Dolce Vita 3 2025

hostující šéfredaktorka Eva Eisler ● architektura PoMo Trondheim ikony Hepworth / Gray / Nevelson / Kawakubo / Vignelli / Delaunay / Schlegel / Horn cestování Milán ● interiér Trix Haussmann ● backstage Martin Janecký

Vědět, objevovat a porozumět,

ČASOPIS

KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček

ART DIRECTOR Petra Roubalová

EDITORKA Tereza Finková REDAKTOR

ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch

REDAKTOR Václav Rybář

SOCIAL MEDIA Sandra Kisić AUTOŘI

Eva Hlinovská

Ilona Mančíková

Eliška Vrbová

FOTOGRAFOVÉ

Filip Beránek

Patrick Houi

Vladimír Kiva Novotný

Valérie Sadoun

Tomáš Souček

Jakub Straka Adam Štěch

ONLINE

dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz

VYDAVATEL

Miloš Štěpař

New Look Media, s.  r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2

PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €

VYCHÁZÍ 6. 3. 2025

ADRESA REDAKCE

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz

INZERCE

Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz

Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz

Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz

Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.

Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.

AGENDA

Nejžhavější novinky z kreativního světa

62

UMĚNÍ

ROZHOVOR

O světě umění i designu s Evou Eisler

Umělkyně a designérky inspirují nejenom Evu Eisler

72

ARCHITEKTURA

Jak vypadá

ideální galerie nebo muzeum umění

90

ARCHITEKTURA

Na exkurzi

v nejmodernější olomoucké

galerii Telegraph

104

INTERIÉR

Haussmann 18

Na návštěvě v manýristickém

kabinetu Trix

98 48

82

BACKSTAGE

V malostranské

dílně skláře

Martina

Janeckého

INTERIÉR

Zábavné prostory nového norského muzea PoMo

UMĚNÍ

S Evou Eisler po oblíbených uměleckých nadacích

DESIGN

Kuriozity ze světa vysoké hodinařiny

ANATOMIE

Dokonalý zvuk dokonalého designu od Dietera Ramse

Po milánských galeriích i unikátních sbírkách umění. 146 138 164

MÓDA

Sbírka japonské módy Evy Eisler

KULTURA

Aktuální výstavy, které si nesmíte nechat ujít

CESTOVÁNÍ

SHOWROOM

Vychytávky pro váš lehčí a estetičtější život

Je pro mě ohromnou poctou zhostit se role hostující šéfredaktorky magazínu dolCevita. Tento časopis v sobě nese myšlenku, že život může být nejen krásný, ale také hluboký, smysluplný a odvážný. A umění je jeho neoddělitelnou součástí. V mládí jsem hledala inspiraci v renesančních osobnostech — umělcích, kteří byli zároveň inženýry, matematiky, architekty, vizionáři a vynálezci. Leonardo da Vinci, Filippo Brunelleschi nebo Michelangelo nevnímali umění jako izolovaný akt, ale jako součást celistvého myšlení o světě. Tato schopnost propojit různé disciplíny a nacházet mezi nimi společného jmenovatele mě fascinovala.

Až v New Yorku jsem si naplno uvědomila, že západní společnost dlouho upřednostňovala specializaci a ne vždy chápala sílu multidisciplinárního přístupu. Dnes se to však mění a stále více umělců i designérů se k této celistvé formě projevu vrací. Setkání s japonsko-americkým sochařem Isamu Noguchim mi otevřelo oči. Jeho práce nebyla jen o estetice, ale o prostoru, o vztahu mezi objektem a jeho okolím, o napětí mezi přírodním a umělým. Noguchi sdílel nejen ateliér, ale i životní vizi s Buckminsterem Fullerem, vizionářem, který věřil, že technologie může zachránit svět — pokud s ní budeme zacházet správně. Právě tady vidím spojení s funkcionalismem a japonským designem, které jsou mi tak blízké. Japonská estetika, včetně konceptu wabi-sabi, oslavuje krásu nedokonalosti, pomíjivosti a jednoduchosti. Funkcionalistický design zase klade důraz na čistotu tvaru a nadčasovost. Oba směry spojuje myšlenka, že dobrý design nestárne, protože nevzniká jako pouhá reakce na trendy, ale jako odpověď na skutečné potřeby. I proto jsem s radostí propůjčila svou vlastní sbírku japonské módy, která je pro mě symbolem této filozofie. Stejnou autenticitu vidím v umělkyních a designérkách, jež šly nekompromisně svou vlastní cestou a obohatily svět o nový pohled na prostředí, které spoluvytváříme. Barbara Hepworth dělala sochy, jež neoddělitelně souzněly

s krajinou, Roni Horn zase svými objekty a kresbami zkoumá fluiditu identity a vnímání prostoru. Eileen Gray redefinovala moderní architekturu a interiérový design, zatímco Rei Kawakubo změnila módní průmysl svou radikální vizí krásy. Každá z nich dokázala, že umění nemusí být jen objektem — může být prostorem pro dialog, experiment, filozofii.

A právě o tom je i umění jako takové. Není to jen objekt, který vystavíme ve vitríně nebo pověsíme na stěnu. Je to způsob myšlení, zrcadlo společnosti, médium, které nás nutí vidět věci jinak. Nadace a sbírky, o kterých se v tomto čísle dočtete, nejsou jen pasivním uchováváním minulosti. Jsou to dynamické prostory, kde umění žije, proměňuje se a neustále komunikuje s námi i s budoucími generacemi.

dolCevita znamená „sladký život“. Ale opravdová sladkost života nespočívá v povrchní kráse, nýbrž v radosti z objevování, v hledání nových souvislostí a v odvaze být autentický. Pokud se dokážeme radovat z maličkostí, není nám lhostejná lhostejnost a průměrnost, chceme inspirovat — ale s pokorou.

Umění nikdy nestojí na místě. Ani my bychom neměli. ●

hostující šéfredaktorka

Eva Eisler

Patrick Houi, Rezi in Issey Miyake & Jimmy Choo, Prague, 2025

Patrick Houi, Rezi in Comme des Garcons, Prague, 2025

PORTOFINO Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design setkává se špičkovou světovou technologií. Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz

Kolekce

Nekonečný příběh

TEXT

Jan Králíček (JK), Adam Štěch 〔AŠ〕, Tereza Finková (TF), Tatiana Milovanovic Mladenovic (TMM)

Na oboru nezáleží, pokud jste odhodláni povýšit svou práci na úroveň umění. Novinky v architektuře, designu, módě a kultuře sledujeme bedlivě a společně vybíráme, co by nemělo uniknout pozornosti čtenáře dolCevity.

SUROVOST

design 〔TMM〕

Nová vlna trendů v interiérovém designu již tradičně přichází z pařížského veletrhu Maison & Objet. Tématem letošního ročníku byl Surrealismus s poditulem „minulost ovlivňuje budoucnost“. Budoucností jsou myšleni mladí kreativní lidé, kteří svou inspiraci čerpají z kořenů a tradice. My vám představujeme Sisana Leeho z Jižní Koreje, který byl součástí přehlídky Rising Talents a který si v duchu uměleckého hnutí Mono-ha jedinečným způsobem pohrál se surovými materiály z přírody, zejména s kamenem. Sisan Lee vytváří sochařský nábytek a osvětlení, které si zaslouží být součástí muzeálních instalací. Na rozdíl od Japonska, kde je kámen estetickým a duchovním prvkem v zahradě, zdobí v Jižní Koreji také interiéry. V kombinaci s průmyslově vyráběnými ocelovými pláty naplňují surové kameny v tvorbě Leeho touhu po rovnováze mezi přírodou a artefaktem. Tento vysoce estetický přístup si osvojily i značky Rimowa a Hyundai, jejichž instalací byl Lee součástí. „Zajímají mě okamžiky, kdy se protikladné koncepty střetávají. Soul je rozvinuté průmyslové město, ale jeho starobylé kulturní dědictví, příroda, hory a řeky existují vedle jeho průmyslových aspektů. To, co mě inspiruje, je hledání bodu kontaktu mezi oběma extrémy — zkoumání, kde se konfrontace setkává s harmonií, a nakonec vytváření rovnováhy, protože v protikladných vztazích existují vzájemně se doplňující prvky,“ vysvětluje designér.

