Just be a-muse-d Handcrafted for generations
vrsovicke-jitro.cz
ČASOPIS
KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček
ART DIRECTOR Petra Roubalová
EDITORKA Tereza Finková REDAKTOR
ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch
REDAKTOR Václav Rybář
SOCIAL MEDIA Sandra Kisić AUTOŘI
ONLINE
dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
Jan Bureš
Eva Hlinovská
Eliška Vrbová
FOTOGRAFOVÉ
Filip Beránek
BoysPlayNice
Martin Faltejsek
Lenka Némethová
Spyros Rennt
Adam Štěch
Vojtěch Veškrna
PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €
VYCHÁZÍ 5. 6. 2025
VYDAVATEL
Miloš Štěpař
New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design setkává se špičkovou světovou technologií.
Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
HOT LIST
Nejžhavější novinky z kreativního světa
AUTO
Unikátní Lotus malíře
Tomáše Lahody
PULSE AWARDS
2025
21 finalistů velké středoevropské soutěže
ROZHOVOR
Zlobiví hoši
českého designu Janský a Dunděra
ARCHITEKTURA
V rezidenci
Robina Boyda se dotknete nebes
56 62 76 84 94 50 82 68 88
BACKSTAGE
Velkolepý návrat sklárny v Květné
BYZNYS
O židlích s Danielem
Bartákem ze společnosti Formdesign
INTERIÉR
Sdílené bydlení plné kreativity
DESIGN
Příběh o prvních minimalistech naší historie
ARCHITEKTURA
Milánské studio
Tenet čerpá z bohaté historie svého města
ARCHITEKTURA
Život a dílo holandského modernisty
Gerrita Rietvelda
108
MÓDA
Útěk pod koruny stromů
136
VÝSTAVY
Kam zajít podle kulturního
přehledu dolCevity
142
138
CESTOVÁNÍ
Pražská perla brutalismu v novém kabátě
154
PULSE 2025
Jak probíhal další ročník festivalu PULSE v Ostravě
DESIGN
Největší komplikace letošní hodinářské nabídky
150
AUTO BMW M3 Touring v celé své kráse
160
SHOWROOM
Vychytávky pro váš lehčí a estetičtější život
Letošní květen byl jedním z nejhektičtějších a nejdramatičtějších měsíců, který naše redakce kdy zažila. Ale jak známo, pod tlakem vznikají ty nejlepší věci, a tak jsme pro vás nakonec „vyšlehali“ crème de la crème české i světové architektury a designu.
V pravidelném seriálu Adama Štěcha se dočtete životní i tvůrčí příběh Gerrita Rietvelda, který svou kariéru odstartoval v roce 1917 svou ikonickou Červeno-modrou židlí. Do své garáže nás nechal nahlédnout český malíř Tomáš Lahoda, v níž mimo jiné ukrývá jeden britský skvost — břitkého veterána ze stáje Lotus. Nenechali jsme si ujít ani otevření pražské brutalistní ikony, bývalého hotelu InterContinental, který byl zrekonstruován pod přísným dohledem architekta Marka Tichého a dostal nový název Fairmont Golden Prague. Za dalšími zážitky jsme se přesunuli na Moravu, nejprve do sklárny Květná 1794, která s novými majiteli a novým uměleckým vedením nabírá třetí dech a poté nás čekal svátek středoevropského kreativního snažení. V ostravské hale Gong proběhl třetí ročník konference PULSE, jež byla ještě výživnější než ročník předchozí a přinesla spoustu nových přátelství mezi architekty, designéry a urbanisty. ●
Všechno krásné na jídelní stůl.
SHOWROOM
Mánesova 78 Praha
latable.cz
❶ V nedožitých 93 letech zemřel český designér a dřevosoustružník Antonín Hepnar. Jeho autorské návrhy svítidel, svícnů i jiných bytových doplňků byly populární od konce 60. let a dnes patří ke sběratelským raritám. RIP!
❷ S leitmotivem Keep it Real se mezi 18. a 20. červnem odehraje v Kodani festival 3 Days of Design. ❸ Švédská módní značka Arket, proslulá svým minimalismem, otevře
kniha 〔TF〕
Americký web o designu Sight Unseen uvedl na trh svou první publikaci s názvem Modernist Travel Guide, kterou sepsal a nafotil náš kolega a významný teoretik architektury a designu Adam Štěch. Praktický kapesní bedekr obsahuje téměř 370 Adamových oblíbených příkladů modernistické architektury ve 30 metropolích z celého světa, které během svých cest za architekturou navštívil. Průvodce, čerpající z jeho rozsáhlého archivu, je nepostradatelným cestovním společníkem pro milovníky designu a architektury 20. století. Kurátorský výběr míst mnoha typologií, od privátních domů přes muzea až po hotely a restaurace, je doplněn příběhy, adresami a praktickými informacemi o přístupnosti staveb, méně známých interiérů, ale i neznámých skrytých pokladů.
interiér 〔TF〕 foto BoysPlayNice
Půdní prostor v historickém domě na Arbesově náměstí v Praze prošel rekonstrukcí podle projektu Katariny Varsové a Petra Dagana ze studia Formafatal. Vznikl dvoupodlažní byt o velikosti 3+kk určený k exkluzivnímu pronájmu, který je charakteristický materiálovými a výraznými barevnými detaily. „Základním prvkem interiéru se stal smetanově bílý povrch v matném provedení, který byl obohacen o různé struktury a jemné odstíny šedé a modré, jakož i o použití běleného dřeva. Tento základ byl oživen akcenty v tyrkysové a terakotové barvě, které byly aplikovány na solitérních prvcích,“ popisují architekti, kteří tak původně tmavou půdu osvětlenou jen malými střešními okny potřebovali hodně zesvětlit. „Velkou výzvou pro nás byla členitost starého půdního prostoru. Snažili jsme se s ním vypořádat citlivým zakomponováním jednotlivých prvků interiéru, které jsme navrhli a nechali vyrobit většinou na míru. Výsledkem je harmonický kontrast mezi moderními vloženými prvky a starým příběhem vyprávěným trámy původního krovu. Tento dialog mezi historickým a moderním dodává prostoru jedinečný charakter a vytváří poutavé prostředí pro jeho obyvatele,“ vysvětlují. Dominantním prvkem interiéru je blok v dekoru tmavého ořechu umístěný v otevřeném prostoru s vysokým krovem, který obsahuje kuchyňskou skříň, obložení chodby a šatní skříň v ložnici. Výrazné ocelové schodiště má atypicky řešené zábradlí z matně lakovaných ocelových profilů s vloženým perforovaným plechem v podobné barevnosti. Přání klienta, vytvořit nadčasový a přitom nevšední prostor, který by zaujal potenciální nájemce, splnila dvojice Varsová a Dagan na výbornou.
〔JK〕
Gentle Monster představuje 2025 Pocket Collection. A jak název napovídá, jedná se o novou řadu brýlí, které můžete skládat a jsou tedy lehce přenosné a praktické především na cestování. Najdete v ní neuvěřitelných 21 různých designů. Gentle Monster se od svého založení v roce 2011 věnují odvážným a inovativním příběhům a nyní napsali další kapitolu.
Chanel představuje zdokonalené HYDRA BEAUTY Micro sérum, které přináší 2× více hydratace díky unikátní receptuře se dvěma typy mikrobublinek. Ty nejen že skvěle vypadají, ale obsahují extrakty z bílé kamélie a kyselinu hyaluronovou. Díky pokročilé mikrofluidní technologii se aktivní látky uvolňují přímo při aplikaci a poskytují bezprostřední pocit svěžesti. Uvnitř čirých bublinek se navíc ukrývá kaméliový olej, který pleť hluboce vyživuje. Doporučená cena za 30 ml je 2 590 Kč.
Na tradici studiového nábytku 20. století, který vznikal od návrhu až po realizaci pouze v režii samotných tvůrců, navazuje současný japonský designér usazený v Londýně Rio Kobayashi. Aktuálně představil svůj nejnovější počin — stůl On the Square, který svými dekonstruovanými tvary interpretuje organické linky modernistického nábytku poválečné éry. Designér k tomu použil staré části recyklovaných dveří, polic a krbů, které byly zachráněny z historické budovy. „Vyrůstal jsem v lese uprostřed venkova v oblasti Mašiko v Japonsku. S výrobou nábytku jsem začal už v útlém věku, protože i oba moji rodiče jsou řemeslníci; otec je hrnčíř a moje matka restaurátorka fresek v kostelech a historických budovách. Náš dům byl plný barev, hudby a tvůrčí energie,“ vypráví o svých motivacích designér, který svým novým stolem vystřihl současnou poctu italskému designérovi Carlu Mollinovi, jehož dřevěné skeletové konstrukce stolů se v tom Kobayashiho zrcadlí.
výstava 〔TF〕, foto Vojtěch Veškrna
V Muzeu umění a designu v Benešově je až do konce prázdnin k vidění výstava Místo dětí, jejímiž autory jsou Klára Koldová a Eduard Hermann aka studio Nami nami. Prožitková expozice zkoumá, jaký prostor ve městě i společnosti dnes patří dětem. Věnuje se tématům svobodné hry, bezpečí a sdílení veřejného prostoru. „Hlavní sály muzea jsme proměnili v interaktivní herní instalaci. Je věnována dětem i jejich rodičům s cílem otevřít diskuzi o hře, jež je pro děti, zejména v mladším věku, primárním způsobem vztahování se ke světu, ke svému okolí, k sobě samým. Při slovech dětská hra se nám však dnes často vybaví standardizovaná hřiště nebo dětské pokojíčky přetékající plastovými hračkami. Výstava se snaží obrátit tohle paradigma naruby — hračky (exponáty z archivu muzea) jsou umístěny mimo dosah a hra spočívá v jejich objevování. Celá zbylá plocha je věnovaná svobodné hře s jednoduchými volnými prvky, které nabízejí téměř nekonečné množství využití a podněcují dětskou kreativitu,“ říkají autoři. mudbenesov.cz
móda 〔JK〕
„S novou kolekcí Polychroma jsme pozvedli jeden z nejikoničtějších znaků Bulgari: mistrovskou práci s barvou,“ vysvětluje kreativní ředitelka šperků Bulgari Lucia Silvestri zákulisí vzniku doposud nejrozsáhlejší kolekce čítající neuvěřitelných 250 kusů. „Od začátku se mi líbil její název, protože mi dal obrovskou svobodu. Mohla jsem zkoumat, jak na sebe barvy a tvary různých kamenů reagují.“ Inspirací jí byl tradičně Řím, ale Lucia podnikla „výlety“ i na další architektonická a kulturní místa. Například náhrdelník Celestial Mosaic (na obr.), který zdobí centrální spinel o hmotnosti 131,21 karátu z Tádžikistánu (čtvrtý největší spinel na světě a první co do kvality), byl inspirován mozaikou Strom života z Hishamova paláce v Jerichu. Rozsáhlá mozaika, připomínající jemný koberec, pokrývá plochu 836 m2 a je ukrytá v islámském pouštním hradu z 8. století. Palác na západním břehu Jordánu ležel po staletí zapomenutý, až byl znovuobjeven v 19. století a prozkoumán až ve 30. letech 20. století. Tehdy byla mozaika odkryta pod vrstvou prachu.
móda 〔JK〕
Příští rok to bude deset let, co se kreativního vedení módního domu Saint Laurent ujal Anthony Vaccarelo. Svou vizi pevně drží v rukou, a může si tak dovolit experimentování s různými typy médií a s protichůdnými vizuálními konotacemi. Po uhlazené sexy kampani od Glena Luchforda přichází vizuální projekt „An Ordinary Day“ od mistra divnosti a absurdity, fotografa Martina Parra. Modely a doplňky z aktuální kolekce Saint Laurent jsou umístěny do zdánlivě banálních prostředí a objektiv Martina Parra jako by diváky vyzýval k přehodnocení toho, co vlastně „obyčejný“ znamená. Jeho charakteristický vizuální styl, jemuž dominují ostré barvy a paradoxní sociální komentáře je v kombinaci s posh estetikou Vaccarela fascinující. Vzniká kontrast, ve kterém se stírá hranice mezi vysokou módou a každodenním životem. An Ordinary Day je tak mnohem víc než zábavnou pastvou pro oči, je to prohlášení. Zpochybňuje obecnou představu, že móda musí být omezena na exkluzivní prostory nebo elitní okamžiky.
VYUŽIJTE
6 VÝHOD
PŘÍMÉ
REZERVACE
Dovolená je na dosah. Z každodenního života rovnou za zážitky. Ať už opalování nebo zábava v moři – nejdůležitější je být s těmi, které máte rádi. Protože nejkrásnější na dovolené jsou lidé, se kterými ji sdílíme.
Rezervujte nyní na falkensteiner.com/summer
Cestování vlakem zažívá v poslední době svou renesanci. Svědčí o tom i stále se rozšiřující nabídka luxusních zážitkových vlaků, včetně ikonického Orient Expressu, který poprvé vyjel na koleje v roce 1883. Aktuálně plánuje společnost hned několik nových linek a jako první představila speciální italskou verzi. Noblesní interiéry vlaku navrhlo proslulé designérské studio Dimore a my jejich nový koncept La Dolce Vita musíme jen kvitovat. Vlak nabízí jedinečnou cestu po Itálii, inspirovanou luxusem šedesátých a sedmdesátých let. Cestující mohou očekávat 31 elegantních kupé dvou kategorií Deluxe a Suite rozmístěných v devíti osobních vagonech, výtečnou gastronomii v elegantním jídelním voze i bohatý kulturní program. „Projekt byl koncipován jako cesta pamětí a představivostí — pocta zlatému věku cestování, reinterpretovaná současnou optikou,“ uvedli zakladatelé studia Dimore, designéři Emiliano Salci a Britt Moran, kteří se nechali inspirovat klasiky italského designu, jako byli Cini Boeri, Claudio Salocchi a Mario Marenco. I proto pro interiér zvolili značně eklektickou paletu materiálů, včetně leštěné mosazi, ořechového dřeva a měkkého sametu, kterým dodali manýristickou delikátnost. La Dolce Vita Orient Express vyjíždí na dvou- až třídenní cesty kolem Itálie. Můžete jím prozkoumat toskánské vinice, ochutnat lanýže v Piemonte nebo obdivovat památky na Sicílii. Orient Express patří od roku 2022 do skupiny Accor, která plánuje několik nových projektů včetně dvou zanedlouho otevíraných luxusních hotelů, dvou unikátních plachetnic a konečně návrat původního Orient Expressu na lince Paříž–Istanbul. Mezitím si můžete odskočit do Itálie. Třídenní cesta La Dolce Vita Orient Expressem z Říma na Sicílii přijde zhruba na 260 000 Kč.
móda 〔JK〕
Druhá kapitola novinek v kolekci doplňků Montblanc pro jaro/léto 2025, kterou navrhl umělecký ředitel Marco Tomasetta, představuje výrazné barvy a až extrémní textury. V kolekci Extreme 3.0 je barva aplikována na embosovanou hovězí kůži s charakteristickým geometrickým vzorem, který tak vytváří téměř trojrozměrný efekt. Připomíná krovky nějakého pravěkého brouka nebo tělo vážky pod mikroskopem. V limetkové verzi jsou nabízeny tyto cool modely batohů, které jsou doplněné o ikonickou sponu M LOCK 4810.
interiér 〔AŠ〕
Lokální mexické studio OPA koncipovalo restauraci Plumbago ve čtvrti Cuauhtémoc v Mexiku jako průsvitný objekt obložený vlnitými polykarbonátovými deskami, umožňujícími prosvětlit prostor. Restaurace se rozkládá pod dvojicí sedlových střech postavených vedle sebe a vyplnila malou proluku mezi kontrastujícími vícepodlažními budovami. Průsvitný objekt, v němž se nachází sezení a bar pro 70 hostů, záměrně napodobuje vzhled pouličních altánů či zahraních domků. „Chtěli jsme vytvořit jakýsi městský skleník — klidný prostor plný světla a vegetace zasazený do betonové džungle Mexika,“ řekli o projektu spoluzakladatelé OPA Rosalía Yuste a Diego Mañón. Uvnitř se otevřený jídelní prostor a bar vyznačuje sofistikovaně kladeným cihlovým zdivem z různých typů a formátů tvárnic. Yuste a Mañón se přitom inspirovali místními řemeslnými technikami, aby docílili strukturální kompozice s motivem rybí kosti a mřížkovaných útvarů. Architekti prostor doplnili minimalistickými stoly a židlemi ze dřeva a oceli. Série decentních květináčů a závěsných košů se pyšní otevřeným prostorem a umocňuje jeho celkový „skleníkový efekt“.
interiér 〔JK〕
Australské architektonické Studio McQualter navrhlo nový obchod boho značky Zimmerman na Ibize. Tento španělský ostrov byl vždy místem kreativity, inspirace a příjemných chvil (ať si pod tím každý představí, co chce) a design interiéru tak oslavuje dědictví ostrova a jeho živou atmosféru. Zároveň vytváří prostor, který působí jako útočiště. Historické prvky nárožní budovy byly pečlivě zachovány a integrovány do interiéru. Původní malý klenutý strop byl zvýrazněn vysokým leskem, aby odrážel přirozené světlo. Podlaha je zdobená kombinací recyklovaných španělských dlaždic a italských dlaždic na míru. Velká okna propouštějí do obchodu světlo a zdůrazňují sofistikovanou kombinaci vintage a moderních designových prvků. Tím nejvýraznějším je určitě převlékací kabinka ve tvaru stanu navržená z pestré pruhované látky, která navozuje hravou letní atmosféru. Výzdobu obchodu dále doplňují umělecká díla australské umělkyně Belem Lett, vintage osvětlení (včetně sedmiramenného nástěnného svítidla Stilnovo) nebo vintage židle zakoupené na bleším trhu. Butik Zimmermann Ibiza bude otevřen s kolekcí Spring 25 a nachází se na adrese Carrer de Bartomeu Vicent Ramon 2.
