Dolce Vita Fashion Call

fashion call

Architektka Magdalena Rochová šije svým klientům domy na míru.

BUILD—058

Kde trávil čas Yves Saint Laurent a další ikony světové módy.

LIVE—118

Antverpy, hlavní město konceptuální módní avantgardy.

EXPLORE—142

Nové BMW i5 eDrive40 Sedan: Spotřeba elektřiny, kombinovaná WLTP v kWh/100 km: 18,9–15,9; Dojezd na elektřinu, WLTP v km: 497–582.

Radost z jízdy. 100% elektrické.

THE NEW M60

100% ELECTRIC

Nové BMW i5 M60 xDrive: Spotřeba elektřiny, kombinovaná WLTP v kWh/100 km: 20,6–18,2; Dojezd na elektřinu, WLTP v km: 455–516.

form

028—Karl rocks ikona světové módy podle Niky Zupanc

030—syrová liturgie obnovy zničené kaple v Bretani se ujal Ronan Bouroullec

034—volná disciplína Jiří Krejčiřík má štěstí na osvícené klienty

036—twist, swing & tango Sabine Marcelis vzdala poctu slavnému Renaultu Twingo

044

Slavíme 100 let Karla Pragera.

076

Hana Soukupová volá kreativní ředitelce značky Chanel Virginii Viard.

build wear

048—born to be creative kreativní prostředí zvyšuje efektivitu práce

056—ideální formát klasická chata v novém pojetí studia 0,5

058—Magdalena Rochová jak se móda propisuje do tvorby architektky

072—high simplicity řecké bohyně v úchvatných modelech značky Fendi

100—největší perfekcionista Patrik Dařílek ví o košilích a oblecích vše

108—plisé me up! unikátní textilní technologie v podání slovenských designérů

live explore

114—světáci byt, který voní čerstvou barvou a dálkami

118—carpe diem objevili jsme oblíbená místa slavných návrhářů

124—heavy duty nejstylovější doplňky v novém sídle Dolce Vity

132

140—alma mater kde se teď rozptylují chuťové buňky pražských foodies

154

Umění zapomenuté výtvarnice Elisabeth Wild vystavují v MUMOKu.

142—vlámští mistři na výletě v uměleckém a módním centru Flander

150—gastro punk nový spot na malém pražském ostrůvku Ambi

V Šumperku se otevřely dveře hotelového skvostu od Lucie Koldové.

158—mix vaše pravidelná dávka kulturních tipů

160—další limitka nejlepší z modelů Porsche 911 je tady

164—cihly na plátně vybrali jsme nejlepší snímky letošního festivalu Film a architektura

170—must-read 08 seznamte své děti se světem designu

REDAKCE

šéfredaktorka

Lenka Šubrtová

kreativní ředitel

Jan Králíček

art director

Petra Roubalová

editorka

Tereza Finková

vedoucí redaktor architektura & design

Adam Štěch

redaktor

Václav Rybář

DOLCEVITA.CZ

sociální sítě instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz

PŘEDPLATNÉ V ČR

SEND, spol. s. r. o.;

Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz

„Šití šatů je architektura pohybu.“

Pierre Balmain, módní návrhář

SPOLUPRÁCE

autoři

Konstantina Hlaváčková, Martin Lacko, Viktor Pľžik, Vladan Šír, Klára Tománková

fotografové

Jiří Alexander Bednář, Filip Beránek, BoysPlayNice, Antonio Dicorato, Studio

Flusser, Martin Chum, Petr Karšulín, Kubicek studio, Vojtěch Veškrna, Honza

Zima

TISK

Tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 -Letňany

DISTRIBUCE

PNS a.s.

VYDAVATEL

Miloš Štěpař

New Look Media, s. r. o.;

Apolinářská 3 120 00 Praha 2

REGISTRACE

MK ČR E 13511, ISSN 1213 -7502

Podávání novinových zásilek povolila

Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96

INZERCE

obchodní ředitelka

Michaela Hromádková michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz

Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz

Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz

manažerka distribuce, výroby a logistiky

Monika Matějková monika.matejkova@newlookmedia.cz

ADRESA REDAKCE

Apolinářská 436/3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz

prodejní cena 120 Kč / 5 €

vychází

4. 9. 2023

nepříliš malá, dobře se držící jednou rukou. Skleněnou plastiku violoncella pro festival

Dvořákova Praha navrhl architekt a designér

Jiří Pelcl a vyrobili skláři z karlovarského Moseru.

foto

fashion call

Víte, co mají společného Ford, Abloh, Versace, Mugler, Cardin nebo Balmain? Ano, byli to návrháři, ale než dobyli svět módy, věnovali se architektuře. Poslední ze jmenovaných pak trefně popsal svou novou profesi slovy: „Šití šatů je architektura pohybu.“ Zesnulý kreativní ředitel značky Louis Vuitton, Virgil Abloh, který původně vystudoval stavební inženýrství a architekturu na Illinoiském technologickém institutu, se inspiroval hnutím Bauhaus, spojujícím prvky umění, řemesla a designu do jedné praxe. S využitím konstrukčních dovedností ze svého architektonického vzdělání vytáhl Tom Ford značku Gucci z popela a zachránil ji v 90. letech před krachem. Versace se před svou bouřlivou a úspěšnou kariérou v oblasti módy specializoval na architektonické kreslení, které následně využil v římské stylizaci složitých vzorů inspirovaných mozaikami a starověkým uměním. Thierry Mugler, proslavený svou hyperfeminizovanou haute couture, o sobě prohlásil: „Jsem architekt, který zcela nově vytváří ženské tělo.“ Pierre Cardin dokonce navrhl pro Benátky mrakodrap, který ale nebyl nikdy postaven. Móda provází naše zářijové číslo a osciluje mezi oblékáním budov a těla.

šéfredaktorka Lenka Šubrtová

na obálce I. a II. Antonio Dicorato styling Jan Králíček modelka Hana Soukupová (MY Model Agency) má na sobě aktuální kolekci Chanel

photography by Andrea Ferrari

domácí přátelé

Září volá hlavu k povinnostem a apeluje na naši sebekázeň. Buďte na sebe hodní a obklopte se designovými lahůdkami z celého světa.

naměkko

Domácí pohodlí bez kompromisu. To jsou ikonické sandály Chypre od Hermès, které snoubí dokonalé řemeslné zpracování s ležérním vzhledem a ušlechtilými materiály. Mají anatomicky tvarovanou podrážku, nastavitelný pásek a sluší jim to v jakémkoli interiéru.

andělská

Londýnská značka Chopova Lowena vydala svou již třetí knihu Conversations with Angels a v ní herečku Chloë Sevigny jako Sněhovou královnu, kterou fotografka Charlotte Wales použila pro představení kolekce A/W 2023 inspirovanou lyžařským oblečením ze 70. let.

trvalá krása

O tom, že i rostlina může být umělecké dílo v interiéru, přesvědčuje svými kreacemi brněnský ateliér Z hlíny květ, který propojuje pokojové rostliny s autorskou keramikou. Hravé prvky tradiční mexické keramiky snoubí s inspirací v hlubinách moře a dalekých krajích.

text Lenka Šubrtová, foto archiv značek

píp, píp

Dánské studio Leapcraft vytvořilo žlutého kanárka, který sleduje kvalitu vzduchu v místnosti. Jmenuje se Birdie a je teatrálně oduševnělým pokusem odvést naši pozornost od obrazovek a dělat něco užitečnějšího, otevřením okna počínaje.

vzpomínky na Afriku

Český výrobce čokolád Ajala rozšiřuje svou nabídku o single origin solitéry, tedy takové skvosty, které se vyrábějí z bobů, jež pocházejí vždy z jednoho jediného místa. Hned po prvním ochutnání se jazyk vydává na cesty, protože není kakao jako kakao.

světlonoš

Dřív než večer sklapnou víčka těsně před spaním, uvidí vaše děti slona, nikoli Večerníčka. Kožená, ručně vyráběná lampa The Elephant designéra Marca Venota je hravá a bude pěkně ladit se slavnou stoličkou od Eamesů. Vybírat můžete ze sedmi pestrých barevných provedení.

gratulace

Oslavujte stylově, pište ručně a vybírejte pečlivě. Třeba Bohemian paper, který ve spolupráci s předním českým ilustrátorem Michalem Bačákem připravil narozeninový motiv tištěný zlatým hlubotiskem na téměř sto let starých strojích v kombinaci s modrým knihtiskem.

fill me up

Skleněné nádoby nejnovější kolekce Les Mondes de Diptyque navrhla designérka Cristina Celestino. Svým vzhledem připomínají barevný monolit — skleněný ovál, který je poprvé v historii značky znovu plnitelný. Vůně vyprávějící tajemné příběhy pěti míst vytvořila Olivia Giacobetti.

na zdraví

Barevnost krajiny při západu slunce, bublinky šumivého prosecca a siluety dvou přítelkyň, které si jej spolu vychutnávají po celodenní projížďce po okolních kopcích. To vše ukrývá hedvábný šátek značky Silky Gang, jehož autorkou je Dominika Režová.

mon amour

Seznamte se s La Pochette Rond Carré, hitem módní přehlídky značky Jacquemus ve Versailles. Je ódou na jednu z nejslavnějších obyvatelek paláce, Marii Antoinettu. Je elegantní a nepřehlédnutelná stejně jako celá kolekce Le Chouchou vystihující atmosféru francouzského dvora druhé poloviny 18. století.

nové kosti

Kolekce Bones avantgardního klenotníka Zdeňka Vacka spojuje téměř nespojitelné — originální výrazný šperk s čistou jednoduchostí tvarů. Aktuální přírůstky jsou vyrobeny ze 14karátového zlata a podzimní vítr přinese stejné designy také ve stříbře.

ave Rome

Nejnovější šperk kolekce Bulgari má rozlohu 14 000 metrů čtverečních na sedmi podlažích a odráží bohatou historii a živou kulturu Říma. Značka se vrací do svého rodného města a na náměstí Piazza Augusto Imperatore otevřela svůj již devátý butikový hotel.

text Adam Štěch, foto archiv Bosa

Karl rocks

Černé oblečení, šedivé vlasy svázané do culíku a nápadné sluneční brýle nikdy nechyběly v outfitu

možná vůbec nejslavnějšího módního designéra posledních desetiletí Karla Lagerfelda. Teď jeho ikonický

vzhled ožívá v keramických soškách italské značky Bosa.

Benátský specialista na výrobu keramiky a porcelánu, firma Bosa, má již mnoho zkušeností s tvorbou specifických figurek, které svou hravou formou a nadsázkou často balancují na hraně záměrného kýče. I designéři, s nimiž Bosa spolupracuje, mají ke kýči blízko. Autorský jazyk tvůrců, jako jsou Jaime Hayon, Sam Baron, Manolo Bossi, Elena Salmistraro nebo Nika Zupanc, je totiž často založen na maximalizaci charakteristických prvků a bezbřehé imaginaci. A právě poslední

dvě jmenované designérky se zhostily úkolu vytvořit keramickou poctu Karlu Lagerfeldovi. Zatímco Elena navrhla postavičku Pop Karl s barevnými kalhotami a fialovou bundou, Nika ztvárnila asi vůbec nejtypičtější Lagerfeldovu módní polohu s jeho celočerným outfitem pod názvem Rock Karl. Výsledkem jsou dvě limitované edice figurín, do jejichž glazury bylo přimícháno mimo jiné 24karátové zlato a plátky platiny.

Karl Lagerfeld není jen jedním z nejvýznamnějších představitelů moderní módy a haute couture, ale také osobností zdaleka překračující hranice módního světa. Návrhář, sběratel i fotograf byl nedávno zvěčněn italskou značkou Bosa jako ultimátní symbol stylu. Na obrázku v podání Niky Zupanc.

syrová liturgie

text

Po loňském zničujícím požáru ožívá opět ve francouzské Bretani starobylá kaple.

Zrekonstruovali ji místní slavní rodáci, investor François-Henri Pinault a designér Ronan Bouroullec.

Během loňského léta zasáhl bretaňské pohoří Arrée devastující požár. Kromě přírodních krás hor byla zničena také kaple Saint-Michel de Brasparts ze 17. století, jež i přes svou skromnost a odlehlost patří k dominantám kraje. To si uvědomil také nejbohatší člověk na planetě FrançoisHenri Pinault, vlastnící konglomerát luxusních značek Kering. Sám z Bretaně pochází a kapli tak za své vlastní prostředky obnovil. Na pomoc si nemohl vybrat povolanějšího.

Francouzský designér Ronan Bouroullec, který také pochází z Bretaně, se zhostil obnovy interiéru kaple. Vybavil ji autorskými prvky liturgického mobiliáře, včetně hlavního oltáře, svícnů a kříže. Jednotlivé objekty, charakteristické svou surovou lyrikou stejně jako okolní krajina, kterou si Bouroullec pamatuje ze svého dětství, vyrobil ve spolupráci s místními řemeslníky. Použil při tom pouze tři materiály: žulu, sklo a kov, které hrubě opracoval. Docílil tak nejenom syrové poezie prvků odrážejících zdejší přírodu, ale také praktického bezúdržbového použití a odolnosti vůči případnému vandalství.

Adam Štěch foto Claire Lavabre

kolik židlí máš...

rozhovor Václav Rybář, foto archiv značky

Jaké židle jste měli v dětství u vás doma? — U nás to celé začalo židlí. Když měl jít bratr do školy, tak mu maminka sháněla dobrou židli k pracovnímu stolu, ale ne a ne ji sehnat. Až narazila u nás v Boskovicích na známého, co měl podobný problém a došli k tomu, že je to nedostatkové zboží. Odtud byl jen krůček k nalezení kvalitních výrobků ze zahraničí a založení firmy. Takže židli dostal nejen bratr, byl jich nakonec celý kamion a jen se po nich zaprášilo. Já už jsem doma seděl na „našich“ židlích a byl jsem v podstatě testovací jezdec všech modelů.

Letos slavíte třicet let. Vznikla firma i proto, že maminka měla obchodního ducha? — Určitě to hrálo roli. Tehdy firmu založili s obchodním partnerem Luďkem Řehořem, ale později přešla kompletně do vlastnictví naší rodiny. Když se rozprodal první kamion židlí z Itálie, tak vše nabralo rychlý spád. A rostli jsme tak rychle, že jsme si spočítali, jak moc prázdného vzduchu v těch kamionech vozíme a jak nás to brzdí, takže jsme přešli k objednávkám komponent a následně i výrobě u nás v Boskovicích, kde dodnes sídlíme a zaměstnáváme 150 lidí.

Byla tam i motivace vyrábět něco hezkého českého a zaměstnat lidi z regionu? — Začínali jsme od nuly, takže podobně vznešenou motivaci jsme si dovolit nemohli, ale přišlo to přirozeně. Boskovice byly dříve domovem oděvní firmy Kras, která šila obleky, nebo firmy Minerva na šicí stroje. My zaměstnáváme třicet švadlen a šití i čalounění představuje značnou část našeho výrobního procesu. Tradici a know-how jsme tedy v regionu udrželi a hodně nám to na startu pomohlo.

Jste rodinná firma z Boskovic, ale dnes máte mnoho zaměstnanců a vaše židle, taburetky či pohovky

S

lze najít po celém světě. Jak prudce probíhala vaše expanze v těch třech dekádách? — Prvním milníkem bylo už zmíněné osamostatnění firmy v roce 2000. V roce 2005 jsme založili oddělení zahraničního obchodu a dostali se i na prestižní veletrh nábytku Orgatec v Kolíně nad Rýnem, což nás hodně posunulo. Finanční krize v roce 2008 na nás dopadla tak jako na ostatní, ale maminka místo propouštění dala lidem do ruky lopaty a cihly, takže se nám podařilo dostavět výrobní halu i sídlo firmy. Navíc se v té době vymyslelo úplně nové portfolio výrobků, takže jsme z krize oproti ostatním vyšli s mírným náskokem. A během covidu jsme věnovali hodně času rebrandingu, nové onlinové prezentaci apod. Jedním z nejdůležitějších milníků byla také generační obměna, kdy jsem do chodu firmy začal zasahovat já s bratrem. Díky tomu se teď plánuje nikoliv rok dva dopředu, ale spíš dekádu napřed.

Naučili se za tu spoustu let Češi kvalitně sedět? Jak moc zákazník ví, co chce, a jak moc ho musíte směřovat? Češi jsou velmi aktivní a možná se ani nemuseli nic učit. Podobně jako kdysi my, i dnešní zákazníci k nám chodí s jasnými potřebami. Já jsem se tomu českému prodeji hodně věnoval, takže mám zkušenosti z terénu. Lidé u nás vědí, co chtějí, pečlivě vybírají a když mají tu možnost, klidně si zboží nejdřív půjčí na vyzkoušení.

Vaše produkty jsou nejen praktické, ale vyhrávají také ceny jako Red Dot Design. Kde berete inspiraci pro nové modely, nasloucháte zákazníkům, nebo dáte hodně na své designéry? — Je to kombinace obojího, ale protože si chceme udržet náskok, hodně se ptáme designérů. Máme italské, domácí a teď i německé autory. Každý má trochu jinou „školu“. Italové mají pro design cit a znají kumšt,

firmy

takže vždycky vymyslíme, jak vyrobit i ty nejodvážnější tvary. Němečtí designéři jsou technologická špička. Soustředí se na design i na vývoj, hodně si dávají záležet na tom, aby bylo vše funkční, ale zároveň to nebylo nudné.

Jak se mění trendy sezení v poslední dekádě? Jde spíš o pohodlí nebo se lidé více zajímají o zdravotní benefity kvalitních židlí a křesel? — Jedním z významnějších trendů posledních let jsou výškově stavitelné stoly, o které je čím dál tím větší zájem. S tím souvisí i tzv. barovky nebo židle na vysokém pístu, protože lidé chtějí mít třeba jen částečnou oporu zad. V samotných židlích je pak trendem zjednodušování. Dříve byl požadavek na co nejvíc čudlíků, páček a nastavení opěrek, držení těla, sklonu apod. Teď chtějí zákazníci, aby ta židle byla pohodlná, ergonomická na první sednutí.

Pro firmu je důležité i omezení uhlíkové stopy. Vyrábíte například dětskou stavebnici z odřezků. Kdo s tím nápadem přišel? — Maminka. Té bylo totiž líto, že nám při výrobě vzniká spousta odpadu. Jde o odřezky drahých a nádherných látek, pro které už nemáme další využití. A tak během covidu, kdy měly švadleny méně práce, zkusila domluvit šití dárkových předmětů — tašky, pouzdra, kabelky. Jeden z našich dodavatelů nám pak začal vozit jeho odpadovou pěnu a my jsme z toho zkusili ušít dětskou stavebnici, o kterou byl mimořádný zájem.

Na čem nejčastěji sedíte vy? — Stále zůstávám testovacím jezdcem, takže vlastně dlouhodobě nejsem věrný žádné židli či křeslu. Také mám v kanceláři výškově stavitelný stůl, ale stojím u něho jen občas, takže střídám židle, dělám si poznámky a pak občas trochu trpím, když jdu někam na návštěvu a nesedím na našem výrobku.

Jakubem Hurábem z rodinné nábytkářské

LD Seating jsme si povídali o zlatých českých ručičkách, kvalitním posezení i schopnosti chytit příležitost za správný konec ve chvíli, když se zrovna nedaří.

Jakub Huráb

Jakubova maminka Jitka získala v devadesátých letech v restituci rodinnou cihelnu. Její manžel si tam otevřel stavebniny, ale náhoda rodinu zavedla k nábytku a vše nabralo rychlý spád. Dnes je cihelna sídlem prestižní nábytkářské firmy LD Seating s showroomy v Praze i Bratislavě a mnoha obchodními zástupci po celém světě. Jakub se stará hlavně o marketing.

servis ldseating.com

volná disciplína

text Tereza Finková

Potkat osvíceného klienta je snem každého designéra. Jiří Krejčiřík takové štěstí měl, a tak v letenském bytě Terezy Porybné přistála po boku stolu Cloudy Nocturne lavička Cloudy Preludium.

