Muži v Česku 5-6 2024

RADOSLAV KOVÁČ

Prvoligový trenér, o kterém se hodně mluví. Kdo podle něj vyhraje fotbalové Euro, kam se posunul fotbal od doby, kdy začínal, v čem jsou jeho tréninkové metody progresivní a jak se mu líbila přezdívka český Beckham?

téma

To chceš

Pravidelná dávka cool věciček, které jste si jako mladí nemohli dovolit a teď díky nim udržíte krok s dobou.

Citát, který nám nedá spát

Děsíte se samoty, nebo ji naopak vyhledáváte?

A jaký je rozdíl mezi samotou a osamělostí?

Na to všechno odpovíme.

věřte nevěřte

Děti za všechny prachy

Kdo stojí za nejslavnějšími postavičkami, které vaše děti milují a vy jim nemůžete přijít na jméno?

A kolik vydělávají?

muž z obálky

Radoslav Kováč

S fotbalistou, kterému se říkávalo český Beckham a který je dnes uznávaným trenérem, jsme řešili nejen fotbal.

dress code

Sportu zdar!

Jak se mění lidské návyky, mění se i móda. Sportoviště je dnes nový bar a tomu odpovídá i sortiment luxusních značek.

Umění psát

Kdy jste naposledy vzali do ruky plnicí pero a napsali dopis? Že je to dávno? Možná je na čase tenhle fenomén oprášit.

Zenith: DEFY

Představujeme nejnovější podobu legendárních hodinek DEFY od značky Zenith, ale i další novinky ze Ženevy.

Street style v Česku vol. 3

Seznamte se s další trojicí mužů, kteří mají svůj jedinečný styl, nebojí se ho ukázat a rádi se podělí o své módní úlovky.

Vladimír Polívka

Oblíbený filmový a divadelní herec se rozpovídal nejen o životě, ale i o svém novém autě, se kterým jsme ho nafotili.

Foto: Matúš Tóth a David Turecký

explore

114

Konečně pořádný road trip

Vydejte se s cestovatelem a fotografem Jakubem Fišerem na road trip napříč Evropou a inspirujte se jeho tipy.

kultura

150

Matěj Homola

Čím se baví frontman kapely Wohnout, když zrovna není na pódiu? Svou novou vášeň objevil během pandemie.

údržba

120

Mistrovství Evropy v kosmetice

Ještě než se fotbalisté evropských národních týmů rozběhnou na trávník, využili jsme ho pro jiný souboj. Kosmetický.

knihovna

126

Spolu to zvládneme, brácho

Bylo mu 27 let, když mu diagnostikovali rakovinu plic. Robin Hošek s ní úspěšně zabojoval i díky svému bratrovi.

menu

134

Terapie sdílením

Nechte se pozvat do nové vietnamské restaurace na pražských Vinohradech, která je jiná než všechny ostatní.

158

Marek Torčík

Jak vypadá knihovna jednoho z letošních vítězů cen Magnesia Litera a jakou knihu má aktuálně nejraději?

po přečtení použijte

164

Proč je dobré být občas sám?

Nejen na tuto otázku vám odpovíme v naší příloze, kde najdete i pár tipů na to, co si o samotě poslechnout.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Karel Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Michael Jan Dvořák, Tereza Finková, Jakub Fišer, Šimon Gut, Michal Houška, David Hron, Vítězslav Ivičič, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Lukáš Nosek, Roxy Teslychko, Matúš Tóth, David Turecký, Alena Gurin Stará, Michael Sokol, Soňa Šajdáková, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth Radoslav Kováč má na sobě košili, 29 400 Kč, mikinu, 37 900 Kč a šortky, 14 300 Kč, vše Gucci. Na skříňce visí kopačky UA Clone Mag Elite 3.0 FG-PPL, Under Armour, 6 599 Kč. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894

Foto: Jakub Fišer a David Turecký

Samota

je zlá!?

Čím jsem starší, tím víc nemám rád lidi. Nesnáším, když v parku nechávají nedojedené jídlo na lavičkách, kde ho sežere můj pes, místo aby ho hodili do koše. Nesnáším, když mám oční kontakt se sousedem, pozdravím, ale odpovědi se nedočkám. Nemám rád, když musím chodit na schůzky, o kterých dopředu vím, že jsou pouze zdvořilostní a jen mě zdržují od skutečné práce. Nesnáším telefonování s lidmi, kteří si na mne vzpomenou jednou za rok, jen když něco potřebují. Nedávám agresivní řidiče, kteří mne nutí být také agresivní. Trpím při cestování letadlem, kde si moji sousedi vždy svévolně zaberou obě opěrky a má vrozená slušnost mi brání se ozvat. Nemám rád politiky, kteří slibují a vzápětí své sliby porušují. Příšerně nenávidím toho velmi nenápadného pracovníka ostrahy, který mne při občasné návštěvě Penny Marketu vždy sleduje, jestli si nestrkám do kapsy jogurt v akci. A sympatický mi není ani ten odbarvený pokladní, jemuž se snažím udržet práci tím, že se vyhýbám automatickým pokladnám. On se přitom jen mračí a každou položku skenuje tak pomalu, že mám chuť přikoupit ionťák a nalít mu ho do chřtánu. Nemám rád, když jsou lidi vyostření a povýšení, aniž by k tomu měli důvod. Děsí mě cyklisti s termo krabicí na zádech, kteří se z ničeho nic objeví před mým autem, aniž bych je čekal. Čím dál hůř zvládám existenci v centru Prahy, kam občas musím a kde si stále víc připadám jako na newyorském Times Square. Nemám rád turisty. A nemám rád přeplněné Riegrovy sady během západů slunce. Vadí mi hluční cizinci, kteří ruší ten starý obraz poklidné Prahy, kterou si pamatuji z dětství. Nenávidím…

„Ty jsi strašnej! Jednou zůstaneš úplně sám a budeš se divit,“ říká mi má matka, když stojíme v páteční zácpě cestou na chalupu. Vezu ji,

aby nemusela vlakem. Živě si totiž představuji, jak bych já sám trpěl přítomností bezohledných spolucestujících v kupé. „Zůstaneš úplně sám…“ zní mi hlavou a nacházím v tom jakési zalíbení, což se rozchází s matčiným poselstvím. Já vlastně chci být sám! Potřebuju být sám. Samota totiž není zlá, jak se nám snaží namluvit jeden song, na jehož autora si teď za živého boha nemohu vzpomenout. Samota je skvělá věc, pokud je žádaná. Proto mnoho z nás touží všechno hodit za hlavu a kdesi v horách bez mobilního signálu pouze číst knihu a čas od času přepočítat, zda je stádo ovcí kompletní. Samota není sprosté slovo. A jak vysvětluje Vašek Rybář v tématu čísla, není radno si ji plést s osamělostí. Být sám se sebou je skvělá forma terapie, která dokáže člověka neuvěřitelně probrat. Pokud jste tedy introvert jako já. Anebo jako spisovatel a scénárista Gary Janetti, jehož knihy „Start Without Me“ a „Do You Mind If I Cancel?“ patří k mým oblíbeným, stejně jako jeho instagramový profil plný sarkastických hlášek dle mého gusta. „I wish there was a drug that made you feel as good as closing the elevator door on someone before they can get on.“ Amen. Pokud si mohu dovolit jednu radu, vezměte si nové číslo našeho časopisu, nechte doma telefon a zajděte na místo, kde vás nebudou rušit žádní lidé. A čtěte si, poslouchejte zvuky přírody, jezte a pijte, co máte rádi, nekoukejte, kolik je hodin… A užívejte si, že jste sami a přitom nejste osamělí. Samota je totiž to nejluxusnější, co si v dnešní hektické a přelidněné době můžete dopřát a přitom za to nezaplatit ani korunu. A kdo ví, třeba se díky tomu stanete snášenlivější a přátelštější. Ostatně, sám to chci zkusit. A teď mne omluvte. Jakmile tohle číslo odejde do tisku, mizím na týden do kláštera na jednom malém italském ostrůvku, kde budu jen číst nashromážděné knihy, pít bílé víno a jíst bez pocitu viny.

PETR JANSA šéfredaktor

landrover.cz/range-rover

To chceš

Základem vydařené dovolené je dobrý plán. Nejen cesty, ale i toho, co během zasloužené relaxace budete dělat a co je tedy dobré přibalit do kufru. Že je léto až za pár měsíců? Možná, ale pořízení vytuněné výbavy rozhodně není radno nechávat na poslední chvíli. Nebo vy snad chcete riskovat, že tenisky už nebudou ve vaší velikosti nebo že budete svět pozorovat jiným dalekohledem než tím od Marca Newsona?

TEXT Petr Jansa

Zlatá hodinka

Dívat se na svět skrz růžové brýle je přežitek. Myšlenka je to hezká, ale třeba lidským tvářím tahle barva absolutně nelichotí. Co s tím? Pokud chcete, aby se vám na svět kolem koukalo tak nějak lépe, pořiďte si brýle s oranžovými skly. K lidské pleti i všemu okolo jsou maximálně lichotivé, protože navozují fotografy tolik žádaný efekt zlaté hodinky – světla, které zapadající slunce každý den vytváří jen na několik minut. V kombinaci s oranžovými obroučkami je najdete i u limitky brýlí navržených Joshem Peskowitzem.

→ Garrett Leight California Optical, 8 733 Kč, prodává www.mrporter.com

Modrá je dobrá

Už více než čtvrt století zní z rádií po celém Česku stejnojmenný šlágr skupiny Žlutý pes, který se nám snaží namluvit, že kráva Milka je modrá. O tom by se samozřejmě dalo dlouze polemizovat, nicméně co se odstínu mini rádia Lexon Tykho týče, asi není třeba. Je modro-žluté, stejně jako marocké zahrady Majorelle, kde svého času rád odpočíval návrhář Yves Saint Laurent. Ostatně právě pro značku nesoucí jeho jméno tahle limitka vznikla. Rádio je voděodolné a společnost vám tak může dělat na pláži i u bazénu.

→ Lexon, 2 155 Kč, prodává www.ysl.com

Nalaďte se

Je úplně jedno, jestli se chystáte strávit dovolenou na druhém konci světa, nebo jen pár stovek kilometrů od domova. Důležité je se dopředu naladit na tamní atmosféru – zjistit, jak to tam vypadá, co vás čeká a na co všechno se můžete těšit. Ne, teď nemluvíme o klasickém průvodci, ale o knize, která vás díky svému vizuálu dokáže na dané místo doslova teleportovat přímo z vašeho obýváku. Nakladatelství Assouline to umí hned na několik míst – krom Bali třeba na Capri, Ibizu, řecké ostrovy nebo do Marrákeše.

→ Bali Mystique, 2 660 Kč, prodává www.assouline.com

Vlasové fitko

Nejen svalovou hmotu, ale i vlasy je před létem dobré trochu posílit. Odolají tak lépe nástrahám slunečního záření či znečištěného prostředí. Nový The Rich Shampoo od německé značky je dokáže dostat do kondice rychleji, než to zvládne profi trenér s vaší muskulaturou. Poškozené vlasy vyživí, ty suché zhydratuje a nakonec jim dodá objem a lesk. Postará se přitom nejen o vlasy, ale i o pokožku hlavy, na jejímž zdraví závisí i to, jestli vám budou vypadávat, nebo držet jako přibyté.

→ Augustinus Bader, 1 249 Kč / 200 ml, prodává www.fann.cz

Raketou na mars

Neuvěřitelně lehká raketa K7 vznikla díky spolupráci pařížských značek Casablanca a MAD. Zatímco ta první vytváří módní kolekce plné výrazných barev a motivů, ta druhá se zabývá customizací. Třeba hodinek Audemars Puguet. Vraťme se ale k raketě, která se z aramidových a uhlíkových vláken ručně vyrábí v Británii. Nebudeme vám nic nalhávat, pokud vám schází poctivý trénink a talent, Wimbledon s ní nevyhrajete. Dodá vám ale dostatek sebevědomí na to, abyste na dovolené vyklepli nejednoho amatéra.

→ Casablanca, 25 360 Kč, www.casablancaparis.com

Ruční práce

„Ten vypadá, jako by ho spíchla moje babka,“ mohl by někdo poznamenat. A vy byste mu mohli slovníkem generace Z odpovědět: „You wish, kámo!“ Tenhle cardigan navržený newyorským designerem Danem Snyderem je sice skutečně vyrobený nějakou babkou, nicméně tahle babka je lepší než jiná. Proč? Protože háčkuje z udržitelně pěstované bavlny přímo v manufaktuře Innovativ v peruánské Limě, kde mají s touto technikou tisíce let zkušeností. A vy si ho zamilujete natolik, že ho budete nosit do roztrhání. → Corridor, 19 492 Kč, prodává www.mrporter.com

Poznávací znamení

Zanechané stopy jsou základním stavebním kamenem každého pátrání. Ne snad, že bychom vás chtěli podezírat, že už se u vás projevuje skleróza a vy zapomínáte, kam jste si dali klíče. Nicméně kvalitní stopa by vám mohla pomoci, kdyby se to nedej bože stalo. Nebo rovnou noha. Třeba ta kachní, vyrobená z telecí kůže v dílnách britského módního domu Burberry. Přívěsek se stane ozdobou a kvalitním poznávacím znamením nejen na klíčích od auta či hotelového pokoje, ale třeba i batohu. Mimochodem, mají ho i v modré.

→ Burberry, 10 500 Kč, www.burberry.com

Písečná bouře

Doslova bouři ve světě fanoušků luxusních hodinek způsobil nový materiál nazvaný „sand gold“, se kterým přišla švýcarská manufaktura Audemars Piguet. Jde o speciální slitinu 18karátového zlata, která se pohybuje na pomezí bílého a růžového zlata. Můžete spatřit oboje – vždy záleží, z jakého úhlu se na hodinky díváte. Svou premiéru si materiál odbyl u nového modelu Royal Oak Selfwinding Flying Tourbillon, kde ho designéři sladili s porhodiovanými součástkami vnitřního strojku. → Audemars Piguet, info o ceně v obchodě, více na www.audemarspiguet.com

Neokoukaná

Také jste nikdy nebyli fanoušky uniforem a trochu vás čílí, že stejné tenisky jako vy má půlka republiky? Možná pro vás máme řešení. Pochází ze Švédska a jmenuje se Axel Arigato. Tenhle teniskový brand založili v roce 2014 Albin Johansson a Max Svärdh s cílem nabídnout lidem alternativu k masovým značkám. Z počátku fungovali formou direct-to-consumer, ale jak úspěch jejich designů bobtnal, otevřeli šest kamenných obchodů. Přesto se nemusíte bát, že byste na ně v Česku narazili na každém kroku. Nabízejí totiž moře designů i barev.

→ Axel Arigato, 7 220 Kč, www.axelarigato.com

Nafukovací

batoh

Znáte ty chytré řeči, že váš batoh není nafukovací, že se to všechno do něj nemůže vejít? Může, pokud jde o Thule Subterra 2. Jeho objem lze totiž snadno rozšířit až o 20 % z 26 na 32 litrů. Jeho součástí je ještě odnímatelný organizér, který umožňuje využití úložného prostoru na cestách. Batoh je vyrobený z voděodolného nylonu, nechybí polstrovaný oddíl na notebook, který ochrání citlivou elektroniku, a celá řada praktických kapsiček a dalších vychytávek, které umožní schovat věci, aniž byste museli otvírat hlavní sekci.

→ Thule, 4 599 Kč, www.thule.com

Sexy belgičan

Na světě jsou designové skvosty, které si doma postavíte na polici a jen se na ně práší. Naštěstí však existují i ty, které nejenže slouží, ale také dělají radost. A to je případ belgických kovbojů, lépe řečeno elektrokol značky Cowboy. Tahle firma založená v roce 2017 má na kontě řadu designových cen, eko certifikátů a především futuristických kol, které díky vlastní motivační aplikaci plně spolupracují s vaším mobilem či chytrými hodinkami. A co ještě umí? Kolo díky ní najdete, ale třeba i zamknete.

→ Cowboy, 68 371 Kč, www.cowboy.com

Všudypřítomné pohodlí

Ať už se chystáte kochat nádhernými výhledy, rybařit, čekat na grilovaný steak, nebo prostě jen tak relaxovat s knížkou, můžete to dělat maximálně stylově. V nové letní kolekci Gucci Lido totiž najdete originální kousky zahradního nábytku, které poslouží stejně tak na sicilské pláži jako u vás na chalupě. Krom lehátka a retro slunečníku v ní nechybí ani skládací křesílko – vše ve stejném pruhovaném designu. Zatímco kvalitní dřevěná konstrukce dodá křesílku stabilitu, pevné plátno zajistí odolnost a zároveň i pohodlí.

→ Gucci, info o ceně v obchodě, www.gucci.com

Vzhůru na lov

Co by dal za tuhle knihu arcivévoda František Ferdinand d’Este, který zámek Konopiště obohatil o neuvěřitelných 300 000 mysliveckých trofejí, se asi nedozvíme. Pokud si však knihu Hunting – The Ulitmate Book pořídíte vy, na 224 stranách zjistíte absolutně všechno, co jste kdy o lovu divoké zvěře chtěli vědět – od vývoje oblečení přes typy zbraní a plemena loveckých psů a koní až po informace o samotných lovených zvířatech, technikách lovu a tradicích, které tuto historickou činnost provázejí.

Libové kapsáče

Samozřejmě že si podobné kapsáče můžete koupit za pár korun v každém druhém e-shopu, ale rozhodně nebudou tak vychytané jako tyhle od Céline. První věcí je materiál, kterým je mega odolný a příjemný bavlněný kepr. Díky nastavitelným poutkům v pase může vaše konfekční velikost skákat nahoru a dolů (před grilovačkou a po ní) a krom praktických kapes jsou jejich součástí i čtyři poutka, která za normálních okolností drží popruh s logem, ale mohou držet i otvírák, buzolu nebo třeba nožík.

→ Celine Homme, 24 048 Kč, prodává www.mrporter.com

Někdo se dívá

Skutečnost, že jeho design navrhl sám Marc Newson, je jen třešničkou na dortu. Swarovski AX Visio totiž není jen obyčejný dalekohled, ale vůbec první chytrý dalekohled na světě. Co to znamená? Mimo jiné to, že krom desetinásobného zvětšení dokáže sledovaný objekt i vyfotit či natočit, ale také automaticky rozpoznat. Jak? Díky integrované databázi více než 9 000 ptáků a dalších živočichů. To vše pak můžete bezdrátově sdílet přímo do mobilu a na sítě a označit přitom i přesnou lokaci.

→ Swarovski Optik, 113 690 Kč, prodává www.fotoskoda.cz

PŘEDBĚHNĚTE AKCI

PŘEKONEJTE KONKURENCI

Fotoaparát EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Podsvícený snímač s vrstvenou strukturou dokáže zmrazit akci rychlostí 1/64 000 a umožňuje kontinuální snímání rychlostí až 30 sn/s., kterou lze zvýšit až na 195 sn./s. Automatické ostření s funkcí kontroly očí inteligentně rozpozná a sleduje objekty při fotografování, což je skvělé na fotografování sportu, zpravodajských událostí a divoké přírody.

Pet Shop Boys

Nonetheless

Někdo chytrý kdysi řekl, že existují tři typy alb od Pet Shop Boys. Do jedné skupiny patří ta, které vám změní život, do další ta, která jsou skvělá. No a třetí skupinu tvoří desky, které jsou jednoduše fajn. Novinka Nonetheless rozhodně není výjimkou, přičemž by se dalo říci, že je víc než fajn.

TEXT Lukáš Nosek

Existují kapely, které tu byly, když jste se narodili, na jejichž hudbě jste vyrůstali, a i když se v průběhu let měnil váš hudební vkus, stále se k nim vracíte a věnujete jim místo ve svých diskografiích. Pak jsou tu takové, které tu sice jsou po celou dobu vaší existence, ale vy je úspěšně ignorujete. Jednoho dne však dospějete do bodu, kdy jim dáte šanci, zamilujete si je a celý zbytek svého života budete mít na to jejich tvorbu zpětně objevovat. Vlastně je to takové „nechání toho nejlepšího na konec“. Pro mne jsou jednou z těchto třešniček na dortu Pet Shop Boys. Samozřejmě, že jsem v roce 1993 posílal do novácké hitparády ESO hlasy, aby postoupila písnička Go West, ale tím mé styky s kluky ze zverimexu tak nějak skončily. Paradoxně to byly filmy a seriály, kdo mne v posledních letech k jejich tvorbě přivedl. Nejprve britský seriál It’s a Sin, který si vypůjčil jméno z jejich nejslavnějšího hitu, Tetris, Saltburn a v neposlední řadě film All of Us Strangers, kde se song Always on My Mind rozezní v jedné z nejdojemnějších scén, kdy syn tráví

Štědrý večer ve společnosti svých rodičů… Mrtvých, ale to je teď vedlejší.

Trochu mi připadá, že jsem v sobě nemohl vzbudit zájem o Pet Shop Boys v lepší čas. Už 1. července budou mít koncert v pražském O2 Universum, kniha o jejich světovém turné v roce 1989 – Pet Shop Boys, Literally – se už stihla dostat do slev a 26. dubna 2024 vyšlo jejich nejnovější studiové album s názvem Nonetheless. V pořadí již patnácté. A jak jsem zatím stihl zjistit, kvalitu oproti předešlým deskám neztrácí. Chris Lowe a Neil Tennant jsou totiž takoví profíci a ikony, že by to ani nebylo možné. Nemají zapotřebí honit se za současnými hudebními trendy, protože jsou to právě oni, kdo je vytváří. Úspěšně. A to již od srpna 1981, kdy se tihle dva sešli v obchodě s elektronikou na londýnské King’s Road.

Na nejnovější desce to trochu vypadá, jako by se Pet Shop Boys vraceli do minulosti, ze svých slavných hitů si vypůjčili pár zaručených triků a dodali jim to, co si dříve nemohli nebo nechtěli dovolit. No ano, řeč je o symfonickém orchestru, který má v úvodní písni Loneliness velkolepý start, který prostupuje celým albem a který v kombinaci s jejich typickými elektronickými zvuky působí jako balzám. Oproti starším deskám najdete na Nonetheless spíše textová poselství než pobídku k tanci, nicméně tyhle dvě věci se rozhodně nevylučují. „Why am I dancing, When I’m so alone?“ ptá se v jednom ze songů Tennant a mně se chce jednoduše odpovědět: protože tahle deska se povedla a člověka k tomu prostě donutí. Mimochodem, tohle album o dospívání, ztrátách, samotě a o tom, že nikdo nemůže žít bez lásky, je na první poslech plné songů, které jednoho dne vytvoří hudební podkres těch nejemotivnějších scén těch nejemotivnějších filmů. A možná za pár let zase donutí někoho, aby tvorbu Pet Shop Boys začal objevovat. Začnete hned, nebo si ještě počkáte?

Žít jako

Kaskadér

Ryan Gosling v poctě všem těm, co pro věčnou slávu snesou trochu té dočasné bolesti.

Kaskadér se tentokrát dostává do popředí!

TEXT Václav Rybář

Někdy v půlce minulé dekády to vypadalo, že jsou akční filmy dočista mrtvým žánrem. Komiksy je převálcovaly, vzaly si z nich to nejlepší a nechaly je v prachu cesty. Jenže pak přišla dvojice bývalých kaskadérů – David Leitch a Chad Stahelski. Svoje zkušenosti sbírali na prvním, druhém a třetím Matrixu. Vždycky doufali, že si to jednou budou moci dělat po svém. A nakonec se jim povedlo přemluvit starého známého Keanu Reevese a natočili Johna Wicka. Otočili hollywoodskou akci vzhůru nohama, natočili spoustu filmů od tří pokračování Wicka, Atomic Blonde přes Nikdo až po druhého Deadpoola nebo Bullet Train s Bradem Pittem. Dnes jsou tváří hollywoodského akčního filmu, kterému naskočil nový puls. A David Leitch právě posílá do kin snímek Kaskadér, který je poctou jejich bývalé profesi a poklonou všem bezejmenným hrdinům bez tváře, co zaskakují v nebezpečných situacích za hlavní hvězdu. Ve filmu Kaskadér se však akční idol ztratil a jeho záskok ho musí najít. Jako správný kaskadér je Colt Seavers (Ryan Gosling) nahraditelný, ale zároveň taky všehoschopný. Leitch servíruje špičkovou akci, ale především pomrkává na legendy z oboru

a nechává diváka nakouknout do zákulisí. Překvapivě se mu daří na souběžné koleji rozdmýchávat solidní romantickou linku mezi Goslingem a okouzlující Emily Blunt v roli zaláskované režisérky. Kaskadér tak není jen testosteronovým blockbusterem, ale zároveň ideálním filmem na rande, při němž si na své přijdou obě strany. Podobných staromilských žánrovek je dnes v multiplexech jako šafránu, takže byste neměli dlouho váhat. Nejde o žádnou oscarovou krasojízdu (film samozřejmě zmíní, že kaskadéři na svou kategorii v rámci předávání cen Akademie stále marně čekají), ale nenechte se mýlit – jako milostný dopis všem, kdo koukají na veleskoky, rotující auta, zapálené záporáky a před střelbou se kryjící hrdiny s dokořán otevřenou pusou, funguje Kaskadér na jedničku.

→ v kinech od 2. května

Blonďatý suverén Ryan Gosling je tu pořád jen chlápek z masa a kostí, co dostává nakládačku od herců na place, gangsterů v zákulisí a od života všude jinde. Blonďatá suverénka Emily Blunt mu ale za všechny ty podpásovky stojí, takže je to nakonec vlastně romantika jako řemen.

tyrolsko.cz

Ikona stříbrného plátna

Osm válců, šest dekád, čtyři kola, dvě zrcátka a jeden jediný symbol hvězd a pruhů.

TEXT Václav Rybář

Když se řekne americká kára, většina lidí si neomylně vybaví právě Ford Mustang. Na světě je jen pár aut, které průměrný smrtelník identifikuje podle jejich siluety. Volkswagen Brouk, Porsche 911 a právě Ford Mustang, co do počtu „rolí“ ve filmech a seriálech zdaleka nejpopulárnější herečka na čtyřech kolech. Jde o vůz, jehož první generace přišla na trh v ten správný čas. Tehdejší šéf vývoje Lee Iacocca prosadil výrobu malého lehkého vozu v době, kdy se Ford soustředil na velké

těžké (čti luxusní) vozy s velkými motory. Muscle cary se jim říkalo. Ford Mustang měl být jiný, kompaktnější, hbitější a hlavně dostupnější. Šlo o vůz, který si cenově mohli dovolit i ti, kdo ho svýma rukama vyráběli. Ford ho sice prezentoval jako pony car, kompaktní vůz pro sekretářky a manželky, ale Iacocca už od prvních náčrtků věděl, že mládež a pracující lid si Mustanga zamiluje. Automobilka ovšem nechtěla riskovat, a tak Mustang poskládala z dílů již existujících vozů (Ford Falcon a Farlaine).

Naštěstí se díla chopili ti nejschopnější inženýři u Fordu. V projektu viděli šanci postavit sportovní auto, které nebude trpět nadváhou jako většina tehdejší produkce modrého oválu. Původní návrh počítal se čtyřmístným vozem s karoserií kupé a hmotností kolem 1 100 kilogramů. Oproti Falconu byl Mustang kratší, nižší, ale zároveň širší, takže měl mnohem lepší jízdní vlastnosti. Inženýři vysedávali v práci do nočních hodin a ladili poslední detaily, testovací jezdci sedali do

Mustanga za odměnu a při kroužení po polygonu vábili čím dál tím větší davy. Když Iacocca prezentoval finální design Henrymu Fordovi II., ani jeden z nich netušil, jaký obrat bude Mustang pro automobilku znamenat.

A ta nesmrtelná sláva na stříbrném plátně? Road movies alias filmy, ve kterých je vůz nástrojem k objevování sama sebe na dlouhé cestě (roadtripu) za (ne)určitým cílem, představují definitivní odklon od westernů k jinému žánru. Šerifskou hvězdu nahradil policejní odznak, kolt vystřídala pistole a věrného oře automobil. Jedním z průkopníků této proměny nostalgických kovbojů v soudobé detektivy byl i detektiv Frank Bullitt (Steve McQueen) ve snímku Bullittův případ z roku 1968, který je osamělým pistolníkem vzdorujícím pravidlům a autoritám, ale vždy ví, že se může spolehnout na svého Mustanga. I díky nebo spíš především kvůli němu je Bullittův případ jedním z milníků historie automobilů na stříbrném plátně.

3. ročník golfového turnaje družstev importérů a autosalonů

Car of the Green

Promoted by

Hlavní partneři

Mediální partneři Partneři

14. května | Golf Resort Karlštejn

Šortky JeanPaula Belmonda

Jaká je nejstarší evropská sportovní značka?

Je s námi už 142 let a její šortky nosil během fotbalových zápasů i slavný Bebel. Řeč je o firmě Le Coq Sportif, která na přelomu tisíciletí málem zkrachovala, ale dnes už opět hrdě obléká francouzské olympioniky...

TEXT Petr Jansa

Snad žádné jiné zvíře není s Francií spjato tolik jako galský kohout. A tak není divu, že právě on se objevil ve znaku společnosti Le Coq Sportif, kterou v roce 1882 v Entzheimu založil Émile Camuset. S nadsázkou by se dalo říci, že kohout se proháněl po evropských sportovištích o více než padesát let dříve než krokodýl Lacoste nebo německá Puma. Když se však budeme držet přesných dat, první katalog se sportovním oblečením naservíroval Camuset svým zákazníkům až v roce 1929 (do té doby vyráběl běžné vlněné oblečení). Jeho syn Roland později předělal otcovu textilku na podnik produkující sportovní oblečení, které hrdě nosili francouzští profi sportovci, celebrity, ale i milovníci sportu po celém světě. První velké úspěchy přišly v 50. letech minulého století, kdy žlutý trikot Le Coq Sportif začal oblékat vedoucí jezdec peletonu

Francouzský herec Jean-Paul Belmondo v bílých šortkách Le Coq Sportif. V roce 1969 si v nich zahrál během fotbalového zápasu v Monte-Carlu. Tehdy to bylo za fotbalový klub Polymuscles 63, který spoluzakládal.

Tour de France. Krom toho firma od roku 1955 oblékala francouzské národní fotbalové mužstvo, ragbyový tým a v roce 1960 se v Římě do jejich dresů oblékli francouzští sportovci na letních olympijských hrách. Tak to šlo dál, až se z Le Coq Sportif stala v roce 1966 největší značka sportovního oblečení ve Francii, která dokonce vyráběla textilní sortiment pro Adidas (Němci v té době vyráběli pouze obuv). Právě v dobách největší slávy se po fotbalovém hřišti v šortkách Le Coq Sportif proháněl i Jean-Paul Belmondo či další slavné osobnosti z fotbalového klubu Polymuscles 63, který by se dal přirovnat k české Amfoře. Značka oblékla i tenisovou legendu Arthura Ashe, když v roce 1975 vyhrál Wimbledon, fotbalový tým Ajax Amsterdam během série vítězství evropského poháru v 70. letech nebo Diega Maradonu, když v roce 1986 vyhrál mistrovství světa. Za vším tím pozlátkem úspěchu se však odehrávala krutá bitva. Rodina Camusetů si totiž zaregistrovala práva na symbol tří pruhů ve Francii, což se logicky nelíbilo konkurenčnímu Adidasu (tou dobou už vyráběl vlastní textilní výrobky). Následoval soudní spor, který sice Camusetovi vyhráli, ale série jejich špatných rozhodnutí přivedla společnost téměř k bankrotu. Adidas se samozřejmě nabídl, že firmu zachrání (a spolu s ní své tři pruhy), ale Mirielle Camuset, jedna z dědiček, to odmítla. Ne snad proto, že by nechtěla rodinnou firmu zachránit, ale jako někdejší člence francouzského odboje proti Německu se jí tento tah příčil. A tak kývla na nabídku francouzského podnikatele André Guelfiho, který se však tajně dohodl s Adidasem… Le Coq Sportif pak měnil majitele zapletené do korupce i výroby padělků, než se v roce 2005 otěží chopila švýcarská investiční společnosti Airies. Její CEO Marc-Henri Beausire několik let tápal. Pak ho však napadlo vrátit se ke kořenům a oslovit vdovu po Rolandovi s nabídkou, aby mu přenechala původní továrnu i bohatý archiv firmy, který léta budoval její manžel. Ta nakonec souhlasila a na oplátku se v 83 letech opět stala podílnicí firmy, o kterou rodina jejího muže přišla. Dnes se značka opět začíná stavět na nohy. Už zase obléká francouzské fotbalisty a ragbisty, po více než 60 letech také olympioniky a díky trendu retro sportovního oblečení i mladé módní nadšence po celém světě.

Šortky Le Coq Sportif, 1 650 Kč, www.lecoqsportif.com

téma

Citát, který nám nedá spát

„Miluji samotu. Nikdy jsem nepřišel na druha, který byl tak družným jako samota. Vyjdeme-li mezi lidi, jsme větším dílem opuštěnější, než když zůstaneme ve světnici.

Myslící nebo pracující muž je vždy o samotě, ať je kdekoli. Samota se neměří mílemi cesty, jež jsou mezi člověkem a jeho bližními.“

Henry David Thoreau Filozof a esejista (1817–1862)

NA SAMOTĚ U LESA? NA SAMOTĚ

VŠUDE!

Chcete občas z přelidněného světa plného podnětů utéct a být chvilku sami? Nebo vás naopak být jen se sebou samými děsí? Nedivte se, pokud v tom nemáte pořádek. Ani popkultura netuší, jak s tím zdánlivým rozporem zacházet.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Samota je volba šťastných, osamění bývá smutným osudem. Takhle nějak ve zkratce se mnozí spisovatelé a básníci snažili zarámovat věčný rozdíl mezi touhou manželů se tu a tam zavřít do svých man caves a trudomyslností, která vyvěrá z života bez bližních a kamarádů. Dlouhá staletí jsme v knihách, divadelních hrách či filmech masírováni tím, že být sám je něčím neobvyklým. Je to sociální stigma vyděděnců nebo těch, kterým ujel vlak. Upíři jsou líčeni jako staletí strádající stvoření, jejichž osudem je stranit se lidí, aby nebyli odhaleni a zničeni. V Krásce a zvířeti je zakletý bubák v nedobrovolném exilu, odkud ho vysvobodí až láska. A dokonce i ten Kevin v Sám doma, který si absenci rodičů a tím pádem i pravidel a povinností zprvu užívá, je nakonec svírán v náruči stesku po těch nejbližších.

Nic není černobílé

V téhle křížové výpravě proti samotě, během níž na tištěných stránkách a rozsvícených obrazovkách zachraňují stateční občané a občanky nebohé poustevníky, dlouhá léta chyběl hlas z opačné strany barikády. Občas je nutné být na chvilku o samotě. A nijak to nesouvisí s útiskem introvertů, které přítomnost mnoha lidí a každodenní společenská přetvářka zákonitě vyčerpává. Ve vztazích je zkrátka samota občas potřeba. Tak jako si mozek ve spánku přebírá a uskladňuje podněty a myšlenky, tak potřebuje běžný člověk občas vypnout své okolí a všechno si srovnat. Je to potřeba čistě individuální, proto se na ní neshodnou ani odborníci. O prázdné místnosti a čisté hlavě se dočteme v mnoha svazcích, ale jde spíš o povzdech nebo takovou

Statistika prozrazuje, že velké procento párů se rozvádí v prvních dvou letech odchodu do důchodu, kdy spolu dvojice dennodenně žije a přichází o své rutiny (chození do práce a s tím související socializace v kolektivu přátel a kolegů). Pandemie podobnou situaci některým lidem nečekaně nadělila v produktivním věku.

tu romantickou verzi samoty někde na chatě uprostřed lesa, kam se slavný autor uchyluje, aby zde sepsal další velký román. Když ale italský novinář Tiziano Terzani v osmdesátých letech odcestoval na měsíc do Japonska, aby tu strávil měsíc o samotě v malé japonské chatě, v jejímž okolí nebylo ani živáčka, vzbudil jeho text – popisující záměrnou prázdnotu bytí – značné emoce. Terzani celé dny poslouchal šumění v korunách stromů, věčný tanec motýlů za oknem chaty nebo cestičky, které v dřevěném obložení interiéru vytesal zub času. Freud by k tomu podotknul, že malé děti se hned na začátku života potýkají se dvěma strachy – strachem ze tmy a samoty. Jako otec malého dítěte mu rád odpovím, že tmu a samotu naopak na konci rušného víkendového dne rád vyhledávám. Ale tím se dostáváme k tomu, co i ono malé dítě časem pochopí. Tmu lze zahnat rozsvícením lampičky a samotu dětského pokoje lze úspěšně využívat v zákopových válkách s rodiči, kteří se mylně domnívají, že hláška „běž do svého pokoje a přemýšlej o tom, cos udělal“ působí jako trest a nikoliv jako odměna pro kluka, co má pokoj plný hraček, knih a prázdných nepopsaných listů papíru.

Tenhle výchovný mechanismus mimochodem vychází z bezčetných studií. Když jsme sami bez jakýchkoliv podnětů (tj. ideálně v prázdné místnosti bez telefonu, knih), které by stimulovaly naše myšlení, klesá už po patnácti minutách jakákoliv vyhraněná emoce. Začneme se zabývat sami sebou, jakýkoliv vnější impuls odchází do pozadí. Potíž je, že zatímco u malých dětí podobnou situaci v kontrolovaném prostředí dokážeme navodit minimálně dočasně, v dospělosti už být doopravdy sami neumíme. A vlastně ani nechceme. Všichni jsme si přitom vyzkoušeli takovou betaverzi před dvěma lety, kdy jsme se v rámci covidové pandemie museli přestěhovat z kanceláří domů. A nastala paradoxní situace, kdy manželské páry musely přijmout břímě „každodenního víkendu“, kdy je potřeba dohlížet na děti, vařit, zařizovat plný chod domácnosti a být s partnerem defakto 24 hodin denně. Statistika prozrazuje, že velké procento párů se rozvádí v prvních dvou letech odchodu do důchodu, kdy spolu dvojice dennodenně žije a přichází o své rutiny (chození do práce a s tím související socializace v kolektivu přátel a kole-

gů). Pandemie podobnou situaci některým lidem nečekaně nadělila v produktivním věku, někdy dokonce na relativním začátku vztahu. Opět nelze generalizovat, protože zatímco někteří manželé (a manželky) vymýšleli způsoby, jak utéct zpátky do práce (nebo alespoň do coworkingu) před povinnostmi, jiným se homeoffice bez lidí zalíbil a těžko se s ním dnes loučí. Celý svět jako by se postavil před zrcadlo, v němž musel to svoje extro/introvertství chtě nechtě rozseknout. A lidé o sobě zjistili zajímavé věci, především pak to, že tohle dělení na lidi se slabou, či silnou sociální baterkou není zdaleka tak černobílé, jak naznačují nejrůznější studie či testy.

Mediální partneři Media partners

To radši elektrošok

Skutečně to není jen o tom, zda máte, či nemáte rádi lidi, jestli na firemní párty trpíte a ze smalltalku vám naskakují pupínky. Některým lidem nevadí být na chvilku o samotě, ale neumí při tom tzv. vypnout. Kdo umí vycházet se svými myšlenkami, ten samotu chválí a zná potřebu rozjímání.

Tak jako slavný americký esejista Henry David Thoreau, jehož kniha Walden čili život v lesích je dnes považována za bibli samotářského života a popisuje Thoreaův dobrovolný dvouletý vejminek v lesích u města Concord ve státě Massachusetts. Sám Thoreau nazval tuto éru experimentem v prostém žití a dobrovolnou pauzou od civilizace a jejích sklonů k rozmařilosti.

Moderních následovníků Thoreauova učení bychom našli mnoho. Uchylují se do tzv. izolačních podů (odborně se tomu říká deprivační nádrž, ale to nezní tak sexy), kde se noří do slané vody o teplotě lidského těla, aby tu pár hodin či dní meditovali v naprosté tmě a tichu, oproštěni od vjemů moderního světa. Doufají, že jako mávnutím kouzelného proutku se všechny jejich problémy rozplynou. Přepracovaní manažeři, vášniví čtenáři pohánění romantickou představou o kouzle minulosti, ale i mládež plná ideálů se pak vrhá do relaxačních víkendů na selských samotách, kde u vchodu do seníku odhazují elektroniku a vyrážejí vstříc lepšímu životu. Někteří z nich už nikdy neodejdou, začnou dojit krávy, sekat dříví a potkají nějakou tu divoženku nezkaženou metropolí, třeba jako ve Vorlově Cestě z města. Při tlučení do klávesnice mé racionální já drží zpátky vodopád důvodů, proč to takhle v reálu nefunguje. Ale přeskakuji to nejdůležitější… lidé chtějí mít pocit, že to mohou kdykoliv udělat. Ten pocit volby a možnosti utéct. Ve skutečnosti však většina z nich chce jen trochu víc spokojenosti, než aktuálně zažívá.

A když nedostane spokojenost, chce alespoň rozptýlení.

Vědecká studie na univerzitě ve Virginii s pomocí jedenácti experimentů prokázala, že někteří lidé se raději nechají praštit elektrickým proudem, než aby byli byť o minutu déle úplně sami. Účastníci byli ponecháni patnáct minut v prázdné místnosti jen se svými vlastními myšlenkami.

A v případě nudy měli možnost stisknout tlačítko a nechat si elektrodami uštědřit malou ránu. Aby – jak se říká – přišli

na jiné myšlenky. Vědci byli šokováni procentem lidí, kteří místo jitření vlastní fantazie nebo vzpomínání na příjemné okamžiky svého života zvolili elektrický proud. Jeden z účastníků se nechal během pouhé čtvrt hodiny rozptýlit 190x. Výsledky byly podobné napříč věkovými kategoriemi, což vylučovalo vliv moderních technologií. Vědci přišli s hypotézou, že jako savci jsme nuceni neustále monitorovat své okolí a vyhodnocovat všechny podněty. Být v klidu a zaobírat se jen sebou samým je pro nás nepřirozené a zneklidňující. V důsledku těchto výzkumů se tedy znovu potvrzuje, že říkat komukoliv, aby se uklidnil, je v zásadě protimluv. Nejzajímavější ovšem je, že v přidruženém experimentu dali vědci zkoumanému vzorku na hraní gumičku, propisku nebo obyčejnou herní kostku. Přes 80 % účastníků si s nabídnutým objektem začalo hrát a výsledky jejich „spokojenosti se samotou“ byly vyšší než v případě elektrošoků.

