Dolce Vita 10 2025

hostující šéfredaktor Jiří Pelcl ● architektura Velodrom v Brně rozhovory jiří David, Iva Knobloch, Jan Činčera, Ondřej Zita, Norbert Kostřica cestování vintage Turín ● esej Arne Jacobsen

Design ISSUE

REZIDENCE S OSOBITÝM KOUZLEM

Byty k prodeji v komorním projektu v Praze 5

K NASTĚHOVÁNÍ NA PODZIM 2025

Butik Balvin, pasáž U Nováků, Vodičkova 28, Praha

Vědět, objevovat a porozumět,

ČASOPIS

HOSTUJÍCÍ ŠÉFREDAKTOR Jiří Pelcl

HEAD OF TEAM Tereza Finková

KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček

ART DIRECTOR Petra Roubalová

REDAKTOR

ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch

REDAKTOR Václav Rybář

SOCIAL MEDIA Sandra Kisić

AUTOŘI

Eva Hlinovská

Zdeněk Marek

Vladan Šír

FOTOGRAFOVÉ

Václav Jirásek

Eduard Michalko

Shotby.us Filip Šlapal Adam Štěch

ONLINE

dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz

VYDAVATEL

Miloš Štěpař

New Look Media, s.  r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2

PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €

VYCHÁZÍ

ADRESA REDAKCE

Apolinářská 3

120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz

INZERCE

Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz

Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz

Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz

Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.

Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.

HOT LIST

Nejžhavější novinky z kreativního světa

DESIGN

Předměty, které měnily náš svět

86

DESIGN

Jiří Pelcl nás provádí výrobou svého kompostéru ve firmě Plastia

98

110

ARCHITEKTURA

Fascinující historie

brněnského velodromu

DESIGN

Jiří Pelcl sdílí svůj neortodoxní pohled na svět kolem nás

ARCHITEKTURA

Japonskem inspirované obydlí v Kersku

DESIGN

Odkaz Jiřího Pelcla žije v díle jeho studentů

ROZHOVORY Povídali jsme si s přáteli pana profesora

ESEJ

Nejvýznamnější dánský architekt a designér Arne Jacobsen

126

MÓDA

Na pletárně u Mikuláše Bruknera

144

148 116

DESIGN

Spolupráce hodinářských značek neznají hranic

152

DESIGN

Zdeněk Vacek rekapituluje svou tvorbu výstavou v UPM

164

CESTOVÁNÍ

Odkrýváme designérská a architektonická tajemství Turína

VÝSTAVY

Kulturní mix podzimní sezóny

156

DESIGN

České sklo exceluje na London Design Festivalu

174

SHOWROOM Kurátorská platforma dolCevity pro váš styl

Po pravdě řečeno, byl jsem docela překvapen, když mě vedení redakce vyzvalo ke spolupráci na obsahu říjnového čísla. Časopis dolCevita dlouhodobě sleduji a oceňuji jeho snahu o kultivaci našeho prostředí, vkusu a snahu vzbudit zájem o dobrou architekturu a design. Být hostujícím šéfredaktorem je pro mě čest, i když si nejsem jist, zda jsem ten pravý reprezentant užívání si života ve všech jeho podobách. Řekl bych, že jsem spíše asketa neustále přemýšlející o druhých. Jsem architekt a designér, toto povolání jsem si vybral a plně mě zaměstnává.

Jsem zaujatý navrhováním věcí, které člověk bezprostředně používá, a to jak doma, tak všude kolem sebe. Snažím se, aby věci dobře fungovaly a zároveň byly krásné, protože věřím, že vnímání krásy a řádu přispívá k pocitu životního štěstí, což je hodně důležité pro mezilidské vztahy. V tomto smyslu pro mě není úplně snadné psát úvod k vydání tohoto čísla, protože to, co nyní prožíváme nejen v naší zemi, jen těžko můžeme nazvat radostí, „dolce vitou“ současného světa. Optimistické ale zůstává, že jsme více jak tři dekády součástí západního světa a jeho kultury, jsme rádi, že k ní můžeme přispívat a rozvíjet ji. Současný liberální svět nám přináší vedle fantastických objevů ve vědě také nebývalou nabídku možností v duchovní i materiální sféře.

Západní společnost, tedy i naše, je ale bohužel silně orientovaná na spotřebu, touha po vlastnění neustále nových a nových věcí je jakoby hnacím motorem civilizace. Důsledky tušíme, ale nedaří se nám tento stav ukočírovat. Digitální technologie značně předběhly naše vnímání reality a přinášejí realitu novou a svoji. Valí se na nás záplava inovací, odhaduje se, že jen v Evropě vznikne za rok kolem 200 tisíc nových výrobků a různých produktů. Svět je čím dál složitější, hodnotové relace se stávají nepřehlednými a je těžké se v nich orientovat. Setkáváme se s řadou protikladů a absurdit. Jedna moje známá si koupila velmi levnou letenku do New Yorku a tam si pořídila velmi drahou značkovou francouzskou kabelku.

Designéři se ocitli mezi mlýnskými kameny, kdy se po nich žádá navrhovat stále nové věci a zároveň jsou osočováni z generování spotřebního způsobu života. Aspekty duchovního světa přenechám filosofům, ale ten předmětný se snažím přiblížit v tomto čísle prostřednictvím ukázek obyčejných věcí. Věřím, že určitý návrat k jednoduchosti nám pomůže lépe porozumět složitosti současnosti.

Nad mojí poněkud pesimistickou úvahou nezoufejte, protože v tomto čísle najdete spoustu překvapivých a zajímavých impulsů, které vás nabijí optimismem! ●

hostující šéfredaktor

Jiří Pelcl

Eduard Michalko, Filip in Prada, vases, Jiří Pelcl, Prague, 2025

Eduard Michalko, Filip in Prada, chair, František Cubr, Prague, 2025

❶ Festival Designblok, tentokrát na téma Odvaha, se bude konat od 8. do

12. října. Poprvé se design nastěhuje do zrekonstruovaných Křižíkových pavilonů

na Výstavišti. ❷ Další svátek designu zaplaví od 18. do

25. října nizozemský Eindhoven. Dutch Design Week se koná již tradičně v bývalé továrně Philips Strijp S, na Design Academy, ale i na jiných místech po celém městě.

Grimshaw,

Jak přirozeně zasadit novou architekturu do krajiny, ať už městské, nebo volné, vědí moc dobře v ateliéru DRNH. Skvělou ukázkou takového přístupu je krytý plavecký bazén v Litomyšli zastřešený terénní vlnou, projekt dokončený roku 2010. Do jejich portfolia nyní přibyla novostavba bytového domu Diorit, zasazená do dlouho nevyužívaného průmyslového areálu v údolí řeky Svratky, mezi brněnskými městskými částmi Komín a Bystrc. Za ty roky tady příroda vytvořila nový, dynamický ekosystém.

Architekti Antonín Novák, Petr Valenta a Eduard Štěrbák vklínili budovu do členitého terénu sevřeného lomem. Zatímco její přední fasáda funguje jako akustická bariéra podél silnice, dvorní část kopíruje morfologii strmých skalních stěn. Kombinaci přírodních odstínů omítek, fasády z mléčného profilového skla, plynulých křivek a dramatických zlomů doplnili autoři rozsáhlými plochami zeleně a vytvořili harmonický celek, reflektující začlenění stavby do prostředí bývalého průmyslového lomu pohlceného přírodou.

Také krajinářské řešení od Kláry Stachové, Marie Gelové a Pavly Drbalové

respektuje vegetaci skalních stěn, ponechává části přirozeně vzniklé zeleně a novou výsadbou podporuje druhovou pestrost. Vznikla tak přírodě blízká stanoviště pro ptáky, hmyz i drobné savce, což posiluje stabilitu místního ekosystému. Relaxační přírodní park na střeše podzemních garáží zase vytvořil ve vnitrobloku příjemné mikroklima.

Svislé nosné konstrukce stavby tvoří systém příčných a obvodových stěn ze železobetonu a vápenopískových tvárnic, stropy

jsou monolitické. Členitost budovy také umožnila navrhnout více variant rezidenčního bydlení. Byty od 1+ kk po 4+ kk jsou svými zelenými terasami orientovány převážně do společného parku ve „vnitrobloku“ a krajní, prostorné apartmány mají navíc velkorysé střešní terasy.

Nový bytový komplex představuje snahu o omezení rozpínání města na úkor volné krajiny a udržitelný rozvoj městského prostoru s využitím bývalého průmyslového území. drnh.cz, diorit.cz

BOD (Z)LOMU

architektura 〔TF〕

FOTO Pavel Barták, Petr Polák

MODRÝ ZÁZRAK

Architekt Luigi Moretti prožil téměř celý život ve stejném činžovním domě v Římě. Narodil se v roce 1907 do dynamického a rozporuplného období změn, které zásadním způsobem ovlivnily i jeho architektonický vývoj. Nejdříve se proslavil jako průkopník meziválečného racionalismu. Ve třicátých letech spolupracoval s fašistickou stranou, za což byl po válce odsouzen ke krátkému pobytu ve vězení. Poté ale uspěl jako jeden z hlavních představitelů italského poválečného modernismu, jako autor působivých organických forem, které zhmotnil v řadě projektů rodinných domů, obytných budov, bank, hotelů i kancelářských komplexů po celém světě. Římská galerie Giustini Stagetti se nyní dostala k unikátnímu souboru nábytku, který si Moretti navrhl do své tzv. modré pracovny. V organických liniích knihovny, postele, psacího stolu a skříňky se odráží typický Morettiho rukopis z šedesátých let, doby, kdy se snažil o osvobození architektury prostřednictvím výrazných plastických forem. Ty teď mohou být vaše.

DRUHÁ KŮŽE

móda 〔JK〕

Camper uvádí na trh první kolekci obuvi v rámci nové spolupráce s módním domem Issey Miyake. Jmenuje se Peu Form a je vytvořena in-house designérem Satoshi Kondem. Od roku 1971, kdy Miyake uvedl svou první dámskou kolekci, navrhuje a vyrábí oděvy, které netradičně zkoumají vztah mezi tělem nositele a látkou. Také tyto boty vycházejí z charakteristického konceptu „kusu látky“, jejich design odkazuje na ikonickou řadu Peu značky Camper a zkoumá způsoby, jakými může jeden kus materiálu obepínat a zakrývat nohu. Výsledkem je hravá, smyslná a organická silueta, která čerpá z dědictví obou značek. Peu Form je k dispozici ve dvou stylech: bota jako pantofle nebo kotníkové boty, které obepínají nohu jako druhá kůže. Oba modely se vyznačují flexibilitou a nestrukturovanou konstrukcí, která se přizpůsobí každému a umožňují snadné skladování.

PAUZA NA CVIČENÍ

design 〔TF〕

Na rauchpauzu jako zaměstnanecký benefit už dnes žádné mladé kolegy nenalákáte. Lidé chtějí něco úplně jiného. Potřebují se hýbat, cvičit, posilovat, protahovat a vše pak zaznamenávat do chytrých telefonů. Pokud jim přímo do kanceláří pořídíte novou nábytkovou kolekci PerSoma, kterou pro českého výrobce Profil Nábytek navrhlo studio Balance is Motion, budou u vás nejen pracovat rádi, ale budou rádi pracovat i přes čas. Srdcem kolekce je hybridní objekt, který vyzývá k zavěšení, protažení a rozmasírování unavených svalů. Nejde jen o oporu pro zdravé sezení či stání. Prvek představuje vědomé narušení pracovního tempa. Celou kolekcí se prolíná tvarosloví wellbeing prvků — od flexibilního stolu až po multifunkční mobilní stěny. Ty mohou sloužit jako neformální prostor pro posezení, nositel světla, zeleně i ticha. Dva L profily zaklesnuté v nosné konstrukci vytvářejí neotřelý systém uchycení prvků, jako jsou akustické panely, nástěnky, whiteboard, LED trubice nebo rostliny. Kolekce využívá klasické řemeslné postupy a zároveň experimentuje s tvaroslovím a povrchy. Použité materiály zahrnují například recyklovanou kůži Buxkin a textilie Kvadrat s environmentální certifikací. Výroba probíhá lokálně v Humpolci, sídle společnosti Profil nábytek. Studio Balance is Motion založila Eliška Novák Knotková v roce 2021. Ve svých projektech se soustředí na široké spektrum produktového designu, často s důrazem na udržitelnou stránku věci . Za sebou mají širokou škálu projektů od veřejných mobiliářů přes vybavení komerčních prostor a návrhy prémiových firemních předmětů až po kreativní koncepty eventů a instalací. Kolekce PerSoma bude v premiéře představena na Designbloku 2025 v Křižíkových pavilonech.

BÉZIER DESIGN MARCIO KOGAN / STUDIO MK27

V NOVÉ KONDICI

Značka Vitra uvádí legendu francouzského modernismu v limitované edici (k dostání pouze do konce roku 2025). Křeslo Antony, které na počátku 50. let, navrhl Jean Prouvé pro studentské koleje v Paříži, má teď novou podobu. Skořepina je vyrobená z evropské borovice s výraznou kresbou a je připojena ke kovové konstrukci v zářivém odstínu rouge corsaire. Slavné křesílko ale i nadále propojuje technickou promyšlenost se senzuální poetikou.

design 〔AŠ〕

KALEIDOSKOP

Funkční a dekorativní řada úložných boxů s barevnými grafickými vzory přichází na trh v rámci novinek dánské značky Hay. Jsou k dispozici v různých velikostech a tvarech, s novými zářivými barvami a dekory, které vám umožní komponovat si na poličkách svou vlastní mikroskopickou architekturu, vhodnou pro vystavování a organizaci drobných předmětů. Prodává designspot.cz.

REVOLUCE V LAHVIČCE

krása 〔JK)

Sedmé dílo kolekce Les Extraits, kterou od roku 2021 Louis Vuitton a jejich dvorní parfemář Jacques Cavallier Belletrud předefinovává velká témata parfumerie, přichází právě do obchodů. Opět s extravagantním uzávěrem od Franka Gehryho. Tentokrát si Jascques vzal na paškál vanilku. Mistr surovin se opět noří do samého srdce vůně, posouvá hranice a odhaluje podstatu. Jedná se o bezprecedentní interpretaci. Fantasmagory totiž čerpá inspiraci ze světa iluzí a z myšlenky záře jako zdroje transformace. Tóny mlhavého anýzu a jemných květinových a kožených odstínů jsou uvolněny použitím vanilky tahitensis z Papuy Nové Guineje. Tato odrůda, ceněná pro svou hedvábnou kvalitu, bez tíhy hladí pokožku. Dužina z celého vanilkového lusku je před extrakcí CO2 kryogenicky zmražena, což vede k absolutní aromatické čistotě. Konečný pocit je podobný jako při nanášení přírodní esence vanilkového lusku přímo na holou pokožku. Jiskřivé, citrusové tóny dodávají kompozici vibrato.

NÁFUK, VÝFUK!

móda 〔JK〕

Když se díváme do historie značky Viktor & Rolf a zvláště na jejich konceptuální haute couture přehlídky, jediný materiál, co na nich nikdy nepoužili, bylo prý pěří. Alespoň podle slov Viktora Horstinga, který o tom mluvil po přehlídce v backstage. Je to zvláštní, protože peří patří k tomu nejzákladnějšímu materiálu, co se ve vysoké krejčovině využívá. „Napadlo nás, ale vlastně nevíme proč. Duchovně je peří symbolem svobody, a tahle myšlenka se nám líbila.“

Kolekce dostala název Angry Birds a všechno peří na ní bylo umělé. Ve svém ateliéru ho vyrobily z organzy a dalších materiálů a nakonec jich bylo neuvěřitelných 11 500 kusů různých velikostí a barev. Iluze se odehrávala tradičně i na mole. Viděli jsme sice 30 modelů, ale ve skutečnosti jich bylo pouze 15. Šaty se totiž prezentovaly v párech: jeden vždy nafouknutý všemi druhy peří, druhý vyfouknutý a bez ozdob. Poprvé se na mole objevily i klobouky od Stephena Jonese a vše doladily saténové boty od Christiana Louboutina. Modely byly střídavě hravé, opulentní i futuristické.

RANDE NA MONTENAPOLEONE

interiér 〔JK〕

Třípatrová budova, původně postavená v 16. století a přestavěná v roce 1952, je staronovým sídlem vlajkového obchodu Saint Laurent v Miláně. Interiér představuje dialog mezi pamětí a modernitou. Obnažené cihlové zdivo natřené vápnem odhaluje surovou historii stavby, zatímco podsvícený onyx vytváří luxusní atmosféru. Podlahy jsou vyrobeny z Ceppo di Gre, tradičního šedého kamene těženého v Lombardii a interiér zdobí Marmo di Candoglia, bílý a růžový mramor použitý na katedrále Duomo. Centrální schodiště je z eukalyptového dřeva a v interiéru vytváří sochařský spojovací prvek. Řada dalších materiálů v interiéru je recyklovaná ze set designu přehlídek, a značka tím volá po větší zodpovědnosti. Chloubou je také pečlivě vybraná sbírka umění a nábytku. Od Pontiho přes Turu až po nově navržený stůl od Vincenza de Cotiise.

design 〔AŠ〕

MILÁNSKÉ DRAMA

Na elegantní poválečný design architektů Luigiho Caccia Dominioniho a Ignazia Gardelly navazuje i současná tvorba veleúspěšného milánského interiérového studia Dimore. Jeho dlouhodobě stabilní přístup k interiérovému designu se nikdy neobejde bez špetky dramatu ani jisté eklektické nostalgie. V poslední době studio rozvíjí svůj talent i ve vlastní kolekci interiérových doplňků, včetně nástěnného svítidla Pamplona, které je vyrobené z kartáčované mosazi, černě lakované oceli a opálového perspexu.

móda 〔JK〕

PÁN PRSTENŮ

Ultramoderní kolekce šperků Le Damier de Louis Vuitton se rozrůstá. Přibyly v ní tři nové náhrdelníky, dva náramky, přívěsek s diamanty a dva nové prsteny — vše v růžovém zlatě. Prsteny v nových šířkách 3,5 mm a 5,5 mm se skvěle vrství a kombinují s již existujícími variantami ze žlutého a bílého zlata. Aktuálně je k dispozici celkem sedm různých stylů, ale všechny jsou moderní a výsostně grafické.

HRA V ARCHITEKTURU

design 〔AŠ〕

Britské architektonické studio Carmody Groarke postavilo dřevěný pavilon ArtPlay do zahrad Dulwich Picture Gallery v jižním Londýně, kterou navrhl neoklasicistní architekt Sir John Soane a jež byla vůbec první účelově postavenou veřejnou uměleckou galerií na světě. Nový pavilon je součástí zatím největší přestavby, kterou tato instituce za posledních 20 let prošla. „Naším cílem bylo propojit návštěvníky s uměním v krajině, rozšířit publikum galerie a vytvořit stálý pavilon určený pro mladší generace. Šlo nám o vytvoření radostného a po všech stránkách udržitelného prostoru, který vítá děti a rodiny v historickém areálu Dulwich Picture Gallery a zároveň poskytuje dospělým nová místa k zastavení a užívání si zahrad,“ říká spoluzakladatel studia Carmody Groarke Andy Groarke. Stavbu, která je natočena kolmo k historickému objektu, autoři záměrně opatřili naddimenzovanými prvky kulatého okna a markýz, aby architekturu přiblížili dětskému světu.

Set keramických umyvadel a nábytku.

Působivá souhra jemně tvarovaných linií v barvě podle vašeho stylu.

Design Vrtiška&Žák

BÍLÁ VELRYBA

interiér 〔TF〕 FOTO Alex Shoots Buildings

Tomáš Císař se během rekonstrukce kancelářských prostor v postmoderní stavbě z 90. let pustil do „architektonické archeologie“, když během odstraňování nánosů sádrokartonu, kazetových podhledů a příček postupně odhaloval pravou tektoniku prostoru. Výsledkem je scénograficky pojaté řešení, které je v dialogu s betonovou žebrovanou klenbou, jež prostoru dominuje. Pod tímto „obráceným lodním dnem“ se vznáší výrazný světelný a akustický objekt, inspirovaný dvěma levitujícími slavnými exponáty — Kašparovým Blériotem, umístěným v dopravní hale NTM a kostrou plejtváka myšoka, zavěšenou v Národním muzeu. Kromě konceptuální roviny vnáší toto „velrybí křídlo“ do jinak statického prostoru zajímavou dynamiku a zároveň přirozené, měkké denní světlo. Východní fasáda prosotru byla zcela otevřena, tvoří ji prosklené posuvné portály, které interiér maximálně prosvětlují. Konstrukční řešení, barevnost i volba materiálů vycházejí z estetiky letectví i hlubin oceánu. Hliníkové a nerezové detaily, korálově červená barva evokující legendárního „Rudého barona“ a inkoustově temná modř kontrastují s měkkými světelnými barrisolovými podhledy a surovým betonovým monolitem. Reflexní povrchy spolu s nasvícením celý prostor opticky zvětšují a umocňují jeho hloubku. Původní pilíře, porostlé popínavými rostlinami, vnášejí do interiéru prvek zeleně a dotvářejí tak harmonické propojení mezi technikou a přírodou. cisarstudio.com

NA PRVNÍ

POHLED

design 〔TF〕

Příběh modulárního křesílka z pražského Seabrook Studia, jež se vyznačuje čistými liniemi a jemnou křivkou, je zajímavější, než by se mohlo zdát. Jeho výplň totiž tvoří směs recyklovaného acetátu celulózy z filtrů více než tisícovky použitých bezdýmných náplní. Materiál, který by se jinak proměnil v odpad, dostal druhý život. Každý kus je opatřen originální visačkou, která vypráví příběh o původu materiálu a připomíná, jak může vypadat chytré nakládání s odpady. Designéři Filip Nguyen a Tish Seabrook navrhli křesílka tak, aby odrážela čistý a minimalistický jazyk značky IQOS a zároveň nabídla pohodlné a flexibilní řešení pro prémiové prostředí prodejen. „Snažili jsme se držet toho, co víme o značce a o tom, jak navrhuje vlastní produkty, jak komunikuje. Cílem bylo, aby křesílka působila jednoduše, elegantně a nadčasově, a zároveň nabízela modulární tvar, který vychází ze samotného symbolu značky,“ řekl Filip Nguyen. Inspirace pro tvar a design křesílek vychází z loga IQOS a hladkého povrchu jeho zařízení, takže působí jednolitě a bez viditelných spojů. Sedací systém je navíc modulární, takže jednotlivé kusy lze kombinovat podle prostoru i potřeby. Díky tomu se křesílka hodí jak do intimních lounge zón, tak do větších a frekventovaných prostor. I tato křesílka jsou výsledkem součástí širšího přístupu společnosti Philip Morris ČR a.s. k problematice udržitelnosti. Firma se dlouhodobě snaží snižovat dopad svých výrobků na životní prostředí a vracet použité materiály zpět do oběhu.

ZACHYTIT ZVUKY LISTŮ

design 〔TF〕

Přesně o to se ve své kolekci skla, která vznikla ve spolupráci se sklárnou Květná 1794, pokusil japonský architekt Kengo Kuma. Sedmidílný set minimalistických skleněných předmětů — univerzální sklenice na červené a bílé víno, sklenice na vodu, na saké, karafa a dvě vázy — propojuje jednoduchý válcovitý tvar a jedinečný detail, otisk žilnatiny listu na dně každého kusu. Kolekce dostala název Haoto, což lze z japonštiny přeložit jako zvuk listů. „Chtěl jsem, aby kolekce vyvolávala pocit klidu, intimity a tichého rozjímání,“ říká Kengo Kuma. „Když držíme sklenici, stává se součástí osobního okamžiku, ať už se jedná o sdílení nápoje, aranžování květin, nebo prosté zastavení se a ocenění něčeho krásného.“ Jemný přírodní detail, který je hlavním motivem celé kolekce, je viditelný skrze stěny skla a plně se odhaluje při dopadu světla či při pohledu zezdola. Válcový tvar byl podle japonského architekta zvolen nejen pro svou univerzálnost a ergonomii, ale i pro schopnost „ustoupit do pozadí“ a nechat promluvit samotný materiál.

Dolce Stil Novo & 50’s Style Když má design charakter.

Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design

setkává se špičkovou světovou technologií.

Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz

VESELÁ A JASANOVÁ

design 〔JK〕

I velká klasika si zaslouží lepší vztah k přírodě a planetě. Vitra se proto rozhodla přehodnotit celou kolekci od manželů Eamesových a přišla s šetrnějším a odpovědnějším zdrojováním materiálů a snížením uhlíkové stopy. Pro výrobu se teď používá i evropské dřevo a především „zdravější“ úpravy povrchů. Eco-upgrade dostala řada výrobků, mezi kterými nás zaujala i Eames House Whale známá z legendárního domu Charlese a Ray Eamesových. Asi si ji vybavujete z historických snímků — byla velká skoro dva metry a byla součástí koláže inzitního umění a drobných lidových předmětů, které manželé sbírali a zdobili si jimi svůj dům. Anonymní dílo severoamerického lidového umění se pak nacházelo i v Eames Office, a tak jej uvidíte i na dalších známých fotografiích — například při prvním focení Lounge Chair. Vitra nyní vyrábí zmenšenou repliku velryby z jasanového dřeva, přičemž použitá, ručně nanášená barva je nově na vodní bázi, a tedy šetrnější k životnímu prostředí.

