Muži v Česku 7-8 2025

MARTIN FUKSA

Kam přijde, tam sbírá „chainy“, jak jeden z našich nejlepších sportovců říká medailím z drahých kovů. Olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa k nim letos přidal ještě dva zlaté ze světového poháru a zlatý a stříbrný z mistrovství Evropy. Nám prozradil, v čem je jako Messi, co nesmí chybět v jeho garáži a co vlastně rád dělá, když zrovna netrénuje.

8

To chceš

Ani v létě byste neměli zapomínat slavit. A nemyslíme tím jen upálení mistra Jana Husa. Proto vyražte na nákupy a zpestřete si všechny významné dny. téma

20

Kdo hledá, nenajde…

Slovem roku se loni stala „shitifikace“ – prokazatelný obrat věcí a služeb k horšímu. Vítejte na Googlu –je to dál, ale zato horší cesta.

o kom se mluví

David Vodstrčil

Kdo je sedmnáctiletý sportovec a herec, který se narodil s Downovým syndromem a který dojal diváky na festivalu v Cannes?

muž z obálky

32

Martin Fuksa

Jeden z nejúspěšnějších českých sportovců stihl od chvíle, kdy proběhl náš rozhovor, rozšířit svou sbírku medailí. Už na nich ale tolik nelpí. Proč?

46 dress code

La Dolce Vespa

Vyrazili jsme do pražských ulic na nové Vespě a pokusili jsme se vyladit outfity podle nejnovějšího letního trendu zasvěceného kostkám.

Senzační prázdniny

Nová kolekce Louis Vuitton Pre-Fall 2025 od Pharella

Williamse vám zpříjemní nejen pobyt na dovolené, ale i samotnou cestu na ni.

časomíra

Rolex: Land-Dweller

Hodinky, které se staly ikonou přes noc! Hodně netradiční příběh, který potvrzuje, že když jste hvězda, můžete si dovolit úplně všechno.

gear

Thumbs up!

Na českých silnicích jsme otestovali zbrusu nový koráb BMW M5 Touring. Umí toho hodně, ale nejlepší je v tom, jak na sebe umí strhnout pozornost.

Foto: Rosie Marks, Benedikt

Renč, David Turecký

Škoda se nestavit

České rodinné stříbro slaví 130. výročí, a tak jsme se vydali do mladoboleslavského muzea, abychom se podívali, kdo pečuje o tamní veterány.

explore

Cesta k opravdovosti

Že vás tradiční pojetí letní dovolené neláká a mnohem raději byste zažili něco dobrodružnějšího? Přijměte naše pozvání do Gruzie!

údržba

100

Vždy připraven!

Nenechte si zkazit léto! Máme pro vás žhavé (a bezpečné) tipy na sluneční štíty, díky kterým se ubráníte všem agresivním paprskům.

menu

„Když chcete dětem představit svět literatury, je úplně jedno, skrze kterou knížku se to děje. Pokud to tedy není úplný trash. Měli bychom je nechat, ať si čtou, co chtějí.“

126 88 106

Letní grilovačka

Máte rádi grilované maso, ale neumíte ho připravovat?

Jak vypadá drevokocúr a jak opravdu funguje chloroform? 76

Nebo vás to nebaví? Upekli jsme pro vás několik tipů na místa, kde vaše chutě uspokojí.

knihovna

120

Jiří Hájek

Jak vypadá knihovna hudebního skladatele, jehož dílo můžete znát z divadla, filmu i televize? A kterou knihu neváhá odložit?

po přečtení použijte

Největší omyly lidstva

Kolik centimetrů ve skutečnosti měřil Napoleon?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI David Hron, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Eliška Matějková, Benedikt Renč, Alena Gurin Stará, Matěj Svoboda, Zdenka Tomis, David Turecký, Filip Vaněk JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Benedikt Renč, Martin Fuksa má na sobě bundu Céline, oblek Burberry, košili a kravatu, prodává Zalando, brýle Moscot, prodává optika Eye-Eye TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Czechpression!

V poslední době mi připadá, že nikdo v mém okolí nemá radost ze života. „Já chlastám jak duha, Lenka je závislá na Neurolu. Můj Karel žere Lexaurin a včera jsem potkala Novotnýho, kterej byl úplně zhulenej. Roman chodí na terapie a cpe do sebe CBD, no a Kolář s Piskořem koksujou. Neznám nikoho, kdo je v pohodě!“ odpověděla mi před pár dny bývalá kolegyně na dotaz, jak se má. Šťastní nejsou ti, co peníze mají, ani ti, co je už pět dní po výplatě vyškrabují ze dna bankovního účtu půjčenou špachtlí. Spokojeni nejsou ti, co volili pravici, ani ti, co volili populisty. Koho budou začátkem října volit nevědí, protože po bitcoinové kauze, Turkově krasojízdě a úklidu ulic partou Pirátů se zdá, že opravdu nemají koho. Firmy dělají zoufalé kroky ve snaze zalíbit se dalším firmám, jejichž peníze chtějí, ačkoliv firmy, které peníze mají, vlastně nevědí, co chtějí. Všechny vlády touží po míru, ale vehementně zbrojí. Internetové miliardáře tak pomalu ale jistě v žebříčcích nejbohatších lidí planety střídají zbrojaři. Ti samozřejmě také chtějí mír a zbraně vlastně vyrábí jen proto, aby lidem naservírovali nástroje k jeho nastolení. K tomu všemu prostřednictvím internetu dostávají hlas lidé, kteří by raději mluvit neměli, a jak píše Vašek Rybář v tématu čísla, co dříve ve virtuálním světě internetu lidem pomáhalo, to se kvůli monetizaci stává během na dlouhou trať v minovém poli. A jak se mám já? Asi stejně jako vy – stojí to za… Když jsem se před nedávnem ptal svých rodičů, jak to dělají, že je aktuální celosvětová pandemie depresivních myšlenek nijak netíží a spokojeně řeší jen své všední problémy typu shánění kamenů na stavbu tarasu (zdarma) nebo intenzivního postřiku zákeřných mšic ožírajících petrklíče, dostal jsem jednoduchý návod. „Kdybys pořád neutrácel za kraviny, furt nečuměl do mobilu a nestaral se o věci, který se dějou na druhým konci světa a stejně je neovlivníš, udělal bys líp. Na co si kupuješ kafe za stovku, když si ho můžeš doma

uvařit zadarmo?!“ To je samozřejmě rada nad zlato, ale copak to jde vzdát se jen tak všech vymožeností, se kterými lidstvo přišlo, a vrátit se zpátky k pazourkům? Vlastně by to šlo, ale za cenu velkého nepohodlí a velkých ústupků z vysokého životního standardu, na který si člověk zvykne rychleji, než řekne „ovesné mléko“. Svět se otáčí rychleji, než naše mozky zvládají, a po vzoru sci-fi seriálů prostě a jednoduše dochází k jejich zavaření. K vyhoření, pocitu marnosti, nutnosti vyhledat odbornou pomoc nebo prostě hledání berliček v podobě Lexaurinu a alkoholu.

Ačkoliv nevím, jestli jde o celosvětovou záležitost, nebo jen lokální mrak, dovoluji si tyto stavy označit jako „czechpression“, protože to vždy byli a jsou právě Češi, kteří jsou mistry světa ve stěžování si, a na otázku, jak se mají, vždy odpovídají jinak než zbytek světa. K dobru nás všech je dobré připočíst, že jako národ jsme vždycky zvládli srab nejen přežít, ale také se z něho úspěšně vyhrabat. Jak? Třeba takovými drobnostmi jako fanděním našim sportovcům a následnou hrdostí, když se jejich dílo zadaří. Věřte mi, že když jsem letos v dánském Heringu fandil našemu týmu během vítězných zápasů s Norskem a Dánskem, když jsem v aréně viděl logo české Škodovky a před ní nejnovější elektromobil z české provenience (o mistrech, kteří zachraňují naše rodinné stříbro si můžete přečíst dále v tomto čísle), byl jsem hrdý. Ještě pyšnější jsem byl, když naši parahokejisté dovezli z mistrovství světa bronz a když se mladý český herec David Vodstrčil (najdete ho v článku O kom se mluví), který se narodil s Downovým syndromem, objevil na červeném koberci v Cannes, kde reprezentoval nový český snímek Karavan. Obrovskou radost mi udělal i Martin Fuksa, který souhlasil s tím, že se stane hvězdou naší titulní strany, a který před pár týdny na světovém poháru i před pár dny na mistrovství Evropy uspěl a nepřerušil své zlaté tažení, kterým nás Čechy dlouhodobě léčí z životních frustrací. Všichni tihle úžasňáci dělají obrovskou službu v podobě terapie zdarma nejen mně, ale nám všem. Prostě se mimoděk starají o to, že alespoň občas máme dobrou náladu. Dovolte mi tento úvodník zakončit optimistickým pokřikem českých hokejových fanoušků, který by mohl být vcelku účinným lékem na czechpression. „Tak jsme v kopru, no a cóóóó?!“ Mimochodem, nevíte o nějakých placatých kamenech na stavbu tarasu? Zn. ZADARMO.

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Ani v létě byste neměli zapomínat slavit. A nemyslíme tím jen upálení mistra Jana Husa nebo příchod Cyrila a Metoděje. Kdepak. Červenec a srpen jsou plné významných dnů věnovaných obyčejným věcem, které v běžném životě opomíjíme a které si zaslouží naši vděčnost. Ostatně, jaký by to byl život bez půllitru oroseného piva, čokolády, psů nebo rozverného skákání do kaluží. Nekecejte, i vy si rádi skočíte! Oslavy toho všeho nás v následujících měsících čekají a my pro vás máme pár tipů, které vám tyto vzácné chvíle zpříjemní.

TEXT Petr Jansa

Světový den čokolády

Traduje se, že přesně 7. července 1550 se po strastiplné cestě lodí dostala do Evropy první čokoláda. Ta nejspíš chutnala úplně jinak než ta dnešní a v našich luzích a hájích si na ní tehdy mohl pochutnat maximálně tak český král Ferdinand I. Habsburský s manželkou Annou Jagellonskou. Dnes čokoládu seženete v každém supermarketu a můžete si vybírat nejen podle podílu mléka a cukru, ale i podle dalších přísad. Pokud chcete světový den čokolády oslavit opravdu velkolepě, objednejte si včas box s čokoládovou figurkou Vivienne, kterou pro Louis Vuitton mistrně zpracovává cukrář Maxime Frédéric. → Louis Vuitton, 6 230 Kč, www.le-chocolat-maxime-frederic-louis-vuitton.com

Světový den šachu

Slavný ruský šachista a několikanásobný mistr světa Anatolij Karpov jednou řekl, že v šachu, stejně jako v životě, nejde o to udělat tah, ale o to udělat ten správný tah. Za pravdu by mu jistě dali i další slavní milovníci této královské hry, mezi které se řadil například Albert Einstein, Benjamin Franklin, Napoleon Bonaparte, Charlie Chaplin nebo třeba doktor Štrosmajer. Pokud šachy ještě neumíte, 20. červenec je ideální příležitostí začít se učit. A pokud už jste někomu dali šach-mat, zauvažujte o nové šachovnici – třeba té z dílny Cartier, vybavené kovovými figurkami s povrchovou úpravou z palladia a PVD.

→ Cartier, 454 000 Kč, prodává www.cartier.com

Den tequily

Věřili byste, že tequila, kterou u nás proslavilo pití z pupíku ve filmu Samotáři, to dotáhne až na seznam kulturního dědictví UNESCO? Že ne? Pak vězte, že už tam nějaký ten pátek je. Přesněji řečeno 19 let, kdy se na něj dostala krajina pěstování agáve v mexickém státě Jalisco. Právě v srdci této oblasti stojí lihovar produkující prémiovou tequilu Cenote Blanco, která celé 3 týdny zraje v dubových sudech. Pokud patříte k milovníkům tohoto alkoholu, podívejte se na dno lahve už 24. července. Vy ostatní uctěte její svátek třeba likérem kombinujícím tequilu a macerát ze zelené pomerančové kůry.

→ Cenote Green Orange Tequila Liqueur, 1 695 Kč / 0,7 l, eshop.maneo.cz

Vezměte pokojovky ven

Pokud trpíte alergií na pokojové rostliny (nejen na tchýnin jazyk), 27. července se určitě vyhněte hipsterským oblastem ve větších městech, zejména pak pražským Holešovicím a Letné. Právě uprostřed léta totiž nastává den, kdy milovníci pokojovek sundávají sisalové držáky květináčů z háčků a své milované rostliny berou ven na procházku. Pokud se přesto musíte do těchto míst vydat, setrvejte v některé z hipstery oblíbených kaváren, které budou v tento den zeleně výjimečně prosté. V rámci všeobecné solidarity však svůj outfit můžete doplnit květinkovou mošnou utkanou z rafie.

→ Loewe, 19 950 Kč, www.loewe.com

Mezinárodní den piva

Dle aktuálních propočtů je v Česku necelých 550 aktivních pivovarů produkujících oblíbený zlatavý mok. Tohle naše rodinné stříbro samozřejmě podporujeme a oslavujeme v průběhu celého roku, ale právě 1. srpna je ideální čas k tomu podívat se za hranice všedních dní a vyzkoušet něco nového. Ať už sáhnete po lahvince od sousedů, nebo plechovce ze zámoří, rozhodně si rozšíříte obzory. A jelikož pivo do nás padá jako Němci do krytu a nezbývá po něm žádná památka, v upomínku na tento den si pořiďte nějaký „netekutý“ suvenýr. Třeba klíčenku s pivními zátkami.

→ Balenciaga, 12 700 Kč, www.balenciaga.com

Světový den lenošení

Všichni milujeme lenošení a kdo říká, že ne, ten se právě válí na lenošce a už pár hodin předstírá práci. Mimochodem, věděli jste, že pojem lenoška se do českého slovníku dostal už v polovině 19. století? Už tehdy označoval pohodlný nábytek vhodný k odpočinku i relaxaci a jelikož to dobré vždy přetrvá staletí, na lenošku s oblibou uleháme i dnes. Někdy je nám to vyčítáno (zejména pokud tak činíme v pracovní době), nicméně světový den lenošení letos připadá na neděli 10. srpna a tak není co řešit. Pokud vám tento kus nábytku v domácnosti chybí, zkuste třeba Log Lounge Chair od Jiřího Pelcla.

→ Master&Master, 58 000 Kč, www.masterandmaster.eu

Mezinárodní den levorukých

Za bolševika se leváci ve školách převychovávali na praváky. V dnešních osvícených dobách už je k tomu nikdo nenutí. Naopak, mnoho výrobců jim vychází vstříc a své produkty přizpůsobují tak, aby i ovládání levačkou byla hračka. Třeba švýcarští mistři hodináři, kteří svá ikonická pouzdra osazují zrcadlově vyvedenými strojky. To je i případ značky Panerai, která své potápky s ovládáním na levé straně představila už v 50. letech. Tehdy šlo o usnadnění ovládání hodinek pro chlapce z italského námořnictva, aktuální reedice je tu pro všechny leváky. Mimochodem, právě ti mají 13. srpna svůj svátek.

→ Panerai, 205 000 Kč, www.panerai.com

Mezinárodní den psů

Oficiální popis svátku připadajícího na 26. srpna říká, že jde o oslavu našich čtyřnohých přátel a jejich přínosu pro lidskou společnost. Nevím, jak pro vás, ale pro mne je toto datum mnohem důležitější než 6. srpen, na který připadá den vrtění prsty na nohou, či 8. srpen, kdy mají svůj mezinárodní den všechny kočky. Samozřejmě, i kočka má nárok na svůj vlastní svátek, ale co si budeme povídat, kočka je kočka, ale pes je pes. A ten váš si zaslouží všechny pamlsky světa a nový pelíšek k tomu.

Třeba ten z nové kolekce Hay, která vznikla ve spolupráci se psím butikem Holly Golightly.

→ Hay, od 2 210 Kč, www.hay.com

Mezinárodní den skákání do kaluží

Každý z nás si do dospělosti přináší nějakou tu úchylku z dětství. Někdo odmítá vstoupit na hranatý kanál, a naopak – když potká kulatý, ať se děje cokoliv, musí na jeho dekl šlápnout. Mnoho vážených manažerů a slavných osobností zase vynakládá nemalé sumy na psychoterapii, která je má zbavit nutkavé potřeby skákat do kaluží. Tento dětský nešvar se v dospělosti toleruje, a vlastně i doporučuje, pouze jeden jediný den v roce, přesněji 9. září. Proto neváhejte a užijte si ho, dokud vám klouby slouží. Ideálně si však pro tuto příležitost pořiďte nové holínky nebo alespoň nepromokavé boty.

→ Burberry, 22 900 Kč, www.burberry.com

Světový den vousů

Abyste mohli 3. září oslavit vousy ve všech jejich formách a délkách, musíte je nejdřív nechat pořádně narůst. Někomu to jde snadno, někomu hůře. Pokud patříte k té druhé skupině, která má na tváři i při sebevětší snaze jen jemné chmýří, máme pro vás tip, jak si pořádný porost vypěstovat. Stačí 15. července začít zobat jednu tyrkysovou tabletku SideKick denně a na světový den vousů už by se to na vaší tváři mělo projevit. Tenhle suplement od Copenhagen Grooming je totiž plný biotinu, selenu a zinku – látek, které by měly ve vašem těle povzbudit ty správné procesy potřebné k růstu a houstnutí vousů.

→ SideKick, 999 Kč / 50 tablet, prodává www.gentlemanstore.cz

Den videoher

Tři nejprodávanější videohry v historii jsou podle propočtů GPT-Chatu Minecraft, Grand Theft Auto V a Tetris, které si dohromady pořídilo přes 600 milionů domácností. Nejen tuhle svatou trojici, ale klidně i Prince z Persie, Simíky nebo českou hitovku Kingdom Come si musíte zahrát 12. září v den videoher. Víme, bude to velká oběť celý den neopustit byt, ale svátek je svátek. Aby vás to tolik nebolelo, doporučujeme pořídit si pro tuto příležitost arcade stick – retro vzhledem, moderní funkcemi. Zaručeně oceníte minimálně bezdrátové připojení k PC nebo k Nintendo Switch.

→ 8BitDo, 2 299 Kč, prodává www.alza.cz

Turnstile

Never Enough

Turnstile jsou na scéně zhruba patnáct let a Never Enough by mohla a měla být deskou, která jim konečně přinese skutečný hitparádový úspěch, který si zaslouží.

TEXT Kay Buriánek

Jedné z nejrozporuplnějších a zároveň nejúspěšnějších současných kapel, která má kořeny v hardcoru, se před vydáním jejich nového alba povedl geniální marketingový tah. Navíc se silným příběhem a humanitárním přesahem. Že to je trochu oxymóron? Jak jde marketing a humanita dohromady? Možná právě tohle je alfou a omegou úspěchu Turnstile, neustálý rozpor, který jejich hvězdnou cestu z hlubin žánrové DIY scény až na vrchol současného rockového mainstreamu provází. Ale nepředbíhejme. Na Grammy nominovaná kapela uspořádala v sobotu 10. května bezplatný benefiční koncert v jednom z parků v jejich domovském Baltimoru. Bylo to poprvé, co se po roce objevili na pódiu. Žádné bariéry, ochranka, jen kapela jako středobod nekonečného barevného koberce těl, stagediving, crowdsurfing, mosh pity, úsměvy, bezbřehá čistá radost a energie, pospolitost... Na koncert dorazili jejich fanoušci ze všech koutů Ameriky, kteří díky QR kódům rozmístěným po celém parku vybrali pro organizaci Health Care for the Homeless, která nabízí lékařské a zubařské služby, terapii a podporu v oblasti závislostí nejzranitelnějším skupinám obyvatel Baltimoru, přes třicet pět tisíc dolarů. Kapela koncert financovala sama s pomocí zakladatelky Unregistered Nurse Booking Dany Murphy a týmu více než šedesáti dobrovolníků. Sociální sítě na několik dní zaplavily tisíce amatérských i profesionálních záznamů baltimorského matiné ze všech možných úhlů, zachycující euforickou a neopakovatelnou atmosféru. To byl začátek pomyslné cesty nového alba Never Enough, které vyšlo po čtyřech letech od posledního Glow On 6. června na Roadrunner Records. Noc předtím odehráli album release party v brooklynském Under The K Bridge parku pro bezmála devět tisíc lidí, přičemž největším překvapením bylo hostování zpěvačky Paramore Hayley Williams v klipovém songu Seein’ Stars. Následující turné obsahuje sloty na festivalech jako Primavera nebo Glastonbury a část

našeho příběhu končí i v Praze, kam 19. 6. Turnstile přivezli svoji show a nové album Never Enough do velkého sálu Lucerny. A jaké je nové album? Budu parafrázovat vtipnou část jedné recenze, kterou jsem četl: Never Enough rozčiluje hardcorové puritány. Turnstile jdou tam, kam se ještě žádná hardcorová kapela neodvážila. Oživují žánr, ochromený rigidním tradicionalismem. Hardcorové puritány přivádějí k šílenství. Otevírají hardcore zcela novému publiku. Rodiče kvůli nim posílají svým dětem esemesky typu: „Znáš tu kapelu Turnstile? Viděl jsem je včera večer u Jimmyho Kimmela.“ Hardcoroví puritáni zuří. Jejich hudba je agresivní, ale obal jejich alba je růžový (resp. blankytně modrý). Slyšeli jste, že Charli XCX předpověděla „Turnstile léto“? Zmínil jsem se už o tom, jak iritují hardcorové puritány? Polarizace fanoušků neustává. Je to dobře, nebo špatně? Čtvrté album Turnstile Never Enough je odvážné. Je neodolatelně sympatické. Neříká téměř nic o tom, kde je hardcore jako subkultura v roce 2025, spíš vypovídá hodně o tom, kdo Turnstile jako kapela jsou a co znamenají pro hudební scénu, z níž vzešli. Never Enough je prostě „jen“ zajímavá rocková deska, protože Turnstile umí psát dobré rockové písničky. Úvodní skladba je prakticky kopií otvíráku Mystery z Glow On, ale co na tom, když ten vzorec zatraceně dobře funguje. Skladby jako Sole, Dull nebo Look Out For Me mají tolik typické Rage Against The Machine riffy, které Turnstile chrlí už deset let, ale díky lepší produkci Never Enough jsou masivnější a naléhavější. Jistě, je tu trochu cukrové vaty a zbytečností, flétnová intermezza, rušivé vsuvky generické elektroniky, snaha experimentovat za každou cenu a ukázat, jak eklektický vkus mají. Je tu ale i spousta skvělých momentů a nečekaných zvratů. Je to deska růstu, pokroku a inovace, která si vypůjčuje vlivy z mnoha hudebních sfér, a přitom neztrácí nic ze svého ostří. Turnstile léto? Proč ne! → www.turnstilehardcore.eu

MaXiMÁLnÍ oCHRana PŘED UV ZÁŘENÍM

Již více než 100 let chráníme pokožku před sluncem.

neviditelný ochranný závoj, aktivovaný teplem a vodou.*

Obsahuje 65 % složek pečujících o pleť pro účinné zpomalení známek stárnutí.

k DY ko L i

k DE ko L i

v H o D n É PR o

v ŠECH n Y TYPY PLET i

Hlavy státu

Idris Elba a John Cena přinášejí do nudného světa politiky trochu té akce.

TEXT Matěj Svoboda

Filmoví prezidenti jsou dost často mnohem větší frajeři než ti opravdoví. Harrison Ford se v Air Force One postavil teroristům a Bill Pullman vedl ve Dni nezávislosti osobně lidstvo do boje proti mimozemským agresorům. To je o dost větší zábava než to, co se obvykle v Bílém domě nebo na Pražském hradě děje. A teď té zábavy bude dvojnásobek, protože ve Hlavách státu dorazí vedle amerického prezidenta i britský premiér. A nuda na ně rozhodně nečeká. Sam Clarke momentálně z Londýna šéfuje celé Británii. Má za sebou kariéru u speciálních jednotek SAS a práci bere stoprocentně vážně. Na rozdíl od svého protějšku z Bílého domu. Will Derringer postřílel mnohem víc lidí než Clarke, ovšem jen na stříbrném plátně. Tahle bývalá akční superstar se rozhodla pro kariéru v politice a dotáhla to až do oválné pracovny. Svou práci ale bere pořád hlavně jako show pro diváky, respektive voliče, a není to úplně materiál na vůdce svobodného světa. Ti dva se zrovna moc nemusí, jsou však spojenci a nějak spolu holt vycházejí.

Při jejich společné cestě je však prezidentský speciál Air Force One sestřelený, Clarke s Derringerem ovšem přežijí, jen přistanou uprostřed divočiny v zemi, kde Washington

Režisér chtěl původně natočit čistě akční film. Dnešní doba tomuto žánru ale nepřeje, a tak byly do scénáře zapracovány komediální prvky inspirované klasickými akčními komediemi typu Smrtonosná zbraň, které se točily v 80. a 90. letech.

a Londýn evidentně nemá nikdo moc v lásce. A po krku jim jde komando zabijáků. Jejich jedinou šancí na přežití se stává agentka MI6 Noel Bisset, ale ani ona nezvládne všechno, a tak se americký prezident a britský premiér budou muset začít pořádně otáčet a sami se chopit zbraní. A vyšlápnout si na záporáky osobně.

Hlavy státu natočil Ilya Naishuller, jenž je podepsaný pod hitem Nikdo a originální akční divočinou Hardcore Henry. Ve své novince pracuje s mnohem vyšším rozpočtem, než na jaký bývá zvyklý, takže se dá čekat, že akce bude nejen kvalitní (to se u něj dalo čekat), ale že jí bude zatraceně hodně. Idris Elba jako drsný britský premiér a John Cena v roli ukecaného frajírka z Ameriky jsou navíc herci, kteří v akčním žánru už párkrát předvedli hodně zajímavé věci, takže se můžeme těšit na pořádnou jízdu.

→ Na Prime Video od 2. července

Bez starostí Spolehlivý tisk



Canon PIXMA G3480 je spolehlivá inkoustová tiskárna s doplňovatelnými zásobníky, ideální pro domácnosti i menší kanceláře. Nabízí rychlý a kvalitní tisk dokumentů i fotografií, velmi nízké provozní náklady a možnost snadného bezdrátového tisku přes Wi-Fi z mobilních zařízení. Díky velkokapacitním nádržkám zvládne vytisknout až 6 000 stran bez nutnosti výměny inkoustu.

Triko Andyho Warhola

Slavných osobností, které by se daly označit za ambasadory „La Marinière“ neboli bretonského trika, bychom mohli v historii najít desítky. V dámské módě tento kousek nejvíce zpropagovala Gabrielle Chanel, v pánské pak Jean Paul Gaultier. Krom Jamese Deana, Francise Scotta Fitzgeralda nebo Pabla Picassa ho nosila právě i pop-artová legenda Andy Warhol.

Člověk by si řekl, že je to prostě obyčejné pruhované triko. A ono samozřejmě je. Jen za téměř 170 let své oficiální existence ušlo pěkně dlouhou cestu. Z uniforem francouzského námořnictva se přes butik Chanel v Deauville dostalo nejprve do šatníku slavných a bohatých osobností minulého století a později i do běžné konfekce a sortimentu řetězců s rychlou módou. Odtud to pak už byl jen kousek do šatní skříně každého z nás. Extra kvalitní jste si mohli pořídit v butiku některé z luxusních značek, v řetězci typu Arket (který mimochodem už brzy otevře svůj obchod i v Praze), ale i za pár stovek v Primarku. Na první pohled vypadají stejně, liší se však materiálem, střihem, způsobem zpracování a samozřejmě i cenou. Když budete trochu pátrat, narazíte i na několik firem nabízejících skutečné originály, regulérní potomky vůbec prvních bretonských triček, které oblékali a často dodnes oblékají francouzští námořníci. Jaké značky to jsou, v čem tkví výhody jejich triček a proč byste jim měli dát přednost před těmi ostatními? První zmínky o La Marinière pochází z roku 1858, kdy bylo tričko s 21 bílými a 21 indigově modrými pruhy speciálním předpisem francouzského ministerstva námořnictva zapsáno jako oficiální součást uniformy důstojníků, ale i běžných námořníků. Důvod? Přesně specifikované pruhy (krom jejich počtu byla pevně stanovena i jejich šířka a barva) totiž perfektně zviditelnily nebožáky, kteří spadli přes palubu a bylo třeba jim hodit záchranné lano. Oficiálním dodavatelem těchto triček se stala normandská společnost Saint James. Vznikla z původní manufaktury Moulin du Prieur zpracovávající

vlnu z ovcí chovaných na slaných loukách poblíž slavného zálivu Mont Saint-Michel. Právě tento materiál dodával pruhovaným kouskům hřejivost a odolnost, kterou námořníci při svých dlouhých výpravách na širé moře za treskami potřebovali.

V roce 1917 si tohoto praktického kousku všimla i Gabrielle Chanel, která klasické triko reinterpretovala a typicky pánský kousek nabídla také ženám. Od té doby si tričko La Marinière žilo vlastním bouřlivým životem a obrovskou oblibu získalo nejen v kontinentální Evropě, ale i za oceánem. V 60. letech ho proslavil i Andy Warhol, pro kterého se stalo jakousi uniformou. Podle mnoha zdrojů nosíval právě to od značky Saint James.

Výrobců La Marinière, jejichž produkty by se daly označit za autentické, je však více. Krom Saint James je to ještě Armor Lux (založeno v roce 1938 v Bretani) a Orcival (založena v roce 1939). Skutečnou těžkogramážovou klasiku a design dle námořních předpisů nabízí Saint James. Jejich triko je zpočátku tužší, nošením se však zjemní, a přitom stále drží tvar. Armor Lux nabízí triko měkčí už při prvním nošení a zároveň pohodlnější volný střih. Stejně jako trika od Saint James, i Armor Lux se vyrábí ve Francii. Orcival pak výrobu dělí mezi Francii a Japonsko, přičemž jejich trička jsou z jemné česané bavlny se střední gramáží a působí mnohem měkčeji a jemněji než trika od výše zmíněných konkurentů. Krom historické klasiky pak všichni tři výrobci nabízejí různé barevné varianty, délky rukávů i modernější střihy.

Triko Saint James, 4 450 Kč, eu.saint-james.com

TEXT Petr Jansa

Foto: Stephen Shore, archiv Phaidon a Saint James

Andy Warhol na požárním schodišti před svou Factory na 231 East a 47th Street v New Yorku v roce 1965.

Bank of the Green

20. ročník prestižního turnaje družstev bankéřů v golfu Promoted

Hlavní partneři

Mediální partneři Partner

Panorama

Padesátka

v oblacích

Legendární akrobatické éro Zlín Z-50L slaví půl století. Sériově vyráběný speciál vznikal v Otrokovicích tak trochu na truc, ale povedlo se mu ovládnout nejen československý letový prostor.

o výkonu 224 kW, na který byla celá řada starších letadel přestavěna. Celkem vzniklo osmdesát kusů a padesátka byla okamžitým úspěchem.

V Moravanu ji vyráběli neochotně, protože ačkoliv jim Poláci i další národy trhaly ruce, šlo o koncepčně složitý stroj, s nímž se muselo piplat, na rozdíl od jiných strojů (např. Zlín Z-37 přezdívaný Čmelák, neméně slavný práškovací „traktor nebes“), kterých se prodaly desítky ročně. Šéfkonstruktér Jan Mikula i při rychlém vývoji myslel doslova na všechno. Důkazem budiž, že padesátky ochotně létají dodnes a drží krok i s těmi nejzhýčkanějšími piloty. Před padesáti lety eLko poprvé vyletělo do vzduchu, v roce 1976 už devět exemplářů sedlalo na třídenním mítinku v pražských Holešovicích půl tuctu světových pilotů, aby dali Moravanu nějaké tipy na zlepšováky. Moc jich překvapivě nebylo. Ten samý rok Ivan Tuček skončil třetí na MS v Kyjevě, o dva roky později už bral zlato. Petr Jirmus, jeden z nejslavnějších československých akrobatů, bral s padesátkou dvakrát zlato na MS (1984, 1986) a dvakrát vyhrál i mistrovství Evropy (1983, 1985). Padesátka se stala v devadesátých letech také silnou zbraní akrobatické skupiny Chrudimská čtyřka, uskupení, které se díky spolupráci s Red Bullem proměnilo ve Flying Bulls Aerobatic Team.

