SHAPES 3 2025

Winy Maas / Serge Borenstein

Federico Díaz / So Concrete

Lee Broom / Marcel Wanders

129 Kč

AUDIOVIZUÁLNÍ ŘEŠENÍ PRO VÁŠ BYZNYS

*Nabídka zimní sady kompletních kol zdarma se vztahuje vždy na základní sadu kol určenou pro daný model. V případě volby dražší sady zimních kol, než je základní varianta zahrnutá v ceně vozu, zákazník doplácí pouze rozdíl v ceně sady. Nabídka platí při koupi nových modelů BMW X5 všech motorizací, s výjimkou BMW X5 M. U varianty X5 M60i xDrive je M sportovní paket již součástí standardní výbavy. Akce platí do odvolání, nejpozději do 31. 12. 2025. Změna cen vyhrazena. Pro přesnou kalkulaci a konkrétní nabídku nás kontaktujte nebo zašlete nezávaznou poptávku. Vyobrazený model je ilustrativní a finální specifikace se může lišit dle zvolené výbavy. BMW X5: Spotřeba paliva (kombinovaná) v l/100 km: 12,5 -0,8; EmiseCO₂(kombinované) v g/km: 284 -19.

SHAPES 03/2025

Dvouměsíčník o developmentu a architektuře

Director Michaela Výtisková michaela.vytiskova@ shapes.cz

Editor Klára Čikarová klara.cikarova@shapes.cz

Contributors

Vojtěch Eliáš, Erich Handl, Tereza Kotěšovská

Proofreading

Tereza Kateřina Black

Art Direction Anežka Rozehnalová anezka.rozehnalova@ shapes.cz

Graphic layout publikum.design

Cover Michael Tomeš

Vydavatel CADENCE & CASCADE, s.r.o.

Vychází Říjen 2025 Periodicita 5x p.a.

Místo vydání Praha I Registrační číslo: MK ČR E 24652 Za obsah inzerce odpovídá inzerent. ISSN 3029-6617

www.shapes.cz info@shapes.cz

Social Media IG @shapescz FB Shapes CZ LI SHAPES CZ

Editorial

Michaela Výtisková Director

Vážení čtenáři,

Do rukou se vám dostává třetí číslo magazínu SHAPES, který propojuje development, architekturu a design s životním stylem. Nahlédnete do zákulisí výjimečných projektů, poznáte novinky v oboru i uvažování vizionářů, kteří posouvají svět kupředu a u toho nezapomínají ani kvalitně žít.

Na obálku se dostali hned tři muži a jejich výběr není náhodný; spojuje je totiž delší i nově se rodící profesní partnerství, podobný elán i osobní přátelství. Serge Borenstein stojí za proměnou Karlína v moderní městskou čtvrť a na totéž se chystá i v Holešovicích. Spolu s umělcem Federicem Díazem v rámci firmy So Concrete zahájili pomocí inovativních technologií revoluci ve stavebnictví, která se v blízké době promítne například do nové fasády budovy ČEZu na Smíchově. Na její realizaci spolupracují s firmou Sipral Leopolda Bareše, který pro SHAPES popsal, jak spolupráce funguje v praxi. To celé korunuje rozhovor s hvězdným Winym Maasem, který o architektuře přemýšlí v kontextu přírodních principů a spolu s Federicem Díazem své vize představuje na právě probíhajícím bienále architektury v Benátkách.

Věřím, že si s chutí přečtete i rozhovory se světovými designéry a reportáže z inspirativních míst. Necháváme na vás, abyste si z této mozaiky velkých i drobnějších dobrodružství poskládali obrázek o tom, jak bude vypadat budoucnost architektury. Aby skončila happy endem, je zapotřebí otevřená mysl, kreativita, odvaha, disciplína a ideálně i velkorysý budget. Především pak ale důvěra – mezi investory, developery, architekty, designéry, umělci, dodavateli i všemi těmi „neviditelnými“, bez jejichž potu by to nešlo. Ti všichni se potkají 24. listopadu v Praze na konferenci PULSE a SHAPES u toho nebude chybět.

Ještě předtím, 6. listopadu, ale magazín SHAPES se všemi hlavními aktéry pokřtíme. Napište mi, pokud budete chtít na večírek dorazit!

A poslední vzkaz pro vás všechny: na počátku roku 2026 oceníme nejlepší projekty podle magazínu SHAPES. Pokud si myslíte, že by cenu mohl získat právě váš projekt, podívejte se na podmínky na stránkách www.shapes.cz.

Brzy na viděnou, přátelé!

DEVELOPMENT

Vše pod jednu

střechu!

Serge Borenstein chce po Karlínu povznést i Holešovice. Budoucnost vidí v mixování funkcí v rámci čtvrti i budovy.

ARCHITEKTURA

Z popela k životu

Šest zásadních pražských brownfieldů, které během příštích let přetvoří obraz hlavního města.

Stavíme budovy pro život

Martin Budina, Development director a partner ve společnosti Contera, vidí budoucnost ve flexibilních jednotkách.

Bezpečný mikrosvět

Rezidence Amáta od UYO architekti přinese do Ostravy moderní bydlení.

Ultimátní demokratické město Qarta Architektura

S nizozemským architektem Winym Maasem (MVRDV) o spolupráci s developery i jeho misi v Česku.

Fragment a Dům Radost. Co spojuje výjimečné bytové projekty od Qarta Architektura?

Volnočasový areál Jammertal Ostrava

ožívá světovou architekturou

Pod Nuselským mostem vznikl atraktivní veřejný prostor od studia Loxia.

Ostrava roste díky špičkové architektuře. Které projekty mění její tvář?

Méně skla, více betonu

Majitel společnosti Sipral Leopold

Bareš o světových trendech v oboru fasád i společném projektu se So Concrete.

Mezi Prahou a Jakartou

Architekt Erik Petrus staví v Indonésii stavby, které propojují kultury i kontinenty.

66

72

DESIGN

Nová kapitola architektury

So Concrete zahájila novou éru architektury díky digitálnímu betonu.

Rodina je tajemstvím úspěchu

Skleněné spojení krásy a udržitelnosti

Poezie v koupelně

Italský designér Folco Orlandini přes deset let navrhuje sedací nábytek pro českou značku LD Seating.

Britský designér Lee Broom si pro výrobu skleněné instalace do Londýna vybral český Brokis.

Nizozemský designér Marcel Wanders pro koupelny Laufen.

76

82

88

92

Zahrada příběhů

Concept store Sumo Garden je místem inspirace i domovem kosmetiky Little Big Lab.

96

LIFESTYLE

Přemýšlím ve velkém

měřítku

Galerie Kvalitář: barokní adresa, současná ambice

Z ostravských dolů k prodeji

Rolls-Royců

Nový komfort nájemního bydlení

Shapes v nejlepší společnosti

Yard Resort

Rozum i vášeň v JAP Future

Umělec Federico Díaz o spolupráci s architektem Winym Maasem i developerem Sergem Borensteinem.

Nové chutě v SaSaZu

Architekt a galerista Marek Habr o vedení galerie, která přemýšlí o architektuře.

Karel Kadlec se vypracoval na největšího tuzemského prodejce luxusních automobilových značek.

Ředitelka Home-Rent Jana Kolafa o správě nájemního bydlení.

Křest druhého čísla Shapes v Showroomu Fiala.

Reportáž z areálu, který vybudoval Jindřich Malý v Předboji u Prahy.

Připomínka exkluzivního večera o práci s AI, který proběhl pod taktovkou Shapes

Ikonické místo pražské gastro scény i nočního života s novými pokrmy.

128

Městský lifestyle mezi

alpskou scenérií

Je mnoho hotelů, ale jen jeden Hochschober

Česká lípa

V novém hotelu Sir Prague se potkává světový design a lokální vibe.

Resort, který vám změní život

V jihotyrolském Bolzanu vznikl hotel Falkensteiner navržený architektem Davidem Chipperfieldem.

Rodinný hotel Hochschober v rakouském horském středisku Turracher Höhe.

Veřejný prostor v severočeském městě ožívá kvalitním designem.

Centrum zdraví Park Igls nedaleko rakouského Innsbrucku.

Energie v designu: ČEZ přetváří své pobočky

Rozhovor se Slavěnou Summerfield, manažerkou odboru zákaznických center ČEZ.

141

142

Ciao Brno! L´Osteria otevřela pátou restauraci

L´Osteria otevřela v srpnu svou pátou českou pobočku. Po třech pobočkách v Praze a jedné v Ostravě je restaurace nyní také v Brně, a to v Bochnerově paláci. Slavnostního otevření, které mo -

deroval Marek Eben, se zúčastnilo několik set významných hostů. Součástí bylo také předání šeku v hodnotě více než 200 tisíc korun Nadaci Terezy Maxové na podporu projektu Terribear.

02

Nové Manifesto v Berlíně

od Chybik + Kristof

Český koncept Manifesto propojující gastronomii, design a kulturu rozšířil své působení na německém trhu. Po úspěchu s Manifesto Market na berlínském Potsdamer Platz představuje v dynamické čtvrti Neukölln sousedský food market nové značky Kalle Halle. Vznikl v prostorách bývalého obchodního domu Quelle na ploše

2 300 m² a zahrnuje 12 restaurací, 2 bary, 4 pop-up koncepty a prostor pro pořádání eventů. Interiér čerpá z estetiky 70. a 80. let a je v něm rozmístěno téměř tisíc kusů vintage nábytku ve stylu art deco a bauhaus. Na designu se podílelo architektonické studio Chybik + Kristof.

Připravila:

Penta dokončila Nuselský pivovar

Proměna historických budov Nuselského pivovaru, která probíhala pod taktovkou Penta Real Estate od roku 2021 s investicí 4 miliardy korun, je u konce. V létě v pražském souboru památkově chráněných budov skončily stavební práce a objekt byl zkolaudován a otevřen veřejnosti. Díky dohodě s památkáři se srdce Nuselského pivovaru proměnilo na bydlení s více než stovkou bytů a také

řadu restaurací, služeb a obchodů včetně supermarketu Penny, drogerie Rossmann, kavárny Zrno Zrnko, kavárny Botticelli nebo Kytek od Pepy. Otevřela tu i nová pobočka České pošty. Vznikla také výjimečná veřejná prostranství včetně centrálního náměstí, nové obchodní pasáže a mostu přes Botič. Někdejší brownfield se tak proměnil v příjemnější část města.

04

Mjölk oživili koupaliště v Liberci

Zázemí lesního koupaliště v Liberci s tradicí sahající do 30. let stálo původně na druhé straně vodní plochy. Jedna z pozdějších budov ale v roce 2010 shořela, areál byl několik let uzavřen a chátral. Nová etapa koupaliště začala před pěti lety, když jej převzal do správy spolek Lesní koupaliště, který mu vdechl novou duši. Mjölk architekti pro něj navrhli novou budovu plovárny

se saunou, díky níž bude možné areál využívat i v zimních měsících. Kombinovaný systém dřevostavby z CLT panelů a lehké trámkové konstrukce v sobě kromě sauny s odpočívárnou integruje také sklad, toalety a bistro. Pod střechu na ocelové konstrukci jsou pak umístěny sprchy, převlékárny a uzamykatelné skříňky a další úpravy areálu jsou v plánu.

Sklenice Rückl pro EXPO v Ósace

Pro světovou výstavu EXPO v japonské Ósace připravila sklárna Rückl speciální kolekci sklenic s názvem ABC, s ručně broušenými japonskými znaky. Edice navržená Ronym Pleslem propojuje krásu japonské tradice s moderním designem prostřednictvím tří životních hodnot a symbolů: lásky (Ai), štěstí (Shiawase) a přátel -

ství (Yūjō). Každá sklenice v této edici je originálním dílem, které v sobě nese hloubku japonské symboliky a inspiruje k hledání krásy, rovnováhy a smyslu. Sklenice jsou dostupné v čirém a růžovém provedení připomínajícím rozkvetlé sakury jakožto symboly krásy a radosti ze života.

06

Heritage Suite by Stopka v Grandhotelu Pupp

Karlovarský Grandhotel Pupp slavnostně představil nové luxusní apartmá Heritage Suite. Vzniklo ve spolupráci interiérové designérky Magdaleny Hopkins, společnosti Stopka a italské značky Gallotti&Radice. Interiér s rozlohou více než 100 m² a privátním balkonem vznikl spojením tří hotelových pokojů v jeden. Kombinuje barokní nádheru

07 08

Hello Wood v České Kamenici

Mezinárodní letní škola Cabin Fever, založená maďarským architektonickým studiem a globální platformou Hello Wood v roce 2010, se letos poprvé díky podpoře Veluxu konala v Česku. Výstupem desetidenního letního workshopu design-build („navrhni a postav“) jsou první objekty budoucího glampingu v České Kamenici, která poskytla zázemí v areálu bývalé textilní továrny.

Letní škola zaměřená na komunitu, vztahy a udržitelnost v architektuře zde bude pokračovat ještě další dva ročníky. Navazuje na předchozí projekt v Csóromfölde v Maďarsku, kde studenti pod vedením zkušených profesionálů z celého světa rovněž navrhovali a realizovali drobnou architekturu, která přinesla novou energii a život do opuštěné venkovské oblasti.

s moderním komfortem a nabízí jedinečný zážitek, který propojuje minulost se současností. Všechny kusy nábytku pocházejí od ikonické italské značky Gallotti&Radice, která je známá svým mistrovským zpracováním skla, dřeva a kovu. Jejich design vnáší do interiéru jemnost, přesnost a tichou eleganci, která neruší historický duch prostoru, ale přirozeně jej podtrhuje.

Kontrolní stanoviště na Pražském hradě budou od Atelieru Hra

V soutěži na nová kontrolní stanoviště Pražského hradu zvítězil z osmadvaceti zúčastněných týmů návrh Atelieru Hra. Rozhodlo především funkční řešení, flexibilita konstrukce, kvalita materiálů i nerušivý design. Ty stávající jsou ve špatném technickém stavu a působí nedůstojně. Přeměna

Pražského hradu začala s postupnou úpravou vstupů a vjezdů do areálu letos na jaře, například žluté kovové ježky bránící vjezdu automobilů nahradily výsuvné sloupky. V roce 2026 by se měl otestovat první prototyp přístřešku, následně budou vyměněny u všech vstupů ◌

Připravila: Klára Čikarová

Foto: Marek Musil, Michael Tomeš, BoysPlayNice, archiv Karlín Group

Vše pod jednu střechu!

Budoucnost měst je v mixování různých funkcí nejen v jedné čtvrti, ale dokonce i v jedné budově, míní Serge Borenstein . Vizionář, který proměnil Karlín, se teď na totéž chystá v Holešovicích. Velké plány má belgický rodák s vášní pro hudbu a film ale i mimo Prahu…

Příběh o tom, jak jste přišel do Česka, je sice velmi zajímavý, ale jistě jste ho vyprávěl již mnohokrát. Pojďme se tedy spíše rovnou zaměřit na současnost a ještě lépe, na budoucnost. Souhlasíte? Skvělé! Vždyť já už si na tu dobu skoro ani nepamatuju (smích)! Můj příběh byl zajímavý možná ještě tak před dvaceti lety, ale zazněl už tolikrát, že dnes už to snad ani zajímavé být nemůže. Ale ještě než se začnete ptát, musím zdůraznit, že moje budoucnost je už vcelku limitovaná. Jsem sice teprve šestasedmdesátiletý mladík a představy o budoucnosti samozřejmě mám, ale už ne tak dalekosáhlé.

Vaše vize se ale odrážejí do podoby celých městských čtvrtí. A ty tady zůstanou ještě dlouho… Ano, ale když máte vize, musíte je také naplňovat. Alespoň já to mám takto nastavené. Moje vize nic nezastaví, ale nejsem si jistý, zda je všechny stihnu i naplnit. Někteří lidé by k tomu dodali naštěstí, jiní bohužel.

Který z vašich projektů vás tedy aktuálně nejvíce zaměstnává?

Dnes je to osm let, sedm měsíců a několik dní od chvíle, kdy jsme začali bojovat s magistrátem, městskou částí Praha 7 a dalšími za realizaci společného projektu Nové Holešovice (joint venture s Dopravním podnikem hlavního města Prahy a CPI Property Group, pozn. red.). Říkám schválně „bojovat“, i když šlo také o argumentaci a snahu

přesvědčit všechny o pozitivních dopadech projektu. Protože to je ve velkých projektech vždy obtížné – vždy jde i o politiku. Jenže my nejsme politici, ale developeři. Naším cílem je rozvíjet městské části a ne potěšit tu či onu politickou stranu. Teď se nám po dlouhé době konečně povedlo získat souhlas od všech zúčastněných stran, abychom mohli zahájit výstavbu v okolí stanice metra Nádraží Holešovice.

Musel jste složitě vysvětlovat, o co vám v tomto projektu jde?

Když jsem před více než osmi lety s návrhem tohoto projektu přišel, měla již Karlín Group za sebou viditelné výsledky na Praze 8. V podstatě jsem už tehdy celý projekt shrnul do jediné věty: „Chceme udělat to samé, co v Karlíně, ale ještě lépe.“ Věřím totiž, že i když máme spoustu zkušeností, s každým novým projektem máme vždy ještě co zlepšovat.

Na Praze 8 nejde jen o jednu budovu, ulici nebo park, ale development velké části celé městské čtvrti. A o totéž nám jde spolu s partnery CPI Group, Dopravním podnikem (který byl hned od začátku projektu nakloněn), Prahou 7 a magistrátem také v Holešovicích. Dosažení této dohody považuju za velký úspěch. Jednou bych chtěl dosáhnout i toho, aby developeři na stavebním úřadě nemuseli o povolení bojovat, ale aby o něm zkrátka jen jednali.

V čem vidíte největší problém? Po všech těch letech stále nerozumím tomu, proč tady všechno jde tak pomalu, trvalo získat souhlas k výstavbě okolo Nádraží Holešovice

Zahálka. Autorem návrhu je kancelář Bevk Perović architekti a under - construction architects, za krajinnými úpravami stojí Atelier Flera.

nejen v oblasti stavebnictví. Vyjednávat s autoritami je velmi složitý proces, ve všem jde jen o politiku. Pokud je jedna strana projektu nakloněna, opozice bude s největší pravděpodobností automaticky vystupovat proti němu. Ať už se jedná o jakýkoliv projekt, rezidenční nebo kancelářský, je to automatický politický reflex. Domnívám se, že sektor městského developmentu by neměl podléhat politickým rozhodnutím. Měl by být v gesci úředníků, kteří mu rozumějí. Jsou země, kde povolování staveb trvá dva roky nebo dokonce jen půl roku, ale u nás je to průměrně sedm let. To je ostuda a mělo by se to změnit.

Zmínil jste, že development Holešovic chcete dělat stejně jako

v Karlíně, ale lépe. Co byste v Karlíně udělal lépe?

Nechci mluvit jen o tom, co a jak bych udělal já. V Karlín Group nejsem sám, spolumajitelem je Jan Ludvík a i ostatní členy managementu považuji za své partnery. Do Karlína jsme přivedli originální přístup k developmentu, v němž kombinujeme rezidenční a kancelářské projekty i s těmi kulturními. Mixujeme všechno dohromady v jedné čtvrti. Věřím, že takové je město budoucnosti. Obří kancelářské areály mimo rezidenční zóny nedělají dobrotu. Myslím si, že úspěch Karlína tkví v tom, že připomíná atmosféru měst s malými obchůdky vedle obytných domů, kde je všechno v dosahu. Ale když jsem v roce 1997 vysvětloval, co chci v Karlíně dělat, všichni

Keystone. Administrativní budova navržená architekty významného švýcarského studia EM2N je volnou interpretací českého kubismu.

WWW.LAUFEN.CZ LAUFEN 1892 | SWITZERLAND

Iconik. Devítipodlažní bytový dům v Karlíně od ateliéru edit! (realizace 2021-2023) získal v České ceně za architekturu 2024 Cenu společnosti Central Group za inovativní přístup k řešení nového bydlení.

mě odrazovali, že to nebude fungovat. Že přece nemůžu stavět kanceláře vedle obytných budov! Nyní bych chtěl různé funkce mixovat ještě více! Už nechci stavět byty vedle kancelářských budov a koncertních sálů, chci to všechno dát do jedné budovy! Tak, jak to funguje v New Yorku i jiných světových městech. Lidé chtějí žít společně, ne se izolovat do kancelářských ghett.

Je takové projekty jednodušší prosadit v brownfieldech, jaké můžeme najít právě v Karlíně, v Holešovicích, v Modřanech nebo na Smíchově?

Samozřejmě, vždy je jednodušší stavět v brownfieldech. Ale stejně tak je v brownfieldu jednoduché postavit i něco stupidního. Čím větší oblast máte k dispozici, tím více je třeba development namixovat.

Karlín prý upoutal vaši pozornost nejdříve z ptačí perspektivy, když jste nad ním prolétal letadlem. Bylo to podobné s pozemky v Ralsku, kde nyní připravujete projekt Jabloneček?

Ralsko jsem z letadla nikdy neviděl. O této oblasti mi řekl můj kamarád, shodou okolností otec mého společníka. Šel jsem se tam jednou v létě projít do lesa, bylo tam krásně. Najednou jsem ale přišel na místo, kde byl les zničen.

Viděl jsem to jako příležitost. Okamžitě jsem věděl, že do toho jdu, i kdyby to mělo být jen pro mé soukromé účely. Postupně mi ale došlo, že by tu šlo udělat víc než to – třeba místo, kam by lidé mohli přijet na retreat.

Jak bude místo v bývalém vojenském prostoru vypadat, až projekt dokončíte?

Máme vymyšlený koncept, hotový architektonický projekt, ale účel ještě není definitivně daný. Bude tu samozřejmě ubytování, ale také bychom rádi, aby tu vyrostlo spa. Zkrátka takové místo, kam se lidé mohou přijet „zakuklit“. Nejdříve bychom chtěli postavit hotel, který by poskytoval concierge i pro pozdější vily a spa. Očekáváme, že povolení

pro hotel bychom mohli získat koncem tohoto roku. Nyní rozvažujeme různé možnosti a aktivně hledáme provozovatele hotelu.

Které architekty jste do projektu zapojili?

Dali jsme dohromady týmy ateliérů Chybik+Kristof, Mjölk, Formafatal, Kogaa a Partero. Jejich návrhy jsou k vidění na webu www.jablonecek.com.

Obvykle ale architekty pro své projekty vybíráte v mezinárodních soutěžích…

Záleží na velikosti projektu. V Česku jsou velmi dobří architekti, ale snažíme se do soutěží zapojovat i ty zahraniční. Vždy je dobré mít i pohled zvenčí.

Jaký styl architektury nebo interiérového designu je vám osobně nejbližší?

Ani po všech těch letech nemohu říct, že bych měl svého oblíbeného architekta nebo vyhraněný styl. V dnešní době se objevuje taková spousta inovativních projektů a nových talentů, že je opravdu těžké z nich vybírat. Co se designu týče, líbí se mi ten současný, ale takový, který mě bude oslovovat i za dvacet let. Nemám rád příliš velkou modernu, nepotřebuji mít poslední technologické novinky, ale ani starožitnosti. Jde mi o nadčasovost. Mám velmi rád africký design a přírodní materiály – kámen, dřevo, sklo, ale i kov. Syrovost, ale ne ve smyslu brutalismu. Spíše v podobě masivní africké židle ze dřeva, které rostlo dvě stě let. Vedle ní ale klidně postavím nové italské sofa a nad něj si pověsím lustr.

Ve společnosti So Concrete, kterou jste založil s Federicem Díazem, se setkává syrovost s nadčasovostí, ale i s moderní technologií. Stane se podle vás 3D tisk v architektuře normou? Od dob pyramid až do dnešního dne se v principu konstrukce staveb příliš mnoho nezměnilo, až na stroje, které k tomu používáme. Tisknutí celých staveb pomocí směsi, která nemusí být nutně

z betonu, ale třeba i ze dřeva, polyesteru nebo hlíny se semeny rostlin, je něčím naprosto převratným. Věřím tomu, že už za deset nebo patnáct let se bude velká část staveb realizovat právě tímto způsobem. V Jablonečku brzy představíme jeden z prvních domů na světě, nebo minimálně v Evropě, který je kompletně postaven jen pomocí 3D tisku.

Jaký další projekt v So Concrete chystáte?

Rád bych v Praze zrealizoval jednu rezidenční budovu společně s Federicem Díazem a s architektem Winym Maasem. Je to projekt, který teprve vzniká, ale 3D  tisk v něm chceme využít co nejvíce.

Winy Maas je hlasitým kritikem rigidního přístupu k historickým stavbám. Jaké máte zkušenosti s památkáři vy?

K ochraně památek chovám velký respekt, ale vše musí být vyvážené. Tady bohužel tento balanc mezi starým a novým nevidím, přístup k památkám je tu extrémně konzervativní. I ve Florencii vidíte spoustu nádherných starých paláců, k jejichž rekonstrukci se přistupuje moderním způsobem a nic to na jejich šarmu neubírá. Tady není možné změnit vůbec nic a spousta budov je kvůli tomu v dnešní době prakticky nepoužitelná. Postavit pouhý výtah ve starém domě je často nemyslitelné. I mezi památkáři jsou osvícení lidé, ale sami nic nezmění.

Když se má stavět něco nového, lidé, kteří v dané oblasti bydlí, jsou obvykle proti. Vcelku pochopitelně se obávají různých omezení, která jim stavba přinese. Bojujete stále s image „zlého developera“? Řekl bych, že stěžovat si na nový development je tu skoro národní sport už jen proto, aby si lidé vymohli nějakou kompenzaci. Nepřemýšlejí o tom, že výsledek bude přínosný i pro ně. To je jedna ze slabých stránek našeho byznysu a potýkají se s ní všichni developeři. Samozřejmě, není to černobílé. Rozumím určité frustraci lidí, kteří žijí v okolí stavby, ale byl bych rád, kdyby se i oni snažili pochopit to, že jde jen

Dva Domy. Dvojice domů u metra Křižíkova od slovinského studia Bevk Perović Arhitekti.

Rád bych postavil budovu, kde pod jednou střechou najdete kanceláře, byty, kulturu, hotel i obchody.

o dočasné omezení, z nějž budou ve výsledku profitovat i oni sami. Na to lidé často zapomínají.

Zajímají vás kromě zmíněného

Jablonečku i nějaké další oblasti mimo Prahu?

Snažíme se analyzovat, zda budou lidé ochotni stěhovat se kvůli bydlení i dál za hranice Prahy. Máme připravený projekt v Libčicích nad Vltavou, které leží přímo na železniční trati. Chceme stavět v bezprostřední blízkosti existující vlakové zastávky, odtud lidé dojedou do centra Prahy za dvacet minut. Já sám bydlím na Zbraslavi, a pokud se chci ráno dostat do centra, trvá mi to hodinu! Pokud se nám o tom podaří lidi přesvědčit, můžeme tam vybudovat něco fantastického. Je to vcelku velký pozemek, kde přemýšlíme hlavně o rezidenčních projektech, ale třeba také o bydlení pro seniory.

Pracujete i na nějakých zahraničních projektech?

Ano, ale netýkají se nemovitostí, jsou z oblasti filmového průmyslu. Na konci roku by měl přijít do kin francouzský film s pracovním názvem Hero, který se odehrává během druhé světové války v muzeu Louvre. Je to skutečný příběh o neznámém hrdinovi, který zachránil většinu uměleckých děl. Finančně podporuji také důležitý dokument nazvaný Mr. Nobody Against Putin, který vznikl v mezinárodní koprodukci několika zemí včetně Česka.

Stropní průhled v rezidenčním projektu Dva Domy.

Serge Borenstein (*1949)

Po sametové revoluci se vydal do Prahy, aby zde zařídil mezinárodní výměnu nemovitostí mezi Československem a Belgií. V Praze se poté rozhodl zůstat a podnikat v oblasti realit. V roce 1997 založil developerskou společnost Karlín Group. Po povodních v roce 2002 změnil tvář celé čtvrti Karlín, když do nových projektů zapojil například architekta Riccarda Bofilla i řadu českých architektů. Další developerské projekty aktuálně rozvíjí například v Holešovicích či v Ralsku.

Jak jste se od developmentu dostal k filmovému průmyslu?

Byl to můj dětský sen. Začínal jsem s hudbou a od hudby k filmu už je to jen krůček. Hudba je pro můj život naprosto nepostradatelná. Mám v kanceláři místnost, kde po večerech cvičím na kytaru, a pokaždé se na to velmi těším.

Bude nějaké další Forum Karlín?

Na projektu dalšího koncertního sálu teď skutečně pracujeme! Bude ale součástí něčeho většího. Rád bych postavil budovu, kde pod jednou střechou najdete kanceláře, byty, kulturu, hotel i obchody. Ale žádná z těchto funkcí přitom nebude rušit jinou. Míst v Praze, kde by se taková stavba dala realizovat, příliš není. Doufejme, že bude možné uskutečnit ji v Holešovicích přímo nad stanicí metra.

Vedle developmentu a filmu investujete také například do kosmetické značky. Je nějaký další start-up, který by vás zajímal?

