Muži v Česku, PŘEDJAŘÍ 2025

JAKUB ŠTÁFEK

Ještě než s druhým dílem Vyšehradu zválcuje filmovou konkurenci, probrali jsme mongolský metal, Maradonu, Laviho masturbační ubrousky i to, že ačkoliv procestoval celý svět, největší nebezpečí cítil v Žatci.

NOVÁ POSTEL

JEŠTĚ VĚTŠÍ POHODA V POSTELI

Představte si ten pocit, když se poprvé uložíte do postele Hästens – úleva, ticho a prostor kolem páteře, o kterém jste nevěděli, že může existovat. Není to snadné tento pocit překonat. Přesto se od roku 1852, generaci za generací, snažíme vaše očekávání překonávat. Napadlo nás: Mohl by tento pocit trvat ještě déle?

O kolik rychleji byste mohli usnout a o kolik hlouběji byste mohli spát? O kolik lépe byste se mohli cítit dnes, zítra i v  příštích letech?

Odpovědi ukrývá nová postel drēmər. Ještě více a dlouho si tento pocit budete moci při spaní vychutnat se třemi velkými vylepšeními – optimalizovaným pohybem pružin, větší konzistencí úrovní tvrdosti a ještě tradičním řemeslným zpracováním.

Optimalizovaný pohyb pružin

Každá taštičková pružina se nyní pohybuje ještě flexibilněji a přitom i nadále poskytuje stabilní oporu pro páteř. Uvolní se zbývající napětí ve vašich zádech a spočinou i svaly vašeho hrudníku a obličeje. Když se uvolníte, ještě rychleji se ponoříte do nerušeného spánku,

při kterém se vaše tělo i mysl mohou skutečně zregenerovat. Poté se probudíte s přirozeným přílivem energie.

Větší konzistence úrovní tuhosti

Při návštěvě hotelu Hästens Sleep Spa® najdete naše postele v různých velikostech a v různých úrovních tvrdosti. Vyberete si postel, jejíž tvrdost vám padne do oka, a pak si možná uvědomíte, že by se vám do ložnice hodila jiná velikost. Můžete si být jisti, že to, co si vyzkoušíte v hotelu, je přesně to, co budete mít doma. To je náš slib – stejná kvalita a spolehlivý komfort, které si pamatujete.

Tradičnější řemeslné zpracování

Srdcem jsme mistři řemesla, proto je nyní vaše postel ručně vyráběná z odolnějšího, udržitelnějšího lněného materiálu kolem pružinového systému, který zevnitř přispívá k ještě luxusnějšímu povrchu. Len nejenže prodlužuje životnost postelí Hästens, je také příjemnější na dotek, vypadá lépe a přirozeně pohlcuje zvuky, proto se postará o ještě tišší prostředí pro spánek.

Dokonalý spánek je nyní ještě výjimečnější

Nová postel drēmər je výsledkem zdokonalování

samotné dokonalosti. Díky optimalizovanému pohybu pružin, větší konzistenci úrovní tuhosti a tradičnějšímu řemeslnému zpracování počáteční požitek z uložení ke spaní postupně přechází ve skutečně regenerační spánek. Budete překvapeni, jak neuvěřitelně se budete cítit druhý den, ten další den a i ten další. Vaše postel Hästens je tu pro vás noc co noc a proměňuje váš spánek v něco ještě mocnějšího: energii, bystrost a vitalitu, které vám zpříjemní čas, kdy jste vzhůru.

Zveme vás k vyzkoušení nové postele drēmər v nejbližším hotelu Hästens Sleep Spa®.

HÄSTENS CONCEPT STORE | Vinohradská 33, 120 00 Praha 2

téma

To chceš

Oslavte mezinárodní a světové dny originálními dárky, které můžete nadělit nejen sobě, ale i svým blízkým.

Ty po mně raketou, já po tobě chlebem!

Amerika během studené války nemířila na Sovětský svaz jen jadernými zbraněmi, snažila se ho ostřelovat i propagandou blahobytu.

věřte nevěřte

Vzpoura mozku

Spirála nekonečného obsahu kolem nás se roztáčí čím dál rychleji a je na čase dát vlastní mozek do pračky.

rozhovor

Jakub Štáfek

Už brzy vstoupí do kin film Vyšehrat dvje, ve kterém dostane Lavi další šanci. S Jakubem jsme si povídali nejen o tom.

o kom se mluví

Maximilián Dolanský

Pokud seriál Limity něco objevil, tak bezesporu zdravě přidrzlého mladíka, který se narodil slavným rodičům a sám má talentu na rozdávání.

rozhovor

Novákovi

Je jich pět a jsou jedna rodina. Sami sebe vnímají jako smečku, kterou definuje jistá divokost a živočišnost.

Seznamte se!

76

gear

Nadčasová investice

Není nic staršího než aktuální módní trendy. Přesto se v módě najdou věci, které odolají zubu času a které vynosíte i příští zimu.

Přitažlivost trojcípého G

Ikonický off-road, který vznikl v 70. letech na popud íránského šáha Rezy Pahlavího, ušel dlouhou cestu.

Foto: Matúš Tóth

OBJEVTE UNIKÁTNÍ CYBERSTER

Vstupte do budoucnosti s MG Cyberster, kde se nadčasová elegance roadsterů snoubí s nejmodernější elektrickou technologií. Navržený v Londýně a inspirovaný stoletou tradicí značky MG, Cyberster redefinuje vášeň k jízdě pro novou generaci. Odvážné linie, ikonické nůžkové dveře a kokpit připomínající futuristickou loď dělají z tohoto vozu víc než jen dopravní prostředek – je to životní styl. Cyberster ale není jen o designu. Nabízí vzrušující jízdní zážitek díky elektrickému pohonu s okamžitým zrychlením a precizním ovládáním. Spojuje luxusní komfort se špičkovými technologiemi a udržitelnou inovací. MG Cyberster je mistrovské dílo pro ty, kteří hledají výjimečnost.

510 k

VÝKON

3,2 s ZRYCHLENÍ

4x4 POHON

explore

114

Planeta zvířat

Vydejte se s námi na souostroví Galapágy, kterému dosud vládnou původní druhy a kde je člověk, díky bohu, stále jen na návštěvě.

údržba

124

132

Extrémní síla

Zjistěte, co přesně jsou parfémové extrakty a proč se s nimi v posledních několika letech roztrhl pytel.

Tak trochu vybočuji

Psychiatr Vít Knop nám prozradil, v čem jsou jeho léčebné metody unikátní a proč antidepresiva testuje sám na sobě.

menu

142

Víno je jako umění, které musíte pochopit

Jak nejlépe porozumět vínu a kde s jeho poznáváním začít, nám prozradili Vojta Matějka a Karel Němeček z VinoVinoVino.

kultura

158

Barokní melodrama

Nejen o vzniku své nové desky a o cestě do Japonska se pro nás rozpovídal DJ, producent a beatmaker Mike Trafik.

knihovna

166

Matt Field

Jak vypadá knihovna britského velvyslance v Česku a která kniha od našeho autora ho nejvíce oslovila?

po přečtení to kupte znovu

172

Ultimátní přehled všeho, co jste kdy chtěli vědět o supermarketech, ale báli jste se zeptat samoobslužné pokladny.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI David Hron, Petr Jezevec, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Jan Semerád, Darina Sieglová, Alena Gurin Stará, Soňa Šajdáková, Klára Šebelová, Roxy Teslychko, Zdenka Tomis, Matúš Tóth, David Turecký, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496

Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth, Jakub Štáfek má na sobě Svetr, 28 900 Kč, triko, 18 900 Kč, a šortky, 15 500 Kč, vše Fendi TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Foto: David Turecký

Hlavně nepřestávejte snít!

Vzpomínáte na scénu, ve které Richard Gere přibrzdí svůj Lotus Esprit a zeptá se Julie Roberts na cestu do Beverly Hills? Ano, hádáte správně. Jde o film Pretty Woman z roku 1990, bez kterého si už v naší rodině neumíme představit Vánoce. Když jsem ho tehdy viděl poprvé, Richard byl pro mne stařec a absolutně jsem nechápal, co na něm Julia vidí. Nicméně jsem mu fandil, obdivoval jeho úspěch, styl, chování… A samozřejmě i úctu, kterou k němu choval ředitel hotelu i další poskoci. Prostě jsem si říkal, že takhle chci dopadnout, až jednou budu v jeho „důchodovém“ věku.

Střih! Před pár týdny mi bylo 42 let a jsem oficiálně o dva roky starší než Gere ve své nejslavnější roli. Ačkoliv se cítím na 28, věk se na mně začíná podepisovat. Pravidelně si pochutnávám na „lahodném“ kloubním nápoji, na urologii mi předepsali první prášky na sílu proudu, v botě nosím ortopedickou vložku a o sexy šedinách se rozhodně nedá mluvit. O sexy plešce možná…

Přesto si troufám říct, že jsem to v životě dotáhl vcelku daleko. Mám skvělou práci, hezký byt, který mi jednou za čtrnáct dní uklízí paní Ivana, nákup si nechávám vozit až ke vchodovým dveřím a mezi mé oblíbené podcasty patří ten o investicích. Mimochodem, jmenuje se Ve vatě, znáte? Long story short, ačkoliv nejsem úplně v pozici Richarda Gera, nemám se špatně. A i když v mé garáži neparkuje Lotus, před pár měsíci jsem si splnil sen a pořídil si své vysněné, lehce ojeté, SUV.

Oproti předešlému vozítku je to skok o několik tříd. Konečně nemusím přidržovat plasty, aby se při přejezdu příčného prahu nerozskočily. Po několika letech nejen že mi funguje rádio, ale Apple CarPlay posouvá mé jízdy do zcela jiného multimediálního vesmíru. Cítím, že lidé ze sousedních vozů na mne hledí s větším respektem a i já se najednou cítím součástí vyšší řidičské třídy. Nebo jsem se alespoň cítil, než jsem se svým mazlíkem poprvé přijel do autorizovaného servisu řešit záruční opravu sedačky, která neposedně neposedí ve výšce, do které ji nastavím.

Auto nechávám na parkovišti a zatímco vcházím dovnitř, prosviští kolem mne žena v na chlup stejném autě, jaké je to moje. „Dobrý den, jsem objednaný na servis,“ říkám asistence, která mne uvádí do servisové zóny. Ta zeje prázdnotou a tak čekám. Po pěti minutách slyším klapat podpatky. Zvuk

následuje silná vůně parfému. „Paní Novotná, dobrý den! Jak se dnes máte? Autíčko šlape?“ ptá se technik ženy, kterou jsem zahlédl přijíždět. „Paní Novotná, tak co kuna? Stále zlobí? Dáte si kávu?“ ptá se druhý technik. Paní Novotná laxně pohodí hlavou a s úsměvem přistoupí k pultíku. „Kolik máte najeto?“ Novotná neví. Technik vysílá asistenta, aby doběhl stav tachometru ověřit. „Vyměníme olej a vše zkontrolujeme. Není problém, i postřik proti kuně bude,“ chlácholí technik Novotnou, která se tetelí, a já se těším, že za chvíli poleze do zadku mně. Co na tom, že jsem tu byl dřív – jsem gentleman a počkám si na to!

„A vy potřebujete co?“ houkne na mě zrzek po dalším nekonečném čekání, během kterého Novotná odvyprávěla story o kuně, která jí překousla kabely, zatímco odpočívala v Dubaji. „Jsem objednaný na servis se sedadlem,“ vysvětluji a čekám na stejný small talk, jaký věnoval Novotné. „Stav tachometru? Nevíte? Tak si tam skočte, já to zatím sepíšu… Paní Novotná, vy se posaďte, hned se na to vrhneme, ať na vás manžel nečeká.“ Když se po chvíli vrátím, dozvídám se, že slibovaná záruční oprava nespadá do záručních oprav, ačkoliv kupní smlouva měla zajistit servis jako u nového vozu. „Vychází to na šest tisíc, máme se do toho pustit?“ Novotná usrkává kávu a já vidím v jejích očích posměšné jiskřičky! „Udav se ty nádhero,“ říkám si v duchu. Ještě chvíli se snažím doprošovat svého práva, načež výhodnou nabídku placené opravy odmítám a poraženecky odcházím usadit se na svou rozbitou sedačku, která mne snese zase pěkně zpátky na zem.

„Nejsem Richard Gere, jsem nula. Jsem štětka Vivienne!“ běží mi hlavou cestou do vozu a v hlavě si střádám plány pomsty, ačkoliv situace na mediálním trhu jasně naznačuje, že milionář ze mě nejspíš už nebude. Ještě pořád je tady ale podcast Ve vatě! A až jednou budu ve vatě, mé první kroky povedou právě sem. „Máte z prodeje procenta? No jistě že máte. Chyba! Velká chyba. Řekněte si paní Novotné, ať si tu vaší předraženou šunku koupí. A teď mne omluvte, musím jít ještě nakupovat. Dnes mi dovezli nový Lotus,“ řeknu jim!

A možná taky ne. Možná se nebudu vracet a půjdu tam, kde se ke svým zákazníkům chovají s úctou, aniž by je kastovali. Je zvláštní, že i když nám Hollywood servíruje jednu pohádku za druhou, stále nejsme schopni se poučit a uvědomit si, že dobro nakonec vždy zvítězí nad zlem. A že chlapík, který vypadá, že smrdí korunou, může být jednou důležitější zákazník než manželka stárnoucího podnikatele, které už na kuní postřik nezbydou peníze.

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Tak jasně že s pořízením nové bedny na nářadí můžete počkat až na Svátek práce. Odměnit sebe či své blízké něčím originálním ale můžete téměř kdykoliv, bez ohledu na datum v kalendáři. Pokud si to však potřebujete obhájit před sebou samými, nabízíme celou řadu výjimečných příležitostí, které nás v následujících týdnech čekají. A že jich není málo. Věděli jste třeba, že co nevidět oslavíme Světový den kutilů, nebo velký Den boje proti kolonialismu? Ne? Tak už to víte…

Mezinárodní den recyklace

Pokud poctivě a pravidelně třídíte vymyté plastové kelímky do žlutého, papíry do modrého a skleněné lahve do zeleného kontejneru, měli byste si na oslavu dne všech podobně naladěných ekologů (18. března) pořídit něco nového. Něco vyrobeného z odpadu, který jste zachránili od kremace. Třeba lehoučké tenisky Prada, na jejichž svršek byl použit udržitelný materiál Re-Nylon vyrobený z nylonového odpadu vyloveného z oceánů, textilních zbytků, použitých koberců a dalšího plastu. Vybírat můžete ze šesti odstínů a to dokonce i v případě, že netřídíte. Za tu cenu je můžete považovat za odpustek. → Prada, 20 600 Kč, www.prada.com

Mezinárodní den spodního prádla

Ano, my víme že věnovat ženě spodní prádlo je radost nejen pro ni, ale i pro vás. A dokážeme pochopit, že nákup krajkového zboží v butiku Agent Provocateur vás těší i z jiných důvodů (zdravíme Petru a Kamilu). Nicméně čas od času je dobré myslet i na sebe a minimálně jednou do roka si pořídit několik nových kousků do vlastní výbavy. A proč to neudělat hned 3. dubna, kdy svůj den slaví všechny slipy, trenky, boxerky i tanga? Nešetřete na sobě a dopřejte si pohodlný střih, odolný příjemný materiál a nadčasový design, který svým podpisem schválil legendární Tom Ford.

→ Tom Ford, 2 500 Kč / 2 kusy, prodává www.mrporter.com

Světový den ústního zdraví

Rozhodně nepochybujeme o tom, že se o své zuby poctivě staráte. Ostatně, jen málokdo by chtěl dobrovolně čelit podrážděné dentální hygienistce s ultrazvukovou pistolí v ruce. Ale co vaši zvířecí mazlíčci? Můžete s klidným svědomím prohlásit, že jsou připraveni nahodit úsměv číslo jedna a 20. března oslavit Světový den ústního zdraví? Pokud jste v sobě našli byť jen náznak pochybnosti potažený zubním plakem, pořiďte svým čtyřnohým kamarádům zubní gel pro psy a kočky, který vyvinuli soudruzi v japonských biotechnologických laboratořích. A rozhodně při tom neudělali chybu. → Oralpeace, 260 Kč / 80 g, prodává www.profimed.cz

TEXT Petr Jansa

Mezinárodní den Vitaminu C

Znáte ten pocit, kdy se probudíte jako vysušená mumie kterou k životu probudí až sklenice teplé vody s čerstvě vymačkaným citronem (dobře, nebo sklenička prosecca s pomerančovým freshem)? Pak vězte, že podobný refresh můžete dopřát i své pleti. Ano, té která celý den snášela že jste ji zapomněli namazat SPFkem a vystavovali ji prachu a nemilosrdnému slunečnímu i modrému světlu. Stačí si večer před spaním umýt obličej balzámem s obsahem Vitaminu C, který při pravidelném používání zjemní pleť i tomu největšímu drsoňovi.

A kdy jindy s čištěním začít, než 4. dubna?

→ Allies of Skin, 1 400 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Světový den kutilů

Ať si kdo chce co chce říká, Česko vždy bylo, je a bude národem kutilů. Ostatně, náš Přemek Podlaha vedl v Československé televizi pravidelnou zahrádkářskou houbařskou a zemědělskou osvětu ještě dávno předtím, než Američané v roce 1987 vdechli život nejslavnějšímu seriálovému kutilovi Alu Bundovi. Nicméně, časy se mění a vy už dnes nemusíte vyrábět držák na vajíčko z kolíčku na prádlo, nebo fukar na listí z vysavače. Můžete však mít kufr s nářadím, o kterém se Přemkovi ani nesnilo a ve kterém najdete všechno – od sady imbusů až po dvě kladiva. Nezapomeňte ho pořídit 9. dubna!

→ Lorenzi Milano, 168 235 Kč, prodává www.mrporter.com

Mezinárodní den sportu

V neděli 6. dubna vyražte na golf, provětrejte svou tenisovou raketu, nebo si jděte zaběhat. A večer, až dokoukáte záznam vašeho oblíbeného sportovního klání, objednejte si na americkém eshopu automobilky Porsche surfovací prkno inspirované designem legendárního Porsche 911. Machři z californské značky Almond Surf vám ho vyrobí na míru, zahalí ho do barev, kterými se honosily původní šedesátkové modely 911, a přidají vaše oblíbené číslo. Pak už zbývá jen sehnat svého vlastního veterána, který bude s prknem ladit.

→ Porsche x Almond, 113 455 Kč, www.porsche.com

Světový den knihy

Spojte příjemné s užitečným a 23. dubna podpořte své oblíbené knihkupectví nákupem nové knihy. Třeba novinky Cultured Traveler, která vám naservíruje 100 sofistikovaných tipů na výlety po celém světě, které pro deník The New York Times sepsali slavní cestovatelé. Díky nim se můžete vydat po stopách Picassa na Francouzskou riviéru či Le Corbusiera do Indie, objevovat buddhistické jeskynní umění v Číně, projet se na kajaku v idylickém německém městečku Spreewald, pochutnat si na sklence koňaku v městečku Cognac, nebo zjistit, kde přesně vznikly legendární stradivárky.

→ Taschen, 1 004 Kč, www.taschen.com

Mezinárodní den umění

Hranice mezi uměním a kýčem je opravdu tenká. Svět je ale naštěstí plný studovaných magistrů umění, kteří nás jemně nasměrují správným směrem. Třeba do butiků Dior. O této dvojici vlaštovek si klidně můžete myslet, že vypadají jako kdyby vzešly z pomocné dílny, ale ono ne! Jde o umělecké dílo, které pro tuto francouzskou značku vytvořil čtyřiaosmdesátiletý africký konceptuální umělec Hylton Nel. Ve své tvorbě často používá ptáky (krom létajících i ty druhé) a v jeho dílech se často skrývají hlubší myšlenky, ke kterým chce vybídnout i své fanoušky. Přemýšlejte o tom, třeba už 15. dubna! → Dior, info o ceně v obchodě, www.dior.com

Den Země

Nemusíte hned plánovat bezuhlíkovou plavbu do Brazílie s následným týdenním pobytem v Amazonském pralese, kde budete přivázaní řetězem ke staletému stromu odrážet nájezdy místních těžařů. Nic takového. Den Země můžete oslavit i v Česku a řetězy k tomu rozhodně potřebovat nebudete. Bohatě postačí, když si 22. dubna nakoupíte zahradní náčiní, nějaká ta semínka a sazenice a s příchodem jara to pořádně rozjedete. Třeba s designovým kolečkem od švédské značky Hörby Bruk, které je k dispozici hned v několika trendy barvách. → Hörby Bruk, 9 300 Kč, www.horbybruk.se

Světový den kreativity a inovací

Připadáte si vyhořelí, bez nápadů a sebemenšího záchvěvu kreativity? Můžete se jít vypovídat ke svému terapeutovi, pokud vám to pomůže. A nebo můžete zapátrat ve své hlavě a zavzpomínat na dětství, kdy vaše hlava překypovala myšlenkami na to, co všechno můžete v životě dokázat. Vezměte si papír, sadu pastelek (ta v koženém pouzdru od Hermès jich obsahuje 14), otevřete si dobré víno a kdo ví – třeba vás 21. dubna na Světový den kreativity a inovací políbí múza a vy načrtnete zázračné perpetuum mobile, které uvrhne spalovací i elektrické motory do propadliště dějin.

→ Hermès, info o ceně v obchodě, www.hermes.com

Mezinárodní den boje proti kolonialismu

Ve čtvrtek 24. dubna je ideální den k tomu zapálit si doutníček z jihoamerických kolonií a po dobrém obědě s indickým kořením si nechat od služky uvařit pravý cejlonský čaj z designové plechové krabičky s mouřenínem… No zapomeňte! Zrovna dnes se to nehodí! Naopak by bylo příhodno vyhnout se všemu, co zavání evropským kolonialismem, a nakupovat a používat výhradně produkty ze zemí, které nemají kolonialistickou minulost. Třeba koncentrované omlazující Blue Diamond Super Serum od originální maďarské značky.

→ Omorovicza, 10 700 Kč / 30 ml, prodává www.ingredients-store.com

Rodina Kia Ceed.

Již od 434 980 Kč.

Měsíčně již od

2 950 Kč

Pořiďte si bestsellery Kia s nejmodernější technologií a skvělou výbavou včetně navigace, tempomatu a parkovací kamery. Poznejte rodinu Kia Ceed: praktické rodinné kombi Kia Ceed SW, kompaktní hatchback Kia Ceed, elegantní shooting brake Kia ProCeed nebo městský crossover Kia XCeed. Již od 434 980 Kč, nebo od 2 950 Kč měsíčně.

Kombinovaná spotřeba a emise CO₂ (WLTP). Kia Ceed: 5,3–6,4 l/100 km, 121–146 g/km. Kia Ceed SW: 5,3–6,4 l/100 km, 121–146 g/km. Kia ProCeed: 5,6–6,3 l/100 km, 128–143 g/km. Kia XCeed: 5,9–6,6 l/100 km, 134–148 g/km. Uvedená cena 434 980 Kč platí pro Ceed HB MY25 Comfort po odečtení slevy 40 000 Kč. Reprezentativní příklad financování Ceed Comfort 1.0 T-GDI GPF 100 k/74 kW s financováním Kia Select; pořizovací cena 434 980 Kč vč. DPH, výše úvěru 260 988 Kč, akontace 40 % (173 992 Kč); pevná výpůjční úroková sazba 3,99 % p. a., RPSN 10,08 % p. a.; měsíční (1.–47.) splátka úvěru 2 934 Kč bez pojištění, měsíční (48.) splátka úvěru 156 593 Kč bez pojištění, měsíční splátka pojištění HAV 714 Kč, POV 213 Kč; poplatek za poskytnutí úvěru 3 045 Kč; délka úvěru 48 měsíců; celková částka splatná klientem 342 032 Kč. Pro účely výpočtu RPSN platí: měsíc má 30,4167 dne a rok pak 365 dnů. Roční úroková sazba je platná po celou dobu splácení. Použitá úroková metoda: 30/360. Sjednání havarijního a zákonného pojištění jako součást měsíční splátky je povinné prostřednictvím společnosti ESSOX s.r.o. Pro individualizovanou nabídku financování vč. pojištění se, prosím, obraťte na naše autorizovaná prodejní místa. Doba trvání spotřebitelského úvěru je do data splatnosti poslední měsíční splátky. Nabídka platí do 31. 3. 2025. Vyobrazení vozů je pouze ilustrativní a může obsahovat doplňkovou výbavu. Pro bližší informace navštivte www.kia.com.

Den Star Wars

Ačkoliv 4. květen letos připadá na neděli a vy tak můžete v kostýmu Darth Vadera strávit klidně celý den, v pondělí už zase budete muset obléknout to, co od vás společnost vyžaduje. Pokud se vám však v tematickém outfitu zalíbí natolik, že zatoužíte aby vás síla provázela i během všedních dní, můžete se porozhlédnout v kolekci americké značky Gap. Ta letos na jaře všem fanouškům Hvězdných válek servíruje volnočasové kousky se svým logem, které je nenápadně pozměněno za pomoci ikonických motivů z filmové série. Mikiny a kšiltovku užijete ve volném čase, ponožky klidně i v práci.

→ Gap, 899 Kč, www.gap.cz

Mezinárodní den proti dietám

Ano, my dobře víme že dánští vědci objevili zázračný Ozempic na kterém si ujíždí celý Hollywood a přilehlé vesnice. Přesto bychom neradi dopadli jako jeho uživatelé, kteří připomínají casting filmu Noc oživlých mrtvol. Prostě a jednoduše, ke zdravému tělu a ještě zdravější mysli je podle nás přeci jen lepší dospět prostřednictvím zdravého životního stylu. S tím ale můžete začít až po 6. květnu. V tento slavnostní den totiž bude nejlepší vyzkoušet Roccbox – nejvýkonnější přenosnou pec na pizzu na světě. Dokáže se zahřát až na 500 °C, funguje na propan-butan a pizza z ní bude hotové porno!

→ Gozney, 12 605 Kč, www.gozney.com

Světový den whisky

Všichni víme, že játra a alkohol nejsou nejlepší kamarádi. A jelikož každý z nás chce mít ve svém těle játra nadmíru spokojená, je čas od času dobré jim dát od alkoholu pauzu – minimálně v jejich světový den, který se slaví v sobotu 19. dubna. Ony vám mile poděkují a po volném víkendu začnou, stejně jako vy, zase tvrdě makat. Ostatně, už třetí sobotu v květnu je čekají oslavy Světového dne whisky! Na něj se můžete připravit nákupem unikátní japonské single malt whisky Fuji, která je na našem trhu nová a která se destiluje za přispění průzračné a 50 let filtrované vody z roztátého sněhu z hory

Fudži.

→ Fuji, 1 999 Kč / 0,7 l, prodává www.prestigeselection.cz

Mezinárodní den proti homofobii

My naprosto chápeme, že vás vychovávali v době kdy kluci hráli fotbal, holky česaly panenkám vlasy a vše ostatní bylo zralé na ústavní léčbu. Ta doba už je ale naštěstí dávno pryč a na vás teď je, abyste to přijali. Nemusíte hned vyrážet do průvodu, nebo v kalendáři hledat vhodné jméno pro své drag alter ego. Nám bohatě postačí, když 17. května dobrovolně vezmete svou platební kartu a pokud váš syn, nejlepší kámoš, či kolega v práci touží po něčem „nechlapském“, koupíte mu to a nebudete se u toho blbě šklebit. Co třeba tahle kolekce ikonických židlí Kartell do domečku Kena a Barbie?

→ Barbie x Kartell, 2 000 Kč, prodává creations.mattel.com

Mac Miller

Balloonerism

Balloonerism se od ostatních posmrtných alb liší pečlivostí, s jakou bylo sestaveno. Produkce je věrná jeho vizi a vyhýbá se nástrahám nadprodukce nebo přílišného zásahu, díky čemuž působí konzistentně a autenticky.

TEXT Kay Buriánek

S Macem Millerem vyrůstalo mnoho mileniálů. Ne doslova, ale obrazně, jeho songy byly jejich životním soundtrackem. Nebyl pro ně jen umělec, ale i jejich vrstevník, ztotožňovali se s ním, s jeho mnohdy depresivními výpověďmi, které rezonovaly s jejich zdánlivě prázdnými a bezvýchodnými životy. Po jeho smrti v roce 2018 se jejich prázdnota ještě víc prohloubila, jako by s ním odešel i kus jich samotných. Balloonerism je album, jehož poslech vyžaduje jistou emocionální odolnost. Je těžké, ne tak, že by vás odrazovalo, naopak vás podvědomě nutí, abyste se s jeho syrovostí vyrovnali.

Millerova tvorba byla vždy vrstevnatá, poetická a introspektivní a tahle deska doslova bolí. Její poslech je jako otevření časové schránky, která však v sobě nese děsivou předvídavost. Z útržku textu songu Funny Papers (didn't think anyone died on a Friday) mrazí, Mac totiž zemřel v pátek 7. září 2018 a poslouchat zpětně jeho úvahy o mortalitě je strašidelné. Album je plné podobných momentů, kdy Mac Miller jakoby sám k sobě i posluchačům promlouval napříč časem.

Balloonerism vzniklo v letech 2013 a 2014, tedy v Millerově plodném období, kdy vydal vyzrálé album Watching Movies With the Sound Down (2013) a úderný mixtape Faces (2014). Na druhou stranu ho zachycuje na psychickém dně, opakujícími se tématy je jeho kulminující drogová závislost, deziluze a smrt. I chaotické beaty, sofistikované melodie a složité aranže reflektují jeho nelehkou životní etapu, která žel skončila o čtyři roky později, když se ve svých šestadvaceti letech nešťastnou náhodou předávkoval. Skladby jako Transformations, v níž vystupuje Macovo alter ego Delusional Thomas a DJ's Chord Organ, na níž

spolupracoval s SZA, podtrhují experimentální povahu alba. Transformations funguje jako zdánlivý dialog mezi dvěma verzemi Maca, skoro jako by se potýkal s vlastní dualitou. Druhá jmenovaná skladba mísí neo-soul s psychedelickými vrstvami a obnažuje doplňující se vokály Millera a SZA v jejich nejsyrovější podobě.

Vlastně celé album je postavené na protikladech. Chaos a tenze v kontrastu s línými náladami čerpajícími ze soulu a jazzu vytvářejí zvláštně hořkosladkou koláž. Příkladem je například 5 Dollar Pony Rides, ve které si Miller přeje, aby jeho dívka byla šťastná. Texty obecně, zpětně zasazené do kontextu, jsou naprosto drásavé. V písni Manakins Mac konfrontuje optimistickou instrumentaci s verši jako „mám pocit, že umírám, jsem mrtvý“ nebo „proč má hrdinství tak blízko k heroinu?“. Morbidní podtón je nevyhnutelný, ale vyvažuje ho zranitelnost, která vás nutí poslouchat dál. Jeden z nejdojemnějších veršů „jestli umřu mladý, slib, že se budeš usmívat na mém pohřbu“ vystihuje paradox celého alba – je stejně tak oslavou života jako meditací o jeho křehkosti. Závěrečná skladba Tomorrow Will Never Know je dvanáctiminutový opus, který působí jako Macovo poslední sbohem, zejména její dlouhý závěr, kde do prázdna vyzvání nezvednutý telefon.

Balloonerism není pro každého. Jeho experimentální povaha a těžká emocionální témata mohou odradit příležitostné posluchače. Pro ty, kteří Millerovu cestu sledovali, je však hlubokou a nezbytnou kapitolou a funguje jako připomínka jeho jedinečného talentu a nesmazatelné stopy, kterou v hudebním světě zanechal. → www.macmillerswebsite.com

Queer

Nenechte se odradit názvem filmu ani tím, kolem čeho se při rozhovorech s Danielem Craigem točí bulvár. Tenhle film se sice tváří jako gay porno, mnohem víc než to jde ale o vizuální jízdu, která vám ukáže trochu jiného Bonda… Bonda, který si ujíždí na ayahuasce!

TEXT Petr Jansa

Nevýhodou toho, že hrajete Jamese Bonda je, že ať pak v budoucnu dostanete jakoukoliv roli, diváci ve vás pořád uvidí agenta s povolením zabíjet. O to divnější je pak pohled na plátno, když se 007 oddává orálnímu sexu se snědým mexickým mladíkem a do žíly si vpravuje heroin. Řeč je o nejnovějším filmu Lucy Guadagnina (Dej mi své jméno, Rivalové) natočeného podle stejnojmenné knižní předlohy Williama S. Burroughse. Film nás vrací do Mexika 50. let, kde můžeme sledovat příběh amerického expata Williama Leeho. Ten nemá zrovna hluboko do kapsy a zároveň nemá moc do čeho píchnout. A tak své dny tráví bloumáním po ulicích, pitím v oblíbených barech a zoufalou snahou sbalit některého z mladíků, který by mu krom placeného potěšení poskytl i trochu té lásky. To se mu samozřejmě daří jen těžko, a tak se prostřednictvím drog snaží uniknout kruté realitě a proniknout hlouběji do nitra vlastní duše.

Je trochu škoda, že veškerá pozornost se po premiéře filmu strhla na kontroverzní sexuální scény a zbytek příběhu, práce s kamerou, dokonalá vizuální stránka filmu a v nepo-

Dokonalé kulisy dobového Mexico City i historické dopravní prostředky nebyly vytvořeny digitálně. Pro film je v podobě věrných miniatur vyrobilo studio The Prop & Model Maker Berlin.

slední řadě Guadagninovo režijní umění, které si v mnohém nezadá se Scorsesem nebo Coppolou, ustoupily do pozadí. Druhá polovina příběhu, kdy se William Lee se svým společníkem Eugenem Allertonem vydává do Jižní Ameriky, aby přímo v hloubi amazonského pralesa zaexperimentoval s ayahuacsou, je totiž pořádná jízda, při které si divák skoro není jistý, zda mu obsluha v kině něco nepřimíchala do limonády z postmixu.

Pokud jde o filmové adaptace knižních příběhů, ne vždy se filmařům podaří zachytit atmosféru, jež si při čtení malujeme v naší hlavě, a přenést emoce hlavních hrdinů na filmové plátno. V tomto případě se to však povedlo na výbornou a svou roli v tom bezesporu sehrál i výběr hudby, kterou by v 50. letech nikdo nečekal a která sem přesto padne jak prdel na hrnec. Ostatně, kdo by neměl rád Nirvanu a její Come as You Are nebo Musicology od Prince.

Nebudeme vám prozrazovat víc, ať je váš trip překvapením se vším všudy. Pokud však přesto dáváte přednost starým dobrým bondovkám, i pro vás máme dobrou zprávu. Amazon, který před pár týdny koupil na příběhy nejslavnějšího klaďase z řad britských agentů práva, prý utratil tolik peněz (mluví se o miliardě dolarů), že fanoušky nejspíš nenechá na pokračování čekat příliš dlouho. Datum premiéry ani jméno nového Bonda zatím neznáme, jasné však je že Daniel Craig, který se rozhodl dobrovolně odejít do bondovského důchodu, to nebude.

→ V kinech od 6. března

Foto: Archiv A24 films

Vůně Amerického psycha

Ve světě parfémů, který se neustále vyvíjí, se hranice mezi uměním a vůněmi často stírají a vznikají mistrovská díla, která rezonují daleko za hranicemi pouhého parfému. Jedním z nich je American Psycho, nejnovější příběh značky

Nineteen Sixty-Nine — o kulturní kritice, ostrých kontrastech a dualitě života na vrcholu potravního řetězce kapitalismu.

TEXT Jan Semerád

Nineteen Sixty-Nine založil v roce 2017 švédský umělec a designér Johan Bergelin. Bergelinova kreativní cesta začala už v dětství, kdy ho odvážná móda a překračování genderových hranic rockových hvězd 80. let, jako Slash a Axl Rose, inspirovaly k experimentům s vlastním sebevyjádřením. Svoji kreativitu později rozvíjel jako multižánrový vizuální umělec, módní fotograf a muzikant. Jeho značka je oslavou vzpoury, tvořivosti a nápadů, které posouvají hranice, a zhmotňuje ducha revolučního roku 1969. Unisexové vůně v minimalistických čirých flakonech s výrazně podbarvenými dny evokují obrazy přistání na Měsíci, festivalu Woodstock, protestů proti vietnamské válce i boje za práva LGBT lidí a vyzývají nositele k prožití momentů historie a popkultury po svém. Při své tvorbě se Bergelin pohybuje na rozhraní umění a životního stylu, inspiraci čerpá z hudby, kinematografie, literatury i subkultur. K dnešnímu dni jeho kolekce čítá 17 vonných kompozic v koncentraci eau de parfum, řadu svíček a mýdel na ruce. American Psycho názvem i podstatou odkazuje na slavný román Breta Eastona Ellise z roku 1991 a jeho kultovní filmovou adaptaci s Christianem Balem v hlavní roli. Ačkoli vůně neschvaluje makabrózní témata příběhu, tedy dvojí život narcistního investičního bankéře z Wall Street a maniakálního psychopata se sadistickými sklony v jedné osobě, zachycuje povrchní lesk, hýřivý životní styl a vnitřní neklid, které definovaly dravou yuppie kulturu 80. let. Je to sofistikovaná olfaktorická interpretace materiální přemíry a temnoty kapitalismu, ukryté pod

Christian Bale zazářil ve filmu American Psycho v roli Patricka Batemana. Film měl premiéru v roce 2000 a okamžitě se stal fenoménem.

líbivým povrchem, stejně mnohovrstevnatá jako protagonista příběhu.

Úvodní nóty, záblesk bergamotu a černého pepře, jsou jasné a svěží, podobně jako ranní rituál Patricka Batemana — perfektně padnoucí oblek, nablýskané lakovky, dokonalý účes. Hloubku a jemné napětí vůni dodávají akordy kardamomu, kůže a levandule. Celou kompozici nakonec ukotvují zemité nóty cedrového dřeva, vetiveru a pačuli.

Výsledkem je vůně, která je přístupná i záhadná, vhodná na den i večer, do kanceláře (ehm!) i na afterparty (pokud možno bez motorové pily). Její výdrž a stopa zanechá dojem, stejně jako popkulturní fenomén, který ji inspiroval. Nositel American Psycho je moderní hedónista, sebejistý, pěstěný a nepředvídatelný. Tato vůně osloví všechny, kteří oceňují nejlepší věci v životě, ale nebojí se prozkoumat i jeho temné stránky.

Pokud se tedy zrovna chystáte podepsat důležitou akvizici, ustavujete vernisáž nebo si prostě vychutnáváte klidný moment reflexe ve vašem penthousu, American Psycho je dokonalý doplněk. Není to jen vůně; je to prohlášení o individualitě, složitosti a umění žít.

Ať už jste zkušeným znalcem parfémů, nebo nováčkem ve světě niche vůní, American Psycho je zážitek, který stojí za to poznat. Na přesyceném trhu s vůněmi, které sází na jistotu, se American Psycho nebojí být jiná. Není to jen parfém; je to pozvání k prozkoumání mnohovrstevnatosti života.

Parfémová voda American Psycho, 19-69, 4 670 Kč / 100 ml, www.nineteen-sixtynine.com

Foto: archiv filmové společnosti a parfémové značky

Až na věky věků

Přemýšleli jste někdy nad tím, zda uplynulé dekády nabídly nějaký elegantní, praktický, sportovní, nadčasový, a přesto dodnes moderní vůz? My jsme jednoho takového třicátníka našli!

TEXT Václav Rybář

Mám pro étřicetdevítku, jak zní kódové označení téhle generace pětkových bavoráků, velkou slabost. Jako pro kluka vyrůstajícího v osmdesátkách je pro mě právě tohle TEN bavorák. Překvapivě se mnou ale souhlasí fandové značky napříč generacemi, a dokonce i ti, kdo běžně BMW moc nemusí. Proč? Protože tahle pětka byla skutečně přelomová, přinesla znatelně zvýšený podíl hliníku, řízení s lepší zpětnou vazbou a kabinu, která byla moderní tehdy a působí tak i dnes.

V naší rubrice je snadné sáhnout po vrcholné verzi M5, která si zahrála i v mnoha filmech (např. v legendární honičce z gangsterky Ronin) a Clive Owen v ní svého času vyškolil Madonnu, tehdejší manželku režiséra propagačního klipu Guye Ritchieho. Krásné vzpomínky, ale v realitě dnešních dní také cenově hůř dosažitelný jednorožec. Důvod je jednoduchý. Odlehčená M5 se čtyřmi stovkami koní nabízí i dnes parádní svezení a její šelmovitá šíje budí mezi dnešními SUV dojem leoparda mezi stádem bizonů. Ostatně i ve srovnání s aktuální trojkovou/čtyřkovou řadou je E39 menší, a to i v případě M5 s nafouknutými blatníky.

Co s tím? Pokud vaše srdce touží po osmiválci se všemi těmi cinkrlátky, můžete se spokojit i s cenově mnohem dostupnější verzí 540i. Tehdy to označení skutečně ještě

slibovalo čtyřlitrový V8 s 286 koňskými silami. V USA byl tenhle motor dokonce ještě silnější, aby konkuroval tamním přeborníkům. Dařilo se mu a američtí novináři ho šestkrát v řadě vyhlásili vítězem segmentu. I jindy nároční britští novináři mluvili o „dost možná nejlepším autě, co kdy řídili“.

Tahle pětka strávila na rýsovacím prkně dlouhých šest let a na silnice vyjížděla s rekordním součinitelem odporu, který se pozitivně projevoval na spotřebě i u žravějších motorizací. Lační zákazníci ji poprvé mohli vidět v roce 1995, ale odborník by vám poradil, ať si počkáte na facelift z roku 2000, nebo ještě lépe na modelový ročník 2002, kdy se i 540i dala pořídit s M paketem, takže jste měli takové polofalešné M5. A s navigací, co místo osmi cédéček mapových podkladů potřebovala jen dvě DVD. No neberte to.

Po těch třiceti letech dá samozřejmě práci sehnat korozí nenapadený, nebo rovnou neťuknutý exemplář, protože víceméně všechny pětky měly výkonu na rozdávání a dělaly se jen s pohonem zadních kol, takže sváděly k tancování nejen v zimě. Pokud se ale přeci jen vydáte na lov téhle rodinné víkendovky, může skončit s trofejí, která vás svými schopnostmi překvapí i dnes. Sami se zkuste přesvědčit, jestli je to opravdu „to nejlepší auto, co kdy vyrobili“.

Revoluční design. Inteligentní AI. Nekompromisní inovace.

Hledáte spolehlivý, výkonný a inteligentní pracovní notebook? S nejnovějšími procesory Intel® Core™ Ultra 7 vám ThinkPad X9

Gen 14 Aura Edition nabízí špičkový výkon, elegantní design a pokročilé wellness funkce pro zdravější a produktivnější práci.

Zlepšete si potenciál díky zařízením se systémem Windows 11 Pro

(odposlechnuto v pořadu Zvídavé otázky a pravdivé odpovědi, Rádio Jerevan) téma

Citát, který nám nedá spát

Posluchač volá do rádia:

„Slyšel jsem, že v Moskvě

maso. Bude také

Petrohradu?“ „Ano, výstava je totiž putovní.“

Autor neznámý

Ty po mně raketou, já po tobě chlebem!

Amerika během studené války nemířila na Sovětský svaz jen jadernými zbraněmi, snažila se ho ostřelovat i propagandou blahobytu a geneticky upravené kukuřice. Plody tohoto úsilí sklízíme v regálech moderních supermarketů dodnes.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

V roce 1955 vznikl dvanáctiminutový snímek America’s Distribution of Wealth. Byl určený domácímu publiku a pro americké vládní agentury ho natočila Hardingova univerzita v rámci tzv. Národního vzdělávacího programu. Z dnešního pohledu jde o úsměvnou propagandistickou produkci, která se však i díky partnerství s hollywoodským studiem MGM promítala ve většině amerických kin. Autoři „dokumentu“ vysvětlují distribuci amerického blahobytu nevěřícím komunistům (najatí herci, velmi špatně předabovaní do angličtiny s ruským přízvukem) na příkladu moderního amerického supermarketu. Plné regály kvalitního zboží dostupné všem, nejen kapitalistům, co vykořisťují dělníky, ale i samotným dělníkům a jejich rodinám. Neuvěřitelné! Tolik zboží za tak málo peněz? V tom musí být nějaký šlendrián, rozčiluje se komunista. Jde o malý černobílý střípek v pestrobarevné mozaice studené války. Kdo tehdy mohl tušit, že snaha Ameriky oslnit země sovětského bloku pohodlným životním stylem západního lidu zakoření časem

v regálech obchodních center po celém světě. Myslete na to, až zas budete o Vánocích shánět čerstvé jahody.

Závod v dojení

Všechno to samozřejmě tehdy bylo mnohem složitější. Vysvětlovat v krátkém filmu, že jen americký kapitalismus přinese lidu tu skutečnou ekonomickou svobodu plných ledniček, stolů a břich. Supermarkety jako takové jsou americkým vynálezem, který byl úspěšně exportován do spřízněných zemí už ve čtyřicátých letech, ale až léta padesátá z nich udělala zbraň ve službách propagandy. Velké bitvy se měly odehrávat nikoliv v zákopech, ale v hroudách na polích, pod nimiž se často schovávala podzemní sila s jadernými hlavicemi. Stejně důležité však byly klasy obtěžkané obilím, nekonečná pole kukuřice, bučící stáda krav a kvokající skvadry slepic. A mezi vším tím vojáci bez pušek a bodáků, zato s hráběmi a traktory místo tanků. Arms Race alias závod ve zbrojení doplnil v americké politické ofenzivě tzv. Farms Race alias

závod v dojení. Cílem bylo nakrmit americký lid chlebem a ten sovětský zas pohádkami o tom, že jinde je tráva opravdu zelenější.

Už dva roky po skončení druhé světové války se přitom Američané ve svých magazínech chlubili, že největší síť supermarketů v USA, Great Atlantic & Pacific Tea Company, zodpovědná za desetinu všech prodaných potravin v zemi, ročně skrz své obchody pošle mezi lid 400 tisíc tun masa, 300 milionů bochníků chleba nebo 600 milionů koblih. Dost na to, aby to nakrmilo půl Evropy. Takhle prý chutná kapitalismus s lidskou tváří – největší výběr za nejlepší ceny. Společnost s logem A&P vládla americkému retailu šedesát let (1915–1975) a v době, o které mluvíme, byla stejně slavná jako dnes McDonald’s nebo Google. Z malých obchůdků s čajem v devatenáctém století (odtud původní název) se firma rozrostla v gigant o tisícovkách obchodů a stála u zrodu moderního supermarketu. V šedesátých a sedmdesátých letech ji přejela konkurence, ale v těch padesátých byla výrazným komplicem při budování amerického hospodářského snu.