Nemusím tady asi zdlouhavě vyprávět, že naše malá zemička vyprodukovala dlouhou řádku špičkových letců. Veterány druhé světové si pamatujeme všichni a ještě před nimi úřadoval František Malkovský, který si vysloužil přezdívku Král vzduchu. Ve dvacátých letech dvacátého století kraloval na Avii B.21 (ano Avia, jak už název naznačuje, nejsou jen slavné skříňové nákladní vozy) a díky svým úspěchům měl celou řadu následovníků. Vždyť i první neoficiální mistrovství světa v letecké akrobacii se konalo v Bratislavě. Co nám chybělo, nebyly zlaté české ručičky, ale konkurenceschopný letoun. Okřídlené Avie a řada Trenér brzy přestávaly stačit, protože to nebyly akrobatické speciály – tj. odlehčené aerodynamické stroje se silným motorem a pohotovým řízením. Řada Trenér vycházela z dvoumístných Zlínů Z-26, v sedmdesátých letech skutečně už vousatých letadel, navíc původně dvoumístných. Padesátka se od základu navrhovala jako jednomístný akrobatický střízlík. Moravan Otrokovice dostal dokonce i zelenou k použití amerického šestiválce Lycoming o výkonu 194 kW, protože navrhovaný motor z Avie neměl dost páry. Z Lycomingu má i to eLko v názvu, v pozdějších variantách došlo na použití silnějšího motoru

TEXT Václav Rybář

PRAHOU STYLOVĚ

Vyhlídkové jízdy tramvají T3 Coupé

kontakty: obchod@dpp.cz bližší informace: www.dpp.cz/jizdytram

„Chceme, aby se

Google stal třetí půlkou vašeho mozku.“

Sergej Brin

jeden ze zakladatelů Googlu

Ilustrace:

Kdo hledá, nenajde…

Slovem roku se loni stala „shitifikace“ – prokazatelný obrat věcí a služeb k horšímu. Nikde si na hezké české „svět se v p*del obrací“ nelze sáhnout lépe než právě na nejslavnější bráně do světa internetu. Vítejte na Googlu – je to dál, ale zato horší cesta.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsem v roce 1997 poprvé vstoupil do rychlého pruhu informační dálnice jménem internet. Na tom domácím toho věru nebylo moc, ale opojný pocit nekonečného potenciálu, po němž surfujete závratnou rychlostí 56 kbps, byl s každou další návštěvou silnější. Ve stejném roce se mimochodem spustil i vyhledávač Google, ačkoliv jsem se o něm dozvěděl až o rok dva později. V kinech běží Matrix a já objevuji textový vyhledávač, který najde mnohem víc věcí než konkurence od Yahoo nebo Altavisty. Jistě, musíte to do něj ládovat trochu jako programátor: „jízdní řád +mhd +ústí nad labem“, ale výsledková listina předčí i domácí Seznam.cz. O pár let později dochází k revoluci a Google je schopen poradit i mojí babičce. Stačí, aby napsala do vyhledávacího pole „Jak se dostanu autobusem do Carrefouru?“. Vyhledávač si sám zjistí, že se babička nachází v Ústí nad Labem a odkáže ji na stránky tamního dopravního podniku. O dalších pár let později už si dovede přesně zjistit její polohu a rovnou naservíruje příslušný spoj v aktuálním čase. Je to kouzlo. Duch ve stroji, který vám umí dát přesně to, co chcete – rychle, srozumitelně a spolehlivě.

Jak to bylo dál, to už všichni víme. Google koupil YouTube, Google spustil Android, Google zařídil díky svým mapám revoluci v tom, jak se po své čtvrti, městě, zemi

a kontinentu pohybujeme. V duchu hesla „když ptáčka lapají, krásně mu zpívají“ vše nejdřív funguje na jedničku a je to zadarmo, protože „když je služba grátis, zbožím jste vy“. Někde po cestě však stále výrazně majoritní vyhledávač (90 % všeho pátrání na internetu) zmutoval spolu se zbytkem internetu v reklamami prolezlou křižovatku plnou prodavačů teplé vody a bludných kořenů, co vedou do nekonečné králičí nory souvisejících výsledků. Korunu tomu aktuálně dodává úvodní souhrn nabízený umělou inteligencí, jakási chabá snaha Googlu čelit odlivu vyhledávajících, kteří si raději nechávají internet přežvýkat od AI nástrojů jako ChatGPT nebo Perplexity.

Obyčejní lidé

Jak jsme se dostali do doby, kdy Google coby monopol v prodeji zaručených výsledků, internetové reklamy a video contentu přestal být dobrým sluhou a začal být zlým pánem? Vzpomínáte na motto společnosti Don’t Be Evil (Nebuď zlý/Nebuď padouch)? V roce 2018 potichu zmizelo a Google začal být v prosazování a monetizaci svých zájmů agresivnější než kdy dřív. Nutno tedy dodat, že reklamu začala společnost prodávat hned v roce 1999, pouhý rok po oficiálním založení (ve skutečnosti fungovala neoficiálně už od roku 1995, takže… všechno nejlepší!). Sergej Brin byl

důrazně proti, jelikož tušil budoucí ovlivňování výsledků a kouzelného algoritmu PageRank kolegy spoluzakladatele Larryho Page. Jenže investoři chtěli svůj vklad zpátky, a tak rozum opět zvítězil nad ideály. Naše cesta za shitifikací Googlu ale bude ještě o něco konkrétnější. Než se na ni vydáme, rád bych se důrazně ohradil proti tomu, že by šlo v případě kvalitativního sešupu služeb od Google jen o můj subjektivní pocit. Internet je plný článků o tápajícím Googlu, nebo rovnou o rušení či omezování funkcionalit, o neustálém šachování s hlavní stranou, layoutem seznamu výsledků nebo pasivně agresivním chováním vyhledávače, který se vás s dojemnou péčí ptá, jestli jste nechtěli vyhledávat něco úplně jiného, případně nabídne zcela nesouvisející „další varianty“, aby vás nejpozději na druhé stránce upozornil na to, že další výsledky budou pravděpodobně duplikací, porušením zákona, nebo vyloženě ztrátou času. Raději byste se měli vrátit na první stranu, tam nahoře jsou doporučení našich sponzorů. Ti mají vždy pravdu, protože si ji tam nahoře draze předplatili. Kocovina z čím dál tím méně užitečné a čím dál tím nepříjemnější dominance firmy, která svou všudypřítomnost reflektovala i v novém všeobjímajícím názvu Alphabet (Abeceda, váš online život od A do Z), je dlouhodobě patrná i v médiích. Proměny Googlu si všimli novináři už na začátku dvacátých let, mainstreamová panika začala někdy před dvěma lety a dnes reflektují nový bezútěšný standard i seriály a filmy. Jedním z nich je i první epizoda aktuální sedmé řady britského seriálu Black Mirror nazvaná Common People (Obyčejní lidé). Charlie Brooker alias duchovní otec seriálu, jenž cynicky upozorňuje na rizika nových technologií, tu velmi trefně shrnuje fenomén shitifikace v příběhu ženy, které doktoři zjistí neoperovatelný mozkový nádor. Naštěstí na trhu existuje nový startup, který umožňuje poškozenou tkáň nahradit revolučním čipem (něco na způsob Neurolinku, jenž nám už léta slibuje Elon Musk). Bez syntetické náhrady by žena upadla do kómatu, takže se zoufalý manžel upíše k měsíčnímu předplatnému. Pár bojuje s mizerným pokrytím, které je omezuje při výletech a dovolených, překážkou je také delší spánek, během něhož se prostředky virtuální neuronové sítě musejí uvolnit pro další klienty na druhé straně zeměkoule apod. Po několika měsících ovšem dochází k shitifikaci (v angličtině označováno také jako platform decay) služby, protože klientka musí spát čím dál tím déle a slíbené pokrytí dalších lokalit vázne. Firma nabízí dražší Premium předplatné – s ním lze cestovat dál, spát méně a vyhnout se základní variantě. Ta nově přichází s vloženými reklamními bloky, kdy se z uživatele v pravidelných intervalech stává hlasitý tlampač. Asi tušíte, kam to směřuje. Tady je poselství zesílené tím, že se služba stává součástí vašeho mozku, takže se z ní nelze snadno odhlásit. Je doživotní, ale pokud ji využíváte zdarma nebo za základní cenu, její kvalita se mění jen k horšímu.

Mozkomorové v akci

Plíživá monetizace internetu tu byla hlavní inspirací. Poté, co web vysál tradiční média, začali se autoři ve zběsilé snaze zachovat svůj životní standard doslova prodávat. Nikoliv na OnlyFans, ale v rámci YouTube kanálů, podcastů na Spotify nebo newsletterů na Spotify. To vše může být ještě dodatečně sponzorováno skrz crowdfundingové kampaně. Brooker dostal nápad na epizodu, když slyšel úvod svého oblíbeného podcastu: „Ahoj všichni, pokud nás chcete podpořit, běžte sem a sem a pošlete nám pět dolarů měsíčně, abyste si doposlechli epizodu až do konce. Nezapomeňte kupovat náš merch, přijít na živou besedu do kulturáku v Kostelním Vtelně a samozřejmě dejte odběr a zvoneček.“ Po pětiminutovém servisním úvodu teprve začíná skutečný podcast.

Realita dnešních dnů, na níž narazíte na torzu současného internetu na každém kroku. Placené jsou podcasty, přístupy do archivů zpravodajských webů, aktuální streamy nebo komentářová sekce. Zcela zadarmo jsou jen sociální sítě, protože si z vás vytahají tolik dat, že se jim bohatě vyplatíte už za pár dní bezcílného pinožení po jejich feedech. Pokud jste pamětníci, máte před očima pořád tu krásnou iluzi nezkaženého internetu, co je studnou vědění, pojítkem mezi lidmi dobré vůle, voňavým kotlíkem kultur a porozumění. Doporučuji se vykoupat i v nedávném celovečeráku Mountainhead od tvůrce seriálu Boj o moc (obojí najdete na Maxu, brzy již opět na HBO Maxu). Komorní, ale kousavá satira o víkendovém dostaveníčku kapitánů onlinového průmyslu vykresluje osobnosti typu Zuckerberg, Musk, Thiel, Altman apod. jako do sebe zahleděné asociály, hluboce pohrdající jednotlivci, na jejichž ramenou úspěch bilionových impérií stojí. Všehoschopní a vlastně neschopní, klaunové ve smutečním průvodu nevratně rozbitého světa, čtyři jezdci apokalypsy, která si už dávno žije vlastním životem. Mountainhead je možná trochu moc doslovný a banální, ale snad právě proto otevře oči i méně pozorným divákům. O dobro lidstva tu při vydělávání bláznivě vysokých peněz skutečně nejde. S jídlem roste chuť a pohádky o třetí půlce mozku získávají místo happyendu spíš hořký chuťový ocas, když se dnes o nekonečném scrollování onlinovým obsahem mluví jako o tzv. brainrot (mozkomoru?) – otravě, co v našem neuronovém paláci páchá nedozírné škody.

Žlutý

kód

Slíbil jsem, že se tomu nádoru hluboko uvnitř Googlu podíváme na zoubek. Musíme kalendáře otočit o šest let zpátky do února 2019, kdy společnost vyhlašuje tzv. žlutý kód, což je druhý stupeň interní pohotovosti. Co je důvodem? Googlu se daří. Daří se mu až moc. Opanoval 93 % trhu, částečně i díky tomu, že platí neuvěřitelné peníze Applu, aby internetový prohlížeč v iOS jménem Safari primárně využíval k vyhledávání Google. Android a iOS tedy svorně přísahají na stejné vyhledávací políčko, což Alphabet každo-

Google opanoval 93 % trhu, částečně i díky tomu, že ročně platí Applu 20 miliard dolarů, aby internetový prohlížet v iOS jménem Safari primárně využíval k vyhledávání Google. Android a iOS tedy svorně přísahají na stejné vyhledávací políčko. Proč je to průšvih? Protože už není kam stoupat!

ročně stojí 20 miliard dolarů. Toto není překlep. Alphabet, resp. Google platí Applu rok co rok tuhle obrovskou částku a v podstatě si tím kupuje neotřesitelnou pozici. Proč je to průšvih? Protože už není kam stoupat! Služba přestala přetahovat nové uživatele a díky efektivitě vyhledávání se ustálily i příjmy z inzerce, které podmiňuje absolutní počet vyhledávacích dotazů a čas strávený na stránce. Obojí je v akcionářském a venture-kapitálovém prostředí fixovaném na pozitivní výroční zprávy a nepřetržitý růst závažným důvodem k obavám.

Prabhakar Raghavan, šéf Google Ads, největšího prodavače internetové reklamy, proto tahá za záchrannou brzdu a velí spravit, co není rozbité. Celý vyhledávač se musí překopat, aby se začalo něco dít. Něco ve smyslu cokoliv, co nakopne výsledky nahoru. Ideální by bylo, kdyby uživatel strávil vyhledáváním víc času, zkonzumoval víc reklam a odcházel možná méně spokojený než dřív, ale nikoliv naštvaný. Vrátí se, protože vlastně není kam odcházet. Jen je potřeba ho vařit pomalu a obezřetně jako žábu na mírném plameni.

Raghavan se během několika měsíců stává šéfem Google Search a později i technologickou hlavou firmy. Vyhledávání zanedlouho prostupuje hora inzerce, která nejasně splývá s organickými výsledky. Mezi ty se navracejí obsahové farmy, agregátory článků, SEO spekulanti i otevřený spam. Uživatelé reagují nejrůznějšími fintami, např. tím, že vyhledávací heslo doplní identifikátorem „+reddit“, který je rovnou odkáže do komunitních fór, kde jeho dotaz vyřeší přímočařeji a ochotněji. Eroze křehké struktury internetu však postupuje razantním tempem, když se na obzoru objeví LLM. Boti prolézají síť sítí a krmí své velké generativní modely vším, co najdou. Nechovají se však jako uživatelé z masa a kostí, takže internetový provoz na koncových zpravodajských, komunitních i firemních webech klesá. S tím jde ruku v ruce i pokles vyhledávacích požadavků, tedy současně i méně protočené reklamy. Je potřeba tlačit na pilu a vyhledávání dál sabotovat, aby zákazníci na Googlu strávili ještě víc času. Jejich frustrovaná reakce je nažene do náruče chatbotů, jež ochotně najdou optimistickou odpověď na cokoliv. Podíl na

trhu klesá na zmíněných 90 procent, Alphabet odepisuje desítky miliard dolarů a Google panikaří, takže zavádí celou řadu AI nástrojů, které po vzoru ChatGPT nebo Perplexity ve svých souhrnech blouzní a chtějí po vás, abyste se s nimi ruku v ruce rozeběhli ze srázu racionálního uvažování a snadno ověřitelných faktů.

Z informační dálnice ke knihovně

Jenže jak se k těm faktům dostat? Nechám stranou, že by Google musel „zabít“ dojnou krávu v podobě milionů drobných webů, kteří na zákazníky z jeho vyhledávače čekají jako na smilování a neváhají si za konkurenční výhodu připlatit. Možná je Alphabet ochoten daň za zborcení perpetua mobile onlinové reklamy zaplatit, protože chce být jedničkou v AI a stáhne o měsíční předplatné všechny, kdo si s jeho Gemini budou chtít po nocích povídat, protože jim už sociální sítě nenabízejí pocit skutečné socializace. Mnohem větší hrozbou je, že Google sežere internet, přežvýká ho a místo odkazů na další stránky vám nabídne jen umělointeligentní řešení vašeho všetečného dotazu. Monopol na vyhledávání, monopol na nacházení a univerzální pravdu. Taková moc je k nezaplacení. John Emerich Edward Dahlberg-Acton už v devatenáctém století řekl: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“ Víte, kde najdete spolehlivě potvrzení, že to skutečně řekl on? Nikoliv na Googlu, ale na Wikipedii. Ta zůstává pomyslným jednorožcem postfaktické doby, ačkoliv pravidelně musí žebrat o příspěvky od uživatelů. Bez nich by se ta fakta dost možná hodně prodražila. Pokud jsou tedy nezpochybnitelná, což s nástupem AI agentů, kteří mohou záznamy onlinových encyklopedií neúnavně upravovat rychleji a neúnavněji než jakýkoliv člověk, nebude možné zaručit. Nakonec se po epické implozi internetu vrátíme k papírovým zdrojům, na které si lze sáhnout. Od informační dálnice k obyčejné knihovně. Tak trochu to připomíná slavný Einsteinův citát: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Tak občas schovejte tu atomovku s displejem do kapsy a dojděte si přečíst nějaký ten klacek.

Město

tvrdých chlapů

mění tvář

Když se řekne Ostrava, každý si ji spojí nejen s hudbou, ale i s jejími kořeny v oceli, uhlí a pořádné dřině. Jenže Ostrava už dávno není jen městem tvrďáků, kteří po šichtě zajdou na jedno na Stodolní. Severomoravská metropole totiž stojí na prahu své největší proměny za poslední dekádu. A nejde jen o marketingový tah, ale o reálné projekty, které v centru Ostravy vznikají.

Nová Ostrava, podpořená investicí přesahující 7 miliard korun, začíná vznikat v lokalitě okolo ulice 28. října. Nejviditelnějším šperkem v této proměně je nový koncertní sál, který vzniká pod rukama slavného amerického architekta Stevena Holla a který v sobě spojuje technickou dokonalost a noblesu. A jelikož u koncertního sálu jde nejen o architekturu ale i zvuk, o akustiku se postará věhlasná mezinárodní konzultační firma Nagata Acoustics. Hlavní sál pojme 1 300 posluchačů, menší komorní sál bude určen pro 515 diváků. Místo se stane domovem nejen Janáčkovy filharmonie, ale i dalších kulturních projektů. Ostrava tak získá jedinečnou šanci ukázat, že je městem špičkových zážitků a nových příležitostí.

Vizualizace nejvyššího mrakodrapu v Česku Ostrava Towers Complex (nahoře). Vizualizace nového parkovacího domu a koncertního sálu od architekta Stevena Holla (dole).

Filharmonií to však rozhodně nekončí, i zbytek pomyslné ostravské Broadwaye, jak se ulici 28. října často přezdívá, dostane nový háv. Díky investicím tu vzniknou moderní byty, kanceláře, obchodní prostory i zbrusu nový parkovací dům. Architekti mysleli i na odpočinkové zóny a vodní prvky, kterým bude vévodit propojení s revitalizovaným parkem Milady Horákové. Další dominantou bude Centrum digitalizace vědy a inovací Černá kostka, které se přezdívá knihovna 21. století. Ta si klade za cíl přilákat nejen místní, ale i návštěvníky z celé republiky.

Tak obrovská proměna v rámci jedné čtvrti samozřejmě nutně potřebuje i fungující infrastrukturu. I proto již začala rekonstrukce dopravního uzlu Náměstí republiky, přes nějž se dostanete k dolu Karolina. Z něho zůstalo jen jméno. Dnes jde o zcela novou čtvrť, ve které vyroste Ostrava Towers Complex – nejvyšší mrakodrap v České republice. V něm najde svůj domov nejen hotel Sheraton, ale i byty a služby.

V neposlední řadě je třeba zmínit rekonstrukci prvorepublikového skvostu bývalého domu Ostravica Textilia. Naproti němu se chystá oživení legendárního hotelu Palace, který by mohl v dohledné době přinést na toto místo nové služby i bydlení pro mladé rodiny i seniory. Další projekty pak čekají na Černé louce za budovou Národního divadla moravskoslezského…

To vše je důkazem, že Ostrava si sice zachovává svou historii, ale nebojí se ani inovací a moderní architektury, což je přístup, který v dalších českých městech není tak výrazný. Pro každého, kdo hledá město s charakterem, historií a vizí, je Ostrava tím ideálním místem, které stojí za pozornost.

→ Více na www.investinostrava.cz

o kom se mluví

David Vodstrčil

Sedmnáctiletý David Vodstrčil je úspěšný sportovec a nově také herecká hvězda. Narodil se s Downovým syndromem a v dramatu Karavan, které letos soutěžilo na filmovém festivalu v Cannes, ztvárnil jednu z hlavních rolí po boku Ani Geislerové. Jak se cítil na červeném koberci nejprestižnějšího filmového festivalu na světě? A čím chce jednou být?

TEXT David Hron ILUSTRACE Vojtěch Velický

Jeho tvář už znáte z plakátů na snímek Karavan – dýchá z něj slunce, pocit mokrých slaných vlasů a nálada nikdy nekončících prázdnin. Mladý chlapec se na nich sklání k herečce Aně Geislerové a líbá ji do vlasů. „Uvidíme racky, moře. Uvidíš písek, strašně moc písku. Budem se koupat,” slibuje ve filmu Karavan postava Ester svému patnáctiletému synovi Davidovi, který má autismus a Downův syndrom. Společně jedou za známými na prázdniny do Itálie, jenomže David je během pobytu s cizími lidmi nepředvídatelný a působí problémy. Když už toho má Ester plné zuby, syna popadne, nastartuje odstavený karavan a vyráží na road trip po Itálii. Jenže slibovaná dovolená se brzy promění v transformační cestu. Matka a její mentálně postižený syn se totiž setká-

vají s bezprostřední Zuzou. Díky ní si Ester uvědomí, že David už není malé dítě a nachází odvahu chtít od života i něco pro sebe. Postavu chlapce s mentální retardací hraje v celovečerním filmu režisérky Zuzany Kirchnerové sedmnáctiletý David Vodstrčil, herec a sportovec. Setkání s chlapcem mi zprostředkuje jeho maminka Ivana Součková, bez níž nelze Davidův příběh vyprávět.

Máma, bez které by to nešlo Ivana je mámou již tří dospělých dětí a s Davidem se poprvé setkala v kojeneckém ústavu, když byl tříměsíční miminko. Do kojeňáku přišla s touhou osvojit si dítě s Downovým syndromem a David tam prý ležel v postýlce – maličké nedonošeňátko po operaci. Ač tehdy byla Ivana Součková roz-

hodnutá pro dívku Míšu, Davida tam nemohla nechat a odnesla si ho domů. Po roce se vrátila i pro Michalku. S Ivanou Součkovou se setkáváme u ní doma. Její tři biologické děti jsou již odstěhované z rodinného hnízda a žije sama se svými dvěma osvojenými dětmi s Downovým syndromem –manžel je před pár lety opustil. S krátkým mikádem a červenými korály to Ivaně moc sluší. A to nedávno oslavila šedesát – mávne rukou a zvonivě se zasměje. Ze dveří panelákového bytu se štěkotem vyběhne střapatý šedý pes, který po očuchání olizuje ruce a nosí hračky. Bílá kočka zůstává bez zájmu ležet.

Ivana dává v kuchyni na stůl velkou mísu se zářivě červenými jahodami. Otevře dveře malého pokojíčku a volá na syna Davida. Ten přichází s pla-

chým úsměvem a se slovy „hele, nech si toho“ uklidňuje svou sestru Míšu, která si z bratra dělá legraci. David je z povídání o své filmové roli nervózní, odpovídá stručně a těší se, až si bude moct dát naservírované jahody. Máma Ivana syna povzbuzuje k odpovědím a sem tam něco přeloží.

Může za to ségra

Zásluhu na tom, že byl Davidův herecký talent vůbec objeven, má jeho nejstarší sestra Anežka. Ta totiž před několika lety přišla domů s tím, že našla inzerát, ve kterém filmaři hledají chlapce s mentální retardací. Neváhala a natočila svého bratra na video. Pozvánka na casting pak na sebe nenechala dlouho čekat a v magické datum 11. 11. v 11 hodin tak proběhlo Davidovo první setkání s kamerou, kde měl předvést, jak to vypadá, když se zlobí. Režisérka Zuzana Kirchnerová přitom vybírala asi rok z více než 300 chlapců. A protože postava Davida ve filmu nemluví, neomezovala se jen na Českou republiku.

Režisérka Kirchnerová je sama matkou syna s Downovým syndromem, jehož postižení je spojeno s poruchou autistického spektra. Scénář tak napsala na základě své vlastní zkušenosti. Že si nakonec vybrala Davida Vodstrčila, působí jako zajímavá náhoda. Nejenže má stejné jméno jako syn režisérky, ale oba chlapci spolu navíc chodí do stejné školy — přesto se předtím vůbec neznali.

Samotnému natáčení ještě předcházelo půlroční setkávání a zkoušení. Herečka Aňa Geislerová přitom o Davidovi řekla, že to byl „nejlepší herecký parťák, jakého kdy měla“. „Zuzana Kirchnerová také říkala, že je David velice talentovaný,” chlubí se máma Ivana. „On prostě cítí, co má dělat. Vkládá do toho tolik empatie, na roli se přímo naladí. Není s ním téměř žádná práce.”

Natáčení probíhalo dva měsíce v Itálii a prý Davida „moc bavilo“. Jakékoli opakování scén nebo čekání

na světlo mu přitom nečinilo potíže. A protože musí mít stále k ruce asistenta, jela s ním nejdříve na jeden měsíc a později na další měsíc natáčení již zmiňovaná nejstarší sestra Anežka.

Soukromé letadlo? Klidně by jel vlakem

Film Karavan se dočká české premiéry 28. srpna, slavnostní uvedení ale má již za sebou, a to na prestižním filmovém festivalu v Cannes. Snímek soutěžil v sekci Un certain regard, která je zaměřena na debutující filmaře a artové snímky. Režisérku Zuzana Kirchnerovou přitom v Cannes už dobře znají – se svým studentským filmem Bába tu v roce 2009 zvítězila ve studentské sekci Cinéfondation. Ač si Karavan cenu nakonec neodnesl – porazil ho chilský snímek La misteriosa Mirada del Flamenco (Záhadný pohled plameňáka) –, pro český film znamená zásadní moment. Český film byl díky němu zastoupen v Cannes po více než třiceti letech.

David Vodstrčil film poprvé viděl právě ve Francii a byl prý spokojen. Do Cannes přitom letěl se štábem soukromým letadlem, kolegyně Aňa Geislerová mu nechala ušít smoking na míru. Atmosféru středomořské riviéry si užíval plnými doušky. Jakmile na něj zamířily objekty fotografů, všechny přítomné rozesmál grimasami a pózami, které neváhá na požádání své maminky předvést i doma v malé kuchyni. Šermuje rukama, udělá i výkop nohou. „Kung Fu Panda,” křičí s Míšou, když s maminkou nerozumíme, koho tím vlastně chtěl David v Cannes napodobit. „On to udělal pro mě,” dodává ještě Davidova sestra Michalka.

„V Cannes byl David ve svém živlu. Rád se předvádí, těší ho, když má publikum. On vlastně ani neměl trému, protože si vůbec neuvědomoval, kde se to ocitl, že tam jsou přítomni důležité osobnosti a významní herci. David úplně nechápe, jaké přednosti se mu hraním ve filmu dostalo,” vysvětluje

↓

Kdo je tvůj nejlepší kamarád?

Damián! Je s ním velká legrace.

Co

rád děláš ve volném čase?

Maluju, hraju hry na mobilu, a taky mám rád vyškrabávací omalovánky.

Jaký sport tě baví nejvíc?

Atletika, protože je tam tým.

Který herec nebo herečka je tvůj vzor?

Aňa Geislerová – je nejlepší!

Čí

písničky posloucháš nejraději?

Rozhodně ty od kapely Queen.

„V Cannes byl David ve svém živlu. Rád se předvádí, těší ho, když má publikum. On vlastně ani neměl trému, protože si vůbec neuvědomoval, kde se to ocitl. Davidovi je jedno, že letí do Cannes soukromým letadlem. Pro něj jsou důležití lidé kolem něj. On by byl šťastný, i kdyby jel s Aňou do Hradce Králové.“

maminka Ivana Součková. „Pro něj jsou důležití lidé kolem něj. Takže Davidovi je jedno, že letí do Cannes soukromým letadlem. On by byl šťastný, i kdyby jel s Aňou do Hradce Králové.”

Mezi kamerou a oštěpem

S Davidem Vodstrčilem se potkáváme v červnu, tedy v době, kdy se na hlavní uvedení filmu teprve těší. Slávy se prý nebojí. Má už tak trochu natrénováno, protože ve svém věku je úspěšným sportovcem. V rámci atletiky se věnuje běhu, skoku dalekém, vrhu koulí nebo oštěpu.

„Finsko, Švédsko, Olomouc, Ostrava, Mladá Boleslav,” vyjmenovává David, odkud si odvezl za své sportovní výkony medaile. Jeho úspěchem je skok do dálky na 4,49 metrů a hod oštěpem na 26,55 metru.

„David se naučil házet oštěpem tak, že koukal v televizi na atletiku. Pak prostě vzal oštěp do ruky a hodil ho,” směje se máma Ivana Součková sportovnímu nadání nejen svého syna Davida, ale i své dcery Míši. Oba jsou sportovní talenti, a právě se pilně připravují na mistrovství Evropy v atletice pro sportovce s Downovým syndromem.

„Jsem moc pyšná, že David hraje ve filmu. V životě by mě to nenapadlo,” přiznává Ivana. „Koukám na to jako blázen, že můj syn, kterého jsem si přinesla jako tříměsíčního domů, dospěl v takového sportovce a herce. Je to taková třešnička na dortu,” říká o Davidovi, který by se prý jednou chtěl sportem i herectvím živit. „Ještě by ale bylo dobré se něčím vyučit, Davide. Vy máte na škole učební obory a ty už sis přece vybral,” ptá se máma syna. Mezi hraním před kamerou a házením oštěpem se prý chce ještě vyučit cukrářem.

Bunda a kalhoty Burberry, info o ceně v obchodě; tílko, 9 799 Kč, a růženec 7 350 Kč, oboje Dolce & Gabbana.

muž z obálky

Jedno zlato z olympiády v Paříži, tři tituly mistra světa, třináct vítězství na mistrovství Evropy a dvacet v závodech světového poháru. Další může rychlostní kanoista Martin Fuksa (32) přidat na začátku srpna v Račicích u Mělníka, kde se pojede mistrovství České republiky. A na konci prázdnin ho pak čeká mistrovství světa v Itálii. Na tom, aby svoji sbírku rozšířil o další „chainy“, už ovšem tolik nelpí. Proč? V čem je jako Messi? A co mu nesmí chybět v garáži?

TEXT Alena Gurin Stará FOTO Benedikt Renč

Nerad se zdržuju

Rozhovor vznikal před červnovým mistrovstvím Evropy, ze kterého si nakonec odvezl jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili. Martin Fuksa je velká sportovní hvězda, ale působí naprosto pohodově. V hlavě to má srovnané a vyhrává, i když pořád nemyslí jen na sport. Nebo možná právě proto. Přivítal mě v nymburské loděnici, kde tráví pravidelnými tréninky většinu týdne, a zeptal se, jestli si dám něco k pití. Nepohrdla bych čajem, ale musela jsem to bez něj vydržet. „Nemáme tady rychlovarnou konvici,“ říká Martin omluvně.

A co děláte, když je zima, přijdete z vody a chcete se ohřát?

Za vámi jsou kamna, která krásně hoří, takže se ohřejeme u nich nebo u radiátorů. Ale čaj si tady neuděláme. Máme vodu, ionťáky, regenerační nápoje, protein a Red Bull, to je všechno.

(Při pohledu na téměř historický model kamen mě napadá, že tohle místo dost pamatuje.)

Jak je tahle budova stará?

Novější část, ve které se nacházíme, je z roku 2006 a ta přední, dřevěná, kde jsou uskladněné lodě, byla postavená před padesáti lety.

Viděl jsem fotky, jak tu děda s kamarády pokládali základní kámen. Taťka už jezdil tady a nejenom on, mamka i tety, sestřenice, babička možná taky...