Diptyque představuje kolekci „Sad letních snů“, která je esencí venkovské idyly a představuje výběr parfémů, pečujících produktů a vonných objektů, jež vám zpříjemní nadcházející léto. Jiskřivé citrusy, byliny a křehké květinové kompozice vám vyrazí dech a dodají svěžest.
design 〔AŠ〕
Dřevěný stolek Oco z portfolia mexické značky Luteca navrhl designér Jorge Arturo Ibarra, který se inspiroval mexickou brutalistickou architekturou i elementární geometrií malíře a designéra Josefa Alberse. kosmetika 〔JK〕
design 〔AŠ〕
Qubus se rozhodl oprášit jeden ze svých bestsellerů a představil vázu Waterproof v matné černé barvě, která tento objekt ještě více přibližuje své reálné předloze. Kolekce byla vytvořena v limitované edici pouhých pěti párů.
www.bomma.cz
Panorama zářivé galaxie.
Design Studio DECHEM
Nová kolekce horizontálních svítidel vyrobených z inovativního materiálu
Fragmentglass využívá střepy skla z předchozí produkce Bomma a vdechuje jim nový život.
Na český trh přichází značka vlasové péče KUBO se svým rituálem inspirovaným Japonskem. Cesta jejího zakladatele Rubéna Giméneze vedla z kancelářské rutiny až do alchymistických laboratoří Kjóta a mezi sběrače mořských řas na Okinawě. Tam pochopil, že nejde jen o recepturu, ale i rituál a že každý krok má význam. A že respekt k přírodě je základem všeho.
design 〔AŠ〕
Zapomenutá legenda belgického designu Christophe Gevers po sobě zanechal řadu originálních návrhů svítidel, která teď v reedicích vyrábí značka axis71. Patří k nim i tato stolní lampa CG01 z roku 1969. kosmetika 〔JK〕
móda 〔TF〕
Vůně Minted z kolekce Modern Eclectics newyorské značky Nomenclature je ekvivalentem hlubokému nádechu. Čisté okvětní plátky jasmínu a poprašek z papyru se rozplývají v šálku marockého mátového čaje. vava-voom.cz
móda 〔TF〕
Módní návrhářka Radka Sirková představila novou kolekci své eponymní značky pro aktuální sezónu. „Základní inspiraci jsem tentokrát nalezla hlavně ve struktuře a pohybu materiálů. Společně se střízlivou barevností se, myslím, podařilo vytvořit totálně core a nadčasové modely,“ popisuje autorka.
móda 〔JK〕
Česká značka AP-EX s každým dalším projektem zkouší hranice svých možností. Tentokrát přichází se slunečními brýlemi. „Když je světlo příliš intenzivní a svět se pohybuje příliš rychle,“ vysvětluje důvody, proč jsou jejich dalším dropem brýle v kalifornském stylu. Tvar sedí každému a pojmenované jsou po Hankovi Moodym podle způsobu, jakým se pohyboval světem. Uvedení na trh v omezeném množství je naplánováno na 8. června na ap-ex.eu.
interiér 〔TF〕 foto Radek Úlehla
Letní vibe získal malý nájemní byt v pražských Holešovicích, a to nejen proto, že je orientován na jih, a tak do něj celý den proudí světlo. Autorky nového interiéru, Petra Ciencialová a Kateřina Průchová z ateliéru Plus One Architects, původní stísněný prostor s dispozicí 1+1 otevřely, prosvětlily a doplnily o dva barevné akcenty. Po odstranění všech příček vede vstupní chodba, rámovaná skříněmi, až ke dveřím balkonu s výhledem do ulice. Na botník po levé straně navazuje jídelní bar, zatímco napravo vyčnívající roh kuchyňské linky vtahuje příchozího do hlavní obytné části. Té dominuje velkoformátová malba majitelky, malířky Lucie Michnové. Kuchyň přiléhá k polootevřené koupelně, která je nově vybudována na vyvýšeném soklu jako jediná zděná část celého bytu. Sprchový kout je po celé výšce zakončen mléčným sklem sloužícím také jako světlík. Postel podél okna nabízí výhled do korun přilehlých stromů, čímž eliminuje případný diskomfort spojený s bydlením v prvním patře. „Opravdové“ dveře tu má pouze toaleta.
gastro 〔TF〕
Po úspěšném debutu ve Vídni míří restaurace Seven North do Prahy. Populární gastronomický koncept šéfkuchaře Eyala Shaniho přináší nápaditou středomořskou kuchyni založenou na sdílení pokrmů. „Vždycky jsem se řídil spíš sny než logikou. Právě sny jsou klíčovou ingrediencí i základem celé mojí kuchařské filozofie,“ říká Eyal Shani. Jeho citlivý vztah k vaření se promítá do každého detailu, od čerstvých sezónních surovin až po jídla rozmanitých chutí a nápadité prezentace. Nabídku doplňuje výběr autorských koktejlů, který podtrhuje uvolněný charakter podniku. Restauraci najdete v nedávno otevřeném hotelu Sir Prague, Náplavní 1618/6, Praha-Nové Město.
móda 〔JK〕
Není mnoho divných estetik, co by Balenciaga ještě nezpracovala do svých kolekcí. Posledním přírůstkem je ta automobilová. Od května se začala prodávat kolekce vzniklá ve spolupráci s Lamborghini. Série Balenciaga Automobili Lamborghini zahrnuje oblečení (oversized bombery, kožené závodní bundy, trika a mikiny s potiskem nebo vrstvené košile), kožené zboží (nové verze tašek Rodeo, Hourglass, Explorer a Carrie zdobené emblémem Automobili Lamborghini Shield), šperky, doplňky nebo futuristické brýle. Na památku této spolupráce bude v rámci nové edice projektu „Balenciaga Art in Stores“ představena série Platooning Facial Skeleton německého umělce Yngveho Holena. Jeho umělecká díla přetvářejí automobilové komponenty Lamborghini a ukazují jejich vnitřní anatomii. Sochy budou vystaveny ve vybraných vlajkových prodejnách Balenciaga po celém světě — včetně Avenue Montaigne v Paříži, Via Montenapoleone v Miláně a New Bond Street v Londýně. V některých obchodech se budete moci projet v simulátorech od společnosti Vesaro nebo zažít virtuální zkušenosti Automobili Lamborghini s Apple Vision Pro na očích.
gastro 〔TF〕
...tolik chutí vyzkoušíš. Koncept podniku Špejle, který nedávno otevřel svou druhou pobočku na rohu Jungmannovy a Palackého ulice v Praze, je totiž postaven na tom, že si každý host řídí svou konzumaci sám. Kdykoli si vybere cokoli z nabídkových pultů, platí podle počtu špejlí, které jsou součástí jednotlivých pokrmů a mají jednotnou hodnotu (cena za jednu špejli je 33 korun). Nová Špejle nabízí vzdušný interiér s otevřenou kuchyní, která hosty vtáhne přímo do středu kulinářského dění. Ostřílení matadoři pražské gastroscény — Jan Boroš, Jan Braniš, Josef Pleskač a Václav Vojíř — přesně vědí, co zákazníci potřebují a po čem touží, a právě to nabízí. Moderní a rychlou gastronomii v kvalitním prostředí v centru města. spejle.eu
móda 〔JK〕
V roce 1992 si v Paříži dvě sestry Ece a Ayse Egeovy založily značku vysoké módy Dice Kayek. Ece je návrhářka, Ege manažerka a vše začalo kolekcí kreativních bílých košil, ve které Ece propojila rodné turecké tradice s pařížským espritem. Později se proslavily i vypracovanými modely haute couture. To, čím se ale neochvějně zapsaly do povědomí, je schopnost balancovat na hranici pánské a dámské módy. Také v poslední kolekci na podzim a zimu 2025 zkoumají androgenní estetiku, ale pracují s tak křehkými prvky, až se zdá, že vše pochází čistě z ženského šatníku. Velké mašle na oversized halenkách, balónové rukávy, boyfriend seprané džíny, oblekové kalhoty s nízkým sedem a vypracovaná saka a kabáty nejenže sluší každému, ale dají se opravdu nosit každý den.
design 〔TF〕
Poslední květnový víkend patří již tradičně festivalu Křehký Mikulov, během nějž se v sálech mikulovského zámku a dalších zajímavých prostorech ve městě představí kurátorský výběr art designu nejen z Česka. Letos tu měla premiéru jedna výjimečná spolupráce mezi malířem Josefem Bolfem, Michalem Froňkem a sklárnou Květná 1794. Váza Ona, jež bude vyrobena v limitované sérii 12 kusů, nese poloprofil dívky z obrazu Josefa Bolfa. Broušená tvář vystupuje z hladkého skla na jedné straně, zezadu je pak patrné její vystouplé temeno. Každou trojici váz vytvoří jiný brusič, mezi nimi i Jára Šára a Eliška Monsport. krehky.cz
www.praha.camp/archirun
Architektonické ikony tak, jak je neznáte. Běžte, klusejte, jděte!
VEŘEJNÁ BUDOVA
SOA / Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga, Kateřina Luftová, Štěpán Tomš, Marie Hojná ▶ 2024, Psáry 〔Stavba, v níž se tradice setkává s moderním designem a funkčností, je navržena tak, aby svým tvarem a objemem připomínala typologii venkovských stodol a zároveň tvořila vizuální propojení se základní školou stojící přes ulici. Polykarbonátovou fasádou prostupuje interiér do exteriéru a naopak. Vnitřní dřevěný vestavek poskytuje zázemí pro hasiče, zatímco velkoformátové okno přibližuje veřejnosti jejich práci.〕
Robert Konieczny KWK Promes / Robert Konieczny, Michał Lisiński, Katarzyna Pająk, Karol Jackiewicz, Karol Knap, Krzysztof Kobiela ▶ 2024, Gliwice 〔Budova, jež v sobě skrývá kanceláře, dílnu a skladové prostory, je přirozenou reklamou na činnost firmy Gambit, jež se zabývá distribucí potrubí. Její vnější plášť je seskládán z trubkových profilů a objem stavby rozdělen na tři části podle konkrétních funkcí. Vzhledem k tomu, že ji bezporstředně obklopují rodinné domky, nese jednoduché formy objevující se v okolí.〕
Schenker Salvi Weber ▶ 2024, St. Pölten 〔Projekt, který nemá ve světě obdoby. Nikoli v muzeu, ale laboratoři mohou děti do 12 let během workshopů a na výstavách objevovat současné umění. Stavba díky svému výraznému tvaru slouží jako orientační bod na cestě z barokního starého města St. Pöltenu do nové kulturní čtvrti. Transparentní fasáda z dřevěných lamel působí v interiéru dojmem lehkosti, vytváří fascinující hru světla a stínů a zároveň nabízí uklidňující výhledy do přilehlého parku.〕
REZIDENČNÍ BUDOVA
kuklicasmerek+ / Peter Kuklica, Martin Smerek, Michal Bajan ▶ 2024, Bratislava 〔Realizace slovenského studia v bratislavské části Podunajské Biskupice rozumně využívá danosti a limity komplikované parcely. Do ulice se tváří důstojně, směrem do zahrady je naopak prošpikována otevřenými průhledy. Skladbu menších bytů, které jsou prosvětlené z více stran, doplňují v nejvyšších patrech štíhlého bloku mezonety se světlou výškou až šest metrů. Jednotícím prvkem stavby je její pláš't z vlnitého plechu, který přispívá k celkovému vyznění architektonického konceptu.〕
Projectroom / Veronika Juhász, Gábor Fábián ▶ 2023, Szentendre 〔Veronika a Gábor jsou manželé, ale také architekti, kteří společně vedou studio Projectroom. Když pro svou rodinu hledali vhodné místo pro život, vybrali si Szentendre kousek od Budapešti a tam vzrostlou zahradu, do níž zasadili svůj nový dům. Železobetonový a dřevěný konstrukční rám vyplnili konopným betonem s homogenním použitím materiálů, téměř shodnou skladbou stěn i střechy. Surové a přírodní materiály v interiéru doplňuje ručně vyrobený dřevěný nábytek.〕
Studio GAB / Piotr Grabowski, Katarzyna Osipowicz-Grabowska ▶ 2023, Rosocha-Kolonia 〔Projekt architektonického studia z Poznaně je pokusem o odpověď na otázku, jak by měl vypadat moderní dům uprostřed lesa. „Rozhodli jsme se použít dřevo jako konstrukční i povrchový materiál, a to jak zvenku, tak zevnitř. Byl navržen pomocí rámové technologie, významným prvkem vnitřního řešení je listnatá překližka, která slouží jako dekorativní prvek a zároveň je využita i pro výrobu části nábytku,“ vysvětlují autoři.〕
REKONSTRUKCE
Konior studio / Tomasz Konior, Dominik Koros ▶ 2024, Varšava 〔Hlavní myšlenkou projektu bylo zachovat všechny přednosti a modernistický charakter budovy Národní knihovny, která byla navržena v 60. letech architektem Stanislawem Fijalkowským a jeho týmem, ale zároveň ji učinit intuitivnější, ergonomičtější a ekologičtější. Interiéry čítáren získaly novou, jasnou hierarchii a přirozené materiály zdůraznily jejich význam. Důležitou součástí rekonstrukce je vznik nových čítáren.〕
arkt studio + Projectroom / Gábor Fábián, Dénes Fajcsák, Veronika Juhász ▶ 2023, Szentendre 〔Budova, postavená z kamenů vytěžených přímo na zahradě, byla později rozšířena o otevřenou arkádu a sloužila jako víkendový dům. Když Orsi a Viktor poprvé vstoupili do zahrady, byla už léta opuštěná. Všichni byli přesvědčeni, že je dům třeba zbourat, oni však věděli, že jejich hledání domova je u konce. Díky své centrální poloze se původní kamenný sklad stal hlavní obytnou zónou, která zahrnuje obývací pokoj a jídelní kout.〕
← KONVERZE OBILNÉHO SILA AUTOMATICKÝCH MLÝNŮ
Prokš Přikryl architekti / Martin Prokš, Marek Přikryl ▶ 2023, Pardubice 〔Hlavní náplní konverze sila v areálu Gočárových mlýnů je společenská funkce, která po sto letech nahradila funkci průmyslovou. Kromě víceúčelového sálu v horní části tu vznikla také střešní terasa s barem a vyhlídkou na město. Ve zpřístupněných obilných násypkách je výstavní prostor a parter sila je krytou veřejnou plochou. Suterén s toaletami zajišťuje zázemí pro celé nové náměstí.〕
VEŘEJNÝ INTERIÉR
GRAU / Andrej Olah, Filip Marčák, Matej Kurajda, Alexandra Májska ▶ 2023, Bratislava 〔Surový i chladný, přesto nečekaně hravý je interiér zmrzlinového baru v přízemí polyfunkční budovy z roku 2003. Návrh sjednocuje jemná barevnost betonové stěrky na podlaze, stěnách a stropě. Neutrální materiálový rámec a absence vyrázných grafických prvků umožňuje přes prosklené nároží pozorovat provoz přímo z ulice. Jako protiklad k tlumené barevnosti působí fialkové akcenty organicky tvarovaného sezení. Ještě více barev pak září ve zmrzlinových kornoutech.〕
studio CUDO: ▶ 2024, Vratislav 〔Otevřená kuchyně, růžové doplňky, organické tvary nábytku a surové materiály jako beton a ocel vytvářejí v novém vratislavském podniku jedinečné prostředí. „Většinu prvků jsme zachovali z původního interiéru — betonovou podlahu jsme vyčištili, železobetonový strop a sloupy nechali v originálním stavu. Použili jsme také nerezovou ocel a svařovanou síť jako dekorativní prvek u schodů, lednice a baru,“ popisují autoři. Srdcem prostoru je otevřená kuchyně, v jeho centru pak bar s převisem, za kterým je technologické vybavení a růžový kávovar. Celý koncept je promyšlený tak, aby byl malý prostor co nejvíce funkční.〕
VEŘEJNÝ INTERIÉR
Hyz projektuje. / Aleksandra Hyz ▶ 2024, Varšava 〔Loni na podzim byla ve Varšavě otevřena nová soukromá galerie změřená na art design. Pro dvojici Aleksandra Krasny a Marcin Studnarek a pro výstavy nejen polských autorů ji navrhla architektka Aleksandra Hyz. Interiéru dominují ocel, lisované sklo, strukturovaná omítka a podlaha s nerovnostmi cementových částic, tedy materiály, které si na nic „nehrají“, jsou pravé a jedinečné ve své formě i zpracování. Stejně jako objekty a umění, která zde jsou a budou prezentovány.〕
REZIDENČNÍ INTERIÉR
No Architects / Daniela Baráčková, Jakub Filip Novák ▶ 2024, Praha 〔Daniela s Jakubem jsou interiéroví specialisté. Tentokrát se pustili do menšího bytového experimentu. Zaměřili se na maximilizaci obytného potenciálu průměrného bytu, který po rekonstrukci zahrnuje stavební program blížící se spíše rodinnému domu. Na svých 82 m2 nabízí s trochou nadsázky 11+kk, a to sice: vstupní halu, centrální chodbu se sezením, dva dětské pokoje, dvě koupelny, toaletu, kuchyni se stolováním a obývací pokoj s knihovnou, pracovní kout, ložnici rodičů i saunu!〕
→ LOFTOVÝ BYT V PROJEKTU RŮŽOVÝ MLÝN
Kilo Honč ▶ 2024, Piešťany 〔Loft z dílny bratislavského ateliéru Kilo Honč staví na kvalitách neobvyklého prostorového rámce, který vznikl konverzí industriálního objektu v širším centru Piešťan. Tento konkrétní byt je charakterizován snahou autorů o vytvoření trojrozměrné skládačky s efemérními hranicemi v rámci otevřeného bydlení. „Vytvořili jsme krajinu prostorů a meziprostorů. Pracovali jsme s výškou a přidali jsme druhou úroveň. Nové plato zvětšilo plochu o 16 metrů čtverečních.〕
Alan Prekop ▶ 2024, Bratislava 〔Charakteristické kruhové okno objektu bývalého ředitelství Vídeňské všeobecné pojišťovny (1930, arch. Bedřich V. Brettschneider) ukrývá 46 m2 otevřeného obytného prostoru. Architektonický koncept pracuje s novou individualizovanou vrstvou, vloženou do očištěného, hrubého stavebního rámce. Subtilní nábytkové prvky zachovávají kontinuitu plovoucího bytu a dokážou se flexibilně přizpůsobit potřebám mladého majitele. Prostorový experiment, který jde proti standardnímu zařízení.〕
PRODUKTOVÝ DESIGN
Forms Design / Máté Horváth ▶ 2024 〔Odvážná reinterpretace klasického sedacího nábytku, jež kombinuje tradiční zpracování dřeva s moderními, recyklovanými materiály. Masivní dřevěné nohy dodávají židli sílu, zavěšený a lehce pohyblivý sedák ji zase „povznáší“. Materiál sedadla, vyrobený z recyklovaných PET lahví, je v souladu s principy udržitelnosti a modulární design umožňuje snadné přizpůsobení a výměnu. Každý detail, od jemně konkávních hran až po bezproblémovou konstrukci, odráží hlubší vyprávění o lidském spojení, odolnosti, transformaci.〕
GestGest / Maria Jeglinska-Adamczewska ▶ 2024 〔Ručně vyrobené křeslo z masivního javorového dřeva zaujme precizně propracovanými detaily. Opěrka zad je ohýbaná párou a spojena se zadními nohami pomocí viditelných kolíků. Opěrky rukou přesně zapadají do zadních nohou, které jsou zhotoveny z co nejtenčího profilu dřeva. Objekt působí jako malá architektura, jejímž cílem je poskytnout útočiště a jež je inspirována architekturou ze slavného Giottova obrazu Zvěstování.〕
Sofia Kocher ▶ 2024 〔Jednoduchá pohovka nabízí pohodlí srovnatelné s tradičním čalouněným nábytkem. Skládá se jen z několika dílů, které lze snadno sestavit nebo naopak rozložit bez použití nářadí. Díky tomu jsou výměna nebo sundání textilního potahu velmi jednoduché. Designérka vidí potenciál pro další vývoj tohoto produktu, zejména integrací 3D pletací technologie, která by zajistila větší stabilitu.〕
STUDIOVÝ / EXPERIMENTÁLNÍ DESIGN
Františka Benčaťová ▶ 2023 〔Projekt Františky Benčaťové nazvaný Basket-like, basket-what, basket-why..., který pracuje s žakárovými tkaninami, vznikal jako diplomová práce na UMPRUM v Praze a během autorčiných stáží v belgickém Gentu a nizozemském Tilburgu. Práce přináší hru s nadsázkou a technologický experiment zkoumající hranice žakárového tkaní. Upozorňuje na jemné odstíny, detaily a vlastnosti textilních médií, na různorodost pohledů na prostý objekt, jehož komplexitu lze vnímat prostřednictvím rozvrstvení pohledů, a který jde proti paušalizující syntéze. Projekt odhaluje složitost obyčejných každodenních věcí, které nás obklopují, a umožňuje nám je ocenit a docenit.〕
Janskydundera & kolemhlíny / Matěj Janský, Cyril Dunděra, Lukáš Bejček, Svetlana Devyatkina ▶ 2024 〔Monumentální kus nábytku z dusané hlíny reaguje na ekologické výzvy a estetické požadavky moderní architektury a designu. Stůl je ručně vyroben ze směsi recyklovaných zbytků kamenické výroby, hlíny, jílu a vody. Neobsahuje ani příměsi cementu, a materiál je tak přírodní. Deska tmavší verze stolu je vzorkem broušené hliněné podlahy a je vyrobena z výkopů metra D, jeho noha je pak vzorkem dusané stěny. Zpracování lokálních surovin za pomoci technologie dusání umožnilo vytvořit objekt s jedinečnou estetikou, haptickou kvalitou a také nízkou uhlíkovou stopou.〕
Karolína Kučerová ▶ 2024, Místo 〔Vázy Essence jsou dialogem mezi zdánlivě protichůdnými vlastnostmi materiálů — tvrdost a měkkost, stálost a proměnlivost, netečnost a citlivost keramiky a skla se ukazují jako vzájemně provázané. Pevnost a odolnost těchto hmot je v rukou autorky přetvářena do forem, které působí organicky, pružně a téměř tekutě. Nádoby tak zhmotňují jak úvahu nad poddajností a přizpůsobivostí těchto materiálů, tak zamyšlení nad vztahem mezi trváním a proměnou.〕
„Lotus Elite? Ty určitě myslíš Elise,“ přesvědčuji našeho fotografa Vojtu Veškrnu, který ulovil do své sítě další sběratelský kousek. Prý je to vážně Elite. Povolávám na pomoc internet a během několika sekund mi dochází, proč je na Vojtových fotkách ten Esprit, jeden z nejslavnějších modelů značky (objevil se i jako „ponorka“ v jedné z bondovek), podivně protažený. Druhá generace Lotusu Elite, představená v roce 1974, byla vyvrcholením snahy patriarchy Lotusu, Colina Chapmana, posunout automobilku do vyššího segmentu. Kulaťoučká sportovní auta, která si britští zákazníci často mohli doma sestavit sami („auto v krabici“ je stálo o poznání méně), proto v sedmdesátých letech nahradily o poznání větší a hranatější vozy s ambicí konkurovat těm největším evropským značkám. S příchodem Espritu a většího Elite pro posádku ve složení 2+2 začala pro Lotus nová, ambicióznější éra. Nikdy se nevyplnila podle Chapmanových představ, takže není divu, že Elite byl jeho posledním přímým vkladem k úspěchu značky. Nový a sebevědomější Lotus začal v jeho hlavě klíčit už v půlce šedesátých let. Vstříc realitě ho posunul až nábor nových inženýrů a designérů, kteří s Chapmanem sdíleli radikální vizi.
