Euro Platinum 25/01

NOVÁ POSTEL

JEŠTĚ VĚTŠÍ POHODA V POSTELI

Představte si ten pocit, když se poprvé uložíte do postele Hästens – úleva, ticho a prostor kolem páteře, o kterém jste nevěděli, že může existovat. Není to snadné tento pocit překonat. Přesto se od roku 1852, generaci za generací, snažíme vaše očekávání překonávat. Napadlo nás: Mohl by tento pocit trvat ještě déle?

O kolik rychleji byste mohli usnout a o kolik hlouběji byste mohli spát? O kolik lépe byste se mohli cítit dnes, zítra i v  příštích letech?

Odpovědi ukrývá nová postel drēmər. Ještě více a dlouho si tento pocit budete moci při spaní vychutnat se třemi velkými vylepšeními – optimalizovaným pohybem pružin, větší konzistencí úrovní tvrdosti a ještě tradičním řemeslným zpracováním.

Optimalizovaný pohyb pružin

Každá taštičková pružina se nyní pohybuje ještě flexibilněji a přitom i nadále poskytuje stabilní oporu pro páteř. Uvolní se zbývající napětí ve vašich zádech a spočinou i svaly vašeho hrudníku a obličeje. Když se uvolníte, ještě rychleji se ponoříte do nerušeného spánku,

při kterém se vaše tělo i mysl mohou skutečně zregenerovat. Poté se probudíte s přirozeným přílivem energie.

Větší konzistence úrovní tuhosti

Při návštěvě hotelu Hästens Sleep Spa® najdete naše postele v různých velikostech a v různých úrovních tvrdosti. Vyberete si postel, jejíž tvrdost vám padne do oka, a pak si možná uvědomíte, že by se vám do ložnice hodila jiná velikost. Můžete si být jisti, že to, co si vyzkoušíte v hotelu, je přesně to, co budete mít doma. To je náš slib – stejná kvalita a spolehlivý komfort, které si pamatujete.

Tradičnější řemeslné zpracování

Srdcem jsme mistři řemesla, proto je nyní vaše postel ručně vyráběná z odolnějšího, udržitelnějšího lněného materiálu kolem pružinového systému, který zevnitř přispívá k ještě luxusnějšímu povrchu. Len nejenže prodlužuje životnost postelí Hästens, je také příjemnější na dotek, vypadá lépe a přirozeně pohlcuje zvuky, proto se postará o ještě tišší prostředí pro spánek.

Dokonalý spánek je nyní ještě výjimečnější

Nová postel drēmər je výsledkem zdokonalování

samotné dokonalosti. Díky optimalizovanému pohybu pružin, větší konzistenci úrovní tuhosti a tradičnějšímu řemeslnému zpracování počáteční požitek z uložení ke spaní postupně přechází ve skutečně regenerační spánek. Budete překvapeni, jak neuvěřitelně se budete cítit druhý den, ten další den a i ten další. Vaše postel Hästens je tu pro vás noc co noc a proměňuje váš spánek v něco ještě mocnějšího: energii, bystrost a vitalitu, které vám zpříjemní čas, kdy jste vzhůru.

Zveme vás k vyzkoušení nové postele drēmər v nejbližším hotelu Hästens Sleep Spa®.

E-5008 NOVÝ

NA OPERATIVNÍ LEASING

JIŽ ZA 15 590 Kč/MĚS.

Uvedená měsíční splátka operativního leasingu je z produktu RELAX poskytovaného společností Ayvens s.r.o. Nabídka operativního leasingu se vztahuje na model e-5008 ALLURE Elektromotor 157 kW / 210 k (Baterie 73 kWh) při ceníkové ceně vozu 1 215 000 Kč s DPH a bez příplatkové výbavy Nabídka RELAX je s trváním doby pronájmu na 48 měsíců s celkovým nájezdem 40 000 km. Součástí měsíční splátky je povinné ručení s limitem 100/100 mil., havarijní pojištění se spoluúčastí 10 %, GAP (pojištění skel není zahrnuto) a poplatek za rádio. Nabídka je platná až do odvolání u všech autorizovaných prodejců Peugeot. Nejedná se o závaznou nabídku na uzavření smlouvy.

• 7místné 100% elektrické SUV

• dojezd až 660 km

• až 1850 dm3 zavazadlového prostoru

Jak vykrást banku: Příběh asijské loupeže, při níž si hackeři přišli k 81 milionům dolarů

Kam směřujeme: 10 hlavních trendů roku 2025

Investiční horoskop:

Raději si připravte pevné nervy — a možná i hadí kůži!

Fenomén Křetínský:

Jak se právník z Brna stal nejbohatším Čechem

Keckonomie:

Jak se z odpočinkové obuvi stal investiční artikl

Krypto

České Silicon Valley Mise (ne)možná: S Janem Juchelkou o klíčových změnách v přístupu k investicím

Spiknutí outsiderů: Trump se vrací a s ním i příslib nového kryptověku

Nemovitosti Umění

Cihla padá vzhůru: S Prokopem Svobodou o tom, jak se  proměňuje realitní trh

Jedno velké domino: Proč se má zbytek republiky zajímat o ceny nemovitostí v Praze?

Korekce kryptoměn: Nastal býčí trend příliš brzy?

Drahá podlaha: Bydlení za milion?

Záleží, kde

Poprvé za 30 let můžete růst s námi a našimi firmami po celé Evropě. Přidejte se k úspěchu firem, jako jsou Dr. Max, Fortuna, Penta Real Estate nebo Penta Hospitals.

Přichází Penta Fund.

Toto je propagační sdělení. Více informací, včetně rizik souvisejících s investováním do fondů kvalifikovaných investorů naleznete na www.pentafund.com

Žebříček

nejžádanějších:

Pilíře světového trhu se současným uměním tvoří jen hrstka hvězd

Mladí táhnou svět: Zájem o nové tvůrce mimo hlavní světová centra roste

Monetární origami: Devalvace cenin jako umělecký akt

Nejdražší obrazy roku 2024: O nejvyšší částky se postarali prověření velikáni

Fondy

Peníze řeším sofistikovaně: K úspěchu to trvá mnohem déle, než si myslíte. Vydržte, radí Petr Stuchlík

Velký přehled FKI: Který fond je nejlepší volbou v nejisté době?

Miliony na kolech:

Neotřelý pohled do světa sběratelů drahých vozů 152

Dekonstrukce:

Patek Philippe Sky Moon Tourbillon

Viktorovy tipy: Jak využít behaviorální ekonomii ve svůj prospěch

Hezké

nezbytnosti

Vroom de la vroom: Výběr aut, jejichž nákup se majitelům mnohonásobně vyplatil 164

Ozempicová hostina: Zdraví vítězí nad hédonismem a jídlo se z požitku mění v kalkulovanou

Jistota desetinásobku: Viktor Kožený — pirát, podvodník, finanční iluzionista.

Myslíte, že už o něm víte vše? Omyl

Platinum dinner: S Václavem

Dejčmarem ve Fieldu

Bílý lotos 3: Vydejte se po stopách seriálu do Thajska, kde luxus a turistika splývají v pečlivě inscenovanou iluzi

AUTOŘI INZERCE ČASOPIS

MILOŠ ŠTĚPAŘ šéfredaktor

PAVEL POKORNÝ editor

MATĚJ HANAUER grafický design

ONDŘEJ HERGESELL

MARTIN RYCHLÍK

VÁCLAV RYBÁŘ

JAKUB ŽOFČÁK

DAVID TRAMBA

VLADAN ŠÍR

MICHAEL DURČÁK

FOTOGRAFIE

MATÚŠ TÓTH

MAREK MUSIL

EDA BABÁK

VOJTĚCH VEŠKRNA

ILUSTRACE

DANA LÉDL

VOJTĚCH VELICKÝ

MICHAELA HROMÁDKOVÁ obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

IVONA KLÍMOVÁ ivona.klimova@newlookmedia.cz

ERNEST NOVÁK ernest.novak@newlookmedia.cz

LUCIE OUZKÁ lucie.ouzka@newlookmedia.cz

JAKUB ŠUŤÁK jakub.sutak@newlookmedia.cz

MONIKA MATĚJKOVÁ manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

VYDAVATEL

MILOŠ ŠTĚPAŘ

New Look Media, s. r. o. Apolinářská 3 milos.stepar@newlookmedia.cz

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 REDAKCE

PRODEJNÍ CENA VYCHÁZÍ

Názory vyjádřené v časopise Euro Platinum odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah. Magazín Euro Platinum je registrován u MK ČR E 24683, ISSN 3029-7311. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144/96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice, 225 985 225, send@send.cz, www. send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 Letňany a distribuci PNS. a. s

FOND KVALIFIKOVANÝCH INVESTORŮ

CREDITAS ENERGY

Investujte s námi do energetiky s garancí minimálního výnosu 8,2 % p.a.*

Více po naskenování QR kódu nebo na www.creditas.cz

Součást skupiny CREDITAS

* CREDITAS ENERGY, podfond SICAV s garancí minimálního výnosu Premium plus investičních akcií (PPIA) ve výši 5,6 % p.a., a to i v případě nižšího zisku či dokonce ztráty fondu. Garance je formou redistribuce fondového kapitálu od držitelů Hedging investičních akcií (zakladatelé fondu) ve prospěch držitelů Premium plus investičních akcií (externí investoři), a to až do výše tohoto fondového kapitálu, který připadá na Hedging investiční akcie. V období od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2025 je stanoven minimální výnos 8,2 % p.a. u Premium investičních akcií (PIA) a 8,6 % p.a. u Premium plus investičních akcií (PPIA) i u Premium plus investičních akcií B (PPIA-B). AVANT investiční společnost, a.s., je správcem fondů kvalifikovaných investorů dle zákona č. 240/2013 Sb., ve zn. pozd. předpisů a jejich akcionářem nebo podílníkem se může stát kvalifikovaný investor dle paragrafu 272 tohoto zákona. Sdělení klíčových informací fondu (KID) je k dispozici na http://www.avantfunds.cz/informacni-povinnost. V listinné podobě lze uvedené informace získat v sídle společnosti AVANT investiční společnost, a.s., CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, 140 00, Praha 4 – Nusle. Další důležité informace pro investory na: https://www.avantfunds.cz/cz/duleziteinformace/.

Slova prorockého

„ Money doesn't talk, it swears “, vetknutá do titulu magazínu, který právě

Boba Dylana

držíte v rukou, lze číst mnoha způsoby. Snad až příliš zřejmou

interpretací by byla kritika

Komplexní řešení pro byznys

moci peněz ,

proslulých vrahů z volstrýtu .

Metafora je ale ve skutečnosti mnohovrstevnatější.

jakkoli je nepříjemná, posiluje ambice a příležitosti motivují k akci. Svět bez napětí je jako motor bězící na volnoběh –funguje, ale ničeho nedosáhne.

Historie ekonomických zázraků, ať už v Silicon Valley nebo na jiných podnikatelských bojištích, je plná příkladů, kdy soupeření posunulo hranice možného. Startupy soupeří o kapitál, společnosti se přetahují o tržní podíl, jednotlivci usilují o přízeň investorů. Z těchto třenic vzniká dynamika, která posouvá společnost jako celek. Proto až na vás peníze budou řvát, berte to jako důkaz, že to s vámi myslí dobře. V roce 2020 k Bobu Dylanovi peníze promluvily nejhlasitěji v životě. Za svůj katalog písní utržil 400 miliónů dolarů.

S penězmi je to obvykle tak, že když jich máte hodně, mluví k vám konejšivě, když málo, chrlí vyčítavé nadávky. Poněkud popudlivou řečí promlouvají i tehdy, jsou-li předmětem konfliktu. Promlouvají tak často. Ač jsme z různých stran zasypáváni články o amerických příbězích, kde má cesta k úspěchu podobu sametového koberce, mnohem častějšími (a popravdě atraktivnějšími) příběhy úspěchu jsou takové, kde byly zapotřebí ostré lokty. Je to tak dobře. Konflikt v rozumných mezích je jednou z hnacích sil, díky kterým kapitalismus může působit blahodárně. A pro kapitalismus platí to, co Churchill říkal o demokracii –totiž, že je to ten nejhorší systém, nepočítáme-li všechny ostatní, jež jsme už vyzkoušeli. Konflikt je katalyzátorem změny, zdrojem energie, která pohání inovace. Právě tam, kde se sítě protichůdných zájmů řádně napnou, vzniká prostor pro hledání efektivnějších řešení. Nerovnost,

Donald Trump je zpět a svět zažívá déjà vu.

Daně klesají, cla rostou, burzy kolísají a Twitter (tedy pardon, X) ho sotva stíhá.

Washington jede podle staronového scénáře America First ale ten největší příběh se pravděpodobně odehraje jinde.

vět je čím dál fragmentovanější a komplexnější, ale všichni jako by byli posedlí jediným člověkem – Donaldem Trumpem  –, který se před dvěma měsíci vrátil do úřadu prezidenta USA.

Dosavadní vývoj naznačuje, že jeho politika – včetně nových cel a změn ve fiskální oblasti – skutečně ovlivňuje trhy, ačkoliv ne vždy předvídatelně. Jedna proměnná nikdy netvoří solidní základ pro prognózování. Svět není unipolární a netočí se kolem jedné osobnosti, a to ani tak výrazné, jakou je Trump. Z historického pohledu měli američtí

prezidenti na trhy často překvapivý, někdy dokonce minimální dopad.

Když Trump v roce 2017 poprvé nastupoval do úřadu, investoři se připravovali na negativní šok, ale nakonec se ukázalo, že šlo o jeden z nejstabilnějších roků pro americké akcie. Trump sice neustále vyhrožoval, že Čínu oslabí cly, ta přesto byla během jeho prvního funkčního období nejvýkonnějším trhem na světě a dokonce předčila i USA. Pokud minulost něco naznačuje, pak se éra Trumpa 2.0 pravděpodobně nebude vyvíjet podle očekávání většiny investorů. Paradoxní je, že stále rozšířená víra ve „výjimečnost Ameriky“ předpokládá, že i za Trumpa

budou pokračovat stejné trendy jako za Joea Bidena  – tedy dominance USA v globální ekonomice a na trzích, vedená velkými technologickými firmami. Tyto trendy už jsou v pokročilém stadiu, a právě proto jsou zranitelné vůči větším silám, než je jakýkoli prezident. Z různých důvodů se v roce 2025 může na globální trhy vrátit konkurenční dynamika, která povede k seismickým změnám.

NÁVRAT TAKZVANÝCH KONTRARIÁNŮ

1

istorie ukazuje, že globální ekonomika a trhy se pohybují v cyklech a nekráčejí po trendových přímkách. Právě na této úvaze stojí investování proti hlavnímu proudu, jímž se zabývají kontrariáni. Investiční téma populární v jedné dekádě se obvykle vyčerpá, zaseje semeno vlastního zániku a v té následující ztratí na oblibě. Rok 2025 je teprve na začátku, ale sázka na velké americké technologické firmy  – které dominovaly posledním deseti letům  – stále zůstává ve hře, přestože první měsíce přinesly pokles akcií některých z těchto gigantů.

V minulosti se seznam desítky největších globálních společností podle tržní kapitalizace s každou dekádou dramaticky měnil. Dnes na něm však stále figuruje sedm firem  – jako Apple, Microsoft a  Amazon –, které na tomto seznamu byly už před patnácti lety. Tyto dlouhotrvající trendy podporuje rostoucí fascinace Amerikou a umělou inteligencí (AI) spolu s nadměrnými americkými stimuly, gamifikací investování, vzestupem algoritmického obchodování a expanzí pasivního investování.

Kreativní destrukce byla definujícím a vskutku nezbytným rysem kapitalismu už od jeho kořenů v 18. století; buď je dnes mrtvá, nebo spí a čeká. To by znamenalo (opožděný) návrat investování proti trendu a začátek odklonu od USA a jejich špičkových technologických společností.

2

rendoví obchodníci jsou pravým opakem kontrariánů. Věří, že vítězové a poražení posledních měsíců budou pokračovat ve stejném duchu i v nadcházejícím období. Loňský rok jim hrál do karet: mánie „trendového obchodování“ překročila hranice velkých amerických technologických firem a vyhnala vzhůru i akcie ve finančním sektoru a dalších odvětvích.

Bod obratu se však blíží. Už od padesátých let 20. století platí, že akcie, které byly na čele trhu po dobu devíti měsíců, v následujícím roce překonávají průměr jen o tři procenta, konstatuje brokerská společnost Empirical Research Partners. Jen výjimečně dosáhnou více než dvacetiprocentního růstu, jak tomu bylo v minulém roce. A po tak silném vzestupu trendové akcie v dalších dvanácti měsících obvykle zaostávají o téměř deset procent.

S rostoucím trhem se posiluje přesvědčení, že dobré časy budou pokračovat, a v jeho pozdní fázi na trh vstupují drobní investoři. To se děje právě teď. Američtí spotřebitelé byli donedávna nejoptimističtější od začátku sledování jejich nálad. Zdá se tedy, že trendové investování čeká pád – a ten může řadu investorů tvrdě zasáhnout.

TRESTÁNÍ ZA DEFICITY

3 PÁD TRENDOVÉHO OBCHODOVÁNÍ

ozšířený názor říká, že Trumpovo snížení daní a uvolnění regulací katapultuje americkou ekonomiku k novým výšinám. Pandemie covidu sice skončila a pracovní trh se zotavil, ale americký deficit zůstává nápadně vysoký  –okolo šesti procent HDP. Deficit, upravený o nízkou míru nezaměstnanosti, je pětkrát vyšší než poválečné rekordní maximum dosažené během hospodářského oživení. A Trumpova agenda hrozí, že jej posune z extrémní úrovně na ještě extrémnější.

Zastánci růstu trhů ignorují varování, že fiskální nezodpovědnost vyvolá krizi, protože podobné předpovědi slýchávají už desetiletí  – a zjevná pohroma zatím nepřišla. Jenže ignorují fakt, že ve srovnání s ostatními rozvinutými zeměmi americký státní dluh v této dekádě rostl více než dvojnásobným tempem a úrokové platby z něj jsou třikrát vyšší.

S přílivem nových dlouhodobých amerických státních dluhopisů, které v příštích měsících zaplaví trhy, se rok 2025 může stát bodem zlomu – okamžikem, kdy si strážci dluhopisového trhu začnou všímat varovných signálů. V minulých letech obchodníci ztrestali rozhazovačné vlády Brazílie či Velké Británie, i když Francii o něco mírněji. Spojené státy sice platí za přední ekonomickou mocnost, ale stále křehčí americké finance mohou brzy tento předpoklad rozmetat.

KONEC VÝJIMEČNOSTI USA

euforii kolem „výjimečnosti Ameriky“ se přehlíží, jak výrazně tamní ekonomiku podporuje stát. Podíl státních výdajů na HDP po pandemii prudce vzrostl. Vláda nyní vytváří přes dvacet procent nových pracovních míst – oproti pouhému jednomu procentu mezi lety 2010 a 2019. Veřejné transfery, včetně sociálního zabezpečení, dnes tvoří přes čtvrtinu příjmů obyvatel v polovině amerických okresů – oproti deseti procentům v roce 2000.

Přehřátá americká ekonomika roste tempem blízkým třem procentům, ale v roce 2025 ji čeká útlum  – fiskální stimuly i měnové uvolňování se mají omezit. Pokud se nová administrativa pokusí ekonomiku dál stimulovat, inflace může opět prudce vzrůst a přimět Fed i dluhopisový trh ke zvyšování úrokových sazeb.

Tlak dluhopisového trhu by si mohl konečně vynutit omezení výdajů –alespoň dočasně na úkor růstu ekonomiky a firemních zisků. Zatím sice není vidět jasný spouštěč recese, ale slábnoucí účinky stimulů naznačují, že americká ekonomika pravděpodobně zpomalí ke svému dlouhodobému potenciálu – kolem dvou procent, možná i níž. Amerika už nebude tak výjimečná.

4

HVĚZDY ZÍTŘKA V ROZLETU

noho zemí dnes stojí mimo záři reflektorů  – a právě tam se často rodí zítřejší hvězdy! Ještě před deseti lety investoři odepisovali část jižní Evropy, ale krize si vynutila reformy. Země kdysi známé pod zkratkou PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) dnes patří mezi nejrychleji rostoucí v Evropě, zejména Portugalsko, Řecko a Španělsko. Nynější potemnělá místa  – Německo a Francie  – mohou být kvůli svým slabým ekonomikám rovněž nečekaně přinucena k obratu.

Většina rozvojového světa zůstává mimo pozornost globálních investorů. V uplynulých pěti letech nezaznamenala ani polovina velkých rozvíjejících se ekonomik rychlejší růst HDP na obyvatele než USA. V příštích letech se však očekává, že tento podíl vzroste na více než

čtyři pětiny, a to díky velkému posílení investic do továren a vybavení a výrazným spotřebitelským výdajům. Optimismus ratingových agentur ohledně rozvojových zemí lze vysvětlit disciplinovanými vládními výdaji. Víc než kdy dříve jsme svědky spíše vyšších než nižších ratingů a také pozitivních obratů nedávno problémových států, konkrétně jde o příklady oživené Argentiny nebo Turecka.

Globální investoři na tuto změnu z velké části ještě nereagovali, ale ti místní už ano. Domácí trhy od Saúdské Arábie po Jižní Afriku zažívají boom. Indie je zatím jediným jednorožcem mezi globálními trhy mimo USA – ale koncem roku 2025 už nemusí být sama.

Kde Vaše peníze pracují

XTB nabízí mnoho investičních příležitostí, a to i pro Vaše úspory. Sami rozhodujete, co si vyberete!

A zatímco čekáte na správnou investici, získáváte úroky ze svých volných prostředků!

Akcie a ETF bez poplatků*

Investiční plány pro pasivní investování

Úroky z neinvestovaných prostředků

A mnoho dalšího

UŽ INVESTOVATELNÁ ČÍNA

čekávání propadu čínských trhů se těžko vyvrací. Žádná země se stárnoucí populací a břemenem dluhu nedokázala dlouhodobě růst ani polovičním tempem, jaké si Peking předsevzal – tedy pět procent. Většina globálních investorů proto dnes považuje Čínu za „neinvestovatelnou“, přestože jde o druhý největší trh na světě. A právě to by mělo vzbudit zvědavost každého kontrariánského investora.

V moři obav se však stále třpytí „diamanty“. Mezi veřejně obchodovanými firmami s vysokým cash flow se dají najít klenoty – podniky, které i přes skeptickou náladu dál generují zisk. V Číně je dnes asi 250 společností s tržní kapitalizací nad miliardu dolarů a výnosem z volného cash flow přesahujícím deset procent. To je o sto více než v USA a o šedesát více než v celé Evropě. A přesto: tak jako se v Americe očekává růst, v Číně se stejně automaticky čeká pád…

Stačí se podívat na přední výrobce elektromobilů: BYD a Teslu. Obě společnosti vykazují podobné tržby a návratnost kapitálu, ale jejich valuace se výrazně liší. Tesla si i nadále drží status inovátora, zatímco BYD prodává více vozů a ukrajuje si větší podíl na globálním trhu.

Přesto se její akcie obchodují s mnohem nižším oceněním než u Tesly, kde investoři stále sázejí na prémiovou značku a technologický náskok. Rozdíl v tržní kapitalizaci obou firem zůstává obrovský, přestože BYD už v některých čtvrtletích Teslu překonala v počtu prodaných elektromobilů.

AI DOPADNE NA TECH FIRMY

ebývalé zisky a masivní cash flow velkých technologických firem dlouho lákaly investory. Ale každá éra má svůj vrchol  – a možná právě teď sledujeme ten jejich. Apple, Microsoft, Google, Meta a  Tesla letos společně nalijí do umělé inteligence 280 miliard dolarů (6,9 bilionu korun), zatímco ještě před pěti lety to bylo pouhých 80 miliard (1,9 bilionu korun). Závod o dominanci v AI jede na plný plyn a obří investice začínají ukusovat ze ziskovosti těch největších hráčů. Volný cash flow, kdysi symbol jejich síly, se propadá do záporných čísel.

Mánie kolem umělé inteligence možná předbíhá svou dobu. Denně ji používá sotva dvacetina zaměstnanců a méně než desetina amerických firem ji začlenila do svého provozu. To neznamená, že tak jednou neučiní – jen

zatím nikdo netuší, jak přesně se tato technologie uchytí, jak přísně bude regulována nebo kdo z ní nakonec vytěží nejvíc. Historie varuje: jen málokterá firma, která byla zavedená ještě před nástupem internetové revoluce či boomu těžby břidlicového plynu, se nakonec stala jejich vítězem.

Co by mohlo vykolejit giganty, kteří donedávna vypadali neotřesitelně? Možná právě to, co je dnes pohání  – ohromné investice do datových center a AI infrastruktury. Jeden z největších investičních boomů od druhé světové války sice přináší revoluci spotřebitelům, ale zároveň může být i poslední kapkou, jež srazí nadprůměrné zisky technologických gigantů a přiměje investory zapochybovat: nejsou jejich tržní hodnoty jen nafouknutou bublinou?

OBCHODOVÁNÍ BEZ AMERIKY

rumpovo vyhrožování zavedením cel, zčásti jako vyjednávací taktika a zčásti jako reálná hrozba, již nyní přinášejí výsledky tím, že přivádějí ostatní země k jednacímu stolu  – ovšem bez účasti USA. Po pětadvaceti letech jednání dosáhla Evropská unie v prosinci 2024 dohody o volném obchodu s jihoamerickým sdružením Mercosur, které zahrnuje Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay. Tato dohoda, pokud bude ratifikována, vytvoří trh pro více než 700 milionů lidí a ročně ušetří evropským podnikům miliardy eur na clech. Mnohé státy se obávají, že USA budou využívat sankce k odříznutí rivalů od mezinárodního finančního

PŘEBYTEK NA NEVEŘEJNÝCH TRZÍCH

systému založeného na americkém dolaru. Proto uzavírají dohody na podporu obchodu s regionálními partnery nebo bez použití dolaru. Indie má dohody s dvaadvaceti státy o obchodování v rupiích; devadesát procent obchodu mezi Indií a Ruskem probíhá v jejich národních měnách. Ropné státy, včetně Saúdské Arábie, uzavřely dohody o prodeji ropy i v jiných měnách než v dolaru. V posledních letech došlo v globálním obchodování k posunu a dnes jeho největší kanály obhospodařují rozvojové země. Osm z deseti nejrychleji rostoucích obchodních koridorů se nachází mimo USA, přičemž mnohé z nich zahrnují Čínu. Čím více Spojené státy vyhrožují cly a používají dolar jako zbraň, tím usilovněji budou bývalí partneři Ameriky podporovat obchod bez ní.

oukromé trhy, kdysi útočiště pro investory prchající před regulátory, už dávno nejsou jen okrajovým úkrytem. Naopak – stávají se hlavní scénou. Počet veřejně obchodovaných amerických společností od roku 2000 klesl téměř na polovinu, nyní jich zůstává kolem čtyř tisíc. Zatímco na burzách ubývá hráčů, ve světě soukromého kapitálu jich přibývá raketovým tempem – jejich počet se za stejnou dobu zpětinásobil na deset tisíc. Pro firmy hledající kapitál se neveřejné trhy stávají první volbou. Soukromé půjčky rostou dvakrát rychleji než bankovní úvěry. A co je podstatnější – objem kapitálu získaného na soukromých trzích už celosvětově překonal ten na veřejných burzách. Ale jak už to bývá, s růstem přicházejí i stíny. Klesající kvalita některých poskytovatelů soukromých úvěrů se odráží ve stále vyšším počtu nesplácených půjček. Jinde firmy „testují hranice“  – nabízejí složité produkty na samé hranici regulace. A někteří velcí hráči už plánují další revoluci: chtějí zabalit soukromé úvěry do fondů obchodovaných na burze (ETF), jako by široká veřejnost byla schopná posoudit riziko aktiv, jejichž výsledky se ukazují jen jednou za čtvrtletí, pokud vůbec. Soukromé trhy jsou na vrcholu, ale hranice mezi inovací a hazardem se stírá. Možná právě proto se v roce 2025 dostanou do hledáčku nejen investorů, ale i vyšetřovatelů.

KOUZELNÁ INJEKCE SE NEKONÁ?

pojené státy jsou skutečně výjimečné. V míře obezity, která u dospělých dosahuje 44 procent, což je nejvyšší hodnota mezi rozvinutými zeměmi. Není tedy divu, že americké televizní obrazovky zaplavily reklamy na novou třídu léků na hubnutí, známých jako agonisté GLP-1 receptorů, mezi něž patří i Ozempic. Tyto přípravky slibují snadnou cestu ke ztrátě nadbytečných kilogramů.

Nedávné studie naznačují, že tyto léky mohou skutečně přispět k mírnému poklesu obezity v USA. Jenže při bližším pohledu se objevují i méně příjemné stránky. Po vysazení injekcí se kila často vracejí. Vedlejším účinkem bývá nevolnost, silné průjmy nebo dokonce problémy se zrakem. Rychlá ztráta hmotnosti navíc často znamená povolenou kůži, což vysvětluje rostoucí zájem o estetické zákroky.

Ačkoliv tyto léky mohou být užitečné, nejsou univerzálním řešením. Investoři s kontrariánským přístupem dobře vědí, že pokud něco zní až příliš dobře na to, aby to byla pravda, nejspíš to tak i bude. Rychlé „řešení“ obezity by se tak mohlo ukázat jen jako další módní vlna – nikoliv jako lék na zdraví celé země.

AMERICKÉ TRÁPENÍ S NADVÁHOU

MÍRA OBEZITY U DOSPĚLÝCH OSOB (V %)

FOND

Investujte s fondem kvalifikovaných investorů zaměřeným na investice do realitních projektů se stanoveným ročním výnosem 9,5 %.*

Investujte na Max!

Více po naskenování QR kódu nebo na www.creditas.cz

Plocha projektů 70,1 tis. m2 6 bytových projektů

Prase vítězí!

JAKÉ JSTE ZNAMENÍ?

Vstoupili jsme do roku 2025, který podle čínského zvěrokruhu patří hadům  . Může toto legendární znamení předpovídat výnosy na S&P 500? Analýza let 1928—2024

ukazuje, že možná ano. Zatímco prasátka trhy vytahují na vrchol, koně je táhnou ke dnu. A hadí roky? Ty umí překvapit — někdy příjemně, jindy bolestivě. Co přinese ten nadcházející?

Prasátka přinášejí štěstí — a na burze to platí dvojnásob. Roky prasete patří k těm nejvýnosnějším, což potvrzuje i rok 2019, kdy S&P 500 vyrostl o úctyhodných +28,9 %. Ještě lépe se dařilo v roce 1935 (+41,4 %) a 1995 (+34,1 %). Další „prasečí jackpot“ nás však čeká až v roce 2031. Do té doby si můžeme jen šetřit na další hody!

Rok koně může symbolizovat sílu, krásu a svobodu, ale na burze to vypadá spíš na divoké vyhazování investorů ze sedla. Ty nejhorší „koňské“ roky byly 1930 (-28,5 %), 2002 (-23,4 %) a 1966 (-13,1 %). Zdá se, že koně na Wall Street raději cválají opačným směrem!

Letošní rok podle čínského zvěrokruhu patří hadům, kteří jsou známí svou kluzkou povahou — a ani na burze to nemají jinak. Historická data je řadí k druhým nejméně výkonným znamením po koních. To však neznamená, že by investory čekala katastrofa. Hadí roky už ukázaly, že dokážou pořádně překvapit:

Investice v roce 2025? Raději si připravte pevné nervy –a možná i hadí kůži!

Burza podle zvěrokruhu

Fenomén Křetínský

BIBLE Fenomén Křetínský

alent nelze zdědit, ale lze ho probudit. V případě Daniela Křetínského se zdá, že genetická výbava i prostředí sehrály svou roli. Jeho otec, profesor Mojmír Křetinský, zasvětil život vědě

a vedl Katedru teorie programování na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Matka Michaela Židlická zanechala nesmazatelnou stopu v českém právu a deset let působila jako soudkyně Ústavního soudu. V jejich stínu by se jiný snadno ztratil  – Křetínský se však rozhodl jít vlastní cestou. A byla to cesta, která vedla vzhůru. Právo a politologii vystudoval v Brně, ale skutečné lekce moci a byznysu na něj teprve čekaly. Kariéru mu nenastartoval osud, nýbrž schopnost vidět příležitost dřív než ostatní. V roce 1999 nastoupil jako juniorní právník do tehdy nenápadné slovenské investiční skupiny J&T, s platem 22 tisíc korun hrubého. Brzy však bylo jasné, že má ambice, které daleko přesahují běžnou právnickou rutinu.

Manažerský talent nezůstal bez povšimnutí a Křetínský se brzy stal klíčovou figurou v nejvýznamnějších transakcích skupiny. Během několika let se z ambiciózního právníka stal hybatel velkých obchodů, muž, který pro J&T vyjednával největší a nejziskovější transakce. Jeho instinkt jej neomylně vedl k energetice  – oboru, kde se netočí jen elektřina, ale i obrovské peníze. První velký úlovek přišel v létě 2004, když se podílel na odkupu 34 procent akcií Pražské energetiky . Tehdy ještě šlo o klasickou investiční strategii: výhodně koupit, pár let počkat, výhodně prodat. O rok později následovala akvizice severočeské teplárny United Energy. A tím to neskončilo. Jeho tým systematicky skupoval další energetické podniky a položil základní kámen holdingu EPH. Společnosti, které buduje, nejsou jen aktiva na prodej, ale zdroje stabilních dividend, jež financují další expanzi.

Jak se právník z Brna stal

nejbohatším Čechem

V roce 2014 se v žebříčcích nejbohatších Čechů již objevil, ale hodnota jeho majetku se tehdy pohybovala okolo 10 miliard korun. V loňském seznamu nejbohatších Čechů a Slováků už jej týdeník Euro zařadil na první místo, výše jeho majetku dosáhla 390 miliard korun. Zbohatnout o 380 miliard korun během deseti let je úctyhodný výkon i v celosvětovém měřítku. V čem tkví tajemství úspěchu Daniela Křetínského?

Zlom v kariéře Daniela Křetínského přišel v srpnu 2009. Tehdy se tři partneři rozhodli založit Energetický a průmyslový holding (EPH)  – projekt s ambicí stát se dominantní silou ve středoevropské energetice a vyzvat na souboj energetického giganta ČEZ. Každý přinesl něco jiného: PPF vložila kapitál, J&T do hry poslala dříve nakoupené firmy z oblasti energetiky a průmyslu. A Křetínský? Ten investoval sám sebe. Ujal se funkce generálního ředitele a získal pětinu podílu v holdingu.

Následovaly další a další nákupy, přičemž některé z nich vzbudily vlnu kritiky. Největší pochybnosti vyvolala transakce uzavřená v červnu 2011 se skupinou ČEZ, která byla prezentována jako výměna polovičního podílu v německých dolech MIBRAG za velkou mělnickou teplárnu Energotrans, hlavní zdroj tepla pro hlavní město Prahu. Výměna to byla dost svérázná – ČEZ totiž zaplatil za teplárnu pětinásobnou sumu ve srovnání s cenou za polovinu dolů.

Spolupráce mezi ČEZ a EPH trvala až do podzimu 2011, kdy Martin Roman opustil šéfovské křeslo v energetickém gigantu. S jeho nástupcem Danielem Benešem se dynamika vztahů změnila a vzájemné obchody postupně ustaly. V praxi se to ukázalo v roce 2013, kdy se Křetínského holding ucházel o převzetí Elektrárny Chvaletice ČEZ však dal přednost konkurenční nabídce firmy Severní energetická Pavla Tykače a Jana Dienstla.

Pro EPH to ale nebyl krok zpět  –naopak. Konec obchodů s ČEZem znamenal začátek nové kapitoly: masivní expanze do zahraničí. První na řadě bylo Slovensko, kde Křetínský v lednu 2013 dotáhl k úspěchu

tehdy největší akvizici své kariéry – získal

49 procent akcií a manažerskou kontrolu ve Slovenském plynárenském priemyslu (SPP). S částkou 2,6 miliardy eur (66,5 miliardy korun) šlo o historicky největší investici české firmy v zahraničí. Brzy následoval odkup 49 procent akcií ve Stredoslovenské energetice a 40procentního podílu ve firmě Nafta Gbely , která provozuje podzemní zásobníky plynu. Křetínský pochopil, že sázet jen na těžbu uhlí a výrobu elektřiny je příliš riskantní. Bylo třeba rovnováhy. Proto svou energetickou říši začal doplňovat o stabilnější, regulované firmy – distribuční sítě, plynovody, teplárny. Byznys, který generuje jistý zisk a pro banky i investory představuje bezpečnější sázku. A právě ten měl být palivem pro další expanzi. Faktem je, že Křetínský v té době balancoval na ostří nože. Zadlužení holdingu se v roce 2014 vyšplhalo na 140 miliard korun a akcie subholdingů i jednotlivých energetických firem sloužily jako zástava ve prospěch věřitelů. Riziko se ještě zvýšilo v polovině roku, kdy skupina PPF miliardáře Petra Kellnera oznámila odchod z EPH. Holding musel její podíl vykoupit  – transakce za přibližně 30 miliard korun. Obchod, který firmu zatížil dluhem, ale zároveň Křetínskému přinesl plnou kontrolu nad impériem, které budoval.

SMĚR ZÁPADNÍ EVROPA

Kdo čekal, že Křetínského impérium zpomalí a přednost dostane splácení dluhů, ten se mýlil. Na podzim 2014 narazil na příležitost, která byla pro ostatní spíše problémem  – starší uhelné a plynové elektrárny, kterých se velké energetické skupiny chtěly zbavit. Zatímco jiní se jich

vzdávali jako ztrátových aktiv, on v nich viděl budoucnost. A tak začala další fáze jeho expanze, tentokrát napříč západní a jižní Evropou.

Načasování nemohlo být lepší. Velké energetické skupiny se zbavovaly svých „špinavých“ elektráren téměř za každou cenu –někdy i za symbolické jedno euro. Nešlo o technický problém, ale o změnu vnímání. Staré uhelné a plynové bloky už nezapadaly do narativu moderní, ekologicky smýšlející energetiky. Motivy byly dva: zaprvé snaha „ozelenit“ portfolia a působit jako odpovědní hráči, zadruhé tehdejší nízké ceny elektřiny, které ziskovost fosilních elektráren srážely na nulu, nebo dokonce do ztrát.

Křetínský správně vycítil, že ceny elektřiny na historických minimech  – z dnešního pohledu neuvěřitelnýh 30 až 50 eur za megawatthodinu  – nemohou zůstat napořád. Navíc si uvědomoval, že sázka na obnovitelné zdroje s sebou nese jednu zásadní slabinu: vítr nefouká neustále a slunce nesvítí každý den. A když přijdou temné, bezvětrné hodiny, někdo musí dodat elektřinu, kterou zelená energetika nedokáže zajistit.

První kořistí v nové éře fosilní expanze se stala uhelná elektrárna Eggborough v Anglii. Netrvalo dlouho a v létě 2015 přibyl další úlovek – šest plynových a jedna černouhelná elektrárna v Itálii. Koncern E.ON se jich chtěl zbavit natolik, že ke smlouvě přihodil i 80 milionů eur. Absurdní, ale pravdivé: částka převýšila samotnou kupní cenu, takže EPH za převzetí italských elektráren nejenže nic neplatilo, ale na transakci rovnou vydělalo. Zhruba o rok později Křetínský se svým týmem dotáhl do konce akvizici německých hnědouhelných dolů a elektráren LEAG Šlo o společný tah skupin EPH a PPF, které

Historie skupiny EPH

ENERGIE OD A DO Z

Finanční skupiny J&T a PPF se dohodly na vzniku Energetického a průmyslového holdingu (EPH). Ještě před jeho vznikem J&T kupuje

Elektrárny Opatovice a polovinu v německém Mibragu.

VÁLKA MILIARDÁŘŮ

EPH je ve sporu se skupinou Czech Coal miliardáře Pavla Tykače o cenu a dodávky hnědého uhlí. Vše se vyřeší mimosoudně až o čtyři roky později. Uhlí nově putuje do Opatovic z Mibragu.

ROZDĚL A PANUJ

Ze struktury Energetického a průmyslového holdingu se oddělil holding EP Industries, pod nějž patří firmy zaměřené na služby pro energetické sítě, firma Elektrizace železnic a výrobce autobusů SOR.

Pět pravidel

Daniela Křetínského

Když kupuješ firmu, není klíčové to, kolik vydělávala v minulých letech. Hlavní je to, kolik ti bude vydělávat za pět let.

Diverzifikace se vyplatí. Vlastni firmy, které stabilně vydělávají, i takové, jejichž zisk skáče nahoru a dolů podle vývoje na trhu.

Loajalita nade vše.

Vytvoř si stálý tým spolupracovníků, kteří s tebou vydrží po desetiletí.

Neboj se zadlužení, když máš přístup k levným úvěrům, využij toho.

Dobrý lobbing to jistí. Velký byznys se nedá dělat bez dobrých vztahů s politiky a státními úředníky.

MEDIÁLNÍ BITVA

Expanze na německém a polském trhu. EPH se brání kritice Aktuálně.cz, že poloviční podíl v dolech Mibrag koupila od Skupiny ČEZ až podezřele výhodně. V červnu 2012 je koupě finalizována.

VÝCHODNÍ PŘÍSLIBY

Velká expanze na Slovensku. Nejprve odkup 49 % ve Slovenském plynárenském priemyslu (SPP), poté akvizice 49 % ve Stredoslovenské energetice (hodnota transakce je přibližně 400 milionů eur).

VYSTUPOVAT!

PPF prodává svůj podíl v EPH, roste podíl Křetínského ze 20 % na 37 %. Odkup staré britské uhelné elektrárny Eggborough, pokrývající zhruba 4 % celkové spotřeby elektrické energie Velké Británie.

FORZA ITALIA

EPH kupuje italské plynové a uhelné elektrárny od skupiny E.ON (převzaté zdroje disponují celkovým instalovaným výkonem 4 500 MW), ale také třetinový nepřímý podíl ve Slovenských elektrárnách.

OSAMĚLÝ VOJÁK

Podíl 31 procent v divizi EP Infrastructure kupuje od EPH sdružení investorů vedené australskou Macquarie. J&T a Patrik Tkáč oznamují prodej svých podílů v EPH. Křetínského podíl roste na 94 %.

si podíly rozdělily rovným dílem. Na druhé straně stál švédský koncern Vattenfall, státem kontrolovaný hráč, který se rozhodl „odlehčit“ svou uhlíkovou stopu a zbavit se toho, co mu nejvíc kazilo image  – svého hlavního zdroje emisí. Elektrárny v Sasku a Braniborsku ročně chrlily do ovzduší 60 milionů tun oxidu uhličitého a v té době zároveň generovaly jen minimální zisk.

Zatímco ČEZ po prvotních úvahách z německého dobrodružství vycouval, EPH a  PPF se rozhodly riskovat. A jak by také ne  – když se elektrárny i doly prodávaly za symbolické jedno euro. Byla to sázka na budoucnost, která se vyplatila. Stačí se podívat na rok 2023: právě německé a italské elektrárny patřily mezi hlavní zdroje rekordního zisku EPH

WORKOHOLIK, KTERÝ CHODÍ POZDĚ Jaký je manažerský styl Daniela Křetínského? Především neúnavný. Pracuje tempem, které by většinu lidí zničilo, a jeho týden často připomíná nekonečný cyklus 24/7. Ti, kdo s ním přišli do styku, ho popisují jako mimořádně inteligentního a přesvědčivého stratéga s instinktem vizionáře. Jen na jedno si museli zvyknout – na schůzky chodí téměř vždy pozdě.

Křetínský se obklopil týmem zkušených manažerů, kteří věkem spadají do jeho generace, ale vytrvalostí se vyrovnají veteránům byznysu. Tato sestava drží pohromadě obdivuhodně dlouho – jména jako Pavel Horský, Marek Spurný, Tomáš David či Jan Špringl se ve vedení EPH objevují od jeho samotných počátků. S některými z nich Křetínský spolupracoval už za časů skupiny J&T, a zdá se, že jeho loajalita k osvědčeným lidem se mu vyplácí.

Ukázalo se, že nejjistější cesta k zisku vede po dvou kolejích. Do roku 2021 byla hlavním tahounem podskupina EP Infrastructure –stabilní byznys postavený na regulovaných a nízkorizikových odvětvích, jako je přeprava a distribuce energií, skladování plynu či teplárenství. Pak ale přišel zlom. Rekordní zisky v letech 2022 a 2023 přinesla jiná část impéria – elektrárenská divize EP Power Europe, která dokázala těžit z turbulentního vývoje na energetickém trhu.

Rok 2023 přinesl Energetickému a průmyslovému holdingu historicky nejvyšší čistý zisk  – 4,39 miliardy eur, tedy 108,5 miliardy korun podle tehdejšího kurzu. Z této sumy připadlo Danielu Křetínskému, coby majoritnímu akcionáři s podílem 50,71 procenta, úctyhodných 55 miliard. Žádný jiný český byznysmen dosud za jediný rok nevydělal tolik.

EXPANZE MIMO ENERGETIKU

Dravci jako Daniel Křetínský mají jedno společné – nikdy se nespokojí s dosaženým. Jakmile pohltí jednu firmu, už vyhlížejí další kořist. Spolu se svým obchodním partnerem Patrikem Tkáčem expandoval i mimo energetiku  – tentokrát však zamířil do zcela jiných odvětví, než jaká dříve obsazoval ve strojírenství a médiích. Nevsadil na progresivní technologie ani rychle rostoucí trhy. Naopak. Jeho cílem se staly tradiční, místy až skomírající obory: kamenné hypermarkety, poštovní služby a ocelárny.

Holding EPH slouží Křetínskému a Tkáčovi jako mohutná finanční pumpa, která pohání jejich expanzi do dalších odvětví. Pro představu: jen mezi lety 2020 a 2023 si z této „kasičky“ vyplatili přibližně 164

miliard korun – většinou formou dividend, ale došlo i na snížení základního kapitálu.

První tah přišel v létě 2018 – Křetínský s Tkáčem získali více než sedmiprocentní podíl v německém velkoobchodním řetězci

Metro, který je na českém trhu známý jako Makro. U jednorázové investice ale nezůstalo. Svůj podíl postupně navyšovali, až dosáhli hranice 49,99 procenta. A podle posledních zpráv nekončí  – jejich cílem je vykoupit zbylé akcie a získat nad Metrem plnou kontrolu.

Křetínský vstoupil do maloobchodu s razancí sobě vlastní. Během loňského roku ovládl francouzský řetězec Casino a získal většinový podíl ve společnosti Fnac Darty, síti obchodů s elektronikou. Ani tím však neskončil  – vzápětí rozšířil svůj záběr o italskou společnost Unieuro, která se zaměřuje na stejný segment.

Největší rozruch však vyvolala zpráva, že Křetínský spolu s Tkáčem a skupinou J&T sahají po ikoně britského poštovního trhu  – Royal Mail. Přesněji řečeno, po firmě IDS, která britskou poštu vlastní. Nabídka ocenila celý podnik na 3,6 miliardy liber, tedy přibližně 108 miliard korun. Loni v prosinci transakci schválila britská vláda, ale obchod ještě není u konce.