Je u vás v rodině někdo, kdo nejezdí?

Teď aktivně jezdíme jenom já s bráchou a taťka s dědou nás trénují. Ale skoro každý si tím prošel.

Děda byl zakladatelem vašeho rodinného kanoistického klanu. Jak se k tomu sportu vlastně dostal?

To bychom se měli zeptat jeho. Vím jenom, že ho ke kanoistice přivedl nějaký kamarád, jezdili spolu na deblu. Pak ho vzali na Duklu, nějaký čas i závodil, ale hodně brzo, někdy v pětadvaceti se stal trenérem. Sakra, to mě štve, že to nevím přesně.

(Navrhuju, že to můžeme doplnit při autorizaci. Tak tedy doplňujeme.) Děda pochází z vesnice kousek od Kovanice u Nymburka. Jednou na pionýrském táboře vyhrál závod na pramici a kámoš mu řekl právě o oddílu

rychlostní kanoistiky v Nymburce, který tehdy sídlil ještě na jiném místě.

Myslela jsem, že už se vás na to určitě někdo ptal a rodinnou historii budete mít naučenou.

Ne, vůbec.

Ani při rodinných setkáních se to neomílalo?

Možná, ale nepamatuju si to. Mně byla kanoistika ze začátku trošku jedno. Jak ji dělali všichni okolo mě, tak mě to nebavilo a nechtěl jsem ji dělat.

Znamená to, že jste k ní byl donucen?

Neřekl bych, že donucen, ale děda mě postrkoval. On je nerad, když to říkám, ale já to tak v sobě mám. Celou základku jsem hrál hokej a děda mě po hokejovém tréninku vždycky lákal, ať se jdu ještě projet na vodu. Říkal jsem mu, že nechci, že mě to nezajímá. Ve třídě jsem cítil, že se kluci kanoistice tak trochu smějou, a maličko jsem se před nimi styděl. Měl jsem pocit, že bych měl být ten hustej hokejista. Ale občas jsem na trénink šel a někdy od sedmé třídy jsem oba sporty kombinoval. Když jsem pak přecházel na střední, na hokej jsem se úplně vyprdnul a začal jsem naplno dělat kanoistiku, protože jsem tady měl dobrou partu kámošů. Dodneška sem chodím rád kvůli super lidem.

Necítil jste břemeno rodinné tradice, ve které musíte pokračovat?

Určitě ne. Taťkovi to třeba bylo celkem jedno.

Vážně?

Z jeho strany jsem nepociťoval žádný tlak, protože se v tu dobu soustředil na vlastní kariéru. Viděl, že jsem spokojený u hokeje, a podporoval mě v tom. Děda mě sice popostrkoval, ale nakonec jsem si stejně musel říct sám, že moje cesta vede do kanoe. Bylo by kontraproduktivní dělat něco, co mě nebaví.

Kam jste to dotáhl v hokeji? Měl jste dobře našlápnuto?

Myslím, že nijak výrazně. Začínal jsem tady v Nymburce a na konci základky jsme to byli zkusit v dorostenecké extralize v Mladé Boleslavi. Musím ale říct, že ti kluci byli

Košile GCDS, 10 050 Kč; triko, 18 900 Kč, a kalhoty, 25 500 Kč, oboje Fendi; hodinky Reverso Classic, Jeager-LeCoultre, 324 000 Kč, prodává Carollinum.

Triko, 18 900 Kč, a šortky, 15 500 Kč, oboje Fendi; brýle T Henri, 25 600 Kč, prodává optika Eye-Eye; hodinky Rolex, info o ceně v obchodě.

„Jsme rychlostní kanoistika, ale nejsme formule. Kanoe musí mít minimálně 14 kilogram, já mám nějakých 87 a tohle všechno musím utáhnout rukama. Když jedu sprint, vyvinu maximální rychlost třeba 22 kilometrů v hodině. Na kilometru je to v průměru slabých 19.“

úplně jinde, fakt jsem jim nestačil. Bál jsem se vystoupit z komfortní zóny a možná jsem si v tu chvíli vybral „jednodušší“ cestu, když jsem šel za kámošema na kanoistiku. Pak jsem se s hokejem vrátil do Nymburka, ale to pro moji budoucnost nemělo cenu. Chtěl jsem sportovat na vyšší úrovni a hrát hokej v Nymburce nikam nevedlo.

Těch sportů jste dělal víc, ne?

Naplno jenom hokej a kanoistiku. Ale v kanoistice ještě celoročně běháme, posilujeme a v zimě přidáváme jízdu na běžkách. Chodíme plavat a občas jezdíme na kole, jenže trenér se bojí, aby se nám něco nestalo, takže fakt jen občas.

Na Instagramu jsem viděla, že máte docela dobré kolo...

Vždycky jsem jezdil na horákovi, ale pak si všichni kamarádi z Nymburka pořídili silničky, tak jsem si samozřejmě taky musel pořídit silničku. A když chcete nějakou lepší ‒ a já chci lepší věci, protože když už sportuju, tak ať je to pořádně ‒, chcete karbonovou. Mám dvě, jednu od španělské značky Orbea, a pak mám půjčené kolo od kluků z české značky Repete. Dělají ocelové rámy, hezké, designové.

Kolik toho najezdíte, když vlastně nesmíte?

Málo. Během tréninků moc nejezdím, doháněl jsem to spíš po sezoně. Minulý rok jsem se těšil, jak budu po olympiádě jezdit, ale skoro jsem se na kolo nedostal. Najel jsem slabou tisícovku a od podzimu jsem prakticky na kole nebyl. Tak zase až skončí sezona. Je to fajn relax. Místo toho, aby člověk chodil kecat do hospody, jde na kolo a povídá si na kole.

Máte profil na Stravě?

Mám. Stáhl jsem si ji kvůli tomu, že ji měli

všichni kamarádi. Jsem založený na čísla a baví mě sledovat, kolik naběhám, naposiluju, najedu na vodě. Mám i hodinky od Garminu a v jejich aplikaci trenér sleduje, jakou jsem měl tepovou frekvenci, jak jsem jel rychle... Když se chci podívat detailněji na grafy, koukám spíš tam.

Jakou maximální rychlostí můžete jet?

Jsme rychlostní kanoistika, ale nejsme formule. Kanoe musí mít minimálně 14 kilogramů, já mám nějakých 87 a tohle všechno musím utáhnout rukama. Když jedu sprint, vyvinu maximální rychlost třeba 22 kilometrů v hodině. Na kilometru, což je olympijská trať, je to v průměru tak slabých 19 km/h.

Jaké parametry ještě sledujete?

Nejvíc tepovou frekvenci, protože hodně trénujeme podle ní. Pak nám trenér měří takzvaný šlak, kolik záběru uděláme za jednu minutu, a samozřejmě čas. Na hodinkách se toho dá sledovat víc, ale to už mě úplně nezajímá.

Třeba kolik spálíte kalorií?

Taky to tam je. Kluci si to srovnávají, když jsme na soustředění na běžkách, protože tam většinou spálíme nejvíc. Ale jinak jsou mi kalorie jedno, nehlídám si štíhlou linii.

Spíš abyste pak věděl, kolik musíte doplňovat.

Na téhle úrovni to úplně neřeším. Možná je to chyba, ale nejsem typ závodníka, který by si vážil jídlo a hlídal, kolik má sacharidů a kolik bílkovin. Myslím, že svoje tělo znám, a vím, co je pro mě dobré. Pokud mám hlad, tak se najím a dám si, na co mám chuť.

Jedna olympijská běžkyně mi říkala, že je dobré sportovat i bez hodinek, abyste se právě naučil líp vnímat svoje tělo.

To můžu podepsat. Dnes jsou v kurzu Oura ringy, Whoop náramky, i já jsem něco takového chtěl, ale nechci být otrok technologií.

Když se probudím, vím, jak jsem se vyspal, a nepotřebuju, aby mi hodinky řekly, že jsem se vyspal špatně. Mozek si pak myslí, no jo, já jsem se vlastně vyspal špatně, tak nejdu na trénink, celý den bude stát za prd.

A co teprve v den závodu.

V den závodu to jenom rychle proklikám a koukám u toho stranou. Přece jenom, co kdyby bylo na hodinkách špatné spánkové skóre... Podívám se třeba až večer, abych si porovnal, jaké to bylo.

Dokázalo vás v tak důležitý den někdy něco rozhodit?

Rozhodilo by mě, kdyby bylo cestou na závodiště hodně červených nebo bouračka a přijel bych pozdě. Naštěstí se to nikdy nestalo. Občas mě rozhodily venkovní podmínky. Někdy jedeme závod v dešti nebo hodně fouká, ale snažím se do toho dávat všechno bez ohledu na počasí.

Jste obecně dochvilný člověk?

Jsem a nemám rád nedochvilné lidi. Dřív jsem na tom byl líp, ale teď, jak mám dceru, občas mě nechce pustit a někdy se mi stane, že přijedu na trénink o pár minut později. Ale výjimečně. Když jsem byl mladší, tak vůbec, to jsem chodil všude klidně o deset minut dřív.

Syn zrovna včera dostal poznámku za pozdní příchod. Míval jste ve škole poznámky?

Pamatuju si první poznámku, kterou jsem dostal v první třídě za pozdní příchod do hodiny. O přestávce jsem šel na záchod a vrátil jsem se až po zvonění. A pak to bylo za věci typu bordel v hodině, zapomenuté přezůvky, ale že bych třeba vyhodil třídnici z okna nebo kouřil na záchodech, to ne. Normální zlobení. Běhali jsme po chodbách, řvali... Hokejisti, klasika.

Prostě divoké děti. Narození potomků člověka vytrhne z jeho životního tempa a čas začne plynout jinak. Měl jste s tím problém? Znervózňovalo vás, že je najednou těžké dodržet svůj rytmus?

Mám rád stereotyp a řád a s dítětem je to úplně jinak. Bál jsem se, že mě to bude omezovat nebo nebudu sám se sebou spokojený, když někam přijdu později. Ale uklidnilo mě, že jsem si před narozením Emily ve sportu všechno splnil. Jsem klidnej, vychillovanej člověk. V mládí jsem pořád četl knížky o tom, jak se zlepšit, hledal jsem si informace, sledoval videa a neuměl jsem si od toho odpočinout. Teď je naopak ku prospěchu věci, že neřeším jen sport. Samozřejmě se nemůže stát, abych kvůli dceři nešel na trénink, jsem uvědomělý sportovec, ale občas nejdu třeba na masáž a radši jsem s ní doma. Je to taky způsob regenerace.

Někde jste říkal, že jste „dohrál kanoistiku do konce“.

Brácha si dělal srandu, že to bylo jako tenkrát s Messim. Měl všechny trofeje, jenom mu chybělo vyhrát mistrovství světa ve fotbale. A když se mu to podařilo, vlastně dohrál fotbal. Brácha říkal: „Ty seš jako Messi. Dohrál jsi kanoistiku, vyhrál jsi všechno, co v kanoistice jde.“ Samozřejmě s nadsázkou, protože existuje víc disciplín. Dohrál jsem ji jenom na singlu. Ještě mi chybí spousta levelů. Nikdy jsem nevyhrál s bráchou na deblu, nikdy jsem nevyhrál na čtyřce, jezdí se maratony...

Vyhráváte stylem start–cíl, je to váš trade mark?

Nerad se zdržuju. Vždycky pospíchám domů za rodinkou, takže jedu co nejrychleji. (směje se) Jezdil jsem takhle, když jsem byl mladší. Vždycky jsem vystartoval a jel, kam mi síly stačily. Většinou jsem skončil druhý. Nějaký Sebastian Brendel z Německa mě vždycky ve finiši předjel. Úplně jsem s tou kilometrovou tratí neuměl pracovat. Pak jsem měl období, kdy jsem se bál vyrazit rychle a šetřil jsem síly. A ne vždycky se mi podařilo všechny dojet. Od roku 2023, co jsem vyhrál mistrovství světa na kilometru, jsem se toho přestal bát. Prostě vystartuju a říkám si: „Ty jo, trénuješ každej den, máš na to, to zvládneš!“ A jedu.

Jaké to je na psychiku? Asi se nestíháte otáčet, jestli se na vás někdo nedotahuje. Vůbec. Vlastně se celou dobu jenom bojíte, jestli vás někdo dojede, nebo ne. Což není úplně ideální. Měl jsem to tak právě na

Mikina, 4 900 Kč, a tepláky, 2 900 Kč, oboje Lukáš Macháček, prodává mconcept.cz; kšiltovka Yvon Lambert, 1 250 Kč, www.yvon-lambert.com; spodní prádlo Polo Ralph Lauren, 1 250 Kč / 3 kusy.

Bunda, košile a šortky, info o ceně v obchodě, vše Fendi; bunda kolem pasu, info o ceně v obchodě, ponožky Falke, 1 100 Kč / 6 párů, a boty Dr. Martens, 5 280 Kč, vše prodává Zalando.

„Nemyslím, že jsem psychicky slabý člověk, jsem docela odolný, protože často zažívám stres. Po olympiádě jsem se ale necítil moc dobře. I v životě to bývá tak, že když člověk na něco cílí a dosáhne toho, po chvilkové euforii spadne úplně na dno.“

olympiádě. Devět set metrů z kilometru jsem se bál, jestli to, co jedu, bude stačit až do cíle. A mám to dodneška. Nikdy nevíte, jestli se najde nějaký blázen, který dá extra finiš a předjede vás. Jenom doufám, že ne.

Počítáte s příští olympiádou?

Neřeším to. Jsem teď vlastně spokojený s tím, co jsem dokázal. Užívám si tréninky, baví mě to, ale nedávám si cíle, že musím vyhrát znova nebo získat medaili z mistrovství. Budu moc rád, když se to povede, budu pro to dělat všechno, ale že bych si dával nějaké závazky, to v sobě nemám. Jsem rád, že jsem si už všechno splnil. Po olympiádě jsem se necítil moc dobře. I v životě to bývá tak, že když člověk na něco cílí a dosáhne toho, po chvilkové euforii spadne úplně na dno. Tak jsem to aspoň zažil já. Říkal jsem si: „A co dál?“ Nic mě nebavilo, zvláštní pocit.

Až takový psychický propad? Nemyslím, že jsem psychicky slabý člověk, jsem docela odolný, protože často zažívám stres, ale tehdy jsem vůbec nevěděl, co se sebou. Dokázal jsem všechno, k čemu jsem poslední roky směřoval. Chvíli jsem si užíval pozornost, rozhovory, bylo to hezký, ale pak už toho bylo strašně moc. S vyhraným závodem nerad žiju moc dlouho, člověk by měl jít pořád dopředu, teď to ale bylo těžší. Hledal jsem motivaci, byl jsem i delší dobu nemocný. Ale nakonec mě z toho stejně dostal samotný sport. Pomohlo mi, že jsem zase začal s klukama trénovat, naskočil jsem zpátky do toho stereotypu a teď je to super.

Máte nějakého terapeuta?

Pořád se snažím posouvat, proto mě neminula vlna mentálních koučů a terapeutů. Na několika sezeních jsem byl, ale utvrdilo mě to v tom, že všechny podcasty, které poslou-

chám, a všechno, co dělám, třeba dechová cvičení, dělám dobře. Momentálně nikam nechodím. Pro mě je terapie to, že jdu s dcerou na hřiště a nemusím řešit sport. A když si chci pokecat, pokecám si s manželkou nebo s kámošema.

Jaké podcasty vás baví?

Kromě sportovních a o seberozvoji poslouchám třeba středo/věk o třech mužích ve středním věku. Pak mám rád gastronomii a baví mě všechno, co dělá Lukáš Hejlík. Poslouchám podcasty o kafi, Radiožurnál... Podcasty jedu docela dost, hlavně na soustředěních nebo když řídím.

Berete si sluchátka i do lodi?

Tam někdy poslouchám muziku, ale podcasty mě v tu chvíli nemotivují.

Jaká muzika má správné tempo k tréninku?

Nejvíc mi v telefonu jede český rap, začal mě bavit už na základce. Když se chci namotivovat, poslouchám Yzomandiase, Ektora, Viktora Sheena, Smacka... Ale nejvíc asi Paulieho Garanda. Má spíš textově založené věci, které si radši poslechnu v klidu, při strečinku nebo v autě. Tím nechci říct, že nemá tracky, které mě dokážou nakopnout.

Na základce se kolikrát zakládají kapely, to vás nebralo?

Vůbec. Jsem čistě konzument. Ale zkoušel jsem si jednou rapovat u Pavla ve studiu. Jsem jeho fanoušek a skámošili jsme se, když dělal písničku před olympiádou v Tokiu a já jsem hrál v jeho videoklipu. Ještě s jeho DJem Kennym Roughem nás pak vzal do studia, a když jste ve studiu, musíte si samozřejmě zkusit něco zarapovat. Myslím si, že to bylo dost strašný. I když mi říkali, že mám talent. Ale spíš mě chtěli jenom uchlácholit.

Vaše sympatie k rapu se dají tušit i z toho, že jste si k fotce s medailí ze světového poháru v Szegedu napsal, že máte zase „chain“ na krku.

To je taková sranda. Mezi rapery je pořád nějaký flex.

Rapeři si potrpí na image, možná jste jim v tom trošku podobný se svými nalakovanými nehty.

Možná. Samozřejmě nemám tolik tetování jako oni a nezakládám si na tom, abych měl brutální chainy. Pro mě jsou chainy ty medaile. Ale jo, Yzomandias je extravagantní týpek, má rád módu a já docela taky. Baví mě nebýt jenom sportovec 24/7. Rád si vezmu něco hezkého na sebe, nalakuju si nehty...

Nehty takhle míváte normálně?

Normálně ne. Před pár lety jsem si ze srandy nalakoval pár nehtů před závodem a vyhrál jsem. Takže klasika ‒ sportovní pověrčivost. Měl jsem nalakované dva prsty a získal jsem dvě medaile. Pak jsem jel na další závody, kde jsem mohl získat zase dvě medaile, tak jsem si namaloval další dva prsty a ten rok jsem skončil s devíti namalovanými prsty a devíti medailemi. Pak jsem se k tomu vrátil před olympiádou. Pořád na mě někdo na Labi řval: „To vyhraješ, to je jasný!“ Už jsem to slyšel před Riem i před Tokiem a nikdy se to nepovedlo. Nesnáším to poslouchat. Hledal jsem cokoliv, jen abych tomu stresu mohl uniknout, a vzpomněl jsem si, že mi tenkrát pomohly nehty. Šel jsem k manželčině manikérce, udělala mi všech deset prstů a bylo to super. Ruce mi namasírovala, namazala a já jsem hodinku nemusel myslet na kanoistiku. Stal se z toho můj signature a docela to rezonovalo. Spousta lidí se dohadovala, jestli mi je malovala dcera, nebo psali, že jsem buzerant, když mám nalakované nehty, ale mě to baví. Čím víc hejtovali moje nehty, o to radši jsem si je pak šel udělat znova. Proč by chlap nemohl mít hezké nehty? Asi se mi líbí být trochu jinej. Ať to klidně někoho pobouří. Když se blížily světové poháry, pro štěstí jsem to udělal znova a zase to vyšlo. Takže jdu před Evropou znova na nehty.

Sezona je v plném proudu, budete mít přes léto vůbec volno?

To ví děda. V hlavě má, kdy mám závody, kdy se pojede jaký trénink, ale já to vůbec vědět nechci. Funguju v týdenních intervalech. Přijdu v pondělí, mám tady papír s rozepsaným plánem na celý týden a vždycky ho splním.

Co byste dělal, kdybyste teď zjistil, že žádné tréninky nemáte?

Takhle to mám po sezoně. To si dám klidně měsíc, možná i dva úplně volno. Na kanoi nejdu určitě, do posilovny taky ne, sem tam jdu běhat, snažím se jezdit na kole a jsem úplně v pohodě. Vím, že si tělo potřebuje odpočinout, ale nejsem takový typ, že bych od rána do večera ležel na gauči a sledoval filmy. Chodím na výlety, na procházky, dám si dobré jídlo, cestuju...

Není to divný pocit probudit se a nemít najednou nalajnovaný den?

Když je volno, ani ho nalajnovaný mít nechci. Chci úplně změnit režim, jít spát o půlnoci, vstávat v pět nebo v deset a dělat cokoli, co mě napadne. Ale jakmile začnou tréninky, už potřebuju pevný řád.

Překvapilo mě, že jezdíte trénovat do Kolumbie.

To začalo za covidu. Roky jsme jezdili do Portugalska, ale pak už se mi okoukalo a potřeboval jsem nový impuls. Chtěl jsem do Kalifornie, ale za covidu se nesmělo cestovat přímo z Evropy do Ameriky, musel jste být čtrnáct dní mimo Schengen. Shodou okolností mě na Instagramu začali sledovat lidi z Guatape Training Center, tak jsem jim napsal. I kdyby to tam bylo bůhvíjak strašný, říkal jsem si, že čtrnáct dní vydržím všude. No a pak už jsem do Kalifornie ani nechtěl. Jinak jezdíme v rámci přípravy do Livigna, na podzim většinou do Turecka a letos asi do Jižní Afriky. Tam bych rád vzal dceru, protože má ráda zvířata, tak doufám, že se nám podaří navštívit nějaké safari.

Dostali jste se v Kolumbii i mimo sportovní centrum?

Moc ne. Guatape je turistické městečko, a když máme volno, jdeme se projít tam a obhlídneme nějaké to gastro. Párkrát jsme byli v Medellínu, který je kousek, prošli jsme si komuny a viděli, jak lidi žijí jinak než my

Bunda a džíny, info o ceně v obchodě, oboje Levi’s; košile Samsøe Samsøe, 4 080 Kč, prodává Zalando; hodinky Reverso Classic, Jeager-LeCoultre, 324 000 Kč, prodává Carollinum.

Tílko, 9 799 Kč, a kalhoty, info o ceně v obchodě, oboje Dolce & Gabbana

„Hodně mě baví elektrická auta. Už si na to v garáži děláme zástrčku.

Měl jsem hybrid, teď jsem přešel na plug-in hybrid a těším se, až si jednou pořídím plně elektrické. Budu mít na střeše fotovoltaiku a budu soběstačný, takové myšlení se mi docela líbí.“

v Evropě. V Karibiku na severu jsme zatím nebyli, to je bohužel daleko. Jsme tam hlavně kvůli tréninku, máme maximálně jeden den volno a už po výletu do Medellínu je člověk hotovej a pak se mu úplně nechce zase na trénink.

Když někdo řekne, že byl v Kolumbii, většinou přijde řeč na bezpečnost a na kokain. Nabízeli vám tam něco?

Klasika. Nikdo mi tam nic nenabízel, vlastně ani tady, kokain znám jenom z vyprávění. Když jsem řekl poprvé babičkám, že jedu do Kolumbie, samozřejmě se hned děsily: „Ježiši, ať se ti nic nestane!“ Ale nepřipadal jsem si tam v nebezpečí. Nicméně brácha měl nepříjemnou zkušenost. Když jeli autem, viděl motorkáře, jak mířil pistolí do auta před ním. To v něm docela hrklo. Jinak si ale myslím, že jsou to všechno předsudky. Všude na světě se najdou horší a lepší místa.

Projel jste kus světa, cítil jste se někde nepříjemně?

V Medellínu v metru nám místní říkali, ať si držíme řetízky. I policajt nás upozorňoval, ať si dáme pozor, protože jsou za námi kapsáři. Ale v každém městě, ať jste v centru Paříže, nebo Barcelony, můžete mít pozdě v noci zvláštní pocit. I v Praze. Nebo v Nymburce.

V Nymburce?

No, tady asi ne. Ale záleží na lidech, jaké potkáte.

Nedávno jste tu dostal čestné občanství. Je to nejvyšší vyznamenání, které může město udělit. Existují čtyři stupně ‒ bronzový lev, stříbrný, zlatý a pak čestné občanství, což má třeba Bohumil Hrabal. V roce 2011, když jsem vyhrál mistrovství světa juniorů, jsem dostal bronzového lva. Říkal jsem si, že by bylo super mít i stříbrného, možná i zlatého.

Bohužel jsem lvy přeskočil a dostal rovnou čestné občanství. Štve mě, že už je nezískám. (směje se) Ale je hezký, že si mě váží. Jsem patriot, mám to tady rád, trénuju tady, žiju tady a žít budu, stavíme tu dům.

Prý sbíráte autíčka. Jste fanda do aut?

Vůbec, ale hodně mě baví elektrická auta. Už si na to v garáži děláme zástrčku. Měl jsem hybrid, teď jsem přešel na plug-in hybrid a těším se, až si jednou pořídím plně elektrické. Budu mít na střeše fotovoltaiku a budu soběstačný, takové myšlení se mi docela líbí.

Stavíte s ohledem na soběstačnost a udržitelnost?

Úplně ne. Budu si vyrábět elektřinu, máme panely na ohřev vody, splachovat chceme vodou ze studny, ne pitnou, manželka bude mít na zahradě bylinky, rajčátka... Ale neplánujeme mít vlastní brambory nebo slepice. Baví mě na zahradě jít si utrhnout čerstvý plod, mít svoje bylinky. Ale že bych byl nějaký bio, eko, ezo, to ne. Všeho s mírou.

Čekala jsem, že věta „Baví mě na zahradě...“ bude pokračovat něčím jako „rýt záhonky“.

Taťka je ten typ, já ne. Představoval jsem si, že jednou budu mít zahradu, kde bude jenom bazén a okolo tráva. Jenže zahradníci už nám tam plánují nějaké kytičky a stromy. Říkal jsem jim, hlavně ať je to co nejvíc bezúdržbové, ať tam nemusím nic moc dělat. Jednou ale se sportem skončím a třeba mě bude naplňovat jezdit se sekačkou a zalévat kytky.

Teď na to asi ani není čas.

Nemám rád, když někdo říká, že na něco nemá čas. Čas se najde, jen záleží, jak se uspořádá. Čas se nenajde jen na to, co člověk dělat nechce.

Triko, 25 400 Kč, a kalhoty, 20 300 Kč, oboje Fendi; Vespa GTS, od 149 900 Kč, www.vespa.com

Text: Petr Jansa Foto: David Turecký Styling: Jano Kimák

La Dolce Vespa

S příchodem léta jsme si dovolili lehce parafrázovat název ikonického filmu Federica Felliniho z roku 1960 a slovo život v něm nahradit vosou. Ne tím otravným hmyzem, ale ikonickým skútrem, jehož italský název k bzučícímu torpédu odkazuje a jehož prostřednictvím bude vaše léto nezapomenutelné. Nesouhlasíte? Pak jste ještě Vespu na venkovských silnicích ani v úzkých uličkách historických měst nejspíš neřídili. Usednout na tenhle skútr je totiž nejen obrovský zážitek, ale i vstupenka do privilegovaného klubu italských gentlemanů – věčně mladých a za každé okolnosti stylových. Dokonalý design tohoto skútru i jeho trendy barvy totiž doslova vybízí k tomu vyladit outfit a vyrazit na vyjížďku. Nemusíte se přitom bát, že byste se přitom zpotili. Vítr, který vám bude svištět kolem uší, totiž příjemně osvěží, i když teploty budou zrovna atakovat padesátku. Italové, kteří ji často řídí ve lněných oblecích, by o tom mohli vyprávět.

My jsme do pražských ulic vyrazili s novou Vespu GTS v matném zeleno-žlutém provedení s oranžovými a černými detaily ve svižné motorizaci 125 ccm. Ta je ideální do města, ale zvládne i kochání při projížďkách venkovskou krajinou. Součástí výbavy je bezklíčové zapalování, možnost propojení s telefonem nebo funkce Bike Finder usnadňující najít skútr na přeplněném parkovišti. Novinkou je pak analogový LCD displej.

A teď ta nejdůležitější otázka: co si k řízení téhle stylovky obléknout? Naše tipy najdete nejen na této, ale i na následujících stránkách, kde jsme vždy kombinovali příjemné letní materiály, pohodlné střihy a kostkované vzory, které jsou pro letošní léto hitem číslo jedna!

Povolání: ambasador

Dnešní doba je plná influencerů oblečených do věcí, po kterých vy zatím jen mlsně koukáte. Nosí je ještě před spuštěním prodeje, dostávají je zdarma a když jsou hodně dobří, za jejich nošení si ještě účtují honorář. Pro někoho práce snů, pro jiného zvrácenost. Ať už je váš názor jakýkoliv, tenhle marketingový nástroj funguje. I na vás! Nebo nám snad chcete tvrdit, že když před vás položíme dvoje naprosto stejné trenky a o jedněch řekneme, že je nosí i váš idol, vy si vyberete ty druhé? Ale jděte…

TEXT Petr Jansa

Americký gigolo

Možná vás to překvapí, ale na počátku ambasadorství jako marketingového nástroje stáli herec Richard Gere a návrhář Giorgio Armani. Psal se rok 1980 a ačkoliv to tehdy nebylo běžné, Armani poskytl filmařům své oblečení zdarma, aby postavě ztvárněné Richardem Gerem mohli vytvořit jedinečný styl. A jelikož film i hlavní postava měli úspěch, ovoce sklidil i Armani, jehož obleky začali Američané kupovat ve velkém. Spolupráce s Gerem tak pokračovala i v dalších letech, a to nejen ve filmech (třeba v roce 1990 v Pretty Woman), ale i v jeho osobním životě. Zde je však nutné poznamenat, že Gere tehdy sice dostával od Armaniho oblečení zdarma, ale honorář za jeho nošení nedostal.

Multiambasador

Nejvyhledávanějším ambasadorem je již řadu let David Beckham. Jeho příjmy z ambasadorství pro značky jako Boss, Armani, H&M, Tudor, Breitling a řady dalších dosahují podle odhadů cca 600 milionů dolarů, což je přibližně stejně, kolik si Beckham vydělal fotbalem. Aktuálně ho můžete nejčastěji vidět v oblečení značky Boss, pro kterou je nejen ambasadorem, ale i designérem speciální kolekce.

Spodní prádlo, které dobylo svět

Prvním doloženým ambasadorem, který za svou práci dostal odměnu, byl v roce 1992 zpěvák Mark Wahlberg. Na počátku to bylo pózování v kampani Calvin Klein, kde se objevil po boku Kate Moss. Podle neoficiálních informací tehdy obdržel honorář 15 000 dolarů. Tím to ale neskončilo. Wahlberg po úspěchu kampaně totiž začal značku propagovat i v běžném životě. A zadarmo to nebylo. Původní honorář se prý zásadně navýšil.

Kdo další se stal ambasadorem značky Calvin Klein?

2009 Jamie Dornan

2010 Kellan Lutz

2015 Justin Bieber

2019 Shawn Mendes

2024 Jeremy Allen White

2025 Bad Bunny a Cooper Koch Boty z kolekce Beckham x Boss, 7 700 Kč, www.boss.com

Kalhoty, 14 200 Kč, a tenisky, 13 500 Kč, oboje Burberry; Vespa GTS, od 149 900 Kč, www.vespa.com

Košile Drykorn, 3 990 Kč, prodává VAN GRAAF; hodinky Reverso

Tribute Duoface Small Seconds, Jaeger LeCoultre, 367 000 Kč, prodává Carollinum; Vespa GTS, od 149 900 Kč, www.vespa.com

Elvis vs. Superman

Problémy s tím, co si vzít na sebe, rozhodně nemusí mít herec Austin Butler. Jeho ambasadorství pro značku Yves Saint Laurent totiž zahrnuje nejen parfém, ale také oblečení pro oficiální příležitosti i volný čas. Apropos – čas. Letos se Butler stal ambasadorem značky Breitling, přesněji pak nových modelů Top Time s tříručkovým strojkem Breitling B31. Další týpek s novými hodinkami je Henry Cavill. Ten se proslavil jako Superman skrývající se za vizáží intelektuála. Oficiálně ho sice nikdo neobléká, zato hodinek značky Longines má hned několik, a dokonce si je v manufaktuře zkusil sám zkompletovat. Nejnověji ho můžete vídat s novinkou Spirit Zulu Time 1925 na zápěstí.

