Dolce Vita 2023 3 intervence

ART

intervence

Rony Plesl, historicky první hostující šéfredaktor

Dolce Vity, představuje své přátele a objekty touhy ze světa architektury, designu, umění a módy.

Because you give your dreams

Because you give your dreams the love you deserve. Vyzkoušejte si

v

034—art brut nábytkářské umění hvězdy současné módy

092

Vysoká móda v odlišné realitě.

038—ony hlinění ochránci a duchové prostoru

042—vitráže nového věku nakoukli jsme pod pokličku výroby nových vitráží do Průmyslového paláce

048—chameleon futuristická relaxace v Moravské galerii v Brně

046

Vycházející hvězdy cen Czech Grand Design

build wear

058—oslava radikalismu znovuzrozený monument slovenského brutalismu

080—báječné puntíky umělecké spolupráce u Louis Vuitton pokračuje

066—umění proti krizi objevili jsme umělecké skvosty San Francisca

088—lady, lady, lady ikonická kabelka Dior očima současných umělců

076—Ronyho vyznání fotografovi Hiroshi Sugimotovi

108—let's go shopping módní butiky jako umělecké galerie

live explore

124—vnímat umění na návštěvě u matadora konkretismu

156

Janja Prokić v nové roli galeristky.

130—hurá do práce! legendární nábytek se probudil do nového života

140—druhá míza luxusní útočiště v německém Bad Gastein

144—na otočku čtyři muzea, čtyři velkoměsta

136—svobodná volba nový koncept nájemního bydlení

148—šodó není nikdy dost vystůjte si frontu na buchtičky

132

Zapomenutý král kinetického umění v Buenos Aires.

154—jihokorejská lidová kultura hallyu zaplavilo celý svět

160—imagine multižánrová odysea společenských otázek Markéty Magidové v pražské Kunsthalle

176—volné umění vs. design domácí úkol pro Ronyho Plesla

178—must-read rozebraná Dita Pepe

BY STOPKA PETRSKÉ NÁMĚSTÍ 7 - PRAHA 1 11000

PRAHA

ROGER SEATING SYSTEM | RODOLFO DORDONI DESIGN SUPERQUADRA COFFEE TABLE MARCIO KOGAN / STUDIO MK27 DESIGN DISCOVER MORE AT MINOTTI.COM/ROGER

REDAKCE

hostující šéfredaktor

Rony Plesl

art director

Róbert Kováč

editorka Tereza Finková

vedoucí redaktor architektura & design Adam Štěch

redaktoři

Petr Jansa, Václav Rybář

FASHION

fashion supervize Petra Balvínová

SPOLUPRÁCE

autoři

Vladan Šír, Klára Tománková, Jano Kimák

fotografové

Vojtěch Veškrna, Filip Šlapal, Petr Karšulín, Matúš Tóth, David Turecký, Honza Zima, Tomáš Souček, BoysPlayNice

VYDAVATEL

Miloš Štěpař New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3, 120 00 Praha 2

TISK

Tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 -Letňany

ADRESA REDAKCE

Apolinářská 436/3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz

DISTRIBUCE

PNS a.s.

PŘEDPLATNÉ V ČR

SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00

Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz

DOLCEVITA.CZ

sociální sítě instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz

INZERCE

obchodní ředitelka

Michaela Hromádková michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz

Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz

Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz

manažerka distribuce, výroby a logistiky Monika Matějková monika.matejkova@newlookmedia.cz

REGISTRACE

MK ČR E 13511, ISSN 1213 -7502

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96

prodejní cena 120 Kč / 5 eur

vychází

3. 3. 2023

„Artdesign je vstupem magie do světa empirie.“

Jiří Pelcl, architekt

foto na obálce I Vojtěch Veškrna styling Rony Plesl

foto na obálce II Matúš Tóth styling Jano Kimák modelové Amélie Konšelová (Elite Model Management), Gleb Gribov (Clique models)

ona má na sobě šaty H&M Studio, rukavice

Klára Nademlýnská, kabelku Ferragamo

a boty Gianvito Rossi; on má na sobě košili a kalhoty H&M Studio a tenisky Saint Laurent

foto na obálce III Matúš Tóth

styling Jano Kimák model Gleb Gribov (Clique models)

on má na sobě triko, vestu, šortky a ponožky Dior, boty Dolce & Gabbana a svítidlo Knot značky Brokis

intervence

Milé čtenářky, milí čtenáři, proč jsem přijal nabídku být krátce „šéfredaktorem“ časopisu a co jsem připravil?

Vše se seběhlo velice rychle a jako vždy v tu nejnevhodnější dobu. Zabírá mi to hodně času a odvádí mě to od příprav mé velké výstavy, která začne už za měsíc. Mě ale neskutečně baví přemýšlet nad mnoha zdánlivě nepodstatnými věcmi, bavit se o nich s moudrými a energií nabitými lidmi a neustále tím přehodnocovat své léty naučené zvyky. Řekl jsem si, že nemohu a ani nechci v tak krátkém čase přinést převratné novinky ze světa designu a týdny budovat jinou grafi ku, ale co mohu a co je podstatné, je zamyslet se nad naplněním názvu časopisu.

Kdysi jsem si koupil sako, už ani nevím, co to bylo za značku, a když jsem odhrnul límec, byl zezadu vytištěn tento citát:

„To podstatné se děje mimochodem“

John Lennon

Když jsem před mnoha lety začínal pracovat v italských Benátkách, právě drobné epizody ze života muránských sklářů a rychlá ristretta se šéfem byly ty nejpodstatnější okamžiky pro můj další život a pro moji tvorbu. V těchto chvílích netoužíte být slavní a bohatí, v těchto chvílích chcete přesně takhle „jen“ žít. Jsem přesvědčen, že právě silné vnímání zdánlivě okrajových prožitků vede k radosti ze života. Před každým úspěchem potřebujete nadšené zářící oči a je třeba si je zachovat během úspěchu, ale i po něm.

Proto v tomto čísle najdete

architekta Petra Koláře, který mi psal pozitivní reakci na moje povídání s Milanem Knížákem a já

Petra ihned přemluvil k rozhovoru, ve kterém najdete pro něho to podstatné, co se děje mimochodem.

Jsem sochař a designér a nejen velký romantik, a tak využiji svého

práva a zasáhnu do „svého“ čísla pár osobními intervencemi. Většinou se budou točit kolem mého oblíbeného tématu – jaká je hranice mezi designem a uměním? Položil jsem tuto otázku několika osobnostem

a navštívil svou oblíbenou galerii, která se zabývá tzv. artdesignem, Carpenters Workshop Gallery v Londýně. Odhalím vám několik mnou milovaných, spíše méně známých značek, které podle mého názoru tvoří s podobně silnou emocí a myšlenkovým základem jako umělci, a zcela tím překračují hranice běžného komerčního trendového designu. Doporučím některé další galerie a možná i restauraci.

Takže, stále je to o tomtéž. Václav Dejčmar tomu říká měnění map. Nespokojme se jen s tím, co je nám neustále předkládáno jako nejlepší, jediné, hlavní, hledejme sami a stále, přináší to opravdu radost.

hostující šéfredaktor Rony Plesl

poster-pomellato-nudo-iconica-halada-469x500mm-01.indd

poster-pomellato-nudo-iconica-halada-469x500mm-01.indd

pábení

, foto

vůně fauvismu nová éra ohrožený druh

Francouzská umělkyně Astrid de Chaillé se při vytváření limitované edice 14 ručně malovaných akónů

s nejnovější vůní Jasmin Bonheur od Guerlain inspirovala slavným obrazem

La Musique od Henryho Matisse. Není to náhoda. Nová vůně totiž vznikla ve spolupráci se značkou Maison Matisse.

Modernější, odvážnější a přesto věrna tradicím ruční výroby. Taková je první kolekce Ferragamo, která vznikla pod vedením sedmadvacetiletého kreativního ředitele Maximiliana Davise. Jamajské kořeny ovlivňující jeho kreativní vizi tvoří zajímavou fúzi s bohatou historií italského módního domu.

Italská značka Marvis představila po delší době novinku. Další z řady zubních past v designové tubě tentokrát nezaujme nečekanou příchutí, ale svými účinky. Díky obsahu kyseliny hyaluronové, alantoinu a prebiotik se totiž pasta Sensitive Gums postará o dokonale zdravé dásně.

I když na světě není větší jistoty, než že slunce vyjde každé ráno, pokaždé na něj hledíme trochu jinak. Onu proměnlivost ilustruje tapeta pokrytá motivy Piera Fornasettiho od britské značky Cole & Son. Její spolupráce s Fornasetti trvá od roku 2007.

superhodina

locked, unlocked

Tote bag z kolekce AW/22 japonské značky Ambush nese hned několik prvků, které tento label charakterizují. Inovativní, až dráždivý design, kovové detaily ve stříbrném tónu a plakety s logem. Ty odkazují ke šperkařským počátkům značky.

Od roku 2017 prošla kabelka Musubi od Acne Studios mnoha proměnami. Letos se poprvé představuje v midi verzi a také v designu, který tu ještě nebyl. Batikovaná džínovina evokující svobodomyslnou energii 70. let je poctou kořenům labelu.

Produkty kosmetické značky Sachajuan se vyznačují tím, že od nich vždy můžete čekat stejnou vůni. Léty ověřené pravidlo teď narušuje nový vlasový parfém Bois Noir vonící po medu, kardamomu, vanilce, santalu a pačuli. Krom dodání vůně chrání vlasy před UV zářením, hydratuje a osvěžuje.

stará dobrá batika

Od chvíle, kdy se první had z drahého kovu obtočil kolem zápěstí elegantní dámy, uplyne letos 75 let. Při té příležitosti rozšířila značka Bulgari svou kolekci Serpenti o nové hodinky Tubogas In nity. V nich silueta hada vůbec poprvé v historii přechází z pouzdra přímo do náramku.

i’ll take Manhattan

Milostná avantýra, na kterou nikdy nezapomenete. Tak o svém novém parfému, který vytvořil jako poctu newyorskému Manha anu, mluví parfémář Roja Dove. V nové vůni použil pestrou paletu ingrediencí, která dává dohromady komplexní olfaktorický obrázek betonové džungle. ptáček

V poetickém světě vysokého šperkařství by se Ti anyho kolekce Bird on a Pearl mohla inspirovat některou z Ezopových bajek. Realita je však jednodušší. Šperky zdobené proslulými perlami Husseina al Fardana, totiž vzdávají hold ikonické broži Bird on a Rock, kterou v roce 1965 vytvořil Jean Schlumberger.

Konsepti Praha, Komunardů 32 | Konsepti Brno, Heršpická 11d www.konsepti.com

„Když jsem přemýšlel, koho oslovit na rozhovor, měl jsem velice ‚přísné‘ kritérium: musí to být člověk ve svém oboru výjimečný, ale musí umět žít Dolce Vita.“ text Rony Plesl, foto Matúš Tóth

Dolce Vita je především o prožívání radosti z každodenního života. Úspěch, sláva, ani peníze nejsou zdaleka zárukou. Jak se bezstarostně radovat, cestovat, myslet na přátele a rodinu, když toužíte vytvářet výjimečné projekty a máte velkou zodpovědnost? To jsou témata, o kterých si rád povídám se svými dvěma přáteli – s ekonomem, investorem a  lantropem Václavem Dejčmarem a architektem Petrem Kolářem. Václav momentálně kráčí podle „zanzibarské mapy“ svého života, a tak jsme ke společnému rozhovoru zasedli pouze já a Petr.

RP: Nelze jít celý život podle jedné mapy a držet se striktně vyšlapaných tras. Souhlasíš, Petře, s Václavem Dejčmarem, že změny prostředí, přátel, spolupracovníků vyžadují změny v našem myšlení a v přístupech? (Na tuto otázku, jako na mnoho dalších, vůbec nedošlo, Petr začal mluvit spontánně sám.)

PK: Zrovna dneska ráno mi někdo řekl, abych mu vyprávěl o Burning Manovi. To se nedá vyprávět, to se musí prožít. Byl jsi na Burning Manovi? Já jsem tam byl pětkrát. To založil chlap, se kterým se rozešla holka, a ten pozval kamarády a vytvořil takovou postavu a tu spálil, aby skoncoval s minulostí a mohl začít dělat přítomnost. Postupně to vše narůstalo a dnes se tam schází až 90 000 lidí, je to neskutečný. Je to v nevadský poušti, kousek od města Reno. Neplatí tam peníze, nic se tam neprodává, když jsi trochu tvůrčí, tak si tam najdeš svůj svět. Lidé tancují, chodí v maskách, jsou tam koncerty, velká inspirace pro všechny obory, ale hlavně, tady si chtějí invenční lidi z celého světa odpočinout. Jestli chceš poznat něco jinýho, než jsi doteď poznal, tak ti doporučuji tam letět.

RP: Začal jsi hodně spontánně a já jsem rád. Budu se tě ptát, stejně jako Milana Knížáka, co je za tím veleúspěšným Petrem Kolářem? Jeden článek o tobě se jmenoval: „Architekt, na kterého stojí miliardáři frontu“. Já se tě nebudu ptát na úspěch a peníze. Já se tě budu ptát na to, jak zůstat dobrým architektem, když máš úspěch a peníze. A půjdu ještě dál: jak si užít život, když jsi dobrým architektem a máš úspěch a peníze?

PK: Mě všechny tyhle věci míjej, mě zajímá ten výsledek. Odměnou je radost klientů a radost z toho, že něco děláš

dobře. Když sedím na kávě s lidma na Velae (privátní ostrov na Maledivách, pozn. red.) a oni říkají, že to je neskutečný, jak to vše funguje, přeměna mořské vody a všechny složitosti, to je radost jim to vyprávět.

RP: Když jsem viděl dokument Jany Chytilové o tobě, tak mě tam přes všechny úchvatné scény, Maledivy, Route 66, srub na sjezdovce, jachty a podobně, nejvíce zaujalo, jak obědváš se zaměstnanci na Velae v kantýně rýži z nerezových táců, vzdálen od okolního luxusu. Věřím, že to nebyla scéna pro lm?

PK: Když něco dělám, tak komunikuji se všemi články toho řetězu. Během práce i po ní. Jak zjistíš, když něco nefunguje, když se neptáš lidí, co s tím pracují? Já miluji týmovou práci, mám rád lidi a moc rád jim naslouchám. Takhle vzniknou nová přátelství, třeba i s člověkem, se kterým bych se jinak nepotkal.

RP: Když jsme si povídali u mě v ateliéru o rozhovoru pro časopis Dolce Vita, tak jsem říkal, že tento časopis je částečně také o luxusu, o mnoha vydesignovaných produktech, drahých značkách, zkrátka o věcech, které jsou částečně odtažité od obyčejného krásného života se silnými spontánními prožitky. Dolce Vita je ale ve skutečnosti i o něčem jiném, o tom užít si okamžik, jídlo, víno, přátele. Já mám z tebe pocit, a snad mohu říct i ze sebe, stále té klukovské radosti. Jak si užít okamžik, umět všeho nechat a změnit mapu?

PK: Já v životě nic neplánuju. Nechávám věci plynout. Soustředím se na práci. Velkou roli hraje to, že se náhle dozvím, že zítra musím být v New Yorku, a tak vše změním, protože tam potřebuje ⟶

někdo moje služby. Celý život mě bavilo pracovat v zahraničí a nebýt tam jen jako turista. Být jeden z těch místních lidí a navazovat přátelství. Toto říkám i svým studentům. Dostal jsem tu možnost pracovat v Londýně už ve dvaceti letech a mohl jsem se setkat s velikány, jako byl Norman Foster, Nicolas Grimshaw, Richard Rogers, Santiago Calatrava, Terry Farrell, Jan Kaplický. Co tě může víc obohatit…

RP: Já jsem to měl podobně. Když jsem jako velice mladý začal pracovat v Itálii pro jednu z nejlepších skláren s bohatou historií, setkával jsem se s významnými italskými designéry a majiteli skvělých značek, tak jsem byl také šťastný. Bylo tam ale ještě jedno štěstí, ne tolik úplně profesní, a tím byla radost ze života v Benátkách. Já jsem tehdy pozoroval každý detail, všímal si i zdánlivých maličkostí a učil se žít.

PK: Užij si svůj život. Já si každý rok plánuju něco inspirativního, zvláštního. Teď jsem byl lyžovat v Japonsku. To jsou zážitky, na který vzpomínáš. Když se podíváš támhle, tak tam je stěna, kde jsou stovky pohledů a fotogra í z celého světa. To je nástěnka nejsilnějších vzpomínek. Pro jednu vzpomínku nechceš zapomenout na tu druhou. Já se tam každý den podívám a řeknu si: Ty vole, to bylo skvělý. A to i pro moje děti. Pro ně je třeba úžasný, když jedeme pod stan, na ryby. Ten stan je pro ně jiný zážitek. Chci, aby děti poznaly vše.

RP: A jedeš?

PK: Jo, jezdím se synem každou chvíli. Koupil jsem obytný vůz a jedu i s jeho kamarády na víkend po Čechách, aby poznával. Teď jsem vybral nádhernou část Norska. Pojedeme na ryby a do přírody, aby si to na vlastní kůži prožil.

RP: Já jsem to teď prožil se svými studenty, když jsem s nimi jel na bienále do Benátek. Samozřejmě skvělé výstavy, Marlene Dumas a podobně. Ale potom jsem je vzal do mé oblíbené restaurace Tra oria alla Madonna, kde mě můj známý číšník vítal už venku. To je restaurace, kam vždy chodili umělci a platili svými obrazy. Obsluhují zde staří pánové v bílých sakách, někteří už špatně chodí a vše je velice domácí. Musel jsem studenty pozvat na ty nejlepší tradiční špagety a kyselé rybičky a už jsem viděl, jak jim září očka a dostává se do nich podobné nadšení ze života samotného a touhy tvořit, jako jsem to kdysi zažíval já. Z toho jsem měl velkou radost. Chci vše skvělé přenést na druhé.

PK: V Římě chodím do jedné restaurace, kde nemají jídelníček. Když se ho dožaduji, tak číšník zavolá do kuchyně: „Mámo, on nám nevěří!“

RP: Luxus není často to nejdražší, luxus je to, že o věcech, například vínu, jídle, městech, umění něco víme a umíme si vybrat. Hele, já jsem byl s naším společným kamarádem Jirkou Jelínkem, majitelem The Italians, u Barona Ricasoliho v Itálii na vinici a tam byla malá kaplička. Spontánně jsem se rozhodl, že tam chci mít svatbu. A byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě a ani nestál raketu. Svatba na nejstarší vinici v Itálii, kde vzniklo Chianti.

PK: My jsme měli svatbu u nás na chalupě u Karlštejna v sadu, krásný. Potom jsme udělali svatbu na Maledivách, protože jsme s tím místem spjatí, lidi nás tam znají, máme je moc rádi. Tam třeba máš při obřadu dvě vázy s pískem a přesypáváte ten písek do další společné, a tím se spojujete v jeden život. To je taky krásný, že poznáváš jiné zvyky a obohacuje tě to. ⟶

„Zrovna dneska ráno mi někdo řekl, abych mu vyprávěl o Burning Manovi. To se nedá vyprávět, to se musí prožít. Byl jsi na Burning Manovi? Já jsem tam byl pětkrát.“

RP: To je přesně ono. Asi málo kdo, kdo tě nezná, by čekal takové příběhy. Lidé vidí často zkresleně toho Koláře, který má v jedné ruce doutník a druhou řídí Géčko. Pro mnoho lidí můžeš být nafoukanej frajer. Já to znám i ze svého života. Pro mne je správnej frajer někdo jako Belmondo. Možná i navenek ten frajer s doutníkem, ale i chlap, který se umí dojmout, koupit krásnou kytici, rozbrečet se.

PK: Já mám auto dvacet let, protože mě inspiruje jeho design. Oni čtyřicet let vyrábějí téměř stejný auto, a to auto se stále kupuje, něco na tom je. Doutník kouřím proto, že je to pro mě chvilka zastavení, chvilka snění, inspirace. Ráno si dám kafe, zapálím si doutník a cestou do práce vymyslím všechno na ten den. Musíš někde brát, denně musíš vytvořit spoustu nových věcí. Když nebudeš čerpat, tak se zacyklíš. Vše je jeden celek. Každý dobrý výsledek je pro tebe odměna, že se věci daří, ale nejen v práci. Odměna je i úspěch dětí a radost rodiny.

RP: Pro mne je třeba velká odměna, že se díky své práci mohu setkat se spoustou ve svém oboru úspěšných lidí a oni mne díky mé práci nějakým způsobem berou a já mohu na oplátku čerpat z jejich osobnosti.

PK: Říkáš to dobře, to jsem jednou přišel za svým kamarádem, sochařem Tony Craggem, a dal jsem mu svoji knihu. On řekl: „To jsi fakt dělal ty, to si děláš legraci?“ Byl překvapený. Najednou na základě toho vedeme dialog a ty od něj

odjíždíš nabitý energií a invencí. Já vlastně miluji spolupráce, spousta architektů to nesnáší. Mne baví dělat s výtvarníkama. Na projekt Velaa jsem oslovil sochaře, gra cké designéry a módní návrháře tady z Čech.

RP: V souvislosti s tím mne zajímá, proč tak málo Čechů z našich oborů proniklo do ciziny, podobně jako ty.

PK: Mě vždycky bavilo pracovat v cizině, překonávat překážky, které máš pocit, že nepřeskočíš.

RP: To je přesně ono, rozdíl mezi překážkou a příležitostí je zanedbatelný.

PK: Dřív byl překážkou jazyk, dnes je nová generace trochu líná. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale učím a vidím to. Jít do ciziny znamená odejít od rodičů a začít se měřit se světem.

RP: Když jsem odcházel od Petra Koláře, kde jsme na jeho chalupě, jak říká oddělené části svého domu s kulečníkem, gramofonem, vinotékou a lustrem z paroží, seděli, uvědomil jsem si, že jsem asi poprvé viděl kvalitní architekturu, která je naprosto na prvním místě podřízena tomu, aby sloužila všem jeho obyvatelům. V atriu uprostřed je ráj pro syna a jeho kamarády, kde je možné vytvořit i kluziště, kuchyň je dvojitá, ta „špinavá“ a čistá, vedle je malá lego místnost, aby byl syn blízko, a ne odděleně ve svém pokoji, a garáž má dvě posuvná patra. Věřím, že i s dalšími pokoji je to stejné.

Petr Kolář

Architekt a spolumajitel architektonického studia ADR, které v roce 1992 založil se svým spolužákem z VŠUP Alešem Lapkou. Jeho stavby najdete zhruba ve 30 zemích, mezi ty nejznámější patří část rezidenčního komplexu Waltrovka v Praze, škola Open Gate, Český olympijský dům v Londýně 2012 nebo luxusní resort Velaa na Maledivách. Mezi jeho klienty patří většina českých miliardářů a Kolář sám přiznává, že něco stavěl minimálně pro osm z deseti nejbohatších Čechů. Miluje jízdu na svém harleyi a v Kanadě propadl heliskiingu.

art brut

Jeho vytáhlá postava, dlouhé vlasy a neortodoxní styl je na světových módních molech nepřehlédnutelný.

Módní návrhář Rick Owens je však stejně přesvědčivý

také jako designér, který navrhuje své nábytkové solitéry.