OBMOTÁM SI TĚ!

móda 〔JK〕

Charlotte Chesnais patří do skupiny designérek, které oscilují mezi šperkem a objektem. Dokáže totiž i velmi malým formám vtisknout sochařský charakter. Svou značku založila v roce 2015 v Paříži. Bohaté módní zkušenosti sesbírala za léta práce pro Balenciagu v éře Nicolase Ghesquièra (dodnes navrhuje také pro Rabanne a A.P.C. nebo konzultuje pro Loro Piana). Nová kolekce, kterou představila na začátku roku v Paříži, rozehrává její ikonické prvky — náramky působí dojmem, že jsou nafouknuté vzduchem, náušnice a prsteny vypadají jako vytvořené z kaligrafických linek. Až vegetativní charakter mají náušnice z nefritu, kdy textura a odlesky evokují v kontrastu se zlatem pěnivou měkkost. charlottechesnais.com

SCÉNY Z NÁKUPNÍHO ŽIVOTA

Trochu jako divadelní scénografie, trochu jako multimediální galerijní instalace vypadá první obchod značky Nehera na Slovensku. Otevřel se na sklonku minulého roku v bratislavské Eurovee jako součást oslav desátého výročí novodobé kapitoly této ikonické československé oděvní značky, původně založené v Prostějově v roce 1868. Bibiana a Ladislav Zdútovi, kteří stojí za její renesancí a návratem na světová mola (od roku 2016 Nehera pravidelně představuje své kolekce v Paříži), úzce spolupracovali s architekty ze studia Kilo / Honč. Vznikl multifunkční hub, který dráždí všechny smysly. „Obchodní prostor pracuje se zážitkem, vytváří vztahy a je živý. Opírá sa o kontrasty a pracuje s dramaturgií. Jeho forma je výsledkem udržování důležitých vlastností a hledání podstaty, ne přesného typu,“ vysvětlují architekti. Oblečení tu proto najdete pouze zavěšené na štendrech, potkáte jakási inscenovaná zátiší s artefakty, které se pravidelně obměňují, a pocit hloubky dodává panoramatická videoinstalace s pohledy do slovenské přírody. Velkou novinkou je udržitelná linie Nehera (označená původním prvorepublikovým logem), která je stejně kvalitní, ale cenově dostupnější. nehera.com

SUPERMOON DESIGN GIAMPIERO TAGLIAFERRI

AUSTRALANKA

design 〔AŠ〕

V poslední době se na světové scéně čím dál tím častěji objevují mladí designéři od protinožců. Patří mezi ně i specialistka na ručně vyráběná svítidla Lana Launay, jejíž aktuální aktivity mají kořeny v jejích multidisciplinárních zájmech. Během své praxe se Lana věnovala šperkům, tvorbě textilu i vizuálnímu umění a vždy ji zajímala souhra materiality, formy a osvětlení. Prostřednictvím syntézy řemesla a experimentálních procesů přetváří interiérové osvětlení do podoby sochařských solitérů, které pracují s prostorem a emocemi, podobně jako toho dociloval Isamu Noguchi se svými papírovými lampami Akari. Její modulární stojací světla se jim ostatně velmi podobají. Až 20 různých variant lze nakonfigurovat díky odlišně navrženým jednotlivým modulům, jejichž hravost vás bude inspirovat k vlastnímu kreativnímu nasazení. Jaké tvary z papíru a v jaké posloupnosti budou svítidlo tvořit, si můžete navolit sami.

POSUNY

interiér 〔AŠ〕

Architektka a interiérová designérka Lenka Míková pokročila v práci na revitalizaci pražského Rudolfina. Po revizi vstupních prostor a předsálí přišly na řadu zázemí pro zaměstnance, recepce, klub a jídelna. Obnova tak těsně navazuje na již hotové interiéry a vdechuje jim podobný důstojný charakter definovaný tmavou dýhou a mosazí. „Výzvou byla zejména výměna všech dveří na posuvné, což byl zásadní provozní požadavek ze strany filharmonie. Kompromis jsme museli hledat, ale našli jsme ho v podobě bronzových rámů a tónovaných zrcadlových skel,“ popisují autoři Lenka Míková, Martin Surovec a Jan Plašil. Součástí projektu jsou i nová svítidla od Dechem a grafická výzdoba v jídelně od studia 20yy, které pracovalo se starými plakáty filharmonie. Komplexní obnova zároveň ctí původní charakter i rekonstrukci, kterou zde v devadesátých letech provedl architekt Karel Prager.

EMMANUEL

gastro 〔TF〕

Pražská restaurace SaSaZu připravuje pro jeden jediný březnový večer nezapomenutelný gastronomický zážitek. 17. března přesně v 19.00 tu převezme vařečku šéfkuchař Emmanuel Pilon, který velí kuchyni restaurace Le Louis XV Alain Ducasse v Monte Carlu, jež pod jeho vedením získala už tři michelinské hvězdy. Rezervujte si svůj stůl na restaurant@sasazu.com.

〔TF〕

Na rohu Malířské a Veletržní ulice na pražské Letné byla otevřena nová Eska a už její zkušební provoz během února ukázal, že v podniku se dveře netrhnou. Oproti té karlínské je menší a zaměřuje se hlavně na prodej pečiva a produktů s sebou. Je to tedy spíše takový koloniál než kavárna. Kromě vyhlášeného chleba 33 z pece na dřevo a výběrové kávy tu koupíte především produkty z Ambiente — sušenky, granolu nebo zavařeniny z Esky, šunky a uzeniny z Našeho masa, omáčky a polévky zavařené do sklenic podle receptur z Lokálu nebo od Kalendů, Náš kečup i Naše okurky nebo sladkosti z cukrárny Myšák. Chybět nebudou ani výrobky od ověřených dodavatelů, jako je Farma Struhy, Farma Babina, Probio nebo Kubátova vejce.

PLOCHA

SKEJŤÁK I ARISTOKRAT

móda 〔JK〕

Dries Van Noten vloni velkolepě opustil svůj antverpský módní dům a odešel se věnovat své slavné zahradě. Na začátku prosince pak byl na uvolněné místo kreativního ředitele jmenován Julian Klausner, Driesův dlouholetý spolupracovník z dámského ateliéru. Dlouho očekávaná pánská kolekce na podzim a zimu 2025/26 byla tak první, pod kterou se Julian podepsal, i když zatím jen jako její „režisér“. Na prezentaci v pařížském showroomu značky nebylo úplně jasné, jestli má na skvělé kolekci největší podíl samotný ateliér, Julian, nebo fotograf Willy Vanderperre, jehož velkoformátové fotografie dodávaly prezentaci na dekadenci. Kabáty z vévodského saténu s historickými nadýchanými rukávy a límci proti větru, kožená motorkářská bunda s potiskem zasněných květin, obří květinové brože, kalhoty v námořnickém stylu s větším objemem a ohrnutým pasem, šortky kombinované s punčochami v romantizující siluetě, vzorované podšívky v barvách fialové nebo jantarové a provázky uvázané jako pásek. Vše fungovalo dokonale! Málokdy se tak dobře potkává preciznost s ležérností, nádech uvolněnosti s aristokratickou přísností. Elegance jiné doby zde dohnala streetovou současnost.

Linteau je název nové univerzální poličky, kterou pro značku Hygge navrhlo francouzské studio Cluzel Pluchon. K mání je v několika barevných variantách a velikostech, které si jednoduše nakombinujete přesně pro vaši stěnu. krása 〔JK〕

NOVÝ DŽUS

Chanel se intenzivně zabývá inovací a stále vylepšuje své produkty o nové poznatky a zjištění. I ty velmi úspěšné. Krém s výtažky z kamélie červené z oblíbené řady Chanel Nº1 nyní ještě lépe rozjasňuje pleť a navrací a udržuje její vitalitu.

