na dílně.
TP Také se snažíme, aby konzultovali své práce mezi sebou. Chceme totiž rozbít ten mistrovský systém, v rámci něhož studenti v podstatě celou dobu dostávají jen jeden názor od svého pedagoga.
AŠ Váš ateliér je součástí katedry užitého umění. Jak funguje mezioborová spolupráce mezi dalšími ateliéry keramiky a skla?
TP Spolupráce i kolektiv pedagogů je dobrý. Na stranu druhou je to hodně →
teritoriálně rozdělené. Každý ateliér má svůj svět. Než jsem na UMPRUM nastoupil, tak bych si myslel, že to musíme rozbít a být co nejvíce multidisciplinární. Teď už to možná vidím jinak, protože studenti mohou jít v těchto ateliérech hodně do hloubky a řemeslo si opravdu velmi dobře osvojit. To může být obrovskou výhodou.
AŠ Zmínili jste, že se studenty pracujete na výstavě. Můžete o ní říct něco víc?
KJ Výstava proběhne příští rok na jaře v rámci šperkařského festivalu Schmuck v Mnichově. K.O.V. tam v minulosti vždycky působil, tak na tuto tradici chceme navázat. Projekt bude vyústěním našeho aktuálního semestrálního úkolu (ne)svobodné tělo. Ale je to ještě hodně v procesu. Kromě výstavy samotné budeme součástí prvního summitu šperkařských škol z celého světa, který pořádá Pinakothek der Moderne
AŠ Když se podíváte zpětně do doby, kdy jste na UMPRUM studovali, a srovnáte to s vaší zkušeností pedagogů. Vidíte nějaké zásadní posuny?
TP Studenti jsou pořád stejní, jako jsme byli my. Ale škola se změnila obrovsky. Myslím si, že se to hodně zprofesionalizovalo. Studentům dává škola skvělé technické a produkční zázemí. Zároveň jsou tady možnosti grantů, postgraduálního studia a podpory vystavování v zahraničí.
KJ Já hodně vnímám i proměny hodnocení během klauzurních komisí. Dnes studenti dostávají mnohem relevantnější zpětnou vazbu, než tomu bylo kdysi. Nechci úplně hodnotit nás samotné, ale myslím si, že obecně se klade mnohem větší důraz na kvalitní hodnocení a podnětnou diskuzi.
AŠ Jaké výzvy před vámi stojí?
TP Chceme obecně vychovávat absolventy, kteří budou nejenom špičkově vybavení co se týče řemeslné dovednosti, ale hlavně budou mít konceptuální myšlení, které ale budou moci aplikovat v reálném světě, zabývat se například projekty se sociálním přesahem. Ta výzva tkví v tom, aby se takoví studenti mohli vůbec uplatnit a aby vznikla infrastruktura, kde budou takové projekty fungovat. Myslím si, že obecně design by neměl stereotypně končit produktem, ale měl by více promlouvat k širší společnosti. Je ale možná ještě trochu brzy, aby se takové projekty v praxi uplatnily. Takže nakonec si tu cestu budou muset zase najít studenti sami. ●
Snažíme se vytvářet témata, která jsou
❶ NOZOMI
× JIŘÍ KREJČIŘÍK
V rámci výstavy High Craft představila česká značka ve spolupráci s Jiřím Krejčiříkem Audio Altar, nový domácí chrám pro analogový zvuk.
❷ TEREZA SLUKOVÁ & MILAN PEKAŘ
Kreativní duo a vedoucí
Ateliéru keramiky a porcelánu získali za své organicky tvarované keramické objekty inspirované Letohrádkem královny
Anny Cenu Designbloku za mimořádný počin.
❸ WONTEK
Mladá značka z Varšavy zkoumá novou estetiku a možnosti 3D tisku. V kolekci osvětlení a dekorativních produktů spojuje tradiční vizualitu pletení se světem současných médií.
MICHAELA TOMIŠKOVÁ designérka, studio Dechem
„Letos jsme měli čas si vše v klidu projít a pozdravit se se všemi kamarády. Designblok talks hned v úterý nás bavily, instalace Bommy byla překrásná a opening byl až do brzkého rána, výstava Zdeňka Vacka nás upřímně dojala stejně jako oltáře Milana Pekaře a Terezy Slukové. Setkání s Erwanem Bouroullecem bylo skvělé, tolik pokory, respektu, vtipu a jemnosti jsme nečekali. Krásný týden to byl.“
STANISŁAW
STUPKIEWICZ designér, studio Wontek
„Jsme nadšení nejen z potenciálních klientů a partnerů, které jsme potkali, ale i z nových přátel, které jsme si našli mezi ostatními vystavovateli. Je nám velkou ctí, že práce našeho studia Wontek zaujala porotu, která nám udělila Cenu Designbloku za nejlepší novinku designéra. Je skvělé vidět, jak je 3D tisk oceňován v kontextu designu a řemeslného zpracování.“
DOMINIKA
BERNATKOVÁ Modernista „Inspirativní přednášky v rámci Dne profesionálů, slavnostní úvodní ceremoniál u Křižíkovy fontány, působivé expozice studentských prací i program v režii Cirque Menu na střeše Křižíkových pavilonů, který celé akci dodával jedinečnou atmosféru.“
DAVID ŠEVČÍK ateliér Šunčík „Svou práci jsem letos prezentoval poprvé. Přerod z nadšeného diváka do role vystavujícího byl hodně silný zážitek. Nejvíc jsem si tak užil interakci s návštěvníky a pak velké množství kolegiální podpory. To mi udělalo radost a velmi si toho vážím. Z Uměleckoprůmyslového muzea, ze kterého jsem se v podstatě nedostal, nechci vypíchnout jen jednu věc. Byl to perfektní ekosystém skvělých expozic.“
❶ MIKULÁŠ BRUKNER
Dolce Vita spolupracovala s módním návrhářem Mikulášem Bruknerem na kolekci pletených obleků pro vybrané ikony českého moderního nábytku.
❷ HANA
VOPRAVILOVÁ
Alternativní formy vyrobené z papírových voštinových struktur či lepenky posloužily designérce k výrobě její kolekce skleněných nádob PAP.
❸ EMIL TASCHKA
Limitovanou kolekcí 12 lamp Wave pokračuje slovenský designér v objevování světa na hranici prostorové ilustrace a designu svítidel.
❹ KLIMCHI
Ve spolupráci s designérem Alešem Boemem vytvořila značka Klimchi instalaci Liquid a stejnojmennou kolekci užitkového skla.
❺ LOCKERS
Letošní instalace firmy Lockers se zhostil kreativní tým studia Cirque. Menu, které zároveň navrhlo nový úložný systém Systematic.
❻ KONSEPTI
Jako jedna z hlavních tváří letošního Designbloku zavítala do Prahy designérka Patricia Urquiola, která mimo jiné představila v showroomu Konsepti pohovku Insula pro Kettal.
JIŘÍ KREJČIŘÍK designér „designblok je pro mě takový týden inspirativních setkání a konverzací s kolegy, které jsem ve spoustě případech viděl naposledy před rokem. Hodně mě bavil zrekonstruovaný areál Křižíkových pavilonů. A v neposlední řadě také zpětná vazba na to, na čem jsem celý rok pracoval — tři spolupráce s firmami, které představovaly kolekce svítidel a nábytku, které jsem pro ně vytvořil.“
VÁCLAV MLYNÁŘ designér, kreativní ředitel Bomma „designblok byl jako každý rok pro mě i můj tým z Monument Office velmi intenzivní. Letos jsme pracovali na čtyřech velkých instalacích (Bomma, Oido, Prolicht, Česká spořitelna & Visa). Líbila se mi atmosféra především na Výstavišti. Měl jsem velkou radost z potkávání známých tváří a přátel na náměstíčku kolem Křižíkovy fontány, kde si člověk mohl dát jídlo z foodtrucku, posedět u vody a večer zajít na drink na střechy.“
MAGDALENA ROCHOVÁ architektka, JRA
„Letošní ročník byl pro mne speciální v tom, že jsem jednak připravila rozhovor s Patricií Urquiolou pro noviny designbloku, jednak jsem se stala ambasadorkou festivalu. s tím se pojily nové zkušenosti a setkání např. s Maxem Fraserem a Benedictem Hobsonem z dezeenu či erwanem Bouroullecem.“
MAX FRASER
hlavní editor Dezeen
„Je to už několik let, co jsem naposledy navštívil designblok, takže bylo potěšením být zpět na jednom z prvních světových týdnů designu vůbec. Kromě skvělých výstav, včetně High Craft, bylo fajn objevit mnoho mladých českých designérů, kteří se prezentovali po celém městě. Během mé přednášky Future of design ve spirále bylo kulaté pódium a pomalu se otáčelo — to pro mě byla nová zkušenost!“
❶ SKOBA
× JIŘÍ KREJČIŘÍK
Kolekce papírových lamp B1 vznikla pro sociální podnik Skoba.
❷ TON
Ve svém showroomu v Holešovicích představila značka lounge křeslo Cissy i francouzského designéra Patricka Norgueta.
❸ BRO.
Vyšívaná pomíjivost — fragmenty kůže, něhy, vzdoru, lásky. Nit jako paměť, tělo jako otázka. To je aktuální kolekce Ivany Kocmanové Life Lately.
❹ STUDIO OPTIQA
Ondřej Vicena a Michal Pavlát ve své autorské kolekci propojili odvahu se skautingem.
❺ STUDIO DECHEM
Součástí instalace
Volcanic Apartment byla také lampa vytvořená ze zbytkového skla Fragmentglass zasazená do podstavce z dubeneckého pískovce.
V kolekci Metropolis přetavila Kateřina Handlová brutalismus v architektuře do českého křišťálu.
MICHAELA KÁDNEROVÁ
kurátorka sbírky designu MG v Brně a členka kurátorské rady Designbloku „Letošní ročník pro mě byl v mnoha směrech speciální. Baví mě, kolik lidí design zajímá a že pořád přibývají. Přesto se festivalu vede udržet určitý lidský rozměr a autenticitu, která je u takhle velkých akcí vzácná. Letos se mi také podařilo realizovat výstavu, kterou jsem měla dlouho v hlavě. Pojmenovali jsme ji Odvaha a představilo se na ní dvacet žen tří generací z oblasti architektury, designu a užitého umění. Přinesla mi mnoho milých setkání, kterých si cením víc než čehokoli jiného. eva Jiřičná mi řekla, že nejdůležitější je, aby měl člověk po skončení projektu víc přátel, než když projekt začínal. Jsem vděčná osudu, že se mi to při přípravě téhle výstavy povedlo.“
JAN VONDRÁK architekt, studio Mjolk „designblok jsem letos stihl jen krátkou zastávkou typu ‚touch and go‘ u stánku Master & Master. navrhli jsme pro ně stůl a já spěchal natočit video o našem novém systému Milk, protože mě čekala cesta do itálie.“
JOHAN PERTL designér
„Z letošního ročníku jsem zažil hlavně Letohrádek královny Anny, kde jsem se snažil být většinu času ve své expozici. Po roce stráveném v dílně je to skvělá příležitost, jak zase vidět lidi. Letohrádek je má nejoblíběnější stavba v Praze, takže jsem si užíval každou chvíli.“
ONDŘEJ VICENA & MICHAL PAVLÁT Optiqa
„Po měsících příprav jsme konečně představili kolekci spojující odvahu, identitu a řemeslo. Bylo krásné vidět, kolik návštěvníků v sobě našlo odvahu přihlásit se ke skautingu. Z instalací nás asi nejvíc oslovila dark ’n’ Lash
Zdeňka Vacka, vizuální zpověď o odvaze, kráse a zranitelnosti.“
❶ SILVIA SUKOPOVÁ
Slovenská experimentální designérka představila kolekci 3D tištěného nábytku 1 : 1, který je inspirován plastovým nábytkem do domečků pro panenky.
❷ VEM TO ČERT Svůj debut na Designbloku si odbyla skupina studentů Vem to čert, kteří vystavili objekty inspirované českým folklorem.
❸ TODUS
Působivá instalace od belgického studia Segers odhalila venkovní jídelní židli Kori.
❹ LASVIT
Proudění vody se stalo předlohou pro velkorysou světelnou instalaci Martina Galla.
❺ TWO HUNDRED
TONS Pragmatický přístup studia Two Hundred Tons se promítl do jeho nového stolku vycházejícího z důmyslného zpracování kovové trubky.
❻ ANTONÍN
TOMÁŠEK Ve spolupráci s Hong Kong Design Institute představil český keramik Antonín Tomášek kolekci objektů The Horse and The Other Stories.