Návrhář, designér a výtvarník Rick Owens pochází z Kalifornie, kde od sedmdesátých let zažíval vzestup éry streetové kultury, skateboardingu a nových možností, jež s sebou přinášely tehdejší emancipační změny ve společnosti. Vlastní módní label založil v Los Angeles a na Hollywood Boulevard si v roce 1994 otevřel svůj první butik. Po deseti letech přesídlil do Paříže, kde se svou partnerkou Michèle Lamy založil značku Owenscorp a od té doby pravidelně představuje své módní kolekce na pařížském fashion weeku. Dnes je Rick Owens ve světě vysoké

módy jednou z nejvlivnějších osobností a všude, kde se objeví, je rušno. To platí ale také o jeho nábytkářské tvorbě, ve které se podobně jako v módě vrací k tématům pradávných archetypů, rituálů a prehistorických forem. S navrhováním nábytku začal již v mládí, když si zařizoval svůj vlastní loft v Los Angeles. Tehdy se zrodil jeho temný styl jakéhosi bunkrového typu. Sám o něm hovoří jako o alegorii na téma luxusního avšak drsného artdecového vězení.

Monumentální architektonické formy v monochromatických barvách ⟶

Interiérový objekt Glade (Army Blanket) vytvořil Rick Owens pro galerii Carpenters Workshop v roce 2020 jako radikální prostorový nábytkový solitér pokrytý hrubými armádními dekami.

text Adam Štěch, foto archiv Carpenters Workshop

jako by byly úplným opakem toho, co zosobňuje slunná Kalifornie. Židle se zaoblenými sedáky připomínají překližkové konstrukce skateboardových překážek, které jsou pro pouliční styl natolik příznačné. Strohé formy z průmyslových materiálů Owens doplňuje naturalistickými prvky, jako je například pravé jelení paroží nebo kožešina. Dnes navrhuje nábytek ve spolupráci se svou partnerkou Michèle, společně si zařizují především vlastní bydlení. Podle jeho vlastních slov je pro ně tvorba interiérových objektů společnou terapií, hrou a neustálým kreativním dialogem.

Dnes svůj záměrně depresivně a distopicky působící nábytek vymýšlí

CUBY

Multifunkční altán, varianta Daybed. Naše odpověď na poptávku po větší intimitě ve veřejném prostoru.

Design: David Karásek, Viktor Šašinka

zejména pro galerii Carpenters Workshop, se kterou spolupracuje již více než jednu dekádu. Kromě návrhů minimalistických židlí a dalších solitérů se Owens zabývá konstrukcí celých interiérových prostředí. Například prostorová instalace Glade (Army Blanket) sestává z překližkové konstrukce rohového fragmentu, kompletně potaženého drsnou černou vojenskou dekou. V tomto „bunkru“

z roku 2020 se prolíná Owensův zájem o naturalismus a temnou stránku vizuální estetiky. Jako by se zde filcové objekty

německého konceptualisty Josepha Beuyse dostaly na titulní stranu magazínu Vogue.

Ostatně podobně vypadají i interiéry

Owensova domu v Paříži, který je esencí jeho drsné existenciální estetiky.

1 Architektonicky koncipovaná day bed je vyrobena z Owensovy oblíbené překližky a doplněná petrifikovaným dřevem. 2 Náš hostující šéfredaktor Rony Plesl tvorbu Ricka Owense obdivuje. Osobně se s ním setkal při svém loňském pobytu v Benátkách během bienále. 3 Hliníková židle Curial je inspirovaná brutalistní architekturou Marcela Breuera a Le Corbusiera. 4 Primitivisticky působící lavička Benchdent je sestavená z vyřezávaných fragmentů z volské kosti.

VŠUDE DOBŘE, VENKU NEJLÍP

servis rickowens.eu , carpentersworkshopgallery.com

We make cities smart and beautiful mmcite mmcite.com

Monika Matějková a Veronika

Watzková alias My Dvě pracují s přírodními materiály, milují řemeslo a svými objekty balancují mezi dětstvím a dospělostí.

text Tereza Finková, foto archiv My Dvě ony

Nahoře vlevo a dole vpravo: Sochy Buvol a Indiánka z pálené hlíny kombinované se dřevem, kůží a malbou jsou součástí kolekce Bludárium. Série představuje imaginární tvory, ochránce a duchy prostoru. Bloudi jsou interpretací putujícího dřeva, které je živým organismem odkazujícím k lásce a respektu prostředí kolem nás. Dvě menší sošky (Arkádie a Pilastro) vznikly speciálním japonským výpalem Raku.

Novou kolekci nábytku Crate zachytil tým značky Hay v interiéru domu Schröder, který Gerrit Rietveld navrhl v roce 1924 pro emancipovanou vdovu Truus Schröder-Schräder jako radikální obytný prostor, který se dá pomocí pohyblivých stěn flexibilně měnit podle aktuální potřeby.

text Adam Štěch, foto archiv Hay

přepravky

V roce 1917 navrhl červeno-modrou židli a rázem se stal jedním z nejdůležitějších pionýrů moderního designu. Kolekci nábytku od nizozemského designéra Gerrita Rietvelda si nyní můžete pořídit také vy.

Syn truhláře z Utrechtu Gerrit Rietveld se od počátku své kariéry snažil vytvářet pomocí jednoduchých truhlářských technik levný a praktický nábytek, který by bylo možné vyrábět ve velkých objemech. Když se pak setkal se členy avantgardní umělecké skupiny De Stijl, zjistil, že se jeho vize slučuje s celoevropskými snahami nastupujícího modernistického hnutí o demokratizaci nábytkářské produkce. Od té doby vytvořil ve své dílně desítky modelů sedacího nábytku, experimentoval se dřevem, ohýbanou překližkou i ocelí či hliníkem. K jeho několika nadčasovým

experimentům patří také kolekce nábytku Crate z roku 1934, kterou nyní oprášila dánská značka Hay. Rietveld ji původně navrhl se záměrem zužitkovat materiál ze starých dřevěných přepravek (odtud pochází také název), a vytvořit tak nábytek za minimální cenu.

Aktuální kolekce Hay obsahuje křeslo, jídelní židli, nízký stolek a odkládací stolek, vše vyrobeno z masivní borovice a opatřeno nátěrem na vodní bázi.

Díky tomu je kolekce Crate od značky Hay ideální pro různá prostředí, dovnitř i ven, od kaváren a veřejných prostor až po soukromé zahrady.

form

vitráže nového věku

Novoborská firma Kolektiv Ateliers udržuje při životě stovky let starou technologii a obohacuje ji o moderní postupy. Zrovna teď má plné ruce práce se zakázkou století. Restauruje vitráže ze secesní perly pražské architektury, Průmyslového paláce.

Leží všude. Na velkých pracovních stolech v dílnách, složené na paletách i v krabicích, zaplňují prostor od přízemí až po třetí poschodí. Průmyslová

budova, v níž sídlí sdružení Kolektiv

Ateliers, stojí na konci novoborské ulice s příznačným názvem Sklářská a je plná kousků barevného skla. Zruční řemeslníci Kolektivu aktuálně pracují na obrovské

zakázce pro Prahu: restaurují vitráže z Průmyslového paláce, jehož část před pár lety vyhořela, a místo těch, co se nedochovaly, vyrábějí repliky. Celkem jim rukama projde závratný počet 101 000 kusů skla.

Pro firmu, která má s výrobou a restaurováním vitráží letité zkušenosti,

to nepředstavuje ani tak technický nebo odborný, jako spíš logistický problém. Stěny jedné z dílen tak pokrývají archy papíru o velikosti projekčního plátna, na nichž je náčrt pražské budovy s pečlivým označením každičkého kousku skla – a to celé opatřené souřadnicemi z číslic a písmen jako na šachovnici, aby řemeslníci přesně věděli nejen s kterými kusy pracovat, ale také v jakém pořadí. „Několik dní jsem nad vymýšlením toho systému strávil,“ říká Michal Vlček, generální ředitel Kolektivu a jeden z jeho zakladatelů, když nás po dílnách provází. Systém se však osvědčil. Vitráže ze severního průčelí secesní budovy jsou již kompletní a právě se pracuje

form 043

na jižním – hotová je zhruba třetina zakázky. Svou cestu dílnami začíná sklo z Průmyslového paláce ve druhém poschodí, kde se podle praktického šachovnicového systému roztřídí a označí. O patro výš se pak omývá v sodné lázni, v ní se nechává ležet přes noc a následující den se mechanicky zbavuje nečistot. Po tomto zákroku putuje do vedlejšího sálu k mistrovi vitrážníkovi, který barevné kousky skládá podle nákresu do olověných rámečků s pro lem ve tvaru H, do jehož zdířek krásně zapadá. Pokud něco nesedí, neomylně sáhne po „kristalce“. Má ji hned po ruce vedle ponku na menším pracovním stolku. Je to elektrická diamantová bruska na

sklo Kristall 1, s jejíž pomocí vitrážník kousek skla upraví do potřebného tvaru, a podle Michala Vlčka je to nejdůležitější pomocník místních dílenských mistrů. Poté se aplikuje kyt, který utěsní všechny mezery a zabrání dešťové vodě, aby dílo zničila. Vše se na závěr začistí pilinami. Když je obrazec hotový, může se vkládat do okna.

Chybějící nebo nenávratně poškozené vitráže se podle dochovaných fotogra í a nákresů dělají znovu. V Kolektivu používají výrobní postupy prověřené staletími. Za zlatou éru vitráží se považují léta 1150 až 1500. Klasické řemeslné techniky se v architektuře používají dodnes, nicméně většina ⟶

text Vladan Šír, foto David Turecký

objektů, které firma vytváří, jsou zcela nové návrhy. Zdejší mistři se totiž snaží klasické postupy obohatit o nové nápady, například nové povrchové úpravy či speciální nánosy na sklo, případně malování. „Pokročilé technologie v kombinaci s velkým podílem špičkové ruční řemeslné práce nám dává konkurenční výhodu oproti levnějším dodavatelům například z Asie,“ poznamenává Michal Vlček.

Ale je jasné, že doba se změnila. To, co v lidech před staletími vyvolávalo –řečeno slovníkem 21. století – wow efekt, už dnes tolik neoslní. Přesto vitráže tvoří necelou třetinu pracovní náplně Kolektivu, ovšem s pražskou zakázkou dočasně výrazně vzrostla. Většinu

programu firmy zabírají produkty s wow efektem hodným současné éry čili světelné instalace a osvětlovací systémy sázející nejen na tradiční zručnost novoborských sklářů dodávajících třpytivé komponenty těch nejrozmanitějších tvarů a barev, ale také na digitální technologie. Vytvořili například obrovský lustr vysoký šest poschodí, jehož komponenty řídilo devět počítačů a propojovalo je na osm kilometrů kabelů.

„Klienti se mění, dnes chtějí něco ‚instagrammable‘,“ říká Michal Vlček. K častým zákazníkům totiž patří hotely, které se pomocí oslňujících instalací snaží odlišit od svých konkurentů. Turisté už nehledají hotel pouze na přespání, ale potřebují zážitky, něco, na co budou

vzpomínat – a ano, co si dají na Instagram.

Na velkou světelnou plastiku od Kolektivu tak dnes můžete narazit třeba v hotelu St. Regis v Dubaji, kde má dvanáct metrů na výšku, šest metrů v průměru a skládá se z neuvěřitelných dvou tisíců komponent. Pro hotel Atlantis, který najdete rovněž v Dubaji, se vyráběly lustry do velkého tanečního sálu a luxusní hotel Five v Curychu zdobí také zdejší rozměrná plastika. Často se stává, že při soutěžích na takové zakázky se lidé z Kolektivu setkají se svými „rivaly“ z Křišťálového údolí: novoborskými sousedy z Lasvitu nebo zástupci z Preciosy, která sídlí v nedalekém Kamenickém Šenově.

Takové velké zakázky se v Kolektivu sejdou zhruba dvě do roka, jinak firma pracuje na nespočtu menších. Vyrábějí se tu například trofeje pro držitele ocenění Podnikatel roku, jež pořádá mezinárodní poradenská společnost Ernst & Young. Většina projektů je však spojena s architekturou, stejně jako ta aktuální pro Průmyslový palác. „Od začátku jsme chtěli směřovat do oblasti skla v architektuře,“ vysvětluje Michal Vlček, který Kolektiv Ateliers založil v říjnu 2012 spolu s pěti mistry, kteří zastupují různé sklářské obory: malování, broušení, spékání, rytí a vitráže. „Byly to špičky v oboru, ale dělaly jen subdodavatele.“ Dnes kráčejí ve stopách sdružení, jakými byl prvorepublikový Artěl nebo Bauhaus.

4 Kolektiv Ateliers založil Michal Vlček spolu s pěti dílenskými mistry před deseti lety. Za tu dobu získali zakázky v Nizozemsku i na Blízkém východě. 5 Nejdůležitější část výroby vitráže – mistr vkládá skleněné komponenty do olověných rámečků s profilem ve tvaru H. 6 Vitrážová okna z Průmyslového paláce se skládají ze 101 000 kusů skla a aby v tom řemeslníci neměli zmatek, používají podrobné nákresy opatřené souřadnicemi jako na šachovnici. 7 Dokončená část vitráže Průmyslového paláce v Praze. servis kolektiv.cz

„Za zlatou éru vitráží se považuje období od roku

1150 až do počátku

16. století. Klasické řemeslné techniky se v architektuře používají dodnes, nicméně většina objektů, které firma vytváří, jsou zcela nové návrhy.“

Na konci února byli během slavnostního večera

v Moravské galerii vyhlášeni finalisté všech kategorií soutěže Czech Grand Design 2022. Vyzpovídali jsme pouze tři účastníky. Kdo se stane Objevem roku? připravil Adam Štěch,

Kodl Contemporary pro vás připravuje

Letní výtvarný salon 2023, na kterém se představí i díla

Ronyho Plesla.

Jaký je koncept vašich kolekcí a jaký máte pocit z toho, že jste postoupil mezi tři nejlepší objevy roku CGD?

První kolekce FW22/23 je inspirovaná francouzským filmem

Lux Æterna od režiséra Gaspara

Noého a vychází primárně z jeho komentářů v průběhu filmu a finálních stínových scén.

Co se týče SS23, ta je inspirovaná českým muzikálem Dáma na kolejích z konce 60. let. V tomto případě mi byl inspirací celkový vizuál filmu, hlavně scénografie a kostýmy.

Jsem vděčný, že jsem se dostal do užšího výběru. Samozřejmě je to vždy dobrý pocit, když je práce doceněna, to musí udělat radost každému.

Co je hlavním motivem vaší nominované kolekce a jaké to je dostat se mezi tři nejlepší objevy?

Koncept projektu Hledání světla je založen na možnosti využití fototerapie jako metody léčby sezónní afektivní poruchy (SAD) v prostředí domova.

Jelikož je nutno provádět tuto terapii ráno ihned po probuzení, rozhodla jsem se svítidlo zakomponovat do konstrukce nočního stolku, z nějž jej lze vyjmout a léčbu vykonávat v pohodlí postele.

Zároveň tím vznikl interiérový prvek, který nepůsobí jako zdravotní pomůcka.

Cítím vlnu radosti a vděku. Samotná nominace pro mě byla překvapením, protože většinu projektů v kategorii Objev roku znám a jejich autorů si vážím.

Popište nám práci, za kterou jste byl nominován.

V kolekci Monumentality se zabývám způsobem, jakým lidé vnímají monumentalitu. Objekty cílí u diváka na pocit jistého ohrožení a nestability, významná část práce se také zabývá pojmem krásno podle definice Edmunda Burkeho a Immanuela Kanta. Série Utopia je inspirována utopistickými vizemi autorů 18. století. Zároveň jsem se snažil zachytit pocit něčeho těžko uchopitelného. Divák neví, jestli je objekt tvořen ledem a roztaje, nebo bude mít jeho existence delší trvání. Pro tuto sérii byla vytvořena autorská technika formování, která umožňuje vytvořit komplikované tvary a výrazně urychluje délku chlazení.

Kolekce FW22 Thanks God I'm an Atheist a SS23 The Lady of the Lines.

Hledání světla – fototerapeutické svítidlo. Objekt z kolekce Monumentality.

foto archiv CGD

Tomáš Němec Alena Konečná Johan Pertl

RONY PLESL: REST

text Tereza Finková foto BoysPlayNice, archiv mmcité

chameleon

Designér a šéf společnosti mmcité David Karásek se po dlouhých letech na chvíli vrátil k práci interiérového architekta. Pro Uměleckoprůmyslové muzeum

Moravské galerie v Brně navrhl spolu se svým kolegou

Michaelem Tomalíkem sofistikovanou relax zónu.

„Zadání bylo opravdu náročné,“ popisuje spolupráci s Moravskou galerií designér David Karásek. „Cílem bylo vytvořit prostor-chameleon, který bude většinu času sloužit jako klidná zóna kombinující kavárnu a dětskou ‚hernu‘. To byl důvod pro umístění vitrín na knihy a časopisy. Zároveň však bylo žádoucí, aby se během hodiny mohl proměnit v přednáškový sál, a pak hned zase v prostor pro prezentaci nového designu. Splnit všechny tyto požadavky nebylo jednoduché. Museli jsme kromě systému teras navrhnout také celou řadu odnímatelných, skládacích

a stohovatelných prvků. Jsem rád, že po roce fungování si relax zóna žije svým životem a lidé to, co jsme navrhli, skutečně využívají,“ uzavírá. Oba autoři se úkolu zhostili se zručností designérů městského mobiliáře. Barevnými textilními panely oddělili prostor opticky od hlavní dvorany, stolky i židle jsou snadno přemístitelné a otočné skřínky stejně jako knihovnu nebo úložné prostory lze využít pro exponáty. Nechybí bezbariérový vstup na terasu, který protíná celý prostor, dává mu dynamiku i zajímavý sedací prvek.

Výstava soukromé sbírky

Josefa Maixnera

1. 3.‒27. 5. 2023

po‒so 12‒20 vstup volný

Sokolovská 700/113a, Praha 8 www.galeriemagnusart.cz

Petrbok Tinei Hulačová

Sopko Hosnedlová

Parasková Maceková Skála

Hosnedl Netolická Janovský

Masker Tomáš Merta

Čižmár Reichel Nepraš

Al-Mukhtarová Meduna

Girsa Malinová Kotrba

Blabolilová Maláč

Sceranková Dvořák Stratil

Houdek Kovařík Marek

1 Venkovní stolky a židle z univerzální kolekce Bohém značky mmcité evokují školní prostředí. 2 Relax zóna je od hlavní dvorany Uměleckprůmyslového muzea oddělena barevnými textilními panely.

what's the different

Březnová Dolce Vita je již tradičně celá věnována umění. Nahlížíme ho z různých stránek – díváme se na umění v architektuře, navštěvujeme nové galerie a muzea, mluvíme se sběrateli a také jsme osmi umělcům, designérům a kurátorům položili jednu otázku: Jak vnímáte hranici mezi uměním a designem? Jak tuto hranici chápete ve své vlastní tvorbě?

Jiří Pelcl designér

Hranice mezi uměním a designem je vymezena jejich protipólností. Umění je o emocích, nemá účel ani hranice, nic neřeší… Design vždy řeší problém a je něčím omezen. Společná je tvůrcům jejich imaginace a kreativita. Pokud se chci v designérské práci přiblížit umění, snažím se produktu vtisknout emocionální náboj a zároveň zachovat funkci. Je to balancování na hraně, vlastně vstup magie do světa empirie. A proto mě to baví.

Hranici nebo spíše odlišnost vnímám v konceptu, který je za každou vytvořenou věcí. Zdali se rozhoduji vytvořit něco, co plně autenticky vyjadřuje mě, moje myšlenky, pocity, které chci komunikovat se světem, a nebo v případě designu vyjádřit co nejlepší formou koncept určený k použitelnosti. V případě umění je to svobodný, neomezený proces, v případě designu je to služba a pokora.

Myslím si, že design a umění jsou rozdílné obory, které se ale více a více překrývají. Jak z hlediska výzkumných a vyjadřovacích nástrojů, tak v některých případech i tematicky. Je to tím, že oba tyto obory se rozšiřují, stejně jako v současném chápání není uměním jen malba nebo socha, tak ani design není jen užitný předmět. Můžeme řešit stejnou věc z dvou různých hledisek, a to z designérského a uměleckého, a dojít třeba i ke stejnému výstupu. Proto si myslím, že hranice do jisté míry není. Záleží hlavně na tvůrci, v jakém kontextu chce svoji práci prezentovat tak, aby byla co nejvíce relevantní jeho záměru. Ve své tvorbě toto dělení moc neřeším a záměrně si hraju s jistou ambivalencí. Jde mi hlavně o autentickou výpověd a zamyšlení nad bezprostředním okolí člověka. Fascinuje mě interakce mezi člověkem a předmětem a snažím se zpochybňovat zažité stereotypy.

Často jsme žádáni, abychom rozlišovali mezi designem a uměním, a máme pocit, že zejména v Rakousku a Německu by starší generace historiků a kurátorů umění ráda postavila mezi těmito kreativními obory zeď. Když se nás ptají, často odpovídáme: „Pro design jsme příliš umělečtí a pro umění používáme příliš mnoho designu.“ Jsme si ale jistí, že k projektům přistupujeme jako designéři, jsme zaměření na dialog, ale nerozdělujeme naše výsledky do kategorií a také nám moc nezáleží na tom, jestli zapadají do škatulek. Pro nás musí projekt zapadat do kontextu a v nejlepším případě komunikovat a přenášet určité téma. Pokud to tedy lidé chtějí zařadit do kategorií, jsme s tím v pohodě a pak by je měli označit podle svých vlastních kritérií. Obecně jsme rádi, že se hranice oborů rozmazávají, protože považujeme za důležité, aby lidé různého původu mohli pracovat v různých oborech a dívat se na situace z jiné perspektivy.

zaznamenali Adam Štěch, Tereza Finková & Rony Plesl

Natalie Perkof umělkyně

Tadeáš Podracký designér

mischer'traxler studio designéři

Design a umění nejsou totéž, nebo lépe řečeno – jsou odlišné. Design je slovo, které se nyní používá, aniž bychom mu rozuměli. Profese designu se rozrostla s pochopením všeho, kde je potřeba „designové“ myšlení. Takže musíme přesněji rozlišovat, zda se jedná o produktový design, gra cký design atd. Intelektuální výchozí bod umění a designu je jiný. Design začíná zadáním, má funkci a úkol řešit problémy. Design má za cíl zlepšit každodenní život a zároveň posouvat průmysl k lepšímu, inovovanému procesu a myšlení, které by spojovalo všechny aspekty spojené s produktem, jenž má být vyroben. Umění se zapojuje jinak. Není to profese, je součástí vašeho života, toho, jací jste, a nástrojem, který používáte ke komunikaci se sebou samým nebo s ostatními, zapojujete veřejnost, prostor, ducha, mysl a emoce. Stačí se podívat na osnovy designérských a uměleckých škol, na praxi umělců a designérů. Pro umělce je zároveň jednodušší navrhnout objekt než pro designéra vytvořit abstrakt. Na uměleckých veletrzích můžete vidět mnohem více umělců, kteří se tak či onak zabývají předměty, než designérů, kteří malují nebo dělají sochy. Hodně to také souvisí s poctivostí tvůrce. Člověk pozná, když dělá židli, a je mu jasné, že to není socha a naopak.