Tenhle text ale nebude jen o tom, jak Amerika vyhrála studenou válku díky plnému nákupnímu vozíku. Je to zrcadlo všem, kdo hořekují nad utlačováním malých obchůdků velkými řetězci, neúprosným diktátem samoobslužných pokladen nebo zemědělskými molochy, které ruku v ruce s velkými brandy vytlačují z regálu vaše oblíbené potraviny od pidivýrobců. Představa, že všechny tyhle tržní nešvary jsou důsledkem tzv. pozdního kapitalismu, je naivním omylem. Už ve třicátých letech minulého století položily americké supermarkety základy všemu, o čem právě mluvím. Federální úřady se snažily

neférovým konkurenčním výhodám přistřihnout křidýlka, ale s nástupem studené války se z obchodních řetězců stal nejsilnější spojenec. Zákazníci milovali nízké ceny, ale především jistotu, že v obchodě stejné značky najdou stejné produkty. Jakmile se otevřela další pobočka v jejich čtvrti, aby nemuseli pro jediný fungující prášek do pečiva jezdit přes celé město, obsadili ji jako mravenci objevivší uprostřed lesa kostku cukru.

Největším kouzlem tohoto typu obchodu byl samozřejmě koncept široké nabídky zboží pod jednou střechou. Dříve jste museli objet hned několik obchodů – masnu, pekárnu, drogerii, domácí potřeby, ovoce a zeleninu, abyste nakoupili vše potřebné pro domácnost. Ženám podobné obchůzky zabraly v souhrnu klidně celý den. První supermarkety na přelomu 19. a 20. století měly vpředu pult s obchodníkem, který ochotně poradil a vše přinesl, případně nabídl alternativu za chybějící zboží. Už v roce 1917 si ovšem síť supermarketů Piggly Wiggly nechala patentovat samoobslužný systém. Ano, proto se někdy podobným obchodům říká samoobsluha – není to výmysl vašich maminek nebo babiček, ale převzatý terminus technicus, který specifikuje prodejní plochu, kde si sami z regálů vyberete, co potřebujete, abyste to ve finále donesli k pokladně a odtud si zaplacené zboží přenesli do auta. Byl to převratný systém z mnoha důvodů. Obchody výrazně ušetřily na personálu, mohly prodejní plochu zorganizovat tak, aby zákazníkům některé zboží vyloženě vnutily (o podprahové strategii neustálého přesouvání zboží a změnách vnitřního rozložení si povíme na konci čísla), ale především dokázaly plné košíky či vozíky rychleji odbavovat. Systém cash & carry (v devadesátých letech v Česku občas ozna-

Už dva roky po skončení druhé světové války se Američané chlubili, že největší síť supermarketů v USA, Great Atlantic & Pacific Tea Company, ročně pošle mezi lid 400 tisíc tun masa, 300 milionů bochníků chleba nebo 600 milionů koblih. Dost na to, aby to nakrmilo půl Evropy.

V rámci programu „obilí místo olova“ se Amerika v padesátých letech rozhodla ochočit si hospodářskou pomocí Jugoslávii. V roce 1957 přivezli do Záhřebu kompletní supermarket. Nekonečné fronty a bouřlivé ohlasy pak zahanbily jugoslávské komunisty, přesně jak Američané plánovali.

čovaný jako „zaplať a vypadni“) měl takový úspěch, že se rychle rozšířil do celého retailu.

Po druhé světové válce už byly supermarkety v USA tak silné, že svíraly v pevných kleštích celé zemědělství a menší hráče vháněly do chomoutu těch větších. Rodinné farmy nebyly schopné konkurovat cenovému diktátu, ale ani to hladovým řetězcům nestačilo. V půlce čtyřicátých let v rámci programu Chicken of Tomorrow, který sídlil kde jinde než v Kentucky – domově KFC – se podařilo společným úsilím chovatelů kuřat a vládních grantů vyšlechtit mohutného brojlera, co zachránil americkou kuchyni. Najednou bylo z jednoho kusu mnohem víc masa a byznys překonal další překážku, tak jako když ve třicátých letech vyřešil nedostatek krmiva pro krávy nasazením hybridů kukuřice s vyšším výnosovým potenciálem.

Obilí místo olova

Na konci čtyřicátých let se pak USA rozhodly zkušebně vyvážet „hospodářskou demokracii“ do Venezuely. Supermercados se rychle ujaly, horší už to bylo se snahou o aplikaci zemědělské industrializace v odlišném klimatu Jižní Ameriky. Nakonec se ale přeci jenom zadařilo a Ameriku to podpořilo v mnohem větších ambicích. V rámci programu „obilí místo olova“ se totiž v padesátých letech rozhodla ochočit si hospodářskou pomocí Jugoslávii. Ta byla tehdy nakloněná pomoci zleva i zprava. USA sice Chruščovovi v roce 1953 do SSSR poslaly v rámci chlebové diplomacie pěkných pár tun pšenice, ale šlo spíše o gesto, které nikterak neotupilo ostrou sovětskou rétoriku vůči Západu. Jugoslávie byla mnohem lákavějším cílem, zvlášť když Tito veřejně odmítl americkou pšenici od Sovětů kvůli nevýhodným závazkům

a podmínkám. Američané nezaváhali a v roce 1957 přivezli do Záhřebu nejen pšenici, ale i kompletní supermarket v rámci funkční instalace Supermarket USA.

Věděli, co dělají, protože podobnou výstavku uspořádali o rok dříve v Římě, aby ukázali, jak se žije a nakupuje v USA. Byl to obrovský úspěch a v Jugoslávii se díky němu už nemohli dočkat, až ochutnají a vyzkoušejí americké zboží, projdou se mezi regály s krabicemi stavěnými do komínků či plechovkami vyrovnanými do úhledných pyramid uprostřed prodejní plochy. Tisíc metrů čtverečních nefiltrovaného kapitalismu se na podzim zaplnilo davy užaslých Jugoslávců. Snídaňové cereálie, mražené hotovky, čerstvé mango či ananas a regály plné masa. Každý stý zákazník navíc dostal poukaz na nákup zdarma. Nekonečné fronty a bouřlivé ohlasy zahanbily jugoslávské komunisty, přesně jak Američané plánovali. Prosperita země v rukou lidu, demokracie, kterou můžete sníst. Není divu, že po skončení experimentu bělehradský podnikatel Milorad Jovanovič nabídl, že celou instalaci, včetně vybavení a neprodaného zboží, od Američanů odkoupí. Následně pak najal konzultanta z Atlanty, aby mu pomohl v Bělehradě postavit první socialistický supermarket podle amerického vzoru. Během deseti let jeho firma provozovala 25 podobných obchodů a americké samoobsluhy se ujaly i v Maďarsku nebo Východním Německu. Ani Nikita Sergejevič Chruščov nemohl jugoslávský zázrak ignorovat a v lednu 1958 došlo mezi USA a SSSR k podepsání dvouleté smlouvy ohledně kulturního, technologického a vzdělávacího výměnného programu. Zatímco komunisté měli zájem dostat se k průmyslovým a technologickým znalostem, americká vláda se

chtěla dostat do užšího kontaktu se sovětskou veřejností.

Vše vyvrcholilo uspořádáním Americké národní výstavy v Moskvě, která měla běžným Rusům představit americký životní styl. Jakýmsi středobodem byl model šestipokojového amerického domu se čtyřmi kuchyněmi, v nichž se připravovalo až 110 různých pokrmů. Místnosti byly zaplněné po okraj spotřebiči, které zapůjčily americké firmy. Právě tady proběhla slavná kuchyňská debata, protože na zahájení výstavy dorazili Nixon i Chruščov a společně si modelový dům procházeli.

Chruščov se při pohledu na spotřebiče smál a tvrdil, že jsou skutečně spotřební, zatímco ty sovětské vydrží celé generace. Navíc je sovětský lid šikovnější, nepotřebuje takovou míru automatizace jako zlenivělí kapitalisté. Boxerský zápas ideologií pak americké televize odvysílaly v původním znění, ty sovětské trochu prostříhaný. Chruščov byl nicméně nahlodaný a Sověti se celou řadu amerických výdobytků pokoušeli kopírovat, aby slavnostně přišli s opožděnou, ale zaručeně socialistickou alternativou.

I Americká národní výstava nakonec získala konkurenci v podobě nedaleké sovětské výstavy, kam se snažili najatí provokatéři odlákat kohokoliv, kdo se chtěl příliš opájet kapitalismem. Výkladní skříň Ameriky byla v dalších měsících omezována, cenzurována, vybavení se postupně rozkradlo, ale mise byla splněna a sémě pochyb do duší běžného lidu definitivně zaseto.

Chléb a hry

Chruščov následně oznámil sedmiletý plán, na jehož konci SSSR předběhne v produktivitě USA a nabídne vlastní spotřební zboží,

které si bude moci dovolit každý. To základní bude dokonce během jedné či dvou dekád rozdáváno zcela zdarma! Všichni víme, jak to dopadlo. Samoobsluhy jsme sice v Československu měli, ale na opravdové „americké“ supermarkety jsme si museli počkat do devadesátých let. A nepřišly ze země hvězd a pruhů, nýbrž z Německa (Kaufland, Globus, Penny, LIDL), Rakouska (Billa), Francie (Carrefour), Velké Británie (Tesco) nebo Nizozemska (Ahold), kde vyspělé ekonomiky rychle převzaly americký vzor se vším dobrým i špatným.

Američané si supermarkety v první půlce dvacátého století vypiplali, ohnuli kvůli nim celou zemědělskou produkci a následně je použili jako mimořádně efektivní zbraň ve studené válce. Retailová revoluce rozdělující prosperitu celé země do rukou většího množství lidí byla hnána částečně i idealistickou snahou nakrmit hladový svět i v těch koutech, kde vládne tvrdá ruka komunismu. Tehdy nejen Američané věřili, že je to správná a čestná věc. Snaha o maximalizaci zisků šla ruku v ruce, ale někdy v letech devadesátých, kdy si mezinárodní řetězce začaly rozdělovat postsovětský blok, šly ideály zcela stranou a zůstaly už jen ty zisky.

Bez vynalézavých a roztahovačných Američanů byste si ale tak pohodlně nenakoupili. Často se v kontextu s konzumerismem hovoří o tzv. fastfoodové demokracii, která u nás od revoluce také utěšeně kvete, ale samoobsluhy byly přece jenom první a spolu s Hollywoodem šlo – v duchu hesla chléb a hry – o dlouhodobě nejúspěšnější exportní artikl, který v lidech za železnou oponou budil vášně a nutkání zjistit, jak se žije na druhé straně ostnatého drátu.

Američané supermarkety použili jako momořádně efektivní zbraň ve studené válce. Spolu s Hollywoodem šlo - v duchu hesla chléb a hryo nejúspěšnější exportní artikl, který v lidech za železnou oponou budil vášně a nutkání zjistit, jak se žije na druhé straně ostnatého drátu.

Buďte o krok napřed

Canon EOS R1 – špičkový bezzrcadlový fotoaparát pro ty, kdo chtějí zachytit každý okamžik s maximální přesností. Díky 24,2Mpx BSI-CMOS snímači, revolučnímu automatickému ostření a rychlosti až 40 sn./s vám neunikne žádná akce. Odolné tělo a 6K video záznam z něj dělají ideální volbu pro profesionály. Buďte vždy o krok napřed.

Více na www.canon.cz

Vzpoura mozku

Digitální detox je věcí, o které píšeme poměrně často. A protože spirála nekonečného obsahu kolem nás se roztáčí čím dál tím rychleji, je dost možná opět důvod si vysvětlit, proč je na čase dát vlastní mozek do pračky.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

V rubrice Věřte nevěřte často píšeme o různých bizárech, ale tu a tam se vyplatí nastavit zrcadlo a říct si na rovinu, že v aktuální z kloubu vymknuté době už člověk nemůže věřit ani sám sobě. Resp. tomu, co radí vlastní hlava. O digitálních detoxech se na začátku roku mluví skoro tak často jako o kartičkách do posilovny. Ano, Silvestře, od prvního ledna budu dávat během večeře telefon do malého roztomilého trezorku s časovačem, co mi pořídila manželka. Do ložnice ho vůbec nebudu nosit a ráno dojdu do práce pěšky, aniž bych se na něj těch třicet minut byť jen jednou podíval.

Přiznejme si, že málokomu takové předsevzetí vydrží, a pak jen provinile odklikává každotýdenní report s informací, že jen během neděle „zkontroloval“ svůj telefon celkem 275krát. Uklidnit vás může snad jedině to, že v tom nejste sami. Máme na to data a o nich si tentokrát budeme povídat. Zároveň také o tom, že lidé přestávají číst, takže se zas chvilku můžete cítit výjimeční,

protože držíte v rukou časopis a jste tedy z těch lepších. My pisálci si vás vážíme, protože podobné reporty čteme se zatajeným dechem. Američané podle tamní studie za posledních deset let přestali číst knihy pro radost. Napříč věkovými kategoriemi se pokles pohybuje od 30 do 50 %. O tolik méně času věnujeme tištěnému slovu. A největší pokles paradoxně není u teenagerů a dětí, naopak se ke knihovnám nejčastěji otáčí zády senioři.

Knižní soumrak

Je na místě dodat, že už Sokrates těžce nesl přerod orální kultury v psanou. Měl pocit, že psané slovo oslabí paměť i mysl studentů. Obával se přílišné důvěry v informace z cizích svitků, protože jedině ústní podání z pozice autority má tu skutečnou, nezpochybnitelnou hodnotu. Někteří tehdy psané slovo označovali za magický elixír sdílené paměti, Sokrates varoval před tím, že sečtělí lidé nebudou nikdy skutečně moudří, budou tak jen vypadat.

Ale abychom nešli tak daleko do historie, možná si vzpomenete, jak jste se prali s požadavky češtinářek a češtinářů, kdykoliv bylo potřeba naplnit chytrými dojmy čtenářské deníky. Bylo možná trochu bláhové tehdy po dětech požadovat biflování klasiků v neúměrně krátkém čase, dnes někteří osvícení učitelé chtějí od žáků méně, případně jim dávají mnohem větší prostor, aby si vybrali své oblíbené autory. Já osobně v devadesátkách při plnění bájného sešitu trochu trpěl, ale na druhém stupni základní školy jsem měl díky Foglarovi apod. přeci jen o čem psát. I dnes panuje představa, že děti těžko dobrovolně sáhnou po Němcové či Poláčkovi, ale snad si najdou nějakého svého Pottera či Stmívání, zkrátka populární prózu, která je ke knize přivede.

Akorát že vůbec, chce se zvolat slovy novodobých klasiků. Není to jen dojmologie od spřátelených rodičů nebo ono věčné „děti nečtou tolik, kolik by mohly“, jež lze vysledovat ne

několik generací, ale rovnou století dozadu. Školní osnovy to minimálně v USA vzdávají a nehodlají je nutit. Další chytrá studie mezi učiteli základních škol (češtináře teď nahradíme angličtináři) poukazuje na to, že děti už nemají šanci se naučit číst, protože je k tomu nikdo nevede. A myslím tím číst knihy, nikoliv interpretovat jednotlivá písmenka. Jednoduše se akceptuje, že si přečtete úryvek, který bude v následujícím testu, případně si kontext (čti pointu knihy) dohledáte na internetu, ať už půjde o snaživého youtubera, který knihu (možná) četl, nebo příslušnou pasáž na Wikipedii. Tam vám rovnou řeknou, co si o knize máte myslet, jak si ji vyložit atd. V testu je pak úryvek, který jste četli, a vy máte třířádkovou analýzou vyjádřit schopnost porozumět psanému textu. Začarovaný kruh je úlevou pro učitele i žáky, ale zároveň generuje hned několik problémů.

Profesor anglické literatury z Kolumbijské univerzity, Nicholas Dames, pozoruje plody této metodiky ve svých kurzech už minimálně pět let. Dřív se se studenty jeden týden bavil o skrytých významech Pýchy a předsudku, druhý zas řešil jinotaje v Dostojevského Zločinu a trestu. Nyní už to ale není možné, studenti se mu před kabinetem hromadí a stěžují si na příliš krátké termíny na přečtení tlustých bichlí. Z jednoho či dvou týdnů ustoupil Dames na týdny tři, ale ani to nestačí. Studenti prý na nižších stupních nikdy knihy od první do poslední stránky číst nemuseli. Ze základních škol se ozývají znepokojené

hlasy o tom, že žáci se neumí soustředit ani na delší básně či sonety.

Okamžité řešení Americké školství tedy v rámci programu „všichni musí uspět“ couvá ve snaze dostat co nejvíc studentů na cílovou rovinku. S chřadnoucí schopností porozumět psanému textu však klesá i úroveň kritického myšlení. Co si pod tím představit? Po vzoru studentů využiji Wikipedii, aby vám to řekla tzv. na plnou pusu: „Kritické myšlení je důležité, protože v záplavě názorů a informací učí informace analyzovat, vyhodnocovat a vysvětlovat. Kultivované myšlení snižuje riziko, že člověk přijímá povrchní informace z jakéhokoliv zdroje, že myslí a jedná na základě předsudků či stereotypů.“

To je toho, řeknete si, při vzpomínce na to, jak jste si do čtenářských deníků úmyslně vybírali knížky, co mají filmovou adaptaci, takže se stačilo podívat na film a popsat dojmy z něj. Většinou to klaplo, pokud se jednalo o věrnou adaptaci (šance jsou asi jako, že vám na obou kostkách padne naráz šestka), ale v zásadě šlo o to, že jste šetřili čas, a ještě se krmili dopaminem. Sledování filmů je oproti čtení knih takovým tím rychlým cukrem. Potěší bez čekání, ale nezaplní a máte po něm rychle hlad. Nikoliv po další knize, ale po dalším cukru, pardon filmu. Že jde o systémovou proměnu dokazují i odpovědi dalších vysokoškolských profesorů nebo data z ankety středoškoláků o tom, kolik knih si přečtou pro radost během semestru. V osmdesátých letech až

40 % odpovědělo, že pět, šest, přičemž necelých 12 % prý ani jednu. Výsledky z loňského roku jsou přesně obrácené. Skoro polovina studentů pro radost nečte vůbec a pouhá desetina si přečte víc než tři knihy.

Už jsem zmínil, že pokles čtení pro radost jde napříč generacemi a nejvíc zasahuje seniory. Perfektně na to sedí odpověď jednoho ze zpovídaných profesorů: „Nuda se stala nepřirozeným stavem, který je třeba okamžitě řešit.“ A my všichni máme v kapse lék. Placaté okénko do světa, co přetéká zábavou a snadno dostupným obsahem. Bavíme se stále o poslední dekádě a bylo by snadné vše svádět na rychlý globální rozmach sociálních sítí. Viníků je ale víc a zhruba do stejného časového rámce musíme zasadit i dostupný mobilní internet. Před dvaceti lety jsme měli hloupé telefony, na kterých šlo jen volat a psát. První iPhone přišel v roce 2007, ale ještě ho brzdily vysoké ceny mobilních dat, a naopak nízké přenosové rychlosti. A pak přišlo 4G. Ještě v roce 2013 neměly tři čtvrtiny EU žádné pokrytí touto technologií. O čtyři roky později? Devadesát procent! Česko dlouho odolávalo kvůli chamtivým operátorům, ale štědré balíčky dat se staly realitou i zde. Už jste mohli telefon tasit kdykoliv a nořit se po lokty do nekonečného online světa.

Není čas, ztrácet čas Informace nikoliv každý den nebo každou hodinu, ale každou minutu. Kam se na to hrabe čtyřiadvacetihodinový novinkový cyklus amerických kabelovek, symbolizovaný dodnes

Pokles čtení pro radost jde napříč generacemi a nejvíc zasahuje seniory.

Sledování filmů je oproti čtení knih takovým tím rychlým cukrem.

Potěší bez čekání, ale nezaplní a máte po něm rychle hlad.

Nikoliv po další knize, ale po dalším cukru, pardon filmu.

Jako křeček na tréninkovém kolečku se zákonitě cítí každý, protože každý používá metodu nekonečného srollování, kterou v roce 2006 vymyslel Aza

Raskin. Tehdy měl pocit, že právě objevil svatý grál uživatelského rozhraní. Bohužel nebyl daleko od pravdy, takže se dnes všem na potkání omlouvá.

bájnou CNN. Ten bychom vysledovali někam do devadesátek, když už chcete výročí, tak do roku 1995, kdy celá Amerika sledovala v přímém přenosu ujíždějícího O. J. Simpsona a titulek “breaking news”. O pět let dříve celý svět v přímém přenosu koukal na bombardování v Perském zálivu, ale nástup všudypřítomného internetu shazuje všechny mediální milníky ze stolu. Jakmile se něco stane, chceme o tom vědět hned, chceme pět různých úhlů, životopisy všech zúčastněných, fakta, názory i domněnky – všechno dohromady, ideálně v pěti krátkých bodech, protože času je málo.

Jde o radikální proměnu, s níž tradiční média nestačí držet krok, ačkoliv se bez nich paradoxně neobejde, protože „moderátoři“ na TikToku, YouTube nebo Twitchi většinou přežvýkávají zkratkovité info z televizí a zpravodajských agentur, prokládané vlastními předsudky a předpoklady. Divák má pocit, že toho ví hodně, ale ve skutečnosti klouže po povrchu rovnou do králičí nory názorových zakřivení nebo rovnou dezinformačních bublin. Rádoby novinářští influenceři většinou ve snaze být první jen náhodně pozřou pár informací, aby je smotali dohromady a opatřili sebevědomým projevem. Vlastně nedělají nic jiného než dnešní velké jazykové modely umělé inteligence. Nedozvíte se od nich nic nového, servírují kočičkopejskovský dort, který téměř vždy vyžaduje další zdroje, aby ho bylo možné ověřit. Konzumenti tichou poštou matou další konzumenty, což při ústupu kritického myšlení může probíhat donekonečna a díky tlustým

kabelům dnešního internetu mnohem rychleji než kdy dřív.

Jako křeček na tréninkovém kolečku se zákonitě cítí každý, protože každý používá metodu nekonečného scrollování, kterou v roce 2006 vymyslel Aza Raskin. Tehdy měl pocit, že právě objevil svatý grál uživatelského rozhraní. Bohužel nebyl daleko od pravdy, takže se dnes všem na potkání omlouvá. Bude to dlouhá pouť, protože jeho vynález zasáhl miliardy lidí. Nekonečná šňůra obsahu totiž publikum nutí ke zvýšené konzumaci. To víme už od pokusu s bezednými mísami polévky, který uskutečnila před lety jedna americká marketingová agentura. Nechala jíst lidi polévku z misky, které se zespoda pomalu znovu plnila. Výsledek?

Lidé s těmito bezednými miskami snědli o 73 % více polévky!

Takže neustále scrollujeme, aniž bychom si uvědomovali, že se nikdy nedobereme konce. Pamatuju dobu, kdy jste si na webu dočetli článek a… šli jste si po svých. Na jiný web nebo zpátky do světa bez jedniček a nul. Dnes je vám ale babičkovsky servírovano další a další sousto. Někteří to řeší dalším zrychlováním. Podcasty si pouští na dvojnásobnou rychlost, v seriálech a videohrách přeskakují dialogové scény, čtou si pointy filmů, aby je nemuseli dokoukávat (ale měli se s ostatními o čem bavit). Jenže je to cesta do zdi, protože zrychlování se nezastaví a za chvilku budete mít i vy co dělat, abyste popadli dech a vlastní hlavu. Pro pozdní kapitalismus je ekonomika pozornosti obřím lákadlem, kterého se nevzdá. Čas opravdu JSOU peníze a jakkoliv na rozdíl od dolarů nebo krypta máme každý tu

svou pozornost zadarmo, máme jí omezené množství. Možná se to vás (čtenářů) netýká, ale bude se to týkat vašich dětí nebo přátel nebo přátel vašich dětí.

Zrychlené čtení, poslouchání, rozhodování vás ovlivňuje i ve chvíli, kdy telefon občas zahodíte. Výrobci spotřební elektroniky už si dnes stěžují, že nezvládají čím dál tím kratší cykly uvádění nových výrobků na trh. Není čas vymýšlet a inovovat, takže jsme svědky narychlo upečených (často pouze softwarových) nových funkcí, aby se mohl model s vyšší číslovkou v názvu prodávat včas. Overturismus je čím dál tím palčivější, protože když už někdo objeví nějakou zajímavou novinku, ať už je to kus skály, pláže, nebo i food truck s exotickým novým pokrmem, influenceři roznesou zprávy během několika hodin, viz nedávno zcela paralyzovaná italská sjezdovka po jediném videu od středně velké internetové celebrity. V případě dovolených už neexistuje žádná off-season turistika, některé lokace se vyprázdní jen ve chvíli, kdy v nich probíhá živelná katastrofa (nedávno Santorini), a i v takovém případě tam jezdí minimálně tzv. disaster turisti.

Jak z toho ven? Kupujte si papírové vinyly alias knihy. Na dovolenou vyrážejte k babičce na venkov. Místo pistáciového latté si dejte chleba se škvarkama. Nenechte si od nikoho nic radit. Ani teď a tady. Odložte časopis, odložte telefon. Zkuste se chvilku nudit. V tichu digitálního půstu (když už do Velikonoc nedržíte ten masopůst) se člověk zprvu cítí neklidný, ale když chvilku počká, začne slyšet svoje vlastní myšlenky.

Bunda, šortky a taška, vše Louis Vuitton, info o ceně v obchodě.

Ve vinohradském činžáku u Riegrových sadů vyběhnu do čtvrtého patra, kde sídlí G*Bang production – filmová produkce Jakuba Štáfka a Ctibora Pouby, která před třemi lety zbořila kina přísnou komedií Vyšehrad: Fylm a od 17. dubna se pokusí o totéž s pokračováním Vyšehrad Dvje. V bytě s několika kancelářemi vyzdobenými sbírkou Jakubových nerdích pokladů od figuríny Batmana v životní velikosti po Thanosovu rukavici nekonečna kmitá několik lidí. Zaujmou mě ale jiné artefakty – v koupelně krabička s „Laviho masturbačními ubrousky“ a na stole, u kterého s Jakubem Štáfkem (34) usedneme k rozhovoru, obří skleněná mísa plná nábojů do nerfky. K obojímu se dostaneme.

Všechno je tak, jak má být

„Laviii, řítí se jak lavina. Laviii, génius i dylina...“ Posledních pár dní se nemůžu zbavit chytlavé znělky, která poprvé zazněla v internetovém éteru před více než osmi lety. Sitcomové skeče ze života Julia Lavického, namistrované fotbalové hvězdy, která se prokalí a prosouloží k vyhazovu ze Sparty, aby se pak pokusila o comeback v týmu Vyšehradu, si střílely z reálných kauz a postav českého fotbalu. Jakub Štáfek na postu herce, scenáristy, režiséra i producenta s týmem kamarádů stvořil legendu a postavou „blonďatého idiota“, jak taky Laviho familiárně nazývá, se definitivně odstřihl od image hodného kluka z Ulice. Od té doby se toho v jeho životě hodně událo. Zahrál si drsňáky se zbraní v seriálech Specialisté a Extraktoři, při své fighterské premiéře v Oktagonu v roce 2019 dal protivníkovi K. O., procestoval kus světa a stal se otcem dvou dcer.

Mně zní v hlavě Lavi, co tam zní vám?

Hodně jiné scénické hudby, kterou vkládáme do filmu. Po pravdě řečeno, ani přesně nevím co. Mám teď v hlavě docela marast. Moc nespím, pár týdnů do premiéry, je toho hodně.

Na focení jste prý pouštěl nějaký mongolský rap...

Spíš metal, kapela The Hu.

Jak jste na ně narazil?

Pustil mi je fyzioterapeut. Často přichází s novinkami, které bych definoval jako bizarní, ale vlastně mě baví. Navedl mě třeba i na jódling. Ten jsem jednu dobu taky sjížděl.

Dostalo se něco takhle bizarního i do dvojky Vyšehradu?

Snažíme se. Nevím, jestli to chci prozrazovat. Ale docela jsem se teď zhlédl v chorálech. Baví mě jejich pompéznost.

Náboženských nebo fotbalových?

Fotbal je svým způsobem náboženství. Hodil bych to do jednoho pytle.

Dvojka bude poměrně velkolepá a má parádní herecké obsazení. Nechodí už za vámi herci sami prosit o roli?

Ne že by úplně prosili, ale je z nich cítit, že chtějí. Zrovna včera Míra Hanuš, který měl

u nás jeden natáčecí den, vyprávěl, že už nechce skákat do seriálů, kterými se zafláká čas, když pak přijde něco takového... Jak on to pojmenoval? Sofistikovaná kokotina. To je to nejlepší, co vás u takového filmu, kromě vysoké návštěvnosti, může potkat. Že i kolegové jsou spokojení, a když jim znovu zavoláte, řeknou, proč ne.

Fotbalisti, kteří se ve filmu objeví, taky chodí sami, nebo je musíte přemlouvat?

Jak kteří. Někteří jsou naši kamarádi a jsou do toho zapálení, ale pak se najdou i tací, kterých jsme se mohli dotknout, nemají nadhled a je to pro ně no go.

Nebudeme jmenovat, ale taky mě to zajímalo.

Řekněte jména, nebuďte slušná. (směje se)

David Limberský?

Jasně, tomu se to pochopitelně nelíbí. Možná má vyloženě problém s mojí osobou. Ale z jiného soudku ‒ někteří fotbalisté třeba nemají geny pro vystupování ve filmu a nechtějí se tak prezentovat. Odmítl nás například Milan Baroš. Nebo Bořek Dočkal, který nám v klidu vysvětlil, že nám fandí, ale prostě není ideální typ. I na základě toho, co je a není možné, jsme pak psali scénář.

V prvním filmu si zahrál Tomáš Rosický. U něho bylo jasné, že do toho půjde?

Bylo, i když jsme jedničku točili v době covidu a v rámci striktních pravidel realizačního týmu Sparty bylo složité dostat ho na plac. Ale nakonec se nám to asi na potřetí povedlo.

Jak to bylo s Pavlem Nedvědem, který má cameo ve dvojce?

To bylo víceméně jednoduché, protože to šlo přes našeho společného kamaráda, fotbalového agenta Jirku Müllera, a Pavel patří k těm, kteří jsou nám naklonění.

Měli jste nějakou metu, koho byste ještě chtěli do filmu dostat? Co Petr Čech?

Míříte dobře, ale poslední dobou spíš přemýšlím, jestli si vůbec takové mety dávat. Seriál byl online, virální a vyžadoval aktuálnost. Než ovšem přijde film do kin, trvá to dlouho. Od jedničky uplynuly tři roky a ve

Sako, 57 800 Kč; triko 27 000 Kč; šortky, 19 600 Kč, ponožky, 4 650 Kč, boty, 24 250 Kč, vše Gucci.

Svetr, 24 500 Kč, a košile, 14 200 Kč, oboje Burberry.

„Na fotbal zajdu rád

a sleduju výsledky, ale že bych musel být přikovaný u televize v daný čas, protože zrovna hraje Sparta, to nehrozí. Měl jsem to tak v nějakých pětadvaceti, v té době taky vznikal Lavi. Tehdy jsem to hodně prožíval, ale teď mě to nechává klidným.“

fotbalovém světě se všechno změnilo. Říkám si, jestli nebude lepší vymýšlet si fiktivní postavy, třeba se zkomoleným jménem. Pokud bychom si nějakou metu dávali, tak Petr Čech a Pavel Nedvěd jsou asi nejvíc. A pak možná Patrik Schick.

Toho neznám.

Mladej kluk, co hraje za Bayer Leverkusen.

Aha, chtěla jsem machrovat...

Na mě nemusíte, já taky nemám úplně přehled.

Fakt ne?

No, snažím se, ale nejsem fanatik.

Nehltáte zápasy?

Na fotbal zajdu rád a sleduju výsledky, ale že bych musel být přikovaný u televize v daný čas, protože zrovna hraje Sparta, to nehrozí.

Měl jsem to tak v nějakých pětadvaceti, v té době taky vznikal Lavi. Tehdy jsem to hodně prožíval, zanadával jsem si, ale teď mě to nechává klidným. Kolik rivality bylo mezi kamarádama z jiných táborů! A proč vlastně?

Nevím, jestli je to i příchodem rodiny a dětí, že se člověk posune a zklidní. Spousta lidí je překvapených, když mám někam dorazit, protože čekají Laviho, a najednou tam holt Lavi není.

Říkal jste, že na seriál už se moc dívat nemůžete, protože byl moc... Jo, přísnej. I u prvního filmu se to zlomilo, že už se na něj nemůžu podívat. Ale ten crazy humor nás pořád baví. Dostávat se do Laviho je docela obtížné, navíc když zároveň musím přepínat do režisérského vidění. Ale potom je to jízda a být před kamerou nonstop za toho ultra kokota si užívám.

Dvojka je prý dojemná. Neměkne Lavi?

Měkká rozhodně není. Je dospělejší. Stejně jako byl první film dospělejší než seriál. Nejde tak prvoplánově na komoru s tvrdým humorem, ale na své si přijde fanoušek jakékoli zábavy – od černého humoru po sofistikovanější. A dojde i na decentní fekálek. Ale asi ne tak moc jako ve filmu Na plech, co jsem slyšel. Musím se na to co nejdřív zajít podívat.

Řezníkova tvorba vás baví?

Neříkám, že je to něco, co nejvíc miluju, ale jsem rád, že někdo testuje hranice a pouští se do projektů, které se tady nikdy nedělaly. Amerika od Bláznivých střel a Scary Movie vlastně upustila, tenhle typ filmů tam zaznamenal velký boom na přelomu osmdesátek a devadesátek. Pak ten trend doputoval sem a přijde mi, že by na to lidi mohli chodit. Protože vidím ta čísla. Na Řezníka přišlo po dvou týdnech 160 tisíc lidí. To je skvělý! Ukazuje se, že společnost se chce smát. Všechno kolem je trošku depresivní, tak pojďme do kina vypnout hlavu.

Kolik diváků přišlo na Vyšehrad?

Sedm set tisíc.

Fíha. Jak to vidíte teď?

Víme, že jsme nastavili laťku vysoko. Do filmu Vlny se nikomu taková čísla udělat nepodařilo. Kdybych to měl brát ze soutěžního hlediska, samozřejmě si prvenství budeme chtít vzít zpátky.

Znamenají ještě vůbec kina největší objem tržeb?

Kino je pořád gamechanger. Producenti potřebují, aby lidi přišli do kina. I když vám jako producentovi po odečtení kinařů a dis-

tributora zbydou z jednoho lístku jen desítky korun.

Nepřelévá se publikum na platformy?

Zdá se mi, že se filmy v kinech ani neohřejí.

U nás může zafungovat efekt, že se lidem nebude chtít čekat a budou chtít vidět film mezi prvními. V kinech může být film klidně půl roku, dokud na něj lidi budou chodit. Na termín naší premiéry pak navazují letní kina. Taky nějaké peníze vygenerují, pro nás ale přinášejí neštěstí. Kina si ohlídáte v rámci DCP technologií, ze kterých se promítá.

U letňáků už je to ovšem formát mp4, který pak uniká na pirátské weby.

Dá se s tím nějak bojovat?

Je to dlouhý proces. Distributoři ale zkoušejí zajímavé a podle mě chytré opatření. Nahrají na web film, který se první minutu dvě tváří, jako by byl v dobré kvalitě. Objem dat a stopáž odpovídá tomu, jak by soubor měl být velký. Po pár minutách se ovšem zprasí obraz i zvuk. Takových věcí tam pošlete deset dvacet. Lidi to stáhnou, ale nedá se na to koukat. Mě by to odradilo, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna trpělivý.

Kdy jste byl vůbec naposled v kině?

Vím, s kým. Ale na čem to bylo? (přemýšlí, pak vytahuje telefon a volá kamarádovi Filipovi)

Přítel na telefonu?

„Nazdar kocoure, nemám moc času. Mám tady otázku, na kterou musíš rychle odpovědět. V sázce je deset milionů korun. Seš ready? Na čem jsme spolu byli naposled v kině? Gladiátor? Děkuju. Posílám pusinku.“ Na dvojce Gladiátora. A asi se mi nedivíte, že jsem to vytěsnil. K prvnímu Gladiátorovi mám velkou citovou vazbu. Ještě bych našel deníček, do kterého jsem si psal, jak jsem na něm byl v kině. Nalepil jsem si tam vstupenku a pak obal z videokazety. Mám slabost pro to, když se taková legenda oživí. Ale žraloci v Koloseu už na mě byli moc. Ani to nebylo dobrý CGI. Ale zase všechna čest Ridleymu Scottovi, že na stará kolena dokáže, byť s armádou spolurežisérů a pomocníků, něco takového vytvořit.

Lavi se taky ještě bude vracet, plánuje se třetí film. Vydělala jednička dost na to, že jste se rozhodli pokračovat?

Měla ekonomický úspěch a už v létě po premiéře jsme začali chodit s nápady na dvojku. Ale bylo to i proto, že jsme si chtěli Laviho užít, dokud jsme ještě relativně mladí. Nebude se nám to chtít dělat do padesáti. Možná pak natočíme až v šedesáti něco jako „Lavi po dvaceti letech“, kde bude třeba učit děti. My jsme v rámci žánru na české poměry relativně drahý film. Slovo relativně je tam vlastně zbytečné. Je to drahý film. Jsme dvakrát dražší, než bychom měli být, aby to dávalo smysl. Ale my to tak máme rádi a na plátně je vidět, že jsme se rozmáchli. To je oproti jedničce rozdíl.

Už se to s vámi táhne od seriálu, který byl taky dražší, než se plánovalo. Do seriálu ještě nevstoupil můj spoluproducent Ctibor, zaplať pánbůh za něj.

Drží vás při zemi?

Snaží se. Ale máme rozdělené role, já s klukama zodpovídám za kreativu, on řeší spíš exekutivu. Když za ním přijdeme s nápadem, který je moc drahý, samozřejmě se pokouší nám ho vymluvit. Například chápe, že tlustý Lavi je gag a proč ho chceme, dobře, pojďme ho dostat na plátno, ale ne v tolika scénách.

Tlustý Lavi je drahý?

V rozpočtu je to docela zásadní položka. Celotělová maska je velký problém, zvlášť aby držela pohromadě, když točíte exteriérové obrazy ve třicetistupňových vedrech. Tohle utrpení v tlusťochovi ale pro mě představovalo nejzábavnější část filmu. Samozřejmě jsem pak byl rád, že těch dnů v tlustým Lavim není tolik, jak jsme si na začátku plánovali.

Myslela jsem, že nejvíc peněz padlo na zahraniční výjezdy, protože jste točili v Anglii a Argentině.

To byla taky významná položka. Ale největší část rozpočtu šlo na honoráře. Máme ve filmu přes sto třicet herců.

Dostali jste se na nějaká „posvátná“ fotbalová místa?

Tílko, 15 260 Kč, a džíny, 19 160 Kč, oboje Dolce & Gabbana; brýle Louis Vuitton, info o ceně v obchodě.

Bunda, 57 480 Kč, kalhoty, 24 040 Kč, a boty, 18 770 Kč, vše Ferragamo.

V Buenos Aires jsme točili na stadionu Argentinos Juniors, což bylo první angažmá Diega Maradony. V Argentině ho berou opravdu za boha. Na stadionu pouštějí turistům z reproduktorů výstrahu v angličtině (a to je jediná angličtina, kterou tam uslyšíte), že Diego Maradona je modla a nesmí se nijak znevažovat. Pokud někoho uvidí, že si z Maradony střílí, bude dotyčný vykázán. To nás docela překvapilo.

Výkonný producent Tadeáš Trojánek někde vyprávěl, že jste natáčeli v nebezpečné čtvrti a musel vás na place hlídat místní mafián. Nevím, jestli bych ho nazval mafiánem, ale místní servisní produkce měla lock-upáka, který se asi živí tím, že má jisté informace. Nijak extra nebezpečně jsem se necítil, ale tři nebo čtyři ulice od nás se v tu dobu střílelo, a to jsme trochu znejistěli. Tady na to nejsme zvyklí, tam je to možná normální. Spoustě lidem bych doporučil někam vycestovat, aby zjistili, že se u nás máme vlastně docela dobře.

Vy už jste toho procestoval dost. Kde jste cítil největší nebezpečí? Paradoxně u nás, v Žatci. Ve světě to byla asi Goma, Demokratická republika Kongo, nějakých šest sedm let nazpátek. Tam to byla slušná deka. Hodně ozbrojených lidí, vedle mě se střílelo, nevíte, jestli je to armáda, nebo povstalci... Doprovázely nás jednotky OSN, a když jde před vámi člověk s kulometem a s erpégéčkem, už to není moc sranda. Kupodivu mi nebylo dobře třeba ani v Dominikáně. Když jsem jel do hlavního města a padlo sluníčko, nebyla to žádná Punta Cana, hezká plážička a instagramové fotečky.

Moment, co se stalo v Žatci?

Stal jsem se součástí ošklivé předdiskotékové bitky několika lidí, kde se vyskytly i nože. Bylo mi asi sedmnáct. Už ani nevím, o co šlo.

Co vás tenkrát táhlo do Konga?

S Matějem Podzimkem jsme si na měsíc naplánovali trip Rwanda, Uganda, Kongo, Tanzanie. Začali jsme ve Rwandě na Karisimbi, v oblasti, kde působila Diane Fossey, která napsala Gorily v mlze. Chtěli jsme

vidět gorily, zvířátka, ale spíš jsme lezli po horách. V Kongu jsme šli dvoudenní trek na sopku Nyiragongo, která je hned za Gomou, a v Ugandě jsme strávili většinu času v Měsíčních horách, Rwenzoris Mountains. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všichni jezdí do Ugandy na gorily, k Lake Victoria a do Elizabeth National Parku, to chápu, ale každému radím, aby zkusil i hory. Fauna i flora byla hodně pestrá, v každé výšce jiná. Na konci vylezete v mačkách s cepíny po ledovci na vrchol a v dálce vidíte Kongo, Rwandu. Nádhera. Mám rád Afriku, obecně země třetího světa, protože se tam platí úsměvem, a když je člověk pokorný a nehraje si na velkého bílého muže, který všechno ovládá, je to moc fajn. Zrovna teď v únoru jsem byl s kolegou Vaškem Matějovským v Ugandě.

Takže jste zažil gorily dvakrát?

Ano. Viděli jsme měsíční a týdenní miminko. Chcete se podívat? (ukazuje videa v telefonu) Musím být lepší influencer, vůbec nejdu s reálným časem. Už se chystám týden, že to dám na Instagram.

To je krása takhle zblízka. Ale poprvé to bylo lepší. Ozbrojený guide, který jde s vámi, je v kontaktu s trackery, kteří mu udávají polohu. To jsou lidi, kteří s gorilami žijí třeba dva roky, než si na ně gorily zvyknou, a teprve potom k nim můžou brát cizí lidi. Bývají to i bývalí pytláci, kteří pochopili, že je lepší dát se k Jediům než na Temnou stranu. Poprvé jsme gorily hledali dýl, šli jsme třeba šest hodin. Pak vám řeknou: „Sundej si čepici, batoh, jdi na čtyři a lez.“ Všechno probíhalo v klidu, úplně jste cítil, jak tam vibruje energie. Teď trvalo relativně krátkou dobu, než jsme došli k trackerům, a ti byli hodně hluční. Asi byli zvyklí od jiných turistů. Za posledních šest let se turismus rozšířil a jezdí tam víc a víc lidí. Trackeři nám pořád sekali nad hlavami mačetou, abychom měli lepší výhled. Museli jsme je usměrňovat a říkali jsme jim: „Už dost, chceme si v klidu sednout a dívat se.“ Gorily po chvíli odešly dál, nechtěly být rušené, a guidi se zase vydali za nimi a zase prosekávali stromy. Byli překvapení, když jsme jim říkali, že už nepotřebujeme, že nám to stačí.

Na Instagramu jste sliboval historku, jak jste nazí utíkali před hroší samicí, ale pak už jste nic z Afriky nesdílel.

Ještě jsem se k tomu nedostal. Problém sociálních sítí je v tom, že pro největší dosah je lepší dávkovat příspěvky postupně, a ne to pak vysázet všechno najednou, ale mě to tak baví. Jsem filmař a rád vyprávím ucelený příběh. Nedovedu si moc představit, že bych v reálném čase sdílel se světem, co jsem zrovna zažil. Snažím se žít okamžikem, aspoň v některých chvílích. I tak si myslím, že na telefonu trávím moc času. Je to jako digitální heroin a je těžké se toho zbavit.

Tomu rozumím. Ale co ta hrošice?

Hrošice je krásnej teasing. Hrošice se samozřejmě nestala. (přeruší nás telefon a Jakub se omlouvá, protože to musí vyřídit)

Nasazujeme trailer na YouTube a řešíme, jestli projde přes schvalovací roboty. Proto jsme už museli cenzurovat teaser, kde vadilo, že je Lavi zapíchnutý penisem do hřiště. Vadí, že ve scéně, kde si Lavi volá s partnerkou Lucií, má Lucie na posteli vyskládané robertky. A teď v traileru neprojde přes roboty zvuk hekání. To je bizarní. Do kina si můžete dát cokoli, na VOD platformách je to úplně jedno, u televize záleží, jestli si lajsne prime time nebo druhé okno, ale když chcete lidi na něco nalákat do kina tak, aby to prošlo na YouTube, je to docela oříšek.

Je zvláštní, kudy vedou hranice toho, co je v pohodě, a co už ne. V koupelně jsem narazila na krabičku Laviho masturbačních ubrousků. Při vymýšlení merche jste se taky dost odvázali.

Merch je fajn pro udržení brandu a povědomí, ale přijde mi nesmysl dělat bambilion triček a mikin, které pak zavřeme do šuplíku. Měli jsme třeba ještě Antibaby návlek ‒prezervativ a pak Laviho zvlhčovadlo, což je lubrikant. V rámci našeho humoru mi to přijde super. A ještě skvělejší je, když s těmi produkty pak chodíte do firem a korporátů řešit peníze a jejich spojení s projektem. Je zajímavé sledovat reakce, jak moc je kdo distingovaný a uťáplý, či otevřený tomuhle humoru.

Výborný icebreaker! Měli jste nějaký nápad na merch, který vám pak přišel přes čáru?

Do dvojky třeba řešíme luxusní čokolády se smetanovou náplní a přemýšlíme, jestli je pojmenovat Laviho koule. Nechci říct, že je to za hranou, protože není, ale zvažuju, jestli bych si sám koupil koule s takovým názvem. Ale asi jo.

Ještě mě zaujaly ty náboje na stole...

My válčíme. Chcete si s náma zaválčit?

Ne, děkuju, mám dva syny, užiju si to doma. To tady máte na odreagování z práce?

Je to příjemné zpestření. Vždycky se řekne: „Vildo, postav mapu!“ Pokaždé musí být jiná. Dá se pobíhat skrz místnosti a hrajeme různé módy ‒ team death match na počet životů nebo i free for all, všichni proti všem. Myslím, že nejvíc nás tady hrálo dvanáct, to je pak docela masakr. Už se nás dole v baráku ptali, co tady děláme, že se jim klepou lustry.

Příště je můžete zapojit.

Jednu dobu jsme to provozovali... Vidíte, že mě to nenapadlo u vás! Když k nám někdo šel na návštěvu, nachystali jsme před dveře brýle, zbraň s náboji a vytištěný text: Jestli si s námi chceš dát schůzku, musíš jít dovnitř a přežít. My jsme se poschovávali a proběhla bitva. Aplikovali jsme to i na klienty. Když jsme vycítili, že jsme masturbačními ubrousky a lubrikantem prolomili ledy, věděli jsme, že můžeme válčit.

