Euro Platinum 25/04

Michal Strnad a jeho impérium v čele žebříčku 111 nejbohatších Čechů a Slováků

Butik Balvin, pasáž U Nováků, Vodičkova 28, Praha

Nejbohatších 111

Memento Mori: Jak Černé pondělí srazilo Wall Street k zemi

Fenomén Strnad:

Jak z regionální

značky vznikl globální kolos

Faktor X:

Co to vlastně je a kdo ho má?

Zbrojení

Řezák × Thein:

Z tovární haly se rodí nová čtvrť u Vltavy

Developerův rok: Cihla k cihle, miliarda k miliardě

Doník stavitel:

Developerské impérium sahá k Perskému zálivu

Biliardáři z chatrče: Zimbabwský dolar, jedna z nejpodivuhodnějších měn v dějinách

Riva: Investice s mahagonovým dnem

Giorgio Armani: Vůbec poslední rozhovor s ikonou světové módy

Platinum Crime: Pomsta šprtů

Kronika Rothschildů: Jak miliardářský rod pomohl Britům k ovládnutí Suezu a ke vzniku státu Izrael

Le Mans Classic: Ozvěna dob se správným počtem válců, výfuků, emisí a decibelů

Dekonstrukce:

Z gruntu rozebrané

Patek Philippe

Cubitus 5821/1A

Andělská tvář: Jaké jsou motivace angel investorů?

Průvodce stylem: Big Lebowski

Kde je Skrblík?: Najdete ho na naší ilustraci, než se navždy ponoří pod hladinu mincí?

Špatní a bohatí: Žebříček nejbohatších stříbrného plátna

NOVÉ ELEKTRICKÉ

ČASOPIS

MILOŠ ŠTĚPAŘ šéfredaktor

PAVEL POKORNÝ editor

MATĚJ HANAUER grafický design AUTOŘI

ONDŘEJ HERGESELL

MARTIN RYCHLÍK

DAVID TRAMBA VÁCLAV RYBÁŘ

MATĚJ ŠIROKÝ

BLAHOSLAV HRUŠKA

MARTIN KOVÁŘ

FOTOGRAFIE

MATÚŠ TÓTH

MAREK MUSIL

VOJTĚCH VEŠKRNA

ILUSTRACE

DANA LÉDL

VOJTĚCH VELICKÝ

KOLÁŽE

MICHAELA KARÁSEK

ČEJKOVÁ

RUI MURYOKUNA

MIKE MCQUADE

MICHAELA HROMÁDKOVÁ obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

IVONA KLÍMOVÁ ivona.klimova@newlookmedia.cz

ERNEST NOVÁK ernest.novak@newlookmedia.cz

LUCIE OUZKÁ lucie.ouzka@newlookmedia.cz

JAKUB ŠUŤÁK jakub.sutak@newlookmedia.cz

MONIKA MATĚJKOVÁ manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

VYDAVATEL

MILOŠ ŠTĚPAŘ

New Look Media, s. r. o. Apolinářská 3 milos.stepar@newlookmedia.cz

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 REDAKCE

PRODEJNÍ CENA VYCHÁZÍ

Názory vyjádřené v časopise Euro Platinum odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah. Magazín Euro Platinum je registrován u MK ČR E 24683, ISSN 3029-7311. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144/96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice, 225 985 225, send@send.cz, www. send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 Letňany a distribuci PNS. a. s

Výrok Peníze nesmrdí poprvé

římský císař Vespasián,

z veřejných

když zavedl daň

se nad tím jeho

toalet. Když

syn pozastavil, císař mu beze

slova strčil pod nos zlaťák s otázkou: Cítíš něco?

zápach nemají . Od těch dob se k němu vracíme vždy, když připomínáme, že

peníze mají vlastní logiku.

A často přesahují i naše morální kategorie. V žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků to působí spíše jako konstanta doby než jako rozsudek nad jeho aktéry. Nad takovou koncentrací bohatství se vždy znovu objevuje stejná otázka: lze k miliardám dojít úplně čistou cestou? Jisté je, že za každým obřím jměním stojí příběh, který by vydal na napínavý román. A výsledná suma bývá tak ohlušující, že se o původu peněz diskutuje mnohem méně než o jejich množství. Veřejnost na extrémní bohatství každopádně nereaguje jednotně. Jedni tyto finanční titány obdivují jako inspirativní symboly úspěchu a schopností, druzí v nich naopak vidí ztělesnění chamtivosti a křivd. Právě zde se rodí věčný spor o čistotu či špinavost peněz. Někdo tvrdí, že naši miliardáři zaprodali zemi Západu, prý rozprodali národní majetek cizincům a posluhují globalistům. Jiní hlasitě křičí, že patří Rusku a Číně, údajně ženou náš byznys na Východ a neváhají obchodovat s kýmkoli. To, co se tradičně popisuje jako náš historický úděl, tedy věčné postavení uprostřed mezi mocnostmi, lze ale číst i zcela jinak. V ekonomickém světě totiž střed neznamená pouze tlak z obou stran, ale také možnost nabídnout se dvěma trhům současně. A právě odtud pochází pozorování, které celé dilema vystihuje s odzbrojující přesností.

„Kohn sedí s Roubíčkem u kafe a Kohn čte: Tady píšou, že prej jsme naši zemičku zaprodali Americe a Západu.

A tady zase píšou, že jsme ji prodali Rusku a Číně. Pak se zasní a dokončí:

Stejně je to krásné — prodat takový aušus dvakrát!“

TEXT Miloš Štěpař

Prémiový design Tenký a lehký Skvělá výdrž baterie

X9 Gen 1

X1 Carbon Gen 13

V pondělí 19. října 1987 americký Wall Street jakoby umřel. Ne, že by tam toho dne nebyl šrumec, výkřiky a totální panika – prostě to tam hodně „žilo“ –, ale rána a finanční ztráty byly kolosální. Taková klinická smrt. Rychlá. Nečekaná. Jen IBM, tehdy největší firma světa podle tržní kapitalizace, ztratila v důsledku Černého pondělí desítky

miliard (tehdejších) dolarů. Krev tekla

z Exxonu, GE, DuPontu, Fordu i bank.

Pamatujme na smrt, takhle vypadala.

o víkendu si dali kafe, bagel či koblihu, mrkli do novin a šli do práce. Prostě den jako každý jiný. Jenže nebyl; pondělí 19. října 1987 mělo být unikátní. A stále je. Black Monday čili Černé pondělí, jak se tomuto památnému dni říká, se nesmazatelně zapsalo do dějin světových finančních trhů. Americké burzy se zřítily rychlostí, jakou moderní kapitalismus do té doby nezažil. Dow Jones Industrial Average (DJIA) odepsal během jediného dne nevídaných 22,6 procenta, což zůstává truchlivým rekordem dodnes. Ovšem Black Monday nebyl toliko americkým příběhem  – šokové vlny krize zasáhly Londýn, Frankfurt, Hongkong či Sydney. Globální trhy přišly během následujících pár dnů o stovky miliard dolarů, v dnešních hodnotách by to byly biliony! Přestože pak recese nenastala – a trhy se během dvou let poměrně zdárně zotavily  –, psychologická stopa zůstala a navždy změnila pravidla hry.

KLID PŘED

FINANČNÍ BOUŘÍ

Pondělek 19. října začal relativně klidně, ale už během dopoledne se panika rozšířila jako lavina. Obchodníci na všech možných kanálech a zařízeních sledovali, jak se ceny propadají hlouběji a hlouběji… Až přestávali věřit i svým vlastním terminálům. Třeba investor Peter Borish, tehdy z hedgeového fondu Tudor Investment, na historický šok vzpomíná takto: „Měli jsme ústa dokořán, čelisti nám padaly na stůl.“ Jim Cramer, v tu dobu ještě ne mediální hvězda a bavič CNBC, ale manažer fondu, popsal okolní atmosféru slovy: „Trh byl po Black Monday naprosto neuchopitelný. Netušili jsme, jaká je cena čehokoli.“ A podle Michaela

Lewise, autora bestselleru Liar’s Poker (1989) o zkušenostech z  Wall Streetu, připomínala situace na burze nějaký divoký státní převrat: „Trhy jsou v panice jako země během puče. Malá skupina lidí s dosavadním a jistým pohledem na svět je náhle a úplně smetena.“ Proč byli smeteni? Kde se vzala tak „náhlá smrt“, řečeno hokejovou hantýrkou? Historici a analytici finančních trhů se dodnes shodují na několika hlavních příčinách. Zásadní roli asi sehrálo takzvaně „programové obchodování“  – tehdy byly v kurzu moderní počítačové algoritmy (s nynější vlnou nadšení pro umělou inteligenci, AI, tomu skvěle rozumíme), jež měly automaticky chránit investory před ztrátami. Ve skutečnosti však vytvořily jakýsi začarovaný kruh: při poklesu spouštěly automatické prodeje, čímž propady akcií a hodnot firem ještě prohloubily. Trhy byly navíc přehřáté po letech růstu, investoři se obávali inflace a zvyšování sazeb a psychologická panika dokonala škody. Panika jak na Titaniku.

KDO NEJVÍCE (VY)KRVÁCEL

Vykulené oči, chvění, obavy. Někdy i pláč. Blue chip akcie, pýchy amerického průmyslu, se během jediného dne propadly o desítky procent! IBM, tehdy největší firma světa podle tržní kapitalizace, ztratila rázem miliardy dolarů. Společnosti General Electric, DuPont, Eastman Kodak či McDonald’s hlásily propady přes dvacet procent. Byl to fičák. Automobilky Ford a General Motors ztratily prakticky ihned pětinu své šlechtěné hodnoty, zatímco technologické společnosti jako Intel či Texas Instruments odepsaly třeba až třetinu. Ani energetický gigant Exxon nebyl výjimkou stejně jako průmyslový lídr v letectví – dominující Boeing

„Trhy v panice jsou jako země během puče.

lidí s dosavadním a jistým

na svět je náhle a úplně smetena.“

Americký trader v New Yorku se ještě nezotavil ze šoku, který světu přineslo Černé pondělí 19. října 1987.

Krvavá lázeň na Wall Street! Tak zněl titulek listu New York Post den po Černém pondělí, který si právě čtou zaražení finančníci (20. října 1987).

Floridští důchodci sledují ve First Union Brokerage Services burzovní zprávy — foceno během Strašlivého úterý (20. října 1987), tedy den po ohromném pádu akcií.

INDUSTRIAL 07/01/87 08/01/87 09/01/87 10/01/87 11/01/87 12/01/87 01/01/88

INDEXU

VÝVOJ

DOW JONES

Historická fotka — děsivý Černý pondělek přímo v jádru Wall Streetu.

Ty vole! Koukejte! OMG! Profesionální makléři nevěří vlastním očím na New York Stock Exchange (NYSE).

Obchodníci na Sydney Stock Exchange sledují rekordní pád, jemuž se u protinožců kvůli časovému posunu říká Černé úterý.

Byznysmeni komentují aktuální data z NYSE přes okno firmy Fidelity Investments v New Yorku — den po Černém pondělku.

Hotovo. Zničený burzián v hale Toronto Stock Exchange, kde zažil dlouhý a divoký den. Pád, jaký svět neznal.

Nešlo však jen o akcie. Finanční domy gigantů (typu Merrill Lynch, Goldman Sachs nebo Salomon Brothers) čelily takřka existenčním obavám: pokud by klienti nedokázali dorovnat marže, hrozil by kolaps celého systému derivátových burz. V zákulisí probíhaly horečné hovory s centrální bankou Fed i s regulátory. Panika, chaos, napětí… V pohodě nebyly ani spotřební společnosti jako Procter & Gamble, druhdy považované za „bezpečné“, jenže i takové tituly utrpěly ztráty. A ne ledajaké, většinou byly dvojciferné. Experti odhadují, že na Wall Streetu jen během onoho pondělí zmizelo z trhů asi 500 miliard dolarů v tehdejších cenách. A „černá smrt“ se šířila i dál: londýnský FTSE 100 odepsal za dva dny čtvrtinové hodnoty.

STRAŠLIVÉ ÚTERÝ, DEN PROCITNUTÍ

Byl to divoký, vpravdě historický den. Zmíněný Jim Cramer, pozdější moderátor pořadu Mad Money, ovšem vzpomínal, že opravdu bolestné sčítání škod přišlo až den poté: o  Strašlivém úterý (Terrible Tuesday). Jak připomněl E. Gerald Corrigan, tehdejší prezident newyorské pobočky Fedu: „To pravé drama

totiž nenastalo v pondělí. Skutečné drama se odehrávalo až v úterý a v následující dny, kdy obavy z úvěrových ztrát mohly ochromit celý trh a úvěrový systém.“

O tehdejší naprosté nejistotě vypovídá i dobová historka Lea Melameda, tehdejšího šéfa Chicago Mercantile Exchange ( CME ) a průkopníka futures. Když mu Alan Greenspan, čerstvě jmenovaný šéf Fedu (který střežil od srpna 1987 až do roku 2006), volal s otázkou, zda se burza otevře, Melamed jen odvětil: „Nevím.“ Byla to chvíle, kdy stála důvěra v trhy na velmi tenkém ledě. Makléři byli paralyzovaní. Nikdo netušil, co bude zítra, co pozítří.

Black Monday sice nezpůsobilo dlouhodobou recesi  – už v roce 1989 se akcie vrátily na své předchozí úrovně –, ale zanechal zjitřené, hluboké jizvy. Regulátoři se z katastrofy poučili a zavedli bezpečnostní brzdy, circuit breakers, vlastně automatické přerušení obchodování při příliš prudkých, lavinových propadech. Jejich smysl byl jasný: dát investorům trochu času na nadechnutí a zabránit panice podobné té z října 1987. Něčemu, co už se nemělo opakovat.

PAMATUJME NA ČERNÝ DEN! Černé pondělí na burzách zkrátka ukázalo křehkost moderních finančních trhů propojených automatizovanými technologií, ale i lidskými emocemi. Ve srovnání s dalšími památnými krizemi – jednak s globální finanční krizí v roce 2008 (po krachu Lehman Brothers), jednak s covidovou pandemií po roce 2020, to byl unikátní pád. Jednorázový, prudký, bez recese a s docela slušným zotavením. To se o dvou dalších krizích říct nedá; akcie a ceny padaly, za čímž přišly vleklé strukturální problémy, globální zpomalení i zvýšená nezaměstnanost. Přesto se Black Monday zapsalo do paměti celé jedné generace obchodníků. Jak suše glosoval PR šéf newyorské burzy Rich Torrenzano: „Nikdo nepřemýšlel o zítřku.“ Pamětníci často hovoří o Černém pondělku jako o dni, kdy svět pochopil, že finanční trhy nejsou nezničitelné. Že algoritmy a lidská psychologie mohou společně vytvořit uragán schopný během jediného dne smést stovky miliard dolarů. A že stačí malý impuls k tomu, aby se ze sebevědomého optimismu stal globální strach. Jistota je jenom iluze. Každé pondělí může klidně zčernat.

Memento mori

S Portu své úspory zhodnocují začínající i zkušení

investoři

Investiční platforma Portu ukazuje, jak technologie zpřístupňují investování širšímu okruhu lidí a proč by měla zaujmout také zkušené investory.

Když Radim Krejčí v roce 2017 založil Portu, první robo-advisory investiční platformu v Česku, bylo investování pro běžné lidi obtížně dostupné. Vysoké poplatky, omezená nabídka a složitost finančních produktů zájemce odrazovaly. Portu spojilo moderní technologie s tradičními investičními principy a otevřelo svět investic širší veřejnosti.

Po osmi letech fungování má Portu přes 260 tisíc klientů a spravuje investice v hodnotě více než 50 miliard korun. O silném postavení platformy na trhu svědčí i ocenění Zlatá koruna pro nejlepší finanční produkty. Letos v tomto klání Portu obhájilo titul Fintech roku již počtvrté v řadě, navíc obsadilo druhou příčku v ceně veřejnosti.

Portu nabízí řešení pro různé skupiny uživatelů, napříč věkovými kategoriemi i finančními cíly. Lidé zde na jednom místě obslouží všechny své investiční potřeby. Od mladých lidí, kteří s investováním začínají, přes rodiče, kteří chtějí efektivně spořit na budoucnost svých dětí, až po ty, kdo se plánují finančně zajistit na důchod. Pro ty, kdo se nechtějí o nic starat, Portu sestavuje portfolia na míru potřebám a rizikovému profilu investora. Ta slouží jako

základ investic pro každého. Pokročilý systém automaticky skládá a spravuje globálně diverzifikovaná portfolia, čímž výrazně snižuje náklady a poplatky oproti tradičním fondům.

Lidský faktor však zůstává důležitý, protože tým investičních odborníků portfolia průběžně sleduje a v případě potřeby upravuje. Investor tak získává profesionálně sestavené portfolio bez nutnosti mít hluboké znalosti nebo věnovat správě investic dlouhé hodiny. Nabídka Portu zahrnuje i možnosti pro zkušenější investory. Ti si mohou portfolio složit zcela podle sebe nebo využít tematické strategie zaměřené například na udržitelnost nebo technologický sektor. Platforma umožňuje také regulované investice do kryptoměn či realit prostřednictvím nemovitostního fondu. Součástí nabídky jsou i poplatkově zvýhodněné účty pro děti, pro mladé do 26 let nebo pro finanční zajištění na důchod (DIP). Ti, kteří hledají alternativy, mohou investovat do unikátních sběratelských předmětů s Portu Gallery

Dlouhodobým cílem Portu je pomoci lidem lépe porozumět jejich finanční situaci a učit je efektivně hospodařit s penězi. Na základě toho se spustil projekt investičních konzultací, kde jsou certifikovaní odborníci připraveni poradit nejen ohledně investic, ale i s širšími finančními otázkami. Aktuálně Portu také pracuje na umožnění nákupu akcií a ETF v reálném čase pro pokročilejší investory.

Portu ukazuje, že investovat může opravdu každý, klidně i s pár stovkami korun měsíčně. Fintechové inovace rozšiřují přístup k profesionální správě investic, snižují náklady a zároveň podporují odpovědnější nakládání s financemi.

FOTO David Herel

„Čísla jsou to tak závratná, až přechází zrak. Sto jedenáct nejbohatších Čechů a Slováků dnes ovládá majetek v celkové hodnotě odhadovaných 3,34 bilionu korun. Pro představu: taková suma se rovná příjmům českého

státu za rok a půl, nebo by za ni šlo postavit šestnáct jaderných

111 nejbohatších

Svět miliardářů: Bohatství ve stínu války a trhu

Profily nejbohatších: 111 nejbohatších (1—20)

Zlaté stránky: 111 nejbohatších (21—111)

Bohatství ve stínu války a trhu

ovým králem mezi miliardáři se stal Michal Strnad, dědic a majitel zbrojařského impéria Czechoslovak Group (CSG). V loňském roce ještě první Daniel Křetínský tentokrát neudržel vedení. Stačil jediný rok a Strnad jej sesadil z trůnu. Odhadovaný Strnadův majetek vystoupal na 330 miliard korun, což je meziročně o neuvěřitelných 274 miliard více. Tak prudký růst jednoho jmění nemá obdoby a významně přispěl k tomu, že souhrnné bohatství sledované skupiny 111 nejmovitějších lidí země meziročně poskočilo o 278 miliard korun. Hned v závěsu za Strnadem stojí Renáta Kellnerová, vdova po zesnulém finančníkovi Petru Kellnerovi, s odhadovanými 315 miliardami. Od této sumy je však již odečten podíl, který získal jejich syn Petr Kellner mladší, jenž právě prodává svůj podíl ve skupině PPF za částku odhadovanou mezi 35 a 40 miliardami korun. Na třetí místo tak klesá loni vedoucí energetický magnát Daniel Křetínský s 280 miliardami korun. Na prvních příčkách žebříčku se zračí velký příběh dnešní doby, příběh války, energie a lidské ambice.

ZBROJAŘI BOHATNOU NEJRYCHLEJI Pokud letos někomu z byznysmenů přálo štěstí vrchovatě, byli to zbrojaři. Majitelé zbrojovek a obchodníci se zbraněmi sledují, jak jejich jmění bobtná přímo úměrně rostoucím armádním rozpočtům. Válečné objednávky proudící na bojující Ukrajinu, rekordní zbrojní zakázky domácí armády i nově uzavírané pakty, to vše se promítá do účtů zbrojařských

Svět miliardářů se pohybuje ve vlastních dimenzích, kde se bohatství měří elektrárnami a státními rozpočty. Přesto ani v těchto výšinách nejde o stojaté vody: některým bohatství strmě roste, jiným se pod nohama propadá. V žebříčku 111 nejbohatších Čechů a Slováků se za poslední rok přepsala jména na vrcholu, otřásly osudy energetických magnátů a do elitní stovky pronikli noví hráči.

TEXT David Tramba ILUSTRACE Dana Lédl

firem. V červnu se členové NATO dokonce dohodli, že výdaje na obranu zvednou až na 3,5 procenta HDP do roku 2035. Pro Česko by to znamenalo téměř dvojnásobek loňské úrovně výdajů. Bezpečnost se stává stále dražším artiklem a někteří na tom vydělávají jmění, jaké si dříve nedovedli představit. Zbrojařský mohykán Michal Strnad je zosobněním tohoto trendu. Jeho Czechoslovak Group loni na podzim završila po dlouhých jednáních koupi americké firmy Kinetic Group, výrobce munice do ručních zbraní. Cena přesáhla padesát miliard korun a z této akvizice se stala dosud největší česká investice na americkém kontinentu. Strnad tím upevnil svou pozici a otevřeně hlásá další smělý cíl. Chce z  CSG vybudovat jednu ze dvou největších obranných skupin v Evropě. „Cílem CSG je stát se jednou ze dvou největších skupin obranného průmyslu v Evropě. Chci toho dosáhnout kombinací

3,34 bil. Kč

Takový majetek v součtu vlastní 111 nejbohatších Čechů a Slováků. Tato cifra zhruba odpovídá výkonu slovenské ekonomiky (měřeno HDP v tržních cenách) v loňském roce.

260 mld. Kč

Majetek 111 nejbohatších v žebříčku narostl za poslední rok o 260 miliard korun, což odpovídá růstu o 8,4 procenta.

investic a akvizic,“ prohlásil Strnad a naznačil, že hodlá expandovat nejen organicky, tedy zvyšováním výroby, ale i pohlcováním konkurence. Válka proměnila zbrojní průmysl v zlatý důl a Strnad v něm razí chodby dál a dál. Nejen Strnad těží z nové éry zbrojení. Ostatní čeští zbrojaři rovněž zaznamenali raketový vzestup. Manželé Martin a Ludmila Drdovi, spolumajitelé skupiny STV Group, dokázali během jediného roku čtyřnásobně zvětšit hodnotu svého majetku. Se jměním ve výši 27,5 miliardy korun se vyšvihli na čtyřiadvacátou příčku žebříčku. Hned za nimi stojí další zbrojní byznysmen René Holeček, spoluvlastník zbrojovky Colt CZ , s majetkem odhadovaným na 26,5 miliardy korun. A do první padesátky se nově propracovala i rodina Richarda Hávy, majitele tradičního zbrojařského podniku Omnipol. Všichni tito lidé mají jedno společné: profitují z neutuchající poptávky po zbraních, kterou pohání konflikt probíhající jen pár stovek kilometrů na východ od českých hranic. Každý výstřel a každá nová zakázka zanechávají v jejich výsledovkách měřitelnou ozvěnu. Válka je v této rovnici silný poptávkový impuls a tabulky to sdělují sušeji než titulky. Paradox doby je zřejmý a čísla jej den co den potvrzují.

POD TÍHOU POVOLENEK

Tam, kde zbrojaři slaví úspěchy, energetičtí magnáti zakoušejí tíhu propadu. Ještě loni stál Daniel Křetínský na samotném vrcholu žebříčku nejbohatších, dnes se však propadá na třetí místo. Meziročně přišel o 110 miliard a hodnota jeho impéria se ztenčila na 280 miliard korun. Podobný osud stihl i jeho spojence Patrika Tkáče, který ztratil 70 miliard a klesl na zhruba 190 miliard korun. Energetika, kdysi zlatá žíla, začala chřadnout, alespoň pro ty, kdo vsadili na fosilní zdroje. Éra rekordních cen elektřiny a pohádkových zisků skončila. Cena elektřiny na burzách spadla z výšin a k tomu ještě zdražily emisní povolenky nutné pro uhelné a plynové elektrárny. Ziskovost těchto byznysů se propadla dramaticky. Holding EPH, společný podnik Křetínského a Tkáče, zaznamenal pokles čistého zisku o 85 procent. Co dříve bývalo tiskárnou na peníze, dnes sotva pokrývá náklady. Pod tíhou těchto změn musel být přehodnocen majetek i třetího výrazného hráče české energetiky, uhelného barona Pavla Tykače. Jeho impérium Sev.en už zdaleka není tím, čím bývalo. Odhad jeho jmění se snížil o 32 miliard na 113 miliard korun. Tykačovy

uhelné elektrárny a doly přestaly být dojnou krávou a ani expanze do zámoří, kde Sev.en Global Investments působí v USA, Austrálii či Británii, nezabránila poklesu zisků. Tykač na to reaguje po svém. Začal investovat do akcií ČEZ a  Monety a věří, že časem mu to ztráty vynahradí. Je to obraz téměř ironický. Jednou rukou stát tlačí na ekologická omezení, která srážejí uhelné krále, a druhou rukou podporuje jiné odvětví, od obnovitelné energetiky až po konkurenci v podobě polostátního ČEZ, kde mohou tytéž peníze hledat nový domov. Ne všichni energetici však dopadli stejně. Jaromír Tesař, jehož skupina Energo-Pro provozuje vodní elektrárny, zaznamenal jen mírný pokles odhadovaného bohatství. S pětačtyřiceti miliardami korun se drží na patnáctém místě žebříčku. Obnovitelné zdroje, konkrétně zelená elektřina z vody, totiž netrpí drahými povolenkami. Řeky si poplatky za emise nevybírají. Jenže i zde zasáhl rozmar reality. Suché počasí a nízké ceny elektřiny snížily zisky, a tak ani Tesařův byznys nemá na růžích ustláno. Déšť či slunce, válka či mír, to vše se promítá do křivek bohatství. Stačil jediný rok, aby se ukázalo, jak křehký může být trůn energetických magnátů, když se změní vítr. To, co vystavěla krize energetická, podlomila politika klimatu a návrat tržních cen k normálu.

VZESTUPY A PÁDY V PRVNÍ DESÍTCE

Zbrojařský boom a energetický útlum zamíchaly pořadím první desítky nejbohatších. Vedle Strnada, Kellnerové a Křetínského přichází na čtvrté místo Karel Komárek, investující především v loteriích a zábavním průmyslu. Jeho skupina KKCG těží z mezinárodního úspěchu sítě Allwyn, která provozuje loterie od Česka přes Británii až po Řecko a Itálii. Komárek si oproti loňsku polepšil o padesát miliard na celkových dvě stě dvacet miliard korun. A zdá se, že nekončí. Nedávný vstup investičního fondu J&T Arch do Allwynu, spojený s koupí více než čtyřprocentního podílu, naznačuje, že hodnota Allwynu a tím i Komárkova jmění dále poroste. Komárek stoupá vzhůru klidnou silou, poháněn tikotem milionů podaných tiketů a vsazených čísel. To Radovan Vítek poznal odvrácenou stranu podnikání. Realitní magnát si sice udržel místo mezi nejbohatšími, ale pohoršil si o třináct miliard. Jeho skupina CPI se potýká s vysokými dluhy a ratingové agentury jí snižují hodnocení. Varovné signály, na které musí reagovat, vedou k postupnému rozprodeji majetku. Každý rok odprodává kancelářské

budovy v hodnotě stovek milionů eur, jen aby dostál závazkům. Navíc jej zasáhly i osobní otřesy. Rozvod jej stál vysoké odstupné bývalé manželce a i to jeho jmění o něco snížilo. Vítkův příběh ukazuje, že křehkost impéria se může projevit jak v kolonce financí, tak v kolonce osobního života a že se obojí nakonec sčítá ve výsledné bilanci bohatství.

Další známé jméno, které zůstává v popředí, je Andrej Babiš, někdejší premiér a stále vlivný podnikatel. Podle odhadů zůstala hodnota jeho majetku na zhruba pětaosmdesáti miliardách korun, tedy téměř beze změny. Jen zdánlivě jde o stagnaci, protože Babišův konglomerát Agrofert vykázal za rok 2024 vyšší zisky než dříve, a to jen díky mimořádným prodejům. Zbavil se chemičky Synthesia a mediálního domu Mafra, a právě tyto jednorázové transakce vynesly miliardy, které vylepšily konečný účet. Bez nich by Agrofert zůstal téměř na suchu s pouhými dvěma miliardami zisku, podobně hubený jako v roce 2023. I v tomto příběhu se skrývá ponaučení. Jednorázové obchody dokážou vykouzlit dočasný lesk na číslech, avšak základní výkon firmy může zůstávat slabý. Babiš si tak v žebříčku drží své místo spíše setrvačností než skutečným růstem.

Na opačné straně spektra žebříčku první desítky stojí dvojice Jozef Tkáč a Ivan Jakabovič. Těm se podařilo svůj majetek dále rozmnožit a uzavírají elitní desítku nejbohatších. Ovládají finanční impérium J&T, pod nějž spadá vysoce zisková J&T Banka i slovenská 365.bank. Právě tuto banku se rozhodla koupit belgická skupina KBC a až se obchod dokončí, přitečou ze západu miliardy korun. Zisk z prodeje výrazně zvýší hodnotu jejich jmění v příštím roce. Už nyní však profitují z úspěšného investičního fondu J&T Arch Investments , který pro ně pravidelně generuje zhodnocení. V jejich příběhu se zrcadlí jiná stránka bohatství. Nenápadný růst v pozadí, bez bombastických titulků, ale o to vytrvalejší. Zatímco jedni staví továrny a druzí zápasí s dluhy, bankéři Tkáč a Jakabovič metodicky zhodnocují svěřené finance a trpělivě sklízí plody.

NOVÉ TVÁŘE A VELKÉ NÁVRATY Žebříček nejbohatších nikdy není neměnný seznam. Každý rok přináší nové tváře, které vstupují do klubu miliardářů, a zároveň někteří dřívější členové mizí v propadlišti statistiky. Letos se mezi nová jména zařadil například Petr Kellner mladší, teprve osmadvacetiletý syn zakladatele skupiny PPF. Poté, co se dohodl

s ostatními akcionáři, prodává svůj podíl v rodinné firmě za částku odhadovanou mezi pětatřiceti a čtyřiceti miliardami korun. Tím se osamostatňuje a vstupuje do velkého světa byznysu se svým vlastním jměním, zatímco jeho matka Renáta Kellnerová zůstává v žebříčku s již zmíněnými třemi sty patnácti miliardami, které spravuje spolu s dcerami. Tento generační posun v nejbohatší rodině země probíhá tiše a civilně. Žádné okázalé gesto, jen podpisy na smlouvách a převedené akcie. A přece je v tom cosi symbolického. Bohatství se dělí a plyne dál, z rukou jedné generace do druhé, jako řeka, která nachází nové koryto.

Dalším nováčkem je nenápadný muž z oblasti informačních technologií, Jan Červinka, spoluvlastník společností Adastra a Ataccama. Jeho jméno se v médiích objevilo ve chvíli, kdy investiční skupina Carlyle projevila zájem koupit firmu Adastra za částku kolem osmi miliard korun. Navíc se spekuluje, že i druhá Červinkova firma by mohla být na prodej. Z inovátora v oblasti IT se tak najednou stal potenciální miliardář, jehož podíl v technologických společnostech nabyl hodnoty, která ho vynesla mezi elitu. Spolu s ním se na seznam dostali také tři klíčoví hráči developerské skupiny FINEP, Michal Kocián, Pavel Rejchrt a Tomáš Zaněk. Bytoví developeři se po letech dočkali tání ledů. Pokles úrokových sazeb u hypoték a stabilizace cen stavebních materiálů znovu rozhýbaly trh s novým bydlením. Jejich společnosti začaly vydělávat výrazně více a i tito stavitelé městských čtvrtí tak pronikli mezi miliardáře. Je to znamení, že ekonomické cykly umí přinést obrat k lepšímu i pro odvětví, která byla ještě nedávno na dně. Ne všechny nové přírůstky vznikají postupným růstem nebo dlouhým budováním firmy. Některé bohatství se zrodí doslova přes noc jediným obchodem. Investor Igor Fait, zakladatel skupiny Jet Investment, se letos blýskl životním tahem. Prodal strojírenský podnik TEDOM japonské společnosti Yanmar Group a tato transakce mu přinesla téměř sedminásobek původní investice. Jeho majetek se tím vyšplhal na šest a půl miliardy korun a jediný podpis na smlouvě jej posunul až na práh první stovky nejbohatších. Podobný skok zažil i investor Jan Barta ze skupiny Pale Fire Capital, i když poněkud nechtěně. Barta opakovaně tvrdil, že nestojí o to figurovat v žebříčcích boháčů, avšak sám se prozradil. Za rok 2023 zaplatil na dani z příjmu přes 1,7 miliardy korun, což ukazuje na obří zisky z prodeje akcií. Přestože konkrétní hodnotu

110 mld. Kč

o tolik si meziročně pohoršil Daniel Křetínský a zaznamenal tak největší meziroční propad

6,5 mld. Kč

minimálně takový majetek je zapotřebí k zařazení mezi stovku nejbohatších Čechů a Slováků

77 nejbohatších z žebříčku oproti loňskému roku navýšilo hodnotu svoho majetku. Pokles zaznamenalo 22 z nich. Dvanáct zůstává na svém beze změny.

svého majetku odmítl komentovat a odhady zůstávají jen hrubé, Euro jej nakonec v tabulce stejně uvedlo. Peníze se totiž utajit nedají, zvlášť když samy o sobě přinášejí tak vysokou daňovou stopu.

7

Žebříček zůstává převážně mužskou záležitostí. Nalezneme zde pouze 7 žen samostatně a další dvě spolu s manželem či jiným rodinným příslušníkem.

A výčet nově příchozích pokračuje. Roman Berger, dědic a nově hlavní akcionář slovenské sázkové kanceláře Niké, rozšířil řady miliardářů poté, co navýšil svůj podíl ve firmě po smrti otce. Radim Jančura, známý zakladatel žlutých vlaků a autobusů RegioJet, se po letech budování svého byznysu také probojoval mezi finanční elitu. A své místo na slunci získal i Luděk Sekyra, pražský developer, který se po období útlumu vrací s novými projekty. Každé z těchto jmen přináší nový příběh a nový úhel pohledu na to, jak vzniká bohatství. Jednou je to dědictví, jindy inovace nebo neúnavná práce od píky. Vedle nových jmen se v žebříčku objevil i jeden velký návrat. Jméno investora Karla Pražáka v původní letní verzi seznamu chybělo a v zákulisí se dokonce šeptalo, že jeho skupina Kaprain se potýká s vysokým zadlužením. Pražák se však postaral o překvapení roku. Na sklonku srpna vyšlo najevo, že Kaprain prodává část pardubické chemičky Synthesia společnosti Colt CZ, tedy zbrojařům, a to za ohromujících dvaadvacet miliard korun. Platba proběhne zčásti v hotovosti a zčásti v akciích Colt CZ, čímž se Pražák rázem zařadí mezi největší akcionáře této zbrojovky. Přitom jen o rok dříve koupil celou Synthesii od Babišova Agrofertu za pouhých pět miliard. Nyní prodává část za čtyřnásobek této částky. Je to obchod jeho života a vstupenka zpět mezi nejbohatší byznysmeny. Pražákův příběh zní téměř jako pohádka o chytrém obchodníkovi. Když všichni pochybovali, on vsadil na jednu kartu a vyšlo to. Jediná zpráva stačila, aby se změnil jeho osud v byznysovém almanachu, a místo propadu přišel triumfální návrat. Kde jedni slaví návraty, druzí tiše mizí ze scény. Jaroslav Rokos, někdejší uhlobaron ze Sokolovské uhelné, letos z žebříčku vypadl. Jeho příběh představuje odvrácenou stranu energetické revoluce. Uhelná firma je ztrátová a sotva se dá očekávat, že by ještě prodal svůj podíl za významné peníze. Josef Mařinec, majitel sítě stavebnin Pro-Doma, rovněž vyklízí pole. Nově zveřejněné hospodářské výsledky jeho firmy nebyly dostatečně dobré, aby jej udržely mezi sto jedenácti nejbohatšími. Kde jedni padají, druzí nastupují. Uvolněné místo obsadil Miroslav Kurka s rodinou, kteří stojí za investiční skupinou Prosperita. Žebříček bohatství tak neustále dýchá, jména

přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv. Za každým jménem se skrývá příběh vzestupu či pádu, triumfu nebo ztráty. Panteon miliardářů se rozprostírá od světa zbrojních kontraktů k říši elektráren, od zelených bažin bankovnictví po lesklé věže developerů. Všechny tyto příběhy, jakkoli odlišné, spojuje neúprosný rytmus doby. Válka na jedné straně a trh na straně druhé, dva mocné proudy, které mohou člověka vynést k nebesům bohatství nebo jej stáhnout do hlubin. Lidská ambice mezi těmito silami kličkuje, využívá příležitostí a zároveň čelí překážkám. Jeden rok je vše jinak než rok předtím. Zatímco v pozadí duní ozvěny děl a v popředí trhu šumí data a grafy, formují se noví vítězové a noví poražení. Žebříček 111 nejbohatších Čechů a Slováků se tak stává kronikou proměny, svědectvím o tom, jak historie velkých peněz odráží otřesy světa kolem nás.

32 let

je nejmladšímu mezi 111 byznysmeny Markovi Vašíčkovi, spoluvlastníku firmy FTMO

Michal Strnad

ZBROJNÍ PRŮMYSL STROJÍRENSTVÍ

TECHNOLOGIE

vropa se po dekádách relativního klidu probouzí do chřestění zbraní a továrny na munici jedou na plný plyn. V této kovové kakofonii vyrůstá nové impérium a v jeho čele stojí teprve třiatřicetiletý Michal Strnad. Ještě loni figuroval v žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků na osmém místě, dnes usedá na pomyslný trůn jako nový král s odhadovaným majetkem 330 miliard korun. Za sebou nechává veterány byznysu o generaci starší. Jeho příběh ukazuje, jak rychle dokáže geopolitická bouře přeskupit ekonomický žebříček, kde včera kralovali ostřílení investoři a dnes triumfuje mladý zbrojař. Strnadova společnost Czechoslovak Group (CSG) zachytila ducha doby a její růst připomíná řízenou střelu. Tržby CSG se oproti roku 2023 katapultovaly o 131 % na 4,01 miliardy eur (přes 100 miliard Kč) a čistý zisk vystřelil na trojnásobek, tedy 526 milionů eur. Za tímto vzestupem stojí především zbrojní výroba — zbraně a munice tvoří drtivou většinu obratu skupiny, zatímco jiné obory (například letecká výroba) zůstávají v pozadí. Významnou roli sehrála i akvizice amerického výrobce malorážové munice The Kinetic Group, jejíž plný přínos se ukáže teprve letos. Strnadova skupina očividně těží z napjaté mezinárodní situace a zároveň ji pomáhá formovat. Navzdory expanzi se Strnadovo impérium neocitlo v nebezpečných dluzích. Poměr čistého dluhu k EBITDA zůstává kolem 1,3, což je na tak dynamickou firmu překvapivě nízká hodnota, a to i při hrubém dluhu okolo 3 miliard eur. Když letos v červnu CSG nabídla investorům dluhopisy, strhl se o ně boj. Skupina upsala dluhopisy za jednu miliardu eur a další za jednu miliardu dolarů, přesto tím

uspokojila jen zlomek poptávky. Získané prostředky posílí další expanzi, protože skupina odkoupila německý závod na nitrocelulózu ve Walsrode, aby rozšířila výrobu strategické suroviny pro střelivo. Začátkem srpna navíc oznámila akvizici 9,2 % podílu v německé chemické firmě Alzchem Group a krátce předtím pohltila českého výrobce munice ZVI Vsetín

Ne všechny kapitoly Strnadova příběhu jsou triumfální. Jedna z nejcennějších firem v jeho portfoliu, kopřivnická automobilka Tatra Trucks, se ocitla uprostřed sporu. Rodina Materových, menšinový spoluvlastník Tatry, v červenci zablokovala plánované navýšení kapitálu a obvinila Strnadovu CSG, že jako většinový vlastník prosazuje své návrhy silou a ignoruje menšinu.

O budoucím směru Strnadova impéria může rozhodnout i otázka vstupu na burzu. V kuloárech sílí spekulace, že se CSG chystá na veřejný trh, a v srpnu je přiživila zpráva agentury Bloomberg. Hovoří se o primární emisi v Amsterdamu a paralelním uvedení akcií v Praze. Pokud k tomu dojde, trh poprvé jasně ocení hodnotu CSG a vymezí její místo po boku největších zbrojních hráčů Evropy i světa.

MAJETEK

330 mld. Kč

HLAVNÍ ZDROJ MAJETKU

CZECHOSLOVAK GROUP

SPRAVOVANÉ FIRMY HISTORIE MAJETKU

EXCALIBUR ARMY

TATRA TRUCKS

TATRA DEFENCE VEHICLE

FIOCCHI MUNIZIONI

VISTA OUTDOOR DAKO-CZ

ELDIS PARDUBICE RETIA

2

Renáta Kellnerová

TELEKOMUNIKACE

KOMERČNÍ REALITY

FINANČNÍ SLUŽBY MÉDIA

MALOOBCHOD

TECHNOLOGIE STROJÍRENSTVÍ

omyslná koruna jí sklouzla z hlavy, avšak jen zdánlivě. Ztráta prvního místa v žebříčku boháčů je u Renáty Kellnerové spíše technikálií, která souvisí s odchodem Petra Kellnera mladšího. Ten jako syn ze zakladatelova prvního manželství nedrží podíl v holdingové struktuře AMALAR, kterou od konce loňského roku vlastní Renáta Kellnerová společně s dcerami Annou, Larou a Marií Isabellou. Majetek odhadovaný na 315 miliard korun tak dál drží ona a její rodina. Za tímto bohatstvím stojí impérium PPF, rozkročené od finančních služeb přes telekomunikace a média až po reality a strojírenství.

Petr Kellner mladší se s ostatními akcionáři PPF v srpnu dohodl na prodeji svého podílu. Proto jej v žebříčku nejbohatších uvádíme samostatně (obsadil 20. pozici s majetkem 35 miliard korun). Výši odchodného PPF oficiálně nezveřejnila, zde jsme proto použili dolní, tedy konzervativní odhadu ceny. PPF za rok 2024 vykázala rekordní čistý zisk 3,2 miliardy eur (přes 80 miliard Kč). Za tím stojí jednorázový obchod, prodej více než poloviny telekomunikační divize mimo Česko arabskému operátorovi Emirates Telecom (e&). Tak výjimečnou transakci nelze zopakovat.

Skupina navíc opustila německou energetickou firmu LEAG a během posledního roku a půl se stáhla z poboček Home Creditu ve Vietnamu, Indii i Kazachstánu, v souladu s novou strategií opustit rizikové trhy a soustředit se na stabilnější investice v Evropě a Severní Americe.

Za tímto obratem stál ředitel Jiří Šmejc, kterému rodina Kellnerových svěřila kormidlo PPF na tři

roky. Když v červnu 2023 jeho smlouva vypršela, Šmejc rezignoval a vrátil se k vlastním investicím v Emma Capital. Od července vede PPF duo nástupců, finanční ředitelka Kateřina Jirásková a ředitel pro investice Didier Stoessel.

PPF zároveň investuje i v zahraničí, kde skoupila přes 15 % akcií německého mediálního domu ProSiebenSat.1 a téměř 30 % polské logistické firmy InPost, která provozuje síť výdejních boxů po celé Evropě. Kapitál proudí i za oceán, do komerčních nemovitostí na Floridě a v okolí Atlanty.

Doma skupina investuje do realit: ovládla pražský hotel Hilton (největší v Česku) a záhy i legendární Four Seasons, který koupila společně se zbrojařem Michalem Strnadem a investorem Tomášem Otrubou — novým životním partnerem Renáty Kellnerové. Po smrti Petra Kellnera převzala Renáta Kellnerová roli strážkyně rodinného impéria a zároveň nastartovala jeho proměnu. PPF se pod jejím vedením mění: odvážné výpravy do zemí východu střídá návrat k domácím a západním jistotám, bohatství budované vizionářským zakladatelem se přelévá do nových oblastí.

s rodinou

HLAVNÍ ZDROJ MAJETKU

HISTORIE MAJETKU

SPRAVOVANÉ FIRMY

3

Daniel Křetínský

ENERGETIKA PRŮMYSL

FINANČNÍ INVESTICE

adesátiletý Daniel Křetínský opustil trůn nejbohatšího Čecha po jediném roce a v žebříčku nejbohatších Čechů klesl z prvního na třetí místo. Jeho jmění se za poslední rok výrazně snížilo, z loňských 390 miliard korun na odhadovaných 280 miliard. Na vině je propad ziskovosti energetického holdingu EPH, v němž Křetínský nepřímo drží těsnou nadpoloviční většinu akcií.

Zlatá éra rekordních cen a zisků z energie pominula. Uhelné a plynové elektrárny dnes drtí drahé emisní povolenky, které ukusují každý výdělek. Čísla to dokládají: provozní zisk skupiny EPH se loni propadl o 29 procent na 2,55 miliardy eur (asi 64 miliard korun). Po třech letech končí nadvláda výroby elektřiny a nejvíc teď opět vynášejí regulované síťové služby, tedy distribuce elektřiny, přeprava a skladování plynu.

Letos se ve výsledcích EPH poprvé plně projeví Slovenské elektrárne, dominantní slovenský výrobce elektřiny. EPH v květnu dokončila odkup zbývajícího podílu italského Enelu a získala nad Slovenskými elektrárnami plnou kontrolu. Slovenské elektrárne v posledních letech slušně vydělávají, loni měly čistý zisk 795 milionů eur, tedy téměř 20 miliard korun.

Podle lidí blízkých EPH už Křetínský energetiku tolik „neřeší“ a soustředí se jinam. Z EPH se stal spíše bankomat, odkud s Patrikem Tkáčem berou kapitál na expanzi v dalších odvětvích. Míří přitom vysoko a daleko, na věhlasné evropské podniky různých oborů.

Největším úlovkem této expanze je britská pošta Royal Mail. Křetínského EP Group se po dlouhých jednáních s akcionáři i regulátory na jaře stala majoritním vlastníkem International Distributions Services

(IDS — mateřská firma Royal Mailu a GLS). EP Group nyní drží přes 80 % akcií IDS, za které zaplatila okolo 85 miliard korun a Křetínský se poté stal předsedou představenstva Royal Mail

Další na řadě je německý velkoobchodní řetězec Metro, v Česku známý pod značkou Makro EP Group v něm letos na jaře navýšila podíl na 68 procent a usiluje o odkup zbylých akcií. Cíl je jasný: ovládnout Metro zcela a stáhnout jeho akcie z burzy.

Záběr Křetínského impéria tím nekončí, další investice drží přes společnost VESA Equity Investment. Ta má menšinové podíly v nizozemském

PostNL, francouzském Fnac Darty, logistické firmě Quadient a americkém prodejci obuvi Foot Locker Nepřímo mu patří také téměř třetina EP Industries, firmy zaměřené na strojírenství a energetické sítě. Globální prostředí se mění a dosavadní jistoty slábnou. Daniel Křetínský však zůstává stabilní a pozorně sleduje, kde se rodí nové možnosti. Z ústupu jednoho odvětví dokáže vytěžit šanci v jiném. Na prahu druhé poloviny své podnikatelské dráhy přesouvá energii tam, kde očekává další úspěch. Jeho příběh pokračuje.

ezi světy hazardu, ropných vrtů, jedniček a nul i syrového betonu roste impérium Karla Komárka. Na první pohled tyto oblasti nemají mnoho společného, a přece se protínají v příběhu jednoho muže, českého miliardáře, jehož jmění se počítá ve stovkách miliard korun. Komárek buduje své podnikatelské impérium spíše nenápadně a bez okázalosti, s ochotou podstupovat riziko a zároveň s trpělivostí, jakou vyžaduje dlouhodobý projekt. Výsledkem je konglomerát, který propojuje loterijní terminály, těžební vrty, datová centra i stavební jeřáby v jediném celku a který nese nezaměnitelný rukopis svého tvůrce.