Hranice mezi výtvarným uměním a designem zcela jistě existuje a je de nována samotnou prapůvodní podstatou obou disciplín. Design je z kunsthistorického hlediska více spojený s technickým základem svého primárního pole působnosti a akcentem na užitnou funkci produktů. Co však považuji za mnohem důležitější rozdíl, není otázkou uměnovědné kategorizace, ale vnitřního přístupu umělce k jeho vlastnímu kreativnímu myšlení.

Z této perspektivy přestává být totiž ona pomyslná hranice tak podstatná.

Znám velké množství umělců, kteří jsou v nitru spíše designérsky uvažující, a naopak designéry, jejichž tvorba vykazuje mnohem více uměleckých aspektů než těch funkčních a technických. Velmi dobrým příkladem syntézy obou disciplín může být tzv. sculpture design stojící na základě konstrukčních a materiálových znalostí, které jsou ale transformovány více dle uměleckých, potažmo sochařských kritérií. Hranice mezi těmito obory z mého pohledu existuje, nepovažuji však za tak důležité jejich povahu striktně oddělovat, spíše naopak hledat vhodné možnosti vzájemného prolnutí.

Arik Levy sochař, designér

Na tuto otázku by se dalo odpovědět mnoha způsoby, de nicemi, osobní perspektivou. Prostřednictvím své profese, která se vždy dotýkala čistě výtvarného umění, mohu s největší pokorou říci, že umění (a to nejen výtvarné) je nejvyšší hodnota, kterou dokáže lidská duše vytvořit. Umělkyně a umělci mě fascinují tím, jak prostřednictvím neutuchajícího puzení a niterné potřeby zhmotňují své vize v jakémkoli médiu. Umění vnímám jako „disciplínu“, která obohacuje vnitřní život nás všech a trvá napříč dějinami. Naopak design pro mě představuje kategorii lidské tvorby, která v daný moment přidává hodnotu našemu současnému životu. Jeho funkce převažuje, ačkoli jistě také potřebuje tvůrčího génia.

Tuto hranici vidím jako polopropustnou zeď; na jedné straně nyní registrujeme stále více současných designových kousků, které na mezinárodních veletrzích umění vystavují galerie, jež tradičně prezentují výtvarné umění. Na stranu druhou se zdá, že myšlenky designu jsou v současné umělecké praxi k vidění také stále častěji. Tyto přístupy jsou různé, ale všechny vedou k pěkně velké šedé zóně mezi uměním a designem, která je hřištěm pro obě „strany“. V rámci své vlastní práce interiérového designéra chápu tuto hranici jako potenciál, který se snažím využít. Umožňuje mi skvělé propojení a prostorovou konverzaci mezi uměleckými díly a historickými designovými kousky, které do projektů vkládáme. Jako pro galeristu je to pro mě zcela klíčové téma. V poslední době jsem studoval mnohem více postupů výtvarného umění a letos u nás v galerii vystavíme vedle děl designérů mnohem více děl volných výtvarných umělců.

Lucie Drdová galeristka, kurátorka

7 form dolcevita 054 Wiesner-Hager Project s.r.o. • Drtinova 10 • Praha 5 • +420 271 730 444 • www.wiesner-hager.com

furniloop

na seznamu

noví talenti za Atlantikem

Newyorské studio Episode se se svou kolekcí ručně vyráběných svítidel dostalo minulý měsíc na seznam talentů American Design Hotlist, který každý rok sestavuje web SightUnseen. Jesse Shaw se zaměřuje na keramické lampy, kterým propůjčuje sochařské a malířské formy. episode.nyc

young star

od písmen k experimentálním výrobním procesům

Londýnské Design museum letos udělilo svou cenu pro mladé talenty Ralph Saltzman Prize italskému designérovi Marcu Campardovi. Ještě předtím, než se Campardo stal produktovým designérem, věnoval se grafice v Benátkách. Později se usadil v Londýně, který ho inspiroval k materiálovým experimentům. To ostatně můžeme vidět i v jeho nedávné kolekci nábytku Jello, která je založená na vlastní verzi průmyslové technologie rotačních forem vyrobených místo z oceli z kartonového odpadu. marcocampardo.com

markéta magidová

plastová nostalgie

znovuzrozená klasika šedesátých let

Obchod slavného newyorského

muzea MoMA oprášil kolekci plastového nádobí Hellerware Rainbow, kterou v roce 1964 navrhli manželé Lela a Massimo Vigneli. Tento praktický set jednoduchých talířů a hrníčků se dnes vyrábí v šesti pestrých barevných provedeních. store.moma.org

spojte se

inovativní nábytek zakořeněný v historii

V Dolce Vitě jsme už dlouho neslyšeli o švédském designérovi

Alexanderu Larvikovi. I proto nás potěšila možnost prohlédout si jeho

novou kolekci dřevěného nábytku

Hemvist, jež je založená na tradici klasických švédských truhlářských technik, především využívání rafinovaných a precizních spojů. lervik.se

sáhni si na nos s humorem a designem pro dobrou věc

Bývalý kreativní ředitel značky Apple, Sir Johny Ive, se po odchodu z nejbohatší firmy světa zabývá v rámci svého nového studia LoveFrom překvapivými designérskými úkoly. Patří k nim i skládací červený klaunský nos z recyklovaného plastu, který navrhl pro charitu Comic Relief. lovefrom.com

oslava radikalismu

Po více než dvaceti letech byla opět otevřena jedna z nejdiskutovanějších budov v Bratislavě. Brutalistní

přístavbu Slovenské národní galerie ze 70. let od architekta

Vladimíra Dedečka vzala konečně na milost nejen odborná, ale snad i laická veřejnost.

Když se procházíte po Rázusově nábřeží směrem od mostu SNP do centra, nelze si toho objektu nevšimnout. Jeho impozantní hmota, která spolu s výškou jen nabírá na objemu, je vklíněna mezi tradiční městskou zástavbu – z jedné strany k ní přiléhá rezidenční dům z první poloviny 20. století, z druhé někdejší šlechtický palác z konce 19. století. Obyvatele Bratislavy přístavba Slovenské národní galerie, pro svou formu nazývaná také Přemostění, iritovala už od svého

dokončení v závěru 70. let 20. století. Architekt Vladimír Dedeček ji pojal radikálně a navrhl doširoka rozkročený objekt bez oken, štítu a dveří, čímž veřejnost připravil o obvyklé záchytné architektonické prvky. Jako by se dívali do lidské tváře bez očí a úst.

Nová dominanta metropole byla dlouhá léta terčem kritiky a po pádu komunismu se dokonce ozývaly hlasy požadující její demolici. Co nezmohlo veřejné mínění, málem dokonala ⟶

Rekonstrukci takzvaného Přemostění navrhli architekti Martin Kusý a Pavol Paňák z ateliéru Architekti BKPŠ, kteří do původní hmoty objektu přístavby Slovenské národní galerie umístili nová rozměrná okna.

text Vladan Šír, foto Martin Deko, SNG

nedostatečná péče o budovu. Střechou do ní začalo zatékat, poškození došly některé prvky v interiéru a výstavním účelům nevyhovovalo ani vnitřní nestabilní klima. Začátkem března 2001 tak byla po 21 letech provozu budova pro veřejnost uzavřena. Následovaly roky debat o jejím osudu, rozhodnutí o zachování, dvě architektonické soutěže na rekonstrukci a předlouhé čekání na zahájení prací. Teprve v polovině loňského prosince, tedy o dalších jednadvacet let později, SNG ikonickou stavbu s velkou slávou opět otevřela.

Rekonstrukci dostal na starost ateliér Architekti BKPŠ Martina Kusého a Pavla Paňáka, který dominantě vrátil její původní vzhled i barevnost a doplnil

ji o drobné zásahy. Přístavba si tak zachovává svou originální podobu – její jižní fasáda směrem do nábřeží dál postrádá okna a světlo do výstavních síní proudí světlíky ze severní strany, aby nerušilo nebo nepoškodilo vystavovaná umělecká díla. Rozměrná okna však přibyla do bočního štítu ve třetím poschodí, z nichž se otevírá výhled na nábřeží Dunaje a v západní části na Bratislavský hrad.

Samotná rekonstrukce však byla pouze jednou částí rozsáhlého projektu obnovy a modernizace areálu galerie. V přilehlé budově někdejších Vodních kasáren architekti nechali odhalit zdivo, zasklít arkády, vytvořili nová veřejná prostranství a lépe komplex navázali na centrum

„Architekt Vladimír

Dedeček pojal stavbu

radikálně a navrhl doširoka rozkročený

objekt bez oken, štítu a dveří. Je to, jako byste se dívali do lidské tváře bez očí a úst.“

města. Navrhli rovněž novou budovu depozitáře, pro jejíž fasádu recyklovali hliníkové profily z různých částí stávajících budov.

„Naší snahou bylo vytvořit autentické dílo, ve kterém se skloubí čtyři poslední století architektury, prostory pro moderní provoz a prezentaci naší výtvarné kultury.

Zda a jak se nám to podařilo, napoví dějiny,“ říkají architekti. Minimálně slovenská odborná veřejnost vzala kontroverzní objekt na milost a podle SNG se začal měnit i pohled té laické. Pomáhat tomu má také lepší propojení s centrem. Areál je volně průchozí a vstup do stálých expozic bude zdarma.

„Je to největší kulturní stavba, kterou jsme začali a dokončili po sametové

revoluci. Je to naše vizitka, o kterou se zasloužila tvrdá práce mnohých, včetně lidí z kulturní obce a resortu (ministerstva kultury), kolegů a kolegyň ze Slovenské národní galerie, architektů, projektantů, dodavatelů, samotných stavbařů a mnoha dalších,“ říká generální ředitelka Alexandra Kusá, která koncem roku 2022 dokončenou stavbu otevírala dvěma výstavami.

Tehdy však byla galerie otevřena jen na deset dní. 2. března se ovšem po dvouměsíční uzávěrce opět otevírá veřejnosti. Kromě rekonstruovaných prostor zde můžete navštívit výstavy Prológ. 12 farieb reality a Prečo (ume)nie? i dlouhodobý projekt děl v architektuře Monumentálky.

1 Při rekonstrukci byla zachována kombinace červené a bílé, která byla typická pro dílo architekta Vladimíra Dedečka. 2 Jedním z nejcennějších aspektů jeho návrhu přístavby Slovenské národní galerie bylo vizuální propojení centrálního nádvoří a břehu Dunaje, které dalo vzniknout charakteristickému přemostění. 3 Rekonstrukce nezahrnovala jen brutalistní budovu, ale také modernizace někdejších Vodních kasáren. 4 Architekti Kusý a Paňák nechali odkrýt zdivo historické budovy kasáren a zastřešili někdejší nádvoří.

servis Slovenská národná galéria, námestie Ľudovíta Štúra 4, Bratislava, sng.sk bkps.sk

Přístavba Slovenské národní galerie byla vybudována na sklonku 70. let 20. století. Po jednadvaceti letech ji však uzavřeli a trvalo dalších více než dvacet roků, než byla po rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřena.

Jaspis & Nefrit

Bylo by zavádějící říci, že se Dagmar Štěpánová vrátila na Kostariku, aby tam v bujné vegetaci realizovala svůj další projekt. Spíše tam zapouští kořeny a v případě dvou vilek Achioté už figuruje nejen jako architektka, ale také jako investorka.

Architektka Dagmar Štěpánová, která od roku 2015 vede velmi úspěšné studio Formafatal, si již v době studií na FA ČVUT oblíbila kulturu a architekturu Jižní a Střední Ameriky. Proto nebudeme přehánět, když její první kostarickou zakázku, tzv. Art Villas Costa Rica, označíme za splněný sen. Kabiny Coco, betonová Art Villa i tropický úkryt Atelier Villa slouží k prázdninovým pronájmům a architektka na nich ukázala, jak dokonale se dokáže přizpůsobit tamnímu prostředí – bujné tropické vegetaci i podnebí a zcela odlišným architektonickým vlivům. Zatímco výše jmenované domy vznikly jako zakázka pro jiného klienta, dvě zcela totožné vilky Jaspis a Nefrit

byly architektonicky i finančně v režii Dagmar a jejího kolegy Karla Vančury. Autorka si na nich vyzkoušela zcela nový konstrukční postup, protože se jedná o vůbec první „rammed earth“ (udusaná hlína) projekt na území Kostariky. „Jílovitou půdu z výkopů jsme kompletně využili pro stavbu všech obvodových stěn,“ vysvětluje Dagmar Štěpánová a pokračuje: „Mým záměrem bylo navrhnout udržitelné domy s biofilními interiéry. Žádný zbytečný prvek navíc, ale také nic, co by chybělo.“

Architektura vil je svými štíhlými a ostrými linkami záměrně v kontrastu s bujnou tropickou vegetací, ale zvolené materiály a barevnost naopak s okolím dokonale splývají. Obě vily jsou po

architektonické stránce stejné. Totožné jsou i materiály, dispoziční řešení, nebo orientace vůči světovým stranám. Liší se ale v interiéru, a to především svým barevným konceptem, který se částečně propisuje i do exteriérů.

„Návrh vychází z genia loci, orientace parcely vůči výhledům na Pacifický oceán a z morfologie terénu. Barevný koncept reaguje na energie, které byly navnímatelné v místech vil ještě před stavbou. Přestože jsou od sebe vzdálené pouhých 12 metrů, v každé jsou jiné vibrace, které jsem nechala propsat do interiérů,“ doplňuje architektka.

Světlá Jaspis villa je odrazem JINové energie. Je propojená s oceánem a s nebem nejen vizuálně, ale také svými vibracemi.

Barevným konceptem v pískových odstínech architektka reagovala na toto propojení. Naopak Nefrit villa (tmavá) je odrazem energií JANGových. Je v ní cítit spojení se zemí a džunglí. I zde je zvolený barevný koncept reakcí na tyto energie a červeno-terakotová barva betonové podlahové desky propouští odstín místní půdy až do interiéru domu. Od příjezdu působí obě vily velmi skromně. Jakmile ale projdete skrz směrem k levitujícím terasám, už po pár krocích se začíná otevírat výhled na oceán a ocitnete se ve velkorysém prostoru hlavní ložnice s navazujícími terasami a přilehlým infinity ochlazovacím bazénkem. Jako by jste se najednou ocitli v jiné vile, než do které jste vstoupili.

2, 4 Zařízení a vybavení interiérů bylo z velké části navrženo a vyrobeno na míru – kuchyňská linka, umyvadlo, police, soliterní noční stolky nebo lavička jsou vylité z betonu. Dagmar Štěpánová se pro některé betonové solitéry inspirovala v tvorbě belgického designérského studia Bram Vanderbeke. Zbylý nábytek, svítidla, doplňky a umění bylo pečlivě vybíráno s ohledem na originalitu, často přímo od designérů napříč všemi kontinenty. 3 Všechny fasády orientované k nekonečnému výhledu na oceán jsou navržené z bezrámových skel. Surové pohledové materiály hliněných stěn a betonu doplňují přiznané ocelové HEB profily, kterými je podepřena betonová monolitická stropní deska.

servis Achioté, Playa Hermosa, Uvita Osa, Puntarenas, Kostarika, @ACHIOTEPROJECT formafatal.cz

1 Jedna ze dvou butikových vil projektu Achioté, Nefrit villa. Obě stojí na pozemku o rozloze 11 000 m2 ve výšce 300 m nad mořem, v kopci zarostlém džunglí nedaleko Uvity. Částečně levitují nad příkrým jižním svahem. Jsou určeny ke krátkodobým rekreačním pronájmům. Zastavěná plocha každé z nich je 90 m2

text Tereza Finková, foto BoysPlayNice

uměním proti krizi

Ve třicátých letech se zadávání veřejných uměleckých zakázek stalo v USA prostředkem boje proti hospodářské krizi. Mnoho z nich bylo provedeno také v San Franciscu, kam jsme se začátkem února osobně vypravili a tento fenomén amerického umění pro vás zdokumentovali.

text & foto Adam Štěch

Pestrobarevné fresky podmořského života jsou dominantním prvkem budovy Maritime Musea na severním pobřeží San Francisca nedaleko slavného zábavního mola Pier 39. Budova, která byla původně postavena architektem Williamem A. Mooserem jako veřejné koupaliště a lázně, se v exteriéru vyznačuje zaoblenými aerodynamickými křivkami. Nejzajímavější je však pravděpodobně její bohatá umělecká výzdoba. Z největší části se na ní podílel americký výtvarník, jazzový hudebník a přítel Ernsta Hemingwaye nebo Henryho Millera, Hilaire Hiler. Ve dvacátých letech žil mezi avantgardními umělci v Paříži, aby se v další dekádě vrátil zpět do San Francisca a stal se jedním z nejdůležitějších představitelů tamější umělecké scény. Mezi lety 1936–39 vytvořil pro budovu plovárny rozsáhlý cyklus fresek. Hlavní centrální prostor pokryl barevnými výjevy znázorňujícími rozmanitý podmořský život plný ryb, pradávných ruin i fantastických nestvůr. Kromě Hilera se na projektu podíleli také Charles Nunemaker, Beniamino Bufano a Sargent Johnson. ⟶

Poštovní 02

Jeden z nejvýznamnějších souborů nástěnného malířství v meziválečné Americe vznikl v interiéru poštovního úřadu Rincon mezi lety 1941–48. Projekt byl iniciován organizací Work Progress Administration, která se mimo jiné starala o veřejné umělecké zakázky. Soutěž na výmalbu pošty vyhrál ruský emigrant Anton Refregier, který vytvořil 27 fresek s motivy historického vývoje Spojených států a Kalifornie. Ještě předtím, než se vůbec dal do práce, byly jeho návrhy velmi ostře kritizovány za svou socialisticko-realistickou podobu a přílišný naturalismus. Kritika neustala

Restaurace

Na další z velkých projektů organizace Work Progress Administration (WPA)

můžete narazit v interiérech restaurace

Beach Chalet na západním pobřeží

San Francisca. Budova byla původně

postavena v roce 1925 architektem

Willisem Polkem jako městem provozovaná restaurace a převlékárna.

V letech 1936–37 najala organizace WPA

výtvarníka Luciena Labuadta, který za asistence Arnolda Braye, Farrella Dwyera a Jamese Wya a vytvořil nástěnné panorama obyčejného každodenního

života v San Franciscu. Série maleb

tak zachycuje většinou spokojené

příslušníky střední třídy během nedělní procházky, grilování, lovení krabů, při tanci, opalování, jak hrají tenis, venčí psy a podnikají další kratochvíle. Původní provozovna byla v roce 1940 zavřena a budovu si vzala pod svá křídla armáda, která tam nejdříve zřídila ubytování pro vojáky a později až do roku 1981 provozovala klub pro armádní veterány. Dnes je v prvním patře opět restaurace a fresky v přízemí jsou volně k prohlédnutí. Kromě maleb se v interiéru zachovaly také mozaiky od Prima Caredia a řezby s mořskými motivy, jejichž autorem je Michael von Meyer.

V historickém distriktu Telegraph Hill, jehož strmé ulice se rozprostírají kolem artdecové věže Coit nedaleko centra města, se nachází řada pozoruhodných staveb z meziválečné éry. Patří mezi ně také obytná budova J. S. Mallocha na Montgomery Street. V roce 1936 ji navrhl architekt Irving Goldstine v tehdy velmi populárním aerodynamickém stylu, tzv. streamline moderne. Se svou progresivní zaoblenou architekturou, výplněmi ze skleněných cihel a monumentálními freskami byla budova jednou z nejmodernějších svého druhu v San Franciscu. Svědčí o tom i fakt, že dům byl použit při natáčení tajemného noire snímku Dark Passage v hlavní roli s Humphreyem Bogartem a Lauren Bacall, a to více jak deset let po dokončení. Futuristicky koncipovaný vstup s obloučkovými ornamenty zábradlí je orámován monumentálními reliéfními freskami Alfreda Duponta. Na jedné vidíme heroickou mužskou guru a most Golden Gate, zatímco druhá připomíná objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.

1 Pohled na vstupní prostranství nové galerie Welcome Plaza s uměleckým dílem Here Comes Everybody od umělkyně Francis Upritchard z Nového Zélandu. 2 Sydney Modern koncipovali jeho architekti jako veřejný prostor pod jednou střechou, ve kterém se umění spojuje s dalšími volnočasovými aktivitami. 3 Součástí nového muzea je také podzemní galerie v prostorách vyřazené námořní palivové nádrže z druhé světové války.

text Adam Štěch, foto Iwan Baan

výtvarná výchova

Panorama Sydney je bohatší o další monument. Stane se nová přístavba Art Gallery of New South Wales od japonského studia SANAA stejnou ikonou jako před několika desítkami let nedaleká Utzonova opera?

Teprve před dvěma lety odtajnila japonská architektonická kancelář

SANAA své plány na dostavbu 151 let staré galerie Nového Jižního Walesu a dnes už stavba Sydney Modern „dekoruje“ rušný přístav. Zatímco australská odborná veřejnost netrpělivě očekávala, jak si japonští držitelé Pritzkerovy ceny s touto nelehkou výzvou poradí, největší město Austrálie získalo jednu z nejvíce inovativních muzejních budov na světě. Hlavním úkolem tvůrců bylo navázat na původní neoklasicistní stavbu a propojit stávající a nový objekt venkovním uměleckým parkem, který by překlenul necitlivě zkonstruovanou dálnici z padesátých let.

Architekti ze SANAA zareagovali na unikátní a ne moc přívětivou parcelu pomocí řady vzájemně propojených a tvarově rozmanitých pavilonů, které v mírném sklonu sestupují směrem k přístavu. „Pavilony jsou na místo usazené nízko a s lehkostí kopírují přirozenou topografii země. Vytvářejí rytmický a na první pohled až chaotický soubor hranatých objemů, střech, teras a navzájem propojených prostor,“ hovoří o podobě projektu architekti z japonského studia. Zdánlivý vizuální chaos však autoři zklidnili svým vytříbeným smyslem pro lehkost a eleganci, tak jak se jim to v jejich většinou čistě bílých stavbách obvykle daří.

Nový areál má zásadní urbanistický dopad na celou městskou část. Poskytuje výstavní prostor a zároveň respektuje i vylepšuje veřejné užití okolní krajiny, zachovává významné stromy v okolí a zlepšuje přístup do východní kulturní čtvrti města. Součástí nové budovy jsou také výzkumné a vzdělávací prostory, galerijní obchod nebo restaurace. Sydney Modern představuje nový typ veřejného prostoru, jakousi městskou kulturní krajinu propojující interiéry a exteriéry s odlehčenou volností a demokratizací pohybu návštěvníka. To je ostatně strategie, kterou architekti ze studia SANAA používají často. Zmiňme například jejich budovy centra Rolex

v Lausanne či 21st Century Museum of Contemporary Art Kanazawa v Japonsku. Rozloha celého muzea se novou přístavbou o výměře 7000 m2 téměř zdvojnásobila. Hlavní expozice jsou věnované z velké části umění původních obyvatel Austrálie, v nižších patrech se nacházejí další čtyři galerie. Součástí budovy je také řada menších výstavních ploch, výukové ateliéry pro děti a školní skupiny a multimediální ateliér. Sydney Modern je prvním veřejným muzeem umění v Austrálii, které dosáhlo nejvyššího ekologického standardu pro design – bylo oceněno šesti hvězdičkami Green Star od australské rady pro zelené stavitelství.

