Euro Platinum 25/03

Uvedená měsíční splátka operativního leasingu je z produktu RELAX poskytovaného společností Ayvens s.r.o. Nabídka operativního leasingu se vztahuje na model e-5008 ALLURE Elektromotor 157 kW / 210 k (Baterie 73 kWh) při ceníkové ceně vozu 1 215 000 Kč s DPH a bez příplatkové výbavy. Nabídka RELAX je s trváním doby pronájmu na 48 měsíců s celkovým nájezdem 40 000 km. Součástí měsíční splátky je povinné ručení s limitem 100/100 mil., havarijní pojištění se spoluúčastí 10 %, GAP (pojištění skel není zahrnuto) a poplatek za rádio. Nabídka je platná až do odvolání u všech autorizovaných prodejců Peugeot. Nejedná se o závaznou nabídku na uzavření smlouvy. E-5008 NOVÝ

NA OPERATIVNÍ LEASING

JIŽ ZA 15 590 Kč/MĚS.

• 7místné 100% elektrické SUV

• dojezd až 660 km

• až 1850 dm3 zavazadlového prostoru

Finanční atlas: Průvodce

nejvýznamnějšími centry peněz

Hollywood v pixelech: Továrna na sny

objevila zlatý důl jménem videohry

O krabicích a lidech: Někdy vás k podnikání postrčí i brigáda, kterou ani dělat nechcete. Zažil to i Milan Kratina

Gaming

Slavíček & Španěl: Herní miliardáři z Česka

Next

Český herní byznys: Živí velká studia i party nadšenců

Privátní VIP salonek a servis

Privátní VIP salonek a servis

Privátní VIP salonek a servis

Privátní VIP salonek a servis

Americké sedmdesátky:

Dekáda úsvitu Billa Gatese a Steva Jobse

Platinum crime: Jak to Adam Neumann dopracoval

Dekonstrukce:

Z gruntu rozebrané

Bovet Récital 28 Prowess 1

Prznitel denárů: Medailonek císaře Nera, praotce inflace

Žebříček rychlíků: Šest nejrychleji zbohatnuvších

Youngtimer: Mercedes SLS AMG Leopolda Bareše

Průvodce stylem:

2001: Vesmírná odysea

Návštěva: Doma v Itálii u Stinga s Trudie

Gdě Bill: Najdete Billa Gatese na naší ilustraci?

OBJEVTE

To nejlepší

Zachyťte dokonalé okamžiky rychlostí až 40 sn./s a úžasnou kvalitou obrazu s bezzrcadlovkou EOS R6 Mark II. Díky intuitivním funkcím, jako jsou inteligentní automatické zaostřování a výkonný stabilizátor obrazu, lze snadno dosáhnout profesionálních výsledků. EOS R6 II dokáže snímat video ve formátu 4K 60p UHD na plnou šíři snímače se současným automatickým ostřením Dual Pixel CMOS AF II. S touto bezzrcadlovkou vám už žádná akce neunikne.

ČASOPIS

MILOŠ ŠTĚPAŘ šéfredaktor

PETR STARÝ editor

MATĚJ HANAUER grafický design AUTOŘI

ONDŘEJ HERGESELL

MARTIN RYCHLÍK

VÁCLAV RYBÁŘ

MATĚJ ŠIROKÝ

BLAHOSLAV HRUŠKA

MARTIN KOVÁŘ

FOTOGRAFIE

MATÚŠ TÓTH

HYNEK GLOS

VOJTĚCH VEŠKRNA

ILUSTRACE

DANA LÉDL

VOJTĚCH VELICKÝ

KOLÁŽE

MICHAELA KARÁSEK

ČEJKOVÁ

MICHAELA HROMÁDKOVÁ obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

IVONA KLÍMOVÁ ivona.klimova@newlookmedia.cz

ERNEST NOVÁK ernest.novak@newlookmedia.cz

LUCIE OUZKÁ lucie.ouzka@newlookmedia.cz

JAKUB ŠUŤÁK jakub.sutak@newlookmedia.cz

MONIKA MATĚJKOVÁ manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

VYDAVATEL

MILOŠ ŠTĚPAŘ New Look Media, s. r. o. Apolinářská 3 milos.stepar@newlookmedia.cz

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 REDAKCE

PRODEJNÍ CENA VYCHÁZÍ

Názory vyjádřené v časopise Euro Platinum odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah. Magazín Euro Platinum je registrován u MK ČR E 24683, ISSN 3029-7311. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144/96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice, 225 985 225, send@send.cz, www. send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 Letňany a distribuci PNS. a. s

Kdo si hraje, nezlobí — a nejspíš i vydělává.

Tohle pořekadlo v éře e-sportů , streamování a  herních startupů

získává nečekaný finanční rozměr.

Profese hráče nebo tvůrce videoher dříve zněla jako vtip;

bohatství .

pohádkovému

průmysl loni utržil kolem

Jinými slovy, svět, kde se „pracuje hraním“, už není kuriozita, ale realita. Nová generace podnikatelů na to jde po svém. Místo kravaťáků v zasedačkách vidíme mladé šéfy v mikinách, co klidně řídí porady z herní židle. Vyrůstali s internetem, odmalička klikali na tlačítko Play, a teď chtějí hrát i v byznysu. V jejich slovníku frčí výrazy jako „disruptovat“ a „game-changer“ a do podnikání se vrhají se stejným nadšením, s jakým pařili videohry. Mnozí upřímně věří, že jejich nápad „změní svět“ – nebo aspoň zamíchá kartami v oboru. Jenže každá hra má svoje pravidla – a realita je umí vynucovat dost nemilosrdně. Doba levných peněz a dostupného kapitálu nafoukla řadu bublin. Slovo „jednorožec“ se tehdy vymanilo z pohádek a uchytilo se jako označení startupu s hodnotou přes miliardu dolarů. Investoři se předháněli v honbě za dalším takovým zázrakem – i za cenu ignorace zdravého rozumu. Varovným případem je pád společnosti WeWork. Firma, kdysi ceněná na 47 miliard dolarů, slibovala revoluci v tom, jak pracujeme, ale ukázalo se, že pronajímání kanceláří není žádný zázračný byznys. WeWork se z oslavovaného jednorožce během pár let stal odstrašujícím příkladem hybris. Nové peníze přinášejí příběhy úspěchů, ale i pádů. Nastupující generace boří staré pořádky, zároveň však naráží na odvěké zákony ekonomické gravitace. Inovace bez soudnosti může být stejná past jako stagnace. Svět byznysu může být hra, ale neměl by se hrát bez pravidel. A když už vsadíte všechno na jednu kartu téhle hry, ujistěte se, že to není jen další pohádka o jednorožci – protože i v byznysu může kdykoli odbít půlnoc a z jednorožce se stane obyčejná herka.

Kouření už mi lezlo moc do peněz.

Každý z nás

měl jiný důvod.

Jaký bude ten váš?

vasduvod.cz

Přidejte se i vy mezi více než 500 000 bývalých kuřáků, kteří odložili cigarety a udělali změnu.

Nejlepším způsobem, jak snížit zdravotní rizika spojená s užíváním tabákových a nikotinových výrobků, je úplně přestat tabákové výrobky a výrobky s obsahem nikotinu užívat.

Skutečný spotřebitel, který byl za svou účast v kampani odměněn.

Tomáš

Někdy vás k podnikání postrčí brigáda, kterou ani dělat nechcete. A nakonec se z toho vyklube miliardový byznys.

Zažil to i Milan Kratina, spolumajitel skupiny Accolade, která staví po Evropě průmyslové haly.

O krabicích a lidech

xistují byznysmeni, kteří mají od dětství jasno v tom, v čem budou podnikat. Jiní zkouší kdeco, než narazí na zlaté dno. A pak jsou podnikatelé, které k úspěchu postrčí náhoda. Takový příběh má za sebou i Milan Kratina, spolumajitel skupiny Accolade, která v Evropě investuje do výstavby průmyslových hal, jejichž portfolio v hodnotě přes 80 miliard korun zároveň spravuje.

Jestli dobře hledám, tak jsem nikde nenarazil na zmínku, že byste v životě chtěl dělat něco jiného, než podnikat s průmyslovými halami. To vás to tak vzalo už jako studenta? Popravdě řečeno, o halách nebo pozemcích jsem jako student nijak zvlášť nepřemýšlel. Nebyl to žádný velký plán, spíš souhra okolností. V roce 2007 jsem studoval v Brně a tehdy se zrovna měnilo vedení CzechInvestu – část týmu, který se věnoval průmyslovým zónám pro zahraniční investory, docela nesystémově přesunuli do Brna. Já jsem sice nesplňoval skoro nic, co si od nového zaměstnance představovali, ale trh práce byl docela napjatý, tak mě vzali. Původně jsem to bral jako letní brigádu, ale rychle mě to začalo bavit a dávalo mi to smysl. Navíc přišli na to, že přesun do Brna nebylo úplně šťastné rozhodnutí, takže jsme se zase stěhovali do Prahy. Já byl od Kolína a neměl jsem s tím problém. Bylo mi 22, byl jsem ve třeťáku na vysoké škole a udělali ze mě vedoucího oddělení.

Vy jste původem z Konárovic, takže jste za humny měl areál automobilky TPCA v Ovčárech. To by mohla být dobrá kvalifikace, ne? Pamatuji, když se ten areál v roce 2003 otevíral a postupně se obsazoval. Mimochodem Ovčáry dodnes nejsou plně využité. Měl jsem tu průmyslovou zónu před očima a dokázal si představit, co to obnáší. Ale upřímně: kdyby se CzechInvest nestěhoval do Brna, nejspíš bych průmyslové haly nedělal.

Musím se přiznat, že jsem dlouho měl Accolade zafixovanou jako nadnárodní společnost vlastněnou ze

zahraničí. To byl záměr založit si firmu a pojmenovat ji takhle „světácky“? Nebyl to záměr, ale zase náhoda. My jsme byli podnikaví a s kamarády hledali příležitosti. A drze jsme se bez jakýchkoli zkušeností přihlásili do tendru České televize do pořadu Den D s tím, že budeme dělat evaluaci projektů, které se budou v rámci té soutěže ucházet o investici před porotci.

Jako že budete dodávat podklady pro Tomia Okamuru, který tehdy v soutěži seděl a mistroval tam začínající podnikatele? Ano, to jsme si mysleli, že budeme dělat. Založili jsme si s.r.o., a protože jsme to potřebovali udělat rychle, zaměřili jsme se na ready made společnosti. Dali před nás seznam jmen, která nejsou v obchodním rejstříku s tím, že si máme vybrat nový název. Accolade tam byla mezi prvními – zaujala nás na první dobrou. Mělo to hezký zvuk a působilo to mezinárodně. Navíc se nám to líbilo i proto, že v Kalifornii působil výrobce počítačových her stejného názvu, který nám byl dobře známý.

A ten Den D? No neměli jsme šanci.

Takže místo poradenství zpět k pozemkům a nejoblíbenější podnikatelská činnost „nákup za účelem dalšího prodeje“? Ano, po zkušenostech v CzechInvestu a VGP jsem začal dělat tohle, ale já tehdy na nákup pozemků neměl peníze. Celý ten byznys jsem měl vymyšlený tak, že si zasmluvníme pozemky, investujeme do projektantů a právníků, připravíme projekt a pak to celé prodáme. Jezdil jsem po Česku a díval se, kdo průmyslové haly vlastní. A rychle jsem zjistil, že v tom je jen zahraniční kapitál. Z Nizozemska, Rakouska, Belgie, Německa. Každopádně žádné české peníze. Významné firmy tady platily nájmy a ty nájmy odcházely pryč. Takže jsem si z toho vyvodil, že ideálně musí Accolade dělat celý cyklus, tak jako ostatní nadnárodní hráči: chystat pozemky, investovat do výstavby hal, provozovat je a samozřejmě je výhodně pronajímat. A protože se tenhle nápad líbil i investorům, děláme to dodnes. Stojíme na dvou nohách – Accolade Industrial Fund drží finální projekty, které se chystají v rámci Accolade Holding

„Jezdil jsem po Česku a díval se, kdo průmyslové haly vlastní. A rychle jsem zjistil, že v tom je jen zahraniční kapitál.“

Milan Kratina (*1985) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, pracoval pro CzechInvest. V roce 2010 založil se Zdeňkem Šoustalem firmu Accolade, která staví a pronajímá průmyslové haly, vlastní také FK Teplice nebo Letiště Brno.

Váš první větší projekt byly pozemky pro Škodovku v Kvasinách, kde se rozšiřovala výroba. Nepředpokládám, že byste tehdy německý management přemluvil, ať je koupí právě od vás. Jak to ale funguje dnes? Čím přesvědčíte firmu, že má jít právě do vaší haly? To nebyly pozemky pro Škodovku v Kvasinách, ale sázka na to, že Škodovka svůj závod rozšíří v Kvasinách a my nabídneme prostory jejich dodavatelům. Základní pravidlo, které platí v celém byznysu s nemovitostmi, zní: location, location, location. My jsme vyrostli na tom, že máme „dar“ vybírat různé, i podceňované lokality tak, aby byly pro různé typy našich klientů zajímavé. Taky musíte mít dobrý timing. I nám se stalo, že jsme v některých místech byli moc brzo. Třeba jsme vzdali České Budějovice, nedohodli jsme se s majiteli. A za pár let to někdo jiný docela rychle rozhýbal, protože celý trh se mezitím posunul. Jinak Škodovka, kterou jste zmínil, je hezký příklad pro české publikum, ale v Kvasinách se auta vyrábí už devadesát let, ta lokace nová nebyla. Tam nevzniklo nic na zelené louce. Co ale třeba Amazon a Kojetín! Slyšel jste někdy o Kojetíně předtím, než se tam nastěhoval Amazon?

Přiznám se, že ne. Vidíte. A teď je to jedna z nejvýznamnějších investic na Moravě v posledním desetiletí.

Jak se láká Amazon na Moravu? O Amazon se prala celá Evropa. Utáhli jsme je právě na lokalitu. Nabídli jsme velkou a vysokou halu a excelentní napojení na dálnice. A samozřejmě také dostupnou a kvalifikovanou pracovní sílu.

Tenhle dar vyhledávat správné lokace: funguje vám to i v zahraničí? Accolade působí v sedmi zemích, to asi nemáte všechno proježděné jako v Česku. A víte, že nám to funguje? Ono je to dané tím, že ve spoustě regionů, kde v cizině jsme, trh s průmyslovými nemovitostmi ani neexistoval. V Polsku většina klientů investovala na západě země: Varšava, Slezsko, Lodž, Vratislav a Poznaň, to byla taková mantra. My jsme nechtěli mít další x-tý park v Poznani, takže jsme šli

Milan Kratina

„Míra automatizace a robotizace je dneska tak velká a tak podstatná, že se stavba univerzální haly pro všechny zkrátka nevyplácí. Přestavovat halu, aby tam klient mohl umístit své robotické linky a přepravníky, vyjde o hodně dráž, než když stavbu projektanti kreslí společně s klientem přímo na míru.“ . . .

do Štětína. Přístav, univerzitní město, 400 tisíc obyvatel, do Berlína je to blíž než z Poznaně a Pobaltí máte doslova za rohem. Podobně jsme zabodovali ve Španělsku. Tam stádovitě zase všichni primárně chodí do Madridu a Barcelony. Hlavní město je ale placka a kolem jedna z největších neobsazeností hal v Evropě. A Barcelona zase leží v kopcovitém terénu, není tam jednoduché stavět a nájmy tam pořád rostou. My jsme se proto rozhodli pro Valencii: třetí největší město, třetí největší region, rostoucí přístav.

Čím si vysvětlujete, že tenhle nápad neměl i někdo jiný? Třeba jsme prostě fakt dobrý… Chceme dlouhodobě držet, takže můžeme s lokalitami vyrůst.

V jakých zemích, kde ještě nejste, může být Accolade úspěšný? Nové trhy sledujeme, naši klienti a investoři se ptají, jestli tam chystáme expanzi. Tady ale nemůžu ani naznačovat... Obecně je pro nás další rozšiřování byznysu důležitější než hledání nových trhů. Ve Španělsku máme přes 100 tisíc metrů čtverečních ploch k pronájmu, potřebujeme ale 250 tisíc, v Německu a Nizozemsku chceme jít na 500 tisíc metrů čtverečních. Pak je to už opravdu seriózní zastoupení na trhu, máte jako velký hráč slušné páky, jak přesvědčit klienty, aby šli za vámi.

Neptají se investoři i po tom, kdy půjdete do trhu s bydlením? To je úplně jiný sektor nemovitostí a v Česku jsou desítky firem, které to se svými zkušenostmi

a lidmi umí mnohem lépe než bychom to zvládli my. Bydlení nerozumíme, a proto ho ani dělat nebudeme.

Dá se stavět průmyslová hala bez toho, abyste věděl, kdo tam bude v nájmu? Dá, ale je to rok od roku těžší. Míra automatizace a robotizace je dneska tak velká a tak podstatná, že se stavba univerzální haly pro všechny zkrátka nevyplácí. Přestavovat halu, aby tam klient mohl umístit své robotické linky a přepravníky, vyjde o hodně dráž, než když stavbu projektanti kreslí společně s klientem přímo na míru.

A dá se stavět hala i bez toho, aby tam stát dotáhl dálnici? Třeba někde na dráze? Představa, že budeme stavět halu třeba u železniční vlečky, je chiméra. V byznysu jsem skoro dvacet let a za tu dobu vlečku využily jednotky klientů. Železnice je z kategorie „nice to have“. Je to pěkné, ale musíte se o ni starat, jsou na to další normy a úřady. Ne, že by železnice pro logistiku byla úplně mrtvá, propojit přístavy s nějakým centrálním překladištěm, kam se vozí kontejnery, dává smysl. Což ale neznamená, že na železniční síť musíte napojit stovky koncových míst v podobě průmyslových hal. Drtivá většina hal proto kvůli logistice vzniká a bude vznikat poblíž dálnic, kde se kumulují. Problémem není samotné místo, ale vybudování vztahu s okolím. Stát nemá žádnou zvláštní podporu pro města a obce, v jejichž katastru průmyslové objekty vznikají. Vůbec je to nemotivuje k tomu, aby takovou výstavbu podporovaly nebo dokonce obhajovaly.

„Představa, že budeme stavět halu třeba u železniční vlečky, je chiméra. Železnice je z kategorie ‚nice to have‘. Je to pěkné, ale musíte se o ni starat, jsou na to další normy a úřady.“

Obcím dnes zůstává jen daň z nemovitosti, rozpočtové určení daní je nastavené silně ve prospěch eráru. Ano, když se sejde relativně velký areál na okraji malého městečka, jako třeba v Kostelci u Stříbra, pak je daň z nemovitosti pro obecní kasu pořád dobrá. Nižší desítky milionů korun ročně pro Cheb s jeho 33 tisíci obyvateli jsou hezké. Ale pro Plzeň s jejími miliardovými rozpočty?

Nabízíte haly také s ekologickou certifikací BREEAM, což je taková vstupenka do světa trvalé udržitelnosti. Je to na přání klientů, kteří kvůli environmentálním pravidlům v takové hale musí sídlit, nebo chcete vy sami jít s dobou? Mít v portfoliu stavby s certifikací BREEAM je skoro nutnost. Ten standard funguje v 87 zemích světa a klientům tak nabízí možnost srovnání. Pro nás je možná ještě důležitější stavět v souladu s takzvanou taxonomií EU, což je jednotný evropský klasifikační systém. Jsou to spojené nádoby. Když dnes Brusel chce něco prosadit, jde na to přes banky, které půjčují svým klientům za splnění určitých podmínek. A protože naší snahou je mít spokojené klienty, dokážeme jim v environmentálních pravidlech vyjít vstříc. Neděláme to ale samoúčelně, není naším cílem předvádět se s greenwashingem. Udržitelnost je významná i ekonomicky, znamená reálnou úsporu energií a provozních nákladů. Certifikace je jen takové razítko, které to stvrzuje.

Vaši nájemci jsou v zásadě trojího druhu. Buď něco vyrábějí, nebo provozují e-shop, případně sklady či celá logistická centra. Kteří z nich mají navrch a jak to bude do budoucna? Máme celkově přes 200 nájemců, 45 procent z toho jsou klienti z výrobní sféry, 40 procent tvoří e-commerce, tedy často právě ta automatická a robotická centra a 15 procent připadá na klasickou logistiku. Napříč tímto dělením jde segment omnichannel, kde běží e-shop i kamenné pobočky zároveň, které se obsluhují ze skladů. Úplně jinak je to v Americe, kde naopak kvůli masivnímu růstu e-commerce dominuje logistika.

Že stavíte haly na míru podle výroby je jasné. Nakolik přitom berete ohled na lidi, kteří v nich pracují? . . .

ROZHOVOR Milan Kratina

„V každém parku pracují stovky bílých límečků:

od administrativy přes marketing až po manažery. Ale i lidé v dělnických profesích chtějí mít hezké pracovní prostředí a na trhu práce si podle toho dokážou vybrat.“

Jak se cítí zaměstnanci, je pro nás stejně důležité, jako jak sem zapadnou roboty. My nestavíme haly jen pro dělníky, ale čím dál více také pro úředníky. Náš projekt v Chebu má 7 tisíc metrů čtverečních kanceláří. Jsou tam čtyři výtahy, tolik jich nemáme ani v naší pražské centrále na Florenci. V každém parku pracují stovky bílých límečků: od administrativy přes marketing až po manažery. Ale i lidé v dělnických profesích chtějí mít hezké pracovní prostředí a na trhu práce si podle toho dokážou vybrat. Postavit a provozovat úspěšnou průmyslovou halu zkrátka znamená, že se snažíte, aby tam lidé rádi chodili do práce. Často tam probíhá sofistikovaná výroba, dobrá hala nemůže být žádný špinavý kutloch, protože tam pak neseženete zaměstnance, nikdo tam nebude chtít pracovat.

Patří do toho hezkého prostředí také váš projekt Industrial Art, kdy do průmyslových parků zvete mladé umělce, aby tu vytvořili velkoplošné muraly? Velké plochy jsou na to jako stvořené

a některé realizace jsou opravdu povedené. Zaměstnanci našich klientů v halách tráví dost času a zaslouží si, aby se dívali na pěkné věci. Nežijeme v roce 1990, abychom pracovní prostředí ignorovali.

Haly: to jsou také obrovské plochy střech. Neuvažovali jste někdy nad tím, že z fotovoltaiky utvoříte energetickou skupinu v rámci holdingu? Střechy solárními panely samozřejmě osazujeme, má to ale své limity. Obecně platí, že čím více technologií máte uvnitř, tím více jich využijete i na střeše nebo pod ní a tím méně vám zbyde na solární panely. Větší limit využití střech pro výrobu energie je ale kapacita přenosových sítí. Ne vždy dává ekonomicky smysl dodávat elektřinu do sítě. A ne vždy vás také na tu síť napojí.

Hodně slunce, ale také hodně dešťové vody. S tou něco vymýšlíte? Takzvanou šedou vodu využíváme. A nejen ve vodním hospodářství samotných hal. Snažíme se, abychom co nejvíc vody zase přírodě vraceli zpět a budujeme jezírka a retenční nádrže.

Takže haly nemusí být ani ošklivé, ani nehospodárné. Půdu ale zabírají, ne? My ale nejsme ničitelé půdy, to je jeden z mýtů, který kolem průmyslových hal panuje. Třetina staveb v našem portfoliu vznikla revitalizací brownfieldů, které byly léta zanedbané. Ročně v Česku zanikne asi tři tisíce hektarů orné půdy, průmyslové haly z toho tvoří i s okolními zpevněnými plochami něco přes 100 hektarů. Tak si to spočítejte na procenta, jakou roli v úbytku půdy hrajeme. Být to jen na firmách, které stavějí průmyslové haly, pak ornou půdu tímhle tempem kompletně zabereme za 22 tisíc let. A to za situace, kdy je české stavební právo v úplném rozkladu.

Čím to je, že každá další vláda slibuje, že ho zjednoduší, ale nic se neděje? Největším problémem českého stavebního práva je nejednota v rozhodování stavebních úřadů. Je to přenesená působnost státní správy, ale úředníka přitom platí město. Jeho nadřízeným je starosta, nikoli krajský úřad nebo ministerstvo. Vytváří to zmatek v rozhodování, a to ani nemluvím o nedodržování lhůt pro rozhodování. A druhým problémem je, že se ke stavebním projektům může bez jakýchkoli nákladů vyjadřovat úplně kdokoliv. My si tady spolu od stolu můžeme založit občanské sdružení a blokovat cokoli třeba v jižních Čechách.

Blokovat, nebo oddalovat? Ve výsledku je to totéž. Protože když léta čekáte na stavební povolení, běží vám náklady na financování projektu a mezitím stoupá cena pozemku, s nímž nemůžete nakládat.

A jaké je řešení? Nevymýšlet nic extra. Stačí se podívat a inspirovat se tam, kde Accolade působí. Když nechceme opisovat polské stavební právo, opišme aspoň to nizozemské nebo německé.

Zvlášť po nástupu administrativy Donalda Trumpa v Evropě opět sílí tlak na zvýšení podílu vlastní výroby třeba čipů nebo farmaceutik. Nahrává vám tahle snaha o soběstačnost? Znamená více fabrik více nájemců? Ono to začalo už za covidu. Takzvaný nearshoring nám určitě nahrává, je to ale selektivní věc vhodná jen pro určitá odvětví. Může to zafungovat v automobilovém průmyslu, ve výrobě čipů, v lécích a samozřejmě v obranném průmyslu. Levná elektronika nebo textil se ale masivně v Evropě vyrábět nikdy nebude. Je třeba také jasně říct, že globální dodavatelské řetězce byly nastavené tak, aby měly svou efektivitu. Takže vyrábět léky u nás je hezké, ale evropský pracovník je dražší než ten asijský. A to už vůbec nemluvím o tom, jak nesmírně administrativně složité je v Evropě postavit novou továrnu pro farmaceutický byznys. Čímž se opět vracíme k tomu, kde by takové nové továrny měly vzniknout. Stát je

pro, ministerstva to kvitují, ale dokud se nereformuje rozpočtové určení daní, obce to nebudou chtít. Města a obce by měla být odměňována za to, že v jejich katastru budou pracovat noví zaměstnanci, které Česko potřebuje, protože stárne. Žádný takový bonus ale nedostávají a stagnuje tím i jejich rozvoj. Protože z přerozdělení daní by si obce a města mohla pořídit nové školky, parky, obecní byty nebo zaplatit doktory. Takhle jsme pořád v situaci, kdy stát inkasuje, ale těm, kdo mají průmysl za humny, platí zpátky jen málo.

Mluvili jsme o nearshoringu, ale ve střední Evropě je tak nějak všechno near. Jakou by měl mít stát roli v lákání investorů? Stát by si měl definovat, jaký průmysl tu vlastně chceme. Potřebujeme v Česku baterkárnu, když se tu baterie nebudou vyvíjet? Fakt je to to zlaté tele, které hledáme? Kterými průmyslovými obory se chceme blýsknout a proč? K tomu mám hezký příklad: vláda se vždy chlubila tím, že nový motor od GE Aviation vyvíjeli a vyrábějí technici z Letňan. A komu si myslíte, že patří ta hala, kde 400 lidí na tomhle špičkovém motoru pracovalo?

Že by vám? Ano. Je to sofistikovaná výroba s vysokou přidanou hodnotou, a navíc navazuje na tradici českého technického školství. A tak trochu to odpovídá na vaši otázku, co by měl stát dělat. Rozhodně nechystat žádné velké strategické zóny, to jsou peníze vyhozené z okna. To už je lepší lákat klienty tam, kde zóny stojí a jsou neobsazené.

Jak zrovna sofistikovaná výroba v Letňanech souvisí s tím, že je Accolade hodně aktivní na Chebsku, Karlovarsku nebo Teplicku, které jsou na chvostu českých regionů co do životní úrovně i příležitostí? Jsou to ale regiony, které jdou dramaticky nahoru. V Ústí nad Labem univerzita je, bylo by skvělé, kdyby vznikla i v Karlových Varech. I když tam bych se přimlouval za společný česko-bavorský projekt, je to jedno z mála míst, kde nás od Německa nedělí hory nebo hluboké lesy a oba regiony jsou dobře propojené. Accolade je největším investorem v Sudetech, tenhle kraj zkrátka máme rádi, i když má řadu strukturálních problémů.

Jde nahoru také teplický fotbal? Hodně lidí asi překvapilo, že se Accolade letos v dubnu stal majitelem FK Teplice. S Teplicemi bude ještě hodně práce. Každopádně chceme, aby měl klub podmínky odpovídající dnešním standardům a zároveň se posouval sportovně i strategicky mezi špičku českého fotbalu. Věříme, že Teplice dokážeme výsledkově posunout a zvýšit i návštěvnost, protože slušně zaplněný je stadion zatím jen, když hraje Slavie, Sparta nebo Baník. Byl bych ale nerad, kdyby naše povídání sklouzlo jen do fotbalové

„Potřebujeme v Česku baterkárnu, když se tu baterie nebudou vyvíjet? Fakt je to to zlaté tele, které hledáme? Kterými průmyslovými obory se chceme blýsknout a proč?“

celková pronajímatelná plocha budov v rámci Accolade Holding, pražské Václavské náměstí by se sem vešlo 85× .

hodnota aktiv Accolade Holding 3,35 mld. €

v 62 průmyslový parcích v osmi zemích Evropy

podíl maloobchodu a e-commerce mezi klienty, výroba činí 39 %, zbytek připadá na logistiku

roviny. Pro nás je také klíčová spolupráce na evropských trzích se skupinou AGC, bývalým majitelem, který dále zůstává jako sponzor FK Teplice. Na Teplicku už spolupracujeme a zároveň společně zkoumáme možnosti, jak spolupráci dál rozvíjet i v rámci Evropy.

Teď to říkáte, jako kdyby FK Teplice byl nějaký přílepek k úplně jinému byznysu, něco, co jste si museli koupit povinně Rozumím, že to tak může vyznít, ale není to tak jednoduché. Možnost spolupráce s AGC a celý kontext regionu nám dával smysl i z dlouhodobého pohledu. Ano, prvotní impuls k celé transakci souvisel se strategickými zájmy v oblasti průmyslové infrastruktury, podobně jako když jsme v minulosti získali Letiště Brno. Ale zároveň si uvědomujeme, že fotbal je pro region a jeho obyvatele důležitý a v Teplicích má hluboké kořeny.

Ptám se spíš proto, že letadlo nepilotujete, ale fotbal sám hrajete. Tak mě napadá, jestli to s tím fotbalem není přeci jen osobnější. Fotbalový klub je ze své podstaty vždycky takovou vizitkou města, regionu. Jistě že je to velký závazek. A samozřejmě chceme, aby se z Teplic stala taková výkladní skříň, kde by se ukázalo, že tenhle region jde nahoru. Chceme vybudovat i kvalitní středisko pro fotbalovou mládež a nalákat sem talenty z celého kraje. I když je tam třicet hektarů pozemků – a panečku, tam by stály haly!

Portfolio Accolade je celkem jasné: haly, haly, letiště a fotbalový klub zase kvůli halám. Co Milan Kratina jako soukromý investor: tam je to pestřejší? Drtivou většinu svého bohatství jsem nikdy nevytáhl ven z firmy, i když v různých žebříčcích se dočtete, jaký jsem to miliardář. Chápu, že se to nějak spočítat musí. Co se volných prostředků týče, nejsem na tom nijak výjimečně — jako společníci si se Zdeňkem Šoustalem vyplácíme nízké dividendy. Vychází to z podstaty našeho podnikání: nemovitosti se škálují dalšími penězi. My se nezastavujeme a jdeme z projektu do projektu, z investice do investice. Takže já a investor? Skoro dvacet let pořád to samé – haly!

dyž v jedné světové metropoli unavení makléři konečně zavírají notebooky a potlačují zívnutí, v jiné už jejich kolegové s první ranní kávou roztáčejí finanční kolotoč.

Den střídá noc a byznys jede dál ve štafetě časových pásem, aniž by ztratil dech. Globální finanční centra fungují bez přestávky — a i polední sendvič tu občas chutná jako investiční rozhodnutí.