Příběh začal u Sazky. V letech 2011 a 2012 převzal loterii v krizi a obrátil ji k růstu. Pak získal podíly v řeckém OPAP, italské Lottoitalia a rakouské Casinos Austria a od loňska Allwyn provozuje britskou národní loterii. Z lokální značky se stala evropská síť a z opatrného správce tichý stavitel impéria.

Allwyn je dnes hlavním pramenem Komárkova bohatství. Po odečtení podílů společníků vytváří volné cash flow kolem miliardy eur ročně a je ziskový na všech hlavních trzích kromě Británie. Čistý dluh činí asi 2,8 miliardy eur, přesto zůstává loterie dominantním pilířem majetku. Růst má urychlit koupě 51 procent v internetové sázkové společnosti Novibet za zhruba osm miliard korun s uzavřením do konce roku; Novibet působí v Řecku, Irsku, Itálii, Brazílii a Mexiku. Na konci srpna prodala Komárkova skupina 4,27 procenta Allwynu fondu J&T Arch

Investments za 500 milionů eur, což oceňuje firmu na 11,2 miliardy eur, zhruba 275 miliard korun. Tuto hodnotu promítne Euro do příštího odhadu majetku. Energetická kapitola je střídmější a připomíná práci v terénu. Skupina MND hlásí pokles čistého zisku z osmi set šesti milionů korun na pět set sedmdesát dva milionů, také proto, že ložiska na jižní Moravě ubývají. Komárek proto obrací pozornost k Ukrajině, kde MND investovala do těžby zemního plynu a do větrného parku o výkonu pětapadesáti megawattů, a podle jarního oznámení chce dál investovat, aby se stala největším soukromým těžařem plynu v zemi. Do mozaiky patří i město a kód. V Praze koupila skupina třináct hektarů v Krči poblíž budoucího metra D, zatím prázdnou stránku, na níž se teprve píše, co bude stát. V technologiích vybudoval Komárek pod značkou Aricoma mezinárodní skupinu s ročními tržbami kolem deseti miliard a dvěma tisíci zaměstnanci. Navázal vznik Qinshiftu ze spojení Cleverlance a Komix Digital a akvizici německé Avengy; letošní spojení přineslo celek o šesti tisících zaměstnancích s globální působností. Když se tyto vrstvy spojí, vyvstane obraz podnikatele, který nesází vše na jedinou kartu. Allwyn a Sazka, MND a těžba paliv a jejich energetické využití, Aricoma, Avenga a Qinshift, k tomu reality KKCG Real Estate a investice Springtide Ventures. Jedno impérium, několik jazyků. Společným jmenovatelem je trpělivost, která umožňuje budovat hodnoty s delší životností než krátkodobé sázky.

Karel Komárek

LOTERIE A SÁZKY

KKCG MND ALLWYN

HLAVNÍ ZDROJE MAJETKU

SPRAVOVANÉ FIRMY HISTORIE MAJETKU

Patrik Tkáč

ENERGETIKA SPORT LOREM IPSUM

áklad bohatství Patrika Tkáče tvoří menšinový podíl v  Energetickém a průmyslovém holdingu. Jeho investice se sbíhají pod střechou holdingu J&T Capital Investments, založeného v roce 2021. Pod touto značkou se rozprostírá síť podílů v maloobchodu, realitách, médiích a dalších oborech. Na první pohled jde o soupis čísel a firem, při bližším pohledu se však ukazuje spletitý organismus, který zasahuje do různých částí ekonomiky a nenápadně je propojuje.

Tkáčův J&T Capital Investments drží spolu s fondy J&T čtyřiačtyřicetiprocentní podíl v  Energetickém a průmyslovém holdingu. Časy rekordních zisků v energetice jsou už minulostí. Vlastníci uhelných a plynových elektráren dnes narážejí na novou realitu, kdy velká část výdělku mizí při nákupu stále dražších emisních povolenek.

Provozní zisk před odpisy skupiny EPH se loni propadl o téměř třetinu na 2,55 miliardy eur, tedy 64 miliard korun. Čistý zisk, očištěný o podíly spoluvlastníků v dceřiných firmách, klesl dokonce o osmdesát pět procent a zastavil se na 643 milionech eur, což odpovídá zhruba 16,15 miliardy korun. Právě tato čísla stojí za tím, že odhadovaný majetek Patrika Tkáče se proti loňskému žebříčku ztenčil o sedmdesát miliard korun.

Významnou část Tkáčova majetku tvoří také fond J&T Arch Investments. Právě on stál u jeho vzniku a udělal z něj největší fond kvalifikovaných investorů v České republice. Ke konci března spravoval majetek v hodnotě 141 miliard korun. Podíl 51,9 procenta v něm drží okruh investorů ze skupiny J&T, zbytek připadá na další podílníky.

Do majetku fondu J&T Arch Investments patří menšinové podíly v celé řadě firem. Od energetického gigantu EPH přes Heureka Group, Monetu Money Bank, J&T Real Estate Investment, Emmu Alpha a  Rohlík Group až po fotbalové kluby West Ham United a AC Sparta Praha. Tkáčův kapitál se tak odráží v elektrárnách i bankách, v e-commerce i na stadionech, kde se rozhoduje o výsledcích zápasů před zraky tisíců diváků.

Fond J&T Arch rozšiřuje své působení i do nových oblastí. V červnu oznámil, že se podílí na výstavbě skladového areálu v Mošnově u Ostravy, kde automobilka BMW buduje za 2,5 miliardy korun své nové evropské logistické centrum.

Společně s Danielem Křetínským se Patrik Tkáč podílel na dosud největší česko-slovenské investici v zahraničí. Jejich EP Group se po letech vyjednávání stala na konci dubna většinovým vlastníkem holdingu IDS. Pod tuto střechu spadá nejen britská pošta Royal Mail, ale i známý doručovatel balíků GLS EP Group dnes ovládá více než osmdesát procent akcií IDS a cena transakce dosáhla přibližně 85 miliard korun.

HLAVNÍ ZDROJE MAJETKU

ENERGETICKÝ A PRŮMYSLOVÝ HOLDING (EPH)

J&T ARCH INVESTMENTS

VESA EQUITY INVESTMENT

HISTORIE MAJETKU

V srpnu loňského roku se Patrik Tkáč vzdal funkce předsedy představenstva J&T Banky a vedení předal dlouholetému generálnímu řediteli Štěpánu Ašerovi. Sám mezitím převzal od svého otce Jozefa pozici předsedy představenstva mateřského holdingu J&T Finance Group, čímž symbolicky potvrdil mezigenerační kontinuitu vlivu nad celou skupinou. CZECH

SPRAVOVANÉ FIRMY

Radovan Vítek

KOMERČNÍ REALITY HOTELY BYTY POZEMKY

tojí nad svým impériem z betonu a skla a cítí chvění země pod nohama. S odhadovaným jměním 119 miliard korun se řadí mezi deset nejbohatších Čechů a Slováků, třebaže oproti loňsku přišel o 13 miliard. Jeho realitní království CPI zažilo další otřesy, tíží ho obrovské dluhy, rating padá a kolem něj krouží jako supi američtí investoři z fondu Muddy Waters s obviněními z nekalostí. Stále se vleče i letitý spor s bývalými investory Markem Čmejlou a Jiřím Divišem. A aby toho nebylo málo, prasklo to i v osobním životě, Vítek se podruhé rozvedl a exmanželce Marii musel vyplatit odstupné v řádu několika miliard korun.

Po všech těchto ranách se nad skupinou vznáší otázka: Co dál? V zákulisí se šeptá, že Vítek jedná o prodeji celé své realitní skupiny. Jiní naopak tvrdí, že se zbaví jen rodinného stříbra, například brownfieldu okolo starého nádraží v pražských Bubnech. Cíl je jasný, snížit astronomické zadlužení. I po odečtení hotovosti totiž dluží kolem 9 miliard eur, tedy 225 miliard korun. Prodeje ostatně probíhají už delší dobu. Od roku 2022 rozprodává CPI majetek za miliardu eur ročně a tempo nepolevuje ani letos. Začátkem letošního roku změnily majitele kancelářské budovy v Londýně, Bratislavě, Vídni, Budapešti i Bukurešti. Symbolický byl prodej budapešťského hotelu Marriott konsorciu vedenému Istvánem Tiborczem, zetěm maďarského premiéra Viktora Orbána. Praha nezůstala stranou: v březnu prodal Vítek Pankrác House fondu Trinity Bank za zhruba miliardu korun. Už dříve se zbavil paláce na Václavském náměstí, kde sídlí hotel Ramada a knihkupectví Luxor. Realitní říše se zmenšuje, ale bojuje dál.

Přesto by bylo předčasné psát CPI nekrolog. Ještě loni se skupina dokázala vrátit na finanční trhy a upsat dluhopisy za 1,35 miliardy eur, investoři žádali dokonce pětinásobek. Tyto miliardy pomohly uhasit nejpalčivější dluhy, splatit překlenovací úvěr a odsunout hrozbu splatnosti dluhopisů v letech 2026 a 2027. Zároveň však skupina pokračuje v odkupu vlastních akcií, čímž odčerpává hotovost potřebnou na umoření dluhů. Například koncem loňského roku vykoupila CPI akcie za 145 milionů eur. Většina této sumy putovala menšinovému spoluvlastníkovi, fondu Apollo, a Vítkova rodina získala 32 miliony eur, tedy přes 800 milionů korun.

Sám Radovan Vítek už v roce 2020 ustoupil z každodenního řízení a předal velení profesionálním manažerům. V čele představenstva nyní stojí Edward Hughes a chod firmy řídí David Greenbaum, jména méně známá, leč ostřílená. Vítek se stáhl do pozadí a zpovzdálí sleduje, jak se jeho životní dílo proměňuje. Jeho příběh je plný zvratů a stále se píše. Holding se sice otřásá v základech, ale zatím stojí. A Radovan Vítek zůstává jeho tichým strážcem s pohledem upřeným k obzorům nejisté budoucnosti.

HLAVNÍ ZDROJ MAJETKU

CPI PROPERTY GROUP

HISTORIE MAJETKU

SPRAVOVANÉ FIRMY

CZECH

MAJETEK

Pavel Tykač

ENERGETIKA

TĚŽBA UHLÍ

OCELÁŘSTVÍ

INVESTICE DO AKCIÍ A BYTŮ

etní ráno na Mostecku. V krajině, kde se těžilo uhlí, teď vyrůstají solární panely a na obzoru se rýsují siluety bateriových věží; jako by tu stál 61letý magnát Pavel Tykač s majetkem 113 mld. Kč na rozhraní dvou epoch.

Uhlí, základ jeho impéria, ztrácí v Evropě sílu a Tykačův svět se nezadržitelně mění.

Ještě nedávno uhelné elektrárny a doly chrlily miliardové zisky. Dnes je drtí drahé emisní povolenky a evropské uhlí prohrává nerovný boj s čistší energií. Tržní hodnota Tykačovy české skupiny Sev.en , kdysi zlatého vejce domácí energetiky, se tenčí a klesla takřka na nulu. Tykač však domácí bojiště neopouští. Naopak, na Mostecku, v kraji někdejších dolů, plánuje pět fotovoltaických elektráren o celkovém výkonu 130 MW a v Elektrárně Chvaletice chystá bateriové úložiště o kapacitě 200 MWh. Další úložiště vyroste v kladenské teplárně.

Srdce Tykačova impéria bije ve vzdálených koutech planety. Jeho globální odnož Sev.en Global Investments loni vydělala 142 milionů eur, o rok dříve to byl téměř čtyřnásobek. V Appalačských horách těží Blackhawk Mining ročně kolem 9 milionů tun černého uhlí a právě tyto tuny drží globální zisky nad vodou. Ještě nedávno patřila k hlavním zdrojům příjmů i australská elektrárna Vales Point, nové akvizice se do čísel teprve promítnou. Loni Tykač získal stoprocentní podíl ve společnosti InterGen a s ním čtyři plynové elektrárny v Británii.

Ve Vietnamu se Tykač snaží převzít uhelnou elektrárnu Mong Duong 2, ale zatím čeká na souhlas tamních úřadů. Na opačné polokouli mezitím rozjel těžbu potaše v rudé půdě Západní Austrálie  – klíčové

suroviny pro výrobu hnojiv. První náklad zamířil k místním farmářům už letos v červnu.

Na jaře koupil od španělské firmy Celsa několik oceláren v Británii a Skandinávii. Hutě s kapacitou 2 miliony tun oceli ročně tím rozšířily jeho impérium. Po této akvizici se počet zaměstnanců 7GI zdvojnásobil na 5700. V halách, kde se taví kov, získal pevnou základnu pro další expanzi.

Na domácím trhu loni sjednotil své firmy v obchodování a dodávkách energií pod novou značku Powertica. Velkoobchodní divize Powertica Commodities dál vykazuje solidní zisky; rekordních 23,7 miliardy Kč z bouřlivého roku 2022 už ale nezopakuje. Druhá odnož Powertica Energie rychle přibírá velké odběratele a tím rozšiřuje Tykačův podíl na trhu.

Tykač nesází vše na jednu kartu, významnou část bohatství vložil do investic na burze. Drží několikaprocentní podíly v  ČEZ a  Moneta Money Bank a investuje také do nemovitostí. U ČEZ přitom hraje i na možnost, že stát časem podnik zestátní a menšinoví akcionáři z toho budou profitovat. Jeho podnikatelský příběh ukazuje proměnu uhlobarona v investora, který hledá nové příležitosti v měnícím se energetickém prostředí. Jak úspěšně se mu podaří přizpůsobit, ukáže až čas.

HLAVNÍ ZDROJ MAJETKU

SKUPINA SEV.EN

HISTORIE MAJETKU

SPRAVOVANÉ FIRMY

ELEKTRÁRNA CHVALETICE

ELEKTRÁRNA POČERADY

VRŠANSKÁ UHELNÁ

TEPLÁRNA KLADNO

SEVERNÍ ENERGETICKÁ POWERTICA

SEV.EN GLOBAL INVESTMENTS

smdesát pět miliard korun. Takový je aktuální odhad majetku Andreje Babiše. Ještě loni se přitom jeho jmění propadlo o padesát miliard a působilo dojmem, že se začíná drolit. Nyní se však bilance znovu ustálila a Babiš stojí pevně v čele své hospodářské říše.

Babišovo impérium stojí na holdingu

Agrofert – obřím konglomerátu chemických, potravinářských a zemědělských firem. Léta však nebylo jasné, kdo tuto dojnou krávu opravdu vlastní, neboť Babiš jako premiér převedl Agrofert do svěřenských fondů a vlastnictví tím zakryl. Teprve koncem loňského roku si 90 % akcií z fondu vyzvedl a přepsal je zpět na sebe, čímž potvrdil, co všichni tušili. Agrofert patří jemu.

Konsolidovaný obrat Agrofertu v roce 2024 dosáhl 211,7 miliardy korun. Čistý zisk však činil jen okolo dvou miliard korun. Až prodej části impéria zvedl loňský zisk na 7,1 miliardy korun.

V září 2023 Agrofert prodal pardubickou chemičku Synthesia a mediální skupinu Mafra investiční skupině Kaprain Karla Pražáka. Oficiální cenu nezveřejnili; z náznaků ve výroční zprávě plyne částka kolem 10,3 miliardy korun. Tyto peníze Agrofert využil k umoření dluhů a bankovní zadlužení kleslo ze 47 na necelých 40 miliard korun.

Pro rok 2025 se očekává zlepšení výsledků Agrofertu, zejména ve výrobě hnojiv díky poklesu cen zemního plynu a vyšším clům EU na dovoz hnojiv z Ruska. Také přísnější kvóty na dovoz potravin a obilí z Ukrajiny hrají Agrofertu do karet.

Letos má Agrofert investovat miliardy korun do ekologičtější výroby biolihu, nové pekárenské linky v Německu, rozšíření drůbežárny ve Vodňanech, modernizace slovenské chemičky Duslo i stavby nových kravínů.

Babiš ovládá investiční skupinu Hartenberg (přes holding SynBiol), která na rozdíl od Agrofertu investuje do jiných oborů: provozuje síť klinik FutureLife a internetový obchod Astratex

Na podzim 2025 čeká Babiše zkouška v podobě parlamentních voleb, v nichž průzkumy naznačují vítězství jeho hnutí ANO. Pokud by znovu usedl do premiérského křesla, Agrofert přijde o státní dotace i zakázky, což ho staví před dilema: vzdát se kontroly nad firmami, nebo riskovat ochromení impéria politikou. Už teď se spekuluje, že ho okolnosti přinutí prodat Agrofert

Andrej Babiš už dosáhl všeho. Vybudoval obří konglomerát, vedl vládu a stal se symbolem propojení byznysu s politikou. Přesto nehodlá zpomalit. Možná i on občas zvažuje, co je pro něj víc: záře politických reflektorů, nebo jistota a vliv ekonomického impéria. Na obzoru se střetávají dvě světla. Jedno patří politické scéně, druhé osvětluje haly jeho továren. Ať to dopadne jakkoli, Andrej Babiš zůstane mužem na pomezí dvou světů.

HLAVNÍ ZDROJE MAJETKU

AGROFERT HARTENBERG HOLDING

HISTORIE MAJETKU

Andrej Babiš

CHEMICKÝ PRŮMYSL

LESNICTVÍ

POTRAVINÁŘSKÝ PRŮMYSL

ZDRAVOTNICTVÍ MALOOBCHOD

SPRAVOVANÉ FIRMY

AGROFERT

LOVOCHEMIE PRECHEZA

LAT NITROGEN LIEKEN OLMA

VODŇANSKÁ DRŮBEŽ

SKW PIESTERITZ PENAM UNILES

FUTURELIFE ASTRATEX

KOSTELECKÉ UZENINY

Jozef Tkáč

BANKOVNICTVÍ FINANČNÍ INVESTICE

ozef Tkáč, otec nejbohatšího slovenského byznysmena Patrika, stál u samotných základů skupiny J&T. V roce 1994 vznikla jako nenápadná investiční společnost a už o čtyři roky později k ní přibyla J&T Banka. Tkáč starší si dodnes udržuje silný vliv. Ve finanční divizi J&T Finance Group vlastní pětačtyřicetiprocentní podíl a aktivně zasahuje do jejího řízení. Jeho jméno se tak pojí nejen se začátky, ale i s pokračováním příběhu, který z drobného základu vyrostl v jednu z nejmocnějších finančních skupin střední Evropy.

J&T Finance Group dokázala navázat na už tak silné výsledky roku 2023. Loni zvýšila konsolidovaný čistý zisk o dalších 21 procent na 338 milionů eur. Zároveň oznámila rekordní objem spravovaných aktiv, který na konci roku dosáhl 19,9 miliardy eur.

Základním pilířem celé skupiny je J&T Banka Její čistý zisk vzrostl meziročně o 17 procent a dosáhl nového rekordu 6,3 miliardy korun. Tahounem ziskovosti byly příjmy ze správy fondů kvalifikovaných investorů i z organizace emisí podnikových dluhopisů. Objem majetku pod správou banky na konci loňského roku vystoupal na 720 miliard korun, číslo, které se vymyká běžné představivosti.

„Banka i nadále pokračuje ve zvolené strategii navyšovat klientský majetek ve správě s cílem stát se lídrem v oblasti komplexní správy majetku a zároveň být zásadním hráčem na trhu v oblasti služeb na kapitálových trzích. Narůstající objem poplatků z toho plynoucí pak bance pomůže k vyšší diverzifikaci zdrojů jejích příjmů,“ uvedl k loňským výsledkům finanční ředitel J&T Banky Michal Kubeš.

Vedle tradičních aktivit v Česku a na Slovensku se začal rozvíjet i byznys v Německu, kde v roce 2023 zahájila činnost plně digitální J&T Direktbank Od svého založení si získala více než 23 tisíc klientů a objem vkladů překročil jednu miliardu eur. Další expanzi skupina plánuje v Polsku, prvním krokem bylo únorové otevření reprezentační kanceláře ve Varšavě.

V květnu přišla zpráva, že J&T Finance Group prodává slovenskou 365.bank belgické skupině KBC, známé v Česku především jako vlastník ČSOB Jde o bývalou Poštovou banku, kterou J&T ovládla v roce 2013. Dohodnutá cena činí 761 milionů eur. Transakce zatím nebyla uzavřena, čeká se na souhlas regulačních úřadů.

Významně také narostl objem aktiv ve fondu J&T Arch Investments, ve kterém mají otec a syn Tkáč s Ivanem Jakabovičem vysoký podíl. Hodnota aktiv fondu se ke konci března vyšplhala na 141 miliard korun. Navzdory věku zůstává Jozef Tkáč pevnou součástí řídících struktur J&T; předsedá dozorčí radě J&T Banky i mateřské J&T Finance Group a jeho vliv se projevuje spíše u jednacích stolů než na titulních stranách. Patří k investorům, kteří dávají přednost práci před slávou a tichu před mikrofony. O to zřetelnější je stopa, již zanechává v číslech a v rozhodnutích, která skupině určují směr.

10

Ivan Jakabovič

BANKOVNICTVÍ FINANČNÍ INVESTICE

van Jakabovič, dlouholetý přítel nejbohatšího Slováka Patrika Tkáče, už v J&T Finance Group drží menší podíl než dříve. Z původních pětačtyřiceti procent mu zůstalo něco málo přes třicet pět. Část musel uvolnit, aby do vlastnické struktury mohli vstoupit dva klíčoví muži J&T Banky, Štěpán Ašer a Igor Kováč. V rychle rostoucí skupině se však tento úbytek neprojevil dramaticky. Hodnota jeho podílu zůstává vysoká, a Jakabovič tak dál zůstává pevně zakotven v příběhu J&T, i když jeho místo už není tak dominantní jako kdysi.

J&T Finance Group navázala na silné výsledky z roku 2023. Loni zvýšila konsolidovaný čistý zisk o 21 procent na 338 milionů eur. Zároveň dosáhla rekordní výše spravovaných aktiv, která na konci roku činila 19,9 miliardy eur.

Základním pilířem celé skupiny je J&T Banka Její čistý zisk se loni zvýšil o sedmnáct procent a dosáhl rekordních 6,3 miliardy korun. Tahounem byly příjmy ze správy fondů kvalifikovaných investorů a z emisí podnikových dluhopisů. Objem majetku pod správou banky na konci roku vystoupal na 720 miliard korun, číslo, které už přesahuje hranice běžné představivosti.

„Banka i nadále pokračuje ve zvolené strategii navyšovat klientský majetek ve správě s cílem stát se lídrem v oblasti komplexní správy majetku a zároveň být zásadním hráčem na trhu v oblasti služeb na kapitálových trzích. Narůstající objem poplatků z toho plynoucí pak bance pomůže k vyšší diverzifikaci zdrojů jejích příjmů,“ uvedl k loňským výsledkům finanční ředitel J&T Banky Michal Kubeš.

J&T se už neomezuje jen na své tradiční trhy v Česku a na Slovensku. V roce 2023 vstoupila do Německa, kde spustila plně digitální J&T Direktbank Za krátkou dobu si našla více než 23 tisíc klientů a objem jejich vkladů přesáhl miliardu eur. Ambice sahají dál  – další na řadě je Polsko, kde skupina letos v únoru otevřela reprezentační kancelář ve Varšavě jako první krok k větší expanzi.

V květnu vyšla najevo jedna z největších změn poslední doby. J&T Finance Group oznámila, že prodává slovenskou 365.bank belgické skupině KBC, která je v Česku známá především jako vlastník ČSOB. Jde o někdejší Poštovou banku, již J&T ovládla v roce 2013. Cena byla stanovena na 761 milionů eur. Obchod však zatím není uzavřen, čeká se na stanovisko regulačních úřadů.

Růst vykázal i fond J&T Arch Investments, v němž otec a syn Tkáč spolu s Ivanem Jakabovičem drží přibližně poloviční podíl. Ke konci března se hodnota aktiv fondu vyšplhala na 141 miliard korun.

Ivan Jakabovič zůstává místopředsedou představenstva mateřské J&T Finance Group a podobně jako jeho společníci se drží spíše v ústraní. Slovenským médiím však neuniklo, že si v Bratislavě vybudoval rezidenci popisovanou jako pevnost s vlastním jezerem, rozlehlou zahradou a vysokým plotem. Pozornost na sebe upoutal i tím, že má od roku 2016 trvalé bydliště v Monackém knížectví, tradičním útočišti těch, kdo se chtějí vzdálit daňovým povinnostem střední Evropy.

HLAVNÍ ZDROJE MAJETKU

J&T FINANCE GROUP

J&T ARCH INVESTMENTS

HISTORIE MAJETKU

SPRAVOVANÉ FIRMY

J&T FINANCE GROUP J&T BANKA

365.BANK J&T ARCH INVESTMENTS

J&T PRIVATE EQUITY

• Máme víc než 20 let zkušeností s investováním do reálných aktiv se stabilním růstem hodnoty

• Spravujeme majetek prostřednictvím fondů s dlouhodobou vizí a funkčním business modelem

• Jsme partner i pro vaše investice. Naše úspěchy i výnosy sdílíme s vámi

avel Baudiš, tichý vizionář z doby, kdy počítače ještě hučely jako staré transformátory, stál po boku Eduarda Kučery, jehož jméno dnes nacházíme ve třetí desítce nejbohatších Čechů a Slováků. Společně založili firmu, která se z rodícího chaosu digitální éry vyšvihla mezi symboly českého technologického zázraku. Avast. Značka přetrvala, i když samotná společnost mezitím změnila podobu. Po fúzi s americkým NortonLifeLockem vyrostl nový kolos jménem GEN Digital, jehož akcie pulsují na obrazovkách newyorské burzy NASDAQ i v klidnějších koutech pražského trhu.

Tento fakt umožňuje přesněji odhadnout hodnotu Baudišova majetku. Od fúze vlastní 7,78 procenta akcií společnosti GEN Digital Hodnota podílu roste, protože akcie během posledního roku posílily o osmnáct procent. Táhne je vzhůru především růst tržeb a také příznivější hodnocení ze strany analytiků.

Hodnotu Baudišova majetku zvyšují také dividendy a výnosy z dřívějšího prodeje akcií. Volný kapitál zakladatelé Avastu dále investují. Společně s Oldřichem Šlemrem a jeho skupinou R2G získali kontrolu nad dvěma významnými výrobci netkaných textilií, českou firmou PFNonwovens a americkou společností First Quality Nonwovens . Zatím se však zdá, že hodnota těchto podniků od převzetí spíše klesla.

11

S RODINOU

Tomáš Chrenek

OCELÁŘSTVÍ

ZDRAVOTNICTVÍ AGEL

STEEL

MAJETEK 12

52 mld. Kč

Pavel Baudiš

IT / INTERNET

56,5 mld. Kč

usiness Tomáše Chrenka má dvě jasně vymeřené opory. První představuje ocelářská a hutnická skupina Moravia Steel, v níž drží čtvrtinový podíl. Druhou je skupina Agel, která se rozrostla v jedno z nejvýznamnějších soukromých uskupení ve zdravotnictví. Dva odlišné světy, těžký průmysl a péče o zdraví, které se v jeho příběhu potkávají bez ohledu na svou zdánlivou neslučitelnost. Problém je, že evropské ocelářství se dostává pod tlak. Rostoucí ceny energií a povinný nákup emisních povolenek ztěžují konkurenci s výrobci ze zemí mimo Evropskou unii. Moravia Steel, jejíž nejznámější částí jsou Třinecké železárny, proto loni zaznamenala pokles tržeb o téměř čtyři miliardy na 62,7 miliardy korun.

Čistý zisk dosáhl 543 milionů korun, tedy méně než jedno procento z tržeb. „Rok 2024 pro nás omezovala přetrvávající stagnace poptávky a cen v ocelářství v souvislosti s obtížnou hospodářskou situací. To se týkalo i vývozu do klíčového odbytiště v Německu. Výraznější oživení přitom nelze očekávat ani v dalším období,“ uvedl Chrenek v úvodu výroční zprávy.

Už od začátku tohoto desetiletí tvoří hlavní část hodnoty majetku Tomáše Chrenka zdravotnická skupina Agel. Loňské výsledky v době sestavování žebříčku ještě nezveřejnila, v letech 2022 a 2023 ale dosahovala konsolidovaného čistého zisku kolem 1,4 miliardy korun. Agel je s velkým náskokem největší soukromou zdravotnickou skupinou v Česku a významně působí i na Slovensku.

MAJETEK

GEN DIGITAL

MORAVIA

esko-slovenská skupina Penta oznámila, že loňský rok přinesl růst na všech podstatných frontách. Čistá hodnota aktiv dosáhla 4,43 miliardy eur a už pět let po sobě se zvedá průměrným tempem 14,4 procenta ročně. Není to jen číslo v tabulce, ale měřítko, podle něhož se odhaduje váha hlavních akcionářů. Marek Dospiva a Jaroslav Haščák tak sledují, jak se jejich majetek odráží v pohybu tohoto ukazatele – tichého barometru, který vypráví příběh jejich moci i postavení.

Čistý zisk skupiny Penta za rok 2024 dosáhl rekordních 621 milionů eur (15,6 miliardy korun). „Penta dnes patří mezi hráče, kteří dokážou budovat evropské lídry, jako jsou Dr.Max, Fortuna nebo Penta Hospitals. Máme dostatek kapitálu i zkušeností, abychom mohli uvažovat i o akvizicích mimo Evropu. V příštích pěti letech plánujeme investice přes 50 miliard korun do akvizic a rozvoje našich společností,“ uvedl k výsledkům Marek Dospiva.

Na výsledku skupiny se i v loňském roce nejvíce podílel řetězec lékáren Dr. Max. Následovaly sázková kancelář Fortuna Entertainment Group, síť nemocnic Penta Hospitals, finanční služby prostřednictvím slovenských bank Prima a  Privatbanka a developerská činnost. Penta Real Estate loni dokončila a předala zákazníkům 682 bytů, zaměřuje se na prémiové projekty v Praze a Bratislavě a připravuje expanzi na londýnský trh.

12—13 Marek Dospiva

Jaroslav Haščák

ZDRAVOTNICTVÍ

FINANCE REALITY SÁZKY A LOTERIE

PENTA INVESTMENTS

MAJETEK

53 mld. Kč

Jaromír

Tesař

ENERGETIKA

ENERGO-PRO

MAJETEK 15

DK HOLDING INVESTMENTS

45 mld. Kč

kupina DK Holding Investments, zastřešující energetické podnikání Jaromíra Tesaře, má za sebou slabší rok. Po rekordním roce 2023 následoval útlum a konsolidovaný čistý zisk se propadl na 119 milionů eur. Právě tento pokles je důvodem, proč se letošní ocenění Tesařova majetku ocitlo níže než v předchozím žebříčku.

DK Holding Investments staví své podnikání na vodních elektrárnách. V Česku vlastní jen dva menší provozy, většina aktiv však leží v zahraničí. K tradičním trhům v Turecku, Gruzii a Bulharsku přibylo na podzim 2023 také Španělsko. Odkoupení deseti elektráren v Galicii se ukázalo jako krok ve správnou chvíli. Tamní firmy se loni zařadily mezi hlavní zdroje ziskovosti skupiny Energo-Pro

Pozornost Tesařova týmu se následně obrátila k největší zemi Jižní Ameriky, Brazílii. V listopadu loňského roku zde Energo-Pro převzalo portfolio sedmi vodních elektráren s celkovým výkonem 90 megawattů a letos v březnu podepsalo dohodu o koupi elektrárny Baixo Iguaçu s výkonem 350 megawattů.

Na konci loňského roku se Tesař rozhodl pro opačný krok a prodal slovinskou strojírenskou skupinu Litostroj Power, včetně její české dceřiné společnosti, firmě Wikov Industry podnikatele Martina Wichterleho.

ajitelé Fio banky si našli své místo ve druhé desítce nejbohatších Čechů. Každému z nich se podle odhadu týdeníku

Euro počítá majetek na 41 miliard korun. Letos se jejich jmění zvedlo jen o dvě miliardy, růst byl pomalejší než v minulých letech, přesto dál pokračuje, krok za krokem, v rytmu, který potvrzuje jejich vytrvalost.

Základem bohatství této dvojice nenápadných miliardářů zůstává Fio banka. Její čistý zisk loni poprvé překročil hranici šesti miliard korun. Klientské vklady vzrostly téměř o pětinu a dosáhly 288,7 miliardy. A počet klientů se během roku přehoupl přes hranici jednoho a půl milionu.

Loni se centrála banky přestěhovala do nových prostor v pražském komplexu Masaryčka. Ve službách klientům přibyl mimo jiné Dlouhodobý investiční produkt. Aktivní byl také Fio realitní fond, který rozšířil své portfolio o logistický park v Chomutově, a letos v dubnu přikoupil kancelářskou a obchodní budovu Stará Celnice v centru Prahy.

Dobrou náladu ve Fio bance narušila jen zpráva z loňského podzimu. Česká národní banka jí uložila pokutu 9,5 milionu korun za to, že v předchozích letech podcenila vyhodnocování rizikovosti některých klientů a nedostatečně proškolila část zaměstnanců. Petr Marsa a Romuald Kopún se mediální pozornosti vyhýbají a rozhovory neposkytují. O Kopúnovi je známo, že prostřednictvím firmy VVISS spravuje více než pět set hektarů ovocných sadů. Marsa drží devadesát pět procent ve společnosti Variel.

Romuald Kopún

Petr Marsa

41 mld. Kč

Aleš Zavoral

MAJETEK

39 mld. Kč

leš Zavoral patří mezi nejtajemnější postavy českého byznysu. Po celou kariéru se skrývá před médii, neposkytl jediné interview a nikdy se nenechal vyfotografovat. Jeho firmy mají vlastnickou strukturu vedenou na Kypr, a ani evidence skutečných majitelů v Česku mnoho neodhalí. Když se zadá jméno společnosti Alza.cz, objeví se v registru jen „nepřímý skutečný majitel“ –Zavoralův dlouholetý právník Pavel Steinwicht. Tak se kolem miliardáře vytváří obraz, který je spíše stínem než portrétem, obrys bez tváře.

Ani slovenský Registr partnerů veřejného sektoru, obvykle spolehlivý zdroj informací, v tomto případě mnoho neprozradí. I zde se stopa ztrácí u Pavla Steinwichta. Přesto se držíme předpokladu, že skutečným vlastníkem Alzy zůstává Aleš Zavoral.

Další překážkou je způsob, jakým Alza.cz zveřejňuje své výsledky –s výrazným zpožděním. K dispozici jsou zatím jen data za rok 2023. Po slabém roce 2022 přišlo zlepšení, čistý zisk stoupl z 654 milionů na 1,14 miliardy korun. Tržby dosáhly rekordních 45,9 miliardy, ziskovost však zůstává pod úrovní nejlepšího roku 2021.

Tváří v tvář rostoucí konkurenci na trhu online prodeje, kterou zosobňuje třeba polské Allegro, se Alza.cz snaží prosadit rychlostí doručení. Připomíná to i její kampaň „Do půlnoci objednáš, ráno v AlzaBoxu máš.“ V květnu letošního roku už počet AlzaBoxů ve střední Evropě překročil čtyři tisíce. V této oblasti se tak Alza stává přímým soupeřem Zásilkovny

MAJETEK

BANKOVNICTVÍ

FIO BANKA

Rychlejší tisk _A chytré funkce

i-SENSYS MF287dw

Zvyšte produktivitu své kanceláře s novou černobílou multifunkční tiskárnou Canon i-SENSYS MF287dw. Kompaktní design, rychlejší tisk (33 stran/min.), jednoduché ovládání a bezdrátové skenování do cloudu. Ideální pro malé firmy a zdravotnická zařízení. Ekologická řešení a snadná údržba.

etr Otava zůstává ve stejném postavení i s totožným odhadem majetku jako v loňském žebříčku. Skupina MTX podle předběžných údajů vykázala loni hrubý provozní zisk tři miliardy korun, zhruba o sto milionů méně než rok předtím. Do výsledku zasáhly i okolnosti, které podnikání nedokáže ovládnout  –třeba povodeň, jež na čas zastavila provoz OKK Koksoven a připomněla, jak křehká může být rovnováha mezi průmyslem a přírodní silou. Navzdory obtížným podmínkám, jimž čelí tradiční průmysl, se hlavním podnikům skupiny MTX Group daří udržet stabilitu. Klíčové místo v portfoliu zaujímá obchodník s komoditami Metalimex, dále hutě Al Invest Břidličná a Povrly Copper Industries či slévárny Strojmetal Aluminium Forging Celkové nekonsolidované tržby skupiny loni dosáhly 56,3 miliardy korun.

Skupina MTX pod vedením Petra Otavy pokračuje v rozšiřování svých aktivit. Strojmetal v srpnu oznámil investici sto milionů dolarů do nového závodu ve Spojených státech. O několik měsíců dříve, na konci května, MTX uvedla, že od švýcarské společnosti Aluflexpack kupuje chorvatskou firmu Omial Novi. Tím dále posílila své postavení na trhu obalů pro trvanlivé potraviny. Optimismus ohledně dalšího vývoje potvrzuje i skutečnost, že MTX plánuje jen v letošním roce investice přes sedm miliard korun. Prostředky mají směřovat především do výstavby obnovitelných zdrojů energie, modernizace výrobních linek a do projektů recyklace a cirkulární ekonomiky.

19 Petr Otava

MTX GROUP

36 mld. Kč

Petr Kellner ml.

FINANČNÍ SLUŽBY

TELEKOMUNIKACE REALITY

MÉDIA STROJÍRENSTVÍ

SKUPINA PPF

MAJETEK

35 mld. Kč

yn, který nese stejné jméno jako jeho otec, se poprvé objevuje mezi nejbohatšími Čechy a Slováky. Příběh Petra Kellnera staršího, jenž zahynul při havárii vrtulníku na Aljašce v březnu 2021, se stal součástí moderní české mytologie. Nyní do něj vstupuje další generace. Petr Kellner mladší je v žebříčku uváděn samostatně, neboť není součástí rodinného holdingu Amalar, který ovládá Renáta Kellnerová se svými dcerami. V rukou drží desetiprocentní podíl v PPF, a ten vlastní přímo. V mozaice miliardářských majetků tak vystupuje jako samostatná figura  – pokračovatel rodového jména, ale zároveň muž, který stojí už mimo stín otcovy struktury.

Působení Petra Kellnera mladšího ve skupině PPF se chýlí ke konci. Od konce loňského roku se objevují zprávy, že plánuje svůj podíl prodat. PPF jeho odchod z vlastnické struktury potvrdila v tiskové zprávě z 22. srpna, konkrétní částku odstupného však neuvedla.

Podle médií žije Petr Kellner junior převážně ve Španělsku, kde se věnuje vlastnímu podnikání v oblasti zdravotnictví. V posledním roce však svou pozornost více obrací k Česku. Loni v říjnu uzavřel smlouvu na koupi šesti bytů v klasicistním domě nedaleko sídla Senátu a letos v lednu přikoupil další tři luxusní byty u pražského Betlémského náměstí. Celková hodnota těchto nemovitostí činí 280 milionů korun.

MAJETEK

HUTNICTVÍ SLÉVÁRENSTVÍ

VELKOOBCHOD

Obchodní modely ve finančním poradenství

6. října 2025 | Clarion Congress Hotel Prague****

5 sálů s programem 40 bodů programu

80 řečníků

VÝBĚR TÉMAT Z PROGRAMU:

⊲ Které poradenské obchodní modely mají budoucnost?

debata lídrů největších finančně-poradenských společností: Petr Borkovec (Partners), Mojmír Urbánek (SAB servis), Ivan Špirakus (INSIA), Milan Vodička (Broker Trust), Karel Šulc (Swiss Life Select) a další

⊲ Finanční trhy - kotel hvězdných ekonomů názorový střet ekonomů a debata o nejperspektivnějších investičních aktivech: Lukáš Kovanda, Helena Horská, Štěpán Křeček a další

⊲ Realitní Absurdistán v Česku - perspektiva vývoje cen nemovitostí v ČR (Ondřej Záruba)

⊲ Toxické investice v nabídce zprostředkovatelů

⊲ Od lajku k obchodu - inspirace pro práci se sociálními sítěmi

⊲ Hodnocení hypotečních bank pohledem praktiků

⊲ Investice do developmentu - nejlepším časům odzvonilo?

⊲ Kauza RSBC na rovinu: co se stalo a co se bude dít?

Slevový kód na vstupenky pro čtenáře

EURO - “eurozve” (40 % sleva)

Kód uplatněte na webu finfest.cz/euro FINfest.cz

Michal Kocián | 8 mld. Kč | Nemovitosti | FINEP

Rejchrt | 8 mld. Kč | Nemovitosti | FINEP

Tomáš Zaněk | 8 mld. Kč | Nemovitosti | FINEP Holding

METODIKA ANEB JAK TO POČÍTÁME

Nejprve to zásadní: Žebříček je založen na finančních výsledcích za minulý rok. Transakce či ocenění firem z posledních měsíců mohou naznačovat jinou hodnotu podniku, ale prioritou je měřit všem stejně. Velké obchody z poslední doby, jako je vypořádání mezi vlastníky PPF nebo investice fondu skupiny J&T do Allwynu, se plně promítnou až v příštím žebříčku nejbohatších byznysmenů.

Základním vodítkem pro určení hodnoty majetku je výše čistého zisku dané firmy či firemní skupiny. Čistý zisk po očištění o podíly jiných akcionářů je násoben příslušným násobkem, který se pohybuje dle perspektivy oboru od 10 po 15.

Proč zrovna čistý zisk? Nehledáme hodnotu podniku, kterou lépe zobrazuje příslušný násobek EBITDA, ale hodnotu podílu konkrétního majitele či akcionáře. Současně je čistý zisk očištěn od výše placených úroků. Mnohé české a slovenské společnosti, chlubící se vysokou provozní ziskovostí, jsou značně zadluženy a hodnota společnosti (enterpise value) se v takovém případě s čistou hodnotou podílů vlastníků značně rozchází.

ODKUD JSME ČERPALI

Informace o firmách a firemních skupinách sledovaných miliardářů jsme vyhledávali především ve veřejných zdrojích – v českém a slovenském obchodním rejstříku, ve výročních zprávách, tiskových zprávách, vyjádřeních do různých médií, případně během osobních setkání.

Velmi cenným zdrojem dat o situaci slovenských podniků jsou weby – Registr účetních závěrek, ve kterém lze již na počátku července dohledat aktuální finanční výsledky firem, a Registr partnerů veřejného a soukromého sektoru, v němž lze najít údaje o vlastnické struktuře řady velkých slovenských i českých podniků.

Relativně spolehlivým zdrojem informací je také veřejná Evidence skutečných majitelů firem v Česku. Neplatí to však ve všech případech, česká evidence někdy uvádí zavádějící a neúplné informace. Oblíbeným trikem je třeba zapsat právního zástupce namísto reálného vlastníka firmy (viz příklad společnosti Alza.cz).

Ještě jedna poznámka na závěr: V žebříčku uvádíme jen ty osoby, u kterých lze hodnotu jejich firem a dalšího majetku ověřit z veřejných zdrojů. To je důvod, proč v žebříčku chybí například investor Ondřej Tomek.

VE VÝPOČTU NECHYBÍ DIVIDENDY

Protože čistý zisk může být zkreslen mimořádnými vlivy, brali jsme v úvahu také výši provozního zisku před odpisy (EBITDA) a vlastního kapitálu. Výhodou je, že stejnou metodou týdeník Euro sestavuje od roku 2017 a díky delším časovým řadám jsme schopni „odfiltrovat“ jednorázové výkyvy směrem nahoru i dolů.

Nejjednodušší situace je u byznysmenů, jejichž společnost je kótována na burze v Praze či zahraničí. V takovém případě je rozhodující tržní hodnota podílu ke konci srpna. V případě developerů a miliardářů, kteří vložili majetek do fondu kvalifikovaných investorů, má přednost čistá hodnota aktiv. Cenným vodítkem jsou také znalecké posudky, které vznikly u příležitosti dělení či fúzování firem a holdingů.

Dalším klíčovým ukazatelem, bez kterého by výpočet nebyl úplný, je objem v minulosti vyplacených dividend směrem k vlastníkovi. Právě dividendové příjmy dnes tvoří významnou část majetku řady českých i slovenských miliardářů. V některých případech došlo k dotazování spolupracovníků miliardářů, kteří jsou ochotni výši majetku komentovat.

Prezentovaná čísla jsou již očištěna o dluh na úrovni firem a menšinové podíly dalších akcionářů. Někteří miliardáři mohou být zadluženi i sami jako fyzické osoby; problém je, že takový dluh je téměř nezjistitelný a nikdo se k němu nechce přiznat. Tuto otázku tedy nebereme v úvahu, stejně jako dohady o možné roli utajených investorů či beneficientů v některých větších společnostech a firemních skupinách.

* JEDNÁ SE O FIRMU ČI PODÍL, KTERÝ JIŽ DOTYČNÝ MILIARDÁŘ PRODAL

** NELZE SROVNAT (LONI BYL PETR KELLNER ML UVEDEN SPOLU S RENÁTOU KELLNEROVOU)

Vaše kariéra začala na finančních trzích, kde jste obchodoval s cennými papíry. V čem se tahle zkušenost liší od vedení privátního bankovnictví a co vám z ní pomáhá při práci s nejnáročnější klientelou? Privátní bankovnictví funguje s velmi dlouhým horizontem, v podstatě generačním, zatímco na finančních trzích se rozhoduje v řádu dnů nebo dokonce minut. Zkušenosti z finančních trhů mi daly cit pro investice, ale práce s privátními klienty je hlavně o budování dlouhodobého vztahu a důvěry. Když jsem přešel do privátního bankovnictví, příjemně mě překvapilo, jak silný

Privátní bankovnictví na generace

TEXT

Miloš Štěpař FOTO Jiří Coufal

Jan Poulík, ředitel ČSOB Private Banking, popisuje proměny privátního bankovnictví. Vysvětluje, jak příchod mladší generace klientů mění roli privátního bankéře, proč jsou důvěra a dlouhodobé partnerství klíčové a jaké výzvy a cíle má do budoucna.

tým tu máme a jací jsou naši klienti. Spolupracovat s nimi považuji za obrovské privilegium.

Přechod do nové role musel být velká změna. Co pro vás bylo na začátku nejtěžší? Upřímně řečeno, po mém nástupu žádný vyloženě těžký moment nepřišel. Samozřejmě jsem se musel seznámit se specifickými potřebami velmi náročné klientely, ale vnímám to jako vítanou výzvu. Setkávání s mimořádnými osobnostmi a jejich důvěra mi přinášejí velké profesní uspokojení, které bohatě vyvažuje všechny obtíže spojené s novou rolí.

Do privátního bankovnictví vstupuje nová generace klientů, aktivní podnikatelé s vlastními investičními zkušenostmi. V čem se jejich očekávání liší od tradičních rentiérů a jak pro ně dnes vypadá rovnováha mezi ochranou majetku a hledáním vyšších výnosů? Dnes už privátní bankovnictví není jen doménou konzervativních rentiérů. Stále větší část klientely tvoří aktivní podnikatelé, často mladší a finančně znalí, kteří chtějí být více u toho a očekávají partnerský přístup i otevřenou diskuzi o investičních možnostech. Tradiční rentiéři jsou naopak velmi konzervativní a soustředí se hlavně na uchování hodnoty majetku. Obecně platí, že mladší nebo zkušenější investoři více riskují a lépe chápou význam dlouhodobého horizontu, zatímco konzervativnější klienti dávají přednost jistotě i za cenu nižších výnosů.