Jakmile do sebe vše zaklaplo, nabraly věci rychlý spád. Chapman sehnal potentní čtyřválec ve spolupráci s Jensenem (jeho slabší verze se objevila v malém sporťáčku Jensen-Healey) a především přišel s revoluční lisovanou karoserií pomocí technologie Vacuum-Assisted Resin Injection (VARI). Dva výlisky se spojily uprostřed, což umožňovalo rychle vyrábět různé vrchní díly, a tím od sebe odlišit různé vozy. Proto přišel krátce po Elite (1974) i elegantní Eclat (1975) a sportovní Esprit (1976). Revoluce plastových hran doslova, ehm, uhranula našemu dnešnímu sběrateli. Akademický malíř Tomáš Lahoda mi tedy potvrdil, že se za sběratele nepovažuje a dokonce ani neholduje vyloženě britským značkám, i když má v garáži ještě Jaguar E-Type. „Moje neuvědomělé potkávání se s designem pěkných aut začalo již v dětství. Ještě před školní docházkou jsme žili s rodiči v Jugoslávii, kde otec jako kulturní atašé jezdil v olivově zeleném Buicku Super Sedanette. Následně jsme počátkem šedesátých let žili dva a půl roku v Jihoafrické republice, kde jsme se vozili Chevroletem Impala z roku 1960. Oba krásné vozy. A v Johannesburgu jsme jako děti s bratrem dostávali spoustu angličáků. Mezi
nimi jsem měl oblíbené zejména Porsche 356, Mercedes 300 SL Gullwing s výklopnými dveřmi nahoru a také Jaguar E-Type. Toho jsem si nakonec mnohem později pořídil. Jako malý chlapec jsem o těchto autech snil a sám jsem si vymýšlel a kreslil vlastní modely. Poté, co jsem překonal touhu být prezidentem a hasičem, jsem chtěl být designérem aut,“ provází mě pan profesor Lahoda svou automobilovou historií. Jeho kariérní milníky nejsou o nic méně zajímavé. Působil jako vedoucí ateliéru
malby na akademii v Aarhusu v Dánsku, na FaVU v Brně, dodnes přednáší a je vedoucí Ateliéru výtvarné přípravy na Univerzitě Pardubice na fakultě restaurování. „V devadesátých letech jsme s kolegou z Aarhusu jeli do Brna, kde byla na prodej Tatra 603. Chtěli jsme si ji koupit dohromady na ježdění po Dánsku. Jenže v ten den strašně sněžilo a naše zkušební jízda dopadla fiaskem. Tatra se vůbec nedala ovládat. Tak jsem si místo toho později pořídil Porsche 928, nádherný vůz, který původně
navrhl český designér Jiří Kuhnert,“ dostáváme se při našem povídání postupně až k Lotusu. „Před pár lety jsem si jel koupit do Rakouska Lotus Europa, ale byl to podobný propadák jako s Tatrou. Když jsem dojel na místo, vůbec jsem se do toho malého auta nevešel, nemá to posuvná sedadla a já se nedokázal vměstnat za volant. Ale spravil jsem si chuť v Německu, když jsem objevil větší a pohodlnější Lotus Elite z roku 1974. Má volant napravo, a když do něj sedám z moderního Volkswagenu
Arteon a vyrážím do ateliéru za Prahou, okamžitě se propadám časem. Ta svižná projížďka po dálnici a následně i okreskách, které se tolik neliší od těch britských, je pro „luxusní“ Lotus to pravé ořechové. A na zadní sedačky se mi stejně jako do koncernového kombíku vejdou plátna v rámech, takže jde o velmi praktický vůz,“ pochvaluje si pan profesor jeden z klenotů své sbírky, ve své době nejdražší čtyřválec na trhu. ●
❶ Mrkačky byly poznávacím znamením nejen sedmdesátkových Lotusů. Dnes už z bezpečnostních důvodů tohle řešení světlometů nevídáme. O to lákavější zůstává.
❷ Dlouhatánská kapota se vyklápí dopředu a skrývá relativně malý
motor, kterému však charakter ani koně nechybí. Čtyřválec o objemu 2,2 litru byl z továrny naladěn na 150 koní.
❸ Hranatý „lupínek“ při pohledu boční lištou prozrazuje, kde jsou spojeny dva díly karoserie. Jednoduché i efektní.
Navíc díky důkladnému testování i velmi aerodynamické.
❹ Odznáček Elite si vůz vypůjčil od předchozí generace, ale pro Chapmana to byl ideální model pro odstartování nové éry ambicióznějších a luxusnějších vozů.
❺ Taktéž hranatý interiér vozu zaujme zpětným zrcátkem umístěným nikoliv na stropnici, ale na palubní desce. Vzhledem k profilu karoserie bylo toto řešení vhodnější, i když spolu s pravostranným řízením vyžaduje trochu zvyku.
❻ Široké zadní světlomety a praktický výklopný kufr, to měly společné všechny sedmdesátkové Lotusy. Jde o prvky, které se nezměnily ani v osmdesátkách a propůjčily vozů značky ojedinělý image.
❼ Profesor Lahoda nám prozradil, že některé starší Lotusy mu byly kvůli vyššímu vzrůstu zapovězeny. V prostornějším Elite má místa nad hlavu.
Návštěva sklářských hutí je strhující podívanou. Vidět na vlastní oči, jak se v žáru pecí jako dokonale sehraný stroj pohybují mistři skláři s přesně určenými rolemi, aby ručně od A do Z vyrobili křehké nádoby z českého křišťálu, je úžasný zážitek. Nejinak tomu bylo v malé vesničce Strání na Slovácku nedaleko slovenských hranic, kde se právě do další etapy svého života probouzí na čas odepsaná sklárna Květná 1794. S novými majiteli a novým uměleckým vedením.
Do skloviny, z níž se taví čiré sklo, se přidává titan, lehký kov, který je zdravotně nezávadný, ale díky němu jsou jejich výrobky o kousek odolnější při zachování stejné lehkosti a pružnosti jako doposud.
Zvlněná krajina Slovácka se míhá za okýnkem našeho vozu, silnice se elegantně proplétají mezi vesničkami a cesta až na slovenské hranice do obce Strání — Květná trvá nekonečně dlouho. Nakonec ale přijíždíme do cíle a zastavujeme před průmyslovým areálem sklárny Květná 1794, z něhož na první pohled čiší slavná dávná minulost, překotné devadesátky i víra v lepší budoucnost. Na hlavní budově stále září nápis Moravské sklárny, což je nepatrně matoucí, ale jak nám bylo posléze vysvětleno, je to reziduum třicetileté etapy, kdy sklárna od roku 1961 patřila pod národní podnik se sídlem ve Světlé nad Sázavou.
To ale předbíháme v historii místního sklářského průmyslu téměř o 200 let. Právě sklárna v Květné je jednou z nejdéle fungujících na našem území. V roce 1794, jak její současný název napovídá, ji založil a nechal vystavět Alois I. z Lichtenštejna. Lokalita byla vybrána velmi pečlivě — v centru bukových lesů, na místě naleziště kvalitního sklářského písku nabídla huť vybavená dvěma tavicími pecemi práci lidem z blízkého okolí i z ostatních lokalit lichtenštejnských panství, ze Slovenska nebo Rakouska. V době největší slávy zde pracovalo 600 lidí (jen pro představu, dnes jich je desetkrát méně).
Sklárna se nejprve soustředila hlavně na výrobu tabulového a nejrůznějšího užitkového stolního skla. Kvalitnější a exkluzivnější druhy skla se tu začaly vyrábět až od poloviny devatenáctého století, kdy se jejím majitelem stal rakouský podnikatel Josef Zahn. Jeho syn, Emanuel Zahn, přistavěl další pec a přivedl zkušené skláře, kteří s sebou přinesli nové techniky a způsoby zpracování skla. To vedlo nejen k rapidnímu zlepšení kvality výrobků a celkové modernizaci. Byla zavedena výroba jemného křišťálového skla zdobeného broušením a rytím. Sortiment byl rozšířen podle výtvarných impulzů z vídeňských uměleckých kruhů. Sto let od svého založení změnila sklárna svůj název na Květná (Blumenbach). Firma Zahn & Göpfert zřídila vzorkovny a sklady v Londýně, Paříži, Berlíně i Hamburku a vystavovala na světových veletrzích. Jako druhá sklárna
v Evropě zavedla v roce 1897 dekoraci leptáním. Výroba tu pokračovala i po roce 1948, 1989 a přežila všeobecnou krizi sklářského průmyslu na přelomu tisíciletí. Loni se sklárna dostala do rukou nových majitelů, AF Group z Hodonína a společnost MHS & Partners, a ve výrobě ručního skla úspěšně pokračuje a stále se v technologii výroby zdokonaluje. Nabídka dnes obsahuje nejširší paletu barevného skla v celé Evropě — celkem 16 odstínů. Veškeré výrobky tu také umí dekorovat různými technikami — panto, diarytem, zdobením drahými kovy (zlato, platina) nebo ručním malováním.
Do skloviny, z níž se taví čiré sklo, přidávají titan, lehký kov, který je naprosto zdravotně nezávadný, ale díky němu jsou jejich výrobky o kousek odolnější při zachování stejné lehkosti a pružnosti jako doposud. Ačkoli je pružnost asi poslední vlastnost, která by mi v souvislosti se sklem vytanula na mysli, ukazuje nám designér Tomáš Kučera, nový kreativní ředitel sklárny na sklenici z kolekce Auriga, jak se tenoučká nožka
prohne, když na ni trochu zatlačí, přitom ale nepraskne.
V našem vyprávění jsme se konečně dostali do místa a k lidem, kteří nás enormně zajímají. Květnou 1794 jsme navštívili v polovině května právě v doprovodu jejího nového kreativního vedení. Od loňského roku tuto pozici zastává dvojice mladých designérů Klára Janypková a již zmíněný Tomáš. „První, co jsme v naší nové pozici udělali, bylo, že jsme ‚osekali‘ širokou škálu kolekcí nápojového skla a zredukovali je sice ne na minimum, ale tak, aby to dávalo smysl a zákazníci se v našem portfoliu vyznali,“ vysvětlují.
Blízkost vinařských oblastí a provázanost s místními vinaři celkem logicky přivedla Květnou 1794 k tomu, že se stala „specialistkou“ na vinné sklo. Jak je důležitý správný výběr sklenice pro kvalitní konzumaci vína, demonstrují také na řízených degustacích vinného skla, při nichž si můžete vyzkoušet, jak velkou roli hraje tvar sklenice při rozvinutí rozmanitých vůní a chutí jednotlivých odrůd. →
Klára s Tomášem právě v květnu představili novou kolekci, s níž vykročili novým směrem a dali šanci také jinému nápoji. Produktové portfolio rozšířili o sadu Drop, novou autorskou řadu šálků na kávu z ručně foukaného skla. Tvoří ji šálky na espresso, cappuccino a flat white v několika pastelových barevných odstínech. Definuje je elegantní tvar, funkčnost a čisté minimalistické linie. Impulzem ke vzniku nové kolekce se stal samotný kávový rituál. „Inspirovali jsme se procesem přípravy kávy, jemným zvlněním její hladiny při dopadu kapky. Tento jev jsme promítli do podšálku, zatímco šálky samotné zůstávají spíše minimalistické,“ říká ke vzniku kolekce Drop designérka Klára Janypková. Šálkům z ručně foukaného skla tak dominuje vizuální lehkost a podtácky celku dodávají jemnou dynamiku.
Pro mladé designéry je to už druhá autorská kolekce, kterou pro sklárnu vytvořili. Navazují s ní na sadu váz Desidére, kterou uvedli loni na podzim. V obou případech bylo záměrem designérů rozšířit produktové portfolio značky o nové typy produktů a zároveň zdůraznit řemeslnou práci s tenkostěnným sklem, ve které skláři z Květné 1794 vynikají. ●
❶ Výroba ikonického džbánu Polka Dot z křišťálového skla.
❷ Kreativního vedení sklárny Květná 1794 se loni ujala dvojice mladých designérů Tomáš Kučera a Klára janypková. V rukou drží vázy Desidére, což byl první produkt, který pro značku navrhli.
❸ Dřevěné formy si v Květné vyrábějí sami, respektive mají jednoho formaře, který vše vyrábí sám.
❹ Sklářské píšťaly.
❺❻ Zachycení procesu ručního foukání skla.
❼ V obří betonové nádrži se z písku přidáním základních přísad míchá sklářský kmen. Recept je napsaný po jejím obvodu.
❽ Rozžhavené sklářské pece čekají na přísun materiálu.
❾ Nová kolekce kávového skla Drop je k dostání na e-shopu sklárny Květná 1794 a v červnu se postupně objeví i ve vybraných kamenných prodejnách — například v obchodě Sklenka v Jungmannově ulici v Praze, ve Mlýně v Hruškách u Břeclavi nebo v podnikové prodejně sklárny ve Strání.
Sklárna loni na jaře představila kompletní reedici skleněné soupravy, kterou vytvořil český architekt a urbanista Bohuslav Fuchs. Stalo se tak u příležitosti 130. výročí jeho narození.