GILLES MASSE
kurátor a teoretik designu „Účast na designbloku v Praze je jako vstup na rodinné setkání plné emocí, potěšení, objevů a pocitů. Podnětná setkání nám umožňují dozvědět se více o tvůrčím procesu a vzniku pozoruhodných produktů přímo od značek a designérů z České republiky, ale i z mnoha zemí východní a střední evropy. Je to skvělý přímý přístup k rodině designu plné energie, radosti a kreativity, v globálním duchu spolupráce, a to na jedinečných místech po celém městě. Je to tak osvěžující!“
TEREZA TALICHOVÁ designérka, Tititi „Umělecké dvojice mě vždycky fascinovaly a dlouho jsem snila o tom, že jednu vytvořím, ať už s partnerem, manželem nebo přítelkyní. Až letos se to konečně podařilo. spolupráce s danielou Baráčkovou mi přinesla obrovskou radost z celého procesu příprav. Známe se ještě z dob studia na UMPRUM, obě jsme diplomovaly u Jiřího davida a její další tvorbu sleduji už řadu let. Když se objevila příležitost připravit expozici pro Letohrádek královny Anny, napadla mě okamžitě. Její idea ‚vytáhnout‘ tvar dlaždic jako podstavce pod figurky je geniálně jednoduchá a vizuálně silná. naše spolupráce probíhala naprosto harmonicky, bez jakýchkoli tvůrčích neshod, což považuji za malý zázrak. Letošní designblok pro mě byl proto doslova naplněný štěstím a potvrzením, že sdílená tvorba může být stejně naplňující jako samotný výsledek.“
Česká koupelnová legenda Ravak ve spolupráci s designéry Romanem Vrtiškou a Vladimírem Žákem dává ten správný odstín vanám, sprchám, umyvadlům i nábytkovým doplňkům. O výběru nových barev i jejich významu pro soukromé chrámy hygieny jsme si s oběma pány do detailu popovídali.
TEXT Václav Rybář FOTO archiv společnosti
Hned na úvod zásadní otázka na tělo: Sprcha nebo vana?
RV Obojí.
VŽ Jednoznačně sprcha.
Jak je pro vás koupelna v hierarchii vašeho bydlení důležitá? Bude v seznamu klíčových místností na prvních nebo spíš posledních příčkách?
RV Každá místnost v domě má svou funkci a důležitost. Otázkou jsou osobní preference, velikost místnosti a doba, kterou v ní reálně trávíte. I když v ní osobně tolik času netrávím, patří pro mne na první pozice. Je to moje privátní místo relaxace a odpočinku.
VŽ Záleží na tom, od koho ta koupelna bude vybavena, pokud od Ravaku, pak bude určitě na prvních místech.
Ravak se zrodil v roce 1991 jako reakce na šeď normalizačních koupelen. Jak vzpomínáte na koupelny svých rodičů. Utkví vám v paměti konkrétní prvky nebo celkové řešení?
RV Vyrostl jsem v Chomutově a v našem prvním bytě si jasně vybavuji světle modrou koupelnu s tapetami, vanou, umyvadlem a pračkou, na které jsme jako děti vždy seděly, když nás rodiče osušovali ručníkem.
VŽ Já jsem vyrostl v Horních Počernicích v paneláku. Řešení naší koupelny bylo poplatné normalizovanému bytovému jádru.
O pětatřicet let později jsme přece jenom dál, ale řada lidí stále volí ten samý odstín vany. Vy jste se rozhodli skrz Ravak přinést do českých koupelen nové barvy. Jak jste k tomu úkolu přistoupili?
VŽ V podstatě jste si již odpověděl. Šlo primárně o to vnést do jinak povětšinou bílých koupelen barvu.
RV Není to nic inovativního. Barva se začala masivně objevovat již začátkem minulého století v modernistických interiérech. I u nás, v době socialistického temna, se daly najít barevné koupelny včetně zařizovacích předmětů. Pamětníci si jistě vybaví barevné WC mísy v pastelových odstínech i keramická umyvadla a doplňky.
Mají ty konkrétní zvolené odstíny nějakou genezi, teď myslím nad rámec bílé a černé, jestli je za tím tzv. nějaký příběh?
RV Je to spíše analýza potřeb a modelových situací než příběh. Tmavé barvy jsou určeny pro větší prostory a zákazníky, kteří touží po koupelně jakožto místě relaxace a uklidnění. Světlé pastelové odstíny jsou více neutrální a vnáší do koupelen světlo. Alabaster pink je pak jakýmsi pokusem o zjemnění celé palety a vnesení do ní více feminního přístupu.
Nelákala vás nějaká extrovertní barva, dneska v interiérovém designu člověk vidí sytě rudé nebo blankytně modré lednice. Je v koupelně nějaká barva tabu?
RV Lákala, ale jsme na začátku celého transformačního procesu a v podstatě testujeme v reálném čase reakce trhu a zákazníků. Velké světové značky a i menší lokální výrobci již s barvami pracují a my nesmíme zůstat pozadu. Rádi bychom v budoucnu posílili celou paletu o další odstíny, ale musíme vyčkat, jelikož máme s barvami mnohem větší plány a užití. Vše by mělo být dokonale provázáno a zkomponováno tak, aby měl zákazník možnost použít barvu i na jiných produktech, než je k vidění v portfoliu Ravak nyní. Zásadní to pak bude v podobě baterií, nábytku, madel nebo doplňků.
Zmínil jsem předtím vanu, což bývá středobod koupelny. Přistupují podle vás lidé k vaně víc jako třeba k autu — že za ni neváhají utratit větší peníze a záleží jim na vzhledu a nejen na funkci? Byly pro vás právě barevné vany největším lákadlem tohoto projektu?
VŽ Vana není vidět, a tak za ni lidé nechtějí moc utrácet. Hodinky, mobilní telefon nebo automobil jsou mnohem větší statusy, do kterých průměrný Čech investuje mnohem víc než do bydlení. RV Já si myslím, že je to otázka primárně velikosti koupelny. Za vestavnou vanu utrácet moc nebudete, jelikož to na ní není tolik vidět. Nicméně pokud se bavíme o více a více populárních solitérních vanách, na které musíte mít pochopitelně dostatek místa v koupelně, pak je to věc jiná. Zde je i větší prostor pro osobitý design a specifická řešení. Pak dává běžnému kupujícímu smysl i vyšší investice do prvku, jako je vana.
Oba jste vystudovali UMRPUM a teď tam vedete Ateliér designu nábytku a interiéru. Jak se liší přístup současných studentů od doby, kdy jste v těch lavicích seděli vy dva?
RV Zásadně se neliší, v každé době máte někoho, kdo raději pracuje rukama, jiného, kdo preferuje práci na počítači apod. Co by se ale dalo zcela jistě akcentovat, je absence trpělivosti, motivace a velká míra selektivního chování. Když jsme byli studenti my, byli jsme rádi za každou příležitost dostat se do kontaktu s aplikační sférou — spolupráce se značkami a lidmi pro nás byla jasná meta. Dnes je tomu často jinak. Studenti jsou hodně selektivní a nechtějí příliš čekat a budovat. Chtějí vše teď hned a to nevím, zda je, zejména v naší praxi, kde je často potřeba vyvíjet dlouhodobě nové produkty, správně. Trpělivost a korigované ego je pro práci designéra klíčová. VŽ Neviděl bych to tak negativně. Každá doba s sebou nese jistá specifika a i my jsme chtěli vše hned a měli představu o tom, jak svou prací a výtvory budeme dobývat svět designu. Mladistvý drive a energie nemusí jít vždy ruku v ruce s logikou a zkušenostmi a je to tak dobře. Všichni máme stejné výchozí pozice a je pouze na nás, jak s nimi naložíme. ●
V rámci naší pravidelné rubriky Backstage jsme se tentokrát vypravili do Liberce, kde se na půdě Technické univerzity zrodila firma Glassiteca, zpracovávající odpadní sklo. Ta letos díky spolupráci se studiem Balance is Motion vykročila z ryze průmyslového světa do kreativního prostředí českého designu, když na Designbloku společně představily produkt Afterforms.
Každý rok končí na skládkách v Evropě až 11 milionu tun skla, které není možné dále recyklovat. Jedná se o chemicky nevyhovující, vícevrstvé nebo jinak znehodnocené střepy. Právě z tohoto odpadu vzniká v Liberci Glassticine, materiál s výjimečnými vlastnostmi. V počáteční fázi je tvárný jako plastelína, po výpalu je ovšem tvrdý a porézní. Díky tomu se otevírá široké spektrum jeho možného využití od designu přes architekturu až po průmysl. „Nápad vznikl na TUL na Katedře sklářských strojů a robotiky v roce 2020 v týmu Vlasty Hotaře. Během experimentů s 3D tiskem skla vznikla porézní skleněná hmota, a tak se zrodil nejen nový typ recyklovaného skla, ale postupně i myšlenka na vytvoření spin-offu, který dnes funguje pod značkou Glassticine. Firma Glassiteca je pak samostatný komerční subjekt a univerzita je jedním z jeho podílníků,“ vysvětluje Lenka Hanušová z Glassiteky okolnosti jejího vzniku. „Zpočátku jsme ani netušili, že jsme narazili na něco zásadního. Ale jakmile jsme začali zkoumat vlastnosti té hmoty, bylo jasné, že má obrovský potenciál. Nyní se snažíme posunout materiál z laboratoře do reálného světa,“ doplňuje ji Vlastimil Hotař.
Nový materiál se vyrábí z odpadního skla, které by jinak skončilo na skládce a který firma získává ze sklářského průmyslu i odpadového hospodářství. „Proces
začíná příjmem a tříděním střepů, následuje dekontaminace, mletí a následně prosévání na definovanou frakci a příprava směsi. Ta se pak tvaruje — ručně, do forem nebo pomocí 3D extruze. V této fázi má materiál konzistenci podobnou plastelíně a dobře se s ním pracuje. Nakonec přijde sušení, výpal a případně další opracování, jako je vrtání nebo broušení,“ popisuje Lenka Hanušová.
Až donedávna se z Glassticinu, tzv. multi-platformového materiálu vyráběly hlavně produkty pro domácí hydroponické pěstování, stavebnictví nebo městskou zeleň (systémy pro zelené fasády a stěny, mobiliář). Pak ale do příběhu vstoupila odvážná čtveřice mladých designérů ze studia Balance is Motion, jehož mottem je udržitelnost a zodpovědnost, což dokazují každým svým projektem, ať už jde o úspěšnou pohovku Foamy z recyklované pěny, nebo akustický nábytek Tectonia, kde zase využili tvarované plstěné prvky z recyklovaných PET vláken. Zodpovědnost k vlastnímu tělu zase promítli do novinky PerSoma, kolekce wellness prvků pro kanceláře. Jejich pozornosti tedy nemohl uniknout ani liberecký spin off. Tým ve složení Eliška Novák Knotková, Maria Nina Václavková, Filip Mirbauer a Martina Havlenová zareagoval na povahu nového materiálu kolekcí svítidel a difuzérů Afterforms, kterou představili na letošním Designbloku. →
❶ Odpadní sklo putuje do Glassiteky z různých zdrojů, prvním krokem před zpracováním je třídění střepů.
❷ Glassiteca se spojila se studiem Balance is Motion, které
v rámci kolekce❶Afterforms, již představili na Designbloku, navrhlo mimo jiné tato svítidla.
❸ ❹ ❺ Postupným zpracováním se ze střepů stane tvárná hmota podobná plastelíně, jejíž
výhodou❶oproti běžnému sklu je, že se❶dá zpracovat rukama. V případě kolekce Afterforms se vtlačí do forem ❻ a následně vypálí. Výsledná porézní skleněná hmota má skvělé vlastnosti právě pro svítidla nebo difuzér.
❼ Práci s Glassticinem si v létě na workshopu v TUL vyzkoušela naše art directorka Petra.
„Naším cílem je představit Glassticine v kontextu, který lidem ukáže
potenciál. Je to materiál, který dokáže spojit environmentální příběh s estetickou hodnotou,“
říká Eliška Novák Knotková.
Objekty jsou dialogem mezi přírodními procesy a lidským zásahem. Jejich tvarosloví vychází z geologických útvarů, erodovaných skal a jeskyní, a odkazuje k elementární podstatě skla, tedy křemičitému písku. Formy působí organicky, připomínají přírodní reliéfy, které jsou zároveň nepravidelné i harmonické. „Naším cílem je představit Glassticine v kontextu, který lidem ukáže jeho skutečný potenciál. Je to materiál, který dokáže spojit environmentální příběh s estetickou hodnotou,“ říká Eliška Novák Knotková. „Zajímavé na něm také je, že při jeho zpracování se můžete skla dotýkat vlastníma rukama, což vám běžný způsob práce se sklem neumožňuje,“ doplňuje designérka.