Jak inflace v posledních letech změnila chování vašich klientů? Jsou dnes méně konzervativní a hledají nové investiční příležitosti, nebo spíše jinak skládají portfolio, aby jejich peníze lépe pracovaly? Inflace kolem osmnácti procent byla pro mnoho klientů budíček. Na vlastní oči viděli, jak peníze na účtech ztrácejí hodnotu. I lidé, kteří dříve o investování nechtěli ani slyšet, najednou cítili, že musí něco podniknout. Klienti obecně přestali být tak konzervativní a jsou otevřenější k investování. Zatímco dříve drželi většinu prostředků v konzervativních produktech, dnes už většina chápe, že alespoň část portfolia musí pracovat aktivněji, jinak inflace z dlouhodobého pohledu ukrojí značnou část bohatství.

Jak velká část portfolia by měla být podle vás v akciích, aby majetek odolal inflaci? Čistě konzervativní portfolia složená jen z hotovosti a dluhopisů zpravidla inflaci neporazí. Aby si

majetek udržel reálnou hodnotu, je v středním až dlouhodobém horizontu nutné mít výraznou akciovou složku, řekněme alespoň třetinu portfolia, spíše více. Konzervativní klienti z toho mívají obavy, protože akcie kolísají.

Proto jim vždy zdůrazňujeme dlouhý investiční horizont a širokou diverzifikaci. Po takovém vysvětlení většina z nich pochopí, že bez akcií se dlouhodobě neobejde.

Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby mezi privátním bankéřem a klientem vznikla a dlouhodobě fungovala důvěra?

Důvěra je základ. Buduje se dlouho, ale ztratit ji lze velmi rychle. Klíčové je skutečně poznat klienta a jeho potřeby, být naprosto spolehlivý a otevřený, vždy splnit to, co slíbíme, a komunikovat na rovinu i v méně příznivých obdobích.

Důležité jsou i výsledky. Když klient vidí, že jeho majetek pod naší správou roste nebo je alespoň dobře chráněn před propady, posiluje to jeho důvěru. Stejně významný je osobní přístup a diskrétnost, protože často řešíme citlivé rodinné a majetkové záležitosti. Klient se musí cítit v bezpečí a mít jistotu, že zachováváme absolutní diskrétnost. Pokud dlouhodobě

dokazujeme, že je pro nás klient prioritou a že mu přinášíme reálnou hodnotu, jeho důvěra přirozeně roste a přetrvá.

Když se podíváte do blízké budoucnosti, co podle vás čeká privátní bankovnictví? Jaké trendy a výzvy budou nejdůležitější? Největším trendem jsou technologie, zejména digitalizace a umělá inteligence. Naší výzvou je propojit moderní technologie s osobním stylem privátního bankovnictví. Umělou inteligenci vnímám jako chytrého pomocníka, který dokáže analyzovat obrovské objemy dat, ale lidský cit a komplexní vhled nenahradí. Rutinní služby se postupně přesunou do digitálního prostředí, klíčové poradenství však zůstane na lidech. Zároveň přichází mladší generace klientů s jinými nároky. Chtějí komunikovat digitálně, mít všechno rychle a transparentně. Banky včetně té naší se tomu budou muset přizpůsobit, ale věřím, že i v budoucnu zůstane privátní bankovnictví především o důvěře, vztazích a odborných znalostech.

Kam byste chtěl posunout tuto oblast v horizontu pěti až deseti let? Počítáte s novými typy investic, větším zaměřením na mladší generaci klientů, nebo dokonce s projekty, které posunou laťku privátního bankovnictví ještě výš? Rád bych, aby si ČSOB Private Banking dokázalo udržet své prvenství na trhu. Nejde mi jen o objem spravovaného majetku, ale především o kvalitu služeb a spokojenost klientů. Naše privátní bankovnictví musí umět spojit tradiční hodnoty s inovacemi. Budeme dál rozšiřovat investiční nabídku. Nedávno jsme zavedli služby v oblasti private equity a plánujeme přidat další fondy či projekty. Chceme se také více zaměřit na služby pro celé rodiny. Zároveň chceme být technologicky napřed. Interně se snažíme maximálně digitalizovat, aby bankéři netrávili čas papírováním, a klientům nabízíme dostupnost přes moderní komunikační kanály. Mým úkolem je udržet ČSOB v čele inovací a zároveň zachovat pro klienty pocit výjimečnosti a osobního přístupu. Pokud se to podaří, budu spokojený.

Vy osobně investujete své peníze podle zásad, které doporučujete svým klientům?

Ano, investuji podle stejných zásad, jaké doporučujeme klientům. Považuji to za důležitou součást své důvěryhodnosti. Když klient vidí, že dělám totéž, co mu radím, dodává

mu to jistotu, že tomu věřím a že mám kůži ve hře. Své osobní portfolio mám proto postavené na stejných principech diverzifikace, dlouhodobosti a řízení rizika.

Musím ale přiznat, že jsem donedávna tak trochu naplňoval přísloví o kovářově kobyle, která chodí bosa. Věnoval jsem více energie vydělávání peněz než jejich investování. Teď, když v privátní bance žiju naplno světem investic, jsem dal do pořádku i své vlastní portfolio.

musím být neustále perfektně připravený, laťka je vysoko a to mě motivuje k dalšímu zlepšování. Největší odměnou je, když si s klientem vybuduji tak důvěrný vztah, že se na mě obrací nejen jako na bankéře, ale i jako na přítele a rádce. Takový partnerský vztah a možnost učit se od mimořádně úspěšných lidí považuji za fantastickou součást této práce.

Co vás v této roli motivuje do dalších let a jaký cíl nebo princip je pro vás klíčový, abyste si mohl říct, že jste v čele privátního bankovnictví odvedl dobrou práci — a to jak při vedení týmu, tak při správě majetku klientů? Moje motivace úzce souvisí se spokojeností klientů. Chci každý den odcházet s pocitem, že jsme pro ně udělali něco hodnotného. Za úspěch bych považoval, kdyby se nám podařilo výrazně zvýšit podíl klientských peněz, které investujeme. Znamenalo by to, že nám klienti důvěřují a řídí se našimi radami, a méně prostředků by zůstávalo ladem, zatímco více by pracovalo v jejich prospěch.

Při vedení týmu razím zásadu, že na prvním místě je klient, na druhém tým a až potom jednotlivci. Snažím se jít příkladem férovým a obětavým přístupem ke klientům a zároveň podporovat svůj tým, protože jen spokojený bankéř může mít spokojené klienty. Když od klientů slyším větu ‚Odvedli jste dobrou práci‘, vím, že jsem odvedl dobrou práci i já.

Jan Poulík (*1973)

Vystudoval ekonomii na VŠE v Praze. Začínal jako auditor v Arthur Andersen, poté působil v Patria Finance, kde vedl obchodování s dluhopisy. Od roku 2001 zastával řadu manažerských pozic v ČSOB, mimo jiné byl ředitelem kapitálových trhů a obchodování pro klienty. V letech 2013—2014 byl generálním ředitelem Patria Finance. Od září 2023 stojí v čele privátního bankovnictví ČSOB.

Jak tedy konkrétně vaše portfolio vypadá? Držíte se stejné diverzifikace jako u klientů, nebo máte slabost pro určitou třídu aktiv? Moje portfolio je velmi podobné těm, která sestavujeme klientům. Mám rodinný dům, likvidní rezervu v hotovosti a široce diverzifikované investice, například akciové a dluhopisové fondy. Dříve jsem byl spíše konzervativní, ale v posledních letech jsem výrazně zvýšil podíl akcií, protože bez nich se inflace dlouhodobě porazit nedá. Dnes mám vyvážené až mírně dynamické portfolio podle učebnice a to mi vyhovuje. Raději investuji systematicky a dlouhodobě, než abych každý den spekuloval na burze.

V čem je práce s těmi úplně nejbohatšími klienty specifická? Tahle práce je náročná,

Kouzlo faktoru

TEXT Henry Mance

irmingham, 2013. Místní nemocnice shání pomocníky na vánoční sbírku. Vítá je herec, jedněm pronese projev se jiskrou, ujišťuje je, že dělají něco výjimečného, a ruce mu při tom kreslí do vzduchu široká gesta. Druhé skupině řekne v zásadě totéž, jen klidněji a bez ohně. Bilance je prostá. Ti první naplní o sedmnáct procent víc obálek. Podle výzkumníků z univerzit v Lausanne, Miláně a Curychu dokáže charisma motivovat téměř stejně jako příslib tučné prémie. Podobné pokusy nejsou sice definitivním důkazem, ale stačí se rozhlédnout kolem. Kdo vítězí ve volbách, čí myšlenky se ujímají, které firmy přitahují pozornost – odpovědi bývají podivně iracionální. Posel bývá často důležitější než poselství.

Možná nejspolehlivějším pravidlem politiky je, že v opravdu vyrovnaném souboji dvou kandidátů zvítězí ten charismatičtější.

Barack Obama porazil Johna McCaina i Mitta Romneyho. Donald Trump porazil Hillary Clintonovou i Kamalu Harrisovou. Joe Biden (v roce 2020) porazil Trumpa. It’s the personality, stupid!

Umění charismatu. Co to vlastně je, kdo ho má a jak síla tohoto X-faktoru proměňuje politiku?

Charisma pomáhá pochopit, proč se daří Meloniové, proč se prosadil Mark Carney a proč dokázala Jacinda Ardernová (premiérka Nového Zélandu 2017—2023) proměnit politiku v příběh s lidskou tváří; je to také důvod, proč v newyorských primárkách zvítězil radikální nováček Zohran Mamdani, zatímco papírově nejsilnější Brad Lander zůstal stát stranou  – schopný, jistě, ale bez jiskry, a ta se, jak se ukazuje, počítá víc než kompetence.

Občas sice zvítězí i kandidát bez špetky jiskry, ale většinou jen tehdy, když mu okolnosti vyloženě hrají do karet. Když Keir Starmer vyhrál britské volby, komentátoři se ptali, zda je veřejnost opravdu připravena na vládu takové střízlivosti. Odpověď přišla brzy a byla jasná: sotva o rok později už vedl v průzkumech Nigel Farage.

Na pohled je Farage snad ještě šedivější než Starmer, ale zatímco Starmer působí jako úředník na cestě do spisovny, Farage dokáže i z nejbanálnější věty udělat proud, který strhne posluchače. Zastaví se, aby se nadechl, pak náhle zrychlí, a i když říká cosi obyčejného, vyšperkuje to slovy jako „naprosto“, „ohromený“

Zohran Mamdani, kandidát Demokratické strany na starostu New Yorku, si v červnu během newyorského pochodu hrdosti podává ruku s jedním ze svých příznivců.

či teatrálním „ani nápad“. Jeho emoce leží přímo na povrchu  – pauza, pak hněvivé zvýšení hlasu, pak sarkastický smích. A není divu, že zatímco se v čele UKIPu jeden lídr střídal s druhým a všichni říkali v podstatě totéž, jen Farage to dokázal říct tak, že tomu lidé uvěřili.

„Charisma, bohužel, často přebíjí inteligenci, integritu i kompetenci,“ říká Olivia Fox Cabaneová, autorka knihy Mýtus charismatu. „Je to eso v rukávu, trumf a zároveň problém.“ Podle ní charisma oslovuje naše dávné instinkty. Když se s někým setkáme, mozek nás nutí během okamžiku rozhodnout, zda jde o přítele nebo nepřítele a jakou moc nad námi může mít. Jsme nastaveni reagovat přehnaně, stejně jako reagujeme přehnaně na sůl a cukr. Charisma je emocionální a iracionální reakce, která prostupuje naše životy. Kouč charismatu Charlie Houpert v podcastu The Diary of a CEO vyprávěl, že když působil jako poradce vedení společnosti, pravidelně dostával přidáno, přestože někteří jeho kolegové byli schopnější. Vysvětloval si to prostě tím, že ho nadřízení měli rádi a přáli mu úspěch. „Není to nepotismus, je to charismatické propojení.“

Charisma, bohužel, často přebíjí inteligenci, integritu i kompetenci.

Je to eso v rukávu, trumf a zároveň problém.

Možná je charisma ve své nespravedlnosti příbuzné nepotismu, jen se snáze přijímá. Farage dobře ví, jakou moc má charisma. Ve svém nejslavnějším projevu v Evropském parlamentu v roce 2010 urazil tehdejšího předsedu Evropské rady Hermana Van Rompuyho výrokem, že má „charisma mokrého hadru a vizáž podřadného bankovního úředníčka“. A hned dodal, že Van Rompuy je pravděpodobně „schopný a kompetentní“, protože chápal, že na tom nezáleží. O jedenáct let později vyzýval Donalda Trumpa, aby znovu kandidoval na prezidenta, se slovy: „Nikdo nemá takové charisma jako vy.“

Charisma samo o sobě nestačí, musí se spojit s jasným poselstvím. V politice však jeho váha stále roste. V dnešní mediální krajině je totiž až příliš snadné prostě odscrollovat dál a nevěnovat pozornost těm, kdo ji nedokážou upoutat.

Nejjednodušší zkouška charismatu je prostá. Když se někdo objeví na obrazovce nebo na vašem sociálním feedu, zůstanete u něj o chvilku déle jen proto, abyste slyšeli, co řekne? Trump tímto testem prochází. Nejspíš jste už viděli záběry, jak s teatrálním důrazem

Barack Obama promlouvá k davu svých příznivců v Los Angeles roku 2008, v době demokratických prezidentských primárek.

vyslovuje své pověstné China, videa, kde spílá Izraeli a Íránu, nebo klipy jeho nesouvislého blábolení. Vás možná nepřesvědčil, ale tím, že dokáže udržet pozornost, si otevírá příležitost přesvědčit někoho jiného.

„Charisma má mnohem větší moc, než by mělo mít,“ říká Olivia Fox Cabaneová. „Kdyby všichni rozuměli tomu, jak funguje, jeho síla by ochabla. A kdyby ho měli všichni, přestalo by být tou nespravedlivou konkurenční výhodou.“

CO JE VLASTNĚ CHARISMA?

V birminghamském nemocničním experimentu kladli výzkumníci důraz na jazyk. Charisma tam navozovala například slovní spojení vyjadřující morální přesvědčení a vzbuzující důvěru, že stanovených cílů lze dosáhnout.

V necharismatické verzi projevu si herec nechal jednu ruku po celou dobu v kapse.

Fox Cabaneová tvrdí, že řeč těla je důležitější než samotná slova. Podle ní pramení charisma z trojice prvků: z plné soustředěnosti, síly a vřelosti. Radí například udělat před každou odpovědí dvouvteřinovou pauzu nebo omezit, jak rychle a jak často přikyvujeme.

Tvrdí, že charisma se dá do jisté míry naučit. Za koučování si účtuje minimálně 250 tisíc dolarů ročně a mezi svými čtyřmi klienty uvádí i jednoho člena vedení ExxonMobil Fox Cabaneová cituje Amy Cuddyovou, jejíž koncept okázalých a na první pohled nepřirozených „power poses“, tedy postojů vyzařujících sílu, převzal mimo jiné i tehdejší britský ministr financí George Osborne. Akademici se o závěry Cuddyové přeli, ale jedna nedávná studie dospěla k závěru, že tyto postoje skutečně vedou k tomu, že se sám člověk cítí mocnější, i když vliv na publikum už tak patrný není. Předsedkyně britských konzervativců Kemi Badenochová se zřejmě pokusila o podobný recept. Podle týdeníku New Statesman si mezi řečnické rady zapisuje „Dýchej, dýchej, dýchej“, „Pauza, pauza, pauza“ a také „Jsi vážný člověk, který dělá velké věci“. Zatím to ale nezabralo.

Politologové k tématu přistupují jinak a navazují na Maxe Webera, který uvedl pojem charisma do sociologie. Weber vycházel z tradice náboženských kazatelů a proroků a tvrdil, že podobnou autoritu mohou získat i světské vůdčí osobnosti.

Historička Molly Worthenová z University of North Carolina tvrdí, že výskyt charismatických vůdců v dnešní Americe dokazuje, že duchovní potřeba Američanů navzdory sekularizaci nevyprchala. Podle ní je podstatou charismatu, jak píše ve své knize Spellbound, odhalení skrytého příběhu. Charisma vnáší řád do chaotického světa a dává lidem pocit síly a jistoty.

K charismatickým vůdcům patří Donald Trump, Hugo Chávez, Evo Morales, Martin Luther King Jr. nebo Juan Perón. Objevují se zpravidla v dobách krize a staví se do role spasitelů. Často jsou představováni tak, jako by měli téměř božské schopnosti. Trump dokonce nedávno zkoušel rozdávat kšiltovky s nápisem Trump was right about everything“. Politologové zdůrazňují, že charisma není jen osobní vlastnost, ale především vztah. „Charisma je zároveň signál, který vysílá vůdce, a odpověď, kterou mu dává lid,“ říká Caitlin Andrews-Leeová z University of North Carolina Různé definice vedou ke sporům o tom, koho vlastně označit za charismatického. John Antonakis, profesor z  Univerzity v Lausanne

a autor birminghamského experimentu, považuje Margaret Thatcherovou za výrazně charismatickou díky jejímu řečnickému stylu. Caitlin Andrews-Leeová ji naopak vidí spíše jako hraniční případ, protože působila především prostřednictvím institucí. Podle ní by charismatickým vůdcem nebyl ani Joe Biden, který nikdy nevystupoval v roli hrdiny. Jiní mu však charisma přiznávají, a to v jeho lidové bezprostřednosti, ikonických pilotkách a zdánlivé přímočarosti. Bylo to charisma pomíjivé, které později vyprchalo s jeho slábnoucím zdravím a vyčpěním jeho poselství, ale v roce 2020 mu umožnilo zastínit Donalda Trumpa.

Podle definice Olivie Fox Cabaneové, která považuje vřelost za nutnou součást charismatu, by se mohlo zdát, že Trump, postrádající empatii, do této kategorie nepatří. Ona však zdůrazňuje, že vřelost může znamenat i vášeň pro cokoli. „Trumpovi na tom, co říká, nesmírně záleží, protože jemu samému nesmírně záleží na sobě.“ Steve Jobs byl charismatický také, jen jeho vřelost směřovala k produktům, které vytvářel.

Možná je snaha vymezit, co dělá člověka charismatickým, stejně pošetilá jako pokus určit, co zrodí fotbalovou hvězdu. Pro Baracka Obamu ani pro Lionela Messiho by nikdo předem žádnou šablonu nenakreslil.

Politologové si někdy nevšímají stylistických rozměrů charismatu. Pokud je charisma schopnost udržet pozornost publika, pak v sobě musí spojovat hlasový projev, jazyk, humor a ještě cosi nepolapitelného, co lze nejlépe vystihnout slovem šmrnc. Není nutné být krásný, ale výrazný vzhled může hodně pomoci.

Donald Trump a Boris Johnson nosí nápadně blonďaté vlasy, Jeremy Corbyn zase dobrácký plnovous. Ale charisma není totéž co autenticita. Voliči sice raději naslouchají politikům, které považují za skutečné lidi, jenže Keir Starmer je skutečně nudný a Nick Griffin, někdejší lídr Britské národní strany, byl zase skutečně extrémní.

Charisma není totéž co osobní kouzlo nebo obliba, i když se obojí často překrývá. Joe Klein ve svém románu Primary Colors z roku 1996, inspirovaném kampaní Billa Clintona, popsal mistrovství takřka fiktivního Clintona v potřásání rukou: „Možná vám levou rukou uchopí loket nebo paži… Má o vás zájem. Je poctěn, že vás poznává… Pak se s vámi zasměje nebo se podělí

o tajemství, malé a bezvýznamné, a tím vám zalichotí iluzí spiklenectví.“ Jenže ani Clinton nedokázal potřást rukou všem.

Osobní kouzlo působí hlavně zblízka, proto se stává, že politik dokáže být v soukromí okouzlující a přesto je na veřejnosti neoblíbený. Jeho příznivci pak namítají, že „v soukromí je s ním přece velká legrace“. Charisma je naproti tomu zbraň dlouhého dosahu a vyžaduje, aby posluchač chtěl s řečníkem trávit čas, i přes své výhrady. Trump tuto podmínku naplňuje, protože dokáže strhnout pozornost, aniž by v člověku vzbuzoval skutečné sympatie.

Humor není podmínkou charismatu. Tony Blair nebyl komik a Álvaro Uribe, mesiášský prezident Kolumbie, byl spíše temně vážný. Humor ale pomáhá udržet pozornost publika. Trump, Johnson i Farage dokážou rozesmát, alespoň podle měřítek politiků. V roce 2022 v polovině kampaně překřtil Trump Rona DeSantise na „Rona Svatouška“ (Ron DeSanctimonious). Jeho soupeř v republikánských primárkách roku 2024 na to neměl odpověď.

Charisma se kdysi spojovalo s důvěryhodností, dnes je to spíše naopak a voliči oceňují nepředvídatelnost. Přestože mají všechny veřejné osobnosti do jisté míry připravené projevy, voliči takové fráze vnímají jako neupřímné nebo je považují za nepatřičné v prostředí, které funguje na principu improvizace. Komentátor New York Times Ezra Klein k tomu poznamenal: „Právě absence zábran dělá z Trumpa skvělého baviče.“

To, co lidé považují za charisma, se v čase proměňuje. Fox Cabaneovou dráždí Starmerův zvyk oslovovat v rozhovorech novináře jménem. „To je vyčtený Dale Carnegie,“ poznamenává s odkazem na autora bestselleru Jak získávat přátele a působit na lidi z roku 1936. „Dnes už to nikdo nedělá, protože se to dávno stalo součástí každé příručky zákaznického servisu. Lidem to jde na nervy.“

Mění se i samotné formáty. Obama i Trump vynikli v dlouhých projevech před velkými davy, zatímco pro Zohrana Mamdaniho je přirozenou scénou TikTok, kde mu kulisu tvoří městská ulice. Jenže jakmile je politik jednou zvolen, musí odříkávat fráze při oficiálních příležitostech  – na tiskových konferencích nebo při příchodu na akce. V úřadě už charisma nelze tak snadno naaranžovat.

V roce 2007, krátce po znovuzvolení George W. Bushe, kritizoval psycholog Drew Westen progresivisty za jejich víru, že má samotná převaha jejich myšlenek stačit k volebnímu vítězství. „Pokud by republikánští voliči měli více dbát na kompetentnost (a to by měli), pak by demokratičtí voliči měli více dbát na politickou inteligenci,“ napsal Westen ve své knize The Political Brain

Nedlouho poté Obama ukázal, že i progresivci dokážou být charismatičtí. Středolevice s tím však dodnes zápasí. Věří v instituce, zakládá si na zásluhovosti a ráda posouvá vzhůru ty, kteří si své místo poctivě odpracovali. Obvykle nemá trpělivost se skandály, a proto snadno vyřadí každého, kdo promluví příliš spontánně.

Takový přístup nahrává kandidátům, kteří jsou schopní, ale nikoli nutně charismatičtí. V Británii bylo mezi nově zvolenými labouristickými poslanci v roce 2024 mnoho těch, které jeden poradce s nadsázkou popsal jako „lobbisty s dobrým časem na půlmaraton“. Jsou zruční v manévrování uvnitř systému, kdežto charisma vzbuzuje dojem, že jeho nositel stojí mimo něj.

Pokud je charisma skutečně klíčové, pak výběr konkrétních kandidátů možná rozhoduje stejně jako volba programu či ideologie. V roce 2016 si mnozí přední demokraté mysleli, že Bernie Sanders je příliš radikální na to, aby mohl porazit Trumpa. Spíše si měli všimnout, že právě on, a ne Hillary Clintonová, měl nejlepší předpoklady vyrovnat se Trumpovu charismatu. Rebecca Katzová, mediální poradkyně Zohrana Mamdaniho, předtím pracovala pro demokrata z opačného křídla strany Johna Fettermana. Uvědomila si, že oba tito kandidáti mají onen pověstný X faktor, a k tomu navíc společné poselství, že systém nefunguje pro obyčejné lidi.

Kamale Harrisové naopak X faktor chyběl. Její prezidentská kampaň měla lesk i peníze, ale nedokázala zakrýt, že voliči ji nepovažovali za přesvědčivého speakera. A právě tady se politické zpravodajství mýlí, protože vychází z představy, že voliči jsou ochotní zásadně měnit své první dojmy.

Skeptici mohou namítnout, že charisma je jen další výmluva, proč dávat přednost bělošským mužům před ženami a lidmi jiné pleti. Prohrály Harrisová a Hillary Clintonová proto, že postrádaly charisma, nebo proto, že

stala italskou premiérkou.

byly ženami? A není to nakonec i tím, že naše představy o charismatu ženy často předem vylučují? Bývalá skotská premiérka Nicola Sturgeonová patří k těm, kdo tvrdí, že charisma chápeme v podstatě genderově.

Jenže charismatické političky se objevovaly už v minulosti a najdeme je i dnes. Nicola Sturgeonová, Jacinda Ardernová, Alexandria Ocasio-Cortezová či Angela Raynerová dokazují, že ženské charisma není výjimkou. Podle užší akademické definice ho však bylo vždy méně. „Kdybyste se lidí zeptali, kdo je desítka nejcharismatičtějších lídrů světa, pravděpodobně by vyjmenovali samé silné muže,“ říká Caitlin Andrews-Leeová. „Výzkumy ukazují, že samotná akceschopnost vůdce bývá vnímána jako maskulinní vlastnost a charisma je pak její vyhrocenou podobou.“

Zajímavé je, jak obtížné je navázat na charismatického předchůdce. Dokládá to i skutečnost, že po Clintonovi, Blairovi ani Obamovi nepřišel žádný skutečný nástupce.

Charisma se často nekryje s odbornými schopnostmi a to nás staví před nelehké volby. Můžeme si, jak radí Olivia Fox Cabaneová,

Kdybyste se lidí zeptali, kdo je desítka nejcharismatičtějších lídrů světa, pravděpodobně by vyjmenovali samé silnéxmuže

osvojit určité techniky a tím do jisté míry zdemokratizovat účinek charismatu. V roce 2020 například nabídla koučink Elizabeth Warrenové, ale její tým o to nestál. Můžeme také dávat přednost charismatickým vůdcům v naději, že se nakonec projeví i jako kompetentní, nebo že je alespoň udrží na uzdě jejich poradci a kolegové. A můžeme budovat instituce, například politické strany, které odfiltrují ty, kdo sice oplývají charismatem, ale postrádají skutečné kvality.

Na konci zůstává střízlivé poznání, že náš mozek i mediální ekosystém nás nevedou k nejlepším, ale k nejviditelnějším. Pokud tuto optiku nedokážeme zkorigovat, cena za naši fascinaci bude vysoká.

Giorgia Meloniová na mítinku v Římě v roce 2019, tři roky předtím, než se

Jak uspět vedle gigantů?

Wave Logistic má vlastní recept

Spoluzakladatelé české logistické společnosti

Jakub Jeník, jeho bratr Jiří Jeník a Jiří Beran dokazují, že i menší hráč může prorazit v oboru ovládaném nadnárodními korporacemi. Vsadili na „logistiku s lidskou tváří“, globální síť partnerů a růst, který nepopírá rodinné hodnoty.

Když jste Wave Logistic zakládali, jaká byla vaše největší naivita a jaký nejtvrdší střet s realitou jste od té doby zažili? JJ: Na začátku jsme měli obrovské nadšení, možná až naivitu, a ta u nás vydržela dobré čtyři roky. Bez toho počátečního elánu by firma vůbec nevznikla. Realita nás ale postupně uzemnila. Mysleli jsme si, že během pár týdnů získáme první velké zakázky a byznys se rozjede, jenže skutečnost byla jiná. JB: Hned od prvního dne jsme naráželi na tvrdě konkurenční prostředí. Získat zákazníka bylo nesmírně obtížné a trvalo to měsíce i roky. Zavedené firmy měly svůj okruh klientů a nová dravá společnost v jejich „rybníku“ se jim příliš nezamlouvala. Od začátku jsme ale měli jasnou vizi: využít obrovský potenciál logistiky a pojmout ji jinak než tradiční hráči. Říkáme tomu „logistika s lidskou tváří“, tedy maximálně osobní přístup. V době, kdy velké nadnárodní korporace jedou po zaběhlých kolejích a lokální firmy si hlídají své teritorium, jsme chtěli přinést svěží vítr. Právě tento osobní přístup a lidský rozměr služby byl naším receptem, jak uspět vedle gigantů.

Máte široké portfolio služeb a globální síť partnerů. V čem je podle vás skutečné jádro toho, co Wave Logistic umí lépe než ostatní?

A v čem naopak konkurence zvládá něco lépe než vy? JJ: Naše jádro spočívá v přístupu k zákazníkům. Wave Logistic staví na flexibilitě a osobním kontaktu víc než většina konkurence. Každého klienta známe jménem, rozumíme jeho specifickým potřebám a dokážeme pro něj najít řešení na míru. Jsme relativně malá firma, takže se umíme rozhodovat rychle a přizpůsobit se, nemusíme procházet složitou korporátní byrokracií. Zákazníci u nás cítí, že jsou pro nás partneři, ne čísla ve statistikách. To je ta „logistika s lidskou tváří“, kterou považujeme za naši hlavní přednost.

JB: Konkurence, především velké logistické korporace, má v mnoha ohledech navrch. Disponuje obrovskými zdroji a globální infrastrukturou, vlastní pobočky po celém světě, rozsáhlé týmy specialistů i nejmodernější technologie. My jako středně velká firma takové možnosti v plném rozsahu nemáme, přesto dokážeme světovou síť pokrýt díky partnerům. Jsme členy globální sítě WCA, což nám zajišťuje prověřené kontakty v každé důležité destinaci. I bez vlastních kanceláří po světě umíme zajistit přepravu do posledního detailu a přitom si uchovat osobní dohled nad službou. Velcí hráči možná zvládají odbavit obří objemy zásilek a díky úsporám z rozsahu nabídnou o něco

nižší ceny, jenže u nich zákazník často postrádá individuální péči. Právě v osobním přístupu a schopnosti pružně reagovat na nestandardní požadavky proto vidíme naši klíčovou výhodu.

Digitalizace se dnes skloňuje všude. Jak odlišujete skutečné inovace, které opravdu zefektivní práci a přinesou zákazníkovi hodnotu, od technologií, které jsou jen hezká bublina? JB: Novou technologii u nás musí prověřit praxe. Technologie nezavádíme samoúčelně; nasadíme je jen tehdy, když skutečně zrychlí nebo zjednoduší práci a přinesou hodnotu našemu týmu i zákazníkům.

JJ: To ale neznamená, že digitalizujeme úplně všechno. Komunikace se zákazníkem u nás stále stojí na osobním kontaktu člověka s člověkem a právě ten chceme zachovat. Procesy v pozadí, tedy administrativu a rutinní úkony, se naopak snažíme maximálně automatizovat. Tím ulehčujeme zaměstnancům od zbytečného klikání a vypisování a zároveň eliminujeme lidské chyby. Lidé pak mají více času věnovat se skutečně důležitým věcem, například osobní péči o klienty.

JB: Nasadili jsme například AI v back-office na zpracování dokladů. Denně nám chodí spousta faktur; dřív někdo ručně přepisoval údaje třeba deset minut, dnes to za půl minuty udělá robot. Zavedli jsme také samoobslužný webový portál, kde zákazníci vidí přehled svých zásilek, dokumenty i aktuální stav na jednom místě. Co dřív museli zjišťovat e-mailem nebo telefonem, teď vidí online. Naše přímá komunikace s nimi pak může být o to víc zaměřená na důležité záležitosti místo předávání základních informací, které obstará systém.

Mluvíte o flexibilitě rodinné firmy a možnostech globální korporace. Není to někdy spíš schizofrenní stav než výhoda? JJ: My to vnímáme jako skvělou kombinaci. Vnitřně fungujeme jako rodinná firma a právě to je pro nás obrovská výhoda, protože máme rychlé a přímé rozhodování. Když je potřeba něco vyřešit, sejdeme se klidně hned na chodbě a probereme to. Naši zaměstnanci za námi mohou kdykoli přijít s nápadem nebo problémem a vědí, že je vyslechneme. Jsme tři majitelé a zároveň dlouholetí kolegové i přátelé, takže se obvykle rychle shodneme, kudy dál. Nemusíme svolávat představenstvo ani čekat na schválení shora. Flexibilita a neformálnost jsou pro nás k nezaplacení. Samozřejmě, že občas přijdou náročné dny, ale díky této atmosféře nás práce stále baví a naplňuje.

JB: Zároveň působíme globálně a využíváme sílu našeho mezinárodního propojení. Jsme členy globální logistické sítě WCA, díky tomu máme spolehlivé partnery po celém světě. Známe je osobně a budujeme dlouhodobé vztahy. Díky tomu dokážeme skloubit globální dosah s rodinným duchem. Když potřebujeme v Číně vyzvednout zásilku, neoslovujeme naslepo cizí firmu, ale obracíme se na partnera, kterého známe roky a s nímž máme vzájemnou důvěru. Globální perspektivu jsme tak přetvořili do „našeho“ obrazu: velký svět, ale blízké vztahy. Není to pro nás schizofrenní.

Jaký scénář je pro Wave Logistic lákavější — stát se velkým hráčem na evropském trhu, nebo zůstat kompaktní firmou s vysokou mírou kontroly nad každým detailem? JJ: Máme rádi růst, ale chceme si udržet kontrolu nad tím, jak firma funguje. Nemyslíme si, že se musíme rozhodnout jen pro jednu z těch cest. Ideální je řízený a organický růst, tedy postupné rozšiřování na nové trhy s rozvahou a promyšleně tak, abychom neztratili to, co nás činí úspěšnými. JB: Kontrola nad detaily je důležitá, ale neznamená to, že musíme mikromanagovat úplně všechno. Vybudovali jsme strukturu a kompetentní týmy, které spoustu detailů ohlídají samy. Nastavujeme jasná pravidla a procesy, aby firma jako celek fungovala kvalitně, a detaily hlídají vedoucí oddělení. Růst nechceme zběsilý za cenu ztráty kontroly. V minulosti jsme si kladli otázku, kam až chceme vyrůst, a obávali se, aby se firma nezměnila k horšímu.Tyto obavy jsme postupně překonali a ukázalo se, že pokud firma roste pozvolna, neztratí svou duši. JJ: Aktuální obrat a objem zakázek společně s našimi několika pobočkami jsou mety, které pro nás před pár lety působily jako sci-fi, a dnes jsou realitou. Příležitosti přicházejí a my je neradi pouštíme, ale zároveň do všeho nevstupujeme bezhlavě, protože trváme na organickém růstu. Nechceme akvizicemi nakupovat jiné firmy a překotně je integrovat, i když by to možná rychle zvýšilo čísla. Neslo by to však riziko rozmělnění našich hodnot. Raději postupně rozšiřujeme služby a tým o správné lidi. Posílili jsme management a předali mu operativu, takže se jako majitelé můžeme víc věnovat strategii a rozvoji. Tím naplňujeme scénář, v němž firma roste a zároveň si udržuje kontrolu nad kvalitou i firemní kulturou. Podle nás je to ideální stav, kdy se můžeme stát větším hráčem, aniž bychom ztratili kouzlo kompaktní rodinné firmy.

„Tržby letí ke hvězdám, zbrojní trh duní a tabulky se zelenají.

Linky nestíhají, sklady se točí a objednávky míří přes oceán.

Debata o bezpečnosti neustává, čísla však rostou dál. V oboru, který mluví hlukem a ohněm, se nejpřesnějším jazykem stává účetní uzávěrka a grafy připomínají balistické křivky mířící vzhůru.“

Byznys na bitevním poli: Zbrojením k bezpečnosti i miliardám

Zbrojení

Fenomén Strnad: Jak z regionální značky vznikl globální kolos

Zbrojením k bezpečnosti

i k miliardám

TEXT David Tramba

Laik by se možná podivil, zda v mírumilovné zemi uprostřed Evropy může zbrojařství sehrát roli motoru byznysu. Historie však mluví jasně. Někdejší Československo se v letech 1934 a 1935 stalo největším světovým vývozcem zbraní a i v éře socialismu patřilo k významným exportérům vojenské techniky. Po desetiletích útlumu se od roku 2022 výroba zbraní a munice opět rozjela na plné obrátky a tím výrazně zamíchala pořadím v žebříčku nejbohatších podnikatelů.

brojní boom se ostatně projevil i v žebříčku miliardářů. Kromě Michala Strnada, který se vyhoupl až na samotný vrchol, pronikli mezi stovku nejbohatších Čechů další tři zbrojaři. Manželé Martin Drda a Ludmila Drdová, majitelé STV Group, obsadili 25. příčku; hned za nimi na 26. místě figuruje René Holeček, většinový akcionář Colt CZ Group. A na sdíleném 44. místě najdeme Richarda Hávu s rodinou, vlastníky holdingu Omnipol. Slovenského zbrojaře bychom v žebříčku hledali marně  –tamní zbrojovky totiž buď patří státu, anebo je ovládají čeští byznysmeni.

To však neznamená, že by slovenská stopa v příběhu chyběla. Podrobný pohled do výroční zprávy skupiny Czechoslovak Group (CSG) a jejího dluhopisového prospektu odhaluje, kde v rámci impéria Michala Strnada vznikají největší zisky. A jedním z pozoruhodných zjištění je, že mezi nejvýnosnější podniky CSG patří slovenské firmy ze skupiny MSM Group

FIRMA, KTERÁ JE STÁLE ČESKOSLOVENSKÁ

Holding podnikatele Michala Strnada se příznačně jmenuje Czechoslovak Group, jako by tím naznačoval, že svazek Čechů a Slováků přetrvává alespoň v průmyslu. Největším a nejziskovějším podnikem této skupiny je Excalibur Army s centrálou v Praze. Tento podnik má široké pole působnosti, od obchodu se zbraněmi přes modernizace a opravy vojenské techniky pro českou armádu až po výrobu vlastních strojů. Pod jeho znakem vznikly například samohybné houfnice Dita a Morana nebo obrněný transportér Šakal. Není překvapením, že v posledních letech táhnou růst firmy také dodávky zbraní a munice na Ukrajinu. Takový skok je v českých poměrech nevídaný. Ještě v roce 2021 vykázala Excalibur Army tržby pod 2,5 miliardy korun a čistý zisk 222 milionů. Loni se však tržby vyšplhaly na závratných 65,8 miliardy a čistý zisk překonal hranici 11 miliard korun. Další expanzi umožnila například nová výrobní hala ve Šternberku na Olomoucku, dokončená začátkem letošního roku. Počet zaměstnanců podniku rychle roste a již přesáhl sedm stovek.

Druhé místo v rámci CSG patří slovenské zbrojovce VOP Nováky ze skupiny MSM. Ta se pyšní jedním z nejmodernějších závodů na výrobu velkorážové munice ve střední Evropě s kapacitou 110 tisíc kusů ročně a věnuje se také prodlužování životnosti starší munice.

ZBROJENÍ Byznys na bitevním poli

Během pouhých dvou let tak její tržby vystřelily z 21 milionů eur v roce 2021 na loňských 291 milionů eur. Čistý zisk se loni vyšplhal k hranici 92 milionů eur.

Třetím do party je poněkud tajemná slovenská společnost MSM Export. Podle prospektu se zabývá nákupem a prodejem velkorážové munice a raket, mezi hlavními obchodními partnery uvádí Excalibur Army a německý Rheinmetall. Na rovinu to sice nikde nestojí, ale lze se domýšlet, že firma zprostředkovává dodávky munice a dalšího materiálu bojující Ukrajině. Nasvědčují tomu ostatně i čísla. Ještě v roce 2021 měla MSM Export tržby kolem pouhých pěti milionů eur, poté však následoval prudký vzestup: loni už to bylo 648 milionů eur (asi 16,3 miliardy korun). A podle údajů CSG má přijít další skok – v letošním roce se tržby očekávají až ve výši 2,45 miliardy eur.

Za zmínku stojí i další akvizice CSG

Do portfolia skupiny přibyly například dvě jihoevropské zbrojovky: španělská Fábrica de Municiones de Granada (FMG), zaměřená na velkorážní munici, a italská Fiocchi Munizioni, specialista na malorážové střelivo. Ve stejném oboru působí také americká společnost The Kinetic Group, kterou CSG získala pod svou kontrolu loni v listopadu. Vliv této akvizice na loňské hospodářské výsledky byl zatím pouze okrajový.

MIMOŘÁDNÝ ZISK 5,5 MILIARDY

STV Group manželů Martina a Ludmily Drdových se vydal podobnou cestou jako CSG a jeho předchůdci. Začínal jako obchodník se zbrojním materiálem a teprve později se vrhl do vlastní výroby. V roce 2015 koupil Poličské strojírny, čímž se stal jediným výrobcem velkorážové munice v Česku. Mateřský holding STV Invest sice zastřešuje více podniků, avšak ostatní jsou ve srovnání s STV Group a Poličskými strojírnami buď málo výdělečné, nebo dokonce ztrátové.

Podle dosud dostupných výsledků skupiny STV za rok 2023 dosáhly konsolidované tržby přes 4,6 miliardy korun a čistý zisk přes 1,5 miliardy. Spolumajitel Martin Drda však letos v dubnu v rozhovoru pro deník Právo prozradil, že skupina loni utržila téměř 14 miliard korun a po zdanění vydělala okolo 5,5 miliardy. Tak mimořádná ziskovost ovšem podle něj nebude trvalá. Drda uvedl, že loňský rekordní zisk umožnily zejména zásoby vojenského materiálu nakoupené dříve za výhodné ceny a prodané v době vysoké poptávky dráže. S tak vysokou marží tedy do budoucna počítat nelze. Skupina STV proto

využije vydělané miliardy k rozšíření výroby. Současná kapacita činí zhruba 300 tisíc kusů munice ráže 155 mm a k tomu až 150 tisíc kusů ostatní velkorážové munice ročně. STV Group se navíc  – vedle zásobování české armády – významně podílí i na vyzbrojování Ukrajiny. Podle informací z firemní výroční zprávy nejde jen o střelivo: podnik opravuje také starší tanky, obrněné transportéry či děla z dob socialismu a následně je dodává na Ukrajinu.

COLT V ČESKÝCH RUKOU

Dnešní zbrojařský koncern Colt CZ Group (CZG) vznikl postupným nabalováním firem kolem jádra tvořeného Českou zbrojovkou , tradičním výrobcem ručních palných zbraní, jehož hlavní závod sídlí v Uherském Brodě. Majoritním akcionářem skupiny je od roku 2014 podnikatel René Holeček, jenž v uplynulých pěti letech prosadil razantní expanzi. CZG koupila legendární americkou zbrojovku Colt, převzala českou muničku Sellier & Bellot a v srpnu oznámila akvizici části pardubické Synthesie zaměřené na výrobu nitrocelulózy. Jde o dosud jedinou českou zbrojní skupinu, která vstoupila na burzu. Díky tomu se na jejím růstu a dividendách ze zisku může podílet i široká investorská obec. Položme si tedy otázku: na čem tato společnost vydělává nejvíc?

Loňské výsledky hovoří jasně. Největším zdrojem zisku byl vlašimský výrobce munice Sellier & Bellot. Ten vydělal více než 1,7 miliardy korun při tržbách přesahujících 7,5 miliardy. Závod pracuje na plnou kapacitu a soustředí se na dodávky střeliva pro armády a policejní sbory v řadě evropských zemí, vedle toho produkuje také sportovní a loveckou munici. Skupina CZG získala Sellier & Bellot stoprocentně pod svou kontrolu v květnu minulého roku. Druhou nejziskovější firmou v rámci skupiny je již zmíněná Česká zbrojovka. Ta obsluhuje jak ozbrojené složky, tak civilní trh, tedy sportovní střelce, myslivce i majitele zbraní pro osobní obranu. Podle výroční zprávy CZG vytvořila v loňském roce čistý zisk 1,03 miliardy korun. Třetí příčku obsadil výrobce palných zbraní Colt CZ Group North America, který po zdanění vykázal zisk 566 milionů korun.

POD HÁVEM

TAJEMSTVÍ

Protipólem informační otevřenosti skupiny CZG je zbrojařský holding Omnipol, ovládaný Richardem Hávou a jeho syny Martinem a Petrem. Získat o něm aktuální čísla je tak trochu oříšek  – poslední veřejně známé výsledky hospodaření pocházejí z roku 2021.

Značka Omnipol má přitom v tuzemském zbrojním průmyslu dlouhou tradici. Objevila se již v roce 1934 jako zahraničně-obchodní divize koncernu Škoda Plzeň. A vede si nadále více než zdatně: v roce 2023 se Omnipol pochlubil meziročním nárůstem tržeb o 147 % na 3,54 miliardy korun. Výroční zpráva se sice o důvodech tohoto skoku příliš nerozepisuje, dá se však tušit, že i zde sehrály klíčovou roli dodávky vojenské techniky na Ukrajinu. Naopak velmi otevřeně Omnipol hovoří o svých investicích do letecké výroby. Od října 2021 drží menšinový podíl v tradičním českém výrobci cvičných a lehkých bojových letounů Aero Vodochody Aerospace (většinovým vlastníkem je zde neprůhledný investor z Maďarska). Necelý rok poté Omnipol ovládl výrobce malých dopravních letadel Aircraft Industries , když jej odkoupil od poněkud toxického ruského vlastníka.

Skutečným klenotem v majetku Omnipolu je pardubický výrobce pasivních radarů ERA Ještě nedávno se jeho roční tržby pohybovaly mezi jednou a 1,5 miliardy korun a čistý zisk kolem 300 milionů. V roce 2023 však výsledky ERA vyšplhaly k nevídaným výšinám: tržby dosáhly 3,85 miliardy a čistý zisk přesáhl 1,4 miliardy korun. Firma to ve výroční zprávě vysvětluje jednak oživením poptávky v civilním sektoru po ústupu pandemie, jednak zvýšeným zájmem o vojenské radary. Zdá se tedy, že tradice československé zbrojní výroby byla pouze na čas přerušena a nyní se vrátila ve velkém stylu. S jistou ironií lze dodat, že zatímco zbraně posilují bezpečnost států, svým výrobcům přinášejí nevídané miliardové zisky.

Třiatřicet. Kristova léta. Věk, kdy většina mužů teprve hledá, čím doopravdy bude. Michal Strnad už v tomto věku stojí na vrcholu žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků. Podnik, který začínal jako regionální zbrojařská skupina vybudovaná jeho otcem, dokázal během několika let přetavit v globální kolos.

TEXT David Tramba, Miloš Štěpař KOLÁŽE Rui Muryokuna

Šéf skupiny Czechoslovak Group proměnil rodinný podnik v globální zbrojařský kolos a stal se nejmladším miliardářem s majetkem, který nemá v regionu obdoby.

odnota jeho majetku činí 330 miliard korun. Je to cifra, která se může zdát nesmyslná, ale vychází z reálných čísel: zisku, akvizic a nekompromisní matematiky. O tom, jak se z mladého dědice stal hybatel světového průmyslu a jaké má plány do budoucna, mluví exkluzivně pro magazín Euro Platinum

Ještě před několika lety byl Michal Strnad v žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků hluboko ve čtvrté desítce. Dnes, ve svých třiatřiceti letech, stojí na samostném vrcholu.