Co začalo teplárnou na Mostecku, pokračovalo slovenskými plynovody, elektrárnami napříč Evropou, velkoobchodním gigantem Makro, francouzským Casinem a britskou poštou. A co bude dál? Křetínského expanze zatím nezná hranic – a zdá se, že on sám je ani hledat nechce.

Historie

RŮST VÝZNAMU

Další akvizice, konkrétně plynových elektráren v Británii, uhelné elektrárny Mehrum v Německu a zdrojů na biomasu v Itálii. EPH se stává čtvrtou nejvýznamnější firmou v ČR podle žebříčku Czech Top 100.

PO ZELENÉ VPŘED

Holding čelí kritice ekologických aktivistů, že je moc „fosilní“. Investuje stovky milionů eur do obnovitelných zdrojů a rozhlíží se po dalších příležitostech na Ukrajině (těžba plynu) a ve Francii.

OD VŠEHO TROCHU

Odkup elektráren ve Francii, Severním Irsku a Irsku. Opět jde hlavně o uhelné a plynové elektrárny, ve Francii jsou však součástí portfolia i větrné elektrárny, soláry a spalování biomasy.

Struktura skupiny

EP GROUP, A.S.

Mateřskou společností je EP Group, kterou vlastní Daniel Křetínský (90,55 %) a ostatní top manažeři. Ta drží majetkové podíly (obvykle 56 nebo 50 procent) ve následujících společnostech.

+ OSTATNÍ

ENERGETICKÝ

A PRŮMYSLOVÝ

HOLDING

(EPH, energetika)

EP POWER EUROPE

(elektrárny v Británii, Itálii, Nizozemsku, Irsku aj. zemích, obnovitelné zdroje, velkoobchod s elektřinou)

EP INFRASTRUCTURE

(podíl 69 %, sem spadají podíly ve slovenských plynovodech eustream a SPP Distribúcia, Stredoslovenské energetice, podzemních zásobnících skupiny Nafta, tři české teplárny, dodavatel elektřiny EP Energy Trading aj.)

SLOVENSKÉ ELEKTRÁRNE

(podíl 33 %, letos se má zvýšit na 66 %)

EP LOGISTICS INTERNATIONAL

(nákladní doprava po železnici)

EP ENERGY

TRANSITION

(těžba hnědého uhlí a elektrárny v Německu se závazkem přechodu na moderní nízkoemisní zdroje do roku 2038, sem patří 70 % podíl v LEAG)

EC INVESTMENTS

(majetkové podíly ve firmách Heureka, FAST, Košík.cz)

EP REAL ESTATE

(reality, působí na pražském trhu)

CZECH MEDIA INVEST

(mediální aktiva v Česku, Francii a Rumunsku)

EP GLOBAL COMMERCE

(firma držící akcie německé společnosti Metro)

EP HOLDCO

(kontroluje 50 % podíl ve španělských obchodních řetězcích Caprabo a Cecosa)

VELKÝ NÁVRAT

EPH tentokrát nenakupuje; prodává Pražskou teplárenskou, budapešťskou teplárnu

BERT a podíl v polském dole Silesia. Patrik Tkáč a fondy J&T se vracejí jako akcionáři, nově mají podíl téměř 44 %

GREEN DEAL

Další velký obrat k zelené energetice. EPH a LEAG avizují, že postaví v Německu větrné parky o výkonu 300 MW. EPH plánuje snížení emisí o 60 % do roku 2030 a plnou uhlíkovou neutralitu v roce 2050.

Skokový růst tržeb a zisku v době energetické krize. Odkup prvních paroplynových elektráren v Nizozemsku (o rok později další akvizice). EPH se poprvé v historii dostala na první příčku žebříčku Czech Top 100.

MIMO SKUPINU

EP EQUITY INVESTMENTS

Mimo strukturu EP Group. Zaměřuje se na spekulativní investice do akcií. Podle posledních známých informací vlastní:

29,9 % v PostNL (nizozemská pošta)

29 % ve Fnac Darty (francouzský maloobchodní řetězec zaměřený na elektro)

27 % v International Distribution Services (vlastník britské pošty Royal Mail) přes 15 % ve firmě Quadient (francouzská firma z oboru IT)

10,6 % v firmě Foot Locker (americká síť prodejen obuvi)

10 % v J Sainsbury’s (britský maloobchodní řetězec) přes 5 % v TF1 Group (televizní stanice ve Francii)

MIMO SKUPINU

EP INDUSTRIES

Daniel Křetínský nepřímo vlastní 32,61 % akcií. Tato skupina zaměřená na strojírenství, technologie, služby pro energetiku a nakládání s odpady zahrnuje například firmy:

EGEM

MSEM

VČE montáže

SES ENERGY

I&C Energo

SOR Libchavy

Elektrizace železnic Praha

Winning Automotive AVE CZ odpadové hospodářství

Rekordní čistý zisk: 4,39 miliardy eur. Investice do stavby paroplynových elektráren v Británii a Německu. Neúspěch v soutěži o plynovody NET4GAS. Dokončení odprodeje 50 % podílu ve skupině LEAG

UHELNÁ DERNIÉRA

Odstavení části uhelných bloků, investice do dalších plynových a obnovitelných zdrojů. Závazek EPH ukončit spalování uhlí do roku 2030 a emise prvních zelených dluhopisů v hodnotě 500 milionů eur.

Jak vykrást banku

957mil.$

AFRIKA

→ THURSDAY — FEBRUARY 2016.

TEXT Václav Rybář

Pečlivě naplánovaná asijská loupež, při níž díky ochotné asistenci mezinárodního bankovního systému přišli hackeři k 81 milionům dolarů, aniž by padnul jediný výstřel.

TICHÝ OCEÁN INDICKÝ OCEÁN

AUSTRÁLIE

→ ČTVRTEK —4 / 2 / 2016

Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Hackeři z Káhiry se v květnu roku 2015 nenápadně nabourali do interních systémů bangladéšské státní banky. Zkoumali infrastrukturu a číhali na správný okamžik, který nastal v únoru následujícího roku. Na pátek 5. února totiž připadal státní svátek Saraswati Puja, což je tradiční oslava jara, která

se koná čtyřicet dní před jeho začátkem. Podobné oslavy mají mnoho podob, u nás třeba probíhá masopust. Pro naši loupež je zásadní, že v pátek se slaví a nepracuje, přičemž v pondělí nastává lunární Nový rok, což je v Asii důvod k další oslavě a státnímu volnu. Hackeři tak mají krásných 96 hodin, než se někdo začne shánět po penězích, které si hodlají z účtů bangladéšské banky ukrojit.

PENÍZE NA ÚTĚKU

Nejde o malou částku, protože ve čtvrtek v pozdních nočních hodinách systém vygeneruje 35 peněžních transferů v celkovém objemu 957 milionů dolarů.

SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication ) příkazy vypadají autenticky a mezinárodní síť je ochotně přijme. Tento systém tzv. korespondenčního bankovnictví funguje už přes padesát let a je založen na vzájemné důvěře mezinárodních bankovních institucí i dozorčího orgánu, který sídlí v Bruselu. Údajně severokorejští hackeři (nikdy nebyli dopadeni) v tu chvíli dělají zásadní chybu, kvůli níž je jejich lup nakonec sotva desetinový. Příkazy v hodnotě 850 milionů dolarů totiž zahrnují klíčové slovo Jupiter, které je na seznamu sankcí. Americký federální rezervní systém (FED), jenž je součástí systému mezinárodních transferů,

EGYPT — KÁHIRA

BANGLADÉŠ — DHÁKA

Kdo

pozdě chodí, sám sobě škodí. Stačí dva dny prázdnin, liknavý státní šiml a vzduchem hned létají desítky milionů.

SEVERNÍ ATLANTSKÝ OCEÁN

JIŽNÍ AMERIKA

AUSTRÁLIE

STÁTNÍ SVÁTEK → THURSDAY — FEBRUARY 2016.

STÁTNÍ SVÁTEK

okamžitě peníze stopne, protože Jupiter je řecká společnost, která je na americkém sankčním seznamu.

Z DOLARŮ NA ŽETONY A ZASE ZPÁTKY! Dalších 101 milionů dolarů ale proklouzne. Jeden z příkazů v hodnotě 21 milionů ještě stopne německá Deutsche Bank, ale její zástupci a kontakt ve FED se v pátek z důvodu bankovních prázdnin nemohou do Bangladéše dovolat. Zbylých 81 milionů dolarů doputuje na účet hackerů na Filipínách a celý obnos je obratem vypraný ve spřáteleném kasinu dřív, než v úterý dopoledne přijdou bangladéští úředníci k terminálům a začnou sčítat škody…

INDICKÝ OCEÁN

AFRIKA

ASIE

EVROPA

USA — NEW YORK

NĚMECKO — FRANKFURT

FILIPÍNY — MANILA

LANKA

Nikdy nešetři na tom, co tě odděluje od země.“ Tuhle radu nejčastěji slyšíme v souvislosti s matracemi, pneumatikami, židlemi – a především botami. Nejenže špatné boty způsobí puchýře a zničená chodidla, ale v posledních letech mohou být i přehlédnutou investicí. A nemluvíme o exkluzivních krokodýlích polobotkách, nýbrž o obyčejných teniskách – nebo, chcete-li, sneakerskách. Pojďme se podívat, jak se z odpočinkové obuvi stal investiční artikl.

Jakub Žovčák FOTO StockX

Když se řeknou sneakers nebo kecky, pravděpodobně všem v hlavě vyskočí tato bota — černá plátěnka s bílou podrážkou, bílými tkaničkami a modrou hvězdou na boku. Původně basketbalové boty, které už sto let neustále znovu přichází do módy a které nosí sportovci, skejťáci, politici i umělci. A v roce 1994 se v nich zastřelil Kurt Cobain. V dostání v každém dobrém obuvnictví.

Druhý výsledek plodné spolupráce Adidas a Kanye Westa po rozvázání kontraktu s Nike. Spojení Westovy image a popularity v kombinaci s revolučním designem Adidasu zajistilo velmi pevné místo druhého největšího výrobce tenisek na světě. Yeezy Boost 350 jsou od té doby neustále napodobované a zejména verze v2 se stala kultovní klasikou, kterou je snadné sladit s mnoha outfity.

Converse Chuck Taylor Adidas Superstar Adidas Yeezy Boost 350

První kožené boty na basketball s ikonickým designem adidasovských tří pruhů. Adidas se vřítil na basketbalová hřiště, na kterých do

ak to u celosvětových kulturních fenoménů bývá, patří k dobrému zvyku začít lekcí z historie. V první polovině 19. století se v Anglii experimentuje s přilnavostí gumy k textilu, což vede ke vzniku prvních proto-sneakersů – takzvaných sand shoes. Plátěnky s gumovou podrážkou si oblíbila viktoriánská smetánka na plážích, než je později převzali hráči kroketu a tenisu. Možná i proto, že se v Česku kroket nikdy příliš neujal, těmto botám dodnes říkáme tenisky, a ne kroketky.

Když už jsme u terminologie, slovíčko „kecky“ nemá kořeny ve slově „kecat“, ale ve jménu amerického výrobce Keds, který v nich obouval například olympijské fotbalisty ve 20. letech minulého století. Původně se značka měla jmenovat Peds  – kdyby tento název skutečně prorazil, možná bychom si dnes obouvali pecky.

Podle Elizabeth Semmelhackové, kurátorky Baťova muzea obuvi v Kanadě, však sneakersy na počátku své historie nebyly obuví chudých – právě naopak. Ve druhé polovině 19. století tenisky symbolizovaly společenský status, protože jen zámožní lidé si mohli dovolit věnovat se sportu. Guma navíc byla tehdy nákladný materiál, což z této obuvi činilo luxusní zboží.

Přesuňme se nyní do Německa. V roce 1924 si bratři Adolf a Rudolf (Adi a Rudi) Dasslerovi otevírají v matčině prádelně továrnu Gebrüder Dassler Schuhfabrik, specializovanou na sportovní obuv. O dvanáct let později přemlouvají Jesseho Owense, aby si na olympiádě v Berlíně obul jejich boty – a když v nich Owens vyhrává čtyři zlaté medaile, prodeje raketově rostou. Krátce nato Dasslerové prodávají 200 tisíc párů ročně. Možná vám jejich jméno nic neříká. Ale to se brzy změní – v roce 1949 se totiž bratři Dasslerové rozešli a každý z nich vytvořil vlastní impérium. Po vleklém rodinném sporu si bratři zakládají vlastní konkurenční značky: Adi Dassler firmu Adidas, Rudi Dassler společnost Puma.

tří pruhů. Adidas se vřítil na basketbalová hřiště, na kterých do té doby dominovala značka Converse, a o čtyři roky později Superstar nosilo 75 % hráčů NBA. To, jaké jsou tyto boty ikona, dokládá i LEGO

25 $ POŘIZOVACÍ CENA

Nike Air Jordan 1

Boty, které to všechno začaly a bez kterých byste tento článek vůbec nečetli. Okamžitý hit, kterého se prodalo 50 000 kusů a jenž předznamenal nejen raketový růst kariéry Michaela Jordana, ale také ale také spolupráci vrcholových sportovců a známých značek vůbec. I když Jordanovi bylo v únoru už dvaašedesát let, vyjde letos jubilejní 40. edice Air Jordan.

Nike Air Force 1

Ikonické sneakers navržené

Brucem Kilgorem byly nesmírně populární v newyorském Harlemu a jsou nerozlučně spjaty s hip hopem a drogovou kulturou 80. let. Od roku 1982 vzniklo tisíce nových barevných variant a retroverzí, které Nike přináší stále stovky milionů dolarů ročně.

Obě se časem vypracují mezi největší výrobce sportovního oblečení na světě  –přičemž ten největší hráč na trhu na nás teprve čeká. A dostaneme se k němu oklikou přes běhání.

Zatímco dnes je rekreační běhání každodenním rituálem milionů lidí, ještě v 60. letech minulého století to bylo natolik neobvyklé, že běžce na ulici mohla zastavit policie. Jistě, jako součást tréninku běhali boxeři, fotbalisté nebo vojáci, ale civilisté pobíhající po městě působili tak podezřele, že je zaznamenáno mnoho případů, kdy zmatení policisté v USA zatkli první odvážné rekreační běžce.

Ačkoli se to dnes zdá těžko uvěřitelné, jogging někdo skutečně musel vynalézt. Tím člověkem byl Bill Bowerman, legendární trenér z University of Oregon, jemuž na dovolené na Novém Zélandu představil myšlenku rekreačního běhání atletický kouč Arthur Lydiard. Bowerman v roce 1966 vydává převratnou příručku Jogging: Lékařsky schválený fitness program pro všechny věkové kategorie, které se prodá milion výtisků a která spustí běžeckou revoluci v Americe.

Pro náš příběh je však klíčový rok 1971 –právě tehdy Bill Bowerman spolu s Philem Knightem zakládají největší firmu na tenisky všech dob.

PROSTĚ TO UDĚLEJ

Ještě než boty Nike získaly ikonickou fajfku a jméno řecké bohyně vítězství Niké, společnost nesla název Blue Ribbon Sports a dovážela tenisky z Japonska. Vlastník BRS Phil Knight měl ambiciózní plán: chtěl porazit Adidas a  Pumu dovozem běžeckých bot z Japonska – stejně jako japonské fotoaparáty tehdy překonávaly ty německé. První zásilka běžeckých bot dorazila v roce 1963 a Knight je prodával přímo na atletických oválech – z kufru svého auta.

Skutečný obchodní průlom však nastal v roce 1964, kdy do firmy přizval Billa Bowermana, inovátora, který Nike vtiskl technický náskok. Společně přejmenovali Blue Ribbon Sports na Nike poté, co jim vypršel kontrakt s japonským dodavatelem Onitsuka Tiger. V ten moment do sebe

TOP KECKY

všechno zapadlo: Američané se konečně naučili rekreačně běhat a  Nike jim dodal to jediné, co k tomu potřebovali  – dokonalé běžecké boty. Když firma v roce 1972 uvedla na trh olympijský model Nike Cortez, výsledek několikaletého vývoje, první rok přinesl tržby ve výši 800 tisíc dolarů (v dnešních cenách přibližně 145 milionů korun). Do roku 1979 už Nike prodával boty za 140 milionů dolarů ročně.

Značka si rychle podmanila sportovní fanoušky, ale k tomu, aby ovládla globální trh s teniskami, se musela stát popkulturní ikonou. A to přišlo v roce 1985.

O pár měsíců dříve se Nike podařilo přesvědčit ke spolupráci jednadvacetiletého nováčka jménem Michael Jordan, který se později stal nejslavnějším basketbalistou všech dob. Společnost s ním podepsala přelomovou smlouvu  – tehdy nevídaný pětiletý kontrakt, jenž hráči NBA zaručil 2,5 milionu dolarů (v dnešních cenách přibližně 181 milionů korun) a k tomu 25 procent z každého prodaného páru tenisek nesoucích jeho jméno. Šlo o nejdůležitější dohodu v historii sneakers.

Vznikla ikonická řada Air Jordan . Její první edice v červenočerném provedení byla inspirována barvami Jordanova týmu Chicago Bulls a právě tento design se stal její největší předností  – i Achillovou patou. NBA totiž požadovala, aby boty

hráčů obsahovaly alespoň 51 procent bílé barvy, jenže Air Jordany ji měly jen z 23 procent. Asociace proto vyměřila pokutu 5 000 dolarů za každý zápas, v němž Jordan v těchto botách nastoupil. Nike ale pokutu ochotně hradil do posledního centu  – mezi bílými botami ostatních hráčů totiž červenočerné Jordany doslova zářily a celou kontroverzi značka mistrně využila v marketingu.

První Air Jordany vstoupily na trh v roce 1985 za 65 dolarů (v dnešní hodnotě zhruba 4 500 korun) a Nike skromně předpokládal, že během tří let vydělají tři miliony dolarů. Místo toho přinesly 150 milionů. Jen za první rok.

GO WEST

Přetočme kalendář o čtyřicet let vpřed. Tenisky už dávno nejsou jen módním doplňkem. Staly se životním stylem, politickým symbolem, statusem bohatství a investičním aktivem. Nic to nedokládá lépe než údaj, který před deseti lety zveřejnil magazín GQ: kvůli teniskám na amerických ulicích zemře ročně 1 200 lidí. Tento alarmující počet zahrnuje přepadení, loupeže a násilné konflikty, které se často odehrávají při vydání limitovaných edic nebo na černém trhu s teniskami. Těžko říct, kolik lidí se kdy postřílelo kvůli sandálům, ale dvanáct set to nejspíš nebude. Podle The Washington Post měl globální trh se sneakersy v roce 2022 hodnotu

PRODEJE OBUVY V MILIARDÁCH $

72 miliard dolarů (1,7 bilionu korun) a vytvořil se zcela nový segment zákazníků, kteří teniskami doslova žijí – sneakerheads. Sběratelé, investoři a znalci tenisek, klíčoví prostředníci mezi nabídkou a poptávkou, kteří vyrovnávají informační asymetrii na trhu. K nim se ale ještě vrátíme. Nejprve se podívejme, jak se keckovým gigantům dařilo před pandemií covidu-19. Při pohledu na graf níže si všimněte skoku tržeb Adidasu mezi lety 2015 a 2016 – právě tehdy vyšly první Adidas Yeezy, jedny z nejznámějších tenisek vůbec a držitelé prestižního ocenění FNAA Shoe of the Year. Značka Yeezy je neodmyslitelně spojena s Kanye Westem, úspěšným hudebníkem, producentem a módním návrhářem. Paradoxně však první Yeezy nevyrobil Adidas, ale Nike, který s Westem jako s prvním nesportovcem spolupracoval v letech 2007–2015. Po fenomenálním vystoupení Kanyeho Westa s Daft Punk na Grammy 2008, kde měl boty poprvé na sobě, se Yeezy prodávaly jako na běžícím páse a fanoušci kvůli nim kempovali na ulicích, přestože jejich cena byla 215 dolarů. Jejich následovník, model Nike Air Yeezy 2, vyrobený v roce 2012 v pouhých 10 tisících kusech, zmizel z prodeje během několika vteřin.

A právě toto limitování bylo jedním z hlavních důvodů rozchodu Kanyeho Westa s  Nike. Firma se chtěla soustředit na Air Jordany a neměla zájem zaplavit trh

modely Yeezy. Této příležitosti se chopil Adidas, který vycítil šanci vymanit se ze segmentu sportovního oblečení a vybavení a získat podíl na lukrativním streetwearovém trhu. Podařilo se – řada Yeezy přinesla Adidasu miliardy dolarů, dokud spolupráce neskončila kvůli Westovým antisemitským výrokům. Po jeho dalším kontroverzním výstupu začátkem února 2025 na Twitteru (nyní X), kdy své komentáře posunul na zcela novou úroveň, lze očekávat, že jakákoli budoucí spolupráce s velkými značkami bude přinejmenším problematická. Ale od černých skinheadů zpět ke sneakerheadům. S příchodem nového milénia a nástupem tenisek jako Yeezy se trh radikálně proměnil. Sneakers se vymanily ze segmentu oblečení, kde jsou notoricky nízké marže, a přesunuly se do sektoru obuvi, kde se obvykle pohybují mezi 20 a 25 procenty. A právě v ten moment, někdy na počátku desátých let 21. století, se z limitovaných kecek stal investiční artikl  – a najednou do nich investoval i váš kamarád ze střední, který jinak tráví dny posloucháním muziky a hulením trávy. Stačilo se trochu vyznat v trhu, vystát dlouhou frontu a pár stovek dolarů proměnit v tisíce. Jak často se stává, že informační výhoda je na straně dětí z ulice?

KECKOVÁ BUBLINA

Desátá léta ukázala skutečný potenciál sneakers. S každým novým populárním modelem se fronty prodlužovaly a zdálo se, že trh je nevyčerpatelný. Pokud máte chuť na hluboký lidský příběh, stojí za to podívat se na video z  YouTube kanálu Modern MBA, které sleduje byznysovou cestu dvou nadšenců a sběratelů tenisek – jednoho z nich dnes živí obchod naproti Empire State Building . Sneakerheadi totiž jako první pochopili, že skutečné peníze neleží v nových teniskách, kde jsou marže 20–25 procent, ale v těch nošených, u nichž cenový strop prakticky neexistuje.

Pro běžného zákazníka, který si jednou dvakrát ročně nakoupí v  Deichmannu, Humanicu nebo u  Bati, může být těžké pochopit, proč by si někdo pořizoval nošené

boty. Přesto podle serveru RunRepeat dosáhl objem trhu s použitými sneakers v roce 2023 neuvěřitelných 10,6 miliardy dolarů (přes 255 miliard korun). Smysl to začne dávat v kontextu Veblenova efektu neboli demonstrativní spotřeby.

Nejde o nic nového  – byznysmeni si kupují drahé hodinky, boháči Maserati nebo Picassa a mladí lidé sneakers. Může se to zdát jako vyhazování peněz oknem, ale jen na první pohled. Ve skutečnosti je tato spotřeba nejjednodušší a paradoxně nejlevnější způsob, jak signalizovat společenský status a příslušnost ke specifické sociální skupině. Drahých hodinek si na schůzce všimne potenciální obchodní partner, vzácných sneakers atraktivní dívka na party. Jde o dobrou investici.

A když nemáte dvacet tisíc na nové, druhou nejlepší možností je osm tisíc za nošené. Nebo si snad myslíte, že všichni ti pracháči v Maserati jsou jejich prvními majiteli? Navíc, kdo si koupí nové boty za dvacet tisíc, obvykle si je pečlivě hlídá  –a za rok je může výhodně prodat. A právě na tomto trhu, kde je informační asymetrie obrovská – nejen kvůli stavu obnošených bot, ale především kvůli všudypřítomným čínským padělkům – hrají sneakerheadi svou nezastupitelnou roli.

PANDEMICKÝ BOOM A PRVNÍ KRACH

Situaci však, stejně jako většinu odvětví, zásadně ovlivnila pandemie covidu-19. Ale trochu jinak, než by se mohlo zdát. Mladí Američané dostali covidové dávky. A začali je utrácet za to, co kupovali už před pandemií  – za sneakers. Pouliční prodejci se proto vrhli na online byznys přes Instagram a díky rostoucím příjmům nakupoval každý všechno. Skvěle to vystihl Justin Ashby, onen sneakerhead s krámem naproti Empire State Building: „Věděli jsme, že tohle neukazuje, jak je na tom ekonomika reálně, a říkali jsme si, že využijeme situace a pak uvidíme, co bude dál, až se to zase začne měnit.“

Trvalo to rok a půl, možná dva roky, a situace se skutečně změnila – stačilo, aby přestaly chodit dávky. Průměrná cena tenisek

klesla zhruba na polovinu a streetwearové obchody zjistily, že mají sklady plné neprodejného zboží. A tak pouliční obchodníci zažili svou první ekonomickou bublinu. A byla to bublina jako vystřižená z učebnice makroekonomie: přemrštěná poptávka podpořená externím šokem (covidové dávky) vyslala falešný signál výrobcům a obchodníkům, aby překotně investovali do expanze. Když se trh vyčistil, ukázalo se, že nabídka výrazně převyšuje poptávku, a bylo nutné se ztrát zbavit. Nezáleží na tom, zda jde o nemovitosti, akcie nebo tenisky  – výsledkem je vždy špatná alokace zdrojů, bankroty a nenaplněné podnikatelské sny. Pandemie si připsala další oběti.

Špatná rozhodnutí udělal i  Nike, když během covidu vsadil na direct-to-consumer strategii a nečekal, že se zákazníci tak rychle a ochotně vrátí do kamenných obchodů. V červnu 2024 klesla cena akcií společnosti z 97 na 75 dolarů za kus.

Pokud nás téměř dvousetletá historie sneakers něco naučila, pak přinejmenším to, že ani nad tak zdánlivě jednoduchým produktem by žádný ekonom neměl ohrnovat nos. Příběh tenisek je příběhem podnikatelského objevování, propojení popkultury, sportu a byznysu, opravdových selfmademanů z ulice, ale i neúprosných makroekonomických zákonů. Nedivte se proto, až na zasedání bankovní rady České národní banky zahlédnete někoho v zářivě červených Air Jordanech

Máme dvacet let zkušeností s investováním, strategicky se zaměřujeme na oblast energetiky, nemovitostí a finančních služeb.

Naše projekty osobně řídíme a podílíme se na jejich dalším rozvoji.

Majetek spravujeme a zhodnocujeme prostřednictvím investičních fondů. Jsme expertem na krizový management firem ve složitých situacích.

Česko chce být technologickým lídrem, ale podmínky pro startupy mu zatím chybí.

Podle Jana Juchelky je klíčové změnit přístup k investicím, jinak nám budou talenty dál utíkat do zahraničí.

ROZHOVOR

Juchelka

an Juchelka (53) šéfuje Komerční bance, vysoce ziskové finanční instituci, jedné z největších v Česku. Není tedy divu, že je držitelem titulu Bankéř roku a od června 2023 je rovněž prezidentem České bankovní asociace (ČBA). V rozhovoru pro Euro Platinum hovoří o tom, jak by se Česko mohlo podílet na vkříšení Evropy z její mocenské letargie, rozebírá, proč jsou Češi při investování stále tak opatrní, zamýšlí se rovněž nad tím, jestli bankám končí období snadných zisků. Interview nemohlo minout ani téma technologických inovací, tudíž padla i otázka, jak je to s vizí českého Silicon Valley.

Říká se, že Češi jsou při investování opatrní, někdy až příliš. Je to pro vás šance je naučit, jak nechat peníze vydělávat chytřeji? Někdy to dokonce vypadá, jako bychom více věřili matraci pod postelí než burze. Jako národ jsme zkrátka tradičně velmi spořiví, což vidíme i na tom, že zadlužení českých domácností je ve srovnání se západními zeměmi výrazně nižší – u nás dluh dosahuje zhruba 30 procent HDP, zatímco v USA 75 procent a v Británii 80 procent. Svoje úspory nejčastěji necháváme na běžných a spořicích účtech nebo v termínovaných vkladech, tedy v těch nejbezpečnějších vodách. Od covidu-19 se to ale přece jen začíná měnit –Češi při hledání lepšího zhodnocení úspor stále častěji nakukují i do světa kapitálových trhů.

A právě tady v Komerční bance vidíme velkou příležitost – nejen nabízet investiční nástroje, ale také klientům pomáhat, aby se v nich vyznali a využívali je smysluplně. Vzdělávání v oblasti investic je klíčové, protože bez něj si člověk snadno nechá ujít příležitosti – anebo hůř, naletí na sliby „zaručených výnosů“. Naším cílem není tlačit klienty do rizika, ale naučit je, jak investovat bezpečně a s rozmyslem.

Když ale přijde řeč na akcie nebo fondy, mnoho lidí má stále pocit, že je to jen pro hazardéry nebo finanční experty. Samozřejmě platí, že všechny tyhle investice mimo klasický bankovní účet nesou vyšší míru rizika. Vyšší výnosy zkrátka jdou ruku v ruce s vyšším rizikem – žádné zázračné zisky bez rizika neexistují. V Komerční bance však zároveň sledujeme, že zájem o tyto investice vytrvale roste. Loni jsme zaznamenali dokonce dvouciferný nárůst prodejů investičních produktů. Velkou roli v tom hraje naše partnerství se společností Amundi – největším evropským správcem aktiv, který je, pokud se nepletu, pátým největším na světě.

Na trhu se objevuje mnoho „exotických“ finančních lákadel s nereálnými garancemi. Jak zajišťujete, aby vaši klienti takovým pastem nenaletěli?

Žádné exotické investiční produkty u nás nenabízíme, ačkoli český trh je jich plný. Proto si zakládáme na důkladném vzdělávání klientů a následně je i testujeme – ostatně musíme to dělat i ze zákona. Každého retailového klienta se musíme zeptat, jak dobře rozumí nabízeným investicím, a podle toho mu pak upravit nabídku na míru.

Když mluvíme o takových rizikových investicích –pomohla by přísnější regulace ze strany České národní banky? Česká národní banka se v rámci osvěty snaží veřejnost varovat, aby na takové podvody nenaletěla. Oficiálně ale na drtivou většinu podobných nabídek nedohlíží, tudíž za rizika s nimi spojená nemá odpovědnost. Pokud mluvím za Komerční banku (a částečně i jako prezident ČBA), musím připomenout, že české banky podléhají přísnému dohledu ČNB i v oblasti investičních produktů a poradenství. Pokud je klient ke svému bankéři upřímný v tom, jakou míru rizika je ochoten

Čistý zisk Komerční banky loni meziročně stoupl o 10,4 procenta na 17,2 miliardy korun.

17,2 mld. 91,30 Kč

Představenstvo banky navrhuje výplatu dividendy 91,30 Kč na akcii, O výplatě rozhodne valná hromada 24. dubna.

60

tis.

akcionářů Komerční banky jsou české fyzické osoby.

akcií Komerční banky drží v rukou soukromí investoři (asi 70 tisíc lidí).

nést, může se spolehnout, že se při investování bude pohybovat v rámci své komfortní zóny. V Komerční bance budujeme naši značku technologicky úplně od nuly. Už letos nabídneme v rámci nového bankovního systému také brokerský systém, ve kterém naši investoři budou moct v plně automatizovaném prostředí nakupovat a prodávat cenné papíry z celého světa. Je ale nutné znovu zdůraznit, že takový klient si musí plně uvědomovat míru rizika, s jakou investuje. U investic totiž neplatí to, co u bankovních vkladů – ty jsou chráněné do výše 100 tisíc eur, zatímco investiční nástroje žádnou takovou garanci nemají.

Jsme tedy opravdu národ spořivců. Je to dobře? . . . Do určité míry ano – průměrný český klient se nepouští do žádných velkých finančních dobrodružství. Nedochází tu k masivnímu předlužování ani k tomu, že by lidé utráceli všechny prostředky za okamžitou spotřebu. Finanční stabilita jednotlivce nebo rodiny je do velké míry daná určitou rezervou pro případ nenadálých situací – a toho se Češi drží příkladně. Na druhou stranu spotřeba a investice domácností byly loni (a budou i letos) hlavním motorem ekonomiky, takže přílišná šetrnost se nemusí vyplatit. Loňské statistiky naznačují, že se jí zatím bát nemusíme. Nicméně opatrnost u investic, které mohou vést k vyššímu zadlužení – třeba u nákupu nemovitostí –, je u nás vyšší než na Západě, přestože české domácnosti by si takovou míru rizika klidně mohly dovolit.

Projevuje se tahle opatrnost i v dalších oblastech financí? . . . V českých bankách, penzijních společnostech, pojišťovnách nebo u asset manažerů leží obrovská hromada peněz, která by se dala investovat lépe a aktivněji, aby popohnala rozvoj celé země. Jenže nad nimi visí poměrně přísná

Juchelka

„V českých bankách, penzijních společnostech, pojišťovnách nebo u asset manažerů leží obrovská

hromada peněz, která by se dala investovat lépe a aktivněji, aby popohnala rozvoj celé země. Jenže nad nimi visí přísná regulace, v případě penzijních fondů

různé garance.“

regulace, například v případě penzijních fondů různé garance. Jde o ohromný objem naspořených prostředků, který bychom mohli aktivovat a akcelerovat tím hospodářský růst Česka. V České bankovní asociaci se tomuto tématu věnujeme a snažíme se vytipovat oblasti, kde by šlo uvolnit více kapitálu a cíleně ho nasměrovat do rozvoje. Zkrátka peníze by měly pracovat, ne ležet ladem.

Máte nějaký jednoduchý recept, jak se při investování nespálit? Osvětu, na které pracujeme v Komerční bance i České bankovní asociaci, můžeme rozdělit do dvou oblastí. Jednak lidem vysvětlujeme, jak různé produkty fungují, a jednak je neustále dokola upozorňujeme na riziko. Snažíme se investory seznamovat i s nejnovějšími hrozbami v oblasti kyberbezpečnosti. Stejně důležitá je komunikace s politiky a zákonodárci – snažíme se jim ukázat, že i drobná úprava regulací může aktivovat obrovský investiční kapitál. Je potřeba, aby právě tito lidé správně chápali roli kapitálového trhu v ekonomice země. Když půjdu ještě o patro výš: ve srovnání s americkou ekonomikou jsou tyto formy investic na evropské úrovni velmi opatrné. Tady máme obrovskou rezervu. Jako příklad uvedu Komerční banku – ta je jednou z mála velkých českých firem obchodovaných

na pražské burze. Čtyřicet procent našich akcií drží v rukou soukromí investoři (asi 70 tisíc lidí).

Z toho 60 tisíc jsou české fyzické osoby, které v akciích Komerční banky vidí dlouhodobou návratnost, a tedy například zajištění na důchod nebo další budoucí potřeby. Kdyby tímto směrem šlo více firem, aktivoval by se kapitál soukromých osob a přispělo by to k celkovému rozvoji ekonomiky.

Hodně se teď mluví o tom, že bankám klesají marže. Končí tím éra snadných zisků? A bude to pro banky impulz hledat nové obchodní modely? . . . Ano i ne. Pro klienty je to skvělá zpráva, protože peníze si lze půjčit levněji. Ale jejich krátkodobá i dlouhodobá cena klesá. Krátkodobou hodnotu peněz určuje ČNB, dlouhodobou určuje trh. Na úrovni bank vidíme, že poptávka po úvěrech na bydlení roste dvouciferným tempem. Letos očekáváme i nárůst podnikových investic, například ve veřejných zakázkách, kde se stát naplno pustil do partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). Dalším velkým polem jsou investice v energetice, kde se ve velkém přechází z uhlí na obnovitelné zdroje. Z toho jasně plyne zvýšená ekonomická aktivita veřejného i soukromého sektoru. Banky tedy vydělají na objemu poskytnutých služeb, zatímco klienti mohou být spokojení, že ušetřili. Banky už nevydělají tolik na každé půjčené koruně, ale nahradí to vyšším počtem poskytnutých úvěrů.

Jak hodnotíte schopnost Česka realizovat PPP projekty? Kde vidíte největší slabiny? Žijeme v období naděje, že tohle bude fungovat. Dálnice D4 z Prahy do Písku je důkaz, že se dá stavět v termínu i rozpočtu – což se obvykle nedaří. Ve výstavbě i provozu jsou navíc zainteresované soukromé peníze a výsledek předčil všechna očekávání. Ukázalo se taky, že to český stát zvládne dozorovat

napříč politickými cykly. Musíme doufat, že se podobně bude dařit i budoucím vládám a ministrům dopravy, protože tohle je typ investice, který láká soukromý kapitál a zároveň jde o transparentní způsob výstavby veřejné infrastruktury. A vyplatí se to obrovskému množství lidí. Řidič má na cestě z Prahy do Písku pohodlnější svezení, ale dominovým efektem vzroste hodnota pozemků a nemovitostí v širším okolí metropole. Každá investovaná koruna vygeneruje mnoho dalších. Takže za mě: jen houšť!

Morava a Slezsko podle vás potřebují high-tech odvětví. Co brání tomu, aby mimo Prahu vyrostlo české Silicon Valley? V první řadě nám chybí vstřícné prostředí a jednoduchá pravidla pro investice do startupů. Kapitálový trh, venture kapitál, private equity, lákání domácích

i zahraničních talentů – to všechno je zatím v plenkách. Možná to zní jako banalita, že bychom měli mít přívětivé prostředí právě pro tenhle sektor, ale zkuste se lidí ze startupů zeptat na kouzelné zaklínadlo jménem zaměstnanecké akcie. Abych to vysvětlil: představte si, že my dva založíme startup a každý v něm máme padesátiprocentní podíl. Pak přizveme dalšího investora, takže se náš podíl s každým investičním kolem zmenší, ale pořád vlastníme kus té naší firmy. Jenže daňové zacházení se zaměstnaneckými akciemi, flexibilita při jejich přepočítávání po každé investici nebo pravidla pro vyplácení při vstupu firmy na burzu je u nás nepopsaný list. Na rozdíl od Silicon Valley, kde jasně daná pravidla fungují jako velké lákadlo pro ty největší talenty. I proto tu skoro žádný startup neudržíme.

„V kalifornském Silicon Valley jasně daná pravidla fungují jako velké lákadlo pro ty největší talenty.

I proto se v Česku skoro žádný startup nepodaří udržet.“

Juchelka

Bez podobného podhoubí – a třeba i podpory Národní rozvojové banky – je obtížné tu odvážné mladé lidi udržet. Kdo tu startup založí, ten se většinou pokusí sehnat podporu u venture kapitálových fondů. Ty lokální jsou malé, takže pokud máte opravdu dobrý nápad, pokusí se vás ulovit některý ze zahraničních fondů a s velkou investicí se pak všichni přesouvají do Kalifornie, kde mají jistotu, že jejich pozice zakladatele bude finančně zhodnocena i do budoucna.

To ale není problém pouze Česka, že? Je to celoevropský problém a byl bych rád, kdyby se to tak i vnímalo – většina startupů má globální ambice, takže představa, že pro ně vytvoříme obstojné podmínky čistě na národní úrovni, je spíš naivní. Tady musí všechny evropské země táhnout za jeden provaz a my v tom určitě můžeme hrát aktivní roli. V rámci Evropy je také nesmírně důležitý rozvoj infrastruktury. Starý kontinent nyní dostal šanci aktivně se zamyslet nad tím, jakou roli chce do budoucna hrát. Třeba umělá inteligence – chceme-li v Evropě vyvinout dostatečně robustní samoučící se stroje a velké jazykové modely, potřebujeme obří datová centra a hlavně spoustu elektřiny, která je bude pohánět. A tady má Česko obrovskou výhodu, protože umíme stavět a provozovat jaderné elektrárny. V Evropě se v téhle oblasti – i s nástupem elektromobility – proinvestují neuvěřitelné peníze. Pokud kontinent bude chtít najít svou

„Vytvoření pravidel, jež zamezí zneužití

AI, je zásadní krok — a to celosvětově.

Sjednocení regulí by mělo být prvním, nikoli posledním krokem.“

novou roli a identitu, budou muset jednotlivé státy spolupracovat bez ohledu na svou velikost. Mohla by nastat zlatá éra přeshraničních investic.

Zůstaňme ještě u umělé inteligence. Nemá teď Evropa prvenství hlavně v tom, že jako první vymýšlí regulaci byznysu, který zatím ani neexistuje? Vytvoření pravidel, která zamezí případnému zneužití, je naprosto zásadní krok – a to celosvětově. Sjednocení regulí by mělo být prvním, nikoli posledním krokem. Bavíme se o velmi zneužitelném nástroji, který se teprve všichni učíme monetizovat. Zatím jsme ve fázi mohutných investic – jediný, kdo na umělé inteligenci momentálně vydělává, je Nvidia jako výrobce nejvýkonnějších čipů. S nástupem různých obchodních modelů ale musí být dopředu nastaveny hranice, kam až lze zajít. V Číně si z pravidel hlavu nedělají, v USA razí startupové heslo „move fast, break things“. Je proto snadné vidět Evropu jako zpátečnickou. Jenže na debatu o jasně definovaných mantinelech dojde velmi brzy – a v tu chvíli budeme mít naopak náskok. Co se týče rozvoje lokální konkurenceschopné AI, je potřeba lobbovat za vývoz výkonných čipů do západní Evropy a spoléhat na investice do vlastního intelektuálního bohatství. Tím se vracíme k tématu legislativy a zpomalení odlivu mozků do Silicon Valley.

Jak vnímáte současnou roli ESG neboli udržitelného investování? V USA teď od téhle filozofie dávají ruce pryč – ustoupí ESG do pozadí i v Evropě, abychom zůstali konkurenceschopní vůči Americe a Asii? . . . To se těžko odhaduje – mezi pořízením a vydáním našeho rozhovoru se ve Spojených státech možná odehraje spousta věcí, které to přímo či nepřímo ovlivní. V Komerční bance vnímáme společenskou odpovědnost našeho

podnikání zejména prizmatem příležitostí, které se nám nabízejí. Z evropských fondů má do Česka přijít až bilion korun na modernizaci, dekarbonizaci a inovace procesů vedoucích ke snižování uhlíkové stopy. Nejde tedy jen o společenskou odpovědnost, ale také o roli dobrého hospodáře. Ty peníze se utratí v českých firmách, přispějí k vyšší konkurenceschopnosti a nižší zátěži pro životní prostředí. Ostatně ze zprávy ČEZ vyplývá, že uhlí je minulostí a energetický mix bude v dohledné době kombinací jádra a obnovitelných zdrojů.

České banky patří k nejziskovějším v Evropě. Jak klientovi vysvětlit, že z toho má ve finále užitek hlavně on? Zisk znamená stabilitu. Dostatek kapitálu a likvidity je především zárukou pro klienty. Koneckonců kdo by stál o banku, která by balancovala na pokraji krachu? Český bankovní systém ustál finanční krizi 2008 i turbulence po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Například na krachu Sberbank bylo vidět, jak je český bankovní sektor zdravý – stát nemusel nic sanovat, všechny pohledávky se vyplatily z evropského garančního fondu. Aktiva Sberbanky koupila Česká spořitelna, zajištěné vklady vyplácela Komerční banka. Jsme zvyklí, že banky fungují bezproblémově – v podstatě si jich moc nevšímáme, dokud se někde neobjeví článek o tom, že mají velké zisky. Z těchto zisků mají prospěch nejen klienti, ale také akcionáři. Naše zisky investujeme do dalšího rozvoje banky, platíme z nich daně v Česku a vyplácíme dividendy desítkám tisíc akcionářů.

Na finanční trh vstoupila spousta dravých fintech startupů, které se snaží nabourat zavedené pořádky. Jak se jim může tradiční instituce, jako je Komerční banka, postavit? My jsme si už v roce 2018 mysleli, že to bude mnohem větší problém, než s jakým se o sedm let později potýkáme. Čekali jsme, že ty firmy zázračně rychle vyrostou a zaútočí na náš byznys model. Ne že by se to vůbec nedělo, ale zároveň došlo k velké proměně. Původní řevnivost na ose banky versus fintechy vystřídala poměrně častá spolupráce nebo strategická partnerství. I Komerční banka kapitálově vstoupila do některých nadějných startupů v tomhle segmentu a dokonce podpořila i vlastní zaměstnance, aby si jeden takový startup založili (Finbricks). Nejde jen o finanční

investici – třeba i sdílíme zázemí, naši rozsáhlou klientskou základnu nebo kapitálové rezervy. Místo vyvolávání válek tedy hledáme spíš společné zájmy.

A co konkurence velkých globálních fintechů typu Revolut nebo Klarna? České banky naštěstí investují miliardy korun do komfortu a dostupnosti služeb, takže potřeby klientů dokážou reflektovat. V Komerční bance jsme se navíc chtěli trochu oprostit od té „tradičnosti“ – vy byste možná řekl zkostnatělosti – a vykročit vstříc aktuálním potřebám zákazníků. Udělali jsme proto radikální řez. Celé zákulisí, do kterého klient nevidí, jsme zjednodušili tak, aby mohl v rámci online bankovnictví KB+ pohodlně ovládat vše přes mobilní aplikaci a neměl nutkání utíkat ke konkurenci.

Jan Juchelka (53) Český bankéř a manažer, od srpna 2017 předseda představenstva a generální ředitel Komerční banky, kde pracuje od roku 2006. Absolvoval inženýrské studium ekonomie a managementu na Slezské univerzitě v Opavě. V červnu 2023 byl zvolen prezidentem České bankovní asociace.

ROZHOVOR Jan Juchelka

Datová centra bujela jako houby po dešti, čipy se staly zlatem digitální éry a solární energie přitahovala kapitál jako magnet. Zatímco některé sektory zažívaly investiční žně, jiné — třeba bateriový průmysl — tvrdě narazily. Kdo v roce 2024 vyhrál závod o miliardy?

větoví investoři měli jasno: budoucnost je digitální a nízkouhlíková. Přímé zahraniční investice (FDI), tedy kapitál, který firmy sypou do expanze a nových projektů mimo domovské země, vylétly na 1,23 bilionu dolarů — třetí nejvyšší částku v historii. Nejvíce peněz se sázelo na megaprojekty zelené energetiky a technologických inovací. Zdali investoři mířili přesně, nebo jen honili přeludy, se může ukázat už brzy.

Obnovitelné zdroje si udržely pozici investičního krále s 258 miliardami dolarů, i když meziročně ztratily 30 %. Největší stopku dostaly projekty na zelený vodík, zato solární energie dál hltala miliardy a větrné elektrárny se držely stabilního kurzu.

Datová centra zažívala explozi — investoři do nich nalili 144 miliard dolarů, což katapultovalo sektor komunikací na druhé

místo. Poptávka po výpočetním výkonu pro cloud a umělou inteligenci rozžhavila trh na maximum, a to nejen ve velkoměstech, ale i v regionech s dostatkem elektřiny. Polovodiče, nepostradatelné srdce digitální ekonomiky, si urvaly třetí příčku. Téměř 120 miliard dolarů putovalo do nových továren, které díky štědrým státním pobídkám vyrůstají v USA, EU i Asii. Vlády pochopily, že kdo nemá vlastní čipy, nehraje v první lize. A pak tu máme bateriový průmysl — kdysi miláček investorů, loni černá ovce. Investice se propadly pod 20 miliard dolarů, což je volný pád z rekordních 74 miliard v roce 2022. Důvod? Západní startupy se těžko měří s dominantními asijskými výrobci.