ELIO modular sofa & DUNES low tables by Yabu Pushelberg

SEBELÁSKA

Studio Lhotska Jewellery vytvořilo ve spolupráci s autory z oboru vizuálního umění projekt inspirující k přemýšlení o sobě a lásce (k sobě) jinak. Prvních čtrnáct únorových dní značka představila oblíbené prsteny doplněné o texty vybrané nebo vytvořené současnou českou autorkou Sabrinou Muchovou. „Projekt Lásku sobě jsme poprvé spustili v období kolem svatého Valentýna v roce 2021 a mezitím se pro mne toto téma na sociálních sítích stalo malým klišé. Láska sobě by si podle mého měla zachovat svou individualitu, neřídit se hesly ostatních, ale spíše inspirovat,“ vysvětluje Eliška Lhotská. Každý rok má projekt novou podobu a zve ke spolupráci jiné autory. „Letos jsem oslovila Michaelu Karásek Čejkovou a Paulínu Maťovou, které se postaraly o vizuální stránku. Od stylingu, set designu až po výslednou fotografii,“ doplňuje šperkařka. Vizuálně jedinečné a barevně výrazné fotografie doplňují texty dotýkající se kromě tématu sebelásky i idealizování vztahů, škatulkování nebo sebepřijetí. Vyjádření citů k druhým nebo sobě samému je navíc umocněno možností vyrytí svého unikátního vzkazu do vybraných prstenů, které během trvání projektu značka poskytuje zcela zdarma. Prchlivé momenty se díky tomu proměňují v trvalé připomínky. lhotskajewellery.cz

Milánské designérské studio NM3.XYZ se zabývá téměř výhradně prací s leštěnými kovovými plechy. Navrhuje nábytek i celé interiéry, kterým zvolený materiál dodává neopakovatelný zrcadlový charakter. Teď se jejich kolekce nábytku objevila v prostorách francouzské galerie Nathan Chiche. A to ne v ledajakých. Jedná se totiž o unikátní budovy bývalé školy ve východofrancouzském Vantoux, která se teď stala jedním z domovů této galerie. Školu navrhl designér a konstruktér Jean Prouvé v roce 1950 společně se svým bratrem, architektem Henrim Prouvé. Zkonstruovali ji ze svých typických prefabrikovaných hliníkových a překližkových panelů s charakteristickými kulatými průzory. I ty se objevují v díle progresivního milánského ateliéru. Stejně jako je Prouvého tvorba dokonalou harmonickou symbiózou technických dovedností a sériové výroby s nezaměnitelnou výtvarnou poetikou průmyslového věku poloviny minulého století, jsou současné objekty od NM3.XYZ definicí současných průmyslových a estetických možností.

PERFEKTNÍ FORMA

móda 〔JK〕

Americká značka FFORME, kterou teprve před třemi lety založila technologická milionářka Nina Khosla, se čím dál výrazněji prosazuje v odvětví tichého luxusu. Poslední přehlídka, která se v únoru konala v rámci newyorského fashion weeku, sklidila obrovské ovace. Minimalistická estetika značky s důrazem na kvalitní střihy a luxusní materiály donedávna vznikala pod taktovkou nizozemského módního „veterána“ Paula Helberse (možná si jej pamatujete, když navrhoval pánskou linii Louis Vuitton pod Marcem Jacobsem nebo pro Margielu). Aktuální kolekci pro podzim a zimu 2025/26 ale už vytvořila nová designérka. Jmenuje se Frances Howie a svou kariéru začínala jako pravá ruka Albera Elbaze v Lanvin, odkud přešla do design studia Stelly McCartney. „U Stelly v ateliéru pracovali krejčí ze Savile Row, kteří nás naučili, jak precizně střihnout sako a jak konstruovat kabát,“ vysvětlovala v jednom z rozhovorů mladá Novozélanďanka svou posedlost krejčovinou. Pro svou první show pro FFORME připravila dokonalé skulpturální kašmírové kabáty, šikmo střižené saténové šaty nebo 3D pleteniny. Modely, jež podtrhují ženskost a zároveň propůjčují nositelkám sílu. „Miluji preciznost a jsem posedlá úzkou spoluprací s našimi řemeslníky,“ dodává Frances.

NOVÁ POSTEL

JEŠTĚ VĚTŠÍ POHODA V POSTELI

Nová postel drēmər je výsledkem zdokonalování samotné dokonalosti a může se pochlubit třemi velkými vylepšeními – optimalizovaným pohybem pružin, konzistencí úrovní tvrdosti a tradičnějším řemeslným zpracováním. Každá taštičková pružina se nyní pohybuje ještě flexibilněji a přitom i nadále poskytuje stabilní oporu pro páteř. Uvolní se zbývající napětí ve vašich zádech a spočinou i svaly vašeho hrudníku a obličeje. Když se uvolníte, ještě rychleji se ponoříte do nerušeného spánku, při kterém se vaše tělo i mysl mohou skutečně zregenerovat. Poté se probudíte s přirozeným přílivem energie. Zveme vás k vyzkoušení nové postele drēmər v nejbližším hotelu Hästens Sleep Spa®.

HÄSTENS CONCEPT STORE | Vinohradská 33, 120 00 Praha 2

KŘIŽOVATKA KULTUR

interiér 〔AŠ〕

Stále více viditelnější interiérové studio Commune Design z Los Angeles navrhlo originální interiér nové restaurace v prostorách hotelu JW Marriott v centru Nashvillu v Tennessee. Sushi restaurace a vinylový bar s názvem 888 je inspirovaný tradičními japonskými bary, ve kterých je pozornost věnována především poslechu vinylů. Je oslavou japonské kultury a designu. Interiér je jakousi alegorií na hudební remix. „Je to, jako kdyby Jamiroquai produkoval skladbu pro Jamese Browna a Mac Miller pro ni napsal chytlavou medlodii,“ píší o restauraci designéři. Její útulný dřevěný interiér nabízí jak vytříbenou japonskou kuchyni, tak špičkový zážitek z poslechu hudby. I proto je interiér promyšleně navržen pro optimální akustiku. Americké studio chtělo interiérovou kulturní koláž dovést k dokonalosti, a proto oslovilo i japonské řemeslníky včetně Yusukeho Nagaie, který se postaral o návrhy světelných prvků, Sendu Takanoriho, jenž vytvořil detaily z washi papíru vyrobeného z rozvlákněných obalů desek, a Akiru Minagawu, který se zabývá návrhem potahových látek. Devon Turnbull pomohl navrhnout vlastní reproduktory, Adam Pogue vytvořil patchworková svítidla a Sofia Londono navrhla sushi bar a modrými dlaždicemi obložený pult pro dýdžeje. Celkově je 888 promyšleným moderním gesamtkunstwerkem.

1

13/2—4/4 po—so 12—20 h vstup zdarma

Sokolovská 700/113a, Praha 8 galeriemagnusart.cz Bartoníčková & Zábrodský

Jožová & Rosická Bodzewicz & Švecová

Al-Mukhtarová & TEA

Barbas & Tytykalo

Hošková & Hošek

Perkof & Vrbková

POTKALI SE PANTER, TYGR A HAD

móda 〔JK〕

FOTO Jakub Straka

Kolik odvahy to chce, abyste z gruntu přepracovali svou největší klasiku?

Opravdu velmi brzy po výroční hranaté edici ke stému výročí Trinity se Cartier rozhodl připravit další trojjedinou reinterpretaci. Ikonický šperk z roku 1924 od Louise Cartiera dostává divokou zvířecí podobu. Ale není to jen tak. Panter, tygr a had se otiskují do Trinity Wild nezaměnitelným způsobem. Každý šperk kombinuje jako vždy tři druhy zlata, ale tentokrát s ručně aplikovanými motivy: hadími šupinami na bílém zlatě, tygřími pruhy na růžovém zlatě a panteřími skvrnami na zlatě žlutém. A promyšlená hra s designem pokračuje i v samotném tvaru jednotlivých kroužků. Každý z nich je jiný: zvlněný pro hada, zkosený pro tygra a zaoblený pro pantera. Veškeré motivy z černého laku jsou nanášeny ručně a u celodiamantových verzí je využívána speciální technika spočívající v ohraničení kroužků z růžového a žlutého zlata sérií drobných, ručně rytých zářezů. V kolekci jsou i nové a odvážné varianty pro nošení, jako prsteny přes dva prsty (na obrázku) nebo single náušnice.