Jako materiál vnější fasády bylo zvoleno sklo pro veřejná prostranství a vápenec pro umělecké pavilony.

světoběžníkZa svými zakázkami cestoval takřka po celém světě a nakonec se americký malíř a muralista Jean Charlot v 50. letech rozhodl, že se usadí v Honolulu. Jeho dům je dokonalým osobním útočištěm v tropickém ráji.

Na počátku padesátých let dostal tehdy 50letý Jean Charlot nabídku vytvořit fresku pro univerzitní budovu v Honolulu na Havaji. V té době měl za sebou již mnoho životních i pracovních zkušeností. Vyrůstal v Paříži, tatínek byl ruský emigrant a maminka pocházela z Mexika – jeho dávným předkům teda kolovala v žilách aztécká krev. Své první umělecké zkušenosti nabyl ve Francii. V roce 1921 se ale po smrti otce odstěhoval se svou matkou do Mexika, kde se setkal s významnými umělci formujícími tehdejší moderní mexickou

muralistickou školu. Spřátelil se s Diegem Riverou, Fernandem Lealem či Pablem

O‘Higginsem, kteří ho zasvětili do tajů mexické mystiky a moderního malířského projevu. Ve čtyřicátých letech odešel Charlot do Spojených států, kde mimo jiné působil na Black Mountain College, a to díky pozvání jejího zakladatele Josefa Alberse. V roce 1947 se pak ještě na chvíli zastavil v Colorado Springs a na počátku padesátých let odletěl na Havaj.

Tam zůstal do konce svého života, stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů havajské moderny, byl

autorem nespočtu fresek ve veřejném prostoru, ilustrací a tisků. V roce 1957 oslovil modernistického architekta G. P. Wimberlyho, aby pro něj, jeho manželku Zohmah a čtyři děti navrhl rodinný dům nedaleko pláže Kalaha. Architekt použil betonové cihlové zdivo a sekvojové dřevo dovezené ze San Francisca, aby vytvořil velkorysý privátní prostor, ve kterém se interiér otevírá ze všech stran velkými prosklenými stěnami či okenními otvory, a nechává tak ochlazovat dům cirkulací vzduchu. Různobarevná okna u vchodu symbolizují slunce, moře a zeleň. Barvy doplňují zemitý charakter použitého dřeva. Centrální jídelna je propojena s kuchyní a rozlehlým obývacím

pokojem přes dvě patra, kterému dominuje romantická Charlotova freska banánových listů. Skleněné zašupovací dveře nás vedou na terasu vybavenou kovovým nábytkem Antonia Boneta a havajského designéra Waltera Lamba. Tento unikátní příklad tropického modernismu neztratil nic ze své nadčasovosti. Dodnes je v rukách Charlotovy rodiny, která ve spolupráci s tamější univerzitou založila nadaci Jean a Zohmah Charlotových. Dům je obýván nájemníkem a příležitostně otevírán veřejnosti. Oceánské rituální masky nad schodištěm do druhého patra jej dodnes stráží. Dům se od smrti Jeana Charlota v roce 1979 takřka nezměnil. Jeho duch jím prý za tichých nocích stále prochází.

1 Vestavěná kuchyně kontrastuje svou čistotou s hrubě opracovanými konstrukčními prvky, jako je například integrovaný žebřík. 2 Prostorná venkovní terasa je vybavena ikonickými křesílky Butterfly. 3 Obývací pokoj zútulňuje rustikální nábytek, vestavěné knihovny a prostorná vestavěná pohovka. 4 Zdobí ho také Charlotova freska tropické vegetace.

Prostorná vstupní hala Charlotova domu je centrální částí obydlí, ze které se dostaneme do obývacího pokoje, kuchyně, jídelny i ložnic v prvním patře. Nad schodištěm visí unikátní rituální masky.

servis jeancharlot.org

Ronyho vyznání

Hiroshi Sugimotovi:

„Hiroshi Sugimota jsem náhodou objevil při své cestě Japonskem. V jednom knihkupectví na ostrově Naoshima, který je rájem pro milovníky architektury Tadaa Anda, jsem narazil na monografi i tohoto umělce a pamatuji si, že to byl pro mne záblesk. Asi nikdy jsem se nezamiloval tak rychle do něčí tvorby, v podstatě na základě jedné knihy. O pár let později jsem navštívil velkou výstavu tohoto především fotografa, ale sochaře a architekta v Palais de Tokyo v Paříži. Hiroshi Sugimoto je geniálním umělcem pomíjivosti. Málokdo v dějinách umění dokázal tak sugestivně zobrazit běh času, snad pouze Leonardo da Vinci, který tuto nejvyšší metu umělcovu vyjádřil krásně slovy: ‚Voda v řece, které se dotýkáme, je první, která přitéká, a poslední, která odtéká.ʻ Toto je pro mne tvorba Hiroshi Sugimota.“

sugimotohiroshi.com

1 Sugimoto je dnes znám především sériemi černobílých fotografi klasických kin postavených ve 20. a 30. letech a také ruin opuštěných kin v amerických státech. 2 Narodil se v roce 1948 v Tokiu, v roce 1974 se přestěhoval do New Yorku. 3, 4 Na Bienále architektury v Benátkách v roce 2014 představil skleněný čajový domek Mondrian, k vidění byl ale také na jeho výstavě na zámku Versailles ve Francii v roce 2018/19.

Se supervýkonným

čipem

Již od 33 990 Kč

Více informací získáš na našich prodejnách nebo na www.iWant.cz

vlaštovka

dům jako manifest nové udržitelné společnosti

Andrés Jacques je známý svým zájmem o alternativní způsoby navrhování staveb založených na ekologických parametrech. Ve spolupráci s Miguelem Mesa del Castillem teď dokončil na předměstí Murcie dům Rambla, který díky levným i high-tech řešením hledá nový vztah ke krajině a urbanismu. officeforpoliticalinnovation.com

dům neptuna

ikona argentinské postmoderny opět v ráži

Pobřeží Uruguaye je bohatší o pestrobarevnou rezidenci podle návrhu legendárního argentinského designéra, architekta a výtvarníka Edgarda Giméneze, který se od sedmdesátých let podílel na vývoji jihoamerického postmodernismu. Jako by si v návrhu rezidenčního objektu pro umělce Casa Neptuno vzpomněl na osmdesátá léta a vytvořil stavbu jako výraznou kompozici barevných geometrických objemů ne nepodobné dětským stavebnicím. edgardogimenez.com.ar

zrcadlo

kdo je v okolí nejkrásnější?

Fasáda experimentálního rodinného domu BW v nizozemské vesničce Schoorl od světoznámé kanceláře Mecanoo je pokrytá keramickými dlaždicemi zelených a modrých odstínů. Svým lesklým glazurovým povrchem odráží proměnlivý sluneční svit a absorbuje okolní krajinu písečných dun, lesů a zelených poldrů. mecanoo.nl

na rovníku

současná architektura tropických oblastí

Největší továrnu na výrobu dřevotřískových desek v Ekvádoru navrhlo lokální studio Diez + Muller Arquitectos. Svou pozornost zaměřilo na administrativní část, která svou zakřivenou a rytmickou fasádou kopíruje tvar přilehlé silnice. Betonovou konstrukci opatřili tvůrci slunolamy, typickými pro tropická území. diezmuller.com

skákací polštář

nafukovací pavilon na náměstí v Santiagu Chilská architektura si v posledních letech vytvořila nezaměnitelný charakter a přední postavení na globální scéně. V hlavním městě se aktuálně uskutečnilo bienále architektury, jehož hlavní stage na Plaza de la Cultura navrhli architekti Smiljan Radić a Nicolás Schmidt jako stříbrný nafukovací objekt podobný polštáři.

báječné puntíky

Loni uběhlo deset let od chvíle, kdy Marc Jacobs představil první puntíkovou kolekci Louis Vuitton. Její autorkou byla japonská umělkyně Yayoi Kusama, která se letos do módního domu vrací. S kolekcí, jejíž rozsah a forma prezentace nemá obdoby.

Sice se na postu kreativního ředitele od té doby vystřídala řada slavných osobností, byl to ale Marc Jacobs, kdo v roce 1997 z výrobce luxusních doplňků udělal regulérní módní dům. Jacobs, který měl vždy blízko k umělecké scéně, byl ostatně také tím, kdo módní svět obohatil o fenomén novodobých uměleckých spoluprací. S tou první přišel v roce 2001, když ikonické kabelky Louis Vuitton nechal pomalovat americkým streetartovým umělcem Stephenem Sprousem. To, co mělo být původně pouhým zpestřením přehlídky a módních editoriálů, se nakonec stalo veleúspěšným artiklem, který otevřel

cestu dalším podobným kolaboracím. V roce 2002 přišel Takashi Murakami, později pak Richard Prince, Jeff Koons a mnoho dalších. Yayoi Kusama dostala od Louis Vuitton oficiální nabídku ke spolupráci poprvé v roce 2011, ale její vliv na značku se projevil už o pár let dříve. Dokládá to časosběrný dokument režiséra Loïca Prigenta z roku 2008, ve kterém se Jacobs setkává s výstřední umělkyní v jejím tokijském ateliéru. Psal se rok 2006 a Kusama tehdy designérovi věnovala kabelku Ellipse opatřenou ručně malovanými puntíky, které jsou jejím poznávacím znamením. Setkání s tehdy sedmasedmdesátiletou umělkyní ⟶

Butik na londýnské New Bond Street je jen jedním z mnoha obchodů Louis Vuitton, jejichž fasádu oživila originální instalace vzešlá z návrhu japonské umělkyně Yaoi Kusama. Nedaleko stojící obchodní dům Harrods svlékl s příchodem ledna světelný kabát Dior a oblékl se do puntíků. Ty na něj, obrazně řečeno, aplikovala více než 15 metrů vysoká socha s podobou Kusamy. Ještě větší Kusama, tentokrát nafukovací, „malovala“ puntíky na vlajkový butik Louis Vuitton v Paříži.

text Petr Jansa, foto archiv Louis Vuitton

Jacobse ovlivnilo natolik, že puntíky zapracoval i do své chystané kolekce na jaro a léto 2007. O ciální prameny však

tvrdí, že hlavní inspirací nebylo dílo Yayoi, nýbrž makronky – francouzský národní dezert.

První spolupráce Kusama × Louis

Vui on byla o ciálně představena v létě

2012 a kromě ikonických kabelek jako

Speedy, Keepall či Neverfull opatřila

Japonka svými puntíky i dámské doplňky a řadu svršků. Jednoznačně šlo o dosud největší spolupráci značky Louis Vui on s umělcem v historii, přičemž rozhodně nezůstalo jen u oblečení a doplňků.

Vui on sponzoroval retrospektivní putovní výstavu Yayoi Kusama a výlohy butiků po celém světě vyzdobil nejen

motivem puntíků, ale i jejími sochami v životní velikosti. Proč Kusama na spolupráci kývla? Podle Isaa Takakury, který byl v té době výkonným ředitelem jejího uměleckého ateliéru, pomohla při námluvách velikost módního domu.

Tehdy měl po celém světě více než

400 obchodů a jelikož Kusama byla

vždy posedlá násobením puntíků a jejich expanzí, pohled na mapu světa zaplavenou

špendlíky značící butiky Louis Vui on ji přesvědčil. „Aha, takže Louis Vui on ví, jak se dělá expanze?“ pookřála prý tehdy.

První důkaz toho, že se Kusama

k módnímu domu vrací, se objevil

v létě roku 2022 v San Diegu, kde měla

premiéru kolekce Cruise 2023. Právě

v ní se objevily kabelky Twist opatřené

lozofovat

motivem různobarevných teček a zároveň i kovovými 3D puntíky, které odkazovaly k umělčině legendární instalaci

Narcisová zahrada z roku 1966, již tvořilo 1500 zrcadlových koulí. O ciální kampaň pak značka spustila v listopadu loňského roku v Tokiu. Město zaplavily umělecké objekty jež naznačovaly, že úspěšný francouzsko-japonský projekt vstupuje do druhé fáze. Samotná kolekce se začala prodávat nejprve v Japonsku a Číně, o týden později pak v buticích Louis Vui on ve zbytku světa.

Co do velikosti je aktuální kolekce mnohonásobně větší než ta z roku 2012. Kusamin design tentokrát zachvátil všechny produktové kategorie – od kabelek přes dámské kolekce a pánskou

módu, slunčení brýle, obuv a doplňky až po jedinečné parfémy, které v době první spolupráce s umělkyní ještě neexistovaly. Nová limitovaná edice vznikala s myšlenkou na nadčasovost a povznesení módy nad trendy. Jak je něčeho takového možné docílit? Odpovědí je Kusamina vize věčnosti a nekonečna. Ta sahá mnohem dále a je schopna zaujmout široké publikum, prakticky fungovat v každodenním životě, dotýkat se lidí. Zatímco motiv Painted Dots vychází ze samotných kořenů této spolupráce a je dokonalou transkripcí Kusamina rukopisu tvořeného sítotiskem a embosovaným potiskem na kůži či plátně, motiv Metal Dots přináší onen

záblesk nekonečna, který se v Kusamině díle objevil poprvé během benátského bienále v roce 1966. Jeho hlavním motivem jsou stříbrné koule, které se ve formě ručního zdobení objevují na černých a stříbrných doplňcích, třeba na kabelkách Cannes či Capucines nebo mokasínech Academy. Třetí variací je motiv In nity Dots, čtvrtým pak Psychedelic Flower, kterým umělkyně vyjadřuje pomíjivou krásu v kontrastu s vědomím věčnosti. Inspirací se stal psychedelický design malby Flower z roku 1993. Květ rozkvétá na doplňcích a kouscích pro ženy i muže včetně obleku z žakáru a vlny nebo bavlněné košili. Tato poslední část kolekce by se měla v obchodech objevit už koncem března.

1 Infinity Dots Vivienne: dřevěná figurka připomínající slavnou umělkyni má oko ve tvaru „monogram flower“, paže z přírodní kůže a miniaturní kabelku Alma z pryskyřice.

2 Capucines Bag: ruční výroba kabelky z černé kůže Taurillon opatřená kovovými puntíky se zrcadlovým efektem. 3 Aplikace barevných puntíků na plátno Louis Vuitton Monogram. 4 LV Trainers: speciální edice kožených tenisek navržených Virgilem Ablohem, kromě červeno-bílých jsou v nabídce ještě černo-bílé a zeleno-bílé. 5 Spell On You: speciální edice parfému, jehož flakon i papírovou krabičku zdobí propracované motivy od Yayoi Kusamy, v prodeji bude od dubna 2023.

„S jedním puntíkem nedosáhnete ničeho.

Ve vesmíru je Slunce, Měsíc, Země a miliony hvězd. Všichni žijeme v nekonečnosti vesmíru.

Snaha

o vesmíru prostřednictvím umění mě přivedla k tomu, čemu já osobně říkám stereotypní opakování.“

Brněnský šperkař Luboš Korbička se začetl do Erbenovy

Kytice a českou literární klasikou se nechal inspirovat

k vytvoření nové, stejnojmenné kampaně. Spolu

s art directorem Jiřím Marshalem a fotografem

Filipem Kartousem vybrali tři známé balady.

Zlatý kolovrat, Svatební košile a Vodník. Na motivy těchto tří balad vytvořila kreativní trojice příběhy, jejichž hlavními hrdiny nejsou literární postavy, nýbrž kolekce Korbičkových šperků. Koncept a vizuální zpracování vychází z lásky, která nemusí být vždy přímočará a se šťastným koncem.

Ve šperkařově pojetí se příběh o zlatém kolovratu točí kolem květinové kolekce Gerbery. Její minimalistické šperky zdobené diamanty mají být symbolem lásky a světla, jež květy vnášejí do našich životů. Svatební košile, příběh lásky a oběti, se odvíjí od kolekce Vavříny, inspirované středomořskou dřevinou jako ztělesnění síly, vítězství a nadčasové krásy. A Vodník – vyprávění o mladé ženě,

v němž autoři kampaně staví do kontrastu krásu a tragédii – rozvíjí téma smaragdové kolekce šperků, zahrnující motivy vody, květin a barevných drahokamů. Do této řady se Luboš Korbička pustil po návštěvě Kolumbie, odkud smaragdy pocházejí. V této jihoamerické zemi mu učarovala zelená příroda a stejný odstín drahých kamenů, jenž je pro drahokamy z této oblasti charakteristický.

1 V interpretaci balady Svatební košile hrají hlavní roli šperky z kolekce Vavříny. 2 Zlatý kolovrat rozehrává téma Korbičkovy řady Gerbery. 3 Hlavní hvězdou zpracování balady Vodník se staly smaragdové drahokamy.

„Vyrábíme šperky ze zlata, především zásnubní a snubní prsteny, máme vlastní kolekce šperků a tvoříme autorské šperky na zakázku,“ říká Luboš Korbička, který dnes už nepracuje sám, ale má k ruce celý tým zlatníků. Kromě nově otevřeného ateliéru v Brně je jeho dílo k vidění také v pražském showroomu. servis korbicka.com

lady, lady, lady

Již po sedmé před sebe umělci z celého světa položili základní skicu

ikonické kabelky Lady

Dior, kterou v roce 1994 navrhl Gianfranco

Ferre, a dle vlastních vizí ji kompletně

přetvořili k obrazu svému. Představujeme vám čtyři z nich.

ALEX GARDNER

V díle amerického umělce se zrcadlí fascinace nejjednoduššími detaily každodenního života a emocemi, které mizí stejně rychle, jako se objevují. Ačkoliv motivy na jeho obrazech jasně naznačují části těl a křivky postav, Gardner nikdy nezachycuje konkrétní tváře, aby se s jeho díly mohl ztotožnit každý. Při práci na kabelce vystoupil z 2D světa a jednomu ze svých ikonických obrazů, které na kabelku promítl, dodal plasticitu. Stěna jeho kabelky tak zobrazuje okamžik, kdy se ruka dotýká měkké látky. Černá barva v kombinaci s pastelovým odstínem je jeho doménou. O to více překvapí vnitřek kožené tašky vyvedený v zářivě červené.

Ústředním motivem surrealistických obrazů Alexe Gardnera jsou androgynní černé postavy, jejichž anonymizovaná forma vyvolává otázky týkající se rasové identity, genderových rolí a mrazivé povahy digitálních interakcí.

BRIAN CALVIN

Celkem dvě kabelky, jedna ve velikosti mini a druhá medium, vznikly z návrhů malíře, který jejich prostřednictvím zatoužil svému dílu dodat nový hmatový a smyslový rozměr. Ikonické motivy ze svých obrazů –ženské obličeje a detaily tváří – nechal Calvin na stěny kabelky přenést prostřednictvím nitek, korálků a  itrů přišitých k podkladu z ra e. Pestré barvy společně s hravými motivy na sebe strhávají veškerou pozornost a nutí pozorovatele přemýšlet o dvojsmyslné a téměř melancholické náladě díla, které svou formou hraničí s abstrakcí. Větší z kabelek na jedné ze stěn dominuje „oko pravdy“, symbol štěstí odkazující k talismanům, které mají u „Diorů“ v oblibě. ⟶

text Petr Jansa, foto Harry Eelman, Pat Martin, Marion Berrin

V obrazech kalifornského umělce se mísí prvky surrealismu, pop artu a kubismu. Ústředním motivem jeho děl jsou ženy, které však nezobrazuje prvoplánově. Člověk často musí dlouze luštit, kolik tváří či postav se v jednom díle skrývá.

Francouzské multidisciplinární umělkyni není cizí kresba, malba, sochařství, rytectví, práce s keramikou, ale ani modernější formy uměleckého vyjádření, jako animace nebo audiovizuální tvorba.

MINJUNG KIM

Její umělecká díla jako by byla stvořena k meditaci. Vybízí k rozjímání, hledání krásy a prozkoumávání vnitřních světů, ke kterým najdeme klíč, pouze když je naše mysl klidná. Ve své tvorbě, stejně jako u kabelek Lady Dior, k tomu využívá různorodost materiálů, jejich průhlednost i barevnou gradaci. S poetikou sobě vlastní tak dala vzniknout čtyřem zcela odlišným kabelkám, které re ektují její nejikoničtější práce. Zatímco první z kabelek využívá potisk na kůži a plastické květy z organzy, další dvě si hrají s pestrobarevnou mozaikou tvořenou kousky barevné norkové kožešiny nebo korálků a kamenů. Poslední z kabelek pak vzdává hold jedinečnému ručnímu papíru, se kterým umělkyně velmi často pracuje.

FRANÇOISE PETROVITCH

Její dílo se pohybuje někde na pomezí mezi dětstvím a dospělostí, což je období, které francouzskou umělkyni nejvíce fascinuje a ve kterém hledá odpovědi na existenciální otázky.

I přes pestrost a široký záběr jejích děl se celou její tvorbou prolíná motiv ptáka, který se uhnízdil i ve třech interpretacích kabelky Lady Dior.

V prvním případě posloužila matně bílá kůže jako čistý list papíru, na němž si Petrovitch pohrává s motivem Cannage a ze kterého vystupuje do prostoru letící pták. Černá kabelka zobrazuje ptáka spícího v horizontální poloze a poslední design využívá motiv ptáka coby přívěsku pro štěstí.

Abstraktní a na první pohled složité dílo korejské umělkyně stojí na základech tradiční kaligrafie a akvarelové malby. Ty aplikuje na jemný papír Hanji z kůry moruše, který kvůli vzniku jemné textury vrství, pálí nebo kroutí.

zlatá horečka

Oblíbená řada pečujících produktů s ikonickou vůní Dior J’adore se rozrostla o tři novinky sdružené v kolekci Les Adorables. Kromě tělového krému a třpytivého tělového gelu v něm najdete i jedinečný exfoliant Shimmering Body Scrub (2290 Kč/150 ml), který je obohacený o výtažky z jasmínu a částečky 24karátového zlata. Při kontaktu s vodou se jeho textura mění na mléčný uid.

měsíční svit

Podmanivou vůní tajuplné zahrady ozářené elektrizujícím svitem úplňku je inspirována nová parfémová voda Gucci Bloom Intense (3350 Kč/50 ml). Parfumér Alberto Morillas v ní splétá květinový rukopis výtažků z jasmínového poupěte, tuberózy a liány do ucelené esence podpořené nótou z pomerančových květů.

To vše stojí na základu z pačuli a mechu.

hybná

síla

Ruku v ruce s pohybem přichází zlepšování zdraví. A platí to i uvnitř lidského těla, pro jehož správné fungování je cirkulace tekutin zásadní. Španělská značka Ayuna proto přichází s proteinovou plazmatickou maskou Terra Fluida (12 000 Kč/100 ml, prodává byssine.com), která je jakousi lymfatickou drenáží v kelímku. Podporuje krevní oběh, zpevňuje pleť a bojuje proti stárnutí.

cesta bez konce

Dílo Arthura Rimbauda rezonovalo v mysli Hediho Slimana od chvíle, kdy ho coby teenager objevil. Vloni se rozhodl odhalit své pocity a vtělit je do jedinečné unisexové vůně pojmenované jednoduše Rimbaud (6700 Kč/100 ml, prodává Céline). Díky směsi levandule, neroli, citrusů, vanilky a výtažku z kosatce vůně evokuje emotivní období mezi dětstvím a dospělostí.

text Petr Jansa, foto Jakub Gulyás, archiv značek

Adamovou první ženou nebyla Eva, ale krásná a necudná Lilith. Právě jejím mytickým příběhem je inspirována nová kolekce slovenského návrháře Borise Hanečky.