Nejprve k výpočtu hodnoty majetku. Jedná se o výpočet založený na desetinásobku loňského provozního zisku před odpisy, a to včetně nově získaných firem — tedy americké Kinetic Group. Po odečtení čistého dluhu, tedy rozdílu mezi dluhem a volnou hotovostí, vyšlo 330 miliard korun. Tento výsledek je o zhruba o sto miliard vyšší než u některých konkurenčních lokálních žebříčků, ale současně je bezmála o 50 miliard korun nižší, než jak majetek Michala Strnada v květnu letošního roku ocenila agentura Bloomberg I tak jde spíše o konzervativní ocenění majetku společnosti. Po skončení rusko-ukrajinské války, případně po odchodu Donalda Trumpa z Bílého domu, může tlak na masivní zbrojení v zemích Severoatlantické

aliance polevit. Ostatně už letos v létě se stalo, že po drobném záblesku naděje na konec války na Ukrajině klesla hodnota akcií německého Rheinmetallu i dalších západních zbrojovek. Někteří analytici tehdy spěchali s velkými závěry a psali o konci zbrojařské bonanzy. Jenže ztráta byla během několika týdnů smazána a ukázalo se, že trh bere tyto předpovědi s menší vážností, než s jakou byly napsány. Z hlediska žebříčku by bylo nejčistším řešením, kdyby CSG vstoupila na burzu. Trh by pak dal nezpochybnitelnou odpověď na otázku, kolik skutečně váží impérium Michala Strnada. V posledních měsících se objevila celá řada spekulací o chystaném IPO. Podle agentury Bloomberg se uvažuje o hlavní kotaci v Amsterdamu, v úvahách zůstává i Praha. Michal Strnad však tuto kartu zatím nechává zakrytou. Raději mluví o něčem hmatatelném: „O čem můžu mluvit a co mi dělá osobně radost, je úspěch našich letošních dluhopisových emisí. Čeští investoři

si nakoupili naše dluhopisy za 10 miliard korun.

Zahraniční za 1 miliardu eur a 1 miliardu dolarů.

Přitom zájem byl daleko větší. To je důkaz, že investorský svět vidí v  CSG hodnotu a věří, že dál porosteme,“ říká Michal Strnad.

Strnadův příběh se každopádně odehrává na pozadí nebývalého zájmu o obranu a velkých světových změn. Jak k tomu všemu došlo? Jak se z mladého dědice stala hybná síla světového zbrojního průmyslu? Ponořme se do příběhu rodinné důvěry, odvážných akvizic a vizí sahajících od bitevních polí až po sportovní arény.

ZBRANĚ, DŮVĚRA A DĚDICTVÍ

Začalo to na dvoře plném odstavených tanků, obrněnců a bedýnek s náhradními díly, které česká armáda už nepotřebovala. Jaroslav Strnad tam roku 1995 založil firmu a dal jí jméno Excalibur Army. Název zněl jako z pohádky, ale realita byla syrová: kupovat vyřazenou techniku a hledat pro ni další využití. Během deseti let z těchto obchodů vyrostl podnik se stamilionovými tržbami a Jaroslav Strnad si uvědomil, že skutečný růst přichází až s výrobou. V roce 2005 proto koupil vojenský opravárenský závod v Přelouči. Od té chvíle už nešlo jen o přeprodej, ale o budování průmyslu. Následovaly slovenské zbrojovky, strojírenský podnik DAKO-CZ a nakonec i legendární Tatra Trucks. Impérium sílilo a další oporu získalo ve Šternberku, kde do portfolia přibyl vojenský opravárenský závod.

V roce 2013 udělal Jaroslav Strnad krok, který by čekal málokdo. Svěřil operativní řízení skupiny svému synovi. Michalovi bylo dvaadvacet. „Táta ve mně vždycky měl obrovskou důvěru. Operativní vedení skupiny firem,

podíváte na moje datum narození, tak to byl skutečně výjimečný krok. Když mi o pět let později předal vlastnictví celé skupiny, tak už to nebyla pro mě zas tak velká změna,“ říká Michal Strnad. Slova znějí prostě, ale ve skutečnosti popisují mimořádnou situaci: dvacetiletý mladík v čele rostoucího holdingu. A už tehdy bylo zřejmé, že důvěra se vyplácí. Rok 2016 přinesl pro rodinný podnik zásadní proměnu. Nové jméno, Czechoslovak Group, a s ním i jinou váhu. Do skupiny přibyly akvizice nejrůznějších oborů: pardubická Retia, letecké opravny Job Air Technic i hodinářská značka Elton. Jaroslav Strnad v té době postupně ustupoval do pozadí, připravoval se na roli rádce. O dva roky později synovi předal i vlastnictví celé skupiny. Sám se pustil do budování nové průmyslové větve, CE Industries. A vztah otce a syna se proměnil v partnerství. „Táta úspěšně vybudoval jádro skupiny v Česku a na Slovensku, mně se povedlo za víc než deset let práce z ní udělat globálního hráče. Teď máme každý své podnikání. Táta úspěšně vybudoval od nuly už druhou průmyslovou skupinu, CE Industries, a občas si dělá legraci, že jí připravuje pro bráchu, který je sám šikovným manažerem v jedné části CSG. Jsme s tátou kamarádi, což je dáno i tím, že mezi námi není zas tak velký věkový rozdíl. Do podnikání si nekecáme. A samozřejmě jsme hrdí na to, co se nám povedlo,“ doplňuje Michal Strnad.

GLOBÁLNÍ HŘIŠTĚ

Jako nový vládce CSG se junior dlouho nerozkoukával. Vyrazil za hranice střední

Michal Strnad (*1992)

Do otcovy firmy nastoupil v roce 2011 a postupně v expandujícím holdingu zastával různé pozice.

V roce 2015 se stal předsedou představenstva Czechoslovak

Group a v roce 2018 jejím přímým vlastníkem.

zbrojním průmyslu. První krok přišel v únoru 2020, kdy CSG koupila španělskou muničku Fábrica de Municiones de Granada. Sedm set let tradice, továrna na střelný prach, a přesto tehdy spíše skomírala, jako by čekala, až jí někdo vnukne nový život. Strnad do ní vstoupil a továrna se probudila. Tržby začaly růst, zaměstnanců přibývalo. Slunce Andalusie, ostré a zářivé, se odráželo i v jeho expanzi. Výpravy tím ale neskončily. Kompas ukázal na Itálii. Fiocchi Munizioni. Rodinná firma. Generace výrobců, kteří své náboje dolaďovali s přesností hodinářů. Před třemi lety do ní CSG vstoupila a získala většinový podíl. V dubnu letošního roku Strnad přikoupil i zbytek. Sto procent. Fiocchi pro něj nebylo jen další jméno do sbírky. Byla to vstupenka. Její produkty zněly na střelnicích Apenin, v Británii i ve Spojených státech. A právě Amerika byla klíč. Fiocchi se stala odrazovým můstkem. Díky ní skočila CSG z Evropy rovnou na kolbiště Spojených států.

Pak přišel další tah. Pokud Fiocchi pootevřelo dveře do Ameriky, Kinetic Group je rozrazilo naplno. Vista Outdoor, mateřská společnost amerického muničního podniku, se rozhodla prodat své rodinné stříbro. Strhla se bitva. Západ, který je dodnes vězněm pojmosloví železné opony, neumí odlišit střední Evropu od východní a CSG tak musela čelit předsudkům o „východoevropském“ investorovi. Jednání se táhla celé měsíce. Vzlety, pády, chvíle, kdy to vypadalo, že CSG vypadla ze hry. A zase návrat. Cena rostla, vyšplhala se na 2,2 miliardy dolarů, v tehdejším kurzu 53 miliard korun. Nakonec se karta obrátila a Strnad zvítězil. „Jsem po tátovi optimista a dokážu snášet to, čemu se říká podnikatelské riziko. Díky tomu jsme vyhráli v souboji o akvizici Kinetic Group. Bylo několik momentů, kdy to vypadalo, že jsme ze hry, a vždycky jsme se dokázali vrátit,“ říká. Tím se CSG definitivně zapsalo mezi světové hráče. Americký trh byl dobyt, předsudky zlomeny. Michal Strnad však nezůstal stát na místě. Každý rok jeho vedení přinesl novou kapitolu expanze. V Německu skupina koupila závod na výrobu nitrocelulózy, klíčové suroviny pro střelivo. V Řecku spojila síly se státní zbrojovkou Hellenic Defense Systems . Doma v Česku převzala výrobce munice střední ráže ZVI Vsetín. A v Americe si otevřela další dveře. Společnost MSM North America získala zakázku na výstavbu zařízení pro plnění velkorážové munice v Iowě. Až se rozběhne, bude chrlit 36 tisíc dělostřeleckých granátů měsíčně. S českou stopou přímo v srdci amerického obranného průmyslu.

DRONY A NOVÉ HORIZONTY

Dravá expanze CSG přirozeně vyvolává otázku, kam může skupina zamířit dál a co může následovat po španělských prachárnách, italských patronárnách a amerických municích. Odpověď možná leží vysoko na obloze: v bezpilotních letounech, dronovém průmyslu, který Strnadova skupina sleduje s rostoucím zájmem. CSG už má vlastní Aerospace divizi zaměřenou na letectví a některé projekty s UAV technologiemi už běží. „Platí pravidlo, že akvizice nekomentujeme. Vysvětlím aspoň náš přístup. CSG je silně orientovaná na akvizice, to je známá věc. Pracuje na nich vynikající tým expertů, které máme v CSG in-house, s celou řadou poradců z finančního i průmyslového světa. Každý projekt posuzuji osobně a je to vedle obchodu ta část řízení CSG, která mě osobně nejvíc baví,“ říká Michal Strnad. Akvizice podle něj mají jasnou logiku. Často jde o vertikální integraci, která zvyšuje soběstačnost a snižuje závislost na externích dodavatelích, jak ukázalo převzetí výroby nitrocelulózy v Německu. V jiných případech jde o doplnění portfolia, typickým příkladem je firma ZVI Vsetín V obou liniích je patrný stejný cíl: rozšiřovat zázemí tak, aby skupina stála pevně na vlastních nohách. A právě drony mohou být dalším krokem, který k této logice přirozeně patří.

Nejziskovější dceřiné podniky CSG (v mld. Kč)

Army

Nováky

Tržby Zisk

Další expanze CSG se může odehrát vysoko na obloze. Bezpilotní letouny, UAV. „Tady je to podobné jako u akvizic. Nechci prozrazovat naše plány. Ale oblast UAV nás zajímá. CSG dokázala stát se za pár let od nuly západní jedničkou v oboru malorážové munice. Proč bychom nemohli získat významné postavení i v dalším oboru? Do oblasti UAV už máme trochu nakročeno. CSG má divizi Aerospace a již spolupracuje s firmami působícími v UAV technologiích,“ říká Michal Strnad. Vedle hledání nových obzorů se ale Strnad nebojí uznat ani to, že některé projekty zapadají méně. Letos se rozloučil s leteckou opravnou Job Air Technic. Podnik na letišti v Mošnově, který CSG v roce 2016 vytáhla z insolvence a znovu postavila na nohy, fungoval, ale do celku skupiny už příliš nezapadal. V polovině roku 2023 jej proto Strnad prodal litevské společnosti FL Technics. I to je součást jeho přístupu — pragmatismus, který mu dovoluje udržet skupinu soustředěnou na to podstatné.

NOVÉ HŘIŠTĚ PRO CSG

Zatímco investoři čekají na zprávy o možném vstupu CSG na burzu, fotbalovou scénou proběhla jiná zvěst: Michal Strnad má zájem o Viktorii Plzeň. Není to ještě hotové, jednání pokračují. Ale logika tu je. Sparta patří Danielu Křetínskému a skupině J&T, Slavii podporuje Pavel Tykač. Proč by tedy Viktoria nemohla mít Strnada, muže, který z rodinné firmy vybudoval globální koncern.

On sám je k celé věci zdrženlivý. „To je jedno z témat, ke kterému můžu teď říci jen ‚bez komentáře’. Dospěli jsme do stádia, kdy už si můžeme dovolit pomáhat: třeba mladým chytrým lidem, kteří chtějí elitní vzdělání, dobrovolným hasičům a také ve sportu. Takže nevylučuji, že během tohoto roku ještě oznámíme ne jeden, ale třeba i více výrazných projektů, které souvisí s českým sportem,“ říká Michal Strnad.

Krátce po rozhovoru přišla zpráva, která jeho slova potvrdila. Skupina CSG Michala Strnada se stala na čtyři roky generálním partnerem Českého olympijského týmu. Dohodu podepsali předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval a ředitel CSG David Chour. Logo skupiny tak uvidíme už příští rok na zimních hrách v Miláně a Cortině d'Ampezzo a o tři roky později i na letní olympiádě v Los Angeles.

Svižný růst CSG mezitím potvrzují i čísla. Za první pololetí vzrostly tržby meziročně o čtvrtinu na 2,8 miliardy eur, provozní zisk o 27 procent na 777 milionů eur. Je to bilance, která jen podtrhuje, proč dnes Michal Strnad stojí na vrcholu žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků.

„Dospěli jsme do stádia, kdy už si můžeme dovolit pomáhat: třeba mladým chytrým lidem, kteří chtějí elitní vzdělání, dobrovolným hasičům a také ve sportu.“

FENOMÉN STRNAD Jak z regionální značky vznikl globální kolos

PSN píše nové kapitoly města

Akvizice a development v PSN přinášejí městu nové příběhy – ředitelé Pavel Citta a Štěpán Smrčka odhalují, jak firma dává starým budovám druhý život.

Každý developerský projekt začíná dlouho předtím, než architekt načrtne první čáru. V  PSN to znamená hledání příležitostí a odvahu vidět potenciál tam, kde ho druzí přehlížejí. Ředitel akvizic Pavel Citta a ředitel developmentu Štěpán Smrčka ukazují, jak úzce tyto obory souvisejí a proč je spojení strategie a příběhu základem úspěchu.

Pavel Citta se svým šestičlenným týmem „loví“ nové nemovitosti i pozemky. Aktivně

vyhledávají příležitosti a zároveň dávají najevo, že stojí o nabídky od majitelů zvažujících prodej. PSN má podle Citty pověst spolehlivého a férového partnera s dostatečným kapitálem. Tato pověst spolu se záměrným neomezováním se na konkrétní čtvrti či typy budov zajišťuje, že PSN neunikne žádná zajímavá nabídka.

Klíčovým pojmem je pro PSN „potenciál“. Každou získanou nemovitost posuzuje

akviziční tým s cílem najít způsob, jak jí přidat další hodnotu  – funkční i estetickou. Citta zdůrazňuje, že k projektům přistupují kreativně a odvážně, s vizí proměnit původní dům či pozemek v něco, co bude dávat smysl budoucím uživatelům a zároveň se ekonomicky zhodnotí. Pokud mají obzvlášť smělou vizi, přizvou už v rané fázi ke konzultaci architekty či jiné odborníky.

Ve fázi developmentu řeší Štěpán Smrčka často otázku, jak naložit s historickými budovami. Ty mají podle něj jedinečné kouzlo, které stojí za to zachovat. Pokud se podaří skloubit původní kvalitu stavby s požadavky moderního bydlení, vznikne projekt přínosný pro obyvatele domu i celé město. Není to snadné; Smrčka přiznává, že takové proměny bývají náročné, ale výsledky za tu námahu stojí. S tím souhlasí i Pavel Citta, podle něhož se PSN ve většině případů snaží zachovat původní stavbu. Obnova starých měšťanských domů je finančně náročná, ale jejich kvalita je nepopiratelná a klienti to umějí ocenit.

Oba manažeři k proměňovaným domům přistupují osobně. Těší je, když se podaří navrátit budovám původní krásu a vdechnout jim nový život. Citta dokonce označuje sebe i kolegy za jakési spolutvůrce města a vysvětluje, že opravené domy zvyšují kvalitu okolí a mění atmosféru ulice. Smrčka dodává, že každý dům má svůj příběh a v  PSN se jej snaží přetavit v novou kapitolu – někdy citlivou rekonstrukcí, jindy odvážnějším zásahem, vždy však s respektem k místu a lidem, kteří v něm budou žít.

Oblíbeným projektem Pavla Citty je legendární vršovická továrna Koh-i-noorka, kterou PSN získala po 25 letech vyjednávání. Coby rodák z Vršovic má k této budově osobní vztah  – jako kluk si v jejím areálu hrával fotbal a dnes ho hřeje u srdce, že se může podílet na její nové éře. Štěpán Smrčka naopak říká, že jeho „srdcovkou“ bývá vždy ten dům, který právě dokončují. Aktuálně zmiňuje například projekt Vanguard Prague, v němž se z nevyužité kancelářské budovy stává unikátní prostor pro bydlení. Každý takový projekt přináší jiný příběh i emoce a zároveň probouzí k životu místo i celou čtvrť. S každým dokončeným projektem navíc roste dobré jméno PSN – důkaz, že strategie spojená s příběhem nese ovoce.

VRŠOVICKÉ JITRO, JEDEN Z AKTUÁLNÍCH PROJEKTŮ PSN

EY ČESKÁ REPUBLIKA

Vyjednavač v první linii kybernetického byznysu

Příběh, který vám přinášíme, nevede do světa burz ani start-upů, ale do prostředí, kde se vyděračský byznys počítá v miliardách a hranice mezi zločinem a obchodem se nebezpečně rozplývá. Jan Pich, Cyber Security Director v EY Česká republika, stojí v první linii při zvládání největších kybernetických incidentů doma i ve světě. Jeho úkolem je uklidit chaos, v němž se digitální infrastruktura velkých firem hroutí, a vyjednávat přímo s útočníky o osudu zašifrovaných dat.

FOTO Vojtěch Láznička

Z vaší praxe víme, že jste u těch největších kybernetických útoků v České republice i ve světě. Jak se k takové pozici člověk dostane? Působím v kybernetické bezpečnosti téměř čtrnáct let. Nejdříve jsem měl na starosti provoz monitorovacích center, kde jsme se denně potýkali s desítkami kybernetických útoků. Tato každodenní práce mi dala unikátní pohled na to, jak útoky fungují. Díky tomu jsem se postupně dostal do role, kdy neřeším jen technické útoky, ale koordinuji celý proces řešení těch největších krizí. A nedílnou součástí toho je právě vyjednávání s útočníky.

Vraťme se k tomu chaosu. Můžete nám popsat typický scénář? Takový chaos obvykle začne nečekaným telefonátem. Jednou mi uprostřed neděle zavolal šéf, abych byl za tři hodiny na letišti. O několik hodin později už jsem seděl v luxusním resortu na Maledivách. Zde mě čekal ředitel se slovy: „Nemůžeme se dostat k ničemu. Na obrazovkách nám svítí výhrůžná zpráva.“ V tu chvíli se zhroutila celá nervová soustava resortu: rezervace, platební terminály, elektronické klíče k pokojům, prostě všechno. Představte si to: hosté, kteří si užívají tyrkysovou lagunu, najednou nemohou platit kartou ani se dostat do svého pokoje.

A co se děje dál? Mým úkolem je navázat kontakt se zločinci a řídit lidskou stránku krize. Každý e-mail, každá konverzace je psychologická hra. Já nekomunikuji jako oběť, ale jako partner, který hledá řešení problému. Mým hlavním cílem je získat čas a informace. Snažím se zjistit, kdo jsou, jak jsou organizovaní, jestli jsou spolehliví a zda se dá doložit, že své sliby vždy dodrží. Někdy kladu absurdní otázky jako třeba žádost o „slovo gentlemana,“ že po zaplacení data opravdu dešifrují. To sice neposkytuje žádnou záruku, ale odhaluje to, s kým máme tu čest. Z pohledu kybernetické obrany je vyjednávání v první řadě zpravodajskou operací.

Všude se mluví o tom, jak počet útoků roste. Co za tím stojí? Masivní nárůst útoků není náhodný, ale odráží hlubokou transformaci v byznysu kyberzločinu. Víte, dřív musel být hacker programátorský génius. Dnes to tak už není. Stačí jen 40 dolarů na měsíční předplatné.

To zní trochu šíleně Přesně tak. Vzestup modelu Ransomware-as-a-Service (RaaS) kompletně změnil hru. Kdysi se ransomwarové skupiny musely specializovat na vývoj vlastního škodlivého kódu. Dnes si mohou ti z nich,

co jsou technicky méně zdatní, koupit přístup k profesionálním nástrojům, platit měsíční předplatné nebo se dělit o zisk, často v poměru 30–40 % pro vývojáře. To výrazně snižuje překážky pro vstup do světa kyberzločinu a vysvětluje to i masivní nárůst počtu obětí o 213 % v prvním čtvrtletí 2025, jak ukazují nejnovější průzkumy. Placení výkupného zkrátka nastartovalo business, který předtím neexistoval. Dnes už nejde o individuální hackery, ale o plnohodnotné, organizované podniky.

Ve své práci jistě narážíte na různé typy obětí. Jak se liší vyjednávání, kde je obětí banka, oproti případu s maledivským resortem? Tyhle dva případy jsou jako protipóly. Pro banku, která byla napadena, není problémem jen finanční ztráta, ale především zachování veřejné důvěry. Každá hodina odstávky znamená ztracené obchodní příležitosti v řádu milionů, nemluvě o riziku, že by se panika rozšířila mezi klienty. Ve finančním světě je důvěra tou nejcennější komoditou. Navíc v bankovním sektoru se většinou neplatí výkupné, protože je tam historicky silná regulace, která banky nutí mít robustní kybernetickou obranu. Díky tomu jsou banky obvykle připravené útok minimalizovat a rychle se z něho zotavit. Na druhou stranu, dnešní dvojité vydírání, kdy útočníci kromě šifrování dat hrozí i jejich zveřejněním, mění podstatu útoku na krizi reputace. To je oblast, se kterou se ve státní správě i v kritických službách začíná naplno pracovat až s evropskou směrnicí NIS2, která se teď uvádí do praxe. Pro luxusní resort je primárním cílem ochrana reputace a komfortu klientů.

Takže platit, nebo neplatit? To je ta klíčová otázka. Na Maledivách jsme tehdy rozjeli hru, že chceme server na zkoušku, jako takovou „gentlemanskou dohodu“, že po zaplacení dostaneme dešifrovací klíč. Útočník nám tehdy poslal klíč k jednomu serveru. A zrovna trefil ten master server s nejdůležitějšími daty, který jsme potřebovali! Zbytek jsme postavili na zelené louce a útok tím eliminovali. Tento útok nás tak stál jeden bitcoin, který měl tehdy hodnotu asi 10 tisíc dolarů. Tím ale nechci říct, že by se mělo platit. Spíš naopak. Nechci finančně podporovat kyberzločin. Každá platba jen motivuje další útočníky.

Skutečné náklady útoku tedy nejsou jen ve výkupném? Přesně tak. Skutečné náklady jsou v dlouhodobých dopadech na reputaci,

právních bitvách a provozních ztrátách. Je to strategické prohlášení o hodnotách a odolnosti organizace. Úspěch nespočívá v tom, že zaplatíte, ale že útočníky nefinancujete a dokážete se rychle a efektivně postavit na nohy.

Kromě bank a luxusních resortů, na jaké další sektory se tito útočníci rádi zaměřují? Primárním cílem jsou sektory s vysokou hodnotou dat a kritickými službami. Mezi oblíbené patří například zdravotnictví, kde jsou cenné lékařské záznamy, ale i energetika a doprava, protože jejich odstavení má obrovský dopad na chod celé země. Poslední dobou ale vidíme, že útoky směřují i do výrobních firem. Ty totiž často mají zastaralou infrastrukturu, která je snadno zranitelná.

Jak se firmy po takovém útoku vlastně chovají? Co je pro ně největší výzva? Z mé zkušenosti je to šok. Ze dne na den se zhroutí léta budované procesy a firma je v totálním chaosu. Největší výzvou je panika a nedostatek informací. Vedení si často neví rady, jak komunikovat s klienty, zaměstnanci nebo médii. Viděl jsem firmy, které po útoku naprosto selhaly v komunikaci, což vedlo ke ztrátě důvěry. Byznys je závislý na důvěře a to platí dvojnásob po kybernetickém incidentu. Proto je pro mě klíčová nejen technická stránka řešení, ale i krizová komunikace a obnova důvěry.

Co by tedy firmy měly dělat, když se do takové situace dostanou? Tou nejdůležitější věcí je zachovat chladnou hlavu a nepropadat panice. Ale to se snadno řekne a hůře udělá. Proto je klíčové mít po ruce externího koordinátora, který je v takové situaci jako čerstvá krev. Má zkušenosti s podobnými krizemi a dokáže je odřídit. Přijde do firmy bez emocí, rychle vyhodnotí situaci a začne jednat podle předem připraveného plánu. V  EY například dokážeme díky naší globální síti okamžitě mobilizovat týmy, které se specializují na forenzní analýzu, kybernetickou bezpečnost i IT. To je v takových případech naprosto klíčové, protože rychlost je rozhodující.

Co je tedy v takovém momentě vaší hlavní rolí? Já jsem ten, kdo to všechno koordinuje a drží pohromadě. Zatímco útočníci se snaží narušit byznys, já musím zajistit, aby firma fungovala a řešila kritické záležitosti. Nejdůležitější je pro mě vrátit ji do normálního stavu a obnovit důvěru, která je po takovém incidentu vždy narušena.

„Od garážových snů po věžáky s recepcí: development je karneval paradoxů. Když sazby klesnou, byty mizí rychleji než

parkovací místa a ceny si stejně

šlapou do výšin. Jeden projekt chytí druhý dech v nájmu, jiný

prodá v předprodeji plnou kapacitu. Jedno je jisté: metry čtvereční nikdy nespí. A výtahy obvykle jedou nahoru.“

Developerův rok: Cihla k cihle, miliarda k miliardě

Development

Řezák × Thein: Z tovární haly se rodí nová čtvrť u Vltavy

Doník stavitel: Developerské impérium sahá k Perskému zálivu

Vydařený developerův rok

TEXT David Tramba

Nejen zbrojaři v posledním roce bohatnou. Polepšili si také developeři. Hlavně ti se zaměřením na bytovou výstavbu. Výsledek vidíme u ocenění majetku vlastníka Central Group Dušana Kunovského, majitele Sekyra Group Luďka Sekyry nebo trojice hlavních akcionářů FINEP Holdingu.

Development je také jedním z hlavních tahounů růstu česko-slovenské skupiny Penta.

rh s bydlením prošel v posledních pěti letech vývojem ve tvaru písmene V. Ještě v roce 2021 si developeři libovali, že v Praze prodali rekordních 7450 bytů. Pak přišla energetická krize a vlna inflace. Stavební materiály skokově zdražily, podle analýzy firmy ÚRS CZ ze skupiny DEK to bylo po jistou dobu až o 120 procent. Česká národní banka zvýšila základní úrokovou sazbu až na sedm procent, čímž zdražila hypotéky. Lidé proto začali nákup bytu odkládat. Ať už šlo o pořízení vlastního bydlení, nebo investičního bytu. Roky 2022 a 2023 byly v oboru slabé, což se promítlo i do ocenění majetku byznysmenů v oboru developmentu, ale také výroby a prodeje stavebních materiálů.

SKOKOVÝ RŮST TRHU BYDLENÍ

Loni se vrátily veselejší časy. Ceny stavebních materiálů klesly, stejně jako úrokové sazby hypoték. Zákazníci opět začali nakupovat. Podle tržní analýzy developerských společností Central Group, Skanska Residential a  Trigema se loni v metropoli prodalo celkem zhruba 7200 bytů, meziročně o 80 procent více. Průměrná prodejní cena vzrostla o 10 procent na rekordních 157 tisíc korun za metr čtvereční plochy bytu.

Tento trend dále sílí. Za první letošní pololetí se v Praze prodalo 4300 nových bytů, meziročně o 23 procent více. Zároveň pokračuje růst cen, které vůbec poprvé překročily hranici 170 tisíc za metr čtvereční. Developeři to vysvětlují poklesem sazeb hypoték, zlepšením ekonomické situace a také nejistým vývojem ve světě, který část investorů přiměl k přesunu peněz z akcií do nemovitostí.

Tak například výše zmíněný Finep Holding loni vykázal konsolidovaný čistý zisk 2,11 miliardy korun, v meziročním srovnání to bylo o 54 procent více. Vedle prodeje postavených bytů se Finep zaměřuje také na nájemní bydlení, čímž se odlišuje od konkurence. Konečnými vlastníky společnosti je šest fyzických osob. Tři největší akcionáři – Michal Kocián, Pavel Rejchrt a Tomáš Zaněk — letos dle propočtu týdeníku Euro prvně pronikli mezi stovku nejbohatších byznysmenů.

Nejzámožnějším českým developerem zůstává vlastník Central Groupu Dušan Kunovský, který se v letošním žebříčku umístil na 22. místě s majetkem 33,5 miliardy korun. Růstové ambice této firemní skupiny dokládá třeba to, že za poslední rok nakoupila 240 tisíc

metrů čtverečních nových pozemků, za něž zaplatila šest miliard korun. Největší akvizicí byl nákup pětihektarového pozemku u stanice metra Invalidovna v Praze-Karlíně. Do třetice lze zmínit skupinu Penta Její realitní divize loni dokončila a předala zákazníkům 682 bytů. Zaměřuje se na segment prémiového a luxusního bydlení na „dobrých“ adresách v Praze a Bratislavě. Navíc se připravuje k expanzi na londýnský realitní trh. Vedle bytů je Penta aktivní na trhu kancelářských budov; stačí připomenout projekty Florentinum, Masaryčka či Waltrovka

HALY PRO LOGISTIKU A VÝROBU

K jistému oživení loni došlo i na trhu průmyslových a logistických hal. Tady sice tradičně dominují zahraniční investoři, ale pronikají mezi ně i čeští konkurenti. Příkladem může být Accolade Holding byznysmenů Zdeňka Šoustala a Milana Kratiny. Tito byznysmeni navíc vlastní menšinový podíl ve fondu Accolade Industrial Fund, který postavené haly vlastní. Jejich podnikání už dávno „přerostlo“ hranice Česka, výrobní a skladové haly pod značko Accolade nalezneme v Polsku, Španělsku či v Německu. Ve stejném oboru působí také skupina D+D Real podnikatele Petra Dědka. Ta vlastní průmyslové haly na Mladoboleslavsku a Pardubicku a zahrnuje i další podnikatelské aktivity. Petr Dědek však zatím podle propočtu týdeníku Euro mezi 111 nejbohatších Čechů a Slováků nepronikl — na rozdíl od svého jmenovce, vlastníka technologické skupiny Jablotron Dalibora Dědka.

Zajímavostí na závěr může být rychle rostoucí investiční fond ZSZ, který se zaměřuje na komerční a rezidenční nemovitosti v Česku, Polsku a Srbsku. Hodnotu vlastního kapitálu fondu loni narostla o bezmála 40 procent na 4,95 miliardy korun. Tipnete si, kdo je vlastníkem zmíněného fondu? Je to velmi známé jméno z prostředí energetiky. A sice Martin Roman, bývalý generální ředitel společnosti ČEZ v letech 2004 až 2011.

170 tis. Kč/m2

Průměrná cena nových bytů v Praze dosáhla historického maxima, regiony rostly mírněji.

7

200

Prodej nových bytů v Praze dosáhl druhého nejvyššího výsledku v novodobé historii.

54 %

Růst čistého zisku Finepu v roce 2024 oproti předchozímu roku.

Inovativní přístup ke starému továrnímu prostoru přináší do Modřan netradiční bydlení.

Odvážný developersko-architektonický tandem testuje, kam až lze posunout koncept loftů a komunitního života u řeky.

Malé lofty velké vize

dyž se developer a architekt naladí na stejnou vlnu, mohou se dít velké věci – třeba se z opuštěné tovární haly zrodí úplně nová čtvrť u Vltavy. Přesně to se děje v pražských Modřanech zásluhou dvojice Jiří Thein (developer, Alma Development) a Jiří Řezák (architekt, Qarta Architektura).

Když Alma Development a KKCG Real Estate založily společný podnik Coopera, šlo o víc než o nový developerský brand. Byla to sázka na architekturu, která nezapomíná na krajinu ani na minulost. V projektu Meta Modřany se z haly Chirany stává loftový experiment, ze zchátralé zóny městská čtvrť a ze spolupráce o dvou Jirků dlouhá, trpělivá konverzace o tom, co znamená stavět domov.

Co vám při první návštěvě místa blesklo hlavou?

JT: Když jsem poprvé navštívil areál bývalé továrny, snažil jsem se vnímat především prostor a kontext celé lokality. Byla to dříve průmyslová zóna, takže jsem analyzoval okolní zástavbu a zároveň viděl velký potenciál v samotném místě. Hned vedle je řeka a mnoho zeleně. Ta kombinace blízkosti přírody a vodní relaxační zóny s industriálním prostředím mi přišla nesmírně zajímavá. Napadlo mě, že by se tady mohlo podařit skloubit to nejlepší z obou světů: obnovit část průmyslového dědictví a zároveň sem vložit nové bydlení obklopené zelení a vodou. JŘ: Pro mě bylo od začátku důležité vtisknout tomuto místu jasnou identitu, vytvořit z něj atraktivní adresu. Říkali jsme si, že lidé chtějí bydlet někde, s čím se mohou ztotožnit, a tady ta šance byla. Modřany jako bývalá industriální čtvrť navíc mají tu pomyslnou třešničku na dortu: přímo sousedí Vltavou. Řeka dělá Prahu Prahou a možnost bydlet přímo u ní je v evropském měřítku výjimečná. V našem projektu jsme proto od začátku pracovali s myšlenkou využít potenciál řeky a zeleně a propojit je s novou zástavbou. Zároveň jsme věděli, že v okolí chybí kvalitní veřejný prostor, proto jsme do plánů zahrnuli nové náměstí a větší množství nebytových prostor pro služby. Chtěli jsme zkrátka místo oživit tak, aby tu vznikla plnohodnotná městská čtvrť, ne jen izolovaný obytný soubor.

Co s sebou nese práce na místě bývalé továrny, kde chybí jakákoli kontinuita života? Jak se to dělá, aby výsledek nebyl sterilní? JT: Klíčová je podle mě úzká spolupráce a neustálá komunikace mezi developerem a architektem. Od začátku jsme k projektu přistoupili s vědomím, že vytváříme novou čtvrť pro život na další desítky let. Založili jsme proto společnou komisi a uspořádali architektonickou soutěž, abychom pro místo vybrali nejlepší koncept. Jakmile jsme se shodli na směru, začala vlastně taková šestiletá partnerská spolupráce mezi námi a architekty. Denně jsme nad projektem seděli společně a dále ladíme detaily. Někdy se i dohadujeme poměrně ostře, ale vždy s cílem najít nejlepší řešení. Jen tak může v novém areálu vzniknout autentické prostředí, které nebude působit uměle.

Co musí dnes nová obytná čtvrť zvládnout, aby obstála i za deset, dvacet let? A co naopak může klidně opominout, protože doba se změnila? JŘ: Jedna z nejdůležitějších věcí je navázat na určitou historii místa, pokud to jde, a zachovat z ní něco i do budoucna. Vždycky je škoda všechno srovnat se zemí a začít úplně od nuly, tím ztratíte kontinuitu. My jsme se rozhodli ponechat a přetvořit jednu z původních budov, halu někdejší továrny, což dává projektu charakter a autenticitu. Zároveň jsme s developerem strávili obrovské množství času nad celkovým konceptem budoucí čtvrti. Nešli jsme cestou, že bychom jen vytvořili tabulku s počty a velikostmi bytů a tu splnili. Naopak, říkali jsme si: dobře, tohle místo má takové a makové přednosti, koho může oslovit? Například jsme si uvědomili, že výhled na řeku je zde tak unikátní, že by bylo skvělé, kdyby si ho mohly užívat i rodiny s dětmi. Proto jsme do čtyř vyšších domů směrem k řece navrhli větší byty s terasami, ideální pro rodinné bydlení. Zároveň jsme celou oblast koncipovali jako zónu s minimem aut na povrchu, což dnes lidé kvůli bezpečnosti velmi ocení. Moderní čtvrť musí nabídnout víc než jen byty: lidé chtějí vyjít ven a mít hned v docházkové vzdálenosti služby, obchůdky, kavárnu, místo na setkávání. Inspirovali jsme se i tradičními pražskými čtvrtěmi, jako jsou Vinohrady, tam každý řekne, jak je skvělé, že vyjde z domu a má v ulici obchod, pekárnu, oblíbenou hospůdku. To vytváří živou komunitu a hodnotu, která přetrvá.

Jiří Thein (*1973)

působí v oblasti nemovitostí již 35 let. Začínal jako realitní makléř, poté se stal spolumajitelem realitní kanceláře a posledních pětadvacet let se věnuje developmentu. Stojí za řadou významných staveb, z nichž některé získaly odborná ocenění, například rezidenční projekt Vila Verde v Praze 6.

Jiří Řezák (*1971) je spoluzakladatelem architektonického ateliéru QARTA, který vznikl bezprostředně po jeho studiích. Významně se podílel na regeneraci pražského Karlína, zejména na projektech CORSO Karlín a CORSO II, realizovaných ve spolupráci s Ricardem Bofillem. Pod jeho vedením se QARTA etablovala jako silný tým architektů, jenž stojí za řadou oceňovaných projektů.

Takže jsme v projektu od začátku plánovali, že přízemí domů nebudou jen byty, ale i obchody a služby. Dokonce jsme městu sami nabídli navýšit podíl nebytových prostor, nakonec jsme vyčlenili víc než 5 % celkové plochy právě pro obchody, služby, školku atd. To s sebou samozřejmě neslo riziko, protože dokud nevznikne dostatečná komunita obyvatel, není jednoduché komerční prostory obsadit. Ale byli jsme přesvědčeni, že je to správná cesta, pokud chceme, aby nová čtvrť opravdu dobře fungovala a lidé se v ní cítili komfortně.

Industriální hala Chirana nebyla čistým listem. Jaké prvky původního prostoru jste zachovali a co jste naopak museli potlačit, abyste mu dali novou funkci? JŘ: V té staré hale zůstala především robustní konstrukce, železobetonový skelet o několika podlažích. To bylo východisko, ze kterého jsme vyšli. Museli jsme si naopak odmyslet původní účel stavby a úplně změnit měřítko vnitřního prostoru, protože z průmyslové haly

v nich sami chtěli bydlet. A právě tento přístup nakonec vede k dobrým výsledkům, lidé to vycítí.“

se měla stát budova k bydlení. Byla to velká výzva, jak rozdělit ten anonymní industriální prostor na útulné domovy a přitom využít to, co nabízí. Nakonec jsme se rozhodli pro poměrně odvážný krok, zachovat konstrukci haly a vestavět do ní kompaktní loftové byty.

Jak vás inspirovalo nizozemské pojetí loftového bydlení a co z něj bylo možné přenést do pražského prostředí? JŘ: Holandsko pro nás bylo velkou inspirací v efektivitě využití prostoru. V Nizozemsku žije na polovině území asi dvakrát více lidí než u nás, takže se naučili bydlet na menší ploše a opravdu s ní hospodařit. Mají také bohaté zkušenosti s přeměnou starých budov, často velmi kreativní a odvážné. Viděli jsme tam loftové bydlení ve všech možných podobách, někdy až bizarně řešené malé byty, kde se jeden kus nábytku zasouvá do druhého a vše je chytrým způsobem poskládané. To nás inspirovalo, nebát se netradičních řešení a každý centimetr prostoru využít na maximum.

JT: Samozřejmě jsme zvažovali, co z toho nizozemského přístupu můžeme přenést do Prahy. Něco funguje, něco by u nás neprošlo. Rozhodně jsme ale chtěli zkusit vytvořit malé loftové byty s vysokým stropem, což tady není běžné. Byli jsme tak trochu průkopníci, upřímně nikdo neměl jistotu, jak trh takové netypické bydlení přijme. Partneři naštěstí souhlasili, že do toho půjdeme a koncept otestujeme. V rámci té průmyslové haly jsme postavili jeden vzorový byt v reálné velikosti přímo na místě. Mohli jsme si ho projít, osahat a ověřit, že i malý půdorys s vysokou světlou výškou může rekonverzí budovy nabídnout překvapivě příjemný prostor k bydlení. A co je hlavní, líbil se i lidem. Když jsme jednotky dali do nabídky, zájem byl překvapivý, myšleno v dobrém slova smyslu… V současné době máme z první etapy asi 90 % pod smlouvou. Ukázalo se, že když přijdete s něčím originálním a promyšleným, zákazníky to osloví.

JŘ: Musím přiznat, že nás tak pozitivní reakce příjemně překvapila. Potvrdilo se, že lidé ocenili právě ten prostor a jeho jedinečnost, nebrali to jen jako malý byt na investici. Hodně kupujících říkalo, že je nadchl neobvyklý loftový koncept a že si dokonce dovedou představit, že tam jednou budou bydlet oni sami nebo jejich děti. To nás utvrdilo v naší filozofii, že projekty

musíme navrhovat tak, jako bychom tam sami chtěli bydlet. Tím se v ateliéru řídíme u všech zakázek: vytvořit domy, za které se nebudeme muset stydět a které bychom klidně sami obývali. A právě tenhle přístup nakonec vede k dobrým výsledkům, lidé to vycítí.

Vltava v podstatě určuje charakter celého prostoru. Jak se tato skutečnost promítla do orientace domů a řešení veřejného prostoru? JŘ: Blízkost Vltavy byla pro náš návrh zásadní faktor. Řeka je obrovský bonus, v každém velkém městě patří místa s výhledem na vodu k těm nejcennějším. Od začátku jsme proto koncept celé čtvrti podřídili řece. Například ony čtyři výškové domy směrem k Vltavě jsme navrhli tak, aby měly co největší fasádu orientovanou k řece. Byty v těchto domech jsme záměrně volili větší, rodinné, s prostornými balkony, protože jsme chtěli využít nádherné výhledy na maximum. Od přízemí až po poslední patro tam jsou byty, kde člověk vidí na řeku a do zeleně u břehu, a upřímně, kdo by takové bydlení nechtěl. Menší byty jsme naopak umístili spíš do dalších částí areálu, aby vznikl rozumný mix. Řeka dala celému projektu specifický charakter.

Řeka je přirozeně atraktivní prvek, ale zároveň přináší spoustu regulací a technických omezení. V čem byla z pohledu developera největší výzva? JT: Náš projekt není v záplavové oblasti, takže kritéria nejsou tak přísná, ale ano, obecně stavět u řeky je nádherné, ale taky technicky náročné. Největší výzvou byla určitě spodní stavba, základy a podzemní podlaží. V dalších etapách prověřujeme jako tepelný zdroj také čerpadla voda–země, která se nám jeví zatím jako nejpříhodnější. Měli bychom jít až do hloubky asi 190 m, takže musíte mít informace například o hladině spodní vody. Proto je nutné udělat spoustu průzkumů, statických výpočtů a opatření. Když stavíte blízko řeky, ovlivní to technické řešení, ale věřím, že výsledek za tu námahu stojí.

Má blízkost Vltavy reálný vliv na hodnotu nemovitostí v projektu? Jak s tím pracujete obchodně?

JT: Vyčíslit to daným koeficientem úplně přesně nejde, ale ano, lokalita u řeky má

bytových, nebytový a ubytovacích jednotek v projektu Bydlení Meta Modřany . . .

jsme nové budovy proložili průchody a poloveřejnými prostory tak, aby areálem mohli volně procházet i lidé z okolí. Naše nové náměstí a vnitřní park navazují na cyklostezku a pěší trasu, která vede podél železniční tratě. Podařilo se využít i dva původní podchody pod tratí, těmi se dá projít na nábřeží i z přilehlých čtvrtí. Dokonce jsme magistrátu nabídli řešení, jak přidat další přechod přes frekventovanou Modřanskou ulici, aby se k řece lépe dostali i lidé ze sídliště na protější straně. Jestli to město realizuje, je na něm, ale my jsme tomu naše území otevřeli. Celkově si troufám tvrdit, že projekt je s okolní krajinou propojen velmi dobře. Nové stezky a průchody umožňují snadný pohyb, veřejná prostranství přímo navazují na stávající uliční síť a nábřeží, nic jsme nezablokovali, naopak jsme celé území zpřístupnili a oživili.

Jiří Thein & Jiří Řezák . . .

kancelářských ploch v Karlíně

projektů realizovalo studio

Qarta od roku 1996

jednoznačně přidanou hodnotu. Možná to zatím trh nevnímá tak silně, protože v Praze pořád nemáme mnoho projektů přímo na břehu řeky mimo centrum. Ale do budoucna se to ukáže, podobných pozemků je jen omezené množství a jejich cena logicky poroste.

Za dvacet nebo třicet let už se asi nikdo nebude ptát, jestli bydlení u Vltavy stojí víc, bude to prostě danost a realita, protože ta poloha je výjimečná.

Podařilo se vám podle vás dobře propojit projekt s krajinou — ne jen výhledem, ale reálnou návazností na nábřeží, stezky, zeleň JT: Jednoznačně ano. Projekt jsme pojali jako částečně otevřenou součást města. Nevyrostla tu žádná uzavřená gated community, naopak

Architekt a developer. Je to spíš spolupráce, nebo přetahovaná? V čem se obvykle neshodnete a kdy vás naopak překvapí, že vidíte věci stejně? JŘ: V ideálním případě by to mělo být spojenectví. Když se architekt a investor navzájem respektují a nesoupeří spolu, rodí se z toho jednoznačně nejlepší projekty. Mám s tím osobní zkušenost: spolupracoval jsem s jednou světově proslulou architektonickou hvězdou a fascinovalo mě, s jakou pokorou ten člověk přistupoval k investorovi. Nepředváděl ego, naopak naslouchal, a totéž platilo z druhé strany. Každý ze zúčastněných přinesl na stůl to nejlepší a společně se pak hledalo optimální řešení. To je podle mě klíč, vzájemný respekt a otevřenost. Architekt by měl chápat finanční a obchodní rámec projektu, nikdo z nás nemá k dispozici bezedný rozpočet, a investor by zase měl naslouchat architektovým nápadům a vizi pro dané místo. Když tohle funguje, jejich světy se protínají na společném cíli, kterým je kvalitní budova či čtvrť. JT: Samozřejmě ne vždy je to úplně hladké. Typické třecí plochy vznikají hlavně na začátku projektu. Architekt přijde s odvážnou vizí, developer se na ni dívá střízlivější optikou čísel. Zprvu to občas vypadá: „Tady by bylo skvělé udělat tohle,“ a druhá strana hned opáčí: „Ne, to nepůjde.“ Ale od toho máme právě ty diskuze, vzájemně se přesvědčujeme, hledáme kompromisy. Komunikace musí být jednoznačná i při neshodách. Když má architekt dobré argumenty, investor ho poslechne, a naopak. Ve finále chceme to samé, aby projekt uspěl. Dnes už navíc spolupracujeme mnohem úžeji než dřív. Jak jsem říkal, od prvních studií až po finální realizaci jsme s architekty neustále v kontaktu. Kdysi to bývalo spíš tak, že se zadalo, vypracoval se návrh, pak se připomínkoval a tím to skončilo. Dnes se role víc prolínají a ta intenzivní komunikace a interakce probíhá prakticky denně. Je to dlouhodobé partnerství. U tak rozsáhlého projektu spolu trávíme tolik času, že to přirovnávám k manželství –občas se pohádáte, ale musíte spolu mluvit a najít řešení.

„Byli jsme tak trochu průkopníci, upřímně nikdo neměl jistotu, jak trh takové netypické bydlení přijme. V rámci té průmyslové haly jsme postavili jeden vzorový byt v reálné velikosti přímo na místě. Mohli jsme si ho projít, osahat a ověřit, že i malý půdorys s pětimetrovou výškou stropu může nabídnout překvapivě příjemný prostor k bydlení.“ . . .

„Development u nás v jistém smyslu dospěl. Před dvaceti lety se mnoho developerů snažilo stavět co nejlevněji, protože trh ani kupující

tehdy nebyli připraveni zaplatit za vyšší kvalitu. Dnes je situace jiná.“

Změnil se v posledních letech přístup developerů k výstavbě? V čem vidíte největší posun? JT: Řekl bych, že se to posunulo neuvěřitelně pozitivním směrem. Před dvaceti lety se mnoho developerů snažilo stavět co nejlevněji, protože trh ani kupující tehdy nebyli připraveni zaplatit za vyšší kvalitu. Dnes je situace jiná. Většina investorů už pochopila, že kvalita projektu a vytváření skutečné hodnoty v území je zásadní. Spolupracují se špičkovými architekty, investují do veřejného prostoru, do kvalitních materiálů. Uvědomují si, že to není jen stavění bytů, ale spoluvytváření města. Tohle by před dvaceti lety vůbec neprobíhalo, dnes je to standard. Development u nás v jistém smyslu dospěl.

