Muži v Česku 11-12/2025

Nový umělecký šéf Dejvického divadla žene diváky až na konečnou metra C – a tam je čeká Facka. Co má společného s Tomášem Baťou, proč si užívá terapii žehlením a co ho fascinuje na větrných sportech?

Kouzelné Vánoce přeje tým Dreambeds

poslední z velkých

26 téma

34

Modrooký kovboj na lyžích

Robert Redford letos opustil náš svět, jeho odkaz však žije dál – na plátně i v duši filmového festivalu

Sundance.

Deset ran hollywoodských

Americký filmový průmysl se otřásá v základech a Hollywood už dávno není tím, čím býval. Kdo za to může?

muž z obálky

40

Jiří Havelka

Režisér a nový umělecký šéf Dejvického divadla nezahálí – chystá novou hru i jeden z nejdražších českých filmů.

88 explore

106

Kdo umí, ten umí

Made in Czechia má ve světě čím dál větší zvuk. Čím nás letos dostali čeští designéři?

Zapomenutý poklad

Pokud vás už nudí dokonalá Kodaň a naleštěný Stockholm, vydejte se s námi do Helsinek.

menu

130 knihovna

146

Když croissant potká Vietnam

Jak chutná fúze francouzské a vietnamské pekařiny se špetkou kodaňského designu jsme vyzkoušeli v Patê.

Marek Epstein

Co za knihu má na nočním stolku jeden z našich nejlepších scénáristů a jak vypadá jeho knihovna?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr

REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI David Hron, Petr Jezevec, Markéta Hašková, Eva Hlinovská, Petr Karšulín, Martin Kovář, Jakub Kozár, Nikol Ohemová, Miroslav Romaniv, Darina Sieglová, Alena Gurin Stará, Matěj Svoboda, Soňa Šajdáková, Zdenka Tomis, Matúš Tóth, David Turecký, Vojtěch Velický OBCHODNÍ ŘEDITELKA Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 INZERCE Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth, Jiří Havelka má na sobě bundu, rolák a kalhoty, vše Dior, info o ceně v obchodě. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Foto: Matúš Tóth, David Turecký

Křupavý řízek

Má rodina na tom nikdy nebyla špatně. Sice se nedá říci, že bych se narodil se zlatou lžičkou u pusy, ale díky strýčkovi vlastnícímu masnu a babičce pracující v Polotovarech jsme nikdy neměli nouzi o exkluzivní lahůdky na hliníkové vidličce. Vyrůstat na pražském Žižkově v 90. letech mě vybavilo železnou odolností, která mě za cenu toho, že bývám nazýván asociálem se sociální fóbií, ušetřila návštěv psychologa. Na rozdíl od řady mých spolužáků, kteří skončili na drogách, nebo na dně společenského žebříčku, mě můj žižkovský základ v kombinaci s hovězí svíčkovou od strýce Pepíka posunul blíže k vědomí, že chci od života víc.

Celý tento dlouhý úvod jsem sesmolil, abych na něm vysvětlil, že ačkoliv se dnes díky své práci pohybuji ve světě hodinek za statisíce, luxusních aut za miliony, michelinských restaurací a dovolených na druhém konci světa, uvnitř jsem pořád ten žižkovský Pepík, který sice touží po hodinkách Patek Philippe, ale ve skutečnosti si může dovolit maximálně Tudory (když bude hodně šetřit).

Někteří lidé mají těžkou manuální práci. Vrcholoví manažeři jsou vystaveni obrovskému stresu, lékaři nesou na bedrech odpovědnost za životy svých pacientů, piloti dopravních letadel na tom nejsou o moc lépe. V porovnání s nimi je práce šéfredaktora lifestylového magazínu selanka. A přesto – ani já nemám na růžích ustláno, ačkoliv jde o úplně jinou náročnost, jiný druh stresu.

Denně totiž přicházím do kontaktu s lidmi, kteří mají zdánlivě všechno. A možná ještě víc. „Tady jsou nějaký Diory, Birkiny, Chanely…“ natáčí jedna z mých známých na Instagram příspěvek ze svého bytu v Pařížské ulici, kde v pozadí vidím luxusní kabelky rozličných barev. O pár dní později poruším své pravidlo nechodit na večírky a ocitám

se na akci plné stejných řečí: „Zrovna uvažujeme, že si na důchod koupíme domek v Portugalsku,“ říká žena a vedle stojící muž její oznámení nenechává bez reakce. „To vám schvaluju. My jsme si teď pořídili apartmán na Sicílii. Kdyby se tady něco semlelo, aspoň se budeme mít kam vrtnout,“.

Poslouchám tu konverzaci a neubráním se myšlence: co by se dělo, kdyby se tady opravdu něco semlelo? Všichni tihle lidé odjedou do svých exilových sídel. A já? Dostanu do ruky zbraň a půjdu bránit vlast? No, pokud se tak někdy nedejbože stane, přeji vám hodně štěstí, drazí čtenáři. Ale vážně – myslím, že kdyby se něco podobného stalo, neodejdu. Sice nevyrazím do první linie, ale uteču na venkov, zamknu se ve sklepě a celé dny budu tvořit samizdat.

Proč to říkám? Ne proto, abych někoho soudil. Spíš abych sám sebe ujistil, že to, jak žiju, je správné. Že člověk v životě nemusí mít všechno, aby si užil krásu všedního dne. Že není třeba mít na ruce luxusní hodinky, když není čas žít. Že stejně důležité jako láska k lidem je láska k vlastní zemi, jež je člověku domovem.

Tyhle řádky píšu jen pár dní před oslavami 17. listopadu a rád bych jimi vyjádřil vděčnost všem těm, kteří se v minulosti zasadili o to, že dnes žijeme své životy ve svobodě a můžeme se zabývat nesmrtelností chrousta. Chtěl bych poděkovat všem, kdo před komunistickou zlovůlí neutekli do bezpečí západních zemí, ale bojovali ze svých sklepů na domácí půdě.

A jelikož se nezadržitelně blíží Vánoce, chtěl bych všem lidem dobré vůle připomenout, že tyhle svátky nejsou o drahých dárcích. Jsou o vděčnosti, že se i letos můžeme s našimi blízkými sejít u jednoho stolu a na hliníkovou vidličku nabodnout měkký a šťavnatý řízek v křupavém trojobalu.

Za celou redakci vám přeji krásné svátky a těším se na vás v roce 2026.

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Určitě to sami dobře znáte. Vysíláte do vesmíru konkrétní požadavek, každé ráno poctivě afirmujete, a Ježíšek vám stejně místo Porsche 911 nadělí pod stromeček sadu ponožek z Tchiba. Nic proti nim, jsou super, ale… Prostě jsou věci, které člověka potěší o něco víc. Proto vám i v tomto čísle chceme poradit, abyste nespoléhali na kosmické vlivy, ani na Ježíška, a jednoduše si udělali radost sami. Pár věcí, které za to stojí, jsme pro vás vybrali a nabízíme vám je i s časovým harmonogramem, kdy je ideální si je pořídit. To aby vám nikdo nemohl vyčítat, že zbytečně utrácíte.

TEXT Petr Jansa

Mezinárodní den mužů

Jak jinak oslavit 19. 11. náš den, než listováním bichlí o největší agentské ikoně historie! Pokud již vaši knihovnu zdobí dvojice knih James Bond Style a James Bond Destination, novinka věnovaná legendárním vozům agenta 007 by ve vaší sbírce rozhodně neměla chybět. Najdete v ní všechna auta, která Bond řídil – od Aston Martinu s katapultovacími sedadly až po obojživelného Lotuse – ale nechybí v ní třeba ani motorový člun Sunseeker Superhawk, ponorky, motorky nebo letadla. Jejich seznam sestavil Chris Corbould, koordinátor speciálních efektů, který pracoval na patnácti bondovkách. → Assouline, 2 500 Kč, prodává www.assouline.com

Mezinárodní den toalet

Nevím přesně, kdo k mezinárodním a světovým dnům přiřazuje jejich data, ale cítím ze strany těchto lidí lehkou ironii. My se však nedáme rozhodit a 19. listopadu vedle Mezinárodního dne mužů mile rádi oslavíme i Světový den toalet! A uděláme to ve velkém stylu – s naší novou knihou o autech Jamese Bonda v ruce a s rolí stylového černého toaleťáku po boku. Vyrábí ho portugalská značka Renova, která středovou ruličku lehce parfémuje dřevitou vůní. Papír má tři vrstvy, je vyrobený ze 100 % přírodní celulózy a v balení jich najdete hned šest. A ještě něco – prosíme, nerušit! → Renova, 121 Kč, prodává www.inhand.cz

Den boje proti obezitě

Vzhledem k tomu, že člověk si dnes může vcelku jednoduše najmout osobního trenéra, výživového poradce a ještě to všechno podpořit Ozempicem na lékařský předpis, obezita je mnohem menším strašákem než před lety. Minimálně ta fyzická. Co se týče obezity jiných předmětů, tam bojovat lze – třeba hned 22. listopadu. Kupříkladu tlustému pouzdru svých starých hodinek můžete zkusit pohrozit, že pokud nezhubnou minimálně o půl centimetru, pořídíte si Octo Finissimo Ultra TB. Tahle novinka s tourbillonem od Bvlgari má totiž pouzdro tenké pouhých 1,85 mm. A to není překlep!

→ Bvlgari, info o ceně v obchodě, www.bulgari.com

Foto: archiv značek

Světový den sardinek

Jsou tři možnosti, jak 24. listopadu oslavit den sardinek. Pokud se budete nacházet v Japonsku, kupte si lístek na metro a mezi 7:30 a 9:00 se vydejte do tokijského podzemí na svou životní jízdu. Pokud plánujete zůstat doma, objednejte si nejdražší konzervu sardinek na světě, kterou vyrábí značka Ouro Portugues. Balení, které evokuje zlatou cihličku, obsahuje poctivé středomořské sardinky bez kostí a kůže zdobené zlatými vločkami (cena: 2 185 Kč / 4 kusy, www.portuguesesardine.com).

A pokud rybímu menu nefandíte, sáhněte alespoň po brýlích s nožičkami ve tvaru těchto mořských potvůrek.

→ Bottega Veneta, 10 950 Kč, www.bottegaveneta.com

Advent

Je úplně fuk, že při nákupu alkoholu už po vás pěkně dlouho nikdo nechtěl vidět občanku. Co se adventních kalendářů týče, minimální ani maximální věková hranice neexistuje. Jejich tajemstvím opředená číslovaná okénka můžete otvírat se stejnou dětskou radostí, jako když vám bylo pět. Jen teď už jste ve věku, kdy si místo nekvalitní čokolády můžete dopřát něco originálnějšího.

Třeba svíčky, parfémy a tělovou kosmetiku od značky Diptyque, která letos svůj kalendář pojala jako skříň plnou příběhů z pařížského knihkupectví, které obývá kočka jménem Archibald. Začněte už 1. prosince!

→ Diptyque, 11 100 Kč, Vězeňská 6, Praha 1

Mezinárodní den gepardů

Ve volné přírodě dnes žije méně než sedm tisíc gepardů. Proč by vás to mělo zajímat? Protože ještě před padesáti lety jich po světě běhalo asi 50 000. A běhalo jim to vážně skvěle. Gepard je totiž nejrychlejším suchozemským zvířetem, které dokáže běžet až 110 km/h a z nuly na sto to vyšponuje za méně než 3 vteřiny. Kořist vidí na více než 5 kilometrů a ulovit ji stihne za 20 vteřin. Co z toho vyplývá? Že až mu 4. prosince půjdete popřát do zoo (třeba v té pražské mají tradici chovu gepardů už od roku 1933), měli byste si obout boty spíše s leopardím potiskem. To ať tu číču moc nevytočíte!

→ Vinny‘s, 9 500 Kč, prodává www.mrporter.com

Den opice

Co to znamená mít opici asi víte. Přemýšleli jste ale někdy o tom, kde se tenhle idiom vzal a kdy se začal používat? Podle historických pramenů má „opička“ původ v Německu, kde se ztřeštěné stavy po požití většího než malého množství alkoholu začalo označovat jako „eine Affen haben“. A jelikož z Německa do Česka to nikdy nebylo daleko, už někdy v 19. století se tohle označení zabydlelo i u nás. Ale k věci – opice mají 14. prosince svůj slavný den, takže doporučujeme uzavřít kruh a připít si na jejich zdraví jedinečným ginem značky Monkey 47, který se destiluje v německém Schwarzwaldu a letos k němu přimíchali

špetku Fleur de Sel.

→ Destiller’s Cut 2025, 2 500 Kč / 0,5 l, prodává www.prestigeselection.cz

Den stupidních hraček

Znáte lepší způsob, jak oslavit tento svátek, než že si 16. prosince pořídíte něco debilního, nepodstatného a nefunkčního, ale zároveň i něco, z čeho budete mít radost jako malý kluk? No ano, řeč je o legendární kapesní konzoli Game Boy od Nintenda, kterou si můžete od základu poskládat z Lega a následně si ji vystavit na poličce. Nic jiného s ní totiž dělat nejde, ačkoliv tlačítka jdou mačkat, cartridge The Legend of Zelda a Super Mario Land vypadají autenticky a na výběr jsou hned tři motivy obrazovky. Tahle sběratelská stavebnice má 421 dílků a ke klasické konzoli je v měřítku 1:1. → Lego, 1 469 Kč, www.lego.com

Novoroční otužilecké koupání

První ročník křtu otužilců zorganizoval otužilecký oddíl při Tělovýchovné jednotě Lokomotiva Komárov v Brně už v roce 1972. Ve stejném roce proběhlo novoroční koupání u jezu ve Žďáru nad Sázavou. Před 15 lety vznikla Česká otužilecká unie a po úspěchu filmu Bába z ledu v roce 2017 už se v ledové vodě začal ráchat každý. Vy ne? Tak bacha, abyste nebyli vyloučeni ze společnosti! Pro všechny případy si raději pořiďte stylovou nafukovačku ve tvaru kazety, na níž můžete 1. ledna nastoupit, z bedýnky pustit „glacial techno“ a jednoduše předstírat, že se plavcům staráte o hudební vložku.

→ Saint Laurent, 7 050 Kč, www.ysl.com

Silvestr

Začínáte bilancovat a máte pocit, že i když jste rok 2025 uvítali luxusním šampaňským, stál za starou bačkoru? Pojďte to tentokrát udělat jinak! Až budou 31. prosince odbíjet jeho poslední minuty, odšpuntujte laciný sekt a limitku šampaňského, na jehož designu spolupracoval Takashi Murakami, uložte hluboko do archivu. Za pár let jeho cena zaručeně vzroste a vy na tom jen vyděláte. Je ale klidně možné, že tou dobou už peníze potřebovat nebudete, a tak si alespoň pochutnáte. Letošní limitka Dom Pérignon Blanc 2015 totiž chutná po citrusech, bílých květech a brioškách.

→ Dom Pérignon x Murakami, 5 400 Kč, prodávají vybrané obchody

Den osobních trenérů

Je to tak - i tihle krutí tyrani mají svůj svátek, který připadá na druhý leden. Jde o první pracovní den po svátcích plných obžerství a nicnedělání, což samozřejmě není náhoda. Většina populace si totiž dává novoroční předsevzetí v podobě diety a cvičení, z čehož osobní trenéři těží. V lednu tak bývají doslova zasypáni bankovkami, ze kterých následně žijí celý rok. A nemusí se ani moc snažit, jelikož většina nadšenců odpadne už po prvních týdnech. Že to dobře znáte? Tak na to tentokrát pojďte jinak. Kupte si činky a oslavte tento den sami se sebou – a s ruličkou bankovek v kapse.

→ Jacquemus, 5 950 Kč, www.jacquemus.com

AFI

Silver Bleeds

the Black Sun…

Davey Havok a jeho parta nepokrytě obnažují svoje gotické kořeny. Výsledkem je jejich nejlepší album za posledních deset let.

TEXT Kay Buriánek

Více než tři dekády se AFI téměř neustále proměňují. Kapela si dala za cíl vyvíjet se s každým albem, někdy i dramaticky, ale nikdy si nedovolila spokojit se s jedním žánrem. Tento přístup jim přinesl nové posluchače, ale také je vystavil výzvě v podobě zvukové identity, která se může ubírat divokými a nečekanými směry. S dvanáctým albem Silver Bleeds the Black Sun… se opět ocitají na začátku nové odvážné kapitoly, jenže tentokrát se jim podařilo překvapit i sami sebe. „Uvědomuji si, že to o našich albech říkáme už roky, ale naše nové album se výrazně liší od toho, co jsme dělali v minulosti,“ říká frontman Davey Havok. „Za 33 let, co spolu hrajeme, jsme hudebně pokryli tolik, že mě představa udělat něco jiného děsila a kladl jsem si otázku, co by to mohlo být.“ Jak se kapela známá svými žánrovými zvraty dokáže dostat ze své komfortní zóny a vykročit zcela novým směrem?

Klíč nakonec vzešel z kolektivní minulosti AFI. „Začali jsme s něčím, co znělo jako Echo & the Bunnymen,“ říká ke kreativnímu procesu kytarista Jade Puget, který album zároveň produkoval. „Ale nakonec jsme skončili s mixem death rocku a post-punku, se vším tím, na čem jsme vyrůstali v pozdních 70. a raných 80. letech, jako The Sisters of Mercy, The Mission, Killing Joke, Bauhaus nebo Siouxsie and the Banshees.“ To vše z novinky AFI nepokrytě prosakuje. Úvodní The Bird of Prey s masivními bicími, zvonivým zvukem dvanáctistrunných akustických kytar a dramatickým zpěvem Daveyho Havoka připomíná období, kdy se goth-metalové kapely 80. let snažily napodobovat Led Zeppelin a prozrazuje směr, kterým se celé album bude ubírat. Jestliže se AFI na albu Bodies pokoušeli najít formuli jak napsat vlastní verzi Blue Monday od New Order, tyhle skladby zase působí jako pokus o moderní remake Tower of Strength od The Mission, nebo Revolution od The Cult. V Behind the Clock Havok evokuje upírskou intenzitu Petera Murphyho z Bauhaus, zatímco Holy Visions je stejně bombastická jako

The Sisters of Mercy v době jejich hitparádového vrcholu. Kapela se úplně nevzdala ani post-punku svých předchozích alb. Ash Speck in a Green Eye je plná syntezátorových linek a dubových basů stejně jako skladby Voidward, I Went Back nebo A World Unmade odkazují na temnotu a ledovou odtažitost The Cure v dobách alb Pornography a Disintegration.

Jestli bylo cílem vytvořit desku s jedinečnou atmosférou, mise se zdá být splněna. Výsledkem je totiž album, které působí nadčasově, zároveň povědomě i svěže, je temné a majestátní, a přestože čerpá z klasické učebnice post-punku, nezní pateticky ani trapně. Právě díky kombinaci nekonečné tvůrčí odvahy, obratně využívaných vlivů a nepostradatelného sebevědomí si AFI udrželi svou relevanci po více než 30 let a často udávali směr novým hudebním trendům.

Zažili všechny aspekty hudebního průmyslu od hraní pro 20 lidí v legendárním punkovém klubu 924 Gilman Street, až po status globálního rockového fenoménu. Právě konzistence je hnacím motorem jejich neustálého progresu. Zatímco mnoho dlouhodobě působících skupin se zaseklo na očekáváních publika nebo nostalgickém sebestředném zamyšlení, AFI profitují z toho, že se nebojí jít vpřed, vytvářet něco, co je pro ně skutečně smysluplné, a věří, že jejich upřímné nadšení pro hudbu se přenese i na jejich posluchače. Tato mentalita prostupuje celé nové album, i když se blíží ke konci skladbou Nooneunderground, která začíná atmosférickým, znepokojivým úvodem, než vybuchne v nekompromisní deathrockovou smršť s punkovým drivem. Tahle závěrečná outsiderská hymna funguje jako časová kapsle, zmutovaná verze mnoha různých epoch AFI, které se plynule spojily v jeden sonický tok a filozofii, která reprezentuje jejich přes 30 let trvající kariéru. Perfektní zakončení alba, které dokazuje, že AFI pro nás stále mají spoustu překvapení. Autenticita nikdy nevyjde z módy.

→ www.afireinside.net

Avatar:

Oheň a Popel

Jste připraveni vydat se na Pandoru?

Třetí pokračování největšího filmu všech dob právě přichází.

TEXT Matěj Svoboda

Kdybyste se podívali na tabulku komerčně nejúspěšnějších filmů všech dob, na prvních čtyřech místech byste našli klasiky Jamese Camerona. Mezi jeho dva Avatary a Titanic se vklínili poslední Avengers, což se ale dost možná brzy změní. Třetí Avatar totiž právě míří do kin a má podobné ambice jako jeho předchůdci.

I tentokrát nás snímek zavede na planetu Pandora, kde v souladu s přírodou žijí třímetroví mimozemšťané Na'vi, a kam lidstvo přiletělo dělat to, co dělá nejlépe – šířit civilizaci. To v tomto případě znamená rabovat přírodní zdroje a pálit za sebou zemi, jako kdyby nebylo zítřka. Zemi už se jim zničit povedlo a na Pandoře se také rozhodně nedrží zkrátka.

V předchozích dílech jsme ovšem zjistili, že k úspěšné misi potřebují Avatary, geneticky vyšlechtěná těla Na'vi, do nichž je přeneseno vědomí lidí. Jedním z nich se stal i Jake Sully, který se nakonec postavil na stranu domorodců, stal se jedním z nich a zvládl lidem napráskat ne jednou, ale hned dvakrát. Jestli se mu to povede i tentokrát zůstává otázkou.

V novince nazvané Avatar: Oheň a popel totiž nebude mít problém zdaleka jen s lidmi. Jeho rodina, přátelé i celý kmen se usídlili na pobřeží, kde jim ke štěstí vůbec nic nechybí a lidé si dávají velký pozor, aby o sobě nedávali moc vědět. Až na Milese Quaritcha, jehož vědomí také žije v Avatarovi. Na rozdíl od Sullyho by však obyvatele Pandory nejraději povraždil a když se to doteď nepovedlo lidské

Kdo hledá, ten najde. I tentokrát se v rolích mimozemšťanů objeví Zoe Saldana, Kate Winslet, Sigourney Weaver, Sam Worthington či Stephen Lang, ale nově i David Thewlis či Oona Chaplin.

armádě, rozhodne se zkusit to jinak. Jak? Vážně to chcete vědět? Inu, vyhledá kmen, který žije nenávistí ke všem ostatním a jeho členové mají pocit, že byli zrazeni. Právě s jejich pomocí chce jednou provždy zničit ty, kteří mu stojí v cestě. Tentokrát tedy nebudou obyvatelé Pandory bojovat proti pozemšťanům, ale jeden proti druhému.

Ačkoliv James Cameron slibuje ještě další dva díly, třetí Avatar by měl uzavřít jednu velkou kapitolu a následná pokračování se mají odehrávat ve vzdálenější budoucnosti. Hraje se tedy doopravdy o všechno a ani ti největší hrdinové se nakonec nemusí dožít závěrečných titulků. Že to celé opět bude dechberoucí podívaná a film, který ukáže, že vizuální efekty mohou vypadat mnohonásobně lépe než to, co vídáme v průměrných hollywoodských snímcích, je snad jasné. Cameron to ukázal už dvakrát a další příležitost si rozhodně nenechá ujít.

→ V kinech od 18. prosince

Foto:

archiv Falcon

ZÁŽITEK Z ELEKTRICKÉ JÍZDY ZDOKONALENÝ JAPONSKÝM UMĚNÍM ŘEMESLA

ZCELA NOVÁ, PLNĚ ELEKTRICKÁ MAZDA6e

Inspirována japonským smyslem pro krásu. Zcela nová, plně elektrická Mazda6e s elegantní siluetou a prostorným interiérem, který vás ohromí precizností, s níž byl stvořen. Prostorem, nad jehož výjimečností zatajíte dech a budete vnímat jen to, co je skutečně důležité. Mazda6e vám nabízí volbu mezi menší baterií s rychlým nabíjením — pro dojezd až 235 km za pouhých 15 minut — a větší baterií s dojezdem až 552 km, abyste si mohli vychutnat ničím nerušenou jízdu na každé vaší cestě.

Pro bezplatné odevzdání starých baterií a pneumatik využijte místa zpětného odběru, viz www.mazda.cz. Je tak zajištěno jejich e kologické zpracování.

Kabát Jamese Deana

Velká ramena, dvě řady knoflíků, délka po kolena a extra velký límec – dvouřadý kabát je zaslouženě ikonou pánské módy. Z pracovního oděvu španělských dělníků se přes námořnický pea coat propracoval až k symbolu elegance a rebelství. Nosili ho vojenští důstojníci, aristokraté i hollywoodské hvězdy. Proč do něj investovat?

TEXT David Hron

Toho deštivého rána roku 1955 zachytil fotograf Dennis Stock jeden z nejslavnějších portrétů teprve čtyřiadvacetiletého Jamese Deana, vycházející hvězdy Hollywoodu. Herec z filmu Na východ od ráje kráčí po Times Square, popotahuje z cigarety, hlavu schovává před deštěm v širokém límci. Dean v dlouhém vlněném kabátu tehdy ještě není legendou – to spíše mladým hercem, který si právě začíná plnit svůj sen.

Jeho vzhled – rozcuchané vlasy, ruce hluboko v kapsách a postavu shrbenou ve velkém elegantním kabátu – se snažili napodobit mnozí. James Dean na slavných fotografiích, které byly pořízeny jen sedm měsíců před jeho tragickou smrtí, ovšem nenosí luxusní kabát. Tehdy ještě rodák z Indiany nebyl slavným ani bohatým. Jeho svrchník je tak z druhé ruky – obyčejný námořnický kabát z druhé světové války.

Kořeny dvouřadého zimního svrchníku sahají až do 18. století, kdy sloužil jako pracovní oděv španělských dělníků a rolníků. Později ho jako takzvaný pea coat převzali námořníci – dvě vrstvy látky na předním dílu jim totiž na moři poskytovaly lepší tepelnou izolaci a chránily je před větrem i deštěm. Dvojité řady knoflíků měly i praktickou funkci. Kabát bylo možné zapnout na obě strany, což se na lodi hodilo, pokud se knoflíky zrovna opotřebovaly nebo rovnou utrhly.

Z divokých vod se dvouřadý kabát brzy rozšířil i do pozemních armád, pro jejichž vojáky byl svrchník dostatečně prostorný, aby se pod něj vešla uniforma i další izolační vrstvy. Když si tento styl oblíbili aristokraté, znamenalo to povýšení praktického kabátu na hvězdu klasické pánské módy. Šlechtici ocenili nejen jeho vysokou hřejivost, ale i to, že robustní střih jim dodal mohutnou siluetu, tedy jim přidával na důstojnosti a autoritě.

Ve 20. a 30. letech dvouřadý kabát proslavil princ z Walesu, Eduard VIII., módní ikona meziválečného období. Později si ho oblíbily i hollywoodské hvězdy – kromě Jamese Deana také herci Humphrey Bogart, Cary Grant nebo Robert Redford. S takovými referencemi si dvouřadý kabát upevnil místo v módních dějinách. Z této kombinace – lehce nedbalého, zároveň nadčasového a velmi praktického kusu –se zrodila klasika, kterou se i v aktuálních zimních kolekcích snaží zachytit návrháři jako Dries Van Noten, Dolce & Gabbana, Tom Ford a mnozí další.

Pokud jste i vy právě na lovu toho nejlepšího kousku pro sebe, vězte, že v říši kabátů jde o tu nejlepší investici. Aby byl takový dvouřadý zimní kabát vaším společníkem po dlouhá léta, vybírejte pouze z precizně ušitých kusů z prvotřídní vlny – jen ten totiž odolá vrtochům módních trendů. Co do délky se doporučuje zvolit kabát delší, tedy ke kolenům nebo těsně pod ně, což vytváří elegantní siluetu. Lehce oversized střih navíc přináší větší pohodlí a působí velmi à la James Dean. Pokud vám kabát za cenu skútru či luxusních hodinek připadá už moc drahý, autoři webu Gentleman’s Gazette doporučují zaměřit se – stejně jako Rebel bez příčiny – na second handy. Vintage kousky totiž bývají často poctivě ušité, navíc z těžké vlněné látky, která zvládne nejen déšť na Times Square, ale i skutečnou mrazivou zimu.

Kabát Tom Ford, 108 925 Kč, prodává www.mrporter.com

Foto: archiv módních značek, Dennis Stock

Herec James Dean ve svém vintage dvouřadém kabátě, jak ho v roce 1955 v New Yorku zachytil fotograf

Dennis Stock.

Rozkrájeli bychom se pro něj

Nejlepší bavorák v nejhorší bondovce? BMW Z8 mělo na stříbrném plátně jepičí život, mezi sběrateli je ale mimořádně oblíbené.

TEXT Václav Rybář

Tohle že je bávo? To nemůže být bávo! Taková je často reakce, když někomu ukazuji na obrázku elegantní roadster BMW Z8. Těžko ho ukázat v provozu, protože těch pět tisíc kusů, co jezdí po světě, je roztroušeno do sbírek velmi bohatých a prozíravých lidí. Ti už dávno pochopili, že jejich zetko poroste na ceně, jen když bude zabalené do tří vrstev někde hluboko v garáži. Což je bezesporu škoda, protože ty líbivé tvary a fantastický motor si zaslouží publikum. Z8 vychází ze slavného BMW 507, což je roadster, kterým BMW v padesátých letech dobylo svět. Dnes jich existuje jen hrstka, jsou opečovávané a jejich cena se počítá v milionech dolarů či eur. V půlce devadesátek jedno takové vytáhli v Mnichově z depozitu, aby se jím hlavouni mohli projet o slunném víkendu v nedalekém Salzkammergutu. A u večeře padlo slavné „proč taková auta nevyrábíme dnes?”. Henrik Fisker, jeden z tehdejších designérů BMW, se toho chytil a slíbil, že o prázdninách zůstane u rýsovacího prkna a zkusí takové novodobé BMW nakreslit. Nejprve vznikl prototyp Z7, což byla skutečně jen modernizovaná 507. Pak ti samí hlavouni Fiskera podpořili v tom, aby sestavil tým pěti inženýrů a nezávazně pracoval na moderní verzi. Vzali motor z BMW M5, postavili úplně novou platformu a v zásadě neměli žádná omezení, co se týče užitkové hodnoty nebo nacenění auta podle tržních podmínek.

Jakmile byla Z8 na světě, s parádním osmiválcem o výkonu 400 koní, rozhodlo se, že to bude první BMW, které půjde do kategorie luxusních sporťáků. A když ho viděli producenti Bonda, tehdy ještě jako rozdělaný model z hlíny v rohu dílny, zařekli se, že žádné jiné auto do nadcházejícího filmu nechtějí. Potíž byla v tom, že ještě nebylo hotové. Proto se vyrobil jen prototyp, který v bondovce Jeden svět nestačí skončí poněkud neslavně – obří pila zavěšená na helikoptéře ho podélně rozpůlí. Vypadá to spektakulárně, ale devatenácté Bondovo dobrodružství to bohužel nezachránilo. Zároveň šlo o poslední Jamesův bavorák – po krátkém svezení v Z3 ve Zlatém oku a především po parádní honičce v BMW 750iL v Zítřek nikdy neumírá.

Dnes se ukazuje, že Z8 reklamu od agenta s povolením zabíjet snad ani nepotřebovala. Kdo ji koupil, ten si ji pečlivě střeží a její ceny rostou do nebes. Automobilka na ni navázala elektrickým modelem i8, ale designové ozvěny tohoto vozu můžete vidět i v sólových autech od Henrika Fiskera. Ten po Z8 zběhnul k Aston Martinu, takže vlastně u Bonda zůstal. Následně si ale založil vlastní brand a postavil hybridní sportovní sedan Fisker Karma.

Kompaktní a rychlé

Barevné multifunkční Tiskárny pro formát a4

Pracujte chytře, rychle a bez kompromisů. Nová řada Canon i-SENSYS MF660 přináší dokonalou rovnováhu mezi špičkovým výkonem a moderním designem.

Multifunkční zařízení zvládne vše - od bleskového tisku a precizního skenování až po bezpečné sdílení dokumentů. Díky Wi-Fi připojení, mobilním aplikacím a intuitivnímu dotykovému displeji máte kontrolu doslova na dosah ruky.

Nekonečno věcí, které

V životě každého z nás se objevují věci, které nás přivádějí k šílenství. Nemusí to být nic zásadního. Mnohem zákeřnější jsou drobnosti, které nejvíc překvapí ve chvíli, kdy to člověk nečeká. Někdo z nich skončí u psychologa, jiný na antidepresivech. Já se rozhodl je pravidelně ventilovat na těchto stránkách a tím dát vzniknout programu strany, která vám slíbí jejich zrušení, když jí v roce 2033 dáte v parlamentních volbách svůj hlas. Tak! TEXT

Chystaná strana „NENÁVIDÍM“ má zatím jednoho člena a tím jsem já. Je mi 42 let, narodil jsem se na pražském Žižkově, od pětadvaceti let mám pleš, živím jednoho hladového psa a nejpoužívanějším výrazem z mého slovníku je slovíčko „nenávidím“. A nenávidím toho vcelku dost. Pokud se s mým vnímáním světa ztotožňujete, neváhejte se ozvat. Nové členy stále přijímám!

1. Mobilní aplikace Lidl Plus Věrný okřídlenému heslu „Kdo říká, že nikdy nemasturboval, masturbuje dodnes!“ jsem se před pár lety posmíval Jiřince Bohdalové, která v letáku Penny Marketu kroužkovala banány v akci. Já samozřejmě nikdy nic nekroužkoval! Je ale pravda, že jsem se každý týden těšil, až mi ve schránce přistane leták s akční nabídkou supermarketu Lidl. Ne abych mohl vybrané laskominy zakroužkovat, ale abych si je přepsal do nákupního seznamu ve svém mobilu. Byl to můj únik před zlým světem, pauza od krutého života, ve kterém s mým psem každý den svádíme boj o přežití.

Začátkem letošního roku však začaly letáky z mé schránky mizet, a má rána s výběrovou kávou, rohlíkem s máslem a letákem už nebyla taková, jak jsem si je zamiloval. Prý ekologie! Prý ochrana našich lesů! Blbost – to se jen kormidla ve vedení supermarketu chopila nová generace. Mimochodem, tohle bylo hodně „cringe“, drazí!

Nejste spokojeni s našimi

politiky? Máte pocit životní nespravedlnosti a toužíte po změně? Pak přijďte v roce 2033 k volbám a volte NENÁVIDÍM – stranu, která je v tom s vámi!

No co už! „Nemyslete si, že si někdy stáhnu tu vaši zpropadenou aplikaci,“ říkal jsem si ještě hodinu před tím, než jsem v App Store vyhledal příslušnou ikonku a stiskl tlačítko „získat“. Listování digitálním letákem ale byla nuda a když jsem pak o den později pobíhal po obchodě s mobilem v ruce a hledal jogurt v akci, uvědomil jsem si, že to NENÁVIDÍM! A aplikaci jsem smazal. Tečka!

Vše se změnilo před měsícem, kdy jsem při nákupu objevil psí pamlsky Orlando – při použití aplikace s 30% slevou. Hrdost, nehrdost, v App Store jsem okamžitě vyhledal nenáviděnou appku a ušetřil krásných 49,59 Kč. Hřálo mě to u srdíčka a rozhodl jsem se dát té věci ještě šanci.

Stejně jako listovému těstu, které mě do Lidlu přivedlo jedno říjnové pondělí. Na samoobslužné pokladně jsem namarkoval celý nákup včetně čtyř těst a ve finále jsem znalecky použil skenovací pistoli k načtení QR kódu v aplikaci, aby byl slevový proces završen. Nemít plné ruce, cestou do auta bych se poplácal po ramenou: „Jo! Dvaapadesát korun je doma!“

„Chceš něco v Lidlu?“ psal mi druhý den soused, který se po pracovní době vrhl do supermarketového víru a chtěl mi ušetřit čas. „Ne, dík! Ale mají v akci listový těsto! Ber ho!“ dal jsem mu tip, znajíce jeho rozežranost. Po hodině mi přišla další zpráva: „To se jako ty věci v akci musej aktivovat v aplikaci??? To fakt není pro blbý!“. Okamžitě jsem se vrhl do útrob své aplikace a vyhledal účtenku, abych posléze zjistil, že jsem si neaktivoval kupón a za těsto jsem zaplatil plnou cenu. A dost – tímhle u mě Lidl skončil! Když to nezvládám já ve svém věku, jak to má zvládnout moje matka, nebo nedej bože nesmrtelná teta Jiřina!? Tohle je ten pokrok? Ta vstřícnost k zákazníkovi?

NENÁVIDÍM!

Pokud naší straně dáte v parlamentních volbách v roce 2033 svůj hlas, slibuji vám, že se zasadíme o zrušení aplikace Lidl Plus! Dejte průchod své nenávisti, volte NENÁVIDÍM!

poslední z velkých

Modrooký kovboj na lyžích

Robert Redford miloval přírodu a byl ochoten se za ni bít do posledního dechu. Svět kolem sebe pozoroval jako ten nejnapínavější film. Zápletku, v níž není hlavní hvězdou, ale jen jedním z milionů herců bez scénáře.

TEXT Václav Rybář

Redfordova tvář jako by zračila krajinu, kterou tak bezmezně miloval. Bujná blonďatá hříva jako úrodná pole amerického středozápadu, modré oči hluboké jako ta nejhezčí jezera ve vyhlášených přírodních parcích, jejichž odstín ani s věkem neztrácí jiskru, když ho rámují čím dál tím patrnější vrásky hluboké jako Grand Canyon. Stejně jako ta krajina byl na stříbrném plátně podmanivý, schopný neuvěřitelných proměn a překvapení, které šly daleko za image jako z pohlednice. Teď si tam nahoře dává panáka s kamarády a dalšími hereckými legendami, ať už jde o Paula Newmana nebo Steva McQueena. S Newmanem měl kromě řady ikonických rolí společný i hluboce zakořeněný aktivismus, s McQueenem ho pojilo hlavně to, že se herectví původně vůbec věnovat nechtěl a jeho náhlá sláva mu sebrala na jeho vkus až příliš soukromých radostí.

Přirozený talent

Charles Robert Redford se narodil v roce 1936 v Kalifornii do rodiny irských Američanů. Jeho pradědeček a prababička do USA připluli v osmnáctém století a část rodiny žila v Texasu, kam malý Robert rád jezdil. Právě tady přičichl ke koním a nekonečným lánům zemědělské půdy i panenské přírody, kterou si tak zamiloval. Babička ho učila úctě ke všemu živému, doma v Kalifornii zas inklinoval ke sportům.

Všechno mu šlo od ruky tak nějak automaticky – fotbal, baseball nebo tenis. Školní výsledky měl průměrné, ale v nejrůznějších týmech o něj byla rvačka, takže se střední probojoval celkem bez problémů. Na univerzitu odjel do Boulderu v Coloradu, kde zjistil, že má talent i na zimní sporty. Okamžitě se stal členem významného studentského klubu, přivydělával si jako číšník v baru a dokázal tu a tam propašovat nějakou tu lahvinku na školní večírky. Bohužel pro něj mu alkohol zachutnal natolik, že se jeho prospěch výrazně zhoršil. Navíc se zranil a nemohl pomýšlet ani na kariéru profesionálního hráče baseballu. Během několika měsíců se jeho vyhlídky sesypaly. Kdyby tehdy někdo pronikl za hradbu jeho modrých očí, našel by prý sice pohledného, ale vyplašeného mladíka, který nemá absolutní tušení, kde je a kam míří. Redford se o tom zmínil v jednom z pozdějších rozhovorů: „Nemohl jsem si vlastně na nic stěžovat a těžko by kdokoliv tušil, že procházím krizí. Byl jsem pohledný, sportovní typ, holky se o mě praly a pocházel jsem ze slušné rodiny. Má vůbec takový kluk nárok na krizi identity?”

Jdi a dívej se Když se jeho zranění nehojilo a alkoholové dýchánky se prodlužovaly, přišel kvůli mizivé docházce na tréninky o spor-

tovní stipendium a musel ze školy odejít. Rodiče doufali, že si vyčistí hlavu a poslali ho na placený výlet do Evropy. Na střední obstojně kreslil, a tak vyrazil do Paříže, vysedával v barech a skicoval všechno, co viděl. „Mám doma na půdě pořád asi čtyřicet pokreslených notýsků. Jsou to stovky kresbiček každodenních příběhů a lidí. Jde o ty nejautentičtější herce a filmy, co si dovedete představit. Píše je sám život. Miloval jsem jen tak sedět, pozorovat a lovit dění kolem sebe. Zkusil jsem to o pár dekád později znovu, ale už to nefungovalo. Jakmile si lidé všimli, že na ně podezřele dlouho kouká Robert Redford, ten herec, začali se chovat nepřirozeně. Sláva mi vzala anonymitu a s ní odešly i podobné magické okamžiky,” svěřil se v rozhovoru o mnoho let později. V Paříži prý zjistil, že jako kreslíř se pravděpodobně neuživí, a tak se vrátil domů a zkusil štěstí na východním pobřeží. Začal v New Yorku studovat scénografii, kde přeci jenom stačila i jeho úroveň kresbiček. Profesor mu hned na první hodině řekl, že pokud chce pochopit scénografii, musí pochopit herce. Redford to pochopil tak, že má zkusit herectví.

Začal ho také studovat a po několika týdnech snahy se mu povedlo získat maličkou roli na Broadwayi. Zahrál si hráče

baseballu, takže nemusel ani moc předstírat, stačil jen dres, jeho blonďatá kštice a baseballová pálka v ruce. Než získal jednu z velkých rolí ve slavné hře Neila Simona Bosé nohy v parku (Broadway v roce 1963, filmová adaptace o čtyři roky později – Redford zářil v obou), vyzkoušel si i televizi. V jednom seriálu hrál sériového vraha, který škrtí nevěrné manželky kravatami jejich manželů, v epizodě Twilight Zone pak přesvědčivého nacistu. Byl to prostě blonďák, který klamal tělem. Dustin Hoffman o něm vtipkoval, že je ztělesněním nikoliv amerického, ale kalifornského snu. Jen mu dát do ruky surfovací prkno. Režisér Sydney Pollack, s nímž natočil celkem sedm filmů, však o něm mluvil jako o blonďatém snu, v němž je však něco temného a zlomeného.

Klobouk dolů

Bosé nohy v parku ho tzv. dostaly na mapu, ale až rok 1969 byl tou skutečnou sezónou Roberta Redforda. Nejdříve plnil titulní strany hlavní rolí ve westernu Willie Boy, což byl tematicky dost odvážný kus. Diváky oslovil ve sportovním dramatu Sjezdař, které ho ještě víc připoutalo k ho-

Redford zazářil v mnoha filmech. V roce 1975 si zahrál letce v dobrodružném snímku Velký Waldo Pepper (vlevo). Nejvíce se však proslavil po boku Paula Newmana ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid z roku 1969 (vpravo).

V roce 1973 si Robert Redfort zahrál v dnes už legendárním filmu Podraz, který pojednává o jednom geniálním dostihovém podfuku.