Fosilní energetika nabídla paradox: zatímco investice do LNG a CNG terminálů vystřelily na rekordních 57 miliard dolarů, kapitál mířící do těžby ropy a zemního plynu spadl na 17,5 miliardy, tedy téměř na polovinu oproti roku 2023.

Tradiční odvětví jako kovy, nemovitosti a logistika se propadala do útlumu, zatímco software a IT služby se po krátké pauze vrátily do top desítky. Investice do digitalizace zůstávají strategickou sázkou — kdo ji podcení, riskuje, že zůstane stát na místě.

A — DATOVÁ CENTRA B — PEVNÉ TELEKOMUNIKAČNÍ SÍTĚ C — OSTATNÍ D — FILMOVÁ A ZVUKOVÁ PRODUKCE E — BEZDRÁTOVÉ TELEKOMUNIKACE

KOMUNIKACE

A — VODÍK A NOVÉ ČISTÉ TECHNOLOGIE B — SOLÁRNÍ ENERGIE C — VÍTR D — BIOMASA E — OSTATNÍ

OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE

Boom datových center vynesl komunikace na druhou příčku. V roce 2024 bylo ohlášeno 144 mld. USD investic do výstavby datových center, za nimiž stojí poptávka po cloudu a AI. Provozovatelé budují nová centra i mimo tradiční metropole s dostatkem energie.

Obnovitelné zdroje zůstaly největším FDI sektorem — přilákaly předběžně kolem 258 mld. USD (i přes pokles o 30 % způsobený útlumem projektů typu zelený vodík). Nejvíc investic směřovalo do solární energie, zatímco větrná zůstala pozadu.

Investice do nemovitostí v roce 2024 ochladly. Po silném růstu v minulých letech došlo k poklesu oproti 2023. Přesto zůstávají realitní projekty významnou složkou FDI — firmy dál investují do výstavby kanceláří, logistických center či datových kampusů.

Investice do kovů (těžba a zpracování) v roce 2024 oslabily. Po komoditním boomu minulých let došlo ke zvolnění tempa a objem nových projektů klesl oproti 2023. Nejistota ohledně cen surovin vedla investory k opatrnosti v tomto odvětví.

Fosilní energetika vykázala smíšený vývoj.

Investice do LNG terminálů dosáhly v roce 2024 rekordních 57 mld. USD v reakci na zvýšenou poptávku po plynu. Naopak investice do těžby ropy a plynu klesly na polovinu (17,5 mld. USD) kvůli nejistotám v odvětví.

Polovodiče patřily k nejrychleji rostoucím odvětvím: v roce 2024 se ohlásily projekty za téměř 120 mld. USD. Výstavbu nových továren na čipy podpořily štědré vládní dotace v USA, EU i Asii, neboť svět usiluje o rozšíření kapacit a zajištění dodávek.

Sektor softwaru a IT služeb se v roce 2024 vrátil mezi top 10 FDI odvětví. Technologické firmy výrazně expandovaly — oznámily vznik nových vývojových center, výzkumných hubů i podpůrných poboček v zahraničí. Digitalizace ekonomiky tak dál nabírá na obrátkách.

Elektronický průmysl (mimo čipy) si v roce 2024 udržel místo v první desítce. Výrobci spotřební elektroniky a telekomunikačních zařízení pokračovali v expanzi napříč trhy. Poptávka po elektronice zůstává vysoká, investice do tohoto odvětví proto nepolevují.

BATERIE B — OSTATNÍ ELEKTRONIKA C — DRÁTY A KABELY

A — LNG/CNG B — TĚŽBA ROPY A PLYNU C — PETROLEJÁŘSKÉ RAFINERIE D — OSTATNÍ A — DISTRIBUCE A PŘEPRAVA ZBOŽÍ B — SKLADOVÁNÍ C — POTRUBNÍ PŘEPRAVA ZEMNÍHO PLYNU D — VODNÍ DOPRAVA E — LETECKÁ DOPRAVA F — ŽELEZNIČNÍ DOPRAVA G — OSTATNÍ

Sektor dopravy a skladování v roce 2024 zvolnil a objem investic klesl oproti 2023. Přesto zůstává logistika strategickou oblastí — rozmach e-commerce a globálního obchodu vyžaduje investice do moderních přepravních a skladových kapacit.

A — POLOVODIČE

Automobilový průmysl v roce 2024 přilákal silné investice, hlavně do výroby elektromobilů. Automobilky budují nové závody, ale investice do výroby baterií prudce klesly pod 20 mld. USD (z 74 mld. USD v roce 2022) vlivem silné konkurence asijských výrobců.

PETR BORKOVEC

Pasivní investování připomíná technologickou bublinu

Petr Borkovec, spoluzakladatel finanční

skupiny Partners, se dlouhodobě vymezuje proti slepému spoléhání na pasivní investování. Podle něj přináší rizika a často podceňuje nutné náklady, které investoři dříve či později zaplatí jinou formou. Zamýšlí se nad tím, proč podílové fondy stále mají své místo, jakou roli hrají finanční poradci a kam směřuje český investiční trh.

Je lepší investovat do podílových fondů, nebo do ETF? Na první pohled se může zdát, že ETF mají navrch – jsou levnější a flexibilnější. Jenže podle Petra Borkovce srovnávání těchto dvou investičních přístupů často opomíjí klíčovou věc: služby a náklady, které s investováním souvisí, nikam nemizí. „Lidé, kteří investují do ETF, stále musí platit platformy, obchodování, vedení účtu a také věnovat čas studiu a správě portfolia. To vše je u podílových fondů zahrnuto v jejich ceně,“ vysvětluje.

Podle něj jen zlomek investorů zvládne investovat zcela samostatně a správně vyhodnocovat své kroky. „Ano,

existují lidé, kteří si umí udělat analýzu, vytvořit si portfolio a disciplinovaně ho udržovat. Ale většina investorů potřebuje partnera, který jim pomůže se strategií, vytrváním v investování i s emocemi při výkyvech trhu,“ říká Borkovec. Bez práce finančních poradců a bankéřů a investic jejich společností do komunikace a marketingu by podle něj v Česku investovalo jen minimum lidí.

AKTIVNÍ SPRÁVA VERSUS PASIVNÍ STRATEGIE

Podílové fondy jsou často kritizovány za vyšší poplatky a nižší výnosy oproti pasivním indexům. Jenže Borkovec upozorňuje,

že tato kritika je často založena na neúplných číslech. „Pokud srovnáme běžné retailové fondy s indexy, vychází pasivní investice často lépe. Ale pokud porovnáme bezprovizní třídy fondů s ETF a započítáme i náklady na platformu, obchodování a správu investic, výsledek už není tak jednoznačný,“ vysvětluje. Podle něj navíc záleží na tržních podmínkách. „Poslední dekáda přála pasivnímu investování  – rostlo téměř vše a indexy byly velmi silné. Ale v obdobích větší volatility a nejistoty mají aktivní správci šanci ukázat svou hodnotu,“ říká. Upozorňuje také na to, že aktivní správa je nezastupitelná u dluhopisů, peněžních fondů nebo nemovitostních investic, kde pasivní strategie často nedávají smysl.

Navíc v praxi investoři často nepočítají s tím, že správa investic není jen o výběru správného aktiva, ale také o schopnosti správně reagovat na tržní vývoj. Mnoho investorů v době růstu trhu přeceňuje své schopnosti a v okamžiku krize panikaří a dělají unáhlená rozhodnutí. Právě v těchto momentech hraje aktivní správa a přítomnost poradce klíčovou roli. „V krizi se pozná, kdo má pevné investiční základy a kdo potřebuje partnera, který mu pomůže udržet směr,“ dodává Borkovec.

PASIVNÍ INVESTOVÁNÍ JAKO RIZIKO?

Borkovec má k rozmachu pasivního investování i hlubší výhrady. Podle něj může vést k nerovnováze na trzích. „Pasivní peníze jsou hloupé  – nerozlišují mezi podhodnocenými a nadhodnocenými aktivy, prostě jen kopírují index. To může vést ke zkreslení cen a oslabení efektivity trhů,“ varuje. Pokud bude pasivní kapitál dominovat, může podle něj dojít k tomu, že ceny akcií firem v hlavních indexech porostou bez ohledu na jejich reálný výkon, zatímco firmy mimo indexy ztratí likviditu a přístup k férovému ocenění.

Navíc pasivní investování nutně nepokrývá všechny potřeby investorů. Kdo chce investovat dlouhodobě a s komplexní

strategií, potřebuje víc než jen indexové fondy. Musí řešit například měnové riziko, diverzifikaci mezi různými třídami aktiv nebo správu výnosů v závislosti na svých finančních cílech. „Při sestavování portfolia je důležité myslet na celkový finanční plán – nejen na výnosy, ale i na daňové aspekty, likviditu a časový horizont investice,“ doplňuje Borkovec.

FOND, KTERÝ NEHRAJE PROTI TRHU

Obecně ale není proti ETF, spíše upozorňuje na jejich správné využití. Například jeden z fondů skupiny – akciový fond Partners 7 Stars – částečně také investuje do ETF. „V tomto fondu není cílem aktivní výběr akcií do portfolia, ale aktivní strategická alokace akciových investic do správných trhů, tedy regionů.,“ říká Borkovec. Fond investuje do

sedmi nejvyspělejších ekonomik světa a slouží jako vstupní brána pro klienty, kteří se teprve učí investovat. Nabízí dobrou likviditu, diverzifikaci a nižší kolísavost než tradiční indexy, navíc má nulové vstupní a při dodržení časového horizontu i výstupní poplatky..

Borkovec dodává, že obecně jsou podílové fondy mnohem více než jen práce portfolio manažera. „Je to platforma, nejen produkt, který by se měl pokoušet porazit aktivní správou svůj benchmark. Je to platforma, která snižuje náklady na správu a investování a přibližuje dobrou službu lidem.“ vysvětluje.

KDO PORADÍ INVESTORŮM?

V Česku stále roste poptávka po investičním poradenství. „Lidé mají víc peněz a chtějí je zhodnocovat. Ale stále platí, že většina populace se v investování neorientuje a potřebuje vedení,“ říká Borkovec. Dodává, že i když poroste podíl placeného poradenství, provizní model zatím zůstane důležitý. „V Británii kvůli regulaci klesl počet poradců a investiční poradenství se stalo dostupné jen bohatým. To v Česku nechceme,“ dodává.

Podle něj je klíčové, aby se debata o aktivním a pasivním investování vedla objektivně a bez předsudků. „Fanatické hájení jednoho přístupu není dobré. Důležité je, aby lidé investovali s rozumem, věděli, co dělají, a přemýšleli o svých investičních cílech a rizicích,“ uzavírá Borkovec. Zároveň upozorňuje, že trh se stále vyvíjí. „Vidíme růst investiční gramotnosti, což je pozitivní trend. Lidé více přemýšlejí o tom, jak diverzifikovat své portfolio, a častěji se zajímají o dlouhodobé strategie. Přesto je důležité, aby měli k dispozici kvalitní poradce, kteří jim pomohou nastavit správný investiční plán,“ říká. S rostoucím zájmem o investování je podle něj klíčové zajistit, aby lidé měli přístup k férovým informacím a rozhodovali se na základě faktů, nikoli emocí. „Správné investiční rozhodnutí se nedělá impulzivně – vyžaduje plán, disciplínu a trpělivost“.

„Magické zaklínadlo, které dokáže přičarovat obrovské bohatství i věčné zatracení.

Na první pohled se zdá, že pod americkým vedením nastanou zlaté časy, ale co se stane, když někdo lusknutím prstu deaktivuje

všechny brzdy a záruky?

Podívejme se na aktuální kondici krypta i jeho nejbližší vyhlídky bez růžových brýlí.“

Spiknutí outsiderů:

Trump se vrací a s ním i příslib nového kryptověku

Korekce kryptoměn: Nastal býčí trend příliš brzy?

Trump se vrací. A s ním i příslib nového kryptověku — éry bez přísných regulací, kde digitální mince nahradí zlato a Wall Street se klaní bitcoinu. Nadšení příznivců je bezmezné, kritici ale varují: co když místo zlatého věku přichází jen další bublina, která jednou praskne?

o bylo tak. V polovině loňského prosince se na oslavě svého čerstvě nabytého štěstí sešly dvě skupiny rozjařených lidí: jednak zástupci svobodomyslného kryptosvěta, jednak členové rodiny vítězného kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa. Psal se 10. prosinec a konference Bitcoin Mena 2024 v Abú Dhabí měla svou hlavní hvězdu – Trumpova druhorozeného syna Erica. Ten totiž jásajícímu davu sliboval, že

jeho otec dodrží slovo a stane se „největším kryptoprezidentem“ v dějinách. Eric Trump dokonce naznačil propojení obou hnutí, která vykreslil jako oběti establishmentu.

„V tom systému je tolik špatností… Chlapi, oni nám ze života udělali peklo,“ stěžoval si syn-podnikatel na americkou vládu. „Ale nebýt těch útoků, asi bych si sám kryptoprůmyslu tolik nevšiml… Viděl jsem, jak vás pronásledovali! Viděl jsem, jak vám zmrazovali bankovní účty,“ vyprávěl zástupcům kryptosféry.

RAJSKÝ KRYPTOVĚK NA OBZORU?

Úsvit Trumpova druhého funkčního období má být pro kryptoměny zlomovým okamžikem, který je vyvede z temného podzemí na denní světlo a zbaví je regulatorního dohledu, jemuž digiměny v posledních

letech čelily. Lidé z oboru se domnívají, že nově zvolený prezident USA – jehož rodina prostřednictvím své platformy World Liberty Financial do krypta sama investovala – a republikány ovládaný Kongres odstartují zlatou éru celého odvětví.

Trump během předvolební kampaně sliboval vytvoření strategických bitcoinových zásob, které by z této kryptoměny učinily de facto rezervní aktivum, a hovořil také o zřízení poradní kryptoměnové rady. Na pozici předsedy americké Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) pak v prosinci oficiálně nominoval podnikatele a zastánce krypta Paula Atkinse. A vlastníci digitálních měn jsou nadšeni. Když měsíc po prezidentských volbách bitcoin poprvé překročil hranici 100 tisíc dolarů (zhruba 2,4 milionu korun), zvedl Eric Trump v šest hodin ráno telefon

TEXT Nikou Asgari, Chloe Cornish ILUSTRACE Dana Lédl

a převratnou novinku hned volal čím dál mocnějšímu otci. A dubajskými ulicemi se prohánělo žluté Lamborghini s kapotou posprejovanou nápisem: BTC 100K THANKS TRUMP.

Didi Steiner, šestadvacetiletý Rakušan, který za bitcoin utratil svou první výplatu v armádě, říká, že cena bitcoinu „giganticky“ roste díky Trumpovu plánu učinit z něj rezervní aktivum. „Je to výjimečná situace, potenciální nákupní tlak ze strany států a firem by mohl být obrovský,“ vypráví Steiner, který si před sluncem v Abú Dhabí chrání tvář červeno-oranžovou kšiltovkou s nápisem MAKE BITCOIN GREAT AGAIN „S Trumpem uděláme velký pokrok,“ věří.

OBRAT MYTICKÝCH ROZMĚRŮ Kryptoměnové oživení znamená dramatický zvrat. Ještě nedávno, na konci roku 2022, uvrhl pád burzy FTX Sama Bankmana-Frieda celý trh do chaosu. Bitcoin tehdy klesl na pouhých 16 tisíc dolarů (asi 392 tisíc korun) a mnoho opatrnějších investorů, kteří se nechtěli spálit, se od kryptoměn odvrátilo.

„Ten obrat má téměř mytické proporce, zázračné rozměry, a je to opravdu něco, co si na začátku roku 2024 nikdo nedokázal ani představit,“ říká Yesha Yadavová, proděkanka právnické fakulty Vanderbiltovy univerzity. Podle expertů může administrativa nakloněná kryptoměnám podnítit rekordní příliv investic, vyšší obchodní aktivitu a větší zájem tradičních hráčů. Ti se už totiž nebudou muset tolik obávat regulatorních zásahů.

Kryptosvět si dlouho nesl pověst „Divokého západu“ digitálních financí, kde se dařilo podvodům i praní špinavých peněz. Řada manažerů čelila žalobám, někteří skončili ve vězení. Nyní, když kryptoměny získaly podporu Bílého domu a přijetí na Wall Street, se rizika mohou rozšířit i mezi běžné a institucionální investory.

„Nejvíce se obávám kombinace větší legitimity a jen mírné regulace,“ varuje Eswar Prasad, vedoucí vědecký pracovník Brookings Institution. „Širší přijetí kryptoměn by mohlo přinést nová rizika, a pokud se toto aktivum ještě více propojí s tradičním

finančním systémem, cenové propady mohou být ničivější než kdy dřív.“ Podle Yadavové „kryptoprůmysl není jen zpět –on se institucionalizuje“.

Během mandátu prezidenta Joea Bidena měl přitom kryptosvět pocit, že jej americké úřady pronásledují. Pod vedením tehdejšího šéfa SEC Garyho Genslera – jehož jméno si na bitcoinové konferenci v Abú Dhabí vysloužilo bučení – byly kryptofirmy nuceny dodržovat stávající finanční regulace. Genslerova komise spustila vlnu žalob proti známým kryptospolečnostem, jako jsou burzy Coinbase a  Kraken, softwarová firma Consensys a platební společnost Ripple, které obvinila z prodeje neregistrovaných cenných papírů. Právní kroky namířené na několik firem zahájilo i americké ministerstvo spravedlnosti a další úřady. „Takové věci (za Trumpa) skončí jedním tahem,“ prorokuje Coy Garrison, partner ve společnosti Steptoe a bývalý právník SEC. Gensler již s předstihem oznámil, že v den Trumpovy inaugurace odstoupí, a skutečně skončil s účinností od 20. ledna. Proč? Nově zvolený prezident totiž ještě před volbami prohlásil, že Genslerovo odvolání bude jeho hlavní prioritou – a za tento slib si v kryptosvětě vysloužil ovace.

NOVÁ ÉRA S VIP PODPOROVATELI

„Je to v mnoha ohledech nový začátek,“ říká Bill Hughes, hlavní právník firmy Consensys, na niž loni v létě dopadla jedna ze žalob. „Minulá administrativa USA zaujala vůči kryptoměnám strategii spálené země,“ dodává Hughes a zdůrazňuje, že Trumpovo zvolení znamená „posun od současného velmi nepřátelského chování k pevnějšímu, protržnímu postoji“.

Šéfové kryptofirem se sborově snaží si prezidenta Trumpa naklonit. Těsně před inaugurací byl posledním, kdo se s ním setkal v jeho sídle na Floridě, Kris Marszalek, šéf burzy Crypto.com.

Nadšení v kryptokomunitě nevyvolává jen Trumpova pochvalná rétorika, ale také postoje jeho nejbližších, z nichž mnozí digitální měny otevřeně podporují. Zmíněný Atkins, jenž už v letech 2002 až 2008

Trump vyhrává americké prezidentské volby

01/23 04/23 07/23 04/24 12/24

působil jako komisař SEC, zasedá v poradních radách blockchainové společnosti Securitize a kryptoprůmyslové skupiny The Digital Chamber. Trumpův ministr obchodu Howard Lutnick vede investiční banku Cantor Fitzgerald, jež má úzké vazby na stablecoinového giganta Tether. Hlasitým zastáncem digitálních aktiv je i nový ministr financí Scott Bessent, který v létě 2024 dokonce prohlásil, že „krypto je o svobodě“.

Mezi Trumpovy nejbližší spojence patří i dlouholetý zastánce kryptoměn Elon Musk, zakladatel Tesly a SpaceX. Ten vede novou poradní skupinu s názvem Ministerstvo pro vládní efektivitu (Department of Government Efficiency , DOGE ), jehož zkratka odkazuje na populární memecoin Doge. Klíčovou poradní roli bude mít také rizikový investor David Sacks, jenž dostal na starost projekty zaměřené na kryptoměny a umělou inteligenci. „(Sacks) ví, jak fungují firmy, a rozumí politice,“ hodnotí jej Tyler Winklevoss, spoluzakladatel kryptoburzy Gemini, a dodává: „V kryptu působí skoro od začátku a podporoval Trumpa ve snaze, aby Amerika byla propodnikatelská, proinovativní a prokrypto.“ Podle Mikea Novogratze, zakladatele kryptoskupiny Galaxy , je vlastně jasné, že „přijdou dobré věci, pokud u stolu budou sedět lidé naklonění našemu oboru“.

DOBŘE PROLOBBOVANÝ PŘÍSTUP Nová washingtonská vstřícnost vůči digitálním měnám není náhodná. Trumpova výhra je vyvrcholením měsíců cíleného lobbování a stovek milionů dolarů investovaných do toho, aby ve Washingtonu i v celých USA uspěli politici naklonění kryptoměnám. Na Trumpovu kampaň přispěli jak technologičtí titáni z rizikových fondů Andreessen Horowitz a Sequoia Capital, tak spoluzakladatel kryptoburzy Kraken Jesse Powell či bratři Tyler a Cameron Winklevossovi z Gemini Coinbase, Ripple a Andreessen Horowitz stály v čele financování skupiny Fairshake, která se v americkém volebním cyklu stala jednou z největších prokryptoměnových takzvaných Super PAC organizací. Z vybraných 170 milionů dolarů (4,1 miliardy korun) vydala na podporu kandidátů přibližně 135 milionů dolarů (3,3 miliardy korun). Hloubku, a především rozsah podpory Fairshake dokládá i to, že přispívali nejen rizikoví investoři Paradigm a  Multicoin Capital, ale také provozovatel stablecoinů Circle, fond Ark Cathie Woodové a tvůrci trhu Cumberland a Jump Crypto. Lobbistická skupina Stand With Crypto , podporovaná společností Coinbase, veřejně oslavovala vítězství 294 kongresmanů nakloněných kryptu, zatímco odpůrců bylo zvoleno pouze 134. „Skupina

Bankrot FTX

Fairshake prokázala svůj přínos,“ hodnotí Stuart Alderoty, hlavní právník společnosti Ripple. Mluvčí skupiny Josh Vlasto uvedl, že její činnost bude mít „viditelný a okamžitý dopad“ na schopnost Kongresu schvalovat příznivou regulaci kryptoměn.

Zmíněná skupina sice cílila na politiky vystupující proti kryptu, ale její reklamy jen zřídka zmiňovaly digitální tokeny. Místo toho se zaměřovaly na témata, jako je bezpečnost hranic. Nyní se již připravuje na další volby a získala 78 milionů dolarů (1,9 miliardy korun) na kampaň pro volby v polovině Trumpova volebního období v roce 2026. Zatím posledním donátorem byla firma Ripple, jež věnovala 25 milionů dolarů (612 milionů korun). Kampaně jsou prezentovány jako boj za finanční a osobní svobodu, kterou ohrožuje unavený, starý establishment.

A kryptoměny v tom mají být vnímány jako transformační síla. Web Stand With Crypto se ptá: „Kdo bude bránit kryptoměny?“

CO CHCE KRYPTOBYZNYS

Teď, když byly peníze vydány a politici zvoleni, obracejí šéfové kryptofirem pozornost k prosazení svých zájmů. „Obor spoustě lidí zaplatil hodně peněz – a teď očekává výsledky,“ říká profesorka Hilary Allenová z právnické fakulty American University ve Washingtonu. Na vrcholu seznamu přání kryptobyznysu je přátelštější Komise pro cenné papíry a burzy (SEC). Nominaci Paula Atkinse kryptosvět oslavoval, protože ho vnímá coby člověka, který lépe chápe digitální aktiva a je otevřenější při vytváření pravidel. „On té branži opravdu rozumí,“ říká generální ředitel Carlos Domingo ze Securitize, který

s Atkinsem spolupracuje už od roku 2019.

„Paul dlouhodobě podporuje zjednodušení regulace… Naslouchá, rozhoduje se na základě zpětné vazby a necítí vůči oboru nevraživost,“ popisuje Domingo. Nálada v SEC se už dnes změnila. „Po prosincovém setkání s několika komisaři je tón velmi, velmi odlišný. Nově slyšíme: ‚Řekněte nám, jaké máte problémy,‘ ‚Jak je můžeme vyřešit?‘,“ upozorňuje Domingo. Investoři tvrdí, že chtějí jasná pravidla, která určí, které kryptotokeny se považují za cenné papíry a podléhají regulaci podle amerického práva. Většinou však preferují situaci, kdy ne všechny kryptotokeny spadají pod tuto kategorii. „Šéfové firem chtějí jasná pravidla hry, aby měli jistotu, že nebudou čelit postihům,“ říká právník Garrison ze Steptoe. „Pro držitele kryptoměn to navíc znamená základní sadu ochranných opatření, která budou firmy muset dodržovat.“

PRAVIDLO SAB 121 NA ODPIS

Ve snaze posunout kryptoměny do mainstreamu nadšenci vítají i zrušení účetního pravidla SAB 121, které stanovilo, že instituce, držící digitální tokeny jménem svých klientů, je musí ve svých rozvahách vykazovat jako závazky. Běžně se aktiva spravovaná pro klienty účtují jako mimorozvahové položky. Právě kvůli této výjimce však byly velké banky z Wall Street a správci fondů v otázce krypta dlouho opatrní. Zastánci digitálních tokenů doufají, že zrušení tohoto pravidla přiměje banky k větší otevřenosti vůči jejich držení, což povede k další vlně adopce kryptoměn na Wall Street.

Když Kongres loni v létě odhlasoval zrušení pravidla SAB 121, exprezident Biden jej vetoval, čímž udržel kryptoprůmysl v regulační nejistotě. To se však změnilo na konci ledna, kdy Komise pro cenné papíry a burzy pravidlo oficiálně zrušila – krok, který kryptofirmy označují za zlomový.

Dalším klíčovým tématem je získání přístupu k bankovním službám. Kryptofirmy hlasitě kritizovaly nemožnost využívat služeb předních amerických bank a toto omezení v nadsázce nazývaly Operace blokáda 2.0 – vinily Bidenovu administrativu,

že obrátila velké věřitele proti nim. „Nová administrativa má příležitost zvrátit řadu chybných rozhodnutí kryptopolitiky, především politicky motivované regulace, jako je Operace blokáda 2.0,“ říká Paul Grewal, šéf právního oddělení společnosti Coinbase, která zveřejnila dopisy od Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC). Tento regulátor v roce 2022 vyzval věřitele, aby „pozastavili veškeré transakce spojené s kryptoaktivy“. Ve hře je rovněž nová legislativa týkající se stablecoinů – digitálních tokenů obvykle navázaných na státní měny. Šéfové kryptofirem doufají, že regulace jasně nastaví ochranné mantinely pro jejich vydávání. Trh se stablecoiny podle společnosti CCData mezitím narostl na více než 200 miliard dolarů (přibližně 4,9 bilionu korun).

„Vyplnění této mezery je skutečně zásadní,“ myslí si Dante Disparte, vedoucí globální politiky společnosti Circle, která stablecoiny provozuje. „Digitální dolary budou mít lepší právní postavení v Evropě než v USA,“ varuje s odkazem na přelomovou evropskou kryptolegislativu, jež se vztahuje na stablecoiny a brzy vstoupí v platnost. A dodává: „Nedokážu si představit administrativu s heslem ‚Amerika na prvním místě‘, která by připustila takové mezinárodní vakuum.“

BITCOIN V RUKÁCH WALL STREET

Měnící se regulatorní prostředí vzbudilo u investorů nadšení, neboť slibuje vstup velkých, tradičních správců aktiv do kryptosvěta, čímž se obor posune do mainstreamu. „Z aktiv pro nadšence se krypto stává aktivem, jehož začlenění do mainstreamu podporují úředníci i politici,“ říká Yadavová. Ve skutečnosti se to však už dávno děje. Komise SEC loni schválila spuštění spotových bitcoinových a etherových ETF  – regulovaných produktů, do nichž investoři nalili miliardy dolarů, a získali tak expozici vůči kryptotokenům. Největší z těchto fondů, bitcoinový fond BlackRocku, narostl až na téměř 60 miliard dolarů! Následovaly i další regiony: Hongkong loni v dubnu spustil vlastní bitcoinové ETF. Výkazy penzijních fondů ukazují, že bitcoin drží už i instituce jako State of

Wisconsin Investment Board nebo State of Michigan Retirement System.

Cena bitcoinu přes 100 tisíc dolarů vyvolala na trhu pověstné FOMO – tedy strach z promeškané příležitosti – a přilákala i ty, kdo dosud stáli stranou. „Institucionalizace začala a tato hybná síla bude letos ještě silnější,“ domnívá se Richard Teng, CEO Binance, největší kryptoměnové burzy na světě.

Když po kolapsu burzy FTX před třemi lety ceny kryptoměn spadly, nejvíce se spálili běžní investoři a firmy rizikového kapitálu, které FTX podporovaly. Tentokrát však může být v ohrožení více institucí. Vstřícnější regulace v USA posiluje naděje zastánců kryptoměn, že uvolněná pravidla podnítí masivní zapojení bank, finančníků z Wall Street, penzijních, hedgeových a dalších fondů, což uvolní miliardy dolarů  –a vyžene ceny kryptoměn ještě výš.

S tím se však pojí řada rizik. „Skutečnost, že SEC dnes na provoz kryptofirem uvaluje relativně přísný dohled, představuje jisté omezení,“ říká Eswar Prasad. „Kryptoprůmysl sice chce podléhat vládnímu dohledu, ale přeje si, aby byl poměrně slabý – protože tím dostane přesně to, co chce,“ dodává. „To jim umožní prosadit ještě masivnější rozšíření kryptoměn.“ Stablecoiny, jejichž krytí spočívá hlavně ve státních dluhopisech, mohou přinášet systémová finanční rizika. „Pokud by došlo k,runu‘ na stablecoiny, mohl

by se spustit řetězec událostí, které by nakonec destabilizovaly různé části tradičního finančního systému,“ varuje ekonom Prasad. Velké fondy i drobní investoři tak při příštím poklesu mohou čelit výrazným ztrátám.

Globální regulátoři a centrální banky si jsou tohoto nebezpečí vědomi. „Většina ekonomů tvrdí, že bitcoin je spekulativní bublina, která jednou praskne,“ napsali nedávno představitelé Evropské centrální banky. S rostoucím propojením kryptoměn s tradičním finančním systémem se zvyšuje riziko, že jejich cenové výkyvy „by se mohly výrazně přelít na tradiční finanční trhy a zvýšit systémové riziko“, uvedla ve své zprávě newyorská pobočka americké centrální banky Fed

„Mám obavu, že s rostoucí integrací se z volatilních kryptoměn stanou toxické hypotéky roku 2008,“ říká akademička Allenová. „Cenné papíry kryté hypotékami měly alespoň nějakou vazbu na nemovitosti, ale kryptoaktiva vznikají vlastně z ničeho.“ Paradoxem přitom je, že odvětví, které původně usilovalo o vytvoření alternativního finančního systému bez státního dohledu, nyní slaví, když jej naopak bere na milost ten největší establishment ze všech – americká vláda. Díky tomu, že stát podporuje institucionalizaci, ceny rostou,“ říká Yadavová Vanderbiltovy univerzity „To je obrovská ironie.“

KDO POSLAL MILIARDY $ DO BITCOINOVÉHO ETF?

Bitcoin dosáhl svého historického maxima těsně před inaugurací amerického prezidenta 20. ledna. Místo dalšího období hojnosti se však cena bitcoinu a dalších kryptoměn od té doby vyvíjí proti očekávání.

Nastal býčí trend příliš brzy? Může za současný pokles hodnoty jen

nevyzpytatelný Donald Trump? Nebo je důvodů pro korekci bitcoinu a spol. více?

nvestoři očekávali, že kryptoměny a rozvoj kryptopodnikání budou součástí inauguračního projevu Donalda Trumpa. Ten kryptokomunitu ještě více navnadil, když spustil svůj vlastní memecoin nazvaný Trump. A tím to neskončilo – i první dáma se dočkala svého Melaniecoinu. Start těchto memecoinů očekávání od inaugurace ještě více zvýšilo. Čím větší však bylo nadšení, tím větší nastalo zklamání. Trump ve svém projevu

kryptoměny zcela vynechal. To byla první tvrdá rána. Na druhou stranu to znamenalo pouze návrat do reality  – Amerika i celý svět řeší složitější a naléhavější problémy než ty, které trápí kryptokomunitu. Trump téma kryptoměn využil především ve volební kampani. Jako zkušený byznysmen pak vycítil v kryptoměnách velkou obchodní příležitost – jak marketingový potenciál, který realizuje prostřednictvím svých memecoinů, tak technologický. Technologie blockchainu může najít uplatnění například v oblasti developerských služeb. K tomu se přidává projekt jeho dětí – decentralizovaná platforma World Financial Liberty. Trumpovy podnikatelské aktivity však zatím kryptoměnám spíše škodí. Memecoiny jako Trump nebo Melanie jsou přesně to, čím by kryptoměny neměly být – projekty

bez výrazné přidané hodnoty v podobě technologického využití. Jsou extrémně volatilní, což brání většímu praktickému využití kryptoměn v běžném životě. Pokud chcete prodávat zboží nebo služby, potřebujete stabilitu cen. Vysoká volatilita kryptoměnám ubírá na důvěře. Problémem je, že Trumpovy memecoiny využívají technologii kryptoměny Solana Budoucí propady těchto memecoinů se tak projevují i na kryptoměně Solana, která má díky svému technologickému potenciálu slibnou budoucnost. Solana, s rychlostí transakcí přes 65 000 za sekundu, je považována za konkurenta etherea. Trump ji navíc zařadil na seznam kryptoměn určených pro strategické rezervy USA. Mělo by tedy být v zájmu USA, aby byla co nejméně volatilní.

Svět kryptoměn je navíc plný spekulantů. Ceny memecoinů mohou během několika

TEXT Matěj Široký

hodin či dní vystřelit do závratných výšek, udělat z prvních investorů milionáře a ostatním, kteří naskočí do rozjetého vlaku, nechat jen oči pro pláč.

TRUMPOVY SPLNĚNÉ SLIBY

Abychom však nebyli jen kritičtí, Trump již stihl učinit několik kroků a reálných činů pro kryptokomunitu. Prvním z nich bylo omilostnění Rosse Ulbrichta do 24 hodin od Trumpova nástupu do úřadu amerického prezidenta. Přesný časový slib sice Trump úplně nedodržel, ale zpoždění činilo pouhé dva dny. Ulbricht, zakladatel tržiště Silk Road , dostal doživotí za

papíry (SEC) Garyho Genslera, který byl v kryptokomunitě považován za překážku všech změn. SEC proslula tím, že zažalovala řadu firem podnikajících s kryptoměnami. Jedním z nejznámějších případů byl dlouhotrvající spor mezi SEC a Ripple Labs Firmu obvinili z prodeje kryptoměny XRP jako neregistrovaného cenného papíru. Ripple Labs spor vyhrála, ale SEC se nenechala tímto neúspěchem odradit a pokračovala v tažení proti firmám jako Binance, Coinbase, Uniswap Labs a dalším. Gensler se stal symbolem státního úředníka, jenž v uživateli kryptoměn vidí potenciálního pachatele trestné činnosti nebo neplatiče daní. Nahradil ho Paul Atkins, který má dvě klíčové vlastnosti: je otevřený kryptoměnám

dolarů  – čtyřikrát více. I tato částka je však vzhledem k americkému dluhu pouhou kapkou v moři. Navíc šlo o výsledek dlouhotrvajícího procesu, za který Joe Biden přímo nemohl. Přesněji řečeno, mohl za to, že problémy kolem kryptoměn obecně neřešil a nepovažoval je za důležité téma.

Trump tehdy navrhl, aby se zabavené bitcoiny neprodávaly a aby si je americký stát ponechal v rezervách. Tak se zrodila myšlenka bitcoinových rezerv. Tu si osvojila senátorka Cynthia Lummisová, která předložila odvážný plán na vytvoření strategických rezerv v objemu jednoho milionu bitcoinů. Základem měly být zabavené bitcoiny, přičemž americký Fed by poté každý rok pravidelně nakupoval další, dokud by nedosáhl cílové částky. Tato iniciativa si získala kryptokomunitu, protože vycházela z představy bitcoinu jako budoucího „digitálního zlata“.

to, že  – s lehkou nadsázkou řečeno  – umožnil prodávajícím a kupujícím používat Bitcoin. V kryptosvětě se stal symbolem perzekuce a útlaku ze strany institucí vůči svobodomyslně smýšlejícím lidem. Tento krok, ač symbolický, posílil Trumpovu popularitu mezi libertariány a kryptofanoušky, kteří vidí Ulbrichta jako mučedníka boje za decentralizaci.

Trump také splnil další důležitý bod své kampaně, který byl často přehlížen  –zákaz digitální měny centrální banky (CBDC). Tím se jasně odlišil od Bidenovy administrativy, která naopak chtěla prosadit zavedení digitální měny do běžného života. Důvodem zákazu byla ochrana finanční svobody občanů. Kdo chce používat kryptoměny, má k dispozici širokou nabídku, nad níž však žádná státní autorita nedohlíží. V případě CBDC by tento dohled vykonávaly centrální banky.

Splněným slibem byla i výměna personálu na klíčových postech pro kryptoměny ve státních institucích. Trump donutil k rezignaci předsedu Komise pro cenné

a díky své kompetenci se těší podpoře jak demokratů, tak republikánů. Trump už rovněž stihl vytvořit komisi pro strategické rezervy bitcoinu. A právě dění kolem těchto rezerv pěkně ilustruje, proč se tvrdé jádro kryptofanoušků začalo od Trumpa odklánět.

PODIVNÉ ROŠÁDY KOLEM REZERV

Vše začalo Trumpovou kritikou Bidenovy administrativy během předvolební kampaně. Tvrdil, že rozprodala bitcoiny zabavené z nelegální činnosti, a to v nevhodnou dobu, čímž ochudila americké daňové poplatníky. Pravdou je, že jediný zdokumentovaný prodej  – 9 861 BTC  – proběhl v březnu 2023. Federální vláda za něj tehdy utržila 215,5 milionu dolarů. Tyto kryptoměny pocházely z případu Silk Road, v němž byl Ross Ulbricht odsouzen k doživotí. Pokud by vláda s prodejem počkala do března 2025, mohla získat přes 822 milionů

Kdyby USA spravovaly milion bitcoinů, zajistily by této kryptoměně značnou stabilitu. K tomu by přispěl i mimetický efekt  – pokud by Fed bitcoiny nakoupil, většina centrálních bank západního světa by tento krok pravděpodobně napodobila. Bitcoin by se tak skutečně mohl stát novým zlatem.

Kryptoinvestoři tedy nakupovali bitcoin s vidinou státních rezerv. V březnu 2025 však přišlo další zklamání. Trump nejprve na svém účtu oznámil, že kryptoměnové rezervy budou založeny. Na rozdíl od původní myšlenky, která počítala pouze s bitcoinem, měly zahrnovat i další čtyři kryptoměny: Ethereum, Solanu, XRP a  Cardano. O pár dní později podepsal dekret o založení strategických kryptorezerv. V reakci na tento krok ale všechny kryptoměny včetně Bitcoinu začaly padat. Proč?

Prezident se prakticky vrátil k první verzi návrhu – rezervy budou obsahovat pouze kryptoměny pocházející z policejních skladů. O dalších nákupech či budování strategických rezerv nepadlo ani slovo, ani náznak. Kryptokomunita silně kritizovala zařazení dalších kryptoměn do rezerv, protože tyto měny jsou ještě volatilnější než bitcoin. Právě nízká volatilita je klíčová pro smysluplné budování rezerv. Zařazením dalších kryptoměn byla v podstatě podkopána základní myšlenka celého projektu. Situace na trhu s kryptoměnami tak vypadá dost pesimisticky. Ten, kdo měl bitcoin a další kryptoměny poslat ke hvězdám, působí naopak jako negativní faktor. Trumpovi fanoušci však zdůrazňují, že vytvoření strategických rezerv je jen prvním nutným krokem a že další budou následovat. To ukáže až čas. Nemá smysl spekulovat o konečné podobě strategických rezerv, protože Trump může kdykoli změnit názor. Otázkou zůstává, zda existuje něco, co by vrátilo naději těm, kteří věří, že halvingový cyklus se naplní a bitcoin ještě v tomto roce opět překoná historická maxima.

KONEC TEORIE HALVINGOVÝCH CYKLŮ

Rok 2025 měl totiž být jedním z nejslibnějších let pro kryptoměny. K novým rekordním hodnotám mělo dojít v závislosti na takzvaných halvingových cyklech. Laicky řečeno, halving znamená okamžik, kdy se zdvojnásobí energie potřebná k vytěžení jedné kryptoměny. Jde o předem naprogramovanou událost, ke které dochází jednou za čtyři roky. Na základě těchto cyklů byly vypozorovány určité ekonomické zákonitosti. Předchozí halvingy přinesly růst ceny bitcoinu o 8 000, 300 a 600 procent v následujících 18 měsících, podle dat od CoinMetrics. Tento vzorec podnítil očekávání, že rok 2025 přinese podobný boom.

První halving proběhl 28. listopadu 2012, následovaly další v letech 2016 a 2020. Poslední se uskutečnil 19. dubna 2024. Z těchto čtyř cyklů zatím vyplývá, že silný býčí trend vždy začal 12 až 18 měsíců po halvingu. Investování však není tak jednoduché, aby se cena bitcoinu chovala jako

podle hodinek. Vývoj ceny kryptoměn ovlivňují i externí události. Jednou z nich bylo zvolení Donalda Trumpa, který se prohlásil za prvního amerického prezidenta s láskou a pochopením pro kryptoměny. Po jeho zvolení bitcoin prolomil psychologickou hranici 100 000 dolarů.

Pro analytiky a interprety vývoje ceny to však představovalo problém – býčí trend nastal příliš brzy po halvingu. Hlavní teorie se proto upravila tak, že jsme již vstoupili do býčího trendu. To neznamená, že cena bitcoinu poroste každý den, ale v dlouhodobém horizontu bude stoupat. Korekce ani případné výprodeje na tuto tendenci vliv mít nebudou. Upravená teorie halvingových cyklů tak předpovídala, že nás čeká období hojnosti minimálně do poloviny roku 2025. Investoři se nemuseli bát – bitcoin i ostatní kryptoměny měly jen růst. Tak v čem je problém?

S příchodem bitcoinových fondů ETF se zásadně změnila investorská základna. Jádro už zdaleka netvoří lidé, kteří v kryptoměnách vidí alternativu k současnému měnovému systému založenému na rozhodnutích centrálních bankéřů. Měnová politika bitcoinu je předem dána algoritmem, který nikdo nemůže ovlivnit – ani zájmy politiků, strach, ani snaha využít měnovou politiku k získání levných hlasů ve volbách. Nic z toho v bitcoinu neexistuje. Myšlenka bitcoinu jako alternativy k fiat měnám však pomalu, ale jistě zapadá prachem. Na jeho cenu mají nyní mnohem větší vliv investoři do spotových ETF.

Tito nový investoři vnímají bitcoin především jako finanční aktivum, nikoli jako alternativu k současnému systému. Jejich jedinou motivací je zisk. Spotová ETF přinesla na trhy s kryptoměnami obrovské množství nové likvidity. Každá věc má však dvě strany  – investoři se stali mnohem netrpělivějšími a chtějí, aby cena bitcoinu neustále rostla. Všichni očekávají velké zisky, a pokud kryptoměna nesplní sen o rychlém zbohatnutí, jsou připraveni se jí zbavit. Příchod těchto nových investorů nepochybně ovlivnil i teorie halvingových cyklů. Podle dat od Bloombergu přiteklo v roce 2024 do

bitcoinových ETF přes 15 miliard dolarů, což ztrojnásobilo objem obchodování na amerických burzách.

SNÍŽENÍ SAZEB, ŽIVÁ VODA PRO KRYPTO Od Donalda Trumpa nelze očekávat žádnou předvídatelnou pomoc. Přesto existuje několik signálů, které dávají naději na vytvoření vhodného prostředí pro růst cen kryptoměn. Prvním je slabý dolar. Americká měna v posledních týdnech oslabuje –dolarový index DXY potvrzuje sestupnou tendenci. Důvodů je několik: nejistota kolem zavedení cel snižuje poptávku po americkém zboží, a tím i po dolaru. Dalším faktorem je Trumpovo přání slabého dolaru, což bylo pilířem jeho ekonomické politiky už během prvního mandátu. Slabý dolar podporuje vývoz a zhoršuje podmínky pro dovozce do USA  – přesně to, co Trump chce a co očekává od zavedení cel. Slabý dolar přirozeně zvyšuje cenu bitcoinu pro investory mimo dolarovou zónu, což přináší další dávku likvidity.

Bitcoin by však mohl získat nečekanou pomoc od amerického Fedu . Pokročilé ukazatele naznačují, že americká inflace v březnu prudce zpomaluje. Toto zpomalení jde ruku v ruce se zjištěním atlantského Fedu, jehož indikátor GDPNow sledující vývoj HDP v reálném čase ukazuje recesi americké ekonomiky o 2,4 procenta. Potvrzení těchto čísel si vyžádá čas  – až do dubna nebo května, protože klasické statistiky se zveřejňují s odstupem. Pokud se však zpomalení ekonomiky a inflace potvrdí, Fed nebude mít důvod otálet se snižováním úrokových sazeb. Šéf Fedu Jerome Powell se zatím ke snižování staví rezervovaně a čeká, jak se Trumpova rozhodnutí projeví v ekonomice. Během této pozorovací doby vyhlásil status quo ohledně sazeb. Pokud ale inflace klesne k dvouprocentnímu cíli, Fed bude muset sazby snížit. Právě nečekané snížení sazeb by mohlo přinést živou vodu pro bitcoin a další kryptoměny.

„Odnaučí se Češi bydlet ve vlastním? Má smysl koupit investiční byt u moře a nechat ho splácet nadšenými turisty?

Kde se bydlí nejdráž a kde už brzy nebude možné bydlet vůbec?

Spousta otázek, na které máme odpovědi od velkých

hráčů realitního trhu — těch, jejichž úkolem je vždycky vidět za nejvzdálenější roh.“

Jedno velké domino:

Proč se má zbytek republiky zajímat o ceny nemovitostí v Praze?

Drahá podlaha: Bydlení za milion? Záleží, kde.

Cihla padá vzhůru: S Prokopem Svobodou o tom, jak se proměňuje realitní trh

Proč se má zbytek republiky zajímat o ceny nemovitostí v Praze?

TEXT

SKUTEČNÉ CENY PRODANÝCH BYTŮ

139900Kč/m2 108000Kč/m2

HAVNÍ MĚSTO PRAHA

JIHOMORAVSKÝ KRAJ

89800Kč/m2

STŘEDOČESKÝ KRAJ

86400Kč/m2

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ

81400Kč/m2

OLOMOUCKÝ KRAJ

o dvou letech ticha je dostupnost bydlení znovu v centru pozornosti. Politici se předhánějí v nápadech:

jedni chtějí stavět obecní byty, druzí volají po větší podpoře nájemního bydlení. Všechny tyhle snahy však mají společného jmenovatele – ignorují vazby mezi regiony. A právě proto nejspíš nebudou příliš účinné.