Svítidla vznikají ručním vtlačováním plastické hmoty do forem. Každý kus tak nese neopakovatelný vnitřní reliéf, který odráží proces vzniku i přímý dotek
← studio Balance is Motion založila před pěti lety eliška Novák knotková (třetí zleva), do týmu k sobě přibrala (zleva) Filipa Mirbauera, Martinu Havlenovou a Marii Ninu Václavkovou.
lidské ruky. Vnitřní světlo pak zvýrazňuje strukturu materiálu a vytváří atmosféru připomínající světlo pronikající skalními dutinami. Difuzéry využívají poréznost Glassticinu. Každý difuzér v sobě ukrývá flakon s vůní, která se jemným stiskem horního dílu difuzéru rozptýlí dovnitř porézní hmoty. Následně se postupně uvolňuje do okolního prostoru. Tvar difuzérů evokuje kamenné artefakty nebo nalezené fragmenty, které mají zároveň dekorativní i funkční rozměr. Rozmanitost struktur a barevností vzniká použitím různých typů skla — od fragmentů skla z praček přes odpadní perličky od Preciosa Ornella až po borosilikátové laboratorní sklo. Každý objekt tak nese jedinečnou texturu a vlastní příběh. Afterforms ukazuje, že i sklo odsouzené k likvidaci se může stát základem pro krásné a praktické objekty, které stojí na pomezí vědy, designu a řemesla. ●
V činžovním domě z přelomu 19. a 20. století na Starém Městě
pražském prošel kompletní rekonstrukcí prostorný byt. Současný majitel ho zdědil po své babičce a celý projekt svěřil sehranému týmu z ateliéru Facha architekti.
Obrovský byt v zabydleném činžovním domě obývá rodina současného majitele již po několik generací. On sám zde žil během svých vysokoškolských studií a ve velmi členitém prostoru mu jeho babička určila pokoj, který byl zároveň kuchyní a skladištěm nočních stolků. K místu tedy má silnou citovou vazbu a na rekonstrukci bytu pro účely pronájmu mu záleželo. Oslovil proto své kamarády z ateliéru Facha architekti a dal jim véceméně volnou ruku, protože jejich práci znal a věděl, co od nich může očekávat. „Výtvarný výraz nechal na nás, což bylo z jeho strany poměrně statečné. Sice jsme se pravidelně scházeli, ukazovali si vybrané materiály a barvy, ale do ničeho nám nezasahoval. Taková spolupráce je na jednu stranu příjemná, na druhou hodně zodpovědná a zavazující. Od začátku jsme také věděli, že je byt určen k pronájmu, takže jsme navrhovali interiér pro anonymního uživatele,“ vysvětluje architektka Andrea Sobotková a ve vzpomínkách se vrací na prvopočátek projektu, kdy do bytu na Starém Městě vstoupili úplně poprvé: „Při naší první návštěvě byl prostor zanesen vrstvami koberců, tapet, zaprášených záclon. Dispozicí
jsme postupovali úzkými uličkami z vystavěného nábytku, přes kuchyňskou sestavu z počátku 20. let, Jiroutkovy péřáky až po křesla z Ikea. Každé dveře otevíraly pohled do přeplněných místností, původní funkce a určení se ztrácelo.“ V průběhu rekonstrukce architekti pochopili, odkud se to množství věcí v bytě vzalo. Cokoli dostat do domu a zase z něj ven byl celkem problém, takže zřejmě nešlo o systematickou sbírku nábytku, spíše se tam vše během celého století přirozeně nahromadilo. „Několik desítek kusů včetně komod ze 70. let od Jiroutka bylo v zachovalém stavu. Nechali jsme je převézt do našeho skladu na Vysočinu a vybrali jsme z nich ty, které nám začaly zapadat do projektu. Zrenovovaly se u truhlářů, a to v momentě, kdy už jsme věděli, že se v interiéru objeví v nějaké nábytkové sestavě,“ říká Andrea, →
❶ Do sestavy kovových polic začlenili architekti repasovaný vintage nábytek ze 70. let.
❷ Plánek bytu dobře ilustruje otevřenost všech prostor.
❸ Také do ložnice s novým objektem postele natočené čelem k bytu integrovali architekti starý noční stolek.
❹ Výrazným prvkem bytu je oranžová sedací souprava orientovaná do několika směrů. Byla vyrobená jako atyp v Polstrinu.
❺ Modrý kuchyňský ostrov, kterému se přezdívá žralok, má dvě výškové úrovně. Může se u něj připravovat jídlo, ale také pohodlně sedět a konzumovat hotový pokrm.
která do ateliéru přišla před pěti lety po absolvování ateliéru Intermédia u Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského na AVU. Její kolegové Matěj Nepustil, Martin Chlanda a Jana Fischerová jí dali architektonický „rychlokurz“ a Andrea díky svému výtvarnému vzdělání přichází s neobvyklými a kreativními řešeními. Jako v případě staroměstského bytu.
„Důležitý motiv, s nímž jsme zacházeli, navazuje na komplikovanou a otevřenou dispozici. Chtěli jsme, aby se život v bytě odehrával v celém prostoru a aby jednotlivé prvky mezi sebou komunikovaly. Během pohybu po všech místnostech stále zůstáváte v kontaktu s ostatními,“ popisuje Andrea Sobotková základní koncept projektu rekonstrukce. Bytu dominují tři výrazné solitéry: modrý kuchyňský ostrůvek, vícestranná sedačka Polstrin orientovaná na kuchyň, do věže s pracovním koutem i na industriální regál a ložnice s postelí otočenou čelem k bytu. Důležitá tu je také práce s barvami — základní paleta je o červené, modré a zelené, které se v bytě opakují a prolínají. Dalším ze zásadních motivů bylo integrovat již zmíněný původní nábytek, který se stal součástí nových policových systémů.
Samostatnou kapitolou bytu, i když ne zcela oddělenou, je malá garsonka / pokoj pro hosty s vlastní koupelnou a kuchyní. Tvoří ji souvislý obytný objekt, který si architekti mohli dovolit mimo jiné díky světlé výšce 3,6 metru. Kuchyňská linka plynule přechází ve schodiště na polopatro se spaním a úložným prostorem za hlavou, pod kterým je koupelna. Uspořádání zcela využívá prostorové možnosti; místnost přitom zůstává odlehčená a vzdušná a nabízí dostatek úložných míst.
Velkorysé prostory bytu i intimnější garsonky jsou o dispozici, materialitě, barevnosti. Někdy drzé, někdy jemné, vždycky výrazné. Architekti tu nechali promluvit tři časové vrstvy — přelom 19. a 20. století, kdy byl dům postaven, solitérní nábytek zastupuje 70. léta a nové vestavné kusy současnost. Staré a nové tu stojí vedle sebe v hravém napětí. ●
❻❼ Garsonka je součástí velkého bytu a může sloužit jako pokoj pro hosty. Celá struktura, obytný objekt, vychází z rohové kuchyně, skrz kterou se leze nahoru na spací patro, jež je vlastně umístěno nad koupelnou. Za ním jsou pak úložné prostory. jsou to obytné objekty.
Beguinage (neboli bekináž) označuje typ uzavřené náboženské komunity a zároveň soubor budov, které obývaly tzv. bekyně, ženy, jež se rozhodly žít zbožným životem, ale bez složení řeholního slibu. Tyto komunity existovaly především v Nizozemí a Belgii již od 13. století. Ženy se v nich společně modlily, žily a pracovaly, aniž by byly závislé na církevní hierarchii. Místo toho sloužily Bohu ve svém běžném životě a většinou pracovaly jako zdravotní sestry, staraly se o sirotky, vyráběly krajky a šily oblečení, které prodávaly. Samotné bekináže byly obvykle zdí obehnané komplexy domů, kostelů, klášterů a zelených ploch, které splňovaly jejich duchovní i materiální potřeby. Přesně takový komplex se nachází i ve městě Hasselt. V roce 2018 vyhrála soutěž na jeho obnovu a konverzi kancelář Bovenbouw ve spolupráci s londýnským studiem David Kohn Architects a krajináři Landinzicht. Z původně
uzavřené komunity vytvořili volný veřejný prostor a zázemí pro místní univerzitu zároveň.
„Naše tvorba se vyznačuje otevřeným a nadčasovým přístupem k designu, plně osvobozeným od nutkavé touhy stát se avantgardním. V každém novém projektu se snažíme pracovat specificky pro konkrétní situaci. Toto hledání lze chápat v pravém slova smyslu, kdy se spojují staré a nové myšlenky v zajímavé směsici každodenního a věčného,“ popisuje zakladatel kanceláře Bovenbouw Dirk Somers svou tvůrčí vizi. Jakýsi fragmentární přístup je viditelný i u jejich nejnovější realizace v Hasseltu „Dialog mezi krajinou a architekturou je klíčový pro identitu tohoto místa. V rámci veřejné zahrady byl prostor bývalého kostela beguinage přetvořen v klidný veřejný prostor s centrální vodní nádrží, ideálním místem pro rozjímání, které dává historické ruině novou, velmi →
❶ Zatím posledním projektem belgické kanceláře Bovenbouw byla úprava tzv. beguinage (bekináž) v belgickém městě Hasselt na veřejný prostor spojený s univerzitními budovami.
❷ Zajímavým způsobem zde architekti přistoupili ke konverzi starých rezidenčních budov pro účely univerzity. Ponechali historické prvky, které asamblážovým způsobem doplnili.
❸ V celém návrhu byla upřednostňována oprava před výměnou, což vedlo k jemným operacím při zachování částí zábradlí, oken a dveří na schodech.
❹ Dubový nábytek, lokálně vyráběné hnědo-fialové cihly, hliněné podlahy a ozdoby z modrého kamene symbolizují historickou paměť místa.
❺ Díky adaptabilnímu přístupu architektů lze bazén odvodnit ,a proměnit tak prostor ve všestranné jeviště pro studentské akce a veřejná vystoupení.
Naše tvorba se vyznačuje otevřeným a nadčaso
vým přístupem k designu, plně osvobozeným
od nutkavé touhy stát se avantgardním.
aktivní roli v každodenním městském životě. Díky inženýrské adaptabilitě lze bazén také odvodnit a proměnit tak prostor ve všestranné jeviště pro univerzitní akce a veřejná vystoupení,“ popisuje architekt.
Kromě obnovených pozůstatků minulosti, především fragmentů zdí zahlazených ve svých nedokonalých organických konturách, se uprostřed parku vynořuje nová dominanta — 26 metrů vysoká cihlová věž, která dosahuje téměř stejné výšky jako původní kostelní zvonice. „Tento záměrný zásah je více než jen pozorovacím bodem. Je to sebevědomé architektonické gesto o dynamickém vztahu mezi minulostí a současností. Obnovuje ústřední postavení beguinage v panoramatu Hasseltu a funguje jako nový městský maják, jako ukazatel pro návštěvníky a symbol nového
veřejného účelu místa,“ doplňuje Somers. Součástí projektu byly i rekonstrukce historických terasových domů pro nové akademické účely. V tomto případě se jedná o propracovaný přístup k adaptivnímu opětovnému využití, jehož cílem je obnovit původní charakter staveb a zároveň přizpůsobit prostor akademickému programu. „Tato strategie nás vedla k opětovnému použití tradičních materiálů, které se již na místě nacházely: dubový nábytek, lokálně vyráběné hnědo-fialové cihly, hliněné podlahy a ozdoby z modrého kamene. V celém návrhu byla upřednostňována oprava před výměnou, což vedlo k jemným operacím při zachování částí zábradlí, oken a dveří na schodech,“ popisuje Dirk Somers nečekaná formální řešení kolážovitých struktur v interiérech.