Mám velmi rád letadla. Ačkoliv sám nejsem pilot, létání je moje hobby. Nedávno jsem se ocitl na letišti spolu se čtyřmi desítkami psů, kteří letěli do New Yorku. Ptal jsem se jejich majitelů, jestli s nimi přiletěli na nějakou výstavu nebo soutěž, ale šlo o lidi, kteří neměli nic společného, jen to, že rádi cestují se svými psy. Zjistil jsem, že existují společnosti, které vypravují lety, kde psi cestují se svými majiteli přímo na palubě vedle nich na speciálně upraveném sedadle. To mi přijde jako fantastický nápad, do nějž bych se také rád zapojil. Myslím, že klientů bych našel spoustu, sám mám několik psů i koček! ◌

Z popela k životu

Bubny – Zátory:

Nové centrum v meandru Vltavy

Volné území mezi Holešovicemi a Letnou se promění v moderní čtvrť. Hlavní roli zde hraje projekt Vltavské filharmonie, který přinese impuls pro kulturní i urbanistickou transformaci. Vedle více než deseti tisíc bytů vzniknou nové veřejné prostory a park, pod estakádou městský parter inspirovaný berlínskou Friedrichstraße. Temnou kapitolu historie nádraží Bubny připomene Památník ticha.

Petr Hlaváček:

„Území Bubny – Zátory by se jednou mělo stát moderním centrem metropole, navíc se jedná o brownfield s největší kapacitou podlažních ploch. Naší prioritou je odemknout jej pro výstavbu ještě v tomto volebním období. Vltavskou filharmonii považuji za projekt významný nejen pro Prahu a Česko, ale i pro evropskou kulturu.“

Bohdalec – Slatiny:

Tiché centrum mezi čtvrtěmi

Dlouho opomíjené území mezi Michlí a Zahradním Městem má díky plánované Drážní promenádě šanci stát se novým zeleným propojením mezi čtvrtěmi. Dnes neutěšená oblast Bohdalce, Slatin a Strašnic tak získá kvalitní kapacitní spojení srovnatelné s metrem, což umožní rozvoj této oblasti. Ta má potenciál stát se v následujících desetiletích místem pro kvalitní bydlení s dobrou dostupností.

„Bohdalec – Slatiny je plošně největší brownfield v Praze. Příprava jeho transformace je zatím v počátcích a výstavba bude trvat desetiletí. První významnou investicí bude nová vysokorychlostní trať na Brno a železniční odstavy. Díky spolupráci se státem se nám podařilo projekt upravit tak, aby byly vlaky dobrým sousedem, nedocházelo k tepelnému ostrovu a ve vzdálenější budoucnosti byla též umožněna výstavba přímo nad kolejemi.“

Industriální páteř Prahy – železnice, továrny, sklady – se mění v nové čtvrti s vlastním charakterem. Představujeme šest zásadních brownfieldů, které během příštích let přetvoří obraz hlavního města. Jak změní jeho tvář? A jak to vidí Petr Hlaváček, radní, který má jejich rozvoj na starost?

Připravila: redakce

Foto: IPR Praha

Rohanský ostrov: Od výroby betonu k příjemnému bydlení u řeky

Kdysi industriální pásmo mezi Karlínem a Libní, dnes unikátní příležitost pro širší centrum Prahy. Rohan City pomalu mění siluetu východního Karlína. Významným krokem bude vznik parku Maniny. Ten bude sloužit jako nová krajinná osa i protipovodňové opatření. Zároveň zůstává prostorem, který ctí industriální minulost a propojuje město s řekou. Účelná koncepce celého území, která vzniká pod taktovkou IPR Praha, má za cíl propojit dosud rozdrobené části a dát Rohan City jasnou identitu.

„Rohan City byl náš pilotní projekt pro spolupráci s investory. Díky jedné z prvních kontribučních smluv dojde už za několik měsíců k výstavbě nového rozsáhlého parku a do několika let i nové základní školy.“

Letňany: Laboratoř městské periferie

Oblast v okolí stanice metra Letňany není klasický brownfield, ale periferie s velkým potenciálem. Kombinuje industriální minulost, nevyužité letiště a volné, nevyužité území. Územní studie navrhuje rozsáhlé nové pěší a cyklistické trasy, tramvajovou trať a v budoucnu i terminál vysokorychlostní železnice.

„Velké rozvojové území Letňany u konečné metra přezdívané Syslov je součástí řady velkých rozvojů na severovýchodní terase, např. Avia Letňany, okolí Terminálu sever apod., což je oblast srovnatelná s budováním Jižního města. Přímo u metra je velká majetková držba města a státu, který se chystá pozemky převést na město. Měla by tak vzniknout čtvrť s městským dostupným bydlením a aktuálně prověřujeme i umístění vědecko-technického parku.“

Petr Hlaváček je architekt, urbanista, vysokoškolský pedagog a náměstek pražského primátora pro oblast územního a strategického rozvoje. V letech 1987 až 1991 pracoval v Projektovém ústavu výstavby hl. města Prahy, po pádu režimu založil vlastní ateliér a působil jako hostující

profesor na Michiganské univerzitě. V roce 2009 společně se ženou založili ateliér Headhand, od roku 2010 je pedagogem na FA ČVUT. V letech 2015-2016 byl ředitelem IPR, od roku 2018 působí jako náměstek pražského primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu.

Nákladové nádraží Žižkov:

Nové město v centru

Největší transformační území širšího centra Prahy se promění v moderní čtvrť s byty, školami, kancelářemi i parky. Funkcionalistická budova nádraží se stane kulturním centrem. Díky spolupráci s investory vzniká pestrá, ale koordinovaná čtvrť zaměřená na pěší pohyb, veřejný prostor a dostupné bydlení.

„Zatím náš největší úspěch v oblasti spolupráce města a soukromého sektoru. Podařilo se zkoordinovat a uzavřít pět smluv, které zajistí velkou část občanské vybavenosti nové čtvrti. A zároveň je to stále velká výzva. Chystáme projekt obnovy budovy nádraží a následnou rekonstrukci, v procesu přípravy je i nová tramvajová trať. Kdo si chce udělat představu o složitosti a průběhu celého projektu, může zhlédnout záznam našeho večera Praha zítra: Nákladové nádraží Žižkov, který se konal v dubnu v CAMPu.“

Smíchov City: Rostoucí dobrý příklad městského plánování

Na Smíchově čtvrť roste už nyní. Blokovou strukturou, kvalitním veřejným prostorem a dobrým propojením s budoucím dopravním uzlem Smíchov City ukazuje, že i rozsáhlá transformace může probíhat citlivě a kvalitně.

„Smíchov City byl průkopníkem mezi pražskými brownfieldy, na kterém se město i investoři naučili, jak plánovat čtvrť tak velkého rozsahu. Učili jsme se i zapojovat veřejnost, jednalo se o první široce participovaný urbanismus. Zpětně vzato si ale myslím, že u domů mohla být dvě patra navíc.“

Více o jednotlivých projektech se dozvíte na portálu Praha zítra: praha.camp/praha-zitra

PANORAMA BRANÍK

Váš nový domov s výhledy na Prahu

energeticky úsporné byty a obchodní jednotky ve výstavbě byty 1+kk až 4+kk vhodné k investici a vlastnímu bydlení pěkné výhledy na Prahu i Pražský hrad

5 minut od břehu Vltavy, 15 minut do centra Prahy záruka zhodnocení v čase v přímém sousedství park Hodkovičky, cyklostezka podél Vltavy, Golf Hodkovičky možnost využití zelené hypotéky

Stavíme budovy pro život

Připravila: redakce

Foto: Contera

Šlo o jednu z nejvýznamnějších byznysových událostí loňského roku, která zahýbala trhem ve střední Evropě: americká společnost Blackstone převzala od společnosti TPG Real Estate deset logistických Contera Parků a kromě toho Blackstone od společnosti Contera odkoupil i část podílu. Hodnota akvizice se vyšplhala přibližně na 470 milionů eur (v přepočtu asi 12 miliard korun). Jaké plány má Contera nyní, v rozhovoru přibližuje partner a Development Director Martin Budina. „Budoucnost podnikání vidíme ve vysoce flexibilních jednotkách Citysite,“ říká.

Jak vypadá vaše spolupráce s Blackstone v rámci industriálního portfolia?

Contera zůstává menšinovým akcionářem, spolehlivým správcem nemovitostí a developerem. Cíl se přitom nemění. Chceme portfolio neustále posouvat a zlepšovat. Rádi bychom s naším know-how a našimi schopnostmi přispěli k jeho zdvojnásobení. Ostatně, růst chceme ve všech segmentech, kde jsme jako Contera aktivní.

Kde Contera aktuálně vidí potenciál a na co se chce primárně soustředit?

Jedná se především o nový městský koncept Citysite, který je produktem Contery a je plně v její režii. Bavíme se o vysoce variabilních jednotkách založených na Small Business Units. Jde o modifikovatelné jednotky, které lze využít jako kancelářské prostory, showroomy, ordinace, drobné sklady, zázemí pro vědu a výzkum nebo laboratoře, ale též jako sportovní nebo zábavní centra, restaurace a kavárny. Citysite tak vytváří ideální prostředí pro nejrůznější formy podnikání. Na to odkazuje slogan Citysite „One Space. Endless Posibilities“.

Kde všude se Citysite objeví? Je to koncept, který vyžaduje nějaké specifické podmínky?

V současné době se to týká čtyř atraktivních lokalit: Říčan u Prahy, Liberce, Ostravy a Bratislavy. Všem místům je společné to, že vznikají

Contera je etablovaná česká developerská a investiční skupina, která působí na trhu od roku 2009. Od té doby má za sebou řadu úspěchů a milníků. Od expanze na Slovensko přes výstavbu inteligentní budovy Organica v Ostravě až po čerstvou spolupráci s americkým gigantem Blackstone. Její nejnovější projekt představuje koncept Citysite - vysoce variabilní jednotky v atraktivních lokalitách, které vytváří ideální zázemí pro podnikání.

Citysite nabízí vysoce variabilní jednotky od 500 m2 do 4 000 m2

Citysite je synonymem pro šetrnost. Koncept splňuje vysoké energetické standardy, čímž pomáhá snižovat uhlíkovou stopu

470

milionů eur zaplatila americká firma

Blackstone za logistické parky a podíl ve firmě Contera

Koncept Citysite lze snadno aplikovat v různých lokalitách při zachování té nejvyšší kvality a zachování jednotného designového jazyka

na revitalizovaných brownfieldech, což představuje filozofii Contery. Ta už od počátku zní: vyhledat přehlíženou, často zanedbanou lokalitu, a znovu ji takzvaně postavit na nohy. Chceme stavět budovy pro život. To se týká všech našich projektů, Citysite nevyjímaje. Tedy funkční budovy, které budou architektonicky promyšlené, udržitelné a plné moderních technologií. Koncept Citysite je navíc snadno replikovatelný. Se zachováním identického designového jazyka a s maximální kvalitou.

Již od svého založení se Contera soustředí na oblasti brownfieldů. Jakým způsobem s nimi pracujete?

Nahlížíme na prostor a lokalitu komplexně, s citem a do nejmenších detailů. Řešíme dostupnost městské hromadné dopravy, napojení na pěší trasy, dáváme si opravdu záležet na zónách zeleně, upravených parterech, u našich projektů nechybí dobíjecí stanice nebo cyklostojany. U některých budov Citysite uvažujeme o zelených střechách. Vždy přinášíme kompletní balíček, který myslí na vše.

Co ještě spadá mezi důležité body, které tvoří DNA Contery?

DNA Contery nestojí na jednotlivostech, ale na komplexnosti. Nepředáme hotovou budovu a tím končíme. My propojujeme všechny fáze. Od pečlivého hledání vhodného místa a promyšleného designu přes výstavbu a financování, až po dlouhodobou správu a neustálé zhodnocování budov. Díky tomu držíme kvalitu pod kontrolou v každém kroku a garantujeme, že projekt i po letech funguje stejně dobře, jako v den otevření. Naše budovy jsou živé ekosystémy, které se neustále posouvají vpřed. Každý detail navrhujeme tak, aby nájemci mohli růst, investoři měli jistotu zhodnocení a okolí získalo přidanou hodnotu.

Když se přesuneme od konceptu Citysite k dalším novinkám v rámci společnosti, co byste z nich vyzdvihl?

Jednoznačně vstup Contery do rezidenčního segmentu. Aktuálně chystáme velký rezidenční projekt. A rovněž nesmím opomenout nedávné založení Contera Fund SICAV, fondu kvalifikovaných investorů. Díky SICAV můžeme v budoucnu přizvat další investory a neustále tak naše portfolio rozšiřovat a zlepšovat. A přesně v duchu našeho hesla „Built for Life“, stavět budovy pro život ◌

Bezpečný mikrosvět

Rezidence Amáta přinese do Ostravy nové moderní bydlení. Prostorné byty s vlastní lodžií vznikají v klidné čtvrti Hrabůvka pod taktovkou developerské společnosti PHP Gama podle návrhu brněnského ateliéru UYO architekti. Projekt myslí na soukromí a komfort obyvatel i na udržitelnost.

Připravila: redakce

Vizualizace: rezidence Amáta

V klidné ostravské čtvrti Hrabůvka vzniká na místě někdejšího atletického areálu nový rezidenční projekt Amáta, který nabídne přes stovku velkometrážních luxusních bytů s terasami, lodžiemi a privátními předzahrádkami. Stojí za ním stejný tým architektů a tentýž investor, který před několika lety realizoval oceňovanou rezidenci Františkov, jež uspěla v mnoha renomovaných soutěžích. Developerská společnost PHP Gama pod vedením Jaromíra Žídka tak společně s ateliérem UYO architekti pokračuje v osvědčeném konceptu moderního bydlení, který v novém projektu Rezidence Amáta posouvá ještě o něco dál. „Primárně jsme chtěli vytvořit obytný soubor, který nabídne obyvatelům nejen funkční dispoziční řešení, ale také příjemné a bezpečné prostředí k životu,“ říká Adam Zezula z brněnského ateliéru UYO architekti. Spolu s kolegou Janem Skoumalem a jejich týmem mají kromě zmíněného Františkova za sebou například i významné realizace na Šumpersku a ve Frýdku-Místku nebo vyhrané soutěže ve Slavkově, Brně či Lanškrouně. Důležitou součást návrhu Rezidence Amáta tvoří promyšlený koncept práce se zelení, která se objevuje nejen na soukromých předzahrádkách a v rozlehlé rezidenční zahradě, ale i na fasádách nebo střeše nad garáží, a to na celkové rozloze 5000 m2. Efektivní zavlažování je zajištěno díky využívání dešťové vody z něko-

lika retenčních nádrží. Samozřejmostí je nízká energetická náročnost (PENB A) budov s tepelnou rekuperací. Jen deset minut od centra města a přesto uprostřed zeleně tak vyrostlo komfortní bydlení prémiové kvality, které dbá na pohodlí i udržitelnost zároveň.

Soukromí i venku

Komplex osmi bytových domů o pěti až šesti nadzemních podlažích vytváří příjemné prostředí bezpečného mikrosvěta, kde si najdou své všechny věkové skupiny včetně rodin s dětmi. Zahrnuje totiž různé typy bytových jednotek od 2kk až po prostorné penthousy. Všechny spojuje velkorysé rozvržení promyšlené do nejmenších detailů. Byty mají přístup na vlastní lodžii, která zajišťuje soukromí. „Lodžie jsou zapuštěné do hmoty budovy, což zajišťuje větší intimitu i možnost takřka celoročního využití,“ říká Zezula z ateliéru UYO.

I ty nejmenší byty nabízejí vnitřní lodžie, ty větší pak až patnáctimetrové terasy. V horních patrech lemuje celou jednotku devadesátimetrová průchozí terasa s ocelovým zábradlím přístupná ze všech pokojů. „Pro projekt jsme navrhli zapuštěné lodžie, které jsou důležité pro soukromí bydlení, a zároveň jsme orientovali jednotlivé byty tak, aby nedocházelo k přímým pohledům z domu do domu,“ dodává autor návrhu.

Rezidenční projekt by měl být kompletně dostavěn v roce 2027, už teď jsou ale bytové jednotky v prodeji. Zájemce láká i atraktivní lokalita mimo rušné silnice, která umožňuje klidné bydlení bez prachu a hluku. Rezidence Amáta se nachází v blízkosti unikátní Jubilejní kolonie z počátku 20. století a nedaleko Bělského lesa, který je ideálním cílem pro vycházky i běžce. Komplex je pohodlně napojen na okolní cyklostezky, které vedou podél břehu řeky Ostravice až do Beskyd. K dispozici bude rezidentům rozlehlá zahrada, jejíž část bude pro bezpečnost dětí i klid rodičů oplocena. Společné venkovní prostory jsou vybaveny masivními dřevěnými lavicemi rozestavěnými po obvodu záhonů.

Přirozená hierarchie prostorů

Přístup do celého komplexu budou mít rezidenti z ulice Slezská, parkování je vyřešeno garážemi pod budovou. Každá bytová jednotka má k dispozici jedno až dvě parkovací stání, na 106 velkometrážních bytů tak připadá celkem 144 parkovacích míst v garáži. Obyvatelé se proto bez bariér dostanou výtahem od auta přímo před dveře svého bytu. Vmístění parkování do podzemního podlaží bylo jedním z klíčových rozhodnutí architektů: „Vznikl díky tomu velkorysý prostor pro řešení bezprostředního okolí jednotlivých domů, který má charakter polo-soukromého prostředí. To je navíc mírně vyvýšeno vůči okolnímu terénu, což zvyšuje především jeho bezpečnost,“ říká Zezula. Nad podnoží s parkovištěm jsou jednotlivé domy komponovány tak, aby mezi nimi vznikala přirozená hierarchie prostorů – od otevřenějších, společných ploch až po klidnější, soukromější zákoutí. „Cílem bylo vytvořit prostředí, které podporuje sousedskou interakci, ale zároveň respektuje potřebu soukromí každého obyvatele,“ dodává architekt. Podnože budov jsou řešeny pomocí tahokovu, který postupně zaroste popínavými rostlinami a fasády formou imitace cihlového obkladu.

Logické a intuitivní

Zásadními prvky navrženého dispozičního řešení bytů jsou podle architekta především „čisté“ dispozice: „Jsou navrženy tak, aby zajišťovaly logické a intuitivní propojení jednotlivých místností,“ říká Zezula s tím, že velkou pozornost věnovali dostatku úložných prostor a snažili se vyhnout krkolomným komunikačním prostorám. Vnitřní společné prostory pracují s designovými detaily od obkladů přes terazzo podlahu až po grafiku orientačních čísel a směrovek, poštovní schránky, rohožky a barevná kovová zábradlí.

Také standardy vybavení jednotlivých bytů jsou nastavené vysoko.

Architekti se soustředili na vytvoření univerzálního řešení, které by dokázalo oslovit co nejširší spektrum klientů. V základní výbavě jsou například předokenní žaluzie, italská dlažba nebo koupelnové příslušenství od renomovaných designových značek. „Snažili jsme se vybalancovat moderní trendy s nadčasovými prvky, které zaručují dlouhodobou atraktivitu a přizpůsobitelnost prostoru. Naším cílem bylo vytvořit prostory, které budou esteticky přitažlivé, ale zároveň funkční a pohodlné pro každodenní život,“ uzavírá Zezula ◌

AR ARCHI ARCHITEK ARCHITEKTURA

ARCHITEK ARCHITEKTURA

Ultimátní demokratické město

S nizozemským architektem Winym Maasem, spoluzakladatelem

architektonického ateliéru MVRDV, jsme diskutovali o jeho vnímání České republiky i institucionálních překážkách, kterým tu při práci čelí.

Magazínu Shapes také popsal, jak by si představoval spolupráci s českými developery i jakou vizi má pro Prahu budoucnosti.

Připravil: Vojtěch Eliáš

Foto: Michael Tomeš, archiv MVRDV

V rámci univerzity TU Delft jste založil think tank The Why Factory, který nyní působí i v České republice. Zabývá se dlouhodobými vizemi prostředí, v němž žijeme. Jak je vidí mladí lidé z řad studentů, s nimiž na výzkumech spolupracujete?

Spolupracovat s mladými lidmi je zásadní jak osobně, tak pro naši společnost. Budou generací, která s těmito dlouhodobými procesy bude muset žít, takže překlenují pomyslnou mezeru času. Stále tu existují dinosauři, kteří chtějí chránit to, co učili a stavěli, a respektují pouze hodnotu svých názorů. Mladí přinášejí svěžest a otevřenost, kterou mnoho sebejistých dospělých ztratilo. Vzdělávací prostředí navíc poskytuje otevřený dialog, který často chybí v profesní praxi - prostor, kde můžete být kritičtější a vnímavější. A to úplně všude.

Co všechno nyní práce The Why Factory zahrnuje?

The Why Factory působí po celém světě a, ať už jde o výstavy nebo knihy, je pozitivně přijímána. Vřelou odezvu cítím i v České republice, kde jsme pracovali společně s ČVUT a nyní tu pracu-

jeme se školou ARCHIP. Připravujeme publikaci o studiích budoucnosti České republiky nazvané CZ2, která vyjde letos na podzim, a knihu o potenciálu Prahy s názvem (Ne)možná Praha (Prahy), která vyjde na jaře. Příští rok na podzim také knižně zpracujeme projekt, který se zabývá potenciálem pro městskou vzdušnou mobilitu v „Himmel über Prag". K tomu na leden chystáme malou, ale krásnou studii a knihu o přístupnosti nejkrásnější pražské vily Müller architekta Loose, historický paradox „(T)Raumplan".

Jste autorem plánované přestavby a rozšíření terminálu pražského letiště, vypracoval jste návrh pro kampus v Brně, v Litomyšli jste postavil do krajiny obří zrcadla… Jak se vám pracuje v České republice? Chybí tu určitá flexibilita. Ochrana památek má samozřejmě pozitivní aspekty - zachovává zranitelné části naší historie, které dávají městům specifický charakter a atmosféru. A historické budovy Prahy, dokonce i panelové domy, takovou vytvářejí specifičnost a přitažlivost také vytvářejí. Nicméně když potřebujeme více bydlení, lepší dopravu, klimatické podmínky a zelené plo -

chy ve městech, ochrana památek příliš často a snadno říká „ne“ a není dostatečně otevřená k potřebné modernizaci. V takových případech je flexibilita nutná.

Jak vnímáte ochranu památek v Česku ve srovnání s jinými zeměmi?

Například v Nizozemsku nebo ve Francii existují jakési katalogy, které ukazují, jak zacházet s aktualizacemi staveb, včetně materiálových inovací a architektonických řešení. Procesy jsou tam díky tomu rychlejší a otevřenější. Specialisté na památky si mohou vybrat z těchto komplexních řešení již schválených na politické úrovni, než aby na nich pracovali jednotlivě, případ od případu. To by mohlo být důležitým úkolem pro národní instituce i tady.

Česká republika má přes šest tisíc obcí a je administrativně roztříštěná. Vidíte to jako problém pro větší plánovací iniciativu?

Jistě. A dokonce i samotná Praha je velmi roztříštěná kvůli vývoji v průběhu času, který sahá až do středověku – viz například židovská čtvrť a Pařížská ulice. Máte tradici velmi lokálního chování, i když období komunismu vše sjednotilo, továrny, železnice a bydlení vznikaly pod (pseudo) egalitářským principem. Tuto dialektiku považuji v obou směrech za zajímavou - umíte dělat obojí. Současná roztříštěnost přináší nedostatek pozornosti vůči problémům většího měřítka. Pro vysokorychlostní železnice, zákony o hustotě, které redukují suburbanizaci závislou na autech, národní parky, vodní systémy nebo zlepšení zemědělství a regionální diverzitu potřebujete vizi celé země. Takové problémy, jako je například sucho, nelze řešit lokálně, vše je propojené.

Co podle vás Česká republika právě teď nejvíce potřebuje?

Pozice České republiky v Evropě se podle mého názoru probouzí. Můžete to cítit jak zvenčí, tak zevnitř země. Když se pozornost obrací na východ, zaujímáte centrální pozici – a to je příležitost, která se nesmí promeškat. Dále vidím, především v mladší generaci, energii posilovat ekonomický rozvoj při zachování vašeho specifického charakteru. Evropa je krásná, protože každé místo je jiné. Ale, jako i další evropské země, čelíte výzvě odolávat generickým mezinárodním korporátním stylům, které by mohly zastínit místní identitu. Podívejte se na tendenci stavět čtvercové bloky domů se čtvercovými

Česko

i další evropské země čelí výzvě odolávat generickým mezinárodním korporátním stylům, které by mohly zastínit místní identitu.

The Czech Lanterns - návrh pro Letiště Václava Havla Praha

The Pyramid of Tirana

okny… Věřím, že Česká republika na tom může být lépe. Je v dobré pozici, aby znovuobjevila vlastní architektonický hlas kolektivním způsobem. Tento aktivnější přístup totiž musíte dělat společně. Plánování by mělo více sledovat centrální vizi, i když je to kvůli historickému dědictví komunismu komplikované. Mou rolí tady je možná právě to být zrcadlem, které vám toto ukáže.

Vidíte rozdíly mezi Čechami a Moravou z hlediska kulturní identity?

V Čechách je cítit určitá ztuhlost, která je na Moravě méně přítomná. Týká se toho, čemu říkám „chování druhého města" - viz Rotterdam vs. Amsterdam, Manchester vs. Londýn. Tato „druhá” města se často stávají atraktivnějšími než primární vládní města. Druhá města mají tendenci rozvíjet svobodnější urbanismus s více prostorem pro umělce, improvizaci a experimentování. Ať už volnost Moravy pochází z její minulosti nebo pozice, vnímám, že tuto roli tak trochu plní. Nicméně při práci na návrhu univerzitního kampusu v Brně vnímám, že centrální státní politiky jsou tak restriktivní, že blokují potřebnou a lokálně žádanou inovaci. Brněnská univerzita disponuje jedním z největších území v porovnání se všemi evropskými univerzitami, přesto je hustota tak nízká, že studenti žijí mezi parkovišti a prázdnými ulicemi. Morava by to chtěla změnit, ale vláda to na úrovni centra blokuje.

Zrcadlová stěna The Door v Parku Zdeňka Kopala v Litomyšli

Winy Maas

„M“ ve zkratce MVRDV. Winy Maas se narodil v roce 1959 v nizozemském Schijndel a je zakládajícím partnerem a hlavním architektem ateliéru MVRDV. Získal mezinárodní uznání za širokou škálu projektů v oblasti urbanismu a stavebnictví, které často pracují s inovativními a experimentálními přístupy. Jeho cílem je vytvářet zelená, uživatelsky definovaná a udržitelná města. Mezi Maasovy realizace patří například pavilon na Expo 2000 v Hannoveru, Villa VPRO v Hilversumu (1997), WoZoCo v Amsterdamu (1997), Markthal v Rotterdamu (2014), Crystal Houses v Amsterdamu (2016), knihovna Tianjin Binhai (2017), Glass Farm ve Schijndelu (2013), Radio Hotel and Tower v New Yorku (2022),

Amsterdam Valley (2022) a první veřejně přístupný depozitář na světě, Depot Boijmans Van Beuningen, který byl otevřen v Rotterdamu na konci roku 2021. V širokém portfoliu Winyho Maase je také několik master plánů včetně vize budoucnosti Velké Paříže, levého břehu v Bordeaux a nábřeží v Oslu. Je spoluzakladatelem think tanku The Why Factory na Technické univerzitě v Delftu (vznik 2008) a autorem mnoha publikací. V současné době působí aktivně v české republice, kde se podílí na řadě projektů, jako je dostavba pražského letiště, projekt Zrcadel v Litomyšli nebo areál univerzitního kampusu v Brně. Vedl ateliér na Fakultě architektury ČVUT v Praze a rovněž působí na soukromé škole architektury ARCHIP.

Pokud

byste v Praze

přidali patro

ke

každé budově, mohli byste pozvat celou Budapešť, aby se sem přestěhovala, a nikdo by si ani nevšiml změny.

Zabýváte se i takovými tématy, jako je vodní hospodářství v rámci městské infrastruktury. Když se přesuneme do Prahy, zdá se, že provádět jakékoliv změny na březích Vltavy je kvůli různým regulacím velkou výzvou... Co s tím?

Říční systém má obecně nízkou hladinu vody a je poněkud znečištěný, ale zároveň se může i velmi rozvodnit. Chybí mi tu přemýšlení o tom, co řeka potřebuje, aby fungovala lépe. Místo toho se jen zachovává tak, jak je. Vodní úřady mají tendenci chránit status quo místo toho, aby stav zlepšovaly. Pro integrovaný vodní systém Prahy chybí jasné výpočty, kolik vody potřebujeme na pití, čištění, rostliny a chlazení. Zvláště pokud vezmeme v potaz pětistupňové oteplení vody kvůli klimatické změně. Tyto výpočty děláme globálně s různými institucemi pod záštitou velvyslance OSN, ale je třeba být konkrétní pro každou oblast. Existuje krásná interaktivní mapa od Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu a dalších institucí, která ukazuje globální proudy vypařování vody. Její klíčový bod zní, že pokud vyřešíme problémy s vodou nyní, může nás to stát řekněme 0,5 - 1% HDP, kdežto za čtyřicet let budou potřebná řešení pětkrát až desetkrát dražší.