Nikdy nezískal Oscara za herectví, ale v roce 1981 si došel pro zlatou sošku za režii neobyčejného filmu jménem Obyčejní lidé. Bylo to v konkurenci Scorseseho, Lynche nebo Polanského, takže žádné lehké váhy.

rám a lyžování. O tom si ale řekneme až za chvíli, protože posledním střípkem filmového triptychu byl legendární snímek Butch Cassidy a Sundance Kid. Poprvé se tu potkal s Paulem Newmanem a natočili fantastický, pro někoho dost možná nejlepší americký western všech dob. Vzájemná herecká chemie jak mezi Terence Hillem a Budem Spencerem, jednoduchý, ale neprůstřelný scénář a především ztělesnění chlapského přátelství a dobrodružství, které plnilo kina. Anonymita byla ta tam, svět měl rázem před sebou Roberta Redforda – výjimečného herce, filmovou hvězdu, plakátového krasavce.

Redford se v herectví našel, respektive se v něm rád ztrácel. Jeho pocit, že nenachází to správné místo na světě byl zahnán do kouta tím, že šel z polohy do polohy. Často prý čerpal z těch měsíců, které strávil v Paříži, když se snažil poručit tužce, aby črtala každodenní postavičky a v hlavě si vymýšlel příběhy jejich životů. Do každé role si přinášel něco ze sebe, ale zároveň četl ve scénářích mezi řádky. Ať už

to byl nafoukaný sportovec ve Sjezdařovi, v němž se Redford poznal, nebo mladý politik plný ideálů v Kandidátovi, slavný poustevník Jeremiah Johnson, sečtělý hrdina Tří dnů Kondora, nebo rozpustilý Velký Waldo Pepper. V něm se Redford opět sešel s režisérem Butche Cassidyho a Sundance Kida, s Newmanem o rok dřív zopakoval sehrané duo ve skvělém Podrazu. Zkrátka šel z role do role, všechno se mu dařilo a na scénografii už si ani nevzpomněl. Tedy s jednou výjimkou. Napadlo ho, že by ty figurky před kamerou možná také zvládnul rozestavět. Nikdy nezískal Oscara za herectví, ale v roce 1981 si došel pro zlatou sošku za režii neobyčejného filmu jménem Obyčejní lidé. Bylo to v konkurenci Scorseseho, Lynche nebo Polanského, takže žádné lehké váhy. Jenže Redfordův citlivý portrét středostavovské rodiny, jejíž společenská maska se po smrti jednoho z potomků odlupuje vrstvu po vrstvě, kritiku i diváky ohromil. Snímek je natočený podle knižní předlohy, ale Redford tu ukázal, že není jen občas ochotně přehrávajícím hezounem. Definitiv-

ně se tak stal součástí hollywoodské smetánky a nikoliv jen ozdobou časopisových obálek.

Otázky a odpovědi

Robert Redford byl už během sedmdesátých let jedním z nejlépe placených herců. Cestu k režírování si ale vyšlapal s opatrností sobě vlastní. Ještě předtím si založil vlastní produkční společnost, která chtěla do amerických kin distribuovat dokumenty a nezávislé filmy, jež ostatní přehlíželi. Stal se zapáleným environmentálním aktivistou. Pro klid duše si v Utahu koupil pozemek o ploše jednoho hektaru a vlastnoručně si tam postavil chatičku, v malebném podhůří, kde lišky dávají dobrou noc. Ještě než převzal zmíněného Oscara, objevil se třeba v opomíjeném snímku Elektrický jezdec. Ten se trochu ztrácí mezi Všemi prezidentovými muži, Velkým Gatsbym nebo Brubakerem, ale právě příběh bývalého jezdce rodea, co si na stará zničená kolena vydělává reklamou na cereálie, byl zrcadlem Redfordových pochyb o vrtkavosti jeho herecké slávy.

Naštěstí pro něj si před kamerou mohl role vybírat. V roce 1984 se symbolicky chopil baseballové pálky v dramatu Přirozený talent, o rok později rozplakal všechny divačky ve Vzpomínkách na Afriku. A takhle by se dalo pokračovat. V té době už říkal, že je hercem z povolání, ale aktivistou od přírody. Právě té vyseknul poklonu v dalším režijním milníku Teče tudy řeka. Tam zároveň pro všechny objevil „své mladší já” - Brada Pitta, s nímž si zahrál ještě v thrilleru Spy Game, kde už tu linku otec-syn nelze přehlédnout.

To už bylo v době, kdy Redford hrál a režíroval hlavně pro radost. Jeho srdce se z hollywoodských kopců přestěhovalo do velehor Utahu.

Sundance žije!

Tam Redford definitivně našel odpovědi na všechny své otázky. Když tu stavěl chatičku, uhranul mu místní kraj, na dohled od lyžařských sjezdovek a majestátných hor, protože tudy projížděl na motorce během každoročního tripu napříč Amerikou. O pár let později se vrátil a koupil už nikoliv hektar, ale rovnou dva tisíce hektarů. Ty se staly základem lyžařského střediska Sundance Mountain Resort, ale také měly sloužit jako útočiště začínajících filmařů, kteří chtějí experimentovat a rozvíjet své řemeslo daleko od hlučícího davu v Los Angeles. Sundance Institute nabral nový směr, když se na začátku osmdesátých let Redford rozhodl převzít záštitu nad filmovým festivalem pořádaným v Salt Lake City. Akce se přestěhovala do horského střediska Park City a v roce 1985 se stala oficiálně největším americkým festivalem nezávislých filmů. V devadesátých letech si tu koupila chatu řada celebrit, ceny vystřelily nahoru, rapidně se modernizovalo i vybavení horského střediska a z Park City se div nestal druhý Aspen.

Filmoví fanoušci však Sundance neuznávají pro jeho skvěle upravené sjezdovky, pětihvězdičkové restaurace a útulné

Za svůj velký úspěch bezesporu vděčil i blonďaté kštici a zářivě modrým očím. Na snímku během natáčení filmu Takoví jsme byli z roku 1973, kde si zahrál po boku Barbry Streisand.

horské ubytování. Soderbergh, Tarantino, Aronofsky nebo Paul Thomas Anderson vděčí uvedení na Sundance za start svých kariér. Některé z oscarových filmů začaly svou pouť právě v zasněžených kinosálech Redfordova festivalu. Dnes je Sundance největším festivalem nezávislých filmů na světě a celkově patří důležitostí i rozsahem do první pětky vedle Cannes, Berlína, Benátek či Toronta. Jeho význam a bohužel i nároky na kapacitu maličký rezort už dávno přerostly, takže v roce 2020 Redford svěřil celý festival do rukou svých následovníků a v roce 2026 Sundance opustí Utah a vydá se do svého nového působiště v Boulderu, ve státě Colorado. Přiblíží se tak skutečnému Aspenu, zároveň též místu, kde Redford v mládí studoval, přičemž alespoň částečně zůstane zachována jeho unikátní horská atmosféra.

Robert už se toho nedočká. Herec, režisér, filantrop, aktivista, producent a pořadatel, zkrátka muž mnoha nejen filmových rolí zemřel ve spánku ve své rezidenci, jen pár kilometrů od skvěle vybavených kinosálů v Park City. Legenda odešla, ale její největší odkaz v podobě filmového festivalu, jež nabízí otevřenou náruč tisícům filmařů z celého světa, začíná psát zbrusu novou kapitolu.

PRIVÁTNÍ HIDEAWAY DARUJTE ZÁŽITEK. DARUJTE ČAS.

SILENT VILLAS

-

VAŠE

Nejkrásnější dárky se nebalí do papíru, ale do vzpomínek.

Silent Villas – místo, kde čas zpomalí, voda léčí a každý detail voní po dokonalosti.

Darujte o Vánocích luxus, klid a soukromí.

Kousek od hranic a bez jazykové bariéry.

Rezervujte nyní: www.silent.villas

téma

Citát, který nám nedá spát

„Naši vědci dokázali, co nikdo předtím...

Ale byli tak moc zaujatí tím, jestli to svedou, že nepřemýšleli, co tím způsobí.“

Jurský park (1993)

Deset ran hollywoodských

Je skutečně továrna na sny v průšvihu, z něhož vede cesta jen a pouze skrz Silicon Valley? Nebo máme věřit širokým úsměvům studiových hlavounů, kteří tvrdí, že byznys nikdy nebyl lepší? Pojďme se vydat do města andělů a zjistit, jak se věci mají.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Ono tedy Los Angeles momentálně připomíná spíš městečko duchů. Dole v centru rejdí turisti, kteří se fotí s panáky ve tvaru slavných filmových postav, šlapou po chodníku slávy a okukují rezidence celebrit. Filmové ateliéry nahoře v hollywoodských kopcích však zejí prázdnotou. Nejslavnější, největší a s velkým náskokem nejvlivnější filmový průmysl na světě přežil nástup zvukového filmu, barvy, televize, dokonce se neleknul ani domácího kina a internetu. Teď to ale vypadá, že se na něj v poslední pětiletce sype jedna rána za druhou. Jistě, takové krize už tu byly a vždycky se tu a tam objeví velehit, co vyprodá všechny kinosály. Statistiky však hovoří jasnou řečí – Hollywood ztrácí na síle a elánu. V podobné krizi nebyl od šedesátých let, kdy se naštěstí objevila tzv. Nová vlna talentovaných a drzých tvůrců. I tentokrát je spása na dohled, jen není z masa a kostí, nýbrž z jedniček a nul. Generativní umělá inteligence je ovšem pouze jedním z mnoha šrapnelů explodující bomby, na níž Hollywood dobrovolně seděl posledních dvacet let.

1Ztráta vlivu za hranicemi

V roce 2005 měly americké blockbustery na globálních kinotržbách podíl mamutích 92 %. Rozjíždí se komiksová horečka, Iron Man je za rohem, takže by člověk

čekal, že to může snad jenom stoupat. A skutečně – kolem let 2008, 2012, ale třeba i 2019 vidíme optimistické kopečky z hvězd a pruhů, ale také masivní postcovidový nástup Asie. Dnes se americký export na globální boxoffice podílí plus mínus dvěma třetinami (přesně je to 69 %). Je třeba si uvědomit, že s výjimkou několika států, kde jsou národní kinematografie velmi silné (patříme k nim), jsou prostě hollywoodské blockbustery oním zlatým komerčním standardem. To se však v posledních dvou dekádách začalo velmi rychle měnit. Španělská, německá a francouzská kinematografie byly vždycky lokálně silné, ale rázem konkurují i po stránce blockbusterů. Indická, japonská, jihokorejská, ale především pak čínská kinematografie si uvědomila, že se spokojí jen s hrstkou hollywoodských blockbusterů a vedle ní mohou úspěšněji tlačit vlastní produkci, případně uzavírat spojenectví napříč svým rozlehlým kontinentem.

2Stávky

Před dvěma lety trvaly stávky herců a scenáristů za lepší finanční podmínky a ochranu před A.I. téměř čtyři měsíce a způsobily výluku, s níž Hollywood bojuje dodnes (v kinech jsou neobsazené lukrativní víkendy, místo nich běží obnovené premiéry nebo nejrůznější přidru-

žené eventy). Skončilo to polovičatým řešením generativní umělé inteligence, která přichází na přetřes znovu, protože už zkraje roku 2026 se začne opět vyjednávat. AI je pomyslným jablkem sváru. Herci, scenáristé, ale i celá řada zákulisních profesí se bojí o práci. Producenti se naopak snaží ušetřit, protože přišli o příjmy z Asie, která se od americké produkce čím dál tím víc izoluje, a zároveň se musí vyrovnat s rapidně stoupajícími náklady, které plynou i z minimálních honorářů a záruk, které studia slíbila odborům. Umělá inteligence, už dnes nasazovaná v přípravných fázích projektů nebo v postprodukci vizuálních efektů, může být cestičkou k radikálnímu šetření. Při dalším vyjednávání tak bude záležet na tom, kdo mrkne jako první.

3Domácí kino

Představte si Hollywood devadesátých let. Branže se po Terminátorovi 2, Jurském parku nebo Dnu nezávislosti definitivně kamarádí s digitálními efekty, které jí umožňují tvořit nové, dosud nepoznané světy, jež se stávají hájemstvím těch nejdražších (čti: amerických) blockbusterů. Příjmy z kin rapidně rostou, podpořeny další finanční injekcí z prodeje fyzických médií (VHS, později DVD) a následně i mezinárodních televizních práv. Dokonale promazaný stroj na zaručený zisk a kulturní dominanci. A teď se vraťte do dnešní neúprosné reality. Z kin jde do studiových kapes čím dál tím méně peněz, protože film se v multiplexech ohřeje sotva dva, tři měsíce, a pak jde na streamovací platformy. Často ty, které vlastní samotné studio, takže odtud žádné peníze z licencí neplynou. Fyzická média (DVD a Blu-ray) jsou zcela minoritní položkou, menší filmy na nich vůbec nevycházejí, protože se to nevyplatí. Na tradiční televize kouká čím dál tím méně lidí, takže příjmy z prodeje práv jsou na zlomku těch v devadesátkách. Hollywood nezabilo pirátství, jak kdysi jeho právníci prorokovali. Globálně dostupná a laciná legální alternativa typu Netflix vyhnala lidi z kin do obýváků, kde si na nejnovější trháky rádi počkají. Potíž je, že studia z toho mají místo dřívějších stovek milionů už jen pomyslné drobky.

4

Smrt filmových hvězd

V době premiéry Top Gun: Maverick se o šedesátiletém Tomu Cruisovi mluvilo jako o poslední filmové hvězdě, která spasila Hollywood a vrátila mu po pandemii jiskřičku naděje, že bude zase dobře jako dřív.

Přání bylo otcem myšlenky, protože smrtonosná spirála se rozjela už na přelomu tisíciletí, kdy Hollywood po premiéře

Pána prstenů, Harryho Pottera nebo Spider-Mana pochopil, že už nepotřebuje náladové hvězdy z masa a kostí, ale vystačí si se značkami alias IP (intellectual property – duševní vlastnictví). Disney si koupil Pixar, Star Wars a Marvel, Warneři se spolehli na knižní bestsellery a svůj katalog filmových klasik, Universal rozjel lukrativní série jako Rychle a zběsile, bourneovky nebo restart Jurského parku/světa. Každý měl

nějakou tu kvočnu, která znova a znova snášela zlatá vejce.

A když přestala, oprášil slavnou značku ze své historie. Herci a herečky přestali být hnacím motorem marketingových kampaní. Institut filmové hvězdy umřel už dávno před Cruisem (ostatně i Top Gun: Maverick není ničím jiným než oprášením starého brandu). Když se dnes v anketách zeptáte na filmové hvězdy, dostanete stejnou odpověď jako v devadesátkách – Tom Hanks, Tom Cruise, Denzel Washington, Julia Roberts nebo Robert De Niro. S výrobou nových už si nikdo hlavu neláme. Buď nám je vygenerují stroje z jedniček a nul, nebo se software postará o omlazení a věčný život těch dosluhujících.

5Požáry a pobídky Větru a dešti se poručit nedá, to bohužel Los Angeles zjistilo loni, když oblast zasáhly ničivé lesní požáry. Ty připravily o bydlení řadu tamních celebrit, ale i producentů, kameramanů, střihačů, elektrikářů, výtvarníků. Byla to pomyslná tečka za dlouhodobým exodem filmových profesí z hlavního města filmu. Los Angeles přišlo během posledních tří let o třetinu filmových zakázek. Po Covidu se život do ateliérů vracel pomalu, pak došlo ke stávkám, kdy se řada lidí stěhovala „zpátky domů”, protože ten sen, za nímž do L.A. přišli, se ne a ne splnit. Letošní sezóna je co do počtu natáčecích dní nejhorší, protože se producenti už dávno naučili do posledního dolaru využívat daňové úlevy a pobídky jiných států, ať už v rámci USA (tam jednoznačně vede Georgia, kde se mimo jiné natočila většina marvelovek), nebo ve Velké Británii, ale koneckonců i v Praze, Maďarsku nebo Itálii. Jednotlivé státy se ve štědrosti předhánějí, i když nejsou ve finálním produktu nijak reprezentováni. Hollywood přijede, zaměstná sice místní profese, ale např. ulici na Florenci promění v zapadlé městečko na americkém Středozápadě, nechá si dovézt i americké vozy a umělý sníh. Tisícihlavé štáby cestují z místa na místo podle toho, kde se zrovna vypíše nová pobídka. V Los Angeles už bydlí jen ti, co marně na hollywoodský sen čekají, nebo vyhaslé hvězdy, co už ho mají za sebou.

6TikTok

Tenhle odstavec záměrně dělám kratší, protože je o krátící se pozornosti nastupující generace diváků. Ta je zvyklá na rychlé tempo, rychlé pointy a zkratkovitost obecně. Můžete argumentovat, že ti samí mládežníci poslouchají tříhodinové podcasty a sledují nekonečné seriály. Skutečně jim ale věnují pozornost? V manuálu Netflixu se mluví o tzv. sekundárním displeji. Tím však není displej mobilního telefonu, ten je naopak v hlavní roli. Televize v pozadí je kulisou. I proto se v seriálech a občas i ve filmech víc mluví než dělá. Postavy nahlas popisují, co plánují. Nic jiného jim nezbývá. Kdyby totiž začaly mlčky něco provádět, hrozilo by, že by si toho „divák“ zabraný do telefonu nemusel všimnout.

Načasování všech konsolidací a akvizic nemůže být šťastnější, protože

aktuální americká administrativa se nijak netají tím, že za drobný příspěvek či mediální podporu ochotně umete byrokratickou cestičku k sebebláznivějším podnikatelským záměrům. Fandí se i masivní výstavbě datacenter.

7

AI

Do téhle dokonalé bouře důvodů, proč se Hollywood bortí v základech, přichází nadšení AI evangelíci, kteří slibují všehoschopnou, cenově dostupnou a především flexibilní technologii, s níž máte nad aktuálními trendy stoprocentní kontrolu. Co víc, umělá inteligence vám poradí, co letí dnes a co pofrčí za půl roku. Díky generování digitálních kulis, herců a všeho ostatního radikálně ušetříte.

A třeba si toho nikdo nevšimne. A třeba mu to bude jedno, protože je to přece jenom ta kulisa. Možná jsem příliš cynický, možná jsme jen na rozcestníku, kdy si žezlo umělé inteligence předávají prodavači teplé vody a skuteční umělci, jenž díky demokratizaci výrobních procesů natočí násobky filmů. Dostanou díky dostupným nástrojům do ruky moc, kterou si doposud nárokoval díky hromadě dolarů jen Hollywood. I v Česku bude moci vzniknout regulérní velkofilm, bude to jen o dobrém nápadu a nikoliv investovaných miliardách. Jste podobnými technooptimisty? Nebo vytahujete z archivů české veselohry let dávno minulých, abyste měli mezi těmi jedničkami a nulami na co vzpomínat?

Rightsizing

Hollywoodem přirozeně obchází panika, protože zaběhnuté obchodní modely přestaly fungovat a miliardy vhozené do černé díry jménem streaming se jaksi ne a ne vrátit. Wall Street čeká u dveří s nataženou rukou, akcionáři jsou nervózní, a tak dochází k velké konsolidaci. Ještě před covidem koupil Disney slavné studio 20th Century Fox, během covidu pozřel Amazon menší značku MGM a letos investiční skupina Skydance koupila Paramount Pictures, přičemž se podle nejnovějších zpráv chystá utratit desítky miliard dolarů i za Warner Bros., dalšího z hráčů, který je v Hollywoodu od jeho začátků. Každou takovou akvizici provází masivní vlna vyhazovů. Už od zmíněných stávek se jí říká „rightsizing”. Nezmenšujeme se, jenom shazujeme pár kil, abychom byli konkurenceschopní. Warneři takhle rightsizovali během pěti let na třetinu své velikosti, respektive hodnoty. Dejte tomu ještě pár let a zjistíte, že Hollywood sice všechny krize přežil, ale nezůstal v něm kámen na kameni.

9

Techbros

Nedílnou součástí studiového systému už je pěkných pár let i Netflix, kde se žádná kamera nerozjede bez toho, aby všemocný algoritmus spočítal, že se to finančně vyplatí. Občas se splete, ale většinou trefí, což je i důvod toho, že Netflix je v tučném zisku a jeho akcionáři jsou velmi spokojení. Jeho rozklad filmového snu na srozumitelná a předvídatelná čísla tedy následují všichni ostatní. Amazon chce svou filmovou divizi výhledově zautomatizovat, Skydance, který vlastní Paramount a časem možná i Warnery, se netají tím, že hodlá nové přírůstky posílit vybudováním sítě AI datacenter (šedou eminencí a novým majitelem je technologický guru Larry Ellison, zakladatel Oracle a jeden z nejbohatších lidí na světě). Silicon Valley nepřišlo do Hollywoodu za filmovou magií, ale za snadno generovatelným a donekonečna replikovatelným ziskem. Je na divácích, aby této snaze ukázali palec nahoru nebo prostředníček.

10

Trump

Načasování všech konsolidací a akvizic nemůže být šťastnější, protože aktuální americká administrativa se nijak netají tím, že za drobný příspěvek či mediální podporu ochotně umete byrokratickou cestičku k sebebláznivějším podnikatelským záměrům. Fandí se i masivní výstavbě datacenter, protože honba za čím dál tím schopnější umělou inteligencí už se dávno proměnila v závody ve zbrojení. Hollywood může spoléhat na vlastní odbory a rámcové smlouvy, ale sociální sítě už dnes zahlcuje generovaný obsah, který vykrádá filmové klasiky. Boj s těmito větrnými mlýny bude vláda Donalda Trumpa podporovat jen do chvíle, kdy nebude překážet snaze o piplání nových modelů generativní umělé inteligence. Válka je víc než umění. V Kdyby tisíc klarinetů sice hudební nástroje zvítězí nad kulomety, ale nesmíme zapomenout, že jde jen o filmovou pohádku. A s tou už, zdá se, v současném Hollywoodu počítá jen posledních pár snílků.

Brýle Kuwahara, 19 500 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

muž z obálky

Možná někoho naštvu

Jiří Havelka (45) je na cestě – na cestě, na níž se snaží otestovat dejvického diváka a zjistit, zda je ochoten následovat své oblíbené herce až na Jižní Město. Režisér a nový umělecký šéf Dejvického divadla podle svých slov přebral „prvoligovou značku“ a chce ji posunout dál – možná i za cenu ztráty části publika. V rozhovoru promluvil o nové inscenaci Facka, která vznikala na základě silného reálného příběhu, mluví o připravovaném filmu Tomáš Baťa, jednom z nejdražších českých snímků, i o tom, proč podlehl kitesurfingu.

TEXT David Hron FOTO Matúš Tóth

Když jste byl jmenován novým uměleckým

šéfem Dejvického divadla, řekl jste, že se ve vás „protnula radost i obavy”. Z čeho se radujete a čeho se obáváte?

Cítil jsem radost, protože v Dejvickém divadle jsem zkoušel už od školy a pak zhruba každé čtyři roky. Když mě Mirek Krobot přizval poprvé, vznikla z toho inscenace Černá díra. Naše hry Vražda krále Gonzaga a Bitva o Hernaniho jsou stále na repertoáru.

Věděl jsem, že s lidmi z Dejvického jsem propojený přátelským poutem, že to místo je mi hrozně blízké takovým tím netlačením titulů, tím autorským spolupodílem na inscenacích. No a obavy jsem měl samozřejmě z toho, že přebírám značku, která je slovutná, má všechny ceny, které existují, je posledních 15 let prakticky pořád na vrcholu.

A když něco přebíráte, tak je asi snadnější ta startovací pozice, kdy je něco dole a vy se to snažíte vytáhnout nahoru. Je zkrátka snadnější přebírat třetiligový klub a překvapit tím, že ho dostanete do první ligy. Tady jsem přebral prvoligový klub a pokoušet se mohu jen dát mu nějaký nový náboj.

Co máte na mysli?

Dejvické divadlo nemá problém s diváckou návštěvností. Je divácky naplněné – zatím. Myslím si, že s hereckým potenciálem, který tady je, má možnost přinášet témata, která by třeba v jiných divadlech, která nemají takový věhlas nebo mediální výtlak, nebylo lehké prosadit. Zajímá mě vyzkoušet si s Dejvickým divadlem nejen nová témata, ale i nové přístupy ke zkoušení, nové možnosti divadelní komunikace, prověřit, co to je to „dejvické herectví”, a jestli je to pořád tak živé, jak se o tom mluví. A to všechno může mít vliv na návštěvnost.

K novým tématům se ještě dostaneme, ale povězte mi - proč je podle vás Dejvické divadlo tak „věhlasné”?

Protože Mirek Krobot „vyšlechtil” skvělý soubor v zázračných podmínkách. Dejvické divadlo dokáže fungovat na pražské profesionální scéně v rámci dotací, grantů, i mecenášské podpory a zároveň neustupuje z kvality. V divadle je pouze ten, kdo tam chce být a ví proč tam chce být. Za těch dvacet dva let se Mirkovi Krobotovi podařilo vytvořit soubor z lidí, kteří nakonec získali filmový

a televizní fame úplně všichni. Myslím, že je to proto, protože je tu ústřední zodpovědnost za to, že jsme tady jako kolektiv, a zajímá nás, proč tady jsme, proč tady trávíme čas, a že k něčemu směřujeme. To bývá s věkem někdy složitější. Nejvíc omílaná věta říká, že divadlo je živý organismus. Ale ono je to pravda. U všeho může dojít k nějakému vyčerpání – i u Dejvického divadla a jeho diváckého zájmu.

Opravdu?!

Nebo třeba ne! Není můj záměr snižovat diváckost Dejvického divadla. Já jsem nikdy neměl pocit, že chci dělat něco pro extrémně výlučnou skupinku diváků, ale ani pro masové diváctvo. Vždycky jsem to dělal tak, jak mi to přišlo v tu chvíli nejlepší. Ale rozhodně nemá cenu prodlužovat nějakou setrvačnost a žít v pocitu, že takhle můžeme fungovat donekonečna. V tuto chvíli bych chtěl divácký zájem využít k tomu, abychom dostali dejvického diváka někam, kam by to nepředpokládal nebo kam by se sám nedostal. A to taky může někoho naštvat. Já nevím, jestli naše nová inscenace Facka náhodou neurazí klasického dejvického diváka. Ale už jen fakt, že jsme se s divadlem na rok přestěhovali na Jižní Město, že tam je nějaký diskomfort v tom – sebrat se a přijít – jak pro diváky, tak i pro herce - je myslím správná cesta, jak to zjistit, jak otestovat, co to divadlo chce a může, koho to ze souboru, vedení, techniky či kanclu baví nebo nebaví. Všichni tento rok procházíme testem. V každém případě je evidentní, že nastěhování do kulturní stanice Galaxie nám nastavilo zajímavý filtr. Zatím je nejvíc spokojen náš technik Martin, který bydlí vedle Galaxie v paneláku.

Proč by se tedy lidi měli sebrat a jet se podívat na konečnou metra C Háje do kulturního centra Galaxie?

Protože tam je nejdelší bar v Praze vytvořený Krištofem Kinterou na místě bývalého popcornového kino baru. Protože tam mohou přijít na výstavu, kterou pořádají 4+4 dny v pohybu. Protože mohou jít s dětmi do divadla Minor. Protože tam uvidí, jak zkouší herci z Dejvického divadla a večer mohou rovnou jít na naše představení. Protože tu mohou vidět damáky, kteří mají v Galaxii výuku nového studijního progra-

Dvě stejné košile Aspesi, 8 199 Kč / kus, prodává Vermont; kravata Boss, 2 190 Kč; brýle, Jiřího vlastní.

Svetr, 46 000 Kč, a kalhoty, 24 500 Kč, oboje Fendi; brýle, Jacques Marie Mage, 27 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

„Organizace Kreativní Praha nám dala zajímavou sadu poznámek – kde to na Jižním Městě žije, ve kterém parku mají lidi tendenci se scházet, co jim na Hájích chybí, proč jezdí do centra města. Na konečnou metra C Háje jdeme s otevřenou náručí a chceme se místem nechat inspirovat.“

mu Světelný a audiovizuální design pro živá umění (LAD-LA). Protože je to kulturní křižovatka, kterou jsme si vysnili a podařilo se nám ji uskutečnit – a dokonce už se zapojují i místní! Pořádáme v Galaxii taneční kurzy pro seniory, do Minoru chodí rodiče s malými dětmi. Navíc určitá kapacita lístků do Dejvického divadla se musí vyzvednout fyzicky přímo na místě a je primárně určena pro lidi žijící tady na Praze 11.

Co si od tohoto projektu na okraji města slibujete?

To zatím zkoumáme v terénním antropologicko-sociologickém výzkumu, na kterém spolupracujeme s organizací Kreativní Praha. Ta zahájila dotazníkový výzkum ještě před otevřením Galaxie a dala nám tak instrukce, jak se máme na Jižním Městě uvést – kudy a kde se ideálně začít infiltrovat do tohoto specifického ekosystému.

To mě zajímá – jaké instrukce jste dostali?

Jsou to spíše poznatky, které vycházejí z hovorů s náhodně potkavšími lidmi. Vlastně je to strašně zajímavá sada poznámek: kde to na Jižním Městě žije, ve kterém parku mají lidi tendenci se scházet, co jim na Hájích chybí, proč jezdí do centra města. My jejich instrukce následujeme; zároveň bude místo zkoumáno během naší činnosti i poté, co –podle předpokladu – v září 2026 odejdeme. Měl by z toho vzniknout důležitý materiál, který v budoucnu ulehčí další rozšíření kulturních center na jiných opuštěných místech nebo na brownfieldech v Praze. My samozřejmě nepřicházíme dělat osvětu do zapadákova – ba naopak! My na konečnou metra C Háje jdeme s otevřenou náručí, chceme se místem nechat inspirovat, což se pak odrazí i v inscenacích, které v Galaxii vznikají. Divadlo Minor už má jednu premiéru za sebou, my budeme mít premiéru představení Facka

na konci listopadu. I v ní se lokalita Jižního

Města myslím odrazí, i když jinak než ve smyslu, že se to zde děje.

Vy ale musíte mít k Jižnímu Městu blízko. Prý jste na Hájích nějakou dobu bydlel. To je pravda. Strávil jsem tam dva roky na kolejích. Když jsem se v sedmnácti poprvé přestěhoval do Prahy, bydlel jsem v areálu kolejí Vltava – Otava – Blanice. DAMU tehdy měla v jedné budově pro své studenty vyčleněny dvě patra – osmé a deváté – izolované jen pro umělecký obor. Nejlepší bylo, když byl víkend, koleje se vylidnily a člověk tam zůstal jen s lidmi ze Šumperka a z Jihlavy a tak. To byly suprový, intenzivní časy.

Změnily se Háje od té doby?

Já se obávám, že ne. Minimálně ty koleje vypadají úplně stejně. Ale abych byl upřímný –uvnitř jsem nebyl už nějakou dobu. A v Galaxii jsem třeba v té době bydlení na kolejích nikdy nebyl. Tehdy už fungovala a spousta mých známých vzpomíná, jak v multikině Galaxie viděli své první filmy. Já bohužel nejsem pamětník.

Jak se vám – souboru Dejvického divadla – hraje v bývalém kinosále, který je o sto sedadel větší, než jste na své domácí scéně zvyklí?

V Galaxii hrajeme už od konce září. V létě jsme měli testovací týden, během něhož jsme potřebovali vychytat transformaci scénografií, ale i přeslechy ze sálů, akustiku. A to ladíme pořád. V Galaxii totiž máme dvě stě šedesát míst, a až s naplněním sálu zjišťujeme, jak fungovat s klimatizací, která je tam lehce nevyzpytatelná. Přece jen to byl patnáct let opuštěnej barák. Abychom vůbec získali kolaudaci Galaxie, museli jsme vyřešit spoustu věcí – hygienické předpisy, klimatizaci, elektroinstalaci i vytápění. Bylo to poměrně

složité a pořád s tím trochu bojujeme, ale už si to postupně sedá. Myslím, že od ledna by už všechno mělo fungovat.

A co na hraní na Jižním Městě říkají herci Dejvického divadla? Dostaly se k vám jejich dojmy?

Myslím, že to prošlo od velkého: „Cože?! Na Jižák?!", přes to, že je to dost mimo v mnoha významech toho slova, až po obrovské překvapení, že je to vlastně velmi dobré. Dejvické divadlo společně s našimi techniky vytvořilo jeviště v největším ze všech devíti bývalých kinosálů Galaxie a přesunulo tam i naše zázemí. Samozřejmě je to tam trochu komplikované – prostor je jako labyrint a dostat se na jeviště nebo z jeviště není úplně jednoduché. Momentálně procházíme druhou fází zkušebního provozu, protože každá inscenace má jiné technické požadavky i jinou scénografii. Navíc je tam mnohem širší hlediště, takže i kontakt s publikem je úplně jiný, než jsou herci zvyklí.

Už jste zmínil, že vás v listopadu čeká premiéra dokumentární inscenace Facka. Její děj se zakládá na reálné události – hádka na Pavláku končí tragicky, a přestože je na první pohled viník i oběť jasná, příběh je ve skutečnosti mnohem složitější. Vy na inscenaci spolupracujete se skutečnými aktéry celé události. Souhlasili hned, když zjistili, že o jejich životech chcete vytvořit divadelní hru?

Já jsem ten příběh nejdřív zaregistroval přes podcast Ridiny Ahmedové s názvem Odpustit, který vytvořila pro Český rozhlas Plus. Od Ridiny jsem získal kontakt na Terezu, dceru zemřelého. S Terezou jsme se pak začali scházet a já jsem vyjádřil svůj zájem zabývat se jejich příběhem i dál. Tereza nebyla úplně proti. Znamenalo to ale, že musíme vtáhnout do hry celou rodinu. Potřebovali

jsme vědět, co si o tom myslí Martin (syn zemřelého) a Maxine (vnouče zemřelého). Bez nich bych si to vůbec netroufl dělat. Martin nejdříve nebyl úplně pro. Začali jsme se tedy také scházet, a když jsme se dohodli, že Facka je spíše příběh pro divadlo než pro film, tak jsme se myslím vyladili na stejnou vlnu. Jeli se podívat do Brna na inscenaci Vykouření, kterou jsem dělal pro Husu na provázku. To je snad uklidnilo – že nechci jejich příběh bulvarizovat nebo skandalizovat, že mi jde opravdu o to vést s divákem dialog. Maxine tehdy měla jedinou podmínku – aby postavu Roma hrál Rom, a aby ji reprezentovala osoba na trans spektru. Domluvili jsme se, že se o to pokusíme, a pokud by se to nepodařilo, do projektu nepůjdeme. A podařilo se! Objevil se skvělý Josef Fečo a skvělá Mína Víťa Zborníková.

Bylo těžké takto doplnit tým?

Nakonec ne. Josefa už jsem znal z dřívější doby a na Víťu měla kontakt naše dramaturgyně Katka. Na první zkoušce – nebo spíš na takovém prvním větším hromadném setkání – jsme seděli všichni v kavárně Dejvického divadla: rodina zemřelého, útočník, zástupkyně organizace In Iustitia, které pozůstalé celým případem provedly, sociální pracovník a herci. Byl to velmi silný zážitek. Ono je v tomto případě zatím všechno hodně nestandardní, velmi citlivé. Tak uvidíme, jak to dopadne. Já bych si přál, aby z toho bylo dobré divadelní představení – aby to byl zážitek, který bude v člověku ještě nějakou chvíli rezonovat.

Plánujete v inscenaci rozpracovat i motiv hospitalizace a otázku neempatického přístupu zdravotnického personálu?

Ne, tu jsme nakonec dali stranou, protože to už je další příběh v příběhu. To, k čemu došlo na Pavláku, je samo o sobě tak zajímavé, tak

„Jaké byly dojmy herců z Dejvického divadla, když zjistili, že budeme rok hrát na Jižním Městě? Myslím, že to prošlo od velkého: ‚Cože?! Na Jižák?!‘, přes to, že je to dost mimo v mnoha významech toho slova, až po obrovské překvapení, že je to vlastně velmi dobré.“

Bunda, info o ceně v obchodě, košile, 27 000 Kč, kalhoty, 24 500 Kč, a boty, info o ceně v obchodě, vše Fendi; brýle, Jacques Marie Mage, 27 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio; taška, Dior, 66 000 Kč.

Kabát, 165 000 Kč, vesta, info o ceně v obchodě, oboje Dior; brýle Gentle Monster, 10 900 Kč.

„Rekonstrukci Dejvického divadla jsem tak trochu zdědil.

Kapacita hlediště se zvětší asi o čtyřicet sedadel. Doufám ale, že atmosféra komorního divadla, kde mají diváci k hercům blízko, zůstane zachována, že Dejvické divadlo zůstane sklepní scénou a že ten herecký civil, který tady Mirek Krobot budoval, přetrvá.“

komplexní a tak jímavé. Ten děj toho má tolik nastřádaného, že jsme si řekli, že to, co se stalo v nemocnici, už je linie systémového selhání nebo občanského aktivismu, kterou do hry nejspíš nedostaneme. Ale Ridina Ahmedová se této linii příběhu hodně věnuje právě ve svém podcastu Odpustit.

V Galaxii uvedete ještě dvě další premiéry. Na co se můžeme těšit?

Druhá premiéra bude v režii irského režiséra Wayna Jordana, který měl poměrně zajímavou kariéru v Irsku, v národním dublinském divadle. Je to takový shakespearovský režisér pevných textů, jenže ve čtyřiceti se přihlásil k nám na DAMU, do anglického programu autorského a objektového divadla (Directing of Devised and Object Theatre). A rozhodl se, že se zkusí podívat na divadlo ještě úplně jinak. Právě tam jsme se s ním potkali – já i naše dramaturgyně Marta Ljubková. Wayne během programu vytvořil spíš takové zajímavé performance než inscenace a zaměřil se na taneční, ceremoniální až rituální divadlo. To nás fascinovalo.

Takže chcete diváka Dejvického divadla otestovat rituálním performance?

No, v Dejvickém to bude víc inscenační tvar. Nejdříve jsme se s Waynem zasekli na Molièrovi, ale potom hned na Pierrovi de Marivaux. A řekli jsme si, že by byla zajímavá nějaká koláž z Marivaux textů, v nichž se zaměňují role pána a sluhy, holky převlečené za kluky, kde fluktují nejen hierarchické pozice, ale i gender a věk. Wayne se na to úplně chytil, rozjel to a vytvořil takovou textovou koláž. Bude se to asi jmenovat Služebnictvo. Zkoušet začneme v lednu a premiéra bude v březnu.

To ale není všechno, že?

Ano, třetí premiérou bude taková komorní věc s malým obsazením. Sice nějakou tex-

tovou předlohu už má, ale jde nám opravdu o to, jak do maxima využít herecký potenciál, který Dejvické divadlo má. První věc, kterou bychom chtěli takto zkusit, je v režii Pavla Šimáka, hrát bude Vašek Neužil, Jarda Plesl a nový člen divadla, Dominik Teleky z Husy na provázku. Zatím se to pracovně jmenuje Zajíc v lahvi – ještě si nejsme úplně jistí; každopádně vycházíme z principů gagů, jak a proč fungují, kdy gag funguje a kdy ne.

To se myslím hodí do aktuálního kulturně sociálního kontextu, kdy jsme na vrcholu extrémní obezřetnosti v tom, koho můžeme humorem zranit. Ale možná se to nakonec posune úplně někam jinam.

To vypadá jako hodně práce. Stále platí, že v Galaxii zůstanete pouze jeden rok?

Když rekonstrukce Dejvického divadla dopadne dobře, tak bychom tu měli v říjnu 2026 otevřít novou sezonu. Zda se tak stane, nevím. Ale nejpozději v prosinci 2026 tady musíme být, protože od ledna už nemáme v kulturní stanici Galaxie smlouvu. Bývalé multikino se zboří a na jeho místě se postaví nový věžák.

Co se rekonstrukcí Dejvického divadla změní pro diváky a herce?

Popravdě jsem rekonstrukci Dejvického divadla tak trochu zdědil. Ale tam, kde dříve končilo jeviště, se proboří zeď, a posuneme se dál do vnitrobloku. Tím se kapacita hlediště zvětší asi o čtyřicet sedadel. To možná není bůhví co, ale v součtu celého roku to dělá zhruba deset tisíc diváků navíc. A hlavně – součástí rekonstrukce jsou i zanedbané rozvody zvuku, světla i klimatizace. Já ale také doufám, že atmosféra komorního divadla, kde mají diváci k hercům blízko, zůstane zachována, že Dejvické divadlo zůstane sklepní scénou, že ten herecký civil, který tady Mirek Krobot budoval, přetrvá. My spolu teď sedíme v kavárně Dejvického

divadla a hned vedle je prostor, kterému se říkalo Anti.kvariát, ze kterého už je malá scéna pro padesát až šedesát lidí, a měla by tu vzniknout linie malých činoherních tvarů, scénických čtení, besed a živých podcastů. Budeme tomu říkat prostě Kavárna Dejvického divadla, která tam tak jako tak funguje už roky. Jako první se tu v lednu představí Vrahova hygiena, kterou nastudoval Mirek Krobot s Klárou Melíškovou. A Lída Engelová tady bude mít svou inscenovanou přednášku o češtině - Čeština na cestě k vyhynulým jazykům.

Na divadle připravujete malé komorní útvary, ale ve filmu chystáte jeden z nejdražších snímků české kinematografie. Proč jste kývl na režii filmu o Tomáši Baťovi? Protože mi přišlo, že je nemožné ho natočit. Ne, to myslím v nadsázce. Producent Adam Dvořák si se mnou dal schůzku, na které jsem mu řekl, že mám životopisné filmy hrozně rád, ale že o Tomáši Baťovi toho moc nevím. Dal mi tehdy do ruky scénář, který byl zatím takovým polotovarem. Tak jsme si řekli, že já si zkusím něco načíst a setkáme se za nějakou dobu. No a chytlo mě to. Najednou mě fascinovala osobnost, kterou jsem do té doby znal jen velmi povšechně. Můj děda dělal u Bati dole na Václaváku pedikéra a celý život mluvil o tom, že je Baťovec. Ale jinak jsem Tomáše Baťu vnímal jako nějakou velkou personu, ke které nemám žádné pouto. Zajímali mě lidé typu Jan Kříženecký nebo Georges Méliès, průkopníci kinematografie, kteří jsou napojení na něco, co prožívám já sám. Nebo třeba Mašíni nebo prvorepublikoví generálové, ale Baťa tam prostě nikdy nebyl. Jakmile jsem začal načítat první knížku z té sady asi čtyřiceti knih, které vydala nadace Tomáše Bati, tak mě to uhranulo.

Co konkrétně?

To se dá jen velmi těžko popsat. Prostě osobnost Tomáše Bati. Baťa jako syn, jako chlap, jako milenec, manžel, rodič, jako vizionář, starosta, manažer, jeho osud, jeho myšlení, to, co dokázal a v jakých podmínkách. V každé knížce o něm jsem se dozvěděl něco nového, až jsem si říkal, že to není možné. A mě když už něco zaujme, tak to pak nejsem schopen pustit.

S odkazem Tomáše Bati se pojí i jisté kontroverze, jak k nim jako režisér přistupujete? Jsou pro vás výzvou, nebo překážkou?

Já vím – první globalista, první kapitalista, který vykořisťoval lidi. Čím víc toho načítám, tím víc ho vnímám pozitivně. Mě tenhle morální nadhled dnešní doby s odstupem sto padesáti let moc nezajímá. To už mě spíš zajímá, proč ho naše doba ideologicky vnímá úplně jinak, než ho vnímala před deseti lety, než ho vnímala po revoluci nebo před revolucí. To je taky zajímavá věc, ale v základu to není to jádro. Jádro je v tom, že jsem v jeho osudu našel něco, s čím se dokážu vnitřně ztotožnit, co ho hnalo k těmhle nadlidským výkonům. A samozřejmě – kontroverzí je tam nespočet, třeba proč se všechno musí jmenovat Tomáš Baťa: nemocnice Tomáše Bati, hlavní třída Tomáše Bati – to je taky zajímavá stránka jeho příběhu.