S podobnými zásahy má Somers již nemalé zkušenosti. Studoval architekturu v Antverpách, Miláně a Lovani, založil studio Huiswerk a učil na fakultě v Delftu a Gentu. Od roku 2011 řídí ateliér Bovenbouw, kde aktuálně pracuje 23 talentovaných architektů. V roce 2021 reprezentoval Belgii na benátském Bienále architektury s instalací Composite Presence hledající odpovědi na propojení starého a nového. Jeho dlouhodobý zájem je obzvláště palčivý právě v historickém kontextu vlámských měst. Staré vrstvy, které město tvoří, se neustále posouvají a rozšiřují a vytvářejí rozmanitou koláž urbanistické historie. To se podařilo vystihnout i v projektu v Hasseltu, kde architekti beze zbytku využili šance navázat na historii a významově i funkčně posunout do současnosti. ●
TEXT Adam Štěch
FOTO Daisuke Hirabayashi a Adam Štěch
Vitra Campus v německém Weilu nad Rýnem se rozrostl o další pozoruhodnou stavbu, kterou ke konci svého života navrhl držitel Pritzkerovy ceny, indický architekt Balkrishna Doshi. U příležitosti otevření kontemplativního pavilonu Doshi Retreat jsme se společně s jeho vnučkou Khushnu Panthaki Hoof rozhodli zavzpomínat na jeho výjimečný život i tvorbu.
Architekt, o jehož tvorbě ještě před deseti lety téměř nikdo nevěděl, navrhl pavilon ve spolupráci se svou vnučkou Khushnu Panthaki Hoof a jejím mužem Sönke Hoof, kteří dnes pokračují v Doshiho odkazu a pracují v jeho ateliéru Sangath v indickém Ahmadábádu. Stavbu určenou ke krátkému meditativnímu zastavení koncipovali jako do terénu zapuštěný labyrint klikatých cestiček vrcholících drobným, organicky tvarovaným spirituálním prostorem z cortenové oceli. Symbolika cesty, jež vrcholí klidem duše a smířením, přináší kus indické architektonické historie do designérského srdce Evropy, kampusu společnosti Vitra, kde se Doshi Retreat zařadil po bok intervencí od takových hvězd, jako jsou Buckminster Fuller, Jean Prouvé, Zaha Hadid, Tadao Ando, Frank Gehry, Álvaro Siza nebo Nicholas Grimshaw. Nový pavilon ve Vitře je ale jen završením Doshiho neuvěřitelné cesty za mezinárodní slávou. Tento indický architekt totiž největší část života prožil pouze v indickém Ahmadábádu, kde již od šedesátých let, mimo zájem západního světa, navrhoval konzistentní soubor staveb spojujících mezinárodní vlivy s regionálními a vernakulárními prvky.
Až v poslední fázi jeho dlouholeté kariéry si ho všiml evropský architektonický svět. Nejdříve to byly dílčí články v prestižních médiích, včetně britského časopisu Wallpaper, později objevné výstavy a publikace odhalující Doshiho specifický přístup k architektuře jako nástroji budování lokálních vazeb a komunit. Vše vyvrcholilo v roce 2018 udělením Pritzkerovy ceny a o rok později přišla retrospektivní výstava Balkrishna Doshi: Architecture for the People právě ve Vitra Design Museu. Neznámý indický architekt s otevřenou myslí světoběžníka a srdcem indického patriota okouzlil svět a svou tvorbou nastínil možnosti současné architektury. Dodnes se od něj můžeme učit, jak být globální a lokální zároveň. Vydejme se společně tam, kde to všechno začalo.
Ahmadábád je se svým významným souborem modernistických a brutalistických budov rodištěm indické moderní architektury. Stalo se tak především díky působení Le Corbusiera a právě jeho žáka Balkrishny Doshiho. Díky pionýrským počinům po druhé světové válce se tato pětimilionová megapole zapsala na mapu světové architektonické historie. Na začátku padesátých let přijel do Indie Le Corbusier, aby pracoval na novém hlavním městě státu Paňdžáb, Čandígarhu. Kromě tohoto monumentálního a vizionářského urbanistického projektu získal architekt i několik prestižních zakázek ve městě Ahmadábád. Bohaté centrum textilního průmyslu nabídlo Le Corbusierovi možnosti ověřit si vlastní představy o využití surového betonu, tzv. béton brut ve specifických klimatických podmínkách tropické Indie. Realizace jako Vila Shodan, Vila Sarabhai, Muzeum Saskar Kendra a nakonec budova Sdružení majitelů textilních mlýnů, které vznikaly v první polovině padesátých let, se staly příklady nového tropického modernismu. Le Corbusierovi s těmito projekty pomáhal mladý Balkrishna Doshi, který pro slavného architekta pracoval již od roku 1950 v Paříži. „Le Corbusier byl jeho guru, často ho označoval za akrobata architektury. Svůj vztah k němu popisoval jako vztah k dědečkovi, někomu, kdo ho vedl, učil ho s velkou trpělivostí a vštípil mu důležité postřehy na celý život,“ vypráví o vztahu Doshiho s Le Corbusierem jeho vnučka Khushnu Panthaki Hoof, současná vedoucí dědečkova bývalého studia Sangath a také ředitelka jeho archivu. S ní jsme se osobně setkali v Ahmadábádu v roce 2023, kdy jsme ve městě mapovali důležité Doshiho realizace, které z něj udělaly hvězdu moderní architektury.
Doshi se narodil v gudžarátské vaišnavské hinduistické rodině ve městě Pune v západní Indii. V letech 1947 až 1950 studoval →
k likaté cestičky zapuštěné v zemi vedou k hlavnímu objektu d oshi r etreat, který se minulý měsíc otevřel na kampusu značky Vitra ve
a její partner s önke h oof.
Weilu nad r ýnem. d oshiho návrh z roku 2023 rozpracovali jeho vnučka k hushnu Panthaki h oof
na umělecké škole Jamsetjee Jeejeebhoy v Bombaji a záhy po dokončení se vydal do Evropy setkat se s nejvýznamnějším architektem tehdejšího světa. Od počátku byl Doshi neoblomným stoupencem Le Corbusierových myšlenek. To jim pomohlo v realizaci již zmíněných projektů v Ahmadábádu, jejichž stavbu mezi lety 1951 a 1954 Doshi supervizoval. Své zkušenosti později využil zejména po založení vlastního studia Vastu-Shilpa v roce 1955. Doshi si ve městě vybudoval silnou pozici, učil se to nejlepší z evropských avantgardních hnutí a přidával do svých realizací nové myšlenky vycházející z místních kulturních, historických a klimatických podmínek. Úzce spolupracoval také s americkým architektem Louisem Kahnem na návrhu Indického institutu managementu v Ahmadábádu, a mohl tak čerpat zkušenosti a dovednosti od nejlepších tvůrců té doby. „Vždycky byl nesmírně skromný a štědrý. Každý den slavil, nacházel radosti v maličkostech — ať už to byl strom kymácející se ve větru, nebo způsob, jakým se světlo pohybovalo v budově. Byl štědrý na trávení svého času a vždy si ho pro každého našel. Nemyslím si, že jsem ho někdy slyšela někomu říct, že je zaneprázdněný. Každému se věnoval na 100 %. Byl to někdo, kdo miloval život, který ho neustále fascinoval. Jeho otevřenost učit se od všech kolem ho dělala nesmírně přístupným a velkorysým,“ říká jeho vnučka Khushnu.
Na začátku šedesátých let mohl Doshi konečně poprvé využít své znalosti při realizaci vlastních projektů. Jeho plodnou kariéru zahájila budova Indologického institutu. Stavba z betonového skeletu, vyvýšená na betonové plošině nad zemí, představuje adaptaci lecorbusierovského brutalismu ve specifických podmínkách. Značně perforované fasády institutu přirozeně přivádějí do budovy vzduch a rytmické „brise soleil“ konstrukce chrání jeho interiér před silným sluncem. Syrová
virtuozita betonu zde rozkvétá v regionálních podmínkách tím nejlepším možným způsobem. V interiéru je betonový monolit rytmizován použitím organicky zaoblených dřevěných prvků, včetně zábradlí, okenních rámů, barevných ploch nebo monumentálních dveří umístěných na centrálním pantu, které Doshiho učitel hojně používal ve všech svých indických projektech.
Doshi ještě více zdůraznil monumentálnost betonových konstrukcí o několik let později v projektu Tagore Memorial Hall (1971). Ve spolupráci se statikem Mahendrou Rajem navrhl exteriér, kterému dominuje řada betonových trojúhelníkových forem, jež v interiéru skrývají monumentálně působící foyer a hlavní auditorium s kapacitou až 700 osob. Budova, která byla zrekonstruována v roce 2013, stojí hned vedle zmíněného muzea Saskar Kendra od Le Corbusiera, postaveného v roce 1954. Obě stavby mají silnou vazbu na moderní historii Ahmadábádu. Byla to doba, kdy Doshi sehrál klíčovou roli v rozvoji indického modernismu.
„V šedesátých letech založil v Ahmadábádu Školu architektury. A ta zcela změnila tvář architektonického vzdělávání v Indii. Jeho myšlenkou bylo demonstrovat přístup k architektuře, který je humánní a spojený s aktuálními potřebami společnosti, nikoli okázalý ani stylistický. Chtěl vytvářet krásná díla prostřednictvím šetrných zdrojů. Chtěl navrhovat pro masy,“ vypráví o jeho přístupu vnučka Khushnu.
Jak se dílo Balkrishny Doshiho vyvíjelo, dostávalo se do něj mnohem více tradičních lidových vlivů. V sedmdesátých letech začal používat betonové klenuté střechy pokryté mozaikami, kterými se tradičně dekorovaly kopule některých indických chrámů, například těch v Girnar Jain v okrese Junagadh,
nedaleko Ahmadábádu. Tyto klenuté střechy, které uplatnil ve třech důležitých projektech svého vrcholného období, se staly pro Doshiho charakteristické. V roce 1979 dokončil svůj vlastní ateliér Sangath. Konstrukce, částečně zakopaná v zemi, je pokryta rytmickou řadou kleneb, které vytvářejí ideální pracovní prostředí. Doshiho bývalý ateliér je dodnes v provozu. „Sangath byl jeho útočištěm. Je to výjimečná stavba, protože zosobňuje vše, v co věřil. Použil levné materiály, recykloval odpad a reagoval na místní klima. Neustále zpochybňoval zažité představy o tom, jak by měl ateliérový prostor vypadat. Přestože má Sangath dobře definovaný celek, nemá začátek ani konec. Nikdy nelze nakreslit hranici mezi tím, kde končí krajina a začíná budova. Tato myšlenka nejednoznačnosti jako podstaty života je v Sangathu krásně ztvárněna,“ říká Khushnu, která se svým dědečkem v návrhu aktuálního pavilonu v kampusu Vitra pracovala s propojením architektury a krajiny podobným způsobem. Podobné použití kleneb je charakteristické i pro další Doshiho projekt, který se v Ahmadábádu nachází hned poblíž jeho ateliéru. Budova Pracovního institutu Mahátmy Gándhího byla postavena přibližně ve stejnou dobu jako Doshiho ateliér. Architekt použil podobný model dlouhých úzkých kleneb pokrytých mozaikovými dlaždicemi. Uvnitř se dodnes zachoval původní dřevěný nábytek a barevné schéma opět inspirované Le Corbusierem. Doshiho práce s klenutými střechami však vrcholí až v umělecké galerii Amdavad ni Gufa, postavené v letech 1992 až 1995 pro průkopníka moderního indického umění a člena skupiny Bombay Progressive Artists‘ Group Maqboola Fidu Husaina. Podzemní struktura připomínající jeskyni je pokryta řadou nepravidelných kopulí s mozaikovými dlaždicemi a kruhovými světlíky. Sochy a nástěnné malby od Fidy Husaina dotvářejí experimentální interiér propojující architekturu s uměním.
Dílo Balkrishny Doshiho je lokální i globální. Transformací důležitých myšlenek západního modernismu do svého vlastního jazyka a kulturního prostředí, z něhož pocházel, dokázal vytvořit originální architekturu, hluboce zakořeněnou v místě, kde žil. Zároveň inspiroval celou další generaci nejen indických modernistických architektů. „Prostřednictvím výstav, publikací, online a fyzického archivu chceme zhodnotit jeho dílo. Kromě toho jsme iniciovali vznik ceny Balkrishna Doshi — Guru Ratna, která se uděluje výjimečným pedagogům v oblasti umění, architektury a designu. Také se podílíme na dokumentaci jeho dřívějších děl a pracujeme tak na rozšíření soupisu jeho kompletního díla,“ uzavírá jeho vnučka a následovnice zároveň. ●
VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÉ BUDOVY A INTERIÉRY:
■ VITRA CAMPUS
Otevřeno veřejnosti každý den od 10.00 do 18.00
■ GALERIE AMDAVAD NI GUFA
V areálu Kasturbhai Lalbhai, Navrangpura-380009, Ahmádábad, Gudžarát
Otevřeno každý den kromě pondělí od 16.00 do 20.00
■ TAGORE MEMORIAL HALL
Otevřeno veřejnosti během kulturních akcí
Kocharab, Paldi, Ahmadábád, Gudžarát
■ INSTITUTE OF INDOLOGY
Otevřeno veřejnosti
120 Feet Ring Rd, Gujarat University, Ahmádábad, Gudžarát
■ SANGATH STUDIO
Možnost napsat email s prosbou o prohlídku
Thaltej Road, Opposite TV Tower, Thaltej Rd, Ahmádábad, Gudžarát
❶ Několik valených kleneb pokrytých keramickými střepy tvoří komplex architektonického ateliéru Sangath, který si Doshi postavil v roce 1979.