Reflektujete toto nějak i v rámci konceptu (Ne)možná Praha? Jaké další návrhy pro naše hlavní město obsahuje?

Tato studie, která vyjde příští jaro, je snahou o otevření potenciálu města. Porovnává Prahu s jinými městy, obsahuje výpočty různých ambicí ke zlepšení sebe sama a zkoumá možná skrytá prázdná místa. Jeden návrh například studuje možnosti výškových budov, které nelze vidět z oblastí chráněných UNESCO. Neviditelná „stínová“ Praha ožívá! Další studie zahrnuje využití ostrova s čističkou odpadních vod poblíž Tróji, kde by se dal zkombinovat program s rostlinami s přístupem a s možným bydlením. Může se stát pražským zeleným „Ile de la Cité"! Tento nápad je blokován regulacemi kvůli obavám z vypařování a zápachu, ale jak se ukazuje v jiných zemích, i ty se dají technicky vyřešit - podívejte se na Copenhill od BIG nad spalovnou odpadů v Kodani,

Výstava CZ2

Depot Boijmans Van Beuningen

ale i na příklady z historie, jako jsou staré cisterny v Istanbulu. Představte si, že máme pod budovami více vodních nádrží, díky nim se dá pěstovat více rostlin, produkovat více jídla i chladit město. A poskytuje to neuvěřitelný nový prostor... Musíme o takové infrastruktuře přemýšlet kreativně.

Spolupracujete na různých projektech s developery, jako je například KKCG. Můžete nám o nich říci více?

S KKCG jsme spolupracovali na Praze 5, kde transformujeme místo bývalé nemocnice a sanatorního parku na bydlení s vyšší hustotou. Téměř jako bychom vytvářeli „plovoucí paláce“ v podobě domků na stromech nad veřejným parkem. Kvůli regulačním procesům ale takové transformace trvají delší dobu. Pracujeme už na dalším projektu, ale ještě je brzy na to o něm mluvit.

Váš koncept Vertikální vesnice by mohl být relevantní i pro další vývoj Prahy. Jak byste jej vysvětlil obyvatelům, kteří preferují bydlení v méně husté zástavbě?

Koncept Vertikální vesnice se zrodil, když jsem viděl, jak asijská města všude produkují nekonečné identické věže. Pokud tam hledáte bydlení, všechno vypadá stejně - chybí rozmanitost, identita i zohlednění osobních potřeb. Většina lidí chce zahradu a dvě patra vysoký dům, takže v reakci na poptávku je skládáme vertikálně - dostanete různé typologie a vypadá to lépe. Koncept byl docela úspěšný a je kopírován kolegy po celém světě. Fungovat by mohl i v Praze: pokud byste tu přidali jen jedno patro ke každé budově se stejnou střešní linií, mohli byste pozvat celou Budapešť, aby se sem přestěhovala, a nikdo by si ani nevšiml změny. To by v průměru zvýšilo hustotu z 2,1 na 3 patra. Pro velké město by byla stále optimální, ale přinesla by významné zlepšení v kapacitě bydlení.

Spolu s Federicem Díazem jste na bienále architektury v Benátkách představili projekt Biotopia, který je snem o kompletně recyklovatelných a opakovaně použitelných budovách. Jakým způsobem by byly stavěny? Koncept jde za tradiční recyklaci; vyvíjíme materiály, které mohou být přizpůsobeny a transformovány do úplně různých typů prostorů prostřednictvím kontinuálního cyklu. Zkoumáme to prostřednictvím nového druhu 3D tiskové technologie, kde se různé materiály spojují ve strojích, které mohou tisknout, pálit, míchat, skenovat, drtit a dokonce "odtisknout" mate -

riály. Představte si nástroj, který toto všechno zvládá, funguje kontinuálně. V Benátkách prostřednictvím filmu ukazujeme, jaký druh budov nebo prostředí by mohl z této technologie vzejít.

To zní, jako by se budovy mohly měnit v čase. Představujete si nahrazování celých budov najednou nebo změny jednotlivých komponentů podle potřeby, vzhledem k tomu, že různé materiály mají různou životnost?

Je to velmi různorodé, co se týče času, velikosti i vzhledu. Bylo by to ultimátní demokratické město! Klíčový omyl je myslet si, že by tyto materiály byly tuhé, místo toho si je představte jako flexibilní gumu, která může dočasně ztuhnout. Když všechny tyto materiály smícháte dohromady, dostanete něco revolučního. Představte si, že byste procházeli budovou a najednou by se před vámi otevřela a zase zavřela zeď. Stejný princip platí i pro vodní systémy - materiál se může otevřít a vytvořit kanály, kde je voda potřeba, reagovat na tlak a pak se znovu zavřít.

Jak si myslíte, že tyto nové materiály transformují architekturu a stavebnictví? Výtahy nám například umožnily stavět mrakodrapy. Co umožní vaše inovace?

Výtahy by už nebyly potřeba - samotný materiál by vás mohl zvednout. Podobně byste nepotřebovali ani tradiční potrubí, protože se materiál otevírá a zavírá tam, kde je potřeba větrání nebo voda. Nebo se rozsvítí, kdy a kde je potřeba světlo. Tato technologie nám umožní dosáhnout toho, co momentálně považujeme za nemožné. Díky flexibilitě, změnitelnosti a materiální efektivitě. Vím, že to zní vzdáleně, a bude to trvat více než deset let, než se něco podobného zrealizuje, ale to je to, co znamená snít o budoucnosti. Mimochodem, cílem je vytvářet prostory, které vyhovují nejen lidem, ale také zvířatům a rostlinám. Stavby, které jsou v harmonii s přírodou místo toho, aby proti ní bojovaly ◌

Plánování by mělo více sledovat centrální vizi, i když je to tu kvůli historickému dědictví komunismu komplikované.

Markthal v Rotterdamu

Kreativní přístup k řešení nájemního bydlení v širším centru Prahy i snaha přesáhnout hranice samotné stavby a pozitivně ovlivnit celé její okolí. To jsou aspekty, které spojují dva na první pohled rozdílené

projekty – Fragment a  Dům Radost. Pod oběma je podepsáno studio

Qarta Architektura. O tom, jak vznikaly a co nabídnou, se Shapes bavil se zakladatelem studia Jiřím Řezákem a partnery Pavlem Fantou a Lukášem Němečkem.

Připravila: Klára Čikarová

Foto: archiv Qarta Architektura, BoysPlayNice

Qarta Architektura

Fragment a Dům Radost – dva čerstvé pražské projekty, které vzbuzují poměrně velké emoce. V případě karlínské budovy Fragment se kontroverze točí ohledně soch od Davida Černého, u žižkovského

Domu Radost je tématem přístup k původní památkově chráněné stavbě. Za oběma návrhy – jak již realizovaného bytového domu Fragment, tak plánovanou konverzí prvního pražského mrakodrapu z kancelářské budovy na nájemní bydlení – stojí pražské studio Qarta Architektura. Pod návrhem karlínského projektu Fragment pro Trigemu jsou podepsáni Jiří Řezák s Tomášem Němcem, pod rekonstrukcí

Domu Radost, který patří manželům Valových, pak Jiří Řezák společně s Lukášem Němečkem. Studio s téměř třicetiletou historií se vždy snaží přistupovat k projektům osobním způsobem, ať už se jedná o rekonstrukci nebo novostavbu. I přesto ale mají tyto dva projekty mnoho společného, ač jsou na první pohled rozdílné; ovlivní totiž veřejný prostor v jejich bezprostředním okolí i charakter

celé čtvrti. „Dům Radost býval vnímán jako podivný úřad, na němž kdysi svítila rudá hvězda. A pozemku, kde je dnes Fragment, se nikdo neodvážil dotknout kvůli silnému dědictví protější Invalidovny,“ vzpomíná partner ve studiu Qarta Architektura Pavel Fanta. Oba projekty podle něj dávají nový život zapomenutému místu. Část Karlína, kde stojí Fragment, vnímá jako pozapomenuté místo, kterým lidé dlouho jen projížděli, a Radost zase jako ohromný objekt, který všichni jen obcházeli, aniž by zvedli hlavu. „Teď má šanci dostat nový život a klidně se stát i středem čtvrti,“ doplňuje.

V případě Domu Radost vyhrála Qarta vypsanou soutěž, v níž obhájila svůj návrh s vizí, která jej má posunout dál. U Fragmentu šlo o navázání na předchozí letitou spolupráci s Marcelem Souralem, majitelem Trigemy. „Fragment byl první příležitostí, kde jsme mohli naprosto uvolnit mysl. Je to dům, který jsem navrhoval tak, že jeho forma převýšila funkci,“ říká Jiří Řezák.

Dovolit si být kreativní mohli i díky tomu, že chtěl investor použít výtvarné prvky od Davida Černého – sochu Lilith podpírající dům a nohu a ruku obra. Stavba by ale neměla problém obstát i bez nich. Její konečná realizace navíc kopíruje úplně první model poskládaný z nařezaných kostiček podle skici. „Od začátku jsme věděli, že díky fragmentaci prvků bude nižší flexibilita v dispozicích,“ říká Řezák. Podobně je tomu i v Domě Radost původně stavěném jako Penzijní ústav, kde byly dispozice omezené kancelářskými jednotkami o ploše dvacet čtyři metrů čtverečních, z nichž vzniknou malometrážní byty s vestavěným patrem a koupelnou. „Jdeme cestou minimální jednotky, kde na malém prostoru stavíme to, co člověk nutně potřebuje. Využíváme vyšší konstrukční výšky podlaží a připravujeme vestavěné patro, kde bude oddělená noční část. Dole pak přibyde malá koupelna, kuchyňka a společenské zázemí,“ říká Lukáš Němeček. Zatímco v případě Fragmentu se ani zvenčí kreativitě meze nekladou, ačkoliv výraz budovy reaguje na protější barokní budovu Invalidovny i tvar parcely, u památkově chráněného funkcionalistického Domu Radost od architektů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka se největší změny odehrají uvnitř. „Do té doby, než se začalo mluvit o rekonstrukci, se za tento dům paradoxně nikdo nikdy nepostavil. V okamžiku, kdy jsme přišli s tím, že s tou budovou něco uděláme, viděli v ní všichni najednou nejvýznamnější funkcionalistickou památku, což je správně, a tak k ní i přistupujeme.

Zároveň se v ní snažíme zachytit současnou dobu,“ říká Jiří Řezák.

Fragment byl navržen s uvolněnou myslí tak, že jeho forma převyšuje funkci.

Fragment reaguje svým tvarem na půdorys parcely i protější barokní budovu Invalidovny.

Vnitřní křížové dispozice chodeb a schodiště zůstanou zachované, ale výrazně se změní funkce budovy. První tři její patra se otevřou veřejnosti, budou zde restaurace, služby i fitness, ale také společné zázemí pro obyvatele domu, kteří zde budou moci využívat prádelnu, společnou kuchyň nebo coworkingový prostor. „Otevření parteru veřejnosti a mix funkcí ve spojení s tím, že lidé mají blízko ke všemu, co potřebují, funguje nejlépe a je za nás vizí pro budoucnost. Podívejte se na Karlín,“ říká Jiří Řezák, který s Ricardem Bofillem spolupracoval na návrzích Corso Karlín.

Zásadní intervence v Domě Radost proběhne na střeše, která se v současném provizoriu, kdy na ní funguje bar s unikátním výhledem na Prahu, stala oblíbeným místem veřejnosti. „Podaří se nám ji na

jedné straně částečně zasklít a na druhé zůstane otevřená terasa. Střecha bude mít zvláštní výtah se samostatným vchodem z ulice a zůstane přístupná veřejnosti,“ slibuje Jiří Řezák. Pavel Fanta by rád na budově viděl například i panoramatická okna, která ale památkáři nepovolili. „Lpět na zachovávání přežitých pravidel brání pokroku. Dnes jsme o sto let dál a máme nové možnosti. I samotní autoři návrhu by nové technologie rádi využili, pokud by v jejich době byly dostupné. Navrhovali to mladí kluci s otevřenou myslí,“ dodává.

Letos na jaře bylo Domu Radost vydáno stavební povolení, zhruba ještě rok bude trvat příprava realizační dokumentace a pak by se mělo začít. „Doba trvání realizace bude více než dva roky, spíše tři, protože kompletně vybavujeme i interiéry,“ dodává

Dům Radost otevře tři podlaží veřejnosti, nad nimi pak vzniknou malometrážní byty.

Lukáš Němeček. Při přípravě projektu se investoři soustředili i na studenty vedlejší Vysoké školy ekonomické a nechali si provést průzkum, jak by podle nich mělo takové „co-livingové“ bydlení vypadat. „Překvapilo nás například, že neměli zájem, aby byl v domě hudební klub, spíše preferovali klidné bydlení. Naopak uváděli, že by si chtěli plnohodnotně vařit ve svém bytě, ne společné kuchyni. Obyvatelé tedy budou mít ve svém bytě vše potřebné, ale pokud budou mít chuť sdílet prostor s ostatními, budou mít možnost,“ dodává Němeček a Jiří Řezák jej doplňuje: „Corbusier by se konečně dočkal toho, co zamýšlel.“

Otevření parteru Domu Radost veřejnosti přispěje k oživení celého dolního Žižkova a naváže na nedávno otevřený průchod mezi Hlavním nádražím a náměstím Winstona Churchilla. Veřejná doprava je v tomto místě, stejně jako v případě domu Fragment, který podle architektů vzorovým způsobem pracuje s parterem, důležitým aspektem celého bydlení. Parkování pro rezidenty v Domě Radost bude podle Lukáše Němečka řešeno v podzemí pomocí zakladačů zabudovaných v jednom ze stávajících dvorů. „Moderní doba s sebou vždy ponese individuální dopravu. Nemůžeme jezdit jen na kole, možnost jezdit autem musí zůstat dostupná, ale vyvážená. Radost umožní parkování pro přibližně dvě stě aut, ale předpokládá se, že půjde o auta používaná jen ve výjimečných případech, ne pro každodenní vyjíždění,“ doplňuje spoluautor návrhu Jiří Řezák.

Architekti si přejí, aby byla přestavba Domu Radost v budoucnu z památkového hlediska hodnocena podobně jako například rekonstrukce budovy Elektrických podniků v Bubenské, jež nejdříve budila kontroverze, ale nyní je dávána za vzor citlivého přístupu k historické architektuře. Zatímco v případě debaty o přístupu k památkově chráněným objektům se podle nich příliš neposouváme, změny přístupu k architektuře ze strany investorů vidí jako exponenciální: „Dlouhou dobu byla kritériem především efektivita a my jsme jako architekti neměli šanci dělat neortodoxní věci. Dnes je u nás u většiny investorů, pro které pracujeme, běžné to, co v západní Evropě. Abychom mohli vytvořit to nejlepší, potřebujeme absolutní vzájemnou důvěru a společnou práci, aby byl výsledek funkční,“ dodává závěrem Jiří Řezák ◌

Volnočasový areál Jammertal

Na kraji pražského parku Folimanka vykvetl v létě 2022 z dosud zanedbané části města na pomezí pražských Vinohrad, Nuslí a Nového Města atraktivní veřejný prostor vhodný pro celoroční sportovní a společenské vyžití. A to díky návrhu architektek Jany Mastíkové a Oleksandry Krones ze studia Loxia. Jak vznikal volnočasový areál Jammertal?

Připravila: redakce

Foto: archiv Loxia

Dlouholetá zkušenost s městským veřejným prostorem, ale i cit pro kontext místa a jeho historii. To vše se promítá do návrhu, který Loxia vytvořila pro pražský park Folimanka. Nehostinné místo pod Nuselským mostem, které vybízelo spíše k rychlému průchodu než k příjemnému zastavení a trávení volného času, je nyní opět plné života a slouží jako místo k oddechu i aktivnímu odpočinku pro široké skupiny veřejnosti.

Park Folimanka má dlouhou historii. Vznikl v 70. letech 20. století z původních vinic a sadů a byl dále upravován až v roce 2007. Přesto zůstávala jeho východní část pod Nuselským mostem dlouhodobě nevyužitá. Šlo o plácek bez vegetace, kterému se lidé spíše vyhýbali. Právě tuto část se návrh rozhodl rehabilitovat a přeměnit ve funkční, živý městský prostor, který navazuje na původní přírodní ráz parku a současně přináší nové funkce pro návštěvníky všech generací. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit multifunkční a celoročně využitelný prostor, který nabídne Pražanům zázemí pro sport, relaxaci i setkávání.

Pohyb i umění

Dominantou areálu je víceúčelová plocha, která v létě slouží kolovým sportům a v zimě se mění v kluziště. Výrazným architektonickým prvkem je ručně modelovaný ovál z probarveného betonu určený především pro skateboardisty. Jeho hladký povrch vznikal doslova „sochařskou prací“ odborníků z Mystic

Construction. K dispozici jsou tu také pingpongové stoly, cvičební prostor, hřiště na pétanque a interaktivní vodní prvek pro děti. Použité materiály podtrhují přírodní charakter místa, například mlatový povrch Parkdecor je stoprocentně přírodní a zároveň praktický pro chůzi i pohyb s kočárkem.

Autorky návrhu musely respektovat existující prvky – například cihelný svah, pilíře Nuselského mostu nebo nefunkční kaskádovou fontánu, která je považována za umělecké dílo. Návrh proto organicky zapadá do prostředí, které oživuje, ale nepřebíjí. Součástí realizace bylo i propojení horní a dolní části parku pomocí nové pěší trasy se schodištěm a vyhlídkou. Ta umožňuje nejen snadnější pohyb návštěvníků, ale i nový pohled na park a na umělecké dílo Krištofa Kintery – pomník Z vlastního rozhodnutí (Memento mori) -, které bylo nově napojeno na elektřinu a díky tomu poprvé opravdu „ožilo“.

Návrat k identitě místa

Jedním z nejviditelnějších prvků je dominantní žluté schodiště, které kontrastuje s šedí Nuselského mostu a haly Folimanka. Zvolená barva má symbolizovat optimismus a podporu aktivity v duchu celého projektu. Nechybí ani městský mobiliář – lavičky, stoly, židle a místo pro grilování, které podporují komunitní rozměr místa. Revitalizace zahrnovala i sadové úpravy, během kterých byly vysázeny stovky stromů a keřů. Významným symbolem návratu k původní identitě místa je také zrekonstruovaná socha skateboardisty od Jaroslava Hladkého, první svého druhu na světě. Volnočasový areál Jammertal je ukázkou toho, jak lze i zdánlivě nehostinný a přehlížený městský prostor proměnit v živé, inspirativní a funkční místo, které respektuje své okolí a přináší nové kvality. Díky pečlivé práci autorky návrhu a studia Loxia dnes tento areál přirozeně doplňuje sportovní a rekreační infrastrukturu parku Folimanka a stává se jeho novodobou dominantou ◌

Ostrava ožívá světovou architekturou

Připravila: redakce Vizualizace : Adept, Steven Holl Architectures, AI Design, Kuba & Pilař architekti. Foto: MMO

Ostrava Towers Complex

Kdysi byla známá jako „ocelové srdce“ Československa, od konce 20. století však prochází vzrušující kulturní a urbanistickou transformací. V novém tisíciletí se Ostrava s investicemi do špičkové architektury posouvá do kreativního a kulturního rozkvětu s odkazem na bývalý průmyslový symbol. Podívejte se, které projekty mění její tvář.

V Ostravě rostou nové architektonické projekty, pod nimiž jsou podepsána zvučná jména světového formátu. Vedle areálu Dolních Vítkovic město Ostrava v poslední době na architektonické mapě světa zvýraznila především revitalizace bývalých jatek na galerii současného umění Plato od studia KWK Promes, která byla loni vybrána do finále Ceny Miese van der Rohe. Výrazný zásah brzy čeká dvaadvacetipodlažní věžák na ulici Ostrčilova, jehož přestavbu na byty se zelenými balkony navrhla architektka Eva Jiřičná. Mezi nejočekávanější stavby, a to nejen v regionu, ale i v mezinárodním měřítku, patří nový koncertní sál podle návrhu architekta Stevena Holla, díky němuž se výrazně promění i celé jeho okolí. Lokalita již dnes přitahuje investice přesahující 7 miliard korun. Naproti přes ulici vyrůstá

Černá kostka – Centrum digitalizace vědy, inovací a knihovna 21. století. A v blízké budoucnosti tu přibydou i další významné stavby: udržitelný administrativní komplex od CTP, mrakodrap RT Torax Complex s hotelem Sheraton nebo parkovací dům se sportovištěm na střeše. A nelze opomenout ani revitalizaci parku Milady Horákové, kterým se nově ponese i hudba.

Tato série projektů ukazuje, jak Ostrava přetváří své postindustriální dědictví. Město aktivně přitahuje mezinárodní architekty a investice, čímž posiluje kulturní a ekonomickou atraktivitu regionu. Ostrava se stala přitažlivým místem nejen pro rezidenční výstavbu, ale také pro kancelářské či hotelové projekty. Více informací k těmto investičním příležitostem najdete na investinostrava.cz.

„Černá kostka“ – Centrum digitalizace vědy a inovací.

Městská galerie současného

umění Plato

Galerie Plato se stala první stavbou z Česka, která se probojovala do finálové trojky soutěže Evropské unie pro současnou architekturu Mies van der Rohe Award 2024. Návrh revitalizace historických jatek na galerii současného umění vznikl ve studiu KWK Promes pod vedením Roberta Konieczného a stal se velmi působivým symbolem takzvané moving architecture. Unikátní otočné stěny tu propojují výstavy s okolním prostorem a dávají stavbě moderní formu. www.plato-ostrava.cz

Věžák v ulici Ostrčilova

Mrakodrap z roku 1968 na Ostrčilově ulici v Ostravě býval svého času se svými dvaadvaceti patry nejvyšším obytným domem v Československu.

Po letech chátrání pro něj město spolu s architektkou Evou Jiřičnou našlo moderní tvář. Fuknce vlastně zůstává stejná, pořád bude k bydlení.

Po letech prázdnoty se díky studiu AI Design změní zpět na bytový dům s 111 obytnými jednotkami včetně mezonetů, balkónů s vegetací a zelené střechy. Projekt harmonizuje brutalistickou historii a současné ekologické požadavky.

Ostravský koncertní sál

Příběh nového koncertního sálu v Ostravě začal před mnoha lety, ale místní kulturní komunitu rozvibroval až ve chvíli, kdy byla vyhlášena architektonická soutěž. Vítězný návrh od Steven Holl Architects ve spolupráci se studiem Architecture Acts přinesl očekávání, jaké si Ostravané i čeští filharmonici dosud ani nedokázali představit. A radost udělala i samotnému Stevenu Hollovi, protože postavit koncertní sál je jeho celoživotní sen. Jedinečnost tohoto projektu podtrhlo zařazení mezi 10 nejočekávanějších staveb světa britským magazínem Architizer. Novostavba koncertního sálu se propojí s historickým Domem kultury. Moderní ostravské kulturní centrum spolu s novým koncertním sálem bude domovem Janáčkovy filharmonie, ale nabídne i multifunkční sály,

edukační centrum, nahrávací studio, restauraci a kavárnu. Stane se zkrátka místem, které z Ostravy udělá magnet pro špičkové orchestry i sólisty z celého světa. První fáze, včetně vyhloubení stavební jámy, byla dokončena. Nyní na ni navázala fáze druhá tedy rekonstrukce Domu kultury a výstavba nového koncertního sálu. Projekt má být dokončen v druhé polovině roku 2028. Financování je zajištěno kombinací prostředků města, kraje, ministerstva kultury, Evropské komise, Evropské investiční banky, navíc přispívají Nadační fond a jeho dárci. Projekt koncertního sálu otevírá nové obzory pro kulturu, vzdělávání i společenský život a zároveň vyzdvihuje Ostravu jako moderní metropoli připravenou přivítat nové návštěvníky i umělce ◌

Méně skla,

více betonu

Česká společnost Sipral patří od devadesátých let mezi světovou špičku v oblasti fasád a obvodových plášťů. Má za sebou takové realizace, jako je Nadace Louis Vuitton v Paříži, Wardian v Londýně nebo spalovna odpadu v Kodani. V Praze stojí například za Novou

Masaryčkou, Quadriem či Zlatým Andělem. S projektem speciální betonové fasády pro novou centrálu ČEZu vstupuje do nové etapy.

Jaké další plány má zakladatel Sipralu Leopold Bareš?

Připravila: Klára Čikarová

Foto: Filip Šlapal, Dalibor Tichý, BoysPlayNice

Vizualizace: Sipral

Který projekt vás teď aktuálně nejvíce zaměstnává?

Začínáme s novým projektem v Řecku, který je pro nás premiérovým vstupem do této země. Připravujeme jej velmi dlouho, bylo třeba seznámit se se všemi standardy a poznat pravidla tohoto trhu. I pro klienta je tento projekt nový; v Řecku není žádná stavba větší než třicet metrů a my tam děláme dvousetmetrovou budovu. Některé naše postupy a technologie tu nejsou běžné a musíme vše důkladně komunikovat.

O jaký projekt jde konkrétně?

Půjde o casino hotel na pozemku bývalého letiště, které ukončilo provoz po Olympijských hrách v Athénách. Jeho obrovská plocha přímo u pobřeží se přeměnila na stavební pozemek, kde vzniká velký development. Mimo jiné tam ještě nedávno vytahovali pumy z druhé světové války, které byly dlouhou dobu přímo pod ranvejí a přistávala na ně letadla. Zakázku budeme realizovat pro firmu Terna, asi největší stavební firmu na řeckém trhu. Její developerská divize založila joint venture s americkou společností Hard Rock International, která tam postaví velké casino, jehož součástí bude i hotel; podobně jako je to v Las Vegas. My jsme tam po dlouhém tendru vyhráli dodávku fasády. Objemově půjde o velkou zakázku, asi za miliardu korun. Není technicky příliš složitá, ale komplikuje se tím, že je v oblasti velká seismicita, a tak kromě všech testů, které děláme, musíme řešit i nebezpečí zemětřesení. Právě teď probíhá dlouhá sekvence seismických testů v laboratoři.

V jaké je projekt fázi?

Hrubá stavba už běží a my si některé věci začínáme vyrábět dopředu. Z hlediska kvality prací je Terna spolehlivá firma, ale chybí jí některé know-how pro výškové stavby, které je pro nás denním chlebem. Co je například v Británii, kde

dlouhou dobu působíme, naprostý standard, je v Řecku někdy těžší prosadit a stojí to dlouhé vysvětlování. Museli jsme například dlouho obhajovat počet výtahů, respektive vertikální dopravu výškové stavby, která je alfou a omegou toho, na čem může projekt ztroskotat.

Pracujete na něčem novém i v Česku? Právě začínáme dělat menší projekt, který bude součástí Smíchov City, kde Sekyra Group buduje velký development. Bude tam ředitelství České spořitelny a do třech budov se nastěhuje ČEZ. My jsme tam vyhráli zakázku na jednu z těchto budov od architekta Janka Schindlera. Používáme v ní novou technologii, která vyžadovala důkladný výzkum a vývoj. Původně tam byl na fasádu navržen obklad GRC deskami, ale my jsme přesvědčili klienta, že by mohl přijmout náš experiment s 3D tištěným betonem, na kterém spolupracujeme se společností So Concrete. Půjde o joint venture. Zakázku jsme vyhráli na jaře, od té doby běží intenzivní vývoj a už tiskneme prototypy a vzorky.

Jakým způsobem vaše spolupráce se So Concrete probíhá?

Po dlouhé době si zkouším, jak to funguje v partnerství. Sice jsem zakládal firmu se dvěma partnery, ale ti po deseti letech odešli a dvacet pět let jsem tak jediný, kdo ve firmě finálně nese plnou odpovědnost a má stoprocentní možnost věci ovlivňovat. Teď najednou se o to zase musím s někým dělit a znovu se to učím (smích). So Concrete se zaměřuje na technologii robotické fabrikace, kterou vyvinula, a současně přišla také s technologií digitálního tisku SPI, kterou jsme vyhodnotili jako nejlepší pro typ fasády, kterou pro budovu ČEZu chystáme. Oni jsou zodpovědní za materiálové inženýrství a instalaci stroje a my tam zase vnášíme své zkušenosti z realizací fasád, logistiku, dopravu, manipulaci, montáže a další věci.

Jde o vaši první spolupráci?

Tohoto typu ano, ale s Federicem Díazem se známe dlouhá léta a již jsme spolu realizovali jeho výduch z tunelu Blanka na Letné. Tam to byla ale trochu jiná technologie, šlo o obklad tubusu. Roboti tam byli přítomni také, ale proto, aby vytvořili formy do písku a ty se pak vylévaly betonem. My jsme pak zajišťovali kotvící systém a instalaci.

V čem tedy ona nová technologie, kterou použijete na Smíchově, spočívá?