VLNKY

A KRUHY

design 〔AŠ〕

Vlnité křivky historického nábytku francouzského interiérového dekoratéra Jeana Royèra se staly během posledních dvou dekád extrémně populární po celém světě. Předtím byl Royère pouze jedním ze zapomenutých návrhářů, který navázal na odkaz strohého modernismu, ale svým vlastním způsobem ho proměnil ve hravý styl reprezentující poválečný optimismus. Po roce 2000 jeho dílo objevili francouzští galeristé a vynesli jej na samý vrchol sběratelského trhu i obecné popularity. Toho mimochodem využívá i eponymní značka, která oživila některé Royèrovy ikonické kousky v nových exkluzivních reedicích. Součástí kolekce, která se mimochodem představila v září na pařížském týdnu designu, je i židle Yoyo nápadná určujícím prvkem kroužků, jimiž je zakončena její kovová konstrukce.

Metropolis

N ová kolekce

Pocta ikonám mizející městské architektury. Objevte ručně broušený český křišťál, v němž se potkává jemnost tradičního řemesla s monumentalitou brutalismu.

NA OBĚD!

gastro 〔JK〕

Jak jsme již informovali, v únoru se v Paříži na kultovní adrese bývalého concept storu Colette znovuotevřel obchod Saint Laurent. V podzemí, kde dřív býval slavný vodní bar a restaurace, se usídlil ikonický kalifornský gastro podnik, známý svým výjimečným omakase — Sushi Park. Ten si původně otevřel šéfkuchař Peter Park v roce 2006 v Los Angeles a toto je jeho jediná pobočka. Co je nového, je fakt, že od září bude Sushi Park Paris fungovat také na obědy. A to od úterý do soboty, mezi 12. a 15. hodinou. Večeře zůstávají beze změny: od úterý do soboty od 19 do 23 hodin. Sushi Park Paris, 213 rue Saint-Honoré, 75001 Paříž sushipark.paris

PODZIM NA TALÍŘI

gastro 〔JK)

Restaurace Alcron je jedna z ikon pražské gastronomické scény. Letos získala prestižní ocenění v podobě dvou čepic a 13 bodů v renomovaném průvodci Gault&Millau a ani tak a nebo právě proto neusíná na vavřínech. Tento podzim bude plný zajímavých nabídek a kulinářských zážitků, na které si bude potřeba včas zarezervovat místo. Ale začněme popořádku. Pod vedením šéfkuchaře Richarda Bielika bylo právě uvedeno nové à la carte menu, jež vyzdvihuje pestrost sezónní úrody a zve hosty k objevování kontrastů zemitých chutí. „Naše filozofie zůstává i na podzim stejná. Ovoce a zeleninu doplňujeme o ryby, maso a farmářské produkty té nejvyšší kvality z lokálních zdrojů a tvoříme jídla, která hosty přenesou do přítomného okamžiku,“ vysvětluje Bielik. Úkolem je zahřát, posílit a dodat tělu vše, co potřebuje. Třeba v případě svěžího salátu z okurek, jablka, avokáda a kešu, v němž se křupavost mísí s jemnou krémovostí, nebo podzimního tataráku z hovězí svíčkové s liškami, kde se šťavnatost masa potkává s jemnou lesní zemitostí. Na své si přijdou i milovníci ryb. Tataki z bio pstruha lososovitého s koprovou majonézou a křepelčím vajíčkem propojuje delikátní svěžest s jemně bylinkovým akcentem. Další pokrmy z progresivní zelené kuchyně ukazují, že zelenina může jídlo pozvednout na zcela novou úroveň. Bio tvarohové gnocchi se zauzenou řepou, hruškou a grilovaným kadeřávkem nabízejí harmonii sladkosti, kouřového tónu a lehké hořkosti, zatímco knedlíčky plněné směsí hub s nakládanou ředkví a hříbkovou omáčkou v sobě mají chuť podzimního lesa. Vrcholem menu je asi česká klasika v moderním pojetí — perlička na paprice s kedlubnovým zelím, konfitovanou paprikou a lanýžem. A to další překvapení? Vyvrcholením podzimního programu bude 23. října hostování Jozefa Brezy a jeho týmu z Gašperova Mlyna, kteří navazují na svůj loňský úspěch. Listopad se pak ponese v duchu svatomartinské husy, pojaté s noblesou a lehkostí, která je pro Alcron typická. alcronprague.com

Nová Kia EV4 s dojezdem až 625 km.

Ukažte se v novém světle.

Nové pojetí designu. Nová energie. Nové možnosti. Kia EV4 spojuje sebevědomý vzhled a elektrický pohon s dojezdem až 625 km – zve vás k objevování nových cest a nových zážitků.

Kombinovaná spotřeba elektrické energie dle WLTP: 14,3–14,9 kWh/100 km, emise CO2: 0 g/km. Uvedené hodnoty nejsou finální a mohou se změnit. Spotřeba, emise a hodnota dojezdu byly stanoveny podle metodiky měření dle nařízení (EU) 2017/1153, včetně zkušebního postupu WLTP. Hodnoty se mohou lišit v závislosti na reálných podmínkách, stylu jízdy a dalších faktorech. Vyobrazení vozů je pouze ilustrativní a může obsahovat doplňkovou výbavu. Pro bližší informace navštivte www.kia.com.

EKOSYSTÉM

architektura / design 〔TF〕

Skupina studentů ze dvou ateliérů na pražské UMPRUM dala hlavy dohromady a zkoumala možnosti využití keramiky v architektuře. Z jejich společného snažení vzešel projekt Clay House, který byl v premiéře představen letos na jaře na Salone del Mobile v Miláně. Studenti analyzovali jednotlivé architektonické prvky, jako jsou stěna, střecha, sloup, zdroj tepla nebo vody, a jejich propojením vytvořili jedinečný ekosystém domu podobný živému organismu — keramické sloupy podpírají budovu jako páteř, stěny slouží jako kůže či ochranná membrána a další funkční prvky dodávají domu potřebné živiny.

Veškeré součásti stavby jsou výsledkem studentské spolupráce. Keramické ohniště tvoří symbolické i reálné centrum domova. Jednotlivé stěny jsou doplněny o různé segmenty — například Breath je série na první pohled tvarově jednoduchých perforovaných cihel, takzvaných plotovek, jež pracují se seříznutím tvaru, takže mohou poskytnout jak potřebné zastínění či osvětlení, tak třeba zamezit nežádoucím pohledům. Reliéfní keramické tašky zase nabízejí řešení stále většího oteplování v historických centrech měst. Jejich hlavní funkcí je zachycení vody a poskytnutí podmínek pro růst náletové zeleně, která zajistí přirozené ochlazení. 3D tištěný sloup Vertebra byl inspirován lidskou páteří a reprezentuje využití současných digitálních technologii v navrhování a výrobě keramických prvků.

Projekty vznikaly pod pedagogickým vedením Milana Pekaře a Terezy Slukové (Ateliér keramiky a porcelánu), Imricha Vaška a Shoty Tsikoliya (Ateliér architektury III) a ve spolupráci s Cihelnou Kadaň a.s., jež poskytla výrobní zázemí i odborné konzultace.

Stavba archetypálního tvaru, odkazující k palladiovskému půdorysu vily Rotonda ve Vicenze se čtyřmi věžemi, vyroste během festivalu Designblok vedle Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti. umpum.cz, designblok.cz

KOSTKA

Prostá krychle z perforovaných hliníkových plechů tvoří minimalistické tělo svítidla Aluminium, které ve svém studiu v Bellinghamu ve státě Washington vyrábí designérské studio a značka v jednom s názvem Nook. Přirozená perforace pláště vytváří příjemné difuzní světlo.

MAGICKÁ ZAHRADA

architektura 〔TF〕

Nad projektem oživení barokní Krafterovy zahrady v Jindřichově Hradci se sešly dva ateliéry. Zahradní architekti Za mák (Michaela Zudová a Jan Makovička) rekonstruovali tento ostrov uprostřed města podle znovunalezené, více než 200 let staré konfigurace terénu, kterou přizpůsobili současným funkcím. Základní koncepce je přísně geometrická, vychází z odkrytého historického tvarosloví, které zahradě dává jasný řád. Stavební úpravy areálu, jež probíhaly pod taktovkou architekta Matěje Šebka, jsou koncipovány s důrazem na otevření zahrady veřejnosti. Klíčový architektonický zásah se odehrál na severovýchodním okraji. Přibyla nová vstupní rampa, květinářství a ateliér pro zahradní architekty. Nízká hmota přístavby se přirozeně začleňuje do sestavy původních skleníků a svou zelenou střechou se zapojuje do kontextu terasovité zahrady. krafterovazahrada.cz design 〔AŠ〕

šperk 〔TF〕

NAVŽDY

Symbolikou i tvarem srdce je inspirována nová kolekce Love Forever značky Blueberries. Šperky jsou vytvořeny ručně z drahého kovu tradiční metodou odlévání do ztraceného vosku, díky níž získávají autentickou strukturu a jemné organické linie. Kolekce zahrnuje otevírací medailonky jako talismany na uchovávání fotek, prsteny s drahokamy a náušnice a v premiéře bude uvedena na přehlídce Designblok v Křižíkových pavilonech.

VEČÍREK, CO NEKONČÍ

móda 〔JK〕

Co když se nikdy nechci zastavit v přípravách na odchod ven? Co když chci být stále překvapovaná? Co když žvýkačka na chodníku vytvoří nápis „Něco zvláštního“? Co když budu pít svou kávu ve sklenici na martini? Co když jsem nejšťastnější žena na světě a být naživu znamená vyhrát v loterii a loterie je dnešní večírek? Co když konfety nikdy nepřestanou padat? Toto je pár otázek z textu k poslední přehlídce značky AREA, která se vrací s novým designérem a svou původní hravou náladou. Nicholas Aburn, který do newyorské značky nastoupil v únoru a přišel z haute couture studia Balenciaga, dokazuje, že evropská krejčovina a americká popkultura můžou jít ruku v ruce.

design 〔AŠ〕 FOTO Alexandra de Cossette

ŠEROSVIT

Do 1. listopadu vystavuje v pařížské galerii Kreo svou novou kolekci svítidel designér Ronan Bouroullec. Pod názvem Clair-obscur zkoumá v řadě závěsných světel s ručně foukanými skleněnými širmy světelné efekty — jak sám říká, hledá způsoby, jak se paprsky světla modulují a pozvedávají hmotu. Štíhlé struktury zavěšené v prostoru jsou přerušovány skleněnými svatozářemi. Někde mezi kresbou a sochou, každé dílo promlouvá tichým, esenciálním jazykem.

móda 〔JK〕

ŘÍMANKA

Pružné spirály z kolekce Tubogas inspirovaly nové večerní psaníčko Bulgari. Bohatě propracované držadlo zdobí geometrický motiv Parentesi (inspirovaný římským dlážděním patníků) osázený zirkony, které posouvají kabelku do kategorie nositelného klenotu. Za jejím designem stojí jedinečná Mary Katrantzou, kreativní ředitelka koženého zboží a doplňků Bulgari.

VYSOKÉ VŮNĚ

kosmetika 〔TF〕 HOT

Praha je teprve třetím městem na světě, kde byl po Paříži a Londýně otevřen monobrandový butik francouzské značky Nicolaï Parfumeur — Créateur. Její legendární vůně, svíčky a interiérové vůně najdete v Široké ulici č. 15 v domě z roku 1907, který láká tradiční skleněnou výlohou s logem značky. Jeho interiér, který je spíše vyšší než širší, čerpá inspiraci z elegance tradičních pařížských parfumérií. U zrodu značky Nicolaï stála Patricia de Nicolaï, pocházející z proslulé francouzské rodiny Guerlain. V roce 1989 se spolu s manželem rozhodla podniknout odvážný krok — založit vlastní společnost a otevřít první obchod značky. O rok později jako jedna z prvních vytvořila interiérovou vůni, ikonický Maharadjah, následovaly jedinečné parfémy jako Eau d’Été či Sacrebleu. V roce 2008 obdržela Řád čestné legie za mimořádný společenský přínos Francii a byla oceněna také jako žena-parfumérka, která jako první dokázala vybudovat svou vlastní značku. Navíc byla jmenována do čela Osmothéque — francouzského parfémového archivu, který zaznamenává a uchovává historii parfumerie. Přesvědčte se na vlastní nos, jaké vůně dokáže se svými kolegy namíchat. Nicolaï butik, Široká 15, Praha 1, myskino.cz/nicolai

Fragment  Line

Panorama zářivé galaxie. Nová kolekce horizontálních svítidel vyrobených z inovativního materiálu Fragmentglass využívá střepy skla z předchozí produkce Bomma a vdechuje jim nový život.

www.bomma.cz

VNITŘNÍ KRAJINA

design 〔TF〕

Antonio Citterio si představuje pohovku jako všestranný kus nábytku schopný transformovat obytný prostor. Loungescape, modulární sedací systém, který navrhl pro italskou značku Flexform, utváří prostředí domu, stává se jeho centrálním bodem a nabízí nové pohledy na pohodlí a krásu. Unikátní jednodílná konstrukce Loungescape seskupuje měkké polštáře a vytváří harmonický celek. Její organické tvary jsou pečlivě vytvořeny na základě principů ideální rovnováhy mezi proporcemi a úhly sklonu, aby podpořily zážitek, který spojuje relaxaci a pohostinnost. Charakteristickým detailem pohovky Loungescape je jeho zkosená základna, která dodává konstrukci lehkost, na rozdíl od počátečního dojmu monolitické pevnosti, který vyvolává. Možnost vybrat si jednotlivé moduly, látky a kůže z exkluzivní kolekce Flexform otevírá nespočet možností přizpůsobení čalounění a vytvořit tak jedinečná a osobitá designová řešení. flexform.it

VÍCEÚČELOVÉ

design 〔AŠ〕

Londýnské studio Unknown Works použilo plechy z recyklované pozinkované oceli jako akustické panely v interiéru nového kadeřnického salonu Salt Salon, který se rozprostírá na třech podlažích bývalého skladu na trhu Borough Market v rušné londýnské čtvrti Southwark. Byl navržen tak, aby působil jako klidné útočiště daleko od životem pulzujících ulic pod ním. Designéři se zaměřili především na praktické i společenské aspekty prostoru, který bude zároveň sloužit jako místo pro pořádání společenských akcí, výstav a speciálních hudebních vystoupení. Velká část původní struktury budovy byla zachována a studio pracovalo především s recyklovanými, průmyslově působícími materiály. V prvním patře návštěvníky přitom vítá již zmíněná instalace — zvuková stěna vyvinutá ve spolupráci s hi-fi start-upem Friendly Pressure.

BAREVNÝ KUBISMUS

design 〔TF〕

„Kde končí emoce, tam končí můj design,“ říká Rony Plesl, designér a výtvarník, který v letošním roce oslavil životní jubileum a sklárna Moser mu při této příležitosti připravila překvapení. Kolekci Kubismus, již Plesl vytořil v roce 2009, oděla do nových barevných variací. Nyní přichází v odstínech alexandritu podjímaného aurorou a akvamarínu podjímaného růžovou. Soubor je poctou stylu, který v českých zemích zanechal hlubší stopu než ve Francii, kde se zrodil. Odvážný a osobitý český kubismus prostoupil nejen malířství, ale i architekturu, nábytek a sklo — právě zde našel svou svobodu a duši. Designér přenesl do skla to, co kubisté zobrazovali na plátnech a v architektuře. Mnohoznačnost tvaru, prolínání pohledů, odvážné lomení hmoty i světla. A právě díky ručnímu brusu sklářských mistrů se tato kubistická filozofie stává hmatatelnou. Brus není jen technikou, je výpovědí. Každá linie je vedena z ruky, bez šablon a nechává světlo rozehrát novou dimenzi.

Z VÝSTAVY DO OBÝVÁKU A ZASE ZPĚT

design 〔AŠ〕

Patří k největším ikonám sedacího nábytku. Křeslo Barcelona se stalo symbolem modernismu a meziválečného luxusu vily

Tugendhat, kam jej jeho autoři, Ludwig Mies van der Rohe a Lilly Reich, umístili.

Před lety se tři křesla do zrekonstruovaného interiéru podařilo navrátit, avšak v podobě replik, na jejichž složité výrobě se podílel mimo jiné architekt Vladimír Ambroz a jeho bratr, historik umění Miroslav Ambroz.

Architekt Ludwig Mies van der Rohe a jeho partnerka, designérka Lilly Reich, navrhli původně křeslo Barcelona pro prostory německého pavilonu v rámci Mezinárodní výstavy v Barceloně v roce 1929. Vycházeli přitom z dobového okouzlení novými technologiemi a především použitím chromované oceli pro konstrukci nábytku. Na rozdíl od svého kolegy Marcela Breuera, působícího tehdy na škole Bauhaus, nevyužili ocelové trubky, ale rozhodli se pracovat s plochými profily, které velmi elegantním způsobem vytvarovali do notoricky známé podnože ve tvaru písmene X. Výroba, jíž se ujala zámečnická firma Berliner Metallgewerbe Josef Müller, byla extrémně náročná a ruční produkce se promítla i do odlišností jednotlivých modelů. Původně se křeslo označovalo jako Pavillonsessel a jeho název Barcelona se objevil až s americkým architektem Philippem Johnsonem, který si v roce 1930 do svého bytu v New Yorku objednal dva kusy. Ještě před válkou prodal Mies licenci na jeho výrobu značce

Thonet, ta ho však do své produkce nezařadila, a tak si muselo počkat do roku 1948. Tehdy ho začala vyrábět americká značka Knoll.

Již dávno předtím se však tři exempláře křesla staly nedílnou součástí Tugendhatovy vily v Brně. Při její rekonstrukci před 15 lety se Barcelona na místo činu vrátila. Na počátku projektanti původně uvažovali o pořízení nového sedacího nábytku od firmy Knoll. Miroslav Ambroz, který byl pověřen průzkumem původních interiérových prvků a nábytku, doložil na základě shromážděných podkladů, že původní křesla Barcelona se ale výrazně lišila od dnešních verzí — zejména v použitých materiálech, rozměrech i technologii výroby. Nakonec se tedy restaurátorský tým rozhodl pro výrobu přesných replik, které mohly vzniknout jedině na základě souhlasu potomků Miese van der Rohe. Údaje z archivních materiálů, především výkresové dokumentace z archivu MoMA, dovolily vznik zcela unikátních replik, které nemají ve světě obdoby.

A právě celý tento příběh — od vzniku prvního prototypu křesla Barcelona v Berlíně až k navrácení jeho replik do vily Tugendhat — dokumentuje výstava s názvem Ikonické křeslo Barcelona: idea, příběh, konstrukce, kterou pro Muzeum města Brna kurátorsky připravil Michal Kolář ve spolupráci s bratry Ambrozovými. Grafického designu se zhostila Kristina Ambrozová. Navštívit ji můžete od 29. 10.

DVĚ V JEDNOM

design 〔AŠ〕

Dánská značka A seat in Siena byla založena v roce 2021 dvěma designérkami, které se setkaly během studia v Berlíně a chtěly si splnit svůj sen o produkci nadčasového nábytku vyrobeném udržitelným způsobem. Jejich nový stolek i sedačka Luna ztělesňuje rovnováhu formy a funkce, představuje diskrétní funkční řešení, které obohacuje interiéry, aniž by vyžadovalo přílišnou pozornost. Ať už objekt umístíte do soukromé rezidence, pohostinství, nebo na chodbu s vysokou fluktuací lidí, nabízí vždy efektivní posení nebo místo na odkládání. Je totiž jedinečnou skládací nástěnnou židlí. A když se nachází ve složeném stavu, stává se elegantním prodloužením samotné stěny. Luna je vyrobena z mahagonu sipo, oslavuje přirozenou hloubku a teplo dřeva.

ZAKROUCENÝ

design 〔AŠ〕

Na uplynulém Czech Design Weeku představil své nové svítidlo i mladý český designér Matyáš Barák. Jeho multifunkční lampa Twisted odráží autorovy bohaté pracovní zkušenosti. Po absolvování Royal College of Art působil v ateliérech Javiera Corvalána v Paraguayi, Foster and Partners v Londýně a konečně Petr Hájek Architekti v Praze. Nová lampa, jejíž tvar vychází z elementární architektonické konstrukce, kombinuje CNC ohýbané kovové trubky s 3D tištěným stínidlem a dovoluje velmi flexibilní manipulaci a multifunkční využití. Zároveň je založená na tvarosloví trojnožky, kterou Matěj rozvíjí již dlouhodobě v několika svých projektech.

DRAMA PATŘÍ K PROJEKTU

design 〔TF〕

Pod tímto názvem představuje Hornbach instalaci od designérského studia IHOR. Společně vytvořili zážitek propojující svět profesionálního designu s hravostí a svobodou kutilství, kde i drobné nezdary jsou přirozenou a krásnou součástí odvážné cesty k výsledku. Zadání bylo jednoduché — prezentovat radost z rekonstrukce domácnosti svépomocí. Návštěvníci v rámci instalace vstoupí do interaktivní scény, která odhaluje nástrahy a především pozitivní prožitek z procesu rekonstrukce koupelny. „Hobby markety chápeme jako hračkářství pro dospělé — probouzí kreativitu, emoce i ambice. Naším cílem bylo ponechat v instalaci co nejvíce tzv. DIY prvků, a proto nijak neskrýváme použité materiály ani výrobní postupy. Naopak, vše je přiznané tak, aby návštěvník mohl zažít okamžik prozření: Aha, tak takhle to vyrobili — to bychom taky zvládli!“ vysvětluje pojetí expozice designér Ihor Sabadosh, který spolu se Sárou Matysovou tvoří kreativní duo studia IHOR.

Neobyčejná

Každý den používáme a vnímáme kolem dvaceti tisíc věcí. To je víc, než kolik řekneme slov. Obyčejné předměty, které nás bezprostředně obklopují a jejichž společným jmenovatelem je blízkost lidskému tělu, stojí také v centru zájmu našeho hostujícího šéfredaktora Jiřího Pelcla. Ve svém textu se zabývá evolucí jejich designu i materiálů.

Neobyčejná obyčej-

Ráno tě budí bzučení mobilu, vstáváš, jdeš do koupelny, čistíš si zuby, vybíráš si, co si oblečeš. Sedáš si ke stolu a snídáš, posloucháš hudbu a přemýšlíš o začínajícím dnu. Od samého rána používáš mraky věcí. Procházíš se po bytě, který je zařízen nábytkem, svítidly, různými nástroji na vaření a spotřebiči. Jedeš do práce/školy autem nebo tramvají. Stejně jako v bytě i mimo domov je spousta věcí. Je jedno, jestli bydlíš ve městě, nebo na vesnici. Všechny ty věci ani nedokážeš spočítat. Kde se vzaly? Odhaduje se, že každý den používáme a vnímáme obrovské množství věcí, je jich více než dvacet tisíc. Někdo je musel vyrobit a předtím vymyslet… A právě toto děláme my, designéři. Design je obor zasahující velmi širokou oblast, od skleničky až po lokomotivu. Soustředím se nyní na to množství malých věcí, které nás bezprostředně obklopují, věcí, které navrhují produktoví designéři. Většinou jde o výrobky, které nemají žádné složité mechanismy – vybavení bytu, nábytek, nádobí, různé nástroje. Společným jmenovatelem těchto předmětů je to, že jsou velmi blízko našemu tělu, pracujeme s nimi, vnímáme je nejenom vizuálně, ale také hapticky.