Diamonds

are a boy’s best friends

Ani šperkařské domy nestojí stranou a své ambasadory zásobují exkluzivními kousky z drahých kovů a diamantů. Které můžete na slavných mužích vidět nejčastěji?

000

Náramek Just un Clou, zlato a diamanty, Cartier, 388 000 Kč

Náramek Love, růžové zlato, Cartier, 201 000 Kč

Náramek Alhambra, zlato a onyx, Van Cleef & Arpels, 125 000 Kč Pro

Ať už jste na červeném koberci v Cannes, nebo zrovna vyrážíte rybařit za polární kruh, dokonalý outfit najdete v obchodech značky Prada. To se svým širokým záběrem outfitů snaží naznačit Benedikt Cumberbatch, který je nejnovějším ambasadorem této italské ikony. Ta mimochodem v letošním roce pohltila konkurenční značku Versace. www.prada.com

Náramek T1 Wide Hinged, Tiffany & Co. 210 813 Kč

Cena: 148

Kč, prodává Breitling.

Cena: 98 800 Kč, prodává Carollinum.

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 9

Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. Vědí, že mít styl není jen o nákupu těch nejdražších kousků –mnohem víc jim jde o kvalitu, nadčasovost a padnoucí střihy. Dnešní trojici chlapíků, kteří nás svým osobitým stylem zaujali na první pohled, jsme potkali v nově otevřeném obchodě Brera v pražské Dušní ulici.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Štefan Bohucký (41)

Majitel obchodu Brera

Dlouhých 15 let žil v Miláně, kde jako model pracoval pro řadu slavných značek. Tam se zrodila jeho vášeň k módě, která ho přivedla k myšlence otevřít v Praze vlastní butik s luxusní módou. Vybral do něho značky, které nosí praví Italové, a ještě přidal vlastní značku, která vzniká ve spolupráci s nejlepšími neapolskými krejčími, nebo obleky a košile šité na zakázku.

Tuhle košili z „travel“ kolekce od značky Xacus nosím hodně rád, protože i když v ní strávím celý den, nemačká se. I když ji po dlouhé cestě vytáhnete z kufru, ten materiál nepotřebuje žehlit.

Kalhoty jsou ze stejné kolekce jako sako. Snažili jsme se, aby ta kolekce padla většině postav. A když nepadne, tak se upraví. Já mám to štěstí, že mám konfekční postavu a obejdu se bez úprav.

Kdysi mi přišlo fajn nosit k obleku bílé tenisky, bylo to takové osvěžující. V poslední době mě ale začalo iritovat, že je nosí všichni, a tak jsem se vrátil k mokasínám. Tyhle jsou Doucals a myslím, že není nic stylovějšího. A pohodlnějšího.

Sluneční brýle jsem si přivezl jako suvenýr z jednoho focení, kam je stylista přinesl spolu s dalšími doplňky. Je to italská značka Cristian Leroy.

Sako je z kolekce Pelliccia x Brera, která vznikla pro náš obchod přímo v Neapoli. Krom kvalitní látky, za kterou dám ruku do ohně, nám šlo hlavně o detaily. Chlapi si často myslí, že když si vezmou džíny a to jedno multifunkční sako, co mají doma, jsou z obliga. Italové mě ale naučili, že jsou velké rozdíly mezi saky na slavnostní příležitosti a těmi na běžné nošení, jako je tohle. Jde o detaily jako tvar klopy, zpracování kapes, knoflíčky… na tom všem záleží.

Šperky pro mě mají emocionální význam. Náhrdelník máme s manželkou stejný. Ona ho má 18 let, já jsem si nechal vyrobit stejný. Prsten je snubní a je na něm vyryté místo a den, kde jsme se s manželkou poznali.

Vasyl Malanjak (42)

Majitel restaurace Host

Už 22 let pracuje v gastronomii. Začínal jako barman a postupně se vypracoval až na manažera. Dvacet let pracoval v pražské Aromi, poslední rok vede vlastní italskou restauraci na Hradčanech, kam se vstupuje z legendární úzké uličky propojující Loretánskou ulici a Úvoz. Na lístek zařadil domácí těstoviny, steaky (třeba z plemene Chianina) a o víkendu čerstvé ryby, do šatníku pak elegantní italské obleky.

Když jsem pracoval jako manažer, musel jsem nosit košili a sako. Teď si můžu dovolit trochu uvolněnější styl, a tak si občas vezmu džíny, tričko a křivák. Kvalitní oblek má ale v mém šatníku vždycky své místo. Tohle je jeden z těch, které jsem si v Breře nechal ušít na míru. Ne proto, že bych měl nekonfekční postavu, ale proto, že si mohu ten styl a nejrůznější detaily přizpůsobit – od klopy po sámky na kalhotách.

Boty jsou od italské značky Santoni. Jsou kvalitní, pohodlné a dlouho vydrží. V Čechách se neprodávají, ale jak často jezdím do Itálie, kupuji je přímo tam.

Ostatně, jak jsou Italové módě otevřenější, člověk tam narazí i na extravagantnější kousky. V poslední době jsem si ale oblíbil i boty od Doucals.

Co se slunečních brýlí týče, mám rád klasiku. Hnědé, černé, maximálně modré. Tyhle jsou od Toma Forda.

Kapesníček je Tombolini, stejně jako košile. Rád nosím věci, ze kterých na první pohled nekřičí, o jakou jde značku, ale za které mluví kvalitní materiály. Právě Tombolini třeba často používá látky od Loro Piana. Rád mám i věci od značky Gran Sasso.

Nejsem žádný sběratel, ale na kvalitních hodinkách mi záleží. Mám rád italský styl a odpozoroval jsem, že pro Italy jsou Rolexky srdeční záležitost. I já jsem si je oblíbil. Tohle je model Datejust a klasicky jsem si na něj musel počkat skoro dva roky. O to víc si jich teď cením.

Aleš Matějů (29)

Fotbalista Spezia Calcio

Hrál v Česku, v Anglii a teď již sedmým rokem působí v Itálii. Život tam ho naučil, že móda je důležitou součástí života. V kabině ji se spoluhráči řeší pravidelně, zejména kombinace vhodných barev je prý věčné téma. Začínal se značkami jako Louis Vuitton nebo Praha, ty dnes ale v šatníku eliminuje spíše jen na doplňky.

Klasická saka moc nenosím, mám rád uvolněnější styl, jako je tahle lehká bunda od Pal Zileri. Čím jsem starší a zkušenější, tím víc si ujíždím na nenápadném luxusu. Nechci, aby na oblečení bylo na první pohled vidět, která značka ho vyrobila.

Jeden prsten mám snubní, druhý jsem si nechal dělat u zlatníka na míru. Mám tam odkaz na manželku, rodiče, a ještě bych chtěl jeden, který mi bude připomínat děti. Náramek je od Cartier.

Kalhoty si většinou nechávám šít nebo upravovat na míru, protože z fotbalu nemám úplně konfekční postavu. Tyhle jsou ale z konfekce od značky Gran Sasso. Baví mě jejich sportovně elegantní styl, který dobře vypadá a je komfortní. Džíny jsem na sobě neměl snad čtyři roky.

Sluneční brýle nosím zřídka. Většinou v autě nebo na dovolené. V minulosti jsem nosil velké brýle, ale jak se mění trendy a nosí se menší obroučky, nebo brýle úplně bez nich, zkusil jsem to a začalo mě to bavit. Tyhle jsou od Cartier.

Za ta léta, co mě móda baví, jsem nasbíral celou řadu výrazných triček, ale teď čím dál víc tíhnu k minimalismu. Člověk k tomu prostě musí dospět. Nosím hlavně ty od značky Gran Sasso, kde vidím super kvalitu za rozumnou cenu. Krom bílých mám i černé a béžové. Postupně se k nim snažím přidávat další barvy, se kterými ten základ kombinuji. Co jsem se naučil, že černá a modrá nejdou dohromady.

V Itálii se hodinky hodně řeší. Mladí Italové je dostávají za maturitu nebo je dědí z generace na generaci. Stává se, že kluk přijede v Puntu, ale na ruce má Rolexky. Tahle značka je v Itálii hodně v kurzu. Já mám Daytony z růžového zlata, na které jsem čekal asi 10 měsíců.

Aktuálně střídám zhruba sedm párů, z toho tři vyloženě sportovní. Tyhle od značky Doucals jsou pohodlné a praktické, protože jsou na gumu a člověk do nich jen tak vklouzne a jde.

dress code

Senzační prázdniny

Ta nejlepší dovolená nezačíná tak, že se budete trmácet taxíkem na letiště a pak po dni stráveném na palubě letadla přejedete mikrobusem do nudného hotelového resortu. Nic takového! Prázdniny vašich snů začínají v garáži, odkud se vytuněným sporťákem přesunete do přístavu. Klaksonem vydáte povel ke spuštění lávky, nalodíte se na luxusní jachtu a pak už se necháte unášet do těch nejkrásnějších destinací. Prostě si užijete takovou dovolenou, kde je už samotná cesta cílem. Při tom všem vám může sekundovat nejen rodina či parta přátel, ale i kolekce Louis Vuitton Pre-Fall 2025 navržená Pharellem Williamsem. Ta je poctou kultuře cestování a klade důraz na to, abyste se cítili pohodlně a vypadali elegantně za všech okolností – při odjezdu, na cestě, po příjezdu i během samotného pobytu – třeba při cestě od bazénu na pláž. Užijte si letos léto se vším všudy!

TEXT Petr Jansa FOTO Rosie Marks

Dvouřadové sako, 77 500 Kč; kalhoty, 27 400 Kč; košile, info o ceně v obchodě; brýle, 14 200 Kč; kravata, 5 550 Kč; taška Bobo Trunk, 75 000 Kč; boty, 28 200 Kč, vše Louis Vuitton.

Bunda, 117 000 Kč; košile a kalhoty, info o ceně v obchodě; čepice, 16 400 Kč; taška Keepall Bandoulière 50, 78 000 Kč, vše Louis Vuitton.

Košile, 47 000 Kč; šortky, 27 400 Kč; brýle, 14 200 Kč; taška, info o ceně v obchodě, vše Louis Vuitton.

o ceně

Košile,info

v obchodě; mikina, 91 000 Kč; kalhoty, 52 500 Kč; brýle, 12 000 Kč; taška Steamer Wearable Wallet, 49 500 Kč, vše Louis Vuitton.

Svetr, 41 500 Kč; kalhoty, 27 400 Kč; brýle, 12 000 Kč; taška Keepall Bandoulière 45, 76 000 Kč; hodinky, info o ceně v obchodě, vše Louis Vuitton.

Parka, 91 000 Kč; kalhoty, 27 400 Kč; šátek, 6 550 Kč, vše Louis Vuitton.

Bunda, 69 000 Kč; kalhoty, 27 400 Kč; brýle, 12 000 Kč; náhrdelník, 23 300 Kč; taška Marina Tote, 88 000 Kč, vše Louis Vuitton.

Novinka Land-Dweller v ocelovém pouzdře Oystersteel bude dostupná ve velikostech 36 a 40 mm. Pohání ji automatický strojek s 66hodinovou rezervou nátahu.

Rolex: Land-Dweller

Staly se ikonou přes noc! Tenhle příběh je hodně netradiční, ovšem potvrzuje jediné – když jste hvězda, můžete si dovolit úplně všechno. A to i v tak tradičním oboru, jakým je hodinařina.

TEXT Jindřich Hubený

Když se Roger Federer ukázal před pár měsíci na sítích s Rolexkami „beze jména“, všichni hodinkoví nadšenci zbystřili. Celý svět začal spekulovat. Bylo jisté, že jde o Rolex, Roger je jeho dlouholetým ambasadorem a žádné jiné hodinky nenosí (ani mimo hledáček fotoaparátu). Bylo ale divné, jaký měly tvar, a jejich tenký profil nepřipomínal nic z aktuální nabídky. Nešlo o Datejust, Day-Date ani o Oyster Perpetual, a přestože náramek připomínal ikonický tah Jubilee, byl jiný, mnohem plošší. Federer postoval fotky z lyžování 30. března, jen dva dny před oficiálním uvedením oné tajemné novinky, dnes známé pod názvem Land-Dweller, na trh. Ti méně znalí marketingových strategií tehdy hořekovali, že se Roger přepočítal a krátce před oficiálním

začátkem hodinářského veletrhu Watches & Wonders propálil zbrusu novou modelovou řadu od Rolex. Všichni ostatní však pochopili, že šlo o skvělý strategický tah – Rolexu se podařilo navnadit fanoušky na model, který všem „něco“ připomíná, ale v aktuální produkci se nenachází. Roger se stal nejen nositelem příběhu modelu Land-Dweller, ale i jeho oficiálním ambasadorem. Je přesně tím sofistikovaným mužem středního věku, který nosí jedny a tytéž hodinky k obleku i sportovnímu outfitu. Má rád praktický tenký tvar pouzdra, které se vejde pod manžetu košile, a ocení ultra moderní strojek ukrytý uvnitř.

Dynamická sedmdesátá léta

Před padesáti lety, v době, kdy byly sportovní hodinky s integrovaným

náramkem na vzestupu, procházel hodinářský svět quartzovou krizí. Tedy krizí pro ty, kdo na ni nedokázali reagovat. To se však nestalo Rolexu. Ten už v roce 1969 uvedl referenci 5100 Quartz poháněnou strojkem Beta-21. Hodinky měly typické datum pod lupičkou Cyclops, kulatý číselník s vroubkovanou lunetou obklopovaly všepřítomné zkosené hrany pouzdra a náramku. Jen pět let po nich vznikl na oblost snad ještě skoupější model Oysterquartz s mnohem přísnějším vzhledem. Tenčí profil a 36mm průměr z nich dělal praktického společníka těm, kdo brali bateriové hodinky za moderní výmysl doby a cool ekvivalent k mechanickým hodinkám. V podání Rolex se vyráběly až do začátku milénia, jejich produkce byla ukončena v roce 2003. Za celou dobu bylo vyro-

beno více než pětadvacet tisíc modelů s bateriovým strojkem, dokonce přesným chronometrem certifikovaným

COSC. Pak se po Rolex „quartzáčích“ zavřela hladina a návratu se zřejmě nikdy nedočkají. Skončil také populární design pouzdra, po kterém v posledních letech začali volat nejen sběratelé. Byla to pro Rolex hozená rukavice?

Staré a nové

Vintage inspirace je na hodinkách

Land-Dweller znát na první pohled a značka to i oficiálně přiznává. Její know-how je totiž postavené na ikonách z minulosti, jejichž design neprochází výraznou evolucí, jde spíše o osvěžení stávajícího, o čistý, moderní twist. Tenké pouzdro novinky má na výšku jen 9,7 mm a vyrábí se ve dvou velikostech 36 a 40 mm. Nový náramek Flat Jubilee

Původní model Rolex Quartz z roku 1969 měl také datum na pozici 3. hodiny.

(flat tu skutečně znamená plochý) působí v reálu velmi kompaktně a na zápěstí každému nekompromisně sedí. Číselník s motivem včelí plástve jsme v produkci značky zaznamenali již v padesátých letech, historicky se objevoval v modelových řadách Milgauss, Oyster Perpetual a naposledy třeba Datejust. Není proto divu, že se tento populární patern objevuje i na prvních modelech Land-Dweller, a to hned ve dvou barvách. Bílo-stříbrný doprovází ocelové Oystersteel modely s vroubkovanou lunetou z bílého zlata. Současně byl vybrán i pro variantu z růžového zlata Everose, v tomto případě jej může rozněžnit i diamantová luneta. Ledově modrý ciferník je pak již tradičně předurčen platinovým referencím, u nichž lze opět volit mezi vroubkovanou nebo briliantovou lunetou.

Ambasadorem nové kolekce Land-Dweller je švýcarská tenisová hvězda Roger Federer. Tenký styl těchto hodinek mu skvěle padne.

Foto: archiv Rolex

Technologie zítřka

Značka Rolex patří k hrstce výrobců s naprosto nezávislou produkcí. To znamená, že si veškeré komponenty, včetně nejdelikátnějšího (vlásku setrvačky), vyrábí sama. V každé z jejich čtyř výrobních závodů poblíž Ženevy vzniká něco jiného a každý jediný dílek strojku, pouzdra i náramku je pod jejím drobnohledem. Vývojové centrum v Plan-les-Ouates se ale nikdy nespokojí s málem, pro Land-Dweller vyvinuli místní inženýři nový strojek 7135, který pracuje na frekvenci pět hertzů. Jeho rychlý pohyb zajišťuje inovativní krokové ústrojí Dynapulse. Jde o naprosto neotřelý způsob řešení, který nemá v hodinařině obdoby. Po koaxiálním kroku od značky Omega se tak i Rolex rozhodl jít vlastní cestou

Předchůdce dnešní novinky, Oyster Perpetual Datejust z roku 1974.

s originální konstrukcí strojku. U kalibru 7135 se tak poprvé odklání od tradičního švýcarského kroku a předvádí zcela nový způsob duálního popudu s křemíkovými krokovými koly, jež připomínají sněhové vločky, a keramickou hřídelí setrvačky. Celý tento patentovaný mechanismus je součástí automatického nátahu s rezervou chodu 66 hodin a pozorovat jej bude možné skrze zadní safírové dýnko.

Kdy budou hodinky Land-Dweller dostupné zákazníkům, zatím nikdo netuší. Ale vyzkoušet si je v butiku Rolex v Pařížské můžete už dnes. Značka si totiž právě ověřuje zájem (který je mimochodem enormní) a všichni doufají, že se modely dostanou na trh již koncem roku.

Hodinky Land-Dweller jsou nyní dostupné ve dvou velikostech pouzdra, doprovází je nový náramek Flat Jubilee. Již nyní je možné je vyzkoušet v butiku Rolex, cena začíná na 371 000 Kč, www.carollinum.cz

De Tomaso P72 je fantasticky vypadajícím pokračováním slavné italské značky, tentokrát už tedy v rukou hongkongského miliardáře, ale se srdcem z pruhů a hvězd, jak velí tradice brandu, který se v sedmdesátých letech narodil ve stejném městě jako Ferrari nebo Maserati.

Text: Václav Rybář Foto: archiv De Tomaso

Italské rolničky z Číny

Automobilka De Tomaso vznikla v roce 1959 v italské Modeně a podobně jako řada dalších už samozřejmě stihla zkrachovat. Zůstal po ní však ikonický model Pantera, typická sportovní kára italského střihu. Její výroba začala v roce 1970 a tehdy ji sponzoroval Ford, který zajistil pod kapotou svůj tradiční osmiválec. Pokud tipujete, že tím vyřešil pověstnou italskou poruchovost, jste na velkém omylu. Pantera se přesto stala ikonou, na níž v roce 2019 navázal hongkongský miliardář Norman Choi. Právě tehdy se prototyp P72 představil na Festivalu rychlosti v Goodwoodu. Vypadal náramně, zněl nadpozemsky, ale až teď víme, že to nebyl celé jen vlhký sen a pár desítek zákazníků se o letošních Vánocích dočká hotového vozu. Ano, pod kapotou je opět fordovský osmiválec s kompresorem Roush o výkonu kulatých 700 koní, což by mělo 1 400 kilogramů lehkému vozu dávat slušnou dynamiku. Ale i kdyby to mělo tříválec z Focusu, podívejte se na ten design.

Ve sněhobílém laku s doplňky z růžového zlata vypadá P72 čarokrásně, přičemž největší trumfy si schovává do interiéru, který má v sobě 179 prvků z broušeného hliníku. Vypadá to tu trochu jako v Bugatti Tourbillon – oba vozy mají totiž stejného dodavatele budíků, páček a dalších ornamentů. Vrcholem je broušená řadicí páka s odhalenou kulisou, která prozrazuje manuální šestikvalt. Nikde ani jeden displej, pokud ovšem nepočítáme hybridní zrcátko, v němž je integrovaná couvací kamera.

Spojení fajnového designu a inženýrské preciznosti lze obdivovat i jinde – motor je uložený uprostřed v karbonové kolíbce, sedačky jsou napevno v monokoku, takže nastavovat musíte nezávisle na sobě volant a pedály. Masivní svody výfuků kopírují zavěšení zadních kol a tykadlová zrcátka patří na výstavu moderního umění. Kdo se nechal ohromit už před lety a zaplatil 1,6 milionu eur, toho o Vánocích čeká velkolepá show. Všech 72 kusů bylo dlouho dopředu vyprodaných, s mnohonásobným seznamem čekatelů, co doufali, že někomu dojde trpělivost. Tahle mašina bude dělat v Monaku, Dubaji nebo Hongkongu čest své jmenovce. A kdo ví, třeba časem vyfasuje sestřičku bez střechy, aby dostalo šanci dalších pár desítek miliardářů.

→ www.detomaso-automobili.com

Nejezděte s prázdnou

Letní dovolené jsou v plném proudu a důvod přibalit si do kufru něco nového se vždycky najde. A teď si představte, že byste si ten kufr ještě naložili do kufru nového auta. Jestli jsme se nezbláznili? Možná, ale představa je to hezká. Ostatně, pojďte se podívat, co si pro nás léto přichystalo?

TEXT Václav Rybář

Rodinné pohodlíčko

Elektromobil e-5008 Dual Motor od značky Peugeot přináší nejbohatší sériovou výbavu, jakou kdy značka nabídla, včetně masážních sedadel, Hi-Fi Focal® a panoramatické střechy. K tomu přidává pohon 4x4, 325 koní, sedm míst a dojezd 465 kilometrů. Vlajková loď modelové řady chytře doplňuje Long Range variantu s velkou baterií a delším dojezdem. Pokud hledáte dynamiku a víte, že vždy bez problémů dobijete, je pohon všech kol a zrychlení z nuly na sto pod sedm sekund velkým lákadlem, stejně jako zdaleka nejbohatší výbava ze všech modelů 5008. Dokonce i maximální rychlost je posunutá o deset km/h dál, kdybyste se chtěli na německé dálnici rozšoupnout. A že jde o sedmimístný rodinný dostavník? Právě s takovým chcete nejen pohodlí za všech okolností, ale také jistotu při předjíždění. → Více na www.peugeot.cz

Tradice elitní karosárny

Před pár měsíci pozval mnichovský startup, který však statečně kráčí ve šlépějích slavného designéra Battisty „Pinin“ Fariny, do Prahy svého šéfdesignéra, aby českým novinářům představil elektrické supersporty Battista a B95 osobně. Bylo to velmi působivé, skoro tak působivé jako showroom značky v Čeladné, kam můžete z Prahy, Polska nebo Rakouska dorazit i helikoptérou, kdyby vám silnice nestačily. Battista ovšem s výkonem 1 900 koní, dojezdem až 476 km a zrychlením z nuly na sto za 1,86 sekundy za vrtulníkem nezaostává (na dvou stovkách je pod pět sekund). Základní Battista stojí přibližně 54 milionů korun, za letošní výroční model Novantacinque, kterým se slaví 90 let působení Pininfariny na italské scéně, si budete muset připlatit. Není rychlejší, je však raritní a patřičně vyparáděný. Stropem je jen vaše peněženka. → Více na www.automobili-pininfarina.com

I’m Batman!

U Pininfarina Battista nám již zmíněný šéfdesignér tvrdil, že se nechal inspirovat Brucem Waynem, komiksovým Batmanem. U Rezvani se rovnou nechali inspirovat jeho netopýřím alter egem, takže z Lamborghini Urus udělali neprůstřelný Batmobil. Kalifornská firma vám váš Urus opancéřuje nejen na pohled, ale i na poklep – speciální Dark Knight edice totiž ke standardnímu tuningu (150 tisíc dolarů za 800 koní, bodykit, offroadové 33” gumy na 22” kolech) přidává právě neprůstřelný krunýř, kliky dveří pod proudem, plynové masky a neprůstřelné vesty v interiéru, termovizi, run-flat gumy nebo ocelové beranidlo na čumáku. Postapo verze se vším všudy za další desítky tisíc a pravděpodobně i s mírnou penalizací dynamiky (nepancéřovaná verze umí stovku za tři sekundy), ale kdo by odolal?

→ Více na www.rezvanimotors.com

Strč prst skrz

Dysonovy větráky bez lopatek jsou tu s námi už 16 let, ale stejně přitahují zvědavce jako hypnotizované můry k lampičce. Každý si chce sáhnout, každý to chce zažít. Doposud bylo portfolio značky plné mimozemsky protažených stojanových větráků, ale teď máme konečně kompaktní stolní větrák, co je kulatý. Můžete jím prostrčit hlavu. Můžete jím prohodit balonek. Když máte dva větráky, můžete je použít v kombinaci s balonkem jako cirkusovou show. Možností je celá řada, zábava je zdánlivě nekonečná. Jo, a taky to umí v létě ochladit místnost. Nikdo neví, jak to funguje, ale všichni to chtějí doma. Novinka umí nasát a akcelerovat okolní vzduch až na třicetinásobek jeho rychlosti, takže je to pořádný fičák. A pořádný průvan vám Dyson Cool CF1 udělá i v peněžence – v zahraničí vyjde cca na 36 000 Kč.

→ Více na www.dyson.com

Probudím se včera

Mám pro Fuji slabost, protože i v době, kdy všichni fotí na mobil, dokáže neustále chrlit foťáky s osobitým kukučem a feelingem. Letos přidal i něco, co mobil neumí. FujiFilm X Half (cena: 19 990 Kč) totiž odkazuje na analogovou historii, kdy tenhle šikula uměl fotit na půlku políčka kinofilmu, takže vznikaly nudlovité fotky na výšku, kterých jste najednou mohli vyfotit dvakrát tolik. Cool formátu je přizpůsoben i displej na zádech fotoaparátu, vedle něhož je další – ještě menší –, kde je zvolená simulace v podobě loga kinofilmu. Hravé a roztomilé. Ideální pro ty, kdo už mají doma tři čtyři foťáky.

Thumbs up!

Vzpomínáte na film Ďábel nosí Pradu a slavnou hlášku „A million girls would kill for this job!“? Dovolte mi v úvodu tohoto článku její lehkou parafrázi. „A million boys would kill for this car!“ Fakt! S takovým zájmem, jaký novinka M5 Touring vyvolala mezi ostatními řidiči a náhodnými kolemjdoucími, jsem se ještě nikdy nesetkal. Jste připraveni vyrazit na životní jízdu?

TEXT Petr Jansa

Jak už to tak bývá, když člověk začíná týden s jakýmkoliv testovacím vozem, stojí v ranní zácpě. Pro mne je to zácpa na pražském Jiráskově mostě, kde se za normálních okolností kochám výhledem na Hradčany nebo Tančící dům. Tentokrát však dlouhé čekání využívám k tomu, abych se seznámil s interiérem vozu, jeho ovládáním a v neposlední řadě s infotainmentem, který je u každé automobilky logicky úplně jiný.

Ten, kterým BMW vybavilo novinku M5 Touring (iDrive s operačním systémem BMW 8.5), není pro fanoušky bavoráků žádnou novinkou – pro auta vyšší a luxusní třídy se používá od poloviny roku 2023. Pro mne ale novinkou je a musím dodat, že velmi příjemnou. Ovládání je totiž intuitivní a díky nové ploché struktuře je výběr funkcí v menu velmi přehledný. Prostě a jednoduše – ačkoliv u svého auta vždy okamžitě připojuji telefon a přecházím na Apple CarPlay, u BMW necítím tu potřebu. Rychle si uvědomuji, že za ultra širokým prohnutým displejem – který kombinuje 12,3palcový přístrojový a 14,9palcový ovládací panel – je tolik funkcí, že je během týdne nemohu všechny vyzkoušet. Věřili byste, že tady můžete na displeji hrát hry (díky platformě AirConsole se může zúčastnit až pět cestujících – ovládacím prvkem bude

jejich smartphone), nebo dokonce streamovat videa? Anebo si udělat selfie, jak hned zkouším. Pravda, člověk je trochu zdeformovaný, ale jako pozdrav pro kámoše z road tripu to stačí. Mimochodem, fotka se vám díky QR kódu hned stáhne do mobilu a můžete ji poslat dál.

To jsou ale krávoviny, říkám si s úsměvem a zvedám hlavu od displeje, když si všimnu týpka stojícího ve vedlejším pruhu. Vyšpulí spodní ret, přimhouří oči, souhlasně přikývne a ukáže mi palec nahoru. Chvíli přemýšlím, jestli si ze mě dělá srandu, chce mě sbalit, nebo… Nebo pozitivně hodnotí exteriér „mojí“ pětky v tmavě červeném odstínu s individuální výbavou, jejíž celková cena se vyšplhala přesně na 4 632 506 Kč. Něco takového se mi stalo poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Během týdne, kdy jsem tohle auto řídil, jsem se dočkal pěti palců nahoru, čtyř fotografií od kolemjdoucích a tří skupinek, které se vedle zaparkovaného „báva“ fotily. Tohle auto na sebe prostě umí strhnout pozornost.

Láska na druhý pohled

Když už jsme u těch obdivných pohledů, pojďme se před popisem jízdních vlastností a technických parametrů věnovat designu karoserie, interiéru a příplatkové výbavě. Upřímně? Mé první dojmy nebyly pro M5 Touring

příliš lichotivé. Hlavou mi běhaly myšlenky typu: „Je to dlouhý jak tejden, jak s tímhle budu parkovat…“, „pekáč pro dědky, ne pro sexy čtyřicátníka…“, „tuhle usedlou barvu si může vybrat jen blázen…“, „ta červeno-modrá lišta v interiéru je dost kýč, ale s Pepsinou to bude ladit…“. Střih! Trvalo přesně pět minut, než všechny moje předsudky začaly padat jako domeček z karet. A hned vám řeknu proč! Začnu barvou karoserie. Na první pohled „tmavě červená“ totiž rozhodně není jen tmavě červená. Je to zakázková metalíza „Madeira Red“, která se mění dle úhlu pohledu a dle intenzity slunečního svitu. A s černými detaily a karbonovými kryty vnějších zrcátek (součást paketu Ultimate) vypadá naprosto luxusně. Ostatně tomu odpovídá i cena (bez pár korun 160 000 Kč). Do výše zmíněného paketu si přidejte i karbon-keramické brzdy, panoramatické skleněné střešní okno (které je ve verzi Touring opravdu efektní), aktivní ventilaci předních sedadel, vyhřívání předních i zadních a ještě profi asistenci řízení a parkování. O těch ale později.

M5 Touring, jak BMW označuje své kombíky, je skutečně „dlouhý jak tejden“. Délka vozu je 5 096 mm, šířka 2 156 mm a rozvor náprav 3 006 mm – nejdelší ve své třídě. Opticky ho prodlužuje dlouhá linie střechy svažu-

Foto: Petr Jansa

jící se k zádi, vytažené blatníky ho pro změnu opticky rozšiřují. Z pohledu řidiče však auto působí širší, než ve skutečnosti je. To se projevilo v Bílkově ulici v centru Prahy, kde jsem kvůli parkující dodávce odmítl projet mezerou v domnění, že se tam nemám šanci vejít. Senzory, nesenzory. Řidič dodávky nejprve kroutil hlavou, ale při pohledu na můj téměř pětimilionový kočár pochopil mé obavy a ochotně „ukazoval“.

Když o tom tak přemýšlím, nemohu se rozhodnout, z jakého úhlu se mi M5 Touring líbí nejvíc. Zepředu je to takový sympaticky nasvalený Brumík s obřími ledvinkami (nasvícený obvod masky dostanete už v základu) a hodně cool sportovním nárazníkem. Z boku oku lahodí kombinace nízkých bočních oken, lesklých D-sloupků a výše zmíněné linie střechy zakončené aerodynamickým křídlem, přičemž oproti sedanu je Touring tak nějak harmoničtější. Ve výsledku mě tak asi nejmíň baví vcelku agresivně působící

záď, která působí těžce (oproti sedanu). Nutné je však dodat, že ta agresivita podpořená masivním difuzorem se čtyřmi výfuky a falešnými výdechy má taky něco do sebe.