Hudební terminologii vybral Jiří pro názvy obou objektů velmi sofistikovaně. Zatímco nokturno má náladu nočního zastaveníčka, které se může odehrát právě u velkého stolu, preludium znamená volnou improvizační skladbu. A přesně tak jako hudebník, který si pohrává s různými motivy, postupoval i designér. Vybral si výrazný prvek interiéru a v jiné podobě ho zopakoval na svém nábytku. Opěrka lavičky je proto „vystlána“ polštářky z autorské tkané textilie od Daniely Danielis, která se ve velkém formátu objevuje na lavičce ve vstupní chodbě bytu.

Dlouhá lavice z běleného jasanového masivu s modrým pigmentem stojí na třech silných ocelových nohách. Oko obdivovatele tohoto výjimečného kousku zaujme ale především opěradlo, které připomíná velký bílý mrak.

„Při navrhování této sady nábytku jsem dostal absolutní svobodu. Tvar lavice vychází z mé skici, ale nenechte se zmást, splňuje všechny nábytkářské normy pro ergonomii. V sedáku je prohlubeň a polštářky v opěrce jsou z měkkého molitanu,“ ujišťuje Jiří Krejčiřík.

servis jirikrejcirik.com

foto Gabriela Knýblová

1 Ve svém funkčním konceptu se Sabine Marcelis snažila zůstat co nejvěrnější ikonickému tvaru Twinga. 2 Zároveň do něj promítla své osobité sochařské cítění. Celý ho včetně komponentů zahalila do bílé barvy. 3 Prolisy dveří odhalují konstrukční prvky automobilu a vytvářejí reliéfní strukturu.

twist, swing & tango

Před třiceti lety způsobil senzaci. Renault Twingo a jeho usměvavá kapota se staly jedním ze symbolů optimismu devadesátých let. Nyní toto vozítko, které se dostalo do učebnic designu i mezi nejprodávanější automobily vůbec, znovu ožívá. A to v autorském konceptu nizozemské designérky Sabine Marcelis.

Renault Twingo první generace byl představen veřejnosti poprvé na pařížském autosalonu v roce 1992. Pod designem tohoto třídvéřového hatchbacku byl podepsán vrchní návrhář Renaultu Patrick Le Quément, který mu vdechl osobitý styl. Ten se později stal synonymem masové kultury popu devadesátých let. Svěžím tvarem, pestrými barvami a sympatickým názvem Twingo (kombinace slov twist, swing a tango) si model záhy získal srdce uživatelů po celé Evropě. O jeho úspěchu svědčí i neobvykle dlouhá doba prodeje. Od roku 1993 do roku 2012 se standardně vybavoval čtyřválcovým benzinovým motorem a jeho tvar se lehce měnil se třemi facelifty v roce 1998, 2000 a 2004. I když byla jeho výroba pro evropský trh

zastavena již dávno, například v Kolumbii se pro jihoamerický trh produkuje dodnes.

Před výzvou vzdát poctu tomuto gigantovi průmyslového designu se ocitla nizozemská designérka Sabine Marcelis, kterou Renault oslovil, aby odkaz Twinga zpracovala svými vlastními výtvarnými prostředky. Navázala tak na předešlé spolupráce značky Renault s dalšími renomovanými designéry. Nedávno to byl například Mathieu Lehanneur, který navrhl svou vlastní verzi modelu 4L, nebo v roce 2013 Ross Lovegrove s konceptem elektrického modelu Twin'Z.

Teď padla volba právě na Marcelis, která postupně dobývá pomyslný designérský Olymp. V Rotterdamu žijící designérka vyrostla na Novém

text Adam Štěch, foto studio Kleiner

Zélandu. Ještě před tím, než začala studovat design na prestižní Design Academy v Eindhovenu, měla ambice stát se profesionální snowboardistkou. Dnes provozuje studio v Rotterdamu a její tvorba osciluje mezi užitým a volným uměním. Ještě před pár lety patřila k mladé generaci mezinárodně úspěšných holandských tvůrců, kteří využili slávy nizozemského designu ve světě i výsadního postavení zmíněné akademie. Dnes je ale Marcelis již plně rozvinutou, globálně aktivní autorkou, která spolupracuje s prestižními subjekty, ať už je to Side Gallery v Barceloně, kodaňská galerie Etage Projects, architektonické studio OMA, IKEA, značka La Prairie, Fendi, nebo Vitra Design Museum.

Typologii z prostředí užitého umění využívá designérka pro experimenty v rovině materiálové, optické i haptické. Její světelné objekty připomínají volné umělecké instalace ve stylu hvězd současného umění Olafura Eliassona nebo Jamese Turella. „Renault mě oslovil, abych Twingo pojala jako autorské dílo se vším všudy. Nikdy jsem si nepomyslela, že budu navrhovat automobil. I proto to byla velká výzva. Auto je snad nejkomplexnější předmět, který můžete vůbec navrhnout,“ komentuje spolupráci Sabine. Často ve svých dílech využívá litou pryskyřici ve smyslných odstínech žluté a oranžové. Ve stejném duchu přistoupila také k designu Twinga, které slavnostně představila letos v létě v Centre

4 Celý interiér probarvila designérka malinovou červenou. Dominantou přístrojové desky je transparentní volant z pryskyřice.

Georges Pompidou. Klasickou siluetu karoserie proměnila Marcelis v matně bílý skelet. Jednotlivé panely svými prolisy zvýrazňují tvar auta a jeho konstrukci. Twingo se v něm lehce poznává, i přesto je celá podoba podle vlastních slov autorky posunuta do současného, luxusnějšího stylingu.

„Musela jsem se vypořádat s mnoha omezeními, které ve své běžné tvorbě nemám,“ popisuje proces designérka, která jako by obrátila auto naruby. Zatímco exteriéru dominuje matná bílá, interiér je proveden v malinové červené. „Snažila jsem se Twingo pojmout jako jeden výtvarný objekt a zbavit se co nejvíce detailů,“ pokračuje autorka, která jednotlivé funkční prvky kompletně

scelila do jednoho skulpturálního objektu. Její styl se nejvíce projevil v interiéru. Například stínítko i zrcátko nad čelním sklem jsou spojené v jeden kus, přední sedadla jsou propojena v kompaktní lavici. Palubní desce pak dominuje transparentní volant v broskvové barvě. „Volant je vyroben z pryskyřice, s níž mám velké zkušenosti. Vznikl funkční prvek, ale zároveň jakýsi šperk celého automobilu,“ popisuje své záměry designérka, která na výrobu použila i 3D tištěnou pryskyřici například na mřížky klimatizace.

5 Twingo Sabine Marcelis je funkčním konceptem, který je poháněn elektromotorem. 6 Detail zpětného zrcátka v podobě organicky tvarované kapky.

7 Vylisované logo Renault na čelní kapotě je zpracováno stejně jako reliéfní struktury na bočních dveřích. 8 Sabine Marcelis patří mezi nejúspěšnější designérky současnosti. Vytváří umělecké objekty, nábytek, svítidla, intervence do architektury a teď i automobilový design.

„Při navrhování automobilu si všímáte věcí, které vám v jiných projektech unikají. Byla to pro mě velká škola,“ uzavírá autorka, která se novým Twingem i sama svezla. A prý je to jízda velmi příjemná. servis sabinemarcelis.com, renault.cz

až na věky

Ženské designérské duo Ahu se sídlem v Londýně se zaměřuje na současný sběratelský nábytek a předměty vycházející z tradic a mystiky Malé Asie. Každý kousek z limitované edice je ručně vyráběn v historických ateliérech v Istanbulu mistry svého řemesla. Nejnovější kolekce Modern Heirlooms, vycházející ze symboliky zlého oka, obsahuje sochařské objekty z masivního dřeva a laku Tepsi.

text Lenka Šubrtová foto Roman Lopatin

Výrazné a hravé předměty inspirované atmosférou Istanbulu aspirují na moderní dědictví.

Stříbrný prsten Bold Motif s drahými kameny, 4 029 Kč

Barevná SMRŠŤ

Když skočíme do vody, vstoupíme do jiného stavu, gravitace se změní a my se necháme unášet. Oddejte se také vlně barev nejnovější kolekce šperkařského domu

TOUS s poetickým názvem A SPLASH OF COLOR.

Fuchsiové náušnice Virtual Garden z mincovního stříbra, 3 449

OBJEVTE NA TOUS.CZ

Stříbrné náušnice Bold Motif s drahými kameny, 4 319 Kč

Kč

form news

britský minimál

Designér Sir Jony Ive se po svém odchodu ze společnosti Apple opět vrátil k návrhům elektroniky. Tentokrát vytvořil inovovaný design gramofonu Sondek LP12 pro svou oblíbenou britskou značku Linn, která letos slaví 50. narozeniny. linn.co.uk

dog lover

Není to poprvé, kdy architekt Norman Foster obrátil svou pozornost k našim čtyřnohým miláčkům. Tentokrát vytvořil pro každoroční soutěž Barkitecture psí boudu, jejíž klenbu z ohýbané překližky vyrobila značka Isokon. fosterandpartners.com

morituri te salutant

Design jako memento války a boje za svobodu pojalo ukrajinské studio YOD Group, když na kolekci lamp použilo prázdné schránky od munice, jíž ukrajinská armáda brání Kyjev před ruskými útoky. Vznikla speciální edice pouze 40 svítidel. yod.group

Od comebacku největšího designéra spotřební elektroniky současnosti až k designu za svobodu inspirovaného zbytečnou válkou.

text Adam Štěch

foto Andriy Bezuglov, Aaron Hargreaves, Archiv Linn

jedno století

Jedni ho považují za nejdůležitějšího představitele české architektury druhé poloviny dvacátého století, druzí ho vnímají jako symbol arogance minulého režimu a necitlivého urbanismu. I po 100 letech od svého narození vyvolává Karel Prager emoce. Svůj vlastní obrázek si můžete udělat na nadcházejícím festivalu

Den architektury, který si Pragerovo kulaté výročí vybral jako jedno ze svých nosných témat.

Nepopiratelným faktem zůstává, že Karel Prager po sobě zanechal monumenty modernismu i brutalismu, které patří k nejoslavovanějším příkladům tuzemské poválečné architektury a mnohé z nich jsou zapsané na seznam kulturních nemovitých památek. I ty ale dnes budí vášně a kontroverze. Historici architektury je oslavují, politici by je nejraději zbourali (primátor Bohuslav Svoboda mluvil o demolici Federálního shromáždění v roce 2011) a někteří architekti na Pragerově tvorbě vidí jak pozitiva, tak negativa.

Svou kariéru začal tento rodák z Kroměříže po studiu na pražské technice již v období stalinismu padesátých letech, kdy se v architektuře „nosil“ socialistický realismus, pokračoval v uvolněných šedesátých letech modernismem, v normalizačních sedmdesátkách brutalismem a konečně na přelomu osmé a deváté dekády skončil v nové, svobodné době u postmoderny. Pracoval ve Stavoprojektu a později v ateliéru Gama, který byl součástí Sdružení projektových ateliérů. Pragerova tvorba je tak doslova ⟶

Vstupní hale kulturního domu v Březnici dominuje originální kazetový strop se závěsnými svítidly z mléčného skla. Součástí je i sochařská výzdoba od Olbrama Zoubka. Realizace z let 1979—1985, kterou Prager vytvořil společně s architekty Janem Loudou a Zbyškem Stýblem, ukazuje transformaci jeho brutalismu směrem k postmoderně.

text Adam Štech, foto archiv KD Březnice, archiv Dne architektury, archiv Národního divadla, Marie Zákostelecká

a do písmene abecedou poválečných architektonických tendencí. Jeho architektura je přesným otiskem doby, každá jeho stavba odráží tehdejší aktuální politické, sociální a kulturní podmínky. Během festivalu Den architektury tak můžete skrze Pragerovy stavby poznat mimo jiné také naši moderní historii. Kromě ikonických budov, jako je Makromolekulární ústav, Federální shromáždění, areál Matematicko-fyzikální fakulty nebo Nová scéna Národního divadla, budete mít možnost prohlédnout si i jeho mimopražské realizace, které nejsou zdaleka tak známé.

Ranou tvorbu ve stylu socialistického realismu přiblíží obytné soubory ve Strakonicích nebo v Ostravě-Porubě. Naopak jeho vrcholné období připomenou méně známé realizace kulturních domů v Březnici a Veselí nad Lužnicí z konce normalizační éry. Zcela výjimečnou šanci poznat jeho individuální rezidenční tvorbu

budou mít zájemci během procházky s historičkou Michaelou Janečkovou po Pragerových domcích v pražském Braníku. Chybět nebude ani přednáška Radomíry Sedlákové ve Veletržním paláci nebo prohlídka prototypu domku s montovaným skeletem s historičkou Klárou Eliášovou v Otrokovicích. Procházka po Pragerově rodném Kroměříži s městskou architektkou Radmilou Vraníkovou vás zavede k jeho rodnému domu i k místu posledního odpočinku.

Festival Den architektury se ale zdaleka neomezí pouze na Pragera. Podtitul letošního ročníku zní Objev konstrukce!, a tak se autoři festivalu zaměří na konstrukční řešení v historické i soudobé architektonické tvorbě. Dále bude připomenuto dílo výjimečného představitele barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho-Aichela, od jehož úmrtí uplyne letos 300 let.

1 Asi nejznámější Pragerovou realizací je budova Nové scény Národního divadla. Skleněné opláštění hlavního sálu vytvořil ve spolupráci se Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou. Ve sklárně Kavalier v Sázavě bude probíhat výstava procesu výroby těchto speciálních tvarovek. 2 V roce 1954 realizoval Prager obytné soubory T15 ve Strakonicích s charakteristickými rysy tehdejšího socialistického realismu, včetně dekorativních sgrafit. 3 Bývalá menza ze 70. let v Libni byla v roce 2021 přestavěna na nové sídlo Fakulty humanitních studií. Ateliér Kuba & Pilař architekti za projekt získali Grand Prix Architektů. 4 Kolonáda areálu Matematicko-fyzikální fakulty v Praze Troji, kterou Karel Prager realizoval v roce 1965. Se svou zavěšenou skleněnou fasádou a přísnou kolonádou se jedná o významný příklad inspirace mezinárodním stylem a tvorbou Ludwiga Miese van der Rohe. 5 Otevřené interiéry Matematicko-fyzikální fakulty jsou rytmizovány například šroubovicí točitého schodiště.

servis Den architektury, 29. 9.—5. 10., denarchitektury.cz

born to be creative

text Tereza Finková

Stejně jako každé září, také letos jsme připravili přehled zajímavých kanceláří, které v Česku poslední dobou vznikly. Rozdíl je jen v tom, že vás hned v úvodu pozveme do artdecového království Dolce Vity.

1

Dolce Vita

interiér tým vydavatelství

foto Honza Zima

V rámci článku, v němž představujeme zdařilé realizace kancelářských prostor v Česku, jsme se rozhodli jít s kůží na trh a ukázat vám, v jakém prostředí vzniká váš oblíbený časopis Dolce Vita. Před necelým rokem se celé vydavatelství New Look Media přestěhovalo do nově zrekonstruované vily na adrese

Apolinářská 3, kde obývá dvoupatrový byt navržený původně pro jednoho z majitelů domu, lékaře Josefa Malíka. Tím druhým majitelem a zároveň autorem stavby byl architekt Jan Jarolím. Vilu postavil v roce 1932 současně s objektem přilehlých parních lázní a penzionu v ulici Na Slupi. Interiéry byly novými majiteli zrekonstruovány do původní podoby včetně řemeslných detailů, a tak nepotřebovaly žádné větší zásahy. Protože jsme ale časopis, který pravidelně informuje mimo jiné o současném designu, postupně prostory doplňujeme o jeho příklady a v lobby v prvním patře vytváříme malý „showroom“ českých značek. Na obrázku vlevo můžete vidět modrou lenošku z kolekce Hide & Seek od Polstrinu, na stěně přímo v naší redakci visí akustické objekty od studia Lappa. Pokud jsme vás trochu navnadili, listujte časopisem dál. Pro rubriku Live připravila naše dvorní stylistka Klára Tománková v působivých artdecových interiérech elegantní design story.

Lobby v přízemí kanceláří New Look Media by se mělo postupně stát malým showroomem českých značek. Dnes ho zdobí lenoška z oceněné kolekce Hide & Seek značky Polstrin (design Terezie Lexová a Štěpán Smetana).

1 V zasedací místnosti visí výrazný objekt od českého umělce Petra Duba, který skvěle koresponduje s barevností židlí Eames DSR značky Vitra. 2 Redakce časopisu Dolce Vita s novou akvizicí akustických panelů ze studia Lappa.

Livesport

interiér Studio Reaktor foto Studio Flusser

Kanceláře společnosti Livesport byly navrženy jako vývojové digitální hřiště, kde zaměstnanci denně zlepšují své schopnosti a trénují týmovou taktiku. Architekti Jakub Heidler a Jan Kačer tu plně rozvinuli sportovní myšlenky. Prostor pojali jako tělocvičnu, která se dá pomocí cvičebních pomůcek přizpůsobit k tréninku kancelářských činností a která je v podlaze definovaná konstantní plochou kobercových čtverců a pravidelným rastrem bodových svítidel v bezpodhledovém stropu. Atmosféru sportoviště podtrhují tři nosné prvky: lajny, sportovní náčiní a elektronická tužka, které jsou abstrahovány pomocí architektonických výrazových prvků propisujících se kancelářemi.

„Lajnu chápeme jako prvek zónující jednotlivé částí kanceláří, sportovní náčiní jakožto prvky, jež umocňují výkon uživatelů. Třetím hlavním motivem je elektronická tužka, navigační systém usnadňující taktiku nově příchozím sportovcům, aby rychle zapadli do týmové hry,“ vysvětlují architekti.

1 Taktika bývá ve sportovních přenosech analyzována skrze elektronickou tužku, kterou architekti propsali do zvlněného liniového osvětlení. 2, 3, 4 Kancelářská „lajna“ slouží pro ohraničení rozdílných zón v prostoru. Míst, kde se zaměstnanci soustředí, kde týmově spolupracují a kde je naopak očekáváno plné soustředění. Náčiní je zde abstrahováno do podoby dřevěných a plechových boxů. studio-reaktor.com

O'Home

Interiérová designérka Denisa Kubíčková Strmisková pokračuje v úspěšném tažení svou rodnou Olomoucí a po spolupráci na projektu rekonstrukce Červeného kostela, o němž jsme psali v minulém čísle, realizovala kanceláře a klientské centrum pro realitní a developerskou společnost O´Home. Elegantní a moderní pracovní prostředí v tomto případě sice není protkáno zábavnými relaxačními zónami ani nehraje všemi barvami. Je totiž mnohem sofistikovanější. Denisa v interiéru zkombinovala materiály, které budou použity také v návrhu nového projektu bytových domů, jež společnost staví. Potenciální klienti tak mohou atmosféru svých budoucích domovů zažít v reálném měřítku, a to ještě dřív, než budou hotovy. Jde jak o podlahy z marmolea, aluminiové povrchy, plastickou omítku na stěnách, tak dýhovaný vstupní gate dveří do vysněných bytů. Interiér pracuje s tlumenými odstíny ve světlých tónech, do kterých se propisuje minimalistická černá linka.

1 Světlé tóny interiéru doplňuje výrazná černá linka kovových rámů. Kancelářské židle jsou od značky LD Seating. 2 Kovové stěny Brushed Aluminium a béžové stěny Avant-garde Ivory jsou produktem společnosti Kronospan. denisastrmiskova.com

interiér Denisa Strmiskova Studio foto Kubicek studio

1 Údolní 19 je památkově chráněná budova v Brně, postavená v roce 1929 architektem Vinzenzem Baierem. Byla mimo jiné sídlem FAVU VUT. 2 , 3, 4, 5 Součástí rekonstruovaného objektu je nyní showroom lokálních tvůrců, kavárna, velký sál pro společenské a vzdělávací akce, společný dvůr, sdílené konferenční místnosti a tři patra studií, ateliérů a coworkingových prostorů pro kreativní komunitu. kogaa.eu

KUMST

interiér studio KOGAA

foto Kubicek studio

Památkově chráněná budova v Brně na Údolní byla postavena koncem 30. let architektem Vinzenzem Baierem.

V minulosti se zde vystřídala akademická menza, kino, umělecká škola i galerie. Nyní v ní sídlí Kreativní hub KUMST, který podporuje architekty, designéry, grafiky nebo herní vývojáře a který k novému užití upravilo architektonické studio KOGAA.