Střílíte i doma s dcerami?

Vůbec. Ale jejich děda, můj tchán, to téma nadnesl, protože má na baráku problém s kunou. Říkal dceři, že ji vezme na střelnici, až bude větší. Je to zvláštní. Pamatuju si, že jsem měl první pistoli v šesti sedmi letech, ale jak s tím pak pracovat dál? Na jednu stranu je to hračka, ale taky věc, se kterou se válčí a umírá kvůli ní spousta lidí.

To je otázka, jestli razit názor, že zbraně dětem do ruky nepatří... Minimálně by měly vědět, co to je, aby v dospělosti nebyly překvapené. Se starší dcerou jsme pistole řešili. Nachytala mě, když jsem

Mikina Céline, 25 000 Kč.

Mikina 3 999 Kč, tílko, 1 099 Kč / 2 ks a tepláky, 3 799 Kč, vše Hugo, prodává VAN GRAAF; boty Burberry, 13 500 Kč.

„Merch je fajn pro udržení brandu a povědomí, ale přijde mi nesmysl dělat bambilion triček a mikin, které pak zavřeme do šuplíku. Do dvojky třeba řešíme luxusní čokolády se smetanovou náplní a přemýšlíme, jestli je pojmenovat Laviho koule.“

hrál Playstation. Musel jsem jí pak vysvětlovat, že je to jenom jako. Že v tuhle chvíli nikomu neubližuju, ale někteří lidé si ubližují a zabíjejí se.

U čeho vás nachytala?

Call of Duty. Nikdy jsem nehrál online, změnilo se to až s covidem. Začal jsem hrát s kamarádama, abychom mohli být aspoň nějak v kontaktu. Pak jsme ale vyhodnotili, že je to velká závislost – ujížděli jsme na tom všichni ‒ a skupinu jsme postupně opustili. A teď, asi měsíc nazpět, jsem měl náhodou přes den volno. Chtěl jsem si zahrát něco rychlého, nemám úplně čas rozjíždět si příběh v Kingdom Come, proto jsem sáhl po Call of Duty a hned jsem vyhrál. Udělalo mi to dobře, a tak k tomu teď občas večer sednu.

Předpokládám, že máte zbroják...

To předpokládá hodně lidí. Ale ještě jsem neměl čas na testy. Napravím to, cítím, že je ideální čas. Mám to jako s řidičákem. Auto jsem taky řídil dřív, než jsem dostal papíry. I když to bych asi neměl říkat...

Starší dceru jste brával s sebou na box, to vydrželo?

Pořád. Ale už chodí do školky a já trénuju ideálně ráno, proto to nevychází moc často.

Kdy jste byl naposledy boxovat?

Teď ještě nemůžu, protože jsem měl skřípnutý podžeberní sval. Taková malá kravina, ještě se u nějakého rychlého pohybu ozve. Box mě hodně baví, ale přepínat se a jít do toho na sílu mi na základě zkušeností nefunguje. Chcete se teď ptát, jestli si dám zase nějaký zápas?

No jo. Je to citlivé téma. Teď jsem tím tři měsíce zase žil a myslím, že jsem měl super formu. První zápas, amatérský, jsem si dal v prosinci, čtrnáct dní na to jsem měl boxovat v Lucerně a pár dní před tím se mi stalo tohle... Měli jsme na zápas v produkci navázané další aktivity, takže to pro mě bylo o to horší. Tak jsem se sbalil a odjel jsem s dcerou k moři.

Obrečel jste to?

Trošku jsem si zaplakal.

To už je další zápas, který vám nedopadl. Jestli to není znamení...

Už jsem si říkal: „Hele, tys měl zůstat u toho, že se ti to povedlo jednou. Tobě to není určený.“ Event v Oktagonu před třemi roky, kde jsem měl nastoupit proti Borárosovi, se nadvakrát odkládal, třetí termín už jsem kvůli práci nemohl a teď zas přišlo tohle. Ale to k životu patří, nemůže být pořád všechno zalité vítězstvím. A vlastně se nezlobím, že jsem v tom prosinci dostal na budku od devatenáctiletého kluka. Jediné, co mě zpětně mrzí, je, že jsem s bojovými sporty začal poměrně pozdě.

No právě. Další zápas by byl kdy? Za rok? Zase by to znamenalo delší přípravu... Abyste to do budoucna ještě zdravotně ustál...

(Směje se) „Jestli už nepatříte, pane Štáfku, do starýho železa!“

Tak jsem to úplně říct nechtěla. To víte, že občas lituju toho, že mě to nechytlo v osmnácti. Ale to bych tady třeba s vámi dnes neseděl. Všechno je tak, jak má být.

o kom se mluví

MAXIMILIÁN DOLANSKÝ

Když Česká televize začala v lednu vysílat komediální seriál Limity, z jeho castingu vyčnívala hlavně dvě jména, která v domácím seriálovém prostředí často nepoletují. Jednak to byl Aleš Háma, jemuž režisér a scenárista Petr Zelenka svěřil hlavní roli boomerského podnikatele, který staví profit nad životní prostředí. A druhé jméno zní Maximilián Dolanský. S první velkou televizní rolí Hámova nezvedeného syna Iggyho, který zahoří pro ekologii (a ekologickou aktivistku), se k němu začala obracet stále větší pozornost. Fešák. Krasavec. Syn slavných rodičů. To jsou nálepky, které se na Maxe v médiích nabalují. Zase tak moc mu to nevadí. Je to přece pravda.

TEXT Alena Gurin Stará ILUSTRACE Vojtěch Velický

Hodně se směje. Působí uvolněně a sebejistě, i když je mu teprve devatenáct. „Takovej zdravě přidrzlej,“ ohodnotil ho můj kolega, když jsme spolu řešili, s kým jdu dělat rozhovor. Jestli jste Maxovu existenci zaregistrovali teprve díky Limitům nebo nanejvýš loni na podzim, kdy se na Nově představil v seriálu Taneční, nemusíte si vyčítat nepozornost. Před tím se na place otrkával jen v pár epizodních rolích. Do herectví se profesionálně obul až s nástupem na konzervatoř. Do té doby se ho rodiče snažili držet stranou branže.

Kázeňské problémy

Max se narodil jako třetí dítě Lenky Vlasákové a druhý potomek do jejího vztahu s hercem Janem Dolanským. Doma vládla výchova v duchu waldorfských zásad, hračky ideálně dřevěné

a televize bez antény, jen na DVD dle výběru rodičů. Pravidla se ovšem s tím, jak se kolektiv rozrůstal o další děti (počet se zastavil na čísle čtyři), postupně rozvolňovala.

Když byly Maxovy tři roky, chtěl být ochráncem zvířat. Hltal přírodovědné encyklopedie a dokumenty a plánoval si kariéru v zoo. Na základní škole se ale začaly jeho zájmy formovat směrem k divadlu. Když poprvé rodičům přednesl přání stát se hercem, nadšení se nedočkal. „Jeden z mých argumentů, proč chci jít na konzervatoř, zněl, že tam není matika,“ směje se. „Máma byla za to, ať si napřed zajistím všeobecné vzdělání a pak jdu třeba až na DAMU. Ale já jsem si za tím stál a v deváté třídě jsem doma oznámil, že to prostě zkusím.“ Rodiče už mu nebránili. Že geny nezapře, jim bylo jasné už někdy v jeho sedmi letech, když ho viděli ve školním divadelním představení. „Vždycky jsem to byl já, kdo byl nejvíc slyšet, kdo si rval největší prostor a chtěl ukázat, že v sobě něco má,“ vzpomíná.

Být slyšet mu nedělalo problém tak nějak obecně. „Je pravda, že na základce jsem byl něco jako mluvčí třídy. A taky jsem docela zlobil. No nebudu lhát,“ přiznává. „S partou spolužáků jsme se třeba vloupali do školního skladu, posprejovali zdi a udělali si tam klubovnu,“ nastiňuje, jak přišel k ředitelské důtce. „Byl jsem živější dítě, hodně jsem mluvil, vykřikoval, a když se mi něco nelíbilo, dal jsem to najevo. Nikomu bych nezáviděl mít mě na starosti. Celá naše třída byla šílená, a když nám bylo kolem třinácti čtrnácti, muselo to být fakt strašný. Taky pocházím z dost temperamentní rodiny, tak to prostě je.“ Z paměti se

mi vynoří dávná slova Jana Dolanského, se kterým jsem před lety vedla rozhovor: „Divíme se, po kom jsou ty děti tak divoký. No po nás.“ Musím se usmát. „Ale ke všemu a všem přistupuju s pokorou. Na to hodně dbám. Nechci dělat špatný jméno sobě ani rodičům,“ dodává rychle Max. Banjo? Bohužel.

Pročítám výčet dovedností, které nasypal ke svému profilu na hereckém portále Actorsmap. Akrobacie, jasně, gymnastika, jasně, hra na bicí, jasně, hra na banjo... Hra na banjo? Doufám, že se k tomu váže nějaká humorná historka. Svou otázkou Maxe upřímně rozesměju. „Já tam mám, že umím hrát na banjo? O tom sám nevím. Pardon, já neumím hrát na banjo. To musím dát pryč. Banjo je super nástroj, ale bohužel.“ Tak moment, zkusím ověřit i další body ze seznamu. Jízdu na koni, snowboarding i společenské tance mu věřím, ale co rap? Nabídky hudebnin ve spojení s jeho jménem vyplivnou akorát tak audioknihu Petry Soukupové Divné děti a smutná kočka. „S kamarády jsme založili rapovou skupinu El Rey a jeho družina a máme asi čtyři písničky na Spotify,“ říká skromně. No vida, Spotify uvádí EP z roku 2024

Svatá perfecta se čtyřmi svižnými, česky zpívanými songy. Na volnočasovou aktivitu, jak to sám nazval, slušný. „Hiphop a rapovou subkulturu obecně mám dost rád, sedm let jsem jezdil na skejtu a hiphop je asi můj nejposlouchanější žánr,“ doplňuje. Googlím a vidím, že únorový koncert v Divadle v Celetné jsem prošvihla. Konal se u příležitosti derniéry představení Romeo a Julie – Veronský případ, ve kterém hrál Max Tybalta. Tak na to už taky nezajdu, oukej.

Ale jsou tu ještě jiné možnosti vidět nadaného herce na prknech, co znamenají svět. Max je členem Studia Jantar, spolku mladých divadelníků, který na Jatkách 78 uvádí vlastní moderní interpretaci Shakespeara s názvem Ve jménu Hamleta. A v duchu historické tradice všechny role ztvárňují muži. Jak se Max popasoval s postavou Ofélie a hraním v ženských šatech? „Je to boj sám se sebou. Jsem spíš takové nebinární stvoření, které je ztracené ve svojí identitě. Jsem obojí zároveň a je to pro mě dost náročný. Ale hraju to moc rád, protože se u toho vyblbnu a vydám ze sebe úplně všechno.“

V červenci se pak na Letní scénu Musea Kampa vrátí loňská premié-

↓

Kdo

vám v životě nejvíc pomohl?

Samozřejmě rodiče. Kdybych se jim nenarodil, tak bych nebyl nikdo. Vděčím jim za všechno, i za to, že tu pro mě jsou v jakékoli situaci a budou tu pro mě i nadále.

↓

Co

jste si naposled koupil?

Červený manšestráky ve dvoupatrovém vintage shop 3 some concept. Sice je trošku dražší, ale najdete tam super kousky. Od Vánoc nosím nonstop vínovo-šedou koženou bundu, kterou mi tam koupili rodiče. Mám, řekl bych, docela osobitý styl oblékání. Hodně kombinuju barvy, každý den si na sebe vezmu něco jiného. Oblečením se toho dá hodně vyjádřit, třeba příslušnost k sociální bublině nebo umělecké zaměření.

↓

Jaký

je váš recept proti emočnímu vyčerpání z práce?

Už se mi to taky stalo. Člověk je pak třeba týden psychicky i fyzicky úplně vysosanej a nemá už ani chuť na nic reagovat. Prevencí je pro mě to, že někam odjedu. Miluju vypadnout z Prahy. Ať už s kamarády, nebo s přítelkyní. Na chalupu, pod stan, někam do přírody, to je jedno. Praha je krásná, ale město samo o sobě přináší pocit tlaku, že člověk něco musí, a pak uvízne v kolejích systému. ↓

Který

seriál vás v poslední době bavil?

Squid game a spousta dalších seriálů z Netflixu, třeba Breaking Bad, Narcos, The End of the F***ing World...

Čí

názor je pro vás nejdůležitější?

Asi mých nejbližších lidí: přátel, rodičů a přítelkyně.

„Miluju vypadnout z Prahy. Ať už s kamarády, nebo s přítelkyní.

Na chalupu, pod stan, někam do přírody, to je jedno. Praha je krásná, ale město samo o sobě přináší pocit tlaku, že člověk něco musí, a pak uvízne v kolejích systému. “

ra – hra Forman mapující život a dílo slavného českého režiséra, kde Max alternuje v několika rolích. V repertoáru má taky zájezdovou komedii Už tě mám dost. A na programu Archy je ještě projekt Krajina 0 o generačních střetech, který je vlastně jedinou šancí porovnat si napřímo výkony Dolanského juniora a Dolanských seniorů, protože tady hrají s Maxem oba rodiče.

Nezaprodat se

Kde ho zatím neuvidíme, jsou nekonečné seriály, které považuje za jisté zaprodání se a taky riziko uvíznutí v herecké škatulce. Navíc ví od rodičů, jak to v nich chodí. „Dělat patnáct dní v měsíci dvanáct hodin denně někde v ateliéru není úplně příjemný. Nemůžu říct, že bych do toho nešel, ale myslím si, že pokud to člověk nepotřebuje, tak to není nutný. Chápu, že všichni ti herci mají rodiny a stabilní příjem se hodí, ale když máte možnost výběru...“

A tu možnost teď má. „Myslím si, že je fajn aspoň ze začátku dělat věci, za kterými si potom stojíte. Líbí se mi, jak se mi kariéra pomalu klube. Zatím jen malinko vykukuju, není to tak, že by se s nabídkami roztrhl pytel.“

Přestože se letos soustředí hlavně na maturitu a pracovní harmonogram nemá tak vyhrocený jako loni, kdy točil Limity, příležitosti k setkání s ním prostřednictvím televizní obrazovky nebo stříbrného plátna se viditelně kupí.

Na konci května jde do kin teenage komedie s pracovním názvem High School Heist, kterou podle vlastního

scénáře natočil režisér Jan Haluza. „Jsou to takoví Dannyho parťáci ze střední. Nemůžu toho moc prozrazovat, ale děj se točí kolem loupeže a proti sobě stojí dvě skupiny, klasika dobro versus zlo,“ teasuje Max. Kromě toho, že se na place sešel se svými kamarády, si coby milovník akčních filmů a seriálů pochvaloval taky fyzicky náročnější scény jako rvačky, honičky nebo slaňování po školní budově. „Obecně je to akční film pro mladší publikum. Je to něco novýho, co tady podle mě trošku chybí, a mohlo by to tyhle lidi dostat do kin. Navíc za kamerou stál Viktor Smutný (syn legendy oboru Vladimíra Smutného – pozn. red.), výborný kameraman s dobrým okem. Jsou tam moc hezké, dynamické záběry. Sám jsem zvědavý, jak to dopadne,“ těší se.

Když jsme hledali termín pro rozhovor, zmiňoval, že zrovna jede točit. Tam logicky míří můj další dotaz. „Myslím, že už to můžu propálit. Točím seriál pro Novu. Jmenuje se Buldok z Poděbrad a je to kriminálka v hlavní roli se Sabinou Remundovou. Hraju jí syna. Opět.“

Rodinná pouta Mít známé jméno je v oboru výhoda i nevýhoda. Kamkoli přijde, vždy narazí na někoho, kdo už se pracovně potkal s jeho rodiči. „Samozřejmě bych tam byl radši čistě jen sám za sebe, ale bohužel se tomu nevyhnu. Každopádně jsem rád, že jsem se narodil tak, jak jsem se narodil ‒ do téhle rodiny.“ O protekci se ale určitě mluvit nedá. Rodiče mu nestojí za zadkem, spíš ho jen zpovzdálí tiše pozorují. Před

rokem a půl navíc se starší sestrou Amálií vylétl z hnízda, odstěhoval se a vydělává si na život sám. „Musím točit,“ směje se. „Ale určitě se tím dá uživit. Obzvlášť pro mladého člověka je těch peněz najednou docela dost. Pak už je to o nějaké finanční gramotnosti,“ říká uvědoměle.

Nejstarší sestra, malířka Sofie, žije v Itálii, přesto se velká rodina snaží potkat několikrát do roka. Max doteď rád absolvuje i společné dovolené. Rodinná tradice obrážet Evropu karavanem pro něj představovala velké dobrodružství, i když to vždycky nebyla jen pohoda. „Jeden z těch výletů dopadl tak, že jsme zůstali hodně dlouho trčet někde na dálnici. To je dobrodružství samo o sobě.“ Naposled takhle vyrazili před pěti lety do Portugalska. První cestu do Francie, když mu byly čtyři, zná spíš z vyprávění. „Máma vždycky vytváří cestovatelská alba, zapisuje destinace, přidává fotky. Je hezký se k tomu pak vrátit a prohlížet si je.“ Intenzivní vzpomínky jsou spjaté i s chuťovými vjemy. „Táta moc rád griluje, obecně je dobrej kuchař. Na dovolené u moře vždycky ráno vstane jako první a jede na trh pro nejlepší ryby, které pak udělá k obědu. Chodil i rybařit, taky jsem s ním ráno zašel. Je to hodně uklidňující činnost,“ vypráví. „Samozřejmě kolem čtrnácti patnácti, když jsem procházel nejtěžší pubertou, bych byl někde radši s kamarádama, ale zpětně jsem za tyhle zážitky byl vždycky vděčný. Myslím, že dát zážitek je to nejlepší, co můžete udělat pro někoho, koho máte rád. Je to důležitější než materiální dárky.“

Shora po směru hodinových ručiček: Šimon má na sobě košili Samsoe Samsoe, 2 299 Kč a vestu Henrik Vibskov, 6 720 Kč, oboje prodává www.zalando.cz; kalhoty, 35 000 Kč, a boty, 24 000 Kč, oboje Dior. Kryštof má na sobě košili, 24 600 Kč; kalhoty, 18 100 Kč; kravatu, 6 050 Kč; boty, 20 850 Kč, vše Gucci; a ponožky H&M, 69 Kč. Rosťa mladší má na sobě bundu, 7 990 Kč, svetr, 3 599 Kč, a kalhoty, 3 999 Kč, vše Joop!, prodává VAN GRAAF; čepici Gucci, 12 800 Kč; brýle Jacques Marie Mage, info o ceně v obchodě, prodává Žilka Optik Studio, boty Dior, info o ceně v obchodě.

Matyáš má na sobě košili, 37 150 Kč, a kalhoty, 21 780 Kč, oboje Dolce & Gabbana; boty Louis Vuitton, 29 950 Kč.

Rosťa st. má na sobě triko Prada, 42 200 Kč; kalhoty J. Lindberg, 2 519 Kč, a tenisky Marni, 11 676 Kč, oboje prodává www.zalando.cz.

Nabízelo se udělat společný rozhovor o rodinných poutech a o stejné krvi, která jim koluje v žilách. O stejných očích, které však nespojuje barva, ale spíš zvědavost, jež se v nich zračí. O společné zarputilosti a touze jít si za svým snem. To všechno totiž mají společné. Také se nabízelo mluvit o nich jako o dynastii Nováků, což však na jejich vkus zní až příliš zkostnatěle. Oni sami se raději vnímají jako smečka, kterou definuje jistá divokost a živočišnost. A snad právě proto jsme se k těmto třem generacím, k pětici jedinečných osobností, rozhodli přistoupit jinak a v jednotlivých rozhovorech přiblížit každého zvlášť.

Styling: Jano Kimák

Make-up: Soňa Šajdáková

Vlasy: Klára Šebelová / Libor Šula Salón

Produkce: Petr Jansa

TEXT Petr Jezevec FOTO Matúš Tóth

Nevzdávat se, i když to bolí

Se zarputilostí i houževnatostí si plní své sny – i ty, které se mohou zdát jako nemyslitelné.

A právě sílu snění chce předat i svým třem synům.

Rosťa Novák ml. (45)

herec, režisér, principál Cirku La Putyka

Jaký jste táta?

Nasekal jsem spoustu chyb, o kterých zpětně vím. Šimon se narodil těsně před prvním uvedením představení La Putyka. Dařilo se mi v divadle a energii jsem tak nedával tak intenzivně dětem. Teď jsem starší, mám odstup, a zpětně bych se před těmi patnácti letech nehnal do některých projektů nebo angažmá, víc bych si užil dětství svých synů. Chybí to klukům i mně. Byla to nějaká má tehdejší ambice, která přebila rodičovství. Uvědomění mi ukázala až zkušenost. Rodičovství nepomohlo ani moje ADHD, které jsem ale do chvíle, než jsem o něm udělal představení, neřešil. Intenzivně ho řeším s terapeutem až poslední tři roky. Kluci nevěděli, proč se jejich táta chová tak, jak se chová, a já jim to nevysvětloval, protože jsem to sám nevěděl. Přes to všechno věřím, že se nám společně s Kristinou povedlo vychovat kluky, kteří jsou pokorní, poctiví, mají respekt a vědí, co jsou základní životní hodnoty. Ale jaký jsem táta? To ať řeknou spíš oni. Já jen vím, že jsem spoustu věcí mohl udělat lépe.

Vidíte se v nich?

V jistých ohledech ano. Je třeba zajímavé, jakým způsobem Šimon vzdoruje rodinné tradici. Já jsem to měl úplně stejně. Býval jsem hnusný na babičku, říkal jsem jí, že nikdy nebudu hrát divadlo a už vůbec ne loutkové! Do osmnácti let jsem divadlo nenáviděl a vytáčelo mě, když

mi někdo připomínal, že jsem osmá generace rodu Kopeckých. A teď střih a je to Ctrl+C, Ctrl+V a slýchám podobné věci od Šimona, i když ne zcela ve stejném významu. Ne že by nechtěl pokračovat v divadelní tradici, to on chce, ale nechce být spojovaný se mnou. Absolutně mu rozumím. A vlastně to cením a chválím, protože to znamená, že má svůj názor a nenechá s sebou vláčet. Myslím, že to je to, co i mě dovedlo tam, kde jsem. Že se některé věci povedly, protože jsem tvrdohlavý a věděl jsem, jak to chci. Šimon to má stejně.

U Matyáše je mi blízká jeho sportovní mentalita, i já mám sportovní minulost, ale mně se v životě nepodařila ani dvacetina toho, co se už teď podařilo jemu. Jeho rané dětství provázela divokost a zlobivost, kterou jsem měl taky. Matyáš má touhu, sny, za kterými jde. Baví mě sledovat, co pro něj znamená sportovní svět. Dost se od něj učím.

Kryštof mi zase připomíná mě a mého bráchu. Je v něm klid a až stud, podobně jako to má můj brácha. Když byl Kryštof malý, zavřel se s počítačem a začal skládat tóny vedle sebe bez jakékoliv hudební zkušenosti. Mysleli jsme si, že je to období hledání dalšího koníčka, ale on se do toho světa hudby propadl a našel sám sebe. Dělá krásné věci, a má na hudbu svůj vyhraněný názor.

Vlastně teď přemýšlím, jak skvělí jsou všichni tři dohromady. Jak tři mušketýři. Nikdy by se nenechali ve

štychu. Jsou tak rozdílní, a přitom se vzájemně ovlivňují a inspirují. Všímám si i jejich kreativity, která se u každého z nich projevuje různým způsobem.

Myslíte si, že kreativita je dědičná?

Spíš ji ovlivňuje prostředí, do kterého se narodíte. Když jsem byl dítě, tak jsem na divadlo koukal ze zákulisí, vnímal jsem, jak věci vznikají. Sedával jsem v divadle na lávce, kde jsem sledoval jak herce, tak i diváky. Viděl jsem i to, co divák normálně nevidí, a myslím, že tyhle dětské zážitky pronikají dodnes i do mé tvorby. Stále hledám nové úhly pohledu na různá témata.

Máte nějaký rituál? Vy osobně, nebo nějaký rodinný?

Kromě toho, že společně slavíme, setkáváme se a jezdíme pravidelně do Kostelce nad Orlicí, kde má naše rodina kořeny. Každý z nás má nějaký svůj vnitřní rituál. Já si v duchu opakuji větu, kterou mi říkal můj táta: Nemiluj sebe na divadle, ale divadlo v sobě. Říkám si to pokaždé, když vlezu na jeviště nebo před kameru. Tím se vracím nohama na zem. Protože i kdybych hrál sólo, není to jen o mně, nehraju sám. Někdo to svítí, někdo to zvučí, někdo to režíruje, někdo to oblékl, někdo to vymyslel… Pokud tohle někdo necítí, nemá smysl hrát. A jde poznat, kdy v tvorbě tuhle větu přebije ego.

Na jakých hodnotách nejvíc stavíte?

Trenčkot, 55 000 Kč, svetr, 23 900 Kč, a kalhoty, 24 500 Kč, vše Burberry; čepice Dior, info o ceně v obchodě; brýle Jacques Marie Mage, info o ceně v obchodě, prodává Žilka Optik Studio; boty Louis Vuitton, 29 950 Kč, šperky Rosťovy vlastní.

Trenčkot, 55 000 Kč, a svetr, 23 900 Kč, oboje Burberry; čepice Dior, info o ceně v obchodě; brýle Jacques Marie Mage, info o ceně v obchodě, prodává Žilka Optik Studio; šperky Rosťovy vlastní.

„Vím,

že se holt někdy nějaké věci nemusí povést. Nejde, aby každé další představení překračovalo hranice možného a aby bylo lepší než to předchozí. Už se nám párkrát stalo, že to nevyšlo.“

Na tom, co jsem převzal od svých rodičů: od mámy důraz na rodinu, od táty na přátelství a pokoru. A to, co mám já, je vědomí, že je dobré mít v životě sny a za těmi sny jít. A že je dobré se nevzdávat, i když to bolí. Tohle bych rád předal svým synům. Jak to, co si nesu od předchozí generace, že je v životě důležité přátelství, že rodina má držet smečku pohromadě, tak i to mé – že člověk se nemá bát snít. A že stojí za to se svému snu třeba jen přiblížit.

A vy teď máte nějaký sen?

Můj sen je najít klid. Stresových situací i ambic bylo hodně a dnes to cítím jinak než před patnácti lety. Ani dnes neopouštím snění, ale už se za každou cenu za snem neženu, nechávám to víc plynout.

To, že to mám jinak, dokazuje i včerejší událost: onemocněl jeden člen company a zrušil jsem představení. To se za patnáct let v našem divadle ještě nestalo. Většinou jsme takové situace, kdy někdo na poslední chvíli onemocněl, nějak zachránili, hrálo se. Ale včera jsem to představení zachránil tím, že jsem ho zrušil. Nechtěl jsem riskovat zdraví herců a nervy, stálo by to zbytečně moc sil. Divákům jsem se omluvil, nabídl alternativu a pozval je na veřejnou zkoušku. Bylo to velmi silné, zkoušce přihlíželo přes sto diváků a celé to mělo nádhernou atmosféru. Vyplatilo se to i v rámci budování vztahů uvnitř týmu, lidi ocenili rozumnost a nejen živelnost, na kterou jsou ode mě zvyklí. To, že sním o klidu a snažím se na něm pracovat, mi tuhle novou zkušenost dopřálo.

Co se stalo? Jste dospělý?

Spíš než dospělost jsou to zkušenosti. Něco mě zocelilo, něco mi ukázalo, že jdu špatným směrem. Už jsem v takové situaci mnohokrát byl a stálo to vždy ohromné vypětí. Dokázal jsem sice zachránit přestavení, ale neměl jsem z toho žádný pocit. Možná je to i nějaká únava, která teď velí, abych spíš šetřil sílu na kreativitu.

Je pro vás dnes kreativita to nejzásadnější?

Stopro. I když teď jsem ve fázi, kdy se necítím zrovna nejsilnější. Mám sice pocit, že už mám nápad, vizi, ale pak se mi rozplyne. Ale i tak jsem ve větším klidu. Jdu dál. Říkám si, že jsem dokázal dělat věci i v jiných podmínkách, kontextu doby, situace. Vím, že se z toho nepoložím. A zároveň vím, že se holt někdy nějaké věci nemusí povést. A to říkám pořád a všem, celých patnáct let na každé první zkoušce: udělám pro to maximum, ale nedokážu vám zaručit, že to bude dobrý představení. Nejde, aby každé další představení překračovalo hranice možného a aby bylo lepší než to předchozí. Už se nám párkrát stalo, že to nevyšlo. Projekt s režijním duem SKUTR jsme neudrželi na repertoáru, projekt s Viktorem Taušem jsme nedotáhli do konce. Prostě to tak mělo být.

Co ještě stojí za změnou vašeho mindsetu?

Možná za to může setkání, které proběhlo poprvé před rokem a půl, s londýnským choreografem a režisérem Akramem Khanem. Bude s námi dělat představení, premiéru bude mít v roce

2027, ale už teď na něm pracujeme. Akram často mluví o tom, že spousta věcí k nám prostě sama přijde. On je výjimečný tvůrce, pro spoustu lidí je opravdový guru a mentor a možná mne naše setkávání má naučit vnímat věci jinými receptory. Mám víc koukat, vnímat, poslouchat, nechtít všechno mermomocí dělat sám.

Furt si v sobě nechávám svou spontánnost, živelnost, ale k tomu si záměrně vytvářím klid. Nechci spěchat, chci zkoušet tak dlouho, jak si to vyžaduje zodpovědná tvorba. Prostě nacházím vnitřní klid ve svém neklidném ADHD životě. I když pro okolí je to stejně pořád neklid.

Jaké téma vám teď koluje v hlavě?

Moje režijní téma je projekt St.Art o profesionálním sportu. Pracuji na něm společně s mým bráchou několik let. Premiéru bude mít letos v září. Rád bych se i víc věnoval herectví. Už proto, že u toho zažívám pocity svobody.

A kromě toho se mi do života samovolně vrátila ještě jedna záležitost. Nedávno jsem se s rodinou jel podívat do Teplic, kde prvních šest let života vyrůstala moje máma. Přijel jsem na místo, kde žil můj děda, než se přestěhoval do Hradce, a viděl jsem loutky, které jsou z let 1860 až 1880. To je pravé rodinné dědictví, které se předává z generace na generaci. Ty loutky drželi v ruce mí předci – prapraděda, praprababička, praděda, babička, moje máma... Najednou jsem cítil silné vnitřní pnutí jako by mě moje rodina, moje kořeny volaly. A tak cítím, že je minimálně důležité se tímhle směrem teď poohlédnout.

Pouto, které se nepřetrhne

V Cirk La Putyka hraje v několika zásadních představeních, v nichž ho režíroval jeho syn Rosťa. Svůj vzájemný vztah tak mohou promítat i na jeviště, s novým důrazem a s novými uvědoměními, jak důležitý je. Udržuje si v sobě mladistvost a o životě, radostech i strastech rád přemýšlí ve verších.

Rosťa Novák st. (76) herec, loutkoherec, básník

V jakém představení jste se na jevišti setkali poprvé?

V představení Up & Down, které se stále hraje. A velmi zásadní bylo i představení Black Black Woods, kde jsme na jevišti jen já a Rosťa. To bylo náročné, ale krásné. Je těžké hrát se synem, a ještě těžší nechat se od něj režírovat. V těchto chvílích se naše role prohodily, už jsem nedával rady já jemu jako mladému, ale on mně.

On je principál, který vede otce, kam chce. Naštěstí nejsem ješitný. Rosťa je maximalista a krev mé krve a je tam vzájemně silná čočka. Když jsme před lety zkoušeli hru v Minoru, tak pro leckteré byla čočka zamlžená, ale na mě byla ostrá. Někdy jsem si říkal, že si na mě paní učitelka zasedla, ale to myslím spíš s nadhledem. Jsem v tom pokorný.

Představení Black Black Woods bylo velmi specifické. Bylo v něm mnoho intimity, i té fyzické mezi vámi jako mezi otcem a synem. V tom představení jsem si uvědomil, jak se city a blízkost dají skvěle přiblížit a vyjádřit skrz pohyby. Byla tam například choreografie, kdy jsme jeden druhého vzájemně nesli. I to byl důkaz, jak jsou slova zbytečná. To si ostatně uvědomuji čím dál víc. Třeba i v méně osobních zážitcích. Se ženou už mnoho let jezdíme na dovole-

nou na Krétu, do malého městečka Myrthos. Pokaždé vyrážíme do naší oblíbené malé kavárny. S místním kavárníkem hovoříme spíš posunky, ale za ta léta už máme blízký vztah – stačí nám k tomu objetí, úsměv a polibek na tvář. Já jsem navíc objímací typ. I tady v divadle je zvyk se objímat. Je to výměna vzájemné energie, je to síla. Člověk to potřebuje.

Co zásadního váš vztah otce a syna formovalo?

O své story o závislosti na alkoholu jsem už mnohokrát mluvil. Ve falešném opojení jsem svým synům psával dopisy. Mladší Vítek si to naštěstí nepamatuje, Rošťák ano. Říká se, že se u dětí alkoholiků prohazují role. Otcem se stává dítě a dítětem je dotyčný, který si prochází závislostí. A je to tak. Od té doby uteklo už mnoho let, a i když vím, že se to nedá vyžehlit, mám se svými syny, nejen s Rosťou, ale i s mladším Vítkem, krásný vztah. V době závislosti jsem byl jako Jekyll a Hyde, teď už jsem jen ten hodnej.

Až se střízlivostí se najednou otcovství stalo skutečným. A od té chvíle až dodnes máme mezi sebou vzájemnou důvěru.

Jak dobře se se synem znáte?

Až vlastně později, až když udělal představení ADHD, jsem si uvědo-

mil, co všechno má ve své hlavě, kolik vrstev, co všechno prožívá. Překvapuje mě každou chvíli, i teď. Náš vztah je hodně o vzájemné intuici. Jsme prostě rodina, držíme pohromadě.

Co jste se Rosťovi snažil předat?

Víte, že ani nic? Teď nevím! Že bych mu něco radil? Ne. Rodinné pouto se neučí, to se uskutečňuje. Souvisí to i s rodem Kopeckých, například mezi dědou Kopeckým a Rošťákem bylo silné napojení.

Krev si u nás nacházela cestu sama. Spíš jsme spolu vyrůstali, jsme spíš kámoši. Možná to byla výchova, ale já to tak nevnímal, prostě jsme spolu žili. Že je nejdůležitější láska? To vnímám jako přirozené. A že obejmutí je víc než tisíc slov? Myslím, že ano.

Co je pro vás v životě důležité?

Možná tomu pomohlo těch víc než dvacet let abstinence, ale opravdu se raduji každý den. Nejsem pesimista, nechci se hrabat ve špatnostech. Žít je největší umění, jak říkal Oscar Wilde, a většina lidí jen existuje. A já nechci jen existovat. Stále se učím, pracuji, pracuji na sobě. Těším se z maličkostí. S nadšením jdu i na poštu. Ráno pohovořím s trafikantkou, pak jdu naproti na kafe, kde poklábosím s baristy. Zajímá mě lidskost, a tak ji stále vyhledávám.

Svetr, 39 730 Kč, a kalhoty, 17 750 Kč, oboje Dolce & Gabbana; klobouk Gucci, 12 250 Kč; boty Marni, 11 676 Kč, prodává www.zalando.cz; hodinky a náramky Rosťovy vlastní.

Rosťa st. má na sobě triko Prada, 42 200 Kč; hodinky a šperky Rosťovy vlastní.

Rosťa ml. má na sobě svetr, 3 599 Kč, a bundu, 7 990 Kč, oboje Joop!, prodává VAN GRAAF; čepici Dior, info o ceně v obchodě, a brýle Jacques Marie Mage, info o ceně v obchodě, prodává Žilka Optik Studio.

Kryštof má na sobě triko, 15 500 Kč, a džíny, 57 000 Kč, oboje Dior.

Matyáš má na sobě svetr, 31 000 Kč, a kalhoty, 42 000 Kč, oboje Dior. Šimon má na sobě svetr Samsoe Samsoe, 2 290 Kč, a šátek Missoni, 4 440 Kč, oboje prodává www.zalando.cz; náhrdelník Šimonův vlastní.

Triko, 47 450 Kč, šortky, 42 450 Kč, a boty, 29 950 Kč, vše Louis Vuitton; ponožky Gucci, 4 450 Kč; šperky Šimonovy vlastní.

Nebát se projevit

Je nejmladším členem rodiny Nováků. Zrovna během našeho focení dostal dobrou zprávu: casting, na kterém byl před půl rokem, vyšel! Nebojí se projevit, ať už své rozpoložení dává najevo módním stylem, nebo když při hereckých etudách rozehrává celou paletu emocí – vždy do toho dává všechno.

Šimon Novák (16) herec

Jaká byla vaše cesta k herectví?

Přirozená. Poprvé jsem hrál v představení Family od Cirku La Putyky. Nejdříve v tom představení hrál brácha Mates, mohlo mu být tak jedenáct. Ale jednou den před představením onemocněl a nebyl za něj žádný záskok. Tak jsem se nabídl já. Sice jsem o čtyři roky mladší, ale zase jsem si pamatoval všechny repliky, jak jsem býval u zkoušek stále přítomný. Moc jsem chtěl hrát, herectví mě odmalička lákalo. A největší dosavadní zkušenost pro mě bylo představení Cesty. To mělo premiéru před třemi lety a reprízovalo se každoročně až dvacetkrát, načež se zdokumentovalo jako film. V té době jsem se začal připravovat na hereckou konzervatoř a rozvíjet svoje dovednosti, které mi pomůžou na cestě stát se dobrým a úspěšným hercem. U filmu mám zatím za sebou jen menší role a čekám, jaká přijde příležitost. Herectví není jednoduché, ale každý nový projekt mě nutí růst. A i když to není vždy jednoduchý, tak to nikdy nevzdám.

Co vás láká víc – divadlo nebo film?

Není to tak jednoduché určit, v divadle můžete více přehrávat, ale ve filmu je důležité, aby to bylo co nejvíce reálné a takové menší než v divadle. Zatím mě více baví film, ale rád bych se věnoval i činohře. Vlastně je to těžké říct. Film je nestálý, člověk jako herec nikdy neví, jestli dostane roli nebo jaká

nabídka přijde. Proto je fajn mít jistotu stálé práce v divadle. Uvidíme. I když mě Cirk La Putyka moc baví, rád bych šel svou vlastní cestou.

Jaké jste měl dětství?

Narodil jsem se v den, kdy mělo premiéru představení La Putyka. Od dětství tak s La Putykou žiju, od dětství to mám rád. I když jsem jako malej většinu chvil v divadle prospal, vzhůru jsem byl na aplaus. Když jsem pak byl větší, často jsem na děkovačku vyběhl na jeviště. Ve škole to pro mě bylo těžší, nedokázal jsem dávat pozor a soustředit se na věci, co mě nebaví. A tak to mám do teď. Nedokážu sedět v lavici a nic nedělat. Od svých šesti let jsem věděl, že chci být hercem, že chci na hereckou školu. A že to je moje budoucnost.

Je těžké se stát hercem?

Je těžké se stát dobrým hercem, a zdůraznil bych dobrým. Není totiž tak těžké se stát hercem. K hraní v seriálech není třeba nějaký výrazný talent. Když to chcete dělat naplno a poctivě, je to práce na každý den. Je těžké tomu obětovat tolik, ale když tomu nedáte všechno, tak se tolik neposouváte. Pro mě je to více než jen práce, je to cesta. I když je těžké se stát dobrým hercem, touha po zlepšení a hledání výzev mě furt žene dál. Každý casting nebo vystoupení mě učí něco nového. Já to ale nemůžu tak posoudit. Taky

začínám a určitě to bude ještě dlouhá cesta. Ale doufám, že krásná.

Je vidět, že vás baví móda. Fascinují mě módní návrháři, kteří oděvem dokáží dát najevo nějaké myšlenky. Moje máma je kostýmní výtvarnice a čas od času mi přinesla něco z divadla. Už od mala se mi líbily barevné a pestré věci, ve školce jsem míval nejvýraznější outfity. Svůj osobitý styl jsem objevil někdy v polovině základní školy, tak v šesté sedmé třídě. Začal jsem se oblékat podle svého a neřešil jsem, co si o tom budou ostatní myslet. Nemám rád v módě nudu. I když jdu do večerky, nedokážu mít na sobě jen obyčejné šedé tepláky a mikinu. Musím mít vždycky něco, v čem se cítím dobře, musí to být něco víc. Módou dáváme najevo, kdo jsme. Když se s někým vidím poprvé, tak dotyčného poznávám i díky tomu, co má na sobě. Každý se módou může ukázat – a ukázat sám sebe.

Nelákalo by vás s módou něco zkusit?

Stát se návrhářem?

Přemýšlel jsem o tom, chtěl jsem se dokonce přihlásit na oděvní školu, ale uvědomil jsem si, že to není to, čemu bych se chtěl věnovat naplno. Můj sen je stát se slavným dobrým hercem, tak to je. Chtěl bych, aby mě neodnesla arogance a abych byl vždy sám sebou. Chtěl bych se oblékat a žít podle sebe.

Je důležité nebýt líný

Tvoří hudbu pro vlastní projekt Christopher2 i scénickou hudbu pro některá představení Cirku La Putyky. Momentálně žije v Berlíně, a i když jde o město, které je po muzikantské stránce velmi inspirativní, zrovna se rozhoduje, jestli se vrátí do Česka. Zrovna se ocitá na rozcestí a uvažuje, že se krom hudby začne věnovat i něčemu úplně jinému.

Kryštof Záveský (26)

hudebník

Jaké byly vaše začátky v Berlíně?

V Berlíně jsem zrovna rok. Je důležité tvořit networking, prostě chodit za lidmi a mluvit s nimi. Ve větším městě je to těžší, ale zároveň se tam můžete dostat i k zajímavějším projektům. Berlín je specifický. A má svůj zvuk.

To si tedy myslím o všech městech, každé má svůj specifický zvuk. Berlín je hodně taneční, duní technem a elekronikou, má v sobě industriální vibe. A i když to není zrovna typ hudby, kterou bych dělal, je pro mě zároveň inspirativní.

Hudbu jste dělal i pro projekty La Putyky. Jaké to je, když pracujete s rodinou?

Nesnadné. Lehké to může být v tom, že spolupracuji s někým, koho znám velmi dobře, a tak dokážu lépe vyvodit, co si myslí nebo jakým směrem uvažuje. Ale jinak je to náročnější. Osobně jsem asi vztahovačnější a je pro mě těžké oddělit pracovní vztah od osobního.

Jak se tvoří hudba?

Je fajn být v nějakém citlivějším období. Ať už tvořím smutnější hudbu, veselejší, nebo jakoukoliv mezi tím, tak vždycky pomáhá mít v sobě jistou citlivost, ta pomůže se k hudbě víc dostat. Někdo potřebuje být zraněný a smutný, někdo to má spíš napracované a jde rovnou k výsledku. Já si

v tom ještě neustálil jednu konkrétní cestu. Když tvořím hudbu pro divadlo, je výhoda, že už pracuji s nějakou vizí, vizuálním nápadem, tématem, to mi pomůže nasát atmosféru. A pak to přijde samo. A obecně je důležité nebýt líný. Připravit si všechno možné a pak hledat.

Jak poznáte, že je to ono? Že je hotovo?

To je nejtěžší věc ze všech, pořád se to učím. Dokázal bych říct, jak člověk pozná, že je něco ono na začátku i v průběhu, ale na konci to je opravdu těžké. Já osobně s tím mám problém a musím někdy sám sebe přesvědčit, že něco už musím dodělat. V tomhle pomáhají deadliny.

Jak si vás našla hudba?

Od mala jsem miloval hudbu a poslouchal ji. Když jsem byl na střední škole, často jsem při poslechu něčeho, co mám rád, přemítal v hlavě nad tím, jak bych to udělal já, jak bych to změnil. A pak jsem si říkal, že to je něco, co bych mohl dělat. Ale byl to jen sen, nemyslel jsem si, že bych se tomu mohl opravdu věnovat. Jen jsem věděl, že to mám rád. Zlomové bylo, když jsem se dostal k hudebnímu projektu Sad Boys se zpěvákem Yungem Leanem. Dělají experimentální rap, a to mě velmi chytlo. V tu chvíli jsem začal dělat hudbu podobně.

Co vás formovalo v dětství?

Jsem nevlastní syn Rosti. Na začátku pro mě bylo těžké Rosťu přijmout do rodiny. Bylo mi pět a byla to velká výzva. Ale měl jsem dětství normální a fajn. Rád jsem chodil do divadla, rád jsem byl součástí toho všeho, co s Cirkem La Putyka souvisí, ale sebe jsem s divadlem nikdy nespojoval. Přemýšlím, co mě lákalo víc. Asi být fyzik nebo dělat něco s počasím.

Ale není jednoduché živit se uměním. Jestli byste to jako fyzik nebo meteorolog neměl jednodušší. Živit se hudbou je fakt těžké. A tak se teď učím kódovat. Dělat hudbu mi dává smysl, ale není jednoduché se tvorbou hudby uživit, tak proto teď zkouším kódování. A to mě taky baví.

Přijde mi zajímavé sledovat, kam se bude teď svět posouvat a jak se bude měnit.

Kdy se vám naposledy něco povedlo?

Povedlo se mi rychle sehnat bydlení v Berlíně a přestěhovat se.

Ok, a že byste se trochu pochválil?

To mi moc nejde, jsem dost sebekritický. Ale nemyslím si, že by se mi věci nedařily. Ne že by se dělo něco převratného, ale pořád se něco daří, a občas nedaří.

Bunda Gucci, 41 500 Kč; klobouk Levi’s, info o ceně v obchodě; sluchátka AirPods Max, Apple, 14 490 Kč.

Bunda, 63 500 Kč, a šortky, 17 800 Kč, oboje Fendi; ponožky H&M, 69 Kč; boty Matyášovy vlastní.

Zvednout

se, a jít dál

Nadějný sportovec s jasně vytyčeným cílem – zazářit na olympiádě. I když to zprvu vypadalo, že bude soutěžit ve skocích na trampolíně, po velkém osobnostním obratu hodlá ke své vysněné metě dohodit oštěpem.

Matyáš Novák (22)

Jak k té změně disciplíny došlo?

Zranil jsem si kotník. A ještě v době, kdy jsem aktivně skákal na trampolíně, jsem koketoval s nápadem zkusit atletiku. I můj táta se jako kluk věnoval atletice… Věděl jsem navíc, že kdybych chtěl udělat takhle razantní změnu, tak to nemůžu udělat v pětadvaceti, to už je pozdě. Přestat dělat trampolíny, kterým jsem se věnoval intenzivně devět let, bylo sice velmi těžké, ale správné rozhodnutí.

Domluvil jsem si konzultaci s Bárou Špotákovou a od té doby trénuji u ní ve skupině a věnuji se oštěpu. Mám docela vysoké cíle, tedy hlavně ty dlouhodobé.

A to jsou jaké?