Nejsilnější finanční centra

NOVÝ ZÁKON O KYBERNETICKÉ BEZPEČNOSTI

Jak být v souladu?

Schvalování zákona je v plném proudu.

Firmy budou muset zavést bezpečnostní politiky, předcházet incidentům nebo třeba vzdělávat zaměstnance.

Buďte o krok napřed a připravte se včas. ESET vás celým procesem provede.

Tápete v nové legislativě?

Naskenujte si QR kód a stáhněte si zdarma záznamy přednášek předních českých expertů na kyberbezpečnost.

Tržní kapitalizace (2025) Měsíční objem obchodů (2025) Bankovní aktiva (2025)

Příspěvek k HDP (2025)

10,5 bil. $ 2,7 bil. $ 8—9 % 48 bil. $

Finanční služby

Účetnictví Poradenství

Banky

Fintech

Korporátní právo

Správa majetku

Pojišťovnictví

Zajišťovací fondy a soukromý kapitál

Nemovitosti

Ostatní

FINANCIAL DISTRICT

Tato čtvrť sleduje historické hranice Nového Amsterdamu, původně nizozemské osady založené v roce 1624 na jižním cípu Manhattanu. Obchod s finančními nástroji zde vyvrcholil v roce 1792 založením Newyorské burzy cenných papírů. Vybudování Erijského kanálu proměnilo Wall Street ve finanční střed světa, který dominoval americkému hospodářství po téměř dvě století – až do teroristických útoků z 11. září 2001, jež urychlily odliv finančních institucí z této oblasti.

MIDTOWN ❸

V průběhu 19. a počátku 20. století se New York postupně rozšiřoval směrem na sever, přičemž nové železniční stanice propojily město se zbytkem země.

V posledních dekádách se Midtown stal významnějším finančním centrem než původní Financial District.

Zejména oblast podél 6. Avenue (Avenue of the Americas) dnes soustřeďuje sídla více předních finančních a poradenských společností než celý jižní Manhattan.

SILICON ALLEY ❷

Čtvrť Flatiron se během dot-com boomu koncem 90. let stala magnetem pro technologické firmy. Díky těsné blízkosti k finančnímu sektoru se tato oblast – včetně sousedního NoMadu a pásu severně od Madison Square Parku – proměnila v centrum fintechové inovace. Sídlí zde například Betterment či americká pobočka společnosti Wise. Ačkoliv fintech zaměstnává relativně málo lidí, hraje zásadní roli v proměně finančních služeb.

HUDSON YARDS ❹

V době, kdy finanční sektor v polovině 2000. let zažíval období prosperity, zahájili developeři ambiciózní projekt v oblasti Hudson Yards. Morgan Stanley měl být jeho hlavním nájemcem, avšak po globální finanční krizi od záměru odstoupil – stejně jako Goldman Sachs. Do začátku roku 2021 si však čtvrť přesto získala pozornost řady finančních a poradenských firem, včetně investiční skupiny KKR a konzultační společnosti BCG.

all Street si vydobyla jméno už v 19. století, ale do globálního povědomí se nesmazatelně zapsala až událostmi roku 1929. Tehdy takzvané Černé úterý spustilo Velkou hospodářskou krizi a navždy propojilo jméno Wall Street s osudy světové ekonomiky. Navzdory této historické zátěži zůstává Newyorská burza cenných papírů (NYSE) i nadále největším kapitálovým trhem světa. Adresa v jejím okolí znamená sousedství s těžkými vahami amerických financí – JPMorgan Chase, Goldman Sachs, Morgan Stanley, Citigroup, BlackRock či Blackstone. Tyto instituce spravují doslova kontinenty peněz. JPMorgan má pod správou přes 3,7 bilionu dolarů, BlackRock dokonce více než 10 bilionů – víc než HDP většiny zemí světa. Dnes už Wall Street není jen synonymem pro burzovní parket, ale představuje komplexní ekosystém, kde se formují pravidla globální hry. Ratingové agentury jako Moody’s a  S&P Global tu fungují jako nenápadní arbitři světových financí  – jejich verdikty určují, kolik budou státy i firmy platit za své úvěry. Právní giganti jako Sullivan & Cromwell zase často stojí u zrodu zákonů a regulací, které ovlivní budoucnost celých trhů. V USA vlastní akcie přes 60 % dospělých, takže investování tam není jen volba, ale součást identity. Wall Street není pouze místem obchodů, ale i kulturním fenoménem. Ostatně v Americe dnes investuje víc lidí, než chodí k volbám – hrát si s akciemi je tam zjevně populárnější než volit. Newyorská burza cenných papírů je největším akciovým trhem na světě  – a to nejen podle celkové hodnoty obchodovaných firem, ale hlavně díky hloubce a likviditě. Obchoduje se tam prakticky všechno: akcie domácích i zahraničních firem, ETF fondy a deriváty.

A právě zahraniční firmy nejsou jen do počtu –v roce 2024 tvořily přes 20 % celkové tržní hodnoty akcií na NYSE. Do New Yorku míří korporace z celého světa, protože nikde jinde nedostanou lepší analytické pokrytí, reputaci ani přístup ke kapitálu. Pro mnohé je to i otázka prestiže: zvonit na burzovní zvon při vstupu na Wall Street má jinou váhu. Když čínská společnost Alibaba v roce 2014 vstoupila na NYSE s rekordním primárním úpisem akcií (IPO) v hodnotě 25 miliard dolarů, byla to symbolická i finanční událost. Podobně brazilský ropný gigant Petrobras nebo řada evropských firem míří raději na Wall Street, protože vědí, že likviditu, právní jistotu a pozornost investorů v takovém měřítku jinde nenajdou. Tento trend navíc nezbrzdily ani geopolitické tenze. Navzdory obchodní válce mezi USA a Čínou zůstává na NYSE kótováno přes 40 čínských firem – včetně zmíněné Alibaby Opačný směr ale prakticky nefunguje: na čínských burzách americké společnosti takřka nenajdete. Asymetrie je zřejmá  – zatímco Spojené státy umožňují zahraničním firmám volný přístup ke kapitálu, Čína si svůj trh bedlivě střeží. A to není vše. NYSE sice ctí svou více než dvousetletou tradici, ale rozhodně nezůstává stát v čase. Důkazem je nedávné spuštění platformy pro obchodování s kryptoměnami a tokenizovanými aktivy – reakce na vzestup decentralizovaných financí. Wall Street tak zůstává nejen globálním finančním srdcem, ale i technologicky relevantním centrem. A i když někteří politici – například Donald Trump – mluví o izolaci Ameriky od světa, kapitál se řídí jinou logikou. Wall Street zůstává otevřená. Dokud bude NYSE největším a nejrespektovanějším akciovým trhem světa, udrží si Spojené státy roli finančního hegemona  – bez ohledu na nálady ve Washingtonu.

Počet institucí (2025)

Inovační index GII (2025)

Tržní kapitalizace (2025)

Měsíční objem obchodů (2025)

Bankovní aktiva (2025)

Příspěvek k HDP (2025)

180 mld. $ 7,8 bil. $ 6,5 % 3,6 bil. $

Finanční služby

Účetnictví

Poradenství

Banky

Fintech

Korporátní právo

Správa majetku

Pojišťovnictví

Zajišťovací fondy a soukromý kapitál

Nemovitosti

Ostatní

THE CITY OF LONDON

Londýnská City, známá také jako Square Mile, funguje jako obchodní centrum už od prvního století n. l., kdy ji založili Římané. Nástup City coby finančního centra nastal v 16. a 17. století, kdy zde vznikla královská burza Royal

Exchange a v okolních kavárnách se od stolu ke stolu šířily zprávy z celého světa, které utvářely finanční obchodování. Dnes v City pracuje přes 200 000 lidí ve finančních a obchodních službách.

WEST END

Od chvíle, kdy City zdevastoval Velký požár Londýna v roce 1666, se West End — zejména honosná čtvrť Mayfair –stal útočištěm bohatých Londýňanů. Časem se tato oblast stala domovem firem, pro něž je zásadní být nablízku bohaté klientele — sídlí tu přední private equity společnosti, hedgeové fondy i velcí developeři. Zároveň West End přitahuje také poradenské a reklamní firmy, kterým vyhovuje kreativní prostředí Soho.

CANARY WHARF

Do roku 1980 londýnské doky úplně osiřely — do úzkého koryta Temže se totiž moderní kontejnerové lodě už nevešly. V 90. letech ale oblast znovu ožila, protože globalizující se finanční sektor měl hlad po nových kancelářských prostorách. Sídlí tu centrály bank HSBC a Barclays i evropská ústředí Citibank, Credit Suisse, J.P. Morgan a Morgan Stanley. Celkem tu ve financích a navázaných obchodních službách pracuje přes 100 000 lidí.

SOUTH BANK

S rostoucí poptávkou po kancelářských prostorech obrátili developeři pozornost k protějšímu břehu Temže. Naproti City tak vyrostl mrakodrap Shard, který se po svém otevření v roce 2012 stal nejvyšší budovou Spojeného království. V sousedním komplexu More London Place pracuje přibližně 20 000 profesionálů — z velké části v tamních globálních centrálách auditorských a poradenských společností PwC a EY.

en necelé tři čtvereční kilometry zabírá City of London, finanční srdce britské metropole. Přesto právě tahle „Square Mile“ patří k nejstarším a nejvlivnějším finančním centrům světa. Její kořeny sahají až do dob římského impéria: už kolem roku 50 n. l. zde Římané založili obchodní osadu, z níž se během staletí vyvinulo rušné centrum obchodu a financí. Během následujících staletí City svou důležitost dále upevňovala a zásadní zlom nastal v roce 1986, kdy tzv.  „Big Bang“  – vlna deregulací finančních trhů  –katapultoval Londýn mezi absolutní světovou finanční špičku. Dnes se londýnský finanční svět rozprostírá od historických uliček Square Mile a někdejší bankéřské tepny Lombard Street až po zářící skleněné věže nové čtvrti Canary Wharf. Nejde ale jen o mrakodrapy a slavnou historii – Londýn těží také z neviditelných výhod. Odjakživa si zakládá na pevném právním prostředí, které garantuje vlastnická práva i volnost podnikání. Důvěra investorů v britský systém common law, prověřený staletími, je dnes stejně pevná jako před sto lety. K této důvěře přispívá i jedinečné postavení samotného City of London: tahle malá čtvrť má vlastní samosprávu s prastarými výsadami – včetně vlastního policejního sboru a ceremoniálního lorda starosty – což jí propůjčuje politickou autonomii, jakou jinde ve světě nenajdeme. Tato stabilita a nezávislost vytváří prostředí, v němž mohou finanční instituce dlouhodobě prosperovat. Na takových základech dnes v City sídlí a vzkvétají pilíře globálního finančnictví. Od Londýnské burzy cenných papírů (London Stock Exchange) přes bankovní obry Barclays a  HSBC až po slavné pojišťovny typu Lloyd’s of London, Aviva či Prudential – všechny tyto instituce mají

v Londýně své domovy. Metropole vyniká zvláště v odvětvích, jako je pojišťovnictví a devizové trhy, což ji odlišuje například od New Yorku, kde dominují obří akciové burzy NYSE a Nasdaq. Zejména devizový trh je londýnskou doménou: díky strategické poloze mezi asijskými a americkými trhy a dlouho budované infrastruktuře si Londýn udržuje vedoucí pozici s více než třetinovým podílem na veškerých světových obchodech s měnami. Podle Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS) se v Londýně realizuje přes 38 % globálních devizových transakcí  – to je větší díl než v New Yorku a Singapuru dohromady. Každý den tu tedy finančníci zobchodují více dolarů, eur či jenů než kdekoli jinde na světě. I na prahu 21. století tak Londýn zůstává finančním velmocí. Jenže i londýnská burza čelí čím dál větším globálním výzvám. Britské impérium už není, co bývalo, a Velká Británie, ačkoli je šestou největší ekonomikou světa, by se podle prognózy PwC mohla do roku 2050 klesnout až na desáté místo. Takový sešup by jistě zasáhl i Londýn coby globální finanční centrum – zvlášť když mu na paty šlapou asijští rivalové typu Singapuru a Hongkongu. Laik by čekal, že s rozmachem práce z domova opadne hlad po luxusních kancelářích, jenže City – londýnská finanční čtvrť – plánuje do roku 2030 postavit hned jedenáct nových kancelářských mrakodrapů. Poptávka po prestižních adresách zůstává překvapivě silná, takže londýnští finančníci se evidentně nevzdávají. Londýn zůstává jedinečným příkladem finančního centra, které dokáže skloubit hlubokou historii s globálním dosahem a technologickými inovacemi. Není náhoda, že právě tady vznikly fintech hvězdy jako Revolut, Wise či Starling Bank

Počet institucí (2025)

Inovační index GII (2025)

Tržní kapitalizace (2025)

Měsíční objem obchodů (2025)

Bankovní aktiva (2025)

Příspěvek k HDP (2025)

32 mld. $ 2,7 bil. $ 14 % 0,85 bil. $

Finanční služby

Účetnictví

Poradenství

Banky

Fintech

Korporátní právo

Správa majetku

Pojišťovnictví

Zajišťovací fondy a soukromý kapitál Nemovitosti

RAFFLES PLACE ❶

Už ve dvacátých letech 19. století vyčlenil zakladatel Singapuru sir Stamford Raffles prostor pro centrální obchodní náměstí tehdejší kolonie. Pod původním názvem

Commercial Square se oblast rychle zaplnila bankami a obchodními domy. V roce 1858 byla na Rafflesovu počest přejmenována na Raffles Place — a dodnes představuje symbolické srdce singapurského finančního distriktu. Sídla zde mají klíčové banky a do výšky tu vyrůstají jedny z nejvyšších mrakodrapů v zemi.

MARINA BAY ❷

Nová finanční čtvrť vznikla z iniciativy vlády v roce 2005, kdy se obchodní centrum začalo rozšiřovat za hranice tradičního downtownu kolem Raffles Place. Během několika let se oblast proměnila v jakési singapurské Canary Wharf — do moderních výškových budov u Marina Bay přesunuly své místní centrály banky jako Standard Chartered či Barclays. Dnes tu sídlí i největší singapurská banka DBS a s ní desítky dalších finančních institucí.

SHENTON WAY ❸

Už od 50. let 20. století se Shenton Way profiluje jako „singapurská Wall Street“. Po vlně výstavby komerčních budov a vládních institucí v 70. letech se z ní stala prestižní obchodní adresa. V jejím okolí dnes sídlí mimo jiné Singapurská burza cenných papírů (v komplexu SGX Centre) i centrální banka MAS. Tradiční siluetu mrakodrapů z konce minulého století zde postupně doplňují nové projekty — do roku 2028 má v Shenton Way vyrůst nová 63podlažní věž 8 Shenton Way.

TANJONG PAGAR ❹

Původně šlo o přístavní oblast — od roku 1972 zde fungoval první kontejnerový terminál Singapuru, než byl v roce 2016 uzavřen. Od přelomu tisíciletí se však čtvrť postupně začlenila do centrální obchodní zóny. Vyrostly tu moderní výškové budovy jako 254metrový Capital Tower, kde sídlí vládní investiční fond GIC, nebo 290metrový Guoco Tower, který se v roce 2016 stal nejvyšší budovou v zemi.

dyby vám v roce 1965 někdo tvrdil, že se z malého tropického ostrůvku bez kapky ropy a zrnka zlata stane během pár dekád finanční supervelmoc, nejspíš byste si ťukali na čelo. A přesto se přesně to stalo. Singapur, přezdívaný „asijský drak“, dnes hraje první ligu mezi globálními finančními centry. Jeho raketový vzestup je výsledkem chladné strategie a téměř akrobatické schopnosti přizpůsobit se světu, který se neustále mění. Tam, kde kdysi hučely bažiny a štípali komáři, se dnes v  Central Business Districtu zrcadlí panorama mrakodrapů v čele s Marina Bay Financial Centre Příběh moderního Singapuru se začal psát v roce 1965, kdy země získala nezávislost. První premiér Lee Kuan Yew tehdy čelil zdánlivě neřešitelnému rébusu: jeho stát neměl žádné nerostné bohatství  – zkrátka nic, co by se dalo těžit, prodávat nebo zdanit, jak to dělají ostatní. Jediným skutečným bohatstvím byli lidé. Singapur vsadil všechno na své obyvatele – na jejich vzdělání, disciplínu a pověstnou pracovní morálku. A sázka se vyplatila. Z chudého přístavu se během několika dekád stala zářivá finanční metropole po vzoru švýcarského Curychu. K čemu ropa, když máte špičkové mozky, předvídatelné instituce a neochvějnou vůli být nejlepší?

Klíčovým hráčem v této transformaci se stala i singapurská centrální banka  – Monetary Authority of Singapore (MAS), založená v roce 1971. Není to jen bdělý strážce pravidel, ale zároveň i odvážný inovátor. Právě díky ní se Singapur etabloval jako technologický lídr ve světě financí. Zatímco se jinde o digitálních měnách a decentralizovaných financích (DeFi) teprve debatuje, v Singapuru už běží pilotní projekty. Globální banky i fintech startupy tu zkoušejí své nové modely digitálního bankovnictví – místní

prostředí totiž kombinuje přísnou regulaci s překvapivou ochotou experimentovat.

Jedním ze základních pilířů každého finančního centra je důvěryhodná a silná měna. Singapurský dolar (SGD) patří k nejstabilnějším na světě  – tichý, ale neochvějný, nenápadný, ale neústupný. Dá se říct, že je to tajná zbraň Singapuru, měnový ekvivalent švýcarského franku v asijském provedení. V době, kdy se velmoci jako USA a Čína předhánějí v tom, kdo svou měnu víc oslabí ve jménu exportní konkurenceschopnosti, si Singapur může spokojeně mnout ruce. Jeho „nabušený“ dolar zůstává klidný, pevný jako skála – a přesně to investoři i nadnárodní firmy chtějí slyšet. Spojení politické stability, téměř nulové korupce a technologického entuziasmu vytvořilo v Singapuru prostředí, jaké jinde v Asii jen těžko pohledat. Není divu, že tento městský stát neustále stoupá v žebříčcích globálních finančních center. Podle Indexu GFCI za rok 2024 je třetím nejvýznamnějším na světě  –a s přehledem prvním v asijsko-pacifickém regionu. Předběhl i svého dlouholetého rivala Hongkong. Ukazuje se, že Singapuru svědčí jeho odstup od Pekingu. Zatímco Hongkong je pevně připoután k pevninské Číně a investoři zvažují rizika případného střetu velmocí, Singapur vystupuje jako neutrální a bezpečný přístav. Singapur se tak ocitl v jedinečné pozici: dokáže vycházet s mocnostmi Východu i Západu. Není divu, že mnozí bohatí Číňané raději přesouvají své jmění právě sem než do Hongkongu – věří, že pod singapurskými zákony zůstane jejich majetek mimo dosah Pekingu. Z kdysi bezvýznamného přístavu vyrostl hráč, kterého dnes v mezinárodních financích nelze ignorovat. Singapurský příběh  – od bažiny k mrakodrapům – ukazuje, že i malý stát se silnou vizí a železnou disciplínou může udělat zatraceně velkou díru do světa.

Počet institucí (2025)

Inovační index GII (2025)

Tržní kapitalizace (2025)

Měsíční objem obchodů (2025)

Bankovní aktiva (2025)

Příspěvek k HDP (2025)

350 mld. $ 3 bil. $ 18 % 4,2 bil. $

KOWLOONSKÁ ZÁTOKA

VIKTOR

I I N P ŘÍS TAV

QUARRY BAY

Finanční služby

Účetnictví

Poradenství

Banky

Fintech

Korporátní právo

Správa majetku

Pojišťovnictví

Zajišťovací fondy a soukromý kapitál Nemovitosti

CENTRAL

OSTROV HONGKONG

Historické finanční srdce Hongkongu. Už od založení kolonie v roce 1841 tu sídlily první banky a obchodní domy, díky čemuž se oblast rychle stala centrem obchodu a financí. Dnešní panorama Centralu dotvářejí ikonické mrakodrapy jako Bank of China Tower nebo IFC, a své ústředí tu má Hongkongská burza i velké banky s desetitisíci zaměstnanci.

ISLAND EAST

(QUARRY BAY)

Z původně průmyslové oblasti s doky a cukrovarnickou rafinerií se od 80. let 20. století stala moderní obchodní čtvrť. Na místě bývalých továren vyrostl kancelářský komplex Taikoo Place, který přilákal pestrou škálu firem — od IT a médií přes pojišťovny až po banky — lákaných kombinací moderní infrastruktury a příznivějších nájmů.

KOWLOON EAST

Tradiční průmyslová čtvrť ve východním Kowloonu se po roce 2010 začala rychle měnit v nové komerční centrum. Vládní iniciativa „Energizing Kowloon East“ podpořila přeměnu bývalých továren i areálu někdejšího letiště Kai Tak na moderní obchodní zónu. Dnes jde o největší kancelářskou oblast v Hongkong, která přitahuje firmy zejména díky výrazně nižším nájmům.

WEST KOWLOON

Zcela nová finanční čtvrť vyrostla v západním Kowloonu. Jejím nepřehlédnutelným středobodem je 118patrový mrakodrap International Commerce Centre (ICC) — nejvyšší budova Hongkongu a sídlo řady globálních finančních společností. Díky přímému napojení na letiště i pevninskou Čínu je tato oblast vnímána jako přirozené rozšíření hlavního finančního centra města na protějším břehu.

ATLAS Hongkong

KOWLOON

WEST

KOWLOON EAST

yl to finanční fenomén s duší rockové hvězdy  – mísil asijskou dravost s britskou precizností a místo kytary třímal v rukou obchodní registr. Strategická poloha u Jihočínského moře a status svobodného přístavu z něj už v 19. století udělaly magnet pro obchodníky a bankéře, který přitahoval kapitál. Nebylo žádným překvapením, že právě tady skotský podnikavec Thomas Sutherland v roce 1865 založil banku HSBC – aby napojil tepnu bujícího obchodu mezi Evropou a Asií na seriózní finanční oběh. Z nenápadné koloniální instituce vyrostl gigant, který dodnes kraluje hongkongskému bankovnictví a zaměstnává tisíce lidí napříč regionem. Celý finanční sektor působí jako defilé těžkých vah  – v Hongkongu má pobočku 78 ze sta největších bank světa a operuje tu 163 licencovaných institucí, včetně osmi čistě virtuálních.

Na poli kapitálových trhů se honosí vizitkou, která dlouho oslňovala i z dálky. Akciová burza HKEX, založená už v roce 1891, se postupně vypracovala mezi nejvlivnější hráče v celé Asii. Dnes patří mezi globální elitu podle tržní kapitalizace. Obchoduje se tu s akciemi více než 2 500 firem a objem kapitálu, který burzou proteče, budí respekt i v newyorských kancelářích. Ještě nedávno Hongkong vládl žebříčkům  –v letech 2018 a 2019 si připsal nejvyšší objem primárních emisí na světě, o rok později skončil těsně druhý. V posledních letech však lesk začíná povážlivě matnět. Burza, která bývala první volbou pro vstup firem na veřejný trh, zažívá období útlumu – podle hongkongské měnové autority klesl objem IPO v roce 2023 na nejnižší úroveň za víc než dekádu. Mezitím konkurenti jako Singapur či Dubaj slaví žně a přitahují nové emise jako magnet.

Jak se stalo, že město, které kdysi těžilo z ideálního koktejlu východní energie

a západní právní elegance, najednou zadrhává? Století britské koloniální správy vtisklo Hongkongu byznysovou kulturu založenou na stabilitě a právním řádu  – a Čína po převzetí v roce 1997 slavnostně přislíbila, že tenhle rámec zůstane nedotčen. Peking tehdy vytáhl z rukávu formulku „jedna země, dva systémy“ –s příslibem, že z Hongkongu zůstane kapitalistická oáza obklopená komunistickou pevninou. Jenže i když čínští představitelé investory ujišťují, že tenhle model funguje, realita je složitější.

V roce 2020 Peking prosadil Zákon o národní bezpečnosti, který výrazně seřízl prostor pro svobodu. Volební systém byl přenastaven tak, aby efektivně eliminoval opoziční hlasy a utužil kontrolu nad institucemi. Pro řadu firem a investorů to byl budíček. Hongkong, dříve vnímaný jako otevřený a čitelný přístav globálního kapitálu, najednou začal působit mnohem méně předvídatelně.

Na druhé straně, čínské vedení není natolik pošetilé, aby podřízlo zlatonosnou husu hongkongských financí. Peking netouží finanční centrum zničit  – ale ani dopustit, aby mu přerostlo přes hlavu a začalo generovat víc politického neklidu než deviz. Výsledkem je delikátní balancování. Navzdory všem zásahům a geopolitickým bouřím Hongkong stále zůstává nepostradatelnou branou mezi Čínou a globálními trhy.

K výhodné poloze a letité tradici přidal Hongkong ještě něco, čemu investoři jen těžko odolávají: nulovou daň z kapitálových zisků. Jenže i tenhle trumf ztrácí lesk, když se nad městem začne stahovat mrak nejistoty. Kapitál i mladé mozky stále častěji pokukují po Singapuru – konkurentovi, který nabízí klidnější vody a pevnější půdu pod nohama. Hongkong tak stojí na rozcestí: buď znovu přesvědčí svět, že je nenahraditelným finančním fenoménem, nebo ho čeká pomalý sestup z piedestalu.

Počet institucí (2025)

Inovační index GII (2025) 11.—12. místo

RENTEA

Skupina Partners umožní Čechům investovat na stáří podle amerického vzoru

Český trh penzijního spoření prochází proměnou — přicházejí alternativní účastnické fondy. Penzijní společnost Rentea ze skupiny Partners uvádí nový fond zaměřený na private equity a venture kapitál, který míří na odvážné investory s dlouhým horizontem ochotné podstoupit vyšší riziko výměnou za šanci na nadstandardní zhodnocení.

FOTO Partners

Ještě donedávna mohly penzijní fondy investovat výhradně do tradičních aktiv. V průměru tak investorům nesly 5-6 procent ročně. Od roku 2024 však legislativa umožnila vznik alternativních účastnických fondů v rámci doplňkového penzijního spoření. Tyto nově zavedené fondy výrazně rozšiřují investiční možnosti  – poprvé otevírají cestu i k aktivům, která byla dosud pro penzijní spoření nedostupná. V praxi to znamená, že i běžný střadatel se může nepřímo podílet na investicích do projektů a trhů, které byly dosud vyhrazeny institucionálním investorům. Cílem alternativních fondů je sestavit široce diverzifikované portfolio s dlouhodobě udržitelným výnosem, které není přímo navázáno na vývoj akciových či dluhopisových trhů. Za cenu vyšší míry rizika a delšího investičního horizontu nabízejí tyto fondy potenciál atraktivnějšího zhodnocení. Koncept, který se osvědčil

v řadě zahraničních systémů, se tak poprvé začíná prosazovat i v českém prostředí. První alternativní penzijní fondy zahájily činnost na začátku roku 2025 a v květnu se k nim přidala i penzijní společnost Rentea se svým vlastním fondem.

RENTEA SÁZÍ NA PRIVATE EQUITY

A OČEKÁVÁ 12% ZHODNOCENÍ

Společnost Rentea spustila svůj alternativní účastnický fond v květnu 2025. Až 90 % jeho majetku směřuje do alternativních aktiv  –především do podílů v soukromých firmách prostřednictvím fondů private equity a do inovativních startupů skrze venture kapitál. Dále fond využívá soukromé úvěrové financování (private debt) a investice do nemovitostních a infrastrukturních projektů. Naopak do přímých kryptoaktiv investovat neplánuje. Přibližně 10 % portfolia drží v tradičních nástrojích, jako jsou akcie a hotovost, aby si zachoval základní likviditu a mohl pružně reagovat na vývoj na trzích. „Bude se tak opravdu jednat o alternativní fond s velice zajímavým složením aktiv,“ říká Martin Švec, ředitel Rentea Rentea očekává, že její alternativní fond dosáhne v dlouhodobém průměru zhodnocení přes 12 % ročně. Takového výnosu však nelze dosáhnout okamžitě – výnosy mohou přicházet skokově a naplno se projeví až v delším časovém horizontu. „Vzhledem k typům aktiv, která přinášejí nerovnoměrné zhodnocení v čase, se investice do tohoto fondu doporučuje pro klienty, kteří plánují investice na období alespoň 10 let,“ vysvětluje Martin Švec.

Fond je zaměřen na zkušenější a dynamičtější investory  – tedy ty, kteří mají základní znalosti investování, rozumějí rizikům a zároveň chtějí výrazněji zhodnotit své penzijní úspory.

Klíčem k úspěchu fondu je vysoká úroveň diverzifikace  – jak napříč různými třídami aktiv, tak i uvnitř nich. Jedním z důležitých partnerů bude například platforma venture kapitálových fondů Orbit Capital: „Soustředíme se na podniky, které kombinují vysoký růstový potenciál s inovativním využitím technologií, a tím naplňujeme svoji strategii podporovat udržitelné a perspektivní firmy,“ konstatuje Radovan Nesrsta, který stál za zrodem platformy.

Svým zaměřením se Rentea výrazně odlišuje od konkurence. Zatímco některé jiné alternativní fondy sázejí na kryptoměny nebo výhradně lokální projekty, Rentea jednoznačně preferuje investice do reálných firem a konkrétních projektů s dlouhodobým potenciálem. „Přinášíme inovativní koncept, který klientům umožní investovat způsobem dříve vyhrazeným jen omezené skupině bohatých investorů. Plníme tak naši vizi zpřístupňovat finanční produkty všem bez rozdílu,“ říká Petr Borkovec, šéf finanční skupiny Partners Podle dostupných údajů tvoří značnou část nových klientů alternativních fondů mladší ročníky. Například u prvního fondu tohoto typu od Generali penzijní společnosti bylo více než 40 % investorů mladších 30 let – a už během prvního měsíce od spuštění fond získal několik stovek klientů. Pro mnoho lidí to představuje důvod,

proč se o penzijní spoření vůbec začít zajímat. Poprvé totiž nabízí možnost zkusit i odvážnější investice, a to navíc s podporou státu.

CO OBNÁŠÍ „ALTERNATIVNÍ“ INVESTICE? Alternativní účastnický fond je určen investorům s vyšší tolerancí k riziku a delším investičním horizontem, kteří usilují o nadstandardní zhodnocení svých úspor. Alternativní investice zahrnují široké spektrum netradičních aktiv, jež doplňují a diverzifikují tradiční portfolia. Typicky se jedná o private equity – tedy podíly ve firmách mimo veřejné burzy, často včetně vykupování zavedených podniků – a o venture kapitál, zaměřený na financování začínajících startupů s vysokým růstovým potenciálem. Dále sem patří nemovitosti, infrastrukturní projekty, fondy kvalifikovaných investorů, komodity či kryptoaktiva. Každá penzijní společnost si přitom volí jen některé z těchto oblastí podle své odbornosti

a investiční strategie. Cílem však zůstává totéž: nalézt nové zdroje výnosu mimo tradiční akciové a dluhopisové trhy a rozložit investiční riziko napříč různorodými pilíři.

Výhodou těchto investic je potenciál vyššího zhodnocení i výraznější diverzifikace portfolia. Dlouhodobé statistiky ukazují, že široce rozložené investice do startupů či neveřejně obchodovaných firem mohou v dlouhém časovém horizontu generovat výnosy o 5 až 10 procentních bodů ročně vyšší než tradiční akciové indexy. Podobně investice do nemovitostních projektů dlouhodobě překonávají běžné dluhopisové výnosy, a to v průměru o 2 až 5 procent ročně.

S alternativními investicemi jsou spojena i určitá rizika a nevýhody. Tou nejzásadnější je nízká likvidita  – investované prostředky mohou být vázány na řadu let, protože mnohá z těchto aktiv nelze jednoduše ani rychle prodat. Hodnota investice může navíc v krátkodobém horizontu výrazně kolísat a není výjimkou ani dočasný pokles pod původní hodnotu. Přestože dlouhodobý trend může být ziskový, výnos není garantován a investor musí počítat s průběžnými propady.

KDY (A ZDA) SE DO ALTERNATIV PUSTIT?