Existují různé typy fasád; můžete mít buď takzvané zavěšené fasády, které se zavěšují na hrany stropních desek a jsou buďto celoprosklené nebo částečně prosklené. Nebo máte fasády, které jsou na bázi obkladů neprůhledných částí, kde v otvorech jsou osazené okenní výplně. A to je z velké části i tento případ. Asi z osmdesáti procent fasády se jedná konstrukčně o stěnový systém. To znamená, že má budova z monolitického betonu stropní desky, vnitřní sloupy a stěny, ve kterých jsou otvory, do nichž se vsadí okna. A ta neprůhledná část, s roztečí mezi okny asi osmdesát centimetrů až metr, je obložena neprůhledným obkladem. Původně tam byl navržen kovový rastr se zateplením obložený GRC deskami montovanými až na stavbě a my jsme přišli s konceptem, že fasádu rozdělíme do modulů na výšku patra, tedy asi 3,9 metru v modulaci 2,7 metru. Vzniknou tedy velké rámy kotvené na betonovou konstrukci. Specifikum této konstrukce je v tom, že dodáváme již prefabrikované rámy s integrovanou žaluzií a ty namontujeme na fasádu, aniž bychom potřebovali lešení. Navrhnout takovou konstrukci ale vyžadovalo dlouhý vývoj.

Je to trend, kterým se ubírá stavebnictví i jinde na světě?

Mnoho osvícených investorů se kvůli trendu snižování uhlíkové stopy začalo zabývat technologiemi, které prokazují nižší spotřebu CO2 – nejen zabudovanou, ale i dlouhodobou. Pro nás je v současné době největším trhem Velká Británie, která ve velké míře rozhodla tento konstrukční směr používat. Trendem je tam přístup, který připomíná šedesátá léta u nás, kdy se začaly stavět paneláky. Jen teď se jim říká precasty. Jsou to velké prefabrikáty odlité v betonárkách velké na výšku patra, tedy okolo 3,5 metru, s délkou 9 metrů a tloušťkou okolo 15 centimetrů. Tedy masivní dvacetitunové díly. Do nich se vkládají okna už rovnou v betonárce a to celé se pak zevnitř zatepluje. To je současný trend, kterým se nyní britský trh ubírá. Je posta-

Prefabrikace je výhodná v tom, že eliminuje chybovost na stavbě. A to je hlavní podmínka pro export konstrukcí.

Kostel

Nanebevzetí Panny Marie v Neratově

ven na logice, že beton vydrží padesát až sto let, a když bude potřeba vyměnit fasádu, vymění se jen okna a hlavní plášť zůstane stejný.

V čem je nová technologie, kterou jste vyvinuli, jiná?

Návrat do starých technologií precastů je složitý v tom, že jsou těžké. Když vezete devítimetrový díl, ten z betonu váží dvacet tun, kdežto hliníkový panel by vážil jen tři tuny. Spotřebuje se při tom obrovská spousta materiálu. Nová technologie, kterou jsme dali dohromady v našem joint venture se So Concrete, je sofistikovaná v tom, že dokáže tisknout čtyřcentimetrové stěny místo patnácticentimetrových a s vhodně zvolenou výstuží funguje staticky stejně. Benefitem této technologie tedy je, že dokážeme mít stejné díly třikrát až pětkrát lehčí, než by byly ty precastové. Přiblížím to na jiném příkladu ze Smíchova: Česká spořitelna dělá dekorativní obklad tlustý 15 centimetrů, čili je tam 10 tisíc tun betonu namontovaného jako obkladový materiál. Kdyby se to udělalo z tištěného betonu, bude to jen 2,5 tisíce tun. A to už je zásadní rozdíl.

Budete tuto technologii dál rozvíjet a pracovat s ní v budoucnu na dalších projektech?

Beton není náš core byznys, tím jsou již pětatřicet let hliníkové fasády, respektive pláště z lehkých kovů. Ale do budoucna s betonem počítáme jako s doplňkem a je to směr, kterým chceme jít dál. Vypadá to tak trochu jako návrat do dvacátých let minulého století, kdy se začaly dělat betonové konstrukce. Tenkrát měl ale materiál větší hodnotu než lidská práce, a tak se odlévaly žebírkové stropy. Když jste potřebovali udělat stropní desku v administrativní budově, tak tam nebyl třicet centimetrů tlustý beton, ale stropní deska byla silná třeba 10 centimetrů a byla vystužena betonovými žebry tloušťky 5 až 8 centimetrů. Oproti dnešku se tak spotřebovalo zhruba 20-25 % betonu, ale vytvářet tam bednění bylo extrémně pracné. Poměr ceny práce a materiálu byl jiný. Dnes se vyplatí udělat místo toho rovné bednění, dát tam výstuž a vylít betonem desku silnou 25 až 30 cm, protože práce je dražší než materiál. Díky naší nové technologii by betonové konstrukce s očekávanou dlouhou životností byly efektivní a lehčí. Sofistikovaná je i tím, že i když máte velkou druhovost prvků, nemusíte dělat na každý typ speciální formu, protože forma je digitální a nejsme omezeni žádným tvarem.

Nadace Louis Vuitton, Paříž

Nová Masaryčka, Praha

Je možné přenést tuto výrobu i do místa stavby?

Robotické nanášení betonu je technologie, která se na staveniště přenést dá. S technologií digitálního SPI tisku, s níž pracujeme nyní, to ale nejde, protože jde o veliký stroj, který zabere několik set metrů čtverečních plochy. Já mu říkám „velký Průša“. Od prosince by měl stát v našem areálu v Jirnech, kde jsme pro So Concrete a společný joint venture dočasně poskytli prostory v našich halách. Máme dohodu, že v příštím roce začneme stavět vedle další halu, která se právě projektuje. Do ní by se měla výroba přesunout zhruba za dva a půl roku. Všeobecně platí, že prefabrikace je výhodná v tom, že eliminuje chybovost na stavbě. A to je hlavní podmínka pro export konstrukcí. Ve chvíli, kdy máte větší poměr práce na stavbě, zvyšujete riziko chyb, které se pak složitě opravují.

Jaké jsou dnes trendy ve využívání jiných materiálů, než je beton?

My pracujeme především s hliníkem, který je také recyklovatelný, nicméně má svou fyzickou a morální životnost. Sám o sobě vydrží třeba padesát let, ale zastarává. Trendem také je, že se odchází od celoskleněných fasád, protože z hlediska spotřeby energie na vytápění a chlazení nejsou ideální. To, že se prosklené fasády rozjely v takové míře, umožňovalo mít v budovách hlubší trakt a větší využitelnou plochu s denním osvětlením. Postupně se ale prosklené plochy zmenšují ve prospěch konstrukcí, které využívají obklady neprůhledných částí. Ve chvíli, kdy skleněné plochy omezíte, sice zmenšíte denní osvětlení a narážíte na hygienické předpisy, ale toto je takový kompromis.

Jak je to ve vašem oboru s využitím dřeva? Je to trend, který se objevuje čím dál více. Nedávno jsme v Londýně realizovali projekt pro velkou developerskou společnost, kde se dřevo používalo na stropní desky. Celá konstrukce byla ocelová, na tento skelet se místo betonu dávaly CLT panely a my jsme do těchto panelů kotvili hliníkovou fasádu. Dřevěný materiál se tam používal například i pro podhledy. Může se zdát, že dřevo jakožto hořlavý materiál naráží na požární odolnost, ale faktem je, že když je tlusté minimálně třicet centimetrů, je vůči ohni odolnější než ocel či beton. Ohoří do centimetrové vrstvy, která pak funguje jako požární ochrana. Jsou tu i tendence dělat dřevěné fasádní panely, mnoho firem se o to pokouší, ale já jsem v tom

trochu skeptický. Při normových požadavcích a parametrech, které se od fasád očekávají, si myslím, že fasádní panely na bázi dřeva úplně nefungují.

Jakým způsobem v celém procesu od projektu až po výrobu spolupracujete s architekty?

Již od začátku architektům pomáháme navrhovat a vyvíjet konstrukce. Když jsme začínali, nebyly tu specializované kanceláře, které by mohly dělat projektové dokumentace. Bylo tu jen pár fasádních poradců, kteří měli limitované kapacity. Teď nastupuje nová generace mladších architektů, ale i u ní platí, že někteří z architektů jsou hodně technicky zaměření a vnímají tento vývoj, pak jsou architekti, kteří vám dají plnou důvěru a nechají vás to udělat podle svého, a pak jsou tu i tací, kteří s našimi technologiemi nemají zkušenost, ale mají pocit, že musí o všem rozhodovat. Ti pak navrhují věci, které jsou nerealizovatelné nebo jen s ohromnými riziky. My už jsme ale ostražití v tom, abychom za ně taková rizika nepřebírali jen proto, abychom naplnili jejich představy. Vnímám ale, že tu roste spousta úspěšných architektů, s nimiž rádi budeme spolupracovat.

Jak k této spolupráci přistupujete?

Funguje to hodně i na osobní bázi. Aby mohl být projekt skutečně dobrý, potřebujeme být v kontaktu s architektem, abychom pochopili, o co mu jde. Ve chvíli, kdy pochopíte záměr hned ve fázi vzniku, můžete ho usměrňovat. Je to samozřejmě dvousečné, protože klient může mít pocit, že projekt ovlivňujete a navrhnete schválně něco, co nikdo jiný neudělá. Já mám ale čisté svědomí v tom, že se snažíme navrhovat optimální řešení pro klienta a ne projekty na míru tomu, abychom využili sto tisíc šroubů, které nám někde zbyly. Nejlepší spolupráce v tomto směru probíhá ve Velké Británii, kde ve většině kvalitních projektů fungují fasádní poradci na vysoké úrovni. Jasně nadefinují okrajové podmínky, ale přesto nechají proces vývoje na nás a jen kontrolují, zda podmínky naplňujeme.

Co je pro vás do budoucna největší výzvou?

Po pětatřiceti letech práce v tomto byznysu je pro mě občas největší výzvou už to, vstát a jít do toho samého znovu. Životním motorem je pro mě kreativita. I když jsem unavený, dokážou mě stále namotivovat a nadchnout technické výzvy. Naopak je pro mě demotivující nepříjemná role

ARC Spalovna Kodaň

Leopold Bareš

Narodil se v roce 1961 v Mostě, kde i vystudoval gymnázium. V Praze pak absolvoval Stavební fakultu ČVUT se specializací na fyzikální analýzu staveb. Společnost Sipral založil se dvěma spolužáky v roce 1991, od roku 2001 je jejím jediným vlastníkem. Jeho společnosti jsou nyní seskupeny v holdingu LBSH a.s. Je ženatý a má čtyři děti. Rád jezdí na kole a lyžuje a také má zálibu v ikonických autech.

majitele firmy, kdy řešíte něčí průšvihy nebo jednáte s někým, s kým nechcete. S věkem v tomto ohledu přichází určitá skepse, a tak jsem rád, že mám vedle sebe mladé lidi, kteří jsou stále optimističtí a pomáhají moje negativní reakce krotit.

A co vás na vaší práci nejvíce naplňuje? Mnoho lidí má pocit, že jsou to peníze, které nám vydělávají prestižní zakázky pro světové architekty. Pravdou je, že třeba pro Nadaci Louis Vuitton, kde byly specifické a náročné konstrukce, se cena na metr čtvereční vyšplhala 5 až 7 krát výš než u běžných fasád. Ale za ní stál i gigantický vývoj. A když už nějaké peníze vyděláte, tak je pak proděláte na jiném projektu, kde musíte živit tři sta lidí. Běžně se totiž stává, že se zakázky překrývají, a tím pádem nemáte kapacity, a naopak jindy nemáte dost práce, ale musíte ty lidi platit. Nemůžu si ale na nic stěžovat; naplňuje mě především to, že za námi zůstává práce, která bude vidět minimálně dalších padesát let. Mám zaměstnance, kteří pro mě pracují už třicet let, vodí po Praze svá vnoučata a ukazují jim, které okno udělali. To je pro mě velký motor a také velká zodpovědnost ◌

Inzerce:

Mezi Prahou a Jakartou

Český architekt Erik Petrus staví v Indonésii stavby, které propojují kultury i kontinenty. Realizoval tam již deset projektů a plánuje v Jakartě otevřít vlastní pobočku. Čím jeho práce přitahuje pozornost?

Připravila: redakce

Foto: Mario Wibowo

Eriku, kde začal váš úspěšný indonéský příběh?

Byla to souhra náhod a zároveň dlouhodobého zájmu o jiné kultury. Rád cestuji, často cíleně za architekturou. Před deseti lety jsem jel na Jávu, která mě fascinovala svou energií, lidmi i tím, jak architektura reaguje na tropické klima. Po návratu mě nečekaně kontaktoval investor s žádostí o návrh rezidenčního souboru v přímořském městě Pangandaran. Jeho manželka z tohoto regionu pochází, takže měl k místu vztah. To byl zásadní zlom.

Na základě čeho vás investor oslovil?

Zaujalo ho, že jsem Indonésii osobně procestoval a že zkoumám typologii tamních staveb. Viděl, že moje práce není povrchní, ale založená na snaze pochopit místní kulturu. Také se mu líbil můj návrh propojení moderní architektury s tradičními indonéskými prvky.

Jaký byl výsledek?

Projekt měl okamžitý úspěch. Po zveřejnění nabídky se všechny domy prodaly během několika týdnů. Pro mě to bylo potvrzení, že když respektujete místní kontext a přitom přinášíte něco nového, lidé to vnímají. Získal jsem díky tomu další zakázky a dnes mám v Indonésii za sebou více než deset projektů. Některé už stojí, další se právě realizují.

Jak byste popsal svůj architektonický rukopis?

Mám rád vzdušné, otevřené prostory, hru světla a stínu, překvapivé průhledy nebo momenty změny výšky. Důležitá je pro mě reakce na místo – nikdy neaplikuji univerzální řešení. Každý návrh vzniká na míru konkrétní lokalitě. Vědomě pracuji s prostorovou atmosférou, emocemi, geometrií, kdy kruh je pro mě symbolem nekonečna a kontinuity, čtverec přináší harmonii a klid a naopak obdélník podporuje pohyb, takže ho často pou-

Erik Petrus

Architekt, urbanista, teoretik architektury a vysokoškolský pedagog s mezinárodní působností. Vede vlastní ateliér Erik Petrus Architects, kde navrhuje projekty různých měřítek – od interiérů a rodinných vil až po bytové komplexy, veřejné budovy a sakrální stavby. Dlouhodobě působí nejen v České republice, ale také v Indonésii. Řadu let pracoval po boku světoznámé architektky Evy Jiřičné. Kromě navrhování se věnuje výzkumu městského bydlení a působí jako pedagog na Univerzitě Karlově, kde vyučuje asijskou architekturu. Přednáší rovněž na Universitas Indonesia v Jakartě a vede kurz urbanismu na online platformě Skvot. Pravidelně vystupuje na mezinárodních konferencích, je porotcem Inspireli Awards a členem Uměleckohistorické společnosti.

Kontakt / Vizitka

T: +420 605 502 641

E: petrus@erikpetrus.com

W: www.erikpetrus.com

žívám pro komunikační prostory. Geometrie není jen estetický nástroj, ale pomáhá mi organizovat prostor v souladu s funkcí i emocí. Inspiruje mě ale také baroko, z nějž obdivuji schopnost vytvářet silnou prostorovou emoci skrze světlo, monumentalitu, rytmus, křivku. A to se dá překvapivě dobře kombinovat s tropickými principy.

Jak konkrétně propojujete moderní architekturu s indonéskou kulturou?

Například v projektu De Residence Pangandaran jsem se inspiroval tradičním javánským domem Joglo – ten má specificky tvarovanou střechu, která umožňuje odvod teplého vzduchu. V moderní verzi jsem tento princip přetavil do světlíku, který zároveň přivádí denní světlo a vytváří převýšený vzdušný prostor. Jinde jsem například reinterpretoval podobu islámské musholly, která se nachází v tom stejném městě. Místo tradičního minaretu jsem navrhl dominantní válcovou kopuli, která plní jak spirituální, tak estetickou funkci.

Jak tyto zkušenosti ovlivňují vaše projekty v Česku?

Mám zkušenosti z trhu, kde se projekty posuzují nejen esteticky, ale i z hlediska udržitelnosti, flexibility a inovace. V Indonésii jsem si ověřil, jak důležitá je práce se zelení – stromy, vegetační střechy nebo vertikální zahrady ochlazují prostředí a poskytují zdravější prostředí pro život i práci. Stejně silně na mě zapůsobilo propojení interiéru s exteriérem, v Česku sice klima není tropické, ale princip otevřenosti, práce se světlem a přírodními materiály lze přenést i sem. To vše pomáhá českým projektům stát se odolnějšími vůči přehřívání měst a zároveň zvyšuje jejich kvalitu i atraktivitu.

Jaké materiály ve vašich návrzích hrají hlavní roli?

Mám rád práci s kontrastem, například kombinace mramoru a exotických dřev. Mramor dodává prostoru luxus, dřevo přináší teplo. Vždycky se snažím, aby mate -

riály nejen dobře vypadaly, ale i přirozeně stárly a byly autentické.

Jak vypadá váš pracovní režim mezi ČR a Indonésií?

Často pendluji mezi Prahou a Jakartou. Pracuji tam, kde je aktuálně největší potřeba. V poslední době trávím v Indonésii stále více času, protože země zažívá stavební boom a je to nesmírně inspirativní prostředí. Je to trh s obrovským potenciálem a chci tam otevřít pobočku svého vlastního studia. Zároveň ale zůstávám pevně propojený s Českem, mám tu zázemí, kontakty i projekty. Vidím smysl v tom, že mohu přenášet zkušenosti z Asie do Evropy a naopak. Mým cílem je být mostem mezi oběma prostředími a tvořit architekturu, která překračuje hranice. ◌

Propojení progresivní technologie a estetiky „Digital Raw“, odpoutání od starých forem, nekončící možnosti a hledání nových způsobů designového vyjádření. To všechno jsou atributy spojené s využitím

3D tisku v architektuře, které posouvají stavebnictví do nové technologické éry definované takzvaným digitálním betonem. Tím se zabývá společnost So Concrete, která je v této oblasti celosvětovým průkopníkem.

Připravila: redakce

Foto: archiv So Concrete

Nová

kapitola architektury

Technologie digitálního betonu je skutečnou revolucí. Kombinace robotické fabrikace, topologické optimalizace a vysokohodnotového betonu (HPC nebo UHPC) nabízí především architektům dosud nevídané možnosti z hlediska tvarů a estetiky. Právě s těmito myšlenkami pracuje společnost So Concrete, která na pole architektury, umění a technologií vykročila zcela novou cestou. Před sedmnácti lety ji založili umělec Federico Díaz, developer Serge Borenstein a později tuto dvojici doplnil i investor inovačních technologií Ladislav Bartoníček. Know-how firmy vychází ze zkušeností s využitím technologických inovací i ze spolupráce s architekty. Osvědčilo se už v prvních uměleckých projektech Federica Díaze, jako je výdech z tunelu Blanka nebo socha Na Horu na Bořislavce, a dále se rozvíjí v architektonických projektech, jako je SEFO Olomouc od Jana Šépky, nová centrála ČEZu v Praze od Jana Schindlera nebo projekt Jabloneček, kde vznikne více staveb.

Stavební systém budoucnosti? Tvarovka, z níž bude možné postavit celý dům.

Od fasád po vlastní stavební systém

Aktuálně se společnost So Concrete věnuje zejména fasádám, které zastávají pohledovou i nosnou funkci zároveň, a také tématu interiérových stěn. Vyvíjí ale zároveň také svůj vlastní stavební systém. „Zjednodušeně řečeno takovou tvarovku, ze které bude možné postavit celý dům,“ přibližuje projektová manažerka Jana Čepková. V první fázi bude určen pro menší projekty, ale postupně by se tímto způsobem měly stavět i velké, vícepodlažní stavby. Tímto způsobem může být zhotovena jak vnější obálka domu, tak i povrch vnitřních stěn, protože jednotlivé dílce už v sobě zahrnují izolaci. Panely mohou být tvarované libovolně dle přání klienta, respektive architektonického návrhu, a jsou schopné pojmout i rozvody a otvory pro technologické přípojky.

První vlaštovkou mezi takovými realizacemi by měl být správcovský dům v Jablonečku od architektů Formafatal. Vnitřní obkladové panely se chystá So Concrete vyrábět také do plánovaného projektu v Brně – očekávaného Janáčkova kulturního centra, které by mělo vyrůst v následujících letech.

Ekologický materiálový koktejl

Velký vývoj se odehrává v oblasti materiálu. Nyní So Concrete využívá zejména odolný, vysokohodnotový beton, který zabraňuje průsaku vody a je odolný vůči povětrnostním vlivům i různým chemickým látkám. Speciálně pro robotickou fabrikaci vyvinula společnost svou vlastní, pečlivě střeženou recepturu tohoto materiálu, která zahrnuje mokré i suché příměsi v přesných poměrech. Složení se může lišit i na míru různým typům projektů. Výzkum materiálu do budoucna přinese kombinaci této betonové směsi i s dalšími materiály, včetně těch biologických. Testuje se tak využitím rozemleté recyklované stavební suti, ale i skla, textilu nebo geopolymerů.

Neopomenutelným benefitem robotické fabrikace je, že umožňuje s materiálem pracovat velmi přesně a udržitelně. Odpad je při tomto způsobu produkce totiž téměř nulový, protože tisk je naprogramován přímo do požadovaného tvaru. Množství využitého materiálu je optimalizováno už ve fázi samotného návrhu. V praxi to vypadá tak, že tištěné stěny mohou být díky přesné technologii výroby mnohem tenčí, než kdyby se beton odléval do forem. Oproti běžné výrobě lze ušetřit 40 – 70% materiálu a výrazně snížit ekologickou zátěž stavby. Výsledná betonová konstrukce je pak navíc prakticky bezúdržbová.

Výroba na míru

V současné době probíhá robotická fabrikace v areálu So Concrete na Praze 7, ale v blízké době plánuje společnost rozšířit výrobu i do nového areálu poblíž Prahy. Robotická ramena tisknou rychlostí 40 centimetrů za sekundu, svůj výsledný produkt také frézují a ohraňují. Stoje jsou ale schopné pracovat ještě rychleji, i na větší ploše. Výhodou této technologie je, že nemusí být používána pouze v hale, ale rovnou i přímo v místě stavby. Klienty společnosti So Concrete jsou developeři, architekti, stavební firmy i soukromí investoři. Na míru každému jednotlivému projektu je schopna vyrobit například fasádní obklady, sloupy, interiérové doplňky i rovnou celé stavby. V úvodní fázi pracuje firma spolu s klientem na optimalizaci samotného návrhu tak, aby vyhovoval parametrům vhodným pro robotickou fabrikaci. Pro každou zakázku se zvolí vhodný postup i materiál a na základě toho je stanovena cena i termín dodání. Pak přichází fáze vzorkování a výroby prototypů. Během celého procesu je kladen důraz na mezioborovou spolupráci – součástí týmu, který se na celém procesu podílí, jsou profesionálové z oblasti projekce a statiky staveb, technologie materiálů, designéři, programátoři i experti robotiky. Výsledkem je komplexní řešení na míru každému projektu.

Estetika Digital Raw

Estetika výrobků, které vznikají tímto inovativním a udržitelným přístupem, se specificky projevuje především na jejich povrchu. Struktura je charakteristická svou hrubostí a syrovostí, která autenticky odráží vlastnosti použitých materiálů. I proto se pro tento vizuální styl postupně vžívá označení „Digital Raw“. Narušuje tak zažitou představu o luxusu jako stylu, který býval typicky spjat s leskem, ve prospěch „ryzejší“ formy životního stylu spjatého s osobním vyjádřením a kvalitou života. Tento nový přístup k architektuře a stavebnictví tedy nemá ve výsledku jen technicistní rozměr, ale odráží se i do roviny společenských vztahů ◌

Inzerce:

Připravila: redakce

Foto: Martin Řezáč, archiv LD seating

Rodina je tajemstvím úspěchu

Italský designér Folco Orlandini přes deset let spolupracuje s českým výrobcem sedacího nábytku LD Seating. Nový typ křesla Flexi Lounge, které pro něj navrhl, letos získalo ocenění Red Dot Design Award. V rozhovoru pro Shapes se zamýšlí nad tím, co podle něj dělá z dobré židle tu nejlepší i jaké jsou dnešní trendy v oblasti sedacího nábytku. Podělil se ale i o svůj pohled na luxus a svou vizi designu pro budoucnost.

Vedete vlastní studio v Miláně, které v šedesátých letech založil váš otec. Jaké byly vaše začátky, než jste jej převzal?

Když jsem byl malý, trávil jsem s otcem ve studiu poměrně dost času. Chodil jsem za ním hned po škole a mnoho jsem se toho od něj naučil. Seděli jsme u stejného stolu, on něco skicoval a já jsem si modeloval malé hračky z odřezků kartonu a dřeva. Mám na toto období hezké vzpomínky. Když jsem pak dokončil univerzitu, do studia jsem nastoupil a od roku 2009 jej vedu. Otci je nyní osmdesát čtyři let a odpočívá v Toskánsku, kde restauruje svá oblíbená auta. Občas se ale ještě ve studiu zastaví, aby se podíval, co děláme a jak nám to jde, a udílí nám rady.

Když necháme stranou ony dětské výrobky - vzpomenete si na svůj první opravdový produkt?

První produkt, který jsem vyrobil, byla kuchyně pro značku Snaidero. Neměl jsem hned od začátku v úmyslu navrhovat židle, protože jsem věděl, že je to velmi těžký úkol. Musíte se na židli umět podívat z různých úhlů, vyřešit spoustu drobných detailů. Židle sice musí být především pohodlná a hezká, ale také ji musíte umět vyrobit za tu správnou cenu - vybrat správný materiál i výrobní technologii…

Kdy jste navrhl svou první židli? Asi pět nebo šest let poté, co jsem po škole nastoupil do studia. Dnes se ve studiu věnujeme především židlím, ale navrhujeme také stoly nebo pohovky. I pro LD Seating jsme navrhli mnoho měkkých sedacích souprav a brzy budeme uvádět na trh novou „rodinu“ těchto výrobků. Záměrně tu používám slovo „rodina“, protože věřím v to, že právě rodina je tajemstvím úspěchu.

Orlandini Design i LD Seating jsou rodinné firmy. Jakým způsobem jste vlastně navázali spolupráci?

Poprvé jsme se potkali v roce 2013 na Salone del Mobile v Miláně a na první dojem jsem věděl, že jsem potkal lidi, se kterými si budu rozumět. Začali jsme spolupracovat o rok později a dodnes tým LD Seating vnímám nejen jako úspěšnou a rostoucí firmu, ale téměř i jako součást vlastní rodiny. Když přijedu do České republiky, je to, jako bych sem jezdil za svými příbuznými. Spolupracovat s lidmi, které mám rád, je pro mě v životě prioritou. A tato radost je pak i přirozeně vidět na výsledku.

Výroba produktů LD Seating probíhá na Moravě. Je pro vás důležité být součástí výrobního procesu?

Jezdíte do továrny?

Ano! První židle Flexi Light ale byla vyrobena ještě v Itálii. Pak jsme zpracování polyuretanu přenesli i do továrny v České republice. Dnes už jsou produkty LD Seating kompletně vyráběny v Česku.

Jaké produkty jste již za těch deset let společně vytvořili?

Prvním společným projektem byla v roce 2014 židle Flexi Light. Od té doby až dosud pracujeme na tom, abychom tvořili celou rodinu těchto výrobků. Nikdy nejde o jednotlivé produkty, ale celé kolekce. Po Flexi jsme vytvořili rodinu Melody a poté modulární sedací soupravu Nido. Nejnovější spolupráci představíme koncem tohoto roku, měla by se jmenovat Terra.

Vaše křeslo Flexi Lounge M, které jste pro LD Seating navrhoval, nedávno získalo ocenění Red Dot. Co dělá z dobrého designu ten nejlepší?

Upřímně, na to odpověď neznám. Kdybych měl ale říci, co je na Flexi Lounge M onou inovací, která mohla k ocenění přispět, byla by to asi nová typologie tohoto produktu. Je to totiž multifuknční crossover mezi židlí a křeslem. Ačkoliv má využití jako klasická židle, je pohodlná jako křeslo.

Říká se, že navrhnout židli je v designu jednou z nejtěžších disciplín. Co je na ní vůbec nejtěžšího?

Stává se, že někde vidíte hezkou židli, ale jakmile se na ni posadíte, zjistíte, že to není ono. Taková židle nemůže být nikdy úspěšná. Židle musí být především pohodlná. Nejtěžší asi je najít ty správné proporce. Musíte výrobek správně nadimenzovat, zvolit tu pravou tloušťku plastu nebo polyuretanu. Když jsme navrhovali Flexi, nejvíce času nám zabralo přijít na to, jak udělat co nejhladší okraj skořepiny. Byl to detail, ale najít jeho správné řešení bylo rozhodující.

Když navrhujete židli nebo křeslo, přemýšlíte o místě, kde by měly stát?