Chtěl bych vyhrát olympiádu. Olympiáda je můj sen už od malička.

Jak u vás probíhal rozhodovací proces opustit sport, kterým jste žil tak dlouho?

Myslím, že správná rozhodnutí mají být těžká. Nutí vás přemýšlet, intenzivně rozmýšlet sám v sobě, a tak pak, ať už je rozhodnutí jakékoliv, je správné. Nechci zažít to, abych litoval, že jsem něco neudělal. Raději to zkusím a udělám maximum, než abych si za dvacet let vyčítal, že jsem do toho nešel. Rozhodnutí jsou součástí mého procesu, mé cesty.

Jak silná je u vás touha vyhrát? Nesnáším prohrávat. A to platí, i když hraju Člověče nezlob se. Ač se snažím jakkoliv si to nebrat a neprožívat prohru, i když jde jen o zábavu, nejde mi

to. To je něco, s čím se nenaučím pracovat. I když vím, že prohry člověka posouvají dál. S tátou jsme se v mnoha věcech předháněli. Vlastně díky jedné naší hře jsem začal dělat oštěp. Přehazovali jsme se kamenem, když jsme byli na dovolené. Táta v mládí dělal oštěp, takže mu to šlo, a já jsem ho vždycky o nějaký kus přehodil, s nějakým přirozeným švihem. A tak se urodilo mé rozhodnutí to zkusit. Proto jsem pak poprosil Báru, aby se na mě podívala a zhodnotila, jestli to má smysl. Sice si myslím, že většiny věcí se dá dosáhnout pílí a dřinou, ale nesmí tam chybět aspoň trocha přirozeného talentu.

Je talent váš potenciál, který jste získal s geny?

Táta to měl dost podobně jako já, jak s touhou vyhrávat, tak i s přesvědčením, jak byl sport v jeho životě důležitý. Talent je něco, s čím se člověk narodí, nejde vybudovat. Někdo to má díky němu snazší, a to platí ve všem, nejen ve sportu. Ale na druhou stranu přirozené talenty, které nabydou pocitu, že jim talent stačí a dosáhnou úspěchu, pak předeženou ti, kteří měli možná o půlku talentu méně, ale dokázali dřít. Myslím, že já sportovní talent mám, ale to neznamená, že by to šlo bez dřiny a obětování.

Jaké jsou vaše dny?

Mám dvoufázové tréninky, jeden od deseti do jedné a pak druhý od čtyř do šesti. Vlastně jen trénuju. Ale nic mi nechybí, vybral jsem si to a chci to dělat. I když občas odmítám své

kamarády a jejich nabídky na večírky, protože mám svůj cíl a musím mu dát všechno. Ne že bych nikdy nikam nešel, ale chodím málo. Dávám sportu 100 %.

Jak se vám podařilo zvednout se po zranění? Pokračovat dál, nebát se?

Když se člověk zraní nebo má nějaký podobný problém, tak by pak měla přijít chvíle, kdy vypne a nedělá nic. Tělo si říká o pauzu. Možná mu nakládáme moc nebo neumíme zastavit. S tím jsem měl problém já, byl jsem přetrénovaný. Měl jsem pocit, že čím víc člověk trénuje, tím lepší bude, ale tak to není. I v tomhle je důležité mít hranice. Mě vždycky nakopne a strachu zbaví to, že si uvědomím, jaký mám cíl a proč to dělám. Ten cíl může být malý – třeba udělat o dva kliky víc než před zraněním. Cíle nás posouvají, jsou hnací motor k tomu zvednout se a jít dál.

Jaké bylo vaše dětství?

Pestré, akční, plné zážitků a podpory od rodičů. Mám ADHD a ve škole jsem se trápil, nevydržel jsem sedět v lavici. Byl jsem doslova neposedný. Třeba jsem přecházel šapitó po tribuně bez zábradlí se zavřenýma očima, to byl takovej můj nápad… Nepřekvapivě jsem spadl asi z pěti metrů. A to bylo často, nějaké pády. Naši mě vedli ke sportu, který mou hyperaktivitu krotil. A díky tomu, že jsem trávil spoustu času s rodiči v divadle, pořád jsem tam skákal na trampolíně. Byl to pohyb, do kterého jsem se naprosto zamiloval. Dává vám pocit, že létáte.

Klobouk z ovčí kůže Prada, 25 900 Kč; kotníkové kožené boty Timberland, 5 990 Kč, prodává Office Shoes

Foto: Petr Karšulín Styling: Jano Kimák Text: Petr Jansa

Nadčasová investice

Módní značky na popud ekologických aktivistů a ochránců zvířat už řadu let upouštějí od používání pravých kožešin, které nahrazují výrobky z polyesteru, akrylu, modakrylu, nylonu nebo polyuretanu. Tím během výroby jednoho kožichu ušetří v průměru 50 norků, 15 lišek, 11 vlků nebo 20 bobrů. Milé! Jenže je tu jeden problém. Akryl a modakryl se rozkládají až 500 let. A takový „norkový“ kožich vyrobený z polyesteru, který v jarní kolekci nabízí francouzská značka Balenciaga (mimochodem, šťastného kupce vyjde na krásných 196 000 Kč), tu bude strašit ještě za 1 000 let. Za to nám naši pra prapraprapravnuci s mozky prošpikovanými mikroplasty jistě poděkují. Dnešní doba nás prostě žene z extrému do extrému a často to vypadá, že lidé postrádají zdravý rozum. Přitom by stačilo vrátit se ke kořenům a inspirovat se chováním našich předků. V gastronomii se tomuhle přístupu říká „od čumáčku po ocásek“ a spočívá v tom, že vše, co šéfkuchař dostane na stůl, zužitkuje. Maso na guláš, kosti na vývar, vnitřnosti na paštiku, z kopýtek huspeninu a z kožešiny? No ano, něco na sebe. Zejména useň s chlupem z ovcí a jehňat je ideální pro výrobu módních kousků, které jsou praktické, udržitelné a hlavně nadčasové. Teď je při troše štěstí seženete se slevou, užijete si je při procházce po jarní lyžovačce na rakouském ledovci a příští zimu jako když najdete. Tyhle kousky totiž z módy nevycházejí…

Trend report s/s 2025

Zatímco beránek vás bude úspěšně hřát ještě mnoho zim, další stránky věnujeme pravému opaku dlouhodobé investice. Jsou to výstřelky a módní trendy, které budou hitem toto jaro a léto. Příští rok už po nich možná neštěkne ani pes, ale letos se díky nim stanete módní ikonou hodnou obdivu. Co by vám tedy letos nemělo chybět ve vašem šatníku?

TEXT Petr Jansa

Acetátové pilotky

Investice do kvalitních designových slunečních brýlí je zásadní. Když je máte na nose, můžete si klidně obléknout jen obyčejné staré džíny s bílým tričkem, a stejně se stanete nejstylovějším chlapíkem v okolí. Pokud si nevíte rady s výběrem, hledejte obroučky podobné těm, které si během svého života oblíbil herec a automobilový závodník Paul Newman.

1957 Persol 649

1968 Persol 714

1979 Carrera Endurance

Ať žije fotbal

I letos se sportovní styl probojoval na první příčky obliby u světoznámých módních domů, přičemž tenis střídá fotbal. U Fendi oblékli modrý dres přes bílou košili s kravatou, nový šéf značky Moschino, Adrian Appiolaza, propašoval do své kolekce motiv fotbalového míče, a dokonce i Pharrell Williams ve své kolekci pro Louis Vuitton upozadil americký fotbal a dal přednost naší klasice. Odkazy k fotbalu najdete napříč celou kolekcí, včetně zbrusu nových tenisek Footprint Soccer inspirovaných kopačkami.

Cena: 24 790 Kč, www.louisvuitton.com

Uko Ješita

Slavný japonský malíř miniatur, kterého u nás proslavila česká komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! by si v aktuálním trendu miniaturních hodinek na pánském zápěstí liboval. Pouzdro o velikosti 24 mm je maximum!

Mini DolceVita, ocel, 21,5 mm, Longines, 40 300 Kč, prodává Carollinum

Tank Louis Cartier, zlato, 24 mm, Cartier, 191 000 Kč

Foto:

Kožená bunda s límcem z beránka Burberry, 105 000 Kč

Rukavice z ovčí kůže

Prada, 30 400 Kč

Oblečený neoblečený

Ať si kdo chce co chce říká, o tom, že existuje globální oteplování, se přesvědčujeme každé léto. Čím jižněji v Evropě člověk tráví dovolenou, tím jsou vedra méně snesitelná. Možná i proto trend vzdušných síťovin a téměř průsvitných materiálů přichází z italských módních domů. Ale neděste se – pokud své tělo nechcete vystavovat, stačí průsvitný materiál doplnit tílkem či přes něj přehodit lehké sako.

Černé polo triko Zegna, info o ceně v obchodě

Připoutejte se!

Letos v létě je opasek doplňkem číslo jedna. Hitem jsou luxusní statusové pásky, opasky inspirované army stylem, barevné a v neposlední řadě ty, které jsou spletené z kožených proužků.

Dvě boty ve člunu

Pokud jde o nadcházející trendy v letním obouvání, mohli bychom jimi popsat celý časopis. Stále frčí tenisky inspirované klasickými historickými modely jako Adidas Samba či Gazelle nebo Puma Speedcat. Hitem této sezony budou tenisky upravené do tvaru „pantoflí“. Představte si svou oblíbenou tenisku, které někdo seřízne patu… No ano, je to hnusné. Stejně hnusné jsou pak trendy boty, které kombinují podrážku sportovní boty a svršek mokasín. Velkým hitem jsou letos také outdoorové boty. Třeba od značky Salomon. Pokud však toužíte po něčem stylovém, a zároveň elegantním, sáhněte po variacích tradičních boat shoes, které najdete snad u všech značek.

Hnědé Tom Ford, 21 300 Kč, prodává www.mrporter.com

Béžové Loewe, 27 550 Kč

Vínové Timberland, 5 190 Kč, prodává www.zalando.cz

Modré polo triko Gucci, 52 800 Kč

Svetr po dědovi

Možná vás to překvapí, ale 20. února by Kurt Cobain oslavil 58. narozeniny. Propínací svetr z jeho šatníku by tedy klidně mohl být označen „svetrem po dědovi“. Cardigan je každopádně hitem číslo jedna pro letošní jaro – může mít zapínání na knoflíky, cvočky i na zip, může být z mohéru, vlny i z teplákoviny. Může být vzorovaný, či jednobarevný a může stát pár korun, nebo klidně několik desítek tisíc. Ať tak či onak, alespoň jeden by neměl ve vašem šatníku chybět.

Khaki cardigan Our Legacy, 9 775 Kč, prodává www.mrporter.com

Béžový cardigan s pruhy Céline, 52 700 Kč

Umělecká galerie

Ani letos nešlápnete vedle oblečeni v květinových motivech a kostkách. Zatímco ty první se letos drží zpátky a kombinují minimum barev (ať už potisk, či výšivka), kostky sice drží přísné grafické linie, ale kombinaci barev se rozhodně nebrání. P. S. Dalším hitem je tmavě modrá džínovina.

Džínové šortky Gucci, 30 200 Kč

www.mrporter.com

Zaměstnavatelé platící nekřesťanské nájmy za prázdné open spacy pomalu ale jistě ztrácejí trpělivost s home officem a kážou velký návrat do kanceláří. Vy si však nemusíte zoufat – návrháři vám vycházejí vstříc a ke košili a kravatě kážou to, na co jste si už zvykli – džíny, sportovní šortky i oversize mikiny.

Kožená bunda s beránkem, 198 000 Kč; přívěsek ve tvaru pizzy s aplikací z ovčí kožešiny, 12 400 Kč, oboje Fendi

dress code

STREET STYLE V ČESKU

VOL. 7

Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují, mají vyladěný styl a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. Ve spolupráci se streetstylovým fotografem Jakubem Kozárem vám proto už po sedmé přinášíme trojici chlapíků, kteří nás zaujali svým osobitým stylem. Bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný Instagram.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Vavřinec Mach (34)

IT specialista

Má svůj styl, ve kterém hrají důležitou roli ikonické kousky léty ověřených značek. Ty do své skříně postupně přidává jako dílky skládačky, které se vzájemně doplňují, a buduje tak nadčasový šatník, který obstojí v každé době. Některé si vozí jako suvenýry z cest, jiné cíleně vyhledává a některé mu do cesty přijdou náhodou.

Trička si kupuju v obchodech jako Celio nebo H&M. Tohle šedivé je ale od Adidas. Úplná klasika.

Flanelku mám nějakých deset let, takže se dá říct, že jde o historický kousek. Je od značky Vans.

To samé džíny. Taky už jsou starší, i když Levi’s je jedním z mála výrobců, kteří slimky ještě stále vyrábí. Tohle konkrétně jsou 512. Dnes koupit úzké džíny začíná být vcelku problém.

Ponožky mám z Weekday.

Sluneční brýle Lemtosh jsou klasiky od newyorské značky Moscot. Koupil jsem si je v Londýně, kde mají svůj butik za rohem od Carnaby Street. Samozřejmě je mají i v Praze, ale výhodou londýnského butiku je, že mají větší výběr a přizpůsobí je na počkání. Ještě uvažuji, že si nechám udělat tónovaná skla, to by mohlo vypadat dobře.

Klasická voskovaná bunda Barbour, jedna z posledních, kterou ještě vyrábí v Anglii. Mám ji asi 6 let a za tu dobu už jsem ji čtyřikrát voskoval. Člověk ji může poslat profíkům do Barbour, ale zvládne to i sám. Já to dělám na chalupě, kde je podlahové topení a lépe to tam schne. Líbí se mi ta patina, kterou postupně získává. Má ale jednu nevýhodu. Vůbec nevětrá, takže když si ji vezmete na procházku do města, kde se rozhodnete nasednout na kolo a trochu popojet, zapotíte se víc, než byste čekali.

Tenhle model NewBalance 550 jsem si chtěl koupit dlouho, ale pořád jsem váhal. Pak jsem na ně narazil ve svém rodném městě Jičíně v jednom outletu, kde je měli za 990 Kč a v mojí velikosti a barvě, kterou unosím. Prostě tam na mě čekaly, osud…

Jakub Janeček (59)

Spolumajitel Ultra Premium Brands

Kvůli objevování zajímavých značek alkoholu cestuje po celém světě. Proto si oblíbil zejména pohodlné oblečení, které je ležérní, ale když to situace vyžaduje, se správnými doplňky dokáže být i elegantní. Klidně vynese i oblek, ale musí se v něm cítit dobře. Při sezení v kanceláři pak preferuje praktičnost a pohodlí.

Doma mám několik klobouků a nosím je podle nálady. Někdy mám na to chuť, a někdy zase ne. Tenhle si beru, když prší, protože je nepromokavý.

Když jsou věci hezké, a ještě k tomu české, mám z toho radost a neodolám. A to je případ téhle bundy, kterou jsem jednou objevil v obchodě Blažek. Baví mě ta kombinace zateplené prošívané bundy a bomberu. Od Blažka mám doma i jeden oblek.

Čas od času si vezmu polo, ale jinak nosím klasická basic trička s krátkým rukávem. Osvědčily se mi ty od rakouské značky Palmers, která je dělá z hodně příjemného materiálu. Jsou známí spíše sortimentem dámského spodního prádla, ale nabízí i pánskou kolekci.

Tyhle tepláky jsou od značky Boss, kterou jsem si oblíbil už těsně po revoluci, kdy jsem si v jejich outletu v Metzingenu nakoupil oblek a nějaké kabáty, které dodnes drží. Ta kvalita tam byla vždycky hodně vysoká. Nelíbí se mi u nich všechno, ale ta nabídka je tak široká, že si vždycky vyberu.

Tenisky jsou semišové klasiky od Pumy. Ta červeno-bílá kombinace je tu zásadní, protože jde o barvy toho nejlepšího pražského fotbalového klubu! Je to tak, jsem slávista.

Pavel Urban (45)

Spolumajitel obchodů Nila

V módě preferuje nadčasové kousky, které nosí do roztrhání. Mnohem víc ho baví módní trendy sledovat oblečené na ostatních než být sám přímým aktérem. Důležité je pro něho pohodlí a kvalita materiálů, které odolají zubu času. Nejstarším kouskem v jeho šatníku je přes dvacet let starý kabát od návrháře Jozefa Slobody, který míval butik v centru Prahy.

Oboustranná vesta je od francouzské značky HomeCore. Funguje od roku 1992 a jde o první hip-hopovou značku ve Francii.

Dánskou značku Knowledge

Cotton Apparel, od které jsou tyhle kalhoty, máme i u nás v Nile, i když jen s dámským sortimentem. Mají hezké věci z organické bavlny a přes jejich e-shop si můžete pánskou kolekci nechat poslat i do Česka.

V létě rád nosím široké barefootové boty, ale na zimu se vždycky přezuju do něčeho pevného a odolného, co vydrží téměř cokoliv. Jako tyhle chelsea boots od australské značky Blundstone.

Chytili jste mne v mezifázi, kdy řeším opravu svých oblíbených brýlí od Nastassie Aleinikavy, které mám vyrobené na míru. Bohužel mají poškrábaná skla. Než mi je optik vymění, mám tyhle no name obroučky, které ale plní svůj základní účel, abych něco viděl.

Já jsem v podstatě minimalista. Doma mám tři košile a ty nosím do roztrhání. Tahle lněná je jednou z nich. Koupil jsem si ji ve výprodeji v pražském obchodě Denim Heads a čím déle ji mám, tím je mi při nošení příjemnější.

Chytrým hodinkám jsem dlouho odolával, ale nakonec mne přesvědčila výhodná nabídka u operátora. Apple Watch Ultra 2 jsou super v tom, že vydrží nabité asi tři dny, a jelikož jsem se rozhodl začít hýbat, pomáhají mi udržet režim.

časomíra

ROLEX: GMT-MASTER

Dalo by se říct, že před sedmdesáti lety zažívaly stejný „hajp“ jako dnes, je až s podivem, jak tyhle hodinky stále těší i trápí své příznivce. Představujeme vám cestovatelský model rolexek GMT-Master, jeden z nejžádanějších tikajících objektů na světě.

TEXT Jindřich Hubený

„Džíemtýčka“, ale také „pepsiny, batmany či sprity…“ Mají mnoho jmen i barev, svému typickému vzhledu jsou však věrny již od roku 1955. Hodinky, které se stejně jako Submarinery („suby“) zapsaly do dějin značky Rolex, se těší obrovské popularitě napříč věkovým spektrem zákazníků. Ti, kteří je již vlastní, se hrdě klepou do prsou, jak dobře do nich investovali, protože jejich tržní cena nikdy nespadne pod tu pořizovací. Všichni ostatní, co jsou zapsáni u oficiálních prodejců na nekonečných poptávkových seznamech, se trápí tím, aby jejich vysněná reference (rozumějme varianta kovu, barva lunety a typ náramku) nebyla vyřazena z produkce.

Popularita hodinek Rolex totiž v covidovém období extrémně stoupla, a tak se na model GMT-Master II s dvoubarevnou lunetou čeká déle,

než by i velmi trpěliví jedinci mohli vydržet (obvykle mezi jedním až třemi lety). Všichni se samozřejmě ptají, co Rolexu na jejich výrobě tak dlouho trvá? Někteří škarohlídi hovoří o zájmu značky vytvářet hlad po hodinkách, jiní v tom vidí strategii prodeje. Jedno je ale jisté, jejich okouzlující dvoubarevnou keramickou lunetu z materiálu Cerachrom, jež se obléká do sytě červené a modré, jindy do zelené a černé barvy a dalších kombinací, trvá vyrobit sedmdesát hodin. Ano, takto produkčně náročný je jediný malý komponent, který navíc není součástí strojku. A pak je tu právě kalibr 3285, automat s třídenní rezervou chodu a špičkovou přesností +2/-2 sekundy za den (to znamená, že se hodinky téměř nezpožďují ani nezpomalují). Výroba této ikony prostě trvá opravdu dlouho, a když vezmeme

v potaz, že po ní touží statisíce lidí po celém světě, je jasné, že to s ní bude o něco komplikovanější.

Sedm dekád na výsluní

V polovině padesátých let se letecká doprava zpopularizovala a zatraktivnila pro civilní zákazníky. Cestování přes oceán se stalo součástí životů byznysmenů i movitějších lidí, kteří toužili poznávat další kontinenty. Hodinky GMT-Master (ref. 6542) s dvoubarevnou lunetou vyrobenou z bakelitu, které zvládly zobrazit čas v lokálním (local) i domácím (home) časovém pásmu, tak přišly na trh v pravý okamžik. Jejich 24hodinová škála na lunetě korespondovala s dvěma fázemi dne – k noci odkazovala modrá barva (od večerních osmnácti hodin do šesti ráno), denní část byla červená (od šesti ráno do osmnácti hodin večer).

Moderní podoba hodinek GMT-Master II přezdívaná Batgirl. Jemnější náramek Jubilee perfektně sedí na zápěstí.

Typickými prvky, které najdeme i na současných modelech, byly už kdysi malá lupa nad aperturou data známá jako Cyclops, hodinová ručka Mercedes, sekundová ručka s kuličkou a přídavná GMT ručka s trojúhelníčkem na konci. V době svého vzniku měly hodinky průměr pouzdra 38 mm, což se s druhou generací změnilo. Hodinky jsou od roku 1959 vyráběny ve velikosti 40 mm. Druhá generace je zajímavá také tím, že ryze kulaté tělo získalo v oblasti korunky dva výstupky, které ji chránily při nárazech (nejdříve se objevily na ocelových a následně i na zlatých kusech).

Během prvních let si hodinky GMT-Master oblíbily osobnosti z mnoha odvětí. Staly se oficiální časomírou pilotů Pan American World Airways (Pan Am), do vesmíru se podívaly na zápěstí astronauta Stu-

arta Allena Rossy při misi Apollo 14 a okouzlující pilotka Pussy Galore je pod manžetou košile nosí v bondovce Goldfinger z roku 1964.

Ještě lepší funkce GMT

V roce 1982, po dlouhých třiadvaceti letech, přišla značka Rolex s novinkou. Na pohled příliš znatelná nebyla, ale jakmile došlo k natahování hodinek, řízení času, data i ručky druhé časové zóny, šlo o změnu zásadní. Kalibr 3075, kterým byla reference 16760 osazována, měl novodobý systém pro posun hodinové ručky nezávislý na 24hodinové ručce GMT. Její napojení na datum pak umožnovalo jeho snazší úpravu. Novinka tehdy dostala název GMT-Master II a ten jí už zůstal. I ona byla v mnoha ohledech velkou superstar, stala se například oficiální časomírou francouzských i britských

Foto: Archiv Rolex

Cerachrom je materiál, který se používá při výrobě vložky lunety. Barvy se nesmí vpít jedna do druhé.

Původní model hodinek GMT-Master z roku 1955 v oceli.

Hodinky GMT-Master II jsou vodotěsné do 100 m, jejich indexy a ručky jsou potaženy materiálem Chromalight. Ten v temných podmínkách svítí modře.

pilotů letounu Concorde. Model byl o něco robustnější než jeho předchůdce, a tak se mu začalo říkat Fat Lady nebo také Sophia Loren (připomínal oblé kontury známé italské herečky). Prvnímu modelu, respektive kombinaci červené a modré barvy na lunetě, se říká Pepsi, varianta z roku 1982 se mezi fanoušky označuje po konkurenci jako Coke. Červeno-černá varianta kovové lunety ale nebyla tou poslední, co se zapsala do dějin. Populární se stala i hnědo-žlutá verze, kterou si hned pro několik svých filmů vybral herec Clint Eastwood.

Limonáda nebo komiks

Výčet jednotlivých „nicknames“ těchto populárních hodinek je ale mnohem delší. Vymýšlí je samozřejmě fanoušci značky a jsou neoficiální, ale zdomácněly tak, že je uslyšíte na celém světě. Tak třeba oné hnědo-žlu-

GMT-Master II ze zlata Everose, 40 mm. Cena: 1 198 000 Kč, prodává pražský butik Rolex, www.carollinum.cz

té variantě lunety říkáme Root Beer, což je americký nealkoholický nápoj, vyráběný už víc než sto let. Přestože dnes je kombinace hnědo-černá, označení Root Beer jí zůstal. Zeleno-černé variantě lunety se zas přezdívá Sprite. Zatím nemáme Fantu ani Mirindu, ale kdo ví…

Modro-černá verze lunety se musela spokojit s komiksovými postavami, na tahu Oyster je známá jako Batman, na jemnějším Jubilee náramku přijala označení Batgirl.

Momentálně je v nabídce čtrnáct různých variant, ale tenhle počet referencí se může velmi brzy změnit, protože velký hodinářský svátek, výstava Watches & Wonders, se v Ženevě uskuteční již začátkem dubna. Značka Rolex letos slaví 120 let výročí od založení a sedmdesátiny tohoto významného modelu si zřejmě nenechá ujít.

Neklid před bouří

Ještě než začátkem dubna udeří nad ženevským Palexpem uragán jménem Watch and Wonders, své novinky představily hodinářské značky spadající pod koncern LVMH nebo třeba Audemars Piguet, který letos slaví 150. výročí od svého založení. My jsme vybrali pětici, která by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti!

TEXT Petr Jansa

BVLGARI

Italská značka se již po druhé spojila s manufakturou MB&F, aby společně vytvořili další unikátní kinetickou skulpturu určenou k nošení na zápěstí. Zatímco první spolupráce z roku 2021 cílila designem pouzdra šperkových hodinek spíše na ženy, nový model oslavující rok Hada je maximálně pánský. Pouzdro ve tvaru hadí hlavy, které by odborníci označili za biomorfní a milovníci sci-fi za jedno z vývojových stádií vetřelce, má extrémně složitý tvar, který se mění podle úhlu pohledu. Jeho vývoj byl ostatně srovnatelný s vývojem karoserie automobilu. Komplexní geometrie se však neomezila jen na kovové části (zlato, ocel, nebo titan), ale i na pět safírových skel, jež umožňují pohled na strojek s „létající setrvačkou“ navržený a vyvinutý přímo v MB&F. Ten nejen že ukazuje čas, ale hlavu hada, přesněji jeho oči, prostřednictvím animace oživuje. Jde o tři limitky, každá o 33 kusech. → www.bvlgari.com

AUDEMARS PIGUET

Ke svým 150. narozeninám si značka ze švýcarského Le Brassus nadělila zajímavou novinku v podobě věčného kalendáře, který je na rozdíl od předchozího zpracování této komplikace uživatelsky komfortnější. Jak? Prostě a jednoduše umožňuje provádět veškerá nastavení pouze prostřednictvím korunky. Zbrusu nový ultratenký Calibre 7138, jehož vývoj zabral pět let, zatím pohání nový model Code 11.59 v bílém zlatě a dva nové modely Royal Oak v oceli a ve zlatě. Značka však představila i limitovanou edici 150 kusů hodinek Royal Oak Perpetual Calendar Openworked, která je vůbec posledním modelem vybaveným starší verzí strojku Calibre 5135. Limitka kombinuje moderní materiály (titan a sklo Bulk Metallic Glass) s vintage estetikou číselníku, která našla inspiraci u kapesních hodinek vystavených v Musée Atelier AP. → www.audemarspiguet.com

LOUIS VUITTON

Nové hodinky Tambour Convergence jsou jakýmsi dialogem mezi dílnou La Fabrigque du Temps v Ženevě, kde se navrhuje design hodinek, La Fabrique de Soitiers, kde se vyrábí pouzdra, a La Fabrique des Arts, kde se soustřeďují na unikátní řemeslné zpracování. Právě tato tři místa stála za vznikem dvou modelů, které se rozhodně nedají označit za obyčejné hodinky. Krom zobrazení času v sobě totiž kombinují i jedinečnou komplikaci a umělecké dílo. Zatímco první model (na fotografii) je vyveden z růžového zlata ve vysokém lesku, druhý kombinuje platinu a 795 diamantů. Oba mají pouzdro o průměru 37 mm a čas ukazují prostřednictvím dvou otočných disků v horní části číselníku. Ty pohání automatický strojek z vlastní manufaktury. → www.louisvuitton.com

TAG HEUER

ZENITH

Loňská novinka v podobě modelu Defy Skyline Chronograph se letos dočkala skeletonové verze, která prostřednictvím důmyslného systému mostů a lávek umožňuje nahlédnout do útrob 42mm ocelového pouzdra. Právě pro tuto verzi byl speciálně upraven oblíbený kalibr El Primero 3600 z roku 2019, který má jedinečnou schopnost ukazovat 1/10 sekundy s nevídanou funkcionalitou. Defy Skyline Chronograph Skeleton je k dispozici ve dvou barevných verzích – černé a modré.

→ www.zenith.com

Není to zdaleka poprvé, kdy manufaktura TAG Heuer použila na svých hodinkách odvážný odstín fialové. Poprvé se tak stalo v roce 2022 u limitky Monaco Chronograph. Teď se značka rozhodla udělat další krok a dotekem fialové vyzbrojit další klasiku v podobě modelu Carrera Chrono graph, jehož původ se datuje do roku 1963 a Carrera Chronograph Tourbillon, který byl poprvé představen v roce 2019. Slovo dotek není v tomto případě zvolené náhodně, protože nejde o fialový monolit, nýbrž o gradient, který z fialového středu číselníku postupně přechází do černé. Fialová tak tvoří jen jakýsi paprsek, který číselníku dodává na plasticitě. Tu umocňuje i vypouklé safírové sklíčko Glassbox, které napomáhá čitelnosti i při pohledu z boku. Verze s tourbillonem se dostává na trh v limitované edici 200 kusů. → www.tagheuer.com

Nizozemský šťastlivec za první exemplář vysázel na stůl 1,34 milionu eur bez daně. My obyčejní smrtelníci se tak nejspíš budeme muset spokojit s hřejivým pocitem národní hrdosti, který v nás Bohema jistojistě probudí.

Text: Václav Rybář Foto: Archiv Praga

Česká střela

Po letech příprav je ambiciózní Praga Bohema konečně na silnici. Prvním majitelem vozu z limitované série se stal koncem loňského roku nizozemský kupec, který si musel chvilku počkat, protože Praga oznamovala Bohemu už v roce 2022. Tehdy vznikl nápad na pouhých 89 kusů, coby odkaz na vítězství tovární Pragy Alfa 1800 Roadster v legendárním závodě Tisíc mil československých v roce 1933.

Praga se vrátila k výrobě aut v roce 2011, přesně sto let poté, co pod touto značkou vyjely první vozy na tehdy ještě rakousko-uherské silnice. Na rozdíl od jiných národních startupů, kdy auto často zůstane jen na papíře nebo v počítači, tak nešlo o vzdušné zámky. A co dělali pragováci těch jedenáct let, než se rozhodli postavit silničku? Závodní auta! Praga R1 je nekompromisní placka s motorem z formule Renault a jde o vysokou školu závodní pro ty, kterým už jsou malé ostatní pragovky. Kdo jezdí na motokárách, ten totiž Pragu s její unikátní modrou barvou rozhodně zná. Jejich motokáry jsou nejen krásné, ale i po čertech rychlé, takže na nich můžete v rámci několika programů po celé ČR odstartovat závodnickou kariéru. Jak to ostatně udělali pilot F1 Romain Grosjean, testovací jezdec Pepa Král nebo nejslavnější Stig z Top Gearu, Ben Collins. Ti všichni se na vývoji Bohemy podíleli, protože se jim líbil ten bláznivý nápad vzít okruhovou raketu a s minimem kompromisů z ní udělat silniční postrach.

Karbonový monokok vás spolkne a obejme, aby se zbytek auta mohl ovinout kolem kabiny. Zrcátka jsou na neviditelných tykadlech a příď dramaticky klesá až k asfaltu, aby se dosáhlo co nejvyššího přítlaku a nejlepší aerodynamiky. Pod kapotou silniční verze už není „motor z Clia“, ale mohutný přeplňovaný šestiválec z Nissanu GT-R. Je to vůbec poprvé, co ho Nissan někomu půjčil na hraní. Britští kouzelníci z Litchfieldu ho pro Pragu naladili se zakázkovými výfukovými svody na 710 koní. Při muší karbonové váze to stačí na akceleraci z nuly na sto za 2,3 sekundy a maximálku až 317 km/h.

→ www.pragaglobal.com

Zítřejší zboží

za dnešní ceny!

Technologičtí giganti představili začátkem roku 2025 velké televize, a ještě větší vize. My jsme vybrali osm novinek, které nastiňují, kam se letos naše gadgetová výbava posune.

TEXT Václav Rybář

Roborock Saros Z70

Robotické vysavače jsou odjakživa postrachem koček, ale kromě toho, že některé posílají půdorys vašeho bytu někam na asijské servery, jste se jich zatím moc bát nemuseli. To se však mění, protože robokalypsa má zjevně podobu pečlivě uklizené domácnosti! Roborock nově nabízí vysavač s robotickou rukou! Jistě, zvedáním ponožek a použitých kondomů to začíná (vysavač lze naprogramovat, aby nalezenou věc promptně odvezl do dedikované nádoby, a pak se vrátil na místo činu), pak možná Roborock pohladí psa nebo kočku a dál… nechceme ani domýšlet. Neuklidňuje nás ani to, že k identifikaci předmětů používá vysavač pokročilý model umělé inteligence. Letošní technologická výstava CES je plná inteligentních vysavačů. Hospodyňky slaví, hospodáři jsou ostražití! → www.roborock.com

Sony Honda Afeela

Nový Playstation nejspíš přijde na trh až v roce 2027. Japonská značka Sony však ve spolupráci s automobilkou Honda představila na CES něco jiného. Afeela má pětačtyřicet kamer, senzory, uživatelské rozhraní, které pohání Unreal Engine, a je to… auto. Víc jsme se toho vlastně zatím nedozvěděli, kromě toho, že si ho můžeme za 2,2 až 3 miliony korun předobjednat, aby nám ho Sony a Honda do roka postavily. Ano, některé jiné firmy se nedostaly ani k tomuto milníku (viz Apple), ale prezentace vzbuzovala spíš rozpaky. Čínské automobilky totiž nabízejí podobné modely za třetinovou cenu a nerozpakují se slibovat rapidní zrychlení, velké baterky a velkorysou záruku. Afeela tak asi přijde s křížkem po funuse pro pár lidí, co budou chtít spárovat svůj Playstation s tím na čtyřech kolech.

→ www.shm-afeela.com

Dělají pro nás telefony s čím dál tím většími baterkami, ale stejně vždycky dojedeme do nuly. Kupujeme si powerbanky, ale stejně je občas zapomeneme nabít, a tak se dostáváme do situace, kdy odcházíme do betonové džungle se třinácti procenty a musíme se omezovat. Ano, předvádím tu spíše nerealistický scénář, protože dnes lze telefon dobít v podstatě kdekoliv. CES se ale občas zaměřuje svou mentální gymnastikou na řešení problémů, které neexistují. Futuristický toustovač Swippitt je jedním z nich. Nabízí speciální pouzdra na telefony s extra baterií, která lze vložením do zmíněného toustovače rychle měnit jako během pit stopu ve formuli 1. Z nuly na sto procent za pět sekund. Pro pár věčně online závisláků je to dar z nebes. → www.swippitt.com

03 05

04 Swippitt

Rokid brýle

Rok co rok přijde půl tuctu firem s magickými vševidoucími brýlemi. Umí rentgenovat okolí, navigovat vás do cíle, nahrát poradu i nejintimnější rodinné okamžiky a můžete si na nich v metru pustit svůj oblíbený seriál. Až na to, že to vždycky líp zní, než vypadá, načež jde o masivní přístroj o velikosti lyžařské helmy, který se musí po dvou hodinách dlouze dobíjet. Letos je ale konečně vidět pokrok – skelet brýlí je téměř k nerozeznání od těch obyčejných „hloupých“, dobíjení je rychlejší a integrace umělé inteligence a téměř neviditelných displejů znamená, že nebudete v davu trčet jako geek nebo v horším případě šmírák. Sluneční brýle s augmentovanou realitou, které v reálném čase překládají z cizích jazyků, co vidí i slyší, by mohly být už brzy povinnou výbavou na letní dovolené.

→ global.rokid.com

Pocketbook E Ink Poster

E ink alias elektronický inkoust je velkým hitem už od dob Kindlu. Vypadá jako analogový bráška na papíře, přispívá obří měrou k nízké spotřebě (a tedy extrémní výdrži), takže se ho snaží kromě čteček knih různí výrobci aplikovat i v jiných přístrojích. Viděli jsme telefon, co umí přepínat z běžného na e ink displej a prodloužit tím výdrž několikanásobně, ale nejvíc nás zaujal barevný e ink na elektronických plakátech. Tam se nic nehýbe a takový obraz navíc působí jako vytištěný na papír. Tedy s tím rozdílem, že jeho motiv můžete libovolně často měnit a spotřeba je skutečně zanedbatelná. Rozhodně je to lepší (čti ekologičtější) řešení než mít na své chytré televizi vystavený jako spořič karusel rodinných fotek. → www.pocketbook.ch

07 Lenovo ThinkPad X1

Carbon Gen 13

Žádný úspěšný manažer by se nikdy neměl spokojit s průměrem. A to samozřejmě platí i pro jeho pracovní nástroje, které ho nikdy nenechají ve štychu. Jedním z nich může být bezesporu notebook ThinkPad X1 Carbon Gen 13, který spojuje moderní eleganci a nekompromisní výkon. Váží méně než 1 kg, je bohatě vybaven po stránce konektivity, disponuje moderním OLED displejem a o skvělý výkon se stará moderní procesor Intel Core Ultra 7 (Series 2). Krom toho je notebook plně připraven na kooperaci s AI Microsoft Copilot+ včetně speciální klávesy pro její rychlou aktivaci. Mimochodem, o klávesnici se mluví jako o nejlepší na trhu. Na 57Wh baterii se můžete plně spolehnout až po dobu 18 hodin, tedy včetně nečekaných přesčasů. A když bude nejhůř, o rychlé dodání energie se postará 65W adaptér s USB-C konektorem. → www.lenovo.com

Leica LUX Grip

V době, kdy průměrný chytrý telefon dokáže udělat lepší snímek než vyspělý digitální fotoaparát, není času nazbyt. I takové značky jako německá Leica musí svým zákazníkům vyrazit naproti a nabídnout jim vhodné alternativy. Třeba ve formě originálního gripu, který uživatelům dotykových mobilů umožní plnou kontrolu nad mobilním fotoaparátem pomocí fyzických tlačítek. Že je to krok zpět? Ale kdeže. Leica LUX je navržen tak, aby pořízení fotografií učinil praktičtější, a to za pomoci ovládání jednou rukou. Funguje se všemi modely iPhonů s technologií MagSafe, z mobilu však potřebnou energii nesosá. Je vybaven vlastní dobíjecí baterií, která zvládne přes 1 000 fotek na jedno nabití. Bonusem je nezaměnitelná obrazová estetika Leica, díky které získají vaše digitální fotky analogový charakter. → www.leica-camera.com

Dyson Car+Boat

Pokud patříte k ortodoxním fanouškům vysavačů Dyson, které i z nového koberce dokáží vydolovat plnou nádržku nečistot, jistě mi dáte za pravdu, že flotila vysavačů je skvělá, ale nepraktická při čištění úsporného interiéru vašeho automobilu. Jednoduše řečeno, vysavač je příliš velký na to, aby se dostal do všech štěrbin a zákoutí. Dobrou zprávou je, že tenhle nedostatek se příchodem výmluvně pojmenované novinky mění. Minivysavač Car+Boat je vyroben tak, aby během chvíle zatočil se zapadlými drobečky a „nevyluxovatelnými“ chlupy vašich zvířecích spolucestujících, a to i v těch nejmenších štěrbinách vašeho vozu. A malé jachty, pokud dáváte přednost plavbě. Novinka váží 1,9 kg, vydrží vysávat až 5 hodin (což vy 100% nevydržíte) a disponuje třemi nástavci a praktickými rozměry 20,6 x 33,1 x 13,1 cm. → www.dyson.com

Osobní iDoktor

Když naši dědové před desítkami let přemýšleli o roce 2025, možná si představovali autonomní auta či počítače do kapsy. To, že každý z nás bude mít při sobě 24 hodin denně vlastního lékaře diagnostika, je však nejspíš ani v nejbujnějších představách nenapadlo. A to jsme teprve na začátku…

TEXT Petr Jansa ILUSTRACE Vojtěch Velický

Nevím jak vy, ale já hltám filmy ze 60. a 70. let minulého století, které tehdejším pohledem servírovaly obrázek vzdálené budoucnosti. Zítra vstanu a opařím se čajem, Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát… Anebo třeba závěrečný díl německé trilogie Zlaté časy ve Spessartu natočený v roce 1967, ve kterém scénárista Günter Neumann zve diváky třeba i do roku 2066. Nezbední teenageři se v něm chemicky čistí v zařízení jménem „spratkoper“, důchodci se rozmrazují pouze na Vánoce, aby rodině déle vydrželi, a pracovní týden trvá jen v pondělí od 9 do 13 hodin. Těžko říci, zda se za čtyřicet let něčeho podobného dočkáme, ale obávám se, že zůstane jen u hezkých představ. Na druhou stranu jsme jako lidstvo v určitých ohledech filmové představy předběhli. Filmový reklamní slogan „Kočárky jsou z dálky řiditelné, a tak mateřství je snesitelné – s novou hydraulickou houpací osou!“ by už dnes mohl do své kampaně v klidu zařadit Pošův Cybex. I satelitní navigaci a umělou inteligenci už tu máme dnes, a dokonce v hezčím a kompaktnějším kabátku. No a pak jsou tu věci, které si ani filmoví scénáristé nedovedli představit. Alespoň ne tak konkrétně, jako nám je na poslední loňské konferenci Keynote naservíroval americký Apple.

Slyšíte to?

Prevence zdraví a monitoring životních funkcí se pro Apple v posledních letech stává prioritou a není se co divit. Tento segment pohání kupředu právě finanční nedostupnost zdravotní péče ve Spojených státech. Pokud nemáte od zaměstnavatele hrazené pojištění nebo nejste samoplátce, za návštěvu pohotovosti dáte klidně 70 000 Kč, operace zlomeniny vás může přijít na půl milionu, a to nemluvím třeba o léčbě rakoviny. To už si člověk může rovnou hodit mašli. Drahé jsou však i naprosto nevinné návštěvy specialistů. Třeba za audiologické vyšetření dáte 7 000 Kč, a to jen během jedné návštěvy. Díky Applu teď přitom stačí nasadit sluchátka AirPods Pro (2. generace) nebo AirPods Max, které mají pokročilé procesory a senzory a které prostřednictvím funkce Personalized Spatial Audio dokáží diagnostikovat, jak jste na tom se sluchem. Tenhle testík vám zabere asi

deset minut a vyžaduje jediné – když slyšíte tón, dotknete se prstem displeje svého iPhone. Jelikož slyším dobře, což mi test potvrdil, rozhodl jsem se otestovat sluch svého otce, který je na tom podstatně hůř. A skutečně, test mu odhalil střední ztrátu sluchu a poradil navštívit odborníka. Pokud se však člověk bojí doktorů jako čert kříže (můj otec je toho příkladem), výše zmiňovaná sluchátka lze personalizovat a přizpůsobit vašim potřebám. Díky funkci „ambient sound mode“ potlačí hluk z okolí a zesílí mluvení v reálném čase, nebo prostřednictvím funkce „conversation boost“ dokonce zesílí hlas konkrétní osoby. A vy přitom zůstanete cool a váš zdravý vzhled nenaruší žádná nevzhledná sluchadla.

Spěte dál…

V českém prostředí je už notoricky známý příběh lihovarníka Martina Žufánka, kterého hodinky Apple Watch z ničeho nic upozornily na fibrilaci síní a svým způsobem mu zachránily život. A to není vše. Nejnovější chytré hodinky (Apple Watch Series 9, 10 a Ultra 2) dokáží diagnostikovat i celou řadu dalších potíží, o kterých možná nemáte ani tušení, že je máte. Stačí mít hodinky na ruce ve dne i v noci (krom doby, kdy je dobíjíte) a ony se vám odvděčí třeba tím, že vás upozorní na zvýšený tep nebo možný příchod deprese. Když z ničeho nic upadnete, automaticky upozorní nouzový kontakt, že jste se skáceli k zemi. Nejnověji pak hodinky díky akcelerometru a monitoru srdečního tepu dokáží opravdu důkladně monitorovat kvalitu vašeho spánku včetně měření poruch dýchání a ze získaných dat vyvodit podezření na spánkovou apnoe. Abyste měli jistotu, je nutné hodinky nosit po dobu 30 nocí. Proč by vás to mělo zajímat? Jednoduše proto, že 80 % případů spánkové apnoe zůstává nediagnostikováno a klidně hrozí, že už se ráno neprobudíte. Ať už vám ale hodinky diagnostikují cokoliv, určitě si zajděte ke specialistovi a ukažte mu výsledky, které se zaznamenávají ve vaší aplikaci zdraví. Nejsme v USA a vy se rozhodně nemusíte bát, že touhle návštěvou zadlužíte svou rodinu na několik generací dopředu. Co technologické firmy přinesou v letošním roce, zatím netuším, ale bezesporu by se hodil pořádný „spratkoper“. No ne?

1885–1908:

Vydejte se s námi do fascinující historie báječných mužů a žen na rychlých strojích. Automobilové závody jsou plné vzrušujících příběhů a řada z nich je psána zlatými českými ručičkami. V první kapitole se podíváme do světa bláznivých vynálezců, všehoschopných pilotů a vytrvalostních tratí.

TEXT Václav Rybář

Přelom 19. a 20. století byl plný příležitostí. Éra koní byla definitivně sečtena, ale o nástupnictví se musely poprat automobily parní, elektrické a spalovací. Ve všech případech šlo spíše o motorizované bryčky, které si musely své místo na výsluní zasloužit. Přesvědčit investory a následně zákazníky nebylo vůbec jednoduché, všichni se ďáblových strojů báli, a tak se začaly pořádat velkolepé vytrvalostní závody – částečně důkaz toho, že nová přibližovadla jsou spolehlivá a funkční, částečně jako reklama na čtyřech kolech, co přivezla novinku i do nejzapadlejších koutů světa.

3 kola

Německý inženýr Karl Benz si v lednu roku 1886 nechává patentovat svou motorizovanou tříkolku. Potvrzuje tím zvěsti z roku 1885, kdy Benz postavil první funkční prototyp. V roce 1888 vyjíždí z jeho dílny první sériová verze, kterou jeho manželka Bertha bere na delší výlet – symbolicky první vytrvalostní závod, jenž potvrzuje praktičnost nového vynálezu.

1. automobilka

V roce 1887 vzniká první světová automobilka, Panhard et Levassor, kde se zrodila řada moderních systémů a vzorů, které se používají dodnes. Na tuto historickou jedničku navázal Citroën. Konkurenční Peugeot začal stavět auta jen o dva roky později. Obě značky se spojily v roce 1976 do koncernu PSA.

22,6 km/h

Jednou z nejstarších světových automobilek je Tatra (původně Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriksgesellschaft), jejíž vůz Präsident vznikl též v roce 1887 na základě inspirace Benzovou tříkolkou.