❷ Barevnost, která je typická pro brutalistické realizace Le Corbusiera, se objevuje i v projektu Pracovního institutu Mahátmy Gándhího z počátku osmdesátých let.
❸ Umělecká galerie Amdavad ni Gufa byla postavená v letech 1992—1995 pro průkopníka moderního indického umění Maqboola Fidu Husaina.
❹ Galerie Amdavad ni Gufa představuje neortodoxní syntézu výtvarného umění a architektury.
❺ Divadlo a kulturní centrum Premabhai v Ahmádábadu vzniklo v roce 1972.
Představujeme finalisty soutěže Pure Model 2025.
Z více než 4000 přihlášených to na finálový večer dotáhl následující dream team. Nejvíce hlasů od porotců získala a vítězkou se stala
Julie Gregorová, ale na stránkách dolCevity dostali všichni stejnou šanci. Svého favorita si tak můžete vybrat sami!
FOTOGRAFOVAL Branislav Šimončík
fotograf
BRANISLAV ŠIMONČÍK
styling
JAN KRÁLÍČEK
modelky a modelové
PURE MODEL MANAGEMENT
make-up
HRISTINA GEORGIEVSKA
vlasy
MIRKA MYŠIČKA
asistent fotografa ŠIMON GUT
asistenti stylisty
ZDENĚK MAREK
TOMÁŠ NĚMEC
produkce
KATEŘINA KŘÍŽENECKÁ
Na úpatí salzburských Alp stojí Krallerhof, hotel, který vznikl přestavbou původního statku a během tří generací se proměnil v pětihvězdičkový resort spojující venkovskou tradici s kosmopolitní estetikou. Rodina Altenbergerových tu pečuje o hosty s příslovečnou rakouskou srdečností, zároveň však s neúnavnou snahou hledat nové formy pohostinnosti. Jejím nejnovějším projevem jsou futuristické lázně Atmosphere od Hadiho Teheraniho, íránsko-německého architekta žijícího v Hamburku, který do svahu zasadil nenápadnou stavbu
splývající s krajinou. S využitím organických linií, lokálního dřeva, kamene a zelené zatravněné střechy docílil klidného zážitku ohromné intenzity.
V přírodním jezeře s padesátimetrovým bazénem se dá plavat i v zimě a pod širým nebem je vyhřívaná slaná vířivka obklopená stezkou s výhledem na hory. Součástí areálu je také kavárna Café am See, kde se hranice mezi interiérem a krajinou rozpouští v pohybu posuvných skleněných stěn. Celý tento svět klidu je určen pouze dospělým, zatímco rodiny s dětmi mají svůj →
vyhřívaný bazén a saunu opodál, v původní wellness zóně nazvané Refugium.
Zdejší klid nekončí u vody, ale pokračuje za dveřmi hotelu. Refugium nabízí devět saun, vnitřní bazén a zákoutí, kde čas plyne pomaleji. V celém hotelu je přítomné umění, od expresivních pláten Hermanna Nitsche, rakouského akčního malíře a performera spjatého s vídeňským akcionismem, až po subtilní instalace ze dřeva a kamene, které odkazují k okolní krajině. Stejný smysl pro výrazný interiérový design prostupuje i ubytováním. Každý ze 124 pokojů je jiný, od zlaté suity obložené 24karátovým kovem až po prosté Power Sleeping pokoje ze dřeva limby s postelemi Samina. Spánek se tu totiž bere stejně vážně jako wellness.
Až se nabažíte hotelového pohodlí, stačí vyjít z brány. V létě odtud vedou stezky do hor pro pěší i pro zdatné cyklisty. V zimě se dá z hotelového svahu sjet rovnou na sjezdovky areálu Saalbach-Hinterglemm-Leogang nebo se jen projít zasněženou loukou a nechat křupat sníh pod botami. Ale Krallerhof připomíná, že i klid může mít hloubku. Den tu plyne mezi Refugiem a Atmosphere, mezi vodou a tichem, které má svou váhu i tvar. Člověk si najednou uvědomí, že slyší věci, které jinde mizí: praskání dřeva, kapku dopadající do vody, vlastní dech. A možná právě tehdy pochopí, že odpočinek není útěk, ale návrat. ●
❶ Nové lázně Atmosphere jsou zasazeny do svahu a díky své zelené střeše téměř splývají s krajinou. Autorem architektonického projektu je Hadi Teherani.
❷ Součástí nového pavilonu je také Café am See, kavárna vybavená sedacím nábytkem, jenž odkazuje k použití přírodního kamene v interiéru.
❸ Vstup do vnitřního bazénu je navržen jako organický otvor do betonové jeskyně.
Hotel Krallerhof, Rain 6, Leogang, Rakousko, cena za pokoj a noc od 16 840 Kč, více info na krallerhof.com.
Zachyťte dokonalé okamžiky rychlostí až 40 sn./s a úžasnou kvalitou obrazu s bezzrcadlovkou EOS R6 Mark II. Díky intuitivním funkcím, jako jsou inteligentní automatické zaostřování a výkonný stabilizátor obrazu, lze snadno dosáhnout profesionálních výsledků. EOS R6 II dokáže snímat video ve formátu 4K 60p UHD na plnou šíři snímače se současným automatickým ostřením Dual Pixel CMOS AF II. S touto bezzrcadlovkou vám už žádná akce neunikne.
Bespoke living je umění tvořit domy jako jedinečné příběhy.
Díky ELK vzniká prostor psaný na míru právě vám – s důrazem na detail, osobitost a nadčasovou architekturu. Seznamte se s rakouskou špičkou mezi staviteli a vstupte do světa, kde se elegance snoubí s nezpochybnitelnou kvalitou.
Jedinečné prémiové bydlení Nestavíme typové stavby, ale originály. Žádné kompromisy. Naši klienti nehledají průměr. Touží po domově, který má styl, duši a vlastní charakter. Proto tvoříme domy, kde se každý detail propojuje v harmonii s estetikou. Každý projekt ELK Individual vzniká jako originál a je dotažen do posledního detailu. Dřevo, proporce, světlo, struktura – vše má svůj význam. „ELK přináší osobitý přístup. Vytváříme pro zákazníky prémiové bydlení s téměř nekonečnou možností individualizace svého vysněného domova,“ říká Miroslav Veselý z ELK Česko.
Architektonická symfonie
Každý dům od ELK musí být dokonalý jako symfonie od Mozarta. Proto si zakládáme na spolupráci s architekty, kteří váš nový domov posunou na unikátní úroveň přesně podle vašich představ – s důrazem na osobitost a nadčasovou architekturu. Žádné přání klienta ani architekta není pro nás nesplnitelné, všechny projekty stavíme s maximální pokorou a touhou naplnit všechna přání. Vy sníte, my realizujeme.
Rakouská preciznost
ELK je archetypem rakouské společnosti –klade důraz na špičkovou kvalitu, bezchybné zpracování a stoprocentní spolehlivost. Za 65 let fungování si společnost získala bohaté know-how a právem se stala rakouskou jedničkou ve výstavbě dřevostaveb. „Své
postavení na trhu si ELK získal nejen svou kvalitou, ale také rychlostí a přístupem ke klientovi. Není divu, že v Rakousku se značka stala vyloženě lovebrandem – domy si tam dnes kupují ti, kteří v domě od ELK vyrůstali,“ vysvětluje Miroslav Veselý.
Výstavba s ELK je bezproblémovou cestou za vysněným domovem. Všechny potřebné informace o společnosti ELK, naší filosofii a jak nás kontaktovat naleznete na webové adrese elkindividual.com.
TEXT Miloš Štěpař FOTO archiv restaurace
Pokud se restaurace jmenuje Memento, člověk čeká varování. Třeba že čas plyne a všechno jednou skončí. Na Kampě to ale znamená pravý opak. Všechno se zpomalí, ne demonstrativně, ale s přirozenou samozřejmostí místa, kde se věci dělají tak, jak mají. Obsluha nikam neutíká, kuchař se netváří jako umělec a těsto si s kynutím dává načas. Všechno funguje, protože nikdo nepředstírá, že vymyslel gastronomii znovu. Za podnikem stojí paní Gabriela Koksová se svým rodinným týmem. V čele stojí synovec Jakub Čihák, jehož nápad a sen dal Mementu vzniknout. Interiér působí přirozeně, bez snahy o efektní gesto, spíš jako místo, které někdo opravdu obývá. Koncept se obejde bez velkých slov: trochu španělské sdílenosti, trochu italské jistoty a dohromady klid, jaký mají podniky, kde se prostě vaří a jí. Jídlo se pokládá doprostřed stolu a každý si vezme, co chce. Všechno stojí na důvěře v suroviny a zdravém rozumu.
Kuchyni vede Matteo Crubellati, rodák z Milána, který si oblíbil i španělskou
kuchyni. Pod jeho vedením vznikají jídla, v nichž se potkává italská lehkost s trochou pyrenejského temperamentu. Vaří se výhradně ze sezonních surovin a všechno se tu dělá od základu. Co se dá naložit nebo nechat uzrát, to tu trpělivě čeká na svůj čas. Každému těstu věnují kuchaři stejnou pozornost, jako by šlo o něco osobního. Výsledkem jsou chutě, které mají váhu a stojí za návrat.
Není divu, že kdo do Mementa jednou zavítá, má dojem, že svět venku může chvíli počkat. Matteo se svým týmem tu vaří po svém, bez velkých slov a bez potřeby dokazovat, že kuchyně je umění. Talíře se tu nefotí, protože by to nikoho nenapadlo. Jídlo se prostě jí a chutná tak, jak má. Obsluha nehraje divadlo, jen dělá svou práci, a právě proto to funguje. V Mementu se neřeší trendy ani mise, jen se vaří z věcí, které dávají smysl. A kdo má trpělivost zůstat, odchází s pocitem, že čas tu běží trochu jinak, a možná i o něco laskavěji. ●
Memento, Říční 563/1, Praha-Malá Strana, mementoprague.cz
Martinický palác v Praze se 24. listopadu 2025 stane centrem světové architektury a designu. Hlavním tématem aktuální edice festivalu
Pulse je Business Restart — Time to Adapt.
Program prostupuje výzva k adaptaci a důraz na nutnost propojení kreativních odvětví s ekonomickou realitou. Pulse nechce být jen zdrojem inspirace, ale skutečným fórem pro sdílení strategií, nových obchodních modelů a zkušeností, jak proměnit kreativitu v udržitelný byznys. Architektura a design dnes nejsou redukovány jen na estetiku, ale jsou jazykem, který formuje způsob, jak žijeme, utrácíme i myslíme. Právě na to chce festival odpovědět.
Setkání v Praze nabídne prostor pro inspiraci, sdílení i networking napříč obory, s přesahem do kultury i byznysu. Není to jen konference, ale laboratoř imaginace, kde se vize setkává s praxí a kreativita se stává silou, která formuje konkurenceschopnou budoucnost celého regionu.
Během jediného dne se zde potká více než třicet výjimečných osobností, mezi nimi britský architekt Sir David Chipperfield ❶, letošní laureát Ceny Jana
Kaplického za celoživotní dílo, nizozemská designérka Sabine Marcelis ❷, Piero Lissoni ❸ nebo šéf jedné z největších světových designových skupin Flos B&B Italia Group Piero Gandini. Pozvání přijala například také polská architektka Alexandra Hyz ❹, majitel společnosti mmcité David Karásek ❺ nebo slovenský architekt
Alan Prekop ❻. Více info o akci najdete na pulse.archi. ●
Ženeva je město spjaté s hodinařinou od poloviny 16. století.
Toto extrémně náročné řemeslo tu žije dodnes, ať už pod střechou velkých luxusních manufaktur, nebo nezávislých ateliérů a předává se dál z generace na generaci.