Alternativní fondy vnášejí do penzijního spoření prvek dobrodružství a potenciál nadprůměrných výnosů, čímž mohou zvýšit jeho atraktivitu zejména pro mladší generaci investorů. Nejde však o produkt pro každého  – vyšší výnos je vykoupen vyšším rizikem a nutností dlouhodobého investičního horizontu. Každý by si měl pečlivě zvážit, zda jeho finanční situace a investiční profil odpovídají této strategii. Pro konzervativní či krátkodobě zaměřené spořitele tyto fondy vhodné nejsou. Naopak odvážnější a zkušenější investoři v nich mohou najít zajímavý doplněk portfolia, který výrazně rozšiřuje možnosti zhodnocení úspor.

„Přinášíme inovativní koncept, který klientům umožní investovat způsobem dříve

Martin Švec, ředitel penzijni společnosti Rentea

„Od dvou kamarádů v garáži až po korporátní kolosy s tisícovkami zaměstnanců — herní studia tvoří pestrý svět paradoxů. Indie vývojáři s minimálním rozpočtem dokážou nadchnout miliony

hráčů — herní Davidové porážející korporátní Goliáše. Naproti tomu i obří firmy s blockbusterovým rozpočtem občas klopýtají pod tíhou hráčských očekávání.“

Gaming

Slavíček & Španěl: Herní miliardáři z Česka

Český herní byznys: Živí velká studia i party nadšenců

Hollywood v pixelech: Továrna na sny objevila zlatý důl jménem videohry

Next level:

Videoherní branže strčí do kapsy muziku i filmy

GAMING Herní miliardáři z Česka

Zakladatelé herního studia Bohemia Interactive, Slavomír Pavlíček a Marek Španěl, se za čtvrtstoletí existence firmy vypracovali mezi nejbohatší Čechy. Jejich cesta z herního „pískoviště“ k investičnímu impériu je protkána intuicí, smyslem pro inovace a špetkou rebelství. Příběh dvou vizionářů porevoluční etapy popisuje proměnu české ekonomiky i zajímavé aspekty globálního herního průmyslu.

TEXT Ondřej Hergesell FOTO Hynek Glos

a první pohled byste tyto dva chlapíky na miliardáře netipovali, přesto patří mezi jedny z nejúspěšnějších „selfmademanů“ porevolučního Česka. Slavomír Pavlíček (60) a  Marek Španěl (53) stojí za vznikem největšího vývojáře her v zemi, společnosti Bohemia Interactive Mladší z nich je šéfem vývoje, hlavní mozkovnou pro nové hry a vylepšení těch stávajících, ten zkušenější z pozice CFO dohlíží, aby vývoj nových titulů firmu nezruinoval – a naopak, aby jmění zakladatelů utěšeně rostlo.

Jejich vášeň pro počítače a hry započala již v 80. letech. „Na televizi jsme hráli tenis, piškvorky a další jednoduché hry. Když jsem pak studoval pozemní stavitelství na ČVUT, ve škole byl obří sálový počítač na děrné štítky. Pak jsem si v Tuzexu koupil Atari a kromě toho, že jsme na něm hráli hry, jsem si začal programovat statistické výpočty. Na tom osmibitovém počítači jsem byl schopen naprogramovat a zpracovat úkoly rychleji, než kdybych běžel na fakultu, naházel štítky do stroje a druhý den dostal zpátky výsledky. Začal jsem výpočty dělat i pro spolužáky – oni zase za mě rýsovali výkresy,“ vzpomíná Pavlíček. Od programování školních povinností je to k hrám logický krok. „Úplně první začátky byly v roce 1986 na kolejích na Strahově, kde jsme se začali sdružovat pod Svazarmem. Jinak to v té době nešlo. Se spolužáky jsme vyráběli doplňky k počítačům, třeba zrychlené nahrávání dat, takzvané Turbo. Pomocí pájky jsme

upravovali magneťáky, z nichž se do počítače nahrávaly hry a programy. Přivydělávali jsme si při škole a postupně nás počítače a hry začaly živit,“ říká. Po škole si žádal o povolení k podnikání a v září 1989 otevřeli s kamarády první prodejnu s počítačovým sortimentem. „Joysticky, hry, další herní doplňky a nakonec i počítače. Byl to pozvolný rozvoj: výroba, programování, maloobchod. Vše jsme zastřešili pod značkou JRC,“ popisuje Pavlíček vznik první firmy, ze které se pak vyčlenila samostatná Bohemia Interactive. „Marek (Španěl –pozn. red.) se mnou začínal v  JRC jako prodavač. Měl na starost stánek v tržnici, já mu tam vozil hry. Byly to krásné časy  – kazety s hrami se prodávaly po stovce, přesto jsme první milion utržili ještě v roce 1991.“

Ne vždy se „Bohemce“ dařilo tak, jak si podnikatelé představovali. Ale jak říká poučka  – i neúspěch je třeba přetavit v poučení. „Měli jsme docela štěstí, že jsme

uspěli s naším prvním velkým projektem, hrou

Operace Flashpoint. Podařilo se nám proniknout na západní trhy, titul byl vyhlášen jako nejlepší hra roku ve své kategorii. Úspěch se dostavil relativně brzo a my jsme se pustili do ambiciózních plánů na novou hru. A po pěti letech ‚plnění krásných plánů‘ jsme zjistili, že nemáme hotovou hru a peníze docházejí. Museli jsme se vrátit na zem a pustit se do těžké práce takřka od začátku. Bylo to extrémně krizové období, ale strašně nás to nakoplo v rozvoji. Díky tomu jsme se stali tím, čím jsme teď – nezávislým a silným herním studiem,“ říká Pavlíček.

Před několika lety pustili Pavlíček se Španělem do firmy strategického partnera – čínského internetového giganta Tencent. Prodej minoritního podílu se tehdy stal senzací a zakladatelům zajistil postup do klubu miliardářů. V žebříčku týdeníku Euro Top nejbohatších Čechů a Slováků je dnes každý z této dvojice oceněn na 6,7 miliardy korun. „Záleží, jak k ohodnocení majetku přistupujete. My  dnes spravujeme přes čtyřicet firem s hodnotou vysoko přes deset miliard,“ podotýká k tomu Pavlíček. Čísla naznačují, že odhad Eura byl poměrně střízlivý.

OD HER K INVESTICÍM VŠEHO DRUHU

Peníze z čínské akvizice ovšem nezůstaly dlouho na účtech. Pavlíček se Španělem je obratem vložili do rodinné investiční společnosti SPM Finance, kterou společně založili. „Jsme tři řídící partneři  – vedle nás ještě Kateřina Skalická. Když někdo z nás přijde s nápadem na investici, musí si ji před zbývajícími dvěma obhájit,“ vysvětluje Marek Španěl model, kterým se SPM Finance řídí. Místo aby se soustředili jen na technologie nebo herní branži, rozhlížejí se překvapivě široce.

Během pár let skoupili pestrou sbírku firem napříč obory: od nemovitostí (realitní projekty, retailové parky a dokonce zcela novou hokejovou halu v Nových Butovicích; nově SPM také vlastní pražský palác Křižík, kde mimo jiné sídlí společnosti Seznam.cz a L'Oréal), přes výrobní podniky (výroba nábytku, tradiční smaltované zboží) a maloobchod (e-shop se spodním prádlem), medicínu (klinika Galen), až po zemědělství (farmy na bezlepkové pečivo, produkci vajec či chov skotu). K investičnímu impériu novodobých „rentiérů“ tak překvapivě patří i aktiva, která mají blíž k hliníkovému nádobí a traktoru než k počítačům.

Ač by se nabízelo, že herní magnáti budou po vzoru jiných technologických boháčů investovat hlavně do startupů z vlastní

branže, Pavlíček se Španělem si libují v opaku. „Nemáme žádné škatulky. Důležité je, aby nás projekt bavil a dával smysl,“ říkají shodně. Spíš než zběsilé honbě za výnosy jejich investování dominuje jakási filozofie návratu ke kořenům.

25 LET NA ŠPICI HERNÍHO PRŮMYSLU

Kořeny jejich bohatství ale zůstávají ve hrách. Bohemia Interactive letos slaví 25 let existence a je zdaleka nejcennějším klenotem v portfoliu SPM Finance. Na rozdíl od typických investorů zůstávají Pavlíček se Španělem ve firmě plně a aktivně zaangažovaní. Jinými slovy – jsou zakladatelé i správci majetku zároveň. Tržby studia přesáhly v předloňském roce miliardu korun, při provozním zisku (EBITDA) 701 milionů. Bohemia Interactive patří mezi padesátku největších herních studií na světě – ambice míří ještě výš, do top 20.

Jak se něco takového podařilo? Španěl s Pavlíčkem neváhají ani vteřinu: zlomovým momentem byl přechod herního průmyslu na digitální distribuci. „V době krabicových verzí náš byznys závisel na vydavatelích, skladech, kamionech… Prostě logistická noční můra. Teprve internetové prodeje nám umožnily stát se globální firmou,“ vzpomíná Marek Španěl na doby, kdy se jejich první velký hit Operation Flashpoint (vojenská simulace z roku 2001) ještě prodával na cédéčkách v krabičkách. Digitální revoluce v distribuci her uvolnila ruce nezávislým tvůrcům a čeští vývojáři z toho vytěžili maximum. Bohemia Interactive dokonce na sklonku nultých let spustila vlastní platformu Sprocket pro přímý online prodej svých her – a to ještě předtím, než mohla vstoupit na globální tržiště Steam „Uvědomovali jsme si, že je to strategicky klíčové,“ říká Pavlíček. Nakonec se samozřejmě nevyhnuli spolupráci s velkými platformami jako Steam nebo Microsoft Store, protože bez nich nelze zasáhnout masový trh. Přesto se tenhle malý náskok a ochota riskovat vyplatily: Bohemka se díky tomu stala nejen vývojářem, ale i vydavatelem svých her – a mohla tak růst daleko rychleji.

Několik takových už mají na kontě. Nejen legendární Flashpoint či jeho nástupce Arma 3, ale třeba i survival hra DayZ, která svého času definovala žánr online zombie sandboxů. Zajímavé je, že se Pavlíček se Španělem nenechali zlákat masivní expanzí za každou cenu. Někteří konkurenti v posledních letech skoupili menší studia, jen aby rychle rostli, nebo se bezhlavě vrhali do stále nových projektů. Česká dvojice si ale drží spíše opatrnou strategii.

„Na tom osmibitovém počítači jsem byl schopen naprogramovat a zpracovat úkoly rychleji, než kdybych běžel na fakultu, naházel štítky do stroje a druhý den dostal zpátky výsledky.“

MÉDIA, POLITIKA A VOLNOST NADE VŠE

V jednom směru se však Španěl s expanzivními choutkami setkal – a to při spolupráci s  Tencentem. Čínský investor je podle něj „velmi seriózní a stabilní partner“ a do chodu firmy prakticky nezasahuje. Tlak necítí ani na vyšší ziskovost či vyplácení dividend. Jediné, co by Tencent uvítal, je daleko rychlejší růst. „Jsou zvyklí být extrémně expanzivní, přirovnávají to k  Lize mistrů ve fotbale. Chtějí mít v kádru mužstva, která hrají tu top soutěž,“ říká Španěl. Problém je podle něj v tom, že Bohemka je pořád česká firma – a kapacitně i personálně nemůže růst do nekonečna. Španěl mluví klidně, není v tom žádný mindrák –spíš jen věcné konstatování, že na tak malý národ jsme i tak dokázali nemožné. Ostatně i proto se tvůrci nehrnou do dalších „velkých“ projektů, dokud nedokončí Armu 4. „Naše hlavní úkoly jsou teď jasné: dodělat velkou Armu. Všechno ostatní jsou sice důležité, ale ne kritické aktivity,“ shrnuje Španěl.

A co oněch 40 procent akcií Bohemia Interactive, které dnes drží Tencent – neláká Číňany koupit i zbytek? „Kdyby k něčemu takovému mělo dojít, zájemce je jasný,“ směje se Španěl, čímž nepřímo potvrzuje, že případným kupcem většinového podílu by byl zřejmě právě Tencent. Dvojice zakladatelů ale prodej majoritního podílu momentálně neřeší. „Jsme spokojeni tak, jak to je,“ dodává Španěl s tím, že jakákoli jednání o změně kontroly firmy by je teď jen odváděla od práce. O něco méně spokojeně se nicméně tváří, když přijde řeč na roli státu v herním odvětví. Ministerstvo kultury před časem představilo plán dotací pro herní vývojáře – něco, po čem část herní branže dlouho volala. Pavlíček se Španělem ale patří k hlasitým kritikům. Obávají se, že omezený počet kvalitních vývojářů v Česku se ještě roztříští na projektech, které by byly životaschopné jen díky státní injekci. „Místo aby šikovní lidé dělali na ekonomicky smysluplných hrách, budou pracovat na titulech, co vznikají jen kvůli dotaci,“ varuje. Navíc nejde o částky, které by mohly českou stopu ve světě výrazně zvětšit  – vývoj špičkové hry dnes stojí stamiliony a státní granty toho stěží ovlivní víc než drobky. Pavlíček k tomu dodává, že lepší model funguje jinde, třeba na Novém Zélandu, kde stát tvůrcům nabídne daňové úlevy za již odvedenou práci, místo přímého rozdávání peněz dopředu. „Myslet si, že se prodotujeme k prosperitě, je největší omyl, jaký může někdo vymyslet,“ nebere si servítky Španěl. →

Odbočka k politice není náhodná. Pavlíček se Španělem se jako byznysmeni nové generace nebojí říkat nahlas své názory, i když tím občas proti sobě poštvou část veřejnosti. Před pár lety například Pavlíček věnoval sponzorský dar politickému hnutí SPD a také straně Svobodných. Zejména podpora první jmenované (SPD je mnohými považována za kontroverzní) tehdy vzbudila poprask v médiích. Pavlíček dnes otevřeně přiznává, že ho ten „mediální ofuk“ zklamal. „Podpořil jsem jednoho konkrétního kandidáta, ale mnohem víc peněz jsem poslal Svobodným. O tom se vůbec nemluvilo. Ať mi nikdo neříká, že tu máme demokracii, když je mi vyčítáno, že jsem podpořil člověka s jiným názorem,“ kroutí hlavou. Od té doby ho politika přestala bavit a prý už není aktivní vůbec v ničem. Ke svému hodnotovému ukotvení ale poznamenává, že je pravicově orientovaný volič  – podobně jako Marek Španěl, který se ho v žertu zeptá: „Koho budeš volit příště?“ Odpověď ale není jednoduchá: Pavlíček jen pokrčí rameny, že to záleží na tom, „kdo tam vyleze“. Španěl sám se označuje za učebnicově zklamaného voliče ODS a naznačuje, že pokud se neobjeví nějaká nová, skutečně poctivá pravicová strana, možná k volbám ani nepůjde. „Nebudu ze sebe dělat blbce, když dopředu vím, jak to dopadne,“ říká s typickou přímočarostí. Možná právě tahle přímočarost a důraz na svobodu jsou tím, co je přivedlo i k jednomu z nejpřekvapivějších počinů poslední doby  –k investicím do médií. Pod křídla SPM Finance patří například týdeník Echo a několik dalších titulů, včetně kontroverzního serveru Parlamentní listy. „Média jsou formát, který pomáhá distribuovat myšlenky,“ vysvětluje Marek Španěl svůj zájem o vydavatelský sektor, který dnes z čistě byznysového pohledu rozhodně není zlatým dolem. Kde jiní podnikatelé utíkají, oni vidí misi: udržet pluralitu názorů. Španěl s oblibou zmiňuje vzpomínku na listopad 1989, kdy se na Václavském náměstí cinkalo klíči a volalo po „pluralitní demokracii“. Dnes, soudí, se kvůli ekonomickým potížím médií paleta hlasů nebezpečně zužuje. Když většina médií krvácí nebo krachuje, nakonec hrozí jediné  – že zůstane jen jediná oficiální pravda, šířená buď státem, nebo zahraničními ideologickými zájmy. „Naši roli v médiích vnímám tak, že vyvažujeme tu pomyslnou loďku, aby nás nikdo nemohl tak snadno ovládat,“ říká. Je mu jedno, jestli ho kvůli tomu někdo označí za „vyvrhele“ – radši prý bude za outsidera, než aby žil ve společnosti, kde se všichni bojí otevřeně mluvit a jen se

GAMING Herní miliardáři z Česka

přetvařují. Ostatně ohlas čtenářů mu dává za pravdu: třeba Echo zaznamenalo nárůst placených předplatitelů, což Pavlíček i Španěl berou jako důkaz, že kvalitní obsah si publikum najde a je ochotné za něj platit.

Samozřejmě, i tady narážejí na kritiku. Jako majitelé Parlamentních listů čelí nejednomu „stigmatu“, protože toto médium neuznává nejen takzvaná pražská kavárna. Španěl k tomu ale přistupuje vlažně: podle něj mají „Parlamentky“ svou čtenářskou obec, zejména mimo hlavní město, a není správné lidi kastovat podle toho, co čtou. „Nic není tak černobílé. Nemůžeme hodnotit lidi stylem ‚stál jsi na fotce vedle člověka X, tak s tebou skončíme‘. To už je kádrování,“ zlobí se. Podobné škatulkování společnosti na město vs. venkov, mladé vs. staré, „správné“ vs. „nesprávné“ podle něj jen rozděluje národ a umožňuje jednodušší manipulaci. I tady lze vystopovat jejich liberální instinkt: raději podstoupí riziko a posměch, než aby se smířili s útlakem jediné pravdy. „Princip je ve volné soutěži myšlenek,“ prohlašuje Španěl.

To vcelku vystihuje filozofii, kterou se tito dva herní miliardáři z Česka řídí nejen v médiích a politice, ale vlastně ve všem, co dělají. Věří na volnou soutěž  – ať už jde o soupeření her na globálním trhu, soutěž nápadů v podnikání, nebo střet názorů ve společnosti. Nejraději prostě nechávají mluvit výsledky. A jak ukazuje jejich příběh, výsledky k nim v posledních letech přicházejí pozoruhodné: z partičky vývojářů, kteří začínali v tržnici, vybudovali globální značku. Z vydělaných peněz nezapomínají vracet do místní ekonomiky a kultury  – ať už jde o farmy, sport či nezávislá média.

Slavomír Pavlíček (*1965)

Absolvent pozemního stavitelství na Stavební fakultě ČVUT. Spoluzakladatel a CFO herního studia Bohemia Interactive. Spolumajitel investiční skupiny SPM. Ve volném čase hraje lední hokej, lyžuje a plave. Rád čte, zejména historické romány a fantasy literaturu.

Marek Španěl (*1973) Po studiích fyziky na Univerzitě Karlově a absolvování základní vojenské služby začal pracovat v prodejci her JRC a věnoval se vývoji počítačových her. Spoluzakladatel a CEO herního studia Bohemia Interactive. Spolumajitel investiční skupiny SPM. V posledních letech se věnuje médiím.

„Myslet si, že se prodotujeme k prosperitě, je největší omyl, jaký může někdo vymyslet“

Český herní byznys uživí velká studia i party nadšenců a patří mezi špičku ve střední Evropě. A ačkoliv se nůžky mezi dravci a malými hráči rozevírají, stále není nouze o úspěšné příběhy a skryté poklady.

ahrát si pořádnou adventuru ve středověkých kulisách, zastřílet si na nebezpečné misi, kroutit s kamionem kilometry po nádherných serpentinách kdesi v Andalusii, ohánět se světelným mečem nebo řešit důmyslné rébusy v magickém světě mechu a kapradí — to vše je možné v digitálním světě podniknout, aniž by hráči museli sáhnout po jediném cizím titulu. Česká herní studia patří v Evropě mezi ta vůbec nejnápaditější a v sektoru kreativního průmyslu mezi nejvýdělečnější. Šíří portfolia i objemem výnosů se řadí mezi středoevropské dravce,

kteří lákají i investory s opravdu velkým apetitem. Jenže tak idylické, jako některé herní tituly, prostředí herního byznysu zase není. Nůžky mezi opravdu velkými herními studii a nadšeneckými projekty, které stěží uživí partu kamarádů, se stále více rozevírají. Naštěstí jsou tu pořád hračičkové, kteří si najdou skulinu na trhu nebo přijdou s opravdovým herním bangerem a dokážou tak i s dravci držet krok.

EXPORT STŘEDOVĚKU

Český herní průmysl měl vždycky tak trochu smůlu. Přestože svým objemem tržeb ve výši asi 7,5 miliardy korun loni třikrát překonal hudební branži, stát si s ním jako by nevěděl rady. Svědčí o tom i zaškatulkování mezi ‚kulturní průmysl‘, což se dá vykládat i tak, že pro kulturu je to spíše fabrika a pro zastánce výroby produktů zase příliš umělecká záležitost. Na papíře se to změnilo až loni, kdy byla

20 mil.

TOLIK KOPIÍ SE PRODALO VŮBEC NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ ČESKÉ HRY, KTEROU JE EURO TRUCK SIMULATOR 2 OD STUDIA SCS SOFTWARE

8,9 hod.

TOLIK ČASU STRÁVÍ PRŮMĚRNÝ EVROPAN HRANÍM POČÍTAČOVÝCH HER TÝDNĚ. PRO SROVNÁNÍ: NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH TRÁVÍ SKORO DVAKRÁT TOLIK (16,3 HODIN), SLEDOVÁNÍ TV MU ZABERE 24 HODIN.

TEXT Blahoslav Hruška

výroba a distribuce počítačových her zařazena mezi oblasti podporované Státním fondem audiovize (někdejším Státním fondem kinematografie), a vývojáři si tak budou moci sáhnout na stejnou podporu jako filmaři. Změnilo se ale i jejich vystupování na veřejnosti. Dávno už nejde o partičky nerdů a geeků — herní průmysl má i v Česku své dravce a celebrity.

Třeba takový Daniel Vávra, kreativní ředitel a spoluzakladatel Warhorse Studios, zhusta komentuje politiku a popichuje svými výroky o tom, že žijeme v myšlenkové normalizaci. Ostatně právě jeho Warhorse Studios, které spadají pod švédskou skupinu Embracer

Group, obalily letošní únorový start dvojky Kingdom Come: Deliverance marketingem odkoukaným ze světa velkých filmových studií — včetně ‚záběrů‘ z natáčení, trailerů, předváděcích akcí pro novináře nebo rozhovorů s řadou českých herců, kteří pokračování veleúspěšné adventury namluvili. Chytrým marketingovým tahem je i mobilní aplikace, díky níž lze porovnávat reálné kulisy českých lokací s jejich virtuálními protějšky. Putování digitálního Jindřicha ze Skalice zároveň docela dobře ilustruje, jak si český herní trh stojí v ostré konkurenci. Milion prodaných her za prvních pět dnů řadí hit českého studia na konec druhé světové desítky, přes tři miliony kopií na třech platformách (Steam, PlayStation 5, Xbox) pak ve srovnání s přiznanými náklady na vývoj (41 milionů amerických dolarů) svědčí o tom, že tržby jsou už teď trojnásobné. S každým dalším prodaným kusem hry se navíc návratnost investice zvyšuje. Pro zahraničního majitele je tak české studio zlatý důl — a Zdeněk Bakala může litovat, že kdysi Warhorse prodal. „Neplatí neuvěřitelně vysoké platy jako v USA, přestože na hře pracovalo přes 250 zaměstnanců a její výroba trvala roky. Takové hry mohou být extrémně ziskové, i když se jich prodá jen několik milionů kopií,“ hodnotí úspěch herní server Alinea Analytics. Že každá čtvrtá kopie hry směřuje do Spojených států, asi nikoho nepřekvapí. Stříbrná příčka v žebříčku prodejů ale možná ano — tam se vyhoupla Čína. Teprve s velkým odstupem paběrkují dříve klasické herní trhy jako Německo, Velká Británie nebo Francie. A pro opravdu velký banger, kterým Kingdom Come: Deliverance 2 je, platí ještě jedna anomálie: pět procent hráčů je domácích — a vzhledem k počtu obyvatel má tak možná překvapivě nový titul od Warhorse Studios největší výtlak právě doma v Česku.

STŘED EVROPY, TVRDÁ HRA

Počtem prodaných kopií se Kingdom Come samozřejmě nemůže měřit s totálním středoevropským hegemonem, kterým je Zaklínač 3 polského studia CD Projekt. Hra, kterou kdysi během návštěvy Polska dostal tehdejší prezident USA Barack Obama jako dar, překonala svou třetí epizodou metu 60 milionů prodaných kusů — a našponované čekání na čtyřku prodeje již deset let staré ‚trojky‘ ještě o něco navýší. Především díky tomuto titulu je polský herní průmysl, který loni dosáhl obratu 1,3 miliardy eur, středoevropskou jedničkou. Pokud ale srovnáme velikost trhu (Poláků je skoro čtyřikrát více než Čechů), pak už česká ztráta není tak výrazná. Lichotit nám může to, že ve srovnání s takovým Rakouskem nebo Maďarskem jsme skutečným herním hegemonem — a to nejen co do obratu celého sektoru, ale i co do popularity titulů. Objem trhu u našich jižních sousedů v herním průmyslu předloni dosáhl 190 milionů eur. Není to o mnoho méně než u nás. Nic proti kreslené houbě v kalhotách, ale vážně znáte někoho, kdo nejúspěšnější rakouský titul SpongeBob SquarePants: The Cosmic Shake hraje? A Maďaři? Šlágrem je hned několik verzí pinballů od Zen Studios. A přiznejme si — ani postrkování kuličky v bedně není zrovna globální hitparáda. S Polskem se můžeme do první středoevropské ligy řadit ještě jedním výkonem: a tím je hegemonie velkých herních studií. Tak jako CD Projekt jasně dominuje polskému trhu, u nás makroekonomická čísla tvoří jen pár studií — jako je zmíněný Warhorse, Bohemia Interactive se svými střílečkami (Arma) nebo vývojáři vůbec nejúspěšnější české počítačové hry co do počtu prodaných kusů, tedy SCS Software se svými simulátory kamionů. „V Česku máme nějakých 170 vývojářských firem, desítka z nich ale vytváří 90 procent obratu. Po postcovidovém vystřízlivění se celá branže opět vrací k růstu, který je ale spojen i s tím, že se nůžky mezi velkými a malými studii více rozevírají,“ upozorňuje Pavel Barák, předseda Asociace českých herních vývojářů (GDA). Soudě podle zpráv z jednotlivých studií nás hubené roky nečekají. Bohemia Interactive hlásí třetinový nárůst tržeb, na miliardové tržby chce letos dosáhnout i Keen Software — videoherní matador Marek Rosa plánuje na trh vypustit dvojku vesmírné budovatelské hry Space Engineers. A i díky nástupu druhého dílu Kingdom Come to ve výsledku znamená, že se obrat českého herního průmyslu letos pravděpodobně přehoupne přes 10 miliard korun.

Záleží ovšem také na tom, zda se produkty českých studií zpeněží na české účty. O tom, že odliv peněz z jediného studia dokáže s národní statistikou pořádně zahýbat, svědčí zub v časové řadě obratu českého herního byznysu. Za rok 2023 asociace původní odhad 7,5 miliardy korun nakonec korigovala na 5,5 miliardy. Ve skutečnosti se ale žádný propad nekonal — to jen Beat Games, tvůrci hitu pro virtuální realitu Beat Saber, změnili způsob dělení tržeb s mateřskou společností Meta, a tržby pražského studia rázem spadly na pětinu. Svým způsobem je to daň za úspěch. Česká studia se občas daří prodat globálnímu hráči — kromě Beat Games se to týká například i Bohemia Interactive, kde menšinový podíl ovládá čínský Tencent. Odliv zisku do zahraničí tak může být nepříjemnou dohrou. Což ale na druhou stranu nevylučuje ani posílení českých studií: již zmíněný Warhorse se podle všeho Embracer Group natolik líbí, že zatímco jinde šetří, propouští a restrukturalizuje, čeští vývojáři naopak otevírají novou pobočku v Brně. Pod americkým majitelem se znovu probouzí i  2K Czech — kdysi Illusion Softworks, autor slavné Mafie, jejíž čtvrté pokračování vyjde letos v létě.

V první desítce dravců na české videoherní scéně jsou zřejmě karty rozdány, nové tituly jsou na cestě a byznys se opět dobře rozjíždí. Tu zprávu však lze číst i obráceně: vlastně je to docela nuda. O to zajímavější je pohled na druhou část herního pole — oněch více než 150 firem, které přitom obratově dohromady nedosáhnou ani na miliardu korun. Jsou proto byznysově nezajímavé? Naopak. Vlastně je to podobné jako ve filmovém průmyslu. Velká česká herní studia jsou takovým Hollywoodem, který točí pokračování osvědčených titulů a sem tam přidá nový příběh. Malá studia (tři čtvrtiny všech vývojářských společností mají podle údajů GDA CZ do deseti lidí) jsou továrnou na neokoukané nápady — něco jako „indie“ filmy, které svým tvůrcům opravdu velký balík nevydělají, bodují však nejen na festivalech, ale i u diváků. Patří sem třeba studio Amanita Design, které obohacuje českou scénu o výrazně výtvarné hry plné imaginace. Stojí za ním Jakub Dvorský, který v roce 2003 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové odevzdal jako svou absolventskou práci Samorost, flashovou hříčku běžící v prohlížeči. Otřepané slovo ‚kultovní‘ o ní platilo beze zbytku, byť byla samotná adventura herně jednoduchá a k pomoci skřítkovi s nástrahami života na jeho

TAKOVÝ PODÍL EVROPANŮ VE VĚKU

6—65 LET SI ALESPOŇ NĚKDY ZAHRAJÍ POČÍTAČOVOU HRU. NEJVĚTŠÍMI „PAŘANY“ JSOU TEENAGEŘI VE VĚKU 11—14 LET (83 %), LIDÍ NAD 45 LET HRAJE UŽ JEN TŘETINA

53 % 39

TOLIK HERNÍCH TITULŮ V ČESKU PŘEDLONI VYŠLO

18—22

hod.

PRIMETIME, KDY PODLE PRŮZKUMU ČESKÉ SPOŘITELNY Z ROKU 2023 HRAJE HRY NEJVÍC ČECHŮ (79 %), PŘES PŮLNOC UŽ PAŘÍ JEN PĚTINA HRÁČŮ

planetě z mechu a kapradí stačilo jen přemýšlet a tu a tam kliknout myší. Jakub Dvorský dodnes přistupuje k počítačovým hrám úplně jinak, než jak na to jdou velká studia. Základ je čistě analogový — příběhy si načrtává do notýsků tenkou fixou. Amanita, pojmenovaná podle latinského názvu pro muchomůrku, má za sebou kromě tří Samorostů také desítku dalších her s jedinečným rukopisem. A dodnes se ve studiu uplatňuje více výtvarných profesí než těch technických. Kreslený svět ručně animovaných postaviček přitom není jen libůstka pro fajnšmekry, ale i docela slušný byznysový model. Třeba Machinarium, dobrodružství robůtka Josefa, je možná hra příliš postavená na přemýšlení a moc animačních vychytávek si tu hráč neužije — prodalo se jí ale už k šesti milionům kopií. „Finančně se nám daří prakticky od začátku a možnost věci rozjet ve velkém máme, ale nestojíme o to,“ vysvětlil Dvorský serveru CzechCrunch. „Chceme si dělat svoje srdcové projekty co nejlépe a podle vlastního uvážení. Byznys nás vždy zajímal až druhořadě — jako prostředek k pokračování v tom, co děláme,“ dodal jeden z největších ‚hračičků‘ české herní scény.