Vůz úspěšně zdolal už v roce 1898 cestu z Nesselsdorfu do Vídně (328 km) průměrnou rychlostí 22,6 km/h.

Foto: Archiv automobilek a muzeí

127 km

Pařížský deník Le Petit Journal pořádá v roce 1894 první automobilový závod z Paříže do Rouenu. Je dlouhý 127 kilometrů a účastní se ho přes dvě desítky amatérů i továrních týmů. Vyhrává parní vůz hraběte De Diona před zástupci Peugeotu a Panhardu. O rok později startuje závod Paříž-Bordeaux-Paříž, kde vítězí Panhard před Peugeotem. Závodit se začíná i v USA, konkrétně v Chicagu na Den díkuvzdání.

1906

Začíná se psát historie jednoho z nejnebezpečnějších, ale také nejikoničtějších závodních podniků 20. století. Targa Florio vede horskými průsmyky Sicílie i místními pitoreskními městečky. Rychle přiláká nejslavnější automobilky i závodníky své doby.

169 dní

Mnoho měsíců roku 1908 zabere vytrvalostní závod z New Yorku do Paříže. Bláznivá cesta kolem světa trvá 169 dní a závodníci při ní urazí 35 tisíc kilometrů. Dodnes nejdelší závod historie navazoval na podnik z Pekingu do Paříže o rok dříve („pouhých“ 15 tisíc kilometrů).

1908

Čtenáři románu Dědeček automobil od Adolfa Branalda jistě vědí, že mladoboleslavský Laurin & Klement (založen roku 1895, pozdější Škoda Auto) slavil nejen prodejní úspěchy se svým pokrokovým vozem Voiturette A, uvedeným na trh v roce 1905, ale především vítězil na závodech. Hlavně motocyklových, ale díky hraběti Alexandru „Sašovi“ Kolowratovi i těch automobilových. Jeho tatínek závodění nepřál, a tak se Saša vydal na cestu do Švýcarska, odkud jeho poručníci posílali domů dopisy ze studií, zatímco on trénoval na závod do vrchu ve francouzském Guillonu. Ten pod pseudonymem Doconald v cestovním voze L&K typ F v roce 1908 jednoznačně vyhrál. Tento rok je pro mladoboleslavské barvy obecně jedním z nejúspěšnějších vůbec. Závodní speciály odvozené z typu F (FC, FCS, FCR) vyhrály řadu nově ustavených závodů, např. vytrvalostní Petrohrad–Moskva (686 km), Jízdu prince Jindřicha (2 200 km), ale také dodnes pořádaný závod Zbraslav–Jíloviště, kde Laurin & Klement získal v onom roce šest prvních, pět druhých a jedno třetí místo. Konstruktér Otto Hieronimus pak zajel na britském okruhu Brooklands (historicky nejstarší závodní trati světa) se speciálem FCS rychlostní rekord své třídy: 118,27 km/h.

Přitažlivost trojcípého G

Některá auta dávno přerostla svůj původní účel a z utilitárních krabic se podivuhodnými cestami stala skutečnými personami svého oboru bez ohledu na věk a nepraktičnost. Platí to i o Mercedesu třídy G, nezmarovi, kterého v rakouském Štýrském Hradci „bouchají“ už od roku 1979.

TEXT Miloš Štěpař

Legendární módní návrhář Karl Lagerfeld nemohl obskurnímu luxusnímu off-roadu jménem G-Klasse dlouho přijít na chuť. Když si konečně dodal odvahy, bylo jasné, že auto, které přijme do své mercedesí stáje, nebude moct být jenom dalším „géčkem“, kterých sjíždí z linky v Grazu tisíce. Pohrdnul i obsáhlým seznamem příplatkové výbavy nabízené výrobcem. Místo toho si umanul, že chce celý interiér auta doslova obalit do jemné prošívané kůže, používané na kabelky Chanel, včetně palubní desky, a dokonce i koberečků. Výrobce vozu si s nezvyklým přáním po jistých rozpacích poradil, řešení ale nakonec bylo pro velkou citlivost materiálu tak nepraktické, že s ním Lagerfeld v obavě z poničení kůže odmítl jezdit. Nezáživná vsuvka na úvod sem patří proto, že dokonale vystihuje kombi-

naci luxusu, výstřednosti a humoru, kterou Mercedes třídy G zastupuje mezi svojí elitní klientelou – do jejíhož „milence“ se vyvinul z přísně utilitárního auta pro armádu a zemědělce.

Nejlepší teréňák na světě

V 70. letech vznikl tento samochod na popud íránského šáha Rezy Pahlavího, který si přál vyzbrojit svou armádu terénními auty od Mercedesu, ten však v té době ještě žádná nevyráběl. Cíl byl tedy jasný – jestli má Mercedes postavit terénní vůz, musí být nejlepší na světě! Proč se v Mercedesu vůbec zaobírali tužbami nějakého orientálního despoty? Jednoduše proto, že Muhammad Rezá Pahlaví byl jedním z akcionářů společnosti Daimler-Benz, vlastníka značky. První prototyp G-Klasse byl dokončen v roce 1974 a v roce 1979 se vozidlo začalo vyrábět

pro komerční účely. Pahlaví byl mezitím během íránské revoluce svržen a musel uprchnout ze země. Řadu G už ale v jejím vítězném tažení nic nezastavilo.

První zákazníci se rekrutovali nejen z armád různých zemí, ale také organizací jako například OSN, Svatý stolec nebo lesní oddíly italské policie. Ostruhy si hrubě tesaná terénní škatule charakteristických tvarů získala i ve sportu – v roce 1983 s ním originální dvojice závodníka Jackyho Ickxe a herce Clauda Brasseura vyhrála Rallye Paříž–Dakar.

V 80. letech se vozidlo začalo pomalu přizpůsobovat požadavkům civilních zákazníků a postupně získávalo více komfortních prvků – lepší interiér, klimatizaci a další vymoženosti. Šlo o celosvětový trend, a pokud chtěl Mercedes udržet krok s Range Ro-

Vše začalo v roce 1973 dřevěným modelem, než v roce 1979 začala sériová výroba třídy G v rakouském Grazu.

Na fotografii je dobový Mercedes-Benz Geländewagen jako otevřený vůz s krátkým rozvorem (2 400 mm) a kombi s dlouhým rozvorem (2 850 mm).

Shora po směru hodinových ručiček:

Mercedes-Benz 230 G byl základem papamobilu, kterým jezdil papež Jan Pavel II.

Mercedes-Benz G z řady 460 v roce 1979 - s výstupností až 80 % a boční stabilitou i při 54% náklonu zvládl i ty nejtěžší jízdní situace v terénu.

Mercedes-Benz 280 GE Open Top automat z roku 1984 v akci.

V tomto modelu Mercedes-Benz 280 GE z řady 460 zvítězili v roce 1983 Jacky Ickx a Claude Brasseur na Rallye Paříž-Dakar.

verem, Jeepem Cherokee či Toyotou Land Cruiser, nemohl ani jinak. Pak už to šlo ráz na ráz: přibývalo rozmanitých verzí a G-Klasse se začala čím dál více zabydlovat v garážích majitelů, kteří by si jich mohli pořídit i deset najednou, kdyby na to přišlo. Kde hledat původ tohoto jevu? Jednoduše v tom, že ke své vrozené robustnosti, spolehlivosti a impozantnímu vzhledu začala G-Klasse postupně přidávat významná vylepšení v oblasti technologií, bezpečnosti a jízdního komfortu, aniž by ztratila své charakteristické schopnosti v terénu.

Od 90. let začala produkce pracovních verzí ustupovat do pozadí a stále více frčely napomádované civilní varianty, které se proháněly po bulvárech. Jejich řidiči zřídkakdy svou

nohou vstoupili na nezpevněný povrch a o práci v lese, minovém poli nebo kamenolomu spíš jen četli nebo slyšeli vyprávět.

Tradiční záležitosti, jako jsou mocně vystouplé přední blinkry nebo charakteristicky hlučné centrální zamykání, ale zmizet nesměly. A tak se inovátoři vybíjeli jinde: jejich zavilost kulminovala s šestikolovými kreacemi G63 AMG 6x62, G500 4x42 a Maybach G650 Landaulet – vrcholem automobilové perverze v praxi.

Test na vlastní kůži

Nejnovější „géčko“ není jiné a na exkluzivní „předváděčce“ v jeho rodném Grazu jsem byl hodně zvědavý, jestli bude jezdit tak dobře jako vždycky. Nejednou už jsem v těžkém teré-

nu jezdil, tak si umím vcelku živě představit, co nás čeká. Ze zkušenosti vím, že v praxi klíčová je dobrá trakce, přehledná karoserie, velká křižitelnost náprav či dostatečný přechodový úhel. Tohle všechno „géčko“ má už od narození. Špičková auta od těch schopných však v terénu odděluje schopnost zvládat nesmyslné náklony, skoky, kamenná pole, prudké výjezdy či brodění tak, abyste měli pocit, že to autu nečiní sebemenší námahu.

Zatímco ruský UAZ sice projede všechno, ale úpí u toho, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů, a Suzuki Jimny poskakuje jako kamzík, velké off-roady se chovají klidněji.

U Land Roveru však máte pocit, že sjet po skále 60% svah zvládne maximálně desetkrát, aniž by musel na generálku. To Mercedes je mnohem suverénnější – ostatně výrobce deklaruje, že je uzpůsoben tak, že ve vyloženě sebedestruktivním módu zvládne bez ztráty kytičky ujet 3 000 km.

Poslední inovace „géčka“ nejsou zvenčí prakticky vidět, o to zajímavější jsou změny pod kapotou. Například všechny motory byly částečně elektrifikovány pomocí mild-hybridní technologie, v nabídce je i ryzí elektromobil. Z auta vybaveného standardně adaptivními tlumiči je díky technologii „průhledné kapoty“ možné sledovat, co se děje pod koly v terénu, vidět ven je snadné i přirozeně díky hranatým tvarům, takže přesně víte, kde vám auto končí. Přibyla praktická funkce G-Turn, která rozložitému vozu umožňuje otočení doslova na pětníku, což je velmi užitečné ve stísněných prostorech. Děje se to jednoduše tak, že elektronika pošle veškerý výkon jen na pravé nebo levé zadní kolo a vy pouze pořádně šlápnete na plyn. Spoustu překážek auto zdolá jen s prostým pohonem všech kol, když jde ale do tuhého, stačí jen tlačítky na přístrojové desce „nacvakat“ postupně

Mercedes-AMG G 63

Výkon: až 430/585 kW/k

Točivý moment: až 850 Nm

Zrychlení 0-100 Km/h: 4,4 s

Nejvyšší rychlost: 220 km/h

Kombinovaná spotřeba: 15,7 - 14,7 l / 100 km

Cena: od 5 204 210 Kč

Exkluzivní lak v barevném provedení Mango hyper blue MANUFAKTUR si můžete pořídit v příplatkové výbavě za 178 475 Kč.

uzávěrky všech tří diferenciálů. Potom k vyproštění z pasti stačí, aby pod sebou mělo pevnou zem jen jedno jediné kolo.

Bizárek, který budete milovat

Zájemci o velký bizár si pak mohou pořídit i ryze elektrickou G-Klasse. Váží plných 3 085 kg, takže prakticky nemůže tahat přívěs, protože by hmotnost snadno přeskočila 3,5 tuny a řidič by musel mít řidičák na skupinu B + E.

Pokud se ale zrovna nezanoří po pás do bahna, je bateriový geländewagen v terénu přinejmenším stejně schopný jako naftový nebo benzinový, které stále tvoří nosnou část nabídky. Elektrické „géčko“ využívá stejný příhradový rám, který ukrývá 116kWh baterii, a má také identické nápravy jako jeho spalovací verze. Na rozdíl od ní však disponuje

čtyřmi elektromotory, z nichž každý pohání jedno kolo a dohromady poskytují výkon 587 koní.

Hlavní výhodou koncepce je mimořádně přesné rozdělení točivého momentu na jednotlivá kola v závislosti na dostupné trakci. Může se díky absenci sání také o 150 mm hlouběji brodit. V maximální konfiguraci můžete mít pod pravou nohou k dispozici více než 17 tisíc newtonmetrů (1 164 Nm ze čtyř elektromotorů, posílených převodem 15:1). Chytrá elektronika vám ale pomůže vyhnout se prudkému prokluzu kol při každém neopatrném sešlápnutí plynového pedálu.

Na asfaltovém polygonu zkoušíme jak drtivou akceleraci elektrické verze, která z nuly na sto zrychlí za čtyři vteřiny, tak hlavně ultimátní benzinovou verzi G 63 vybavenou osmiválcem 4.0 twin-turbo, který prošel posilovací kú-

rou u AMG. Výkon 585 koní a točivý moment 850 Nm nepotřebuje dalšího komentáře.

Při tom všem je auto schopné se mezi natěsno nasázenými kužely chovat jako lehkonohá laň, a ještě u toho krásně duní z výfuku. S klidem zvládá i na pohled divoký manévr, kdy v šedesátce vjedete na šoupací plochu, která vám trhne zadními koly prudce do strany. Auto jde okamžitě do smyku, ale stačí citlivé „kontra“ volantem a lehká dávka plynu, aby se kolos srovnal zpět do přímého směru.

Popravdě řečeno moc nevím, proč by se G-Klasse neměla vyrábět až do zániku naší planety. Jakékoliv „géčko“ projede „nesmysl“ mezi skalami nebo v bahně stejně dobře, jako bude kdykoliv okupovat levý pruh dálnice. Jasně, stojí to majlant, ale moc smysluplnějších aut za ty o něco více než tři miliony nekoupíte.

Jízda na obláčku

Nejprodávanějším vozem ze stáje Volvo je dlouhodobě SUV s označením XC90, které je nově nabízeno také v mild hybridní a plug-in hybridní verzi. A právě tyhle dva ekologicky uvědomělé fešáky jsme vyrazili otestovat přímo do jejich rodné hroudy a nejednou jsme s nimi projeli Öresundský most. Jaké to bylo?

TEXT Petr Jansa

Zatímco ještě před pár lety mělo nové Volvo v garáži jen pár průhonických podnikatelů a díky náklonosti umělců a hipsterů byly jejich různými modely dlážděny letenské ulice, dnes se s nimi setkáte snad na každé křižovatce.

Minimálně v Praze by se dalo s nadsázkou mluvit o tom, že Volvo začíná v ulicích ohrožovat škodovácký monopol. A není to jen pocit. V loňském roce Volvo v Česku prodalo 5 025 nových vozů, což je 66% nárůst oproti roku 2023 a aktuálně tvoří jeho podíl na trhu 2,2 %. To je dosud nejvyšší číslo v rámci českého zastoupení a nové modely XC90 jsou důkazem toho, že čísla nejspíš porostou, ačkoliv jejich

ceny začínají na necelých dvou milionech (B5 AWD Mild hybrid).

Krása skrytá v detailech Dnes tolik oblíbená XC90 poprvé vyjela na silnice před třiadvaceti lety, kdy způsobila doslova revoluci. Oproti konkurenci vynikala nejen designem, pohodlím a prostorným interiérem, ale především bezpečností, což v té době rozhodně nebylo běžné. Už tehdy nabídla jako součást standardní výbavy boční airbagy (SIPS), speciální sedadla chránící před zraněním při nárazu (WHIPS) nebo systém DSTC, který pomáhal řidiči získat zpět kontrolu nad vozidlem při

smyku či na kluzké vozovce. U řady těchto vynálezů byla Lotta Jakobsson, sympatická blondýnka, se kterou se při prezentaci setkávám. Pro Volvo pracuje už 35 let a jejím životním i profesním posláním je, aby ve vozech švédské automobilky nikdo nezemřel ani se vážně nezranil. Nová devadesátka, která je jedním z nejbezpečnějších aut na trhu, je bezpečnostními prvky a asistenty doslova prošpikovaná. Kamery a senzory vás udrží v pruhu, zabraňují vyjetí ze silnice, ale také brání srážce s jinými vozidly, chodci, cyklisty nebo většími zvířaty. Pokud k tomu přeci jen dojde, je tu bezpečnostní klec z vysokopevnostní oceli,

která vás ochrání. A je toho mnohem víc. Jak však Lotta dodává, správně zapnutý bezpečnostní pás (ten tříbodový mimochodem ve Volvu vymysleli už v roce 1959) je základ. Tady platí jediné – žádné úlevy a vedení pásu pod paží nebo na pupku.

Co se designu nového vozu týče, nejde o žádnou razantní proměnu. Devadesátka je velmi podobná té, která byla poprvé představena před deseti lety, a je nutné dodat, že často jen skalní fanda rozpozná, na jaký ročník na silnici narazil. Přesto jsou tu pomůcky, které novinku dokáží na první pohled určit. Především z čelní strany, kde zaujme širší maska chladiče s diagonálním žebrováním a výrazně užší světlomety, které puntičkáře potěší ještě čistším světelným podpisem ve tvaru Thórova kladiva (také zadní světlomety se změnily).

Mnohem výraznější proměnou pak prošel interiér vozu, který se honosí novou palubkou s novým centrálním displejem o úctyhodné velikosti 11,2 palce. Infotainment stále stojí na operačním systému Android, ovšem s novým rozhraním, které vůz přebral z elektrického modelu EX30. Blíž nový interiér poznávám při rozhovoru s Danem Fidgettem, který stojí za barevností vozů a za materiály použitými v interiérech. Tenhle cool týpek dříve navrhoval tenisky pro Pumu a Adidas a musím uznat, že jeho vyprávění dokáže člověka zaujmout. Důležité pro něj je, aby interiér plně korespondoval s exteriérem, což u nové XC90 dokazuje s karoserií v odstínu Denim Blue Metallic. „Všechno, co děláme, má kořeny v přírodě. Severská krajina je pro nás hlavní inspirací,“ říká a ukazuje skrz okno na hladinu

moře pod Öresundským mostem. Je fascinující, jak se s barvou vozu shoduje. Navíc perfektně ladí s textilními sedačkami Navy Herringbone Weave, které na sobě mají nepatrný grafický vzor evokující neklidné mořské vlnky, i s novým voličem převodovky, který je vyveden z křišťálu a připomíná odlesky slunce na hladině. I když je interiér laděn do tmavých barev, je neuvěřitelně světlý. „Chceme dovnitř vpouštět co nejvíce světla, protože navozuje klid a relaxaci,“ dodává.

Když už jsme u interiéru, je nutné zmínit, že nová XC90 je neuvěřitelně prostorná. Plně obstojí u početné rodiny (dispozice může mít až 7 míst) a do zavazadlového prostoru pojme až 1874 l. Jak jsem si mohl ověřit při prezentaci, lidé ovládající hru Tetris do vozu dostanou víc věcí, než je na první pohled možné.

Nové designové prvky Volva XC90 se opravdu povedly. Zeštíhlené MATRIX LED světlomety, zabudované reproduktory Bowers & Wilkins, křišťálový volič převodovky a výraznější maska chladiče s diagonálním žebrováním.

Wellness za volantem

Pojďme ale k samotnému zážitku z jízdy. Nejprve usedám za volant mildhybridu B5 s FSD tlumiči, které mění svůj výkon dle aktuální odezvy od kol. Ne snad, že bych cítil každou nerovnost, ale když se později dostanu do vozu s aktivním vzduchovým odpružením, v porovnání s ním je to jako jízda sporťákem po D1 (kolegové z automobilových titulů to však kvitují, protože jak říkají – cítí, že jedou). O tom ale později. I když se uprostřed cesty spustí průtrž mračen, v interiéru si člověk připadá jako v útulné chatě, kde k dokonalosti chybí už jen plápolající oheň v krbu. Mimochodem, díky aplikaci, která ho dokáže promítnout na centrální displej, je i tenhle výmysl reálný. Jízda ve zhoršených podmínkách mi díky bezpečnostním senzorům a asistentům nedělá žádný problém, ačkoliv za normálních okolností bych měl fóbii, že z mostu sjedu přímo do moře.

Další věc, kterou je třeba zmínit, je extrémní ticho, které vám díky důkladnějšímu odhlučnění interiéru evokuje jízdu elektromobilem. Co se spotřeby týče, jsme někde mezi osmi a devíti litry na 100 km, což je u takového obra výborný výsledek. A když je řeč o obrovi, při jízdě vám rozhodně nebude připadat, že řídíte vůz, který má na délku téměř pět metrů a na šířku dva (1 931 mm).

Druhý testovaný model v mém oblíbeném zlatavém odstínu Bright Dusk skrývá pod kapotou výkon 455 koní, o který se dělí přeplňovaný čtyřválec a elektromotor. Jde o plug-in hybridní motor T8, který si mne okamžitě získal svou spotřebou. Ta se při jízdě venkovským terénem zastavila na 1,5 l na 100 km. Ačkoliv nejde o čistý elektromobil, může jím být. Minimálně na 60 km, po kterých ho stačí zase jednoduše dobít (konektor se nachází v přední části vozu). K tomu stačí přepnout jízdní režim

na čistě elektrický pohon. Můžete však využít i kombinaci jako já, která aktivně snižuje spotřebu benzínu. Jak už jsem nakousl výše, vzduchové odpružení se stará o houpavou relaxační jízdu, která vás donutí hodit starosti za hlavu a naplno si užít vymožeností, které XC90 nabízí. Hlavním lákadlem je 19 repráků se subwooferem z dílny Bowers & Wilkins, které v kombinaci se čtyřmi speciálními režimy dokáže v interiéru XC90 vykouzlit koncertní síň, jazzový klub, nahrávací studio nebo třeba stage, kde váš oblíbenec hraje jen a jen pro vás. A nebojte, rušit vás nebude ani pokašlávání vašich spolucestujících (pokud nejsou alergičtí na váš hudební vkus). Vůz totiž disponuje technologií čištění vzduchu, která do interiéru nevpustí 99,9 % pylu a 95 % virů. Když si u toho zapnete ještě masáž zad, ke štěstí nebudete potřebovat už vůbec nic. → Více na www.volvocars.cz

Testovaný model s plug-in hybridním motorem T8, jehož vzduchové odpružení dělá z jízdy opravdu příjemný relaxační zážitek. Zlatavě stříbrný lak Bright Dusk mu hodně sluší. Cena od 2 323 400 Kč.

Úsměv, prosím!

Na začátku našeho časopisu jsme vám v rubrice „To chceš“ dali řadu tipů, jak oslavit významné i světové dny. A tím rozhodně nekončíme - 20. března se totiž slaví Světový den ústního zdraví. Podívejte se svému chrupu na zoubek a věnujte mu pozornost, kterou si zaslouží. Právě stav zubů a dásní totiž nejen že ovlivňuje zdraví celého těla, ale může vám pomoci pročistit se k lepší náladě.

Zdravá ústa jsou mnohem důležitější, než si lidé myslí. Čím dál více vědeckých studií poukazuje na to, že orgány v lidském těle jsou navzájem propojeny, a tak skryté infekce v ústní dutině mohou vyvolat spoustu dalších zdravotních problémů.

Nebezpečné záněty

Věřte tomu nebo ne, špatný stav našich zubů a dásní ovlivňuje choroby srdce, cukrovku, plicní i revmatické nemoci a dvakrát zvyšuje pravděpodobnost vzniku infarktu. Nebezpečí mozkové mrtvice dokonce třikrát. Nejzrádnější jsou přitom váčky či neléčené záněty. „Průměrnému člověku se v ústech vyskytuje až 700 druhů mikroorganismů, z nichž některé mohou vyvolat nepříjemný zánět dásní.  Téměř 90 % české populace jím trpí a více než 50 % těchto zánětů pak přechází do další fáze – parodontitidy, tedy zánětu závěsného aparátu zubu. Skrze ústní dutinu se následně bakterie mohou dostat do krevního oběhu, kde vyvolají chronický zánět nízkého stupně a ten dlouhodobě poškozuje celé tělo,“ popisuje dentální hygienista a expert Philips Oral HealthCare Matej Hropko.

Úsměv vám dodá sebevědomí

Zdraví našich zubů navíc ovlivňuje i psychickou pohodu. Když nás totiž bolí zuby, nemůžeme se cítit dobře, a když se stydíme usmát kvůli tomu, že nás trápí zubní kazy, plak a nevzhledný zubní kámen, sráží nám to sebevědomí pod bod mrazu. Úsměv navíc podporuje dobré vztahy s ostatními a patří mezi vůbec nejsilnější neverbální signály, které naše tělo může vyslat jak ven, tak i dovnitř. Klidně si to zkuste – pár vteřin se usmívejte a uvidíte, jak se vám do těla rozlije dobrá nálada. A ta za pravidelné a pečlivé čištění zubů a mezizubních prostor určitě stojí.

Dentální hygienista a expert Philips Oral HealthCare Matej Hropko

Philips Sonicare Prestige Kartáček v sobě ukrývá technologii SenseIQ, která díky senzorům rozpozná zvyklosti při čištění a dokáže se přizpůsobit vašim potřebám, podobně jako to dělají dentální hygienisté. Jen už odteď budete mít tuhle extra péči každý den ve své koupelně! S tímto kartáčkem odstraníte až 20x více zubního plaku než důkladným čištěním manuálním kartáčkem. Neuděláte totiž běžných 300 až 400 pohybů, ale rovnou 62 000. Pokud by vám kartáček přece jen nevyhovoval, Philips nabízí 90denní záruku vrácení peněz. → Cena: 8 299 Kč, www.philips.cz

Na Galapágách žije řada endemických druhů zvířat. Aby se unikátní krajina zachovala po další stovky let, je zásadní ochrana zdejší přírody před invazivními druhy rostlin a živočichů.

Text: Zdenka Tomis Foto: Shutterstock

Jestli máte rádi místa, která vám dají pocítit sílu a rozmanitost přírody, ale i vlastní nedůležitost, měli byste se vydat do Ekvádoru, a především na Galapágy. Souostroví, které leží v Tichém oceánu asi tisíc kilometrů od ekvádorské pevniny, zůstává do velké míry stejně nedotčené, jako bývalo, když ho v roce 1535 při plavbě z Panamy do Peru objevil Tómaso Berlanga a když ho o tři století později nadšeně zkoumal Charles Darwin pro rozmanitost zdejších druhů zvířat a pozoroval, jak se na každém ostrově fyzicky přizpůsobují odlišným podmínkám a typu potravy. Díky pevně daným pravidlům a propracovanému ekologickému přístupu Galapágy nečeká osud, který potkal Maledivy, které musely jeden ze svých rajských ostrovů dedikovat hromadícímu se odpadu. Galapážská panenská příroda zřejmě nikdy nebude muset ustoupit turistům, překotnému developmentu a horám plastu, jako se to stalo na Bali. Na Galapágy totiž může vyrazit ročně jen 200 tisíc turistů, kteří se na většinu ostrůvků dostanou jen organizovanými plavbami s průvodci, díky čemuž tu příroda zůstává v téměř nezměněné podobě a zdejší zvířata se necítí člověkem ohrožená a nebojí se. Díky tomu se k nim dostanete tak blízko, že to dojme i toho největšího tvrďáka. Pokud si ale myslíte, že je to tu jen milá procházka v takové lepší zoo, jste na omylu. Připravte se na pořádné dobrodružství – při šnorchlování se možná setkáte se žralokem kladivounem a vaši nezdolnost spolehlivě prověří už první noc na lodi. Nenechte se zmást luxusní jachtou, i ta totiž dokáže pěkně pohoupat.

Na vlnách poznání

Galapágy mají úžasnou schopnost vzít vás daleko ke kořenům civilizace, a zároveň nabídnout ten největší luxus, ať už si pod tím slovem představujete dokonalé ticho, drink při západu slunce, nebo relax na jachtě, kde vám nad hlavou krouží albatrosi a opodál plavou lachtani a mořské želvy. A když už se do tohoto koutu světa vydáte, věnujte alespoň pár dní také samotnému Ekvádoru.

TEXT Zdenka Tomis

Isla Isabela

Isla Santa Cruz

San Salvador

Isla San Cristóbal Isla Fernandina

Isla Floreana

Isla Marchena

Bartolomé

Ekvádor

Na střeše světa

-0.2287486, -78.5088140

Ochutnávka velehor

-0.6400807, -78.4965048

Ideální je samozřejmě spojit návštěvu Galapág s pořádným objevováním And, ale pokud tolik času nemáte, vydejte se aspoň na jeden nebo dva malé výlety. Zhruba hodinku a půl cesty z Quita po slavné dálnici Panamericana leží Národní park Cotopaxi se stejnojmennou nejvyšší činnou sopkou na světě. Až se vydáte na nenáročnou túru kolem laguny Limpiopungo, možná kromě vrcholku slavné sopky a několika dalších nad hlavou spatříte také kondora andského, jehož rozpětí křídel činí klidně i tři metry. Zastavte se také na vyhlídce Mirador Romerillos, kde potkáte zvědavé lamy a uvidíte sopky Corazón a Illinizas.

Cesta z Česka na Galapágy vždycky vede přes Ekvádor. Po přestupu v Amsterdamu a jedenáctihodinovém letu přistanete v Quitu, které je ekvádorským hlavním městem a s nadmořskou výškou 2 850 metrů také druhým nejvýše položeným městem na světě. Hory, které ho obklopují a vytvářejí fascinující kulisy, jsou ještě o dobrou tisícovku vyšší. Je jasné, že tady prostě musíte aspoň chviličku zůstat. Ubytujte se v hotelu Mama Cuchara ze sítě Arthotels, jejímž cílem je hledat, obnovovat a chránit historické stavby po celé zemi a dávat jim nový život. Tady si proto užijete autentickou koloniální architekturu, ale i střešní bar s výhledem a perfektní polohu, odkud můžete kamkoli do starého města vyrazit po svých. Jen se připravte na spoustu schodů a kopců. Quito je opravdu půvabné místo s romantickými i lehce divokými uličkami, s graffiti na stěnách i majestátní Bazilikou národního slibu. Podobně jako sochu panny Marie na kopci Panecillo tento největší kostel v Ekvádoru uvidíte prakticky z každého koutu města. Vůbec nejlepší výhled je pak z terasy Café Mosaico. → www.hotelmamacuchara.com 01 02

→ www.national-parks.org/ecuador/cotopaxi

Výlet na rovník

0.0000991, -78.1745196

Později na Galapágách sice rovník také překročíte, ale pravděpodobně uprostřed noci, a tak stojí za to vypravit se k němu i na pevnině, třeba cestou do národního parku Cotacachi. Zastavte se u slunečních hodin Quitsato, které stojí přímo na rovníku. Hned u nich je také skvělé sluneční muzeum, kde si dejte komentovanou prohlídku. Dozvíte se všechno o sluneční soustavě, starých mapách nebo souhvězdích – večer pak nezapomeňte prozkoumat oblohu, v oblasti rovníku jsou totiž vidět souhvězdí severní i jižní polokoule najednou. V samotném parku pak vyrazte na zhruba 12kilometrový hike kolem jezera Cuicocha. Cestou zpět se ještě zastavte ve městečku Otavalo, kde místní indiáni ručně vyrábějí své světově proslulé pletené výrobky. Bankomat je poblíž místního trhu – tady totiž nákupům rozhodně neodoláte. → www.quitsato.org

Návrat v čase

-0.4445884, -90.2688653

Na Galapágy vás pak přenese dvouhodinový let z Quita, přistanete na ostrově Baltra. Protože většina tohoto souostroví zůstává neobydlená a zcela bez známek civilizace, jediný způsob, jak ho objevovat, je lodí. Lze se sice ubytovat na ostrově Santa Cruz a odtud každý den vyrážet na výlety, ale ty stejně vždy musí být organizované a s průvodcem, aby počet lidí na ostrovech i jejich chování zůstaly regulované, a tak je mnohem výhodnější na lodi rovnou bydlet. Částečně si tak vyzkoušíte život někdejších objevitelů a námořníků a budete stejně jako Charles Darwin žasnout nad zdejší nedotčenou přírodou a unikátními druhy zvířat, která žijí pouze tady, a ještě se ostrov od ostrova mírně liší.

→ www.ecogal.aero/en

Objevitel obklopený luxusem

-0.4371038, -90.2839225

Čím menší jachtu si vyberete, tím lepší zážitek vás čeká. Perfektní volbou je Galapagos Explorer, loď, která ve zdejších vodách není žádným nováčkem, ale loni si ji pod svá křídla nově vzala společnost &Beyond, což je záruka kvality služeb, pohodlí i udržitelnosti. Stella Maris, jak se původně jmenovala, tedy prošla velkou rekonstrukcí a proměnila se v Galapagos Explorer. Za pomoci lokálního designéra vznikl velmi současný interiér inspirovaný ekvádorskou estetikou, ale nechybí ani odkaz na Středozemní moře, kde jachta dlouhá léta působila. Její historie totiž začíná už v roce 1987. Má za sebou také řadu plaveb po Karibiku a od roku 2014 brázdila coby první charterová loď okolí Galapág. Pod vedením &Beyond dostala modernější technologie pro snadnější manévrování a stabilizační systémy pro hladší plavbu. Přišel také nový, perfektně vyškolený tým, který tomuhle zážitku dodává ještě vyšší level luxusu. Pracuje se tu totiž s filozofií „jeden na jednoho“ - na každého hosta vychází jeden člen posádky. Všichni jsou super milí, schopní a vaše přání plní prakticky ve stejné vteřině, kdy na něj pomyslíte. Jakkoli je sama loď nádherná a komfortní, tahle crew se vám do srdce zaryje ještě o trochu hloub. To samé platí o místních průvodcích. Na pouhých 12 hostů jsou tu rovnou dva, díky čemuž se po ostrovech procházíte v opravdu komorní skupině a také můžete program snadněji přizpůsobit aktuálním potřebám nebo náladě. Nejlépe to oceníte, až zahlédnete násobně větší skupiny z ostatních lodí, které jsou v kontrastu s nedotčeností Galapág otravnější než jinde. → www.andbeyond.com

06

Drsný život námořníka

-0.4371038, -90.2839225

Pokud nejste zkušený námořník zvyklý na nocování na vlnách, zvažte pilulku proti mořské nemoci, která je na lodi k dispozici. Po pár hodinách je totiž i mírné houpání pro někoho dost nepříjemné a může potrápit žaludek. Nejlépe na to funguje lehnout si a zkusit usnout. Počítejte pak ještě s tím, že i když s vámi vlnobití na lodi nic neudělá, horší to pak může být na pevnině. Pocit, že se houpete a motáte, možná budete mít klidně ještě pár dní po plavbě. Fun fact, kdybyste si chtěli udělat ještě přesnější představu o tom, jaké bylo plavit se touhle oblastí v 19. století: váš Galapagos Explorer měří 38 metrů, což je o 10 víc, než míval HMS Beagle – loď, na níž se plavil Charles Darwin. Kromě něj na lodi bylo dalších osm námořníků a pětašedesátičlenná posádka. Tehdejší maximální rychlost šesti uzlů překonává Galapagos Explorer více než dvojnásobně. No a HMS Beagle také určitě neměl bar s míchanými drinky, sluneční terasu ani vířivku.

I like boobies

0.3052419, -89.9507680

Galapagos Explorer nabízí dvě varianty týdenních plaveb – po východní nebo západní části souostroví. Pokud se vydáte na tu východní, jako první zřejmě doplujete na maličký ostrůvek North Seymour, kde se vám výjimečnost Galapág hned otevře v celé kráse. Je jediný, kde žijí dva druhy fregatek, což jsou ptáci s výrazným červeným vakem na hrdle, který samci nafukují a vyfukují jako balónek. Poprvé se tu zřejmě setkáte s jedním z nejznámějších galapážských druhů, kterým je terej modronohý. V angličtině blue-footed booby – odtud „vtipné“ nápisy na některých suvenýrech. Vůbec největší a nejpestřejší ptačí kolonie uvidíte na ostrově Genovesa, který je jako jediný v severní části otevřený turistům. Jeho sopečná krajina o rozloze pouhých 14 kilometrů čtverečních je domovem více než milionu ptáků, včetně racka lávového nebo tereje červenonohého. Zdejší oblázkovou pláž okupují rodinky lachtanů. Projeďte si pak na kajaku Darwinovu zátoku – když se přiblížíte ke skalám, najednou uvidíte, jak si tu lachtani vychutnávají odpolední slunce.

08

Hlavní ostrov Santa Cruz

-0.7513506, -90.1918533

Zatímco většinu ostrovů skutečně obývají jen zvířata, ostrov Santa Cruz je jeden z mála, kam se dostala moderní civilizace. Přesto je tu hodně co vidět. Začněte na pláži Las Bachas, která je lemovaná sopečnými kameny, po nichž se procházejí červení krabi Sally Lightfoot, leguáni, posedávají tu volavky velké a opodál obědvají plameňáci. Vydejte se také do místních Highlands do velké želví rezervace El Chato Ranch, kde můžete pozorovat galapážské želvy obrovské v jejich přirozeném prostředí plném zeleně a také se tu projdete unikátním lávovým tunelem. Menší túra kolem Dragon Hill nabídne krásné výhledy na oceán i zvlněnou krajinu, a právě tady potkáte volně žijící leguány galapážské a další rodiny plameňáků v překrásné laguně. Určitě se zastavte v městečku Puerto Ayora, ať už na nákupy, kafe, nebo drink – mají tu opravdu stylové podniky i butiky, ale rozhodně nevynechejte ani výzkumné centrum Darwin Station a záchrannou želví stanici Fausto Llerena Breeding Center, kde se dozvíte víc o tom, jak Galapágy chrání svůj vzácný ekosystém plný endemitických i ohrožených druhů. → www.darwinfoundation.org

Foto: Pexels, Shutterstock, Zdenka Tomis

Ikonický Bartolomé Island

-0.2831773, -90.5568277

Bartolomé patří k nejznámějším a nejfotografovanějším ostrovům Galapág, a to zejména kvůli slavné skále Pinnacle Rock, kterou si tu užijete z mnoha úhlů. Uvidíte ji už z dálky, až budete k ostrovu připlouvat, na pláž hned vedle něj půjdete pozorovat rodinky odpočívajících lachtanů a možná je potkáte i během šnorchlování. Přímo pod útesem si pak vesele plavou také tučňáci galapážští či rejnoci. Pokud se odtud vydáte na otevřené moře, je pravděpodobné, že uvidíte i žraloka galapážského nebo kladivouna velkého. Na západ slunce pak vystoupejte na vyhlídku, která se tyčí nad Pinnacle Rock. Pokud vám zdejší výhled bude povědomý, možná jste ho viděli ve filmu Master & Commander s Russellem Crowem. 09

Kafe a čokoláda

-31.9442155, 115.8768403

I když byste si možná domů na památku nejraději přivezli malého lachtana, nebo alespoň peří všech těch výjimečných druhů ptáků, nic z toho udělat nemůžete. Nekupujte ani ta vtipná trika na letišti. Mnohem lepší suvenýr je zdejší čokoláda a samozřejmě káva, které se z Ekvádoru vyváží do celého světa. S vidinou dlouhé cesty domů vás to asi ani nenapadne, ale na každém kroku se tu prodávají také překrásné a voňavé růže. Vtipné je, že zatímco v Evropě bychom jim utrhali ruce, ekvádorskou ženu růží opravdu nepotěšíte – květiny jsou tady totiž tak levné, že byste ji spíš urazili. 10

Když vládne příroda

Člověk je tu vždycky až na druhém místě. A je přitom úplně jedno, že je za to turista ochotný utratit libovolně vysoký obnos peněz. Tady prostě hraje hlavní roli příroda, protože bez její náležité ochrany by zdejší unikátní ekosystém postupně zmizel ze světa.

I Galapágy byly v minulosti terčem přehnaného turismu, což ohrožovalo jejich ekosystémy. Až po vyhlášení Galapážského národního parku v roce 1959 a jeho zapsání na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 1978 se začala přijímat opatření k jeho regulaci, která měla zajistit rovnováhu mezi ochranou přírody a ekonomickými výhodami. Byly stanoveny limity pro počet turistů, kteří mohli jen na vybrané ostrovy, tyto návštěvy byly povoleny pouze v doprovodu certifikovaných průvodců a v každé zátoce mohlo kotvit vždy jen pět lodí. V následujících desetiletích se tato pravidla ještě zpřísnila.

Dnes probíhají přísné kontroly při vstupu na ostrovy, aby se zabránilo zavlečení invazivních druhů, samozřejmě platí zákaz odhazování odpadků, dotýkání se zvířat i sběru rostlin. Protože ekosystém každého ostrova je trochu jiný, je důležité, aby se vzájemně nenarušovaly. Na lodi Galapagos Explorer dokonce necháváte boty po hikingu ve venkovním otevřeném botníku, a pokud byste je měli hodně zašpiněné, posádka vám je vyčistí. Nejen aby vám to slušelo, ale hlavně abyste hlínu nepřenášeli z jednoho ostrova na druhý.

Díky tomu všemu si mohou Galapágy zachovat svoji jedinečnou podobu tak, jak ji tu v roce 1835 zkoumal Charles Darwin. Všiml si, že díky izolaci ostrovů tu vznikly unikátní druhy, které se přizpůsobily specifickému prostředí každého z nich. Objevil různé druhy pěnkav, jejichž tvar zobáku se lišil podle typu potravy, kterou měly na „svém“ ostrově k dispozici, zaznamenal různé tvary krunýřů želv obrovských… Tyto poznatky ho inspirovaly k sepsání slavného díla O původu druhů, které položilo základy evoluční biologie.

Želvy pro budoucí generace

Galapágy však své unikátní prostředí nejen chrání, ale jdou jeho zachování aktivně naproti. Proto například vzniklo Fausto Llerena Breeding Center v městečku Puerto Ayora, kde se velmi unikátním způsobem starají o obří želvy, které patří mezi nejohroženější druhy na světě. Na některé galapážské ostrovy, jako jsou Pinzón, Santiago a Santa Cruz, totiž byly zavlečeny nepůvodní druhy jako krysy, divoké kočky a psi, které loví vejce a mláďata želv. Tohle centrum tady proto vejce sbírá a inkubací v kontrolovaném prostředí

Galapágy jsou jako velká zoo bez klecí a plotů. Navíc velmi unikátní - například tučňáka galapážského nikde jinde na světě neuvidíte.

TEXT Zdenka Tomis

Foto: Galápagos Conservancy, Zdenka Tomis

je chrání před predátory. Po vylíhnutí jsou mláďata chována v bezpečí centra, dokud nedosáhnou věku přibližně pěti let, kdy jsou dostatečně silná, aby přežila v přírodě, kam je pak také pracovníci centra vrací.

Protože teplota během inkubace vajec ovlivňuje pohlaví vylíhnutých želv, v chovných centrech lze během inkubace teplotu kontrolovat. To umožňuje zajistit vyvážený poměr pohlaví v populaci, a tím pádem i její budoucnost.

Od roku 1970 bylo tímto způsobem navráceno do volné přírody více než dva tisíce želv a například na ostrově Española se podařilo populaci želv zcela obnovit. V 70. letech 20. století byla zdejší populace želv kriticky nízká, žilo tu pouhých 14 jedinců, z toho jen dva byli samci. Tito jedinci byli převezeni do centra, kde byl zahájen chovný program, a ze zoo v San Diegu sem přivezli ještě třetího samce. Na ostrov se tak povedlo vrátit více než tisíc želv.

Podobné úspěchy slaví i program pro suchozemské leguány, kteří byli na ostrovech Santa Cruz a Isabela kvůli divokým psům zcela vymýceni. Leguáni byli alespoň částečně repatriováni na místa jako Cerro Cartago na Isabele, Conway Bay a Dragon Hill na Santa Cruz.

Existuje tu samozřejmě řada dalších programů, které monitorují pohyb ohrožených tučňáků galapážských a kormoránů, zaměřují se na ochranu jejich stanovišť a eliminaci parazita Philornis downsi, který napadá mláďata pěnkav a způsobuje vysokou úmrtnost. Chráněná oblast pokračuje i mimo ostrovy - Galapážská mořská rezervace zahrnuje více než 130 000 km².

Na ostrově Santa Cruz navštivte želví rezervaci v Highlands, ale i chovnou stanici v Puerto Ayora.

Leguán galapážský patří mezi zranitelné druhy. Jeho přirozenou potravu totiž ničí kozy a prasata, jeho predátorem je i divoká kočka domácí.

První ekologické letiště na světě Turismus je organizován tak, aby z něj měli užitek místní obyvatelé. Mnoho průvodců, řidičů a hotelových zaměstnanců pochází přímo z Galapág. Na ostrovech se klade důraz na solární energii a ekologické budovy. Nakonec i samotné letiště Seymour na ostrově Baltra, kde přistanete, je ukázkou udržitelnosti. Je totiž prvním ekologickým letištěm na světě. Využívá výhradně obnovitelné zdroje energie, konkrétně solární a větrnou. Přibližně 80 procent stavebních materiálů pochází z recyklovaných zdrojů, včetně ocelových trubek z dřívějších vrtů v Amazonii.

Letiště získalo certifikaci LEED Gold od U. S. Green Building Council za svůj design a konstrukci zaměřenou na optimalizaci využití energie, osvětlení, spotřeby vody a použití ekologických a recyklovaných materiálů.

Díky cestě s &Beyond a Galapagos Explorer získáte přístup do letištní VIP lounge, kde si všimnete, že přestože je tu velmi příjemně, ani tady není klimatizace. Budova je totiž navržena tak, aby maximálně využívala přirozené větrání, a totéž platí o umělém osvětlení. Dovnitř proudí maximum denního světla.

Budova byla postavena také s ohledem na minimální narušení místního ekosystému a zahrnuje opatření na ochranu místní fauny a flóry. Díky tomu možná už na letišti uvidíte prvního leguána galapážského, který se občas přijde podívat až do zmíněné lounge.

Parfémové extrakty: kožená vůně inspirovaná sokolníkovou rukavicí, Falcon Leather, Matiere Premiere, 8 950 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; kořeněná vůně inspirovaná albem Rolling Stones z roku 1971, Sticky Fingers, Francesca Bianchi, 2 700 Kč / 30 ml, prodává Myskino; kožená vůně inspirovaná koňskými dostihy, Oud Stallion, Maison Crivelli, 5 500 Kč / 50 ml, prodává Ingredients; ambrovo-gurmánská vůně inspirovaná nočním životem pařížské čtvrti Pigalle, Rouge Smoking, BDK Parfums, 6 900 Kč / 100 ml, prodává Ingredients.