Zdálo by se, že navrhovat tyto v zásadě jednoduché věci je snadné, ale opak je pravdou. Potíž je v tom, že jejich funkce se v čase mění velice málo. Židle nebo nádobí a sklenice lidé používali už ve starověku. Tvary se během věků měnily, jelikož každá doba se vyjadřovala jinou vizuální řečí, přitom funkce zůstávala v zásadě stejná. Tvary tedy odpovídají kulturnímu a duchovnímu prostředí určité doby. Proto není pravda, že by pouze „forma následovala funkci“, jak tvrdili funkcionalisté. Abych mohl tyto „jednoduché“ věci blízké člověku navrhovat, musím neustále pozorovat lidi, kteří je používají a pozorně si všímat nejrůznějších věcí kolem sebe. Zajímají mě předměty, které jsou na první pohled obyčejné, nenápadné ve svých →

TEXT Jiří Pelcl FOTO Jiří Pelcl a Václav Jirásek

tvarech, ale které výborně fungují. Jejich design si příliš neuvědomujeme, je nám srozumitelný a jaksi samozřejmý. Autory těchto designérských řešení většinou neznáme, jsou to anonymové. Na předmětech mě udivuje jejich tvarová přímočarost a srozumitelnost k danému účelu. Jejich tvary vznikaly v návaznosti na předešlé věci a postupně se zdokonalovaly podle požadavků uživatelů s ohledem na materiálové a technické možnosti. Jde tady o jakousi kolektivní intuici tvoření v designu. Baví mě věci pozorovat a porozumět logice jejich tvarů, které jsou pro mě poučením a velkou inspirací. Věcí je hodně, snažím se je sbírat podle souvislostí jejich funkce nebo použitého materiálu. Toto sběratelství není jen moje originální činnost, anonymní produkty sbírali například slavní designéři Achille Castiglioni nebo Charles Eames.

Fascinující jsou pro mě „jednomateriálové předměty“. Vyznačují se homogenností, jelikož jsou vyrobeny pouze z jednoho materiálu bez jakýchkoliv spojů. Nedají se vlastně pokazit, snad jen rozbít v případě skla nebo porcelánu. Spoje jsou totiž u každého výrobku poněkud záludné místo a každý designér by se jim nejraději vyhnul. Tvarová vizualita těchto věcí působí naprosto samozřejmě, protože vychází z použité technologie, jako je odlévání, lisování nebo vstřikování do forem.

Moje úvaha o obyčejných věcech může v současném digitálním světě působit poněkud anachronicky, ale jsem přesvědčený, že jestliže porozumíme tvarům věcí z minulosti, budeme na ně schopni navazovat a inteligentně formovat naši současnost a budoucnost. ●

obyčejnost. Neobyčejná oby

IKONY

Vybrat deset ikonických designérských počinů je obtížný úkol. Má se jednat o výjimečné výrobky, které jsou známé pro svoje vizuální, tvarové, funkční, symbolické a jiné kvality. Ale každý z nás má svoje osobní preference, které jsou mnohdy ovlivněny marketingem firem a reklamou v médiích. Ty se snaží kolem výrobku vytvořit aureolu nepostradatelnosti a přesvědčit nás o nutnosti výrobek vlastnit. Čím atraktivnější a originálnější design, tím vyšší je obvykle cena. Existují ale věci, jejichž design byl ve své době opravdu průkopnický, což je odbornými kruhy dlouhodobě potvrzováno. Jde o ikony designu většinou nábytku z období funkcionalismu a modernismu, oceňované zejména pro jejich formální a estetické kvality. Neustálým opakovaným publikováním v médiích získaly status nedotknutelnosti.

Ale je mnoho dalších skvělých výrobků z různých oblastí, které tak známé nejsou, ale které výrazným způsobem ovlivnily současný design a v jeho funkčnosti a nadčasovosti průběžně usnadňují lidem život. Myslím, že bychom měli věci pozorněji vnímat a hledat kvalitu více v jejich tvarové pravdivosti než v jejich estetické novosti. Skutečným arbitrem kvality designu je totiž čas.

Do svého výběru ikon jsem zařadil i předmět zdánlivě nesouvisející s designem, jak jsme zvyklí ho vnímat. Transportní paleta není vůbec krásná, ani technicky vyspělá a nemá žádný emocionální náboj. Je ale výrobně jednoduchá, materiálově nenáročná a plně recyklovatelná, dá se sdílet a je použitelná na celém světě. Není to vlastně ikona designu, ale ikona funkčnosti a užitečnosti.

Nejčastěji uváděnou ikonou designu je Thonetova židle č. 14. Za skutečný průlom ale považuji samotný objev technologie ohýbání dřeva v měřítku průmyslové výroby nábytku. Michael Thonet byl průkopníkem nejenom ve výrobních postupech, ale i v nových způsobech prodeje. Katalogový list z roku 1859 je jeden z jeho prvních marketingových počinů a odstartoval vydávání obsáhlých katalogů. Jeho příklad následovaly další firmy v různých oborech podnikání.

První katalogový list výrobce nábytku je z roku 1859.

V roce 1853 otevřel Levi Strauss v San Francisku svůj obchod s textilem. O dvacet let později si spolu s Jacobem W. Davisem patentovali zpevnění pracovních kalhot kovovými nýtky, čímž šokovali textilní branži (nezničitelnost je symbolizována slavným logem s koňmi trhajícími kalhoty). Džíny byly u mužů stále populárnější a v roce 1934 se objevily první dámské verze. V šedesátých letech se výroba rozšiřila do Evropy a Asie a vzniklo mnoho dalších konkurenčních brandů. Modré džíny nosí všichni bez rozdílu věku!

Modré džíny — od pracovních kalhot ke globálního evergreenu.

Credit: archiv Levis

Nenápadná lampa Kandem, model 702 symbolizuje nástup jednoduchých funkčních, průmyslově vyráběných produktů. Autorka jejího designu, Marianne Brandt, byla studentkou a pedagožkou legendární německé umělecké školy Bauhaus. Tato avantgardní kosmopolitní škola usilovala ve třicátých letech o propojení architektury, umění a řemesel a i když existovala jen 14 let, dodnes ovlivňuje myšlení architektů a designérů.

Lampa Kandem — model 702 od Marianne Brandt vznikl na půdě školy Bauhaus.

Nábytek z ocelových trubek Jindřicha Halabaly.

Židle z ocelových trubek navržená v roce 1931 českým designérem

Jindřichem Halabalou reaguje na modernistické tendence v Evropě a navazuje na tvorbu Marta Stama a Marcela Breuera. Stejně jako

ostatní Halabalův nábytek se vyráběla v UP závodech v Brně a je pozoruhodná svojí konstrukcí, kde bylo využito dvojího pérování ocelových trubek.

Credit: archiv Modernista

Tatra 77 patří k přelomovým výrobkům automobilového průmyslu. Jedná se o první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií. Tým konstruktérů Tatry Kopřivnice, Hans Ledwinka a Erich Uberlacker, přenesli křivky letadel do karosérie vozu a asi proto se mu říkalo tatraplán. Díky svým inovacím se stal předchůdcem moderního pojetí automobilů, kde estetika a pokročilé technologie tvoří jeden celek. Tatra 77 byla spuštěna do výroby v roce 1937 a dnes patří ke stěžejním exponátům v evropských muzeích designu.

Tatraplán jako předchůdce moderního pojetí automobilů.

Navy chair 1006 vznikla na objednávku amerického námořnictva na sklonku 2. světové války. Měla být pevná, lehká a maximálně funkční, zároveň odolná vůči slané vodě. Úkolu se ujal Witton Carlyle Dinges, v roce 1944 navrhl hliníkovou židli a pro její výrobu založil společnost Emeco. Díky minimalistickému až obyčejnému designu a recyklovatelnosti materiálu se židle stala velmi populární pro univerzální použití v interiérech, zejména ve veřejných prostorách. Je protipólem módního a atraktivního tvarování, což ji zařadilo mezi ikony moderního designu.

Legenda mezi americkými židlemi — kovová kráska Navy chair 1006 od Emeco.

Credit: archiv Emeco

V různých variacích se původní logo British Rail

Logo britských železnic je základní prvek grafického manuálu

National Rail (dříve British Rail), který byl uveden do praxe v roce 1965. Hybatelem designu vizuální identity byl designér Milner Gray, autorem ikonického loga je Gerry Barney. Rozsáhlý grafický manuál je dokumentem určujícím vizuální působení společnosti navenek, je souborem pravidel pro použití loga, barev, písma a dalších grafických znaků. Tento manuál se stal vzorem pro mnoho dalších firem usilujících o kompaktní firemní styl a čitelnou komunikaci dovnitř i ven.

používá dodnes.

Výměnná transportní paleta pochází z 60. let.

U europalety nenajdeme žádné estetické ani technologické kvality, není to výrobek, který by nám přímo sloužil, ale slouží nám všem zprostředkovaně. Je to jakási podložka umožňující menší i větší věci uchopit a potom přemístit. Pro usnadnění dopravy zboží po železnici ji v šedesátých letech vymysleli bratři Ivar a Tore Svenssonové. Díky rozměrové standardizaci 120 × 800 × 144 mm a univerzálnímu použití se rozšířila po celém světě. Odhaduje se, že jich tu koluje 350 až 450 milionů. Kvalitu vyrobených palet garantuje European Pallet Aassociation a označuje je zkratkou EPAL.

Jako blesk z čistého nebe působila na Salone del Mobile v Miláně v roce 1993 prezentace holandského sdružení Droog Design, jež vzniklo začátkem 90. let v Amsterdamu kolem designéra Gijse Bakkera a teoretičky Renny Ramakers. Společenství mladých tvůrců odstartovalo nástup „nové vlny“ holandského designu, která vtiskla svým produktům silný konceptuální náboj, založený na antispotřebním a ekologickém myšlení. Návrháři se soustředili na experimentální způsoby výroby a stávající předměty používali v nečekaných souvislostech, jejich zásadními atributy byly inovativnost a recyklace. Droog Design odhalil novou vizualitu věcí, která zasáhla a ovlivnila současnou generaci designérů.

Lustr 85 Lamps navrhl pro Droog Design Rody Graumans v roce 1993.

První iPhone přišel na svět v roce 2007.

V roce 2007 byl Stevem Jobsem představen nový model telefonu iPhone. Přístroj firmy Apple měl revoluční koncepci s dotykovým displejem bez jakýchkoliv tlačítek na klávesnici. Autorem jeho designu je Jonathan Yve. O nadčasovém řešení svědčí, že i přes množství technických inovací v průběhu let jeho design přetrvává bez velkých změn. iPhone je dnes nejprodávanějším telefonem na světě.

Credit: archiv Apple

PORCELÁNOVÝ ORIGINÁL

Pro moderní interiéry i stylové rekonstrukce. Kam patří Decento®, určujete vy! Nově v provedení pro povrchovou instalaci.

Architekti Kersku

Chatová oblast Kersko je výjimečným místem, kde se propojuje příroda, historie, literatura a současná kvalitní architektura. Svou stopu tu mezi vzrostlými borovicemi zanechal také architekt a designér Jiří Pelcl.

TEXT Tereza Finková FOTO Filip Šlapal

Původně šlo o zalesněný, málo osídlený úsek v polabské nížině, který náležel k obci Hradištko nedaleko Nymburka a byl součástí velkostatku — včetně dnes známých borových lesů, jež tvoří typický ráz této oblasti. Ve dvacátých letech 20. století se Kersko začalo urbanisticky rozvíjet jako chatařská kolonie. Po vzoru jiných rekreačních oblastí v okolí Prahy, jako je Sázava nebo Slapy, se pozemky rozparcelovaly pro výstavbu rekreačních objektů. Lesy vůkol a blízkost řeky Labe i snadná dostupnost z Prahy rychle zařadily Kersko na seznam oblíbených výletních a víkendových cílů Pražanů. Postupně zde vznikla unikátní síť chat a vil citlivě zasazených do přírody.

Věhlas této malebné oblasti ale šířil hlavně spisovatel Bohumil Hrabal, který zde od 60. let vlastnil chatu a čerpal inspiraci pro svá díla — například Slavnosti sněženek, které se zejména díky svému filmovému zpracování (1984, režie Jiří Menzel) staly jakýmsi manifestem české chatařské kultury. Hrabalovu chatu dnes spravuje Polabské muzeum a je přístupná veřejnosti.

V posledních letech zažívá Kersko další „osídlovací“ vlnu. Majitelé chat využívají toho, že nemusí kupovat drahé pozemky v pražských satelitech, takže rekonstruují a rozšiřují své nemovitosti, aby se staly plnohodnotným domem pro celoroční obývání. Nebo jdou staré chaty k zemi a na jejich místě vyrůstají nové domy. Zajímavých příkladů současné architektury, která tu kličkuje mezi borovicemi, najdete v oblasti hned několik. Finský srub Honka od studia monom s lesním jezírkem (2017) nebo „kruhový dům“ od hipposdesign (2023), který nemá jasně danou přední fasádu a splývá s okolní přírodou, doplnila realizace Jiřího Pelcla. Ten tak navázal na práci svých studentů Radima Babáka a Ondřeje Toboly a pro sympatické a vstřícné klienty tu v sousedství Hrabalovy chaty postavil minimalistickou dřevostavbu.

Ačkoli si jméno Jiřího Pelcla spojujeme spíše s designem, celý život se paralelně věnuje také architektuře. „Architekturu jsem studoval, ale nechtěl jsem pracovat v nějakém projektovém ústavu. Design v té době znamenal větší svobodu — možnost být na volné noze. K architektuře se ale v menším měřítku stále vracím. Navrhnul a zrealizoval jsem řadu rodinných domů, dělali jsme rekonstrukce a interiéry. Na architekturu je třeba větší tým a je to spojeno s legislativou a hlemýždím tempem povolování. To mě vždy odrazovalo,“ vysvětluje Pelcl své mezioborové rozkročení. →

Za rekonstrukci rodného domu Gustava Mahlera získal společně s Vladimírem Krátkým Grand Prix Obce architektů.

„Architektonickou studii domu v Kersku jsem udělal už v roce 2013. Stojí na krásném zalesněném pozemku a je navržen pro příležitostné i trvalé bydlení. Klienti byli liberální, vzdělaní lidé preferující dřevostavbu s otevřenými prostory a maximální kontakt s přírodou. Přivítal jsem, že nechtěli bazén a pečlivě střižený trávník se zakomponovanými kameny dovezenými odněkud z tramtárie a jiné nákladné atributy českého luxusu,“ pochvaluje si začátek spolupráce architekt. Na základě zadání navrhl pro sympatický pár přízemní dům s prosklenými stěnami, aby jeho obyvatelé vnímali stromy a světlo z celého prostoru interiéru. „Někdy v roce 2014 odjeli klienti na delší dobu do ciziny, na Dálný východ, a neozývali se. Říkal jsem si, že je to škoda, ale že tam asi zůstali. Nicméně po celých osmi letech mi zavolali, že chtějí stavět, že mají firmu a že to spěchá. Na velké úpravy původního projektu nebyl čas a ani je nepožadovali,“ dodává.

Ke změnám došlo hlavně v interiéru. Prostému otevřenému prostoru, jehož

centrální část je zvednutá až ke krovu a prosvětlená vikýřovým oknem, materiálově dominuje nehoblované dřevo, kov a beton. A to jak v podobě stěrky na podlaze, tak jako tvárnice, z nichž je navržená celá kuchyň. „Opět jsem přivítal, že paní nechtěla klasickou designovou kuchyni odněkud z Itálie, takže jsme ji navrhli z betonových tvárnic s železnou deskou nahoře. Krb je vnímán jako drsný stroj, dveře jsou z pozinkovaného plechu. Jejich sympatie k Východu a Japonsku se pak projevují v interiéru ložnice,“ popisuje Jiří Pelcl. Plynulý přechod mezi vnitřkem a venkem, který je pro pobyt v chatové oblasti typický a během teplých měsíců se hranice mezi oběma prostory stírají, podporuje velký jídelní stůl. Dřevěná deska je nesena podnožemi z betonových tvárnic a jako by prochází prosklenou stěnou, aby se situace zrcadlově zopakovala také na terase. Velká plocha z prken lemuje dům a nenápadně vrůstá do volně rostoucího trávníku. ●

❶ Jednoduchému interiéru dominuje nehoblované dřevo, sklo a beton. Z betonových tvárnic navrhl Jiří Pelcl kuchyňskou linku.

❷ Přízemní dřevostavbu navrhl Pelcl již v roce 2013, stavět se ale začalo až o 9 let později. Stojí obklopená stromy nedaleko chaty Bohumila Hrabala.

❸ Díky proskleným stěnám i dřevěné terase, která lemuje dům, jsou obyvatelé permanentně v kontaktu s přírodou.

❹ Stoly na terase a v jídelně jsou identické — dřevěná deska nesená podnožemi z betonových tvárnic. Židle jsou z kolekce Roxor, kterou Jiří Pelcl navrhl pro Master & Master.

❺ Japonskem inspirovaná ložnice s posuvnými dveřmi do šatny z pozinkovaného plechu.

Designérova práce nekončí odevzdáním návrhu výrobku. Následná implementace do sériové průmyslové výroby může být v mnoha případech ještě složitější. Obrovské znalosti technologií a mezioborová spolupráce jsou nedílnou součástí takového procesu, obzvláště když se jedná o technologii vstřikovaného plastu. Tou disponuje například česká značka

Plastia, pro kterou Jiří Pelcl vytvořil již několik návrhů, včetně úspěšného komposteru.

Plastová

„Plasty, lidově řečeno umělá hmota, se u nás začaly objevovat v padesátých a šedesátých letech, tedy v době mého dětství. Lahvičky a různé nádoby z tohoto materiálu mě fascinovaly svojí měkkostí a nerozbitností, čímž se zásadně lišily od skla. Umělá hmota (odborně polymery) pro mě byla nesrozumitelná, nedovedl jsem si představit, jak se vyrábí a tvaruje, byla bez viditelné struktury. Nečitelnost tohoto materiálu je dána pravděpodobně tím, že mu chybí historie a úplná absence výrobků s tradicí rukodělného, řemeslného zpracování,“ popisuje svůj vztah k plastům Jiří Pelcl. Společnost Plastia se zabývá výrobou květináčů, truhlíků, krmítek i kompostérů. A ke všemu využívá právě technologii vstřikovaného plastu, která od šedesátých let minulého století zásadně ovlivnila produkci spotřebního zboží. Tehdy se totiž splnil jeden ze snů celé generace designérů. Díky formě, do které se vstříkne rozžhavená plastová hmota, může vzniknout téměř nekonečné množství kusů. K takové práci se Pelcl mohl dostat až dávno po revoluci, kdy socialistické tmářství vystřídal optimismus nové tržní ekonomiky.

„Český výrobce Plastia mě oslovil se zajímavým projektem v roce 2014. Jednalo se o design kompostéru pro domácnosti.

Kompostování je založeno na principu spolupráce živých žížal, které bioodpad, jenž tvoří 40 % ze všech odpadů, zpracují do podoby kompostu. Získá se tak vysoce kvalitní organické hnojivo pro pěstování pokojových a venkovních rostlin. Ekologický rozměr výrobku mě zaujal a po více jak dvou letech vývoje byl kompostér na světě,“ popisuje Pelcl. Výchozím materiálem byl pro designéra polypropylen, který je plně recyklovatelný. Výrobek se ukázal úspěšný zejména na trzích vyspělých evropských zemí, kde jsou ekologická hlediska aktuálním společenským tématem.

„Původně jsme chtěli s Jiřím Pelclem vytvořit nábytek na terasu, nakonec jsme to ale přehodnotili, protože nábytek neumíme marketovat. Tak jsme to v procesu předělali na kompostér. Pro designéra to byla velká výzva. Musel totiž přepracovat celou typologii a myslím si, že právě tím získal produkt na své ikoničnosti. Kompostér ❺ tak dostal atraktivní tvar, který by za normálních okolností nevznikl. V podstatě náš produkt nastavil podobu celé jedné kategorie výrobků,“ vzpomíná jednatelka a spolumajitelka Plastie Lenka Novotná. Návrhy ❶❹ ale nic nekončilo, naopak. Musely se doladit všechny detaily, především co se týče stohování ❸, které

konzultoval s Pelclem i specializovaný odborník. Když byly všechny finální 3D návrhy od designéra po úpravách hotové, přistoupilo se ke konstrukci formy. Po odladění spojů a dalších detailů se forma vyrobila z kalené oceli, jež se obrábí na stroji CNC ❷. „Ta se pak připevní ke speciálním vstřikovacím lisům, které za pomocí hydrauliky umožní její otevření a zavření. Když se vše nastaví správně, z formy vypadne v podstatě hotový výrobek. Ale musíte být velmi obezřetní. Plast má tendenci se deformovat, smršťuje se. Musí se najít správná teplota, tlak a délka chladnutí, aby na sebe všechny díly dobře pasovaly. Materiál je živý a s tím se musí počítat,“ popisuje Lenka Novotná. Spuštění výroby takového plastového kompostéru nebo jiného plastového výrobku, je tak extrémně časově a finančně náročné. Vyplatí se ale při produkci velkých objemů. Jedna taková forma totiž dokáže vyrobit během své životnosti až neuvěřitelných 300 000 kusů výrobku. „Nestává se často, aby designér navrhoval produkt prospěšný jak pro člověka, tak pro zvíře a zároveň i pro přírodu. Zde se to báječně povedlo a zároveň ve velkém množství,“ uzavírá Jiří Pelcl. ●

Showroom oken, dveří, posuvných skleněných stěn.

Dům, jenž je zhmotněním úvah o spojení architektury a krajiny. O pouštění síly přírody dovnitř. O vycházení ven. Spoj.

Sedm statečných

studentů Ateliéru architektury a designu z pražské UMPRUM vzpomíná na školní léta,

kdy pod přátelským

Jiřího Pelcla

Radim Babák

V roce 2003 spolu s Ondřejem Tobolou založili studio hipposdesign. hipposdesign.com

„Měl jsem to štěstí potkat se s Jiřím Pelcem nejen v pozici jeho studenta v Ateliéru architektury a designu na pražské UMPRUM, ale během studií jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je pracovat v jeho holešovickém ateliéru a poté jsem se dokonce stal na několik let i jeho odborným asistentem. Pracovat společně s Jurou pro mě bylo obrovskou zkušeností a motivací. Naučil mě, že tužka nenakreslí nic sama, že je důležité pracovat v měřítku už od prvních skic, neustále si opakovat proč to či ono takto dělám a že se nemám bát slepou cestu opustit. Jurova škola je vzít si kus materiálu do ruky, osahat si ho, říznout do něho, ohnout ho. Počítač v prvních krocích může klidně spát. Zažili jsme společně ve škole kupu humorných historek. Když jsme například před lety u přijímacích zkoušek dělali ústní pohovor s Janem Plecháčem a Zbyňkem Krulichem, oba nám nezávisle na sobě sdělili, že jestli vezmeme jeho, ať nebereme toho druhého. Od dětství totiž hráli fotbal, jeden byl bohemkář a druhý sparťan a prý by to v jednom ateliéru nemuselo dělat dobrotu. Vzali jsme je nakonec oba a dnes na mě jejich projekty a úsměvy vyskakují pravidelně z různých odborných či lifestylových periodik.

Postupem času zjišťuji, že mě v životě Jura nejen velmi ovlivnil, ale že toho máme i hodně společného. Oba pocházíme z Moravy, nestál za námi bohatý tatínek s koštětem, oba se rádi zavřeme do dílny a tam něco kutíme. Vše, co děláme, je od srdce a s přesvědčením, že to je vždy to nejlepší, a mrzí nás, pokud to tak klient nevnímá, a není nám to jedno, i když děláme, že ano. Oba mluvíme často sprostě a máme velkou radost, když se nám podaří věci dotáhnout do konce bez kompromisů.

Jurova práce mě stále baví, umí nalézt podstatu problému, neobaluje nic cíleně do trendy slupek. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem něco podobného už někde viděl. Jeho aktuální návrhy pro Master & Master jsou toho opět příkladem. Juru vnímám jako takového českého Jaspera Morrisona, chlapa

z krve a mléka, srdcaře, který se klidně přestěhuje se svou paní do malého bytu a svůj původní velký přenechá dětem, protože ho využijí více. Neznám taky vysokoškolského profesora designu a architektury, který by měl ve svém kabinetě na poličce vedle projektů studentů vycpanou ondatru, držící v pacičkách červené jablko.“ →

❶ RODINNÝ DŮM V ČERVENÝCH PEČKÁCH, hipposdesign, 2016.

❷ ZÁVĚSNÉ SVÍTIDLO PUR D2, Radim Babák a Jan Tuček, 1998.

❸ SOFA SSS!, Radim Babák, mminterier, 2000.

❹ ČALOUNĚNÉ SEGMENTY TŘI, hipposdesign, pro interiér NTK Praha, mminterier, 2009.

❺ RODINNÝ DŮM V TEHOVĚ, hipposdesign, 2014.