SLUČITELNÉ DÍLY

design 〔TF〕

Stretch Chair od maďarského studia Form Design je odvážnou reinterpretací klasického sedacího nábytku, která vyvažuje tradiční zpracování dřeva s moderními, recyklovanými materiály. Jeho struktura ztělesňuje vizuální dialog mezi stabilitou a napětím. Zatímco masivní dřevěné nohy dodávají židli sílu, zavěšený a lehce pohyblivý sedák ji povznáší k pocitu lehkosti a přizpůsobivosti. Materiál sedadla, vyrobený z recyklovaných PET lahví, je v souladu s principy udržitelnosti a modulární design umožňuje snadné přizpůsobení a výměnu. Každý detail, od jemně konkávních hran až po bezproblémovou konstrukci, odráží hlubší vyprávění o lidském spojení, odolnosti a transformaci. formdesign.hu

LEPŠÍ ŽIVOT

krása 〔JK〕

Česká značka WeCare neusíná na vavřínech (získává teď jedno prestižní ocenění za druhým, především za své drinky About Your Beauty a About Your Immunity) a dál vyvíjí a inovuje doplňky stravy tak, aby nám pomáhaly žít zdravěji. Ve spolupráci s týmem předních odborníků představila další novinku — čaje z prémiových ingrediencí. V tuto chvíli jsou k dispozici dvě směsi — harmony a detox. Jak jejich název napovídá, každá je určená pro specifický „problém“. Detox například napomáhá vylučovat vodu z organismu a pročistit. V čaji jsou jak byliny, tak léčivé houby, navíc i koření s detoxikačními účinky a nebo sušené ovoce bohaté na antioxidanty. Cena je 490 Kč. Seženete je exkluzivně v nově otevřeném obchodě WeCare na adrese Vězeňská 115/3, Praha 1.

Značka VIOLETTE_FR představila limitovanou kolekci triček s obrázky, které namalovala dcera návrhářky, Inès. Kolekce tak oslavuje umělecké pouto mezi oběma a také sílu dětské tvořivosti. Tričko pro dospělé je s hravým motivem „Happy Bunny“ a tričko pro děti s barevným motivem „Robot Family“, které Inès nakreslila na památku příchodu své malé sestřičky Lune. 100 % zisku bude věnováno organizaci UNICEF. violettefr.com

Toyen Adriena Šimotová Margita Titlová Ylovsky

Veronika Šrek Bromová Kateřina Vincourová

Lenka Klodová unconductive trash

Anetta Mona Chişa Lucia Tkáčová Mark Ther

Pavla Sceranková Lucie Rosická

PÍSNIČKY NA PŘÁNÍ

Luxusní dánskou audio značku Bang & Olufsen netřeba dlouze představovat. Neustále posouvá hranice možností zvukové technologie a stojí v čele akustických inovací. Pro letošní rok, kdy slaví sto let od svého založení, připravila pro své zákazníky jednu „rukodělnou“ novinku, tedy možnost přizpůsobit si kýžený výrobek B&O vlastnímu stylu. Nový Atelier je exkluzivní koncept, který přináší zcela nové možnosti personalizace. Mistři svého řemesla v dánském Strueru pomohou zájemcům o službu Atelier Bespoke vytvořit jedinečný zakázkový produkt s použitím specifických materiálů nebo barev, přičemž mohou vybírat z více než 500 000 kombinací látky, dřeva a hliníkových povrchů. Kromě toho bude značka uvádět v rámci Atelier Editions limitované edice ikonických produktů. Na oslavu uvedení Atelieru představí Bang & Olufsen speciální kolekci Beosound 2 Gradient Collection. Tato limitka nabízí deset barevných přechodů inspirovaných emocemi, které vyvolává hudba. Každá varianta bude vyrobena v pouhých deseti kusech s unikátním gravírováním a číslováním. Dokonalé provedení této kolekce je výsledkem precizního opracování hliníku ve slavné továrně Factory 5 ve Strueru.

MORFUJEME

interiér 〔AŠ〕

Jako by vypadl z aplikace na generování obrázků umělé inteligence. Byt s názvem TransMorph ve Valencii je ale dalším skutečným dílem místního architekta Maria Montesinose Marca, který se propojením digitální estetiky a reálného interiéru zabývá dlouhodobě. Architekt obvykle své interiéry komponuje z hrubých a průmyslových stavebních prvků, přičemž jim vždy vdechne nezaměnitelnou high-tech estetiku a nečekanou barevnost. „Byt TransMorph je architektonický organismus v neustálé mutaci, aktivní záležitost, která se podílí na proměně těch, kdo v něm bydlí. Není to rigidní struktura, ale superpozice možností, souběh mezi fyzickým a digitálním, mezi skutečným a virtuálním,“ popisuje přímo autor. TransMorph není statický nebo předdefinovaný. Struktura kovových trámů a betonových pilířů vyznačuje rekonfigurovatelný prostor pomocí posuvných kovových panelů ve tvaru T, jejichž pohybem lze jednoduše měnit dispozici. Záměrně nedokonalé povrchy omítek pokrývají pilíře, strop i koupelnové jádro. Prostor, který se někdy rozšiřuje a někdy zase uzavírá tak neustále interaguje se svými obyvateli, kterým umožňuje koexistenci více konfigurací ve stejné časové dimenzi.

beauty 〔JK〕

KLUBOVÁ SCÉNA

Co vznikne, když se legendární pařížský jazzový klub stane inspirací pro vůni? Orphéon, v němž se v dokonalé kompozici potkává hřejivý cedr připomínající barový pult, fazole tonka, jež jakoby halí vzduch do hedvábných kudrlinek tabákového aroma, a svěžest bobulí jalovce evokující nekonečné večery s koktejly z ginu. Nesmíme zapomenout ani na jasmín, který limitované edici od Diptyque dává nečekaný esprit. V řadě přibyla parfémová voda v cestovním balení nebo vonné svíčky.

design 〔JK〕

Kabelka od francouzské značky Delvaux je inspirovaná obrazem René Magritta Chant de l'Orage. Zdobí ji ručně vyšívané perly a stojí 7 900 eur. Maison Delvaux (založený v roce 1829 a tím pádem nejstarší výrobce kožených doplňků na světě) vloni podpořil velkou výstavu o surrealismu v Centre Pompidou a k této příložitosti vytvořil kolekci inspirovanou tímto hnutím.

VRSTVENÍ PŘÍBĚHŮ

móda

〔JK〕

V hlavní roli kampaně Prada na jaro a léto 2025 „Acts Like Prada“ se představila herečka Carey Mulligan netradičním způsobem. Nejprve vznikla série fotografií Stevena Meisela a nyní uznávaná americká autorka Ottessa Moshfegh (známá svým radikálním ztvárněním ženských postav) napsala sérii deseti textů, z nichž každý evokuje různé osobnosti. Výsledkem je deset knih s krátkými příběhy fiktivních žen, kdy každá z nich nese název podle smyšleného charakteru. Prada opět ukazuje, jak dokáže dodat hloubku a nový význam něčemu tak běžnému, jako je kampaň s hollywoodskou celebritou. Tentokrát se jejich nástrojem stala literatura, kdy žena píše o ženách.

krása 〔JK〕

Kultovní Terre d'Hermès dostává novou, intenzivnější verzi. Terre d'Hermès Eau de Parfum Intense je inspirovaná ještě hlubšími vrstvami země — lávou. Překvapí tóny lékořice, svěžího bergamotu, vůní hořícího dřeva a aromatem kávových zrn. Dodává nositeli vitalitu a sílu zvládnout jakoukoli výzvu.

interiér 〔TF〕

Třetí pobočka obchodu s niche parfémy Myskino zakotvila na adrese Dušní 10 v samém srdci Prahy a doplnila tak oblíbený pražský „beauty district“ o další důležitou zastávku, kterou jistě neminou milovníci olfaktorických zážitků. Minimalisticky čisté prostory, které navrhlo studio Atelier Monday, nabízí kurátorský výběr téměř 30 niche parfémových domů. „Naším cílem bylo vytvořit pro nové Myskino interiér, který klienty vtáhne do světa smyslového objevování nejen vůní a péče o pleť, ale i designu, který je obklopuje,“ říká Anna Teresa Hamerská z Atelieru Monday.

HOVORY E.