Lilith v ráji zhřešila a rajskou zahradu musela opustit. Návrhář proto kladl velký důraz na doplňky v podobě batohů, karimatek a tašek, které symbolizují její odchod.

Nepoddajná a nezkrotná žena byla stvořena z prachu a hlíny, živena věčným plamenem vlastní vnitřní síly. To se v kolekci projevuje barevnou paletou béžové, černé a bordó.

Kolekcí prostupuje motiv žehlicích prken v nejrůznějších podobách. Symbolizuje pracovitost, vkus a touhu po dokonalosti.

Prý to nebude dlouho trvat a náš život se přesune do metaverza, kde si budeme moci dělat, co chceme. Oblékneme se do outfitů světových módních domů a procházet se budeme po snových krajinách z Chiricových obrazů.

život za

Bunda, košile, sukně, kabelka a boty, vše Louis Vuitton × Yayoi Kusama

foto Matúš Tóth, styling Jano Kimák

Kabát, kabelka, boty, vše Prada Svítidlo Geometric, Brokis, design: Boris Klimek & Lenka Damová

Šaty, kabelka, baleríny, vše Philipp Plein Couture

Triko, vesta, šortky a ponožky, vše Dior; boty, Dolce & Gabbana

Svítidlo Knot, Brokis, design: Chiaramonte Marin

Košile, šortky, tenisky, kabelky, vše Fendi

Top, sukně, kabelka, boty, vše Dolce & Gabbana

Kabát, top, šortky, ponožky, boty, vše Prada

ON: Sako, kalhoty, boty, vše Gucci ONA: Šaty, kabelka, boty, vše Gucci; overal, Calzedonia

Svítidla, Awa, design: Fumie Shibata a Night Birds, design: Boris Klimek, obojí Brokis

Triko, sluneční brýle, obojí Louis Vuitton; sukně, MM6 Maison Margiela, kabelka, Versace; tenisky, Saint Laurent

Top a sukně, obojí Sportmax; boty, Giuseppe Zanotti, Heavenly shoes

Košile, kalhoty, kabelka, tenisky, vše Versace Svítidlo Dome Nomad, Brokis, design: LCM MARIN design studio

Top, kalhoty sponka, náušnice, kabela, kabelka, pantofle, vše Fendi

wear

light assistant Šimon Gut make-up

Margita Skřenková / Maybelline NY

vlasy Martin Tyl / NewYou modelka

Amélie Konšelová / Elite Model Management

model Gleb Gribov / Clique models produkce Patrik Bureš / CASHonly production

ONA: Košile, kalhoty, obojí RED Valentino; boty, MM6 Maison Margiela, kabelka, Ferragamo

ON: Triko, kalhoty, boty, vše Dolce & Gabbana

let’s go shopping

Doby, kdy si člověk musel vybrat, zda stráví víkend návštěvou galerie, nebo nákupy, jsou pryč. Ve světě totiž vzniká stále více obchodů, které mají umění zakomponované do své DNA.

text Petr Jansa foto archiv obchodů

Dover Street Little Market

Pařížský concept store otevřený v roce 2021 vydržel na původní adrese necelý rok. Během loňského léta se přesunul do větších prostor památkově chráněného paláce Hôtel de Coulanges v Marais, který mimo něj obývá také kulturní spolek 3537. Působí v něm i umělec Djeason Valerio a scénograf Louis Kotchine, kteří se postarali o interiéry dvoupatrového obchodu. Prostor s vysokými stropy opticky zmenšili za pomocí dřevěných trámů a pletiva, štendry na oblečení vytvořili z vodovodních trubek. Oběma podlažími prostupují malby a sochy brazilského umělce Samuela de Saboiy, o němž se mluví jako o novodobém Basquiatovi.

Paříž, 35-37 rue des Francs-Bourgeois, Marais, doverstreetlittlemarket.com

Bottega Veneta

Bílé stěny, kamenná dlažba a na míru vyrobený třešňový nábytek navržený v duchu flat-packed – bez šroubů a lepení, aby bylo snadné ho rozložit a přepravovat. To je interiér navržený Matthieu Blazym. Doplňují ho ještě monolitické skulptury mexického umělce Andrése Monniera, které slouží jako vitríny.

Čínský kosmetický řetězec Haydon si zakládá na tom, že vizuální podobu interiérů svých obchodů přizpůsobuje na míru dané lokalitě. V případě nové pobočky ve městě

Si-an evokuje velkorysý dvoupatrový prostor dno poklidných jezer a kanálů, kterými je čtrnáctimilionová megalopole protkaná. O vzhled interiéru, jehož podlahu tvoří zelené dlaždice a stěny surový beton kombinovaný se sklem, se postarala čínská kancelář Salone del Salon. Zatímco dominantou přízemí je skulptura rudých růží v nadživotní velikosti, vrchní patro zdobí světelná instalace.

Si-an, 180 Weiyang Lu, haydon.com

Celkem tři patra moderní výškové budovy zabírá nový butik značky Issey Miyake v Tokiu. O jeho interiér plný bílých stěn, betonových podlah a hliníkových detailů se postaral tokijský architekt Tokujin Yoshioka. V přízemí našla místo i galerie Cube, která zahájila provoz výstavou děl grafického designéra Ikko Tanaky.

Tokio, 4-4-2 Ginza, isseymiyake.com

Haydon 1

Mexico City, Artz Pedregal, Avenida Perférico Sur 3720, bottegaveneta.com

Issey Miyake

Above The Clouds

Multibrandový obchod založený v roce 2010 se v průběhu let neustále stěhoval po Sydney, aby se vloni vrátil do čtvrti, kde začínal. Novým domovem se mu stala budova Reservoir on Crown z roku 1960.

Dvoupatrový interiér si vzalo na starost místní studio Pattern, které za pomoci industriálních materiálů a pastelového nábytku dodalo prostoru svéráznou estetiku.

Sydney, 285A Crown Street, Shop 8, abovethecloudsstore.com

Charlotte Chesnais

O zcela nové pojetí obchodu se šperky, než na jaké jsme zvyklí, se postarala nizozemská architektka Anne Holtrop. Vysoké stropy pařížského butiku ji inspirovaly k vertikálnímu přístupu vystavení šperků – instalovala je do monolitické vitríny z průsvitných akrylových desek připomínajících ledovou stěnu. Ta obzvláště vynikne v zadní části butiku, který je vymalován tmavě zelenou barvou.

Jedna z nejkrásnějších ulic londýnské čtvrti Belgravia se stala novým domovem optiky Cubitts. Designéři z místního ateliéru Child Studio v interiéru obchodu zúročili celkovou atmosféru budovy postavené počátkem 19. století v georgiánském stylu. Dřevěná podlaha je původní stejně jako starožitný litinový krb, který dominuje přední místnosti. Vybrané kusy nábytku, jako pracovní stůl s trubkovou konstrukcí nebo dřevěný regál evokující paraván, vznikly na zakázku. Inspirací jim byl nábytek legendární irské architektky a designérky Eileen Gray, která v této čtvrti žila na počátku své kariéry.

Paříž, 169 Bd Saint-Germain, charlottechesnais.com

Londýn, 43 Elizabeth Street, Belgravia, cubitts.com

Acne Studios

Nový butik švédské značky nestojí na žádné prestižní adrese. Spolu s konkurenčními značkami je součástí torontského obchodního centra Yorkdale. Přesto se mu díky jedinečné vizuální podobě navržené švédským architektem Christianem Hallerödem daří zaujmout. Samotný vstup vyniká decentní fasádou obloženou italským mramorem Rosa Perlino. Ten prostupuje i do interiéru, kde zdobí sloupy a vybrané části stěn. Stejně minimalistický jako vstup je i nábytek, kterému dominují elegantní kovové štendry a svítidla od Benoîta Lalloze. Jediné, co vyčnívá, jsou bílo-zelená křesílka od Maxe Lamba a umělecky ztvárněné figuríny evokující antické sochy, jež vytvořil Daniel Silver. Toronto, Yorkdale, 3401 Dufferin Street, acnestudios.com

Mezi mrakodrapy obřího čínského města se krčí velkolepá továrna na krásu v podobě pobočky kosmetického řetězce Harmay. Obchod se rozprostírá na ploše 1331 m2, na níž šanghajská kancelář AIM Architecture navrhla doslova továrnu s pásovou výrobou. Pojízdný pás i další průmyslové stroje tu tvoří výklady a regály.

Čchung-čching, Park 180 Cathay Pacific City Plaza, 108 Zouroug Lu, harmay.com

Bývalý obchod značky Jil Sander prošel po příchodu Ricka Owense v roce 2016 totální proměnou a návrhář se svou manželkou Michèle Lamy vzdali jeho designem hold betonové džungli, která ho obklopuje. Od hlavy až k patě ho pokryli betonovými podlahami a staré schodiště nahradili novým z litého betonu. Prostor o rozloze 744 m2 ještě opticky zvětšili za pomoci zrcadel, ocele a lakovaného plechu. I když interiér svých butiků většinou zařizuje Owens sám, tentokrát kreativitu přenechal Michèle. Ta butik vybavila site-specific nábytkem z betonu, sádry, pěny a horského křišťálu.

Výraznou estetiku interiérů ze 70. let minulého století vzkřísilo v butiku značky Stieglitz designérské studio S-P-A-C-E Projects. Interiér, jemuž dominují plyšové vitríny či křeslo Tube Chair vycházející z návrhu Joeho Colomba, kontrastuje s historickou budovou z roku 1742, v níž je umístěn.

Rick Owens

Stieglitz

New York City, 30 Howard Street, SoHo, rickowens.eu

Harmay

Amsterdam, Wolvenstraat 23, stieglitz.nl

Loni obrat ALO diamonds přesáhl jednu miliardu korun. Je růst daný expanzí firmy, nebo také větší poptávkou po špičkových špercích z vaší dílny?

Oba faktory na to mají vliv. Vzrůstá i poptávka po luxusních špercích naší značky, v současné době zákazníci vnímají nákup investičních šperků jako ochranu před inflací.

V dlouhé historii vaší značky je řada českých prvenství, ale butik v Pařížské máte relativně čerstvě. Jedná se primárně o potvrzení prestiže?

Je to tak, otevření butiku v Pařížské je logickým krokem v rozvoji naší značky, která reprezentuje nejvyšší kvalitu českého klenotnictví. Zákazníci tu však nekupují pouze šperky astronomických cen. I v této naší vlajkové lodi nabízíme, stejně jako v ostatních buticích ALO diamonds, šperky v cenách již od 20 000 Kč.

Zákazníci ve vašich buticích si přicházejí vybírat hlavně očima, nebo si spíš nechávají poradit?

Většinou přicházejí s nějakou základní představou, která se ale v průběhu nákupu mění. Když potom vidí náš široký sortiment, nechají si poradit.

Jste na domácím trhu téměř tři dekády.

Mění se nákup šperků i genderově?

Stále převládá to, že muži kupují dárky ženám. V poslední době je však stále častější, že také ženy kupují dárky mužům anebo samy sobě pro radost.

Ptají se zákazníci na původ kamenů ve vašich špercích, protože slyšeli termín „problémový“ diamant?

Jsme česká firma, která je na trhu téměř 30 let, a tak nám zákazníci důvěřují.

Navíc vědí, že všechny naše investiční diamanty mají mezinárodní certifikáty (IGI, GIA, HRD), které zaručují původ i kvalitu kamene.

Se

zakladatelem šperkařské firmy ALO diamonds

Alojzem Ryšavým jsme si povídali o trendech v nákupu diamantů, novém butiku v Pařížské ulici, ale i o špercích

jako rodinném majetku nebo chytré investici.

Jak nákup drahých kamenů probíhá?

Obnáší to hodně cestování po světě?

Diamanty se kupují na diamantových burzách. My nejčastěji jezdíme do Antverp, Izraele, Hongkongu nebo Indie. Individuálně já sám vybírám pouze jedinečné kusy, protože díky vztahům založeným na důvěře mám přístup k těm nejzajímavějším kamenům za výjimečně výhodné ceny.

Jsou i u nás trendem šperky coby investice a ochrana před inflací?

Ano, doba se změnila a čeští zákazníci si uvědomují, že diamanty nebo diamantové šperky jsou malá, přenosná a likvidní komodita, která za posledních 100 let nezaznamenala výrazný pokles. S cihlou zlata nebo obrazem se špatně cestuje. Diamantové šperky jsou pohodlně přenosné a skladné.

Čím se český vkus liší například od USA nebo Asie?

Čeští a evropští zákazníci si kupují většinou menší diamanty vyšší nebo vysoké kvality, zatímco Američané mají raději velké kameny a opulentní šperky, ale na kvalitě kamenů jim tolik nezáleží. Jde jim spíše o velikost. Pokud se budeme bavit o jižní Evropě, klienti si většinou potrpí na větší šperky v barevnějším provedeni jak zlata, tak drahokamů. Jsou prostě v nošení šperků odvážnější a extravagantnější.

Kde může aktuálně veřejnost vaše šperky vidět mimo vitríny butiků?

Spolupracujete s celebritami?

Šperky ALO diamonds můžete vídat již osmým rokem na tenistce Petře Kvitové, která je tváří a ambasadorkou značky a reprezentuje ji na turnajích po celém světě. Petra šperky miluje, hraje v nich i zápasy – všimněte si, že má vždy prsteny, náušnice i náramky. Obecně spolupracujeme se ženami,

které jsou úspěšné ve svých oborech. Na plesech, premiérách nebo na filmovém festivalu v Karlových Varech šperky

ALO diamonds zdobí například Evu Perkausovou, Kláru Issovou, Andreu Kalivodovou, Petru Nesvačilovou nebo Danielu Písařovicovou.

Knihy a filmy popisují práci ve vašem oboru jako dobrodružnou, sestávající z plnění snů zákazníků, uzavírání astronomických obchodů, ale i pokusů o spektakulární loupeže. Jak moc se to potkává s každodenní realitou?

Pravdou je, že sny našich zákazníků opravdu plníme. Nejprve ženě, která dostane šperk jako dárek, a potom i dalším členům rodiny, protože značka ALO diamonds nabízí rodinné šperky, které se dědí z generace na generaci. Astronomické obchody také uzavíráme, nakupujeme vzácné diamanty a drahokamy (například Paraibu). Na konci loňského roku jsme vyrobili prsten se vzácným růžovým diamantem, jaký ještě na území Česka nebyl k vidění. Hodnota investičního šperku s centrálním růžovým 1kt diamantem, který je lemovaný 12 růžovými diamanty a dvěma bílými diamantovými kapkami, je více než 17 milionů Kč. Rostoucí cenu růžových diamantů dlouhodobě vykazuje index Fancy Color Diamond výzkumné nadace Fancy Color Research Foundation. Za tuto dekádu rostly ceny růžových diamantů o 116 %, ještě více pak v posledním roce vlivem pandemie.

Pokud se podíváme na uplynulých 10 let, tak cena růžových diamantů stoupla celkem o 500 %! Některé dosahují i dvacetinásobku ceny bílého diamantu.

Najít takovýto vzácný kámen je tedy opravdu svým způsobem napínavé dobrodružství. S loupežemi podobně vzácných skvostů naštěstí zkušenosti nemáme, pro bezpečnost šperků i našich zaměstnanců vždy děláme maximum.

Alojz Ryšavý

Rodák ze Slovenska přišel ve čtrnácti letech do Prahy, aby se tu naučil klenotnickému řemeslu. V divokých devadesátých letech se snažil prosadit na vlastní pěst, své vlastní ručně vyráběné šperky nabízel velkoobchodům. V roce 1995, v pouhých devatenácti letech, založil první šperkařskou rmu (Royal Gold). Jako první Čech vůbec získal přístup na prestižní diamantové burzy a v roce 2001 založil ALO diamonds, dnes největší klenotnickou dílnu ve střední Evropě.

1 Prsten s růžovým 1kt diamantem, který ještě v Česku nebyl k vidění, a prsten s modrozeleným turmalínem Paraiba. 2, 3 Nově otevřený butik v Pařížské ulici v Praze navrhl Marcel Wanders.

touhy barevný jsou

Štětce, od 940 Kč a oční stíny v tužce Long-Wear Cream Shadow Stick, 990 Kč, oboje Bobbi Brown, prodává douglas.cz ; set mýdel Harvest Soap, Codex Labs, 599 Kč, prodává greenwave.cz

foto Filip Šlapal, koncept & styling Klára Tománková

Představte si, že váš obličej je malířské plátno. Chopte se kosmetických štětců a barevných paletek věhlasných kosmetických značek a vytvořte si mimikry pro sezónu jaro/léto 2023.

Pleťové tónovací sérum Between Us, 1350 Kč a řasenka Limitless Lashod, 790 Kč, oboje Ilia Beauty; krémové multilíčidlo All Over Colour, odstín Kuranberi, (M)ANASI 7, 1050 Kč, vše prodává greenwave.cz ; svíčka Pseudonym, Ellis Brooklyn, 1267 Kč, prodává licirna.cz ; vlasová kosmetika Blow.dry, Kevin.Murphy, info o ceně na kevinmurphy.cz

Paletka Les 4 Rouges yeus et joues, 2170 Kč, lak na nehty Le vernis, 770 Kč, vlasová vůně Coco Mademoiselle Hair mist, 1760 Kč/35 ml, vše Chanel, prodává Chanel a široká síť parfumerií

Štětec na rozjasňovač, 3500 Kč, foundation stick Atelier IV, 1950 Kč, černá řasenka Eye Love You, 1550 Kč, oční stíny Les Nuits, 2400 Kč, paletka rtěnek Les Nudes, Lip Suede, 2450 Kč, vše Westman Atelier, prodává ingredients-store.com

Lesky na rty Addict Lip Maximizer, Dior, 1150 Kč, prodává sephora.cz rozjasňující korektor, Touche Èclat, 940 Kč a rtěnky Rouge Pur Couture, 1150 Kč/kus, obojí Yves Saint Laurent, prodává Douglas

Make-up All hours foundation, MC2, 1490 Kč a matující pudr All hours foundation, Universal, 1860 Kč, obojí Yves Saint Laurent, prodává Douglas; přírodní oční stíny, odstíny Solar a Siren, Alima Pure, 750 Kč, prodává licirna.cz

Sérum, Advanced Night Repair, 3600 Kč/50 ml, krém Revitalizing Supreme Youth Creme, 3490 Kč/50 ml, CC krém Revitalizing Supreme CC Creme, 2210 Kč/30 ml, stíny Pure Color Envy Luxe, 1650 Kč a náplň, 1250 Kč, vše Estée Lauder, prodává esteelauder.cz ; kartáč na tělo LUNA 4 body, FOREO, 3690 Kč, prodává sephora.cz Cestovní kondicionér Everlasting colour rinse, info o ceně na kevinmurphy.cz ; The Face Oil Herbar, 1140 Kč, švestkový olej Plum Beauty Oil, Le Prunier, 2780 Kč, guasha ve tvaru houby z dalmatinského jaspisu, Herbar, 810 Kč, vše prodává myskino.cz pudr Météorites, Guerlain, 999 Kč, prodává sephora.cz

Skleněné kostky Moser, moser.com

první krůčky

Louis Vui on představil kolekci pro miminka

Zatímco hračky byly součástí módního domu už od 30. let minulého století, dětské oblečení a doplňky se dostávají ke slovu až letos. Luxusní dárky k narození miminka stejně jako oblečení z těch nejjemnějších certi kovaných materiálů pro běžné nošení jsou vyvedeny v neutrálních barvách i jemných pastelových odstínech a zdobeny decentním motivem Meli-Melo. Součástí nové řady Louis Vui on Baby jsou kromě ponožek, botiček, svetříků, šatiček či dupaček i chrastítka, hračky nebo kufříky. louisvuitton.com

Visvim: móda podle gusta Ronyho Plesla

„Pro mě je v módě designu důležitá kontinuita s tradicí, pokud ji značka má, nepodléhání trendům a především určitá vnitřní logika celé práce. Zjednodušeně řečeno, auto je stále stroj a ne dámská pudřenka, taška je trojrozměrný objekt, zajímavý ze všech stran, podobně jako socha a například pánská bota má mít vždy určitou emocionální pevnost.

Visvim je oblíbenou značkou mého kamaráda, který mě na ni upozornil. Cenově je trochu nad moje možnosti, proto ji pouze sleduji a studuji právě na něm. Značka vychází z nejlepších tradic japonské kultury a řemesla a kromě použití naprosto perfektních materiálů a zpracování kombinuje vesnický styl se stylem velkoměsta.

Vytváří tak velice chlapskou, ale zároveň uvolněně elegantní módu. Máte pocit, že všechny její kousky jsou na celý život, jak jsem to ostatně v Japonsku na mnoha věcech osobně vnímal.“

opojný sixtet

Sisley představuje novou řadu toaletních vod

švédský minimál

nová značka zubní hygieny v Česku

Nejen minimalistické a vkusné obaly, ale také maximální účinek pomohl produktům švédské značky Selahatin k mnoha prestižním oceněním. Bělicí zubní pasty, ústní vody s protizánětlivými účinky a spreje, které jsou neúnavným bojovníkem se špatným dechem, si oblíbil i slavný designér Rick Owens. myskino.cz

olejová evoluce

kulový blesk

Zuzana Kubíčková na nové adrese Celkem šest unisexových vůní inspirovaných imaginárním

místem, kde se sny různých generací rodiny d’Ornano střetávají a spojují v jeden celek, najdete v nové kolekci Les Eaux Rêvées od Sisley. Nejen že každá z vůní je úplně jiná, ale každou také vytvořil jiný parfumér. sisley.cz

brýle Vava z nového materiálu

Obruby slunečních brýlí od portugalské značky Vava jsou vyrobeny ze stoprocentně obnovitelného zdroje – polyamidového prášku získaného z ricinového oleje. Do tvarů navržených japonským architektem Kengo Kumou je tiskne 3D tiskárna a to hned v osmi barvách. Nechybí ani červené, žluté nebo tyrkysové. zilkastudio.cz

Blíže světovým módním značkám se posunula Zuzana Kubíčková, když svůj showroom přestěhovala z Vinohrad do domu uprostřed pražské Pařížské ulice. Velkorysý prostor ve druhém patře budovy s číslem 16 zabírá více než polovinu patra a ukrývá jak prezentační pokoje, tak pracovní místnosti. zuzanakubickova.com

Celý byt malíře a grafika Lubomíra Přibyla v Praze se točí kolem umění a jeho adorace. Rafinované interiérové prvky si výtvarník navrhl pro své oblíbené činnosti, jako jsou četba výtvarných publikací nebo sbírání uměleckých reprodukcí.