Vezměme si příklad. Jak je možné, že mezi lety 2000 a 2022 rostly ceny nemovitostí v Karlovarském kraji v průměru rychleji než v Praze? Podle všech klíčových ukazatelů by přece mělo platit pravý opak. Migrační saldo, růst kupní síly nebo třeba rychlost stavebního povolování  – to vše vysvětluje růst cen v metropoli mnohem lépe než cenový růst v nejmenším českém kraji, který navíc dlouhodobě trpí strukturálními ekonomickými problémy.

Když odhalíme a pochopíme vzájemné vazby mezi menšími trhy, dokážeme i lépe určit, co v oblasti bydlení opravdu pomůže. Rozhodne-li se například ministerstvo podporovat bydlení na periferiích, ale unikne mu vliv pražského trhu na ceny v regionech, jeho politika se mine účinkem.

Pražský trh totiž skutečně hýbe cenami i v jiných koutech republiky. Výzkum naznačuje, že nejrychleji se pražské zdražování promítne do Jihomoravského kraje. Není divu – region kolem Brna má silnou kupní sílu a sám představuje významné ekonomické centrum. Ceny z Prahy tam prosakují zhruba po třech čtvrtletích.

Spillover efekt se objevuje i ve Středočeském kraji, kde se pražský cenový růst projeví přibližně za rok. Ještě zajímavější ale je, že stejným tempem jako ve středních Čechách se ceny přelévají už jen v Ústeckém kraji. Tenhle přenosový kanál není na první pohled zřejmý. Jedním z vysvětlení může být to, že movití investoři z Prahy skupují relativně levné nemovitosti na severu Čech. Podstatné však je, že část pražské cenové vlny dorazí – byť se zpožděním – i do jednoho z ekonomicky nejslabších regionů a žene tamní ceny nad rámec místních poměrů.

Cenové přelévání z Prahy se projevuje také v Jihočeském, Pardubickém, Královéhradeckém, Olomouckém a Moravskoslezském kraji. Všechny tyto regiony mají relativně rozvinutou infrastrukturu a úzké napojení na metropoli. To potvrzuje jejich ekonomickou provázanost s metropolí a naznačuje, že roli může hrát i pracovní mobilita  – lidé dojíždějící za prací do hlavního města a zpět si s sebou přinášejí i cenové impulsy.

Naopak v krajích, kde se vliv Prahy na místní trh prokázal jen velmi slabě (Liberecký) nebo vůbec (Zlínský, Plzeňský a Vysočina), zůstává otázkou, proč tamní nemovitosti pražské zdražování nekopírují. Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí přeshraniční efekt  – příliv kupní síly ze zahraničí patrně snižuje ekonomickou provázanost těchto oblastí s Prahou.

Dostupnost bydlení tedy nelze řešit pouze na centrální úrovni. Zároveň ale nejde Prahu z těchto úvah vynechat  – její realitní trh zvedá ceny i daleko za hranicemi hlavního města. Každá vláda, která chce s cenami bydlení něco udělat, proto musí uvažovat v širším regionálním kontextu. Současná cenová dynamika totiž nevychází jen z omezené nabídky bytů, ale hlavně z koncentrace poptávky tam, kde je nejvíc pracovních příležitostí. A právě z Prahy a Brna se pak tyto cenové vlny šíří dál do periferních oblastí a ostatních krajů.

77900Kč/m2

KRAJ

74300Kč/m2

70800Kč/m2

JIHOČESKÝ KRAJ

68700Kč/m2

ZLÍNSKÝ KRAJ

65600Kč/m2

LIBERECKÝ KRAJ

63500Kč/m2

KRAJ VYSOČINA

52200Kč/m2

MORAVSKO-SLEZSKÝ KRAJ

51000Kč/m2

KARLOVARSKÝ KRAJ

38500Kč/m2

Drahá podlaha

Bydlení za milion? Záleží, kde. V Hongkongu se sotva otočíte, v Brně už můžete plánovat velkorysou spižírnu.

Podívejte se, kde vám za milion zbude místo na gauč a kde oči pro pláč.

Cihla padá

Vlastní bydlení? Pro Čechy stále svatý grál.

S Prokopem Svobodou o tom, jak se proměňuje realitní trh a proč i nová generace investorů sází na cihlu jako symbol stability.

eský realitní trh má stále značný potenciál, říká Prokop Svoboda, majitel realitní kanceláře Svoboda & Williams. Podle něj mají Češi hluboce zakořeněnou důvěru v majetek uložený „do cihel“ – a na tom se jen tak nic nezmění. Prémiové nemovitosti si žádají odpovídající servis i prostředí, a tak firma nedávno přesídlila do prvorepublikové vily v prestižní diplomatické čtvrti. Světlé prostory s pečlivě vybraným designovým nábytkem nenápadně podtrhují filozofii, kterou Svoboda razí – kvalita, nadčasovost a smysl pro detail.

Češi dlouhodobě preferují investice do nemovitostí, zůstane cihla i další desetiletí nejstabilnějším aktivem? . . . Spekulace je vždycky ošidná, ale pokud se podíváme na historický vývoj, můžeme si udělat poměrně jasnou představu o tom, co nás čeká. Nemovitosti v Česku dlouhodobě rostou na hodnotě a fungují jako spolehlivý uchovatel kapitálu. I když se v krátkodobém horizontu mohou objevit cenové korekce, kdo investoval do realit v minulých dekádách, na tom vždy vydělal – ať už díky růstu cen, nebo efektu levných peněz, které umožnily výhodné financování.

Záleží ale na tom, jak výnos z nemovitosti počítáme. Přesně tak. Když sečtete deset až dvanáct ročních nájmů a porovnáte je s pořizovací cenou, výsledek na první pohled nevypadá nijak oslnivě. Jenže zkušený investor přemýšlí jinak –vloží 20 % vlastního kapitálu, zbytek financuje hypotékou. A ta je v čase levná, ať už se s úrokovými sazbami děje cokoliv. Díky tomu reálný výnos, při zohlednění růstu ceny nemovitosti v čase, přesahuje 10 % p.a. a cihla tak zůstává investičním vehiklem, který nejen drží hodnotu, ale dokáže ji i slušně znásobit. Na tom se do budoucna nic nemění.

Ovlivní výnos to, jaký druh nemovitosti kupuji? Rozhodně. Každý segment trhu má svou vlastní dynamiku a každý investor hledá něco jiného. Někdo jde po levných bytech na severu Čech, jiný po rodinných domech v mainstreamovém segmentu. Před inflační krizí letěly nejrychleji nahoru ceny panelákových bytů – jenže právě ty pak při korekci ztratily nejvíc. Teď se ale znovu vracejí na své hodnoty. My se soustředíme hlavně na prémiové nemovitosti, kde je podle nás větší investiční stabilita. Luxusní segment se i v krizích drží nejlépe – prošel inflační zatáčkou s minimálními ztrátami a ceny už zase rostou. Kdo čekal, že nakoupí se slevou, už zjistil, že ten vlak ujel.

Významně to ovlivňuje i region, v němž se nemovitost nachází, nebo ne? Kam se vyplatí investovat nejvíce? Samozřejmě, místo hraje klíčovou roli. Pokud ale čekáte investiční tip na zázračnou lokalitu, kde se dá levně koupit a draze prodat, tak vás zklamu – žádnou díru na trhu teď nevidím.

Obecně platí, že největší tahouni jsou Praha, Brno a střední Čechy, především oblasti v dojezdu hlavního města. Zajímavě vypadá i aglomerace Českých Budějovic nebo Plzeň. Hodně ovšem záleží na infrastruktuře – jakmile se někde postaví pořádná silnice nebo se zlepší doprava, ceny nemovitostí letí nahoru. Karlovarský kraj, kde máme už roky chalupu, má podle mě obrovský potenciál. Zatím tam chybí rychlé spojení, ale jakmile se to změní, bude to úplně jiný příběh.

V Česku bydlí 58 % lidí ve vlastním, v Evropě je to skoro naopak. Nezmění se to i u nás? Není riziko investice v poklesu zájmu o vlastní bydlení a přechod k nájemnímu? . . . Nemyslím si. Ve skutečnosti je to v celé Evropě dost

Západě se lidé s myšlenkou, že na vlastní bydlení nikdy nedosáhnou, smiřují snáz a berou nájem jako normu. Češi jsou ale často stále ve fázi popírání — zatím se nechtějí smířit s tím, že ne každý může mít svůj byt nebo dům.“

Prokop Svoboda (*1973) Živil se jako manipulační dělník, překladatel seriálů nebo redaktor. Později pracoval pro PolyGram a reklamní agentury. V roce 1999 se stal realitním makléřem, spoluzakládal firmu

Executive Housing Specialists. Jejím nástupcem je realitka Svoboda & Williams.

.

podobné – mladí lidé chtějí vlastní bydlení, protože ho vnímají jako jistotu, způsob spoření a v podstatě i důchodový pilíř. Ta touha je univerzální, ať jste v Česku nebo kdekoliv jinde.

Rozdíl je spíš v tom, co umožňuje ekonomická realita. Na Západě se lidé s myšlenkou, že na vlastní bydlení nikdy nedosáhnou, smiřují snáz a berou nájem jako normu. Češi jsou ale často stále ve fázi popírání – zatím se nechtějí smířit s tím, že ne každý může mít svůj byt nebo dům. Nájemní bydlení sice roste a mladší generace ho vnímá uvolněněji než jejich rodiče, ale celkově stále převažuje přesvědčení, že dřív nebo později si vlastní bydlení pořídí. A možná je to dobře.

Takže mladší generace už na nájem nahlíží jinak než jejich rodiče? . . . Ano, sledujeme to s paní Williams už od roku 1999. Tehdy byl mentální strop nájmu 20 tisíc měsíčně a týkalo se to hlavně expatů, kteří v Praze dominovali trhu s pronájmy. Dnes už je to jinak – český nájemce expaty výrazně vytlačuje, a to i z prémiového segmentu. Nastupující generace chce žít tady a teď.

Mají slušné příjmy, neřeší, jestli se jim bydlení „vyplatí“, a prostě si svůj životní styl chtějí užít. Trendy hrají v jejich prospěch – moderní nájemní bydlení už není vnímané jako nouzové řešení, ale jako pohodlná a flexibilní volba.

Jsou stejně výhodné i investice do nemovitostí v cizině? Nikdy to není jen o číslech a výnosech. S investováním do nemovitostí se pojí i určitý pocit jistoty a opory – a také to člověka donutí k finanční disciplíně. Proto bych vždycky začal investicí do vlastního bydlení. Kdo si v posledních třiceti letech koupil nemovitost, vydělal. Splatil hypotéku, hodnota nemovitosti mezitím výrazně vzrostla a kapitálový výnos byl zajímavý. Investovat

si člověk koupí dům u moře, kdykoli tam

„Představa, že

zaletí a ještě ho pronajme, aby se splatil, je naivní. Čas hraje

v investicích zásadní roli , přesto na něj lidé často nemyslí.“

v zahraničí je fajn, ale podle mě až na třetím místě.

Nejdřív vlastní bydlení, pak investice doma, teprve potom přemýšlet o realitách za hranicemi.

Člověk si řekne: koupím něco v Řecku nebo na Sicílii, budu tam v létě, pak to pronajmu a tím budu splácet? Tak to bohužel nechodí. První rok nebo dva tam stráví pár měsíců, pak už jen měsíc, nakonec sotva pár týdnů. A než se nadějí, zjistí, že tam dva roky nebyli – a že náklady na někoho, kdo jim tam chodí větrat, vyjdou dráž než výnos z nájmu.

Takže hlavní problém spočívá v tom, že je to prostě moc daleko? Přesně tak. Představa, že si člověk koupí dům u moře, kdykoli tam zaletí a ještě ho pronajme, aby se sám splatil, je naivní. Čas hraje v investicích zásadní roli, přesto na něj lidé často nemyslí – a u zahraničních nemovitostí to platí dvojnásob. Správa, nájemníci, údržba… všechno stojí čas i peníze. Nakonec člověk zjistí, že mu ta „pasivní“ investice bere víc, než vydělává.

Od roku 2019 působíte i na Slovensku. Vidíte nějaký rozdíl ve srovnání s Českem? Je vztah k nemovitostem, k pověstné „cihle“, i tam stejný? . . . V zásadě ano, touha bydlet ve vlastním je i na Slovensku silná. Co mě ale zaujalo nejvíc, je rozdíl mezi Bratislavou a Prahou. V Praze, stejně jako ve většině západních metropolí, je centrum města pořád nejžádanější – Malá Strana, Staré Město, tam jsou ty nejdražší nemovitosti. Bratislava je v tomhle jiná. Její historické centrum působí spíš jako turistický skanzen – pár kaváren, barů, restaurací, ale běžně se tam prakticky nebydlí. Připomíná mi to Brno před lety, které se ale už posunulo dál a dnes funguje podobně jako Praha. Slováci zatím ještě neobjevili kouzlo toho, že se dá v centru nejen bydlet, ale i podnikat. Místo toho se upínají hlavně k novostavbám, takže vlastně vzniklo druhé moderní centrum plné výškových budov, zatímco historická část zůstává nevyužitá. A právě proto to říkám –v tomhle vidím obrovský investiční potenciál.

Mluvil jste o nové generaci, která si chce užívat svůj životní styl. Má tato nová klientela digitálních „startupistů“ jiné preference než tradiční investoři? . . . Nejde jen o lidi z digitální branže,

je to celková generační obměna. Lidé, kteří vydělali v devadesátkách nebo na začátku tisíciletí, už mají dávno nakoupeno. Dnes přichází nová generace – dravá, dynamická, pozitivní. Občas si někdo myslí, že máme jakýsi tajný seznam bohatých, něco jako zednářskou lóži, kterou obsluhujeme. Tak to bohužel není. Ale přehled o nové vrstvě bohatých, nouveau riches, samozřejmě máme – a naše nabídka prémiových nemovitostí je přitahuje. Jsou to třicátníci se zdravým investičním apetitem, často lidé, kteří uspěli v digitálním světě. A přestože vydělali v odvětví, kde všechno běží online, nakonec stejně končí u klasické cihly. Berou ji jako pojistku i kotvu v reálném světě.

Úrokové sazby začaly klesat, jak to ovlivní obchod s nemovitostmi, kdy přijde další velká vlna? Dusili jsme ekonomiku vysokými sazbami dost dlouho. Chápu, že v boji proti inflaci to bylo nutné, byl to vážný politický problém. Ale byznys nemůžete dusit věčně – hospodářství potřebuje levné peníze, aby mohlo růst. A ten trend bude pokračovat.

Všechno je ale potřeba vidět v souvislostech. Dnes jsou hypotéky kolem 4,6 %, zároveň nemovitosti za poslední rok vykázaly desetiprocentní růst. V takové situaci už není důležité jen to, kolik stojí peníze, ale co za ně dostanete. A když si to člověk propočítá, zjistí, že hypotéka je vlastně pořád levná.

Už jste naznačil na začátku, že na úrocích hypoték zase tak nezáleží, protože dlouhodobě stejně vyděláte. Když se podíváte na vzorce, se kterými pracujeme, vždycky jde o několik klíčových proměnných: cenu nemovitosti, výši nájmu, obsazenost, úrokovou sazbu a kapitálový výnos. A v dlouhodobém horizontu se opravdu potvrzuje, že úrok není ten rozhodující faktor. I mě to kdysi překvapilo, ale je to tak.

Češi mají k nemovitostem extrémně pozitivní vztah, trh je odolný a neustále roste. Vlastně se dá říct, že navzdory různým krizím a výkyvům je cihla pořád bezpečná sázka.

Mají ti „noveau riches“, jak jste je nazval, na nemovitosti nějaké nové specifické požadavky? . . . Ani ne. Pořád chtějí bydlet na

„Dusili jsme ekonomiku vysokými sazbami dost dlouho. Chápu, že

v boji proti inflaci to bylo nutné, byl to vážný politický problém. Ale byznys nemůžete dusit

věčně — hospodářství potřebuje

levné peníze, aby mohlo růst.

A ten trend bude pokračovat.“

„Pořád platí staré dobré ,location, location, location‘. Místo je klíčové, na tom se nic nemění. Co se ale mění, jsou materiály, technologie a celkové pojetí luxusu.“

Vinohradech, Letné, Malé Straně nebo ve Starém

Městě. Klíčová je adresa, to se nemění. Chtějí hezký výhled, dobrou orientaci podle světových stran, balkon a ideálně i parkovací místo.

Co se ale změnilo, je přístup k samotnému bydlení. Opulentní statusové domy z devadesátých let, které byly často i dost ošklivé, už netáhnou.

Dnes mají lidé přiměřenější požadavky na užitnou plochu, zajímá je efektivita a udržitelnost. Byty se spíše zmenšují, ale o to víc se dbá na kvalitu vnitřního vybavení. Roli hraje i architekt – před 25 lety, když jsem v realitách začínal, tohle tak silné téma nebylo. Dnes už lidé vědí, že dobrý architekt není zbytečný luxus, ale zásadní přidaná hodnota.

Neproměnila se také náplň slova „luxus“?

Právě že moc ne. Pořád platí staré dobré „location, location, location“. Místo je klíčové, na tom se nic nemění. Co se ale mění, jsou materiály, technologie a celkové pojetí luxusu. Lidé chtějí, aby jejich bydlení něco vyjadřovalo, stále jde o status, jen dnes v kultivovanější podobě.

Už to není o balustrádách a zlatých klikách, ale o decentních, přírodních materiálech a nadčasové architektuře. A co je možná největší posun?

Dřív si každý myslel, že si dům nebo byt nejlépe navrhne sám. Dnes už investoři vědí, že dobrý architekt není zbytečný rozmar, ale nutnost.

Mají noví bohatí větší zájem o nájemní bydlení? . . . Ano, my jsme se třeba aktivně podíleli na projektu Fragment, což je prémiové nájemní

bydlení v Karlíně. Zájem byl obrovský – skvěle to zapadlo do kontextu moderní lokality i životního stylu lidí, kteří tam pracují.

Máme ale i klienta, který si pronajal velký byt, sám do něj investoval, stavebně ho upravil a zabydlel se tam. Dnes žije v prémiové nemovitosti a je naprosto spokojený s tím, že je v nájmu – a že v něm taky dožije. Prostě má své investiční zájmy jinde než v bydlení.

Trh se hodně změnil. Když jsme v realitách začínali, průměrná doba nájmu byla rok a půl, maximálně dva roky. Lidé se neustále stěhovali. Dnes už není výjimkou, že v nájmu zůstanou pět šest let – a hodně z nich rovnou s tím, že tam chtějí zůstat natrvalo.

Často se mluví o tom, že development nemovitostí brzdí byrokracie. Jak moc vás to omezuje a co by pomohlo? Složitá otázka, na kterou zatím nikdo nemá uspokojivou odpověď. Určitě by pomohla deregulace stavebního řízení, protože to, kolik máme stavebních úřadů a kolik se kolem toho točí legislativy, je naprosto absurdní. Státní správa v tomto směru funguje neefektivně a výsledkem je, že máme bytovou krizi, ale zároveň spoustu oprýskaných, nevyužitých budov, které by přitom stačilo opravit. Je samozřejmě jednodušší stavět na zelené louce, ale obrovský potenciál má i rekonstrukce a konverze starých budov. Bude třeba přetvořit i spoustu béčkových kancelářských objektů – přizpůsobit je áčkovým standardům nebo ESG normám. Tam vidím velkou příležitost.

. . .

„Stavební řízení je dnes šílené. Realitní development je dnes spíš o sbírání razítek a budování PR než o samotném stavění. I úspěšní developeři si uvědomují, že musí pracovat s veřejným míněním mnohem víc než dřív — vysvětlovat, obhajovat, komunikovat.“

Jinak stavební řízení je dnes šílené. Realitní development je dnes spíš o sbírání razítek a budování PR než o samotném stavění.

I úspěšní developeři si uvědomují, že musí pracovat s veřejným míněním mnohem víc než dřív – vysvětlovat, obhajovat, komunikovat.

Je to tedy spíš o storytellingu?

Třeba když velcí developeři zapojí dobré architekty, kteří umí projekt nejen navrhnout, ale i vysvětlit, proč se staví a jaké myšlenky za tím stojí. Na trh přichází spousta kvalitních projektů, ale málokdo je umí správně odkomunikovat. Nechci z developerů dělat svatoušky –samozřejmě, že se postavila i spousta špatných staveb, a veřejnost je z toho často rozpačitá. O to důležitější je zapojovat dobré architekty a pořád dokola vysvětlovat, vysvětlovat a ještě

jednou vysvětlovat. Budovat pozitivní reference a stavět na nich dál. A pokud se tohle naučíme, může být i celý povolovací proces o dost jednodušší. Jinak se nikam nepohneme.

Vy sám jste se teď pustil do ekologicky zaměřeného projektu Refugium, investujete do proměny přírodně cenných pozemků. Hodit peníze do přírody místo do betonu – kde se ten nápad vzal? Hobby. Mám vztah ke Slavonicím a ty pozemky jsou právě tam. Když se objevily na trhu, je to komplex mokřadních luk, olšin a bobří zátopy s několika potoky a prameništi. Koupil jsem to nadšeně s tím, že si vytvořím vlastní malou přírodní rezervaci. Jenže když jsem začal vyřizovat potřebné věci, narazil jsem na pár inspirativních lidí, kteří mi vysvětlili, že ta lokalita má spoustu problémů. Nová divočina, která tam vznikla po pádu železné opony, ve skutečnosti nefunguje tak dobře, jak se zdá. Biodiverzita tam spíš chřadne vlivem eutrofizace, splachů chemie z okolních polí, zarůstáním vlhkých luk nálety a invazními druhy. Ekolog Filip Lysák mě pak přivedl k myšlence, že je potřeba místo skutečně revitalizovat.

Začali jsme studovat historické mapy, jak ta krajina vypadala kdysi, a snažili se jí dát zpátky tvář, kterou možná měla někdy koncem 19. století. Z toho vznikl i energetický projekt, který mě obrovsky inspiruje. Vlastně jsem se díky tomu vrátil ke svému dětskému koníčku – biologii. Tenhle mařížský mokřad pro mě znamenal takovou malou osobní renesanci vztahu k přírodě.

Postupně jsem se začal zabývat ekologií obnovy a vytvořili jsme projekt, který dnes zahrnuje přes 200 hektarů přírodních pozemků po celé republice a do kterého chceme zapojit i další investory. Zatím to financuji čistě z vlastních zdrojů, ale mám ambici přizvat do toho i korporátní svět. Je to koncept „zeleného developmentu“, který zatím realizujeme primárně s pomocí přírodovědců a místních komunit.

„Revitalizace nové divočiny“, to samo o sobě zní velmi zajímavě . . . Podle zákona je to vlastně obnova krajiny. V angličtině na to ale mají hezké slovo – rewilding…

Znovuzdivočení přírody? . . . Ano, něco takového, opětovné uvedení do přírodního stavu. Snažím se,

aby za deset patnáct let nikdo nepoznal, že jsme do přírody vůbec zasáhli. Chceme obnovit ekosystémy tak, aby byly schopné fungovat spontánně.

Jste na trhu nemovitostí 25 let. Pamatujete si na nějakou transakci, která pro vás byla výjimečná? Na začátku kariéry jsem měl klienta, Američana, kterému jsem pomáhal s nákupem. Když jsme obchod uzavřeli, měl jsem pocit, že servis, který ode mě dostal, byl příšerný – a dokonce jsem mu sám nabízel slevu. Jenže on mě naopak přesvědčoval, že byl nadšený, a chtěl mi vyplatit ještě bonus navíc.

Byla to pro mě skvělá lekce amerického pozitivního myšlení. Naučilo mě to, že někdy člověk vnímá věci mnohem kritičtěji, než je vidí klient. A taky že dobrý obchod není vždy jen o číslech, ale i o přístupu.

PROKOP SVOBODA & ČÍSLA

453 tis.

Nejvyšší hodnoty u realitky S&W dosáhla transakce v Pařížské ulice s cenou 453 tis./m2. . . .

Firma roste a roste. Neříkal jste si někdy, že už to stačí? Že už je to moc a mohlo by vám to přerůst přes hlavu? . . . Ani ne. Růst je přece v logice podnikání – dáváte tomu energii a ono to jde přirozeně dál. Pořád platí staré dobré „forward is the only direction“. Míříte dopředu a postupně se to rozvíjí samo. Firma pořád trochu roste a já se o to budu snažit tak dlouho, dokud mi stačí síly. A až nebude stačit, tak to asi bude problém, ale zatím mě to baví.

81 %

Převahu kupujících u S&W tvořili domácí kupující . . .

Průměrná cena bytu v Praze je 153 tis./m2, v celém Česku pak 125 tis./m2.

. . .

20 %

Zkušený investor vloží do nemovitosti 20 % vlastního kapitálu, zbytek financuje hypotékou. . . .

Investice nevnímám jako příležitost

k rychlému zisku

Když Radoslav Kubiš v roce 1999 zakládal OK GROUP, měl jasnou vizi: budovat firmu, která bude stát na pevných hodnotách, odpovědném přístupu a osobních vztazích. Ačkoliv se pohybuje ve světě financí, jako vystudovaný zemědělec vždy tíhl k půdě, kterou nevnímá jen jako majetek, ale také jako závazek. Při rozhodování umí oddělit podstatné od nedůležitého. I proto dnes vlastní OK HOLDING, unikátní uskupení firem bez zahraničního kapitálu. Přeje si, aby jeho tři synové pokračovali v tom, co dělá a posilovali rodinný byznys i pro další generace.

Vaše investiční filozofie je postavena na dlouhodobé hodnotě. Jak jste k tomuto přístupu dospěl? . . . Asi je to přirozený vývoj. A je to úzce propojeno s mými životními zkušenostmi a hodnotami, které jsou mi blízké. Pocházím ze zemědělské rodiny a zemědělství jsem i vystudoval. I když jsem se v profesním životě zaměřil na sektor finančních služeb, v podstatě jsem vždy tíhl k hmatatelnějším hodnotám, k něčemu, co přetrvá i co mohu fyzicky ovlivňovat. Když se mi zhruba před 15 lety naskytla možnost koupit první půdu, nebral jsem to jako spekulativní investici s cílem rychlého zisku. Možná hrálo roli i to, že místo, kde se pozemky nabízely, mám rád. Vlastně jsem neměl žádný konkrétní záměr, jen jsem cítil, že je to správné rozhodnutí. Věřím, že skutečné investice nejsou jen o číslech, ale o tvorbě trvalých hodnot. Proto se snažím podnikat s vědomím, že to, co dělám dnes, bude mít přesah nejen na mé syny, ale i na další generace.

Co je pro vás důležitější – samotný výnos nebo udržitelnost a společenský přínos investice? . . . Samozřejmě, ekonomická stránka hraje roli téměř vždy, bez ní by investice nebyla dlouhodobě udržitelná. V životě každého z nás jsou vývojové etapy, kdy se formujeme, hledáme, vytváříme vlastní základní kapitál, abychom se následně pro různé typy investování mohli rozhodnout. Jsem nyní v životním období, kdy moje investiční filozofie není postavena na krátkodobém zisku, ale na tvorbě hodnot, které přetrvávají. Když bychom se u vlastních investic zaměřovali pouze na udržitelnost a společenský přínos, ani to by nebylo zodpovědné. Výnos je důležitý, ale pokud za ním není skutečná hodnota, dlouho nevydrží. Neumím tedy odpovědět, co je důležitější, asi určitá vyváženost.

Máte hluboký vztah k půdě a zemědělství. Jaké hodnoty by podle vás mělo moderní zemědělství ctít? . . . Nechci,

aby to znělo jako klišé. Za mě hodnoty, které nejsou jen prázdnými slovy, ale skutečnými principy, podle kterých se hospodaří a žije. Od mládí vím, že zemědělství není jen o lásce k půdě, ale především o tvrdé práci s nejistým výhledem ekonomické prosperity. Na rozdíl od oficiální státní politiky, která často zvýhodňuje drobné farmáře, se domnívám, že udržitelné hospodaření vyžaduje větší výměru půdy, moderní mechanizaci i dostatek schopných, obětavých lidí. Práce v zemědělství je náročná jak fyzicky, tak i časově, a přesto společensky nedoceněná. Když to shrnu, moderní zemědělství nevnímám jen jako snahu o maximalizaci výnosů, ale spíš jako jakýsi z dlouhodobého hlediska udržitelný balanc mezi přírodou, ekonomikou a společností.

Vaše hlavní podnikání stojí na pojišťovnictví a finančních službách. Jak vnímáte propojení těchto odvětví s investicemi? . . . Jako propojení naprosto přirozené a logické, protože tyto oblasti mají společný cíl: chránit majetek a zajistit dlouhodobou finanční stabilitu. Pojištění samo o sobě je investicí do jistoty a klidu. V rámci naší mateřské společnosti OK GROUP nabízíme klientům ochranu majetku a zdraví. Společnosti OK KLIENT a  OK PROFIT jsou registrovány jako investiční zprostředkovatelé u  České národní banky, což nám umožňuje poskytovat řešení také v oblasti investic včetně strategií, jak s finančními prostředky efektivně nakládat.

Podnikání pro vás není jen záležitostí jedné generace. Jak přistupujete k jeho mezigeneračnímu předávání? Řeknu to trošku „dušínovsky“: pro mě je podnikání něco, co by mělo přesahovat jeden lidský život. Chci, aby to, co buduji, mělo smysl i pro mé syny a jejich děti. Do mého hlavního businessu jsem zapojil již dva ze svých tří synů. Přál bych si, aby v sobě ti dva dospělí i ten nejmladší, doposud školou povinný syn, našli stejný vztah k práci, ale i k půdě, k zemědělství. V rodinných firmách je předání firmy z generace na generaci něčím, co může rodinu stmelit, nebo naopak rozdělit.

Proto jsem se snažil starší syny zapojit postupně a přirozeně, aby pochopili nejen fungování firem, ale i to, že podnikání není jen o číslech. Je to především o lidech, vztazích a dlouhodobé vizi. Když o tom tak mluvím, uvědomuji si, že mi spolupráce s nimi, jejich vzájemná soutěživost i to, jak se jim daří, přináší takovou běžnou, každodenní radost.

Jak se podle vás změnilo vnímání dlouhodobého budování majetku ve srovnání s minulými generacemi? Za první republiky bylo běžné, že lidé pracovali roky na tom, aby něco vytvořili, a předali to dál s vizí, že to bude sloužit jejich dětem a dalším generacím. Postupem času i díky historickým souvislostem se určitě přístup k majetku změnil. Dnešní nejmladší generace může majetek brát i jako přítěž, svazuje je. Upřednostňují sdílení před vlastnictvím. Jiní hledají rychlé zisky, preferují okamžitou spotřebu. Často se setkávám s tím, že děti nechtějí vstupovat do firem svých rodičů, chtějí si jít vlastní cestou. Byť jsem tradicionalista, netroufám si hodnotit, co je správně nebo špatně.

Jaká investice byla pro vás dosud nejzásadnější – nejen finančně, ale i z hlediska osobního přesvědčení? Má odpověď vás zřejmě nepřekvapí. Samozřejmě se jedná o investici do budoucnosti mých tří synů. A to jak z hlediska finančního, tak osobního. Přál bych si, aby všichni tři pochopili význam rodiny a rodinného podnikání. Pokud budou pokračovat v tom, co jsem započal, byť je jasné, že k věcem budou přistupovat po svém, bude to pro mě ta největší návratnost, jakou jsem si kdy mohl přát.

„Nejcennější umělecká díla

světových sbírek lze dohledat snadno, ale skutečné investiční příležitosti se rodí v proudu nevyzpytatelných trendů. Obrazy, sochy i avantgardní instalace se pohybují na tenké hranici mezi pomíjivostí a nesmrtelností, mezi vášní sběratelů a chladnou kalkulací trhu. Pátrali jsme po těch, jejichž jména dnes šeptají jen znalci.“

Žebříček

nejžádanějších: Pilíře světového trhu se současným uměním tvoří jen hrstka hvězd

Mladí táhnou svět: Zájem o nové tvůrce mimo hlavní světová centra roste

Monetární origami: Devalvace cenin jako umělecký akt

Nejdražší obrazy roku 2024: O nejvyšší částky se postarali prověření velikáni

Jen pro pár očí: Trh se současným uměním hlásí rekordní počet transakcí, celkový objem tržeb však klesá

Zbytek trhu se současným uměním

TEXT Vladan Šír ZDROJ

Zbytek trhu se současným uměním

The 2024 Contemporary Art Market Report

ších umělců

podezřelí“, ovšem u kazují vzestup á centra.

také český malíř

řík, který si získává

ní uznání.

ilíře světového trhu se současným uměním tvoří jen několik největších hvězd. Podle zprávy portálu Artprice.com, shrnující aukční rok do konce června 2024, si deset jmen z celkových 33 tisíc umělců připsalo na své konto celou třetinu tržeb. Jedničkou je již čtrnáctý rok v řadě Jean-Michel Basquiat, jehož díla vynesla 13 procent tržeb z aukcí současného umění.

„Bouřlivý geoekonomický kontext narušil trh s nejdražšími díly, na jedné straně ubylo výjimečných kousků a na druhé byli kupující opatrnější, což snížilo konkurenci,“ uvádí analýza a dodává, že tento vývoj vedl k nižším cenám například u děl Banksyho. Pro investory to znamená, že umělecké kousky od velkých jmen lze nyní pořídit za rozumnou cenu.

Skokanem roku je italský umělec Salvo, který se v žebříčku nejúspěšnějších současných výtvarníků posunul z 86. příčky na 9. místo. Na trhu lze pozorovat také výrazný vzestup umělkyň. Z nich nejvíce vyčnívá americká tvůrkyně Julie Mehretuová, která se vyšvihla ze 64. příčky na 5. místo.

Český zářez do světového aukčního trhu si připsal jednatřicetiletý malíř a sochař Vojtěch Kovařík. Díky obratu 1 351 106 dolarů za 15 prodaných děl obsadil 22. příčku mezi nejprodávanějšími autory segmentu tzv. ultra současného umění, tedy děl výtvarníků do 40 let. Ale špatně si nevede ani v celkovém žebříčku, na němž mu patří 175. příčka.

Úspěch českého umělce

Vojtěcha Kovaříka v zatím posledním celosvětovém

žebříčku aukčních prodejů odráží poslední trendy na globálním trhu s uměním. Investorům se do nákupů moc nechce a rekordy jsou minulostí. Zato stoupá zájem o nové tvůrce mimo hlavní světová

Mladí táhnou svět

eho vstup na mezinárodní scénu vykresluje, jak moc se v posledních letech umělecký provoz proměnil. Vojtěch Kovařík pronikl do světového trhu s uměním záhy po absolvování Fakulty umění Ostravské univerzity díky Instagramu. Poté, co začal prezentovat svá díla na této sociální síti, dostal pozvání na rezidenční pobyt v Americe. Následovaly nabídky na výstavy po světě a dnes jej zastupují hned dva mezinárodní obchodníci: francouzská Galerie Derouillon a brazilská Mendes Wood DM, která má kromě São Paula pobočky v Bruselu, New Yorku a Paříži. V nejnovějším aukčním žebříčku portálu Artprice.com, který zahrnuje období od července 2023 do konce června 2024, se jednatřicetiletý malíř a sochař Kovařík vyšvihl na 22. příčku ze stovky nastupujících tvůrců kategorie ultra contemporary, tedy umělců do čtyřiceti let. Portál uvádí, že na aukcích se prodalo 15 jeho obrazů v celkové hodnotě 1,4 milionu dolarů, přičemž nejdražší dílo stálo 259 559 dolarů. Kovaříkův úspěch zapadá do širšího trendu. Seznamu mladých umělců dominují jména tvůrců z USA, Číny a Velké Británie, mezi něž však čím dál více pronikají zástupci zemí jako Ghana, Jižní Korea, Polsko a nyní i Česko. Tento posun ukazuje rostoucí zájem o umění mimo zavedená světová centra v New Yorku, Hongkongu a Londýně. Artprice si všímá i další změny – nárůstu poptávky po nových a cenově dostupnějších dílech. Ve sledovaném období do konce června 2024 se prodala současná umělecká díla, tedy převážně poválečná, za téměř dvě miliardy dolarů. „Ve finančním roce 2023/2024 došlo ke znatelnému poklesu (obratu), a to téměř o miliardu dolarů ve

TEXT Vladan Šír

UMĚNÍ Mladí táhnou svět

srovnání s historickým maximem dosaženým před dvěma lety,“ uvádí se v doprovodné analýze. „Tento pokles by však neměl být vnímán jako volný pád. S celkovou částkou 1,888 miliardy dolarů se trh prostě vrátil na úroveň před pandemií a zároveň překonal průměr pěti let předcházejících zdravotní krizi o 200 milionů.“

I když valnou část ročního objemu mají na kontě slavná a léty ověřená jména jako Jean-Michel Basquiat, Jeff Koons či Banksy, výrazně narostl počet děl s cenovkou do 10 000 dolarů. A za takové částky se prodávají menší práce i od známých jmen a především díla nastupující generace. „Nový zájem o mladé umělce vynesl trh s ultra současným uměním do nebývalých výšin,“ konstatují autoři zprávy Artprice. „V letech 2017 až 2020 tento segment generoval 65 milionů dolarů. V letech 2021/2022 to bylo už

427 milionů dolarů. V tomto kontextu se umělci do čtyřiceti let etablovali jako nový motor trhu se současným uměním.“

MLÁDÍ A ONLINE VPŘED

Změny neprobíhají jen na aukčním trhu, ale i v primárním galerijním sektoru. Ten bedlivě sledují organizátoři nejprestižnějšího veletrhu umění Art Basel, který se koná každoročně ve švýcarské Basileji, odkud expandoval do Miami a Hongkongu. Ve spolupráci s investiční bankou UBS vypracovávají analýzu světového trhu, do něhož zahrnují nejen aukce, ale i galerijní prodej, a jejich vývody potvrzují data aukčního portálu Artprice.

„Při bližším zkoumání typů umělců, jejichž díla se nacházejí ve sbírkách osob s vysokým jměním (takzvaní high-net-worth individuals, HNWI, s likvidním majetkem převyšujícím milion dolarů), se ukázalo, že

v porovnání s předchozími průzkumy se tito sběratelé čím dál více zaměřují na nové a začínající umělce,“ uvádí se ve zprávě Art Basel & UBS Art Market Report 2024 Podle analýzy zahrnovaly sbírky dolarových miliardářů z 27 procent díla začínajících umělců, kteří ještě nejsou zastoupeni žádnou galerií, zatímco v předešlém roce to bylo jen 22 procent. A dalších 26 procent tvořili mladí umělci vystavující teprve deset let, kteří již mají svého obchodníka  – i v této kategorii se jedná o nárůst z 22 procent v roce 2023. Jde tedy o více než polovinu děl v kolekcích.

Zájem o nové umění doprovází i posun ve způsobu, jakým se díla nakupují, všímá si analýza veletrhu Art Basel. Mladší generace sběratelů, která se na trhu stále více prosazuje, totiž vykazuje jiné nákupní návyky než

jejich předchůdci. Hlavním zdrojem objevování nových umělců se jim stalo online prostředí, zejména webové stránky galerií a sociální sítě. Digitální prodeje ovlivňují jak primární trh, kde galerie stále častěji využívají online viewing rooms, tak sekundární trh, kde aukční domy přesouvají stále více dražeb na web. Podle Art Basel & UBS Art Market Report 2024 uvedlo 72 procent sběratelů, že v minulém roce nakoupili umění online – nejčastěji právě práce autorů do čtyřiceti let.

ČEŠI V CIZINĚ

Zatímco světový trh podporuje nástup nových umělců a rozmach digitálních prodejů, český trh na tyto změny reaguje pomaleji a mladí autoři často nacházejí úspěch spíše za hranicemi než doma. Vojtěch Kovařík totiž není jediným českým výtvarníkem, který boduje v cizině. Díky digitálním sítím a aktivitám českých galerií roste počet mladých českých umělců na světovém trhu.

„Není to jednorázová pohádka,“ říká Blanka Čermáková, ředitelka pražské galerie Trafo. „Každým rokem se zvyšuje počet autorů, kteří jsou vybírání zahraničními galeriemi k reprezentaci. Jsou to mladí autoři, v jejichž výrazu je něco, co je mezinárodně srozumitelné.“

Kromě Kovaříka zmiňuje Čermáková zhruba desítku dalších jmen, mezi nimiž jsou například Adéla Jánská či tvůrci z její galerie jako Ira Svobodová, Laura Limbourg či Jan Kaláb. Jejich úspěch na mezinárodní scéně má však pro české sběratele jeden neblahý efekt  –  mizí z místního trhu. Galerie z Paříže, Berlína či Londýna si přes sociální sítě vyhledávají cenově dostupné české umělce a ty pak exkluzivně zastupují. Jejich díla se tak na českém trhu neobjeví a zahraniční obchodníci jejich ceny zvyšují na úroveň, která je pro místní sběratele často nedostupná.

„České galerie mají šanci jejich práce vystavit, ale pokud je chce někdo koupit, musí se dohodnout se zahraniční galerií. Jde už o mezinárodní trh,“ říká Čermáková, jejíž galerie nabízí díla několika desítek výtvarníků a výtvarnic.

UMĚNÍ Mladí táhnou svět

Vojtěch Kovařík, pohádkář fascinovaný řeckou mytologií, přetváří heroické příběhy do monumentálních obrazů a soch.

Na druhou stranu se právě komerční galerie snaží cestu tvůrcům na zahraniční trhy prošlapat. Současnému umění se ve světě věnuje řada veletrhů, kde sběratelé i obchodníci vyhledávají nejnovější talenty. Například Trafo loni vyrazilo na veletrh do Istanbulu a tam představilo Pavla Růžka a Ester Knapovou. „Oba už díky tomu mají tři nabídky k vystavování,“ říká Čermáková. „Letos chceme na tři veletrhy na Basel Volta, což je tamní druhá nejlepší akce, znovu do Istanbulu a na Untitled Miami. Jsme jedna z pěti galerií, které vyvážejí umění do zahraničí.“

MÁLO SOUČASNÉHO UMĚNÍ Úspěch mladých českých umělců v zahraničí tak pro tuzemský trh paradoxně představuje komplikaci. Část sběratelů, kteří by jejich díla rádi získali, na ně na galerijním trhu nedosáhne – ať už kvůli exkluzivním smlouvám se zahraničními obchodníky, nebo kvůli rostoucím cenám  – a na aukcích tvoří současná díla stále jen malou část prodejů. „Současné umění je na českých aukcích poměrně okrajový segment,“ komentuje Jan Stuchlík, šéfredaktor portálu Artplus.cz, který česká data agreguje. „Na sálových aukcích se loni prodalo 271 položek za necelých 45 milionů korun včetně aukční provize. To odpovídá 4,5procentnímu podílu na všech prodaných položkách a zhruba tříprocentnímu podílu na celkovém obratu sálových aukcí za loňský rok. Díky několika milionovým prodejům se podíl na celkovém obratu loni poprvé dostal nad dvě procenta.“

A je to vidět i na příkladu Vojtěcha Kovaříka, české superstar v zahraničí. Na domácím aukčním trhu byla loni k mání jen jedna práce, akryl Lovers, jenž skončil na 22. příčce žebříčku nejdráže prodaných současných děl.

163 tisíc korun. Stoupá rovněž počet prací, které se vydraží za více než milion korun. Loni jich bylo šest, přičemž jen Josef Bolf si připsal čtyři milionové obrazy. Poprvé překonali hranici milionu korun také Daniel Pitín a Martin Janecký.

Čeští sběratelé opatrně přicházejí na trhu digitálnímu obchodování. „Poměrně nová platforma čistě online podniků přesunula dokonce ještě více položek, přes tři stovky oproti 271 v rámci tradičnějších forem trhu. Průměrná cenovka ryze elektronických aukcí se pohybovala přes 30 tisíc korun,“ uvádí Artplus

PŘESUN BOHATSTVÍ

Vedle nástupu mladých umělců a digitalizace čeká trh s uměním ještě jedna zásadní změna, jež výrazně ovlivní investiční strategie sběratelů. „Hlavním tématem je generační převod majetku, přičemž jen nejbohatší miliardáři převedou v příštích dvaceti letech na své dědice nebo charitativní organizace majetek v hodnotě více než šest bilionů dolarů,“ uvádí zpráva Art Basel. To potvrzuje i statistika, že 91 procent dolarových milionářů má ve své sbírce zděděná umělecká díla, ale pouze 72 procent si část z nich ponechalo. Důvody pro prodej zděděných děl se různí – 55 procent sběratelů uvádí, že jejich hlavním motivem je nedostatek prostoru, zatímco 47 procent se odvolává na daňové povinnosti.

Trh s uměním tak budou v nadcházejících letech ovlivňovat mladí autoři, digitální platformy a změny ve sběratelském chování. Čeští umělci se na něm sice stále více prosazují, otázkou však zůstává, zda je domácí trh dokáže udržet, nebo zda se z něj stanou hlavně dodavatelé pro zahraniční sběratele.

Martin Janecký, mistr horkého skla, ovládl techniku „inside sculpting“. Jeho plastiky lidských hlav a zvířat, tvarované přímo u pece, patří ke světové špičce.

Ambar, Día de Muertos, Martin Janecký

Stejně jako na světovém trhu má největší podíl na celkovém objemu desítka nejdražších prací dohromady za více než 32 milionů korun, kdežto předloni to bylo 16 milionů, a to při srovnatelném počtu obchodních transakcí na sálových aukcích.

Roste i průměrná cena současných děl, jichž je na trhu stále poměrně málo. V roce 2020 to bylo necelých 50 tisíc korun, loni už

Japonský umělec Yosuke Hasegawa přetváří papírové bankovky v umělecké objekty, které zpochybňují samotnou hodnotu peněz. Jejich překládáním, stříháním a kombinováním odhaluje jejich skrytý význam a vtahuje je do nových souvislostí.

TEXT Vladan Šír ART Yosuke Hasewaga

UMĚNÍ Monetární origami

reativní deformace bankovek má dlouhou tradici. Když v roce 1989 komunistický režim vydal novou stokorunovou bankovku s portrétem Klementa Gottwalda, lidé ji s gustem hanobili  – skládáním proměňovali dělnického vůdce v příšeru. Podobně s papírovými penězi zachází Hasegawa, který pomocí techniky „moneygami“ (origami z bankovek) vytváří ironické umělecké artefakty. Deformuje portréty slavných osobností, skládá z nich klobouky, masky i surrealistické koláže, čímž narušuje jejich autoritu a vážnost. Právě jeden z jeho hravých a provokativních výtvorů zdobí obálku magazínu, který právě držíte v rukou. Hasegawa, absolvent Musashino Art University, se bankovkami začal zabývat v roce 2006. Od té doby vydal dvě knihy o jejich skládání a vystavoval v Novém Zélandu, Singapuru nebo na Tchaj-wanu. Kvůli přísným zákonům o zneužívání bankovek v některých zemích však nemůže svá díla vystavovat všude – například v Thajsku by mu za ně hrozilo stíhání. Navíc sám přiznává, že jeho materiál je poměrně drahý.

ukční trh v roce 2024

nepřekypoval rekordy, ale spoléhal na jistotu. O nejvyšší

částky se postarali prověření

velikáni — Monet, Warhol či

Basquiat. Ačkoliv stomilionovou hranici pokořilo jen jedno dílo, rozhodně bylo co sledovat. Tady je

žebříček deseti nejdražších.