Jiří Novotný

Po zkušenostech v různých ateliérech založil v roce 2010 s Renatou Řezníčkovou studio Nano architekti. nanoarchitekti.cz

„U Jiřího Pelcla jsem šest let studoval v ateliéru Architektura a design na UMPRUM a dalších pět let jsem pokračoval v jeho vlastním ateliéru. Když mě po škole oslovil pro spolupráci, udělalo mi to, jako každému studentovi, radost. Také jsem díky zkušenosti ze školy tušil, do čeho jdu, a neměl jsem takovou trému, jako kdybychom se vůbec neznali. Dovedl jsem si tedy představit, jaký asi bude šéf. Jak na škole, tak pak i v jeho ateliéru mě bavila tvůrčí svoboda a široké spektrum úkolů, které jsme řešili, kdy jsme v rámci jednotlivých projektů z oblasti architektury nebo designu dost často měnili měřítko i materiál. Na rozdíl od předchozí pracovní zkušenosti při studiích jsem si tak mohl konečně vyzkoušet, jaké to je navrhovat věci pro průmyslovou sériovou výrobu, což vnáší do procesu navrhování díky limitům výroby a tlaku na cenu produktu jistou přímočarost a pragmatičnost. A to jsou zároveň dvě charakteristiky a přednosti, které bych v souvislosti s Jiřím Pelclem zmínil. Ať už to bylo při konzultacích s námi jako studenty, nebo při jednáních s klienty, s některými věcmi se prostě moc nepáral a to jsme na něm měli rádi.

Iveta Šalamounová

Se svou sestrou Monikou Cihlářovou tvoří duo Schwestern, pohybující se mezi architekturou, designem a uměním. schwestern.cz

„Jiří Pelcl a jeho asistent Ondřej Tobola pro mě byli velmi zásadními osobnostmi. Před UMPRUM jsem studovala volné umění na AVU, ale vždy jsem tíhla i k architektuře a designu. Díky studiu na UMPRUM a díky Jiřímu Pelclovi jsem získala odvahu pohybovat se mezi těmito dvěma obory — i když to byl samozřejmě velký boj plný omylů a nezdarů. Skvělé bylo, že i experimentování bylo v ateliéru akceptováno. Inspirativní pro mě proto bylo i setkávání se spolužáky — každý z nich byl osobnost a přinášel vlastní, velmi originální pohled. Pelclův přístup k designu mě hluboce ovlivnil. Nešlo jen o estetiku, ale o smysl, funkci a přesah, a to jak společenský, tak kulturní a umělecký. Design nebyl dekorace, ale způsob myšlení a výsledek pečlivého pozorování. Bavila mě práce v dílnách, kontakt s materiálem a proces hledání ideálního řešení. Kombinace konceptu, funkčnosti a kvalitního řemesla mě formovala a ovlivňuje mě dodnes.

Se sestrou, architektkou Monikou Cihlářovou, jsme založily studio Schwestern. Naše práce se pohybuje mezi designem, architekturou a uměním, často realizujeme projekty v kulturním prostředí, kde dochází k přirozenému prolínání těchto disciplín. To, co dnes tvoří náš tvůrčí přístup, vychází z hodnot a zkušeností, které jsme si odnesly ze studií — odvahy experimentovat a hledat smysluplná řešení.“ →

❶ POZDRAVY Z TOJAMY, design expozice, Portheimka, Nano architekti, Praha, 2021.

❷ MUSEUM SKLA PORTHEIMKA, Nano architekti, Praha, 2018.

❸ SET RIPPLE, design Tablo, TON, 2020.

❹ BYT V DEJVICÍCH, Schwestern, Praha, 2023.

❺ CESTA PŘEDURČENÁ OSUDEM, architektonické řešení výstavy sester Válových, GASK Kutná Hora, 2022.

❻ ❼ NOVÁ OBŘADNÍ SÍŇ, Olšanské hřbitovy, Praha, 2025.

❽ ŽÁDNÝ POCIT NETRVÁ VĚČNĚ. SBÍRKA SOLIDARITY VE SKOPJI, architektura výstavy, Veletržní palác, NG Praha, 2023.

Jan Plecháč

Kariéru odstartoval ve dvojici s Henrym Wielgusem, poté se osamostatnil a od roku 2022 je uměleckým ředitelem sklárny Moser. janplechac.com

„Studium u Jury pro mě bylo nesmírným přínosem. Je to charismatický, občas impulsivní a hlavně rovný chlapík, takže podle toho to vypadalo v ateliéru pod jeho vedením. Člověk vždy věděl, na čem je. Jura krásně vybalancovával osobní rovinu i respekt ke studentům, oslovoval nás křestním jménem, ale zároveň nám stále vykal, a pokud se někdy stalo, že vzal studentovi papírový model a přede všemi ho nasraně rozšlapal a zapálil si nad ním cigáro, tak to byla jasná známka toho, že se má člověk probrat a zamakat. Byl to ale také projev jeho lásky ke studentům, protože mu záleželo na tom, aby z nás něco vyrostlo. Skládačka by ale nebyla celá, kdybych nezmínil také Radima Babáka, což byl jeho tehdejší asistent, se kterým se báječně doplňovali

a jemuž jsem také za mnohé vděčný. Sílu jeho přístupu cítím i teď, patnáct let po škole, kdy mám tu možnost s ním probírat důležitá témata a rozhodnutí ve své kariéře. Takže mu patří velký dík!“

Adam Štok

se svou dnes již manželkou Monikou Štok založili interiérové studio VOnO, nyní se spolu pod značkou Two Hundred Tons věnují designu kovového nábytku a doplňků. twohundredtons.com

„Autorita, důvtip, důslednost, perfekcionalita, srdečnost, přirozený respekt. Asi těmito slovy bych popsal profesora Jiřího Pelcla, pod kterým jsem měl možnost studovat na pražské UMPRUM. Když si vzpomenu na svůj první příchod do Ateliéru D2, bylo to jedno velké ‚vau‘. Všichni ti lidé byli jako rodina. Fungující mechanismus, který by bez vedení pana Pelcla a Ondřeje Toboly vlastně neexistoval. Studenti si navzájem pomáhali, zůstávali jsme ve škole po nocích, pracovali, společně řešili své problémy a konzultovali své práce. Vzpomínám si na konzultace v prvním ročníku, kdy bylo zadání „Forma následuje materiál“. Experimentovali jsme naprosto

se vším. Jednou jsem přinesl stoličku slepenou z tisíců sirek pomocí epoxidového lepidla. Jeho první slova byla: ‚Hmm, Adame, jak rychle to bude hořet?‘ — a škrtl zapalovačem. Dodnes mám před očima, jak rychle to blaflo. Zakouřená místnost, okamžitě otevřená okna a spousta smíchu. Když se na to zpětně podívám, to zadání bylo perfektně promyšlené. Poznávání materiálů, experimentování, hravost a odvaha zkusit věci jinak. Právě tomuto přístupu přisuzuji obrovský vliv na svou tvorbu. Experiment a bádání se dodnes propisují do mých prací. Nakonec si dovolím pana Pelcla citovat: ‚A přitom taková blbost, co?“‘

Petr Hák

Projekty studia Cirque.Menu, které založil se Zbyňkem Krulichem, překračují hranice architektury a designu. cirque.menu

„Už na střední škole (SUPŠ), kde jsem se poprvé setkával s lidmi podobného smýšlení a cítil, že tam patřím, jsem měl před očima jedinou metu — UMPRUM. Když jsem se k Jurovi hlásil, ani jsem si vlastně nebyl jistý, kdo přesně je. Byl jsem sebevědomý ignorant a jen díky štěstí a zápalu jsem se dostal na místo, které mi znovu dalo pocit, že jsem někde správně.

Jurův inspirativní přístup ke studentům byl přímý a rázný, ale zároveň férový a důkladný. Nic nezůstávalo nevyřčeno a já jsem po každé konzultaci přesně věděl, na čem jsem. Naše rozhovory šly vždy rovnou k věci — bez společenské omáčky, bez zbytečných oklik. Díky té bezprostřednosti a upřímnosti jsme se učili formulovat věci jasně a přesně. Podle mě právě tento trénink vychoval generaci lidí, kteří byli alespoň trochu připraveni na realitu, která nás po škole čekala. A je to ethos, se kterým se dnes snažíme vést i naše vlastní studenty. Kdybych se mohl vrátit v čase a znovu prožít některé období svého života, bylo by to právě oněch šest let na UMPRUM, kdy nám Jura s chutí rozdupával modýlky našich nepromyšlených vizí. Je skvělé, že je i dnes aktivně zapojen do naší designérské komunity a můžeme s ním dál diskutovat o aktuálních tématech. Jura je pro mě vzor — a žijící legenda.“ →

❶ PING PONG, Jan Plecháč ve spolupráci s Ondřejem Lalákem, soukromý klient, 2022.

❷ NEVERENDING GLORY, kolekce lustrů, Jan Plecháč & Henry Wielgus, Lasvit, 2015.

❸ NYINY, jídelní židle, ocelová konstrukce a dubové dřevo, Adam Štok, 2019.

❹ STOLIČKA VYROBENÁ ZE SIREK, školní práce Adama Štoka v 1. ročníku na UMPRUM.

❺ TORQUE, kolekce svítidel, Petr Hák, 2017.

❻ BANQUET, nerezový stůl, Cirque Menu, 2024.

❼ DESIGNBLOK AFTERPARTY, prostorová instalace, pivovar Dva kohouti, Praha, 2024.

❽ LASVIT

RE/CREATION, architektura expozice, Petr Hák, Zbyněk Krulich, Prokop Hartl, Salone del Mobile, Milán, 2024.

❾ DEELIVE DESIGN STORE, Petr Hák, Praha, 2017.

Ihor Sabadosh

V roce 2020 založil se sárou Matysovou multidisciplinární sTUdiO iHOR zaměřené na navrhování nábytku, svítidel, interiérových doplňků a textilu. ihor.cz

„Jsem jedním z posledních studentů, které Jiří Pelcl na UMPRUM přijal. Když jsem nastoupil do ateliéru plný odhodlání a očekávání, Jura zrovna odjel na Fulbrightovo stipendium do USA, aby studoval nábytek Shakerů. Bylo to malé zklamání — právě on byl jedním z důvodů, proč jsem udělal krok od architektury k menšímu měřítku interiéru a nábytku.

Do designu jsem vstupoval téměř nepolíbený znalostí českého nebo světového designu. Na přijímacím pohovoru mně Jiří ukázal plakát s ikonickými židlemi 20. a 21. století. Dokázal jsem říct, v jakém podniku nebo instituci je najde, ale vůbec jsem nevěděl, kdo je navrhl a čím jsou výjimečné. To, co mě ale hned oslovilo, byla jeho přímost a strohost projevu. Jiří mluví, jen když má co říct. Dokáže složité věci vysvětlit jasně, bez akademických kudrlinek, a přitom nikdy neuhýbá. Řekne, co si myslí, i když to není příjemné slyšet. Právě tahle konzistence projevu a upřímnost dělala jeho nároky na studenty snesitelné.

Postupně jsem poznával jeho tvorbu i akademické výstupy. Čistota a síla myšlenky se v nich vždy promítají od konceptu až po hotový produkt. A to je možná nejcennější lekce, kterou jsem si odnesl: neztratit podstatu nápadu pod záplavou překážek, zůstat pravdivý.

Jediný produkt, který jsem pod jeho vedením (asistent Ondřej Tobola) na UMPRUM dokončil, bylo světlo Anděl. Fascinován optickými vlastnostmi plexiskla jsem dlouho experimentoval s ohýbáním světla a kontrolováním míst, kde ho nechám vystoupit. Nakonec jsem vytvořil konceptuální objekt, který vycházel z osobní zkušenosti. Zrovna jsme se se Sárou Matysovou přestěhovali na smíchovský Anděl a v té době jedna z věcí, která mě štvala

při návratech domů, byl vizuální smog. Množství světelných reklam popíralo jejich význam, ve svém počtu splývaly v jeden nečitelný shluk. A právě to byl samotný koncept světla. Vzal jsem grafiku všech reklam, vygravíroval ji do plexi destiček, které jsem seřadil těsně za sebou tak, jak jsem je vídal při cestě domů, a rozsvítil. Při pohledu z dálky grafiky splynuly v oslňující amorfní hmotu, ale při pohledu zblízka se ve světle dalo číst. Tento projekt mi ukázal sílu konceptu i to, že i nedokonalý výsledek může mít hodnotu, pokud je pevně zakotvený v jasné myšlence. A pomohl mi vypořádat se s přehnaným respektem nebo až strachem z elektřiny, i když jsem nedokázal dovést finální model k dokonalosti.  Jiří Pelcl pro mě není jen pedagogem. Stal se vzorem postoje, že design není forma, ale především myšlenka a odvaha zůstat jí věrný.“ ●

BASICALLY, 2021.

OTTTTO, 2025.

YOORA, 2020.

accoladefunds.eu

Na to se musí FUNDovaně. Dlouhodobý růst investic?

Naše portfolio průmyslových nemovitostí zahrnuje 37 parků v 6 zemích. Díky dlouhodobým vztahům s nájemci si všechny parky udržují téměř

100% obsazenost. I to nám pomáhá pravidelně přinášet investorům stabilní růstový potenciál.

Přátelé pana

profesora

FOTO SHOTBY.US

TEXT Tereza Finková, Vladan Šír, Adam Štěch

Jiří David

Jejich cesty se protnuly dvakrát. Počátkem devadesátých let byli výtvarník Jiří David a designér Jiří Pelcl členy vlivných skupin sdružujících tehdy mladé tvůrce — David u Tvrdohlavých a Pelcl v Atice. Ač byli zástupci oborů, jež na sebe někdy nahlížejí s nevraživostí, projevili otevřenost a položili základy desetiletí trvajícího respektu. Podruhé se setkali začátkem nového tisíciletí na UMPRUM, jejímž byl Pelcl rektorem a David tam vedl Ateliér intermediální konfrontace. Ve svém zbraslavském domově, na jehož zahradě stojí ateliér podle Pelclova návrhu, Jiří David vysvětluje, co mají oba společného a proč sám sebe rád překvapuje.

VŠ Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste Jiřího Pelcla potkal? Jak jste se seznámili?

JD Počátkem 90. let jsme bydleli v Praze v Petřínské ulici a Jirka o dvě ulice dál. V té době skupina Atika, ve které byl Jirka, Boďa Horák a další, otevřela na Újezdě svou galerii. My jsme měli skupinu Tvrdohlaví a určitým způsobem se k sobě ty dvě skupiny vázaly, i když byly formálně jinde — oni dělali design a my volné umění. Ale Atika pořádala i výstavy volného umění.

VŠ Jiří Pelcl říká, že máte jedno společné: jste si podle něj podobní tím, že se nechcete zacílit na jedno téma nebo jedno médium. Proč jste si zvolil tuhle cestu vy?

JD Já jsem o tom mockrát uvažoval: proč ten neklid, ta touha měnit formální jazyk. Je to pravděpodobně z nějaké vnitřní zvědavosti. Zvědavost je jedním z nejvíce motivujících rysů umělce. Samozřejmě nestačí sama o sobě, ale je to jeden z hlavních impulsů, proč formálně dělám určité změny. Ale vždycky dodávám jednu věc: že musí existovat, a doufám, že ve mně existuje, určitá ponorná řeka, která udržuje moji tvorbu konzistentní. Že nakonec konkrétní práce vyplyne s jinou formální řečí, jiným jazykem, to už není tak důležité.

VŠ Ve kterém okamžiku víte, jaké médium si to které dílo vyžádá?

JD To nevím nikdy. Je to intuitivní impuls. Můžu jít po ulici a najednou uvidím banální situaci, která otevře to, co se mi v hlavě střádá. Je to takový záblesk. Kdybych měl dát příklad mých posledních prací na výstavě Síla tváře na Hluboké, nevěděl jsem, že budu dělat tváře. Po velké výstavě v DOXu jsem si říkal, že se nemůžu opakovat. Nechci, aby si lidi ode mě kupovali věci, které jsem už udělal, a abych je formálně rozmnožoval. Je to strašná nuda. Takže jsem seděl v ateliéru deset dní, čtrnáct dní, měsíc a hleděl jsem do prostoru. Jednou jsem si řekl: Co kdybych udělal jenom nějakou tvář. Úplně jinak než obrazy v DOXu, černobíle. Takže jsem to zkusil, udělal asi čtyři nebo pět tváří a myslel si: Je to OK, ale nevím, nevím. Pak za mnou ze Slovenska přijeli sběratelé a chtěli je do sbírky. Jakmile si je odvezli, řekl jsem si: Já je vlastně chci dělat dál. V tu chvíli se otevřelo celé téma. Nakonec jich bylo 150 lícových a 90 na rubové straně, protože už jsem je neměl kam malovat.

VŠ Zdá se, že svojí tvorbou překvapujete i sám sebe, že?

JD Ano a to je vedle zvědavosti další aspekt — sebepřekvapování. Když mám vernisáž, na které bych měl mluvit, nebo když mám přednášku pro studenty, nikdy se předem nepřipravuju. Vždy chci vědět, jak sám sebe překvapím, co řeknu,

jakým způsobem se v hlavě vytvoří dialog, co se bude dít. Sebepřekvapování je jedním z důvodů, proč do ateliéru ještě ve svých letech chodím.

VŠ Nebojíte se někdy, že už vás tam nic nenapadne?

JD Bojím. Ale zároveň je to strach, ze kterého se začíná něco rodit. Ten strach je motivující. Marnost je motivující. Všechno umění je marnost. To, že někdo občas něco koupí, je jen marginálie. Ale pokud si umělec nebo umělkyně uvědomí, že marnost je pro práci motivující, má vyhráno. Pochybnosti v sobě samozřejmě mám denně a mnohem víc dnes než dřív. Ale stále mě to naplňuje — to dobrodružství jít do ateliéru a něco dělat. Když k večeru odcházím, protože dělám jenom při denním světle, nesmím se otočit, protože jinak mě to strhne zpátky a já práci buď zničím, nebo zlepším.

VŠ Kdy víte, že máte hotovo?

JD Tohle je pro umělce a umělkyně podstatná záležitost: že víte, kdy máte skončit. Že práce nebude utahaná, že nebude ukecaná a že má nějakou vnitřní sílu, která promlouvá. Obraz na vás mluví — já s nimi normálně mluvím. Svým studentům jsem vždy dával příklad: je to, jako když dáte sádru do vody, která se v ní v určité chvíli přestane rozpouštět. To je ten moment.

VŠ Neděláte jen obrazy, ale i fotografie nebo objekty. Co z toho nejvíc?

JD Myslím, že malované obrazy se mnou jdou celou mou dráhu. V různých etapách jsou potlačené, jindy zvýrazněné. Ale teď jsem dělal velkou sochu do laserového centra v Břežanech. Fotky jsem opravdu trošku přibrzdil.

VŠ Kromě výstav v galeriích jste občas překročil jejich hranice a vstoupil do veřejného prostoru — třeba s trnovou korunou na Rudolfinu nebo neonovým srdcem na Hradě. Co jste si z těch zásahů do veřejného prostoru odnesl?

JD Samozřejmě to není gros mé práce. Už jsem tyhle věci nenáviděl, všichni o nich mluvili. Chtěl jsem jimi veřejný prostor oslovit nečekaně. Vytvořit situaci, která by lidi, kteří normálně nechodí na výstavy a do galerií, něčím zneklidnila. To zneklidnění je důležité. Ne to, aby lidé říkali: Ježiš, to je krásné, to krásně svítí. Ale to, že jim dílo klade otázku, jak se dívat na prostor kolem sebe. Že v nich vyvolává vnitřní neklid a otázku: Co jsem?

VŠ Když se vrátíme na začátek devadesátých let, měl jste nějakou představu, jak bude vypadat svět roku 2025?

JD Absolutně ne. Naivně jsem věřil, že kvalitní české umění se prosadí ve světě. Tenhle mesiášský syndrom trval maximálně dva roky. Pár lidem se to podařilo. I mně se podařilo být na důležitých výstavách, jsem v důležitých sbírkách. Prvotní zájem ale po revoluci opadl, převálcovalo nás Rusko, Čína a dokonce Poláci, kteří se jako kurátoři a teoretici uplatnili v evropských institucích, účastnili se důležitých konferencí a prosazovali polské současné umění. Tady nebyl nikdo, kdo by to dělal. Přitom si myslím, že tu vzniká dobré umění. ●

Iva Knobloch

S Jiřím Pelclem spojuje historičku designu a kurátorku Uměleckoprůmyslového musea Ivu Knobloch zvědavost a zaujetí pro různá témata svého oboru. V průběhu let spolupracovali již na řadě výstavních i publikačních projektů. Aktuálně to jsou například originální prostorové intervence do stálé expozice UPM v rámci přehlídky Designblok.

AŠ Kdy ses začala více zajímat o design, co tě k němu nasměrovalo?

IK Všechno je to výsledek takových náhodných setkání. Původně jsem studovala informatiku a knihovnictví. Obor dějiny umění byl tehdy několik let zavřený, a tak jsem ho začala později dělat dálkově. Nicméně jsem v lednu 1989 nastoupila do knihovny UPM. Po revoluci jsem ale měla štěstí, že jsem jeden rok mohla studovat ve Švýcarsku. Tam zrovna vyučoval francouzský historik umění, muzeolog a muzejní konzervátor Maurice Besset, který ještě zažil Le Corbusiera a měl velmi dobrý vztah k Československu. Přednášel moderní architekturu, design a umění střední Evropy dohromady. Učil nás koukat se kolem sebe a poznávat. Právě u něj jsem si uvědomila, že design a architektura jsou spojené nádoby. To mi otevřelo nové obzory, protože v Praze na Filozofické fakultě se souvislosti moderní architektury a designu neprobíraly. Nejdříve jsem se nejvíce zabývala grafickým designem, hodně jsem sledovala současné dění. Také jsem dlouho pracovala na velké retrospektivní výstavě Ladislava Sutnara. Toho tady v té době ještě téměř nikdo neznal. Sutnar byl všestranným designérem, takže jsem se na jeho dílo musela dívat velmi komplexně.

AŠ Jak se vyvíjela tvoje role v UPM a jak tě ovlivnila jeho tehdejší významná kurátorka Milena Lamarová?

IK Když jsem nastoupila do muzea, tak tam působila Milena Lamarová ještě ve své plné síle. Její význam pro historii designu u nás je jednoduše ohromný. Po jejím odchodu se pak designem nikdo v muzeu nezabýval, tak jsem v tom začala postupně bruslit. Je to taková náhodná kariéra diletanta, který to ale má rád. Teď jsem zrovna v Retromuseu v Chebu, pro které jsem připravila Mileně Lamarové malou poctu. Připomínáme si výstavu, kterou zde dělala v roce 1977. Jmenovala se Design: tradice a současnost a bylo to vlastně u nás poprvé v historii, kdy se společně představily dějiny i současnost tuzemského designu. Zahrnula tam tehdy nejenom produktový design, ale i ten průmyslový. V takto monumentálním měřítku už u nás žádná podobná výstava designu neproběhla. Později na to navázala přehlídkou Století designu, kde už ukázala i zahraniční příklady, protože jsou pro náš kontext velmi důležité. A právě to jsem v tom současném remaku připomněla. Je zajímavé, jak tehdy vnímala současnost. Pro ni byla šedesátá léta vrcholným obdobím československého designu, sedmdesátá pak dobou bezradnosti. Tehdy se ještě v designu nepoužívalo slovo postmoderna, ale už se i u nás projevovala. Naopak v osmdesátých letech už reflexe o postmoderně pronikaly i k nám a Lamarová se v nich velmi dobře zorientovala a měla k tomu co říci.

AŠ Když už jsme se dostali k té postmoderně, tak si v našem kontextu vybavím právě dílo Jiřího Pelcla. Vzpomínáš si, jak jste se seznámili? Kdy jsi jeho tvorbu začala více registrovat?

IK Na seznámení si už nevzpomenu, ale vždycky si vybavím jeho ediční činnost, které si moc vážím. Jiří má také jednu skvělou vlastnost. Když vidí, že něco chybí, tak se do toho pustí. Chybí knížka o současném designu, udělá ji, chybí knížka o designu pro děti, udělá ji. To mě fascinuje a mám k tomu velký respekt. Vše už začalo samizdatovou edicí Diskuze a pokračovalo souborným dílem Český design 1995—2000, což byla tehdy jediná publikace o soudobém českém designu.

AŠ

Sborník Diskuze byl tenkrát docela velký počin, ne?

IK Diskuze vyšla v lednu 1989 jako samizdat. Jiří tehdy shromáždil svou generační skupinu architektů, kteří měli plné zuby práce pro státní podniky a začali se vymezovat proti jistému „státnímu modernismu“. Je tam 35 autorů a autorek, jejich medailonky a portréty. Nejdůležitější jsou ale krátké texty, jakési osobní manifesty. Zajímavé je, že nikdo z nich, myslím až na jednoho, nepoužil v těch textech termín postmoderna. Svým vlastním jazykem ale podstatu postmoderny formulovali. Celé to bylo vytištěné na xeroxu a už tehdy mi to přišlo moc zajímavý. I proto jsme s odstupem 25 let v roce 2014 vydali vzpomínkovou publikaci Diskuze 89 25. Je to reprint samizdatu, ve kterém přibyly další rozhovory zaměřené na aktuální dobu. Kdyby nebylo Jiřího, tak bychom to nikdy dohromady nedali. On prostě dokáže lidi mobilizovat a z každého dostat podklady. Myslím, že oba díly jsou skvělými prameny k pochopení postmoderny a devadesátých let u nás.