Jednu z nejpopulárnějších kolekcí vinného skla Auriga navrhl pro Květnou Lukáš Jabůrek.
Ještě před pár lety „nasávali“ designéři
Matěj Janský a Cyril Dunděra zkušenosti
na mezinárodních stážích všeho druhu takřka po celé Evropě. I to jim pomohlo
uspět v jejich domovské Praze, kde společně založili studio a jako jedni z mála
tuzemských designérů začali spolupracovat se zahraničními výrobci i experimentovat s novými formami užitého umění.
TEXT Adam Štěch FOTO Filip Beránek
AŠ Kdy jste si poprvé uvědomili, že byste chtěli dělat design?
MJ U mě to bylo již ve 3. B na základní škole. Tehdy jsem si začal kreslit různé oblečení a chtěl jsem být módním návrhářem. Potom jsem také chtěl být tajným agentem a skicoval jsem si špiónské domy s interiéry a plánky se skrytými pastmi a podobně. Později na víceletém gymnáziu jsem si v kvartě řekl, že bych asi ten design chtěl dělat. A tak jsem přestoupil na SUPŠ na Žižkově. Už jsem byl rozhodnutý stát se designérem, ale zároveň jsem se chtěl hlásit i na architekturu.
AŠ Proč zrovna design, proč ne jiná kreativní disciplína?
MJ To je dobrá otázka. Vždycky jsem měl zájem o to něco tvarovat a dávat do pohybu. Během let se to ale měnilo a mění se to v podstatě neustále. Takže v budoucnu se třeba budu věnovat i jiným formám designu.
AŠ A jak to bylo u tebe, Cyrile?
CD Já jsem takovou konkrétní představu neměl. Tehdy jsem byl více na sport, hodně jsem plaval, a tak jsem trávil nejvíce času v bazénu a když jsem přišel domů, jen jsem jedl a spal. Hodně jsem si stavěl z Lega, ale že bych měl nějaký větší zájem o design, to ne. Ten přišel až na SUPŠ, kde jsem se poprvé potkal s Matějem.
AŠ Takže vy jste se potkali už na střední škole?
CD Ano, bylo nás tam poměrně málo, takže to nebylo těžký se najít. Tehdy jsme spolu začali trávit hodně času.
AŠ Pak jste šli společně na UMPRUM?
CD Já jsem šel studovat na UMPRUM do ateliéru k Jiřímu Pelclovi. Byli jsme takový nezvyklý ročník, hodně mladý, protože jsme se tam dostali všichni na první pokus. Matěj šel ale studovat architekturu na ČVUT a znovu jsme se potkali až později na magisterském studiu v ateliéru Romana Vrtišky a Vladimíra Žáka.
AŠ Jak tě formovala osobnost Jiřího Pelcla a jeho přístup ke studentům?
CD Trochu mě trápil — nechal mě jednou propadnout a docela mi to dával sežrat. Ve finále jsem za to ale rád, protože to byla dobrá průprava. I to mě formovalo, vždycky jsem se snažil být v opozici vůči autoritám, a to mně asi i pomohlo kreativně vyrůst.
AŠ Taky sis vyzkoušel hned několik stáží v zahraničí. Kde jsi všude byl?
CD Nejdříve to byla škola Konstfack ve Švédsku a později ateliér designu u Olgoj Chorchoj a pak skla u Ronyho Plesla na UMPRUM. Po těchto stážích jsem se vrátil zpět do svého domovského ateliéru, ale to už tam byli Roman Vrtiška a Vladimír Žák.
AŠ Jak vzpomínáš na studium na švédské škole Konstfack, která je poměrně dost experimentální?
CD Ten jejich přístup byl úplně odlišný než u nás. Hodně jsme pracovali s určitým sociálním rozměrem designu. Například jsme zkoumali sociální vztahy a vazby na jednom předměstí, ptali jsme se lidí, pořádali happeningy a teprve ze získaných informací jsme přistoupili k návrhům nějakých řešení, které by přispěly k rozvoji komunity. Otevřelo mi to myšlení dost jiným způsobem. Předtím jsem pracoval jen na věcech, které jsem sám osobně potřeboval a chyběly mi. Ve Švédsku jsem získal určitý nadhled a důležitost analýzy.
AŠ Matěji, ty jsi byl mezitím na ČVUT. Jaké to bylo tam?
MJ Na ČVUT bylo opravdu hodně práce ve srovnání se školama designu. Bavilo mě dělat výkresy, půdorysy, řezy. Měl jsem vlastně takový idealistický přístup k architektuře. Student si navrhuje něco, co se nikdy →
nepostaví, takže je to taková architektura v abstraktní rovině. Tím, že jsem pak na magistra šel zase na design, tak jsem zůstal u té idealistické formy architektury.
AŠ U koho jsi tam vlastně studoval?
MJ Hodně mě ovlivnil architekt Petr Hlaváček, který vedl ateliér se studiem Opočenský Valouch. Jejich přístup byl hodně volný a mohl jsem si dělat více méně, co jsem chtěl. Také mě ovlivnili Tomáš Novotný, Tomáš Zmek a Jakub Koňata.
AŠ Co tě přivedlo zpátky na design na UMPRUM?
MJ Vadilo mi, že jsem si nemohl řešit své vlastní projekty a velká škola byl takový těžkopádný moloch, co každého semele. Byl to pro mě útěk do takové školy, která by byla spíše zázemím a já se mohl věnovat tomu, co opravdu chci. V té době jsem měl už dvě děti, takže to bylo i celkově příhodnější.
AŠ Cyrile, ty jsi zmínil, že jsi byl také na stáži v Lasvitu. Jaké zkušenosti sis odnesl z této firmy?
CD V ateliéru skla na UMPRUM jsem udělal takové malé skleněné zrcadlo a Maximovi Velčovskému z Lasvitu se to líbilo, tak mi ho vzal do kolekce. Byla to pro mě první zkušenost v rámci nějaké spolupráce s firmou. Posléze mě oslovili, jestli pro mě nechci dělat externího designéra a věnovat se na míru řešeným projektům. Nakonec jsem působil v Londýně v jejich pobočce a pendloval mezi Prahou a Londýnem. Vydrželo mi to jen osm měsíců — pro obě strany to bylo dost náročné. V Londýně jsem se ale dostal k zajímavým projektům ve spolupráci s Foster + Partners nebo Zaha Hadid Architects. Bylo zajímavé vidět zákulisí těchto obrovských studií.
AŠ Matěji, ty jsi byl mezitím ještě na stáži u švédského studia Claesson Koivisto Rune.
MJ Eero Koivisto byl totiž na našich diplomkách a moje práce ho zaujala. Když jsem mu pak napsal, tak mě vzal na půlroční stáž. Bylo to zábavné, protože oni sami jsou napůl architekti a napůl designéři a takový přístup mě hodně bavil. Pracoval jsem u nich jak na nějakých architektonických projektech, tak nábytku, například na křesílku Gloria pro značku Arflex. Jezdili jsme v rámci toho i na kontroly prototypů do továren jako je právě Arflex, Tacchini, Swedese a další. Byla to obrovská zkušenost. Ze Švédska jsem jel ještě do rakouského Vorarlbergu, kde jsem pod vedením architekta Martina Raucha pracoval s hlínou. Fascinovala mě totiž aplikace tohoto materiálu do architektury, což jsme uplatnili i v našem nedávném projektu s platformou kolemhlíny. Má představa byla dost zkreslená, myslel jsem si, že z hlíny se dají stavět jen takové uplácané přírodní struktury, ale najednou jsem viděl, že se z ní dají dělat absolutně exaktní tvary.
AŠ Máte opravdu nadstandardní zkušenosti ze zahraničí, a to z mnoha různých sfér a přístupů k designu a architektuře. Možná mi to vlastně už teď dává odpověď na otázku, kterou jsem vám chtěl taky položit, a to sice, jaký je váš přístup k designu?
CD Dost lidí se nás na to často ptá, protože na první pohled není jasné, jak se profilujeme. Aktuálně se zabýváme vším možným — děláme nábytek, světla, sklo, instalace výstav, výlohy obchodů i interiéry a Matěj by zvládl i drobnou architekturu. Obecně mám pocit, že jsme takové houby, které nasávají informace a podněty a pak s tím v těch rozmanitých zakázkách pracujeme. A když něco nevíš, tak se to naučíš v procesu. Dost mě ta různorodost vlastně baví. →
MJ Myslím si, že obecně nás designéry baví na té práci to, že nesedíme jen v kanceláři, ale jsme neustále v nějakém komplexním procesu komunikace a vývoje. To, že si chceme sáhnout tak trochu na všechno, vychází z jisté klučičí drzosti, kterou v sobě máme. Naše práce je takový piknik na pláži, kde se neservíruje jen zdravá strava, ale je tam i slanina a pije se víno. Je to stejné jako v životě. Na tom všem mě baví ta cesta za nedosažitelnou, dokonalou krásou. Je to stejné jako peří papouška, které se neustále proměňuje. Naše tvorba je podobně proměnlivá. Děláme vlastně vždy něco pomíjivého, ale není to o pomíjivosti trendů, ale spíše o tom, že je to těžké lapit a dosáhnout toho.
AŠ Vy jste taková dobrá dvojice, která se skvěle doplňuje. Takový jing a jang. Matěji, ty jsi spíše hodný rodinný typ a Cyrile, ty zase naopak trochu bouřlivák. Je to tak?
MJ Trochu to tak je, ale někdy se karty otočí a oba se dokážeme přepnout i do té opačné role. Když jsme se tady u nás v ateliéru na Veletržní konečně dobře sešli, tak jsme se naladili na stejný typ humoru. Cyril byl v tom smyslu mnohem více cynický a teď k tomu naopak směřuji zase já. Každopádně se dost nasmějeme.
CD Třeba na každoroční Hermès party v Miláně to vždycky rozjíždí na parketu hlavně Matěj. Myslím si, že by ho měli zaměstnat, protože tam je vždycky jako první a až poté se tam nahrnou další lidi. To já bych nic takového nezvládl.
AŠ Dobře, to je vaše osobní chemie, ale jaké je to v práci? Když vás někdo osloví, jak máte mezi sebou nastavenou pracovní dynamiku?
CD Je to podle povahy zakázky, ale v obecné rovině nám jde o to, abychom byli efektivní a dobře si to časově rozplánovali. Je to vždy o nějaké optimalizaci kreativního procesu. Jednotlivé fáze si zkrátka nějak podělíme, někdo se více stará o návrh a koncept, někdo zase o realizaci. Každý projekt má vždy svého „bosse“, ale vždy to spolu hodně konzultujeme.
AŠ První věc, kterou jste udělali společně, bylo křeslo Hiroi pro italskou značku Cappellini. Jak se stane to, že se designérům téměř na začátku jejich kariéry dostane pozornosti od jednoho z nejvýznamnějších hledačů talentů Giulia Cappelliniho?
CD Cappelliniho naše křeslo zaujalo hlavně svými zády. Říkal, že většina křesel nevypadá dobře zezadu, ale u našeho se mu zadní pohled hodně líbil a že by tak mohlo dobře fungovat i v prostoru. Křeslo je standardně v kolekci Cappellini a už se jich docela hodně prodalo, asi 200 kusů.
MJ Na naší instalaci na Designbloku v roce 2019 u nás byl dokonce dvakrát a my jsme nejdříve nevěděli, o koho se jedná. Jednak se mu líbila ta věc samotná, ale zároveň jsme se mu líbili i my. Myslím, že v tom celém viděl potenciál. Zároveň si ale myslím, že se chytl i našeho pozdějšího přístupu. Poslali jsme mu do Itálie námi vyrobené prototypy včetně pečlivé foto dokumentace produktu. Vlastně jsme spoustu věcí udělali za Cappellini a oni tak měli dostatek podkladů pro následující kampaň přímo od nás. Takže jsme si to hodně odpracovali. Často jsme se také připomínali, a tím to živili, aby ten projekt neumřel. Myslím si, že všechno si to dobře sedlo. Jedno bez druhého by se neobešlo. Design je desetiboj. CD Cappellinimu jsme pak nabízeli i další produkt — policový systém MC Shelf, jehož uvedení do kolekce ale nakonec nevyšlo. Už jsme totiž nechtěli dělat všechno za firmu a nedodali stejně jako u křesla fotografie a tak dále. Nakonec jsme si i kvůli trochu podivné komunikaci řekli, že nám to za to nestojí. Teď si ty police vyrábíme sami pod svou vlastní značkou MCDJ.
AŠ Na vašem stánku jste tehdy měli napsáno „asketický luxus“. Co to pro vás přesně znamená?
MJ Je to náš přístup v tom, jak používat méně materiálů, ale o to lépe zpracovaných, a které umí hezky stárnout. Příkladem může být kůže, která pokrývá sedák a opěrák. Je pro nás právě tou zmiňovanou „slaninou“. Je to decentní, ale přesto dodává projektu luxusní finiš.
AŠ Jako jedni z mála z Česka spolupracujete s více zahraničními výrobci. Jak se vám to vlastně povedlo?
MJ Naše další spolupráce byla s polskou značkou KLER, ke které jsme se dostali skrze kreativního ředitele Wojciecha Błaszczyka. Já jsem se s ním totiž seznámil ve studiu Claesson Koivisto Rune. Design je zkrátka o kontaktech. Výsledkem pak byla modulární sedačka Cheers, která se dá konfigurovat do různých prostorů.
AŠ Teď jste ale také součástí portfolia české značky Master & Master.
MJ Ano, tam jsme se taky dostali díky naší snaživosti. Celý prototyp jsme totiž pro premiéru připravili my, aby se to vůbec stihlo. U výrobců stojí obvykle více věcí ve frontě a pokud tam chceš dostat tu svou, musíš tomu nějak pomoci. Kdybychom si to nevyrobili ve vlastní režii, tak to tam asi není vůbec. Musíš tomu jít naproti.
AŠ V poslední době je o vás slyšet s souvislosti s projektem stolu Around O co tam přesně jde?
MJ Projekt navazuje na můj zájem o hlínu, jak už jsem zmiňoval výše. Spolupracovali jsme na něm se Svetlanou Devyatkinou a Lukášem Bejčkem z platformy kolemhlíny. Společně jsme navrhli a vyrobili dva stoly, kde je hlína aplikována jak v horizontální, tak vertikální podobě. Ukázali jsme českému publiku použití hlíny v architektuře za pomoci designu. Vznikla fúze vědeckého experimentu a funkčního designu. Myslím si, že projekt splnil naše očekávání a dostal publicitu. Bohužel jsme ale stůl neprodali, abychom zaplatili alespoň náklady. Najít klienta takový komplexní věci totiž není vůbec jednoduchý.
AŠ A na co se od vás můžeme těšit v blízké budoucnosti?
MJ Teď jsme dokončili mobiliář do krajiny u zříceného kostela u Chudenic. Nábytek jsme odlili z hliníku a rádi bychom s tou věcí pokračovali a ideálně celou kolekci nabídli nějakému výrobci do průmyslové produkce. ●
S Danielem Bartákem, který spolu s bratrem Alešem táhne za jeden provaz v nábytkářské firmě Formdesign, založené před více než třiceti lety jejich tatínkem Josefem, jsme se bavili o 3D tisku, shazování židlí z rozhleden i o důležitosti staré dobré šuškandy.
TEXT Václav Rybář FOTO archiv společnosti
VR Jaká cesta vedla k té úplně první židli a od ní zase ke komplexním návrhům interiérů? Jde ve zkratce shrnout milníky Formdesignu za těch více než třicet let?
DB Firmu založil můj tatínek Josef Barták, který před revolucí pracoval v Dřevovýrobě Ostrava jako projektant interiérů a snil o firmě vyrábějící kvalitní ergonomické a elegantní židle. S místními truhláři oprototypoval několik židlí, a tak vznikly modely Signum a Remus. Po roce 1989, jak to jen bylo možné, založil firmu, která dodávala celé interiéry. Vzápětí vznikla velká poptávka po sedacím nábytku, a tak začali s výrobou židlí. První model Signum se záhy stal bestsellerem.
VR Když se teď vaše portfolio prolíná od stohovatelných židlí až po interiéry na míru, jak vlastně vznikají nové kolekce? Je prvním impulsem hotová židle, kterou pak ladíte navrhovanému prostoru na míru, nebo to může být i naopak, že vás interiér inspiruje k něčemu, co následně přinese užitek i dalším zákazníkům?
DB Dějí se obě varianty, ale nejčastěji je to ta druhá, kdy ve spolupráci s architekty a na jejich podnět řešíme a navrhujeme nový model. Tak vznikla například unikátní židle Step — stohovatelná a spínatelná dřevěná židle vyrobená ze dvou kusů. Nebo Sky, která byla původně navržena pro síť pivovarských restaurací. Jedna z našich nejkrásnějších židlí Rendezvous byla původně navržena ve spolupráci s designérkou Lucií Koldovou pro hotel Miura v Čeladné.
VR U stohovatelných židlí mě zaujalo, že si tisknete na 3D tiskárně zmenšeniny, na nichž ladíte jemné nuance budoucího výrobku. Můžete nám ten proces návrhu, ladění a výroby ve zkratce popsat?
DB Tisk 3D modelů je dnes již nezbytnou součástí vývoje. Ale vše začíná na papíře, kde prvotní myšlenka a nápad vznikne.
Následuje pečlivé 3D modelování, kde se vše snažíme dotáhnout do posledního detailu. Problém je, že v počítači hmoty a tvary mnohdy zkreslují. Proto si každý nový produkt ještě před prototypováním ověřujeme na 3D tiskárně, kde většinou vytiskneme několik stejných kusů, abychom si ověřili požadované vlastnosti, například stohovatelnost a spínatelnost. Speciálním testem, který proběhl jen jednou, bylo shození židle Woody z rozhledny. Podle výpočtu dopadla na zem v rychlosti téměř 80 km/h — moc jsme se tím nechlubili, neboť jí uletěla jedna noha, ale i tak je to pro nás známka konstrukční pevnosti našich lamelových židlí, protože zkuste si představit, jak vypadá po nárazu v podobné rychlosti automobil. Na naší židli se dalo dál sedět — i když jen na třech nohách.