TEXT Vladan Šír

Drahé umění se loni neproměnilo v arénu divokých sázek, ale v hřiště promyšlených investic. Sběratelé vsadili na jistotu, což se odrazilo v aukčních výsledcích –nepadaly žádné závratné rekordy, ale zájem o prověřená jména zůstal stabilní. Jediné dílo, které překročilo hranici 100 milionů dolarů, byl Magrittův obraz L’Empire des Lumières, vydražený za 121 milionů. Výrazně zabodovali i američtí modernisté – Ed Ruscha se svou malbou Standard Station získal 68,26 milionu a Warholovy Flowers našly nového majitele za 35,5 milionu. Monetovy Nymphéas znovu ukázaly sílu impresionismu na trhu, když změnily majitele za 65,5 milionu. Rostoucí vliv asijského trhu byl patrný například při prodeji Rothkova Untitled (Yellow and

Blue) za 32,5 milionu dolarů. Přestože loňský rok nepřinesl rekordní částky, ukázal, že investice do ikonických jmen zůstávají bezpečným útočištěm –ať už v Evropě, Americe nebo Asii. Trh  byl sice opatrnější, ale zájem o vrcholná díla minulého století neochabl.

RENÉ MAGRITTE

Jedno z největších pláten ze série 27 děl stejného jména z roku 1954 považují odborníci na umění 20. století za cenné zvláště díky monumentálnímu formátu, zachovalosti a jemným detailům. Aukční síň Christie’s jej nazvala „klenotem“ sbírky zesnulé americké interiérové designérky Micy Ertegunové, kterou Christie’s v listopadu prodávala. Dosažená částka nastavila nový rekord za dílo belgického surrealisty.

ED RUSCHA

Standard Station, Ten-Cent Western Being Torn in Half

1964

260 000 $

Obraz z roku 1964 je považován za klíčové dílo amerického poválečného umění, v němž se mísí prvky realismu, surrealismu a pop artu. Na obraze se střetávají dvě vize Ameriky: průkopnický duch Divokého západu a nástup automobilu jako nového symbolu americké identity. Obraz, který v listopadu dražila aukční síň Christie’s, stanovil nový rekord pro Eda Ruschu.

CLAUDE MONET Nymphéas

1914—17

65 500 000 $

O Monetův obraz s lekníny se v listopadu v aukční síni Sotheby’s strhla sedmnáctiminutová bitva mezi třemi zájemci, z nich vítězně vyšel anonymní kupec. Dosažená cena převyšující 65 milionů dolarů dokazuje neutuchající zájem o Monetovu ikonickou sérii Nymphéas představující exemplární příklad toho, jak impresionisté zachycovali světlo a atmosféru. Použití zářivých barev, zejména modré a fialové, a zobrazení odrazů ve vodě signalizují jeho posun k abstrakci. Kompozice obrazu zdůrazňuje plochou vodní hladinu a stírá hranici mezi skutečností a odrazem, což ovlivnilo pozdější abstraktní expresionisty, například Jacksona Pollocka.

4

JEAN-MICHEL BASQUIAT

Untitled

46 479 000 $

Hvězdou květnové dražby aukčního domu Phillips byl Basquiatův obraz z roku 1982, tedy jeho „zlatého období“. Rozměrná nepojmenovaná malba ukazuje jeho přechod od street artu k tradičnější galerijní scéně a vyniká zářivými barvami, symboly a grafickými značkami. Odráží autorovu zálibu v historických, mytických a kulturních odkazech, v nichž se mísí starověké pověsti s aktuální městskou kulturou. Obraz, který byl poprvé vystaven roku 1989 a desítky let poté tvořil součást sbírky antropologa Franceska Pellizziho, rozpracovává témata identity, společenské deziluze a boje protichůdných sil.

35 485 000 $

Warholovy květy z roku 1964 se staly vrcholem květnové aukce Christie’s v New Yorku a byly prodány po pětiminutovém dražebním souboji. Dílo vzniklo jako reakce na atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a patří k jedné z Warholových nejznámějších uměleckých sérií. Šedesátá léta byla obdobím velkých Warholových inovací – založil legendární studio The Factory a vytvořil klíčová díla pop-artu, mimo jiné plechovky Campbell’s Soup. Série Flowers vznikla na základě fotografie ibišků z časopisu Modern Photography, z níž Warhol odstranil fotografické charakteristiky, a tím rozostřil hranici mezi realitou a komerčním uměním.

ANDY WARHOL

CLAUDE MONET

Meules à Giverny

1893

34 804 000 $

Obraz z roku 1893, zachycující kupku sena ve sluncem zalité krajině poblíž Monetova domu v Giverny, patřil mezi highlighty květnové aukce Sotheby’s v New Yorku. Do Spojených států se obraz dostal už velmi dávno, když jej přes oceán roku 1895 převezl americký krajinář Dwight Blaney. 8

VINCENT VAN GOGH

Coin de jardin avec papillons

1887

33 185 000 $

Tento van Goghův klenot z roku 1883 je v jeho díle považován za přelomový, neboť jím v době experimentování s fotografií překročil hranici k současnému umění a odpoutal se od tradičního zachycení krajiny. V květnu jej prodala síň Christie’s v New Yorku, která jej nabízela už roku 2018 za cenu kolem 40 milionů dolarů, avšak neúspěšně.

MARK ROTHKO

Untitled

1954

32 474 502 $

Velkoformátový obraz Marka Rothka v odstínech žluté a modré byl v listopadu vydražen v novém sídle Sotheby’s v Hongkongu a stal se čtvrtým nejdražším západním uměleckým dílem, které bylo prodáno v Asii. Když se toto dílo dražilo roku 2015, v New Yorku vyneslo 46,4 milionu dolarů; loňská cena tedy představuje pro prodávajícího ztrátu.

VINCENT VAN GOGH

Les canots amarrés

1887

32 189 041 $

V Asii se prodal i obraz Vincenta van Gogha, který je podle aukční síně Christie’s nejvýznamnějším umělcovým dílem, které kdy bylo na kontinentě nabídnuto. Les canots amarrés představuje milník v umělcově kariéře, kdy se definitivně odklonil od tmavých zemitých tónů realistických děl a přijal zářivou barevnou paletu a volný expresivní tah štětcem.

Les Distractions de Dagobert

1945

28 500 000 $

Surrealistický obraz britské umělkyně Leonory Carringtonové, která dlouhá léta žila v Mexiku, kde roku 2011 zemřela, stanovil na květnové aukci Sotheby’s v New Yorku nový aukční rekord této autorky.

LEONORA CARRINGTON

Jen pro pár očí

SEVERNÍ

JIŽNÍ

Zařazení uměleckých děl do investičního portfolia může být nejen otázkou prestiže, ale i zajímavých výnosů, přičemž špičkové olejomalby často překonávají tradiční investice, jako jsou zlato, nemovitosti či dluhopisy. Právě proto vám  – i vašemu finančnímu poradci – mohou následující informace usnadnit rozhodování při výběru toho správného díla.

Kam ho ale bezpečně uložit? Za příplatek lze zvážit luxusní daňový sklad  –exkluzivní úložiště, které se vymyká běžné legislativě. Tato zařízení, původně vzniklá v 19. století k podpoře mezinárodního obchodu, umožňují uchovávat cenné předměty mimo dosah daní a cel. Technicky vzato se nacházejí „v tranzitu“ – alespoň z pohledu daňových pravidel.

Daňové sklady však občas provází i kontroverze. Například ten ženevský, nejstarší svého druhu, údajně ukrývá na 1,2 milionu uměleckých děl. Pro srovnání, Louvre jich vlastní „pouhých“ 380 000.

A co třeba Singapur? Tento strategický uzel splňuje všechna klíčová kritéria: leží

v bezcelní speciální ekonomické zóně, v těsné blízkosti mezinárodního letiště s privátním terminálem, a nabízí stabilní politické i finanční prostředí s přísnou regulací uměleckého trhu. Na ploše 22 000 m² zde vznikl unikátní komplex spojující galerii s pevností  – s luxusními apartmány pro soukromé prohlídky a trezorovými prostory chráněnými biometrickou identifikací, ozbrojenou stráží, kamerovým systémem a detektory pohybu. Bezpečnostní opatření završují třímetrové zdi, ostnatý drát a sedmitunové pancéřové dveře, které dělají z tohoto místa skutečně nedobytnou pevnost. Ideální místo pro vašeho Picassa, nemyslíte?

TEXT Václav Rybář

AFRIKA

ASIE

EVROPA

Singapur

DAŇOVÉ SKLADY

Peking

Monako

Ženeva

Curych

Luxemburg

HONGKONG

LONDÝN PAŘÍŽ

GUARDIAN

AUCTION

Světový trh se současným uměním sice hlásí rekordní počet transakcí, celkový objem tržeb však klesá.

Důvod je jednoduchý: prodávají se především levnější díla.

PODLE UMĚLECKÉHO SMĚRU

STŘEDOVĚK A RENESANCE BAROKO ROKOKO

NEOKLACISISMUS

ROMANTISMUS

IMPRESIONISMUS A SYMBOLISMUS

FAUVISMUS A EXPRESIONISMUS

TEXT

DADA A SUREALISMUS

ABSTRAKTNÍ EXPRESIONISMUS

PODLE NÁRODNOSTI UMĚLCE

NIZOZEMSKÁ

ŠPANĚLSKÁ

RUSKÁ

PODLE MÉDIA

VELKÁ BRITÁNIE

Průměrné roční zhodnocení

„Co dnes vynáší nejvíc?

Nemovitosti, půda, startupy, nebo energie, jejíž nedostatek se odhaluje s každým dalším zdražením? Někdo studuje

grafy, jiný sází na instinkt, další čeká, až si ho peníze najdou samy. Ale ať už zkoušíte cokoli, pamatujte — snaha není koksovatelná.“

Velký přehled FKI: Který fond je nejlepší volbou v nejisté době?

Viktorovy tipy: Jak využít behaviorální ekonomii ve svůj prospěch

Peníze řeším sofistikovaně: K úspěchu to trvá mnohem déle, než si myslíte. Vydržte, radí podnikatel Petr Stuchlík.

Fondy kvalifikovaných investorů v nejisté době

Například zpomalení čínské ekonomiky může vyvolat pokles akcií po celém světě, přesto přímo neovlivní provozovatele lyžařských areálů v českých horách, kam zavítá jen minimum čínských turistů.

Podle České národní banky vzrostl objem aktiv v kolektivním investování v Česku od roku 2019 do 2024 o 40 %, což odráží rostoucí zájem o alternativní strategie.

Fondy kvalifikovaných investorů (FKI) představují zajímavý nástroj diverzifikace oproti klasickým investicím, protože jejich korelace s globálními akciovými a dluhopisovými trhy je nízká. Není proto překvapením, že jejich popularita v Česku roste. Tento trend potvrzují i čísla: trh s FKI je velmi dynamický a objem majetku zainvestovaného do těchto fondů dosáhl na konci září 2024 hodnoty 611 miliard korun, což představuje čtvrtletní nárůst o 69 miliard korun. Tento růst bude zřejmě pokračovat i nadále. Podle Asociace pro kapitálový trh ČR směřuje 35 % prostředků FKI do nemovitostí a 25 % do technologií. Ve srovnání s Polskem, kde FKI spravují ekvivalent 400 miliard polský korun, má Česko dynamičtější růst, ačkoli tamní trh zůstává větší.

nes má člověk nepřeberné možnosti, jak investovat. Vybudovat si investiční strategii však není jednoduché. Vyžaduje to mnoho hodin studia, sledování trhů a zkušeností z obchodování, stejně jako značnou míru osobní zodpovědnosti. Sledovat grafy a nepodléhat emocím není pro každého. Investování je především o schopnosti rozložit rizika, jinými slovy diverzifikovat své portfolio. Diverzifikace neznamená pouze nákup jednoho či dvou aktiv, ale celé škály finančních nástrojů, aby portfolio získalo dostatečnou odolnost v dobrých i obtížných časech.

Kdo se nechce tomuto procesu věnovat, může zvolit jednodušší cestu – například koupit ETF, REIT nebo volně dostupný podílový fond, kde je diverzifikace zajištěna díky širokému spektru finančních aktiv. Problém však spočívá v tom, že tyto nástroje jsou vázány na globální sentiment trhů. Svět je dnes stále propojenější, ale tyto vztahy zůstávají přes veškerou snahu velmi složité.

To však automaticky neznamená, že FKI jsou určeny pro běžného člověka. Na rozdíl od retailových podílových fondů podléhají méně přísné regulaci, což přesouvá větší část odpovědnosti na investora. Aby mohl někdo do FKI investovat, musí splnit několik podmínek. První je disponibilita prostředků na minimální investici, která je u většiny fondů stanovena na milion korun. Druhou podmínkou je vyplnění dotazníků, které prověří investiční a finanční znalosti zájemce. Někdy je také třeba prokázat dostatek finančních prostředků, aby fond měl jistotu, že investor nebude muset své peníze vybírat předčasně. Odhaduje se, že tyto podmínky splňuje asi 50 000 Čechů. Pokud člověk všechny tyto podmínky splní, může se těšit na potenciálně vyšší výnosy, než nabízejí klasické konzervativní investiční nástroje.

Každá mince má však dvě strany. Nevýhodou FKI je nižší likvidita, protože fondy mohou stanovit minimální dobu investice, obvykle tři až pět let. Pokud se investor rozhodne svého podílu zbavit  – nebo dokonce musí, například kvůli finančním potížím  –, musí počítat s vysokými poplatky za předčasný výstup. Volnější pravidla také zvyšují rizikovost těchto investic.

Investor, který je s riziky FKI smířen, má na výběr širokou paletu fondů. V Česku je registrováno více než 300 FKI, z nichž dvě třetiny slouží uzavřeným skupinám. Zbývající fondy jsou určeny pro kvalifikovanou veřejnost, a právě mezi nimi jsme učinili naši volbu.

VÍCE INFORMACÍ

ond umožňuje vstup do neveřejně obchodovaných společností s vysokým růstovým potenciálem. Významnou výhodou je, že J&T Arch Investments získává větší podíly ve firmách, díky čemuž může ovlivňovat jejich řízení  – což není běžné u drobných akcionářů.

Portfolio je široce diverzifikované, přičemž dominantní složkou je energetický sektor (64 %). Fond drží podíl ve fondu J&T Alliance, což investorům umožňuje podílet se na finančních úspěších Patrika Tkáče a Daniela Křetínského. Vedle energetiky se zaměřuje na bankovnictví (5 %), kde vyniká desetiprocentní podíl v české bance Moneta, dále na nemovitosti (6 %), maloobchod (3 %), instrumenty peněžního trhu (4 %), ostatní investice (14 %) a hotovost (3 %).

Specifikem je flexibilní nastavení výstupních poplatků –ty nezávisí na délce držení investiční akcie, ale na zvolené době pro vypořádání odkupu. Investor si může vybrat mezi čtyřmi, dvanácti a čtyřiadvaceti měsíci.

Jako každá investice, i tato s sebou nese rizika. Výrazná expozice v energetice, zejména ve skupině EPH a v menšinovém podílu v ČEZ, činí fond citlivým na vývoj cen elektrické energie. Po nedávné energetické krizi se ceny stabilizovaly, avšak vzhledem k pomalému oživení německého průmyslu lze očekávat spíše jejich stagnaci nebo mírný pokles.

12,15 %

VÝNOSY V ROCE 2024

13,65 %

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

81,4 mld.

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ

VÍCE INFORMACÍ

ond kvalifikovaných investorů zaměřený výhradně na průmyslové a logistické nemovitosti nabízí jednoznačnou profilaci  – výrobní haly tvoří 30 % a logistické areály 70 % jeho portfolia. Na rozdíl od většiny nemovitostních fondů kvalifikovaných investorů (FKI), které často zahrnují i rezidenční projekty, zemědělskou půdu či hotely, se soustředí výhradně na průmysl a sklady.

Portfolio zahrnuje nemovitosti ve více než osmi zemích, především v Polsku, Česku a na Slovensku. Mezi klíčové projekty patří Park Košice Airport, Park Goleniów, Park Częstochowa, Park Mińsk Mazowiecki, Park Stříbro, Park Cheb a další. Drtivá většina těchto areálů dosahuje 100 % obsazenosti, což je zásadní faktor minimalizující riziko výpadku příjmů z nájmů a zajišťující pravidelné rozdělování zisků investorům. Nájemníky tvoří převážně renomované globální značky jako Amazon, DHL či Continental, které představují stabilní partnery s nízkou pravděpodobností odchodu z trhu. Pokud nenastane rozsáhlá ekonomická krize, fond by si měl udržet svou stabilitu. Přesto je vystaven riziku zpomalení německého průmyslu, který má na region významný dopad.

Důležitým prvkem strategie je důraz na ESG kritéria (environmentální, sociální a správní faktory). Otázkou zůstává, zda si tento přístup fond zachová a nadále bude lákat investory orientované na udržitelnost.

VÝNOSY OD VZNIKU

10,73 % 7,86 %

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

2014

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ

22 mld. Kč

Max Realitní Fond

VÍCE INFORMACÍ

ento investiční fond se specializuje na prémiové komerční nemovitosti. Založili jej olomoucký developer Richard Morávek a finančník Pavel Hubáček. Na trhu působí od května 2023 a od samého počátku se zaměřuje na investice do strategicky umístěných nemovitostí s vysokým růstovým potenciálem. V současnosti je vlastníkem obchodních center Galerie Šantovka v Olomouci a  Palác Pardubice a také prvotřídní kancelářské budovy Envelopa Office Center v Olomouci. Obě uvedená obchodní centra patří k největším ve svých regionech a stabilně si drží vysokou obsazenost. Tyto tři objekty mají souhrnnou pronajímatelnou plochu 92 tisíc m² a tržní hodnotu 10,37 miliardy korun. Po dokončení akvizic dvou významných pražských center – Atrium Flora a Myslbek – se pronajímatelná plocha portfolia fondu zvýšila na přibližně 156 tisíc m². Správu nemovitostí fondu zajišťuje skupina REDSTONE. Tyto akvizice potvrzují dlouhodobou strategii růstu, jejímž cílem je zařadit Max Realitní Fond mezi největší nemovitostní fondy svého druhu v ČR a zajistit investorům stabilní výnosy.

Trh kancelářských prostor čelí v poslední době výzvám, například vlivem rozmachu práce na dálku a zvýšené neobsazenosti kanceláří v méně atraktivních lokalitách. Kanceláře v portfoliu Max Realitního Fondu se však nacházejí v top lokalitách a jsou na špičkové úrovni, což je do značné míry chrání před případnými negativními dopady těchto trendů. Vysoká kvalita budov a atraktivita jejich umístění zajišťují, že poptávka po těchto kancelářských prostorech zůstává silná i v měnícím se tržním prostředí. Diverzifikace portfolia napříč maloobchodními a kancelářskými nemovitostmi tak fondu umožňuje dosahovat stabilních výnosů i v proměnlivých tržních podmínkách.

VÝNOSY V ROCE 2024

18 mld. Kč 2023 8,50 % 8,50 %

TRŽNÍ HODNOTA NEMOVITOSTÍ ROK ZALOŽENÍ P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

Creditas Energy

VÍCE INFORMACÍ

ond kvalifikovaných investorů Creditas Energy investuje především do firem zajišťujících distribuci energie pro velké české podniky. Energetické společnosti vlastněné fondem distribuují ročně přes 1 TWh elektrické energie a plynu, z toho 88 % tvoří elektřina a 12 % plyn. Do správy fondu spadají firmy obsluhující více než 6 000 odběrných míst v České republice.

Díky tomu je Creditas Energy čtvrtým nejvýznamnějším distributorem elektřiny v ČR. Fond se však nezaměřuje jen na distribuci elektrické energie  – jeho portfolio zahrnuje i společnost UCED BIO s.r.o., jednu z největších tepláren na biomasu v Česku. Díky tomuto ekologickému provozu se fond často zmiňuje v souvislosti se zelenou energií.

Portfolio fondu je rozloženo takto: 63 % tvoří podíly v energetických firmách, 30 % poskytnuté úvěry a 7 % hotovost. Tato struktura umožňuje fondu zachovat flexibilitu pro další investice a rychle reagovat na změny na trhu.

Poptávka po elektrické energii bude přetrvávat. Ceny elektřiny se po energetické krizi v roce 2022 stabilizovaly. Pro celý segment je klíčové, aby ceny zůstaly na současné úrovni, což zajistí sektoru předvídatelnost a možnost plánovat budoucí investice. Ekonomická situace v Německu však zůstává důležitým faktorem nejen pro energetiku, ale i pro širší region. Nový německý kancléř plánuje vytvoření fondu obnovy v objemu 500 miliard eur, který má pomoci Německu překonat dvouletou recesi. Pokud se tento záměr podaří, mohl by z něj profitovat celý region střední Evropy, včetně cen energií.

VÝNOSY V ROCE 2024* 4

7,21 %

7,86 %

P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

2021

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ

3,23 mld. Kč

Max Development podfond

ax Development podfond je horkou novinkou na poli fondů kvalifikovaných investorů orientovaných na realitní projekty v různé fázi realizace. Fond se zaměřuje zatím pouze na projekty v České republice. Hlavním centrem zájmu je Praha, kde si fond vybral pět investičních projektů: Panoram Jinonice, Rezidence Kačerov I, Rezidence Kačerov II, Rezidence Závěrka a Rezidence Newton. Těchto pět pražských projektů doplňuje také jeden brněnský: Západní brána. Celková plocha projektů tak narostla na 70,1 tisíce metrů čtverečních.

Co se týče struktury majetku, fond do výše zmíněných investic vložil 49 %, 16 % tvoří poskytnuté úvěry a 35 % tvoří hotovost. Jelikož má fond k dispozici hotovost, dá se předpokládat, že se brzy dozvíme o dalších zajímavých developerských projektech, které fond zařadí do svého portfolia.

Vzhledem k tomu, že je fond nově založený, správci lákají první investory na nadstandardní roční výnos 9,5 %, který bude platit do konce roku 2025.

VÍCE INFORMACÍ

Rizikem investice je samozřejmě cena nemovitostí v Praze. Ceny bytů znovu atakují historická maxima. Investoři znovu nakupují byty s vyhlídkou, že úrokové sazby klesnou po celém světě, a zažijeme nový boom hypoték. Uvidíme, nakolik je tento předpoklad správný. Na druhou stranu se nedá mluvit o vyhlídce velkého poklesu cen nemovitostí v Praze nebo Brně. Poptávka po kvalitním bydlení v těchto městech zůstává vysoká díky přílivu obyvatel a omezené nabídce nových projektů. Pro investora s dlouhodobým horizontem nemusí být krátkodobé výkyvy na českém realitním trhu zásadním problémem.

VÝNOSY OD VZNIKU

1 mld. Kč 2024 3,96 % 3,96 %

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

RSBC Defence

VÍCE INFORMACÍ

ento fond kvalifikovaných investorů zaměřený na private equity se specializuje na firmy působící v oblasti zbrojního průmyslu. V portfoliu RSBC Defence najdeme slovinskou průmyslovou společnost Arex a rakouského výrobce zbraní Steyr Arms Arex kromě výrobní základny ve Slovinsku provozuje také pobočku v Brazílii. Tato firma se soustředí na výrobu pistolí, nábojových pásů a tréninkové munice. Steyr Arms vyniká v oblasti loveckých pušek a zbraní určených pro profesionály z policie a armády. Obě společnosti těží z dlouholeté tradice a silné reputace na mezinárodních trzích, což fondu zajišťuje stabilní základ pro další růst. Fond je v současnosti ve velmi slibné pozici. Od začátku roku zaznamenala většina evropských zbrojních společností obchodovaných na burze výrazný růst, který překonal i výkonnost akcií v sektoru umělé inteligence. Není důvod, aby zbrojní firmy mimo akciové trhy neprožívaly podobně příznivé období.

Evropská unie plánuje investice do obranného sektoru ve výši přes 800 miliard eur. Státy používající euro získají výjimku z Maastrichtských kritérií, což jim umožní zvýšit výdaje na obranu. Tento trend má dlouhodobý charakter. Dnes jen stěží najdeme politika, který by prosazoval snižování výdajů na obranu a bezpečnost. K tomuto vývoji přispívá i zhoršující se geopolitická situace, zejména pokračující konflikt na Ukrajině a rostoucí napětí mezi velmocemi.

CÍLENÝ P. A. VÝNOS AKCIOVÝCH TŘÍD (TŘÍLETÝ HORIZONT)

CÍLENÝ P. A. VÝNOS AKCIOVÝCH TŘÍD (PĚTILETÝ HORIZONT)

2,9 mld. Kč 2022 11—13 % 9—11 %

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ

CB Property Investors

VÍCE INFORMACÍ

emovitostní FKI GB Property Investors vsází. na rozmanitost svého realitního portfolia a zkušenosti z developmentu. Investovaná aktiva jsou rozložena mezi několik typů nemovitostí: 60 % tvoří logistické budovy, 20 % rezidenční bydlení a 20 % reprezentují zdravotnická zařízení. Fond spravuje celkem 45 000 metrů čtverečních nemovitostní plochy.

Základ portfolia tvoří především tři klíčové projekty. Prvním je Park Vesec na jihu Liberce, který zahrnuje 58 bytů. Stavba tohoto projektu byla oficiálně zahájena v říjnu 2024. Druhým projektem je logistický park Liberec, jehož hlavním nájemcem je mezinárodně uznávaná společnost UCT Fluid

Delivery Solutions. Mezi další nájemce patří technologická firma Cattron nebo společnost Wassa. Park má velmi dobrou strategickou polohu na severu Čech, kde profituje z blízkosti německých a polských trhů.

Třetím projektem je moderní domov seniorů Dobré časy v Ivančicích u Brna. Zařízení se sociálním přesahem generuje stabilní příjmy z provozu, díky čemuž je projekt dlouhodobě ekonomicky udržitelný.

CB Property Investors nabízí investorům výhradní expozici na nemovitostní projekty v České republice. V tom spočívá jeho síla i potenciální slabina. Realitní trh v Česku zůstává silný – ceny nemovitostí opět rostou.

CB Property Investors je atraktivní volbou pro investory, kteří věří v dlouhodobý potenciál českého realitního trhu a oceňují kombinaci vysokých výnosů a diverzifikace v rámci nemovitostního sektoru.

15,64 %

VÝNOSY V ROCE 2024*

12,9 %

VELIKOST FONDU ROK ZALOŽENÍ P. A. VÝNOSY OD ZALOŽENÍ

1,95 mld. Kč

Penta Fund

irmu podnikatelů Marka Dospivy a Jaroslava Haščáka není třeba českým čtenářům představovat. Nyní mají investoři jedinečnou příležitost podílet se přímo na úspěchu této skupiny, která vznikla už v roce 1993. Otevírá se totiž možnost koupit si podíl ve fondu pro kvalifikované investory s názvem

Penta Equity Fund

Tento fond zahrnuje všechny podnikatelské aktivity skupiny Penta. Hlavní hvězdou je řetězec lékáren

Dr. Max, druhý největší v Evropě. Má přes 3 000 poboček v zemích jako Česko, Slovensko, Rumunsko, Polsko, Itálie, Srbsko a dalších. Skupina navíc plánuje rozšíření na nové trhy.

Další známou značkou je sázková kancelář Fortuna, která patří pod Pentu od roku 2005. Stala se lídrem na českém, slovenském a polském trhu a postupně proniká i do Rumunska a Chorvatska.

Díky tomu má více než 1,5 milionu aktivních hráčů ve střední a východní Evropě.

Penta úspěšně působí i ve zdravotnictví. Pod značkou Penta Hospitals provozuje od roku 2002 nemocnice v Česku, na Slovensku a v Polsku. Na Slovensku postavila moderní nemocnici Bory, jednu z nejvyspělejších ve střední Evropě. Celkem spravuje přes 40 nemocnic a zdravotnických zařízení.

Podnikání ve zdravotnictví na Slovensku doplňuje zdravotní pojišťovna Dôvera, největší soukromá pojišťovna v zemi. Dôvera se zaměřuje na inovace a využití digitálních technologií ve zdravotnictví. To však není všechno – v portfoliu najdeme ještě slovenské banky Prima banka a  Privatbanka, a mediální domy. Penta Equity Fund tak nabízí investorům šanci podílet se na růstu stabilní a rozmanité skupiny s dlouholetou tradicí. Druhou možností, jak se podílet na rozvoji skupiny Penta, je investice prostřednictvím fondu kvalifikovaných investorů Penta Real Estate. Tento fond vychází z činnosti realitní divize Penta, která byla založena v roce 2005. Od té doby se Penta vypracovala na jednoho z nejvýznamnějších developerů v Česku i na Slovensku. Oproti jiným tuzemským developerům vyniká ve dvou klíčových aspektech. Prvním je kvalita architektury  – Penta pečlivě vybírá renomované architektonické kanceláře, a to jak domácí, tak zahraniční. Druhým je atraktivita lokalit, kde své projekty realizuje. Mnohé z těchto míst přispívají ke koloritu našeho hlavního města. Společnost má ve svém portfoliu více než 40 projektů v různých fázích realizace nebo již dokončených staveb, které slouží k pronájmu. Celková hodnota nemovitostního portfolia dosáhla v roce 2023 částky 1,7 miliardy eur.

FONDY Velký přehled FKI

Seznam všech projektů by byl příliš dlouhý, proto se omezíme na ty nejznámější. V roce 2023 skupina dokončila projekt Masaryčka na Praze 1. Mezi další dokončené pražské projekty patří Nová Waltrovka, Bastion Florenc, hotel The Cloud One , SmíchOFF , Churchill, Florentinum a řada dalších. V přípravě jsou v našem hlavním městě ještě dva projekty – Hybe a Vinohradská 8

Pokud jde o rezidenční projekty, nabídka je velmi rozmanitá. V Bratislavě jde například o čtvrť Bory Bývanie, která zahrnuje 1 571 bytů. Ve slovenském hlavním městě se dále realizují projekty Pri Mýte s 428 byty a připravuje se projekt Southbank s 900 byty. V Praze Penta postavila rezidenci Mocca s 290 byty, Julisku s 79 byty, Petrskou s 82 byty, Chittussi s 13 byty, Ořechovku se 162 byty a  Waltrovku s 626 byty. Prahu a Bratislavu doplňují Košice s projektem Nová Terasa, který tvoří 48 domů.

Díky svému zaměření na kvalitu, inovace a strategické lokality si Penta Real Estate upevňuje pozici lídra na trhu a nabízí atraktivní příležitosti pro investory.

VÝVOJ ČISTÉ HODNOTY AKTIV SKUPINY V MLD. €

Arete Industrial

ond zahájil svou investiční činnost v roce 2020. Na základě core+ investiční strategie investuje do průmyslových parků v regionu střední a západní Evropy, přičemž klíčovými trhy jsou Česká republika, Slovensko a Polsko. Od roku 2024 nově posuzuje akvizici aktiv v Německu, Francii a Španělsku.

Fond buduje portfolio logistických a výrobních nemovitostí se zásobou stavebních pozemků pro novou výstavbu a široce diverzifikovanou skupinou renomovaných nájemců z různých ekonomických sektorů. Cílem fondu je vytvoření portfolia nemovitostí s více než 400 000 m² pronajímatelných ploch. Jeho investiční strategie nabízí udržitelné výnosy na bázi zajištěných budoucích peněžních toků plynoucích od prémiových nájemců – nadnárodních výrobních a logistických společností.

VÍCE INFORMACÍ

Díky geografické diverzifikaci, vyvážené struktuře nájemců, rozsáhlým zkušenostem a pečlivě vybraným transakcím fond realizuje atraktivní investiční příležitosti a redukuje komerční rizika. Využívá pouze bankovní financování a udržuje nízkou hodnotu LTV ukazující podíl bankovního financování vůči hodnotě majetku ve správě (k 30. 9. 2024: 42 %). Fond splňuje kritéria „lightgreen“ produktu podle čl. 8 evropského nařízení SFDR. Jako investiční nástroj pro upisování kapitálu investorů do fondu slouží investiční akcie v měnách EUR a CZK. Fond má odlišnou investiční strategii než běžné nemovitostní fondy na trhu v České republice a na Slovensku – má uzavřený investiční cyklus a pevný investiční horizont, kdy se investor podílí na výnosu při exitu na konci jeho investičního cyklu. Fond je otevřen pouze kvalifikovaným investorům.

Investiční a nemovitostní skupina ARETE již v minulosti úspěšně uzavřela dva fondy: ARETE INVEST CEE s hrubým výnosem v průměru 39 % p. a. a ARETE INVEST CEE II s průměrným hrubým výnosem 11 % p. a. Fondy byly řádně vypořádány, ukončeny bez výhrad a vymazány z evidence ČNB.

5,54 %

P. A. VÝNOSY ZA POSLEDNÍ 3 ROKY*

42,22 %

2019

7,8 mld. Kč

VELIKOST FONDU (AUM)* ROK ZALOŽENÍ LOAN TO VALUE*

ARETE

Zemní plyn projde renesancí, uvědomí si to i Evropa

TEXT Vít Chalupa

Martin Pacovský, investiční ředitel skupiny ARETE pro strategii Energy Transition, se v rozhovoru zamýšlí nad smyslem investic do energetické infrastruktury, odhaluje jejich přednosti a upozorňuje na rizika.

Jaké výhody mají investice do energetické infrastruktury na rozdíl od nemovitostí či akciového trhu?

Stručně řečeno, dekarbonizace je největší změnou fungování společnosti od dob průmyslové revoluce a přináší s sebou

obrovské příležitosti investic do nových oborů. Jen v Evropské unii se odhaduje celkový objem investic do energetické infrastruktury do roku 2030 na 1,3 bilionu eur.

Jak mohou čeští a slovenští investoři investovat do energetické infrastruktury?

Předběžně od dubna bude připraven nový ARETE investiční fond pro kvalifikované investory zaměřený na investice výhradně do energetické tranzice. Investorům můžeme nabídnout zajímavý výnosový potenciál při zachování přijatelné úrovně rizika a likvidity. V první fázi bychom rádi proinvestovali přes 5 miliard korun.

Poptávka po elektřině neustále roste a zvyšuje se tlak na obnovitelné zdroje. Nebo se objeví něco převratného?

Nemyslím si. Dovolím si říct, že v určité dny a hodiny je Evropa spíš přesycena obnovitelnými zdroji, především instalacemi fotovoltaických elektráren. To vede k záporným cenám elektřiny a rozkolísání stability přenosové soustavy. Investice do fotovoltaiky tak negenerují zisk, ale ztrátu. Větrné elektrárny jsou na tom z pohledu využitelnosti trochu lépe. Vítr fouká v létě, v zimě, i v noci. Přesto se čas od času objevují delší období bezvětří.

Jaké to může mít řešení?

Evropa si bude muset uvědomit, že nějaký podíl flexibilních výrobních zdrojů bude

potřeba. Odpovědí dle mého názoru bude výroba elektřiny a tepla v plynových elektrárnách. Zemního plynu je na světě dostatek. Není to bezemisní zdroj, ale je to rozumný kompromis a myslím, že projde v příštích letech renesancí. Toto je i základem naší investiční strategie.

Elektřinu bude třeba uložit…

Obávám se, že úložiště projdou bolestivou fází, podobnou fotovoltaikám, které „zkanibalizovaly“ samy sebe. Až se plně propojí český, polský a německý trh, tak se srovnají ceny. Proto u této investice vyznávám strategii ještě rok nebo dva počkat, až proběhne ona mírná „krvavá lázeň“. A pak do toho nastoupit.

Může nejnovější vývoj po volbách v USA, v Německu a před blížícími se volbami v Česku ovlivnit vložené prostředky?

Zemní plyn je globální produkt a jeho dodávky do Evropy jsou bezpečné, otázkou zůstává jeho cena a původ. S cenou také souvisí systém povolenek EU ETS 2, jehož implementace zvýší už beztak vysoké náklady pro průmysl v Evropě. Proto je nezbytná revize regulace vztahující se k povolenkám a k využívání zemního plynu. Evropský průmysl potřebuje konkurenceschopnou cenu energií a tu zajistí kombinace obnovitelných zdrojů s flexibilními plynovými zdroji. A na tom stojí i naše investiční strategie.

FOTO Tomáš Nosil

Viktor Kožený opil v Česku harvardským

rohlíkem milion lidí, kteří neměli o kapitalismu ani potuchy. Jak se mu ale povedlo vylákat desítky milionů dolarů z úspěšných amerických byznysmenů? Používal behaviorální ekonomiku dřív, než ji někdo stihnul vymyslet!

Jsem lepší než ostatní, mně se to

nestane

eden ze základních konceptů behaviorální ekonomiky byl definován v půlce devadesátých let, ale nesmrtelným ho učinil až Richard Thaler v knize Nudge: Improving Decisions About Health, Wealth and Happiness. Nudging vás nenápadně manipuluje –písemně, verbálně, audiovizuálně –, abyste při výběru šli naproti tomu, co si zadavatel přeje. V základu se zneužívá standardních předsudků, ale správně formulovanou otázkou, barevným kódováním nebo základním nastavením systému lze téměř jakoukoli situaci otočit ve svůj prospěch. Chcete, aby víc lidí kliknulo na tlačítko „ano“?

Opatřete ho zeleným podkladem, což je tradiční barva pro pohyb kupředu. Chcete, aby se teambuildingu zúčastnilo víc lidí? Zapište všechny. Kdo nechce jet, bude se muset proaktivně odhlásit. Transparentní sociální inženýrství, s jehož pomocí dosáhnete svého, aniž byste narazili na výraznější odpor. Viktor Kožený měl psychologii v jednom a ekonomiku v druhém malíčku. Stačí se zeptat jeho exmanželek.

ákladní poučka, kterou by si měl opakovat každý nadšený akcionář, který si ráno vyčistí zuby a jde sázet proti trhu. Vidina zisku je lákavá, ale takzvané illusory superiority je jedním ze základních kognitivních zkreslení. Máte prostě pocit, že vám se nic zlého nestane, protože zrovna vy v tom umíte chodit. Specifickou variantou tohoto biasu je Dunning-Krugerův efekt, s nímž se bohužel řada z nás setkává v každodenním životě. Falešný pocit nadřazenosti dřív nebo později vždy způsobí, že trh/kasino/skořápkář vyhraje, protože vaše hlava je tím největším nepřítelem a dezinformátorem. V mnoha studiích se ukázalo, že lidé si o sobě moc myslí. Celých 93 procent amerických řidičů se domnívá, že patří za volantem k těm nadprůměrným. Tak určitě.

ear Of Missing Out neboli FOMO není žádnou novinkou, to jen éra sociálních sítí mu dělá medvědí službu. Strach, že o něco přijdeme, je druh úzkosti způsobený pocitem, že člověku utíká zajímavá příležitost, které ale využívají druzí. Dotyčný jedinec v dané chvíli vnímá, že jiní lidé si užívají exotickou dovolenou, jsou ve společnosti atraktivní osoby nebo bohatnou díky výhodné investici  – on však ne. V marketingu se FOMO používá často okatě: časově omezená nabídka, limitovaná edice, model, kdo dřív přijde, ten dřív mele, nebo kupujte, nebudou! Viktorovi se díky téhle úzkosti povedlo obalamutit majitele

Oddalované uspokojení se přeceňuje

onzervativní investor je trpělivý a nepodléhá rychlým radostem.

Jenže najděte takovou zenovou mysl, jež alespoň desetkrát týdně nezkontroluje, jak jeho akciové ovečky spokojeně bečí. Slavný stanfordský experiment se dvěma kousky marshmallow se dělal na tří až pětiletých dětech. Kdo počkal pět minut a nesnědl marshallow hned, dostal za odměnu ještě jedno. Kdo se na něj vrhnul okamžitě, měl smůlu. Experiment v oddalovaném uspokojení, na něž bychom si v dospělosti všichni troufli. A přesto v něm v různých obměnách selháváme. Uznávaní ekonomové dodnes nechápou, proč lidé

volí akcie s výplatou dividend, když si tím investor vlastně jen přesypává peníze z jedné kapsy do druhé. Nerozumí tomu, proč lidé moří dluhy nikoli podle výše úroků, ale výše dlužné částky. Trhají si vlasy z konceptu mentálního účetnictví, ať už jde o domácí útraty, nebo kategorizaci investičních pozic. Všechny příklady mají společné to, že po cestě přináší drobné odměny. Vyplacená dividenda je vnímána jako bonus za dobrou práci, kompletně umořený dluh je něčím, co si můžeme „odškrtnout“. I Viktor Kožený v kupónovce sliboval vzdušné zámky, ale místo nich lidem jen rozdával cihly. A to ani nebyly zlaté!

miliardových firem, dědice průmyslových impérií nebo správce investičního oddělení slavné Kolumbijské univerzity. Stačilo vyvolat pocit, že všichni ostatní investují velké částky. Vědí něco, co já ne? Vydělají násobky vložených peněz, zatímco já budu vše pozorovat z perónu? Než se nadějete, jste v tom až po uši. Ujištění falešným pocitem, že kdyby to byl podvod, tak na to přece vaši kamarádi, kolegové a známí nenaletí. Potíž je v tom, že oni si myslí přesně totéž.

PENTA

Penta otevřela fondy investorům

Investiční skupina Penta po 30 letech nabídla své portfolio externím investorům. Výkonný ředitel Tomáš Kálal v rozhovoru

vysvětluje, co tento krok znamená, jaké příležitosti fondy nabízejí a jaké jsou další plány v oblasti realit

i zdravotnictví.

Proč se Penta rozhodla otevřít externím investorům? Co se změnilo? . . . Říkáme, že jsme dorostli. Dnešní hodnota firmy přesahuje 100 miliard korun, což z nás dělá celoevropského hráče s velkými ambicemi. To nám umožňuje nabídnout investorům kombinaci stabilního, osvědčeného portfolia a atraktivního výnosu. Zároveň se naši partneři dostali do pozice, kdy chtějí vidět, že se Penta stává významnou celoevropskou společností, a právě fondy k tomu mohou přispět.

Zvažovali jste místo fondu i klasické IPO – co nakonec rozhodlo pro investiční fond? Pro IPO by Penta byla na některých trzích příliš velká, na jiných příliš malá. V USA by byla emise pro investory menší, což by snižovalo likviditu, a zároveň nás tam zatím nikdo nezná, což by ovlivnilo atraktivitu titulu. Naopak český, slovenský a středoevropský trh ukazuje, že zde mohou na domácím kapitálu vyrůst velmi silné firmy.

Můžete to rozvést? . . . Nechceme se na trhu profilovat jako Berkshire Hathaway, která nakupuje různorodé investice oportunisticky. Do budoucna by mohlo dávat smysl IPO jednotlivých divizí Penty, kde by to pro investory bylo transparentnější. Jako celek je ale Penta vhodnější pro fondové řešení.

Jaké typy investorů nejvíce očekáváte?

Půjde hlavně o menší české a slovenské investory, nebo cílíte na větší evropské hráče? Jdeme postupně. Začínáme s kvalifikovanými investory, především fyzickými osobami v Česku a na Slovensku. Další krok bude spolupráce s institucionálními investory  – family offices, fondy fondů, penzijními fondy a distribucí v Česku a na Slovensku. Během letošního roku budeme analyzovat, na který zahraniční trh můžeme vstoupit.

Máte už konkrétní plány? . . . Buď vstoupíme na trh s velkým distribučním partnerem, nebo budeme hledat potenciální kupce mezi nadnárodními společnostmi,

FOTO Marek Musil

které do takových fondů investují.

Struktura, kterou jsme založili loni, je na to připravena.

Jaká rizika s sebou vstup externích investorů přináší? Odpovědnost vůči externím investorům vnímáme od prvního dne. Nikdo nebere na lehkou váhu, že budeme mít stovky až tisíce investorů, kteří spoléhají na to, že budeme pokračovat v dosavadní úspěšné strategii.

Fondy slibují roční výnos mezi 13 a 15 procenty ročně. Co by mohlo tento cíl ohrozit? Na úrovni fondů propojujeme dvě soukolí  – jedno je fond a druhé je Penta Penta působí na trhu už 30 let a za posledních pět let rostla stabilním tempem. Druhým soukolím je fond, kde je mojí odpovědností zajistit optimální nastavení  – od efektivního řízení nákladů až po transparentní oceňování aktiv a vydávání investičních akcií.

Můžete to upřesnit? . . . Pokud vše bude fungovat správně, očekáváme výsledek velmi blízký dosavadním výsledkům Penty za posledních pět let, i po zohlednění nákladů. Cílíme na 13– 15 % hrubého výnosu. Lišit se navíc může dle třídy investiční akcií  –máme jich celkem 15. Pro různé akcionáře se tedy může výsledná hodnota mírně lišit v závislosti na faktorech, jako je měna investice (euro nebo koruna) a další parametry.

Penta má hodně diverzifikované portfolio. Které oblasti vnímáte jako největší tahouny výnosu v příštích pěti letech? Celému portfoliu věříme a budeme ho dále rozvíjet. Neočekáváme, že se staneme dominantním hráčem v médiích nebo výrobě, což jsou také sektory, ve kterých působíme. Největší růst vidíme v retailu, konkrétně v distribuci a prodeji léků prostřednictvím Dr. Maxe . Máme velké plány ve zdravotnictví a v zařízeních specializujících se na dlouhodobou péči

o pacienty. Penta Real Estate má ambiciózní strategii expanze na nové trhy a plánuje rozsáhlý development, který bude probíhat v horizontu několika desítek let.

Nakolik může vstup dalších investorů ještě urychlit expanzi skupiny? Už teď vidíme, že manažeři v  Pentě mají jasné ambice. To, co se podařilo v České republice a na Slovensku, lze úspěšně aplikovat i v západní Evropě. Největší výzvou není nedostatek příležitostí, ale finanční náročnost expanze. Díky fondům však bude tento proces rychlejší, což už nyní pozorujeme –příliv investorů nám umožňuje realizovat naše plány efektivněji.

Proč právě Londýn nebo Německo – jaké výhody tam vidíte oproti dalším západním metropolím? Londýn a Německo jsou pro nás potencionální trhy především v oblasti realit a developerských příležitostí. Chceme působit v metropolích a prestižních lokalitách, kde je vysoká poptávka po kvalitním bydlení a kancelářích. Při investicích do realit jsou klíčové dva faktory: rychlost povolovacích procesů a finanční podmínky na trhu. Například ve Velké Británii určuje Bank of England základní úrokovou sazbu, která je aktuálně 4,5 %. To ovlivňuje oceňování aktiv a strategii rozvoje.

Chcete ve velkých západních městech stavět vlastní projekty, nebo kupovat existující nemovitosti? Zaměřujeme se na to, co umíme nejlépe  – tedy development. Investujeme do pozemků, případně do pozemků s územním rozhodnutím či stavebním povolením, které následně rozvíjíme buď sami, nebo ve spolupráci se silnými partnery. Nákup hotových nemovitostí není naší strategií.