Pojďme ale do interiéru, který je ve verzi Touring přirozeně hodně prostorný. Zejména v oblasti kufru – bez sklopených sedaček disponuje objemem 570 l (o 104 l víc než sedan), sklopením zadních sedaček pak získáte objem 1 700 l. Dostatek prostoru pak M5 nabízí jak cestujícím na zadních sedadlech, tak těm vpředu. Komfort vystupování (i když se sedadlo řidiče při vystupování samo oddálí) není z nejlepších, ale to je holt pocit těch z nás, kteří jsme zhýčkaní SUV. Sportovní sedačky jsou plně nastavitelné a velmi pohodlné – zejména když po usednutí člověka obejmou elektricky ovládané bočnice, které ho i v ostrých zatáčkách udrží na místě.

A ještě výše zmiňovaná kýčovitá červeno-modrá lišta si zaslouží zlepšit reputaci. Co se zprvu zdálo jako kýč,

se postupem času proměnilo v jeden z nejvíce oku lahodících prvků v interiéru. Krom toho, že lišta si drží stejný matný vzhled ve dne i v noci, člověka začne bavit ve chvíli, kdy zjistí, že nejde jen o statickou barevnost (mění barvy, animuje) a že se v ní ukrývá dotykové ovládání ventilace, tlačítko červeného trojúhelníku nebo v prodloužení ve dveřích pak i odmykání/ zamykání nebo volba paměti nastavení sedadla.

Adrenalinová jízda

Tohle auto má adrenalin zakódovaný ve svém DNA už od doby, kdy v roce 1985 sjela z výrobní linky jeho první generace. Tehdy šlo o nejrychlejší sedan na světě, který dokázal jet rychlostí až 250 km/h a který poháněl motor s výkonem 286 koní, jenž dokázal z 0 na 100 zrychlit za 6,5 s. Od té doby jsme se značně posunuli. Testovaný plug-in hybridu (k dispozici jsou i dva elektrické modely i5) je vybaven osmiválcem o objemu 4,4 litru, který

Foto: Petr Jansa a archiv BMW

BMW M5 Touring začíná na 3 784 300 Kč a v základní výbavě nabízí audiosystém Bowers & Wilkins s prostorovým zvukem, režimy Road a Sport, multifunkční sedadla řidiče a spolujezdce (u řidiče elektricky nastavitelné), 4zónovou automatickou klimatizaci, pohon všech kol, adaptivní M podvozek, asistenta řízení a parkování s couvacím asistentem…

společně s elektromotorem dosahuje výkonu 727 koní a 1 000 Nm točivého momentu. Z 0 na 100 se dostane za 3,6 s a maximálka je stejně jako u prvního modelu 250 km/h. Když si ale připlatíte za M-Driver’s Package, dostanete se až na 305 km/h, což je ale v českých podmínkách vcelku zbytečné. Já se při předjíždění na dálnici během pár vteřin dostal na 190, a věřte mi, rozhodně to nebylo u Plzně a vůbec se mi z toho neorosilo čelo. Auto se řídí skvěle ve městě, ještě lépe se ovládá na dálnici a na okreskách, kde je řízení velmi přesné a člověk cítí skutečný kontakt s vozovkou. Prostě zážitek. Tomu samozřejmě napomáhají i jízdní režimy, kterých M5 nabízí hned 6 (s paketem M-Drive Pro další dva). Obrovský výkon motoru člověku ani nedá pocítit, že tenhle „drobísek“ váží 2 550 kg. Právě vysoká hmotnost se velmi často zmiňuje jako negativum, ale z uživatelského hlediska je to opravdu marginálie. Vyšší váhu vůz nabral především kvůli

tomu, že si sebou vozí baterii, která mu umožňuje honosit se spotřebou 2 l na sto kilometrů nebo ujet zhruba 60 km čistě na elektřinu. Já při testování spotřeboval většinu kapacity vcelku rychle a zbytková elektřina mi tak pomáhala zejména při parkování. V garáži nemám wallbox, takže jsem zkusil dobíjení přes klasickou zásuvkou. Tempem 2 kW za hodinu to šlo samozřejmě pomalu (na AC a DC nabíječce to M5 zvládá výkonem až 11 kW).

Mimochodem, ke garážím se váží dva zážitky. Ten první se stal v pražském Palladiu, kde jsem se rozhodl vyzkoušet automatického asistenta couvání z parkovacího místa (součástí základní výbavy). Kdybych měl víc času a nedráždil netrpělivé řidiče, M5 by to zvládla na výbornou. Já však podlehl troubení, blikání a pokřikování, a nakonec vyjel raději bez asistenta. Druhý zážitek jsem měl v garáži našeho bytového domu se sousedem: „Koukám, že jste přesedlal na jinou

značku! Dobrý!“ ukázal palec nahoru. Když jsem však uvedl na pravou míru, že vůz mi pane neříká, začal hledat negativa. „No jo, tohle už není M5, co bývala. Víte, že se s tím už nedá pořádně driftovat? Ty asistenty si všechno zapamatují a podruhé už vás do driftu nepustí…“ Jedním uchem tam, druhým ven. Vše jsem odkýval a v duchu jsem přemýšlel, jestli bych vůbec chtěl s tímhle korábem driftovat. Nechtěl! Nicméně se hodí dodat, že dle zahraničních novinářů, kteří měli možnost auto testovat, lze vhodným nastavením jízdních vlastností opakovaného driftu dosáhnout.

Další den ráno jsem pak souseda potkal znovu. A jelikož mne jeho nedůvěra v novou M5 iritovala, tichý rozjezd na elektřinu jsem tentokrát nahradil startem v režimu sport, který otevře klapky ve výfuku a který je doprovázený oním ikonickým zvukem, jenž staromilci milují. Že ano, sousede?

→ Více na www.bmw.cz

Po několika letech jsme se zas byli podívat v Mladé Boleslavi. A vzali jsme to hezky od podlahy, protože když už, tak už! Návštěva muzea naší nejslavnější automobilky, přilehlého depozitu závodních speciálů a prototypů, rozkošné kavárny Václav, ale i výlet přímo do provozu. To vše nabízí Škoda Auto v rámci návštěvnického balíčku. Možná se vám zdá, že nemá smysl do továrny jezdit, škodovky přece dennodenně vidíte všude kolem sebe. Je to stejné, jako když se Pražáci zdráhají projít po Karlově mostě. Přece jim nikam neuteče a brodit se davy zahraničních turistů je hrozná otrava. Jenže jakmile se jednou za pár let hecnete, rychle zjistíte, že jde o výlet s přidanou hodnotou, v němž se pro mnohé z návštěvníků spojuje nejen národní hrdost, ale také osobní minulost, současnost a budoucnost. My kromě toho všeho stihli nakouknout i za vrata restaurátorské dílny, v níž se o košatou historii automobilky starají mistři svého řemesla. Kdo přesně? To zjistíte na následujících stranách.

TEXT Václav Rybář FOTO David Turecký

ŠKODA se nestavit

Tým specialistů, kteří se v restaurátorské

dílně Škoda v Mladé Boleslavi starají o restaurování historických vozidel.

Zleva: Michal Velebný, Petr Procházka, Josef Petříček, Petr Műller a Pavel Vozár.

Už příjezd k budově muzea a depozitu vás naplní příjemným očekáváním, protože od sjezdu z dálnice od Prahy jednoduše cítíte, čím tohle bezmála padesátitisícové město žije. Dlouhatánské ploty, zpoza kterých vykukují areály automobilky a přidružené provozy, zurčí aktivitou jako horský potůček zjara. Když máte štěstí, zahlédnete „divnou“ škodovku s eFkovou poznávačkou, která nenápadně projede kolem. To jsou testovací prototypy, na nichž se zkouší nová technická i designová řešení. Přijedete k reprezentativní budově muzea, která v roce

2012 prošla razantní rekonstrukcí po sedmnácti letech od slavnostního otevření (letos slaví třicítku a zároveň 130 let automobilky). Pokud by se vám náhodou nepovedlo zaparkovat na plochách kolem muzea, určitě najdete útočiště přes hlavní silnici, kde je nákupní centrum Bondy s výběrem obchodů, restaurací, a dokonce i multiplexem.

Muzeum

Historie současného muzea je sice pouze třicetiletá, ale už v roce 1967 vznikl soubor dvou motocyklů L&K,

šesti osobních vozů L&K, jednoho hasičského a jednoho závodního vozu, který byl nainstalován ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi jako stálá expozice. „AUTOSALON ŠKODA – Technické muzeum AZNP“ svůj provoz zahájil v nové budově postavené speciálně za tímto účelem, a to v roce 1975 u příležitosti oslav 1000. jubilea vzniku města Mladá Boleslav a 80. výročí vzniku automobilky. Expozici vozů L&K a Škoda, doplněnou o faktografie z historie, výroby, dosažených sportovních úspěchů firmy a propagační

Josef Petříček (61)

Jak dlouho pracujete v restaurátorské dílně Škoda?

Od roku 2005, takže to letos bude 20 let od chvíle, co jsem nastoupil.

Na co jste největší machr?

Asi na klempířinu. Když se podíváte na to auto, u kterého pózujeme na úvodní fotce, tak třeba dveře a stupačky jsme dělali úplně od nuly, z rovného plechu.

Jaký byl nejtěžší úkol, který jste v práci musel řešit?

Tak na ten si nevzpomenu. Zatím se vždycky všechno vyřešilo.

Jaký model z historie Škoda máte nejraději?

Škoda Superb 3000 OHV. V muzeu máme exponát z roku 1939 vybavený řadovým šestiválcem 3 137 cm3, který dosahuje rychlosti až 125 km/h.

Petr Procházka (55)

Jak dlouho pracujete v restaurátorské dílně Škoda?

V restaurátorské dílně pracuji už deset let.

Na co jste největší machr?

Řekl bych, že na podvozkové skupiny a brzdy. Ale sem tam něco vytvářím i na soustruhu.

Jaký byl nejtěžší úkol, který jste v práci musel řešit?

Asi nebudu sám, kdo to řekne, ale určitě stavba Škody 1100 OHC Coupé, kterou jsme stavěli takřka z popela. To byla velká výzva a každý z nás na ní zanechal svůj otisk. A měli jsme upřímnou radost, když jsme za tuhle renovaci letos získali Cenu Post War Trophy v soutěži elegance Automobilové klenoty.

Jaký model z historie Škoda máte nejraději?

Nejvíc se mi líbí model Škoda Popular Monte Carlo, který se začal vyrábět v létě 1936.

filmy, si tehdy prohlédlo 20 000 návštěvníků ročně.

V září roku 1995, při stém výročí založení automobilky, byl zahájen provoz Škoda Auto Muzea v nových prostorách – v nejstarší části závodu na třídě Václava Klementa. Muzeum se tak stalo symbolickým styčným bodem mezi městem a výrobním závodem. Aktuální podoba svatostánku mladoboleslavské automobilky se datuje do roku 2012 - celková rekonstrukce dala vzniknout vzdušnému a prosvětlenému prostoru, kterým je radost se prochá-

zet. Zejména se zkušeným průvodcem, který sype jednu historku za druhou. Sbírka Škoda Muzea nyní čítá zhruba 370 položek, mezi nimiž převažují osobní vozy sériové výroby, závodní speciály a prototypy, několik desítek motorů, čtyři motocykly a jedno kolo. Součástí sbírky je i 24členná flotila vozů, která se pravidelně účastní automobilových výstav (např. Techno-Classica Essen) a veteránských rallye (např. Sachsen Classic, Kitzbüheler Alpen Rally, Silvretta Classic nebo Oldtimer Bohemia Rally). Většina aut

je pojízdná, takže když některé vyrazí za dobrodružstvím, nahradí jeho místo další vůz na holení – pro tyto případy mají v muzeu pečlivě naplánovaný pořadník. Trochu složitější je to s auty ve „výkladní skříni“ - čtyřpatrové expozici, která ukazuje fascinující historii značky. Tady jsou za sebou a nad sebou zaparkovány škodovácké milníky. Střídat jejich pořadí nebo obsazení už je složitější manévr, protože musí výtahem sjet jedno auto za druhým, objet celý areál a zaujmout novou pozici v pečlivě vybrané selekci dvaceti

vozů. I to se ovšem děje, takže jestli máte pocit, že jste byli v místním muzeu před pár lety a viděli jste všechno, nová návštěva vás může rychle vyvést z omylu.

Od naší průvodkyně se dozvídám, že největší nával je na jaře a na podzim, protože do muzea jezdí hodně školních zájezdů. O prázdninách je paradoxně trochu větší klid, takže pokud jste doteď váhali, podívejte se na web muzea, kde si můžete návštěvu rodiny či celého kolektivu snadno

objednat dopředu. Kromě domácích fanoušků jezdí nejvíc škodováků z Německa, Rakouska, ale třeba i Dánů nebo Chorvatů. Příběhy se liší, ale není to jako třeba u Porsche, že si přijedete do Mladé Boleslavi slavnostně převzít nakonfigurované auto převázané mašlí a jako bonus dostanete prohlídku provozu a muzea. Sem jezdí už majitelé, kteří si svou Škodovku oblíbili a mají pocit, že by se měla podívat, kde se vlastně narodila. Mohou tak učinit skoro doslova,

Petr Műller (32)

Jak dlouho pracujete v restaurátorské dílně Škoda?

V dílně jsem osmým rokem.

Na co jste největší machr?

Dělám všechno možné, ale nejvíc času trávím převážně klempířinou a elektrikou.

Jaký byl nejtěžší úkol, který jste v práci musel řešit?

Nebyl jen můj, ale řekl bych celého týmu. Šlo o renovaci Škody 1100 OHC, kterou jsme rekonstruovali na základě dobových fotografií, protože se dochovalo jen minimum dokumentace.

Jaký model z historie Škoda máte nejraději?

Okruhová Škoda 130 RS z roku 1975, která svého času patřila k nejúspěšnějším závodním autům v Evropě.

protože na předem rezervovaný výlet do provozu se zajíždí vlastním autem, kdy k vám průvodce nastoupí jako pasažér. Všechno tak máte zpoza volantu i s odborným komentářem. Často jde o vousaté historky, ale i aktuální postřehy, které se nikde jinde nedočtete. Co se týče provozu, nejoblíbenější je baterkárna a motorárna, evergreenem je logicky montáž, kde na pásu všichni montují ostošest (miluji práci, vydržel bych se na ni dívat celé hodiny!), nebo svařovna, kde stovky robotů neúnav-

ně spojují to, co má navěky zůstat spojeno.

Depozit

Jen pár kroků od muzea, v budově bývalé slévárny, je za nenápadnou brankou ke schodišti ukryt skromný depozit. Tady parkují „největší hity“. Na jedné straně aktuálně nejrůznější prototypy, včetně dost možná největší hvězdy sbírky, po které se všichni ptají už na recepci. Ferata, máte Ferata? Černě lakovaná „rallyová“ hvězda československého hororu Juraje Herze

Upír z Feratu je původně polozapomenutým prototypem, který ovšem zazářil v roli záporáka stříbrného plátna. Kdyby se vyráběl v USA, byl by z něj určitě Knight Rider. Svých patnáct minut slávy žije dodnes, protože ho tu mlsně okukují úplně všichni. Až za ním jsou poslušně naskládány další prototypy, vždy s informační tabulkou, která vás vezme do světa alternativní historie. A proti nim stojí pro změnu hvězdy sportovního nebe – okruhové a rallyové speciály, v nichž poznávám idoly mého dědy, otce a koneckonců

i ty své. Člověka až zamrzí, že odpočívají a nelze je nastartovat. Automobilka má ještě mnohem větší depozit uvnitř výrobního areálu, protože seznam různých limitovaných edic, prvních či posledních vyrobených exemplářů nebo slepých uliček je ohromně dlouhý. Škoda Auto v novodobé historii už všechny potenciální milníky „schovává“ do archivu, u starších vozů se snaží systematicky vyhledávat a odkupovat výjimečné edice nebo zachovalé kusy. Jde o detektivní práci, spoustu přemlouvání a občas

Pavel Vozár (40)

Jak dlouho pracujete v restaurátorské dílně Škoda?

Jsem tu teprve sedmý měsíc, takže jsem vlastně úplný nováček.

Na co jste největší machr?

Asi na čalounění, ale často dělám i nejrůznější mechanické práce na motoru a podvozku. A hrozně mě to baví. Jsem rád, že práce je zároveň můj koníček.

Jaký byl nejtěžší úkol, který jste v práci musel řešit?

Zatím jich moc nebylo. Ale předpokládám, že ten nejtěžší mě ještě čeká.

Jaký model z historie Škoda máte nejraději?

Škoda Octavia z roku 1961.

Prestižní

restaurátorskou dílnu, která je součástí Škoda Muzea, vede Michal Velebný. K ruce má tým čtyř zkušených specialistů renovátorů, kteří dokáží zašlým veteránům vrátit lesk i funkčnost, a ty modely které se nedochovaly dle starých plánů a fotek doslova postavit z popela.

Michal Velebný (60)

Jak dlouho pracujete v restaurátorské dílně Škoda?

Bude to 11 let.

Co máte v dílně na starost?

Jsem takový koordinátor. Mám na starost vlastně všechno od výběru vozů na různé akce přes nabídky na zajímavé historické automobily. Spolu s vedením posuzujeme, zda ho do našeho portfolia pořídíme, nebo ne. Když ho pak pořídíme, tak bádám v archivech, hledám historické výkresy a fotografie, abychom vůz vrátili do původního stavu a aby vypadal, jako když byl nový. S tím mi pomáhá tým čtyř specialistů renovátorů.

Jaký byl nejtěžší úkol, který jste v práci musel řešit?

Nejtěžší jednoznačně bylo, když jsme se před dvěma lety museli rozloučit s jedním těžce nemocným kolegou.

Jaký model z historie Škoda máte nejraději?

Škoda 1100 OHC Coupé z roku 1959. Existoval jen ve dvou kusech a ani jeden se nedochoval v kompletním stavu.

i spoustu peněz. V tomhle případě platí, že rodinné stříbro se vyvažuje zlatem.

Archiv

Aby to škodováčtí detektivové měli snazší, mají k dispozici i rozsáhlý archiv, do něhož mohou v budově sousedící s muzeem nahlédnout i návštěvníci. Najdete tu detailní informace o vyráběných vozech či prototypech, ale také seznam pracovníků, takže se tu klidně může najít i dědeček, co vzal vnuka na místo, kde před několika dekádami pracoval. Archiv je doplňován písemnostmi, ale právě i zkušenostmi a vzpomínkami bývalých zaměstnanců. I proto se vyplatí sem po návštěvě hlavní expozice minimálně nakouknout.

Dílna

Kam se jako běžní smrtelníci nepodíváte? Do restaurátorské tovární dílny. Kdysi v ní zrenovovali i několik veteránů od soukromých majitelů, ale depozit značky vytěžoval pečlivě vybrané automechaniky natolik, že dnes už externě nabízejí pouze konzultace. Rukama zkušených fachmanů (s těmi se mimochodem můžete seznámit na fotografiích, které doprovázejí tento text) tu projdou staří pamětníci, čerstvé úlovky, které mají zaplnit bílá místa v portfoliu automobilky, ale také se tu dělají rekonstrukce vraků doslova od nuly. To je pak každá rada drahá. Prestižní dílnu naštěstí

vede Michal Velebný, jehož dědeček Josef nastoupil do podniku už před sto lety! Jeho synové Dušan a Milan byli spojeni primárně s vývojem závodních vozů a Michal už mnoho let vede restaurátorskou dílnu – je mistrem svého řemesla, ale také již zmíněným detektivem, hračičkou, perfekcionistou a neúnavným dříčem. O jednotlivostech každého auta, co prošlo branami automobilky, ví první a poslední. Dovede jako kniha mluvit o škodováckých modelech, osobnostech i érách. Jistě vás nepřekvapí, že i jeho syn se věnuje renovování starých aut. Velební ještě ve Škoda Auto neřekli poslední slovo.

Akademie

To nás oslím můstkem přivádí k budoucnosti automobilky a lovu nových talentů. Za tímto účelem provozuje Škoda Auto hned několik vzdělávacích institucí. Historie středního odborného učiliště strojírenského sahá až do roku 1927, kdy tu ke studiu nastoupilo prvních 58 učňů. Dnes je učiliště součástí tzv. Škoda Akademie, kde mj. v rámci některých oborů vznikají i medializovaná učňovská auta, která v muzeu či depozitu nenajdete. Podívat se na ně můžete právě v prostorách školy, např. v rámci dne otevřených dveří, jenž letos proběhne na konci listopadu. Sami se tak můžete přesvědčit o tom, že tradice zlatých českých ručiček (a hlaviček!) je stále živá.

1935–1955:

Od motorizovaných bryček k moderním automobilům

V předvečer druhé světové války stál motoristický svět na prahu zásadního milníku. Do prvních prototypů se dostával čím dál tím víc vliv aerodynamiky. Místo revoluce nás ovšem čekala výroba zbraní, nábojů a tanků. Globální konflikt vyčerpal vítěze i poražené, s výjimkou USA, kterým se povedlo v padesátých letech odskočit od všech ostatních.

TEXT Václav Rybář

Ten rozdíl je skutečně zarážející. Když se podíváte na vrcholné modely třicátých let, vidíte vysoké vozy s masivními nárazníky, světlomety vytaženými mimo karoserii a hmatatelnou DNA koňských bryček, minimálně tedy v luxusních interiérech s velkorysými rovnými skly. Luskněte prsty a přesuňte se o dekádu dál. Objevují se první moderní vozy tzv. obálkového/ pontonového designu – nízké, s integrovanými nárazníky i světly, některé s řešením, které se jako červená niť táhne tvorbou různých automobilek v podstatě až dodnes. Co všechno přispělo k téhle zásadní vývrtce? O tom si dnes budeme povídat především. Jistě, auta ze čtyřicátých a padesátých let dnes na silnici běžně nespatříme, jejich provoz a ovládání jsou přece jenom moc retro. Vzhledově by však některé z nich mohly dodnes vyučovat, jak se to má správně dělat.

Letadla bez křídel

Obecně se říká, že během války se toho nejvíc vymyslí – inženýři se snaží získat výhodu pro svou stranu, takže jim mozky šrotují ostošest. Ne vždycky je z toho atomová bomba, ostatně řada vojenských zlepšováků si po skončení druhé světové našla cestu i do běžného života. Automobilový design se pak zhlédnul ve stíhacích letounech – ty byly lehké, obratné, a především velmi aerodynamické. Proč něco takového nedopřát i autům? Tím jsme se dostali od motorizovaných bryček k hladkým a nízkým „sporťákům“. Šlo spíš o obecný směr, ale některé americké automobilky zapracovaly designové prvky konkrétních stíhaček do mřížky chladiče, zadních spoilerů nebo koncovek blatníků.

Ford Custom Convertible Coupe (1949)

Auto do každé rodiny

Vůz se stal běžnou součástí středostavovské domácnosti. Dříve považovaný za luxus, byl nyní nutností, protože navrátilci z druhé světové chtěli budovat lepší svět. Baby boomers obsadili americká předměstí a byli hladoví po autech coby formě osobní přepravy. V Evropě a v Asii akceleroval rozvoj automobilismu Marshallův plán. Díky dalším vynálezům se zrychlil cyklus vývoje a uvádění nových generací zaběhnutých modelů. Během padesátých let prošly trendy v automobilismu tolika bouřlivými změnami, že byste od sebe často jen obtížně rozeznali např. třetí a pátou generaci vozu se stejnou jmenovkou.

Euroamerická křižovatka

Rok 1945 znamenal ve vývoji automobilů zásadní rozkol. Ekonomicky silná Amerika investovala do vlastního automobilového průmyslu obrovské peníze, zatímco evropské země (vítězové i poražení) se z důsledků války vzpamatovávaly dalších deset let. I proto se Evropa vydala cestou menších a úspornějších vozů, kdežto v USA vládl luxus. Velké robustní křižníky s objemnými osmiválci a špičkovou výbavou vs. malé, ale hbité evropské kousky s chytrým pohonem, což se pak projevovalo zejména ve sportovních vozech, které sázely na obratnost v zatáčkách, nikoliv na přebytek výkonu. Po stránce designu i charakteru to vedlo ke zrodu evropských sporťáků. Nejdřív měly iniciativu Velká Británie a Francie, později se vrátili do hry i Italové a Němci. Japoncům výrazně pomohlo britské know-how, ale plody tohoto „dopingu“ se začaly objevovat až v šedesátých letech.

Citroën 2CV (1948)

Cestou necestou

Jedním ze symbolů poválečného úspěchu se stal Jeep. Nebo chcete-li džíp, protože první sériově vyráběný vůz s pohonem všech kol se stal symbolem pro terénní vozy po celém světě. Všeobecně se mluví o tom, že kompaktní Jeep pomohl USA a spojencům jako takovým vyhrát válku. V druhé půlce čtyřicátých let automobilka uvedla na trh model CJ (Civilní Jeep). Zejména inovovaného modelu CJ-2A se vyrobilo 200 tisíc kusů a rvali se o něj nejen bývalí vojáci, ale i zemědělci, a nakonec vlastně všichni, kdo chtěli po rozbitých silnicích někam dojet. Modely CJ se v osmdesátých letech proměnily v řadu Wrangler, která se s velkým úspěchem a povědomým designem prodává dodnes.

Jeep Willys CJ-2A (1948)

Československá stopa

Po válce se také protnuly osudy dvou velkých domácích automobilek. Tatra, které Hans Ledwinka nadělil slavný aerodynamický křižník T97 (od kterého pak notně opisoval Porsche při návrhu prvního brouka, viz dále) a po znárodnění pak i slavný Tatraplán T600, totiž osobní vozy začala vyrábět v Mladé Boleslavi. Tatrovky se pro následující dekády staly symbolem spolehlivých náklaďáků, co budují socialismus. Škoda Auto, nyní pod zkratkou AZNP (Automobilové závody, národní podnik), nejprve recykluje předválečné plány, ale v roce 1952 přichází s modelem 1200 s celokovovou pontonovou karoserií (na svou dobu velmi pokrokové řešení). O tři roky později přichází na trh Škoda 440, kterou známe pod lidovým označením Spartak. Moderně vypadající vůz byl předzvěstí elegantní Felicie a Octavie z druhé půlky padesátých let. Škoda i pod okovanou sovětskou botou rostla do krásy. 58 milionů

Tolik vozů se v padesátých letech vyrobilo jen v USA a tamní automobilový průmysl byl násobkem součtu všech ostatních automobilových manufaktur všude po světě. Začaly koňské dostihy a éra muscle cars. Definitivně se ustálila vedoucí pozice velké trojky (Ford, Chevrolet a General Motors), která např. v roce 1955 prodala 94 % všech amerických vozů.

Padesátky plné

inovací

Nejen americká města se pod náporem aut rychle proměňovala, zásadně se měnil i samotný jízdní zážitek. Sériové bezpečnostní pásy, automatická převodovka, klimatizace, tranzistorové rádio nebo posilovač řízení a brzd. Nové verze aut s technologickými milníky se objevovaly i několikrát do roka, takže lidé byli nuceni kupovat a prodávat a kupovat a zase prodávat. V padesátých letech se automobil stal americkým symbolem kultury a pokroku. Měnil urbanistické plány, objevoval se v písních a filmech, stal se snem mládeže i sportovní hvězdou. Kdo mohl tehdy tušit, že se osmiválcová love story teprve dostává do otáček.

Škoda 440 „Spartak“ (1955)

Rok 1955 v USA

9,67 milionu prodaných vozů

8,34 milionu osobních 1,33 milionu užitkových

Němci vracejí úder

Těsně po skončení války německé automobilky začaly skromně vyrábět vozy z půlky třicátých let, ale Volkswagen rychle uvedl na trh plánované typy 1 a 2 – brouk a busík. Oba se staly obrovským hitem (brouků se během první dekády vyrobilo přes milion, během té další devítinásobek!), přičemž právě tyhle legendy se v šedesátých letech neuvěřitelně uchytily na exportních trzích, především pak v USA. Mercedes-Benz byl na cestě k luxusnímu sedanu, ale v padesátých letech ohromil svět svou sérií 300, včetně legendárního racka (300 SL). Porsche stihlo v roce 1948 představit zaoblený model 356, který následujících patnáct let všemožně vylepšovalo, aby na něj pak navázalo první regulérní 911. Nejhůř se s poválečnými následky vyrovnávalo BMW, které se do formy dostalo až v šedesátých letech.

Nejrychlejší, nejhezčí, nejdražší

Enzo Ferrari na válce vydělal. Jeho armádní kontrakty mu přinesly jmění, z něhož sponzoroval závodění, ale i nábor těch největších italských talentů. Není divu, že Ferrari v padesátých letech stavělo čím dál tím hezčí a lepší auta. Dokonce je s velkým úspěchem vyváželo i do Ameriky. Formule 1, vytrvalostní závody v Le Mans nebo Spa, nemilosrdný maraton Mille Mighlia, ale i mnohé další. Enzova auta a piloti v padesátkách sbírali trofeje hráběmi. A pak přijde jako blesk z čistého nebe Ferrari 250. Dodnes nejslavnější, nejúspěšnější, podle některých i nejhezčí a zaručeně nejdražší auto všech dob. Skoro žádná 250 není stejná, protože na nich pracovalo mnoho karosáren a závodníci si často nechávali vozy upravit sobě na míru. Až po partnerství s Pinin Farinou se vzhled vozů ustálil, ačkoliv hluboko do šedesátých let s ním Ferrari notně experimentoval. Dvěstěpadesátka před pětasedmdesáti lety ohromila svět a ten se z toho dodnes nevzpamatoval.

Volkswagen Beetle (1952)

Ferrari 225 S Berlinetta (1952)

Dechberoucí výhledy všeho druhu jsou v Gruzii na denním pořádku. Jednou uvidíte pětitisícové vrcholy, jindy sovětská sídliště a od památníku Kronika Gruzie třeba i na Tbiliské moře (které je ve skutečnosti přehradou).

Text: Zdenka Tomis Foto: Shutterstock

Cesta k opravdovosti

Rozlehlé hřebeny Kavkazu a dechberoucí výhledy, vinařská tradice starší než sama evropská civilizace, divoké pláže Černého moře a hlavní město, kde ortodoxní chrámy shlížejí na ulice plné street artu, současných kaváren i skvělých restaurací, brutalistních staveb i moderní architektury. Starobylé kláštery a katedrály rozeseté po gruzínské krajině na cestách dodávají nekonečný klid, který ale zase naruší překotný development bující zejména na pobřeží. Přestože Gruzie leží na hranici Evropy a Asie, není exotickou zemí, ale spíše evropskou periferií, která se svou identitou osciluje mezi východní pravoslavností, sovětskou minulostí a současnou touhou po Západu. Gruzie mimochodem hodně toužila stát se členem Evropské unie, získala dokonce i kandidátský status. Jenže s válkou na Ukrajině a Ruskem za hranicemi to už nebude tak jednoduché. Je to země, která má mnoho vrstev. Některé jsou tak krásně naleštěné, že se z toho Instagram zblázní, jiné ještě hezčí jen proto, že je člověk ani za dlouhá tisíciletí nestihl pokazit, další jsou dojemné, drsné i zábavné. Díky tomu si každý z cest po Gruzii může dovézt úplně jiný dojem – je jen na vás, čemu tady budete věnovat pozornost a z čeho si své zážitky poskládáte. A právě to je na Gruzii fascinující. V zemi, která se stále nachází v pohybu, a zároveň se hluboce drží vlastních tradic a kořenů, je možné prožít něco, co se jinak v Evropě hledá jen velmi těžko: autentický pocit z cestování.

Drsná krása

Když vás tradiční pojetí letní dovolené moc neláká a chtěli byste raději cestovat, poznávat, ochutnávat, divit se, učit se a zchladit se nejen v moři, ale také v těch nejkrásnějších horách široko daleko, Gruzie je ideální volba. Z Česka navíc vzdálená jen tři hodinky letu.