V obou případech jde jen o různé formy rozptýlení. Mnoho zpovídaných lidí např. uvedlo, že během homeoffice musí mít v uších sluchátka s hudbou či podcastem, aby nezůstali sami se svými myšlenkami. Mnozí dnes nejsou schopní ani umýt nádobí nebo vyluxovat bez cizích hlasů v hlavě. To vysvětluje obrovský nárůst popularity podcastů i streamovacích platforem obecně. Lidé mají k práci puštěnou hudbu nebo televizi, protože tzv. bílý šum v pozadí jim vytváří iluzi společnosti, kterou mohou kontrolovat (např. kdykoliv vypnout). Jako savci si vytváříte návnadu k monitorování, abyste se necítili nepřirozeně. Osobně mohu potvrdit, že v redakcích, kde jsem pracoval, na podobné bázi fungovala řada kolegů. Sluchátka uprostřed místnosti plné telefonujících a pokřikujících lidí. Vlastní oáza zenu uvnitř hlučícího davu. Díky moderním technologiím, jako jsou mobilní internet a chytré telefony, si tenhle obláček klidu a pohody nosíme sebou po ulicích, v obchodech nebo při cestě městskou hromadnou dopravou. Už nikdy se nemusíme nudit, už nikdy nemusíme být sami (se) sebou.

Seznamte se s gen-C

Pominu-li, že kreativní typy, co naopak občas potřebují slyšet ten svůj vnitřní hlas, se musí občas donutit, ať sluchátka zapomenou a napadne je vlastní myšlenka, nabízí se v téhle

Účastníci byli ponecháni patnáct minut v prázdné místnosti jen se svými vlastními myšlenkami. V případě nudy měli možnost stisknout tlačítko a nechat si elektrodami uštědřit malou ránu. Aby – jak se říká – přišli na jiné myšlenky. Vědci byli šokováni procentem lidí, kteří místo jitření vlastní fantazie nebo vzpomínání na příjemné okamžiky svého života zvolili elektrický proud.

Večery máte pro sebe, ale sami nikdy nejste, protože se prostřednictvím internetu propojujete do širších komunit a echo chambers, v nichž vám všichni rozumí a nesouhlasné výkřiky můžete umlčet rázným gestem. Vědci mluví o gen-C, věčně propojené generaci, která se na první pohled odpojuje z fyzického světa, ale její největší noční můrou je zastrčený kout bez mobilního signálu.

vizi věčně připojené společnosti i druhé čtení. Sluchátka si nasazujeme a od okolního světa se naopak symbolicky odpojujeme, protože je těch veřejných vjemů příliš. Svět se stal fragmentarizovaným místem, jemuž přestáváme rozumět. Dřívější nutkání se identifikovat s ustavenými skupinami a trendy se mění v paniku z příliš rychle se měnících standardů a absence jakési monokultury, v níž se všichni potkají. Je čím dál tím těžší se s někým „potkat“ u stejné knihy, filmu, seriálu či onlinového trendu, protože každý má možnost sledovat něco úplně jiného. Éra, kdy jsme všichni koukali večer na stejný seriál a druhý den jsme ho nadšeně rozebírali ve školních lavicích nebo firemních kuchyňkách, je beznadějně pryč. Komunity, do nichž se snažíme zapojit, se buď zmenšují, nebo nejsou formovány organicky, protože je diktují všemocné algoritmy, nenápadně vás manipulující do svých sítí.

Máte ještě vlastní vkus a preference, nebo je to celé jen iluze z jedniček a nul? Neuvěřitelně silná iluze, která v posledních letech ohýbá globální ekonomiku. Tzv. introvert economy už vlastně vůbec nestojí na zmíněném nespolehlivém dělení na introverty, extroverty a všechny mezi tím. Vzorce mezilidské komunikace se pozvolna mění a co bylo dříve považováno za projev nejistoty či slabosti, je novým standardem. Nastupující generace chodí do barů či restaurací hned po pracovní době a odchází před desátou, protože chce mít v soukromí vlastního bytu či domu svůj „me time“ prostor, v němž dožene oblíbené seriály, onlinové idoly nebo newslettery. Chce mít absolutní kontrolu nad komunikací s okolním světem, což zahrnuje ignorování nevyžádaných telefonních hovorů, radost ze samoobslužných kiosků ve fast foodech či automatických pokladen v supermarketech. Večery chce mít mládež pro sebe. Nevylučuje to divoké víkendové párty a věčně vyprodané koncerty, ale onen zlatý standard „kdo odchází před půlnocí, jako by nebyl“ je zaprášenou vzpomínkou nultých let.

Ve skutečnosti se ale ta nová generace jen přepíná z jednoho druhu sociální interakce do druhého. Večery máte pro sebe, ale sami nikdy nejste, protože se prostřednictvím internetu propojujete do širších komunit a echo chambers, v nichž vám všichni rozumí a nesouhlasné výkřiky můžete umlčet rázným gestem. Vědci mluví o gen-C, věčně

propojené generaci, která se na první pohled odpojuje z fyzického světa, ale její největší noční můrou je zastrčený kout bez mobilního signálu. Jsou to lidé, co nečtou návody a nevyhledávají rady prodavačů v obchodech, protože recenze všeho lze najít na googlu a zaručených rad, jak si na sto způsobů zavázat tkaničku, je plný youtube. Smějete se?

Kdy jste něco podobného naposledy udělali? Kdy jste šli do restaurace, aniž byste se podívali na hodnocení online?

Kdy jste naposledy jeli někam bez navigace? Zkuste na chvilku vypnout displej, abyste v černém zrcadle zahlédli sami sebe. Schválně, jestli tu tvář poznáte, nebo se jí naopak leknete.

věřte nevěřte

Děti za všechny prachy

Animovaná tvorba je „mekáčem“ audiovizuální kultury. Institucí, která bude v plusu za všech okolností.

TEXT Václav Rybář

ILUSTRACE Vojtěch Velický

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč je Disney tak neuvěřitelně cennou značkou? Proč si lidé jeho akcie kupují vedle těch od Googlu, Applu nebo Coca-Coly? Protože snadno manipulovatelné děti budou chtít stále jezdit do Disneylandů, koukat na kreslené večerníčky a kupovat hračky po kilech. Není před tím úniku, protože i když doma nemáte televizi, penály, batohy, bundy a tenisky s Tlapkovou patrolou, Ledovým královstvím nebo Spider-Manem, jsou všude. Úplně všude. V zajetí hračkářské lobby a animovaných idolů se dřív nebo později ocitne každý rodič. Možná jste se vyhnuli předplatnému Disney+, třeba vaše dítko o existenci zábavních parků neví, ale věřte, že se o všech lákadlech dozví od spolu-

žáků. Je jen otázka času, než budete bojovat s nevinně se tvářícími návykovými látkami, které se snaží vlámat do každodenního života všech batolat.

Návrat do minulosti

Není to samozřejmě žádná novinka, vždyť za mých devadesátkových časů frčeli Kačeři z Kačerova, Flintstoneovi, Šmoulové, Tom a Jerry nebo třeba Želvy ninja. A nešlo jen o raníčkové víkendy, kdy dítě uteklo z postele a pustilo si bez vědomí ještě spících rodičů televizi. Každý týden jsem se mohl těšit i na Magion (čtvrtek) s Rosákem nebo Vegu (středa) s Hložkem, kde běžel Soptík, Skippy, Willy Fogg a mnohé další. Když se pak naplno rozjela komerce devadesátek, vládly tu víceméně tři velké značky: Walt Disney

Kdyby hrdinové Prasátka Pepiny existovali v našem světě, byli by z nich miliardáři. Absolutní celebrity, které by si žily jako prasata v žitě.

(Kačeři, Letohrátky, Medvídek Pú, Gumídci a Rychlá rota), Warner Bros. (Bugs Bunny a spol.) a Hanna-Barbera (Flintstoneovi, Šmoulové, Scooby-Doo, Tom a Jerry). Želvy pak stály trochu bokem, ale ke všem animovaným hrdinům bylo v obchodě dostatek zboží a podle toho to pak v dětských pokojích vypadalo. A vypadá dodnes, jen ty vzory se mění. Generace po mně odrostla na Pokémonech nebo Dragon Ballu, generace dnešní má nováčky, které jistě budete znát, pokud se vám pod nohama pletou děti. Rozdílů je jen několik – v době streamu je váš oblíbený animák vždy po ruce, ostatně Disney+ si na tom do jisté míry založil image. Pro rodiny s dětmi je proto myšákova platforma něco jako elektřina – musí být vždy předplacená a po ruce, když si dítě vzpomene, že chce postosedmnácté vidět sněhuláka Olafa, a vám se to hodí, protože jste zrovna jednou rukou chtěli vařit oběd a druhou luxovat. Disneyho impérium už ale nekontroluje dětské životy tak pevným stiskem jako kdysi. Na paty mu šlapou jiní miliardoví šíbři.

Nemusíte sahat po ovladači, abyste zjistili, co dneska frčí. Stačí si jít stoupnout před mateřskou školku (hodně pomáhá, když tam zároveň máte dítě, ale nějakou výmluvu už si jistě najdete). Děti se rojí na chodníku. Holčička má batoh s prasátkem Pepinou, támhleten kluk přezůvky s Bleskem McQueenem a penál se Spider-Manem. Z další brašny štěká fenka Bluey a na tričku prcka v rohu se směje Paddington. Co vám to vrazilo do nohy?

Ano, policejní auto Chase z Tlapkové patroly. A z kočárku mladšího sourozence, co parkuje před vchodem, zní povědomé tóny. Jestlipak to není onen mytický Cocomelon. Všechny tyhle značky však mají miliardovou hodnotu, protože úspěšně opouštějí televizní obrazovku a mění se v tisíce předmětů denní potřeby, které děti milují a stůj co stůj musí mít. Tašky, brašny, ručníky, kartáčky, toaletní papíry, ubrousky, mohl bych pokračovat dalších dvacet stran, cokoliv, co jde potisknout, zadaptovat, vymyslet… to všechno existuje a je to vystaveno v předních regálech každého hračkářství. Máme doma deset knížek s Peppou, tři deskové hry, několik zaručeně ekologických a možná i jedlých autíček, mluvící plyšovou hračku a několik dřevěných i papírových puzzle.

Z každého takového nákupu šly až do roku 2019 nemalé peníze kanadské společnosti Entertainment One (eOne), která Peppu vlastnila. V roce 2007, tři roky po premiéře seriálu, se k němu eOne dostala skrz akvizici a od té doby tento produkční label v podstatě animovaná prasečí rodinka živila. Hasbro koupilo eOne v roce 2019 za 4 miliardy dolarů (to je podobná suma jako svého času za Marvel nebo Lucasfilm).

Nejmocnější z influencerů

Nevím, zda si jako nerodiče dovedete představit obrovskou sílu tohoto seriálu, ale zkusím vám to ilustrovat. Seriál má takový zásah, že existují stovky studií na téma dadshamingu, které se opírají o to, jak je v seriálu vykreslena postava tatínka. V USA je seriál tak populární, že děti v angličtině přebírají

Tlapková patrola je stroj na peníze - každé ze štěňat má vlastní sadu přibližovadel. Levnější hračky za pět stovek, blikající a houkající za trojnásobek. A hádáte správně, je jich jako psů!

Ledové království prostupuje hračkářstvími i mateřskými

školkami natolik, že se jeden až bojí, že na něj sněhulák Olaf vyskočí i z lednice (samozřejmě od Dolce & Gabbana, protože na to má). Že je to nereálné? Ale kdeže, nanuky s tematikou oblíbeného animáku samozřejmě existují také.

britskou výslovnost, a dokonce i některá slova, která se od americké angličtiny liší. V Číně je Peppa obrovsky oblíbená a čínský zbraňový systém je dokonce pojmenován po jedné z postav. U příležitosti roku prasete (2019) pak v Číně udělali to, o co se zatím Západ nepokusil. Natočili neoficiální celovečerní adaptaci!

Peppě jsou čtyři roky, což je cca věk cílovky (3 až 5 let). Pro mladší děti je určen právě Cocomelon, plný zpívánek, bizarně levných 3D animací a estetiky, jež dá vzpomenout právě na Teletubbies. Asi vás nepřekvapí, že je to neuvěřitelná tiskárna peněz. YouTube videa z Cocomelon mají stovky milionů zhlédnutí, protože rodiče je svým dětem pouští znovu a znovu a znovu. Bridgerton? Hra o oliheň? Zkuste hádat dál, Cocomelon se na americkém Netflixu během roku 2021 zvládl odstreamovat v objemu 33 miliard minut. Na každém z nás pandemie zanechala stopy, ale trylky z téhle show asi někteří z rodičů už z hlavy nikdy nedostanou.

Moonbug Entertainment je impérium stojící za tímto zvěrstvem, které naší rodinu naštěstí téměř minulo. Cocomelon vznikl v roce 2005 v hlavě obyčejného táty Jaye Jeona, který se snažil svým dětem vysvětlit abecedu. V televizi neběželo nic, co by bylo srozumitelné, a tak vyrobil malou animaci a jeho manželka namluvila voice-over. Pověsili krátkou animovanou pomůcku na YouTube a do roka se topili v penězích. ABC Kid TV se stal populárním kanálem. Jeon založil společnost Treasure Studios, která začala videa produkovat ve velkém a zbytek je historie. Treasure Studios odkoupil Moonbug v roce 2020 za devíticifernou sumu (tj. stovky milionů dolarů). Od té doby je Cocomelon všude a jeho obsah určují algoritmy a banda exekutivců.

Vzhůru do dalšího levelul

Máme za sebou batolata i mluvící prasata, můžeme se ještě někam posunout? Ale jistě, řeklo kouzelné sluchátko. Je na čase vám představit fenomén jménem Bluey. Rodina australských honáckých psů, sestávající z táty Bandita, mamky Chilli a dvou dcerek Bluey V

je Prasátko Pepina obrovsky oblíbená a jeden tamní zbraňový systém je dokonce pojmenován po jedné z postav. U příležitosti roku prasete (2019) dokonce v Číně udělali to, o co se zatím Západ nepokusil. Natočili neoficiální celovečerní adaptaci!

Všechny dětské monopoly, servírující „drogy“ pro batolata, luxují z peněženek nebohých rodičů miliardy dolarů ročně. Na rozdíl od jiných návykových látek to stát nijak nekontroluje. Krátké pěti až desetiminutové epizody pumpují do malých diváků zdánlivě neškodná rodinná poselství, ale všimněte si, jak se s každou další sezonou rozrůstá ansámbl kreslených hrdinů, aby bylo co prodávat v hračkářstvích.

a Bingo (ano, taky jsem si jako správný chlap pár epizod myslel, že Bluey je kluk) zažívá klasická rodinná dobrodružství a… je to boží. Skvěle animované, s hudbou, za kterou by se občas nemusel stydět ani trhák od Bruckheimera, se spoustou odkoukaných rodinných etud i důležitých lekcí pro malé diváky. Rád přiznám, že se u toho ochotně dojímám, a když koukám na osobitou animaci, jsem vděčný, že animák pro děti nemusí nutně znamenat produkční kompromis.

A ještě ke všemu je to další miliardový brand, který je od premiéry v roce 2018 úspěšný po celém světě. Australským autorům se ho velmi rychle povedlo licencovat BBC (Evropa) a Disneymu (cca zbytek světa) a ti z něj na oplátku udělali mimořádně horké zboží. Je to návykové, je to oblíbené a marketingově vytěžené do poslední kapky. A pak tu máme konkurenční pejsky z Tlapkové patroly. Tady už je to příběhově trochu plošší, nicméně nejlepší přátelé člověka a těžká technika záchranářů, na tom přece nejde nic zkazit.

Za Tlapkovou patrolou stojí Keith Chapman, autor Bořka stavitele, takže vstoupit dvakrát do stejné řeky rozhodně jde. Kanadská hračkářská firma Spin Master už pak jen roztočila všechna kolečka a po deseti letech tu máme nejoblíbenější značku u kluků mezi dvěma až šesti lety věku. Tvrdit, že jste se s jejími hrdiny nepotkali alespoň na přechodu, v MHD nebo v supermarketu, by bylo bláhové. Nemusíte znát jména postav, ale tyhle animované pejsky jste prostě museli někde zahlédnout.

Všechny dětské monopoly, servírující „drogy“ pro batolata, luxují z peněženek nebohých rodičů miliardy dolarů ročně.

Na rozdíl od jiných návykových látek to stát nijak nekontroluje. Krátké pěti až desetiminutové epizody pumpují do malých diváků zdánlivě neškodná rodinná poselství, ale všimněte si, jak se s každou další sezonou rozrůstá ansámbl kreslených hrdinů, aby bylo co prodávat v hračkářstvích. Jedinou spásou rodičů je, že děti z podobných substancí odrostou a naskočí rovnou do počítačových her, kde budou mít příliš práce s online multiplayerem a přestanou si tapetovat pokojíček plyšáky. Alespoň tak mi to vysvětlovali kamarádi a kolegové, co mají doma starší modely, nebo dokonce teenagery. Naděje pro mou debetní kartu tedy existuje. Snad budu možná jednou schopen odhlásit i ten Disney+ a z hlavy mi zmizí i většina znělkových odrhovaček.

Držitelé všech těch licencí však mohou být klidní, povedlo se jim naskočit do trvale udržitelného byznysu, kde se jim zákazníci líhnou každým dnem. Před jejich dlouhými prsty se neschováte, mají na svém kontě dekády zkušeností i mocné algoritmy. Stejně jako v jídle si však můžete vybrat, čím hladovou ratolest nakrmit. Tady vřele doporučuji toho (tu!) Bluey, z níž se stal globální fenomén i proto, že si tu mezi řádky něco najdou i rodiče. Předplaťte si ten zpropadený Disney+ a kupte si kapesníčky, protože zatímco vaše dítě se bude smát rošťáckým dobrodružstvím dvou malých pejsků, vy můžete dojatě vnímat životní příhody rodičů, kteří sice stojí v pozadí, ale nejsou tu jen do počtu. To samo o sobě Bluey odlišuje od drtivé většiny dětských animáků. A nebojte se, i s tímhle seriálem seženete batoh, kecky, pajďuláky, puzzle nebo inteligentní plastelínu!

o kom se mluví

PETR LNĚNIČKA

„Měl v sobě něco, co kriminálníky rozpovídalo,“ říká herec Petr Lněnička (44) o legendárním detektivovi, kterého hraje v populárním seriálu Metoda Markovič: Hojer. Vyšetřovatel, který spíše než namakaného policistu připomínal empatického strýčka, je Lněničky doposud největší hereckou příležitostí. O jaké natáčení kvůli ní málem přišel? Proč maturoval z účetnictví? A jaká motorka mu stojí v garáži?

TEXT David Hron ILUSTRACE Vojtěch Velický

„Žádné popularity si nejsem vědom. Když se tady v kavárně zeptáte kohokoli, tak mě nepoznají. Takže si jen užívám, že se seriál lidem líbí a občas mi to řeknou,“ směje se nad pomerančovým džusem herec Petr Lněnička, který svými krátkými vlasy a dlouhým plnovousem ani zdaleka nepřipomíná zavalitého detektiva s kotletami. Krimi sérii Metoda Markovič: Hojer vysílá od začátku roku platforma Voyo a Lněnička v ní ztvárnil hlavní roli legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče. Seriál tak vypráví skutečné události, které se staly na přelomu 70. a 80. let, a kromě hrůzných činů ma-

sového vraha Hojera také o neotřelých metodách slavného kriminalisty.

„Ten jeho klid, soustředění, něco, co se odehrává uvnitř a neleze to na povrch. Je to hodně v hlavě, v emocích, které trochu potlačuje,“ popisuje Petr Lněnička drobné detaily, na kterých s režisérem Pavlem Soukupem pracovali, aby Markoviče na plátně vzkřísili. Kvůli roli policisty musel herec přibrat deset kilo, obarvit si vlasy, oholit vous a podstoupit i další změny. Jako nekuřák před kamerou bravurně pálil jednu cigaretu za druhou a své postavě pozměnil i mluvu. „Žádnou takovou hereckou příležitost jsem zatím

neměl, přitom to vidím v zahraničních filmech často, že si herci hrají i s takovými věcmi, jako je přízvuk,“ prozrazuje Lněnička, který svou hereckou předlohu nastudoval ze záznamů.

„Jiří Markovič měl něco specifického v pohybu úst. Ale není to nápodoba. Když si pustíte originálního Markoviče a mě, tak je to samozřejmě jiné. Kopie nebyla můj cíl a doufám, že jsme nesklouzli k nějaké parodii moravského přízvuku, to jsem nechtěl,” dušuje se herec. Do mluvy svého detektiva vložil i specifická slůvka blbosť nebo člověci, které Markovič skutečně používal.

Ať se točí co nejdéle

Koktejl z excelentních hereckých výkonů, vytříbené kamery Ondřeje Belici a povedených dobových kulis již vynesl tvůrcům Metody Markovič ocenění za nejlepší seriál střední a východní Evropy na mezinárodním festivalu Serial Killer a výjimečnou oblibu získává u diváků. „Těší mě, že mám hezké reakce napříč společností. Když jsem byl na Moravě za kamarádem, byli tam z Markoviče nadšení chlapi pracující v místní fabrice. A líbil se i mojí ošetřující lékařce. Takže náš seriál není jen pro intelektuály, ani naprostá lidovka,” pochvaluje si Lněnička.

Ačkoli šestidílná série jde po stopách vraha Ladislava Hojera, jinak zvaného Láďa, který se přiznal ke znásilnění a vraždě pěti žen, tvůrcům se podařilo jeho řádění zachytit bez krve a názorného násilí. „Neukazujeme brutalitu činu, vše se rekonstruuje s figurínou a popisuje slovy. Není to surové, jako to vidím v jiných seriálech, kde se ukazuje reálná vražda. Tohle je myslím dobrý záměr Pavla Soukupa, že tu hrůzu nezobrazuje, ale odehrává se až v hlavě diváka. Možná i tím seriál lidi tak přitahuje, protože si sami mnohé jen domýšlí. O to víc je to děsivé,“ myslí si herec.

Nebojí se ovšem, že mu postava detektiva Markoviče zůstane přišitá? Ostatně z příkladu Vladimíra Brabce alias majora Zemana nebo Ondřeje Vetchého jako majora Kozáka víme, jak dokáží být role policistů neodpáratelné. „Pokud to myslíte v tom smyslu, že už nebudu dostávat jiné role, tak to bych samozřejmě nechtěl. Ale snahou režiséra bylo, abych byl v Markovičovi úplně jiný, než jsem doposud byl a budu. Co se fyzické proměny týče, tak takový typ nejsem, ale uvidíme, co čas přinese. Pokud nic, tak budu doufat, že se bude Markovič točit co nejdéle,“ směje se herec, který má již další účast v seriálu jistou. Platforma Voyo totiž oznámila, že na druhé sérii Markovičových vyšetřování se již pracuje.

Dejdarova přípravka

Detektiva pověstného empatickým přístupem ovšem dnes mohl hrát i někdo jiný, kdyby se Petr Lněnička nerozhodl sejít ze své původní profesní dráhy. Hvězda sledovaného seriálu se totiž narodila v Litomyšli, původně nad hraním před kamerou vůbec nepomýšlela a šla studovat obchodní akademii. „Chtěl jsem pracovat s počítačem a obchodka byla tenkrát jediná škola, kde už byly počítače,“ vzpomíná premiant maturující z účetnictví a ekonomiky za jedna. „Jenomže pak jsem se jednoho dne rozhodl – to mi bylo asi šestnáct – že nechci být úředník v bance.“

Petr Lněnička si tedy podal přihlášku na DAMU a inspirován knihou Martina Dejdara či kazetami Miroslava Donutila, na nichž vyprávěl o zážitcích z herecké školy, se rozhodl, že na zkoušky jej připraví někdo ze slavných herců. Sehnal si jejich adresy a rozeslal jim dopisy s prosbou o konzultaci. „Bylo krásný, když jsem se později s herci, kterým jsem tenkrát psal, potkal profesně. S Oldřichem Kaiserem, Jiřím Lábusem, Martinem Dejdarem nebo panem Jiřím Suchým, kterého dnes hraji v představení Jonáš a tingl-tangl v Divadle v Celetné,“ usmívá se Lněnička.

Rodiče mu přihlášku na DAMU schválili s tím, že mu to určitě nevyjde. Jiří Lábus na přípravu uchazeče o studium na DAMU neměl čas, ale Martin Dejdar poslal kladnou odpověď a pozval Lněničku do Ypsilonky. „Zrovna jsme byli v Praze na školním výletě, ze kterého jsem za ním utekl. Martin mi nafaxoval nějaké texty. Já se je naučil, předvedl jsem mu je. On mi k tomu dal nějaké poznámky, co se mu líbilo, co bych měl změnit a popřál mi hodně štěstí. A ono to nějak vyšlo,“ vzpomíná dnes herec. „Na DAMU jsem také potkal lidi, kteří moje herectví formovali a kterým dodnes za mnohé

Kdo

vám byl při natáčení Markoviče nejlepším parťákem?

Petr Uhlík, Vašek Neužil, Adam Mišík, Vojta Kotek, Michal Isteník, Dano Heriban, obě Sáry, Haváčová i Rychlíková, David Prachař a spousta dalších bez uvedení pořadí.

↓

Co

vám v poslední době udělalo radost?

Kromě jednoho dobrého rozhodnutí v americkém Senátu i úplně obyčejná příhoda v supermarketu, kdy jedna paní pomohla, jen tak, pánovi v nesnázích. Prostě jsem jen byl svědkem toho, že slušnost a ohleduplnost mezi lidmi stále ještě je.

↓

Jaké

místo plánujete navštívit na své motorce?

Tuze rád bych projel nějaké vysokohorské vyhlídky v Rakousku nebo Itálii anebo třeba jen tak na Pálavu, do Beskyd.

Které

vaše divadelní představení si nenechat ujít?

Mám štěstí, že všechna představení, která hraji, hraji rád. Ale dobrá, když chcete jedno, tak Lež v Divadle Verze.

seriál nyní sledujete?

Na seriály mám spoustu tipů od kamarádů, tedy snad se mi podaří některé vidět, a ne přijít domů a usnout.

„Snahou režiséra bylo, abych byl v Markovičovi úplně jiný, než jsem doposud byl a budu. Co se fyzické proměny týče, tak takový typ nejsem, ale uvidíme, co čas přinese. Pokud nic, tak budu doufat, že se Markovič bude točit co nejdéle.“

„Hned po škole jsem v Celetné hrál obrovské věci. Někdy jsem tam byl pořád, hrál jsem i pětadvacet představení do měsíce, takže jsem

samozřejmě chtěl zkusit i něco jiného. A když jsem viděl, jak to chodí jinde, vždycky jsem se rád vrátil.“

vděčím. Pedagogům Věře Galatíkové a především Lukášovi Hlavicovi, se kterým, díky rozhlasu, pracuji a učím se dodnes.“

Vždycky jsem se vrátil

I v rodičích Lněničkových se probudila pýcha, když Petr ještě během studií hostoval v Národním divadle ve hře Rok na vsi a ještě více v Divadle na Vinohradech v inscenaci Královský hon na slunce. Po absolutoriu zakotvil v Divadle v Celetné, kde hraje i dnes –už pětadvacet let. Exceloval tu nejen ve svérázné komedii Mrzák inishmaanský, ale naskytla se mu také příležitost v roli Hamleta. „Jsem rád, že jsem si Hamleta zahrál, ale můj sen to nebyl a nějaký vrchol, si myslím, také ne,“ je přesvědčen Lněnička a mnohem zásadněji vnímá roli básníka Jesenina ve vášnivém dramatu Vertigo, Verchovenského ve velkolepém ztvárnění Dostojevského Běsů, komorní drama Helverova noc či představení Norway. Today.

Dnes má své zabydlení v Celetné za velké štěstí. „Hned po škole jsem tam hrál obrovské věci a mohl jsem tak zůstat v Praze. Někdy jsem tam byl pořád, hrál jsem i pětadvacet představení do měsíce, takže jsem samozřejmě chtěl zkusit i něco jiného. A když jsem viděl, jak to chodí jinde, vždycky jsem se rád vrátil,“ směje se herec a s nadšením zmiňuje i svou další scénu, nezávislou divadelní společnost Verze, kterou s kolegy založili proto, aby

mohli hrát věci, které chtějí, s lidmi, s nimiž jim je dobře. A tak se lze s Lněničkou zasmát na komediálním představení Jméno nebo manželské etudě Lež.

A pokud někdo do divadla nechodí, a přesto mu je hercův projev povědomý, jistě se už setkal s hlasem tohoto oceňovaného dabéra a rozhlasového herce. V dabingu totiž ztvárnil Jeana-Paula Belmonda v kriminálce Práskač nebo Opice v zimě, ale i Luka Skywalkera v novém zpracování Hvězdných válek nebo propůjčil hlas hercům, jako jsou Tom Hardy či Benedict Cumberbatch. Navíc je Lněnička hlasem svých – jak říká –oblíbených institucí – televizní stanice ČT art nebo Českého rozhlasu Radiožurnál.

Očekávané Vlny

Rozhlasové „jsme s vámi“ zazní letos znovu. Tentokrát na filmovém plátně díky snímku Vlny, jehož premiéra se chystá v srpnu. Režisér a scénárista Jiří Mádl v něm vypráví příběh proslulé Redakce mezinárodního života a zobrazuje Československý rozhlas v době Pražského jara i za dramatických okolností invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Jirkovi Mádlovi to moc přeju, protože na tom poctivě strávil kus života,“ říká o očekávané filmové novince Petr Lněnička, který v Mádlově třetím celovečeráku hraje žurnalistu Jana Petránka. Přitom jeho účinkování ve Vlnách po boku Vojtě-

cha Vodochodského, Táni Pauhofové, Stanislava Majera a dalších hereckých hvězd bylo poněkud nahnuté.

„Na kamerovky Vln jsem šel ještě před Markovičem. Obsadili mě a další tři roky trvalo, než se začalo točit. Došlo i k problémům, protože to chvíli vypadalo, že natáčení jen kvůli podobě nepůjde skloubit a budu si muset mezi Vlnami a Markovičem vybrat. Ale nakonec to asistenti a produkce vymysleli tak, že jsem Vlny natáčel těsně po Metodě Markovič,“ pochvaluje si Lněnička, který na spolupráci s Jiřím Mádlem pěje jen samé ódy. „Jirka byl perfektní, absolutně připravený. Je to energický a motivující režisér, který se raduje nahlas pokaždé, když se něco podaří. Navíc jako herec umí poradit.“ Když Lněnička nehraje ukrutným tempem v divadle nebo netočí před kamerou, jede se prý projet. Konkrétně na BMW F 800 GS Adventure. „To jsem se zrovna na jednu tiskovku nestihl převléknout a novináři si toho všimli,“ mávne rukou Lněnička, který si za svůj efektní příjezd vysloužil u bulváru přezdívku „bourák na motorce“. „Potřeboval jsem nějakou zábavu, abych po představení neseděl jen v hospodě. Motorka se mi v tomto smyslu zdála bezpečná,“ vysvětluje herec nad strojem, který si pořídil před šesti lety. A ač s ním rád vyjíždí i na delší výlety po Česku, pravděpodobně ho na cestovním enduru potkáte, jak se přesouvá mezi divadlem a studii po Praze.

Bunda Giorgio Brato, 26 000 Kč, prodává Space; košile, 19 990 Kč a šortky, 14 900 Kč, oboje Machacek x Farah Kimia; kšiltovka Louis Vuitton, 19 650 Kč; ponožky Zara, 499 Kč; boty Tricker’s, 17 500 Kč, prodává Space.

V minulosti se o něm psalo jako o českém Davidu Beckhamovi. Hrál za Spartu i národní tým, do Spartaku Moskva se na jeho výkony chodilo pravidelně dívat 70 000 diváků a nejeden úspěch v roli fotbalisty si Radoslav Kováč (44) připsal na účet i v britském West Hamu. Dnes se o něm mluví především jako o jednom z nejprogresivnějších prvoligových trenérů. Jak by sám řekl, zda se mu to daří, nebo ne, by nechal na posouzení těch kompetentnějších. Mezi ty já nepatřím, ale cítím se dost kompetentní na to, abych posoudil, jak se mi s Radkem dělal rozhovor. Ty totiž všeobecně nepatří k mým nejoblíbenějším disciplínám a vždy se dopředu děsím toho, s jakým typem člověka budu mít co dočinění. „V klidu Peťane, to nějak dáme,“ říká mi ve vinohradské sokolovně Radek a musím říct, že ačkoliv je fotbal to poslední, čemu rozumím, povídat si s fotbalovým trenérem bylo snadnější než zpovídat – co já vím – třeba nějakého pana herce. Progresivního kouče v sobě prostě nezapře a je už jen na vás, abyste posoudili, zda se náš duel povedl…

TEXT Petr Jansa FOTO Matúš Tóth

V kabině si

Během své fotbalové kariéry jsi vystřídal snad všechna prostředí, kterými může profi hráč projít. Teď jsi na pozici trenéra prvoligového klubu. V jaké části kariéry ses ale cítil úplně nejlépe?

To asi nedokážu říct, protože i ten fotbal na škváře, který jsme hráli ještě s klukama v Loučné nad Desnou, stál za to. Když se ale ohlédnu, musím říct, že jsem si užíval ten přirozený postup, tu neustálou změnu prostředí. Samozřejmě že na začátku jsou ty změny vždycky složitější, zejména ve větších klubech, ale já jsem hodně otevřený, velký extrovert a tak jsem s tím nikdy neměl problém. Asi nejvíc mě bavilo zjišťovat, jak to v profesionálním fotbale všechno funguje. Najednou to byl úplně jiný svět, úplně jiné podmínky k práci.

A o dost větší konkurence. Samozřejmě. Čím výš člověk je, čím víc jde o peníze a prestiž, tím je ta konkurence větší a tím víc musí bojovat o tu svoji pozici. Mě to ale motivovalo. Ať už jsem jako vyjevený kluk přišel do Olomouce, pak do Sparty, se kterou jsem zažil Ligu mistrů a vyhrál titul, nebo přešel do Spartaku Moskva, což byl obrovský kolos. Všude, kam jsem přišel, bylo to konkurenční prostředí větší a posouvalo mě dál.

Myslíš, že kluci, kteří dnes s fotbalem začínají, to mají jednodušší?

V určitých ohledech jednoznačně. Co se týče podmínek, vybavení, profesionálního vedení, to všechno mají snadnější než naše generace. Na druhou stranu jim strašně chybí ta ulice. Takové ty naše začátky, kde jsme si čutali za domem, lezli po stromech, když v zimě zamrznul rybník, tak jsme šli hrát hokej. Byli jsme takoví samouci, kteří byli nuceni spolehnout se sami na sebe. To dneska těm klukům chybí. Když mají volno, berou do ruky mobil se sociálními sítěmi. Tomu je složitější konkurovat.

Máš v týmu kluky od 18 do 39 let – úplně jiné generace. Když se na to podíváš optikou trenéra, musíš tu jejich odlišnou náturu brát nějak v potaz a přizpůsobovat jí vedení?

Samozřejmě že člověk s nimi musí mluvit trochu jinak. Nicméně všem bez rozdílu se

snažíme neustále připomínat, že jim dáváme obrovskou šanci a záleží nám na tom, aby se zlepšovali. Potřebujeme, aby byli hladoví. Samozřejmě víme, že budou dělat chyby. To je v pořádku, jsme tam od toho, abychom jim pomohli. Ale potřebujeme, aby ti kluci chtěli vyhrávat a posouvat se. Klukovi, který se chce zlepšovat, dáme obrovskou energii a veškerý servis. Pokud ale vidíme, že je ten fotbal nezajímá, tak se rozloučíme.

Jak kluky motivuješ? Máš nějakou motivační řeč?

Tu mám vždycky. Pokaždé je jinak dlouhá. Někdy řeknu tři krátké věty, jindy to víc rozebírám. Pokaždé to ale musí být spontánní. Snažím se být pozitivní. Ne, že bych je pořád jen chválil, to jen když jsou dobří, ale dodávám jim sebevědomí. Dřív se to jebalo, staří tě vyjebali, trenéři tě vyjebali. Prostě si byl mladej, tak si nosil tašky. Pravdou je, že některým tenhle přístup chybí.

Pomáhá ti v komunikaci s mladšími kluky to, že máš doma podobně staré syny?

To určitě, ačkoliv trénujeme starší kluky, kteří už jsou po pubertě. Ta nás doma teprve čeká. Musím ale říct, že práce s mladýma klukama mě nabíjí, a to, jakým způsobem se mezi sebou baví, mě tak nějak udržuje duší mladého. Když to ale porovnám s tím, jak jsme se v jejich věku chovali my, byli jsme mnohem větší divočáci. Je to sice hodně individuální, ale přijde mi, že jsou klidnější a ten fotbal prožívají intenzivněji. Ono to ani jinak nejde.

Proč myslíš?

Ta fyzická stránka je dnes tak náročná, že pokud kluci dobře nespí a nejedí, nemají šanci. Musí o sebe dbát mnohem víc, než jsme to dělali mi. Dřív když fotbalista dobře trénoval, zvládal přitom čas od času i nějaký ten noční život. Dneska je to jiné. Trénink je sice hodně náročný, ale není to to nejdůležitější. Zásadní je, co člověk dělá a nedělá mimo něj. Vyvážená strava, kvalitní spánek, dostatečný pitný režim, dobrá regenerace. Je to obrovské tempo, všechno se prolíná a člověk musí všemu věnovat maximální pozornost, nejen aby se pořád zlepšoval, ale třeba i proto, aby se nezranil. Pokud ti kluci chtějí hrát profi fotbal a jít do Sparty nebo

Sako, 57 410 Kč; brož, 12 120 Kč; kalhoty, 22 830 Kč; tenisky, 18 500 Kč, vše Dolce & Gabbana.

Klobouk, 10 500 Kč; košile 14 500 Kč; kravata 4 700 Kč; šortky 14 900 Kč, vše Burberry; vesta Hugo, 2 499 Kč, prodává Van Graaf; pantofle Louis Vuitton, 17 600 Kč; hodinky, Radkovy vlastní.

„

Můj starší syn hraje za FK Motorlet. Jeho trenéra sice znám, ale do práce mu vůbec nemluvím. Když vidím, že Ráďa nedělá žádný progres, tak se jednou za čas zeptám, co zlepšit. Nestěžuju si, neptám se, proč nehraje. Spíš se ptám, co máme udělat, aby byl lepší a trenér ho na zápasy stavěl.“

někam do zahraničí, musí na to všechno maximálně dbát.

Je jasné, že ty nároky na hráče jsou stále větší. Ostatně, čím dál častěji se setkáváme s tím, že to nějaký hráč nedá a odpadne během zápasu. Jak moc se staráte o jejich zdraví?

Mají kondičního trenéra, který jim hlídá chronickou únavu, tepovku a další parametry. Je hodně důležité, aby se nezranili. V prvoligovém týmu už jde o velké peníze a pro klub je důležité, aby ti kluci hráli, ne aby seděli na lavičce kvůli zranění. Když platíte hráčům takové peníze, chcete, aby hráli.

Když jsi použil výraz „takové peníze“, co přesně si pod tím mám představit?

Platy hráčů v Pardubicích jsou v desítkách tisíc korun. Ale je to individuální, u někoho to může být i víc. Nicméně proti těm nejbohatším klubům v Česku, jako Sparta či Slávie, je to hodně velký odskok. Vezmi si, že menší kluby jako Pardubice hospodaří s rozpočtem nějakých 100 milionů, kdežto velké kluby mají rozpočet sedmkrát větší.

Máte v Pardubicích nějakou akademii, kde si hráče vychováváte?

Máme a je výborná. Myslím, že patříme do top šestky vedle Sparty, Slavie, Baníku nebo Olomouce. Máme dobré trenéry, zázemí, fyzia. Odchovancům dáváme hodně šancí. Já jako hlavní trenér i trenéři A týmu jsme hodně propojeni s těmi nižšími trenéry, máme pravidelné porady, spolupracujeme a dáváme na jejich doporučení. Myslím, že tak by to mělo být v každém týmu.

Mluví ti rodiče kluků hodně do práce?

Já s rodiči moc do kontaktu nepřijdu, ale je

pravda, že v mladších kategoriích jsou rodiče obrovský problém. Každý z nich vidí to svoje dítě jako největší hvězdu a občas mi připadá, že jsou víc ambiciózní než jejich děti. A to je samozřejmě špatně.

Ty to máš jako rodič jinak?

Můj starší syn hraje za FK Motorlet. Jeho trenéra sice znám, ale do práce mu vůbec nemluvím. Když vidím, že Ráďa nedělá žádný progres, tak se jednou za čas zeptám, co zlepšit. Nestěžuju si, neptám se, proč nehraje. Spíš se ptám, co máme udělat, aby byl lepší a trenér ho na zápasy stavěl. Abych se ale vrátil k předchozí otázce, v mé práci mám místo rodičů agenty těch kluků.

To jako fakt? I ti mladí kluci v týmu mají svého agenta?

Všichni. Do jednoho. Jakmile jsi v lize, máš agenta. Když bude mít hráč v Pardubicích dobrý rok, může být během pár let za velké peníze ve Spartě nebo ve Slavii. Za hráče, kterému je 21 let, se dneska platí daleko víc než za ty, kterým je 28. A to samozřejmě agenti chtějí, takže nám neustále volají. My se těm klukům ale snažíme říkat, ať ty věci, co je trápí, neřeší přes agenty, ale baví se s námi napřímo. Máme takovou filozofii, že si vždycky říkáme pravdu. Může být příjemná, nebo naopak, ale vždycky férovou pravdu.

Máš tam nějaké své koně, které podle tebe čeká velká kariéra?

Třeba Filipa Brdičku nebo Štěpána Míška, kterému je 18 let a dnes už má na kontě nějakých 12 startů v lize.

Ty jsi teď hlavní trenér prvoligového týmu. Co přesně si pod tím mám představit, co všechno děláš?