STARTUPY, STŘÍLEČKY, STÁTNÍ TICHO

Výhodou malých studií je i garážová mentalita: nejede se podle žádných střednědobých plánů a reportů, a tak není problém včas se zastavit a přejet úplně na jinou kolej — i na tu, která se zdála být už dávno slepá. Třeba brněnští Madfinger Games patřili k dobře zavedeným, spíše menším studiím, která se specializovala na hry pro mobilní telefony. Jeden čas na své tituly dokonce přilákali i čínské investory a jejich dobře zavedený byznys jim ročně generoval stamilionové obraty. Pak ale mobilní trh opustili a podíl od Číňanů si koupili zpátky. Možná za tím byla krize středního věku, možná chuť si trochu zariskovat — a velmi pravděpodobně obojí. Každopádně se tým vývojářů rozvzpomněl na své začátky, kdy stál u zrodu hitů jako Hidden & Dangerous, Mafia nebo Vietcong, a pustil se do pořádné střílečky na PC. Vyplatilo se — loni v dubnu měla premiéru hra Gray Zone Warfare, díky níž si Madfinger Games sáhli na miliardové tržby. A to navíc v žánru, kde má v Česku, minimálně v produkci Bohemia Interactive, pořádnou konkurenci. Trochu cynicky by se chtělo dodat, že nic jiného než jít od jednoho herního titulu k druhému vlastně vývojářským studiím ani nezbývá. Zatímco třeba fabrika na auta nebo na lyže může vyrábět pro kdekoho, herní studia na zakázku pro jiné nepracují a vývoj

i výrobu produktu si většinou drží in-house. Kromě vlastních her může byznys přinášet třeba testování konkurenčních titulů, s nímž se snaží prorazit karlínská firma Filuta AI, jež má i pobočku v Texasu — ta ale sama herním studiem není. Dalším zdrojem příjmů kromě vývojářské práce může být i princip známý ze závodů F1, kde několik stájí využívá motory stejného výrobce. Enginy — herní motory, které pomáhají vykreslovat grafiku, simulovat pohyby a spravovat data — se vyvíjejí pro specifické úkoly a žánry, a když už někdo z menších studií nějaký postaví, zpravidla si ho nenechá jen pro sebe, ale nabídne ho i konkurenci. A tak kdysi velmi oblíbená americká plošinová hra Duke Enemy „jezdila“ na motoru Prism3D od českého SCS, zatímco studio Charles Games nabízí k pronájmu svůj vlastní engine, který je vyladěný na takzvané full-motion video — tedy začlenění klasických videonahrávek do počítačových her.

Ostatně právě Charles Games , studio původně vzniklé jako spin-off vývojářů z Karlovy univerzity, je jedním z mála, která se uživí tvorbou na zakázku. Po titulu Attentat 1942, který se snažil formou ‚klikací‘ adventury odvyprávět příběh nacistické okupace a heydrichiády očima pamětníků, přišla podobně edukativní počítačová hra Svoboda 1945. Lukáš Kolek, výkonný ředitel Charles Games, ovšem slovo „edukativní“ nemá rád. Jak sám vysvětluje, hra není něco jako brokolice namočená do čokolády — tedy nezáživný obsah překrytý atraktivním obalem, díky němuž se lépe konzumuje. „Nechceme dělat hry jen do škol, protože i když se zaměřujeme na historická témata nebo životní prostředí, netvoříme žádné nalévárny, nesuplujeme učivo. Hra musí fungovat jako každá jiná — to znamená chytnout širokou veřejnost a zároveň být postavená tak, aby byla dobře hratelná i pro ty, kteří se v herním světě s přehledem orientují,“ vysvětluje Lukáš Kolek ve své kanceláři, která je jednou ze dvou místností firmy — v té druhé sedí celý tým. Charles Games výukovými hrami objevilo díru na trhu a dokázalo, že vývoj her se dá dělat i na zakázku. Mezi klienty pražského studia patří třeba Člověk v tísni, Goethe-Institut a nejnověji také Magistrát hl. m. Prahy, který si od něj nechal vyrobit hru, jíž chce lákat turisty k objevování města. Podobné tituly, kde se snoubí zábava s trochou poučení, jsou v herním světě pořád spíše okrajové. Ostatně z předloňského průzkumu České spořitelny jasně vyplývá, že 96 procent Čechů hraje počítačové hry kvůli zábavě, dvě

OBRAT

2019 4,54

2020 5,33

2021 7,11

2022 7,5 2023 5,5

2024 6,5

△  ZDROJ: ASOCIACE ČESKÝCH HERNÍCH VÝVOJÁŘŮ (GDA CZ)

VELIKOST ČESKÝCH HERNÍCH STUDIÍ (POČET ZAMĚSTNANCŮ)

76 % MÉNĚ NEŽ 10 18 % 10—49

5 % 50—249 1 % VÍCE NEŽ 250

△  ZDROJ: ASOCIACE ČESKÝCH HERNÍCH VÝVOJÁŘŮ (GDA CZ)

VĚK ZAMĚSTNANCŮ ČESKÝCH HERNÍCH STUDIÍ

15 % DO 25 LET

56 % 26—35 LET

26 % 36—45 LET

3 % 46 A VÍCE LET

△  ZDROJ: ASOCIACE ČESKÝCH HERNÍCH VÝVOJÁŘŮ (GDA CZ)

OBRAT HERNÍHO PRŮMYSLU V EVROPĚ V MLD. EUR

△  ZDROJ: VIDEO GAMES EUROPE, KEY FACTS REPORT 2023

třetiny pak prostě jen zabíjejí čas. Chytře postavený titul, kde nejde jen o zábavu, ale i edukaci, však může být slušný banger. Dokazuje to třeba hra This War of Mine od polského studia 11 bit Survival postavený na příběhu obléhání Sarajeva během balkánské války v letech 1992—96 nejenže polské ministerstvo školství zařadilo mezi výukové materiály, ale především se výborně trefil do kombinace akčního titulu napojeného na reálné události. Náklady na vývoj a výrobu se údajně splatily během prvních dvou dnů distribuce a This War of Mine se dodnes prodalo přes 10 milionů kopií. Gamifikace, tedy zapojování herních prvků do neherního prostředí — jako je třeba školní výuka nebo další vzdělávací aktivity — je celosvětovým trendem, který zdaleka není omezen jen na nápady a produkty velkých herních studií. Původně norská kvízová hra Kahoot!, která vznikla před dvaceti lety jako hříčka pro zpestření výuky, se předloni prodala za 1,7 miliardy dolarů. Kouzlo e-learningového hitu přitom nespočívá v kdovíjaké vizuální kvalitě, ale v jednoduchosti. „Školy mají obecně obrovský potenciál, nevýhodou ale je, že učitelé mají ve výuce málo času. Potřebují něco, co se dá rychle spustit a snadno ovládat,“ popisuje Cyril Brom, jeden z matadorů herního průmyslu v Česku, který dnes o gamifikaci a vzdělávání pomocí počítačových her přednáší na Matematicko-fyzikální fakultě UK Šance na rozšíření her nejen pro zábavu, ale i pro poučení vidí i v Česku. „Fungují různá procvičování na webu, a v Česku — možná i kvůli množství dat a údajů, které se učíme — máme takové národní specifikum v tom, že milujeme kvízy. Český trh je malý a roztříštěný, ale potenciál určitě má,“ dodává Cyril Brom. Na to, kolik příběhů český herní trh generuje a jak dobré jméno nám dělá v zahraničí, je vlastně s podivem, že až na drobné výjimky musejí tvůrci her hledat rizikové investice v zahraničí. Přestože si letos český herní průmysl sáhne na desetimiliardový obrat, na rozdíl třeba od biotechnologií nebo deep techu u nás neexistuje venture kapitálový fond, který by cílil na vývojáře. „Prostor na vznik čistě českého fondu rizikového kapitálu zaměřeného na počítačové hry tu určitě je. Na trhu je dost studií i projektů a je z čeho vybírat,“ myslí si Pavel Barák, šéf Asociace českých herních vývojářů. Vzhledem k tomu, že české hry jsou na domácím trhu oblíbené, je jisté, že nejeden investor by tak vkládal kapitál do produktu, s nímž strávil v namodralém svitu obrazovky celé hodiny. Paří se totiž všude — k radosti žraloků i hračičků.

MINECRAFT (2025)

THE LAST OF US (2023) GAMING Hollywood v pixelech

Jak si Hollywood zamiloval videohry

Zatímco superhrdinské filmové série ztrácejí dech a v kasách zůstává prázdno, přichází něco, co může Hollywood zachránit. Film Minecraft naznačuje, že továrna na sny konečně objevila zlatý důl jménem videohry — a možná i recept, jak z nich udělat další velký filmový hit. Proč to najednou funguje?

TEXT Christopher Grimes

CYBERPUNK

tejně jako provozovatelé kin po celém světě, i Brandon Jones s neskrývaným uspokojením sleduje fronty fanoušků mířících na film Minecraft — první skutečný kasovní trhák v jinak mimořádně tristním roce pro filmový průmysl.

Jeho nadšení však kalí obava z toho, co se může stát s jeho milovaným, pečlivě zrekonstruovaným stoletým kinem New Canaan Playhouse v Connecticutu ve chvíli, kdy se z plátna ozve Jack Black s výkřikem „chicken jockey“.

Jak potvrdí každý teenager na TikToku, právě tohle slovní spojení se pro fanoušky Minecraftu stalo neklamným signálem ke spuštění chaosu — vyskakují ze sedadel, ječí, vyhazují do vzduchu kyblíky popcornu, cákají limonádu na všechny strany a občas i triumfálně zvednou nad hlavu živé kuře. V některých amerických kinech kvůli tomu musela zasahovat policie.

„Popcorn už létal vzduchem a kelímky s limonádou taky,“ říká Jones, kterého víc než neukázněné publikum znepokojuje hrozba poškození interiéru. „Máme tu totiž opravdu krásná, pohodlná křesla s měkkým čalouněním.“

Jonesův personál začal vstupovat do sálu těsně před scénou s „chicken jockeym“, což se očividně osvědčilo jako způsob, jak udržet situaci v mezích. „Chceme, aby se lidé bavili — jen nechceme, aby přitom něco zničili,“ říká. „Křičte, fanděte, klidně trochu rozházejte popcorn, jen to prosím nezkazte ostatním.“

KONEC ÉRY SUPERHRDINŮ

Film Minecraft, který vstoupil do kin 4. dubna, sice po sobě v sálech napříč Amerikou a Británií zanechal lepkavé cestičky z popcornu a rozlitých limonád, zároveň však vlil novou energii do ponuré nálady, která v poslední době panovala ve sklíčeném filmovém průmyslu.

Očekává se, že celosvětové tržby ze vstupenek překročí už tento víkend hranici 700 milionů dolarů — a snímek se tak už nyní stal druhou nejvýdělečnější filmovou adaptací videohry

v historii, hned po Super Mario Bros. z roku 2023. Film Minecraft je — kromě působivých víkendových tržeb — i dalším důkazem, že Hollywood snad konečně odemkl dávno hledaný recept, jak proměnit svět videoher ve filmové hity, které rezonují napříč generacemi. Teze, že se fanoušci videoher pohrnou do kin, aby na velkém plátně viděli své oblíbené postavy, byla na papíře vždy lákavá, ale série propadáků – včetně prvního filmového zpracování Super Mario Bros z roku 1993 – svědčila o opaku. „Bylo období, kdy filmy podle videoher prostě nefungovaly,“ říká jeden z manažerů filmového studia, které má na kontě úspěšné herní filmy. „Byly to špatné, brakové filmy.“

Nedávné hity — včetně trojice filmů o ježku Sonicovi, hororu Five Nights at Freddy’s a druhého, tentokrát mimořádně úspěšného zpracování Super Maria z roku 2023 — dávají studiím naději, že svět videoher představuje bohatou a dosud jen zčásti dotčenou žílu intelektuálního vlastnictví, z níž bude možné ještě dlouho těžit. A to právě ve chvíli, kdy se zdá, že marvelovským komiksovým sériím pomalu dochází dech.

Marvelovské superhrdinské filmy, které v letech 2010 až 2019 suverénně ovládaly kina, se v aktuálním desetiletí ukazují jako méně spolehliví tahouni návštěvnosti. Od premiéry Iron Mana v roce 2008 vydělaly mar-

„Myslím, že videohry už dnes komiksy nahradily coby další studnici příběhů, do které mohou studia sáhnout.“

znovu upřednostnit kvalitu před kvantitou. Pomyslným bodem zlomu se pro Igera stal zřejmě Ant-Man a Wasp: Quantumania z roku 2023 — pokračování, o které zjevně nikdo nestál — následovaný ve stejném roce snímkem The Marvels, jenž si vysloužil nepříliš záviděníhodný titul nejhoršího otvíracího víkendu v historii celého studia.

„Pokračování pro nás obvykle fungovala dobře,“ poznamenal Iger na tiskové konferenci a zapochyboval, zda to stále platí. „Potřebujete třetí a čtvrtý díl?“ zeptal se. Není divu, že Marvel nyní přibrzdil. V roce 2024 studio uvedlo pouze jediný film ze své komiksové stáje – Deadpool & Wolverine, další pokračování, které však celosvětově utržilo úctyhodných 1,3 miliardy dolarů. Podobně nejisté období zažívá i konkurenční DC Studios patřící pod Warner Bros To má za sebou několik propadáků, například loňský muzikál Joker: Folie à Deux , a nyní upíná velké naděje k letní premiéře Supermana. Otázkou zůstává, zda nový film o Muži z oceli dokáže zvrátit nepříznivý trend superhrdinského žánru.

velovky během následující dekády celkem 30 miliard dolarů a šest z nich — zejména týmové tituly ze série Avengers — se zařadilo mezi dvacítku komerčně nejúspěšnějších snímků všech dob. V posledních letech však kdysi neomylná marvelovská formule začala narážet na únavu publika a několik přešlapů výrazně oslabilo pozici studia. Generální ředitel společnosti Disney Bob Iger proto ohlásil útlum v produkci nových titulů s cílem

Někteří proto věří, že filmová studia se nyní s větší vervou pustí do osvědčených videoherních značek a pokusí se z nich vybudovat nové filmové franšízy. „Komiksy od Marvelu a dalších vydavatelů nám v uplynulých dvaceti letech sloužily jako hlavní zdroj filmových námětů,“ poznamenává jeden z filmových manažerů. „Myslím, že videohry už dnes komiksy nahradily coby další studnici příběhů, do které mohou studia sáhnout.“ Dříve po právu kritizované videoherní adaptace tak postupně střídají projekty, které svou ambicí i řemeslným zpracováním začínají dosahovat úrovně prestižní televizní či filmové tvorby. Podle Roberta Thompsona, profesora mediálních studií na Syracuse University, se některé novější počiny inspirované videohrami vyrovnávají špičkovým dramatům i po stránce vyprávění. Jako příklady uvádí seriál The Last of Us na HBO, natočený podle stejnojmenné hry, a chystanou adaptaci Falloutu pro Amazon Prime. „Oba tyto projekty brala kritika velmi vážně,“ říká Thompson. Tento posun přichází v době, kdy jsou videohry samy o sobě stále častěji vnímány jako svébytná umělecká forma — se specifickou estetikou a jedinečnými možnostmi narace.

KULTURA FANOUŠKŮ

Pro Šudži Ucumiho, prezidenta a výkonného ředitele společností Sega America a  Sega Europe, představuje současný hollywoodský

Minecraft film (2025)

Tvůrci přiznali, že do názvu filmu dali slovo „movie“ (film), aby se to lidem nepletlo a nemysleli si, že jde o novou hru

Super Mario Bros. ve filmu (2023)

První zmínky o filmu se objevily už v roce 2014 při masivním úniku dat společnosti Sony Pictures

Ježek Sonic 3 (2024) Rozpočet filmu činil 122 milionů amerických dolarů

zájem o videoherní látky jisté zadostiučinění po letech přehlížení. Ucumi vzpomíná, že když v devadesátých letech v jednom výtahu mimochodem nadhodil producentům nápad na film podle videohry, narazil jen na nezájem.

„Chovali se ke mně tehdy, jako bychom byli jen nějaká hračkářská firma,“ říká. Dnes už ale nemá nejmenší problém sjednat si schůzku a představit filmový projekt vycházející z herní předlohy. „V Hollywoodu jednáme s mnoha lidmi,“ říká Ucumi pro Financial Times. „Chápou, že videoherní průmysl je dnes větší než hudba, a dokonce i než film. Hry se stávají součástí hlavního kulturního proudu.“

Zdá se, že film Minecraft přesným zásahem trefil kulturní nerv. Podobně jako fenomén „Barbenheimer“ v roce 2023 – kdy internetové memy nečekaně propojily zájem o filmy Barbie a Oppenheimer – dokázala i vlna fanouškovských videí na TikToku proměnit film podle hry Minecraft v událost, kterou si publikum cítí povinno zažít ve vyprodaném kině.

Koncertní film Taylor Swift s názvem „The Eras Tour“ z roku 2023 se stal přesně tím, co fanoušci chtěli zažít na velkém plátně ve společnosti dalších „Swifties“ — a výsledkem byl nejvýdělečnější koncertní snímek všech dob.

Klíčem k úspěchu filmových adaptací videoher, jako je Minecraft, je podle veterána filmového průmyslu takzvaný „fan service“ — tedy věrnost detailům, které hráče na původní hře přitahovaly, a odolání pokušení vtěsnat adaptaci do konvencí tradičního filmu. „Čím věrněji dokážete převést na plátno herní postavy a svět a čím více si vyhrajete s detaily, tím více to publikum ocení,“ říká.

Jesse Ehrman, prezident pro vývoj a produkci ve studiu Warner Bros, které stojí za filmem Minecraft, prohlásil, že snímek je jako stvořený pro „digitální strategii zaměřenou na fanoušky“ — zejména na platformách jako TikTok, Instagram a další sociální sítě. Ostatně virální video s „chicken jockeym“, které rozpoutalo rozruch při promítáních filmu, nevzniklo v marketingovém oddělení Warner Bros, ale vytvořili ho sami fanoušci. Zasvěcení hráči Minecraftu totiž vědí, že narazit na „chicken jockeyho“ — tedy malého zombíka jedoucího na slepici — je nesmírně vzácný jev, který si žádá pozornost, neřku-li oslavu. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme předem tušili, že se z ‚chicken jockeyho‘ stane taková senzace — ale rozhodně jsme o něm mluvili,“ připouští Ehrman. „Spontánní reakce fanoušků a to, s čím se skutečně ztotožní, se prostě nedá naplánovat. Chcete

natočit film, který bude zábavný a věrně odrážet zážitek ze hry — a když jste v tom důslední, podobné věci se prostě dějí.“

Byly chvíle, kdy to vypadalo, že film Minecraft nakonec vůbec nevznikne. V roce 2014 získali producenti Roy Lee (spolupodepsaný pod Lego příběhem) a Jill Messicková (mimo jiné producentka komedie Protivný sprostý holky) filmová práva od švédského studia Mojang AB a nabídli je společnosti Warner Bros. V následujících letech se však u projektu vystřídalo hned několik režisérů, mezitím Minecraft koupil Microsoft a samotné studio Warner Bros dvakrát změnilo majitele. Jill Messicková v roce 2018 zemřela, přesto zůstává v titulcích filmu uvedena jako producentka. Postupem času se objevovala celá řada nápadů, jak Minecraft převést na filmové plátno — úkol to ovšem nebyl nijak snadný. Jde totiž o takzvanou sandboxovou hru, v níž si hráči určují vlastní cíle, bez pevně dané dějové linie či konkrétních úkolů. Právě tato struktura — nebo spíše její absence — představovala pro scenáristy výraznou výzvu. Zatímco se tvůrci filmu pokoušeli najít nosný příběh, popularita hry mezitím raketově rostla. Minecraft má dnes přibližně 200 milionů aktivních hráčů měsíčně, kteří si v jeho charakteristickém kostičkovaném světě budují vlastní dobrodružství, konstruují rozmanité stavby a těží herní suroviny. Ani z hlediska postav hra mnoho nenabízela — v raných verzích scénáře se proto děj původně ani nesoustředil na Steva, generického výchozího hrdinu, jehož nakonec ve filmu ztvárnil Jack Black. Zlom přišel v roce 2022, kdy se k projektu připojil režisér Jared Hess — tvůrce kultovní nezávislé komedie Napoleon Dynamite a filmu Nacho Libre s Jackem Blackem v hlavní roli. Podle Jesseho Ehrmana se tak ve Warner Bros po téměř patnácti letech příprav konečně sešel „správný tým za správnou cenu ve správný čas“ a projekt se podařilo dotáhnout do finále. Teď možná nastává chvíle začít znovu. Úspěch filmu Minecraft totiž takřka zaručuje vznik pokračování. „Byli bychom blázni, kdybychom ho nenatočili,“ poznamenává Ehrman. „Fanoušci chtějí stále víc a víc, takže doufejme, že se nám podaří něco vymyslet.“

The Last of Us (2023)

Jde o vůbec první seriál HBO, který je založen na videohře. Příští rok se dočká třetího pokračování

Fallout (2024)

Seriál z produkce Amazon Prime vychází z jedné z nejúspěšnějších videoherních sérií všech dob

CHICKEN JOCKEY vzácná herní postava hry Minecraft

Kultura kriplů? Už dávno ne. Videoherní branže svým objemem hravě strčí do kapsy muziku i filmy.

Její stále důležitější role potěší o to víc, že v ní máme několik významných českých želízek.

Herní byznys se nenechal v raketovém růstu přibrzdit ani Covidem. Většina lidí hraje doma, objednává novinky digitálně, nebo si krátí čas u mobilních casual titulů. Velkou roli v obratech hrají i tzv. mikrotransakce, kdy si ve hře kupujete snažší postup nebo bonusové předměty.

Atari Lynx

Ani streamovací boom filmů a seriálů nebo fenomén vyprodaných světových turné největších hudebních hvězd nenahání videohrám hrůzu. Globální kinematografie se vším všudy se nedostane ani na půlku každoročních příjmů herních gigantů. Hudba je zhruba na šestině.

Sega Game Gear

Na čem se nejvíc hraje? Téměř půlku celého trhu má pro sebe mobilní hraní (A). Mobilní konzole, které vidíte na obrázcích kolem, téměř vytlačily mobilní telefony, kdy si své oblíbené tituly nosíte v kapse a můžete si zahrát kdekoliv. Zbylých 51 % si mezi sebe dělí herní konzole (B) a PC (C).

Neo Geo Pocket

Mobilní hry (A) si v průběhu posledních let výrazně polepšily. Mohou za to čím dál tím výkonnější telefony a tedy i ambicióznější hraní, podobnější tomu na „dospělých“ platformách. Do pozadí ustupuje samostatná herní krabička alias herní konzole, dříve favorit skalních gamerů.

Nintendo Switch

NEJVÝDĚLEČNĚJŠÍ MOBILNÍ HRY VŠECH DOB Candy Crush Saga Roblox BUBG Mobile Pokémon Go Honor of Kings Monster Strike

Možná jste v žebříčku nejvýdělečnějších her očekávali Super Maria nebo GTA, ale u ročních výdělků hraje prim pravidelný příjem. Proto vedou arénovky typu čínské Honor of Kings, odreagovávačky jako Candy Crush Saga nebo sandboxový žrout času i peněz jménem Roblox.

→

Steam Deck

NEJVÝDĚLEČNĚJŠÍ HERNÍ FIRMY

Kromě čínských velikánů jako Tencent a NetEase by se dalo říct, že tady je svět ještě povědomý i pamětníkům. Konzoloví králové jako Sony, Microsoft a Nintendo vládnou železnou rukou, následováni velkými rybami (Activision Blizzard, Electronic Arts), co sežraly řadu těch malých.

Asus Rog Ally

KDE SE HRAJE NEJVÍC? S.

Kdo nehraje jako by nebyl. Podle statistik aktivně „paří“ 3,3 miliardy světové populace, z toho skoro půlku hráčů najdeme v Asii. V USA je nejvíc profesionálních hráčů, kteří se videohrami živí (přes 3000). Dva ze tří Američanů se hrám věnují pravidelně a nebojí se to přiznat.

Legendární osma!

Tisíce hráčů loni hlasovaly o to, kdo je podle nich vůbec nejoblíbenější videoherní postavou. Jména v téhle topce by neměly překvapit ani rekreační krotitele gamepadů. Z hrdinů a hrdinek okrajového žánru se totiž už dávno stal popkulturní fenomén.

Lara Croft (Tomb Raider), akční archeoložka je dnes slavnější než její předobraz Indiana Jones. Aby ne, když má své ženské zbraně! Mario (Super Mario), svého maskota si Nintendo náležitě piplá napříč generacemi i žánry. Teď navíc dobyl i Hollywood. Agent 47 (Hitman), bezejmenný zabiják, jehož plešatou hlavu coby symbol beztrestného násilí znají hráči po celém světě. Sonic the Hedgehog (Sonic), bleskurychlá modrá koule buduje po vzoru Maria armádu fanoušků v herním i filmovém světě. Sackboy (LittleBigPlanet), nejroztomilejší soňácký symbol chytá za srdce i ty nejmenší hráče. Oživlí plyšáci jsou sázkou na jistotu. Pac-Man (Pac-Man),služebně nejstarší, trochu jednoduchý, ale svou hratelností i po 45 letech neuvěřitelně návykový. Link (Legend of Zelda), další nintenďácký klenot, Legend of Zelda, se představí na stříbrných plátnech příští rok. Jeho hrdinou není Zelda, ale frajer Link! Master Chief (Halo), microsoftí tahoun z legendární střílečky Halo. Své démony skrývá pod helmou podobně jako antihrdina ze slavného Dooma.

Naše systémy reagují na dopravní krize v řádu milisekund

V Praze, Liberci, Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi, ale také ve stovkách měst dalších osmdesáti zemí bdí nad provozem chytré technologie firmy SWARCO — evropské jedničky v technologii řízení dopravy. S ředitelem české pobočky, Brunem Wertlenem, jsme si povídali o tom, proč silnice v noci svítí, jak moc se změnily obyčejné semafory, a co všechno nás za volantem, řidítky, ale i jako chodce čeká v nejbližších letech.

V historii vaší firmy člověk často narazí na slovo balotina. Jde o zcela zásadní substanci, které jsou naše silnice plné. Můžete to laikovi přiblížit? Jsou to drobné skleněné kuličky, které po nasypání na silniční nátěr (bílé čáry na vozovce) zůstanou přilepeny a po osvětlení reflektory vozidla, které po vozovce přijíždí, vrátí světlo zpět proti řidiči. Tomu se pak jeví bílé čáry jako „svítící“. V posledních letech se balotina vylepšuje tak, aby byly silnice ještě „čitelnější“ např. i pro lidary využívané vozidly s autonomním řízením. Na tomto příkladu můžeme vidět spolupráci mezi různými technologiemi řízení v dopravě, které Skupina SWARCO nabízí.

Nabízíte komplexní řešení dopravního provozu, ale většina řidičů považuje za první a poslední viditelný prvek toho “mozku” obyčejný semafor. Jak se tenhle prvek řízení provozu v průběhu let vyvíjel? To je otázka na celou stranu (směje se). Ve zkratce jde o zásadní vylepšení ve třech rovinách. V první rovině, semafory díky moderním světelným zdrojům víc a déle svítí.

V posledních letech hraje stále výraznější roli úspora energie. SWARCO je vedoucí firmou v nízkoenergetických řešeních křižovatek, máme řešení pro LED světla na semaforech s příkonem 1-2 W. Měřili jsme také reálný příkon typické křižovatky s celou technologií signalizace (semafory, řadičem, kamerami, chodeckými tlačítky) a tato hodnota u našeho nízkoenergetického řešení byla pod 100 W. V druhé rovině – jedná se o ovládací zařízení těchto světel, takzvaný „řadič“ – jde o nahrazení mechanických strojků pro intervaly procesorovým automatem se schopností strojového učení. Jeho programy se stále více optimalizují a přizpůsobují okamžitému provozu na základě dat z kamer a různých detektorů dopravy. Třetí rovinu tvoří řídící ústředny, které sdružují jednotlivé řadiče do skupin, které z hlediska dopravy odpovídají městským oblastem. Naše nejnovější dopravní ústředny mohou být provozovány v cloudu nebo datových centrech, jsou odolné z pohledu kybernetické bezpečnosti, a optimalizují dopravu na základě dat reálném čase – např. intenzity dopravy, údajů z navigací automobilů, ale i např. znečištění ovzduší.

Máte na kontě několik cenných skalpů, kdy vaše expertíza pomohla s dopravním náporem během velkých eventů. Pochlubte se nějakým oříškem, co se vám podařilo rozlousknout Společnost SWARCO se významně podílela svými systémy na řešení dopravních situací např. při probíhání Olympijských her v Paříži

v roce 2024 nebo Mistrovství světa ve fotbale v Kataru v roce 2022, kde řízení dopravy bylo opravdu velkým oříškem a určitě lze hovořit o velmi cenném „skalpu“. Vnímáme to samozřejmě jako velkou zkušenost. Obecně lze říct, že všechna velká města, kde SWARCO v oblasti řízení dopravy působí (např. Berlín, Hamburg, Vídeň, Miláno, Atény, v ČR pak Praha, České Budějovice, Liberec, Mladá Boleslav a další), lze považovat za velký úspěch.

Jak klíčovou roli podobná řešení hrají ve městech, jejichž dopravní kapacita už je na hraně únosnosti. Jste schopni navrhnout i prioritní rozšíření stávající silniční sítě, křižovatek, obchvatů apod.? Každé město je z hlediska dopravy „živý organismus“, stále se něco bourá, staví, uzavírá apod. Pokud je město dopravně saturované, mají všechny tyto zásahy větší nebo menší vliv na průjezdnost a s tím spojené zdržení. Každé i malé vylepšení čí optimalizace je řidiči vítána a v důsledku může ulevit městu v dopravní zátěži. Výsledkem analýz a simulací, jak o nich bylo hovořeno již výše, může být návrh nových obchvatů, křižovatek nebo zjednosměrnění celých oblastí. Tyto analýzy, ve spojení s urbanistickým záměrem budování města, mohou v budoucnu přinést významnou dopravní úlevu. Disponujeme týmem zkušených dopravních inženýrů, kteří tato řešení sami navrhují nebo spolupracují s dalšími odborníky v dopravě z výzkumných institucí, vysokých škol, projekčních kanceláří, apod.

Lze za poslední dekádu vypíchnout nějaký velký přelom v řízení dopravy, či třeba zásadní patent/ vynález/zlepšovák, o němž ale běžný řidič nemá absolutně ponětí? Je to především velký pokrok v rozvoji komunikačních sítí, kdy se díky rychlým a spolehlivým přenosům může postupně přesouvat „inteligence“ řadičů do řídících center, kde je možno optimalizovat dopravu v kontextu širších dopravních oblastí. Dříve, kdy přenosy trvaly v řádu sekund, se řízení odehrávalo především na lokální úrovni v dosahu ovlivnění výrazně užšího okolí. Roste i využívání 5G mobilních sítí v dopravě, kde se právě velmi krátké odezvy v datových přenosech (jednotky milisekund) dají smysluplně využít pro optimální řízení i pro zvýšení bezpečnosti.

Jaké jsou aktuální trendy v řízení dopravy, které se třeba už implementují ve velkých metropolích, ale Praha si na ně bude muset ještě chvilku počkat? Jsou to prediktivní řídící systémy, které umí na základě učících

algoritmů předvídat dopravní situaci a optimalizovat dopravní síť ještě dříve, než se zahltí. Nutno však říci, že i v Praze se tyto systémy testují a připravuje se jejich nasazení. Je to však velmi složitý a náročný proces, a to i díky naší složité legislativě.

Je naopak něco, v čem je třeba naše hlavní město premiantem? Určitě ve složitosti dopravních řešení, která jsou v Praze projektována. Díky těmto náročným požadavkům jsou stávající systémy „zdokonalovány“ a doplňovány o funkce řízení, které běžný vývoj nepředkládal a které nikde jinde ve světě vyžadovány nejsou. Jako příklad může být automatická konfigurace VIP tras pro průjezdy státních návštěv.

Když tu a tam vy sám stojíte v zácpě, vnímáte ji díky znalosti vašich technologií nějak jinak? Nebo stejně jako my ostatní nadáváte primárně na lidi za volantem, co neumí zipovat a věnují se víc mobilům než řízení? Ano, jde asi o profesní deformaci. Vím, kdy asi přijde zelená, kdy probíhá koordinace mezi křižovatkami a kdy ne a proč atd. Co se týká chování řidičů bohužel sebelepší řídící systém tyto neduhy neodstraní. Každý řidič hodnotí to, co vidí kolem sebe. Málokoho napadne, jak by to mohlo vypadat bez řízení města jako komplexního dopravního uzlu. Přemýšlím také, jakým způsobem sladit více druhů dopravy  – individuální, hromadnou, cyklo, pěší  – tak aby to dávalo smysl a výsledek nebyl ovlivněn krátkodobým politickým nebo ekonomickým zadáním.