Ve svém pražském bytě žije Lubomír Přibyl s manželkou již od padesátých let. Zdědil ho po rodičích a postupem času si ho upravil do takové podoby, která do posledního detailu reflektuje jeho profesionální i osobní zájmy. Vytvořil z něj dokonalý prostor pro vnímání a trpělivé studium umění, čemuž se poctivě věnuje od úplných začátků své umělecké kariéry. Za život nashromáždil stovky uměleckých publikací a reprodukcí, které si pořizoval během pravidelných návštěv antikvariátů a uměleckých galerií.

live

My jsme využili jedinečného pozvání, jež nám zprostředkoval šéfkurátor Musea Kampa Jan Skřivánek, který Přibylovu konzistentní grafickou a malířskou abstraktní tvorbu představí na velké monografické výstavě letos v létě. Společně s fotografem Tomášem Součkem jsme pro vás interiér umělcova bytu zdokumentovali. Snad se nám podařilo zachytit neopakovatelnou atmosféru této obytné galerie a studovny.

Lubomír Přibyl patřil od konce padesátých let k silné generaci ⟶

Podobně jako na svých reliéfních obrazech sladil výtvarník celý svůj byt do neutrálních tónů černé, šedé, bílé a stříbrné barvy. Kromě vlastních funkčních invencí, jako je velký stůl s úložnými prostory v jídelně, postupně vybavil čtyřpokojový byt jednoduchým modernistickým nábytkem. V průhledu visí dílo Zhuštění v diagonále z roku 2012. Nad stolem je umístěn černý monochrom Posun prostorových plánů z roku 1996.

text Adam Štěch, foto Tomáš Souček

poválečných výtvarníků, kteří se zabývali informelem, přátelil se s Jiřím Kolářem, Bělou Kolářovou, Vladimírem Boudníkem nebo Josefem Hamplem. Po celou svou uměleckou kariéru vystavoval u nás i v zahraničí, získal řadu ocenění a byl členem Klubu konkretistů. Jeho metalicky blyštivá tvorba se omezuje výhradně na odstíny černé, šedivé, bílé a stříbrné. Proslul především svými provazovými reliéfními obrazy. I ty jsme si při návštěvě jeho bytu mohli detailně prohlédnout.

Po válce pracoval Lubomír Přibyl v podniku ČKD Přístroje ve Vysočanech, ve kterém se mimo jiné zpracovával letecký hliník. „Hliník jsem získával v různých velikostech a tvarech.

Formátoval jsem ho na malé obdélníkové desky, ze kterých jsem si posléze sestavil posunovací dvířka nízké vestavěné knihovny v ložnici,“ hovoří o své práci designéra výtvarník. Jejich design připomíná jakousi rytířskou zbroj a při pohybu s nimi se mozaika hliníkových obdélníků leskne a mihotá před očima.

Nýtovaná struktura hliníkových ploch

také připomíná některé Přibylovy abstraktní obrazy. Brzy potřeboval další úložné prostory pro své knihy.

Proto na druhé straně ložnice vytvořil přes celou stěnu monumentální bíle

lakované vestavěné skříně s posuvnými

dvířky, do kterých se pohodlně schovají stovky mohutných svazků. Součástí

Přibylova bytu jsou také další autorská

1

pracovní stůl s kovovou konstrukcí a dřevěnou lakovanou deskou, v jejímž středu je umístěna prosvětlovací deska, si Přibyl vytvořil ke grafické práci. Stůl má také několik nastavitelných prvků, včetně nejrůznějších tyček, které se dají polohovat a zvětšit tak desku. 2 Obývací pokoj je vybaven také funkcionalistickými křesly a rustikálními dřevěnými židlemi, které Přibyl se svou paní zakoupil v šedesátých letech. Nechybí zde ani nenápadný sofistikovaný závěsný systém na obrazy. 3 Kartotéka sbírky uměleckých reprodukcí je uložena ve vestavěných skříních. 4 Notoricky známá křesla Modelu B3 s přezdívkou Wassily, které v roce 1925 vytvořil v dílnách školy Bauhaus Marcel Breuer. Nad křeslem visí hliníkový monochrom Zhuštění, který Přibyl vytvořil loni.

řešení a návrhy, často originální, ale ve své utilitární prostotě téměř nepostřehnutelné. Uprostřed hlavní obytné místnosti umístil mohutný jídelní stůl. Velký, černě lakovaný dřevěný box, jehož deska je tvořena dvěma výklopnými křídly, spočívá na ocelové pojízdné konstrukci.

Snad ještě pečlivěji než o knížky se Lubomír Přibyl stará o bezpečné uložení sbírky uměleckých reprodukcí, které patří k jeho velkým celoživotním vášním. Po dobu několika desítek let si je kupoval v muzeích a galeriích a postupně si vytvářel jejich obsáhlou kolekci. Pro jejich uložení vyčlenil v bytě celou jednu místnost, do které navrhl vestavěný, na míru navržený kartotékový systém

ocelových schránek. Tyto ocelové šanony pro vkládání uměleckých reprodukcí jsou zapečetěny šrouby a uloženy ve vestavěných dřevěných regálech. Pro každé individuální studium vybraných reprodukcí musí

Lubomír Přibyl nejdříve konkrétní šanon vyšroubovat a otevřít. Je vidět, že v rámci své profese a koníčků nenechává nic náhodě. Studium a vnímání umění je pro něj celoživotní vášní, která zcela zásadním způsobem ovlivnila způsob, jakým žije.

Na to, jak sám tento vzdělaný a kultivovaný výtvarník tvoří, se v létě pro změnu zajděte podívat na jeho připravovanou výstavu do Musea Kampa.

5 V ložnici se kromě již zmíněných vestavěných knihoven nachází také několik dalších originálních Přibylových návrhů. Vytvořil je jako jakési intuitivní asambláže industriálních prvků. Jednoduchá postel je svařená z černě lakovaných ocelových jeklů. Nad ní je umístěna nástěnná lampa tvořená jednoduchou, teleskopicky nastavitelnou tyčí se dvěma žárovkami umístěnými na jejím konci. Jako by se v tomto objektu ozýval důvtip italského designéra Achilla Castiglioniho a jeho ready-made návrhů. Nad postelí visí černý monochrom Bicentrická síť z roku 1983.

Masivní

servis Lubomír Přibyl, Museum Kampa, 15. 7. – 5. 11., museumkampa.cz

Nad Přibylovou nízkou knihovnou visí dva z jeho hliníkových monochromů. Vlevo jsou to Zkosené hranoly z roku 1977 a vpravo Prostorová diagonála z roku 1964.

hurá do práce!

Ve své době to byl nejmodernější kancelářský nábytek. Zdá se však, že je i více než 80 let po svém vzniku aktuální, a proto se kolekce Racine znovu objevila v portfoliu značky Steelcase.

1 Racine přichází i s novou čtyřnohou variantou klasické třínohé židle. 2 Hnědá barva byla původním řešením nábytku v sídle společnosti Johnson Wax Company. 3 Kancelářský open space sídla je jedním z milníků ve vývoji moderních korporátních interiérů.

Celý příběh s návodem na hornbach.cz/dilo

Přestože kancelářský nábytek ušel během svého vývoje ve 20. století pořádný kus cesty, v současném světě měnících se pracovních podmínek i interiérů najdou své místo také klasiky. To platí také o nové kolekci nábytku, kterou představila americká značka Steelcase.

Sáhla pro ni do archivu, a to sice do roku 1939, kdy americký architekt

Frank Lloyd Wright navrhl jedno ze stěžejních děl své kariéry a zároveň milník v korporátní architektuře.

Jeho sídlo pro firmu Johnson Wax Company ve městě Racine ve Wisconsinu představovalo ve své době pracovní prostředí budoucnosti. Nejslavnější částí celého administrativního a laboratorního

komplexu byl Wrightův otevřený kancelářský prostor, ve kterém pod sériií hřibovitých pilířů seděl management této významné chemické společnosti. Aby bylo jeho pracovní nasazení co nejvyšší, Wrightova kancelář navrhla na zakázku sérii pracovních stolů a židlí a značka Steelcase teď vytvořila jejich inovovanou reedici ve spolupráci s nadací Franka Lloyda Wrighta. Charakteristické oválné stoly a třínohé židle se kromě své klasické hnědé barevnosti rozrostly také o bílou a černou verzi. Drobné detaily, jako je například zavírání na magnet, byly do nové kolekce implementovány, aniž by výrazným způsobem pozměnily její historický charakter.

text Adam Štěch, foto archiv Steelcase

z Košic do Buenos Aires

V roce 1924 se tento významný představitel moderního umění narodil v československých Košicích. Již ve věku čtyř let ale podnikl na palubě parníku RMS Alcantara se svými rodiči a sourozenci cestu do Buenos Aires, kde rodina našla svůj nový domov. O umění se Kosice začal zajímat v útlém věku, chodil do knihoven, četl romány a obdivoval vynálezy Leonarda da Vinciho. V té době také začal psát vlastní poezii, s čímž pokračoval až do konce svého života. ⟶

Jako by odešel teprve před pár minutami a zanechal po sobě rozdělanou práci. I po sedmi letech od smrti argentinského pionýra kinetického a světelného umění Gyula Kosiceho se jeho umělecký ateliér v Buenos Aires téměř nezměnil. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní oči.

Museo Kosice, Humahuaca 4662, Buenos Aires, kosice.com.ar

Ve čtyřicátých letech, kdy byla Argentina jednou z nejvíce prosperujících zemí na světě, se připojil k nové generaci avantgardních umělců. Spoluzaložil skupiny Asociación Arte ConcretoInvención (AACI) a Grupo Madí. Začal se intenzivně věnovat malbě, sochařství a především kinetickému a světelnému umění, jehož byl v Jižní Americe průkopníkem. V této době si také změnil své původní jméno Fernando Fellik tak, aby uctil své rodné město. Během padesátých a šedesátých let byl Kosice na vrcholu argentinské umělecké scény, vytvářel pohyblivé objekty z rozmanitých materiálů a své vize utopické architektury a měst vystavoval po celém světě. Jeho koncept antigravitačního města s názvem „Hydrospatial City“, pracující s plexisklem a vodou, je v tomto ohledu jednou z prvních radikálních urbanistických vizí druhé poloviny dvacátého století.

S vodou ostatně pracoval Kosice často. Jeho plexisklové objekty jsou často naplněné tekutinou, svítí, pohybují se, vytvářejí alternativní umělecké zážitky připomínající pohledy do vzdálených galaxií. Ostatně řadu z nich můžete dodnes vidět v jeho ateliéru, který v roce 2005 zpřístupnil veřejnosti. Kromě samotné expozice můžete projít vnitroblokem a za nenápadnými dveřmi vstoupit do jeho vlastního ateliéru, ve kterém se dodnes nachází celá řada vzpomínek a osobních předmětů z Kosiceho života i uměleckých děl. Například jeho raná dřevěná modulární plastika Röyi z roku 1944 se kromě jeho vlastního ateliéru nachází také ve sbírkách pařížského Centre Pompidou.

svobodná volba

Developerská společnost Trigema spouští nový koncept bydlení. Byty ve svém novém pražském domě Fragment neprodává, nýbrž pronajímá – a to kompletně zařízené. Stačí vybalit kufry, narovnat oblečení do skříní a začít pohodlně bydlet.

Projekt nájemního bydlení ve Fragmentu je stejně neobvyklý jako samotná budova z dílny architektonického studia Qarta.

Její rozeklanou hmotu s členitou fasádou tu a tam podpírají objekty sochaře Davida Černého, mezi nimiž doslova vyčnívá sedmipatrová nahá Lilith, jež vzbudila značně rozporuplný ohlas. Uvnitř architekti navrhli 140 bytů od garsonek po 5+kk, které nejsou na prodej, ale výhradně k pronájmu. Ale nikoli prázdné či dokonce bez kuchyně, nebo snad shell and core, nýbrž plně zařízené.

Velké stěhování začíná v březnu a bude trvat až do konce května, kdy mají být obsazeny poslední volné byty. Jejich zařízení dostala na starost interiérová designérka Lucie Nováková, která jim

přisoudila moderní minimalistický vzhled, jemuž dominuje kombinace bílé, černé a šedé, doplněné o solitérní barevné akcenty. „Všechny byty jsou podobně zařízené, ale nenajdete žádné dva identické,“ říká Eva Jílková z realitní kanceláře Svoboda & Williams, která všechny jednotky ve Fragmentu pro developera exkluzivně pronajímá.

V bytech v závislosti na jejich velikosti najdete jídelní stůl, židle, menší komodu či policový systém, v ložnici postel i s matracemi a v obývacích pokojích sofa. Nájemníci také musí vědět, že byty bez nábytku si najmout nelze. „Hodně jsme využívali modulární nábytek, vybírali kousky, které lze snadno přesouvat, aby prostor nepůsobil zaskládaně a jeho

využití bylo co nejvíc variabilní,“ říká

Lucie Nováková.

Kuchyňské linky na míru jsou plně vybavené včetně myčky na nádobí, ledničky a trouby. Každý z bytů má také pračku a sušičku, případně kombinaci obojího v jednom. Návrh jednotek se rovněž vyznačuje množstvím na míru vestavěných úložných prostorů.

A jestli jste se chtěli zeptat, zda v budově mají sklep, pak vás ujistíme, že ano. A mezi nimi i jeden vskutku výjimečný – nenajdete jej v temném podzemí, ale v nejvyšších patrech, s velkoformátovým oknem a výhledem na nedaleký břeh Vltavy a severní čtvrti hlavního města. To není sklep, ale dokonalá zašívárna.

1 Všechny byty v projektu Fragment se pronajímají kompletně zařízené včetně nábytku, osvětlení i plakátů na stěnách. 2 Byty disponují plně vybavenými kuchyňskými linkami na míru. 3 Koupelny mají sprchový kout, ale v domě je šest VIP bytů s vanou. 4 Interiéry navrhla designérka Lucie Nováková v kombinaci bílé, černé a šedé, jež doplnila barevnými akcenty, jako je například zelené sofa.

text Vladan Šír, foto archiv Svoboda & Williams

jedno stisknutí

nejjednodušší ovládání

Sprchový sloup Termo TE 094 od značky Ravak je vybaven termostatickou baterií, která umí okamžitě smíchat vodu tak, aby tekla teplá hned po spuštění a její teplota už dále nekolísala. Optimálních 38 °C lze za xovat na jednom ze dvou ovládacích tlačítek a dále jen relaxovat. ravak.cz

elegantní hybrid

japonský design se představuje ve své největší síle v Kjótu

Nadčasové hodnoty japonského řemesla a současný evropský design. Obojí je vlastní produkci japonské nábytkářské značky Karimoku, která nedávno otevřela svůj první showroom mimo Tokio s názvem Karimoku Commons v Kjótu. Elegantní prostor, ve kterém hraje prim světlé přírodní dřevo a šedivé omítky, navrhl renomovaný architekt Keiji Ashizawa. Ve starém tradičním dřevěném domě vytvořil jakýsi hybridní prostor propojující showroom a kanceláře zaměstnanců. karimoku.com

glitzy

ital ve švédsku

sharp shapes

světla New Yorku pronikavě září

barevné soukromí hvězdy současného designu

Italský designér usazený ve Švédsku Luca Niche o poodhalil své soukromí a nechal nahlédnout do svého nově zrekonstruovaného domu ve Stockholmu. Klasický skandinávský domek obložený

modulární nábytek ostré geometrie Další z lokálních výrobců svítidel sídlících v New Yorku se dere do světa. Astraeus Clarke je mladé studio tvořené Jacobem a Chelsie, kteří své okouzlení materiály vtiskávají do ušlechtilých osvětlovadel, například série závěsných světel 120, která evokuje blyštivý noční život New Yorku. astraeusclarke.com

růžově natřenými palubkami skrývá barevný interiér s mnoha Niche ovými vlastními návrhy. nichettostudio.com

Rodinná německá nábytkářská rma Ames je známá svou inspirací tradičními kolumbijskými řemesly. Nyní se však posouvá dále a na pomoc si bere přední evropské designéry. Na Maison et Objet v Paříži představila nový modulární sedací systém od valencijského designérského studia MUT. amesliving.de

druhá míza

Na místě staré kliniky vyrostl v lázeňském městečku Bad Gastein uprostřed Alp hotel jménem Comodo. Zvenku byste si ho mohli splést s jinými horskými „boudami“, ale když přijdete blíž, zjistíte, že berlínské weStudio se tu úspěšně pokusilo oživit ducha zlatých sedmdesátých.

Berlínský designér Piotr Wisniewski a architektka Barbara Elward se v městečku na půli cesty mezi Salcburkem a Villachem rozhodli oprášit zašlou slávu místních ubytovacích zařízení. V kulisách zalesněných hor se sem totiž v šedesátých a sedmdesátých letech sjížděla rakouská, německá i italská honorace. Koupele v místních termálech, ale i pobyt v nedalekých jeskyních, jejichž vzduch měl prý blahodárný vliv na krevní oběh, to stálo v předpisech lékařů napříč Evropou. Městečko pod tlakem turistického ruchu vzkvétalo, což se projevilo i na místní architektuře. Jeden hotel vedle druhého ve stylu belle epoque, ale i brutalistní kongresové centrum a další stavby. A pak, na začátku osmdesátých let, se hosté začali po anglicku vytrácet.

Druhý dech začal Bad Gastein, nabízející turistická lákadla v zimě i v létě, chytat až relativně nedávno, v nemalé míře i díky zájmu věhlasných architektů, kteří tu nacházejí kouzlo starých časů. Comodo je takřka dokonalým ztělesněním tohoto trendu – nabízí 70 pokojů ve velikostech od 19 do 50 metrů čtverečních, vlastní spa, soukromé kino nebo restauraci se surovinami z okolních farem.

Především se tu však propadnete o padesát let zpátky, protože Wisniewski a Elward si se společnými prostory i jednotlivými pokoji opravdu vyhráli.

V lobby najdete pohovku Camaleonda od Maria Belliniho, přesně takovou, co kdysi zdobila již zmíněné kongresové centrum, jež se v Bad Gasteinu s velkou slávou otvíralo v roce 1974. ⟶

text Václav Rybář foto archiv Design Hotels

Jedno z luxusních apartmá s volně stojící vanou a pečlivě vybraným mid-century vintage nábytkem. Taková pohovka, to je hotový stroj času!

dolcevita

Nad pohovkou visí zrcadlo Rondo od Oskara Zięty, jinde budete obdivovat nepřehlédnutelnou židli Elda od

Joe Colomba nebo stolní set Knoll od Gae Aulenti. Podobných radostí pro milovníky umění a designu je tu víc než sto a lze je lovit v prostorách hotelu jako velikonoční vajíčka.

Pokoje píší další kapitolu unikátního designu, protože v nich najdete na míru ušité koberce z indické a novozélandské vlny v barvách hor, které Bad Gastein obklopují. Designové studio Amberdesign

(Gosia Warrink a Katja Koeberlin) zajistilo také osobitou výmalbu stěn a obrazů s výjevy místní přírody. To kdyby vám nestačil impozantní pohled z mnoha francouzských oken, které

pokoje lemují. Ve čtyřech luxusních apartmá najdete volně stojící vanu či prostorné balkony s dechberoucími panoramaty. Aby byla atmosféra kompletní, zahrnuje vybavení pokojů také gramofony a pečlivě vybranou sbírku vinylů. Duch sedmdesátých let vás tu bude provázet na každém kroku, ale nemusíte se bát, hotel má i Wi-Fi připojení a v místní restauraci můžete za kulinářské vrcholy platit kartou, kterou rádi akceptují i v baru, kde umí mimo jiné unikátní koktejly z místních bylinek. Unikátní, to je slovo, které hotelem spojujícím staré, nové a nadčasové rezonuje bez ohledu na dekádu, v níž se právě ocitnete. Přijeďte si tyto lázně těla i duše prohlédnout co nejdřív.

1 Vřelá paleta barev sedmdesátých let svědčí i restauraci, která nabízí lokální kuchyni ze surovin dodaných z okolních farem. Hory na vás shlížejí nejen za okny, ale i ze zarámovaných tisků na stěnách. 2 Každý malý detail interiérů je pečlivě vybíraný, noční stolky a lampičky jsou vyrobené na míru hotelu Comodo. Všech sedmdesát pokojů je symfonií dobrého vkusu. 3 Umění vás v Comodu bude obklopovat od hlavy k patě, od stropu k podlaze. A když budete chtít obdivovat největšího z umělců, Matku přírodu, stačí vám jen projít dveřmi na balkón a rozhlédnout se po krajině.

na otočku

Nemáte čas na prodloužený víkend, přesto vám je Česko malé a rádi byste se alespoň nadechli čerstvého vzduchu za hranicemi? Máme pro vás čtyři tipy na kulturní výlet k našim sousedům.

Haus der Kunst, Mnichov

Do bavorské metropole se čas od času vyplatí zajet. My osobně máme rádi tamní Dům umění, který nemá své vlastní sbírky, zato pořádá skvělé přehlídky sučasného umění. Za vidění ale stojí i samotná budova, která byla postavena v botanické zahradě podle projektu

„Hitlerova architekta“

Paula Ludwiga Troosta a otevřena v roce 1937.

Praha–Mnichov

382 km

hausderkunst.org

Galerie Nedbalka, Bratislava

O znovuotevřené Slovenské národní galerii píšeme v jiné části tohoto čísla, během návštěvy Bratislavy byste ale určitě neměli vynechat tento překrásný výstavní prostor v historickém centru města, zaměřený na moderní slovenské umění. Architekti Viktória Cvengrošová a Virgil Droppa získali za unikátní dostavbu budovy Cenu Dušana Jurkoviče.

Praha–Bratislava

328 km nedbalka.sk

Kunstgewerbemuseum, Berlín

Berlínské Uměleckoprůmyslové muzeum je nejstarší svého druhu v Německu. Stálé a dočasné výstavy můžete vidět na dvou místech v Berlíně: v brutalistním Kulturforu u Potsdamer Platz a v malebném prostředí zámku Köpenick na ostrově na řece Dahme. Koncem března tu budou zahájeny dvě zajímavé přehlídky. Retropia představí interiérový design ve východním bloku včetně např. hotelu Thermal v Karlových Varech a výstava Čtyři elementy nabídne srovnání současného berlínského a pařížského designu.

Praha–Berlín 349 km

text Tereza Finková, foto archivy galerií

smb.museum

MAK, Vídeň

Do Vídně jsme vás vzali přesně před rokem, ale ani letos ji v našem uměleckém speciálu nemůžeme vynechat. Vybrali jsme muzeum, které prezentuje design a zároveň stojí blízko nádraží. V muzeu užitého umění se právě koná předlouhý umělecký večírek, který skončí až 7. 5. Výstava Fest se zabývá vším, co lze slavit. Oslavy se konají z náboženských a politických důvodů, divoké slavnosti umělců a jiné slavnosti někdy překračují tabu, soukromé oslavy odrážejí společenské kontexty.

Nejnovější přírůstek na pražské gastronomické mapě hlásí pouhý měsíc po otevření plnou obsazenost. Může za to nejen miniaturní prostor bistra, ale také menu, které hosty vrací do dětství.

Miniaturní bistro v přízemí pražského činžáku disponuje pouhými 16 místy k sezení, z toho zhruba polovinu tvoří centrální sdílený stůl. V letních měsících by se kapacita měla rozšířit o pár stolečků na zahrádce.