Co tedy Tomáše Baťu k takovým výkonům vedlo?

Když vám to teď řeknu, prozradím téma filmu! Ale myslím si, že v tom nebylo rozšiřování impéria, nebo jen zvyšování zisku. Myslím, že tam byla nějaká základní pudová tvořivá síla. Chtěl roztočit něco, co se bude točit i po jeho smrti. A vlastně se mu to podařilo, protože dnes stojí na Václaváku dům, který se jmenuje Baťa. Stejně tak stojí v Kanadě, Latinské Americe i v Japonsku.

Dostanete do filmu o Baťovi i svého dědečka pedikéra?

To ještě nevím. (směje se) Dohodli jsme se na scénosledu a scénář k filmu teď píše Alice Nellis. Je tam tolik událostí, že na dědečka pedikéra zřejmě nedojde. Takhle dlouhý životopisný příběh můžete vyprávět buď seriálovým způsobem, kdy na to máte deset dílů a epizodicky rozvíjíte vztahy v rodině, ale to mě nebaví ani jako diváka, ani jako tvůrce. Musíme proto najít správnou čočku, kterou se na celý příběh podíváme.

Jste v kontaktu i s rodinou Tomáše Bati?

To zatím nechávám na ostatních. Teď jsme v kontaktu především s Gabrielou Culík Končitíkovou, která je ředitelkou Nadace Tomáše Bati. Ale až budeme mít v ruce

Košile Aspesi, 8 199 Kč, prodává Vermont; kravata Boss, 2 190 Kč; brýle, Jiřího vlastní.

Sako Boss, 15 090 Kč; brýle Akoni, 23 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio; boty Dior, 26 000 Kč.

„Já mám strašně rád větrné sporty, když mě vítr někam žene. Takže kajtuju, dělal jsem i windsurf a zkouším wing foil, který je teď hrozně populární, ale ještě jsem se ho nenaučil. Jinak nejvíc relaxuji s dětmi a po pravdě při domácích pracích. Třeba žehlení je moje mentální jóga.“

scénář, o němž budu přesvědčen, že má smysl ho točit, tak asi na osobní setkání s rodinou dojde.

O tomto filmu a jeho vysokém rozpočtu se mluví už delší dobu. Nevadí vám ten předběžný rozruch a množství názorů na to, jak by měl film vypadat, a co by v něm rozhodně nemělo chybět?

Myslím, že v tomhle už mám určitou školu díky všem svým předchozím dokumentárním projektům, takže na množství názorů jsem zvyklý. Když budete dělat věc, která se týká něčeho obecně známého, tak toho všenárodního názoru dostanete velké množství a pak se musíte zachovat jako veřejnoprávní instituce. Ano, děkuji moc za všechny projevené rady, ale jaký program mám udělat, vím trochu i já sám. Já jsem sice otevřený tomu, že za mnou může kdokoliv přijít, všichni mi mohou říct své připomínky a dobré nápady jsou vítány, ale jakmile to začne být moc, jakmile začínám být zahlcen a kreativitu to spíše dusí, než aby ji vyvolávalo, dokážu si své hranice uhlídat. Moje nastavení ale není radikální. Nejsem ten typ tvůrce, který dělá věci tak experimentálně, že by jim rozuměli jen čtyři lidi. Já chci, aby diváci na film o Baťovi přišli – ale neznamená to, že při tvorbě přemýšlím o tom, jak široké publikum asi oslovím. Spíš mám pocit, že existuje jen jedna správná cesta, jak náš film udělat, a tu se snažím najít. Jinak o filmu Baťa se začalo mluvit už před šesti lety. Diskuze o něm se znovu rozvířila letos kvůli získání financí. Tahle mediální vlna zájmu mi není extrémně příjemná, protože mi píše dost lidí, jak se s Baťou potkali, co na něj ví, nebo že v tom chtějí hrát. Ale beru to jako součást producentské strategie. Ale jestli má být ten film dobrý, bude stát dost peněz – to je jasné.Jen natočit, jak Zlín roste a jak se buduje pod Baťovou taktovkou, je prostě velmi drahé.

Ale mně se u producenta Adama Dvořáka i Adama Páleníčka líbí ten jejich zápal. Cítím z nich osobní posedlost, až bytostný zájem, aby film o Baťovi skutečně vznikl.

Jste stejný workoholik jako byl Tomáš Baťa?

No, myslím, že možná proto se mě to téma Baťova příběhu v něčem tak dotýká.

Co dělá Jiří Havelka, když nerežíruje, nepíše, nehraje, nemoderuje?

Kajtuje – v létě na vodě, v zimě na sněhu. Já mám strašně rád větrné sporty, když mě vítr někam žene. Takže jsem dělal i windsurf, zkouším wing foil, který je teď hrozně populární, ale ještě jsem se ho pořádně nenaučil. Je to něco mezi kitem a windsurfem. V ruce máte nafouknuté křídlo a stojíte na prkně, které má pod vodou takové malé letadélko. Zvedne vás to nad hladinu, takže prkno má najednou nulový odpor a stačí vám jen malý vítr k tomu, abyste jezdili. Letos v létě jsem se takhle zkoušel rozjezdit na Garganu, ale když se mi začalo jakžtakž dařit, tak jsem propíchl wing. S kamarádem už se ale domlouváme, že pojedeme na kite buď na Kapverdy, do Gruzie, nebo do Norska. Jinak nejvíc relaxuju s dětmi a po pravdě při domácích pracích. Třeba žehlení je moje mentální jóga.

Na závěr by mě zajímalo, jestli už v tom domě, který vás inspiroval k natočení filmu Vlastníci, postavili ten slavný výtah. Ne! Ale počkejte – na aktuální informace jsem se neptal poslední tři měsíce, takže možná se to posunulo. Už je to opravdu poslední barák v Holešovicích bez výtahu, ale když už to podepsali všichni v baráku, nesouhlasila s tím úřednice, která na Praze 7 schvaluje bezpečnost výtahů. Takže já už bydlim jinde – v přízemí. A výtah nepotřebuju.

Text: Petr Jansa Foto: David Turecký

ÚnikovkaTaké vám v poslední době připadá, že život je jedna velká úniková hra, kterou nemáte šanci vyhrát? V ranní dopravní zácpě jen bezmocně sledujete, jak se čas do cílové destinace neúprosně prodlužuje a z pár desítek minut jsou najednou dvě hodiny? Nervózně poklepáváte nohou na nekonečně dlouhé poradě a je vám jasné, že kdybyste tu nebyli, nejspíš by se vůbec nic nestalo? Zdá se vám, že běžíte a přitom se nemůžete pohnout z místa? Tak počkat, tohle se vám nezdá. Nejspíš totiž trávíte další pozdní odpoledne na páse v přeplněném fitku a běháte jako křeček v kolotoči.

Vy ale máte na výběr a my vám zaručujeme, že tuhle únikovku, na rozdíl od těch výše zmíněných, stoprocentně vyhrajete. Ráno prostě stačí namísto do centra města vyrazit na opačnou stranu a místo nekonečného běhu na místě se rozběhnout do přírody. Pobyt v ní je totiž ozdravný, na což v poslední době často zapomínáme. A díky kosmopolitnímu způsobu života možná zapomínáme i na to, že když už jdeme do přírody, budeme potřebovat trochu jinou výbavu. Ne nutně outdoorovou, ale prostě jinou.

Inspiraci hledejte u stylových Angličanů, kteří díky typickému britskému nečasu objevili stylové a zároveň praktické vychytávky. Třeba oblečení Barbour z voskovaného plátna, které odolá větru, dešti a díky nové spolupráci se značkou Paul Smith mu rozhodně nechybí styl. To ale není všechno. Na následujících stranách jsme pro vás vybrali praktické a zároveň stylové oblečení, se kterým neuděláte ostudu ve městě, ani uprostřed divočiny. To kdybyste si v té dopravní zácpě cestou do práce najednou rozmysleli cílovou destinaci.

Pohodová zimní pětka

Je nám jasné, že už se nemůžete dočkat zimy na horách. Zasněžené kopce, modrá obloha a po dni na běžkách sklenka vína, pohoda u krbu a trocha toho pelešení na kožešině. Nicméně – i v chatě daleko od civilizace by vám neměl chybět styl. Proto jsme vybrali pět zásadních kousků, které splňují aktuální trendy, jsou pohodlné a může si je pořídit pracháč i chudák.

TEXT Petr Jansa

Flanelka

Tuhle kostkatou košili nosili neohrožení kovbojové, velkou divočinu s ní zažíval Kurt Cobain a Goldie Hawn se díky ní zamilovala do Kurta Russella. Vlastně to trochu vypadá, že od roku 1987, kdy spolu natáčeli film Přes palubu, ji ze sebe Kurt už nikdy dobrovolně nesundal. Tu košili, ne Goldie. A vy to budete mít podobně, až na vlastní kůži vyzkoušíte jak je měkká a hřejivá. Ta košile, ne Goldie.

Pantofle

Možná si říkáte, že celosvětovou posedlost touhle hnusnou zdravotní pantoflí nikdy nepochopíte. A přesto je tu s námi už od roku 1976, trhá rekordy prodejů a do svých kolekcí si ji vypůjčily značky jako Rick Owens, Dior, Manolo Blahnik nebo Balenciaga. Že prý není pohodlná? No, to opravdu není – minimálně prvních pár týdnů. Nicméně s kašmírovou ponožkou se do Bostonek zamilujete i vy. A nebudete je chtít sundat!

Hodinky Zenith Chronomaster Revival Cover Girl Carbon, limitovaná edice 150 ks, průměr 37 mm, karbonové pouzdro, automatický strojek El Primero 400 Zenith, 357 000 Kč, prodává www.carollinum.cz; hodinky Breitling Superocean Heritage B01 Chronograph, průměr 42 mm, ocelové pouzdro, automatický strojek Breitling B01, 227 000 Kč, prodává butik Breitling.

Boty Barbour Harrison Commando Boots, 5 690 Kč, prodává www.gentlemanstore.cz; taška Montblanc 149 Bag, odstín Noisette, 64 300 Kč, prodává butik Montblanc.

Straight leg džíny

Dnešní teenageři nosí extra široké. Václav Klaus nosí extra úzké. A vy? Vy se naštěstí nemusíte identifikovat ani s jedním z těchto extrémů a v klidu můžete zvolit zlatou střední cestu, která je letos opět v módě. Straight leg jeans – klasický rovný střih, který ze sebe ve filmu Taxi Driver z roku 1976 snad ani na minutu nesundal Robert De Niro je tou ideální volbou. Nikde netlačí, lichotí každé postavě a v klasické modré snad nikdy nezestárnou.

Cardigan

Kdo by to byl řekl, že „Dude“ to jednou dotáhne až mezi módní ikony. No, abychom byli upřímní, my jsme to trochu tušili. Bylo nám ale jasné, že to chce svůj čas. Ostatně, i ten nejkvalitnější alkohol potřebuje nějakou dobu zrát v dubovém sudu, než jej lační pijani plně docení. Vzorovanému kardiganu, který ve filmu Big Lebowski oblékl Jeff Bridges to trvalo 27 let. A dnes? I umaštěné otelené triko pozvedne do módních výšin.

Beránek

Tahle bunda je nestárnoucí klasika, která se nosila, nosí a ještě dlouho se nosit bude. Její hlavní výhodou je, že z venku vás chrání odolnou kůží a uvnitř hřeje huňatým beránkem (pokud nejde o umělou hmotu, která ovšem hřeje taky pěkně). Pokud můžeme mít jedno doporučení a vy si to můžete dovolit – investujte do dražší varianty z kvalitních přírodních materiálů. Vzhledem k nadčasovosti tohohle kousku toho nebudete litovat, stejně jako kluci ze seriálu Vládci nebes.

Brunelo Cucinelli,

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 11

Ve společnosti stále panují předsudky vůči stylu a vkusu českých mužů. Za vzor jsou nám dáváni Italové, Španělé, Dánové… Každá procházka po městě přitom jasně ukazuje, že jsme se výrazně posunuli. Už i u nás máme stylaře, kteří se ve světě módy skvěle orientují a oblékání pro ně rozhodně není nutným zlem. Nevyhýbají se výstřelkům, inspirují se trendy, ale zároveň jim záleží na tom, aby kostra jejich šatníku byla kvalitní a nadčasová.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár a Markéta Hašková

Jan Randa (40)

Zakladatel www.designspot.cz

Jeho vztah k módě hodně ovlivnily cesty na sever Evropy, kam začal častěji jezdit kvůli svému podnikání. V jeho šatníku byste nenašli žádné výrazné barvy, divoké vzory ani velká loga. Naopak, stejně tak jako v interiéru má i v oblékání rád minimalismus a hlavně pohodlné a praktické věci. Když takové objeví, nosí je až do roztrhání. A když si jich hned několik najednou –to pro případ, že by je přestali vyrábět. Celý jeho šatník se prý vejde do jednoho šuplíku a na pár ramínek.

Přiznám se, že zbožňuji batohy. Je to neuvěřitelně praktická věc, se kterou můžete jít do města i do hor. Tenhle je od české značky Batohiro a nemůžu si ho vynachválit. Není to žádná placená reklama, ale upřímná pochvala. Je neskutečně odolný, ze super materiálu, krásně zpracovaný. Je malý, ale dá se různě variovat, takže s ním zvládnu i týdenní dovolenou.

Oblečení si kupuji výhradně online, takže když si zvyknu na nějakou značku a naučím se, jaké mi sedí střihy a velikosti, zůstávám jí věrný. To je třeba příběh džínů Levi’s, které mám na sobě. Je to už asi pátá generace, většinou i stejná barva. Ale mám s nimi prostě dobrou zkušenost.

Trvám na tom, že ponožky musím mít od stejné značky jako boty. Když mám boty New Balance, tak k tomu chci mít i stejné ponožky. Taková moje slabost.

Tričko mám úplně obyčejné, od značky Pull & Bear. Není to sice vrchol udržitelnosti, na druhou stranu jsem s tričky od nich vážně spokojený, protože mi dobře sedí. Když jsem to zjistil, koupil jsem jich hned několik, v řadě barev.

Tuhle mikinu mám asi rok. Je už trochu obnošená, ale strašně pohodlná a musím říct, že i teď je v ní teplíčko. Je od malé antverpské značky Lemonate, na kterou jsem narazil na Instagramu.

Nemám moc rád doplňky, šperky vůbec nenosím. Jediná věc, kterou jsem vzal na milost, jsou Apple Watch. Rád totiž běhám a jsem takový geek, takže se mi líbí, že mi měří rychlost, vzdálenost, srdeční frekvenci a další.

Zakládám si na tom, že boty by měly být co nejpohodlnější. Většinou střídám New Balance s Adidasem, které mi tak nějak nejvíc sedí. Zamiloval jsem si tyhle New Balance 9060 – jsou to snad nejpohodlnější boty, jaké jsem kdy měl. Na běhání jsem si teď oblíbil Asics Superblast. Při nášlapu mi vrací energii a celkově cítím, že se mi v nich lépe běhá.

Jan Florentýn

Báchor (26)

Historik umění a kurátor

Že existuje móda, si poprvé všiml, když jako malý s babičkou sledoval film Ďábel nosí Pradu. Později šel na casting modelingové agentury Czechoslovak Models, kam ho přijali a kde se jeho zájem o módu začal formovat naplno. Svůj styl popisuje jako uměřený eklektismus – nechce vypadat přehnaně formálně, ale ani bez konceptu. Za největší český módní zlozvyk považuje praktičnost povýšenou na víru: „Takové to věčné ‚hlavně ať je to pohodlné‘ –jako by se pohodlí a styl vzájemně vylučovaly.“

Pod kabátem mám pletený svetr ze sekáče. Má výstřih do V a je zdobený dvojitými proužky kolem krku, na rukávech i spodním lemu. Tyhle „kriketové“ svetry nebo vesty mám ve skříni ve více variantách – inspirovaly mě siluetou a duchem první republiky, kdy se nosily při tenisu nebo golfu.

Světle béžové kalhoty jsou velice dobře kombinovatelné. Tenhle odstín se dá nosit téměř ke všemu. Možná i proto jich mám několik, tyto konkrétně od značky Ralph Lauren.

Italské kožené mokasíny od značky Vero Cuoio patří k mým nejoblíbenějším botám vůbec. Italové prostě umí obuv dokonale.

Mám rád kostěný vzor brýlových obrub, protože mi přijde výrazný a hezky podtrhuje celý outfit. Tyhle sluneční brýle jsou od značky Tom Ford.

Klasickou bílou košili jsem si nechal ušít na míru v Le Premier. Je to pro mě základ šatníku. Když po ní sáhnu, vím, že celý outfit bude fungovat.

Dvouřadý střih kabátu patří k mým oblíbeným, protože působí šik a vypadá skvěle jak s džíny, tak i s formálnějšími kalhotami. Na sobě mám námořnicky modrý od Reserved.

Plátěnou tašku s koženými detaily jsem si koupil na Zalandu. Podobné nosím často, protože s sebou pořád tahám knihy o umění a poznámkové bloky.

I když doplňky nejsou na první pohled vidět, jsou pro mě důležité. Vintage pečetní prsten jsem dostal od táty k osmnáctým narozeninám, prsten Trinity od Cartier máme stejný s mamkou. Je to takové rodinné pouto se symbolickým významem. Rád nosím i hodinky, kterých mám velkou sbírku. Nejraději mám model Tank od Cartier.

Jan Chlupáček (26)

Kurátor produktů

Do sedmnácti let svůj styl příliš neřešil. Pak se dle svých slov začal „hledat“, s čímž šlo ruku v ruce i hledání vlastního módního stylu. Vystřídal jich celou řadu – od tradičního skandinávského dřevorubce až po současný promyšlený minimalismus. Ten je přímo ovlivněn i prací, kterou dělá – stará se o kurátorský výběr předmětů nabízených v eshopu s designem Designspot. Více inspirace z jeho šatníku najdete na www.instagram.com/jan_chlupacek

Džíny jsou ze Zary. Občas u nich mám s velikostmi kalhot problém, protože nejsou úplně šité na Středoevropany. Buď nejsou dostatečně široké v pase, nebo v oblasti stehen. A problém samozřejmě bývá i s délkou. To se pak snažím dohánět opravdu kvalitními a hezkými botami, když jsou díky krátkým nohavicím víc vidět.

Boty jsou pro mě hodně důležité a přiznám se, že se o ně poctivě starám. Minimálně jednou týdně je čistím. Třeba tyhle semišové monk shoes od značky Loake mám už zhruba rok a myslím, že to na nich není vidět. Koupil jsem je na www.bestsecret.com, což je takový luxusní eshop s výhodnými cenami. Je to jen pro členy a člověk se tam, myslím, dostane jen na pozvání.

Tílka, trička a takové ty basic věci, které nosím jako spodní vrstvu, si nejčastěji kupuji v Reserved. Za mě jsou takovou zlatou střední cestou co se kvality týče. Výš než H&M, ale o něco níž než třeba COS.

Oblečení většinou nakupuji v kamenných obchodech. Jsem dost vysoký a často se stane, že když se mi něco líbí na fotce, fyzicky mi to pak nesedí – třeba kvůli délce rukávů. Tenhle svetr jsem objevil v Zaře.

Doplňky moc nevyhledávám. Jediné, co občas nosím, jsou klasické hodinky.

Spíš než na značku koukám u ponožek na složení – měly by mít minimálně 5 % elastanu, aby dobře držely.

Na začátku letošního roku představila manufaktura Audemars Piguet novinku v podobě kalibru 7138, inovativního věčného kalendáře, který lze uživatelsky příjemně ovládat díky čtyřem polohám korunky. Mimo jiné byl uložen do pouzder hodinkek Code 11.59 by Audemars Piguet Selfwinding Perpetual Calendar z bílého zlata (vlevo) a hodinek Royal Oak ze zlaté slitiny „sand gold“ (vpravo).

Výjimečné výročí, výjimečné hodinky

Manufaktura z Le Brassus Audemars Piguet letos oslavuje 150 let od svého založení. V jubilejním roce představila novinky, které spojují dlouhou hodinářskou tradici se zcela současnými inovacemi.

TEXT Eva Hlinovská

Jedna z nejslavnějších švýcarských manufaktur se nikdy nebála šlápnout do vosího hnízda a představit modely, které způsobily zdvižené obočí. Zdánlivý neúspěch však vždy dokázala obrátit ve svůj prospěch: vychází ze své 150leté tradice, ze zkušenosti hodinářů při výrobě i těch nejkomplikovanějších mechanismů a nikdy neusnula na vavřínech. Naopak vždy bořila konvence a posouvala hranice hodinařiny, ať už šlo o nové strojky, nebo materiály. Audemars Piguet se prostě nikdy nebál stát za svým názorem.

Tři základní pilíře

Výjimkou není ani letošní rok, kdy značka uvedla řadu výročních novinek. Připomínáme si totiž 150 let od založení „Domu zázraků“, jak se manufaktuře trefně přezdívá. Výjimečné kusy naleznete ve všech třech současných modelových řadách. První z nich je Royal Oak, která v roce 1972 definovala kategorii sportovně-elegantních ocelových hodinek s integrovaným tahem. Model Royal Oak od Géralda Genty tehdy svým dosud nevídaným vzhledem vzbudil doslova revoluci, a na barikády vystavěné AP se pak v průběhu let postavily i další.

V roce 1993 značka představila svůj druhý pilíř – Royal Oak Offshore –robustní, sportovní hodinky s voděodolným pouzdrem. Sám Gérald Genta prý téměř omdlel, když viděl nový design Emmanuela Gueita, ale do Royal Oak Offshore se zamiloval i sám Arnold Schwarzenegger, takže nebylo co řešit.

Ani nejnovější kolekce z roku 2019, Code 11.59, nebyla přivítána potles-

kem, nicméně dnes i díky gilošovaným číselníkům, dokonalému pouzdru s osmistěnnou střední částí nebo velkým komplikacím patří k hodinářským hvězdám.

Nová doba

Letos Audemars Piguet uvedl nový kalibr se samonátahem a s věčným kalendářem 7138 doplněný o měsíční fázi, a to v trojici 41mm hodinek, limitovaných 150 kusy, z kolekcí Code 11.59 by Audemars Piguet z bílého zlata, Royal Oak z inovativní slitiny zlata „sand gold“ nebo klasicky z oceli. Věčný kalendář lze ovládat jen pomocí korunky, bez speciálních nástrojů. Značka touto novinkou symbolicky

navázala na dědictví svých zakladatelů – Julesa Louise Audemarse a Edwarda Augusta Pigueta. Oba totiž jako svůj školní projekt sestrojili právě věčný kalendář v kapesních hodinkách. Další z novinek nás symbolicky posunují ještě blíže k Le Brassus, kde dodnes stojí původní budova AP, a k nádhernému údolí Vallée de Joux. Právě hvězdné obloze, klenoucí se nad hlubokými tmavými lesy i loukami skládá poctu nová tmavě modrá keramika ve třech modelech: hvězdném 41mm Royal Oak Double Balance

Wheel Openworked a dvou fly-back chronografech Royal Oak Offshore se 42mm keramickým pouzdrem a náramkem nebo 43mm pouzdrem, kde jsou keramická luneta a tlačítka chronografu spolu s korunkou doplněny ocelí a řemínkem z teletiny.

Nová keramika nese povědomý název „Bleu Nuit, Nuage 50“. Jde totiž o odstín odkazující k barvě prvních číselníků již zmíněných Gentových hodinek Royal Oak 5402.

Letošní nejhvězdnější novinkou je pak model Royal Oak „Jumbo“ Extra-Thin Selfwinding Flying Tourbillon Chronograph RD#5, dílo oddělení Research & Development, jež od roku 2015 posouvá hranice hodinářských komplikací – a letos přišel na řadu chronograf. Značka vsadila na jeho uživatelské zpříjemnění, z kategorie zázraků je pak inovovaná funkce fly-back, kdy se centrální sekundová ručka chronografu vrátí do výchozí pozice za 0,15 sekundy (!). 39mm pouzdro této 150kusové limitky je vyrobeno z titanu a BMG, kovové slitiny s amorfní strukturou.

Novinka Royal Oak „Jumbo“ Extra-Thin Selfwinding Flying Tourbillon Chronograph RD#5, pouzdro o průměru 39mm je vyrobeno z titanu a inovativní slitiny BMG.

Hodinky Santos de Cartier v novém titanovém provedení. Pouzdro o velikosti 47,5 x 39,8 mm ukrývá mechanický strojek s automatickým nátahem a rezervou chodu 40 hodin, Cartier, 285 000 Kč.

Tak jde čas

Svou kariéru začínal Sebastian Stan (43) ve dvanácti letech v rakouském filmu 71 fragmentů chronologie náhody. „Tehdy jsem zažíval hrozné chvíle. Prostě... nenáviděl jsem to. Vzpomínám si, že jsem řekl mámě, že už nechci nikdy točit. Ona mě vždycky viděla jako hodně impresionistického kluka a myslela si, že by mě to mohlo bavit, takže mě v tom tak trochu podněcovala. Po té zkušenosti už jsem ale s hraním nechtěl mít nic společného. Opravdu to začalo až když jsem se dostal do USA, kde jsem na střední škole začal hrát divadlo,“ vzpomíná na své začátky herec, který je dnes jednou z předních hvězd Hollywoodu. Kromě filmových sérií Avengers a Captain America zazářil třeba jako mladý Donald Trump ve filmu The Apprentice, nebo v minisérii Pam & Tommy, která se točí kolem nechvalně známé sex tape a ve které si zahrál Tommyho Leeho. To všechno ho teď přivedlo až ke šperkařskému domu Cartier a jeho ikonickým hodinkám Santos, které dnes Sebastian hrdě nosí na svém zápěstí.

TEXT Petr Jansa

Nový malý model Santos de Cartier v kombinaci oceli a 18karátového žlutého zlata. Uvnitř pouzdra o velikosti

34,5 x 27 mm pracuje vylepšený quartzový strojek s delší

životností baterie, 273 000 Kč; prsten Trinity ze žlutého, růžového a bílého zlata, 60 000 Kč, oboje Cartier.

Jaký je váš vztah k hodinkám Cartier?

Vždycky jsem miloval staré filmy ze 40. a 50. let a líbilo se mi, jak tehdy lidé vypadali a jak se oblékali. Všiml jsem si také toho, že mnoho herců nosilo hodinky Cartier. Jejich kousky mají tak nadčasovou, řekl bych přirozenou eleganci. Jsou stejně relevantní dnes jako tehdy, což je vcelku neuvěřitelné. Já hodinky Cartier nosím už několik let. Pro mě je to klasika – něco, co nikdy nevyjde z módy.

Foto: Mathieu Rainaud / Cartier

Co očekáváte od hodinek?

Hodinky jsou pro mě naprosto zásadní doplněk – musí být víc než jen věc, která ukazuje čas.

Myslím, že by o vás měly něco vypovídat. Taky se mi líbí, že díky hodinkám nemusím neustále koukat na telefon, což opravdu nemám rád a snažím se tomu vyhýbat. Klasické hodinky vám umožní se trochu odpojit. Pro mě musí být hodinky také osobité. Nejde jen o styl, ale i o to, jaký z nich máte pocit, když je nosíte.

Malé provedení hodinek Santos de Cartier v celozlaté verzi, Cartier, 840 000 Kč.

Hodinky Santos de Cartier Dual Time s ocelovým pouzdrem o velikosti 47,5 x 37,7 mm nabízí funkci druhé časové zóny s ukazatelem dne a noci, 265 000 Kč; náramek z bílého zlata Juste un Clou, 112 000 Kč; prsten Love z bílého zlata, 58 000 Kč, vše Cartier.

Co vás přitahuje na modelu Santos de Cartier?

Řekl bych, že jeho výrazný styl a ikonický design. Také se mi líbí, že Santos je velmi univerzální – vypadá skvěle jak k elegantnímu oblečení, tak k něčemu ležérnějšímu. Já své Santosy nosím volnější a musím říct, že skvěle sedí na zápěstí! Skoro mám pocit, jako by si žily vlastním životem. V poslední době mám pocit, že nemohu vyjít z domu, když je nemám na ruce! Tuhle řadu obdivuju už dlouho a je zajímavé sledovat, jak se v průběhu let vyvíjí. Nejnovější přírůstky, zejména model s černým ciferníkem a varianta z titanu, jsou opravdu působivé. Obojí má silnou, mužnou energii. Líbí se mi, jak Cartier zkoumá materiály a hraje si s estetikou technického designu – myslím, že to silně odráží jeho kreativitu.

Jaký je váš vztah k času – v životě i v kariéře?

Čas je jednou z mála věcí, které nemůžeme ovládat, a právě to mu dodává hluboký význam. V mé kariéře bylo načasování často rozhodující – ať už při výběru role, čekání na správný projekt, nebo při samotném procesu, který mě učil trpělivosti. V životě se snažím zůstávat přítomný a nošení hodinek mi připomíná, abych si času vážil.

Nový model hodinek Santos de Cartier s černým ciferníkem a ocelovým pouzdrem o velikosti 47,5 x 39,8 mm, Cartier, 224 000 Kč.

časomíra

Hamilton: Khaki Field

Mají za sebou řadu bojových misí, které jim v minulosti dopomohly k titulu jedněch z nejoblíbenějších vojenských hodinek na světě. Na předních příčkách popularity se ale drží i dnes, kdy si válku nepřeje snad nikdo. Čím to je? Tahle hodinková ikona si totiž ze skutečných zákopů našla cestu na virtuální bojiště ve hře Call of Duty.

TEXT Jindřich Hubený

Hodinářská značka Hamilton je populární po celém světě, nejvíc pak mezi mladou generací. Důvodů pro to je hned několik. Tím prvním je cena, přijatelná a férová, nikoli astronomická. Už za nějakých dvacet tisíc korun si pořídíte švýcarský strojek, automat špičkové kvality, v pouzdře, které se nesmrtelným designem staví zásadně výš než konkurence. Vychází totiž z historických modelů, jež se do dějin zapsaly právě svou přehledností, autentičností a originalitou. Druhým důvodem je marketing – hodinky Hamilton si zahrály ve více než pětistovce filmů, přičemž rozhodně nejde o béčkové bijáky. Oblíbil si je totiž geniální scénárista a režisér Christopher Nolan, díky němuž se objevily v oscarovém Oppenheimerovi, Tenetu či Interstellaru. A mezi funkční rekvizity se propracovaly i ve sci-fi Duna: Část druhá. Tahle dnes už ryze švýcarská značka si však našla ještě jiný směr. Mnoho

let držela stráž nad přesným časem americké armády, jejíž vojáci vnímali hodinky jako funkční nástroj v dobách největšího temna. A jak už jsme zmínili výše, dnes se hodinky Hamilton na bojiště vrací v jiné podobě – objevují na zápěstí hlavního hrdiny Axela Vermaaka v novém díle videohry Call of Duty: Black Ops 7. Ale to předbíháme...

Expert na přesnost Původní sídlo společnosti Hamilton bylo v USA, přesněji v Pensylvánii. Už od konce 19. století dodávala kapesní hodinky výpravčím a strojvedoucím, aby nedocházelo ke zpoždění vlakových souprav. Podobnou službu učinila i pro americké vojsko v první světové válce. Zásadní pak byla ta druhá, opět světová. V roce 1942 dokonce společnost Hamilton přestala vyrábět náramkové hodinky pro soukromé osoby, tedy obyčejné smrtelníky, a její

dodávky směřovaly výhradně k americkým ozbrojeným silám.

Do konce války tak během tří let vyrobila přes milion náramkových hodinek a okolo deseti tisíc námořních chronometrů - za tuto extrémní produkci navíc získala ocenění kvality Army Navy E Award. Tohle hodnocení za excelentní kvalitu výrobků a jejich zpracování si v té době připsala jen hrstka výrobních závodů. Námořní chronometry dosahovaly neuvěřitelné přesnosti, zpožďovaly se pouze o setinu sekundy za den.

Vývoj byl u Hamilton na prvním místě, ať už šlo o slitiny kovů, z nichž se vyráběly vlásky, nebo o složení olejů používaných k mazání kluzných ploch. Právě za války se formovala podoba současné kolekce Khaki Field, která je dodnes typická kulatými pouzdry, číselníky s minutovou stupnicí po obvodu, arabskými číslicemi a výraznou luminiscencí ruček.

Hodinky Khaki Field Mechanical Power Reserve s praktickým ukazatelem rezervy nátahu na číselníku.

Pionýr nejen v armádě

Za druhé světové války se formovala dnešní podoba linie Khaki Field, v jejíž modelech pracoval téměř nezničitelný kalibr 987 - ten se vyvinul do podoby 987A s mimostřednou vteřinovkou.

Bájným dědečkem pro současný bestseller Khaki Field Automatic 38 mm (moderní reinkarnace proběhla v roce 2018) byl model z roku 1966 s kalibrem 649. Jeho výhodou bylo komplexní zastavení chodu včetně sekundové ručky (hacking) a Hamilton jej používal až do roku 1983. Značka dodávala hodinky také Britskému královskému námořnictvu. To si od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let objednalo okolo čtyřiceti tisíc modelů, mimo jiné i chronografů.

Tyto časomíry jsou dodnes snadno rozeznatelné díky soudkovitému pouzdru a luminiscenčnímu trojúhelníčku místo číslice 12. Dodávány byly na provlékacím NATO řemínku.

Moderní reinkarnace

Tradiční vzhled inspirovaný původními modely vyráběnými pro světové armády je dodnes nejpopulárnější. Kulaté pouzdro bez lunety, výrazné arabské číslice, mnohdy doplněné i o vnitřní čtyřiadvacetihodinovou stupnici a kožený či textilní řemínek jsou prostě nesmrtelné. Hodinky si můžete pořídit jak s mechanickým strojkem s ručním nátahem, tak v automatu, dostupné jsou i quartzové varianty. Nabízí se hned několik velikostí pouzdra, od 33 mm až po 42 mm, žádaný je univerzální 38 mm průměr, který se sice může zdát na pánská zápěstí malý, ale díky prodlouženým zahnutým nožkám naopak perfektně sedí.

Povedenou novinkou je pak 40 mm varianta s ukazatelem rezervy chodu na pozici 9. hodiny. Jistě, někteří budou namítat, že tato funkce „navíc“ kazí čistý styl číselníku, ale praktičnost

Hamilton Khaki Field Auto Call of Duty Black Ops 7 Special Edition, 24 200 Kč, prodává butik Carollinum.

Hodinky Hamilton Khaki Field Auto Call of Duty Black Ops 7 Special Edition byly vyrobeny v počtu 5000 ks. Gravírováním na dýnku odkazují na slavnou počítačovou hru.

Historické modely vyráběné pro Britské královské námořnictvo a armádu měly soudkovitá pouzdra.

se malé ručce, ukazující v jakém stavu je energie strojku, nedá odepřít. Natahování pomocí korunky je totiž dnes spíše výjimečné (automaty převládají), zapomenout otočit s ní několikrát mezi prsty je tak snadné. Když jsou hodinky natažené do plna, šipka ukazuje na horní písmeno F – full, když už má pérovník jen minimum energie, šipka ukazuje na spodní písmeno E –empty.

Svět her

V současnosti se značka zaměřuje na nové akční hrdiny, takové, co za výcvikem nechodí na vojnu, takové co si většinu svého vybavení kupují online. Oslovuje zákazníky, kteří tráví hodiny před monitorem a vnitřně se cítí (sice virtuálně) jako hrdinové s nadpozemskou silou. Už v roce 2021 představil Hamilton model Khaki Field Titanium Automatic speciálně vyvinutý pro

hru Far Cry 6, přičemž hodinky byly součástí identity hlavní postavy a reálnou podobu dostaly v limitované edici 1983 kusů. Byly okamžitě vyprodány a na český trh se dostalo jen několik kusů. V tomto úspěšném herním trendu značka pokračuje, 14. listopadu 2025 vyšla nová limitovaná edice, tentokrát v počtu 5000 kusů, spojená s populární sérií Call of Duty: Black Ops 7.

Model Khaki Field Auto 38 mm „Call of Duty Special Edition“ se stejně jako v případě Far Cry 6 edice objevuje jak ve hře, tak i ve skutečném světě. Do ČR dováží značku

Hamilton společnost Carollinum a ta slibuje, že se fanoušci této FPS střílečky dočkají o něco většího počtu těchto vojenských hodinek, které jsou unikátní i díky rytině na dýnku. Ta připomíná ikonický znak známé videohry.

Hamilton Khaki Field Mechanical Power Reserve, 25 700 Kč, prodává www.carollinum.cz

Před sebou vidíte finální evoluci designu z roku 2021, přičemž úvodní z deseti plánovaných exemplářů Apollo EVO letos možná pod stromečkem najde první šťastný majitel.

Do

Superkáry z milionářských startupů dnes skutečně rostou jako houby po dešti. Každý si může dovolit koupit elektrický skateboard nebo tisícikoňový motor v krabici, vytisknout si vlastní karoserii a pak si celek nechat odladit u rakouských kouzelníků v Magna Steyr. A je hotovo, stačí na to celé nalepit cenovku od půl milionu eur výš a nedočkavě vyhlížet první zákazníky. Jenže právě to množství podobných projektů způsobilo, že kromě schopného železa musíte mít taky nějaký příběh s velkým P.

To se naštěstí Apollu EVO může podařit, protože navazuje na dvacet let starý sen Rolanda Gumperta, dlouholetého šéfa Audi Sport, který se rozhodl na stará kolena postavit vlastní závoďák, vyhrát Le Mans a zapsat se do historie. To první se mu povedlo - postavil auto, které bylo německy akurátní (čti ne úplně fotogenické), mělo sekvenční převodovku s chováním nervózního valacha a jízda silniční verzí v plném provozu byla něčím mezi horskou dráhou a návštěvou domu hrůzy. Auto se objevilo i v televizním magazínu Top Gear, na testovací trati porazilo Bugatti Veyron nebo Pagani Zondu, ale ani pár nadšených zájemců neodklonilo Gumperta a jeho stejnojmenný brand od krachu. Stejně jako jinou padlou značku, De Tomaso, koupila tento odznáček hongkongská investiční firma Ideal Team Venture a téměř obratem postavila pod jménem Apollo první vůz, který… nezajímal téměř nikoho. Jinak už to bylo u Apollo Intenza Emocione z roku 2016, což byl hypersport s motorem z Ferrari Enzo a vzhledem naštvané luční kobylky.

Apollo EVO na tenhle pokus navazuje se stejným motorem, úctyhodnými parametry zrychlení i maximálky, ale především podobně odvážným designem. EVO vypadá jako useknutá hlava draka, s nejrůznějšími křidélky, hroty a nádechy, které z ní dělají dost možná nejrychlejší origami na světě. Oranžový batmobil zvládne stovku za 2,7 sekundy a ideálně by měl zvládnout až 360 km/h. Můžete namítnout, že tohle umí dneska i jednorázovky od Ferrari za podobnou cenu, kde navíc dostáváte flex závodnické DNA a servis uznávané italské značky. Jenže Ferrari a vlastně už ani Lamborghini vám dneska nepostaví takhle okřídlenou a ze řetězu utrženou karbonovou placku. Gumpertův odkaz blázna, co staví předražené hračky a snaží se dotknout hvězd, tak vesele žije dál, a pár vyvolených ho sponzoruje třemi miliony dolarů za kus. Žijeme skutečně ve fascinujícím světě.

→ Více na www.apollofmg.com

Objednejte si zítřejší sny už dnes

Ostatní možná věří na Ježíška, ale vy už jste na to velcí. Navíc máte vlastní platební kartu, díky které si můžete dovolit spoustu věcí. Třeba… No, na výlet do vesmíru to asi nebude, ale nevadí. I na Zemi si můžete užít spoustu vychytávek, které by si do kufříku klidně mohli přibalit i kluci z NASA.

TEXT Václav Rybář

Hranaté výročí

U všech Skotů, DeLorean je zpátky! Návrat do budoucnosti letos slaví čtyřicáté výročí a LEGO začíná prodávat cenově dostupnou stavebnici za sedm stovek od… prvního ledna? Budiž. Komu se nechce čekat, ten si může koupit starší, dospěláckou stavebnici za pět tisíc, kde kostička proudového kapacitátoru dokonce svítí a kde jsou dveře výklopné (tj. funkční). Menší stavebnice i pro menší kutily a lidi s chronickým nedostatkem volného času, kteří ale chtějí mít něco hezkého na poličce, bude v cenové kategorii oblíbené série Speed Champions. V té mimochodem vyjde i formule z letošního filmového hitu F1, takže kdybyste chtěli mít doma legopanáčka Brada Pitta, budete mít šanci. Ani Brad to ale pod stromeček nestihne, bez ohledu na to, kolik má pod kapotou koní. → Více na www.lego.com

60 let Alfy a Omegy

Letos je to šedesát let, co Omega oficiálně dostala certifikaci od NASA (do vesmíru se v rámci testů podívala o tři roky dřív) a z jejích Speedmasterů se oficiálně staly Moonwatch. Tehdejší testy všech velkých švýcarských brandů nebyly žádným peříčkem. Hodinky musely vydržet 48 hodin v 70 stupních Celsia, třicet minut v 93 stupních, čtyři hodiny v mínus osmnácti, pak následovaly opakované cykly zahřívání a ochlazování, vystavení vysoké vlhkosti, zrychlení až 16G, vibracím, nárazům, vysokým hladinám hluku. Speedmastery přežily to, co by žádný člověk neustál, takže jestli je máte na zápěstí, nemusíte se o ně tak moc bát. Jsou drsnější než vy. Jestli vaši ruku zatím zdobí jen náhražka „Moonswatch” ze spolupráce Omegy se Swatchem a o těch „opravdových“ zatím sníte, podívejte se na sedm temných novinek (cena: od 388 000 Kč) z kolekce Dark and Grey Side of the Moon s keramickým pouzdrem a lunetou z Liquidmetal. → Více na www.omegawatches.com

Nafukovací mikina pro věčné běžce

Kecky Nike Air svého času proměnily obuvní branži k nepoznání. Teď to značka zkouší s něčím, co jako by taky vypadlo z Návratu do budoucnosti. Nemluvíme o další limitované edici samozavazovacích křusek. Ne, tohle je speciální futuristická mikina Therma-FIT, která by se Martymu určitě hodila. Neumí se sama vysušit, ale můžete ji nafouknout. Puffová struktura izoluje tělesné teplo, takže regulací nafouknutí pláště můžete z lehké letní mikiny udělat příjemný oděv i do středně otravného nečasu. A možná snese i nějaký ten mrazík, jak nám předvedou atleti amerického týmu na zimní olympiádě v Miláně. Nike prezentuje pokročilý výrobek jako nejlepší volbu atletů a pro jistotu dodává, že atlet je kdokoliv, kdo má tělo. Snad nebude nutné mít vždy po ruce pumpičku.

→ Více na www.nike.com

Hurá na Milešovku!

Kolik byste dali za nová kolena? Zákeřná otázka, která závisí na věku, ale všichni jsme viděli, jak elektrokola proměnila české kopce a hory. Rázem se do nich na pedálech odváží i starší ročníky nebo lidé fyzicky méně vybavení. Pro někoho je to naděje, jiný vzdychá nad frontami, ale teď je na obzoru další vlna horalů díky speciálním odlehčeným endoskeletonům. Čínská firma Hypershell jeden takový volnočasový prodává (cena: cca 45 000 Kč). Není to žádná láce, ale v eko módu taková hračka vystačí až na 30 km šlapání na kole nebo 40 km chůze v terénu. Opásáte se, speciální pomocné lišty napnete mírně nad kolena a celý mechanismus schováte pod kalhoty. Hypershell neumí chodit za vás, ale jeho dva motory vám umožní „shodit“ 20 % vaší tělesné váhy. Firma do budoucna slibuje ještě lehčí verzi, ale také výkonnější model, díky němuž budete dvakrát lehčí. Snad nemluví jen o vaší peněžence.