Jsem už spíš manažer, který vede svůj realizační tým. Ten můj má osm členů, ale ve velkých klubech to může být klidně i 20 lidí. Důležité je, abychom byli soudržní a věděli, co chceme. Hráči vždycky poznají, jestli táhneme za jeden provaz. Další důležitou věcí, kterou dělám, je plánování. Makrocykl, mezocykl, mikrocykl –to jsou vlastně tréninkové plány, které musím dát dohromady. A v neposlední řadě je mým úkolem komunikovat s hráči, rozvíjet je a pracovat na jejich dovednostech, ať už jednotlivě, nebo skupinově. Každý trénink natáčíme na několik kamer a na dron a vzniklé záběry pak vyhodnocujeme a řešíme, co bylo dobře, a co špatně. Výsledky pak klukům posíláme do aplikace, kterou mají v telefonu, a oni tak vědí, jak se chovali, a mohou na tom zapracovat. A co je super, my dokonce víme, který kluk se na jednotlivé záběry díval a kolik času tomu věnoval.

To je obrovský pokrok oproti tvým začátkům, ne?

Stoprocentně. My jsme si ještě pouštěli zápasy na VHSkách. Moderní technologie a s nimi spojené analýzy hodně pomáhají v rozvoji hráčů. Každý z hráčů má dnes na sobě během tréninku a zápasu GPS a my víme, kolik toho naběhá a jakou rychlostí. Víme, v jaké pracují intenzitě, v jakých rychlostech. Kondiční trenér má u sebe tablet a ta data vyhodnocuje v reálném čase jak na tréninku, tak při zápase. Když vidíme, že hráč začíná jít s výkonem dolů, víme, že si říká o střídání.

Je to už dneska běžná praxe?

V těch větších klubech už to bývá, ale záleží na trenérovi a samozřejmě i na rozpočtu, protože je to finančně náročné. Nicméně v Pardubicích jsou moderním věcem nakloněni a jdou nám v tom hezky na ruku.

Jak dlouho trvá klasický trénink?

Tak 70 minut. Dřív to bylo i víc, dnes jsou ty tréninky kratší, ale intenzivnější. Když někdo propaří celou noc, nemá šanci to tempo zvládnout a podat dobrý výkon.

Co je podle tebe dobrý výkon?

Když hráč naběhá za zápas třeba 12 kilometrů. Já sám mám průměr 11.

No vida. A to máš za sebou vcelku bohatý noční život. Alespoň co se informací z bulváru v nultých letech týče. Jak na tyhle kauzy vzpomínáš?

Náročné to bylo hlavně v Praze, když jsme přijeli hrát za nároďák. První den jsme se vždycky rádi stmelili a zašli na pivečko. A to pak vznikaly ty bulvární kauzy. Často to bylo až nepříjemný, jak nás pořád fotili. Dneska už nejsou tak intenzivní.

Měl jsi z toho pak u trenéra nějaké problémy?

Spíš doma to bylo nepříjemné, protože se kolem nás občas motaly holky, a když nás s nimi nafotili, byl oheň na střeše.

Viděl jsi na Netflixu dokumentární sérii Watch Beckham?

Viděl.

Hodně mě fascinovalo, jak jsou britští fanoušci i novináři zlí. Ty jsi prožil nějaké dva roky ve West Hamu. Cítil jsi tam něco podobného?

Já myslím, že to není jen otázka Británie, ale všech těch fotbalových národů, jako je Brazílie, Argentina nebo třeba i Německo. Tam je ta kritika obrovská a hned tak ti něco neodpustí. Ale když jsem viděl ten seriál, teprve jsem si uvědomil, jaké to pro Beckhama muselo být peklo. Úplná životní katastrofa, stát se během vteřiny z národní modly padouchem. Byl to lynč, strašná záležitost.

Když uděláš velkou chybu, kolikrát myslíš, že dostaneš šanci?

Chyby dělá každý. Důležité je si to uvědomit, vyhodnotit si to a omluvit se. Je to o sebereflexi – když jí máš, tu další šanci prostě musíš dostat. Vzpomínám si, že když jsem byl v Olomouci a hráli jsme ligu, chodili jsme po zápasech pařit, i když se týmu zrovna nedařilo. Najednou jsme spadli do béčka, a když jsme si uvědomili, co se stalo, začali jsme zase stoupat. Zásadní je si uvědomit ty chyby. A platí to nejen ve fotbale, ale i mimo něj. Beckham si to uvědomil a nakonec mu pomohl celý Manchester United včetně Alexe Fergusona, který se za něj postavil.

Mikina Celine, 32 000 Kč; košile, 6 120 Kč; kravata, 2 090 Kč; šortky, 13 500 Kč (součást soupravy) a sandále, 5 880 Kč, vše Moschino, prodává www.zalando.cz; ponožky Louis Vuitton, 11 600 Kč.

Oblek, info o ceně v obchodě; svetr, 41 000 Kč; boty, 32 000 Kč, vše Dior.

Jak na sobě pracuješ, abys byl pro ty kluky taky trenér, na kterého se mohou vždycky spolehnout?

Absolvoval jsem akademii UEFA a získal tu nejvyšší profi licenci, takže teď můžu trénovat kdekoliv na světě. Nebo jezdím na různé workshopy, kde mají prezentace reprezentační trenéři. Každý je dobrý v něčem jiném. Někdo v analytických věcech, někdo v silových, jiný v technicko-taktických atributech. A člověk si z té jejich přednášky vždycky něco vezme.

Můžeš být konkrétnější?

Byl jsem třeba na přednášce Giovanniho van Bronckhorsta nebo Rafaela Beníteze. Když ti tahle velká jména vysvětlují taktiku, hodně tě to posune. A hodně zajímavé jsou taky stáže, které člověk absolvuje. Byl jsem se podívat třeba v Chelsea, v Arsenalu…

Jak tohle funguje? Tam se člověk asi jen tak nepodívá!

To je pravda. Dostal jsem se tam díky kamarádům jako Petr Čech nebo Tomáš Rosický. Když jsme přijeli do Chelsea, Petr nás tam osobně provázel, viděli jsme trénink, bavili jsme se s asistenty. No a Petr, který to tam dobře zná, nám spoustu věcí řekl, vysvětlil, co a proč dělají, jak to dělají. Byly to perfektní věci.

Tys ale nezažil jen evropské kluby. Tvé první zahraniční angažmá bylo ve Spartaku Moskva. Byl to pro tebe tehdy velký kulturní šok?

Ten skok byl docela drsný. Když jsem tam v březnu přiletěl a viděl ten mráz a záplavu žigulíků, říkal jsem si: „Ty vole, kam si to podepsal?“ (směje se). Nicméně za dva měsíce přišlo léto a mě to všechno najednou připadalo úžasný. No a na naše zápasy chodilo nějakých 70 000 lidí, když mi vyšel zápas, dostal jsem třeba briliantové náušnice. Jednou jsem byl mezi třemi nejlepšími hráči sezony a jen tak jsem dostal céčkový Mercedes.

Myslíš, že se něco takového děje i v dnešní době?

Myslím, že ne. Ale kluci už zase berou úplně jiné peníze, i díky instagramu a reklamě.

Ty top hvězdy dneska vydělávají mnohem víc peněz, než si umíme představit.

Ty máš na instagramu nějakých 12 tisíc fanoušků. Vynáší to něco?

Já jsem na instagramu slabej. Mám tam účet asi rok a půl, a i když je to dneska důležité, moc mě to nebaví a content nevytvářím. Maximálně přepošlu pár příběhů.

Není to škoda? Zrovna minulý týden mi přišla tisková zpráva, že Petr Čech je novou tváří majolky Hellmann’s.

Viděl jsem.

Podle mého trochu bizár. Máš nějaký produkt nebo službu, se kterými bys svoje jméno nikdy nespojil?

Záleží, jakou dostaneš gáži, že jo. Zadarmo se tváří majolky nestaneš. Pro mě by ta spolupráce musela mít nějaký smysl, muselo by to být něčím zajímavý.

Takže pod slogan „Kováč miluje Dacii“ by ses klidně podepsal?

Jasně, Dacie je dobrá (směje se).

Co tě osobně víc zasáhne – článek v bulváru týkající se tvého chování, nebo článek ve sportovní rubrice, který kritizuje tvou práci?

Bulvár a jejich hledání senzací tam, kde nejsou, jsem nikdy neřešil. Vždycky jsem si ale četl sportovní komentáře, a když mi někdo kompetentní zkritizoval výkon, tak jsem to bral. Sám jsem cítil, že je na tom třeba zapracovat.

Jak jsi poznal, že jde o kompetentního člověka?

Časem zjistíš, jak ten novinář o fotbale píše. Dneska u nás máme třeba sportovního novináře Pavla Hartmana, který má profi licenci. Říká věci na rovinu, a i když to někdy není příjemné, dává to logiku.

Co radíš svým svěřencům, když přijdou do kontaktu s kritikou zvenčí?

Dneska to kluci snáší mnohem hůř a jsou pro ně hodně důležití mentální kouči. V Pardubicích s nimi míváme skupinové sezení, a když někdo z kluků potřebuje, setkávají se

i osobně. Ti silnější se s kritikou dokážou vypořádat, ale jsou i tací, kteří všechny ty články a komentáře čtou a zajebávají si tím hlavu. Já jim vždycky říkám, aby to nečetli. Aby se vykašlali na to, co se píše na sítích, tvrdě makali a ono se jim to vrátí. Je to pořád dokola. Nejdřív se bojíš, že nebudeš dost dobrej. A když vyhráváš, zase se bojíš, že budeš prohrávat. Vlastně jako v manželství. Tři dny máš klid a čtvrtý den můžeš čekat, že tě sekne. Je potřeba pracovat s úspěchem i neúspěchem a pokud možno to všechno vybalancovat.

Když jsme u toho manželství, jak jste se s Klárou seznámili?

Přes kamarádku. Dodnes mi říká, že jsem se jí napoprvé moc nelíbil. Pak jsme se ale potkali na jedné přehlídce v Břevnovském klášteře, kde jsme s klukama ze Sparty předváděli spolu s modelkama. A tam už o mě musela zabojovat (směje se).

Takže to nebylo takové to klasické seznámení z Kozičky?

Když jsme se poznali, byl jsem první rok ve Spartě a s klukama jsme tehdy hodně pařili. Diskotéky, Solidní nejistota, samozřejmě Kozička. Shodou okolností jsem se tam nedávno ocitl a byl jsem tam nejstarší (směje se). Už jsem ale ve věku, kdy hodně vzpomínám a ty vzpomínky jsou to nejhezčí.

O vás se vždycky mluvilo jako o českých Beckhamových. Neštvalo vás to?

Brali jsme to tak nějak s nadsázkou a moc jsme to neřešili.

Já jsem se touhle věcí docela zabýval a musím říct, že když jsem si prohlížel nějaké vaše staré outfity a účesy, musím uznat, že na tom srovnání něco je!

Ty kráso (směje se)! Když se na to podívám, říkám si, že to snad ani není možný. Ta móda byla šílená, i ty účesy. Mám jednu fotku z Ruska, kde stojím s Martinem Jiránkem a Nemajou Vidicem, který pak hrál za Manchester United, a máme na sobě nafasované obleky, které nám šili na Champions League. Neskutečný. Šili nám je na míru, ale vypadali jsme jako klauni. To bych si na sebe už nikdy nevzal.

A jaké z toho plyne ponaučení?

Že Rusové nejsou Italové (směje se). Já si dneska říkám, že je důležité jít s dobou, co se módy týče, ale ne úplně kopírovat trendy, jak jsme to dělali v těch nultých letech.

Když jsi v týmu a nedaří se, je to kolektivní problém, když ale tým spadne do nižší soutěže, většinou všichni ukážou na trenéra. Jsi na tyhle věci připravený?

Ono se mi to už stalo, když jsem přišel do Opavy. Najednou jsi bez angažmá, čekáš na další, ale máš tam škraloup, že jsi spadl do nižší soutěže. Pak jsem šel do Pardubic, kde jsme po deseti kolech měli tři body. Lidi mi říkali, že jdu na popravu, že jestli spadnu podruhé, nikdo už mě nebude chtít a celá kariéra bude v prdeli. My jsme ale věřili tomu, co děláme, zkusili jsme se s tím porvat a nakonec to byl náš největší úspěch.

Nikdo přeci nemůže počítat s tím, že když nastoupíš do nového klubu, výsledky přijdou hned!

Ten čas ti nikdo nedá. Management chce vidět výsledky po týdnu, maximálně dvou. Je to obrovský tlak. A pravdou je, že když tam ten tlak není, musíš si ho vytvořit. Jako trenér potřebuješ pracovat s tlakem, aby ses zlepšoval. A stejně tak tvůj tým.

Je úspěch kombinací talentovaného trenéra a hráčů, nebo svou roli hraje i zázemí, které vám vytvoří klub?

Zázemí je hodně důležité. Ale samozřejmě záleží i na charakteru hráčů, na tom, jak ten tým poskládáš, jak zvládneš pracovat s egy hráčů. Ne všichni z týmu totiž můžou hrát. Je tam strašně moc proměnných, ale když jde o kombinaci, je tam daleko větší šance uspět.

V Pardubicích máte v týmu tři cizince. Jak mluvíte v kabině – anglicky?

Česky, ale většinou jim to překládáme. Nějakým věcem rozumí, a když ne, tak se zeptají. Ti mladí kluci už jsou dneska úplně v pohodě a skoro všichni mluví anglicky, což za nás nebylo. Bez jazyků to dneska člověk nedá.

Ty jsi mluvil anglicky, když jsi přišel do West Hamu?

Málo. Jel jsem tam s tím, že anglicky umím,

„Klukům vždycky říkám, aby se vykašlali na to, co se píše na sítích, tvrdě makali a ono se jim to vrátí. Je to pořád dokola. Nejdřív se bojíš, že nebudeš dost dobrej. A když vyhráváš, zase se bojíš, že budeš prohrávat. Vlastně jako v manželství. Tři dny máš klid a čtvrtý den můžeš čekat, že tě sekne.“

Košile, 34 100 Kč; šortky, 25 900 Kč; brýle, 9 150 Kč, vše Fendi; hodinky, Radkovy vlastní; sportovní pohár, 1 750 Kč, prodává www.sportovni-pohary-4j.cz

Oblek, info o ceně v obchodě; brýle, 16 250 Kč; pantofle, 17 600 Kč, vše Louis Vuitton.

ale jak jsem posléze zjistil, pletl jsem se. To, co člověka naučí ve škole, nestačí. Trenér Gianfranco Zola mi tehdy říkal: „Kováč, jestli tady chceš být, tak za tři měsíce musíš umět anglicky. Zejména co se fotbalových věcí týče. Jinak nemáš šanci!“ A tak jsem se začal učit a po každém tréninku jezdil na lekce.

Jak si kluky z ciziny vybíráte? Jezdíte se dívat na jejich zápasy?

To ne. Teď třeba spolupracujeme s jednou americkou firmou, která nám pomáhá se scoutingem. Létají na zápasy, s kluky se potkávají a nám pak dávají doporučení. My na něco takového nemáme kapacitu. Moderní technologie, analýzy, videa a záběry hodně napoví, ale člověk prostě potřebuje toho kluka vidět naživo a zjistit, jaký má charakter a jak se chová v komfortních i nekomfortních situacích. Nicméně ta kvalita z ciziny je pro tým vždycky důležitá.

Teď jsi mi skvěle nahrál na další otázku. Myslíš, že má budoucnost fotbal v Emirátech, kde si díky spoustě peněz mohou dovolit vážně dobré hráče?

Nic není víc než evropský fotbal. A nikdy nebude. V arabském fotbale nevidím žádnou budoucnost. Nikdy tam nevznikne další Real Madrid, i když budou mít bezednou kasičku.

To už vidím větší budoucnost v americké NSL, která myslím půjde ještě hodně nahoru.

Bylo to vidět už na mistrovství světa v Kataru a myslím, že to mistrovství v roce 2026 v USA, Kanadě a Mexiku bude znamenat obrovský boom, který otevře dveře další spoustě hráčů z Evropy. Ostatně do Ameriky už z Plzně odešel třeba Pavel Bucha.

Ty bys sáhl po nějakých hráčích z Ameriky? Stoprocentně, ale na ty prvoligové nemáme finance. Nicméně náš Laurent Kissiedou k nám přišel z druholigového Memphisu. Je to neuvěřitelný pohodář. Pochází sice z Pobřeží Slonoviny, ale v Americe hrál od 18 let, což je na něm hodně znát. Není uzavřený do sebe, má týmového ducha. Teď dvakrát nehrál a sám od sebe přišel a zeptal se, na čem má zapracovat, abych ho zase poslal na hřiště. Je tam určitá pokora, sebereflexe. Jiní hráči přijdou a zeptají se, proč nehrajou. Proč? Protože nejsi dobrej. Nejsem drsnej, jen

říkám věci na rovinu. To je hrozně důležité, říkat si pravdu.

To bylo taky v tom dokumentu o Beckhamovi. Podepsal smlouvu do USA a pak dost trpěl. A nakonec si pořídil vlastní tým. Něco takového by tě nelákalo?

Samozřejmě že by mě to lákalo, ale stojí to strašné peníze. Určitě se pohybujeme v nějakých stovkách milionů a shánět dneska peníze do fotbalu není vůbec jednoduché. A i když se teď zvýšila cena televizních práv za fotbal, takže se přísun peněz zvyšuje, pořád je těžká doba. Jde to ruku v ruce se zvyšováním nákladů, takže podle mého je jedině dobře, že dneska kluby kupují miliardáři, kteří do fotbalu přinášejí stabilitu, a ten tým se tak může soustředit na zlepšování výkonu.

Když jsou peníze, všechno se zdá jednodušší. Ale ne vždycky to vychází. Vzpomínám si třeba na Stramaccioniho ve Spartě. Jak se díváš na to, když český tým vede cizinec?

Tuhle etapu jsem ve Spartě zažil osobně a je pravda, že to moc nevyšlo. Bylo to nepřipravené. Přišlo hodně nových hráčů, měli jsme tam Srba, Turka, Izraelce, Afričany, do toho sedm nových lidí v realizačním týmu. Bylo to megalomanské, ale byl to zmatek. Stramaccioni sám o sobě nebyl špatný, jen podcenil naši kulturu a nenechal si poradit. Dneska jsou tam Dánové a dost se jim daří.

Jaká je v týmu hierarchie? Ty jsi hlavní trenér, kdo je víc?

Už jen majitel klubu a sportovní ředitel. Když se vybírají noví hráči, musí je trenér vždycky schválit. Když je neschválí, smůla. Hodně důležitá je tam ale symbióza mezi těmihle lidmi ve vedoucích funkcích. Vždycky je to o lidech, a pokud to sportovní ředitel vidí tak a hlavní trenér jinak, nemůže to fungovat.

Díváš se jako trenér na svět fotbalu jinak, než když jsi hrál?

Určitě. Když hraješ, odtrénuješ si to svoje a pak se zase můžeš soustředit na sebe. Jako trenér jsi manažer, zodpovídáš za lidi kolem sebe, musíš se starat, aby fungovali, byli v symbióze. Ne všichni jsou kamarádi a ty musíš najít ten balanc a udělat z nich tým. Realizační tým i hráče je potřeba stmelit, aby

„Na koho si vsadit během Eura? Všichni bychom si asi přáli úspěch Česka, ale myslím, že dobře nastartované je Německo.

Toni Kross se po třech letech vrátil do nároďáku z Realu Madrid, takže bacha na ně!“

začali fungovat jako parta a věřili tomu, co dělají.

Už jsme řešili, že od doby, co jsi začínal, se změnily nejrůznější podpůrné technologie i přístup k tréninku a ke hře. Změnilo se ale i samotné prostředí?

Změnilo se toho hodně. Třeba realizační tým je dnes mnohem širší. Dřív to byl jeden trenér a jeden asistent. Dneska máme dva kondiční trenéry, maséry, fyzioterapeuty, analytiky. To všechno měly dřív jen ty nejslavnější kluby. Dneska to musí mít každý větší klub, aby se zvýšila kvalita výkonů na hřišti.

Trochu jsem narážel i na kauzu Jakuba Jankta, který vloni přišel s prohlášením, že je gay. Fotbalová kabina byla vždycky silně maskulinní prostředí. Tohle se podle tebe mění?

V kabině tyhle věci vůbec neřešíš. To haló kolem toho dělají hlavně média. Já měl ve West Hamu vedle sebe spoluhráče Thomase Hitzlspergera, který byl výborný fotbalista a obrovský sympaťák. Až když o pár let později ukončil kariéru, přišel s veřejným coming outem. Jsem si ale jistý, že kdyby to udělal dřív, mezi námi by se nic nezměnilo. Ten, kdo se tím trápí nejvíc, jsou ti kluci. A jestli jim veřejné prohlášení pomůže, jsem za to strašně rád.

Vidíš tam nějaký progres? Přeci jen mladší generace je dnes o dost tolerantnější. Hodně záleží na kultuře i na samotném prostředí. U nás to může být v pohodě, ale v Moskvě by to asi bylo složitější. Tam to ani ti černí hráči z počátku neměli jednoduché. Ve Francii nebo Británii je to úplně něco jiného.

A u nás?

Jak kdy. Někteří ti kluci mají od fanoušků ještě víc podpory než čeští hráči. Ale samozřejmě všude se najdou kreténi, kteří ti budou nadávat do buzerantů. Nicméně si myslím, že je to lepší a lepší.

Píše se o tobě, že jsi progresivní trenér. Co si pod tím mám představit?

Ono se to hezky čte, ale co přesně tím chtějí říct, to nevím. Asi bych posouzení nechal na kompetentních lidech. Nicméně co se tréninku týče, držíme se moderních trendů, chceme hráče rozvíjet v systémových věcech, a hlavně chceme hrát fotbal.

Chtěl bys být trenérem národního týmu?

To by chtěl asi každý. Je to obrovská pocta. Samozřejmě to může být průser, protože jsi hodně na očích, ale je to sen.

Máš pro naše čtenáře nějaký tip na film, seriál nebo knihu z fotbalového prostředí?

Já se hodně koukám na dokumenty. A když jezdím do Pardubic, poslouchám podcast

The Atletics, kde se baví o fotbale, taktice a jednotlivých mančaftech. Baví mě to, procvičím si angličtinu a občas i něco pochytím, když se baví o taktice. I kdybych si z toho měl vzít třeba jen procento, je to super věc. Člověk se musí pořád rozvíjet, to je v životě nejvíc.

Ještě jedna věc mě zajímá. Blíží se Euro, na koho bychom si podle tebe měli vsadit? Všichni bychom si asi přáli úspěch Česka, ale myslím, že dobře nastartované je Německo. Toni Kroos se po třech letech vrátil do nároďáku z Realu Madrid, bacha na ně!

Styling: Jano Kimák Make-up: Soňa Šajdáková

Vlasy: Michal Houška / New You Asistent fotografa: Šimon Gut Produkce: Petr Jansa a Roxy Teslychko

Košile Versace, 31 200 Kč; kalhoty Gucci, 21 600 Kč; tenisky Gucci, 22 600 Kč; náhrdelník, 70 450 Kč; náušnice a prsten, info o ceně v obchodě; ponožky, 11 600 Kč, vše Louis Vuitton; Radek je zasypán teniskami z nové kolekce Under Armour.

Za umožnění focení děkujeme Adéle Hynkové a Sokolu Praha Královské Vinohrady, www.sokolvinohrady.cz

Shora po směru hodinových ručiček: tenisky Under Armour, 4 299 Kč; ledvinka Dolce & Gabbana, 17 060 Kč; deodorant s vůní vetiveru a pačuli, Aesop, 770 Kč / 50 ml, prodává Ingredients; batoh Fendi, 51 500 Kč; bezdrátová sluchátka Montblanc, 15 800 Kč; rukavice, 799 Kč a ponožky, 449 Kč / 3 ks, oboje Under Armour; kšiltovka, Dolce & Gabbana, 7 530 Kč; lahev Under Armour, 999 Kč.

Styling: Jano Kimák

Text: Petr Jansa Foto: Michael Dvořák

dress code

Nejdřív je trénink?

Když v roce 1986 přišel Jirka Korn s revolučním albem Trénink, na které pro něho pár hitů složil i Michael Kocáb, nikdo nepochyboval o tradiční posloupnosti. Jak napsal Zdeněk Borovec v textu titulní písně: „Nejdřív je trénink, pak teprve ženy a jazz…“ Prostě a jednoduše, v 80. letech už se sice makalo na figuře v improvizovaných fitkách, ale člověk se pořádně oháknul až ve chvíli, kdy trénink skončil a on se chystal vyrazit do baru. Dnes, o téměř 40 let později, je všechno úplně jinak. Kvůli pandemii a hyperinflaci jsme si téměř odvykli chodit utrácet do barů a většinu času trávíme prací. Trénink je tak pro nás jakýsi novodobý bar, kam se chodíme uvolnit, pobavit a trochu vypustit páru. A jelikož „ladies zóny“ ještě nejsou tak rozšířenou záležitostí, fitko je samozřejmě ideálním prostorem k seznámení, do kterého je příhodno se oháknout a předvést svůj vytříbený styl. Dress code se příliš nezměnil, mění se pouze hodnota oblečení. Ostatně pro příklad nemusíme chodit daleko. Ve videoklipu k výše zmíněné písni obléká Korn a jeho tanečníci červenou teplákovku s bílými lampasy (která nejspíš vznikla na míru za pár korun v krejčovských dílnách Československé televize). Ta jako by z oka vypadla teplákovce s logem Céline, kterou právě najdete v butiku v Pařížské a kterou na titulce minulého čísla oblékl herec Jan Cina. Její prodejní cena? Za komplet mikiny a tepláků zaplatíte 56 500 Kč, pánové. Že je to neuvěřitelné? Je, ale zároveň i logické. Dneska už jsou lidi, kteří chodí popíjet do baru a poslouchat jazz v menšině. Mnohem více nás vyráží na hodiny… říkejme tomu třeba jazzgymnastika, kde však se spartakiádními trenkami a starými prestižemi moc parády neuděláte. Co s tím? Na trénink si dnes můžete pořídit outfit u kterékoliv luxusní módní značky, doplnit ho o funkční záležitosti od vyhajpovaných sportovních brandů a stát se králi běžeckého pásu či jógové lekce. Pokud byste však přeci jen pocítili touhu zamířit do baru, tu teplákovku raději nechte v batohu, i když stála, co stála…

Sportu zdar!

Irský herec Paul Mescal je aktuálně jednou z největších módních ikon, která to dotáhla do kampaní značek jako Gucci či Cartier. Přesto mu celý svět leží u nohou především kvůli jeho osobitému stylu, který předvádí mimo červený koberec. O co jde? O extra krátké sportovní šortky, retro mikiny a nadčasové tenisky. Inspirujte se i vy světem sportovní módy!

TEXT Petr Jansa

Francouzská opulence

Nebyli by to Francouzi, aby u příležitosti letošní letní olympiády konané v Paříži nedali na odiv svou řemeslnou zručnost a kapku pověstného francouzského luxusu. Ve spolupráci s módní značkou Louis Vuitton tak vznikly na míru vytvořené kufry, ve kterých budou během olympijských a paralympijských her uskladněny pochodně a medaile navržené šperkařským domem Chaumet. Kufr na medaile je pokrytý legendárním plátnem Monogram a opatřen mosaznými rohy. Při otevření se objeví 62 šuplíků z černé kůže, ve kterých je ukryto celkem 468 medailí. Dvě olympijské pochodně navržené francouzským designérem Mathieu Lehanneurem, jež projdou rukama více než 11 000 nosičů, zase budou uloženy v důmyslně navržených kufrech potažených plátnem Damier, které pochodně bezpečně drží na místě. Více na www.louisvuitton.com

Ray-Ban si letos v létě pro fanoušky svých pilotek přichystal překvapení v podobě unikátní edice Reverse, pod kterou se podepsal zpěvák Lenny Kravitz. Najdete v ní přísně limitovanou kolekci 1 000 ks zlatých pilotek a capsule kolekci v černé a stříbrné barvě (cena: od 5 890 Kč). Více na www.ray-ban.com

Lehká nostalgie

Kolekce inspirovaná uvolněným street stylem se sportovními kořeny, jaký jsme nosili v 90. letech minulého století, vzešla ze spolupráce značky Kenzo a japonského vizuálního umělce, který si říká Verdy. Základním stavebním kamenem této řady se stala barevná paleta čítající modrou, žlutou, červenou a šedou doplněná o hravé bílé logo. To se objevuje na tričkách (cena: 4 950 Kč), teplácích, mikinách, ale třeba i na kšiltovkách. Verdy stojí za novou „retro“ grafickou podobou loga Kenzo Paris i jeho zkrácenou variantou KP. Krom kousků oblečení najdete v kolekci třeba i novou verzi tenisek Kenzo-Pace, která měla svou premiéru vloni.

Více na www.kenzo.com

Shora po směru hodinových ručiček: plavky Dolce & Gabbana, 12 220 Kč; taška Gucci, 37 550 Kč; kšiltovka Gucci, 9 800 Kč; ručník Gant, 799 Kč; deodorant Black Rose & Oud, Salt & Stone, 550 Kč, prodává Byssine; tenisky Under Armour, 4 399 Kč.

Shora po směru hodinových ručiček: Pytel/batoh Sprandi, 699 Kč, prodává CCC; brýle Under Armour, 3 599 Kč; ručník Marks & Spencer, 199 Kč; antiperspirant na ruce a nohy Perspirex, 600 Kč / 100 ml, prodává FAnn; potítka Under Armour, 299 Kč; termo láhev Gucci, info o ceně v obchodě; tenisky Reebok, 1 199 Kč, prodává CCC; ponožky Gucci, 4 650 Kč.

Česká stopa

Zatímco kroky běžných turistů vedou k historickým památkám, fotbaloví fanoušci dávají přednost návštěvě sportovních svatostánků. Přesněji řečeno klubových obchodů, které provozuje třeba Bayern Mnichov či Real Madrid, odkud si vozí dresy jako suvenýr. Právě těmito kousky se letos inspiroval kreativní ředitel značky Acne Jonny Johansson. A jelikož nikdo nepředpokládá, že se při návštěvě Stockholmu poženete pro dres Allmänna Idrottsklubben (nejslavnější stockholmský fotbalový tým založený už v roce 1891), můžete si pořídit některý od Acne. Pro Čechy je tento suvenýr o to cennější, že je na něm vyobrazena (potiskem i háčkováním) brutalistní budova, která byla roku 1972 vystavěna dle návrhu českého architekta Jana Bočana. Než se v ní zabydlela centrála švédského módního domu, sídlilo zde československé velvyslanectví. Dres seženete v obchodech Acne za 8 850 Kč, samotnou budovu najdete ve Stockholmu na adrese Floragaten 13.

Více na www.acnestudios.com

Tenisové šílenství

Koncem dubna měl premiéru film Rivalové vizionářského režiséra Luca Guadagnina, který na plátně vypráví příběh bývalé tenisové šampionky Tashi Duncanové. Je to jeden z těch filmů, na který se těšili i módní fanoušci, protože o kostýmy se postaral kreativní ředitel značky Loewe Jonathan Anderson. To je samo o sobě jedním z faktorů, proč se tenisová móda stala jedním z hlavních trendů letošního léta a proč se capsule kolekce objevuje i v nabídce luxusní značky Brunello Cucinelli. Vybírat můžete z ucelené řady oblečení a doplňků, přičemž ceny začínají na 4 800 Kč za bavlněná potítka a končí 98 500 Kč za batoh z kůže a nylonu.

Více na www.brunellocucinelli.com

Na první pohled sice vypadá jako multifunkční bičík Indiana Jonese, ve skutečnosti jde ale o stylové švihadlo (cena: 48 000 Kč). Na délku má 3 metry a je vyrobené tradiční ruční technikou intrecciato z jehněčí kůže přímo v Itálii. Na výběr je hnědá a trávově zelená varianta. Více na www.bottegaveneta.com

dress code

UMĚNÍ PSÁT

V minulosti to byla nutnost, dnes je ruční psaní dopisů spíše koníčkem malé skupiny nadšenců. Najít ve schránce něco jiného než složenku přitom potěší snad každého. Možná je na čase zapracovat na tom, aby se tato činnost zapsala na seznam kulturního dědictví UNESCO, když už tam máme i berlínské techno. No ne? Pečeť na to!

TEXT A STYLING Vítězslav Ivičič FOTO Michael Dvořák

Posílání fyzických a ručně psaných zpráv je staré jako samotné písmo. Dlouhou dobu šlo o jediný způsob, jak spolu lidé mohli na dálku komunikovat a vyměňovat si navzájem novinky. Předchůdce poštovní instituce však dlouho využívali výhradně panovníci, vojsko či církevní hodnostáři. Až později se tato služba dostala k běžným lidem, kteří poštovní doručovatele považovali téměř za hrdiny či spasitele. Nenávist, která se vůči nim vytvořila v posledních letech, by nechápali.

Za vznikem poštovních služeb v Evropě, jak je známe dnes, stojí rod německých knížat Thurn-Taxis, který poštu provozoval už ve 14. století. Rozhodně to však nebyla jen pošta, co se tou dobou začalo v Evropě rozvíjet. Takovým „vedlejším produktem“ byly dálkové kočáry, které krom zásilek převážely i cestující. Tehdejší přepravci vždy zastavovali na pobočkách rozsáhlé sítě pošt, kde přepřahali koně. A v blízkosti těchto poboček logicky začaly vznikat zájezdní hostince. S jejich pozůstatky se můžeme setkat dodnes, i když nás možná ani nenapadne, kam sahají jejich kořeny. Když má dnes v Anglii nějaký podnik v názvu slovíčko Inn, s největší pravděpodobností jde o bývalý hostinec, kde se zastavovaly poštovní vozy. V našich končinách pak za první republiky začaly díky převážení cestujících a poštovních zásilek vznikat pravidelné autobusové linky.

Největší rozmach pošta zažívala na přelomu 19. a 20. století. Síť poštovních úřadů po celé Evropě byla hustší než poctivá smetana a dopisy byly doručovány spolu s novinami dvakrát denně. Lidé měli možnost posílat telegramy, od roku 1910 dokonce bezdrátově. Od 20. let 20. století se pak v obchodě a zpravodajství začaly využívat takzvané dálnopi-

sy, které by se daly popsat jako předchůdci faxů a dnešních mailů. Fungovaly prostřednictvím telefonních linek, ke kterým byly na obou koncích připojené automatické psací stroje. V licenci značky Siemens se vyráběly i v tehdejším Československu. Ani vynález a rozšíření telefonu do fungování pošt příliš nezasáhl – naopak, jít si zavolat na poštu bylo běžnou součástí života ve chvíli, kdy zrovna nebyla po ruce telefonní budka. Hřebík do rakve tak klasické poště zatloukl až internet.

Byly doby, a nemusíme chodit daleko, kdy se podle kvality poštovních služeb mohla posuzovat životní úroveň v dané zemi. Před patnácti lety si člověk za minimální hodinovou mzdu ve Francii koupil deset až dvanáct známek a pošta mu chodila i v sobotu. V Česku to ve stejné době byly známky tři a pošta v sobotu rozhodně nechodila.

Není pošta, jako pošta Já sám píšu dopisy velmi rád a každý rok pravidelně odesílám zhruba patnáct vánočních blahopřání. Přesto si nevzpomínám, kdy jsem u přepážky na poště naposledy potkal člověka vyhledávajícího tuto kdysi základní službu. Bohužel, z České pošty se stal spíš jakýsi obchůdek, kde naštvanému člověku uloží balíček (ačkoliv si ho objednal domů), kde si může koupit obalový materiál a kde mu někdejší hrdinové nabízí peněžní služby a stírací losy. A známky? „Bohužel nemáme – zkuste to v tabáku nebo online.“ To, spolu se stále rostoucí cenou za služby a čím dál pomalejším a nespolehlivějším doručováním řadu lidí od posílání dopisů odrazuje. Možná vám to bude připadat úsměvné, ale v době, kdy člověk s nonstop připojením posílá email vlastně skoro

Inkoust Muhammad Ali Great Characters, Montblanc, 1 050 Kč; nůž na dopisy Titanic, Arthur Price, 1 322 Kč; pero a kolébka, vintage.

Whisky The Glenlivet 200 Year Anniversary 12yo, 1 299 Kč, prodává www.prestigeselection.cz; pečetní vosk, pečetidlo a nůž na dopisy, vintage.

zadarmo, se z psaní dopisů a lepení známek stává luxusní záležitost (ačkoliv návštěva pošty tomu neodpovídá). Prostě a jednoduše, kruh se uzavírá. Pokud dnes chcete zaujmout hosty či obchodní partnery, zpráva či pozvánka poslaná mailem nikoho neohromí. Když však na stole přistane dopis s orazítkovanou známkou, ručně psanou adresou a možná i pečetí, člověk si najednou připadá tak nějak důležitější a buďte si jisti, že na rozdíl od mailu váš dopis v koši neskončí. Ostatně, skvěle to dělá pražský butik Montblanc, který registrovaným zákazníkům pravidelně posílá pozvánky na akce nebo třeba ručně psané přání k narozeninám. Trochu něco jiného než mail se slevovým „kódíkem“, že?

Paní, píšu vám psaní

Už jsme se tedy shodli na tom, že psaní dopisů má své kouzlo, že dopis dokáže zaujmout víc než mail a že adresát si ho spíše založí, než aby ho hodil do koše. Mimochodem, pročítali jste někdy staré dopisy, které jste si s někým vyměňovali v mládí? Je to neuvěřitelný návrat v čase, který vám stará SMS či mail neumožní. Co dál? Dopřejte si onoho přepychu, kupte si známku (dobře, lepší bude to udělat online, ať vás to hned neodradí) a zkuste někomu napsat dopis. Jasně, možná jste už zapomněli základní pravidla, tak si je pojďme připomenout.

Pravý horní roh patří datu a místu, kde dopis vznikl. Dříve to bylo hodně důležité, protože dopis mohl být na cestě klidně pár dní, dnes je to ještě důležitější, protože dopis může být na cestě klidně pár týdnů, pokud si nepřiplatíte za expresní známku.

Následuje vhodné oslovení. Snažte se používat slova jako „milý“, „vážený“, „můj drahý“ a podobně. Není nic horšího, než když dopis začínáte slovy „dobrý den“ a v závěru dopisu toto přání zopakujete. Ostatně, tento neduh se šíří i v mailové komunikaci a měli byste si na něj dávat pozor. Za oslovením se vždy píše čárka, na což je třeba myslet. Protože když byste náhodou měli špatný sloh (což samozřejmě nemáte), lze jej vyvážit alespoň správnou gramatikou.

Pak už přichází na řadu samotné sdělení. Může jít o vřelé pozvání, shrnutí dění posledních měsíců starým přátelům nebo pravidelná výměna názorů a životních peripetií, které chcete sdílet s lidmi mimo vaše sociální sítě. A bubliny. Dám vám příklad. Sám si dopisuji s dámou, babičkou mé kamarádky ze školních let, ke které jsme se během zkouškového období jezdili učit. Ona se rozepisuje o tom, jak se má, vypráví, jak si v osmdesáti našla nového milence, já jí na oplátku sděluji, co je nového v mém životě, v práci a vždy přihodím pár vzpomínek.

Dopis je dobré zakončit rozloučením, pozdravem a podpisem. Ten by měl být vždy vlastnoruční, i když si dopis vytisknete na počítači. To vy ale dělat nebudete, protože tím se vytratí veškeré kouzlo. Mimochodem, na stroji prý své osobní dopisy psala Eva Braunová ve vůdcově bunkru.

Jednoduše proto, že měla příšerný rukopis. No nic, zdravím, líbám, loučím se.

Obsah bychom tedy měli, teď je čas soustředit se na formu. Vzpomínáte, jak jste si na základní škole museli pravítkem rýsovat v sešitech okraje (pokud jste nepatřili k těm buržoustům, kteří je měli již natištěné)? Teď se ukáže, jestli to ve vás něco zanechalo. Při psaní dopisů je totiž zásadní dodržovat okraje široké alespoň dva centimetry (ne, prosím, tady si linky nerýsujte), text uspořádávat do odstavců a na jejich začátku používat odskoky.

Jak na věc

Pokud jste se rozhodli přidat do klubu milovníků ručně psaných dopisů, budete potřebovat pár základních věcí. V první řadě je to kvalitní papír a obálky, protože cár vytržený z bloku svůj účel rozhodně nesplní. Já používám produkty francouzské značky G. Lalo, speciálně pak řadu Vergé de France s „vroubky“. Seženete ji v zahraničí či prostřednictvím e-shopu, což by byla škoda. Ochudili byste se o osobní výběr spojený s vůní papíru a možností osahat si jeho strukturu. V Česku můžete však omrknout sortiment obchodu Bohemia Paper v paláci Kinských na Staroměstském náměstí nebo si pořídit ruční papír z Velkých Losin, který je hodně kvalitní. Dopisy se nejlépe píší plnicím perem (pár tipů najdete na následujících stranách). Možná namítnete, že propiska také není k zahození. Inu, pokud jste číšník a děláte si staré dobré čárky za každé pivo, pak možná. Jinak ale sáhněte spíše po klasice, která ono kouzlo ručně psaných dopisů jen podtrhne. Já nejraději píšu – alespoň doma – násadkou, kterou si namáčím v kalamáři. Můžete si koupit různé tloušťky a odpadá nutnost doplňovat inkoust. Skvělou vychytávkou je kolébka na sušení inkoustu. Upevníte do ní pijáky a nemusíte čekat, až text zaschne. Dopis sice nebude u adresáta tak rychle jako mail, ale pár minut vám to ušetří.

Zlatým hřebem vašeho dopisu může být pečeť, a to i v případě, že má obálka klasické vlhčící uzavírání. Vyhněte se plastovým napodobeninám pečetního vosku, které frčí v Číně, a raději se podívejte na top-obalky.cz. Nabízí různé druhy s obsahem včelího vosku – jejich výhodou je, že pečeť během poštovní přepravy nepraská. Tyčinku stačí chvíli podržet nad zápalkou či zapalovačem, trochu vosku nakapat na uzavírací část obálky a následně do něj obtisknout pečetidlo. To dnes běžně seženete v různých internetových obchodech, bazarech či anticích. Pokud psaní dopisů podlehnete naplno, pečetidlo si můžete nechat vyrobit na zakázku, třeba na pecete.cz.