Bude realitní divize držet nemovitosti dlouhodobě, nebo je cílem projekty po dokončení rychle prodat? . . . Aktuálně držíme dvě nemovitosti – Masaryčku a Bory Mall v Bratislavě. Pro správu fondu jsou to stabilizační prvky portfolia, protože jde o stoprocentně pronajaté nemovitosti s jasně stanovenou

tržní hodnotou. Jejich růstový potenciál vychází jak z nárůstu tržní ceny, tak ze stabilních příjmů z pronájmu. Přesto nepočítáme s výrazným růstem podílu držených nemovitostí, protože development generuje vysokou přidanou hodnotu a je hlavním zdrojem našich výnosů. Fond však může uvolnit prostředky na dlouhodobější projekty, jako je Masaryčka

Kdy plánujete být mezi třemi největšími fondy na trhu? Velmi brzy, možná už mezi nimi jsme. Jen nepeněžité vklady, které do fondu směřují, představují hodnotu kolem 20 miliard korun, což nás automaticky řadí mezi největší fondy na trhu.

Co je podle vás hlavní konkurenční výhoda fondu Penty oproti zavedeným fondům? Jednoznačně transparentnost a efektivita. Každý měsíc doručujeme férovou hodnotu portfolia prostřednictvím nezávislého znalce, administrátora a depozitáře. Portfolio je postavené na jasných standardech a většina investic generuje stabilní výnosy. Jsme jednoduchý a srozumitelný fond –naši partneři investují do stejných akcií jako externí investoři a vkládají do něj části svého podniku. To přináší efektivní strukturu nákladů a investičního řízení, což je pro investory klíčové.

Jak rychle podle vás budou investoři schopní vidět první reálné výsledky svých investic? Velmi rychle. První ocenění proběhne k 31. březnu, což nám ukáže vývoj hodnoty od začátku roku. Tento proces bude uzavřen do konce května a následně budeme investory informovat s měsíční frekvencí.

K úspěchu to trvá mnohem déle, než si myslíte.

Vydržte, radí podnikatel Petr Stuchlík.

A pak když jste na titulce časopisu, zjistíte, že o tom život není.

Ale to se musí prožít.

Peníze řeším sofistikovaně

ní to docela dobrodružně, když napíšeme, že Petr Stuchlík se k současné roli bohatého podnikatele a investora odrazil z kómatu. Ale je to tak. Doslova. Dramatická situace na prahu smrti ho nakopla ke studiu na VŠE, spoluzaložení Fincentra, později k povedenému exitu, epizodě v politice, pohodlnému životu. Ale pořád je to přemýšlivý finančník, který se nebojí riskovat, když je to potřeba. A příběh vůbec nekazí, když se nakonec ukázalo, že za jeho kóma v mládí mohla vlastně triviální nesnášenlivost na lepek ... O své cestě, byznysových vítězstvích i životních lekcích se bavil s Jakubem Lohniským, zakladatelem krejčovství Le Premier, kterého s ním pojí obchodní historie i přátelský vztah.

Vzpomeneš si, jak jsi vydělal první peníze?

Předpokládám, že jako mnoho jiných úspěšných podnikatelů to bylo na gymplu ve stylu „prodával jsem bonbóny hloupějším spolužákům“.

Originální úvodní otázka, děkuji za ni, Kubo! Po prváku na gymplu jsem překládal manuály a rovnou je lámal, tedy graficky zpracovával tak, aby mohly jít rovnou do tisku. Pokud sis v devadesátkách koupil hodinky Casio nebo některé hry Nintendo, byl u nich český návod ode mě. Za první peníze jsem si koupil minivěž Panasonic s dvěma kazetovými jednotkami, CD přehrávačem a tunerem.

Vím ale, že jsi to v tomhle období neměl úplně lehké a někdy v osmnácti jsi skoro umřel. To přišlo ze dne na den? . . . V lednu 1995 mi zemřel tatínek, což mohl být asi ten spouštěč. Ale to se nevědělo, někdy v červnu jsem začal mít úporné průjmy a do týdne jsem z plného zdraví skončil nejdřív na JIP a pak v kómatu na ventilátoru.

Pamatuješ si z toho něco? Jaký to je být v kómatu? Vzpomínám si, že to vlastní umírání asi bylo docela příjemné, myslím ta poslední fáze. Týden předtím si vůbec nepamatuju, muselo to být strašné, ale mozek funguje tak chytře, že celý ten týden mám absolutní okno, i když jsem byl při smyslech. Nejdřív to byly takové hezké sny, dokonce i trochu erotické, nakonec bylo mi osmnáct a v nemocnici byli mladí kluci na civilní vojenské službě… No a pak ostrý střih a úplně brutální dno, bolest, nejhorší depka, co si umíš představit. Strašné. Vykládám si to tak, že když člověk umírá, asi si to zalívá nějakými endorfiny. Ale pak se něco zlomilo a ten boj a cesta zpět zkrátka bolí. Navíc jsem byl napraný vším možným, takže jsem měl určitě opiátový absťák, záněty úplně všeho, laboratorní hodnoty často mimo to, co se dá přežít – dekubity, hnus. Ale nějak jsem to dal. Maminka chudák půl roku po smrti manžela podepisovala experimentální léčebné postupy. Bylo to blbé.

Jak dlouho jsi byl mimo? A můžeš říct, že tě to nějak zásadně zformovalo? Lidé, kteří mají třeba rakovinu, začnou jíst strašně zdravě, pak se ale vyléčí a zase jedou KFC. Začal sis třeba vážit více života, nebo v těch osmnácti jsi to neřešil? V kómatu jsem byl nějakých deset dní, už s tracheostomií, na ARO asi měsíc, celkově v nemocnici myslím tři měsíce. V osmnácti organismus regeneruje celkem rychle. Byly to takové alternativní prázdniny – v červnu maturita ve Zlíně, koncem září nástup na VŠE v Praze. Po letech se nakonec ukázalo, že to byl velmi atypický průběh celiakie, tedy intolerance na lepek. Vlastně nic vážného, ale nějak se to seběhlo. A co to ze mne udělalo? Asi cynika, strašného cynika. Tedy realistu. K tomu samozřejmě dopomohl byznys a politika.

10 dní

Tolik dní byl Petr Stuchlík ve svých osmnácti letech v komatu. . . .

1,6

mld.

Přibližná hodnota Fincentra při odchodu Petra Stuchlíka v roce 2017.

365 dní

Přesně tolik dní byl Petr Stuchlík aktivní v pražské komunální politice za hnutí ANO.

V té době jsi žil ve Zlíně, což je relativně malé město. Vědělo už tehdy tvoje okolí, že jsi gay? Ne, nevědělo. Coming out jsem udělal až v Praze.

Bylo těžké říct, že jsi na kluky? Vím, že ses tím nikdy netajil, dělal sis z toho legraci. Ale jaké to je být gay v celkem konzervativním světě financí? . . . V tom mladém věku to není jednoduché, první jsem to řekl bráchovi a ten mě strašně podržel. No a pak už to

šlo docela snadno. Ve financích to zase až takový problém nebyl, nikdy mi nikdo nic nevmetl do očí. Dostali by ránu a ti lidé to tak nějak tuší. Fyzické násilí se v tomto vlastně dost podceňuje. Jasně, můžete si jít nechat předepsat anxiolytikum, jít si koupit korály a pak poslouchat podcast Deníku N o prožívání jinakosti. Nebo tomu praseti, co si dovoluje, jednu vrazíte a je klid. Navíc to má jednu výhodu.

Jakou? . . . Velmi často mají blbé řeči lidé, kteří si tím kompenzují vlastní mindráky. Takže když je to ukecané prase taky buzna, dobrá rána ho většinou vzruší a celá situace se otočí o 180 stupňů.

Když jsi nastoupil na VŠE, tak už jsi měl v hlavě Fincentrum? Přemýšlel jsi někdy o korporátu nebo jsi byl vždy spíše podnikatel? . . . Fincentrum jsem neměl v hlavě vůbec, tehdy jsem měl v hlavě spíš… to je vulgární. Užíval jsem nějaké léky na prokrvení mozku, důsledek té nemoci, byl jsem docela dlouho bez kyslíku. Korporát jsem si vyzkoušel v Johnson & Johnson, kde jsem rok pracoval v Consumer Division. A věnoval se menstruačním produktům, o.b. a Carefree. Možná proto jsem buzna, vždyť je to nechutné.

Nicméně Fincentrum jste s Martinem Nejedlým nakonec založili a poměrně brzy úspěšně prodali Mafře jeho mediální část. Ty jsi tak vydělal první větší peníze. Řešil jsi tehdy už nějaké investice? Nad investicemi jsem už tehdy celkem přemýšlel, vždycky jsem rád experimentoval a zkoušel nové věci. Takže první akcie jsem koupil asi ve druháku… a prodal je. Za ten prodej Fincentra v roce 2001 jsme ale dostali relativně malé peníze, nechali jsme je s Martinem všechny ve firmě a víceméně vše vsadili na rozvoj Fincentra jako finančně poradenské firmy. Začali jsme si ale vyplácet nějakou mzdu, což se s koncem VŠE fakt hodilo. V tom prodeji Mafře jsme měli

ROZHOVOR Petr Stuchlík

„Za

první peníze jsem si koupil minivěž Panasonic s dvěma kazetovými jednotkami, CD přehrávačem

a tunerem.“

earn-out, pak po mně ale němečtí majitelé Mafry chtěli, abych vybudoval obchod iDNES.cz a abych řídil obchod regionálních poboček. Proto jsem tam nakonec zůstal i po prodeji Němcům, kdežto Martin už rozvíjel naši finančně poradenskou část Fincentra

Z Mafry jsi ale nakonec odešel a vrátil ses do Fincentra, které na tom tehdy bylo jak? Byla to už úspěšná firma? V létě 2006 odešel z vedení Mafry Gerd Kern zodpovědný za obchod, na jeho místo v boardu se posunul Petr Marek a mně Němci nabídli obchodního ředitele celé skupiny. Což byla tehdy mimořádně prestižní pozice, ale podmínkou bylo vyvázání se z Fincentra. K jejich překvapení jsem si zvolil Fincentrum a musel ke konci roku odejít. Fincentrum již bylo rozjeto v poradenství, ale vlastně pořád na počátku. No a abychom s Martinem nebyli dva kohouti na jednom pískovišti, založili jsme v březnu Fincentrum Slovensko, kde jsem se ten byznys za pochodu naučil.

Já jsem Fincentrum od začátku vnímal jako úspěšnou firmu, kde se vše daří. Museli jste ale čelit nějakým opravdu velkým problémům? Vše vypadalo zalité sluncem právě počátkem roku 2007, což se bohužel rychle začalo měnit. V síti nám nenápadně běžel rozsáhlý podvod organizovaný Zdeňkem Kubešem, současně jsme zainvestovali do Fincentra na Slovensku a do toho ještě v roce 2007 na český trh vstoupili Partners. A koncem roku 2007 jsme vážně přemýšleli, zda to nezavřeme. Nakonec jsme všechny výzvy ustáli, aby na podzim 2008 přišla globální finanční krize. Bylo to náročné období.

Vzpomeneš si ještě na projekt Trefa – pojištění pro fotbalisty? Dělal jsem ti tehdy PR. Ivan Hašek byl předsedou svazu, místopředsedou tehdy ještě příčetný Jindřich Rajchl, Vízkovi jsem vezl 10 tisíc

do Kozlovny za to, aby nám hrál v reklamě. Proč to zmiňuji? Protože přesně tyhle typy projektů tebe jako Petra Stuchlíka nějak definují. Jít proti proudu, nebát se riskovat a udělat netradiční marketing. Pojištění pro fotbalisty byl společný projekt s Generali, který narazil na jeden limit. Totální neschopnost a lenost okresních a krajských fotbalových funkcionářů. Ti, pokud nedostali dotaci nebo úplatek, nebyli ochotní ani zvednout telefon. Natož něco udělat. Tehdy to byl těžký střet s realitou, čest výjimkám, které existovaly. Ale udělat něco pro fotbal? Kdepak! Byznysově to vycházelo výborně. Akorát bys na druhé straně nesměl mít půlmozky fotbalových funkcionářů. Dám ti příklad: První smlouvu jsem podepsal s předsedou fotbalového svazu Ivanem Haškem, kterého měli všichni rádi, sluníčko, prima. Ale manažerské schopnosti nula, prostě fotbalista, sice slavný a milý, ale manažersky to bylo zoufalství. Nakonec na to přišli i fotbalisté a vyměnili jej za Mirka Peltu. Ten byl fakt šikovný, pracovitý a schopný, jakkoli z něj média dělala pitomce. Ale projekt už jsme zachránit nestačili.

Myslíš, že v dnešní době mají finančně-poradenské firmy ještě šanci na úspěch jako se to podařilo vám nebo Partners, Broker Consulting, OVB a dalším? Že to jde stále postavit na zelené louce?

Všechny tyto firmy začínaly před 25 lety. I Partners, když vezmeš v úvahu zkušenosti zakladatelů. Už 4Fin, spin-off z Fincentra z roku 2019, to má mnohem složitější a musel přijmout spoustu kontroverzních rozhodnutí, která jej teď dobíhají. Ale menší firmy vznikají, musejí být trochu jiné a vidím, že se jim daří.

Vy jste se nakonec rozhodli, třeba na rozdíl od zakladatelů Partners, firmu prodat. Ten první prodej takzvaného velkého Fincentra byl přesně kdy? . . . V prvním pololetí 2013. Taky to ale nebylo jednoduché, to prostě nevymyslíš. Investoři se měli

setkat v entitě na Kypru, ale ten těsně před closingem vyhlásil bankrot. Členský stát EU. Doslova přes noc to právníci WGM, dnes Skils, překlopili do Lucemburska, ale tehdy nám bylo ouzko.

A bylo to tak, jak se vždycky píše v knihách o podnikatelských úspěších, že ti jednou ráno cinkla SMS z banky a tys věděl, že jsi za vodou?

Nebo jaký to je vlastně pocit, když ti na účtu přistane 100+ miliónů? Ono to chodilo postupně a v eurech, myslím… Ale jo, samozřejmě jsem tu zprávu hned přeposlal mamince.

Jak vlastně vypadá tvůj investiční proces?

Asi bude jiný nyní a lišil se před 15 lety. Co je pro tebe při rozhodování klíčové – čísla, intuice, lidé? Za dva roky mi bude padesát, ten proces trochu měním. Mám dost peněz na pohodlný život, pokud mám být něčeho součástí i aktivněji, pak mě to musí bavit. Vždycky jsem peníze řešil sofistikovaně, počítal a přemýšlel nad nimi. Možná věci někdy zlehčuju, nebojím se riskovat, ale to neznamená, že bych investoval bez rozmyslu.

A v čem dnes vidíš největší potenciál? Co říkáš na investice do nemovitostí? Proč jsi třeba před deseti lety nekoupil nějaké portfolio třeba dvacet bytů?

Nelituješ toho? To je taky podnikání. Nelituji, povedly se jiné věci, Quant vydělal navíc peníze nejen mně, ale i klientům, a s hodně malým rizikem. Člověk by měl mít nějaké zaměření, držím se financí.

Plus friends and family, to je výjimka. Pro mě jsou rodina a blízcí přátelé zásadní, tam úplně payback s finančním výnosem nečekám. Ten výnos je jinde.

Musíme se dotknout také tvé politické kariéry s Andrejem Babišem. Ale nechci se tě ptát, proč jsi to zkusil, co ti to přineslo. Jednou jsem s tebou byl na zasedání na magistrátu a celkem dost jsi je tam trolil. V politice je spousta chytrých lidí, ale také spousta běžných lidí a spousta pitomců. Klasické normální rozdělení. Kteří se navíc považují za strašně důležité, nemají smysl pro humor. Vždycky mě bavilo to testovat. Na druhou stranu já jsem politice nebyl ochoten dát všechno jako Andrej Babiš nebo třeba Miroslav Kalousek, takže co mám co hodnotit. Je to důležitá práce, přitom společností opovrhovaná.

Umělá inteligence mně poradila, ať se tě optám na, cituji: „Kampaň na pražského primátora ho stála desítky milionů korun. Když se na to podívá zpětně, stálo to za to?“ Tolik tě tohle politické dobrodružství nestálo, ne? . . . Zákonný maximální limit jsou tři miliony korun, to jsem do toho dal na přímo, zároveň mnohem víc byly nepřímé, možná oportunitní náklady. Ale zase mám lepší představu o tom, jak funguje svět kolem nás. Takže za mě dobrý.

Jsi dost aktivní na LinkedInu. Některé tvé posty jsou legendární, mix trolení a zajímavých informací. Každý si tam najde to svoje. Baví tě to? Přinesl ti LinkedIn nějaký byznys nebo fakt dobrý kontakt? Na LinkedInu jsem to já, lidi to baví a můj profil určitě patří k nejvlivnějším v českém finančnictví. Navíc nejsem svázaný korporátními pravidly a mohu věci nazývat pravými jmény. Pamatuju si, jak se mě nějaká Marcelka, která mi chtěla budovat „osobní brand“, ptala, jaký je můj cíl na LinkedInu. Nic. A možná právě proto mi přinesl mnoho zajímavých kontaktů. Které se možná přeměnily v byznys. Možná ne, nedělám si evidenci. Tak jako byl „linkáč“ dlouho podceňovaný, je teď zase přeceňovaný. Já jsem na něm od roku 2004, aktivní tak posledních deset let, je to moje jediná sociální síť. Je dobrá na testování myšlenek v určitém prostředí.

Petře, za mě jsi renesanční člověk. Měl bys jedno moudro pro někoho, kdo třeba právě teď nastoupil do otroctví nějaké konzultačky nebo velké čtyřky? A pak jedno pro mladého začínajícího podnikatele? Děkuju, to o mně říká i bráchova manželka. A to je doktorka! Moudro… K cíli vedou různé cesty a každý jsme jiný. Skvělou kariéru člověk může udělat i v konzultačce. Jako podnikatel máš větší svobodu, v malé firmě se naučíš více věcí, v té velké zase specializaci, nejvíc nakonec vždy záleží na lidech nad tebou a vedle tebe. Mladému podnikateli bych poradil jedno: vydržet. K úspěchu to trvá mnohem déle, než si myslíš. A pak když jsi na titulce časopisu, zjistíš, že o tom život není. Ale to se musí prožít.

Pořád tě dokáže tolik rozčílit, když někdo neumí používat pomlčku? Pokud je to grafik nebo typograf, tak strašně. Spojovník místo pomlčky znamená trest. Naopak správně použitá „em dash“ si zaslouží velkou pochvalu!

„Jako podnikatel máš větší svobodu, v malé firmě se naučíš více věcí, v té

velké zase specializaci, ale nejvíc záleží na lidech nad tebou a vedle tebe.“

Rekordní výsledky potěší, ale

teď jde o to být připraven

na globální změny

Českému exportu se daří a exportní pojišťovně EGAP také. Svět zahraničního obchodu ale schytává jednu těžkou ránu za druhou. Co platilo včera, nemusí platit dnes. Respektive, kdo splácel včera, zítra už taky nemusí splatit ani korunu. Jak se s riziky vypořádává státní instituce na podporu exportu, jsme se ptali předsedy představenstva EGAP Davida Havlíčka.

V čele představenstva EGAP jste přesně dva roky. Co pro vás bylo při nástupu do funkce prioritní, co z toho je splněno? . . . Prioritní pro mě bylo a vždy bude, aby EGAP byl spolehlivým partnerem českého exportu, aby byl dobře fungující a zároveň moderní institucí. Za uplynulé dva roky jsme tak pomohli českým exportérům vyvézt jejich technologie, ale i investice za zhruba 110 miliard korun, a to je nebývale vysoké číslo nejen z hlediska historie pojišťovny, ale i v kontextu české ekonomiky. Jsou to obchody, které by jinak nevznikly, respektive vznikly, ale bez účasti českých firem. Takže obchodně teď pojišťovna prožívá opravdu zlaté roky, a to samé můžeme říct doslova i o jejím hospodaření. V roce 2023 jsme meziročně zdvojnásobili zisk na 1,8 miliardy korun, což je vůbec nejvyšší číslo za celých 33 let pojišťovny. A pokud trochu předběhnu výrok auditora, tak naznačím, že i loni jsme dosáhli zisku, a to přes 300 milionů korun. A to v minulosti vůbec nebývalo zvykem. Přitom, a to je důležité říct, míra rizika  – pravděpodobnost selhání jednotlivých obchodních případů – je nejnižší v naší historii. Pro mě osobně tak náš slogan – spolehlivý partner českého exportu – nikdy nebyl a nebude jen prázdnou frází, ale každodenním cílem. Věřím, že čísla uplynulých let dokazují, že právě takovým partnerem EGAP je. A pak jsou tady konkrétní nové projekty a produkty, které jsme zavedli –jako třeba pojištění domácích investic exportérů nebo asi nejviditelnější Fond Ukrajina, který vaši čtenáři budou znát.

Tam máte splněno? Máme. Pojištění domácích investic exportérů jsme uvedli do ostrého provozu v roce 2023, a to tak, že s námi exportně orientované podniky podepsaly sedm pojistných smluv. Loni jich už bylo 13, téměř dvojnásobek.

Potřeba našich exportérů investovat do výroby, do jejího rozšiřování nebo do energetických úspor je zřejmá, a vyšli jsme jí naproti právě včas. Loni si s naším pojištěním řekli bankám o úvěry například

producenti potravin, výrobce vagónů a pak několik dalších strojírenských firem. A rozhodně tím nekončíme, do budoucna se na domácí investice chceme zaměřit ještě více a připravujeme pro ně další speciální program.

Říkáte Fond Ukrajina, ten jste spustili taky ještě tentýž rok vašeho nástupu do funkce. Jak hodnotíte fungování Fondu Ukrajina? Splnil očekávání exportérů i samotného EGAP? Když jsem se před pár dny díval, tak počítadlo udávající celkovou hodnotu objemu pojištěného vývozu na Ukrajinu ukazovalo něco přes 1,1 miliardy korun. Takže teď to bude ještě o něco víc. Objemem vývozu jsme díky Fondu Ukrajina na číslech, která jsme měli před válkou, takže ten hlavní cíl –udržet obchodní vztahy s Ukrajinou  – se nám daří. Fond Ukrajina je pro mě až osobní záležitostí. Opravdu jsme tvrdě pracovali na tom, abychom už v tom roce 2023 měli nástroj, který pomůže našim vývozcům vrátit se na Ukrajinu. A to se povedlo. Samozřejmě, situace na Ukrajině a obchodování s ní mají svou dynamiku, takže jsme ve spolupráci s ministerstvem financí a ministerstvem průmyslu a obchodu ještě loni prodloužili splatnost úvěrů až na 1,5 roku a navýšili kapacitu téměř na dvojnásobek. Vývozci tak s námi dosáhnou, jak se říká, na delší peníze, a tím, že má Fond revolvingový charakter, tak můžeme stále přijímat nové poptávky pojištění. Program běží perfektně a na jeho parametry se nás ptají i kolegové ze zahraničních ECAs (Export Credit Agencies). Třeba minulý týden jsme s jeho principy seznamovali delegaci ze Slovinska. A ani po roce a půl provozu Fondu jsme nezaznamenali žádnou pojistnou událost. Všechny úvěry jsou stále spláceny. Ale není to jen o parametrech našeho Fondu. Chci zejména ocenit české firmy, že se nebojí i v této složité době na Ukrajině obchodovat. Platební rizika na sebe bereme my, ale stále to vyžaduje velkou podnikatelskou odvahu do toho jít.

Plánujete v budoucnu podobné specializované fondy, například pro obnovu Ukrajiny nebo jiné regiony? . . . Fond Ukrajina kryje vývoz především zemědělské techniky

pro ukrajinské farmáře, dále potravin a nově například keramiky. Jedná se tedy o řádově menší zakázky, než jakými může být třeba rekonstrukce energetické infrastruktury. Jsme připraveni na startovní čáře, známe ukrajinské prostředí, firmy, banky a až se začne s poválečnou obnovou země, tak tady budeme pro české firmy připraveni. Jestli k tomu bude potřeba nějakých speciálních nástrojů? Budou potřeba především peníze. České firmy jich budou potřebovat hodně a v rychlém časovém sledu. My si uvědomujeme, že nemůžeme zůstat pozadu za konkurencí ze zahraničí a proto pracujeme na takzvaném druhém okruhu, tedy na možnosti, kdy by EGAP mohl za splnění určitých podmínek a po souhlasu vlády uzavírat smlouvy případně i nad rámec svých dosavadních limitů. I tady – a je to patrné z toho, co už jsem řekl, z našich výsledků – postupujeme my jako EGAP velice obezřetně a opatrně. Příležitost to bude pro české firmy obrovská, ale nesmíme přitom udělat chybu, která by takovou podporu ohrozila.

Jaká rozhodnutí za poslední dva roky byla z vašeho pohledu nejvýznamnější? Na začátku to určitě bylo právě spuštění Fondu Ukrajina. Obecně to je ale snaha neustále inovovat. Svět je v pohybu, mění se rizika ale i nabídka služeb našich partnerských organizací z jiných států. A my nesmíme zůstat pozadu. Naopak, postupně se snažíme dostat i na mezinárodní úrovni do skupiny inovátorů a nabízet českým firmám finanční služby na světové úrovni. Proto například s našimi kolegy z Polska a Jižní Koreje plánujeme spustit mezinárodní výměnný program pro sdílení zkušeností. Když chcete být nejlepší, musíte se také od nejlepších učit.

Narazil jste během svého působení na něco, co vás výrazně překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně? . . . Pozitivně mě překvapila akceschopnost ministerstev. Ať už šlo o  Fond Ukrajina,

legislativní změny nebo další novinky, které chystáme. Naši kolegové na ministerstvu financí, průmyslu, ale i jinde jsou profesionálové, kteří podrobně rozumí nejen tomu, co děláme, ale proč je třeba věci posouvat dále dopředu. Naopak negativně mě překvapilo, jak rychle se dokáže geopolitická situace měnit. To tempo je skutečně až zarážející. A pro nás, kteří podporujeme i velmi dlouhodobé obchodní případy, je to něco, čemu se musíme naučit přizpůsobovat.

Jak vnímáte posun EGAP pod vaším vedením, například z hlediska hospodaření, vztahu k exportérům nebo interního fungování? Jsme pojišťovna, a to je typ instituce, která je založena na kontinuitě. Řada z dnešních rekordních výsledků tak je výsledkem dlouhodobé práce. Osobně jsem v  EGAP již téměř 13 let, a je úžasné vidět, jak se postupně naplňují výsledky mravenčí práce z minulých let. Co se snažíme dál prohlubovat, jsou právě inovace a vztahy k exportérům. Jezdím osobně k našim klientům, řada z nich má na mě přímý kontakt, a když se objeví nějaké komplikace, snažíme se je hned řešit. Zároveň se ale snažíme zvyšovat tlak na efektivitu. I přes výraznou inflaci, kterou jsme v ČR měli, se nám podařilo snížit náklady o 5 %. Velký podíl na tom má digitalizace. V letošním roce již bude možné žádat o jakýkoliv náš produkt elektronicky, stejně tak vyřizovat pojistné události.

Ve vaší knize „Investor 21. století“ zdůrazňujete dlouhodobost investičních strategií. Uplatňujete tuto filozofii i při řízení EGAP? Činnost EGAP je z podstaty dlouhodobá, takže to perfektně zapadá. Projevuje se to pak v různých oblastech. Ve vztahu ke klientům je to naše poradenská role. Neposkytujeme jen pojištění, ale zároveň pomáháme i obchodní případy strukturovat, správně nastavit. Ošetřit například dodavatelská rizika, kterým by vývozci mohli čelit. Je to naše dlouhodobá investice do klientů, která se nám pak vrátí ve zdravém průběhu

obchodního případu a v pozitivních referencích. Ale je to i oblast vnitřní  – investujeme do našich vlastních lidí, do jejich rozvoje, jazykových znalostí, dobrého pracovního prostředí. A vrací se nám to v jejich špičkové práci, loajalitě a nízké fluktuaci.

Je nějak odlišné řízení státní pojišťovny oproti komerčním finančním institucím? Jsme státní pojišťovna. Co může být větší symbol konzervativnosti? A přesto se naopak snažíme být inovátorem a poskytovat klientům moderní finanční služby. Osobně nevidím důvod, proč bychom jako státní instituce měli zaostávat. Inspirujeme se komerčním trhem i zahraničím. Samozřejmě naše obchodní případy budou vždycky v něčem specifické, ale to neznamená že u státní pojišťovny nemůžete získat pojištění například elektronicky nebo že vám poskytneme kvalitní analytickou podporu už ve fázi dojednávání vašeho vývozního obchodu.

Jaké jsou podle vás největší chyby, které čeští exportéři dělají z pohledu řízení rizik při investování v zahraničí? . . . Moc se to neví, ale čeští investoři jsou v zahraničí aktivní a ve většině případů úspěšní. Jenom případy, které byly realizovány s námi, byly v takovém objemu, že se ČR dostala na 7. největší objem pojištěných investic na světě. Samozřejmě jsou ale vždy příležitosti pro zlepšení. Pokud investoři chtějí využít naše pojištění  – například proti riziku vyvlastnění nebo zákazu převodu dividend –, tak je určitě lepší když přijdou již na začátku úvah o své expanzi do zahraničí, abychom byli při vyhodnocování rizik zapojeni hned od prvopočátku. Investoři, kteří jdou čistě komerční cestou, dělají samozřejmě hlavní chybu v tom, že k nám nepřijdou (smích).

Jak si podle vás stojí český export v současné době? Daří se nám využívat příležitostí, které svět nabízí? . . . Export loni rostl rychleji než inflace a asi neznám nikoho, kdo by řekl, že si stojíme špatně. Máme tady skvělé firmy, které drží krok se světovou špičkou a některé dokonce to tempo ještě ostatním

Ing. David Havlíček, Ph.D., CFA

Absolvoval Fakultu financí a účetnictví na VŠE v Praze, kde získal titul Ph.D. v oboru finance, a je držitelem certifikátu CFA. V minulosti působil na Úřadu vlády ČR jako vedoucí ekonomických analýz. V EGAP působí již téměř 13 let, prošel různými pozicemi ve společnosti, generálním ředitelem je dva roky. Je koordinátorem NERV a spoluautorem knihy Investor 21. století.

udávají. Vidět na vlastní oči, jak v Kunovicích umí vyvinout a postavit vlastní letadlo, tedy L410, které pak Aircraft Industries prodává do celého světa, to byl jeden ze zážitků nedávné doby, který stál za to. Není to fráze, fakt patříme mezi ty nejlepší na světě. Pak je tady ovšem ta struktura zahraničního obchodu a skutečnost, že prostě skoro třicet procent vývozu míří do Německa. A od toho jsme tady my, EGAP, abychom tuzemským firmám pomohli prosadit se na trzích, kam to mají z Česka dál. A z našeho pohledu se jim to daří. Prožíváme v tomto ohledu skvělé časy, ale pozor, připravme se na

probuzení, které může být hodně tvrdé. Míra rizika ve světě je opravdu vysoká a dynamika změn nevyzpytatelná.

Jak se na výsledcích českého exportu odrazily poslední globální ekonomické turbulence a válka na Ukrajině? Výrazně. Teď je otázka, které turbulence máte na mysli, protože nejistota a míra rizika rostou, ať se podíváme na východ či naopak na USA. Co je ale delší dobu vidět na číslech, je válka na Ukrajině. Řada firem, i z řad našich klientů, tak přišla ze dne na den o své odbytiště  – ať už v Rusku nebo na Ukrajině  – a všichni se pak museli vypořádat se skokovým navýšením cen energií. Na to jsme právě měli záruční program EGAP Plus, tam během pouhých devíti měsíců roku české firmy vyčerpali celou jeho kapacitu, přes šest miliard korun. Byly to různé strojírenské firmy, ale například i výrobce kol. Z pohledu naší angažovanosti je pak zajímavé sledovat, jak ta se dlouhodobě snižuje v případě Ruska. Když se podíváme hodně dozadu, to je před rok 2014, kdy začala okupace Krymu, tak v té době naše angažovanost v Rusku dosahovala přes 70 miliard korun. To je hodně vysoké číslo. Dnes je angažovanost prakticky zanedbatelná. Z předválečných asi 11 miliard korun, které jsme v Rusku v únoru 2022 měli zůstává dnes něco kolem tří miliard. Jsou to samozřejmě případy z minulosti, žádné nové pojistky do Ruska od začátku války neděláme.

Jak se českým exportérům daří pronikat na nové trhy? Vidíte nějaké perspektivní regiony, na které by se měli více zaměřit? Myslím si, že to není tak jednoduché. Nejde zabodnout prst do mapy a říct  – tak a teď všichni do Afriky. Každé odvětví, každá země a každá firma a každý produkt má svá specifika. Máme silný analytický tým, který i na základě podnětů exportérů skutečně detailně a vyčerpávajícím způsobem vyhodnocuje příležitosti a rizika konkrétních trhů.

Každý trh má svá pro a proti, každé podnikání nese rizika. Důležitou roli v tom má ministerstvo zahraničních věcí, které připravuje každoročně světovou mapu oborových příležitostí.

Existuje dnes oblast, ve které české firmy zaostávají a kde by podle vás měla přijít výraznější podpora? Celý život zastávám názor, že podporovat se mají silné stránky – ať už osobnosti, firem, odvětví nebo státu. Každá koruna investovaná do silné stránky mívá až třikrát větší efekt než snaha vylepšovat něco, v čem zaostáváte.

Někdy vám nic jiného nezbyde, ale pokud máte možnost volby, tak je to vždy lepší

investice. Vůbec se nestydím za to, že mezi našimi klienty jsou úspěšné firmy, kterým pomáháme například v některých zemích, kde je rizikovější prostředí. A i na úrovni odvětví či firem vždy najdete něco v čem je to dané odvětví nebo firma komparativně lepší, a tam bychom měli  – i například prostřednictvím jiných státních nástrojů – směrovat naši podporu.

„Mít po ruce pár drobných na malé i větší radosti není na

škodu. Jen je dobré pamatovat, že impulzivní nákupy, podnícené momentálním hnutím mysli, často přinesou výnosy v úplně jiné podobě, než byste čekali.“

Miliony na kolech: Neotřelý pohled do světa sběratelů drahých vozů.

BIBLE Hezké nezbytnosti

Vroom de la vroom:

Výběr aut, jejichž nákup se majitelům mnohonásobně vyplatil

Ozempicová hostina: Zdraví vítězí nad hédonismem a jídlo se z požitku mění v kalkulovanou nutnost

Platinum dinner: S Václavem Dejčmarem ve Fieldu

Jukebox: Playlist oblíbených

songů Petra Kellnera

Dekonstrukce: Patek Philippe Sky Moon Tourbillon

Jarmark marnivosti: Průvodce požitkáře napříč staletími

Příběh žlutého pokladu: Fascinující historie ananasu. V 18. století měl ananas cenu malého jmění

Vyplatí se do aut investovat peníze nebo jenom city?

Přinášíme neotřelý pohled do světa sběratelů drahých vozů, plakátových snů i nostalgických vzpomínek na vlastní dětství.

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Veškrna

utomobil i ve třetím tisíciletí, kdy jsou asfaltové arterie beznadějně ucpány ranní i odpolední špičkou, zůstává druhou největší investicí v životě průměrného člověka a jedním z nejvýraznějších marketingových symbolů. Představuje technologický pokrok, společenský status, estetickou hodnotu nebo kus osobní historie. Jeho role v životě každého z nás může být odlišná  – jde o pouhý nástroj sloužící k přesunu z místa

A do B, nebo extenzi životního stylu, kterou dáváme na odiv svému okolí. Pro někoho je druhé nebo třetí auto takzvaně pro radost a v neposlední řadě jsou tu vozy investiční, jejichž hodnota stoupá i padá, ale v ideálním případě dlouhodobě roste.

Sbírání aut je větší investiční ruletou než nákup nemovitostí, zlata nebo akcií, díky všudypřítomné popkultuře se však s vlastnictvím auta pojí řada emocí. Kdy jindy si o roli tohoto „spotřebního zboží“ popovídat než v době, kdy automobily jako takové stojí na osudové křižovatce. Jen málokdo si troufne odhadnout, jestli za dvacet let budeme jezdit na benzin nebo elektřinu, zda budeme vozy vlastnit nebo sdílet, případně kdo je bude (za nás) řídit. Pro fanoušky do technologií jsou to vzrušující otazníky, pro sběratele a investory spíš vykřičníky.

PÁRTY NA KONCI SVĚTA

Na první pohled to vypadá, že je automobilový průmysl v krizi. Ceny základních modelů rostou raketovým tempem, u elektromobilů se nabídka výrobců ne vždy potká s poptávkou zákazníků a do toho všeho apokalyptické předpovědi o tom, že nastupující generaci už řízení nebaví, a proto se nemůže dočkat aut bez volantu a řidičů, kteří už jsou jen pasažéry a nemusí procházet očistcem autoškoly nebo neustále věnovat pozornost vozovce. Jenže jakmile jste ochotní utratit za auto vyšší jednotky milionů korun, rázem dostanete úplně jiný obrázek. Prémiové automobilky pořádají koňské dostihy – designově se inspirují vlastní historií, ale technologicky posouvají laťku daleko za hranici v provozu použitelných 400 až 500 koňských sil. Výjimkou už dnes nejsou ani tisícikoňové

Můžete si koupit „poslední osmiválec od Jaguaru“, „velkolepý návrat francouzské závodní školy“, „legendu ze stříbrného plátna“. Možností jsou stovky a opět v tom hrají roli emoce, což není zrovna kompatibilní s promyšlenou a konzervativní investicí.

hybridy, co vystřelí z nuly na stovku pod tři sekundy. I rodinný kombík může mít 400 koní a dostane vás do konfliktu s dopravními předpisy během okamžiku. „S dostatkem peněz můžete snadno nabýt dojmu, že automobilový průmysl je vlastně na vrcholu. Více koní, více luxusu, méně kusů a s tím i maximální pocit výjimečnosti. Jak se v těch kontrastech vůbec zorientovat?

UMÍRAJÍCÍ JEDNOROŽCI

Kdo má zdroje navíc, tomu asi finanční poradce nákup auta nedoporučí. U nové sériovky přijdete podpisem smlouvy okamžitě o část hodnoty, kterou snižujete s každým najetým kilometrem. Navíc vás stojí nemalé částky i údržba a starost o to, aby vůz zůstal v originálním stavu. Radek Pokorný, úspěšný developer a jeden z největších sběratelů aut v Česku, to víceméně potvrzuje: „Moje sbírka začala proto, že jsem tak trochu vetešník. Kdo sbírá známky, ten si je může snadno kamkoli odnést nebo je schovat do skříně a několik let je tam nechat ležet. S auty je to složitější. Proto vznikla Engine Group, se kterou jsem měl velké plány. Dnes už vím, že sbírání aut prostřednictvím investičního fondu nefunguje. Mnoho chytrých lidí po Evropě zkoušelo od klientů vybrat peníze a pak nakupovat raritní automobily, hodinky, whisky. A všichni zjistili, že trh je příliš vrtkavý. Ve srovnání s investicí do tradičních komodit je tu vyšší riziko a mnohem delší návratnost.“

Přesto ambiciózní projekt žije dál prostřednictvím Engine Classic Cars Gallery, kterou najdete v Premium Outlet Prague Airport, obchodním centru na dohled od letiště Václava Havla. „Je to taková živá výstavka, dílna a zároveň prodejní galerie. Každý, kdo přijde, tu může vidět pár stovek aut. Vozy v té hlavní uličce se snažíme pravidelně měnit, další jsou v depozitech a nahlédnout se dá prosklenou stěnou i do servisu, kde se pořád něco děje. Co se týče pravidelných akcí, chodí k nám školy, děláme komentované prohlídky a všeobecně se snažíme o osvětu. Není to jen parkoviště, servis a bazar pro mě a několik kamarádů. Přijít může kdokoli, vstupné je zdarma a dělá nám

to radost. To je občas v životě rozhodující,“ popisuje Pokorný svatostánek automobilismu na kraji Prahy.

V  Engine Classic Cars Gallery to vypadá trochu jako u Jaye Lena, oblíbeného amerického moderátora, který své milionové výdělky z televize utrácel za auta tak vehementně, že si musel postavit speciální klimatizované hangáry a najmout tým lidí, který stovky jeho vozů (některé dostal i darem a pečlivě je zrenovoval) pravidelně kontroluje, udržuje „naživu“ a opravuje. „Pokud k těm autům nemáte vztah a nechcete s nimi jezdit, pak jsou to jen a jen starosti. Není náhoda, že máme v rámci galerie i živý servis. Jakmile máte deset a víc aut, tak není v silách jednoho člověka, aby je udržoval v provozu. Stojící auto si vždycky něco umane, takže nemůžete počítat s tím, že jen sednete a jedete,“ doplňuje Pokorný. Pokud vás předchozí řádky neodradily a máte zbytečných pár milionů, stejně vás čeká velké rozhodování. Můžete si koupit „poslední osmiválec od Jaguaru“, „velkolepý návrat francouzské závodní školy,“ „legendu ze stříbrného plátna“… Možností jsou stovky a opět v tom hrají roli emoce. Ano, Jaguar F-Type už zmizel z výroby a časem bude moderní klasikou s motorem a jízdními vlastnostmi, které v rámci automobilky už asi nenajdete. Alpine A110 byl velkým comebackem malé značky a jeho hodnota určitě poroste, zvlášť u ostrých verzí, kterých se vyrobilo jen málo. Chybu určitě neuděláte ani koupí Aston Martinu nebo Fordu Mustang, dvou nejslavnějších automobilových hvězd stříbrného plátna. Ovšem v případě Mustangu už musíte sáhnout po limitovaných edicích, protože základní verze se vyrábějí miliony kusů.

KUPUJTE, NEBUDOU!

Limitované edice od automobilek jako Porsche, Ferrari nebo Lamborghini jsou trefou do černého. Máte jistotu okamžitého zhodnocení, oporu továrního rodokmenu a potvrzení toho, že jste získali něco výjimečného. Jenže u zmíněných automobilek to znamená, že musíte předběhnout frontu a mít v rámci pořadníku výhodnou pozici.

Stálí zákazníci, majitelé dřívějších limitek nebo pravidelní kupci základních modelů mají logicky přednost. Pak se však z nákupu vysněného vozu stává podnik na dlouhé lokte a hluboké kapsy.

Tím se dostáváme do kategorie snových vozů bez chybičky, ať už jde o tyto limitované

edice, nebo třeba karosářské unikáty, jež si ve specializovaných odděleních automobilek mohou objednat ti nejváženější zákazníci. Taková auta už ani nemají cenovku. Pokud se na ni musíte ptát, nemůžete si je dovolit. Velkou roli na trhu movitých zákazníků hraje i nostalgie. To je úrodná půda pro

Žádné auto není tak staré, aby se nedalo zachránit. U cenných exemplářů nebo historických závodních speciálů má milionovou hodnotu třeba i jen identifikační číslo (VIN), kolem kterého postavíte od nuly zbytek auta.

Odstrojení milovaného auta na holý skelet karoserie může být zajímavým kvízem.

Pro spoustu lidí je onen „základ“ k nepoznání.

I stará auta jsou fascinující skládankou a výkladní skříní dobových technologií. Dokonalá péče zabere stovky člověkohodin.

Na internetu seženete cokoli, ale ne vždycky vysněná součástka dojde do druhého dne.

I proto občas vůz odpočívá v rohu dílny a čeká na ten správný balík.

Limitované edice od automobilek

jako Porsche, Ferrari nebo Lamborghini jsou trefou do černého. Máte jistotu

okamžitého zhodnocení, oporu továrního rodokmenu a potvrzení toho, že jste získali něco výjimečného.  +

Porsche 911 a Ford Mustang, dvě nestárnoucí ikony, které se díky šikovným mechanikům vrací do formy. V roudnické dílně Renover mají s oběma vozy bohaté zkušenosti.

HEZKÉ

spoustu malosériových výrobců, kteří vám nabídnou eleganci Porsche z osmdesátých let s technikou aktuálního modelu a pozorností k detailům, která je v sériové výrobě nemyslitelná. Legendární dílny jako Singer , ICON , Gunther Werks a mnohé další staví za jednotky milionů dolarů nekompromisní stroje času. Potkat dva stejné na silnici je nemožné, ale tomu odpovídá i všechno kolem. Řada zákazníků si podobné vozy nekupuje na investici. Aby si je mohli dovolit, musí být už dávno pohádkově bohatí.

STODOLNÍ KRÁLOVNY

Řekněme, že pohádkově bohatí nejste, takže nepřipadá v úvahu, že si koupíte Lamborghini, co vám viselo v pokojíčku na stěně, když jste byli malí. Pokud jste mladší než já, dost možná jsou pro vás plakáty muzejním kouskem a s auty jste se poprvé potkali ve videohrách jako Need for Speed, Gran Turismo nebo Forza Motorsport. Právě díky nim se teď investiční trh opět posouvá. Trendy už nejsou osmdesátkové hrany nebo Ford Mustang Steva McQueena, ale devadesátkové japonské legendy jako Nissan Skyline, Subaru Impreza STi 22B, nebo Honda S2000. Pořád se bavíme o dost drahých autech, zvlášť když díky všudypřítomnému internetu i ty relativně výhodné nabídky v řádu minut vyluxuje někdo z druhého konce světa a následně si nechá poslat auto parníkem, protože existují agentury, které mu veškeré papírování zařídí za něj. Další možnosti? Stodolní královny jsou dnes už jen mýtem. Šance, že po dědečkovi zdědíte veterána s minimálním nájezdem, co poctivě čeká pod senem, až mu někdo věnuje péči, je spíš z kategorie pohádek pro romantické sběratele. V českém kontextu dvojnásob, protože tady se ve stodolách skutečně nachází už jen to seno.

Pak je tu však ještě fenomén ironic cool, který opět vrací do hry emoce. Jak to rychle charakterizovat? V osmdesátkách byl Trabant terčem vtipů, v devadesátkách už spíš soucitu, pak následovala fáze zapomnění, takže když dnes vidíte na silnici „tráboše“ v dobrém stavu, cítíte skoro až dojetí, že

ho někdo pořád provozuje. V záchvatu nostalgie se rozhodnete, že byste si chtěli nějakou tu kraksnu z vašeho mládí pořídit a šokovaně zjišťujete, že škodovky, trabanty, žigulíky nebo embéčka v dobrém stavu stojí hotové jmění.

Tenhle trend – pořídit si do rodiny jako třetí nebo čtvrté auto něco nejen pro radost, ale vyloženě pro srandu  – je sice mimo náš investiční záběr, ale pomáhá na svět řadě tematických automobilových slavností (někam mají přístup třeba jen osmdesátková auta a majitelé se musí sami obléct podle dobové módy), a především pak specializovaným autoservisům. Zub času je často neúprosný, takže když si za drobné pořídíte legendu či každodenní připomínku dospívání během normalizace, možná vás čeká odstrojení na plech, nový lak, přečalounění interiéru nebo výměna zpuchřelých hadic a dalších životně důležitých dílů.