VR Jste firma s výrazným rodokmenem, v jejíž historii hrála roli odvaha tatínka začít po revoluci podnikat, investice tetičky odsunuté po válce do Německa, a momentálně hlavně to, že táhnete ve vedení s bratrem za jeden provaz. Máte nějak rozdané role, nebo oba děláte všechno a spoléháte se na instinkt?
DB Dlouhou dobu byl bratr jednatelem a já spolumajitelem, který se mu snažil maximálně pomáhat. Poslední rok jsme již oba jednatelé s rovnocennými pravomocemi. Rozdělili jsme si pole působnosti — zatímco já vedu obchodní oddělení, bratr Aleš má na starost vše okolo výroby. Společně pak řešíme otázku vývoje. S táhnutím za jeden provaz je to složitější. Mnohdy se názorově lišíme, a tak vznikají třenice. Já se ale domnívám, že tím firmu posouváme kupředu. Někdy vznikají vtipné okamžiky, protože jdeme za stejným cílem, pouze volíme různé cesty. Máme ale oba štěstí, že v našem týmu jsou i lidé, kterým firma není lhostejná, a pomáhají nám za lano táhnout společně.
VR Zatím jsme mluvili hlavně o židlích, ale vy nabízíte i stoly, sedací soupravy, vlastně všechno, na co si člověk v interiéru vzpomene. Je nějaká část vaší nabídky nadměrně protežována?
DB Náš sortiment je opravdu široký. Nicméně je jedna část, která nad ostatní svým rozsahem vyniká, a to jsou právě stohovatelné a do řady spínatelné židle. Postupným vývojem a osvojováním si nových technologií se nám podařilo vytvořit rozmanitou nabídku takto speciálních židlí, ale také stohovatelných nebo sklopitelných stolů. Mnohé židle mají velmi originální způsob spínání, nebo magnetické číslování. ●
Své transparentní rodinné domy pojímal australský architekt Robin
individuální životní prostředí s důrazem na propojení interiéru a exteriéru. Sám pro sebe
si navrhl takový, v němž se i během snídaně nebo večeře cítil neustále jako v přírodě.
Modernismus zažíval v poválečné Austrálii vlnu regionální emancipace. Mezi hlavní představitele této zlaté éry patřil kromě Harryho Seidlera a Sira Roye Groundse také Robin Boyd (1919—1971), jehož talent se na rozdíl od slavnějších kolegů nikdy neprojevil ve velkých projektech veřejných budov. Vynikal především v mistrovském uchopení privátního obytného prostoru. Boyd byl architektem rafinovaně introvertního a přesto australské krajině otevřeného soukromí. Působil výhradně v Melbourne a především během padesátých let realizoval desítky vysoce individualizovaných soukromých domů, mezi nimiž vyčnívá právě jeho vlastní rezidence.
Boydův dům na ulici Walsh Street (podle toho dostal název Walsh Street House) ve čtvrti South Yarra patří k vrcholům jeho architektonického uvažování o privátním prostředí, které se introvertně uzavírá samo do sebe, ale přesto vnáší do obytného prostoru kousek přírody. K výtvarným koncepcím měl architekt blízko. Narodil se do známého uměleckého klanu rodiny Boydových. Jeho otec Penleigh i maminka Edith Susan byli malíři, strýček Martin zase spisovatel a bratři David a Guy se oba věnovali umění. Robinův dědeček Arthur Merric zadal v roce 1938 mladému architektovi jeho první projekt, malířský ateliér. A to v podstatě předurčilo jeho kariéru, během které velmi často navrhoval rodinné domy a umělecká studia pro přátele.
Během projektování vlastního domu, který dokončil na vrcholu kariéry v roce 1959, byl postaven před nelehký úkol. Parcela byla totiž velmi úzká a architekt musel navrhnout dům v podobě dlouhého obdélného objemu zasunutého do nitra pozemku.
Výsledek je ale ohromujícím příkladem využití malé plochy pro velkorysý
obytný prostor, jehož nedílnou součástí je i exteriér. Dovnitř se vstupuje po schodišti rovnou do prvního patra. Za nenápadnou dřevěnou uliční fasádou se nachází koupelna a technické zázemí. Chodbou se dostaneme do hlavního obytného prostoru v prvním patře, který se otevírá velkou terasou do centrální části atria. To od sebe odděluje dva obytné pavilony. Zatímco v hlavním se nachází obývací pokoj a o patro níže jídelna a kuchyně, na druhé straně atria se v menším pavilonu nachází ložnice a koupelny. Oba pavilony jsou zastřešeny jednotnou prohnutou dřevěnou střechou, která je nesena sofistikovaným konstrukčním systémem napnutých ocelových lan. Nad atriem, které je od sousedů z obou stran separováno neprůhlednými
skleněnými stěnami, se střecha otevírá do nebes. Vzniká tak pozoruhodná idea domu bez střechy.
Boyd v něm žil se svou manželkou Patricií a dvěma dcerami až do své předčasné smrti v roce 1971, kdy náhle podlehl komplikacím se srdcem. Jeho odkaz však žije dále. A to nejen v jeho vlastním domě, ale i v celé řadě dalších realizacích a jeho aktivitách coby propagátora moderní architektury, společenského komentátora a autora řady knížek, včetně jeho nejslavnější publikace The Australian Ugliness z roku 1960, kde se kriticky vyjadřoval k vizuálnímu smogu. Naopak jeho introvertní dům přispěl ke kultivaci australských předměstí, jejichž nekontrolovaný rozvoj Boyd také často kritizoval. →
❶ V přízemí hlavní obytné části se nachází kuchyně s jídelnou.
Interiér si Boyd zařídil židlemi značky Thonet a vlastními křesly, které se dnes vyrábí v licencované reedici.
❷ Dům se skládá ze dvou samostatně stojících pavilonů, mezi nimiž je umístěno vnitřní atrium, od sousedních pozemků oddělené skleněnými stěnami.
❸ V prvním patře se dá volně přejít z obývacího pokoje na venkovní terasu krytou stříškou.
❹ K hlavnímu vstupu vedou vrátka vyrobená z tenkých dřevěných větví.
❺ V menším pavilonu, který se nachází v hloubi parcely až za centrálním atriem, jsou umístěné ložnice.
❻ Úzká koupelna je umístěna za uliční fasádou. Dodnes si uchovává původní koláž materiálů, včetně černě natřených cihel, měděného plechu, dřeva a skleněné mozaiky.
❼ Dům je přístupný veřejnosti jako Robin Boyd Foundation (robinboyd.org.au).
Specifickým přístupem ke svému prostředí předběhli svou dobu. Asketický život americké náboženské komunity známé jako shakeři může být i dnes manuálem pro úsporný a šťastný život. Jejich význam nejenom pro dějiny designu zhodnocuje výstava ve Vitra Design Museu.
„Shakeři zanechali dlouhodobou stopu v dějinách moderního designu a architektury. Jejich jednoduché a nadčasové objekty jsou považovány za pilíře filozofie dobrého designu a jejich budovy jsou předchůdkyněmi funkcionalistické architektury, i přesto, že mají kořeny v tradicích a venkovském stylu života,“ hovoří ředitel Vitra Design Musea Mateo Kries o obrovském vlivu pozoruhodné náboženské komunity, která vznikla v roce 1747 nejdříve v Anglii a posléze se rozšířila především ve Spojených státech. Jejímu designu, respektive autentickému řemeslu, byla věnována pozornost již
v minulých letech. Na genialitu produkce shakerů upozorňovali historici a současní designéři se prostotou jejich díla inspirovali ve svých vlastních pracích. I proto je výstava The Shakers, A World in the Making ve Vitra Design Museu na místě a problematiku předchůdců minimalismu zhodnocuje ve všech ohledech.
Dnes již vyhynulá sekta, která si záměrně odpírala každodenní radosti a žila v asketismu, byla založena na víře v Kristovo druhé zjevení. Nejdříve byli známí jako „Shaking Quakers“ kvůli svému extatickému chování během bohoslužeb, které se později
proměnilo v jakýsi rituální tanec. Kromě své víry dbali shakeři na efektivitu, praktičnost a soběstačnost, vše si vyráběli sami a jejich domy byly bez jakýchkoliv dekorací. Vycházelo to samozřejmě z jejich hlubokého náboženského přesvědčení a důrazu na práci pro komunitu. Shakeři se hlásili k rovnostářským ideálům, praktikovali celibát (děti pouze adoptovali), komunitní utopický životní styl, pacifismus, jednotné charismatické uctívání a svůj model rovnosti pohlaví, který institucionalizovali ve své společnosti již v osmdesátých letech 18. století. Ženy se ujaly duchovních vůdčích rolí po boku
mužů, včetně zakládajících vůdkyň, jako byly Jane Wardley, Ann Lee a Lucy Wright. Na svém vrcholu v polovině 19. století žilo v 18 velkých sídlech a mnoha menších, často krátkodobých komunitách 2 000—4 000 věřících shakerů, a to především v amerických státech Connecticut, Massachusetts, New Hampshire, Maine, Ohio, Kentucky a Indiana.
V oblasti umění jsou známí důrazem kladeným na jednoduchost, ale i důvtipnými technologickými inovacemi nebo hudbou. Vše reflektovalo jejich asketický přístup k životu. Hodně času věnovali právě řemeslu, každý v komunitě přispěl svou zručností. Velkou péči dostával nábytek, zemědělské
náčiní, oblečení, proutěné koše i specifické oválné dřevěné dózy. Vše, co k životu potřebovali, si vyráběli sami, byli v podstatě zcela nezávislí na okolním světě a z dnešního pohledu stoprocentně udržitelní. Jejich přístup k výrobě předmětů tak předběhl funkcionalistický důraz na účelnost a praktické používání. Nábytkem si shakeři vybavovali své společné domovy, ve kterých žili všichni dohromady. Dlouhé lavice nebo houpací křesla vycházely z anglického Windsorského nábytku, který byl standardizován, aby byla výroba efektivnější a rychlejší. I další kousky byly jednoduché a účelné, vycházely z archetypů. Byly to například rozkládací stoly nebo skříňky s mnoha různě velikými
šuplíky, které se uvnitř dělily ještě do menších, jako by reflektovaly přesně nalinkovaná pravidla komunity. Samotné pokoje, ve kterých se příslušníci komunity často scházeli, byly zařízeny vestavnými úložnými prostory a charakteristickými lištami na stěnách, na které si při úklidu zavěšovaly židle, aby nepřekážely na podlaze. V žádném jejich interiéru nechyběla litinová kamínka na čtyřech subtilních nožkách. Většinou byla umístěna uprostřed místnosti a díky malým rozměrům spotřebovala mnohem méně paliva než běžná kamna té doby. Přesto, že shakeři žili před více jak 200 lety, jejich nadčasové, jednoduché formy inspirovaly celou plejádu slavných moderních
❶ Společenský dům z roku 1793 v Hancock Village.
❷ Interiér jednoho z domů tamtéž je typický dřevěnými prvky a vestavnými úložnými prostory.
❸ Charakteristické oválné krabičky z ohýbaného dřeva.
❹ Dámské pláště vynikaly výraznými barvami. Shaker Museum, Chatman, New York.
❺ Houpací židle byly typickým nábytkářským artiklem shakerů. Foto Andreas Sütterlin
❻ Typickým prvkem interiérů byly lišty, na něž se zavěšovalo oblečení i nábytek při uklízení.
❼ Zemědělské náčiní bylo pro shakery zcela zásadní.
❽ Dřevoryt Josepha Beckera z roku 1873 ukazuje rituální tanec ve vesnici New Lebanon. Shaker Museum, Chatham, New York
designérů a výtvarníků v čele s dánskými nábytkáři Kaareem Klintem nebo Hansem Wegnerem, jejichž subtilní formy modernistického nábytku často vycházejí z historických předobrazů. Shakery ale reflektoval ve své tvorbě i minimalistický sochař Donald Judd či současní američtí designéři, kteří před několika lety vytvořili shakery inspirovaný výstavní koncept Furnishing Utopia. Výstava, kterou Vitra Design Museum připravilo s Muzeem umění v Milwaukee a Institutem pro současné umění ve Filadelfii, tedy nepředstavuje pouze kreativní produkci shakerské komunity, ale právě i její dopad na současné umění a design. Expozice v podání italského studia
Formafantasma a grafického ateliéru A Practice For Everyday Life, vznikla pod taktovkou širokého týmu kurátorů ze všech tří institucí, mezi něž patří Mea Hoffmann, Irina Selzer, Shoshana Resnikoff, Chyna Bounds, Hallie Ringle a Zoë Ryan. The Shakers, A World in the Making, Vitra Design Museum, Weil nad Rýnem, od 7. 6. do 28. 9. 2025
Abychom podpořili využívání komunitních prostor, zredukovali jsme kuchyňské vybavení v jednotlivých bytech na nezbytné minimum.
Najít optimální rovnováhu mezi soukromím a komunitou, aby měl každý obyvatel i přes sdílený prostor pocit komfortu a vlastní prostor, byl úkol pro studio BEEF architekti při rekonstrukci budovy Metropol v centru jejich domovské Bratislavy. Jako reakce na dlouhodobou nedostupnost bydlení a vysoké ceny nemovitostí tu vznikl model nazvaný coliving. Modernistická, téměř sto let stará budova postavená podle návrhu Juraje Tvarožka se tak vrací ke svému původnímu využití a významu, jen v moderním kontextu.
„Po první světové válce šlo o jeden z prvních slovenských developerských projektů v Bratislavě. Architekt Juraj Tvarožek a jeho bratr, finančník Tomáš Tvarožek, vytvořili pulzující místo pro setkávání obyvatel tehdy kosmopolitní Bratislavy,“ popisuje architekt Rado Buzinkay historický
význam budovy, která se z bydlení a kina s vyhlášenou kavárnou proměnila v roce 1996 v banku.
„Rekonstrukce z konce devadesátých let původní funkci téměř vymazala, ale my se k ní opět vracíme. Naše konverze zachovává autentickou atmosféru místa a nabízí kvalitní a dostupné bydlení ve městě. Podporuje komunitní život, čímž posiluje sociální soudržnost a interakci mezi obyvateli. V neposlední řadě poskytuje i ekonomické benefity v podobě sdílení zdrojů,“ vyjmenovává výhody colivingu architekt a doplňuje, že největší rozdíl oproti navrhování běžných soukromých bytů spatřuje v důrazu právě na funkční společné prostory. „Důležitý je také přístup k velikosti apartmánů a s tím související prostorová flexibilita, která je v době, kdy se rodinné struktury a způsoby bydlení mění, pro mnoho lidí klíčová.“ →
Podle architektů ze studia BEEF tvoří společné prostory jen jakýsi „hardware“, kde se obyvatelé scházejí. „Software, tedy samotná sociální interakce, se děje na pozadí motivace a příležitostí. Abychom podpořili využívání komunitních prostor, zredukovali jsme kuchyňské vybavení v jednotlivých bytech na nezbytné minimum: dvouplotýnka, malá lednička a dřez. Obyvatelům je totiž k dispozici ještě velká, dobře vybavená společná kuchyň, kde je vaření mnohem pohodlnější. Prádelnu jsme zároveň cíleně umístili přímo vedle společenské místnosti propojené s kuchyní. Během běžné rutinní potřeby praní tak vzniká příležitost na navazování kontaktů a socializaci,“ popisuje principy colivingu Rado Buzinkay. Po rekonstrukci Metropolu na konci devadesátých let příliš mnoho původních prvků v budově nezůstalo, nicméně architekti se snažili dodat stavbě nádech její minulosti alespoň zrušením podhledů a obnažením železobetonových žebrových stropů. „Původně byly sice také zakryté, ale považujeme je za autentické svědectví tehdejší stavební kultury, navíc s jedinečnou atmosférou. Celkově jsme se soustředili především na redukci — prostor jsme očistili s cílem odhalit skutečnou konstrukční krásu interiéru,“ doplňuje Rado. Zmiňuje, že tento přístup umožnil, aby autentický architektonický výraz budovy vystoupil do popředí. „Snažili jsme se vytvořit novou vrstvu bez zbytečného zásahu do původních, ale i zrekonstruovaných částí. Byla to důležitá strategie z hlediska ekonomiky projektu,“ osvětluje.
Zbytek designu bytů pak tvoří převážně samostatně stojící prvky, jako například kuchyňský box v pokojích, který vzhledem ke kompaktnosti a funkčnosti pojmenovali kredenc. „Tyto prvky přispívají k otevřenému a vzdušnému dojmu z prostoru. Výrazným řešením nového designu jsou sklobetonové dělicí stěny z luxferů, které kromě své specifické estetiky propouští světlo do tmavších částí bytu, jako jsou například koupelny.“ ●
❶ Unikátním detailem, který architekti na budově Metropolu zachovali, jsou původní modrá okna. Slouží jako vizuální prvek spojující minulost s přítomností.
❷ Modernistická budova Metropolu z počátku 20. století (arch. Juraj Tvarožek) kdysi sloužila jako kulturní a společenské centrum města. V jejím podzemí se nacházelo legendární kino.
❸ Prostory colivingu jsou vybavené nábytkem a doplňky značek Kave Home, Noo, HAY, Bi-Office a Westwing. Zrcadla jsou značky ICONIC, světla Rendl Lighting, Muuto, Aldex a Ideal Lux.
❹ V interiérech dominují neutrální barvy, jako je béžová a šedivá. Vytvářejí nadčasový a univerzální základ pro to, aby si obyvatelé mohli personalizovat své pokoje podle vlastních preferencí a přidat svůj osobitý styl, aniž by narušili architektonickou celistvost.
❺ Neutrální odstíny slouží jako tichý kontrast k jemných akcentům různých barev nábytku. Dřevěné podlahy přinášejí do minimalistického interiéru teplo, zatímco kovové prvky s matným povrchem dodávají místu jemný industriální nádech.
❻ Otevřený koncept bytových jednotek vytváří vzdušné funkční propojení mezi jednotlivými zónami. Vzdušnost podporuje i sklobeton použitý v koupelnách. Nejen, že nabízí sekundární světlo, ale funguje jako jedinečný designový prvek.
❼ Apartmány se liší zejména velikostí. Jednotlivé bytové jednotky jsou prostorné a funkčně členěné tak, aby umožnovaly různé formy bydlení — od malých bytů pro jednotlivce, až po větší s vyšším komfortem.