Text: Petr Jansa

Foto: Petr Karšulín

Extrémní síla

Vůně silná tak, že i hodinu po vašem odchodu z místnosti zanechá výraznou stopu? Před nějakými 150 lety naprosto běžná záležitost. Když už si tehdy někdo mohl parfém od francouzských značek jako Guerlain, Houbigant či Lubin dovolit, mistr parfumér mu ho vyrobil v daleko koncentrovanější formě, než jaké jsme si zvykli používat v době nástupu komerčních vůní. Jen pro představu, v dnešním parfémovém extraktu, který by se dal připodobnit k tehdejším parfémům, najdete 30 – 40 % koncentrovaných vonných složek, v parfému 20 – 30 % a v parfémové vodě 15 – 20 %. Nejrozšířenější toaletní voda obsahuje 5 – 15% koncentrát, nejslabší je pak kolínská voda jen s 2 – 5 %. Vývoj lze krásně ilustrovat třeba na ikonické vůni Chanel No. 5, která měla v době svého vzniku asi 40% koncentraci. Tato verze je dostupná i dnes pod názvem Grand Extrait za cenu 29 066 Kč za 100 ml. Oproti tomu běžně dostupná zředěná parfémová voda má zhruba poloviční koncentraci a vyjde vás na 4 640 Kč za stejné množství. Luxusní vonné ingredience prostě něco stojí a na finální ceně se to podepisuje. Extrakty se na trh začaly vracet zhruba před deseti lety díky niche značkám. Jednou z prvních bylo s trojicí vůní Night Veils švédské Byredo, které začaly následovat další. Největší boom pak přišel v loňském roce. Některé parfémové domy představují zcela nové vůně, jiné chtějí svým zákazníkům nabídnout klasiky v koncentrovanější verzi. Ostatně, čichové buňky si na danou vůni rychle zvykají a po nějaké době už je pro ně těžké ji zaznamenat. To dnes ovlivňuje i trh s komerčními vůněmi. Trend je aktuálně takový, že ikonické toaletní vody jsou na trhu pomalu nahrazovány parfémovými vodami a ty největší bestsellery se začínají objevovat i v nejvyšší koncentraci. Příkladem z posledních týdnů může být Dior Sauvage, který je právě uváděn v koncentrované verzi Elixir.

Pleťová válka Z

Volní radikálové, buněční narušitelé i osamocení vlci „jebáci“ nejsou jediní, kdo se rozhodl zlikvidovat vaši mladistvou a zdravě vypadající pleť. Dlouhodobě se o to snaží třeba i přeběhlíci v podobě zombie buněk. S nimi všemi úspěšně bojují vědci, kteří představují svůj nový zbrojní arzenál pro rok 2025!

TEXT Petr Jansa

Buněčný kurýr

V posledních letech je věda posedlá exosomy, které zkoumá nejen pro využití v medicíně, ale i kosmetice. O co jde? O miniaturní váčky vylučované buňkami, které slouží k mezibuněčné komunikaci. Tihle kurýři mohou nést různé informace – dobré, i ty špatné. Mohou šířit povely k regeneraci tkání, ale roli mohou sehrát i v šíření rakoviny. Důležité je to, jakou informaci mají ve své mošně. Singapurští vědci ze značky LYI je pověřili k šíření patentované složky MMC75, která pomáhá pleti vrátit se do zdravého stavu a posílit její bariéru. Využívá přitom probiotikum bohaté na minerály fermentované ve vodě z jihokorejského ostrova Jeju a uhličitan zinečnatý z kamene smithsonitu, dále pak kmenové buňky goji nebo třeba olej z dračí krve. Nejtěžší kalibr je krém Rhode Rose (cena: 7 590 Kč / 50 ml).

→ Více na www.futurebeauty.cz

Aktivátor lymfy

Nemusíte mít zrovna lékařské vzdělání, abyste věděli, že funkční lymfatický systém je pro zdraví celého těla zásadní – odvádí toxiny, podporuje imunitu, udržuje tekutiny v rovnováze, pomáhá vstřebávat tuky i živiny a podílí se na hojení ran. Co už možná nevíte, je fakt, že i vaše pleť má svůj lymfatický systém, který je klíčem ke zdravé pokožce. Právě jemu zasvětili svůj více než dvacetiletý výzkum švýcarský profesor Michael Detmar z Ústavu farmaceutických věd a doktor Epameinondas Gousopoulos z Univerzitní nemocnice v Curychu, jejichž bádání vyústilo ve vznik historicky první kosmetické značky ovlivňující aktivitu i celkový stav pleťového lymfatického systému. Produkty značky Iraye, které obsahují patentovaný „Lymphactive“ komplex, pleť čistí, potlačují záněty a chrání pokožku před poškozením elastinových a kolagenových vláken. Aktivitu lymfatického a detoxikačního systému zvyšují až o 250 %, což zajišťuje viditelné změny ve vzhledu pleti již po dvou týdnech používání. Začněte s krémem na obličej (cena: 3 750 Kč / 50 ml), oči (cena: 2 700 Kč / 15 ml) a cleanserem (cena: 1 150 Kč / 100 ml).

→ Více na www.ingredients-store.com

Tajnou zbraň na skrytou hrozbu ve vašem rozkroku představuje Kiehl’s. Přichází s vyhlazujícími kapkami, které pomáhají v boji proti zarůstajícím pubickým chloupkům. Úlevu od bolesti pocítíte do 90 minut. Ptejte se po Ingrown Hair & Tone-Correcting Intimate Drops (cena: 970 Kč / 30 ml). Více na www.kiehls.cz

Foto:

Parfémové extrakty: dřevitá vůně inspirovaná příběhy ukrytými na stránkách starých knih, Immaginazione, Fornasetti, 12 500 Kč / 100 ml, prodává Praguekabinet; chyprová vůně inspirovaná šedou barvou, Gris, Dior, 4 400 Kč / 50 ml; dřevitá vůně inspirovaná vůní lesa, Bois Impérial Extrait, Essential Parfums,3 250 Kč / 30 ml, prodává Myskino.

Parfémové extrakty: ovocně-dřevitá vůně inspirovaná životními slastmi, The Hedonist, Ex Nihilo, 8 750 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; kořeněná vůně inspirovaná výrobou přírodního papíru, Ambre Papier, Atelier Materi, 6 125 Kč / 50 ml, prodává Myskino; ovocná vůně inspirovaná úspěchem, Sharaf The Club, Zimaya, 799 Kč / 100 ml, prodává Fann; orientálně-dřevitá vůně inspirovaná světem country hudby, Cocktail Appalaches, L’Orchestre Parfum, 5 500 Kč / 100 ml, prodává Myskino.

Mírová dohoda

V životě už to asi zažil každý z nás. Večer člověk usíná s pocitem klidu a pohody, zatímco ráno se vzbudí a musí začít hasit požár. Doslova. Podrážděná rudá pleť plná vysušených map, pupínků a k tomu všemu ten nepříjemný pocit pálení a svědění, který spouští další kaskádu reakcí. Přesně to je chvíle, kdy tělo dává najevo, že je něco v nepořádku. Spouštěče přitom mohou být různé – chemický, fyzický, emoční nebo jste to prostě na tom večírku přestřelili s alkoholem, kouřením a kořeněným jídlem. V tuhle chvíli je nejdůležitější zachovat chladnou hlavu a sáhnout po tom správném produktu. I jinak osvědčené kosmetické vychytávky totiž mohou situaci ještě zhoršit. A přesně pro tyto chvíle Sisley přichází s novou péčí Soothing Care for Sensitive Skin (cena: 4 710 Kč / 40 ml). Jde o vysoce zklidňující minimalistickou emulzi (obsahuje výtažky z mořské řasy laminárie zlaté a sedoulku japonského, olej ze švestkových jader a bambucké máslo), která působí na tři příčiny vzniku citlivosti a zároveň zvyšuje práh tolerance citlivé pleti. Úlevu ucítíte okamžitě, celkové zlepšení do dvou týdnů.

→ Více na www.sisley-paris.cz

Svatá trojice proti zombie buňkám

Naše pokožka je složená z buněk. Když jsme mladí, jsou plné života, ale jak stárneme, stárnou i ony, deformují se a přestávají plnit svou funkci. Svou blbou náladou navíc začínají nepříznivě ovlivňovat okolní zdravé buňky. Asi jako když se v míse s ovocem objeví jeden plesnivý kus, od kterého se nakazí i ostatní. Z mísy ho odstraníte snadno, ale poškozených pleťových buněk, které samy od sebe odmítají zemřít, se jen tak nezbavíte. A právě to jsou ony zombie buňky – neužitečné, způsobující rychlejší stárnutí, ale stále živé. Tato tři séra vám pomohou říci jim jednou provždy sbohem…

Progeskin Sérum Authentique

Biologique Recherche

Cílí na protein progerin, který stojí za vznikem zombie buněk, a eliminuje jeho účinek. Zároveň podporuje klotho protein, který napomáhá růstu nových buněk. Zpomaluje tak stárnutí a pomáhá zvrátit ztrátu pevnosti a elasticity.

Cena: 4 500 Kč / 30 ml, prodává www.biologique-recherche.com

Hyaluron Activ B3

Avène

Minimalistické složení bez oleje tvoří jen osm koncentrovaných ingrediencí (mimo jiné niacinamid a kyselinu hyaluronovou). Pleť okamžitě zjemní, vyhladí a už po 4 hodinách jí dodá pevnější a pružnější strukturu.

Cena: 789 Kč / 30 ml prodává www.benu.cz

Zombie Cell Clearing Serum

Nescens

Pleť promění během čtyř týdnů. Redukuje jemné vrásky, zlepšuje celkovou strukturu pleti, která bude hustší, pružnější a méně zarudlá. Obsahuje extrakt z rododendronu, výtažek z matcha čaje a olivový olej.

Cena: 10 600 Kč / 30 ml prodává www.nescens.com

Moderní reinterpretace historické vůně Tilleul. Parfémová voda Vouloir Être Ailleurs. C.G. voní jako lipový květ osvěžený lístky citronovníku a uzemněný akátovým dřevem, včelím voskem a senem. Cena: 4 350 Kč / 90 ml, prodává Ingredients, www.ingredients-store.com

Láska je…

Psal se rok 1830, Evropou cloumala druhá fáze průmyslové revoluce a vzduch byl prošpikován euforií a touhou po svobodě. Eiffelova věž tehdy ještě nestála, ale v Paříži byly položeny základy parfémové značky, která měla potenciál překročit hranice Evropy a dobýt celý svět. Seznamte se s parfémovým domem d’Orsay, který po téměř dvou staletích vzestupů a pádů opět vstává z popela a pokouší se dobýt srdce milovníků niche vůní také v Česku.

TEXT Petr Jansa

Ještě než se dostaneme k fascinujícímu příběhu značky d’Orsay, který do pražského parfémového concept store Ingredients přijela odvyprávět její současná majitelka Amélie Huynh, sluší se představit podnikatelku samotnou.

Drobná brunetka, která vystudovala marketing zaměřený na luxusní značky, původně pracovala pro slavné šperkařství Chaumet. Po osmi letech se pak rozhodla využít rodinných kontaktů (otec je čínský obchodník) i získaného know-how a vybudovat vlastní šperkařskou značku, která bude mít designovou i výrobní základnu ve Francii, ale bude určena pro asijský trh. Šperky se později rozrostly o parfémy, kosmetiku a v neposlední řadě také víno. V roce 2014 rodina koupila zámek Château Malromé, který byl ve své době domovem francouzského malíře Henri de Toulouse-Lautreca, a zainvestovala do jeho renovace. Dnes je v něm vinařství, galerie moderního umění a zároveň je možné se zde ubytovat ve zrestaurovaných apartmánech malíře a jeho matky Adele.

Možná právě tato zkušenost inspirovala Amélii k založení luxusní skupiny Aera Nova, do které dnes patří její šperkařská značka Statement, značka holistické kosmetiky Holidermie, založená její sestrou Mélanií, nebo právě výše zmiňovaná parfémová značka d’Orsay. Ta je zářným příkladem toho, čeho chce Amélie se svou firmou docílit – chce se vracet do historie a hledat zapomenuté legendy, kterým pak vdechne nový život.

Šípková Růženka

V roce 2015 hledala Amélie parfémovou značku, do které by mohla zainvestovat, když jí vesmír seslal do cesty d’Orsay. Bylo to jako by objevila spící Šípkovou Růženku a okamžitě jí bylo jasné, že parfémový dům s takovou tradicí a tak bohatou historií musí žít dál. Za jménem d’Orsay se totiž skrývá příběh, který se začal psát už v roce 1830 a který gradoval počátkem 20. století. Tehdy měl parfémový dům butiky nejen v Paříži, ale i v New Yorku a ročně prodával více než 5 milionů flakonů. Ty pro něj navrhovali slavní designéři a vyráběly věhlasné sklárny jako Baccarat, Daum nebo Lalique. Od nákupu práv na značku, po otevření prvního butiku na pařížské Rue du Bac (jeho

interiér je inspirován starou poštou) utekly čtyři roky, ale vyplatilo se. Dnes má značka další obchod v Tokiu a její produkty nabízí více než 200 obchodníků po celém světě (nově i pražský Ingredients).

Celá značka stojí hlavně na příběhu a bohaté historii, která nepřestává udivovat. Na počátku byl totiž parfém, který vytvořil syn napoleonského mecenáše a generála, přítel Lorda Byrona, Alexandra Dumase či Charlese Dickense a pozdější ředitel pařížské akademie École des Beaux-Arts, Alfred d’Orsay. Proč? Jednoduše proto, že se zamiloval. Jeho vyvolenou byla irská spisovatelka a hraběnka z Blessingtonu, Marguerite Gardiner. Jako důkaz své lásky chtěl vytvořit vůni, kterou by mohli používat oba milenci. A jelikož Alfred d’Orsay byl krasavec, lev salónů a dnes by se dal označit za opravdu úspěšného influencera (ostatně několikrát se objevil i na titulní straně časopisu The New Yorker), počátkem 20. století vznikla parfémová značka inspirovaná jeho příběhem a nesoucí jeho jméno. Už tehdy, věrná svým kořenům, byla spojena s uměleckými a řemeslnými talenty své doby. Nechyběli Jean Cocteau nebo Georges Lepape, kteří navrhovali její kampaně, nebo výše zmiňované sklárny, které pro ni vyráběly flakony.

Cesta časem

Parfémy tehdy pro značku dělali slavní parfuméři, mezi kterými nechyběl ani Henri Robert, pozdější šéf parfémového domu Coty a tvůrce několika vůní Chanel. U d’Orsay se zapsal vůní Le Dandy (1923). Jediný původní parfém, který dnešní majitelé přenesli do současnosti a který má kořeny v roce 1915, se původně jmenoval Tilleul. Dnes ho najdete pod názvem „Vouloir Être Ailleurs. C.G.“ v reinterpretaci parfémářky Olivie Giacobetti. Krom ní pro značku své vonné kompozice skládají parfémáři jako Dominique Ropion, Jordi Fernandez nebo třeba Bertrand Duchaufour. V Praze máte možnost vyzkoušet selekci sedmi parfémových vod, tří parfémových extraktů a jedné toaletní vody. Každá z unisexových vůní odráží různé fáze zamilovanosti a vy tak můžete na vlastní kůži vyzkoušet, jak voní láska pozorná, sofistikovaná, tajná, čerstvá nebo třeba hysterická, a to, aniž byste cokoliv riskovali.

údržba

Tak trochu vybočuji

Psychiatr a psychoterapeut Vít Knop (36) se na pražské Psychedelické klinice Psyon specializuje na použití psychedelických substancí k léčbě depresí a úzkostí. V experimentální terapii klade důraz především na bezpečné provedení pacienta a zpracování prožité zkušenosti. S mladým lékařem jsme se bavili o tom, proč na vlastní kůži testoval antidepresiva a čím ho láká astrologie.

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Proč se o vás mluví jako o progresivním psychiatrovi?

Já se tomu sám trochu směji, ale asi proto, že je má práce spojována s aplikací psychedelik, se kterými pracujeme na pražské Psychedelické klinice Psyon. Jde o progresivní léčbu, která v Československu fungovala během 60. a 70. let, a pak byla na dlouho zakázána. Nyní se pozvolna vrací, ale psychedelika se v psychiatrii standardně nevyužívají. My v Psyonu pracujeme se změněným stavem vědomí, léčíme úzkosti a deprese za použití substancí. K mým koníčkům také patří astrologie, ale léky podle ascendentu nepředepisuji. (směje se) V psychiatrické praxi se samozřejmě opírám o klinickou zkušenost a vědecké výzkumy. Zároveň chci říci, že se nebráním různým alternativním léčebným přístupům, které si na sobě často i vyzkouším. Osobně mě baví propojovat různé náhledy na svět, které spolu třeba na první pohled úplně nesouzní, a snad i mým přístupem provokativně inspirovat kolegy.

Nebývá toho progresivismu na vaše kolegy někdy až příliš?

Mé nastavení není úplně tradiční, a jsem si vědom, že v psychiatrické kultuře nebo mezi většinou psychiatrů, tak trošku vybočuji. Samozřejmě už jsem se setkal s tím, že jsem úplně ujetej. Když jsem s psychiatrií začínal, vyzkoušel jsem různé typy léků, antidepresiva, stabilizátory nálady nebo antipsychotika, abych zkrátka věděl, jak prožitkově fungují, jak se na tom pacienti mohou cítit, jaké nežádoucí účinky jim to přináší. Mohlo mě to s nimi sblížit, věděl jsem, že jim předepisuji něco, co vím, jak funguje. Takhle jsem to na dva až tři měsíce vyzkoušel, a pak léky vysadil. To asi většina psychiatrů nedělá. (směje se) Ale zároveň ovládám všechny ty klasické, standardní, psychiatrické přístupy.

Co vás zajímá na astrologii?

Mě vždycky bavily koncepty, které přitažlivě popisují svět. Kromě toho se tak zajímám i o kosmologii, molekulární biologii, filosofii nebo světová náboženství. Myslím, že každý člověk chce ve skrytu duše poznat sebe sama. Astrologie je jedna z možností. Osobně mi to přijde jako jedna z nejzajíma-

vějších typologií osobnosti, se kterou jsem se kdy setkal.

Proč jste si zvolil obor psychiatrie?

Nikdy mi nebylo jedno utrpení druhých lidí. Na to jsem byl odjakživa citlivý. A pak jsem chtěl studovat evoluční biologii, což se později přehouplo do evoluční psychologie. Téma vývoje života, to mě hodně lákalo. A od třetího ročníku na medicíně jsem věděl, že žádný jiný obor než psychiatrie by mě vnitřně tak neuspokojoval. Později se k tomu přidala vášeň k psychoterapii. Těší mě, když se pacienti posouvají, vyvíjí, je jim lépe.

Proč u nás došlo k zákazu psychedelických substancích v psychiatrii? K tomu došlo už na konci 60. let v USA a stejný přístup následoval i v Evropě. U nás byl tento výzkum poměrně dobře rozjetý, a skončil někdy na začátku 70. let v Psychiatrické nemocnici v Sadské, nyní spadající pod nemocnici Kosmonosy, kde se v rámci terapií podalo přes 3000 dávek LSD. Ale přišla zkrátka jiná společenská poptávka a politická invence, která to zakázala.

„Léky podle ascendentu nepředepisuji,” směje se progresivní lékař se zájmem o astrologii. Specializuje se na léčbu úzkosti a deprese za použití psychedelických substancí. Navazuje tak na léčbu, která v Československu fungovala během 60. a 70. let.

Standardně není možné, že byste se rozhodlteď chci podstoupit léčbu psilocybinem nebo LSD. To bychom vám jen tak nemohli dát. Vybíráme klienty, kteří se na výzkum hodí, kteří mají třeba depresi těžko léčitelnou léky.

„Už jsem se setkal s tím, že jsem úplně ujetej. Když jsem s psychiatrií začínal, vyzkoušel jsem různé typy léků, abych věděl, jak prožitkově

fungují. Mohlo mě to s pacienty sblížit, věděl jsem, co jim předepisuji.

Ale to asi většina psychiatrů nedělá.“

Jak dnes klienti reagují, když jim léčbu psychedeliky nabídnete?

Na Psychedelickou kliniku Psyon se dostávají pacienti na doporučení psychiatra, nebo z vlastní iniciativy, čemuž předchází pohovor s vyškoleným pracovníkem. Následuje psychiatrické vyšetření, které musí zmapovat, jestli je pacient vhodným kandidátem na tuto léčbu. Pak jim je přidělen psychoterapeut, který je provede přípravami, ještě před aplikací psychedelika, mapuje se zde třeba historie klienta, provádí se edukace a stanovuje se záměr léčby. Ten stejný terapeut je provede i celou zkušeností s látkou. Nedílnou a velice důležitou částí léčby je integrace, to znamená zpracování proběhlé psychedelické zkušenosti. Takto k nám přicházejí pacienti, kteří často vyzkoušeli řadu antidepresiv, nebo za sebou mají roky psychoterapie, takže jsou motivovaní, a často vědí o léčbě z různých videí nebo článků na internetu. Nutno ale dodat, že psychedelika nejsou všelék, mohou však pomoct určité skupině pacientů trpící úzkostmi a depresemi.

S jakými psychedeliky tedy pracujete?

My můžeme dnes legálně používat ketamin jako lék na úzkostně depresivní poruchy. Je známý již od 60. let a je to běžně používané anestetikum, které v sub-anestetických dávkách vyvolává také změněné stavy vědomí. Ketamin se běžně používá v traumatologii, v popáleninové medicíně, a to v dávkách, které mohou být pětkrát až desetkrát vyšší než ty, které využíváme v našem oboru. Pak jsou i jiné

substance jako třeba psilocybin, což je látka z houbiček (lysohlávek). Také se využívá LSD, 5-MeO-DMT nebo jiná psychedelika, ale to jen v případě, že se jedná o velké studie s určitými parametry, a my vybíráme klienty, kteří se na výzkum hodí, kteří mají třeba depresi těžko léčitelnou léky. Standardně tedy není možné, že byste se rozhodl - teď chci podstoupit léčbu psilocybinem nebo LSD. To bychom vám jen tak nemohli dát.

Jednou z využívaných substancí je také MDMA, tedy látka, kterou v sobě má i extáze, že?

MDMA neřadíme mezi psychedelika, jedná se psychostimulant, který se od ostatních amfetaminů radikálně liší svým charakterem účinku i negativním vlivem na organismus. MDMA vyvolává blažený stav, což si můžete představit, jako že jsou všechny vaše bolesti na chvilku nasycené, necítíte je, a zároveň jste schopen vidět jasně do sebe, co se odehrálo v minulosti, a proč se teď chováte tak, jak se chováte. Vede to k hluboké introspekci. Když třeba byl někdo raněn v dětství, tak si vystaví takovou obranu, štít, který ho má chránit. Ale někdy nám takové obrany mohou škodit třeba ve vztahu - nedokážeme s druhým člověkem být, těžko si udržujeme vztah, děláme různé kličky. A ve stavu, který navozuje MDMA, tyto obrany povolují, naše zranění je na určitou chvíli dosycené, cítíme ho, ale jsme s ním v souladu. A tím se otevírá brána do kontaktu s druhým člověkem. S tímto efektem můžeme pracovat i u lidí, kteří mají posttraumatickou stresovou poruchu,

tedy že zažili nějaké trauma, jednorázovou nebo vícenásobnou událost, která překračovala možnosti jejich zvládání - autonehodu, násilí, nebo znásilnění. V těchto případech je látka spíše prostředníkem, než že by sama o sobě něco dělala. A vždy musí být kombinována s psychoterapií. Pacienti se totiž často dostávají do nějakých stavů, kdy u sebe postrádali někoho blízkého, ale on tam pro ně nebyl. Kdežto v psychedeliky asistované terapii může pacient najednou pocítit, že tam pro něj někdo je, a to je to léčivé. V konečném důsledku léčí vztah, tedy bytostný kontakt dvou lidí, pacienta a terapeuta.

Jak dlouho taková terapie trvá?

To má každá substance jinak. U ketaminu je to podle způsobu aplikace - jestli ji dostanete do hýžďového svalu injekčně, nebo ho vypijete, nebo ho dostanete do žíly - to trvá jinak dlouho, ale plus minus dvě hodiny. U psilocybinu nebo MDMA je to pět, šest hodin, u LSD deset až dvanáct, což může být náročné pro obě strany.

Kolik dávek ketaminu je třeba pro úspěšnou terapii?

To je hodně individuální - podle klienta, podle tíže jeho obtíží, podle toho jak reaguje, protože ne každý může na substanci zareagovat. Je již dobře prozkoumaný fakt, že molekula ketaminu působí bez psychoterapie maximálně týden, kdy pocítíte zlepšení stavu. Také se ví, že asi padesát procent lidí s depresí na léčbu zareaguje. To znamená, že efekt samotného

ketaminu je omezený, ale s přidruženou psychoterapií, která se zaměřuje na kvalitu zkušenosti ve změněném stavu, lze léčebný potenciál prodloužit. Někteří lidé k nám chodí třeba sedmkrát za rok, protože cítí, že to má potenciál, že skrze léčbu se mohou postupně uzdravovat. Někdo má jenom jednu dávku, jednu zkušenost, a řekne - je to dobré, zažil jsem to, co jsem chtěl, nepotřebuji tu zkušenost opakovat.

Může po takové terapii vzniknout závislost na použitých substancích?

LSD nebo psilocybin, to jsou takzvaná klasická psychedelika, na nichž závislost nevzniká. Velice zjednodušeně řečeno - nemají potenciál vyvolávat závislost, protože v mozku nefungují přes dopamin, ale přes serotonin. U ketaminu je závislost v rámci psychedeliky asistované terapie nepravděpodobná. Vaše otázka dává smysl, ale nesetkáváme

se s tím, že by klienti měli tendenci ketamin po léčbě vyhledávat, a to máme v tuto chvíli asi patnáct set zkušeností. Myslím, že jde o to, že mi psychedelika používáme jako prostředníka k léčbě, v tom je velký rozdíl, jestli máte úzkosti a chcete, aby vám bylo lépe, nebo chcete, aby to za vás udělala nějaká látka - chci si dát pivo, protože mám smutek, a od piva očekávám, že mi zlepší náladu. Pak tam ten závislostní potenciál být může. Ale na našich terapiích někteří klienti nezažívají jenom příjemné stavy, stavy rozpuštění, bez deprese. Mohou se jim objevit i zkušenosti, které je k depresi dovedly, a mohou zažívat opravdu nepříjemné náročné zkušenosti. V psychedeliky asistované psychoterapii se nesnažíme obtíže potlačovat nebo je nějak vyzmizíkovat. Spíše prostřednictvím změněného stavu vědomí v kombinaci s lidským kontaktem zacelujeme staré rány, které si neseme v srdci.

Předpokládám, že jste psychedelika osobně vyzkoušel…

Ano, byl jsem jako dobrovolník součástí různých výzkumů vedených v Národním ústavu duševního zdraví. Z mého pohledu je ale lidem změněný stav vědomí celkem vlastní a cesta, jakou se k němu dostaneme, už je jen na nás. Dosáhnete ho požitím nějaké substance, ale dá se ho dosáhnout i pomocí holotropního dýchání, meditace nebo jiných technik.

Vy praktikujete třeba Maitri dýchání…

Ano, to je jedna forma holotropního dýchání, které vyvinul Stanislav Grof, český psychiatr který emigroval do USA. Skrze prohloubený trochu zrychlený dech v bezpečném prostoru, kde hraje hudba, se člověk může dostat do podobných stavů jako u psychedelik, a může to mít potenciálně léčivou schopnost.

unisex

Stárnutí pleti nemusí být nevratné

Exkluzivní receptura kmenových buněk Dr. LEVY, chráněná mezinárodním lékařským patentem, je založena na výzkumu oceněném Nobelovou cenou.

Jako první na světě dokázala stimulovat samotný zdroj kolagenu: dermální kmenové buňky.

>85% přírodních ingrediencí

MicroSkin Roller s 3Deep cleanser, Booster Serum, R3 Cell Matrix Mask, Radical3 Peel vegan cruelty-free vyrobeno ve Švýcarsku unisex 100% 0% parabenů / minerálních olejů / silikonů / sulfátů / ftalátů / glykolů mikroplastů / etanolaminů PEG / PPG / EDTA / PFAS

*Výsledky se mohou u jednotlivých uživatelů lišit. Fire&Snow

Při příležitosti spojení stáje Aston Martin Formula One se skotskou destilérkou Glenfiddich dorazil vůz připravený pro závodní sezónu 2025 přímo do palírny ve skotském Dufftownu.

Glenfiddich

Mnozí z nás ještě pamatují časy, kdy se jednotlivé stáje F1 spojovaly se světoznámými tabákovými giganty. Asi nejslavnější polepy vozů F1 patřily značce Marlboro, která si osedlala závoďáky Ferrari (1973–2006) i McLaren (1974–1996). Já mám z této spolupráce dodnes schovaný zapalovač ukrytý v modelu McLaren z přelomu 80. a 90. let, který má dnes pro sběratele cenu zlata. Vozy Lotus a Williams se po okruzích proháněly v barvách cigaret Camel (1987–1993) a tým British American Racing (1999–2005), propagující Lucky Strike, byl dokonce přímo založen společností British American Tabacco. A bylo tu mnoho dalších jako West, Rothmans nebo třeba Gitanes & Gauloises... Ti všichni u formule 1 skončili v roce 2006, kdy se tabáková reklama začala více regulovat a tím pádem i vytrácet. Podobný osud postupně zmizíkuje i loga slavných pivovarů a destilérek. Heineken je partnerem F1 od roku 2016, nicméně vždy doprovázený heslem „When You Drive, Never Drink“, Ferrari už jezdí jen na pivo Peroni Nastro Azzurrro s 0% podílem alkoholu. Jedním z mála, kdo se drží (na vozech stáje McLaren od sezony 2023), je americká destilérka Jack Daniels. Od letošní sezony ji pak doplňuje i skotská destilérka Glenfiddich, která se spojila se stájí Aston Martin Formula One. Krom polepu na samotné formuli vzešla z partnerství i limitovaná kolekce lahví s whisky Glenfiddich destilované v roce 1959 (stejný rok, kdy Aston Martin debutoval na okruhu F1). Ta, jako by čekala na toto spojení, zrála dlouhých 65 let v raritním sudu po sherry. Říká se, že odvážným štěstí přeje. Uvidíme tedy, zda to platí i pro stáje F1, které se vzepřely novodobým společenským normám. My tomuto spojení držíme palce a těšíme se, že si při sledování letošních závodů dáme skleničku dobré whisky. Kdy Glenfiddich vyjde s lahví na trh a kolik bude tahle limitka stát, se ještě neví. Zájemcům doporučujeme sledovat jejich web. → www.glenfiddich.com Tým

Pro každého

něco

V gastronomii se pořád něco děje. Jeden trend střídá druhý, a ačkoliv se často mluví o krizi gastronomie a nechuti zákazníků za jídlo a pití utrácet, nové podniky rostou jako houby po dešti. My vám tentokrát naservírujeme několik nových adres, na které se vyplatí zajít, a pár drobností, které nemohou chybět ve vaší domácí kuchyni. TEXT Petr Jansa

Trochu jiná samoška

Prvního června to bude přesně 70. let, kdy v Praze na Žižkově otevřela první samoobsluha v tehdejším Československu – kovové košíky, regály se zbožím, kterého je poskromnu, zato kvalitní… To všechno najdete i v nejnovější samoobsluze, která vznikla na Letné pod hlavičkou karlínské Esky. Krom vajec od Kubáta a mléčných výrobků z farmy Struhy tu můžete košík naplnit moukou, zavařeninami, šunkou a uzeninami z Našeho masa, zavařenými omáčkami a polévkami z Lokálu či od Kalendů, kečupem, granolou, sušenkami z cukrárny Myšák… Prostě produkty z podniků patřících do sítě Ambiente, které tu mají pěkně na jednom místě. A k tomu všemu samozřejmě čerstvé pečivo – od chleba přes koláče a loupáky až po křehoučké kremrole pečené v peci na chleba.

→ Více na www.eskaletna.cz

Důležitost symbolů

Na počátku byla vize Francescy Kolowrat, kterou přivedli k životu architektka Martina Krtičková, Tomáš Gnosis Snop z yiskra Studia a šéfkuchař Václav Kršňák. Díky téhle čtveřici se Praha dočkala další jedinečné restaurace, která našla svůj domov v prostorách Kolowratského paláce na Ovocném trhu. Jmenuje se Symbols a přichází s unikátním nápadem propojit gastronomii s galerií. Zatímco v době oběda si pochutnáte na menu inspirovaném street foodem, večer vás čekají sofistikované finediningové pokrmy. Za vyzkoušení pak určitě stojí drinky, které využívají sílu vitálních hub jako cordyceps, chaga či lion’s mane.

→ Více na www.symbols.co/cs

Pokud patříte k milovníkům sushi, máme pro vás dvě dobré zprávy. Vyhlášená losangeleská restaurace Sushi Park se přiblížila o značný kus blíž vašim chuťovým pohárkům. Přesněji na pařížskou ulici Rue Saint-Honoré do suterénu nově zrekonstruovaného butiku Saint Laurent Rive Droite. A ta druhá zpráva? Ručně vyráběné keramické nádobí (cena: od 4 890 Kč), na němž sushi servírují, si můžete pořídit i domů. Více na www.ysl.com

Buen provecho

Francouzská, italská, mexická, africká nebo třeba izraelská kuchyně už svou slávu zažily. Letos se do popředí dostává našim srdcím mnohem bližší východoevropská kuchyně plná bramboráků, kysaných hub, lívanců či plněných zelných listů. Všichni je známe, ale co se tradičních receptů týče, bojíme se experimentovat. Připravovaná kuchařka Sour Cherries and Sun Flowers, kterou vydává vítězka australské verze reality show Masterchef Anastasia Zolotarev, by nám mohla pomoci se odvázat!

Po teatrálním zásahu Donalda Trumpa možná Mexický záliv ztratil své jméno, ale věhlas mexické kuchyně se mu vymazat nepodaří. Alespoň v Česku ne. Oblíbené chutě Latinské Ameriky tu totiž podpoří nový podnik Mexická, který patří do skupiny Together a který během března otevře brány v prostorách Holešovického pivovaru. O chutě až 300 hostů se tu postarají kuchaři hned ve třech kuchyních, díky kterým dostanou prostor různé segmenty mexické gastronomie. V první se budou vyrábět čerstvé tacos, druhá bude zasvěcena zpracování ryb a darů moře, ve třetí vám pak ugrilují maso. Dušené pokrmy, které jsou základním stavebním prvkem mexické kuchyně, se pak budou vařit na velkých kamnech, ve kterých se bude topit dřevem. Aby chutě jídel jako cochinita pibil, barbacoa nebo třeba churros byly co nejautentičtější, šéfkuchaři absolvovali několik kurzů s vyhlášenou kuchařkou Alejandrou Kauachi přímo v Mexiku. Prostě a jednoduše, máme se na co těšit! → Více na www.mexickaholesovice.cz

See you v Siu

Ačkoliv je okolí Karlova Mostu a Mostecké ulice plné podniků, kterým je lepší se vyhnout, Míšeňská ulice je světlou výjimkou. Dlouhá léta jí dělá dobré jméno Lokál u Bílé kuželky či hipsterský Café Club Míšeňská, od prosince loňského roku sem můžete s klidným svědomím zajít i do nové restaurace Siu. Otevřel jí tu šéfkuchař Martin Dvořák, který dříve působil třeba v restauraci La Bottega Bistroteka ze skupiny La Collezione. Martin naprosto chápe potřeby svých hostů. Třeba to, že člověk má někdy chuť dát si snídani i po obědě. V Siu si můžete na vejcích benedikt, domácím müsli, francouzském toustu, míchaných vejcích cacio e pepe nebo krupicové kaši s černým bezem pochutnat až do tří do odpoledne. Na své si však přijdete i v době večeří. Z předkrmů je na špici hovězí tataráček, mezi hlavními chody září linguine s humří omáčkou a grilovanými krevetami. A pokud máte zálusk na nějakou místní specialitu, zkuste hovězí Wellington, nebo si dejte svíčkovou z oblasti Piemonte pečenou v solné krustě, která má dokonale růžovou barvu a kterou vám tu naservírují s patřičnou show okolo. Siu restaurant hledejte v barokním domě s bílým beránkem nad vchodem.

→ Více na www.instagram.com/siu.restaurant

S Karlem Němečkem (vpravo) a someliéren Vojtou Matějkou jsme se potkali přímo v jejich království v centru Prahy, do kterého si můžete své vinné obzory přijít rozšířit i vy.

Víno je jako umění, které musíte pochopit

Karel Němeček se svojí manželkou Čechy už 15 let zásobuje víny, která patří k tomu nejlepšímu, co mohou dané regiony nabídnout. Jak přiznává, i když do téhle práce dává celé své srdce, z jeho strany jde stále jen o koníček. „Nebýt someliéra Vojty Matějky a mé ženy, kteří se tomu věnují naplno, Vino Vino Vino by nikdy tak skvěle nefungovalo.“ Vína od téhle party najdete v předních restauracích, ale rádi vás uvítají i ve svém pražském obchodě. Tam vám poradí s výběrem té nejlepší lahve, ať už si ji chcete vychutnat doma, darovat ji nebo do ní výhodně investovat.

TEXT Darina Sieglová FOTO David Turecký

Váš obchod nevypadá jako klasická vinotéka. Může k vám vůbec přijít nakoupit někdo, kdo je vínem nedotčený?

Karel Němeček: Je pravda, že vína, která prodáváme, už jsou trochu niche a potěší zejména lidi, kteří vínu rozumí. To ale neznamená, že za námi nemůže přijít úplný laik. Naopak. Spousta privátních klientů, kteří si k nám dnes pro víno chodí, dříve nakupovala v supermarketech. Je krásné vidět, jak začínali na základních vínech, jako je třeba veltlín z Rakouska, a postupně se propracovali dál a prohlubují své poznávání. Samozřejmě je to trochu nepříjemné pro peněženku, protože cesta vínem je jednosměrná. Chuťové pohárky si vycvičíte, a když se pak vrátíte k vínům, která jste kdysi pili a která vám chutnala, najednou si uvědomíte, že už jste někde jinde.

Mezi vaše klienty patří i hotely a restaurace. Kde se s vínem od vás setkáme?

Vojta Matějka: Je to například michelinská restaurace Field, Stůl Jana

Punčocháře, hotel Four Seasons, 420 restaurant, Savoy ve Špindlerově Mlýně, celá síť restaurací Riccarda Lucqueho…

KN: Nebo třeba Café Savoy, kde je za mě nejlepší rakousko-německá vinná karta v České republice. Jsou to v podstatě restaurace, kde člověk očekává nějakou kvalitu a jde tam nejen za jídlem, ale i za vínem. To ovšem neznamená, že bychom měli v portfoliu jen drahé, exkluzivní láhve. I ti nejslavnější vinaři vyrábějí základní vína, která jsou dobrá a která prodávají za rozumnou cenu. To je to, co je živí. S restauracemi a hotely jsme začínali, ale od dob covidu se soustřeďujeme i na privátní klienty, což je krásná práce. Třeba když vám někdo v sobotu večer pošle fotku lahve, kterou si u vás koupil a poděkuje vám za hezký večer.

Pojďme k samotnému vínu. Jaké nabízíte?

KN: V drtivé většině jsou to vína z malých rodinných vinařství z Rakouska, Německa a Francie. Itálie jsme se vzdali, protože už na ni jednoduše

nezbýval čas. To máte tak, víno je vztahový byznys. Na jednu stranu jsou tu spotřebitelé, kteří od vás lahev kupují, protože vám důvěřují a protože vědí, že vy o nich víte, co rádi pijí. Je to ale i o vztahu k vinařům, což nás limituje. Dnes jich máme v portfoliu zhruba 50 a se všemi máme osobní vztah. Vzájemně se navštěvujeme, trávíme spolu dovolené, jsou to přátelství, která se budují roky a která se musí udržovat. A když máte 50 vinařství a rok má 52 týdnů, je to jednoduchá matematika.

VM: Malí vinaři se od velkých vinařství velmi liší. Velká mají zázemí, spoustu zaměstnanců a většinou i nějaké obchodní zástupce, kteří jezdí po světě a dané firmy propagují. Naši většinou produkují něco kolem 100 až 200 000 lahví a dělají si všechno sami. Prostě jsou to lidé, kteří brzy ráno vstanou a jdou na celý den pracovat na vinici. Zároveň vám odpovídají na maily, řeší účetnictví, odpoledne tráví ve sklepě a pak víno ještě musí prodat. Je vzácné moci s takovými lidmi pracovat.

Poradíte mi, jak se ve víně vyznat?

Existuje nějaký jednoduchý recept?

KN: Víno je jako umění, které musíte nejdříve nakoukat a pochopit. Musíte ho ochutnávat, navnímat a postupně si rozšiřovat obzory. Já si kdysi o současném umění myslel, že je to něco, co by zvládlo namalovat i malé dítě. Pak jsem si ale uvědomil, že mnoho chytrých lidí do něj investuje velké peníze a nejspíš vědí, co dělají. Tak jsem se o to začal zajímat a zjistil jsem, že se musím naučit dívat se na umění jinak, vnímat ho a trávit s ním čas. To samé platí pro víno. Musíte se jím opravdu propít. My jsme kdysi s manželkou pili hodně francouzská vína, ale pak jsme si řekli, že je to od nás vlastně trochu arogantní a že bychom se o vínu měli něco dozvědět. Tak jsme se přihlásili do Wine and Spirit Education Trust, kde jsme museli vypít strašné množství špatných vín. A to je dobře, protože pak zjistíte, proč je nějaké víno dobré, proč je naopak špatné a můžete si na to udělat svůj vlastní názor. Dnes máme vystudovaný Level 3 a troufám si říct, že už o tom něco víme.

Takže nestačí jen hodně pít, ale je dobré tomu pití dát i nějaký řád?

KN: Když se tomu chcete věnovat, tak samozřejmě. My i spoustu dalších firem pořádáme nejrůznější degustace, které vám rozšíří obzory. U žen je velmi populární degustace perlivých vín, na které se naučí poznat rozdíly mezi proseccem, crémantem, cavou, šampaňským a sektem. Neznamená to, že všechny přestanou pít prosecco a začnou pít šampaňské, ale díky takovýmto akcím se naučí najít si to svoje a také se o daném vínu něco dozvědí. To zase hodně funguje na pány, kteří se pak nově nabytými vědomostmi rádi chlubí. A pak přirozeně funguje, že když se něco dozvíte, chcete vědět víc a posouvat se dál.

Když už jdu na večeři a otevřu vinný lístek, co by měly být mé záchytné body? Podle čeho si mám vybrat?

VM: Člověk by se měl především chytnout někoho, kdo mu to víno prodává. V ideálním případě je to someliér, který vám poradí podle toho, co jste si vybrali za jídlo a zároveň podle toho, co za víno vám chutná. Jestli chcete lehké víno, těžké víno, vysokou kyselinu, žádnou kyselinu, trochu sladší. Samozřejmě záleží i na tom, jaký máte rozpočet. Na tom všem byste se měli se someliérem domluvit.

Mnoho restaurací ale someliéra vůbec nemá. Co pak? VM: Pokud tam není nikdo, kdo by vám poradil, musíte na to přijít sami. V takových případech platí, co říká pan Němeček, tedy že dnes už patří k dobrým mravům se ve vínu orientovat. Ať už kvůli sobě, nebo kvůli ostatním. Stačí přitom pár základních rozhodnutí. Když chcete pít bílá vína, udělat si jasno v tom, zda to mají být vína z Rakouska, nebo z Německa, jestli máte rádi ryzlink, který má výraznou kyselinu a má v sobě tropické citrusové ovoce, nebo jestli si naopak radši dáte veltlín, který nemá tak výraznou kyselinu a je lehce kořenitý s pepřovými tóny. Nebo se rozmyslet, zda chcete víno z Francie, z Burgundska, které víceméně vždy stojí na odrůdě Chardonnay a většinou se nechává zrát na barikových sudech, takže má takový toastový, máslový charakter. A pokud preferujete červené víno, pak si promyslet, jestli chcete nějaké lehké, ovocné nebo naopak těžší, plnější a tak dále.

Bílé, červené, země původu, oblast, odrůda… Pořád je toho moc. Čím začít?

VM: Asi bych vás hned nenutil do nějakého someliérského kurzu, protože na něj musíte mít čas a člověk musí být hodně zapálený, aby ho to zajímalo tak podrobně. Proto bych doporučil vzdělávat se postupně a začít tím, že když pijete nějaké víno, zjistíte si o něm co nejvíce informací, klidně i u nějaké firmy, jako jsme my, která

pořádá edukativní degustace. To je asi nejlepší cesta, jak se o víně dozvědět víc. Další možností je cestovat po vinařstvích. Když vidíte samotného vinaře, mluvíte s ním, stojíte na jeho vinici, ochutnáte víno v tom daném prostředí, to funguje nejlépe.

KN: Není to otázka peněz. Mnohem důležitější je, kolik času a energie chcete poznávání vína věnovat. Pokud víno nakupujete v supermarketu a na degustační večery nemáte chuť, čas nebo peníze, tak si pořád ještě můžete o víně hodně přečíst. Internet je plný článků, existují odborné časopisy a knihy, které jsou velmi čtivé. Pokud bude mít někdo zájem, rád mu nějakou publikaci doporučím.

VN: Další věc, kterou bych doporučil, je koupit si víno na doma a zkoušet ho párovat s jídlem. Když plánujete upéct kachnu, zeptáte se nás, co bychom k ní doporučili, a my vám poradíme třeba Pinot Noir, který se k ní výborně hodí. Nabídneme vám nějaký základní z Burgundska nebo můžeme vybrat větší vína, probrat různé varianty. Nebo když se chystáte servírovat sladkovodní rybu, doporučíme vám veltlín z rakouského Wachau. Díky tomu párování se o víně dozvíte spoustu informací.

Jak si poradit s výběrem mezi ročníky?

KN: V ročnících je stejný rozdíl, jako je rozdíl v teroárech. Nějak víno vypadá na severu Burgundska a úplně jiné je víno z jihu Burgundska. S ročníky je to podobné. Třeba ročník 2014 byl úplně jiný než ročník 2016. Pokud jde ale o ročníky z jednotlivých vinařství, rozdíly by ideálně neměly být moc velké, měla by tam být nějaká kontinuita. VM: Mám pocit, že tohle bývá velmi často problém českých a moravských vinařů. Pijete třeba ryzlink z roku 2015 a řeknete si, že je to krásné, suché, perfektní víno. Pak si ze stejného vinařství koupíte to samé víno následující rok a ono je najednou sladké. Vinař argumentuje tím, že šlo

o jiný ročník a víno zrovna takhle vyšlo. Svede to na přírodu. V Rakousku, Německu, Francii nebo v Itálii se vám ale něco takového u běžně dobrého vinaře na 99 % nestane. Byť tam ta rozdílnost v ročnících existuje, úkolem dobrého vinaře je vyrobit to nejlepší víno v daném ročníku a zároveň ho udělat tak, aby navazovalo na ročník předchozí.

KN: Žádného z našich vinařů by v životě nenapadlo udělat úplně jiné víno v tom smyslu, že bude mít úplně jiný zbytkový cukr nebo jiný projev. I pro klienty, ať už privátní, nebo restaurace, by to bylo velmi matoucí, když by byl každý ročník jiný.

To trochu vypadá, že máte na české vinaře pifku!

VM: Tak to není. Samozřejmě jsem tím nechtěl říct, že by na Moravě bylo všechno špatně. To ne, na Moravě jsou výborní vinaři. Nicméně ve světě vína se pohybuji už 20 let, po těch vinařstvích jsem hodně jezdil a odpověď, že za něco může příroda, jsem slýchával

často. V tu chvíli mi vždycky připadalo divné, že o pár kilometrů dál, za kopečkem, což je reálně úplně stejný region, by to ta příroda zařídila jinak. Pravdou je, že to tam zvládají dělat trošku jinak. Kontinuálně.

Tušíte, jaké víno se v restauracích nejlépe prodává?