„Tvorba Evy Eisler je výjimečná svojí mnohavrstevnatostí. A to jak v oblasti uměleckých disciplín, tak formy i významu. V uměleckých kategoriích se autorka plynule pohybuje mezi designem, šperkem, architekturou či volným uměním a sama hranice mezi nimi nepovažuje za podstatné — vše chápe jako jednu kontinuální tvorbu,“ píše v anotaci ke své knize o Evě Eisler architektka, publicistka a teoretička umění Pavla Melková. Ta v ní vytváří kontinuální dialog mezi umělkyní, jejím dílem a jeho zcela odlišnými a přesto na sebe navazujícími polohami. Většina textů pro knihu vznikala během rozhovorů Pavly Melkové s Evou Eisler, na jejichž základě vznikly subjektivní interpretace. Publikace nabízí zatím vůbec nejkomplexnější pohled na tvorbu Evy Eisler všech měřítek,

typologií a žánrů od jejích začátků až po díla z poslední doby. Zároveň také přibližuje čtenáři osobní a profesní pozadí vzniku jednotlivých děl a způsob, jakým ho vnímá sama umělkyně. V publikaci také najdete řadu textů od významných tuzemských i světových teoretiků a výtvarníků, kteří tvorbu Evy Eisler dobře znají. Nechybí mezi nimi například Karolína Vránková, Magdalena Juříková, Richard Meier, Thomas M. Messer, Toni Greenbaum, Charlotte Kotíková, Wilhelm Seibel nebo Peter Dormer. Knihu vydává UMPRUM a její grafickou úpravu vytvořil Robert Novák.

SEMLEROVA REZIDENCE

Trojrozměrný příběh

Adolfa Loose a Heinricha Kulky

Klenot meziválečné architektury ve střední Evropě.

Klatovská třída 110, 301 00 Plzeň Západočeská galerie v Plzni

www.semler.cz

www.adolfloosplzen.cz

Eisler

❶ S Thomasem Messerem v New Yorku.

❷ Eva Eisler.

❸ S Nancy Olnick v galerii Garrisou, New York.

❹ Setkání s papežem Janem Pavlem II. ve Vatikánu.

❺ Diskuze s architektem Johnem Hejdukem v Českém centru v New Yorku.

❻ Nancy Olnick a Giorgio Spanu v jejich galerii Magazzino Italian Art v Cold Springs u New Yorku.

❼ Richard Balous v Mikulově s Evinými šperky.

❽ Nancy Olnick s náhrdelníkem Evy Eisler.

❾ Thomas Gentille a Peter Skubie v Mnichově.

Gijs Bakker a jeho přednáška na UMPRUM v Praze.

Syn Martin Eisler.

Ellen Maurer v Mnichově.

S Philipem Glassem v Praze.

Galeristky Lina Kanafani a Rossana Orlandi na Evině výstavě v Praze.

Franklin Getchell v New Yorku.

❶ Richard Meier a Joyce Shimazu v galerii GOMA v Los Angeles.

❷ Se synem Markem v Mikulově.

❸ S architektem Albertem Campo Baezou v New Yorku.

❹ Veronika Watzková při instalaci jedné z výstav ateliéru K.O.V.

❺ Synové Marek a Martin Eisler v Praze.

❻ S manželem Johnem Eislerem a Kateřinou Vincourovou.

❼ Na uměleckém sympoziu v Mikulově.

❽ Galerista Murray Moss v New Yorku.

AŠ V jednom dávném článku jsem tě označil jako šperkařku. Později jsi mi to trochu vyčítala, protože se jako šperkařka primárně necítíš. Jak vlastně vnímáš neustálou debatu o hranicích užitého a volného umění? EE Tu diskuzi samozřejmě vnímám, ale odjakživa svou činnost beru jako jeden kontinuální proces tvorby. A protože mě zajímá spousta věcí a nemohla jsem za minulého režimu studovat, tak nemám jeden konkrétní obor, který mi byl jako by předurčen. Celý život tedy hledám, jsem velmi zvědavá a zajímá mě mnoho věcí, mám ráda výzvy a vždycky hledám nové projekty, které jsem třeba ještě nikdy předtím nedělala, a na nich se neustále něco nového učím. Moc mě baví setkávat se s lidmi z různých oborů. Mám pocit, že trochu utíkám před světem, který má tendenci škatulkovat lidi a nějak je nazývat podle toho, co zrovna dělají. Já chci mít v tomto ohledu absolutní volnost. A zrovna šperk jsem začala dělat v době, kdy jsem měla malé děti a chtěla jsem se jim věnovat a zároveň doma něco tvořit. Netušila jsem, že mě to zavede do této polohy.

AŠ Přece jenom médium šperku je v tvé tvorbě velmi důležité.

EE Ano, to je určitě pravda. Šperk jsem začala dělat pod vlivem zájmu o sochařství a architekturu. V té době pracovali šperkaři ještě v hodně tradičním stylu a já jsem to chtěla dělat úplně jinak. Vůbec jsem netušila, že tím vstoupím do hledáčku galerií, časopisů a sběratelů zaměřených vyloženě na šperk. Je zajímavé pracovat s různými měřítky, ale obecně dělám většinou věci, které unesu, které mám pod vlastní kontrolou.

AŠ Když se koukám na retrospektivní výběr tvého díla, tak je tam vidět velmi široký rozptyl médií, materiálů i typologií, ale všechny věci dohromady tvoří velmi konzistentní celek. Tvé dílo je mnohovrstevnaté, ale velmi kompaktní.

EE Ráda bych se věnovala i realizacím ve veřejném prostoru. Teď mám k tomu příležitost, ale to se ještě uvidí. Když člověk dostane takovou výzvu, tak určitým způsobem znejistí. A já si myslím, že je takové znejistění správné, je třeba zvážit, co má skutečný význam. Často si nápady vizualizuji na horizontu a zkoumám, jestli obstojí flexibilitu měřítka.

AŠ Kde jsi ten horizont měla, když ti bylo 15 let a žila jsi v komunistickém Československu?

EE Od roku 1967 přednášel můj otec na Manchester University ve Velké Británii a my jsme za ním po tři roky jezdili na prázdniny. Kamkoli jsme přijeli, tak jsem měla potřebu vylézt na nějaký nejvyšší bod v krajině a dívat se do prostoru. A to mi zůstalo. Kdekoli bydlím, tak musím mít výhled. To souvisí s mou touhou po volnosti.

AŠ Rodiče tě nějak k umění navedli nebo inspirovali?

EE Moje maminka studovala na Akademii výtvarných umění a měla našlápnuto k docela dobré kariéře. Nakonec ale zůstala doma se třemi dětmi a později učila výtvarnou výchovu. Jejím spolužákem byl například Karel Malich, který na ni měl moc hezké vzpomínky. Byla pro mě velký vzor. Byla šikovná, praktická, rychlá a s ničím se nepárala. Skvěle se oblékala a měla vytříbený vkus na interiéry.

AŠ A co tatínek?

EE Můj otec byl velký odborník v oblasti vývoje obráběcích strojů, se specializací na jejich přesnost a rychlost. Byl jedním ze zakladatelů robotiky a přednášel po celém světě. Získal řadu ocenění a akademických zásluh. V roce 1970 ale bez nás emigroval. Působil pak ve Velké Británii, Kanadě a v pětašedesáti získal doživotní profesuru v USA, kde se podílel na významných projektech. Říkám to proto, že mě ovlivnila jak moje maminka, tak otec. A to i přesto, že neměli moc času se mi věnovat. →

AŠ A kdy se tě zmocnila touha něco tvořit?

EE Maminka nás tahala všude možně po galeriích, obzvlášť, když jsme se dostali ke konci 60. let do světa. Trochu jsem se tomu bránila. Říkala jsem si, že si to musím najít sama. Později jsem ale pochopila, že jsem našla to stejné, co mi maminka v mládí vštěpovala.

AŠ Vzpomínáš si na své vůbec první umělecké dílo?

EE Ze vzorníků barev jsem dělala různé koláže. Snad ještě na základce.

AŠ Zmínila jsi, že jsi kvůli tátově emigraci nemohla studovat. Ale na školu ses hlásila?

EE Ano, dělala jsem zkoušky na UMPRUM a tam mi bylo řečeno, že takové živly tady nebudou podporovat. Ale pak mě jeden kamarád z Londýna přihlásil na školu Architecture Association. Poslal mi fiktivního manžela, kterého jsem si měla na oko vzít. Toho ale vyhostili ze země a mně řekli, že nikam nepojedu. Věděla jsem tedy, že mé vyhlídky nejsou úplně růžové. Pracovala jsem po střední škole jako projektantka v PPÚ a později jsem dělala různé grafické návrhy a poutače pro Liberecké výstavní trhy nebo pro Filmový ústav. Také jsem ilustrovala encyklopedie.

AŠ Kdy přišla vytoužená změna?

EE Když jsem se setkala s mým budoucím mužem Johnem Eislerem. Nějakou dobu jsem pracovala v SIALu a když jsme spolu měli už dvě děti, tak jsem se rozhodla, ještě tehdy v Československu, že budu tvořit sama za sebe.