Servisů klasických aut je čím dál víc. My jsme fotky k našemu článku dělali ve Vědomicích, malé obci na kraji Roudnice nad Labem, kde žijí fachmani s velkými sny. Zlaté české ručičky tu ve firmě Renover dávají veteránům druhou šanci a nabízejí komplexní servis od prvního do posledního šroubku. Žádné přání není nemožné, ale zákazníků, kteří se rozhodli jít proti proudu času, přibývá. A nostalgie je občas mocná čarodějka, jež si nevybírá.

VZÁCNÁ PANDA NA VŠECH ČTYŘECH

Když přijedete do Svatého Mořice na lyže, pokud si to tedy můžete dovolit, naskytne se vám neobvyklý pohled. Mezi milionovými bouráky se tu a tam proplétá kompaktní Fiat Panda. Hranatá legenda osmdesátek, neúnavně stoupající do zasněženého vršku. „Je to model 4x4, který přišel na trh v roce 1983. Auto se stavělo v rakouském Steyru, má pětistupňovou převodovku s extrémně krátkou jedničkou a mimořádně schopnou čtyřkolku, která vyjede cokoli. A ve Svatém Mořici s tím jezdí milionáři na lyže – mají to trochu jako golfový vozík.,“ vysvětluje popularitu staré Pandy Radek Pokorný. Sám jich vlastní hned několik a jednu teď vyšperkoval, protože ji měl jako dárek

V osmdesátkách byl Trabant terčem vtipů, v devadesátkách už spíš soucitu, pak následovala fáze zapomnění, takže když dnes vidíte na silnici „tráboše“ v dobrém stavu, cítíte skoro až dojetí, že ho někdo pořád provozuje.

Klempířina a čalounictví — čím starší auto, tím vystupují tradiční řemesla víc do popředí. Rukodělnost je pak u veteránů patrná zvenku i zevnitř.

Celolak není levnou záležitostí, ale dokáže probudit do nového života každý vůz. Je pomyslnou „třešinkou na dortu“, jejíž efekt mnoho majitelů podceňuje. →

k padesátým narozeninám jistého českého miliardáře. Konečně ten bude mít čím jezdit na lyže do mondénních středisek. Kolik za takovou Pandu dáte? Čtyřkolka je mezi sběrateli populární, ale pořád mluvíme o 250 až 400 tisících korunách. Daleko, předaleko od pořizovací hodnoty v osmdesátých letech, ale bez šance na investiční růst. Tohle je prostě jen takové sranda auto. Pokorný má podobných italských „klasik“ tucty, některé si na stránkách Engine Group od něj můžete koupit. A vedle toho má raritní poršáky, několik závodních aut s příběhem a teď uvažuje o zakázkovém okruhovém speciálu Lamborghini Jarama 400 GT „Bizzarrini“. Vznikly pouhé tři exempláře a tenhle je na kost oholenou

skořápkou. Auto s příběhem a potenciálem. Pro Pokorného je to investice do zážitků –ať už jde o rozsáhlou rekonstrukci, sžívání se s autem nebo pocit, že dal novou šanci jedinečné italské klasice.

INVESTICE DO ZÁŽITKŮ

Jeden z největších českých sběratelů, v jehož kolekci najdeme velmi cenné kousky, se díky tomu svému vetešnictví stal kurátorem hodnotné sbírky vlastně omylem.

„Láskou k autům jsem naštěstí nakazil i pár svých kamarádů. Scházíme se, povídáme si o autech, o životě, prostě o všem, ale to je organické budování nějakých vztahů či chcete-li party, kde auto hraje jen částečnou roli, není tím hlavním důvodem, proč

se potkáváme. Kvůli autům se sejdeme na nějaké naší akci, třeba i jen jednou ročně, kam dorazí zajímaví lidé z různých profesí a koutů republiky. Nic organizovaného, nic klubového. Takže radím, ať si koupíte něco pro radost a třeba pak na pumpě potkáte další zajímavé auto, dáte se do řeči, najdete spřízněnou duši. Krásná auta dělají radost cizím lidem na ulici a mají tendenci sbližovat podobné nátury. Proto jsou pro mě smysluplnou investicí, ať jde o staré Porsche, nebo starou Pandu.“

Když si za drobné pořídíte legendu či každodenní připomínku dospívání během normalizace, většinou vás čeká odstrojení na plech, nový lak, přečalounění interiéru nebo výměna zpuchřelých hadic a dalších životně důležitých dílů.

Hranatá nolstagie přichází v době aerodynamicky vypiplaných vozů znovu do módy, protože vám umožní trčet z davu.

Ferrari 400P — ve své době nepochopený exot, dnes vyhledávaná rarita.

Závodnické pavučiny uhranou malé i velké kluky. Sběratelé si pro radost čím dál tím častěji pořizují okruhové speciály, které na silnici ani nesmí.

Rudý interiér Porsche byl ve své době jen pro ty nejodvážnější. I proto jsou dnes vozy s extrovertními dekory často cennější než jiné.

Každý záhyb karoserie starého auta vypráví svou vlastní kapitolu velkého příběhu. Často jde o technická řešení pro daný vůz ojedinělá, což přidává na hodnotě i zajímavosti.

Největší trefy do černého na čtyřech kolech.

Podívejte se na topku investičních aut, jejichž nákup se majitelům mnohonásobně vyplatil.

Ozempic proměnil talíře v bitevní pole. Zdraví vítězí nad hédonismem a jídlo se z požitku mění v kalkulovanou nutnost. Restaurace se přizpůsobují, porce se scvrkávají a gurmáni jsou na ústupu.

Zůstane po revoluci GLP-1 jen prázdný talíř — a prázdný žaludek?

Pokud byl někdo skutečným gurmánem, pak to byl americký spisovatel A. J. Liebling. „Hlavním předpokladem kvalitního psaní o jídle je správný apetit,“ poznamenal kdysi. A ten jeho? Nejen správný, ale přímo neukojitelný. V roce 1955 si v Paříži dopřával hostinu, která začala alsaským vínem a pstruhem utopeným v rozpuštěném másle, v takovém objemu, že by „přivodilo trombózu celému pluku Paulů Dudleyů Whitů“ (White byl ve své době předním americkým kardiologem).

Pak následovaly dva masité chody – protože proč se rozhodovat mezi dvěma možnostmi, když můžete mít obě?! A nakonec, aby to mělo patřičnou tečku, se svým spolustolovníkem, divadelním impresáriem Yvesem Mirandem, vypili tři lahve šampaňského Krug

O dva roky později Mirande onemocněl. Podle Lieblinga za to nemohly roky nezřízeného obžerství, ale naopak nešťastná střídmost, kterou mu nařídili lékaři – připravili ho tak o jedinou opravdovou radost. „Abstinence způsobuje smrt,“ tvrdil. Jenže osud měl poslední slovo. Liebling zemřel v devětapadesáti na zápal průdušek, s nemocným srdcem, selhávajícími ledvinami a váhou, která by vydala za dva. Ujedl se k smrti.

Jeho posedlost požitkem dnes působí skoro jako hrdinský čin. Zavrhli jsme snad

gurmánskou filozofii? Pravda je, že gastronomii zasáhla tvrdá realita  – rostoucí náklady drtí podniky a luxusní restaurace zavírají jedna po druhé. Zakládání nových zpomaluje, zájem o fine dining chladne. Útraty v luxusních londýnských restauracích klesly o 11 procent, což naznačuje, že dvacetichodové degustační menu už není tím, co lidi láká. Nebo spíš tím, za co jsou ochotní zaplatit.

Do hry vstupuje nový kult umírněnosti. Prodej alkoholu celosvětově klesá a stále více lidí se podřizuje „mainstreamem diktované střídmosti“, jak tomu říkají zasvěcenci. Počítání kalorií a držení diet už nikoho nepřekvapí, ale sledování hladiny glukózy a dalších zdravotních ukazatelů  – ideálně už během oběda  – ano. Se stejným trendem ubývá i skleniček na

TEXT Ajesh Patalay

stolech restaurací; v USA klesl prodej vína o osm a lihovin o 3,9 procenta. Zdá se, že zdraví definitivně vítězí nad hédonismem a dekadentní jídelníčky vycházejí z módy. Opravdové jedlíky dnes známe nanejvýš z groteskních „mukbang“ videí, kde se z jídla stává show  – vychutnávaná diváky na dálku a bez pocitu viny.

Liebling se vysmíval lidem, kteří si dělali starosti o zdraví. Dnes si je ale dělat musíme – nelze ignorovat zprávy o tom, že rakovinu může způsobit i sebemenší množství alkoholu. A stejně tak nelze pominout snahu tyto zdravotní náklady kompenzovat. Průlom přinesl Ozempic –v některých zemích volně prodejný lék na hubnutí, který napodobuje střevní hormon GLP-1 a eliminuje potřebu omezovat se. Lidé se prostě rychleji cítí sytí. Podobně fungují i další léky jako Mounjaro nebo Zepbound , jež napodobují hormon GLP. Výsledky? Očekává se, že míra obezity v USA poprvé po více než deseti letech klesne. Ale znamená to i konec chuti k jídlu, jak ji známe?

V roce 2024 užíval léky na bázi GLP-1 jeden z osmi dospělých Američanů. Kdyby byly dostupné v rámci britského veřejného zdravotnictví NHS, bral by je dokonce každý pátý. Ostatně, minimálně půl milionu Britů už si je pořizuje soukromě. A farmaceutické firmy mají žně: podle odhadů Morgan Stanley Research dosáhne globální trh s těmito léky do roku 2030 objemu 105 miliard dolarů (2,5 bilionu korun).

Ozempic mění nejen pasy, ale i účty v restauracích. Podle průzkumů 63 procent jeho uživatelů za jídlo utrácí méně  –a tento trend je patrný na obou stranách Atlantiku. „Dřív si každý objednal svůj chod. Teď se čtyřčlenná skupina podělí o pár předkrmů, maximálně si dá těstoviny nebo rybu,“ postesknul si jeden newyorský restauratér. Další dodal, že hosté se vyhýbají sacharidům a místo nich volí bílkoviny. A pak jsou tu ti, kteří mizí úplně. Majitel podniku z londýnského Notting Hill přiznal, že Ozempic stojí za úbytkem jeho stálých hostů. A i ti, kteří stále chodí („ze zvyku“), už pokrmy často nedojídají.

Léky na hubnutí nesnižují pouze chuť k jídlu, ale i chuť na alkohol, pochutiny a celkově na „hříšné“ pokrmy. „Mění se typ potravin, na něž mají uživatelé GLP-1 chuť  – mění se jim dokonce chuťové buňky,“ říká Alexandra Sowaová, newyorská lékařka a autorka knihy The Ozempic Revolution. „Už tolik netouží po sladkých, slaných a hyperchutných nezdravých jídlech. Místo toho je lákají přirozené, plnohodnotné potraviny  – zelenina, maso, vejce, mléčné výrobky.“ Mnoho jejích pacientů si k večeři objednává prosté bílkoviny se zeleninou. Ne proto, že by drželi dietu. Prostě na nic jiného nemají pomyšlení. Osman Badawi (není to jeho pravé jméno) pracuje v PR a sám sebe označuje za milovníka jídla. Na večeři vyráží třikrát až čtyřikrát týdně. Když se před rokem rozhodl shodit pár kilo, sáhl po netradiční metodě –mikrodávkování Ozempicu. Lékaři ho sice nedoporučují, ale popularita roste. Badawi si přípravek aplikoval vždy na týden, jednou za tři až čtyři měsíce. „Bylo to jako krátký pobyt v lázních,“ říká. Bříška se zbavil, ale zároveň si uvědomil, že dobré jídlo je pro něj víc než jen kalorie. A tak dlouhodobé užívání Ozempicu zavrhl.

Emma Topherová (není to její pravé jméno) pracuje pro Amazon Web Services a považuje se za gurmánku. Po letech diet a neustálého boje s váhou začala loni v dubnu užívat přípravek Mounjaro. Ten nejen zkrotil její chuť k jídlu, ale pomohl jí přehodnotit samotný vztah k jídlu  – rozdíl mezi radostí z jedení, kdy jde hlavně o množství, a radostí z jídla, kde hraje roli kvalita a chuť. „Dřív jsem jedla, i když už jsem nemohla,“ říká. „Teď mi stačí menší porce, ale i tak si jídlo dokážu užít.“

Kam to všechno směřuje? Potravinářské firmy už se přizpůsobují. Nestlé a další uvádějí na trh nové značky zaměřené přímo na uživatele GLP-1. Jejich řada Vital Pursuit sází na „vyvážené porce“: proteinové těstoviny, pizzy s vysokým obsahem bílkovin, vlákniny a vitaminu A. Restaurace mezitím ladí jídelní lístky podle nových chutí. „Jistě se brzy objeví investoři, kteří vsadí na ‚ozempicové restaurace‘ s menšími

porcemi a konceptem přizpůsobeným hubnutí,“ říká Gemma Bellová, PR manažerka londýnských restaurací. „Ale z  Ozempicu bych hltí,“ říká Gemma Bellová, PR manažerka londýnských restaurací. „Ale z Ozempicu bych hlavní lákadlo neudělala – lidi by si mohli myslet, že v takovém podniku nebude zábava. Restaurace mají vždy stavět na radosti z jídla, skvělých surovinách a špičkovém týmu.“

Co bude dál? Možná nás čeká návrat nouvelle cuisine – elegantních jídel složených z drobných, delikátních porcí, které odpovídají dnešním zdravějším chutím. Nebo se kuchaři jednoduše přizpůsobí a začnou vařit tak, aby jídlo bylo méně kalorické, méně „syté“ a se sníženým obsahem sacharidů. „To by nám všem prospělo,“ podotýká Bellová.

A kdo ví – možná tím definitivně končí éra obtloustlých gurmánů a nastupuje generace štíhlých labužníků, kteří mají chuť k jídlu pod kontrolou. Co to slyším? Kručení v žaludku? Nebo se A. J. Liebling právě obrací v hrobě?

svět nevídaný

Výstava fotografií, Které nemusíte vidět

březen - květen

Czech Photo Centre Nové Butovice

Zažijte jedinečné spojení umění a moderní technologie! Venkovní instalace 14 velkoformátových fotografií od renomovaných autorů, vytištěných nejmodernější reliéfní technologií, otevírá zcela nový pohled na vizuální tvorbu.

Václav Dejčmar

podnikatel, investor a mecenáš

Field restaurant

oje první vzpomínka na dětství jsou určitě sladkosti. Dneska se říká, že cukr je droga. Takže v tom já jsem jel už od dětství — Vánoce plné drog, protože cukru v čokoládových kolekcích na stromečku bylo opravdu hodně. Co se týče domácí kuchyně, moje maminka samozřejmě vařila tradiční českou. A vařila dobře. Jenže já řízkům a omáčkám poměrně rychle odrostl, takže v tomhle jsme se s maminkou rozešli. Dnes asi nejvíc miluju kuchyni asijskou, ale tady bych chtěl zdůraznit, že asijskou a nikoliv čínskou, protože můj žaludek to táhne spíš k lehčím a zdravějším jídlům, třeba k různým thajským variacím. Jinak jsem ochotný ochutnat skoro cokoliv, i když v jídelním lístku za každou cenu nehledám exotiku. Takový dobrodruh zase nejsem. Občas se to však sejde, třeba v mém oblíbeném Peru nám šéfkuchař bez ostychu naservíroval morče. Já morče až do té chvíle považoval hlavně za domácího mazlíčka, takže obsah talíře byl docela překvapení. Morče jako hlavní chod je mimochodem zobrazeno i na velkém obraze poslední večeře Páně v katedrále na Plaza De Armas v peruánském

Cuscu. Traduje se, že místní domorodý malíř nevěděl, co do svatého výjevu namalovat. Práci mu zadávali Španělé po dobytí území Inků. A tak apoštolům a Ježíšovi naservíroval něco z tradiční kuchyně — prostě morče. Ten kulinářský výstřelek mi ale k srdci nepřirostl, přestože morče chutná asi jako králík. Obecně mám radši lehčí jídla, často vegetariánská. V tom mi právě thajská kuchyně výborně vyhovuje. A když už nevím, co si dát, většinou si vyberu totéž, co moje přítelkyně. Ona má totiž na zkoušení nových jídel skvělý instinkt. V restauraci Field mě baví fakt, že často z popisu nevím, co na talíř dostanu. Šéfkuchař Radek Kašpárek vaří ze sezonních surovin, a tak se menu hodně obměňuje. Zrovna dneska si dávám candáta, ale pan šéfkuchař je specialista na maso, takže mohu doporučit i vynikající jehněčí. Michelinská hvězdička na dveřích, jako má Field, je pro mě ovšem občas výzvou. Rád návštěvu risknu, ale vlastně se mi docela často stává, že je zážitek z restaurace jako celku mnohem silnější než samotné jídlo. Michelinské pokrmy bývají nekonvenční a ve snaze zaujmout a zavděčit se michelinským hodnotitelům se ztrácí jednoduchost. Ve Fieldu ale připravují tradiční jídla, která

FOTO Marek Musil

„Jídlo mě baví, přestože osobně sám umím uvařit asi tři a jedno

z nich je čaj. S takovým vybavením bych si restauraci otevřít neuměl.“

umí udělat vizuálně nesmírně atraktivní. Používají zde pomůcky jako tekutý dusík nebo si vyrábějí nejrůznější posypy a poprašky. Servírování vypadá přitažlivě a zároveň jídlo dobře chutná. Za mě ideální kombinace zážitkové a zároveň stravitelné kuchyně. A ještě mě baví, že jsme v michelinské restauraci, ale servírování tu mají neformální — sedí se bez ubrusu, u jednoduchého stolu v jednoduchých kulisách. Neformálnost mě baví i v Asii, kdy si často dávám skvělé jídlo jen tak na ulici u stánku, z ruky do ruky. Vidíte a ochutnáváte očima a celý gastronomický proces získává úplně jinou atmosféru. Umím si užít jídlo z plastového tácku i z porcelánu. A očima jím hodně. On člověk nemusí být extra znalec, aby poznal co a jak. I chleba s máslem umí vypadat dobře, nebo ne. I když samozřejmě jídlo není jen o vizuálu a chuti, ale také o vůních. Gastronomie mě baví, přestože osobně sám umím uvařit asi tři jídla a jedno z nich je čaj. S takovým vybavením bych si restauraci otevřít neuměl. Ale kdybych na vaření někoho šikovného měl, pravděpodobně bych rád provozoval nějaké hravé fusion menu. Anebo bych zase skončil u té thajské kuchyně, která umí být jednoduchá, kvalitní i zajímavá.

Škoda, že se u nás asijská kuchyně stále ještě zaměňuje hlavně s klasickými „čínami“, co jsou si podobné jako vejce vejci.

MENU

PRVNÍ CHOD

Husí játra, vínovice, višeň, pistácie

DRUHÝ CHOD

Candát, kedlubna, křen, quinoa

TŘETÍ CHOD

Mandarinka, grep, smetana, palačinka

Petra Kellnera

Vybudoval největší soukromou investiční skupinu ve střední Evropě, miloval svou rodinu, Česko, adrenalin i rockovou hudbu, která ho provázela na cestě k vrcholům. Tohle je playlist jeho oblíbených songů, který ve vzpomínce na něj sestavili jeho kolegové a spolupracovníci z PPF.

SPOTIFY

Pokud jde o skloubení mistrovské mikromechaniky s vrcholným uměním, jen málokterý hodinář se vyrovná

značce Patek Philippe –a jen málo hodinek se může složitostí mechanismu a kvalitou zpracování přiblížit

slavnému modelu Sky Moon Tourbillon .

Model Sky Moon Tourbillon byl představen v roce 2001 jako ref. 5002 a o 12 let později se dočkal větší, technicky dokonalejší a zdobenější verze s označením ref. 6002. Až do příchodu modelu Grand Master Chime, uvedeného v roce 2014 v rámci oslavy 175. výročí značky, šlo o nejsložitější náramkové hodinky v katalogu Patek Philippe Sky Moon Tourbillon však i nadále zůstává měřítkem ultraluxusního hodinářství.

Zlaté 44mm pouzdro je bohatě pokryto rytinami, jejichž zhotovení zabere 100 hodin. Uvnitř se nachází mechanický strojek s ručním nátahem a tourbillonem, složený ze 705 komponentů. Jeho funkce nabídne celkem 12 hodinkových komplikací, včetně těch, jimž se říká královské – jde o minutou repetici s katedrálními gongy a věčný kalendář. Datum ukazuje retrográdní ručka, v aperturách se zobrazují den v týdnu, měsíc a přestupný rok , měsíční fáze s drobnými hvězdami dodává zdobenému číselníku romantický podtón.

Ovšem to je teprve polovina příběhu. Na zadní straně hodinek se otevírá zcela nový příběh, jiný hodinářský vesmír v podobě druhého číselníku s mapou noční oblohy . Na přání majitele může tato mapa zobrazovat hvězdy severní nebo jižní polokoule. Tato detailní a přesná mapa oblohy dala modelu Sky Moon Tourbillon jeho jméno a je doplněna patentovaným modulem s průhledným diskem, který se otočí jednou za každý hvězdný den .

Hvězdný (siderický) čas bere za referenční bod vzdálenou hvězdu namísto Slunce, takže hvězdný den trvá 23 hodin 56 minut a 4 sekundy  – tato hodnota odpovídá době rotace Země při jarní rovnodennosti.

Na tomto kotouči je umístěna ještě další dvojice ručiček, kterou pohání komplexní ozubený mechanismus skrytý i pod zadní lunetou . Tato dvojice ručiček ukazuje hvězdný čas. Zároveň hvězdná mapa znázorňuje vlastní (úhlový) pohyb hvězd a Měsíce , průchody Siria i Měsíce přes místní poledník a fáze dorůstání a ubývání Měsíce.

Ačkoli hodinky Patek Philippe Sky Moon Tourbillon ref. 6002 v aktuálním provedení z růžového zlata stojí více než 1,7 milionu dolarů, vyrábějí se pouze na zakázku. Zájemci tak musí počítat s dlouhou čekací dobou.

Díky tomu je trh s několika málo exempláři z druhé ruky natolik silný, že se v březnu 2023 v hongkongské pobočce aukční síně Christie’s prodal jeden exemplář za 5,8 milionu dolarů. Stal se tak nejdražším exemplářem náramkových hodinek, jaký byl kdy vydražen v online aukci. Někteří prodejci na specializovaných portálech s použitými luxusními hodinkami momentálně nabízejí další kusy tohoto modelu až za 9 milionů dolarů.

Numismatika jako

investice: minulost

s budoucností

Historické mince propojují hodnotu zlata s příběhy minulosti. Investování do nich přináší nejen stabilitu, ale i možnost vlastnit kus historie s rostoucí hodnotou. KENDRO

Investice do historických mincí spojuje hodnotu drahých kovů s bohatstvím dějin. Společnost KENDRO a. s., která se numismatice věnuje už řadu let, pomáhá sběratelům i investorům najít cenné kusy s dlouhodobým zhodnocením. Historické mince nejenže uchovávají hodnotu zlata, ale také mají sběratelský a historický význam, který je činí atraktivními pro investory hledající stabilní alternativu k tradičním finančním produktům. Zvláštní oblibě se těší mince z habsburské éry. Mezi nejcennější patří zlaté dukáty Františka Josefa I., které byly raženy po celou dobu jeho vlády a jsou dodnes považovány za symbol stability. Velmi vyhledávané jsou také dukáty a vyšší násobky dukátů habsburských panovníků, jejichž vzácné ročníky dosahují na aukcích vysokých cen. Dalším příkladem popularity jsou též Svatováclavské dukáty, které byly raženy od roku 1923 až po rok 1939.

KDYŽ HISTORIE NABÝVÁ NA HODNOTĚ

Oproti běžnému investičnímu zlatu

přinášejí historické mince další benefity. Jejich hodnota neroste jen s cenou zlata, ale také díky rostoucímu zájmu sběratelů. Tento segment trhu je stabilní i v dobách ekonomických nejistot. Mince nejsou pouze uchovatelem hodnoty, ale také hmatatelným dokladem historie. Likvidita vzácných exemplářů je vysoká  – aukce i specializované numismatické obchody nabízejí široké možnosti prodeje i nákupu.

Znalost trhu a historického kontextu hraje klíčovou roli při výběru správné mince. Faktorů ovlivňujících jejich hodnotu je mnoho – od vzácnosti, stavu dochovaných kusů až po aktuální sběratelskou poptávku. V posledních letech se objevuje nový trend – mladší generace investorů si začínají uvědomovat potenciál historických mincí. Mnozí z nich vnímají numismatiku nejen jako způsob zhodnocení kapitálu, ale také jako cestu k uchování kulturního dědictví.

JAK SPRÁVNĚ INVESTOVAT DO MINCÍ

Dlouholeté zkušenosti s numismatikou mohou pomoci investorům lépe se orientovat na trhu. Spojení s mezinárodními aukcemi a důkladná znalost historických mincí umožňují nalézt příležitosti s největším potenciálem růstu hodnoty. Numismatika přitahuje nejen sběratele, ale stále více i investory, kteří vnímají mince jako spolehlivý nástroj dlouhodobého uchování hodnoty.

Pokud se chcete stát součástí tohoto fascinujícího světa, důležité je mít přístup ke správným informacím a odbornému vedení. Konzultace s numismatiky a účast na aukcích mohou být klíčem k úspěšné investici, která spojuje historii s budoucností. Právě v tomto ohledu nabízí KENDRO a. s. cenné know-how a kontakty, které pomáhají investorům učinit správná rozhodnutí a objevit skutečné poklady numismatického světa.

Já jsem pán, on je pán, ale kdo je vlastně nejvyšší pán? Úprk za společenským uznáním a ukojením vlastního ega je odvěkou lidskou přirozeností, jež vhání bohaté a mocné do náruče nejrůznějších oportunistů.

DRAHOKAM

VE TVARU

BŮČKU

Nádherný kus jaspisu, jehož vrstvy jsou opracované tak, aby připomínaly čínské vepřové s vyváženým podílem masa, tuku a křupavé kůžičky. Jen se zakousnout a zažít slast i bolest naráz!

DYNASTIE ČCHING

TCHAJ-WAN

16. století

Poklady z Nového

světa a vzdálených kolonií často představovaly exotické substance, jimž byla přikládána zvláštní moc.

Vypravit loď

kolem světa si mohli dovolit jen ti nejmocnější, což jasně vymezovalo tehdejší sféry vlivu.

RUČNÍ ASTROLÁB

Nástroj pro navigaci, měření času a výpočty v astronomii. Každý správný mořeplavec nebo vzdělanec musel mít svůj precizně vyřezávaný astroláb, často zdobený zlatem a stříbrem.

PAPOUŠEK Z NOVÉHO SVĚTA

Španělští a portugalskí objevitelé přivezli do Evropy první živé papoušky ara. Bohatá šlechta je chovala jako exotické symboly moci.

PERSKÁ DAMAŠKOVÁ DÝKA

Damašková ocel byla jedním z nejcennějších materiálů pro výrobu zbraní, známá svou pevností a unikátním vzorem na čepeli. Kdo měl vykládanou dýku z Orientu, patřil mezi elitu.

DÜREROVA GRAFIKA

Století renesance

Albrecht Dürer byl nejuznávanějším umělcem renesance severně od Alp. Jeho ručně podepsané rytiny byly nejen krásné, ale i investicí s jistým výnosem.

CENA

200 1000 dukátů (dnes 400 000 2 000 000 Kč)

CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Plně vybavenou loď pro obchodní výpravy.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

5 10 let práce

200 500 dukátů (dnes 400 000 1 000 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Loď s posádkou pro jednu výpravu do Karibiku.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

5 7 let práce

300 1000 dukátů (dnes 500 000 2 000 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Pár válečných koní nebo luxusní sedlo s vyšíváním.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

5 10 let práce

CENA

50 300 dukátů (dnes 100 000 500 000 Kč)

CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní látky nebo vykládaný nábytek.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

1 5 let práce

MURÁNSKÉ ZRCADLO

Benátská zrcadla byla nejdražší dekorací evropských paláců. Ručně broušené sklo s ornamentálním rámem z Murana se cenilo stejně jako vzácné šperky.

století

Narcisové kvetli v každém století, ale v sedmnáctém se jim dařilo kromobyčejně. Jak si jinak vysvětlit boom obřích zrcadel a zakázkových portrétů, na nichž se pod jemnými tahy mistrova štětce oškliví měnili v čarokrásné?

PERSKÝ KOBEREC

Jemné hedvábí, složité vzory a nesmírná pracnost výroby  – perské koberce byly luxusem, který se dědil po generace. Byly tak drahé, že se na ně často nešlapalo, ale spíš se vystavovaly.

CENA

500 2000 dukátů (dnes 500 000 4 000 000 Kč)

CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní městský palác nebo dobře vyzbrojenou loď.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

10 20 let práce

Sbírání umění bylo oblíbeným sportem evropské šlechty. Nejžádanější byla holandská malba – Rembrandt, Vermeer či Frans Hals. Skutečně bohatí si nechali malovat vlastní portréty.

OBRAZ OD REMBRANDTA MUŠKÁTOVÝ OŘÍŠEK, SKOŘICE, PEPŘ

Dnes běžné, tehdy extrémně vzácné. Koření bylo luxusem, který se vážil zlatem. Bohatí si jím nejen ochucovali jídlo, ale také ho vystavovali jako důkaz svého postavení.

300 1000 dukátů (dnes 300 000 2 000 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Statek na venkově nebo roční dodávku koření ze Středomoří.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

5 10 let práce

CENA

1000 5000 dukátů (dnes 1 500 000 8 000 000 Kč)

CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Obchodní loď plnou koření nebo sídlo s vinicemi.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

20+ let práce.

100 500 dukátů za libru (dnes 150 000 800 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Kvalitního koně nebo drahý perský koberec.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

2 5 let práce

Století baroka

CENA

500 1000 livrů (dnes 800 000 1 500 000 Kč)

18. století

Luxusní samonatahovací hodinky všem připomněly, že největším luxusem je čas strávený s nejbližšími. A když vás vaši nejbližší nemohou vystát, emoční vakuum vyplní přepečlivě vyšlechtěná němá tvář.

Století osvícenství

Hodinky od geniálního hodináře Abrahama-Louise Bregueta, který vynalezl samonatahovací mechanismus. Povinná výbava každého gentlemana, který si cení dokonalého řemesla a přesnosti.

PUDL

Nezbytný doplněk aristokracie, který se dokonale vyjímal na loveckých dvorcích i v pařížských salonech. Královský mazlíček vyžadoval nejen šlechtický rodokmen, ale i nákladnou údržbu  –pravidelné stříhání a luxusní stravu.

SÈVRES ÉCUELLE

Porcelánová miska s pokličkou z manufaktury Sèvres byla v 18. století symbolem absolutního luxusu. Ručně malované květinové motivy, zlacení od dvorního mistra Boulangera a hluboká modř z ní dělaly prestižní artefakt.

ANANAS

Exotický poklad, který byl vrcholem luxusu mezi evropskou šlechtou. Jeden ananas mohl stát tolik, co slušný kůň a často se jen vystavoval, dokud nezačal hnít. Kdo ho měl na stole, ten byl na vrcholu společenské hierarchie.

CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní městský byt v Paříži

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

2 3 roky práce

CENA

50 150 livrů (dnes 80 000 250 000 Kč)

CENA ROČNÍ PÉČE

30 60 livrů (dnes 50 000 100 000 Kč)

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

6 měsíců až 1 rok práce 20+ let práce.

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

1000 5000 dukátů (dnes 1 500 000 8 000 000 Kč)

Obchodní loď plnou koření nebo sídlo s vinicemi.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

60 100 livrů (dnes 100 000 200 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Kvalitního koně nebo domácí výbavu.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

3 6 měsíců

DAGUERROTYPIE

19. století

Držte si luxusní klobouky, pojedeme z kopce!

Velký dostih konvenčních a parních koňských sil předznamenal éru automobilu, s nímž jste mohli snadno ujet všem problémům — i hrozícím pěstičkám chudých vrstev.

Století průmyslu

Mít vlastní portrét bylo dříve výsadou aristokracie. S vynálezem daguerrotypie se objevila možnost zachytit věrnou podobu – ovšem pouze pro ty, kdo si mohli dovolit nákladnou proceduru.

DE DION-BOUTON STEAM CARRIAGE

Jeden z prvních luxusních parních automobilů, který znamenal revoluci. Jeho majitelé byli průkopníky nového věku a zároveň terčem závisti aristokratů stále věrných koňským spřežením.

CHRISTY 'S  SILK TOP HAT

Cylindr z pravého hedvábí, vyrobený na míru v prestižním londýnském obchodě, byl nezbytnou součástí každého gentlemana. Špatně zvolený klobouk mohl znamenat společenský skandál.

GUERLAIN — JICKY

Vůně, která navždy změnila parfumérský svět. První parfém, který kombinoval přírodní i syntetické složky, byl avantgardní volbou pro aristokraty a umělce.

5 50 liber (dnes 50 000 500 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní oblek na míru nebo zlaté kapesní hodinky.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

6 měsíců až 5 let práce

400 1500 liber (dnes 1 000 000 3 500 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní městskou vilu nebo rozsáhlý venkovský statek.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

10 20 let práce

3 10 liber (dnes 30 000 100 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní kožené boty na míru.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

2 4 měsíce práce

2 5 liber (dnes 20 000 50 000 Kč)

CENA CO ZA TO ŠLO KOUPIT?

Luxusní večeři v nejlepším podniku Paříže.

DOBA VYDĚLÁVÁNÍ ŘEMESLNÍKA

1 3 měsíce práce

Od luxusu

TEXT Václav Rybář

dyž jsem byl malý kluk, ananas u nás doma znamenal výjimečný svátek. A nemyslím ten „živý“ s trsem a aurou dálné exotiky. Obyčejná plechovka s ananasem nakrájeným na kolečka. Maminka nám ho naservírovala do vysokých pohárů a já strávil patnáct minut s ručním strojkem, abychom k němu měli čerstvou šlehačku. Fotogenická, lahodná a neuvěřitelně lepkavá nádhera. A když se dužnina hodně nechtěla poddat, museli jste si svůj kousek při pižlání silnou hranou dezertní vidličky i jaksepatří zasloužit. Tak vypadaly začátky devadesátých let na severu Čech. My se teď ale zatouláme ještě o další dvě století zpátky, abychom zažili opravdový luxus a exotiku. Ananas přicestoval z Nového světa, konkrétně z Jižní Ameriky, a odstartoval staletí trvající horečku mezi evropskou smetánkou.

ŠIŠATÉ JABLKO PLNÉ CHUTI

Ale nejdřív hezky zpátky na začátek, kde si vysvětlíme mimo jiné i to, proč většina civilizovaného světa říká ananasu prostě ananas, zatímco anglicky mluvící země mají pineapple. Může za to Kryštof Kolumbus, který se s ananasem setkal v roce 1493 v Karibiku na jednom z ostrovů, jež dnes spadají pod Guadeloupe. Na své druhé výpravě už nejen objevoval, ale hodlal přivézt španělskému králi i pár suvenýrů. Chuť neobvyklého šišatého ovoce ho velmi zaujala, a tak nechal naložit několik beden této „indické šišky“ (piña de Indes). Kdyby ovládal řeč

indiánského kmene Tupi, tak by jednak věděl, že je v Americe, ne v Indii, a pochopil by také, že místní říkají tomu ovoci nanas, což se později zkomolilo na ananas. Kolumbus ale viděl šišku, respektive tvar ananasu, a jeho nepoddajná vnější slupka, tvořící charakteristické vzory, mu připomínala plod jehličnanu. A této šišce vzdělaní Evropané tehdy neříkali pine cone, což je termín, jenž se ujal až v 17. století, ale pineapple – jablíčko/plod, který padá ze stromů. Ananas bohužel nebyl na cestu po moři bůhvíjak geneticky vybaven, takže z několika beden zralých plodů přežil jeden jediný. Španělskému králi však tři roky po utržení stále chutnal a tento okamžik zaznamenal kronikář v knize De Orbe Novo z roku 1516. O deset let později se ve španělské literatuře objevila i první ilustrace exotického ovoce (v La Natural historia de las Indias), ale trvalo ještě další století, než se ananas v roce 1657 objevil na stole britského panovníka Karla II. Posedlost ananasem pak rozpoutala v britské společnosti mánii, kterou lze srovnat snad jen s tulipánovou horečkou v Nizozemsku v první půli stejného století.

TEPLOMĚRY DO POZORU!

Králi Karlovi darovaný ananas tak učaroval, že se s ním nechal dokonce namalovat, respektive zvěčnit onen okamžik, kdy je mu sladký nektar z dálných zemí předáván. Nevědomky tak charakterizoval celé následující století, kdy si většina obyvatel Velké Británie nemohla ananas kvůli horentním

zapomnění

Fascinující historie žlutého pokladu v evropských pohárech a mísách. V 18. století byl ananas tak vzácný,

na vrchol

cenám dovolit, ale logicky po něm bažila, protože znamenal maximální společenský status. My si dnes můžeme koupit plechovku ve slevě za pár korun, takže nám připadá neuvěřitelné, že by někdo pro ananas třeba i vraždil. Ale zatímco všechno ostatní doposud objevené ovoce už mělo svou pověst a historii, ananas představoval nepopsaný list. Z pineapple se občas stával king apple, královské jablko – nejdražší a nejchutnější ze všech plodů. Důvodem byla nejen charakteristická chuť, určená pouze pro horních deset tisíc, ale především neuvěřitelný převis poptávky nad nabídkou. Ananas se horko těžko dovážel, strastiplnou cestu přežilo vždy jen pár plodů, určených pro ty nejbohatší a nejdůležitější jazýčky. Nizozemci se ve svých koloniích jako první snažili plody kultivovat, ale s tehdejšími vědomostmi nemohli dospět k odolnější variantě. Posílali alespoň semena do speciálních skleníků a snažili se ananas vypěstovat na evropské půdě. Aztékové zvládli kultivovat divoce rostoucí ananas ve svých ideálních podmínkách, ale v chladnějším klimatu se mu nedařilo. Portugalci ho z Brazílie dovezli do Indie, kde se mu dařilo, Nizozemci mezitím zkoušeli postavit skleník, jenž by ananasu svědčil. Tehdejší oranžerie nebyly pro tuto novinku dostatečně vhodné, takže ve sklenících přitápěli uhlím a dřevem, jejichž splodiny však rostliny vždy spolehlivě zahubily.

V roce 1685 však v Amsterdamu vznikl první vyhřívaný skleník se zdrojem tepla zvenku. Stačilo pár měsíců a zahradnice (a rovněž sběratelka umění) Agneta Blocková vypěstovala vůbec první evropský ananas. Metodu okamžitě zkoušeli napodobit Britové, Francouzi, Španělé i Rusové, ale neúspěšně. Další průlom se podařil až botanikovi Henrymu Telendeovi, který zasadil

rostliny do speciální směsi v obřích plecho vých květináčích, které zahříval odspodu. Jako první v historii navíc využil teploměrů s alkoholovou náplní, aby mohl regulovat a udržet stálou teplotu. V roce 1714 tak měla Anglie svůj první ananas a za deset let byla tato metoda popsána knižně, takže ji mohly uvést do praxe i všichni ostatní. Zvědaví Britové však tak dlouho na svůj ananas rozhodně čekat nechtěli.

OVOCE S OCHRANKOU V polovině 18. století byl ananas stále výsadou smetánky. Pořídit si vytápěný skleník vyšlo na pěkný balík (několik set liber, v přepočtu na dnešní peníze se dostáváme do milionů korun), samotný plod stál 400 tisíc korun! Ještě dražší byl, pokud jste ho sehnali i s listy a od hlíny, protože pak bylo jisté, že je čerstvý, vypěstovaný doma v Anglii. Vlastní skleníky si mohla postavit jen šlechta, která úrodu následně rozprodávala mezi svými známými, takže ananasů se na volném trhu objevilo absolutní minimum. Podnikavý britský lid si ovšem poradil. Ananas se během oné ananasové horečky stal nejen nositelem vybrané chuti, ale především společenským statusem. Kdo si ho nemohl dovolit, ten si pořídil alespoň obraz ananasu nebo podšálky s jeho vzorem či čajovou konvici, která ikonické ovoce připomínala. Lidé vytesávali rozeznatelný tvar do fasád, šili nejrůznější oděvy s ananasovým vzorem, dokonce existovala speciální forma na želé, ze které jste po několika hodinách práce vyloupli dobrotu ve tvaru… ananasu. Ve druhé půlce 18. století si mnozí členové vyšší společnosti v Londýně ananas koupili, aby ho vystavili jako zlatý hřeb svého večírku či slavnosti. Nikdo však nedostal ani kousek! Jeho vlastníci pak vzácnou šišku uložili a všelijak opečovávali, aby ji

Pokud jste někdy v životě jedli ananas, pravděpodobně šlo o smooth cayenne. Nejrozšířenější odrůda (70 procent světové produkce) je velice sladká a voňavá, bez známek kyselosti. Dužina je hrubší, méně vláknitá a máslově žlutá. Když je ananas úplně zralý, lze jej sníst i se středem, který se jinak vyhazuje, protože bývá dřevnatý a nechutný. A co víc? Smooth cayenne lze snadno krájet a konzervovat. Na rozdíl od druhé nejrozšířenější odrůdy Queen (25 procent světové produkce) je však náchylnější k infekcím.

SMOOTH CAYENNE

mohli vystavit při další příležitosti, prezentujíce ji – samozřejmě – jako nově zakoupený plod a důkaz toho, že si mohou ananas opět dovolit. Cena jediného kusu na přelomu 18. a 19. století byla natolik vysoká, že při jeho transportu i vystavování asistovala osobní stráž. Jistého pana Goddinga, zloděje velkého věhlasu, za krádež sedmi ananasů poslal soud do vyhnanství v Austrálii. Rok v trestanecké kolonii za každý ukradený ananas. Sedm let je mimochodem zhruba doba, za jakou jste od semínka ve vyhřívaném skleníku vypěstovali zralý plod. Kdo nechtěl navštívit Austrálii a nevystačil si s keramickou napodobeninou, mohl si na večírek ananas pronajmout. Tenhle byznys obsáhl mnoho firem, ale i cenových kategorií. Chcete zralý a šťavnatý plod, nebo vám stačí zelené nedomrle? S listím, nebo bez? Velký, malý, tenký, tlustý… Na všechny se našel zákazník, který ho ale nesměl příliš ohmatat. On i jeho vážená společnost mohli jíst maximálně očima, protože po návratu ananas pečlivě převážili, a pokud by jen jeden gram chyběl, vystavoval by se dotyčný hrozbě obrovské pokuty. I přes riziko vlastního zruinování však tisíce lidí podobných služeb využívalo, protože šlo o cestu do lepších kruhů. Máte-li ananas, je s vámi náležitě jednáno. Pokud máte ananas, který mohou hosté ochutnat, je to vstupenka do vyšší společnosti. A úplně nejlépe – když máte doma jen ten ananas k snědku, a nikoli na obrazech, porcelánu a krajkovaném ubrusu. To bylo i sto let po vypěstování prvního britského ananasu stále znakem vytříbeného vkusu a společenské hodnoty.

PLECHOVÁ KAVALÉRIE

Století devatenácté přineslo pokrok v podobě obřích a rychlých parníků, jež ananas dovezly z Jižní Ameriky či Indie

v rekordní době. Navíc se podařilo zkultivovat evropské odrůdy a v roce 1835 už existovalo neuvěřitelných 53 druhů ananasu. Dnes jich je v oběhu zhruba pět, přičemž pouhé dvě jsou dostupné celoročně. Ať je srpen, nebo leden, ananas si může dopřát každý. Míněno opravdu každý, protože další kultivace vedla k tomu, že se pěstoval menší, ale stále šťavnatý, lahodný ananas s dužninou tak poddajnou, že se dala snadno krájet a konzervovat. Nejenže cena zralého plodu klesla natolik, že si ho mohla dovolit i střední třída, objevil se i krájený ananas v plechovkách, který ve sváteční okamžiky přiblížil luxus z Nového světa ke stolům pracujícího lidu.

Marně noviny tiskly karikatury plebsu hltajícího ananas, ve snaze odsoudit zničující pokrok. Ananas se stal široce dostupnou a tím pádem neexkluzivní komoditou. Připomínkou oné mánie je dodnes funkční skleník v Cornwallu, v němž patnáct zahradníků pěstuje ananas postaru. Náklady na jeden plod jsou při současných cenách a mzdách vyčísleny zhruba na 30 tisíc korun. Ptáte se, co začali královští zahradníci dělat, když se ananas stal jídlem chudých? Inu, vyhlédli si jiné tropické ovoce a vypěstovali slavný cavendishský banán. Že tuhle část zahradnické historie neznáte? Tak o tom zase někdy příště.

VĚČNÝ PLOD KRÁLŮ

Někteří panovníci si daru z Nového světa natolik považovali, že se s ním nechali zvěčnit na obrazech. Ovoce je pomíjivé, ale umění je věčné.

DOMÁCÍ ÚRODA

Nizozemci, Britové a Francouzi se dlouhá léta snažili ananas vypěstovat v Evropě. Padlo při tom popelem mnoho experimentálních skleníků.

ANANAS PRO VŠECHNY

S nástupem rychlých parníků a evropské produkce se z ananasu stalo další spotřební ovoce. Dovolit si ho mohli úplně všichni.

obytnou výstavbu je mezi českými architekty spíše výjimečná záležitost

. Tajemstvím úspěchu ateliéru

KAREŠ ARCH je komplexní

přístup k tvorbě, důraz na detail, kvalitní zpracování a čistý rukopis.

ástup funkcionalismu patří v historii k těm fenoménům, které dokázaly zásadním způsobem ovlivnit směrování svého oboru a znamenal podobnou revoluci v architektuře jako třeba Darwinova teorie o původu druhů v biologii nebo kvantová mechanika ve fyzice. Architektura se osvobodila od tisícileté zátěže výtvarných kánonů, symbolů a sociálních aspektů a vydala se na cestu čisté funkčnosti, logiky a zcela nové estetiky. Dnes můžeme být hrdí na to, že elita průmyslově rozvinutého meziválečného Československa poskytla prostor pro rozvoj těchto nových směrů. K nejvýznamnějším ohniskům funkcionalismu patřilo Brno a není to zdaleka jen slavná vila Tugendhat, kterou zde můžeme obdivovat. Jedním z čelních představitelů brněnské funkcionalistické školy byl architekt Ivan Ruller a jeho žáci založili v roce 2004 ateliér, který vychází ze základních principů funkcionalismu a rozvíjí a transformuje jeho hodnoty do kontextu 21. století.

Architektura s vizí a duší

FOTO archiv studia

Ve své tvorbě se odkazujete na kánony funkcionalismu. Proč právě tento architektonický směr?