JŘ: Souhlas. Je radost vidět, že stále víc vzniká projektů, kde se myslí na koncový výsledek a dlouhodobou hodnotu, ne jen na okamžitý profit. Vnitřně to společně s kolegy vnímáme i tak, že se naše profese posunula do mnohem důležitější role v celém procesu. Architekt dnes často funguje jako partner investora, ne pouhý dodavatel výkresů. To je obrovský rozdíl oproti minulosti a v konečném důsledku to prospívá všem, městu, lidem i investorům, protože kvalitní projekt má větší úspěch a lepší pověst.

Můžete popsat momenty, kdy se do projektu investovalo něco navíc a vy jste si řekli, že se to sice nevrátí v tabulce, ale dává to smysl? JT: Takových momentů bylo několik. Třeba jsme měli v plánu ještě jednu budovu navíc, čtvrtou etapu výstavby uprostřed území. Nakonec jsme si řekli, že současná podoba zástavby je tak akorát, že není potřeba celý pozemek zastavět. Té plánované

poslední budovy jsme se dobrovolně vzdali, i když by znamenala další jednotky na prodej. Prostranství to ale prospělo, čtvrť dýchá a má větší park mezi domy. To je typický příklad investice do kvality prostředí na úkor okamžitého zisku. Na projektu Bydlení Meta Modřany investujeme například do dobíjecích stanic, workout hřiště, uměleckých prvků, extenzivních zelených střech a ostrahy, prostě aby se dobře a moderně žilo. Další věc – chtěli jsme, aby areál působil hezky i po estetické stránce, tak jsme navrhli všechny kontejnery na tříděný odpad umístit do podzemních stání. Je to sice dražší řešení, ale nebudou nikde hyzdit okolí nevzhledné popelnice, což určitě ocení jak rezidenti, tak návštěvníci.

JŘ: Osobně vnímám jako něco navíc už to, že investor vsadí na kvalitní architekturu, tím dá projektu přidanou hodnotu, která se do tabulek nevejde. Konkrétně v našem projektu se mi líbí, že se snažíme vnést do veřejného prostoru i určitou výjimečnost nebo umělecký akcent, ale ne samoúčelně. Nelíbí se mi přístup typu postavíme tuctové sídliště a doprostřed dáme sochu, abychom si odškrtli kolonku kultura. Tady k tomu přistupujeme jinak. Zvažujeme například umístění nějakého originálního prvku přímo na novém náměstí, něco, co se stane přirozenou součástí prostoru a zvýrazní jeho identitu. Nechci zatím prozrazovat detaily, protože to ještě řešíme, ale můžu zmínit jinou věc: rozhodli jsme se zachovat původní tovární vrátnici. Je to taková malá stará budka uprostřed areálu. Místo aby šla k zemi, zůstane na náměstí jako drobná připomínka historie, chceme z ní udělat maličkou kavárničku nebo bistro. Věříme, že takové detaily

dávají prostoru duši, i když z hlediska developerových tabulek by nedávaly smysl. Ale právě díky nim pak lidé místo vnímají jako něco víc než jen další novostavbu.

Co vás vlastně vedlo k založení nové značky Coopera? Jak se s ní chcete profilovat? JT: Coopera vznikla, protože jsme chtěli spojit investiční a developerské síly při výjimečných projektech. Je to společný podnik, joint venture, naší společnosti Alma Development a skupiny KKCG REG. Řekli jsme si, že vytvoříme novou značku, pod kterou budeme realizovat zajímavé projekty s vysokým důrazem na architektonickou kvalitu. Pilotním projektem je právě rezidenční areál, o kterém se bavíme, Bydlení Meta Modřany Coopera ale není jednorázový účelový podnik pro tenhle jeden projekt, máme ambici pokračovat dál. Už teď připravujeme další záměry v Praze a okolí, kde bychom rádi navázali na to, co děláme v Modřanech.

Předpokládám, že by Coopera měla mít přesah mimo jeden projekt JT: Přesně tak, chceme, aby Coopera byla vnímána jako značka, která garantuje kvalitní moderní bydlení. Nejde nám o to honit se za počtem bytů nebo konkurovat největším developerům objemem, spíš chceme stavět projekty, které budou něčím výjimečné a dlouhodobě hodnotné. V rámci Coopery se soustředíme na Prahu a blízké okolí, kde máme zkušenost a cítíme potenciál dělat věci jinak. Jestli se časem rozšíříme i do jiných měst, to ukáže budoucnost, ale teď to v plánu není. Primární je pro nás udržet vysoký standard a filozofii stavění, se kterou jsme začali, aby každá nová adresa s logem Coopera znamenala, že tam vzniklo něco, co posouvá úroveň rezidenčního bydlení u nás.

Jaké typy projektů podle vás obstojí i v době, kdy se z trhu stáhne spekulativní poptávka a zůstanou jen lidé, kteří chtějí někde opravdu žít? JŘ: Určitě ty, které budou skutečně dobře navržené a zasazené do města. Jinými slovy projekty, které vytvoří plnohodnotný kus města s vlastní atmosférou, veřejným prostorem a komunitním životem. Taková místa pak přetrvají a budou fungovat, i když pominou nějaké . . .

. . . investiční mánie. Vznikne tam komunita lidí, kteří se s tou lokalitou sžijí a vytvoří si k ní vztah. Obecně velké transformační projekty potřebují svůj čas a probíhají po etapách, často i desítky let. Důležité ale je, že od začátku směřují k cíli vytvořit kvalitní městskou strukturu, ne jen rychle postavit a zmizet. Takové projekty pak obstojí i v době, kdy se trh pročistí a zbudou jen opravdoví zájemci o bydlení.

Co se v posledních letech v developmentu nejvíc změnilo a co podle vás český trh pořád ještě nechápe? JT: Hodně se změnila zmíněná zodpovědnost k prostředí. Dnes se daleko víc přemýšlí o tom, co a jak by se na daném místě mělo postavit, pro koho, jak bude fungovat provoz domu, jak zapadne do okolí. Developerská branže dospěla k profesionálnějšímu přístupu. Mrzí mě jen jedna věc – že širší veřejnost to možná ještě úplně neregistruje. Slovo developer má pro spoustu lidí pořád negativní nádech z minulosti. Často nás vnímají automaticky negativně, jako ty zlé, co zastavují každý kousek země kvůli zisku. Ale realita se už posunula. Dnes je to mnohem víc o spolupráci s městem, o kvalitě, o udržitelnosti. Věřím, že se to postupně projeví a změní se i ten pohled veřejnosti.

JŘ: Co by se mělo změnit? Určitě zavést jasnější a stabilnější pravidla pro plánování a povolování staveb. Dnes trvá získat povolení roky a to brzdí rozvoj kvalitních projektů.

Kdy máte pocit, že projekt dopadl dobře, a co pro vás představuje jeho skutečné měřítko úspěchu, nepočítáme-li faktor vyprodaných bytů? JT: Pro mě osobně je to zhruba dva roky po kolaudaci. To už jsou všechny byty předané a zabydlené, běží společenství vlastníků, všechno se dostává do běžného provozu. V tu chvíli se ukáže, jak projekt skutečně dopadl –máme zpětnou vazbu od klientů, vidíme, jestli a jak funguje správa domu, kolik je případně reklamací a připomínek. Když po těch dvou letech zjistím, že lidé jsou spokojení a dům i celá nová čtvrť žije bez problémů, tak si můžu říct: ano, tohle dopadlo dobře. JŘ: Jako architekti to vnímáme podobně, jen ten horizont je možná ještě trochu delší. Já se vždycky rád přijdu podívat třeba po pěti letech od dokončení. To už vidíte, jestli to místo žije tak, jak jsme si představovali. Vidím třeba na našem novém náměstí lidi sedět u kávy, děti si hrají okolo, obchůdky fungují, zeleň pěkně vzrostla. Když prostor přirozeně ožije a splyne s okolím, je to pro mě největší odměna. A samozřejmě mě těší, když i po letech cítím z investorů spokojenost, že se naše spolupráce vyplatila a dali jsme vzniknout něčemu, co má charakter a hodnotu. V takovém momentě si řeknu, povedlo se to.

ROZHOVOR Jiří Thein & Jiří Řezák

HAVEL & PARTNERS

Architekti rodinného bohatství

Multi family office je na Západě vrcholem správy majetku. V Česku tento model dlouho chyběl. Podnikatel a investor Jaroslav Havel se to rozhodl změnit a založil ONE FAMILY OFFICE. Jde o neformální businessový a investorský klub, který spojuje bonitní rodiny, sdílí kapitál, know-how a kontakty a otevírá cestu k investičním příležitostem, jež jsou běžným investorům nedostupné. V rozhovoru

Jaroslav Havel vysvětluje, proč je rodinná kancelář víc než jen správa peněz nebo jaká je cesta do nejvyšší světové investiční ligy.

FOTO Ondřej Pýcha

ONE FAMILY OFFICE popisujete jako klub, ne jako službu. To nezní úplně tradičně. Proč jste se rozhodl pro tento model? S ohledem na mezinárodní vývoj jsem vnímal jako nutné řešit mezinárodní diverzifikaci svého vlastního majetku. Zároveň skoro po třiceti letech tvrdé práce ve vrcholovém byznysu mi můj postupně vydělaný kapitál logicky musí vynést významně více než práce samotná. Inspiroval jsem se proto v zahraničí. V Curychu, Mnichově nebo Dubaji jsou takové rodinné kanceláře běžné. U nás jsme s tím začínali téměř na zelené louce. Patnáct let jsme postupně budovali a precizovali systém ochrany a rozvoje vlastního majetku a loni jsme ho otevřeli i pro další zájemce, kteří se k nám postupně přidávají. Proto klub, a ne služba. Já a moje skupina jsme zdaleka největší investoři ONE FAMILY OFFICE. Vytvořili jsme více než 550 nadačních a svěřenských fondů i zahraničních trustů. Pod správou námi vytvořených řešení je objem cca více než 200 miliard korun.

Jak tedy funguje ten „klubový“ princip v praxi? Je to spolupráce několika bonitních rodin, které se rozhodly nespravovat svůj majetek každá zvlášť, ale společně. Sdílejí náklady, experty, analytiku i investiční příležitosti. Díky tomu si mohou dovolit úroveň služeb, na kterou by samostatně dosáhly jen s miliardovým kapitálem, ale v dolarech nebo eurech. Rozdíl oproti klasickému asset managementu je zásadní. Nejde o to, že někdo někomu spravuje peníze za smluvený poplatek. My investujeme společně – do projektů, které jsme si sami vyhodnotili, právně posoudili a často se na nich i osobně podílíme. Máme zásadně vyšší výnosy při vyšší kontrole nad svými investicemi.

S vašimi partnery a jejich rodinami řešíte tedy především peníze? Určitě nejen peníze, těch mají všichni dost. Většinou nás zajímají hodnoty, co se jen za peníze koupit nedají. Naši činnost můžeme rozdělit do tří základních pilířů: investice a správa rodinného majetku, poradenství a ochrana rodinného majetku a concierge, to znamená zajištění co nejkvalitnějšího života rodiny. Concierge zajištujeme ve čtyřech hlavních oblastech zájmu bonitních rodin, a to v rozsahu, který není dostupný žádným jiným osobám než členům a přidruženým členům ONE FAMILY OFFICE v Česku a na Slovensku. Těmito oblastmi jsou prevence a zajištění

zdraví, zajištění komplexní bezpečnosti rodiny včetně kyberbezpečnosti a ochrany dobrého jména, podpora a rozvoj budoucí generace a v neposlední řadě i filantropie v tom nejširším smyslu.

V čem se podle vás nejvíc odlišujete od běžného investičního poradenství? Právě tím, co jsem popsal v předchozí odpovědi. Kvalitou a komplexností služby. Pokud myslíte přístup k investování, tady se soustředíme na vysoce výnosové, vyvážené a maximálně bezpečné globálně diverzifikované portfolio aktiv ve všech zásadních světových měnách. Umíme zajistit i pravidelnou rentu pro partnerské investory a rodiny, které už negenerují zásadní příjmy z aktivního byznysu. Máme přístup k těm nejzajímavějším investičním příležitostem ve světě a ke špičkovým globálním fondům, kam se běžný investor z našeho regionu vůbec nedostane. Nově mají naši partneři možnost investovat do nejprestižnějších globálních private equity správců jako Bain Capital, Apollo, Blackstone, KKR, Thoma Bravo, Accel, Insight Partners nebo Vista velmi jednoduše. Jde o OFO Globální Private Equity Semi-likvidní otevřený podílový fond, který je registrovaný v Česku a je spravován CYRRUS investiční společností, se kterou je skupina ONE FAMILY OFFICE skrze akcionáře propojena. Cílí na velmi nadstandardní výnosy při měsíčním oceňování majetku a kvartální likviditě. Fond přímo nabízí naše skupinová společnost ONE FAMILY ADVISORS, která je vázaným zástupcem Cyrrus, a.s.

Pojem, který často opakujete, je „globální mobilita“. Co si pod tím má člověk představit? Stále více českých a slovenských podnikatelů aktuálně hledá způsoby, jak efektivně ochránit svůj majetek, podnikání a rodinu v kontextu současných ekonomických turbulencí a geopolitického napětí. I pro mě byla možnost globálního investování a mezinárodní mobilita majetku a rodiny jedním z hlavních důvodů, proč jsem založil ONE FAMILY OFFICE. S našimi partnery pak řešíme celé komplexní strategie pro rychlý a efektivní přesun do bezpečné zahraniční destinace a pojistky pro případ nepříznivého vývoje situace. Rodina se nemusí hned stěhovat, ale mohou mít například ve švýcarských bankách záložní finanční prostředky a v USA či Dubaji zase nemovitosti. My sami máme kanceláře a zastoupení v Dubaji, Frankfurtu, Londýně a Miami.

Máte ambici stát se nejvýkonnější multi family office v regionu. Jak toho chcete dosáhnout? Věříme, že máme unikátní tým, kontakty, reputaci. Ví to klienti i potenciální klienti v Česku a Slovensku, ale zejména světové privátní a investiční banky a různé investiční fondy a family offices. Českých a slovenských profesionálů na světové úrovni je minimum a většina nechce pracovat jen pro jednoho domácího miliardáře a jeho single family office  – proto volí buď větší investiční skupinu typu J&T nebo Penta anebo KKCG, anebo právě multi family office. Práce v elitním multi family office je snem elitních privátních  bankéřů, investičních bankéřů ale právníků a top manažerů po celém světě, nejen kvůli mimořádným odměnám, ale díky vysoké koncentraci špičkových mozků a kapitálu v malé skupině lidí pracujících bez zbytečné byrokracie. Vzorem je nám tým Warrena Buffetta nebo top světové family officů, se kterými spolupracujeme. ONE FAMILY OFFICE má specializovaný tým téměř 20 investičních odborníků s mezinárodními zkušenostmi z finančních center, jako jsou New York, Londýn, Frankfurt, Curych nebo Dubaj. Řada členů investičního týmu a nejbližšího okruhu poradců v minulosti pracovala v mezinárodním prostředí v institucích, jako jsou Goldman Sachs, J.P. Morgan, Credit Suisse či Erste, a spolupracovali i s dolarovými miliardáři. Koncentrovali jsme do týmu skutečnou československou špičku.

O jak velký majetek se staráte? Sdružený majetek zakladatelů, partnerů a omezeného okruhu obchodních přátel, kteří se podílí na platformě ONE FAMILY OFFICE měl v polovině roku hodnotu více než 12 miliard korun. Sdružujeme nejen značný finanční kapitál, ale také unikátní intelektuální, informační, vztahový a reputační kapitál našich partnerů a členů Advisory Boardu. Tak komplexní přístup k rozvoji hodnot a kapitálu nenabízí v Česku nebo na Slovensku nikdo jiný. Naší výhodou jsou desítky let v poradenství, investicích a wealth managementu — v jednom úzkém oboru bychom tak komplexní služby nikdy nevybudovali.

Obchodní zájmy prezidentské rodiny v regionu jsou složité, lukrativní a stále rostou.

onald Trump mladší působil naprosto uvolněně, když se jednoho květnového odpoledne nesl po hebkém koberci hotelu Waldorf Astoria v Dauhá. Jeho husté vlasy měl sčesané dozadu, na krku se mu vyjímala zářivě žlutá kravata a na tváři zářil široký úsměv, když přistupoval ke skupince mužů oblečených v tmavých oblecích a bílých hábitech s tradičními pokrývkami hlavy.

Nejstarší syn amerického prezidenta přijel do Dauhá uzavírat obchody. Téhož dne

dopoledne vystoupil jako hlavní řečník na Katarském ekonomickém fóru , kde se setkal jak s katarským premiérem, tak i s tamějším emírem, a pronesl projev, v němž vyzdvihoval hojnost obchodních příležitostí, které region nabízí.

„Podívejte se, jaký rozdíl je to oproti tomu, co se možná děje v západní Evropě,“ řekl publiku a zahrnoval chválou Katar i celý Perský záliv. „Tady se investuje rozumně. Lidé tvrdě pracují. Nemusíte se potýkat s tak dusivým regulačním prostředím.“

Trump mladší už na vlastní kůži pociťoval výhody tohoto vstřícného podnikatelského prostředí. Jeho investiční společnost 1789

Capital zaměřená na americký trh získala v regionu miliony dolarů. On však chtěl vsadit na tuto kartu ještě víc. Jak sám řekl, jeho rodina tu „uzavírala obchody odjakživa“, dávno předtím, než to „většině lidí“ připadalo „tak nějak přijatelné sem jezdit“.

TRUMPOVI V ZÁLIVU

Trochu si zapřeháněl, ale ne zas tak moc. Trump Organization se už od počátku nultých let pokoušela stavět hotely a dokončila výstavbu golfových hřišť v Dubaji. Během posledního roku se však napříč regionem objevila celá série oznámení o nových projektech. Na jaře 2024 byl oznámen rozsáhlý projekt golfového areálu v Ománu, následovaly plány na dva projekty v Saúdské Arábii, konkrétně výstavbu věže Trump Tower v Džiddě a golfového hřiště s rezidencemi v Rijádu. A letos se začaly prodávat byty v dubajské Trump International Tower

Než Trump mladší v květnu dorazil, byl už třetím členem klanu Trumpových, který během několika málo týdnů zavítal do Dauhá. Jako první přijel jeho bratr Eric, aby podepsal dohodu o dalším golfovém hřišti a klubu nesoucím značku Trump, tentokrát v Kataru. Pak přistál na palubě Air Force One jejich

TEXT Chloe Cornish ILUSTRACE Mike McQuade

otec, odhodlaný vyměnit dosluhující americký vládní letoun za Boeing 747 nabízený katarským státem. Jeho schůzka s katarským emírem a premiérem, naplánovaná na 45 minut, se protáhla na dvě a půl hodiny.

Trumpova zastávka v Dauhá byla součástí jeho první rozsáhlé zahraniční cesty ve druhém funkčním období, tedy turné, které zahrnovalo také Rijád a Abú Zabí. Celá návštěva se nesla ve znamení dobré vůle. Americkým firmám byly přislíbeny investice a obchodní dohody za biliony dolarů. Trump se po celou dobu prezentoval v tom nejlepším světle: lichotil a přátelsky poplácával lidi po paži či rameni, zatímco s nimi dokázal vést hodiny zdvořilostních hovorů.

Pro prezidenta Trumpa to nebylo nic nového. Trumpovi si s monarchiemi Perského zálivu vybudovali pouta hlubší a osobnější než kterýkoli jiný americký prezident od dob George W. Bushe. Jak Trump mladší poznamenal v Dauhá, tyto vztahy vznikly ještě dříve, než rodina rozšířila pole své působnosti do politiky, médií nebo světa kryptoměn. A za jejich existenci vděčí rodina především hrstce ambiciózních podnikatelů, kteří přivedli Trumpovy do ropných ekonomik právě ve chvíli, kdy pro to uzrál čas.

Během uplynulých osmnácti měsíců, jak se zájmy Trump Organization šířily po regionu, se geopolitické klima stalo ještě nestabilnějším. Letos se pro Trumpovu administrativu mocnosti Perského zálivu staly odpovědí na řadu zdánlivě neřešitelných dilemat: jak řešit konflikt mezi Izraelem a Íránem, jak naložit s izraelskou válkou v Gaze, či jak postupovat

v úvodních jednáních s Ruskem o jeho invazi na Ukrajinu. Zároveň doma Trump nadšeně vykresloval arabské monarchie jako motor amerického průmyslu a oháněl se příslibem investic z Blízkého východu do USA ve výši bilionů dolarů.

Trumpovi kritici upozorňují, že nemovitosti vydělávající peníze jeho rodinným firmám se nacházejí v zemích, se kterými mají Spojené státy citlivé diplomatické vztahy (byť Trumpovy podíly jsou po dobu úřadu ve svěřenském fondu). Takový Omán například hostí americko-íránská jednání o jaderném programu jako neutrální půda, jíž důvěřují Washington i Teherán. Kritici ho také obviňují, že stírá hranice mezi oficiální státnickou agendou a rodinným byznysem. „Cesta Donalda Trumpa na Blízký východ působí spíš jako osobní obchodní výprava než jako prezidentská návštěva,“ prohlásil v květnu Chuck Schumer, vůdce senátních demokratů. Navzdory tomu by však podle akademiků, podnikatelů a činitelů z regionu bylo příliš zjednodušující považovat transakce Trumpových v Zálivu za cynický politický trik. Podle nich rodina k regionu chová upřímnou náklonnost. „Mezi Trumpem a tímto regionem existuje souznění, které jde nad rámec obchodů přinášejících mu osobní prospěch,“ říká Steffen Hertog, odborník z London School of Economics, který se zabývá studiem zemí Zálivu. „Trump miluje pompéznost, okázalé ceremonie a hold, jaké mu mohou poskytnout vlády a vládci v Zálivu. Rád jedná s ‚velkými muži‘, které nesvazují žádné instituce, opozice ani občanská společnost.“

TRUMPOVI Impérium v Perském zálivu

K tomu se přidává i ideová spřízněnost.

Pro Trumpovy představují oslnivá města

Zálivu země netušených realitních příležitostí. Vidí metropole, které z pouštního písku vydupali podnikatelé vládnoucí pevnou rukou, lidé, kteří odhodili minulost a soustředí se na budoucnost, rozhodují se rychle a odmítají byrokratickou změť předpisů svazující demokracie, jako je ta jejich doma.

PRVNÍ VÝPAD

V mnoha ohledech kopíruje podnikání Donalda Trumpa v Perském zálivu jeho širší profesní kariéru, tedy sérii spektakulárních vzestupů a pádů. Jeho první výpad na Blízký východ přišel v roce 2005. Tento realitní developer byl tehdy v polovině svého hojně medializovaného návratu po bankrotu a těsném úniku před finanční zkázou. Během propadu na počátku 90. let ho dostihly astronomické dluhy, ale na přelomu tisíciletí zažil obnovený rozkvět díky své knize Umění návratu a televizní reality show The Apprentice. V roce 2005, kdy se The Apprentice stával televizním hitem, Trump zjišťoval, že licencování jeho proslulého jména je výnosné a nese s sebou daleko menší riziko než developerské projekty. Asi 11 tisíc kilometrů východně od Manhattanu zažíval emirát Dubaj také svůj velký moment a rychle se měnil v pulzující obchodní centrum. Posilněna rostoucím sebevědomím a přílivem regionálních ropných peněz, Dubaj sázela na okázalost: její plánovači měli cit pro poutavé titulky a zadávali velkolepé infrastrukturní projekty, které jedni označovali za vizionářské a druzí za šílené. U tamního pobřeží

nechali vytvořit souostroví umělých ostrovů, navržených tak, aby z ptačí perspektivy připomínaly palmu (projekt Palm) nebo roztříštěnou mapu světa (projekt World). Pro Trumpa a Dubaj to byla dokonalá konstelace. Trump podepsal smlouvu na výstavbu 48patrového luxusního hotelu značky Trump přímo na kmeni Palmy, ve spolupráci s dubajským státním developerem Nakheel. Součástí hotelu měly být apartmány, které by investoři mohli využívat jako své druhé či třetí domovy při obchodních cestách do Dubaje, nebo je pronajímat. Budova měla vypadat trochu jako raketa. Výstavba Palmy zabrala čas, ale roku 2008 –tři roky po podpisu dohody  – uspořádal Trump v New Yorku a Los Angeles sérii okázalých večírků, aby projekt náležitě vychválil. Newyorský večírek přilákal hvězdy, jako supermodelku Heidi Klumovou a herečky Demi Mooreovou a Naomi Wattsovou. Zazpívala na něm Christina Aguilera. Na slavnostním uvedení projektu v Los Angeles v srpnu 2008 tehdy třicetiletý Donald Trump mladší, v té době poněkud zavalité postavy a s delšími vlasy stočenými kolem uší, prohlašoval: „Tohle bude nejlepší hotel v Dubaji, ne-li na celém světě... Apartmány se už teď prodávají za troj- až čtyřnásobek toho, za co se v Dubaji kdy cokoliv prodalo.” Hotel se měl podle něj otevřít „zhruba za třicet měsíců“. O tři týdny později zkrachovala banka Lehman Brothers Americká krize rizikových hypoték přerostla v globální finanční krizi. Ze dne na den skončil realitní mejdan – a to nejen v New Yorku. Dubajský developer Nakheel, Trumpův partner,

jehož ambiciózní projekty stály na hromadách dluhů, se ocitl v epicentru vlastního kolapsu Dubaje. Neschopnost firmy splatit koncem roku 2009 islámské dluhopisy v hodnotě 3,5 miliardy dolarů nakonec vyústila v záchrannou injekci 20 miliard dolarů od ropou oplývajícího sousedního emirátu Abú Zabí. O rok později byl předseda představenstva Nakheelu, Sultan Ahmed bin Sulajím  – který se mimochodem objevil mezi celebritami na Trumpově večírku v New Yorku – odvolán z funkce (později stanul v čele logistického obra DP World). Trumpův velkolepý hotelový projekt skončil dřív, než vůbec započala stavba. Jeho důvěra v Dubaj byla otřesena. V roce 2009 jednomu americkému televiznímu kanálu řekl: „Mnoho lidí říkalo: jaký má smysl Dubaj? Jaký má smysl tolik stavět?“

NÁVRAT DO ZÁLIVU

Tehdy se jeden emirátský realitní magnát, který přežil krizi (díky, jak sám říká, rychlé dohodě se svými věřiteli), rozhodl, že chce uprostřed pouště vybudovat golfové hřiště. Hussain Sajwání byl realitní miliardář, který se vlastním přičiněním vypracoval mimo státní aparát. Když jeho společnost oslovila Trump Organization s nabídkou partnerství na tomto projektu, našla ochotné uši. V roce 2014 už byl Trump zpátky v Dubaji: před zástupem kameramanů a obchodních partnerů zahrál několik zkušebních úderů, načež se postavil na odpaliště a odpálil vůbec první míček na Trump International Golf Clubu Míček plachtil zamlženou oblohou. Hřiště sice ještě nebylo úplně dokončené, stavební práce pokračovaly až těsně ke greenu, a Trumpova rána skončila kdesi v poušti. Pro Trumpa a jeho dceru Ivanku, která na projektu pracovala, to však byl významný okamžik: Trumpovi byli zpátky v Perském zálivu.

Sajwánímu je dnes 72 let. Nosí úzký knírek, má tichý, lehce chraplavý hlas a překvapivě málo šedin na člověka s tak velkou chutí riskovat. Jeho developerská společnost Damac je největším dubajským developerem bez státní podpory. Když jsem se s ním setkal počátkem roku 2025, vezl se na vlně už třetí realitní horečky v emirátu, která vynesla jeho zisky strmě vzhůru.

Přestože patří mezi nejbohatší muže Dubaje, Sajwání byl mezi elitou emirátu vždy považován tak trochu za outsidera. Jeho křiklavé prodejní taktiky  – včetně nabízení luxusních automobilů jako bonusů pro potenciální kupce – dráždily mnohé v trhu ovládaném uhlazenými státními developery.

Na rozdíl od sunnitských muslimských

vládců Spojených arabských emirátů, stejně jako téměř všech tamních občanů, je Sajwání šíita. A přestože je občanem SAE a v Emirátech je málokdy k vidění jinak než v tradičním oděvu, jeho původ bývá často zpochybňován jinými byznysmeny. Během přípravy tohoto článku mi vlivní dubajští manažeři řekli, že věří, že Sajwání má íránský nebo pákistánský původ – vesměs aniž by pro to měli důkazy. Vzpomíná, jak na počátku desetiletí vzniklo jeho spojení s Trumpem. Sajwání potřeboval ústřední lákadlo pro svůj nový developerský projekt Damac Hills. Lokalita přitom nevypadala slibně: ležela přes 30 km jižně od centra Dubaje a 20 km ve vnitrozemí, daleko v pusté poušti, a hlavně – nebyly tam žádné kopce. Pozemek však byl rozlehlý a Sajwáního výkonný ředitel navrhl oslovit Trumpovy s nápadem postavit na místě golfové hřiště.

Zpočátku byl prý Sajwání skeptický, zda značka Trump má vůbec nějakou sílu. Nakonec ale změnil názor. Trumpova dcera Ivanka přicestovala do Dubaje, aby si prohlédla pozemek. Aby získal i samotného Trumpa, nechal tým předem vybudovat čtyři jamky a prodejní kancelář.

Sajwánímu se občas říká „dubajský Donald“ a brzy si všiml, že s Trumpem nemají společné jen realitní byznys. „Oba rádi pronikáme do spousty detailů,“ řekl mi Sajwání letos v lednu, když jsem ho navštívil v jeho sídle na Palmě „Pamatuju si, když tu byl  – procházel se po hřišti a přesouval některé stromy.“

Oba muži také abstinují a mají zálibu v okázalém interiérovém designu. V Sajwáního domě se vyjímá koncertní křídlo z tmavě zeleného kamene, ohromná, detailně propracovaná čínská kostěná řezba, rozměrné skleněné lustry, sochy a sloupy v řeckém stylu a odkládací stolky potažené imitací krokodýlí kůže ve zlaté barvě. Vedle uměleckých děl s arabskou kaligrafií zde najdeme i vitráž zobrazující „Poslední večeři“ Leonarda da Vinci.

Poté, co byl golfový klub otevřen, pozvali Sajwáníovi Trumpa k sobě domů na večeři, kde, jak Sajwání poznamenal, „bylo několik důležitých lidí“. Vztahy se začaly utužovat. Sajwání a jeho rodina byli později pozváni do USA, aby se zúčastnili bujarých oslav Nového roku, které Trumpovi pořádali ve floridském Mar-a-Lago. Trumpovi synové přijeli na svatbu Sajwáního dcery. „Jedna věc je byznys, druhá se proměnila v osobní, rodinný vztah,“ řekl mi Sajwání. Ale toto spojenectví se mělo brzy zkomplikovat.

MUSLIMSKÝ ZÁKAZ

Rok poté, co odpálil první míček v Dubaji, oznámil Trump kandidaturu na prezidenta USA. Během kampaně, když usiloval o nominaci Republikánské strany, vyzval k „totálnímu a úplnému uzavření vstupu muslimů do Spojených států“.

Sajwání odmítl komentovat to, co vešlo ve známost jako Trumpův „muslimský zákaz“. Na Blízkém východě ale Trumpova značka náhle zhořkla. Sajwání se ocitl v situaci, kdy se snažil prodávat Trumpovy domy v zemi, jejímž úředním náboženstvím je islám. Nejprve zkoušel z projektu odstranit jméno Trump, ale o pár dní později ustoupil a značku obnovil. Když se Trump v roce 2017 dostal do Bílého domu, skutečně se pokusil zakázat cestujícím z šesti převážně muslimských zemí vstup do USA. SAE mezi nimi nebyly.

Sajwání chtěl další obchody s Trumpem. Počátkem roku 2017 navrhl balík investic v hodnotě 2 miliard dolarů. Trump však, který předal řízení svých firem starším dětem, demonstrativně tuto nabídku odmítl a na tiskové konferenci prohlásil, že odmítl nabídku od „Hussaina z Damacu, mého přítele, skvělého člověka“ s tím, že „nechce zneužívat situace“.

Trump a Sajwání plánovali další golfový projekt v Dubaji, který však ztroskotal. Původní dubajské hřiště ale Trump Organization dobře vydělávalo. Podle nedávných finančních výkazů dosáhly příjmy Trump Organization z Dubaje, původně odhadované na několik stovek tisíc dolarů v letech 2017 a 2018, v loňském roce 4,2 milionu dolarů.

Nejmocnější americká rodina zůstala se Sajwáním dál v kontaktu. Během dovolené v New Yorku loni v prosinci mi Sajwání prozradil, že se z rozmaru zkusil spojit s Trumpem, aniž by příliš doufal v úspěch. „Upřímně jsem si nemyslel, že se s ním budu moct setkat,“ řekl, „protože teď je z něj nově zvolený prezident.“ Ale ukázalo se, že pro miliardářského přítele si nově zvolený prezident čas najít dokáže.

O několik týdnů později Trump a Sajwání na Floridě oznámili, že Damac investuje 20 miliard dolarů do datových center v USA. Byl to první z řady podobných obchodů, které chtěl Trump z regionu Zálivu dostat. Toto gesto otevřelo Sajwánímu dveře k nejmocnějším lidem Ameriky. Byl pozván na exkluzivní večírky před inaugurací v Trumpově golfovém klubu ve Washingtonu, kde navázal nové spojení  – se šéfem Amazonu Jeffem Bezosem. V dubnu posnídal s Elonem Muskem v Bílém domě, předtím než navštívil Trumpa v Oválné pracovně.

PO PORÁŽCE

Poté, co Trump prohrál volby v roce 2020 a 6. ledna se rozběhla nechvalně proslulá vzpoura jeho rozlícených příznivců v Kapitolu, mnozí ve Washingtonu rodinu Trumpových odepsali. Prezident se stáhl do své bašty v Mar-a-Lago, aby přeskupil síly.

Ale Trumpovi stále měli přátele v Zálivu. Sajwáníovi v Dubaji s ním spolupracovali a bývalý zaměstnanec Damacu jim zprostředkoval projekt golfového areálu v sousedním Ománu. Také Saúdská Arábie se jich držela –souhlasila, že uspořádá svůj turnaj série LIV Golf na hřištích Trumpa v USA poté, co PGA Tour po 6. lednu změnila místa konání.

Dnes vypadají tyto vztahy silnější než kdy dřív. Ačkoli mnozí představitelé států Zálivu říkají, že jsou frustrovaní z toho, že Trump neudělal víc pro omezení agresivního chování Izraele v regionu, chovají sympatie k prezidentské rodině, která dál sleduje své komerční příležitosti – koneckonců i panovníci napříč regionem dohlížejí na vlastní obchodní panství a na střety zájmů se tu tolik nehledí.

Ještě předtím, než byl Trump loni znovu zvolen, získal hedgeový fond jeho zetě Jareda Kushnera, manžela Ivanky, 1,5 miliardy dolarů od katarského suverénního fondu a od abúzabíjského fondu napojeného na významného člena emirátské královské rodiny. Kushner uvedl, že načasování transakce mělo zabránit případnému střetu zájmů během druhého Trumpova funkčního období.

Ještě o poznání kontroverznější bylo, že investice 2 miliard dolarů od jednoho emirátského fondu do kryptoměnové burzy Binance proběhla prostřednictvím stablecoinů vydaných společností World Liberty Financial, kryptoměnovým podnikem rodiny Trumpových, což přineslo nepřímou finanční injekci. Emirátský fond MGX odmítl tuto transakci komentovat.

GOLF V OMÁNU

V květnu loňského roku odcestovali Donald Trump mladší a Eric Trump do Ománu, aby dohlédli na novou příležitost: místo, kde má vyrůst druhé Trump International Golf Course na Blízkém východě. Kolona terénních vozů je vyvezla po klikatých prašných cestách na vrchol útesu, asi půl hodiny od ománského hlavního města Maskatu. Místo bylo pusté –nic než ostrá, neúrodná skaliska. Pokud byli bratři zklamáni nedostatkem bujné vegetace, nedali to na sobě znát: ničím nerušený výhled na třpytící se vody Arabského moře to bohatě vynahrazoval.

TRUMPOVI Impérium v Perském zálivu

Bratři Trumpové sršeli energií a do horka byli připraveni po svém preppy způsobu: oblékli si lehké plátěné kalhoty a tenisky. Když si prohlíželi plány hřiště a přilehlého klubu, hotelového komplexu a vil, po zádech polokošile Trumpa mladšího mu stékaly krůpěje potu. V údolí pod nimi běžel život tak jako po staletí: mezi datlovými palmami poskakovaly kozy a dravci kroužili nad vesnicemi, kde se mladé dívky procházely naboso.

Podniky Trumpových v Dubaji se dosud nacházely buď v městských oblastech, nebo ve vnitrozemí. Zato v Ománu se nabízely kilometry nedotčeného pobřeží, ideálního k zástavbě. „Byl jsem unešen,“ řekl mi Eric později. „Tohle jsou jedny z nejkrásnějších výhledů, jaké můžete z hotelu vidět – vysoko na tom úžasném útesu s výhledem na moře.“

Také Ománci byli na oplátku ohromeni, uvedl

Azzan al-Busaídí, náměstek ministra pro turismus a kulturní dědictví a předseda společnosti

Omran Group. „Nikdo nečekal, že by se na tomto místě dalo skutečně umístit golfové hřiště.“

Je to ambiciózní projekt. Architektonické vizualizace ukazují krajinu proměněnou: řady identických bílých vil seskupených kolem zeleného trávníku, přerušené ledvinovitě tvarovanými bílými bunkry. Hotel s fontánami, extra luxusní vily zavěšené na úbočí útesu.

Klub v podobě krychlové budovy zářící zlatem, v pravém trumpovském stylu. Busaídí

řekl, že zájemci o vily s Trumpovou značkou už přicházejí z Ománu a Ameriky, ale také ze Saúdské Arábie, Indie, Ruska, Ukrajiny a – možná nejpřekvapivěji  – z Íránu, země, na niž USA uvalily finanční sankce.

Na útesu spolu s Trumpovými bratry onoho dne v květnu 2024 stál Ziad el Chaar, libanonský realitní hráč, který zřejmě nahradil Sajwáního jako hlavní spojka rodiny Trumpových k novým obchodům v Zálivu. Šestimapadesátiletý Chaar zná rodinu už dlouho, je to tentýž výkonný ředitel, který poprvé navrhl přivést jméno Trump k Sajwáního golfovému projektu v Dubaji. Chaar mluví silným francouzsko-libanonským přízvukem. Vyrůstal v Bejrútu, kde jeho rodiče byli řediteli škol. V roce 1990 studoval obor business administration na přední bejrútské univerzitě v době, kdy se Libanon konečně vzpamatovával z občanské války. Chaar proměnil realitní branži v adrenalinovou a výnosnou kariéru. Rád říká, že s realitami v Dubaji začal dříve, než přespolní dokázali správně vyslovit jméno toho města, a přirovnává tohle rychlé a vysoce úvěrované odvětví ke hře ledního hokeje. (Opěradlo jeho kancelářské židle pokrývá červený dres s jménem kanadské hokejové hvězdy Waynea Gretzkyho.) Jeho nakažlivé nadšení pro místní mrakodrapy a vily hraničí až s fanatismem. „Snažím se přesvědčit svou dceru, aby šla do realit,“ řekl v červenci webu

Entrepreneur Middle East. „Každého člověka, kterého potkám, se snažím dostat do realit.“

Chaar pracoval pro Sajwáního přes deset let, než zamířil do Saúdské Arábie, kde se postavil do čela jedné z největších soukromých developerských společností Dar al Arkan, aby nakonec přešel do vedení její mezinárodní odnože Dar Global. Cestou se zdokonalil v uzavírání realitních partnerství s luxusními značkami jako Versace nebo Lamborghini. Trump byl další z jeho oblíbených brandů.

Právě společnost Dar Global stojí za vlnou realitních obchodů Trumpa v Zálivu v uplynulém roce: nemovitosti značky Trump nyní tvoří 18 % celého portfolia Dar Global. Chaar přesto tvrdí, že mezi ním a jeho někdejším šéfem Sajwáním nepanuje žádná nevraživost. „Během inaugurace jsme spolu strávili dost času,“ říká Chaar. Na konjunkturami a krachem zmítaném realitním trhu Zálivu „jednou se pereme, jindy objímáme, ale všichni jsme hráči v jednom regionu a všichni ten region prosazujeme“. Když se Eric Trump v červnu 2024 díval z kanceláře Dar Global na panorama Dubaje, pěl ódy na rozvoj tohoto města. Vyprávěl mi historku o stavebním zařízení, které bylo dopraveno z  Trump Tower v Chicagu až do Dubaje, aby pomohlo postavit mrakodrap Burdž Chalífa, nejvyšší budovu světa. Eric, věčný nadšenec, byl přehnaně horlivý ve své chvále společnosti Dar Global („milujeme

je k zbláznění“), předsedy její mateřské firmy, Júsufa al-Šelaše („jednoho z nejmilejších a nejskvělejších lidí, jaké v životě můžete potkat“), dubajské královské rodiny („mám skutečně obrovský respekt k tomu, co dokázali“), i své vlastní manželky Lary („úžasná máma… ještě lepší manželka… prostě drsná ženská“).

V té době byl Ericův otec v plném proudu kampaně před volbami roku 2024 a podle Ericových slov se společnosti Trump Organization vedlo skvěle. Byl si jistý, že jeho otec volby vyhraje, ale zatímco jeho starší bratr Donald mladší se vrhl do politiky hnutí MAGA, Eric uvedl, že dává přednost péči o rodinný byznys. „Politická stránka se mi zdaleka tolik nelíbí… Nemusím chodit do politiky,“ řekl. „Miluji naši firmu. Miluji naše zaměstnance.“

NOVÝ PARTNER

Rád by uskutečnil více projektů s Dar Global a dále expandoval v regionu. Ale nic z toho by podle jeho ujištění nemělo vést k tomu, že by Trump Organization jednala přímo se zahraničními vládami. Jeho bratr Donald mladší zopakoval v Kataru, že rodinný byznys Trumpových „nebude uzavírat přímé obchody se státními subjekty… Budeme se prostě řídit těmi pravidly, která vláda stanovila“. Za tímto účelem jsou realitní obchody Trumpových strukturovány tak, aby organizace nemusela podepisovat smlouvy přímo se státními subjekty. Společnost Dar Global podepisuje kupní smlouvu nebo dlouhodobý pronájem s tím státním orgánem, kterému patří pozemek určený k výstavbě,

v Ománu je to například pronájem od státní developerské agentury Omran Group . Podle Chaara k tomu obvykle dochází dlouho předtím, než se Trump Organization vůbec zapojí, a  Dar Global na sebe bere finanční riziko výstavby těchto nemovitostí. Trump Organization obvykle uzavírá s  Dar Global dohody o brandingu a managementu v pozdější fázi projektu. Trumpův byznys pak vydělává poplatky z těchto licenčních a manažerských smluv. „Licenční poplatek bývá obvykle jednorázový,“ vysvětlil Chaar. Odmítl upřesnit finanční podmínky, ale finanční výkazy Trumpa odhalují, že ománský projekt loni inkasoval 2,5 milionu dolarů na licenčních poplatcích. Tento „vstupní poplatek“ zajišťuje využití značky Trump a zapojení organizace do navrhování a marketingu projektu. Trump Organization také inkasuje podíl z prodeje nemovitostí, který je podle Chaara obvykle „mnohem, mnohem méně než 10 procent“. Poplatky za management jsou dlouhodobější  – na 15 až 25 let. Trump Organization spravuje golfové hřiště i hotely. „Platí nám pokaždé, když se host ubytuje a zase odhlásí,“ vysvětlil Eric. V Rijádu a Dubaji byly letos uspořádány slavnostní akce k zahájení nových projektů, kterých se Eric všechny zúčastnil. Jeho manželka Lara se k němu připojila v Rijádu, kde se pár mísil s potenciálními saúdskoarabskými investory. Brožura nazývá chystaný mrakodrap Trump International Tower „nejmocnější adresou Dubaje“ a slibuje, že jeho Trumpův členský klub vás propojí „s globální ligou elitních jedinců“. Nebude chybět kuřácký salonek a golfový simulátor. Na vrcholu věže má být nejvýše položený venkovní bazén na světě s výhledem na Burdž Chalífu

Dubaji trvalo vydání stavebního povolení jen měsíc. Chaar říká, že prodeje jdou dobře. Dva penthousy v 80patrovém dubajském mrakodrapu zřejmě budou začínat na 73 milionech dirhamů (blízko 20 milionů dolarů), uvedl jeden z prodejců, ačkoli podle Dar Global se dosud neobjevily na trhu.

Trump si rád dělá legraci, že zůstane ve funkci neomezeně dlouho, parafrázuje tím doživotní vládu panovníků v Zálivu, které tolik obdivuje. Avšak i kdyby opustil Bílý dům podle plánu daného ústavou USA, a pokud nedojde k dalším globálním finančním otřesům, on a jeho rodina zanechají v petrostátech Blízkého východu svou stopu. Trumpova věž bude stát v téměř každém velkém městě Zálivu a v pouštích se budou jako fata morgána třpytit golfová hřiště.

TRUMPOVI Impérium v Perském zálivu

REALIA

Retail parky nabízejí stabilní výnosy a nižší riziko

Retail parky lákají investory stabilními výnosy a nižším rizikem a osvědčily se i během pandemie a vysoké inflace. Fond REALIA loni dosáhl výnosu přes 9 % a jeho zástupce vysvětluje, proč retail parky zůstávají atraktivní a kde vidí prostor pro další expanzi.

Proč jsou dnes retail parky dobrá investice a co nabízejí, co jiné segmenty obvykle nenabídnou? Oproti jiným realitním segmentům nabízejí stabilní výnosy při nižším riziku, což je dnes velmi žádaná kombinace. Jde o typ komerční nemovitosti, který prošel zatěžkávacími zkouškami (pandemie, růst cen energií, vysoká inflace) a prokázal odolnost. Lidé retail parky jednoduše potřebují bez ohledu na ekonomickou situaci. Nabízejí zboží denní potřeby a umožňují rychlé, pohodlné nakupování za dostupné ceny.

Podle čeho poznáte, že má konkrétní projekt smysl? Jak velkou roli hraje spádovost,

dopravní napojení, kvalita nájemců a parkování? Heslo zní: lokalita, lokalita, lokalita. I u retail parků je to klíčové. Důležité je také odhadnout vývoj konkurence a demografie v oblasti. Stejně důležitá je kvalitní skladba nájemců. Musíme mít jistotu, že park bude komerčně úspěšný a nájemci dostatečně silní, aby ustáli případné výkyvy trhu.

Jaká jsou dnes hlavní rizika pro retail parky a jak s nimi pracujete v praxi? Stavební povolování je stejně složité jako u jiných nemovitostí, ale tato i další rizika včetně růstu nákladů nesou specializovaní developeři. Náš fond kupuje jen hotové a stoprocentně obsazené parky, které ihned generují stabilní příjem z nájemného. Nové retail parky nyní vznikají hlavně v menších městech a prostor pro ně stále existuje, což potvrzuje i zájem obchodních řetězců. Stále preferujeme kvalitu před kvantitou a kupujeme jen projekty, které nám dávají smysl.

Loni jste dosáhli výnosu přes devět procent. Co za tím stálo, co se dá zopakovat i v jiném úrokovém prostředí a jak do toho zapadá strategie fondu? Loňský výnos přes 9 % zajistil růst inflačně indexovaného nájemného a kladné přecenění portfolia retail parků. Fond REALIA cílí dlouhodobě na výnos kolem 8 % ročně. Všechny úvěry fondu mají fixované úrokové sazby. Bez tohoto zajištění bychom v minulých letech nedosáhli výnosů nad inflaci, a proto v této strategii pokračujeme.