Když máte zapečetěno a odesláno, už zbývá jen počkat na odpověď. Ten čas můžete využít třeba ke shánění nože na otevírání dopisů, který vás bude těšit svým vybroušeným designem. Já si oblíbil ten od britské firmy Arthur Price (prodává thomasspoon.cz), který je postříbřený a jeho design je inspirován příbory z Titanicu.

dress code

Ať žije Meisterstück!

Když je řeč o starém dobrém plnicím peru, nelze nezmínit ikonu jménem

Meisterstück, která letos slaví sté výročí od svého vzniku. Když se člověk zamyslí nad tím, že tohle ikonické pero od německé značky

Montblanc je jedním z nejčastějších dárků k promoci mladých a úspěšných a že s ním během té stovky let byla podepsána nejedna důležitá byznysová či mírová smlouva, musí chtě nechtě smeknout víčko a i v době elektronických podpisů udělat pár inkoustových tahů na papíře.

TEXT A STYLING Petr Jansa

FOTO Michael Dvořák

Ikonické plnicí pero Meisterstück má víčko a tělo z černé pryskyřice. Hrot pera je ručně vyrobený z rhodiovaného 18karátového zlata, k jeho finální podobě je třeba udělat celkem 35 kroků. Číslovka 4810, která ho zdobí, odkazuje k nadmořské výšce vrcholu Mont Blanc.

Plnicí pero z černé pryskyřice v kombinaci se žlutým zlatem, 19 100 Kč; kožená aktovka, 49 800 Kč, oboje Meisterstück, Montblanc.

Zleva: Pouzdro na karty, 7 300 Kč; pouzdro na karty, 6 300 Kč; peněženka Meisterstück, 10 500 Kč; plnicí pero Meisterstück z černé pryskyřice v kombinaci s platinou, 19 600 Kč; inkoust, 1 000 Kč / 50 ml; zápisník, 1 800 Kč; kniha Montblanc: Inspire Writing, Assouline, info o ceně v obchodě; pouzdro Meisterstück na jedno pero, 5 800 Kč; plnicí pero Meisterstück z černé pryskyřice v kombinaci se žlutým zlatem, 19 100 Kč; manžetové knoflíčky Meisterstück The Origin, 7 700 Kč, vše Montblanc.

U příležitosti oslav 100. výročí pera Meisterstück uvádí Montblanc speciální kolekci The Origin, která vzdává hold historii značky. Vzor na víčku pera tvořený modrým lakem a platinou odkazuje na nikdy nevydaný art deco design, který se ukrýval v archivech. Pero je opatřeno původním logem Meistersück a hrot z rhodiovaného bílého zlata má embosované číslo 100 spolu s letopočty 1924 a 2024.

Plnicí pero The Origin Doué LeGrand, 43 800 Kč; kožená taška Meisterstück s motivem hory Mont Blanc inspirovaným reklamou z 20. let minulého století, 39 300 Kč, oboje Montblanc.

Zleva: Zápisník, 1 800 Kč; pouzdro na karty, 7 900 Kč; pouzdro na karty 6 300 Kč; ballpoint Meisterstück The Origin Doué Classique, 27 000 Kč; plnicí pero Meisterstück The Origin LeGrand, 25 400 Kč; manžetové knoflíčky Meisterstück Nib Decor 100Y, 7 700 Kč, vše Montblanc.

Novinka letošího roku. Model DEFY Skyline Chronograph je dokonalým zástupcem ocelových hodinek s integrovaným tahem, který perfektně sedí na zápěstí. Uvnitř pracuje ikonický strojek El Primero s vysokofrekvenční setrvačkou.

ZENITH: DEFY

Vezou se na vlně popularity a zájem o ně neupadá. Na veletrhu Watches & Wonders jim značka Zenith věnovala celý svůj obří stánek a přestavila hned několik parádních novinek. DEFY je jednoduše pojem! A co víc, za tímto krátkým názvem je ukryt dlouhý příběh…

TEXT Jindřich Hubený

Kolekce DEFY od Zenithu zastupuje ten typ hodinek, po němž většina z nás touží. Sice to není Nautilus ani Royal Oak, ale… Jen málokdo z nás vydrží čekat na ocelové hodinky dlouhé roky a věřte, že DEFY splní očekávání i těch nejnáročnějších z vás. Mají vše, co se od nich žádá. Tím nejdůležitějším je výrazné ocelové tělo a integrovaný tah. V případě nejnovějších modelů letošního roku doprovází osmistěnné pouzdro a 12stěnnou lunetu další dva vyměnitelné řemínky: kaučukový a kožený. Stejně jako konkurenční velikáni této hodinkové kategorie mají zajímavý číselník –přehledný, ale originální. Jeho pattern, tedy vzor, splňuje nepsané pravidlo, že by měl vyjádřit něco velmi příznačného pro značku – v případě DEFY je to dekor složený z drobných hvězdiček (mimochodem – hvězdu v logu začala značka používat po druhé

světové válce). No a samozřejmě nesmíme zapomenout, že čas musí na takových hodinkách ukazovat batonové ručky. Na závěr pak to nejdůležitější – jednoduchost a sofistikovanost vnějšku je nutné podpořit výkonným strojkem uvnitř, v případě Zenithu pak strojkem vyráběným ručně přímo v manufaktuře v Le Locle. DEFY tohle všechno zvládne, a umí toho ještě mnohem víc!

DEFY včera, dnes a zítra

Historie tvoří současnost a v designu to platí dvojnásob. Oblíbená kolekce DEFY je tu s námi více než století. V roce 1902, v době, kdy muži nosili hodinky na šatonu zastrčené v kapsičce u vesty, nebylo zvykem, aby byl na bílém číselníku jiný nápis než název značky. V případě Zenithu to bylo jiné. Už tehdy chtěla značka svými výrobky definovat uživatele. Hodinky

s nápisem Pilote tak měly zaujmout nadšence do aviatiky, potažmo pionýry, kteří začali vzducholodě vyměňovat za okřídlené stroje. Hodinky s nápisem Defi byly určeny těm, co vyžadovali velmi odolná a robustní pouzdra. Kdysi se v jejich názvu sice objevovalo měkké i, ale… Měkké nebo tvrdé, co na tom záleží… Význam kolekce je stále stejný – zásadní byla odjakživa spolehlivost. Mimochodem, kapesní hodinky byly základním vývozním artiklem značky Zenith, a to i po první světové válce. Silnou pozici si v meziválečném období vybudovala také na území bývalého Československa a nemalou základnu příznivců má u nás dodnes. Během druhé světové války objednala armáda náramkové hodinky pro piloty, které mají na dýnku vyryt název MAJETEK VOJENSKÉ SPRÁVY a patří mezi vzácné sběratelské artikly.

časomíra

Potápky pro fajnšmekry

Na konci padesátých let se hodináři začali předhánět v tom, kdo vyrobí odolnější potápěčské hodinky. Omega jako vždy soutěžila s Rolexem, Breitling nechtěl hrát třetí housle. Vojenští potápěči testovali tu odolnější, tu méně odolné mlžící se kusy. Stometrová vodotěsnost byla brzy překonána a v roce 1957 se začaly vyrábět hodinky odolávající tlaku 20 barů (200 m).

Zenith pro změnu dlouhodobě soupeřil s Omegou (byli to rivalové primárně na poli soutěží o chronometrickou přesnost strojků) a v době nastupujícího boomu potápěčských časomír se nechtěl nechat zahanbit. V kolekci DEFY se tak okolo roku 1960 začalo objevovat velké množství voděodolných modelů. Tím prvním byl DEFY Boulon – v reklamě z té doby se hodinky objevují umístěné na boxerské rukavici. Jsou nové, jsou

DEFY Skyline Chronograph, ocel, 42 mm, automat, chronograf, datum, 354 500 Kč, více na www.carollinum.cz

jiné, hlásala. Další vodotěsné hodinky dostaly název DEFY – Plongeur, což ve francouzštině znamená potápěč –jak výstižné. Jedinečné byly DEFY ref. A3648, potápky s oranžovou lunetou a černo-oranžovým číselníkem. Ty zvládly vodní tlak 60 barů (600 m) a patřily tak mezi nejžádanější divery na trhu. Poznáte je podle korunky umístěné na pozici mezi 4. a 5. hodinou. Jeden takový historický kus vlastní značka ve svém archivu, víc jich bohužel nesehnala. Původní vintage reference je dnes totiž extrémně vzácná a historici z Le Locle po ní pátrají, kde se dá. Další hodinky se jim nedaří odkoupit, neobjevují se ani v aukcích a ani mezi sběrateli. Je to jednoduše poklad.

DEFinice výkonu

Dnes je kolekce DEFY širší, než kdy byla. Designérům v Zenithu dává

Další varianta hodinek DEFY Skyline Chronograph má černý číselník.

I po pětapadesáti letech je jejich design nepřekonatelý. Novinka DEFY Revival s 37mm pouzdrem.

Značka Zenith vyrábí všechny hodinky v manufaktuře

v Le Locle ručně. Každý rok se jich vyrobí pouze 25 tisíc. Malá produkce jim tak zajišťuje exkluzivitu.

prostor pro inovace i nová technologická řešení, a proto je domovem tourbillonů, extrémně rychlých setrvaček či chronografů. Od jara zde také najdeme model DEFY Revival, který je dokonalou reinterpretací vzácných potápek reference A3648. Má ocelové 37mm pouzdro, tah v retro stylu, korunku na pozici mezi 4. a 5. hodinou, barevné oranžové prvky, stejně jako měl původní model, a vypouklé safírové sklo. Novinku pohání moderní in-house strojek, automat Elite s padesátihodinovou rezervou chodu.

V kolekci se objevuje i nejikoničtější strojek značky El Primero, jehož setrvačka pracuje na vysoké frekvenci

DEFY Skyline Chronograph se stříbrným čísleníkem a řemínkem navíc, 354 500 Kč, prodává Carollinum.

5 Hz, a to u modelu DEFY Skyline Chronograph. Ten má ideální 42mm ocelové pouzdro s 12stěnnou lunetou. Jeho číselník, opatřený jak jinak než vzorem připomínajícím hvězdnou oblohu, je vyveden v kovově černé, stříbrné nebo modré barvě. Uspořádání tří subčíselníků (minutový a sekundový sčítač + malá sekundovka) a okénka s datem na pozici mezi čtvrtou a pátou hodinou jsou pro strojek El Primero typické. Číselník lemuje vnitřní luneta indikující pomocí centrální sekundové ručky chronografu intervaly desetiny sekundy. Uvnitř pouzdra je uložen nejnovější automatický kalibr El Primero 3600 s rezervou chodu 60 hodin.

časomíra

SOUBOJ TITÁNŮ V ŽENEVĚ

Letos v dubnu se na veletrh Watches & Wonders sjelo hned 54 hodinářských značek. K vidění byla špička nejen švýcarské hodinařiny, u některých stánků byl absolutní přetlak zájemců, a to jak ze strany prodejců, tak i zákazníků. Které hodinky patří mezi právoplatné highlights ženevské výstavy?

TEXT Jindřich Hubený

IWC SCHAFFHAUSEN

Do nekonečna a ještě dál. Že je nekonečno něco neurčitého? A co byste řekli na to, kdyby vám někdo řekl, že vaše hodinky budou ukazovat správnou měsíční fázi na severní i jižní polokouli celých pětačtyřicet milionů let? Nejnovější počin ze Schaffhausenu má ambiciózní vyhlídky, byl sestaven mistry času tak, aby jeho lunární fáze nepotřebovala korekturu jednou za 122 let, jak tomu standardně bývá. Rozdíl jediného dne, tudíž nutnost ruční změny nastane jednou za 45 milionů let. Stejně zajímavý je modul věčného kalendáře. Ten bývá obvykle uzpůsoben tak, že zvládá všechny délky měsíců, včetně února, a to až do roku 2100, který ač dělitelný čtyřmi nebude přestupný. Podobně tomu bude i v roce 2200 a 2300, přestupný však bude rok 2400. Portugieser Eternal Calendar s věčným kalendářem není potřeba přenastavovat až do roku 3999, a to z jediného důvodu. Stále ještě nebylo oficiálně rozhodnuto, jestli bude rok 4000 přestupný či nikoliv. Asi si říkáte, že se toho nedožijete, ale proč nevlastnit něco tak výjimečného, jako je tato geniální mechanická pecka od IWC. Zatím je vyrobeno jen pár kusů a produkce modelu je omezená, ale možná se v budoucnu s touto komplikací setkáme častěji, překonávat hranice času totiž konstruktéry ze Schaffhausenu baví. Platinový model je vybaven automatickým strojkem s týdenní rezervou nátahu.

Značku prodává butik Carollinum, Pařížská 9, Praha 1, www.carollinum.cz

PATEK PHILIPPE

O této rodinné manufaktuře se ví, že vyrábí mechanické hodinky té nejvyšší kvality a primárně se zabývá velkými komplikacemi. Hodináři zde s oblibou přidávají ke klasickému ukazateli hodin, minut a sekund i další funkce: chronograf, měsíční fázi, roční či věčný kalendář, minutovou repetici... Stovky patentů a každoroční překvapení v podobě nových geniálních hodinkových strojků jsou tím, co láká milovníky haute horlogerie k prosklenému stánku Patek Philippe. Letos jsme se zde dočkali zlatého modelu z kolekce Nautilus s chronografem na džínovém řemínku, dalším podobně funkčním, avšak ležérně vyhlížejícím modelem je ref. 5330G-001 World Time Date s ukazatelem světového času a data. Kalibr 240 HU C má patentovanou funkci data, jež se váže k místnímu času, datum se tak vždy přizpůsobí aktuální časové zóně. Běžným strojkům s funkcí světového času se může stát, že se při půlnočním přeletu přes mezinárodní datovou hranici z Japonska do Ameriky zablokují (nedokážou ve stejný okamžik zvládnout den navíc a den zpět). To se těmto hodinkám nestane, světový čas je dokonale synchronizován s lokálním datem. Jejich pouzdro z bílého zlata má v průměru 40 mm a skvěle padne každému zápěstí. Číselník zdobený vzorem podobným struktuře karbonu doprovází modrý džínový řemínek.

Prodává butik Patek Philippe, Pařížská 9, Praha 1

ROLEX

Od této značky mají všichni velká očekávání. Jsou jí posedlí znalci i neznalci, ti si dokonce už týdny před samotnou výstavou vyměňují na sociálních sítích názory a tipy na to, jaké novinky značka pro tentokrát představí. Tyhle „věštby z koule“ však přechytralým tipařům vychází jen sporadicky. Letos, ač pravda zaměřena na konzervativnější nótu, nás značka Rolex opět nezklamala. Nejžádanější brand světa posílil modelové rodiny Day-Date, Sky-Dweller, Cosmograph Daytona i 1908 o zlaté a platinové kusy, velkého zlatého „siláka“ uvedla i mezi nejvýkonnějšími potápkami Oyster Perpetual Rolex Deepsea. Hodinky, které mají ambice zdolávat hluboké mořské dno a objevovat v temných vodách neobjevené, se oděly do žlutého zlata. Jejich váhu tak na zápěstí pocítíte velmi intenzivně. Ve 44mm pouzdře opatřeném heliovým ventilem pracuje automatický strojek kalibr 3235 se sedmdesátihodinovou rezervou chodu. Pouzdro je složené z mnoha dílů, hermeticky uzavřené v dokonalou „ústřici“ Oyster. Doprovází jej šroubovací korunka Triplock pro ještě vyšší ochranu proti vniknutí vody. Hodinky jsou vodotěsné až do 3 900 metrů, na souši však lépe vynikne jejich modrý lakovaný číselník a vnitřní i vnější keramická luneta stejné barvy. Sportovní vzhled si pak zaslouží dnes už ikonický náramek Oyster s bezpečnostní překlápěcí sponou Oysterlock.

Prodává butik Rolex, Pařížská 14, Praha 1

JAEGER-LECOULTRE

Asi největší hodinářské porno bylo k vidění u značky s iniciály JLC. Hodinář hodinářů, což je také slogan výrobce, který historicky dodával strojky těm nejvýznamnějším hráčům na trhu, se předvedl s mistrovskými díly z kolekcí Master a Duometre. Nebyla tu nouze o královské komplikace v podobě věčných kalendářů, tourbillonu a bláznivého chronografu s mimostřednou vteřinkou. Právě poslední neobvyklou hodinářskou vychytávkou je vybaven model Duometre Chronograph Moon. Novinka je dostupná v platinovém pouzdře s měděným číselníkem nebo zlatém pouzdře se stříbrným ciferníkem. Prořezávání ve spodní části vytváří netradiční estetický efekt připomínající úsměv Jokera. Už v roce 2010 představila značka limitovanou edici s netradiční funkcí flying second, tedy létající vteřinky. Ta se na pozici 6. hodinky téměř vznáší nad číselníkem a běhá jako zběsilá, za vteřinu urazí celou otočku. Pro modely z kolekce Duometre je typické, že jsou vybaveny dvěma perovníky. Každý z nich dodává energii jiné části strojku a současně má každý perovník svůj vlastní ukazatel rezervy. Kromě chronografu měřícího čas na 1/6 sekundy se z číselníku dozvíte, zda je momentálně den, či noc a jaká je fáze luny, která bude s večerem brázdit nebe.

Značku prodává butik Carollinum, Pařížská 9, Praha 1, www.carollinum.cz

05 TUDOR

Pro mnohé příznivce značky Tudor je zásadní její cenová politika. Za skvělou kvalitu s certifikací přesnosti i chodu jako jsou COSC či METAS nezaplatíte tolik co jinde. Vyvážený poměr cena versus výkon byl u Tudoru vždycky velké téma. Ovšem i zde se časy mění a značka chce zvedat jak obraty, tak i bonitu zákazníků. Proto se u tohoto výrobce oblíbených toolwatch setkáváme již podruhé za sebou s celozlatým modelem! Black Bay 58 18K se bude líbit mužům i ženám, jeho 39mm pouzdro totiž sedí každému, zlatý tah perfektně padne na zápěstí a zelený číselník zvýrazní jakýkoliv outfit. Matný saténový finiš je sice méně okatý než v případě novinky od Rolexu, ovšem podobně jako u starší sestry jej doprovází třílinkový celozlatý tah. Součástí dýnka je safírové sklo, a tak lze práci automatického strojku pozorovat kdykoli během dne. I tak je zachována vodotěsnost 200 metrů, což bohatě stačí na koupání, šnorchlování i potápění bez kyslíkové bomby. Kalibr MT5400 je vyráběn in-house, kompletován v nedávno dokončených prostorách manufaktury, nyní již finálně propojené s dílnami výrobce Kenissi (Tudor má v této firmě majetkový podíl). Jen díky tomu, že je kompletní výroba kontrolována a zajištěna pod jednou střechou, může být záruční doba produkce Tudor sjednocena na pět let.

Prodává butik Carollinum, Pařížská 9, Praha 1, www.carollinum.cz

06

PANERAI

Letošní rok se v Panerai nese v duchu nadcházejícího jachtařského závodu America’s Cup. Nejprestižnější a nejsledovanější klání světa začíná 12. října ve španělské Barceloně. 37. ročníku nejstarší sportovní události se účastní také Panerai, a to společně s italským týmem lodi Luna Rossa Prada Pirelli. Partnerství, které trvá už šestý rok, komentoval na veletrhu v Ženevě CEO značky Jean-Marc Pontroué: „Naše spojení s týmem Luna Rossa Prada Pirelli silně rezonuje s námořním dědictvím značky. My všichni se snažíme o překonávání vlastních hranic.“ To značka dokazuje limitovanou dvacetikusovou edicí hodinek Submersible Tourbillon GMT Luna Rossa Experience Edition. Kromě úchvatného hodinářského umění získá nový majitel hodinek i možnost strávit v Barceloně hlavní den závodu ve společnosti týmu Luna Rossa Prada Pirelli a být osobně součástí této výjimečné akce. Po zážitku mu pak zůstane nesmrtelný model s 45mm pouzdrem z Carbotechu a vodotěsností 300 metrů. Skeletované potápky nabídnou nevídané: tourbillon, funkci GMT, ukazatel dne a noci a ukazatel rezervy chodu, která je v tomto případě čtyři dny. Hodinky doprovázejí dva řemínky, první sportovní v duchu Luna Rossa kombinuje odolnost pryže s estetikou textilu. Druhý černý pryžový řemínek pak osloví ty, kdo dávají přednost decentnímu vzhledu.

Prodává butik Carollinum, Pařížská 9, Praha 1, www.carollinum.cz

Nepřekonatelná příroda

„Proces vzniku přírodních diamantů trvá 1 až

3 miliardy let. I to je jedním z důvodů, proč dokáží konkurovat syntetickým kamenům, které se v laboratořích vyrobí za pouhých několik týdnů,“ říká CEO zlatnictví JK

Dušan Mlynarčík a dodává, že vzhledem k absenci regulace syntetické výroby se tyto kameny nestávají nijak vzácnými.

Jen naprostí mistři dokáží z mdlého krystalu vyčíst jeho potenciál a vybrousit z něj zářivý skvost. K samotnému broušení je zapotřebí i recyklovaného diamantového prachu. Není proto divu, že diamanty fascinují lidstvo odjakživa. Krom miliard let, během kterých se formují, pak následně stovky milionů let podstupují dramatickou cestu z hlubin

Země, díky které se stávají unikátními a vzácnými. Jedinečnými je rovněž dělá jejich barevnost, která je určena stopovými prvky v jednotlivých krystalech. Například dusík absorbuje modré světlo a zbývající červená a žlutá složka dodává diamantu nažloutlou barvu. Bor na obdobném principu zapříčiňuje modrou barvu diamantu. Intenzita barvy pak záleží na množství obsahu dusíku. Platí pravidlo, že čím vyšší obsah je, tím více je barva intenzivní.

Z barevné škály je nejvzácnější oranžový, červený a modrý diamant, dále pak ony pověstné růžové diamanty z dnes již uzavřených australských dolů Argyle. Barevné diamanty jsou specifické i svou hodnotou, která v čase stále roste. Díky své unikátnosti jsou dokonce ještě vzácnější než bílé diamanty. I ty však stále úspěšně konkurují laboratorním diamantům, kterým nehraje do karet již zmíněná absence v regulaci výroby. Právě tyto syntetické diamanty mají ve

Zlaté náušnice s diamanty, kolekce

Květiny, 80 650 Kč, prodává www.jk.cz

Zásnubní prsten s champagne a bílými diamanty, kolekce

Tolerance, 43 800 Kč, prodává www.jk.cz

velkoobchodních cenách dokonce o 80% nižší hodnotu a jasnou volbou nejsou ani v otázce ekologie. Při jejich výrobě se využívá grafit a čistý metan pocházející z těžby plynu, uhlí a ropy. Většina laboratorních diamantů je produkována v Indii a Číně, kde více než polovina energie potřebné k jejich výrobě pochází ze spalování uhlí. Výrobní proces trvající několik týdnů je energeticky náročný a vyžaduje vysoké teploty podobné 20% teploty povrchu Slunce. Může tak vznikat uhlíková stopa v řádu 260 kg až 612 kg na výrobu jednoho karátu, což jsou 0,2 gramy.

Na šperky vyrobené výhradně ze vzácných kovů, přírodních kamenů a perel se můžete zajít podívat do prodejny české zlatnické firmy JK JITKA KUDLACKOVA, v jejíž dílně si zakládají na ruční práci ve spojení s moderními technologiemi. Mimochodem, v prodejně lze nahlédnout i do samotné dílny, která s ní přímo sousedí. Na výběr je pestrá paleta šperků z originálních kolekcí JK, pokud však patříte mezi náročnější zákazníky a hledáte jedinečný šperk, který bude nositelem příběhu, rádi vám představí i svou zakázkovou výrobu. Společně tak můžete vytvořit šperk, který se stane rodinným pokladem předávaným z generace na generaci.

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 3

Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují, mají vyladěný styl a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. I proto jsme se ve spolupráci se streetstylovým fotografem Jakubem Kozárem rozhodli pravidelně přinášet seriál, ve kterém vám tyhle chlapíky představíme. Bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný instagram.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Martin Tyl (39)

Kadeřník, zakladatel studia New You

Móda ho bavila už v dospívání, kdy kopíroval styl hudebních hvězd z MTV a sám si upravoval oblečení. Dříve nosil hlavně černou, dnes se rád obléká do pastelových barev a přírodních materiálů. Kousek, za který utratil nejvíce peněz, je klobouk od Vivienne Westwood.

Ujíždím si na hodinkách Prim z druhé ruky. Chodím si pro ně ke klukům, kteří provozují firmu Prostě Prim a ty vintage kousky shání a renovují. Mám od nich už asi šestery, tohle jsou Televize ze 70. let. A s nimi nosím kabala náramek, dokud sám neodpadne.

Džíny jsou od Jana Černého. Jsem rád, že začal dělat i takové běžnější věci. Vzal jsem si o číslo větší, než potřebuji, protože mě baví ta šířka. Tenhle volný střih jsem preferoval vždycky a jsem rád, že se ty devadesátky teď zase vrací do módy.

Klasické boots od Vagabond jsem si koupil už potřetí. Líbí se mi, že se po pár dnech stanou součástí nohy, vytvarují se, a i když mám vysoký nárt a musím nosit zdravotní vložku, jsou pohodlné.

Nemám moc čas nakupovat a tak dvakrát až třikrát do roka udělám takový cílený útok na obchody. Tohle sako McNeal z jednoho takového pochází.

Mikina je od mého oblíbeného brandu Review, který byl zejména před pár lety hodně dobrý. A jelikož mě bavil ten její volný střih, koupil jsem ji hned ve třech barvách. Hodně nosím oversize trika a mikiny, protože kvůli práci musím mít volné ruce.

To nejdražší, co na sobě mám, je pásek Balenciaga. Jestli za něco utratit peníze, tak za doplňky. I z obyčejné konfekce dokáží udělat něco víc.

Ze stejného materiálu jako džíny je i tahle taška. V ruce ji moc nenosím, to působí jako kabelka. Ale přes rameno je super. Před pár dny jsem byl na otočku v Londýně, dal jsem do ní pas, kapesníky, telefon i nabíječku. A super. Když potřebuji počítač, nosím batoh.

Teodorik Menšl (33)

Grafik, fotograf, spoluzakladatel

In August Company

Módu považuje za přirozenou součást života. Oblečení má málo, ale o to intenzivněji vybrané kousky nosí. Dříve nakupoval v second handech, ale v poslední době dává přednost novým a kvalitním věcem, které vydrží.

Košile jsem dřív nosil hodně. Tuhle kostkovanou z japonského řetězce Uniqlo jsem se naučil nosit s mikinou a myslím, že ta kombinace vypadá dobře. V poslední době ale dávám přednost spíš tričkům.

Bavlněná mikina je pro naši značku šitá v Portugalsku.

Střih je univerzální, ale nápis a vzor na zádech mám na svědomí já. Inspiroval jsem se časopisem Holiday a jejich merchem.

Kalhoty mám z Arketu. Koupil jsem si je po internetu, a i když to byl docela risk, skvěle mi padly. Je to 100% vlna a nosil jsem je celou zimu. V poslední době mi hodně záleží na materiálech. Na léto už mám koupené lněné.

Čepice je šitá pro naši značku v Česku. Teď je v procesu testování, ale už brzy by se měla dostat do prodeje.

Brýle jsou klasiky – Lemtosh od newyorské značky Moscot.

Taška je opět In August Company. A opět vyrobená v Česku, což je pro mě důležité. Ostatně, ta tradice brašnářství tady je.

Baví mě tenisky, i když se snažím vyhýbat klasikám jako Nike a Adidas. Hodně nosím značku Blackstone, a to, co mám na nohou teď, jsou New Balance. Baví mě, že nejsou vyloženě tréninkové a hodí se ke všemu. Jinak jak začne být teplo, nosím pantofle Birkenstock.

Ihor Sabadosh (32)

Designér IHOR

Vzhledem k tomu, že od mala hrával fotbal, vždy tíhl ke sportovní módě. Měl své černé období, ale v posledních letech opět vpustil do šatníku barvy, které mu dokáží ovlivnit náladu, a také elegantnější kousky.

Kabát je z výprodejů v H&M a vyšel asi na 250 Kč. Hodně oblečení nakupuji v poslední fázi slev – vybírám z toho, co zůstalo.

Tyhle kalhoty jsou od značky Dickies. Jsou pracovní, ale na první pohled to na nich není vidět. Potěšily mne zejména tím, že mají super střih a po dlouhé době jde o první kalhoty, co mi sedí v délce i šířce. Jinak mám rád džíny od Levi’s.

Boty od britské značky Barker mám už řadu let. Jsou ručně šité a jejich výhodou je, že se jednotlivé části dají opravit nebo vyměnit. Kdysi jsem je v jednom pražském obchodě prodával. Tyhle jsem dostal jako bonus, když jsem prodal jednomu z politiků boty v celkové hodnotě asi 80 000 Kč během jediného nákupu.

Brýle mi na míru vyrobila designérka Nastassia Aleinikava. Odstíny tmavě zelené a modré barvy mi jdou. Jsem světlý typ a potřebuji v obličeji něco kontrastního, abych nesplynul s omítkou.

Pod svetrem Massimo Dutti mám obyčejnou plátěnou košili, kterou jsem si koupil za 150 Kč v Zaře. Košile nosím rád, cítím se v nich dobře. Žehlím přitom jen to, co je vidět. Jinak stačí košili i jakýkoliv jiný kousek dobře pověsit.

Na ruce mám hodinky Apple Watch. Hodně běhám, mám v nich běžecký deník. A je to vlastně takový kapesní počítač.

Tašku jsem si půjčil od přítelkyně. Nosím v ní notebook, desky s papíry, knížky. Musí toho hodně unést.

78 Pt

Platinový granulát se na první pohled liší od zlatého nejen svou barvou, ale také velikostí granulek. Krom toho, že jsou podstatně těžší, jsou i větší. To způsobuje proces jejich vzniku, který je ovlivněn vysokým bodem tání a samozřejmě také složením. Přírodní platinu tvoří šest izotopů, z nichž pět je stabilních. Má tak velmi vysoký poločas rozpadu.

Objevte kouzlo platiny

Mimořádně odolný kov je klíčový v mnoha odvětvích. Až čtyřicet procent vytěžené platiny se používá na výrobu šperků, které si v posledních dekádách oblíbily nejen hollywoodské celebrity.

TEXT Václav Rybář FOTO David Turecký

Za mých mladých let jsme se učili, že platina je dražší kov než zlato. A skutečně to od osmdesátých let minulého století do cca roku 2008 platilo. Název platinum pochází ze zdrobněliny španělského plato, což bylo označení pro stříbro. Platinu španělští dobyvatelé amerického kontinentu nerozeznali od stříbra, když nacházeli v Jižní Americe ceremoniální klenoty zhotovené z platiny či nejrůznějších slitin se zlatem či stříbrem. Ty se datují až do dvanáctého století, ale platinu kromě Inků používaly mnohem dříve i núbijské kmeny. Název dal kovu až španělský fyzik De Ulloa v roce 1735, když při zkoumání zmíněných šperků nalezl jakési stříbříčko, tedy platinum, které „znečišťuje“ zlato a stříbro.

Platinová ložiska byla v průběhu 18. a 19. století objevena v Rusku, jižní Africe nebo v Kanadě. Zatímco Rusové z platiny razili první mince, vědci na Západě zjistili, že cenný kov má nenahraditelné vlastnosti pro

výrobu palivových článků, později také autokatalyzátorů či miniaturních polovodičů. Platina se v průmyslu stala natolik důležitou, že ji Spojené státy po vypuknutí druhé světové války označily za strategickou surovinu a zakázaly s ní plýtvat na výrobu šperků. Platina se totiž ze zemské kůry dobývá poměrně složitě, z hloubky čtyř až pěti kilometrů. Ročně se vytěží pouhé dvě stovky tun (jen pro srovnání, zlata asi 3 000 tun) a většina z nich končí v průmyslových aplikacích nebo v lékařství, kde se platina využívá mj. v dentálních náhradách nebo při léčbě některých druhů rakoviny. Klenotníci se k ní však vracejí už od 60. let minulého století a její obliba rychle roste především v Asii.

A to nás dostává k Lukášovi Rýdlovi, zakladateli a majiteli pražského šperkařství Rýdl. Před pětadvaceti lety se jako vyučený zlatník s čerstvým živnostenským listem vrhnul do výroby snubních prstenů. Dnes má jeho firma

pobočky i v Brně nebo v Bratislavě a v pražské dílně se věnuje výrobě šperků pro každou příležitost. Lukáš Rýdl na to už v roce 1999 chtěl jít jinak. Nespokojil se s tradicí československého klenotnictví, rozjel se do světa a přivezl si odtamtud aktuální trendy i bohaté zkušenosti. I proto ví, že platina má jeho zákazníkům co nabídnout. Jen je občas potřeba trochu té osvěty.

Přichází za vámi zákazníci pro platinové prsteny, nebo stále převažuje zlato?

V drtivé většině stále převažuje bílé zlato. Zákazníků s alespoň základním povědomím o platině ale rozhodně přibývá. My se snažíme o erudici zákazníků, ale ten kov – zvlášť v souvislosti se šperky – zas tak známý není. Navíc musíte brát v úvahu, že k nám přicházejí často mladí muži, světem prstenů nepolíbení. Výběr zásnubního prstenu je pro ně většinou první výpra-

vou do podobného obchodu, a tak se je snažíme seznámit se šíří možností, designů a materiálů.

Jaká je nejspolehlivější cesta, jak jim platinu tzv. prodat?

Nejzásadnější výhody platinových šperků jsou v jejich stálobarevnosti a odolnosti. Zlato je v základu vždy žluté. Abychom dostali bílý lesk, musíme ho pokovit rhodiem, což je shodou okolností jeden z platinových kovů. Každodenním nošením se galvanické pokovení „ošoupe“ a bílé zlato přestává být bílé. Lze mu navrátit původní podobu, ale za cenu opětovného pokovení a mírné ztráty váhy šperku. To postupné ošoupávání má také souvislost s druhou výhodou platiny. Její hustota je mnohem vyšší než u zlata a zaručuje její dlouhou odolnost vůči oděru. I do platiny uděláte rýhu, ale obrovská přednost je u zasazení drahých kamenů. Na kovu, který je drží, závisí doslova vše. U prstenů z bílého zlata je důležité každé tři, čtyři roky přijít a nechat si usazení kamenů zkontrolovat. Platina je mnohem odolnější a jednoznačně spolehlivější u dnešních designů.

A jaké jsou největší výhody tohoto drahého kovu?

Ještě mě napadla jedna zásadní výhoda, kterou často zákazníkům komunikujeme. Platina je hypoalergenní. Bílé zlato je oproti tomu slitinou několika prvků, velmi často je zde zastoupený například nikl, a ten je silným alergenem, jež může nepříjemně reagovat s citlivou pokožkou.

Je u platiny oproti zlatu nějaké omezení, co se týče zpracování materiálu nebo následných úprav? Náročnější je zpracování i následná úprava, zejména proto, že platina má vysoký bod tání. Pro tuto přednost je využívána v mnoha průmyslových oborech – např. v katalyzátorech. I proto s její cenou v minulosti často hýbal vývoj v automobilovém průmys-

lu a honba za nižšími emisemi. Při výrobě šperků nám však ona teplotní odolnost znesnadňuje práci. Platina se taví při 1 700 stupních Celsia, zlato oproti tomu někde mezi 1 000 a 1 100 stupních v závislosti na jeho ryzosti. Na platinu potřebujete jiný typ pecí, při úpravách hotových šperků musíte vyjmout všechny kameny, letujete při vyšší teplotě, takže je to ve všech ohledech náročnější na čas, práci i dovednost zlatníka. U nás však mají zákazníci bez ohledu na materiál nárok na první úpravu velikosti zdarma do 60 dnů od zakoupení zásnubních prstenů. Existuje celá řada způsobů, jak partnerce tajně odečíst obvod prsteníčku, ale téměř všechny jsou nepřesné. Radíme vždy objednávat větší velikost, to aby byl při nasazování prsten raději volný, než aby se zasekl na půli cesty. Následná úprava je pak záležitostí několika dnů a na prstenu není nikterak poznat.

Kolik procent platiny v takovém prstenu skutečně je a jak se to liší od ryzosti ostatních materiálů?

Platina se v přírodě vyskytuje výhradně v ryzí formě, a i její slitiny používané při výrobě šperků jsou velmi ryzí. Je to typicky 95 %, zbytek tvoří nejčastěji iridium nebo ruhtenium. Oproti tomu bílé zlato v případě čtrnácti karátů, což je u šperků nejpoužívanější varianta, obsahuje pouze 58,5 % čistého zlata. Zbytek tvoří zinek, palládium, stříbro nebo již zmíněný nikl.

Co všechno Rýdl svým zákazníkům nabízí jako servis?

Ještě před několika lety jsme nabízeli komplexní doživotní servis u prodaných prstenů, který zahrnoval vyleštění, odstranění rýh a škrábanců. Při takové renovaci však docházelo ke znatelnému úbytku materiálu. Zjistili jsme, že tento servis každé dva roky v důsledku zkracuje životnost výrobku, protože na hlubší rýhy se musí používat abrazivní pasty a hrubší leštění. Vysvětlujte zákaznicím, že

jejich prsten nebude na věky věků, dokud vás smrt nerozdělí. Proto dnes nabízíme celoživotní čištění ultrazvukovou pračkou a kontrolou upevnění všech kamenů. Prsten tak sice zachovává určitou patinu, ale na druhou stranu vám vydrží opravdu dlouho.

Letos slavíte 25 let na trhu. Mění se nějak vkus Čechů u zásnubních a snubních prstenů?

Základní trendy jsou i u nás odrazem těch světových. Tam diktují vkus přední světové značky. Zejména Tiffany Setting, to je zásnubní ikona a obrovský pojem. Šperkařství se v tomto ohledu nijak neliší od módy a dalších odvětví. Ale přesto má každý trh svá specifika a svůj styl. V Americe jsou zásnubní prsteny s vysoko položeným co největším centrálním kamenem, tam se hodně hraje na ten wow efekt. Když si někdo u nás takový prsten po internetu objedná, často zjistí, že na každodenní nošení jsou takové prsteny velmi nepraktické. Český zákazník chce podle našich zkušeností praktičnost a volí jemné prsteny. Jen pro zajímavost, v sousedním Německu jsou oblíbené spíše robustnější prsteny. V dnešní době lze šperky koupit na internetu, kde ovšem člověk vnímá výrobek pouze očima. Zároveň jde ale o zásadní životní investici – nejen po finanční stránce – takže vždy radím přijít do některé z našich prodejen, vidět vše na živo a nechat vstoupit do hry všechny smysly.

Univerzální, nadčasová, odolná a módní. Kouzlo platiny ve velkém objevují celebrity, na nichž lze platinové šperky vídat čím dál tím častěji. Stejně jako v haute couture platí, že západní trendy se k nám rychle dostávají a mají vliv na vkus zákazníků. Platina však není jen virálním rozmarem, její přednosti z ní dělají jasnou volbu nejen při oslavě těch nejdůležitějších okamžiků vašeho života.

Platinový kroužek vznikl odlitím metodou ztraceného vosku, přičemž v místě napojení na kmen (voskové modely tvoří jakýsi stromeček) se odřízl. Tím vznikl výstupek ve spodní části kroužku.

Dokonalý (a přesto ještě ne finální) lesk získává kroužek ve třetí fázi, kdy už mnohem více připomíná finální prsten. Leštění probíhá pomocí strojů, ale zásadní je v něm i podíl lidské ruční práce.

Kámen se usazuje až téměř na konec. Platina zajišťuje, že drží opravdu pevně. Poté přichází na řadu finální ruční leštění. 01 02 03 04

Ve druhé fázi zlatník prsten ručně opracoval, aby tvořil dokonalý kroužek bez jakýchkoliv nerovností. Stále však zatím zůstává matný.

Dvougarážové kombo pro přístavní povaleče. Za elektrické kabrio dáte 200 tisíc EUR, za elektrický člun víc než 10x tolik.

Text: Václav Rybář Foto: archiv Maserati

S trojzubcem v srdci

Maserati Tridente je prvním výletem italské automobilky na vodu, ale v růžovozlaté s matným finišem je to premiéra, jak se patří. Bezmála jedenáctimetrový člun s plně elektrickým pohonem připomíná slib Maserati elektrifikovat do roku 2028 celé portfolio nabízených vozů. Tridente však vzniká ve spolupráci s výrobcem luxusních elektrických člunů Vita a vychází z jeho modelu Lion. Což je naprosto v pořádku, protože všechny automobilky, které ke svým luxusním vozům nabízejí neméně luxusní čluny a jachty, tak činí ve spolupráci s profíky v daném oboru. Za Tridente sice dáte čtyřikrát tolik co za Lion, ale mluvíme tu o trupu z karbonu místo ze sklolaminátu, prémiových materiálech a lepším dojezdu i vyšší rychlosti díky lehčí konstrukci. Loď nabízí posezení až pro osm osob a v přídi ukrytou kajutu s dvojlůžkem, umyvadlem a rafinovaně skrytou toaletou. Romantiku na vlnách si tak lze v případě potřeby prodloužit až do rána. Pohon je zajištěn dvěma elektromotory s celkovým výkonem 600 koní a zvládá maximální rychlost až 40 uzlů za hodinu. Velkorysá 252 kWh baterie umožní při cestovní rychlosti (25 uzlů za hodinu) dojezd až 43 námořních mil. Dobít ji lze s rychlou nabíječkou za necelou hodinu, ať už v přístavu, nebo z paluby větší jachty, k níž se Tridente hodí jako mimořádně stylový doprovod.

A protože jízda s větrem ve vlasech a v absolutním tichu je návyková, přichází automobilka v závěsu s nedosažitelnou luxusní lodičkou za 2,6 milionu dolarů i s historicky prvním elektrickým kabrioletem Maserati GranCabrio Folgore. Tady už je cenovka vstřícnější, a navíc dostáváte skutečně parametry hypersportu, protože elektrické kabrio s 800V architekturou se třemi elektromotory o výkonu 300 kW umí stovku za 2,8 sekundy a bude vám čechrat zbytky porostu rychlostí až 290 km/h. Systémový výkon činí 830 koní, což hravě kompenzuje 2,5 tuny hmotnosti, za níž je zodpovědná i 83 kWh baterka s dojezdem přes 400 kilometrů. Do zatáček se tenhle macek asi ochotně vrhat nebude, ale kochačka na italské riviéře s občasnou kosmickou akcelerací pro potěchu žen a dětí je zaručena. Pohledné a rychlé kabrio umí nahodit plátěný příčesek za 18 sekund a teoreticky i za 18 minut dobít baterii z 20 na 80 %. I na slabší nabíječce ale můžete posedět s kávou a obdivovat křivky neodolatelné italské krásky, která mít nouzi o zákazníky zaručeně nebude.