Jak velkou roli v řízení čím dál tím hustšího provozu sehraje umělá inteligence? Máme ji vnímat jako neúnavného, neomylného a bleskurychlého spasitele, který vyřeší všechny krize v dopravě? Rozhodně ne. Z velké části je doprava závislá na chování řidičů. Veškeré systémy, ať už ve vozidle nebo mimo něj, se snaží minimalizovat chyby v řízení a optimalizovat chování dopravy jako celku. Stačí drobná nepozornost a z banální nehody během chvíle může nastat kolaps dopravy v širokém okolí. Takovéto situace už řeší stávající technologie. Taktéž dokáží stávající systémy, pokud jsou správně nastaveny a udržovány, velmi efektivně dopravu řídit ve velkých oblastech měst i mimo města. Nicméně, nové přístupy ke zpracování a využití dat pomocí nástrojů umělé inteligence budou hrát v dopravě bezpochyby stále větší roli a posunou optimální řízení dopravy i bezpečnost o krok dále.

„Investoři kdysi sypali peníze do startupů jako do fontány přání. Přepálené valuace vystřízlivěly a startupová jízda už není tak bezhlavá — tedy alespoň do chvíle, než se objeví další kouzelné slůvko, které zase všem zamotá hlavu.

Paradoxem zůstává, že i s prázdnou peněženkou se díky dobrému příběhu a špetce drzosti kolotoč nadějí investorů roztáčí nanovo.“

Americké sedmdesátky: Dekáda úsvitu Billa Gatese a Steva Jobse

Start-upy

Žebříček rychlíků: Šest nejrychleji zbohatnuvších

Platinum crime: Jak to Adam Neumann dopracoval

Jaké bylo desetiletí, v němž začínali s podnikáním Bill Gates, Steve Jobs a další američtí „titáni“ budoucnosti? V co a v koho jejich generace věřila, kdo ji zklamal, jak moc ji během jejich mládí poznamenaly „vichry války“ v Indočíně, či aféra Watergate? Jak tiše a nenápadně může začínat velký, světový byznys? O tom všem je tento text. Tak si ho užijte, přátelé!

TEXT Martin Kovář KOLÁŽE Michaela Karásek-Čejková

merická sedmdesátá léta 20. století byla rozporuplným desetiletím. Na jejich počátku ještě doznívala kocovina po předchozí „revoluční“ dekádě, současně se však pozvolna rodila jiná nálada a atmosféra, třebaže ji formovaly podobné fenomény jako ty ze sklonku šedesátých let. V první řadě šlo o pokračující válku ve Vietnamu, aféru Watergate a její důsledky v době vlády Richarda Nixona a Geralda Forda, a následně o slabou vládu demokrata Jimmyho Cartera, která skončila vítězstvím Ronalda Reagana v prezidentských volbách v roce 1980. Zároveň v sedmdesátých letech začínali své profesní kariéry „kluci“,

respektive mladí muži, kteří později změnili Ameriku a celý svět jako málokdo – Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs, Steve Wozniak a další. Podívejme se tedy na toto nenápadné, ale pozoruhodné období podrobněji.

PRVNÍ ČÁST

OD NIXONA PO REAGANA, ANEB DEKÁDA BEZNADĚJE, DEFÉTISMU A MARNOSTI

Chcete-li získat co nejlepší představu o tom, jaká atmosféra panovala v americké společnosti v sedmdesátých letech minulého století, pusťte si několik dobře vybraných filmů z oněch let  – například Rozhovor Francise Forda Coppoly (1974), Tři dny Kondora Sydneyho Pollacka (1975) nebo Všechny prezidentovy muže Alana J. Pakuly (1976), v nichž se odráží skepse vůči vládě a politice obecně po aféře Watergate, Lovce jelenů Michaela Cimina (1978) nebo Návrat domů Hala Ashbyho (1978), které vám řeknou všechno podstatné o válce ve Vietnamu, případně Francouzskou spojku Williama Friedkina (1971) či Serpica

Sidneyho Lumeta (1973), vypovídající o zločinnosti v amerických velkoměstech a o prohnilosti policejního aparátu. Totálním majstrštykem z konce desetiletí je pak nadčasová moralita Byl jsem při tom již zmíněného Hala Ashbyho (1979), natočená podle novely Jerzyho Kosińského. Věnujete-li těmto snímkům několik večerů, budete o Americe „od Nixona po Reagana“ vědět všechno, co potřebujete. Když už jsem zmínil Richarda M. Nixona (1913–1994; v Bílém domě v letech 1969–1974), Američané jej na podzim 1968 senzačně zvolili prezidentem především proto, že slíbil dovést k důstojnému konci nenáviděnou válku ve Vietnamu. V roce 1972 mnohé nasvědčovalo tomu, že je na dobré cestě. Protiválečné protesty sice pokračovaly a „pohrobci květinových dětí“ ze Swinging Sixties útočili na vládu stejně fanaticky jako dříve, ale bez úspěchu. Zatímco v roce 1968 jim marně čelila vnitřně rozložená Demokratická strana v čele s odcházejícím prezidentem Lyndonem B. Johnsonem, nyní rebelové, obrazně řečeno, „bušili na vrata“ mentálně silných republikánů, kteří

se právě měnili v neokonzervativní stranu, jež poskytla skvělé zázemí a takřka neotřesitelnou podporu budoucím prezidentům Ronaldu Reaganovi, Georgi Bushovi staršímu i jeho synovi. Vzhledem k výše řečenému se nebylo čemu divit, že volby z listopadu 1972 skončily Nixonovým triumfem.

Synonymem následujících let se ovšem stalo jediné slovo: Watergate. Richard Nixon sice neinicioval vloupání „instalatérů“ do sídla Národního výboru Demokratické strany ve stejnojmenném komplexu budov ve Washingtonu v červnu 1972, jeho neustálé zapírání, že o záležitosti cokoli ví, opakované lhaní a snaha mařit vyšetřování ale nakonec způsobily, že vypadal jako mnohem větší viník, než jakým ve skutečnosti byl. Prakticky všichni mu přestali věřit. Politická a morální odpovědnost navíc bez jakékoli pochybnosti ležela na jeho straně. Rezignace na prezidentský úřad v srpnu 1974 a „generální pardon“, který mu vzápětí udělil jeho nástupce Gerald R. Ford, sice Nixona zbavily obav z obžaloby, poškozená pověst mu však zůstala a navíc zastínila

všechno dobré, čeho na domácí i zahraničněpolitické scéně dosáhl.

Zatímco levice jásala, v Bílém domě od léta 1974 působil Nixonův nástupce Gerald R. Ford (1913– 2006; v čele vlády v letech 1974– 1977), jediný politik v historii USA, jenž nebyl zvolen prezidentem ani viceprezidentem, ale přesto obě funkce zastával. Ford měl pověst mimořádně slušného chlapíka, což byl ostatně důvod, proč si jej paranoidní Nixon po rezignaci Spira Agnewa (kvůli obvinění z přijetí úplatků a z krácení daní) v roce 1973 vybral jako svého zástupce. V té době již aféra Watergate doslova smýkala Bílým domem a celou americkou společností, která si, vydrážděná a vyprovokovaná zdivočelými médii k nepříčetnosti, žádala Nixonovu hlavu. Ford si „i v nejkritičtější situaci“ zachovával zdravý rozum a po Nixonově rezignaci mu udělil již zmíněnou milost, čímž jej zřejmě zachránil před kriminálem; sobě tím ovšem nijak nepomohl – právě naopak.

Fordova dva a půl roku dlouhá vláda byla důležitá hlavně proto, že do Bílého domu

Již římská trojka ve jménu

Williama Henryho „Billa“

Gatese III

naznačuje,

že nepocházel z rodiny bezejmenných loserů z ghetta některého amerického (velko)města, která skýtala v sedmdesátých letech minulého století poměrně neutěšený obraz, ani z řad příslušníků udřených working classes.

přivedl politiky, kteří sehráli významnou roli v budoucích dějinách země  – George Bushe staršího, Donalda Rumsfelda, Richarda Cheneyho a Alana Greenspana, budoucího šéfa Fedu. Pro vyléčení „zraněné duše Ameriky“ po aféře Watergate neudělal nikdo více než Ford, levice ale společnost i nadále rozeštvávala ze všech sil. Fordovi se nedařilo ani v zahraničí. Válku ve Vietnamu Američané na jaře 1975 prohráli, mimo jiné proto, že demokraté v Kongresu odmítali podpořit jakýkoli racionální krok, který by této porážce zabránil. Jednání se Sověty o omezení strategických zbraní pod hlavičkou SALT a podpis Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byly pro změnu vnímány jako posílení vlivu SSSR a jeho spojenců. Fordova porážka v prezidentských volbách s bývalým guvernérem Georgie, demokratem Jamesem Earlem „Jimmym“ Carterem Jr., v listopadu 1976 tak měla svou logiku. Léta beznaděje, defétismu a marnosti směřovala ke svému vrcholu.

Jimmy Carter (*1924; v úřadu v letech 1977–1981) měl v politice dlouho štěstí, jež vyvrcholilo v prezidentských volbách v roce 1976. Způsob, jakým úřad vykonával – doma i v zahraničí  – ale jasně ukázal, že pro něj nedorostl. Vzhledem k tomu, že si demokraté udrželi bezpečnou většinu v obou komorách Kongresu, měl přitom nakročeno k tomu, aby mohl „pohodlně a přitom rázně vládnout“. Bylo toho věru třeba – zejména ekonomický vývoj země, pokračující inflace, recese a energetická krize si žádaly odvážná opatření. Carter se k nim ale neodhodlal, což bylo pro zpočátku vstřícně naladěné zákonodárce i pro veřejnost velké zklamání. Doslova katastrofální byla Carterova zahraniční politika – zejména íránská krize z let 1978–1979 a vpád Sovětů do Afghánistánu (1979); jako triumf nebylo možné interpretovat ani podpis smlouvy SALT II (Strategic Arms Limitation Talks) se Sověty. Tyto faktické nezdary nedokázal překrýt ani dílčí úspěch spočívající v dočasném urovnání krize na Blízkém východě (1979).

Carterův ve všech ohledech mizerný výkon v prezidentské funkci (na který jako by se zapomnělo při jeho nedávném skonu – tak už to ale při těchto příležitostech bývá) měl za následek, že jej v listopadu 1980 ve volbách porazil bývalý kalifornský guvernér Ronald Wilson Reagan (1911 – 2004; v čele vlády v letech 1981–1989). Jeho vítězství bylo drtivým odmítnutím domácí i zahraniční politiky demokratického prezidenta, který se snažil

působit jako morální autorita a bojovník za lidská práva doma i ve světě, ale jehož stále více lidí pokládalo za egoistického pokrytce, jenž nedosáhl takřka žádného z cílů, které si předsevzal. Ze všech těchto důvodů patří nedávno zesnulý Jimmy Carter oprávněně k nejslabším prezidentům v dějinách země; „soud dějin“ je v jeho případě neúprosný. Američané zkrátka po letech zmaru a nejistoty zatoužili po silném lídrovi  – a Ronald Reagan takovým lídrem byl, třebaže z něj byli levicoví intelektuálové a snobští donové z univerzit břečťanové ligy zděšeni. Nový prezident, kterého pohrdavě označovali za „kovboje“ či za „Johna Waynea v politice“, se jimi nenechával vyprovokovat k nežádoucím reakcím, choval se vůči nim s lhostejnou přezíravostí a ironickým pobavením. Ronald Reagan věřil v Ameriku, v kapitalismus, v podnikatele a businessmany, v „muže, kteří něco prokazatelného, uchopitelného dokázali“, investovali své tvrdě vydělané peníze do vlastních podniků a dávali lidem práci, a tedy i obživu. Tato důvěra byla ve většině případů oboustranná – a právě proto, mimo jiné, Ronald Reagan jako prezident uspěl. Desetiletí zmaru s jeho příchodem do Washingtonu končilo a začínala nová doba…

DRUHÁ ČÁST

„STAŘÍ KÁMOŠI ZE SEATTLU“: BILL GATES, PAUL ALLEN A TI DRUZÍ

V kulisách, jež jsem se výše snažil co nejvýstižněji popsat a které byly celospolečensky – ať už šlo o politiku, ekonomiku, soudnictví atd. –všechno jenom ne optimistické a povzbudivé, začali, zprvu neobyčejně nenápadně, s podnikáním mladí muži, věkem spíše ještě „kluci“, jejichž jména dnes, přinejmenším v našem civilizačním okruhu, zná snad úplně každý a kteří jsou synonymem brilantního intelektu, nápaditosti, pracovitosti, odvahy a víry v sebe samotné – Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs, Steve Wozniak a další, stejně jako jejich firmy Microsoft a Apple Již římská trojka ve jménu Williama Henryho „Billa“ Gatese III (*1955) naznačuje, že nepocházel z rodiny bezejmenných loserů z ghetta některého amerického (velko)města, která skýtala v sedmdesátých letech minulého století poměrně neutěšený obraz, ani z řad příslušníků udřených working classes, nýbrž z rodiny výtečně zabezpečených professionals  – otec William Henry Gates Sr. byl prominentní právník a filantrop, matka Mary, za svobodna Maxwellová, pracovala jako manažerka v nejužším vedení významné banky.

Bill přišel na svět ve městě Seattle ve státě Washington, na samém severozápadě USA, který „dal“ Americe a světu spoustu skvělých, mimořádně nadaných lidí  – umělců, vědců, sportovců i politiků. První zájem o počítače a programování se u Billa, jak známo, projevil na elitní soukromé Lakeside Prep School, nejlepší škole ve státě Washington a jedné z padesáti nejlepších škol v celých Spojených státech, založené krátce po první světové válce, na níž byla – jak už je v USA a ve Velké Británii

zvykem – kromě studia věnována velká pozornost rovněž sportu. Právě tady se Bill Gates poprvé potkal s dalším, jen o dva roky starším seattleským rodákem Paulem Gardnerem Allenem (1953–2018), který pocházel ze skromnějších poměrů, a se kterým později založí firmu Microsoft a dobude s ní svět. Třetím do party „otců zakladatelů“ byl Allenův kamarád z dětství Richard William „Ric“ Weiland (1953–2006), jenž se později, poté co v pětatřiceti letech odejde z Microsoftu, stane jedním z největších

mecenášů LGBTQ+ komunity. Posledním „mušketýrem“ byl pro změnu Gatesův „nejlepší kámoš“ Kent Evans (1955–1972), který však v sedmnácti letech tragicky zahynul na horách. Jak vidno, dnes už je naživu jediný z původní „čtyřky“ – Bill Gates…

Jakkoli byli tito čtyři kluci, kteří společně vytvořili lakesideský programátorský klub (Lakeside Programming Club), v němž hledali chyby v softwaru společnosti Computer Center Corporation, za což mohli „pracovat“ nad povolenou dobu s (mini)počítačem PDP-10 (Programmed Data Processor – jen pro zajímavost, prvním skutečně úspěšným typem byl jeden z jeho předchůdců, PDP-8 z konce šedesátých let), jedním z těch, které v letech 1957–1990 vyráběla firma Digital Equipment Corporation (DEC). Když už je o ní řeč: DEC, jejímiž zakladateli byli Kenneth Harry „Ken“ Olsen (1926–2011), jeho bratr Stanley „Stan“ Olsen (1928– 2020) a Harlan E. Anderson (1929–2019), patřila k vůbec prvním firmám, které se v USA v počítačovém průmyslu a s ním souvisejícím byznysu objevily. Kromě PDP patřil k oblíbeným (mini)počítačům také VAX-11/780 s kódovým jménem Star, který byl představen veřejnosti v roce 1977.

Když bylo Billu Gatesovi sedmnáct let, tedy v roce 1972, krátce poté, co při horolezectví zemřel jeho nejbližší kamarád Kent Evans, obrátil se na Paula Allena s prosbou o pomoc při řešení složitého programátorského problému. Uspěli, následně vydělali první peníze a poté společně založili firmu Traf-O-Data, jejímž cílem bylo zpracovávat „surová“ data ze sčítačů silničního provozu a vytvořit databázi

V roce 1973 nastoupil Bill Gates na proslulý

„břečťanový“

Harvard, kde se potkal s detroitským rodákem Stevem Ballmerem, jenž se později, v lednu 2000, na několik let

stane výkonným ředitelem firmy Microsoft.

pro dopravní inženýry. Výsledky, nemluvě o ziscích, byly limitované, „kluci“ ale získali cenné zkušenosti, které náležitě využili při dalším podnikání a při přípravě i fungování firmy Microsoft o pár let později.

V roce 1973 nastoupil Bill Gates na proslulý „břečťanový“ Harvard (Harvard University), kde se potkal s detroitským rodákem Stevenem Anthonym „Stevem“ Ballmerem (*1956), jenž se později, v lednu 2000, na několik let stane výkonným ředitelem firmy Microsoft Jak vidno, byla „sedmdesátá léta“, o nichž si povídáme, pro velký americký byznys budoucnosti vskutku klíčová. Gates ale na Harvardu nakonec nevydržel dlouho – všechno jej totiž táhlo k výzkumu a podnikání. Již během studia ostatně společně s Allenem a dalším spolužákem Montem Davidoffem (*1956) vytvořili počítačový jazyk Altair BASIC pro počítač Altair 8800 firmy MITS (viz dále), který byl jako první komerčně opravdu úspěšný, a ve třetím ročníku ze školy odešel. Na jeho odchodu z  Harvardu měl podíl i Allen, který sám nedokončil Washingtonskou státní univerzitu

(Washington State University), již opustil, aby mohl dělat programátora pro známou firmu Honeywell International Inc. v Bostonu, jež se nachází poblíž Harvardu. Pro nadané lidi byla Amerika tehdy vlastně docela „malá“… V roce 1975 Bill Gates s Paulem Allenem „konečně“ založili již několikrát zmíněnou společnost Micro-Soft, budoucí Microsoft Corporation. Stalo se tak ve městě Albuquerque v Novém Mexiku a jejich prvním zaměstnancem byl „starý kámoš“ z dětství Ric Weiland. Název firmy vycházel ze dvou slov  – microcomputer a software. „Kluci“, jimž bylo – nezapomínejme na to – dvacet (Gates), respektive dvaadvacet (Allen) let, chtěli původně „pouze“, či spíše především, prodávat svou verzi jazyka BASIC i jiným společnostem než jen výše zmíněné firmě MITS (Micro Instrumentation and Telemetry Systems), již založili, mimochodem rovněž v Albuquerque, na konci roku 1969 (někdy se uvádí na přelomu let 1969 a 1970) Henry Edward „Ed“ Roberts (1941– 2010) a Forrest M. Mims III (*1944). Aniž to kdokoli z nich tušil, zrodil se právě tehdy „gigant“, jenž ve svém oboru vládne světu dodnes…

STEVE JOBS, STEVE WOZNIAK A JEJICH „NAKOUSNUTÉ JABLÍČKO“

Steven Paul „Steve“ Jobs (1955 – 2011) se  –příznačně – narodil v témže roce jako Bill Gates, na rozdíl od něj se tak ale stalo v kalifornském San Francisku. Jeho biologickými rodiči byli syrský muslimský student Abdulfattah „John“ Jandali a katolická studentka s evropskými rodinnými kořeny Joanne Carole Schiebleová. Chlapce však (zejména vzhledem k tlaku rodiny jeho matky) brzy adoptovali Paul Reinhold a Clara (za svobodna Hagopianová) Jobsovi, kteří žili ve Wisconsinu, v Indianě, v Kalifornii a znovu ve Wisconsinu. Stevův adoptivní otec vystřídal celou řadu zaměstnání, nejčastěji pracoval jako strojník. Rodina nebyla zámožná a Steve vyrůstal  – společně s adoptivní

Jak velkým byznysem, jak velkým celosvětovým fenoménem se nakousnuté jablíčko stane a jakou slávu jeho zakladatelům přinese, však tehdy ještě nikdo z nich nedokázal dohlédnout.

sestrou Patty  – v nejednoduchých poměrech, které poznamenaly jeho dětství. V mládí se živil „kdečím“ a nic nenasvědčovalo tomu, že by jej měl v životě potkat nějaký mimořádný úspěch.

V roce 1971 se Steve Jobs poprvé setkal se Stephenem Garrym „Stevem“ Wozniakem (*1950). Také on pocházel z Kalifornie, konkrétně ze San José, jeho otec byl inženýr a rodinné kořeny měl polské a německé. Po dětství, „které nebylo ničím zajímavé“, jak sám jednou řekl, Wozniak studoval na univerzitě v coloradském Boulderu (University of Colorado Boulder), ale již v prvním ročníku byl vyloučen, protože „hacknul“ její počítačový systém, což svědčilo „o nedostatku kázně i o značném talentu“. Po návratu do Kalifornie a po krátkém intermezzu se studiem na De Anza College v Cupertinu se Wozniak zapsal na Kalifornskou univerzitu v  Berkeley, kde práci a poměrně brzy z firmy odešel. Počítače Apple I a Apple II byly primárně Wozniakovým dílem (kromě toho pomáhal i Jefu Raskinovi [1943–2005] při vývoji počítače Apple Macintosh) a prostřednictvím firmy Apple Computer se začaly výborně prodávat. Jak velkým byznysem, jak velkým celosvětovým fenoménem se nakousnuté jablíčko stane a jakou slávu jeho zakladatelům přinese, však tehdy ještě nikdo z nich nedokázal dohlédnout. Na budoucí impérium už však bylo – na počátku druhé poloviny sedmdesátých let  – jednoznačně zaděláno…

spolu s přítelem Billem Fernandezem (který se kamarádil i s Jobsem a později se stal prvním zaměstnancem firmy Apple) postavili svůj první počítač. V té době Wozniak pracoval pro společnost The Hewlett-Packard Company (HP; založenou v garáži pro jedno auto Billem Hewlettem a Davidem Packardem v roce 1939 v kalifornském městě Palo Alto), kde primárně sbíral cenné zkušenosti a toužil po vlastním byznysu tak silně, že  – podobně jako Bill Gates v případě Harvardu – opustil prestižní, byť v té době silně zpolitizovanou univerzitu. Firma Apple Computer, na jejímž vzniku se podíleli Steve Jobs a Steve Wozniak, spatřila světlo světa v roce 1976, tedy rok poté, co Bill Gates a Paul Allen založili společnost Microsoft. Stalo se tak  – podobně jako v případě HP – v garáži Jobsových rodičů, společně s Ronaldem Geraldem Waynem (*1934), který se však věnoval především administrativní

Zhao

Changpeng Zhao

Ještě v mládí obracel hamburgery, dnes jako „CZ“ kraluje kryptoměnám. Svou burzu Binance spustil v roce 2017 a za pouhých sedm měsíců se stal dolarovým miliardářem – takto rychlý vzestup nemá obdoby. Pomohla mu mánie kolem kryptoměn: Binance se stala největší krypto-burzou

START-UPY Žebříček rychlíků

Zhao se nebál riskovat – už v roce 2014 šel all-in a prodal svůj byt, aby všechny úspory investoval do bitcoinu. Tahle odvaha se vyplatila: ve 45 letech disponuje majetkem desítek miliard dolarů a zosobňuje raketové zbohatnutí internetové éry. Z bývalého emigranta se stal technologický vizionář, který změnil svět digitálních financí.

Changpeng

Někomu trvá půl života našetřit na nové auto, zatímco jiní dokážou za stejný čas vydělat rovnou miliardu. Pětice výjimečných podnikavců pokořila rekordy v rychlosti zbohatnutí — od šéfa

kryptoměnové burzy, který se stal miliardářem za pouhých sedm měsíců, až po zakladatele Amazonu, jemuž to zabralo dlouhé čtyři roky.

Miliardářem hned

minulosti trvalo zbohatnutí do miliardového klubu celá desetiletí – třeba ropnému magnátovi Johnu D. Rockefellerovi zabralo dosažení prvního miliardového jmění 25 let. Ještě na konci 20. století by se miliardáři vyskytli hlavně mezi zralými průmyslníky či finančníky. Dnešní startupová a investiční horečka však dokáže tento proces dramaticky urychlit. Díky technologickým inovacím, globálnímu kapitálu a občas i nafouknutým tržním bublinám může pohádkové bohatství vzniknout doslova přes noc. Příběhy nejrychlejších miliardářů často spojuje správné načasování a odvaha vsadit vše na jednu kartu. Když se sejdou průlomový nápad, obrovský trh a investoři lační po dalším „velkém třesku“, mohou valuace firem vystřelit do astronomických výšin během pár kvartálů. Ve zlaté éře dot-com kolem roku 1999 vynesla euforie na vrchol třeba zakladatele firem jako Priceline či Global Crossing – i když pád pak bývá nemilosrdně rychlý. Naopak sociální sítě a kryptoměny zrodily miliardáře, kteří zbohatli dřív, než stihli dostudovat nebo sníst Big Mac při brigádě v  McDonald’s. Seznamte se s pěti muži, kteří pokořili rekordy rychlosti zbohatnutí. Dozvíte se, jak se z bývalého brigádníka stane „Crypto císař“, jak spoluzakladatel Facebooku zbohatl navzdory vlastnímu odstavení, i proč „nejpomalejší“ z této pětice Jeff Bezos nakonec všechny ostatní předběhl. Všechny příběhy spojuje kombinace odvážné vize, tvrdé práce a notné dávky štěstí.

Eduardo Saverin – Facebook

Brazilský rodák a spolužák Marka Zuckerberga, který stál u zrodu Facebooku –a záhy letěl přes palubu. Po roce působení ve firmě byl Saverin odstaven (což zachytil i film Social Network), ale jeho menšinový podíl ve Facebooku měl do roku 2010 hodnotu přes jednu miliardu dolarů.

Mladý spoluzakladatel tak zbohatl, i když u projektu dlouho nevydržel. V předvečer vstupu Facebooku na burzu dokonce raději z USA „emigroval“ do Singapuru, aby se vyhnul tučné americké dani. Dnes je z něj úspěšný investor a jeden z nejbohatších obyvatel Singapuru – všechno díky rozhodnutí založit si kdysi účet na Harvardu A také díky tomu, že věděl, kdy odejít.

Jay Scott Walker – Priceline.com

Zářivá hvězda éry dot-com, která zbohatla tak rychle, až z toho oči přecházely. V roce

1998 založil portál Priceline, který se do roka stal investiční senzací. Walker se už v roce 1999 stal miliardářem – rekordně rychle zbohatnuvším self-made miliardářem. V říjnu 2000 firmu opustil, a když o rok později

prodával své akcie, měl „jen“ asi 426 milionů dolarů. Internetová bublina splaskla a Walker z klubu miliardářů brzy vypadl. Nezahálel však – začal sbírat vzácné knihy a dnes vlastní jednu z nejpozoruhodnějších soukromých knihoven na světě. I bez miliard si tedy dopřává bohatství v poněkud staromódní, ale o to noblesnější podobě –na stránkách dávných tisků a rukopisů.

Gary Winnick – Global Crossing Ukázkový příklad „zázračného zbohatnutí“ konce 90. let. Winnick v roce 1997 založil telekomunikační firmu Global Crossing, která za necelé dva roky vyletěla na burze tak, že z jejího šéfa udělala miliardáře během 18 měsíců. O čtyři roky později firma zbankrotovala uprostřed skandálu

START-UPY Žebříček rychlíků

s účetními podvody a investoři ostrouhali. Winnick si ovšem z rychle nabytého jmění pořídil i kuriozity: jeho sídlo v Los Angeles za 225 milionů dolarů obsahovalo dokonce repliku Oválné pracovny Bílého domu. Pokud něco vypadá příliš dobře, aby to byla pravda, většinou to tak i je – a Winnickův příběh je učebnicovým varováním pro důvěřivé investory i nekritické obdivovatele burzovních zázraků.

Jeff Bezos – Amazon

Pro většinu smrtelníků nepředstavitelně krátká doba, pro Jeffa Bezose v rámci našeho výběru vlastně tempo „na pohodu“. Tolik, totiž čtyři roky, trvalo od založení Amazonu (1994) k tomu, aby se Bezos v roce 1998 stal miliardářem. Bývalý finanční analytik opustil dobře placené místo v New

Yorku a vsadil na prodej knih přes internet – s pomocí rodičů, kteří mu půjčili startovní kapitál 300 000 dolarů. Amazon rychle rostl, vynesl Bezose na vrchol a nakonec z něj udělal nejbohatšího člověka světa. Rodičovská půjčka má dnes hodnotu okolo 12 miliard dolarů – Jeff může s klidem popíjet kávu z hrnku s nápisem „Nejlepší syn na světě“, ideálně ve své vesmírné lodi.

KAM JSME TO DOPRACOVALI?

ovodobí proroci lepších zítřků jsou symbolickým pokračováním devadesátkové dot-com bubliny. Adam Neumann, poster boy zázračného startupu WeWork, s image technologického Ježíše, který neslibuje jen zaručenou investici, ale doslova ráj na zemi, představuje jeden z varovných prstů na tepu uspěchané doby.

ejdřív Bůh stvořil Adama. Tuhle pohádku pravděpodobně Adam Neumann slýchával každý večer před spaním, když vyrůstal v Beer Ševě, osmém nejlidnatějším městě Izraele. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo sedm let, ale komunita se malého Adama, jeho matky — uznávané lékařky — i starší sestry Adi ujala. Pubertu prožil v kibucu Nir Am, odkud putoval na povinnou vojenskou službu. Byla to právě komunita, která mu poskytla příslib lepší budoucnosti. Jeho sestra Adi se stala Miss Izraele a následně se přestěhovala do New Yorku za kariérou modelky. Adam ji po pěti letech v armádě následoval, aby se v americkém velkoměstě s nejotevřenější náručí na světě naučil byznysu. New York tehdy ještě netušil, že když Neumannovi nabídne prst, brzy přijde o celou ruku.

Dnešní příběh je poměrně dobře zmapovaný — od velebeného podcastu přes jeho seriálovou adaptaci s Jaredem Letem a Anne Hathaway v hlavních rolích až po několik učebnic startupové ekonomiky. Přesto platí, že opakování je matka moudrosti. Zvlášť když chceme postupovat jako forenzní detektivové a zjistit, kde se vlastně stala chyba. Adam Neumann si splnil svůj sen. Stále je miliardářem a stále běhá po světě a páchá dobro pod svou osobní značkou. Jeho (zlo)činy patří přesně do té šedé zóny mezi nelegálním a nemorálním jednáním. Čtyřicetimiliardová lekce, kterou trhu na konci desátých let uštědřil, je důvodem, proč dnes i menší investoři zkoumají startupy pod drobnohledem a nedají se utáhnout na dechberoucí vyřídilku a hmatatelné charisma.

Adam Neumann svou fantastickou vizi lepší společnosti zabalil do cihel a betonu, na které si můžete sáhnout. Tím se lišil od mnoha virtuálních startupů, které slibují zázraky na počkání (nebo alespoň do příštího kvartálu) v hromádce jedniček a nul. Neumann však svým buzzwordům bezvýhradně věřil a dokázal před očima důvěřivých investorů proměnit tradiční realitní brand

v mesiášskou vizi, jež má změnit kancelářskou práci, jak ji známe, v honbu za lepším životem a lepším já. Jediný, kdo se na konci měl lépe, byl ovšem Adam — a nikoliv lidstvo, jímž se tak rád oháněl. Zástupci velkých bank a andělských investorů čekali schůzku s dalším šprtem; místo něj však přišel playboy s vizáží Ježíše Krista. Není divu, že rychle přešli na jeho víru a nezpochybňovali, že na konci jeho prezentací chybí něco na způsob finanční rozvahy. Kdo by přepočítával peníze, když jeho endgame hraničí s nirvánou?