Samozřejmě, všechny detaily produktu záleží na tom, pro jaké místo je určen. Například v kavárně nebo lobby je třeba volit čalounění, které je možné jednoduše čistit, když jej někdo z hostů polije kávou. I takové detaily se řeší. Řekl bych, že je v dnešní době trendem, že jsou pracovní prostory, ale i kavárny nebo salonky a další místa, kde se lidé setkávají, zařizovány různým typem sedacího nábytku zároveň. V tomtéž prostoru se může setkat židle na čtyřech nohách i křeslo s pevnou základnou. Ideálně ale, když jsou jednotlivé kusy ze stejné „rodiny“, jak říkáme, aby ladily podobou, ale lišily se funkcí. Pak má i architekt jednodušší práci.

I vy jste původně vystudovaný architekt. Využíváte znalosti z architektury ve své práci designéra?

Když architekt navrhuje určitý prostor, musí rozumět jeho účelu a měl by si umět představit, jaká bude jeho konečná podoba. Je to komplexní proces od té „velké“ architektury až po takový detail, jako je židle. Vše by mělo být koordinováno, vše by mělo ladit. Často to tak sice není, ale mělo by být.

Plánujete se ještě někdy věnovat i oné „velké“ architektuře?

Mám architekturu rád. Mým oblíbencem je Frank Gehry, je to rocková hvězda architektury. Já také hraju v rockové

Spolupracovat s lidmi, které mám rád, je pro mě v životě prioritou.

kapele a jeho přístup k architektuře – tak trochu bláznivý - je mi proto sympatický. Pokud chcete vytvořit něco odlišného a nového, musíte myslet „outside of the box.“ Když budete následovat již prošlapané cestičky, můžete sem tam přidat něco drobného, ale výsledek bude podobný. Abyste vytvořili něco skutečně nového, musíte z této cesty sejít.

Který z vašich návrhů nebo nápadů považujete za dosud nejodvážnější?

Bláznivé nápady jsou jedna věc, ale komerční projekty druhá. Když navrhujete produkt pro nějakého výrobce, vždy musíte dělat kompromisy a nic bláznivého si nemůžete dovolit. Ale i v rámci této ordinérnosti byste si jistou dávku bláznovství měli udržet. Židle Flexi Light jej má ve svém tvaru. Na první pohled vypadá velmi nepohodlně, ale jakmile si sednete a opřete se, řeknete si: „Wow“.

S jakými limity se ve své práci nejčastěji potýkáte?

Pro designéra bývá největším úskalím přesvědčit klienta o tom, proč by měl jeho návrh realizovat. Vysvětlit mu, proč je potřeba právě to či ono, a najít nějaký kompromis. Když klientovi navrhnete něco ulítlého, většinou se nesetkáte s pochopením.

Hledají se s LD Seating kompromisy snadno?

Velice hladce. Když jsem navrhl Flexi Light, věděl jsem, že je její tvar trochu nekonvenční. Značka LD Seating v té době ale teprve vyrůstala a hodilo se jí mít něco okamžitě rozpoznatelného. Myslím si, že právě tento neobvyklý tvar byl klíčem k úspěchu.

Jakým dalším projektům se v současné době věnujete?

V červnu jsme představili nové křeslo pro italskou značku True Design. Navazuje na styl, který v jednom ze svých projektů v sedmdesátých letech použil můj otec. Má zvenčí viditelný kovový rám, přes nějž je položen jednoduchý polštář. Když si do něj sednete, trochu se houpe. Pracujeme také na nových pohovkách pro značku Narbutas,

na nové plastové židli pro italskou značku Vigano nebo židli pro italskou značku Vagi. Pracuji maximálně na šesti nebo sedmi projektech ročně, každý z nich je v jiném stádiu vývoje. Více zakázek nebereme. Jsme malá řemeslná dílna, pracují u nás jen čtyři lidé, a jsem toho názoru, že na dobrý design je potřeba čas. Musíte se do objektu vcítit, navázat s ním vztah, abyste pochopili každý jeho detail a dokázali tak vyřešit jakýkoliv problém. Než je produkt připraven k výrobě, strávíme nad ním jeden až dva roky.

Které z vašich dosavadních projektů jsou pro vás ty nejdůležitější?

Flexi Light je určitě jedním z nich. Je to dlouhotrvající projekt – vyrábí se od roku 2014 dodnes – a je to bestseller. Jsem spokojen ale především s finálním výsledkem, tedy s celou rodinou Flexi židlí. Všechny jsou si něčím podobné, ale zároveň má každá svá specifika.

Co pro vás znamená luxus?

Když se řekne luxus, má to v sobě náboj něčeho starého a nesoučasného. Já si ale myslím, že bychom měli své představy o luxusu aktualizovat. Mohlo by se zdát, že atributy „moderní“ a „luxusní“ spolu nejdou dohromady, ale pro mě je opak pravdou. Luxus se stal výkladní skříní moci a síly peněz, ale přitom luxusem není mít přehršel věcí. I méně tu může být více. Měli bychom hledat novou cestu luxusu a tou pro mě je odložit zbytečné věci a soustředit se jen na priority.

Je tedy pro designéra luxusem i to, že nechrlí jeden produkt za druhým, ale může se soustředit jen na důležité projekty, které přinesou společnosti nějakou pozitivní změnu?

Přesně tak. Máme dostatek věcí, že by vybavily každý dům na světě. Svět nepotřebuje stále další a další nové předměty. Tajemství spočívá v tom při-

Folco Orlandini (1972)

Narodil se v italském Grossetu a již od mala pomáhal svému otci Paolu Orlandinimu (1941) v jeho designovém studiu. Vystudoval architekturu na Polytechnice v Miláně a v roce 2009 převzal vedení studia Orlandini Design. Navrhuje především sedací nábytek nebo stoly a vedle LD Seating spolupracuje také například se značkami True Design, Casprini, Narbutas, Vigano nebo Snaidero.

jít s úplně novým druhem objektu. To je snem každého designéra. Nevymýšlet další židli, ale přijít s úplně novým způsobem posezení.

Jak si představujete budoucnost designu v horizontu několika desítek let?

Obávám se, že současný design se vydává špatným směrem. Slovem design totiž často mylně označujeme jen styl nebo dekorativnost, ale to design není. Design by měl především zkoumat vztah mezi objektem a jeho uživatelem. Designér by měl hledat víc než jen nový tvar. Když se zamyslíte nad ikonami klasického designu, jako byl například Vico Magistretti, všichni mají společné to, že ve své době přišli s něčím bláznivě inovativním až revolučním. Dnes si spíš jen hrajeme s drobnými detaily - tu upravíme roh, tu použijeme jinou látku. Potřebujeme více odvahy jak na straně designérů, tak na straně výrobců ◌

K dostání u všech dobrých trafikantek.

Slavný britský designér Lee Broom, který patří mezi současnou světovou špičku, si pro realizaci své monumentální instalace Beacon vybral českého výrobce skla Brokis. Světelný objekt inspirovaný architekturou londýnské čtvrti South Bank umístil ve druhé polovině září před vchod Royal Festival Hall v rámci London Design Festivalu 2025. Magazín Shapes byl u toho, když Lee Broom tento projekt v Česku dokončoval.

Připravily: Klára Čikarová, Michaela Výtisková

Foto: Vladimír Běhoun

Skleněné spojení krásy a udržitelnosti

Co bylo hlavní inspirací pro tvar vaší světelné instalace Beacon?

Vždy začínám tím, že se zaměřím na prostředí, kde bude objekt umístěn nebo ve kterém se bude odehrávat výstava. I před tím mám samozřejmě v hlavě nějaký koncept, ale musím vidět onen prostor a nechat architekturu, aby nadiktovala, co se bude dít dál. Díky tomu mohu být autentický. Nemám rád výstavy, kde jsou jen rozestavěné boxy a samotný prostor není brán v úvahu. Namísto toho potřebuju cítit, že to, co chci ukázat, patří právě do onoho prostoru. Tak to bylo i v případě Beaconu – šlo mi o to vytvořit něco, co do této oblasti přirozené patří. Inspirací mi tedy bylo především samo místo. Prožil jsem v Londýně většinu svého života, zdejší kulturu, architekturu a prostor dobře znám a vždy mě inspirovaly. Okamžitě jsem věděl, že chci vytvořit instalaci, která v sobě bude obsahovat všechny tyto různé aspekty. Šlo mi o to, aby výsledek vypadal tak, jako by tam odjakživa patřil.

Se kterými prvky jste pracoval konkrétně v londýnské čtvrti South Bank?

Nejdříve jsem myslel na krásné viktoriánské pouliční osvětlení „Dolphin Street Lamps“, které lemuje jižní břeh Temže. Jsou to ikonické černé lampy se skleněnými stínidly, které v Londýně každý zná. Mým záměrem bylo vytvořit jejich moderní verzi. Bylo tedy jasné, že využiju sklo. Druhým aspektem pak bylo zakomponovat tam postmoderní a brutalistní architekturu, která tuto část města také reprezentuje. Oba tyto architektonické směry miluji. Šlo mi o to vytvořit něco, co by v sobě neslo sentiment, ale zároveň i současný styl. Věděl jsem tedy, že to bude skleněné osvětlení s brutalistní a postmoderní estetikou. Roli tam hrála také budova Hayword Gallery, která stojí hned vedle Royal Festival Hall. Její betonové zdi nesou otisky dřeva v kontrastu s použitým sklem. A pak tam byl další elementární prvek – udržitelnost.

Jak jste se dostal zrovna k firmě Brokis?

Jde mi vždy v první řadě i o to, aby byl objekt udržitelný, – a to nejen z hlediska výroby. Jako designéra mě vždy zajímá, co se s instalací nebo produktem bude dít dále, i po výstavě. I tady jsem proto hned věděl, že chci objekt po deinstalaci dále využít, aby našel nový účel. Rozebere se proto do podoby samostatných svítidel, anebo jej nabídneme k prodeji jako celek. Zároveň jsem ale věděl, že chci pro výrobu využít udržitelné materiály. Obrátil jsem se proto na materiálovou banku Materials Assemble. Když jsem viděl vzorky od Brokisu, věděl jsem, že mám před sebou pionýrský projekt, který dokáže mou instalaci přivést k životu.

Co pro vás na celém projektu bylo největší výzvou a proč?

Klíčovou výzvou pro mě jako pro designéra bylo, že jde o práci do veřejného prostoru ve velmi prominentní oblasti, kde se denně pohybuje mnoho lidí. Jde o mou první instalaci do venkovního veřejného prostoru. Musel jsem tedy počítat i s faktory, jako je vítr, déšť, sníh nebo sluneční svit. Povětrnostní podmínky pro mě tedy vytvořili novou vrstvu omezení, se kterou musím při své práci počítat. Když jsem začal navrhovat tento objekt, musel jsem proto počítat i s aspekty, jako je diametr, jak vysoko nebo nízko můžu jít, jak zformovat tvar tak, aby se do něj neopíral vítr a naopak profukoval skrze něj.

Byla to pro mě nová omezení. Ale většina designérů by vám asi řekla, že omezení jsou svým způsobem osvobozující, protože posunou váš mozek do nové, nečekané roviny. A pak najdete funkční řešení, je to skvělý pocit. Naproti tomu když má před sebou umělec nebo designér nepopsané plátno a není ničím limitován, může mít větší potíže.

S jakými výzvami jste se potýkali při výrobě?

Probírali jsme s firmou Brokis především aspekt toho, aby sklo bylo dostatečně odolné, když bude stát venku. Vyžaduje to aplikaci speciální povrchové vrstvy. Brokis experimentuje s tím, že kvalitu skla paradoxně posiluje pískováním, které navíc vypadá velmi krásně. Když jsem viděl původní vzorky v porovnání s těmito, první moje reakce byla, že nový materiál nevypadá tak, jak jsem si jej představoval. Nějakou chvíli jsem kolem nich ve studiu chodil, koukal na ně a fotil si je z různých stran, změnil jsem názor a začaly mi naopak připadat ještě mnohem lepší.

Je tento projekt vaší první českou spoluprací?

Není. S českými sklárnami pracuji už od začátku své kariéry. Má první skleněná svítidla, která jsou mimochodem stále velmi populární, měla podobu žárovky z broušeného křišťálu. Nechávali jsme je nejdříve vyrábět ve Velké Británii, jenže výrobní možnosti ve skle tam nejsou stejné jako v Česku. Výrobní kapacity na té úrovni, kterou jsme požadovali – tedy v oblasti rukodělné výroby-, tam byly nedostačující, a proto jsme jejich výrobu přenesli do Česka. A pokračovali jsme v ní i s různými dalšími produkty.

V čem je pro vás speciální spolupráce se značkou Brokis?

Brokis kombinuje tradiční řemeslo a inovaci spojenou s udržitelností. Způsob, jakým využívají úlomky skla z předchozí výroby, je něčím naprosto ojedinělým a má využití i v architektuře. Když se na tento materiál podíváte, na první pohled to není to, co si představíte pod pojmem „české sklo“. Posunuli jej totiž na další úroveň.

Už jen z podstaty instalace Beacon je zřejmé, že je baví riskovat, a to je posouvá dál k tomu, aby mohli vytvářet monumentální objekty z foukaného skla. Líbí se mi jejich přístup k práci – když za nimi přijdu s jakýmkoliv návrhem, neřeknou mi, že to nejde, ale že společně přijdeme na to, jak to udělat. Pro designéra je spolupráce s takovým výrobcem radost, – už jen tento přístup je půlkou cesty k úspěchu. Se značkou Brokis vyznáváme tutéž filozofii: nevzdávat se ◌

Brokis je česká prémiová značka designového osvětlení, která kombinuje ručně foukané sklo, sofistikovaný design a nejmodernější technologie. Vlastní sklárna Janštejn Glassworks umožňuje kontrolu celého výrobního procesu a neustálé inovace. Materiál Brokisglass představuje maximální udržitelnost, která se prosazuje v architektuře a designu po celém světě. Vzniká v rámci cirkulární výroby sklárny Janštejn a je tvořen výhradně z recyklovaných skleněných střepů. Při výrobě ručně foukaného skla se běžně vyřadí až 30 % materiálu. Přetvořením tohoto odpadního skla v nový, výrazný materiál vznikají zcela nové estetické i funkční možnosti pro architekturu, interiérový i produktový design – spojení krásy a udržitelnosti.

Lee Broom patří k nejvýraznějším britským designérům současnosti. Od založení své značky v roce 2007 představil více než 100 produktů, získal přes 30 mezinárodních ocenění včetně ceny British Designer of the Year a jeho práce se pohybuje na pomezí designu, umění a scénografie. Je proslulý schopností vytvářet unikátní instalace a kolekce, které se prezentovaly na prestižních výstavách od Londýna po New York a Milán.

Musím vidět prostor, pro který je objekt, a nechat architekturu, aby nadiktovala, co se bude dít dál. Jen tak mohu být autentický.

Poezie v koupelně

Připravila: redakce

Marcel Wanders

Uznávaný nizozemský designér Marcel Wanders na jaře představil společně se značkou Laufen autorskou instalaci v Casa Decor v Madridu. Tato expozice pracuje s kolekcí The New Classic a nabízí osobitý pohled na koupelnu jako místo klidu, péče a estetiky. V České republice je výstava exkluzivně představena v rámci letošního Designbloku (7. – 12. října 2025) v prostoru Laufen Space Prague. Návštěvníci ji zde budou moci zhlédnout až do konce listopadu.

Propojení nadčasové elegance s čistotou současného designu v nové kolekci The New Classic

Vytvořil jste řadu ikonických produktů a projektů. Je ve vaší práci nějaký motiv nebo princip, který vaše projekty propojuje – něco typického pro váš rukopis?

Při navrhování se snažím vkládat do designu lidskost, emoce a určitou poezii. Chci tvořit objekty, které nejsou jen praktické, ale mají i smysl – předměty, které vyprávějí příběhy, probouzejí vzpomínky a oslovují člověka na hlubší úrovni. Ať už jde o nábytek, svítidla nebo koupelnovou keramiku, nejdůležitější pro mě je, aby návrh měl vnitřní sílu a výraz.

S vaším přístupem k designu je často spojována poezie. Co pro vás tento pojem znamená a jak ho vnímáte v kontextu designu?

Poezie v designu znamená proměnit obyčejné věci v něco výjimečného. Jde o krásu, která se dotýká emocí. Ve světě, kde často převládá minimalismus a čistá racionalita, rád dávám prostor zdobnosti, jemné romantice a lidskému prožitku. Díky poezii se design může posunout za hranice praktičnosti a stát se formou umění.

Mezi značkami, se kterými spolupracujete, je i švýcarská koupelnová značka Laufen. Čím vás zaujala a jak vaše spolupráce vznikla?

Laufen má hluboký respekt k řemeslu a inovacím, což přesně souzní s mými hodnotami. Jejich mistrovství v práci s keramikou a odvaha posouvat hranice díky materiálům, jako je Saphirkeramik, z nich dělají ideálního partnera. Spolupráce začala společnou vizí proměnit koupelnu v elegantní prostor plný pohodlí a emocí.

Pro Laufen jste navrhl kolekci The New Classic, která se vyznačuje ladnými liniemi, nadčasovou elegancí a romantickou estetikou propojující minulost se současným stylem. Co bylo vaším výchozím bodem při navrhování této kolekce a kde jste čerpal inspiraci?

Kolekce The New Classic vznikla z potřeby propojit nadčasovou eleganci s čistotou současného designu. Vycházel jsem z tradičních forem – jemných křivek a vyvážených proporcí – a interpretoval je moderním způsobem. Inspiraci jsem čerpal z architektury, sochařství a romantického ideálu krásy, který přetrval staletí.

Kdybyste měl vyzdvihnout jeden prvek nebo detail z celé kolekce, na který jste opravdu hrdý, který by to byl? Jsem obzvlášť pyšný na umyvadlo, které vnímám jako ústřední prvek celé kolekce. Má téměř sochařský charakter, vyváženě spojuje jemnost a pevnost, přičemž každý detail je precizně propracovaný. Díky inovativním materiálům od Laufen se nám podařilo dosáhnout tvarů, které přesně vystihují podstatu The New Classic.

Jak důležitou roli hrály při navrhování inovace v oblasti koupelnového vybavení, například nové materiály, technologie nebo postupy, které Laufen přináší? Inovace byly naprosto zásadní. Materiál Saphirkeramik od Laufen nám umožnil vytvořit tvary, které dříve nebyly technicky možné –

Chci tvořit objekty, které nejsou jen praktické, ale mají i smysl – předměty, které vyprávějí příběhy, probouzejí vzpomínky a oslovují člověka na hlubší úrovni.

Kolekce The New Classic

Autorská instalace Marcela Wanderse v Casa Decor v Madridu.

Marcel Wanders

Marcel Wanders je světově uznávaný nizozemský designér, který se věnuje návrhům nábytku, svítidel, interiérů i produktovému designu. Jeho práce je charakteristická důrazem na estetiku, detaily a schopností vnášet do předmětů osobitost a vizuální jemnost. Dlouhodobě spolupracuje se švýcarskou značkou Laufen, která se zaměřuje na koupelnové vybavení a je známá mistrovským zpracováním keramiky i inovativním přístupem k designu. Právě pro ni navrhl mimo jiné kolekci The New Classic, která propojuje klasické tvary s moderním výrazem a technickou precizností.

tenké hrany a jemné detaily s mimořádnou přesností. Technologie nám dala nástroje, jak do koupelny přenést zmíněnou poetiku, aniž bychom museli ustupovat z funkčních požadavků.

Kolekce The New Classic získala ocenění IF Design Award 2019 za dokonalé propojení estetiky a funkčnosti. Jak se vám daří udržovat rovnováhu mezi těmito dvěma světy?

Hledáte ji vědomě, nebo přichází přirozeně během procesu navrhování?

Pro mě krása a funkce nejsou protiklady, ale jdou ruku v ruce. Neodděluji je – nechávám je, aby se navzájem doplňovaly. Rovnováha přichází přirozeně, když navrhujete s empatií a rozumíte tomu, jak lidé žijí a co jim dělá radost. Funkčnost má sloužit kráse a krása má sloužit životu.

Letos na jaře jste v rámci výstavy Casa Decor 2025 v Madridu vytvořil ve spolupráci s Laufen instalaci, která redefinuje podobu moderní koupelny, konkrétně na základě kolekce The New Classic. Co pro vás tato filozofie znamená osobně?

Jde o novou definici koupelny nejen jako místa hygieny, ale i prostoru pro zklidnění, zamyšlení a každodenní rituály. Instalace vytváří snové prostředí, které propojuje návštěvníky a oslavuje emocionální rozměr designu. Zve lidi k tomu, aby koupelnu vnímali jako poetický prostor, kde se současnost setkává s nadčasovou elegancí.

Když navrhujete něco nového, zohledňujete i to, jak se mění svět kolem nás – například životní styl, vnímání designu nebo představy o pohodlí? Ovlivňuje to i přístup k navrhování koupelen?

Rozhodně. Design musí reagovat na to, jak žijeme. Dnes lidé hledají pohodlí, udržitelnost a emocionální propojení. Koupelny se stávají osobnějším prostorem, ve kterém se mohou projevit i naše potřeby a vkus. Navrhuji s ohledem na tyto posuny – vytvářím prostředí, která odpovídají současnému životu, ale zároveň si uchovávají hodnoty, které přetrvávají.

Všímáte si rozdílů v přístupu k designu napříč různými zeměmi? Například ve Švýcarsku, Nizozemsku, Španělsku nebo tady v Česku?

Ano, kulturní odlišnosti jsou nesmírně zajímavé. Švýcarský design bývá přesný a zdrženlivý, nizozemský je odvážný a konceptuální, španělský zase výrazný a vřelý. Český design má bohatou uměleckou tradici. Práce s těmito rozdíly mě baví – obohacují celý proces navrhování a přinášejí nové úhly pohledu.

Co vám dnes přináší při práci největší radost?

Vědomí, že mohu tvořit krásu, která lidem něco dává. Když vidím, že se někdo usměje, protože ho design oslovil – to je ta největší odměna. Design vnímám jako dar, a možnost sdílet ho se světem je pro mě stále radostná a zároveň pokorná zkušenost ◌

Zahrada příběhů

Concept store Sumo Garden je místem, kam jít načerpat inspiraci a vybavit si interiér designovými doplňky, ale i prostředím pro zážitkové eventy s exotickou atmosférou. A především je domovem české kosmetické značky Little Big Lab. Jaké příběhy ukrývá?

Připravila: redakce

Foto: Sumo Garden, BoysPlayNice

Jako byste vstoupili do domu vášnivého cestovatele. Dvě patra secesního paláce na Senovážném náměstí v Praze zdobí interiérové doplňky designových značek ze všech koutů světa. Inspirativní kabinet s vůní dálek ukrývá skleněné vázy, proutěné lampy, tkané koberce nebo africké keramické svíce. To vše tu ladí i s českým kubizujícím nábytkem značky HasModern a své místo tu má i butiková kosmetika a čisticí prostředky české výroby. Vítejte v concept store Sumo Garden.

Na začátku přitom byla dezinfekce. Praktický produkt, který se hodí na cestách, ale třeba i v kanceláři. Nápad vybavit kancelářské budovy vlastní dezinfekcí na ruce přirozeně přerostl v novou kosmetickou značku. Při hledání vhodného místa pro její obchod se naskytly velkorysé prostory v centru Prahy. A tak místo butiku s kosmetikou vznikl rovnou velký designový pop-up obchod Sumo Garden, který ukrývá celou zahradu příběhů.

Ten o dezinfekci, na jehož konci jsou spreje PalmaPure na bázi biocidů, začal více než před patnácti lety v pražském Karlíně, kde developerská skupina Karlín Group Serge Borensteina, investora Sumo Garden,realizovala řadu kancelářských projektů. Na některých z nich, například Corsu Karlín či Karlín Hall, pracoval i oceňovaný architekt Ricardo Bofill. I tomu je v Sumo Garden věnován jeden z příběhů; sehrál totiž roli při vzniku jednoho z nově nabízených produktů – designových svíček z jeho domovské Barcelony.

Hledání harmonie

Ale zpět ke kosmetice, která v Sumo Garden hraje hlavní roli. Pro výrobu dezinfekčních prostředků vznikl v roce 2010 start-up s vlastním týmem chemiků a spojil síly s významným olomouckým výrobcem farmaceutik. „S jejím zakladatelem nás po více než patnácti letech spolupráce pojí vzájemná úcta, profesionální obdiv a přátelství,“ říká spoluzakladatelka značky Little Big Lab Hana Samuelová. Když přešla silná covidová vlna, zrodila se myšlenka proniknout se společnými produkty i do domovů či hotelů. Na dezinfekci a čisticí produkty tak mohla navázat i produkce kosmetiky.

Portfolio produktů značky Little Big Lab sahá od čističů na povrchy přes spreje na nohy až po krémy na ruce nebo balzámy na rty, které značka vyvinula ve spolupráci s parfémovou designérkou Helenou Heinz. „Vyrobila pro nás také

limitovanou sérii exkluzivního pevného mýdla. Nyní vyvíjíme a zadáváme do výroby také tekuté mýdlo, sprchový gel a tělové mléko,“ říká spoluzakladatelka Sumo Garden a značky Little Big Lab Hana Samuelová. Principem této kosmetiky je podle ní hledání harmonie v kombinaci přírodních surovin, jako je například dubová kůra, hřebíček či silice ze šalvěje a účinných citlivých syntetických složek.

Výběr značek z celého světa

Kosmetika Little Big Lab se nejdříve prodávala přes e-shop, ale přirozeně vyvstala potřeba nechat ji zákazníky nejdříve vyzkoušet. Následně doplnily kosmetiku v Sumo Garden i dekorativní produkty. Nabídku tvoří značky z celého světa: „Vytvořili jsme kurátorský výběr produktů od dodavatelů z Holandska, Belgie, Indonésie, Maroka nebo Barcelony. V rámci Prahy je concept store výjimečný svým širokým záběrem - nabízíme produkty od kosmetiky přes věci do kuchyně, textil, nábytek, obrazy až třeba po šperky a květiny,“ představuje koncept Hana Samuelová.

Sumo Garden oslovuje interiérové designéry i lidi, kteří si chtějí vybavit vlastní byt. Rádi se tu zastaví i turisté, kteří si z Prahy chtějí odvézt nějaký hezký suvenýr. Je tu zkrátka pro všechny ty, kdo si chtějí udělat radost hezkou maličkostí, ale i ty, kdo potřebují zařídit celý luxusní podnik. „Designéři se na nás mohou obrátit se svou představou, co pro klienta hledají, a my jim to dokážeme splnit,“ říká Hana Samuelová.

Místo pro zážitky

Mezi nejprodávanější produkty patří například vonné svíčky z Maroka v ručně vyráběných keramických nádobách. Nově Sumo Garden spolupracuje také s barcelonským ateliérem svíček Cerabella, který pro limitované edice oslovuje různé designéry. A zde konečně přichází na scénu zmiňovaný příběh o architektu Ricardu Bofillovi. Jednu limitovanou sérii totiž krátce po jeho smrti navrhla jeho dlouholetá partnerka, Marta Vilallonga. Vychází ze štíhlých vertikálních tvarů, které odrážejí podobu architektova ikonického ateliéru v Barceloně, jenž vznikl konverzí sil bývalé cementárny. Jde o dvě kompatibilní svíce nesoucí jména Marta a Ricardo.

Sumo Garden je pro svou atmosféru také vyhledávanou lokací pro různé typy eventů od soukromých oslav po setkání s klienty. Prostory

je možné pronajmout na komornější akce typu tiskové konference, prezentace produktů nebo workshopu, hostily už i komorní koncert pro třicet lidí. Na této adrese jde ale o dočasný pop-up. „Paralelně se poohlížíme po jiném místě v centru Prahy, kde by mohla zahrada zakořenit nastálo,“ prozrazuje Hana Samuelová ◌

Přemýšlím ve velkém měřítku

Připravila: Klára Čikarová

Foto: Michael Tomeš, Archiv Federica Díaze

Ve své umělecké tvorbě se Federico Díaz systematicky zabývá propojením umělé a přírodní inteligence. Spolu s Winym Maasem letos reprezentuje Česko na architektonickém bienále v Benátkách, se Sergem Borensteinem pracuje na projektech využívajících 3D tisk ve stavebnictví. A také se rád toulá po horách, kde by rád postavil poustevnu. V rozhovoru pro Shapes se podělil o to, jak uvažuje o architektuře i společnosti.

Na bienále architektury v Benátkách spolu s architektem Winym Maasem do 23. listopadu vystavujete instalaci, která se věnuje konceptu rostoucí architektury. Jak vaše spolupráce vznikla?