Dekoratérka Adéla Lipár Kudrnová se při zařizování Bistra Šodó v pražských

Dejvicích musela poprat s miniaturním prostorem. Výsledkem je vzdušná a útulná provozovna, která žije rušným životem. Ostatně, tak to bylo od počátku v plánu. „Nabízíme jednoduchá jídla tvořená jen několika komponenty, která jsou rychlá na přípravu. O to víc nám ale záleží na kvalitě a čerstvosti ingrediencí a vizuální stránce jídel,“ říká mi Gabriela Ogurčáková, která se svým manželem Petrem (bistro Etapa) a přáteli Zuzanou a Honzou (Taste of Prague) bistro vlastní. Prostor je díky proskleným výlohám a bílé výmalbě krásně světlý a může si tak dovolit mobiliář vyrobený na míru z tmavšího dřeva. Ve stejném

designu jako centrální stůl a lavice je také pult s kávovarem a dezerty. Ten je navíc opatřen bílou pracovní deskou z terazza. K tomu všemu perfektně ladí minimalistické dřevěné stoličky v cihlové barvě, kterou je na stěně vyvedena i originální malba od ilustrátorky Hany Sedláček. Ta se postarala i o motivy nad barem, v jídelním lístku nebo na roletě. Mobiliář doplňují ještě designové hvězdy – regály Hay a svítidla &Tradition. Delikátní jídlo, jako třeba grilovanou hlívu s topinamburem a holandskou omáčkou nebo signiture dish v podobě buchtiček se šodó, tu podávají na vintage porcelánu z antiku v Rozkoši u Humpolce, vybrané kousky pak pro bistro vytvořila na míru Helena Stiessová.

1 Menu není nijak obsáhlé, ale svého favorita si v něm najde asi každý. Hvězdou jsou buchtičky se šodó, ale i vejce do skla s klobásou nduja, hnědým máslem a sýrem Comté. 2 Kvůli nedostatku místa se sezení pro strávníky našlo i ve dvou výlohách. 3 Polovina celého týmu. O hosty se tu stará celkem osm zaměstnanců a čtyři majitelé.

servis Šodó, Wuchterlova 1, Praha 6, Dejvice, pridejsisodo.cz

retročína

restaurace Bao Express, Paříž

Studio Atelieramo dokončilo interiér čínské restaurace v Paříži. Zelené stěny a zaoblené dřevěné boxy evokují hongkongské dinery sedmdesátých let. Prostor o rozloze 500 m2 sídlí v bývalé továrně na kno íky a je rozdělen do tří částí: pekárna, jídelna a sklepní bar. baofamily.co

hlad je převlečená žízeň

architektka

Posláním interiérové architektury Návštěvnického centra Bernard v Humpolci je umocnění zážitku z návštěvy pivovaru, ale také poskytnutí útulného prostředí pro odpočinek a posezení s přáteli. Velkorysý prostor s expozicí, prodejnou a pivnicí slouží jak místním z Humpolce a přilehlých měst, tak návštěvníkům ze vzdálenějších částí republiky i světa, kteří se do města na Vysočině vydávají ze dvou důvodů: za kvalitním uměním (8smička) a dobrým pivem. Otevřeno je od pondělí do neděle. navstivtebernard.cz

Chopin Wheat Vodka

je vyrobena z ozimé pšenice, pěstované na nejúrodnější půdě v Polsku, v oblasti Podlasie. Chopin Wheat Vodka Vás ohromí svou decentní vůní chlebového těsta a slastné chuti medu v ústech. Dlouhá, vyrovnaná chuťová koncovka překvapí prvky karamelu.

kaviár každý den

restaurace Caviar Kaspia, Londýn

„Příběh kaviáru je příběhem cestování. Náš myšlenkový koncept, který stojí za interiérem restaurace Caviar Kaspia, je přinést do Londýna francouzské umění ‚de vivre‘. Chceme, aby hosté měli pocit úniku z všednodennosti, ale zároveň si tu připadali jako v soukromém domě,“ říkají Artur Miranda a Jacques Bec ze studia Oitoemponto. caviarkaspialondon.com

hody, hody

velikonoční menu Marka Fichtnera v bance

Velikonoce provázejí tradiční pokrmy, jejichž příprava vyžaduje dostatek času a zkušeností. Nemáte-li jedno či druhé, vyplatí se spolehnout na profesionály. Namísto zdlouhavého chystání kopřivové nádivky či šťavnaté pečínky se od 6. do 12. 4. můžete vydat do restaurace Červený jelen v centru Prahy na tematické velikonoční menu. cervenyjelen.cz

jednohubky

kavárna Plato v Ostravě

Kavárnu můžete navštívit, aniž byste nutně museli zajít na výstavu nebo některý z galerijních programů.

Kromě kávy, moravského vína a dalších nápojů nabízí dezerty, tapas nebo krajíce obloženého chleba. Specialitou je káva z džezvy. Součástí interiéru je i hydroponická stěna, ve které ekologicky pěstují saláty. plato-ostrava.cz

www.exclusivedrinks.cz

Barbara Bencová, B2 Architecture

jihokorejská lidová kultura

V roce 2012 vtrhl na globální popovou scénu šílený

rapper PSY se svým hitem Gangnam Style. To byl jen začátek, nebo spíše nejhlučnější proud tzv. korejské vlny, která zaplavila hudbu, film, výtvarné umění i módu a která má i svůj vlastní čínský název: Hallyu. Momentálně se převalila přes Londýn.

Repliku ponuré suterénní koupelny, v níž hlavní hrdinové filmu Parazit chytali wi-fi připojení, ikonické kostýmy a rekvizity ze seriálového hitu Netflixu Hra na oliheň nebo outfity, v nichž vystupují zástupci různých generací tzv. K-popu, od PSYe přes dívčí kapelu Aespa až po jihokorejskou verzi New Kids on the Block, skupinu Ateez.

I takové kuriozity můžete vidět na velkolepé výstavě Hallyu! The Korean Wave, která bude v londýnském

collect

Victoria & Albert Museu otevřena do konce června. Nechybí samozřejmě ani „seriózní“ příklady současného jihokorejského umění, monumentální

díla od Nam June Paika, Ham Kyungah a Gwon Osanga. Video úryvky z filmových dramat odlehčují ztřeštěné hudební klipy a pestrý kolorit korejské vlny doplňuje dvacítka módních looků od návrhářů, jako jsou Tchai Kim, Miss Sohee nebo Minju Kim, stejně jako rané příklady reklamy a brandingu včetně ⟶

Gwon Osang, Untitled G-Dragon, A Space of No Name, malovaná socha.

text Tereza Finková, foto archiv Victoria & Albert Museum

originálního plakátu z olympijských her v Soulu v roce 1988 nebo první korejské značkové kosmetiky z roku 1910.

„Jižní Korea uchvátila celý svět svou živou a kreativní populární kulturou hallyu, která proměnila image země z té, kterou zdevastovala korejská válka, na přední kulturní velmoc v éře sociálních médií a dnešní digitální kultury. Tento fenomén byl umocněn technologicky zdatnými a společensky uvědomělými globálními fanouškovskými základnami, což dále zvyšuje relevanci hallyu po celém světě,“ řekla během vernisáže loni v září kurátorka výstavy Rosalie Kim.

Přehlídka začíná již v úvodu zmiňovaným virálním hitem PSYe z roku 2012. Samotná píseň i svérázné taneční

pohyby obtloustlého zpěváka oděného v růžovém saku se přes noc staly senzací a také prvním hudebním videem, které na YouTube dosáhlo jedné miliardy zhlédnutí. Úspěšné video bylo ranou reflexí mezinárodní přitažlivosti hallyu, která odstartovala celosvětový fenomén. Návštěvníci, osvěženi intenzivním hudebním zážitkem, pokračují muzeem dál již poklidnějšími částmi výstavy. Sekce „Od trosek k chytrým telefonům“ poskytuje historický kontext raketového vzestupu korejské vlny. Další část je zaměřena na úspěch K-filmu, přičemž mapuje nástup jeho popularity od 90. let, která patřila Kim Ki-dukovi, až po současnost, na ni pak navazují hudební a módní vrstvy hallyu.

1 Ve vitríně vpravo můžete vidět plakát k letní olympiádě, která se v Soulu konala v roce 1988 (ano, to je ta, na níž československý tenista Miloslav Mečíř získal zlato v singlu). Moderní zobrazení tygříka je doplněno ukázkami tradičních historických artefaktů. 2 Tkané šaty Moon Jar návrhářky Minju Kim z kolekce Edward's Christmas F/W 2021. 3 Kráska obdivující samu sebe, věnováno Kim Hong-Do. Joseon, přelom 18. a 19. století. 4. Pohled do expozice výstavy Hallyu! The Korean Wave která je ve Victoria & Albert Museu v Londýně k vidění do 25. 6.

Rony Plesl přiveze v dubnu do pražského Musea Kampa svou úspěšnou instalaci z loňského Benátského bienále a rovnou k ní přidá nové počiny ze své aktuální autorské tvorby.

Nadcházející výstava Stromy rostou z nebe českého umělce, designéra a aktuálně hostujícího šéfredaktora Dolce Vity Ronyho Plesla v Museu Kampa představuje stejnojmennou instalaci skleněných plastik, která byla vloni prezentována na 59. Mezinárodním bienále umění v sekci Collateral Events v Benátkách. Pro Plesla byla výstava jedním ze zlomových okamžiků jeho kariéry, která se v tuto chvíli přiklání k výtvarnému umění jako nikdy dříve. Kromě křišťálových kmenů z Benátek představí autor vizuálně nápadnou skladbu objektů ve tvarosloví divokých růží a ostrých trnů transformovaných do smyslných, subverzivních až zneklidňujících obrazů.

Na výstavě, jejíž kurátorkou je Lucie Drdová a která začíná 1. dubna, bude mít premiéru také objekt s trny a detailem ženského přirození Vagina Dentata.

text Adam Štěch, foto Martin Polák

žena ženám

Šperkařka Janja Prokić studovala na UMPRUM mimo jiné v ateliéru Kurta Gebauera. Proto ve svém novém showroomu, který otevřela loni na podzim, vytvořila výstavní prostor, v němž prezentuje tvorbu současných českých umělkyň i designérek.

„Výstavy budou probíhat pod mým kurátorským výběrem. Ráda bych představovala umělce, jejichž díla jsou zastoupena v mé osobní sbírce a jejichž tvorbu považuji momentálně na poli současného umění za nejzajímavější. Můj přístup ke sběratelství je velmi intuitivní. Většina děl, která mám, ve mně vyvolává jistý druh hlubokého pohnutí, které ani nedokážu popsat slovy. Je to velmi konkrétní a specifický pocit srovnatelný s tím, když dojde k nějaké niterné situaci, ale také spojený s jakýmsi až bažením. Pak mám touhu tu konkrétní věc mít. Ve své galerii bych ráda vystavovala umělce, jejichž práce ve mně přesně toto vyvolává. Po vytvoření výstavního plánu vyšlo najevo, že jsou to shodou okolností pouze

ženy. Není to tedy koncept této galerie, ale ženské umění ke mně promlouvá a byla bych ráda, kdyby označení ‚ženské umění‘ dostalo jiný rozměr. Všechna díla spojuje jistá křehkost a zároveň brutalita, jemnost a síla. Do týmu jsem také přizvala za mě nejzajímavější historičku umění z mladé generace Kláru Vavříkovou, jejiž volné texty považuji za umělecké dílo samo o sobě,“ vysvětluje Janja Prokić koncept galerie.

Zahajovací výstava patřila Tereze Příhodové Štětinové a Michaele Karásek Čejkové. Od konce března můžete v showroomu Janja Prokić Store vidět tvorbu Pauly Benčaťové, jež pracuje specifickým způsobem s porcelánem, a malířky Kristiny Bukovčákové.

1 Pozadí Janjiným prstenům dělá dílo Jana Híska. 2, 3 Na první výstavě v galerii U Lužického semináře 11 se představily sochařka Tereza Štětinová Příhodová a fotografka Michaela Karásek Čejková. „K jejich práci mám velmi blízko. Terezu obdivuju a s Michaelou máme za sebou skoro desetiletou velmi úzkou spolupráci a všechny nás pojí hluboké přátelství i velmi podobné pohledy na umění. Holky společně studovaly fotografii na FAMU, ale obě se přestaly věnovat volné tvorbě v tomto médiu. Tereza se dostala k soše a Míša ke komerčním projektům. Na zahajovací výstavě byla k vidění jejich díla týkající se mateřství a vnitřního světla-plamene,“ říká Janja Prokić.

Janje na portrétu sekunduje kromě pejska také obraz od sochařky Kláry Křišťálové.

text Tereza Finková, foto archiv Janji Prokić

Česká krajina

Příběhy českého designu 1990 – 2020, do 18. 3., Galerie UM, UMPRUM, Praha

Práce studentů, absolventů a pedagogů UMPRUM, animované dokumenty a fotogra e Vojtěcha Veškrny přibližují neotřelým a hravým způsobem produkci vybraných českých rem. Česká krajina přenáší do Prahy expozici, která byla k vidění v Pražském domě v Bruselu a z části i v Design Museu Brussels. umprum.cz

Tři výstavy najednou

do 16. 4., galerie současného umění Plato, Porážková 26, Ostrava

První, mezinárodní projekt, představuje téma sebescénování. Druhá výstava otevírá nový cyklus, který bude věnován rozmanitosti tvorby mladé generace spojené s Ostravou. A třetí přináší zprávu o tom, jak současní ukrajinští umělci a jedna věštkyně uvažují o osudu své země. plato-ostrava.cz

Výrazná představitelka generace 80. let ještě jako studentka AVU hledala cestu k tématům a výrazu, kterými by se osvobodila od stereotypů tehdejší ideologické výuky. Zaujalo ji konceptuální umění a performance. Pro svůj průzkum zvolila konfrontaci vlastního těla s geometrickými a silovými poli v přírodě

a později také v interiéru. Intenzivně de novala svůj stín obrysovou kresbou až dospěla k monumentálním, dotýkaným dílům na papíře, ve kterých využívala rtěnku. Často se vrhá do nových a nových experimentů, v nichž se mění vše – od forem a žánrů přes materiály a obsahy. ghmp.cz

Představení Vrány, s nímž soubor Holektiv slaví úspěchy na festivalech u nás i v zahraničí, propojuje design, umění a přírodu s fyzickým divadlem a hudbou Terezie Kovalové. Scénografický objekt vytvořila dvojice Herrmann & Coufal, kostýmy Michaela Čapková. ,,Téma vran nás od počátku oslovovalo svou šíří.

Postupně jsme se pak více soustředili na téma z pohledu tradice, lidové kultury a mýtu. Fascinovalo nás, že vrány mají svůj silný význam ve všech kulturách, kde tito ptáci žili nebo žijí. Jsou silnými symboly – života a smrti,“ uvádějí autorky konceptu Andrea Vykysalá a Karolína Křížková. divadlox10.cz

Art, Life. Umění pro život nová stálá expozice, Uměleckoprůmyslové museum, Praha

V šesti sálech představuje expozice plastický a živý obraz evropského užitého umění od antiky až po design 20. a 21. století. Ukazuje, jak všechny věci kolem nás vstupují do života, je doplněna projekcemi a motivy lightboxů, které vyvolávají dialog uměleckých děl se současností. upm.cz

Jindřich Zeithamml do 19. 3., Dům umění, České Budějovice

Kresby z druhé pol. 70. let, kdy studoval v Düsseldorfu, obrazy z téže doby odkazující na mytologická a mystická východiska, barevné tisky i závěsné formáty na pomezí obrazu a sochy jsou k vidění na skvělé výstavě v českobudějovickém Domě umění. dumumenicb.cz

Margita Titlová: Purpurová vertikála do 14. 5., Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Praha

Holektiv: Vrány

Markéta Magidová zve návštěvníky do Kunsthalle Praha na multižánrovou odyseu plnou aktuálních společenských otázek, jež se nebojí zpracovávat hravou, humornou a snovou formou. Dospělá témata umně propojuje s estetikou dětských kreseb a dětského pohledu na svět.

vejce natvrdo

„Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“

„A proč se nejí?“

„Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“ To je úryvek z rozhovoru dcer Markéty Magidové, dvojčat Ester a Zoe, které ji v její tvorbě hodně inspirují.

Jejich kresby přetváří na digitální malby na látce, v kovové sochy nebo digitálně animované filmy, a propůjčuje jim tak monumentalitu, čas a prostor.

„Tato výstava chce nabídnout jiný úhel pohledu na to, jak bychom spolu mohli

žít coby jedinci, domácnosti, různé komunity i jako obyvatelé stejné planety,“ přibližuje kurátorka Andra Silapētere.

Chorvatský investor Ivan Meštrović si odskočil od podnikání a vytvořil objekty ve tvaru vejce z těch nejvzácnějších a nejpodivnějších materiálů.

Od mládí se věnoval malování, hudbě a sportu, ale nakonec se stal investorem. Když před pár lety podnikání po celém světě uťal covid, začal si Ivan Meštrović pro zábavu pohrávat s myšlenkou, že bude vytvářet sochy. Vzorem mu byl známý výtvarník Anish Kapoor.

„Potřeboval jsem materiál, který bude vyprávět příběh,“ uvedl Meštrović během své lednové návštěvy Prahy. Ale co z něj udělat? Napadla jej koule, která má všeobecně srozumitelný, leč fádní tvar. Od ní však nebylo daleko k vejci, symbolu zrození a dokonalosti.

Za uplynulé dva roky vytvořil šestadvacet rozmanitých kousků z materiálů, jako je třeba osm tisíc let staré dřevo nebo běžně nedostupné kompozity využívané v letectví.

Ve výrobě je například objekt z železa získaného z jednoho ukrajinského a jednoho ruského tanku, jež byly zničeny v loňských bojích o Buču. Celkem chce na svět přivést 99 vajec a volit čím dál radikálnější a nečekanější materiály.

Vzhledem k tomu, že jedno z prvních obsahuje radioaktivní složky z Černobylu a Fukušimy, máme se zřejmě nač těšit.

1 Tucet objektů vystavil Ivan Meštrović na jediný večer v půlce ledna na Pražském hradě. Svůj koncept dotáhl i po obchodní stránce: pokud má zájemce strach, že by vejce s cenovkou od 180 do 200 tisíc eur jednou ztratilo na hodnotě, vyplatí jedna dubajská banka majiteli 150 tisíc eur. V Česku jej zastupuje Carollinum. 2 Autor konceptu s jedním z artefaktů.

Markéta Magidová: Moje sladká nejedlá planeta, do 1. 5., Galerie 3, Kunsthalle Praha.

text Vladan Šír foto Ivan Meštrović Artlab

700 let své historie si město Zlín připomíná v zámeckém parku sérií multimediálních instalací, která vrcholí konstelací tekutých tvarů rozmístěných nahodile mezi stromy. Autory vizuální koncepce projektu jsou architekti ze studia Loom on the Moon.

Zlaté časy

První část expozice pracuje s osobitým pohledem spisovatele Pavla Kosatíka na vývoj města a jeho okolí, který architekti Lenka a Martin Hejlovi s kolegou Janem Nálepou doplnili kresbou. Na tuto část navazuje imersní film, sekvence malovaných obrazů, které návštěvníky přenesou do minulosti města. Vrcholem výstavy je konstelace tekutých tvarů rozmístěných mezi nejkrásnějšími stromy v parku. Zrcadlí jejich koruny, plynoucí nebe a zvídavé kolemjdoucí. Duší této instalace je zvuková kompozice, která je oslavou cyklického času, střídání ročních dob, prodlužování a zkracování dnů, momentů rovnodennosti a slunovratů a zároveň funguje jako překvapivý sluneční kalendář nebo orloj.

Umění doby fin de siècle ze sbírek

Západočeské galerie v Plzni

5\4 — 3\9\2023

Západočeská galerie v Plzni výstavní síň Masné krámy Pražská 18, Plzeň

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.

www.zpc-galerie.cz

Část umělecké sbírky Josefa Maixnera je nyní k vidění v pražské galerii Magnus Art. Najdete tu i sochu Pekelné sáně Karla Nepraše, jež dala jméno celé jeho kolekci i galerii, kterou bude brzy otevírat doma v Kroměříži.

Co je na pražské výstavě k vidění?

Je to výběr z mojí sbírky, který provedly kurátorky galerie Magnus Art. Dlouho hledaly název, až jim v tom pomohl malíř Josef Bolf, který měl svého času společně s Tomášem Vaňkem, Jánem Mančuškou a Janem Šerýchem uskupení Bezhlavý jezdec. Já pravidelně jezdím každý pátek do Prahy z Kroměříže. Kurátorky se Josefa Bolfa na mě ptaly a on jim odpověděl: „Ano, znám, to je takový jezdec.“ Ten název do jisté míry vystihuje, že moje sběratelství je jízda.

Řekněte mi, proč umění? Proč ne rychlá auta, starožitnosti?

Zrovna rychlá auta jsou moje obrovské

1 Sběratel Josef Maixner mezi díly ze své sbírky. 2 Tadeáš Kotrba, Agni/Beránci, 2020.

3 Vojtěch Kovařík, Samuraj, 2019. 4 Karel Nepraš, Pekelné sáně, 1968. 5 Část sbírky je instalována ve vile v Kroměříži.

hobby. Jezdil jsem ve formuli Radical a asi šest let jsem měl motokárovou dráhu v Kroměříži. Miluju silná auta, ale mám strašně málo možností zajet někam na okruh, na tom brněnském teď převažují motorky, takže jsem toho nakonec nechal. A k umění jsem měl vztah od mládí, zkoušel jsem sám tvořit, ale nemám pro to schopnosti.

Zklamalo vás to?

Samozřejmě jste zklamaný, když zjistíte, že to nejde, ale musíte si najít jinou cestu, která vás naplní – nebude to tvorba, ale stačí se jen dívat a za uměním chodit.

Takže mě zajímalo vždycky, ale sběratelsky mě vůbec nebralo. To změnily až koberce,

které mě nadchly. Začal jsem jezdit do Hamburku, byl jsem i v Íránu, učil jsem se, jezdil jsem do Vídně na aukce, věnoval jsem jim hodně času. Po asi čtyřech letech jsem přešel k výtvarnému umění.

Bylo nějaké první dílo, u kterého jste si

řekl: Tohle bude moje první?

Když jsem ještě sbíral koberce, všiml jsem si, že v New Yorku bude po internetu probíhat aukce obrazů Dmitrije Krapivného, žáka Pavla Filonova. Ruská avantgarda bylo tehdy moje nejoblíbenější období v umění, a tak jsem jeden obraz vydražil a nechal ho restaurovat. To byl můj první. V prosinci 2022 uběhlo šest let od této aukce.

Radíte se při budování sbírky s kunsthistoriky a kurátory?

Ne. Už když jsem se věnoval kobercům, studoval jsem si vše sám, abych získal co nejvíc znalostí. Proces samostudia mě strašně baví a myslím, že je to nejhlubší způsob, jak získat o umění povědomí. A když si nejsem jistý, můžu zavolat a zeptat se. Ale snažím se tříbit svou intuici a dojít i přes chyby k dobrému výsledku.

Jak rozsáhlá je vaše sbírka?