Nechte se pohoupat

Kdysi dávno bývalo auto symbolem svobody, které vás dostalo kamkoliv a hlavně rychle. Jak jste si však mohli všimnout, v poslední době to už neplatí vždy. Jak tedy vyzrát na letní zácpy a jako bonus i na přeplněné pláže? Pořiďte si od své oblíbené automobilky člun nebo jachtu a odjeďte daleko od hlučícího davu…

TEXT Václav Rybář

Bavorský obývák

Prototyp vznášející se jachty Tyde od experimentátorů z The Icon s designovým podpisem BMW je výletem do světa báječných a bohatých snílků. Takhle by mohl vypadat váš obývák na vodě, kdybyste měli dva miliony eur! Prosklený butikový obývák s kapitánským můstkem uprostřed, kterému vévodí „kormidlo“ s obřím 6K displejem. Trojúhelníkový hydrofoil je největší svého druhu a díky třem ploutvičkám pod vodou jachta vypadá jako by se na vodě majestátně vznášela. Téměř 15 metrů dlouhý trup se při akceleraci vznáší 35 cm nad hladinou. Pohon zajišťují dva elektromotory o výkonu 100 kW, umožňující plavidlu cestovní rychlost 25 uzlů za hodinu. V tomhle obýváku není kam spěchat a díky bateriím o kapacitě 240 kWh (6 kompletních baterek z vozů BMW i3) lze na jedno nabití ujet až 50 námořních mil. Je to bláznivé a je to extravagantní, což se k BMW momentálně velmi hodí. Jízda na tomhle kouzelném koberci utkaném z nejmodernějších technologií je ale vyhrazena skutečně jen těm bláznivě bohatým.

Macan s ploutvemi

Porsche a lodní producent Frauscher Shipyard společně vyvinuli elektrický sportovní člun Frauscher x Porsche 850 eFantom Air s technologií pohonu elektrického Porsche Macan. To zahrnuje nejmodernější trvale buzený synchronní elektromotor (PSM), jehož maximální výkon pro použití ve eFantomu byl omezen na 400 kW. Z elektrického Macanu pochází i 100 kWh baterie. Podobně jako u silničních Porsche lze i zde pomocí jízdních režimů zvolit co nejvhodnější nastavení v závislosti na situaci – Docking, Range, Sport a Sport Plus. Režimy mění charakteristickou křivku odezvy akcelerátoru, nejvyšší rychlosti je dosaženo v režimu Sport Plus a je omezena na 85 km/h (46 kn). Typické cesty zákazníků s kombinací pomalého a vysokorychlostního cestování umožňují dobu jízdy dvě až tři hodiny. Díky 800voltové technologii od Porsche lze elektrický člun nabíjet stejnosměrným proudem s výkonem přes 250 kW na stejnosměrných rychlonabíjecích stanicích. Za ideálních podmínek lze baterii nabít z 10 % na 80 % (SoC) za méně než 30 minut.

Nejluxusnější Lexus

Plovoucí novinka Lexus LY680 navazuje na starší verzi LY650 a vznikla v produkci expertů na drahé hračky, jež se noří do vln světových oceánů. Evropská pobočka asijské firmy Horizon Group sídlí na Mallorce a je schopná vyrobit téměř cokoliv, včetně padesátimetrových bumbrlíčků pro cesty kolem světa v absolutním možném pohodlí. LY680 je doslovnou vlajkovou lodí automobilky a Lexus Luxury Yacht je zhmotněním designové filozofie značky. Zakoupit si ji mohou zatím pouze zájemci v Japonsku a první kusy budou k dispozici v roce 2026. Interiér zaujme mimořádným řemeslným umem až po nejmenší detail s cílem nabídnout pohodlný životní prostor. Jachta nabízí skvělé cestovní pohodlí a tichý chod. Oproti LY650 má delší tzv. odpočinkovou zónu, což v překladu znamená, že v zadní části jachty máte gril, pohodlnou pohovku a víc místa na parkování skútru nebo skoky do okolních vod. Ve spodních kajutách dvacetimetrové lodi se pohodlně vyspí šest dospělých.

Odhoďte střechu, nikoliv pohodlí

Nový Mercedes-Benz CLE v kabriu vás bude rozmazlovat nejnovějšími technologiemi.

Těch slunečných a teplých dnů sice každoročně přibývá, ale řada potenciálních zákazníků aut bez střechy nakonec couvne, protože má pocit, že pořád ještě žije spíše v chladné části Evropy. Připravují se tak o výjimečný zážitek, protože jízda v kabrioletu s sebou přináší nové spektrum vůní, zvuků a pocitů, které v jiných vozech nezažijete. Mercedes-Benz navíc s CLE nabízí kombinaci luxusu, technologií a praktických rozměrů. Teď můžete mít tuhle (třícípou) hvězdu i s plátěnou stahovací střechou, která se nabízí ve třech různých barvách (černá, červená a šedá). Mechanismus má plně elektrický pohon a dovede vykouzlit či schovat strop nad vaší hlavou za 20 sekund až do rychlosti 60 km/h.

Střecha je dole, tak pojďme zahnat do kouta potenciální starosti. Nečitelný displej na sluníčku? CLE umí centrální kapličku přístrojů naklonit až o 25 stupňů, abyste na něj pohodlně viděli za všech okolností. Rozpálená kůže při parkování během horkých letních dnů? Sedačky v CLE mají speciálně ošetřený povrch, který snižuje teplotu slunci vystavených partií až o 12 stupňů Celsia a palubní infotainment MBUX lze naprogramovat tak, aby vám automaticky při té či oné venkovní teplotě

zapnul chlazení či vyhřívání sedaček. Právě pro jarní nebo podzimní dny, kdy už není tak teplo, má CLE technologické trumfy. Elektricky ovládaný deflektor AIRCAP® vám zajistí sexy účes i po dynamické jízdě v horských průsmycích a vyhřívání AIRSCARF® v opěrkách hlavy nasměruje teplý vzduch k vašemu krku, kde vás ovine jako pomyslná šála. Oba systémy jsou k dispozici v základní výbavě, takže už skutečně není na co se vymlouvat. Čtyřmístný vůz se zavazadlovým prostorem o objemu 385 litrů vyhoví potřebám všech zákazníků. Dokonce i těch, co chtějí i bez střechy jezdit opravdu rychle, protože vrcholný CLE 450 nabídne šestiválec s 381 koňskými silami.

→ Více na www.mercedes-benz.cz

Splašený kufr

Honda Motocompacto se přidává k dlouhé řadě nejrůznějších kufrů s kolečky a bateriovým pohonem, koloběžek s integrovaným úložným prostorem (Micro jednu takovou vyrábí). Nabízí bizarní způsob mobilizace obyvatelstva – na kufru s řidítky a kolečky, co zvládá jet 25 km/h, má dojezd 20 km a váží cca 19 kilogramů. Honda s ním navazuje na osmdesátkový bizár Motocompo, který vypadal podobně, ale se spalovacím motorem vážil půl metráku. Motocompacto přeci jenom přenesete z bytu na ulici a z ulice do kanceláře. Zbývá si tedy jen položit otázku, k níž se uctiví Japonci v Hondě neodhodlali. Proč? Existuje řada EV skládaček, které váží podobně a při rozložení vypadají jako kolo. Úložný prostor nulový, do letadla vás s tím v drtivé většině případů nepustí. Jen na té cyklostezce budete za extravagantního džentlmena, což byl asi hlavní záměr. Do Tokia tedy hlásíme: Mise splněna!

Potápka

Aplikace Oceanic+ od Huish Outdoors, na míru ušitá pro Apple Watch Ultra, nově podporuje i freediving. Apple Watch Ultra jsou perfektní pro vodní sporty, včetně extrémních aktivit jako kitesurfing a wakeboarding nebo rekreační přístrojové potápění do hloubky až 40 metrů. Aplikace nyní ukládá záznam každého ponoru, takže uživatelé mohou sledovat nejdůležitější data jako hloubku a uplynulý čas či dostávat upozornění o cílové hloubce v podobě velkého a snadno čitelného textu. Mezi ponory mohou také měřit a snižovat svou tepovou frekvenci nebo nastavit upozornění na dobu strávenou nad hladinou a celkový čas ponorů. To jim umožňuje zefektivnit trénink a podávat stále lepší výkony. Detailní záznamy o minulých ponorech vytvářejí kompletní profil – včetně rychlosti ponoru a návratu na hladinu.

Plavání proti proudu na vaší zahradě

Chcete mít doma bazén, vířivku či moře? Žádný problém! Exkluzivní Swim Spa Rio Grande (více na www.mountfield.cz) nabízí dokonalé propojení bazénu pro relaxační plavání i komplexní intenzivní trénink s vířivou vanou poskytující luxusní uvolňující masážní péči. Vířivá vana s kvalitní skořepinou poskytuje šest ergonomických pozic a 40 proudových trysek. Kromě relaxující hydromasáže nabízí také LED osvětlení s volitelným barevným tónem, vodopád nebo zabudovaný audiosystém se subwooferem, který vám se správnou písničkou hladinu rozvlní víc než na Jadranu. Nastavitelný výkonný protiproud nabízí několik odpočinkových i náročných tréninkových režimů pro rekreační i vrcholové plavce.

Všechny funkce bazénu i vířivky je možné ovládat dotykovými panely nebo pomocí mobilní aplikace.

Foto:

archiv Apple, Honda, Mountfield

Víc než jen auto

Život je jako LEGO. Nikdy nevíš, jakou kostičku ti přihraje. S novou platformou Kia PVB však bude váš vůz připraven na cokoliv.

Fungování systému prezentovala Kia na konceptu PV5 (ve třech variantách určených pro všestranné využití), PV7 (nabízející největší vnitřní prostor a nejdelší dojezd) a PV1 (nejmenší vůz pro přepravu na krátké vzdálenosti). Její užitkový koncept představuje vlastně více aut v jednom. Ta budou v souladu s ekologií pochopitelně využívat elektrický pohon, stejně jako autonomní řízení úrovně 4 a pokročilou techniku umělé inteligence. Ostatně Kia se již nějakou dobu netají plány stát se lídrem v oblasti mobility budoucnosti.

Novinka nazvaná Platform Beyond Vehicle (PBV) se ve slavnostní premiéře představila na letošním veletrhu moderních technologií CES v americkém Las Vegas. Zjednodušeně to znamená, že základní platforma auta s kabinou pro řidiče zůstane stejná, zatímco zadní část půjde měnit podle aktuální potřeby. Spektrum použití bude podle automobilky opravdu široké. Hybridní mechanický a elektromagnetický princip zajistí jednoduchou a rychlou přestavbu. Samotný proces výměny má být jednoduchý díky využití modulární technologie Easy Swap. Provedení PBV je bez svařování, což umožňuje značnou flexibilitu. Všechna PBV jsou vybavena modulárním kolejnicovým systémem ve stropě, v podlaze a v bočních panelech

kvůli snadnému přizpůsobení mezi různými vozidly. Navíc díky automatizaci půjde „přestavbu“ jednoduše ovládat pomocí chytrého telefonu nebo tabletu.

Důvěru Kia v celý koncept dokládá i fakt, že v roce 2025 hodlá zprovoznit v Jižní Koreji – konkrétně v Autolandu Hwaseong nedaleko hlavního města Soulu – továrnu s roční kapacitou výroby až 150 000 takovýchto vozidel. Uvedení vozů PBV na domácí korejský trh je plánováno na druhou polovinu roku 2025. V prvním čtvrtletí roku 2026 pak vstoupí vozy PBV na trhy po celém světě. → Více na www.kia.cz

Košile, 3 300 Kč; vesta, 14 500 Kč, oboje Polo Ralph Lauren.

JSEM V JÁDRU DRZÝ ČLOVĚK

Z let, kdy závodil na snowboardu, si odnesl řadu jizev. Pak přidával spíš šrámy na duši, když se v hereckých počátcích bral příliš vážně. Ve dvaceti se hodně snažil nebýt „mladej Polívka“ a dost se tím trápil. Dnes už má Vladimír Polívka (34) nadhled šmrncnutý zdravým cynismem a velmi solidní hereckou kariéru. Od roku 2018 je členem Dejvického divadla, byl nominovaný na Thálii, je vidět v kinech i v televizi. Do toho moderuje, píše, maluje... Na rodiče, Bolka Polívku a Chantal Poullain, jsem se ani ptát nechtěla, ale nakonec jsme se k nim v rozhovoru stejně dopracovali. Jinak jsme mluvili hlavně o divadle, které Vladimír miluje, a o autech, která miluje možná stejně tak jako to divadlo.

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Některé instagramové profily působí jako výprodejové reklamní skříně plné kódů na slevy. Když se podívám na ten váš, taky vidím spolupráce, ale mám pocit, že jsou dlouhotrvající a na úrovni. Je to klíč, podle kterého si je vybíráte?

Mám tři trvalé spolupráce a trvalost je pro mě zásadní. Odmítám kódy, odmítám nápisy na autech a tyhle věci. Když už pro někoho člověk může být inspirací, musí to brát trošku vážně. Někdo vás chce urazit a řekne, no, ten si tam dělá reklamu. Všichni vidí, co jste vzal, ale nikdo už neví, co jste nevzal a za kolik. A mimochodem v České republice je reklama pro herce prostě příjem.

Vnímáte se jako influencer?

Influencer určitě nejsem, asi hlavně proto, že mě sociální sítě moc nebaví. Můj manažer mi říká: „Vláďo, nesmíš tam mít reklamu dvakrát za sebou, musíš to doplňovat něčím jiným!“ Ale já to selfíčko nedokážu udělat, vůbec na to nemyslím.

Pořád se fotit, natáčet a dávat něco ze soukromí je svým způsobem produkce. To není pro každého. Za prvé z toho mají někteří opravdu velké peníze a za druhé je to podle mě i baví. Když se rozhlédnete v tramvaji, všichni mají hlavy dolů. Jsme sklopená generace. Ještě aby ti, kteří sociální sítě krmí, nevydělávali, když každý čumí do telefonu.

Taky na internetu sledujete něco častěji, než by bylo zdrávo? Máte

nějaké guilty pleasure?

Mám, protože mi pořád jede palice, občas až moc, pořád něco řeším a máloco mě zklidní. Zcela jistě jsem závislý na seriálu Simpsonovi, který sleduju třicet let a znám ho prakticky celý nazpaměť. Úplně mě vyklidní. Jenom slyším hlasy Lábuse a Dejdara a už se začnu uklidňovat. Absolutní guilty pleasure. Magda, moje milovaná žena, by vám to potvrdila. To už je posedlost. U postele z mobilu ‒Simpsonovi. Bez nich neusnu. Vařím ‒ Simpsonovi, z toalety ‒ Simpsonovi, při učení ‒ Simpsonovi.

A v autě?

Simpsonovi. Přenastavím si zvuk a slyším Lábuse mluvit z pravého zadního sedadla. Takže jedu s Lábusem. V autě ještě poslouchám hudbu, kterou neposlouchám nikde jinde.

Jakou?

House. Ta dynamika! Ne že bych byl úplně ten typ „lokýtek z okna a basy“, naopak. Jakmile vjedu do centra mezi lidi, ztlumím hudbu. Ale na dálnici house music naplno. V autě jsem šťastnej. Miluju auta, proto mám taky spolupráci s Porsche. Prostě miluju Porsche, už od dětství. A byl jsem tak drzý, že jsem nakráčel na Prosek na centrálu a říkám: „Potřebuju mluvit s někým, kdo tady šéfuje.“ „Chcete si koupit vůz?“ „Ne, já ho chci zadarmo.“ Koukali na mě jak na blázna. Povídal jsem jim: „Podívejte, já to mám rád! Nejdřív jsem měl angličák, pak plakát, pak jsem si koupil Panameru...“ Tohle auto nepotřebuje reklamu, potřebu-

je člověka a já můžu být ten člověk v autě. To jsem jim taky řekl. „Jasně, tak tady nechte číslo, my se ozveme.“

A za tři dny: „No, nám to zas nepřijde jako tak špatný nápad.“

To bylo tak jednoduché?

Víceméně jsem je k tomu donutil. (směje se) Je to v té drzosti a já jsem z jádra drzý člověk. Lidi si ovšem někdy pletou drzost a cynismus s arogancí a frajeřinou. U mě je to životní postoj, a vždycky když to pustím úplně zevnitř, je z toho něco dobrýho. Tímhle jsem si jen ověřil, že nejlepší věci vždycky plynou zevnitř. Ať už je to láska, nebo něco jiného.

Proč jste si vybral hybrid? Proč ne elektriku?

Můj život je hodně putovní. Kdybych jezdil z periferie do centra a zpátky, mám elektriku na milion procent, Porsche Taycan je úplný luxus. Doma si to nabijete, ale já jedu třeba do Opavy a nemůžu někde hodinu dobíjet. Hybrid je dobrý v tom, že když nestíháte, uděláte jenom „cvak“ a jste na benzínu. Ve městě zase „cvak“, jste na elektrice a prakticky nic neutrácíte.

Panameru pořád máte?

Mám. Panamera 4S z roku 2013 byl splněný sen. Ale pět let v něm tvrdě lítám po celé republice a to se ojede. Auto má své limity, stejně jako kolena snowboardisty. Proto jsem rád, že mám teď na rok půjčený Cayenne, a Panameru můžu na chvíli schovat. Je to moje první autíčko. Chtěl bych,

„Auto všechno vnímá, hlídá si vzdálenost od jiných aut, zpomaluje, drží vás mezi pruhy, upozorní vás na blížící se rychlé auto, všechno si tam můžete nastavit. Je to fascinující. Někdo to ocení, ale já mám rád surovější jízdu, proto jsem všechno vypnul.“

Porsche Cayenne E-Hybrid Coupé, V6 + elektromotor, 470 koní, cena od 2 807 624 Kč, více na www.porsche.cz

Křivák Giorgio Brato, 26 400 Kč; džíny Frame, 6 400 Kč; čepice Goorin Bros, 2 200 Kč, vše prodává Space; boty Converse, 2 390 Kč.

Triko, 8 810 Kč a svetr, 23 270 Kč, oboje Ferragamo; čepice Goorin Bros, 2 200 Kč, prodává Space.

„

Zabejčil jsem se mockrát, třeba ve snowboardingu.

Říkali mi, že ze mě snowboardista stejně nebude, ale já jsem vstával v pátek ráno ve čtyři a šel jsem za školu, abych mohl být o půl osmé na svahu. A byl jsem tak zabejčenej, že jsem se úplně zničil.“

aby mi vydrželo co nejdéle, takže se k němu teď chovám o trošku líp.

Skutečně vaše první auto?

Zdaleka ne, ale říkám mu první, protože to je první AUTO. Před tím to byly opravdu spíš posunováky.

Co byl první posunovák?

BMW z roku 97, 320 tisíc najeto, diesel. (následuje těžko přepsatelná herecká etuda za použití zvuků auta v nepříliš dobrém technickém stavu) Fakt stařešinka. Ale na staré koloběžce se naučíš nejlíp jezdit.

Jaké vychytávky jste si nechal dát do výbavy Cayennu?

Bude to znít srandovně, ale já byl skromnej. Má třeba extrémně rafinovanou elektroniku, je to nejvyšší třída digitalizace. Auto všechno vnímá, hlídá si vzdálenost od jiných aut, zpomaluje, drží vás mezi pruhy, upozorní vás na blížící se rychlé auto, všechno si tam můžete nastavit. Je to fascinující. Někdo to ocení, ale já mám rád surovější jízdu, proto jsem všechno vypnul.

Radši řídíte, nebo se i vezete?

Jsem hodně řídící. Soubor třeba jede někam busem a já a Hynek Čermák jsme vždycky jeli vlastním. Odpočinu si u toho, řízení mě těší. Jasně, svezu se i busem, ale pro mě to znamená kodrcání a nepříliš pohodlný spánek, protože sedačky jsou navržené přesně tak, aby člověk přepadal dopředu. Nemám to rád. Radši sám, vždycky.

Někde v rozhovoru jste zmiňoval, že se těšíte, až budete mít děti. Jenže děti v autě...

Jasně. Kamarád, který má čtyři syny, mi říkal: „Moc hezká, ta Panamera... První děcko ti tu kůžičku zebleje, ty si dobře rozmyslíš, jestli nebudeš mít druhý auto, a pak zjistíš, že to auto občas musíš dát v rodině někomu jinýmu, ten ti odře disk a pak to prodáš...“ Ale s Cayennem si to umím představit. Ne že bych nějak kalkuloval nebo to bylo úplně připravený, ale je to přece rodinný vůz.

Ono se zdá, že to s tím autem vyšlo úplně snadno, ale vlastně jste si dost šel za svým. Máte to v životě často tak, že i zatnete zuby a nevzdáte se? Zabejčil jsem se mockrát, třeba ve snowboardingu. Říkali mi: „Vyser se na to, seš kluk z Brna, stejně z tebe snowboardista nebude!“ Ale já jsem vstával v pátek ráno ve čtyři a šel jsem za školu, abych mohl být o půl osmé na svahu. A byl jsem tak zabejčenej, že jsem se úplně zničil. Mám urvaný obě kolena, zlomený dva obratle, sedm žeber... Ale nepamatuju si, že bych nějaký trik neustál. Všechno, co jsem chtěl, jsem nakonec dorotoval, i když to pak bolelo, a potom jsem se zase sebral a začal jezdit. Vím velmi dobře, co to je jít přes práh komfortu. Existují lidi, kteří jsou nastavení tak, že jsou sami se sebou spokojení. A pak jsou lidi, kterých je zrovna Dejvický úplně plný, a ti jsou neustále ve střehu a venku z vlastní komfortní zóny. Pořád se snaží v představení,

které se hraje pět let, něco najít, pořád si pokládají otázky. Sebeubezpečení o tom, že je člověk dobrej a v pohodě, není můj přístup. V tom jsme si v Dejvickým blízcí.

Co jste našli v představení Elegance molekuly, které jste nedávno přenášeli živě do kin?

Řekli jsme si, co kdo pokazil, co šlo udělat líp, ale je to divadlo a přenos do kin je výjimečná forma ve své nedokonalosti. Lidi jsou zvyklí na dokonalost, sednou si do kina, kde běžně vidí výsledné dílo po roce a půl postprodukcí, všechno vypadá dobře, herci namejkapovaní, nikdo se nepotí... A teď najednou vidí divadlo, ten zakopl, ten se přeřekl... Byl bych na to zvědavý. Bavilo by mě vidět v prostoru, kde má být všechno dokonalé, něco nedokonalého.

Díky přenosu vidělo hru víc diváků, než by se vešlo do divadla, ale stejně si myslím, že nejsilnější je zažít to na místě.

Divadlo má být živé a komunikativní, to mě baví. Myslím, že mladá generace se teď k divadlu vrací. V digitální době plné sociálních sítí spousta lidí začíná cítit, že divadlo, koncert, živá hudba a osobní kontakt jsou důležitější. Myslím si, že to potřebujeme ‒ ve ztrátě koncentrace si sednout a zasoustředit se na jeden divadelní kus, položit si otázky, které vám předkládá, ne které jsou vám servírované v reelu, co má pět vteřin. Všechno máme naservírované. Bohužel i to, že

auto vnímá rychlost a vzdálenost. Vše je mnohem jednodušší, ale hloupneme tím. Proto je pro mě divadlo posvátné a musí se chránit.

Nedávno jste měli premiéru hry Ztratili jsme Stalina, která stejně jako Elegance molekuly přináší pro současnou společnost důležitý přesah z historie. Proč by na to lidi měli jít?

Pojmenoval jsem si to tak, že si děláme nejhrubší legraci z nejhrubších lidí. Jeden kritik se ptal: „Jak můžete žertovat o největších masových vrazích v dějinách?“ No, takhle! (luskne prsty) Já bych na to šel, protože mě principielně baví tento druh frašky. Dělat si legrace z příšerných lidí mě přitahuje.

Vedle divadla točíte sledované seriály, komerčně úspěšné filmy i náročnější kousky. Do toho máte super auto, hezké spolupráce, skvěle vypadáte, máte známé rodiče, které mají lidi rádi... Tak si říkám, neštvete někdy lidi?

Určitě. Ale nemám moc rád, když se říká, že závist je typická česká vlastnost. Lidi si závidí úplně po celém světě. Stoprocentně seru hodně lidí, ale téměř nikdo mi to neřekne do očí. Nikdo nepřijde a neřekne: „Sereš mě, Vláďo.“

Ani v hospodě?

V hospodě občas jo. Proto tam chodím, protože to je svobodné prostředí. Jak já miluju hospody, bože! Ale ani v hospodě nikdo nepřijde a neřekne:

„Hele, vnímám tvoji kariéru, daří se ti, sereš mě.“ Naštvu je třeba tím, že demonstruju nějaký názor. Anebo, a to se taky děje, mě zná někde z televize a demonstruje, že se ze mě neposere. To je tichá demonstrace: Já nebudu nějaká ovce! To je myslím to, o čem mluvíte.

Před rokem mi v rozhovoru Honza Nedbal, Oskar Hes a Denis Šafařík vyprávěli, jak se navzájem podporujete a přejete si role. To platí? Opravdu. Honza má teď skvělou cestu, jsem na něj pyšný, což samozřejmě neznamená, že mu neřeknu: „Tuhle roli ti, sakra, trochu závidím.“ Ale je to na úrovni. Řeknu mu: „Jo, máš dobrý věci!“ A on řekne: „Jo, máš supr káru!“ Jsme přátelé. Z branže ještě Filip Kaňkovský nebo třeba Vašek Neužil, Jarda Plesl... To jsou tak otevření, inteligentní, pracovití, ambiciózní, ale neinvazivně ambiciózní lidi, se kterými je radost hrát, mluvit, pařit, všechno. To je jeden z důvodů, proč dělám divadlo. Celý život vidím, jak se svou prací mně blízcí lidé baví. Sestra, táta, máma... Takové lidi jsem naštěstí našel i teď.

Táta taky řekne: „Jo, dobrá role!“? Nikdy jsme se o tom nebavili. Nikdy. Když se potkáme, nejdřív se začneme bavit o psech, jak se naši psi mají, potom jak se vychovávají, musíme projít kynologické rady, pak se bavíme, co kdo buduje a staví, pak o holkách a pak teprve nastupuje divadlo. Ale táta neradí. Táta sdílí a předpokládá,

že budu natolik chytrý, abych si z toho vzal, co potřebuju.

Vyrůstal jste na Moravě, ale narodil jste se v Ženevě. Ta Ženeva mě zajímá.

To je náhoda, v Ženevě mám jenom matriku. Máma byla v Yvoire ve Francii a tam je mezi Francií a Švýcarskem volný přejezd. Když to na mámu přišlo, jela do ženevské porodnice, protože byla blízko. To ani nebyl žádný kalkul. Ale říkal jsem mámě: „Mohlas trošku kalkulovat.“ Teď jsme koukali na to, jaké jsou nejvýhodnější pasy na světě, a nejlepší mají Francouzi.

Švýcarské občanství tedy nemáte, ale francouzský pas ano.

Ten mám, ale nedokážu ho využít. Zvali mě na prezentace značek, luxusní akce, ambasadoři všech zemí, do Švédska, do L. A. Koukám na to: „Jasně, jasně, za dva měsíce? Tak to se omlouvám, hraju ve Vimperku.“

Ale mít cizí pas se hodí, ne? Nezvažoval jste žít jinde?

Myslím, že lidi, který seru, naseru ještě víc, když řeknu, že bych mohl dělat kdeco a kdekoli. Klidně bych mohl mít úspěšnou firmu v Montrealu. Ale vybral jsem si divadlo, protože mě to těší, a tady je mi dobře. Mám tu dům, přátele, rodinu. Jsem Rak, mám rád krb a tradice. Budoucnost je nejistá, jak společensky, tak geopoliticky, ale myslím, že není inspirativní balit kufry a utíkat. Přece bych to nevzdal.

„

Nemám

moc rád, když se říká, že závist

je typická

česká

vlastnost. Lidi si závidí úplně po celém světě. Stoprocentně seru hodně lidí, ale téměř nikdo mi to neřekne do očí. Nikdo nepřijde a neřekne: Sereš mě, Vláďo.“

Tenisky Gucci, 22 600 Kč; ponožky H&M, 309 Kč / 5 ks.

Moje seznámení s luxusním Range Roverem Sport SV, poháněným zážehovým motorem V8 Twin Turbo s výkonem 635 koní, proběhlo na okruhu Algarve International Circuit. Vůz už měl za sebou 1 600 km a na okruhu s 15 zatáčkami k nim přidal ještě 987 km, přičemž díky unikátnímu brzdovému systému nebylo třeba měnit brzdové destičky. Tahle divoká jízda je totiž opotřebila jen zhruba ze 70%. Objednávky na Range Rover Sport SV budou otevřeny letos v létě. Více na www.landrover.cz

Text a foto: Jakub Fišer

Všechny cesty vedou do Česka

Někdy nám život postaví do cesty překážku, jindy zase potěší nabídkou, která se nedá odmítnout. Jednu takovou jsem dostal začátkem letošního roku. Land Rover se totiž v únoru v Portugalsku chystal představovit svůj nový model Sport SV, přičemž jeden z předváděcích vozů bylo následně třeba dostat do České republiky, aby jej mohli otestovat i naši automobiloví novináři. Tušíte správně – tím řidičem, který ho převeze napříč Evropou, jsem měl být já. Mít k dispozici čerstvě zajeté auto v hodnotě kolem 6 milionů korun, které se teprve bude uvádět na trh? Smět si zvolit vlastní trasu, zastávky i spolujezdce? Dobře, kde to mám podepsat?! Asi chápete, že nebylo nad čím přemýšlet a nabídku jsem okamžitě přijal, přičemž jako spolujezdce jsem si vybral svou přítelkyni. Společně nás čekalo ujet něco kolem 3 500 km v tom nejrychlejším a nejnovějším Range Roveru na trase z Portugalska přes Španělsko, Francii, Švýcarsko a Německo až domů. Když už se zdálo, že to nemůže být lepší, dozvěděl jsem se, že testování probíhalo na portugalském okruhu v Portimao, kde se jezdí závody F1 i Moto GP. Startovní bod byl tedy pevně dán, ale zbytek trasy byl na mně. A tak jsem začal plánovat. I když plánování je v tomto případě možná až moc silné slovo. Dal jsem dohromady místa, která bych chtěl cestou vidět a pokusil jsem se je propojit tak, aby vznikla rozumná trasa bez zbytečných zajížděk. Také jsem nechtěl riskovat, že to vyvoněné auto přivezu s nějakými šrámy na laku či kolech, a tak jsem se raději držel bezpečnějších cest a neplánoval žádná velká dobrodružství. Kudy jsme se vydali, co jsme cestou viděli a jaké to bylo brázdit evropské silnice s touhle novinkou, se dočtete na následujících stranách. A kdo ví, třeba se náš road trip stane inspirací pro vaši letní dovolenou.

Konečně pořádný road trip

Když se hrdinové amerických filmů vydají na road trip, většinou by klidně mohli položit na plyn cihlu a na dlouhých rovných asfaltkách rozjet konverzační drama, za které by se nemusel stydět ani Tarantino. Pustou krajinu plnou skalisek sice občas rozvíří houkající policejní vůz místního šerifa, ale jinak je na Route 66 pusto a prázdno.

To se vám v Evropě nestane. Zejména když se vydáte z jejího nejzápadnějšího cípu přímo do srdce. Každý den vás přitom čeká jiná krajina, kultura, přírodní scenérie nebo gastronomie. TEXT A FOTO Jakub Fišer

Portimao

Benagil

Alicante

Alcossebre

Saint-Tropez

Valencie

Grimaud

Foroglio

Trochu jiný resort

37.2316901, -8.6301912

V kopcích, pár desítek kilometrů od portugalského pobřeží, leží okruh Portimao. Široko daleko není nic jiného než zeleně zbarvené kopečky a sem tam nějaký strom. Samotný okruh by si asi zasloužil samostatný článek, ale myslím, že většina z vás už ho zná. Minimálně z televize, kde bývá k vidění při závodech F1 nebo Moto GP. Jen kousek od něho najdete Race Resort se 75 pokoji, ze kterého je vidět na celý okruh. Když se usadíte na terase, je dost dobře možné, že místo zpěvu ptáků uslyšíte z okruhu probíhající trénink či závod. Dovedu si představit, že někdo hledá hotel s výhledem na moře, do jehož šumění se rád zaposlouchá. Stejně tak si ale umím představit, že si někdo bude libovat právě tady, při poslechu burácejících motorů. Ale nebojte se – pokud chcete mít klid, stačí zavřít zvukotěsné dveře. Když jsme hotel navštívili začátkem roku, byl tu klid. Pokud byste však chtěli dorazit v sezoně, určitě vše naplánujte s dostatečným předstihem. Bývá tu totiž rušno a ne nadarmo zde mají hned pět restaurací. No, a kdyby vás nedaleký okruh začal nudit, můžete si vyjet do přírody na kole, na koni, využít plně vybavené spa nebo vyrazit na 20 minut vzdálenou pláž Alvor. → www.autodromodoalgarve.com

Nejkrásnější jeskyně

37.0879071, -8.4247932

Ačkoliv jsme se v Portugalsku nechtěli moc zdržovat, protože nás čekala dlouhá cesta, nemohli jsme vynechat návštěvu mořských jeskyní Benagil a celkově pobřeží v Algarve. Spíše než pláže tu najdete krásné, do žluta zbarvené útesy. Osobně mi to místo trochu připomínalo jižní Anglii, jen co se teploty týče o něco přívětivější. Ale zpět k jeskyním. Auto tu můžete nechat na parkovišti přímo na útesech a poté následovat vyšlapané cestičky, které vás dovedou k jejich okraji. Odtud se vám otevřou nádherné výhledy ať už směrem na moře, nebo právě do jeskyní, které tu během staletí vytvořila sama příroda. Dostat se do nich chce většinou loď nebo minimálně paddle board, který zde na různých místech půjčují. Mít více času, určitě si projedeme pobřeží od Portimao směrem k Faru. Nás to ale táhlo do Španělska. → www.visitportugal.com

03

Univerzální Alicante 38.6816383, -0.6492276

Alicante je malebné městečko na východním pobřeží Španělska, jen kousek pod Valencií. S přítelkyní jsme si tam prošli hlavně okolí přístavu a s foťáky na krku jsme prošmejdili úzké uličky v jeho okolí, mrkli do místních obchůdků a užili si tu krásné odpoledne. Nedaleko odsud si však přijdou na své i sportovní nadšenci a milovníci adrenalinu. V kopcích za městem se totiž ukrývá velmi oblíbený bike park La Fenasosa, který jsem měl tu možnost před pár lety navštívit jako novinář při představení nového sjezdového kola Mondraker. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem byl z místních trailů nadšený. Nejlepší na tom všem je zázemí bike parku, které se ukrývá ve starém kamenném hradu. Tohle místo doporučuji navštívit hlavně v zimních měsících, kdy se u nás na kole moc jezdit nedá. Tady je klima mnohem přívětivější, a jak už bývá ve Španělsku zvykem, samozřejmě se tu dobře najíte. → www.fenasosa.com

Trocha vědy nezaškodí

39.4549786, -0.3505011

Pro mě osobně je Valencie zbytečně velké město. Přelidněným místům, jako je toto, se snažím vyhýbat a tak jsme ji chtěli projet bez zastávky. Nakonec nám to ale nedalo a zajeli jsme se podívat na místní Muzeum umění a věd, přesněji Ciutat de les Arts i les Ciencies. Komplex čítající Muzeum vědy, oceánografický park, planetárium, botanickou zahradu a multifunkční centrum je totiž architektonickým unikátem, kterému byste po Evropě jen těžko hledali dvojče. Za jeho návrhem stojí slavný architekt Santiago Calatrava (mimo jiné autor ikonické věže v Malmö). Lepší než doslovný popis ale bude, když si prohlédnete fotografii, kterou jsme zde pořídili, nebo celou řadu dalších, kterých je plný internet. → www.cac.es

04

Návrat do minulosti

40.2491461, 0.2764618

Cestou na sever jsme míjeli městečko Alcossebre, které jsem si pamatoval z dětství. S rodiči jsme sem totiž jezdili snad každé léto od mých tří let až do puberty. V hlavě se mi okamžitě začaly zostřovat už dávno rozmazané vzpomínky a musím se přiznat, že byla čistá radost se sem po nějakých dvaceti letech opět podívat. Mohlo by se zdát, že tahle osobní zastávka má svou důležitost zejména pro mne a někdo jiný by mohl klidně městečkem prosvištět bez zastavení. Musím vás však ujistit, že by to byla škoda. Zatímco všechno kolem nás se neustále mění, tady zůstalo vše při starém – nevyrostly žádné nové bungalovy ani velké hotelové komplexy. Snad je to tím, že tu nenajdete klasické písčité pláže, ale spíše kamenité zátoky. Kdo však dává před ležením na písčité pláži přednost pozorování mořského života, jistě to ocení. V městečku není moc turistů, zato tu najdete pár velmi autentických restaurací. Určitě doporučuji poohlédnout se v okolí přístavu, kde je poměrně velký výběr těch menších s pěkným výhledem na zakotvené lodě. → www.alcossebre.org

Legendární Saint-Tropez

43.2698218, 6.6356507

Minuli jsme Barcelonu, přejeli hranice s Francií, a i když to původně vůbec nebylo v plánu, ubytovali jsme se v Montpellier. Golfový resort nalezený na Booking.com vůbec nevypadal zle a tak jsme se rozhodli složit v něm hlavy. Po malebných vesničkách ve Španělsku to však byl velmi tvrdý návrat do reality a já musím říct jediné – v Montpellier rozhodně nezastavujte a co nejrychleji zmizte. Raději si prodlužte svůj pobyt v Saint Tropez, městečku, které si mne už před nějakým časem získalo svou unikátní atmosférou. Na každém rohu tu najdete dobrou restauraci, pekařství, obchůdek či pult se zmrzlinou. A samozřejmě také stanici slavných četníků, která se proměnila v jejich muzeum. Přestože je tohle městečko relativně malé, doporučuji zde zakotvit alespoň na 3 až 4 dny. V místních uličkách se lze procházet dlouhé hodiny a pořád bude na co koukat – od zajímavých budov přes krásná auta až po luxusní jachty. A abych nezapomněl, v přístavu stále najdete onu slavnou červenou restauraci z filmů o četnících (www.senequier.com), kousek od ní pak už od roku 1988 stojí výborná zmrzlinárna Barbarac. → www.saint-tropez.fr

Francouzské Benátky

43.2711828, 6.5801037

Když už budete v Saint-Tropez, byla by velká škoda nezajet na výlet do sousedního městečka Grimaud, které je známé svým přístavem. Ten se skládá z mnoha malých ostrůvků a městečku se tak často přezdívá francouzské Benátky. Není to tu tak velké a hlavně přelidněné jako v těch italských, ale garantuji vám, že se tu budete cítit podobně a nejeden dům vám italskou ikonu připomene. I tady se dá vybírat z mnoha lokálních restaurací, pár obchůdků se suvenýry, a když si tu během svého road tripu naplánujete zastávku na jedno odpoledne, určitě nebudete litovat. → www.portgrimaud.fr

Ráj na zemi

46.3738198, 8.5474555

Z líné Francie jsme se jen neradi vydali na sever, přesněji do švýcarského kantonu Ticcino. Rozmrzelost se nás ale nedržela dlouho, protože tahle půvabná oblast ležící u dvou jezer (Maggiore a Lugano) ukrývá neuvěřitelně fotogenickou vesničku Foroglio. Najdete ji zhruba 45 minut od města Locarno. Viděli jsme odsud už hodně fotek, ale s realitou se rozhodně nedají srovnat. To místo nás úplně uchvátilo a už cesta k němu stojí za to. Od jezera Maggiore totiž jedete údolím Bavona do hor, kde je stále na co koukat. Foroglio je vesnička tvořená kamennými domečky zasazená do sousedství krásného vodopádu. Místní zajímavostí je, že kamenné domy jsou během zimních měsíců opuštěné, ožívat začínají až s příchodem jara. My jsme tu na konci února nepotkali živou duši. V sezoně se tu ale můžete ubytovat nebo si dát oběd v restauraci La Froda.

→ www.lafroda.ch

To nejlepší na konec

46.2602665, 8.8360108

Azurové lázně vymleté v kamenech na řece Verzasca, přes kterou se táhne kamenný most Ponte dei Salti. To je místo, které vypadá jako z jiného světa. Nebo minimálně z filmového plátna, na kterém se odehrává děj ságy Pán prstenů. Čas se tu tak nějak zastavil, a když budete mít štěstí a chytnete tu relativně ponuré počasí podobně jako my, budete si připadat jako ve středověku. To místo má neuvěřitelnou atmosféru a jestli máte rádi horské túry, myslím, že týden tady pro vás bude málo. Most totiž rozhodně není jediná senzace, na kterou v okolí narazíte.