Kde vidíte prostor pro expanzi? Dává vám větší smysl vlastní výstavba, nebo akvizice hotových parků? Trh se postupně naplňuje, proto zvažujeme možnosti expanze v Evropě. Soustředíme se na akvizice hotových retail parků, které ihned po koupi generují příjem. Držíme se však určitých parametrů, například nekupujeme parky v malých obcích, kde by bylo složité nahradit nájemce. U příliš velkých parků by zase bylo vzhledem k omezenému počtu řetězců obtížné zaplnit všechny prostory.

Jak vidíte retail parky v horizontu pěti let?

Budou dál přibývat a je na ně na trhu ještě prostor, nebo jejich atraktivitu může oslabit změna chování zákazníků? Retail parky zůstávají dlouhodobě atraktivní pro návštěvníky, nájemce i investory. Posledních pět let je důkladně prověřilo a obstály, protože nabízejí základní zboží a služby, které lidé potřebují za všech okolností. Prostor pro expanzi v Česku stále existuje, i když se bude postupně zmenšovat. Evropský trh je v tomto segmentu už vyspělý, ale některé země mají stále značný potenciál růstu.

FOTO Petr Kopal

nikoliv žert, filmový šek či nějaká AI halucinace. Jednou z nejpodivuhodnějších měn v dějinách se stal zimbabwský dolar, pro jistotu značený jako Z$ alias ZWD, ovšem nikdo by si jej s dolarem americkým či australským nespletl. A pokud snad ano, se zlou by se potázal! Jeho hodnota se totiž mezi lety 1980 až 2009, kdy ve čtyřech generacích platíval, tak kazila, že ani škrtání nul nepomáhalo... I hodnoty s mnoha nulami brzy zůstávaly – nulové. Měnu v jihoafrické zemi soužila inflace a pozdější hyperinflace. Spíše snad ultrainflace. Její vrchol přišel v listopadu 2008, kdy námi vyobrazená stobilionovka nestačila ani

eury, randy, jeny, jüany i rupiemi a podobně. Roku 2019 se vrátila národní měna: kupodivu zase dolar, ale s přízviskem RTGS čili pravý a lepší „zimdollar“, jak se mu říkalo. Ani tomu se nedařilo. Loni v dubnu přešel stát na „zlaťáky“ čili Zimbabwe Gold (ZiG). „Chceme solidní a stabilní měnu. Přitiskávat peníze nepomůže,“ řekl loni guvernér John Mushayavanhu Financial Times. Kdo ví, zda rezervy ve zlatě i devizách již budou novým zigům svědčit, ovšem dolary nás upomínají, jak je kvantifikované bohatství relativní. Ostatně: i tahle bankovka, jejíž 100 000 000 000 000 dolarů se hodilo leda tak na utření řiti, v čase posílila. Jako raritu ji sběratelé kupují i za 200 liber. Tedy 5700 korun.

FOTO Reserve Bank of Zimbabwe

TEXT Martin Rychlík

MĚSTO OSTRAVA

Od ocelového srdce k modernímu centru Evropy

Strategická poloha, růst návštěvnosti, připravené pozemky. Moderní město Evropy.

Bývalé průmyslové srdce Česka se v posledních letech proměňuje v město, které si sebevědomě hledá nové místo na mapě Evropy. Moderní architektura tu vyrůstá vedle historických budov, kulturní scéna ožívá a díky univerzitám i inovativním firmám se sem vrací lidé z celé republiky i ze zahraničí. Proč? Město má strategický plán fajnOVA, má vizi, komunikuje s lidmi a chce, aby se zde dobře žilo. Ostrava se po covidových letech oklepala a dotahuje čísla o počtu návštěnosti z roku 2019 i pevným kalendářem kulturních a sportovních akcí, od festivalu Colours of Ostrava až po mezinárodní kongresy a sportovní akce. Strategická poloha na křižovatce Česka, Polska a Slovenska přináší trh s více než 10 miliony obyvatel v okruhu 120 km. Město nabízí kvalitní sportovní a kulturní zázemí a investuje do projektů s dlouhodobým dopadem, jako je nový koncertní sál světové úrovně, nový fotbalový stadion pro 20 tisíc návštěvníků, výstavbu celé nové čtvrti Žofinka pro 16 tis. obyvatel, nebo revitalizace historických objektů. Přitom sází na světové architekty jako je Steven Holl, Eva Jiřičná, dánské studio Adept, Robert Konieczny, kteří jsou zárukou té nejvyšší úrovně. A vyplácí se to. Historická budova jatek, ve které dnes sídlí Galerie současného umění PLATO, se díky své revitalizaci

dostala do finále prestižní evropské architektonické ceny Mies van der Rohe doposud jako jediná stavba z České republiky.

Na ostravském hotelovém trhu chybí pětihvězdičkový hotel a nabídka čtyřhvězdičkových je ve chvílích velkých eventů poddimenzovaná. Příležitost je i v designovém či butikové kategorii, případně v tříhvězdičkovém konceptu typu Motel One. Město má pro tento účel připravené strategické pozemky v historickém centru i v městské části Poruba, kde se nachází rozsáhlý pozemek na Martinovské ulici s výbornou dostupností a blízkostí sportovního i univerzitního zázemí. O tento pozemek je zvýšený zájem a nyní na něj bude vyhlášen záměr prodeje. Ideální vystavět zde hotel s „přidanou hodnotou“, například s longevity a wellness programem, který by přilákal jak turisty, tak business klientelu na delší pobyt. Ostrava je připravena a aktivně podporuje kvalitní investorské projekty. Více informací o dostupných pozemcích najdete na investinostrava.cz a fajnova.cz

SVĚTA V LEDNÍM HOKEJI 2024

PULSE OSTRAVA DOLNÍ VÍTKOVICE

TEXT Simon de Burton

Klasické rychločluny s dřevěným trupem

představují investici s mahagonovým dnem

Riva Aquarama zakotvená na jezeře Como, z knihy Riva Aquarama od Michaela Verdona.

šichni známe rčení, že loď je díra ve vodě, do které majitelé házejí peníze. Přestože žádnou loď nelze označit za naprosto bezpečnou investici, dřevěné čluny z dílny proslulé italské loděnice Riva vyráběné v 60. až 90. letech 20. století si vydobyly pověst hodnoty, která je ve srovnání s většinou ostatních plavidel přece jen o něco jistější.

Jméno Riva se poprvé objevuje ve spojení se stavbou lodí v roce 1842, kdy dvacetiletý Pietro Riva založil putovní opravárenskou živnost podél břehů jezera Iseo v severní Itálii. Postupně přešel od oprav rybářských člunů ke stavbě plachetních jachet — dovednosti, které se pak předávaly po tři generace. Právě jeho pravnuk měl vizi vytvořit řadu elegantních rychločlunů s dřevěným trupem, jež se se značkou Riva neodmyslitelně pojí.

Tyto klasické čluny s mahagonovým trupem (poslední z nich byl postaven v roce 1996) si rychle získaly takřka kultovní status.

Filmaři je milují — objevily se například ve snímcích Dannyho parťáci 2, Muži v černém a Casino Royale — a za jejich kormidlo usedli snad všichni, od dědice šampaňského impéria Guye Taittingera a filmového producenta Carla Pontiho až po dědice průmyslového impéria Guntera Sachse. Brigitte Bardot dostala od svého tehdejšího manžela Rogera Vadima model Super Florida. Člun s proslulou rozměrnou zapuštěnou sluneční palubou se

následně stal hvězdou paparazzi fotografií pořízených poblíž vily slavné BB v Saint-Tropez.

„Takové záběry udělaly z Rivy jednu z nejslavnějších lodí všech dob,“ říká Alexander Latscha, prezident historické společnosti Riva Club de France. „Začaly být spojovány s určitým životním stylem a kulturní vytříbeností.“ Latscha sám vlastní tři čluny Riva, včetně modelu Super Florida z roku 1962 a modelu Ariston z roku 1968. Jenže zachovává si dřevěná Riva svou hodnotu i dnes, nebo nám růžové brýle Ray-Ban zastírají méně oslnivou realitu?

„Investiční potenciál se v posledních třech až čtyřech letech zlepšil, částečně proto, že se lidem líbí, kolik člunů Riva má opravdu zajímavou historii majitelů,“ říká Peter Wallman, předseda pro Velkou Británii a region EMEA aukční síně RM Sotheby's, specializované na klasické automobily. Dracula III, model Super Ariston z roku 1962, který patřil Gunteru Sachsovi a dostal jméno po jeho nočním klubu ve Svatém Mořici, měl na aukci Sotheby's v roce 2012 odhadní cenu 80 až 120 tisíc liber, nakonec se prodal za 385 250 liber.

Z řady více než dvaceti modelů Riva jsou nejjistější investicí Aquarama a  Super Aquarama. Oba modely se vyráběly v letech 1962 až 1996; jejich trupy dlouhé přes osm metrů jsou z lakovaného mahagonu s kontrastními pruhy javorového dřeva a díky dvojici vidlicových osmiválců tyto čluny dokážou přepravit až osm osob působivou rychlostí. V roce 2011 prodala americká aukční síň Mecum Aquaramu za tehdy rekordních 975 000 dolarů. Dokončen byl v roce 1996 a jednalo se o poslední dřevěný člun značky Riva, který byl o dva roky později dodán zakladatelské rodině společnosti Sony. Dnes specializovaný prodejce Riva Revival se sídlem v anglickém hrabství Gloucestershire nabízí člun Aquarama Series III z roku 1971 s novou palubou a zrenovovanými motory za 750 000 eur.

Ostatní modely jsou cenově dostupnější. Florida a Super Florida, jež se vyznačují volanty ve stylu amerických automobilů a pochromovanými klaksony na palubě, se dají pořídit zhruba za 50 000 až 120 000 eur.

Oslnivý lesk těchto člunů dokáže snadno omámit, ale před koupí je důležité vše důkladně zvážit, obzvlášť pokud uvažujete o renovaci, upozorňuje Latscha  – je třeba si dát pozor na shnilé dřevo, unavené motory a silně opotřebovaný interiér. Nick Thompson, který v roce 1998 založil společnost Riva Revival, k tomu říká: „Všechny dřevěné Rivy jsou dnes už staré dámy a je třeba se o ně starat. Každý, kdo zvažuje koupi jedné z nich,

by si měl prostudovat historii její renovace.“

Zvláštní pozornost je pak potřeba věnovat palubě, jež se snadno poškodí deštěm a jezerní vodou, a spodním prknům trupu, ta jsou obzvlášť náchylná k chátrání a zpravidla nevydrží o mnoho déle než 15 až 20 let (a jejich výměna přijde přibližně na 50–60 tisíc eur).

Navzdory takovým nákladům zastává Thompson názor, že pořízení Rivy má smysl „v porovnání s koupí nové laminátové lodi, která se okamžitě znehodnotí“. Dodává: „Prodat Rivu může trvat až rok, majitelé ale obvykle dostanou své peníze zpět a někdy i něco vydělají.“ Ti, kdo si Rivu pořídí jako investici, by měli péči o ni svěřit renomovaným odborníkům. „Nemůžete si dovolit ani ťuknout do mola nebo zavadit o jinou loď  – mohlo by to poškodit lak a vytvořit skulinu, kterou pronikne voda,“ varuje Latscha. Mezi vyhlášené specialisty patří například Riva Classiche (klasická divize současné značky Riva), nizozemská společnost Riva-World a monacký podnik Monaco Boat Service

Riva Aquarama s charakteristickým zapuštěným lehátkem na zádi, elegantně umístěným za kormidelníkem.

Riva Aquarama Specials v procesu stavby.

Brigitte Bardot se svým manželem Güntherem Sachsem na palubě své Rivy v Saint-Tropez, kolem roku 1965.

Patek Philippe Cubitus 5821/1A

Hodinářská značka navázala na loňskou polarizující novinku a do své první kolekce po 25 letech zařadila i kompaktnější modely.

Uvedení modelu Patek Philippe Cubitus rozvířilo hodinářský svět způsobem, jaký tu nebyl k vidění od představení kolekce Audemars Piguet Code 11.59 v roce 2019. Kritika první nové kolekce Patek Philippe za posledních 25 let přišla poměrně rychle. Někteří odborníci jí vytýkají vše, od příliš velkého průměru pouzdra (45 mm) až po nedostatek originality, který je způsoben podobností s modelem Nautilus. V Ženevě si ale stáli za svým a půl roku poté představili menší verzi modelu Cubitus s průměrem 40 mm. Tento nový model doplnil dvojici tříručičkových hodinek: celoocelovou referenci 5821/1A a ocelovo-růžovozlatou 5821/1AR, a také výrazně složitější referenci 5822P, platinové hodinky s velkým datem, ukazatelem dne v týdnu a fázemi Měsíce. Patek Philippe vyvinul zcela nový manufakturní strojek vycházející z dosud nejtenčího kalibru značky a zkonstruoval mechanismus okamžité

změny data, při němž obě číslice přeskočí současně během pouhých 18 milisekund. Tento nový strojek umožnil firmě podat hned šest patentových přihlášek na prvky, jako je „tangenciální brzda“, která při přechodu z posledního dne měsíce na první den následujícího zablokuje jeden z datových kotoučů, a „flexibilní korektor dne“, který umožňuje opravit den v týdnu kdykoli během dne, aniž by hrozilo poškození mechanismu. Naproti tomu tříručičkové modely používají samonatahovací kalibr 26-330 SC, který rovněž najdeme v některých modelech Nautilus, Aquanaut a Calatrava této značky. Mechanismus, zde zobrazený v rozloženém stavu, má v průměru jen 27 mm a na výšku 3,3 mm, přesto však obsahuje 212 součástek, včetně 30 ložiskových kamenů a rotoru z 21karátového zlata, ozdobeného horizontálním vzorem odpovídajícím vzoru ciferníku.

Model Cubitus čerpal inspiraci z proslulých sportovních hodinek Nautilus, jež v roce 1976 navrhl Gérald Genta. Tento model se v posledních letech stal natolik ikonickým, že prezident Patek Philippe, Thierry Stern, nakonec výrobu klasické tříručičkové reference 5711 ukončil. Měl obavu, že by její popularita mohla zastínit ostatní modely značky. Patekofilové však doufají, že se příští rok při příležitosti 50. výročí tohoto modelu dočkají ještě jednoho posledního triumfálního návratu na scénu. A do té doby už bude kontroverzní Cubitus bezpochyby na nejlepší cestě stát se moderní klasikou.

Koná se jednou za dva roky, ale v posledních letech výrazně vystupuje ze stínu moderní čtyřiadvacetihodinovky. Le Mans Classic je vzrušujícím a ohlušujícím pohledem zpátky do dob, kdy měl svět správný počet válců, výfuků, emisí a decibelů.

TEXT Václav Rybář FOTO Marek Musil

HISTORIE NA KOLECH Le Mans Classic

Kafe v ruce, špunty v uších a oči navrch hlavy. Čtyřdenní maraton historických závodů se letos v červnu konal už podvanácté a naposledy ve formátu šesti skupin z období 1923 až 1981. Od příště se bude jezdit každoročně, sudé roky v modernějších vozech a liché v těch skutečně vintage.

o je rachot. První myšlenka, která vás po startu libovolné skupiny napadne. Nejen v tom moderním smyslu, že je to úžasné, ale hlavně proto, že vaše uši už nejsou připraveny na neregulovaný řev závodních speciálů. Tribuny se otřásají především ve chvíli, kdy cílovkou proletí placky z osmdesátých let, kdy bylo téměř vše povoleno, ale svou neopakovatelnou zvukovou kulisu vytvářejí i předválečné Bentley s leteckými motory. Nepřetržitý rockový koncert pístů a válců, ohňostroj aerodynamických experimentů, přehlídka automobilové smetánky, jmen stále slavných i dávno zapomenutých. Le Mans Classic připomíná muzeum, které ožilo, utrhlo se ze řetězu a hladově krouží kolem vás. Báječní muži a ženy na ještě báječnějších strojích, mezi nimi i několik z Česka. Le Mans Classic je obrovským podnikem, který letos přilákal čtvrt milionu diváků. Na startu se objevilo 800 aut a hned čtyři byla česká, z toho tři domácí výroby. Za všemi stojí fantastické příběhy, především za dvojicí speciálů Aero Minor Sport

HISTORIE NA KOLECH

Náš dvorní fotograf Marek Musil se do Le Mans už opakovaně svezl s aerovkou se startovním číslem 54. Tento vůz je držitelem absolutního druhého místa z ročníku 1949 podle Indexu výkonnosti a vítězství ve třídě do 750 kubických centimetrů. Na okruh La Sarthe se poprvé vrátil v roce 2022 díky iniciativě spolku Le Mans Redux, který spolu s přáteli založil Michal Froněk, designér, podnikatel, pedagog a velký automobilový nadšenec. Když poprvé slyšel příběh

PILOTI PŘEDEVŠÍM

slavného vozu, podlehl nutkání napsat jeho další kapitolu. „Není to jen o závodech, ale i o důvěře a přátelství. Oslavujeme příběh posádky František Sutnar a Otto Krattner,“ připomněl tehdy. Vítězní Sutnar s Krattnerem se po fantastickém úspěchu vrátili do vlasti, ale cestou ještě uložili výhru ve výši 500 tisíc franků ve švýcarské bance, za což byli obviněni z vlastizrady a odsouzeni k deseti letům vězení. A aby té historie nebylo málo, letos na Le Mans Classic startoval i druhý Minor z roku 1949, který se tehdy závodu účastnil (Aero bylo jedinou automobilkou, jejíž oba vozy úspěšně dojely), a také už poněkolikáté Škoda Sport, která se v roce 1950 snažila navázat na úspěchy Sutnara a Krattnera.

Právě osobní příběhy zúčastněných pilotů i legend, které kdysi krotily dědečky automobilů, nejvíce uchvátily našeho fotografa, jenž z letošního Le Mans Classic přivezl spoustu zážitků a nádherných snímků. „Já jsem Michala Froňka potkal při focení a okamžitě jsem byl uhranutý. On je renesanční člověk, zajímá se o všechno, je systematický a snaží se jít do hloubky. Zeptejte se ho na jeho oblíbené auto a máte plné uši až do půlky příštího týdne,“ směje se Marek. Mohu potvrdit z několika rozhovorů, které jsem s panem Froňkem pořídil, že mu skutečně zapálení nechybí a dokáže velmi rychle nadchnout kohokoliv ve svém okolí. Tak ostatně vznikl i Le Mans Redux, spolek vlivných lidí, kteří měli prostředky a chuť dostat aerovku zpět do formy. „Toto auto by nemělo jen stát v garáži nebo pózovat na veteránských akcích, mělo by závodit, aby potvrdilo své geny. Nejvyšším cílem je proto dostat ho na závodní okruhy, a především na ten nejprestižnější, Le Mans Classic, který se jezdí jednou za dva roky na slavném okruhu v jihovýchodní Francii. Má jasná a přísná kritéria, závodu se mohou účastnit jen vozy, které zde kdysi jezdily, nebo jejich věrné repliky. Musí být však natolik precizní, aby získaly závodní atestaci FIA,“ oznámil už před pěti lety Michal Froněk v době náročné rekonstrukce. Vůz nakonec atestaci získal včas, avšak kvůli covidu se Classic uskutečnil až v roce 2022 a jako kompenzace za zrušený ročník následoval hned i ročník 2023. Marek Musil na to frenetické období vzpomíná: „Pan Froněk mi ukázal v telefonu fotku aerovky a já jen uznale pokýval. Takto staré závoďáky mi tehdy zas tak moc neříkaly, já miloval svoje dětské legendy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Jenže druhý den mi volá, že jedou

HISTORIE NA KOLECH Le Mans Classic

testovat rekonstruovaný vůz na okruh do Mostu, a jestli nechci přijet fotit. Neváhal jsem, naházel vybavení do auta a tím začalo tohle velké dobrodružství. Musím panu Froňkovi, dnes už tedy Michalovi, poděkovat, protože mi ukázal svět, který mi do té doby unikal. Byl jsem fanda do aut, ale měl jsem ty ‚svoje‘. Až při první návštěvě Le Mans Classic v roce 2022 jsem pochopil, že i ti největší stařešinové mají elánu a charakteru na rozdávání. Vidět je jen v muzeu by byla velká škoda. Tady si uvědomíte, že ta nádherná cigaretová karoserie dokáže uhánět po rovince a na chvíli vás přenese o osmdesát let zpátky v čase.“

ČAJ ZE ŠIŠEK A MAKE-UP PLNÝ SAZÍ

Parta z Le Mans Redux vyráží do Francie po vlastní ose, s aerovkou naloženou na valníku za moderním autem, které řídí její pilot. Cestou nikdo nespí, protože když se Michal Froněk rozpovídá o automobilové historii, uběhne dvanáct set kilometrů, aniž by to někdo postřehl. Ubytování? Ve stanovém městečku, kde se nad hlavami kývají majestátní stromy a k snídani se podává instantní čaj s tatrankou. Samozřejmě, hned vedle Le Mans leží soukromé letiště, takže řada gentlemanů za volantem, mezi nimi i filmové hvězdy, zámožní podnikatelé a další bohatí a báječní lidé, přiletí letadlem a vše ostatní nechají na svých týmech. Letos dorazil například i šéf americké automobilky Ford, a ten zřejmě do stanu nezamířil. I Michal Froněk by si mohl dopřát pětihvězdičkový hotel, ale víc než luxus ho láká pospolitost v lese a možnost spát doslova vedle vozu. „Já dorazil za klukama se zpožděním, takže jsem si vzal taxíka z letiště, postavil v noci stan a šel spát. Ráno se probudím a o metr dál stahuje syn Jeana-Paula Belmonda plachtu z auta za deset milionů eur.

Takové věci se stanou jen tady a jako fotografa mě podobné okamžiky baví úplně nejvíc,“ prozrazuje Marek, který za dobrou fotografií neváhá cestovat tisíce kilometrů. Jeho historky z amerického Burning Mana baví celou redakci, zvlášť když jsou doplněny černobílými obrazy, jež dál jitří probuzenou fantazii. V černobílé je i jeho fotoreportáž z  Le Mans Classic. Není to klišé, k aerovce a jejímu příběhu to prostě patří. Právě ten tu hraje hlavní roli. Víte, za stovky tisíc eur byste si mohli klidně předplatit seriál závodů Ferrari Challenge V pohodlí luxusních hotelů, na soukromých okruzích a v bezpečné náruči moderních sporťáků se všemi myslitelnými asistenty. Ano, i to jsou závody, i tam se rodí emoce. Jenže Le Mans Classic je nenapodobitelné a nenahraditelné. Udržet dvě hodiny v chodu takto starou techniku? Umět zkrotit tenhle zapálený doutník? Se zvonícíma ušima a obličejem pokrytým sazemi se ale v cíli rozhlédnete a otevře se vám pohled pro bohy. Tolik legend na čtyřech kolech i dvou nohách nikde jinde neuvidíte.

S JÍDLEM ROSTE CHUŤ

Froňkův Minor letos obsadil 29. místo z celkových 82 startujících, což je znatelné zlepšení oproti 38. příčce z předloňského Le Mans Classic. Konkurence ve skupině je neúprosná a vůz patří v kategorii 1949–1956 k těm nejstarším. Zmíněná Škoda Supersport dojela na 36. místě, druhá aerovka skončila o dvacet pozic níže. Michal Froněk přitom ještě ani nestihl nechat vychladnout motory a už plánuje další kroky. Když jsme se před pár týdny bavili o jeho Saabu 900 Turbo, ukázal mi v telefonu snímek zeleného Saabu 93 B. Ano, letos málem startovalo vozů pět, ale renovovaný švédský stroj nestihl získat certifikát FIA. Tak snad příště.

V  Le Mans Redux už se na Classic v roce 2027 těší kromě Michala Froňka a Davida Karáska, kteří tvoří posádku Minoru, také Zdeněk Kašpar, Leopold Bareš nebo Radek Pokorný. Ti by se měli podělit právě o Saaba. Všichni jsou přátelé a, jak o sobě s oblibou říkají, stejní pacienti. A možná jich bude ještě víc, protože když se na modernější verzi Classic začnou objevovat stroje z let 1976 až 2015, budou muset v Le Mans Redux pořídit něco novějšího. Aby mohli jezdit do Francie každý rok.

Historie na kolech

Historie na kolech

HISTORIE NA KOLECH Le Mans Classic

Historie na kolech

Historie na kolech

Proč jste se rozhodl pro andělské investování, jehož výsledek je ze všech investorských možností asi nejvíce nejistý?

ndělské investování patří k nejrizikovějším, protože se zaměřuje na firmy ve velmi raných fázích podnikání, často před uvedením produktu na trh. Jelikož se riziko pojí s výnosem, nabízí se zároveň velmi zajímavé zhodnocení. V Česku má stále více příznivců,

kteří za sebou zpravidla sami mají nejeden byznysový úspěch. Jejich pohled na specifickou investorskou branži, nejlepší příležitosti, ale i tuzemské kapitálové prostředí vám přiblíží následující anketa.

Vidíte v tuzemské ekonomice slibné investiční příležitosti i v segmentech mimo IT? Pokud ano, v kterých?

Co je nejdůležitější vlastnost a co nejdůležitější schopnost andělského investora?

Co by českým inovativním firmám nejvíce usnadnilo přístup ke kapitálu?

TEXT David Mařík

Jana Sedláková

advokátka a zakládající partnerka

advokátní kanceláře SEDLAKOVA LEGAL

3

1

Dodnes si pamatuji na lidi, kteří mi dali šanci jako mladé holce se dvěma dětmi, jež měla sen o „velké“ advokacii. V České republice pořád ještě chybí síť andělských investorů, která by pomáhala startupům v jejich rozjezdu. Sice se to zlepšuje, ale například oproti USA jsme pořád na mnohem menších číslech. A přitom u nás máme chytré lidi, hromadu talentů a možnosti posunout se z montovny na mozkovnu. Je potřeba podporovat tento ekosystém – od škol po začínající podnikatele.

2

Schopnost poznat inovaci. Někdy se jako inovace tváří jen mírné vylepšení existujících projektů a postupů. Čím menší inovační potenciál, tím menší šance, že po nás, andělech, přijde větší investor nebo větší fond a startup bude schopný škálovat. Andělští investoři by měli umět udělat vlastní market research, byť omezený. A umět číst v číslech, protože byznys plán je často to jediné, co v těchto extrémně raných fázích startupy mají. Na první větší validaci trhem teprve čekají.

Projekty založené na vědě a výzkumu. Vlastně cokoliv, co se označuje jako „deeptech“. Robotika, materiály, biotechnologie, farmacie. Bez IT se dnes nehnete nikde, ale výsledkem v deeptechu nebývá software, ale často hmotný produkt, vynález, nový postup a podobně. Česko má skvělé univerzity. Vynikáme v technických znalostech, přírodních vědách, medicíně a tak dále. A ve všech těchto oborech vznikají projekty a startupy, které stojí za pozornost. Někdy tento rozvoj trochu brzdí transfery technologií, které vznikají pod univerzitami, ale i ty už se učí s těmito nápady pracovat a komercionalizovat je nejen klasickou, ale i tou startupovou cestou.

4

Větší podpora ze strany angel investorů. Snaha Česka přitáhnout více zahraničního kapitálu. Ale také menší byrokratická zátěž. Paradoxně ani ne tolik při zakládání firem nebo správě jejich společností. Ale právě v inovativních oborech  – regulace fintechu, healthtechu nebo deeptechových oborů společnostem často hází nejeden klacek pod nohy. Než se instituce naučí pracovat například s certifikacemi nebo licenčními řízeními, startupy se „zastaví“, nemůžou pokračovat a růst. V tu chvíli se zpomalují investice do těchto startupů a investoři vyčkávají na výsledky povolovacích procesů.

Proč jste se rozhodl pro andělské investování, jehož výsledek je ze všech investorských možností asi nejvíce nejistý?

Jiří Zima

spoluzakladatel společnosti Niceboy a člen skupiny andělských investorů

The Seeders

Co je nejdůležitější vlastnost a co nejdůležitější schopnost andělského investora?

Pro mě je andělské investování spíš než způsob zhodnocování peněz způsob, jak se podílet na zajímavých projektech. Být hands on, užít si znova emoce z budování super projektů. A nejistota? Ta k podnikání prostě patří, pro mě je to „part of the game“. 2

Netroufám si vynést takto obecný soud. Záleží jednak na strategii každého investora, ale taky celkově na jeho přístupu k investování. Já osobně vnímám roli andělského investora jako někoho, kdo sice není zapojen do každodenní exekuce, ale kdo v pravidelných intervalech díky svým zkušenostem, nadhledu a kontaktům pomáhá founderům držet projekt ve správných kolejích. Do jisté míry je to role hodně mentoringová. Takže asi takhle bych akcentoval kvality andělského investora.

3

Chodí nám na stůl skutečně obrovská škála nápadů a plánů. Od trošku cimrmanovských vynálezů přes relativně rigidní nákup/prodej až po vývoj hardwaru. A samozřejmě spousty různých projektů ze zmíněného IT – appky,  softwary…

4

Dobré projekty. Říkám to s nadsázkou, ale ve výsledku mám pocit, že dnes mají kvalitní chránitelné nápady s přidanou hodnotou, něčím unikátním, nebo jen čistě s energií a racionálním byznysmodelem hodně možností a relativně dobrou šanci, jak kapitál získat.

Jan Hladký

advokát a společník v HLADKY.LEGAL advokátní kancelář, člen uskupení Garage Angels

Vidíte v tuzemské ekonomice slibné investiční příležitosti i v segmentech mimo IT? Pokud ano, v kterých?

Matěj Turek

investor

1

Když se přes dvacet let pohybujete ve startupové komunitě, neřešíte nejistoty spojené s investicemi. Buď jste součástí a snažíte se pomoci lidem, kteří věří svým projektům, nebo kibicujete zpoza postranní čáry.

2

Žádná nejdůležitější vlastnost ani schopnost není. Dobré je, pokud máte vytrvalost a ochotu věřit lidem s odvážnými nápady, ale zároveň máte schopnost odlišit upřímné zaujetí od lifestylového startupismu.

Co by českým inovativním firmám nejvíce usnadnilo přístup ke kapitálu?

1

Andělskému investování jsem se věnoval posledních cca pět let, abych se zorientoval v nové oblasti. To se mi, myslím, podařilo. A jako bonus mám podíly v několika extrémně nadějných startupech, konkrétně v  Zuri, E2B nebo Flowpay

2

Andělský investor musí být schopen nekonvenčního pohledu. Tedy dokázat se oprostit od zaběhlých myšlenkových vzorců, jak má vypadat správný startup nebo founder. A také musí mít schopnost říkat ne. Zároveň ale musí mít silnou znalostní a psychologickou základnu, aby dokázal u foundera nebo produktu rozpoznat vzorce funkční.

3

Příležitosti nejsou vázány na geografii. Firmy jako Rohlík, FTMO nebo Livesport mohly vyrůst kdekoli jinde.

4

Jsem přesvědčen, že totéž co v jakékoli jiné oblasti. Tedy dramatické snížení daní z příjmu, jak pro firmy, tak pro fyzické osoby. A dále jakékoli snížení byrokratické zátěže. Vše ostatní je jenom kolorit.

3

Jsou jich spousty. Asi nejvíce na očích bude nyní healthtech, biotech a cybersecurity v reálném světě.

4

Ekonomika důvěry. Dokud se budeme soustředit na to, co vše se může pokazit a jak kvantifikovat rizika, racionální je nic neinvestovat, aby se nic nepokazilo. Až pochopíme biblické podobenství o zakopaných hřivnách, bude nám konečně zřejmé, co je základ izraelského startupového zázraku.

Proč jste se rozhodl pro andělské investování, jehož výsledek je ze všech investorských možností asi nejvíce nejistý?

Jiří Hlavenka

2

Co je nejdůležitější vlastnost a co nejdůležitější schopnost andělského investora?

někdejší spoluzakladatel  Kiwi.com, aktivní investor ve více než 20 startupových společnostech, člen uskupení Garage Angels 4

Dnes bych řekl, že nejcennější je zkušenost. Mít za sebou desítky investic a posuzování tisíců podnikatelských záměrů, stovky schůzek, diskuzí a analýz. A z toho plynoucí zpětná vazba: tohle uspělo, tohle ne. Vím proč? Tady jsem investoval a byla to chyba – tady jsem naopak neinvestoval a byla to také chyba. Je to vlastně řemeslo jako každé jiné. Existuje k tomu teorie, ale podle mě tohle není možné se naučit z knih, jedině z praxe. Samozřejmě je dobré, když má člověk za sebou vlastní podnikání, protože víte, jak founder cítí, jak uvažuje. Umíte s ním hovořit jeho jazykem, protože je to i váš jazyk. Nedivíte se jeho chybám, protože jste je dělal taky. Vlastní podnikatelská praxe umožňuje naladit se na foundera a to je velmi důležité.

3

Dá se říci, že jsem se k tomu přirozeně vyvinul přes předchozí podnikání. My jsme vlastně už pod hlavičkou Computer Pressu zakládali startupy, jenom jsme jim tak neříkali, brali jsme je jako „projekty“, z některých jsme udělali firmy, některé uspěly, jiné ne. Takže jsem zde získal zkušenost a bavilo mě to! Máte určitě pravdu, že andělské investování je nejvíce rizikové, ale zase nabízí možnost nejvyššího zhodnocení, tedy výsledného úspěchu. Vždycky jsem byl zvyklý jít do neznáma, do rizika, nevadí mně to, dělám to celý život. Ostatně neriskuju nic životně důležitého – jsou to jenom peníze.

Je jich málo. IT převládá kvůli nízkým vstupním nákladům a dobré škálovatelnosti, zatímco jiné obory to mají právě naopak. Přitom jsem přesvědčený, že slibné příležitosti se budou stále častěji objevovat v non-IT oblastech; ta je už poněkud přelidněná. Jednou, která se naštěstí teď rozjíždí už docela zajímavě, jsou biotechnologie, typicky med-tech, tedy technologie v medicíně. Kam se podíváte, tam „je to blbě“, je obrovsky co zlepšovat. A stále věřím v hardware, ve starou dobrou strojařinu, elektrotechniku, plastikařinu – prostě obory, kde na konci je výrobek, který držíte v ruce. Máme zde dobrý inženýrský talent, a i zde je pořád co vynalézat a objevovat, zejména právě ve spojení s digitálními technologiemi.

Je otázka, zda si to ty firmy vůbec zaslouží... Tohle zní hodně kriticky, tak musím upřesnit: myslím si, že kapitálu pro začínající firmy je tu dost. Tohle se propastně, o řády zlepšilo. Je tu mnoho desítek (možná i stovek) andělských investorů, jsou tu menší i střední fondy. Kapitál je, ale obávám se, že není dostatek nadějných firem. Kapitál čeká a hledá, možná je někdy až příliš náročný, ale nejsou dostatečně životaschopné a kvalitní příležitosti.

Na druhé straně tu ale skutečně chybí kapitálový trh pro středně velké či ještě větší domácí firmy, které jsou v růstu. To je to, co pohání byznys například v USA. Startupy jsou zárodky, tam ještě žádný byznys není, ale jakmile už se firma dostane do stavu, kdy je vlastně „vítězná“, ale potřebuje se stonásobně zvětšit, aby byla opravdovým lídrem a gigantem, tak potřebuje baštit kapitál ve velkém. V USA i jinde ve světě jej dodá burza, případně obří institucionální investoři. U nás není ani jedno z toho: pražská burza je špatný vtip a obří investor tu není ani jeden.

Chytřejší kapitálový trh má navíc ještě jednu velkou výhodu: umožní lidem lépe alokovat svoje úspory. Dnes jim leží na účtech nebo je ze zoufalství investují do různých bankovních produktů s mizernou návratností nebo je případně z ještě většího zoufalství zabetonovávají do nemovitostí. Toto je věc, která u nás zoufale a desítky let chybí.

ANKETA Jak to vidí andělé

Proč jste se rozhodl pro andělské investování, jehož výsledek je ze všech investorských možností asi nejvíce nejistý?

Jiří Nepala

spolumajitel společnosti RENOMIA a člen uskupení Garage Angels

Co je nejdůležitější vlastnost a co nejdůležitější schopnost andělského investora?

3

Téměř v každém segmentu lze podle mě něco inovovat. Osobně vidím asi největší příležitosti v oborech, jako jsou biotechnologie nebo healthcare. Kdybych měl zmínit naši konkrétní investici s hmatatelným využitím, tak bych vybral například společnost Myco, která vyrábí ekologické obaly z podhoubí a odpadních materiálů ze zemědělství a dřevozpracujícího průmyslu.

1

Andělské investování vnímám jako možnost podpořit inovace, nové zajímavé nápady a podnikatele. Jako angel investor můžete být u zrodu nových projektů, které přináší něco zajímavého, revolučního. Zároveň mi to umožňuje poznat jiné obory, jiný způsob myšlení a novou energii byznysu.

2

Musíte umět pochopit, v čem je konkrétní start-up jedinečný. K tomu hodně pomáhá trpělivost, vlastní zkušenosti s podnikáním nebo schopnost analyzovat a správně se ptát. Stejně jako reálnost prezentovaných byznysplánů musíte umět odhadnout i lidi, konkrétně schopnosti, nadšení a odolnost zakladatelů.

4

Osobně si myslím, že kapitálu na trhu je dostatek. Spíše bych apeloval na startupy, aby lépe a kvalitněji dokázaly prezentovat své projekty a nápady. Aby si daly více záležet na analýze trhu, validaci svých projektů a kvalitním byznysplánu, za kterým si stojí, a nesnažily se ohromovat investory nerealistickými plány. Tím nechci nijak snižovat ambice, ty mají být samozřejmě velké a světové.

ANKETA

Vidíte v tuzemské ekonomice slibné investiční příležitosti i v segmentech mimo IT? Pokud ano, v kterých?

Libor Daněk

partner KOOPEO Ventures SE a člen uskupení Garage Angels

1

Co by českým inovativním firmám nejvíce usnadnilo přístup ke kapitálu?

Jako ve všem je to mix různých motivů. Určitě nadšení být u něčeho nového a velkého, co posune svět, inspirovat a naopak být inspirován zakladateli startupů a dalšími andělskými investory v  Garage Angels. A samozřejmě v neposlední řadě komerční zájem vydělat na společných úspěších velké peníze. Ta energie, nadšení a dynamika je ve světě startupů neskutečně obohacující. Stále kolegům zdůrazňuji, že máme výjimečnou příležitost nahlížet do kuchyní různých firem a inspirovat sebe i ostatní jejich úspěchy i chybami. Jak řeší expanzi, jak identifikují zákazníka, jak motivují a řídí tým, jaké používají nástroje, posouvají produkty… Zaujal mě teď na poradě founder, kdy vyzýval své kolegy, aby experimentovali a dělali u toho chyby, protože tyto pokusy společnost posunou a povedou i k získání nových zkušeností. Kdo tohle v korporátu udělá?

3

Mnoho odvětví je postavených na historických základech a principech. Pokud budou chtít firmy na trhu uspět, nevyhnou se anorganickým změnám. Zemědělství, medicína, vzdělávání, stavařina, inovativní zpracování materiálů, cirkulární ekonomika a tak dále. Západní svět je nepředstavitelně rychlý a poskytuje všude okolo příležitosti. Proto máme zajímavé projekty nejen v e-commerce, ale i v MedTech, AgriTech, PropTech, AdTech, HealthTech, BioTech, SmartCity

2

Zakladatelé startupů si našli svůj segment, kterému věří, a jsou ochotni pro dobytí trhu pracovat pár let i osmnáct hodin denně a být živi jen o pizze. Bez obětí to prostě nejde a úspěch je potřebné odpracovat… My můžeme jen klást cílené otázky a dávat tipy, co a kde se nám osvědčilo a co byl průšvih. Za mě je klíčová oboustranná otevřenost, důvěra a pokora. Investujeme vlastní peníze, proto jsme partnerem až do konce, pro dobré, ale i ty špatné časy. A těm se nejde vyhnout.

4

Prezentovat uvěřitelná čísla a nemíchat smyšlené domněnky s fakty. On ten Excel výhled na deset let s růstem 50 procent meziročně snese, ale pokud founder neobhájí, kdo je jeho zákazník, jakým způsobem ho na trhu získá a udrží, tak jeho „přístup ke kapitálu“ spíše vyhasne. Hodně důležitý je důraz na Keep it short and simple, protože v jednoduchosti je krása, vyšší šance na pochopení a malé riziko chyby. Pitch Decks jsou často graficky propracovaná umělecká díla, jen na relevantní obsah už možná nezbylo tolik času. A přitom klíčový je právě přesvědčivý obsah, klidně na pěti stranách MS Word. Přejdu i gramatické chyby, pokud bude přesvědčivý.

Proč jste se rozhodl pro andělské investování, jehož výsledek je ze všech investorských možností asi nejvíce nejistý?

Vidíte v tuzemské ekonomice slibné investiční příležitosti i v segmentech mimo IT? Pokud ano, v kterých?

Daniel Janků

spoluzakladatel společnosti Niceboy a člen skupiny andělských investorů The Seeders

1

Co je nejdůležitější vlastnost a co nejdůležitější schopnost andělského investora?

Co by českým inovativním firmám nejvíce usnadnilo přístup ke kapitálu?

Andělské investování je pro mě bezesporu nejzajímavější forma investic. Přináší nejen adrenalin, ale i hluboký smysl. Baví mě být u zrodu projektu a aktivně se podílet na jeho formování. Vstup v rané fázi často umožňuje vznik téměř co-founderského vztahu se zakladatelem, což přináší intenzivní zapojení i hlubší spolupráci. Klíčové je nastavení společných očekávání – bez něj to nefunguje.

2

Tou nejdůležitější vlastností je schopnost napojit se na tým. Pochopit jeho motivace, způsob uvažování i strategické cíle. Intuice hraje v rozhodování zásadní roli, ale neměla by chybět ani racionalita. Klíčová je také důvěra v zakladatele, jeho férovost a schopnost zdravého úsudku.

3

Rozhodně ano. I jako skupina andělských investorů The Seeders aktivně hledáme příležitosti mimo IT, včetně například hardwaru, což je v českém prostředí stále poměrně vzácné. Máme za sebou stovky projektů a spektrum odvětví je opravdu široké – není důvod se omezovat. Rádi budujeme stabilní firmy, pro něž není rychlá škálovatelnost nutnou podmínkou.

4

Přístup ke kapitálu se v Česku v posledních letech znatelně zlepšil. Startupová scéna je dnes již dobře rozběhlá a také banky začínají měnit svůj přístup. Co ale stále chybí, je moderní legislativní rámec, který by reagoval na potřeby trhu. Postrádám také platformu, která by systematicky propojovala andělské investory s firmami v rané fázi vývoje.

min.

min.

V exkluzivním rozhovoru, jenž se stal jeho úplně posledním, se Giorgio Armani ohlédl za pěti desetiletími ve světě módy. Legendární návrhář, který zemřel 4. září 2025 ve věku 91 let, zanechal nesmazatelný odkaz.

TEXT Alexander Fury FOTO Jacopo Paglione

Poznávacím znamením Giorgia

Armaniho byla celoživotní touha mít

vše pod kontrolou. Až do svých posledních dnů byl nejen kreativním šéfem, ale i generálním ředitelem a jediným akcionářem společnosti, kterou před půl stoletím založil.

Dalo by se sice říct, že šlo o módní firmu, ale Armani představoval

mnohem víc.

Návrhář doma v Saint-Tropez

Armani s Lauren Hutton pro Vogue v roce 1980

Armaniho první svaté přijímání, Piacenza, 1942

no, vytvářel oblečení  – a to spousty oblečení: od ručně šitých haute couture rób na udílení

Oscarů (Armani Privé) přes své typicky ležérní obleky (řada Giorgio a pro méně movité Emporio) až po džíny a trička pro mladé. Nechyběla ani kosmetika, bytové doplňky, hotely, čokolády a restaurace – měl i květinářskou divizi zvanou Armani/Fiori, kde se příroda podřizovala jeho přísným tvůrčím nárokům v abstraktních a dokonale kontrolovaných ikebanových aranžích. A prodával dokonce i vázy.

Giorgio Armani byl více než jen jmenovka v saku (anebo pro velkou většinu spíš jméno na flakonu parfému). Narodil se v Piacenze asi 60 kilometrů jihovýchodně od Milána; jeho otec, účetní v dopravní firmě, ho nutil ke studiu medicíny, což možná vysvětluje jeho chirurgickou preciznost a úzkostlivou čistotu stylu. Začínal jako nákupčí v milánském obchodním domě La Rinascente a poté jako návrhář pánské módy u Nina Cerrutiho. V roce 1975 si založil vlastní společnost s počátečním kapitálem 10 000 dolarů, v kanceláři menší, než je dnes jeho koupelna. „Mým cílem na začátku bylo prosadit svou vizi a oblékat lidi,“ řekl Armani. „V jistém smyslu je to i dnes pořád tatáž myšlenka.“

Jednou řekl, že jeho nejoblíbenějším návrhářem je Gabrielle Chanel, a styl Armani měl podobný dopad na způsob odívání celých generací. Ženy oblékl do kostýmů jako do uniforem – a to stejně radikálních, jako byly ty od Chanel. Vytvářel silné, sebevědomé oděvy, jež pomohly pohánět společenskou revoluci pracujících žen 80. let. Naproti tomu pánskou módu uvolnil: rozvolněním tradičního krejčovství ovlivnil, jak se dnes šije takřka každý oblek na světě.

Armani vydělal miliardy: čisté tržby firmy v roce 2024 činily 2,3 miliardy eur. Armani  –pro všechny zkrátka pan Armani  – stále dohlížel na veškerou kreativní činnost své společnosti. „Nevím, jestli bych použil slovo workoholik, ale tvrdá práce je rozhodně nezbytná k úspěchu,“ mínil. „Jediné, čeho v životě lituji, je, že jsem strávil příliš mnoho hodin prací a málo času s přáteli a rodinou.“

Armani byl také jedním z prvních módních návrhářů, kteří považovali oblékání hollywoodských celebrit  – a publicitu, kterou to přináší – za součást své práce. V Los Angeles otevřel v roce 1988 pobočku pro VIP klienty, dobrých deset let předtím, než ostatní módní značky vůbec začaly chápat sílu hvězdné publicity. Armani však neznamenal jen volbu pro červený koberec, sám se na hollywoodských projektech aktivně podílel. Během pěti desetiletí navrhl kostýmy pro více než 200 filmů, počínaje Americkým gigolem v roce 1980 a včetně Neúplatných (1987) Briana De Palmy, Mafiánů (1990) či Vlka z Wall Street

„Mojí největší slabinou je, že musím mít všechno pod kontrolou,“ řekl Armani. Nedávno se však na jeho zdánlivě neprostupné zbroji objevila trhlinka: kvůli nemoci chyběl na třech módních přehlídkách, jež pořádal v červnu a červenci. Stále se zotavoval doma, před plánovanými oslavami padesátého výročí, které se měly konat koncem září na milánském týdnu módy a kde měl představit výstavu v Pinacoteca di Brera, vůbec první expozici věnovanou módě v historii této prestižní galerie. Její umístění bylo navíc ideální, protože galerie hledí přímo na Armaniho byt v centru Milána. Ale i na dálku měl situaci pevně v rukou. „Prostřednictvím videopřenosu jsem dohlédl na každý aspekt přehlídky, od zkoušek přes řazení modelek až po líčení,“ ujišťoval. „Všechno, co uvidíte, vzniklo pod mým vedením a s mým souhlasem.“ Prý i volal svému týmu, aby jim vyčinil za pozdní začátek přehlídky pánské kolekce Emporio Armani. To vše svědčilo o jeho – podle vlastních slov – největší přednosti: „Schopnosti věřit svým myšlenkám a odhodlání, někdy až tvrdohlavosti, dotáhnout je do konce.“

(2013) Martina Scorseseho. Ten dokonce natočil krátký dokument Made in Milan, v němž zkoumá Armaniho tvůrčí proces jako projev svého obdivu a zájmu o tohoto návrháře. Část kouzla, které měly Armaniho oděvy pro filmové režiséry, tkvěla jistě v jejich nadčasovosti, stranou od neustále se měnící a rychle zastarávající módy dané doby. Považoval své návrhy za anti-módu? „Přestože mé uvažování má daleko k občas až zběsilé vrtkavosti módního světa, označení anti-móda se mi příliš nelíbí. Můj postoj je spíš takový, že styl u mě převládá nad prchavými trendy, které se mění bezdůvodně.“ Značce se ostatně dobře daří i u prodejců vintage módy. „Jestliže to, co jsem vytvořil před 50 lety, dokáže ocenit i publikum, které tehdy ještě ani nebylo na světě, pak je to ta největší odměna,“ řekl.