TEXT Eva Hlinovská FOTO archiv značek
První ženevští hodináři se nazývali cabinotiers podle kabinetů, malých ateliérů, v horních patrech domů. Právě tam totiž dopadalo nejvíce světla a mistři tu od 16. století ukládali do pouzder strojky, které se pak coby bohatě zdobené kapesní hodinky prodávaly nejen korunovaným hlavám Evropy, bohatým americkým sběratelům, ale putovaly až do Asie. Ženeva vynikala hlavně v nejrůznějších technikách zdobení, a to jak součástek strojku (Côtes de Genève), tak i pouzder nebo číselníků. Tradiční výroba hodinek tu žije, ač se to zdá neuvěřitelné, i ve 21. století.
VELKÉ MANUFAKTURY
Z PLAN-LES-OUATES
Jedním z kabinotiérů byl i Jean-Marc Vacheron. V roce 1755 podepsal coby 24letý muž smlouvu se svým prvním zaměstnancem a v roce 1819 se k jeho byznysu připojil François Constantin (❶ na snímku chronometr z roku 1906). Značka stále vyniká elegantními komplikovanými modely, třeba letošním Overseas Perpetual Calendar Ultra-Thin ❷ s pouzdrem z bílého zlata a vínovým číselníkem nebo z růžového zlata a zlatým číselníkem. Jako jedna z mála se pyšní vlastním ateliérem uměleckých
řemesel. Dnes sídlí v moderní manufaktuře od architekta Bernarda Tschumiho ve čtvrti Plan-les-Ouates. Nové ateliéry vybudovala značka, patřící do skupiny Richemont, v roce 2004 a o jedenáct let později je rozšířila.
Ve stejné době začala ve čtvrti Plan-les-Ouates stavět novou továrnu i další historická ženevská značka Patek Philippe. Založil ji v roce 1839 Antoine Norbert de Patek, který v roce 1845 začal spolupracovat s hodinářem, autorem nátahu bez použití klíčku, Jeanem Adrienem Philippem. Brand známý super komplikovanými kapesními hodinkami zejména pro americké miliardáře koupili počátkem 30. let 20. století bratři Sternové. V roce 1931 uvedl Patek Philippe hodinky Calatrava s kulatým pouzdrem inspirované estetikou Bauhausu a tato kolekce se vyrábí dodnes také v pilotní verzi. Novinkou je model Calatrava Pilot Travel Time Reference 5524G-010 ❸, inspirovaný leteckými hodinkami z 30. let ❹
PRVNÍ NEZÁVISLÉ VLAŠTOVKY
Ateliéry Patek Philippe byly vždy líhní nadějných hodinářů. Na přelomu 60. a 70. let tu působili dva muži, kteří se zapsali do dějin ženevského hodinářství.
Dán Svend Andersen pracoval na hodinkách s komplikací World Time, tedy ukazatele světového času. Tuto funkci vyvinul Louis Cottier v roce 1931, a i když ji vyráběly také jiné značky, proslavil ji právě Patek Philippe. Druhý mistr byl rodilý Švýcar a v ateliérech Patek Philippe měl na starosti zejména chronografy. Jmenoval se Roger Dubuis. Švýcarsko ovšem v 70. letech zachvátila quartzová krize, o práci přišly dvě třetiny lidí z hodinářského průmyslu a nejistá doba doléhala i na ty nejlepší hodináře, mezi něž Andersen i Dubuis bezpochyby patřili. V roce 1977 se rozhodli vzít osud do vlastních rukou a založili Groupement Genevois des Cabinotiers, dílnu, která vyráběla na míru hodinky pro movité klienty. Stejnou strategii zvolil i další ženevský hodinář Gérald Genta — svůj ateliér sice založil v centru Ženevy již v roce 1969 a navrhoval hodinky pro Omegu, Patek Philippe, Audemars Piguet nebo IWC, ale vyráběl též unikátní extravagantní časomíry pro tu nejbohatší klientelu, zejména na Blízkém východě (❺ — na snímku platinový model z roku 1990 s věčným kalendářem a minutovou repeticí, letos vydražený v aukčním domě Sotheby's).
Svend Andersen založil v centru města značku Andersen Genève v roce 1980. →
Od roku 1990 se proslavil zejména zdokonalováním ukazatele světového času — jedním z modelů nominovaných na letošní cenu GPHG je platinový Split-Second Chronograph Worldtime ❻. Od počátku 90. let vyrábí v centru města hodinky rodák z Marseille François-Paul Journe, který svou značku F.P.Journe zřídil v roce 1999. Ročně si její hodinky, jež stejně jako modely AP, Richard Mille nebo PP patří k horkému aukčnímu zboží, může koupit kolem 1000 zákazníků (❼ — platinový model Chronomètre à Résonance se dvěma číselníky ukazujícími čas ve dvou časových zónách), dalších 500 časomír Élégante má v pouzdře quartzový strojek.
Zatímco Andersen Genève dodnes zůstává poměrně malou nezávislou manufakturou s produkcí kolem 50 hodinek ročně, značka Roger Dubuis jich v současné době vyrábí ve čtvrti Meyrin stokrát více. Roger Dubuis ji založil v roce 1995 a jeho první modely, spojující technickou preciznost a nový typ designu, vzbudily senzaci (❽ — Biretrograde Perpetual Calendar Chronograph). Značka v současné době patří skupině Richemont a letos slavila 30 let od založení třeba krásným modelem Excalibur Bi-Retrograde Calendar ❾.
Z růstu zájmu o mechanické hodinky dnes těží nejen velké manufaktury, vyrábějící desítky tisíc kusů ročně, ale i menší nezávislé ateliéry. Jejich čas přišel v prvním desetiletí 21. století. V roce 2005 založil v romantické čtvrti Carouge na okraji Ženevy svůj ateliér Maximilian Büsser. MB&F postavil na jednoduché myšlence: v minulosti hodinky nevyráběla od A do Z jedna značka, ale byly dílem mnoha menších manufaktur. Na podobném principu — za pomoci „friends“ — začaly vznikat futuristické modely (přes 300 ročně), jež se staly ztělesněním pojmu „nezávislé hodinářství“. K 20. výročí představil Maximilian Special Project One. Hodinky, jejichž číselník, setrvačka a pérovník působí, jako by se vznášely uprostřed platinového pouzdra V Carouge založil v roce 2012 dílnu i Rexhep Rexhepi. Rodák z Kosova začal pracovat pro Patek Philippe a později i pro BNB Concept, který byl dílem hodinářů Matthiase Butteta, Michela Navase a Enrica Barbasiniho. V současné době vyrobí Rexhep Rexhepi — pod svým jménem i pod brandem Akrivia — méně než třicet hodinek ročně a patří mezi miláčky zejména amerických sběratelů. V roce 2024 spojil
síly se značkou Louis Vuitton a společně představili platinový model LVRR-01 Chronographe à Sonnerie v limitované edici 10 kusů . La Fabrique du Temps, za kterou stojí kolegové z ateliéru Géralda Genty a BNB Concept Navas s Barbasinim, koupil v roce 2011 právě francouzský dům Louis Vuitton. Do té doby vyráběla manufaktura ve čtvrti Meyrin strojky mimo jiné pro další nezávislou značku Laurent Ferrier. Laurent Ferrier pracoval 37 let jako technický ředitel pro Patek Philippe a podílel se například na technickém výkresu pouzdra Nautilus. Svůj vlastní brand s minimalistickými hodinkami ( — letošní ocelová časomíra Classic Auto Horizon) založil v roce 2008, to mu bylo už přes šedesát let. Jeho syn Christian mimochodem u Michela Navase a Enrica Barbasiniho nabíral první hodinářské zkušenosti. Dnes Christian Ferrier, coby potomek čtvrté generace hodinářů, se svým otcem Laurentem rozvíjí autentickou značku s minimalistickými hodinkami, jichž vyrobí za použití starobylých ženevských technik 300 ročně. ●
Monobrandový butik Patek Philippe provozuje společnost Carollinum.
MARISOL Dnes v podstatě neznámá umělkyně byla v šedesátých letech minulého století hvězdou newyorské avantgardní scény a významnou představitelkou pop artu. Po boku Andyho Warhola tvořila malované a vyřezávané sochy v lidské velikosti, v nichž velmi osobitým způsobem mísila odkazy na lidové umění Střední a Jižní Ameriky i na americký konzum 60. let a vzestup kultu celebrit. Retrospektiva Marisol (1936—2016) v dánském muzeumoderního umění Louisiana nabízí nejen návrat k její tvorbě, ale i možnost přehodnotit dějiny poválečného umění z pohledu genderu, identity a kulturního původu. Narodila se v Paříži venezuelským rodičům jako Maria Sol Escobar, vyrůstala mezi Jižní Amerikou a Spojenými státy a od padesátých let žila v New Yorku. Její sochy, někdy doplněné o odlitky vlastního obličeje, fotografie nebo reálné předměty, vytvářejí svérázný most mezi klasickou plastikou a instalací. Výstava představuje jak ikonická díla, například slavné portrétní sestavy inspirované americkou společností 60. let, tak méně známé práce, kresby a objekty z pozdějších období. Divák tu prochází světem, v němž se prolíná humor s melancholií a kritika s poetikou. Její přístup k pop artu byl zásadně odlišný od Warholova. Byl osobní, ženský a introspektivní. Zatímco Warhol a jeho kolegové oslavovali anonymní kult masové výroby, Marisol pracovala s tělesností a individualitou, a tím podkopávala samotné základy žánru, k němuž byla přiřazována. Kurátorská koncepce výstavy zdůrazňuje právě tuto ambivalenci: umělkyni, která byla součástí kanonického hnutí, a přesto z něj byla vynechána, protože její hlas nezapadal do mužsky definovaného příběhu. Připomíná, že za slavnými jmény, která dominovala pop kultuře 60. let, stáli i tvůrci, jejichž citlivost, původ či gender neodpovídaly očekáváním.
Do 22. 2. 2026, Louisiana Museum of Modern Art, Humlebæk, louisiana.dk.
❶ THE MANY LIVES OF THE NAKAGIN CAPSULE
TOWER „Tato budova není obytný dům,“ řekl japonský architekt Kisho Kurokawa, když v roce 1972 představil Nakagin Capsule Tower. V tokijské čtvrti Ginza tenkrát vyrostlo 140 modulárních kapslí připojených ke dvěma betonovým jádrům, symbol hnutí metabolismus, které snilo o živých městech. Kurokawovy kapsle měly sloužit jako minibyty pro byznysmeny, brzy se však staly kancelářemi, ateliéry i galeriemi. Po desetiletích chátrání byla budova v roce 2022 zbořena. Výstava v newyorském MoMA představuje zrestaurovanou kapsli A1305, původní návrhy, filmy i rozhovory s obyvateli a sleduje, jak se z utopie flexibilního bydlení stal příběh o komunitě a proměně architektury. Do 12. 7. 2026, moma.org.
❷ DANIELLE BRATHWAITE-SHIRLEY: THE DELUSION Výstava se odehrává ve vícevrstvé interaktivní hře/prostoru, kde se propojují videohry, participativní divadlo a kolektivní diskuze. Autorka spojuje technologii s aktivismem, jehož výchozími tématy jsou polarizace, cenzura a sociální spojení. Hráči v prostorách londýnské Serpentine Gallery zasedají k hracím stolům, manipulují fyzickými objekty, vstupují do virtuálních světů a nakonec mají možnost otevřeně komunikovat. Dílo čerpá z archivů černé trans komunity autorky, reflektuje digitální i reálné struktury moci a nabízí galerii jako prostor pro sdílení. Do 18. 1. 2026, serpentinegalleries.org.
❸ IRIS VAN HERPEN: SCULPTING THE SENSES
Fascinující průřez dílem jedné z nejprogresivnějších módních tvůrkyň současnosti. Dílo nizozemské návrhářky Van Herpen staví na křižovatce módy, designu, vědy a umění — její vysoce technologicky náročné haute couture šaty zkoumají vztah těla, hmoty a prostředí. Výstava představuje více než sto ikonických kreací, rozčleněných do devíti tematických bloků, včetně repliky jejího ateliéru a kabinetu kuriozit 21. století. Díla jako kolekce Crystallization či Sensory Seas evokují přírodní
procesy — krystalizaci, vlnění moří, pohyb organismů — a přenášejí je do textilních a prostorových forem, čímž vyvolávají otázky o tom, co je tělo, co je oblek a jaké jsou hranice mezi technologií a řemeslem. Do 1. 3. 2026, Kunsthal Rotterdam, kunsthal.nl.