→ www.ascona-locarno.com

S králem všech silnic

napříč Evropou

Ačkoliv nepopulární úlohy o pohybu řešící přemístění vozidla

z bodu A do bodu B určitou rychlostí za určitý čas rozhodně neberou v potaz zážitek z jízdy, cestování s novým Range

Roverem Sport SV by klidně mohlo být podnětem k přepsání učebnic. Cestování tímhle autem se totiž naprosto vymyká…

TEXT A FOTO Jakub Fišer

Náš plán byl jasný. Dostat poměrně unikátní auto z bodu A do bodu B a cestu si užít jak jen to bude možné. Je tu ovšem pár háčků, které se snový zážitek snaží lehce nabourat. Třeba kola. Ta, kterými je tohle SUV vybavené, jsou vyrobena z karbonu, jejich rozměr je 23“, stojí zhruba 750 000 Kč a jsou tak raritní, že se nestíhají vyrábět a vlastně se jen horko těžko dají sehnat. Je proto logické, že mi před cestou kladli na srdce, že se prostě nesmí poškrábat! Kdybychom jeli jen po dálnici, žádný problém. My jsme si ale chtěli road trip užít naplno a tak se mi v této souvislosti objevila na čele nejedna kapička potu. Třeba v Sanit-Tropez, kde jsou obrubníky opravdu vysoké a na řidiče vyloženě řvou: „Odři o mě kolo! Odři o mě to kolo!“ Nakonec

jsme to ale zvládli bez ztráty kytičky a to nejen v úzkých uličkách středomořských vesniček, ale i v horách. Mimo vesnice a městečka a na dálnicích jsem si ale jízdu opravdu užíval. Tohle auto je prostě stvořené k jízdě a svými vlastnostmi, silným motorem, zvukem a v neposlední řadě komfortem vám ji chce zpříjemnit. Když do něj usednete, něco se změní a vy si najednou připadáte jako někdo úplně jiný, než kým jste byli po celý život. Je to asi stejný pocit, jaký zažívají majitelé soukromých tryskáčů vybavených veškerým komfortem. Pro mě osobně byly největším překvapením interiéru sedačky, ve kterých se nejen dobře sedělo, ale ze kterých se i velmi dobře vstávalo, což je po osmi hodinách za

volantem vcelku unikát. Krom toho jsou v nich zabudované reproduktory, takže když si zrovna nedáváte masáž (ano, i to tohle auto umí), tak vám hudba hraje nejen z klasické repro soustavy, ale i do zad. Tahle vychytávka neuvěřitelně umocňuje dojem z přehrávaných songů i hudby jako takové.

Cesta z Portugalska až domů do Česka nám nakonec zabrala sedm dní. Najeli jsme během ní 3 600 km s průměrnou spotřebou kolem 11 litrů na 100 km, což je u takového korábu s motorem V8 a výkonem 635 koní milé překvapení. A nebudu vám lhát, tahle jízda byla opravdovým zážitkem, který si budu pamatovat celý život. Chvílemi jsem si připadal jako Jeremy Clarkson z Top Gearu, který dostal od produkce další šílený úkol, který musí splnit za volantem nekřesťansky drahého auta. A to se nestává každý den. No ne?

Ještě než se vůz vydal na cestu do Česka, absolvoval dva týdny intenzivních jízd na okruhu Algarve International Circuit s jedinou sadou brzdových kotoučů a destiček. Vůz byl vybaven volitelným karbon-keramickým systémem brzd s výhradně pro verzi SV určenými třmeny Brembo Octyma a předními brzdovými kotouči o průměru 440 mm, které jsou největší, jaké kdy byly v automobilovém průmyslu použity.

Německo

Koncentrované ochranné a hydratační denní sérum předchází poškození pleti a vyhlazuje jemné linky a vrásky, Prevention & Protection, Gezeiten, 7 400 Kč / 30 ml, prodává Ingredients; lehký a rychle se vstřebávající krém navržený speciálně pro muže, který pleť chrání, posiluje, zklidňuje a hydratuje, Dr. Barbara Sturm, 3 816 Kč / 50 ml, prodává Fann; hydratační sérum bojující s podrážděním pokožky, The Face Nectar, Herbar, 1 700 Kč / 30 ml, prodává Myskino.

Česko

Koncentrované noční sérum s kyselinou hyaluronovou, které pleť během spánku detoxikuje, hojí a regeneruje, Hyaluronic Night Face Serum, Onest, 990 Kč / 30 ml; sprchový gel se 100% přírodním složením, Okouzlení, Klára Rott, 890 Kč / 300 ml; vyspělejší a sofistikovanější variace parfému, který vznikl před třemi lety ve spolupráci s módním návrhářem Arturem Obegero, Azabache Chapter 2, Pigmentarium, 3 960 Kč / 50 ml.

Velká Británie

Zklidňující a hydratující tekuté tělové mýdlo s vůní citrusů, Austin Austin, 520 Kč / 300 ml; krém na holení s výtažky z břízy a hroznového oleje, Doers of London, 450 Kč / 100 ml, oboje prodává Myskino.

Replika fotbalového míče, se kterým se budou hrát zápasy během Eura 2024, Adidas, 2 992 Kč, prodává Decathlon.

Foto: Petr Karšulín a Shutterstock

Styling a text: Petr Jansa

Mistrovství Evropy v kosmetice

Nadcházející měsíce se ponesou ve znamení sportu. Ještě než 26. července na Stade de France vzplane olympijský oheň, proběhne v sousedním Německu jiný sportovní svátek. Od 14. června do 14. července se tu v deseti městech utká 24 národních týmů, které budou hrát o titul Mistra Evropy ve fotbale. Češi se nejprve utkají s Portugalskem (18. 6. 2024), následně s Gruzií (22. 6. 2024) a ve třetí skupinové fázi s Tureckem (26. 6. 2024). Zda pak náš tým bude čekat osmifinále, čtvrtfinále, semifinále či samotné finále, to momentálně zůstává ve hvězdách stejně jako to, s kým si případně zahraje. Nám se však nechtělo čekat a tak jsme na perfektně střižený trávník postavili zástupce kosmetických značek z vybraných evropských zemí a nechali je sehrát několik unikátních zápasů. Nováčci vedle legend, vůně vedle účinných krémů a sér, přírodní ingredience proti molekulám vzniklým v laboratořích. Často velmi těsné souboje přinesly překvapivé výsledky. S těmi nejlepšími hráči letošního klání se můžete seznámit na stupních vítězů, kterým patří i následující strany. P. S. Noční hyaluronové sérum od české značky Onest zajistí vaší pleti svěží vzhled i po několika probdělých nocích spojených s oslavami postupu a ultralehká opalovací emulze od španělské značky Alex Caro vaši pleť ochrání před sluncem pálícím do tváře na tribuně stejně jako před modrým světlem vycházejícím během zápasů z vaší televize.

Vzhůru za

vítězstvím

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tohle oblíbené rčení většinou všichni vytahují z rukávu až ve chvíli, kdy jim stupně vítězů utečou mezi prsty. A nás teď vůbec nezajímá, protože my si jdeme pro výhru! Minimálně ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky. A aby nám všechno to skandování a fandění šlo lépe, dali jsme dohromady pár tipů na luxusní „merch“…

TEXT Petr Jansa

Dokonalý přehled

Hodinářská značka Hublot, král limitovaných edicí, přichází s digitálkami Big Bang E UEFA EURO 2024 (cena: 169 000 Kč). Jak už jejich název napovídá, vznikly při příležitosti fotbalového mistrovství (Hublot je mimochodem i oficiální časomírou tohoto klání) a krom ambasadora značky, Kyliana Mbappého, je bude nosit ještě 99 zákazníků. Hodinky jsou vybavené nejmodernějším digitálním ciferníkem, osmi senzory a celou řadou způsobů konektivity. Jejich hlavní výhodou je ale program, který vám přehledně a v reálném čase poskytne veškeré potřebné informace k zápasům – výsledky, soupisku hráčů a informace o nich, lokace, časy, penalty, góly... Prostě vše, co jako fanoušek potřebujete vědět. Pouzdro hodinek je vyrobené z titanu a díky pěti barevným řemínkům je lze snadno personifikovat.

→ Více na www.hublot.com

Vůně triumfu

Kdyby měla elektrizující atmosféra během fotbalových zápasů na mistrovství Evropy barvu, bezesporu by to byla modrá se zlatými záblesky. A kdyby voněla? Byla by hodně koncentrovaná, intenzivní a zároveň svěží. Alespoň tak to vidí parfémářka Annick Menardo, která umíchala novou vůni BOSS Bottled Triumph Elixir (cena: 3 320 Kč / 100 ml), jež má reflektovat fotbalového ducha a vášeň. Ambrově zelená vůně se otevírá lístky fialky, po nichž přichází na řadu dřevité vetiverové srdce. Základ vůně pak tvoří pačuli. Tvářemi kampaně „Held in Triumph“ se stala trojice úspěšných fotbalistů – Eduardo Camavinga (Real Madrid), Phil Foden (Manchester City) a Kai Haverzt (Arsenal). Ať už vás tyto marketingové tahy ovlivňují, nebo ne, jisté je, že na tribunách během EURA Elixir určitě ucítíte a možná si ho oblíbíte natolik, že vám bude triumf pumpovat do žil každé ráno po zbytek roku.

→ Prodávají vybrané parfumerie

Originální dres, který pro Footshop navrhla Petra Šorejsová, vzešel ze soutěže Adidas EURO Style cup. Nese v sobě inspiraci Prahou i odkaz k zisku stříbrné medaile, kterou si z Eura 1996 nečekaně přivezl český nároďák. Do raffle o dres (cena: 2 699 Kč) se můžete přihlásit až do 6. července. Více na www.footshop.cz

Francie

Tekuté mýdlo na ruce i tělo s obsahem jojobového a šípkového oleje s vůní hořkého pomeranče, Orange Amère, Astier de Villatte, 1 100 Kč / 350 ml, a svěží citrusově květinová parfémová voda inspirovaná brzkým ránem v Paříži, Petit Matin, Maison Francis Kurkdjian, 2 950 Kč / 35 ml, oboje prodává Ingredients; denní krém s okamžitým antiagingovým, liftingovým a regeneračním účinkem, The Cream Magistrale, Codage, 7 585 Kč / 50 ml, prodává Infokrása; multifunkční péče o vlasy a tělo s tymiánovým a rozmarýnovým olejem, Lotion Botanique, Féret, 750 Kč / 100 ml, prodává Myskino.

Rakousko

Balzám na zánětlivou a aknózní pleť, který přináší hloubkovou hydrataci, zklidňuje začervenání a navrací pleti přirozenou rovnováhu, funguje i na odřeniny, popáleniny a hmyzí štípnutí, Sweet Serenity Rescue, Max and Me, 2 000 Kč / 15 ml; intenzivně vyživující a ochranný krém s obsahem kyseliny hyaluronové určený pro oční okolí, Saint Charles, 1 190 Kč / 30 ml, oboje prodává Byssine.

Švýcarsko

Intenzivní zubní pasta určená k bělení nadměrně zabarvených zubů od kávy, čaje či červeného vína, Extreme, Swissdent, 490 Kč / 100 ml, prodává Profimed; vysoce efektivní krém pro muže redukující veškeré známky únavy i vrásky, který poskytuje dlouhodobou hydrataci, Superior Care Anti-Age Cream, Juvena, 2 550 Kč / 50 ml, prodává Fann.

Španělsko

Ultralehká opalovací emulze (SPF 30) krom ochrany před slunečními paprsky podporuje přirozenou rovnováhu a zdraví pokožky, Vitamin-Tech, Alex Carro, 1 350 Kč / 50 ml, a revitalizační tuhý šampón, Ayuna, 950 Kč / 70 g, oboje prodává Byssine; čisticí a exfoliační gel pro obnovení přirozené rovnováhy pokožky, Mesopure, Institute BCN, 1 320 Kč / 50 ml, prodává Infokrása.

Kdo šetří, má na tři

Pokud se o nějaké značce sportovních bot dá říct, že se v poslední době vyšvihla v žebříčcích o pěkných pár příček výš, je to bezesporu švýcarský On. Jestli jste už byli v kině na Guadagninově filmu Rivalové, určitě jste si všimli, že jeden z hlavních hrdinů má na nohou tenisky Roger Pro, které vznikly ve spolupráci se slavným Rogerem Federerem. Tyhle kousky se většinou do slev nedostávají, což platí i o zbytku sortimentu téhle švýcarské značky. Není to totiž žádný gigant jako Nike či Adidas. A přece. Pražské outletové centrum Fashion Arena Prague Oultet v březnu otevřelo redesignovaný obchod se švýcarskou sportovní módou, kde na 84 metrech čtverečních krom funkčního oblečení značky Odlo najdete také výběr ze sortimentu tenisek On. Ty má tento obchod jako vůbec první outlet u nás. Abyste nebloudili, poradíme vám, že ho najdete naproti kavárně Starbucks. → Více na www.fashion-arena.cz

Svatá trojice na květen a červen

Hyaluron Filler + Elasticity Rosé

Eucerin

To retro balení se nepovedlo. Jinak má ale tenhle hydratační krém samá pozitiva. Obsahuje růžové pigmenty, které mají rozjasnit šedozelené obličeje. Zvláštní koncept, ale opravdu funguje. Konzistence je spíše vyživující, ale rozhodně ne mastná. Krém sjednocuje tón pleti a dodává jí zdravou barvu, i když jste spali jen 4 hodiny a viděli dno několika lahví. Ideál z něj dělá ochranný faktor SPF 30 a UVA ochrana. Třešničkou na dortu je pak thiamidol – ingredience, která úspěšně bojuje proti pigmentovým skvrnám.

Cena: 795 Kč / 50 ml, prodává www.notino.cz

Concentrated Ginseng Renewing Cream Sulwhasoo

Tohle je takový Hermès korejské kosmetiky. A to nejen firemní barvou (a cenou), ale především důrazem na kvalitu ingrediencí. Celá produktová řada je založena na vysoké koncentraci ženšenu, jenž je oblíbený pro své antioxidační schopnosti. V kůži dokáže zablokovat enzym, který odbourává kolagen. A to chceme! Je vyživující a hedvábný, přesto naprosto lehký. Výrobce slibuje redukci vrásek během 4 týdnů o 25 %, což zní trochu jako z devadesátkové reklamy, ale studie kolem účinku ženšenu mou skepsi brzdí.

Cena: 4 150 Kč / 60 ml, prodává www.joom.com

Triple Lipid Restore 2:4:2

SkinCeuticals

Tahle firma si nepotřebuje platit reklamu – skin care nadšenci to radostně zastanou sami. Zatímco všechny reflektory míří na jejich bestseller –antioxidační sérum s vitaminem C, všimnout byste si měli i hydratačního krému obnovujícího lipidové vrstvy. Skvěle formulovaný nemastný krém omlazuje a účinně zabraňuje vzhledu sušené švestky. Hlavními složkami jsou ceramidy, mastné kyseliny a cholesterol. V krvi vám ho lékaři nedoporučují, ale když se aplikuje na kůži, udělá ji maximálně šťastnou.

Cena: 3 599 Kč / 48 ml, prodává eshop.homea.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog

Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně.

→ Instagram.com/dr.dahmen

Spolu to zvládneme, brácho

„Mám rakovinu a zbývají mi tři roky života,“ řekl Robin Hošek (29) před třemi lety svému bratrovi Lubošovi (33). Dva sourozenci a kamarádi o tom, jak podržet milovaného člověka se zhoubným nádorem na plicích. Bavili se někdy o případném konci? A co v nejtěžší fázi nemoci potřebovali slyšet?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Ročně je v Česku diagnostikováno 80 tisíc případů rakoviny. Na 22 tisíc pacientů umírá, pět a půl tisíce z nich na rakovinu plic. Robin Hošek je rarita. Jako nekuřákovi mu byla ve 27 letech diagnostikována právě rakovina plic. Byl prosinec 2021, jeho nádor byl již velkých rozměrů a lékaři mu nedávali šanci na přežití. Po celou dobu mu stál po boku starší bratr Luboš a podporuje ho dál, i když je nyní v remisi a leze na čtyřtisícovky. Dnes je Robin Hošek také spoluzakladatelem spolku Moje plíce, který šíří osvětu včasného odhalení karcinomu plic.

Kouřil jste někdy?

Robin: Nikdy jsem nevykouřil jedinou cigaretu. Byl jsem ten typ, který když spolužáci kouřili za školou, tak jim cigarety típal. Ani doma mi nikdo nekouřil pod nos.

Jaký je váš brácha Luboš?

Robin: Skvělý člověk, který se ve chvíli, kdy jsem na tom byl fakt špatně, za mě postavil. Zvládli jsme toho spolu už víc. Když mi bylo šestnáct a Lubošovi dvacet let, tak jsme měli v rodině tragédii. Přišli jsme o mámu, která zemřela na mozkovou výduť. Možná

nám to nějakým způsobem pomohlo později překonat i další věci.

Luboš: Chodili jsme spolu do baru, za holkama, jsme kámoši. Znám spoustu lidí, kteří se se svými sourozenci hádají, nevychází spolu kvůli penězům, přou se kvůli majetkovým poměrům. My jsme vždycky drželi při sobě, už v dětství. A bráchova nemoc nás semkla ještě víc.

Trávíte spolu volný čas?

L: Robin bydlí ve dvougeneračním domku, jehož spodní patro využívám jako chatu. Vidíme se tak každých

Luboš (vlevo) má na sobě triko Barbour, 1 190 Kč; bundu Forét, 6 790 Kč; kalhoty Forét, 3 990 Kč a boty Charles Tyrwhitt, 3 990 Kč, vše prodává Gentleman Store. Robin (vpravo) má na sobě triko Barbour, 1 390 Kč; bundu Forét, 3 290 Kč; kalhoty KnowledgeCotton Apparel, 2 190 Kč a boty Charles Tyrwhitt, 3 990 Kč, vše prodává Gentleman Store.

Zvládli toho víc. Robin ve 27 letech zjistil, že má rakovinu, a času mu příliš nezbývá. Před pár lety se navíc ze dne na den museli oba vypořádat se smrtí maminky. “Možná nám to nějakým způsobem pomohlo později překonat i další věci,” myslí si Robin. “My jsme vždycky drželi při sobě. A bráchova nemoc nás semkla ještě víc,” je přesvědčen Luboš.

Po naději toužil Luboš Hošek, když byl konfrontován s nemocí svého mladšího bratra. Podrobně studoval internet, nakoupil Robinovi vitamíny a vnitřně mu pomáhalo, jak klidně brácha působil.

čtrnáct dní na celý víkend. Ale za poslední rok brácha přehodnotil svůj život a je každý víkend pryč.

R: Snažím se jen dohnat to, co jsem předtím nestihl.

Jak jste, Robine, přišel na to, že máte rakovinu? Jaké byly vaše první příznaky?

R: Rakovině plic se přezdívá tichý zabiják, protože o sobě dokáže nedat hodně dlouho vědět. U mě se první příznaky projevily po deseti měsících, co už jsem měl nádor v sobě. Nejdříve se objevila obrovská únava. Přišel jsem z práce v pět hodin, po chvíli jsem vytuhnul na gauči a spal jsem až do rána. Zpětně to vidím jako jasné náznaky toho, že bylo něco špatně. Ale koho by napadlo hnát sedmadvacetiletého kluka k doktorovi kvůli rakovině plic?

L: Brácha tehdy hodně zhubl a při fotbale se mu špatně dýchalo.

R: Ale ještě na konci září 2021 jsem byl s kamarády v Jizerkách, kde jsem v pohodě šlapal do kopců. A po týdnu to začalo. Přidal se suchý kašel, který se stále zhoršoval. Šel jsem proto za obvodní lékařkou, kde jsem dostal antibiotika. Ty mi ovšem nepomohly. Když jsem na začátku prosince vykašlal krev, donutilo mě to jít v Benešově na plicní. Na rentgenu už doktorka viděla na pravé plíci nádor velký víc jak šest na šest centimetrů. Hned volala do Prahy, že je potřeba se na to podívat.

Ještě ten samý den?

R: Ano, lékaři byli absolutní profíci. V Praze mi doktor řekl, že mi pravdě-

podobně odebral kousek nádoru, ale tehdy se ještě nevědělo, jestli je zhoubný. Rozjelo se kolečko vyšetření, kdy jsem byl v nemocnici prakticky každý den. Pak jsem poprvé poznal svoji doktorku, a aniž bych si stihl sednout, oznámila mi: „Pane Hošku, je mi to líto, ale je tam zhoubný nádor.“ Trochu jsem tušil, co rakovina plic znamená, takže jsem se zeptal na otázku, kterou doktoři úplně nesnáší – kolik mám času. Prý tři roky.

Opravdu vám to oznámila takhle na férovku?

R: Upřímně jsem byl rád, že mi odpověděla na všechny otázky, které jsem jí položil.

Co se děje v mysli člověka, když se dozví, že má tak málo času?

R: Uvědomil jsem si, že jsem zranitelný. Do té doby jsem byl sedmadvacetiletý blbeček, co si myslel, že je život samozřejmost.

Víte, co vaší nemoc spustilo?

R: Byl jsem brutální stresař – ve škole nebo když se se mnou rozešla nějaká holka. Možná nějakou roli sehrál i fakt, že naše babička zemřela na rakovinu tlustého střeva.

Jak jste svou diagnózu sdílel s rodinou?

R: Už v čekárně jsem to musel říct strejdovi, který mě do nemocnice doprovázel. Potom jsem volal bráchovi, který mi řekl úžasnou věc: „Hele, zvládli jsme spolu už spoustu věcí. Zvládneme i tohle.“ Pak jsem volal

babičce, mamince naší mámy, která už v životě leccos zažila. Samozřejmě se rozbrečela.

Pro jakou léčbu se vaše lékařka rozhodla?

R: Nejdříve jsme čekali čtrnáct dní na výsledky z bronchoskopie.

L: Tam se zjistí, co je to za druh nádoru a jakou léčbu nasadit, aby zabrala co nejvíc.

R: Jenže během těch čtrnácti dní se můj stav strašně zhoršil. Prakticky jsem jen spal a objevila se u mě šílená dušnost. Ty poslední dny před chemoterapií jsem si myslel, že se udusím. Připadal jsem si, jako kdyby mi bylo osmdesát. Nemohl jsem dýchat, spal jsem jen na levém boku, a jakmile jsem se pohnul, tak jsem se začal dusit.

L: Až do spodního patra jsem slyšel, jak se brácha nahoře trápí a bouchá do dveří, protože nemůže dýchat. Běžel jsem tam a on měl celý kapesník od krve. Bylo to hrozné, protože jsem mu nemohl nijak pomoct. To bych klidně všechno prodal a žil pod mostem, jen aby se to vyřešilo.

Mezitím jste, Robine, postoupil vyšetření, které mělo odhalit metastáze, že?

R: Ano, a můžu vám říct, že zavolat si o výsledky byl nejhorší telefonát v mém životě. Samozřejmě jsem to nezvládl. Po hodině a půl, co jsem na vyťukané číslo jen koukal, jsem požádal bráchu, ať tam zavolá.

L: Zeptal jsem se, jak na tom brácha je, jak bude jeho léčba probíhat, jaká je šance na vyléčení. Doktorka konstato-

Až do spodního patra jsem slyšel, jak se brácha nahoře trápí a bouchá do dveří, protože nemůže dýchat. Běžel jsem tam a on měl celý kapesník od krve. Bylo to hrozné, protože jsem mu nemohl nijak pomoct. To bych klidně všechno prodal a žil pod mostem, jen aby se to vyřešilo.“

„Doktorka nám řekla, že můj nádor je nemalobuněčný karcinom plic ve stupni high grade, což znamená vysoce agresivní nediferencovaný nádor, jehož buňky se velmi rychle rozšiřují. Když mi to říkala, měla slzy v očích. Tohle asi tak mladému klukovi říkat nechtěla.“

vala, že už je pozdě, protože Robinův nádor je moc velký. Pořád jsem jí říkal: „Ale vy ho vyléčíte! Postaráte se o něj, že jo?“ Ujistila mě, že pro to udělá maximum.

R: Luboš byl hrozný. Pořád se na něco vyptával. (směje se)

L: Chtěl jsem jen mít nějakou naději. Začal jsem proto studovat internet. Měl jsem i večery, kdy jsem k tomu sedl v osm večer a skončil ve čtyři ráno.

Co jste zjistil?

L: Hledal jsem, co se dá dělat, jaké jsou možnosti léčby v Čechách i v zahraničí. Zjistil jsem, že naše zdravotnictví je naprosto špičkové. Ale důvod, proč jsem si tohle všechno četl, byl ten, že jsem hledal naději. Místo toho jsem našel pouze jediný článek o 86leté paní, která rakovinu plic přežila. Všude se jinak psalo, že jakmile má člověk rakovinu plic a nádor je ve fázi, kdy se nedá operovat, tak je prostě konec. Doktoři se jen snaží pacientovi prodloužit a zpříjemnit zbytek života. Jenomže já měl bráchu, kterému bylo 27 let, a nechtěl jsem poslouchat, že vydrží jen rok a půl. Pak jsem začal hledat něco, co by mohlo alespoň trochu zvýšit účinnost léčby, takže jsem Robinovi koupil vitamíny, tři druhy čínských hub a CBD kapky proti stresu.

Jak dopadla první schůzka s vaší ošetřující lékařkou?

R: Řekla nám, že můj nádor je nemalobuněčný karcinom plic ve stupni high grade, což znamená vysoce

agresivní nediferencovaný nádor, jehož buňky se velmi rychle rozšiřují. Když mi to doktorka říkala, měla slzy v očích. Tohle asi tak mladému klukovi říkat nechtěla. Luboš furt chtěl ty své naděje. Pořád se ptal, jaká je šance, a doktorka z něj byla hotová. Když se brácha nenechal odbýt, tak mu odpověděla, že podle ní mám pouze jednoaž dvouprocentní pravděpodobnost na vyléčení.

L: Ale dodala, abychom se teď soustředili na léčbu, protože nikdo neví, jak zafunguje. Každé tělo je jiné a pere se s nemocí po svém.

Co se vám během bratrovy léčby honilo hlavou?

L: Strašné věci. Nemohl jsem spát. Jen jsem ležel v posteli. Až za mnou přišel můj dvouletý syn a objal mě: „Tatínku, neplakej.“ Nemohl jsem tehdy myslet na nic jiného. Co jsou proti tomu nějaké starosti v práci? Přál jsem si, abych zase mohl řešit obyčejný kraviny. Ale Robin byl výborný. To on uklidňoval mě. Já byl strašná podpora. Všichni mi totiž tvrdili, že to bude dobrý. Ale jak to mohlo být dobrý? Robin měl rakovinu plic, jeho nádor nešel operovat, lékaři mu nedávali žádnou šanci.

R: A já jsem byl stejného názoru jako Luboš.

L: Přede mnou si ale dělal, že to bude dobrý.

R: Ale uvědomoval jsem si, v jaké jsem situaci. Trápil jsem se, brečel jsem doma do polštáře, že za pár let umřu. Všichni mi říkali, jak musím být v pohodě. Ale kdo mi to říkal? Lidi, co to nikdy nezažili. Pak ovšem přišla

první chemoterapie, což je kanyla do žíly, která kape v mém případě až pět hodin.

Jak jste se po ní cítil?

R: Po dvanácti hodinách mi zmizela dušnost. Zničehonic. I když mi nebylo úplně dobře, tak jsem dokázal vyjít z domu, mohl jsem spát, nedusil jsem se. To mě nakoplo, abych byl v pohodě. Věděl jsem, že klid je to, co by mi mohlo pomoct. Tehdy jsem pracoval ve spořitelně na IT pozici. Do konce roku jsem si vzal volno a od ledna jsem začal lehce pracovat na home office, takže jsem se dokázal rozptýlit i prací. Celkově jsem prošel čtyřmi cykly chemoterapie a třiatřiceti koly radioterapií. Ozařování probíhalo každý den, takže mě táta vozil denně z Benešova do Thomayerovy nemocnice. Znovu se mi vrátil kašel i hrozná únava. Ale nachodil jsem denně alespoň šest kilometrů, abych se nějakým způsobem uklidnil. Po třech týdnech jsem šel na první rentgen a paní doktorka se divila, protože nádor se zmenšil víc, než předpokládala.

To zní nadějně!

L: Naděje zatím nebyla žádná. Já měl načtený internet, takže jsem věděl, že nádor se sice může začít zmenšovat, ale pak se zase vrátí. Pacient tak dostane jen víc času. Naději jsem viděl až před čtvrtou chemoškou, kdy mi brácha volal, že nádor už je skoro celý pryč. Sám, Robine, řekni, jak doktorka tvrdí, že pravděpodobnost návratu rakoviny je u neoperovaných nádorů vyšší. A stále ještě čekáme, protože

Kvůli rakovině plic prošel Robin Hošek čtyřmi cykly chemoterapie a třiatřiceti koly radioterapií.

Měl nevídané štěstí. Nádor začal ustupovat víc, než lékaři původně předpokládali.

Robin je nyní dva roky po léčbě a chodí na pravidelné kontroly. “Rozhodně nemůžeme říct, že jsem rakovinu porazil. Nad ní nejde vyhrát. Člověk se z ní může vyléčit a pak jen čekat, co bude dál,” říká odhodlaně.

máš od léčby pouze dva roky.

R: To je pravda, rozhodně nemůžeme říct, že jsem rakovinu porazil. Ta se porazit nedá ani nad ní nejde vyhrát. Člověk se z ní může vyléčit a pak jen čekat, co bude dál.

L: Hlavně chci zmínit, že všichni doktoři byli empatičtí, dokonalí, úžasní. Robinovi zásadně pomohlo, s jakou rychlostí se jeho léčby ujali.

Ve filmech se často pacienti s nevyléčitelnou nemocí pouští do věcí, které do té doby nestihli. Měl jste taky taková přání?

R: V tu chvíli to nešlo. Bál jsem se tehdy covidu a necítil se úplně dobře. Já chtěl mít hlavně klid. Celkově jsem samotář, takže jsem byl rád, když Luboš přijel na víkend nebo se za mnou stavil táta. Bylo pro mě lepší smířit se s tím o samotě a lidi vidět jen občas.

Bavili jste se spolu někdy o variantě, co dělat, pokud se léčba nebude vyvíjet dobře?

L: Nikdy, protože jsme si říkali, že to zvládneme.

Teď jste, předpokládám, pod pravidelným dohledem.

R: Ano, každých čtyři až pět měsíců chodím na kontrolu.

L: To jsou vždycky nervy a zase nemůžu spát.

Na konci loňského roku jste po své zkušenosti s rakovinou plic spoluzaložil neziskovku Moje plíce. Co je vaší náplní?

R: S mými kolegyněmi Ilonou Mančíkovou a Lucií Hampejsovou nás spojuje to, že jsme celoživotní nekuřáci a chceme dát lidem vědět, že i přesto mohou jako my onemocnět rakovinou plic. Víte, že každý pátý člověk diagnostikovaný s rakovinou plic je nekuřák? Navíc v naší výzvě Nekašli na to! upozorňujeme na program včasného záchytu karcinomu plic. Má za cíl přemluvit dlouholeté kuřáky, kterým je více

než 55 let, aby zašli na preventivní vyšetření.

Jak teď nakládáte s druhou šancí, kterou jste od života dostal?

R: Chovám se k sobě lépe, co se týče stravy a spánku. Plním si sny. Teď jsem vylezl na čtyřtisícový vrchol Point Lenana na Mount Kenya. Jsou asi věci, které si chci dokázat, že zvládnu. Dělám i to, co bych dřív neudělal, jako vyrazit někam úplně sám. Takhle už jsem byl ve Francii na osmidenním solo treku, pak ještě v Dolomitech.

Cvičím jógu, snažím se meditovat, jezdím na kole nebo jsem byl tři týdny na Bali.

To vypadá jako velmi nadějné vyhlídky, co myslíte, Luboši?

L: Je pravda, že kdybych si tehdy mohl přečíst o někom, kdo se z rakoviny plic dostal, cítil bych alespoň nějakou naději. Tu jsem tehdy neměl a moc jsem ji potřeboval.

Styling: Jano Kimák

Let the Sunshine In

O tom, že bychom všichni měli používat ochranu před UVA a UVB zářením, asi není třeba diskutovat, to víme všichni. Možná je ale na čase se zamyslet, jaké přípravky zvolit, abychom už tak zničenou přírodu nedecimovali ještě víc.

Pokud na svých cestách rádi spontánně skáčete do vln a užíváte si plavání v moři mimo hotelové pláže, určitě vás nejednou překvapily odpadky plavící se po hladině. Nejen v Asii, ale i v Evropě je jich čím dál víc, a když si člověk uvědomí, že ty, co jsou vidět, jsou jen jehlou v kupce sena, je mu až smutno. Ano, řeč je o nejrůznějších olejích, mikroplastech a v neposlední řadě chemických látkách, které se používají v kosmetickém průmyslu a které se do vody uvolňují z opalovacích krémů. Tento problém nedal spát Alessandru Mancinimu, který se zabydlel na ostrově Ibiza a kterému vadilo, že jeho milované Středozemní moře trpí pod náporem těchto látek. I proto se se dvěma přáteli rozhodl vyrobit opalovací krém, který by pokožku efektivně chránil, ale zároveň nezatěžoval lidský organismus a neznečišťoval mořskou vodu. Tak se v roce 2019 zrodila značka Sol de Ibiza. Mancini nikdy nerozporoval, že chránit pokožku je třeba. Jen to na rozdíl od kosmetických gigantů chtěl dělat

Opalovací krém v tyčince SPF 50, Sol de Ibiza, 549 Kč / 45 g, prodává Biorganica.

s ohledem na přírodu. To se mu nakonec povedlo díky koktejlu ryze přírodních ingrediencí s vysokým obsahem bio složek. V jeho produktech nenajdete syntetické filtry, parabeny, parfémy ani nanočástice ohrožující zdraví. Nic takového – jen rostlinné oleje, bylinné výtažky a oxid zinečnatý bez nanočástic. Opalovací mléko (SPF 15), opalovací krém v plechovce (SPF 30 a 50) a tyčince (SPF 50) či balzám na rty

Zleva: Opalovací krém SPF 30, 699 Kč / 100 g a opalovací krém SPF 50, 739 Kč / 100 g, oboje Sol de Ibiza, prodává Biorganica.

(SPF 15) jsou 100% přírodní a zároveň účinné. Dokonce natolik, že se nemusíte bát natřít jimi své ratolesti od 8 měsíců věku. Pokožka celé rodiny bude chráněna před UVA i UVB zářením a díky vybraným přírodním složkám o ni bude i pěkně postaráno. Bude klidná, bez zánětů a v přirozené rovnováze. → Více na www.biorganica.cz

Opalovací mléko Magic SPF 15, Sol de Ibiza, 1 119 Kč / 100 ml, prodává Biorganica.

Pokud se chystáte na večeři ve dvou a nechcete přijít o ty nejzásadnější položky na menu, rozhodně nevynechejte nem lụi (nasekané krevety s vepřovým masem osmažené na citronové trávě doplněné limetovou rybí omáčkou), křupavý či vařený bůček, vịt luộc (stehna z farmářské kachny, která vaří ve speciálním vývaru) nebo dezert v podobě panna cotty z pandanu (palmy, jejíž listy tu macerují a kombinují s kokosovým krémem a čerstvým kokosem).

Text: Petr Jansa Foto: Hana Kožušníková

Terapie

Pravý břeh Vltavy se konečně dočkal stylové a chuťově autentické vietnamské restaurace postavené na konceptu mâm cơm. Čechům by toto spojení slov mohlo evokovat maminčinu kuchyni, a i když je pravý význam slov jiný (rýžový tác), recepty vietnamské mámy tu nechybí. Vše, co se objeví na stole, je totiž upgradem receptů z rodinné kuchařky, kterou dala dohromady majitelka restaurace Trang Nguyenová a její maminka Nhiem. Ale zpět k onomu tajemnému konceptu, kvůli kterému se do Sázavské ulice, kde nová restaurace Rice Field sídlí, chodí především. Krom chuťové autenticity (jídla jsou přesně taková, jak si je doma vaří sami Vietnamci, nic není upravené pro evropské jazýčky) je to především sdílené menu. Mâm cơm je totiž jedinečná forma stolování inspirovaná tradičním vietnamským rodinným hodováním, kdy se stoly prohýbají pod nejrůznějšími lahůdkami a rodina a přátelé uzobávají z desítek misek a talířů to, na co mají právě chuť. Na stole nikdy nechybí dostatek rýže, polévka, vařená a restovaná zelenina, bylinky, ovoce a pak samozřejmě hlavní chody, které mohou být vegetariánské či masové. Mâm cơm si samozřejmě nejlépe užijete s rodinou či partou přátel. Čím víc vás bude, tím bude nabídka jídel na stole pestřejší. Ideální je podnik navštívit ve čtyřech až osmi lidech, poradí si však i s dvacetihlavými skupinami, kterým na stůl vyskládají kompletní menu. Zajít sem ale samozřejmě můžete i sami či ve dvou. Vybírat lze ze čtyř základních setů přizpůsobených jedné osobě, které se dají rozšířit o další speciality. Že byste odešli hladoví, se rozhodně bát nemusíte. Do příjemného a vzdušného interiéru můžete zajít třeba jen na některý z pěti koktejlů s asijskou tematikou, s jejichž recepturou pomáhal Marek Štochl z pražského Monkey Baru, nebo na kávu od Dos Mundos.

→ Více na www.ricefieldprague.cz

Až se léto zeptá…

… jak se vaše tělo vypořádalo se zimními zásobami tuku, bude už pozdě. Ono už vlastně pozdě je, pokud jste od ledna nedřeli každý den ve fitku a svůj pestrý jídelníček nezredukovali na minimum. Co teď s tím? Ehm – kašlete na to a dopřejte si všechno, po čem vaše chuťové pohárky prahnou. A že je z čeho vybírat. Na pláži se vidíme v roce 2025!

TEXT Petr Jansa

O dům dál

Pokud jste si oblíbili gastronomické umění sympatického šéfkuchaře Richarda Bielika v pražské restauraci Zem a mrzelo vás, že její kuchyni opustil, máme pro vás dobrou zprávu. Přesunul se totiž jen o pár bloků dál, přesněji do prestižní kuchyně restaurace Alcron ve Štěpánské ulici. Ta sice po svém znovuotevření zaměřila svůj koncept plant-forward směrem a i pod Bielikovým vedením v pokrmech na rostlinné bázi hodlá pokračovat, ale masožrouti se nemusí bát. Zelenina, ovoce, celozrnné obiloviny, luštěniny a semínka jsou sice základem kuchyně, ale i tady si můžete dát dobrého lososa, farmářské kuře či rib eye steak. → Více na www.alcronprague.cz/restaurace/menu

Jestli jste držáci a od ledna své chutě krotíte, abyste přeci jen stihli už tu letošní plážovou sezonu, ani vy nemusíte přijít zkrátka. Nejen vůni kávy, ale i sušenek, hodně tučné šlehačky a kandovaného ovoce můžete inhalovat z limitované kolekce svíček Diptyque (cena: 1 500 Kč / 190 g) inspirovaných slavnou pařížskou kavárnou Café Verlet.

Líná neděle

Proflákat neděli je dovolené a božské, dokonce i když nejste věřící. Den zasvěcený odpočinku prostě není radno trávit u plotny a přesně proto Bůh stvořil brunch. Pokud už jste v Praze vyzkoušeli všechny, máme pro vás tip na jeden nový. Užít si ho můžete v hotelu Andaz, kde vám za 990 Kč naservírují dvě hlavní jídla a bezedný talíř s dezerty. Za dalších 690 Kč si pak můžete přiobjednat třeba bezednou mimózu a pak už se jen oddávat originálním chutím za zvuků linoucích se z DJského pultíku. Menu sestavené zarytým fotbalovým fanouškem a zároveň šéfkuchařem Timem Wanlessem se bude pravidelně měnit, ale aktuálně si můžete pochutnat třeba na tureckých vejcích, vafli s kuřetem, smaženém řízku s uzenou bramborovou kaší a paprikovou majonézou, dušených líčkách nebo třeba pečené červené řepě s brynzou.

→ Více na www.zemprague.com

Gril pro gurmány

Nejen k přímému či nepřímému grilování, ale také k uzení je možné využít pojízdný gril na dřevěné uhlí Tenneker TC Smoker XL (cena: 11 990 Kč). Jeho nespornou výhodou jsou dvě oddělené komory s ocelovými rošty, na kterých připravíte najednou až 26 steaků. Během uzení se dřevěné uhlí zapaluje v malém ohništi, ze kterého kouř proudí do velkého topeniště a odtud pak uniká komínem. Ohniště a poklop jsou vyrobeny z vysoce žáruvzdorného smaltu, který spolehlivě odolá teplotám do 600 °C. Teploměr je zabudován v poklopu a ventilační štěrbiny zajišťují jednoduchou kontrolu připravovaného jídla. Ke grilu náleží i desetiletá záruka.

→ Více na www.hornbach.cz

Ačkoliv britská kuchyně nepatří k tomu nejlepšímu, co gastro svět nabízí, čokoládu dělají na ostrovech fenomenální. A taky ji umí pěkně vytvarovat a zabalit. Co říkáte třeba na čokoládové jezevčíky (cena: 110 Kč)? No nejsou k sežrání? Více na www.marksandspencer.com/cz

Vyladěné spojení

Jistě nám dáte za pravdu, že není dobré kávy bez vytuněného kávovaru a není vytuněný kávovar bez vybroušeného designu. Tady prostě záleží na každém detailu, stejně jako při pražení kávy na každé vteřině. Je možné, že jste při hledání toho správného kávovaru nějaký čas tápali, ale teď pro vás máme dobrou zprávu. Během milánského týdne designu byla totiž představena limitka kávovaru od italské značky La Marzocco, které designové know-how propůjčila legendární Rimowa. Kávovar Linea Mini z kombinace oceli a hliníku se vyrábí ručně v italské Florencii a jeho zkompletování zabere zručným řemeslníkům 40 hodin.

→ Více na www.rimowa.com

Ještě jeden doušek

Co se kávové scény týče, pražské Vinohrady začínají úspěšně konkurovat provařenému Karlínu a Letné. Na rohu ulic Mánesova a Třebízského před pár týdny otevřela dveře zbrusu nová kavárna Onesip Coffee, která nabízí vzdušný moderní interiér, kávu Candycane, vlastní čerstvé pečivo a 14 míst k sezení. V krásném počasí by však byl hřích s kávou (nebo limonádou či nanukem do:pusy) nevyrazit do nedalekých Riegrových sadů a neužít si trochu toho klidu uprostřed metropole.

→ Více na www.onesip.coffee

Což takhle dát si…

Hradec Králové

Gastro scéna v Hradci možná není tak pestrá, jak by si město, které proslavila moderní architektura, zasloužilo. Několik kvalitních podniků tu ale najdete. Většina restaurací, pivnic, barů a kaváren se nachází na historickém Velkém náměstí, takže neuděláte chybu, pokud během vaší návštěvy zamíříte právě tam. Kromě Pivovarských domů, jež jsme zařadili do našeho přehledu, doporučujeme zejména nenápadnou hospodu U Pražského groše, kde čepují bezkonkurenčně nejlepší plzeň a v nabídce mají také piva z pivovaru Clock z nedalekého Potštejna.