CENA OD 37 989 KČ
Tento 14“ tenký a lehký notebook se systémem Windows 11, 100% OLED displejem je vybaven funkcemi Smart Experiences exkluzivně pro Lenovo, včetně chytrých režimů Smart Modes pro optimalizaci výkonu a Smart Share pro bezproblémové připojení. Nejnovější procesory Intel® Core™ Ultra nabízejí nejvíce zážitků s umělou inteligencí, jako jsou užiteční asistenti pro produktivitu, vytváření textů a obrázků a efekty pro spolupráci, které vám usnadní vše, co děláte. Díky několikahodinové výdrži baterie a integrované bezpečnostní ochraně se můžete spolehnout, že zvládnete cokoli.
Některé funkce Copilot+ PC vyžadují bezplatné aktualizace, které budou přicházet i počátkem roku 2025. Časové rozvržení se liší podle zařízení a oblasti. Viz aka.ms/copilotpluspcs
Začíná se psát nová éra umělé inteligence
S milánskou architekturou dvacátého století je spojena přesnost, civilnost a hluboký vztah k městu. Právě na tuto tradici volně navazuje studio Tenet — trojice autorů, kteří navrhují tiše, s respektem k místu, měřítku a paměti. Ať už proměňují existující struktury, nebo pracují s novým zadáním, vždy hledají to podstatné: jak doplnit, navázat a dál rozvíjet. Jejich práce je promyšlená a výmluvná stejně jako město, z něhož vychází.
Historie stavby je pro nás nástrojem návrhu. Ne památkou, ale materiálem pro budoucnost.
Milán byl ve 20. století jednou z nejdůležitějších laboratoří evropské architektury. Právě zde kulminoval vytříbený smysl pro proporce, materiálovou kultivovanost a civilní noblesu, která spojovala avantgardu s uměřeností klasické tradice. Architekti jako Gio Ponti, Luigi Caccia Dominioni, Piero Portaluppi, studio BBPR nebo dvojice Asnago & Vender vytvořili městskou krajinu, kde se modernismus neprosazoval okázalostí, ale přesností v měřítku i detailu. Tato generace zároveň chápala architekturu jako službu městu. I proto je poválečný Milán dodnes vnímán nejen jako soubor staveb, ale jako manifest.
Ekonomické, technologické i urbanistické podmínky se dnes sice proměnily, ale přetrvává důraz na kvalitu a důvěrný vztah k městu. Nová generace architektů neobnovuje formální jazyk svých předchůdců, ale navazuje na jejich přesnost, úvahu a soustředění. Vzniká různorodé prostředí, v němž se potkávají ateliéry
s odlišnými přístupy, ale se společnou potřebou reagovat na současné výzvy, jako je udržitelnost a s ní spojená transformace urbánního prostředí. Jedním z nich je právě studio Tenet.
Od roku 2020, kdy vzniklo, se profiluje jako silný hlas současné architektury. Studio Tenet vede trojice architektů — Leonardo Chironi, Stefano Passamonti a Letizia Pella. Věnují se především veřejným zakázkám, často formou architektonických soutěží, ale i vybraným soukromým projektům, především rekonstrukcím a konverzím. Zásadní je pro ně práce s kontextem. Jejich architektura je vždy konkrétní, vyrůstá z místa, respektuje jeho limity a zároveň v nich hledá příležitosti. „Omezení vnímáme jako výzvu. Naším cílem je najít správnou míru pro každý projekt. Upravit jazyk, materiály, prostorová a technická řešení podle konkrétních podmínek,“ říkají. Dobře se tento přístup ilustruje na jejich realizaci interiéru bytu v obytném domě
na Piazza Carbonari navrženém Cacciou Dominionim na počátku 60. let minulého století. Už samotné zadání neslo silný symbolický náboj — nejen kvůli výjimečnosti místa, ale i kvůli osobnosti architekta, který se nesmazatelně zapsal do moderní historie Milána. Architekti k projektu přistoupili s vědomím odpovědnosti, ale bez posvátné distance. „Položili jsme si otázku: co by na našem místě udělal sám Caccia Dominioni? Domníváme se, že by ani on sám neměl strach, ale pečlivě by zvažoval, co je třeba zachovat a co proměnit. A právě tak jsme postupovali i my,“ vysvětlují architekti. Zrestaurovali některé původní prvky a doplnili je o současné vrstvy, které vstupují s původním do kultivovaného dialogu. Zrcadlová stěna, police z nerezové oceli nebo stropy s hrubou omítkou navazují na původní atmosféru, aniž by ji napodobovaly. „Historie stavby je pro nás nástrojem návrhu — ne památkou, ale materiálem pro budoucnost,“ upřesňují. →
A dodávají citát od Luigiho Snozziho: „Každý projekt je formou destrukce. Ale ničit se musí s péčí.“
V dalším jejich projektu, Brianza Scenario, se opět střetává minulost se současností. Přízemí bývalého skladiště proměnili v obytný prostor, přičemž původní stavba zůstává stále rozpoznatelná, a to nejen v objemu, ale i v materiálu: hrubá betonová konstrukce byla očištěna a přiznaná, stává se rámcem pro nový interiér s hladkými povrchy, jemnými detaily a novou dispozicí, která původní prostorovou logiku nepopírá, ale reorganizuje. „Každý zásah chápeme jako jednu etapu v životním cyklu místa. Snažíme se stavět s existujícím, ne na něm,“ říkají. Projekt Fienile ukazuje, že i výrazně tradiční forma může být přetvořena bez ztráty identity. Původně šlo o klasickou lombardskou stodolu, která se proměnila v obytný dům. Hmota historické stavby přitom vytvořila rámec pro nově vloženou železobetonovou konstrukci. Hladké stěny a strop z pohledového betonu vstupují do kontrastu s hrubým cihlovým zdivem. Výsledek je klidný, sebevědomý a přesný — bez nostalgie, ale s hlubokým respektem k původní struktuře.
Tenet se nesoustředí pouze na rekonstrukce — v jejich portfoliu najdeme také několik návrhů novostaveb, především veřejného charakteru. Jedním z nich je soutěžní návrh kampusu Bottanuco v Lombardii, zahrnující základní a střední školu, občanské centrum i sportovní zázemí. Prostorové uspořádání staví na plynulých přechodech mezi interiérem a exteriérem, otevřených průhledech a veřejných nádvořích. Projekt působí racionálně a střídmě, ale nese i přiměřenou míru monumentality, která odpovídá jeho veřejné roli.
Přístup studia Tenet je na jednu stranu zcela osobitý, na druhou však zrcadlí širší
Omezení vnímáme jako výzvu. Naším cílem je najít správnou míru pro každý projekt. Upravit jazyk, materiály, prostorová
a technická řešení podle konkrétních podmínek.
❶ STUDIO TENET
Zleva: Letizia Pella, Leonardo Chironi, Stefano Passamonti.
❷ DOMUS CONERO
transformace z komerční funkce na obytnou, 2020—2021, Marche.
❸ BRIANZA
SCENARIO
renovace průmyslové budovy, včetně částečné změny využití přízemí (ze skladu na obytné prostory), 2020—2024, Monza Brianza.
❹ FIENILE konverze stodoly na obytný dům, 2020—2025, Varese.
❺ CASA CELESTE rekonstrukce pro krátkodobé pronájmy, 2022—2023, Milán.
❻ FIORICHIARI 7 pop-up store, 2024, Milán.
❼ SELF MODERN rekonstrukce bytu v obytném domě navrženém původně Luigim Cacciou Dominionim, 2023—2024, Milán
tendence současné architektury. Patří k nim důraz na práci se stávajícím prostředím, rozšířené chápání udržitelnosti a snaha o jasné, přiměřené řešení konkrétní situace místo ikonických gest. „Neřídíme se žádným estetickým ani formálním dogmatem. Konstantou zůstává metodická soudržnost podrobená důkladné analýze,“ doplňují architekti. Budoucnost studia si představují otevřeně, ale s jasně nastavenými mantinely. Růst nevylučují, zároveň však chtějí zachovat kvalitu i blízkost k návrhovému procesu. „Rádi bychom rostli, ale způsobem, který nám umožní udržet kontrolu nad návrhem i výsledkem,“ dodávají. Studio navíc nepůsobí pouze v praxi — všichni tři partneři se dlouhodobě věnují výuce a akademické činnosti, kterou vnímají jako prostor pro kritické myšlení, tvorbu mimo rámec běžných zakázek a dialog s mladší generací, který udržuje jejich práci aktuální. Významnou roli hraje také
jejich zájem o teorii a historii architektury — mimo jiné to dokládá nedávná publikace Stefana Passamontiho věnovaná málo známému italskému architektovi Robaldu Morozzovi della Rocca. Působení ve vzdělávacím prostředí a reflexe historického kontextu jsou podle nich nedílnou součástí návrhu. „Věříme, že výuka je klíčovým momentem v našich profesních životech i v životě studia — protože nám pomáhá uplatňovat teorii v praxi a praxi v teorii,“ uzavírá studio Tenet. ●
DTEXT Adam Štěch
FOTO Adam Štěch, Archiv Ulrich Fiedler, Cassina Rietveld Originals
Slavná Červeno-modrá židle způsobila revoluci v moderním nábytku, jeho domy zase nové chápání obytného prostoru, který reagoval na
dynamické proměny moderní společnosti. Nizozemský designér a architekt Gerrit Thomas Rietveld byl jedním z nejvýznamnějších poslů modernity minulého století.
Rietveld se narodil 24. června v roce 1888 v nizozemském Utrechtu do rodiny truhláře. Už v 11 letech opustil školu, aby se vyučil v dílně svého otce. Později pracoval ve šperkařském ateliéru C. J. Begeer, kde získal další důležitou řemeslnou průpravu. V roce 1917 pak založil svou vlastní nábytkářskou manufakturu s vizí vyrábět moderní nábytek pro masy a s použitím co nejjednodušší truhlářské techniky, aby snížil náklady a mohl své radikální návrhy vyrábět ve větším množství. Už za rok rozšířil manufakturní výrobu na tovární a začal produkovat svou „vlajkovou loď“ — křeslo sestavené ze dvou plochých dřevěných desek umístěných na pravoúhlé dřevěné konstrukci. Nejdříve ho vyrobil z přírodního, nelakovaného dřeva. Pod vlivem nových avantgardních myšlenek hnutí De Stijl však křeslo opatřil výrazným barevným designem modré, červené a žluté barvy. Ikonická Red and Blue Chair (Červeno-modrá židle) byla na světě a stala se esencí aplikace avantgardního abstrahování do podoby užitého designu.
Rietveld se díky svým kontaktům stal velmi blízkým spolupracovníkem skupiny De Stijl, kterou v roce 1917 založili malíři Piet Mondrian a Theo van Doesburg v nizozemském Leidenu. Výtvarné prostředky svých pláten redukovali pouze na pravoúhlé geometrické kompozice s černými linkami a poli primárních barev červené, modré a žluté. Vytvořili tzv. neoplasticismus, který měl vyjadřovat pravou, na první pohled neviděnou, podstatu světa kolem nás. Díky základním barvám a pravoúhlým mřížkám vyjádřili skrytou podstatu věcí, mikroskopické a makroskopické struktury vytvářející přírodní řád věcí a celého vesmíru. Vliv De Stijl a jejich umění byl nesmírný a připravil půdu pro meziválečný rozvoj abstraktního umění a modernistické
architektury, která stejným způsobem začala redukovat tvary na geometrické struktury. V tomto smyslu byl Gerrit Rietveld nejodvážnější. Ve své dílně po úspěchu Červeno-modré židle vymýšlel další pozoruhodné návrhy. Pracoval efektivně a i přesto, že nebyl jeho nábytek zrovna pohodlný, zásadním způsobem přispěl k debatě o masové produkci a dostupnosti kvalitního designu pro všechny, alespoň v teoretické rovině. Jeho radikální design se v reálném světě zpočátku příliš neuchytil a o nábytek nebyl takový zájem. Také proto se na počátku dvacátých let vrhl mimo jiné na architekturu.
Jeho mistrovským dílem se stal projekt domu pro emancipovanou vdovu Truus Schröder-Schräder z Utrechtu. V těsné spolupráci s klientkou postavil Rietveld na konci řady cihlových domů na adrese Hendriklaan 50 manifest myšlenek neoplasticismu. V roce 1924 byla stavba hotova a na malém městě způsobila pozdvižení, tím spíše, že si ji nechala postavit žena. Ostatně jako zjevení působí dodnes. Bílé a šedivé plochy její fasády se navzájem překrývají a jsou doplněny barevnými detaily okenních rámů, subtilních pilířů nebo ocelovým zábradlím. To nejzajímavější se však skrývá uvnitř domu. Zatímco přízemí je relativně konvenční s klasickým rozložením pokojů, první patro představuje proměnlivý prostor, který se dá pomocí lehkých pohyblivých příček dramaticky proměnit. Důmyslný mechanismus dovoluje vytvořit buď jednolitý interiér, nebo lze naopak prostor rozdělit na malé pokojíčky s vlastním soukromím.
Tento dynamický přístup k obytnému prostředí byl jedním z vůbec prvních radikálních zhmotnění představ nastupující generace modernistických architektů a to z Rietvelda činí jednoho z nejdůležitějších představitelů
❶ Dům, který postavil rietveld pro emancipovanou dámu truus Schröder-Schräder v roce 1924 v utrechtu, je prostorovou obytnou verzí obrazů od Pieta Mondriana.
❷ interiér prvního patra domu je multifunkčním, proměnlivým prostorem, který se dá díky zašupovacím panelům uzavřít a rozdělit na menší individuální prostory.
❸ rietveld navrhl v rámci projektu domu i jedinečné nábytkové solitéry, které vytvářejí z celého domu komplexní Gesamtkunstwerk.
❹ V detailech architekt použil pouze primární barvy, natolik typické pro umění skupiny De Stijl.
❺ Barevné akcenty jsou viditelné i v exteriéru domu, který je od
roku 2000 na seznamu památek uNeScO a je otevřen veřejnosti jako muzeum.
❻ Projekt rekonstrukce Fondazione Querini-Stampalia v Benátkách pochází z 60. let.
❼ Jeho strukturovaná architektura pokračuje v mikrokosmu vybavení, většinou vestavných úložných prostor.
nového meziválečného hnutí. Kromě samotné architektury a vnitřního uspořádání navrhl Rietveld pro dům řadu na míru řešených kusů nábytku, které jeho ideje rozšiřují do posledního detailu. Spolupráce s jeho klientkou byla natolik intenzivní, že se Gerrit s Truus dali dohromady a nakonec bydleli v domě společně až do Rietveldovy smrti v roce 1965. Truus ho přežila téměř o dvacet let a její dcera Han byla domem natolik ovlivněná, že se stala architektkou.
Rietveld se s hnutím De Stijl rozešel v roce 1928, kdy se zdálo, že se jejich radikální myšlenky vyprázdnily. Mondrian se pohádal s Doesburgem a hnutí se rozpadlo v roce 1931 po Doesburgově smrti. Rietveld se začal ale více přibližovat k modernismu a vlivu německé školy Bauhaus. Také se zúčastnil kongresu moderní architektury CIAM a od konce dvacátých let se zabýval především problémy sociální výstavby, prefabrikací a používáním nejmodernějších technologií a materiálů. I přesto, že toto období není tak známé jako jeho heroické časy v De Stijl, architekt a designér v jednom měl velmi bohatou kariéru a věnoval se návrhům jak obytných domů a interiérů, tak drobnější kulturní architektury a stále pokračoval se svými nábytkářskými experimenty.
Z této doby je známá například jeho židle Zig Zag, kterou tvoří jen čtyři borovicové desky spojené rybinovým spojem. Židle z roku 1934 se potýkala s řadou konstrukčních problémů, přesto se stala jednou z ikonických forem nového typu sedacího nábytku bez klasických čtyř nohou, a vytvořila tak předobraz slavné plastové pantonky z šedesátých let. Ve třicátých letech ale Rietveld experimentoval s mnoha jinými formami nábytku, například z perforovaného hliníku, ohýbaných trubek nebo ohýbané překližky. Právě v těchto návrzích se u něj prosazuje nová formální senzibilita směřující
k organickému designu oblých křivek a přírodních materiálů. Jako by v těchto návrzích téměř negoval svou dosavadní tvorbu zaměřenou především na technologie a vědu. Jedná se však o celkovou proměnu narativu modernismu v průběhu třicátých let, kdy se strojová estetika střídá s novými organickými tendencemi definovanými tvorbou architektů Alvara Aalta, Franka Lloyda Wrighta či Marcela Breuera, který také ve třicátých letech vystřídal ocelovou trubku za ohýbanou překližku. Jedním z příkladů tohoto ústupu od přísného modernismu je Rietveldův unikátní projekt letního domu Verrijn Stuart, který byl postaven v roce 1941 na ostrůvku v oblasti uměle vytvořených rekreačních kanálů Loosdrecht nedaleko městečka Breukelen. V porovnání s jeho mašinisticky pojatým domem Schröder působí tento letní domek jako pohádková chaloupka. Rietveld ji obložil dřevěnými prkny a střechu opatřil doškovou krytinou. Zaoblené stěny, cihlové zdivo i rustikálně pojatý nábytek tvoří výjimečný příklad Rietveldovy organické architektury ovlivněné vernakulárním prostředím.
Ke geometrickému modernismu se ale Rietveld vrátil po druhé světové válce. Během padesátých a šedesátých let postavil nejenom po celém Holandsku desítky rozlehlých soukromých vil i skromných letních domů. Kromě nich dostal významné zakázky, včetně Holandského pavilonu v Giardini v Benátkách, interiéru novinářského centra v budově UNESCO v Paříži, výstavního pavilonu Sonsbeek (dnes v muzeu Kröller-Müller) a konečně budovy Muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu. I díky těmto prestižním projektům získal Rietveld ikonický status a jeho jméno od roku 1968 nese nejvýznamnější umělecká vysoká škola v Nizozemí Rietveld Academy. Jeho vizionářský nábytek se stále vyrábí pod licencí italské značky Cassina a firmy Rietveld Originals. →
❶ Ve třicátých a čtyřicátých letech experimetoval Rietveld s novými technologiemi, včetně ohýbaného dřeva a překližky. Tento model pochází z roku 1942.