AŠ Jak vůbec vnímáš tvorbu Jiřího Pelcla v kontextu tuzemských dějin i současnosti designu?

IK Myslím si, že Jiřího přístup je přístup klasické generace, která se snažila vždycky svou tvorbou řešit problémy, které je objektivně potřeba řešit. V osmdesátých letech bylo potřeba nastavit zrcadlo dobovému mainstremu. A skupina Atika, jejímž motorem byl právě Jiří, to vše zosobňovala. Po revoluci to byl zase on, kdo věděl, že je potřeba obnovit práci s výrobními podniky v oblasti nábytku, skla nebo porcelánu. Bylo potřeba podpořit soukromé podnikání a inovovat. Tak se vydal Pelcl cestou věcného produktového designu, což je naprostý opak toho, co dělal před revolucí. Jeho práce také často reaguje na společenský, historický a politický kontext. Líbí se mi, že využívá svou společenskou pozici, kterou získal, k pozitivnímu ovlivňování. Přitom ale zůstává lehce v pozadí a jeho ego slouží dobrým věcem. Zůstává vždycky svůj. Když před lety odešel z postu vedoucího ateliéru na UMPRUM, tak si řekl, že se začne místo toho učit hru na akordeon. A tak taky udělal a asi dva roky chodil na výuku na ZUŠ. To může udělat jen Jiří…

AŠ Řekni nám něco o Jiřího plánovaných intervencích do vaší expozice, která vzniká v rámci Designbloku.

IK Je to jisté oživení struktury stálých expozic, které jsou ze své podstaty nehybné. Jiří Pelcl je oživuje barvou, formou a jinou významovou energií. Zaměřili jsme se na rané postmoderní objekty, i jeho produktový věcný design, který se vztahuje k tématům jednotlivých částí expozice. Doufám, že to přiláká další zájemce o naši stálou expozici, protože ji uvidí v jiném světle. ●

Jan Činčera

S Jiřím Pelclem spojuje obalového designéra a výtvarníka Jana

Činčeru zájem o rychlá a flexibilní kreativní řešení. K tomu je papír totiž ideálním pomocníkem.

AŠ Jak jste si našel cestu k papíru a jak dlouhá ta cesta už je?

J Č Studoval jsem střední školu se zaměřením na papír, takže se jím zabývám vlastně už od roku 1976. Po grafické průmyslovce jsem se několikrát snažil o UMPRUM, ale nikdy mi to nevyšlo. Potom jsem byl dva roky na vojně v Brně a tam jsem poznal Hynka Kocmana, který se jako konceptuální umělec zabývá knihou a papírem. Po mém prvotním průmyslovém vzdělání mi tak ukázal odlišnou, estetickou stránku papíru. Tu krásnou, poetickou… To se ve mně nějak spojilo a po vojně jsem se vrátil do Prahy a pracoval jsem v pražských papírnách. Začal jsem do toho dělat své volné věci a Kocman mě seznámil i s brněnskou výtvarnou scénou. Po revoluci mě Miloš Šejn oslovil, abych mu dělal odborného asistenta v ateliéru na AVU. Tam se všechny mé zkušenosti s papírem, jak technické, tak i ty autorské, spojily dohromady. Tato etapa trvala čtyři roky, ale už v roce 1991 jsme se ženou Zorkou založili vlastní studio. Moje práce není jen o tom udělat krabici, ale vždy mě fascinují poměry stran a celková elegance papírového objektu. I když se na krabice koukám každý den, tak mě nikdy neomrzí. Proto mě to pořád baví. Stále mám intenzivní pocit, že se na každou práci, která je spíše designérská a konstrukční, dívám i jako na umělecký objekt. V průběhu let se poté neustále objevují nové technologie a materiály. Je to nevyčerpatelné, snažíme se o nové přístupy a spolupracujeme i s řadou zajímavých lidí a tvůrců. Neustále se vyvíjíme. Každá zakázka je do jisté míry nová a je to pokaždé výzva.

AŠ Studio jste tedy zakládali s tím, že se budete zabývat hlavně obalem?

J Č Mezi lety 1984 až 1989 jsem dělal konstrukční obalovou práci. Spolupracovali jsme s patentovým úřadem a navrhovali jsme obaly, které byly patentově chráněné. Většinou se ale jednalo o návrhy, ne celkovou výrobu, která za minulého režimu dost pokulhávala. Chtěl jsem tedy ve studiu dělat komplexní servis, abych mohl zákazníkovi říct, že takto jsme to vymysleli, takto jsme připravili materiál, takto to technicky zpracujeme a za určitý čas to bude u nás hotové. To vše jsme začínali v podstatě u nás v obýváku.

AŠ A už v té době jste znal své budoucí klienty, především z řad sklářů a dalších designérů?

J Č V podstatě ano. Hodně mi pomohl také Aleš Najbrt, který je můj dobrý kamarád již od střední školy. Na rozdíl ode mě se na UMPRUM dostal a chodil za mnou, že jeho kamarádi potřebují různé věci z papíru, například Zdeněk Lhotský zabalit sklenice a Franta Skála zase desky na grafické listy. Takhle postupně jsme získávali naši klientelu. Nikdy jsme se sami moc nepropagovali, vždycky to fungovalo nějak přirozeně, hodně k nám klienti přicházejí na základě našich vlastních referencí.

AŠ Pamatujete si, kdy jste poprvé potkal Jiřího Pelcla?

J Č Já si třeba na sto procent pamatuji první setkání s Liběnou Rochovou již v roce 1984, ale s Jiřím mi v paměti nezůstalo. Registroval jsem samozřejmě jeho věci z Atiky, sledoval

jsem to a musím říct, že se mi to vlastně moc nelíbilo. Ale později po revoluci mě Jiří oslovil, že potřebuje udělat obal na nějaký stolek, a hned tam přeskočila určitá jiskra nejenom pracovního charakteru, ale i osobního. Tehdy jsme dělali ve spolupráci s Jiřím Příhodou velkou instalaci v Domě U Kamenného zvonu. Chtěl zcela přestavět vnitřní prostor tím, že tam postavíme zdi z papírových cihel, kterých jsme měli tisíce. Potom si pamatuji, že jsme z nich udělali křesla a pohovku a přišel Jiří a moc se na to netvářil. Za půl roku udělal něco podobného, ale o tolik to zase neposunul. Zjistil totiž, že papír se nějak chová a také nesnese úplně všechno. Tím to pak vše začalo. Jiří se zajímal o podstatu materiálů a byl velmi zvědavý, jak se papír chová, chtěl ode mě vědět jeho možnosti a vlastnosti. Papír má v tomto ohledu jednu velkou výhodu. Je to velmi „rychlý“ materiál. V podstatě od myšlenky k realizaci je to rychlý proces, třeba jen jeden den nebo i jedna hodina. Myslím si, že Jiřího hodně baví, že může vidět myšlenku v realizaci během chvilky.

AŠ V devadesátých letech jste pro Jiřího Pelcla dělal krabičky na jeho tehdejší porcelán?

J Č Pamatuji si, že přišel se svou porcelánovou lžičkou Anežka ve tvaru spermie. Takhle ji přede mě položil a říkal: „Chci obal, ale neměla by to být nějaká krabička, mělo by to být něco, co bude mít chlap v náprsní kapse a když půjde se slečnou na kafe, tak jí řekne, že pro ni má pozornost, a vytáhne to z kapsy a dá to před ní. Potřebuji takový obal, který to nebude zakrývat.“ To bylo typické Jiřího zadání. Nakonec jsme udělali takový plochý stojánek, ve kterém je lžička samonosná, ale zároveň je dobře vidět a umocňuje její tvar.

AŠ Společně jste také pracovali na různých drobných autorských kolekcích papírového nábytku a doplňků. Jak probíhaly tyto spolupráce?

J Č Ano, pracovali jsme například na kolekci jakýchsi knihovních boxů, šperků, různých úložných prostorů, ale i dětských hraček a skládaček. Ale ani jeden z nás to nikdy neuměl dotáhnout do komerční podoby, nebavilo nás nastoupit do té obchodní části, takže to skončilo u prototypů.

AŠ V současné době máte s Jiřím nějaký společný projekt?

J Č Teď jsme například dělali odpadkové koše pro děti s vtipnými nápisy „žeru papír“, „žeru plast“. Také jsme oprášili stojánky na lžičky Anežka, které Jiří připravuje ve skle. Líbí se mi flexibilita naší spolupráce. Jiří ke mně přijde se skicou a já mu za několik dní připravím funkční vzorek. Ten tvůrčí dialog je velmi rychlý, u jiných materiálů je to mnohem delší proces. U nich si člověk věci mnohem více rozmýšlí, než něco vytvoří. A mně to s papírem takto vyhovuje. Každý máme v sobě nějakou dispozici a když se ta dispozice protne s určitou prací, tak lze něčeho dokázat a vznikne něco výjimečného. V tomto případě se tu protl můj přístup v rozhodování a rychlém přemýšlení s podstatou papíru. Myslím, že Jiří to má podobně. Je to pro mě velká osobnost, je mým velkým vzorem, ale myslím si, že zrovna v papíru mu mohu vždy poradit a držet s ním krok a vést s ním smysluplný kreativní dialog. ●

Ondřej Zita

Na pražské UMPRUM studoval v Ateliéru grafického designu a Jiřího Pelcla tedy samozřejmě znal, ale jak sám říká, neměli spolu co do činění. Až když Ondřej Zita se svou firmou Master & Master, kterou založil spolu s kamarádem Luďkem Šteiglem, získal zakázku na kolekci stoliček a židliček pro novou budovu UMPRUM v Mikulandské, zahájil s Jiřím plodnou a dlouhotrvající spolupráci.

Po kolekci UM následovaly další, jako například loňská Log, čalouněné křeslo a sofa inspirované hromadou klád vyrovnanou na okraji lesa, nebo celokovový policový modulární systém SSS, který bude v premiéře představen na letošním Designbloku.

TF Jak začala vaše spolupráce s Jiřím Pelclem?

OZ Náš první společný projekt byly židličky, stoličky a barovky UM, kolekce, která vznikla pro novou budovu UMPRUM v Mikulandské. Pod jejich designem je podepsán Jiří, ale i Michal Malášek, protože tvar je odvozen od jeho podnoží Diamond, což byl produkt jistým způsobem pro naši školu ikonický. Na této spolupráci, která probíhala v roce 2021, jsme se s Jiřím oťukali a pak to na nás začal „chrlit“.

TF Formuje vás nějakým způsobem přístup takového zkušeného designéra?

OZ Mám rád propojování starší a mladší generace. Tak to má být, starší si berou energii od mladších, já zase Jiřímu moc rád naslouchám a čerpám z jeho zkušeností. Když něco vysvětluje, hezky se to poslouchá. On ještě patří do generace, která si všechno kreslí tužkou na papír. Při navrhování přemýšlí rukama, má poctivý přístup k designu. Sám si na dílně svaří model nebo vyrobí maketu z kartonu, takže když něco odevzdá, tak to funguje. Zároveň přemýšlí i nad tím, kolik to bude stát. Přístup, kdy designér udělá nějaký „skvělý“ návrh, s nímž si musí výroba „nějak“ poradit, je mi obecně cizí. Dobrý produkt musí být dialogem mezi výrobou a designérem. Takže v tom množství různých prototypů hledáme vždycky něco, co bude dobře vyrobitelné, ale bude to mít pro nás, v našich podmínkách tu přidanou hodnotu chytrého návrhu. Nejsme ale vázáni jen na starší generaci tvůrců. I mladší generace má v sobě něco, co naše portfolio obohacuje zase jiným směrem. To propojování napříč mě baví.

TF Oslovujete spolupracovníky vy, nebo za vámi přicházejí sami s návrhy, které by u vás rádi realizovali?

OZ Jsou různé cesty. Buď přijde sám designér, který nějak navnímá naše kolekce, poznáme se a řekneme si, že spolu něco uděláme. Nebo se s někým pracovně známe delší dobu, často diskutujeme o tom, co se chytlo, kde cítíme mezery, co by se mohlo zkusit. Třetí cesta je, že najdeme nějaký produkt, který zatím existuje jen v prototypu, tzv. leží ladem, nám se ale líbí, tak oslovíme jeho autora. Takhle budeme spouštět nový stolový systém od Mjölk architekti, kteří si navrhovali pracovní stoly k sobě do ateliéru. Byl jsem u nich na návštěvě, zaujaly mě, tak jsme se domluvili, že je začneme vyrábět. Nebo stolový systém SAD od stejnojmenného architektonického ateliéru původně vznikl do jejich realizací. Minulý rok jsme se domluvili, že z toho uděláme sériový produkt, který poskytneme dalším architektům pro jejich zákazníky.

TF Jak o sobě vlastně dáváte vědět za hranicemi? Účastníte se mezinárodních výstav a veletrhů?

OZ Pravidelně vystavujeme na Designbloku, byli jsme v Paříži na Masion&Objet, chceme se zúčastnit německého veletrhu Orgatech, ale na prezentaci v zahraničí musíme ještě zapracovat. V cizině máme spíše privátní klienty, kteří si naše věci objednávají přes eshop. Samozřejmě pro získávání nových zákazníků jsou nejdůležitější osobní kontakty, asi jako ve všech ostatních oborech. Teď se nám ale ozvali z rakouské pobočky norské kanceláře SnØhetta. Dělají v Kitzbühelu kancelářskou budovu pro Sparkasse, kam budeme dodávat komody One. Každý zaměstnanec bude mít jednu u svého pracovního stolu. Na konci října se budou doručovat.

TF A nezaskočí vás taková velká zakázka? Tím myslím, zda nejste nějak limitováni výrobou?

OZ Máme svoji truhlárnu, kovovýrobu a velký CNC stroj v továrně v Zábřehu. Nyní ale zároveň s touto zakázkou finišujeme prototypy nových produktů pro Designblok, takže je to taková výrobní „diskotéka“. (smích)

TF Vy a váš kolega vlastně pocházíte ze Zábřehu a blízkého okolí, takže částečně zůstáváte věrni vašim severomoravským kořenům?

OZ Já pocházím z vesnice asi 6 km od Zábřehu. A z vedlejší vesnice, Postřelmova, je také Jiří Pelcl. Čímž jsme se k němu takovým oslím můstkem zase vrátili. Tento fakt možná vysvětluje, proč se nám spolu tak dobře spolupracuje. Mimochodem, jeho maminka učila mého tatínka na základní škole.

TF Už jsme také zmínili první produkt značky Master & Master, slavné podnože. Jak vás vlastně napadlo začít právě s nimi? OZ Ano, podnože Diamond, které navrhl Michal Malášek, stále vedou žebříček počtu prodaných kusů. Byl to skvělý pilotní produkt, který o nás dal vědět a proflákl se i v zahraničí. Byl dostupný, dobře vyrobitelný, ale zároveň měl přidanou hodnotu designu. Pár zohýbaných drátů, ale v prostoru to vypadá dobře, má to jistou grafickou jednoduchost a přitom je to výrazné. Byl to dobrý produkt také pro začínající studia, která se potřebovala vybavit pracovními stoly. Studoval jsem Ateliér grafického designu, Michal podnože navrhoval pro Ateliér průmyslového designu. Když je někdo chtěl, tak mu je vyrobill a prodal. Tak jsme se domluvili na spolupráci. Měl jsem celou garsonku na Letné plnou podnoží. Pak jsme přesunuli výrobu na severní Moravu a přišel další úspěšný produkt, policový systém One od Tomáše Vargy. A my jsme si říkali, že to podnikání je hrozně jednoduchý…

TF Tenhle pocit máte pořád?

OZ Přišly i produkty, které nefungovaly. Člověk musí pořád hledat ideální cestu. Zaručený recept neexistuje. Už ale máme trochu vytrénované oko, takže chyb je méně a méně.

TF Máte v hledáčku nějakého designéra, kterého byste chtěli získat do portfolia Master & Master?

OZ Pořád probíhají námluvy s Maximem Velčovským, chápu, že je „maximálně“ vytížený, ale slíbil, že něco zkreslí. Možná na příští Designblok. Ze zahraničí mě baví spousta studií a designérů, například švédské studio Form Us With Love, které dělá skvělý, do detailu propracovaný design. S těmi bychom rádi spolupracovali. ●

Norbert Kostřica

Původem horník z Ostravy, poté kontrolor v papírenském podniku a nakonec majitel porcelánové manufaktury. Norbert Kostřica umí vyrobit i ty nejzáludnější objekty, s nimiž za ním jezdí designéři z celého světa. Letos slaví jeho firma Novito pětatřicet let existence a Kostřicův ateliér v Hoštce na Litoměřicku připomíná muzeum plné předmětů upomínajících na dekády spolupráce se značkami Bomma, Modernista, Louis Vuitton, Driade a autory jako Bořek Šípek, Maxim Velčovský, Bára Škorpilová a — Jiří Pelcl. Co jméno, to řešení neobvyklých požadavků. Ale i hrdost na výsledky, které jsou k vidění v galeriích od New Yorku po Tokio.

VŠ S čím jste v roce 1990 svoji firmu zakládal?

NK Zakládal jsem ji s tím, že budeme dělat jen atypy — to znamená něco, co nikdo před námi nevyrobil, všechny kusy od nás jsou originální. Já jsem měl tehdy zaměstnání, dělal jsem hlavního kontrolora v papírnách ve Štětí, které měly 7500 zaměstnanců, a spadal jsem přímo pod generálního ředitele. Ale ze dne na den jsem se rozhodl dát v práci výpověď. Manželka říkala, jestli jsem se nezbláznil, přece jenom jsem měl rodinu. Ale říkal jsem si, že to zkusím.

VŠ Jak jste se jako kontrolor v papírnách dostal k porcelánu?

NK To bylo o pár let dřív. Líbily se mi obrazy Jaroslava Bejčka a jednou jsem za ním přijel do ateliéru. On mi dal obraz a já mu říkal, že nejsem zvyklý, aby mi někdo něco dával zdarma, a že mu budu v ateliéru pomáhat. U Bejčka jsem se seznámil s ředitelem výrobce cibuláků z Dubí. Porcelán se mi zalíbil a když ředitel zemřel, pracoval jsem asi rok se Zdeňkem Němečkem, tátou Honzy (Jan Němeček, člen Olgoj Chorchoj), který studoval u Bořka Šípka. Honza mi jednou říkal, že Šípek hledá někoho na výrobu porcelánu, a zeptal se, jestli bych to uměl. A tak jsme udělali zkoušku v Praze — to bylo 6. nebo 8. května 1990. Já do té doby dělal jen nějaké objekty pro ředitele z Dubí, jinak jsem neměl žádné zvláštní zkušenosti. Ale tu fabriku jsem znal, a tak jsem si říkal, že bych to zvládnout mohl. Zkoušky dopadly dobře a druhý den jsem dal výpověď.

VŠ Jaké byly začátky?

NK Dělal jsem dál s Bořkem, který mě vzal do italské značky Driade, a pak už to šlo více méně samo. Za těch pětatřicet let jsem nedal ani korunu do reklamy, přesto máme zakázek dost a zákazníci se k nám vracejí. Spousta z nich jsou už naši přátelé, mají to u nás vyzkoušené, cenově jim vyhovujeme. Když přijdou do nějaké fabriky a chtějí jen 100 kusů svého návrhu, nikoho to tam nezajímá. Ve fabrice to nedělají, protože tam každý umí jen jednu operaci: někdo nalévá, někdo glazuje, někdo dekoruje. My se věnujeme celým zakázkám od začátku do konce, tím se snižuje počet zmetků.

VŠ V oboru jste neměl žádného učitele?

NK Všechno jsem se musel postupně naučit sám. Myslím, že jsem tak nějak průměrně zručný. Ale jde o to, že zaprvé se toho nesmíte bát a zadruhé to musíte mít rád. Děláme totiž takové titěrné věci, nevyzkoušené. Někdy se napoprvé nepovedou, ani na podruhé se nepovedou. My už ale známe při výrobě porcelánu tolik fíglů, že si umíme se vším poradit.

VŠ Nikdy vás nelákala velkovýroba?

NK Ne, i když jsme pro jednoho designéra udělali 16 000 svícnů.

Takže se tomu úplně nebráníme. Některé větší zakázky jsme předali fabrice, protože už jsme je nechtěli dál dělat. Spíš máme zájem o menší série a o výzvy, ale samozřejmě musí mít nějakou ekonomiku.

VŠ Když říkáte výzvy, s čím jste se nejvíc trápil?

NK Bylo to mísa pro značku Driade, kterou jsme dělali někdy po roce 1990. Ale tím jsme se předvedli a získali zakázky a důvěru. Spolupracuji s nimi přes třicet let. Věří nám, a proto se vracejí.

VŠ Na spolupráci s kterým designérem vzpomínáte nejraději?

NK Nejvíce samozřejmě na Bořka Šípka. Dělal jsem s ním třicet let a byli jsme kamarádi. Jeli jsme spolu pětkrát do Číny, do Ruska, cestovali po Evropě. Hodně věcí jsem dělal s Jurou Pelclem, se kterým se znám od roku 1990, seznámil nás Bořek. Tenkrát měl Jura na Smíchově galerii Genius Loci, kde jsme jako Novito měli firemní výstavu. Jsme stejný ročník. A pak rád vzpomínám na spolupráci s Willemem Noyonsem z Holandska nebo architektem Norbertem Šmondrkem ze Slovenska, se kterým jsme dělali výjimečné věci.

VŠ Měl jste někdy chuť pustit se do vlastní tvorby?

NK Už dávno jsem si pro sebe vyhodnotil, že ne. Dopadlo by to jako v jiných oborech, když lidé povýší ambice nad své schopnosti. Spousta dobrých muzikantů si myslí, že jsou také dobří skladatelé, i když to není pravda. Bylo by fajn, kdybych měl talent, ale mně to takhle stačí. Když to tu řídím, připadám si jako dirigent. Víte co, mně je 75 roků a už chci jen dělat hezké věci. Když jsme byli s Bořkem v Ginze v Tokiu, což je jedna z nejdražších čtvrtí na světě, přišli jsme do galerie a tam měli naše věci. To je pohlazení, odměna. Když tohle vidím, mám radost, zase mě to nabíjí. Pořád říkám, že není ješitnější tvor než stárnoucí chlap.

VŠ Jak se od roku 1990 změnilo vnímání porcelánu?

NK Porcelán je bohužel v úpadku. Pokud by zavřeli fabriku v Dubí, kde vyrábíme, byl by to náš konec. Cena porcelánu se od roku 1990 zvýšila jen o nějakých třicet procent, ale přitom výrazně zdražily suroviny, energie. Mladí navíc nemají velké byty, stravují se po restauracích nebo si nechají posílat pizzu. Už ani nevědí, co je terina, tedy mísa na polévku. Je velká, takže se jim nevejde do malých kuchyněk. Životní styl je jinde, stravování je jinde a porcelán, to byly hlavně jídelní soupravy, talířky a podobně.

VŠ Myslíte, že změny životního stylu přežije?

NK Těžko říct, ale myslím, že ano. Pořád bude skupina lidí, která má ráda kvalitní materiály. Porcelán je opravdu ušlechtilý a je za ním spousta práce.

VŠ Takže nelitujete, že jste kdysi ze dne na den odešel z místa kontrolora?

NK Ne, vůbec nelituju. Já bych býval vydělal víc, kdybych zůstal v papírnách, dneska tam mají ve vedoucích funkcích opravdu vysoké platy. Ale neměl bych tenhle život a neprojel kus světa. Designéři a umělci jsou trošku někde jinde a to mi vyhovuje. Je to super. ●

Velodrom Brno. Legenda, která vzdoruje času

Na okraji brněnské čtvrti Pisárky stojí stavba, která je pro většinu lidí v České republice téměř neznámá, přesto se nesmazatelně zapsala do dějin světové cyklistiky. Velodrom. Dráha s hliněným povrchem byla otevřena 21. července 1889 (asfalt byl položen v roce 1951). Dodnes je nejstarším dochovaným a stále funkčním velodromem na světě, který hostil řadu zásadních událostí. V roce 1969 se zde konalo Mistrovství světa v dráhové cyklistice, přidělené Brnu u příležitosti oslav 100 let od prvního závodu na území Rakouska-Uherska. Ten se jel 15. srpna 1869 v brněnských Lužánkách (až objev plakátu z roku 2013 posunul prvenství do Kutné Hory, kde se závod konal o týden dříve). Symbolickou roli Brna coby kolébky cyklistiky to ale nijak nezměnilo. Další vrchol přišel v roce 1981, kdy se zde uskutečnilo další mistrovství světa a na spodním okraji dráhy přibyl třímetrový asfaltový bezpečnostní chodník.