Winy Maas se mi ozval s tím, že jej zaujal náš způsob tvorby a použité technologie. Zvažoval, že by je využil ve svých projektech ve Francii a Nizozemsku. Postupně jsme se rozhodli prozkoumat, jak daleko se dá dojít, pokud se spojí jeho architektonická expertíza, moje umělecká praxe a technologické zázemí So Concrete. Zajímalo nás, jestli tato kombinace dokáže vytvářet nové formy a přístupy k architektuře. Společně jsme se pak zúčastnili soutěže pro nové Muzeum udržitelnosti v Nizozemsku, které by mělo organicky růst s využitím robotické výstavby, nebo jsme připravili návrh pro kapli v Litomyšli. Právě moment růstu je pro Winyho zásadní — nevidíme ho ale jen jako napodobení přírodních forem, ale spíš jako dynamický

princip neustálé přeměny a přizpůsobování. Hovoří i o procesu, který nazývá „unprinting“, tedy schopnosti architektury nejen růst, ale i se adaptivně proměňovat, zanikat a znovu vznikat podle potřeb svých obyvatel. Když se pak objevila možnost připravit instalaci pro benátské bienále, byla to jen přirozená další kapitola naší spolupráce.

Výstava nese téma Intelligens. Natural. Artificial. Collective. a věnuje se mimo jiné propojení lidské a umělé inteligence při formování prostředí kolem nás. Jak do tohoto rámce zapadá váš projekt?

V Evropě zatím není mnoho lidí, kteří by se systematicky zabývali propojením umělé a přírodní inteligence v architektuře — je to spíš menší komunita, kde se navzájem dobře známe.

Kurátor Carlo Ratti si náš projekt vybral do hlavní sekce mimo jiné proto, že ho zaujalo spojení architektury a vizuálního umění.

Jak tento druh myšlení a experimentování reflektují další světoví tvůrci?

Například na ETH v Curychu se podobná komunita setkává při výzkumných projektech a konferencích. Nedávno tam vznikl experimentální dům, na němž spolupracovalo asi sedm švýcarských ateliérů. Každé studio navrhlo jednu část a výsledná stavba propojuje různé přístupy i estetiky do jednoho společného celku. Právě takovéto projekty bienále prezentuje — architektury, které jsou živé, otevřené a odvážně zkoumají nové možnosti. Celá výstava má překvapivě optimistický charakter a působí jako společný pokus opravdu hledat cesty k udržitelnější budoucnosti. I díky tomu jde o nejnavštěvovanější ročník v historii architektonického bienále. Je osvěžující vidět, že většina vystavujících studií se snaží pracovat s konkrétními problémy a nabízet možná řešení – místo toho, aby pouze estetizovala úpadek, jak to bohužel často vídáme ve světě výtvarného umění. A pak projdete kolem prázdného českého pavilonu, bez jakéhokoliv vysvětlení nebo alespoň informační cedule. A to už je opravdu smutný pohled.

Společnou instalaci jste nazvali termínem Propagativní struktury. Co označuje? Jde o pojem vycházející z přírodních principů. V přírodě označuje například situaci, kdy se rostliny rozmnožují - tedy propagují - a skrze květy přitahují opylovače, aby zajistily svůj další růst. Tento princip jsme rozpracovali do diagramu, který se sbíhá u slov jako „prostor“, „dům“, „zeď“, „okno“ nebo „sloup“ – tedy základních prvků architektury. Zajímaly nás vztahy a síly, které se v nich propojují a ovlivňují vznik architektonické formy. Osobně mě potěšilo, že náš diagram a vzorek materiálu, pro jehož strukturu také sedí pojem „propagativní“, byly zařazeny i do doprovodné expozice věnované kurátorským strategiím a kolektivnímu procesu vzniku bienále. Je skvělé vidět, že náš projekt rezonuje i v tomto širším rámci.

O jaký materiál jde?

V Benátkách se nás lidé často ptají, odkud jsme přivezli ty erodované kameny… Přitom jde ale o roboticky vytvořený materiál, jehož povrch jako eroze jen působí. Tahle simulace je záměrná - má vyvolat otázku, jestli je to kámen nebo něco jiného. A připomenout, že i svět kolem nás je do velké míry simulovaný – mnoho lidí hraje roli, kterou od nich očekává společnost, a to nás

Instalace Biotopia: Propagative Structures, na níž Federico Díaz spolupracoval s Winym Maasem, je součástí hlavní výstavy 19. Bienále architektury v Benátkách.

deformuje. Právě tahle hranice mezi simulací a přirozeností mě zajímá. Možná paradoxně nás totiž tyto simulované tvary dokážou přivést zpátky k autentičtějšímu vnímání.

Struktura betonového materiálu vzniká pomocí 3D tisku ve firmě So Concrete, kterou jste založil spolu se Sergem Borensteinem. Jaké s ní máte další plány?

V blízké době přesouváme část výrobu z Holešovic na okraj Prahy, do obce Jirny. V areálu české společnosti Sipral budujeme novou halu o rozloze osmi tisíc metrů čtverečních. Sipral je známý například realizací fasády centrály musea

Nadace Louis Vuitton v Paříži nebo teplárny navržené studiem BIG v Kodani, a právě s touto firmou se So Concrete nyní spojuje v jednom z projektů. Co se týče mé další spolupráce se Sergem, nedávno mě přizval k návrhu jednoho domu v Karlíně. Vnímám to jako příležitost zúročit naše společné zkušenosti a posunout dialog mezi architekturou, technologií a uměním zase o kus dál.

Jak vlastně vznikla vaše spolupráce se Sergem Borensteinem?

Se Sergem jsme se poznali v době, kdy mě oslovil jako sběratel a mecenáš se zájmem o moje umělecké projekty. Byl fascinován tím, jak technologie ovlivňuje formu a proces tvorby. Postupně jsme začali vést hlubší rozhovory o tom, jak by se takové principy daly uplatnit i v architektuře a urbanismu. Z toho postupně vykrystalizoval nápad založit společnou firmu, která by tyto přístupy nejen testovala, ale i prakticky uváděla do života. Tak vzniklo

So Concrete — jako místo, kde se potkává umělecké myšlení, výzkum materiálů, robotika a konkrétní stavební zadání.

Na jakých zakázkách nyní v So Concrete pracujete?

Před několika týdny jsme získali velkou zakázku pro firmu ČEZ, která otevírá novou centrálu na Smíchově. Její budovu navrhl architekt Janek Schindler a celá fasáda o rozloze čtyř tisíc metrů čtverečních bude realizována naší technologií. V globálním měřítku půjde o průlomový projekt— bez jediného dotyku lidské ruky vznikne

čtyři sta padesát rámů z jednoho celku, každý se specifickými detaily, bez potřeby následného opracování. Na pohled přitom působí, jako by byly ručně vytesané z kamene. Jeden váží tisíc dvě stě kilogramů, zatímco při klasickém způsobu výroby by vážil téměř čtyři tuny.

Spolupracujete i s nějakými dalšími architekty?

V průběhu července jsme realizovali malý dům navržený ateliérem Formafatal, který bude stát v Jablonečku. U tohoto projektu se ale naše technologie zatím neprojevila v celé své šíři. Když se podíváte třeba na Gaudího stavby, tak jejich tvar přirozeně vychází ze statiky — vnější i vnitřní forma se vzájemně odrážejí a vzniká dojem, že se stavba utváří sama. Made by Nature. Tady k něčemu takovému zatím nedošlo, a nemyslím to jako výtku směrem k Formafatal. V rámci projektu v Jablonečku spolupracujeme i s dalšími studii. Spolupracujeme také s Jakubem Ciglerem a Janem Aulíkem a zároveň diskutujeme využití naší technologie s Janem Šépkou pro projekt nové budovy SEFO v Olomouci. Tam nás čeká ještě soutěž na dodavatele, kde se podílíme na formulaci zadání. Se studiem Chybik+Kristof zase jednáme o možné spolupráci na přestavbě bývalého cukrovaru v Modřanech.

Než jste založil So Concrete, pracoval jste s roboty i v rámci vlastních uměleckých projektů. Co vás k této technologii přivedlo?

Začínal jsem modelováním soch v digitálním prostoru, který mi umožňoval pracovat s formami, jež by ve fyzickém světě omezeném gravitací a materiálem nebyly možné. Při práci s hlínou musíte objekt neustále podpírat, a navíc v průběhu schnutí dochází k jeho deformaci. Digitální prostředí oproti tomu otevírá úplně jiné možnosti. Postupně se tak nabízela otázka, jak tyto návrhy nejlépe převést do fyzické reality. A došel jsem k tomu, že nejvhodnější bude využít nástroje, které s digitálním světem samy pracují tedy roboty.

Nutno říct, že to bylo ještě dávno před umělou inteligencí…

S roboty jsem začal pracovat už v roce 2007. V Evropě jsme se tehdy tímto směrem ubírali vlastně jen dva – já a skupina Gramazio Kohler. O rok později jsem dokončil sochu pro Massachusetts složenou z malých černých kuliček; takzvaných partiklů, které simulovaly dynamický pohyb. Byly vytištěné a slepené pomocí robotů, aby se jejich pohyb mohl jednoduše měnit.

O jaké roboty tehdy šlo?

Spolupracoval jsem s německou společností Kuka, která mi v začátcích výrazně pomohla. I když jsem zpočátku často slýchával, že jsem

se zbláznil, postupně jsme našli funkční řešení. Využili jsme technologie původně vyvinuté pro automobilový průmysl — jak v oblasti průmyslových lepidel, tak uchopovacích ramen, která umožnila převést digitální návrh do fyzické podoby.

Výrobní technologie se od té doby výrazně posunula a proměnila. Co nyní nejvíce řešíte z hlediska výrobního procesu?

Především je skvělé, že už se přestává řešit, jestli je daný objekt tisknutý nebo ne. Není to podstatné; 3D tisk se ve stavebnictví stal běžným nástrojem. Ani v našem společném projektu s Winym, který ukazujeme na bienále, jsme nezmiňovali, že objekt vznikl formou 3D tisku. Co je nyní podstatné, je multimaterialita. Objekt, respektive součást architektury, kterou vytváříte, můžete formovat podle různých typů materiálů a podmínek, ve kterých se nachází, jako je gravitace nebo tlak větru. A do toho přichází ještě téma udržitelnosti a uhlíkové stopy, kde je technologie 3D tisku v architektuře velmi efektivní. Tekutému materiálu, z nějž realizace vznikají, říkáme smart dust. Jde přeneseně řečeno o jakýsi oblak multimateriálního prachu, který lze různě formovat v rámci jedné realizace. Stejně tak, jako má jediný strom různé části jako kůru, mízu nebo listy skládající se z rozdílných látek.

Pracoval jste také s roboty, kteří napodobovali chování divokých prasat. Pokračuje tento projekt dál?

Projekt Boar, který jsme vytvořili s Jonathanem M. Ledgarem pro berlínské bienále, byl vyústěním několikaleté spolupráce a společného zájmu o mezidruhovou komunikaci. Jonathan na tomto tématu dále pracuje organizuje konference a podílí se na výzkumu. A celkově roste i zájem o tento typ uvažování — diskurz mezidruhovosti se stále více rozvíjí napříč různými institucemi i obory. Sám se k tomuto tématu vracím i v současných projektech. V Propagativních strukturách přemýšlíme o architektuře jako o prostoru, který není určen výhradně pro člověka, ale může sloužit i jiným druhům – ptákům, hmyzu, hlodavcům nebo malým predátorům, kteří sdílejí s námi městské prostředí. Zajímá mě představa obydlí, která by mohla být přirozeně využívána jak lidmi, tak i nelidskými entitami specifickými pro dané místo.

Čemu se nyní věnujete mimo So Concrete? Často s rodinou jezdíme do trojmezí Lichtenštejnska, Rakouska a Švýcarska, do oblasti kolem měst Bezau a Mellau. Je to krajina formova-

Eccentric Gravity. Projekt představený na výstavě v Královském letohrádku na Pražském hradě v roce 2015 poté rozvinul Díaz i do podoby výduchu z tunelu Blanka na Letné.

Vizualizace poustevny z tištěného betonu.

ná ledovci, které pomalu mizí, ale zároveň je to prostor s velmi živou tradicí řemesel, především práce se dřevem. Působí odtud architekti jako Bernardo Bader nebo Baumschlager Eberle, kteří dokážou pracovat s tímto materiálem s hlubokou znalostí a pokorou. Právě to mě zajímá i v souvislosti s tím, jak dnes přistupujeme k materiálům skrze technologie – když chceme dřevo v budoucnu například tisknout, musíme mu nejdřív porozumět. Znát jeho historii, způsoby opracování, vztah člověka k němu napříč staletími. V Alpách se používá často jedlové dřevo, které je po smrku druhou nejběžnější dřevinou v Evropě. Právě to jsem chtěl využít i při stavbě našeho domu na Šumavě – o to víc mě překvapilo, že v Česku je dnes skoro nedostupné.

Jak bude vypadat váš příští umělecký projekt?

I ten souvisí s toulkami krajinou ať už kolem ledovců v Rakousku nebo v Patagonii, kterou jsem měl možnost důkladně projít. Představte si území velké jako Čechy, kde ale nepotkáte vůbec nikoho. Blížící se obydlí poznáte už z dálky podle zvuku generátoru nebo vůně kerosinu. U nás je taková zkušenost prakticky nemožná i na Šumavě narazíte každých pár kilometrů na dům. Argentina je ale dlouhá jako Evropa a takový kus nespoutané krajiny tam nepůsobí nijak výjimečně. Vracíme se tam opakovaně a právě z této zkušenosti vychází nový projekt, na kterém teď pracuji – skicuji poustevnu. V češtině pro tenhle typ staveb vlastně nemáme úplně přesné slovo. Na mapě jsou někdy označené jako útulny, ale v angličtině by to mohlo být refuge nebo shelter – zkrátka azyl pro pocestné.

Čím vás tento typ stavby nadchl?

Poustevna je pro mě místem, kam člověk odchází, aby mohl být sám se sebou a s krajinou. Přespat v jednoduchém dřevěném přístřešku v Patagonii je zážitek na celý život – často tam najdete záznamy staré i sto padesát let, a každý, kdo místem projde, tam něco zanechá. Taková praxe u nás není běžná, ale rád bych vytvořil obydlí, které to umožní. Bude to příbytek pro jednoho – i když přemýšlím, zda by tam neměl být prostor i pro druhého. Tím druhým může být i samotný svět. Právě tam by bylo možné zažít ticho a samotu, které jsou dnes čím dál vzácnější. Většina staveb se dnes navrhuje tak, aby hýbala světem. Tahle má vzniknout přesně opačně – aby, když jste v ní, se světem pohnulo něco ve vás. Mohla by stát v Alpách nebo třeba na Šumavě.

Poustevna je pro mě místem, kam

člověk odchází, aby mohl být sám se sebou a s krajinou.

Jak tyto romantické představy vtisknete do materiálu?

Představuji si jednoduché megalitické tvary, které budou působit dojmem, že tu stojí odjakživa. Z dálky ani nemusí být hned patrné, že jde o stavbu — ale zároveň nechci, aby šlo jen o mimikry. Mohly by to být dva kameny opřené o sebe, které přirozeně zapadnou do krajiny, a přitom budou vytištěné z betonu jako odkaz na současnost. Uvnitř si dokážu představit i skalní rytiny, ale nechci, aby to působilo jako uzavřený systém s předem daným významem. Spíš jako prostor, který zůstává otevřený k tichu, k setkání, k proměně.

Máte vybrané nějaké další místo, které byste chtěl přetransformovat pomocí umění nebo architektury?

Přemýšlím spíše ve větším měřítku. Pokaždé, když jedu autem z Česka přes hranice, znovu mě zarazí, jak se od devadesátých let nepodařilo kultivovat veřejný prostor. Naše vesnice jsou často ve velmi zanedbaném stavu. Projíždíte krajinou a přesně poznáte, kde končí Česko. I když jsou i za hranicemi některé domy kýčovité, bývá v nich alespoň kvalitní materiál a určitý respekt k okolí. Nedávno jsem byl v Přešticích, kde se konalo setkání evropských aristokratických rodin — přijel i belgický král. V barokním kostele probíhala svatba a následná oslava v místním zámečku. Sešlo se tam asi čtyřicet šlechtických rodin z celé Evropy. A já si tehdy říkal, co si asi myslí, když projíždějí okolními vesnicemi. Ten stav totiž není dán nedostatkem prostředků. Jsme dostatečně bohatí, abychom to mohli změnit ale zůstáváme jako společnost v jakémsi podivném zaseknutí. Přál bych si, aby se výstavba na venkově začala řídit principy, které vycházejí z přírody. Mám pocit, že u řady současných architektů už tohle uvažování začíná být přítomné.

Federico Díaz (*1971)

Multimediální umělec česko-argentinského původu na světové výtvarné scéně aktivně působí od devadesátých let. Vystavoval v Tokiu, Miami, New Yorku, Londýně nebo v Německu a také na Pražském hradě nebo v Národní galerii v Praze. Mezi lety 2007 až 2014 vedl Ateliér supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v roce 2010 reprezentoval Českou republiku na světové výstavě Expo v Šanghaji. Ve své tvorbě využívá moderní technologie a roboty, ale reflektuje přitom téma přírodních vztahů i společenských rituálů. Spolu se Sergem Borensteinem založili firmu So Concrete, která se věnuje využití 3D tisku v sochařství a architektuře. Ta se nyní bude spojovat s firmou Sipral a připravuje například průlomovou realizaci fasády nové centrály ČEZu.

Už dlouho jste neměl žádnou samostatnou výstavu. Chystá se nějaká?

Galerie mě k výstavám občas přemlouvají, ale zatím necítím potřebu se do toho pouštět. Připadá mi, že výstavy v posledních letech trochu ztratily své původní poslání – být skutečným komunikačním kanálem mezi umělcem a společností. Často fungují spíš jako uzavřený kruh, kde se potvrzují již existující pozice. Podobný pocit mám i z mnoha uměleckých škol. Jsou to důležitá místa pro rozvoj, ale někdy jako by ztratily kontakt s reálným životem. Když mladí lidé vystoupí z tohoto prostředí, setkání se světem mimo něj může být náročné. Umění by podle mě mělo víc reagovat na to, co se skutečně děje – sdílet témata, která se dotýkají většiny. Na druhou stranu si vážím toho, že výtvarné umění zůstává jedním z posledních otevřených prostorů, kde může nacházet hlas i ten, kdo se jinak ocitá na okraji – lidé s odlišnou zkušeností včetně těch, kteří třeba procházejí psychickou zátěží. Právě jejich tvorba často oslovuje i sběratele nebo profesionály z institucí po celém světě – možná právě proto, že v ní cítí určitou opravdovost, která jinde chybí.

Vidíte nějaké východisko ke změně této situace?

Určitě existuje skupina lidí, kterým současný stav nevyhovuje a právě odtud může vzejít určitá nová společenská dohoda. Co mi ale připadá problematické, je, když se autentický nesouhlas stává jen další stylizací pózou, která se dobře prodává. Tváří se to jako odpor, ale ve výsledku je to součást téhož systému. A právě tady se znovu vracím k projektu poustevny. Věřím, že člověk musí nejdřív najít sílu a smysl v sobě, bez potřeby se okamžitě přimknout ke skupině, hnutí nebo značce. Když se o to pokusí, může v sobě obnovit něco základního – vědomí, že není nutné stále někam patřit, aby člověk měl hodnotu nebo hlas ◌

Galerie Kvalitář: barokní adresa, současná ambice

Jak byste dnes popsal misi galerie Kvalitář?

Jsme laboratoř, kde se umění potkává s poznáním. S uměleckým ředitelem Janem Dotřelem držíme art-science linku, která vychází z jeho kurátorského zaměření (od výstav SPACE přes Aetas Praehistorica po Geometria Naturalis) a navazuje na naše architektonické kořeny. Synergie nám umožňuje stavět témata, která mají formu i obsah, výrazovou sílu i metodu.

Jak se do vedení a instalací propisuje vaše profese architekta?

Uvažuji v rytmu prostoru: světlo jako materiál, trajektorie návštěvníka, pauzy mezi díly. Výstava není jen součet objektů, ale situace, v níž se význam propojuje s materiálem. Když rámec funguje, dílo „dýchá“ a divák čte příběh bez nápovědy.

Co v praxi znamená onen slogan „art & science“?

Nepřebíráme vědu dekorativně, přejímáme metody. Pozorování, práce s daty a materiálem, ověřování hypotéz. Kurátorsky to znamená: jasný příběh, přesná instalace, otevřený jazyk. Odbornost nesmí být bariéra a efekty by neměli přehlušit obsah.

Jaké výstavy můžeme dnes v Kvalitáři navštívit?

Do 15. listopadu probíhá výstava home is where the haunt is představující tvorbu Antonie Stanové, kterou výhradně zastupujeme, a to v dialogu se zahraniční intervencí německé performerky

Spolu s Janem Dotřelem vede galerii Kvalitář, v níž není prostor jen kulisou, ale nástrojem čtení, a kde věda není jen dekorací, ale metodou. Architekt a galerista Marek Habr se s magazínem Shapes podělil o svůj odvážný přístup k vedení galerie, kde se architektonické myšlení promítá do kurátorských rozhodnutí. Jak se rodí čitelné instalace?

Připravila: Tereza Kotěšovská

Foto: Eva Rybářová

Olgy Hohmann a francouzsko-nizozemského dua Megan Bruinen & Elouan Le Bars. Výstavu kurátorovala Mariana Pecháčková. Je to přesně typ setkání, který nás zajímá: malířská obraznost, hlas a digitální „přízraky“ ve velkoryse vystavěném prostoru.

Co chystáte v Praze dál? Začátkem října představujeme výstavu Lenky Falušiové kurátorovanou Barborou Kundračíkovou. Lenka se nedávno stala laureátkou Ceny Vladimíra Boudníka a jsme moc rádi, že její výstava bude právě u nás. Závěr roku věnujeme dvojvýstavě Jana Uldrycha a Adama Kašpara pod kurátorským dohledem Jana Dotřela. Chceme zviditelnit průsečík imaginace, materiálu a vědecké obraznosti — ne jako efektní crossover, ale jako promyšlený výzkumný rámec.

Letos na jaře jste se s Kvalitářem účastnili veletrhu Paper Positions v Berlíně. Co nám může papír jako médium nabídnout?

Papír má dnes sebevědomí. Devátý ročník veletrhu se poprvé odehrál v hlavní hale letiště Tempelhof; 65 galerií z 18zemí — to je jasný signál pro galeristy i sběratele. Pro nás to byl test čitelnosti děl i servisu: jak funguje gesto, kresba, vrstvení myšlenky na zdánlivě obyčejném materiálu.

Na podzim jste s Trafo Gallery zamířili na Contemporary Istanbul. Co pro vás bude klíčové?

Jde o 20. ročník v Tersane Istanbul. Pro nás je to lakmus mezinárodní srozumitelnosti témat, která doma rozvíjíme celoročně. Letos se účastníme poprvé a představíme čtyři polohy, které společně kreslí naši křivku: Antonie Stanová, Adam Kašpar, Milan Houser a Jakub Berdych Karpelis.

Jak ve vedení galerie funguje tandem majitel–architekt a umělecký ředitel Jan Dotřel?

Já držím strategii, vztahy, péči o prostor, Jan nese výzkumnou kontinuitu a kurátorský příběh. Sdílíme přesvědčení, že galerie má být most mezi umělci, vědci a publikem, ne věž ze slonoviny.

Jak měříte úspěch výstav, které prezentujete?

Nestačí prodeje ani návštěvnost. Sledujeme, kolik smysluplných debat výstava otevře, jaké spolupráce iniciuje — pro autory i pro galerii — a co z ní zůstane v paměti scény. Když se divák vrací a chce pokračovat v rozhovoru, víme, že rámec i obsah do sebe zapadají.

Jak pracujete s publikem a sběrateli za účelem zachování přístupnosti vědeckých témat?

Předkládáme mu čitelné texty, komentované prohlídky, rozhovory s autory, ale i dobrý servis a otevřený depozitář, aby se člověk nebál vejít za oponu. Zkrátka učíme lidi chodit do galerií bez strachu – to je dlouhá nit, kterou držíme od začátků.

V médiích jste říkal, že nejste závislí na grantech ani na vstupném.

Stále to platí?

Diverzifikujeme; prodej, dlouhé vztahy s autory a sběrateli, veletrhy, spolupráce. Když stojíte na více nohách, můžete držet kurátorské zadání a nepronajímáte dramaturgii „na efekt“.

Kde vám nejvíce pomáhá to, že jste zároveň architekt?

V přesnosti a péči o kontext. Prostor má své tempo a paměť. Když má instalace jasnou trajektorii a ticho mezi díly, publikum dostane čas. A ten je v galerii stejně důležitý jako obraz.

Senovážné náměstí leží sice v centru Prahy, a přece trochu stranou.

Je to výhoda?

Obrovská. Jsme viditelní a máme klid na soustředění. Můžeme pěstovat komunitu, hostit zahraniční publikum, a přitom neuhnout z kurátorské i společenské linie.

Když se ohlédnete ke kořenům Kvalitáře, co bylo podle vás dosud nejodvážnějším rozhodnutím? Že jsme se s Jiřím Kučerou pustili do galerie jako dva architekti mimo obor. Mnozí si klepali na čelo, ale pro nás to byla odpověď na díru na trhu: spojit umění, architekturu (a z počátku i artdesign) a ukazovat umění jako něco samozřejmého. Z chátrajícího barokního prostoru jsme si za tu dobu vybudovali výstavní dům s otevřeným depozitářem a to odhodlání nám zůstalo ◌

Z ostravských dolů k prodeji Rolls-Royců

Karel Kadlec se vypracoval na největšího tuzemského prodejce luxusních automobilových značek

Připravil: Erich Handl Foto: Marek Musil

Karel Kadlec (65) vybudoval z malé rodinné firmy CarTec Group holding s mnohamiliardovým ročním obratem. Jeho společnost je největším prodejcem vozidel BMW v Česku, k tomu za posledních devět let dovezl stovky limuzín Rolls-Royce. Od konce minulého roku navíc v Česku a na Slovensku zastupuje značku Aston Martin. Jak se dostal k podnikání v oboru luxusních automobilů a jakou vidí jeho budoucnost? A komu z rodiny předá manažerské žezlo?

Před třiadvaceti lety bychom značku CarTec Group na automobilovém trhu marně hledali, vy jste byl profesionálním manažerem v polostátní těžařské korporaci. Jak jste se dostal k podnikání s auty?

Koncem 90. letech jsem zastupoval zájmy investora jako místopředseda představenstva ostravského podniku OKD, v roce 1998 jsem se podílel na jeho prodeji do rukou skupiny podnikatelů kolem Antonína Koláčka a Petra Otavy. Při získávání majority jsem si nějaké peníze vydělal.

V 39 letech jsem tak začal uvažovat o odchodu do důchodu. Vydržel jsem to nicnedělání přesně pět měsíců. Pustil jsem se do různých věcí, dnes by se použil výraz startupy. Internetový prodej ojetých vozů, bezobalová distribuce směsí do ostřikovačů vozidel. Nic z toho jsem nedokončil. V roce 2002 jsem se chytil nápadu mého známého, že v Ostravě chybí zastoupení značky BMW.

V té době obývaly moji garáž tři mercedesy, jedním z nich jsem vyrazil do Prahy k tehdejšímu importérovi vozů BMW žádat o zastoupení v Ostravě. O rok později jsme získali licenci a otevřeli na části nedostavěného místního autobusového nádraží první lokání dealerství značky s názvem CarTec Group, dnes CarTec Ostrava.

Jaké byly podnikatelské začátky a jak se CarTec vypracoval na jednoho z největších prodejců luxusních aut v Česku?

První půlrok jsme prodali čtyřicet aut, v dalším celém roce jich bylo osmdesát a počty postupně rostly. Loni to bylo 1 606 nových automobilů BMW, přes tisícovku ojetých vozů BMW pod značkou Premium Selection a k tomu 433 nových motocyklů stejné značky. Cesta k tomuto číslu vedla přes postupné rozšiřování byznysu nejen v Ostravě, ale i v dalších městech. V roce 2009 jsme společně s  kamarádem, bývalým majitelem podniku ETA Hlinsko, otevřeli zastoupení BMW v Liberci. V roce 2012 přibyla Praha, o rok později Olomouc. Rozšířil jsem také Ostravu o druhý showroom pro prodej vozidel pod značkou Premium Selection společně s největším motosalonem BMW ve střední a východní Evropě. V roce 2016 jsme vstoupili na trh se značkou Rolls-Royce, od roku 2020 máme taky servisní bod BMW a Mini v Brně a loni jsme do portfolia přidali další britskou ikonu – značku Aston Martin.

Cestou k vám jsem si prohlédl pražský areál, má velikost malé továrny. Jak se vám podařilo získat tolik pozemků v lukrativní části Strašnic?

K původnímu menšímu objektu jsme postupně přikoupili nemovitosti v okolí, v průběhu deseti let jsme zcelili celkem 2,5 hektaru pozemků. Z části šlo o výkupy od restituentů zdejších továrních budov.

Jaký je současný ranking CarTecu mezi českým dealery BMW?

Jsme největším prodejcem značky, loni jsme umístili na trh 33 procent všech bavoráků a k tomu stejné procento motocyklů značky BMW Motorrad. Za námi pak jsou další tři společnosti – Renocar, Invelt a Auto-Wallis. My jsme jako jediní v Česku splnili tovární prodejní plán. Je nám nesmírnou ctí, že nám jako klient důvěřuje i prezident Petr Pavel.