❷ Tato dětská židle pochází z raného Rietveldova období někdy okolo roku 1920.
❸ Židle Zig Zag vznikla mezi lety 1932 a 1934 a představuje odvážné pojetí konstrukce.
❹ Model židle z dvacátých let je netypickým svými kulatými konstrukčními komponenty.
❺ Kabinet Elling z roku 1919 působí jako miniaturní architektura. Dnes ho v reedici vyrábí značka Cassina.
❻ Křeslo Crate navrhl Rietveld s vizí snadno sestavitelného nábytku. K návrhu uveřejnil plánek a každý si ho mohl sám doma ze standardních materiálů vyrobit. Dnes křeslo vyrábí značka Hay v licencované reedici.
❼ Jeden z méně známých Rietveldových projektů je dům spojený s garáží z roku 1928. Nachází se jen kousek od Schröderova domu v Utrechtu.
❽ V modelu křesla Beugelstoel spojil Rietveld dvě experimentální technologie své doby — ohýbané ocelové trubky a ohýbanou překližku.
❾ Židle do tiskového střediska pro budovu UNESCO v Paříži byla navržena v roce 1958.
Netypickým druhem Rietveldovy tvorby je letní dům Verrijn Stuart, který postavil v roce 1941 pod vlivem organické architektury.
Dům Verrijn Stuart dodnes slouží k rekreaci. V jeho interiéru se nachází původní mobiliář i skulpturálně tvarovaný cihlový krb.
VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÉ BUDOVY, ZDROJE A PUBLIKACE:
■ DŮM RIETVELD SCHRÖDER
Přístupný veřejnosti po rezervaci.
Prins Hendriklaan 50, 3583 EP Utrecht, Nizozemsko
■ ERASMUSLAAN
Méně známý obytný soubor v Utrechtu je také otevřený veřejnosti po rezervaci. Erasmuslaan 9, 3584 AZ Utrecht, Nizozemsko
■ KRÖLLER-MÜLLER MUSEUM
V rámci muzea je k vidění pavilon Sonsbeek od Gerrita Rietvelda, ktery byl v zahradě umístěn v roce 1964. Otevřeno každý den od 10 do 17 hodin kromě pondělí. Houtkampweg 6, 6731 AW Otterlo, Nizozemsko
■ VAN GOGH MUSEUM
Jedna z posledních staveb Gerrita Rietvelda je otevřena každý den od 9 do 18 hodin. Museumplein 6, 1071 DJ Amsterdam, Nizozemsko
■ RIETVELD HOUSES ASSOCIATION
Asociace Rietveldových domů sdružuje jejich majitele.
■ RIETVELD FOUNDATION
Rietveld Foundation se zabývá archivací a mapováním architektova díla. gerrit-rietveld.nl
■ RIETVELD ORIGINALS
Firma Rietveld Originals dodnes vyrábí licencované reedice architektova nábytku. rietveldoriginals.com
◆ GERRIT RIETVELD: WEALTH OF SOBRIETY
Zevrubná publikace Gerrit Rietveld: Wealth Of Sobriety mapuje Rietveldovy soukromé domy na fotografiích Arjana Bronkhorsta. Vydalo nakladatelství LecturaCultura v roce 2018.
FOTOGRAFOVAL Spyros Rennt
Někdy má pocit, že existuje, jen když je na dovolené. Často chodí do parku a dotýká se přírody.
→→ Kabát, transparentní overal, náušnice a boty, vše Chanel
↑ Krátké sako, kožená sukně s plizováním, transparentní overal, boty a náhrdelníky, vše Chanel ↓ Pletená vesta a sako, transparentní overal a náhrdelníky, vše Chanel
← ← Transparentní overal, kardigan, boty, mikro kabelka a náhrdelníky, vše Chanel
↑ Kroplé sako, midi sukně, transparentní overal, boty, naušnice, náhrdelník a mikro kabelka, vše Chanel
↓ Úpletové sako, vesta a minisukně, transparentní overal, boty, náramek a náhrdelník, vše Chanel
fotograf
SPYROS RENNT
styling
JAN KRÁLÍČEK
model
HELENE RUYS (MODELWERK) make-up
KATEŘINA BRANS (S PRODUKTY CHANEL BEAUTY)
vlasy
MIRKA MYŠIČKA (S PRODUKTY SHU UEMURA)
casting
DOMINIKA SVETIKOVA produkce
PATRIK BUREŠ (CASHONLY PRODUCTION)
asistent fotografa ŠIMON GUT
asistent stylisty
TOMÁŠ NĚMEC
Spyros Rennt
Harmonizuje vaše čakry, naučí vás, jak v sobě probudíte vnitřní sílu, odlehčí vaší mysli do tři dnů a je extrémně dobrý v manifestování, tantře a mikrodávkování. Své fyzické tělo ukládá jen do kolekce MDC25. Styl New Age se vrací a každý by měl být připravený.
Džíny
↑ Multifunkční košile, denimový korzet a džíny, vše Monika Drápalová ↓ Oversized kabát, vesta a oblekové kalhoty, vše Monika Drápalová. Boty,
fotograf
SPYROS RENNT
styling
JAN KRÁLÍČEK
model
DAVID KENVESH (EXIT MODEL MANAGEMENT)
make-up
KATEŘINA BRANS (S PRODUKTY CHANEL BEAUTY)
vlasy
MIRKA MYŠIČKA (S PRODUKTY SHU UEMURA)
casting DOMINIKA SVETIKOVA
produkce PATRIK BUREŠ (CASHONLY PRODUCTION)
asistent fotografa ŠIMON GUT
asistent stylisty TOMÁŠ NĚMEC
← Bomber a turecké kalhoty, obojí Monika Drápalová. Boty a ponožky, obojí Dior Men
→ Multifunkční košile a džíny, obojí Monika Drápalová. Boty, Dior Men
❶ PAVEL JASANSKÝ
Vystudovaný geolog fotografoval již na přelomu 50. a 60. let, a to hlavně nastupující generaci hudebníků. Je ale také autorem grafické úpravy pro Poetickou vinárnu Viola, Balet Praha, divadla Za branou a Na zábradlí nebo literární časopis Divoké víno. Ve své volné dokumentární tvorbě zobrazoval emotivně vypjaté mikrosvěty ústavů a nemocnic, hřbitovů i masopustů. Tuto svou polohu zúročil v knize Město, kterou koncipoval spolu s Vladimírem Birgusem a básníky Petrem Cincibuchem, Jaromírem Pelcem a Josefem Šimonem a jejíž původní verze, zachycující pocity obyvatele moderního velkoměsta, byla kvůli nedostatečně optimistickému vyznění před tiskem přepracována. Do 31. 8., GHMP Dům fotografie, Praha.
❷ E2A ARCHITETCS — MYŠLENKA
A SKUTEČNOST
Kancelář E2A, kterou založili bratři Piet a Wim Eckertovi, je známá svým kritickým přístupem k současným životním podmínkám. Její práce odráží sociální, environmentální a ekonomická omezení naší doby a zároveň usiluje o architektonickou jasnost a preciznost. Stavby E2A se vyznačují strategickou odpovědí na kontext, jasnou strukturou, efektivním využitím materiálů a sebevědomým, nezaměnitelným jazykem tvarů. Výstava představuje práci E2A v její nejčistší podobě: jako redukované černobílé výkresy. Do 7. 9., Dům umění České Budějovice.
❸ UBYTOVALA JSI MĚ VE SVÉM TĚLE / LUBOMÍR TYPLT
„Často se snažím sběratelsky podpořit nějakou osobnost, která ještě není úplně známá a respektovaná. Samozřejmě se to často pojí i s rizikem, že takříkajíc neprorazí a její sláva třeba i zhasne. Nicméně i tak mám pocit, že jsem se té malířce či malíři snažil nějak pomoci. Sám vím, jak je tato sběratelská podpora pro umělce a umělkyně důležitá. Obzvláště, když ještě bojují o svoji existenci. Naštěstí jsem se zatím mockrát nezmýlil. O to více mě samotného těší, že jsem často odhalil potenciál na začátku kariéry lidí, kteří se úspěchu skutečně dočkali,“ říká český malíř a textař Lubomír Typlt o své sbírce, kterou do 20. 6. vystavuje v pražské galerii Prostora.
Rámec výstavy tvoří nejen fyzický prostor kina Kosmos v Třinci, ale i mentální rozměr této výjimečné futuristické stavby z roku 1968. Obraz konkrétní budovy v konkrétní lokalitě se proměnil v platformu pro hlubší úvahy o prostoru, paměti, nářečí a univerzu. Jedinečnost místa i jeho přesahy jsou doloženy prostřednictvím audiovizuálních děl, soch a fotografií od autorů a autorek bezprostředně spojených s Třincem, ale působících i na mezinárodní umělecké scéně. Do 26. 10., galerie Plato, Ostrava.
❺ DAVID KRŇANSKÝ: CELL
Program nové galerie na pražské Letné zahájí výstava série obrazů Davida Krňanského, jež představuje svéráznou vizi selhání, v níž je žitá zkušenost ztráty kontinuity a rozpadu abstrahována do základní geometrie. K neúplnosti, rozkolu a katastrofě přistupuje autor na úrovni „buňky” — jako formy uzavřenosti, která se opakuje napříč měřítky a utváří tak strukturu společenského, ekonomického a městského života. Do 27. 6., galerie Clauda, Praha.
TEXT Eva Hlinovská / Esprit FOTO archiv značek
Hodináři s oblibou vtipkují, že jejich obor je jediným, kde jsou komplikace na rozdíl třeba od medicíny vítány. Komplikované hodinky, které kromě informace o čase dokážou majiteli poskytnout i leccos navíc, jsou velmi drahou, žádanou a vzácnou záležitostí.
Jaké zázraky hodinářského umění přinesl rok 2025?
Hodinářskou komplikací může být okénko s datem nebo ukazatel rezervy chodu strojku. Obecně jsou to přidané funkce k času. Jenže datumovku bychom za crème de la crème označili asi jen s hlavní revolveru u spánku a pravděpodobně jí ani nikoho neoslníme. K tomu si musíme vzít na pomoc komplikace vysoké hodinařiny. A i když dnes jsou převážně statusovou záležitostí, v minulosti měly praktický význam.
Minutová repetice neboli odbíjení sloužilo ke zjištění přesného času ve tmě, chronograf s vlečnou ručkou (split-seconds či rattrapante) slouží k zaznamenávání dvou časových úseků zároveň a věčný kalendář poskytuje údaje o dni v týdnu, datu, měsíci a přestupném roce. Dokáže pracovat s různou délkou měsíců včetně února běžně až do roku 2100, který není přestupný, byť jej lze vydělit čtyřmi.
K velkým komplikacím bývá někdy zařazován i tourbillon, vynález hodináře Abrahama-Louise Bregueta z roku 1801. Nicméně otáčející se klícka, v níž je uloženo krokové kolo a setrvačka hodinek, žádnou novou uživatelskou funkci nepřináší, zato ve své době měla velký význam pro přesnější chod strojku.
Mechanickým zázrakem jsou hodinky i s jednou ze zmíněných funkcí, ovšem hodináři dokážou mnohem víc: kombinovat komplikace v jediném strojku! Modely Grand Complications drží v rukách kromě hodinářů málokdo, většinou jako vítězná trofej hodinářského umu trůní uprostřed stánků na veletrhu Watches & Wonders. Jejich majitele bychom spočítali na prstech obou rukou a nejsou moc známí. Jednou z čestných výjimek je Ind Anant Ambání, syn jednoho z nejbohatších mužů Asie, jenž se rozhodně nedá označit za minimalistu a je pravým následovníkem bezbřehé opulence indických mahárádžů. Loni se ženil a nechal deseti družbům vyrobit na míru hodinky od Audemars Piguet. Sám se předvádí s ultra vzácnými modely, jako je Sky Moon Tourbillon 6002R nebo Grand Master Chime 6300G od Patek Philippe.
PATEK PHILIPPE A VELKÉ KOMPLIKACE
Právě ženevská manufaktura Patek Philippe patří k mistrům ve výrobě takzvaných Grand Complications, tedy vysoce komplikovaných hodinek.
Legendou se stal kapesní poklad Supercomplication ❶, který manufaktura dodala v roce 1933 americkému miliardáři Henrymu Gravesovi juniorovi. Hodinky s 24 funkcemi značka vyvíjela dlouhých osm let a Henryho Gravese přišly v dnešním přepočtu na směšných 219 000 amerických dolarů. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že tento exkluzivní kus, na němž pracovalo 12 hodinářů, byl před 11 lety vydražen za 24 milionů dolarů a už zmíněné hodinky Grand Master Chime 6300 vyjdou na zhruba 5,5 milionu dolarů. Gravesovy kapesní hodinky jsou jedním z nejslavnějších děl ženevské značky, ale ta drží prvenství i ve vývoji komplikovaných náramkových hodinek. Mezi dvěma světovými válkami představila jako první na světě věčný kalendář, minutovou repetici i chronograf s vlečnou ručkou. Letos tyto velké komplikace předvedla v hodinkách Quadruple Complication Reference 5308G ❷ s pouzdrem z bílého zlata o velikosti 42 mm (vysoké je 17,71 mm) a s krásným, ledově modrým číselníkem s efektem slunečních paprsků.
Před 30 lety založil ženevský hodinář Roger Dubuis, který se proslavil zejména strojky s nejrůznějšími typy tourbillonů →
a retrográdními ukazateli, stejnojmennou značku. Letos se v Ženevě pochlubila hodinkami Excalibur Grande Complication ❸ v limitované edici osmi kusů — podle údajů z manufaktury se všechny hodinky během ženevského veletrhu prodaly. Hodinky se 45mm pouzdrem z růžového zlata kombinují věčný kalendář s biretrográdním ukazatelem data a dne v týdnu, minutovou repetici a létající tourbillon.
Dvě z prestižních hodinářských funkcí — minutovou repetici a věčný kalendář — kombinuje 50kusová novinka s černým lakovaným číselníkem a 40,5mm platinovým pouzdrem Minute Repeater Perpetual ❹ od A. Lange & Söhne. Věčný kalendář lze ovládat velmi jednoduše korunkou, vylepšená je i minutová repetice, odbíjející pomocí různých tónů hodiny, čtvrti a minuty. Německá značka eliminovala pauzu, která vzniká, když chybí v intervalu mezi hodinou a 14 minutami po ní dvojitý tón pro čtvrthodinu, repetice tak přechází plynule z hodin na minuty.
VACHERON CONSTANTIN SLAVÍ
Jean-Marc Vacheron založil hodinářskou dílnu v roce 1755 v Ženevě, letos tedy luxusní manufaktura, která nikdy nepřestala vyrábět hodinky, slaví 270 let. V rámci oslav si nenechala ujít příležitost představit nejkomplikovanější náramkové hodinky na světě Les Cabinotiers Solaria Ultra Grand Complication Le Première ❺, na kterých osm let pracoval jediný hodinář z manufaktury. Hodinky se 41 komplikacemi přitom mají pouzdro o velikosti 45 mm s tloušťkou 14,99 mm, což je méně než zmíněná novinka Quadruple Complication od Patek Philippe a teoreticky by si je syn indického miliardáře mohl připnout na zápěstí. Hodinky ukazují údaje na dvou číselnících. První zachycuje časové údaje včetně ukazatele světového času, údaje spjaté s Měsícem, jako je čas přílivu a odlivu, věčný kalendář, časovou rovnici vyznačující rozdíl mezi solárním a pozemským časem nebo čas východu a západu Slunce nebo jeho pozici na obloze. Nechybí minutová repetice typu carillon, která odbíjí čas pomocí čtyř gongů místo klasických dvou.
Zadní strana hodinek je věnována astronomickým funkcím, split-seconds chronografu a rezervě chodu. Hodinky představují i zcela novou astronomickou komplikaci: určuje, za jak dlouho bude některé z vesmírných těles na obloze viditelné tam, kde se právě nachází majitel rekordního kousku.
Ve srovnání s vysoce komplikovanými hodinářskými zázraky se vám možná následující modely budou jevit až hloupě jednoduché, ale nenechte se mýlit. I za nimi se skrývají léta vývoje a desítky až stovky hodin práce.
Audemars Piguet letos slaví 150 let od založení a mimo jiné si nachystal zcela nový strojek se samonátahem 7138 ❻ s věčným kalendářem, který uložil do tří 41mm pouzder z bílého zlata pro Code 11.59, z oceli nebo z nové slitiny zlata sand gold pro Royal Oak v limitkách o 150 kusech. Všechny funkce věčného kalendáře lze stejně jako v případě zmíněné značky A. Lange & Söhne ovládat pouze pomocí korunky.
Značka Chopard v modelu L.U.C Full Strike Revelation ❼ i manufaktura Jaeger-LeCoultre v hodinkách Reverso Tribute Minute Repeater ❽ pracují s inovacemi minutové repetice. Zatímco novinka od Chopard dává vyniknout kráse strojku díky skeletonizaci, Jaeger-LeCoultre vsadil na umělecká řemesla, jako je ruční gilošování na předním číselníku. Obě společnosti — podobně jako A. Lange & Söhne — také vylepšily znění minutové repetice. Po odbití hodin nenásleduje pauza v časovém úseku 14 minut po celé hodině vyhrazená na čtvrti. Značky též pracují se safírovými součástkami mechanismu minutové repetice, které umožňují čistý a jasný zvuk bez ohledu na materiál pouzdra: 20kusová limitovaná edice od Chopard má pouzdro z eticky těženého žlutého zlata o velikosti 42,5 mm, obdélníkové otočné pouzdro od Jaeger-LeCoultre je vyrobeno z růžového zlata ve 30kusové limitce.
Na začátku textu jsme hovořili o zázracích, nicméně nezbývá než se sklonit před bezchybností a dokonalostí těch nejlepších hodinářů světa. ●
Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!
Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference Možnost zakoupení dárkových voucherů
Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!
Zatímco jiné ikonické pražské stavby ze 60. a 70. let byly nekompromisně zbourány, bývalý hotel InterContinental dostal šanci na druhý život. Od konce dubna se po rekonstrukci vedené
architektem Markem Tichým opět otevírá nejen turistům, ale i obyvatelům Prahy pod názvem Fairmont Golden Prague.