Během 135 let své existence už měl být velodrom nahrazen výstavním pavilonem, kongresovým centrem, hokejovým stadionem i fotbalovou arénou. Všechny plány ale zatím skončily na papíře. Dráha, původně přezdívaná „Baurák“ podle zakladatele Viktora Bauera, přežila i dramatické zvraty 20. století. Po prodeji pozemků v roce 1921 sloužila výstavišti, po válce ji obsadil Wehrmacht a Rudá armáda při osvobozování dokončila zkázu průjezdem kolony aut. Záchranu obstarali opět samotní cyklisté. Od 50. let přešel velodrom pod stát a jeho správa se měnila. Dnes stavby patří TJ Favorit Brno, zatímco pozemky vlastní Veletrhy Brno — nesoulad, který dlouhodobě blokuje rozvoj a stojí v centru sporů. Už v minulosti byl několikrát vydán demoliční výměr a město s areálem počítalo pro jiné stavby, nikdy se to ale naštěstí nepodařilo dotáhnout.

Mezi lety 1967—1969 prošel areál zásadní proměnou. Podle návrhu Stavoprojektu vznikla hlavní budova s kancelářemi, restaurací a společenskými prostory, hospodářské zázemí i tělocvična. Dráha byla rozšířena na osm metrů, zkrácena na 400 metrů a dostala klopení 34 stupňů. Na spodní hraně přibyl již zmíněný asfaltový bezpečnostní pás a pod úrovní dráhy také podchod a příjezd ze západní strany. Druhá etapa přinesla zastřešení a nové osvětlení, kabiny pro rozhlasové i televizní štáby a oplocení celého areálu. Významnou roli sehrál tehdejší prezident Mezinárodní cyklistické federace Rodolfo Magnani, který doporučil přístřešek realizovat. →

❶ Druhá etapa rekonstrukce velodromu na konci 60. let přinesla zastřešení a nové osvětlení, kabiny pro rozhlasové i televizní štáby a oplocení areálu. Za návrhem stojí architekt Mojmír Korvas. Charakteristický věnec sloupů nesoucích střechu tvoří obvod celé stavby.

❷❸❹❺ V první etapě podle návrhu Stavoprojektu vznikla hlavní budova s kancelářemi, restaurací

a společenskými❶prostory, hospodářské zázemí i tělocvična. Dodnes se tu zachovalo spousta původních prvků včetně vlysu, na němž jsou vypasány úspěchy TJ Favorit Brno, dekorativní mozaiky na venkovní stěně nebo žebrovaného zeleného stropu zasedací místnostis integrovaným osvětlením.

❻ Brněnský velodrom, který stojí v přímém sousedství výstaviště, je

nejstarším❶dochovaným a stále funkčním velodromem na světě, který hostil řadu zásadních cyklistických událostí.

❼ Olympijský vítěz Jiří

Daler, Milan Puzrla, mistr světa Ivan Kučírek či současní šampioni Tomáš Bábek, Alois Kaňkovský, Martin Bláha a Jiří

Hochmann dokazují, že cyklistika je v Brně jedním z nejúspěšnějších sportů.

Projekt se nerodil lehce, proti byl generální ředitel Brněnských veletrhů Jan Čebiš, přesto se stavba prosadila a vyrostla v rekordním čase, tempem, které by ohromilo i dnešní developery. Za návrhem současné podoby stojí architekt Mojmír Korvas, konstrukci střechy dodala Královopolská strojírna. Původní ocelový skelet stojí dodnes a nese střechu, jejíž charakteristický věnec sloupů utváří obvod celé stavby.

Povrch dráhy se během let opakovaně revitalizoval — pískovým tryskáním se zdrsnil a zrychlil. Naposledy v roce 2017 před Olympiádou dětí a mládeže, kdy se navíc zbrousily i hrany betonových panelů, které se časem rozjely až o centimetr a byly pro závodníky nebezpečné.

Brno má v cyklistice tradici, kterou mu může závidět kdejaké evropské město. Olympijský vítěz Jiří Daler, legenda Milan Puzrla, mistr světa Ivan Kučírek či současní šampioni Tomáš Bábek, Alois Kaňkovský, Martin Bláha a Jiří Hochmann a další dokazují, že cyklistika je zde jedním z nejúspěšnějších sportů vůbec. A to i přesto, že podmínky k tréninku dnes již zdaleka neodpovídají světovým standardům. Světová cyklistika se dnes odehrává především na krytých drahách o délce 250 metrů s dřevěným povrchem. Právě na takových oválech se rodí taktika závodů, zejména sprinterských. Brněnský velodrom s betonovým základem proto už nestačí a jeho modernizace je nevyhnutelná.

Jednou z cest je položení nové dřevěné dráhy na stávající betonové panely. Alternativou je technologie hliníkových profilů od Čechokanaďana Petera Junka, která by vyšla na zhruba 23 milionů Kč. Problémem však nejsou jen finance, ale i zmíněné vlastnické poměry.

Kola na brněnském velodromu sviští už od roku 1889 a betonový ovál přežil válku, politiku i opakované developerské plány. Zůstává živým památníkem cyklistiky — ať už se jeho další kapitola bude psát dřevem, hliníkem, nebo jen odhodláním lidí, kteří mu nikdy nedovolí zmizet. Mezitím na něm pokračují tréninky, konají se mezinárodní závody a dva roky po sobě hostil i multižánrový hudební festival Pop Messe. Velodrom Brno je zároveň také jedním z mála sportovišť v zemi, které není zatíženo dluhem ani úvěrem. Je nejstarším dochovaným a stále funkčním velodromem na světě a jeho budoucnost zatím zůstává otevřená. ●

Propojené město Praha zítra?

ARNE JACOB SEN

TEXT/FOTO

Adam Štěch

Prosté tvary i emocemi nabitá mistrovská díla organického designu. Tvorba dánského architekta a designéra Arna Jacobsena zosobňuje humanistický ideál skandinávského designu. Šíře jeho tvorby je ohromující. U příležitosti vydání nové monografické publikace rekapitulujeme jeho rozsáhlou práci.

Dánský modernismus 20. století se stal jedním z nejautentičtějších a nejplodnějších regionálních hnutí moderní éry. Především v padesátých a šedesátých letech 20. století dosáhli dánští architekti a návrháři nábytku mimořádné úrovně designu, když propojovali dlouholeté tradice, kvalitní řemeslné zpracování a holistické vize materiálů, otevřených prostor i sociální solidarity. Díla architektů Jørna Utzona, Jørgena Boa a Vilhelma Wohlerta, Erika Christiana Sørensena, designérů Hanse Wegnera, Poula Kjaerholma, Finna Juhla i dalších spojovala jednoduchost mezinárodního stylu s citlivým využitím přírodních materiálů a se vztahem k dánské identitě a krajině. Specifickou „pohodovou“ polohu dánského modernismu však na mezinárodním poli nejvýrazněji proslavil právě Arne Jacobsen. Svou tvorbu, jednoduchou a smyslnou zároveň, s lehkostí aplikoval na celou řadu rozmanitých úkolů a někdy si pomáhal i obyčejnou krabičkou od sirek. Když ji položil na stůl, měl před sebou předobraz školy, když ji postavil na delší stranu, viděl v ní blok radnice a konečně, když ji otočil na kratší stranu, vyšel mu z toho hotel, který dodnes dominuje centru Kodaně.

ROZENÝ FUNKCIONALISTA

Narodil se v roce 1902 do rodiny obchodníka s cvočky Johana a bankovní úřednice Pouline. Ještě předtím, než se dostal na školu architektury Dánské královské akademie umění, lákala mladého Arna spíše malířská dráha. Nakonec ale mezi lety 1924 až 1927 vystudoval architekturu pod supervizí pionýrů dánského modernismus Kaye Fiskera a Kaje Gottloba. Oba dva hráli klíčovou roli v upevňování moderních trendů během dvacátých a třicátých let. Již za studií byl Jacobsen vybrán, aby v roce 1925 reprezentoval Dánsko na světové expozici dekorativního umění v Paříži, kde za design židle získal stříbrnou medaili. Značně

na něj zapůsobil především slavný Pavilon

L‘Esprit Nouveau od Le Corbusiera a Pierra Jeannereta, kteří jako jedni z mála představovali na pařížské výstavě radikálně modernistický koncept obytného prostoru, na rozdíl od většiny vystavujících, jejichž pavilony se nesly v duchu art deca. Aby si Jacobsen doplnil své znalosti o nejprogresivnějších trendech v architektuře, cestoval do Německa, kde se na škole Bauhaus seznámil s tvorbou Waltera Gropia a Ludwiga Miese van der Roheho. Tyto evropské vlivy zanedlouho sehrály důležitou roli při projektu „Domu budoucnosti“, který na základě vyhrané soutěže realizoval společně s architektem Flemmingem Lassenem v roce 1929 v rámci výstavy pořádané Dánskou asociací architektů. Autoři navrhli výstavní dům jako kruhový objekt ze skla a betonu, přičemž do něj implementovali tři způsoby moderní dopravy. Součástí domu byla totiž garáž na automobil, dok na loď a konečně kruhový heliport na střeše. Vize moderní architektury jako stroje inspirovaného tehdejšími technologickými inovacemi reflektovala Corbusierův ethos o dokonalém moderním bydlení.

Po úspěchu s „Domem budoucnosti“ si Jacobsen na začátku třicátých let založil vlastní studio a realizoval první plně modernistické návrhy, včetně rozsáhlého domu Rothenborg nebo své vily v Charlottenlundu na severu Kodaně. Právě tento dům se stal vzorem pro nastupující dánský funkcionalismus, známý také jako Funkis. Čistě bílé stěny, střešní terasy a rozměrná okna po vzoru Corbusierových bílých vil byly v té době v Dánsku úplnou novinkou. Architekt se tak svým vlastním domem nadobro rozloučil s dánskou tradicí cihlového zdiva, které i přes své inovativní projekty stále používali jeho o trochu starší současníci. Jacobsenova vila, ke které v roce 1931 přibylo ještě křídlo s architektonickým studiem, je dnes v majetku společnosti Realdania, která se mimo jiné stará o řadu unikátních

❶ Houbovitě tvarované zastřešení Jacobsenovy benzínové stanice ve Skovshovedu z roku 1936.

❷ Vlastní Jacobsenův dům (1929) cituje tehdejší modernistické trendy z Francie a Německa.

❸ Kaskádovitá fasáda obytného komplexu Bellavista (1934) nabízí výhled na moře z každé bytové jednotky.

❹ Rohový kancelářský dům Stelling v centru Kodaně byl postaven v roce 1938.

❺ Dřevěné věže pro plavčíky lemují pobřeží v Klampenborgu.

❻ Nová senzibilita organického tvarování pozdních třicátých let se plně prosadila v Jacobsenově projektu radnice v Aarhusu.

❼ Jacobsen společně s architektem Møllerem museli ke svému původnímu plánu radnice přidat i monumentální věž.

❽ Nábytek pro aarhuskou radnici navrhoval také mladý designér Hans Wegner.

❸

r adnice v  a arhusu byla prvním velkým projektem a rneho Jacobsena a představila model demokraticky pojaté administrativní budovy. Jacobsen později navrhl další radnice, například v Søllerødu, r ødovre a Glostrupu.

modernistických domů a pronajímá je k běžnému bydlení.

Zlomovým okamžikem v počátcích Jacobsenovy kariéry byla vyhraná soutěž na plážový resort v Klampenborgu, jehož realizace ho zaměstnala až do druhé poloviny třicátých let. V jednotlivých stavbách zkombinoval přísný funkcionalismus s romantizující a uvolněnou atmosférou bezstarostné letní rekreace. Výsledkem je unikátně zachovaný komplex obytného bloku Bellavista z roku 1934, dřevěné strážní věže pro plavčíky, převlíkacích kabinek a konečně divadla se stahovací střechou Bellevue, které dokončil v roce 1937 a ve kterém zajímavým způsobem pracoval s bambusovým obložením vnitřních prostor. Nedaleko ve Skovshovedu vznikla také architektova ikonická benzinová stanice s typickou, houbovitě tvarovanou střechou spočívající na jednom betonovém pilíři. Dnes je celý areál jedním z „poutních míst“ dánské moderny.

ZROD MĚKKÉHO STYLU

Vrchol Jacobsenovy předválečné kariéry přišel s projektem radnice v Aarhusu, který vypracoval společně s architektem Erikem Møllerem. Původně měla být budova, která byla dokončena v roce 1941, mnohem radikálnější ve svém minimalistickém pojetí. Pod nátlakem městské rady však museli architekti vítězný návrh opatřit věží a mramorovým obložením fasád. I tak se radnice v Aarhusu stala prototypem moderního typu veřejných budov demokraticky otevřených společnosti. Zatímco exteriér byl výsledkem jistých kompromisů, v interiéru se naplno ukázal Jacobsenův designérský talent. Společně s tehdy začínajícím Hansem Wegnerem navrhl interiér jako totální umělecké dílo, kde byly veškeré na míru navržené prvky pojaty v jednotném stylu. Strukturované parketové podlahy, dřevěné obložení stěn, vestavný ohýbaný nábytek ze dřeva

a mosazné lampy jasně ukazovaly nový směr Jacobsenova formálního vyjadřování. Pod vlivem nových organických tendencí konce meziválečné éry se jeho architektura odpoutala od přísné „corbusierovské“ bílé a směřovala k plně emancipované dánské moderně, která je charakterizována vizuální měkkostí materiálů a oblých organických forem. V tomto ohledu se velmi přiblížil tehdejší tvorbě švédského architekta Erika Gunnara Asplunda a především jeho přístavbě radnice v Göteborgu. Slibný vývoj kariéry však narušila válka a Jacobsen byl nucen kvůli svým židovským kořenům uprchnout právě do Švédska.

V roce 1945 se vrátil do Kodaně a zapojil se do nové poválečné obnovy země v duchu sociální spravedlnosti. Navrhoval bydlení, veřejné budovy, školy i vily a vzal na milost tradiční materiály, jako byla třeba cihla. Nedaleko svého prázdninového resortu v Klampenborgu realizoval obytné soubory, především slavné řadové domky Søholm (1945—1954). Cihlové zdivo, nakloněné střechy a nepřímé osvětlení charakterizují poválečnou éru dánského modernismu, který si spojením mezinárodních vlivů, místní tradice a krajiny konečně v padesátých letech našel svou autentickou podobu. Odpovídají tomu i další Jacobsenovy projekty tohoto období, například rodinné nebo prázdninové domy.

DÁNSKÝ MODERNISMUS DOBÝVÁ SVĚT

Během padesátých a šedesátých let se Jacobsen a jeho studio také plně věnovalo průmyslovému a produktovému designu. O nábytek se značkou „Made in Denmark“ byl tenkrát zájem především ve Spojených státech. Jacobsen, který měl již velké zkušenosti s designem z předválečné éry, navázal úzkou spolupráci se značkou Fritz Hansen, pro kterou navrhl nespočet typů sedacího nábytku, především ikonické židle Ant a Seven, které kombinují

lehkou ocelovou podnož a skořepinový sedák a opěrák z jednoho kusu ohýbané překližky. Z obou židlí se stal bestseller a jejich výroba běží dodnes. Židle Seven zrovna letos oslavila 70 let své existence. Tři z dalších návrhů sedacího nábytku, který značka Fritz Hansen vyrábí, vznikly ale původně exkluzivně pro jeden z největších Jacobsenových architektonických projektů...

Mezi lety 1956 až 1960 realizoval se svým týmem jeden ze symbolů moderní Kodaně, hotel Skandinávských královských aerolinek SAS. S komplexností sobě vlastní navrhl stavbu jako kompozici dvou prostých hranolů — vertikálního s ubytovacími kapacitami a horizontálního s recepcí, odbavovací halou a restauracemi. Zatímco zvenku připomíná budova tehdejší americké korporátní mrakodrapy ve stylu Miese van der Roheho a kanceláře Skidmore Owens and Merrill, uvnitř Jacobsen navrhl smyslně bohatý a rytmizovaný prostor s organicky pojatými prvky. Byly to především zmíněné kusy nábytku — židle

Drop a křesla Swan a Egg, které svými organickými tvary učarovaly celému světu a zpečetily status dánského modernismu jako jednoho ze světových center tehdejšího designu a architektury. Hotelová věž se svými takřka 70 m výšky dodnes dominuje centru Kodaně.

I přesto, že její vnitřní prostory prošly v roce 2018 kompletní rekonstrukcí od studia Space Copenhagen, jeden původní hotelový pokoj č. 606 byl ve své typické tyrkysové barvě zachován, včetně unikátních Jacobsenových prvků, jako jsou dřevěná lišta s posuvnými vestavěnými svítidly, textilie a samozřejmě zmíněné ikonické nábytkové solitéry.

Hotel SAS i jiné projekty vynesly Jacobsenovi slávu a zájem zahraničních investorů. V šedesátých letech tak navrhl například studentské centrum St. Catherine v Oxfordu, několik radnic a kancelářských budov v Německu nebo dánskou ambasádu v Londýně.

Některé tyto projekty již vznikaly za účasti dalších ateliérů, které je v mnoha případech dokončovaly až po Jacobsenově smrti v roce 1971. Doma se symbolicky rozloučil projektem sídla Dánské národní banky, kterou až v roce 1978 zkompletovali jeho spolupracovníci Hans Dissing a Otto Weitling. Mohutný kamenný a skleněný monolit překvapí svou velkorysou vstupní částí, které dominuje přísné geometrické schodiště zavěšené na ocelových lanech, další jedinečné řešení architekta, který vždy dokonale spojil technicky precizní návrhy přísné moderny s poetikou své vlastní umělecké fantazie. →

❶ Jednou z nejvíce ikonických židlí 20. století se stala Seven, kterou Jacobsen navrhl pro Fritz Hansen. Letos slaví 70 let existence.

❷ Křesílko Pot je jedním z mnoha sériově vyráběných produktů, které ale původně vznikly pro hotel SAS.

❸ Pohovka Swan byla stejně jako jiné modely navržena pro interiéry hotelu SAS kolem roku 1958.

❹ Křesílko Drop bylo také součástí souboru nábytku pro hotel SAS.

❺ Židle Ant (1952) připomíná tělo mravence.

❻ Židle Grand Prix dostala název podle ceny, kterou získala v roce 1957 na Triennale v Miláně.

❼ Mohutné křeslo Oksen (1966) má na Jacobsena netypicky ostré hrany.

❽ Křeslo Egg přineslo do veřejných interiérů hotelu SAS nový typ intimního sezení.

❾ Svítidlo Oxford z roku 1964 navrhl Jacobsen pro interiéry koleje St. Catherine v Oxfordu.

Jacobsenova stolní lampa AJ (1957) a byla opět součástí hotelu SAS.

Jacobsen se věnoval také designu příborů, například tato řada vznikla v roce 1957 pro značku Georg Jensen.

Pro značku Stelton navrhl Jacobsen i soubor konvic a nádob Cylinda (1965).

❶ Prosklená věž hotelu SAS se stala ikonou Kodaně.

❷ Pokoj č. 606 se do dnešních dnů jako jediný zachoval v originální podobě.

❸ Spirálovité schodiště kancelářské budovy pro společnost Jespersen & Sons pochází z roku 1955.

❹ Zavěšená fasáda budovy připomíná pozdější věž hotelu SAS.

❺ Řadové domy projektu Søholm demonstrují typickou podobu dánské moderny poválečné éry.

❻ Zavěšené schodiště se nachází ve vstupní hale Dánské národní banky v Kodani.

VEŘEJNĚ

● KNIHA THE DESIGNS OF ARNE JACOBSEN

shrnuje celkové dílo Arna Jacobsena. Vydává Prestel

■ POKOJ Č. 606 V HOTELU SAS

je otevřen veřejnosti. Více na radissonhotels.com

■ V MUZEU UMĚNÍ TRAPHOLT V KOLDINGU

můžete navštívit Jacobsenův letní dům Kubeflex. Více na trapholt.dk/en

■ DIVADLO BELLEVUE

je přístupné veřejnosti během představení. Více na visitcopenhagen.com

■ SPOLEČNOST REALDANIA

spravuje Jacobsenův vlastní dům, který jednou za čas otevírá veřejnosti.

▶ ARNEJACOBSEN.COM

shrnuje odkaz velkého dánského architekta a designéra.

Pravidla pletárny

Požádali jsme textilního výtvarníka Mikuláše Bruknera, aby převlékl ikonické české židle a křesla do svých návrhů 3D pletenin. Sedací nábytek v sobě nese odkaz na setkávání spiritistů, a tak vzory pletenin našly inspiraci ve fantaskních herbářích, bytostech z jiných světů a změněných stavech mysli. Experiment si můžete osobně prohlédnout na stánku dolCevita v rámci Designbloku v Křižíkově pavilonu C, ale jako úplně první člověk na světě jej na privátní okultní seanci okusil topmodel Filip Hrivňák.

← ← Bavlněné tričko s dlouhým rukávem a kosticí, kalhoty, boty a pásek, vše Prada ← Bavlněné tričko s dlouhým rukávem, sako a kožený kabát, vše Prada  → Sako, kalhoty, tričko a boty, vše Prada. Židle H-79, Jindřich Halabala, UP Závody, 1931, licencovaná replika z obchodu Modernista

Křeslo pro Československou ambasádu ve Stockholmu, Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer, 1969—1973. Vlněný rolák, kalhoty a boty, vše Prada

← → Košile a kalhoty, obojí Prada → Židle pro Skarpíškovu chatu na Seči, František Cubr a Zdeněk Pokorný, 1946, licencovaná replika rodinou Františka Cubra

Sako, legíny a boty, vše Prada. Kubistická židle, Pavel Janák, 1911, licencovaná replika obchodu Modernista

← → Kožená bunda a tílko, obojí Prada → Vázy, Jiří Pelcl, 2009—2023

Vlněný svetr, šortky z nylonu, legíny a boty, vše Prada. Židle č. 14, Michael Thonet, 1859, vyrábí Ton

fotograf

EDUARD MICHALKO

styling

JAN KRÁLÍČEK

model

FILIP HRIVŇÁK (EXIT MODEL MANAGEMENT)

make-up a vlasy

ADRIANA BARTOŠOVÁ

casting

DOMINIKA SVETIKOVÁ

asistent fotografa

ŠIMON GUT

produkce

PATRIK BUREŠ

Za poskytnutí prostor k focení děkujeme společnosti Knit-Tex CS.

↑ Košile, Prada  ↓ Židle Viktorka , Vít Cimbura, 1994, autorský originál

Ve dvou se to lépe táhne

Každý občas potřebuje pohled zvnějšku. A pokud nejde jen o slova, ale vztah se přetaví do spolupráce, může se zrodit něco jedinečného, jako je například toto vydání dolCevity pod taktovkou designéra Jiřího Pelcla. Vybrali jsme tři výjimečné hodinářské spolupráce, jež nespočívají pouze v umístění podpisu umělce na dýnko, ale přinášejí plnohodnotné propojení dvou světů: technického a kreativního.

TEXT Eva Hlinovská / Esprit FOTO archiv značek

❶ ZENITH X USM

Švýcarská manufaktura Zenith byla založena ve městě Le Locle v roce 1865, dílna na zpracování kovů USM je jen o dvacet let mladší. Její zakladatel Ulrich Schärer ji pojmenoval podle svých iniciál a podle města Münsingen, kde se narodil a kde rodinná firma dodnes sídlí. Obě značky se do historie nesmazatelně zapsaly až v 60. letech 20. století. Švýcarský architekt Fritz Haller totiž počátkem dekády dostal za úkol navrhnout novou tovární halu a také ústředí USM, jež vybavil na míru navrženým víceúčelovým nábytkem, složeným z ocelových modulů. Systém, který si výrobce nechal patentovat v roce 1965, záhy vzbudil pozornost veřejnosti a dnes je součástí i stálé expozice designu newyorského MoMA.

Ve stejné době, kdy barevný modulární nábytek USM začínal dobývat Švýcarsko i svět, zahájili hodináři v Zenithu vývoj vysokofrekvenčního chronografu se samonátahem. Inovativní strojek, který dokáže měřit časové úseky s přesností na 1/10 sekundy, manufaktura představila v roce 1969 a nazvala jej El Primero. Letošní spojení obou firem má tedy jasnou

logiku a jeho výsledkem je limitovaná kolekce (60 kusů od každého ze čtveřice modelů) Zenith Defy Chronograph USM. Novinky si zachovávají rysy kolekce Defy též představené v roce 1969, což je osmistěnné pouzdro a 14stěnná luneta. Nicméně na rozdíl od původních hodinek Zenith byl do 37,3mm ocelového pouzdra uložen strojek El Primero 400 s funkcí chronografu. I když je zcela moderní, na model ze 60. let odkazuje ocelový náramek, jehož články připomínají žebřík, nebo indexy s horizontálními drážkami. Na Hallerův modulární nábytek USM upomínají kromě špičky sekundové ručky chronografu ve tvaru kulového kloubu také zářivé barvy číselníku — zelená, čistě oranžová, zlatě žlutá a genciánově modrá, jež doplňují tři stříbrné subčíselníky. Milovníci hodinařiny, architektury a designu tento skvost seženou v multibrandovém obchodě Carollinum a lze jej zakoupit zvlášť, nebo coby sadu.