KN: Druhé nejlevnější! To je oblíbený vtip someliérů, který má ale reálné základy a souvisí se znalostí a neznalostí vín. Když přijde do restaurace mladý pár a on se ve vínu nevyzná, nikdy neobjedná nejlevnější, aby se úplně neshodil, ale sáhne po druhém v pořadí. To je celosvětový fenomén. I proto je dobré o vínu něco vědět, abyste se nespoléhali jen na tohle měřítko.

VM: Zároveň je asi zbytečné kupovat si druhé nejdražší. To jsou vína, za která můžete utratit spoustu peněz a ve většině případů je vůbec nedoceníte.

Kde se vzal fenomén dnes tolik populárních vín, jako je Pinot Grigio?

VM: Masové prodeje vždy fungují na

jednoduchém principu. Ať už je to telenovela, hamburger, nebo víno, které vás nikdy nezklame, musí splňovat základní věc – musí být nekomplikované, aby nad tím člověk nemusel moc dlouho přemýšlet. A stejné je to s charakterem těchto odrůd. Tím nechci říci, že by Pinot Grigio, neboli Rulandské šedé, bylo špatné víno. Dá se udělat velmi dobře a může být zajímavé. Zejména to z oblastí Alto Adige a Venetto je snadno pochopitelné, nekomplikované, dobře pitelné a nikdy moc kyselé ani sladké. Krom Pinot Grigio existují ještě dvě vína, která se stala fenoménem. Jedním z nich je prosecco, o kterém lidé říkají, že jim stačí, že nepotřebují pít pravé šampaňské. Přitom jde o absolutně nesrovnatelnou věc. Nic proti proseccu, které je hezkým svěžím šumivým vínem. Vyrábí se ale jinak, je z jiných odrůd a má úplně jiný charakter než šampaňské. A pak je tu Primitivo, což je odrůda, které se ve světě říká Cimfandel. Jde o hodně hutné červené víno se sladkým tříslem. Američané

Ve VinoVinoVino najdete selekci vín z malých rodinných vinařství z Rakouska, Německa a Francie.

„Víno je jako umění, které musíte nejdříve

nakoukat a pochopit. Musíte ho ochutnávat, navnímat a postupně si rozšiřovat obzory. Vínem se prostě musíte propít.“

ho milují, protože když se ho napijí, mají ho plnou pusu a nemusí nad ním moc přemýšlet. Prostě je to zase víno pro masy.

Čím tedy tato vína nahradit, když se chce člověk posunout?

VM: Ono není nutné je hned nahrazovat, když vám chutnají. Klidně můžete u této odrůdy zůstat, ale když pojedete do Itálie, sáhněte po těch z jiných regionů, jako třeba z Friuli. Jejich Pinot Grigio nemá s tím z Alto

Adige a Venetta nic společného. Je mnohem charakternější a výraznější. Chutná jako moře, jako ústřice. Nejdříve to cítíte v nose a poté na jazyku. V Alsasku je krásný Pinot Gris, který je mnohem kořeněnější, někdy má třeba i vyšší zbytkové cukry, hodí se perfektně k sýrům nebo ke kořeněným jídlům. A naopak, když pojedete do Alto Adige, dejte si tam Pinot Bianco. To je odrůda, která tam patří mnohem více a je mnohem zajímavější.

KN: Pokud Pinot Grigio patří k vašim

favoritům, doporučil bych rakouské veltlíny. Jde o odrůdu, která nemá vysokou kyselinu a dá se udělat jednoduchým způsobem na velmi dobré, běžné pití. Pro lidi, kteří už jsou z Pinot Grigio trochu znudění, je to skvělá alternativa.

VM: Navíc jde skvěle k naší kuchyni a nemusíte si ho vozit tisíc kilometrů z Itálie. Ze severního Rakouska je to sem opravdu kousek.

A kam se posunout od prosecca?

VM: K vínům, která jsou dělaná tradiční šampaňskou metodou. To znamená, že prvotní kvašení neprobíhá v množství několika set tisíc, nebo dokonce milionu litrů, ale v každé jednotlivé láhvi zvlášť. Ideální je samozřejmě šampaňské, ale ten přechod může být trochu složitý, jak chuťově, tak finančně. Mezi těmito dvěma světy existují vína zvaná crémant, která jsou dělaná tradiční šampaňskou metodou, jen mimo oblast Champagne. My třeba máme krásný crémant od Patrika Piuze z Burgundska, který je z 50 % odrůda Chardonnay, z 50 % Pinot Noire a je za super peníze.

Skvělé. A další krok na cestě od primitiva?

VM: Klidně zůstaňte v Itálii. To je země, která má neuvěřitelné množství úžasných a cenově dostupných červených vín. Zkusit můžete Montepulciano nebo další vína z Toskánska. A pokračujte skrz celou Itálií, která je srozumitelná, jednoduchá, přístupná. Myslím, že Itálie je skvělé místo, kde pouť za vínem začít. Pak můžete pokračovat přes německy mluvící země a skončit ve Francii, protože to je strop. Všichni vinaři vám řeknou, že nejlepší víno se dělá v Burgundsku. KN: A bublinky v Champagne. Pokud chcete svou cestu vínem odstartovat ve Francii, začněte s těmi jednoduššími víny, třeba s Languedocu a perlivými víny. Burgundsko je pak zase hodně sofistikované, úplně jiný svět.

Což takhle dát si… Vinohrady

Dnes jsou pražské Vinohrady prestižní čtvrtí, kde se cena bytu (i sklepního) jen málokdy dostane pod 10 milionů a kde se milionáři setkávají s expaty a studenty, kteří si prostorné byty pronajímají ve větších skupinách, aby ušetřili, a přesto byli v centru dění. I díky nim se z Vinohrad pomalu, ale jistě stává gastronomický ráj, který stojí za to prozkoumat.

TEXT Petr Jansa

Vinárny a kavárny

Jak už název pražské čtvrti napovídá, ještě začátkem minulého století zde byla celá řada úrodných vinic, ze kterých dnes zůstala snad jediná. Sklep Grébovka najdete ve stejnojmenném parku, kde se od roku 2009 víno opět pěstuje a vyrábí. Velmi oblíbená je pak vinotéka Noelka (Slavíkova 3), před kterou se v odpoledních hodinách schází dav milovníků vína a nad sklenkou čile debatuje. Mimo jiné zde můžete narazit i na herce a designéry, kteří žijí v okolí. Moderní alternativu, kde můžete i posedět, nabízí nově otevřená Enoteca na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pokud dáváte přednost dobré kávě, ani vy nepřijdete na Vinohradech zkrátka. Léty ověřená je káva z Coffe Room na Korunní 74, ortodoxní kafaři ocení May Cafe (patří do rodiny Mazelab) v ulici U Kanálky 5. Za návštěvu určitě stojí i Onesip Coffee v Mánesově kousek od Riegrových sadů nebo český „Starbucks“ The Miners ve Slavíkově ulici, který před pár lety nahradil místní starožitnictví.

→ www.sklepgrebovka.cz, www.enotecaprague.cz, www.onesip.coffee, www.mazelab.coffee, www.theminers.eu

Asie

Každý Pražák ví, že pro autentickou asijskou kuchyni se jezdí do Sapy, ale že všechny chutě Asie najde i na Vinohradech. Třeba korejská restaurace Hanil ve Slavíkově 24 je tak dobrá, že když do Prahy dorazí delegace z centrály Samsung, večeři si vždy rezervuje právě tady. Jen o pár kroků dál najdete vyhlášenou sushi restauraci Yamato, kde kraluje chef Richard Tomáš, a samozřejmě i vietnamské bistro Pho Vietnam, na jejichž polévku a nudle svého času do Slavíkovy 1 chodila celá Praha. Mimochodem, syn majitelky si později otevřel sousední bistro Cafefin a dnes mu patří celá skupina Mazelab. Do podniku Funwari (Slavíkova 18) si můžete zajít na tradiční japonské palačinky a hned za rohem (Laubova 2) si pochutnáte na fúzi tradiční a moderní čínské kuchyně v podniku Chi Xiao Mian. Je vám to málo? Tak zkuste Rice Field (Sázavská 14), kde se zaměřují na tradiční rodinné hodování a výběr z mnoha setů vietnamské kuchyně. → www.hanil.cz, www.yamato.cz, www.funwariprague.cz, www.chixiaomian.cz, www.ricefieldprague.cz

Pekárny

Pokud jde o čerstvé pečivo, ať už slané, či sladké, na Vinohradech rozhodně nebudete trpět nedostatkem. Nejlepší francouzské bagety nabízí Le Caveau na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Laubovy ulice. Pro severské šneky, kostky z listového těsta a všeobecně kodaňskou inspiraci zajděte do podniku Tisse Bakery (Krkonošská 14). Luxusní italské cornetto, maritozzo nebo cannolo plněné vanilkovým či pistáciovým krémem, čerstvou ciabattu nebo focacciu seženete v pekárně Arte Bianca (Bělehradská 88) a legendární a poctivé koláče plné tvarohu, ovoce a másla nabízí Kus Koláče, podnik, který svého času nebylo možné navštívit, aniž by si člověk vystál dlouhou frontu. Dnes už je to lepší a koláče mají během celého dne. Sousední podnik Další kus (Korunní 90) nabízí skvělý chleba obalený v sezamu, ale pro větší výběr chlebů zajděte do Kro Coffe & Bakery (Vinohradská 64). → www.krokitchen.cz, www.artebianca.cz, www.tisse.cz, www.broz-d.cz

Restaurace bistra a hospody

Pokud bychom měli vyjmenovat všechny vyhlášené podniky, nebude nám stačit ani deset stran. Proto zmíníme jen ty, které jsou za nás nejlepší. S hovězím umějí nejlépe zacházet v Čestru, který najdete v přízemí Nové budovy Národního Muzea. Na mušle a hranolky jedině do Bruxx, na skvělou českou kuchyni do sousedního Vinohradského parlamentu na náměstí Míru, kde na vás čeká i knedlíkový bar, nebo ještě dál do Výčepu Korunní, kde to pojali moderně. Na grilované kuře se vyplatí zajít do Kro Kitchen (Vinohradská 66), na vyhlášený burger do Dishe (Belgická 26) či do nově otevřeného podniku Hoxton Burgers (Slavíkova 4). Pokud chcete zažít atmosféru staré dobré vinohradské hospody, kde je při troše snahy ještě cítit cigaretový kouř zažraný ve zdech a kde vám k pivu dají třeba i chleba se sádlem, zajděte do Hostince Na Schůdku. A kdyby to na vás přeci jen bylo moc, nedaleko je neméně slavná, ale o něco kultivovanější Restaurace U Bohouše. → cestr.ambi.cz, www.bruxx.cz, www.vinohradskyparlament.cz, www.krokitchen.cz, www.dishbelgicka.cz, www.hoxton.cz, www.vycepkorunni.cz, www.restauraceubohouse.cz 03

Da Pietro Bělehradská

Mnozí tvrdí, že jde o nejlepší neapolskou pizzu, jakou si můžete v Česku dát. Může za to nejen originální těsto, které tu dělají dle receptu Luigiho Castalda, ale především i speciální pec, kterou si nechali postavit od Roberta Fazzoneho, který pece vyrábí už od roku 1978. Ačkoliv první pizzérie Da Pietro byla otevřena v Plzni, už více než rok si na jejich pizze můžete pochutnat i na pražských Vinohradech (Bělehradská 61). Krom klasiky jako Quattro Formaggi, Vegetariana, Margherita nebo Diavola si tu můžete dát i speciality, které se obměňují dle sezony. Dlouhodobě se však na lístku drží třeba Mortadella e Pistacchi nebo lanýžová Tartufata. Díky aplikaci WOLT si můžete domů či do kanceláře objednat nejen pizzu, ale i legendární dezert Baba al Rum s pistáciovým krémem nebo paletu předkrmů. → www.dapietropraha.cz

DOPORUČUJE

Tohle velkodílo sbírá jednu cenu za druhou a tři získané Oscary, čtyři ceny BAFTA a tři Zlaté glóby včetně toho za nejlepší film jsou dost výmluvná čísla.

Text: Václav Rybář Foto: Archiv CinemArtu

Brutální stopáž

Pokud vás čtyřhodinová stopáž filmu Brutalista neodradí, odmění se vám aurou starých dobrých hollywoodských eposů. Necelých pět let se režisér Brady Corbet snažil Brutalistu postavit na pevné základy, tak trochu jako se protagonista Laszlo snaží dostavět svou nesmrtelnou budovu. Navzdory pandemii, stávkám, chronickému nedostatku peněz a nabitým pracovním diářům svých hvězd se nakonec vše podařilo a vy si můžete Brutalistu užít v kinech jako dvouaktovku s patnáctiminutovou přestávkou. U té požehnané stopáže je skutečně potřeba – nejen kvůli kapacitě močového měchýře, ale hlavně aby divák vstřebal všechna úskalí. Adrien Brody už jednou holokaust přežil a byl z toho oceňovaný Pianista od Polanského. Brady Corbet s Brutalistou ukazuje, že lze dvakrát vstoupit do stejné řeky, jakkoliv je aktuální oscarový hit spíše o vrtkavosti poválečného amerického snu a hranicích, které si každý z nás v honbě za splněním svých tužeb a ambicí musíme v zájmu zachování zdravého rozumu stanovit. László Tóth (Brody) býval architektem evropského věhlasu, než z něj v koncentračním táboře kvůli jeho židovskému původu udělali pouhé číslo a čekatele na smrt. Válku se mu podaří přežít, hned po ní ale raněnou Evropu opouští, aby zapomněl a zkusil najít nový život ve stínu sochy Svobody. New York ale není Budapešť a život není mrakodrap. Tóth zjišťuje, že některé lidské hříchy mají zatraceně dlouhé stíny.

Corbetův vrstevnatý příběh na sebe s narůstající stopáží nabaluje další a další linie, takže onen brutalismus v názvu vstupuje trochu do pozadí. I ten sám o sobě by však mohl být pro českého diváka lákadlem, protože architekturu brutalismu jsme si tu užili dosyta. V tomto směru doporučím loňský dokument Architektura ČSSR 58–89. Brutalista ohromí vizuálem za na hollywoodské poměry směšné peníze, ale především vybídne k diskuzi. Pokud tedy po čtyřech hodinách v sedačkách máte ještě času na rozhazování, určitě si běžte sednout do nejbližší kavárny a všechno to rozeberte. Přesně tohle autentické filmové intelektuálno, kterému však zároveň sluší co největší možné stříbrné plátno a společnost podobně naladěných lidí, se v kinech mimo festivalová dostaveníčka hledá čím dál tím obtížněji.

→ v kinech od 6. února

Vilém Tell

Švýcarský Jan Žižka, i když v tomhle případě se nabízí spíš paralela s Robinem Hoodem nebo Gibsonovým Patriotem, bude v nové adaptaci sestřelovat jablko z hlavy vlastního syna, ale především se stane tváří revoluce. První ukázky slibují velkolepý návrat do drsnějších časů, charismatické herce i ambiciózní bitvy. Švýcarskou kinematografii pravděpodobně v paměti nijak silně zapsanou nemáte, ale v rámci koprodukce režíruje rodák z Belfastu Nick Hamm, Viléma Tella hraje Dán a ve vedlejších rolích najdete spoustu povědomých tváří napříč Evropou. Nejen Švýcaři mají podobných příběhů na rozdávání, takže musíme doufat, že se jim podaří oslovit široké publikum. Kdo ví, třeba se jednou dočkáme když ne zfilmování historických zkazek, tak třeba adaptace domácí videohry Kingdom Come. → v kinech od 13. března

Mnichov 1972

Trochu jiný pohled na mnichovské události než ten od Spielberga. Toto drama se zaměřuje na práci televizního štábu a odehrává se víceméně v reálném čase, takže jeho naléhavost je téměř ohlušující. Rekonstruuje jednu z nejtragičtějších událostí moderní historie očima médií a ukazuje, jak zásadně proměnila jejich práci. Příběh se odehrává během Letních olympijských her v Mnichově v roce 1972, kdy se sportovní redakce americké televize, která do té doby reportovala jen o výsledcích amerických sportovců na hrách, začala v přímém přenosu věnovat teroristickému útoku na izraelský olympijský tým. Poutavý příběh o médiích coby tvůrcích narativu skládaného ze střípků probíhajících událostí. Vzhledem k situaci ve světě mimořádně aktuální snímek.

→ v kinech od 6. března

Pasáž

Simon Stålenhag rád črtá retrofuturistické obrázky, v nichž se ošoupaní obří roboti toulají krajinou. Surreálnost těchto výjevů si přímo říká o celovečerní filmovou adaptaci, takže se nesmíte divit, že pod taktovkou tvůrců Avengers: Endgame jedna vznikla s Chrisem Prattem a Millie Bobby Brown v hlavních rolích. V drahém blockbusteru se na ničem nešetřilo (snad s výjimkou šílených osmdesátkových účesů na hlavách všech zúčastněných), takže se těšte na bláznivý roadtrip postapo krajinou, v níž se schovávají roboti různých rozměrů, tvarů i nátur. Někteří z nich se vzbouřili proti lidstvu a dostali civilizaci na kolena, jiní jen potřebují trochu… obejmout. Je to takový žánrový mišmaš, ale vzhledem k tomu, že v kinech vyloženě rozmáchlá sci-fi aktuálně chybějí, možná vám tahle netflixovská přijde k chuti.

→ na Netflixu od 14. března

Novokain

Hlavní hrdina akčního filmu, který necítí žádnou bolest. Tak přesně to je Nathan Caine. Žije poklidným životem bankovního úředníka, který až úzkostlivě dbá o vlastní bezpečí. Teprve když se o něj začne zajímat nová kolegyně, pomalu odhazuje zábrany. Mohla by z toho být krásná romance, kdyby do banky nevtrhli lupiči a s lupem si jako rukojmí neodvedli i Nathanovu potenciální životní lásku. V Nathanovi bouchly saze a na vlastní pěst se vydává po stopách únosců. Co na tom, že se neumí prát ani střílet?

Když vám pistole spadne do rozpáleného friťáku a vy se pro ni nebojíte sáhnout, máte obrovskou výhodu. A sám Nathan ji postupně využívá s čím dál větší chutí a vynalézavostí.

→ v kinech od 20. března

Na kordy

Už předloni karlovarský festival přinesl s velkým předstihem šermířskou klasiku, která posléze zamířila do běžných kin (Ve jménu cti). Teď se historie opakuje z úplně jiného úhlu a o půldruhé století později. Poté, co je Han po sedmi letech propuštěn z vězení pro mladistvé, kde si odpykával trest za zabití svého soupeře během zápasu ve sportovním šermu, se setkává se svým mladším bratrem a trvá na své nevině. Jie mu uvěří a roztržené bratrské pouto se začne zacelovat. Zároveň se za zády své matky Jie pod bratrovým vedením zdokonaluje v šermu a připravuje se na kvalifikaci národního šampionátu. Sympatická festivalovka se věnuje spíš rodinným poutům než šermířským technikám, ale hbitě zvládá tasit meče i emoce. Už proto byste si ji v chudší zimní nabídce neměli nechat ujít. → v kinech od 27. února

Opravdová bolest

Malé představení s velkým srdcem je druhým režisérským pokusem herce Jesseho Eisenberga, který v něm hraje… no Jesseho Eisenberga. Herec se však jen podvolil všeobecně přijímané škatulce, aby vytvořil kontrast své postavy, bojácného introverta Davida, a bratrance Benjiho, extroverta a flákače v podání Kierana Culkina. Oba se jako v životě tápající příbuzní vydávají na výlet po stopách holokaustu. Historické sutiny, dějinná břemena a neprocítěné monology jejich průvodce jsou jim mizanscénou k objevování sebe sama, a především zjištění, že si člověk jen málokdy váží toho, co má, aniž by správně vyhodnotil, co mu na rozdíl od ostatních bolestně chybí. Je to úsporné, ale trefuje se to na komoru s téměř stoprocentní úspěšností.

→ v kinech od 20. února

Dej mi kostičku a postavím svět

Oranžovo-červené Lego, z něhož budujeme svět kolem nás už mnoho století, si zaslouží vlastní knihu, nemyslíte?

Kvádr o poměru stran 4 ku 2 ku 1. Do hran vytvarovaný stavební prvek, který známe už minimálně deset tisíc let, pokud půjdeme až ke kořenům sušených vepřovic. Dospělí z nich staví, děti s jejich úlomky kreslí nebo s nimi rozsévají zkázu v okolí čerstvě zasklených oken. Moderní pálená cihla má na délku 29 centimetrů, resp. jednu stopu. Můžete se na to spolehnout, a proto je možné s nimi stavět opravdu jako z Lega, až do výšky cca osmi pater. Osobně mám vždycky radost, když při procházkách v historických čtvrtích velkých evropských měst narazím na majestátné vily z vyrovnaných rudých cihel. Estetika neomítnutých zdí se ostatně promítla i do designových interiérů, ačkoliv jde často pouze o plochou texturu naznačených cihel nebo reliéf vysekaný do minimální hloubky podkladu. Pokud jste cihloví, určitě oceníte novinku od Taschenu, v níž na šesti stech stránkách plných nádherných fotografií zjistíte, že z cihel se staví i obrovské budovy a bez přehánění umě-

lecká díla. Taschen navazuje na předchozí bichli 100 Contemporary Brick Buildings, aby se v novém přírůstku věnoval vybraným budovám do hloubky. Nechybí ani ikonická londýnská galerie Tate Modern, která vyrostla v místě bývalé elektrárny na břehu Temže. Když k ní kráčíte od katedrály Sv. Pavla přes moderní Millenium Bridge, možná ani netušíte, že se k vám blíží milion cihel ve velmi rafinovaných stavařských vzorcích. Do galerie se chodí za uměním, ale tady začíná estétovo kochání už zvenku na stěně budovy. Taschenovská cihlopedie má cca půl druhého kila, normovaná cihla asi třikrát víc. Tenhle stavební materiál ale vaše knihovna nutně potřebuje, ať už jsou stěny kolem ní z cihel, nebo panelů. Vlastně byste doma měli mít knihu o cihlách a o pečení chleba, abyste si připomínali, na jakých základech lidstvo ty tisíce let stojí.

Ano, dere se mi na mysl rým z legendární české pohádky, který si před patnácti lety do marketingové kampaně

Divadlo a auditorium v Llinars del Vallès od Álvara Sizy a Aresta Arquitectura (vlevo) a Brick House v Argentině od Diega Arraigada.

půjčil Bauhaus. Zdeněk Svěrák na firmě tenkrát za laškovné „upeč třeba zeď“ (z původního „upeč třeba chleba, postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá, začni s tím teď hned“) vysoudil tučné odškodné. Vy si doma můžete zpívat, stavět a péct beztrestně.

Kniha Contemporary Brick Buildings, Philip Jodidio, 592 stran, cena: 1 503 Kč, prodává www.taschen.com

Hockneyho svět

Jeden z nejvlivnějších britských umělců 20. a 21. století oslaví letos v létě 88. narozeniny. I přes svůj pokročilý věk, v němž by si mohl užívat uměleckého důchodu, však David Hockney stále tvoří a rozhodně se nebrání ani použití nových technologií (v jeho tvorbě najdete i díla vytvořená na iPhone, iPad nebo fotografickou kresbu). Velkolepá výstava, která se na necelých pět měsíců zabydlí v prostorách pařížské nadace Fondation Louis Vuitton, představí více než 400 děl, která Hockney vytvořil v letech 1955–2025. Nebudou to jen ta zapůjčená ze světových muzeí, ale i ta pocházející ze soukromých sbírek a jeho vlastního ateliéru. Chybět nebudou ani ikonická raná díla jako třeba Portrét mého otce (1955), A Bigger Splash (1967) nebo Mr. and Mrs. Clark and Percy (1970–1971). „Tato výstava pro mne znamená opravdu mnoho, protože je největší, jakou jsem kdy měl – zabírá 11 sálů. Některé z nejnovějších obrazů, na kterých právě pracuji, budou její součástí a myslím, že to bude vskutku působivé,” nechal se slyšet umělec, který se osobně podílel na všech aspektech výstavy. Těšit se můžete i na motivy přírody, jež umělec tvořil v průběhu 80. a 90. let, zhruba 60 autoportrétů, které si budete moci prohlédnout společně s jeho „portréty květin“ a velmi zajímavá jistě bude i návštěva „umělcova ateliéru“ proměněného na taneční sál nebo polyfonní instalace, která propojí hudbu a vizuální umění.

Průvan na poličce

Takoví jsme byli

„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat.

Z dějin české každodennosti

Tomáš Jiránek, Marie Macková, Milena Lenderová

A proto můžeme mít

hezké věci

Z jaké tradice vychází český grafický design a kdo jsou jeho hrdinové? Jak vznikají písma? A jak se ocitla na plakátu k filmu

Pelíšky lžička? Kniha nabízí unikátní vhled do světa grafického designu a typografie. Mapuje více než stoletý vývoj těchto oborů a ukazuje, jak ovlivňují společnost, ať už ve smyslu kultivace, nebo propagandy a manipulace. Od obalů přes filmové plakáty, loga měst až po navigační systém pražského metra. Ideální coffee book, ale i zdroj mnoha fascinujících souvislostí.

Identita - Příběh českého grafického designu Linda Kudrnovská

→ David Hockney 25, Fondation Louis Vuitton, Paříž, 9. dubna – 1. září 2025, www.fondationlouisvuitton.fr

Kniha, co tiše září

Rozhovor s Danou Drábovou není jen povídáním o jaderné energii, aktuálních rizicích a výhodách jejího využívání, o čtvrtstoletí „atomové báby“ v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Přibližuje i politické zákulisí, které poznala při otevírání Temelína a plánech na dostavbu Dukovan, angažmá v komunální politice doma v Pyšelích či ruskou agresi na Ukrajině a její dopady na obor jaderné bezpečnosti. Zejména je ale příležitostí k tomu hlouběji poznat veřejně známou osobnost v jiných kontextech. Atomová bába - Rozhovor s Danou Drábovou Radek Štěpánek

Rychlé šípy v zácviku

Už dlouho jste se nedostali ke čtení Rychlých šípů? To je ovšem chyba, kterou můžete napravit novou obsáhlou publikací o přípravě kultovního díla. Novinka nechává nahlédnout do zákulisí vzniku jednoho z nejslavnějších českých kreslených seriálů. Komiksový teoretik Pavel Kořínek opatřil faksimile dosud nezveřejněných scénářů, poznámek, přípisků, skic a kreseb objevnými doprovodnými texty a výsledkem je ucelený obraz Jaroslava Foglara jako autora a scenáristy.

Rychlé šípy: Původní kresby a scénáře Jaroslava Foglara Jana Fischera a Marko Čermáka, Pavel Kořínek, Jaroslav Foglar

Bude rok 2025 rokem nirvány?

Dave Grohl a další dva původní členové Nirvany Krist Novoselic a Pat Smear se 30. ledna vrátili na pódium, aby na benefičním koncertě Fire Aid dojali a nadchli krátkým reunion setem.

S pomocí čtyř hostujících zpěvaček zazněly songy Breed (St. Vincent), School (Kim Gordon z Sonic Youth), Territorial Pissings (skvělá Joan Jett) a All Apologies (dcera Davea Grohla Violet). Dave, Krist a Pat se postarali o pořádný rozruch, virální videa zaplavila internet a vznesla nespočet otázek k blízké budoucnosti a možnému návratu pohrobků jedné z nejzásadnějších kapel konce devadesátých let. Kromě toho, že se ti tři sešli poprvé po více než deseti letech (naposledy jsme je mohli zaznamenat v roce 2012 s Paulem McCartneym), šlo také o první veřejné vystoupení Davea Grohla od září 2024, kdy oznámil, že je otcem nemanželského dítěte. Přítomnost jeho dcery Violet, která se připojila ke kapele, aby zazpívala dojemnou verzi posledního songu z výborného a trochu nedoceněného alba In Utero v závěrečné části krátkého setu působila jako důležitý moment, zejména vzhledem k nedávným událostem. Postarala se tak zároveň i o jeho emocionální vrchol, když se k ní ke konci písně přidal viditelně pohnutý Dave, aniž by k publiku následně pronesl jediné slovo. Po překvapivém vystoupení na lednovém benefičním koncertě Fire Aid se pře-

živší členové Nirvany rozhodli odehrát ještě jedno vystoupení. Skupina, kterou komik a herec Adam Sandler představil jako Post Nirvana, vystřihla ostrou verzi Smells Like Teen Spirit během oslav 50. výročí Saturday Night Live v newyorské Radio City Music Hall. Místo za mikrofonem tentokrát obsadil rapper

Nebylo to poprvé, kdy se Post Malone vyznal ze svojí lásky k Cobainovi a Nirvaně. Už v roce 2020 vystoupil s celou řadou coververzí Nirvany na podporu Fondu solidarity Covid-19 Nadace OSN pro Světovou zdravotnickou organizaci. Charitativní livestream dokonce schválila bývalá manželka Kurta Cobaina Courtney Love, která se před akcí na Instagramu podělila o svůj souhlas a popřála mu hodně štěstí.

Post Malone. I navzdory nedokonalostem v intonaci, což je vzhledem k povaze živého vystoupení a jistě i masivní trémě pochopitelné, z celého krátkého a o to víc extatického vystoupení bylo zjevné, že si to všichni užívají a jsou zase ve svém živlu. Při prvním vystoupení Nirvany v SNL kapela zahrála skladby Smells Like Teen Spirit a Territorial Pissings. Do pořadu se vrátili v roce 1993, aby naživo zahráli songy Heart-Shaped Box a Rape Me z výše zmiňovaného alba In Utero. Morální otázka zní: je možné, aby se Nirvana s kýmkoliv místo Kurta vrátila? Odpověď zní ne. Kurt is dead.

Post Nirvana zahrála svoji ikonickou skladbu Smells Like Teen Spirit z průlomového alba Nevermind přesně třicet čtyři let po svém debutu v show Saturday Night Live. Adam Sandler, který Post Nirvanu uvedl, byl v roce 1991 součástí štábu SNL a moc dobře si pamatuje na jejich extraordinérní vystoupení, které na dlouhou dobu změnilo vše.

Hudební novinky

Tři odstíny emancipovaného rocku a popu a prokletí koně navrch. Takhle začal hudební rok 2025.

TEXT Kay Buriánek

Heartworms

Glutton For Punishment

Jojo Orme aka Heartworms na Glutton For Punishment splétá tapisérii postpunkových, gotických a industriálních vlivů do neobvykle ambiciózní debutové desky. Je znepokojivá stejně jako přesvědčivá a naprosto ospravedlňuje humbuk, který se kolem jejího vydání strhl. Je syrová, a zároveň dokonale vypointovaná syntezátorovými melodiemi, chytlavými beaty, jemně se vznášejícími kytarovými riffy a náladotvornými zvukovými texturami. To vše podpořeno vokálem Orme, evokujícím PJ Harvey, Kate Bush i Shirley Manson, přesto osobitým a rozpoznatelným. Glutton For Punishment se hrdě hlásí ke goticko-postpunkovým kořenům, přesto se nejedná o pouhé cvičení v nostalgii. Album vlévá nový život do volně definované současné postpunkové scény a pod jeho gotickou estetikou se skrývají dokonce vlivy britské taneční hudby 90. let až po modernější vzory. Londýnská umělkyně je právem novou senzací, jejíž místy ledová a skoro vždycky zneklidňující tvorba je zatížená traumaty a hrůzami válečných konfliktů: a to jak doslovně (singl Motorik Warplane byl inspirován smrtí pilota Spitfiru Williama Gibsona Gordona), tak i v jejím nitru. Apokalyptická brilance prodchnutá dystopickou pochmurností.

Haunted Horses

Dweller

I když Haunted Horses pocházejí z kolébky grunge, tedy z amerického Seattlu, jejich hudební fokus je někde úplně jinde. Dweller je jejich čtvrté album, kterému předcházely desky Watcher (2013), Dead Meat (2019) a The Worst Has Finally Happened (2022). Původní duo Myke Pelly (bicí) a Colin ‚Cobra‘ Dawson (zpěv) v roce 2022 doplnil baskytarista Brian McClelland. Smíchejte intenzitu a neurvalost Swans z období desek Cop a Filth, přidejte trochu industrialu raných Ministry, post-punkové blues The Birthday Party, špetku Godflesh a experimentalního hip-hopu v duchu Ho99o9, Dälek nebo Dannyho Browna. Abychom úplně nevytěsnili Seattle, je tu prostor i pro tracky, které by klidně mohly evokovat ujeté remixy zmutovaných písní z nejodvážnějšího alba Nirvany In Utero. Nick Cave se vrací v různých podobách stejně, jako se zjevuje duch mrtvých Joy Division nebo citace čtyř nihilismem prosáklých jezdců apokalypsy – Killing Joke, The Wipers, Suicide a The Jesus Lizard. Zahustit už tak intenzivní mix špetkou Coil, Throbing Gristle a Sisters Of Mercy rozhodně nebude na škodu. Takhle, bez ohledu na pionýry žánru, zní industrial noise post-punk v roce 2025.

Lambrini Girls

Who Let the Dogs Out Brightonské duo, kterému fandí Iggy Pop a celá riot grrrl smetánka, na svém politicky laděném debutu zatápí drsnými riffy, drsným humorem a nešetří drsnými nadávkami. Přitom na tom hudebně není nic převratného. Masivní zkreslená basa Lily Macieiry, stejně zkreslená kytara Phoebe Lunny, která se pohybuje mezi post-punkovou úsporností a občasnou pop-punkovou citací Ramones a neurotické bicí bubenice Banksy. Rytmus je zběsile rychlý, texty se zaměřují na společenské neduhy, přičemž je Lunny podává svým osobitým způsobem – zpívá jako někdo, kdo chce vyjádřit svůj názor v obzvlášť hlučném baru, zatímco se ho vyhazovač snaží vyvést. Výsledkem je syrový power punk reflektující spoustu témat od ideálů rovnosti přes gender, sexuální násilí, kolonialismus a primitivní populismus až po kritiku drtivých důsledků současného kapitalismu. Dohromady se daly během lockdownu a jejich syrovost a nasazení je od debutového EP postupně táhly nahoru, až do přelomového roku 2024. U nás jste je mohli zaznamenat nejprve jako předkapelu Kim Gordon v Meet Factory a aktuálně sólo v Bike Jesus. Pravděpodobně poslední možnost vidět je v tak malém klubu a zažít zblízka.

FKA Twigs

Eusexua

Eusexua je třetí studiové album britské zpěvačky FKA Twigs. Je masivně inspirované její novou obsesí – alternativní kulturou, subkulturou východního bloku, warehouse rave parties, techno kids. Kde k tomu přišla? No přece v Praze! V době natáčení remakeu filmu The Crow (2024), kde FKA Twighs ztvárňuje jednu z hlavních postav, Erickovu přítelkyni Shelly Webster, byla často viděna v pražských undergroundových klubech Bike Jesus, Fuchs2 a Ankali, kde intenzivně absorbovala atmosféru nezávislých techno mejdanů, zamilovala se do ní a často a ráda o tom zpětně mluví. I když na Eusexua svobodomyslně přechází od techna přes house a garage k drum’n’bassu, ten otisk místa a doby je přítomný stejně jako aureola popové královny nového věku. Pitchfork, který dal Eusexua vysoké hodnocení 9.1, ji odvážně přirovnává k Madonny albu Ray Of Light a retro garage masterpiece Disclosure You & Me. FKA Twigs je stále trochu excentrickou postavou současné hudby, zachovává si své zvláštnosti a fixace, ale zároveň vypráví příběh svojí proměny prostřednictvím klubové hudby. Je už nezměnitelně spjata s popem, ale není mu zavázána. FKA Twigs je bezesporu vizionářská umělkyně a tohle je teprve začátek.

kultura

Barokní melodrama

Je těžké odstřihnout se od všeho a vrátit se pouze sám k sobě a vlastním inspiracím? Dá se na chvíli vyskočit z rozjetého vlaku, změnit vzorec přístupu k muzice a vsadit všechny karty na emoce?

Mike Trafik, DJ, producent a beatmaker zásadních pilířů české rapové scény PSH nedávno dokončil a vydal sólovou desku Melodrama, která je výsledkem jeho dlouhého tvůrčího procesu a zároveň dokumentuje osobní evoluci v Mikeově hudebním výrazu i životě. O tom, ale i o guilty pleasures, politice, hudebním marketingu nebo Japonsku je následující rozhovor.

TEXT Kay Buriánek FOTO David Turecký

Máš venku novou desku Melodrama. Po jak dlouhé době jsi udělal něco sám pro sebe, co se tvorby týče?

Po dvanácti letech. Dělal jsem tři mixtapy mezi sólovkami kluků, v tom mezidobí byly dvě Vláďovy desky a jedna Orionova, vlastní mixtape jsem udělal v roce 2015. Takže vlastně celkem čtyři mixtapy, ale jinak jsem se primárně soustředil na sólové projekty kolegů z PSH. Já to ale stejně vnímám jako společnou tvorbu, jen se to pokaždé jmenuje jinak, no.

Když jsem poslouchal Melodrama, tak stejně hned v prvním tracku Nany Nau rapuje Orion, ve druhém Z fotky mý mámy kape krev se objevuje Vladimír 518 a Katarzia… …a pak už se zpívá, tak to vyšlo, no. Ale zpětně, když to nějak zasadíš do kontextu, tak to budí dojem, že to drží pohromadě právě kapelou, ale byla to čistě taková emoční náhoda, že to

takhle vyšlo. Ten druhý track měl být původně úplně něco jiného, ale když to takhle zapadlo, najednou to začalo dávat větší smysl a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že oba dva v úvodu desky jsou mi vlastně nejblíž, protože to jsou členové PSH, nehrál jsem tu hru, jestli to je takhle „politicky“ dobře, nebo ne.

Jak dlouho jsi na Melodramatu pracoval?

Průběžně. Už v roce 2019 jsem začal dělat nějaké nové vlastní věci, měl jsem tak tři čtyři už i nahrané, a když jsem byl v té první vlně, tak mi do toho vlezl Vorel se svojí sólovkou Teritorium III…

A nefunguje takové to, hele, teď si dělám svojí vlastní desku, tak musíš počkat?

To já právě neumím. Vždycky to pro mě byla pomyslná vyšší karta dělat na něčem společně a sólová deska, tím, že

na ni nikdo nečeká, nejsi svázaný žádným termínem a není ničím limitovaná, se klidně může rozprostírat v delším časovém úseku. A pak přišel covid, což mělo tu výhodu, že jsme se s Mikim mohli potkávat ve studiu a intenzivně pracovat. To mi zabralo celý rok 2021. Pak jsme zase dělali s PSH film, s Vláďou a Katarzií se dělal singl a video k Vidím to, jako by to bylo včera do filmu Bod obnovy. Takže se průběžně dělalo na všech těch věcech a já jsem vlastně neměl chuť ani potřebu pracovat na svojí sólovce. A když už jsem chytil ten správný ,fire’, tak mi to zase kvůli něčemu spadlo pod stůl, odpadly některé tracky, protože pro lidi, co na nich se mnou participovali, už to třeba bylo moc staré, takže jsem musel začít zase od začátku. A hlavně tím, že jsem přišel o ty první čtyři, které kolem vytvořily nějakou auru, musel jsem celou tu chemii hledat znovu. Snažil jsem se hrozně vyhnout

„Obecně musím říct, že mi vadí akcent na věk, jako kdyby rap mohl dělat jenom někdo, komu je dvacet, to považuju za absolutní nonsens.“

tomu producentskému průseru, aby mi z toho vylezla ve výsledku jen jakási kompilace, protože spolupracuješ na každém tracku s někým jiným. Těžko se hledá nějaká pojicí niť, když se postupuje způsobem, že oni si vybírají muziku, a pak to nedrží pohromadě. Takže to jsem nechtěl.

A tady ta kontinuita je zachovaná čím?

Myslím, že je hodně prodchnutá mým náhledem na použití atmosfér a nástrojů, kdy to celé začíná a končí varhanami, cembalem, operním zpěvem a nějakou jakože barokní linií, která se nakonec promítla i do celkové estetiky alba, a samozřejmě i hloubkou textů.

Málokdy narazím u české hudby na dobrý text. Takže jsem se jednak snažil lidi, se kterými jsem spolupracoval, podpořit při výběru témat a vlastně i výběr jich samotných šel primárně po tom, abych byl schopný doručit nějakou kvalitu a výpovědní hodnotu těch věcí.

Na to přesně jsem se chtěl zeptat, na základě čeho jsi hostující lidi na Melodrama vybíral…

Kromě toho, co už jsem říkal, další kritérium bylo, že mi je jedno, kolik těm lidem je, jestli jim je dvacet, nebo padesát, ale jestli to, co produkují, mě oslovuje a je kvalitní nebo jestli potažmo sdílíme i stejné světonázory.

Až takhle, jo?

Ano, od těch globálních až po úplně osobní. Třeba Tereza Černochová psala o mém vztahu k mojí bývalé přítelkyni, protože byla u toho, když jsem ten vztah opustil. Na druhou stranu je tam například Candymane a jeho věc s Ondrou Brzobohatým, kdy já jsem chtěl dlouho udělat song, kde si bicí neuzurpují prostor, takže tam je jenom

hlas a Ondrovo piano a je to vzdušné, bez ambice udělat klasickou skladbu, kde musí být refrén, ale je mnohem víc o nějaké informaci a proudu emocí. A do toho hledáš pak vhodný hlas, s tím jsem operoval. Obecně musím říct, že mi vadí akcent na věk, jako kdyby rap mohl dělat jenom někdo, komu je dvacet, to považuju za absolutní nonsens.

Tak ten tlak vyvíjí hlavně publikum, posluchači… Jasně, publikum, sociální sítě… mně se vlastně ani moc dobře nespolupracuje s někým, kdo se vymezuje vůči věku. Naopak často hledám zkušenosti a jistou vyspělost, o to víc, že jsem Melodrama dělal hlavně zpívané. A popravdě v žánru, v kterém se pohybuju, zase tolik kvalitních mladých zpěváků neregistruju. Proto i výběr hostů padl na ta jména, která se nakonec na albu objevují, přes osobní preference, nějakou pracovní zkušenost, zohledňoval jsem i barvu hlasu a osobitost. Aby to prostě hrálo všechno dohromady. Takže je tam 7krát3, Tereza Černochová, Zofie Dares, Slováci, kteří tady nejsou úplně známí, jako Dano Kapitán, ten má neuvěřitelný hlas, Elpe, což je vlastně zpěvák z mojí generace, ale má taky skvělý hlas a dokáže napsat výborný text, dál Fejbs, která je sice mladší, ale má super zajímavý hlas i přístup… Já jsem si splnil to, co jsem si předsevzal, z čehož mám vnitřní radost, a hlavně to podle mě drží pěkně pohromadě.

Měl jsi ambici, aby z toho výsledku byl na první dobrou poznat nějaký posun v kontextu tvojí vlastní tvorby?

To ne. Nedělal jsem to s tím, že bych chtěl někomu nebo i sobě něco dokazovat, ale udělat si prostě radost bez většiny nutných kapelních kompro-

misů. Pokud se tohle dá považovat za ambici, tak vlastně ano, ale ne ve smyslu, že jsem měl potřebu udělat něco spektakulárně zajímavého v kontextu vlastní tvorby, tak to nemám. Spíš to mělo fungovat a já doufám, že funguje, jako shrnutí toho, kde teď hudebně jsem.

A kde jsi?

Řekl bych, že hodně rozkročený, ale zároveň jeden důležitý aspekt je to, že Melodrama je v zásadě temná deska, ale je v ní naděje. Není to tak, že bych se sám plácal v temnotě, ale odráží to určitě současný stav společnosti, určitě to také odráží moje rozpoložení v době vzniku těch věcí. Dalším aspektem je, že emoce, které mi obecně chybí v muzice, se mi daří naplnit, když mi není zrovna nejlíp a sám hledám vnitřní naději právě skrz tvorbu. Dá se říct, že jistá tíseň v hudbě vytváří potřebnou hloubku, která ve veselé muzice úplně není. Ale stejně si myslím, že ta klíčová emoce je všudypřítomná naděje. Buď to, nebo nějaký fór, který to celé shodí, po čemž jsem také šel, abych se vyhnul patosu.

Najít rovnováhu mezi ještě pořád snesitelným patosem, fórem nebo nadsázkou, a zároveň silným sdělením je nesmírně těžké… Jako muzikant víš přesně, o čem to je. Těch rovin, které hledáš a na které postupně narážíš, je tolik, že vybalancovat je všechny je těžké, ale když se to povede, je to pak krása.

Už jsi sám zmiňoval, že na desce je hodně Slováků, kde je dnes slovenská a kde česká hudební scéna? Slovenská scéna se už dávno emancipovala, je svébytná. Já na svět i na muziku koukám z vícero úhlů, i skrz politiku, je to moje životní ,guilty’ ple-

asure. Čili je pro mě důležitý i výběr hostů na desce. I to je určitý postoj a názor.

…teď to tedy moc ,pleasure’ není…

To ne, to máš pravdu. Já mám Slováky obecně rád, nebo řekněme v rámci celoživotního nastavení Čechoslováky, tím pádem mi jejich tvorba přijde něčím hodně blízká, ale zároveň vzdálená, protože to jsou už dneska dva autonomní světy. Zároveň jsem nechtěl dělat písničky s anglickými texty, takže ta použitá slovenština tomu dodává zase jiný odstín a můžeš si víc hrát s emocemi, než když je něco zpívané anglicky.

Jakou má Melodrama odezvu?

Vnímám pozitivní reakce, asi se lidem líbí, že je jiná, což jsem rád, že se povedlo, aniž by to byl prvoplánový záměr, protože takhle já teď hudbu vnímám. Zároveň jsem chtěl trochu odkrýt karty, co to vlastně znamená být producent, protože hodně lidí si myslí, že prostě uděláš beat, někomu ho prodáš a tím to končí. Jednak jsem to tak nikdy neměl a potom to obnáší spoustu dalších profesí dotáhnout produkci do konce, od toho kreativního procesu až po samotné nahrávání, editace vokálů a s tím spojená kreativita, další editace, obal a tak dál. No, ale už je to venku, počítám s tím, že se to někomu líbit nebude, což je pořád lepší, než kdyby to nedělalo nic.

Samozřejmě, deska si žádá i živou prezentaci, tak co turné?

Turné zahájeno v Českých Budějovicích, vyprodáno, krása. Ještě jsem víc přiživil koncept pódia uprostřed klubu, jako jsme měli s PSH v Roxy, protože pro koncept desky, kdy na ní je vlastně docela dost lidí, se to hodí. Jinak ta skladba turné není jednoduchá, najít průniky toho, kdy kdo může…

Ta logistika musí být šílená. Dá se to utáhnout na tom, že tam pochopitelně nemůžeš mít všechny?