Masové značky neumíme a i marže nejsou nijak závratné.

My umíme prodávat luxusní zboží s vysokou přidanou hodnotou.

To už jsme trochu zabrousili do marketingu. CarTec je známý tím, že jeho flotila vozí celebrity na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Budete letos v červenci opět zajišťovat mobilitu filmových hvězd? Do loňska tomu tak bylo, do Varů jsme půjčovali celou festivalovou flotilu, a to včetně jejího servisu. Dobře jsem se znal s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou, léta jsme pořádali během festivalu různé společenské akce pro naše hosty. Letos se ten úkol vozit celebrity rozdělil mezi všechny dealery BMW. CarTec tento rok dodá na akci jen patnáct aut, takže naše angažovanost na doprovodných akcích bude méně opulentní.

Kterými dalšími marketingovými aktivitami posilujete byznys s auty BMW?

Podporujeme festival Colors of Ostrava, podzimní akci Variace, atletickou Zlatou Tretru, celosvětové finále parkuru družstev Prague Playoffs, Dvořákovu Prahu a jiné. Našimi ambasadory jsou významné osobnosti jak ze sportovního, tak kulturního světa, například Jan Železný, Radek Štěpánek, Petra Kvitová, Jiří Langmajer a další.

Jak jste se od německých aut BMW dostal k importu britské značky Rolls-Royce?

Značka Rolls-Royce Motor Cars patří do skupiny BMW Group, takže ta vazba je tam zřejmá. Ředitel pro Evropu Rolls-Royce Motor Cars mě před deseti lety sám oslovil na doporučení z BMW, abych se zúčastnil výběrového řízení na zastoupení značky pro Česko a Slovensko. CarTec zvítězil a od roku 2016 jsme oficiálním dealerem vozů této ikonické automobilky.

Pamatuji se, že původně jste začínali v showroomu v pražském hotelu Intercontinental.

Ano, měli jsme tam pět let celkem výhodný pronájem obchodních prostor, ale bylo to moc na očích. Zájemci o vozidla značky Rolls-Royce mají při vybírání vozu raději diskrétnější prostředí. Proto jsme se rozhodli vybudovat vlastní showroom včetně servisního zázemí ve Strašnicích, který odpovídá nejnovějším standardům značky.

Z jakých vrstev se rekrutují vaši zákazníci?

Rolls-Royce stojí na vrcholu pyramidy automobilové exkluzivity a jeho klienti se rekrutují také z nejvyšších pater společnosti. V těchto limuzínách jezdí například členové britské královské rodiny a nemají to zadarmo, musí za vozy platit stejně jako ostatní zákazníci. Ale v Česku neexistuje typický zákazník Rollse, jsou to lidé ze světa byznysu, celebrity, ale i lidé, kteří se chtějí za něco odměnit. Máme klienty, kteří si vozidlo koupili ke čtyřicátým narozeninám, ale i k sedmdesátinám. Konkrétní jména se od nás nedozvíte.

A prozradíte prodejní čísla značky v tuzemsku?

Počty prodaných kusů nesmíme v souladu s korporátní kulturou automobilky komentovat, ale mohu říct, že zpočátku se jednalo jen o nižší dvouciferná čísla ročně. Pak přišly lepší časy, například roky 2023 a 2024 byly dobrým obdobím. Dohromady jsme za těch devět let fungování prodali přes 350 vozů značky Rolls-Royce.

Může být prodej několika stovek vozidel, i když s vysokou marží, vůbec výdělečná činnost?

Byznys s Rollsy jsem pochopitelně nejdřív dotoval, na nedávný rebranding nového showroomu ve výši 40 milionů korun jsem si ale už nemusel půjčovat. V roce 2023 jsme se i díky tomu mohli pochlubit titulem „Rolls-Royce Global Dealer of the Year“. Rád bych v této souvislosti zmínil mou bývalou manželku Evu, současná pozice českého Rollsu je její zásluha.

Jak prodej Rollsů ovlivnil dočasný dvoumilionový strop zavedený vládou pro možnost odpočtu DPH?

Ovlivnil, na českém trhu očekávám hubenější prodeje a těším se, až se situace v oblasti DPH vrátí do normálních kolejí. Na celková prodejní čísla to však zase takový vliv nemá, díky našemu zkušenému týmu se nám podařilo dobře etablovat i na jiných trzích, kde nám prodeje rostou –třeba na Slovensku, v Maďarsku nebo v Arménii.

Loni v září na britské ambasádě jste uvedl na český trh Aston Martin, další britskou exkluzivní značku. Má v tuzemsku její prodej nějaký smysl?

Aston Martin mě oslovil zhruba před šesti sedmi lety, tehdy mi to smysl nedávalo. Automobilka byla v problémech, nenabízela moc nových modelů. Pak se situace s novým vlastníkem změnila a já se s evropským zastoupením značky Aston Martin dohodl na tuzemském zastoupení. I díky počtu objednaných vozů mohu už po necelém roce říct, že tato značka má na českém trhu velký potenciál.

To ovšem znamená další velkou investici… Ano, náš současný showroom Astonu je prozatímní, se stavbou nového začneme letos. Půjde o investici zhruba 25 milionů korun do showroomu a 15 milionů korun do servisu. Zvládneme to opět bez půjček.

Hodně dealerů nyní sází na čínské značky.

Vy byste byl ochoten je také prodávat?

Před dvěma lety jsme koketovali s automobilkou BYD. Do žádné masové značky však nepůjdeme, jednak masové značky neumíme a i marže nejsou nijak závratné. My umíme prodávat luxusní zboží s vysokou přidanou hodnotou.

Máte tři děti, jak se podílí na chodu vaší společnosti?

V managementu působí dcera Karin, vypracovala se z pozice recepční přes marketing až po šéfku ostravského CarTecu. Mladší dcera vystudovala mediální komunikaci a udělala ze mě dědečka, v současné době je na mateřské dovolené. Synovi bude v létě šestnáct let a studuje gymnázium. O dění ve společnosti CarTec se docela aktivně zajímá.

Takže to podnikatelské veslo po vás převezme Karin?

Tady bych oddělil otázku managementu od otázky vlastnické. Karin je nadějná manažerka, ale musí se ještě naučit posouvat firmu. Pak může řídit celý CarTec. Ale nechám to na dětech samotných, já hodil nějakým směrem oštěp a uvidíme, kdo za ním nakonec poběží. Potom je tu otázka dědická. Založil jsem svěřenský fond, který má jasná pravidla. Všechny děti mají v tomto fondu stejný podíl a bude tak zajištěn jejich spravedlivý podíl na majetku. Nechci, aby se firma dělila na tři díly.

Baví mě propojovat výkonnost s kvalitou

Nejsme těžkopádná korporace, dokážeme rychle reagovat

a přizpůsobit se potřebám zákazníka či aktuálním trendům, říká o rodinné firmě Karin Kadlecová

V manažerských šlépějích Karla Kadlece jde zatím ze třech dětí dcera Karin. Její kariérní postup firmou nebyl přímý, vyzkoušela řadu pozic a dnes nese zodpovědnost za fungování ostravské pobočky CarTecu s více než stovkou zaměstnanců.

Jaké manažerské zkušenosti vám rodinné podnikání nabídlo?

Můj vstup do rodinného byznysu byl postupný, ale velmi intenzivní. Začínala jsem na recepci a poté na asistentských pozicích v obchodním a marketingovém oddělení, kde jsem měla možnost poznat klienty, produkty i každodenní provoz firmy. Díky tomu jsem si vybudovala reálný vhled do jednotlivých oddělení a procesů.

Táta mě nikdy nevodil za ruku – díky němu jsem se naučila rozhodnosti, odpovědnosti a schopnosti vidět věci v širším kontextu. Je náročný, ale férový šéf, který mě nikdy nešetřil, a pochvala zdaleka nebyla na denním pořádku. Dnes si uvědomuji, že největší pochvalou byla a stále je jeho důvěra, když mě postupně (jako figurku na šachovnici) posouval firmou až na pozici, kde jsem dnes, kdy nesu odpovědnost nejen za výsledky, ale i za lidi.

Popište vaši současnou roli v CarTec Group. Podílíte se na strategických rozhodnutích skupiny?

Vedu naši pobočku CarTec Ostrava, kde pod sebou mám tým více než 110 lidí a plnou odpovědnost za výsledky, značku i rozvoj firmy. Baví mě propojovat výkonnost s kvalitou – budovat nejen dobrá čísla, ale i prostředí, kde lidé chtějí pracovat a kde klienti chtějí nakupovat. Strategie celé skupiny se samozřejmě tvoří i na rodinné úrovni – s tátou řešíme směřování firmy pravidelně, ať už formálně na poradách, nebo třeba když se sejdeme při nedělním obědě. Nejde jen o čísla, ale o hodnoty a přístup, který chceme zachovat. A protože mám denně kontakt s klienty i týmem, snažím se do rozhodování přinášet pohled z terénu – co funguje, co nefunguje a kam má smysl investovat energii, čas a peníze.

Jaké vidíte investiční perspektivy skupiny do budoucna? A svoji budoucí kariéru? Obor automotive se netýká jen aut, je to o péči, emocích, zážitku a důvěře. Náš obor se mění rychle, ale právě to je naše výhoda; nejsme těžkopádná korporace, dokážeme rychle reagovat a přizpůsobit se potřebám zákazníka či aktuálním trendům. V tomto směru vidím velký potenciál pro celou skupinu: chceme být víc než jen „prodejci aut“. Co se týče mě samotné, mojí ambicí je dál růst, přebírat odpovědnost a posouvat firmu dopředu. Chci, aby CarTec zůstal silný, stabilní a zároveň otevřený změnám ◌

Nový nájemníhokomfortbydlení

V Česku je stále běžné, aby si nájemníci vše řešili sami – od oprav přes úklid až po drobnou správu. Přitom v moderních nájemních projektech v zahraničí je úklidová služba součástí standardu, podobně jako recepce nebo správa domu. O tom, co může majitelům nájemních bytů přinést, když je svěří do správy odborníkům, Shapes hovořil s generální ředitelkou společnosti

Home-Rent Janou Kolafa.

Připravila: redakce

Foto: Michael Tomeš

Co všechno dnes zahrnují služby, které mohou využívat majitelé nájemních bytů u správcovské firmy?

Správcovské služby dnes pokrývají opravdu široké spektrum. Začíná to samotnou přípravou bytu, čili jeho kompletním zařízením a v některých případech i rekonstrukcí. Následuje profesionální prezentace; homestaging, fotografie, několik typů videí a dokonce i 3D scan (Matterport), který na trhu nabízí na pronájem jen málokdo. Součástí je samozřejmě kompletní inzerce – nejen na klasických realitních serverech, ale i na bezrealitky. cz, sociálních sítích, LinkedInu či TikToku. Díky tomu dokážeme zasáhnout široké spektrum zájemců. O prohlídky se pak postaráme v češtině, angličtině i dalších jazycích. Unikátní je i naše služba Furnish & Rent – dokážeme převzít byt například od developera a kompletně ho vybavit od kuchyně až po záclony, včetně montáže. Díky tomu má majitel byt připravený k okamžitému pronájmu a vše bez starostí.

Co následuje poté, co se nový nájemce nastěhuje?

Naším cílem je plynulá obsazenost bytu bez mezer mezi nájmy a garance stavu nemovitosti. Proto také provádíme jako jediní na trhu pravidelný měsíční úklid a kontrolu nemovitosti s fotodokumentací pro majitele. Nájemce má v ceně zahrnutý kompletní úklid, což je pro něj výhoda, a zároveň se tím chrání samotný byt; řešíme čistotu všech filtrů, spotřebiče, hlídáme plísně a podobně. Majitel má jistotu, že byt bude udržovaný, nájem bude vždy zaplacen včas a v případě potíží garantujeme až tři měsíční nájmy. Pokud by se objevil problémový nájemce, postaráme se i o jeho vystěhování. Samozřejmostí je výběr nájmu, koordinace oprav a rekonstrukcí, roční vyúčtování záloh a nepřetržitá havarijní linka.

Co je největší výhodou těchto služeb pro majitele?

Klid a jistota. Mají garanci stavu bytu (s ohledem na běžné opotřebení), garanci až tří nájmů v případě neplatiče a také garanci, že nájem bude vždy připsán ke konkrétnímu datu. Díky pravidelnému měsíčnímu úklidu máme byt neustále pod kontrolou, takže majitel ví, že o svou investici nepřijde a že je o ni dobře postaráno. Samozřejmostí je také havarijní linka 24/7, zpracování vyúčtování v zákonných lhůtách a v neposlední řadě i služba Furnish & Rent, kdy byt dokážeme kompletně zařídit nebo částečně zrekonstruovat.

Jaké jsou benefity pro nájemce?

Tím největším je komfort. Nájemci mají k dispozici nepřetržitou linku pro havárie a jistotu, že jakýkoli problém či oprava se řeší obratem – což u některých majitelů není samozřejmost. V ceně nájmu mají každý měsíc úklid, takže se nemusí starat o větší či problematické údržbové práce, jako je čištění spotřebičů nebo kontrola koupelny. K tomu mají jistotu aktuálních a právníkem garantovaných nájemních smluv, ne jen stažených vzorů z internetu. Celkově tak získávají vyšší standard bydlení, větší pohodlí a pocit, že jejich domov je v dobrých rukou.

Počítá se dnes s těmito službami už v architektonických návrzích, při výstavbě nových rezidenčních projektů a nemovitostí? V dnešní době končí více než polovina bytů prodávaných developery v rukou investorů. Ti řeší především rychlost a návratnost investice. Naše služba Furnish & Rent jim v tom zásadně

Naším cílem je plynulá obsazenost bytu bez mezer mezi nájmy a garance stavu nemovitosti.

pomáhá – dokážeme byt kompletně zařídit během šesti až osmi týdnů od výběrů a nejpozději do deseti týdnů ho pronajmout. Když si to majitel řeší svépomocí, obvykle mu to trvá čtyři až šest měsíců. To znamená, že mu mezitím zbytečně utíkají peníze za nájem. My vybíráme nábytek a vybavení tak, aby měl optimální poměr cena/výkon, byt působil atraktivně, ale zároveň se investice majiteli vyplatila v nájemném. Díky tomu je byt připravený k pronájmu v rekordním čase a investor nemusí nic řešit. Pokud si přeje, navážeme pak i plnou správou bytu.

Můžete uvést konkrétní příklady projektů, které tyto služby již využívají?

Například v Nuselském pivovaru od společnosti Penta aktuálně spravujeme devět bytů. Přímou spolupráci s developery zatím navázanou nemáme, i když bychom ji v budoucnu uvítali. Většinou nás oslovují přímo jednotliví majitelé – často na základě doporučení nebo proto, že už v daném domě spravujeme jeden byt a další vlastníci pak chtějí stejné služby. V některých případech spolupracujeme i se společenstvími vlastníků jednotek (SVJ), která nás doporučují. Oceňují zejména to, že se postaráme i o složitější situace, například když je potřeba řešit problémového nájemce a zajistit jeho vystěhování. Díky tomu mají jistotu, že dům i sousedské vztahy zůstanou v klidu a bez zbytečných komplikací.

Co bývá pro majitele nemovitostí největším úskalím při jejich pronajímání? Majitelé často nedokážou správně odhadnout tržní cenu nájmu – buď ji nastaví příliš vysoko a byt pak zbytečně stojí prázdný, nebo naopak nízko a přicházejí o výnos. Dalším úskalím je samotná kontrola bytu. Většina majitelů se do něj

Nájemce má v ceně zahrnutý kompletní úklid, což je pro něj výhoda, a zároveň se tím chrání samotný byt.

dostane maximálně jednou za rok, takže nemají přehled, v jakém je stavu, a neodhalí případné problémy včas. Velkým kamenem úrazu bývá také vyúčtování energií a služeb – málokdo si je dokáže správně spočítat, a navíc v zákonných lhůtách. Ne všichni majitelé mají čas a chuť komunikovat s nájemci, protože sami mají vlastní práci nebo podnikání. Často je obtěžuje řešit drobnosti, které ale pro nájemníky mohou být zásadní. Podcenit se nesmí ani pravidelná aktualizace nájmů podle situace na trhu nebo povinné zákonné revize. Na ty se často zapomíná, přitom jsou klíčové jak z hlediska bezpečnosti, tak i zodpovědnosti majitele.

Majitel má jistotu, že byt bude udržovaný, nájem bude vždy zaplacen včas a v případě potíží garantujeme až tři měsíční nájmy.

Jaké byty se nejlépe pronajímají?

Největší zájem je dlouhodobě o kompletně zařízené byty, ideálně s balkonem, parkovacím stáním a sklepem. Takový byt je pro nájemce nejatraktivnější, protože nabízí komfort a plnohodnotné zázemí. Zároveň je to i pro majitele nejlepší investice – takto vybavený byt se pronajme za nejvyšší cenu a prakticky kdykoli, a to i v náročnějších obdobích, jako byla například doba covidu, kdy se obecně byty pronajímaly mnohem hůře.

Jaké další trendy kromě úklidu se v současné době objevují ve správě rezidenčních nemovitostí?

Řekla bych, že je to celková komplexnost služby. Už dávno nejde jen o to najít nájemce a tím správu ukončit. Velmi důležitá je kontinuální komunikace s nájemci a schopnost řešit jejich potřeby i problémy. Nestačí postoj „hlavně ať platí“, protože právě kvalitní péče a servis zajišťují dlouhodobý a stabilní pronájem. Pro majitele je velkou přidanou hodnotou možnost kompletního zařízení bytu. V dnešní době na to většina investorů nemá čas, a proto oceňují, když jim někdo dokáže byt připravit od A do Z. Extrémně důležitým trendem je také rychlost. Cílem je, aby byl byt pronajatý co nejrychleji, a to bonitnímu a serióznímu nájemci. Následná plynulost nájmů bez mezer je klíčová – nikdo nechce, aby jeho

byt stál prázdný, protože každý měsíc bez nájmu znamená ztrátu.

V čem bychom se ještě mohli inspirovat v zahraničí?

Základem je automatizace a digitalizace všech služeb spojených s nájemním bydlením. V zahraničí je běžné, že majitel i nájemce mají k dispozici aplikaci, kde vyřídí vše od smlouvy po hlášení závady. My sami připravujeme vlastní software, který chceme spustit na podzim tohoto roku –majitelé tam uvidí kompletní reporting o svém bytě, například kdy se mění nájemce, za kolik je byt pronajatý nebo fotky z pravidelných kontrol. Dalším trendem je dlouhodobost a udržitelnost nájemního bydlení. V praxi to znamená pravidelnou menší údržbu, třeba malování, výměnu nábytku nebo opravy rozvodů, aby byt zůstával v dobrém stavu průběžně a majitel nemusel najednou investovat velké částky. Náklady se rozkládají v čase a byt je díky tomu stále atraktivní. Velký rozdíl je také ve standardech. Dnes už nájemníci nechtějí bydlet v bytě „po babičce“ nebo v prostoru vybaveném tím, co zbylo z chalupy. Trendem jsou moderně a stylově zařízené byty, které působí reprezentativně a zároveň nabízejí vyšší úroveň služeb, včetně profesionální správy a pravidelného úklidu. To je směr, kterým se bude ubírat i český trh ◌

Shapes v nejlepší společnosti

Druhé vydání magazínu Shapes roku 2025 pokřtili významné osobnosti české architektury, developmentu a umění. Pojďte si s námi připomenout atmosféru akce, která proběhla v květnu v Showroomu Fiala.

Připravila: redakce

Foto: Jan Branč

Showroom Fiala se 22. května proměnil v místo setkání architektů, developerů a umělců. Konal se zde totiž slavnostní křest květnového čísla magazínu Shapes, který přinesl rozhovory s předními osobnostmi z oboru i reportáže o výjimečných realizacích.

Symbolického aktu se ujaly výrazné osobnosti české architektonické a kreativní scény – architekt Petr Kolář ze studia ADR, developer Martin Kulík, umělec a sochař Jakub Flejšar, majitel společnosti Richard Fiala a za redakci magazínu také Michaela Výtisková ◌

Yard Resort

Když se tu byl na začátku devadesátých let podívat poprvé, stál tu rozpadlý statek, který před sametovou revolucí zničilo místní JZD. Na dvoře rezly zemědělské stroje, z nepojízdných traktorů vytékala nafta, rybníky byly zarostlé bahnem a rákosím. „Prošel jsem se po hrázi, podíval jsem se na to rozpadající se stavení a viděl v něm kromě té bídy i krásu. Nešťastně jsem se do tohoto místa zamiloval a dal jsem mu veškerou svou energii,“ říká dnes zakladatel a majitel Yard Resortu Jindřich Malý. Stojíme na stejném místě, jako on tehdy – na cestě mezi dvěma rybníky, která vede do původní brány v průčelí statku. „Bývala to vodní tvrz a potom poplužní dvůr, který patřil ke Strahovskému klášteru a zásoboval jej potravinami. Po josefínských reformách spolu se stohektarovými pozemky přešel do soukromého držení, než jej vyvlastnili komunisti,“ říká podnikatel, který se po sametové revoluci vrátil do Česka po letech strávených v Kanadě a Německu.

Zlatou éru zažila usedlost ve 20. letech minulého století, kdy ji koupila rodina Tumlířů. „Paní Tumlířová byla první ženou, která vystudovala technické učení, a zasedala dokonce v Parlamentu. Přátelila se s Miladou Horákovou, která sem za ní jezdila. Komunisti v roce 1948 statek vyvlastnili a Tumlířovi za dramatických okolností museli republiku opustit. Soudce Urválek, který pak nechal zavraždit Horákovou, byl údajně tady z obce,“ vypráví nynější majitel areálu silný příběh se špatným koncem. Ten jeho však dopadl dobře. Usedlost i se stohektarovými pozemky koupil v devadesátých letech od dcery původních majitelů Marie Tumlířové, která jej získala zpět v restituci. „Její otec pracoval pro OSN, žili v Kanadě a v Paříži, kde se stala profesorkou na Sorbonně. Dodnes je naživu a francouzská televize Arte sem o ní dokonce přijela natáčet dokument,“ vypráví Jindřich Malý.

V Sýpce školení, v kavárně oslava

Když statek a pozemky Jindřich Malý v roce 1994 koupil, začínal právě podnikat v Praze v oblasti výstavnictví, začal s rekonstrukcí areálu a časem svou prosperující firmu Horizont přesídlil do Předboje. V roce 2012 ji prodal zahraničním investorům a peníze vložil do přestavby usedlosti a revitalizace okolí. V areálu Yard Resortu dnes sídlí i firma Bulb, kterou Jindřich Malý založil a která se specializuje na osvětlení a designový nábytek. Prodává a instaluje světla z ikonických designových ateliérů a spolupracuje s architekty, kteří je navrhují do interiérů po celém světě. Do slibně se rozvíjející firmy Malý později přibral Martina Víta a pro showroom si zvolili pražské Holešovice.

Dnes areál někdejšího hospodářského statku zahrnuje hotel, restauraci, kavárnu, apartmány, společenské sály, školicí stře -

Bývaly tu středověká tvrz, klášterní statek i JZD, než z ruiny u Prahy vznikl hotel se školicím centrem, společenským sálem i golfovým hřištěm. Pod taktovkou majitele Jindřicha Malého vyrostla v obci Předboj i nová čtvrť rodinných domů. Vítejte v Yard Resortu.

Připravila: redakce

Foto: archiv Yard Resort

disko s několika zasedacími místnostmi a devítijamkové golfové hřiště. „Probíhají tu školení a produktové prezentace, často to tu využívají automobilky.

Máme totiž dva dvory, na kterých se dá pohodlně parkovat a vystavovat auta, která odsud vyrážejí na testovací jízdy. Jezdí sem ale i banky nebo farmaceutické firmy,“ říká Malý s tím, že firemní a soukromé akce tvoří až 80 % pronájmů.

To, že se areál nachází blízko Prahy, považuje Malý za výhodu i nevýhodu. „Na dovolenou sem z Prahy asi nepojedete. A když tu pražská firma pořádá školení, zůstává tu přes noc jen část zaměstnanců a další dojíždějí. Konají se u nás ale i svatby, promoce nebo narozeniny,“ říká Malý. Podle ředitele Yard Resortu Filipa Hůrky hostí areál kolem dvou set akcí za rok. „Zhruba 110 z nich jsou firemní akce od 10 do 180 lidí,“ říká. Prostory jsou rozvržené tak, že v resortu může probíhat i více různých eventů najednou, aniž by se vzájemně rušily.

Jako v americkém motelu

Ubytovací kapacita je 72 lůžek ve 24 pokojích. Ve staré budově je umístěno devět de luxe pokojů plus novomanželské apartmá neboli romantický pokoj. Z něj směřuje velké okno s výhledem do zahrad a na rybníčky. Když odtud hodíte do vody kus housky, připlavou skoro metrové ryby. Čtyři wellness pokoje s výhledem do parku jsou vybaveny saunou a vířivkou, dalších deset standardních pokojů je situováno do vedlejší novostavby. Každý z podkrovních pokojů má svůj vlastní vchod z venkovní terasy, podobně jako je to v amerických motelech.

Svatby obvykle probíhají ve dvoupatrovém sále někdejší stodoly nazývané Sýpka. V něm se konají také obecní společenské a kulturní akce, jako jsou školní vystoupení nebo divadelní představení. Zavítali sem už například Ondřej Vetchý, Jiřina Bohdalová nebo Jaroslav Dušek

a také tu měli zázemí filmaři, když se v areálu natáčel například kriminální seriál Specialisté.

Stejně tak tu ale může probíhat firemní večírek. Každé patro je schopné pojmout sto hostů a sál je v horní části propojen se sekcí školicího centra se sedmi salonky různé velikosti.

„Může se tu odehrát celý svatební den včetně obřadu nebo konference, kdy nahoře probíhá program a spodní patro funguje jako stravovací část,“ říká ředitel resortu Filip Hůrka. Největší zimní svatba v Sýpce podle něj zvládla dvě stě hostů, na venkovní akci tu mají rekord i tisíc lidí. Na menší soukromé oslavy v Yard Resortu pronajímají také prostor kavárny o kapacitě padesáti osob uvnitř a dalších čtyřiceti na venkovní zahrádce ve dvoře. Restauraci ale pro uzavřenou společnost poskytují celou jen zřídka: „Chceme si zachovat i klientelu, která k nám jezdí jen na jídlo,“ říká Hůrka.

Velké plány

Mezi kavárnou a restaurací je umístěna správní budova s kancelářemi správy resortu. Protější dům je zatím nevyužitý, jsou v něm skladovací prostory, garáže a technické zázemí.

Do budoucna s ním má Jindřich Malý ale také své plány: „Vidím tu dva stejné, moderní prosklené objekty s rovnou střechou. V horním patře by se dalo vytvořit dalších třicet pokojů, konferenční centrum a z části pak wellness,“ ukazuje ze dvora na protilehlý objekt, který plánuje v pětiletém horizontu také přestavět. „Když jsme přebírali dvůr, stála uprostřed něj čerpací stanice pro traktory. Dnes je místo ní zasazena lípa,“ ukazuje na strom, vedle nějž je umístěna cedulka s datací 2010 a nápisem „Na počest Marie Tumlířové“. I dnes na dvoře auta mohou doplnit „šťávu“, ale jen tu elektrickou. Energii si Yard Resort vyrábí ze solárních panelů na střechách, které ročně vyprodukují 200 megawattů elektřiny. „Snižujeme tím uhlíkovou stopu, ale samozřejmě i naše náklady,“ říká Malý.

O kus dál stojí vzrostlé kaštany, které stíní zahrádce kavárny, a na přilehlých pozemcích, kde dříve bývala jen řepková pole, se podle majitele sází průměrně tři sta stromů ročně. Kromě vzrostlého parku tu vyrostlo i devítijamkové golfové hřiště s driving range. Prostory pětihektarového parku jsou volně přístupné veřejnosti, v létě se tu odehrávají i svatební obřady. Skrze park se vchází brankou do obytné zástavby, která je oddělena zdí. Kde se dobře žije

Dříve tu prý bývalo jedno z nejstarších neolitických osídlení v Česku, poté řepková pole a dnes tu stojí nízké rodinné domy. Střídmá architektura s využitím přírodních materiálů decentně zapadá do okolního krajinného rázu. Na celém konceptu developmentu spolupracoval Jindřich Malý s architektem Jakubem Cigglerem, který je i autorem návrhů desítky těchto nízkých vil. Jsou to domy s velkými pozemky o průměrné výměře tisíc dvě stě a více metrů, ten největší má až tři tisíce metrů čtverečních.

„Na takový pozemek by se sice vešly i tři rodinné domy, a kdybych tu postavil víc domů, asi bych byl bohatší. Já si ale nepotřebuji kupovat další drahé auto, v tom nevidím vyšší životní hodnotu. Cítím ale určitou společenskou zodpovědnost vůči tomu, jak se tu lidem žije,“ říká Malý. Všechny domy sledují jednotnou architektonickou linku včetně gabionových plotů, které jsou dnes už často porostlé zelení. Jeden z nich Malý sám využívá, ostatní jsou již prodané. Skrze novou čtvrť prochází soukromá jednosměrná komunikace z obou stran ukončená závorou, za niž se autem dostanou jen rezidenti. „Dávalo mi smysl vytvořit tu něco, co bych po sobě jednou chtěl zanechat. Jsem rád, že můžu říct, že jednou tu po mně zůstane hezké bydlení, kde se lidem dobře žije,“ říká Jindřich Malý.