PRÁŠILOVÉ NEVYMŘELI

Abychom si rozuměli — každý zakladatel firmy nebo majitel startupu musí být tak trochu pohádkář a schopnost roztleskat investory je v začátcích zcela klíčová. Právě sebeprezentace je často něco, s čím čeští šikulové trochu bojují. Chybí jim sebevědomí a odvaha pustit se do křížku nejen s lokální konkurencí, ale i se zbytkem světa. Úspěšný startup v investičních kolech vlastně musí slibovat něco, co jeho služba či produkt teoreticky dokáže. A občas jde o zbožná přání. Potíž nastává, když tohle startupové myšlení neopustíte ani ve chvíli, kdy slibujete záchranu světa a operujete nikoliv s miliardami, ale rovnou s biliony. Podnikavci devatenáctého a dvacátého století to samozřejmě měli jednodušší. V případě Edisona či Tesly můžeme bez obalu mluvit o vynálezcích, v případě Henryho Forda už se nabízí onen pojem podnikavec, ač jeho „zlepšovák“ v podstatě způsobil další průmyslovou revoluci. Dobré nápady časem nezmizely, ale tehdejší koumesové to měli na patentových úřadech jednodušší. Tohle je kolo a dělá to a tamto. Tohle je pásová výroba a díky ní vyrobím Xkrát víc věcí. Tohle je vypínač a tamto žárovka. Cvak — a zázrak je tu. I zmínění pánové byli vydáni napospas svým investorům, kteří absolutně nerozuměli, na čem pracují a jak toho chtějí docílit. Jenže to byla doba konkrétních zázraků, kdy šel pokrok tak prudce kupředu, že toho chtěl být každý součástí a házel dolary do klobouků nejrůznějším pábitelům i šarlatánům.

Co se změnilo o dvě století později? V podstatě nic. Pokrok pořád potřebujeme, takže andělští investoři, naivní sponzoři z řad lidu nebo bohatí mecenáši, které k útratě donutí společenský tlak, tu naštěstí pořád jsou. Čím dál častěji však v komplikovaném světě sedají na lep jednoduchým slibům a řešením.

V OBLEKU NEBO V TEPLÁKÁCH?

„Adame, vy jednou skončíte buď jako velký šéf, nebo tady za mřížemi vězení, kolem kterého už podruhé jedeme.“ Takhle nějak odhadl dospívajícího Neumanna učitel autoškoly, když se mu mladík už poněkolikáté snažil namluvit, že řidičská chyba na předchozí křižovatce byla ve skutečnosti důkazem jeho předvídavosti a snahy optimalizovat městskou dopravu. Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo. Směs drzosti a charismatu předurčovala Adama k velkým věcem, jen se tehdy prostě nevědělo, na jaké straně zákona se budou odehrávat. K laickému odhadu Adamovy povahy jste ani nepotřebovali zkušeného učitele autoškoly, kterému rukama jistě prošlo mnoho podobně sebejistých žáků. Neumann prošel mnoha rodinami a nedostatek otcovských vzorů si vynahrazoval obdivem k celebritám, technologickým lídrům a obecně bohatým lidem. Chtěl být jako oni, ačkoli neuměl programovat, režírovat, hrát, zpívat ani tančit. Genetika ho vybavila vysokým vzrůstem, výraznými lícními kostmi a jiskrou v oku. Stejně štědrá byla i k jeho sestře, která se stala nejkrásnější ženou Izraele, což jí otevřelo cestu na titulní stránky Cosmopolitanu či Vogue

Adam ji na Vánoce roku 2001 následoval do New Yorku, kde si spolu s přáteli pronajímala elegantní byt ve čtvrti Tribeca. Metropole otřesená útoky z 11. září byla stále hladová po snílcích z celého světa, kteří přijížděli proměnit peníze v příležitost a příležitost v peníze. Adam se díky laskavosti své sestry mohl usídlit v jednom z pokojů prostorného apartmánu, odkud denně vyrážel na přednášky. Město plné milionářů ho mělo připravit na kariéru úspěšného podnikatele. Jenže Adamovi se moc nechtělo čekat. Zmíněný byt se klidně mohl stát dějištěm

„Na papíře všechno vypadalo skvěle. Kancelářské prostory vyžadují méně místa, toalety a kuchyňka mohou být společné pro několik místností a nábytek stojí zlomek toho, co vybavení apartmánů. Když si to Guttman spočítal, vyšlo mu, že oproti dlouhodobému pronájmu velkým firmám nebo předělávce na luxusní bydlení bude schopen z nabízených prostor ročně získat až čtyřikrát víc peněz.“

populárního sitcomu, protože jím procházeli samí krásní, báječní a — brzy snad už konečně i — bohatí lidé. Plní plánů a vzájemné podpory, protože kde jinde sbírat falešné sebevědomí než u přátel a rodiny, že?

Na Zicklinově obchodní škole, která spadala pod Baruchovu státní univerzitu, měl Neumann za úkol v rámci výuky vymýšlet a prezentovat nápady na nové obchodní trháky. Pro studenty to byl praktický střet s realitou, kdy jim profesoři zaručeně geniální nápady rozmetali na prach. Jenže Adamovo sebevědomí bylo jen obtížně měřitelné, takže se například s teleskopickým pánským podpatkem, který si vnitřní mechanikou nijak nezadal s bondovskými gadgety (čepel ukrytá ve špičce boty), chlubil všem na potkání. Na divokých večírcích plných modelek a jejich bohatých boyfriendů mu genialitu tohoto nápadu ochotně odkýval kdokoliv pod vlivem, takže měl Neumann pocit, že opakovaně trefuje zlatou žílu. Jeho sázkou na jistotu však nakonec nebyla pánská móda, ale dětské dupačky!

STOP ODŘENÝM KOLENŮM

Adamův geniální nápad podle jeho přátel vycházel z produktu, který viděl už v Izraeli — dupaček s integrovanými kolenními vložkami. To aby si malá roztomilátka neotlačila kolínka. Adam měl prý v úmyslu vyrobit i dospělé kalhoty s vložkami, pravděpodobně pro dlaždiče nebo začínající podnikatele, kteří na kolenou prosí u investorů o mrzký dolar. S dětmi, dlážděním ani prosíkem o peníze však Adam žádné zkušenosti neměl. Na rozjezd Krawleru, firmy s revolučním oblečením pro batolata, mu totiž přispěla babička, jeho sestra a její movitý přítel. Celkem šlo o seed v hodnotě několika stovek tisíc dolarů, což Adamovi umožnilo pronájem vlastní kanceláře v centru města, angažmá návrháře nebo účast na několika baby veletrzích. Dokonce vyrazil i do čínské průmyslové zóny (samozřejmě první třídou), kde zadal výrobu desítek tisíc dupaček. Na baby expu v New Yorku měl úspěch, když burácejícím hlasem oslovil desítky nákupčích obchodních domů. Ženy středního věku, zasloužilé

maminky, se nechaly snadno omámit jeho mladickou energií a skrz objednávku stovek dupaček žily jeho sen o spokojených batolatech, jejichž pláč byl konečně vyslyšen. Tenhle podnikatelský cosplay, pro který v roce 2006 Adam opustil školu a začal se věnovat svému „impériu“ na plný úvazek, však stál — stejně jako ta batolata — na hodně nejistých nožkách.

Během pouhých několika měsíců Adam zjistil, že nárazových pár set objednávek ho nespasí. Neměl kapitál, aby se dostal k velkým hráčům. Čínské šičky umožnily vyrábět levně, ale kvalita výrobků byla mizerná a Adam reklamace řešil nikoliv vracením peněz, ale připisováním kreditů na budoucí nákupy. To byla tikající bomba, jejíž hluk utápěl v randění s náhodnými dívkami, víkendových večírcích a neustálé honbě za novými nápady. Do svého notýsku si črtal — nebo spíš dlouhé minuty jezdil hrotem tužky pár milimetrů nad prázdnou stránkou — kdekoliv a kdykoliv. V létě nebylo v bytě jeho sestry k vydržení, ale na střeše byl naštěstí bazén, a kolem něj se to jen rojilo nájemníky.

ARCHITEKT MÉHO ÚSPĚCHU

K bazénu se jezdilo výtahem. A právě v něm se potkali architekt Miguel McKelvey a náš Adam. Třicátník McKelvey byl v domě za klientem a opálený Neumann, který přistoupil do kabiny bez bot i bez svršku, ho okamžitě zaujal. Dali se do řeči a Adam spustil doslova to, čemu se říká elevator pitch. Nezastavilo ho ani to, že výtah dávno dorazil do cíle a ostatní pasažéři čekali, až Neumann dokončí myšlenku, přestane se opírat o futra a dovolí dveřím, aby propustily stroj do přízemí. McKelvey fascinovaně zíral na mladíka, který lehkomyslně porušoval všechny sociální normy. Následoval ho k bazénu, kde v rozhovoru pokračovali. Shodou okolností tu byl i jeden McKelveyho známý, takže se přes něj s Adamem oficiálně seznámili. Měli toho společného víc, než by se vešlo do jedné výtahové konverzace. Adam vyrůstal v kibucu, Miguel v komunitě pěti svobodných matek, takže měl vlastně čtyři sestry a jednoho bratra. Mluvili hlavně o tom,

že ve velkém New Yorku jim tak trochu chybí pocit sounáležitosti a komunity. Psal se rok 2006 a ti dva se spolu potkávali čím dál častěji. Neumann si dokonce pronajal kancelář ve stejné budově jako McKelvey — v brooklynské čtvrti DUMBO (Down Under the Manhattan Bridge Overpass — průmyslová zóna pod Manhattanským mostem). Stejně jako s dupačkami i tady přišel Neumann k další inspiraci, když se při kávě v sousední kanceláři doslechl o co-workingovém byznysu. Řada podnikavců kupovala chátrající tovární haly a předělávala je na kancelářské prostory, které se pronajímaly po malých parcelách na dobu určitou. Airbnb pro startupy bylo velmi lukrativní, což Neumanna zaujalo především. Celou noc probděl a v hlavě mu to začalo zapadat do sebe. Má kamaráda architekta, který umí navrhovat kanceláře a vytěžit z pronajatých prostor maximum. On má zase nápady, jak skrz sdílené kanceláře v každém větším městě budovat komunitu a pracovní kulturu, kterou dnešní korporáty tak zoufale postrádají. Společně přesvědčili majitele budovy, v níž sídlily jejich kanceláře, a představili mu projekt Green Desk — trvale udržitelné kancelářské prostory, v nichž mají vaše nápady zelenou!

Postaršímu panu Guttmanovi vysvětlili, že nová generace podnikatelů nepotřebuje kancelářské prostory pro dvacet zaměstnanců a smlouvu na tři roky dopředu. Chtějí moderně vybavený inkubátor pro pět lidí, na šest měsíců — než zjistí, že nepatří mezi vyvolené a odejdou zase bydlet k rodičům.

Na papíře všechno vypadalo skvěle. Kancelářské prostory vyžadují méně místa, toalety a kuchyňka mohou být společné pro několik místností a nábytek stojí zlomek toho, co vybavení apartmánů. Když si to Guttman spočítal, vyšlo mu, že oproti dlouhodobému pronájmu velkým firmám nebo předělávce na luxusní bydlení bude schopen ročně z nabízených prostor získat až čtyřikrát víc peněz.

PENÍZE TĚCH

DRUHÝCH

Green Desk byl velmi úspěšným betatestem. Neumann a McKelvey spolu s dalším architektem rychle předělali Guttmanovu budovu a obsadili ji nájemníky. Guttman za malou investici do renovací a poskytnutí prostor získal 50 % firmy a začínající finanční krize nahnala do mikrokanceláří bankéře, kteří se ocitli ze dne na den na ulici a chtěli začít znovu

„Vybrané lokace WeWork nabízely pípu s osmi druhy piva a čtyřmi druhy vína. Každý mohl pít, co hrdlo ráčilo. Popularita těchto společných prostor byla taková, že produktivita klientů prudce klesala a firma byla nucena omezit konzumaci na pouhé čtyři půllitry denně.“

na vlastní pěst. Coworkingová supernova ale zhasla, když chtěl Neumann expandovat za hranice Brooklynu. Guttman nechtěl rozšiřovat působnost firmy mimo své vlastní budovy, a tak se s triem vizionářů rozloučil — resp. vyplatil je z  Green Desku s tučným bonusem. Každý z nich získal 500 tisíc dolarů. Když vezmeme v úvahu předchozí Neumannovy investice, byl teď vlastně po všech těch letech v New York City zase na nule. Co do obchodního sebevědomí byl ovšem hodně v plusu. Konečně věděl, že lze jeho nápady proměnit v zisk.

Zásadním obratem v jeho kariéře bylo setkání s jeho múzou, později i manželkou a pravou rukou. Rebekah Paltrow je sestřenicí slavnější Gwyneth Paltrow. Obě jsou potomky polských Židů (pův. Paltrowitz), kteří se na východní pobřeží USA přestěhovali před několika generacemi. Vyrůstaly již ve vlivných a bohatých rodinách, což Rebekah nezapřela — značkové oblečení, nejlepší vzdělání, letní sídlo v Hamptons… a také radar na nejrůznější vykuky. Už po prvním rande s Adamem věděla, že je to ukázkový pohádkář, ale zároveň se nemohla nabažit jeho energie. Rebekah dávala odjakživa hodně na energii, která z lidí vyzařuje. Několik lidí z WeWork — ale i dalších Wefirem (trochu předbíháme, já vím) — vyhodila

po několika minutách od prvního setkání, protože z nich cítila špatnou karmu. Z Adama ovšem vyzařovala aura spasitele. Paltrow, která do New Yorku přijela poté, co se v Los Angeles neúspěšně snažila kráčet ve stopách Gwyneth, se do něj zamilovala — ale nikoliv bezhlavě. Chtěla mít po svém boku úspěšného muže, a tak Neumanna seznámila s Ashtonem Kutcherem, který byl v nultých letech ve fázi, kdy jako andělský investor vložil peníze do mnoha veleúspěšných startupů (včetně Skype, Airbnb nebo Spotify). Jejich několikahodinové konverzace nabíjely Neumanna optimismem. Je na správné cestě! To bylo v době, kdy byl Green Desk v rozpuku, ale Adam měl mnohem ambicióznější plány. Rebekah ho přivedla zpátky k víře a snaze změnit svět k lepšímu. Odtud už to byl jen krůček ke generaci We

PANÁKA ZA KAŽDOU CIHLU

Neumann to vypráví jinak, ale s názvem nového startupu ve skutečnosti přišel společný kamarád Rebi (tak se Rebekah nechávala domácky oslovovat) a Adama, Andy Finklestein. Při celovečerním brainstormingu prostě jen po cestě pro další sklenku vína utrousil „We Work “ a hned dodal, že by se

na to dala navázat celá řada dalších firem — WeLive, WeSleep, WeEat, WeBuy… Neumann a McKelvey byli nadšení. Okamžitě si zaregistrovali tisíc domén a dali se do práce. Adam sháněl investory mezi kamarády své teď už snoubenky a snažil se do business pitche vkládat sousloví jako „kapitalistický kibuc“ a „místo spirituálního propojení“, zatímco McKelvey ho brzdil a chtěl prezentovat WeWork jako vysněnou kancelář, která je na hony vzdálená tradičním klaustrofobním kójím s papundeklovými stěnami. WeWork vám za poplatek nabídlo zábavu á la Google. Štědré společné prostory s kulečníkem, plyšovými pohovkami, kávou a snacky zdarma, nejrychlejší internet ve městě, tiskárnu s nekonečným zásobníkem inkoustu i papíru — to všechno na nejlepší adrese, co by kamenem dohodil od metra či vlaku. Nakonec se shodli na „sociální síti ze skla a cihel“, což bylo pro investory dostatečným lákadlem. Ty cihly tam chtěl McKelvey doslova, protože obnažené cihlové zdi jsou v New Yorku znakem autenticity a dlouhé historie továren, v nichž vznikají trvalé hodnoty. V případě startupů jsou sice ty hodnoty virtuální, ale noví nájemníci mají automaticky pocit, že jsou součástí něčeho většího.

„IWG

nabízela na metr čtvereční až trojnásobek prostoru ve srovnání s WeWork. Její kapitalizace však činila pouhé tři miliardy dolarů.

Kdyby tak tehdy v roce 1989 Marka

Dixona napadlo, aby ji prezentoval jako technologický startup.“

Nutno dodat, že investoři na „offline Facebook“ slyšeli i proto, že něco podobného se na elitních školách praktikuje odjakživa. Když vás přijmou na Harvard, je vaším hlavním cílem nejen za peníze rodičů nebo daňových poplatníků úspěšně dostudovat, ale také si po cestě k diplomu nadělat co nejvíc kamarádů. Z některých se stanou vlivní politici, majitelé důležitých firem, nebo už na školu přijeli jako povoláním synové a dcery. Jejich telefonní číslo se v budoucnu určitě bude hodit. I vědecké studie dokazují, že nejvíc podobných známostí a kamarádů do deště si uděláme při studiu. V práci se pak už seznamujeme účelově — máme kamarády na rybaření, kamarády na golf, kamarády na víkendové pařby… Jen málokdy se tyhle skupiny navzájem protínají a už zkrátka nejde vždycky o lidi, co za vás položí ruku do ohně.

WeWork však svým příslibem užší komunity a networkingových mítinků (čti: divokých večírků) nabízel druhou šanci, jak si najít spřízněné duše. Společné prostory uprostřed bludiště malých kanclů se přímo hemžily mládeží lačnou po úspěchu. Neumann sliboval byznysový speed dating, až se investorům z řad seniorních bankéřů leskly oči, když vzpomínali na svá mladá léta. „iPhone je o I (já), my ale věříme ve spolupráci. Jsme novou generací, která si chce pomáhat. Generací We (my). Jeden brand, jedna rodina a nekonečno příležitostí.“

Podobnými slovy Adam servíroval charisma a lepší zítřky jako pomyslnou třešničku na kraji omamného koktejlu neopakovatelné příležitosti. A kdyby to náhodou nezabralo, proléval investory a majitele kancelářských budov alkoholem.

Teď si možná říkáte, že jsem něco přeskočil. Kde by ti dva vzali peníze na podobný rozjezd, když měli jen těch 500 tisíc od pana Guttmana? Potkali totiž mladého rentiéra Joela Schreibera, který výhodně koupil pár budov ve Williamsburgu, rozvíjející se hipsterské čtvrti, a vzhledem k bující finanční krizi je neměl jak naplnit. Po dvou schůzkách s Neumannem a McKelveym se jich bezelstně zeptal, jestli by ho přibrali do party. Neumann nadhodil, že jejich společnost má aktuálně hodnotu

„Na Manhattanu se rozhořela coworkingová bitva. Neumann posílal ke konkurenci food trucky, aby na ulici nabízely zdarma jídlo s logem a webovou adresou WeWork. Menší firmy

Neumann rovnou kupoval jako housky na krámě — za nižší i vyšší jednotky milionů dolarů.“

cca 45 milionů dolarů — a Schreiber bez mrknutí oka nabídl 15 milionů za třetinový podíl. WeWork tehdy neměl podepsanou ani jedinou smlouvu, postavenou ani jedinou kancelář, ale už měl hodnotu, která alespoň teoreticky udělala z obou zakladatelů dolarové milionáře.

PÁRTY HÁRD

Peníze okamžitě investovali do předělávky první budovy na kraji italské čtvrti na Manhattanu. Šestipatrový činžák, ze kterého se po začátku finanční krize odstěhovaly velké právnické firmy, se během několika týdnů proměnil v první WeWork lokalitu. Stálo to dlouhé hodiny šroubování stolů a židlí nejmenované švédské firmy, ale co se ušetřilo na nábytku, to se utratilo za světlem zalité prostory, dostatek kvalitní kávy a pravidelně doplňovaný minibar. Ajťákem tu byl šestnáctiletý student, pařilo se tu víc než pracovalo, ale první patro se zaplnilo během několika týdnů — a po něm i všechna ostatní. WeWork nebyl ani zdaleka prvním coworkingem ve městě, ale nabídl architektonický flair díky McKelveyho zkušenostem a především sliboval netušené možnosti díky pokročilému online rezervačnímu systému. Na tom Neumann hodně lpěl, protože už v té době sondoval mezi enterpreneury, aby věděl, na co utáhnout další investory. Miliardový startupový jednorožec nevyroste sám od sebe a jít do zasedaček s realitním projektem v době, kdy většina velkých firem krachuje nebo šetří, nebyla cesta ke kýženému úspěchu.

Ostatně, jak někdo později trefně poznamenal: „Takže vy nejste hodinový hotel, vy jste hodinová kancelář.“ Ne — Adam prezentoval WeWork jako technologický startup. Offlinovou síť pracovních příležitostí a kancelář, která všude cestuje s vámi. Chcete mít jistotu, že na služebce budete mít k dispozici plný komfort? Nechcete se spoléhat na to, že v hotelu mají zasedačku, slušné kafe a funkční tiskárnu? Registrujte se ve WeWork a zabookujte si stůl v některé z našich mezinárodních lokací. Stejně jako když jdete v zahraničí do McDonald’s a máte jistotu, že hamburger s hranolkami bude všude chutnat stejně, i ve WeWork se můžete spolehnout na stejnou úroveň služeb. S měsíčním předplatným, nebo jen zaplacením doby nezbytně nutné na práci, máte vždy jistotu, že jste neutratili víc, než jste chtěli. V případě volného slotu si navíc můžete klid na práci v mobilní appce snadno prodloužit. A světe div se, ono to zafungovalo. Agresivní mileniálský marketing, chytré používání slov jako organický či rukodělný při popisu nabízených káv či pamlsků, pravidelné dýchánky u pronajatých food trucků — a především, proč to neříct, chlastačky. Adam Neumann neponechal nic náhodě, a protože prvními nájemníky byli jeho vrstevníci, co chtějí po práci legraci, utrácelo se hodně přebytků za alkohol. Do dalších lokací se pak už rovnou instalovaly pípy s výběrem newyorských minipivovarů, takže do WeWork lidé chodili nejen pracovat — chodili se sem také velmi lacino opít.

WeWork brzy nemusel utrácet žádné peníze za reklamu. Mezi lidmi v New Yorku se rychle rozneslo, že nejlepší večírky jsou ve WeWork, takže se brzy na kanceláře stála fronta. Rebekah i Schreiber kromě vlastních investic zajistili i další investory, Neumann si dokonce na chvilku pronajal dům v Hamptons, aby tu mezi sousedy lovil další pány na holení. Každý investovaný milion okamžitě otočil do dalšího pronájmu a renovace. Patra či celé budovy v New Yorku si WeWork pronajal na tři, pět nebo sedm let a následně se rozjely náklaďáky do Ikey, aby Neumannovi zaměstnanci nakupovali a šroubovali ve velkém. Jakmile se koncept a vybavení ustálily, nakupovalo se skutečně na tuny, přičemž tempo expanze pomáhalo Neumannovi při dalším vyjednávání s majiteli budov v jiných městech. WeWork negeneroval v letech 2010 až 2012 skoro žádný zisk, ale otevíral jednu pobočku za druhou. Šeptanda fungovala, v prostorách WeWork vznikaly úspěšné firmičky, které pak pohltily

větší ryby, a coworkingový kult začal s přibývajícím počtem poboček zajímat i investory — zvlášť ty, co chtěli mít s podílem ve firmě i větší kontrolu nad případnými novými startupy, které kancelářské prostory využívaly.

VÍFŠECHNO

Jedním z prvních velkých investorů byl investiční fond Benchmark, který měl za sebou seed v eBay, Instagramu nebo Uberu. Jeho zástupce dorazil do „vlajkové lodi“ WeWork poté, co Adam jednomu z členů představenstva po telefonu doslova „vykecal díru do hlavy“. Ale i naživo všechny ty sliby vlastně vypadaly uvěřitelně. Společné prostory byly plné lidí, kteří se mezi sebou vzrušeně bavili. Káva byla skvělá. Všechny budovy zatím WeWork otevřel v termínu a na některé měl skutečně frontu zájemců, kteří hledali volný slot. Jaký to kontrast oproti jiným startupům, které v prvních letech masivně prodělávají. Hlavním tahákem

„Audit odhalil bizarní ezometriky, kterými Neumann posílal firmu do výrazného plusu. Dalším vykřičníkem bylo, že 50 % WeWork lokací má v prvním roce nájem budov zdarma, takže vypadají extrémně výdělečně — což je ovšem pouze dočasný stav. I přes všechny kličky WeWork v roce 2019 prodělal dvě miliardy dolarů.“

byl ovšem Neumann sám o sobě — s vizáží rockové hvězdy a aurou, která nakazila dobrou náladou kohokoliv, kdo šel zrovna kolem. O pár dní později Benchmark zainvestoval 15 milionů dolarů a valuace WeWork stoupla ke sto milionům dolarů. Neumann doufal, že to bude brzy ještě o nulu víc.

Tady někde se to všechno láme. Možná jste zapomněli na úvodní odstavce a říkali jste si, že si to ten kluk vlastně všechno zaslouží. Hned po investici od Benchmarku svolal zaměstnance a na tabuli jim načmáral, jakou hodnotu budou mít jejich miniaturní akciové podíly, až kapitalizace firmy dosáhne miliardy. A pak pěti. Deseti. Dvaceti. A tak dále…

Moc dobře věděl, že investorská koule už se utrhla. Při vyjednávání nových budov v Evropě nebo v Asii se oháněl zkušenými investory z řad fondů a celebrit. Při shánění investorů prezentoval ty nejhonosnější budovy v nejlepších čtvrtích. Nábor klientů šel snadno, když věděli, že budou součástí obrovské komunity s dveřmi otevřenými v každém větším městě. Všechno se to navzájem utvrzovalo o velké kancelářské revoluci a splněném snu generace MY. Neumann se nechtěl zastavit u kancelářských prostor, takže vzniklo i vzdělávací centrum WeGrow, kterému šéfovala Rebekah, a Neumann chtěl později koupit i další školy, aby si vychoval celou novou generaci nájemníků. V letech 2016 a 2017 se při expanzi do Asie podařilo získat spoustu peněz — investiční fond japonské banky SoftBank nabídnul 4,5 miliardy dolarů, stovky milionů dolarů měli ve WeWork i Goldman Sachs, J.P. Morgan & Chase nebo investiční fond Harvardu. V roce 2018 SoftBank investovala další tři miliardy a kapitalizace se zdvojnásobila na 40 miliard dolarů.

JÁJÍNCI JDOU SPASIT SVĚT

Je fascinující, že ani v tu chvíli se redaktoři Wall Street Journal nebo nejchytřejší hlavy v Goldman Sachs nezkoušejí zamyslet nad tím, jak k podobnému ekonomickému zázraku dochází. Všichni se nechávají opít (někteří doslova) Neumannovou rozpínavou vizí a nakažlivou atmosférou kanceláře třetího

tisíciletí. Až přelom let 2018 a 2019 ukazuje trhliny zdánlivě neprůstřelné (čti: štědře zaplacené) mediální image. Za WeWork stojí stovky zaměstnanců-dříčů, ale i několik zakladatelů. Navenek ale všichni vzývají Adama Neumanna, neomylného technoJežíše, co po Manhattanu chodí bos a v zasedačkách slibuje vstup na burzu a pohádkové bohatství všem, kdo šroubovali první stoly a plnili židle v roce 2010. Jenže Adam dává — a Adam i bere. WeWork operuje s minimálními zisky nebo mírnou ztrátou, jak bývá u startupů obvyklé. Dlouhá léta se daří zamlčovat fakt, že tenhle startup žádný geniální software nebo myšlenku, která by se časem zázračně zhodnotila, vlastně nemá. „Jen“ si pronajímá stovky budov v desítkách měst po celém světě. Jeho „hodnotou“ je onen neuchopitelný sen o „práci hrou“.

Sen, kterému Adam uvěřil — ale po cestě k jeho uskutečnění si za firemní peníze pořídil luxusní tryskáč, dvě limuzíny (jednu pro sebe, druhou, aby odvezla domů stenografku, které po cestě diktoval poznámky), několik obrovských apartmánů a honosných vil (re-pre-zen-ta-ce). Co je pár milionů tady a támhle, když firma roste o miliardy?

Těch bláznivých útrat za večírky, výlety i trochu toho luxusu bylo hodně. Kdo chce vědět víc, ten si může pustit zmíněný podcast WeCrashed nebo jeho seriálovou adaptaci, která to celé ještě víc zdramatizovala. My se v závěru našeho vyprávění trochu posuneme ke srážce s krutou realitou. To když si všichni ti kapitáni investičních fondů uvědomili, že nemalé prostředky vložili do rukou chlápka, který uvěřil, že skutečně může být novým Ježíšem. Není to jen práce jeho kadeřníka — on tomu prostě fakt věří a chystá se postavit WeWork pobočku i na Marsu, až tam Elon Musk konečně doletí.

MILIARDOVÁ KOCOVINA A ZLATÝ PADÁK

V minulém čísle jsme v příběhu o kryptokrálovně Ruže Ignatovové popisovali falešnou kryptoměnu OneCoin, u níž mnozí čekají na pohádkovou výplatu. V případě WeWork tisíce zaměstnanců po celém světě čekaly na vstup

firmy na burzu, aby se jejich sedmdesátihodinové pracovní týdny konečně proměnily ve vyplacené podíly v hodnotě stovek tisíc či milionů dolarů. Nutno dodat, že mnozí z nich na tuhle možnost nikdy nedosáhli — brutální zápřah totiž způsobil, že WeWork každoročně obměnil až pětinu řadových zaměstnanců. Kosa narazila na kámen v roce 2019, kdy se při kapitalizaci ve výši 47 miliard dolarů WeWork zapsal do historie jako nejhodnotnější startup všech dob. A s blížícím se vstupem na burzu konečně došlo na audit. Au au. Nejenže Adam vyvedl z firmy desítky milionů dolarů pro osobní potřeby (vykázal je jako náklady na prezentaci, takže to nebylo nelegální), utratil obří sumy za teambuildingy, na které jako „zábavu“ pozval světoznámé hudební kapely. Navíc celý ten styl party office byl neuvěřitelně nákladný v kontrastu s dostupnými pronájmy a společnost uzavřela mimořádně nevýhodné smlouvy v prostorách, kde už končila pětiletá nájemní smlouva. V roce 2019 WeWork prodělal dvě miliardy dolarů a jeho kapitalizace se po důkladné prověrce smrskla ze 47 miliard na pouhých sedm. Neumann byl z firmy vypoklonkován s padákem v hodnotě necelých dvou miliard dolarů, primárně díky velmi chytře napsané dohodě se SoftBank. Navíc zůstal zaměstnán jako konzultant s pohádkovým platem

46 milionů dolarů. Poplatil všechny dluhy, nikdo ho nezažaloval, a dokonce se na hraně krachu pokusil firmu neúspěšně odkoupit. WeWork, tolikrát popsaný jako učebnicový příklad, dál funguje… už jako značka zbavená mesiášského komplexu a technologického náboženství, co změní svět. Pokud chcete, můžete navštívit její pražskou pobočku na Národní. Před pár týdny tam doslova na ulici prodávali kancelářské židle — padesát korun za kus — protože firma momentálně aktualizuje vybavení všech svých poboček. A  Adam Neumann? Splnil se mu sen — stal se pohádkově bohatým i slavným. Je to TEN Adam Neumann, co si obtočil kolem ukazováčku celý Wall Street. Když se mu to povedlo jednou, určitě to zkusí znovu. Loni si založil nový startup Flow, který chce být přímým konkurentem WeWork. Nejen na Wall Street ale naštěstí znají heslo: „Fool me once, shame on you. Fool me twice, shame on me.“

ačátek roku 1969 přinesl Georgi Harrisonovi období trudomyslnosti. Zima stále nepolevovala, on i jeho manželka Pattie byli čerstvě odsouzeni za držení marihuany  – po razii vedené detektivním seržantem Normanem Pilcherem, nechvalně proslulým svým zacílením na celebrity. Ani dění ve firmě Apple Corps nepůsobilo povzbudivě:

účetní během jednání radili Beatles, jak reorganizovat jejich chaoticky spravované obchodní impérium.