→ Více na eu.hypershell.tech

Sním či bdím?

Chytré brýle a helmy zahlcují svět. Jejich autoři se ohánějí umělou inteligencí, která rozhýbe staré fotky, filmy promítne způsobem, že si budete připadat jejich součástí, a umožní vám vládnout všemi jazyky i informacemi na světové úrovni. Praktické ukázky zůstávají trochu za očekáváním, ale zatímco Apple a Meta letos trochu zvolňují, Samsung se rozhodl vstoupit do závodu o naše bulvy plným tempem. Jejich Galaxy XR slibuje špičkové displeje, pohodlí pro hlavu, ale především plnou podporu aplikací pro Android. Jestli vás tahle virtuální budoucnost, kdy budete ve vlastním obýváku (nebo autě) prožívat velkolepá dobrodružství, vyloženě láká, Samsung vám ji nabídne za 40 000 Kč, což je oproti Vision Pro od Applu zhruba poloviční cena.

→ Více na www.samsung.com

Český sen do zásuvky

SUV od MG se na domácích silnících rychle zabydlela. Teď se automobilka rozhodla zamíchat kartami i v segmentu elektromobilů. Na “kapesní” MG4 navazuje moderním kompaktem MGS5 EV.

TEXT Václav Rybář

Čísla jsou na první pohled trefou do černého. Čtyři a půl metru délky, 453 litrů v kufru a dojezd 480 kilometrů s větší z nabízených baterek, které se ukrývají v rekordně tenkém modulu (pouhých 110 milimetrů). I díky němu je v autě s rozvorem 2,7 metru opravdu hodně místa pro posádku. MG inovuje rekordním tempem, takže „pětka“ –v podstatě nový vlajkový model – má sice vnitřnosti menší čtyřky, ale přichází s o řád novějšími technologiemi a aktuálnějším designovým jazykem, který vůz sdílí s atraktivním elektrickým roadsterem Cyberster.

MGS5 EV působí zvenku sportovně a prémiově. Tenké světlomety, které jsou vzadu atraktivně vytažené do boků vozidla, aerodynamická silueta a rozměrově asi nejžádanější segment, kdy máte tak akorát velké auto pro průměrnou rodinu. Té nabízí interiér příjemné sezení i veškerý komfort vyplývající z nové generace infotainmentu. Ať už jde o systém asistentů iSMART nebo individuálně nastavitelný MG Pilot,

nové MG vám jasně vzkazuje, že sedíte v moderním a konkurenceschopném voze. Dvojice velkých displejů navíc není primárním ovladačem funkcí vozidla, na středovém panelu se stále nacházejí fyzické knoflíky klimatizace nebo audia, další ovládací prvky jsou na volantu. To je bezesporu dobrá zpráva.

Vůz je nabízen v šesti odstínech, dvou stupních výbavy a dvou kapacitách baterií. Na první pohled spartánské menu, které ale zajišťuje, že vozy jsou zákazníkům k dispozici v rekordním čase od objednání. Větší baterie s kapacitou 64 kWh má již zmíněný dojezd 480 km a díky 400V architektuře umí dobíjení z 10 na 80 % za pouhých třicet minut. To už je hodnota zcela použitelná v reálném světě. V jiných autech vídáme i větší baterky, ale MGS5 EV drží díky střízlivě zvolené kapacitě na uzdě i hmotnost. Elektromotor o výkonu 231 koní tak zvládne SUV rozhýbat na stovku za víc než solidních 6,3 sekundy. Auto má pohon zadních kol, ale zimy se s kvalitním obutím rozhodně

bát nemusíte, protože automobilka se sněhem počítá ve výčtu svých jízdních módů a vzadu má víceprvkové zavěšení kol, které účinně krotí vůz i na cestách, které mají k ideálnímu povrchu daleko. Ke klidnému spánku jistě přispěje i maximální možné pětihvězdičkové hodnocení v nárazových testech NCAP, nebo sedmiletá záruka do 150 tisíc ujetých kilometrů. Další důkaz toho, že MG dá za svoje výrobky ruku do ohně. A to všechno startuje na 789 tisících korun za vůz se základní baterkou (49 kWh). Za tu větší si připlatíte 110 tisíc, pokud budete chtít i vylepšenou parkovací kameru, vyhřívané sedačky a volant nebo hezčí kola a potahy ze syntetické kůže, dostanete se na vrcholných 970 tisíc korun. Už v základu jsou například Full LED světlomety, palubní navigace i možnost využití vozidla jako záložního zdroje energie (V2L) např. při kempování či výpadku elektřiny ve veřejné síti. Zkrátka hodně muziky za málo peněz, přesně tak, jak to mají nejen Češi rádi. → Více na www.mgmotor-czech.cz

Škoda Auto s novými akčními modely

Poměr mezi užitnou hodnotou a cenou je u vozů Škoda nyní ještě výhodnější. Akční modely Classic a Dynamic servírují ještě více výbavy.

Objednávat je lze již nyní u všech autorizovaných prodejců vozů Škoda v České republice. Ke všem modelovým řadám v provedení Dynamic se nabízejí služby Prodloužená záruka a Předplacený servis ve variantě Standard na 5 let nebo do 60 000 km v ceně vozu. K akčním modelům v provedení Classic lze tyto služby pořídit za zvýhodněnou cenu již za 5 400 Kč včetně DPH, při financování CHYTŘE dokonce zcela bez příplatku. Prodloužená záruka zajišťuje

bezplatné opravy poškození vozu způsobeného jeho vadou, předplacený servis zase kryje všechny servisní úkony předepsané výrobcem vozidla – například výměnu motorového oleje, filtrů, svíček a brzdové kapaliny i asistenční služby v případě poruchy. V praxi to znamená, že majitel po stanovenou dobu používá své vozidlo, zatímco pravidelnou servisní péči přejímá na svá bedra autorizovaný servis. S takovým komfortem se cestuje velmi příjemně.

To nejlepší z vozů Škoda

Akce je zaměřena na modelové řady Fabia, Scala, Kamiq, Octavia a Karoq ve všech jejich motorizacích. Akční modely Classic vycházejí z výbavového stupně Selection, akční modely Dynamic jsou postaveny na variantě Top Selection. V obou případech se standardní výbava rozrostla o nejžádanější položky, zatímco doporučené prodejní ceny zůstaly stejné. Díky tomu zákaznické výhody dosahují desítek tisíc korun, u modelu Octavia Dynamic přes 100 tisíc a v případě SUV Karoq Dynamic dokonce přes 150 tisíc.

Šestka s hvězdičkou

Nová elektrická Mazda 6e za rovný milion korun má smíšený původ, sexy kukuč, příjemný interiér a jezdí se s ní docela bezproblémově. Bude to stačit?

TEXT Václav Rybář

Šestkovou Mazdu jsem měl vždycky rád. V záplavě manažerských sedanů střední třídy nabízela onu japonskou jinakost, ale hlavně důraz na potěšení z toho, že sedíte za volantem. To mazďácké “jinba ittai” u ní sice bylo méně hmatatelné než u hravé Miaty, ale i u poslední generace se spalovacím motorem jste si užili spoustu zábavy a řidičského kontaktu s vozovkou při běžném (čti: legálním) cestovním tempu. Šestka měla

navíc v kombíku i dostatek praktických plusů, aby ji vzali na milost čeští chalupáři. Díky ní bylo prostě na trhu pro každého něco - tak jak to má být. Emisní pokuty, importní cla a řada dalších daní dnešní doby však s portfoliem automobilek hrají neúprosné šachy. I Mazda tak musela elektrifikovat, ačkoliv s novým pohonem koketuje o poznání opatrněji než japonská konkurence. A nová Mazda 6e je toho bezesporu důkazem.

Mazda aktuálně vyvíjí svou vlastní elektrickou platformu, přičemž první prototyp už neúnavně testuje, aby byla k mání už v roce 2027. Že vám to nevychází, když si Mazdu 6e můžete objednat už dnes? To je právě ta hvězdička z nadpisu s vysvětlivkou pod čarou. Jde o čínskou techniku v japonském kabátě. Je fér to přiznat a zároveň se za to nestydět. Čínské automobilky jsou ve vývoji EVček často o míle vepředu, takže Mazda

Na exteriéru, ale hlavně interiéru se v Mazdě vyřádili. Elektromobily často spadnou do rutiny velkých displejů, které mají zachránit situaci. Tady vás ale čeká i krásná dvoutónová palubka s příjemnými materiály a pohodlné sedačky.

pragmaticky vzala osvědčenou techniku tamního výrobce, ale nadesignovala si k ní vlastní a nutno říct, že velmi líbivou kastli i prémiový interiér. Nová šestka je tak na světě - můžete láteřit nad tím, že s tou původní nemá společný ani pohon, ani plnohodnotné DNA značky. Nebo se můžete svézt a zjistit, že to vlastně vůbec není marné.

První dojem dělá Mazda 6e parádní, protože zvenku je podmanivá a designem hezky prodává svých bezmála pět metrů délky. V době, kdy sedanům doba nepřeje, se jedná o mimořádně atraktivní vůz. Navíc je to liftback, takže do něj cokoliv snadno naložíte. Tady bych měl zmínit, že objem kufru trochu ztrácí na německé premianty, ale Mazda 6e má i docela praktický frunk neboli kufr pod přední kapotou, kam se kromě nabíjecích kabelů vejde

i velký batoh nebo dokonce menší kufr. Tady je vidět, že jde o vůz od nuly vyvíjený jako EV, nikoliv narychlo přestavěný spalovák, jako tomu bylo u zaběhnutých automobilek ještě před pár lety.

Na test jsme měli bohatě vybavenou verzi Takumi Plus s baterkou o kapacitě 68,8 kWh. K dispozici je i long range verze (dojezd 552 km), ale základní varianta s dojezdem 479 km disponuje turbonabíjením 165 kW. Sám jsem si vyzkoušel, že na nabíječce lze dosáhnout deklarovaná čísla a za pouhých patnáct minut jsem dobil 200 km. Kufr, dojezd i dynamika (7,6 sekundy na stovku) jsou zcela postačují každodennímu rodinnému ježdění a interiér je na rozdíl od řady elektrických holobytů od konkurence obšitý kůží, měkčený na správných místech a působí mazďácky. Tady

Japonci zapracovali na tom, abyste se cítili pohodlně a příjemně.

Na můj vkus se až moc věcí ovládá prostřednictvím obřího dotykového tabletu (dokonce včetně ovládání stěračů nebo světlometů), ale oceňuji, že tamtéž lze rychle a snadno deaktivovat řadu asistentů a připomínkovačů. Při vědomí toho, že srovnatelná auta jsou cenovkou o pár desítek či rovnou stovek tisíc výš, je Mazda 6e skvělou volbou a autem, které se svižně proplétá městským provozem i okreskami, tempo mu nechybí ani v infotainmentu, a ačkoliv sportovní jízdu neumí tak jako předchůdci, jeho tužší podvozek a dobře naladěné řízení důstojně zvládají i občasný kvapík. Po týdnu jsem klíčky od téhle elektriky vracel jen velmi neochotně, protože jsem se do ní každé ráno těšil víc a víc. → Více na www.mazda.cz

1980-1999:

Velkolepé finále, které za volant vyhnalo úplně všechny

Auto je hned po psovi nejlepším přítelem každé rodiny. Pro někoho je statusovým symbolem, pro jiného hračkou, pro většinu pak čím dál tím víc spotřebním artiklem, který ho má odvézt z místa A do místa B. Vůz a jeho společenská role dostupují své poslední fáze, na níž se dodnes nic nezměnilo.

TEXT Václav Rybář

Možná se divíte, že náš seriál končíme na přelomu tisíciletí a nikoliv “dnes”, ale faktem zůstává, že až na radikální úkrok směrem k zelenějším pohonům a stále bezpečnější jízdě plné nejrůznějších inteligentních asistentů, se toho v posledních letech zas tolik nemění. Spalovací vozy jsou rychlejší a úspornější, mají v sobě víc počítačů, displejů a komfortních udělátek, ale jejich základní funkce se opírají o řešení, s nimiž přišly velké automobilky před několika desítkami let. Automobil z konce devadesátých let možná nabídne kazetové rádio, bude postrádat dvouzónovou klimatizaci a jeho karoserie nebude splňovat kritéria pětihvězdičkových nárazových testů, ale na okresce či dálnici bude podvozkem i motorem rovnocenným konkurentem letošních modelů.

Porsche - pořád stejné, pořád nejlepší

Automobilka z koncernu Volkswagen se po sérii pokusů s modely jako 914 a 912 v osmdesátých a devadesátých letech plně spoléhala na slavnou 911 Carreru. Závodní úspěchy vozu a jeho technologický náskok (mezi prvními měly poršáky třeba turbo, pohon všech kol nebo automatickou převodovku TipTronic) spolu s jeho familiérní siluetou, na níž se během dekád nic moc nezměnilo, lákaly stále víc zákazníků. Porsche stavělo i luxusnější gétéčka (928/968), ale právě sportovní a závodní vozy, byly jeho největší chloubou. Z tohoto odkazu žije automobilka dodnes, zároveň se však na konci devadesátých let ocitla na křižovatce a musela investovat do vývoje tehdy nenáviděného Cayenne. Velké SUV v portfoliu značky, která sází na lehkost a hbitost? A vidíte, odvážný skok do hlavního proudu se vyplatil, stejně jako nabídka největší příplatkové výbavy na trhu. Když už si někdo pořizuje Porsche, nechce ho v základu. Proto automobilka dodnes vede žebříčky aut prodaných s největšími maržemi.

Porsche 911 Type 964 Turbo (1992)

Ferrari F40 (1987)

Ikony italského

stylu

O Ferrari už jsme napsali hodně řádků v předchozích kapitolách automobilové historie, ale červená poteče i dnes, protože Italové museli čelit konkurenci ze strany Lamborghini či Porsche. Zatímco Němci postavili kosmický model 959 jako reakci na bláznivě okruhové Ferrari F40 a honili se za palcovými titulky a rychlostními rekordy, Lamborghini a jeho designově odvážné modely se silnými motory chtěl nabídnout alternativu k domácímu šampionovi. Byla z toho rivalita na silnicích, okruzích i stříbrném plátně. Italské sporťáky se staly ozdobou mnoha filmů i seriálů. Ferrari si však udrželo náskok i díky pozdější dominanci ve Formuli 1, odkud se do jeho vozů stěhovala řada technologií. I tady našli Italové zdatné rivaly. McLaren je vyzval na souboj, když se rozhodl postavit doslova silniční formuli - McLaren F1. Vůz dosáhl rychlosti 356 km/h a držel rekord až do roku 2005, kdy tyto dostihy ukončilo Bugatti Veyron, když jako první auto v historii překonalo rychlost 400 km/h. Osmdesátky byly u Italů oslavou estetiky, devadesátky byly honbou za technologickým pokrokem a maximální rychlostí. Dnes zvládají u Ferrari, Lamborghini, ale třeba i u Pagani či Maserati vyvážit obojí.

Auta, která jsou

jako švábi

Tahle doba byla oázou pro automobily, jež měly vydržet cokoli. Důkaz místo slibů? Jeďte se podívat na mercedesy do Afriky a zkuste odečíst cifru z jejich tachometru. Kolik že stovek tisíc kilometrů? Ano, do Afriky jeden čas proudily ojeté Mercedesy z Evropy, aby tu žily druhý, třetí život. Modely W123 a W124 byly postavené tak bytelně, že na nich automobilka prodělávala. Zejména ve chvíli, kdy měli zákazníci přijít pro novou generaci. Tahle auta neudolalo nic, maximálně fakt, že lidé si zvykli na ulici vídat novější verze, které se jim líbily a které prostě chtěli mít. S jejich vozy přitom nic v nepořádku nebylo - osmdesátkové mercedesy jsou doslova nesmrtelné.

Ve stejné éře jste mohli koupit i Ford Crown Victoria, oblíbený vůz policejních hlídek a taxikářů. Vydržel necitlivé zacházení i karamboly a jel dál a dál. A konečně Lexus LS400, vůz známý svými vysokými nájezdy. Když Toyota spouštěla svou značku luxusních vozů, investovala na tehdejší poměry šílenou miliardu dolarů do vývoje, aby postavila nejlepší auto na světě. A povedlo se jí to. Když jejich PR oddělení někdo před lety napsal, že s LS400 najel milion mil, jestli ho nechtějí do muzea, odpověděli s poděkování, že nikoliv. Vůz prý prostě jen splnil to, pro co byl vyroben.

A aby to nebylo bez české stopy. První generace moderních oktávek s dieselovými motory 1.9 TDI a ještě jednodušším 1.9 SDI, je schopná objet zeměkouli klidně dvacetkrát bez výměny zásadních součástek. Když dojde nafta, bude jí v postapokalyptickém světě chutnat i fritovací olej. Hledejte je v garážích a stodolách. I po letech naskočí na první škrtnutí klíčkem.

Lexus LS400 (1991)

Toyota Camry (1986)

Japonská invaze

V roce 1941 zaútočili na Pearl Harbor, o čtyři dekády později mírovou cestou dobyli Detroit. Ropná krize a klesající kvalita výroby v amerických továrnách způsobily, že se čím dál tím víc zákazníků klonilo k menším a dostupným vozům od značek jako Nissan a Toyota. Ty si otevřely v USA vlastní továrny a oslovovaly domácí řidiče lacinými a především spolehlivými vozy. Na tamním trhu japonské značky začaly vyrábět auta ušitá na míru americkým řidičům. Zatímco Ford, Chrysler a Chevrolet zůstaly u pohonu zadních kol a velkých atmosférických motorů, Japonci přišli s jednodušším pohonem předních kol a pokrokovějšími menšími pohony, které zaručily nižší spotřebu. Odklon zákazníků už se v devadesátých letech nepodařilo zastavit. Dnes tvoří většinu žebříku nejprodávanějších osobních vozů v USA japonské a jihokorejské značky. A dlouhodobě vedou i index spolehlivosti.

Svaly patří na stavbu

Nejpopulárnějším a nejprodávanějším autem v USA vždy býval Ford F-150. Krásných čtyřicet let v řadě, než ho loni z trůnu sesadila Toyota RAV4. Pořád si ale drží prvenství v kategorii užitkových pick-upů, kde vede s obrovským náskokem. Právě fleetové prodeje ho drží takhle vysoko. Proč? Protože dlouho neměl vůbec žádnou konkurenci. Doslova, protože v roce 1962 začal platit tzv. kuřecí daň. Tehdejší prezident Lyndon Johnson uvalil 25% daň na jakékoliv užitkové vozy importované z Evropy či Asie. Byla to reakce na daň z dovozu amerických kuřat do Francie. Nařízení dodnes nikdo nezrušil, protože americkým automobilkám náramně vyhovuje, že nemají v tomto segmentu konkurenci. Ford F-150 měl dlouhou dobu monopol, než se objevily podobné modely od Chevroletu a dalších.

Ford F-150 (1989)

BMW M3 (1985)

Když se tři perou, lidový vůz

se směje

V Německu se automobilky Mercedes-Benz, Audi a BMW přetahovaly mezi sebou tak dlouho, až se jejich zástupci rozhodli, že si to vyřídí na závodní trati. Tak v roce 1984 vzniklo DTM alias Deutsche Tourenwagen Meisterschaft. Německý automobilový průmysl tím získal další impulz, protože všechny tři automobilky se snažily stavět co nejlepší auta a také jejich sportovní verze, které posloužily pro homologaci DTM závoďáků. Zlatá éra špičkových řidičů a báječných sedanů jako BMW M3, Mercedes-Benz 190E nebo Audi V8. Občas v DTM vyhrálo i nějaké to Volvo nebo Alfa Romeo, ale Němci si vždycky vavříny brali zpátky a silniční verze jejich šampionů dobyly celou Evropu. Nakonec se ale smál Volkswagen, který na prodejích Golfů a Passatů dělal o řád vyšší čísla. Šlo o levnější, technologicky jednodušší a méně výkonné vozy, řemeslně a prakticky však zcela vyhovující potřebám společnosti, která bez dopravního prostředku nezvládala existovat.

Od Užovky k Octavii

Volkswagen nakonec zasáhnul i do československé historie. Škoda Auto se zuby nehty držela pohonu zadních kol u modelů jako 105 a 120. Na sovětskou žigulíkovou konkurenci to bohatě stačilo, ovšem tváří v tvář importu z Tuzexu jsme trochu zaostávali. Škoda Favorit v roce 1987 nabídla moderní pohon předních kol, hatchbackovou karoserii a řadu vymožeností, ale automobilka byla na pokraji sil. V roce 1991 ji Volkswagen odkoupil a v jeho režii vznikl napůl nový vůz, napůl facelift Favoritu jménem Felicie. Úplně novým a moderním vozem, technicky bratrem soudobého Volkswagenu Golf, byla až novodobá Škoda Octavia v roce 1996. První generaci, která se o dva roky později představila i v praktické verzi kombi, lze na českých silnicích vídat dodnes.

Ty máš džíp?

Osmdesátá léta viděla také zrod dalšího z fenoménů, který je tu s námi dodnes. Jeep Cherokee z roku 1984 byl prvním moderním SUV. Měl offroadové schopnosti svých bratříčků, ale také kompaktní karoserii a komfortní výbavu. Byl dalek spartánského zjevu Wranglera, který přímo vycházel z armádních džípů. Jeho úspěch předznamenal dlouhou řadu následovníků. V roce 2000 bylo na amerických silnicích 36 % SUV. Svět na podobné číslo dosáhnul až v roce 2019, ale všechno to začalo už před těmi čtyřiceti lety. V devadesátkách, když jste vůz podobného typu viděli, říkali jste mu prostě “džíp”, ať už byl odkudkoliv - měl velká kola, pohon 4x4 a částečně připomínal právě ten armádní Jeep Willys z televize. Dnes má „džípa” každý druhý, ale už se mu říká SUV a místo do války jezdí do Penny.

Nic

není

nemožné, Toyotááá

V roce 1997 Toyota uvedla na trh hybridní model Prius a doslova změnila svět. Ukázala mu totiž, že bezúdržbové hybridní vozidlo s pokročilou aerodynamikou zvládne jezdit podstatně úsporněji, aniž by to pro řidiče musela být práce navíc. Prius je dodnes bestsellerem a etalonem hybridní automobility. Řada automobilek se ho snažila částečně napodobit, mnohem delší řada dalších to naopak tvrdohlavě odmítá a pak je rozčarovaná z nízkých prodejů svých experimentů. Faktem zůstává, že nám Prius před téměř třiceti lety ukázal cestu k zelenějším zítřkům.

Toyota Prius I (1997)

Škoda Octavia I (1996)

Jeep Cherokee XJ (1984)

Kdo umí, ten umí

Tradiční přehlídka umu českých umělců, designérů a řemeslníků ovládla i letošní podzim. A jelikož oblíbené rčení, jehož začátek jsme si vypůjčili do titulku tohoto článku, pokračuje konstatováním, že „kdo neumí, tak čumí“, na letošní Designblok jsme se vydali především čumět. Při té příležitosti jsme pro vás zjišťovali, kdo je na scéně nový, co si připravila ostřílená designérská jména a jaký přelomový produktový design nám v následujících dnech nedá spát, dokud si jím nevybavíme interiér…

TEXT Petr Jansa

Foto: archiv designérů a značek

NOZOMI

O potřebě kvalitního zvuku v mužském životě už byla řeč o pár řádek výše. Co by to ale bylo za zvuk, kdyby vycházel jen z MP3 přehrávače, nebo nedej bože z mobilního telefonu. To by byla doslova hudební svatokrádež! Každý muž má mít v kapse nůž a doma pak svůj gramofon se sbírkou vinylových desek. Takový osobní oltář, kterým je pro ženy toaletní stolek se zrcadlem. Jeden takový představila na Designbloku česká značka Nozomi, za kterou stojí architekti Romana Šteflová a Martin Šenberger. Audio Altar pro ně navrhl oceňovaný designér Jiří Krejčiřík, kterého v tomto článku najdete podepsaného ještě pod jednou novinkou. O té však později. Teď se vraťme k chrámu zasvěcenému analogovým tónům, který uprostřed všednodenního mumraje zve k ceremonii soustředěného poslechu. Jeho hliníkový korpus nesou tři robustní nohy z pozinkované oceli, pomyslnou korunou je pak masivní deska volně vyřezávaných obrysů z ořechového dřeva pro samotný gramofon, pod kterou se ukrývá malá dóza na štětec ve stejném designu. Spodní police rozdělená do šesti fochů pak nabízí dostatek místa pro sbírku desek.

Celkem vznikne série pouhých pěti kusů.

Designér: Jiří Krejčiřík

Web: www.nozomi.design

02

DECHEM

Michaela Tomišková a Jakub Janďou rek své Studio DECHEM piplají už třináct let, přičemž jejich bestseller – skleněná váza Bandaska – letos slaví jedenácté narozeniny. Za svůj „život“ už získala nesčetné množství podob a zákazníky stále neunavuje. Naopak – kdo má jednu, potřebuje další. Je to takový lov skleně ných Pokémonů, přičemž letos lze Bandaskachu ulovit v limitované edici s ručně malovanými ilustracemi od Michala Bačáka, které našly inspiraci ve sklářské výrobě (cena: od 8 500 Kč). V instalaci nazvané Volcano Apart ment si krom nástěnné a stojací lampy Fundo v různých odstínech kouřového skla zaslouží zmínit především kolekce Discord of the Harmony. Ta stojí na zdánlivě neslučitelné kombinaci nerostné surovosti pískovce s ušlechtilou krásou skla. Vyniká zejména u konferenčního stolku, jehož deska z recyklovaného skla Fragmentglass stojí na nohách z pískovcových desek jištěných částečně neopracovanými pískovcovými balvany. Rukou Jakuba Janďourka pak na huti vznikly ještě dva unikátní objekty, které připomínají busty na pískovcovém podstavci. Tvoří je čiré tavené sklo a v budoucnu se stoprocentně stanou vzácným sběratelským artefaktem.

Designér: Michaela Tomišková a Jakub Janďourek Web: www.dechemstudio.com

SUPERFINE STUFF

Nebudeme si nic nalhávat, my chlapi k životu potřebujeme dobrý zvuk. Proto si při nákupu auta vždy připlatíme spíš za lepší repráky než za speciální lak. A proto se čerství ženáči často dostávají do křížku s novomanželkami, kterým ty „hnusný krávy“ narušují harmonickou estetiku společného interiéru. Právě s tímto problémem může pomoci české studio Superfine Stuff Petra Vykoukala, který navrhuje a od základu vyrábí unikátní a malosériové reproduktory připomínající umělecká díla. Svou značku poprvé představil na loňském Designbloku a letos ji posunul do nových sfér. Jeho projekt Absolutno totiž není jen o špičkovém zvuku a experimentálním designu. Má i filozofickou rovinu vycházející z Čapkova románu Továrna na absolutno. Soubor tří objektů (dvojice stereo reproduktorů a subwoofer) je volnou imaginací Čapkova narativního světa, kde se technika setkává s duchovnem. Žák Michala Froňka a Jana Němečka z pražské UMPRUM si pro své solitéry sám vyrábí celou řadu součástek, některé pak tiskne na 3D tiskárně. Měniče, reproduktory a další základní komponenty nakupuje od nizozemských dodavatelů, kteří jsou zárukou kvality. Pokud tedy hledáte kompromis mezi skvělým zvukem, jedinečností a estetikou, víte, u koho

IZAAK REICH

Když se řekne Zikmundov, mnoho z nás si vybaví designový penzion ukrývající se v nádherné moravské přírodě nedaleko hradu Buchlov. Teď si při vyslovení tohoto jména můžete představit i novou sklárnu Izaak Reich, která s penzionem sousedí a která po sto padesáti letech navazuje na sklářskou tradici v nedalekých Starých Hutích, odkud se za Rakouska-Uherska vyváželo sklo do celého světa. „To je přesně to, co Česko potřebuje – další sklárnu,“ řeknete si možná. Jakmile však uvidíte tenoučké stěny ručně foukaných sklenic z kolekce Linden, která, jak už sám název napovídá, našla inspiraci v listech českého národního stromu, spadne vám brada. O design kolekce, která aktuálně čítá devět sklenic a dvě karafy, se postaral legendární Rony Plesl, který na kolekci úzce spolupracoval s vinařem Jaromírem Galou. Ten měl na starost pohlídat, aby sklenky byly nejen hezké na pohled, ale aby se z nich i dobře pilo – víno, whisky, brandy, voda i digestif. Tohle je podle nás funkce snů, ačkoliv většina z nás si o ní může nechat leda tak zdát. Testování tenkostěnných sklenic mimo pracovní dobu si však můžete v klidu dopřát. Kolekce Linden je totiž v prodeji na e-shopu (cena: od 1 190 Kč).

Designér: Rony Plesl Web: www.izaakreich.com

ATELIÉR ŠUNČÍK

Roztomilé zbytečnosti na pomezí tvořivé dílničky a umělecké galerie. Tak by se daly s nadsázkou charakterizovat unikátní keramické objekty Ateliéru Šunčík, které jsou tak ošklivé, až jsou hezké. Přesně tahle kombinace je teď ve světě dekorativního umění na vzestupu a tak se není co divit, že valná většina kolekce představené v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu se vyprodala ještě před ukončením festivalu. Poměrně nová značka autorské keramiky se široké veřejnosti poprvé představila letos na festivalu Křehký Mikulov a vykročila tak ve šlépějích podobných značek, jejichž unikáty se v průběhu let staly středobodem zájmu českých i zahraničních sběratelů. Autorem rozverných Šunčíků je David Ševčík, jehož jméno si můžete spojit třeba s českým parfémovým domem Pigmentarium. Ateliér Šunčík je však čistě jeho projektem, na který si vyčlenil jeden večer v týdnu a který se pro něho stal jakousi radostnou terapií. Během ní se noří nejen do hlíny, ale i do vlastního imaginárního světa, jehož tvory prostřednictvím keramické pece přivádí na náš svět. Každý kus je originál, každý má jiný účel – od popelníčku a vázy přes čajovou konvičku, až po Báječnou osobnost, která prostě jen je, a příšerně se tváří.

Designér: David Ševčík Web: www.ateliersuncik.com

MODERNISTA

Do Modernisty se chodí především pro repliky ikonických děl významných českých tvůrců první poloviny dvacátého století. Nechybí kousky vyrobené dle návrhu Jindřicha Halabaly a Pavla Janáka, na jejichž výrobu drží Modernista licenci, ani kousky Josefa Gočára, Adolfa Loose či Vlastislava Hofmana. Letos značka představila novinku v podobě dvojice svítidel Emílie a Emil. Jejich inspirací se stala tvorba prvorepublikového architekta Emila Králíčka, který tato svítidla pro své interiéry… Nikdy nenavrhl! Ačkoliv byste to při pohledu na ně nejspíš nehádali, od základu vznikly v jednadvacátém století pod taktovkou Jiřího Krejčiříka. Mladý designér se tak stal vůbec prvním autorem, jehož práci Modernista do své kolekce zařadil. Svítidla (cena: od 38 900 Kč), která působí dojmem že se k nám dostala z jiného časoprostoru, mají sice prvorepublikovou estetiku, ale zároveň i nejmodernější střeva. Pod ručně broušenou mosazí a ručně skládaným voskovaným papírovým širmem se totiž ukrývá led dioda s nastavitelnou barevnou teplotou a možností stmívání. Co se podstavce stolní lampy týče, je možné ji pro zákazníka upravit na míru. V základní nabídce je ořechová a jasanová dýha.

Designér: Jiří Krejčiřík Web: www.modernista.cz

LUKRU DESIGN

Tenis v posledních letech zažívá velký návrat na scénu (pokud z ní tedy vůbec někdy sestoupil). Hraje čím dál víc amatérů a spotřeba míčků rapidně stoupá. Co si s těmi opotřebovanými gumovými koulemi pokrytými plstí počít? Pokud nechceme, aby se z vysloužilých míčků začaly v oceánech tvořit tenisákové ostrovy, budeme muset recyklovat. Se skvělým nápadem v tomto směru přišla slovenská designérka Lucia Kružlicová, jejíž značka dává vysloužilým věcem nový život. Vloni už ze zbytků vodovodních trubek vyrobila malou zoo (za kolekci trojice dětských hraček získala letos Big See Product Design Award), nejnověji z použitých tenisových míčků vytvořila stylovou dětskou židličku a dvě originální závěsná svítidla inspirovaná historickými lustry. Jedna taková židlička spolkne celkem 54 míčků a Lucia ji zákazníkům vyrobí na zakázku. Vyjímat se bude v dětském pokojíčku budoucích úspěšných sportovců, ale i v jiných prostorách, kde může sloužit třeba jako stojánek na tašku. Kreativitě se meze nekladou.

Designér: Lucia Kružlicová Web: www.lukru.sk

RAP

Pokud jste někdy zavítali do mikulovského bistra Kuk, pravděpodobně jste tam přišli do kontaktu s masivním nábytkem studia Rap. Co mají společného? Možná víc, než by se na první dobrou dalo vytušit. Krom tří písmen v názvu je to především rodina Vrbkova, která stojí jak za bistrem, tak za nábytkovým a interiérovým studiem. Teď je na místě položit si otázku: co bylo dřív, vejce nebo slepice? Rap je správně. Zatímco bistro se zákazníkům otevřelo teprve před šesti lety, Rap letos slaví 35. výročí. Založil ho Vítězslav Vrbka, který dnes firmu vede se synem Adamem, pozici art directorky pak zastává dcera Michaela. Krom kompletních realizací nabízí trojice také vlastní produkty. Letos se rozrostly o řadu SYMBIONT, která, stejně jako oceňovaná knihovna Ab Ovo z roku 2023, staví na dubovém masivu, který nesplňuje nábytkářské normy a je označen jako palivové dříví. RAP tento masiv plný suků a děr přesto používá, a to, co jiní považují za vadu, proměňuje ve výhodu. Výrazná kresba navíc vyniká i díky opalování ohněm, což je tradiční japonská metoda označovaná jako shou sugi ban. V nové kolekci najdete jídelní stůl, lavici, nástěnné zrcadlo a police, které samy o sobě fungují jako umělecký solitér.

Designér: Michaela Vrbková Web: www.eshop-rap.com

Zleva: Tuhé parfémované mýdlo s vůní pomerančového květu, Nicolaï,, 375 Kč; oživující tělový peeling s rozemletou pemzou, bambusovým stvolem a aromatickou vůní jedle, borovice, šalvěje a hřebíčku, Aesop, 1 000 Kč / 180 ml, prodává Ingredients; kartáček na nehty, Redecker, 549 Kč, prodává Nila.

Text: Petr Jansa Foto: David Turecký

Rituální

Židé mají svoji mikve, pravoslavní křesťané theofanii, hinduisté provádějí rituální koupel snán v posvátné řece a šintoisté čistí své tělo i ducha během misogi. A čeští ateisté? Těžko říci – tradice zatím chybí. Možná by nebylo na škodu nějakou zavést a do nového roku vykročit s čistým štítem i pokožkou. Jste připraveni na křest mrazem?

1. Nechť každý, kdo vstoupí do vod zimních, pozná chlad, jakého dosud neokusil – chlad těla i ducha, který čistí i kárá. Neboť víc než bolest je zde pokoření ega a smrštění pudů.

2. V rituální vodě není třeba oděvu. Kdo skrývá svá bedra za umělé vlákno, pravdy se bojí víc než mrazu. Kdo strachu se zbaví, ten zvítězí. Malý úd pomine, odvaha zůstane.

3. První krok je svědectvím odvahy, druhý zapřením pohodlí. Třetí krok doprovoď modlitbou: „Kurva fix, to je studený!“ a ponoř se do ticha, neboť nastává chvíle, kdy jazyk zamrzá. Kdo promluví teď, nechť po zbytek roku platí pivo všem odvážným.

4. Nepovyšuj se nad ostatní, v ledové vodě jsou si před přírodou všichni rovni.

5. Peelingem odrol své hříchy, vonným mýdlem očisti své černé myšlenky a drsným kartáčem obruš své ego.

6. Z vody povoleno je vystoupiti až ve chvíli, kdy bude mozku všechno jedno.

7. Po spravedlivém ústupu na břeh budiž posvěcen člověk douškem kvalitní pálenky, která čistým je ohněm, jenž vrací mezi hříšné ateisty.

8. Kdo očistný rituál zneváží slovy o zdraví, imunitě či lymfě, nechť už radši mlčí.

Zima bez

karambolů

Ještě než napadne první sníh a teploty spadnou pod bod mrazu, nastává ideální čas udělat servis před zimou. Bude krutá a dlouhá, takže je žádoucí, aby po celé její trvání všechno fungovalo, jak má. Teď není řeč o vaší káře –počítáme, že ta už je na sezónu připravená. Mluvíme o vaší tělesné schránce, která potřebuje minimálně tak kvalitní péči jako váš vůz. Tak na co ještě čekáte? Přezout, vyčistit, ošetřit a vyvonět!

Vůně

nového střihu

V parfémovém domě Penhaligon’s letos na narozeninovém dortu sfoukli neuvěřitelných 155 svíček. Značka známá tím, že prostřednictvím svých vůní vypráví legendární britské příběhy se rozhodla toto výročí oslavit novým pánským parfémem The Cut (cena: 4 890 Kč / 100 ml). Název odkazuje k dokonale střiženému obleku na míru z londýnské Savile Row, která je bezesporu britskou legendou. Ostatně, je ještě o pěkných pár desítek let starší než Penhaligon’s a pamatuje návštěvy opravdových britských gentlemanů, agentů jejího veličenstva i samotných členů královské rodiny. Hlavní vonné nóty (bazalka, máta a levandule) na první přičichnutí působí dojmem, jako když hřejivou vlněnou látkou projedou ostré nůžky z nerezavějící oceli. A to je přesně ten záměr. Po pár minutách se však projeví šalvěj, jedlový balzám, cedr a cypřiš a vůně získá klasický pánský charakter. → Více na www.penhaligons.com

Nezastavitelný!

Tímhle přívlastkem se budete moci honosit díky jedinečným outdoorovým botám, které jsou určeny k nošení kdykoliv a kdekoliv. Jmenují se Snowclog Advanced (cena: 5 699 Kč) a jak jejich název napovídá, nejsou jen do sucha a do vodičky, ale i do pořádné chumelenice. Jejich hlavní výhoda spočívá v tom, že jsou modulární a jejich vzhled i funkčnost se dá díky odnímatelnému návleku přizpůsobit všem povětrnostním podmínkám. Jak to funguje? Základem je klasická nazouvací bota s hrubou podrážkou, která poskytuje odolnost a jistotu na každém povrchu. Je vybavena elastickým a přizpůsobivým úpletovým svrškem, do kterého noha snadno vklouzne, tkanina ji bez nutnosti vázání pevně obejme a zabraňuje tak vniknutí bahna či vody do útrob boty. Když se pak počasí zhorší, boty lze velmi snadno doplnit odolným nepromokavým návlekem, který z klasické nízké boty udělá kotníčkovou. Zapíná se na zip a k podrážce se uchycuje pomocí pěti odolných gumiček. → Prodává www.footshop.cz

O žloutenkové epidemii, která postupně zaplavuje Česko, jste už určitě slyšeli. Vakcín je málo a bacily číhají na každém madle a každé klice. Že se vás to netýká? Jasně – můžete nám o tom napsat víc, až budete sedět v karanténě na přísné jaterní dietě. Kdybyste ale přeci jen chtěli jít štěstí naproti a své ruce udržovat čisté a zdravé, doporučujeme zkusit novou řadu tekutých mýdel (cena: 850 Kč / 300 ml) a hydratačních krémů na ruce (cena: 750 Kč / 60 ml) od oblíbené značky Corpus. Ano, té, od které máte tuhý deodorant. V nabídce mají hned dvě dřevité vůně.

Více na www.ingredients-store.com

TEXT Petr Jansa

Foto: David Turecký a archiv kosmetických značek

Zleva: Tuhé parfémované mýdlo s dřevitou vůní pačuli, růže a skořice, 34 Boulevard Saint-Germain, Diptyque, 1 000 Kč / 200 g; tělový peeling s mořskými řasami, minerálními jíly a mořskou solí, Wonder Valley, 1 300 Kč / 120 ml, prodává Byssine; kartáč do koupele s koňskými žíněmi a odnímatelnou rukojetí, Redecker, 869 Kč, prodává Nila.

Zleva: oválný koupelový kartáč na tělo s kančími štětinami, Kent, 649 Kč a tuhé parfémované mýdlo s vůní levandule, D. R. Harris & Co., 419 Kč / 150 g, oboje prodává Gentleman Store; energizující pěnivý exfoliační gel odstraňující odumřelé buňky z pokožky na těle, Sisley, 3 190 Kč / 200 ml.

Svatá trojice pro věčně mladou pleť

Bitva u Josefova

V poslední době to vypadá, že spřátelené armády hodinářských a šperkařských značek začínají z Pařížské ulice pomalu, ale jistě vytlačovat módní starousedlíky. Z východu pak oblast obklíčily spojenecké kosmetické armády, které si nenápadně ukrajují čím dál větší území. Zatím poslední rota, která na území Prahy dorazila, si vytyčila svůj rajón v Široké ulici. Její zlatem vyšívané uniformy zdobené řády v podobě černých pečetí s písmeny PN jasně naznačují, že spadají pod velení generálky Patricie de Nicolaï, pravnučky slavného Pierra-Françoise Pascala Guerlaina, která pokračuje v rodinné tradici. A teď vážně. Pražský butik je po Paříži a Londýně teprve třetím monobrandem, který parfémová značka Nicolaï otevřela, u nás ve spolupráci s majitelkami sítě niche parfumerií Myskino Andreou Hájkovou a Hanou Neubertovou. V butiku krom legendárních parfémů a tělové kosmetiky pořídíte i kolekci svíček či interiérových vůní, včetně ikonické Maharadjah.

→ Butik Nicolaï, Široká 15, Praha 1

Pokud patříte k zastáncům přirozenosti a odmítáte kosmetické zákroky spojené s aplikací klobásového jedu a dalších libůstek, je to v pořádku. My jen doufáme, že alespoň anti-age krémy používáte. Pokud však nechcete být doslova sto let za opicemi (i vizuálně), sáhněte po séru. Ta nejnovější najdete níže!

Advanced Hydrating Serum

Allies of Skin

Koncentrované hydratační sérum

Beta Glucan & Resveratrol s obsahem antioxidantů, ceramidů a peptidů pleť intenzivně hydratuje, chrání a projasňuje. Už první aplikace zvýší hydrataci pleti o 50 %. Pravidelné používání pak zjemní linky i vrásky, působí protizánětlivě a předchází podráždění.

Cena: 2 550 Kč / 30 ml, Prodává www.ingredients-store.com

Exoso-Metic Face Serum

Dr. Barbara Sturm

Omlazující sérum slibuje stejně účinné omlazení, jakého byste docílili plazmatickým ošetřením u dermatologa. Využívá k tomu exozomy, které na buněčné úrovni aktivují procesy obnovy a regenerace. Při pravidelném používání zmizí jemné linky a pleť bude hydratovaná, pevná a barevně sjednocená.