❷ BULGARI X LEE UFAN

V roce 2014 představila značka Bulgari Octo Finissimo, nejtenčí hodinky s tourbillonem na světě. Ve stejném roce vzniklo

i umělecké dílo Lee Ufana (1936), původem jihokorejského malíře, sochaře, básníka a filozofa, jenž většinu života tvoří v Japonsku. Objekt Relatum — Stín hvězd se skládá z podstavce z bílého štěrku, na němž spočívá sedm kamenů. Umělec v této soše, představené na výstavě Relatum v paláci ve Versailles, experimentuje se stínem jako médiem. Jeho minimalistické sochy, vytvořené z kombinace kamene a zrcadel, zaujaly Fabrizia Buonmassu Stiglianiho, uměleckého ředitele hodinkářské divize Bulgari natolik, že Lee Ufana navštívil v jeho ateliéru v japonském městě Kamakura a nabídl mu spolupráci na hodinkách Octo Finissimo.

Lee Ufan se tak po architektovi Tadao Andovi a francouzském konceptuálním umělci Laurentu Grassovi stal další osobností, jež otiskla své vnímání času a světa do ultratenkých hodinek. Model Octo Finissimo Lee Ufan x Bulgari zrcadlí umělcovo zásadní téma: kontrast mezi statickým kamenem a nekonečným odrazem v zrcadle. 40mm hodinky s automatickým strojkem mají náramek i pouzdro vyrobené z ručně povrchově upraveného titanu, který tak na první pohled připomíná strukturu kamene. S ním kontrastuje luneta →

z leštěné oceli a zrcadlový číselník, jež doplňují černé minimalistické ručky a mimostředná sekundová ručka na 7. hodině. Hodinky, představené na letošním Geneva Watch Week, budou vyrobeny v limitované edici 150 kusů.

❸ ROGER DUBUIS X DR. WOO

Roger Dubuis vyrobí jen pár tisíc hodinek ročně. Tyto švýcarské časomíry však nepřehlédnete — zaujmou extravagantním designem a starobylými hodinářskými komplikacemi, jako jsou tourbillony, chronografy nebo kalendáře, ovšem posunuté na tu nejvyšší úroveň. Značka je neotřelá stejně jako práce losangeleského tatéra Dr. Woo, jehož díla nosí na kůži třeba David Beckham a jeho synové, zpěvačka Miley Cyrus, Adele nebo kanadský rapper Drake.

Značka přizvala umělce ke spolupráci už v roce 2021, další model z jeho tatérské jehly vznikl o dva roky později a letos se můžeme těšit z limitované edice 28 hodinek Excalibur Monotourbillon Dr. Woo Episode III. Stejně jako na předchozích modelech na ní nechybí oblíbené motivy, jako je pavouček nebo vesmírná loď, jež za sebou na číselníku zanechává stopu v podobě šesticípé hvězdy, symbolu Roger Dubuis. Tentokrát se Roger Dubuis a Dr. Woo vypravili ve vesmírném korábu do galaxie Messier 51a (takzvaná Vírová Galaxie je v angličtině známá pod jménem Tourbillon Galaxy, a ano, už jsme doma!), jež se nachází 31 milionů světelných let od Země.

Hodináři zapracovali zejména na létajícím tourbillonu umístěném na 7. hodině, a to tak, aby klícka mohla nést motiv spirály ze středu Vírové galaxie, jež se otáčí po směru hodinových ručiček stejně jako klícka tourbillonu. Spirála je vyrobena z leštěné oceli, zatímco pro 42mm hodinky značka využila kombinaci růžového zlata a titanu. Příběhy tatéra Dr. Woo zobrazují i symboly na lunetě a prostředních článcích náramku. O tom, co znamenají, tatér i značka mlčí: každý majitel tohoto unikátního modelu si je může vysvětlit po svém. ●

Nová kolekce Heirloom - design Aleš Boem

Vincourová

ShotBy.

Us

❶ KATEŘINA VINCOUROVÁ: SKIN CARE

Prostředí výstavy koncipovala umělkyně jako proměnlivou cestu krajinou. V jejích prostorových kresbách a instalacích se odráží povaha utopických a dystopických světů fungující jako kritický komentář soudobé společnosti. Jedním z určujících prvků jejího výrazu je nestandardní užití běžných materiálů spjatých s tělem a každodenností, které v instalacích suplují tělesnost prostřednictvím fyzické paměti i práce s negativním prostorem, jenž nenese pouze formální funkci, ale stává se aktivním významotvorným polem. Do 4. ledna 2026, Galerie Rudolfinum, Praha, galerierudolfinum.cz.

❷ MALÝ CHMEL: DŮM V DOMĚ Poslední výstava, kterou v českobudějovickém Domě umění pořádá jeho dlouholetý kurátor Michal Škoda, představuje novým způsobem tvorbu architektonického ateliéru Malý Chmel (společně s berlínským ateliérem AFF vyhráli v roce 2021 soutěž na rekonstrukci domu). Prostorová intervence přepisuje galerii dočasným objektem, „domem o šesti místnostech“, který vytváří nové rámce pro vnímání vystavených modelů. Velkoformátové modely vznikly speciálně pro tuto událost a slouží jako prostředek sdílení přemýšlení o prostoru jako o esenci architektury. Do 30. 11., dumumenicb.cz.

❸ ODVAHA Projekt Ateliéru fotografie II z UMPRUM, který původně vznikal pro přehlídku Designblok, ohledává téma odvahy z mnoha perspektiv a zachycuje jej prostřednictvím různých médií. Odhalit, co sám považuji za odvahu, je pro mnohé odvahou samo o sobě. Svým studentům a studentkám dala Alena Kotzmannová prostor pro vzájemnou diskuzi, vlastní pohled a názory. Neovlivňovala je ani výběrem někdy kontroverzních postojů, ani použitých médií. „Tento úkol se nakonec nesoustředil jen na umělecké zpracování tématu, ale bylo i velkým přínosem v poznání, jak pro autory vůči sobě samým, tak i pro nás vůči nim,“ říká asistentka ateliéru Karin Zadrick. Do 12. 10., Galerie UM, Praha, umprum.cz.

❹ VASIL ARTAMONOV Práce Vasila Artamonova, který v současnosti spolu s Marií Štindlovou vede ateliér malby na FAVU v Brně, je úzce svázaná s rozvíjením výrazových prostředků historických směrů 20. století. V jeho díle můžeme vysledovat genezi forem heroického období ruské avantgardy, konstruktivismu, suprematismu, kubofuturismu, ale i realistického umění poválečných let nebo konceptuálních tendencí. Do 25. 10., Galerie Clauda, Praha, clauda.cz.

❺ LENKA GLISNÍKOVÁ: SUNKEN STREAMS

Společně s Karolínou Matuškovou tvoří úspěšné fotografické duo SHOTBY.US a jejich práce se pravidelně objevuje také na stránkách Dolce Vity (v tomto čísle se ujaly série pěti portrétů). Lenka, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2023, se systematicky věnuje výzkumně pojaté umělecké praxi, v níž rozrušuje ontologické hranice fotografie: dekonstruuje plošnost média, digitálně manipuluje fotografický obraz a transformuje jej do prostorových objektů a instalací. Do 15. 10., Galerie NoD, Praha, nod.roxy.cz.

❻ OTA JANEČEK Z ATELIÉRU Prodejní výstava v Arthouse Hejtmánek představuje známého českého umělce v méně známých polohách. Jádro expozice spočívá v pracích na papíře z autorovy rané tvorby, jež byly objeveny v jeho pražském ateliéru. Jsou doplněny sochami, obrazy, keramikou a návrhy na textil. Výstava ukazuje pestrost výtvarných forem autora, který se po celý umělecký život soustředil jen na několik námětů. Do 25. 10., Praha, arthousehejtmanek.cz.

Intimní sonda do paměti a tělesnosti

Zdeňka Vacka aneb čtvrt století jednoho klenotníka.

TEXT Tereza Finková FOTO archiv Zdeňka Vacka

Letošní Designblok je podstatným mil níkem pro předního českého designéra šperků Zdeňka Vacka. Sólovou výstavou DARK’n’LUSH v Uměleckoprůmyslovém museu oslaví výročí dvaceti pěti let tvorby a zároveň představí metamorfózu svého umění z oblasti šperku do objektové tvorby a experimentálních site‑specific instalací. Svébytný vizuální jazyk, který vnáší do materiálního zpracování šperků, přetavuje do většího měřítka a nečekaných oblastí.

Výstava pod kurátorským vedením Jana Dotřela je intimní sondou do hranic těles nosti a paměti, do okamžiků, kdy se rodí touha, bolest a úleva. DARK'n'LUSH te matizuje kontrast temnoty a smyslnosti — tvrdost kovu a chlad kamene se tu po tkávají s organickými tvary a fluidními liniemi, jež evokují životní energii. Vizu alita a koncepce je postavená na silném příběhu: pro autora představuje cestu obnažení, osobní rituál, v němž je kůže

symbolicky stržena a zůstává pouze „nahé maso“ — obraz maximální autenticity a zranitelnosti. Při tvorbě nejde Zdeňkovi jen o výsledný produkt, ale o samotný proces jakožto médium, které dokáže prožitou zkušenost nejen zprostředkovat, ale také přetavit v estetický objekt. Autor tak dlouhodobě dokazuje, že šperk a volná tvorba mohou být víc než jen luxusní ozdobou těla nebo prostoru. Jeho práce se pohybuje na pomezí designu, umění a performativity, ať už jde o osobní šperky nebo monumentální objekty. Ve všech případech je výsledkem dílo, které překračuje hranice svého média a zanechává v divákovi i nositeli nějakou emocionální stopu.

Výstava oslavuje spojení tradičního řemesla a ruční práce s inovativními průmyslovými technologiemi, které autora dlouhodobě fascinují. Experimentování s novými postupy a aplikace pokrokových technologií mu umožňují překračovat hranice žánrů i svého oboru a neustále překvapovat. Ve spolupráci s PrusaLab a společností Prusa Research, zkoumá hranice 3D tisku a vyvíjí jak šperky a umělecké objekty, tak detailní produkty technického charakteru jako například výstavní stojany — montury na tlakové láhve. Detesk, sklářská firma zaměřující se na výrobu technického a dekoračního skla z borosilikátové skloviny, na míru vyrobila skleněné zvony, pod nimiž jsou vystavené všechny šperky. Přední italský výrobce inteligentního osvětlení iGuzzini dodal systém osvětlení výstavy.

Výstava „Zdeněk Vacek: DARK'n'LUSH — 25 Years of Jewelry and Vision“, Designblok, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, od 8. 10. do 2. 11. ●

❹

po—so 12—20 h vstup zdarma

Sokolovská 700/113a, Praha 8 galeriemagnusart.cz

výstava děl ze společné sbírky pěti přátel fivewords — 15/10/25 —17/1/26

Lee Broom ozářil Londýn českým sklem

TEXT Adam Štěch FOTO archiv Brokis

London Design Festival, česká společnost Brokis, iniciativa Materials Assemble a designér Lee Broom se spojili, aby vznikl jedinečný projekt Beacon — venkovní instalace, která v podobě gigantického lustru aktuálně osvětluje londýnský South Bank. My jsme se za Lee Broomem vydali přímo do sklárny v Janštejně, abychom těsně před kompletací instalace prozkoumali její vznik.

Prostorový objekt je vyrobený s využitím technologie fúze vyvinuté pro recyklaci vyřazených úlomků skla, kterou rozvíjí divize české značky Brokisglass. Zároveň je instalace konstruována udržitelným způsobem, takže její komponenty lze po demontáži znovu použít jako jednotlivá svítidla, což zajišťuje jak krásu, tak dlouhou životnost objektu. „Pracoval jsem se sklem již mnohokrát, ale s tímto recyklovaným typem ještě ne. Myslel jsem si, že když bude recyklované, bude nějakým způsobem vypadat, ale velmi mě překvapilo, že dnešní možnosti recyklace jsou již na takové úrovni, že výsledný materiál má standardy luxusních nerecyklovaných materiálů,“ zmiňuje Lee Broom.

Jeho myšlenka byla replikovat okolní pouliční osvětlení a vytvořit gigantický lustr. Také ho ovlivnila celá lokalita nábřeží South Bank, která byla vybudována v rámci Festival of Britain v roce 1951. Hlavní hala festivalu tehdy dostala přezdívku Beacon of Change a ta ho inspirovala k názvu instalace. „Chtěl jsem svým dílem navázat na poválečnou architekturu, která dominuje této části Londýna. Struktura dřeva, která je otisknuta do skla, je přímo z fasády brutalistické galerie Hayward, jež se nachází hned vedle,“ hovoří o koncepci projektu Lee Broom, který si už jako malý kluk oblíbil brutalistickou a postmoderní architekturu v Británii. Ostatně kreativitou oplýval designér odmalička. „Můj otec kreslil a maloval. V té době měl tiskárnu a dost se o umění a design zajímal. Hodně jsem se toho od něj naučil. Když mi

bylo 18 let, zúčastnil jsem se národní módní soutěže, kde byla tehdy jednou z porotkyň moje oblíbená Vivienne Westwood. Byl jsem velkým fanouškem její tvorby a ona mě nakonec pozvala do svého studia. Bylo to fascinující, viděl jsem, jak taková módní návrhářka funguje v kreativním procesu. Později jsem jí ukázal svoje kresby a nakonec mi nabídla, že u ní mohu zůstat jako stážista. Pracoval jsem tam skoro celý rok. Později jsem šel studovat módu na Central Saint Martins College of Art,“ překvapuje Lee Broom svými módními začátky. Ty ho nakonec přivedly k designu interiérů a konečně k návrhům svítidel a nábytku.

„Moje kariéra byla taková organická. Když jsem dokončil školu, neměl jsem moc prostředků na to rozjet vlastní značku. Nejdříve jsem dělal zrcadla, později interiéry barů a restaurací, které měly poměrně značnou odezvu. A v roce 2007 jsem se rozhodl založit značku Lee Broom a pokračovat v interiérech, ale zároveň produkovat nábytek a svítidla,“ vypráví Lee, který se od té doby stal jedním z předních britských designérů a v rámci své produkce také exportérů svítidel.

Od sedmi let hrál Lee divadlo, a to mu jistě dodalo sebevědomí i v rámci vlastní prezentace. Usiluje vždy o to, aby mohli lidé interagovat s jeho díly na další úrovni a vnímat je jako součást určitých scénografických celků. A právě v projektu Beacon se všechny tyto kvality spojují dohromady. „Výsledek je velmi interaktivní. Většina lidí, kteří kolem objektu projdou, ví o designu jen velmi málo. Rád bych tímto způsobem vnesl design do veřejného prostoru, protože je to určující prvek prostředí, které nás obklopuje. Design utváří naše životy, i když si to často vůbec neuvědomujeme. Je skvělé, že dobrý design může být i ve veřejném prostoru, nejenom ukrytý v soukromých domech nebo galeriích. Značka Brokis a iniciativa Material Assemble, která se dlouhodobě zabývá udržitelností v materiálech, k tomu velmi napomohly,“ říká Lee. Gigantický lustr, sestavený z 292 segmentů lehaného skla s otiskem betonu, je zároveň kinetický. Vždycky, když se rozezní zvony Big Benu, tak se spustí pulzující světelná hra, které české sklo dodává unikátní řemeslnou materialitu. „V díle je tedy otisknuto vše — jeho okolí, historie místa, času, budovy, minulost, současnost i budoucnost,“ uzavírá Lee Broom. Instalace Beacon bude v Londýně k vidění až do 2. února 2026. ●

To nejlepší OBJEVTE

Zachyťte dokonalé okamžiky rychlostí až 40 sn./s a úžasnou kvalitou obrazu s bezzrcadlovkou EOS R6 Mark II. Díky intuitivním funkcím, jako jsou inteligentní automatické zaostřování a výkonný stabilizátor obrazu, lze snadno dosáhnout profesionálních výsledků. EOS R6 II dokáže snímat video ve formátu 4K 60p UHD na plnou šíři snímače se současným automatickým ostřením Dual Pixel CMOS AF II. S touto bezzrcadlovkou vám už žádná akce neunikne.

Co den, to chuť

SaSaZu není jen restaurace, ale zážitek, kde se chutě jihovýchodní Asie střetávají s hudbou, designem a energií velkoměsta. V industriálním srdci Holešovické tržnice vznikl prostor, který si už roky drží svou kvalitu a zároveň přináší stále nové impulsy — ať už v podobě indonéských pondělků, japonských brunchů, nebo pestrého byznys menu. Výsledkem je moderní fusion kuchyně plná intenzivních, čistých a vyvážených chutí, dotažená precizní prezentací.

Neděle již tradičně patří brunchům Big in Japan, poctě japonské gastronomii i tradici dlouhých snídaní přecházejících do oběda. Hosté mohou ochutnat autentické sushi, sashimi a další speciality připravované z čerstvých surovin dovážených speciálně pro tuto příležitost. Big in Japan je skvělá volba pro rodinné oslavy i pohodové nedělní dopoledne/odpoledne s přáteli.

Již druhým rokem je toto místo také dějištěm ikonických večírků během Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku. SaSaZu Terrace se dvakrát do roka promění v lokaci, kde se potkává móda, hudba a noční život Prahy.

Novinkou letošního podzimu je spolupráce se šéfkuchařem Meirem Adonim, jedním z nejvýraznějších představitelů současné marocké a blízkovýchodní gastronomie. Během poslední dekády vedl a otevíral špičkové podniky v Izraeli, New Yorku, Berlíně, Singapuru i Kyjevě a nyní přináší do SaSaZu nový vítr v podobě autorských jídel, která se už tento podzim promítnou do menu. „Vedl jsem osm restaurací v Izraeli, jednu z nich dodnes považují za nejlepší v zemi. Aktuálně vedu Alma a rozjíždím nové projekty. Na konci tohoto roku otevírám restaurace v Marbelle a v Praze, příští léto dvě v Londýně,“ říká Meir Adoni. Jeho rukopis — výrazné koření, vrstevnaté textury a moderní techniky — se v SaSaZu protne s asijskou inspirací a přinese ještě komplexnější chuťový zážitek.

A protože SaSaZu není jen o stolování, ale také o inspiraci a vzdělávání, pravidelně pořádá kurzy vaření, kde si mohou hosté vyzkoušet přípravu různých typů asijské

kuchyně. Pod vedením zkušených kuchařů se naučí pracovat s exotickými surovinami, osvojí si tradiční postupy a na závěr si vychutnají vlastní kulinární výtvory. Kurzy jsou určeny jak pro nadšence, kteří chtějí nahlédnout do tajů gastronomie, tak pro ty, kteří hledají netradiční zážitek spojený se zábavou a sdílením. ●

SaSaZu, Holešovice a Staré Město, sasazu.com

Už půl roku má karlovarská sklárna Moser nového generálního ředitele. Martin Dvořák je zkušeným manažerem s dlouholetou praxí i úctou k řemeslu, které je neoddělitelnou součástí nejen jeho kariéry, ale i soukromého života.

Martin Dvořák

VR Dostal jste se na post generálního ředitele díky vizi přezdívané Moser 2.0. Mohl byste nám ji ve zkratce představit?

MD Moser je značka s téměř 170letou historií, ale už od svého vzniku měla v DNA odvahu k inovaci a k posouvání řemesla i designu dál. Moser 2.0 je cesta, která navazuje na tuto tradici a dává značce současný rozměr. Nejde jen o nové kolekce, marketing, obchodní strategii, způsob, jakým značku prezentujeme ve světě, ale i o firemní kulturu, definici klíčových pozic, rozvoj zaměstnanců nebo zajištění následovníků našeho unikátního řemesla.

Cílem je, aby Moser byl skutečně globálně relevantní společností — synonymem pro luxusní křišťál, který spojuje špičkové řemeslo, nadčasový design a odvážné myšlení.

VR Jak moc se české sklo prolíná vaším životem? Oslovila vás možnost vést Moser i po osobní stránce? MD Na osobní otázku osobní odpověď. Úctu k poctivému řemeslu jsem si přinesl již z dětství. Pocházím z Českého Krumlova a vždy jsem velice obdivoval výtvory svého otce, který se jakožto celoživotní kovář a zámečník osobně podepsal i pod mnohé historické objekty. A navždy si budu pamatovat, s jakou obezřetností jsme v rodině nakládali s ručně broušeným křišťálovým nápojovým souborem od místního kuliče pana Hronka. Takže ano, velice niterně mě oslovila možnost vést Moser, protože Moser představuje skutečné endemity ve světě skla, řemeslo na absolutní mezinárodní špičce a má manažerský tým s odvahou a vyhrnutými rukávy.

VR Stíháte jako pan generální chodit mezi lidi na sklárnu? Prý jste zavedl pravidelné „kafe s mistry“. Vždycky jsem měl pocit, že místo horkého sáhnou raději po pivu. Stále platí, že ho mají grátis? MD Nejen já, ale snažím se, aby i celý management trávil pravidelně čas jak ve výrobě, tak na prodejnách. Sklárnu nelze řídit ze

TEXT Václav Rybář FOTO archiv Moser

slonovinové věže, bez přímého kontaktu s kolegyněmi a kolegy či se zákazníky. Zavedl jsem „kafe na stojáka“, čili pravidelné neformální krátké setkání na jednotlivých pracovištích, prostor pro rychlé sdílení informací, podnětů, nápadů nebo třeba i stížností. Na každé takové setkání, když nesu konvice s kávou přes huť k jednotlivým pracovištím, se vždy velice těším, i když někdy jsou diskutovaná témata těžší. Pivo nahradily iontové nápoje…

VR Za dva roky budete slavit 170 let výroby, ale právě teď je tu jiné jubileum — sto let prodeje v proslulé pražské ulici Na Příkopě.

MD Moser bude i letos součástí Designbloku, tentokrát ale bez vlastní externí instalace. Návštěvníky zveme přímo do naší prodejní galerie v ulici Na Příkopě, která patří k nejdéle nepřetržitě fungujícím prodejnám na jednom místě v Praze. Hlavním lákadlem bude výstava ultra limitované kolekce Echoes. Pod vedením kreativního ředitele Jana Plecháče jsme pro ni oživili historické odstíny Moseru, které zářily právě před sto lety, a představíme v nich jak ikonická, tak nejnovější díla. Instalace bude k vidění v prodejně od začátku Designbloku až do konce listopadu.

VR Kdo určuje trendy u nových kolekcí? Liší se hodně vkus napříč rovnoběžkami, nebo se snažíte zůstat věrni tradicím a vyvážit to, co od Moseru očekávají nejvěrnější zákazníci?

MD V retailu tvoří zhruba polovinu obratu dekorativní moderna, klasika a rytiny, druhou polovinu pak nápojové soubory. V online prodeji jsou nápojové soubory zastoupeny ještě více.

V exportu se struktura liší: v USA jsou tradičně oblíbené nápojové soubory na destiláty, ale naše nové dekorativní kolekce získávají stále větší pozornost. Například poslední novinka Magnus doslova uchvátila nejen Dana Browna při jeho nedávné návštěvě Prahy, ale zaznamenali jsme s ní úspěchy i v USA,

např. v Beverly Hills. V Asii převažují dekorativní kolekce a umělecké rytiny, které tvoří více než 80 % obratu.

VR Jedním ze zásadních témat před pár lety, když jsme s vedením Moseru dělali rozhovor, byl nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Změnila se nějak situace?

MD Stále je to velké téma. Reagovali jsme na něj otevřením programu Rekvalifikace, který je určen pro každého, kdo má talent a chuť učit se novým věcem — bez ohledu na předchozí vzdělání nebo zkušenosti. Program je zaměřený především na brusiče. Těší nás, že už se do něj zapojilo několik šikovných rekvalifikantů, kteří nyní aktivně přispívají do výroby. Máme také radost, že se po několika letech v příštím školním roce znovu otevře obor Sklář na Střední uměleckoprůmyslové škole v Karlových Varech.

VR Jako generální ředitel jste určitě o historii kolekcí Moseru obeznámen lépe než běžný smrtelník. Máte v té záplavě nádherných výrobků nějaký svůj oblíbený, ať už jde o design, techniku, nebo třeba příběh stojící za jeho vznikem?