TEXT Tereza Finková

Náplavka

Zatím jediný podnik, který kultivovaně a naplno využívá potenciál nábřeží řeky Labe. Náplavka se před lety usídlila v prostorách bývalých dílen tzv. Novákových garáží, v unikátní budově, kterou na začátku 30. let pro automobilového nadšence Jaroslava Nováka postavil architekt Jaroslav Fňouk. Třípatrové Palace garáže sloužily nejen pro zaparkování vozidla na suchém a krytém místě, ale motoristé zde mohli své dopravní prostředky umýt, natankovat a nechat si je opravit. Dnes abyste tu automechanika pohledali, zato se uvnitř a v sezoně i na velké zahrádce skvěle najíte i napijete. Součástí poledního menu jsou každý týden také bowly, třeba oblíbený bún chả, pečený marinovaný bůček s rýžovými nudlemi, okurkou, salátem, koriandrem, smaženou cibulkou, marinovanou mrkví a nước chấm omáčkou. Na stálém menu najdete mix středomořské a asijské kuchyně, ale také skvělé burgery a slidery. Náplavka ale není jen restaurace a bar. Je to také klub, kde o víkendech pravidelně hrají djs a vystupují kapely, jež hýbou aktuální českou hudební scénou. → www.naplavkabistro.cz

Pivovarské domy

V samotném centru města najdete restauraci Pivovarské domy. Na hradecké gastro mapě není žádným nováčkem, otevřena byla v roce 2018, navíc nahradila porevoluční legendu. Kavárnu u Knihomola. Když ji její majitel Matěj Miro před lety zavřel, všichni byli plni očekávání, čím novým a lákavějším ji nahradí. Místo „studentské zašívárny“ přišel s něčím diametrálně odlišným. A zase to bylo ve velkém stylu. K rekonstrukci více měšťanských domů přizval architekty Maxe Vlačka a Jana Ondráka z ateliéru Žárovka a vybudoval v přízemí restauraci a ve sklepení pivovar, k němuž později přibyla stylová pivnice s klenutými stropy. Moderní čistý interiér restaurace pod původními klenbami ctí historický půvab starého města. Dubový nábytek a světlá okrová výmalba jsou doplněny kontrastem živé zelené stěny za barem. Kuchyni kraluje šéfkuchař Michael Seidl, který tu se svým týmem připravuje polední menu, na stálém lístku pak najdete aktuálně jehněčí bourguignon, vyzrálý uruguayský rumpsteak s pepřovou omáčkou nebo halloumi z lokální farmy „Bělečko“. Vše se tu zapíjí místním pivem Klenot. → www.pivovarskedomy.cz

02

Simple Café

V Hradci najdete několik dobrých kaváren, přičemž většina z nich se nachází na ulici vybíhající z Masarykova náměstí směrem k Labi. Mezi nimi vyniká právě Simple Café, které tu před několika lety otevřel zkušený hradecký kavárník. Výběrovou kávu, ovocné limonády, domácí koláče, jogurt s müsli, obložené chleby i lahodné dorty tu najdete v chytře navrženém interiéru od architektonického studia Žárovka. Jednoduchý koncept s industriálním nádechem a nábytkem z mořené překližky nabízí barové sezení pro workoholiky, stolové sezení pro kamarádské posezení i intimní gaučovou zašívárnu. Čistý prostor oživují obrazy s komiksovými výjevy z prostředí kaváren od Marka Bělohlávka. Leckdo by mohl říct, že tento lehce chladný styl městských kaváren je již přežitý, v Hradci ale funguje dobře. A když pan Moucha na jaře otevře zahrádku, která je mimochodem jednou z nejvkusnějších ve městě, dveře se tu netrhnou. → www.simplecafe.cz

To je bistro

Pokud si chcete dát nejlepší víkendový brunch ve městě a ještě k tomu zažít atmosféru hradecké periferie přímo v legendárním továrním areálu ZVÚ, vyražte do To je bistro. Kromě snídaňového, brunchového a snack menu si tu můžete koupit jejich vlastní kváskový chléb, sladké pečivo, dezerty i zmrzliny. Protože mají rádi fermentované věci, dělají si vlastní TIBI limonády a téměř do všeho pečiva přidávají kvas, díky kterému mají produkty plnější chuť. Aktuálně se hodně věnují vymýšlení dezertů nebo zajímavých příchutí zmrzlin. V horizontu pár měsíců se v nabídce objeví nové fermentované produkty jako miso pasty nebo omáčky. Podnik, který dříve několik let sídlil v centru města, se těší opravdu velké oblibě, proto doporučujeme rezervovat si stůl předem. A jakmile ochutnáte jejich vejce Benedikt, nebudete litovat, že jste sem vážili cestu a možná vám ani nebude vadit zvýšený výskyt malých dětí – velkoryse pojednaný prostor je totiž přímo ideální pro zaparkování kočárků.

→ www.tojebistro.cz

Freší na pěší

Podnik, jehož název chytrému napoví a hloupého trkne. Centrum města, zdravá strava – koncept salátového baru osloví jak příznivce zdravého životního stylu, tak i ty, co jen pospíchají a chtějí si dát něco plnohodnotného k obědu. V nabídce podniku najdete vše, od čerstvé zeleniny a ovoce přes luštěniny a maso až po mořské speciality. Svůj salát si můžete sestavit sami podle preferovaných ingrediencí, dělají tu ale také opravdu skvělé a poctivé poke bowly, mimochodem jako první v Hradci (v OC Aupark mají pobočku zaměřenou výhradně na poke). Novinkou je snídaňové menu, které tu podávají ve všední dny od 9 do 11 hodin. Pochutnat si můžete na toustu s parmskou šunkou, míchaných vajíčkách s opečeným chlebem nebo krajíci chleba s řepovou pomazánkou nebo hummusem. Maličkost, kterou bychom mohli tomuto fresh podniku vytknout, je strop osázený umělými květinami. Když fresh, tak fresh… Nicméně pokud si jídlo objednáte domů prostřednictvím aplikace Wolt, nemusí vás to trápit. → www.fresinapesi.cz

DOPORUČUJE

Ať žije El General!

I když je revolucionář a osvoboditel Simón Bolívar téměř dvě stě let po smrti, v srdcích Venezuelanů stále žije. Rum El General je poctou hodnotám, které vyznával, a vzpomínkou na jeho vize, odvahu, vášeň a inspiraci. A zatímco rum samotný připomíná Bolívarovu osobnost, lahev, do které se v Česku stáčí, je upomínkou jeho uniformy.

Čtvrtá největší ekonomika světa, kde si lidé díky bohatým nalezištím ropy mohou užívat svého bohatství, aniž by přitom museli sáhnout na práci. A když přeci jen sáhnou a zasadí semínko do hlíny, vzroste bujná vegetace, která je zabezpečí na generace dopředu. Kakao, banány, mango, papája nebo kokos, cukrová třtina a výrobky z ní, to vše patří k ceněným vývozním artiklům stejně jako automobily značky Chevrolet, které zde vyrábí americká automobilka General Motors...

Přesně takovou zemí byla Venezuela od 30. do 50. let minulého století. Od té doby to s ní však šlo mírně z kopce a to nejen kvůli proměně z federativní republiky v tvrdý prezidentský systém, ale také kvůli ropné krizi, která svět zasáhla počátkem 21. století a během které cena ropy klesla natolik, že kdysi bohatá Venezuela dnes patří k zemím s největší chudobou. Poté, co prezident vyhnal západní ropné společnosti, dnes nemá tamní ropu kdo čerpat a lidé zvyklí na život v blahobytu dnes živoří…

Jednou z mála věcí, na které se ve Venezuele dá stále spolehnout, je úrodná půda, díky které farmáři produkují to nejlepší kakao, ale třeba i cukrovou třtinu. A i když venezuelská ropa už dávno není, co bývala, tradice výroby rumu (právě z cukrové třtiny) ve Venezuele přetrvává a kvalitu rozhodně neztrácí.

Výroba rumu v téhle jihoamerické zemi sahá až do období španělské koloniální éry. První destilérky tu vznikaly už v 16. století, průmyslová destilace pak začala fungovat v 19. století a díky ní se rum ve Venezuele začal vyrábět ve velkém. Ostatně mnoho rumových značek z těchto končin je celosvětově známých. Jednou z těch méně známých, ale o nic méně zajímavých je na našem trhu relativně nová značka El General, která vzdává hold opěvovanému osvoboditeli Simónu Bolívarovi. O něm by se s nadsázkou dalo říci, že vyhnal kolonialisty a Kolumbii, Ekvádor, dnešní Bolívii i Venezuelu spojil v jednu zemi. Takzvanou Velkou Kolumbii.

Čím se místní rum liší od konkurence, je především vysoká kvalita, ale také proces delšího zrání v dubových sudech, které rumu dodávají jeho charakteristickou chuť, vůni a barvu. Dříve byl pitím chudých, ale z nuzných poměrů se postupně propracoval na jednu z nejuznávanějších lihovin na světě a sama Venezuela je na něj natolik pyšná, že 16. srpen oslavuje jako Mezinárodní den rumu.

Pokud se na proces výroby rumu El General podíváme podrobněji, musíme začít u vysoce kvalitní cukrové třtiny pěstované v ideálních venezuelských podmínkách na území, jež z jedné strany chrání pohoří And, z druhé pak řeka Orinoko a ze třetí vlny Karibiku. Právě z ní se pak v místním cukrovaru získává vysoce kvalitní melasa, která budoucímu rumu dodá jedinečný chuťový charakter. Ovšem až poté, co se zfermentuje a následně pod dohledem zkušených „maestro reneros“ destiluje v kolonovém destilačním přístro-

Poctivé dřevěné sudy ze dřeva amerického dubu, ve kterých byl léta stařen bourbon, svůj život nekončí.

Ve Venezuele slouží ke zrání rumu El General.

ji. Destilace probíhá v rodinné palírně Destilería Sofa, kde tekutinu přemění v řemeslný rum, jehož lahodná chuť odráží veškerou vášeň, kterou do jeho výroby vkládají. El General pak dlouhých 15 let zraje v sudech z amerického dubu dříve využívaných ke staření bourbonu.

A pak, když dosáhne rumové plnoletosti? Vydá se do světa, přesněji řečeno do České republiky, kde je ručně stáčen do originální designové lahve a odkud putuje přímo do barů těch největších milovníků rumu. Proč? Jednoduše z úcty k životnímu prostředí. Skutečnost, že rum není dovážen v již hotových lahvích, ale stáčí se do nich až na našem území v dnes už legendární západočeské palírně Prádlo, má svůj důvod. Tento způsob stáčení totiž umožňuje až pětinásobně snížit uhlíkovou stopu.

Nechme však ekologii stranou. Nebudeme si nic nalhávat, ale to, co milovníky rumu opravdu zajímá, není ekologická stopa, ale stopa chuťová, kterou rum nechává na patře. Jaká je? Jakmile ochutnáte, rozlije se vám po těle příjemné teplo a chuťové pohárky pohladí dokonalá kombinace nugátu s medem, kokosem a banány. V závěru se po ústech rozprostřou tóny hořké čokolády a para ořechů. To, spolu s tmavě jantarovou barvou a vůní marcipánu, exotického ovoce a hořké čokolády, dělá z El General prémiovou záležitost, kterou si nejlépe vychutnáte samotnou.

Prémiový rum El General můžete zakoupit mimo jiné na e-shopu www.drinkito.cz. Více na www.stock.cz

Režisér a scénárista George Miller se s filmem Furiosa: Sága Šíleného Maxe pokouší podruhé vstoupit do stejné řeky.

Husarský kousek ve filmu, který se odehrává na poušti a hlavním tématem je nedostatek vody, no ne?

Text: Václav Rybář Foto: Vertical Entertainment

Šílený Max: Zběsilá cesta byl v roce 2015 jedním z nejzásadnějších filmů roku. A následně i dekády, protože na něj řada lidí s láskou vzpomíná dodnes. George Miller tehdy oprášil svou legendární trilogii po řadě let a navzdory mnoha útrapám svůj ambiciózní projekt dotáhl do slastného konce. Do té doby a od té doby se téhle akční horské dráze nic nepodobalo. Epický úprk plný fantastických výjevů a mlčenlivého Maxe s všeříkající kamennou tváří Toma Hardyho, která byla dokonalým kontrapunktem ke spanilé, ale drsné Furiose. Právě ta se bezmála po deseti letech stává hlavní hrdinkou svého příběhu, jenž se odehrává patnáct let před Zběsilou cestou. Proč jsme museli čekat tak dlouho? Miller se totiž se studiem Warner Bros. přetahoval o peníze. Až ve chvíli, kdy hlavouni zjistili, že tenhle čiperný důchodce má možná v rukávu další hit, mu doplatili dlužnou částku i s úroky a mohlo se jít znovu točit. Vstoupí Miller podruhé do stejné řeky, v tomto případě tedy pouště, v níž je nouze o všechny tekutiny od blahodárné vody po životně důležitý benzín? Ukázky naznačují, že žádný ze svých triků nezapomněl a lákavě vypadá i obsazení – v roli mladé Furiosy se objevuje Anya Taylor-Joy, jejím novým (starým) paníčkem je krutovládce Dementus, kterého si zahrál Chris „Thor“ Hemsworth. Ten se ve filmu střetne s mladým Immortanem Joem, hlavním záporákem Zběsilé cesty. Na rozdíl od Zběsilé cesty šlo natáčení filmu Furiosa: Sága Šíleného Maxe jako po másle a výsledný materiál vypadá snad až příliš vyžehleně a načančaně. Ale možná nás prostě Miller jen tahá za nos. V rodné Austrálii během půl roku utratil 230 milionů dolarů, mj. i na patnáctiminutovou akční sekvenci, která se točila 78 dní a podílelo se na ní zhruba 200 kaskadérů. V ukázkách skutečně mladá Furiosa kličkuje mezi explozemi, bizarními vehikly a mužskou maskulinitou v mnoha podobách. Kéž by se to povedlo. Miller má jednoznačně potenciál obhájit titul žánrového vizionáře se stejnou suverenitou jakou předvedl Cameron s druhým Avatarem.

→ v kinech od 23. 5. 2024

Unfrosted: The Pop-Tart Story

Jerry Seinfeld je populární komik, autor neuvěřitelně úspěšného sitcomu Seinfeld, sběratel vozů Porsche a obrovský fanoušek snídaňové pochoutky Pop-Tart. Tak velký, že o jejím vzniku dokonce natočil v rámci zmíněného sitcomu krátký skeč. A ten mu ležel v hlavě tak dlouho, až se odvážil události roku 1964, kdy se dvě konkurenční firmy v oboru cereálií rozhodly utkat v boji o nadvládu nad americkými snídaňovými rituály, zadaptovat do celovečerního filmu. Nejde o product placement, nýbrž o bláznivou komedii s mnoha slavnými tvářemi, kterou si můžete na Netflixu pustit třeba k snídani. U nás se sice Pop-Tart ani neprodává, ale humor je univerzálním jazykem. → na Netflixu od 3. května

Rivalové

Zendaya je královnou sociálních sítí, červených koberců a teenagerských pokojů. Svými slovy od šestnácti let hraje šestnáctky, takže prý přivítala, že v novém filmu Luci Guadagniniho (Dej mi své jméno) může konečně hrát dospělou ženu (minimálně v jedné z několika časových linek). Na plátně to však rozhodně není jen o ní. Skvěle jí sekunduje dvojice Josh O’Connor a Mike Faist, se kterými Zendaya v roli tenistky Tashi Duncan rozehrává milostnou trojhru nejen na kurtu, ale i v ložnici. Co by se z popisu mohlo zdát jako další trapný rom-com, se velmi rychle promění ve vztahové drama, kde míčky i emoce létají blízko sítě a ke shodě dochází jen málokdy. Cílovkou nejsou fandové Zendayi, film je určen spíše náročnějšímu publiku, ale sázka na mladé hvězdy se producentům vyplatila. Na film však rozhodně zajděte i kvůli vizuálu a soundtracku. Tohle se prostě povedlo. → v kinech od 25. dubna

Království Planeta opic

Vzpomínáte ještě na parádní restartovou trilogii Planety opic, která nás vzala na začátek celé té vzpoury proti lidem?

Bylo to fantastické oprášení staré sci-fi značky a přelom v trikových možnostech polidšťování trikových stvoření. V Království Planeta opic se přesuneme o 300 let do budoucnosti. Opičí pokolení Cézara, jenž vedl křížovou výpravu proti lidem a nakonec zvítězil, je nyní dominantním druhem na planetě. Homo Sapiens se skrz patnáct generací vrátilo k přežívání v jeskyních, přišlo o souvislou řeč i veškeré technologické výdobytky. Mladá opičí elita už dávno netuší, co kdysi bylo, protože historii píší vítězové a tajemství tzv. zakázané zóny jsou bedlivě střežena. Přesto existuje naděje (či hrozba?) návratu starých pořádků. → v kinech od 9. května

Stovky bobrů

Příběh z nelítostné doby, kdy příroda byla ještě nepokořená a plná nebezpečí, pojednává o palírníkovi jablkovice, který přijde o vše, ocitne se s holou zadnicí v divočině a musí se postupně nalevelovat až na nejlepšího zálesáka široko daleko. Při tom poměří důvtip, síly a houževnatost nejen s živly, ale také s roztodivnou zvířenou, v čele s titulními stovkami bobrů. Indie pecka v distribuci Aerofilms vzpomíná na tradiční němé grotesky s Busterem Keatonem nebo Haroldem Lloydem a je neskutečně nabitou studnicí skvělých nápadů, servírovaných s timingem jak z raníčků Looney Tunes. Je to třeskutě vtipné, neuvěřitelně brutální a líbezně upřímné. Je to lék na únavu hollywoodskými velkofilmy a tiktokovými patlanimami. Jak říká Martin Scorsese: This is cinema!

→ v kinech od 9. května

Mizerové: Na život a na smrt

Will Smith a Martin Lawrence se ještě jednou vracejí a po vydařené trojce se stejným týmem před kamerou a za kamerou zkusí ještě jednou udržet fazónu.

O zachování dobrého jména jim jde vlastně i v ději, kde se dvojice svéhlavých poldů z Miami pokusí očistit pověst zesnulého náčelníka, na kterého chce někdo zpětně hodit korupci v řádu stovek milionů dolarů. Mike a Marcus z toho šéfa a kamaráda vysekají, i kdyby to mělo znamenat dočasný výlet mimo zákon a provětrání mimořádného arzenálu. Nikdo nemládne a Will Smith má po své neslavné facce co napravovat, ale vypadá to, že tihle Mizerové ještě neřekli poslední slovo.

→ v kinech od 6. června

Blue Angels

Letecké souboje od tvůrců Top Gun: Maverick? Režisér Joseph Kosinski byl při natáčení snímku Toma Cruise tak fascinován možnostmi moderních stíhaček a kamer formátu IMAX, že se rozhodnul v povětří zůstat a natočit celovečerní dokument o nejslavnější skvadře akrobatických pilotů. Ty souboje jsou sice jenom pomyslné, ale manévry na přesnost několika metrů ve vysokých rychlostech berou dech i bez střelby či výbuchů. Snímek si koncem května můžete vychutnat i doma v obýváku, ale víc než kdy jindy lze doporučit pokud možno co největší obrazovku a výkonnou soupravu reproduktorů, aby měl ten letecký den patřičné grády. → na Prime Video od 23. května

Smutní vítězové letošního World Press

Photo

Fotoreportéři sbírají ve všech koutech světa lidské radosti a strasti. Letos se před jejich objektivy sešlo víc utrpení než obvykle.

Fotografie pořád vydá za tisíc slov. Dokonce i v době momentek střílených od boku libovolným telefonem, zohýbaných chytrými algoritmy i hloupými filtry k nepoznání, nebo dokonce částečně či kompletně vygenerovaných fantazií umělé inteligence. Přesto nebo právě proto mají soutěže jako World Press Photo smysl. Autentické fotografie v nich otevírají okno do realit, před nimiž často okna virtuální úmyslně zavíráme. Kocháme se fotkami roztomilých koček či psíků, luxusních chatiček na útesu nebo obnažených dívek nořících se do moře při západu slunce. Žijeme v iluzi světa, jaký chceme, a často mhouříme oči nad světem, jaký máme. I proto nefiltrované záběry z tragického zemětřesení v Turecku, několik let trvajícího sucha, které mění velké části planety v enviromentální pasti, nebo svědectví z válečných zón na Ukrajině či v Palestině hlasitě klepou na dveře našeho svědomí. A World Press Photo jim přidává ještě naléhavější zvuk. Tahle výstava tu byla, je a naštěstí i bude. Můžete ji odmávnout jako tendenční, ale ty fotky se skutečně „staly“. Ať už jde o otce držícího ruku své dcery, zaklíněné v rozvalinách po

Shora zleva po směru hodinových ručiček: Zvyšování hladiny oceánu na Fiji (Eddie Jim); uprchlická krize na hranicích Mexika s USA (Alejandro Cegarra); přípravy návštěvy kostela na Madagaskaru (Lee-Ann Olwage).

zemětřesení v Turecku, žalem zkřivenou ženu svírající v náruči mrtvé tělo pětileté neteře po bombardování v Gaze nebo zdánlivě obyčejné fotky z ukrajinských ubytoven, v nichž drobné detaily vydávají svědectví o nekonečnosti konfliktu, jenž pozvolna otupuje hrůzu každodenní reality nejen pro obyvatele zasažených oblastí, ale i pro válečné zpravodaje.

Prohlédnout si vítězné fotky na papíře má větší efekt než jimi hypnoticky proscrollovat na displeji telefonu. Ještě víc však člověka zamrazí, když si velkoformátové tisky osahá očima na putovní výstavě. Ta do Prahy bohužel nezavítá, ale šanci zažít World Press Photo budete mít v Amsterdamu, Londýně, Seville, Berlíně, Hamburku, Curychu, Římě nebo v Kodani. Kompletní seznam měst a termínů je k dispozici na www.worldpressphoto. com.

→ World Press Photo 2024, výstavy probíhají od dubna do prosince 2024.

Svědek Rimbaudův

Ernest Pignon-Ernest bude na Bienále v Benátkách ozdobou doprovodného programu pořádaného nadací Louis Vuitton.

Na 60. mezinárodní výstavu umění –La Biennale di Venezia – pozvala Fondation Louis Vuitton francouzského umělce Ernesta Pignona-Ernesta, aby představil Je Est Un Autre, jedinečnou výstavu koncipovanou speciálně pro Espace Louis Vuitton Venezia. Výstava je součástí programu Nadace Louis Vuitton „Hors-les-murs“, který se odehrává v Espaces Louis Vuitton v Tokiu, Mnichově, Benátkách, Pekingu, Soulu a Ósace. Naplňuje závazek Fondation přinášet mezinárodní umělecké projekty širokému publiku.

Od 60. let 20. století a několik desetiletí před vznikem umělecké formy nyní

Průvan na poličce

Nechť filmaře provází Síla

Příběh nezdolného vizionáře, zázračného dítěte tzv. nového Hollywoodu a jeho Hvězdných válek podaný tak, jak jste ho ještě neviděli. Mimořádný pohled do zákulisí natáčení Star Wars, od pekla castingů až po noční můry při natáčení, kde jsou na denním pořádku sváry mezi herci, tajné milostné aférky a nejrůznější katastrofy v líbivém komiksu, a přesto se všemi šťavnatými fakty a historkami. Jako fandové Lukea Skywalkera jste jistě četli spousty bichlí, ale tahle je mezi nimi opravdu výjimečná.

Lucasovy války

Laurent Hopman a Renaud Roche

nazývané „street art“ si Pignon-Ernest již razil cestu neobyčejně dobrodružnou, spojující technické mistrovství, existenciální bezúhonnost a schopnost „poeticky obývat svět“ – a dělal tak s výjimečnou otevřeností. Během své kariéry dokázal sladit nekompromisní etický závazek s přesným, inovativním uměleckým vyjádřením do té míry, že některá z jeho děl – jako je zobrazení zastřelených v La Commune a jeho tuláka Rimbauda – byla reprodukována ve statisících výtisků a stala se ikonami moderní doby. Na každém kontinentu, včetně pláže v Ostii, kde byl zavražděn Pasolini, Pignon-Ernest zkoumá osu-

Povoláním syn

Anthony Delon, syn filmového idolu a svobodomyslné herečky, odhaluje, jaká byla jeho rodina za zavřenými dveřmi a mimo blesky fotoaparátů nebo všímavé oko kamer. Dojemně vypráví o svém dětství, mládí, otcově nehynoucí slávě, ale i nemoci matky, které zůstával nablízku až do jejího posledního dne. Jak překonat vlastní strachy, rány a zklamání. Jak neopakovat chyby, které se rodinnou historií prolínají jako pověstná červená niť. A jak se konečně stát mužem s pevným a sebevědomým postavením v životě.

Má rodina, můj příběh Anthony Delon

dy jednotlivců, kteří porušují konvence nebo představují mýty, které je třeba oživit. Umělec přitom pokaždé podstupuje bezprecedentní riziko; právě to riziko, které Rimbauda pronásledovalo, když vytrval ve „hledání místa a vzorce“.

→ Ernest Pignon-Ernest: Je Est Un Autre, 20. 4. – 24. 11., Biennale Arte, Benátky

Markovič se vrací

Reedice úspěšné a vynikající knížky vychází u příležitosti premiéry úspěšného televizního seriálu a mapuje profesionální dráhu policejního vyšetřovatele a šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče, která je lemována především sexuálními vraždami. Případ pětinásobného vraha Hojera či kauza tzv. spartakiádního škrtiče Straky vstoupily už na piedestal historie české kriminalistiky. Markovič ale také řešil brutální vraždu v hodkovičském lese – která svého času inspirovala scénáristu Jaroslava Dietla a pozměnila učebnicové kánony.

Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku Viktorín Šulc a Jiří Markovič

Ne, raději knihu!

Odložte mobily a otevřete knihu a svou duši. V češtině konečně vychází vynikající kniha americké profesorky psychiatrie a odpovídá na to, proč v čase hojnosti, bohatství, svobody a technologického a medicínského pokroku nebývale postrádáme pocit štěstí a cítíme se naopak mizerně. Titul je nejen sbírkou adiktologických kazuistik, ale také zamyšlením nad tajemstvím bolesti a potěšení, tedy nad fenomény, které působí v součinnosti, vzájemně se ovlivňují a vyvažují.

Dopamin Anna Lembke

Michael Hutchence v březnu 1992 během open air koncertu v Sidney.

Fénix jménem Hutchence

Dva dosud nezveřejněné songy australského zpěváka Michaela Hutchence vycházejí po neuvěřitelných sedmadvaceti letech, které letos uplynou od jeho smrti.

TEXT Lukáš Nosek

Frontman skupiny INXS patřil k oněm starým dobrým rockerům, kteří tento hudební styl nejen tvořili, ale také žili. V jeho posteli se střídaly topmodelky i popové hvězdy, kokain zapíjel alkoholem, pro ránu nešel daleko a nakonec ho v 37 letech našli oběšeného v hotelovém pokoji. Jeho smrt nikdy nebyla objasněna, nicméně se traduje, že zemřel při hypoxické masturbaci. Na tyhle legendy se nezapomíná, což dokazuje pěkná řádka hitů, jež australská kapela v čele s Hutchencem vydala a které nechybí v osobním playlistu snad nikoho z nás. Mám jmenovat? Co třeba Need You Tonight, Mistify nebo Never Tear Us Apart… Při jejich poslechu si člověk

Singly „One Way“ a „Save My Life“ vychází 10. května 2024 na desetipalcovém vinylu. Producentem obou songů se stal Hutchencův bývalý spolupracovník Danny Saber z kapely Black Grape.

říká, že vznikly včera a ne v 80. letech. Možná i to je důvod, proč dvě „novinky“, které na světlo světa přicházejí po více než čtvrt století, vůbec nepůsobí archaicky. Skladby „Save My Life“ a „One-Way“ vycházejí na desetipalcovém vinylu, na které je dostal Danny Saber z kapely Black Grape. Není to náhoda, s Hutchencem totiž pracoval už na jeho debutovém sólovém albu, které vylezlo až dva roky po jeho smrti. A tyhle dva songy měl nejspíš celou tu dobu uložené někde v šuplíku. „Jedním z důvodů bylo to, že jsem chtěl dát fanouškům slyšet Michaelův hlas v něčem novém, ukázat, co mohlo být, a možná i probudit miliony lidí, kteří na něj asi už zapomněli,“ prozradil Saber. Dvě nové pecky si určitě poslechněte, možná tak donutíte algoritmy náhodného přehrávání, aby vám do uší napupmovaly i dalších pár hitů starého dobrého Michaela Hutchence.

Mimořádná linka Columbus–Praha

Oblíbené hudební duo Twenty One Pilots své české fanoušky naposledy potěšilo před dvěma lety během Colours of Ostrava. V dubnu příštího roku dorazí do Prahy v rámci světového turné, které zasvětili svému nejnovějšímu albu Clancy.

Jejich sedmé studiové album Clancy bude mít premiéru 17. května. Fanoušci amerického dua, které tvoří Tyler Joseph a Josh Dun, však na nic nečekají a vstupenky na světové turné kupují tak jako tak. Ostatně, nový singl Overcompensate vypuštěný koncem února jasně naznačuje, že kvalita nahrávek téhle kapely pohybující se na hraně indie popu a alternativního rocku rozhodně nemá klesající tendenci. Jak už jsou fanoušci kapely zvyklí, i na novém albu bude pokračovat příběh fiktivního městečka DEMA, které se poprvé objevilo na jejich průlomovém albu Blurryface v roce 2015 a nová tajemství a kapitoly příběhu se odkrývaly i na albech Trench a Scaled and Icy. Díky této lince je asi jasné, že na koncertě krom novinek zazní i pár osvědčených hitů. Chystaný pražský koncert proběhne v O2 areně za necelý rok, a i když bude jen jedním z celkového počtu 63 koncertů, lze čekat nějaké ty emoce navíc. Zpěvák Tyler Joseph má totiž po své babičce české kořeny.

Liam Gallagher & John Squire

Dvě manchesterské legendy se spojily, aby fanouškům svých slavných kapel přinesly do 21. století závan starých dobrých časů, kdy svět válcovaly britské kytarovky. Zpěvák Oasis se na albu postaral o vokály, kytarista někdejších The Stone Roses všechny songy napsal. Chodili kolem sebe léta, ale k hlubší spolupráci se dostali až teď a snad nikoho nepřekvapí, že jim to klape (i když každý fandí jinému fotbalovému klubu). Pilotní singl

„Just Another Rainbow“ naznačil, o co na albu půjde, dvojici se však přesto daří nabídnout větší rozmanitost. Rozverný song

„Love You Forever“ připomíná Hendrixovo „Voodoo Child“, klavírní linka songu „You’re Not the One“ zase v posluchači probouzí pochybnosti, zda se ke klukům nepřidal Elton John.

Pearl Jam Dark Matter

Pokud čekáte, že vás tahle novinka chytne na první dobrou, jako tomu bylo třeba s albem Ten, možná budete trochu zklamáni. Pokud jí ale dáte šanci, postupně si jednotlivé tracky zamilujete. Jako první si budete broukat pětiminutovku Wreckage, následně „Something Special“ a vzít si do ruky kytaru a pořádně to rozjet (minimálně obrazně při čekání na semaforu) vás donutí „Waiting For Stevie“. Ptáte se, kdo klukům z Pearl Jam vlil novou krev do žil? Třiatřicetiletý producent Andrew Watt, který už se postaral o úspěšný návrat legend jako Ozzy Osbourne nebo The Rolling Stones. K Pearl Jam má ale speciální vztah. Narodil se totiž v týdnu, kdy se Eddie Vedder v San Diegu poprvé potkal s budoucími parťáky z kapely.

→ O2 arena, sobota 12. 4. 2025, více na www.livenation.cz

The Zutons

The Big Decider Tuhle liverpoolskou kapelu je těžké zařadit do konkrétního žánru, ačkoliv vševědoucí Wikipedia se rozhodla jejich tvorbu shrnout jako „psychedelic cartoon punk“. Vznikli v roce 2001 a během osmi aktivních let představili tři alba. Těžko říci, jestli na ně fanoušci od dob „You Can Do Anything“ nezapomněli, protože 16 let je dlouhá doba. Nicméně kdo nezapomněl, bude moci navázat tam, kde skončil. Až na drobné výjimky jako třeba funkovou skladbu „Creeping On The Dancefloor“, kde je cítit přítomnost producenta Nila Rodgerse, se tahle parta hudebně moc neposunula. A proč ta dlouhá pauza? „Prostě jsem se zbláznil a pořád pil a nemohl zpívat,“ svěřil se frontman Dave McCabe, který prý je už 3 roky střízlivý.

Vampire Weekend

Vampire Weekend

Only God Was Above Us Jestli jste se do amíků z kapely Vampire Weekend zamilovali díky jejich třetímu studiovému albu Modern Vampires of the City (2013), které sálalo pohodou a optimismem, začátek jejich novinky vás překvapí slovy „fuck the world“. Neděste se, žádný zásadní názorový obrat se tady neděje, to se jen Erza Koenig odrazil a vyrazil na cestu od cynismu k optimismu a od skepse k víře. Na desce nechybí typické křišťálově čisté melodie a svižná rytmika, která si skvěle notuje s novým zkresleným a zamračeným feelingem. Oproti předchozímu albu „Father Of The Bride“ se kapela vrátila k vlastní tvorbě a vystačila si bez hostů a producentů. Tohle je prostě čistý odvar klasických Vampire Weekend, který funguje.

Hudební novinky

Matěj Homola (51) je známý hlavně díky partě Wohnout, kterou s bratrem Honzou založili před 28 lety. Moc už se ale neví, že kromě kytary to umí rozjet i s motorovou pilou…

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Podědil jsem spíš výtvarný talent než zručnost

Na zahradě domku za Prahou stojí mini U-rampa, ale taky obstojná open-air galerie dřevěných soch, kterých je tu něco mezi dvěma a třemi stovkami. Uměleckou řezbu motorovou pilou si Matěj Homola přidal do balíku svých hobby v době covidu a krom respektovaného skejťáka, úspěšného fotografa, zkušeného cestovatele a nadšeného motorkáře ho lze považovat už i za sochaře. Tím nejdůležitějším je pro něj ale pořád kapela Wohnout, se kterou má za sebou unplugged turné a před sebou intenzivní festivalovou sezonu.

Jak jste se dostal k sochaření motorovkou?

Tenkrát jsem se přestěhoval na dva roky na vesnici a potřeboval jsem opravit něco na baráku. Koupil jsem si úhlovou brusku, omylem jsem zabrousil do dřeva a ono to vypadalo jako hlavička. Vybrousil jsem si ji flexou asi za minutu a druhý den okamžitě druhou, třetí... Spadl jsem do toho rovnýma nohama bez přípravy. Začal jsem si hledat videa na YouTube. Nebyl jsem kutil, neznal jsem vlastnosti dřeva, nevěděl jsem nic o nástrojích. Úhlovou brusku jsem v 45 letech držel v ruce poprvé. V okolí mám dva řezbáře, jeden mě učil se dřevem a druhý mě zasvětil do techniky. Kapela v té době stagnovala, dva roky jsme de facto nehráli. Nedalo se cestovat, všechno bylo zavřený, tak jsem každý den řezal a brzo jsem měl doma sto soch.

Nezvažoval jste dělat je na zakázku?

Pár jsem jich rozdal, ale nechci je dávat pryč. Mám k nim vztah, protože jsem nikdy nevytvářel nic rukama. Nevěděl jsem, že jsem toho schopný.

Ani jako malý?

Vyřezával jsem si lodičky jako každý kluk, ale někdo u toho zůstal, stal se z něj domácí kutil a šikovnost z dětského nožíku převedl do šroubováku a vrtačky. Já patřím mezi lidi, které je lepší k tomu nepouštět. Podědil jsem spíš výtvarný talent než zručnost.

Už se stal s motorovkou i nějaký úraz?

Naštěstí ne, ale na začátku, když jsem nevěděl, že musím mít pracovní pomůcky, jsem byl hodně osekanej od brusek a kvůli prachu jsem se trápil s očima a ušima. Měl jsem fy-

zický potíže, tělo na to nebylo zvyklý a svoje hobby jsem odnemocněl.

Jak?

Přestaly mi fungovat prsty, protože dlouhodobě mačkáš a držíš něco, co se klepe. Velmi rychle se to projevilo, když jsem chtěl hrát na kytaru. Jednou ráno jsem se probudil a nemohl jsem ohnout prsty. Postupně jsem je musel rozhýbat.

Prý u kytar moc neřešíte technické parametry. U řezbářských nástrojů se těmi technickými detaily zabýváte víc?

U motorovek je daleko menší výběr než u kytar a speciálně v carvingovém řezání to dělají dvě tři firmy, takže je jasný, co si koupíte. Kytar jsou na trhu miliony a v tom, jak to bude ve finále znít, hraje roli všechno od dřeva, snímačů, strun, trsátka, komba, šňůry... Proto je výběr těžší a mě to nebaví, na rozdíl od bráchy, který kytary sbírá a žije tím. Mě baví skládat hudbu, baví mě umět na ten nástroj hrát a to mi stačí.

U kterého ze svých zájmů se v těch detailech vyžíváte nejvíc? U foťáků? U motorek? Řekl bych, že bohužel u ničeho. Ale dobře, jsem hodně poctivý, když dělám hudbu. Rok a půl před vydáním desky zasedám ke kompu, přestávám trochu chodit ven a už se jen hrabu v písničkách. Jenom bicí se skládají z pěti stop, takže mám pod sebou třeba patnáct stop, se kterými pracuju, a tam mě hodně baví babrat se v detailech.

Klip k novince Nevěsta vám vytvořila umělá inteligence. Využili jste v kapele AI i na něco jiného?

Vůbec, já se toho bojím. Jestli se stane standardem, že umělá inteligence bude skládat písničky, myslím, že spousta autorů po tom sáhne a AI bude minimálně spoluautor. Sám nevím, jestli bych to taky nezkusil, protože vím, jakou to dá práci vyrobit písničku. Musím ji vysedět, vyhrát, a než doděláme text, je to někdy hodně únavný proces. Ale občas si pomůžu programem na hledání rýmů, který je takovým předstupněm umělé inteligence. Rozhodli jsme se zpívat v češtině a to je past. Písnička se musí rýmovat a zároveň dávat smysl. Někdy chci zachovat text, na který

„Naštěstí mě žádný úraz nepotkal. Když to s motorovou pilou neumíš, můžeš si uříznout ruku. Ale nestává se to. Neslyšel jsem o tom, že by se nějaký sochař říznul.“

„V našich podmínkách jsou nejlepší dřeva dub nebo lípa kvůli stálosti. Třeba ořech se za dva roky rozpadne na padrť, normálně zmizí. Když tady postavím dubovou sochu, bude tu stát ještě pět set let. Jenže dubový špalek schne desítky let a sehnat ho není jednoduchý. Takže řežu z mokrýho dřeva a to pak praská. Ale prý to k tomu patří.“

„Už zdaleka tolik nekalíme. Ale to je, mám pocit, v rockové kultuře obecný trend. Mám rád fesťáky, protože tam potkávám spoustu kámošů z různých kapel, a dřív byla na každým fesťáku kalba. Po koncertě se všichni potkali na baru a bylo to boží. Ale lidi nějak přestali kalit a není tu generace, která by převzala otěže.“

se špatně hledají rýmy. Třeba Svaz českých bohémů jsem chtěl postavit na sloganu „z přímek se stávaj zatáčky“. A co se rýmuje na zatáčky? Zkoušel jsem „obláčky“, „na mráčky“, ale bylo to unylý. A tak tam máme „jsme na sračky“, i když už jsme tehdy v kapele měli „postdětské“ období a vulgarismy mi vadily. Ale tady to krásně dávalo smysl.

AI by mohla pomáhat s tou nudnou prací, když už máte text a hudební motiv, který je potřeba rozpracovat dál.

Studiová práce mě zrovna baví nejvíc. Ideální stav by pro mě byl, kdybych měl na stole text, kostru písničky a pak si mohl donekonečna hrát s postprodukcí. Ať AI udělá text, to mi vadit nebude, stejně jako bráchovi. Texty jsou v našem případě nejsložitější součást hudby. Nenaskočili jsme do kapely jako textaři, kteří chtějí sdělovat nějaké myšlenky, ale jako kytaristi, kteří chtěli brnkat a skákat. Nenašli jsme zpěváka, proto zpíváme sami, a sami jsme si začali psát texty. Podle toho to taky vypadalo. Naše texty z raných dob jsou někdy fakt hodně infantilní. „Hey vo co de?

Když jedu na hory, že všude sou, fuj, zrzavý potvory.“ Ve zkušebně jsme se tenkrát smáli, jaká to bude prdel. Spousta lidí se taky smála, když jsme to hráli ve Špindlu na mejdanu, ale teď po třiceti letech už je ti to blbý hrát.

O čem zpívají punkeři po padesátce?

Vždycky na to myslím, když hrajeme písničku Banány. V roce 2000 se nás v jednom rozhovoru ptali: „Co budete dělat, až vám bude třeba padesát, kdybyste ještě fungovali?“ A já říkám: „Doufám, že nebudem takoví kokoti, abysme ještě v padesáti museli hrát Banány.“ Nedomyslel jsem důsledky, že je budu muset hrát. Padesát mi bylo loni a Banány jsou

v playlistu. Ale zároveň s námi roste naše publikum, a kdo na nás přijde, asi ví, do čeho jde. Asi od sedmé desky už jsme si začali dávat pozor na texty, pořád jsou v našem duchu, ale minimálně chceme, aby dávaly smysl.

Jak se v průběhu času měnily vaše požadavky na backstage? Co v ní musíte mít?