Martin: Rozhodně to není záměr, je to obraz vlastní osobnosti a uvažování nad prostorem, architekturou, nad funkčností a od dané funkčnosti je blízko k funkcionalismu. Formován jsem byl rovněž významnými osobnostmi, s nimiž jsem se měl tu čest setkat již v průběhu studia. Ten, kdo si stavěl domy za první republiky, měl společenský nadhled, cit pro prostor a krásno. Mám rád geometrii v architektuře, v umění, racionalitu, přehlednost, čistotu. V dnešním vizuálním a informačním smogu, který máme všude kolem sebe, v tom napětí a snaze být úspěšný, mají domy přinášet uspokojení, zklidnění a v podstatě oproštění se od všeho nedůležitého.

Evropská unie schválila plán, který od roku 2030 počítá s nulovými emisemi budov. Jak vás požadované parametry staveb ovlivní při navrhování?

Můžeme očekávat úkrok od vašeho jasně identifikovatelného rukopisu? Stane se navrhování domu především technologickou záležitostí?

Marie: Od roku 2030 by měly všechny nově navrhované budovy splňovat podmínku nulové emise. U budov veřejné správy je datum stanovené dříve, a to na rok 2028. Je to jedno z opatření, kterým chce Evropská unie dosáhnout úplné klimatické neutrality do roku 2050. A nebude se jednat jen o vliv výstavby nových budov, ale také o jejich vliv během životního cyklu a při její demolici a likvidaci použitých stavebních materiálů. Tento schválený plán bude mít zásadní vliv na koncepci projektovaných budov. Co přesně to bude znamenat pro investory není zatím jasné, jelikož nástroje, jak tohoto cíle dosáhnout, jsou na každém členském státu EU, aby si je sám stanovil. Už teď je však jasné, že bude kladen důraz na snížení spotřeby primární energie o 16 % do roku 2030 a bude stanovena podmínka instalace

solárních panelů. Do roku 2040 by se také měla zcela přestat využívat fosilní paliva k vytápění objektů.

Martin: Obecně budou určitě kladeny vyšší nároky na projektanty i architekty, náš přístup k architektuře se ale rozhodně nezmění. Již nyní pro nás hrají technologie výraznou roli a jdou ruku v ruce s dispozičním návrhem i architektonickým řešením. Naše stavby jsou již nyní založeny na principu domů ostrovního typu s důrazem na soudobé technologie, jako jsou geotermální vrty, stropní chlazení, fotovoltaika či inteligentní řízení domácnosti. Neřešíme ale pouze

„Každý detail musí mít smysl a přesah. Architektura není jen o estetice, ale především o funkci. Vše do sebe musí dokonale zapadat.“

Dispoziční řešení domu zajišťuje svým majitelům absolutní soukromí, kdy dům je z veřejného prostranství zcela nenápadný a kolemjdoucím tak zůstává kouzlo spojení vnitřního prostoru s rozlehlou terasou a bazénem utajeno.

Vysoké otevřené prostory ve znamení ušlechtilých materiálů, zlatých detailů a úchvatných lustrů od českých sklářů.

Atypický zkosený tvar, panoramatické prosklení a přesahující hmoty vytvářejí architektonickou kompozici, která se otevírá od úzkého vstupu na pozemek směrem k širokému obzoru.

energetickou nenáročnost, klademe důraz také na kvalitu vnitřního prostředí, tedy kvalitu vzduchu, vlhkost či tepelnou pohodu v objektu.

Dvě horizontální desky, které nad sebou na pohled volně levitují a jsou propojeny pouze skleněnými plochami nabízí otevřené funkční dispozice s minimem vnitřních podpor.

S vývojem klimatických poměrů dlouhodobě počítáme a reagujeme také již tvaroslovím samotné architektury, proto mají všechny naše domy exteriérové zastínění, límce a přesahy. Nechceme vše uchladit jen pomocí technologií, což jsou opět a zase energie. A nezáleží na tom, odkud energii beru, zda ze svého prostoru, veřejného prostoru či jiné sítě. Architektura by měla být poskládaná tak, aby sama sebe stínila, byla „těžká“ a měla akumulaci. Železobeton, s nímž pracujeme, je v případě potřeby schopen naakumulovat teplo i chlad, v čemž spočívá mimo jiné jeho udržitelnost.

Co očekáváte od digitalizace stavebního řízení a jaký dopad na obor stavebnictví bude mít aktuální situace?

Zuzana: Digitalizace stavebního řízení bude mít do budoucna určitě obrovský přínos, a to jak z hlediska zefektivnění práce stavebních úřadů, tak z hlediska projektantů a žadatelů. Digitalizace je přirozený vývoj, který musel nastat v návaznosti na posun a vývoj technologií, který nám má při správném nastavení zjednodušit práci.

Každý váš dům je zcela individuální a specifický, cítíte, že vás při návrzích svazuje česká legislativa?

Zuzana: Nelze říci, že by nás česká legislativa svazovala. Co se týká časové náročnosti povolovacího procesu tak zde věříme, že s novým stavebním zákonem dojde k výraznému zjednodušení, a tedy i zrychlení. Pokud se bavíme o architektuře samotné, tak rozhodující je lokalita, ve které dům umisťujeme. Při příchodu klienta, který má svoji vizi (představu) rodinného domu musíme zajistit vstupní

podklady k pozemku. Jedná se především o územně plánovací dokumentaci a související podmínky pro využití pozemku, ochranná pásma, existenci inženýrských sítí, posouzení lokality. Všechny tyto podklady vyvolávají požadavky pro návrh stavby, se kterými musíme pracovat, tak abychom co nejlépe splnili očekávání klienta a vytvořili udržitelnou architekturu, i když je to mnohdy trnitá cesta.

Zmiňujete práci s železobetonem. Je pro vás stěžejní nebo používáte ve své tvorbě i jiné materiály?

Martin: Beton dává architektům „křídla“. Jako architekt „miluji“ beton, a to ve své podstatě a pravdě jakožto přírodní materiál s úžasnými konstrukčními vlastnostmi. Železobetonové konstrukce mi dávají v tvorbě možnost volného/otevřeného prostoru s velkoformátovými prosklenými plochami. Lidé nemají po domě kličkovat a hledat se. Ale mají společně žít. Proto ty propojené a prosklené plochy. Otevřený prostor umožňuje jakousi formu kontaktu, i když třeba jen vizuální, například přes prosklení, a to i v situaci kdy je jeden z obyvatelů domu v pracovně a druhý v obývacím pokoji.

A díky betonovým konstrukcím můžu dosáhnou propojení exteriéru s interiérem. Interiér neuzavíráme mezi zdi, ale pokračuje volně do krajiny, tedy exteriér a interiér se navzájem prolínají

Váš atelier svým klientům nabízí komplexní službu. Tedy od prvotního návrhu, přes povolení až k samotné realizaci včetně interiérů, které jsou oproti architektuře více individuální až intimní záležitostí. Jak přistupujete k návrhu interiérů?

Marija: Naše interiéry tvoříme vždy v souladu s životním stylem klienta. Pro prvotní návrhy je podstatné poznat zblízka klienty, jejich zvyky, styl života a způsob, jakým tráví volné chvíle. Toto poznání nám umožňuje vytvořit prostor, který nejen odpovídá jejich potřebám, ale také zrcadlí jejich osobnost. K interiérům přistupujeme s otevřenou myslí a variabilitou.

Martin: Při návrhu samotného domu se s klientem minimálně rok postupně poznáváme, vytváříme si nejen „profesní vztah“ ale často i přátelský. Je tedy logické, že je pro obě strany přirozené pokračovat společně i při návrzích interiérů. Je to vlastně velmi jednoduché, neboť v době, kdy již máme společně

vytvořený návrh domu, známe se natolik, že jsme schopni velmi dobře odhadnout jakým směrem interiéry vytvářet, protože jde nejen o estetiku, ale stejně tak jako v naší architektuře jde především o funkci. Vše do sebe musí zapadat, každý detail musí mít pro budoucího obyvatele domu svůj smysl, myšlenku, přesah.

Po projekční stránce je pak velmi podstatná návaznost návrhu interiérů na prováděcí dokumentaci, kdy tyto fáze projektu jdou ruku v ruce, což je vzhledem ke složitosti našich staveb zásadní pro následný hladký průběh jejich realizace. Důležitou roli má pak také stavebně technický dozor se zkušenostmi s takto náročnými stavbami, jelikož všechno souvisí se vším a výsledek je postaven na detailu.

Vaše projekty dotahujete do nejmenšího detailu, s čímž souvisí vysoké nároky kladené na stavební firmy a dodavatele interiéru. Je pro investory náročné na českém trhu najít firmu, která dokáže požadavkům vyhovět?

Martin: Naši klienti dostávají to nejdůležitější, a to je jistota dokonalého výsledku. Klienti jsou prakticky bez výjimky velmi úspěšní lidé ve svých oborech, a to je obvykle vykoupeno časem, který své profesi musí věnovat. Proto potřebují pro výstavbu partnery, na které se mohou spolehnout a absolutně jim důvěřovat. To je pro nás samozřejmě velmi zavazující. Máme to štěstí, že jsme si za dobu fungování ateliéru vytvořili síť dodavatelů, na které se můžeme při realizaci zcela spolehnout. Naše spolupráce je založena na symbióze klient – architekt – dodavatel stavby, kdy všem zúčastněným jde o společný cíl a tím je precizně a do nejmenšího detailu zpracovaný vysněný dům klienta a současně tak zhmotněná vize architekta.

Kde hledáte inspiraci?

Marija: Jdeme všemu naproti. Rádi cestujeme za inspirací po České republice i do zahraničí. Navštěvujeme významné mezinárodní výstavy, jako je Milano

Design Week nebo Berlín Art Week, abychom se seznámili s novými trendy a aktuálními směry ve světě umění a designu. Necháváme se také inspirovat světovou architekturou na našich zahraničních cestách. Např. Londýn, Berlín, Kodaň či sever Španělska nás v poslední době v našich myšlenkách ovlivnili. Načerpali jsme zde mnoho zajímavých podnětů ať už z oblasti technologií, zpracování interiérů nebo samotné architektury. Podstata naší tvorby ale stále zůstává věrná funkcionalistickým kánonům, se kterými jednoduše souzníme.

Co je pro vás nyní aktuální téma. Čím žijete?

Martin: Nově otevíráme ateliér v Praze v Karlíně, který bude směřovat k propojení umění a designu. Architektura ve funkcionalistickém stylu je dnes často prezentována jako tzv. minimalistická – jen s nezbytným vybavením, bez ozdob, dekorů… To je však další z mnoha omylů a chybných interpretací, kterých se některá média dopouštějí. Obyvatelé vil třicátých let byli osobnosti s bohatým kulturním rozhledem, velkorysým přístupem k životu a ambicemi. Měli vztah k umění své doby, které je inspirovalo, a obklopovat se krásou patřilo k jejich životním potřebám. Historické fotografie těchto interiérů vypovídají, že citlivě vybrané obrazy, sochy či koberce byly nedílnou součástí jejich stylu života a vedly přirozený dialog s architekturou. Miluji výtvarné umění a snažím se s ním své klienty seznamovat a tím je obohacovat. Mám rád figurativní malbu Lubomíra Typlta, s naší architekturou souzní například styl výtvarníků Jana Poupěte, Václava Krůčka či Jiřího Načeradského nebo reliéfy Stanislava Kolíbala. Obdivuji české skláře a snažím se využívat v interiéru díla špičkových značek, jako je Bomma nebo Lasvit, či sklářského výtvarníka Martina Janeckého. Rodinný dům samozřejmě nemůže sloužit jako galerie, ale výtvarné dílo jej má zdobit jako šperk, který korunuje krásnou ženu.

Ateliér KAREŠ ARCH navazuje na to nejlepší z tradic české funkcionalistické architektury. Navrhuje domy tak, aby perfektně sloužily svým majitelům a zároveň skvěle vypadaly, a to zítra, za pět i za třicet let. Když jeho stavby srovnáme s dnes rekonstruovanými prvorepublikovými vilami, je vidět, že tento princip funguje a má zcela nadčasovou hodnotu.

JISTOTA DESETINÁSOBKU

áš seriál ekonomických kriminálek, nebo chceteli, černou kroniku bílých límečků, otevíráme vzorem mnoha novodobých loupežníků, českým králem finančních podvodníků — kým jiným než „pirátem z Prahy“ a posléze i tím opravdovým z Karibiku, panem Viktorem Koženým. Možná máte pocit, že jste o démonovi kupónové privatizace slyšeli už úplně všechno. Rádi vás vyvedeme z omylu.

d krasojízdy Viktora Koženého nikoli jednou, ale hned dvěma kupónovými privatizacemi uplynuly už tři dekády. Při pročítání jeho eskapád má člověk skoro tendenci mu fandit a považovat ho za šikovného byznysmena, který dokázal proplout divokými postsovětskými vodami a během bolestného zrodu demokracie a kapitalismu možná „jen“ ohnul pár pravidel, aby si splnil svůj americký sen. Necelý milion nezkušených střadatelů, kteří se zkraje devadesátek nechali opít harvardským rohlíkem, vnímá Viktora trochu jinak. Koženého příběh je ale mnohem spletitější. Dokonce natolik, že je až s podivem, že u nás doma nebo za mořem dosud nevznikl žádný celovečerní film. Tržby hollywoodského zpracování této téměř bondovské zápletky by možná alespoň symbolicky zalepily prázdné kasičky těch, kdo Viktorovi uvěřili. Než se rozjedou kamery, nabízíme vám alespoň naše převyprávění zásadních okamžiků Koženého ságy.

HOĎ SEBOU ZA OPONU! FRANCIE, 1980

Jak vlastně příběh Viktora Koženého začal? Můžeme jen hádat, protože historku o útěku za železnou oponu vyprávěl na svých opulentních večírcích pokaždé jinak. Vyskočil z jedoucího vlaku. Utíkal podél ostnatého drátu před štěkajícími psy a kužely světlometů. Na nádraží přemluvil agenty KGB, aby ho nechali odejít. Nejpravděpodobnější scénář je, že sedmnáctiletý Viktor vycestoval z Československa s juniorským týmem házenkářů na turnaj ve Francii. Pro urostlého a vysokého mladíka byla házená přirozenou volbou a nakonec i vstupenkou do lepšího světa. Spolu s rodiči

vše pečlivě naplánoval. Těsně před Viktorovým odjezdem se zbavili chalupy a koupili si osobní vůz, kterým se jim podařilo ilegálně překročit hranice do Německa. V té správné (západní) části země se pak všichni znovu sešli, připraveni začít od nuly. Pro sotva plnoletého Viktora je to obrovská šance. Rychle se učí jazyk, chodí v Mnichově na přednášky na univerzitě a v roce 1982 sedí v početném publiku, které přilákal americký fyzik Marlan Scully, uznávaný expert na teoretickou kvantovou fyziku, momentálně pendlující mezi Institutem Maxe Plancka a univerzitou v Novém Mexiku. Po přednášce Kožený osloví Scullyho s tím, že je velkým fanouškem fyziky, věnuje se vlastnímu výzkumu a utekl z komunistického Československa. Se srdcem na dlani a širokým úsměvem mu odvypráví svůj životní příběh, až se Scully ustrne a nabídne mu stáž na univerzitě v Novém Mexiku. Je to spíš milosrdné gesto než pomocná ruka, takže Scullyho mírně zarazí, když mu pár dní po návratu do Ameriky na dveře klepe kudrnatý dlouhán a ptá se, jestli by nevěděl, kde by mohl složit hlavu.

Scully nabídne chudému chlapci z Československa pokoj, ale celkem rychle mu dojde, že Viktor není expert na fyziku, jak se v Mnichově maloval. Kožený dokázal úspěšně předstírat s pomocí několika opsaných mouder, že má v oboru přehled, ale chybí mu základní vzdělání, takže je nepoužitelný pro jakoukoli asistenci ve výzkumu. Profesor se zlatým srdcem však nechce ryšavého barona Prášila hned poslat zpět do náruče komunismu, a tak ho seznámí s kolegou, který shání hlídání pro své tři děti. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat – kolega se rozvádí, protože jeho manželka Diane se bezhlavě zamiluje… do Viktora.

DLOUHÁN S AMERICKÝM ÚSMĚVEM HARVARD, 1985

Jak se Čechoslovák dostane na Harvard, jednu z nejprestižnějších a nejdražších univerzit v Americe? Díky narychlo uzavřenému manželství s Diane se už nemusel bát, že by ho úřady vnímaly jen jako turistu z východního bloku, ale zvládnout přijímací řízení v konkurenci stovek až tisíců kandidátů, kteří se připravovali na tuhle metu celý svůj život a jsou připraveni uhradit nemalé školné? Viktor Kožený na to šel oklikou a přihlásil se do letních kurzů pořádaných univerzitou. Peníze získal od Diane, která věřila, že chce udělat kariéru a zajistit jim bezproblémový život. Úspěšně prošel prázdninovým kurzem, vyšperkoval si přihlášku do regulérního studia o nějaké ty smyšlené tituly z matematických olympiád (jen těžko někdo bude volat do Prahy, aby si to ověřil) a zázrakem se mu povedlo dostat postranní uličkou na Harvard se vším všudy. Trochu bojuje se školným a jazykem, ale Diane mu hradí výdaje a píše za něj eseje. A když nemá čas, Viktor je prostě někde opisuje. Když na to škola přijde a hrozí mu vyhazovem, se slzami v očích vysvětluje, že takhle se to prostě v komunistickém bloku dělá. Vyvázne s pokáráním a pokračuje ode zdi ke zdi. Ani rozvod s Diane jeho rozjetý plán nezastaví.

V baru pak potkává svou druhou manželku. Dvacetiletá Cindel se neplánovala vdát, ale upovídaný Viktor s úsměvem od ucha k uchu si ji obtočil kolem prstu. Navíc byl v posledním ročníku na Harvardu a měl velké plány. Dostudovat, vydělat obrovské jmění, vrátit se do Evropy a snést své nové přítelkyni „modré z nebe“. Vzala si ho proti vůli svých rodičů a poměrně rychle se jim narodila dcera. Jak to Kožený všechno

zvládnul a ještě dokázal dokončit studia s fantastickými doporučeními od svých profesorů? Všichni to svádí na ten jeho neodolatelný úsměv. Přesně s takovým nakráčel v roce 1989 do vyhlášené investiční banky Flemmings. Místo tvrdé dřiny v londýnské kanceláři však Viktor téměř okamžitě začal vyrážet na opulentní snídaně a vedl jednání na vlastní pěst, při nichž se samozřejmě nikdy nezapomněl zaštítit jménem velevážené instituce. Jednou, dvakrát, třikrát a dost. Po necelých šesti měsících se s ním konsternovaní Britové rozloučili. Tohle že byl nejlepší student, kterého kdy Harvard spatřil (Viktorova vlastní slova)? Průšvih? Příležitost! Ještě než si Viktor stihnul sbalit svůj italský oblek a pár tisíc liber, zazvonil v rohu hotelového pokoje telefon. Na druhém konci drátu byla jeho maminka, která mu oznámila, že se vrací do Prahy. Republika, z níž Kožený kdysi utekl oknem, teď otvírá do široka dveře. Viktor na letišti nemíří k terminálu s lety do New Yorku, v mžiku přemluví těhotnou manželku k tomu, aby se

KDE DOMOV MŮJ?

PRAHA, 1990

Kapitalismus byl pro občany nového Československa strašákem, ale Viktor Kožený věděl své. Vysoký chytrák s vysokou z Ameriky, jenž opustil vyhřáté místečko v Londýně (tak to prezentoval), aby v rodné zemi přiložil ruku k dílu a pomohl jí k prosperitě díky know-how ze země neomezených možností. Kdo by takovému expertovi nevěřil jeho dobré úmysly? Nabídl své služby finančního konzultanta a během

několika měsíců už si tykal s ministry a našel skulinku v nejrůznějších komisích, kde se řešilo, co udělat s hospodářským jměním republiky. Co má největší hodnotu, co privatizovat a co si ponechat, ale především  – jak s tím seznámit prostý lid. Kožený vycítil příležitost, které hodlal obětovat úplně všechno  – do poslední koruny i poslední minuty. Viktor byl v té době zcela pohlcen privatizací, takže nespokojenou manželku dočasně umlčel velkým balíkem peněz. Moc dobře tušil, že brzy vydělá mnohem, mnohem víc. Kupónová privatizace byla přeludem, o němž mnozí dodnes nechtějí mluvit. Klausova magická knížečka s kupóny stála tehdy 1 000 Kčs plus 35 korun za kolek. Nebylo to zrovna málo, ale příležitost vlastnit kousek československého průmyslu a státního bohatství byla mimořádně lákavá. Tehdejší vláda to ovšem nedokázala veřejnosti vysvětlit, takže o první kolo kupónovky nebyl moc zájem. Vše změnil až Viktor Kožený a jeho Harvardský dividendový investiční fond. Najal nadechli nové svobody ve stověžaté metropoli. Cindel ještě netuší, že tenhle kulturní šok bude první trhlinou v jejich krátkém manželství. Kožený totiž definitivně chytá za šos svou novou a nejvěrnější lásku. Není to rodný kraj oplývající mlékem a strdím. Pokud tedy strdím nejsou miliony schované ve státem kontrolovaných podnicích, které je potřeba v mladé demokracii urychleně privatizovat, aby ji nestáhly ke dnu.

si marketingovou agenturu a za vlastní peníze zaúkoloval stovky studentů, aby oslovovali lid na ulicích a lákali prosťáčky ke svěření svých kupónů do investičního fondu. Know-how prestižní americké univerzity jim přinese jistotu desetinásobku. Vložených 1 035 Kčs se tak může snadno proměnit v deset tisíc. A to byly panečku na začátku devadesátek nějaké peníze. Viktor Kožený v rámci šesti různých harvardských fondů ve dvou vlnách privatizace spravoval kupóny asi milionu investorů, což byla obrovská kupní síla, v podstatě jedna desetina akcií průmyslových podniků, bank a dalších státních firem.

Nikdo na Harvardu samozřejmě netušil, že si Kožený bez dovolení půjčil jméno slavné instituce. Přitom mu americká image všude otvírala dveře. Dokonce se mu povedlo získat pro Českou televizi vysílací práva na televizní seriál Dallas , který následně uvedl kanál F1 v premiéře v roce 1992. Diváckou pozornost si získala především záporná postava J. R. Ewinga coby bezskrupulózního obchodníka, který přivedl heslo „účel světí prostředky“ k naprosté dokonalosti. Kdyby tak tehdy

nadšení diváci a investoři tušili, že si jednoho zcestovalého Džejára hřejí na prsou. Koženého fondy na privatizaci neuvěřitelně zbohatly, ale on sám se v roce 1994 ocitl v podezření, že měl přístup k tajným spisům prostřednictvím agenta BIS Václava Wallise. O dva roky dříve ho sice s velkou pompou udal poté, co mu Wallis přinesl ofocené tajné materiály, ale následné vyšetřování naznačilo, že v jiných případech mohl z podobně získaných informací sám profitovat. Viktor proto neváhal a v roce 1994 urychleně odcestoval do ráje. Daňového, samozřejmě. Ale Bahamy se tehdy prezentovaly především jako ráj opravdový. Alespoň pro ty, kdo milují nekonečné tyrkysové moře, panenské pláže a drinky s legračními deštníčky.

JAKO JAMES BOND

BAHAMY, 1994

Viktor neutíkal na Bahamy jako pronásledovaný zločinec, naopak se tu mohl uvést jako úspěšný a pohádkově bohatý podnikatel. V Česku se mezitím přelévaly obří majetky mezi jednotlivými fondy a prostřednictvím likvidátora a Viktorova spolupachatele

Borise Vostrého se bezelstní akcionáři pomalu loučili nejen s jistotou desetinásobku, ale vlastně s jakoukoli jistotou, že své peníze kdy uvidí. Kožený na Bahamách založil Harvard Capital Management (Worldwide) Limited a majetek všech fondů, odhadovaný na necelých 20 miliard korun, ve veřejné soutěži převedl na tuto novou společnost prostřednictvím dvou směnek ve výši necelých 10 miliard. Šlo o směnky s odloženou splatností do konce roku 1999. Kožený je neměl v úmyslu zaplatit a většinu majetku fondů se mu podařilo vytunelovat dřív, než na něj a Vostrého české soudy v roce 2003 vydaly mezinárodní zatykač.

Proč tedy útěk na Bahamy už v roce 1994?

Kožený se bál, že příliš nul na jeho bankovním kontě z něj dělá terč pro zločince i politiky. Cestou do Karibiku se zastavil ve Švýcarsku, ale měl pocit, že je Praze příliš blízko. A tak odletěl na Bahamy a rovnou z letiště přišel s kufrem plným peněz k prvnímu makléřovi, kde si řekl nikoli o byt, nikoli o dům, ale o ostrov. Jeho vlastní kus skály uprostřed Karibiku byl ale až plán B, vedle toho si za deset milionů dolarů koupil i jednu z nejhezčích vil na ostrově, ojetého

Rollse a rychle se stal ozdobou místního daňového ráje, kam pravidelně jezdí majitelé nadnárodních koncernů, filmové celebrity (tehdy například Sean Connery) nebo finančníci. Viktor neváhal a opět rozjel svůj pověstný networking, díky němuž se rychle dozvěděl o další velké příležitosti. Tentokrát už nešlo o miliardy v českých korunách, ale o miliardy v dolarech. Kožený ovšem rozhodně nechtěl investovat své vlastní, pečlivě nakradené peníze. Během pobytu na Bahamách sice zvládnul na dálku vytunelovat většinu českého průmyslového stříbra, jenže „s jídlem roste chuť“. A kde je hodně bohatých lidí, které už Viktor jednou dokázal obalamutit? Hádáte správně, další zastávka země neomezených možností.

MUŽ Z VYSOKÉHO ZÁMKU

ASPEN, USA, 1997

Viktor Kožený přijíždí do Aspenu, zasněženého útočiště americké smetánky, se dvěma kufry. Nejsou v nich lyžařské kombinézy, čepice ani rukavice. Jsou k prasknutí nacpané stodolarovkami. Stejná finta jako na Bahamách – hřmotný kudrnáč přichází do kanceláře a ptá se, kolik stojí nejhezčí dům ve městě. Peak House, tedy dům na nejvyšším vrcholu. Dvacet milionů dolarů, nejdražší, nejopulentnější a teď i Viktorův. Nejhezčí „chatka“, co si dovedete představit, s několika bazény, gaučem z kůže třinácti aligátorů, vyhřívanou příjezdovkou a garáží, z níž vede tajná chodba do tajné ložnice, kam si zval milenky. Ale kvůli tomu tu teď nejsme. Viktor totiž v této luxusní rezidenci primárně pořádal večírky, na nichž teklo proudem vyhlášené Château Petrus (v ceně třeba i 100 tisíc korun za láhev). Nejlepší jídlo, zábava i společnost na akcích, jejichž náklady se pohybovaly v sedmiciferných sumách.

„Odletěl na Bahamy a rovnou z letiště přišel s kufrem plným peněz k prvnímu makléřovi, kde

si řekl nikoli o byt, nikoli o dům, ale o ostrov. Vedle toho si za deset milionů dolarů koupil

i jednu z nejhezčích vil na ostrově, ojetého Rollse

a rychle se stal ozdobou místního daňového ráje“

Kožený byl pro americkou investiční smetánku nepopsaným listem. Hurónský Čech s titulem z Harvardu, bezednou peněženkou a fantastickými historkami. Hostil a utrácel za vybrané hosty, jejichž majetek byl vyšší než ten jeho. Kdo by nechtěl kamarádit s tak velkorysým a možná trochu prosťáčkovským mladíkem? Viktorovi bylo teprve 34, ale jeho široký úsměv a velká gesta byly ve skutečnosti návnadou na americké sumce, topící se v penězích. Viktor měl v plánu další kolo kupónové privatizace. Nikoli však v Česku, kde se nad jeho fondy stahovala mračna. Jeho cílem byl Ázerbájdžán.

DŽEJÁR A PAPÍROVÝ TREZOR

ÁZERBÁJDŽÁN, 1998

Ázerbájdžánský prezident Hejdar Alijev se nechal inspirovat zdánlivým úspěchem kupónových privatizací a v roce 1997 dokonce obdržel dopis od české vlády, v němž ho její zástupci ujišťovali, že Viktor Kožený má v této oblasti cenné zkušenosti. Viktor se proto do hlavního města Baku vypravil s investicemi od kapitánů amerického průmyslu, kterým na večírcích v Aspenu slíbil nikoli jistotu desetinásobku, ale rovnou stonásobku! Cílem

„Kožený byl pro americkou investiční smetánku nepopsaným listem. Hurónský Čech s titulem

z Harvardu, bezednou peněženkou a fantastickými historkami. Jeho

štědrá gesta byly ve skutečnosti návnadou na americké sumce, topící se v penězích.“

je zprivatizovat státní ropnou společnost SOCAR a s ní i miliardy dolarů ukryté v zemi a v Kaspickém moři. Alijev potřebuje, aby někdo chátrající ropnou infrastrukturu zachránil přílivem kapitálu, Viktor zas vidí příležitost rychle zbohatnout. Od investorů má 182 milionů dolarů a začne od místních obyvatel nakupovat kupóny, které schraňuje v obřím trezoru v horním patře pronajaté budovy. Kupónů jsou stovky tisíc, později dokonce miliony, takže v jednu chvíli vážně hrozí, že strop váhu přeplněného trezoru neudrží a Viktorův sen o miliardách se propadne až někam k ropným ložiskům.

Nic z toho se nakonec nestane, ale tuny kupónů se přes noc promění v bezcenný papír do sběru. Ukáže se, že Alijev si je moc dobře vědom toho, že SOCAR je motorem celé ekonomiky. Koženého tahá za nos a ochotně přijímá dárky od něj i spřátelených investorů. A Viktor si příliš pozdě uvědomí, že nejedná s nazdárky z probouzející se středoevropské demokracie, ale s bývalými agenty KGB, kteří nejdou pro náboj daleko. S desítkami milionů dolarů od amerických investorů na svém švýcarském účtu se tedy stahuje zpátky na Bahamy. O nespokojené střádálky a vyluxované miliony dolarů se začnou zajímat americké úřady. Všechny stopy vedou ke Koženému, kterého se snaží zažalovat desítky milionářů a dokonce i některé instituce, jež na jeho scam naletěly. Kožený se zaklíná tím, že se vše zhroutilo na straně zástupců Ázerbájdžánu a peníze se utratily za teď už bezcenné kupóny. Vyšetřovatelé dohledají, že zhruba 12 milionů dolarů šlo na úplatky, takže na dveře Viktorovy bahamské rezidence brzy klepou američtí agenti s obsílkou. Potíž je v tom, že se právníci snaží Koženého obžalovat z obskurního paragrafu o úplatcích zahraničních vládních zástupců. Právní řád

na Bahamách nic podobného nezná, takže následuje velká šachová partie. Ta vrcholí v roce 2005, kdy na základě americké žádosti o vydání Kožený putuje do vazební věznice Fox Hill v Nassau. Nakonec tam stráví necelé dva roky, ale po zaplacení kauce odchází jako svobodný muž, protože Bahamy nárok Američanů definitivně neuznají.

ROBINSON A PATEK PHILIPPE

BAHAMY, 2007—

Pirát z Prahy i Karibiku se stává Robinsonem Crusoe, nebo podle svých slov Napoleonem  – na luxusním, ale malém ostrově. V Česku je v roce 2010 spolu s Vostrým, který žije ve vyhnanství v Belize, odsouzen k desetiletému trestu a náhradě škody ve výši osmi miliard korun. Rozsudek potvrdí všechny instance, ale české orgány na Koženého nedosáhnou. Stejně tak musí Američané čekat, zda se Viktor náhodou nerozhodne odcestovat někam, kam sahají jejich prsty. Zabavený majetek je chabou náplastí na žalovanou škodu ve výši 182 milionů dolarů. V USA by při sečtení všech deliktů Kožený pravděpodobně dostal několik desítek let za mřížemi. Bahamy se tak stávají jeho nedobrovolným exilem.

Prvních pár let jeho charakteristický úsměv z tváře nemizí. Jenže pak se začnou zlaťáky kutálet. Opulentní večeře s cinkajícími láhvemi Chateau Petrus jsou minulostí. Viktor podle všeho už nevlastní soukromý ostrov ani luxusní vilu s nekonečným bazénem a přerostlými sochami. Američtí novináři našli předloni jeho Rolls-Royce s vizitkami a několika nedoručenými dopisy za vymláceným okénkem uprostřed ošuntělého bytového komplexu. Po Viktorovi ovšem ani stopa. Jeho „fandové“ chtějí věřit, že je to celé jen další finta. Že se směje

odněkud z dobře utajené rezidence a při čtení internetových komentářů si utírá slzy smíchu stodolarovkami z devadesátých let. Bylo by hezké, kdyby tahle krimipohádka měla šťastný nebo alespoň nějaký konec. Ale právě ona tajemná aura přispívá ke Koženého kultu osobnosti. Pouhých třicet let po nezdařené kupónovce mu mnozí nezapomenou nenaplněný desetinásobek, další si z něj dodnes berou příklad a pak se najdou i tací, kteří ho považují za Elvise porevoluční ekonomiky. Drzého, nepřístojného, ale svým způsobem geniálního a neodolatelného. Kdo ví, jestli je tu pořád s námi a nechystá další tunel.

znovu ukázal, jak hluboko může klesnout posedlost luxusem a falešnou turistikou, která je do posledního

detailu vykonstruovaná. Přestože je všechno ztracené, někdo

musí pokračovat v hledání.

en málokterý seriál se tak dokonale hodí k cestování po filmových lokacích jako The White Lotus, nemilosrdná satirická sonda do života superboháčů z autorské i režijní dílny Mikea Whitea. Příběh nás zavádí do luxusního resortu téhož jména, kde se skupinka znechucených elitářů pokouší uniknout realitě  – a odkud se nakonec (jak jinak) někdo z nich nevrátí. Třetí série se tentokrát soustředí na spiritualitu a temné podtóny thajské kultury. Nepřináší sice nečekané vzkříšení Jennifer Coolidge (kdysi Stiflerovy matky, dnes kultovní Tanyi McQuoid), ale zato nabízí novou, hvězdně obsazenou galerii postav balancujících na pomezí charismatických monster a přece jen o něco sympatičtějších bytostí. Nechybí mezi nimi královna nezávislých filmů devadesátých let Parker Posey, Walton Goggins (Fallout) nebo Lalisa Manobal z k-popové megaskupiny Blackpink

Zatímco první série v roce 2021 vznikala pod přímým vlivem pandemie a byla natočena výhradně v izolovaném luxusu hotelu

Four Seasons Maui at Wailea na Havaji, ve druhé sérii se tvůrci konečně rozjeli na širší scénu. Zamířili na slunnou Sicílii a divákům nabídli pestřejší paletu dechberoucích lokací. Hlavním středobodem natáčení se stal hotel Four Seasons San Domenico Palace

v Taormině – původně klášter ze 14. století, dnes přeměněný v okázalý pětihvězdičkový ráj. Autentickou kulisu poskytla i neoklasicistní vila Tasca v Palermu, kde kdysi pobývali Otto von Bismarck, Jacqueline Kennedy nebo královna Markéta Savojská. Jenže cestovatelská vášeň tvůrců tím zdaleka nekončí  – ambiciózní třetí sezóna servíruje ještě bohatší přehlídku lokací. Děj i kamery putují od rušných uliček Bangkoku přes nádherné pláže Phuketu až po tropický ostrov Koh Samui. Právě

Set-jetting po stopách

The White Lotus 3

Klidné útočiště na

Phuketu. Anantara Mai

Khao nabízí tradiční vily s výhledem na džungli i moře – od 6 400 Kč za noc.

Slunce, písek a pasivně agresivní rozhovory

The White Lotus 3 přenáší dekadenci na thajské pláže.

Anantara Bophut (od 4 500 Kč za noc) –klidné zahrady s jezírky a palmami na severním pobřeží Koh Samui, jen pár kroků od pláže.

Four Seasons Koh Samui: místo, kde luxus splývá s horizontem. Cena? 31 000 Kč za noc a pár morálních dilemat k tomu.

Klášterní klid s výhledem na moře. Kamalaya na Koh Samui nabízí wellness programy od 6 400 Kč za noc.

„The White Lotus si utahuje z turistů hledajících osvícení, kteří místo duchovní obnovy najdou jen předražené smoothie a přechodnou krizi identity.“

na Koh Samui se nachází hlavní natáčecí základna – resort Four Seasons Koh Samui, navržený slavným architektem Billem Bensleym (nocleh tu vyjde na 31 000 korun za noc  – což je cena, za kterou byste měli dostat aspoň jedno osvícení navíc). Hotel nabízí luxusní vily s nekonečnými bazény rozeseté po strmém svahu bývalé kokosové plantáže na severozápadním cípu ostrova, takže o dramatické výhledy a exotickou atmosféru není nouze.

Kromě Four Seasons využil štáb na Koh Samui i další malebné lokace. Některé scény se natáčely v hotelu Anantara Bophut – ten leží na pláži asi 11 km východně od hlavní

základny a s cenami od 4 500 korun za noc představuje o něco střídmější variantu exotického ubytování. Další záběry vznikaly v nedaleké Fisherman’s Village, proslulé plážovými restauracemi pod širým nebem a bohémským nočním trhem s pohodovou baťůžkářskou atmosférou. Srdce štábu si prý získal zejména plážový bar a restaurace CoCo Tam’s, kde po dni plném natáčení rádi relaxovali s koktejlem v ruce. Většina herců během natáčení pobývala opět ve Four Seasons na Koh Samui – zřejmě jako součást Stanislavského metody, protože prožitá dekadence se hraje nejlépe z pohodlí privátní vily s výhledem na moře.

Neméně důležitou roli v seriálu hraje také ostrov Phuket. Právě na tamních plážích, konkrétně v resortu Anantara Mai Khao Villas, se natáčely plážové scény seriálu. Tento komplex luxusních vil v tradičním thajském stylu s proskleným pavilonem uprostřed laguny plné lotosových květů vytváří přímo pohádkovou kulisu tropického ráje – filmoví hrdinové si na takový luxus rozhodně nestěžují. Postavy se navíc v seriálu vydávají na plavbu mezi dramatickými vápencovými útesy v zátoce Phang Nga, rozkládající se mezi Phuketem a Krabi. Tato oblast je vyhlášená nejen nádhernou scenérií, ale i ostrovem Khao Phing Kan,

známým jako „ostrov padoucha“ z bondovky Muž se zlatou zbraní (1974).

Po tichu tropických pláží přichází ruch Bangkoku, kde se natáčelo například v ikonickém hotelu Mandarin Oriental Bangkok (od 13 000 korun za noc). Tento pětihvězdičkový hotel na břehu řeky si oblíbili spisovatelé jako Joseph Conrad či Noël Coward. Stále se drží na špici asijských hotelů  –v loňském roce obsadil 12. místo ve světovém žebříčku World’s 50 Best Hotels. Bangkok však v seriálu ukazuje i svou temnější a syrovější stránku. Kamera se tu vydává i do zcela jiných zákoutí města  –poté, co zabere majestátní 69metrovou sochu zlatého Buddhy v chrámu Paknam Phasi Charoen, zamíří do vřavy nechvalně proslulé Khao San Road, legendárního ráje batůžkářů a pravého opaku pětihvězdičkového luxusu. Nechybí ani rozlehlý Chatuchak Market, největší trh v Thajsku s více než 15 000 stánky. Zatímco pohled na sekci s exotickými mazlíčky v Chatuchaku může být pro leckoho trochu za hranou, spravit chuť si lze u stánku Coco JJ s vyhlášenou kokosovou zmrzlinou  – jednou z nejoblíbenějších místních pochoutek.

Podle manažera lokací Sama Hutchinse zvažoval tvůrce seriálu The White Lotus, Mike White („workoholik a génius“), pro třetí sérii až deset asijských zemí. Indické palácové hotely na obrazovce nefungovaly podle jeho představ, maledivské resorty byly příliš jednotvárné a Japonsko se ukázalo jako logistická noční můra. Thajsko ale splnilo všechna kritéria  – špičkové filmové štáby a techniku, štědré daňové úlevy a fascinující směs domorodé spirituality a dovážené dekadence.

Hutchins, White a malý tým podnikli pětitýdenní průzkumnou cestu na podzim 2023. „Byl to výlet, kde se hranice mezi prací a potěšením dost rozmazala,“ říká Hutchins. „Dostávali jsme honosná uvítání jako postavy v seriálu a absolvovali tolik třináctichodových večeří, že jsem na konci skoro dostal dnu.“

KAMBODŽA T HAJSKO BARMA

ANDAMANSKÉ MOŘE

Phuket, Koh Samui, Bangkok. The White Lotus 3 cestuje napříč Thajskem za dokonalou satirou luxusu.

Anantara Mai Khao Spa Místo, kde si můžete nechat rozmasírovat stres – pokud jste ochotni ho přiznat.

THAJSKÝ ZÁLIV

JIHOČÍNSKÉ MOŘE

KOH SAMUI

BANGKOK

KO PHA NGAN

PHANG NGA BAY

PHUKET

Třetí řadu seriálu

The White Lotus můžete v České republice sledovat na streamovací platformě Max.

Ikonická zátoka Phang

Nga. Vápencové skály, mangrovové lesy a scenérie, kterou znáte z bondovek i The White Lotus 3.

Mnoho jejich zážitků se propsalo do natáčení  – třeba zápas thajského boxu Muay Thai, který navštívili na Phuketu, nebo exkurze do Baan Botanica, excentrického bangkokského sídla architekta Billa Bensleyho. Mezi 1 500 druhy rostlin se tam volně pohybují Jack Russell teriéři. Bensley nejen doporučil některé ze svých hotelů jako natáčecí lokace, ale také tvůrce nasměroval na dvě soukromé vily na Phuketu, které sám navrhl. White v jedné z nich nakonec pobýval během své tvůrčí izolace – a právě tam se nakonec odehrály i některé scény seriálu. Hutchins zdůrazňuje, že Four Seasons nebyl vybrán potřetí proto, že by to bylo předem domluvené. Teprve po výběru místa navázal řetězec se seriálem oficiální partnerství a začal nabízet tematické akce po celém světě. „Ve společných prostorách bylo něco velkolepého, co se pro náš příběh skvěle hodilo,“ říká Hutchins. S úsměvem ale dodává, že když do Thajska vyráží s rodinou, raději než Four Seasons volí cenově dostupnější Anantaru.

The White Lotus si sice utahuje z duchovně hladových turistů, kteří v exotických destinacích hledají osvícení (a přitom obvykle najdou jen předražené smoothie a přechodnou krizi identity), ale ostrov Koh Samui

bere svůj wellness byznys smrtelně vážně. Nabízí vše od harmonizace čaker a jemné detoxikace až po důkladnou očistu střev –s výhledem na moře. V Absolute Sanctuary (od 4 200 korun za noc) na severu ostrova vás čekají personalizované očistné programy, zatímco Kamalaya (od 6 400 korun za noc) na jihu slibuje spirituální obnovu pod vedením lidí, kteří se na vás budou dívat tak láskyplně, až se začnete cítit provinile.

Kdo touží po intenzivnější cestě k vnitřnímu klidu (nebo alespoň po flexibilnější páteři), může zamířit do Samahita (od 4 300 korun za noc, minimální pobyt tři noci), bývalé školy jógy, kde se místo známkování hodnotí vaše čakry. Zdejší režim zahrnuje dechová cvičení, meditace a dostatek času na přemítání nad tím, proč jste za ticho tolik zaplatili.

A pokud by sánskrtské mantry, kolektivní objetí stromů a kolonická hydroterapie byly přece jen moc, existuje jednoduché řešení: nasednout na trajekt a za 20–30 minut jste na Koh Phanganu, ostrově, kde slovo očista znamená spíš vyprazdňování peněženky na full-moon parties. Tady vás čekají neonové barvy, halucinogenní houbové koktejly a všechny ingredience pro existenciální kocovinu hodnou The White Lotus.

BROKER CONSULTING

Evropa chce být silná a Češi nechtějí zůstat pozadu

Za sedmadvacet let obsloužila společnost Broker Consulting více než 700 tisíc klientů. Těm nabízí unikátní portfolio služeb spojující finance a reality. S jejím investičním ředitelem Petrem Šimčákem jsme hovořili o současných i budoucích výzvách nejen na evropských trzích.

Zažíváme turbulentní pětiletku, která přepisuje zavedené pořádky. Jak tyto

otřesy změnily investiční chování klientů? Odklon od nulových úrokových sazeb vedl k renesanci repo fondů, spořicích účtů a částečně i dluhopisových fondů. Konzervativní střadatelé konečně porážejí inflaci. Krize paradoxně urychlily cestu k investování, které je diverzifikované a výnosné – od peněžního trhu přes dluhopisy a akcie až po nemovitostní fondy. Každý nástroj má své riziko i investiční horizont, ale správně nastavené portfolio je dnes schopné generovat pozitivní výnosy.

Vysoká inflace oslabila výnosnost konzervativních investic. Jak jste reagovali na obavy klientů? Situace se dotkla především dluhopisových fondů, zatímco ostatní segmenty byly méně ovlivněné. Dluhopisy s nulovým výnosem sice reálně ztrácely hodnotu, ale s růstem úroků se jejich výnosy opět dostaly do plusu. Klientům jsme situaci důkladně vysvětlovali, protože dluhopisová matematika může být matoucí. Paradoxně dočasný pokles cen dluhopisů vzbudil větší zájem o jejich nákup.

Češi tradičně investují do nemovitostí. Jak propojujete finanční a realitní služby? . . . Je to přirozené propojení. Náš slogan „finance. reality.spolu“ reflektuje potřeby klientů, kteří hledají komplexní služby  – od pořízení nového bydlení až po investice. Vše začíná finančním plánem, v němž vyhodnocujeme nejvhodnější investici podle

očekávání a možností klienta. Mnozí vnímají finance a reality odděleně, ale my je spojujeme v dlouhodobém finančním, potažmo také investičním plánu.

Vnímáte rozdíly mezi generacemi investorů? Jsou mladší investoři dravější? . . . Mladí lidé dnes čelí obtížné dostupnosti vlastního bydlení, což zvyšuje jejich zájem o investování. Na druhou stranu mají lepší finanční gramotnost a uvědomují si, že stát ani rodiče je v budoucnu nezabezpečí. Akcie se staly běžnou součástí jejich portfolia, často investují do indexu S&P 500 nebo experimentují s konkrétními akciemi. Nicméně, jak říká Warren Buffett: „Teprve při odlivu se ukáže, kdo plaval nahý.“ Dlouhodobě bývají akcie výnosné, ale v krizích se ukáže, kdo měl strategii a kdo jen slepě sázel.

Evropa aktuálně čelí ekonomickým výzvám. Jak se to projeví na růstu, inflaci a úrokových sazbách? Geopolitická situace je napjatá, ale pokud inflace zůstane mezi 2–3 % a repo sazba mezi 3–4 %, nacházíme se v ideálním investičním prostředí. Trh si ověřil, že tištění peněz a nulové sazby nezaručují prosperitu. Vyšší úroky zvyšují cenu dluhů a nutí dlužníky – od firem po státy – chovat se odpovědněji. Tento přirozený tržní mechanismus může zajistit dlouhodobě stabilní investiční prostředí.

Zmizel a je pořád zmizelý. Najdete Viktora Koženého na naší ilustraci? Na Bahamách ho místní sousedé i novináři ze všech koutů světa hledají dodnes.