Rekonstrukce spočívala především v odhalení hlavních rysů stávajícího prostoru. Cílem bylo zachovat původní prvky a zároveň interiér otevřít a dostat do něj více přirozeného světla. Pro tento účel byly obnoveny unikátní luxferové světlíky, které se schovávaly nad sníženým stropem, a umístěny nové skleněné příčky. Práce zahrnovaly očištění starších stavebních nánosů a vytvoření prostorů, které lépe vyhovují požadavkům pro podporu inspirace a spolupráci místní kreativní komunity. V neposlední řadě došlo k renovaci a vyleštění původních travertinových stěn a sloupů. Současné interiérové vybavení je od Denisy Kubíčkové Strmiskové.

Mar.s architects

interiér Mar.s architects foto BoysPlayNice

Studio mar.s architects přesídlilo z klidných Dejvic do pulzujících

Holešovic, kde surový industrial a artová scéna tepe všude kolem. Dnes tým vedený Martinem Šenbergerem najdete v srdci mokřadu, ve dvoře bývalé výrobny luxfer, v bývalé kabelovně, kterou si postupně osídlili i další umělci. Mar.s pracuje s plochou 80 m2 . Prostor byl v bídné kondici, ale jeho atmosféra byla jedinečná. Syrovost původních materiálů se v interiéru prolíná s nově vloženými prvky, které spolu vzájemně fungují a tvoří harmonický „cute industrial look“.

Železobetonový trámový strop byl očištěn stejně jako původní luxfery, open space dýchá do zahrady, zasedací místnost, která je neviditelnou součástí prostoru, ožívá, až když je potřeba. A když je nutné okysličit mozek, cvičí se tu na kruzích.

1 Kulatý stůl může sloužit jako jídelní, když se zatáhne závěs, vznikne v prostoru intimní zasedačka. 2 Původní prvky jako luxferová stěna a železobetonová konstrukce byly očištěny. marsarchitects.cz

Creative Nights

interiér Creative Nights

Studio, které se věnuje tvorbě vizuální komunikace, hledalo přízemní prostor s velkou výlohou do ulice, jež umožní sdílet pracovní prostředí s kolemjdoucími.

A našli ho na Krymské. „Vzhledem k orientaci na sever a úzké ulici jsme řešili nedostatek přirozeného světla a bylo pro nás velké téma, jak k tomuto nedostatku přistoupit. Proto jsme oslovili naši kamarádku a umělkyni, light designérku

Gabrielu Procházka. Vymysleli jsme systém LED osvětlení, které vyzařuje světlo ze zkosených lišt, jež se následně odráží od stěn a stropu a vytváří dojem denního světla,“ vysvětlují. Dominantu interiéru pak tvoří abstraktní ilustrace draka vyrobená z LED pásků (odkaz na japonská bistra) na stěně hlavní pracovní místnosti. Je viditelná z ulice a pomocí ovladače lze měnit její barvy.

1 V celém prostoru, který se skládá ze čtyř místností, je podlaha vyrobená z kovových tenkých plátů, doplněná litým betonem. 2 Ve výloze visí logo Creative Nights ze skleněných trubic napuštěných neonem. 3 Autorkou abstraktní světelné ilustrace je Gabriela Procházka. creative-nights.com

foto Filip Beránek

VANGUARD LOFTY

ideální formát

text Adam

Jednoduchá

Díky projektu chaty Kostka se studio 0,5 spojilo s realizátorem prefabrikovaných domů, firmou Chytrý dům. „Investoři se obrátili na naše studio na základě návrhu typových chatek. Zadáním této konkrétní realizace bylo použít stejný koncept na půdorysu chaty, která dosloužila, a využít její kamenné základy,“ vysvětlují architekti Pavel Nový a Vít Svoboda.

Nedaleko Humpolce tak vyrostla nekomplikovaná rekreační architektura nesoucí se v duchu jakéhosi současného funkcionalismu. Jednoduchý hranol totiž odkazuje k tradici letních sídel, které se v oblasti Posázaví a Vysočiny začaly stavět ve druhé polovině třicátých let. Přísnou čelní fasádu doplňuje úzký pás oken ve druhém podlaží, který stejně jako terasa odkazuje k meziválečné modernistické estetice. Zatímco v přízemí se nachází kompaktně řešený propojený prostor obývacího pokoje, jídelny a kuchyně, v prvním patře jsou umístěny malé ložnice, kterými přes okenní průzory sugestivně prostupují nízké sluneční paprsky.

„Pro návrh jsou charakteristické kontrasty a dialogy. Jednak mezi zahradou a domem, ale také mezi exteriérem a interiérem. Chata v některých momentech tvoří nepřehlédnutelný kubus, jindy zase díky černé fasádě splývá s přírodou. Díky laťování z opáleného

dřeva se její povrch mění pod úhlem dopadajícího světla a jeho členitost může

evokovat kůru stromů z okolí místa, kde dům stojí,“ dodávají tvůrci.

1 V zahradě zarostlé borovicemi a ovocnými stromy působí chata sice moderně, ale i přesto jako by tam stála už léta. Ležérní elegance a přirozená integrace architektury nechaly vzniknout chatovému ideálu. 2 Pozornost věnovali tvůrci i obytným prostorům. Rozlehlá terasa v prvním podlaží, pod kterou se nachází technické zázemí, je propojena s interiérem celoprosklenou stěnou. 3 Kontrastní prostor je vyveden ve světlém smrkovém palubkovém obložení. Černé detaily vypínačů a dalších funkčních prvků rozvíjí tmavě-světlou kombinaci exteriéru a interiéru. 4 Součástí integrované kuchyně jsou i kamna na nožičkách.

servis 05studio.cz

dřevěná chata od populárního studia 0,5 se pro nás okamžitě stala prototypem vysněného víkendového sídla na léto i podzim.

Štěch foto Peter Fabo

MagdalenaRochová

Architektka Magdalena Rochová si oblékla šaty z poslední kolekce Inside 23 své maminky, módní návrhářky Liběny Rochové, a odvážně v nich zapózovala v rozestavěném domě, který právě podle projektu jejího studia JRA roste v Divoké Šárce. Během rozhovoru jsme tak zákonitě odbíhaly od architektury k módě, i když se nám tyto dva obory často prolínaly.

Není pochyb o tom, že tě ovlivnila tvůrčí práce tvojí maminky. Jaké bylo dětství v rodině módní návrhářky? —  Mamka měla ateliér vždycky doma, takže jako malá jsem byla součástí její práce. Zároveň byla její tvorba součástí rodiny. Nonstop jsem viděla, jak dělá střihy, prohlížela jsem si módní časopisy, které dostávala ze zahraničí. Nasávala jsem zkrátka všechno, co dělala. Když něco navrhovala, ukazovala mi, jestli se mi to líbí. Dokonce si vzpomínám, že mi jednou dala něco navrhnout a pak to podle mého nápadu opravdu udělala. Líbilo se mi, že jsem viděla, jak věci dělá od A do Z.

A co sis z toho odnesla do své práce architektky? — To, že jsem odmala viděla, že se věci musí dotahovat do úplného detailu, že se od rozdělané práce nesmím utéct. Máma si taky vždycky dala hodně záležet na sebeprezentaci. Byla si dobře vědoma toho, že musí věci dobře nafotit, musí je mít uložené, soustavně si budovala

portfolio a byla si vědoma toho, jak je to důležité. Samozřejmě mi to neříkala a neponaučovala mě, ale jako dítě jsem to mimoděk vypozorovala. Takže my jsme si v našem ateliéru už od začátku každý náš hotový projekt nechávali dobře nafotit. Taky jsem u mámy viděla, že když jsi odvážný a chceš něco dokázat, máš si za tím jít, i když je ta cesta těžká. A v neposlední řadě se mi líbilo, že je pánem svého času, nepracuje „od do“ a může si práci udělat třeba v noci.

Vyrůstala jsi v Brně. To tě muselo svou architekturou taky hodně inspirovat. — S rodiči, ještě než se rozvedli, jsme bydleli v Jundrově v řadovkách, které navrhl Petr Uhlíř. Na tu dobu, polovina 70. let, to byl hodně progresivní projekt. Každá místnost končila celoplošným prosklením — směrem do zahrady bylo jen pevné sklo s úzkou otvírkou. Myslím si, že člověka nejvíc ovlivní to, kde bydlel jako dítě. Sice jsem tam žila jen do pěti let, ale pak

text Tereza Finková foto Filip Beránek

make-up Adriana Bartošová

„Móda by mě taky bavila. Ona si je nakonec s architekturou velmi podobná. Když děláš střihy, je to, jako když navrhuješ barák. Je to v podstatě stejné, jen střihy jsou víc oblé.“

jsem tam jezdila za tátou, mimochodem, táta byl povoláním statik, ale ta velkorysost prostoru mě fascinovala. Pak jsme se přestěhovali do naší rodinné vily v Masarykově čtvrti, kde jsou krásné domy, modernismus, funkcionalismus. Určitě mě tedy Brno svou architekturou i to, že rodiče měli kamarády architekty, hodně ovlivnilo.

Proč tedy nakonec zvítězila architektura, když ses rozhodovala, co budeš dělat po gymnáziu? Přece jen tu módu jsi asi měla víc v krvi? —  Asi proto, aby mě s mámou všichni nesrovnávali. I do Prahy jsem šla studovat architekturu proto, že tady nikdo nevěděl, že jsem dcera Liběny Rochové. V Brně

to věděli všichni. Chtěla jsem si jít svou vlastní cestou. Nechtěla jsem žádnou protekci. Ačkoli jsem se teda dostala na architekturu v Brně i Praze, zvolila jsem Prahu a to i proto, že v té době zde byla větší nabídka zajímavých ateliérů pro studium. Na druhou stranu vím, že by mě móda bavila. Ona si je taky nakonec s architekturou velmi podobná. Když děláš střihy, je to jako když navrhuješ barák. Je to v podstatě stejné, jen střihy jsou víc oblé. Pracuješ s materiály, hmotou, musíš mít velkou představivost.

Studovala jsi tedy na Fakultě architektury v Praze v ateliérech u Ladislava Lábuse a Jana Bočana.

Můžeš porovnat jejich učitelské přístupy?

Co tě naučili? — Lábus učil výborně

a mně to vyhovovalo. Byl přísný, muselo se hodně makat, takže se někteří spolužáci chodili ulejvat do jiných ateliérů. U Bočana byla atmosféra úplně jiná, kamarádská. Byla to spíš komunita lidí, všichni jsme společně pracovali, tvořili a on byl otevřený všemu. Nechával studentům větší prostor. Lábus nás naučil tvrdě pracovat a Bočanova otevřenost a týmová spolupráce mě dobře připravila na to, jak se pracuje dnes.

Zatímco v módním světě se v době tvého dětství pohybovaly spíše ženy, architektura byla doménou mužů. Jak jsi vnímala a vlastně stále vnímáš tento mužský svět? — To je pravda, nás byla asi třetina holek a dvě třetiny kluků. Dnes se poměr sice obrátil, na architektuře studuje víc holek, ale nikdo neví, kde končí, protože pořád v těch profesích muži převládají. Nás bylo pět kamarádek, z nich dvě pracujeme jako architektky a tři ne. Spoustu holek „zablokovaly“ děti, asi tím, jaké mají partnery, nemají prostor a odvahu. Myslím si, že by to bylo zajímavé téma pro výzkum. Proč ženy vzdají své ambice, když se jim narodí děti. Odpověď částečně přináší film Barbie (smích), který skvěle ilustruje, jak je společnost nastavená. Zkrátka být ženou architektkou je těžké, prostředí na to není připravené.

Je pravda, že mezi architekty, ale pak hlavně na stavbách se potkáváš s muži… — Ano, to je pravda. Někteří

muži respektují ženu na stavbě stejně jako muže. Někdy tomu ale tak není. Vždy je to o typu člověka a jeho nastavení. V poslední době, ale je to spíš náhoda, jsem se setkala s tím, že mě jako ženu párkrát přehlíželi, divili se, co tam dělám, a bavili se jen s Radkem.

Pojďme raději zpátky k módě. Architekti jsou známí tím, že se schovávají do černé. Musíš mezi nimi docela vynikat. Jak se vlastně oblékají čeští architekti a architektky?

Na podzim a v zimě nosím taky černou, ale když je teplo, mám ráda barvy. Podle mě je to o vnitřním nastavení. Když se člověk cítí dobře, obleče si i to, o čem by si ostatní mysleli, že je to moc. A naopak, když nejste úplně v pohodě, schováte se do černé. Ale nějak sofistikovaně s barvami ve svém šatníku nepracuji. K té druhé otázce bych jen řekla, že že by se mohli oblékat lépe a zajímavěji.

Nakupuješ věci u českých návrhářů?

Když jdu na důležitou společenskou akci, ráda si vezmu nějaké šaty od mámy, snažím se, abych vypadala dobře, ale neprožívám módu tolik, abych musela mít každý den na sobě nějaký jiný designérský kousek. Mám ale šaty od mamčiných bývalých studentů. Když se mi něco líbí, ráda si to pořídím a nosím to mnoho sezón. Musím říct, že se to ode mě v jistém smyslu očekává. Ale tohle by mělo být samozřejmostí pro všechny. Navíc jsme jako architektky součástí kreativní

1 Hlavním mottem rekonstrukce Provaznictví Újezd (2021) byla velkorysost, otevřenost a přehlednost.

2, 3 Interiéry Domu u parku (2022). Dům vznikl z části recyklací nosných konstrukcí původního stavby, která nebyla vhodně posazena na pozemku, její architektura a dispozice byly komplikované a provoz nefungoval.

4 Ateliér JRA má za sebou také citlivou rekonstrukci funkcionalistické Vily Košťál (2018) na Babě, kterou v letech 1933—34 postavil František Kerhart.

scény, a tak bychom měly podporovat kolegy a kolegyně v módním designu. A to, v čem jsme oblečené, by mělo taky trochu odrážet, jakou děláme architekturu. Pokud si dám záležet na svém oblečení, dávám tím najevo, že si dávám záležet i na své práci, že ani svou práci neodbudu. Když jste v Miláně na Salone del Mobile nebo například na přehlídce 100 % Design v Londýně, tak tam jsou všichni chic a architektku poznáte, protože má vždycky šmrnc.

Fotografie k tomuto článku vznikaly ve vašem rozestavěném projektu zvaném Velká Pachmanka v nádherném prostředí Divoké Šárky. Můžeš nám ho trochu přiblížit? — Klienti, dva bratři, si udělali takovou malou soukromou soutěž mezi čtyřmi ateliéry — OK Plan Architects Luďka Rýznera, ateliér A69, Lennox a my. Ta práce na návrhu pro nás byla trochu neobvyklá, protože za normálních okolností se s klienty hodně bavíme, než jim začneme šít dům na míru. Tady nám skoro žádné indicie neposkytli. Nechali vše na nás a nakonec si náš projekt vybrali. Jsou to vlastně propojené dva domy, které sice nejsou zcela identické, ale působí tak. Pro nás bylo důležité, aby byly zasazeny do vrstevnice, pluly tím kopcem. Spodek je celý prosklený a hmota, která na tom sedí, je plná, pevná, s okny. Celá střecha je se stěnami spojená v jednom materiálu, v jeden monolit. Navíc je dům celý vykonzolovaný, střecha terasy není podepřená žádnými soupy.

Také tady, stejně jako u všech našich projektů, se snažíme pracovat s okolní zelení. Procházíte-li domem, pořád vidíte do zeleně.

Tématem tohoto vydání Dolce Vity je haute couture. Když si je architektura s módou v lecčems podobná, dokázala bys z realizací vašeho studia JRA vybrat jednu „haute architecture“? — Hodně záleží na lidech, pro které dům navrhujeme, a také na době. Vždycky se snažíme udělat naši práci co nejlépe a použít nejlepší materiály, ale klienti mají různé možnosti… A pokud ten pojem chápeme ve smyslu „šití na míru“, tak to je pak každá naše zakázka.

MAGDALENA ROCHOVÁ

* 1976, Brno

Po gymnáziu Matyáše Lercha v Brně odešla do Prahy, kde studovala architekturu na FA ČVUT v ateliérech Ladislava Lábuse a Jana Bočana. Absolvovala projektem Muzea Architektury Karlín. Se svým životním partnerem architektem Radkem Jarouškem založili a vedou studio JRA / Jaroušek Rochová Architekti. Mají za sebou spoustu úspěšných realizací novostaveb (Dům u parku, Dům u lesa a rybníka, Dům v Malé Lhotě), rekonstrukcí (Vila Zlatnice, Vila Košťál) i interiérů bytů (loft v River Diamond) nebo obchodů (Provaznictví Újezd). Za svou práci získali také několik ocenění jako např. Interiér roku 2015 — absolutní vítěz, Interiér roku 2022, Grand Prix Architektů 2011 za RD v Malé Lhotě, několikrát byli nominováni na Českou cenu za architekturu. jra.cz

„Zatímco v ateliéru Ladislava Lábuse jsem se naučila tvrdě makat, otevřenost a týmová spolupráce u Jana Bočana mě dobře připravila na to, jak se pracuje dnes.“

Aby interiér nebyl pouze rozlehlý a měl i kvalitu výšky, nad částí obytného prostoru odstranili architekti strop a propojili tak zónu pro odpočinek a vysedávání s hernou v patře.

zlatá padesátá

Sídlí ve Znojmě, navrhují „originální regionální architekturu“, odtud je odvozen také název jejich studia, a jsou tři. Jan Hora, jeho žena Barbora a Janův spolužák z liberecké Fakulty umění a architektury Jan Veisser. Právě on je hlavním architektem posledního dokončeného projektu ateliéru, rekonstrukce rodinného domu v Ostopovicích. V obci, která leží na rozhraní Bobravské vrchoviny a Dyjsko-svrateckého úvalu. Hlavním konkurentem domu je tedy především překrásná okolní příroda.

Na počátku práce stál před architekty dům z padesátých let. Jejich úkolem bylo přeměnit ho pro příjemnější užívání, pro potřeby velké moderní rodiny. Výsledek

je dokonalý. Na první pohled nenápadná přestavba otevřela a propojila vnitřní prostory a díky nové verandě se ze zahrady a domu stal jeden celek. „Život rodiny se dnes odehrává jinak než v době výstavby, není uzavřen do striktně vymezených místností. Hlavním požadavkem stavebníků bylo vytvoření velkého prostoru pro společný život. To se neslučovalo s komplikovanou dispozicí poskládanou z řady stejných pokojů. Dům bylo potřeba zevnitř prostorově a provozně radikálně proměnit — otevřít přízemí. Což vyvolalo potřebu zabydlet podkroví,“ vysvětlují architekti ORA.

A tak místo komplikovaného labyrintu komor a pokojů vytvořili rozlehlý ⟶

Nově vybudovaná veranda propojila dům s dvorkem, který se dříve nevyužíval pobytově. Stejný motiv se opakuje také v patře.

Pokud jste pozornými čtenáři Dolce Vity, určitě už tušíte, že píšeme-li o architektonickém ateliéru ORA, přesouváme se na jižní Moravu a čeká nás super kvalita.

text Tereza Finková, foto Jiří Alexander Bednář

společný prostor s ohništěm uprostřed. Aby však nebyl pouze rozlehlý a měl také kvalitu výšky, nad částí obytného prostoru odstranili strop a propojili zónu pro odpočinek a vysedávání s hernou v patře, což opět posiluje rodinnou pospolitost. V patře jsou pak okolo herny situované pokoje dětí.

Z předložených fotografií interiéru je znát, že chce být hlavně přívětivým. Architekti v něm zahrnuli obyvatele přemírou struktur, textur a tlumenou pastelovou barevnou paletou. Dřevo se v domě vyskytuje v různých úpravách (dubové parkety na podlahách, barvené březové překližky na nábytku navrženém na míru), na krbu a podlahách použili

šmouhaté stěrky, na nátěrech je patrné, že byly provedeny lidskou rukou.