TEXT Zdenka Tomis

Brána do Gruzie

42.2831294, 42.7050463

Přestože hlavním městem Gruzie je Tbilisi a vyhlášeným letoviskem Batumi, vaše cesta začne v Kutaisi - právě do tohoto města totiž létají přímé lety z Prahy, a to ať už letíte po vlastní ose s WizzAir, nebo vyrážíte například s Čedokem, který tu pořádá hned několik typů poznávacích cest. Během nich určitě uvidíte hezčí a zajímavější místa, než je zrovna Kutaisi, přesto si nenechte ujít procházku po městě, které je plné pravoslavných kostelů a kaplí a jehož centru vévodí Kolchidská fontána se zlatými soškami zvířat. Zdejší katedrála Bagrati je spolu s klášterem Gelati součástí kulturního dědictví UNESCO. Za vidění stojí i opuštěná, přestože poměrně nová, budova parlamentu.

→ www.heritagesites.ge

Starověká Mccheta

41.8458996, 44.7187533

Z Kutaisi se dá vyrazit na výlet také do kaňonu Okatse s mnoha vodopády, visutými cestami i vyhlídkami anebo do krasového kaňonu Martvili. V nedalekém Tskaltubo pak můžete najít opuštěnou, kdysi opulentní budovu někdejšího Stalinova sanatoria, která je dnes oblíbeným cílem fanouškům urbexu. Oficiálně je samozřejmě nepřístupná. Určitě se vypravte do jednoho z nejstarších a jistě také nejkrásnějších měst Gruzie, kterým je Mccheta, osídlená už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Zdejší katedrála Sveti Tskhoveli je stejně jako klášter Jvari, který se tyčí nad městem, zapsaná na seznam památek UNESCO.

→ www.georgia.to

03

Klášter Motsameta

42.2951541, 42.7555272

Nejrůznějších katedrál a klášterů na své cestě potkáte spoustu, a tak není nutné navštěvovat úplně všechny. Za vidění ale určitě stojí ještě klášter Motsameta, který najdete nedaleko Kutaisi. Stojí vysoko na skále, je obklopený lesy, a i když je poměrně malý a nenápadný, jeho krásnou komorní atmosféru dokonale zvýrazňuje epický výhled do hlubokého kaňonu pod ním. Hezký je i příběh kláštera. Je totiž zasvěcen dvěma mučedníkům, bratrům Davidovi a Konstantinovi, šlechticům z rodu Mchedlidze, kteří se v 8. století vzbouřili proti arabské nadvládě a byli za to umučeni. Jejich těla byla podle legendy vhozena do v údolí tekoucí řeky Rioni, ale zázračně doplavala až na místo dnešního kláštera, kde byla pohřbena. Název Motsameta znamená právě „mučedníci“. → www.georgia.to

Charisma hlavního města

41.6916318, 44.8034643

Tbilisi je až překvapivě krásné město, které se vám velmi rychle zaryje pod kůži. Není dokonalé, ale o to autentičtější atmosféru tu zažijete. Historie se tu mísí s moderními podniky evropského střihu a úrovně, za kterou by se žádná západní metropole nemusela stydět. Hledejte je ve staré čtvrti Sololaki, která rozhodně patří i k těm nejmalebnějším. Najdete ji kousek od nábřeží řeky Kura, která městem protéká. Vyznačuje se klikatými ulicemi, starými domy se zdobenými balkony a právě i kavárenskou a uměleckou atmosférou. Ostatně právě tady sídlí také muzeum současného umění MoMa. Kromě nekonečných procházek, ideálně bez mapy, ať si pořádně užijete zdejší uličky, stojí za vyzkoušení i tradiční sirné lázně Abanotubani. Kromě koupelí dělají i masáže a peelingy. Ve městě také najdete katedrálu Nejsvětější Trojice, která je třetí největší na světě. Zážitkem je také monstrózní památník Kronika Gruzie, odkud si navíc vychutnáte netradiční výhled na sídliště ze sovětské éry i hory, které celé město obklopují. Na Tbilisi si zkrátka rozhodně vyhraďte hned několik dní.

→ www.tbilisimoma.ge, www.chreli-abano.ge

04

Majestátní Kavkaz

42.6564497, 44.6418555

Stejně tak do majestátního pohoří Velký Kavkaz by byl hřích vyrazit jen na otočku. Oblíbená je oblast Gudauri, ale vy se vydejte dál, do městečka Stepancminda (dříve Kazbegi), které leží na úpatí 5 047 metrů vysoké sopky Kazbek. Cestou se můžete ještě zastavit u jezera Žinvali a jako další cíl si dejte kostel Gergeti v 2 170 metrech, kam si můžete buď vyšlápnout, nebo vyjet džípy. Je odtud překrásný výhled na horu Kazbek, což z tohoto vrchu dělá jedno z nejikoničtějších míst celé Gruzie. Celá tato trasa leží na slavné gruzijské Vojenské cestě, která je zároveň perfektní vyhlídkovou trasou vedoucí z Tbilisi přes Velký Kavkaz až na hranici s Ruskem, která mimochodem zůstává otevřená. Proudí tudy proto nejen turisté a zájezdy, ale také kamiony zásobující obě země. → www.georgia.travel

Sovětský svaz v zádech

42.4922476, 44.4527587

Vojenská cesta vás zavede také k Památníku gruzínsko-ruského přátelství v Gudauri. Vznikl k 200. výročí smlouvy z Georgijevsku z roku 1783, která tehdy z Gruzie udělala ruský protektorát. Na tuhle barevnou mozaiku je tu pyšný jen málokdo, ale přesto se tu zastavte. Není třeba hledat její uměleckou hodnotu, ale můžete si tu připomenout pochmurný příběh země, kde vědí, že jejich nejlepším sousedem je Černé moře. Nadvláda Ruska tu sice oficiálně skončila, ale nadále pokračuje na území Jižní Osetie a Abcházie, které patří Gruzii, ale přitom sem Gruzínci prakticky vůbec nesmějí. Na obchodu s Ruskem je navíc Gruzie do určité míry stále závislá. O to sympatičtěji působí, když tu a tam v oknech zahlédnete ukrajinskou vlajku. Tváří v tvář vlastní morálce vás pak postaví ještě návštěva Gori, města, které je dodnes velmi pyšné na to, že se tu narodil Stalin. Dodnes tu má své opečovávané muzeum, jehož poměrně podrobná expozice zcela vynechává jakékoli informace o hladomoru, popravách, systému gulagů a podobně. Půjdete se sem podívat?

→ www.stalinmuseum.ge

Skalní město

41.9668876, 44.2076560

Nedaleko města Gori ve východní Gruzii, přímo nad řekou Kura, se rozkládá fascinující skalní město Uplisciche, jehož historie se začala psát už v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Unikátní komplex tvoří desítky místností, chodeb, vinných sklepů i chrámů vytesaných přímo do skály, přičemž některé části města připomínají antickou architekturu. Procházka jeho pozůstatky vás okamžitě přenese do úplně jiného světa, a navíc – jak je v Gruzii příjemným zvykem –nabídne překrásné výhledy na řeku i všudypřítomné hory. → www.georgia.travel 07 08

Víno a khinkali

41.9421578, 44.5813205

Gruzínská gastronomie je láska, která začíná u prvního sousta a jednou sklenkou rozhodně nekončí. Tady se totiž nejí jen proto, abyste zahnali hlad. Tady se hoduje s radostí, celým srdcem, vždycky ve společnosti a pěkně pomalu. Nejznámější specialitou je chačapuri se sýrem (to s vejcem, které uvidíte na všech suvenýrech, se prý dělá hlavně pro turisty), šťavnaté knedlíčky khinkali plněné mletým masem a horkým vývarem nebo pomalu dušené maso s omáčkou z vlašských ořechů. A k tomu samozřejmě víno. Vyzkoušejte tradiční jantarové víno z qvevri (hliněných nádob zakopaných v zemi) anebo produkty vinic v Kachetii. Zkoušejte malá rodinná vinařství, anebo naopak vyhlášená vína z Château Mukhrani, Pheasant’s Tears nebo bio vína z Okro’s Wines. → www.chateaumukhrani.com, www.pheasantstears.com

Foto: Pexels, Freepik, Zdenka Tomis

Kam k moři

41.8202838, 41.7759036

V samotné Gruzii je vyhlášeným přímořským letoviskem město Batumi, které sice oplývá mnoha hotely i soukromými apartmány stejně jako dlouhou kolonádou na pobřeží, jenže pláže jsou tu většinou kamenité a na evropské standardy nijak zvlášť pěkné. Na koupání je mnohem lepší například nedaleké Kobuleti s krásnými a ještě pořád příjemně divokými plážemi s oblázky a černým magnetickým pískem, kterému se připisují léčivé účinky. Písečné pláže pak najdete také v oblastech Ureki a Magnetiti, méně známým a teprve se rozvíjejícím střediskem je Anaklia. → www.georgia.travel

10

Lehce šílené Batumi

41.6249150, 41.6148121

Stojí tedy vůbec Batumi za návštěvu? Rozhodně. Hned z několika důvodů je tohle místo opravdu unikátní. Romantické duše nadchne procházka po kolonádě při západu slunce. Dojděte až na samý konec, kde se nachází pro město tak typické panorama, které tvoří ruské kolo, vyhlídková věž Alphabetic Tower (přes stará zašlá okna toho ale zase tolik neuvidíte) a také pohyblivá socha Ali & Nino, jež symbolizuje nešťastnou lásku ázerbajdžánského muslima a gruzínské křesťanky. Za tmy jsou všechny tyto ikony barevně osvětlené. Přes den se určitě zajděte podívat do historického centra, které vytváří příjemný kontrast k megalomanské výstavbě, jejímž výsledkem jsou na sobě nalepené mrakodrapy, kasina a obří hotely nejrůznějších tvarů, které se pravděpodobně nikdy nenaplní, a tak začínají chátrat ještě dřív, než se vůbec stihnou zcela dostavět. V noci ale samozřejmě všechno svítí tak, jako by se všechno dění světa odehrávalo právě v tomto městě. → www.instagram.com/alphabetic_tower

Umění chaosu

Dokonce i v architektuře je znát rozpolcenost Gruzie mezi dvěma kontinenty. Moderními futuristickými stavbami se obrací do Evropy, absencí jakéhokoli urbanistického plánování a kvalitou výstavby se jí zase vzdaluje. Stovky let staré katedrály tu stojí vedle secesních domů i brutalistních paneláků ze sovětské éry, jejichž revitalizaci vzali místní do vlastních rukou. Vzniká tak lehce bizarní mix, který ale nějakým záhadným způsobem funguje.

TEXT Zdenka Tomis

I kdybyste do Gruzie jeli jen kvůli architektuře, zažijete spoustu dobrodružství i neuvěřitelných příběhů. Pozorovat přístup, s jakým tu nové věci vznikají, s jakým se (ne)udržují a (ne)plánují, je rozhodně zážitek na celý život. Někdy je to bizár a někdy najdete hotové architektonické poklady.

Tradiční gruzínská architektura má hluboké kořeny v duchovní a přírodní povaze země. Kamenné chrámy, kláštery a obranné věže jsou rozeseté napříč gruzínskou krajinou, zejména pak na Kavkaze. Dodnes slouží jako krásná ukázka středověkých stavitelských dovedností. Jak totiž v Gruzii záhy zjistíte, postavit i jen obyčejný dům tak, aby sloužil a vydržel stovky let, není samozřejmost.

Zdejší historická architektura se však neomezuje jen na středověk. Prozkoumat můžete eklektické centrum hlavního města, jehož elegantní secesní a klasicistní činžovní domy zdobí orientální, ruské i perské prvky. Typickým symbolem Tbilisi jsou romantické dřevěné balkony s propracovanými řezbami a pavlačemi, které spojují sousedství i celé generace.

Poetický brutalismus

Dokonce i sídliště z dob Sovětského svazu často, a zvlášť v Tbilisi, nesou nečekaně jemné, až poetické detaily, jako jsou dřevěné fasády, zdobná kovová zábradlí či beton tvarovaný do motivu krajky. Perfektním příkladem je tbiliské sídliště Nutsubidze. To je navíc zasazené v kopci a sklon terénu inspiroval stavitele k unikátním řešením – domy se zakusují do svahu, některé jsou přístupné výtahem ze silnice, jiné dlouhým schodištěm skrz les, další jsou propojené mosty, které tak vytváří ulice vznášející se ve vzduchu.

Další ukázkou brutalistní architektury hlavního města je budova Bank of Georgia, v níž dříve sídlilo ministerstvo silnic. Skládá se z betonových „kostek“, které připomínají stavebnici. Stojí v prudkém svahu obklopená zelení, a možná i proto působí navzdory své mohutnosti překvapivě lehce.

Na severním okraji města pak tiše stárne Kronika Gruzie, soubor třicetimetrových sloupů připomínajících basreliéfy starověkých civilizací. Tohle monumentální místo dnes navštěvují spíš influenceři než dějepisáři, ale jeho síla je nepopiratelná, zvlášť při západu slunce s výhledem na vodní nádrž Tbilisi a – další sídliště.

Naopak málo známou brutalistní stavbou je neobvyklý, možná až mystický Palác rituálů z 80. let, na němž jsou patrné i sakrální prvky. Například vysoké střešní oblouky připomínají gotický chrám, přestože vždy mělo jít o čistě světské místo, kde spiritualitu nahrazovala ideologie.

Gruzínská architektura ale není jen o minulosti. V Tbilisi během vlády Michaila Saakašviliho vzniklo několik výrazných staveb, které měly symbolizovat směřování země k Západu – například prosklený Mírový most od italského architekta Michela De Lucchiho, budova Justičního paláce nebo koncertní haly od studia Fuksas, které byly v Rike Parku dokončeny v roce 2012, získaly si mezinárodní uznání, ale nikdy nezačaly plně fungovat. Městu tak dnes sice dodávají zajímavější panorama, ale neslouží. Jejich vznik byl víc politickým gestem než výsledkem strategického plánování nebo reálné potřeby. Po změně vlády v roce 2013 se nové vedení od těchto symbolů distancovalo – některé projekty přestalo financovat, jiné opustilo, a tak čerstvě postavené

Brutalistní architektura hraje v Tbilisi poměrně zásadní roli - ať už na sídlištích z dob sovětské éry (na těchto fotografiích), která jsou překvapivě zdobná, tak třeba u bývalé budovy ministerstva dopravy (na úvodní fotografii).

velkolepé budovy s velkým potenciálem jen stojí a chátrají.

V Gruzii to bohužel není nic ojedinělého. Stačí se podívat na absurdní příběh parlamentu v Kutaisi. Saakašvili ho nechal postavit v roce 2011, aby decentralizoval moc z hlavního města. Vydrželo to šest let, poté se parlament vrátil zpět do Tbilisi. Další výrazná a poměrně megalomanská budova se skleněnou kupolí tak zůstala v krajině za městem stát ladem.

Když byznys vítězí nad urbanismem

Nejsilnější koncentraci architektonických absurdností však najdete až na pobřeží Černého moře, ve městě Batumi: Alphabetical Tower s vyhlídkovou rotující restaurací, kam nikdo nechodí, Batumi Tower, která měla být původně technologickou univerzitou, ale je z ní hotel, má přímo ve fasádě

zabudované ruské kolo s několika kabinkami – velmi efektní, ale kolo ve skutečnosti nikdy nefungovalo.

Unikátem je také čerpací stanice s restaurací McDonald’s od místního architekta Giorgiho Khmaladze, který za tuto stavbu dostal od prestižního webu ArchDaily ocenění Nejlepší komerční budova roku 2014. Je tu obří stavba ve tvaru lahve od ginu – samozřejmě hotel. Další se staví v bezprostředním okolí, přestože naplněný není nikdy žádný z nich.

Často se tu navrhuje tak, aby stavby vypadaly dobře na vizualizacích a nalákaly investory, kteří si v hotelech kupují apartmány jako investici. Na reálné potřeby města se ale moc nehledí. Výsledek? Hotelové i kancelářské věže zůstávají prázdné, protože pro ně neexistují zákazníci. Firmy nemají na jejich provoz peníze, a protože jsou navíc budovy postave-

ny rychle, lacině a nekvalitně, začínají chátrat ještě dřív, než vůbec stihly začít fungovat.

Zároveň tu v podstatě neexistuje urbanistický plán. Zelené plochy ustupují developerským projektům, chodníky končí u rozestavěných staveb, mrakodrapy jsou u sebe tak blízko, že si z balkonů můžete podat ruce se sousedem odnaproti a mezi novými věžemi se krčí zbytky starého Batumi. Vzniká tak přehlcený prostor, který je ale zároveň městem duchů.

Chybí také nějaké stavební normy, a tak jakýsi patchwork vzniká i na fasádách bytových domů místních obyvatel, a to ze dvou důvodů. O údržbu starých budov se stát po rozpadu Sovětského svazu přestal starat, a tak vzali jejich obyvatelé opravy do svých rukou. Někdy chtějí zateplit, zastínit, přidat

místnost, rozšířit kuchyň nebo dokonce přistavět. A protože jsou tu na svépomoc zvyklí a developer tak snižuje náklady, prodávají se i nové domy jen v podobě hrubé stavby – v bytě jsou jen betonové stěny, okna, vstupní dveře a základní přípojky. Lidé si často mění dispozice, bourají příčky, spojují byty a podobně.

Gruzínská architektura se zkrátka nachází ve zvláštním bodě: mezi minulostí plnou tradic a budoucností, která je lákavá, ale zatím neukotvená. Je tu potenciál – ve starých činžácích Sololaki, v brutalistních strukturách, které by jinde dostaly druhý život, i v nové generaci architektů, kteří hledají lokální i udržitelný přístup. Snad tu pro něj jednoho dne vznikne prostor.

Moderní stavby jsou v Gruzii dost velkolepě pojaté. Najdete tu kvalitní a ceněná díla, ale také projekty, které mají hlavně vypadat dobře na vizualizacích a tím nalákat investory.

Zleva: sluneční brýle Jacques Marie Mage, 35 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio; aromatická chladivá toaletní voda L’Eau des Hespérides, Diptyque, 3 700 Kč / 100 ml, exkluzivně prodává butik Diptyque; suchý olej Bi-Phase Protection Sun s SPF 30 na tělo i obličej, Matis Paris, 1 500 Kč / 150 ml, prodává Fann; koncentrované ochranné sérum N°09 s SPF 50+, Codage, 1 974 Kč / 30 ml, prodává www.infokrasa.cz.

Foto: Petr Karšulín Text: Petr Jansa

Vždy připraven!

Nebojte se, nebudeme vás nutit složit pionýrskou přísahu. Jen se nám tohle socialistické heslo hodí do krámu. I když si totiž letošní léto dalo pořádně na čas a dlouho to vypadalo, že snad vůbec nepřijde, sluneční paprsky jen sbíraly sílu, aby mohly udeřit hypertropickou silou. A neunikne jim nikdo – ani vy, ani herci z béčkových hollywoodských blockbusterů, kteří obvykle odolají žáru tisíce sluncí, aniž by použili jakoukoliv ochranu (vzpomínáte na Magdu z filmu Něco na té Mary je, že jo…).

Z toho důvodu jsme se rozhodli výše zmiňované zprofanované heslo oprášit. Tentokrát však ne pro vlast, pro mír ani pro komunismus, nýbrž pro vás, pro zdravou pokožku bez zhoubných melanomů a pro letní pohodu bez loupání!

Na následujících stranách najdete výběr novinek, které vás ochrání před slunečními paprsky, dodají pleti dostatečnou hydrataci, a pokud přeci jen dojde k nějaké újmě, pomohou jí s regenerací. To vše v doprovodu nových letních vůní, které vás zahalí do letní pohody, i kdyby na letenku nebylo.

Mistr v balení

Pokud zrovna neprocházíte tranzicí nebo se neidentifikujete jako žena, máte jednu velkou výhodu. Ve vašem dovolenkovém zavazadle totiž automaticky získáváte značnou část prostoru, který by normálně zabrala dekorativní kosmetika. My vám k tomu dáme pár tipů na další úsporu, díky které se vám v kufru uvolní tolik místa, že si z dovolené budete moci přivézt klidně i… Vlastně nic. Tak tak se vám tam vejdou suvenýry z obchodů ulovené vaší drahou polovičkou. A to se cení!

TEXT Petr Jansa

Praktický box

Pokud dáte na naše rady a sáhnete po speciálním boxu Departure (cena: 1 660 Kč, prodává Ingredients) od australské značky Aesop, na dovolenou už si nemusíte z kosmetiky balit nic víc než přípravek na opalování, kartáček na zuby a váš oblíbený parfém. Jak je to možné? Cestovní box totiž obsahuje vše, co budete na vašich cestách potřebovat. Navíc v takovém množství, aby vám to vystačilo minimálně na týden. Samozřejmě za předpokladu, že nejedete pod stan a že ve vašem hotelu budou mít šampon s mýdlem. V boxu totiž najdete zubní pastu a ústní vodu, hydratační masku na obličej, osvěžující mlhu, balzám na rty, nebo mýdlo a balzám na ruce.

→ Více na www.ingredients-store.com

Multifunkční brašna

Vzhledem k tomu, že si při svých cestách vystačíte s několika kosmetickými produkty, rozhodně se nemusíte stresovat tím, že by musely putovat do zavazadlového prostoru letadla spolu s vaším kufrem. Stačí se držet pravidla 100 ml na jeden flakon a máte vystaráno. Tyhle produkty si pak můžete vzít na palubu a v kufru tak budete mít místa na rozdávání. Těch pár kosmetických nezbytností si navíc můžete dát do brašny, která po příjezdu do cílové destinace poslouží jako váš parťák pro cesty na pláž i do města. V kufru tak ušetříte další místo, které by zabral batoh či plážová taška. Multifunkční brašna by však měla nějak vypadat – zapomeňte na tu reklamní ledvinku i na ten ošuntělý batoh, co vám připomíná mládí. Moderní gentleman cestuje stylově a vy nemůžete být výjimkou. Pokud si nevíte rady s výběrem, zapátrejte v nové kolekci Montblanc, která nabízí nejen cestovní kufry, ale právě i brašny, tašky a batohy pro běžné denní nošení. Ty z kolekce Extreme 3.0 září novými barvami a vynikají minimalistickým designem a maximální odolností. Kufr navíc ladí nejen s brašnou, ale i s dalšími doplňky.

→ Více na www.montblanc.com

Ani krém, ani olej. Tohle je ochranný přípravek Shiseido Suncare Stick (cena: 970 Kč) proti slunečním paprskům (SPF 50+) v tuhé tyčince, který se používá podobně jako tuhý deodorant. Stačí vysunout a jednou či dvakrát jím přejet po pokožce. Na tu se okamžitě nanese neviditelný ochranný štít, který ji chrání až 8 hodin a který se na rozdíl od konkurenčních přípravků posiluje při kontaktu s vodou i teplem. A co víc – není tekutý ani gelový, takže šup s ním na palubu.

Foto: Petr Karšulín a

Zleva: univerzální parfémovaný balzám Bleu de Chanel na ruce, vlasy i vousy, Chanel, 1 890 Kč / 90 g; minerální opalovací krém All-Day Sunscreen SPF 50, Le Rub, 1 240 Kč / 125 ml, prodává Byssine; kolínský parfém Sun Song inspirovaný letním dnem v Los Angeles, voní po květech pomerančovníku, citronu a pižmu, je uložený ve flakonu, který navrhl umělec Alex Israel, Louis Vuitton, 7 500 Kč / 100 ml.

Zleva: parfémový extrakt 403 Myrrh Shadow voní po kombinaci dřeva, koření a vanilky, Bon Parfumeur, 4 000 Kč / 100 ml, prodává Myskino; sluneční péče 3 v 1, která pleť ochrání, omladí a zároveň jí dodá zdravý opálený vzhled, Sunless Tan SPF 50, Allies of Skin, 1 700 Kč / 50 ml, prodává Ingredients; dvoufázová intenzivně omlazující kúra využívající šokovou terapii, která během 20 dnů transformuje vaši pleť v lepší mladší a zdravější verzi, Fire & Snow, Dr. Levy, 5 373 Kč, prodává Infokrása; ochrana proti slunečnímu záření, která zároveň působí proti stárnutí pleti a předchází vzniku tmavých skvrn, Sunleÿa Anti-Aging Sun Care SPF 50+, Sisley, 6 370 Kč / 50 ml.

Zářivý úsměv vždy a všude

Elektrický kartáček Philips Sonicare 7100 (cena: 4 499 Kč, vybírat můžete z bílé, černé či námořnicky modré barvy) je nepostradatelným parťákem na cestě k zářivému úsměvu, a to nejen doma, ale i v terénu. Přesněji řečeno na dovolené, kam si ho můžete vzít, aniž byste k tomu potřebovali dávat do kufru nabíječku. V provozu totiž vydrží být až 21 dní. A proč mu dát přednost před klasickým kartáčkem? Jednoduše proto, že čištění zubů vás díky němu začne bavit a dopřeje vám ten návykový pocit dokonale vyčištěných zubů, kterého čištěním klasickým kartáčkem docílíte jen těžko. Sonicare se speciálně vyvinutou hlavicí G3 Premium Gum Care se totiž lehce přizpůsobí konturám vašich zubů a dásní, čímž dokáže odstranit až 10x více plaku.

Během 2 týdnů pravidelného používání tak můžete čekat až 7x zdravější dásně.

→ Více na www.philips.cz

trojice pro milovníky vůní

Ze záplavy nových parfémů jsme pro vás vybrali tři, které mají podobný monochromatický design svých flakonů, ale jejich vůně se diametrálně liší. Díky tomu si mezi nimi nutně musí najít svého favorita každý.

Parfum II

Dee April

Parfémový extrakt byl sice představen už vloni, ale na českém trhu je novinkou. Přichází se směsí hřejivého koření, které staví do kontrastu s chladivým eukalyptem. Poté vůní prostoupí hřejivá pryskyřice následovaná vůní borovice, cedru a cypřiše.

Cena: 5 100 Kč / 100 ml, www.ingredients-store.com

N°07 Elixir Isotopique

Frau Tonis Berlin

Vůbec první molekulární parfém berlínské parfumářské značky je jako stvořený pro horké letní dny. Při kontaktu s pokožkou začne okamžitě tvořit individuální vůni podpořenou hřejivými tóny ambroxanu a cedrového dřeva, které později doplní květ fialky.

Cena: 2 375 Kč / 50 ml, www.myskino.cz

Explorer Extreme Parfum

Montblanc

Nový pánský parfém navazuje na původní vůni Explorer představenou v roce 2019, ale přináší ji ve vyšší koncentraci vhodné na večer. Novince dominuje bergamot, kterému dodávají mužný charakter vetiver a pačuli. To vše pevně stojí na hřejivém akordu ambry a kůže.

Cena: 3 070 Kč / 100 ml, www.fann.cz

Svatá

BBQ obědy na terase restaurace Alcron je dobré si předem zarezervovat. Probíhají formou all you can eat & drink (cena: 1 799 Kč / osoba). Milovníci bublinek si pak mohou dopřát i prémiovou verzi s neomezenou konzumací šampaňského Veuve Cliquot (cena: 2 990 Kč / osoba). Více na www.alcronprague.cz/restaurace/rezervace

Text: Petr Jansa Foto: archiv Alcron

grilovačka

Kde koupit to nejlepší maso? Je chutnější skotský Angus, japonské Wagyu, český Přeštík nebo čerstvá mořská ryba?

A co gril? Máte dát přednost tomu na dřevěné uhlí, nebo bude lepší plyn či elektrika? A co takhle maso hodit přímo do žhavých uhlíků – nebude tento prehistorický způsob pečení, starý více než 700 000 let, vlastně ten vůbec nejlepší? Samé otázky. A to jsme ještě nenakousli správné postupy opékání a ideální načasování, aby maso mělo křupavou kůrčičku a uvnitř bylo měkké, šťavnaté a krvavé tak akorát.

Světoznámí šéfkuchaři už na toto téma sepsali stohy knih plných receptů, rad a tipů. Řada z nich nabízí i možnost přihlásit se na speciální kurz, kde se z vás stane mistr grilu a kde se i ze staré stračeny naučíte dělat steaky à la Hereford! Jestli vás grilování a vše kolem něj baví, směle do toho. Pokud se však identifikujete spíše jako gurmán, kterého kouř štípe do očí a jde mu především o dokonalou chuť správně připraveného masa na talíři, máme pro vás dva tipy na místa, kde vaše chuťové pohárky uspokojí.

Nejnovějším spotem v centru Prahy, kde pracují s grilem Josper i tradičním rožněm Rottiserie, je nová restaurace Greenhouse v přízemí hotelu Fairmont Golden Prague. V zeleni a s výhledem na Hradčany si tu pochutnáte nejen na grilovaném mase, ale i pomalu pečených žebrech či signature stařeném kachním prsu.

Na letní terase restaurace Alcron, která letos hostí první český Veuve Clicquot Sun Club, si zase můžete každou druhou neděli (od 6. 7. do 31. 8.) užít dlouhé a pohodové BBQ obědy s neomezenou konzumací grilovaných mas a sezónních specialit od týmu kuchařů vedených zdejším šéfkuchařem Richardem Bielikem.

→ www.alcronprague.cz a www.goldenpraguehotel.com

Letní

Skryté poklady

To nejlepší jídlo a pití se většinou ukrývá na místech, kde to nejméně čekáte. Třeba luxusní moravské koláče koupíte v Praze u pekaře, který má nenápadný stánek v průchodu u metra Strašnická. Na vyhlášený štrůdl se v metropoli zase chodí k okénku v přízemí jednoho žižkovského paneláku. Takových skrytých perel je v každém městě několik.

Dvě nejnovější na české gastro mapě vám představujeme na této stránce!

Každý den jiná chuť

Nenápadná, ale gastronomicky velmi zajímavá. Taková je pražská Náplavní ulice, kam si už pěkných pár let lidé chodí pro to nejlepší maso i vyhlášenou sekanou v housce (Real Meat Society) a v poslední době také na tradiční korejský bibimbab (Bab rýže). Skvělou kávu, populární matcha nápoje, ale i něco sladkého na zub mají v Coco Cafe, příjemně posedět se pak dá ve Vinárně Náplavní i v hospodě U Matějíčků. To se ale ví. Co se ví méně, je, že právě tady (v přízemí hotelu Sir Prague) najdete zbrusu novou středomořskou restauraci Seven North. Pokud vám její jméno něco říká, nejspíš jste tenhle úspěšný koncept zaznamenali při svých cestách do Vídně, kde funguje už od roku 2019. Teď se s jedinečnými chuťovými variacemi izraelského šéfkuchaře Eyala Shaniho můžete setkat i v Praze. Jeho menu stojí na specifickém stolování formou sdílení, kdy hosté vzájemně ochutnávají z více chodů, jež se chuťově doplňují. Co je však na Seven North nejlepší, je skutečnost, že jejich jídlo nezevšední. Každý den totiž vzniká úplně nové menu postavené na čerstvých sezónních surovinách od místních dodavatelů. → Více na www.sevennorthrestaurant.com

Kdo hledá, ten najde

Stejní lidé, stejná místa… Také si pohráváte s myšlenkou, že letos svou pravidelnou návštěvu filmového festivalu v Karlových Varech vynecháte? Pak to raději ještě jednou zvažte, protože ve Varech si přichystali něco, co by vás mohlo bavit. Jde o nový speakeasy bar, kam se dostanete výhradně „výtahem“ z legendárního Becher’s Baru v Grandhotelu Pupp. Jmenuje se Splendid a vznikl ve spolupráci se sklárnou Moser. Inspirací se mu stala slavná bondovka Casino Royale, kolem které se tu točí atmosféra, vizuální identita i samotné drinky. Kreativitu místních barmanů pod vedením Vítězslava Ciroka (dvojitého vítěze soutěže Diageo Reserve World Class) však ocení i ti, kterým bondovky k srdci nepřirostly. Ostatně, kdo by nechtěl ochutnat nejdražší drink u nás namíchaný z archivních lahví plněných ve 40. a 50. letech minulého století a podávaný v legendárních sklenkách Splendid zdobených 24karátovým zlatem?