Jednoho rána se George rozhodl vynechat porady v  Apple Corps a místo toho zamířil do venkovského sídla Erica Claptona v hrabství Surrey. Po týdnech sychravého počasí se tam konečně objevilo slunce – a právě ten okamžik Harrisonovi vnukl nápad: vypůjčil si od Claptona kytaru, procházel se po zahradě, brnkal do strun a tiše si prozpěvoval: „Here comes the sun.“

Harrison tušil, že drží v rukou zárodek silné písně, a dál na ní pracoval. Dokončil ji v červnu během dovolené na Sardinii. Nahrávání alba Abbey Road sice začalo už v únoru, ale v květnu si kapela dopřála osmitýdenní pauzu a do studia se vrátila až na začátku července. Lennon tehdy chyběl  – zotavoval se ze zranění po automobilové nehodě  – a tak se do práce pustila trojice zbývajících Beatles. Harrison zpíval a hrál nejen na kytaru, ale i na syntezátor Moog, který se na nahrávce Beatles objevil vůbec poprvé. Harrison a McCartney nazpívali líbezné vokální harmonie, zatímco producent George Martin přidal osmnáctičlenný orchestrální doprovod. Martin, patrně vytuše prosté kouzlo písně, nechal orchestr znít jen tiše v pozadí. „Here Comes the Sun“ tak doplnila Harrisonovu skladbu „Something“ na albu Abbey Road. Obě písně byly při vydání desky koncem září vnímány jako vrcholy alba a Harrisonovi zajistily postavení rovnocenného skladatele vedle slavného tandemu Lennon–McCartney.

Přestože „Here Comes the Sun“ nikdy nevyšla jako singl, hudebníci se jí rychle ujali  – a dokonce ji přezpívalo více

Jak skladba George Harrisona rozzářila album Abbey Road od Beatles Here Comes the Sun

TEXT

Garth Cartwright

černošských interpretů než kteroukoliv jinou píseň z dosavadního repertoáru Beatles. Richie Havens nahrál živou verzi, která se po vydání v roce 1971 vyšplhala na 16. příčku amerického žebříčku. Hraje ji v živém, svižném tempu: zatímco druhý akustický kytarista vybrnkává melodii, Havens zpívá tiše, naléhavě a s typickou vnitřní intenzitou.

Nina Simone, která v té době pravidelně zařazovala do repertoáru i populární rockové a popové písně, nazpívala Harrisonovu skladbu rovněž v roce 1971 a zařadila ji na album nazvané Here Comes the Sun. Podává ji něžně a zamyšleně, v rytmu ča-ča; dojem však poněkud

narušuje příliš okázalá smyčcová sekce. Téhož roku vydal vlastní verzi i Peter Tosh  – tehdy ještě jako člen skupiny The Wailers po boku Boba Marleyho a Bunnyho Wailera. Jeho interpretace je pomalá, téměř zlověstná, nesená mohutnou basovou linkou. Pokud vlastníte tento singl na 45 otáček, může vás těšit, že sběratelé reggae by za něj dnes zaplatili kolem 200 liber. V roce 2022 nahrála svou reggae verzi i britská zpěvačka Joss Stone na album vzdávající poctu Nině Simone – její nahrávka se však originálům Petera Toshe ani Niny Simone nemůže rovnat.

Ječivé, trhané rockové číslo od Steve Harley & Cockney Rebel si člověk raději odpustí  – přestože v parném létě roku 1976 prorazilo v Británii do první desítky hitparády. Následovala však řada dalších předělávek; dnes jich existuje dobře přes tři sta. „Here Comes the Sun“ se navíc stala vůbec první písní ze šedesátých let, která na streamovacích platformách překročila hranici jedné miliardy přehrání. Její hřejivá melodie a něžný nádech optimismu – vycházející z mantricky se opakujícího popěvku sun, sun, sun, here it comes i povzbudivého verše Little darling, the smile’s returning to the faces – z ní učinily milovanou klasiku, kterou si oblíbili pouliční muzikanti i pěvecké sbory po celém světě. Mezi nesčetnými verzemi téhle písně mám osobně nejraději tu od dua Womack & Womack – manželské dvojice pocházející z královské rodiny amerického R&B: Linda byla dcerou Sama Cookea, Cecil mladším bratrem Bobbyho Womacka. Skladbu „ Here Comes the Sun“ si vybrali jako závěrečnou na svém albu Radio M.U.S.C. Man z roku 1985. Vtiskli jí jemný reggae rytmus, nádherné vícehlasy a proložili ji popěvkem Good Day Sunshine, nenápadným odkazem na píseň z beatlesovského alba Revolver. Vznikla tak láskyplná, procítěná interpretace s téměř chorálním vyzněním  – přesně tak ostatně George Harrison svou píseň sám vnímal.

„Nikdy nevíte, co se na

trzích semele. Včerejší investiční hit může být zítřejší propadák a nové trendy se rodí rychleji, než stihnete říct „býčí trh“.

Kdo zaspí, tomu ujede investiční vlak — příležitosti nečekají. Buďte proto stále ve střehu — peníze nikdy nespí.“

Fondy

Velký přehled FKI: Který fond je nejlepší volbou v nejisté době?

Fond Českého Bydlení SICAV

VÍCE INFORMACÍ

ond Českého Bydlení SICAV, a. s. byl založen v roce 2018 a je prvním českým fondem, který investuje do rezidenčních nemovitostí s atraktivním nájemním výnosem, především v regionech celé České republiky. Od roku 2022 zhodnotil Fond své portfolio průměrně o 9,14 % ročně a dlouhodobě patří mezi nejvýkonnější nemovitostní fondy v Česku. Stabilní hospodářské výsledky vynesly Fond podle portálu Nemovitostni-fondy.cz mezi tři nejvýkonnější realitní fondy roku 2024.

Nemovitostní portfolio Fondu zahrnuje bytové domy s vysokým investičním potenciálem a možností dalšího rozvoje za účelem dlouhodobého pronájmu, které generují výnosy v řádu vyšších jednotek procent. Portfolio je diverzifikované, s největším zastoupením bytů v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, ale také ve Znojmě, Plzni a Liberci. V roce 2022 Fond expandoval na Slovensko. Díky novým akvizicím téměř ztrojnásobil své nemovitostní portfolio během několika měsíců a navýšil jeho hodnotu na 1,4 miliardy korun. Fond vyniká také rozumným využitím bankovního financování, patří mezi nejméně zadlužené realitní fondy v České republice, s LTV (úvěr k hodnotě) ve výši 17 %. Investoři, kteří jsou s Fondem od jeho založení, nyní evidují celkové zhodnocení ve výši 64,07 %. Svým investorům a distribučním partnerům Fond přináší unikátní příležitost podílet se na realitním investování s vysokou mírou komfortu, transparentnosti, nadstandardními výnosy a úsporou jejich cenného času a energie.

2018 8,09 % 9,44 %

1,26 mld. Kč

VÝNOSY V ROCE 2024

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

ROK ZALOŽENÍ

FONDY Velký přehled FKI

Conseq Venture Debt 2 fond fondů

polečnost Conseq nabízí svým klientům možnost investovat do fondu fondů Conseq Venture Debt 2, který směřuje kapitál do podkladového fondu Orbit Growth Debt II, spravovaného společností Orbit Capital. Fond Orbit Growth Debt II navazuje na úspěšný první fond stejného správce a pokračuje v osvědčené strategii zaměřené na růstové financování inovativních firem.

Fond Orbit Growth Debt II investuje do mladých, rychle rostoucích firem formou dluhového financování (venture debt), především ve střední a východní Evropě, a také v zemích regionu DACH. Na rozdíl od klasického (venture kapitálového) startupového investování, které sází na větší množství rizikových projektů s nadějí, že několik z nich uspěje, se Orbit Growth Debt II zaměřuje na robustní firmy s vysokou pravděpodobností přežití. Klíčovými kritérii pro výběr jsou existující tržby a stabilní klientská základna. Díky omezené konkurenci v oblasti venture debt si fond může pečlivě vybírat mezi kandidáty. Fond se orientuje především na technologické společnosti, zejména v oblastech digitalizace, kyberbezpečnosti a vývoje softwaru. Mezi příklady firem z portfolia prvního fondu patří například LetsBuild, ThreatMark nebo Cloudtalk. Jednou z hlavních zásad řízení fondu je neposkytovat firmám půjčky vyšší než 10 % jejich aktuální hodnoty. Tento přístup pomáhá zajistit, že i v případě poklesu hodnoty společnosti nebo její akvizice konkurencí bude fond jako věřitel přednostně uspokojen.

VÍCE INFORMACÍ

Investiční záměr a budoucí výnos fondu nespočívá pouze ve splátkách úroků z poskytnutých půjček. Fond se zároveň podílí na potenciálním úspěchu financovaných firem, a to prostřednictvím akciových opcí. Díky této struktuře může v případě výrazného růstu startupu dosáhnout podstatně vyššího zisku, než by odpovídalo samotnému úrokovému výnosu, který se aktuálně pohybuje mezi 10 až 12 % ročně. Fond tak představuje atraktivní investiční příležitost pro ty, kteří hledají kombinaci stabilního výnosu z úroků a zároveň možnosti vysokého zhodnocení díky růstu technologických společností.

10 % a více

ODHADOVANÉ P. A. VÝNOSY* ROK ZALOŽENÍ

100 mil. € 2025

PLÁNOVANÝ OBJEM PODKLADOVÉHO FONDU

Conseq BNP Paribas Co-Invest Fund 2

onseq umožňuje klientům investovat prostřednictvím fondu Conseq BNP Paribas Co-Invest Fund 2 (CZK) do private equity fondu BNP Paribas Agility Co-Invest Fund 2, spravovaného bankou BNP Paribas, největší bankou eurozóny s dlouholetými zkušenostmi se správou a zhodnocováním majetku. Fond vyhledává atraktivní investiční příležitosti v oblasti private equity, tedy investice do akciových společností, které nejsou obchodovány na burzách. Tato strategie přináší několik výhod: investoři nejsou tolik vystaveni výkyvům akciových trhů a zároveň získávají přístup k firmám, do nichž je pro fyzické osoby obtížné investovat. Skutečnost, že tyto společnosti nejsou veřejně obchodované, umožňuje jejich managementu realizovat dlouhodobé plány bez tlaku na čtvrtletní vykazování výsledků. Díky investicím z fondů, jako je tento, mohou firmy svobodněji rozvíjet své podnikání a investoři dosahovat vyšších výnosů než u burzovně obchodovaných společností.

Fond Agility 2 buduje diverzifikované portfolio 30 až 50 minoritních podílů na společnostech zejména v regionu západní Evropy s významným podílem společností ze zdravotnického sektoru, jako je například rakouská firma Vamed, která působí i v České republice. Při prvním uzavření fond zahrnoval 12 společností z osmi zemí. V červnu 2025 drží fond podíly v hodnotě 192 mil EUR v 15 firmách. Aktuální vývoj na finančních trzích naznačuje, že Evropa může představovat stabilní investiční region, a to i v kontextu možných globálních celních válek.

ODHADOVANÉ P. A. VÝNOSY*

VÍCE INFORMACÍ

Cílová velikost fondu činí 700 až 900 milionů eur. Při prvním uzavření v prosinci 2024 fond získal 524 milionů eur, zatímco druhé uzavření v červnu 2025 navýšilo objem téměř na 700 milionů eur. Jedná se o uzavřený fond s investičním horizontem 10 let, přičemž první exity (prodeje podílů ve společnostech) a výplaty investorům jsou plánovány přibližně po pěti letech.

PLÁNOVANÝ OBJEM PODKLADOVÉHO FONDU

REALIA FUND SICAV

VÍCE INFORMACÍ

a akvizice dokončených a plně pronajatých retail parků se zaměřuje fond kvalifikovaných investorů REALIA. Takto pořízené nemovitosti fondu ihned přinášejí výnos z nájemného – není nutné čekat na dostavbu ani obsazení. Všechny nájemní smlouvy jsou uzavřeny na dobu nejméně pěti let a průměrná délka činí 6,3 roku. Díky tomu má fond zajištěn stabilní dlouhodobý příjem. Typickými nájemci jsou řetězce každodenní spotřeby: supermarkety, drogerie, lékárny, chovatelské potřeby, dostupná móda a sportovní zboží. Jde o segmenty maloobchodu odolné vůči ekonomickým výkyvům, což přispívá ke stabilitě výnosů fondu. Mezi nájemníky figurují i mezinárodní značky jako Lidl, Billa, Penny nebo lékárny Dr. Max, což posiluje jistotu pravidelných plateb nájemného. Pro financování akvizic využívá fond i bankovní úvěry; zadlužení aktuálně činí přibližně 48 % hodnoty portfolia (LTV). Od založení v lednu 2020 fond fixuje úrokové sazby u všech úvěrů, obvykle na pět let, což výrazně snižuje úrokové riziko. Zhruba 80 % investorů tvoří fyzické osoby (kvalifikovaní investoři); zbytek připadá na firmy, investiční fondy, obce, neziskové organizace a jednu banku. Široká skladba investorů snižuje závislost na jednotlivých investorech a posiluje stabilitu fondu. Kombinace okamžitých příjmů z nájemného, dlouhodobých smluv s kvalitními nájemci a konzervativního finančního přístupu činí z fondu REALIA atraktivní volbu pro investory hledající stabilní a předvídatelné zhodnocení v sektoru komerčních nemovitostí.

9,18 %

9,48 %

1,7 mld. Kč 2020

VÝNOSY V ROCE 2024

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

ROK ZALOŽENÍ

JET 2

VÍCE INFORMACÍ

eská investiční společnost Jet Investment, a.s., působící na trhu od roku 1997, se specializuje na investice do středoevropského průmyslu. Svou odbornost v oblasti výběru a správy investic využila při vytvoření fondu kvalifikovaných investorů JET 2, který cílí na středoevropské průmyslové firmy s vysokým růstovým potenciálem. Její dlouholeté zkušenosti a odborné know-how v oblasti private equity ji řadí mezi přední hráče na trhu středoevropských investic. Filozofie společnosti je založena na konzervativní cestě postupného růstu, neboť je přesvědčena, že rychlé úspěchy zpravidla nemají dlouhou životnost. S touto strategií oslovuje kvalifikované investory s dlouhodobou vizí, kteří společně s Jet Investment využívají potenciál fondů zaměřených na stabilní průmyslové segmenty.

Portfolio fondu Jet 2 tvoří především průmyslové strojírenství pro energetiku s podílem 61 %, tiskařské služby s 14 %, výrobky a služby pro ropný a plynárenský průmysl s 10 %, obecné průmyslové strojírenství s 6 %, provoz a distribuce energií s 6 % a díly pro automobilový průmysl s 3 %. Tento sektorový mix odráží strategické zaměření na průmyslové segmenty s vysokou přidanou hodnotou a odolností vůči ekonomickým cyklům. V portfoliu jsou zastoupeny společnosti 2JCP, ROCKFIN, EDS GROUP, které jsou lídry ve svých oborech a přispívají k celkové stabilitě a růstu fondu. Součástí portfolia fondu Jet 2 byla rovněž strojírensko-energetická skupina TEDOM, kterou Jet Investment v říjnu 2024 prodal globální skupině Yanmar

Z geografického hlediska je portfolio diverzifikováno: Německo představuje 25 %, Česká republika 22 %, Polsko 8 %, Maďarsko 7 %, Švýcarsko 6 %, Rumunsko 4 %, Velká Británie 4 %, Rakousko 4 %, Francie 3 %, ostatní země EU 9 % a země mimo EU 8 %. Tato široká geografická diverzifikace umožňuje fondu efektivně rozložit rizika spojená s regionálními ekonomickými výkyvy a zároveň využívat růstový potenciál rozličných trhů.

Pro kvalifikované investory, kteří hledají podobnou investiční příležitost, přichází společnost Jet Investment s novým private equity fondem Jet 4. Tento fond, který bude otevřen v září 2025, naváže na úspěšnou strategii fondu Jet 2 a zaměří se na obdobné perspektivní sektory s potenciálem nadprůměrného zhodnocení.

22 %

VNITŘNÍ MÍRA VÝNOSNOSTI *

8 2 roky

INVESTIČNÍ HORIZONT

ROK ZALOŽENÍ

4 mld. Kč

INVESTIČNÍ KAPITÁL

VÍCE INFORMACÍ

polečnost BH Securities připravila pro rok 2025 nový fond kvalifikovaných investorů, který vzniká v úzké spolupráci se společností Enaco, specializovanou na energetické poradenství. Odborné znalosti této společnosti budou klíčové pro výběr investic do projektů v energetickém sektoru. Poptávka po elektrické energii celosvětově roste, zejména díky rozvoji umělé inteligence a datových center, která vyžadují značné energetické zdroje. Fond sází na pokles podílu elektřiny vyráběné z fosilních paliv a přechod k obnovitelným zdrojům. Klíčovým problémem obnovitelných zdrojů, jako jsou solární a větrné elektrárny, je obtížnost skladování elektrické energie. Proto fond investuje do bateriových úložišť (Battery Energy Storage Systems, BESS), která umožňují uchovávat energii vyrobenou z obnovitelných zdrojů. Bateriová úložiště však představují pouze jednu z aktivit fondu. Obecně se fond zaměřuje na investiční příležitosti a majetkové účasti v energetických společnostech, vlastní development nebo akvizice, financování energetických projektů třetích stran. Fond se rovněž zaměřuje na obchod s energií z obnovitelných zdrojů a poradenství v této oblasti. Výrazně těží z evropské politiky Green Deal, která alokuje biliony eur na obnovitelné zdroje a akumulaci energie. Fond si nenechá ujít příležitost Modernizačního fondu ČR (390 miliard Kč), který podporuje projekty BESS a biometanu.

Hlavním geografickým zaměřením fondu je Evropa. Investiční horizont je plánován na minimálně tři roky, což investorům nabízí dlouhodobou perspektivu růstu v dynamicky se rozvíjejícím sektoru.

10—12 %

CÍLENÉ VÝNOSY*

NUMIZMATIC SEMPER SICAV

VÍCE INFORMACÍ

FONDY Velký přehled FKI

edním z pilířů diverzifikace jsou alternativní investice. Na rozdíl od klasických aktiv, jako jsou akcie nebo dluhopisy, investor v tomto případě nesází na běžné finanční trhy, ale na předměty, které se obchodují mimo ně. Alternativní investice nabízejí nepřeberné množství podob  – může jít o veterány v podobě klasických automobilů, luxusní vína, sbírky umění nebo třeba sběratelské mince. Právě na mince se zaměřuje fond NUMIZMATIC SEMPER SICAV

Výhodou zlatých a stříbrných mincí je, že jejich hodnota má jasně danou objektivní složku. Tou je hmotnost ušlechtilého kovu, který mince obsahují. K této základní hodnotě se pak připočítává vzácnost konkrétní mince, která může být dána jejím historickým významem, omezeným nákladem nebo sběratelským zájmem. Investování do mincí tak investorovi nabízí dvě hlavní příležitosti ke zhodnocení kapitálu: první je spojena s vývojem ceny zlata a stříbra na trhu, druhá pak závisí na numismatických znalostech a schopnosti vybrat mince s rostoucí sběratelskou hodnotou.

Zlato v posledních dvou letech zažívá výrazný růst. Od roku 2022 jeho cena vzrostla o více než 70 %, což investory do tohoto žlutého kovu rozhodně nepotěšilo jen tak málo. Vzhledem k tomu, že rok 2025 přináší nejistoty  – ať už globální, ekonomické, nebo politické –, je obtížné očekávat pokles ceny zlata. Ta zůstává klíčovým faktorem určujícím hodnotu sběratelských mincí. Jediným výrazným rizikem pro cenu zlata v budoucnosti by mohl být růst výnosů amerických státních dluhopisů, který by mohl odlákat investory od drahých kovů zpět k tradičním finančním nástrojům.

4,99 %

8,82 %

305 mil. Kč 2017

VÝNOSY V ROCE 2024

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

ROK ZALOŽENÍ

VELIKOST FONDU

Sirius Investments Alpha

VÍCE INFORMACÍ

ond Sirius Investments Alpha je z hlediska našich kritérií velmi zajímavý, zejména díky důrazu na diverzifikaci finančních aktiv. Jeho cílem je prostřednictvím široké diverzifikace vlastních prostředků vytvořit portfolio, které zůstává nezávislé na směru vývoje trhu. Jinými slovy, konstrukce fondu je navržena tak, aby v obdobích poklesu finančních trhů chránila prostředky investorů. Tato robustnost se odráží i v rozložení portfolia: 33 % tvoří Long/Short Equity fondy, 22 % připadá na komoditní obchody, 19 % je věnováno strategii Special Situations – pod tímto označením se skrývají investice, které nejsou přímo závislé na běžném vývoji trhu  – a 15 % je alokováno do Global Macro, tedy fondů, které investují na základě změn klíčových ekonomických ukazatelů.

Nejvýkonnější složkou portfolia jsou pochopitelně hedgové fondy se sektorovým zaměřením. Ty zahrnují fondy specializující se na rozvojové trhy, biotechnologie, energetiku či zdravotnictví. Tento přístup sám o sobě zajišťuje široké pokrytí napříč různými sektory.

V roce 2024 fond dosáhl výnosu 7,98 %, přičemž průměrné roční výnosy od svého založení činí 7,11 %. Při pohledu na historickou výkonnost a její srovnání s americkým indexem S&P 500 zjišťujeme, že Sirius Investments Alpha dosáhl svého nejvyššího výnosu (16,36 %) v roce 2022, kdy index S&P 500 ztratil 18 %. Fond tak splnil své poslání a ukázal schopnost růst zcela nezávisle na akciových trzích. Naopak v posledních dvou letech, která byla pro americkou burzu příznivá, se výkonnost fondu k výsledkům S&P 500 nepřiblížila.

7,98 %

VÝNOSY V ROCE 2024 P.

7,11 %

2018

1,9 mld. Kč

Nero, prznitel... denárů

atří k nejslavnějším císařům starověkého Říma. Nero. Tyran, zhýralec, zvrhlík i matkovrah, prostě monstrum. Ale také caesar, jehož velebili  – dočasně  – běžní občané, jimž se urputně snažil zalíbit zrušením cel (tedy zlevněním potravin) a snížením nepřímých daní (ze 4,5 na 2,5 procenta, čemuž se dnes jen kysele zasmějeme). „Obličej měl spíše hezký než půvabný, oči šedomodré a krátkozraké, šíjí vypasenou,“ popisuje jej antický Suetonius v Životopisech dvanácti císařů. Neronovo vzezření zříte výše na rubu stříbrného denáru, na líci mince ražené v letech 65 až 66 je Vestin chrám. Ani božský úřad ani modlení však už nepomáhaly hodnotě denáru, který Nero coby první imperátor začal zlehčovat a „ředit“. Ke státní kase se choval věru neuctivě. „Pokud jde o bohatství a peníze, byl toho názoru, že jejich správným užitím je mrhání a že jsou špinavci a krkani, kdo si vedou účty o vydáních,

ZLEHČOVÁNÍ MINCÍ V ANTICKÉM ŘÍMĚ

(procenta stříbra v mincích vyražených od roku 1 n.l.)

naopak velkolepí ti, kdo peněz zneužívají a je utrácejí,“ zaznamenal Suetonius. A dodával: „Rybařil pozlacenou sítí s provazy propletenými purpurem a šarlatem... V ničem však neutratil více peněz nežli ve stavebnictví.“ Ve vile měl „předsíň“ tak prostornou, že v ní stála 120 stop čili čtyřicet metrů vysoká socha: samozřejmě Nerona samého! Oběživo říše nutně zhoršil. Numismatikové tak vypočetli, že římský denarius platící od roku 211 před Kristem až do půle 3. století, postupně zmenšoval váhu i obsah stříbra. Zatímco denáry zprvu obsahovaly přes 95 procent cenného kovu, od chvíle, kdy usedl na trůn Nero (a roku 68 sám sebe probodl), už podíl jen klesal. Za občanské války, za flaviovské dynastie (v letech 69– 96) i později, až se dostal po roce 200 na chabou polovinu váhy denáru, kterou Nero již i snížil ze 4,5 na 3,4 gramu. Přestože se chtěl stát nesmrtelným a přejmenovat Řím na Neropolis, dějiny si jej pamatují jako penězokazce.

TEXT Martin Rychlík FOTO Ibercoin Bidinside

ČERVENÝ JELEN

Umělá inteligence je jako lego EURO BUSINESS CLUB

TEXT Markéta Faustová

Není to jen nástroj. Umělá inteligence je i pomocník, kolega a možná i budoucí manažer. Rozhovor s  Jiřím Panuškou, spolumajitelem, jednatelem a CMO ikonické restaurace Červený Jelen, ukazuje, jak se AI postupně stává nepostradatelnou součástí provozu moderní gastronomie. Od zákaznické segmentace přes plánování směn až po návrhy menu – umělá inteligence mění pravidla hry.

Jak vnímáte umělou inteligenci z pohledu svého oboru? Žádná technologie předtím neměla takový náběh a dopad napříč všemi oblastmi. Všechno se s ní mění neuvěřitelně rychle.

Jaká v ní vidíte pozitiva a negativa? Pořád jsme vlastně jen na povrchu toho, co umělá inteligence může dokázat. V moderním chápání je to velmi mladá oblast  – samotný pojem vznikl někdy v padesátých letech, ale skutečný průlom přišel až pět šest let zpátky.

Jak konkrétně AI ovlivňuje chod vaší restaurace? Myslím, že do konce roku budeme přes AI řídit téměř všechno – od marketingu přes personální agendu až po provoz. V restauraci nám pomáhá definovat produkt, určit ceny, analyzovat zákaznické segmenty, optimalizovat komunikaci, pomáhá řídit efektivitu  – kolik lidí má být na směně, kdy otevřít. Stačí mít dostatek dat a víme velmi rychle odpovědi, na které často nepřišel dřív ani odborník.

Jak pro AI data připravujete? Data máme různě – v restauračním systému, rezervačním systému, online analytiky apod... Výzva je ta data spojit. AI nám ale pomáhá je agregovat. Dnes už si díky ní dokážu sám postavit jednoduchou databázi, nepotřebuji IT jako dřív.

Řekl byste nám nějaký příklad konkrétního využití? AI nám pomáhá seskládat třeba obědové menu. Není to totiž jen o jednotlivých

položkách, ale i o jejich kombinaci. Některé kombinace jsou zkrátka silnější nežli jiné. AI vám to ukáže na základě dat z minulých let, zároveň ale navrhne i nabídky a ceny.

A co úskalí nasazení AI v týmu? Největší problém je akceptace. Lidi se bojí novinek a mají tendenci držet se zavedených postupů. Já s AI pracuju tři roky, ale i tak mě neustále překvapí nový způsob využití. Přesvědčit tým, že jim AI ušetří čas a dovolí jim být kreativnější, je běh na dlouhou trať.

Dá se na AI spolehnout? Je to jako s každým kolegou. Když máš kvalitní vstupy a víš, co děláš, výstup je velmi dobrý. Když se zeptáš hloupě nebo máš málo dat, může si vymyslet odpověď. Asi před měsícem ale nastala velká změna, kdy AI začala rozpoznávat, kdy má málo dat a řekla najednou, že si není jistá.

Používáte AI i v komunikaci se zákazníky? Ano, vytvořili jsme našeho vlastního AI agenta  – jmenuje se Hubert Zákazníci se s ním můžou bavit místo toho, aby hledali informace na webu. Ale Hubert pomáhá i manažerům  – třeba poradí, co má být na menu, co za víno doporučit, nebo nám řekne, kdo chodí v jaký čas do restaurace.

Máte v tom jasně nastavený systém? Zatím ne. Každý manažer AI používá jinak – někdo jen na dílčí úkoly, někdo na všechno. Ale všichni mají povinnost s ní nějak pracovat. Zatím sám pozoruji kreativitu, s jakou s ní každý pracuje. Postupně budeme budovat rámec a datový zdroj, který to celé spojí dohromady.

Leopold Bareš ve své firmě Sipral obléká fasády slavných domů a kouzlí s materiály, aby mohla vzniknout bez nadsázky umělecká díla. Není divu, že jeho technickou mysl přitahují klasické vozy německých značek.

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Veškrna

areálu firmy parkuje část jeho nemalé sbírky. Stačí popojít k oknu a průhledem se na vás usmívají vozy, které jsou zrcadlem svého majitele. Je to brutálně ostentativní Lamborghini Gallardo, dokonce i velmi atypická limuzína Ferrari 400i. Mercedesů je v Barešově sbírce hned několik, skoro by si člověk řekl, že se na ně zaměřuje. „Já měl ale vždycky hrozně rád bavoráky. Hned po revoluci jsem si jednoho koupil. Byly o míle napřed před českými auty, měly drajv a tu sportovní historii. Jenže pak jsem si koupil Alpinu, což je ještě o třídu výš. To bylo BMW na steroidech, s důrazem na detail a kvalitu. Do téhle značky jsem se zamiloval. Jen ty moje mezitím vyrostly hodně na ceně, takže s nimi jezdím velmi opatrně.“ Jaké jsou tedy preference při výběru aut? „Miluji plnokrevníky a potřebuji ten přebytek výkonu, jistotu na silnici, že když autu přitáhnu opratě, tak vyrazí kupředu. Je to součást charakteru vozu, což je další z věcí, které potřebuju. Charakter a příběh, ovšem nikoliv na úkor preciznosti a spolehlivosti, což jsou kvality, na nichž jsem vybudoval svou firmu. Když to dáte dohromady, vychází vám z toho primárně právě německé značky,“ vypočítává pan Bareš a jde do historie ještě dál: „Začínal jsem jako většina mých kamarádů i vrstevníků. Autíčka, plakáty, jízda s tátou ve starých škodovkách. Musím ale přiznat, že jsme měli známého v Tuzexu, a tak jsem měl přístup k podpultovým Matchboxům. Byl to vždycky svátek jít do prodejny a těšit se, co zase přišlo. Nedávno ty auta objevil jeden z mých vnuků a já coby přerostlé dítě jsem

Rackovité dveře jsou unikátním rysem původní 300SL Gullwing i její moderní verze SLS. Tady Mercedes, resp. AMG neponechali nic náhodě.

Osmiválec pod dlouhatánskou kapotou byl ve své době nejsilnějším atmosférickým motorem svého druhu na světě. SLS pár let po své premiéře vzniklo i jako plně elektrický vůz s výkonem přes 750 koní.

Osmiválec o objemu 6,2 litru měl 571 koní a 650 N.m, což stačilo na stovku za 3,8 sekundy a maximální rychlost 315 km/h. Verze GT měla o 20 koní víc, ultimátní Black Series pak 631 koní v odlehčeném těle (o 70 kilogramů).

YOUNGTIMER

mu to hned protřídil. Odnesl jsem pak svoje úlovky do Engine k Radkovi Pokornému, a to jste měl vidět. Pět dospělých chlapů si tam hrálo u stolu s angličáky a křičelo nadšením, protože jsme se všichni vrátili do dětství.“

Symbolickým návratem je i Barešův Mercedes-Benz SLS AMG. Šlo v roce 2010 o oslavu bájného Mercedes-Benz SL300 přezdívaného Racek pro jeho charakteristické křídlové dveře. Originál z roku 1954 slaví letos kulatiny a tehdy šlo o fantastickou ikonu, která sjela na běžné silnice přímo ze závodních tratí. SL300, zvlášť v provedení kupé, dnes cenově létá opravdu vysoko, a tak Leopold Bareš pokukoval spíš po první generaci SLS AMG, což byl vůbec první vůz postavený kompletně v režii sportovního oddělení AMG. Jeho premiéru na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem před patnácti lety provázelo i odhalení nejsilnějšího atmosférického osmiválce své doby. 570 koňských sil, pohon zadních kol, rackovité dveře s dlouhatánskou kapotou a nezaměnitelnou zvukovou kulisou. SLS AMG bylo stavěné ručně a dnes je zachovalých exemplářů jako šafránu.

„K Mercedesům jsem se dostal až relativně nedávno, třeba pět let nazpátek. Jezdím za prací všude po světě a spousta mých klientů jezdí v eSkových Mercedesech a ptají se mě, proč zrovna já nejezdím v Mercedesu. Jenže u nás měla ta značka dlouho pověst aut pro západoněmecké důchodce. Prostě je to zaprděný sedan, nuda, rutina, předvídatelnost.