MD Naprosto jednoznačně bych na tomto místě zmínil tzv. Pohár spojenců, zvaný též Trojdohoda. Jde o dekorativní křišťálový, ručně foukaný, broušený a rytý 32 cm vysoký pohár, který je vystaven v zadní části Muzea Moser v Karlových Varech. A proč je pro mne právě tento výrobek tak unikátní? Je totiž mementem. Technologický postup výroby byl velice náročný — přímo na huti byl ručně tvarován do tří pravidelných částí a mistr sklář, který stál za vznikem tohoto výjimečného tvaru, nestihl své know-how včas předat dále. Dnes by jeho výroba byla již prakticky nemožná. Právě proto je Moser 2.0 i o nástupnictví, zaškolování a předávání výjimečných postupů dalším generacím. ●

Turín

TEXT a FOTO Adam Štěch

Trochu vzdálený od zbytku Itálie, ukrytý pod vrcholky Alp v regionu Piemont, vyzařuje Turín svou specifickou atmosféru, která je odlišná od zbytku Apeninského poloostrova. Kultura výtvarného umění, architektury, designu, literatury i filozofie tu byla vždy značně ovlivněná myšlením z Francie i Švýcarska. Sláva města vzkvétala již od dob renesance, ale bylo to až v období baroka, kdy se z Turína stala významná metropole. V té době působil ve městě architekt Guarino Guarini, mistr tzv. dynamického baroka, stylu prolamovaných zdí, zakroucených křivek a inovativních konstrukčních řešení. Vliv jeho staveb se o 400 let později projevil také v turínské moderní architektuře. Ve dvacátém století začalo město vzkvétat jako průmyslové centrum severní Itálie. Společnost Fiat, která byla založena již v roce 1899, se vyvinula v jednoho z největších výrobců automobilů na světě. Město se stalo intelektuálním a technologickým inovátorem Itálie. Pod patronátem rodiny Agnelli, která Fiat založila, byl Turín ideálním místem pro rozvoj moderního umění, architektury a designu, spojeného s průmyslem a technologiemi. Ve druhé polovině minulého století působilo v Turíně mnoho neortodoxních a velmi originálních návrhářů a architektů, kteří se svým přístupem odlišovali od konvenčního středního proudu. Organické a smyslné formy, eklektické inspirace, bohaté dekorace i utopické myšlenky vytvořily základy turínské avantgardy, jejíž součástí byly takové osobnosti jako Ettore Sottsass Jr., Carlo Mollino nebo Enzo Venturelli. Dodnes můžeme jejich vize v Turíně vidět a v jeho nostalgických ulicích se ponořit do méně známé kapitoly italské architektury a designu, která ale není o nic méně fascinující než ta v Miláně. Turín je zkrátka magickým městem. Ne náhodou je prý jedním z bodů tzv. „Trojúhelníku bílé magie“, jehož další strany tvoří Lyon a Praha.

CASA MOLLINO

Carlo Mollino byl moderním renesančním mužem a jedním z nejfantastičtějších charakterů italské avantgardy. Jeho tvorba se díky neskrývané lásce k životu rozšířila do celého kulturního a technologického světa. Svou práci v oblasti interiérů a architektury rozvíjel od konce třicátých let 20. století. Vedle své profesní kariéry se vášnivě věnoval sportu, zejména automobilovým závodům, lyžování a akrobatickému létání. V letech 1952 až 1970 působil také jako profesor na Fakultě architektury v Turíně. Ke konci života věnoval většinu svého času své další vášni — fotografii. Jedním z jeho posledních interiérových návrhů je vlastní byt Casa Mollino, na kterém postupně pracoval až do roku 1968. Interiér, navržený na základě bohaté symboliky a historických mytologií, však prý jeho tvůrce a majitel v jedné osobě nikdy nepoužil a koncipoval ho jako filozofickou vizi tajemství života. Byt je dnes ve vlastnictví italského kurátora a sběratele Fulvia Ferrariho, který o něm napsal se svým synem Napoleonem několik knih a otevřel ho veřejnosti. Mnoho slavných umělců, jako jsou Patty Smith, Robert Wilson, Jürgen Teller, Riccardo Tisci nebo Ed Ruscha, každoročně navštěvují Casa Mollino, aby se tímto mistrovským dílem kreativity inspirovali.

TEATRO REGIO

Využití cihel v architektuře má v Turíně obrovskou tradici. Používal je už Guarino Gaurini a Carlo Mollino se pak jeho tvorbou nechal silně inspirovat. Díky svému rodinnému zázemí, ve kterém o peníze nebyla nouze, si mohl dovolit realizovat jen skutečně exkluzivní projekty, které ho osobně těšily. Asi nejreprezentativnější z nich je nové Královské divadlo, neboli Teatro Regio v centru Turína, které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nahradilo staré divadlo z 18. století, jež vyhořelo. Mollino ve spolupráci se svým žákem Carlem Graffim navrhl působivou a dynamickou hru křivek a smyslných forem, které kontrastují s historickou zástavbou centra města. Budova je tvořena cihlovým zdivem, které Mollino zpracoval do podobných reliéfních dekorů, jaké používal Guarino Guarini při stavbě svého slavného paláce Carignano jen o několik ulic dál. Na interiéru spolupracoval s mistrem designu osvětlení Ginem Sarfattim, který je autorem světelné instalace v hlavním sále. Nebyl ale jediným umělcem, který na projektu spolupracoval. Na konci své kariéry v roce 1994 zde sochař Umberto Mastroianni vytvořil jedno ze svých nejvíce exponovaných děl, bronzovou reliéfní stěnu s názvem Odissea Musicale.

Elegantní artdecová fasáda zve návštěvníky do útrob historického kina v pasáži Galleria San Federico. Původně se jmenovalo REX a jeho podobu mu v roce 1934 vtiskli architekt Eugenio Corte a inženýr Giovanni Canova. Luxusní mramorové povrchy a unikátní nábytek, který byl pro prostory kina navržen, nemohl ale dlouhou dobu nikdo obdivovat. Budova řadu let chátrala a byla zůstávala zcela uzavřená a opuštěná. Až v roce 2004 bylo kino zrekonstruováno a od té doby opět slouží návštěvníkům. Kromě filmů vás v něm pohltí i autentická historie bývalého královského města.

❺→  RICCARDO CHICCO

FIAT LINGOTTO

Umění elegantních vstupních prostor obytných domů se kromě Milána promítlo také do architektury Turína. Svědčí o tom řada vestibulů, které vznikly ve zlaté éře poválečné prosperity. Řada z nich je výrazná stěnami pokrytými mozaikou. Ten asi vůbec nejodváženější příklad najdeme ve vstupní hale obytné budovy hned naproti akademii umění v centru města. Autorem tohoto majstrštyku byl lokální malíř a pedagog Riccardo Chicco. Prostor je kompletně pokryt barevnou figurální i abstraktní mozaikou, kterou dodala slavná rodinná firma Mosaici Odorico. Umělec pak přidal několik drobných detailů odkazujících na svět přírody. Kovová vstupní brána zase připomíná pavučinu.

Rozsáhlá továrna Lingotto, klenot italské inženýrské vynalézavosti a prosperity automobilového průmyslu, byla navržena pro Fiat architektem Giacomem Mattè-Truccem v letech 1916—1923 jako továrna budoucnosti. Automobily se montovaly postupně odspodu nahoru, přičemž nové vozy vycházely z výrobní linky úplně v posledním patře, kde byly připraveny na test. Ten probíhal na závodním okruhu umístěném na střeše. Posléze opět sjeli po točitých rampách dolů a byly připraveny k distribuci. Futuristická továrna byla uzavřena v roce 1982 a následně přestavěna na nákupní centrum a kulturní komplex, ačkoli část budovy byla předána Fakultě automobilového inženýrství Polytechnické univerzity v Turíně. Renzo Piano, autor rekonstrukce, budovu rozšířil o střešní nástavbu, v níž dnes sídlí umělecká galerie Pinacoteca Agnelli. Záběry na slavnou továrnu se objevily i v kultovním filmu Italian Job z Michaelem Cainem z roku 1969.

ADA BURSI

Ada Bursi byla jednou z prvních architektek působících v Itálii. Během padesátých let 20. století vytvořila působivý soubor děl, včetně návrhu nábytku, výstavních instalací a architektury. V Turíně najdeme několik jejích bytových domů nebo školek a škol, které se vyznačují elegantními smyslnými tvary a opět reflektují specifickou manýristickou podobu turínské architektury. Zakřivené stěny jejího bytového domu jsou obložené dřevem a kontrastují s červenou barvou stropu. Hlavní dveře jsou opatřeny skleněnými klikami organického tvarosloví a dokládají neobyčejný smysl pro detail společný italské poválečné moderně. Další její projekt můžete najít i na turínském hřbitově, kde je autorkou jedné z monumentálních hrobek.

❼→

LUZI JARETTI

Sergio Jaretti, stejně jako jeho kolega Elio Luzi, byli studenty Carla Mollina na polytechnice v Turíně. Po škole společně založili studio Luzi Jaretti a začali objevovat kouzlo volného architektonického projevu. V padesátých letech 20. století postavili po celém městě celou řadu eklektických bytových domů, v nichž se zrcadlí jejich láska k secesi a především ke španělskému architektovi Antoniu Gaudímu, což ukazuje i jeden z jejich raných projektů na Piazza Statuto. Tvorba této dvojice architektů byla ještě donedávna zcela zapomenutým pokladem turínské moderny, ve světě ji však nedávno zpopularizovala publikace německého architekta Bernda Schmutze pro švýcarské nakladatelství Park Books.

V Turíně se v nezměněné podobě zachovala řada historických kaváren. Najdete je v pasážích nebo nekonečně dlouhých zastřešených kolonádách, které lemují pravoúhlou síť ulic vybudovanou v období vlády královského rodu Savojů. Kavárna Fiori je jednou z nich. Vznikla již v roce 1780 a od svého otevření se stala centrem kulturního a intelektuálního života místní elity. Navštěvovali ji takové osobnosti, jako byli Camillo Benso Conte di Cavour, Friedrich Nietzsche nebo Massimo D'Azeglio. Mimo jiné se proslavila pro svou horkou čokoládovou zmrzlinu. Současná podoba pochází z padesátých let, kdy interiér dostal modernisticko-dekorativní háv. I tak zde stále naleznete unikátní fresky z 19. století, které provedli malíři Francesco Gonin a Giuseppe Bogliani.

FIORI ❾→  GATTO NERO

Rodinný podnik Gatto Nero (Černá kočka) během šedesátých let minulého století získal dokonce dvě michelinské hvězdy, které dnes už nevlastní. Jeho interiér navrhl v roce 1958 architekt Pietro Derossi. Dominuje mu cihlové zdivo a tmavě lakovaný nábytek, což plně odráží tvorbu turínských architektů Gabetti & Isola a Luzi & Jaretti, kteří během padesátých a šedesátých let experimentovali s eklektickými inspiracemi a podíleli se na reinkarnaci secesních prvků do podoby stylu neo-liberty. Restaurace tento směr reflektuje a představuje autenticky zachovalý prostor, který zároveň dekorují vtipné obrázky černých koček. V totálně navrženém prostředí Gatto Nero si pochutnáte především na mořských plodech, lokální piemontské kuchyni i skvělých vínech. Zároveň se jedná o málo známou realizaci Derossiho, který se později stal jedním z průkopníků radikálně orientovaného designu.

PALAZZO DEGLI AFFARI

→  PALAZZO LAVORO

Budova Obchodní komory v Turíně byla postavena v letech 1964 až 1972 Carlem Mollinem ve spolupráci s architekty Carlem Graffim a Albertem Galardim a inženýrem Antoniem Migliassem. Futuristický vzhled stavby, která je opláštěna kovovou vrstvou s geometrickou mřížkou zaoblených oken, má lehce konvexní zakřivení. Ve své době aktualizovala Mollinův organický design do nové podoby kosmického věku. Dnes je stále využívána ke svému původnímu účelu a uvnitř se nachází spektakulární točité schodiště s centrálním osvětlením.

„Palác práce“ je nejpůsobivějším turínským dílem italského inženýra a architekta Piera Luigi Nerviho. Ten kromě svých slavných realizací v Římě i po celém světě, ve kterých se nebál originálních konstrukčních řešení z betonu a oceli, vystavěl právě tady tři velké výstavní haly. Ta poslední byla dokončena v roce 1961 pro výstavu Italia'61, rozsáhlou výroční přehlídku italského průmyslu a kultury, která symbolicky zhodnotila 15 let poválečného ekonomického rozmachu. Skleněná a ocelová konstrukce paláce je rozdělena do 16 konstrukčně nezávislých ocelových střešních struktur, z nichž každá je nesena radiálními traverzami na vysokých betonových sloupech. Budova je bohužel již dlouhou dobu opuštěná a má snad být v budoucnu rekonstruována a přestavěna do podoby nového nákupního centra.

KRÁSY Z LIBERECKÉHO KRAJE

Designová keramika, unikátní sklo, netradiční regionální výrobky ze severu. To a mnohem víc jsou jedinečné značky z Libereckého kraje.

❶ CHIMAERA

Používá unikátní metodu, která pomocí zalévání vylisovaných rostlin do skla a pryskyřice oživuje nový i upcyklovaný nábytek a vytváří jedinečné, udržitelné designové kousky. www.chimaera.cz

❷ KULTIVAR

www.lksobe.cz

Sklářská dílna z Liberce, která vyrábí v moderním designu tradičními řemeslnými technikami jako foukání, vinutí skla a tiffany. Unikátní šperky, bytové dekorace a užitné sklo. www.kultivar.glass

❸ STUDIO BRED POTT

Ručně vyráběné keramické vázy, které spojují tradiční techniku handbuilt s moderním designem a důrazem na kvalitu a funkčnost. Každý kus je originál tvořený designérkou Janou Strejcovou v malých sériích s pečlivým výběrem netoxických materiálů. www.bredpott.com

❹ TIMEFORSTORIES.CZ Timeforstories.cz vám vyrobí originální nástěnné hodiny na míru. Čas zobrazují rozsvícením písmen a přední desku vždy přizpůsobí interiéru zákazníka. www.timeforstories.cz

SUVENÝRY

❶ KNIHA CARLO MOLLINO

Architect and Storyteller, prodává Park Books, 1 445 Kč

❷ OBJEKT SOUVENIR OF THE LAST CENTURY

prodává studio Nucleo, cena na vyžádání

❸ VERMUT GOCCHI STORICO

prodává Gocchi, od 580 Kč

❹ KŘESLO PRATONE

prodává Gufram, 286 000 Kč

❺ LAMPIČKA LAMPADINA

prodává Flos, 3 195 Kč

Mediální partner výstavy / Exhibition Media Partner:

Partneři výstavy / Exhibition Partners:

SHOWROOM

TITITI Tereza Talichová se spojila s českými ilustrátory, aby pro její hravou značku Tititi vytvořili kresby na míru. Filip Pošivač, Ilona Polanski, Patrik Antczak nebo Anastasia Stročková tak do svých výjevů zapojili Tereziny postavičky, oživlé dřevěné figurky, které ona také sama ručně ilustruje. Představujeme vám Bohyni Devětsilu od Ilony Polanski, již nakreslila v roce 2020, letos přidala ilustraci Pozorovatel. Obrázky jsou k dostání na eshopu tititi.cz, po předchozí domluvě je možné navštívit také ateliér v Mánesu.

MADEMOISELLE

J12 BLUSH Černobílá Gabrielle Chanel sedí před svým toaletním stolkem a dívá se před sebe. Její kosmetické nezbytnosti v pudrově stříbrných a růžových tónech jsou vyskládány před ní a otáčejí se kolem ciferníku díky pohyblivému disku, který se každých pět minut posune o jednu otáčku. Tyto hodinky, oděné v černé keramice a zdobené bagetovým motivem, jsou vybaveny kalibrem 12.1, samonátahovým strojkem Manufacture. Certifikovaný chronometr COSC* je vyroben ve švýcarské manufaktuře Kenissi, jejímž je Chanel spoluvlastníkem. chanel.com

FLEXFORM Jemné kontury křesla Eri, které pro italského výrobce nábytku navrhl Fumie Shibata, jsou inspirovány zdviženými klopami saka. Ručně soustružené nohy nesou čalouněnou skořepinu, jež obepíná měkké polštáře sedáku a opěradla vyplněné husím peřím. Tyto prvky jsou navrženy přesně tak, aby navozovaly příjemný pocit relaxace. Křeslo je k dispozici v široké škále látkových a kožených čalounění v zajímavé souhře možných kombinací mezi skořepinou a polštáři. Prodává Stopka, stopka.cz, flexform.it.

NESPRESSO & THE WEEKND Odborné znalosti kávy značky Nespresso se propojily s uměleckým přístupem The Weeknd v rámci nové kolekce Samra Origins Tanzania. Ta zahrnuje kávu ze 100% Arabiky z úrodných svahů hory Kilimandžáro v Tanzanii, kávovar Vertuo Pop+ s logem edice a sbírku příslušenství, která oslavuje každodenní kouzlo kávy. Vykročte do každého nového dne s termohrnkem!

SMEG Připravte si kdykoli perlivou vodu přímo doma. Elegantní výrobník sody SMEG promění obyčejnou kohoutkovou v sodovku během několika vteřin. Intuitivní knoflík přitom umožňuje nastavit intenzitu perlení přesně podle vaší chuti. Součástí balení je odolná lahev z Tritan™ Renew o objemu 800 ml, vhodná do myčky a bez BPA. Stylový design v matných barvách navíc skvěle doplní každou kuchyň nebo barový koutek. Dostupné v prodejnách Potten & Pannen — Staněk nebo na eshopu pottenpannen.cz. KS JEWELLERY Kateřina Sochorová zprostředkovává svým zákaznicím skrze ručně vyráběné šperky s polodrahokamy životní sílu a energii právě z kamenů. Náramek Diamant Mini Silk obsahuje přírodní diamant ve stříbrné nebo pozlacené variantě na přírodním hedvábí. Můžete si vybrat kámen v barvě bílé, černé nebo champagne, možná je také varianta ve 14kt zlatě. katdot.com

z nuly na sto za 4,6 sekundy. To vůbec není špatné na prostorný vůz s délkou pěti metrů a především rozvorem rovné tři metry. Proč je to číslo důležité? Mohl bych básnit o tom, že iX utáhne na kouli 2,5 tuny, takže se mezi elektromobily řadí k těm vůbec nejpraktičtějším vozům. Že umí zavazadlový prostor 500 litrů, při sklopených zadních sedačkách dokonce 1750 s rovnou ložnou plochou, na což u nás také slyší hodně zákazníků. Ale největším trumfem je životní prostor posádky. Interiér je plný šikovných detailů, ale především velkoryse poskládaných metrů a centimetrů. I bezmála dvoumetroví habáni si pohodlně sednou za sebe, vpředu bylo možné díky moderní platformě poskládat palubní desku tak, abyste kolenem nenaráželi do středové konzole (žádná tam totiž není), ale i přes její absenci je kam odkládat věci a ergonomie či komfort

Úzké světlomety, nepřehlédnutelné ledvinky, které

lze za příplatek i efektně rozsvítit, nebo spousta průlisů a vlnek karoserie, přispívajících k fantastické aerodynamice. BMW iX dospělo a veřejnost nový designový jazyk přijala. Než přijde další kapitola v podobě NeueKlasse, bude právě omlazený iX důvodem, proč se do dealerství BMW pohrnou davy. Plně elektrické SUV (nebo chcete-li SAV — Sports Activity Vehicle — to je oficiální označení přímo od automobilky) je k mání ve třech příchutích. Základní BMW iX xDrive45, dostatečně silné BMW iX xDrive60 a vrcholné BMW iX M70 xDrive. Každá z nich nabízí čistě elektrický pohon, dynamiku typickou pro BMW a maximum prostoru a pohodlí Pojďme nechat mluvit čísla. Už prostřední šedesátka disponuje fantastickým výkonem 400 kW, dojezdem až 700 kilometrů podle WLTP a zrychlením

Faceliftovaná bavorská vize elektrického prémiového SUV přichází v době, kdy už

jsme si na nový kukuč BMW definitivně zvykli, takže si můžeme plnými doušky užívat všechny pokroky, které stihla pětimetrová vlajková loď udělat. A že jich vůbec není málo! BMW iX v lecčems předčí spalovací bestsellery značky.

Na to pozor, protože jakmile přesednete z X5 do EV na vzduchovém podvozku, s natáčecí zadní nápravou, příplatkovým audiem a masážními sedačkami, dost možná se vám nebude chtít vracet zpátky k benzínové pumpě. Dojezd iX je navíc díky 109 kWh baterii skutečně úctyhodný, nabíjecí 400V architektura zajistí, že na kabelu nikdy nestrávíte víc než půl hodinky. Jednou za 500, 600 km to lze počítat jako povinnou bezpečnostní přestávku, takže vás iX skutečně v ničem neomezí. Naopak, otevře vám obzory… a tak trochu i peněženky, protože iX xDrive60 se s hrstkou příplatků snadno přehoupne přes tři miliony korun.

ovládání všech funkcí nejsou nikterak narušeny. Naopak, velká pozornost je věnována propojení automobilu s mobilem. Ten umístíte do praktického stojánku (mnohem lépe se po něm pak sahá) a bezdrátově ho propojíte s Android Auto nebo Apple CarPlay. Všechno funguje díky rychlým procesorům svižně, na OLED displeje před vámi je radost pohledět. Co ještě chybí kromě středového tunelu? Třeba klika na otevírání dveří. Tuto funkci zajišťuje tlačítko a za příplatek máte dokonce luxusní dovírání dveří servomotorem jako u limuzín bohatých a slavných. Vítejte v budoucnosti, která je tichá, absolutně prémiová a velmi snadno se na ni zvyká.

Prostor pro posádku nebo obývací pokoj? BMW iX vás s dvoubarevnou palubní deskou, přírodní kůží na přání

a mnoha chytrými řešeními dovede nadchnout. Kulatý volant je příplatkový, v základu má iX futuristicky šišatý,

skoro by se dalo říct kubistický. Máme rádi pokrok, ale v tomto ohledu volíme konzervativní klasiku.

Sedačky jsou spíše pohodlné než sportovní, což ostatně platí o celém autě. Tradiční dynamika bavorských dostavníků mu nechybí, ale eMkové svezení čekejte až od vrcholné varianty M70 xDrive. Ta má 660 koní, vyšší maximální rychlost až 250 km/h (ostatní verze „jen“ 200 km/h) a zrychlení z nuly za sto pod čtyři  sekundy.

MUSE7 Činžovní domy v pražských Holešovicích inspirovaly architekty ze studia AGE project při návrhu nového rezidenčního projektu MUSE7, jehož základní kámen byl právě položen. Developer SYNER Real Estate se rozhodl v areálu ponechat jednu historicky cennou budovu a revitalizovat ji, díky čemuž si projekt zachová genius loci. 150 moderních bytů, atraktivních loftů i atypických podkrovních bytů, tu doplní zelený vnitroblok a 15 obchodních jednotek v parteru domu. M&T Ani česká rodinná manufaktura M&T z Dobrušky nebude na přehlídce Designblok chybět. Představí tu nový přírůstek do svého portfolia — model Autoklika, jehož autorem je italský architekt a designér David Bodino. Jak už napovídá samotný název kliky, autor čerpal inspiraci z automobilového průmyslu, kde se funkčnost snoubí s ergonomií, komfortem i jednoduchou estetikou. kliky-mt.cz

IZAAK REICH Jihomoravská sklárna představí na letošním Designbloku hned dvě křišťálově čisté kolekce. Starší soubor Linden od Ronyho Plesla, který se inspiroval legendou o lípě rostoucí na místě dávno zaniklé sklářské hutě, doplní souprava karafy a sklenic UME, jež povyšuje podávání saké na výjimečný rituál. Květ japonského stromu ume symbolizuje krásu, naději a sílu překonat zimu. Každý kus je vyroben tradiční metodou kraklování, díky níž má sklo jedinečnou strukturu připomínající květ rozkvétající ve sněhu. Kolekce tak propojuje jemnou poetiku japonské estetiky s křehkou krásou českého sklářského umění. Součástí balení je certifikát pravosti podepsaný sklářským mistrem sklárny Izaak Reich, na jeho zadní straně pak najdete originální kaligrafii znaku pro ume, kterou vytvořila česká kaligrafka Petra Vitásková. izaakreich.com

PŘEDPLATNÉ

Roční předplatné časopisu

dolCevita — 10 čísel za cenu 1 290 Kč + kubistická váza od Pavla Janáka v hodnotě 1 380 Kč

KUBISTICKÉ VÁZY OD PAVLA JANÁKA

Vázy z roku 1911 jsou lekcí skvělého designu. Elegantní vypouklé a vyduté křivky působí tak současně, že je jen těžké uvěřit, že byly navrženy bezmála před 100 lety. Původní kolekce váz byly vyráběny z póroviny, nyní se používá porcelán. V rámci předplatného si můžete vybrat jednu ze dvou variant malých bílých váz, do stejné kolekce patří ještě ručně malované kousky zdobené černými a zlatými linkami. Jedná se o reprodukce originálů uložených v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a Moravské galerii v Brně.

Prodává Modernista, modernista.cz.