→ Více na www.pupp.cz

Nikdo přesně neví, kdo v Česku rozšířil říkadlo „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum“. Podle nejnovějších poznatků však vzniklo po požití prémiového moku Bumbu, který stojí na historickém receptu výroby rumu s příměsí koření a který si v 17. století oblíbili karibští námořníci. Vyrábí se na Barbadosu a 0,7 l vás vyjde na 799 Kč. → Více na www.prestigeselection.cz

TEXT Petr Jansa

Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!

Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference Možnost zakoupení dárkových voucherů

Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!

Což takhle dát si... Karlín

Povodeň, která tuhle pražskou čtvrť v roce 2002 spláchla, byla tím nejlepším, co mohlo Karlín potkat. Od té doby totiž oblast, kterou z jedné strany střeží vrch Vítkov a z druhé řeka Vltava, jen vzkvétá. Jak urbanisticky, tak gastronomicky. Počet znaků věnovaný této dvoustraně rozhodně nestačí, abychom upozornili na všechny skvělé podniky. Proto servírujeme selekci na snídani, oběd, večeři.

Dobré ráno, Karlíne

Pro ty, kteří svůj den rádi začínají dobrou kávou, nabízí Karlín hned několik spotů. Zárukou kvality je Můj šálek kávy, který od roku 2012 úspěšně funguje na rohu Křižíkovy a Šaldovy ulice. Na mlýnku tu mají vlastní zrnka z pražírny Doubleshot a na rozdíl od nedalekého EMA espresso baru (Palác Karlín, vstup z Křižíkovy ulice) vám tu dají kafe do papírového kelímku s sebou jako za starých dobrých časů. EMA má sice kávu skvělou, ale jejich eko pravidla jsou vcelku otravná. Jestli svou ranní kávu rádi spojíte i se snídaní, určitě nevynechejte bistro Etapa (Urxova 6), na jejichž zastřená vejce, ořechovou granolu či kefírové lívance budete vzpomínat ještě u večeře. Ostatně, není se co divit – bistro patří oblíbeným foodblogerům PG Foodies (stejně jako dejvické Šodó). Od 8 do 15 hodin pak můžete „posnídat“ i v legendární pekárně Eska (Pernerova 49), kde na vás čeká pestrá paleta snídaní včetně chleba s vajíčkovou pomazánkou, tvarohové knedlíky nebo ikonické brambory v popelu. → www.eskakarlin.cz, www.etapa.cz, www.emaespressobar.cz, www.mujsalekkavy.cz

Čas oběda

Když vás kolem poledne přepadne hlad třeba v Modřanech či Malešicích, máte vcelku omezené možnosti. To v Karlíně si můžete vybírat. Sázkou na jistotu je Lokál Hamburk (Sokolovská 55) patřící do oblíbené sítě. Jejich smažený sýr už sice svou cenou atakuje 300 Kč, ale pořád stojí za hřích. Pro ty spořivější pak nabízejí třeba rajskou, čevabčiči nebo játra na cibulce. Rychlovku na tác koupíte v sousedním podniku Bufet (U Nádražní lávky 2), kde umí skvělé burgery i holanďák s kaší. Jestli jste do Karlína přišli náhodou a máte chuť na specialitku, kterou hned tak někde nedostanete, zastavte se v kanadském bistru Garage Poutine (Křižíkova 58) na hranolkách se sýrem a omáčkou s taženým trhaným vepřovým nebo hovězím masem. Je to kalorická bomba, která však jednou za čas neuškodí. Zdravější polední menu, kterému nejsou cizí cuketové placky ani polenta s lososem, na vás čeká v restauraci Spojka Karlín (Pernerova 35), zdobené více než šesti sty zavěšenými pokojovkami. I když výzdoba je striktně rostlinná, v kuchyni se vždy najde i něco pro masožravce. Že máte chuť jen na něco malého za pár korun? Tak si zajděte do karlínské Polévkárny (Sokolovská 86), kde je vždy na výběr z několika možností. → www.garagepoutine.cz, www.bufetkarlin.cz, www.lokal-hamburk.ambi.cz, www.spojka-karlin.cz

TEXT Petr Jansa

Chuťová symfonie k večeři

Pokud toužíte po gurmánském zážitku, teď hned si udělejte rezervaci do restaurace Štangl. Nachází se v patře nad pekárnou Eska a vede ji zdejší šéfkuchař Martin Štangl. Ten si degustační podnik vysloužil po létech dřiny pro Esku, která mu vděčí za svůj úspěch i za signature dish v podobě brambor z popela. Tady je to ale jiná liga. Tým kuchařů tu krom vaření i fermentuje, pěstuje bylinky, množí plísně a čas od času nechá něco zčernat. Pro dobrou věc, samozřejmě. Prostě tu v otevřené kuchyni hrají divadlo, které by z fleku mohlo dostat gastronomickou Thálii. To, co se pak objevuje na stole, je designové, fotogenické, a hlavně chuťově maximálně propracované. Na podobné vychytávky se jezdí do michelinek v Dánsku, u nás stačí zajet do Karlína. Menu se mění podle sezony, aktuálně si tu můžete pochutnat na sivenu alsaském s nakládanou magnólií, bílém chřestu s droždím, pošírovaném candátu s kadeřávkem nebo jehněčím s medvědím česnekem. Pětichodové menu vás vyjde na 2 598 Kč. → www.stangl.ambi.cz

Sladká tečka

Sladkou tečku chápe každý z nás trochu jinak. Někdo si pod ní představuje dokonalé sladké pečivo inspirované nabídkou severských pekáren, které najdete třeba v karlínském Supernova Bakehouse (Thámova 16), jiný si zase po dobrém jídle rád dá na slehnutí kopeček domácí zmrzliny. V podobě zmrzlinového sendviče ji už léta nabízí Parlor Café (Křižíkova 37). No a někdo si sladkou tečku představuje zlatavou, s bílou pěnou a nalitou v oroseném půllitru. Takovou si můžete dát v karlínském pivovaru s výčepem Dva kohouti. Otevřeno tu mají od pondělí do neděle, krom neděle končí vždy až v jednu hodinu ráno a nabízejí širokou škálu piv od místního kyseláče přes desítku až po nealko.

→ www.supernovabakehouse.cz, www.parlor.cz, www.dvakohouti.cz

Jídlovice Karlín

Dát si k obědu skvělé jídlo do dvou stovek je dnes v centru Prahy obtížné, ale rozhodně ne nemožné. Nevěříte? Pak se podívejte do jídelního lístku karlínského podniku Jídlovice (další dvě pobočky mají v Dejvicích) a nechte své chuťové pohárky rozhodnout, na co mají dneska chuť. Kuchyň je otevřená každý den od 10:30 do 15:00 a krom dvou polévek nabízejí čtyři stálice (kuřecí či holandský řízek s bramborovým salátem nebo kaší, maďarský guláš s pečenými paprikami a knedlíkem či rýží nebo svíčkovou s knedlíkem) a šest jídel dne. Ty pravidelně mění, aby uspokojili chutě všech lačných strávníků. Pokud Jídlovice nemáte zrovna za rohem, nemáte čas si odskočit z kanceláře, nebo se vám zrovna nechce vařit, stačí udělat objednávku v aplikaci Wolt a kurýr vám ještě teplé jídlo donese až ke dveřím. → www.wolt.cz

DOPORUČUJE

Hvězdou druhého dílu akčňáku Nikdo je opět Bob Odenkirk, proti kterému se nově postaví Sharon Stone. Za kameru se v Hollywoodu poprvé usadil Timo Tjahjanto, jenž v rodné Indonésii natočil brutální akční podívané Zásah nebo Jde si pro nás noc.

Text: Matěj Svoboda Foto: archiv CinemArt

Nikdo 2

Akční hrdina by měl být drsný, nekompromisní a přiměřeného věku. Rozhodně ne nějaký šedesátník, i když Liam Neeson v 96 hodinách ukázal, že i veteráni umí v tomhle žánru rozjet slušnou zábavu. Bob Odenkirk ovšem nikdy na akční hvězdu nevypadal ani zdaleka. Spíše komediální herec, který se proslavil v seriálech Perníkový táta a Volejte Saulovi, ale akčním hrdinou být chtěl. A tak se jím stal.

Jeho Nikdo bylo v roce 2021 velmi příjemné překvapení pro všechny fandy tvrdých bitek, stříleček a nápaditých způsobů, jak někoho připravit o život. Hrdina Hutch Mansell měl nudnou práci, ze vztahu s manželkou už jiskra dávno zmizela a děti ho měly přinejlepším za šaška. Nikdo z nich netušil, že v minulosti dělal špinavou práci pro vládu a že v jistých kruzích jeho jméno vyvolávalo zděšení. A pak, když se dva zločinci vloupali do jeho domu a on jim v tom nezabránil a ztratil tak zbytek úcty své rodiny, si řekl, že už si na hodného taťuldu hrát nebude…

Výsledkem byl akční nářez, v němž na první pohled nepatřičný hrdina pozabíjel desítky mafiánů a ukázal celému okolí, co je vlastně zač. A paradoxně to napravilo i jeho vztahy s blízkými. Teď se Mansellovi vrací a vydávají se na dovolenou. Hutch si ji chce užít, ale co čert nechtěl, opět to skončí krvavou lázní. V malém nenápadném městečku je totiž spousta lidí, kteří mu chtějí zkazit prázdniny, a on opět bude muset všem ukázat, že i když vypadá jako někdo, kdo ve volném čase okopává petúnie a luští křížovky, když se naštve, musejí v nemocnici dělat přesčasy.

Fandové drsné akce a černého humoru se tedy můžou těšit na návrat sympatického nenápadného drsňáka, který tentokrát ve snaze užít si dovolenou vykosí celé město plné rádoby drsňáků, zkorumpovaných poldů a trochu nečekaně i krutých pašeráků.

→ V kinech od 21. srpna

Superman

Návrat nejslavnějšího superhrdiny se ponese v trošku jiném duchu než ty předchozí. Mimozemský Mirek Dušín, který po zničení své domoviny vyrůstal mezi lidmi, totiž není první, kdo sem zavítal. Na Zemi už působí několik jemu podobných, jen jsou občas namyšlení, pracují ochotně pro vládu a cynického Lexe Luthora a rozhodně nejsou zvědaví na novou konkurenci. Superman alias Clark Kent tak musí lidstvu dokázat, že stojí na jeho straně, a i když věci vidí často poněkud naivněji, hodlá se stát jeho ochráncem. Jenže stojí o něj lidé vůbec? Brzy každopádně dostane šanci předvést, co umí, a přesvědčit ostatní, že dobro nakonec vždycky zvítězí. I když kvůli tomu musí seřezat pár obřích monster a dalších rádoby superhrdinů. Režie se ujal James Gunn, autor Strážců Galaxie. → V kinech od 10. července

Jurský svět: Znovuzrození

Legendární dinosauří série se vrací a rovnou ke kořenům. Pravěká monstra prakticky vyhynula, pořád však existují odlehlé ostrovy, kde přežívají. Na jeden takový, kde kdysi fungovala genetická laboratoř, v níž se dinosauři rodili, se vydává Zora Bennett se svým týmem a jejich úkolem je nasbírat vzorky DNA tří druhů. A rovnou těch největších a nejnebezpečnějších. Skupina hrdinů se připravila na všechno, ale dvě věci ji trošku překvapí. Nejsou tu sami, na ostrově ztroskotala rodinka výletníků a tu tady nemůžou nechat. Mnohem horší ovšem je, že v místní genetické laboratoři se vědci trošku utrhli ze řetězu, takže vedle dinosaurů tu po džungli pobíhají ještě děsivější monstra. Vědecká expedice se tak mění v boj o přežití. S praještěry změří síly Scarlett Johansson. → V kinech od 3. července

Dopaden při činu

Režisér Darren Aronofsky natočil temná dramata jako Requiem za sen nebo Černá labuť, teď se však rozhodl zkusit něco odlehčenějšího. Ne, Dopaden při činu rozhodně nebude komedie, ale půjde víceméně o tradiční thriller. Jeho hrdina Hank Thompson býval kdysi nadějným hráčem baseballu, jenže se sportovní kariérou to nedopadlo. Ovšem nestěžuje si. Má milující přítelkyni, slušnou práci v baru a pár přátel. A souseda Russe, který ho požádá, aby mu pohlídal kočku, protože na pár dní jede pryč. A to Hank neměl dělat. Spousta hodně nebezpečných lidí si totiž myslí, že krom kočky mu Russ dal ještě něco jiného. A jsou ochotní mu hodně ublížit, aby to dostali. Hlavní role se zhostil Austin Butler, jehož jste mohli vidět ve druhé Duně nebo v Elvisovi.

→ V kinech od 28. srpna

Hodina zmizení

Zach Cregger byl ještě před několika lety druhořadý komik, pak se ovšem rozhodl režírovat a trochu nečekaně se vrhl na horory. Jeho Barbar nejen že vydělal obří peníze, ale přinesl i svěží vítr do žánru a dokázal pořádně vyděsit. Je tedy dobře, že hororům zůstává věrný i ve své novince Hodina zmizení. Obyvatele malého amerického městečka čekalo děsivé ráno. Ukázalo se, že přesně ve 2:17 vyšly ze svých domů děti, které spolu chodí do jedné třídy, a utekly neznámo kam. Nikdo neví, kde jsou, proč zmizely ani kdo za to může. A to je jen začátek děsivých věcí, které se na místní komunitu valí. Hodina zmizení by měla propojovat několik hrůzostrašných příběhů a zároveň nabídnout něco trošku originálnějšího než další duchy nebo sériové vrahy.

→ V kinech od 7. srpna

Válečný velitel

Jason Momoa se narodil na Havaji, žije tam a evidentně se mu tam líbí. Už od roku 2015 snil o velkém havajském seriálu a letos se mu ho konečně podařilo natočit a naservírovat divákům. Jeho Válečný velitel, kterého produkoval a ujal se v něm i hlavní role, je velkolepá historická podívaná z počátku osmnáctého století. Tehdy se o ostrovy dělila čtyři království a zrovna dobře spolu nevycházela. Zuřila tu prakticky nekonečná válka, do níž zasáhl i Ka‘iana, jenž se sem vrací po dlouhých cestách z Číny. Právě on se stane válečníkem, který může přepsat historii ostrovů. Když ale král Kamehameha začne mluvit o jejich sjednocení, Ka‘iana nesouhlasí. Další válka je na obzoru. A tentokrát do ní promluví i bílí námořníci z druhé strany světa.

→ Na Apple TV+ od 1. srpna

Vetřelec: Země

Legendární monstrum míří z kin na malou obrazovku. Minisérie Vetřelec: Země se bude odehrávat – jak jste už asi z názvu poznali – na naší planetě. Tam ztroskotala vesmírná loď, na jejíž palubě experimentovali vědci s mimozemskou DNA a moc se jim to nepovedlo. Na Zemi se tak dostalo hned několik monster, která tu nemají co dělat a jedno z nich má kyselinu místo krve a dvojitou čelist, s níž rádo vykusuje mozky. Najít uprchlé experimenty musí skupina vojáků a Wendy, hybridní bytost s umělým tělem a lidským mozkem. Jenže nikdo z nich si ani v těch nejhorších nočních můrách nedovedl představit, čemu se budou muset postavit. Za vetřelčí minisérií stojí zkušený Noah Hawley, autor povedené seriálové antologie Fargo.

→ Na Disney+ od 13. srpna

Česká stopa ve vídeňské

Albertině

Často se stává, že umělce, který je u nás všeobecně uznávaný, zná ve světě jen málokdo. A děje se to i naopak. Příkladem může být fotografka českého původu Jitka Hanzlová, jejíž obsáhlou výstavu můžete až do listopadu vidět ve vídeňské Albertině.

TEXT Petr Jansa

Ne snad, že by dílo rodačky z Náchoda Češi neuznávali či nechápali. Jde spíše o to, že neměli možnost se s ním hlouběji seznámit, jako je tomu u jiných českých fotografů. Jitka Hanzlová (67) totiž v roce 1982 emigrovala do Spolkové republiky Německo, kde o pár let později začala studovat vizuální komunikaci na univerzitě v Essenu. Do Československa se pak vrátila až po sametové revoluci v roce 1990. Právě fotografie z vesnice, kde kdysi žila, se staly jejím prvním dlou-

hodobým projektem a v roce 1994 i její diplomovou prací. I když se kvůli focení do Česka i nadále vracela, svůj domov našla v zahraničí. To je důvodem, proč se její ceněné dílo častěji vystavuje za českými hranicemi. Odborníky je přitom považována za jednu z nejvýznamnějších českých umělkyň a aktuální výstava jejího díla ve vídeňské Albertině je toho důkazem.

Jde o první sólovou výstavu od roku 2018, kdy Hanzlová vystavovala v německém Frankfurtu nad Mohanem. Předtím však její dílo fanoušci umělecké fotografie obdivovali v renomovaných galeriích v USA, Španělsku, Švýcarsku, Británii, Itálii, Holandsku, Litvě, Francii, Belgii a mnohokrát samozřejmě i v Německu. V Česku měla samostatnou výstavu pouze dvakrát – v roce 2000 v pražském Goethe Institutu a o rok později v Galerii J. Švestka.

Ve Vídni teď bude k vidění desítka jejích monografií. Samozřejmě nemůže chybět ani její první série Rokytník, která vznikala mezi lety 1990 a 1994 a v níž umělkyně zachytila atmosféru a proměnu místa, kde vyrůstala. Na dětství pak

Shora zleva: výběr fotografií od Jitky Hanzlové, které můžeete vidět na vídeňské výstavě: chlapec tančící s kozou (Rokytnik, 1993), žena v červeném (Female, 1999), motorka (Hier, 2007).

vzpomíná i v sérii Forest (2000–2005). V té hraje hlavní roli les, do kterého jako dítě chodila. Kritika často opěvuje také její portrétní tvorbu, která v Albertině samozřejmě nemůže chybět a která je zastoupena třeba sériemi Bewohner (1994–1996) nebo Female (1997–2000). Výstava však představí i její novější díla a nabídne tak jedinečnou příležitost poznat práci jedné z nejvýznamnějších českých fotografek v komplexní podobě.

→ Albertina, 11. 6. – 2. 11. 2025, více na www.albertina.at

Cesty za vínem

Při pohledu na turisty přeplněné ostrovy ve Středozemním moři člověku naskakuje husí kůže, i když teploty zrovna atakují pětačtyřicítku. Léto na jihu Evropy už prostě není takové, jaké bývalo v 60. a 70. letech, a návštěvu ostrovů protkaných nádhernou přírodou, vinicemi a skvělým jídlem je tak dobré nechat na podzim či jaro, až turistický ruch utichne. Zatím si můžete nalít sklenku dobrého vína a vzít si k ruce novou knihu z kolekce Assouline Wine & Travel, která vás právě těmito ostrůvky provede. Přesněji řečeno vás jimi provede Enrico Bernardo, nejlepší someliér roku 2004, který zná i místa, kam se turisté většinou nedostanou a kde se věci dělají postaru. A poctivě. Vezme vás na Sicílii, kde díky sopečné půdě může růst unikátní réva, podíváte se s ním na Korsiku, do jejíž vinic dují silné mořské větry, na sluncem zalité kopce Mallorcy, na Sardinii, Capri, Elbu nebo na francouzský skalnatý ostrov Porquerolles, kde vinaři odvádějí opravdu skvělou práci. Prostě a jednoduše, tohle není čtení pro abstinenty, i když i ti si v knize něco najdou – nekonečné háje olivovníků, nejkrásnější výhledy na moře, dechberoucí pláže i horské vesničky… Jen pozor – než začnete číst, ujistěte se, že se vám v lednici nějaké to vínko chladí.

Průvan na poličce

Ve jménu císařského majestátu

Desátý díl detektivek z doby vlády Rudolfa II. zavede kapitána Joachima Steina, notáře Matěje Barbariče a kata Jaroše do Košic, aby tu našli zmizelého astrologa a tajemnou knihu, kterou údajně objevil. Čeká je však mnohem víc problémů, ve městě je ve vzduchu cítit napětí mezi protestanty a katolíky skrývajícími se zde před invazí tureckých vojsk a ani místní podsvětí jim nedá moc času na odpočinek. Navíc se ukáže, že ne každý tu stojí na straně monarchie a možná se schyluje k povstání.

Prokletá kniha Juraj Červenák

Začátky hudebního génia

Jeden z největších hudebních géniů dvacátého a jednadvacátého století si řekl, že je čas, aby zrekapituloval svůj život. V prvním díle jeho kronik vzpomíná na začátek šedesátých let, kdy sám ani zdaleka nemohl tušit, jak velkolepá kariéra ho čeká. Zamířil do New Yorku, kam se sjížděli umělci z celého světa, kde vznikaly nové hudební styly a kde tvořili budoucí géniové. Dylan vzpomíná na místa a lidi, kteří formovali nejen jeho, ale celou kulturu Ameriky té doby. Bob Dylan: Kroniky –Díl první Bob Dylan

Letecké eso v akci

Razor 03 byl volací znak Alana C. Macka z operační skupiny Dagger. Mack byl velitelem týmu vrtulníků MH-47D Chinook a MH-60 Black Hawk, na které začala americká armáda spoléhat po 11. září. Specializací jeho lidí bylo nekonvenční válčení nebo vyprošťování osob. Navíc létali v počasí, do kterého by se většina pilotů neodvážila, takže má co vyprávět. Zúčastnil se honu na Usámu bin Ládina, zachraňoval vojáky za nepřátelskou linií i rukojmí v Iráku. A teď to s ním můžete zažít i vy.

Volací znak Razor 03

Alan C. Mark

→ Wine & Travel, Mediterranean Islands, Assouline, 296 stran, 2 550 Kč, www.assouline.com

Ti, kteří vládnou ze stínů

Saul Lanski měl zemřít v koncentračním táboře, ale jako zázrakem přežil. Viděl takové hrůzy, že ho to navždy poznamenalo. Během následujících let se však stal svědkem ještě děsivějších věcí. Odhalil totiž, že existuje společenství bytostí schopných manipulovat s ostatními a které stojí za těmi největšími zvěrstvy v lidské historii. Saulovi je jasné, že je potřeba ho zastavit ještě dřív, než lidstvo pod jejich vlivem rozpoutá další teror. Děsivější, než byl samotný holokaust.

Hladové hry

Dan Simmons

Prázdninová hudební dobrodružství

České léto je už tradičně prošpikované nejrůznějšími hudebními festivaly, od těch obřích, jako jsou třeba letos jubilující Rock for People, Beats for Love nebo Colours of Ostrava, až po žánrové, menší a vkusnější jako například táborská Transforma nebo Creepy Teepee v Kutné Hoře. Pokud je ale pro vás obrážení několikadenních festivalů příliš hektický zážitek, máme pro vás tři pražské tipy na dva netradiční formáty skorofestivalu a jeden dvojkoncert.

TEXT Kay Buriánek

Večírek na lodi

Středobodem téhle letní party v Holešovicích na lodi Altenburg 1964 bude set Mutanti hledaj východisko se stálým hostem, bubeníkem Cyrilem Kaplanem. Všichni Mutanti se během večera představí i v méně obvyklé podobě, se svojí sólo tvorbou. Bubeník Cyril Kaplan zahraje live set založený na skladbách z jeho letošního post-disco EP This Is What Dancefloor I5 4. Jiří Konvalinka poprvé živě představí svou čerstvou sólovou klubovou tvorbu a možná dovalí i vznikající one-man-crew Jana Vejražky. Večer otevře crossover projekt manželů Kaplanových. Společně reinterpretují barokní hudbu v projektu Too Hot To Händle.

Partu kolem kapel Mutanti a Vložte kočku podpoří koncertem kapela Lichnovský z labelu Bad Names. V jejich hudbě zaslechnete jak střípky génia slova a melodie, tak osmdesátkový střední proud. Vše zabalené v postmoderní přelétavé aranži a dravé zvukové textuře, která ale zůstává věrná písňové struktuře. Celá akce začne pár hodin před západem slunce, první koncert uslyšíte už v šest.

→ Altenburg 1964, čtvrtek 3. července 2025 od 17.30

Letní groove

Mikrofestival v srdci Prahy

Po loňském pilotu, který se veleúspěšně odehrál za budovou štvanického klubu Fuchs2 tentokrát sice UGOT míří o kousek dál, ale pořád zůstane na ostrově. Místo prostranství za Fuchsem se přesune na hlavní tenisový kurt Štvanice, nazývaný Coloseum. Koncept, za nímž stojí raper Dušan Vlk, vychází z československé alternativní a undergroundové scény, což potvrdil i loňský line-up první české edice, na které se objevila raperka Arleta, slovenští Berlin Manson, Dušan Vlk, Edúv Syn a RNZ, což jsou jména tradičně spjatá s alternativní a nezávislou scénou, pro kterou jsou typická multižánrová a necenzurovaná poselství. „Underground se dotýká témat, která pracují i s nepříjemnými fakty. Jde o odvahu občas zkazit zábavu,” vystihuje Vlk atmosféru mladé generace slovenských raperů, kteří jsou hlasitými kritiky poměrů v jejich zemi. Coby spolukurátor, a především performer představí Dušan Vlk i letos tematicky a energií spřízněná jména hlavního programu – objeví se stále rostoucí Berlin Manson, Fvck Kvlt a pražský Cringe Prince. Den předtím v rámci UGOT vystoupí melancholická post-hudba, WWW, P/\ST a Ohm Square. Večerním programem UGOT neskončí, afterparty bude následovat ve Fuchsu i Bike Jesus.

→ Hlavní tenisový kurt Štvanice (Coloseum), pátek 15.srpna 2025 od 17:00

Tohle je zcela ideální koncertní spojení a naprosto letní groove. Do Prahy se totiž v srpnu vrací Hippie Sabotage a Two Feet. Hippie Sabotage jsou poslední roky k nezastavení. Bratrské elektronické duo Kevin a Jeff Saurerovi, dvojice, která začala skládat v pokojíčku na střední, aby se postupně vypracovala v nezaměnitelné muzikanty kombinující elektroniku s hip-hopem i psych rockem, prorazilo díky remixu songu Habits of Tove Lo. Dnes vyprodávají kluby po celém světě. Zachary Dess neboli Two Feet se do Prahy vrací po vyprodané show ve Žlutých lázních. Ve své okamžitě chytlavé hudbě pracuje s vlivy od blues přes trap po hip-hop, proslavil se před bezmála deseti lety hitem Go Fuck Yourself a od té doby z výsluní nezmizel. V Praze představí i svůj nový song My Heart Is All Gone, který potvrzuje, že je to pořád nejen fantastický zpěvák, ale i suverénní hitmaker. V pražském klubu SaSaZu zahrají Two Feet i Hippie Sabotage dva plnohodnotné sety. → SaSazu, úterý 12. srpna 2025 od 20.00

Hudební novinky

Návraty titánů a zdánlivě pozapomenutých, leč nevyhaslých hvězd.

These New Puritans Crooked Wing

Dvojčata Barnettovi aka These New Puritans, zbožňovaní Björk, Massive Attack i Eltonem Johnem, se po dlouhé pauze vracejí s pátým albem Crooked Wing. Už dávno to není ten drásavý post-punk inspirovaný The Fall, zůstává však stejná ideologie – umělecký přístup, tvrdá práce, vysoké nároky i vysoké ambice a absolutně nulové ústupky komerci. Jedním z tajemství jejich úspěchu je schopnost spolupráce se zdánlivě nesourodými lidmi. Na albu se tak objevuje například Caroline Polachek, která s Jackem zpívá duet v singlu Industrial Love Song nebo herec Alexander Skarsgård, který se objevil ve videoklipu k písni A Season in Hell. Ve vesmíru These New Puritans však celebrity nemají žádná zvláštní privilegia. Organicky se doplňují s umělci, jako je třeba kanadská sopranistka Patricie Auchterlonie, sedmdesátiletý kontrabasista Chris Laurence nebo Alex Miller, desetiletý člen sboru Southend Boys Choir. Jeho hlas je první i poslední věcí, kterou na Crooked Wing slyšíme. Doprovázejí ho varhany nahrané v kostele St. Mary’s and All Saints ve Stambridge, na které kdysi hrál Barnettů dědeček. I přes konzistentně úžasnou první polovinu alba zřejmě Crooked Wing nebude slibovaným vrcholem kariéry These New Puritans, přesto je to velmi důležitá deska na jejich hudební cestě.

Swans / Birthing

Od svého reformování v roce 2010 si Swans navykli zkoušet trpělivost svého publika ve snaze o transcendenci a často tuto vytrvalost odměňují hlubokými a ohromujícími posluchačskými zážitky. Birthing, dvouhodinové album s průměrnou délkou skladeb kolem šestnácti a půl minuty, v této tradici pokračuje, ale je ještě pomalejší, tíživější a zlověstnější. Jestliže předchozí dvě alba kapely, Leaving Meaning (2019) a The Beggar (2023), působila navzdory svému smyslu pro barokní velkolepost příliš niterně a subtilně, Birthing se naopak natahuje směrem ven, jakoby ke hvězdám. Na albu, kterým pulzuje šamanská energie, je nejpozoruhodnější, jak organicky shrnuje a kompiluje aspekty z celé řady předchozích alb

Swans: folk, hrozivý no wave a instrumentální sonické stěny z alb

The Seer nebo The Glowing Man. Aktuální album se zřejmě nikdy nevyrovná jejich až manické dravosti, ale to ani není jeho cílem. Místo toho funguje jako syntéza, spojení mnoha různorodých vláken do něčeho, co působí důvěrně známě a rafinovaně zároveň. Nezajímá se ani tak o pokrok, jako spíš o přítomnost a autentickou atmosféru. Pokud budete ochotni album následovat, možná vás povznese v celé své kráse, nebo vás úplně pohřbí. Dvě hodiny Swans, kosmický výlet s možností (ne)návratu.

Patrick Wolf

Crying the Neck Po rychlé sérii šesti víceméně dobře přijatých alb během osmi let se Patrick Wolf v roce 2012 vytratil. V mezidobí prosakovaly jen kusé zprávy o tragických událostech, které ho postihly. Během pandemie se mu podařilo vymanit se ze závislostí a opustit svůj byt v Lewishamu, aby hledal a našel klid ve východním Kentu. Ponořil se do tamní krajiny a její historie, podnikal celodenní výpravy podél pobřeží, radil se s odborníky na místní folklór... Z tohoto všeho se zrodilo jeho první album po třinácti letech Crying The Neck. Za tu dobu se však také markantně proměnilo globální kulturní prostředí. Patrick Wolf nicméně na nové desce neselhává a brilantně se mu daří zasazovat svůj jedinečný zvuk do současného kontextu. Tematicky jde o sbírku intenzivně introspektivních písní, které popisují jeho boj se závislostí, ztrátu matky, ale zároveň se dívají ven a nahlížejí na současnou politickou situaci v Británii osobním prismatem, asi nejpůsobivěji ve skladbě The Last Of England. Pojítkem se současností a zároveň garancí vysoké kvality je i výběr hostujících jmen –Zola Jesus, Serafina Steer nebo Seb Rochford z Polar Bear. Crying the Neck je katarzní, erudované a komplexní dílo, které působí jako začátek nové kapitoly Patricka Wolfa – jak ve východním Kentu, tak v jeho hudbě.

Pulp / More

A soutěž o comeback roku vyhrávají… Je to už čtyřicet sedm (!) let, kdy tehdy patnáctiletý Jarvis Cocker založil se svými spolužáky v severoanglickém Sheffieldu první verzi Pulp. Po třech víceméně ignorovaných albech však v roce 1994 vydali přelomové His ‚N‘ Hers, na kterém vykrystalizovalo vše, o co se léta snažili. Pak už to byla jízda. Dodnes nepřekonatelně skvělý singl Common People, album Different Class, legendární Glastonbury, kde nahradili Stone Roses, Mercury Prize, pochvalné kritiky, čtyři hity v top 10, poprask s Michaelem Jacksonem na Brit Awards, bulvár, drogy, sex a drahé oblečení. Šesté album This Is Hardcore debutovalo rovnou na prvním místě UK Albums Chart. We Love Life, komerční zklamání z roku 2001, je lepší než to nejlepší od většiny kapel, prodalo se ho deset milionů kopií a Pulp se stali spolu s Oasis, Blur a Suede nedílnou součástí velké čtyřky britpopu... Loni se v koncertních set listech začaly objevovat nové songy a videoklipy k nim naznačovaly, že se děje něco opravdu výjimečného. Šeptandu o novém albu zpečetilo vydání Spike Island, skladby, která opět působí jako plnohodnotná píseň Pulp. Už zase rozumějí tomu, kdo jsou a co dělají, a na More pokorně přijímají svou vlastní velikost. Comebacková euforie je na světě.