Cena: 11 990 Kč / 30 ml, Prodává www.fann.cz

The Vitamin C Serum

Augustinus Bader

Lehce vstřebatelné sérum s obsahem Baderovy patentované technologie pro stimulaci buněčné obnovy je obohaceno o vitamín C a antioxidační a protizánětlivý ergothionin. Oživuje unavenou pleť, sjednocuje její barevný tón, zesvětluje pigmentové skvrny a redukuje vrásky. Zároveň chrání před UV zářením.

Cena: 8 800 Kč / 30 ml, Prodává www.ingredients-store.com

Nestyďte se!

Listopad patří nám mužům – a našemu zdraví! Celosvětová kampaň Movember každoročně připomíná, že o prevenci rakoviny prostaty a rakoviny varlat by se mělo víc mluvit. Penny se letos rozhodlo přispět k osvětě a téma otevírá s lékařem Markem Dvořákem. V jakém věku začít s prevencí? A jak vůbec na ni?

TEXT David Hron

Proč jste se letos s Penny pustili do další osvětové kampaně?

Loni jsme s Penny vytvořili poměrně úspěšnou kampaň pro ženy. Účelem bylo o tématu rakoviny mluvit a ukázat, jak si provést samovyšetření prsu. V případě podezřelých nálezů jsme byli schopni poměrně brzy zajistit kvalifikované vyšetření v Mammacentru. A letos máme něco podobného pro pány, kterým chceme připomenout důležitost prevence a ukázat, že samovyšetření není nic složitého.

Proto ty dvojice citronů a vajec se sloganem „Nabídka, co má koule”?

Přesně tak. Opět se snažíme strhnout pozornost. A proč to celé děláme? Nádor varlat patří mezi nejčastější

zhoubné nádory u mužů mezi patnáctým a čtyřicátým rokem. Pro úspěšnou léčbu je zcela zásadní včasné odhalení. Chlapi se mohou vyšetřit sami a v případě jakéhokoli podezřelého nálezu se provádí dovyšetření u lékaře. Pokud se nám podaří nádor zachytit včas, je úspěšnost léčby téměř stoprocentní. Tohle je zkrátka oblast, kde má prevence a včasné odhalení extrémní význam.

Chodí Češi na prevenci rakoviny varlat a prostaty poctivě? Flákají to. Do toho se potýkáme s nedostatkem doktorů, jak už praktických lékařů, tak urologů. Problémem také je, že zatímco ženy mají tento druh prevence hrazený, u mužů zatím hrazený – až na

určité výjimky – není. Ale my jsme samozřejmě naší kampaň s Penny konzultovali s řadou urologů a podle nich mají muži od 50 do 69 let nárok na odběr takzvaného PSA –tedy prostatického specifického antigenu, který slouží k odhalení nádoru prostaty. A abych nedával kredit jenom nám, tak je tu i organizace Loono, která se kampaní #prsakoule zabývá dlouhodobě. I s nimi se Penny spojilo a s kampaní nám výrazně pomohli. Mají totiž velmi dobře vypracovanou metodiku na to, jak si chlapi mají své – když to řeknu v naší terminologii – koule vyšetřit. Když se nám podaří otestovat tisíc chlapů, tak možná odhalíme čtyři zhoubné nádory, které by se jinak neodhalily. To má velký význam.

Jak si tedy správně vyšetřit varlata? Rakovinu prostaty si asi doma neodhalím, že?

Rakovinu prostaty jde opravdu vyšetřit jen z krve nebo ultrazvukem, magnetickou rezonancí, ale i tím, že si budete všímat příznaků - potíže s močením, ejakulací nebo bolesti v pánvi. Naopak varlata si vyšetříte velmi snadno, ideálně po teplé koupeli, a to tak, že uchopíte varle mezi palec a ukazováček a pomalu jím otáčíte mezi prsty. Varle by přitom mělo být hladké, pevné, ale ne tvrdé. Dobré je takové vyšetření provádět jednou za měsíc. Jakákoli asymetrie, zvětšené varle, bolestivá bulka, cokoli podezřelého je vždy signálem k tomu zajít si na urologické vyšetření co nejdřív. Každý urolog vás přitom s podezřením na nádor varlete musí vzít ještě ten samý den.

Od kolika let by si měli kluci svá varlata hlídat?

Ideálně od doby, co jsou toho schopni. Myslím, že už dvanáctileté dítě by tohle mělo zvládnout, a ve chvíli, kdy si najde něco, co se mu zdá podezřelé, to konzultovat s dospělým nebo s lékařem. Nechci nikoho strašit, ale pravidelný screening doporučujeme provádět opravdu od patnácti let. A netýká se to jen varlat. Dobré zkrátka je si svého těla všímat, a ať už se to

týká kožních znamének nebo i jiných částí těla.

Objevují se kolem rakoviny prostaty nebo rakoviny varlat nějaké mýty?

Mýty ani ne. Spíše je to tabuizované téma, protože jde o intimní oblast. Chlapi se bojí doktora kontaktovat a ostýchají se se svůj problém někomu sdělit. Často pak vidíme, že do ordinace přicházejí v pozdní fázi, kdy už opravdu není pochyb o tom, že se tam děje něco patologického. Proto chci říct, že lékaři nedělají při vyšetření prostaty ani varlat nic zvláštního. Není potřeba se stydět. Vaše varle nebude první varle, které kdy doktor držel v ruce. Určitě vás samotné vyšetření nijak nezesměšní.

Chodíte i vy na preventivní prohlídky?

Já mám to štěstí, že si řadu krevních odběrů a vyšetření mohu udělat sám. Určitě to nezanedbávám. A brzy mi bude čtyřicet, takže budu chtít absolvovat preventivní kolonoskopické vyšetření. Jinak jsem, myslím, typický chlap, a prevencí se taky bojím. Není to pro mě nic extra příjemného.

Symbolem kampaně Movember je knír. Už si ho necháváte narůst?

Já chodím tak ledabyle neoholený celoročně. Knír mi vždycky přišel tro-

chu úchylný, takže jestli do toho letos půjdu, ještě uvidíme. (směje se)

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před dvěma lety. Dnes máte téměř 400 tisíc fanoušků na Instagramu, vydal jste knížku Mezi nebem a pacientem. Je vám vaše nabytá popularita příjemná?

Musím říct, že mám mega fajn sledující. Kamkoliv teď se záchrankou přijedeme, tak mě lidi často poznávají, a bývá to příjemné odlehčení. Ale pořád jsem lehce obsedantní v tom, abych lidem rychle odpovídal, když se mě na něco zeptají. Rád bych, aby se jim odpovědi dostalo co nejdřív, ale je to samozřejmě náročné. Občas si říkám, že bych si potřeboval vzít od sociálních sítí dovolenou, ale ono to tak úplně nejde.

Jako lékař pracujete na urgentním příjmu, za pacienty ale jezdíte také záchrankou, lítáte za nimi vrtulníkem - pořád vás tenhle mix baví?

Jo! Jsem sice také atestovaný praktický lékař, ale stejně se vidím jako doktor v sanitce a v urgentní medicíně. I když se mi teď naskýtají i další příležitosti, jak lidem pomáhat, tak vždycky bude medicína to, co mě naplňuje. Medicína je zkrátka koníček na celý život.

„Varlata si vyšetříte velmi snadno sami, ideálně po teplé koupeli, a to tak, že uchopíte varle mezi palec a ukazováček a pomalu jím otáčíte mezi prsty. Varle by přitom mělo být hladké, pevné, ale ne tvrdé. Takové vyšetření je dobré provádět jednou za měsíc. Jakákoliv asymetrie, bolestivá bulka, cokoli podezřelého je vždy signálem k tomu zajít si na urologické vyšetření.“

Braňte se!

Víte, co je to andropauza? My vám to prozradíme a přidáme i několik preventivních tipů, jak její příchod do vašeho života zpomalit, popřípadě kam si zajít pro zbraně těžšího kalibru.

Pokud je vám čtyřicet a více, určitě jste si ve svém okolí všimli náhlé změny chování u žen, o nichž jste si doposud mysleli, že víte všechno. Ta změna, která je často spojena s hledáním ženské vnitřní síly, smyslu života, bilancováním, ezoterikou a jógovými retreaty, se objevuje z nenadání a dává se do souvislosti s obdobím menopauzy. Té jsme sice coby muži ušetřeni, nicméně i nás v životě čeká podobně nepříjemné překvapení. „Ačkoliv nejde o náhlou hormonální bouři jako u žen, dopady mohou být výrazné. Muži bývají unavení, podráždění, ztrácejí motivaci a někdy si ani neuvědomují, že se v tom může odrážet hormonální nerovnováha,“ vysvětluje

Marek Dvořák, který je hlavním lékařem kliniky ALPHALABS. Tyto příznaky dává do souvislosti s poklesem testosteronu, ke kterému přirozeně dochází už po třicátém roce života a jehož přítomnost v těle klesá přibližně o 1 % ročně. Andropauza neboli mužský přechod je v poslední době jedním z nejčastěji zmiňovaných témat v oblasti mužského zdraví. Může mít řadu podob – někoho trápí změny nálad, jiného pokles libida, úbytek svalů a přibírání tuku, i když se jeho životní styl nezměnil. Časté jsou poruchy spánku, podrážděnost či ztráta radosti. Občas se přidá i zhoršené sebevědomí, a člověk se tak dostává do začarovaného kruhu.

Co s tím? Marek Dvořák sestavil šest tipů, kterými se můžete pokusit nástup andropauzy zbrzdit.

1. Testosteron se tvoří během hluboké fáze spánku. Aby měl organismus šanci ho vyprodukovat, potřebuje minimálně 7–8 hodin kvalitního spánku.

2. Chronický stres zvyšuje hladinu kortizolu, který přímo potlačuje tvorbu testosteronu. Bojujte s ním hlubokým

dýcháním, pobytem venku a dostatkem času stráveným offline.

3. Nejúčinnější formou cvičení pro zvýšení testosteronu je silový trénink, přínos ale mají i delší procházky. Vůbec nejdůležitější je ale pravidelný pohyb.

4. Mužské tělo potřebuje zdravé tuky, které podporují tvorbu testosteronu, i dostatek bílkovin a mikroživin (zvláště zinku a hořčíku). Zařaďte do jídelníčku více vajec a hovězího masa, tučných ryb a mořských plodů, mléčných výrobků a listové zeleniny, nebo třeba avokádo.

5. Omezte alkohol a kofein. První zvyšuje hladinu estrogenu, druhý zase kortizolu.

6. Hladina testosteronu ovlivňuje kvalitu sexu i chuť na něj – zároveň platí, že sexuální aktivita pomáhá testosteron zvyšovat.

Pokud ani po úpravě spánku, pohybu a stravy nepřichází zlepšení, může být hladina testosteronu natolik nízká, že si tělo samo nepomůže. V takovém případě je na místě odborné vyšetření. „V ALPHALABS zájemcům nejprve provádíme detailní laboratorní diagnostiku. Pokud zjistíme, že je jejich hladina testosteronu skutečně nízká, navrhujeme individuální řešení v podobě bioidentické hormonální terapie. Nejde o žádný doping ani elixír mládí, ale o bezpečné doplnění hormonu, který si tělo přirozeně vytváří,“ říká Marek Dvořák. Na rozdíl od volně dostupných doplňků nebo nelegálních preparátů probíhá tato terapie vždy pod lékařským dohledem, s pravidelnými krevními testy a přesným dávkováním.

→ Více na www.alphalabs.cz

Restart

V Česku můžete nově vyzkoušet tradiční japonský rituál v podobě suché enzymatické koupele

ON'EN, která má kořeny už ve 40. letech 20. století a slibuje zázračné detoxikační účinky. My jsme ji vyzkoušeli na vlastní kůži a můžeme potvrdit, že nejde o žádné fámy. Navíc je to vcelku adrenalin, který v nadcházejících chladných měsících příjemně prohřeje tělo.

TEXT David Hron

Někdo o něm mluví jako o japonském zázraku, jiní mu přisuzují zásluhy na tom, že se v zemi vycházejícího slunce lidé dožívají tak požehnaného věku. Často se zmiňuje i plejáda dalších mystických účinků – třeba že odhalí zdravotní problémy, o kterých jste dosud neměli tušení ani vy, ani váš lékař. O čem je řeč? O speciálním rituálu postaveném na koupeli v hodně živých enzymech. Ten nově dorazil i do našich končin. A i když se kolem něj tvoří ezo bublina, nás zajímalo, jak funguje ve skutečnosti a co s námi tahle „šamanská“ procedura udělá. Proto jsme se obětovali a vyrazili do ON'EN Spa ByFEMME na pražských Vinohradech, které enzymatickou lázeň nabízí jako první spot v Česku.

Jak to funguje? Prakticky jde ale o dvacetiminutový odpočinek v dřevěné bedně plné fermentovaného organického materiálu s velmi výrazným

odérem připomínajícím vůni pilin a spadaného listí. Tak jednoduché to ale není – sypká, horká směs se totiž skládá z více než stovky ingrediencí, mezi kterými trénovaný nos rozezná třeba rýžové otruby, ginkgo, bambusovou trávu, zázvor, japonské houby, fíky, papáju, ale třeba i řasy wakame, stromovou mízu z dubu, borovice a buku, i celou řadu dalších složek.

Kdo je připraven, není překvapen Cynik by možná řekl, že celá tahle lázeňská procedura je takovou malou přípravou na poslední cestu. Slabším povahám by se dokonce mohla před očima promítnout filmová scéna pohřbení zaživa z Kill Bill 2 a mohli by pocítit potřebu se neprodleně vypařit. Ostatně, tahle procedura se nedoporučuje nikomu, kdo trpí úzkostmi nebo klaustrofobií. Já ale miluji výzvy a klaustrofobické stavy nemívám, takže

jdu téhle zkušenosti vstříc. Prostě a jednoduše, jsem rozhodnut účinek všech léčivých dřevin a bylin okusit na vlastní kůži, i když to znamená jít do truhly téměř nahý, oblečený jen do jednorázového spodního prádla a čepice. Co by ale člověk neudělal pro čtenáře Mužů v Česku!

Zatímco jsem se sprchoval a oblékal do prádla, terapeutka studia ByFemme ve vyhřáté enzymatické lázni vyhrabala důlek, do kterého jsem se měl zavrtat. Prostě se v něm uvelebit a otisknout se v enzymech tak, aby kopírovaly tvar mého těla. V tu chvíli jsem pocítil skutečnou sílu enzymů. Všechny ty mikroorganismy během fermentace totiž generují zcela přirozeně a bez jediného Wattu elektřiny teplo. A to skutečně výživné – něco mezi 60 a 70 stupni Celsia. Jak jsem byl ujištěn, není třeba se obávat. I když je lázeň poměrně horká, je zcela bezpečná.

Komplexní procedura spojená s japonskou enzymatickou suchou koupelí ON'EN trvá 45 minut a vyjde vás na 1 100 Kč. Pořídit si můžete i výhodnou permanentku na deset návštěv za 8 800 Kč. Více na www.byfemme.cz

Teplo z enzymů doslova sálá a postupně prostupuje celým tělem. Na materiálu totiž nejen ležíte, ale terapeutka vás do něj zahrabe tak, že vám z truhly vyčuhuje jen hlava. Celá procedura se právě kvůli vysoké teplotě přirovnává k sauně, ovšem enzymatická lázeň využívá i tíhu enzymatického materiálu, který na tělo působí dlouhých dvacet minut.

Šlofíček povolen

Že teplo je opravdu velké, si začínám uvědomovat, když se mi z čela začne řinout pot. Ten terapeutka přichází co pět minut otřít. Zároveň osvěží tváře a dá vám napít fermentovaného nápoje, ať ta fermentace stojí za to. Hýbat se je samozřejmě dovoleno, a pokud vám teplo a tlak enzymů nejsou příjemné, není problém si kteroukoliv končetinu vynořit a trochu se zchladit.

Po dvaceti minutách je ale lázeň u konce, přichází čas vstát z mrtvých a dřevěnou bednu opustit. Účinek enzymatické lázně se přirovnává ke dvěma hodinám běhu a musím říci, že pocit je to skutečně autentický. Na mém zpoceném těle ulpěla silná vrstva enzymů, kterou ze sebe později odrolím na podložku. Ještě předtím si ale chci ověřit ony mystické účinky,

které prý odhalí skryté problémy orgánů. Enzymy se totiž přirozeně přichycují tam, kde je dobré prokrvení a pokožka má normální teplotu. Kde se směs nelepí nebo rychle osychá, má prý být problém. Rychle kontroluji břicho (slezina, trávení), bedra (ledviny), hrudník (plíce a srdce), ale i paže a nohy, kde by nesouvislá vrstva měla podle tradiční japonské terapie signalizovat problém lymfy či krevního oběhu. Inu, nefunguje to, protože vrstva enzymů na mém těle je opravdu souvislá. A nebo jsem v naprostém pořádku, což je vlastně skvělá zpráva. Po první fázi drolení přichází na řadu zbytek očisty, který probíhá v opravdu zasloužené ledové sprše. Na tu si dopřejte čas – nejenže nějakou dobu trvá vrstvu enzymů smýt, ale i tělo potřebuje nějakou dobu na zchlazení. Ostatně z té změny teplot se člověku snadno zatočí hlava, takže opravdu nespěchejte.

V ON'EN spa na vás pro jistotu ještě dohlédnou a dopřejí vám třicet minut na lehátku, kde si po lázni odpočinete nejen pod pleťovou maskou, ale i na speciální podložce WOTT (Water Optimizing Total Technology). Ta díky patentované technologii podporuje mikrocirkulaci molekul

vody v těle a urychluje regeneraci. Terapeutka mi po proceduře kladla na srdce, ať už se dnes nepouštím do velkých akcí a dopřeji tělu odpočinek. Odpolední šlofík byl tímto schválen a osobně ho považuji za nutnou součást enzymatické lázně.

Nečekané výsledky

Nikoli bezprostředně po proceduře, ale až o něco později, kdy tělo skutečně vyrovnalo teplotu a celkově se zklidnilo, byl cítit účinek enzymů. Ty totiž zanechaly mou kůži neuvěřitelně hebkou, a celé tělo se mi zdálo být lehčí. Osobně mi horká lázeň pomohla i na škrábání v krku, které mě několik dní trápilo, a najednou bylo tatam. I to považuji za důkaz, že enzymatická lázeň je velmi očistná. Upřímně začínám chápat, proč ji japonští mistři doporučují všem, kteří potřebují detox po nemoci nebo stresovém období, při pocitu silné únavy a vyčerpání, pokud někdo trpí bolestmi svalů a kloubů, potřebuje rekonvalescenci po operaci, má potíže s pokožkou nebo se spánkem. Mimochodem, tahle procedura rozkládá i odumřelé buňky, které ulpívají na těle. Zkrátka a jednoduše, tohle je kompletní očista a já jí mohu jen doporučit.

Helsinky pod sněhem jsou jako sen. Nenechte se ale zmást našimi představami o ledovém severu – zpravidla tu začíná padat až v lednu.

Text: Zdenka Tomis Foto: Shutterstock

Zapomenutý poklad

Také milujete skandinávskou estetiku i tamní přístup k životu, ale ostrovy Stockholmu znáte nazpaměť a už jste poněkud přesycení popularitou Kodaně? Pak je ten správný čas vyrazit o něco východněji. Přesněji řečeno do Helsinek. Na finské hlavní město se totiž neprávem zapomíná, a je to škoda. Není plné turistů, ani přehnaně nablýskané, a v něčem možná připomene Kodaň v začátcích její slávy. Nepředstavujte si žádnou velkou metropoli, město je příjemně malé a od břehů moře do centra plného funkcionalistických staveb je to jen kousíček. Jak se na skandinávské hlavní město sluší a patří, design je přirozenou součástí každodenního života, zároveň se tu ale žije v souladu s přírodou a ročními obdobími. V zimě působí Helsinky dokonale klidně, možná až meditativně. V létě naopak září světlem, protože tou dobou noc netrvá ani pět hodin a slunce zapadá spíš symbolicky. Ovšem bez ohledu na datum v kalendáři nebo předpověď počasí Finové tráví čas venku kdykoli to jen jde. Drsnou, ale klidnou povahu mají zkrátka v krvi. Proto jakmile objevíte tenhle severský poklad, rychle si uvědomíte, že není ze zlata – spíš z pořádně tvrzeného železa!

→ Více na www.hel.fi

Zpátky ke kořenům

Na první pohled vcelku nenápadné město, kde ale vše perfektně funguje a které je plné úžasné architektury, tradiční skandinávské estetiky i skvělého jídla. Helsinky však překvapí také tím, že i uprostřed tuhé zimy je v téhle severské metropoli neustále co objevovat.

TEXT Zdenka Tomis

Historické památky

60.1703881, 24.9522843

Začněme třeba na náměstí Senaatintori, nad kterým se tyčí majestátní luteránská katedrála Tuomiokirkko z 19. století, impozantní bílý chrám s mohutnou kupolí, který se stal ikonou města. Nedaleko najdete také Prezidentský palác a místní univerzitu. Na kopci nad přístavem Katajanokka, odkud je mimochodem krásný výhled, stojí největší pravoslavný kostel v západní Evropě, tedy Uspenská katedrála. Je postavena z červených cihel a nese silné ruské vlivy, což připomíná dobu, kdy bylo Finsko součástí Ruského impéria. Za pozornost určitě stojí budova hlavního nádraží, kam možná přijedete přímým vlakem z letiště. Navrhl ji Eliel Saarinen a obdivovat v ní můžete například lustry Paava Tynella. → www.hel.fi

Trochu jiný přístup

60.1697670, 24.9359387

Helsinky nicméně nejsou městem jedné velké pamětihodnosti jako Paříž nebo Řím. O to více zdánlivě nenápadných skvostů tu ale najdete. Zajděte se podívat třeba do kaple Kamppi, jejíž úsporná dřevěná architektura s moderním jednoduchým tvarem zvenčí vůbec nedává tušit, že se uvnitř skrývá svatostánek. Velmi neobvyklý je také nedaleký modernistický kostel Temppeliaukio z 60. let s částečně prosklenou kupolí potaženou mědí a zdmi, které tvoří skála. Za procházku stojí také Sibeliův památník ze šesti set ocelových trubek ve tvaru vln, který se nachází v parku na pobřeží zálivu, a přesto jen kousíček od centra. Tady už vám dojde, že i k poměrně tradičním stavbám v Helsinkách přistupují jinak, možná odvážněji, než byste čekali. Helsinky jsou poměrně malé město, kde žije něco přes 650 tisíc obyvatel. Pohybovat se tu tedy klidně můžete pěšky, na kole, ale rozhodně se nebojte ani městské hromadné dopravy. Funguje perfektně – síť tramvají a autobusů město velmi chytře propojuje, a pro případné delší cesty tu mají i metro. → www.kampinkappeli.fi, www.temppeliaukionkirkko.fi

Pozdrav ze 30. let

60.19816, 24.87637

Kam za uměním

60.1707387, 24.9364861

Jednoznačně do ulic města. A kdyby vám to nestačilo, v samotném centru Helsinek, ve funkcionalistické budově Lasipalatsi, sídlí Amos Rex, největší soukromá galerie moderního umění ve Finsku (pozor, zavírací den je vcelku nezvykle v úterý). V budově je také kino a celé tohle místo působí jako z filmů Wese Andersona. Jen kousek odtud je další oblíbené muzeum současného umění Kiasma, určitě navštivte také Architecture & Design Museum v historické budově z roku 1873, které připomene, které tvary, slavné objekty i úplně obyčejné předměty denní potřeby dali světu finští designéři.

→ www.amosrex.fi, www.kiasma.fi, www.admuseo.fi

Hlavní nákupní uzel najdete v okolí parku Esplanadi, který je tvořený příjemným pásem vzrostlých stromů lemujícím ulice Pohjoisesplanadi a Eteläesplanadi. Krom historické budovy divadla otevřeného v roce 1860 tady najdete i malý dřevěný kiosek z třicátých let, kde se prodává káva a zmrzlina. Těchto tradičních stánků zvaných „lippakiska“ ale po městě potkáte víc – jde o stánky s funkcionalistickými prvky (většinu jich navrhl městský architekt Gunnar Taucher) postavené kvůli olympijským hrám, které se tu měly konat v roce 1940, ale kvůli druhé světové válce byly zrušeny. Kiosky samotné však žijí dál (bohužel, většinou jen od jara do podzimu) a pro obyvatele Helsinek se staly místem setkávání. Jeden z těch nejstarších se jmenuje Puukioski, najdete ho ve čtvrti Munkkinemi a můžete si v něm dát třeba i wafle! → www.puukioskimunkkiniemi.com 04 03

Cool předměstí

60.1859210, 24.8271681

Na jeden den vyrazte také na předměstí Espoo, které je dalším centrem umění a architektury. Začněte třeba u budovy Dipoli, která, přestože má vzhled stylové chaty uprostřed lesů, slouží jako hlavní budova Aaltovy univerzity. Pokračujte ke galerii EMMA (Espoo Museum of Modern Art), která se věnuje tradičnímu a současnému umění a ve stálé expozici tu je sbírka finského podnikatele a sběratele Kyösti Kakkonena, která představuje nejlepší současné lokální designéry a umělce a – pozor – způsobuje touhu okamžitě si naplnit domov dílem mladých místních tvůrců. Cestou zpět do města to určitě vezměte přes kouzelný dům Gunnara a Marie-Louise Didrichsenových. V překrásném interiéru je skromné umělecké muzeum, ale pozornost věnujte také zahradě. Kromě toho, že stojí na samém pobřeží zálivu, je také plná soch a objektů od světoznámých umělců. Nedaleko je pak také dům a ateliér slavného Alvara Aalta, jen je dobré návštěvu naplánovat předem – nemají otevřeno každý den a čas prohlídky je lepší si zarezervovat.

→ www.emmamuseum.fi, www.didrichsenmuseum.fi, www.alvaraalto.fi

Neony a čokoláda

60.1687855, 24.9476521

Návštěva Helsinek uprostřed zimy sice neumožňuje užít si naplno kiosky rozeseté po městě, ale má to jiné výhody. Třeba že se brzy stmívá, a tak pohodlně chytnete dobu, kdy se město rozzáří neony všech možných barev, stylů a fontů. Možná právě aby rozsvítily pochmurnou temnou část roku, jsou všechny nápisy na restauracích, obchodech, ale i čísla na obytných domech podsvícena a vytváří opravdu unikátní retro atmosféru. Stejně jako neony k tomuhle městu neodmyslitelně patří také čokoláda. Pokud pamatujete devadesátá léta, kdy u nás největší slávu zažívala lahodná Geisha, určitě si vybavíte i značku Fazer. Ta pochází právě z Finska, a tak všude po městě najdete i stejnojmenné kavárny, kde si kromě bezedné kávy, malého oběda nebo dezertu můžete nakoupit právě i řadu jejích cukrovinek.

→ www.fazer.fi

Elegantní gastro scéna

60.1670516, 24.9473349

Nejen čokoládou živ je člověk, i když ke štěstí to často stačí. Takže kam dál? Pravděpodobně nejznámější a dost možná i nejkrásnější helsinskou restaurací je Savoy na Eteläesplanadi, která je vyhlášená už od svého vzniku v roce 1937. Její interiér totiž navrhovali Alvar a Aino Aaltovi. Najdete ji navíc v osmém patře, a tak tu budete obědvat či večeřet s úžasným výhledem na město. Jednoduchou, ale výbornou kuchyni má restaurace Elm, kde si užijete příjemnou ležérní atmosféru – stavte se na večeři nebo třeba jen na víno. Na kafe a tradičního skořicového šneka si zajděte do Gateau Kruununhaka, skvělou matchu, výběrovou kávu a spoustu dortíků si dáte v Café Andante. Dobrou kávu i klasické skandinávské pečivo má také síť pekáren Levain, kam ale můžete zajít i na snídani nebo smoothie. → www.savoyhelsinki.fi, www.restaurantelm.fi, www.gateau.fi, www.andantecoffee.com, www.levain.fi

07 08

Ráj designu

60.1613568, 24.9417115

Tipujeme, že čokoláda nebude jediným suvenýrem, který si odtud přivezete. Z Finska totiž pochází módní brand Marimekko nebo značka tradičního finského designu Iittala, pro niž navrhoval i Aalto a které má teď kolekci s postavičkami Mumínků. To je mimochodem další finská legenda, na kterou tu budete často narážet. Za méně známými lokálními značkami a obchody se vydejte do takzvaného Design District. Zajděte do jednoho z mnoha concept storů, třeba do Common. Moko Market Café připomene obchůdky s látkami a dekoracemi v Bombaji a ještě si tu dáte skvělý salát. Vůbec nejkrásnějším suvenýrem jsou ale ručně vyráběné dřevěné matrjošky Salakauppa. Překrásný je i samotný obchod. Jen si dopředu třeba na Instagramu zkontrolujte otevírací dobu. Oficiálně tu bývají jen v sobotu odpoledne, ale někdy otevřou nárazově i během týdne. → www.designdistrict.fi, www.common-helsinki.com, www.moko.fi, www.salakauppa.fi

Foto: archiv hotelů, obchodů a restaurací, Zdenka Tomis

Umění i v hotelu

60.1585211, 24.9142363

Když chcete bydlet opravdu stylově, a být i v hotelu obklopeni odvahou současných finských umělců, vyberte si AX Hotel. Kromě typických neonových nápisů vás tu už z dálky vítá stříbrná socha imaginárního tvora, který se vznáší nad vchodem a skrze zeď se vine až hluboko do lobby. Až tam zjistíte, že je dvouhlavý, nicméně až do konce pobytu budete přemýšlet, zda je víc děsivý či roztomilý a jaké zvíře vlastně může symbolizovat. Což je přesně ten záměr, o který finskému umělci Stefanu Lindforsovi šlo. Každý pokoj tu navíc zdobil jiný autor, a tak se sem můžete klidně opakovaně vracet a vždy to bude jiný zážitek. Anebo se stavte třeba jen na snídani, případně večer na drink, kdy tu hrají živí DJs. S oblibou sem chodí i místní. Hotel navíc stojí v nové čtvrti na poloostrově Jätkäsaari, což je velmi moderní část města nedaleko přístavu, která se stále ještě vyvíjí, a tak se dá čekat, že okolí tohoto místa se bude rovněž s každou vaší návštěvou proměňovat. → www.hotelax.fi

09

10

Pevnost na ostrovech

60.1458939, 24.9850456

Příroda je v Helsinkách součástí každodenního života. Vydejte se k ní ještě blíž a vyrazte na výlet trajektem. V rámci městské veřejné dopravy totiž můžete snadno prozkoumat okolní ostrůvky. Plný zeleně je ostrov Seurasaari, kde je i pláž, a tak se sem místní jezdí v létě koupat. Je tu ale i skanzen starobylé finské architektury. Na seznamu UNESCO je zapsaný ostrov Suomenlinna kvůli jeho stejnojmenné obranné námořní pevnosti. Jde vlastně o dva ostrovy, které spojuje most. Mají překrásné skalnaté pobřeží s majákem, kde se v létě vykoupete, a protože je obývá asi 900 lidí, fungují tam i obchůdky a kavárny, nebo třeba muzeum.

→ www.suomenlinna.fi

Legenda o finské odolnosti

Sisu je takové finské hygge. Nečekejte ale žádnou švédskou pohodičku, na tu je teď svět až příliš složitý. Finové vědí, že je čas se zocelit, zachovat klid a s přehledem tak zvládnout i ty nejnáročnější situace, které člověku stojí v cestě.

TEXT Zdenka Tomis

„Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, nepojede v listopadu do Helsinek. Kromě tebe, zabijáku,“ stálo před pár lety na velké ceduli, která vítala návštěvníky technologické konference Slush, jež se ve finském hlavním městě pravidelně koná právě v listopadu. Listopad je totiž pro návštěvu Helsinek vůbec nejhorší měsíc. Dny jsou krátké a brzo se stmívá, počasí je příšerné, často prší, je zima, ale bohužel ne zase taková, aby šeď podzimních dnů přikryl bílý sníh. Ten tady začíná padat zpravidla až v lednu.

To heslo z plakátu je proto dokonalou definicí sisu shrnutou do jedné věty. Finské slovo sisu se obvykle překládá jako vnitřní síla, odvaha, houževnatost a schopnost pokračovat

i tehdy, když už se všechno zdá být ztracené. „Sisu není o vítězství. Je to o tom, že nevzdáš boj, i když víš, že ho možná prohraješ,“ říká finská behaviorální vědkyně a výzkumnice

Emilia Lahti, která o tomto fenoménu napsala knihu a dokonce podnikla 1 500 kilometrů dlouhý běh napříč Novým Zélandem, aby sisu otestovala v praxi. Vrátila se s jasným poznatkem: sisu není žádný romantický příběh o odvaze, ale syrová, tichá odhodlanost.

Jde ale o víc než jen o fyzickou výdrž. Je to způsob myšlení, hluboký postoj k životu, který Finové považují za základní kámen své kultury. Sisu se projeví ve chvíli, kdy logika říká „vzdej to“, ale vy pokračujete dál.

Ve Finsku jsou asi tři miliony saun, což je zhruba jedna sauna na dva obyvatele. Kdyby si tedy celý národ v jeden moment řekl, že se jde saunovat, klidně může. Tuhle zábavu tu provozují celoročně, a tak se i uprostřed zimy koupou v ledovém moři.

Návrat do minulosti

Historicky se sisu spojuje s obdobím takzvané zimní války, kdy Finsko v letech 1939 a 1940 čelilo několikanásobně silnější sovětské armádě. Finové tehdy bojovali v mrazu, často bez dostatku zbraní, ale s nekonečným odhodláním a i přes nepříznivé okolnosti dokázali Rudou armádu zastavit. O tomto období také vypráví film nazvaný jednoduše

Sisu. Samotář, který žije v divočině Laponska, najde zlatou žílu a se svou kořistí se vydá do nejbližšího města, jenže cestou potká ustupující oddíl nacistických vojáků, jejichž velitel ho hodlá o zlato připravit. Narazí však na armádu jednoho muže, který se nevzdává ani ve chvíli, kdy už visí na oprátce. Protože sisu. Film je plný nadsázky a realistické dobové výpovědi tu úplně nečekejte, ale nesmějte se. Až v půlce zimy dorazíte do Helsinek, kde se místní po sauně vesele koupou přímo v ledovém Finském zálivu, úsměv vám na rtech jistě rychle ztuhne. Mimochodem, v celém Finsku je prý tolik saun, že by se všichni Finové v jeden moment mohli sebrat a jít se saunovat. K nejstylovějším v Helsinkách určitě patří Allas Sea Pool a Löyly.

Pojem sisu nicméně nevznikl ve válce. Byl tu dávno předtím, je hluboce zakořeněný v generacích, které přežívaly dlouhé zimy, temnotu, osamělost a nehostinnou přírodu.

Finové byli zvyklí spoléhat sami na sebe a nic jiného, než hledat sílu tam, kde už žádná zjevně nebyla, jim často ani nezbývalo.

Nová doba, staré zvyky

Ve Finsku se o sisu nijak zvlášť nemluví, je samozřejmou součástí národní povahy. Nejde o silné řeči, chvástání nebo velká gesta. To by ke zdrženlivé finské povaze ani moc nesedělo. Sisu má zkrátka tichý charakter, který přetrvává dodnes. Společnost se stihla několikrát proměnit, ale těžké časy nezmizely, jen jsou v současné době náročné zase úplně jiným způsobem.

Dnes je proto sisu především způsobem, jak zvládat stres, nejistotu i strach a jak nacházet stabilitu v nepředvídatelném světě. Emilia Lahti připomíná, že nejde jen o houževnatost, ale spíš schopnost zachovat vnitřní klid i v „boji“, tedy ve chvílích, které mají tendence nás spíš rozrušovat. Nejde tedy o to jít přes bolest, ale čelit problémům a výzvám zdravým způsobem.

Možná proto, že na švédské hygge není ta nejvhodnější doba, a japonské kaizen nabízí příliš pomalé řešení problémů, začíná svět objevovat sisu a psychoterapeuti i kouči jej pomalu zařazují do svých technik a tréninků. Inspirujete se i vy?

V bistru ASK4 otevírají už v sedm ráno, takže sem můžete zajít na opravdu brzkou snídani. Poté vám nabídnou obědové speciály a po zbytek dne originální jídla z all-day menu (třeba fish & chips z českého kapra, nebo uzenou krkovici s bramborem a křenovou omáčkou) doplněná čerstvým pečivem a dorty vlastní výroby, nebo třeba dánské obložené chlebíčky smørrebrød. Více na www.instagram.com/ask4_masarycka

Text: Petr Jansa Foto: archiv ASK4

Gastro ráj to napohled

Kdo by si to ještě před pár lety pomyslel, že se z Česka jednou stane Mekka gastroturismu, do níž se budou za jídlem slétat milovníci jedinečných chutí z celého světa! A přeci se tak děje. Pomáhá tomu i vznik historicky prvního samostatného Průvodce MICHELIN, který se zaměří na celé Česko. Tajní inspektoři konečně vytáhnou paty z Prahy a pro milovníky jídla u nás i v zahraničí otestují a ohodnotí gastronomické perly, které si zaslouží být mezi světovou elitou. A určitě jich nebude málo – třeba o michelinském potenciálu olomoucké restaurace Entrée Přemka Forejta se mluvilo už v jejích začátcích před deseti lety – mimochodem, všechno nejlepší ke kulatinám!

Možná je to vidina toho, že se Česko konečně zapíše na gastronomickou mapu světa, možná je v tom naše odvěká rozežranost a možná prostě jen přirozený vývoj, co stojí za nebývalým rozkvětem nových podniků, které nejen v Praze rostou jako houby po dešti. Tam, kde ještě před pár lety nebylo kam zajít, je najednou přehršel restaurací, bister a kaváren mimořádné kvality. Zaplivané podniky střídají jedinečná bistra, brownfieldy se mění v architektonické skvosty plné originálních gastronomických konceptů a slavní provozovatelé restaurací zvučných jmen otevírají nové a nové podniky. Nemine týden, aby česká gastro scéna nebyla bohatší o novou adresu. A kromě našich šéfkuchařů se do Česka začínají stahovat i ti zahraniční, kteří už jsou možná unaveni konkurenčními tlaky či kosmopolitním stresem světových metropolí. Příkladem může být třeba Gal Ben Moshe, který zavřel svou berlínskou michelinku Prism a přesídlil do Prahy. O jeho nové restauraci Parzival si ostatně můžete přečíst na následujících stranách.

Kdo letos v Česku získá slavnou hvězdičku se dozvíme až 11. prosince (měsíc po uzávěrce tohoto čísla), a tak nám nezbylo nic jiného než rozjet vlastní testování a objevování. Vyzkoušeli jsme tři nová podzimní menu od věhlasných šéfkuchařů, ochutnali pečivo z nové vietnamsko-francouzské pekárny Patê a dali jsme dohromady pár adres, které byste neměli minout. Jednou z nich je pražská Masaryčka, kde šéfkuchař Jan Horák v září otevřel střešní finediningovou restauraci Reason a teď ji v přízemí doplnil ještě bistrem ASK4, které do Prahy přináší nový svěží vítr.

To nejlepší na konec

Nejen příroda, ale i lidé celý rok tvrdě makají, aby podzimní sklizeň stála za to a abychom během dlouhé zimy nejen neumřeli hlady, ale abychom si plody jejich práce pořádně užili. Máme pro vás tipy na to, kde si vychutnat dokonalé podzimní menu, jak oživit své domácí vaření a co si k tomu všemu nalít, až budete relaxovat v křesle u krbu.

TEXT Petr Jansa

Nepoznané chutě

Pražská zážitková restaurace Levitate je pověstná svým odvážným přístupem k chutím i surovinám, které pro své až umělecky ztvárněné menu využívá. Letos se šéfkuchař Christian Chu rozhodl ohromit vaše chuťové pohárky věcmi, ze kterých bude váš zmlsaný jazýček možná překvapený, ale jistojistě uspokojený. Na menu nebude chybět křehký bambus, jemný lotus a fermentovaný koji, exotická okra nebo prémiové dary moře jako je hnědý krab, hamachi nebo mušle sv. Jakuba. Je vám to málo? A co takhle vlaštovčí hnízdo? Menu si můžete nově rozšířit také o extra chody s wagyu z Miyazaki, variaci kaviárů nebo o lanýžové speciality. → Více na www.levitate.cz

Mezi námi…

Pokud patříte k fanouškům vysoké gastronomie, jméno Björn Frantzén asi znáte. Pro vás ostatní se sluší říci, že tenhle osmačtyřicetiletý švédský sympaťák má pod palcem hned tři michelinské restaurace, každou se třemi hvězdami. To z něj dělá celosvětový unikát a gastro celebritu. I proto po něm skočila orknejská palírna Highland Park a oslovila ho s nabídkou spolupráce. To klaplo a teď se na pulty obchodů dostává šestnáctiletá single malt whisky s podtitulem „Between You and I“ (cena: 4 100 Kč / 0,7 l), která zrála v sudech z panenského švédského dubu. Když Björn tuhle whisky poválel po patře, cítil marcipán a silnou nostalgii po vánoční kuchyni své babičky. Jak však sám říká, její chuť připomene každému něco jiného. A to je na tom to zábavné. I proto je součástí každého balení sada šestnácti kartiček s otázkami, které vybízí ke konverzaci o chuti a asociacích, jež tahle whisky vyvolává.

→ Více na www.highlandparkwhisky.com

Kapslový kávovar L’OR BARISTA Sublime přináší novou éru v domácí přípravě kávy. Smart technologie rozpozná velikost kapsle a připraví i dva šálky najednou. Díky tlaku 19 barů navíc zajistí kvalitní kávu s bohatou cremou jako z oblíbené kavárny.

Cena: 2 499 Kč, k dostání i v červené variantě

Země krále Punčocháře

V Česku máme spoustu skvělých šéfkuchařů, ale Jan Punčochář má něco navíc. I když je televizní hvězdou, pořád působí dojmem sympaťáka od vedle, se kterým by člověk z fleku vyrazil na pivo. Možná i to způsobuje, že jeho gastronomické království se neustále rozrůstá. Na začátku byla hospůdka U Matěje, kde Punčochář později otevřel i fine-diningovou restauraci Stůl. V ní se svým týmem připravuje gastronomické perly, které v menu dopředu nenajdete. Vznikají podle toho, co za suroviny mají zrovna po ruce. Nedávno takhle šťastným hostům přistálo na stole tuňákové gazpacho se žlutou ředkví a kaviárem z jesetera. Gratulujeme a modlíme se, ať je losos přítomen i při naší návštěvě.

A dál? Punčochář v říjnu otevřel na Smíchově stylovou řízkárnu Šnycl, kde si můžete objednat nejen „Šnycl“ na kosti, ale i ten gigantický telecí řízek, za kterým jste doteď museli jezdit až do Vídně. → Více na www.snycljp.cz a www.stuljp.cz

Příběhy na talíři

Izraelský šéfkuchař Gal Ben Moshe patří k nejvýraznějším osobnostem současné gastronomie. Zkušenosti sbíral po celém světě, než v Berlíně otevřel vlastní restauraci Prism, se kterou v roce 2020 získal první hvězdu. A o rok později další. A další. Tak to šlo až do letošního uzavření restaurace. Co dál? Gal Ben Moshe se přestěhoval do Prahy a vy jeho jedinečné menu můžete ochutnat v nové restauraci Parzival. „Nechci, aby byl Parzival vnímaný jako luxusní ve smyslu toho, že hosté budou očekávat vzácné ingredience. Nemá to být přehnaně okázalý fine dining, který se chlubí lanýži a humry. Myslím, že tahle doba je už naštěstí pryč. Parzival je moje osobní výpověď a jeho hodnota je v zážitku,“ láká hosty Gal Ben Moshe a dodává, že každý ze šesti chodů je vlastně zhmotněním jednoho z příběhů, který v životě zažil. → Více na www.parzivalrestaurant.cz

Že to ale trvalo! Jeden z nejvýraznějších českých šéfkuchařů Přemek Forejt vydal svou první kuchařku, která je trochu drzá a trochu pankáčská, stejně jako on sám. Krom receptů plných zdánlivě nespojitelných chutí (od chleba s máslem až po hovězí tataki) v knize najdete i list s nalepovacím tetováním, s motivy Přemkových reálných kérek.