Byl patrně nejstarším stále aktivním módním návrhářem na světě a stál v čele rozsáhlého a mnohotvárného impéria. V této fázi bylo nevyhnutelné uvažovat o nástupnictví. „Mé plány spočívaly v postupném předávání mých dosavadních odpovědností těm nejbližším,“ popisoval, „jako jsou Leo Dell'Orco, členové mé rodiny a celý pracovní tým.“ Dell'Orco, vedoucí pánského designu skupiny Armani, byl tím, kdo se na závěr dvou Armaniho pánských přehlídek v Miláně uklonil místo něho. „Chtěl bych, aby nástupnictví proběhlo organicky a nestalo se momentem zlomu,“ zdůraznil.

Ačkoli bylo těžké si značku Armani bez Armaniho představit, nebylo to nemožné, mínil analytik luxusního trhu Luca Solca. „Domnívám se, že značka Armani je větší než její tvůrce a pravděpodobně zůstane stálicí módního a luxusního sektoru. Jiné značky také přežily své zakladatele  – vzpomeňme třeba Chanel či Dior… Předpokládám, že značky jako Armani nebo Ralph Lauren to dokážou také.“

Nicméně kdo by skutečně mohl převzít otěže? Šíře a hloubka Armaniho vize neměla obdoby, byla to jedinečná vize jediného muže. Viděl jsem ho v zákulisí při práci, jak vlastnoručně upravoval modely. „Mým původním cílem bylo oblékat lidi, ale od toho jsem se přirozeně posunul k dalším oblastem, protože jsem chtěl nabídnout těm, kdo vstupují do světa Armaniho, jedinečný zážitek,“ připomínal. „Vytvořil jsem vlastně životní styl, který bych definoval jako svět přirozené sofistikovanosti, svět, v němž nic není přehnané, ale všechno nachází rovnováhu, jež je sice nenápadná, avšak bohatá na osobitost.“

Mimochodem, budova Armani na Via Manzoni v Miláně, v podstatě univerzální

dům zahrnující vlajkový obchod Emporio Armani, klub Armani Privé a hotel Armani, byla postavena ve tvaru obřího písmene A. Navrhl ji Enrico A. Griffini již v roce 1937, takže šlo spíše o šťastnou náhodu než o projev sebestřednosti. Žádný jiný návrhář takovou budovu neměl. Bylo to prostě Armaniho dílo v nejryzejší, nezaměnitelné a nenahraditelné podobě.

Půlstoletí s Armanim ve vzpomínkách přátel

GIORGIO ARMANI Poslední rozhovor

editorka a galeristka

v tichém vzdoru

a s elegancí člověka, který vždy přesně

a nikdy kvůli tomu nepřistoupil

věděl, co hledá,

na kompromis. Nikdy nezaváhal, nikdy se nenechal unést cizím směrem. Časem neprošel — čas utvářel.

OZWALD BOATENG

návrhář

PAUL SMITH

návrhář

Pan Armani od 80. let zrevolucionizoval krejčovství pro muže i ženy. Jeho střihy, materiály, barvy i konstrukce byly zcela nové a jeho kontinuita je bezchybná. Jeho výdrž, s jakou zůstává nezávislou rodinnou firmou mimo burzu, je výjimečná a pro mě osobně nesmírně inspirativní. A vždy se do všeho zapojoval osobně.

RICK OWENS

návrhář

Nemyslím, že si vůbec někdo všiml, jak moc pana Armaniho vykrádám – ta šedobéžová melancholie 30. let v betonovém italském racionalistickém prostředí, vydatně okořeněná Jeanem-Michelem Frankem… Jeho elegantní stálost a tichá konzistence jsou něco, co neustále sleduji.

DANIEL CRAIG

se Giorgio Armani

V 80. letech Armani úplně převrátil pojetí pánského obleku svou dekonstrukcí. Všichni tím byli inspirováni. Byl to ten chlapík – neexistovalo žádné jiné měřítko. Když jsem si v devadesátkách budoval své jméno, řekl jsem si, že pokud chci v pánské módě prorazit, musím si definovat vlastní výraz. Mým záměrem bylo vrátit obleku strukturu. Pan Armani chápal, oč mi jde; panovalo mezi námi vzájemné porozumění. Vždy jsem k tomu, co dokázal, choval ohromný respekt – být zároveň tvůrcem i byznysmenem je velmi nezvyklé. Když jsem s ním před pár lety dělal rozhovor, ohromilo mě jeho absolutní soustředění. Vedle své kanceláře měl ještě jednu, nádherně uspořádanou místnost, kde měl pootevírané časopisy na stránkách editorialů, v nichž se objevovalo jeho jméno. Bylo to v předdigitální éře, kdy časopisy byly středobodem všeho. Jeho značka plnila světový tisk neustále a on to vždy bedlivě sledoval; měl dokonalý přehled o tom, kde se jeho značka v každé chvíli na jednotlivých trzích nachází. Jeho soustředěnost a smysl pro detail jsou vším – a konzistence jeho tvůrčího rukopisu je nezpochybnitelná. Je tak snadné odbočit: trendy se mění, věci se hýbou a vy si řeknete: „No dobře, zkusím něco jiného.“ On ale pochopil, v čem tkví jeho síla – a neuhne pro nikoho. Jednou jsem se ho zeptal, jaký je to pocit stanout tam, kam se on dostal, a vybudovat tak úžasnou značku. Řekl mi něco v tom smyslu: „Zrovna když pochopíte, o co v tom celém jde, dojde vám čas.“ Zajímavá odpověď na poměrně hlubokou otázku. Definoval určitý styl a jeho jméno už navždy zůstane v historii.

JONATHAN BAILEY

RENÉE ZELLWEGER

herečka

Giorgio Armani je synonymem klasické elegance. Jeho vize už dávno nastavila nadčasový zlatý standard — stejně jako jeho velkorysost ducha a přátelství. Sdílet kouzlo pana Armaniho a inspirovat se jím při oslavě významných životních milníků je pro mě nesmírným štěstím a výsadou.

Klidně byste mi mohli zavázat oči a já poznám, jestli mám na sobě Armaniho, nebo ne. Armani je pro mě jasná volba, když mám chuť na trochu zhýralého luxusu. Vyrostl jsem na filmech, které oblékal, a vždy jsem obdivoval červené koberce, pro které tvořil róby. Jeho styl je vždy elegantní. Vždy sexy. Inspirativní, žádoucí a naprosto cool. Být pozván do Milána a vidět z první řady v onom komorním sklepním prostoru na Via Borgonuovo to řemeslné mistrovství a vášeň bylo ohromné privilegium. Je to dobré znamení, když se dozvíte, že tým kolem něj je s ním už mnoho let. Armani své lidi podporuje a nechává růst — jsou jako rodina. Já jsem se mezi nimi cítil neuvěřitelně vítán, jako jejich malý nezbedný bratranec.

REMO RUFFINI

generální ředitel Moncler

To, co pan Armani vybudoval, zdaleka přesahuje módu. Je kulturní ikonou. Jeho tvůrčí vize nově vymezila eleganci – proměnila ji z pouhé látky a designu v osobní vyjádření identity a životního stylu, v odraz toho, jak sami sebe neseme světem. Místo aby následoval trendy, udával je a inspiroval – a zůstal svým idejím věrný více než 50 let.

ANDREW BOLTON kurátor

Pan Armani je pro mě svým způsobem Chanel v pánské módě. Když v 80. letech představil volně střižený oblek, prosadil ideál nenucené elegance – spojení formálnosti s uvolněnou smyslností, často dosažené použitím lehčích látek a odstraněním podšívky a vycpávek. Byla to velká vzpoura proti tehdejšímu konceptu power dressingu. Vedle toho, že setřel hranice mezi formálním a neformálním, setřel také rozdíly mezi mužským a ženským – a to bylo velmi radikální. Poprvé jsem s ním spolupracoval v roce 2008 na výstavě Met Superheroes: Fashion and Fantasy Armani byl hlavním sponzorem a George Clooney s Julií Roberts byli spolu s Armanim spolupředsedy akce. Clooney i Roberts jsou obrovské hvězdy, ale Armani se jim vyrovnal! Když stál v řadě, byl k hostům nesmírně vlídný. A hosté byli mnohem nadšenější ze setkání s ním než z George a Julie. Měl ohromnou hvězdnou auru, ohromné kouzlo. Pamatuji si, že jsem se ho zeptal, kdo je jeho oblíbený superhrdina, a on řekl Superman. Přišlo mi, že to sedí. On je jako Superman světa módy.

GIORGIO ARMANI Poslední rozhovor

RENZO ROSSO

prezident skupiny OTB

Armani je esencí italské ikony — neochvějný a konzistentní od samého počátku, a to díky Giorgiově neúnavné každodenní práci a oddanosti. Pokaždé, když se setkáme, je neuvěřitelně laskavý a pozorný. Přestože patříme k různým generacím, cítíme vzájemně hluboký respekt k příběhům, cestám a vizím toho druhého. Měl jsem jednou to potěšení strávit s Giorgiem soukromý večer v Miláně, kde jsme dlouho hovořili o našich světech a snech. Byl to skutečně mimořádný moment.

NAOMIE HARRIS

herečka

Kdykoli si obléknu Armaniho model, cítím se posílená tím nejelegantnějším a nejpřirozenějším způsobem. Na Zlaté glóby 2017 mi Armani vytvořil šaty na míru – z přepychového hedvábného saténu, ručně vyšívané krystaly. Nebyla to jen róba; bylo to umění, láska a sebevědomí vtělené do jednoho. Nikdy nezapomenu, jak jsem v autě musela ležet naplocho, abych ochránila ty jemné detaily. Ten moment vystihl vše, co pro mě pan Armani představuje: bezchybné řemeslné mistrovství, hlubokou úctu k ženám a krásu, která spíše šeptá, než křičí. Obléct si Armaniho znamená obléct si umění – a cítit se skutečně viděná.

RICHARD GERE

herec

Myslím, že jsem ani nevlastnil pořádný oblek, než jsem natáčel Amerického gigola. Pravděpodobně naučil celý svět mužů

radosti z nošení krásného obleku. Díky, Giorgio.

AARON TAYLOR-JOHNSON

herec

Když jsem se poprvé setkal s panem Armanim, vzal mě za ruku a zahleděl se mi do očí hlubokým, vroucím

pohledem. Díky němu jsem si připadal, jako bych byl v místnosti jediným člověkem – všechno a všichni ostatní

prostě zmizeli. K jeho tvůrčímu géniovi se pojí i mocná a jedinečná aura, z níž vyzařuje laskavost.

DONATELLA VERSACE

návrhářka

Gianni i já jsme k panu Armanimu chovali nesmírný respekt. Vždy jsme obdivovali, jak vybudoval svůj byznys, jeho jasnou vizi i úspěch. Když Gianni zemřel, pan Armani mi neuvěřitelně pomohl v osobní rovině a já mu za to budu navždy vděčná. Je celosvětovou ikonou elegance a třídy a dává význam slovu „gentleman“.

LAURA DERM

herečka

Armani s Jodie Foster před převzetím inaugurační ceny Rodeo Drive Walk of Style v Los Angeles, 2003

Richard Gere ukazuje na visačku svého obleku, s Armanim a Lee Radziwill (zcela vpravo) na prezentaci kolekce Giorgio Armani jaro—léto 1988, konfekce, 1988

Mám pocit, že vše, čím nás Giorgio Armani obdaroval, je nejen ikonické, ale také symbolické pro jeho lásku k ženám, jejich síle a kráse… Vždy byl průkopníkem v tom, jak nám pomáhal nabýt sebevědomí a pocit vlastní síly. Mým obzvlášť oblíbeným kouskem jsou černé šaty, které mi vytvořil na filmový festival v Cannes 1990, kde náš film Zběsilost v srdci získal Zlatou palmu. Byly elegantní, sofistikované, lehce „edgy“, rock'n'rollové, ale přitom nikdy neztrácely svou eleganci a působily naprosto nenuceně – zkrátka měla jsem na sobě geniální dílo. Tyto šaty jsem si zamilovala natolik, že na Oscarech 2020 – kde mi pan Armani tak velkoryse navrhl další róbu, v níž jsem pak měla tu čest přebírat cenu – jsem se po ceremoniálu opět převlékla do svých milovaných černých šatů z roku 1990. Pro nás všechny zůstává hrdinou a legendou, ale mně zároveň skrze své modely pomohl hodně pochopit samu sebe. Armani při práci ve své první kanceláři v Miláně, 1978

Big Lebowski

Pohovka povýšená na trůn, tepich coby základní kámen kosmu a bowlingová koule jako nástroj meditace. Styl, který rezignuje na pravidla i ambice — župan a svetr s norským vzorem určují dress code, Kahlúa doplňuje inventář. Filosofie, v níž každá výtka naráží na klidné: „ You know, that's just like, uh, your opinion, man .“

KOSMICKÁ KOULE Lehká rekvizita ze snové sekvence. Koule, která nikdy nemine střed vesmíru.

SVETR WESTERLEY Dudeova uniforma. Vlna a zip s kroužkem, víc netřeba.

BRÝLE VUARNET Model 03, Dudeův podpis. Hnědé čočky se světem v lehčím odstínu. KÁVOVÁ URNA Plechovka Folgers pro poslední rozloučení, která se stala ikonickou rekvizitou.

KAHLÚA Kávový likér z Mexika. Nezbytná složka White Russianu. KAZETA CREEDENCE Soundtrack k jízdě po LA. „Run through the jungle“ bez navigace.

Big Lebowski

Richlist

Zažít krachy? Vadí! Peníze jsou ta voda, co vás drží nad vodou. A pokud jste přece jen uvízli v chudší části světa, nevěšte hlavu. Pesničky máte krajšie!

EURO BUSINESS CLUB

ESG SENIORCARE

Investice, která vám zachrání život

FOTO ZDR Investments

Radek Hladký, zakladatel ZDR Investments, je i zakladatelem ESG SeniorCARE, který propojuje stabilitu nemovitostí s profesionální péčí o seniory. Investorům nabízí nejen výnos, ale i jistotu důstojného stáří – investici na celý život, s přesahem pro další generace.

ZDR Investments dnes spravuje portfolio v hodnotě přes 17 miliard korun a vy stojíte u jejího zrodu jako zakládající člen a majoritní vlastník. Co vás vedlo k tomu, stát se zakládajícím akcionářem ESG SeniorCARE? V  ZDR se věnujeme zejména retail parkům a industriálním nemovitostem. To je stabilní byznys, který mě naplňuje profesně. ESG SeniorCARE je ale něco jiného  – je to investice s přesahem. Každý z nás jednou zestárne, každý se bude muset ptát, kde a jak stráví své stáří. Tady nejde jen

o výnos, ale i o jistotu a důstojnost. Proto jsem do toho šel osobně jako zakládající akcionář.

Co vás na projektu přesvědčilo nejvíce?

Demografický vývoj je neúprosný. Do roku 2050 bude každý třetí Čech starší 65 let a už dnes chybí desetitisíce lůžek v kvalitních domovech pro seniory. Fond ESG SeniorCARE na tuto situaci reaguje jasným modelem  –vlastní nemovitosti postavené v ESG standardu a přímo v nich zajišťuje profesionální péči. To je v evropském kontextu unikátní přístup. Jako jediný fond v EU kombinuje jistotu nemovitostních aktiv s provozem domovů. Pro investory to znamená stabilní výnos, pro klienty garanci kvalitního zázemí. A když se tyto dva světy propojí, vzniká investice, která má hlubší smysl.

Mluvíte o „investici, která vás může zachránit“. Co tím myslíte? Říkáme tomu lifetime investice. Při investici od určité úrovně nezískává investor jen stabilní zhodnocení kolem 8 – 10 % ročně, ale také možnost využít služeb našich zařízení ve chvíli, kdy je bude potřebovat on sám nebo jeho blízcí. Je to vlastně typ investice na celý život  –finanční zhodnocení vám může pomoci zajistit péči ve stáří a zároveň ji lze předat i dalším generacím. To je benefit, který jiné investice nenabízejí. Dává pocit klidu, že až přijde čas, existuje moderní a důstojné prostředí, kam se lze obrátit. A to je pro mě osobně zásadní.

Jak tento projekt zapadá do vašeho investičního portfolia? V  ZDR máme široce diverzifikované portfolio komerčních nemovitostí v šesti evropských zemích. ESG SeniorCARE je pro mě ale spíše osobní investicí. Takovou, která hřeje – protože vím, že pomáháme řešit reálný problém celé společnosti. A zároveň je to odvětví, které je dlouhodobě stabilní. Péče o seniory není cyklický byznys, poptávka bude vždy růst. To je jistota, na kterou se dá spolehnout.

Co byste vzkázal lidem, kteří o podobné investici přemýšlejí? Ať se na stáří dívají nejen jako na problém, ale i jako na příležitost. ESG SeniorCARE není spekulace, ale dlouhodobá odpověď na výzvu, která se týká každého z nás. Je to investice, která přináší výnos a zároveň klid – že až přijde čas, bude o nás postaráno. Proto říkám: je to investice, která vám může jednou zachránit život.

KRONIKA ROTHSCHILDŮ

TEXT Martin Kovář KOLÁŽE Michaela Karásek-Čejková

Dva dějinné příběhy o tom, jak miliardářský rod Rothschildů pomohl Britům k ovládnutí Suezu i Egypta a ke vzniku státu Izrael. A hrst postřehů, proč je to poučné i dnes

elké peníze „dělají“ od nepaměti velké příběhy, a to v dobrém i špatném.

Aktuálně to platí pro čínské investice v Africe, jejichž objem vzrostl od roku 2000 z deseti na více než 250 miliard dolarů (čili 5,24 bilionu korun), což již má  –a zejména bude mít  – pro Afriku zásadní důsledky. Pokud jde o historii, představme si zde dva příběhy, za nimiž stály opravdu veliké prachy: výstavbu Suezského průplavu a to, jak se v sedmdesátých letech 19. století dostal do britských rukou, a samé prvopočátky geneze státu Izrael. Co je spojuje? V obou případech

totiž sehráli klíčovou roli příslušníci finanční a bankovní dynastie Rothschildů.

Čína, v jejímž čele stojí od roku 2013 prezident Si Ťin-pching, je klíčovým hráčem světové politiky i ekonomiky. Její ambice jsou, bez nadsázky, takřka nekonečné, neomezené. Aktivita Číňanů v Africe to dokazuje víc než jasně. Čína je největším obchodním partnerem Afriky jako celku, o čemž svědčí to, že do říše středu jde celá pětina afrického exportu! Hlavní čínské investice v Africe směřují do infrastruktury: do strategických přístavů, do železnic, silnic a přehrad, stejně tak do energetiky a telekomunikací. Z pohledu transatlantického Západu je alarmující, že Čína dnes kontroluje, zvláště díky investicím v Africe, více než 90 procent světových zásob vzácných kovů. Největší objem čínských investic najdeme v JAR, v Nigérii, v Angole, v Demokratické republice Kongo, v Etiopii, Keni a Zambii.

Čínské peníze Afriku již čtvrt století zásadně mění a Západ to  – eufemisticky řečeno  – sleduje pasivně zpovzdálí. Afrika z čínských „velkých peněz“ zčásti přirozeně profituje  – vezměte si projekt železnice z Addis Abeby do Džibuti v hodnotě více než čtyř miliard dolarů, nemluvě o tom, že čínské peníze podporují růst, současně jsou ale zmíněné země vzhledem k vysokým dluhům a limitovaným schopnostem splácet (takzvaná dluhová past) v mnoha ohledech na Číně závislé. Řada odborníků dokonce mluví o neformálním neo-kolonialismu či přímo o kolonialismu, přičemž postup Číny přirovnává k jednání evropských velmocí v Africe v 19. a na počátku 20. století. Jako klasický příklad bývá uváděno vybudování Suezského průplavu v severovýchodní Africe i jeho ekonomicko-politické důsledky. A o tom si povíme.

Stavba samotná byla zahájena v roce 1859. Lessepsovi se podařilo získat pro projekt investory z mnoha zemí, včetně podpory francouzského

císaře Napoleona III. Slavnostní otevření bylo velkolepou událostí. Káhira se proměňovala v „Paříž Orientu“ či v „oslnivou bránu do Orientu“. A Suezský průplav byl součástí této velkolepé proměny...

PŘÍBĚH PRVNÍ: ROTHSCHILDOVÉ A SUEZ

O významu Suezského průplavu („Suezu“) v dnešním propojeném světě nelze ani na okamžik pochybovat. Stačí si připomenout krizi, jež následovala poté, co kontejnerová loď Ever Given, jedna z největších tohoto typu na světě, patřící japonské rejdařské společnosti Shoei Kisen Kaisha, uvízla 23. března 2021 v důsledku špatného počasí na mělčině... A zablokovala celý průplav. Vezmeme-li v potaz, že průplavem prochází asi dvanáct procent světového obchodu (mimo jiné kolem 70 procent ropy směřující do Evropy), byly důsledky krize nabíledni.

Podle deníku The New York Times činily denní ztráty přibližně desítku miliard dolarů (210 milionů korun), vysoká byla rovněž škoda, kterou během šestidenní krize utrpěl Egypt, jenž požadoval po vlastníkovi lodi vysoké odškodné: ve finále přes 500 milionů dolarů. Potvrdila se tak jak mimořádná strategická důležitost Suezského průplavu, tak jeho relativní „křehkost“ a ztanitelnost. První příběh, který si budeme v  Euro Platinum vyprávět, dá vzpomenout, jak přesně Suezský průprav

v letech 1859 až 1869 vznikal a jak se jeho vlastníkem v následujícím desetiletí stala tehdejší první světová velmoc: Velká Británie. Tak pojďme na to!

JAK A PROČ SE ZRODIL SUEZ

Stavba Suezského průplavu v Egyptě je bezpochyby jedním z nejimpresivnějších příběhů moderních světových dějin. Egypt byl dlouhá staletí integrální součástí Osmanské říše. Jeho vládce, Muhammad Alí, původně sultánův místokrál zvaný chedív (1769– 1849) vedl od roku 1805 až do smrti na Konstantinopoli fakticky nezávislou domácí i zahraniční politiku. Také za vlády jeho nástupců Ibrahima, Abbáse I. a Sa'ida (či Sajída) byla turecká superiorita čistě formální. A právě v době posledně jmenovaného Sa'ida, jenž stál v čele země v letech 1854–1863, se zrodily konkrétní kontury velkolepého projektu na vybudování Suezského průplavu.

Na samém počátku byl francouzský diplomat a podnikatel Ferdinand Marie vikomt de Lesseps (1805 – 1904). Když byl tento pozoruhodný muž v roce 1832 jmenován

francouzským konzulem v Alexandrii, spřátelil se s následníkem chedíva Abbáse, tedy se Sa’idem, a roku 1846 založil Společnost pro studium Suezského průplavu ( Société d’études du Canal de Suez). Po zavraždění Abbáse a po nástupu Sa'ida do místokrálovského úřadu v říjnu 1854 nový chedív s Lessepsem podepsali smlouvu o vybudování průplavu. O čtyři roky později byla ustavena Všeobecná společnost Suezského průplavu (Compagnie universelle du canal maritime de Suez)  –a poté se již začalo vše chystat k zahájení náročných prací.

Stavba samotná byla zahájena v roce 1859. Lessepsovi se podařilo získat pro projekt investory z mnoha zemí, včetně podpory francouzského císaře Napoleona III. Slavnostní otevření bylo velkolepou událostí, jíž se mimo jiné zúčastnili rakouský císař František Josef I., francouzská císařovna Evženie a další evropští prominenti. Káhira se, v souladu s přáním a ambicemi Sa'idova nástupce, chedíva Ismaíla proměňovala v „Paříž Orientu“ či v „oslnivou bránu do Orientu“. A Suezský průplav byl součástí této velkolepé proměny. V sedmdesátých letech však přišly problémy. Ambice chedívů byly větší než možnosti egyptské ekonomiky, a nakonec se jako jediná možnost, jak dostat zemi z obřího zadlužení, ukázal být prodej kontrolního balíku akcií Společnosti Suezského průplavu (44 procent), jež v padesátých letech odkoupil od Lessepse onen Sa'id a jež po něm zdědil Ismaíl. Právě toto rozhodnutí přiblížilo okamžik, kdy do našeho příběhu zásadně vstupuje rodina Rothschildů. A veliké peníze.

DISRAELI & LIONEL DE ROTHSCHILD

Benjamin Disraeli, lord z Beaconsfieldu (1804–1881) patří mezi největší britské premiéry všech dob a je pokládán za zakladatele moderní Konzervativní strany. Hlavním cílem, který si jako její šéf a premiér vytkl, bylo rozšiřování a hájení zájmů Britského impéria, v souladu s přáním královny Viktorie (1819–1901, vládla od roku 1837 až do smrti).

Poté, co se chedív Ismaíl rozhodl prodat kontrolní balík akcií a poté, co slabá a neakceschopná francouzská vláda premiéra Louise Buffeta, jíž egyptský vládce učinil nabídku jako první, nebyla schopna dospět k vyjádření, kontaktovali Egypťané rovněž vládu v Londýně. Premiér Disraeli, který už dobře chápal význam Suezu i příležitost, jež se mu rázem naskytla, se okamžitě obrátil na svého přítele, jímž nebyl nikdo jiný než bankéř baron Lionel

Nathan de Rothschild (1808–1879), nejstarší syn Nathana Mayera Rothschilda a Hannah Barent-Cohenové. Finančník, bankéř, filantrop a politik (mimo jiné též první praktikující Žid, jenž se stal členem Dolní sněmovny britského parlamentu), studoval v Göttingenu a pak se věnoval rodinnému byznysu ve Frankfurtu, v Paříži a hlavně v Londýně. Jakkoli to s Rothschildovým členstvím ve sněmovně nebylo jednoduché (Židé ve čtyřicátých letech 19. století fakticky nemohli v dolní komoře zasedat, neboť by museli složit křesťanskou přísahu; zákon to upravil teprve později), znal Lionel de Rothschild vzhledem k bohatství své rodiny přirozeně velmi dobře přední britské politiky –včetně Disraeliho, jenž premiéroval od roku 1868 a ještě i později.

Přátelství, které mezi oběma muži vzniklo, nebylo „účelově politické“, ani „čistě obchodní“. Disraeli byl rovněž Žid, první židovský premiér v dějinách ostrovního státu a ještě jeho děd, žijící v Itálii, se podepisoval jako d'Israeli. Oba muži si rozuměli i intelektuálně, důležitou roli hrála mimo jakoukoli pochybnost i podobnost jejich náruživých až vášnivých povah.

KOUPÍ PRŮPLAVU K DOMINANCI

Když tedy Disraeli oslovil Lionela de Rothschilda s žádostí o půjčku, netušil, že výsledkem bude na první pohled vpravdě neuvěřitelná dohoda. Bankovní dům NM Rothschild & Sons, o jehož pevném „ukotvení“ v Británii svědčí mimo jiné to, že Lionelův druhorozený syn Alfred Charles byl v letech 1868 až 1889 ředitelem Anglické banky (Bank of England), si mohl dovolit téměř vše; řekneme-li, že Rothschildové byli „pohádkově“ bohatí, nepřeháníme. Čtyři miliony liber sice byla tehdy věru závratná částka, ovšem Rothschildové si to mohli dovolit. K dohodě mezi ministerským předsedou a Lionelem došlo během pouhých čtrnácti dnů, věcně ji s chedívovými pověřenci „doladil“ britský generál a diplomat sir Edward Stanton. Dne 25. listopadu 1875 pak Disraeli představil smlouvu v parlamentu a následně propukla „mela“. Dohoda, jež zachránila egyptského vládce Ismaíla před bankrotem, šokovala nejen Londýn, ale především Francouze, kteří od počátku 19. století uplatňovali v Egyptě rozhodující mocenský vliv. A teď taková rána. Údiv budilo i to, že se, vzhledem k přátelství Disraeliho a Lionela, jednalo pouze o „gentlemanskou dohodu“, což bylo vzhledem k výši částky ohromující. Vůdce liberální opozice William Ewart Gladstone dokonce premiéra obvinil z „podemílání

Během Suezské krize v roce 1956 vyhnal Násir Brity z Egypta, čímž skončila jedna éra v dějinách impéria, která začala v okamžiku, kdy londýnští Rothschildové umožnili koupi Suezu.

britského ústavního systému“, Disraeli nicméně i tak triumfoval. V roce 1888 takzvaná Konstantinopolská konvence učinila Suezský průplav neutrální zónou pod dohledem Velké Británie, na čemž nic nezměnila ani britsko-egyptská smlouva z roku 1936. Britové tedy od druhé poloviny sedmdesátých let 19. století v Egyptě díky ovládnutí Suezu dominovali – bez ohledu na to, že země za vlády chedívů Tawfika / Taufíka (1879–1892) a Abbáse II. (1892–1914) formálně zůstávala součástí Osmanské říše. Bylo tomu tak i v časech britského protektorátu a během následné formální egyptské nezávislosti za prvního sultána Husajna Kamela, sultána Fuada I. a krále Farúka I. až do padesátých let 20. století. Teprve tehdy s britskou dominancí skoncoval vojenský převrat Organizace svobodných důstojníků z roku 1952, kdy se moci chopil jejich

vůdce: plukovník Gamál Ab dan-Násir, budoucí prezident Egyptské arabské republiky. Během takzvané Suezské krize v roce 1956 vyhnal Násir Brity z Egypta definitivně, čímž skončila jedna éra v dějinách impéria, která začala v okamžiku, kdy londýnští Rothschildové umožnili britské vládě koupit Suezský průplav.

PŘÍBĚH DRUHÝ: ROTHSCHILDOVÉ A IZRAEL

Blízký východ patří mimo jakoukoli pochybnost k neuralgickým bodům dnešního světa. Stát Izrael zde hraje klíčovou roli již od druhé poloviny čtyřicátých let 20. století, kdy byl ustaven v důsledku složitého, několik desetiletí trvajícího vývoje. Rovněž na počátku tohoto příběhu stály „velké peníze“ – a i tentokrát to byly peníze příslušníků finanční a bankovní dynastie Rothschildů. Pojďme se proto i na tuto pozoruhodnou historii podívat podrobněji.

DREYFUSOVA AFÉRA A ŽIDOVSKÝ STÁT

Začít musíme, stejně jako v předchozím případě, ve Francii, kde v devadesátých letech 19. století dominovala politickému i společenskému životu Dreyfusova aféra. Židovský důstojník, kapitán Alfred Dreyfus (1859– 1935), byl v roce 1894 nespravedlivě obviněn ze špionáže ve prospěch Německého císařství a také odsouzen. Část francouzské společnosti včetně řady známých osobností, jako byli spisovatelé Anatole France, Marcel Proust či Émile Zola i budoucí premiér Georges Clemenceau, nemínila nechat zjevnou nespravedlnost jen tak, a nakonec si vynutila nejprve Dreyfusovo omilostnění, poté i osvobození a rehabilitaci.

Proces s Dreyfusem v Paříži a rozpolcení francouzské společnosti sledoval přímo v Paříži i maďarský (rakousko-uherský) židovský novinář Theodor Herzl (1860 – 1904).

Zatímco do té doby tento intelektuál uvažoval o budoucnosti židovského národa především v souvislosti s asimilací jeho příslušníků v různých zemních světa, zavilost a zběsilost antisemitismu, s nímž se setkal během aféry, jej vyděsila. Pouhého půl roku poté sepsal tenký, svým dosahem ovšem zásadní spis Židovský stát (Der Judenstaat). „Bible“ moderního sionismu (1896) a první krok k ustavení budoucího židovského státu v historické Palestině byly na světě! Počátky sionistického hnutí nebyly nijak snadné. Publikace byla sice přeložena do mnoha desítek jazyků, nijak vřele ale přijata nebyla, spíše naopak. Hnutí, jehož hlavním cílem bylo přesídlení Židů do „zaslíbené země izraelské“ a vybudování národního židovského státu, mělo kořeny již v šedesátých letech 19. století; teprve na přelomu 19. a 20. století však došlo k jeho výraznějšímu rozvoji, mimo jiné v důsledku silných vln antisemitismu v řadě evropských zemí: ve Francie, Rakousko-Uhersku (zejména v Haliči) a v Rusku. V létě 1897 došlo na prvním sionistickém kongresu v Basileji k založení Sionistické organizace, jejímž cílem bylo založení židovského státu. Theodor Herzl společně s lékařem, spisovatelem a sociálním reformátorem Maxem Nordauem (vlastním jménem Simonem Maxmilianem Südfeldem, 1849–1923) mluvil dokonce o tom, že právě tehdy byl židovský stát věcně vzato ustaven. Už v době konání kongresu ostatně probíhala první vlna přistěhovalectví Židů do Palestiny, první alija z let 1881 až 1903, v jejímž větším rozvoji bránil především nedostatek peněz...

Největším zájmem Edmonda de Rothschilda bylo sionistické hnutí. Již od osmdesátých let 19. století investoval do podpory osad v Palestině, jež trpěly potížemi. Díky němu se židovská populace v Palestině zdvojnásobila.

FINANCUJÍCÍ EDMOND DE ROTHSCHILD

Při vzniku a rozvoji moderního sionistického hnutí sehrál mimořádně významnou roli baron Abraham Edmond Benjamin James de Rothschild (1845– 1934), boháč z pařížské větve Rothschildů. Edmondovým otcem byl baron James Mayer de Rothschild (1792–1868), rodák z Frankfurtu nad Mohanem, matkou Betty von Rothschildová. Edmond, jehož v dospívání zásadně formovala léta druhé francouzské republiky a hlavně společensko-politická atmosféra druhého císařství (1852– 1870), se na rozdíl od londýnského příbuzného věnoval finančnictví jen okrajově. Větší zájem projevoval o umění a o filantropickou činnost. Aktivně podporoval výzkum: jmenujme například Institut Henri Poincaré, který je dnes součástí pařížské Sorbonny, archeologické objevy anebo některé vědecké instituce v zahraničí.

Největším zájmem Edmonda de Rothschilda ale bylo sionistické hnutí. Již od osmdesátých let 19. století významně investoval do podpory židovských osad v Palestině, jež trpěly stálými finančními potížemi. Díky němu se židovská populace v Palestině

fakticky zdvojnásobila. Za přežití v nejtěžších časech vděčily Rothschildovi například osady Rišon le-Cijon (dnes čtvrté největší město v Izraeli) nebo Zichron Ja'akow (nedaleko dnešní Haify); zcela v jeho režii bylo založení osady Ekron (dnešní Mazkeret Batja nedaleko Tel Avivu); na počátku 20. století jich už bylo v historické severní Palestině více než deset. Celkově Edmond de Rothschild do podpory a rozvoje osad investoval více než jeden a půl milionu tehdejších liber. Kromě de Rothschilda a řady drobných, dnes v mnoha případech neznámých přispěvovatelů, se o rozvoj židovských osad v Palestině zasloužil taktéž Židovský národní fond (Jewish National Fund), založený v lednu 1901 na pátém Světovém sionistickém kongresu , který se konal opět v Basileji. Stalo se tak z podnětu inženýra a průmyslníka Johanna Kremenezkyho (též Kremenetskiho), jenž léta působil jako osobní asistent a poradce Theodora Herzla.

Shrnuto a podtrženo: nebýt aktivit Edmonda Jamese de Rothschilda hlavně z prvních dvou desetiletí 20. století, sionistické hnutí by jen stěží získalo takový význam,

aby jej v roce 1917 zásadně podpořila Velká Británie, konkrétně Balfourovou deklarací podle expremiéra Arthura Jamese Balfoura, ministra zahraničí z let 1916 až 1919. „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží se sympatiemi na ustavení národní domoviny židovského národa v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo“, stojí v textu, který byl krokem k vyhlášení Státu Izrael.

PENÍZE, KTERÉ HÝBOU SVĚTEM Jak vidno, v případě vzniku a fungování Suezského průplavu i vzniku státu Izrael (se)hrály zásadní roli „velké peníze“, konkrétně příslušníci finanční a bankovní dynastie mocných Rothschildů. Nejedná se o nic překvapivého, v dějinách tomu tak bylo vždy a ani v dnešním světě tomu není jinak. Stačí zmínit vliv byznysmenů, jako jsou Peter Thiel, Jeff Bezos či Elon Musk. Tito muži nejenže svými projekty mění život na Zemi takříkajíc za pochodu (PayPal, Tesla, SpaceX, Blue Origin, Amazon...), ale zároveň mají významný politický vliv, který uplatňovali či uplatňují prostřednictvím těch nejmocnějších státníků na zemi: amerického prezidenta Donalda Johna Trumpa anebo jeho viceprezidenta Jamese Davida Vance.

Osobně nepochybuji o tom, že tak jako dnes vnímáme coby nedílnou součást světových dějin Lionela Nathana de Rothschilda či Edmonda Benjamina Jamese de Rothschilda, budou naši potomci podobně vidět Elona Muska a Jeffa Bezose. Bez odvahy, posedlosti a vizionářských projektů mužů, jako jsou oni (bez ohledu na jejich politické postoje), bychom coby lidstvo dodnes s nadsázkou „lezli po stromech“. Nezapomínejme při jejich hodnocení na to.

MAJETEK

∞ (nehmotný kapitál)

Odhad: 3 mld. Kč

Pan Tau

ZDROJ BOHATSTVÍ

Neomezené schopnosti + tichý kapitál

INVESTICE

Dobročinné intervence bez účetnictví

CHARISMA

Mlčení jako měna, gesta místo bankovek

DRESCODE

Černý oblek, karafiát, kouzelná buřinka

očítat likviditu žijících osob skrz neprostupné účetní knihy je už tak velká práce, představte si, že budete odečítat rozsah majetku mezi řádky filmových scénářů, nebo počítat každý zlaťák ve znělce Kačerů z Kačerova, v níž se strýček Skrblík noří do třpytivých kopců z blyštivých mincí. Nedivte se nám proto, že jsme tenhle žebříček vzali trochu od boku a s nadhledem. Snažili jsme se v něm dát prostor nejrůznějším existencím, zejména tedy těm, které jejich majetek částečně definuje, ať už jde o zmíněného Skrblíka, nebo komiksové miliardáře jako je Bruce Wayne (nebo konkurenční Tony Stark z Marvelu), či mediální magnáty Logana Roye či Charlese Kanea. Dojde přirozeně i na mafiány, šéfy kartelů, ale občas vám k nezměrnému bohatství místo drog může pomoci posedlost tou nejlepší čokoládou na světě, nebo třeba kouzelná buřinka. Ano, pan Tau je na prvním místě, protože si může vykouzlit cokoliv na světě. A to je slovy klasika k nezaplacení. Pátrat v českých luzích a hájích bylo asi nejzábavnější, protože tam se naše představivost mohla rozeběhnout naplno. Kolik půdy asi vlastní Trautenberk? Dovedete si představit, že by vykácel lesy a postavil apartmány pro turisty? Je větším magnátem legendární Džejár z Dallasu, nebo spíš soudruh Pláteník z Okresu na Severu, kterému říká pane každý druhý panelák plný poslušně platících nájemníků? A co souboj pletichářů Gatsbyho a Nedobyla? Naše kalkulačky si při sestavování žebříčku rozhodně neodpočinuly. Že existují desítky až stovky dalších fiktivních boháčů? Víme o nich, ale často spadají do podobných kategorií jako naše skvadra, nebo o majetek neslavně přišli. Bohatí lidé na stříbrném plátně byli, jsou a budou. Ne nadarmo se Hollywoodu přezdívá továrna na sny.

Fiktivní postavy z filmů a knih jsou pro budoucí boháče často inspirací, ať už majetkovou nebo (a)morální. Dali jsme dohromady seznam podnikatelů, zlatých dědiců, vizionářů i lumpů. Každý si v něm podle potřeby může najít svůj vlastní vzor.

Miliardáři stříbrného plátna

Willy Wonka

ZDROJ BOHATSTVÍ

Čokoládové impérium + levná pracovní síla Oompa-Loompů

INVESTICE

Výroba, testování dětí, morální podmínky provozu

CHARISMA

Excentrik s autoritou demiurga

DRESCODE

Fialový frak, cylindr, kontrolovaný úsměv

MAJETEK

cca 400 mld. Kč

Logan

Roy

ZDROJ BOHATSTVÍ

Mediální konglomerát + akvizice + monetizace nízkých pudů

INVESTICE

Kabelové stanice, výletní lodě, názorové bubliny

CHARISMA

Autorita bez empatie, hlas bez opozice

DRESCODE

Kašmírový svetr, permanentní pohrdání

Bruce Wayne cca 200 mld.

ZDROJ BOHATSTVÍ

Wayne Enterprises + obranný průmysl + staré peníze

INVESTICE

Zbrojní vývoj, městská infrastruktura, dvojí identita

CHARISMA

Nespí, neodpouští, neúčtuje

DRESCODE

Přes den smoking, v noci pancéřovaný komplex

MAJETEK

cca 120 mld. Kč

ZDROJ BOHATSTVÍ

Těžba zlata + globální investice + asketická lakota

INVESTICE

Trezor s mincemi, obchodní expedice, nulové kapesné

CHARISMA

Lakota s dobrodružnou licencí

DRESCODE

Cylindr, červený frak, účetní posedlost

Charles Foster Kane

ZDROJ BOHATSTVÍ

Dědictví + tiskové impérium + americký megalomanismus

INVESTICE

Zámek, sochy, opera, nešťastná manželství

CHARISMA

Mediální prorok s duší osiřelého dítěte

DRESCODE

Formální moc + vnitřní prázdnota

MAJETEK

cca 40—50 mld. Kč

Jabba the Hutt

ZDROJ BOHATSTVÍ

Pašování + hazard + výpalné

INVESTICE

Palác, otroci, příšery ve sklepě

CHARISMA

Sliz s autoritou

DRESCODE

Nahota jako projev moci

8

MAJETEK

cca 40 mld. Kč

Montgomery Burns

ZDROJ BOHATSTVÍ

Jaderná energetika + dědictví + monopol na strach

INVESTICE

Elektrárna, pasti na zaměstnance, smečka vycvičených psů

CHARISMA

Sadismus s aristokratickým vzezřením a loveckým instinktem

DRESCODE

Oblek na míru, ruce sepjaté, pach molů

SIMPSONOVI

MAJETEK

cca 30 mld. Kč

Ebenezer Scrooge

ZDROJ BOHATSTVÍ

Lichva + nemovitosti + disciplinovaný cynismus

INVESTICE

Úspory, nezapálené svíčky, minimální mzdy

CHARISMA

Mráz ve tváři, bilance v duši

DRESCODE

Starý kabát, cylindr, účetní morálka

MAJETEK

cca 25 mld. Kč

Gordon Gekko

ZDROJ BOHATSTVÍ

Insider trading + korporátní dravost + deregulovaný cynismus

INVESTICE

Odkupy, rozprodeje, motivační monology

CHARISMA

Morální vakuum se slick-back účesem

DRESCODE

Kšandy, permanentní sebejistota

WALL

Bohumil Stejskal

Náhlé dědictví + privatizační zázrak

INVESTICE

Kravín, hospoda, Mercedes, karaoke s Ivetou Bartošovou

CHARISMA

Opilecká dikce proroka vesnického nihilismu

DRESCODE

Tesilové kalhoty, kožich přes břicho, cigáro v koutku

ZDROJ BOHATSTVÍ

MAJETEK DNES (PO ZAPOČTENÍ INFLACE)

cca 15 mld. Kč

MAJETEK

cca 20—25 mld. Kč

J.R. Ewing

Don Vito Corleone

ZDROJ BOHATSTVÍ

Hazard + výpalné + rodinná loajalita

INVESTICE

Sňatky, soudci, import olivového oleje

CHARISMA

Ticho, kterému se neodporuje

DRESCODE

Smoking, karafiát, klid před popravou

ZDROJ BOHATSTVÍ

Ropa + intriky + rodinné dědictví

INVESTICE

Soudy, senátoři, telefonáty za zavřenými dveřmi

CHARISMA

Úsměv, po kterém přichází převzetí

DRESCODE

Klobouk, sako, texaská dominance

DALLAS

MAJETEK

cca 10 mld. Kč

Tony Montana

ZDROJ BOHATSTVÍ

Kokain + násilí + bezlimitní ambice

INVESTICE

Vila, fontány, samopal s granátometem

CHARISMA

Vzestup, který se nestihne zastavit

DRESCODE

Hedvábí, pot a paranoia

cca 9 mld. Kč

Martin Nedobyl

ZDROJ BOHATSTVÍ

Stavebnictví + železnice + sňatková politika

INVESTICE

Koleje, parcely, ticho ve sněmovně

CHARISMA

Betonová vůle bez zbytkového citu

DRESCODE

Černý oblek, neústupnost

SŇATKY

Z ROZUMU

Soudruh Pláteník

ZDROJ BOHATSTVÍ

Státní rozpočet + funkce + nedotknutelnost

INVESTICE

Paneláky, školky, loajalita podniku

CHARISMA

Monolitická důstojnost se zápachem kolínské značky ÚV

DRESCODE

Šedý oblek, červený karafiát, pevný límec

cca 6,5 mld. Kč

Jay Gatsby

ZDROJ BOHATSTVÍ

Pašování + spekulace + touha být někdo jiný

INVESTICE

Vily, večírky, zelené světlo

CHARISMA

Úsměv s vestavěnou lží

DRESCODE

Bílý oblek, nablýskaná minulost

MAJETEK

cca 4–5 mld. Kč

MAJETEK

MAJETEK

cca 1 mld. Kč

Trautenberk

ZDROJ BOHATSTVÍ

Podhorské panství + vykořisťování Kuby, Anče a hajného

INVESTICE

Řepa, les, diverze proti Krakonošovi

CHARISMA

Český feudalismus s náběhem na trestní oznámení

DRESCODE

Samet, kord, pohrdání venkovem

ZDROJ BOHATSTVÍ MAJETEK

cca 500 mil. Kč

Jeffrey „Big“

Lebowski

Nadace + dědictví + obchodní neurčitost

INVESTICE

Umění, trofejní manželka, vina bez odpovědnosti

CHARISMA

Vznešený tón s prázdným obsahem

DRESCODE

Oblek, hůl, sebeúcta

THE BIG LEBOWSKI

GREEN TABLE LOUNGE

Komorní fine dining v Green Table Lounge

Uprostřed Florentina, pár kroků od ruchu kanceláří, stojí tiché útočiště. Green Table Lounge. Žádná škrobenost, žádné manýry. Jen pocit obýváku, kde místo domácí večeře přinášejí jídla, která by obstála i pod michelinskou hvězdou.

Jan Leština a Jiří Paur tu spojili lehkost lounge s přesností vysoké gastronomie. Výsledek je prostý a silný: místo, kam se lidé vracejí kvůli chuti a pocitu, že jim tu rozumějí.

FILOZOFIE A STYL KUCHYNĚ

Leština a Paur staví na jednoduchém krédu: prvotřídní suroviny a poctivé chutě. „Naše filosofie v Green Table Lounge je jasná, zaměřujeme se především na špičkovou kvalitu a čerstvost surovin s důrazem na chuťový projev každé z nich,“ říká Jan Leština. Oba šéfkuchaři přinášejí moderní pojetí tradiční francouzské a středomořské kuchyně, které opírají o zkušenosti nasbírané v zahraničí. „Právě v tom máme oba bohaté zkušenosti ze zahraničí a právě to nás nejvíc baví,“ dodává Jiří Paur. Hosté se mohou těšit na klasické recepty v moderním hávu, jídla technicky precizní a chuťově výrazná, ale vždy postavená na kvalitě základních ingrediencí.