❹ JULIE DAŇHELOVÁ: UNEARTH ME Její výjevy balancují mezi historickým dokumentem a fantaskní obrazotvorností a střídají architekturu s organickou krajinou. Práce na papíře pak na výstavách doplňují autorčiny in-situ instalace objektů, které evokují alchymistické experimenty nebo rituály. Kresby fascinují svou dokonalostí a ačkoli působí, jako by jejich technická propracovanost vyžadovala předchozí přípravu, jejich přesnost a pravidelnost pramení z intenzivní soustředěnosti. Od 6. 11. do 12. 12., Clauda, Praha 7, clauda.cz.
❺ CATWALK: THE ART OF THE FASHION SHOW
Více než sto let historie módních přehlídek — od salonních „předváděček“ kolem roku 1900 až po dnešní digitální show — mapuje výstava ve Vitra Design Museu. Před návštěvníky defilují originální kreace, modelky na filmových a fotografických záznamech, do světa módy vtahují scénografie i zvuková prostředí a vy pochopíte, proč se módní show staly komplexními kulturními událostmi. Do 15. 2., design-museum.de.
❻ VYSTAVOVAT ARCHITEKTURU V postindustriálních kulisách pardubických Automatických mlýnů, jež prošly konverzí pro potřeby Gočárovy galerie, se kurátor Dan Merta společně s dvacítkou architektů, urbanistů a umělců zamýšlí nad tím, jak se má v dnešní době vystavovat architektura a zda to má vůbec smysl. Do 22. 2., gocarovagalerie.cz.
❼ MAUD KOTASOVÁ: ŽIVÝ NÁS NEDOSTANOU V rámci čtvrtého bloku výstav na téma „zdroje“ v Pragovka Gallery reflektuje Maud Kotasová zkušenost ztrácení
kulturního, lidského i společenského, a to prostřednictvím vyšívaných skříněk a objektů navazujících na automobilovou estetiku. Do 14. 12., pragovkagallery.cz.
❽ ETCETERA 21 Aukce současného a poválečného umění ETCETERA 21 proběhne 29. listopadu v pražské galerii Etcetera Art na Smetanově nábřeží 8. Zájemci mohou současně dražit i prostřednictvím platformy LiveBid.cz. Všechna dražená díla, tedy kvalitní příklady české i slovenské scény, jsou už nyní k vidění na předaukční výstavě. Více info na etceteraart.com.
❾ ALICE BUCKNELL: PERSISTENT WORLDS Bucknell z Los Angeles patří mezi nejvýraznější hlasy nové generace umělců pracujících s videohrami. Nedávno zaznamenali historický úspěch, když jejich umělecké dílo zakoupilo významné muzeum do své sbírky — šlo o zásadní okamžik pro uznání uměleckého média videoher v institucionálním kontextu. Ve své tvorbě Bucknell využívají jazyk digitální simulace ke zkoumání soužití lidí, nelidských inteligencí a strojů. Výstava zve návštěvníky, aby prostřednictvím velkoplošných videoinstalací a nově vyvinutých kooperativních videoher sami vstoupili do těchto imaginárních světů. Do 19. 1., Kunsthalle Praha, kunsthallepraha.org.
BRANCUSI: THE BIRTH OF MODERN SCULPTURE Soubor více než třiceti děl průkopníka moderní plastiky Constantina Brancusiho je doplněn o jeho původní sokly, fotografie a filmové záznamy. Brancusi odmítal napodobování reality. V kameni a dřevě hledal čistou esenci tvaru, světla a pohybu. Jeho tvorba propojuje spiritualitu s řemeslem a proměnila sochu v autonomní, živou formu. Výstava je vzácnou příležitostí, jak prozkoumat jeho přelomový tvůrčí proces a mytickou přitažlivost ikonických děl původně rumunského umělce žijícího v Paříži. Do 18. 1. 2026, H'ART Museum, Amsterdam, hartmuseum.nl.
V centru mezinárodních vztahů, bankovnictví a švýcarského hodinářství jsme našli ostrovy současné kreativity, gastronomie, designu, umění i architektury. Naším průvodcem po Ženevě byl designér a výtvarník Philippe Cramer, představitel tamní ne příliš velké umělecké komunity.
„Ženeva je neobvyklá, protože je pravděpodobně nejvlivnějším malým městem na světě. Má méně než půl milionu obyvatel, přesto disponuje obrovskou měkkou silou díky všem mezinárodním organizacím, které tu sídlí, včetně OSN, WTO nebo ATA, velkému finančnímu centru a strategické geografické poloze ve středu Evropy. Je to bohaté a dobře organizované město, kde se pravděpodobně mluví nejvíce jazyky zároveň. Nicméně zde není tolik společenského života mimo práci a někdy tu chybí ambiciózní tvůrčí úsilí. Podle mého názoru není tak zábavným městem pro mladé lidi, ale hodí se spíše pro rodiny s malými dětmi nebo starší generace hledající bezpečí a stabilitu,“ popisuje designér a výtvarný umělec Philippe Cramer, který nás Ženevou provedl. Žije tu od dětství, kdy se sem přistěhoval se svými rodiči. Přiznává, že v mládí trpěl, protože výtvarné umění nebylo ve městě příliš rozšířené, a proto se většina kreativních lidí tehdy stěhovala do Paříže nebo Curychu. Dnes se ale situace změnila a Philippe je hrdý na to, že v Ženevě zůstal, aby i novým generacím umělců ukázal, že existuje způsob, jak tu úspěšně rozvíjet kreativní potenciál. →
ARCHITEKTURA SVĚTOVÁ
I LOKÁLNÍ
V roce 1927 se k Ženevě upřely zraky celého architektonického světa. Byla totiž vypsána mezinárodní soutěž na stavbu budovy Ligy národů ❶. Avantgardní scéna byla ale nakonec zklamaná. Projekty Le Corbusiera, Hannese Mayera a dalších modernistických architektů neuspěly a nakonec byla budova postavena podle společného návrhu architektů Carla Broggiho, Juliena Flegenheimera, Camilla Lefèvra, Henri-Paula Nénota a Józsefa Vágy. Po dokončení v roce 1936 byl palác po zámku ve Versailles druhou největší stavbou Evropy. V roce 1946 se stal sídlem OSN a v následujících letech byl diplomatický komplex postupně rozšiřován, například o budovu E, na jejímž designu se podíleli například Sir Basil Spence nebo Pier Luigi Nervi. Interiér hlavní zasedací místnosti navrhovala francouzská designérka Charlotte Perriand. „Celý areál OSN můžete obdivovat na pravidelných prohlídkách, které se konají každý den. Uvidíte místa, kde se rozhoduje o celém světě, zároveň jsou to skvostné prostory od art deca až po pozdní modernismus,“ popisuje Cramer. Le Corbusier sice zakázku na stavbu sídla Ligy národů nezískal, ale jen o několik let později zde realizoval bytový dům Clarté dokončený v roce 1932. Má osm podlaží a 45 obytných jednotek s otevřeným půdorysem, které se liší uspořádáním a velikostí. Nejvýraznějším aspektem budovy je ovšem ocelové schodiště s podestami ze skleněných cihel, které vpouští přirozené světlo do všech pater. Kromě komplexu OSN a tvorby Le Corbusiera se ale Ženeva na mapu světové architektury nezapsala. Jednou z ikon města je budova La Maison Ronde , kterou v roce 1930 realizoval architekt Maurice Braillard. Půlkruhová stavba byla navržena tak, aby odpovídala tvaru pozemku, s deseti zaoblenými arkýři rozmístěnými podél její konzervativněji pojaté fasády. Avantgardnější tendence přišly do Ženevy až po druhé světové válce. Architekt Marc-Joseph Saugey, který působil výhradně v Ženevě, založil v roce 1931 skupinu GANG (Groupe d’Architecture Nouvelle à Genève). Jeho nejvýznamnějším projektem je luxusní bytový komplex Miremont-le-Crêt ❸ charakteristický dynamickou fasádou s barevnými geometrickými freskami. „Mojí nejoblíbenější budovou v Ženevě je lékařská laboratoř La Tulipe ❺. Navrhl ji indický architekt Jack Vicajee Bertoli, který si po práci ve Spojených státech a Indii →
Jako našeho průvodce Ženevou jsme si nemohli vybrat povolanějšího. Designér a výtvarník Philippe Cramer se narodil v roce 1970 ve Spojených státech. Vyrůstal však ve Švýcarsku a své jméno zdědil po svém předkovi Philibertu Cramerovi, významné osobnosti 18. století oslavované v básních Voltaira a zobrazovaného na plátnech Jeana-Étienna Liotarda. V uměleckém odkaze jeho předků pokračoval i jeho strýc Gérald Cramer, který spolupracoval s renomovanými umělci, jako byli Joan Miró, Pablo Picasso, Marc Chagall a Henri Matisse coby vydavatel. Babička Adrienne Cramer, která otevřela galerii v Ženevě s Alexandrem Iolasem, byla pro změnu úzce spjata s Jeanem Tinguelym, Niki de Saint Phalle a Meret Oppenheim. Philippe se zpočátku věnoval především designu nábytku a šperků s důrazem na výrazné organické tvarování a propojení různých uměleckých disciplín. Dnes se zaměřuje především na výtvarné umění a využívá tradiční řemeslné dovednosti i současné technologické postupy. Cramerova díla zastoupená v privátních kolekcích po celé Evropě jsou často charakterizována kontrastními formami od minimalistických až po barokní, vyznačují se pozoruhodnou mírou tvůrčí svobody.
založil praxi právě tady. Jedinečné spojení prosklené zavěšené fasády se sochařsky tvarovanou betonovou podstavou je fascinující,“ popisuje Cramer pozoruhodnou stavbu ze sedmdesátých let.
ŽENEVŠTÍ GURMÁNI
Na světovou mapu gastronomie se Ženeva dostala především díky tajné receptuře proslulého Café de Paris. Jeho historie začíná v roce 1930, kdy pan Boubier vynalezl slavnou tajnou máslovou omáčku pro steak entrecôte. Zavedl také koncept jednoho menu, které se skládá ze zeleného salátu, steaku s tajnou omáčkou a hranolky. Recept je dodnes přísně střežen a jeho úspěch vedl k mezinárodní slávě restaurace a otevření několika poboček včetně té pražské. My jsme ale s Philippem vyrazili prozkoumat méně známá místa. „Mám slabost pro Le Restaurant de la Plage, která
se nachází na samém konci nového mola u jezera na pláži Eaux-Vives. Nabízí skvělé menu složené převážně z místních produktů. Pokud to počasí dovolí, je výhled z terasy úchvatný,“ popisuje Philippe svou oblíbenou restauraci, kde vaše chuťové buňky oblaží dýňové noky s šalvějovým olejem, česnekovým krémem, celerem a kousky kaštanů, pečená ryba z Ženevského jezera s omáčkou matelote a dušeným zelím, pečená alsasko-lotrinská zvěřina s jedlovými pupeny nebo zajíc à la Royale s celerovou pěnou a sezonní zeleninou.
„Také si moc užívám posezení v Café des Bains ❷ ve čtvrti Plainpalais. Jídlo je tu skvělé a ceny jsou na Ženevu neobvykle dostupné,“ zmiňuje Cramer prosvětlenou restauraci s obyčejnými dřevěnými židlemi a malými stolečky. Na stěnách se tu často mění současné výtvarné umění. Současně nás Philippe láká na vynikající italskou kuchyni v Le Bologne nebo do restaurace →
Le Creux by Genthod nacházející se na romantickém místě v zahradě hned u jezera. Pro skvělý chléb pro změnu chodí do pekařství Sawerdo ❼, které překvapí výrazným současným interiérem. V roce 2021 ho navrhlo studio Bureau, které založil architekt Daniel Zamarbide a které se od té doby uplatnilo se svými experimentálními projekty takřka po celém světě. Kromě zjevných odkazů na tradiční materiály, jako jsou mramor a ocelové rošty, byla hlavní koncepce interiéru pekařství založená na velkém hostinském stole umožňujícím různé konfigurace. Prostor je napůl domácí a napůl veřejný, zákazníci sedí všude kolem a společně stolují uvnitř pekárny.