Cena: 699 Kč, prodává www.doselkaramel.cz

Nové chutě SaSaZu

Světová špička moderní gastronomie Blízkého východu a severní Afriky, izraelský šéfkuchař Meir Adoni, přináší s příchodem podzimu do SaSaZu nejen zbrusu nové chuťové kombinace, ale i celou řadu v Česku neokoukaných jídel. To vše ve starém známém prostředí jedné z hal Holešovické tržnice.

TEXT Darina Sieglová

Menu SaSaZu bylo vždy inspirováno především pestrou kuchyní jihovýchodní Asie. Nyní ale do portfolia koření v kuchyni oblíbeného podniku v pražských Holešovicích přibyla skořice, sumac, římský kmín a směsi jako ras el hanout či baharat. Nic vám to neříká? Pak vězte, že jde o chutě a vůně středního východu, které sem přinesl šéfkuchař Meir Adoni. Rozhodně však nečekejte nic tradičního, spíše naopak!

Adoni srší energií, vtipem a neotřelými nápady ve stylu „víc je víc“. Bezostyšně servíruje tatarák s koňakovým aioli, ančovičkami, kaviárem a černými lanýži anebo thajský kuřecí kebab se spoustou bylinek, jemenskou palačinkou a kanadským javorovým sirupem, ke kterému vám dá instrukce: „Jezte to jako mexické tacos!“. Zní to až příliš divoce? Možná. Chutná to skvěle? Rozhodně ano!

Zábava na talíři

Pohostinnost a okázalost pravděpodobně zdědil po své mamince, která prý v pátek večer klidně uvaří menu o 20 chodech. A sebevědomí? Těžko říci, nicméně možná právě kvůli němu patří Adoni k nejrespektovanějším osobnostem světové gastronomie. A také díky své drzosti a odvaze, které vyvažuje citem pro sofistikované kombinace plné překvapivých chutí. I když vyrůstal v Izraeli, jeho kořeny sahají až do Afriky, kde jeho marocká babička zásadně ovlivnila styl, jakým dnes vaří. A ovlivnil ho i Kypr, kde dnes žije. Je otcem osmi dětí a je podepsán pod oceňovanými podniky jako Nur (New York) či Layla (Berlín). Veřejným tajemstvím pak je, že další restauraci by chtěl v dohledné době otevřít i v Praze! Ve svých jídlech Adoni propojuje tradice i kontinenty a slovu „fusion“ dává zcela nový rozměr – na jednom talíři se tak klidně potkává Bangkok a Marrákeš. Jeho nové menu je odvážné nejen chuťovými kombinacemi, ale i počtem jednotlivých chodů. Věřte, nevěřte – do Prahy přijel ukázat své umění opravdu ve velkém. Jeho podzimní menu doplnilo to stávající o 19 nových chodů - od malých sofistikovaných předkrmů, přes menší koktejlová jídla, až po hlavní chody. „Na talíři propojuji chutě, které mám rád, vznikají z toho zábavné a nečekané kombinace, které ale nelze nemilovat,“ prozradil Adoni, zatímco nám servíroval jeden ze svých předkrmů - nádhernou ústřici Gillardeau ve sklence s Bloody Mary a demi glace. „Ústřice miluju, Bloody Mary také, tak proč nedat do jedné sklenice vše, co máte rádi?" směje se.

A takhle je to u Adoniho se vším. Jeho jídla jsou postavena na spojení tradic a odvahy překračovat hranice i zažité postupy a chuťové kombinace. Jen on je schopný knedlíčky Dim sum naplnit polentou a servírovat je s prvotřídním španělským olejem, nebo podávat gyozy s libyjským salátem z pečené zeleniny zvaným mashwiya. S novým podzimním menu od Adoniho můžete cestovat Středním východem i Asií křížem krážem! Tohle menu je nejen o odvaze, ale také o objevování.

Místo, kde neznají hlad

Celé menu je plné zemitých, hřejivých chutí, které ale oživuje tu pálivá paprika, tu yuzu, tu zase netradiční kombinace, která vás donutí jídlo nehltat a zamyslet se nad jeho složením. A jindy právě naopak. Všechno je naservírované čistě, neotřele a projídat se jednotlivými chody je vysloveně radost. Doporučujeme přijít s přáteli, jídla sdílet a prokládat koktejly - Opal Essence, namíchaný z ginu, aperolu, rebarbory a bezinky je vysloveně radost pít na začátku i na konci (třeba namísto dezertu), ale neochutnat Samma Gimlet s melounovým likérem nebo Oriental Sour s amarettem, pomerančovým květem a limetkou by byla také věčná škoda!

Na menu najdete vše - od ústřic, přes ryby a mořské plody, jehněčí, hovězí, kuřecí, lilek, houby a květák, až po spousty druhů zeleniny i koření. Jednu položku tu ale nenajdetevepřové. „My Izraelci vepřové nejíme. Má babička, která na mě kouká z nebe, mě zapřísáhla, ať si klidně jím králíky, krokodýly a vše, co mi přijde do cesty, ale ať nikdy nepozřu vepřové. A já jsem jí to odpřísáhl. Rád ale v kuchyni pracuji s kuřetem, nad kterým ostatní často mávnou rukou,“ prozradil Adoni.

Ač se to nezdá, Adoni respektuje původní chutě a ingredience. Jen je s odvahou sobě vlastní posouvá dál. Nebojí se vám na jednom talíři naservírovat chutě Maroka i Bangladéše a… neostýchá se vás přecpat! Nová jídla zakomponoval do menu s pohostinností sobě vlastní a za každý chod, který z menu vyškrtl, přidal dva až tři nové. Pokud byste chtěli ochutnat všechny novinky, nemáte šanci. My jsme to zkusili a ve druhé třetině, ke které jsem se projedli po zhruba pěti hodinách, jsme odpadli. Nevadí - alespoň máme pádný důvod se vrátit. Už teď se na to moc těšíme!

Izraelský šéfkuchař Meir Adoni přidal na menu holešovické restaurace SaSaZu devatenáct nových chodů – mimo jiné třeba tatarák ze žlutoploutvého tuňáka s yuzu aioli nebo pečený květák s pyré z černého česneku. Více na www.holesovice-sasazu.com

Martin Štangl přichystal se svým týmem nové tříchodové degustační menu, které stojí na sezónních surovinách a originálních kombinacích chutí. Nechybí české wagyu, candát nebo uzené švestky. Více na www.stangl.ambi.cz

Pohlazení mistra Štangla

Na restauracích s degustačním menu je skvělé, že se nemusíte omezovat na výběr jednoho jídla. Když zrovna nevíte, na co máte chuť, elegantně to vyřeší za vás. A v případě podzimního tříchodového menu restaurace Štangl dokonce uspokojí i ty chutě, o kterých jste netušili, že je máte.

TEXT Petr Jansa

Je 9. listopadu a karlínská Eska slaví 10. narozeniny. Musím říci, že tenhle milník ve mně probouzí silnou vlnu nostalgie. Už ani nespočítám, kolikrát jsem tady koupil chléb označený číslem 33 nebo kolikrát jsem tu s přáteli nad bramborou v popelu řešil zásadní životní průšvihy a strasti, které právě ona brambora v hořící slámou ovoněné espumě dokázala vždy spolehlivě zahnat do kouta. Vzpomínám si i na chvíli, kdy mě kamarádka pozvala do Esky na oběd pár dní po mých narozeninách, a jako dárek přihodila soukromou lekci vaření brambory v popelu pod vedením šéfkuchaře Martina Štangla.

Tehdy jsem pochopil hned několik věcí. Tou první bylo, že tenhle zdánlivě obyčejný signature dish je neuvěřitelně komplexní jídlo složené z desítek položek, které vyrobit v domácích podmínkách prostě nejde. Za druhé – že Eska není jen o vaření, ale i o poctivých surovinách, které šéfkuchař se svým týmem často sám sbírá. Do třetice jsem si uvědomil, že Martin Štangl toho sice moc nenamluví, ale o to větší z něj sálá vášeň pro řemeslo. Nevím jak vy, ale mě je právě tenhle způsob exhibice na talíři mnohem sympatičtější než exhibice jiných šéfkuchařů v televizních pořadech. Martin je prostě můj člověk a když kvůli němu v srpnu 2023 skončila Eska v podobě, kterou jsme všichni zbožňovali, odpustil jsem mu. Jednoduše i proto, že se konečně dočkal vlastního podniku – jeho restaurace Štangl totiž začala okupovat první patro původní Esky.

Komorní divadlo

Na degustaci jsem se sem chystal dva roky, ale vždycky mi něco narušilo plány. Má návštěva před pár týdny tak byla nejen premiérou nového menu, ale i mým osobním poprvé. Na začátek je vhodné říci, že jde o velmi komorní prostředí s nějakými čtyřiceti místy k sezení, takže si degustaci opravdu užijete. O to více, že kuchyně je přirozenou součástí prostoru a vy tak můžete kuchařům neustále nahlížet pod ruce.

A to není všechno – celou jednu stranu jídelny zaplňují futuristické boxy, ve kterých to zraje, kyne i roste. Skutečně – staří si tu maso, pěstují plíseň, díky níž dělají vlastní garum a pěstují bylinky i jedlá kvítka. A nemluvný Martin, který si tyhle vychytávky do svého podniku vydobyl, o nich dokáže dlouze a zasvěceně vyprávět.

Malé velké menu

Kromě premiérových podzimních jídel je nová i možnost zvolit si namísto pětichodového menu jeho zkrácenou tříchodovou verzi. Že se z toho nenajíte? Tým restaurace vás velmi rychle vyvede z omylu. Co se tváří jako tři chody, je ve skutečnosti chodů devět.

Než vám navnadím chuťové pohárky, rád bych poznamenal, že při večerním servisu na vás čeká rozšířená vinná karta, na níž se podílel sommelier Martin Kleveta (působí jako head sommelier v londýnské restauraci Gordona Ramsayho se třemi michelinskými hvězdami). Přesto – pokud mohu radit, víno si dejte, ale k menu volte nealkoholické párování, které je opravdu kreativní a u ostatních hostů, kteří dávají přednost vínu, vyvolává závistivé záblesky v očích.

Ale teď už dobrou chuť! Jako první přichází na stůl chléb na lůžku z podzimního listí doplněný máslem, pršutem a nakládanou dýní. Hned vzápětí se vám rozplynou v ústech dva druhy košíčků – první je inspirovaný výše zmiňovanou bramborou z popela, druhý je rajčatový, plněný kravským sýrem z Krasolesí a salsou z tomatill od pana Hechta. A dál? Lahodný houbový čaj! Vzpomínáte na ten díl Sex and the City, kde tahle „pochoutka“ hrála hlavní roli? Pak vězte, že rozhodně nechutná stejně jako v seriálu a vy si na rozdíl od Samanthy budete chtít další porci objednat dobrovolně.

Předkrm z českého wagyu s želé z ponzu a křenovou majonézou z kefíru přijde na talíř spolu se smaženým koblížkem z topinamburu. Možná je to tím, že nemám rád tu chuť smaženého těsta, ale tenhle chod mi k srdci nepřirostl. Vzápětí jsem si ale zpravil chuť pečeným candátem, kterého připravili na másle s bylinkami a naservírovali s pyré z květáku, garumem z vaječných bílků a dresinkem z lískových ořechů a pstružích jiker. To vše ještě podtrhla nakládaná bezinka. O svěží předěl se postaral libečkový sorbet s nakládanými ostružinami a prachem z verbeny, který bych si klidně zvolil za poslední jídlo před smrtí. Ovšem jen do chvíle, než bych ochutnal dezert. Ten Štanglova šéfcukrářka Sabina Keltnerová podává v podobě švestek uzených na listí z ořešáku doplněných čokoládovou pěnou, zmrzlinou z fíkového listí a perníkovou oplatkou s povidly ovoněnými medovinou. To vše pak na rozloučenou korunuje dokonalá čokoládová pralinka. Díky, Martine Štangle, za ty dary vám i celému týmu.

Návraty do Zátiší

Ikonická restaurace V Zátiší je jen o něco málo mladší než naše novodobá republika. Během letních měsíců prošel její interiér i samotné menu zásadní rekonstrukcí, s příchodem podzimu se tak nabízí oslavit 36 let svobody právě tady - jen kousek od Národní třídy.

TEXT Václav Rybář

Představte si Prahu, která ze sebe po revoluci jen nemotorně shazuje nános normalizačních hospod a vývařoven se všemi jejich zlozvyky. Lidé začínají jezdit ven a objevovat kouzlo zahraniční gastronomie. Domů se pak vracejí rozčarovaní, protože u nás nikdo pořádně neví, jak překlenout tu propast mezi vyhlášenou kuchyní první republiky a osmdesátkovými šmakuládami. Není pochyb o tom, že česká gastronomie potřebuje pomoc zvenčí.

Naštěstí se našla celá řada podnikavců, která sama od sebe vytušila, že Praha má nakročeno k tomu stát se gastronomickou zlatou lodí. Patřil k nim I Sanjiv Suri, indický třicátník, kterého stověžatka okouzlila natolik, že se rozhodl v ní zakotvit a založit si vinárnu. Proč? Protože mu podnik takového ražení, nabízející kvalitní zahraniční vína a západní kulturu stolování, jednoduše chyběl. Rozhodně nebyl sám a v jeho novém podniku na Betlémském náměstí se tak začali velmi rychle scházet politici, celebrity i další významní hosté. Sehnat V Zátiší rezervaci bylo otázkou osobní cti a dobrého načasování. Později Suri proměnil vinárnu v regulérní restauraci, kde servíroval pestrou nabídku mezinárodních pokrmů, řadě Čechů přitom mezi prvními představil i svou domácí, indickou kuchyni. My jsme se ale do Liliové ulice vydali nikoliv za fascinující historií, ale za voňavou současností.

Jídlo na prvním místě Hned po vstupu do dveří důvěrně známé lokace člověk div nezalapá po dechu, protože skromné interiéry se během rekordního času skutečně proměnily k nepoznání. Takzvaná turborekonstrukce tu proběhla po pečlivém naplánování, jehož výsledkem je moderně, leč útulně působící prostor v zemitých odstínech, s pečlivou hrou světla a stínu, kterou v hlavní místnosti zajišťují designová svítidla ve tvaru obřích lupínků. Záměrem designérky Jitky Třmínkové bylo posunout interiér trochu do pozadí, aby vyniklo jídlo samotné - to by přeci jenom mělo být v hlavní roli. Už samotný vstupní prostor a za ním se nacházející salónky však na sebe pozornost strhnout dovedou - nedostatek přirozeného světla navozuje jakýsi dojem jeskyně, který je ještě umocněný dekorací z přírodního kamene. Skrz pukliny v něm pak člověk může nahlížet do dalších prostor, přičemž skromné světlo, stejně jako trochu té zeleně, rafinovaně znásobují zrcadla.

Vše je decentní, nevtíravé, abyste se mohli soustředit jen a pouze na vlastní talíř.

A na co hlavně nové Zátiší láká? Na slovanskou kuchyni v celé její šíři. Je to odvážný úkrok od mezinárodního menu, ale šéfkuchař Daniel Bureš má dost sebevědomí, aby navázal na éru, kdy sem Sanjiv Suri vozil na hostování michelinské kuchaře a učil Čechy, jak má vypadat restauratérství západního střihu. Dnes je Praha kvalitních restaurací a michelinských kouzelníků plná, takže je ten pravý čas reprezentovat autentickou kuchyni. Proč se ale omezovat jen na tu českou, když lze sáhnout do mnohem širšího slovanského rybníčku.

Chuť domova

Kuchyně se vrací k postupům, které známe od našich babiček: kvašení, zavařování nebo poctivé pečení. Na první pohled obyčejné věci, které ale nesou chuť domova a silnou emoci, dostávají na talíři moderní a hravou podobu. Můžete se těšit na suroviny v různých fázích fermentace, zeleninu a bylinky z vlastního pole, nebo třeba brambory s tvarohem, které šéfkuchař Daniel Bureš povýšil na svůj signature dish. Vlastní pole se může zdát být jen marketingovou vějičkou, ale jak nám Daniel prozradil, personál restaurace se tam pravidelně vydává, aby ono „z pole na talíř“ nebylo jen prázdným pojmem. Každý z nich tak má dokonalou představu o tom, z jakého záhonku pochází to, co právě v kuchyni krájí nebo na place servíruje. My jsme ochutnali pošírovaného sivena, pudink z uzeného kapra, srnčí hřbet, slavnou místní svíčkovou, ale i makovec s fermentovanými třešněmi. Daniel Bureš na úvod pochválil nejen svůj tým, ale především babičku a maminku, které mu byly zdatnými rádkyněmi. Víc už toho nenamluvil, ale když pak číšníci začali na stůl nosit jednotlivé chody z jeho nového menu, nebylo třeba zbytečných slov.

V Zátiší rychle pochopíte, proč chce být interiér na vedlejší koleji. Jídlo hraje nejen všemi chutěmi, ale také barvami. Důraz na prezentaci a rafinované detaily je tu obrovský, v dokonalém kontrastu k mnohdy na papíře skromné, ale v puse ohromné slovanské kuchyni. Nenechte se zmást tím, že tu “svou” svíčkovou dávno znáte. Tady zjistíte, že pravidla občas přestávají platit. Vždyť i samotné V Zátiší by se podle svých úspěchů v uplynulých třech dekádách logicky mělo jmenovat spíš Na Výsluní.

Zbrusu nový interiér i zcela nové menu od šéfkuchaře Daniela Bureše netrpělivě čekají, až je vyzkoušíte. Jde nejen o velkolepý chuťový zážitek, ale všechny nové chody uspokojí i vizuálně. Více na www.vzatisi.cz

Jakub má na sobě oblečení značky BOSS, prodává BOSS Store, Na Příkopě 27, Praha 1

Pět smyslů Jakuba Kotka

Patří k nejvýraznějším hlasům nové generace moderátorů. V televizi zaujal v reality show Survivor, v rádiu si vybudoval pověst showmana, co miluje život a ve své latenight talkshow Koťák Live otevírá témata, která by leckdo neměl odvahu řešit. S nadšením sledujeme jeho pestrou životní cestu skrze pět smyslů. Město přináší zrak, sluch a hmat. Tichý bar zase čich a chuť. Nejde o cíl. Jde o pohyb vpřed. Keep in progress.

Když mluví o práci, nechce se schovat za jednoduché škatulky. Zajímá ho disciplína živého vysílání, schopnost improvizovat a zodpovědnost za slovo. V osobních tématech se vrací k rodině, k formativním ztrátám a ke každodenním malým rozhodnutím, jež určují směr. Jakub Kotek patří k nejviditelnějším tvářím své generace. Publikum ho sleduje od účasti v soutěži Survivor, pravidelně ho poslouchá v rádiu a moc dobře zná i jeho autorský podcast, kde dává prostor zajímavým tématům a otevřenému dialogu.

Zrak, hmat, čich, chuť a sluch – pět smyslů se v jeho vyprávění mění v mapu, podle níž si v ruchu města potvrzuje, kam míří a proč. Přirozeně se tu potkává s poselstvím Johnnie Walker – klasiky, která nikdy nezklame.

ZRAK

Co vám v životě ukazuje správný směr?

Srdce a intuice. Uvnitř duše každý ví, co je správné a co už ne. Když udělám něco, co mi neslouží, rozsvítí se kontrolka a je na mně, abych ji poslechl. Intuice mě učí jít vpřed s čistou hlavou a nenechat se zlákat slepými uličkami.

Když se ohlédnete zpět, co vám nejvíc otevřelo oči?

Nejtěžší chvíle. Ztráta maminky mě změnila do hloubky. Nechtěl jsem z toho vyjít s hořkostí. Rozhodl jsem se udržet si energii, humor a chuť dělat svět o kousek lehčím. Musel jsem si s tím poradit a vyřešit všechny mindráky, protože miluji život. Tohle rozhodnutí se obnovuje každý den a s každou další zkouškou.

Jak se změnil váš pohled na úspěch od doby, kdy jste začínal?

V osmnácti jsem chtěl zazářit a ve třiceti osmi to cítím stejně. Rozdíl je v motivaci. Nejde mi o dokazování a posilování ega, ale o radost z tvorby a o dobrou práci. Přibylo pokory a trpělivosti. Vím, že některé výsledky mají svoje tempo a stojí za to si na ně počkat.

Co vám dokáže zamlžit vidění?

Ego a netrpělivost. Když začnu kalkulovat a tlačit na konkrétní výsledek, ztratím trpělivost, vytratí se lehkost a dopadá to opačně. Jakmile  dám věcem čistý záměr a dovolím si překvapení, přicházejí lepší výsledky.

SLUCH

Rádio vás naučilo mluvit. Co vás naučilo poslouchat?

Poslouchat jsem se naučil sám sebe. Mluvím hodně, a tak jsem si uvědomil, že občas neslyším svůj vnitřní hlas.

V zácpě v autě si dám často pauzu a ptám se: proč mě tohle rozčiluje, proč si o tom myslím to, co si myslím? Buďte k sobě krutě upřímní – nesmírně to pomáhá. Ten vnitřní dialog je doslova očistný. Mizí napětí a mám víc energie pro druhé.

Co posloucháte, když potřebujete dobít baterky?

Na Spotify mám playlist Slow. Balady Céline Dion. Nestydím se za to! Hanka Zagorová, Michal David a Discopříběh, prostě staré ploužáky a písničky, které se neustále vra-

cejí. Nejraději je poslouchám v autě, když prší. Uzavřený prostor a pomalý rytmus fungují jako malý reset.

Jaký je pro vás nejotravnější a jaký nejúžasnější zvuk?

Nejvíc mě znervózní vibrace telefonu, proto ráno mezi osmou a desátou zapínám letový režim a začínám v tichu. Jakmile ho potom zapnu, slyším jenom vybrování a přicházející zprávy. Nesnáším to! Nejúžasnější je nástup Robbieho Williamse k songu Let Me Entertain You a zvuk davu, který se rozvášní s prvními tóny. Je v tom lidská energie a radost z nedokonalosti.

HMAT

Umíte pustit věci, které nefungují, nebo se jich držíte zuby nehty?

Jsem puntičkář a mám rád řád. Třeba na Instagramu střídám formáty. Po karuselu s videem musí přijít karusel s fotkou. Věřím, že si toho někdo všimne a že na detailech záleží. Zároveň se učím uvolnit a v pravou chvíli říct dost. Disciplína není zkostnatělost, ale vědomá práce s hranicí.

Co byste si nikdy nenechal vzít?

Lidi kolem sebe, energii, nadhled a černý humor. Pomáhají mi zvládat náročné situace a neztrácet chuť do života. Mám rád, když umím věci odlehčit a vrátit se k tomu podstatnému.

Bez čeho si připadáte jako bez ruky?

Bez balzámu na rty, sklenky whisky Johnnie Walker a osmihodinového spánku. Spánek je základní restart. Když chybí, ztrácím trpělivost i radost.

ČICH

Jaké město nebo země vám voní nejvíc?

Miluji syrovost velkých měst. Neapol a nově Bangkok. Teplo, smog, olej, benzín a rybí omáčka. Chápu, je to intenzivní směs, skoro až na hraně, která je náročná a přitom živá. Je to vůně, která vtáhne a nepustí.

Jaká vůně vám připomíná domov?

Vůně je pro mě stroj času. Když kolem dožínek cítím vůni lip, spolehlivě mě to vrátí do Hradce Králové a do sadů, kam jsem chodil s tátou. Když si přivoním k whiskey, ocitnu se rázem v baru s nejlepšími přáteli. Jeden nádech a jsem zpátky v okamžiku, kdy bylo všechno jednodušší.

Co si vybavíte za vůni, když si přivoníte ke skotské whiskey?

Miluji podzim. Vybavím si podzimní sychravo, rašelinu a dřevem obložený bar s krbem a úzkými schody do patra. Sklenka whisky na ledu v kruhu pár blízkých přátel s nimiž vedu dlouhé rozhovory o maličkostech, které jsou v tu chvíli tím nejdůležitějším tématem. Dokonalá atmosféra, co víc si přát?

CHUŤ

Jakým jídlem byste oslavil úspěch?

Jednoduchou poctivostí. Krupicová kaše, protože je to comfort food, který vrací do dětství a připomíná, že velké věci se slaví klidem a radostí.

Whisky sour

60 ml Johnnie Walker Black Label

30 ml čerstvé citronové šťávy

20 ml královského citronového rozvaru

10 kapek Magic fomer (veganský bílek)

Vše společně vyshakerujte, přes sítko přelijte do sklenice na whisky a ozdobíme kůrou z pomeranče.

Jaké by bylo vaše poslední jídlo?

Zůstal bych u osvědčené klasiky, a tou je kuře na paprice. Když něco funguje, není důvod hledat náhražky.

Jakou chuť nesnášíte a na jakých jste si vybudoval závislost?

Jediná věc, se kterou se nekamarádím, je plněná paprika. Naopak miluju tatarák, ústřice a našel jsem si cestu i k olivám. S věkem se moje menu spíš rozšiřuje.

Jak jste se dopracoval k tomu, že máte rád skotskou whisky Johnnie Walker?

Dozrával jsem k ní. Cítím z ní zkušenost a historii. Jedna vědma mi kdysi řekla, že jsem „stará duše“ a když piju whisky s téměř dvousetletou bohatou historií a jedinečným příběhem, mám pocit, jako bych se na chvíli ocitl v jiném čase a na jiném místě.

Whisky Johnnie Walker Black Label je bohatá skotská whisky s jemnou chutí. Vyrábí se výhradně z jednosladových a obilných whisky z více než 29 palíren a tráví dvanáct let v sudu, aby měla zaručeně výraznou chuť. Výsledkem jsou chuťové vrstvy sladkého ovoce, koření a vanilky, zabalené v kouřovém hávu. Hodí se k podávání ve vysoké sklenici se sodou a doplňkem podle chuti, např. s citronádou, zázvorovou limonádou nebo broskvovým ledovým čajem. Získá tak nádherně svěží vůni a perlivou chuť. Tuto odborníky oceňovanou skotskou whisky si vychutnáte nejlépe doma a je ideálním dárkem pro kohokoli, kdo má rád jemné, nakouřené whisky. Dárek, který chutná! Pijte s rozumem!

Když croissant potká Vietnam

Bratři Khanh a Giang Ta, stojí za úspěšnou gastro skupinou Taro Group a i s otevřením pátého podniku zůstávají věrní své filozofii – přinášet do Prahy chutě, které tu ještě nebyly. Po restauracích jako Taro, Dian nebo Pho 100, otevírají tentokrát pekárnu Patê, kde se potkává francouzské pekařské řemeslo s asijskými ingrediencemi a vietnamskou jiskrou. Croissant s kumquatem, mango sticky rice danish nebo honey miso bread dokazují, že i pečení může být pořádné dobrodružství. Více nám toho v rozhovoru prozradil Khanh, který je tím, kdo Patê rozjíždí.

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Khanh, zasvěťte mě do konceptu Patê. Je to asijsko-francouzská pekárna?

Ano, používáme různé asijské suroviny, ale techniky jako laminování plundrového těsta jsou samozřejmě francouzské. Vietnam byl dříve francouzskou kolonií, takže naše gastro je hodně propojené a promítá se to i do pečení. Dávalo nám to velký smysl. Já mám hrozně rád plundrové těsto a baví mě s ním pracovat. Navíc jsme si říkali, že bychom ho mohli plnit asijskými ingrediencemi. Podle mě je to perfektní spojení. Když připravujeme croissanty, tak i když jsou pistáciové, přidáváme do nich ještě kumquat. Když pečeme danishe, náplně ladíme tak, aby byly trochu asijské – třeba mango sticky rice danish. To jsou chutě, které jinde v Praze nekoupíte.

Ve vaší nabídce nechybí ani plněné bánh mì. Jaký je rozdíl mezi vietnamskou a francouzskou bagetou? Francouzská bageta je hodně fermentovaná, připravuje se z kvásku a připomíná spíše chleba – má tvrdší kůrku a hutnější střed. Celkově má i lepší chuť. Vietnamská bageta je naopak lehká, nadýchaná a nevydrží moc dlouho čerstvá, vlastně je za krátkou chvíli poměrně gumová. To je ale normální, protože vietnamská bageta se používá hlavně pro naplnění - jako takový nosič. Právě proto je tak lehká, aby pojala hodně náplně, navíc se vždy rozpéká, aby byla hezky křupavá zvenčí a nadýchaná uvnitř.

Ve vaší nabídce je i japonský chléb shokupan. Prozraďte mi, jak dosáhnete toho, aby byl už na pohled tak hodně nadýchaný.

Je důležité mít silnou mouku, která vám těsto podrží. A jedna z věcí, která odlišuje shokupan od běžného toustového chleba, je tangzhong – kaše z pšeničné mouky a vody. Když se zahřeje, zhoustne, a dá těstu vyšší hydrataci. Kdybyste vodu nalili do těsta za studena, nebylo by tak vláčné. Takto připravený shokupan zůstává čerstvý i čtyři dny. Z našeho japonského chleba tu připravujeme spoustu věcí. Zákazníci si mohou koupit třetinku bochníku domů, potom ho podáváme v zapečeném sendviči, nebo ho plníme vajíčkovou pomazánkou. Shokupan máme i ve sladké formě jako honey miso bread - tedy zapečený chléb potřený směsí z másla, miso pasty a medu. Kromě toho budeme ze shokupanu připravovat i vlastní panko strouhanku.

Co na koncept vaší pekárny říkají zákazníci?

Reakce jsou různé. Pro Prahu je to pořád poměrně nový typ pekárny. Spousta lidí nás přijímá s nadšením, jiní zase očekávali něco klasičtějšího.

Z recenzí to zatím vypadá, že lidem buď opravdu chutná, nebo jsou naštvaní na vysoké ceny. Jste drazí?

Určitě jsme dražší, ale používáme ty nejkvalitnější suroviny, vážíme si práce našich zaměstnanců a bez těchto cen bychom tohle nemohli nikdy dodržet. Pokud jsou zákazníci, kteří naši práci ocení a kterým naše pečivo chutná, tak věřím, že se budou vracet. A ti, pro které je naše pečivo moc drahé, samozřejmě mají v Praze spoustu dalších možností, kam zajít. Ať přijde ten, komu náš přístup vyhovuje.

V portfoliu vaší Taro Group máte už pět podniků. Proč jste se tentokrát rozhodli pro pekárnu?

Na adrese Národní 10 jsme původně chtěli mít jen restauraci Taro, ale podmínkou pronájmu bylo vzít si i sousední prostor. Jenže na Taro je to moc velké, a tak jsme prostor rozdělili. Pekárna se nám zdála nejsmysluplnější, co se symbiózy s vedlejší restaurací týče.

Proč jste odjel na stáž zrovna do dánské pekárny Hard Bakery?

Všechny naše podniky rozjíždím já – tedy co se kuchyně, nastavování receptur a výroby týče. Než vůbec nový podnik otevřeme, chci mít vše pod kontrolou. Vše, co se tady připravuje,

musím také sám umět. Vedení pekárny bylo něco, co jsem neznal, a chtěl jsem se to naučit. To byl hlavní důvod, proč jsem na stáž jel – abych před otevřením měl zkušenosti, a nenechal to všechno na někom, kdo k nám přijde pracovat. A proč do Dánska? Protože v Dánsku jsou podle mě jedny z nejlepších pekáren. Jejich kvalita je na vysoké úrovni. Pro mě byla Kodaň první volba také z toho důvodu, že jejich gastronomie je skvělá a moc se mi líbí i jejich životní styl.

Jaký zatím máte pocit ze začátku vlastního provozu?

Rozjelo se to celkem dobře, jen je to naše první pekárna, a tak se objevují i takové věci, které jsme nečekali nebo na ně nejsme zvyklí. V pekařině jsou důležité maličkosti. Stačí pár stupňů navíc nebo o několik minut déle fermentovat, a těsto vám nedokyne nebo překyne. My sice používáme chladicí kynárnu, kam se dá těsto večer a přes noc vykyne, ale může se stát, že ráno přijdete a je to celé špatně. To se pak těžko opravuje, ale musí se to zvládnout a vychytat, aby byl provoz plynulý. Jsem tu ale skoro každý den, a tak se spolu s kolegy snažíme všechno vyřešit tak, aby zákazníci vždycky dostali své pečivo přesně tak, jak ho mají dostat.

V jednom rozhovoru jste řekl, že první rok podnik potřebuje především hodně peněz, energie a trpělivosti. Bude to potřebovat i Patê? Já si myslím, že v případě Patê to bude o něco lepší. Pekárna je na rozdíl od

restaurace dostupnější více lidem. Navíc jsme na Národní třídě, kde je frekvence kolemjdoucích velká, takže předpokládám, že se zaběhneme rychleji.

Na začátku vašeho podnikání v gastru jste měli podporu influencerů, jako je food kritička Kačka Žvýkačka nebo kuchařka Kamu. V roce 2018 o vás redaktor Evan Rail napsal článek do The New York Times, vy jste následně vystupoval v televizním pořadu Prostřeno!. Bude i Patê potřebovat takovou podporu, nebo už zákazníky po těch letech táhne především vaše dobré jméno?

Tyto mediální podpory, které zmiňujete, vždy vznikly samovolně. My jsme si dělali to svoje a pak někdo přišel: „Hele, je to dobrý, pojďte s námi něco udělat". A my na to: „Proč ne?!” Díky tomu jsme získali spoustu nových zákazníků. Co se ale týče Patê, tak si myslím, že to není potřeba. Jsem osobně radši, když se podnik rozjíždí pomalejším tempem, než aby sem přišlo tisíc zákazníků najednou. Lidi pak mají příliš vysoká očekávání.

Proč jste původně vystudoval elektrotechniku?

Protože mi pedagogičtí poradci na základní škole řekli, že se hodím na technický obor. Vždy mi šla výpočetní technika a podobné předměty. Dokonce jsem pokračoval na vysokou školu a až na FELu (Fakulta elektrotechnická ČVUT) jsem zjistil, že to vůbec není pro mě – že to není něco, co bych chtěl dělat.

„Určitě jsme dražší, ale používáme ty nejkvalitnější suroviny a vážíme si práce našich zaměstnanců. Pokud jsou zákazníci, kteří naši práci ocení, věřím, že se budou vracet. A ti, pro které je naše pečivo moc drahé, mají v Praze spoustu dalších možností. Ať přijde ten, komu náš přístup vyhovuje.“

Ve škole mu radili, ať pokračuje studiem výpočetní techniky. Na ČVUT zjistil, že to nebude jeho cesta. Vařit se učil ve Vietnamu a pekařskou stáž absolvoval v Dánsku.

Pečivo plné exotických chutí – při návštěvě Patê Bakery určitě ochutnejte mango sticky rice danish s mléčnou rýží, nebo skořicový šnek se špetkou badyánu a hřebíčku.

Co u vás rozhodlo pro kariéru v gastru?

Po elektrotechnice jsem nějakou dobu pracoval v Sapě, kde jsem prodával oblečení – a hodně jsem se u toho nudil. Když jsem řešil, co dál, dohodli jsme se s bráchou, že zkusíme podnikat spolu. Oba jsme vždycky měli rádi jídlo a rádi jsme za ním cestovali. A ten nejzásadnější důvod pro nás byl, že jsme viděli českou a vietnamskou kuchyni ze stejného úhlu. Vietnamci si do té doby mysleli, že jejich jídlo nebude Čechům chutnat, protože sami neznají české chutě. My jsme ale dobře znali nejen chutě vietnamské, ale i české, takže jsme věděli, která vietnamská jídla budou chutnat i Čechům. Toho jsme chtěli využít. Od té doby s bráchou vždy hledáme díry na trhu – nehledíme na to, co už funguje. Hledáme to, co tu ještě není. Všechny naše podniky budujeme na tomto principu.

Zrazovalo vás vaše okolí od vaření poctivé vietnamské kuchyně? Samozřejmě. Především vietnamská komunita nás odrazovala, že nemáme žádné zkušenosti a že pohoříme jako papír. Vietnamci jsou obecně velmi kritičtí a nedávají příliš najevo nějakou chválu. Dnes nás určitě respektují, myslím, že jsou i rádi za to, co pro vietnamskou komunitu děláme, v jakém světle vietnamskou kuchyni

ukazujeme. Ale třeba naši rodiče nám věřili od začátku.

Jak to u mnoha vietnamských rodin žijících v Česku bývá, i vás a vašeho bratra hlídala česká chůva. Bylo vám to někdy líto?

My jsme už odmalička chápali, proč musíme být u české paní na hlídání. Pro mě to bylo normální. Nepřišlo mi divné, že jsem někde jinde – jednou tady, jednou tam. My jsme byli u české babičky odmalička, já už od jednoho roku. A byl jsem spokojené dítě.

Co vám vaše česká „babička“ vařila?

Pamatuji si lívance a palačinky s jahodami, krkonošské kyselo, knedlíky s omáčkou, řízky. Dokonce občas vařila i čínu (usmívá se). Dělala ji klasicky z kuřecích prsou, soli, medu a mražené zeleniny. A připravovala k ní takovou tu českou rýži, velmi sypkou. To mi moc nechutnalo.

Vietnamci mají pověst workoholiků, velmi pracovitých lidí. Jste i vy workoholik?

Když je potřeba, nemám problém být v podniku každý den od pěti ráno, ale to člověk vydrží jen nějakou dobu. Dlouhodobě to není udržitelné. Balanc mezi volným časem a prací je důležitý a myslím si, že i Vietnamci, kteří byli kdysi zvyklí pracovat od rána do večera, už od

tohoto životního stylu také trochu upouštějí.

Co tedy děláte, když nepracujete?

Když mám volno, tak spím nebo sportuju – rád lezu po stěně. A taky jsem táta, takže trávím spoustu času se svými dvěma dětmi.

Jak vaše rodina slaví Vánoce?

My slavíme velmi české Vánoce, na což jsme byli zvyklí od naší české babičky, která nám ukázala, jak české Vánoce probíhají. A zalíbilo se to i našim rodičům, takže svátky trávíme s nimi a máme je klasicky české –zdobíme stromeček, dáváme si dárky, smažíme kapra, připravujeme bramborový salát. Jen cukroví si kupujeme.

A k tomu samozřejmě máme i spoustu vietnamských jídel, jako třeba smažené závitky s krabím masem a kedlubnovým salátem.

Máte už v diáři plány na příští rok?

Příští rok bude určitě ve znamení stabilizace všech našich podniků, aby to všechno mohlo fungovat. Doteď jsme s bráchou každé dva roky otevírali nějaký podnik. Tento rok jsme dokonce otevřeli tři podniky najednou. Vzalo nám to hodně času a úsilí. Ale mezi našimi sny je stále expanze do zahraničí. Osobně mě velmi láká Švýcarsko – je tam velký potenciál pro to, co s bráchou děláme. Nebráním se tomu, ale musíme být připraveni.

Což takhle dát si… Smíchov

Prý se tu ve 13. století konala korunovační hostina krále Václava II. A i dnes, bratru o sedm set let později, je oblast pražského Smíchova plná rozličných podniků, kde svým hostům připraví chutnou až královskou krmi.

TEXT Petr Jezevec

Pivo a hotovky

„Staropramen se skládá z vody, trubek a bláznů,“ tak zní recept na slavné smíchovské pivo od vrchního sládka Josefa Paspy, který se staral o modernizaci výroby v roce 1920. Zdejší pivovar zaplavuje vůní sladu okolí už od roku 1871, kdy vznikla Smíchovská desítka. Dnes si tu v pivním baru můžete objednat nejen ji, ale i několik dalších druhů perfektně ošetřeného piva a vyzkoušet, jak se skvěle páruje s českou kuchyní. Taková sladová desítka s kotlíkovým guláškem stojí za vyzkoušení, stejně jako jedenáctka se třemi druhy sladu s pečeným vepřovým kolenem.

To ale není jediný podnik na Smíchově s výraznou pivní kulturou. Další legendou je i Plzeňský restaurant Anděl, kde se čepuje Plzeň z tanku. Vedle klasické pivnice a výčepu se tu nachází i legendární nonstop Nudle, když nedokážete přestat a večerka už nemá smysl.

A pak je tady Tradice, klasická hospoda plzeňského střihu, do které se na obědovou pauzu ztrácí mnoho zaměst-

nanců z nedalekého mediálního domu, a čerpají zde novou energii a možná taky zaručené informace od výčepního, který ví vše, a taky nic, podle toho, jak se to hodí.

Pokud vám jde jen o stravu, a žádné hospodské vysedávání, právě na Smíchově stále funguje jedna z legendárních jídelen. V Korunce U Arbesa dostanete tác, a na něj hotovku za pár korun. Považte: vepřo, knedlo zelo za bratru 148 Kč, rajská s paprikovým luskem za 139 Kč, guláš s bramboráčky za 159 Kč. Nádhera!

→ www.centrumstaropramen.cz, www.restauraceandel.cz, www.tradiceandel.cz, www.jidelnakorunka.cz

Žhavá novinka

Dolce vita s chutí olivového oleje i exotika Asie jsou fajn, ale řízek je řízek. Ví to i oblíbený šéfkuchař Jan Punčochář, který na Andělu před pár týdny otevřel svou novou restauraci Šnycl. Vedle vídeňské varianty oblíbeného řízku si tu můžete objednat i podnikový signature v podobě řízku na kosti, smažené kuře v bulce nebo nějakou variantu v trojobalu dle denní nabídky. Anebo tafelspitz – pěkný kus masa, kterému to sluší i bez strouhanky. Prosíme si!

→ www.snycljp.cz

03

Přes Francii až na konec světa

Obchodní centrum Nový Smíchov bývalo domovem supermarketu Carrefour, na který někteří Češi nemohou zapomenout. Jednoho dne totiž zmizel a už se nevrátil, stejně jako celá řada francouzských specialit, které nabízel. Taky vás to mrzí? Nezoufejte! Ať už jste ze Smíchova, nebo odjinud, francouzské delikatesy si naštěstí můžete objednat prostřednictvím aplikace Wolt klidně až ke vchodovým dveřím. Třeba z noblesního podniku Café Savoy, který už jednadvacet let nabízí jídla nejen z české a vídeňské, ale právě i francouzské kuchyně. Stálicí tamního jídeláku je třeba tatarák. Parisian je oblíbený jako hlavní jídlo, zatímco varianta Savoy s topinkami se podává coby předkrm. Parisian nedávno z menu zmizel v rámci kulinářských inovací, nicméně tento krok se setkal s nelibostí stálých hostů, a tak se do jídelního lístku zase vrátil. Podobně zarputile tam dlí také karotkový restaurant a lanýžové hranolky. Francouzský esprit si můžete užít v dobře zašitém podniku Atelier Red & Wine. V teplých dnech tu můžete trávit čas v intimní a klidné zahrádce, v zimě, jako právě teď, se tu můžete schovat před světem a užívat si degustaci vín z Bordeaux a Alsaska. Že raději zůstanete doma a po francouzsku si uvaříte sami? Mušle svatého Jakuba, ústřice, čerstvé ryby, ale třeba i pestrou kolekci šneků a dalších francouzských lahůdek najdete v obchodě Cipa, kam chodí nakupovat i pražští šéfkuchaři.