Druhá kariéra

V Yard Resortu nyní pracuje asi dvacet lidí a je tak trochu i rodinným podnikem. Hned vedle hotelu žije v bývalém rodinném domě Jindřicha Malého majitelova dcera se svou rodinou. „I ona pracuje v hotelnictví, v managementu hotelu Four Seasons. Její muž je Australan a stará se tu o golf“, říká Malý. Zapojují se i jeho dva synové: „Starší studuje v zahraničí, ale když je v létě tady, dělá tu brigádu a stará se o zeleň. Ten mladší dokončil školu a baví ho starat se o golfové hřiště,“ dodává Jindřich Malý. Jeho bývalá žena, která je architektka a nyní spolupracuje s Petrem Kolářem, pak stojí za návrhy interiérů.

A na co je Jindřich Malý v celém resortu nejvíce pyšný? „Na to, že se tohle celé vůbec povedlo,“ ukazuje kolem sebe na někdejší pole a areál budov, který měl jít původně k zemi.

„Ve svých šestapadesáti letech jsem si řekl, že zkusím něco nového, a ve věku, kdy ostatní pomýšlejí na důchod, jsem rozjel další kariéru. Bez zkušeností v gastru a pohostinství. Díval jsem se na to celé jen z pohledu marketingu a designu, měl jsem svůj vlastní názor, stál jsem si za ním a vyšlo to,“ hodnotí dnes s tím, že jedna věc je něco vybudovat a druhá se o to pak starat a udržet si to. „A tato druhá fáze je daleko těžší. Každá slast je vykoupena utrpením.“ ◌

Uprostřed dvora stála čerpací stanice pro traktory. Dnes je tam na počest rodiny Tumlířů zasazená lípa.

200

akcí uskuteční ročně

Více než dvě dekády patří k Libereckému kraji Soutěž Karla Hubáčka. Prezentuje kvalitní architekturu i stavitelství celého regionu a podporuje tento obor od prvotního architektonického pojetí až po závěrečný řemeslný

detail. Současně dává vyniknout novým talentům. Porota i veřejnost každý rok vybírají to nejzajímavější ze staveb i projektů z kraje v řadě kategorií. Letos přibylo i ocenění Stavba dvacetiletí.

Stavbou dvacetiletí se stalo sídlo výrobce skleněných svítidel LASVIT v Novém Boru, které spojuje tradiční roubený dům s unikátním skleněným obkladem.

Celkovým vítězem se stala zrekonstruovaná roubenka –boutique hotel V Bezovém Údolí v Kryštofově Údolí.

Rozum i vášeň v JAP Future

V pražském showroomu JAP Future jsme v červenci společně se Shapes uspořádali exkluzivní večer věnovaný propojení architektury, prémiového designu a umělé inteligence. Pozvání přijalo přibližně 150 elitních architektů a designérů, kteří si přišli poslechnout, jak může AI obohatit jejich práci – a nejen teoreticky.

Připravila: redakce

Foto: Marek Musil

Součástí programu byla praktická AI session zaměřená na to, jak AI reálně zapojit do procesu navrhování. Probírali jsme využití umělé inteligence jako konceptuálního nástroje (např. pro moodboardy, variantování nebo textury), prompt engineering pro architekty a interiérové designéry i to, jak může vypadat workflow od návrhu přes AI až po BIM/CAD.

Zaznělo také, jak zásadní roli hraje detail – například skrytá zárubeň, pivotové dveře, obkladový systém Efekta nebo třmenové schodiště – pro zvýšení tržní hodnoty projektu. Právě spojení pokročilých technologií s důrazem na precizní detail se ukázalo jako klíčové téma večera ◌

Nové chutě v SaSaZu

SaSaZu proslulo jako místo originálních gastro zážitků, které překračují hranice tradičního pojetí restaurace. Menu je tradičně inspirované cestami po jihovýchodní Asii od Vietnamu a Thajska po Bali a Indonésii. Kuchaři oceňované restaurace tradičně čerpají z autentických chutí regionu, ale přinášejí do nich moderní twist, který spojuje exotické ingredience, tradiční techniky a současnou estetiku servírování. K renomovaným profesionálům se nově přidává také oceňovaný izraelský chef Meir Adoni, který doplňuje tým a menu o své pokrmy.

Jeho styl do konceptu vyhlášené restaurace do puntíku zapadá: „Již od útlého dětství pro mě

byly páteční rodinné večeře i další příležitosti ke společnému jídlu na rodinných setkáních nezapomenutelným zážitkem. Má inspirace vychází právě z prostředí domova, mých kořenů i od mé marocké babičky,“ popisuje. Svým hostům vždy přináší na stůl právě kus této tradice okořeněné o osobitou interpretaci: „Respektuji původní chutě i ingredience. K nim přidávám svůj nekonvenční přístup, který tyto pokrmy posouvá do dosud neprobádaných teritorií,“ doplňuje. Každý chod je zážitkem pro všechny smysly: chuť, vůni, vizuální kompozici i atmosféru.

Profesionál, který je na globální úrovni považován za špičku kuchyně Středního vý -

SaSaZu není jen restaurace, ale zároveň ikonické místo pražské gastro scény i nočního života, které nabízí dobrodružství pro všechny smysly. Intenzivní chutě jihovýchodní Asie se tu mísí s pulzem velkoměsta. Už roky si drží svou neochvějnou kvalitu, a přesto nikdy nepřestává překvapovat. Každý indonéský pondělek, japonský brunch či nové byznysové menu přináší další důvod se vrátit a znovu objevovat svět chutí a emocí pod jednou střechou.

Připravila: redakce

Foto: archiv SaSaZu

chodu i Maroka, působí zároveň v Tel Avivu, New Yorku a Berlíně. V izraelské metropoli nesou jeho podpis restaurace Blue Sky v hotelu Carlton i přímořské bistro Lumina, v centru New Yorku je podepsán pod restaurací Nur a v Berlíně je možné jeho pokrmy ochutnat v restauraci Layla. A co je pro něj při jeho práci nejdůležitější? „Když si uvědomím, že jsem se svým výtvorem dotkl něčí duše,“ tvrdí nový šéfkuchař SaSaZu.

SaSaZu staví nejen na samotném jídle, ale i na špičkovém servisu, jehož cílem je vytvořit pro hosty pocit jedinečnosti a pohostinnosti. Tým profesionálů dbá na detail, od doporučení vhodného párování jídel s víny či koktejly až po osobní přístup. Kromě stálého menu restaurace pravidelně zve i hostující kuchaře na speciální fine diningové akce. Na konci září tak měli hosté možnost ochutnat devítichodové menu světového šéfkuchaře Blakea Thornleyho, který do Prahy přinesl to nejlepší z balijské kuchyně. Milovníci brunchů se pak mohou každou neděli přenést do Japonska a ochutnat autentické japonské pokrmy inspirované touto tradiční kuchyní; především čerstvé sushi, sashimi a další speciality připravované z čerstvých surovin, které si restaurace dováží přímo pro tuto příležitost. A během toho si navíc užít tradiční thajskou masáž.

Meir Adoni přináší do SaSaZu kus středovýchodní tradice okořeněný o osobitou interpretaci.

Prostory SaSaZu propojují moderní design s atmosférou velkoměstské exotiky a pravidelně hostí hudební, módní či kulturní eventy, které dělají z tohoto místa skutečný hub pražského společenského života. Místo chuťových zážitků, setkávání, inspirace a emocí www.sasazu.com ◌ Šéfkuchař

Atmosféra nečekaných kontrastů

Připravila: redakce

Foto: archiv Sir Prague

Poblíž Vltavy, v srdci Nového Města, otevřel před létem nový hotel, který má ambice stát se dynamickým spotem pražského kulturního života. Novorenesanční budova z konce 19. století prošla citlivou rekonstrukcí s respektem k původní architektuře, která do historické stavby zároveň vnesla svěží twist v podobě moderního designu. Gotická velkolepost, kubistická inovace a secesní elegance se tu prolínají s moderními estetickými zásahy.

Krása do detailu

Sir Prague patří do světové kolekce butikových hotelů Sir Hotels založené v roce 2013 v Amsterdamu. Za jeho interiérem stojí britská designérka Linda Boronkay, která do prostor vnesla překvapivé akcenty i na úrovni nadčasových detailů, jako jsou propracovaná kování nebo ručně vyšívaná čela postelí. Krásu Prahy vidí v kontrastech historie a modernity, velkoleposti a intimity a tutéž atmosféru vnáší do interiéru. „Od sochařského osvětlení po ručně vyšívané textilie, každý prvek odráží bohatou řemeslnou tradici a umělecké dědictví města, což hosty ještě více vtáhne do jeho genia loci,” vysvětluje designérka, která si vyhrála s eklektickou kombinací textur a vzorů, které provázejí napříč všemi prostory hotelu.

Místo, kde se potkává historie se současným designem i světový „vibe“ s lokální kulturou.

Nově otevřený hotel Sir Prague nabízí klidné útočiště před ruchem velkoměsta, kreativní inspiraci i moderní středomořskou kuchyni.

Prostor plný umění

Jeho pokoje a apartmány, kterých je k dispozici celkem 76, zdobí na míru vyrobený nábytek s vintage dekorem z lokálních dílen i skulpturální svítidla. Přízemí hotelu se proměnilo v galerii současného umění, jehož odborný výběr zaštiťuje renomovaná kurátorka Karina Kottová. Její selekce autorů sleduje historické vlivy s moderní interpretací. Multifunkční knihovnu, která může sloužit k odpočinku i tvůrčí inspiraci, doplňují díla inspirovaná mytologií a historií.

Kreativita místo pravidel

S otevřením hotelového komplexu Sir Prague do našeho hlavního města přišel i vyhledávaný koncept restaurace Seven North, který gurmáni znají z vídeňské čtvrti Neubau. Menu restaurace založené na sdílení pokrmů čerpá inspiraci z domácí kuchyně Středomoří, Francie, Německa i Itálie a denně se obměňuje. „V Seven North vaříme s instinktem, vášní a touhou objevovat. Naše kuchyně vychází z výrazných chutí, sezónních surovin a energie, která přirozeně vzniká mezi kuchaři a hosty. Nejde jen o samotné pokrmy – cílem je vytvářet nové momenty, které překvapí a zanechají stopu. Řídíme se kreativitou, nikoliv pravidly,“ shrnuje filozofii podniku šéfkuchař Richard Knap ◌

Městský lifestyle mezi alpskou scenérií

Na hlavní dopravní tepně spojující Itálii s Evropou otevřel v létě nový

Falkensteiner Hotel Bozen WaltherPark. Na symbolickém místě v jihotyrolském Bolzanu tak vznikl hotel navržený architektem Davidem

Chipperfieldem, který jedinečně propojuje městský životní styl, designové ubytování a tradiční jihotyrolskou pohostinnost – to vše pod dechberoucími panoramaty jižních svahů Alp a Dolomit.

Připravil: redakce

Foto: archiv Falkensteiner

Nový hotel, který otevřela významná skupina Falkensteiner, se nachází v srdci zcela nové čtvrti WaltherPark rozkládající se mezi hlavním nádražím a náměstím Walterplatz. Celý projekt má být dokončen do konce roku 2025 a kromě hotelu nabídne také moderní nákupní pasáž, gastronomický trh, kanceláře, bytové jednotky, lezeckou stěnu, další sportoviště a kvalitní infrastrukturu včetně parku a podzemního parkování. Samozřejmostí jsou nejvyšší standardy udržitelnosti, jak je v této oblasti zvykem.

Bolzano, stotisícové město spojující městský komfort s nedotčenou přírodou, je pravidelně hodnoceno jako jedno z nejlepších míst pro život v Evropě. Slogan „Welcome Home“, erbovní motto skupiny Falkensteiner, zde získává ještě autentičtější význam. „S hotelem Falkensteiner Hotel Bozen WaltherPark otevíráme novou kapitolu v oblasti městské rekreační pohostinnosti. Design, kulinářské zážitky a kvalita života se zde spojují v jedinečný městský retreat,“ říká Otmar Michaeler, generální ředitel FMTG. „Realizace tohoto projektu v našem regionálním hlavním městě a možnost přivést Mochi poprvé do Jižního Tyrolska má pro nás zvláštní význam. Věnovali jsme mimořádnou pozornost tomu, abychom pro toto město vytvořili něco opravdu jedinečného, a to jak z hlediska interiérového designu, tak celkového konceptu,“ dodává.

Moderní architektura a výjimečný design

Nový hotel nabízí 114 elegantně navržených pokojů a apartmá, prostorné Acquapura SPA s fascinujícím výhledem na horský masiv Rosengarten a střešní restauraci s 360° panoramatem města – to vše pod taktovkou londýnského designového studia Muza Lab. Celý komplex navrhlo renomované studio David Chipperfield Architects, které zaujme čistými liniemi, transparentností a jemnou barevnou paletou. Interiéry od Aggi Bruch nesou charakteristický rukopis značky Falkensteiner – důraz na požitky, komfort a životní styl – a vytvářejí moderní, zároveň však útulnou atmosféru.

Sir David Chipperfield, významný britský architekt známý svým minimalistickým a nadčasovým stylem, proslul citlivým přístupem k historickému kontextu, precizním detailem a důrazem na kvalitu materiálů. Mezi jeho nejvýznamnější projekty patří rekonstrukce Neues Museum v Berlíně, Museo Jumex v Mexiku nebo galerie The Hepworth Wakefield ve Velké Británii. V roce 2023 získal nejprestižnější ocenění v oboru, Pritzkerovu cenu za architekturu. Dnes jeho studio působí celosvětově s pobočkami v Londýně, Berlíně, Miláně, Šanghaji a Santiagu de Compostela.

↘

O skupině FMTG

Falkensteiner Michaeler Tourism Group (FMTG) patří mezi nejvýznamnější soukromé turistické skupiny v Evropě. Působí v šesti zemích a provozuje 27 čtyř- a pětihvězdičkových hotelů (včetně dvou v Česku – v Praze a Mariánských Lázních), tři apartmánové komplexy a dva prémiové kempy. Pod značkou Falkensteiner Hotels & Residences skupina spojuje luxusní hotely, developerské projekty, investiční divizi i poradenskou společnost Michaeler & Partner. Vstupem do segmentu prémiového kempování FMTG dále posílila svou pozici na trhu luxusní dovolené.

První Mochi v Jižním Tyrolsku

Na střeše hotelu v šestém patře hosté najdou Mochi Sushi.Grill. Rooftop Bar – první pobočku vyhlášené vídeňské značky Mochi mimo Rakousko. Nabízí moderní japonskou fusion kuchyni inspirovanou kulturou izakaya. Tým šéfkuchaře Eduarda Dimanta zde připravuje kreativní tapas, sushi, sashimi, speciality z robata grilu, karaage a široký výběr saké a vín ideálních ke sdílení.

„Kombinace izakaya kultury, regionálních surovin a výjimečné architektury perfektně vystihuje naši filozofii,“ říká Tobias Müller, spoluzakladatel Mochi. Právě tento gastronomický zážitek dotváří mozaiku moderního, ale hřejivého prostředí, v němž se hosté cítí skutečně vítáni.

„Bolzano je mému srdci velmi blízké. Je fascinující sledovat, jak se město rozvíjí a přitom si zachovává svou jedinečnou atmosféru,“ dodává Erich Falkensteiner, předseda dozorčí rady FMTG.

„Tato lokalita je ideální pro odpočinkovou dovolenou, nabízí hory, jižanský šarm, skvělou gastronomii i silné turistické zázemí.“ Slavnostní otevření hotelu, kterého se zúčastnilo 250 hostů, bylo zároveň oslavou 30. výročí společnosti – let plných rozvoje, úspěchů, výzev i plánů do budoucna. A těch má skupina stále dost! ◌

OBJEVTE

To nejlepší

Zachyťte dokonalé okamžiky rychlostí až 40 sn./s a úžasnou kvalitou obrazu s bezzrcadlovkou EOS R6 Mark II. Díky intuitivním funkcím, jako jsou inteligentní automatické zaostřování a výkonný stabilizátor obrazu, lze snadno dosáhnout profesionálních výsledků. EOS R6 II dokáže snímat video ve formátu 4K 60p UHD na plnou šíři snímače se současným automatickým ostřením Dual Pixel CMOS AF II. S touto bezzrcadlovkou vám už žádná akce neunikne.

Je mnoho hotelů, ale jen jeden Hochschober

Připravila: redakce

Foto: archiv Hochschober

Přes den kroužit na sjezdovkách a odpoledne se koupat v jezeře?

I v lednu existuje místo s venkovním koupáním, kde takřka šest měsíců v roce leží sníh: Turracher Höhe, horské středisko na hranici mezi spolkovými zeměmi Štýrsko a Korutany. Z Česka to sem není úplně přes kopec. To vám ale bude vadit jen do té doby, než se před vámi po hodinách jízdy objeví rodinný hotel Hochschober – naprostá hotelová extraliga.

Proslulým se hotel Hochschober stal hlavně díky vodě. Největším lákadlem je totiž u něj ležící jezero a v něm vybudovaný bazén s ohřívanou vodou o rozměrech 25 x 10 metrů, který je v provozu po celý rok. Na bazénu See Bad je fascinující, že nemá žádné umělé dno a je v něm jen jezerní voda. Funguje totiž na principu fyziky, kdy se teplá voda drží nahoře.

Celý prostor je ohraničen pouze pontony se stěnami zapuštěnými do hloubky tří metrů, což zabraňuje promíchávání jezerní vody. Takže zatímco všude kolem je led a sníh, z bazénu se pěkně kouří. Voda v něm má celoročně třicet stupňů. Tím pádem můžete plavat, zatímco na hlavu vám bude padat sníh a před sebou uvidí-

te vrcholky pohoří Nockberge, po kterých se prohánějí lyžaři.

Když se vám nebude chtít plavat, můžete se ponořit do jedné ze tří horkých venkovních vířivek. Turracher má výhodu, že díky nadmořské výšce 1763 metrů tady nebývají mlhy, ale během roku hodně sluníčka. Takže bílo a modro – fantastická kombinace. Kromě toho potěší, že voda i celý hotel jsou v zimě vyhřívány topením z kotelny, která ekologicky spaluje dřevěný odpad z okolních lesů.

A to všechno je pořád teprve začátek.

Kromě celoročně vyhřívaného koupaliště nabízí Hochschober rovněž fantastický Svět vody, tepla a dobré pohody. Jeho součástí je několik saun a také - a hlavně - orientální lázně hamam,

které jsou zdarma k dispozici všem návštěvníkům. Na recepci si pak můžete objednat speciální hodinovou proceduru, kdy vás mistr hamamu bude od čela po malíčky na nohou masírovat oblaky bohaté mýdlové pěny. Až bude po všem, odvede vás do místnosti, kde vám nabídne čaj a kandované ovoce. Na druhý šálek potom vyjedete do čtvrtého poschodí autentické Čínské věže, kde se nachází pravá čínská čajovna. Jestli je tu něco, na co si dát pozor, tak snad jen to, že se v hotelu snadno zapomenete klidně

několik dní… Což by byla škoda, protože okolí má také co nabídnout: v létě lehké i náročné horské túry, výlety na kolech, procházky kolem jezer nebo golf. A v zimě pochopitelně lyžování. Čtyřicet tři kilometrů sjezdovek, které na sebe dokonale navazují, takže zdatný lyžař může absolvovat celý areál za jeden den. Pochopitelně na jednu permanentku. V areálu je rovněž k dispozici 25 kilometrů upravených běžeckých tratí a na jezeře se dá bruslit a hrát curling. A že v hotelu skvěle vaří? To už myslím tušíte… ◌

Umění a veřejný prostor v České Lípě

Připravila: redakce

Foto: archiv Česká Lípa

Jiráskovo divadlo

Titulem Stavba roku 2024 ověnčená budova Jiráskova divadla prošla rekonstrukcí mezi lety 2020 – 2023. Porota na této rekonstrukci ocenila nejen citlivou obnovu historické budovy, ale i její adaptaci pro moderní využití a instalaci uměleckých prvků.

V hlavním foyer najdete skleněnou instalaci připomínající, že se návštěvník nachází ve sklářském regionu. Instalace „Bubbles in Space“ z dílny renomované novoborské firmy Jitka Skuhrava Glass je soustavou ručně foukaných skleněných koulí, které jsou zavěšené na nerezových lankách.

Ozdobou obou horních foyer jsou čtyři velkoformátové obrazy českolipského malíře Michala Janovského nazvané Jaro, Léto, Podzim, Zima. Výjevy s květinami a zdejší krajinou zároveň obsahují připomínky výrazných divadelních děl a druhů divadla, jako je opera, činohra, loutkové a taneční divadlo.

Vzhled severočeské České Lípy se v posledních letech mění. Veřejný prostor je kvalitnější a přibývá umění ve veřejných budovách.

Budova úřadu

Původní budova České pojišťovny zkolaudovaná v roce 1995 se dočkala nového života, a to podle projektu jednoho z původních autorů. Kromě budovy bylo rekonstruováno i okolí, kde vznikla např. zcela nová fontána.

skleněné dílo z dílny světoznámé regionální sklářské firmy Preciosa Lustry Má podobu šroubovice DNA a je vyrobeno z leštěné nerezové oceli a více než padesáti ručně foukaných skleněných tyčí ◌

Resort, který vám změní život

Pravidelný čas věnovaný sobě je nezbytný pro duševní i fyzické zdraví. Pár dnů plných pohody, pohybu v přírodě v rámci relaxačního pobytu nám pomáhají dobít energii a udržet si psychickou pohodu. V Centru Zdraví Park Igls nedaleko rakouského Innsbrucku můžete zdravý egoismus prožít v praxi.

Připravila: redakce

Foto: archiv Park Igls

V dnešní uspěchané době, kdy nás zahlcují povinnosti a nekonečný proud informací, často zapomínáme na vlastní potřeby. Přitom právě jejich rozpoznání a respektování tvoří základ harmonického a naplněného života. Jedním z klíčových konceptů, který nám pomáhá najít rovnováhu mezi péčí o sebe a ohleduplností k druhým, je zdravý egoismus. V Centru Zdraví Park Igls nedaleko rakouského Innsbrucku jej můžete zažít v praxi. Spojuje totiž relaxaci a péči o tělo s odborným vedením zaměřeným na obnovu psychické i fyzické pohody. Specialisté zde vytvářejí individuální programy pro klienty, kteří čelí vyčerpání, stresu nebo syndromu vyhoření.

Péče o sebe jako prevence vyčerpání

„Zdravý egoismus není sobeckost. Naopak, jde o dovednost, která nám umožňuje pečovat o sebe a chránit své hranice, abychom mohli být oporou pro své blízké. Zdravý egoismus zahrnuje jasné stanovení hranic v pracovním i osobním životě, což pomáhá předejít stresu, přetížení a vyhoření,“ říká psycholožka Melanie Robertson z léčebného resortu Park Igls. Umění říci „ne“ nebo otevřeně vyjádřit své pocity a potřeby bez obav z konfliktu je jedním z jeho základních pilířů. Podle odbornice může být zdravý egoismus pro mnoho lidí obtížný, protože nás často od dětství učí, že upřednostňovat sebe je špatné. Přesto je důležité si uvědomit, že péče o sebe není luxus, ale nutnost.

Metoda Dr. F. X. Mayra pro čistá střeva

Centrum zdraví Park Igls patří k předním zdravotním centrům v Evropě. Proslul především jako průkopník a centrum regenerační léčby metodou Dr. F. X. Mayra. Jedná se o velmi specifickou pročišťovací a regenerační kúru, která je přirozenou cestou k zachování zdraví celého organismu poškozeného všudypřítomným stresem, nepříznivým okolním prostředím, ve kterém se pohybujeme, a především nepřirozenými stravovacími návyky. Díky metodě Dr. Mayra trvale zlepšíte celý systém látkové výměny. Doprovodným a pro mnohé příjemným efektem je také snížení váhy.

Individuální plán

Pobyt začíná důkladnou lékařskou kontrolou. Klient společně s lékařem sestaví plán terapií a procedur a pohybový program. Kuchyně, která byla v hotelu podle Mayra vyvinuta a přizpůsobena novým lékařským poznatkům, nabízí lehká, ale současně lahodná jídla. Individuálně sestavený jídelníček a pohybový program pod dohledem zkušených trenérů a fyzioterapeutů vám opět naladí formu.

Moderní Mayrova medicína se nezaměřuje jen na prevenci, ale věnuje se klientům trpícím poruchami látkové přeměny, spánku, alergií, burn-outem, potravinovými intolerancemi, vysokým krevním tlakem, nadváhou a celou řadou dalších ◌

Energie v designu: ČEZ přetváří své pobočky

Tradiční zákaznická centra se mění v moderní poradenské zóny, které odpovídají novým potřebám zákazníků v oblasti obnovitelných zdrojů a energetických technologií. Cílem je srozumitelně vysvětlit, co často působí složitě: jak fungují fotovoltaiky, tepelná čerpadla nebo řízení spotřeby, a jak je proměnit v reálný užitek pro domácnosti i firmy. „Zákazníci už nechtějí pouze nakupovat produkty, ale hledají poradenství, které jim umožní lépe porozumět technologiím a optimalizovat jejich energetickou spotřebu,“ vysvětluje Slavěna Summerfield, manažerka odboru zákaznických center.

Připravila: redakce

Foto: Marek Musil

Nový koncept staví na přeměně poboček v místa, kde se zákazníci mohou ptát, zkoušet a rozhodovat s jistotou. Interaktivní stanice a ukázky konkrétních řešení pomáhají zorientovat se v možnostech a vybrat variantu na míru. „Chceme, aby naši zákazníci nejen porozuměli produktům, ale i tomu, jak mohou technologie změnit jejich život,“ doplňuje Summerfield. Zákazníci si mohou projít modelové scénáře a simulace, které ukážou očekávané úspory, návratnost investic i praktičnost provozu v každodenním rytmu. Integrace digitálních nástrojů je klíčovou součástí této proměny. Kromě interaktivních obrazovek a virtuálních poradců jsou pobočky vybaveny aplikacemi, které pomáhají vybrat nejlepší produkty podle konkrétních potřeb. Tento digitální přístup urychluje a zpřesňuje poradenství, a tím zlepšuje uživatelský zážitek. „Digitální technologie hrají klíčovou roli v tom, jak přistupujeme k našim zákazníkům. Poskytují jim přístup k informacím v reálném čase, což usnadňuje rozhodování,“ říká Summerfield. Nejde však jen o obrazovky a aplikace – důležitý je i rytmus návštěvy, jasná orientace v prostoru a plynulý přechod od inspirace k detailnímu návrhu. Součástí změny je i práce s prostorem: jasná navigace, klidná akustika a zázemí pro delší rozhovor, stejně jako promyšlené čekací zóny. Přírodní materiály a zeleň přinášejí útulnost a vizuální čistotu; ergonomické sezení zase pomáhá pohodlně zvládnout i detailní konzultace. Celkový dojem má být klidný a přehledný, aby se zákazníci cítili jistě a měli prostor pro informované rozhodnutí.

Transformace s sebou přináší i výzvy. Bylo třeba najít rovnováhu mezi modernizací a efektivitou provozu, mezi atraktivním designem a funkčností, která umožní kvalitní rozhovor jeden na jednoho. „Nejde jen o změnu vzhledu poboček, ale o to, jak technologie skutečně pomohou našim klientům lépe pochopit a využít nabídku,“ zdůrazňuje Summerfield. Tomu odpovídá i nová role konzultantů: místo jednorázové transakce vedou zákazníka celým rozhodovacím procesem a pomáhají nastavit řešení, které dává ekonomický i provozní smysl.

Přístup založený na edukaci a srozumitelné komunikaci posiluje pozici ČEZ jako lídra energetických inovací a udržitelnosti. Zákaznická centra se stávají místem inspirace, kde se propojuje tradiční energetika s moderními technologiemi, které podporují efektivitu a šetrnost. Společnost plánuje v tomto směru pokračovat a dále investovat do nástrojů, jež zjednoduší rozhodování, urychlí proces a přinesou vyšší komfort i transparentnost pro koncové uživatele. Ambicí je, aby pobočky fungovaly jako „první místo, kam se obrátit“, a to jak pro zkušené zákazníky, tak pro ty, kteří podobné technologie řeší poprvé.

Zákaznická centra nejsou jen místem pro transakce, ale i pro inspiraci a poradenství.

„Poradenské centrum ČEZ je navrženo jako světlé, komfortní místo, kde se lidé cítí dobře a přirozeně očekávají kvalitní služby a individuální přístup konzultantů. Stavíme na transparentnosti, logické orientaci a srozumitelné komunikaci,“ uzavírá Petr Šimek, výkonný ředitel agentury Wellen, která má na interiérovém konceptu klientských center lví podíl ◌