❾ Galerie Kissed then Burned
UMĚNÍ VE MĚSTĚ DIPLOMATŮ A HODINÁŘŮ
Ve své vlastní tvorbě proniká Cramer různými sférami designu a umění, působí jak v komerčním, tak institucionálním uměleckém světě. „Ženeva je velmi drahé město a myslím si, že to trochu omezuje spontánnost, kterou kreativní tvorba vyžaduje. Většina místních galerií pracuje se sekundárním trhem a na experimentálním primárním trhu se toho moc neděje. Nicméně Ženeva má druhý nejdůležitější umělecký veletrh ve Švýcarsku s názvem Artgenève, který se koná pravidelně v lednu. Do města přitahuje velké množství návštěvníků. Takže pro milovníky umění je to ideální čas, kdy do Ženevy zavítat,“ radí Cramer. Celoročně můžete zamířit například do galerie Bailly. V jejich inventáři najdete především klasické moderní umění od Pierre Bonnarda přes Georges Braquea až po Hanse Hartunga, Henryho Moora nebo Lucia Fontanu. Aktuálně je v Bailly k vidění výstava Poetic Lives, Intimate Visions of Modern France, představující idylické žánry vybraných francouzských malířů. Pokud toužíte po něčem alternativním, zamiřte do undergroundové galerie Kissed then Burned ❾, kterou provozuje výtvarná umělkyně Anne Minazio. Zatím reprezentuje tři mladé výtvarníky Clémenta Grimma, Finna Massie a Eliota Möwese. Sama Minazio se zabývá návrhy nábytku a objektů, které různým způsobem interagují s tvorbou dalších tvůrců. Ostatně prostor galerie se nachází v její bývalé dílně.
Ženeva má co nabídnout i v rámci institucionální prezentace umění. „Navštívil bych určitě MAH (Musée d'art et d'histoire de Genève) ❹, což je staré velkolepé muzeum, ale díky novému řediteli
Obytný dům Clarté
Marcu-Olivieru Wahlerovi dnes objevuje způsoby, jak taková tradiční instituce může relevantně fungovat v současné době,“ prozrazuje Cramer. Takové cesty hledá i nadace Martina Bodmera ❽, pojmenovaná podle slavného sběratele a bibliofila. V roce 1971, jen tři týdny před svou smrtí, odkázal nadaci přes 150 000 předmětů z 80 různých kultur, které odrážejí tři tisíce let lidské civilizace. K původnímu objektu Bodmerovy knihovny přibyla v roce 2003 novostavba od švýcarského architekta Maria Botty. Pokud vás pak veškeré zážitky z oblasti architektury, gastronomie a umění unaví, zajděte si do obchodu s designem Domum ❻, kde si z výletu do jednoho z nejkosmopolitnějších měst Evropy můžete odvézt i některý z unikátních objektů současného designu. ●
❶ ZRCADLO ONAR 5 design Philippe Cramer, cena na vyžádání na philippecramer.com
❷ PROPISKA CARAN D'ACHE edice EPFL, 21,50 €, k dostání na shop.epfl.ch
❸ KABELKA ALICE vyrábí Akris, 2 999 €, k dostání na akris.com
❹ HODINKY ROK DRAKA vyrábí Swatch, od 195 €, k dostání na swatch.com
❺ ČOKOLÁDA TAFEL MILCH vyrábí Läderach, 7 €, k dostání na laderach.com
ART.AMNESTY.CZ
Art for Amnesty
CHARITATIVNÍ VÝSTAVA
17. 11. — 23. 11. 2025
OPENING 17. 11. 17:00
AUKCE 23. 11. 18:00
na platformě Livebid
Limitování od 10. 11.
GISMONDI 1754 Sedm generací jedné rodiny vytváří v italském Janově, kde byla značka založena, šperky jako umělecká díla. Jsou velmi ženské a vyzařuje z nich staré italské řemeslo. Butik v Pařížské ulici v Praze nabízí celou škálu kolekcí včetně výroby šperků na zakázku a investiční kameny. Na obrázku je prsten z bílého zlata a s diamanty 1,34 ct.
DIOR Ikonická J’adore Eau de Parfum přichází v nové podobě jako couture tuhý parfém bez alkoholu, který si můžete vzít kamkoliv s sebou. Čirá parfémová tyčinka se zlatými třpytkami rozvíjí na pokožce květinové tóny ylang-ylang, růže damašské a jasmínu. Textura obohacená o jasmínový vosk při kontaktu s pokožkou taje a zanechává jemný, duhově zářivý finiš. Elegantní obal se zlatým nápisem J’ADIOR dodává vůni odvážný a ženský styl a vytváří z ní skutečný couture doplněk.
PORSCHE X SMEG Limitovaná edice inspirovaná ikonickým Porsche Carrera spojuje retro design 50. let s precizním nerezovým zpracováním. Toustovač nabízí 11 úrovní opékání, automatické vysunutí toustu a funkci rozmrazování, jednostranného opékání i dopékání i snadno vyjímatelný zásobník na drobky. Povrch Shade Green, odvozený od legendárního vozu, propojuje preciznost, eleganci a vášeň, které povyšují každodenní rituály na zážitek. Dostupné ve vybraných prodejnách Potten & Pannen — Staněk, nebo na pottenpannen.cz.
„Žluté stránky“ dolCevity vás elegantně provedou nepřeberným množstvím novinek ze světa módy, kosmetiky, interiérových doplňků i techniky. S námi vaše kroky naberou vždy ten správný směr.
IVETA FABEŠOVÁ Vánoční kolekci ručně vyráběných sladkostí je ideální volbou pro všechny, kdo hledají poctivé dárky s příběhem. Limitovaná edice od známé české cukrářky zahrnuje vaječný likér, řezané pralinky, čokolády a sušenky. „Vánoce jsou pro mě symbolem klidu, domova a vůní, které se nedají ničím nahradit. Chtěla jsem vytvořit kolekci, která tyto chvíle doprovodí,“ říká Iveta Fabešová.
FUA FUA Niche značka anti-age péče představuje Collagen Complex, funkční drink vyladěný do poslední kapky. Pět aktivních látek se vzájemně doplňuje a násobí svůj účinek. Výjimečnost drinku spočívá mimo jiné v tom, že každá z látek je zastoupena v plné, 100% doporučené denní dávce. Díky tomu a díky obsahu mikromolekulárních dia tripeptidů je Collagen Complex produktem s nejúčinnějším složením na trhu. Zaručí vaší pleti mladistvý vzhled, pevnost a přirozený jas. KLENOTY AURUM Nadační fond AutTalk, který již téměř devět let pomáhá rodinám s dětmi s poruchou autistického spektra, spojil síly s českou klenotnickou značkou Klenoty Aurum. Společně uvedly na trh charitativní náramek na modré šňůrce se stříbrným přívěskem ve tvaru srdce. Jsou k dostání ve dvou variantách — ve stříbrné (bílé) barvě nebo ve zlaté, tedy ze stříbra pozlaceného žlutým zlatem.
funkcí V2L (Vehicle-to-Load) pro napájení externích spotřebičů, jakož i technologií V2G (Vehicle-to-Grid) pro sdílení elektrické energie. EV4 má v základu „jen“ 205 koní a z nuly na stovku se rozjede za 7,4 sekundy. Žádný šampion, ale ani brzda provozu. Kdo má zájem o dynamičtější svezení, ten si počká na verzi GT se dvěma elektromotory a pohonem všech kol. Ta nabídne výkon o víc než sto koní vyšší a k tomu i agresivněji působící nárazníky a unikátní devatenáctipalcová kola. Kia už tradičně nabízí bohatou základní výbavu, ale také mimořádně pohodlné svezení, což je dáno naladěním podvozku na evropské silnice, ale také velkorysým rozvorem, který překonává i etalony třídy. Na vnější vzhled vozu si možná budete muset chvilku zvykat, ale uvnitř budete velmi rychle jako doma. Interiér nabídne „plovoucí“ rozhraní, asymetrické dvouramenné
Kia EV4 je prvním čistě elektrickým hatchbackem
značky, postaveným na podvozkové platformě
E-GMP (Electric Global Modular Platform) pro elektromobily, která zajišťuje jízdní schopnosti a hospodárnost na vrcholu třídy. Verze s prodlouženým dojezdem (Long Range), vyráběná ve slovenské Žilině, používá akumulátor o kapacitě 81,4 kWh, který se dobije z 10 na 80 procent již za 31 minut a poskytuje dojezd až 625 kilometrů (podle WLTP). K dispozici je i základní baterka 58,3 kWh. Fastback se vyrábí v závodu Kia Autoland EVO v korejském Kwangmjongu. Využívá tytéž dva akumulátorové moduly a elektromotor jako hatchback, a tak vykazuje maximální dojezd až 633 kilometrů (podle WLTP). Verze se šikmou splývavou zádí kromě toho disponuje zavazadelníkem o objemu 490 litrů (oproti 435 litrům u hatchbacku). EV4 v obou variantách disponuje
Jihokorejská Kia už se svými elektromobily obsadila snad všechny myslitelné číslovky.
Pod kompaktním modelem EV4 se navíc
skrývají hned dvě karosářské varianty — praktičtější hatchback a elegantní sedan/ fastback, nabízející větší dojezd i víc místa v kufru. A na to slyší nejen Češi…
Přísné testování — zahrnující na 110 000 kilometrů zrychlené simulace jízdy na veřejných komunikacích a náročných 10 000 kilometrů na okruhu
Nürburgring s jízdou až na 95 procent maximálního výkonu a opakovaným ultra rychlým dobíjením — prokázalo jen minimální opotřebení. Po dokončení testů technici potvrdili 95 % zdravotní stav akumulátoru. Kia EV4 je dalším strategickým dílem do skládanky jihokorejského portfolia. V lednu 2026 k němu přibude ještě malinkatá EV2 na stejné platformě s podobnými čísly dojezdu i rychlostí dobíjení. Vzhledem trochu odkazuje k oblíbenému spalovacímu modelu Soul. Kia tak chce nabídnout elektrickou budoucnost napříč všemi myslitelnými segmenty.
Prostorný interiér s plně nastavitelnou digitální kapličkou přístrojů a infotainmentem nabízí i fyzické ovladače na volantu a pod výdechy klimatizace. Designově i ergonomicky přijatelný kompromis, který by si jiné značky měly vzít za svůj vzor. a tříramenné volanty, anebo intuitivní spojení dotykových obrazovek a fyzických ovladačů s haptickou odezvou, což je dobrá zpráva pro ty, kterým čudlíky a tlačítka bytostně chyběly. Kia se snaží nejen evropským zákazníkům naslouchat, takže v ergonomii nedělá chyby a osobitý design kombinuje s vynikající aerodynamikou, zejména u modelu fastback, díky níž lze dojezdovým číslům věřit. Těch plně nabitých 600+ kilometrů je velkým lákadlem. Že se o baterku nemusíte bát dokazují i interní testy automobilky. Systém akumulátorů čtvrté generace pro EV4 se vyznačuje pokročilým tepelným managementem a optimálním rozvodem chladicí kapaliny na podporu stabilního výkonu i za vysokého zatížení a extrémních podmínek.
Kia EV4 přichází s ucelenou sestavou pokročilých systémů na podporu řízení (ADAS). Pomocí sestavy kamer a radarů průběžně monitoruje okolí, aby odhalilo případná nebezpečí. EV4 je zároveň prvním modelem Kia vybaveným online navigací již z výroby, umožňující zákazníkům po celý rok cestovat s využitím nejaktuálnějších mapových podkladů.
INTIMISSIMI Jestli něco nutně potřebujete pro nadcházející chladnou sezonu, je to virální produkt italské značky Intimissimi — Ultralight s kašmírem. Kolekce podzim-zima 2025 přináší nové, jemné neutrální odstíny inspirované přírodními tóny, včetně trendy barev, jako jsou chocolate brown a bordó, a vypráví příběh lehkosti, hřejivosti a sofistikované elegance. Bezchybný střih ponechá vaše tělo v jemném objetí po celý den.
DOUBLESHOT Připravte se na vánoční svátky a předplaťte si balení kávy
Doubleshot. Každý měsíc vám pak dorazí čerstvě pražená káva téměř až do kuchyně. Je to ideální dárek pro ty, kdo rádi objevují nové chutě a nechtějí se spokojit s průměrem. Doubleshot nabídku a variabilitu předplatných nově rozšířil tak, že si vybere každý, ať už pije espresso nebo filtr a ať už rád experimentujete, nebo má raději klasiku. doubleshot.cz
L'OR Francouzská značka kávy L'OR vznikla v roce 1992 ve Francii a kromě výběrové kávy ve formě zrn nebo kapslí produkuje ve spolupráci se společností Philips také příslušenství. Kapslový kávovar
L’OR BARISTA Sublime umožňuje snadno připravit skvělou kávu jako z kavárny. Automaticky rozpozná velikost kapsle a dokáže udělat i dva šálky najednou, takže váš host nemusí čekat. S tlakem
19 barů zaručí plnou chuť i sametovou cremu. K dostání je také v červeném provedení. kavalor.cz