Zatímco dřív byl ve smlouvě jenom honorář a podpis, teď se nafoukla o mraky položek. Máme tam třeba místnost 3x6 metrů, 8 neperlivých vod, 8 perlivých vod, teplota v šatně +20 stupňů... Rozepsali jsme to do detailů na základě mnohaletých zkušeností. Na začátku se nám totiž stávalo, že jsme přijeli, plácnu, do Liberce, je březen a v klubu nula stupňů. Jak jsou z hor, všichni tam chodí v triku, dají nám šatnu někde vzadu, což snad dřív býval hajzl, a ještě říkají: „Co je, vole, jste chlapi, ne?“ Tak jsme dali do smlouvy stupně a velikost. Ale rozhodně tam nemáme takový ty fóry jako kotel lentilek nebo chameleona v akvárku, což některý český kapely mají.

A množství alkoholu?

Snižuje se, už zdaleka tolik nekalíme. Ale to je, mám pocit, v rockové kultuře obecný trend. Mám rád fesťáky, protože tam potkávám spoustu kámošů z různých kapel, a dřív byla na každým fesťáku kalba. Po koncertě se všichni potkali na baru a bylo to boží. Ale lidi nějak přestali kalit a není tu generace, která by převzala otěže.

Co za pití nesmí v backstagi chybět?

Jim Beam, já jsem whiskovej. Můj oblíbený drink na pódium je teď Jim Beam s colou, mám ho vždycky postavený na bedně. Před koncertem si dáváme na kuráž – ale symbolicky. Kluci na koncertě moc nepijou, já

Wohnout plánují vydání jedenácté desky, jasné obrysy ale zatím ještě nemá. V dubnu vypustili ven první singl Nevěsta, k němuž stvořila klip umělá inteligence.

„Každý rok vyjíždím na několik cest mimo Evropu a vždycky na motorce. Přičuchnul jsem k tomu hodně pozdě a zjistil jsem, že cestování na motorce je úplně nejlepší. Přes léto jsem na tom pořád. Snažím se vypadnout daleko, hodím dozadu stan, spacák, vaření, spím venku... To je teď moje hlavní hobby.“

si dám jeden dva drinky, ale pak to většinou hasne a jedeme domů.

Hodně cestujete, ochutnáváte na cestách místní pálenky?

Jezdím rád do Asie a třeba v Indii, odkud jsem se teď vrátil, dělají kupodivu kvalitní whisky, rum nebo gin. Fakt poctivá procedura. Tam si skoro každý večer rád dám drink. Někde i přes den. Třeba v Mexiku na pláži seděly babky na zemi u slaměných chýší a míchaly tam z čerstvých ananasů piňa coladu. Tu jsme si dávali k snídani.

Co nejšílenějšího jste ve světě pil?

Asi nic, ale brácha pil ve Venezuele vyždí-

maný býčí oko. To se tam pije na kocovinu. Máta, cukrová třtina a do toho oko, jako vajíčko.

Kam se chystáte teď?

Plánuju destinace jako Kyrgyzstán, Tádžikistán... Každý rok vyjíždím na několik cest mimo Evropu a vždycky na motorce. Přičuchnul jsem k tomu hodně pozdě a zjistil jsem, že cestování na motorce je úplně nejlepší. Fotím a stříhám z toho videa na svůj YouTube kanál. Přes léto jsem pořád na motorce. Snažím se vypadnout daleko, hodím dozadu stan, spacák, vaření, spím venku... To je teď moje hlavní hobby, už skoro životní styl.

Nestíhám přečíst všechno

Básník a spisovatel Marek Torčík (31) o své knihovně mluví jako o neorganizovaných policích, přesto jde o zatím nejpřehlednější osobní sbírku, jakou jsme v našem magazínu měli. Autor oceňovaného románu Rozložíš paměť o tom, proč literární ceny nejsou tak podstatné, o dědovi, který ho netuše přivedl ke knihám, i o předstíraném čtení Harryho Pottera v originále.

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Kdo je ten muž na fotce ve vaší knihovně?

To je David Wojnarowicz, americký fotograf a výtvarný umělec, který byl zároveň aktivistou za queer práva.

David napsal knihu Close to the Knives: A Memoir of Disintegration, což jsou memoáry a mimo jiné tam píše i o životech svých přátel. Ta knížka je hrozně násilná, protože Wojnarowicz vyrůstal v extrémně chudé rodině a jeho otec byl násilník. Ještě jako dítě od rodičů utekl, živil se prostitucí a pak napsal tuhle knihu o tom, jak se z toho celého vyhrabal.

Jaká je vaše knihovna?

Neorganizovaná. Najdete v ní spoustu anglických titulů, které jsem sesbíral za léta studií na anglistice. Mám taky hodně poezie. A protože můj partner studuje mikrobiologii rostlin, tak je

tam i spousta odborné literatury, knihy o klimatické změně nebo zahradničení.

Říkáte „neorganizovaná“, ale tady vidím knížky rozdělené na anglické a české tituly nebo seřazené podle velikosti.

Spíš podle nakladatelů. (směje se) Osobně mě štve, když jeden autor vydává své knížky v konstantním formátu a najednou se změní, je větší nebo menší. Nebo u anglických titulů se stává, že se nejdříve vydá hardback, a když se dobře prodává, tak vyjde i paperback. Ten mi ale pak nesedí v knihovně. (směje se)

Jak knihy nakupujete?

Hodně na cestách a často si je objednávám. Teď jsem si předplatil novou básnickou sbírku Wrong Norma od

kanadské básnířky Anne Carson. Čekal jsem na ni asi půl roku a mám z toho takový klidný pocit. K předplatitelům se navíc kniha dostala dřív než k ostatním čtenářům. A pak si pořizuji knížky do zásoby. Rozhodně nestíhám přečíst všechno.

Jste zaneprázdněný čtenář?

Stále mám něco rozečteného a v knihovně mám spoustu knih, které bych si chtěl jednou přečíst – třeba ty tlustší tituly, na které nemám čas, jako je Odysseus od Jamese Joyce.

Nepocházíte z prostředí, kde by se hodně četlo, že? Co vás přivedlo ke knihám?

Jediným čtenářem v naší rodině byl můj děda, který si knížky půjčoval z knihovny. Četl především historickou literaturu, knížky o archeologii,

„Pět lidí, kteří mají určitý sociální kapitál, se shodlo, že moje kniha stojí za nominaci na literární cenu. Je to stejné, jako by se pět jiných čtenářů shodlo, že Rozložíš paměť je dobrá kniha. Já si toho samozřejmě vážím, ale také mě zajímá, co v nominacích na Magnesia Litera chybí.“

Izraeli, konspirační teorie, mezinárodní vztahy a detektivky. Díky jeho kartičce do knihovny jsem si ale mohl půjčovat knížky i pro sebe, a protože jsem nebyl knihami obklopen od malička, tak mi bylo celkem jedno, po čem sáhnu. Takhle jsem asi ve třinácti omylem objevil Virginii Woolf, ale četl jsem i komiksy, fantasy, Harryho Pottera, Eragona.

Jak vás tedy napadlo studovat anglofonní literatury a kultury?

Anglofonní literatura mi byla vždy blízká, protože spoustu anglických knih mi táta posílal jako dárky z Ameriky, kde žije. Tehdy jsem samozřejmě neuměl tak dobře anglicky, abych si přečetl posledního Harryho Pottera, dřív než vyšel v češtině, ale aspoň jsem to předstíral. (směje se) Později, když jsem přemýšlel, co bych chtěl dělat, zdálo se mi logické studovat angličtinu, protože to bylo to jediné, v čem jsem nad ostatními spolužáky vynikal. Původně jsem tedy chtěl studovat lingvistiku nebo politologii, ale byl jsem na to moc líný, tak jsem skončil u literatury.

Máte nějakou nejoblíbenější knihu?

Určitě Autobiografie rudé od již zmiňované básnířky Anne Carson. Je to příběh o klukovi, který je rudý, má křídla a příliš nezapadá. Jednak je to příběh v poezii, což jsem do té doby nikde neviděl, a je to velmi aktuální příběh, přestože kniha vyšla už v roce 1998. Autorka se inspiruje starým řeckým mýtem o Géryonésovi, obrovi se třemi těly, kterého zabil Herakles, a vytvořila z toho milostný příběh o dvou klucích, kteří se do sebe zamilují a zase se rozejdou. Zároveň je to o spoustě dalších věcí – o dospívání i smrtelnosti.

Váš románový debut Rozložíš paměť je příběhem o dospívání v Přerově, o šikaně, o vyrovnání se s odlišnou sexuální orientací, příběh velmi surový, plný násilí. Měl jste při psaní nějakou záklopku, která vám říkala –to už je moc?

Myslím, že začátek knihy je náročnější, ale její druhá půlka už je v tomto ohledu přívětivější. Ale při psaní jsem si dal předsevzetí, že do příběhu nebudu dávat některé dobré vzpomínky na dětství, protože bych si jimi zakalil to, co jsem chtěl, aby kniha byla. Špatné vzpomínky nás totiž definují mnohem víc než ty dobré.

Proč jste svou knihu musel napsat?

Já jsem ji spíše chtěl napsat, protože takových příběhů v Česku moc není, a věděl jsem, že chci říct něco, co jsem ještě neslyšel.

Rozložíš paměť letos získala cenu Magnesia Litera. Co to pro vás znamená?

Asi jen to, že se pět lidí, kteří mají určitý sociální kapitál, shodlo, že moje kniha stojí za nominaci na literární cenu. Je to stejné, jako by se pět jiných čtenářů shodlo, že Rozložíš paměť je dobrá kniha. Já si toho samozřejmě vážím, ale také mě zajímá, co v nominacích na Magnesia Litera chybí. Za mě to jsou Těla Kláry Vlasákové a Srpny Jakuba Stanjury, což jsou úplná zjevení. Můžeme diskutovat o tom, jakých literárních kvalit dosahují, ale podle mě je důležité zajímat se i o jiné knihy, které rezonují společností.

Kdo si má vaší knihu přečíst? Kdokoliv, kdo se nebojí podívat se do zrcadla, kdo řeší svou jinakost, dostatečnost pro sebe sama. To jsou věci, které řešíme všichni.

Spisovatel Marek Torčík pochází z Přerova, dnes žije v Praze. Jeho byt je kromě knih plný starého nábytku a obrazů. Na stolku hořela vonná tyčinka a focení bohužel rušilo kočičího nájemníka.

Nejoblíbenější kniha

- Autobiografie rudé od básnířky Anne Carson. “Je to příběh o klukovi, který je rudý, má křídla a příliš nezapadá. Autorka se inspiruje starým řeckým mýtem o Géryonésovi a vytvořila milostný příběh o dvou klucích, kteří se do sebe zamilují,” nabádá k přečtení Marek Torčík.

Vidím správně ve vaší knihovně současný feministický kánon Proč jsme tak naštvané od Šárky Homfray?

Ano, já jsem feminista, feministických knih mám víc a zrovna ta Šárčina v českém prostředí dlouho chyběla. Zásadní chybou diskuze o feminismu v Česku totiž podle mě je, že si lidí myslí, že feminismus je jenom pro ženy. Jenomže feminismus často pomáhá i mužům. Proč jsme tak naštvané je skvělá kniha. Je sice dražší, což mi trochu vadí, protože takové knížky by měly být cenově dostupné. Ale chápu, že je potřeba zaplatit práci lidí, kteří se na vydání knihy podílí.

Proč tu máte vystavenou povídku Rozdělat oheň od Jacka Londona v miniaturním vydání?

Protože je to strašně roztomilý. Tuhle knížečku ve velikosti vizitky s ilustracemi i papírovým pytlíčkem vydala grafická designérka Nikola Janíčková a ilustrátor Jindřich Janíček ve svém nakladatelství

Take Take Take. Právě Nikola dělala obálku a sazbu mé knihy Rozložíš paměť.

Máte tu i nějakou další podivnost?

Určitě mám dvě knihy od Haliny Pawlowské, ale za to se nestydím. Má ji totiž rád můj partner, sám jsem je nečetl. Ovšem vůbec nevím, kde se u mě objevil průvodce kunštátskými hřbitovy nebo Proroctví a apokalypsy – Novozákonní apokryfy III.

Co je to za kamínky ve vaší knihovně?

Ty sbírám na cestách, na památku. Nedávno jsem byl pracovně v Londýně na knižním veletrhu, protože pracuji jako literární agent. Pak jsem se jel podívat na útes Seven Sisters v Sussexu, odkud jsem si také přivezl jeden kamínek. Další jsou z Irska, mám i břidlici z Walesu nebo kousek hory Snowdon, který jsem si přivezl z literární rezidence. Používám je pak jako těžítka.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak...

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Experimenty s izolací

Současné experimenty a studie zkoumající efekt izolace jedinců či malých týmů, podléhají etickým pravidlům a školenému dozoru. I nejodlehlejší stanice v říši věčného ledu jsou pravidelně monitorovány s pomocí nejnovějších technologií a posádky jaderných ponorek mají dostatek rozptýlení pro boj s tzv. ponorkovou nemocí. Pokud se však vrátíme do padesátých let minulého století, najdeme zkazky o poměrně krutých experimentech, při nichž se ve jménu studené války na zdraví testovaných subjektů příliš nehledělo. Důležité byly výsledky. I američtí vědci se uchylovali k nesportovním metodám, třeba když na McGillově univerzitě v padesátých letech zkoumali, zda samotu a smyslovou deprivaci lze využít jako metodu k vymývání mozků. Doslechli se totiž, že v Číně a v Sovětském svazu dělají z válečných zajatců komunisty a tedy potenciální mandžuské kandidáty - spící agenty, kteří mohou být snadno přeprogramováni. Účastníci byli umístěni do malých kójí a na tři dny zbaveni zraku a sluchu. Tedy v podstatě podrobeni tomu, za co dnes fandové izolačních kapslí platí tisíce korun. Výsledkem nebylo vymytí mozku, ale halucinace nejrůznějšího rázu, od geometrických tvarů přes malé žluté mužíčky až po procesí veverek pochodujících zasněženým polem. To je tak, když člověka necháte o samotě s jeho vlastními myšlenkami.

Podobné experimenty na jiných univerzitách vedly k podobným výsledkům. Halucinace se zdály být relativně neškodné a rychle odezněly. NASA se poté rozhodla zavřít do pokoje o velikosti 15 metrů čtverečních na pět měsíců čtyřiatřicetiletého učitele a bývalého vojáka. O jídlo, pití nebo cigarety si říkal stiskem tlačítek, ale např. cigarety nebo další odměny získával až po splnění určitých úkolů. Jinými slovy byl pokusným králíkem v lidském těle. Zprvu byl z experimentu nadšený, poslouchal příkazy, pracoval na románu a věnoval se malbě, aby si ukrátil čas. V druhé půli studie se proměnil v podezřívavého a nevrlého člověka. Přestal se věnovat “koníčkům”, přes vysílačku urážel vědecké pracovníky, zpochybňoval jejich autoritu a motivy. Jde o projevy shodné s poznatky z chování posádek na ponorkách, vesmírných stanicích či odlehlých základnách. Dokonce ani CIA se nepodařilo za přispění mnoha nelegálních metod “naprogramovat” vězně, jak dokládají promlčené tajné materiály.

„Život je plný bídy, osamělosti a utrpení – a to všechno skončí až příliš brzy.“

Woody Allen

„Film může vyplnit prázdná místa vašeho života i samotu.“

Pedro Almodóvar

#VanLife

Samotářský život v obytných vozech se stal pro řadu mladých i starých Američanů východiskem z krize na trhu s nemovitostmi. Zatímco mladí nemají na bydlení a nechtějí bydlet ve stanu pod mostem, staří jsou konfrontováni s vysokými cenami léků a péče. Řada z nich se stala přítěží na trhu práce, takže v dnešní ekonomice jezdí křížem krážem a zkoušejí nárazové brigády v distribučních centrech, tak jak je to popsáno v oscarovém filmu Země nomádů, kde je vrcholem romantického #vanlife chození na velkou do plastového kýble uprostřed pouště či velkokapacitního parkoviště supermarketu na předměstí. Sociální sítě jsou naštěstí zaplněny načančanými přestavbami čehokoliv od malých hatchbacků až po školní autobusy, jejichž majitelé v nekonečném seriálu impresí, rad a humorů lákají do svých řad další poustevníky, protože #VanLife je životní styl a nikoliv znouzectnost. Na neradostném trendu je nejparadoxnější to, že tito samotáři vyhledávají záři virtuálních reflektorů a chtějí se o své sólové zkušenosti podělit s pokud možno co největším publikem.

Ponorková nemoc

S názvem odvozeným od nelehkého soužití posádek na ponorkách, kde dlouhé štace v kombinaci s neustálou únavou a ztrátou pozornosti mění statečné chlapy v uzlíčky nervů. Slovní agrese občas přechází v agresi fyzickou, protože na ponorce nemáte jak upustit páru a nemůžete se jít vyběhat na čerstvý vzduch. Americké označení pro obecnější jev vznikající v uzavřených prostorách a malých skupinách je “cabin fever”, naznačujíc že k eskalaci v kolektivu může dojít v jakémkoliv dlouhodobě sdíleném prostoru, ať už je to ponorka, polární stanice, rybářská loď, nebo chata zapadaná sněhem. Jedním z hlavních spouštěčů jsou stereotypní situace s nedostatkem podnětů. a objevuje se zejména tam, kde není možné kontakt s ostatními členy skupiny alespoň krátkodobě přerušit. Polárníci nebo kosmonauti jsou na prvotní syndromy ponorkové nemoci trénováni, ale žádný člověk vůči ní není imunní. V zásadě jde o protiklad samoty - nedobrovolné soužití s lidmi, co vám dříve či později začnou lézt na nervy.

Tokijské blues

Stovky tisíc japonských teenagerů od 80. let minulého století vyhledávají pohodlnou samotu svých pokojíčků. Proč? Protože mohou! Epidemie tzv. Hikikomori, převážně chlapců, kteří se lámou pod tlakem vysokých očekávání většinové japonské společnosti a raději volí dobrovolné vězení svého dětského pokojíčku před sociální interakcí s kýmkoliv vyjma vlastních rodičů, dosáhla v posledních dvou dekádách takových rozměrů, že se jí vážně začala zabývat i vláda. K uspokojivým výsledkům bohužel nedošla, a to i přesto že je dlouhodobě známo, pod jakým tlakem jsou japonští (ale třeba i jihokorejští) studenti. Studijní neúspěch v tomto období rozhoduje o kariéře na zbytek života a vykolejit případné ambice může nejen nezvládnutý test, ale i vroubek v osobním životě, ať už jde o krachující romantickou známost, autonehodu či způsobenou škodu na veřejném či soukromém majetku. Mládež se často tímto interpersonálním minovým polem odmítá proplétat a dočasně rezignuje na život jako takový. Rodiče jim teplou náruč videoher, anime a domácí stravy několik let tolerují, ale někteří bohužel až příliš pozdě pochopí, že jejich ratolesti z toho nevyrostou. Některým Hikikomori dnes už táhne na padesát. Stát má pro ně linku podpory, rekvalifikační kurzy, školy či pracovní místa. Vše v případě potřeby plně virtuální, aby ta srážka s opravdovým světem nebyla příliš bolestivá.

Japonci odhadují, že těchto postmoderních poustevníků je momentálně v zemi zhruba milion a další půl druhý milion k jejich osudu nemá daleko. Dostat se po třicítce z téhle situace je skoro nemožné. Stát dokonce ještě před globální pandemií vypracoval studii Hikikomori 2030, v níž upozorňuje, že rodiče nejstarší generace těchto uživatelů mamahotelu začnou do deseti let umírat, což vytvoří velký tlak na záchytné sítě sociálního systému.

Filmy o samotářích, co jim (málem) hráblo

Maják (2019)

Kombinace osamění a ponorkové nemoci při práci na majáku je reálným rizikem. Správci majáku a vechtři

raději pracují sami, ostatně Robert Eggers ve svém černobílém hororu naznačuje, že když jsou na to dva, jeden z nich se střídá až nezdravě často. Snímek s Willemem Defoem a Robertem Pattinsonem ve vás bude doznívat dlouho a majákům na opuštěných místech se budete vyhýbat velkým obloukem.

Trosečník (2000)

Solaris (1972 / 2002)

Sovětská i pozdější americká adaptace slavného sci-fi románu Stanislawa Lema pracuje s tématem halucinací, ačkoliv tříčlenná posádka jimi trpí nikoliv kvůli nedostatku lidského kontaktu, hlavním viníkem jsou hypnotizující oceány planety Solaris, kolem níž vesmírná stanice obíhá. Lem se mimochodem tématem samoty a izolace zabýval ve své tvorbě dlouhodobě, třeba i v povídkové klasice Příběhy pilota Pirxe.

V podstatě hollywoodská verze Robinsona Crusoe, v níž Tom Hanks ztroskotá na pustém ostrově, namaluje smajlíka na míč od firmy Wilson, hrozivě zhubne a naučí se něco o životě. Končí to dobře, takže si od té doby většina Američanů vozí na dovolenou míč, protože co kdyby. Natáčelo se na neobydleném ostrově Monuriki, který se od té doby stal vyhledávanou turistickou atrakcí. A proto nemůžeme mít hezké věci, dámy a pánové!

Moon (2009)

Marťan (2015)

Vynikající sci-fi s Mattem Damonem podle neméně vynikající knihy Andyho Weira o kosmonautovi, kterého posádka zapomněla na rudé planetě. Na nudu či blbou náladu si však Mark Watney stěžovat nemůže. Aby přežil, začne na Marsu pěstovat brambory a spřádat plány na návrat. Neuvěřitelně inspirativní snímek těžíci ze situace, do níž se většina z nás pravděpodobně nedostane. Ale naši praprapraprapravnuci by mohli!

Sam Bell tři roky těží na odvrácené straně Měsíce helium ve společnosti chytrého robota a už je z toho trochu na nervy. Mysteriózní sci-fi debutujícího Duncana Jonese však tuto výchozí situaci eskaluje, když začne Sam trpět halucinacemi a výpadky paměti. Komorní příběh je fascinující studií lidské identity a jejích hranic, které se při samotářském životě bez sociálního kontextu mohou v mysli jedince rozpíjet a nebo dokonce zcela mizet.

Taxikář (1976)

Oldboy (2003)

Jihokorejský kultovní film šokuje diváka hned v úvodu, kdy je hlavní hrdina Dae-Su unesen a proti své vůli držen 15 let v pokoji bez oken, donucen sledovat skrz obrazovku malé televize, jak kolem něho kráčí dějiny a svět se točí dál bez jeho přičinění. A pak je jednoho dne bez vysvětlení vypuštěn zpět do nové reality. Dole je nahoře, černá je bílá, vykořeněný jedinec začíná hltavě pátrat po souvislostech a příčinách. Velmi věrohodná noční můra.

Scorseseho kultovní film zkoumá jako celá řada jiných problematický návrat válečných veteránů do společnosti a civilizace, která se jich stihla zřeknout, protože jim nerozumí a bojí se jich. Je to portrét samoty a nepochopení, šroubovaný až do tragického konfliktu. I po bezmála padesáti letech je snímek aktuální a De Nirova konverzace s vlastním odrazem v zrcadle vyvolává husí kůži. Podobných existencí kráčí denně po ulici desítky i ve vašem velkoměstě.

Ona (2013)

V době, kdy Siri sotva uměla vykoktat “dobrý den” (mnozí by se hádali, zda se něco změnilo), si dokázal Spike Jonze v celovečerní romantice s Joaquinem Phoenixem vyfantazírovat umělou inteligenci, do níž se doslova zamilujete. Šeptá vám sladké nesmysly hlasem Scarlett Johansson a je tu pro všechny osamělé či rozchodem zlomené romantiky, kteří do její chápavé náruče utíkají od lidí z masa a kostí. Zneklidňující portrét virtuálních vztahů, jež jsou bohužel v důsledku stejně pomíjivé jako ty opravdové.

Ve vesmíru nikdo

neslyší váš křik

Ruská IBMP (Institut biomedicínských problémů) se lidské samotě věnuje přes 60 let. Už v šedesátých letech Sověti vyzkoušeli izolaci, která trvala jeden rok. Zkoušeli různá složení malých i velkých týmů, v prostředí imitujícím stísněné kabiny kosmických lodí nebo velkorysejší prostory dočasných základen na Měsíci či Marsu. NASA se pokoušela o totéž a docházela k podobným výsledkům. Zprvu dobrá nálada (k té jistě přispívaly i nenápadně podávané amfetaminy) se měnila v útlum způsobený monotónním prostředím, prací i interakcemi, následně rovnou duševní vzpouru proti nastálé situaci. Heterogenní složení posádek nepomáhalo. Naopak, čím pestřejší bylo složení týmů, tím rychleji se zvýrazňovaly rozdíly v kulturních standardech, temperamentu či výchově, což vedlo k vyššímu počtu nepřekonatelných třecích ploch. IBMP, NASA i ESA spustily i několik výprav na Mars - izolačních studií trvajících 365 až 500 dní. Roční experimenty CHEPEA (NASA) a Sirius 23 (IBMP) právě probíhají, ale jejich výsledky jsou zatím podobné jako u Mars-500 (IBMP, ESA). Posádka se nepozabíjela, jen se ve druhé části experimentu její soustředění zhoršilo a členové trávili volný čas spíše o samotě ve svých kajutách. Kromě středně závažných poruch spánku se všichni s úkolem vypořádali statečně. Téma samoty, často dramatizované ve sci-fi románech a filmech, je tedy sice fascinující, ale v důsledku vlastně malé skupiny a komunity zvládají i delší dobrovolnou izolaci bez větších problémů. To je jistě dobrá zpráva tváří v tvář potenciální jaderné apokalypse a přežívání v podzemních bunkrech. Zdaleka nejzajímavější je nakonec kreativita výzkumných týmů při hledání odlehlých

Historie samotek

Zatímco experti z NASA poměrně pohodlnou izolaci tráví ve společnosti kolegů a ještě s nadějnou vyhlídkou na případnou cestu do vesmíru a tedy kariérní vrchol, pro vězně je tzv. samotka nedobrovolným vytržením z rutiny. Dnes se v civilizovaných věznicích používá jako předvídatelný trest nebo coby nástroj k udržení kázně. Nejde jen o individuální potrestání, ale také o kontrolu nálad ve skupině či kolektivu vězňů. Ve velkém se izolací vězňů začalo pracovat na začátku 19. století, kdy se experimentovalo s dehumanizací podle nejnovějších poznatků moderní psychologie. Náhodné tříštění skupin, nárazové izolace jednotlivců často na dlouhé týdny až měsíce, žádná jména, pouze čísla, kterými vězně oslovovali bachaři a vynucené absolutní ticho. Jakákoliv konverzace mezi vězni se tvrdě

míst, ať už je to ledovcová jeskyně na Dachsteinu, pouštní komplex v Ománu, podzemní komory s obřími hyperbarickými síněmi nebo plovoucí laboratoře v mezinárodních vodách. Autoři dystopických románů a fandové thrillerů o nedobytných vězeních by tu jistě našli inspiraci. Škoda, že v poslední době jsou to už jen velká skladiště s filmovými kulisami z pěny a překližky. Dřív se uměly vesmírné agentury víc rozšoupnout!

trestala. Výsledky těchto novot na sebe nenechaly dlouho čekat - skokově vzrostla agresivita a nepředvídatelné chování, na samotkách měli vězni sklon k sebepoškozování a někteří z nich se pomátli na rozumu. Moderní technologie, které umožňují zkoumat změny mozkové tkáně, dokazují, že delší pobyt v izolaci vede nejen ke zhoršení kognitivních funkcí, ale např. i prokazatelnému zmenšení paměťových center. Od samotek coby postihu se v moderních amerických věznicích ustupuje, ale podle statistik se s nimi ve výkonu trestu setkává každý pátý vězeň. V íránských věznicích se mimochodem dodnes používá tzv. bílé mučení. Při něm je vězeň vsazen do cely, která je kompletně bílá, nasvícená tak, aby nikde nevznikal žádný stín. Mundůry jsou bílé, k jídlu je podávána nesolená bílá rýže a cela je kompletně odhlučněná. Absolutní potlačení barev, vjemů a komunikace týdny až měsíce v kuse. Psychologický teror je prý určen primárně pro politické vězně a nepřátele režimu.

Upíři včera a dnes aneb různé podoby samoty v kultuře

Na stránkách knih a plátnech kin probíhá už několik staletí velkolepý souboj o to, zda je samota milenkou, která otvírá svou vřelou náruč, nebo třídním nepřítelem, proti němuž je potřeba bojovat všemi prostředky. Vzpomeňte si na portréty outsiderů, co obědvají sami u stolu ve školní jídelně. Vyděděnci, podivíni, asociálové. Tolik negativních slov a emocí mezi řádky nemůže být jen oslím můstkem autorské generalizace, tady z řádků románů a scénářů čpí materializace vlastních obav a strachů, jakási potřeba samotu v ideálním fikčním světě vyléčit. V některých žánrech už se to povedlo, např. gotičtí upíři byli vždy samotáři a podivíni, žijící sami v obrovských hradech, čelících samotě popíjením silného vína a čtením tlustých knih. S protivníky se poměřovali spíše intelektuálně než fyzicky, potřebu tu a tam vysát nějakou tu děvečku považovali za obtěžující, leč nutnou daň věčného života. A dnes? Upíři v popkultuře jsou čarokrásné modelky s nadlidskou silou, vymetající večírky a vyhledávající pozornost nadržených samečků. Ano, staré vs. nové peníze, stará vs. čerstvá krev. Křeč v pozadí je přesto patrná. Naštěstí jsou tu autoři, kteří se skutečné tváři samoty neváhají podívat do očí, např. Olivia Lang ve fantastické knize The Lonely City: Adventures in Art of Being Alone, jež zkoumá osamělou tvorbu významných amerických umělců.

„Osamělost člověka je jen strach ze života.“

Eugene O’Neill

„Osamělost přidává životu na kráse. Dává západům slunce zvláštní nádech a způsobuje, že noční vzduch lépe voní.“

Henry Rollins

Džóhacu alias Vypaření

Specifické japonské odrůdy izolace by vydaly na samostatné téma. V zemi se každoročně “vypaří” na sto tisíc lidí. Většina z nich je následně dohledána, jejich dočasné zmizení je reakcí na životní neúspěchy, ať už jde o rodinu, vztahy, školu nebo práci. Džóhacu je - stejně jako např. téma sebevražd - v každodenní konverzaci tabu, protože Japonci jsou si plně vědomi společenských tlaků a potřeby si tzv. udržet tvář. Institut vypaření je natolik zakořeněný, že pro případné zájemce je snadné najít tzv. noční stěhováky, kteří za své služby účtují poměrně vysoké částky od 50 000 jenů až po 300 000 jenů, podle toho, jak rychle se má dotyčný stěhovat, jestli za sebou potřebuje důkladně zamést stopy, nebo zda utíká před exekutory. Jak už bylo řečeno, drtivá většina vypařených se najde, protože za tímto účelem v Japonsku operuje na pět tisíc detektivních agentur. Kde se nejčastěji vyskytují? V levných hotelech, ubytovnách dělnických čtvrtí nebo na parkovištích turistických oblastí, kde žijí skromným kočovným životem v obytných vozech.

Prérijní horečka

V roce 1862 podepsal Abraham Lincoln zákon o usedlících, který vyhnal spoustu lidí z východního pobřeží na Velké pláně v Kanadě a na západě USA. Zde dostali zdarma velké lány půdy, aby z nich do pěti let něco udělali. Vznikaly tu velké farmy, ve značných rozestupech. Usedlíci ale rychle pochopili, že na širých prériích skutečně není vůbec nic. Na svých políčkách koukali do nekonečné dáli, bez možnosti kontaktu s ostatními farmáři, kteří byli často mnoho desítek mil daleko. Řada z nich doufala v rychlé zbohatnutí a osídlení oblasti, kde to brzy bude vypadat jako ve městech, z nichž pocházeli. Samota a těžký úděl osadníků je přiváděl k temným myšlenkám. Někteří z nich se vrátili, jiní spáchali sebevraždu. Prérijní horečka ustala až s nástupem automobilů a telefonů. Později zhoustla dopravní síť a s ní i zástavba, takže divoký západ definitivně přestal být divoký.

9 nejodlehlejších míst na světě

Ostrov Alexandra Selkirka Chile

Dnes už známý spíše jako ostrov Robinsona Crusoea. Selkirkovo ztroskotání proslavilo nejen jeho, ale především ikonický ostrov, který podnikavá chilská vláda proměnila v atrakci. Turistů sem ale jezdí sotva stovky, takže cca 500 usedlíků tu vyznává jednoduchý životní styl. Televize a auta si sem přivezli na lodi někdy v osmdesátkách, takže se tu propadnete zpátky v čase a můžete obdivovat především krásy okolní přírody.

Tristan da Cunha Velká Británie

Chcete žít na krásném tropickém ostrově, 2800 kilometrů od nejbližší civilizace? Sopečný ostrov v jižním Atlantiku plní tenhle sen necelým třem stovkám lidí. Je to nejodlehlejší obydlený ostrov na Zemi, ideální na pozorování velryb a delfínů. Nezkažená příroda, primitivní domy, minimum turistů a spousta času na nicnedělání. Dřív byl ostrov důležitou přestupní stanicí, ale po otevření Suezského průplavu je spíš útočištěm poustevníků.

Alert Kanada

Nejsevernější obydlené místo na planetě není určené normálním smrtelníkům, ale vědcům a polárníkům. Místní stanice leží 817 kilometrů od Severního pólu a je trvale obydlená, ačkoliv počet obyvatel je oficiálně nula. Kdo má štěstí, stráví tu tři až šest měsíců. Je tu tak nízká vlhkost, že kliky dveří jsou omotané izolepou kvůli statické elektřině. Dva měsíce v roce je tu polární noc a každý den je k večeři slaneček.

Ittoqqortoormiit Grónsko

Cesta do tohohle městečka je stejně dlouhá jako jeho jméno. Nejsevernější obydlený cíp Grónska je útočištěm pro necelých pět stovek obyvatel. Mají tu dokonce i malou kantýnu, takže hlady neumřete, ale nudou byste mohli, protože tu kromě panenské přírody a studeného koupání věru není do čeho píchnout. Pro duše unavené moderním světem je to ideální vyhnanství, takže nepřekvapí, že se to tu národnostmi jen hemží.

La Rinconada Peru

Skoro třicetitisícové městečko uprostřed nehostinné horské krajiny, 5100 metrů nad mořem, je plné narychlo postavených chatiček a chýší. Že by základní tábor pro horolezce?

La Rinconada vyrostla u zlatého dolu, takže je sice odlehlá, ale místo samoty tu hledejte spíš zlaté poblouznění. Pracuje se tu systémem cachorreo. Nedostáváte výplatu, ale jeden den v měsíci si můžete z dolu odvézt tolik horniny, co unesete. Zlato, které v ní najdete, je jen a jen vaše.

Rapa Nui

Velikonoční ostrovy jsou pravděpodobně nejrušnější z dnes zmíněných metropolí, takže pokud hledáte samotu, hledejte raději jinde. Ostrov je sice vzdálený dva tisíce kilometrů od nejbližší civilizace, ale má vlastní letiště a lidé sem jezdí okukovat slavné sochy, které tu kdysi osamělí domorodci vytesali, což je jen další důkaz toho, že šikovný člověk je schopný se zabavit a ještě tvořit hodnoty, jež přetrvají tisíce let.

Pitcairnovy ostrovy Jižní Pacifik Slavné ostrovy, na nichž se usadili vzbouřenci z lodi Bounty, jsou pod britskou korunou, ale žádný z Britů se sem přestěhovat nechce, ačkoliv by automaticky dostal pozemek zdarma. Na úřad je to 5000 km na Nový Zéland, není tu nic na práci a kvůli 50 stálým obyvatelům sem nikdo nezavedl internet, kabelovku ani bankomat. Ostrůvek má rozměry tři krát dva kilometry a k jedinému obydlenému místu vede strmý kopec.

Ostrov Devon Kanada

Jeden z větších kusů skály pokryté ledem ve skupince ostrovů královny Alžběty a místo tak nepřátelské k životu, že tu NASA občas testuje vesmírná vozítka. Museli byste mít ale velikou smůlu, abyste tu někoho potkali, ať už člověka nebo zvíře. Nehostinné, syrové a právě proto vlastně sympatické místo, kde si dávají dobrou noc maximálně lední medvědi. Rozlohou je ostrov velký skoro jako Chorvatsko, ale i eskymáci odtud ve třicátých letech nadobro odjeli.

Longyearbyen Norsko

A končíme další dnes již samotářskou atrakcí. Kdysi skutečně bohem opuštěné místo, nejseverněji položená vesnička Svarbald s charakteristicky barevnými fasádami, je dnes kosmopolitním kotlíkem s 2100 stálými obyvateli. Najdete tu utečence ze všech koutů světa, takže kdyby vám ta společnost občas chyběla, určitě najdete spřízněnou duši. Jen tu nesmíte umřít, protože v permafrostu byste vydrželi šťavnatí navěky. Hřbitov tu nemají, prostě vás v rakvi odešlou do rodné vísky, dudlajdá.

Jak

je

důležité míti pokojíček

Dětský pokojíček, ať už vlastní či sdílený se sourozencem, je zásadním životním milníkem, který posiluje samostatnost, zodpovědnost, kreativitu i pocit bezpečí. Babičky a dědečkové mohou přispěchat s moudry o tom, jak dřív žila celá rodina v jedné světnici, od prababičky po nejmenší batole, ale z takových usedlostí se také bez ohledu na pohlaví utíkalo hned na prahu dospělosti. Dítě školního věku potřebuje svůj vlastní prostor, který si v čase přetváří k obrazu svému. V dospělosti a tzv. rodině 2.0 pak podobnou útěchu hledá v domácí kanceláři nebo chlapské trucovně (man cave), což může být druhý obývák či ložnice, zahradní domek, garáž nebo dílna. 20 songů o samotě, které si užijete o samotě

1. Space Oddity / David Bowie

2. All By Myself / Eric Carmen

3. Lonely / Justin Bieber

4. It’s Quiet Uptown / Hamilton

5. A Solitary Man / Johnny Cash

6. Boulevard Of Broken Dreams / Green Day

7. Only the Lonely / Roy Orbison

8. On My Own / Les Misérables

9. Tired Of Being Alone / Al Green

10. Eleanor Rigby / The Beatles

11. Behind Blue Eyes / The Who

12. Nine Inch Nails / Hurt

13. Sound of Silence / Simon & Garfunkel

14. Lonely People / America

15. Ain’t No Sunshine When She’s Gone / Bill Whithers

16. Ghosttown / Madonna

17. To Be So Lonely / Harry Styles

18. Alone / Heart

19. Spending my time / Roxette

20. Alone Again / The Weekend

„Přílišná sebestřednost přináší izolaci. Výsledek:

Nejslavnější trosečníci

Robinson Crusoe je pro mnoho generací typickým symbolem nedobrovolného samotáře. Trosečník z povinné četby předvádí na pustém ostrově nejen úžasnou soběstačnost, ale také vysokou psychickou odolnost vůči nástrahám izolace. Živou předlohou se pro spisovatele Daniela Defoea stal případ jistého Alexandera Selkirka, skotského námořníka, který v roce 1704 uvíznul na ostrově poblíž Chile, když se nepříliš pochvalně vyjádřil o lodi britských obchodníků, s nimiž cestoval. Nechali mu trochu zásob a odjeli. Selkirk doufal, že si “stopne” jinou loď, ale na ostrově strávil dlouhé čtyři roky a čtyři měsíce. Po návratu do Anglie se z něj stala díky palcovým titulkům v novinách celebrita.

Fernão Lopes, portugalský vojenský zběh, využil zastávky lodi s vězni na ostrově Svaté Heleny a utekl do místních hvozdů. V dobrovolném exilu tu přežíval dlouhé roky. Po dopadení mu členové jeho regimentu uřízli ucho, nos a ruku, takže se mezi námořníky, jež kotvili u ostrova, začalo mluvit o lesním bubákovi. Nechávali mu na břehu jídlo a oblečení, které si Lopes bral, ale s lidmi se nestýkal. Po třiceti letech mu portugalský král nabídnul milost, ale Lopes se rozhodl zůstat v bezpečí svého nového domova až do své smrti v roce 1545.

Dalailama

Smutný byl osud Juany Marii, indiánky, jejíž kmen podlehl po příjezdu misionářů záhadné nemoci. Juana byla jediná z přeživších, kdo se rozhodl na ostrově zůstat. Časem na ni okolní svět zapomněl, takže strávila osmnáct let v jeskyni, živila se lovem ryb na háčky vyrobené z mušlí, pletla košíky a sbírala do nich ovoce či dešťovou vodu. V roce 1853 ji na ostrově poblíž Kalifornie objevil kapitán Nidever a odvezl ji na pevninu do Santa Barbary. Civilizovaná strava bohužel zažívacímu traktu postarší ženy dala ránu z milosti a Juana do dvou měsíců od “záchrany” zemřela na komplikace se zánětem žaludku a střev.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

El General

Prémiový rum z Venezuely zrající v dubových sudech dlouhých patnáct let. Jedinečnosti tohoto kvalitního rumu odpovídá i jméno, které nese.

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

El General je určený všem milovníkům prémiového rumu, kteří rádi objevují nové chutě. Ve sklence vás potěší svou tmavě jantarovou barvou a příjemnou vůní s nádechem marcipánu a tóny exotického ovoce, ale také hořké čokolády a nugátu. Rovněž v ústech vám nabídne náznak nugátu, tentokrát ovšem spolu s medem, kokosem a banány. V závěru se do popředí proderou tóny hořké čokolády a para ořechu. S ohledem na jeho charakter, plné tělo a komplexní chuť si tento superprémiový rum nejlépe vychutnáte samotný, může se ale samozřejmě stát také součástí některého z klasických koktejlů.  www.stock.cz

PROJEV TOUHY.

Zcela nové CLE kabriolet.

Odreagujte se v dokonalém kabrioletu, který je protkán nadčasovou elegancí a sofistikovaností. To vše v kombinaci s prvotřídním komfortem a technologiemi, které prostupují každým detailem.

Mercedes-Benz CLE kabriolet, kombinovaná spotřeba paliva: 8,5–4,9 l/100 km; kombinované emise CO2 192–128 g/km. Spotřeba paliva a hodnoty emisí CO2 byly naměřeny podle metodiky WLTP a jsou uváděny v souladu s nařízením (ES) 715/2007. Údaje se nevztahují na konkrétní vozidlo a nejsousoučástí nabídky, slouží výhradně pro porovnání s jednotlivými typy vozidel.