Stejně jako se změnily vztahy uvnitř v rámci dispozice, změnil se i vztah domu vůči exteriéru. Dvorek již není utilitární prostor, od kterého se stavba odvrací, protože slouží primárně k pěstování zeleniny a ovoce. Naopak, architekti z něj ve spolupráci s krajinnou architektkou Vlastou Hábovou vytvořili prostor k rekreaci, do něhož dům touží prosáknout. Hlavní obytný prostor šíří svůj vliv směrem ven skrze novou verandu, a tak je dvorek v teplých měsících přirozeným rozšířením obytného prostoru.

Zcela opačným způsobem se ale stavba chová směrem k ulici, což je z mnoha

„Život rodiny se dnes odehrává jinak než v době výstavby, není uzavřen do striktně vymezených místností. Hlavním požadavkem stavebníků bylo vytvoření prostoru pro společný život.“

důvodů pochopitelné. Nikdo nestojí o zvědavé oči bodrých sousedek... „Do ulice se příliš nemění a neotvírá. Přestože se dům provozně radikálně proměňuje, nechtěli jsme úplně vymazat jeho původní obraz a atmosféru, které měly určité kvality. Zachováváme čitelnou původní hmotu včetně okenních otvorů s replikami původních výplní. Vikýř do ulice, ve kterém je prostor herny, vytváří novou dominantu,“ vysvětlují autoři rekonstrukce. Ze dvora je strategie jiná — dům se sem naopak maximálně otevírá a nový motiv verandy se opakuje také v patře.

Někdy si říkáme, jaké mělo Znojmo a jeho okolí štěstí, že zrovna tady, v rodném kraji Barbory Hora, se ateliér ORA usadil a dekoruje ho svými realizacemi.

1 Kuchyně navržená na míru má skříňky z barvené březové překližky. Světla na míru jsou od firmy Ateh. 2, 3, 4 Interiér je plný struktur a textur: dřevo v různých úpravách, šmouhaté stěrky, nátěry, kde je patrné provedení lidskou rukou.

5 , 6, 7 Přestože se dům provozně radikálně proměnil, architekti nechtěli úplně vymazat jeho původní obraz a atmosféru, které měly určité kvality. 8 Minimalisticky pojatá koupelna přímo odkazuje k době, kdy byl dům postaven.

servis o-r-a.cz

zodpovědně & lokálně

Světoznámý kampus nábytkářské značky Vitra ve Weilu nad Rýnem se postupně mění v galerii architektury pod širým nebem. Začalo to legendární hasičskou zbrojnicí od Zahy Hadid před 30 lety a pokračovalo řadou menších i větších projektů od renomovaných tvůrců z celého světa. Dva poslední přírůstky jsou z Japonska. Loni jsme psali o umístění unikátního modernistického domu Umbrella od Kazua Shinohary, letos byl areál obohacen o zahradní domek od japonského architekta Tsuyoshiho Taneho, který v současnosti působí ve Francii. V zahradní krajině od Pieta Oudolfa se nový pavilon téměř ztrácí, čemuž napomáhá i fakt, že byl postaven z lokálních zdrojů: žula byla vytěžena ve 28 km vzdáleném lomu, dřevo pochází přímo z továrny Vitra, došky, typické pro tradiční stavitelství napříč Evropou, byly zpracovány v dílnách značky. To vše za přispění místních řemeslníků. Výsledkem je intimní prostor organického charakteru s udržitelným poselstvím. Slouží pro workshopy a diskuze a uvnitř pojme až osm lidí najednou. Zároveň láká výhledem na zahrady Vitry ze své pochozí střechy.

text Adam Štěch

foto Julien Lanoo

MORSE

Systém sedacích prvků inspirován Morseovou abecedou.

Design: Studio Segers

DOBRÁ ZPRÁVA PRO VEŘEJNÝ PROSTOR

We make cities smart and beautiful www.mmcite.com

build news

Co se stalo ve světě architektury během léta?

Na Novém Zélandu vyrostl minimalistický dům v dunách a v Texasu představili největší sluneční hodiny.

harmonie léta

Hladké borovicové obklady a bílé ocelové plechy tvoří až krystalicky čistý charakter rekreačního domu RK, který studio Seear-Budd Ross dokončilo nedaleko novozélandského Wellingtonu. Výhled z jeho obýváku je dokonale hypnotizující. seearbuddross.com

organická hra

Již několikrát jsme narazili na experimentální dětská hřiště, která vznikají v současné Číně. Řadí se k nim také herní krajina navržená studiem XISUI ve městě Kanton. Důmyslná betonová krajina vybízí k dovádění. A to nejen děti. @xisui.design

oblouk času

V americkém Houstonu se rozhodli vybudovat největší sluneční hodiny na světě. Za jejich velkorysým designem stojí berlínský architekt Riccardo Mariano, který jim dal tvar monumentální brány sloužící zároveň jako společenský a kulturní pavilon. riccardomariano.com

text Adam Štěch foto Rory Gardiner, Hu Yihao, archiv Land Art Generator Initiative

6. červenec, Paříž, Palais Brongniart, přehlídka Fendi haute couture fall 2023. Na scéně, jež svým pojetím odkazovala k římskému sídlu módního domu, se promenovaly řecké bohyně v úchvatných modelech

Kima Jonese inspirovaných vysokou šperkařinou

v podání Delfiny Delettrez.

Celé to vypadalo jako scéna z filmů Petera Greenawaye: tajemně extatická hudba podkreslovala defilé propracovaných kostýmů, třpytivých šperků i obnažené kůže. Po minimalistickém molu, které vlastně ani molem nebylo, neboť jej tvořila jen podlaha z italského mramoru se svým charakteristickým žilkováním, kráčely za tónů barokem inspirované písně mimozemského Klause Nomiho modelky

zahalené do šatů, nebo naopak odhalující svá ramena, štíhlé paže či dlouhé nohy. K dokonání greenawayovské atmosféry zbývaly už jen stoly prohýbající se pod bohatými pokrmy.

Navzdory této opulentnosti působila kolekce Fendi haute couture pro letošní podzim/zimu dojmem, že se její autor Kim Jones držel hesla „v jednoduchosti je síla“. Jako by vzal látku a modelky ⟶

Kolekce haute couture římského módního domu Fendi pro letošní podzim/zimu stavěla na jednoduchosti, kterou povyšovala propracovaným krejčovským mistrovstvím a zakomponováním šperků přímo do představovaných šatů.

text Vladan Šír, foto archiv Fendi

jí prostě ovinul. Výsledkem jsou až skulpturální, po těle volně splývající a vrstvící se siluety připomínající róby starověkých občanů Říma, kde italský módní dům ostatně také sídlí.

„Pro tuto sezónu jsme se chtěli prostřednictvím oděvních technik vysoké krejčoviny zaměřit na dosažení efektu plynulosti, řasení a tyto prvky propojit s aktuálními trendy,“ řekl k přehlídce Jones. Za zřejmou jednoduchostí však stojí promyšlená řemeslná práce. Módní dům uvádí, že efektu řasení, splývání a překladů dosáhl „složitým a důmyslným střihem, přičemž oděvy mají často pouze jeden šev“.

Modelky předváděly šaty dlouhé až na zem, těsně pod kolena, s rozparkem i bez, některé byly doplněné kalhotami, mnohé zdobily výrazné pásky či široké pásy nebo dokonce korzet. Nechyběl ani dlouhý kabát z umělé kožešiny, který svůdně odhaloval ramena a volně splýval podél siluety. Barevná paleta dodržovala stejný koncept jednoduchosti jako Jonesovy střihy a vévodily jí

monochromatické odstíny krémové, černé, hnědé, červené nebo vínové.

Pokud byla róba doplněna o kabelku, malou obdélníkovou koženou šperkovnici, tajemně ji svíraly jednou rukou na hrudi, jako by v ní nesly ten nejvzácnější poklad. Činily tak ve skutečnosti kvůli tomu, aby vynikly výrazné prsteny na rukou a náramky na zápěstích, vždy perfektně barevně sladěné právě s kabelkou.

Celá letošní haute couture kolekce totiž vychází z nové řady šperků Fendi Triptych, již navrhla umělecká ředitelka pro šperky

Delfina Delettrez a která je variací písmen

FF tvořících jakési grafické logo italského módního domu.

„Pracovali jsme se vzory založenými na špercích Delfininy kolekce haute joaillerie,“ řekl Jones. „Pokud nejsou oděvy doplněny šperky, je její pojetí přítomno alespoň prostřednictvím barevné palety a zdobných prvků; šaty tak přebírají koncepci šperků.“

Vrcholem přehlídky i celé kolekce se staly růžové a stříbrné šaty, jež byly osázené křišťály a zdobnými prvky, takže celé vypadaly jako blyštivé klenoty na pochodu.

„Celá letošní couture kolekce je inspirována novou řadou haute joaillerie Fendi Triptych, již navrhla umělecká ředitelka pro šperky Delfina Delettrez.“

1 Na přehlídce Fendi nesměly chybět kožešiny, jimiž je italská značka vyhlášená. 2 Návrhář Kim Jones kolekci založil na jednoduchých siluetách, které ozvláštnil vrstvením a řasením. 3 Jednotlivé modely byly monochromatické a s šaty barevně ladila i obuv. 4 Při navrhování designér vycházel z kolekce šperků od Delfiny Delettrez. Mnohé z modelů byly rovněž doplněny o ukázky nové řady haute joaillerie. 5 Od šperků byla odvozena mimo jiné barevná paleta šatů, s níž ladily kabelky. 6 Vrcholem kolekce se staly šaty-šperk, jedny ve stříbrném odstínu (na snímku), druhé růžové.

Sako a šortky z tvídu, pásek, náhrdelník a náušnice, vše Chanel

oznamovací tón

styling Jan Králíček foto Antonio Dicorato

Z pohodlí postmoderního bytu z roku 1997 v centru Milána se Hana Soukupová rozhodla zavolat Virginii Viard, kreativní ředitelce Chanel, a položit jí pár otázek ohledně kolekce na letošní podzim a zimu. Na černé kožené sedačce Chester od Poltrona Frau se dozvěděla, že sice květ kamélie byl ústředním tématem, ale že je ještě mnohem víc — věčným kódem módního domu. Další podrobnosti zjistila ležíc na velkoformátovém, na zakázku vyrobeném stole od Riva 1920: „První kamélii připnula Coco Chanel jako brož na šaty už v roce 1923.“ U jídelního stolu s šachovnicovou deskou od MacKenzie Childs probraly tvíd a u obrazů benátského umělce Cristiana Bianchina pak černobílou barevností opepřené odstíny fuchsiové.

Kožený kabát s kaméliemi, náramky a náhrdelník, vše Chanel

Šaty, punčocháče, boty, perlový náhrdelník a náušnice, vše Chanel

Hedvábný overal, náhrdelníky a náušnice, vše Chanel

Šaty s výšivkou, pásek, náramky, náhrdelníky a náušnice, vše Chanel

Tvídové sako s květy z peří, kalhoty s flitry, náhrdelníky, náramky a náušnice, vše Chanel

Šaty v kombinaci tvídu a krajky, náhrdelník, náušnice a náramky, vše Chanel

Svetr, hedvábné kalhoty s výšivkou, náramky a náhrdelníky, vše Chanel

Úpletové šaty, vesta s flitry, punčocháče, boty a náhrdelníky, vše Chanel

Šaty s výšivkou, pásek, náramky, náhrdelníky a náušnice, vše Chanel

Šaty s výšivkou, vesta s flitry, náramky, náhrdelníky a náušnice, vše Chanel

Svetr s mohérem a punčocháče, náhrdelník a náušnice, vše Chanel

Svetr s vycpávkami, kalhoty s flitry, náhrdelník a náušnice, vše Chanel

Marii Livii

supervize

Jan Králíček

modelka

Hana Soukupová (MY Model Agency)

make-up

Filippo Ferrari

vlasy

Andrea Missiti

set design

Alessia Soressi

produkce

Federico Morgantini (Cattura Production)

koordinátor produkce

Patrik Bureš

Děkujeme za poskytnutí prostor k fotografování

Pappagallo a Ryanu Alanovi Bantovi.

Kabát s flitry a kameny, kalhoty s flitry, kožený pásek a náhrdelníky, vše Chanel

do hladka

Anti-stretchmark Serum od àla Palla (100 ml/30 eur) obsahuje vzácný olej Tamanu a avokádový a arganový olej, které chrání pokožku před vysoušením. Je bohaté na účinné látky, jež pomáhají zlepšovat elasticitu pokožky a snižovat viditelnost strií. Jeho lehká a rychle se vstřebávající textura umožňuje snadné a pohodlné použití po celém těle.

Obujte si spontánnost a bezprostřednost, pocit sounáležitosti, ale také stylistické dědictví a historii od značky Hogan.

Pro kolekci podzim/zima 2023 se Maximilian Davis vrací do Hollywoodu, druhého domova samotného Salvatora Ferragama, aby zde čerpal ze skříní hvězd, s nimiž Salvatore pracoval v průběhu 50. let.

vzpomínky na léto

Toaletní voda Saint Charles Viridis (100 ml/3350 Kč) evokuje procházky letní loukou a připomíná vůni květin, trávy, lesu a země po dešti. Vůně trávy se harmonicky prolíná s lahodnými květinovými náznaky jasmínu a limety na decentním základě vetiveru a cedru.

Prázdninovou vzpomínku zachytil parfumér Paul Divjak a prodává Byssine.

Od Temže po Seinu — velké řeky Londýna a Paříže odrážejí myšlenku pohybu, která se objevuje v pánské kolekci Dior Winter 23/24 dle představ Kima

text Lenka Šubrtová, foto archiv módních a kosmetických značek

biorytmy

Když noc napravuje to, co den způsobil, tak by se dala popsat novinka od Sisley, první velkolepá noční péče účinkující proti stárnutí pleti. Supremÿa Baume at Night (50 ml/17 515 Kč) byla navržena

tak, aby se pleť sama co nejúčinněji regenerovala, a to během doby, která je pro takovou regeneraci nejpříhodnější. Slibuje 25 omlazujících účinků. Dobrou noc.

tajemný

Originální, návykovou a smyslnou vůni postavenou na překvapivém kontrastu jiskřivých nót exotické marakuji a temně elegantního oudového oleje představuje Maison Crivelli ve spolupráci s parfumérem Jordi Fernandezem. Podlehnout Oud Maracujá (Extrait de Parfum 50 ml/5400 Kč) můžete v pražském butiku Ingredients.

Modely vyrobené z alpaky, kašmíru a mohéru a kombinující různé techniky pletení, jako je háčkování, vyšívání a ručně pletené intarzie, jsou vizuálním vrcholem elegantní kolekce Maglie Opera, kterou navrhla Carolina Cucinelli.

Jonese.

největší perfekcionista

Byli jsme se podívat, jak se dělají jedny z nejkvalitnějších pánských košil a obleků na světě.

A neuhodnete, jak daleko jsme do krejčovské dílny vyhlášené značky Emperor museli cestovat.

text Vladan Šír foto Vojtěch Veškrna

Po nedávném uvedení amerického seriálu Boj o moc, popisujícího hořko-sladký život miliardářů, se nejžádanějším módním trendem stala rafinovaná nenápadnost neboli stealth wealth. Žádná ukřičená loga, žádný potisk s iniciálami té či oné značky, žádná okázalá extravagance, nýbrž jen perfektně ušité oděvy z vysoce kvalitních materiálů. To je styl první ligy módní branže, kterou reprezentují především luxusní italské značky, hlásaly světové magazíny i vlivné finanční deníky. Ale pořád je to konfekce.

Teď ten opěvovaný styl posuňme ještě o úroveň výš — do módní extraligy. Obleky, šaty nebo košile budou z těch nejkvalitnějších materiálů, jaké si dovedete představit, a ušité téměř kompletně ručně v kvalitě překonávající nejvyšší řemeslné standardy, navíc výhradně na zakázku, a to pouze v tolika kusech, v kolika si budete přát. A teď se připravte na překvapení: tuhle extraligu nenajdeme v Miláně, Florencii nebo Paříži, nýbrž u nás, v Horních Počernicích.

Patrik Dařílek v počernickém

ateliéru své značky Emperor s manželkou Ivetou (zcela vpravo), která bere zákazníkům míry, a švadlenami, jimž rukama prochází veškerá zakázková produkce.

Když pojedete Náchodskou ulicí na západním okraji Prahy, mohli byste ten dům snadno minout. Dvoupatrová budova nevyčnívá a neuvidíte na ní žádný nápis oznamující, že právě zde se šijí jedny z nejluxusnějších oděvů na míru, jaké si mohou lidé na této planetě pořídit. Kdo ví, ten ví — stealth wealth.

Na třech stech metrech čtverečních tu sídlí značka Emperor Patrika Dařílka, za níž se sjíždějí zákazníci nejen z Česka, ale i z Vídně, Curychu, Milána, Frankfurtu nebo Londýna. Podnikatelé, manažeři, aristokraté — z valné většiny muži, protože rodinný krejčovský ateliér se zaměřuje zejména na šití zakázkových pánských košil, kalhot, sak a obleků — si zajedou nebo zaletí do Prahy na prodloužený víkend, jehož hlavním cílem je nechat si ušít novou osobní kolekci šatů. „Schválně chceme, aby k nám klienti přijeli a udělali si čas sami pro sebe,“ říká majitel značky. „Jde nám o setkání a o čas, který si vzájemně věnujeme. Nemáme klienta, který by se k nám nechtěl podívat. A není to kvůli ceně, protože v Evropě jsou i v našem segmentu levnější firmy. Zákazníci za námi jezdí kvůli materiálu, řemeslnému zpracování a našim službám.“ Patrik Dařílek má na sobě modrobílou pruhovanou košili, džíny a modré šněrovací boty, na ruce hodinky od Applu a je příkladem té neokázalé dokonalosti, ale i zosobněním perfekcionismu. „Máme extrémně citlivě nastavený radar na perfektnost,“ říká padesátník, který se více než třicet let pohybuje v textilnímu průmyslu a na kontě má práci pro značky jako Armani, Lagerfeld, Lanvin, Ralph Lauren, Kenzo, Zegna, Baldessarini i salony ze slavné londýnské Saville Road. ⟶

S nadšením malého kluka vytahuje role prvotřídních látek, které nejlepší italské rodinné tkalcovny dělají exkluzivně pro jeho značku, vysvětluje komplikovanost vrstvení konstrukce pánského saka, pro kterou je vyhlášený, a ukazuje stehy, podle kterých pozná, jestli je krejčová pravačka nebo levačka. Patrik Dařílek je totiž člověk, jemuž se mezi ajťáky říká nerd nebo geek. Ostatně v 80. letech absolvoval gymnázium se zaměřením na počítače. Je nakažlivě zapálený pro technologii krejčovského řemesla a výroby látek, o které dokáže hodiny a hodiny zasvěceně vyprávět. Staletí dlouhou historii oboru chová v hluboké úctě, ale zároveň sleduje nejnovější vývoj a nebojí se experimentovat, kombinovat a posouvat dál. A vsadím svoji nejlepší košili na to, že je jediný na světě, koho uslyšíte prohlásit: „Žehlení je fascinující.“

Nosit jeho košile s malým poutkem Emperor na rubu ovšem něco stojí. Jak čas, tak peníze. Klientům nejprve Dařílkova žena Iveta vezme až třicet osm různých měr, které rozkreslí na papír a z nichž vykonstruuje osobní střih — podél jedné ze stěn krejčovské dílny stojí celý štendr s řadou takových papírových šablon. „Pak se v průběhu několika setkání, zkoušek a po ušití dvou až tří zkušebních košil vytvoří finální testovací košile, která zcela zohledňuje náš estetický a řemeslný pohled i přání zákazníka,“ popisuje šéf dílny, kde pracuje celkem osm lidí.

Klient ji nosí tři týdny nebo měsíc a zachází s ní, jak je zvyklý, včetně praní. Opět zavítá do ateliéru, kde podle jeho připomínek doladí jeho osobní střih tak, aby byl stoprocentně spokojen. „Produkt maximálně zohledňuje jeho potřeby,“ nezapře duši technologa Dařílek. Teprve potom se švadleny pustí do šití na ostro z vybraných látek.