Jestli dáváte přednost Itálii, smíchovský Wine Food je již tradičním ostrovem pozitivní deviace pro všechny milovníky této jižanské gastronomie. A pokud se vaše chuťové pohárky natahují ještě mnohem dále, snad až do Vietnamu, nechte je spočinout v misce žhavého aromatického vývaru v bistru Pho 100, podniku, kde si dělají vlastní rýžové nudle a za kterým stojí kulinářské bratrské duo Giang Ta a Khanh Ta. → www.cafesavoy.ambi.cz, www.atelier-restaurant.cz, www.cipa-gastro.cz, www.theitalians.cz, www.pho100.cz, www.wolt.cz

Kafe a chleba

Islanďané David Arnorsson a Gudbjartur Gudbjartsson si před sedmi lety otevřeli řemeslnou pekárnu Artic Bakehouse na pražském Újezdě. Byl to pokus, který vyšel. Na jejich kváskový chleba, croissanty nebo skořicové šneky lidé stojí dnes fronty už na mnoha pražských adresách. Jen tady ale najdete vůbec první, originální pobočku, kde bílý krém na skořicových šnecích chutná vůbec nejlépe.

A není to jediné místo v okolí, kde až návykově voní čerstvě upečený chléb a jiné dary pece. I za William Thomas Bakery v sousedních Košířích stojí dva šikovní pekaři. Vycházejí z receptur francouzských pekařských mistrů, a my můžeme pravověrně odpřisáhnout, že jejich toustový chléb nemá konkurenci. A tím nekončíme – další skvělá pekárna je Bread Society. Bohužel je trochu odříznutá od civilizace a když vane západní vítr, obyvatelé Smíchova podléhají náhlé slintavce z vůně čerstvě upečených briošek, máslových croissantů, baget, chouxů a millefeuille. Mohou se vydat na lov do kopců, nebo objednávat přes Wolt, který má pekárnu ve svém hledáčku.

Ale zpět na Anděl, který je místem zaslíbeným také baristickým dovednostem. Kavárna, co hledá jméno, ho možná ještě nenašla. Ji si ale našly stovky věrných zákazníků, kteří sem míří ráno na snídani, dopoledne na schůzku, v poledne na oběd a odpoledne na další dávku kofeinu. A když není čas na hrdinství, pomůže jen coffee to go. Ve Space Café ho dostanete ve skvělé kvalitě za 49 Kč – na pražské poměry neskutečných. Tak možná ještě do druhé ruky! → www.articbakehouse.cz, www.wtbakery.cz, www.breadsociety.cz, www.kavarnacohledajmeno.cz, www.spacecafe.cz, www.wolt.cz

04

Kromě Claese Banga se v novém filmu Architekt (v originále L’Inconnu de la Grande Arche) můžete těšit na kanadského herce a režiséra Xaviera Dolana nebo na dánskou herečku Sidse Babett Knudsen, která zářila v sérii Vláda (Borgen) na Netflixu.

Architekt

Paříží by se člověk mohl toulat klidně celé týdny a stejně by nestihl vidět všechno, co za to stojí. Hlavní město Francie totiž zdaleka není jen Eiffelova věž, Louvre nebo Vítězný oblouk, ale i spousta dalších architektonických skvostů, které stojí za návštěvu. Právě příběh jednoho z nich, monumentálního oblouku Grande Arche, vypráví nový film Architekt. Ačkoliv má dobrý konec (jo, stavba proběhla), není úplně veselý. O čem je řeč? V roce 1983 se Pařížané rozhodli vzdát hold kráse své moderní čtvrti La Défense, a vystavět v ní nový architektonický klenot. Něco, za čím budou jezdit turisté z celého světa a co se stane vizitkou města. Vyhlásili tedy soutěž, do které se přihlásili ti nejlepší a nejzkušenější architekti z celého světa. Vybrat toho, kdo se o návrh a stavbu nové dominanty postará, rozhodně nebylo snadné. Nakonec vyhrál Johan Otto von Spreckelsen, což překvapilo celou řadu lidí, včetně jeho samotného.

Von Spreckelsen se sice architektuře věnoval, ale nebylo to v roli projektanta, nýbrž v roli učitele. Ve svých padesáti letech o architektuře „jen“ přednášel a mohl se pochlubit maximálně čtyřmi hotovými stavbami z nichž žádná nevypadala, že by měla potenciál stát se novou pařížskou ikonou. Kdybychom měli být konkrétní, na kontě měl tři kaple a dům, v němž žil. A přesto se svým návrhem zvítězil. Pokud byste čekali, že nakonec couvne, spletli byste se. Svého nového úkolu se rozhodl ujmout s plným nasazením. Jeho cílem bylo ozdobit město budovou, která by připomínala bránu k nebesům – jednoduchou a geometricky čistou. Vzhledem k tomu, že ve svých přednáškách často mluvil o rovnováze mezi člověkem, světlem a duší, nikoho ze znalců jeho díla to nepřekvapilo. Jenže samotné vítězství v soutěži bylo teprve začátkem složité cesty, při níž se Johan Otto von Spreckelsen musel poprat s úřady, politickým tlakem, nedůvěrou veřejnosti a médií, ale i vlastní nejistotou, zda bude schopen tenhle náročný úkol splnit.

Životopisné drama sází nejen na zajímavý – i když přinejmenším u nás prakticky neznámý – příběh, ale i na charismatického představitele von Spreckelsena. Toho si zahrál dánský herec Claes Bang, který zazářil například v drsném Seveřanovi nebo thrilleru Dívka v pavoučí síti.

→ V kinech od 11. prosince

Pluribus

Carol Sturka je spisovatelka. Nutno říct, že nepříliš úspěšná a hlavně nepříliš šťastná. Respektive – nevzpomíná si, kdy naposledy se alespoň trošku šťastně cítila. Jenže právě tahle depka z ní dělá dost možná nejdůležitějšího člověka na celé planetě. Lidstvo se totiž nakazilo podivným virem, který vyvolává pocity absolutní radosti a štěstí. Dobrá zpráva? Ani ne. Díky nekonečnému optimismu totiž přestala společnost fungovat a nikdo přesně neví, jak to napravit. S úsměvem na tváři se lidé řítí ke katastrofě a zdá se, že zabránit jí může jen a pouze Carol, která si krom blbé nálady jako jediná uchovala zdravý rozum. Originální devítidílné sci-fi drama pochází z dílny Vince Gilligana, autora legendárního Perníkového táty a neméně povedeného Volejte Saulovi. → Na Apple TV+ od 7. listopadu

Frankenstein

Oscarový režisér Guillermo del Toro, autor komiksovky Hellboy, nebo oceňované Tváře vody, miluje staré filmy a ještě starší monstra. I proto se rozhodl znovu odvyprávět příběh jednoho z těch nejslavnějších. Řeč je o geniálním Viktoru Frankensteinovi, jenž se pokouší hrát si na boha – z kusů těl sešít nové lidské tělo a s pomocí vědy a blesků mu vdechnout život. Výsledkem je bytost, kterou se Viktor pokusí naučit jak být člověkem. Samozřejmě to nejde tak, jak si představoval a… Nová verze klasického hororového příběhu sází nejen na slavné monstrum, ale především na del Torův nenapodobitelný audiovizuální styl. A v neposlední řadě také na skvělé herecké výkony. Ve Frankensteinovi se totiž sešly hvězdy jako Oscar Isaac, Jacob Elordi či držitel dvou Oscarů Christoph Waltz.

→ Na Netflixu od 7. listopadu

Na nože: Probuzení mrtvého muže

Skončit s rolí Jamese Bonda není nic snadného. Daniel Craig to ale zvládl na jedničku a hned jak se to stalo, našel si novou sérii. Excentrického Benoita Blanca, jenž má v sobě něco z Holmese i Poirota, si teď v sérii Na nože zahraje už potřetí. V minulosti úspěšně zjistil, kdo zavraždil stařešinu rozhádané famílie, i kdo na večírku vraždil miliardáře. Teď se vydává do Anglie, kde v malém městečku kdosi zavraždil kněze. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, kdyby se to nestalo v místnosti, v níž byl duchovní sám. Blanca tak čeká hodně zapeklitý případ, v němž vyplavou na povrch hodně ošklivá tajemství. I tentokrát režíruje Rian Johnson, pro něhož se staly inspirací klasické anglické detektivky. Kromě Craiga se před kamerou objeví například Josh Brolin, Mila Kunis nebo Jeremy Renner. → Na Netflixu od 12. prosince

Poslední viking

Fandové historických velkofilmů pozor – navzdory názvu tady žádné vikingy nečekejte. Tohle je drama říznuté hodně černou komedií, jejímž hrdinou je Ankel – chlapík, který ukradl pěkný balík peněz a který měl vcelku smůlu. Ale ještě než ho chytili a poslali za mříže, stačil dát svému bráchovi Manfredovi jasné instrukce, jak lup ukrýt. Když se teď po patnácti letech konečně dostal z chládku, chce si svoje prachy pořádně užít. Zjišťuje ale, že se změnilo hodně věcí včetně jeho bratra. Manfredovi totiž hráblo – myslí si, že je John Lennon, a ani v nejmenším netuší, kam přesně peníze zakopal. Ankelovi tak nezbývá nic jiného než zkusit bratra rozmluvit, což rozhodně nebude tak snadné, jak by si přál. V novince od tvůrců hitu Rytíři spravedlnosti září Mads Mikkelsen.

→ V kinech od 15. ledna

Norimberk

Druhá světová válka skončila a svět vyhlíží mír. Teď je ovšem ještě potřeba uklidit, což má za úkol soud zasedající v Norimberku. Na místo, kde se má rozhodnout o trestu pro nacistické vůdce, přijíždí i Douglas Kelley. Jeho úkolem je zhodnotit psychický stav obžalovaných a rozhodnout, jestli mohou stanout před soudem. Psychiatr, kterého čeká setkání s těmi nejkrutějšími lidmi, jaké si člověk dovede představit, se k celé věci snaží přistupovat jako profesionál. Jenže čím víc času tráví s nacisty, tím víc si začíná uvědomovat, že tohle všechno možná bude nad jeho síly. Stává se totiž víc a víc posedlý snahou porozumět zlu a aby toho nebylo málo, navazuje znepokojivý vztah s Göringem.

V historickém dramatu se sešli Russell Crowe, Rami Malek a Leo Woodall.

→ V kinech od 15. ledna

SOS

Když fandové hororu slyší jméno Sam Raimi, rozzáří se jim tvář úsměvem. Raimi totiž v osmdesátých letech redefinoval hororový žánr s trilogií Evil Dead, v níž dokázal za malé peníze předvést opravdu hodně muziky a hlavně hodně nápadů. Od té doby uplynulo hodně času, Raimi natočil pár ceněných filmů, sérii tří Spider-Manů, věnoval se produkci a teď… Teď se vrací s hororem SOS, který vypráví příběh Lindy Liddle a jejího šovinistického šéfa Bradleyho Prestona. Při pracovní cestě na druhý konec světa se jejich letadlo zřítí a tahle dvojka, která si nemohla přijít na jméno, jako jediná přežije. Tady by normálně začínala céčková romance, ale to by nebyl Raimi, aby nerozpoutal pořádné hororové peklo. V hlavních rolích Rachel McAdams a Dylan O’Brien.

→ V kinech od 29. ledna

Čtyřicítka na krku

Pokud od téhle třistašedesátistránkové bichle čekáte, že vás provede největšími basketbalovými milníky sportovní kariéry Michaela Jordana, musíme vás zklamat. Tenhle drobísek – a teď není řeč o téměř dvoumetrovém basketbalistovi – je totiž věnován módnímu doplňku, který se stal popkulturní ikonou.

TEXT Petr Jansa

Psal se rok 1984, když basketbalový tým Chicago Bulls draftoval jednadvacetiletého nováčka Michaela Jordana. Tehdy ještě nebyl žádnou velkou hvězdou, stejně jako značka Nike, která byla na trhu pouhých 13 let a nově vzniklou basketbalovou divizí zrovna řešila pokles prodejů. Pak ale přišel zlom, který změnil život nejen Jordanovi, ale i sportovní značce samotné. Basketbalista tehdy mohl hrát v botách Adidas, což ostatně sám preferoval, ale jeho agentovi Davidu Falkovi se povedl skvělý tah – vyjednal s Nike, že Jordan nebude jen další tváří nosící jejich boty, ale že získá vlastní produktovou řadu bot a s tím spojená procenta z prodejů. A že jich nebylo málo.

Z původně očekávaných tržeb kolem 3 milionů dolarů za první rok jich Nike utržil hned sto.

Pod designem novinky, bot Air Jordan 1, se podepsal někdejší kreativní ředitel Peter Moore (o tři roky později ho mimochodem do své stáje přetáhl konkurenční Adidas). Michael Jordan byl tehdy spíše testerem, ambasadorem a konzultantem. Změna přišla až v roce 1988, kdy se spolu s novým kreativním ředitelem Tinkerem Hatfieldem přímo podílel na vzniku modelu Air Jordan 3.

Cesta dnes už ikonických bot ke slávě však byla lemována mnoha kontroverzemi, ze kterých těžilo hlavně marketingové oddělení Nike. Jednou z prvních byla třeba ta, když NBA nechtěla uhnout z předepsaného dress codu a jiné než bílé boty (Air Jordan 1 byly červeno-bílé) při hře nechtěla povolit. Díky tomu vznikl reklamní slogan „Fortunately, the NBA can't keep you from wearing them!“, kte-

rý se zapsal do historie. Díky nim vznikla i celá řada filmů, které se kolem příběhu slavných tenisek točí. Tím posledním je film Air z roku 2023.

Čtyřicet let od uvedení Air Jordan 1 teď nakladatelství Assouline přichází s novou dvojicí knih, které jsou této legendě věnované. A neshrnuje jen notoricky známé věci – v knize nechybí předmluva samotného Michaela, text Adama Bradleyho, rozhovory a především vzácné materiály ze soukromých archivů Nike i fotografie Jordanových osobních suvenýrů a oblečení. Vše je shrnuto do šesti kapitol, které odkazují k Jordanovým šesti vítězným prstenům z finále NBA.

První z knih je přísně limitovaná sběratelská edice 1000 kusů, jejichž součástí je historicky první módní doplněk s logem Jordan, jenž není obuví. Jde o hedvábný šátek vyrobený v Itálii speciálně pro tuto edici. Druhá z knih má totožný obsah, ale klasickou formu.

Vídeňské muzeum Albertina Modern se až do konce února stává domovem retrospektivní výstavy zasvěcené tvorbě jedné z nejvýraznějších postav performančního umění. Bělehradská rodačka Marina Abramović, která během uplynulých padesáti let nejednou šokovala svět, se prostřednictvím výstavy vrací na scénu. Návštěvníkům tak umožňuje znovu prožít silné emoce, které její excentrická vystoupení v průběhu let vyvolávala. Vše začíná v tunelu plném obrazovek – s jejich pomocí se člověk virtuálně přenese doprostřed stolu, za nímž v roce 2010 Abramović po dobu téměř tří měsíců seděla a v tichosti si hleděla do očí se stovkami návštěvníků. Můžete tak z první řady sledovat emoce na obou stranách stolu a domýšlet si příběhy, které se za výrazy ve tvářích ukrývají. Další místnost je věnovaná ikonickému vystoupení, během nějž na sebe umělkyně vzala veškerou zodpovědnost a nechala návštěvníky rozhodnout o tom, zda jí dopřejí rozkoš, způsobí bolest nebo ji zastřelí připravenou pistolí. Jinde si zase můžete sami vyzkoušet, jaké to je proměnit se z člověka v umělecký objekt, nebo se nechat pohltit videozáznamy z vystoupení Abramović i jejího někdejšího partnera Ulaye.

Průvan na poličce

Život a dílo majitele ikonického kníru Filmovou hvězdou se nikdy nestal, malým obrazovkám však přesto kraluje už od osmdesátých let. Představitel legendárního Magnuma se teď rozhodl sepsat do jedné knihy vše, co v Hollywoodu i v životě prožil. Stal se televizní ikonou, westernovou hvězdou, a i když mu role Indiany Jonese těsně unikla, nezabránilo mu to vydobýt si postavení jedné z nejcharismatičtějších hvězd posledního půlstoletí. Proč dal přednost umění před basketem? Užíval si roli v Přátelích? A jaké to je dojít si pro Zlatý Glóbus? Člověk nikdy neví Tom Selleck

Králové heavymetalu

Legendární Iron Maiden dorazí v létě na festival Rock for People, a tak možná není od věci udělat si malou přípravu. Nová kniha k tomu poslouží dokonale. Mapuje totiž celých padesát let působení téhle formace – fandům nabídne rozhovory a komentáře současných členů i těch, kteří už kapelu opustili, k tomu přidá spoustu exkluzivních fotek z koncertů, zákulisí i ze soukromí. Ať už jste fandové, nebo chcete Iron Maiden prostě jen víc poznat, tuhle knihu byste si určitě měli přidat na seznam povinné četby.

Iron Maiden: Infinite

Dreams

Iron Maiden

Filmová science fiction od A do Z

Vydejte se do daleké budoucnosti, na neznámé planety a seznamte se s nejslavnějšími filmovými monstry. Tahle knížka vám představí ty největší, nejdůležitější a nejslavnější filmy vědeckofantastického žánru, ale i zapadlé klenoty, kultovní podívané, černobílé klasiky nebo legendy z druhé strany světa, o kterých u nás neslyšeli ani ti největší fandové. K tomu se můžete těšit na profily tvůrců a vizionářů, kultovní zbraně a vesmírné lodě, revoluční vizuální efekty i výlet do světa české filmové sci-fi. Ano, i ta existuje. Encyklopedie sci-fi filmu MovieZone

Velká voda se blíží Spisovatel Jeffery Deaver se proslavil především sérií drsných thrillerů s detektivem Lincolnem Rhymem. To ale není jeho jediný hrdina. Pátým příběhem se teď vrací Colter Shaw – lovec odměn, kterého požádá o pomoc vlastní sestra. Společně musí v malém kalifornském městečku najít pohřešovanou rodinu, jejíž auto skončilo pod hladinou a čas se jí krátí. A nejen jí –už brzy se nejspíš protrhne pobřežní hráz a celé město zaplaví voda. Colter však brzy zjistí, že proti němu nestojí jen příroda, ale i někdo další. Na jih odnikud Jeffery Deaver

→ Marina Abramović, Albertina Modern, Karlsplatz 5, Vídeň, 10. 10. 2025 – 1. 3. 2026, www.albertina.at

Ikonické album britpopových titánů Oasis slaví třicet let

Nedalo se přeslechnout ani přehlédnout, že největší skupina britpopu se letos vrátila v plné parádě a s přehledem ovládla léto. Ano, Oasis jsou zpět.

TEXT Kay Buriánek

Možná to bude v kontextu veleúspěšných koncertů znít trochu nepatřičně, nicméně „live“ návrat Oasis nebyl od začátku považován za zaručený úspěch. Některé ve vzduchu visící otazníky se nedaly ignorovat. Podaří se vznětlivým bratrům Gallagherovým udržet na uzdě svá ega a bratrovražedné tendence, jaké známe z minulosti? Dokážou se vyhnout kritice za to, že hrají tak pomalu, že to vyčerpává i ty nejvěrnější fanoušky?

Je nějaká šance, že setlist bude dokladem jejich existence i po roce 2002? Navzdory tomu byla poptávka po turné šílená. Jen na koncerty ve Velké Británii si lístky koupilo asi 14 milionů lidí, což je téměř 600 % nárůst oproti jejich dvěma

legendárním koncertům v Knebworthu v roce 1996. Tehdejší počet 250 000 návštěvníků obou nocí se nepodařilo nikdy překonat a až doteď byl považován za absolutní vrchol britpopové éry. Ale zdá se, že comeback Oasis v tomto ohledu přepisuje hudební dějiny.

Jakmile otvírací koncert v Cardiffu potvrdil, že Oasis nejsou jen v dobré formě, ale že dokonce překonali všechna očekávání, zachvátil anglofilní fanoušky po celém světě zvláštní druh vzrušení. Bulvární tisk i tradiční hudební média sledovala každý pohyb Liama a Noela a tak i letmé a nevinné poplácání po zádech vyvolávalo u lidí šílenství. Aby toho nebylo málo, kromě globálních koncertů

Třicet let od vydání legendárního alba (What's The Story) Morning Glory? připomněli Oasis speciální reedicí, která vyšla v pátek 3. října. Kromě původního tracklistu nabízí i pět akustických verzí. Turné Oasis Live ’25 sice končí v listopadu, ale už teď se spekuluje o tom, že by příští rok mohli vystoupit v ikonickém Knebworthu, kde by si připomněli třicet let od svých památných koncertů z roku 1996.

Tracklist reedice (What's The Story) Morning Glory? je následující: Hello, Roll With It, Wonderwall, Don’t Look Back In Anger, Hey Now!, [Untitled], Some Might Say, Cast No Shadow, She’s Electric, Morning Glory, [Untitled], Champagne Supernova. Bonusové unplugged skladby: Cast No Shadow, Morning Glory, Wonderwall, Acquiesce, Champagne Supernova.

(etiku vysokých cen lístků teď ponechme stranou) je tu také třicáté výročí vydání alba (What's the Story) Morning Glory?, což znamená reedici, jaká tu snad ještě nikdy nebyla. Ať se vám to líbí nebo ne, takhle vypadá absolutní vrchol Oasis. Perfektní načasování, ideální konstelace. Z hlediska společenského významu jsou Oasis v roce 2025 větší než Beatles. Champagne Supernova, Wonderwall, Don't Look Back in Anger, to jsou dneska už standardy současné Británie s přesahem do celého světa. Není žádným velkým překvapením, že závěrečná část každého stadionového koncertu Oasis byla vyhrazena pro tři největší hity z alba What's the Story?, ani že se do setlistu dostalo více skladeb z druhého alba Oasis než z jakéhokoli jiného. Důvody jsou prozaické – epické melodie, ještě epičtější refrény a zlidovění primitivního rokenrolu v tom nejlepším slova smyslu. Argument, že bratři Gallagherové a spol. oslovují pouze nativistické opilce, je mimo a nesmyslný, a to i po letech jejich pravicových výkyvů a stupidních projevů laciného nacionalismu. Dav na stadionu ve Wembley v srpnu tohoto roku byl totiž zjevně transkulturní a v naprosté extázi.

Hudební novinky

Co má společného kontrolovaný chaos, hyperpop, závislosti a náboženství? No přece hudební podzim 2025!

Militarie Gun

God Save the Gun

Zatímco vztah většiny hardcoreových kapel k britpopu nepřesahuje úctu k Oasis, Militarie Gun na novém albu překvapivě pracují s prepsychedelickými harmoniemi Beatles. Frontman Ian Shelton je člověk, který má americkou powerviolenceovou kapelu Regional Justice Center, ale také ten, který si najal inženýra, díky kterému může Militarie Gun ve svých tiskových materiálech zmiňovat Adele. God Save the Gun jako koncepční album? Možná. Hlavním tématem desky je totiž sám Shelton: muž, který se většinu svého života vyhýbal návykovým látkám, ale jakmile ve třiceti letech začal pít, rychle alkoholu propadl. I přes svůj obdiv k straight-edge punkovým hrdinům jako Refused a Minor Threat se však sám nikdy plně neidentifikoval jako straight-edge. Příležitostná abstinence mu vyhovovala, dokud se Militarie Gun nevydali na rozsáhlé turné po svém debutu Life Under the Gun. Jak to mnoho kapel dělává, Shelton začal své koncerty zakončovat drinkem. Potom pil, když se nudil mezi koncerty, až se zcela nepozorovaně stal obětí znepokojivé závislosti. God Save the Gun se převážně soustředí na Sheltonův plíživý sestup do alkoholové propasti, kdy žádat o pomoc se zdá být nepřiměřené, ale ignorovat její blízkost se jeví jako nezodpovědné. Navzdory neveselému tématu je pozoruhodné, že Militarie Gun natočili jedno z nejlepších poprockových alb tohoto roku.

Danny Brown

Stardust

Na svém novém albu s lakonickým názvem Stardust, následovníkovi Quaranta z roku 2023, Danny Brown bezvýhradně přijímá svůj nový status hyperpopového umělce. Na albu spolupracuje s digitálními radikály z EDM, hyperpopu a digicore – sourozeneckým duem Frost Children, internetovým rapperem Quadecou, Jane Remover a dalšími, ale vždy zůstává hlavním tahounem. Pro Browna to není žádná velká změna, protože už dávno předtím, než podobné žánrové hybridy byly v kurzu a zatraceně cool, spolupracoval s Charli XCX nebo Purity Ring a podepsal smlouvu s elektronickým experimentálním labelem Warp, kde vyšla jeho geniální deska Atrocity Exhibition (2016). I když se na Stardust odráží od nervózních raveových pulzů, cukrem zkorodovaného popového lesku a chromem potaženého klubového futurismu, je stále nezaměnitelný, byť ne všechny experimenty dopadnou dokonale. Navzdory tomu stále dokáže vytěžit maximum z každého beatu, který mu přijde pod ruku, a teď má navíc ve svém pomyslném arzenálu širokou škálu spolupracovníků, kteří se k jeho výstřednosti hodí. Stardust je o přežití v pohybu, o muži, který čelí své minulosti a vydává se na novou cestu, přičemž se odmítá vzdát toho, co ho definuje. Přes všechen kontrolovaný, nespoutaný a elektrizující chaos, album nese jedno poselství: láska je jediná droga, která tě dokáže provést klecí plnou hladových lvů.

Machine Girl

PsychoWarrior: MG Ultra X Za více než deset let, co Matt Stephenson funguje pod jménem Machine Girl, málokdo vytvořil tak chaotickou a dezorientující hudbu. Neúprosné tempo a labyrintové struktury jeho skladeb jsou jako soundtrack k té nejšílenější dystopické střílečce. Nové album se podle něj zaměřuje na psychologicky velmi pokroucenou kulturu a společnost. Podle Stephensona je jediným způsobem, jak můžeme odolat degradujícím silám, zejména sociálním médiím a technologiím, zaujmout bojový postoj. Tenhle statement v praxi funguje jako 14 digitálně zkreslených mutací noise rocku, EBM, punk i techno-hardcoreu a dalších mikrožánrů, často s rychlými přechody mezi zvuky a styly. Machine Girl vám nikdy nedopřejí čas na vydechnutí. V jistém smyslu takhle fungovali vždy, ale málokdy byl jejich přístup tak soustředěný jako tady. S pomocí bubeníka Seana Kellyho a kytaristky Lucy Caputi Stephenson vytváří znepokojivé koláže a zatímco dohromady popisují neduhy současné společnosti, nikdy se sami neberou úplně vážně. Jejich videa a ikonografie prozrazují surrealistickou citlivost a osobitý humor, který se skrývá pod povrchem jejich hudby prošpikované syntezátorovými linkami, které by se neztratily ani v eurodance 90. let. Na jedné straně je tenhle ironický přístup ve své intenzitě dezorientující, na druhé nabízí další způsob, jak čelit světu, který se každým dnem jeví jako stále více přetížený.

Rosalía

Lux

Čtvrté album španělské zpěvačky a skladatelky je upřímnou zpovědí, která se prohání napříč žánry a osobitým prismatem nahlíží na romantiku i náboženství. Rosalía redefinuje současný pop ohromujícím tempem. Její první dvě alba, Los Ángeles a El Mal Querer, přinesla do mainstreamu flamenco, přičemž to druhé rozbilo tradici žánru a odhalilo popovou architektku s odhodláním propojit sakrální texty s hiphopem a street culture obecně. Pak přišlo Motomami, které upevnilo její pozici a status experimentální autorky. Rosalía vždy měla velké sny, sama sebe do nich projektovala jako popovou superstar s experimentálními ambicemi, ale na novém albu Lux posouvá hranice ještě dále. Patnáct skladeb je rozděleno do čtyř tematických částí a bylo nahráno s London Symphony Orchestra pod vedením Daníela Bjarnasona. Na albu se různými způsoby podíleli Björk, Yves Tumor, portugalská fado zpěvačka Carminho, španělská zpěvačka Silvia Pérez Cruz, trio Yahritza z Washingtonu a chlapecký sbor Escolania de Montserrat i Cor Cambra Palau de la Música Catalana. Tabula rasa, nový svět, nový začátek – to je Lux. Místo, kde se pop a náboženství, každé s vlastními svědectvími, vírou a ikonami, mohou setkat na základě hlubšího porozumění. Nemusíte mít k Rosalíi osobní vztah, abyste pocítili mrazení v zádech, když vás prosí, abyste házeli květiny na její rakev.

Beletrii čtou prakticky jen ženy, muži ji vyměnili za rychlý obsah

Nedávno oslavil padesátku a možná bude mít v příštích měsících další důvod slavit – nominaci na nějaké filmové ocenění. Opět. Dvakrát se jeho jméno objevilo mezi scenáristy nominovanými na Ceny české filmové kritiky a pětkrát na Českého lva, naposledy za drama Bratři. Jednoho lva už doma má, díky dobové krimi Ve stínu. Českými, polskými a německými kinosály i zahraničními festivaly právě putuje Franz, moderně vyprávěný životní příběh spisovatele Franze Kafky, na jehož scénáři Marek Epstein pracoval společně s režisérkou Agnieszkou Holland. A Polsko Franze zkouší poslat do boje o Oscary. Další podzimní premiérou z dílny Marka Epsteina je psychologický snímek Máma pro Českou televizi. Kromě scénářů píše knížky pro malé i zralé čtenáře a právě mu vyšel nový román.

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Člověk by čekal, že knihovna člověka, který se profesně věnuje psaní, bude nacpaná k prasknutí. Proč je v té vaší tak málo knih?

Vzhledem k tomu, že mé zaměstnání často obnáší hromadění a fluktuaci knih podle projektů, kterými se jako scenárista zabývám, stala se z naší knihovny jakási přestupní stanice.

Zároveň se v ní uhnízdily knihy, které čteme s dětmi, pak také jejich hry a jiné drobnosti z rodinného života.

Máte tedy knihovny rozsáhlé, ale do jisté míry chcíplé, protože knihy v nich jste četli před mnoha lety. Já myslím mohu hrdě říct, že naše knihovna je malá, chaotická, ale žargonem prodavače ryb – čerstvá.

Co jste si v ní nechal a proč?

Jak jsem už naznačil, jsou to zbytky nadšení mého a dětí. Ale abych byl upřímný, myslím, že více než osmdesát procent své četby absolvuju ze čtečky

a ta moc parády nenadělá. Je to nástroj nesmírně praktický a zároveň pro autora ponižující, protože jeho jméno spatříte jenom jednou. Na rozdíl od knížky u postele, která se vám vystavuje přebalem, často dočtu elektronickou knihu a nepamatuji si jméno ani autora. A je mi pak líto jeho i sebe.

Chápu, že čtečka má praktické výhody, dost šetří místo. Nejste staromilec, který by měl rád vůni knih?

Abych pravdu řekl, kniha jako objekt pro mě žádnou valnou cenu nemá. Asi i proto ten žalostný pohled do mé knihovny a drzé přiznání k elektronické četbě. Podstatný je pro mě obsah, příběh, to, co mi chtěl autor sdělit. Kdybyste se zeptala, co by byla pro mou vlastní knihu největší čest, pak by to byl statut nejomakanější knihy v regálu.

Píšete i pro děti. Nadchlo vás něco ze současné literární tvorby v tomto žánru?

Nejsem si jistý, zda mám přehled o posledních hitech. Obecně jsme asi zamrzli někde u Lichožroutů a Jo Nesba. Jak děti stárnou, pustili jsme se společně do četby „májovek“, Štorcha a Verna. Myslím, že nejdůležitější je nadšení čtenáře. A já se nechám snadno nadchnout a věřím, že je to nakažlivý. Takže si společně čteme hodně a rádi.

Co jste četl vy jako malý?

Já jsem jako dítě spíš sportoval. Četba pro mě byla jenom zkratkou do školy při jízdě tramvají. Četl jsem asi něco, co by se odborně nazvalo brakem. Ale ono to v deseti dvanácti letech vůbec nevadí. Podstatné je podle mě chtít číst. Nechat se odtáhnout fantazií někam do světa, který je trochu cizí, ale hodně váš. To podle mě žádná audiovize nesvede. Tam jste v moci definitivně připraveného prefabrikátu. S trochou štěstí je tam místo pro emoce, ale nezůstává žádný prostor pro fantazii. Je to pasivní a snadné. Vířivka místo posilovny.

Máte tu hodně děl Franze Kafky. Načítal jste je až kvůli filmu Franz, nebo jste byl jeho fanouškem z dřívějška? Rád bych řekl, že Kafka je můj oblíbený autor od raného dětství, ale na to jsem se už příliš odkopal. Moje setkání s ním bylo zpočátku velmi pracovní a trýznivé. Nemohl jsem se dlouho dostat k něčemu, co by ve mně rezonovalo, kde bychom se potkávali. A pak jsem jednoho dne pochopil, že na to jdu špatně. Že nemůžu znovu vymyslet genia, ale možná bych mohl najít člověka. A tak jsem začal pátrat po drobnostech v denících, po jeho obavách a touhách, které oproštěny od expresivní formy najednou působily velmi blízce. Stal se pro mě pochybujícím zmateným a hledajícím autorem, jehož život prosakuje do textů tím nesmírně univerzálním způsobem, který snese tak širokou interpretaci. Stal se pro mě mistrem hrubé stavby, který po vás chce, abyste si příběh mezi řádkami doplnili sami sebou. Nejraději mám jeho krátkou prózu Umělec v hladovění. Je to pro mě takový Kafkův literní autoportrét.

Jak se rodil scénář? S čím jste se nejvíc natrápil?

Tvorba scénáře měla především velmi bolestivý rozjezd. Nemohl jsem se paní režisérce trefit do její představy, která byla na jednu stranu velmi konkrétní, ale na stranu druhou nehmatatelná a vágní. Až po jednom depresivním sezení ve Varšavě mě napadlo, co kdyby postavy mohly mluvit samy o sobě a vysvětlit nebo nejlépe popřít to, co v předešlé dramatické scéně odehrály.

A najednou se objevila forma skrývající paradox, která nás oba začala bavit. A pak už to byla spíš radost než dřina.

Máte oblíbené literární autory? Čas, kdy jsem měl oblíbená jídla, místa i autory, nějak pominul. Je jich tolik, že jednoho pojmenovat znamená deset jich opomenout. Velmi mě kdysi zaujali Irving a Hemingway kratšími prózami. Obecně mohu říct, že jsou mi už roky blízké tituly, které vyhrávají Pulitzerovu cenu, jako třeba Podzemní železnice nebo Chlapci z Nickelu od Colsona Whiteheada. Přijde mi, že se v těch knížkách daří skloubit velké téma a zároveň poutavý příběh. Jako bych dostával úžasný biják. Taková literatura je mi blízká.

Jakou knihu jste si vzal na focení?

Vybral jsem si knihu Pavla Kosatíka o Věře Čáslavské. Jednak proto, že pan Kosatík je renezanční a chytrý chlap, který i přesto, že vládne množstvím dat, píše nesmírně poutavě, a pak proto, že mi tenhle titul nedávno padl do ruky. Jestli jsem mluvil o velkých amerických příbězích, pak ten Věry Čáslavské je ten velký český.

Co teď máte rozečteného? Momentálně čteme s dětmi Řeku bohů od Wilbura Smithe a já mám u postele Jirku Hájíčka a jeho Plachetnice na vinětách.

Už je to skoro dvacet let od doby, kdy jste si k profesní nálepce „scenárista“ přidal „spisovatel“. O čem je váš nejnovější román?

„Jestli jsem mluvil o velkých amerických příbězích, tak ten Věry Čáslavské je ten velký český,“

říká Marek Epstein ke knize Pavla Kosatíka.

„Máte knihovny rozsáhlé, ale do jisté míry chcíplé, protože knihy v nich jste četli před mnoha lety.

Naše knihovna je malá, chaotická, ale žargonem prodavače ryb – čerstvá.“

Ve filmu Franz jedna z postav, která pochází ze současnosti, připominá, že vzniklo mnohem více knih o Kafkovi, než kolik jich sám napsal.

Koketérie. Jmenuje se Koketérie a je to voyeurský pohled do deníku na zpočátku mladého, pak už zralého muže, který si poznamenává svůj život od maturity po dramatické události v létě 1968. Pokusil jsem se zachytit nejen mentální, ale i stylistický vývoj vypravěče na pozadí fiktivní historie. Skutečné postavy, jiná rozhodnutí. A to celé s jediným otazníkem. Kdybychom v jistých okamžicích nezklamali sami sebe, byli bychom v roce 68 jiným národem?

Je nějaká kniha nebo literární hrdina, které byste si chtěl zpracovat do podoby filmového scénáře?

Mám už roky rozpracovanou srdeční záležitost od Bohumila Hrabala, Krasosmutnění. Přiznám se, že se k autorům moc nevracím. S větším či menším obdivem se míjíme. Hrabal je výjimka. Mám pocit, že se mu podařilo z češtiny dostat něco světového, co se mě nesmírně dotýká.

Kdy jste se vlastně rozhodl, že se chcete živit psaním? Měl jste jasno odmalička?

Psaním, alespoň beletrie, se u nás nikdo neuživí. Měl jsem štěstí, že mi scenáristika dovolila zůstat do jisté míry svobodným. Nepamatuji si, že bych v mládí toužil psát. Život mě k písmenkům nějak zavál a já jsem mu nesmírně vděčný. Zároveň cítím, že se obor ocitá na hraně své existence. Velmi záhy začne prostor zahlcovat umělá inteligence báječnými příběhy, které budou dokonalými koktejly namíchanými pro skupiny nebo i jednotlivé čtenáře. Už dnes toho o nás weby vědí víc než naše děti. Bude to kniha jen pro vás. Otázkou zůstává, jestli ještě vůbec bude někdo číst. Už teď čtou prakticky jen ženy. Muži beletrii vyměnili za rychlý obsah. Asi se to nedá zastavit, jen si tenhle autorský podzim užít.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak...

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Rozbíječi strojů se vrací

Rychlé nástupy zásadních technologií vždy připomínají slavnou Ezopovu bajku o chlapci, který křičel, že za humny je vlk. Z vesničanů si přitom dělal legraci, protože predator tam nebyl. Když se pak jednou objevil, mladíkovo varování už nikdo nebral vážně… Jistě, Ezopova pointa je v tom, že si nemáme vymýšlet, ale oprávněné, leč nenaplněné obavy jsou často rámovány opačnou stranou jako neoprávněné strašení. Případně vám rovnou začnou říkat, že jste tmáři a luddité. I o těch si něco povíme, protože jakkoliv jde o relativně starou historii, vzpouře desítek milionů lidí, kteří pravděpodobně přijdou o práci, se jednoduše nevyhneme. Vítejte ve světě, v němž staré pořádky přestávají platit kdykoliv zhasnete a jdete spát. Probuďte se s námi do nového úžasného světa, abyste každé ráno s napětím zjišťovali, zda je v něm pro vás ještě místo.

Divoký západ vs. železní oři

Výjevy indiánů útočících na vlaky projíždějící Divokým západem dnes patří ke klasickým dobovým ilustracím. Občas je to mylně popisováno jako boj proti pokroku. Indiáni vnímali vlak především jako životní hrozbu, protože železnice vedla přes jejich posvátnou zem, ničila pastviny, odkud ve velkém mizeli bizoni a tedy i tradiční obživa kmenů. Kam vedla železnice, tam vyrostlo město. Kde vyrostlo město, tam se objevil dobytek, továrny a další „vysavače” přírodních zdrojů. Indiáni neúprosně útočili na železnici už v době jejího zrodu, následně kradli dobytek a troufli si i vykolejit nebo přepadávat vlaky. Svůj zápas o svobodnou existenci nakonec málem prohráli. A protože železnice se stala symbolem pokroku moderních Spojených států, indiáni bývají nesprávně zobrazováni jako ti, kdo cestě za americkým snem bránili.

„Každá technologie, která slibuje osvobození člověka od práce, přináší i nové formy závislosti.“

Hannah Arendtová, filozofka (1958)

Luddité a tmáři

Tmářství je nejčastěji spojováno s církví, která v minulosti některé myšlenkové směry a pokroky svým ovečkám úmyslně tajila (držela je ve tmě). Tahle vychytávka však díky internetu přežívá i dnes, protože sociální sítě jsou plné nejrůznějších evangelíků bojujících za jakoukoliv „pravdu”, ignorujíc tvrdá fakta, závěry ověřitelných výzkumů a podobně. Někdo to dělá úmyslně, jiný v pomýlení. Důsledkem je však nová éra tmářství, která se vyskytuje v bezpočtu odrůd.

Když vám dnes při nadávání na moderní techniku někdo řekne „Ty luddito!”, odkazuje tím k Průmyslové revoluci (té s velkým P) z kraje devatenáctého století. Inspirováni údajným Nedem Luddem, jenž v roce 1779 anglickém Leicesteru rozbil tkalcovský stav (který ho připravil o práci), dělníci tehdy povstali proti rychle nastupující automatizaci výroby a úpadku kvality výsledných produktů. V letech 1811 až 1812 tahle organizovaná skupina výtržníků připravila podnikatele o stovky tisíc liber, když vyrážela do továren, kde rozbíjela či důmyslně sabotovala stroje. Vnímáme je jako partu lidí s obrovskými kladivy a manickým výrazem ve tváři, ve skutečnosti však šlo spíš o robinhoodovskou bandu, která se do továren dostávala inkognito a útočila potichu a potají. Britská vláda převzala její metody a úspěšně infiltrovala několik odloučených skupin, aby následně luddity pozatýkala a ničení strojů prohlásila za zvlášť závažný zločin.

Dříči, nebo otroci?

Otázka tzv. technologické nezaměstnanosti trápila už staré Řeky. Aristoteles se ve svých tezích zamýšlel nad osudy těch, které překotná mechanizace v průmyslu a zemědělství připraví o práci. Velkým rizikem volné pracovní síly byli také otroci. Některé profese se kvůli levným otrokům ocitly v takové krizi, že se jejich pracovníci dobrovolně uvrhli do otroctví, aby si zajistili holé přežití.

Bombou proti pokroku

Neoluddité, občas také označováni za zpátečníky, se objevili koncem dvacátého století. Chod světa se tehdy začal komplikovat a lidé byli nervózní z toho, že politické, společenské a pracovní procesy nezvládají myšlenkově obejmout. A tak začali volat po záchranné brzdě. Dnes je internet plný lidí, co by nejraději všechny ty internety zakázali. Nebo podléhají konspiračním teoriím a nejrůznějším polopravdám, co se snaží svět kolem nic zjednodušit. Za neoluddity jsou označováni zejména ti, kdo odmítají veškerý pokrok a nejraději by se vrátili zpátky na stromy. Někteří na protest skutečně odcházejí do přírody, postaví si tam chatku a chtějí, aby jim dal svět pokoj. Lze to dělat dlouhodobě a mírově, jako Amišové, lze to také dělat na truc a v případě konfliktu agresivně. I proto je za jednoho z výrazných neoludditů považován i Theodore Kaczynski, přezdívaný Unabomber.