Jenže pak jsem se svezl v SL s dlouhým rozvorem, velkým motorem a propadnul jsem nejen jízdnímu komfortu, ale především tomu, jak je to postavené, vymyšlené, s náskokem proti ostatním dobovým konkurentům. A začaly se mi ty Mercedesy hromadit. Znal jsem i toho Racka, ale to je cenově skutečně v jiné galaxii. Proto jsem se zaměřil na SLS AMG, ale protože jsem byl netrpělivý, koupil jsem si jeho nástupce Mercedes-AMG GT R. A jenom pár dní na to mi volá kamarád, že by věděl o  SLS z roku 2012 na prodej. Tak mám nakonec obojí,“ vysvětluje pan Bareš, proč jeho garáž připomíná kroniku trojcípé hvězdy. „Stosedmičku jsem měl původně pro manželku, ale ta s ní moc nejezdí. Pak mám Žehličku a neodolal jsem ani dvěstětřicítce,“ vyjmenovává šifry, které fandové německé značky umí bezpečně rozluštit.

Stosedmička, Žehlička a ještě Pagoda jsou různé generace luxusních Mercedesů řady SL (Sport-Leicht). Stejně jako SLS na fotkách vychází tahle řada z bájného Racka. Nabízí technologický náskok, luxusní vymoženosti, štědrou výkonovou rezervu a absolutní

pohodlí. „SLS mám moc rád, ale musím se přiznat, že po Evropě jezdím spíš těmi SL auty, kde je víc místa a nemají tak vysokou hodnotu. Ta moje sbírka už má parametry investičního fondu, ale zase nechci auta schovávat do depozitu. Rád je párkrát do roka vytáhnu, čemuž nahrává i to, že jde historicky o bezproblémové vozy, co tu archivaci dobře snáší a stačí jim běžná údržba,“ nechává nás Leopold Bareš nahlédnout za dveře své osobní garáže.

„Nová auta už mě oslovují méně. Na to každodenní ježdění budiž, ale třeba u BMW jsme se rozloučili posledním eMkovým modelem někdy v roce 2012. Jakmile zmizí charakter a neosloví mě třeba nový designový jazyk, tak hledám jinde, nebo se ohlížím do historie. I proto mě baví symbolické ohlížení automobilek a pocty historickým milníkům. Teď třeba Alfa Romeo představila 33 Stradale, což je placka jako z Le Mans šedesátých let a jen pohled na ni bere dech. To pak prominete i ty italské vrtochy,“ vysvětluje pan Bareš na závěr našeho rozhovoru.

Vůz byl po čtyřech letech v produkci (kdy byl k vidění i jako pace car ve Formuli 1) nahrazen podstatně dostupnějším Mercedesem-AMG GT. Pohledný vůz s přeplňovaným osmiválcem nabídnul srovnatelnou dynamiku, ale přetrhnul rodovou linii — dveře měl totiž zcela obyčejné.

Sama Altmana

Bývalý šéf Y Combinator a zakladatel OpenAI je vizionář v oblasti umělé inteligence a budoucnosti lidstva. Jeho playlist je plný překvapivých kombinací — cesta za lepším zítřkem tak může mít nečekaně pestrý soundtrack.

HAVEL & PARTNERS

Abychom konkurovali světovému venture kapitálu, musíme škálovat jako Izraelci

České startupy mají talent i nápady, ale bez globálních ambicí a kapitálu se na světovém VC trhu neprosadí. V čem se podle Jaroslava Baiera z  HAVEL & PARTNERS inspirovat v Izraeli a proč mířit na americký trh?

Dohání venture kapitál v Česku rozvinutější zahraniční trhy? Na globálním trhu vidím posun od vnímání venture kapitálu jako spekulativní investice k investicím, které bych označil jako systémově důležité.

U zemí s propracovaným systémem podpory technologických inovací roste ekonomika zásadně rychleji a zároveň jim neodchází mladí lidé do zahraničí. Začíná to u univerzitních transferů, pokračuje investicemi do startupů nebo VC fondů a končí IPO na věhlasných burzách. Tyto země si lépe drží talenty a diverzifikují směrem k nové ekonomice.

FOTO HAVEL & PARTNERS

Máte konkrétní příklad? Je to Izrael. Tam jsou technologie strategický pilíř celé ekonomiky, na kterém závisí bezpečnost státu i efektivita zemědělství. Startupy tvoří 20 % HDP, více než polovinu exportu a zaměstnávají statisíce lidí. A hlavně  – nikdo se tam nemůže spokojit s lokálním úspěchem, protože země je ještě menší než ČR. Od prvního dne míří na americký trh. To je přístup, o který bychom se měli snažit i v Česku. Máme skvělé nápady, chytré lidi  – ale je potřeba se umět lépe prodat – v technologiích zejména v USA.

Jak si v porovnání se zahraničím vedou české startupy? Byť se český ekosystém rychle rozvíjí, stále jsme na začátku. Ne úplném začátku, ale prostor pro rozvoj je nekonečný. Startupy tvoří něco přes 5 % HDP a zaměstnávají více než 150 tisíc lidí. Pokud chceme držet krok s Izraelem nebo USA, potřebujeme výrazně přidat, víc odvahy expandovat a víc smart money – investorů, kteří přinášejí peníze, ale i kontakty, know-how a globální ambice.

Vy k venture kapitálu přistupujete jak? Tradiční právní servis, tj. mít řemeslně dobré smlouvy a silné vyjednávací schopnosti, už nestačí. Startupy i investoři dnes hledají partnery, kteří rozumí jejich byznysu, mají zkušenost z praxe a dokážou je propojit s těmi správnými lidmi a zdroji, ať už v ČR nebo zahraničí. Ve venture kapitálu se někteří partneři kanceláře pohybují více než 20 let, za tu dobu jsme nasbírali širokou síť kontaktů a máme na trhu největší tým 60 profesionálů zaměřených na startupy, technologické skupiny a inovace obecně. Do VC fondů navíc i sami investujeme. Jsme investoři ve 12 česko-slovenských VC fondech. Máme v tom tedy vlastní kapitál a sami zvažujeme, co dává smysl a který fond skutečně produkuje přidanou hodnotu.

V čem vidíte přidanou hodnotu u venture kapitálu? Především v rychlosti, s jakou dokáže z nuly vytvořit v nějakém oboru globálního šampiona. Největší zhodnocení a nejvíc průlomových firem vzniká v USA, nabízí se tady VC bezkonkurenční přístup ke kapitálu, talentům a tržnímu potenciálu. Evropa naproti tomu zásadním způsobem zaostává, což je alarmující! Proto primárně do USA směřujeme i naše investice. Spolu se spřízněnou rodinnou kanceláří ONE FAMILY OFFICE nyní máme otevřené dveře i k investicím do amerických globálních VC fondů v režimu tzv. “restricted access”, které jinak nejsou dostupné. Jedná se v podstatě o nejvýkonnější třídu aktiv na světě.

Jumping Hour

Bremont Terra Nova

Určit, co představuje hodinářský trend, není snadné. Avšak nedávný příchod několika modelů hodinek, které se vracejí k způsobu zobrazování času naposledy populárnímu před téměř stovkou let, naznačuje, že hodinky s komplikací „jumping hours“ (doslova „skákajícími hodinami“) jsou skutečně v kurzu.

Systém „jumping hours“ nahrazuje konvenční pojetí dvou ručiček kroužících po tradičním ciferníku dvojicí rotujících disků  – jedním s vyznačenými hodinami a druhým s minutami – viditelných v samostatných okénkách číselníku. Namísto toho, aby si vystačily pouze s klasickým mechanismem s hnací pružinou a setrvačníkem, který uvolňuje energii rovnoměrně, obsahují hodinky s touto komplikací navíc systém akumulace energie . Ten se při dosažení 60. minuty na minutovém disku náhle uvolní a umožní hodinovému disku poskočit na další číslici.

Takové strojky představují pro hodináře další výzvy – jednak vyžadují více energie k roztáčení disků, než kolik je zapotřebí pro konvenční ručky (disky jsou těžší), a jednak je obtížné je dokonale synchronizovat tak, aby se nová hodina zobrazila přesně ve stejný okamžik, kdy uplyne poslední minuta té předchozí – odtud označení „jumping hour“ („skákající hodina“).

Již v 18. století francouzští hodináři experimentovali s ranými verzemi tohoto systému a vznikaly kapesní hodinky s tzv. „wandering hours“ (bloudivými hodinami). Velikán Abraham-Louis Breguet je pak považován za tvůrce prvního skutečného exempláře s touto skákající hodinovou komplikací již v roce 1785. Teprve roku 1883 si však nechal tento systém patentovat rakouský inženýr Josef Pallweber a až ve 20. letech 20. století byl mechanismus zmenšen na velikost náramkových hodinek – stalo se tak u modelů, jako byl Rolex Marconi, a ještě slavnějšího Cartier Tank à Guichet, přičemž výraz „à guichet“ (francouzsky „u okénka“) odkazoval k průzorům v číselníku připomínajícím okénko pokladny.

Překvapení přišlo s dvojicí nových modelů. Bremont – Terra Nova je dosud známá jako řada určená do terénu, zatímco komplikace skákajících hodin má své místo spíše mezi formálními, elegantními hodinkami.

Tato komplikace má ovšem původ v éře před zavedením safírového sklíčka, kdy k ochraně číselníku sloužila robustní celokovová horní část pouzdra, jakou měly i první modely se skákajícími hodinami.

Bremont tuto konstrukční logiku oživuje v moderní podobě –jak v bronzovém pouzdře , tak v ocelové verzi která kombinuje komplikaci skákajících hodin s plným číselníkem a centrální vteřinovou ručkou.

Model Terra Nova Jumping Hour v ocelovém pouzdře o průměru 40,5 mm vychází na 3 750 liber. Bronzová verze o velikosti 38 mm, dostupná v limitované sérii 100 kusů, stojí 4 550 liber s koženým řemínkem, případně 4 900 liber s náramkem z téhož materiálu.

Britská značka patří mezi několik hodinářských firem, které nabízejí současný pohled na komplikaci starou několik staletí.

Na toskánském statku Il Palagio zraje nejen víno, ale i vztah Stinga a Trudie Stylerové. Už přes čtyřicet let spolu sdílejí život mezi hudbou, filmem a rodinou — s nadhledem, ironií a chutí dělat věci naplno, ať jde o koncerty nebo sklizeň.

TEXT Ajesh Patalay FOTO Paolo Prendin

Sting s manželkou Trudie

Stylerovou právě obědvají na svém toskánském statku

Il Palagio. Za slunných dní

sedávají venku — pod košatým dubem na terase s výhledem na zvlněné vinice a stříbřitě zelené olivové háje; za zády přitom mají třípatrovou vilu ze šestnáctého století, vystavěnou ze zlatavého kamene.

ting, sedmnáctinásobný držitel ceny Grammy, třiasedmdesátiletý zpěvák a skladatel, který prodal přes sto milionů desek  – ať už sólově, nebo coby lídr kapely The Police –právě dorazil z nahrávacího studia umístěného nad vinařstvím. Na sobě má modré montérky. „Můj děda byl lodní tesař,“ říká se smíchem, „a montérky nosil úplně všude. I do kostela. Asi v tom jedu po něm.“ Nabídne mi místo po své levici a během rozhovoru většinou upírá zrak kamsi stranou – jen tu a tam po mně šibalsky střelí pohledem. Nelze však přehlédnout, že veškeré dění u stolu se přirozeně točí kolem něj; jeho odpovědi jsou nejen upřímné, ale i prodchnuté klukovskou jiskrou. „Jsme soutěživí,“ prohodí Sting na adresu soužití s Trudie, po jejímž boku strávil již třiačtyřicet let a společně vychovali čtyři děti ve věku 29 až 41 let.

„Ne, nejsme,“ opáčí pohotově Stylerová. Sedmdesátiletá herečka a producentka, původem z anglického hrabství Worcestershire, vypadá skvěle  – oblékla si růžové

manšestrové sako značky Chloé a džíny. S nadsázkou sama sobě přezdívá malá paní Rozkazovačná. Působí bezprostředněji a otevřeněji než její muž, zároveň mu však ponechává hlavní slovo – koneckonců, je to přece Sting. „Teď se tu hádáme o to, jestli jsme soutěživí,“ dodá suše. Sting se nedávno vrátil z vyprodaného koncertu v Abú Dhabí  – jedné ze zastávek osmnáctiměsíčního turné nazvaného Sting 3.0 Tentokrát nechal svou velkou doprovodnou kapelu doma; na pódiu vystupoval jen on a dva další muzikanti. „Ve třech se musí víc zabrat,“ vysvětluje Sting. Poté s úsměvem dodává: „Na tomhle turné makám jako pětadvacetiletý  – a baví mě to.“ Další vystoupení ho čeká až za měsíc v mexickém Tulumu. „Turné si plánujeme tak, aby mezi koncerty byly pauzy, kdy se můžeme vidět,“ říká Sting a s úsměvem přitom kývne ke své ženě.

„Na rozdíl od doby, kdy jsme byli mladší, už nechceme být od sebe déle než pár týdnů,“ přiznává Stylerová. „Když jsem v Il Palagiu sama, připadám si jako v čekárně.“

Kromě toskánského Il Palagia vlastní Sting a Trudie také domy v Londýně, Malibu, New Yorku, Lake Districtu a ve Wiltshire; přesto se na svou italskou usedlost vracejí po celý rok. Nejdelší dobu tu tráví v srpnu, kdy se na statku schází celá rodina. „Je to naprostý protipól našeho života v Británii  – počasím, jídlem i atmosférou,“ pochvaluje si Sting. Vzápětí dodává: „Anglii sice milujeme, ale mít tuhle alternativu je k nezaplacení.“

Oba si zamilovali Itálii dávno předtím, než si Il Palagio pořídili  – Sting tu kdysi koncertoval i nahrával, zatímco Stylerová jako mladá herečka pracovala v Římě. V roce 1990 si pronajali vilu poblíž Pisy – Sting tam napsal album The Soul Cages a Stylerová tam porodila jejich třetí dítě, syna Eliota. Svůj vlastní italský domov hledali dlouho. Když pak v roce 1997 narazili na zchátralý, ale okouzlující statek Il Palagio o rozloze 350 hektarů v oblasti Chianti Colli Fiorentini, okamžitě věděli, že jsou konečně doma.

IL PALAGIO

Hlavní vila prošla od té doby kompletní rekonstrukcí a dnes si ji lze dokonce pronajmout  –stejně jako pět dalších hostinských domků. Obnovy se dočkal i vinohrad a původní kaple našla nové využití: dnes slouží jako tělocvična a meditační místnost. V areálu nechybí venkovní kino, tenisový kurt, stáje ani malebné jezírko. Kromě produkce deseti různých vín se na statku vyrábí také olivový olej a med. Il Palagio však není jen soukromým rájem

Azurová hladina bazénu odráží toskánské nebe i siluetu historické vily — oáza klidu, kde se v křišťálové vodě zrcadlí čas, jenž plyne pomaleji a nechává vyniknout kouzlu toskánského venkova.

Kamenná socha boha moří Neptuna tiše bdí pod terasou Belvedere, jako by střežila toskánský ráj. V nachovém soumraku se v její tváři zračí klid starověkých mýtů ožívajících v zámeckých zahradách.

Na romantickém nádvoří vily

Il Palagio, patřícím Stingovi a Trudie Styler, se v létě večeří pod hvězdami — v teplém světle luceren tu ožívá kouzlo toskánských nocí protkaných smíchem a vůní vína.

Trudie Styler cválá na svém oblíbeném hřebci Harrym mezi řádky vinic — obraz svobody a splynutí s krajinou, který mohou okusit i hosté usedlosti Il Palagio díky zdejším stájím a nekonečným stezkám.

„Cítil jsem, že i vůči svým rodičům mám nějaký dluh. Nikdy neměli příležitost žít takový život. Byli uvěznění. A chci si sám sobě přiznat, jaké jsem měl štěstí. Vrátit se tam, odkud pocházíte, a říct: děkuju. Mám výčitky přeživšího.“

Prostor, kde se toskánská elegance potkává s nádechem cestovatelských příběhů a tiché excentričnosti.

NÁVŠTĚVA Doma u Stinga a Trudie

majitelů – veřejnosti slouží farmářský obchod, pizzerie a prostor určený pro koncerty i jiné akce.

Některá vína z Il Palagia nesou názvy Stingových písní. Například „When We Dance“ je ovocné a květinové chianti a „Every Little Thing She Does Is Magic“ představuje svěží růžové spumante. Název „Message in a Bottle“ se přímo nabízel pro dvojici jednoodrůdových vín  – jedno z odrůdy Vermentino, druhé ze Sangiovese. Sister Moon je cuvée z odrůd Sangiovese, Cabernet Sauvignonu a Merlotu; vzniklo jako pocta biodynamickým metodám vycházejícím z lunárního kalendáře, které se na statku začaly uplatňovat. „Je to taková poetická hříčka a trochu marketing,“ komentuje Stylerová výběr názvů vín.

K obědu popíjíme Roxanne Bianco ročníku 2024. Stylerová se netají slabostí pro bílá vína a šampaňské. „Po červeném víně občas mívám migrénu,“ vysvětluje. „Přes den piju bílé,“ přidává se Sting, „ale večer mám raději rozjímavé červené.“ Vzápětí se na stole objevuje i jeho oblíbené Roxanne Rosso. „Celé mi to stále připadá jako zázrak,“ přiznává Sting. „Vyrůstal jsem v průmyslovém Tyneside nedaleko loděnic. Ta představa, že něco zasadíte do země, vypěstujete a pak to sníte, je kouzelná. Že budu někdy vlastnit vinici? To by mě ani ve snu nenapadlo. A přitom je úžasné pozorovat vinice a říkat si: jednou to vypijeme.“

Sting vyrostl ve Wallsendu u Newcastlu jako syn mlékaře a kadeřnice. Pochází z prostředí pivařské kultury, a proto přiznává: „Pořád se o víně učím.“ S úsměvem ještě dodává, že jeho geordie přízvuk je znát jen když se rozzlobí.

Stylerová vyrostla v obecním bytě jako dcera továrního dělníka a školní kuchařky. „U nás se víno moc nepilo. Máma si dopřála sklenku sherry jen o Vánocích a tu a tam i nějaký ten ‚Snowball‘,“ vzpomíná. Její otec za války spravoval farmu o rozloze 110 akrů a ona s ním trávila každou volnou chvíli – dokonce měla svůj vlastní záhonek. „Když se odmala nebojíte sázet, vinice vás nerozhází,“ uzavírá.

Spoléhali se na pomoc odborníků – mezi nimi i na dnes již zesnulého amerického poradce pro biodynamické zemědělství Alana Yorka. Sting vzpomíná, že jim Alan tehdy řekl: „Máte révu tam, kde by měly být olivy, a olivy tam, kde má být réva. Bude vás to stát hromadu peněz, než to dáte do pořádku.“ Tušili tenkrát, do čeho se vlastně pouštěli? Sting upřímně přiznává: „Ne. Ale Alan nás inspiroval. Ta myšlenka – vzít něco ne zrovna ideálního a proměnit to v něco lepšího – mě nadchla. A povedlo se nám to, sakra že jo.“

Mezitím si jejich vína získala uznání i mezi odborníky – zejména vína Sister Moon a Sacred Love (100 % Merlot). „Největší radost mi dělá, když pozvu lidi, kteří vínu rozumějí, a sleduji, jak si ho vychutnávají,“ říká Sting. „Protože  –přiznejme si  – označení ‚celebrití víno‘ představuje laťku nastavenou velmi nízko. A když ho pak ochutnají, zeptají se: ‚Tohle je vaše?‘ Odpovím: ‚Ano, je.‘ A tomu vínu se daří skvěle, což mě opravdu těší. Jsme příliš soutěživí na to, abychom se spokojili s průměrem.“ „Když už něco děláš, dělej to pořádně,“ dodává Stylerová.

Z velkorysého obývacího salonu plyne pohled do útulné televizní místnosti — starobylé kamenné zdi a klenby tu rámují moderní pohodlí, jež zve hosty k odpočinku s dotekem toskánské elegance.

Sting a Trudie Styler spočívají pod starým dubem na terase s výhledem do vinic a olivových hájů. Ve stínu majestátní koruny vychutnávají klid toskánského venkova a panoráma, kde se země dotýká nebe.

Statek se v mnoha ohledech stal prodloužením jejich vztahu  – vztahu, který je dodnes předmětem nemalého zájmu veřejnosti. Uplynulo už přes třicet let od chvíle, kdy Sting poprvé veřejně promluvil o tantrickém sexu – a dodnes si při zmínce této duchovní milostné praxe většina lidí vybaví právě jeho jméno a jméno jeho ženy, Trudie Stylerové. Manželi se sice stali až v roce 1992, avšak bok po boku jsou spolu už od roku 1982. „Dvacátého srpna slavíme výročí. Před pár lety jsme se rozhodli, že ten den začneme slavit i s místními obyvateli. Přijedeme na kole k našemu obchodu, Sting vezme do ruky kytaru a začne hrát. Na statku máme i malou pizzerii, kam se lidé sejdou a společně si užijeme příjemný večer. Lidem dělá radost, že se o ten náš den dělíme s místní komunitou,“ líčí Stylerová.

„Myslím, že k půvabu tohohle místa patří i romantika páru, který je spolu už čtyři sta let... jak dlouho jsme vlastně svoji?“ žertuje Sting. Na otázku, co je drží pohromadě i po tolika letech, odpovídá jeho žena bez zaváhání: „Je to můj nejlepší přítel a zároveň muž, kterého miluju.“ Sting při těch slovech naoko dojatě vzlykne. Trudie ho vzápětí pobaveně popíchne: „Tak se podle toho dál chovej, drahoušku!“

Svůj vlastní italský domov hledali dlouho. Když pak v roce

1997 narazili na zchátralý, ale

okouzlující statek Il Palagio o rozloze 350 hektarů v oblasti

Chianti Colli Fiorentini, okamžitě

věděli, že jsou konečně doma. Hlavní vila prošla od té doby kompletní rekonstrukcí a dnes si ji lze dokonce pronajmout.

Stylerová ovšem nevyniká jen jako partnerka slavného hudebníka; prosadila se také jako filmová producentka. Do světa filmu pronikla koncem 90. let kultovní krimikomedií Guye Ritchieho Sbal prachy a vypadni (1998) nebo komorním sci-fi drama Moon (2009), které získalo cenu BAFTA. V roce 2011 spoluzaložila produkční společnost Maven Screen Media , zaměřenou na podporu režisérek, a právě letos v její produkci uvádí na festivalu v Cannes režijní debut Scarlett Johanssonové nazvaný Eleanor the Great . „Léta v zákopech se vyplatila,“ hodnotí Stylerová s odstupem své dosavadní působení a dodává, že „každý den přináší nové příležitosti“. Začátkem letošního roku měla na platformě Disney+ premiéru také její dokumentární prvotina Posso Entrare? An Ode to Naples, v níž Stylerová zpovídá obyvatele Neapole – včetně spisovatele Roberta Saviana, autora proslulé Gomory.

NÁVRAT MÚZY

Přiznává, že se děsila sedmdesátky, ale „teď jsem s tím docela smířená“. „Ani jeden z nás ještě nevyužil seniorské jízdné,“ říká Sting. „Chceme žít naplno, dokud to půjde.“

Pokud jde o tvorbu nových písní, sám Sting otevřeně přiznává, že „člověk pořád hledá inspiraci. A je to čím dál těžší, protože soupeříte sami se sebou. Jak jsem tohle dokázal napsat před pětadvaceti lety? Musíte si neustále připomínat, že mistrovské dílo nevznikne lusknutím prstu.“ Tvůrčí blok, který ho sužoval dlouhých osm let, se mu podařilo prolomit až v roce 2011, kdy začal psát muzikál The Last Ship. Inspiraci našel v loděnici ve svém rodném Wallsendu, kolem které vyrůstal. „Písničkáři jsou většinou zahledění do sebe. O čem budu psát? No přece o sobě. Když píšete pro jiné postavy, uvolní vás to. Byla to obrovská úleva.“ Muzikál měl premiéru na Broadwayi v roce 2014. Recenze byly vlažné, návštěvnost slabá –Sting nakonec převzal hlavní roli po Jimmym Nailovi. Příští rok se do ní vrátí při uvedení v Amsterdamu, Paříži a New Yorku. Hrát se bude v operních domech, nikoli v divadlech. „Není to opera, ale má operní měřítko,“ vysvětluje Sting. „A když se dostanete do operního světa, zjistíte, že divadla po celém světě zoufale hledají nový repertoár.“ „Nevzdáváme se,“ dodává Stylerová. Sting označuje tenhle projekt za ‚své skutečné dědictví‘  – což je s ohledem na jeho dosavadní tvorbu překvapivé. „Popisuje

Formální jídelna zdobená malovaným klenutým stropem dýchá dávnou elegancí a historií. U prostřeného stolu se pod uměleckou klenbou čas zastavuje a každé sousto se stává slavnostním rituálem.

komunitu, ze které pocházím,“ říká. „A myslím, že jsem jí dlouho něco dlužil. To prostředí mě formovalo, dalo mi motor k tomu být ambiciózní, utéct. A když utečete, musíte ten dluh splatit. Je to psychologická potřeba. Cítil jsem, že i vůči svým rodičům mám nějaký dluh. Nikdy neměli příležitost žít takový život. Byli uvěznění. A chci si sám sobě přiznat, jaké jsem měl štěstí. Vrátit se tam, odkud pocházíte, a říct: děkuju. Mám výčitky přeživšího.“

Velkou radost jim dnes přináší rodina  –vnoučata jim říkají „Tutu“ a „Nonno“. Mají jich osm, od nejmladšího batolete po třináctiletého školáka. „Tutu“ bylo jméno, kterým se Trudie jako malá oslovovala sama, protože nedokázala vyslovit vlastní jméno. A „Nonno“? To je italsky dědeček – „a zní to mnohem líp než granddad,“ říká Sting. A jací jsou jako prarodiče?

„Lepší, než jsme byli jako rodiče. Mnohem tolerantnější“.

„Děti, které jsou teď samy rodiči, zápasí s tím, s čím jsme zápasili i my,“ dodává Stylerová. „A my se tím docela bavíme,“ přiznává Sting. Zvlášť obdivuje svou ženu jako babičku: „Sledovat, jak se těm dětem věnuješ, je dechberoucí. Zapojíš je do kreativních her, které jsou fakt náročné. Točí filmy. Hrají divadlo.“ „Zrovna teď děláme autorský film s názvem The Book of Oracles,“ vysvětluje Stylerová. „Ve filmu hraju královnu Andromedu.“

Pět ze Stingových šesti dětí  – Joe (48) a Kate (43) z prvního manželství s herečkou Frances Tomeltyovou, Mickey (41), Jake (39) a Eliot (34) s Trudie  – se vydalo na dráhu umělců: jako hudebníci, herci či filmaři. „Nemyslím, že jsme je k tomu vedli,“ říká Sting. „Bylo to jejich rozhodnutí. Teď čekají na další štaci. Je to těžké.“ Nejmladší Giacomo (29) se jako jediný vydal jinudy: loni nastoupil k Metropolitní policii. Sting je na něj pyšný. „Prostředí je to dost toxické, ale dobré policajty potřebujete. A on je dobrej chlap. Celý život říkal: ‚Vy jste všichni umělci. Já chci dělat něco užitečnýho.‘“ Směje se. „A víš co? Má pravdu.“

ALL ANIMAL

Čeká nás boom virtuální reality, jakým teď prochází AI

„Nasednout” na létajícího tvora a v napínavé akci uprchnout z Dalaranu, města zmítaného chaosem během Nerubijské invaze... unikátní 4D VR zážitek Escape From Dalaran vzbudil nevídané nadšení a mimořádně příznivé ohlasy na loňském herním veletrhu Gamescom v Kolíně nad Rýnem.  A to nejen u milovníků kultovní hry World of Warcraft. Tahle vydařená 4D VR simulace je dílem českého kreativního studia All Animal, které ji vytvořilo ve spolupráci s  Blizzard Entertainment a společností Apex Reality. Zkušení profíci z  All Animal se dlouhodobě specializují na herní trailery, 3D animace, VR a a AR experience. Escape From Dalaran jim přinesl pochvalné zmínky ve světových médiích, včetně The Wall Street Journal a  IGN, a také hned několik prestižních mezinárodních a domácích ocenění. Genezi nebývalého úspěchu přibližuje v rozhovoru Marek Štolún, spoluzakladatel studia All Animal

O Escape From Dalaran byl na veletrhu Gamescom opravdu značný zájem, stánek Blizzardu byl po celou dobu v obležení. V čem byl zážitek tak výjimečný? Zážitek byl výjimečně imerzivní díky technologii od společnosti Apex Reality: speciální pohyblivé platformě, která se hýbe v šesti osách, vibruje a pomocí větráku umístěného před hráčem navozuje realistické poryvy vzduchu. Právě spojení těchto prvků s 3D vizuálem od All Animal vytvořilo fyzicky strhující simulaci letu. Takže fanoušci World of Warcraft, což je jedna z nejpopulárnějších počítačových her vůbec, se najednou mohli přenést od plochých monitorů počítačů reálně přímo do středu dění a prožít útěk z Dalaranu na vlastní kůži.

TEXT Lucie Olšovská

To zní velmi lákavě, kdy se naskytne další příležitost zakusit podobný zážitek? Zatím ještě nevím nic určitého, ale možná příští rok na podzim, kdy se bude konat konference Blizzcon, pořádaná přímo Blizzardem, vznikne něco dalšího.

Jak se vlastně zrodila spolupráce mezi českým studiem All Animal a americkým herním gigantem Blizzard? Nejprve si Blizzard všiml fanouškovských trailerů vytvořených jedním ze spoluzakladatelů našeho studia Radimem Zeifartem, který je pod pseudonymem Hurricane v současné době v herní komunitě obrovský pojem. V roce 2020 přišla testovací spolupráce a zhruba o rok později jsme dostali první velký trailer k  World of Warcraft. Od té doby vytvoříme okolo devíti trailerů ročně.

Jak dlouho trvala příprava 4D VR zážitku Escape From Dalaran a kolik lidí se na ní podílelo? Když to vezmu od prvního callu, tak to byly necelé 3 měsíce. Naše bezprostřední reakce byla, že je to absolutně neproveditelné, ale vzhledem k tomu, že projekty, které jsou zdánlivě neproveditelné, nás baví a jsou pro nás vždy výzva, tak jsme do toho šli. Byl to pro nás risk, protože do té doby jsme s něčím podobným neměli absolutně žádnou zkušenost. Klíčové bylo, že se nám během prvních dvou týdnů podařilo dát dohromady skvělý tým v čele s hlavním vývojářem Tomášem Barvíkem. Na naší straně na projektu pracovalo postupně až 32 lidí, celkově s kolegy z  Blizzard Entertainment a Apex Reality přes 70 lidí ve třech časových pásmech: Los Angeles, Londýn a Praha.

Co považujete za největší výzvu celého projektu? U nás v All Animal jsme pro tento projekt připravili kompletní audiovizuální obsah — od přemodelování herních assetů ze světa World of Warcraft až po režii samotného zážitku. To byl obrovský kus práce, který byl navíc komplikovaný už zmiňovanou extrémně krátkou dobou na realizaci. Ale asi největší výzvou byla výroba celého VR zážitku bez možnosti vyzkoušení na samotném stroji, protože naší američtí kolegové z Apex Reality jej vyvíjeli od základu stejně jako my. První testy proběhly až dva nebo tři týdny před Gamescomem, jenže to už zase nebyl prostor pro změnu, kdyby náhodou něco nefungovalo.

STYLEM Vesmírná odyssea

MODEL HAL 9000 Oko, které vidí vše — a nikdy se neptá, proč se dívá.

DJINN CHAISE LONGUE Tvar, který nelze načrtnout pravítkem ani zapomenout.

„ Promiň, Dave... “ 2001: Vesmírná odysea ožívá v designové kolekci, která promění váš domov v kosmický zážitek.

TULIP TABLE Ikona space age — kulatá vize budoucnosti z let šedesátých.

HAMILTON ODC X-03 Tři časové zóny, dva knoflíky, nulová nostalgie.

Chybí už jen hlas HALu 9000 říkající

PŘÍBOR MONO A Futupříbor Petera Raacka — minulost, která nezestárla.

Vesmírná odyssea

Bill tu byl — a už tu není. Najdete Billa Gatese na naší ilustraci, nebo zůstane skrytý mezi jedničkami a nulami?