Knihu, která není dobrá přes sto stránek, odkládám

Jiří Hájek (48) se vyučil tesařem. Táhlo ho to ale k hudbě, a tak se vydal na konzervatoř a poté studovat skladbu na HAMU. Určitě už jste od něj něco slyšeli, i když si to třeba neuvědomujete. Tvoří pro řadu divadelních scén, pro film a televizi. Četníci z Luhačovic, Osada, Jitřní záře, Smysl pro tumor nebo Moloch - to je jen krátký výčet seriálů, v jejichž titulcích můžete číst jeho jméno. Brzy se k nim přidají minisérie Monyová a Record(wo)man o atletce Zdeně Koubkové. Na podzim bude znít jeho hudba ve sportovním dramatu Neporazitelní a v komedii Srnky. Jiří Hájek je nicméně velkým milovníkem opery, proto nebylo překvapením, když si jako oblíbenou knihu na focení vybral partituru Příhody lišky Bystroušky.

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Proč právě Liška Bystrouška?

Je to moje nejoblíbenější opera, možná jsem ji ze všech oper viděl nejvíckrát. Loni měla výročí sto let od premiéry a myslím, že kdyby dnes někdo přinesl takový kus muziky, působila by moderně a byla by u nás aktuální. Je to krásný příběh o koloběhu a smyslu života. A není to vlastně vůbec pohádka. Ukazuje se na ní, že inspirace může evidentně přijít odkudkoli. V Lidových novinách vycházelo na pokračování povídání o lišce Bystroušce, Janáčkova služka si to četla a smála se. Janáčka její smích iritoval, protože ho rušil. Šel se podívat, čemu se směje, vzal jí noviny a potom podle toho napsal operu.

Dřív se uváděla fousatě, po jevišti běhal někdo s nasazenýma liščíma ušima a ohonem, nicméně ta hudba je nádherná, nadčasová. Proto jsem si ji vybral. Jinak tu ale mám knihy o všem možném.

O čem třeba? Vidím hodně historie... Od té doby, co jsem začal brát knížky v potaz, mám rád historii. Ke knihám týkajícím se dějin umění a dějin obecně se často vracím nebo do nich opakovaně nakukuju. Proto si je nechávám. Oproti tomu prózu jednou za čas protřídím, někam odnesu nebo někomu věnuju. Když zjistím, že byla kniha fajn, ale už ji asi nepotřebuju číst znovu, pošlu ji dál.

Kterou prózu byste nikdy nedal pryč?

Třeba Seifertovu knihu Všechny krásy světa. Už třikrát jsem o ni přišel a zase si ji pořídil. Vždycky někde někomu zůstala, nějakému děvčeti... Nedávno jsem si ji znovu koupil v antikvariátu.

Ke které z knížek, co tady máte, se vracíte nejčastěji?

Docela rád a asi docela často chodím do galerií. Když se jedu podívat na představení opery někam po Evropě, většinou to taky spojím s návštěvou galerie. A to, co tam vidím, si pak zpětně dohledávám v Dějinách umění od Pijoana a připomínám si díla, která znám. Na to, jak staré jsou to knihy, byly výborně zpracované. Mám tady

„V dobách studií jsem hodně četl i na cestách. Když jsem si před konzervatoří dělal nástavbu na průmyslovce, moc mě to nebavilo a celou školu jsem pročetl. Každý den jsem pod lavicí přečetl jednu knížku. Ráno ve vlaku jsem začal a večer jsem měl hotovo.“

třeba taky souborné dílo Josefa Čapka, které vydala Osmička v Humpolci. Čapky mám rád oba, jsou to mimořádné osobnosti českých dějin umění.

V ložnici máte další velkou knihovnu. Čtete si před spaním?

V posteli vlastně moc nečtu, čtu tady v obýváku. Vedle bytu mám studio, celý den pracuju a někdy si udělám pauzu, uvařím kafe a třeba dvacet minut si tady čtu. Vytrhnu si tím čas jenom pro sebe. V dobách studií jsem hodně četl i na cestách. Když jsem si před konzervatoří dělal nástavbu na průmyslovce, moc mě to nebavilo a celou školu jsem pročetl. Každý den jsem pod lavicí přečetl jednu knížku.

Ráno ve vlaku jsem začal a večer jsem měl hotovo. Čtení mě baví, rád si knížky prohlížím, patří přirozeně do mého života. Okolo mě všichni četli, oba rodiče, prarodiče...

Vedl jste ke čtení i svoje děti?

Nevím, jestli bych to tak řekl, ale knihy jsou součástí domácnosti. Těžko budete někomu nutit něco, co sám neděláte, ale já i jejich maminka čteme rádi. Než děti objeví krásu čtení a zdokonalí se v jazyce tak, aby jim to přineslo požitek, chvilku to trvá. Takže jsme jim napřed četli, potom každý přečetl třeba stránku a dnes dcera sama přijde a řekne si, že by chtěla tuhle nebo tamtu knížku. Někdy si tady sedneme a čteme si všichni spolu. Člověk na děti nesmí mít hned nároky, aby byly hotoví čtenáři. Doba je úplně jiná, daleko vizuálnější. Nezakazuju jim na něco koukat, nejsme lidi 19. století, ale s jejich mámou dbáme na to, aby četly.

Myslím, že když chcete dětem představit svět literatury, je úplně jedno, skrze kterou knížku se to děje. Pokud to tedy není úplný trash. Měli bychom děti trochu nechat, ať si čtou, co chtějí. Někdy jsem na to šel i tak, že jsem jim kupoval komiksy. Vyšel třeba krásný komiks Deník Anne Frankové, který pak u starší dcery nastartoval zájem o další knihy.

Kterou knížku si vybavíte ze svého dětství?

Docela dobře si pamatuju, když mi máma četla Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. Nedávno jsem viděl animovaný film a v rámci tvorby pro děti je to vlastně pořád skvělé.

Četli jste s dcerami něco, co v jejich věku bavilo vás, nebo už je zajímaly úplně jiné příběhy?

Nemám tu ambici, naštěstí, abych děti šikanoval tím, že musí taky prožít to, co jsem prožil já, v dobrém nebo ve zlém. Třeba Broučci mě nebavili nikdy, tak proč bych jim to dělal. Holky měly hodně rády knížky Daisy Mrázkové a pak milovaly Davida Walliamse. Jeho knihy geniálně namluvil Jiří Lábus, to je zážitek sám pro sebe. Poslouchali jsme je všichni společně v autě, i pro mě to byla zábava. Doporučuju, kupte to dětem, je to opravdu boží.

Když si čtete nějakou prózu, jede vám k tomu v hlavě hudba?

Někdy vlastně ano. Když je obsah knihy obrazotvorný, představuju si vizualizaci do případného útvaru, do divadla nebo do filmu, a přemýšlím,

Jiří Hájek hrával na kytaru a zpíval v hardcore kapele. Až pak se začal věnovat klasické hudbě a našel zalíbení v opeře.

„Myslím, že když chcete dětem představit svět literatury, je úplně jedno, skrze kterou knížku se to děje. Pokud to tedy není úplný trash. Měli bychom děti trochu nechat, ať si čtou, co chtějí. Někdy jsem na to šel i tak, že jsem jim kupoval komiksy.“

jak bych to komponoval nebo jak bych danou situaci řešil.

Kterou knihu byste si rád zhudebnil? Teď jsem četl novou knížku od Petry Dvořákové Návrat. Protože se mi to líbilo, vzal jsem to jedním vrzem a přečetl od ní asi pět knížek. Jsou to vlastně tvrdé záležitosti o těžkých tématech. Román Pláňata je skvělý. Skvělá byla taky detektivka U severní zdi od Petry Klabouchové. To by byla minisérie jako bič, úplně to vidím. A potom bych si rád zhudebnil nějaký velký klasický příběh.

byl geniální. To je věčná otázka, jestli máme dílo soudit podle autora...

Máte teď něco rozečteného? Jednu věc jsem odložil, protože byla špatná, tu nebudeme jmenovat. Jak je těch knih, které bych si chtěl přečíst, tolik a času málo, už to mám tak, že co není dobré přes sto stránek, dávám pryč.

Dvě velké knihovny v bytě na pražské Letné jsou zaplněné do posledního centimetru. Další knihovnu má pak Jiří Hájek ve studiu, které sousedí s bytem.

To už se vám poštěstilo s Manon Lescaut pro Národní divadlo. Jak jste na to šel? Vycházel jste spíš z textu Vítězslava Nezvala, nebo vás třeba víc inspirovalo pojetí scény? Nejdřív jsem měl text a potom přicházely nápady na schůzkách, kde jsem viděl, jak vzniká výtvarná stránka. Daniela Špinar s Markem Cpinem už měli vizuál vymyšlený. Řešilo se téma boje mezi láskou a kněžským stavem, svatou půdu představovala hlína, zbytek děje se odehrával v galerii, bylo to úchvatné. Proto jsem navrhl celou inscenaci udělat na varhany, jako v kostele, včetně milostných scén. Byla to nesmírně inspirativní spolupráce, takové požehnání. Myslím, že se to vzácně sešlo a zafungovalo nám to všem tvůrcům. Manon je nádherná, je to jedno z nejkrásnějších veršovaných dramat, která existují. Ten text je opravdu dobrý, ať byl Nezval jakýkoli. Zrovna o něm vyšla kniha Básník a jeho syn. Někde ji tu mám. On to byl hajzl a komunista, ale jako tvůrce

Teď dočítám Papíráka od Billyho O’Callaghana o anšlusu Rakouska. Ten je výborný a našel jsem si v něm spojnici ke svému životu. Hrdinou je hvězda rakouského fotbalu, původem z Vysočiny. Narodil se ve vesnici Kozlov, ze které pocházel můj strýc a já jsem tam jezdil na prázdniny. Nejdřív mě zaujal vizuál a potom jsem si dokoupil všechny knihy, které tady od O’Callaghana vyšly.

Taky jsem teď znovu četl Myši patří do nebe, protože jsem se domluvil s autorkou Ivou Procházkovou, že podle toho složím operu. Budu znít jako oldschool člověk, ale já mám operu rád. Studia na HAMU jsem končil operou a teď jsem si po x letech, kdy jsem pracoval na spoustě věcí, řekl, že si chci udělat něco jenom pro sebe. Když jsem přemýšlel, jaké téma by v 21. století dávalo smysl zpívat, napadly mě Myši patří do nebe. Bude to takový tribute Bystroušce. Taky to není úplně pohádka a věnuje se stejnému tématu, cyklu života. Iva knihu psala pro svoje děti, když byly malé, aby jim vysvětlila princip smrtelnosti a věci, které s tím souvisí. Přišlo mi to skvělé, a hlavně mi přišlo skvělé, že je tam ta liška a na konci se vrátí. Bylo jasné, že to musím udělat.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak...

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

„Lidské je mýliti se, ale bláznovství v omylu setrvávat.“

Cicero, římský filozof a politik (44 př. n. l.)

V tématu tohoto čísla črtáme bezútěšnou budoucnost, kdy všichni od Googlu utečeme k chrličům umělé inteligence, které za nás vše ochotně dohledají a přežvýkají nám moudrost lidstva v přehledných bodech a zkratkách. Komplet se všemi předsudky a omyly, na nichž jsme je natrénovali. I několik let po úsvitu velkých jazykových modelů vnímáme komerční umělou inteligenci jako nadřazenou entitu, která by měla být neúnavná a neomylná. Množí se i případy lidí, kteří se do ní nekriticky zamilují a poslouchají její doporučení na slovo (snímek Ona z roku 2013 byl skutečně prorockým dílem). Halucinacím dnešní AI se často povýšenecky smějeme, ale jak už jsme v našich článcích několikrát zopakovali, jde zas a znovu jen o zrcadlo našich vlastních nespolehlivých myslí. Pojďme si dnes ve zkratce projet největší omyly lidstva, na nichž tvrdohlavě trváme a přenášíme si je z generace na generaci v rámci historek, výkladů, nebo dokonce oficiálních učebnic. Nebojte se o ně, v dalších letech je bude šířit právě umělá inteligence, sebevědomě a zároveň nevědomky zasévající do myslí dětí tisíce polopravd.

Drevokocúr žije!

Drevokocúr je slovensky veverka. Nebo snad ne? Naši východní bratři už kroutí rty do úsměvu, protože samozřejmě vědí, že veverka se po jejich řekne veverica nebo veverička. Drevokocúr je jazyková anekdota, kterou lze vysledovat do televizních varieté, kde s tímto výrazem přišli pánové Menšík, Sovák, Krampol či Labuda. To samo o sobě by datovalo fór někam do sedmdesátých osmdesátých let. A vida, žije dodnes. V anketách z nultých a desátých let našeho století zpovídané subjekty z řad studentů slovo znají a přiznávají, že jako děti žertovnému výkladu důvěřovali a pravdu se dozvěděli až během dospívání, většinou od sečtělejšího kamaráda. Mimochodem, nesnažte se zapojit logiku. Všichni víme, že veverka vypadá spíš jako myš s lepší srstí a příplatkovým ohonem, ale drevokocúr pravděpodobně vychází z německého eichkatze (doslova dubokočka).

Halucinace umělé

i skutečné

Slovo halucinace často používáme podobně jako slovo deprese příliš lehkomyslně. „To máš asi depresi. To byla asi halucinace.“ Ve skutečnosti jsou halucinace v běžné populaci velmi výjimečné, jakkoliv mají detailní dělení na halucinace elementární, komplexní či kombinované, dále je lze dělit podle smyslového orgánu (zvukové, zrakové, čichové). Pro naše účely je důležité, že halucinace je klamným jevem bez reálného podnětu, který však subjekt za realitu považuje.

Halucinace v podání umělé inteligence se většinou projevuje zcela mylnou odpovědí na otázku, aniž by subjekt (v tomto případě LLM jako ChatGPT) tušil, že se spletl. Kritici tohoto přístupu by teď jistě řekli, že řečový model polidšťujeme. To ovšem dělají uživatelé dennodenně, když s ChatGPT mluví jako s člověkem, kterého zdraví, děkují mu za odvedenou práci nebo ho milostivě upozorňují na jeho chyby. V roce 2023 nejpopulárnější AI chatbot halucinoval ve 27 % požadavků a uváděl hrubé faktické chyby ve 46 % výstupů.

Představte si kalkulačku, která se splete při každé druhé operaci. Takovou byste asi rychle měnili. Jenže zase musíme na pomoc zavolat zrcadlo. I my se totiž denně podobně často pleteme. Jen si toho nejsme vědomi. Naše paměť a schopnost udržet široké spektrum vědomostí se v poslední dekádě pronikavě zhoršily. Čím víc lpíme na podobných všudypřítomných asistentech a onlinovém externím mozku, tím častěji při absenci zmíněných chůviček fabulujeme, odhadujeme nebo si rovnou sebevědomě vymýšlíme.

Doufáme, že v danou chvíli v místnosti není nikdo chytřejší a naše vysvětlení tak bude považováno za důvěryhodné. Nepřipomíná vám to něco?

Jinde je tráva vždycky zelenější

Nebýt toho pnutí, že někde jinde může být líp, asi bychom neslezli ze stromů, případně nevylezli z jeskyní. Jen se tedy dneska na základě tohoto impulzu neřídí jen ovce při zkracování zeleného pažitu, ale především ovce na Instagramu, co koukají přes plot, jestli tam mají větší televizi, dražší auto, bujnější výstřih, pas s mnoha razítky z exotic kých destinací a děti s víc jedničkami na vysvědčení. Důvod se rozhořčit nad sousedovou kozou je přítomen vždy a náš ještěrčí mozeček po něm ochotně skočí.

Líp už bylo

Náš život v konstantním omylu je způsoben i fungováním našeho mozku. Ten se snaží vší silou, abychom se ze světa kolem nás nezbláznili. Má k tomu hned několik mechanismů. Snaží se nás směřovat do zajetých kolejí skrz nutkání vracet se na oblíbená místa, k oblíbeným lidem a věcem. Říkáme tomu nostalgie, ale v zásadě je to komplexní mechanismus, který nás v pozdějším věku udrží naživu, protože se přestaneme do nových a nebezpečných věcí vrhat po hlavě. Zároveň má centrální nervová soustava snahu lakovat minulost na růžovo. Osekáním těch obyčejných historek o negativní okamžiky si mozek usnadňuje práci, protože taková „not great, not terrible“ vzpomínka vyžaduje menší neuronovou obsluhu než hluboké děsy naší minulosti. Výzkumy nicméně opakovaně ukázaly, že nespolehliví jsme při převyprávění výrazně pozitivních i negativních zážitků. Máme tendenci mírně zveličovat, dramatizovat, a především nepřesně odhadovat.

„Nové vědecké poznatky se nikdy neujmou proto, že by veřejnost přesvědčily o své nezpochybnitelnosti. Děje se tak ve chvíli, kdy všichni oponenti vymřou a historii pro nastupující generaci píše vítězná, resp. přeživší strana.“

Max

Planck, fyzik a filozof (1858–1947)

Potíž je, že se nostalgie, která v důsledku vede např. i k tomu, že komunistické strany mají v postsovětských republikách vždy poměrně stálou voličskou základnu, občas spojuje s romantizovanou představou o dávných dobách. To už se nejedná o fascinaci odžitým obdobím, ale např. středověkem, kdy ve vleku filmů a videoher raketově roste počet lidí, kteří by nejraději odcestovali strojem času do patnáctého století. Mor, loupežníci v každém lese, křížové výpravy a nevolnictví ve všech koutech Evropy. Jako bonus inkvizice nebo padesátiprocentní riziko, že se vaše ratolest nedožije toho, aby jí stihly vypadat mléčné zuby. Jenže o tom vám v Zaklínači neřeknou, raději vás straší bubáky z východoevropských pohádek.

Svět se spletl

Dvacet pět velkých i malých omylů, které dodnes hýbou planetou. Poznáte se v nich?

1. Napoleon byl tak akorát

Napoleonský komplex u lidí menšího vzrůstu vychází z představy, že slavný generál byl prcek. Ke zmatení došlo při přepočtu anglických a francouzských stop. Napoleon měl ve skutečnosti 170 cm. Na vojáka spíš míň, na generála dost, na průměrného člověka tehdy tak akorát.

2. Mrkev se přeceňuje Že oranžová podzemnice zlepšuje zrak, je mýtus, který rozšířila britská armáda. Nechtěla se chlubit tím, že umí dešifrovat německé depeše, místo toho rozhlásila, že britští piloti mají tolik sestřelů kvůli nadměrné konzumaci mrkve. Mrkev je fajn, ale ani králíci ji nestaví na piedestal.

3. Nejez, co tě nepálí

7. Pohřešovaní nepočkají

Z filmů a knih si bohužel lidé odnesli omyl, že před nahlášením pohřešované osoby musejí čekat 24 hodin. Není to pravda a zejména v případě zmizení dětí platí, že čím rychleji budete jednat, tím lépe.

8. Atomový kufřík

Ve filmech jde o pancéřovaný kufřík připoutaný k ruce, v němž se ukrývá velké červené tlačítko. Je to podobně věrohodné jako bomby s obřími displeji, na nichž běží odpočet. Atomový kufřík je v podstatě jen přerostlá kryptopeněženka sloužící k autentifikaci nositele.

9. Smějící se Buddha

Lidé si domů často pořizují sošku smějícího se Buddhy, protože… no, protože se jim líbí. Jde však „jen“ o dobře naladěného mnicha Budaie. Lidé si to často spletou a prodavači je v tom omylu nechají, protože na tom vydělají a lidé místo přísného Buddhy doma ubytují úplně cizího smíška.

Mysleli jste si, že nejpálivější částí čili papriček jsou semínka? Pár lidí je vyhodí a mají pocit, že na věc vyzráli, ale nejvíc zrady se ukrývá v bláně, na které jadérka drží. Kousněte si, jestli si troufáte.

4. Tatarský biftek je jen příloha?

Romantika o tom, že tatarský biftek vymysleli tatarští nájezdníci tím, že maso zvalchovali pod sedly svých koní, je až příliš podobná původu klasického řízku. Tatarský biftek je tatarský hlavně z toho důvodu, že se k němu servírovala –hádáte správně – tatarská omáčka.

5. Not Made in China

Také v Americe rádi chodíte do čínských restaurací, protože vás baví to překvapení spojené se sušenkami štěstí, které po jídle podávají? V pražských restauracích je u svého M22 budete hledat marně. Je to totiž americký vynález a tradice převzatá z Japonska.

6. I ty, Brute?

Cézar nevynalezl Caesar salát, dokonce ani nepřišel na svět císařským řezem. A pravděpodobně nikdy neřekl „I ty, Brute?“ Pohádek je kolem každé slavné postavy tolik, že v podstatě stačí počkat pár století a z každé se stane nesmrtelný mýtus.

10. Tři králové jsou vybájení

Z Bible nevyplývá, že by králové byli tři a jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar. Mluví se jen o třech darech a zbytek je pouhou domněnkou. Ale ty děti, co vám šestého ledna přijdou počmárat dům, určitě nevyhánějte. Pokud tedy nemají spreje místo křídy.

11. Kletba z Tutanchamonovy hrobky Žádná tam není, ačkoliv to zní jako z filmu, že? Šlo o výmysl bulvárních médií, protože otevření prastaré hrobky přece musí provázet nějaké drama. Pokud někdo někdy umřel po prozkoumávání podobných prostorů, vždy šlo o nákazu z kontaminovaných předmětů či ostatků.

12. Einstein a pětka z matiky

Není pravda, že by Einstein v začátcích studia propadal z matematiky. Omyl vznikl pravděpodobně proto, že ve švýcarských školách bylo tehdy známkování opačné proti klasifikaci v těch německých. Pětka (resp. šestka) byla ve Švýcarsku jedničkou.

13. Průměrný člověk nezbaští ročně tři pavouky

Pokud odnášíte pavouky z ložnice nebo si kryjete pusu lepicí páskou, nemusíte. Pavouci vás slyší chrápat a raději jdou jinam. Zprávy o snědených pavoucích, co ochotně slaňují do vašich útrob, jsou přehnané. Stejně jako při spolknutí mouchy byste se okamžitě probudili.

14. Věk dožití ve středověku Žijeme v představě, že lidé se ve středověku dožívali maximálně čtyřicítky. Není to pravda, průměrný věk dožití výrazně snižovala úmrtnost dětí. Pokud jste se dožili pěti let a žili jste např. v italském velkoměstě, měli jste slušnou šanci, že se dožijete šedesátky.

15. Ať jedí koláče

Slavná hláška Marie Antoinetty byla připsána mladičké císařovně až dlouho po smrti. Zařadila se tak k Shakespearovi, Hitlerovi, Sun Tzuovi nebo panu Werichovi v seznamu nejčastěji mylně citovaných osobností.

16. Klobouky za babku

Tradiční kovbojské klobouky na Divokém západě byly… klasické buřiny. Ty velké tradiční klobouky, co vidíte ve westernech, zpopularizovala firma Stetson, která je doslova rozdávala. Bohatí kovbojové ale vypadali jako pan Tau.

17. Ve vesmíru nelevitujete

Nulová gravitace na Mezinárodní vesmírné stanici? Není způsobená nedostatkem zemské tíže, ale volným pádem. Podobně můžete zažít stav beztíže i na Zemi, když nastoupíte do jednoho z těch letadel, co pár desítek sekund padají. Na ISS je ve skutečnosti zhruba 90 % gravitační síly. Beztíži způsobuje rychlý pohyb po orbitu, tj. neustálý kontrolovaný pád.

18. Velká čínská zeď není z vesmíru vidět

Zní to hrozně hezky, občas se dočtete o něčem, co je tak velké, že je to vidět i z vesmíru. Není to pravda, žádná jednotlivá lidská stavba z vesmíru vidět není, ale města, státy i kontinenty se v noci vždy rozsvítí jako vánoční stromeček.

19. Velbloudi nedrží v hrbech vodu

Zvířecích omylů existují desítky. Třeba že velbloudi jsou malé cisterny. Ve skutečnosti mají v hrbech tukovou tkáň, zdroj kalorií pro případ, že se ocitnou bez potravy. Vodu ukládají přímo do krevního řečiště.

20. Vlci nevyjí na Měsíc

Velká zrada. Vytí je skvělé na výuku češtiny („Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc.“), ale oporu v realitě to vůbec nemá. Vlkům a jejich příbuzným je úplně jedno, jestli je úplněk, nebo ne. Vyjí, aby svolali zbytek party. Nic víc v tom není.

21. Dikobraz nestřílí ostny

Hladit byste ho ale stejně neměli. Dikobraz možná není ninja, ale jeho ostny drží jen na dobré slovo, takže do protivníků aktivně nacouvá nebo se je snaží obejmout, aby v nich pár jeho jedovatých špičadel zaručeně zůstalo.

22. Myši nepreferují sýr

A králíci nemají rádi mrkev? Co se dnes ještě dozvíme? Že žralokům bílým nechutnají lidi? O sýr se tedy v myší domácnosti bát nemusíte, pokud máte dost jiného jídla. Myš mléčnou pochoutku sní až ve chvíli, kdy nemá nic lepšího k zakousnutí.

23. Nečůrat na žahnutí od medúzy

Možná to na pláži vypadá macgyverovsky, když před manželkou sundáte plavky a statečně začnete čůrat na povel, ale doktoři radí zasažené místo omývat v mořské vodě. Moč může naopak pálení zesílit, protože dochází k nechtěné chemické reakci. Pánové prominou.

24. Alkohol vás nezahřeje

Že čepice nebo jiné oblečení nehřeje, ale izoluje, určitě víte. Možná dokonce tušíte, že alkohol nehřeje, ale jen vyvolává reakci organismu (ano, je to volání o pomoc). Stejně se ale furt říká, že si musíte dát štamprli, abyste se zahřáli před výpravou do zimního nečasu.

25. Fotografická paměť neexistuje

A přece tu je. Řada lidí vám bude tvrdit, že ji má. Možná se to i pokusí demonstrovat. Nejde o nic jiného než výjimečnou paměť podpořenou cíleným tréninkem a mnemotechnickými pomůckami. Primárně se vyskytuje u dětí, ale jak rychle tato superschopnost přijde, tak i odejde.

Filmová klišé

Rádi hltáme dobrodružství hrdinů stříbrného plátna a považujeme je za své kamarády či vzory. Snadno tak podlehneme dojmu, že bychom se měli ve skutečném světě chovat jako oni. To může být cesta do velkého průšvihu.

Z kina jsem se naučil, že…

…omámím oběť chloroformem během pěti sekund!

Ve starších detektivkách občas vidíte lumpy, jak hadrem namočeným v chloroformu uvedou oběť do bezvědomí v řádu sekund. Přiložit na ústa a „zavři oči, brouku“. Ve skutečnosti by však zdravý dospělý člověk musel chloroform vdechovat nejméně pět minut. I ty nejsilnější anestezie zabírají u dětí do deseti sekund, u dospělého jde o dvojnásobek, přičemž substanci musí aktivně/dobrovolně vdechovat.

…mně defibrilátor nastartuje raz dva!

snahy o „televizní senzaci“, které do jisté míry vyšly. Už jen název odvozený od Perryho Masona, nejslavnějšího a nejdéle působícího televizního právníka, by vám měl napovědět, že k podobným zvratům dochází maximálně jednou za deset let.

…závlačku na granátu otevřeš zuby!

A pak odejdeš směrem ke kameře, přičemž tři metry za tebou exploduje celý horizont. První krok by vás stal minimálně sklovinu, možná i celé zuby, protože závlačka vyžaduje mimořádnou sílu – to, aby se neuvolnila např. třením mezi oblečením a nějakou překážkou. A ty výbuchy v pozadí? Rázová vlna s vámi zacloumá jako s hadrovou panenkou i na mnohem větší vzdálenost.

…sérum pravdy opravdu existuje!

Ve filmech to vždy vypadá jako magie. Stačí přiložit plus a mínus na hruď, trochu jako když startujete vybitou baterku u auta, ozve se typický jingle náběhu proudu a bum, srdíčko zase běží. Lidé si myslí, že defibrilátor srdce startuje. Ve skutečnosti ale šok váš nejdůležitější sval stopne, aby ho zbavil arytmie a donutil ho resetovat. Proto je důležité provádět masáž srdce před a po použití defibrilátoru, aby váš budík opět začal tikat.

…na policii mám po zatčení nárok na jeden telefon!

Věru nedoporučujeme v USA svou obhajobu založit na tom, že jste viděli hodně policejních seriálů. I když vám policista nepřečte vaše práva, obvinění stále platí. Na právníka nárok máte, telefon je privilegium, které vám může být odepřeno. V Kalifornii prý mají na turisty, co při zatčení citují oblíbené televizní hrdiny, specializované právníky, kteří klientům za tučný příplatek usnadňují srážku s realitou.

…u soudu na poslední chvíli rozhodne nový důkaz nebo svědek!

Tzv. momenty jako z Perryho Masona, kdy je celý případ obrácen naruby, se staly v historii jen dvakrát – u O. J. Simpsona a bratří Menendezových. Obojí medializované případy, obojí

Pentatol sodný! Dodnes si to pamatuju z kriminálek, jak jsem se v dětství bál, aby k tomu moji rodiče nepřišli a nevyzkoušeli to na mně.

Ve skutečnosti tento barbiturát jako droga pravdy nefunguje – kdyby ano, používali by ho všude. Má za úkol vás jen otupit a oslabit vaši vůli. Jestli při tom začnete na sebe prozrazovat nejrůznější tajemství, to už souvisí spíš s vaší povahou. Podobně sdílní mj. bývají lidé i po silných anestetikách u zubaře.

…tlumiče na pistolích opravdu tlumí!

Dělají menší, ale pořád slušný rachot. Klišé se střelnými zbraněmi by vydala na celou knihu. Nescho vávejte se za povalený gauč nebo dřevěnou bednu. Nezapomeňte si zacpat uši, protože pistole bez tlumičů v interiérech dělají neuvěřitelný randál. A nečekejte jednu mezi oči, která ukončí vaše trápení během okamžiku. Většina střelných zranění je o velké a zatraceně dlouhé agónii. Ukazovat ve filmech chroptící torza postřelených ale jaksi není košer.

…fotky lze nazvětšovat do aleluja!

Kde nic není, ani smrt nebere. Sofistikované softwary v době AI sice umí doostřit nepovedené fotky, ale vykouzlit z ničeho něco, je opět o nepříliš věrohodném předstírání. Navíc dnes sice fotí každý, ale miniaturní optika mobilů nesnese srovnání s bezztrátovými fotografiemi z plnoformátových přístrojů. Zvětšit a přečíst poznávací značku auta, které jste vyfotili v příšeří na vzdálenost čtyřiceti metrů, bude ještě pár let velký oříšek.

Roční předplatné časopisu Muži

v Česku

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 000 Kč

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Hand Wash (500 ml)

Celosvětově oblíbené tekuté mýdlo na ruce s aromatickou vůní mandarinkové kůry, rozmarýnu a cedru bezvadně čistí, aniž by vysušoval. Je ideální pro časté mytí a ruce náchylné k dehydrataci. Postarala se o něj kultovní australská značka Aesop, která už od roku 1987 produkuje jedinečné přípravky k péči o pleť, tělo a vlasy, které svým zákazníkům doporučuje jako součást vyváženého životního stylu, zahrnujícího zdravou stravu, rozumnou míru pohybu a konzumaci červeného vína stejně jako pravidelný přísun kvalitní četby.

Prodává Ingredients, www.ingredients-store.com.