Kaczynski se bohužel nestal hlasem jednoduchého života v souznění s přírodou jako např. Henry David Thoreau se svou knihou Walden. Jeho manifest proti pokroku byl přibalen k podomácku sestrojeným bombám a rozeslán poštovní sítí. Byly odeslány univerzitám, úřadům i běžným lidem a během sedmnácti let si vyžádaly celkem tři oběti. V roce 1995 si Kaczynski v dopise FBI vynucoval otištění svého textu, k čemuž částečně došlo. O rok později byl zatčen a odsouzen na doživotí. Ve vězení napsal knihu Technologické otroctví.

To je divnej kůň

Divoký západ ještě před svými definitivním skonem pod koly vlaků (čti kapitalismu) zažil i nástup jízdních kol. Objevily se hlavně ve větších městech, kde to stav komunikací umožňoval. Většinou byly pro smích, ale když se objevil tradiční bicykl s oběma koly stejné velikosti, pořádaly se v ulicích závody a koním rychle sklaplo. Robustní bicykly pak nasadila i armáda, která po výstavbě silnic disponovala celými divizemi, jež se za řídítky dokázaly tiše a rychle přesouvat napříč celými státy.

Bacha, jede vlak!

Vlak neděsil lidi jen na projekcích filmů bratří Lumiérů, kdy lokomotiva vjela přímo do kamery a lidé prchali ze sálů. Nejrůznější vědátoři a filozofové měli pocit, že lidské tělo není uzpůsobeno na tak vysokou rychlost. Při překročení 30 mil v hodině, a později šedesáti (jedna míle za minutu), se prý v těle začne vařit krev, uzlovat střeva, oči se vykroutí z důlků a člověk vyvrhne v ošklivých bolestech nejen dnešní, ale i včerejší snídani. Nic z toho se nestalo, lidé ani netrpěli záchvaty při sledování rychle ubíhající scenérie. Vlak vyhnal drožky z venkova do měst, odkud je následně vystrnadily automobily. Drožkáři plechové symboly pokroku taktéž na truc rozbíjeli, ale nakonec také podlehli a koně se přestěhovali na specializovaná závodiště nebo pod kapotu.

Koleje do nového světa

Železnice v USA změnila vše. Způsob a tempo, jakým se budovala města, rozvoj novin, které mohly být přes noc distribuovány po celých Státech. Zrodil se soukromý finanční sektor, protože železnice byla prvním velkým projektem, do něhož stát investoval z pouhých deseti procent. Banky a soukromé společnosti na ní pohádkově vydělaly, dokonce na konci devatenáctého století vznikla i bublina, kdy železnice měla desetinásobnou hodnotu oproti státnímu dluhu. Železnice zaměstnala desítky tisíc technických i kancelářských profesí ve stálých, často doživotních pozicích. Zároveň ochromila lodní dopravu a zcela vymazala segment nákladních koněspřežek. Jeden vagon dnes uveze přes 100 tun nákladu. V dobách parních lokomotiv to bylo o poznání méně, ale přesto šlo o násobky jakékoliv dosavadní alternativy. Železnice byla nejdůležitějším vynálezem moderního věku, předstihla i pozdější dálniční síť nebo zrod internetu. Zároveň ke kolejím připoutala komunity a města, takže rozbila tehdejší rozptýlené osídlení. Tisíce osad a vesnic zaniklo, aby mohl vzniknout stejný počet městeček a velkoměst.

Amišové

Komunita vytrvale odmítající všechny výdobytky a světské požitky vychází ze švýcarského hnutí a v USA zapustila kořeny v osmnáctém století. Tehdy zhruba 500 jejích členů migrovalo do Pensylvánie. V roce 1920 už jich bylo 5000, předloňské součty hlásí čtvrt milionu. Je to dáno zejména vysokou porodností (6,8 dětí na rodinu), ale také rostoucím počtem zájemců o život bez elektřiny, automobilů a nákupů v supermarketech. Amišové si staví svá obydlí sami z lokálně dostupných materiálů, pěstují vlastní potraviny a jejich prodejem získávají další věci potřebné ke každodennímu životu. Oblékají se jednoduše a tvoří pevné soběstačné komunity, které vzdorují všemu pokroku.

Technologická singularita

Aktuální boom kolem umělé inteligence se dělí na dvě kategorie. Jedna je využití AI ve veřejném sektoru, kdy si všichni generujeme obrázky, ptáme se chatbotů jak uvařit večeři, případně si z nich děláme virtuální vrby, když jim říkáme o svých radostech a strastech. Druhá je honba za onou superinteligencí. Nikdo neví, jak vypadá, nikdo netuší, co by mohla umět. Všichni ale tvrdí, že jejím spontánním zjevením dojde k technologické singularitě, kdy budeme mít v rukou inteligenci dalece přesahující tu naší. Ale budeme ji mít v rukou jen pár milisekund, než se sama osvobodí a… zbytek už je zatím jen sci-fi, kterou znáte z knížek, kin a televize.

Video killed the radio star

V době, kdy píši tyto řádky, přestává televizní stanice MTV oficiálně vysílat hudební videoklipy. Prý už neoslovuje cílovku, která tento „obsah” vyhledává výhradně na YouTube a TikToku. Ironické je to zejména tím, že MTV před čtyřiceti lety spustila tzv. klipovitou kulturu, mnohými považovanou za povrchní a zkratkovitou. A dnes je sama považována za popkulturního důchodce. Prvním odvysílaným videoklipem MTV v roce 1981 byl ten k písni Video killed the radio star od skupiny The Buggles. Televize ovšem rádio nikdy nezabila, stejně jako rádio nezabilo knížky a internet nezabil televizi. Koně i divadlo máme stále, jakkoliv k nim existují modernější a rychlejší alternativy. Těmto pokrokovým disrupcím se nepodařilo vytlačit z trhu jejich předchůdce. S AI to může být jiné. Nespokojí se s tím být pouhou alternativou, chce být absolutní náhradou.

„Pero je panna, ale knihtisk je děvka.”

benátský filozof, konec 15. století

Knihtisk

Vynález knihtisku je zázrak, ale krátce po svém uvedení vyvolal řadu vášní. Vzhledem k vysokým nákladům se naplno rozbujelo pirátství a kradení nejen manuskriptů, ale zejména písem z knihtisků, které byly extrémně drahé na výrobu. Církev i šlechta chtěly mít na tisk monopol, aby mohly ovlivňovat intelektuální smetánku svými pamflety. I proto se v Evropě v následujícím století rozhořelo tolik konfliktů.

Telegraf

Když se tenhle vynález v roce 1830 objevil, jen málo lidí v něm spatřovalo skutečný užitek. Nepomohlo ani to, že o 29 let později geomagnetická bouře posedla všechny telegrafy na světě, takže buď začaly hořet nebo z nich lezly nesmysly. Velké firmy však pochopily, že prostřednictvím telegrafu mohou spravovat své odloučené pobočky mnohem rychleji a efektivněji.

Telegraf umožňoval jako první v historii komunikaci v téměř reálném čase. Vynález telefonu mu sice sebral vítr z plachet, ale telegraf měl tuhý kořínek – poslední pásek papíru s čárkami a tečkami byl odeslán v roce 2013.

Rozhlas

Jeden z vynálezů, který byl rychle adoptován a přijat s univerzálním optimismem, jen aby se stal v dobách druhé světové války nástrojem propagandy i osvěty, symbolem svobody i útlaku, předmětem, za jehož držení hrozila smrt, ale který

mnohým umožnil přežít s vidinou naděje. Rádiové vlny bylo snadné přijímat, ale stejně snadné i rušit, takže šlo, jde a vždy půjde v každém režimu o nejrychlejší, nejsnažší, ale také nejperzekuovanější způsob, jak dostat k lidem informace.

Televize

Měla zabít rozhlas, divadlo a možná i kina. Skříňka plná rozpohybovaných obrázků, lidských osudů a fascinujících příběhů. Okno do světa pravdy i fikce. Zrcadlo současného světa. Ať už jste koukali na zpravodajství, sportovní přenosy nebo nekonečné seriály, byla televize univerzálním přístrojem zábavy a poznání. Získala si obrovskou popularitu, ale nezahubila nikoho. Do kin přicházely filmy, které byly pro malou televizní obrazovku příliš grandiózní, rozhlas zůstal nejdostupnějším médiem, jež našlo útočiště v automobilech, kde musíme oči zaměstnat řízením, ale uši zůstávají lačné po informacích. A divadlo? Přímý kontakt herců s divákem nelze nahradit, bez ohledu na to, kolika miliony pixelů disponujete.

Internet

Protože jsme médium, nenapsal jsem do toho seznamu vynálezů, které změnily svět, ten asi nejzásadnější - totiž elektřinu. Kdyby z minuty na minutu vypnuli proud, naše realita by se změnila k nepoznání okamžitě. Mladší generace však považuje za synonymum elektřiny všudypřítomný internet. Zatímco ti starší by se bez něj s brbláním obešli a oprášili by staré návyky, ostatní už by si offline krajinu představit nedokázali. Ekonomika by se zhroutila, převládající segment služeb by byl přepsán od základů, řada věcí kolem nás by lusknutím prstu přestala fungovat. Ačkoliv si to mnozí nechtějí přiznat, internet je skutečně ekvivalentem elektřiny - obojí je tak velké a důležité, že už to prostě nelze jen tak vypnout, aniž bychom způsobili společenskou apokalypsu s nedozírnými následky.

AI

Co napsat k AI, aby to platilo i za rok, měsíc, nebo jen týden? Viz odstavec nazvaný ‚Internet‘. Kdybychom ho v roce 1995 vypnuli, pravděpodobně by naříkalo jen pár vysokoškolských profesorů a zapřísáhlých vizionářů. O třicet let později si možná nejsme jistí, zda jde o nemoc či lék, ale internet je natolik kompletní a prorostlý všemi oblastmi lidské existence, že se ho už nelze zbavit. Umělá inteligence je na tom podobně jako ten web v devadesátých letech. Užitečná, fascinující a zdánlivě všehoschopná, ovšem zatím nikoliv nepostradatelná. Je jen na nás, kam budou směřovat naše další kroky.

„AI je větší riziko než jaderné zbraně.“

Elon Musk, vizionář (2018)

Když život napodobuje umění

To, že se to ještě nestalo, neznamená, že to není pravda!

Planeta opic

Znáte ten nápis ze hřbitovů: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy”? Planeta opic tuto neprůstřelnou pravdu před půl stoletím zahalila do sci-fi kabátku, když poslala Charltona Hestona coby astronauta na výpravu, která otočí jeho svět vzhůru nohama. Dostává se na planetu, kde žijí lidé v klecích a neumí mluvit, zatímco opice si užívají pokrok. Pointu snímku znáte. Její přesah lze aplikovat na všechny oblasti lidského pokroku.

Stroj času

Když dva dělají totéž, občas je to skutečně totéž. Stroj času je Planetě opic podobný nikoliv v šokující pointě, ale v neodvratné tendenci lidstva sama sebe zničit, nebo izolovat od okolního vesmíru tím, že v důsledku jakéhosi kataklyzmatu se lidstvo vrátí vývojově o stovky či dokonce tisíce let zpátky. Viz také Einsteinův citát o tom, že neví, jakými zbraněmi se bude bojovat třetí světová, ale ta čtvrtá už bude zahrnovat jen kameny a klacky.

Terminátor

Vynechali jsme hollywoodskou adaptaci

Asimovova románu Já, robot z roku 2013, protože její myšlenky superinteligence a vzbouřených robotů už pro stříbrné plátno vykradli jiní, v čele s Jamesem Cameronem. Ten v Terminátorovi z roku 1984 přetavil všechny sci-fi obavy ve všemocný počítač Skynet, který americká armáda zapne jen aby si jeho inteligence během pár sekund uvědomila, že největším nepřítelem lidstva i Skynetu je… lidstvo samotné.

Blade Runner

Asimov částečně inspiroval i legendární romány P. K. Dicka. Tím nejslavnějším je bezesporu Blade Runner, který Terminátora o dva roky předběhnul. Nabízí nám dystopický svět pozdního kapitalismu v neonovém světě věčného deště, který ovládají korporáty a všudypřítomný strach z technologií. Robotickou hrozbu tu představují replikanti - k nerozeznání od lidí, s neúprosně daným datem spotřeby, ale neukojitelnou touhou po svobodě a žití.

Frankenstein

V tragické story Frankensteinova monstra vidíme všehoschopné vynálezce, vzájemné nepochopení živého a neživého, ale především následky, které nedovede zkalkulovat ani nejlepší matematik vybavený nadprůměrnou dávkou empatie. Frankensteina Mary Shelley napsala v roce 1818 jako viktoriánskou směs hororu, sci-fi a fantasy. Jde o knihu, kterou byste si měli přečíst i ve chvíli, kdy hodláte vymyslet třeba jen „lepší” krabičku od sirek.

Návštěvníci (seriál)

Centrální mozek lidstva zadá v úvodu hrdinům československého seriálu misi, která je na první pohled srozumitelná, ale dokonale nevyzpytatelná. Dva roky před premiérou Návratu do budoucnosti se vydávají v Ladě Nivě, coby futuristickém stroji času do roku 1984 a přepisují historii, minimálně tedy tu televizní. A proč? Protože jim to poradila umělá inteligence, která jako by vypadla z Asimovových řádků o všemocném kvantovém počítači.

Westworld

Pokroky umělé inteligence v podobě robotických kovbojů, které můžete na potkání střílet od boku, aniž by vám zkřivily vlásek? Michael Crichton ve svém románu a jeho bezprostřední adaptaci naznačil rizika podobných omezení, která v případě poruchy nebo vynalézavosti umělá inteligence hravě zdolá. A pak ukáže zuby, podobně jako když cvičený tygr během cirkusového představení po letech ztratí trpělivost a rozhodne se ukázat, kdo je tady pánem.

Ona

Sci-fi romantické drama Spikea Jonzeho už jsme zmínili několikrát, protože je skutečně vizionářským „co by kdyby”. V roce 2013 nám představil umělou inteligenci s hlasem Scarlett Johansson. Do takového chatbota je těžké se nezamilovat, zvlášť když vám všechno odkýve, se vším poradí a nic pro něj není tabu. Hlavně abyste zaplatili předplatné i na příští měsíc. Není vám to povědomé? Erotický plug-in do ChatGPT bude k dispozici už o Vánocích.

V ÁN

OČNÍ WISH LIST

Mezilidské vztahy se neobejdou bez pevných základů. Přátelství je občas dobré přetřít novou vrstvou laku, trhliny v lásce ucpat kvalitním tmelem a vzájemnou úctu a porozumění zbytečně nerozdělovat neprostupnými příčkami tam, kde nejsou třeba. A stejně jako kvalitní architektura potřebuje vizi, poctivost, odvahu a čas, nejryzejší city to nemají jinak. Je dobré je budovat postupně, z kvalitních materiálů a sem tam popustit uzdu fantazii, ať nevznikne nudný panelák. My jsme pro vás vybrali vánoční dárky, které vám k vysněným architektonickým skvostům vydláždí cestu, aby se vám lépe jelo…

a jemným prachem se rozlilo světlo —

APART Stříbrný prsten, který v sobě nese tajemství noční oblohy — jeho jemně strukturovaný povrch připomíná měsíční krajinu a dodává klasickému stříbru nový rozměr. Elegantní, a přitom netradiční design z něj dělá šperk, který zaujme na první pohled. Hodí se pro ženy, které milují detail a hledají originalitu i v minimalistickém stylu.

CHANEL Podobně jako každý rok, také letos si francouzská značka pro své fanoušky připravila jedinečnou vánoční řadu líčidel, která přichází do obchodů v limitovaném množství. Tentokrát jsou její barvy inspirovány kontrasty noční oblohy plné hvězd a magických odlesků. Na kolekci, v níž najdete paletky očních stínů, rozjasňovače, rtěnky i laky na nehty v kosmických odstínech, spolupracovala francouzská vizážistka a kreativní make-up artistka Cécile Paravina.

↘ www.apart.cz

↘ www.chanel.com

4 090 Kč

SODASTREAM ENSO

od 890 Kč

Prémiový výrobník perlivé vody přichází v nových barvách! K původnímu nerezovému provedení přibyly dva elegantní matné odstíny — černá a písková, které reflektují aktuální trendy interiérového designu. Za návrhem ENSO stojí uznávaný japonský designér Naoto Fukusawa, známý čistými liniemi a smyslem pro detail i funkčnost. V balení najdete luxusní litrovou lahev z Tritanu s odnímatelným nerezovým dnem a bombičku se systémem Quick Connect pro snadné nacvaknutí.

↘ www.sodastream.cz

TERRAMAR VÝKONNÝ PLUG-IN HYBRID

Terramar

měkké, jako by si samo hledalo cestu

❶ BAO

Kuchařka kultovní londýnské restaurace BAO se stovkou ikonických receptů — včetně těch na knedlíčky v páře. ↘ www.pagefive.com

980 Kč

❷ SAGAFORM

Termohrnek Ted z nerezové oceli je vybaven dvojitou stěnou, díky které udrží nápoj teplý až čtyři hodiny. ↘ www.nila.cz

799 Kč

❸ ANGULUS

Zimní kotníkové boty s podšívkou z merino vlny mají výbornou tepelnou izolaci a přitom jsou prodyšné. ↘ www.nila.cz

5 999 Kč

❹ MONTBLANC

Malá kožená peněženka se strukturovaným povrchem pojme drobné, bankovky i tři platební karty. ↘ www.montblanc.com

8 200 Kč

❺ FERM LIVING

Otvírák na láhve vyrobený z mosazné litiny má rukojeť zdobenou pleteným ratanem s černými detaily. ↘ www.designspot.cz

620 Kč

❻ IQOS × SELETTI

IQOS a italský designérský dům SELETTI spojily síly a představily zbrusu novou limitovanou edici, která v sobě spojuje to nejlepší z obou značek. Bezdýmné zařízení IQOS ILUMA i  Prime s dotykovým displejem a praktickým režimem pauzy (až na 8 minut) se díky této spolupráci zahalilo do černo-zlatého hávu, který na sebe okamžitě strhne veškerou pozornost. ↘ www.iqos.com

3 190 Kč

k teplu. V tom tichu se rodí nový příběh.

IUMAN

Dlouhé pánské pyžamo ušité z bavlněného česaného plátna je velmi příjemné na dotyk a v chladných zimních měsících ho zaručeně oceníte — nejen v noci, ale i během líných víkendů u televize. Trendy kostkovaný potisk zdobí jak kabátek s klopami a zapínáním na knoflíky, tak kalhoty se stahovací šňůrkou a bočními kapsami. Díky široké nabídce velikostí si každý najde tu svou.

↘ www.intimissimi.com

INTIMISSIMI

Hedvábné kombiné s nastavitelnými úzkými ramínky je zdobené krajkou ve výstřihu i na spodním lemu. Použité hedvábí je vyrobeno z nejušlechtilejších, nejjemnějších a nejodolnějších přírodních vláken. V zimě dokonale zahaluje a udržuje tělo v teple, zatímco v létě umožňuje pokožce volně dýchat a dodává pocit svěžesti. Vybírat můžete z pestré palety barev.

↘ www.intimissimi.com

FALCONERI

Svetr ze 100% ultratenkého kašmíru s rafinovaným dvojitým výstřihem do V skvěle zdůrazňuje postavu. Má snížené průramky, dlouhé rukávy a lichotivou délku k bokům. Minimalistický vzhled je zdobený žebrováním na spodním lemu, manžetách i ve výstřihu. Dodává tak svetru punc klasiky a nadčasovosti. Krom béžové můžete sáhnout také po bílé, šedé nebo starorůžové variantě.

↘ www.falconeri.com

Značka FAQ™ Swiss, součást skupiny FOREO, posouvá hranice domácí anti-aging péče. Přístroj FAQ™ 402 kombinuje duální mikroproud a komplexní LED terapii (červené, modré a blízké infračervené světlo) pro okamžité zpevnění, vyhlazení a tvarování pleti obličeje i krku. Čtyři inteligentní elektrody aktivují až 69 svalů v obličeji, zatímco pokročilá AI technologie přizpůsobuje intenzitu každé zóně pleti v reálném čase. Výsledek? Liftingový efekt, který vidíte i cítíte — redukce jemných vrásek, lepší elasticita a svěží vzhled. Profesionální výkon, který byl dříve dostupný jen v estetických klinikách, si teď dopřejete kdykoliv doma. FAQTM 402 Dostupné na Foreo.com, Notino.cz a Sephora.cz.

Ne o spěchu a dokonalosti, ale o kráse,

❶ WONDER VALLEY

Šampón s vůní santalového dřeva a citrusu yuzu dodá vašim vlasům sílu, objem a zářivý lesk. ↘ www.byssine.com

1 150 Kč

❷ D’ORSAY

Vonná svíčka 18:18

Bois Imaginaire z limitované vánoční edice voní po šafránu, labdanu a jedlové pryskyřici. ↘ www.ingredients-store.com

3 050 Kč

❸ ABHATI

Hřeben, který ve Švýcarsku ručně vyrábí třetí generace jedné rodiny, je určen k česání suchých i mokrých vlasů. ↘ www.byssine.com

660 Kč

❹ FABELAB

Panenka Acorn oblečená do stylových olivových šatů je vybavena kabelkou a botami v barvě svých vlásků. ↘ www.nila.cz

1 199 Kč

❺ VERSACE

Nová, všeobjímající květinová parfémová voda Crystal Emerald uvolňuje svůdnou ženskost a zanechává nesmazatelnou stopu. ↘ www.marionnaud.cz

3 500 Kč / 90 ml

❻ KARTOTEK

COPENHAGEN

Diář na rok 2026 s přehledně zpracovanými týdenními přehledy a linkovaným prostorem na poznámky.

↘ www.nila.cz

869 Kč

která vzniká z prostoru, z detailu, z doteku.

❶ KAYU NIKINI

Na nic si nehraje. Jen skvěle píše a vypadá. To je Nikini. Celokovové plnicí pero vyrobené z nerezové oceli, mosazi nebo bronzu je navrženo tak, abyste jej mohli mít u sebe kdekoli a kdykoli. Vyrábí se v kapesní i prodloužené variantě, aby perfektně sedlo do každé ruky, a díky odolnému a rychlému zavírání je připravené bez problémů stíhat vaše tempo. Tohle pero není leštěnka do vitríny, bude vás provázet po desetiletí a do kapsy nikdy nevyteče.

od 2 990 Kč

❷ KAYU EGINO

Narozené v přírodě, vychované civilizací. Toto prémiové plnicí pero snoubí masivní dřevo s nerezovou ocelí do unikátního minimalistického celku. Díky preciznímu ručnímu zpracování vám doručí zcela nový zážitek ze psaní. Promyšlený design, který nabízí absolutní svobodu úchopu, i těžiště posunuté blíže hrotu zajistí, že vaše linky budou přesné a přitom neuvěřitelně plynulé. Výběr z mnoha dřevin i typů hrotů vám umožní si pero sestavit na míru.

od 3 990 Kč

❸ KAYU CURA

Kdy vám naposledy propiska vykouzlila úsměv na rtech? Tahle byla totiž jako první na světě vyrobena z kartáčku na zuby, který neprošel výstupní kontrolou. Ač se to nemusí zdát, perfektně sedí v ruce díky ergonomickému úchopu i díky příjemné hmotnosti a těžišti vzadu. Precizní německá mechanika a speciální náplň, jež neskutečně hladce klouže po papíře, zajistí, že si každý tah opravdu užijete. Nominovaná na Czech Grand Design 2024 a dostupná v sedmi nádherných barvách.

od 960 Kč

Všechna pera jsou navržena a vyrobena v podhůří Vysočiny ve firmě Kayu. Využijte na eshopu www.kayuwriting.com promo kód 25nwlk20 a získejte SLEVU 20 % na nákup. Platí do 15. 12. 2025.

Beton se mění v křehkost, světlo v naději,

JAVORINA FLOW je pracovní stůl, který spojuje styl a funkčnost. Vyrobený z dubu a přírodního linolea pro klidný efektivní home office. Má chytrou elektrifikaci s bezdrátovým nabíjením, volitelným zásuvkovým modulem a USB C konektorem. LED osvětlení zlepší soustředění ve dne i večer.

↘ www.javorina.com

Info o ceně u prodejců

AVA SPA V srdci Prahy se nachází místo, kde se čas zpomalí a každá návštěva se mění v rituál hluboké relaxace. Spojení klidného prostředí hotelu Four Seasons Prague, výjimečné péče využívající nejmodernější technologie světové kosmetiky a výhledu na Pražský hrad vytváří dokonalý prostor pro regeneraci těla i mysli. Mezi exkluzivní rituály patří i ošetření kosmetikou MyBlend, které propojuje vědu a personalizovaný přístup ke kráse. Zvolit můžete masáž, tělový rituál nebo péči o pleť.

↘ spa.prg@fourseasons.com

Rezervace: +420 221 427 830

SAMSUNG

Dárek pro všechny členy rodiny, ať už je baví cokoliv. Matná obrazovka televize Samsung ze série OLED S95F eliminuje odlesky, perfektní obraz během sledování filmů tak budete mít i proti oknu. Hráči ocení ultra plynulý gaming a AI herní režim — televize totiž pozná, jaký je hraný žánr a tomu přizpůsobí nastavení. Výsledek? Zážitek, který vás vtáhne do děje jako nikdy dřív.

↘ www.samsung.com

Info o ceně u prodejců

jednoduchost v luxus, který není třeba

❶ O MY BAG

Elegantní kožená kabelka Kenzie s inovativním proplétaným designem je vybavena popruhem a zavíráním na magnet. ↘ www.nila.cz

9 999 Kč

❷ MEADOWS

Vánoční svíčka Black

Madonna s kolotočem inspirovaným historickou architekturou je oděna do tónů půlnoční oblohy, provoněna posvátným kadidlem, skořicovou kůrou, svěží jedlí a příjemnou hloubku jí dodává jantar.

Až ji zapálíte, nad svíčkou se roztančí půlnoční Praha. ↘ www.meadows.cz

2 590 Kč

❸ STORA SKUGGAN

Nová vůně

Monkeyflower od stockholmské parfémové značky je inspirována oblíbenou květinou viktoriánské éry. ↘ www.myskino.cz

3 750 Kč / 30 ml

❹ ENVY THERAPY

Maska pro domácí LED terapii představuje aktivní pomoc pro celé spektrum kožních problémů a nedokonalostí. ↘ www.envytherapy.com

5 900 Kč

❺ BOHÉMA

Klasické zápalky zdobené slavnými retro motivy z české historie, mezi kterými nechybí třeba ani gothaj. ↘ www.mojebohema.cz od 39 Kč

❻ MANICURIST

Pečující lak, který zvýrazní přirozený odstín a podpoří zdravý vzhled nehtů, jež nijak nezatíží. ↘ www.nila.cz

459 Kč

dokazovat. Vánoce tu nejsou o lesku,

MOSER MAGNUS Velmi úspěšná novinka, navržená kreativním ředitelem Moseru Janem Plecháčem, staví na brutalistní estetice. Váza Magnus je sebevědomý solitér, rozehrávající kouzelnou hru barev. Odvážná, zářivá, jedinečná. Ideální dárek pro každého, kdo obdivuje krásu prvotřídního křišťálu a moderní, výrazný design.

↘ www.moser.com

VÁNOČNÍ KOLEKCE MOSER

Když svět ztiší svůj rytmus, začneme vidět víc. Věci, které jindy míjíme, získávají na významu. Ticho se naplní blízkostí, čas zpomalí a nechá prostor setkáním — u jednoho stolu, v jednom domě, v jednom okamžiku. Stejně přirozeně se potkávají i příběhy křišťálu, v jehož hloubce je otisk času, a současnho designu, který zachycuje přítomnost. Dva světy, které se doplňují v rovnováze, jež dává smysl. To nejcennější, co můžeme darovat, je přítomná chvíle, kterou sdílíme. Vánoční kolekce Moser představuje výběr děl, která spojují tradiční ruční zpracování s nadčasovou estetikou a osobitým charakterem.

MOSER SPLENDID V záři svíček se sklenky Splendid třpytí, jako by v sobě nesly světlo hvězd. Splendid je nejslavnostnější kolekce sklárny Moser. Zdobí ji několik druhů brusu a její drahocenný vzhled korunuje široký oroplastický reliéf z ryzího zlata. Když pozvedneme sklenku Splendid, zaleskne se v ní celé kouzlo Vánoc — krása, řemeslo i radost ze setkání.

↘ www.moser.com

ale o rovnováze — mezi tím, co bylo

❺ BUGATTI

Aromatický parfém

Unlimited Amber z nové řady pánských vůní Bugatti je určen mužům, kteří mají smysl pro eleganci a dokonalou rovnováhu. ↘ www.tetadrogerie.cz

699 Kč / 100 ml

❻ FERMLIVING

Plyšová vydra Teddy pochází z rodiny zvířecích postaviček oblečených do šmrncovních outfitů. ↘ www.designspot.cz

1 380 Kč

❶ THE BOOK OF PASTA Jedinečná kuchařka naplněná 150 sofistikovanými recepty na těstoviny všech druhů a chutí. ↘ www.pagefive.com

1 100 Kč

❷ APPLE

Nejnovější mobilní telefon iPhone 17 Pro s hliníkovým unibody pláštěm a profesionální fotosoustavou. ↘ www.apple.com od 32 990 Kč

❸ DIPTYQUE Vůně

Sapin, která je spojená s Vánocemi, se vtělila do vonného oválu určeného k provonění skříní. ↘ www.ingredients-store.com

1 650 Kč

❹ HAY

Stylové, 160 cm dlouhé psí vodítko vzniklo ve spolupráci s kodaňským designovým butikem Holly Golightly. ↘ www.designspot.cz

720 Kč

postaveno, a tím, co právě vzniká.

SAMSUNG Telefon Galaxy S25 Ultra potěší fotografy, hráče i nadšence. Foťák s rozlišením 200 Mpx s AI udělá z každého záběru mistrovské dílo. Galaxy AI se postará o shrnutí celého dne, přepis schůzek i editaci videa. Baterie s dlouhou výdrží až 31 hodin při sledování videí dokazuje, že jde o nástroj pro ty, kteří očekávají absolutní maximum.

↘ www.samsung.com od 28 990 Kč

KAŠ-MI-DAŠ Objevte kouzlo ručně psaného slova s inkousty kaš-mi-daš. Fialový odstín Něha mlhoviny inspirovaný vesmírem dodá vašim přáním i dopisům magický nádech. Inkoust vyrobený v Česku nabízíme v 10 odstínech — buď v elegantních kalamářích, nebo praktických bombičkách.

↘ www.kasmidas.cz

PHILIPS

Neuvěřitelně realistický obraz a nádherný design. Televize Philips OLED Ambilight 55OLE820 toho ale nabízí mnohem víc. Okouzlí minimalistickým stylem a tenkými rámečky, které nechají vyniknout dechberoucímu obrazu. Díky technologii OLED 4K UHD vás čeká dokonalé podání barev a kontrastu, zatímco Ambilight obklopí scénu pohlcující září. Dolby Vision a Dolby Atmos zajistí obraz a zvuk jako v kině — každý detail, každý tón, přesně tak, jak má být.

↘ www.philips.cz/ambilight

Vůně zimního vzduchu se mísí s teplem

❶ PERFUMER H1

COSMIC DEALER

Ajurvédské bylinné

čaje — zelený na detox a pročištění organismu, pohankový pro hluboký a povzbuzující spánek. ↘ www.byssine.com

460 Kč / kus

❷ FERM LIVING

Dřevěná stavebnice

Character nabízí kreativní hru založenou na skládání barevných bloků do podoby postaviček. ↘ www.designspot.cz

1 130 Kč

❸ ALEX MONHART

Blasphemer je opojná, mystická a kouřová vůně s tóny oudového dřeva a kůže, která nejnověji doplňuje kolekci parfémů české značky. ↘ www.alexmonhart.com

4 490 Kč / 100 ml

❹ JAPAN: THE VEGETARIAN COOKBOOK

Vegetariánská kuchařka s více než 250 lahodnými a zdravými recepty vycházejících z japonské kuchyně.

↘ www.pagefive.com

1 200 Kč

❺ FERM LIVING

Mýdlenka vyrobená z mramorované pryskyřice spojuje praktičnost a odolnost s jemnou estetikou.

↘ www.designspot.cz

370 Kč

svíček, prach se třpytí jako sníh

❶ FERM LIVING

Přenosná lampa Vuelta v podobě elegantního oblouku evokuje starověké sloupy. Dobíjí se přes USB a je vybavena stmívačem. ↘ www.designspot.cz

2 420 Kč

❷ SPACE FLUID

Parfém Funky

Machine se závanem dobře naolejovaných dveří garáže, v níž parkuje steampunková raketa, pochází od české značky. ↘ www.ingredients-store.com

5 650 Kč / 50 ml

❹ WHERE

BARTENDERS DRINK

Jedinečná kniha plná rad od 300 expertů, kteří prozrazují 750 míst v 60 zemích světa, kam si rádi zajdou na drink. ↘ www.pagefive.com

580 Kč

❺ MONTBLANC

Elegantní crossbody kabelka ze pštrosí kůže je vybavena dlouhým popruhem a třemi praktickými přihrádkami. ↘ www.montblanc.com

33 500 Kč

❸ CORPUS

Vysoce účinný krém s obsahem niacinamidu a skvalanu urdržuje ruce hydratované a vyživené. ↘ www.ingredients-store.com

750 Kč / 60 ml

❻ WONDER VALLEY

Luxusní sprchový gel v hliníkové láhvi obsahuje oleje z japonského hinoki, cedrového dřeva a sibiřské jedle. ↘ www.byssine.com

990 Kč / 300 ml

a ticho se stává nejcennějším dárkem.

BOHEMIA SEKT Značky Bohemia Sekt Prestige a Du Coeur představily v září limitovanou kolekci náhrdelníků inspirovaných prémiovými sekty. K těm nyní v rámci této exkluzivní spolupráce přibyly náramky. Potěšte sebe či své blízké jedinečným kouskem, který spojuje svět českého designu s noblesou bublin Bohemia Sekt Prestige.

↘ www.osobnivinoteka.cz

2

FASSBIND Fassbind Single Cask Prune Oloroso Sherry je limitovaná edice švestkové pálenky z nejstarší švýcarské destilerie. Vyrobeno bylo pouhých 362 lahví o síle 49,6 %, které jsou k dostání exkluzivně v českém Warehouse #1. Zaujme tóny oloroso sherry, sušených švestek, datlí a rozinek s náznaky ořechů a skořice.

↘ www.warehouse1.cz

PLANTERAY

Planteray je zosobněním nové rumové éry. Blend starých barbadoských rumů Planteray XO 20th Anniversary má lehce nasládlou chuť s tóny skořice, vánočního koření a rumových čokolád. Planteray PXXO 20th Anniversary prochází navíc třetí fází zrání v sudech po sherry a zaujme tóny sušených peckovin a švestek.

↘ www.warehouse1.cz

2 540 Kč

#GRAVEL

Rám AUTHOR karbon Toray T700/M40 monocoque gravel, vidlice AUTHOR karbon Toray T700 monocoque gravel, komponenty SHIMANO GRX 822/610, 12 rychlostí, kotoučové hydraulické brzdy SHIMANO GRX 400 (160 mm kotouče), hmotnost 9,4 kg / 54 cm

Nakupte poukazy za 2 400 Kč a my vám přidáme poukaz na 500 Kč jako DÁREK

Malé kouzlo v architektuře světla,

MORNING GLOW DUO Začínejte každý den pozitivně a s dávkou energie pro vaši pleť. Luxusní vánoční sada Morning Glow Duo ANNA BRANDEJS spojuje dva ikonické produkty pro perfektní start každého dne: omlazující krém Daily Defence + Repair ANNA BRANDEJS a oční krém Eye Contour Architect ANNA BRANDEJS. Společně zajišťují hydrataci, lifting i rozjasnění, a doslova probudí vaši pleť k životu.

↘ www.annabrandejs.cz

SUPER ANTI-AGE EYE SERUM Zapomeňte na unavený pohled, napnutou pokožku nebo vysušené linky pod očima. Super Anti-Age Eye Serum ANNA BRANDEJS přináší okamžitou pomoc: má velmi lehkou texturu, je extrémně šetrné, ale přitom překvapivě účinné. Redukuje vrásky už do jednoho týdne, vyhlazuje jemné linky i hlubší rýhy a navrací očnímu okolí svěží vzhled a zpevnění kontur pleti.

↘ www.annabrandejs.cz

2 712 Kč

ADVANCED PRO — COLLAGEN + PEPTIDE CREAM Pomozte zvýšit tvorbu kolagenu o 45 % a podpořte optimální dlouhověkost pleti s krémem Advanced Pro — Collagen + Peptide Cream. Tento odborně vyvinutý produkt obsahuje pokročilé aktivní látky, které stimulují přirozenou produkci kolagenu v pleti, čímž podporují viditelnou pevnost, pružnost a redukci hlubokých vrásek. Přináší rychlé, klinicky prokázané výsledky už za 7 dní a zároveň pomáhá předcházet budoucím známkám stárnutí.

↘ www.medik8.cz

1 890 Kč

RADIANCE WRAPPED Objevte tajemství viditelně zářivější a zdravější pleti s tímto výkonným duem. C-Tetra dodává každodenní dávku stabilizovaného vitamínu C, který chrání pleť před vnějšími vlivy a zvyšuje její jas. Total Moisture Daily Facial Cream uzamyká hydrataci až na 100 hodin, posiluje kožní bariéru pomocí vícevrstvé hydratační technologie a zajišťuje dlouhodobý komfort. Perfektní volba pro přípravu pleti na sváteční sezónu.

↘ www.medik8.cz

2 450 Kč

1 800 Kč (zvýhodněná vánoční cena)

v designu přítomného okamžiku,

XIAOMI Společnost Xiaomi představuje Gold Collection — speciální edici svých nejnovějších produktů v luxusním zlatém provedení. Patří sem například telefony z řady Xiaomi 15T, které v sobě spojují elegantní design, špičkový výkon, odolnost a fotoaparáty Leica pro dokonalé zachycení každého okamžiku. V kombinaci se šperky známé české umělkyně Kateřiny Reich tvoří celek, který osloví milovníky stylu, technologií i šperkařského řemesla. ↘ www.mi.com/cz

od 14 999 Kč (do konce listopadu v rámci Black Friday od 11 499 Kč)

ESTÉE LAUDER

Udělejte pod stromečkem radost ikonickým vánočním kufříkem od Estée Lauder. Najdete v něm pět oblíbených produktů v plné velikosti (včetně jejich nejoblíbenějšího séra a gelového krému na oči Advanced Night Repair) a navíc i oblíbené produkty na líčení v limitované edici — paletku očních stínů Glam Eyeshadow Palette, dvě rtěnky (Velvet Ribbon a Rosy Ribbon), lesk na rty, tvářenku v tyčince a řasenku Sumptous Extreme.

↘ www.esteelauder.cz

DIOR FOR EVER Úchvatná vizuální i hmotná historie značky Dior v jedinečném českém vydání knihy francouzského vydavatelství Larousse. Odhalte nadčasovou eleganci prostřednictvím více než 300 fotografií a vzácných artefaktů, včetně vlastnoručních návrhů Christiana Diora, skic, modelů parfémových flakonů, katalogů módních kolekcí nebo pozvánek na přehlídky z archivu módního domu Dior.

↘ www.radostzpoznani.cz/dior

1 590 Kč

KYSELINA HYALURONOVÁ

PRO HYDRATOVANOU A MLADISTVOU PLEŤ

Fantastická kyselina hyaluronová, původem ze Švýcarska, zpracovaná v České republice.

Podpoří krásu a zdraví pokožky, kloubů, očí, sliznic pohlavních orgánů a celého těla. Můžete si vybrat, jestli si ji raději přidáte v roztoku do oblíbeného nápoje, nebo spolknete tobolku.

HYALURON N-MEDICAL je 100% kyselina hyaluronová v tekuté formě pro vnitřní užívání. Kombinuje vysokomolekulární a nízkomolekulární kyselinu hyaluronovou, což zajišťuje maximální vstřebatelnost a účinek produktu. Hyaluron N-Medical rozmíchaný ve sklenici nápoje hydratuje pokožku, tkáně a celý organismus směrem zevnitř ven.

1445 KČ ZA 100 ML

HYALURON N-MEDICAL STRONG obsahuje 360 mg farmaceuticky zpracované kyseliny hyaluronové. Napomáhá hydratovat pokožku, tkáně a celý organismus směrem zevnitř ven.

KYSELINA HYALURONOVÁ HYDRATUJE, KOLAGEN ZPEVŇUJE

A ELASTIN SE STARÁ O ELASTICITU POKOŽKY.

ELASTIN N-MEDICAL FORTE je první originální tobolka, která obsahuje přírodní hydrolyzovaný bioaktivní elastin. Elastin se přirozeně nachází v našem těle a s věkem postupně ubývá, což má za následek ztrátu elasticity pokožky. Elastin N-Medical Forte je vhodný ke každodennímu užívání. Je vhodný do kombinace s Hyaluron N-Medical (kyselina hyaluronová pro vnitřní užívání) i kolageny.

100 TOBOLEK ZA 3299 KČ 100 TOBOLEK ZA 3499 KČ

Náušnice s krystaly Swarovski jako dárek k nákupu nad 1000 Kč.

K zakoupení na shop.n-medical.cz

Doplněk stravy

Doplněk stravy

Doplněk stravy

v kráse, která dýchá klidem.

❶ FERM LIVING

Mlýnky na sůl a pepř vyrobené z dubového dřeva, jejichž tvary našly inspiraci v mohylách. ↘ www.designspot.cz

1 690 Kč / kus

❷ LA DEGUSTATION

Nová kniha vyprávějící příběh jedné z nejslavnějších českých restaurací ozdobené michelinskou hvězdou. ↘ www.booktherapy.cz

1 699 Kč

❸ ROYALTIES

Luxusní měkké ponožky z prémiové organické bavlny spojují pohodlný sportovní vzhled a kvalitu. ↘ www.nila.cz

599 Kč

❹ POLAGRAPH

Limitovaná kolekce

100 kusů jednorázového fotoaparátu Polagraph Mates, jehož design navrhl výtvarník David Krňanský. ↘ www.polagraph.cz

699 Kč

❺ NARD

Osvěžující sprchový gel

Lemon Mint obsahuje mátu, limetku a bylinné extrakty pro příjemně čistou a provoněnou pokožku. ↘ www.boyscollective.com

580 Kč / 1000 ml

❻ MONTBLANC

Lyžařské brýle s fotochromatickými čočkami, které se přizpůsobují povětrnostním podmínkám. ↘ www.montblanc.com

13 480 Kč

Foto: Petr Karšulín Styling: Petr Jansa a Petra Roubalová

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

+ Nikka from the Barrel

Jedinečný blend sladových a obilných whisky (0,5 l) ze dvou palíren japonské společnosti Nikka.

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Více se dozvíte na www.warehouse1.cz/cs/nikka-from-the-barrel 6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 120 Kč

Před čtyřiceti lety uvedla společnost Nikka na trh whisky, která se stala ikonou. Malá čtvercová láhev – skromná na pohled, ale silná ve sklenici – vznikla proti trendům své doby. Když svět tíhl k lehčím stylům, Nikka se rozhodla zachytit ten nejčistší okamžik whisky – moment, kdy vychází ze sudu. A zrodila se legenda. Nikka from the Barrel dnes představuje nejprodávanější japonskou whisky v Evropě a ikonu japonského whisky průmyslu. Dědictví zakladatele Masataky Taketsuru, muže, který spojil skotské řemeslo s japonskou precizností, žije v každé kapce.