Vytvoření jediné košile trvá minimálně tři dny. Kvůli tvarové stálosti je většina košilovin nejprve předeprána, poté se na materiál přenáší osobní střih klienta a látka se ručně nastříhá s důrazem na maximální pasování vzoru bez ohledu na spotřebu materiálu. Celá košile se sešije 15 stehy na centimetr všech šicích drah, kterých je celkem 19,5 metru. Ateliér se pyšní speciální konstrukcí límce, manžet a dvoumilimetrovou technologií bočních švů nebo provedením knoflíkových dírek. Vzhledem k tak pracnému postupu klienti nemohou přijít a nechat si ušít jen jedinou košili. Minimální objednávka činí šest kusů, což v případě té nejzákladnější látky vyjde na 72 000 korun. Takové košile však vydrží všechno. Pokud je nositelé nepoškodí mechanicky, třeba ostrými hranami hodinek nebo náramky, mohou je nosit, prát a žehlit dlouhé roky, aniž by ztratily na charakteru a komfortu. Tomu podle Dařílka konfekce nemůže konkurovat.

Připraveni na trochu geekoviny? Jdeme na to: ty nejkvalitnější bavlněné košiloviny

„Staletí dlouhou historii oboru chová Patrik Dařílek v hluboké úctě, ale zároveň sleduje nejnovější vývoj a nebojí

jsou vždy utkané z dvojmo skaných přízí. Základní materiály v nabídce Emperoru mají rozpětí 140 až 240/2Ply. Prvním číslem se označuje jemnost — čím vyšší cifra, tím jemnější příze — a druhým fakt, že je dvojmo skaná. Není bez zajímavosti, že jde o mnohonásobně vyšší kvalitu látek, než nabízejí světové značky u luxusní konfekce v obchodech. Privátní kolekce Dařílkových materiálů však jde ještě dál. Umělecké tisky na mikrotwillech ze speciálních přízí v ekvivalentu 280/2Ply jdou v komfortu na těle ještě dál a jsou tenčí a jemnější než stoprocentní hedvábí. S cenou látky stoupá i cena půl tuctu košilí a platí tu, že — slovy anglických gentlemanů — sky's the limit, a to skoro doslova. Patrik Dařílek s jiskrou v oku vytahuje roli s látkou, která vypadá jako obyčejná bílá košilovina. Jde však o dosud nejdokonalejší látku, jakou kdy na modelové tkalcovně Italové vyrobili. ⟶

se experimentovat, kombinovat a posouvat se dál.“

Každému zákazníkovi Dařílkova manželka Iveta odebírá míry. U košile je to na 38 různých měr, které se zaznamenají a poté se vytvoří šablony. Ty v ateliéru pověsí na štendry a mohou z nich kdykoli ušít novou košili.

Šlo o naprosto unikátní třístovkové příze a bylo utkáno jen pár desítek metrů. Však také stála 1200 eur (29 000 korun) za metr a dnes se již nevyrábí. „Košile z tohoto materiálu je nezaplatitelná,“ říká Dařílek. „Pár pánů ji ode mě dostalo jako dar.“

U obleků je postup o něco jednodušší, protože odpadá šití zkušebních kusů. Nejsou však o nic méně pracné, neboť na jeden kus vychází 130 000 ručních stehů, a nejsou ani méně časově náročné — je třeba pět až šest zkoušek a více než dvě stě hodin práce, z 88 procent ruční. Říká se tomu couture bespoke čili metoda vrcholné ruční krejčoviny.

Pánské obleky se zdají být jednodušší než dámské oděvy, ale opak je pravdou. Jen vnitřní konstrukci saka tvoří až osm vrstev, a přitom musí zůstat lehké a držet tvar. Na důkaz toho Patrik Dařílek sundá jedno z ramínka, zmuchlá jej a položí na stůl, aby bylo vidět, že se na něm nevytvořily žádné záhyby, za což vděčí kromě vypracování i neustálému žehlení a propařování během budování siluety — které je, jak už víme, fascinující. „Je to obrovská alchymie,“ vysvětluje. Při této ukázce nás zaujmou knoflíkové dírky. Jsou ručně vyšívané dvěma tloušťkami hedvábné nitě a jedna dírka zabere 40 minut — navíc tady dokážou i takovou frajeřinu, jako je knoflíková dírka vyšitá dvěma odstíny nitě. Proč? „Pro radost,“ odpovídá Dařílek.

Nestává se však, že by zákazníci chtěli ušít jen jednu sadu košilí nebo oblek. Do počernické dílny chodí s tím, aby jim tam „vybudovali šatník“. Patrik Dařílek totiž těží z toho, že umí šít jak košile, tak obleky, ale i další kusy oděvů včetně třeba šortek a kabátů. „Spoustu košilářů

nezajímá, co udělá límec v saku,“ říká.

„A krejčí nezajímá, co bude dělat sako na košili. Vrstvení jsou souvislosti. My umíme šít tak, aby spolu všechno kamarádilo.“

Tento analytický přístup ke krejčovině je pro jeho značku charakteristický. Vychází z pečlivého studia italských a anglických postupů, z nichž si vzal to nejlepší, a z úcty k materiálu, se kterým pracuje.

„Každý den berete do ruky živoucí materiál, ať je to bavlna, nebo kašmír,“ říká.

„Máte v ruce to nejlepší, co příroda spolu s člověkem vyrobili, a s tím pracujete, hledáte, vyvíjíte, šijete kilometry stehů, skládáte stovky dílů… Nechci, aby to vyznělo jako atomová věda, chceme jen vytvořit to nejlepší, co se dá.“

1 Patrik Dařílek v oboru působí přes třicet let, ale práce ho baví čím dál víc. Setkává se při ní s mimořádně zajímavými lidmi, špičkami svých oborů, od nichž čerpá motivaci, ale které může také on naučit něco o svém řemesle. 2 Prototyp modelu na příští rok, jemuž Patrik Dařílek říká košile -sako. Oděv má formu saka, ale jeho látka a konstrukce je tak tenká, že se podobá košili. 3 K dokončení límce je třeba přesných strojů, které napomáhají dosažení naprosto dokonale špičatého tvaru. 4 Ušít košili trvá u značky Emperor tři dny. „To není proto, že to chceme dělat tak dlouho,“ říká Dařílek, „ale tak to vyžaduje materiál.“

servis patrikdarilek.com

„Pánské obleky se zdají být jednodušší než dámské oděvy, ale opak je pravdou. Jen vnitřní konstrukci saka tvoří až osm vrstev, přitom musí zůstat lehké a držet tvar.“

Povlečení, kterému podlehnete

Barevná harmonie pro celý domov

Sortiment české značky Lejaan zahrnuje kolekce minimalistického povlečení šitého v Čechách z přírodních materiálů, stejnobarevná prostěradla, výplně dek a polštářů, ale i dekorační polštářky, plédy a ručníky v navazující barevné paletě.

Funkční detaily

Dlouholetou spokojenost z ložního prádla Lejaan zajišťují technické detaily, jako je speciálně prošitá manžeta nahrazující zip či knoflíky, které nemívají dlouhou trvanlivost.

Chytré značky všité na kratších stranách napínacích prostěradel zase včas upozorní, jak prostěradlo správně patří.

Materiály s kontrolovaným původem

Veškeré používané látky vznikají na míru podle konkrétních požadavků Lejaan. Vyzkoušet můžete prodyšnost inovativního přírodního materiálu TENCEL™ Lyocell, hebkost 100% organické bavlny nebo oblíbené vlastnosti 100% bavlny klasické, a to jak na ložním prádle, tak na hebkých ručnících a županech z dlouhosmyčkového froté.

lejaan.cz

Pro tvorbu vzoru „malletage“ na každé z kabelek je nutná vysoce přesná technika deponování 17 metrů dlouhé obruby. Tradiční prošívání je rovněž výsledkem velmi komplexního procesu. Kabelka GO–14 v dokonalé harmonii předvádí kompletní savoir-faire řemeslníků Louis Vuitton.

křížem krážem

Nová kabelka GO–14 je počátkem i vyvrcholením.

Jak naznačuje její název, na předváděcím mole se objevila v roce 2014 a byla debutem uměleckého

ředitele dámských kolekcí

Louis Vuitton.

GO–14, která je jedním z prvních návrhů Nicolase Ghesquièra pro francouzský módní dům, se po devíti letech vrací na výsluní a v plné kráse předvádí svůj charakteristický rys: síťovaný vzor „malletage“. Ten připomíná historickou tradici výroby kufrů Louis Vuitton.

Rafinovaný, křížící se vzor se původně nacházel právě uvnitř zavazadel. Síťovina s lemovkou byla jednoduchým, ale zároveň i geniálním prvkem, díky kterému bez ohledu na otřesy při cestování držely důležité dokumenty vždy na místě a ani se nehnuly. Nicolas Ghesquière tuto inovaci znovuobjevil a použil ji ve své první kolekci. Sám k tomu dodává: „Některé univerzální prvky existují výlučně v módním domě Louis Vuitton a byla by škoda nechat je spadnout do propasti minulosti, když je možné je přizpůsobit a přenést do současné podoby.“

A tak se stalo, že Ghesquière proměnil kus historie v působivou ikonu — grafický design, který dobře funguje

ve světě módy i doplňků. Díky němu se začíná psát nový příběh. Popstar dnešních dnů — GO–14 — je vyrobena z jehnětiny, má velkorysý tvar a smyslnou strukturu. Oživuje ji rafinované prošívání zdůrazňující křivky kabelky a její módní styl. K dispozici je v mnoha barevných variantách, od temně černé přes sněhově bílou až po tónované odstíny, které v plné kráse odhalují texturu kabelky. Můžete ji nosit několika různými způsoby: na rameni nebo přes něj díky novému řetízku, který je jemný jako zlatý náhrdelník; na paži nebo v ruce, protože řetízek lze díky nového systému drážek rozdělit na dva. Milovnice klasiky zase ocení svrchní madlo. GO–14 zkrátka sofistikovaně doplní každý styl.

text Václav Rybář foto archiv značky

plisé me up!

text Lenka Šubrtová

Veronika Matolová

Podlehli jsme kouzlu nadčasové technologie úpravy látek zvané plisé, kterému se pod značkou Jankiv věnují sourozenci Karolína a Michal Jankivovi. Čisté linie a jednoduchost se v ní prolínají s funkčním vizuálním efektem.

Plisované sukně z osmdesátek jsou zpět, ale v mnohem sofistikovanější podobě. Metodu plisé, která se používala již ve starém Egyptě, revolučně změnil a posvětil na symbol elegance a smyslnosti Mariano Fortuny na počátku 20. století. Návrat plisé, techniky, která vyžaduje hodiny trpělivosti a vysoké řemeslné dovednosti, lze chápat jako výzvu k návratu kvality do módy. Protože hra s něčím, co je tak těžké získat, je jakousi demonstrací toho, že hluboké znalosti a dovednosti by měly vždy zvítězit nad masovou produkcí a nízkou kvalitou.

Právě tento přístup a touha po originalitě dovedla sourozence Karolínu a Michala Jankivovy k založení módní značky Jankiv. Smysl pro krásu a módu sdílejí od dětství. Karolína se věnuje

tvůrčímu procesu ve firmě, kreativní části. Navrhuje, vymýšlí, kombinuje látky a plisé vzory a komunikuje se zákaznicemi.

„Už odmalička jsem se chtěla pohybovat kolem módy s lidmi na určité úrovni. Oblečení jako celek mě vždy fascinovalo. Je to tak trochu můj splněný dětský sen,“ prozrazuje. Naopak Michal je „řemeslník“, plisér, každou látku tedy plisuje vlastníma rukama. Vybírá a měří ji pro papírové plisovací formy, které také sám vyrábí.

„Žijeme v době, kdy se spousta věcí dělá strojově, chladně, na ruční práci se trochu zapomíná. Málokdo chce něco vyrábět vlastníma rukama, protože si myslí, že je to podřadná práce, nebo tak prostě pracovat nechce. Přitom je to to nejcennější, co máme,“ uzavírá Michal a má náš souhlas i velký obdiv.

foto

Po loňské kontroverzní reklamní kampani se kreativní ředitel Demna Gvasalia vrací s 52. kolekcí haute couture pro módní dům Balenciaga. Závěrečný look, couture brnění, odhaluje vše.

Panna orleánská v podání modelky

Elizy Douglas uzavřela přehlídku v šatech, které byly pomocí 3D tisku vytvořeny do podoby lesklého brnění. Modelka pomalu kráčela za doprovodu zpěvu operní divy

Marie Callas a nesla 36 kilogramů vážící brnění vyrobené z pryskyřice, pokryté vrstvou pochromovaného kovu. Módní

dům na výrobě spolupracoval s pařížským

Atelierem Pras, specialistou na 3D tisk a makety pro letecký a stavební průmysl.

Výsledku bylo dosaženo vytvořením

pevných forem, které v ateliéru pospojovali tak, aby byla umožněna pohyblivost jednotlivých částí.

Balenciaga do zbroje!

text Viktor Pľžik foto archiv značky

Na první pohled se může zdát, že Gvasalia vystupuje z území haute couture, která si zakládá na ruční výrobě a tradici. Návrhář však couture chápe jako prostor pro experimentování a rád by zdůraznil její jedinečnost (na rozdíl od snadno kopírovatelné konfekce). Není první ani poslední, kdo využívá 3D tisk ke spojení tradice s technologií ve snaze posunout krejčovinu o krok dál. Zůstává věrný svému charakteristickému stylu a pohrává si s prvky, které již ve své tvorbě zkoumal — brnění, zvonové sukně, klasická hudba —, a vytváří nový mix. Navenek vidíme kusy kovu, které chrání před vnějším světem a představují bojovnost a odolnost, uvnitř však najdeme podšívku ze sametu, která značí jemnost a luxus.

„Šití oděvů je mou zbrojí,“ vyjádřil se po přehlídce Demna. Ačkoli si mnozí jeho

nejnovější návrh zjevně spojují s obranou proti loňské kritice domu Balenciaga za nevhodné kampaně, návrhář trvá na tom, že tyto šaty mají mnoho jiných významů. Připomíná, jak byl celý život kritizován za to, jak se obléká a co ve svých kolekcích zdůrazňuje. Ale v haute couture nachází své bezpečné místo, kde je sám sebou a je spokojený.

Johanka z Arku se tedy pochopitelně stala klíčovou inspirací pro novou kolekci. Její volba pánského oblečení byla symbolická a praktická zároveň. Na jedné straně jí umožňovala splynout s muži, ale zároveň představovala vášeň pro její poslání a ochotu prolomit genderové bariéry, aby dosáhla svého cíle. Demna a módní dům Balenciaga dali jasně najevo svůj postoj — rozhodně se nevzdají bez boje.

Inspirován Johankou z Arku, francouzským symbolem svobody a bojovnosti, využívá návrhář Demna Gvasalia médium módy k vyjádření svého názoru.

wear news

Kolik

kontrapunkt

Technické pojetí prstenu s černým onyxem pražské šperkařky Jitky

Kudláčkové stojí jako protipól k organickým motivům. Nabízí krásu v jednoduchosti, posun od ornamentu k minimalismu a obnažení surového materiálu bez příkras. jk.cz

pro Adama

Budoucnost módy spočívá v návratu ke kořenům, hlásá značka Pinko a moderní ženy vybavuje kabelkou Love Eva z jablečných slupek. Vznikla ve spolupráci s veganským labelem Miomojo a pro hříšný pozemský život je jako stvořená. pinko.com

cadavre exquis

Rozluštit, kde jeden oděv začíná a druhý končí, není obvykle detektivní záležitost. Maison Margiela mate předpoklady promítnuté do nejznámějších oděvů a představuje řadu zcela nových kontextů, v nichž by mohly být vnímány a nošeny. maisonmargiela.com

hříchů znáš, tolikrát jsi člověkem, velí módní svět a spřádá plány, jak nás lapit do svých osidel. Vybírejte pečlivě a zapojte při tom všechny smysly.

text Lenka Šubrtová, foto archiv značek

RYCHLÁ KVALITNÍ ÚSPORNÁ

Tato multifunkční tiskárna nabízí jednoduchost, všestrannost a skvělou kvalitu tisku pro ty, kteří chtějí tisknout velké množství vysoce kvalitních snímků za nízkou cenu.

Více na Canon.cz

světáci

Malá Strana ukrývá nejedno malebné zákoutí a za zdmi secesních domů poklady z cest a oázy světoběžníků.

Do jedné z nich vás zavedeme spolu s Ninou Makelberge, jež tvoří pod značkou Medecine studio. Jejím nejnovějším počinem je opulentní interiér bytu na Janáčkově nábřeží. Voní čerstvou barvou i dálkami.

Majitelé přišli za Ninou s přáním, aby jim zařídila jejich nově zrekonstruovaný byt, a to nejen moderním nábytkem, ale také starožitnostmi a dekoracemi, které by jej dotvořily k dokonalosti. Jedná se o zcestovalý pár, který si vybírá exotické destinace, miluje historii a umění. Právě tato kombinace tradičního interiéru a útulnosti spolu s kosmopolitním životním stylem se měla v jejich novém domově odrazit. Malostranský byt má šest pokojů, mnoho zachovaných původních

prvků, jako například barevné vitráže v koupelně, a výhledy na Vltavu. Ty se propisují také do interiéru — chodbu zdobí kolekce obrazů s tematikou vodní hladiny. Díky tomu, že jsou majitelé vášnivými sběrateli umění, vznikl ve velké vstupní hale mimořádně unikátní, téměř galerijní prostor. „Začali jsme vystavením několika vybraných děl, která klienti již vlastnili, a postupně pak pořizovali nové přírůstky, jež prostor zaplnily,“ vzpomíná Nina na kreativní proces. „Po několika

Knihovna, vyrobená na míru, je doplněná pohovkou Flamant a starožitným kobercem ve stejném odstínu. Stěnu zdobí například fotografie od Ivana Pinkavy, prostřední portrét zobrazuje původního majitele bytu architekta Josefa Zítka, autorem obrazu vpravo nahoře s názvem Sladké mámení je Hanuš Schwaige.

text Lenka Šubrtová, foto Ondřej Holub

dalších akvizicích jsme si uvědomili, že všechny obrazy spojuje téma vody. Ať už to byla náhoda, nebo ne, vyrostla jsem v Asii a vím, jak důležitým prvkem ve feng-šuej voda je. Symbolizuje prosperitu a budoucnost. Shodli jsme se s klienty, že to je ideální motiv, kterým prolneme vstupní halu. Na všech obrazech jsou buď mořské krajiny, jezera, řeky nebo nádoby s vodou. Abychom vyvážili klasičnost uměleckých děl, rozhodli jsme se stěny vymalovat zářivě zelenou barvou, odstínem, který skvěle doplňuje pozlacené rámy. Velká hala nyní působí zabydleně a přívětivě a zároveň slouží jako další obytný prostor,“ uzavírá příběh vstupní chodby Nina. Navrhování takto vysoce personalizovaného interiéru je časově

náročný proces. Speciálně pořízená starožitnost nebo koberec musí splňovat mnoho podmínek a neobjeví se takzvaně lusknutím prstu. Vyžaduje trpělivost na straně investora a dobrou síť kontaktů interiérového designéra. Nina spolupracuje se zdroji po celé Skandinávii, Belgii a Francii a je známá nejen pečlivostí, ale právě velkým přehledem. „Obvykle postupuji ve více vrstvách, nejprve usadím velké kusy nábytku a umění nebo dekorace, které se stanou ústředním bodem místnosti,“ vysvětluje. „Poté následují textilie, které prostor propojí, tedy závěsy, polštáře, koberce a v neposlední řadě dekorační předměty, které, pokud jsou první dvě vrstvy dobře zkombinovány, nemusí být nutně pečlivě upraveny.

„Nina citlivě kombinuje moderní a vintage nábytek s uměním. Byla jednou z prvních, kdo do českých interiérů vrátil perské koberce. Nebojí se barev a její realizace jsou vždy eklektickou, a přesto velmi jednoduchou a vyváženou kompozicí barev i stylů.“

Myslím, že tak se dosáhne přirozeného, prostoru, nikoli inscenovaného interiéru.“

Kromě již zmíněných starožitností

zdobí byt také nábytek a doplňky vyrobené na míru a na přání majitelů, jako například

čtecí křeslo Beaumont & Fletcher dovezené z Velké Británie, psací stůl od Jindřicha

Halabaly ve speciální matné černé úpravě

v kanceláři nebo také textil na míru od firem House of Hackney, Cole & Son

nebo Zoffany. Nový život i využití dostala

starožitná čínská skříňka, kterou nechala

Nina předělat na bar. Patří k oblíbeným

místům během společenských setkání

stejně jako nejslavnější kulatý stůl na světě — Tulip v jídelně.