AŠ V osmdesátých letech jste ale emigrovali do USA a zůstali tam více než 20 let. Jak složité bylo tehdy odjet?

EE John se koncem 70. let se svými kolegy ze SIALu zúčastnil soutěže na projekt v Západním Berlíně. Jel ho tam prezentovat a v porotě seděl architekt Richard Meier. Ten navrhoval i s dalšími porotci pro český tým první cenu, ale nakonec se společně s finským architektem Ralphem Erskinem umístili na druhém místě. A právě tam se John s Richardem Meierem seznámili a ten ho neformálně pozval k sobě do ateliéru do New Yorku na pracovní stáž. Nakonec od něj dostal oficiální pozvání, ale nám na žádosti o vycestování nikdo neodpovídal. Po urgencích nám nakonec po třech letech dali povolení na rok s tím, že jsou pyšní, že slavný americký architekt zve mladého českého architekta k sobě do New Yorku. Po uplynutí prvního roku jsme pak žádali o prodloužení, což nám samozřejmě odmítli, a tak jsme tam zůstali.

AŠ A vy jste tehdy žádali o politický azyl?

EE John dostal pracovní vízum a později jsme získali zelenou kartu. Oba jsme měli britské pasy, jelikož John se narodil v Londýně britské mamince, takže jsme o politický azyl žádat nemohli.

AŠ Jaký byl tvůj první dojem z New Yorku?

EE Bylo to, jako když hodíš rybu do vody. Já jsem se okamžitě do toho města zamilovala. Johna jsme ale po jeho nástupu do Meierova ateliéru neviděli dalších 20 let. Hodně pracoval, měl snahu si dokázat, že může držet krok i s americkými, na Harvardu vystudovanými architekty. Já jsem mezitím zařizovala bydlení, školy a vše potřebné pro děti a pak jsem šla mapovat terén a poznávat společnost. Kamkoli jsem tehdy vstoupila, tam jsem potkávala velmi srdečné a otevřené lidi, kteří mi otevírali dveře a posouvali mě dál.

AŠ Jak důležité byly pro tebe tyto vztahy? Jak obecně vnímáš důležitost vztahů mezi lidmi v kariéře umělce? Potkala jsi neuvěřitelné množství osobností...

EE To záleží na každém zvlášť. Od lidí, které jsem v životě potkala, jsem se hodně naučila. Bývala jsem zvídavá. Také jsem si tehdy díky potřebě komunikovat rychle zdokonalovala angličtinu. →

❶ Eva Eisler na Designbloku v Praze.

❷ S Martinem Janeckým v jeho pražském studiu.

❸ Eva Eisler v Mnichově.

❹ Při prezentaci s Florianem Hufnaglem ve sbírce Die Neue Sammlung v Mnichově.

❺ Salman Rushdie prezentuje ocenění podle návrhu Evy Eisler.

❻ S Thomasem Messerem v New Yorku.

❼ S Massimem a Lellou Vignelli v New Yorku.

❽ Toni Greenbaum v New Yorku.

❾ S Helen Drutt v Praze.

S Albertem di Stefanem v Třebešicích.

↑ Eva Eisler ve svém ateliéru na Novém Městě, obklopena svými díly a oblíbeným minimalistickým nábytkem.

AŠ New York 80. let musel být extrémně zajímavý. V té době se tam rodily nové výtvarné styly a působily tam osobnosti jako Jean-Michel Basquiat nebo Keith Haring.

EE Byla to skvělá doba, umělecký svět byl koncentrovaný převážně ve čtvrti SoHo. Pokud jsi tam šel ve dnech, kdy byly vernisáže, tak jsi mohl potkat slavné umělce, designéry, galeristy a seznámit se. S některými udržuji kontakty dodnes. Byla to dekáda, během které se říkalo „anything goes“. Atmosféra se však začala rapidně měnit po útoku na World Trade Center.

AŠ A jak Amerika změnila tvou tvorbu?

EE V 70. letech jsem vytvářela šperky, byly to takové ready-made objekty a některé z nich byly vybrané na výstavu EXPO v Montrealu. Ty jsem si nechala nafotit Pavlem Štechou. V Praze jsme také měli známé z USA, kteří sem doputovali poté, co byli z Ameriky v padesátých letech vyhoštěni za protiamerickou činnost. Když jsme odjížděli do New Yorku, dali nám tři dopisy a kladli na srdce, abychom je tam oznámkovali a vhodili do schránky. O několik dní později nám zavolal Isamu Noguchi, jeden z adresátů. Pozval nás do své kanceláře, kterou celý život sdílel s konstruktérem, inženýrem a vizionářem Buckminsterem Fullerem. Noguchi mě celé odpoledne provázel tehdy téměř dokončeným muzeem, kde už byla hotová instalace jeho soch, modelů zahrad, dětských hřišť a lamp, a mezitím mi odvyprávěl svůj životní příběh. Toto úžasné setkání mi naprosto otevřelo oči — byl to začátek nové cesty.

Bylo to, jako když hodíš rybu do vody. Okamžitě jsem se do New Yorku zamilovala. Johna jsme ale po jeho nástupu do Meierova ateliéru neviděli dalších 20 let… Já jsem zatím mapovala terén a poznávala společnost.

AŠ A jak se ta cesta vyvíjela?

EE Nejdříve jsem vyhledala školu, kde bych si mohla částečně doplnit vzdělání. A právě ty krásné fotografie od Pavla Štechy jsem přinesla s sebou na Parsons School of Design. Ředitelka oddělení produktového designu se na fotografie podívala a místo mé touhy po vzdělání mi navrhla, ať na škole učím. Zároveň mě pozvala na večírek, kde jsem se seznámila s lidmi, které přesně chceš poznat. A ono se to takhle nějak dělo všechno přirozeně.

AŠ A učila jsi nakonec?

EE Nejdřív jsem se skutečně přihlásila do nezávislého programu, abych se trochu zorientovala a příští rok jsem tam již sama učila. Byly to základní kurzy dějin designu 20. století a šperku. Působila jsem tam asi čtyři roky a později mě přetáhli na New York University.

AŠ V té době jsi však již pracovala na svých prvních autorských kolekcích šperků.

Jak složité bylo dostat je k lidem?

EE Přátelé mi doporučili, ať zkusím dát své objekty a šperky do Artwear gallery, kam chodily nakupovat celebrity. Tak jsem se tam vypravila a majitel Robert Lee Morris mi rovnou nabídl výstavu. Právě tam jsem se například seznámila se Zahou Hadid. Později jsem získala exkluzivní zastoupení v Helen Drutt Gallery, která reprezentovala světové tvůrce současného uměleckého šperku. Vždy jsem však dbala na to, aby mé výstavy tvořily jednotný celek související s prostorem, často v kombinaci s kresbami a dalšími prostorovými objekty. Například v roce 1987 jsem pro svoji výstavu v galerii GOMA v Los Angeles navrhla instalaci, takovou zenovou krajinu, jelikož majitelé byli japonští architekti. Získali jsme ocenění časopisu Interiors. Na základě toho jsem dostala další zakázky na výstavní instalace. →

← Interiéry Evy Eisler si již od počátku devadesátých let, kdy si zařídila svůj loft v New Yorku, nesou

← Regál s prototypy

a modely dřevěných

a kamenných objektů.

AŠ Tvoje instalace výstav jsou špičkové. Když jsem kdysi viděl výstavu českého modernistického skla v Národní galerii, jejíž instalaci jsi dělala, tak jsem z ní měl opravdu hluboký zážitek.

EE Děkuji, ta instalace byla pro mě také speciální. Vzpomínám si, že na myšlenku dlouhé lineární vitríny jsem přišla okamžitě, když jsem do bočního křídla Veletržního paláce vstoupila. To se ale tak často nestává. I když vlastně docela stává.

AŠ Ale zpět k tvému životu v New Yorku. V roce 1991 jsi získala cenu od New York Foundation for the Arts. Co to pro tebe znamenalo?

EE Byla to mimo jiné peněžitá cena, která nám umožnila přestěhovat se z Queensu na Manhattan. To byl můj cíl. Našla jsem velký loft na Upper East Side nedaleko Central Parku. Byl to prostor, o kterém jsem snila. Proporčně vypadal, jako by ho navrhl Mies van der Rohe. Hodně lidí za námi chodilo na návštěvy, organizovala jsem přátelům výstavy, pořádala večeře a pekla oblíbený štrúdl. Často u nás bydleli lidi z Evropy, co přijeli do New Yorku.