KOMORNÍ ATMOSFÉRA

Green Table Lounge spojuje vysokou gastronomii s komorní atmosférou. Podnik má jen zhruba třicet míst k sezení a šéfkuchaři to považují za přednost. „Máme jen 30 míst, což nám umožňuje vytvořit pro hosty skutečně příjemnou, přátelskou atmosféru,“ říká Paur. Intimní velikost prostoru dovoluje týmu věnovat každému hostu osobní péči. Návštěvník si tu vychutná špičkové jídlo a zároveň se cítí pohodlně, jako by vešel do privátního klubu přátel. „Na malém prostoru nabízíme skutečně hodně,“ dodává Leština s odkazem na široký výběr vín a kulinárních specialit, které Lounge nabízí. Cílem dvojice je poskytnout perfektní gastronomický zážitek bez zbytečné okázalosti, v uvolněném prostředí, kde kvalita na talíři jde ruku v ruce s neformálním šarmem. „Chceme, aby se u nás hosté cítili dobře a odcházeli nadšeni,“ shrnuje Leština.

TAPAS ANEB VÍCE CHUTÍ NAJEDNOU

Lehkost a neformálnost tu prostupuje i jídlo. Green Table Lounge stojí v samém srdci Florentina, mezi kancelářemi a byznysem. Polední menu tu má své místo, ale myslelo se i na ty, kdo po práci chtějí něco malého s kolegy nebo partnery. Proto tapas. Drobné porce, pestrá paleta chutí, všechno na jedno posezení. „Naše tapas vždy párujeme ke koktejlům nebo vínům vybraným naším sommelierem, takže jde o skutečně oblíbenou formu,“ říká Jiří Paur. Aperitivo styl tu rychle zakořenil. Lidé si zvykli přijít na sklenku vína nebo koktejl a k tomu zakousnout pár jednohubek. A nezůstalo jen u toho. Stále větší oblibě se těší i privátní degustační večeře a řízené ochutnávky vín. Další důkaz, že spojení špičkové kuchyně a uvolněné atmosféry funguje.

KREATIVITA BEZ OMEZENÍ

Středem nabídky Green Table Lounge je plnohodnotné menu, které se každý týden mění. Leština s Paurem ho skládají podle toho, co právě nabízí trh a sezóna. Čerstvé ryby, vyzrálé maso, zelenina v nejlepší formě. To vše se dostává na talíře hostů v podobě jednoduchých a chutných jídel. Šéfkuchaři oceňují, že mají volné ruce. „Při sestavování menu i samotných pokrmů máme skutečně absolutní volnost. Jsme oba dost kreativní, gastronomií totálně žijeme a baví nás se stále posouvat,“ říká Jan Leština. Volnost ale neznamená chaos. „Vždy se držíme těch hlavních principů, top kvality a čerstvosti, což samo

FOTO Jan Zima, Marek Musil

o sobě tvoří hlavní základ skvělého menu, které ocení všichni hosté,“ dodává Leština. Kromě pravidelného obměňování jídelního lístku se kuchaři nebojí improvizace. Pokud má host přání mimo aktuální nabídku, tým Green Table Lounge se mu snaží vyhovět. „Jde nám právě o tu uvolněnost v kombinaci s vysokou úrovní servisu,“ připomíná Leština, že flexibilita vůči přání hosta jde ruku v ruce s precizností služeb. Mezi signature pokrmy, na které jsou oba šéfkuchaři aktuálně nejpyšnější, patří dokonale připravené steaky přesně podle gusta zákazníka a čerstvé ryby prvotřídní kvality, surovina, kterou není snadné vždy získat. „Máme radost, když i ti nejnáročnější hosté odcházejí nadšení,“ říká Jan Leština s úsměvem. K oblíbeným stálicím menu patří i zdánlivě jednodušší jídla jako domácí bramborové noky či pasta, samozřejmě v perfektním provedení, které si svou věrnou klientelu vždy najde.

HARMONIE CHUTÍ A VÍN

K špičkové kuchyni patří i vína stejné úrovně. V  Green Table Lounge tomu věnují mimořádnou péči. Tým posílil zkušený sommelier Karel

Hikeš, který strávil řadu let ve francouzských michelinských restauracích. Sestavil vinnou kartu plnou pokladů, od skvostů z věhlasných regionů až po lahve pro méně formální příležitosti. Nejvíce je zastoupena Francie, ale nechybí ani Rakousko, Německo či Česko. „Máme v týmu skvělého sommeliera, který sestavil naši vinnou kartu, kde najdete jak výjimečná vína, tak lahve na běžnější pití,“ říká Jan Leština a dodává, že nabídka odráží jejich osobní lásku především k francouzským vínům. Samotné párování vín s pokrmy je kapitolou samo o sobě. Šéfkuchaři úzce spolupracují se sommelierem už při tvorbě menu, aby k novým pokrmům našli ideálního vinného partnera. „My představíme menu a následně řešíme, jak doplnit chutě, aby vše hrálo,“ popisuje Leština proces hledání dokonalé souhry na talíři a ve skleničce. Hosté tak mají jistotu, že ke každému chodu dostanou víno, které umocní kulinární zážitek. Díky moderní technologii Coravin, která umožňuje vychutnat si víno z lahve bez jejího otevření a odstranění korku, mohou v Lounge nabízet exkluzivní vína starších ročníků i po skleničce. „Díky Coravinu můžeme hostům nabídnout i

prestižní vína po skleničce, což ocení hosté zejména u business obědů, kdy by celá láhev mohla být kontraproduktivní,“ vysvětluje Jiří Paur výhodu této vychytávky. Pro hosty to znamená jediné, namísto kompromisů mohou ochutnat ke každému chodu to pravé víno, aniž by museli objednávat celou lahev.

PRIVÁTNÍ AKCE NA MÍRU

Green Table Lounge je intimní. A právě proto ideální. Hodí se pro soukromou večeři, pro tiché jednání, pro oslavu mezi lidmi, které znáte. „Vzhledem ke konceptu i velikosti naší lounge je ideální pro privátnější schůzky, oslavy, prezentace nebo menší pracovní a soukromé eventy,“ říká Paur. Ochutnávka vín, degustační menu, tisková konference nebo rodinná oslava. Všechno tu jde připravit na míru. „S každým klientem máme před akcí delší rozhovor, kdy zjistíme jeho představu,“ říká Leština. „Díky malému prostoru a kreativnímu týmu jsme schopni změnit atmosféru dle kýžených představ, nejde jen o jídlo, ale i hudbu, dekorace, program a servis,“ doplňuje Paur. V tomhle prostoru se dá proměnit nálada i interiér. Podle toho, co host chce.

má známé sedmdesátkové tvary, ale v historii britské značky nepatří ke špičce. Přitom znamenal radikální odklon designového jazyka a úsvit nové éry ostrovních sporťáků.

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Veškrna

otus Elite ? Ty určitě myslíš Elise ,“ přesvědčuji našeho fotografa Vojtu Veškrnu, který ulovil do své sítě další sběratelský kousek. Prý je to vážně Elite. Povolávám na pomoc internet a během několika sekund mi dochází, proč je na Vojtových fotkách ten Esprit, jeden z nejslavnějších modelů značky (objevil se i jako „ponorka“ v jedné z bondovek), podivně protažený. Druhá generace Lotusu Elite, představená v roce 1974, byla vyvrcholením snahy patriarchy Lotusu, Colina Chapmana, posunout automobilku do vyššího segmentu. Kulaťoučká sportovní auta, která si britští zákazníci často mohli doma sestavit sami („auto v krabici“ je stálo o poznání méně), proto v sedmdesátých letech nahradily o poznání větší a hranatější vozy s ambicí konkurovat těm největším evropským značkám. S příchodem Espritu a většího Elite pro posádku ve složení 2+2 začala pro Lotus nová, ambicióznější éra. Nikdy se nevyplnila podle Chapmanových představ, takže není divu, že Elite byl jeho posledním přímým vkladem k úspěchu značky. Nový a sebevědomější Lotus začal v jeho hlavě klíčit už v půlce šedesátých let. Vstříc realitě ho posunul až nábor nových inženýrů a designérů, kteří s Chapmanem sdíleli radikální vizi. Jakmile do sebe vše zaklaplo, nabraly věci rychlý spád. Chapman sehnal potentní čtyřválec ve spolupráci s Jensenem (jeho slabší verze se objevila v malém sporťáčku Jensen-Healey) a především přišel s revoluční lisovanou karoserií pomocí technologie Vacuum-Assisted Resin Injection (VARI). Dva výlisky se spojily uprostřed, což umožňovalo rychle vyrábět

Laminátová karoserie se lepila ze dvou kusů uprostřed. To umožňovalo rychlou a flexibilní výrobu hned několika různých Lotusů.

Už z profilu tušíte, že kufr Elite je velmi prostorný a praktický. Akademickému malíři panu Lahodovi se do něj vejdou i ty největší obrazy.

Dnes již letitý, ale ergonomicky povedený interiér. Zadní sedačky mají extrémní vybrání, takže v nich cestující spíše leží než sedí. Ale to bývá u koncepce 2+2 kupé skoro standardem.

Nejen pocitově dlouhatánská kapota se vyklápí dopředu. K dvoulitrovému motoru uvnitř je pak už celkem pohodlný přístup. Místa tam bylo jak pro osmiválec, kterého se však Elite nikdy nedočkal.

Tomáš Lahoda si už několik aut kvůli své výšce nekoupil, protože se do nich prostě nevešel. Lotus Elite je ale velké, pohodlné gran turismo. Sem se nasoukají i opravdoví dlouháni.

Mrkačky byly v sedmdesátých letech poznávacím znamením Lotusů, včetně nejslavnějšího Espritu. Dnes už je na nových autech nepotkáme. Důvodem je vyhláška EU z roku 2004, která vyžadovala snáze deformovatelnou přední část automobilu při případné srážce s chodci.

různé vrchní díly, a tím od sebe odlišit různé vozy. Proto přišel krátce po Elite (1974) i elegantní Eclat (1975) a sportovní Esprit (1976).

Revoluce plastových hran doslova, ehm, uhranula našemu dnešnímu sběrateli. Akademický malíř Tomáš Lahoda mi tedy potvrdil, že se za sběratele nepovažuje a dokonce ani neholduje vyloženě britským značkám, i když má v garáži ještě Jaguar E-Type. „Moje neuvědomělé potkávání se s designem pěkných aut začalo již v dětství. Ještě před školní docházkou jsme žili s rodiči v Jugoslávii, kde otec jako kulturní atašé jezdil v olivově zeleném Buicku Super Sedanette. Následně jsme počátkem šedesátých let žili dva a půl roku v Jihoafrické republice, kde jsme se vozili Chevroletem Impala z roku 1960. Oba krásné vozy. A v Johannesburgu jsme jako děti s bratrem dostávali spoustu angličáků. Mezi nimi jsem měl oblíbené zejména Porsche 356, Mercedes 300 SL Gullwing s výklopnými dveřmi nahoru a také Jaguar E-Type. Toho jsem si nakonec mnohem později pořídil. Jako malý chlapec jsem o těchto autech snil a sám jsem si vymýšlel a kreslil vlastní modely. Poté, co jsem překonal touhu být prezidentem a hasičem, jsem chtěl být designérem aut,“ provází mě pan profesor Lahoda svou automobilovou historií. Jeho kariérní milníky nejsou o nic méně zajímavé. Působil jako vedoucí ateliéru malby na akademii v Aarhusu v Dánsku, na FaVU v Brně, dodnes přednáší a je vedoucí Ateliéru výtvarné přípravy na Univerzitě Pardubice na fakultě restaurování. „V devadesátých letech jsme s kolegou z Aarhusu jeli do Brna, kde byla na prodej Tatra 603. Chtěli jsme si ji koupit dohromady na ježdění po Dánsku. Jenže v ten den strašně sněžilo a naše zkušební jízda dopadla fiaskem. Tatra se vůbec nedala ovládat. Tak jsem si místo toho později pořídil Porsche 928, nádherný vůz, který původně navrhl český designér Jiří Kuhnert,“ dostáváme se při našem povídání postupně až k  Lotusu „Před pár lety jsem si jel koupit do Rakouska Lotus Europa, ale byl to podobný propadák jako s Tatrou. Když jsem dojel na místo, vůbec jsem se do toho malého auta nevešel, nemá to posuvná sedadla a já se nedokázal vměstnat za volant. Ale spravil jsem si chuť v Německu, když jsem objevil větší a pohodlnější Lotus Elite z roku 1974. Má volant napravo, a když do něj sedám z moderního Volkswagenu Arteon a vyrážím do ateliéru za Prahou, okamžitě se propadám časem. Ta svižná projížďka po dálnici a následně i okreskách, které se tolik neliší od těch britských, je pro „luxusní“ Lotus

to pravé ořechové. A na zadní sedačky se mi stejně jako do koncernového kombíku vejdou plátna v rámech, takže jde o velmi praktický vůz,“ pochvaluje si pan profesor jeden z klenotů své sbírky, ve své době nejdražší čtyřválec na trhu.

POMSTA ŠPRTŮ

táhnout někoho o miliardy korun v bitcoinech je solidní kauf, jak jsme se nedávno přesvědčili i v našich končinách. My vám ale nabízíme příběh někoho, kdo si o podobný obnos přilepšil v dolarech.

Zloděj, co okrádal zloděje, ale vlastně jen využil díry v algoritmu, která byla tak velká, že byste skrz ní projeli náklaďákem.

A potřebovali byste ho, protože tři miliardy ve stodolarovkách se tak tak vejdou na třicet standardizovaných europalet.

ames „Jimmy“ Zhong je týpek, kterého byste na americké vejšce pravděpodobně přehlédli. Seděl by u stolu s outsidery, nebo spíš úplně sám někde v rohu. Hvězda kroužku informatiky, třídní šprt, z něhož si sporťáci tropí legraci. Však znáte všechna ta klišé teenagerských filmů. V americké kinematografii, zrcadle skutečných poměrů na tamních školách, bylo podobných titulů až tak moc, že se v roce 1984 rozhodli dát v Hollywoodu šprtům šanci. Snímek Pomsta šprtů byl teenagerskou komedií ve stylu Porky (1981), nebo, chcete-li, pozdějších hitů jako Prci, prci, prcičky. Jen s tím rozdílem, že tady ti šprti s tuctem propisek v náprsní kapse svým fištrónem převezli šikanující kapitány fotbalových týmů a vyfoukli jim ty nejhezčí holky. Vlhký sen všech jedničkářů se nebral vážně a jeho úspěch si vysloužil tři další pokračování. Osmdesátky byly dekádou Billa Gatese a jemu podobných, takže tenhle sentiment nebyl úplně od věci. Na každého novopečeného majitele softwarového impéria však tehdy i dnes připadají desítky tisíc kluků, kteří na střední sepisují úkoly svým blonďatým „kamarádkám“ a marně doufají v něco víc. Náš Jimmy se možná narodil až na prahu 90. let, ale tehdy již zavedenou škatulku vyplňoval do posledního písmenka.

SÁM V DAVU

Možná znáte takovou tu poučku, že ať se ve škole snažíte jakkoli, vždycky se najde Asiat, co je lepší než vy. Jimmy je potomkem čínských přistěhovalců, tvrdě pracujících rodičů, kteří pro něj chtěli jen to nejlepší. Jeho otec byl softwarový inženýr, ale v podstatě živil zbytek rodiny v USA i doma v Číně, takže si nemohl dovolit dát Jimmyho do výběrové školy. I proto se Zhongovi přestěhovali do univerzitního městečka Athens v Georgii, kde se dalo solidní vzdělání pořídit za rozumné peníze. Nebo dokonce zadarmo, pokud jste získali

prospěchové stipendium. Tatínek malému Jimmymu už v útlém věku z práce přinesl otlučený počítač  – pomalý, uživatelsky trochu nepřátelský, pro většinu běžných smrtelníků před příchodem internetu ještě relativně nepotřebný objekt. Jenže pro Jimmyho se stalo domácí PC středobodem vesmíru. Připravoval se nejen na studium počítačových věd, jeho computer mu byl parťákem při psaní seminárních prací a esejí, zdrojem nekonečné interaktivní zábavy ve videohrách, ale také zdatným protivníkem. To když se na koleni učil programovací jazyky metodou pokus-omyl. Rychle si osvojil základní algoritmy a jeho hlad byl brzy větší než znalosti jeho otce. Odebíral nejrůznější magazíny, experimentoval a držel se na špičce tehdejšího vývoje programovacích trendů. Zatímco ostatní na střední začínali objevovat alkohol, holky a sportovní úspěchy, Jimmy svou expertízou v programování dalece předčil nejen své učitele, ale i absolventy oboru, do něhož měl být teprve přijat.

Jako by nestačilo, že byl Zhong na střední zádumčivým šprtem, ještě ke všemu byl jediným Asiatem ve třídě plné bílých děcek. To samo o sobě z něj dělalo vděčný terč nejrůznějších vtípků a situací, jež často hraničily se šikanou. Vše vrcholilo při jedné z velkých školních událostí, důležitém fotbalovém zápase, kdy se střetly dva nejlepší týmy ze širokého okolí. Právě tady, uprostřed tribuny domácích, chytili o přestávce Jimmyho dva spolužáci za ramena a ten třetí mu jedním naučeným chvatem strhl kalhoty, spodní prádlo, prostě všechno. Jimmy stál jako opařený s holým zadkem před hloučkem kluků a holek. Svědkem jeho zostuzení byli i dva dozorující učitelé a několik rodičů. S kulisou hurónského smíchu tehdy čtrnáctiletý kluk utekl do šaten, a pak rovnou domů do svého pokoje. Jeho rodiče se o incidentu nikdy nedozvěděli, ještě větší uzavření se do sebe připisovali nastupující pubertě a nesnadnému sociálnímu postavení „kluka od počítačů“. Ostatní ve třídě logicky dávali Jimmymu příhodu se spodkami sežrat po celý zbytek roku. Je to ten moment, k němuž lze v komiksových

filmech vystopovat onen zrod hlavního záporáka. Velká křivda, navíc konkretizovaná do osob tří vykonavatelů a posmívajícího se davu čumilů. Jimmy Zhong si ale nezačal v pokojíčku stavět samostříl a plánovat pomstu. Nechtěl ostatní nenávidět, chtěl aby ho ostatní milovali. Zoufale ve svém věku potřeboval kamarády a spřízněné duše.

BITCOIN JE NIKOHO, BITCOIN JE VŠECH

Internet mu nabídl svou vřelou náruč už koncem devadesátek, kdy se k němu dostal skrz školu a později i doma. Diskuzní fóra a online komunity kolem her a programování byly demokratickým prostorem, kde se v dřevních dobách internetu všichni přátelili a nikdo nikdy neřešil věk, pohlaví, původ nebo schopnost přeskočit na tělocviku švédskou bednu na délku. Tady mohl Jimmy zazářit, dávat na odiv své programátorské zkušenosti, být průvodcem nebo dokonce učitelem nováčků. Být důležitý. To je klíčový pocit, od kterého se celá dnešní historka odráží. Potřeba jakéhosi vnitřního naplnění a pocitu užitečnosti je každému vlastní, pokud však vyrůstáte jako jedináček v rodině, jež od rána do večera dře, aby si splnila svůj americký sen, cítíte se vykořenění a zrazení ve školním kolektivu, pak je pro vás online komunita rájem na zemi. Prostá sociálních tlaků, založená ve svých začátcích primárně na tom, co do ní přinášíte. Není divu, že Jimmy zabouchnul dveře od okolního světa a čím dál víc času trávil ve svém pokojíčku.

Bylo to jeho království se vším všudy. Postavil si vlastní počítač se třemi monitory, aby mu nic neukniklo. Vlastnoručně si napsal skript a vyrobil přepínač portů, protože neměl peníze na drahou grafickou kartu, která by tři monitory zvládla. Vyprosil si u rodičů speciální venkovní žaluzie, které dovnitř nepropouštěly žádné sluneční světlo. Na dveře si zbastlil elektronický zámek, plně ovladatelný přes domácí síť a propojený na internetovou stránku, již ovládal odkudkoli. Snadno tak mohl dveře odemykat a zamykat, i když byl zrovna ve škole. Na vysokou se dostal se stipendiem HOPE, ale na

přednáškách trávil jen nezbytné minimum času. Většinu programátorských pouček ze školních knih znal i pozpátku, domácí úkoly pro něj byly triviálními hádankami na pár minut.

Jeho odcizení od světa rozesmátých a bezstarostných spolužáků provázelo i vystřízlivění z onoho krysího závodu za mamonem. Vystuduj, vezmi si první půjčku, najdi si mizerně placenou práci a splácej. Seznam se, ožeň se, vezmi si druhou půjčku, najdi si lepší práci a splácej. Postav dům, pořiď si dítě, vezmi si třetí půjčku a splácej. Jimmy vnímal koloběh kapitalismu jako předem cinknutou loterii, v níž vyhrávají ostré lokty a nikoli bystré hlavy. Trávil dlouhé hodiny debatami o nespravedlnosti socioekonomických poměrů, což ho přivedlo i do komunity příznivců nového ekonomického řádu. Ten představovala vzrušující kryptoměna, která položí tradiční banky na lopatky a zavede férovější pravidla.

Když se mluví o historii bitcoinu, často se skloňuje jen jediné jméno tajemného zakladatele Satoshiho Nakamota. Ten nejdřív zveřejnil svůj manifest Bitcoin: A Peer-to-Peer Electronic Cash System a následně v lednu 2009 vytěžil základ blockchainu (genesis) a o devět

dnů později proběhla první transakce – šlo o deset vytěžených bitcoinů, jež odešly od Nakamota k americkému průkopníkovi kryptoměn Halu Finneymu. Spekuluje se, že Nakamoto vytěžil celkem asi milion bitcoinů, než v roce 2010 zmizel neznámo kam. Stihl předat „klíče“ od první burzy Gavinu Andresenovi, ale bitcoin byl hned od začátku open source  – průhledným a zároveň nedobytným vynálezem, co změní svět.

NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA

Jimmy Zhong sledoval finanční revoluci z první řady. Nikoli jako pouhý divák, ale jako člen komunity, která nadšeně debatovala o potenciálu kryptoměn a snažila se v roce 2009 optimalizovat fungování bitcoinu jako takového. Šlo tehdy o nadšenecké hnutí a nikdo zvenku, natož kdokoli z bankovního sektoru, nevěřil, že by kryptoměny mohly být něčím víc než jen programátorskou utopií party snílků. Jenže právě takoví jsou ochotní věnovat veškerý svůj čas a úsilí běhu do nekonečného kopce. Zhong dnem i nocí

přispěly k optimalizaci blockchainu jako takového, takže se nemuselo s každou transakcí posílat tolik dat. Svým způsobem byl jedním z architektů nové měny, ale tehdy si nikdo nepřisvojoval zásluhy. Každý měl pocit, že stojí na správné straně barikády, ale vize kryptoměn jako něčeho, co hýbe výplatními páskami, byla příliš vzdálená. Vždyť i ten slavný nákup pizzy za bitcoiny byl spíš pokusem zvířit mediální vody, ukázat, že se v jednom z koutů internetu něco děje.

Veřejnost se tehdy příliš nevzrušovala, bitcoin se obchodoval za desítky centů a jeho use-case byl vzdušným zámkem, takže bylo úplně jedno, jestli někdo vytěžil milion nebo deset bitcoinů. Jimmymu to však jedno nebylo. On novince věřil natolik, že v ní nechal stovky hodin práce. I on chtěl zbohatnout, tak jako technologičtí vizionáři 70. a 80. let, na jejichž příbězích vyrůstal. Teď byl na řadě on – šprt, co na ostatní vyzraje. Jenže bitcoiny nerostly na stromech, lidé si je museli poctivě vytěžit. Zhong nebyl v té první vlně, kdy bylo až dětsky snadné vytěžit mince přes noc. Byl až po uši zabraný do programování, takže se staral

„Tatínek Jimmymu už v útlém věku

z práce přinesl otlučený počítač —

pomalý, uživatelsky trochu nepřátelský, pro běžného smrtelníka před příchodem internetu ještě relativně nepotřebný objekt.

Jenže pro Jimmyho se stalo domácí PC středobodem vesmíru.“

bitcoinů se hardwarové nároky na jejich získání den po dni prudce zvyšovaly. Což byla pro snílky, již mají hluboko do kapsy, zásadní překážka. Jimmy měl veškeré know-how. Moc dobře věděl, jak postavit mining rig, vzhledem k povědomí o fungování celého aparátu dokázal počítač i velmi efektivně naladit, aby využil maximum výkonu k těžbě. Matematiku však ošálit nedokázal. Čím rychlejší sestava – ideálně s drahými grafickými kartami od Nvidie, jejichž cena se přes noc ztrojnásobila, když se rozkřiklo, že jsou kryptoměnám zaslíbené –, tím větší šance vytěžit pár mincí v rozumném čase. Jimmy byl ale pořád jen chudým vysokoškolákem, přes všechnu snahu postavil jen průměrný stroj, na němž vytěžil hrstku mincí. Bál se půjčit si opravdové peníze, aby do těžby investoval, protože bitcoin byl tehdy hodně volatilní a hrozilo, že zlatá horečka se rychle promění v noční můru. V letech 2009–2010, kdy ještě doutnala finanční krize, si málokdo v jeho věku dovolil riskovat.

Zhong si však přece jenom něco pořídil. Virtuální kamarádi, s nimiž se vídal tak maximálně skrz webkameru s mizerným rozlišením, už mu nestačili, a proto si obstaral štěně retrívra. Bezpodmínečná psí láska ho na několik měsíců naplnila štěstím. Byl obtloustlý, většinu času trávil v pronajatém bytě na předměstí, na který si vydělal občasnými programátorskými bokovkami, a měl jen velmi nejasnou představu o své budoucnosti. Pes jménem Chad byl pro něj jakousi kotvou, náhražkou plánů jeho spolužáků, kteří chtěli vypadnout na západní či východní pobřeží, udělat kariéry, založit rodiny… Jimmy neměl pocit, že cokoli z toho by se mu přihodilo, ale věřil, že něco se prostě přihodit musí.

VÝLET NA HEDVÁBNOU STEZKU

Už jsme zmínili, že bankovní sektor bitcoinovému experimentu příliš pozornosti nevěnoval. Pár tisíc ajťáků si za vytěženou pseudoměnu kupuje pizzu a cetky. O. K., jedeme dál. Přesto se našlo odvětví, jemuž se zalíbila anonymní a dobře zabezpečená měna, kterou lze platit odkudkoli, mimo dosah tehdejších

„Zakládá dalších devět účtů na Hedvábné stezce. Do každého nasype po čtyřiceti coinech a nenápadně násobí své vklady.

Jednoduše vybere celý obnos, ale prostřednictvím skriptu krátkodobě zahltí systém, který vícenásobný požadavek vyhodnotí jako legitimní.

Loupež vždy zůstává bez odezvy ze strany adminů.“

dozorčích orgánů a jurisdikce jako takové. Překupníci zbraní, dealeři drog, vyděrači a zloději. Jejich revírem není dálnice jako v seriálu Kobra 11, ale internet, respektive jeho temná zákoutí, v nichž lze snadno zametat stopy a skrývat vlastní identitu. O mytickém darknetu se v mainstreamových médiích začalo mluvit až relativně nedávno, ale už v roce 2011 v postranních uličkách sítě sítí, pod deštníkem nechvalně proslulého softwaru Tor, vzniká novodobá Hedvábná stezka, kde si obchody domlouvají nekalé živly. Za zboží a služby se tu platí bitcoiny, které zatím nikoho nezajímají, ale už je jich docela dost. Za tříleté období existence Hedvábné stezky přes ni proteklo nějakých devět milionů mincí. Jistě, na začátku roku 2011 měl bitcoin hodnotu jeden dolar, o pár měsíců později to byl třicetinásobek a o Vánocích už zase jen pět dolarů. Bylo to pořádné rodeo, ale nestabilní platidlo mělo pro zločince tolik výhod, že ochotně před každou transakcí kontrolovali kurz a pracně ho přepočítávali na cenu produktu.

Hedvábnou stezku provozoval Ross Ulbricht pod pseudonymem Dread Pirate Roberts, což byl sofistikovaný odkaz na postavu ze satirické americké pohádky Princezna Nevěsta Ulbricht v mládí zkusil obchodovat na Wall Streetu, ale neslavil moc velké úspěchy. Idea virtuální Hedvábné stezky se mu líbila a dostal

nápad postavit službu na anonymním serveru a transakce zajišťovat výhradně prostřednictvím blockchainu. Ten sice všechny transakce zaznamenává, ale umožňuje oběma stranám zůstat v anonymitě (bitcoinová peněženka může být vedena na jakékoli jméno či přezdívku, není vázána na žádný průkaz totožnosti). Ulbricht v různých onlinových fórech poptával, jak podobnou službu provozovat. Udělal kardinální chybu, že tak činil z účtů vedených na jeho skutečné jméno. Jakmile se Hedvábná stezka rozjela a prokazatelně sloužila například k prodeji drog, netrvalo FBI dlouho, aby věděla, na čí dveře zaklepat. Protože hrozilo, že Ulbricht přístup ke službě zakóduje nebo smaže citlivá data, předstírali dva agenti hádku před jeho domem. Jakmile se Ulbricht přišel podívat, co se děje, vtrhl jeden z agentů do dveří, našel v domě notebook a do USB portu vložil flashku se softwarem, který rychle zálohoval klíčové soubory.

Od té doby už mimochodem existuje utilitka, která se podobnému ovládnutí počítače účinně brání, ale Ulbricht měl smůlu, úřady u něj našly dostatek důkazů o trestné činnosti (dokonce měl prý i vypsat tučnou odměnu na hlavy pěti lidí, kteří hrozili, že Hedvábnou stezku prozradí) a zabavily také 144 tisíc bitcoinů v peněženkách na Ulbrichtově PC. Jejich tehdejší hodnota byla v řádu

nižších desítek milionů dolarů. Koncem roku 2013 byla Hedvábná stezka deaktivována a Rosse Ulbrichta o dva roky později odsoudili ke dvojnásobnému doživotí a náhradě škody ve výši 183 milionů dolarů. Kancelář FBI zabavené bitcoiny prodala v několika aukcích s výnosem zhruba 35 milionů dolarů, který částečně umořil Ulbrichtův peněžitý trest. Letos v lednu Ulbricht dostal prezidentskou milost, takže se jeho dvojnásobné doživotí bez možnosti zkrácení trestu mávnutím kouzelného proutku proměnilo v pouhých jedenáct let (pokud počítáme i vazbu).

ČESKÁ STOPA NAŠEHO PŘÍBĚHU

Připomínají vám ty předchozí řádky něco? O stále aktuální bitcoinové kauze už bylo popsáno mnoho papíru, ale paralely s příběhem Rosse Ulbrichta jsou nasnadě. I Tomáš Jiřikovský, bývalý automechanik, procházel internetová fóra a zajímal se o to, jak by asi „tržiště ve stylu Hedvábné stezky“ mohlo technicky fungovat. V březnu 2013 vznikl Sheep Marketplace, nepřekvapivě běžící na zmíněné platformě Tor. Už v květnu se ukázalo, že toto tržiště obsahuje kritickou chybu, která umožňuje z bitcoinového depozitáře získat prostředky bez dostatečné autorizace. Což je potíž, protože 1 a 1 přestávají být 2. Bitcoin právě v roce 2013 zažíval prudký růst hodnoty (začal na 13 dolarech, v říjnu už to bylo dolarů 200), takže se ozývá řada nespokojených lidí. Nebezpečných nespokojených lidí, protože tyto burzy jsou využívány zejména k nelegálním účelům. Jiřikovský se po zavření Hedvábné stezky vylekal a sám nečekaně zavřel krám v prosinci roku 2013. Spolu s ním zmizelo asi 5 400 bitcoinů z různých účtů, což je vysvětleno anonymním hackem. V srdceryvném dopise na rozloučenou majitel Sheep Marketplace píše, že o peníze a záruky přišli úplně všichni a doba pro bezproblémové obchodování s kryptoměnami ještě nenastala. Sbohem a šáteček, jak se říká. O pár měsíců později vzniklo tržiště Nucleus s velmi, velmi podobnými parametry a bohužel i příběhem. Policie se totiž během let 2014 a 2015 dostala Jiřikovskému na stopu a odhalila

některé nezašifrované dokumenty, díky nimž ho usvědčila z provozování obou tržišť. Nucleus přestal fungovat a taktéž zmizel s tisíci uživatelských bitcoinů. Policie zabavila Jiřikovskému zašifrované kryptopeněženky a v roce 2017 je pravomocně odsouzen do vězení. Zbytek příběhu už díky investigativní žurnalistice plus minus znáte, takže se teď vrátíme k našemu nešťastnému Jimmymu Zhongovi.

A TERAZ SI VÁS KÚPÍM VŠETKY

Jsme zpátky v roce 2012. Hedvábná stezka vesele funguje a kromě drogových dealerů ji zná i komunita kolem bitcoinu (aby ne, jde o nejvěrnější zákazníky a propagátory této kryptoměny). Jimmy je přirozeně zvědavý, co se na Hedvábné stezce děje. Možná by si tu mohl koupit trochu trávy nebo se prostě jenom porozhlédnout. Zakládá si účet a nabíjí ho 200 bitcoiny, které mají v té době hodnotu přinejlepším 1000 dolarů. Jde o jeho vlastnoručně vytěžené „úspory“, s nimiž se nakonec nechce loučit, a tak je po několika týdnech okukování hodlá vrátit zpátky do své peněženky. Vyplní formulář a klikne na tlačítko odeslat. Jenže na něj omylem klikne dvakrát. Stránka se obnoví a v jeho kryptopeněžence nepřistanou dvě, ale rovnou čtyři stovky Bitcoinů.

Jimmy se nervózně rozhlédne po místnosti. Při tehdejší hodnotě nejde o výhru v loterii, ale i nenadálé zdvojnásobení vkladu je velká věc. Několikrát ještě obnoví peněženku a zjistí, že v ní pořád svítí hodnota 400 BTC. Jde vyvenčit Chada a po návratu očekává omluvný e-mail o technické chybě a korekci vybraného obnosu. Mail nepřichází ani druhý den, nikdo se neozve ani za týden nebo měsíc. Zhongovi začne v hlavě hlodat červíček.

V následujících týdnech si postupně založí dalších devět účtů na Hedvábné stezce Do každého nasype po čtyřiceti bitcoinech. Zneužíváním podobné finty, na kterou přišli o pár měsíců později hackeři na Sheep Marketplace, nenápadně násobí své vklady. Jednoduše vybere celý obnos, ale prostřednictvím skriptu nebo dvojkliku zahltí systém, který oba požadavky vyhodnotí jako

legitimní. Loupež za bílého dne vždy zůstává bez odezvy ze strany adminů. Po chybějících bitcoinech nikdo nikdy nepátrá, jejich celková hodnota je v tehdejším objemu transakcí vlastně zanedbatelná. Zhong dokáže později vyladit skript natolik, že systému pošle pět požadavků během zlomku sekundy, takže získá pětinásobek vložené kryptoměny. V září 2012 spustí koordinovaný heist, kdy s pomocí 140 transakcí získá 53 500 bitcoinů. V ten okamžik mají hodnotu 620 tisíc dolarů. Ani tentokrát si nikdo ničeho nevšimne. Jimmy usíná s pocitem, že se mu povedl dokonalý zločin. Během několika hodin se stal téměř dolarovým milionářem. Pro dvaadvacetiletého kluka, který ještě nikdy neměl stálou práci, je to splněný sen, kvůli kterému nemusel nikoho zabít, a dokonce ani fyzicky okrást. Prostě jen zneužil chyby v systému, vlastně jen okradl jiné zloděje, protože kdo jiný se na Hedvábné stezce tehdy pohyboval?

Alespoň takhle si to prý tenkrát sám před sebou obhajoval. Jimmy byl ovšem opatrný. Pár mincí sice směnil za hotovost, ale použil při tom takzvané tumblery nebo mixéry. Jde o službu, která vám za drobný poplatek (1 až 3 procenta hodnoty transakce) bitcoiny „vypere“ a znemožní vystopování jejich původu. Jednoho by snad svádělo okamžitě vyprat celý obnos, ale Jimmy si chtěl jenom zařídit trochu lepší bydlení v bungalovu na kraji univerzitní čtvrti, dostatek granulí pro Chada a možná nový počítač. Hlavní pro něj bylo zůstat nenápadný. Navíc pořád nešlo o vyložený jackpot, takže hrozilo, že při neuváženém utrácení se peníze zase rychle rozkutálí.

Jeho ambice přibrzdily v roce 2013 hned dvě události. Jednak zatčení Rosse Ulbrichta a zavření Hedvábné stezky, ale zejména prudký nárůst hodnoty bitcoinu. Zhong si oddechnul, když ani po oficiálním zavření slavného tržiště nikdo nepřišel vymáhat ztracené desítky tisíc mincí. Sám seděl na víc než 50 tisících BTC, když se koncem roku jejich hodnota ustálila na přibližně 800 dolarech. Z původních 620 tisíc bylo teoreticky 40 milionů dolarů. Jimmy Zhong byl boháč.

Rázem se začal objevovat ve vyhlášených barech, kde rozhazoval stodolarovky a lákal ostatní na rundu zdarma. Pozornost, které se mu dostávalo, byla přesně tím, co mu v době jeho studií chybělo. Točily se kolem něho hezké holky, bavili se s ním hráči tamního fotbalového týmu, každý večer byl velkolepá party, na jejíž konci Jimmy zatáhl účet za všechny, ale domů odcházel sám. I to předstírané kamarádství ho ale uspokojovalo. Byl jako dospělé děcko v cukrárně. Přespával v nejdražších hotelech, vyzkoušel všechny myslitelné drogy, objednával si prostitutky, pronajímal pro známé bary či kinosály, aby je nikdo nerušil. Koupil si Teslu a začal chodit ve značkovém oblečení. Vše vysvětloval tím, že v začátcích bitcoinu natěžil hotové jmění a nikdy ho neprodal. V letech 2014 až 2019 cena kryptoměny rostla tak prudce, že bláznivé utrácení nezvládalo držet tempo s expanzí Zhongova majetku.

KRYPTOBARON JAKO KŮL V PLOTĚ

A přesto náš příběh nabírá mezi řádky stále smutnější kontury. V roce 2018 se hodnota bitcoinu pohybuje někde kolem 6–7 tisíc dolarů, což znamená, že Jimmy stále sedí na stovkách milionů. Kupuje si sídlo na břehu jezera v Gainesville – velký dům s mnoha ložnicemi, striptýzovou tyčí a obrovským barem, co přetéká drahým pitím. Kolem mola parkuje půl tuctu vodních skútrů, u domu stojí tři golfové vozíky a na zápraží spokojeně bublá XXL vířivka. Jimmy tu nebydlí, jezdí sem jen o víkendech, kdy tu pořádá velkolepé večírky, na které se sjíždí studentská smetánka z univerzitního městečka. Jimmy zkouší u opilých studentek štěstí, těm střízlivějším ukazuje kufr plný stodolarovek a snaží se zapůsobit svým intelektuálním šarmem. Málokdy to zafunguje, takže v posteli končí většinou jen se studeným čumákem svého psa. Jenže alkohol teče proudem a jeho e-mailová schránka se hned v pondělí opět plní dotazy, kdy bude další party.

Své předplacené kamarády Jimmy bere v roce 2018 soukromým letem do Los Angeles na fotbal, protože jeho oblíbení Georgia

„Víc než 50 tisíc coinů propadlo státu, přičemž Zhongův právník argumentoval tím, že státu vlastně žádná škoda nevznikla.

Ba

naopak, ve Zhongově péči nakradené drobáky krásně rozkvetly — v době soudu se jejich hodnota pohybovala kolem 3,4 miliardy dolarů. Kdyby je stát při zabavení na Hedvábné stezce obratem prodal, utržil by pouhopouhých 14 milionů.“

Bulldogs se dostávají na Rose Bowl, tradiční novoroční zápas mezi vybranými univerzitními týmy. Taková věc se musí náležitě oslavit, takže všichni zúčastnění paří v pronajatém několikapatrovém AirBnB, načež dostávají od Zhonga kapesné deset tisíc dolarů, aby si koupili něco hezkého na památku.

BERŇÁK NESPÍ, BERŇÁK ČEKÁ

Nemyslíme tím bernského salašnického psa, ale americký finanční úřad (IRS). Ten ve spolupráci s  FBI po zavření Hedvábné stezky v roce 2013 při analýze transakcí z Ulbrichtova počítače zjistil, že někde ze dne na den zmizelo 50 tisíc bitcoinů. Tehdy statistická chyba, v roce 2018 už solidní jmění, na něž se vyplatí si počkat. Během oněch pěti let se také vyvinula řada nástrojů, jež forenzní bitcoinoví detektivové využívali. Analýzou blockchainu mohli kreslit nitky mezi jednotlivými transakcemi a peněženkami. Dokonce uměli prohlédnout i skrz aktivity některých mixérů. Většinou je zastavila až anonymita samotných majitelů jednotlivých portmonek. Nezbývalo jim než doufat, že někdo z pachatelů jednoho dne udělá školáckou chybu.

Nemuseli čekat dlouho. V roce 2019 sice hodnota bitcoinu rostla, ale Jimmy Zhong z toho radost neměl. Do jeho bungalovu se totiž někdo vloupal a odnesl si odtamtud jednu z jeho kryptopeněženek. Bylo na ní nějakých 150 bitcoinů v aktuální hodnotě

620 tisíc dolarů (tedy zhruba tolik, kolik si Jimmy tehdy „odnesl“ z  Hedvábné stezky ). Nahlášení na policii nepomohlo, protože kryptoměnu nebylo jak dohledat a pachatel na záznamech Jimmyho bezpečnostního systému byl oblečen do anonymní bundy a lyžařské kukly a helmy. Zhong si později najal i soukromé očko, které po několika týdnech pátrání přišlo s jasným verdiktem: šlo o jednoho konkrétního „kamaráda“, který si chtěl ukrojit větší kus Jimmyho velkorysosti. Jednoduše ho po jedné pařbě následoval nenápadně až domů, zapsal si adresu a o pár dnů později si vytipoval, kdy bude pryč, aby mu mohl ty bájné bitcoiny ukrást. Měl víc štěstí než rozumu, že narazil na fyzickou peněženku a vytušil, že je to „ono“. Jimmy se s výsledkem pátrání nechtěl smířit. Hluboce ho ranilo, že se stal terčem útoku pijavice převlečené za kamaráda. Začal zpochybňovat, zda ho má vůbec někdo z toho užšího kroužku přátel a známých doopravdy rád. Začal pít víc než obvykle, čímž se vysvětluje, že při jednom z dalších převodů kryptoměny do starých dobrých dolarů udělal fatální přešlap. Šlo při tom o pouhopouhých 800 dolarů, které si ovšem Jimmy vybral prostřednictvím burzy, jež vyžaduje kompletní identifikační údaje (Know Your Customer platforma). Bezmyšlenkovitě vše vyplnil a ke směně použil zlomek bitcoinů z Hedvábné stezky. Prostě přestal být dostatečně obezřetný, možná měl trochu upito, ale právě to stačilo, aby se v centrále

Chainanalysis, firmy zabývající se trackingem podezřelých bitcoinů, rozezněly všechny alarmy. Takhle malý obnos z bitcoinu, který mohl být několikrát přeprodaný, však ještě sám o sobě jako důkaz nestačil. IRS si ovšem Jimmyho Zhonga prokleplo a našlo záznam o vyšetřování krádeže kryptoměny v jeho bytě, v údajné hodnotě stovek tisíc dolarů. Že by snad byl tenhle zádumčivý Asiat oním hackerem z roku 2012, který Hedvábné stezce odlehčil o desítky tisíc mincí? Jeho stálá adresa je v Gainesville, v podezřele velkém rodinném sídle. On je přitom devětadvacetiletý kluk, co se zdržuje primárně v univerzitním městečku Athens a je vyhlášený rozhazováním peněz po tamních barech. Něco tady nehraje.

AGENT VŽDYCKY ZVONÍ DVAKRÁT

V hlavách úderky z IRS se zrodí ďábelský plán. Navštíví Jimmyho pod záminkou znovuotevření případu krádeže v jeho bytě. Mají solidní stopu, ale potřebují si vyjasnit pár věcí. Zhong je vítá s otevřenou náručí – jsou to kamarádi, co pomáhají a chrání. A teď mu možná pomohou vystopovat oněch 150 bitcoinů, které mají v době jejich návštěvy v dubnu 2021 samy o sobě hodnotu asi devíti milionů dolarů. Agenti však ve skutečnosti prověřují Jimmyho krytí a jeho bezelstnost mají za promyšlenou masku. Při exkurzi po domě vše chválí a správně doufají, že brnkáním na ego hostitele nakouknou do dalších a dalších zákoutí sídla, aby si mohli

vše proklepnout (doslova) při hledání potenciálních skrýší. Zlom nastal, když jim důvěřivý Zhong na notebooku otevřel jednu ze svých kryptopeněženek. Bylo v ní 70 milionů dolarů. O tři měsíce později se vrátili s desetičlenným týmem a po zazvonění pro jistotu rovnou vyrazili dveře. Byli si jistí, že vědí, s kým mají tu čest. Jimmy si chvilku myslel, že se stal hvězdou bizarní reality show, ale jakmile nastoupili pátrací psi a agenti začali párat stěny i podlahy, rychle mu došlo, kolik uhodilo.

Po několika hodinách se našly desítky zlatých cihel, původní hardwarové peněženky s mincemi z Hedvábné stezky (byly ve dvojitém dně kyblíku na popcorn, ukrytého v sejfu pod betonovou podlahou), několik set tisíc dolarů v hotovosti a pár hodnotných sběratelských předmětů. Zhong se ke všemu bez váhání přiznal. Jako první ho zajímalo, co bude s jeho psem Chadem. Ten putoval do péče rodinného přítele, zatímco Zhonga soud díky přiznání a další spolupráci s úřady odsoudil na pouhý jeden rok a jeden den za mřížemi. Víc než 50 tisíc bitcoinů propadlo státu, přičemž Zhongův právník argumentoval tím, že státu vlastně žádná škoda nevznikla. Ba naopak, kdyby těch 50 tisíc BTC zabavil v rámci šťáry na Hedvábné stezce, pravděpodobně by je obratem v roce 2014 prodal za nějakých 14 milionů dolarů. Takhle v Zhongově péči krásně rozkvetly – v době soudu se jejich hodnota pohybovala kolem 3,4 miliardy dolarů.

A zhruba na tolik peněz si stát jejich prodejem přišel v létě roku 2023. Zhong nastoupil v červenci do nápravného zařízení v Alabamě, poté, co u soudu prohlásil, že činu lituje, ale že se díky němu cítil jako „někdo“. Onen pocit důležitosti však nebyl falešný, protože vláda ještě před prodejem zabavené kryptoměny dala šanci právoplatným majitelům těchto BTC veřejně vystoupit a o své peníze se přihlásit. Žádný z drogových dealerů se překvapivě neozval, ale jeden pirát přesto z nalezených miliard profitoval. Právníkům Rosse Ulbrichta se totiž podařilo argumentovat tím, že minimálně část znovunalezené kryptoměny vychází na provize Hedvábné stezky, takže by

se z jejich prodeje mohl mimo jiné umořit zbytek Ulbrichtova peněžitého trestu. Do další snahy o zmírnění trestu proto v roce 2024 Ulbricht vstupoval jako oddlužený padouch, což nepochybně přispělo i ke spěšnému vyřízení prezidentské milosti. Jimmy opustil vězení loni v létě, chudý jako kostelní myš. Při shánění práce si ale do životopisu může napsat to, co nikdo jiný: architekt blockchainu, bitcoinový miliardář a jeden z nejúspěšnějších zlodějů novodobé historie.

Trpělivost přináší miliardy. Najdete Skrblíka na naší ilustraci, než se navždy ponoří pod hladinu mincí?