Interiérové studio a galerie Médecine, jehož název vychází z latinského „umění

léčit“, jsme si v redakci oblíbili pro jeho kurátorský výběr designových předmětů, umění a jedinečných dekoračních pokladů z celého světa. Spolu s Ninou jej tvoří její manžel, švédský umělec Nicolas Makelberge. Jejich společná láska ke krásným prostorům, vycvičené oko pro kombinaci klasického a současného designu a rodinná historie ve světě starožitností je to, co přivedlo Médecine k životu. Kromě kompletních služeb v oblasti interiérového designu nabízí Médecine studio unikátní boutique kolekci nábytku a doplňků. Manželé sbírají a vytvářejí jedinečné kousky, které přinášejí individualitu a intimitu a pomáhají proměnit místo v prostor pro život. Léčba krásou a kvalitou. servis medecine.studio

1 — Neoklasická židle ze Švédska dostala nové čalounění a vstupní hala pak kolekci obrazů s tematikou vodní hladiny.

2 Čtecí koutek vybavila Nina křeslem Beaumont & Fletcher vyrobeným na zakázku a obrazem od Jaroslava Róny.

3 Ústředním motivem koupelny se stala původní vitráž. 4 Ikonický stůl Tulip, přes 100 let starý Heriz koberec a viktoriánské rope-twist zrcadlo. 5 Psací stůl od Jindřicha Halabaly ve speciální matné černé úpravě. 6 Pohled do ložnice odkrývá historický koberec a bronzovou starožitnou čínskou nádobu přetvořenou na lampu.

carpe diem

Kde spaly múzy, tančilo se do rána, perly omotávaly skleničky na šampaňské a červená měla šest odstínů. Vydejte se po stopách slavných módních návrhářů a jejich oblíbených míst.

Yves Saint Laurent

Villa Mabrouka, Tanger, Maroko

Villa Mabrouka, bývalý domov módních legend Yvese Saint Laurenta a Pierra Bergého, opět otevřela své vyřezávané dřevěné dveře. Dvanáctipokojové honosné sídlo, útočiště před rušnými sousedními čtvrtěmi Kasbah a Medina a zelená oáza v jednom byla britským designérem Jasperem Conranem přestavěna na hotel a láká cestovatele k návštěvě. V domě se mísí modernistická architektura čtyřicátých let minulého století a tradiční marocké prvky s anglickým venkovem.

villamabrouka.com

text Lenka Šubrtová foto archiv značek

Pierre Cardin

Pallais Bulles, Azurové pobřeží, Francie

Bublinový palác postavil v roce 1989 architekt Antti Lovag pro francouzského průmyslníka Pierra Bernarda, ale slavným se stal až díky svému druhému majiteli, návrháři Pierru Cardinovi. V unikátně řešeném sídle, které francouzské ministerstvo kultury zařadilo na seznam

historických památek, se nachází 28 kulovitých pokojů včetně deseti apartmánů s kruhovými postelemi, tři bazény, svěží zahrady a amfiteátr s kapacitou 500 míst. Le Palais Bulles se rozkládá na ploše více než 1200 m2 na vrcholu sopečného pohoří Massif de L'Esterel, nemá v dohledu pravý úhel ani přímku a nabízí jedinečný výhled na Canneský záliv. Palác lze pronajmout na soukromý večírek za 12 000 eur na den.

palaisbulles.com

Coco Chanel

hotel Ritz, Paříž, Francie

Přestože měla byt nad svým butikem na Rue Cambon 31, trávila Coco Chanel od poloviny 30. let většinu času v apartmá v druhém patře hotelu Ritz. Uprostřed hotelového luxusu a elegance se cítila jako doma a postupně si sem přivezla svůj oblíbený nábytek, jako například lakované paravány Coromandel, pozlacená zrcadla nebo sametový banket, až nakonec celý prostor nově zařídila. „Ritz je můj domov,“ říkala a roku 1971 v něm také zemřela. Její apartmá bylo v roce 2011

zrekonstruováno a vy v něm můžete strávit noc za 18 000 eur.

ritzparis.com

Ferragamo

Il Borro, Toskánsko, Itálie Velkolepé toskánské panství Il Borro, jehož historie sahá až do 13. století, bylo domovem dlouhé řady evropských královských rodů, včetně florentských Medicejských, milánských Torrianiů, knížat z rodu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst a Savojské dynastie. V roce 1993 přešlo do rukou módní smetánky, když vévoda Savojský prodal majetek Ferrucciu Ferragamovi. „Nadčasový akt víry,“ prohlásil Ferragamo a se svým synem Salvatorem vrátil chátrajícímu Il Borro jeho bývalou slávu. Díky nim dnes slouží jako hotel, restaurace a lázně.

ilborro.it

Gianni Versace

Casa Casuarina, Miami Beach, USA

Jméno Versace je synonymem vysokého lesku i dramatičnosti a v Casa Casuarina se tyto dvě vlastnosti snoubí dokonale. Opulentní sídlo o rozloze 19 000 m2 plné fresek, soch a vitráží bylo posledních

pět let života módního návrháře jeho domovem, na jehož prahu byl v roce 1997 zastřelen. Dnes slouží jako hotel s vyhlášenou středomořskou restaurací Gianni's. Duch Gianniho Versaceho je stále patrný v eklektických, živých interiérech i obrovském obrazu Medúzy (logo Versace) v mozaikové zahradě i bazénu obloženém 24karátovým zlatem.

vmmiamibeach.com

heavy duty

Abyste zvládli vysoké pracovní zatížení, vybrali jsme ty nejstylovější

doplňky, které budou slušet jak vám, tak vaší kanceláři. V sídle Dolce Vity se vyjímají parádně.

foto Honza Zima styling Klára Tománková

Kabelka Hobo, Salvatore Ferragamo, 41 380 Kč; cestovní taška H Sport Evercolor, Hermès, 189 000 Kč; taška/batoh Weisterstück Selection, Montblanc, 43 200 Kč; křeslo Amoebe, Vitra.

Pracovní stůl Apelle, Alax, 64 283 Kč; kabelka Birkin 35 Togo, 249 000 Kč a šátek Tea for Two, 11 700 Kč, obojí Hermès; sešity Papelote od 139 Kč; blok Glacier, 3400 Kč a pero Starwalker M, 18 800 Kč, obojí Montblanc; sluneční brýle Theo, Žilka Optik Studio, 14 500 Kč; svíčka Sweet Grass, Byredo, Ingredients, 1750 Kč.

Koberec Mořské dno, design: Anna Štajglová, Masopust, 20 500 Kč; stoličky MC Stool, přírodní kůže, olejovaný jasan, design: Matěj Janský & Cyril Dunděra, MCDJ, 6500 Kč; mýdlo a krém Diptyque, 1500 Kč, tuhé mýdlo Aqua Univeralis Maison Francis Kurkdjian, 1000 Kč, krém na ruce Aesop, 730 Kč, vše Ingredients.

Židle Eames DSR, Vitra, 6760 Kč; objekt na zdi, Petr Dub; vázy The Heat, 17 800 Kč, váza Roura, 18 300 Kč, váza 20 cm, 4500 Kč, Bandasky mini, 1800 Kč, vše studio Dechem; velká černá váza Coco, design: František Jungvirt, 30 000 Kč.

Židle Tip Ton, Vitra, 8900 Kč; stůl Forme, Normann Copenhagen, 19 500 Kč; kukačky Cuckoo, Guzzini, 3540 Kč a rychlovarná konvice, Alessi, 2225 Kč, obojí Casabella; keramické hrnky, Jars, 299 Kč, mlýnek na pepř, Peugeot, 1190 Kč, smetáček na drobky, Andre Jardin, 975 Kč, hasicí přístroj, Nordic Flame 2909 Kč, vše Potten & Pannen-Staněk.

Pohovka, Brühl & Sippold; konferenční stolek Arc, černý jasan, Woud, Konsepti, 23 556 Kč; křeslo Coconut, Vitra, 105 204 Kč; TV stolek Mogg, Designpropaganda, 25 259 Kč; objekt na zdi, Petr Dub; skica budovy pro Prahu, Daniel Libeskind; grafika z cyklu Bílé kresby, Stanislav Kolíbal; koberec Lan, GAN, 16 969 Kč, Designpropaganda; polštáře a pléd, Ralph Lauren, Flamant, od 5600 Kč; svíčka Nightfall Vanilla, Klimchi, 3190 Kč; shaker, Nespresso, 770 Kč; kniha Musa, Bendox, 550 Kč; hifi soustava, Ondwey Regulus aktivní reprosoustavy, 160 000 Kč.

live news

socha na prodej

Skulpturální design pomalu ale jistě proniká i do standardních kolekcí trendových nábytkářských značek.

Příkladem je kolekce stolů Dal Piece od značky Ferm Living a umělkyně

Anny Marie Øfstedal Eng, která je vyrobena z recyklovaného hliníku. fermliving.com

čistá příroda

Lavička Tellus je první kovovou lavičkou, jež vznikla zcela bez uhlíkových emisí. Norská značka Vestre vyrobila lavičku podle návrhu designérky Emmy Olbers v peci, která využívá k vytápění vodík místo uhlí, a tak nevypouští žádný oxid uhličitý. vestre.com

v koutě

Vyřešit problém nedostatku útulných zákoutí v otevřených kancelářských prostorách se rozhodlo švédské studio Form Us With Love. Společně s dánskou značkou +Halle navrhly variabilní nábytek Cubicle, který dovoluje vytvářet rohové sestavy. plushalle.com

Ve Skandinávii se inovuje po všech stránkách. Tyto tři nové projekty dávají jasně najevo, že bez udržitelnosti a efektivní práce se dnes neobejdeme.

Nejenom kolekce oděvů a obuvi pro rok 2024, ale i nové materiály a látky představil srpnový veletrh módy STYL a KABO v Brně. V rámci módních přehlídek zde česká textilka VEBA předvedla hned dvě kolekce šatů ušitých z afrického brokátu — nově objevené tkaniny na tuzemském trhu.

První kolekcí byly společenské šaty z dílny českých designérů firmy

VEBA. Druhou pro všední nošení s názvem Africká Venuše připravila česká návrhářka Hana Celnarová.

„Africký brokát od české Veby mne

okouzlil svojí barevností a dokonalostí technického zpracování stoprocentní bavlny. Navrhla jsem kolekci letních šatů, které dokonale snoubí nádheru afrického brokátu s ladnou linií moravských žen. Chtěla jsem

obléknout ženy do luxusního materiálu k dennímu nošení,“ říká návrhářka, jejímž rukopisem jsou mimo jiné ručně malované šaty z hedvábí a autorský modrotisk. Africký brokát VEBA vyvinula pro trhy západní Afriky, kam míří až 90 % její produkce. Jde o unikátní žakárskou bavlněnou oděvní tkaninu, která je v Africe konfekčně zpracovávána na tradiční africké oděvy. Součástí know‑ how české firmy jsou africké motivy, specifické vazby a speciální úpravy tkanin, jejichž kombinace rozhoduje o úspěchu nabídky a postavení brokátu na africkém trhu. „Chceme tento luxusní, svým vzhledem neotřelý a vysoce módní materiál zpřístupnit i českým zákazníkům — jak jednotlivcům, tak i návrhářům či výrobcům oděvů,“ doplňuje Monika Mrštinová, manažerka marketingu broumovské textilky.

VEBA představila na veletrhu i třetí kolekci — oděvy pro volný čas a spaní, které společně s damaškovým povlečením a koupelnovým a kuchyňským textilem patří mezi její hlavní produkty pro český trh.

veba.cz

Africký brokát je novým hitem pro denní i večerní nošení

bez šumu

Od židle až po celý hotel. Tak se dá v kostce popsat kariéra přední české designérky Lucie Koldové, která nedávno dokončila svůj vůbec první komplexní projekt. Její interiér nového hotelu Perk přinesl do srdce Jeseníků moderní kosmopolitní ráj.

Město Šumperk není úplně typickou destinací, kam by se sjížděli milovníci moderního designu. S právě otevřeným hotelem Perk se celá situace dramaticky mění a z velké části za tím stojí právě Lucie Koldová. „Majitel hotelu Ondřej Veselovský mě nejdříve oslovil, abych navrhla interiér restaurace. Nakonec se ale naše diskuze stočila jinam a já najednou stála před jednou z mých největších výzev: vytvořit kompletní interiér moderního městského hotelu,“ hovoří o projektu Lucie. I přesto, že ji známe hlavně jako ostřílenou produktovou designérku,

měla k projektu skvělé předpoklady. V roce 2018 byla hlavní hvězdou kolínské přehlídky designu imm, kde navrhla projekt imaginárního domu Das Haus. Cit pro kombinace již osvědčených předmětů s barevnými i hmotovými prvky si v Německu skvěle otestovala. Pak už zbývalo jen najít ten správný projekt, ve kterém své zkušenosti uplatní v realitě. Rekonstrukce kdysi slavného luxusního hotelu, navrženého Bohumírem Čermákem v roce 1931, byla tou správnou příležitostí.

Restaurace v přízemí hotelu Perk je i přes svůj otevřený prostor vizuálně i pocitově rozdělena do několika částí. Zadní rohová zóna kombinuje béžové a černé odstíny, ocelové konstrukce dělicích stěn jsou opatřeny provazovými paravány, jež evokují rustikální inspiraci okolním horským prostředím.

text Adam Štěch, foto Honza Zima, Martin Chum

Výrazná funkcionalistická budova se zakulaceným nárožím přinesla již ve třicátých letech do Šumperka kosmopolitního ducha tehdejší první republiky. Bohužel to ale netrvalo věčně. Během minulého režimu i v devadesátých letech pak jeho sláva postupně uvadala. V posledním desetiletí už jen čekal na procitnutí k novému životu.

Po vytrvalém úsilí o změnu se v průběhu léta otevřel jako Perk prvním návštěvníkům, kteří v něm mohou obdivovat komplexní dílo českého designu, a to ve všech směrech — od návrhu samotného přes vybavení, grafický design až po současnou českou gastronomii. „Nic jsem nechtěla ponechat náhodě, proto jsem ke spolupráci přizvala mimo

jiné svého kamaráda a dlouhodobého spolupracovníka Jiřího Karáska ze studia Marvil,“ zmiňuje Lucie.

Lucie Koldová vykouzlila se spolupracujícími značkami a designéry na šesti podlažích budovy komplexní program prodchnutý jejím současným emocionálním funkcionalismem.

Největší pozornost byla věnována především interiéru restaurace v přízemí a prostornému lobby v prvním patře.

„Restauraci jsme usadili do temnějších tónů, má tmavou podlahu a ztišenou atmosféru, která vás vtáhne do chuťových zážitků,“ popisuje designérka. Zemitou paletu barev pak osvěžila cihlově zbarvenými prvky některých stolů či pultu obloženého keramikou Mutina.

„V Perku mohou

návštěvníci obdivovat komplexní dílo českého designu, a to na všech

úrovních — od samotného interiérového návrhu přes vybavení, grafický design až po současnou českou gastronomii.“

Hlavní vertikální komunikací v hotelu je kromě výtahů původní schodiště, které designérka rozjasnila růžovým nátěrem.

Lucie Koldová poprvé ve své kariéře realizovala takto komplexní a rozsáhlý interiér. V lobby mimo jiné použila křesla od dánské značky +Halle nebo své vlastní stolky XX od slovenské Javoriny.

Galerijně působící lobby v prvním patře je naopak zalité světlem a v plné míře využívá pozitiva zaobleného proskleného nároží. Už zdálky poznáváme siluety známých křesílek Cocon od Master & Master, které lemují vyvýšené pódium kolem prosklení. Ostatně produkty českých firem mají v Perku dominantní zastoupení. „Bylo skvělé, že jsem se mohla spolehnout na firmy, s nimiž spolupracuji, jako jsou Brokis, Todus či Master & Master, kteří ještě k tomu sídlí v nedalekém Zábřehu na Moravě,“ prozrazuje Lucie. Ocelová síť kolem zmíněného kruhového otvoru v podlaze působí se zavěšenou prostorovou

kompozicí svítidel Prisma od firmy

Brokis dramaticky. Součástí lobby je také konferenční sál, který se dá praktickou příčkou rozpůlit. A právě toto konferenční zázemí nabízí skvělé možnosti pro budoucí klienty hotelu: firmy z blízkého i vzdáleného okolí. V dalších patrech pak návštěvníci naleznou své útočiště.

Samotná ubytovací část čítá 35 pokojů rozdělených do šesti cenových kategorií. Jejich interiéry jsou provedené v sofistikovaných barevných kombinacích od cihlové přes nugátovou, olivově zelenou až po modrou. „V aplikaci barev jsem v hotelu vystoupila ze své komfortní zóny. Jindy používám výraznější paletu v omezené šíři,“ doplňuje autorka, která v každém pokoji nakombinovala konkrétní barvu s režnými stěrkovými povrchy stěn a opět dodala ubytovacím prostorům haptickou rafinovanost. Rohový apartmán nebo velkorysé prezidentské apartmá v posledním patře, které zaujímá výsadní postavení v zaobleném rohu budovy, disponují působivými výhledy na město. Aby byl zážitek hostů kompletní, vznikla na stejném patře také relaxační zóna se saunami, masérnou a terasou s výhledem na Jeseníky. I tam se z Perku můžete příště vydat. Ačkoli se budete v hotelu cítít jako ve velkoměstě, hory jsou odtud coby kamenem dohodil.

1 Vyvýšený ochoz v lobby zprostředkovává skrze velké prosklené plochy vizuální komunikaci s exteriérem. 2 Potlačená barevnost je pro jednotlivé pokoje charakteristická. Pracovní stolky jsou doplněny židlemi Mistra, často nad nimi visí grafické listy od bratří Bouroulleců. 3 Cihlová barva dominuje větším apartmánům včetně toho prezidentského. Kromě nábytku Master & Master vybavila Lucie Koldová pokoje například svítidly Overlay od Brokisu nebo nástěnnými lampami od belgického studia Muller Van Severen. 4 V posledním patře hotelu najdete saunu laděnou do temných odstínů. Kromě vnitřních prostor můžete vstoupit i na terasy s výhledem na Jeseníky. Terasy jsou mimo jiné vybaveny nábytkem značky Todus. 5 Původní hotel Grand navrhl architekt Bohumír Čermák v roce 1931. Po rekonstrukci a proměně na Perk si stavba zachovala osobitý funkcionalistický ráz. Nad vchodem do restaurace je umístěné logo hotelu, které je stejně jako celá vizuální identita inspirovaná rádiem zaoblení budovy i zvlněnou krajinou. Jejím autorem je Jiří Karásek ze studia Marvil. Ateliér Partero navrhl exteriér, terasu ve vnitrobloku a doplnil budovu o zeleň.

Prostoru restaurace vévodí svítidla Prisma od firmy Brokis, která byla pro interiér navržena a propůjčují mu neotřelou intimitu. Kovové pláště hranolů elegantně odráží světelné odlesky a tvoří sošné instalace v prostoru.

alma mater

Obyvatelům ulice

V Jirchářích přibyl začátkem července nový soused. Sympatická

Alma Prague, dcera

Vojty Václavíka a Petra Němce, kteří již několik let provozují bistra a kavárny KRO.