AŠ Jednou jsi mi vyprávěla, že sis byt vybavila starým modernistickým nábytkem, o který v té době nebyl moc zájem.

EE Ano, začátkem devadesátých let přišel do New Yorku naštěstí jen dočasný trend jakéhosi neobaroka a lidi se hojně zbavovali klasického funkcionalistického nábytku. Kolem nás byla řada charitativních obchodů a když jsem šla třeba nakoupit večeři, dotáhla jsem také nějaký skvost od Miese, Marcela Breuera, Le Corbusiera a dalších, vše tenkrát levnější než dnes v Ikea.

AŠ V 90. letech jsi také začala navrhovat výrobky pro průmyslovou výrobu. Jak ses k tomu dostala?

EE Přes mou kamarádku Susan Grant Lewin, která měla agenturu propojující designéry a architekty s výrobci a investory. Právě ji tehdy oslovila německá firma Mono, že chtějí rozšířit produkci na americký trh a hledají vhodného designéra. Chtěli navrhnout něco jiného, než měli doposud ve svém portfoliu. Sešla jsem se s panem majitelem Wilhelmem Seibelem, kterého zaujala moje práce v nerez oceli. Spolupráci mi nabídl poté, co jsem ho vzala lyžovat na Hunter Mountain, asi dvě a půl hodiny od New Yorku. Byl nadšený a po příjezdu zpátky do New Yorku jsme ten samý den podepsali smlouvu.

AŠ Jaký byl výsledek spolupráce se značkou Mono?

EE Vznikla ucelená kolekce doplňků na stůl Mono Cimetric, která byla založená na ohybech ve tvaru kruhových výsečí. Pamatuji si, že mi tehdy nedal ani příliš jasné zadání. Chtěl zkrátka něco jiného, co by zaujalo novou klientelu, především architekty. Asi po sedmi měsících jsem mu poslala návrhy, a ty jsme realizovali.

AŠ Potom ale brzy přišel návrat do Prahy. Proč?

EE V New Yorku jsem se cítila velmi dobře, byla jsem společensky i pracovně aktivně zapojená, a to nejenom lokálně. Hodně jsme cestovali, nic nám vlastně nechybělo. V roce 2003 se ale John rozhodl po dvaceti letech odejít od Meiera, v čemž jsem ho podpořila, a založil si vlastní studio. Tehdy začal přijímat výzvy, které přicházely především z České republiky, a on trávil v Praze víc a víc času. Takže pro nás bylo logické se do Prahy přestěhovat. Vrátili jsme se do země, které byla úplně jiná než ta, ze které jsme odjížděli. Dnes to vnímám velmi pozitivně. Nejenom díky působení na UMPRUM jsem tu udělala hodně práce.

AŠ Na UMPRUM jsem se chtěl zeptat. Ateliér K.O.V. jsi vedla od roku 2007 do roku 2023. Co to všechno pro tebe znamená? Zrovna je to aktuální, protože v galerii UM probíhá rekapitulační výstava tvého působení na škole.

EE Ano, do poslední chvíle mi chystanou výstavu studenti tajili. Mělo to být překvapení. Organizace a instalace se ujali naši absolventi, mám z toho velkou

radost. Ateliérem prošla řada osobností, které se pustily do odvážných kreativních sfér, a mnohým se velmi dobře daří. Jestli budou navrhovat šperky, nábytek, lampy, kliky nebo se věnovat volnému umění, je na každém z nich. Já jsem je vždy vedla k samostatnému a svobodnému myšlení.

AŠ Lze nějak srovnat tvoji cestu za uměním v New Yorku a cestu tvých absolventů tady v Praze?

EE U nás bohužel chybí systém, který by dokázal zprostředkovat věrohodné informace, zasadit tvorbu jednotlivců do širšího historického i současného světového kontextu, a tím pomohl nejen odborné veřejnosti rozpoznat a ocenit hodnotu originálního díla. A to nejen v oblasti uměleckých řemesel nebo sběratelského designu. Až na výjimky zde nemáme vybudované institucionální ani privátní struktury v takové míře jako v USA, kde i malá regionální muzea aktivně podporují místní tvůrce a rozšiřují své sbírky. Pořád jsme v tomto směru trochu uzavření vůči světu. Přesto věřím, že kdo má odvahu a nasazení, dokáže se prosadit kdekoliv.

AŠ Teď, když už neučíš, máš více času na svou tvorbu. Máš ještě nějaké nesplněné kreativní sny?

EE Je spousta věcí, o kterých bych měla přemýšlet, protože mě čeká řada nových podnětů. Místo toho se ale teď probírám archivem po Johnovi, třídím a rozhoduji, co s tím vším budu dělat. Nacházím se v takovém mezičase, ale brzy se zase do něčeho ponořím. ●

← Objekty Cubes jsou vyrobené z Corianu. Vznikly v roce 2010 pro instalaci v Centru pro současné umění DOX v Praze.

EVA EISLER

*1952 je česká designérka, autorka současného šperku, multidisciplinární umělkyně a vysokoškolská pedagožka. Studovala Střední průmyslovou školu stavební v Praze a Střední uměleckou školu Václava Hollara. V roce 1983 odešla spolu s manželem, architektem Johnem Eislerem, do Spojených států, kde se vedle vlastní autorské tvorby věnovala také produktovému designu, navrhování interiérů a architektuře výstav ve spolupráci s významnými institucemi.

Pedagogicky působila na Parsons School of Design v New Yorku a na New York University. V roce 2006 se manželé Eislerovi vrátili do Prahy. V letech 2007—2023 vedla ateliér K.O.V. na UMPRUM v Praze. V roce 2020 byla jmenována profesorkou pro obor architektura a design.

Její díla jsou zastoupena v mezinárodních sbírkách, včetně Brooklyn Museum of Art, Metropolitan Museum of Art, Museum of Arts and Design v New Yorku, Musée des beaux-arts v Montréalu, Pinakothek der Moderne v Mnichově a dalších.

Realizovala řadu samostatných výstav po celém světě, například v New Yorku, Londýně, Mnichově a Praze.

❶ SÉRIE JIHOČESKÁ VESNICE brož, polyuretan, grafit, 2008

❷ STŮL PRO OTCE A SYNA objekt, lakovaná MDF, volné spoje, 2013

❸ MÖBIUS STRIP brož, nerez ocel, zlato, 2003

❹ LIGHT UPGRADE ready-made objekt, ocel, 2018

❺ SÉRIE NEOCONSTRUCT brož, polyuretan, 2016

❻ PRŮNIKY tisk na papíře, adjustace na Alucobondu, 2019

❼ NOVÉ VENUŠE objekty, kámen, dřevo, 2016

❽ MÖBIUS’S DREAM III objekt, nerez ocel, 2005

Osm jedinečných

výtvarných umělkyň a designérek si šlo nekompromisně svou vlastní cestou. Společně s Evou Eisler

jsme z jejich

děl vytvořili pomyslnou uměleckou galerii, kterou Eva doplnila svým komentářem a autentickými citacemi těchto výjimečných

„Socha je lidská zkušenost pevně spojená s dotykem.  Náš hmat je základní smysl, který se objevuje už při narození — stereognostický smysl. Schopnost cítit váhu a tvar a posoudit jejich význam...“ Barbara Hepworth (1903—1975) byla vizionářská britská sochařka, která svými organickými a abstraktními formami redefinovala moderní sochařství. Její díla, inspirovaná přírodou a krajinou, zkoumají harmonii mezi prostorem, světlem a hmotou. Hepworth mistrně propojovala hmotu s prázdnem a vnímala sochařství jako hluboce haptickou zkušenost.

Barbara Hepworth, Malý kámen s černými strunami, 1952, soukromá sbírka, foto galerie Piano Nobile

„Aby člověk mohl tvořit, musí nejprve vše zpochybnit.“ Eileen Gray (1878—1976), průkopnice modernismu, která do funkcionalismu vnesla pohodlí a eleganci, se původně věnovala designu nábytku. Poté se obrátila k architektuře a bez formálního vzdělání vytvořila ikonickou stavbu E–1027. Její práce byla uznána až ve věku 94 let.