TEXT Tereza Finková FOTO BoysPlayNice
V 70. letech byl vůbec první americkou investicí ve východním bloku a vznikl s myšlenkou ukázat to nejlepší z Československa. Hlavní architekt projektu, Karel Filsak, kolem sebe tenkrát shromáždil další významné architekty a výtvarné umělce a společně navrhli stavbu, v níž se architektura, design a umění propojují do jednoho celku, tzv. gesamtkunstwerku. Tehdejší hotel InterContinental odrážel nejen kvalitu české architektury a užitého umění, ale současně byl jakousi labutí písní vzepětí české kultury a společnosti obecně v 60. letech. Otevřen byl až v roce 1974 a stal se symbolem luxusu v zemi, kde komunistická normalizační politika lidem bohatství odpírala. Paradox. Brutalistní kolos stál na konci Pařížské ulice a ve 21. století působil jako memento své doby a dožíval.
Před stejným osudem, jaký postihl Transgas nebo Hotel Praha, ho zachránila trojice podnikatelů Oldřich Šemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera, kteří se rozhodli obnovit
význam brutalistní stavby jako architektonického skvostu a společenského centra. K práci na projektu obnovy nejen hotelu samotného ale také jeho okolí přizvali řadu českých a zahraničních architektů, z nichž nakonec vybrali koncepci Marka Tichého (TaK Architects), který se rekonstrukcím zejména funkcionalistických a modernistických staveb věnuje dlouhodobě.
Architekti navázali na původní koncepci, založenou na dialogu tří základních materiálů — betonu, skla a dřeva, které se v obměnách objevují ve všech částech objektu. Mnohem podstatnější je ale filozofie přístupu, snaha navázat na způsob práce svých předchůdců, pracovat od počátku v týmu s výtvarníky a designéry a společně tvořit dílo, kde se smazává hranice mezi architekturou a uměním. Důležitý je také princip demokratizace místa, tedy otevření hotelu jeho okolí, vykročení architektury do veřejného prostoru a propojení toho, co je uvnitř a venku.
Během jedné tiskové konference, která se konala před dvěma a půl roky ještě v průběhu rekonstrukce, prozradil architekt Marek Tichý, že všechny překvapil technicky nevyhovující, v mnoha místech havarijní stav budovy, který jejich práci komplikoval. Některé části hotelu musely být zcela odejmuty a vystavěny od základů znovu. Ale i to je připomínka doby jeho vzniku — i tak velká a sledovaná státní zakázka ze 70. let nesla stopu nekvalitní socialistické výstavby.
Nicméně se podařilo zachovat a restaurovat řadu uměleckých děl a dalších původních prvků, jako je keramická fasáda, kterou navrhl a také realizoval sochař Zbyněk Sekal. Ikonický betonový strop ústředního konferenčního sálu původně realizovaný podle projektu Jana Šrámka a doplněný lustry Reného Roubíčka byl znovu vystavěn. Pro architekty byl dalším zásadním prvkem pro citaci tvorby z konce 60. let, zachycující dialog betonu a skla. →
Ikonický betonový strop ústředního konferenčního sálu původně realizovaný podle projektu Jana Šrámka a doplněný lustry Reného Roubíčka byl znovu vystavěn. Pro architekty byl dalším zásadním prvkem pro citaci tvorby z konce 60. let, zachycující dialog betonu a skla.
Do interiéru se vrátila ikonická díla, jako jsou dřevěné stropní plastiky s motivy cechovních erbů od Čestmíra Kafky nebo kompozice sloupových soch Začarovaný les od Miloslava Hejného, byť zachovaná jen z části. Návratu se dočkala pozlacená svítidla Huga Demartiniho, která v restauraci Zlatá Praha doplňují lehané paravany sklárny Sallinger, nebo v přízemí skleněné tavenice od výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Na ty pro změnu navazuje jejich pokračovatel a vynikající tvůrce Zdeněk Lhotský. Právě toho přizval Marek Tichý jako jednoho z prvních ke spolupráci na nové podobě „Gesamtkunstwerk“ hotelu. Mezi další restaurované práce a umělecké analogie patří devět vitráží od Josefa Jíry, doplňované současníkem této techniky Janem Černohorským, velkoformátový obraz malovaný voskem od Františka Ronovského, na kterého navazuje velký triptych Iry Svobodové, nebo monumentální plastické dřevěné stěny od Josefa Klimeše. Během rekonstrukce bylo do restaurování, návrhu a realizací nových děl zapojeno více než dvacet studií. Jejich výběr, zadání a návrhy řídil Marek Tichý, jehož vizí bylo, jak už bylo zmíněno, navázat na formát spolupráce architekt — umělec při tvorbě společného díla.
Ubytování je stejně jako dříve určené 2. až 8. patro budovy. Všech 320 pokojů a apartmá v hotelu Fairmont Golden Prague spojuje modernistický design, komfort a funkční luxus. Interiéry, inspirované původní architekturou, jsou navrženy s důrazem na precizní zpracování a jedinečné detaily. Významným prvkem pokojů jsou skleněné příčky a posuvné stěny z lehaného skla, vytvořené společností Lasvit ve spolupráci s ateliérem TaK Architects podle návrhu Wandy Valihrachové. Zde je opět možné demonstrovat metodu Marka Tichého, při které se ztrácí jednoznačné určení — skleněné stěny se zde stávají stavební konstrukcí, velkoformátovým světlem, jsou uměleckým dílem i funkčním prvkem, mobilní výplní otvorů.
Otevřením hotelu Fairmont Golden Prague rekonstrukce zdaleka nekončí. Projekt, založený na myšlence dokončit celé okolí hotelu, ještě čeká jeho poslední část — revitalizace náměstí Miloše Formana před budovou, na jehož podobu bude letos vypsaná architektonicko-urbanistická soutěž. Hotel, kdysi určený jen těm vyvoleným, tak zažívá nový začátek — stává se důležitým centrem společenského a kulturního dění v Praze a příležitostí pro život města a jeho rozvoj. →
❶ Lehané skleněné paravany sallinger v restauraci Zlatá Praha.
❷ strop restaurace Kafka Brasserie zdobí zrestaurované dřevěné panely od Čestmíra Kafky s motivy cechovních erbů.
❸ Unikátní betonový strop od Jana Šrámka v konferenčním sále opět zdobí lustry od Reného Roubíčka.
❹ Ke spolupráci na interiérech 320 pokojů a apartmánů bylo přizváno britské studio Richmond International.
❺ těžko byste v Praze našli kýčnější výhled. Pásové okno v restauraci Zlatá Praha v tomto ohledu hraje prim.
❻ Recepci hotelu Fairmont Golden Prague tvoří skleněné cihly se zrcadlovou vrstvou, které podle návrhu architektů z ateliéru taK vybrousil Jan Černohorský v Preciose.
❼ Budova původního hotelu Intercontinental byla postavena v letech 1968—1974 podle projektu Karla Filsaka a jeho spolupracovníků. Rekonstrukci, která probíhala od roku 2020 do letošního jara měl „na povel“ architekt Marek tichý a jeho ateliér taK Architects.
Červnové vydání Dolce Vity vznikalo z velké části na cestách a z velké části jsme k rychlému přesunu z místa na místo využili tento epický vůz. BMW M3 Touring je jako zaklínadlo, které když před lidmi vyslovíte, polovina z nich se pokřižuje a druhá polovina vás začne rázem uctívat pro vaše „nadpřirozené“ schopnosti a odvahu sednout si za volant tohoto supersportovního, zároveň však superpohodlného rodinného vozu.
Mít nejslavnější sportovní model od BMW v kombíkové karoserii je pro fanoušky bavorských vozů mimořádným svátkem. A značka při téhle očekávané premiéře nenechala nic náhodě. Nepřehlédnutelné ledvinky i širší boky dlouhé roky vídáme i na verzích M3 (sedan) a M4 (kupé), ovšem s batohem na zádech získává BMW punc praktičnosti, aniž by byl jakkoliv kompromitován generační odkaz slavného okruhového auta. Automobilka navíc zájemcům o praktičtější verzi nabízí hned několik příchutí — „základní“ M3 Touring doprovází i silnější Competition a nejnověji také brutální CS. Pokud vám ovšem cenovka
na dostřel tří milionů za M3 bez příplatků připadá dostatečně vysoká, můžete se spokojit s plnokrevníkem, z jehož předplňovaného šestiválce ždíme vůz přes 500 koní. Na stovce budete za 3,6 sekundy, maximální rychlost je elektronicky omezená na 280 km/h. Způsob, jakým se vůz nadechne a ponoří do provozu, je návyková a okamžitě vykouzlí úsměv na tváři rekreačního řidiče i profesionálního závodníka. Spojení silného motoru se špičkovým podvozkem, na kterém sportovní divize BMW Motorsport opět nechala veškeré své know-how, je tím, co vám definitivně uhrane. Kdo by čekal efekt těžší zádě, ten bude příjemně →
❶ V klasické modré to M3 Touring sluší. Až jí člověk odpustí i ty statisícové prvky příplatkové výbavy. Snadno se dostanete daleko za hranici tří milionů Kč.
❷ Obří ledvinky si vyslechly na svou adresu nemálo vtipů. Jakmile však skrývají přes 500 koní, okolí rychle přejde škodolibý smích.
❸ Příplatková kola za 165 tisíc korun, skvělé karbon-keramické brzdy za 238 tisíc korun. Za sběratelskou hodnotu a maximální eMkový pocit se holt platí zlatem.
❹ Okruhové sedačky s velbloudím hrbem uprostřed si pořizovat nemusíte. V bocích vás jistojistě udrží i ty základní. Dokonce i když zapnete drift mód (výhradně pohon zadních kol).
❺ Interiér je sportovní a prémiový zároveň. Volant charakteristickým tvarem, alcantarou a červeným středem potěší v ranním provozu i při okreskovém řádění.
překvapený, protože M3 Touring je díky rozložení hmotnosti čitelnější a tak trochu i přítulnější, zejména v běžném sportovním módu. Jako by ho inženýři předem plánovali prezentovat jako zlatou střední cestu a neprůstřelného všeuměla.
Po pár dnech ježdění si opravdu i ten nejnáročnější zákazník dovede M3 Touring představit jako to jediné a možná i poslední auto, co kdy bude potřebovat. (To samé si ale dokáže představit i absolutní amatér a nenáročný řidič.) Rezerva ve výkonu je téměř bezedná, což se hodí při bleskovém
předjíždění, ale i rychlém svezení na okreskách, kam se trojka tak akorát vejde, aniž by působila nepatřičně. Pozornost ovšem vzbudí na jakékoli silnici. Její software navíc můžete naladit tak, že tancuje mezi pohonem zadních a všech kol, takže je z ní asfaltový šibal i spolehlivý babysitter. Ke trojce s kufrem o objemu 500 litru nabízí BMW i stylovou rakev (tu na střechu!) v barvě karoserie, takže je českému požadavku maximální praktičnosti učiněno zadost. Jediné, co možná utrpí je spotřeba, nikoliv však oko estéta!
Ale raketa za astronomické peníze, jejíž limity poznáte v přímce snad jen na německé dálnici a v zatáčkách až na okruhu? V kontextu současných cenovek i obecně upadajícího zájmu o kombíky je M3 a M5 v kombíku vlastně solidním kaufem a dost možná poslední šancí, jak si technologický vrchol BMW užít v rodinném balení. Za nás jde o fantastického jednorožce, který statečně klusá proti trendům. Vraceli jsme ho neradi, vzpomínáme na něj doteď. ●
Ostravská hala Gong, bývalý
plynojem v areálu Dolních
Vítkovic, který prošel konverzí
podle návrhu architekta
Josefa Pleskota, je jedním
z unikátů české architektury. A právě toto místo rezonující
minulostí i budoucností lidské tvorby se stalo opět
dějištěm mezinárodního festivalu PULSE 2025, největší konference o architektuře, interiérovém, produktovém a experimentálním designu ve střední Evropě.
FLOS Přenosná stolní lampa Bellhop italské značky Flos, navržená Edwardem Barberem a Jayem Osgerbym, vznikla původně pro restauraci v londýnském Design Museu. Nabízí příjemné ambientní osvětlení a díky bezdrátovému provedení a elegantnímu, minimalistickému vzhledu ji lze využít prakticky kdekoliv. Prodává Konsepti.
MASTER & MASTER V showroomu v pražských Holešovicích spolu v symbióze koexistují tři české značky: Master & Master, studio Dechem a Todus. Na jaře všechny představily své novinky a my vám postupně přinášíme ochutnávku od prvních dvou jmenovaných. Cestu do portfolia Master & Master si našla designérka Klára Šumová, jež svým věšákem Hank (na obr.) reinterpretovala klasický dřevěný skládaný věšák, který možná stále ještě zaujímá místo v nejedné domácnosti. Stolek C-Side (na obr.) navržený studiem IHOR je vyroben z jednoho kusu laserem řezaného a tvarovaného plechu, jehož tvar evokuje písmeno C. Z různých úhlů pohledu působí buď subtilně, nebo výrazně. Premiéru si odbyl také stolek Model M24 od rakouského designéra Klemense Schillingera, který využívá závit o průměru 24 mm, díky němuž je výškově nastavitelný. Jeho těžká litinová základna pak zajišťuje stabilitu.
„Žluté stránky“ dolCevity vás elegantně provedou nepřeberným množstvím novinek ze světa módy, kosmetiky, interiérových doplňků i techniky. S námi vaše kroky naberou vždy ten správný směr.
DECHEM Studio Dechem sdílí showroom s výše uvedenou značkou Master & Master, a tak i Michaela Tomišková a Jakub Janďourek uvedli na jarní trh několik novinek. Kolekce FUNDO se rozrostla o nástěnný svítící „patchwork“, založený na variabilním principu skládání a spékání skla. Řadu závěsných svítidel Magion doplnily nové stojanové lampy Magion Floor Lamp, inspirované československými vědeckými družicemi. A konečně přišla na řadu spolupráce s ilustrátorem Michalem Bačákem, jehož kresba fantaskní sklářské krajiny na téma „jak by to vypadalo, kdyby i sklářství bylo českou víkendovou kratochvílí“ se promítla do limitované kolekce ručně foukaných barevných váz (na obr.).
FABINI X FUEGO Sedm měsíců vývoje, nespočet testů a spousta hodin strávených u plamenů daly vzniknout výbavě, která obstojí i tam, kde končí signál a začíná chuť na pořádný steak. „Takový grilovací set na trhu prostě doteď nebyl a já jsem strašně rád, že jsme ho společně s Fabini mohli vytvořit,“ říká Marek Pavala z Fuega. Tenhle set cílí na ty, kdo místo plotny volí oheň. K dostání na fabini.cz.
CHRISTOFLE MOOD boří konvence tradičního prostírání, když proměňuje příbor v centrální designový prvek. Jeho tvar a zpracování z něj dělají nejen praktický doplněk, ale také stylový objekt, který může být trvale vystaven. Místo pevně daného uspořádání kolem talíře si každý host vybírá příbor podle potřeby. Stolování se tak stává svobodným zážitkem, kde se každodenní chvíle mění v malý rituál s důrazem na individualitu a estetiku. Sada obsahuje šest jídelních nožů, vidliček, lžic a kávových lžiček. Celkem 24 kousků.
LOUIS VUITTON slaví první výročí vůně LVERS výjimečným flakonem z ryzí mědi. Tento vytříbený a zároveň funkční umělecký předmět určený pro každodenní používání v limitované edici nově interpretuje podstatu parfémové vody a představuje výjimečné řemeslné umění Maison Louis Vuitton odvážnou a inovativní kreací. V návaznosti na snahu vůně LVERS zachytit léčivou sílu slunečního světla se flakon inspiruje energizujícími a regeneračními vlastnostmi mědi. V souladu s přirozenou vodivostí tohoto kovu ztělesňuje limitovaná edice optimistickou a vitalizující esenci světla.
100 ml / 5 000 eur
THINK BIO Stárnete? Nevadí! Zachrání vás novinka z Jižní Koreje –mrazem sušená kyselina hyaluronová. Lyofilizované perly této látky jsou nejúčinnější zbraní v zastavení stárnutí. Jedna perla obsahuje 25 972 ppm kyseliny hyaluronové, což odpovídá desetinásobku běžné dávky v kosmetických přípravcích. Pro představu: množství v jedné perle je stejné jako množství kyseliny hyaluronové ve 30 ml koncentrovaného séra. Okamžitý viditelný efekt už po prvním použití na pleť. Více na puredistrict.cz.
INTIMISSIMI Chcete dostat váš porotějšek do kolen, nebo se prostě jen cítit skvěle?
Vyzkoušejte nejnovější inovaci ve světě spodního prádla, kolekci Ultra Invisible od italské značky Intimissimi. Celá řada je navržena tak, aby jemně obepínala tělo, poskytovala oporu, svobodu a pocit absolutní lehkosti. Modely jsou vyrobeny z hebkého, ultra lehkého mikrovlákna, které se dokonale přizpůsobí přirozeným křivkám těla, a přitom zůstávají zcela neviditelné pod jakýmkoli oblečením. Kolekce vychází ze snahy nabídnout ženám novou vizi spodního prádla, jak ji značka vyjádřila ve svém manifestu The UnderWow: prádlo nemá být povinností, ale vědomou volbou, každodenním gestem.
V řadě Ultra Invisible se podprsenky stávají cenným spojencem — spojují funkčnost, estetiku a pocit pohody v jednoduchém, ale sofistikovaném designu.
Roční předplatné časopisu
dolCevita — 10 čísel za cenu 1 290 Kč
+ sérum HYDR8 B5 od Medik8 v hodnotě 1 350 Kč
HYDR8 B5
Sérum pro opětovnou hydrataci zahrne vrstvy vaší pleti kyselinou hyaluronovou o různé molekulární hmotnosti. Pleť tak zanechává viditelně vypnutou a pružnou, a zároveň vyhlazuje vzhled jemných linek. Lehké, bezolejové sérum se rychle vstřebává a hydratuje, aniž by pleť zanechávalo mastnou. Navíc zlepšuje schopnost pleti zadržovat v sobě vlhkost a stimuluje její regeneraci. Pleť tak získává intenzivně hydratovaný a viditelně
a svěží vzhled. medik8.cz