Srdcem Almy je vzdušná restaurace s koktejlovým barem a otevřenou kuchyní, kterou vedou zkušení šéfkuchaři Petr Židek a Michal Daněk. Hlavním gastro tématem Almy jsou nejrůznější způsoby přípravy na ohni, od Yakitori grilu po pec na dřevo X-oven. „Pestrost technologií není samoúčelná, dovoluje nám zvolit ten nejlepší přístup pro danou surovinu, ať už jde o steaky ze stařeného masa z naší zrárny, zeleninu, nebo ryby, například našeho signature vykoštěného grilovaného pstruha,“ vysvětluje Petr Židek. To, že ingredience pocházejí z lokálních farem, lesů a luk, snad ani nemusíme dodávat. Nedílnou součástí tohoto respektu je i maximální snaha o udržitelnost.

text Tereza Finková,  foto archiv podniku

„Snažíme se všechno využívat doslova od čumáčku po ocásek, včetně zeleniny. Zázemí budovy nám dovoluje provozovat restauraci, jakou jsme si vždycky přáli mít. Propojení s barem, dostatek prostoru na nejrůznější fermentační pokusy a dlouholeté know-how celého týmu nám umožňují co největší cirkularitu. Suroviny, které nevyužije kuchyně, zpracováváme například v recepturách koktejlů nebo je náš head someliér Dragan Bogdanovič transformuje na osvěžující kofermenty značky Fermentalisti, které jsou důležitou součástí nápojového lístku,“ říká Vojta Václavík. Tým Almy hodně pracuje třeba s divokými bylinami a plody nasbíranými s pomocí Tomáše Reisingera,

jednoho z klíčových členů Alma týmu a odborníka na foraging. „Příroda je tak trochu naše spíž, což nám dává možnost servírovat hostům nečekané chutě a akcenty, třeba v karamelu naložené borové šišky nebo majonézu z křídlatky,“ ukazují směr Almy na příkladech z aktuálního menu šéfkuchaři.

Členitý prostor, který si vzalo do parády studio Neuhäusl Hunal, zahrnuje ale také kavárnu, která od rána servíruje výběrovou kávu, koktejlový bar s ready-to-drink čepovanými koktejly, wine bar zaměřený na naturální vína, zahrádku ve vnitrobloku a prostory pro nejrůznější kulturní i privátní akce v historickém sklepě.

1 Restauraci dalo jméno prvorepublikové kino Alma, které bylo v 60. letech vyhlášené projekcí Felliniho filmů. 2 Suroviny putují do Almy od malých pěstitelů, chovatelů a výrobců. 3 Autory členitého interiéru jsou architekti David Neuhäusl a Matěj Hunal. 4 Kavárna nabízí filtrovanou kávu z evropských pražíren, sendviče, zákusky i sladkosti od šéfcukráře Jiřího Matějky a jeho týmu. 5 — Mrkev ve fermentační laboratoři.

6 — Tým šéfbarmana Pavla Sochora se zaměřuje na ready-to-drink čepované koktejly. Díky synergii s kuchyní si maximum bází jako tinktury, sirupy, vlastní kombuchy atd. v Almě připravují sami.

servis Alma Prague, V Jirchářích 150/8, Praha 1 – Nové Město, almaprague.cz

vlámští mistři

Čím si návštěvníky kromě své kultovní módní scény

podmaní

Antverpy, jsme se vydali zjistit na vlastní kůži. Špičková architektura, michelinské restaurace i současný vlámský interiérový design vás zaručeně okouzlí.

Antverpy leží na křižovatkách. A to v podstatě ve všech ohledech. Druhé největší město Belgie je vzdálené jen 40 minut jízdy vlakem od Bruselu, hodinu jízdy z Rotterdamu a díky přístavu je propojeno takřka s celým světem. Kdysi se Antverpám díky jejich slavnému obyvateli přezdívalo Rubensovo město, později Jeruzalém západu. Rozsáhlá židovská komunita, která zde žije již od 16. století, pracuje především v diamantovém průmyslu. Diamanty spolu s přístavem, jedním z největších v Evropě, představují hlavní ekonomické příjmy města.

Kde jsou peníze, obchod a neustálá výměna zkušeností, kultur a zboží, vznikají také ideální podmínky pro uměleckou tvorbu, řemeslo, design, architekturu i gastronomii. To vše můžete v Antverpách vychutnávat plnými doušky v nespočtu stylových obchodů, restaurací a privátních galerií. A když nejste zrovna tam, stačí jen zvednout hlavu. Kvalitní architekturou ze všech historických období je město doslova prošpikováno. Kromě staveb z 16. a 17. století, kolem nichž se procházel malíř Rubens, budete obdivovat i vysokou koncentraci architektury modernismu či art deca, včetně domů od Le Corbusiera nebo belgických mistrů Léona Stynena a Eduarda van Steenbergena. Osud jednoho z největších belgických tvůrců 20. století můžete objevit přímo u něj

doma. V domě Renaata Braema z poloviny 50. let se zase seznámíte s vlivným autorem vil, sociálních sídlišť i poetických plastik. Do Antverp ideálně přijeďte vlakem, vystupte v grandiózní hale hlavního nádraží (na fotografii nahoře) a vydejte se vstříc kultuře. Nákupními třídami ze zastávky s příznačným názvem Diamant projdete do historického centra s velkoryse pojatým náměstím Grande Markt. Poté pokračujte směrem na jih do čtvrti Zuid, které dominuje budova Královského muzea výtvarných umění. Na každém rohu tu narazíte na skvělé bistro, restauraci, bar, galerii nebo obchod s módou.

Právě móda rezonuje v Antverpách možná více než cokoliv jiného. Už je to sice nějaký ten pátek, co odeznělo šílenství kolem tvz. Antverpské šestky (Ann Demeulemeester, Walter Van Beirendonck, Dries van Noten, Dirk Van

Saene, Dirk Bikkembergs, Marina Yee), která na počátku devadesátých let způsobila nemalou revoluci v módním průmyslu, ale i více jak 30 let poté patří jejich butiky ke „kulturním institucím“ města. To ostatně zpečetila také stálá expozice Muzea módy MoMu. A pokud vás nakonec unaví i móda, vydejte se k řece Šelda, jejíž břehy právě procházejí revitalizací pro potřeby volnočasového parku. Artdecovým tunelem s dřevěnými eskalátory se dokonce dostanete na druhý břeh. Svůj den pak zakončete v baru hotelu August, kde jsme přenocovali. Bývalý klášter, přeměněný jedním ze současných interiérových vlámských mistrů Vincentem Van Duysenem na ultra stylový butik hotel, doslova vyzařuje zemitou atmosféru současných kreativních Antverp, které jsou sofistikované i volnomyšlenkářské.

Renaat Braem Huis

Menegemlei 23, schattenvandeurne.be

Architekt Renaat Braem, který ve 30. letech studoval na Královské akademii výtvarných umění v Antverpách, patří k nejvýznamnějším osobnostem belgické architektury

20. století. Mezi lety 1936 a 1937 působil ve studiu

Le Corbusiera v Paříži, kde zkoumal cit francouzského mistra pro prostor a formu. Zatímco jeho první realizace jsou stále zakořeněné v bauhausovském formálním jazyce, jeho tvorba z 50. let získává měkčí, organické formy. Braemův vlastní dům s ateliérem ve čtvrti Deurne se občasně otevírá veřejnosti. Můžete tam mimo jiné objevit sbírku jeho kuriozit, které si přivážel ze svých cest. foto Adam Štěch

La Collection

Steenhouwersvest 46, lacollection.be

Po úspěchu antverpských módních designérů v devadesátých letech se město stalo líhní dalších úspěšných tvůrců a značek. Patří k nim také label La Collection, který založili Florence Cools a Artur Tadevosian. Belgicko-arménská značka je charakteristická svou minimalistickou elegancí. foto Piet Albert Goethals

Hotel August

Jules Bordetstraat 5, august-antwerp.com

Jeden z vlámských mistrů současného interiéru Vincent Van Duysen navrhl skvostnou rekonstrukci bývalého kláštera do podoby chic hotelu August. Zemitá barevnost i melancholická atmosféra Antverpy skvěle vystihují. foto Adam Štěch

Luddites

Hopland 34, luddites.be

Dokonalou kombinaci pro všechny, kteří rádi čtou a mají rádi dobré víno, nabízí antverpský podnik Luddites, jehož jméno je inspirováno fenoménem britských Ludditů ničících v 19. století textilní stroje z obavy ztráty zaměstnání. Kromě největšího výběru anglicky psaných knih ve městě nabízí také papírnické potřeby a skvělé víno. Koncept zrál v hlavě zakladatelů Richarda Bolteho a Joriena Caerse od roku 2018 a za necelé dva roky svůj vysněný podnik otevřeli. Na pomoc si vzali architekta Driese Ottena, který na projektu pracoval s nábytkovou designérkou Axelle Vertommen. Společně vytvořili hravý interiér inspirovaný stylem art deco i postmoderními kreacemi Ettora Sottsasse. Ostatně jeho červená dřevěná dýha ALPI Veneer pokrývá hlavní bar, který dominuje celému podniku.

foto Jef Jacobs

Osaka

Bollandusstraat 17, @osakaantwerp

Pod zbrusu novým interiérem bistra a vinárny Osaka jsou podepsáni architekti ze studia Petillon Ceuppens. Ve futuristickém metalickém prostoru vám naservíruje naturální vína someliér Daan Guelinckx.

foto Janne Gooiker

Faina Gallery

Keizerstraat 28, faina.design

Ukrajinské designérské studio a značka Faina otevřela před několika lety v Antverpách svou vlastní galerii. V několik staletí staré budově vytvořili designéři pod vedením Victorie Yakushy temný showroom, propojující tradiční ukrajinské řemeslo v nové designérské formě s charakteristickou vlámskou estetikou. Butiku dominují interiérové objekty organických tvarů, jako jsou sofa Plyn, svítidla Soniah, křesla Toptun nebo proutěné stropní svítidlo Strikha.

foto Piet-Albert Goethals

Ann Demeulemeester

Leopold de Waelplaats, anndemeulemeester.com

Výlet do Antverp by nebyl kompletní bez návštěvy kultovního dvoupatrového butiku návrhářky Ann Demeulemeester. Od konce 80. let patří tato členka tzv. Antverpské šestky mezi nejrespektovanější světové návrháře. Její flagship store, který vytvořila se svým manželem Patrickem Robynem, otevřela v roce 1999. Dnes v něm neprodává jen módu, kterou již sama nenavrhuje, ale také interiérové doplňky ve spolupráci se značkou Serax.

foto Adam Štěch

Hotel Julien

Korte Nieuwstraat 24, hotel-julien.com

Motto „neobyčejná obyčejnost“ podtrhuje jednoduchou krásu hotelu Julien, který se nachází v samém historickém centru města ve dvou domech z 16. století.

foto Eleonore Van Babel Studio

Huis Van Roosmalen

Goedehoopstraat 1, Antverpy, Belgie

Ikonický, ale nikdy nerealizovaný návrh pařížského domu pro americko-francouzskou zpěvačku a tanečnici Josephine Baker od Adolfa Loose z 20. let se stal předobrazem postmoderního domu Van Roosmalen od architektonického studia bOb Van Reeth.

foto Adam Štěch

Christian Wijnants

Steenhouwersvest 36, christianwijnants.com

Minimalistický obchod lokální módní značky Christian Wijnants v centru Antverp je dílem švédského designéra Andrease Bozarth Fornella. Prosvětlený interiér je založen na kontrastu přírodního a artificiálního.

foto Adam Štěch

Atelierflat Jozef Peeter

De Gerlachekaai 8, letterenhuis.be

Malíř Jozef Peeters byl jedním z průkopníků abstraktní malby v Belgii. I přesto, že již ve dvacátých letech navázal na progresivní vlivy nizozemského stylu De Stijl, téměř celou kariéru zůstala jeho tvorba bez větší odezvy. Společně se svou manželkou se v polovině 20. let přestěhoval do nového bytu, který od té doby začal přetvářet v komplexní umělecké dílo. Každá z místností obytného ateliéru, který je dnes přístupný veřejnosti, je pojat jako prostorová malba. foto Adam Štěch

Panamarenkohuis

Biekorfstraat 2, muhka.be

V sedmdesátých letech se excentrický výtvarník, inženýr, vynálezce, matematik, filozof a vizionář Panamarenko rozhodl zkonstruovat vlastní vzducholoď, se kterou chtěl letět do Francie a na palubu pozvat Brigitte Bardot. Nakonec však kvůli špatnému počasí ani neodstartoval. Pro Panamarenka je tato historka příznačná. Jeho tvorba se celá nese ve znamení obdivu k technologiím a dopravním prostředkům, které zpracovával se sarkasmem bláznivého vědce. V roce 2007 odkázal svůj dům, kde žil více jak 30 let se svou maminkou, městu Antverpy. Po jeho smrti v roce 2019 ho začalo spravovat muzeum MUHKA, které ho otevírá veřejnosti v rámci pravidelných prohlídek.

foto Adam Štěch

The Jane Antwerp

Paradeplein 1, thejaneantwerp.com

Za svou kuchyni inspirovanou Latinskou Amerikou i Asií získala restaurace The Jane již dvě michelinské hvězdy. Za její interiér v kapli bývalé vojenské nemocnice od studia Piet Boon s vitrážemi od Studia Job přidáváme několik dalších hvězd za design.

foto Pieter D’Hoop

(soon) gallery & duplex

Esmoreitlaan 3, soongallery.be

Mladé umělecké talenty, například aktuálně tvorbu Sebastiana „Sebal“ Aloufa, objevíte v prostorách galerie (soon), která se nachází ve 13. patře obytné věže Riverside, brutalistického klenotu od Léona Stynena a Paula De Meyera. Mezi uměleckými díly zde můžete i přespat.

foto Tim Van de Velde

MoMu

Nationalestraat 28, momu.be

Od roku 2002 patří MoMu (Fashion Museum Antwerp) mezi prestižní módní instituce. Ve svých sbírkách v historické budově ModeNatie shromažďuje největší sbírku současné belgické módy, kterou zevrubně a systematicky dokumentuje.

Sbírka se každoročně rozrůstá akvizicemi, zápůjčkami a četnými dary a nyní čítá více než 38 000 objektů. Kromě stálých expozic organizuje muzeum dvě velké výstavy ročně. V minulých letech to byly přehlídky Driese Van Notena, Waltera Van Beirendoncka nebo tematicky zpracované kurátorské expozice, například o speciálních řemeslných technikách nebo módních fenoménech.

foto Matthias De Boeck, Stany Dederen (MoMu Antwerp)

gastro punk

text Tereza Finková

Na malém ostrůvku Ambi v srdci Prahy se objevil další spot, který by neměl ujít vaší ctěné pozornosti. Marie B vypadá divoce, chutná delikátně a voní po tom nejlepším, co jste kdy jedli. Dveře s velkým zeleným B otevírá každý den přesně v 18 hodin.

Název nové restaurace, Marie B, odkazuje ke kuchařce Marii B. Svobodové, která na přelomu 19. a 20. století radila českým ženám, jak být dobrými hospodyněmi a jak se otáčet v kuchyni. Když před lety Tomáš Karpíšek, zakladatel sítě Ambiente, objevil v antikvariátu její kuchařskou knihu, byl nadšen. Ukázal ji Oldřichu Sahajdákovi a ten z ní se svým týmem z La Degustation Boheme Bourgeoise pravidelně čerpal již zapomenuté kombinace, kuchařské postupy či ingredience. Práci s touto téměř posvátnou knihou si osvojil také Jiří Šoura, který byl sedm let členem Sahajdákova týmu.

Nedávno se ale trhl a pustil se do přípravy unikátního konceptu, který byl

spuštěn přesně v půlce prázdnin a v rámci kterého servíruje hostům gastronomický zážitek, jenž spojuje tradiční českou kuchyni, kreativní přístup a kvalitní suroviny. V Marii B ochutnáte české recepty v netradičním pojetí — kachna s perníkovým pyré nebo květák vařený v páře sypaný chlebovou kůrkou s lískovými oříšky. Menu se obměňuje podle dostupných surovin každý den a čtyřchodové večeře jsou servírovány formou carte blanche. Co to znamená? Nikdy nevíte, co ten večer v Marii B budete jíst. Jisté je jen to, že jako amuse bouche dostanete slavný hovězí tatarák z La Degustation, následovat bude lehčí zeleninový pokrm, poté ryba, další

1 Interiér navrhlo studio Olgoj Chorchoj. Základem je půlkruhový barový pult kolem kuchyně, ke kterému se vejde 21 hostů.

2 Za logem a vizuální identitou stojí Studio Najbrt. „Neonovým logem značky se chceme prosadit mezi tagy, kterými je posetý vstup do podniku,“ komentuje Aleš Najbrt. 3 Každý večer se o hosty stará sedmičlenný tým, který přímo na place dokončuje a servíruje pokrmy. Ty se předtím vaří v kuchyni nedaleké La Degustation Bohême Bourgeoise. 4 Díky spolupráci s DSC gallery zdobí prostor dílo berlínského umělce Anselma Reyleho, který je znám svými multimediálními instalacemi.

5 Mobiliář i lustry na téma bílkoviny vytvořil Jakub Pollág se svou firmou zeitgeist. limited, předlohou mu byly makrozáběry proteinů.

servis Marie B, Dlouhá 729/37, Praha 1 – Staré Město, marieb.cz

foto archiv Ambiente

maso a na závěr vás čeká kopec domácí smetanové zmrzliny se sušenkovým a ovocným posypem a práskacími kuličkami. „Carte blanche je pro hosty legrace. Užijou si dobré jídlo a můžou při tom hádat, jestli jste dojedli vepřové, nebo telecí. Zároveň má spoustu výhod pro kuchyni — jsme kreativnější a kompletně zpracováváme veškeré suroviny. Bez pevného lístku můžeme měnit nabídku i v řádu hodin,“ vysvětluje Jiří Šoura.

O vína se stará Zdeněk Oudes z La Degustation. Pod jeho vedením vznikla ve vedlejším prostoru vinotéka Vin de Marie, kde si přes den můžete koupit víno domů nebo u něj rovnou posedět, večer se vinotéka propojí s Marií B.

explore news

Po příletu z Dauhá uklidněte žaludek lahodným koňakem Hennesy a zajděte si na večeři do nového pražského podniku Štangl.

lev salónů

Na základě spolupráce módního domu Louis Vuitton a uznávaného šéfkuchaře se třemi michelinskými hvězdami Yannicka Alléna vznikl vzrušující prostor v centrální hale mezinárodního letiště Hamad v Dauhá. Lounge připraven! louisvuitton.com

zítra to otevřeme

Hennessy kultivuje budoucnost a se svou iniciativou Tomorrow unboxed ukazuje, že to jde i jinak, udržitelněji a s úctou k přírodě. Vůbec poprvé v historii představí lahve svého legendárního koňaku Very Special bez dárkového balení z papíru. moethennessy.cz

druhé patro

Nad karlínskou Eskou, dnes už spíše jen pekárnou, vznikla nová restaurace Štangl. Také ona pracuje s lokálními surovinami z pole i divoké přírody, s ušlechtilými plísněmi a fermentací. Tým kuchařů vede Martin Štangl, dlouholetý šéfkuchař Esky. stangl.ambi.cz

text Tereza Finková, foto archiv značek

krajina domovem

deníky psané nůžkami

Uměleckého uznání se původem rakouská umělkyně

Elisabeth Wild dočkala až ve svých 95 letech, tedy v roce 2017, kdy na výstavě documenta14 představila soubor svých koláží na papíře. Retrospektiva, která až do ledna 2024 probíhá ve vídeňském MUMOKu, je první soubornou přehlídkou jejího díla, jež je stejně pestré a překvapivé jako celý její život.

Bouřlivý životopis Elisabeth Wild se dá číst jako rekapitulace divokého 20. století. Během dlouhých 98 let, které prožila střídavě v Evropě, Jižní Americe, a Střední Americe, jako by neustále mačkala „reset“. V neposlední řadě je tento modus vivendi patrný také v její tvorbě, která je velmi různorodá, zejména pokud jde o použitá média — včetně malby, sochy a textilního designu, stejně jako koláže a následné instalace.

Její příběh se začal psát ve Vídni v roce 1920, ovšem jako dítě katolické

matky a židovského otce byla v roce 1938 po anšlusu, tedy připojení Rakouska k nacistické říši, nucena emigrovat do Argentiny. Tam se živila jako textilní návrhářka a později se seznámila se svým manželem Augustem Wildem. Již v roce 1962 ji politické klima v Buenos Aires znovu přimělo k přesídlení, tentokrát do Basileje, kde více než tři desetiletí vedla obchod se starožitnostmi. V roce 1996 se se svou dcerou, umělkyní Vivian Suter, přestěhovala do Guatemaly, kde žila a tvořila až do své smrti v roce 2020. ⟶

text Tereza Finková, foto archiv MUMOK

Elisabeth Wild, Bez názvu, 2017, koláž na papíře, foto: Nicolas Duc.