No, je to šílené. Slovenské hosty jsem musel z turné eliminovat už od začátku, sladit jejich časové možnosti by nebylo možné a i finančně by to bylo neúnosné. Takže teď je to postavené na Češích, co jsou na desce, plus pár dalších, kteří tam nejsou, jako například Maniak nebo Zuzana Tvarůžková, se kterými ale dlouhodobě spolupracuju, takže mi přišlo logické zapojit je do turné taky. Stejně tak Ironkap, který na desce také není, ale je v roli jakéhosi exekutivního producenta a spolupracoval na některých textech. Je to zkrátka logisticky extrémně náročné a drahé, protože s sebou vozíme pódium a světla a stavíme to v prostorech, které na to nejsou typicky dělané. Ale je to výzva a zároveň nějaká další rovina té desky, kdy si říkám, ok, teď tady před vámi stojím úplně obnažený, sám za sebe, přijímám to a pojďte do mě.

Do jaké míry to koliduje s tvými dalšími aktivitami, s PSH, tvými producentskými věcmi, rodinou? Tak mám tři dcery, restauraci, viď… jednoduché to není, čas nějaký je, děti jsou ve školce, něco se dá dělat, ale je to, jak se říká, ,tough’. Co se týká kapely, vždycky máme od ledna až do března volno, začínáme letos až v květnu. Proto jsem se snažil udělat víc jak osmdesát procent svého turné v březnu, bude nějaký čas se trochu narovnat a pak skočím rovnou do PSH. Mám ale samozřejmě dny v týdnu, kdy si říkám „ok, tak ještě tohle a tohle a tohle a tohle…“ a mohu říct, že bez Terezy, která mi pomáhá s turné, bych to nedal, respektive bez Jediho, který mi našel Terezu.

A Tereza je kdo?

Tereza je produkční, pomáhá mi s organizací turné. Sám bych to nedal. To bych musel být všude o pět hodin dřív a na všem se podílet. Když to chceš udělat dobře, tak k tomu potřebuješ další lidi. A na to potřebuješ spoustu peněz.

Spoustu peněz, na to potřebuješ mít silného sponzora...

No tak už jsme u něj, vidíš.

Don Papa, filipínský rum…

Ano, přesně tak. To vlastně jde ruku v ruce s tím rozkrýváním produkční pravdy a ta je taková, že finanční vstup na začátku, to jsou vyšší statisíce. Abys měl dobré studio, dobrý obal, dobré fotky, abys měl člověka nebo agenturu na PR, protože muzika je informace, se kterou se dnes již obchoduje naprosto normálně. Dneska ti už nezavolá dvacet hudebních novinářů, když ti vyjde deska, protože ta média už de facto neexistují. Line-up tě stojí peníze, když si vymyslíš prostory, kde například není podium, tak ho musíš přivézt, postavit zvuk a světla a tak dále, to jsou opravdu náklady přes milion. K tomu, aby to mohlo stát, potřebuješ hodně peněz a bez partnerů to prostě nejde. To není špatně, to je realita, se kterou se musí pracovat. Je to o tom najít si partnera, který dobře chápe, čeho chceš dosáhnout.

Dnes to vlastně není nic, za co by se člověk měl stydět. Je tu nějaká DIY platforma, která tohle ignoruje, protože má jiné ambice a jinou etiku, ale když děláš hudební byznys, potřebuješ někoho, kdo mu bude věřit a dotovat ho penězi, na tom není nic špatného. Přesně tak.

A je naivní představa, že když dnes uděláš desku, tak z té desky vyděláš spoustu peněz, za které si koupíš auto, barák… …a platíš všechny účty. Přesně. Je to jen o nějaké komunikaci a představách partnerů, kde hledáš konsensus nad tím, jak má spolupráce vypadat. Buď ti někdo chce nalepit logo na čelo, anebo nechce a je u toho rád s tebou a jeho prezentace probíhá jiným způsobem, tak, aby nebyla do očí bijící na první dobrou, v lepším případě sofistikovaná ku prospěchu všech zúčastněných.

A ty sis něco musel lepit na čelo?

Mám pocit, že na čele nic nemám. Naopak myslím, že to probíhá dobře, a i tím, že to je alkohol a já alkohol piju, tak s tím nemám žádný morální problém.

Kdo koho oslovil?

Bylo to tak, že jsem do světa pustil informaci, že dělám desku a paralelně s tím se oni byli podívat na náš koncert v Roxy. Moc se jim to líbilo, pochopili, o co jde, jak to má vypadat, a potom jsme se začali bavit o spolupráci. Na téhle úrovni nejde nic dlouhodobě dělat bez partnerů, protože se snažíme dělat to tak dobře, jak to

jenom jde, a vzhledem k tomu, že jsme velké jméno, ať už to byl label, nebo kapela sama, tak pro nás nikdy nikdo nedělal nic zadarmo. Všichni mají svoje rodiny, děti, povinnosti, nemůžeš je obírat o jejich čas a nutit je pracovat bez toho, že jim dobře zaplatíš. Taková je realita, opodstatněná a oprávněná.

Byla doba, ještě několik let zpátky, kdy se sponzoři v podstatě přetahovali o to, kdo koho bude finančně podporovat. Teď se to otočilo a je spíš problém sehnat někoho, kdo by měl důvěru a důvod svoje peníze investovat. Myslíš, že to je odraz ekonomické situace obecně?

Já bych řekl, že to je jednak odraz ekonomické situace, ve druhé řadě je to nějakou instantní kvalitou projektů. Je důležité mít kvalitní uvěřitelný projekt a sebevědomě si za ním stát. Pak tomu uvěří i investor nebo sponzor.

Takže to je kreativita a marketing. Ano je to kreativita a marketing. Ale samozřejmě je to těžší, než to bylo, ale to jde s nějakou ekonomickou situací nahoru dolů. Ty firmy chvilku utrácejí, a pak zase neutrácejí, protože před tím hodně utrácely. Takže zase musíš počkat do okna, kdy začnou hodně utrácet.

„Od první minuty, kdy jsme v Japonsku vystoupili z letadla, jsme věděli, co se bude dít a co máme dělat, jinak bychom byli úplně ztracení.“

Co PSH? Co teď bude následovat? Vzhledem k tomu, že Orion s Čistychovem loni dodělal desku Mamuti, Vláďa teď dodělává desku se 7krát3 a já jsem svoji sólovku vydal, tak se nabízí nějaký studiový reunion a tím, že spolu zas budeme od dubna trávit hodně času, už je na to zase ideální čas. Přes zimu jsem postavil mobilní studio, kde mám vše v jednom racku, nemusím nic zapojovat, prostě přijedu, zapojím do zásuvky, vyndám mikrofon a můžeme točit. Tak jsme si řekli, že budeme využívat čas, který spolu trávíme na turné, produktivně. Abychom se nemuseli kvůli tomu scházet v Praze, kdy ani jeden z nás nemá většinou čas. Takže uvidíme, co z toho vyleze.

Takže nějaké koncertní zvolnění se u vás nechystá, naopak… No, jak zastavíš vlak, který jede? To bys musel chtít. Tím, že jsme všichni aktivní i v rámci vlastních projektů, tak to samozřejmě funguje i jako palivo pro kapelu samotnou. Shodli jsme se, že nám to dává pořád smysl, o koncerty je stále zájem, snažíme se to filtrovat tak, aby to byly koncerty, které nás baví, aby byly na dobrý zvuk, v dobré časy a měli jsme z nich ve výsledku fakt radost.

Nedávno jsi byl v Japonsku. Co jsi tam dělal? Bylo to nějak spojené i s tvorbou potažmo s Melodramatem? Byl jsem tam primárně kvůli horám, lyžování a jídlu, prašan na severu Hokaida, to byl velký zážitek. Takže jsem s partou kamarádů strávil deset dní na horách a pět dní v Tokiu, kde jsem jenom jedl, ochutnával, co šlo, pil a nasával atmosféru. Měli jsme unikátní servis v podobě průvodce, kamaráda Lea, který je osobní šéfkuchař

ambasadora na české ambasádě, takže jsme nedělali žádné chyby. Od první minuty, co jsme vystoupili z letadla, jsme věděli, co se bude dít a co máme dělat, jinak bychom byli úplně ztracení. Bylo to skvělé. Odpočinul jsem si. Mám děti a spoustu práce, takže to byla po pěti letech úžasná dovolená.

Takže s prací to nemělo nic společného ani se to nepropsalo do tvorby?

Vlastně trochu ano. Já jsem tam dodělával na sluchátka desku, její mastering, takže bylo vtipné a zajímavé si to poslouchat v úplně odstřiženém a odstřeleném prostředí. Možná se mi to tam i tak nějak hezky uzavřelo. A co se týká gastronomie, tak jsme zjistili, že na tom jsme v Jam & Co. velice dobře. Jedli jsme srovnatelně dobré rameny. Co se nedá nikdy dohnat, je čerstvost ryb. Když ochutnáš místního tuňáka, ústřice, mořského ježka nebo kaviár, má to díky blízkosti oceánu úplně jiné parametry a špatně se na to tady v Evropě navazuje. Po návratu mi bylo ze začátku trochu ouvej, protože se vrátíš v podstatě do goticko-renesančního skanzenu, kde posun společnosti je pomalý a je hodně individualistická. Tam lidé tolik neřeší bydlení, drahé potraviny a drahé energie, řeší běžný život, což ti umožní vnímat svět trochu globálněji, nejen z pohledu svojí ledničky a svého gauče, protože když to máš vyřešené, umožňuje to mít trochu víc otevřenou mysl. A ačkoliv jejich společnost žije hodně z tradic, z nichž některé jsou trochu úsměvné, tak je to zároveň drží v nějakých kolejích a ve finále je to ještě i posouvá. Mám pocit, že my jako společnost spíš stagnujeme. Pořád se rozmýšlíme, jestli doleva, nebo doprava, místo abychom už táhli konečně za jeden provaz.

„Jsem Matt a jsem tu novej,“ představil se Čechům nový britský velvyslanec na sociálních sítích před dvěma lety. Matt Field se narodil v Oxfordu. Studoval religionistiku i japonská studia. Má za sebou misi ve Skopji, Záhřebu, Bosně a Hercegovině.

Jsem čtenář mnoha žánrů

V prostorách Thunovského paláce, kde vrže dřevěná podlaha, na květovaných sofa jsou v řadách pečlivě seřazené polštářky a jídelní stoly tu mají několik metrů, je barevně uspořádaná knihovna lehkým překvapením. „To je práce mojí ženy,“ mrkne pyšně britský velvyslanec Matt Field (48), který nás pozval do své soukromé rezidence. Ač jsou tu kvůli barevnému ladění autoři rozházení, kuchařky a cestopisy zpřeházené, orientuje se vášnivý čtenář Matt Field v policích s naprostým přehledem. Kolik knih přečte za týden? A které české knížky ho v poslední době nadchly?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Jaká je vaše knihovna?

Eklektická a trochu chaotická, protože čtu spoustu různých věcí. Řekl bych, že mám celkem široký čtenářský záběr. Proto v mé knihovně určitě najdete hodně fikce, ale i spoustu historických knih, také knížky o politice, ale i science fiction nebo detektivky a thrillery, zkrátka spoustu různých literárních žánrů.

Dlouhodobě jste pracoval ve Skopji nebo v Záhřebu a před Českou republikou jste působil jako britský velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Cestují vaše knihy s vámi?

Ano, vždycky si sebou bereme spoustu knih, ale také máme mnoho

knih doma ve Velké Británii. Ale to víte, nemůžeme si vzít všechno s sebou.

Bývá to těžké rozhodování?

Vždycky je to těžké! Pro mě je to asi nejtěžší část každého stěhování – které věci si vezmeme s sebou, a které půjdou zpátky domů. U knih se snažím brát jen ty, které opravdu potřebuji. To bývají knížky, které jsem ještě nečetl, nebo knihy, které si jednou budu potřebovat znovu přečíst. Takhle je to vybírání o něco snazší.

Máte ve svém napěchovaném rozvrhu britského velvyslance vůbec čas na čtení?

Pořád si na čtení musím hledat čas, protože moje práce je náročná. I jako rodina se s mými dětmi snažíme najít si každý den alespoň nějaký čas na čtení. Takto přečtu asi tak jednu knihu týdně.

To je velmi dobré skóre!

Možná je to pro někoho hodně, ale já se třeba zas nedívám moc na televizi. Na to nemám čas. A když už ho mám, raději ho věnuji čtení. A jak říkám –můj vkus je velmi široký, takže nejsem v četbě příliš vybíravý.

Jaký byl váš vztah ke knihám během vašeho dětství nebo dospívání? Vždycky jsem hodně četl. Vždycky

knihovna

jsem byl čtenář s poměrně širokým vkusem a četl tak spoustu různých knih. Studoval jsem anglickou literaturu, s čímž se samozřejmě pojí spousta čtení, ale vždycky jsem si četl i pro radost. Četba je něco, co bylo vždy součástí mého života. Dokonce, když jsem se seznámil s mojí manželkou Martinou a podívali jsme se, co máme v knihovně, zjistili jsme, že máme spoustu stejných knih nebo podobných titulů. To bylo moc hezké.

Mohl byste jmenovat svou oblíbenou knihu?

To považuji za opravdu těžkou otázku. Ale má poslední oblíbená kniha nebo spíše kniha, kterou jsem si v poslední době hodně užil, je Achillova píseň od americké autorky Madeline Miller. Vypráví totiž příběh trojské války, o Achillovi a Patroklovi, zkrát-

ka velmi známý příběh, ale z úplně jiného úhlu pohledu. Je to kniha už několik let stará, poprvé vyšla v roce 2011, ale četl jsem ji teprve nedávno a myslím, že je opravdu úžasná. A další kniha, kterou jsem četl více než kteroukoli jinou knihu, je Myšlení, rychlé a pomalé. Jde o non-fiction knížku od izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii. Je to kniha o předsudcích, které si všichni nosíme s sebou, o problémech, které řešíme, jak předjímáme závěry nebo si myslíme, že rozumíme věcem, kterým vlastně nerozumíme. Doporučil mi ji můj bývalý šéf, též velvyslanec, před mnoha lety. A je to pro mě asi nejvlivnější kniha vůbec, pokud jde o myšlení a přemýšlení o lidech. Doporučil bych ji proto každému. Je perfektní.

Oblíbený český autor? “Karel Čapek!” říká rozhodně Matt Field a vytahuje z knihovny Válku s Mloky v anglickém překladu. Dílo českého spisovatele považuje britský diplomat za stále aktuální, neboť nám prý pomáhá pochopit klimatickou změnu nebo válku na Ukrajině.

„Myšlení, rychlé a pomalé je non-fiction knížka od izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana. Je to kniha o předsudcích, které si všichni nosíme s sebou, o problémech, které řešíme, jak předjímáme závěry nebo si myslíme, že rozumíme věcem, kterým vlastně nerozumíme. Doporučil mi ji můj bývalý šéf, též velvyslanec, před mnoha lety. A je to pro mě asi nejvlivnější kniha vůbec. Doporučil bych ji proto každému.“

Co si přečíst podle Matta Fielda?

Madeline Miller: Achilleova píseň

Daniel Kahneman: Myšlení, rychlé a pomalé

Karel Čapek: Válka s Mloky

Kazuo Ishiguro: Soumrak dne

J. R. R. Tolkien: Pán prstenů

Ivan Klíma: Láska & smetí

Bianca Bellová: Jezero

Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta Kelly and Zach Weinersmith: A City on Mars

Jakou knížku byste mi doporučil, pokud chci pochopit Brity a jejich kulturu?

Asi to bude znít zvláštně, ale jeden z mých nejoblíbenějších autorů, kteří píší o britství, je britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro. Píše naprosto nádherné knihy o Velké Británii. Například jeho dílo Soumrak dne získalo slavnou filmovou adaptaci z roku 1993 s Anthony Hopkinsem a Emmou Thompson v hlavních rolích. Příběh se odehrává na venkovském sídle, které vlastní šlechtická rodina, ale příběh samotný je spíše o personálu, který v domě pracuje a o vztazích mezi nimi. Naprosto skvělá kniha!

Máte ve své sbírce i nějaké cenné knihy, velmi staré kousky?

Tohle je určitě zvláštní kniha, protože už je dlouho na světě – Pán prstenů –skvělý britský fantasy příběh. J. R. R. Tolkien žil navíc v Oxfordu, odkud pocházím i já a kde jsem vyrůstal. Je to takové spojení mezi námi a Pán prstenů je jeden z těch příběhů, který měl svůj obrovský vliv ještě dávno před tím, než vznikly filmy Petera Jacksona. Tohle vydání pochází z nějakých 60. nebo 70. let a je prostě krásné a vzácné tím, že je to jedna z mých oblíbených knih, a také proto, že ji zná spousta lidí. To bude asi jedna ze speciálních knížek v mé sbírce, ale upřímně řečeno – pro mě jsou všechny knihy speciální.

Jsou nějaké české knížky, které vás v poslední době zaujaly?

I české knihy čtu obvykle v angličtině, protože je to pro mě přece jen o něco rychlejší. Nedávno jsem takto četl knihu Ivana Klímy Láska & smetí. Je to první kniha, kterou jsem od Klímy četl a opravdu mě bavila. Pak Spisy Václava Havla, kterých jsem přečetl už několik. A pak kniha, kterou jsem si opravdu užil – jmenuje se Jezero a napsala ji Bianca Bellová. Považuji ji za fantastickou, opravdu skvělý příklad současné literatury.

Jakou knížku máte teď na svém seznamu?

No, hromada knih u mé postele je vždy mnohem větší než knihy, které jsem přečetl…

Čtete rád v posteli?

Jo, jo, vždycky čtu před spaním. Takhle na mě čeká Winterbergova poslední cesta od Jaroslava Rudiše, o které jsem slyšel skvělé věci a moc se na ni těším. A možná, abych ukázal ty velké rozdíly v mých čtenářských chutích, tak zmíním, že jsem si nedávno koupil A City on Mars od Kelly a Zacha Weinersmithových. Je to non-fiction kniha o tom, co by bylo potřeba k tomu, aby na Marsu vznikla kolonie. Takže populární vědecko-fikční kniha o osidlování vesmíru. Moc se těším, až si ji přečtu.

Po přečtení to kupte znovu!

Jinde v čísle píšeme o vynálezu supermarketů, který nám hodní Američané zařídili před cca 110 lety. Tady si na několika stránkách rozebereme všechno dobré i zlé, co přineslo století věčně otevřených obchodů, kde seženete cokoliv od uheráku až po příklepovou vrtačku.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Boom konzumerismu

Rozmach supermarketů přinesl přelom 40. a 50. let. Poválečná ekonomika jela na plné obrátky, baby boomeři pod křídlem míru zakládali velké rodiny a stěhovali se za město, kde se dal americký sen pořídit levně a rychle. Život na předměstí si vyžádal infrastrukturu ve stylu „vše na jednom místě“, což supermarket a později rovnou obchodní centrum splňuje do posledního puntíku. Rozmach automobilové kultury a moderní spotřebiče v kuchyni, v čele s velkou americkou lednicí, formovaly moderní shoppingové návyky. Víkendové plnění vozíků nákupem na týden dopředu, lákání zákazníků prostřednictvím barevných letáků zasílaných do schránek, senzační slevy poutané u vchodu nebo v čele uliček, to vše se rychle osvědčilo. Úspěšné marketingové fígle se navíc rychle zaváděly v rámci celé sítě obchodů, takže se z nich stával nový standard nikoliv během měsíců, ale během pouhých týdnů.

%

Nákupní vozík: revoluce v nakupování

Sylvan Goodman měl v roce 1936 vnuknutí. Při návštěvě obchodu si všiml hloučku žen, které si povídaly v uličce. Na zemi před nimi ležely přeplněné nákupní košíky. Pozoroval je a zjistil, že je vždy odtáhnou o pár regálů dál, než zase začnou odpočívat. A pak spatřil maminku s kočárkem. Večer zkusil na skládací dřevěnou židli ze zahrady přimontovat kolečka a další den spolu s automechanikem vyrobili prototyp nákupního vozíku – drátěnou konstrukci na kolečkách, která se vešla do tehdejších mezer mezi regály a umožnila bezpracné popojíždění po obchodě.

Vynález si nechal patentovat v roce 1940, ale chvíli trvalo, než se doopravdy ujal. Ženy považovaly vozík za podivný kočárek, muži ho odmítali používat. V roce 1946 přišly vozíky, které bylo možné zasunovat do sebe, aby se ušetřilo místo na parkovišti. O rok později se adresovaly připomínky maminek, které nemohly současně strkat vozík i kočárek – do nového typu vozíku přibylo sezení pro děti, čímž se ze samoobsluh stalo oblíbené dostaveníčko žen v domácnosti.

Přesně takový podíl věcí kupujete pravidelně. Alespoň to vychází z globální studie mezi zákazníky velkých supermarketů. O těch dvacet procent tzv. impulzivního nakupování se řetězce perou zuby nehty. Proto jsou u pokladny sladkosti, nanuky a sycené nápoje. Absolvovali jste hodinový nákup, jste už skoro u cíle. Zasloužíte si nějakou odměnu.

Piggly Wiggly: přátelské prasátko

Září 1916, přesně tehdy byl v americkém Tennessee otevřen první moderní supermarket. Do té doby zákazníci u pultu předali seznam požadovaných potravin prodavači, kterým jim nákup během několika minut zkompletoval ve skladě, zabalil a po zaplacení slavnostně předal. Nový koncept volné prodejní plochy, kde si všichni sami vyberou, maximalizoval zisky na metr čtvereční. Majitelé se sice báli krádeží, ale nakonec se ukázalo, že občasné kleptomanství je víc než vyváženo ochotou lidí koupit si něco navíc, co je zaujme v regálu nebo u pokladny.

Patentovaný koncept prvního obchodu nabízel šest stovek produktů ve čtyřech chodbičkách. Do Piggly Wiggly zákazníci vstupovali skrz branku a pohybovali se jednosměrně, nakupujíc po cestě k pokladně, po níž následoval opět jednosměrný východ z obchodu. Tento styl nakupování rychle převzaly i ostatní obchody, ale Piggly Wiggly se stal gigantem i díky franšízingu. Ve třicátých letech pod jeho hlavičkou fungovalo 2 660 supermarketů.

Značka se stala natolik úspěšnou, že jí federální vláda hrozila regulací. Rozdělila se proto do několika divizí, z nichž postupem času vyrostly vlastní řetězce Safeway, Kroger a Colonial. Rozbití společnosti umožnilo konkurenčnímu A&P vyplnit díry na trhu. Značce se dařilo natolik, že se vláda o dvě dekády později rozhodla ji taktéž rozporcovat, aby nevznikl další monopol.

Hypermarket

První samoobsluhu o ploše 2 500 metrů čtverečních otevřel v roce 1963 na předměstí Paříže tamní řetězec Carrefour, v Evropě v devadesátých letech neuvěřitelně oblíbená značka, specializující se na velké prodejny se širokým výběrem zboží. Dnes mají průměrné hypermarkety rozlohu 5 až 15 tisíc metrů čtverečních a nabízejí až 200 tisíc různých produktů.

První československá samoobsluha

V Evropě se supermarkety začaly rozmáhat začátkem padesátých let. Velká Británie, Francie, Belgie nebo Nizozemsko v rámci zavedených sítí prodejen potravin začaly přecházet na americký model a zbytek zemí je rychle následoval. V roce 1955 byl na Žižkově na samoobsluhu přebudován Konzum a lidé si nový koncept nemohli vynachválit. Moderní prodejna tehdy nabízela 250 druhů zboží pohromadě, což bylo nevídané. Do konce roku vzniklo dalších 80 prodejen tohoto typu a koncem padesátých let jsme patřili k sámoškovým velmocím, dokonce jsme předběhli Velkou Británii, Rakousko a západní Německo. Brzdilo nás jen stavění chladicích boxů a pokladen, protože to jen tak někdo neuměl, a proto šlo o nedostatkové zboží. Kdo klasickou komunistickou samoobsluhu zažil, jistě si pamatuje fronty a poloprázdné regály, kontrastující s pyramidami konzerv v čele chodbiček a vyskládanými produkty ve výlohách. A taky všudypřítomnou vůni kávy u automatických mlýnků za pokladnami.

1972

Od tohoto roku běží v amerických televizích obskurní pořad The Price Is Right, v němž soutěžící hádají cenovky obvyklého i méně obvyklého zboží z tamních supermarketů. Celé je to založené na tom, že průměrný zákazník zná zpaměti cenu u maximálně pěti položek. Tipnete si, kolik stojí kostka másla, litr mléka a tukový rohlík? Určitě, to je základní násobilka. Ale co balení šesti houbiček na nádobí, palačinková pánev Tefal a příklepová vrtačka ParkSide? Přesně na tomhle hádání je založena tato vědomostní soutěž. A výhry? Hodnotné zboží dodané řetězci. Ano, je to celé product placement, u něhož se davy baví, z gauče hádají cenovky a podprahově jsou masírovány, aby si šly hned po skončení relace něco koupit.

„Zamilovanost poznáte ve chvíli, kdy s tím druhým můžete jít nakupovat potraviny do supermarketu.“

Woody Harrelson, herec

Supermarket jako novodobý chrám církve konzumu

Existuje důvod, proč si v některých zemích v neděli nenakoupíte. V neděli se totiž chodí do kostela, a nikoliv do krámu. Církev logicky vidí v obchodních řetězcích konkurenci, protože lidé se do nich vrací znovu a znovu, hnáni často nikoliv nutností si nakoupit, ale spíše nutkáním vracet se na místo, které důvěrně znají. První návštěva nového obchodu je plná očekávání a zklamání.

Budou mít moje značky? Budou jejich značky stejně kvalitní jako ty, na které jsem zvyklý?

Budou pokladní milé? Regály přehledně značené a uklizené? Najdu pečivo tam, kde podle nezpochybnitelné logiky musí být? Tolik otázek, tolik metrů čtverečních, a tak málo času. Jakmile si někde zvykneme nakupovat a osvojíme si tamní zákony, jen velmi neochotně své retailové náboženství měníme, abychom začali věřit konkurenci. Tak nezlomnou důvěru požívají mimo samoobsluh už jen hospody a oblíbené fotbalové týmy.

10 000 m2

Svou plochou největší supermarket v Česku je hypermarket Kaufland v brněnské Kounicově ulici. Netrumfne ho ani pražský hypermarket Tesco v Letňanech s rozlohou 8 500 m2

Carrefour: do čtyř světových stran

Francouzský gigant se zrodil v roce 1960 a dnes najdeme tisíce obchodů v 30 zemích. A to není zdaleka vrchol, protože v devadesátých letech byl Carrefour skutečně na každé křižovatce (doslovný překlad francouzského jména). Jeho zakladatelé v něm spojili koncept prodejny potravin, domácích potřeb, spotřební elektroniky a později i přidružených služeb (oprava bot, čištění oděvů, výroba klíčů, prodej tisku a tabáku). Cílem bylo mít vše pod jednou střechou, proto byl ostatně Carrefour průkopníkem ve stavbě hypermarketů, kde jste doslova našli vše pod jednou střechou. Rozloze obchodů odpovídala i naddimenzovaná parkoviště. V Česku působil Carrefour do roku 2005, kdy se v rámci restrukturalizace firma začala stahovat z minoritních evropských trhů a prodala své prodejny konkurenci, u nás to bylo

Tesco. Moje maminka ale přesto dodnes „chodí do Carrefouru“, protože zvyk je železná košile.

Co si nekoupíte, to sníte

Tradice restaurací uvnitř supermarketů není zas tak dlouhá. A přitom jde o oboustranně výhodný obchod. Zákazník spojí příjemné s užitečným, využije přívětivých cen, protože obchod vaří ze surovin ve vlastní nabídce (často z mražených polotovarů či hotovek). A pokud mu chutná, může si pro nášup skočit přímo do chladicího boxu a odnést si ho domů. Tyto „dotované“ restaurace jsou dnes běžným doplňkem obchodních řetězců, ale neuhodli byste, kde mají kořeny. Nebo možná uhodli, protože masové koule IKEA jsou popkulturním pojmem a jejich menu je v řadě velkoměst nejlevnějším způsobem, jak se vydatně najíst. První restaurace IKEA otevřela už v roce 1960. Na začátku roku nabízela jen kávu a dortíky, ale na jeho konci už tu byla plně vybavená kuchyň. Obchod s nábytkem k občerstvení sváděl, protože zákazníci byli z neustálého chození a přemýšlení o nákupu tak unavení a vyhladovělí, že odcházeli a často se pak nevraceli. Restaurace IKEA se v následujících dekádách staly pojmem a konceptem hodným následování.

Mapa evropských řetězců

Obchodní řetězce v Evropě zahrnují 300 tisíc obchodů a ročně se v nich protočí 3 biliony eur. Pokud v nich nenakupujete vy, nakupuje v nich většinou ten, kdo pak prodává zboží vám (nejrůznější večerky, Rohlíky a Košíky apod.). Globálně na počty obchodů vede již zmíněný Carrefour se 14 tisíc pobočkami, ale s výjimkou Francie, Belgie, Španělska a Polska v Evropě už téměř nemá zastoupení, soustředí se na Asii a Dálný východ. Jedničkou v Evropě jsou proto německé značky. Impérium Swarz Group ovládá skoro 13 tisíc poboček Lidlu a Kauflandu, těsně za nimi je Aldi, následované Rewe Group (Penny Market, Billa), Edekou a až poté následuje např. nizozemský SPAR, britské Tesco a nizozemsko-belgický Ahold-Delhaize (Albert).

Devadesátá léta v postsovětských republikách byla pro nadnárodní řetězce obrovskou příležitostí. Ahold (Albert), belgická Delvita a britské Tesco kupovaly již existující obchody ve velkém. Tesco např. zcela pohltilo dříve prémiové, ale v devadesátkách už dosluhující obchodní domy Prior a začalo je předělávat na moderní nákupní střediska. Na začátku roku 1998 bylo v republice méně než deset hypermarketů a jejich podíl na celkových prodejích byl cca 12 %. O čtyři roky později přesáhl počet velkoprodejen stovku a podíl prudce vzrostl na 44 %. Mezi lety 1997 a 2001 také rapidně rostl podíl zahraničního vlastnictví v retailu, z cca 8 % na 36 %. Zahraniční řetězce si český trh rozporcovaly a ochotně připravovaly Čechy o jejich rok od roku rostoucí platy.

Až na výjimky jako Aldi se většinou nedaří evropským řetězcům uspět v USA a americkým zas na starém kontinentě. Britské Tesco se v USA vyloženě trápilo a po šesti letech Ameriku opustilo, Walmart zas v Německu narazil na nezájem a svou expanzi rychle zastavil. Hlavním důvodem byla odlišná kultura nakupování. Evropský zákazník je zvyklý navštívit při nakupování několik specializovaných obchodů v rámci obchodního centra, americkému vyhovuje mít všechno na jednom místě. Němec vyhledá pomoc personálu, když si neví rady. Američanovi vyhovuje, že se ho neustále někdo ptá, jestli něco nepotřebuje. Jiný kraj, jiný mrav.

„Život je jako čekání ve frontě v supermarketu. Čekáte, pomalu se posouváte vpřed, zaplatíte a odcházíte nespokojení a na mizině.“

Erin McCarthy, spisovatelka

Historie čárového kódu

Norman Joseph Woodland začal na automatickém markování zboží na pokladnách pracovat v roce 1948 na popud jednoho z majitelů sítě supermarketů. Inspirací mu byla morseovka, takže ho napadlo střídat krátké a dlouhé sekvence černých a bílých čar. První čárový kód nakreslil na pláži do písku, ale pak ho napadlo, že udělá sekvenci do kruhu a zrcadlově, aby byla čitelná oběma směry. Patent získal v roce 1952, ale jeho metoda se neujala. Trvalo dlouhých dvacet let, než sílící poptávka po automatizovaném systému dala vzniknout tzv. UPC (Universal Product Code), což byl opět horizontální kód čar a mezer, jak ho Woodland načrtnul do písku. V roce 1974 se čárový kód začal poprvé naostro používat a byl to okamžitý úspěch. První načtená položka byl balíček žvýkaček Juicy Fruit od firmy Wrigley’s. Čárový kód byl obrovskou revolucí. Nejen že zrychlil markování zboží, obchody díky počítačové databázi prodaného zboží okamžitě věděly, co se prodává nejlépe, co nejhůř, kdy doplnit zásoby nebo nasadit slevy. To vše z jednoho jediného pípnutí.

Filmy z nákupáků

Oni žijí

Ve své době braková sci-fi s pochybným přesahem, dnes absolutní kult a prostředníček konzumerismu od Johna Carpentera, v němž hlavní hrdina (wrestler Roddy Piper) najde magické sluneční brýle, skrz něž prohlédne. Svět kolem nás je plný podprahových sdělení. Mimozemšťané mezi námi nás prostřednictvím kapitalismu na steroidech zkoušejí dostat na lopatky a donutit nás, abychom byli otroky cyklické spotřeby a naplňování povrchních tužeb. Když se člověk rozhlédne kolem sebe, dost možná se jim to nakonec podařilo.

Úsvit mrtvých

Jak originál, tak remake od Zacka Snydera se téměř celý odehrává v nákupním centru. Aby ne, když je to v momentě zombie apokalypsy ideální základna pro přežití (viz i Zombieland) se spoustou zásob a bludištěm, v němž se sotva vyzná zdravý člověk, natož smyslů zbavená loutka prahnoucí po mozkomíšní přesnídávce. Potíž je v tom, že i zombíky to podvědomě táhne do supermarketů, protože jsou tak naprogramovaní. V nákupáku tak rychle začíná být těsno, zvlášť když se ve frontě u pokladen sejde partička živých mrtvých.

Flákači

Druhý film Kevina Smithe byl natočený v obchodním centru v Minnesotě nejen proto, že unifikovaná lokace umožnila udržet rozpočet nízko. Smith prezentoval obchodní centrum (anglicky Mall) jako mikrosvět, kam se chodí omladina poflakovat, muchlovat, plnit si v obchodech s oblečením sny o lepším životě, i kdyby měly začínat a rychle končit ve zkušební kabince. Je to vděčné prostředí, které zná každý divák, ale přesto unikátní desítkami dialogů a situací, které se mohou v rutinních kulisách větvit do nečekaných point.

Divoká noc

Typický devadesátkový film o banální situaci, která však v životě protagonisty může být skutečným milníkem. Jim Dodge žije s rodiči, kteří se ho marně snaží vystrnadit, aby se postavil na vlastní nohy. Konečně přišel den, kdy si musí i on najít zaměstnání – stane se uklízečem ve velkém obchodním domě. Ale hned při své první pracovní směně se jeho život zkomplikuje – v budově je s ním totiž zamčeno půvabné děvče a dva zloději-amatéři. Kouzlo prázdného obchoďáku, hlubokých očí a upnutého trička mladičké Jennifer Connelly.

Mlha

Darabontova adaptace Kingovy Mlhy nažene nesourodou partu lidí do obchoďáku, kolem něhož se rozprostře lezavé zlo. Nervy pracují, dokonce ani plné regály neuklidní postupně panikařící dav sousedů i naprostých cizáků. Vděčná lokace generického supermarketu činí situaci autentičtější a hmatatelnější. Všichni si dovedeme představit, že by nás podobná apokalypsa mohla zastihnout právě ve chvíli, kdy se rozhodujeme, zda koupit vídeňské, či spišské párky. Doporučujeme se před bubáky skrýt spíše v hypermarketu. Tam mají kromě párků i motorové pily.

10 položek a méně

Bývalá filmová hvězda z béčkových filmů se vydává do supermarketu na kraji města. Pro svoji budoucí filmovou roli chce herec načerpat inspiraci, poznat prostředí i lidi, kteří zde pracují. Okamžitě ho zaujme prodavačka Scarlet, která pracuje u rychlopokladny. A protože mu je sympatická, začne si s ní povídat. A protože ho hraje Morgan Freeman, je z toho hrozně příjemná festivalová konverzačka o jednom setkání, o prodeji i nákupu myšlenek, nápadů i nejtajnějších snech a pochybách.

Narušitel

Méně známé slasherové béčko z osmdesátých let se odehrává během noční směny v supermarketu. Doplňování zboží, kuřpauzy a čekání na zásobovací náklaďák. Nuda jak v Brně, dokud se mezi regály neobjeví psychopat, co se s obsluhou nechal zavřít v krámě a začne vršit kreativní fatality v ďábelském tempu. Jakmile si někdo všimne, že jeho kamarádi leží bradou vzhůru na pytlech psího žrádla ve slevě, promění se šichta v napínavou hru kočky s myší. Quentin Tarantino prý tenhle film nekriticky miluje. Možná taky rád zůstává v obchodech i po zavíračce.

Taková normální láska

Manželé Nick a Debbie Fiferovi pošlou děti na lyžařský výlet a mají před sebou celý den jen pro sebe. Je šestnácté výročí jejich svatby a oni začnou oslavovat nákupem dárků ve velkém obchodním centru. Právě vrcholí předvánoční nákupní horečka a Fiferovi se prodírají davy lidí. Nervy tečou, takže dojde pod tlakem okamžiku i na nějaké ty kostlivce ve skříni. Kde jinde být upřímný a maximálně osobní než v nekonečném moři úplně cizích lidí. Typicky neurotický Woody Allen tentokrát výjimečně nikoliv pod taktovkou sebe sama. Pouštějte doma jako důvod, proč chodit nakupovat odděleně.

Supermarket: obchod s city

Návštěva nového krámu je investice. Zlákáni letákem či novou výstavbou vstupujete automatickými dveřmi do krámu s naleštěnou podlahou a do posledního centimetru zaplněnými regály. Nekonečné uličky, naštěstí označené přehlednými cedulkami. Velké vlídné nápisy SLEVA se žlutým podkladem, co je čitelný na desítky metrů. Voňavé pečivo v zóně, kde hučí pece. Dlouhatánské bzučící mrazáky plné barevných krabic s lákavě vypadajícím jídlem. Pulty s ovocem a zeleninou, které mají vlastní zavlažování. Po pěti návštěvách jste tu doma. Víte, kde mají ty sýrové tyčinky, co jste nikde jinde neviděli. Přísaháte na jejich ořechový pletenec. Jste rádi, že tu mají máslo, co preferuje vaše tchýně, oblíbenou značku kokosek vaší manželky a kapsle do vašeho kávovaru. Dokonce i ty s karamelovou příchutí!

Vždycky máme pocit, že oblíbený supermarket je ten „náš“, protože dělá věci líp. Ve skutečnosti je několik nepsaných pravidel, které dodržují úplně všechny. U vchodu na vás čekají řezané květiny, ovoce a zelenina, protože musíte mít pocit, že vcházíte do světa, kde je vše čerstvé, barevné a voňavé.

Pult s masem má speciální nasvícení, aby tu uzeniny vypadaly kromobyčejně lákavě. Vlastní pekárna uprostřed obchodu není luxus, protože vůně rozpékaného pečiva zákazníka opět povzbudí v dojmu, že TADY je vše čerstvé.

Pekárna je skoro vždy v zadní části krámu, abyste cestou museli minout maximální počet uliček a regálů. Na krajích uliček jsou produkty, které je potřeba trochu „popohnat“. Produkty s nejvyšší marží jsou ve výši očí, sladkosti a hračky pak u kolen, aby na ně snadno dosáhly děti a propašovaly je do košíku. Podobných psychologických hrátek je ve hře mnoho. Supermarkety vědí, že s vozíkem raději zatáčíte doprava než doleva. Stejně jako že si snáz zapamatujete rozložení sekcí, když bude mít oddělení pečiva, masa nebo mrazákových laskomin trochu jinou podlahu či obložení stěn, ať už jde o barevnou kombinaci, nebo texturu.

Mají nás přečtené, a když už nás mají na lopatě, přichází ve vztahu nevěra, kdy se krám na dva týdny zavře a následně otevře s novým layoutem. Vše je jinde, v zájmu „zlepšení služeb na základě ankety mezi zákazníky“. Znovu se poznáváme, znovu osaháváme, nakupujeme jinak a nakupujeme víc. Nechce se nám jinam, protože změny se podvědomě bojíme a tady k ní právě došlo, takže riziko dalšího brzkého otřesu je nepravděpodobné.

„Když

jsem v USA, nikdy nevynechám návštěvu supermarketu. Je to pro mě víc fascinující než návštěva módního salonu.“

Wallis Simpson, vévodkyně z Windsoru

Noc ve dne, den v noci

Je to příliš kryptické? Ale nikoliv. Další psychologickou hrou supermarketů je absence oken. Kontrolované umělé osvětlení, absence denního svitu a v některých obchodech i uklidňující hudbička v pozadí má docílit toho, že ztratíte pojem o čase. Propadnete se do alternativní časové dimenze, kdy se rozjímání nad chlaďákem s jogurty může protáhnout z minut na hodiny. Meruňkový, nebo broskvový, toť otázka!

Letáková mánie

Americké supermarkety na tisk a distribuci letáků vydávají až 2 % celkových tržeb. Při tenoučkých maržích to vypadá jako plýtvání, ale bylo zjištěno, že jeden z deseti zákazníků se rozhodne na základě informací z letáku navštívit jiný než svůj „domovský“ supermarket. Ať už jde o lovce slev, nebo zvědavce, které upoutal konkrétní produkt, tato migrace je sama o sobě důvodem, proč tisknout tuny letáků každý týden. Díky komplexním algoritmům v kombinaci s věrnostními kartičkami mají řetězce dokonalý přehled o tom, co, kdy, jak a proč nakupujete. A profil jednoho takového zákazníka v kartotéce milionů duší dává dohromady všechno, co obchod potřebuje vědět, abyste měli za týden zas pocit, že vám při tom organizování slev snad čte myšlenky. Nenechte se zmást banální grafikou letáku, mezi řádky číhá matematický model, který by nespočítali ani na nejvyhlášenějších univerzitách.

35 % Kus koláče z celkových nákupů potravin v Česku, který se prodá prostřednictvím online supermarketů. (data z roku 2023)

Sámošky bez pokladní

Vlhký sen všech obchodníků, nebo noční můra zákazníků? Systém plně automatizovaného prodeje má na první pohled samé výhody. Majitel ušetří za platy pokladních, obchod bez živé duše může být otevřen nepřetržitě a s maximální možnou efektivitou odbavovat zákazníky. První koncept maximálně automatizované samoobsluhy jménem Keedoozle se objevil už v roce 1937 a nestál za ním nikdo jiný než autor konceptu moderního supermarketu Piggly Wiggly, Clarence Sanders. Zákazníci obdrželi u vchodu klíč, který zasouvali do správných klíčových dírek u zásobníků s moukou, čočkou, cukrem, solí a dalšími váženými komoditami. Chcete dvě kila? Zasunete do druhé dírky, otočíte a automat vám na proužek papíru udělá kombinaci dírek. To opakujete u dalšího zboží a u pokladny vám pak „počítač“ přečte papírový proužek a vše je bleskově připraveno a uhrazeno. Že to zní ohromně komplikovaně? A to ještě nemluvíme o „zákulisí“, kde armáda živých lidí všechno pytlíkovala. Tenhle koncept se neujal, protože Sanders předběhl dobu o rovné půl století. Na konci osmdesátých let se zrodil nápad SmartMarkt, ale trvalo dvacet let, než se vše realizovalo. Na displeji jste si zvolili zboží, chvilku počkali, než pracovník ve skladu vše připravil, a následně u dalšího okénka platili kartou a nákup přebírali, trochu jako v dnešním AlzaDrive (v USA jsou drive-in obchody, lékárny apod. velmi populární, u nás jde spíš o raritu).

Rohlíky na kolech

Připadáme si hrozně moderní, když objednáváme nákup na online platformách a v trepkách vyhlížíme dodávku Rohlíku, Košíku a bůhvíkohoještě. Tohle je budoucnost a my ji žijeme! Kdybyste se ale začetli do nějakého románu z druhé půlky devatenáctého století, zjistili byste, že v lepší společnosti bylo běžné posílat slouhu do obchodu s poptávkou mouky, másla, vajec, masa, zeleniny a ovoce. Slouha předal v obchodě požadavek a vozka z obchodu pak objednávky rozvážel po domácnostech. Na začátku dvacátého století se zavedením telefonů se vše ještě zjednodušilo. Hospodyňky si na základě letáků či katalogů (to je v podstatě dnešní Amazon, akorát že offline a na papíře) telefonicky objednávaly zboží až do domu.

Obsluž se sám

Samoobslužné pokladny jsou pro vytížené obchody požehnáním. Pouhý jeden zaměstnanec zvládne do hlížet na šest pokladen, kde si sami naskenujete, případně identifikujete a zvážíte zboží. Navíc máte samolibý pocit, že to zvládnete rychleji než živá pokladní (je to omyl), a věříte si, že se vám povede vše naskenovat na první dobrou, správně vložit na senzory v taškové zóně a nespustíte tak červený poplach, při němž musíte čekat na obsluhu, aby vás zachránila (60 % zákazníků se to povede minimálně jednou měsíčně). První samoobslužnou pokladnu měli v USA už před 39 lety. Dnes jich jsou po celém světě miliony. Introverty baví, všichni ostatní by radši, kdyby za ně ten nákup namarkoval někdo z masa a kostí. Doba však přeje přenášení povinností na zákazníka, takže si raději na to odečítání nečitelných čárových kódů, ledabyle nalepených přes okraj krabičky, koukejte natrénovat.

Amazon Go

Zatím nejnovější revolucí v bezpracném nakupování je systém Amazonu, který už přebralo několik menších prodejen řetězců jako Carrefour nebo Aldi. Systémy na podobném principu fungují i v Číně nebo v Japonsku, ale jde o pop-up shopy, které jsou spíše výkladní skříní technologie. Ta umožňuje přijít do obchodu s nainstalovanou aplikací prodejce, vzít si z regálu zboží a zase spokojeně odejít. Prodejní plocha je plná kamer napojených na systém strojového učení. Ten vyhodnocuje obličeje zákazníků, tvary objektů (zjišťuje, zda jste si produkt vzali a vložili do tašky, nebo jste si ho jen prohlédli a zase ho vrátili). Navíc spolupracuje se senzory v regálech, které zkontrolují, zda byl objekt odebrán nebo následně vrácen. Odchodem z obchodu jsou zákazník a jím odebrané zboží analyzováni a z jejich účtu v aplikaci je stržena odpovídající částka. Systém musí být schopen vyhodnocovat mnoho zákazníků naráz. To se v prodejnách Amazon Fresh v Indii ukázalo být problematické a firma po tisícovkách reklamací a sporných záznamů od tohoto typu prodeje v zemi upustila.

„Nemám majordoma ani služky. S manželem si užíváme ty chvíle, kdy brzy ráno vstaneme a jdeme do nonstop supermarketu v době, kdy tam není nikdo jiný.“

Dolly Parton, zpěvačka

Roční předplatné časopisu Muži

v Česku

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Sada šesti skleniček v oblíbených barevných odstínech, každá o objemu 200 ml, každá ručně foukaná do bukových forem ve sklárně KLIMCHI.

Snili jste někdy o KLIMCHI duze? Přestaňte snít! Vyslyšeli jsme vaše přání a namíchali oblíbené odstíny Marika sklenic do jedné krabičky. Jaké barvy? To je TAJEMSTVÍ! Sada šesti sklenic rozzáří váš stůl a je úplně jedno, jestli doma, nebo v kanceláři. Jsou ručně foukané, neobsahují olovo a lze je mýt v myčce na nádobí. A mimochodem, pije se z nich i v hotelu W Prague. Více na www.klimchi.cz