Teď má na čtyři sta položek. Důležitý je koncept, kdy chci, aby artefakty byly viditelné, aby byly přístupné mně i dalším lidem.

Máte tedy pro svou sbírku v plánu i muzeum nebo galerii?

Podařilo se mi koupit prázdný dům v sousedství, kde nikdo nebydlí, není tam nábytek, koupelna ani kuchyň, žije tam jen umění. Současně jsem koupil starou budovu v centru Kroměříže a rozhodl se, že po rekonstrukci budu v této bývalé konírně z roku 1850 pořádat pravidelné výstavy. První vernisáž se koná

21. dubna. V největším sále bude viset Josef Bolf, Daniel Balabán a Jiří Petrbok, ve druhém Andrej Dúbravský a ve třetím zahraniční umělci ze sbírky. Součástí galerijního programu budou i čtvrtky věnované přednáškám, workshopům a prohlídkám sbírky.

Co byste po svých zkušenostech poradil začínajícím sběratelům?

Sběratelství se odvíjí od toho, jaké máte nanční možnosti. Třeba já mám asi tak střední možnosti, což znamená, že nemůžu koupit všechno, co by se mi líbilo. Ten, kdo má malé možnosti, tomu bych poradil asi toto: Kupuj si kresby, gra ky. Ten, kdo má větší možnosti, tomu bych řekl: Kupuj obrazy a sochy od současných autorů a choď za nimi do ateliérů. To spojení osobnosti s dílem je fenomenální. Autory všech děl ve sbírce znám a je to strašně fajn. Radil bych tedy, ať jsou aktivní a jdou do ateliéru. Umělec bude rád.

text Vladan Šír, foto Igor Zacharov, archiv galerie Pekelné sáně

1 Německý architekt Thomas Burlon vystoupil v Praze již podruhé. 2 Belgicko-německý umělec Bernd Trasberger. 3 Tzv. Antivilla od kolektivu autorů Brandlhuber+Emde, Burlon z roku 2019. 4 Fade To Grey z roku 2012 od Bernda Trasbergera. 5 Od stejného autora a ze stejného roku je také instalace Neuzeit.

7. 12. 2022

–4. 6. 2023

Moje tělo není ostrov

My Body is Not an Island

Konečně! Tak se jmenuje nový cyklus přednášek o architektuře, které pořádá spolek Kruh a který byl zahájen 2. března dialogem mezi architektem Thomasem Burlonem a umělcem Berndem Trasbergerem. Hovořili spolu o autorství, které vzniká v kolektivu.

Eva Koťátková

Veletržní palác Trade Fair Palace

„V rámci nového cyklu přednášek Konečně! představíme výrazné osobnosti architektury, které nemohly v minulých letech z různých důvodů přijmout naše pozvání. Jarní blok reprezentují autoři, jejichž tvorba je velmi specifická a není určována módními trendy. První z těchto hostů, německý architekt Thomas Burlon, vystoupil v Praze poprvé už v roce 2017 ve vyprodaném velkém sále kina Světozor. Téma architektury se rozšíří o vliv současného umění právě v dialogu s německo-belgickým umělcem Berndem Trasbergerem,“ říká dramaturgyně přednášek Marcela Steinbachová.

V prostorách Technologického centra UMPRUM Mikulandská se bude během jara a léta konat ještě několik přednášek.

Moje tělo není ostrov

univerzální designéři

Velká černá tečka, která je výrazným vizuálním prvkem výstavy Vrtišky & Žáka v MG v Brně, znamená jediné. Dělají dobrý design. Tečka.

text Tereza Finková, foto archiv MG

Vý ro č n í c e ny A k a d e m i e d es i gn u Čes ké re p u b l i ky

3 . 3 . – 2 . 4 . 20 23 Výs tava f i n a l i s t ů v G a l e r i i Čes ké s p o ř i te l ny

21 . 3 . 20 23 S l av n os t n í v y h l á še n í Ce n Cze c h G ra n d Des i gn 20 22

27. 3 . 20 23 Pre m i é ra zá z n a m u n a ČT A r t

C G D 22

C z e c h G r a n d

D e s i g n

Des i gn

M ó d n í d es i gn

Š p e r k

G ra f i c ký d es i gn

I l u s t ra c e

Fo togra f i e

servis Vrtiška & Žák: Za dobrý design, do 28. 1. 2024, Uměleckoprůmyslové muzeum, MG, Brno, moravska-galerie.cz

Otevřené atrium Uměleckoprůmyslového muzea, které svými autorskými lávkami prošpikovala designérská dvojice Froněk & Němeček alias Olgoj Chorchoj, se stalo prostorem pro další prezentaci velikánů současného českého designu. Po Lucii

Koldové přišli na řadu vítězové Czech Grand Design 2021 Roman Vrtiška a Vladimír Žák, kteří ve „visuté“ galerii představují výběr spoluprací se sedmi firmami. „Navrhovali sportovní stadion,

interiéry bytů a kanceláří, ale i nábytek, hračky nebo svítidla. Věnují se designu prostředí zeširoka, a to v době, kdy je v oboru čím dál tím větší specializace a design se vzdaluje architektuře. Svou univerzálností jsou výjimeční,“ říká kurátor Adam Štěch. Přemýšlejí podobně komplexně jako architekti 30. a 50. let, kteří kladli na roveň návrh mrakodrapu návrhu lžičky. Šlo o kvalitní design, ve kterém se snoubila funkčnost a estetika.

PODPORUJÍCÍ INSTITUCE: Ministerstvo kultury ČR, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie v Brně; MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: ARCHITECT+, ART ANTIQUES, CZECHCRUNCH, ELLE Decoration, ERA21, Marianne Bydlení, Radio 1; OFICIÁLNÍ DODAVATELÉ: Víno Šílová

PARTNER VÝSTAVY: GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER: HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: PARTNEŘI

text Václav Rybář, foto archiv značky

ručičko skákavá!

V Audemars Piguet

sedm let vývojem hodinek s komplikovaným názvem Code 11.59

Universelle RD#4. A komplikace pokračují…

Švýcarští hodináři rozhodně nesedí ve svých dílnách se založenýma rukama. Přesto speciální verze modelu Code 11.59 vyráží dech počtem 23 komplikací a 17 speciálních technických řešení. Universelle RD#4 se skládá z 1155 součástek a je nejsložitějším strojkem, který kdy v Audemars Piguet vyrobili. Aby bylo všech čtyřicet funkcí tzv. po ruce, předělali funkci korunek, kdy dva ze tří ovládacích prvků jsou tzv. superkorunky. Nutno dodat, že Universelle RD#4 se kromě dechberoucího strojku

vyznačují také zcela exkluzivním zpracováním a materiály. Vy už ale asi čekáte, že začneme s vyjmenováváním těch hlavních komplikací. Automatický nátah, datumovka, chronograf, minutová repetice, ukazatel měsíční fáze nebo věčný kalendář jsou samozřejmostí stejně jako tourbillon, jehož pohyb můžete obdivovat díky odklopným zádům hodinek. RD#4 jsou bláznivě drahé a nedostupné, ale tak to má být. Každá značka, která se chce považovat za absolutní špičku, si podobný výstřelek čas od času musí dovolit.

Chcete vědět, kolik AP Code 11.59 Universelle RD#4 stojí? Pokud se ptáte, nemůžete

poslední jednorožec?

Bugatti Mistral je dalším přeludem exkluzivní automobilky a posledním hypersportem

s bájným šestnáctiválcem pod kapotou.

Je to Chiron bez střechy? Zvenku Bugatti svého „sourozence“ nepřipomíná, spíše evokuje limitky jako Bugatti Divo nebo závodní speciál Bolide. Mistralů se vyrobí víc než zmíněných specialit, ale výjimečnost téhle sadě 99 aut nikdo nebere.

Za každé z nich dali budoucí majitelé pět milionů eur a šestnáctiválcový epilog byl rozebrán během chvilky. Ale po osmnácti letech od představení této spektakulární pohonné jednotky v Bugatti Veyron je na čase vrcholnému polykači fosilních paliv vystrojit pohřeb se vší parádou. Mistral v sobě spojuje eleganci a hrubou

sílu, touhu po absolutním pohodlí a absolutní rychlosti. Ačkoliv žádné hodnoty automobilka neuvedla, už dnes víme, že půjde o nejrychlejší roadster na světě. Bugatti angažovalo pro vývoj nových vozů elektromobilního kouzelníka z Chorvatska. Mate Rimac otočil svět prémiových vozů vzhůru nohama, když ukázal, že elektrifikace může být zdrojem netušených možností. Po příchodu do Bugatti svedl velkou bitvu o to, aby další vůz značky měl spalovací motor, byť s elektrickým dopingem. Co to znamená?

Že tradice a pokrok nemusí být v opozici.

Mistral má stejný výkon jako rychlejší z Chironů, verze Super Sport. Bez střechy bude pravděpodobně o fous pomalejší, ale nezapomínejme, že „standardní“ Chiron Super Sport jezdí 440 km/h (elektronicky omezená rychlost), přičemž vylepšená verze Super Sport 300+ (30 ks) zajela na speciálním testovacím okruhu neuvěřitelných 490 km/h.

strávili

si je dovolit! Ale vtipy stranou. Standardní verze začíná na 1,45 milionech švýcarských franků, za verzi se skeletovým ciferníkem si připlatíte ještě o 150 tisíc navíc.

text Václav Rybář foto archiv značky

poprvé, podruhé,

text Václav Rybář, foto archiv aukčních domů

Letem světem aukčních síní. Kde tentokrát řádilo kladívko nejvíc? Naše ohlédnutí je plné ne nejdražších, ale jistě nejzajímavějších kousků z poslední doby.

Hergého obálka ke třetímu Tintinovu dobrodružství, tentokrát mezi Indiány v Americe, dokazuje, že komiksové artefakty setrvale stoupají na ceně. Černobílý črt byl podkladem pro obálku v roce 1942. Nešlo mimochodem o rekord, co se týče Hergého tvorby. Jeho alternativní nepoužitá obálka k pátému Tintinovu příběhu (Modrý Lotos) se předloni prodala za 87,5 milionu Kč.

Fantastický kousek vyrobený na zakázku se od prvního majitele, sběratele umění

Petera Watsona, zatoulal do londýnského vetešnictví, kde si ho všimnul přítel již zesnulého Watsona, který ho koupil za pouhých 15 tisíc Kč. Nejvzácnější exemplář tohoto lustru se v minulosti prodal za bláznivých 160 milionů Kč.

Když Karen Green v roce 2007 nastupovala do nové práce, kamarádi jí na oslavu životního milníku koupili iPhone první generace. Karen však už telefon měla, a tak novinku od Stevea Jobse uklidila do skříně. O šestnáct let později se nerozbalený dárek vydražil zhruba za stonásobek jeho původní hodnoty.

4,4 milionu Kč Sv. Bartoloměj od

Attalahův kříž

Velká bitva se strhla o slavný šperk princezny Diany vykládaný ametysty. Podle všeho byl výlučně v Dianině vlastnictví a nakonec se prodal za víc než dvojnásobek odhadované ceny. Aby ne, když o něj jako lvice bojovala Kim Kardashian, známá to sběratelka šatů či šperků svých idolů.

Bernarda Cavalliniho

88 milionů korun Kč

Národní galerie v Londýně je bohatší o jedno ze zásadních děl. Cavalliniho sv. Bartoloměj vznikl v letech 1640–45.

Apoštol je zde zobrazen sedící a s nožem v ruce, což odkazuje na jeho krutý skon.

Byl odsouzen k tzv. perskému způsobu smrti, který zahrnoval stažení z kůže zaživa a ukřižování hlavou dolů.

Olympijské stříbro z Lake Placid

78 650 000 Kč

22. únor není jen české Nagano, ale také den, kdy Američané slaví svůj „zázrak na ledě“, při němž americký tým složený převážně z univerzitních hráčů porazil ruskou Sbornou. Rusové se po dlouhé době museli spokojit se stříbrem. A právě jedna z těch stříbrných medailí se vydražila za rekordní sumu.

zoom až na měsíc

Samsung Galaxy S23 Ultra zvuk

Samsung optimalizoval baterku, nabízí rychlejší chipset, ale revoluce se nekoná. Fandy značky potěší stále vysoká kvalita zpracování, osvědčený software a fakt, že Ultra se pyšní 200megapixelovým foťákem ale i 10× zoomem s optickou stabilizací, což z něj dělá nejuniverzálnější fotomobil. samsung.cz

nad zlato

spolupráce Ferrari + Bang & Olufsen

Audiofilové z Bang & Olufsen nemají jen nálepku na rudém monopostu F1 od Ferrari. Se slavnou automobilkou, která má s laděním zvuku též nemalé zkušenosti, vymysleli vzájemnou spolupráci, jež ozdobí showroomy této exkluzivní švédské značky i pitlane závodů Formule 1 po celém světě.

Ať už milujete symfonie hudební či sportovní, jste příznivci špičkových aut nebo hudební reprodukce, rozhodně byste měli mít uši dvojnásob nastražené. bang-olufsen.com

Zveme do galerie Cermak Eisenkraft

Přijměte pozvánku do soukromé pražské galerie, která sídlí ve 2. patře ikonického Topičova domu na Národní třídě 9. Od 1. dubna po celý měsíc zde bude probíhat výstava Magdaleny Jetelové.

virtuální milník

Playstation VR2

Jestli jste se doposud všem těm virtuálním helmám smáli, tak teď je na čase, abyste zkusili druhou verzi VR pro Playstation. Je ušitá na míru konzoli

Playstation 5 a vývojáři některých her s jejich příchodem předem počítali, což je vidět třeba při závodění v Gran

Turismo 7. VR2 pořídíte za necelých 15 tisíc a její potenciál bude dál růst. playstation.com/cs-cz/

plnokrevník

Maserati GranTurismo Folgore

Italská automobilka by chtěla elektrifikovat své portfolio do roku

2025. První pokus v podobě kupátka

GranTurismo Folgore slibuje světlé zítřky – 750 koní, velká baterka ve tvaru

T, rychlodobíjení a volba mezi režimem maximálního výkonu a maximálního

dojezdu. Horních deset tisíc už si zkrátka svůj elektrický sen může snít. maserati.com

hodinkový HIIT

Garmin ForeRunner 955

Sportovní hodinky díky skromným rozměrům dostojí unisexové orientaci, a přitom nabídnou vše potřebné. Perlička navíc? Ráno vám prozradí na základě analýzy spánku a dalších hodnot, jak moc jste připraveni na zápřah. A během výkonu vám Real World Stamina řeknou, jak dlouho ještě zvolené tempo vydržíte. garmin.cz

Galerie Cermak Eisenkraft vznikla v roce 2014 s ambicí stát se významným hráčem na poli obchodu s poválečným a současným českým, ale světovým uměním. Zakladatelé Tomáš Zapletal a David Železný, kteří již na českém trhu s uměním působili dříve samostatně, si za hlavní cíl stanovili vytvoření důvěryhodné, seriózní instituce mezinárodního významu, která díky nejvyšším standardům své práce přispívá ke kultivaci trhu s uměním v České republice. Ke galerii je přidružen Nadační fond CE, který podporuje uměleckou činnost mnoha autorů. Fond podpořil například tyto autory: Magdalena Jetelová, Milan Kunc, Jiří Černický, Šimon Brejcha, Martin Velíšek, František Matoušek a Vladimír Škoda.

1 2 Reprodukce děl české umělkyně Magdaleny Jetelové, jejíž výstava bude v Cermak Eisenkraft probíhat v dubnu. 3 Na jedné z výstav se představili Franta Skála a Ruprecht von Kaufmann.

Národní 9 Prague Czech Republic cermakeisenkraft.com| Arrange an Appointment at tom@CermakEisenkraft.com

Twitter: @CrmkEisen Instagram: cermak_eisenkraft

volné umění vs. design

Toto číslo je věnováno tématu ART a několik příspěvků se přímo či nepřímo dotýká vztahu mezi tzv. volným uměním a designem. Kde končí design a začíná umění? Co je dnes tak populární slovo „artdesign“ (i opravovač v počítači mi to stále, psáno dohromady, opravuje jako nesmysl)?

Dostal jsem za úkol se nad touto otázkou zamyslet, mimo jiné asi proto, že jsem v životě zkusil obě polohy, a dokonce jsem na toto téma obhajoval svou profesorskou přednášku na UMPRUM s názvem „Design se musí líbit, ale umění by vám mělo rvát vnitřnosti“.

a uleháme s pohledem na obrazy a sochy znázorňující často ty emotivně nejdramatičtější okamžiky „lidského matení, motání, kolotání a lopotání“, jak život popisuje Jan Amos Komenský. Design je posedlý dokonalostí a mládím a vypovídá více o tom, jak žijeme a jací jsme jako společnost, jako celek. Naproti tomu výtvarné umění vypovídá o niterném životě daného umělce, nedokonalého jednotlivce. S designem se tudíž ztotožňuje velká skupina lidí, jejíž vkus a zájem je umně manipulován ikonami světového designu, marketingem věhlasných značek a dokonalejšími tvary vzniklými z lisů, vstřikovacích forem a počítačových vizualizací. Ale i tyto značky si stále více vybírají na pomoc právě umělce z prostředí volného umění, aby se odlišily od většiny silnou individualitou tvůrce. Naproti tomu umělci samotní využívají stále častěji právě i těch vstřikovacích forem a dalších vymožeností rozvinuté průmyslové výroby, aby nahradili štětec, barvy a hlínu, a konkurovali tak formální kvalitě a úspěchu bohatých značek.

Přemýšlím, co je vlastně tím skutečným smyslem těchto úvah. Proč jsem se uvolil toto sepsat? Na prvním místě mi jde hlavně o sebe – potřebuji si sám srovnat myšlenky, zajímá mě to. Sobecky si nemyslím, že to bude chtít někdo další číst, a v tom jsem asi umělec. Na druhé

„Design je posedlý dokonalostí a mládím a vypovídá více o tom, jak žijeme a jací jsme jako společnost. Naproti tomu výtvarné umění vypovídá o niterném životě umělce.“

Myslím si, že v tomto souvětí je řečeno prakticky vše. Když začnu hodně zostra, tak design nás má ve své podstatě udržovat v bezstarostném pocitu nesmrtelnosti a volné umění nám v jeho nejvyšší formě smrtelnost denně připomíná. Za oba tyto pocity jsme ochotni zaplatit astronomické sumy. V prvním případě jsme chlácholeni esteticky a řemeslně dokonalými předměty v našich příbytcích a garážích a v druhém případě denně vstáváme

Tuto větu jsem si kdysi vypsal z úžasné knihy teoretika designu Deyana Sudjice B jako Bauhaus.

I když se nám to nemusí líbit, chápat kvalitu umění či designu vyžaduje znalosti a přehled. Vše se vyvíjí a dnes také všichni nerozumí například složitým motorům, počítačům a podobně. Abychom měli opravdovou radost, dolce vita, z opravdové kvality a odlišovali věci průměrné od výjimečných, je třeba se zajímat a vzdělávat. Je třeba pojmenovávat věci pravými jmény a velice obezřetně selektovat mezi opravdu nadčasovou kvalitou a trendovostí, ale i mezi nenapodobitelným originálem a třeba jen krásnou a kvalitní módní záležitostí, popřípadě mezi světovou úrovní a lokální kvalitou.

straně bych byl rád, kdyby to zaujalo co nejvíce lidí, líbilo se to, lidé mne zastavovali na ulici a děkovali mi, že jim to otevřelo oči, a to jsem asi dost designér.

Teď vážněji, jsem přesvědčen, že teorie umění, designu, jako ostatně jakákoliv teorie, potažmo lozo e má pro daný obor velký význam. „Teorie propůjčuje skutečnostem svoji hodnotu a svůj význam, je často velmi užitečná, i když je částečně nepravdivá, vrhá totiž světlo na jevy, kterých si nikdo doposud nevšímal.“

Nejsem si jist, zda úvaha tohoto typu vlastně patří do časopisu, jako je Dolce Vita, který by v nás měl vytvářet právě jakýsi pocit bezstarostnosti, o které jsem psal v souvislosti s designem v úvodu. Můžeme se samozřejmě na vše dívat bez nějakého většího trápení a rozlišovat pouze podle vlastního – líbí / nelíbí. Zastávám však názor, že se tím potenciálně velmi ochuzujeme. Osobně se nejlépe cítím, když se mé vnímání tříbí, učím se a jsem náročnější a náročnější. Nenechme se proto obalamutit prezentací artdesignu za vysoké ceny, který je často pouze přezdobeným trendem. Nekupujme si umění bez emocí a originality tvůrce, které se jen podbízí tématem nebo designovou dekorativností. V tomto čísle jsme se ptali několika umělců a teoretiků na podobnou otázku, a rád bych proto svoji úvahu zakončil slovy, která podle mne velmi dobře vystihují základní rozdíl mezi těmito oběma světy. Kamarádka a kurátorka mé výstavy na benátském bienále a mé brzké výstavy v Museu Kampa Lucie Drdová rozdíl popisuje takto:

„Umění vnímám jako ‚disciplínu‘, která obohacuje vnitřní život nás všech a trvá napříč dějinami. Naopak design pro mě představuje kategorii lidské tvorby, která v daný moment přidává hodnotu našemu současnému životu. Jeho funkce převažuje, ačkoli jistě také potřebuje tvůrčího génia.“ Myslím, že je to velice smířlivý, ale zároveň jednoznačný závěr.

text Rony Plesl, ilustrace Matěj Činčera

must–read No

Roční předplatné časopisu Dolce Vita

ART

Rony Plesl, historicky první hostující šéfredaktor Dolce Vity, představuje své přátele a objekty touhy ze světa architektury, designu, umění a módy.

Balíček pozitivní energie Kombe

„Kombe je v Čechách jediný dostupný přípravek obsahující unikátní kombinaci korejského ženšenu a jujuby. Korejský ženšen je nejprostudovanější rostlina na světě, která obsahuje 180 účinných látek,“ říká farmaceutka Lucia Havlíková. Kombe podporuje imunitu, dodává energii, snižuje psychickou únavu, zlepšuje paměť. Vychutnejte si ho i ve smoothie pro dospělé a ručně vyrobené čokoládě. puredistrict.cz

třináct forem lásky

Fotografka Dita Pepe se ve své velkoryse pojaté knize Hranice lásky vydala na průzkum nejrůznějších podob tohoto ušlechtilého lidského citu. Činí tak nejen prostřednictvím svého typického média fotografie, nýbrž i pomocí textů nejrůznějších žánrů – od rozhovoru, deníkového záznamu, eseje až po přepis přednášky. Ke spolupráci si přizvala několik osobností ze světa vědy a umění, sama se ujímá role průvodkyně

po třinácti kapitolách věnovaných mimo jiné lásce mateřské, zvířecí, polyamorické, čisté, ale třeba i pedofilní.

Rozebírá však i lásku k práci a vliv zamilovanosti na tvorbu. Umělecký

přístup se v knize mísí s tím vědeckým.

Knihu vydalo nakladatelství

wo-men spolu s Univerzitou Tomáše

Bati ve Zlíně v droboučkém nákladu

700 podepsaných kusů a po všech

výtiscích se jen zaprášilo.

intervence

Knihu zapůjčila galerie Etcetera.