„Všechna vystavená díla vybrala Elisabeth Wild ve spolupráci s kurátorkou v Guatemale na začátku roku 2020. Tato přehlídka je tedy nejen její první retrospektivou, ale také poslední výstavou, kterou navrhla.“

Elisabeth Wild vystudovala malířství na Academia Nacional de Bellas Artes v Buenos Aires. Její tradiční výtvarné vzdělání se projevuje zejména v rané tvorbě. Zajímal ji každý žánr, do všeho se ponořila s nadšením a vytěžila na maximum. Její odkaz tedy obsahuje nejen textilní návrhy a skici, ale také krajinomalby, zátiší, akty nebo portréty žen. Jak roky plynuly, vzdalovala se figurálnímu umění a přibývalo surrealistických prvků.

Díla se ve svých atmosférických konceptech zmenšila, byla intimnější, roztříštěná, snová a fiktivní. Počátkem jednadvacátého století se Elisabeth Wild vrhla na médium koláže. V její tvorbě to byl obrovský zlom, který nakonec

vyvrcholil dlouho očekávaným uměleckým uznáním na výstavě documenta14.

Na aktuální vídeňské retrospektivě jsou vedle sebe vystavena raná a pozdní díla, a přestože se tato dvě tvůrčí období na první pohled zdají být v rozporu, při bližším prozkoumání odhalíme podobnosti. Koláže zobrazují architektonické a scénické fragmenty, rysy domorodých masek nebo geometrické vzory. Kombinují tak v sobě Elisabethiny rané krajiny, portréty a textilní návrhy v čistě abstraktní podobě.

V kolážích vytvářela kaleidoskopické světy, které sama nazývala fantazie. Sbírala prvky pozemské krásy z populárních lifestylových časopisů a podobně jako

deníky psané nůžkami

když byla majitelkou starožitnictví, hledala dokonalé komponenty a trpělivě je sestavovala do těch nejneobvyklejších kompozic. Výsledkem pak byly barevné koláže DIN-A4 připomínající vesmírné vize a imaginární světy.

Od počátku roku 2000 až do své smrti dělala jednu koláž denně, jako by si vystřihovala deníkové záznamy. Pokud se jeden den cítila příliš slabá, udělala následující den dvě. Tento tvůrčí proces inspiroval i název výstavy Elisabeth Wild: Továrna na představivost, který na jedné straně odkazuje ke konceptu fantaskního světa a na druhé k její každodenní rutině, jež připomínala výrobní procesy v továrně. V deníkovém duchu je vystaveno 365 koláží, jež symbolizují celý rok.

1 Koláže E. Wild jsou ve výstavních sálech MUMOKu instalovány na organicky tvarovaných pastelových panelech. Najdete jich tu 365, stejně jako je dní v roce. 2 Nezbytná dětská herna, kde si malí výtvarníci mohou složit vlastní obrázky. 3 , 4, 5 Další ukázky koláží na papíře, které Wild začala vytvářet až po roce 2000 tempem jedna koláž denně.

Elisabeth Wild. Imagination Factory do 7. 1. 2024, MUMOK, Vídeň mumok.at

Nave

aneb Music by Brian Eno, An Installation by Jiří Příhoda. Ticho a klid, to je ústřední téma ambientní hudby, kterou pro instalaci Nave v Galerii Rudolfinum připravil britský hudebník. Meditativní zvukový zážitek volně rámuje objekt vytvořený Jiřím Příhodou. Chrámovou atmosféru můžete v prostorách Rudolfina zažít do 24. 9. galerierudolfinum.cz

Diva

Božský hlas a nádherné kostýmy. Dva zásadní atributy, které dělají „divy“ a z obyčejných interpretů ikony performativního umění.

Gabrielle Chanel

Fashion Manifesto, takový je podtitul spektakulární přehlídky věnované tvorbě nejslavnější Francouzky Coco Chanel. Mapuje založení jejího módního impéria i vývoj ikonického stylu, jenž dodnes ovlivňuje způsob, jakým se ženy oblékají. V londýnském Victoria & Albert muzeu můžete výstavu navštívit od 16. 9. do 25. 2. 2024.

vam.ac.uk

Velkolepá výstava, jež se koná ve Victoria & Albert muzeu v Londýně až do 7. 4. 2024, představuje na 250 exponátů zahrnujících módu, fotografii, design, kostýmy, hudbu, ale i záznamy živých vystoupení.

Největším lákadlem jsou ale bezpochyby kostýmy, které nosily hvězdy jako Maria Callas jako Norma ve stejnojmenné opeře hrané v Covent Garden (1952)

či Marilyn Monroe jako Sugar „Kane“ Kowalczyk v Někdo to rád horké (1959) a mnoho dalších.

vam.ac.uk

Yayoi Kusama: You, Me & the Balloons

Přehlídka, jež se koná až do konce září v rámci akce Manchester International Festival, shromažďuje pozoruhodnou sbírku uměleckých děl za posledních 30 let včetně ikonických kusů, jako je obří dýně, nafukovací panenky, zrcadlové prostory a puntíkované koule. „Byla bych ráda, kdyby návštěvníci vnímali

výstavu jako říši divů. Důležitá je pro mě zkušenost s rozměry a váhou. Nafukovací díla zásadně rozšířila mé tvůrčí prostředky, právě pokud jde o měřítko, kterého by nebylo možné dosáhnout vycpanými měkkými sochami, a o svobodu jejich umístění do vzduchu,“ vysvětluje Yayoi Kusama. factoryinternational.org

Mode et sport

V očekávání LOH 2024, které se budou konat právě v Paříži, představuje Musée des Arts décoratifs výstavu (od 20. 9. do 7. 4. 2024) o fascinujících propojeních mezi módou a sportem od starověku až po současnost. Průkopnicemi, které našly pro svou módu inspiraci ve sportu, byly Jeanne Lanvin, Gabrielle Chanel nebo Elsa Schiaparelli. madparis.fr

František Štorm

Typograf, malíř, grafik a zakladatel Střešovické písmolijny rozjede v GASKu v Kutné Hoře své Maldorör Disco. Do 28. 1. budou moci návštěvníci výstavy nahlédnout do jeho ateliéru, kde práce kvasí na několika frontách — paralelně s hudebními experimenty vznikla série psychedelických maleb jako podklad pro Štormovu grafiku. gask.cz

další limitka

text Václav Rybář, foto archiv značky

Porsche 911 S/T je tím nejlepším, které se v šedesátileté historii modelu 911 objevilo. Chcete pohodlí cestovních speciálů i interkontinentál s aerodynamikou závoďáku? 1963 vozů čeká jen na vás.

Porsche 911 si celých těch šedesát let udržuje auru německy konzervativního vozu, který lpí na tradicích, ať už jde o atraktivní, funkční (a stále stejný) design, vypiplanou ergonomii a s ní související každodenní použitelnost, nebo dostatečný výkon, který stoupá do říše snů. Vyzyvatelé německého etalonu přicházejí a odcházejí, 911 zůstává. Trochu nám vyrostla do šířky i váhy, ale vždy to velkoryse kompenzovala koňskými silami. A kdo chtěl lehkonohou bestii, ten si nechal přisypat trochu závodního DNA v modelech GT a RS. V takovém případě ale musel snést trochu designové

extravagance v podobě velkého křídla nebo nejrůznějších nádechů a výdechů. Co s tím? Značka přišla s nenápadným a pohodlněji naladěným GT3 Touring. A teď k šedesátinám přichází místo dortu s S/T… S jako Sport, T jako Touring. Nejlehčí 911 z aktuální generace, s manuální převodovkou, odlehčenou spojkou a vysokootáčkovým motorem z GT3 RS. Pohodlné i pohotové. Puristické i technologicky pokročilé. Pro ty nejzhýčkanější z fandů. Možná není nejrychlejší, ale je prostě a jednoduše nejlepší. A to je naštěstí pořád ještě trumfové eso.

Porsche Design nabízí zákazníkům modelu 911 S/T exkluzivně také chronograf 1–911 S/T. Jeho titanové pouzdro se drží principu úspory hmotnosti stejně jako model 911 S/T. Jeho srdcem je Porsche Design WERK 01.240 s certifikací COSC a funkcí flyback.

velké amerikáno

Konzervativní i elegantní

Cartier Tank Americaine.

Stačí jeden pohled na zápěstí a znalci vědí, že máte vkus a ctíte tradici.

Francouzské tanky jsou nadčasové, jemné a decentní, skoro v protikladu k jejich názvu, který je inspirován zbraněmi hromadného ničení. Kromě nich jsou k dispozici tanky americké (Tank Americaine) a dokonce i londýnské (Tank Anglaise), symbolizující tři vlajkové butiky hodinářských velmistrů. Americkou odrůdu rozeznáte na první pohled podle protaženého tvaru, který obepne i silnější zápěstí. Designově tento model vychází z Tank Cintrée, zaobleného modelu poprvé uvedeného v roce 1921. Americaine se objevil v době, kdy všichni tíhli k větším hodinkám. Protáhlé linie

sluší dámským zápěstím a nejnovější verze Americaine to jenom potvrzuje, protože je štíhlejší a o neuvěřitelný milimetr tenčí než předchozí model. Zmenšit pouzdro na 8,6 mm tloušťky se podařilo zejména díky novému strojku 1899 MC, který je použit exkluzivně pouze v těchto hodinkách. V nerezu či růžovém zlatě a s páskem z aligátoří kůže vyzařují Tank Americaine nenucenou eleganci a šik atmosféru starých dobrých USA. Sami si pak musíte rozhodnout, k jaké éře se tato sexy aura vztahuje. Osobně hlasuji za konec osmdesátek, kdy se ostatně tento model poprvé podíval do světa.

Tank sluší každému zápěstí, protože je nabízen ve třech velikostech: mini (28 × 15,2 mm), malá 35,4 × 19,4 mm a standardní 44,4 × 24,4 mm. Na rozdíl od staletého modelu Cintrée má pouzdro rovná záda a při pohledu zblízka potěší jemnými detaily. Příští rok slaví Tank Americaine pětatřicátiny. Nadělte si ho včas.

text Václav Rybář foto archiv značky

EXPERIMENTÁLNÍ KUCHYNĚ A BAR

Zážitková restaurace, kde se vůně kouře potkává s chutěmi z celého světa.

Janáčkovo nábřeží 1, Praha - Smíchov

cihly na plátně

Nenechte si ujít nejlepší snímky letošního festivalu Film a architektura.

Režisérka Clara Kraft Isono natočila road movie, v níž se vydává po stopách srílanského architekta Geoffreyho Bawy. Na cestě se setkává s jeho stavbami i lidmi, kteří s ním spolupracovali. Projekce 30. září ve 20.15 v malém sále kina Světozor.

Pozoruhodný vhled do světa současné Číny nabízí dokumentární snímek Ascension. Na pozadí dechberoucích záběrů obrovských měst, továren a lidí se dozvídáme, jaká cena se platí za sen o čínské prosperitě. Projekce 2. října ve 20.15 ve velkém sále kina Světozor.

Město Kodaň se již pravidelně umísťuje na prvních místech průzkumů kvality života. Portrét města, jeho rozvoj i stinné stránky představuje snímek Nejlepší město na světě. Projekce 13. září v 18.00 ve velkém sále kina Světozor.

Jeden z nejvšestrannějších tvůrců italského modernismu Angelo Mangiarotti navrhoval vše od lžíce až po vlakové stanice. Snímek Alfabeto Mangiarotti odhaluje zevrubně jeho mistrovství. Projekce 30. září v 18.30 v kině Edison Filmhub.

text Adam Štěch foto archiv Film a architektura

Prodloužené léto v zahradním restaurantu Le Grill

Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba

Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference

Možnost zakoupení dárkových voucherů

Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!

collect news

komiksové kroksy

MSCHF x Crocs Big Yellow Boot, to je prosluněný mashup, který jsme letos v létě potřebovali. Po červených „holínkách“ inspirovaných anime Astro Boy přišli fantasmagoři z MSCHF se žlutou verzí, která jako by vypadla ze Spongeboba.

crocs.eu

pochodeň

Rovnoprávnost, mír a klid i vyvážené linie, které symbolizuje voda. To jsou inspirace francouzského designéra Mathieu Lehanneura, jenž představil novou pochodeň pro letní olympijské hry v Paříži. Celkem ji v ruce potěžká na 11 tisíc běžců. mathieulehanneur.fr

nafukovací géčko

Kdyby měl panáček Michelin vkus, nosí Moncler. A vědí to i u Mercedesu, kde pro London Fashion Week letos na jaře ozdobili střechu a pneumatiky terénního modelu G ve stylu ikonických péřovek. Vypadá to na zatraceně pohodlné svezení. moncler.com

Je to nejlepší z nejlepšího. Žádné body pro ty pod bednou. Vybrali jsme trojici designových novinek, co předbíhají všechny ostatní a berou medaile!

text Václav Rybář foto archiv značek

Roční předplatné časopisu Dolce Vita

krém od Envy Therapy

Hydrating Cream Plus je hutný a výživný krém ideální pro všechny typy pleti, zejména velmi suchou a dehydrovanou.

Bohatší verze tohoto hydratačního krému je vysoce účinná v boji proti velmi suché a dehydrované pokožce a všem nepříjemným projevům, které ji doprovázejí. Komplex patentovaných látek a přírodních olejů intenzivně pleť hydratuje a zároveň

obnovuje její lipidovou bariéru. Pečlivě složená formulace poskytuje okamžitou úlevu a má uklidňující a omlazující účinek. Při pravidelném používání se pokožka stává pevnější, svěžejší, hladší a vypadá mladší. Krém je obohacen o směs jemných ingrediencí, díky čemuž je vhodný i pro velmi citlivou pleť.

www.envytherapy.com

10 čísel za 990 Kč

+ dárek v hodnotě

1690 Kč

Objednávejte na send.cz a dolcevita.cz

haute couture?

všechny aspekty života, včetně módy, podřízeny ideologii. Pařížská haute couture byla pranýřovaná jako doklad prohnilosti západní buržoazie, největšího třídního nepřítele.

Výzva časopisu Dolce Vita sepsat esej na téma jaká byla a je česká haute couture, mě zastihla uprostřed působivé krajiny v blízkosti Slavonic. Upřímně řečeno se mi do takového textu nechtělo. Zastávám totiž názor, že nikdy žádná česká haute couture nebyla a není. Můj vnitřní hlas mi říkal „nepiš to, lidi tě za to nebudou mít rádi“, ale rodina mi zbabělost vymluvila. Navíc mne znepokojovala obava, že texty, které jsem zvyklá psát, jsou příliš muzejnicky suché. Takže čtěte, nebo nečtěte. Já jsem vás varovala.

K dešifrování pojmu haute couture, který se do češtiny překládá jako vysoké krejčovství, je nezbytné jej alespoň stručně objasnit. Wikipedie uvádí: „Haute couture je francouzský termín z oblasti módy označující oblečení šité na míru detailně ručně zpracované, vyrobené v Paříži a často imitované v ostatních známých městech módy, jako jsou New York, Londýn nebo Milán.“

Tuto zkratkovitou encyklopedickou informaci je třeba doplnit. V polovině 19. století se v důsledku společenských, sociálních a ekonomických změn pozvolna měnil způsob výroby dámského oděvu. Vývoj se pohyboval mezi dvěma extrémními póly. Na jedné straně se začala rozvíjet výroba konfekce, na druhé straně se v Paříži rodily módní domy produkující luxusní dámské oděvy

pro bohatou klientelu. Oděv vznikající ve spolupráci švadleny a zákaznice

zůstal sice nejběžnější, ztratil však svoji výlučnou pozici. Činnost módních domů vycházela výhradně z tvůrčího potenciálu a z vědomí individuality jejich zakladatelů. Tak vznikla nová profese módního návrháře, který se stal v tomto okamžiku umělcem signujícím své výtvory stejně jako výtvarníci z jiných oborů. První pařížský módní dům souvisí se jménem Charles Frederic Worth. Produkci těchto módních domů však bylo nutné chránit před kopírováním. Z Worthovy iniciativy tedy vznikla v roce 1868 organizace s názvem Chambre Syndicale de la Haute Couture. Jejími členy se mohli stát pouze ti, kteří splňovali přísná kritéria jako vysoká kreativita a individuálnost, ruční šití, pravidelná prezentace na módních přehlídkách, a až do sedmdesátých let 20. století platilo, že sídlo módního domu muselo být v Paříži. Tato pravidla se uvolnila na počátku devadesátých let. Historie však dokládá, že žádný český návrhář se nikdy nestal členem Syndikátu.

Oděvní kultura u nás ale byla stejně vysoká jako u našich sousedů. Především v Praze vznikaly módní domy, které se snažily pracovat na principech těch pařížských. Ty nejslavnější jako Oldřich Rosenbaum a Hana Podolská symbolizovaly chrámy oděvní kultury elity nového státu. Jejich majitelé byli dobře obeznámeni s produkcí pařížské haute couture a pařížská móda se stala východiskem jejich práce.

V padesátých letech nabrala haute couture nový dech a procházela jedním z nejskvělejších období zaštítěná takovými osobnostmi jako Christian Dior. Lidé v Československu se o tom však neměli nic dozvědět. V období po roce 1948 byly

Generace českých návrhářů, kteří po roce 1989 konečně mohli být podnikatelsky aktivní, zaslouží obdiv. Ocitli se ve vlnobití bez zkušeností, a přesto mnozí z nich uspěli a etablovali své značky. Do dění vstoupili v okamžiku, kdy světový módní byznys již dvacet let procházel zásadními změnami. Na počátku 70. let byl totiž Západ vystaven silnému demokratizačnímu tlaku zpochybňujícího elitářské stereotypy. Důsledkem bylo radikální snížení počtu pařížských módních domů. Současně přijetím myšlenek hippies a posléze punku získala móda, včetně pařížské haute couture, nové impulzy.

Prostřednictvím malých konfekčních kolekcí, označovaných jako prêt-à-porter, pronikaly módní novinky vytvořené v rámci haute couture do masové výroby a móda přestala být výsadou privilegované sociální skupiny. Oficiálně byl tento vývoj stvrzen v roce 1974, kdy se v Paříži konal první Fashion Week a v jinou roční dobu La Haute Couture Week s účastí pouze členů tradičního Syndikátu, který dnes čítá pouze šestnáct módních domů. Do tohoto procesu se pozvolna vtělila i česká móda s myšlenkou vytvořit profesionální prostředí na podporu místních značek.   Mým cílem není zpochybňování talentu a schopností českých návrhářů. Osobně si jejich činnosti velmi vážím a snažím se jejich modely získávat do muzejní sbírky, aby byly uchovány pro budoucnost, a staly se tak nesmrtelnými. Ale odmítám předstírat, že se někdo z „našich“ dotkl onoho posvátného kruhu a tážu se, máme-li takové předstírání zapotřebí.

Ráda bych se ještě rozepsala o výše zmiňovaném anachronismu nebo výstavách módy ve světových muzeích, které mám občas příležitost navštívit. Můj text je však už příliš dlouhý. Nezbývá tedy než dodat: pevně doufám, že i přes všechny globální katastrofy, které je třeba dnes řešit, touha po invenčním a dokonalém oděvu nikdy nezmizí z lidského života stejně jako kultura a umění všeho druhu.

Konstantina Hlaváčková, vedoucí kurátorka sbírky textilu 20. a 21. století Uměleckoprůmyslového musea v Praze, vysvětluje, proč je pojem haute couture v českém prostředí nonsens.

ilustrace Martin Lacko

must–read No 08

Jak se dělá design

V knižní edici Junior, která seznamuje malé čtenáře se světem umění, vychází další očekávaný titul. Tentokrát obrátil vydavatel, Moravská galerie, svou pozornost k užitému umění a představil ve spolupráci s předním českým designérem a dlouholetým pedagogem Jiřím Pelclem a ilustrátorem Jiřím Frantou publikaci Jak se dělá design. Bohatě ilustrovaná kniha o podstatě věcí kolem nás, jejich výrobě, tvarové evoluci a smyslu provede čtenáře celou historií oboru. Na pozadí detailně propracovaných ilustrací se seznámí mimo jiné s výrobou židle Thonet, historií obuvi Baťa, rozmanitostí materiálů i s tím, proč měli piráti ve znaku lebku.

text Adam Štěch , foto Petr Karšulín

Knihu vydala Moravská galerie, moravska-galerie.cz.