Eileen Gray, stůl Rivoli, 1928, vyrábí ClassiCon

„Když do díla vložíte svou duši, každý to cítí.“

Louise Nevelson (1899—1988) byla americká sochařka známá pro své monumentální instalace a práce s recyklovanými materiály. Její černé, bílé či zlaté vrstvené struktury redefinovaly vztah mezi světlem, stínem a prostorem, čímž změnily vnímání veřejného a galerijního prostředí.

Louise Nevelson, Sky Garden, 1971, sbírka Pace Gallery, foto Eva Eisler

„Navrhuji oblečení pro ženu, která se neřídí názory svého manžela.“ Rei Kawakubo (*1942), avantgardní módní návrhářka a zakladatelka Comme des Garçons, radikálně proměnila vnímání módy a prostoru.

Její nekonvenční přístup nejen posouvá hranice, provokuje a přináší nové perspektivy, ale i narušuje tradiční estetiku odívání.

Změnila také architekturu obchodních interiérů, kde móda, design a prostorové instalace vytvářejí umělecký zážitek.

Comme des Garçons, kolekce

sbírka Kyoto Costume Institute, foto Nicole Kudělková

„Design je disciplína, která vyžaduje odvahu, vášeň a inteligenci.“ Lella Vignelli (1934—2016) byla italská architektka a designérka proslulá svým minimalistickým přístupem. Spolu s manželem Massimem Vignellim vytvořila ikonické návrhy pro světové značky, zahrnující firemní identity, grafický design publikací a výstav, stejně jako nábytek, produkty, šperky a oděvy. Kladla důraz na univerzálnost a nadčasovost.

Lella a Massimo Vignelli, kolekce Dinnerware, 1964, vyráběl Heller, sbírka Wright20

„Barva je síla, která přímo ovlivňuje duši.“ Sonia Delaunay  (1885—1979) byla průkopnicí abstraktního umění a spoluzakladatelkou orfismu, směru, který propojoval barvu a pohyb v dynamických kompozicích. Její tvorba překračovala hranice tradičního umění — od malby až po textilní design, módu a interiéry — a měla zásadní vliv na moderní vizuální kulturu.

Sonia Delaunay, Skupina žen, 1925, sbírka Galerie Zlotowski, Paříž

„Tvary a prostory by měly plynout stejně přirozeně jako dech.“

Valentine Schlegel (1925—2021), umělkyně a designérka, která posouvala hranice tradičního designu a každodenního života.

Proslavila se sochařskými krby, které organicky splývaly s prostorem a proměňovaly interiéry v živá umělecká díla.

Valentine Schlegel, byt Yvonne Brunhammer, Paříž, 1970, foto Adam Štěch

„Voda je zrcadlo, které si pamatuje.“ Roni Horn (*1955) je americká vizuální umělkyně, jejíž tvorba se zaměřuje na identitu, proměnlivost a vztah mezi člověkem a přírodou. Ve svých dílech často pracuje s materiály, jako jsou sklo, kov a papír, aby vyjádřila hlubší vrstvy významu a vnímání.

Roni Horn, Bez názvu, 2017, sbírka Collezione Castello di Ama, foto Alessandro Moggi

Karel Malich, Světlo, 1986, pastel, papír, 100 x 70 cm

ARCHI TEK TURA

Architektura galerií a muzeí musí být obzvlášť promyšlená a citlivá k uměleckým sbírkám a dílům v nich vystavených. Prozkoumali jsme některé významné i méně známé realizace rozmanitých kulturních institucí, v nichž jejich autoři dokonale skloubili inovativní architektonická řešení s ideálním prostorovým uspořádáním a péčí o prezentované umění.

PRO UMĚNÍ

První velké muzeum moderního umění vznikalo ve dvacátých letech v reakci na konzervativní politiku tradičních institucí, které se ho zpočátku zdráhaly vystavovat. Newyorské MoMA, založené v roce 1929 skupinou sběratelů a patronů (Lillie P. Bliss, Mary Quinn Sullivan, Abby Aldrich Rockefeller, A. Conger Goodyear, Paul Sachs, Frank Crowninshield a Josephine Boardman Crane) si vytyčilo za cíl seznamovat veřejnost s moderním uměním a pomáhat k jeho pochopení. Pod vedením prvního ředitele, Alfreda H. Barra Jr., vyvolalo muzeum u veřejnosti nadšení. To nejlepší z tehdejšího umění bylo nejdříve prezentováno v pronajatých prostorách, trvalo totiž celých 10 let, než tato věhlasná instituce našla svůj stálý domov. V roce 1939 se jím stala nově dokončená budova uprostřed Manhattanu. Za jejím designem stál jeden z pionýrů amerického modernismu Edward Durell Stone. Dům, který postavil pro jednoho ze zakladatelů MoMA

A. Congera Goodyeara v roce 1938, označil kritik architektury Paul Goldberger za jeden z nejdůležitějších amerických domů postavených mezi dvěma světovými válkami. Ve stejném duchu koncipoval Stone také stavbu Muzea moderního umění.

Čistá prosklená fasáda budovy přinesla do New Yorku jeden z prvních závanů mezinárodního stylu a naznačila, že právě USA v té době převezmou pochodeň ve vývoji nejprogresivnější moderní architektury. S návrhem budovy pomáhal Stoneovi také člen správní rady muzea a architekt Philip L. Goodwin. Paradoxně měli oba velmi rozdílný pohled na moderní stavitelství. Zatímco Goodwin byl zastáncem klasické architektury, Stone byl v té době již modernistou. Jeho účast na projektu si vyžádal především ředitel Alfred H. Barr Jr., který chtěl člověka plně oddaného nové architektuře. I proto si Barr nejprve přál někoho

z významných evropských modernistů. Ve hře byl mimochodem i Ludwig Mies van der Rohe. Nakonec však projekt dostal právě Stone. Společně s Goodwinen navrhli v té době v USA zatím nevídanou architekturu. Čistě bílá budova, jakýsi stroj na vystavování moderního umění, působil v kontrastu k tradičním činžovním domům na Manhattanu jako zjevení. Šestipodlažní objekt obložený bílým mramorem měl celoprosklené přízemí vstupních prostor. Nad nimi se nacházela dvě patra expozic s průsvitnými skly a nakonec horní administrativní část s pásovými okny. Na fasádě byla použita například nová izolující skla

Thermolux, která pomáhala snížit ve výstavních sálech intenzitu denního světla. Součástí projektu byla také knihovna, auditorium a sochařská zahrada navržená kurátorem architektury MoMA Johnem McAndrewem a ředitelem Alfredem H. Barrem Jr. Svou konstrukcí a podobou fasády připomíná budova muzea pražský obchodní dům Bílá labuť, který byl realizován ve stejné době.

MoMA na ulici West 53rd Street fungovalo v nezměněné podobě až do šedesátých let. V té době navrhl architekt Philip Johnson její nové jižní křídlo, v roce 1984 pak přibylo západní křídlo a věž podle návrhu Césara Pelliho. Pro své 75. výročí v roce 2004 si muzeum nadělilo další přístavbu, tentokrát od japonského architekta Yoshia Taniguchiho. Zásahy zahrnovaly renovace již existujících prostor — otevřené centrální atrium, světlíky a průhledy rozptýlené po galeriích, vytvářející porézní membránu mezi MoMA a okolním městem, nový vzdělávací a výzkumný komplex s divadlem, učebnami, kancelářemi, knihovnou a archivem. Zatím poslední rozšíření tohoto neustále se rozvíjejícího a rozpínajícího uměleckého organismu, konkrétně o 30 rocent, bylo dokončeno v roce 2019 studiem Diller Scofidio + Renfro ve spolupráci s kanceláří Gensler.

JAK BÝT MODERNÍ V HISTORICKÉM KONTEXTU

Jestliže nová budova MoMA v New Yorku měla svou progresivní architekturou manifestovat modernost instituce, v případě historické obnovy a vytvoření umělecké expozice v paláci Rosso v Janově měla být nová architektura, respektive její interiérový design v co nejcitlivějším sepětí s historií. Zcela jiný přístup k budování umělecké expozice vychází z historického kontextu starobylých italských měst a idealistického pohledu na jejich poválečnou obnovu. Po válce se do čela janovských muzeí dostala vizionářská historička umění Caterina Marcenaro, která se zasloužila o proměnu tří paláců — Palazzo Rosso, Palazzo Doria-Tursi a Palazzo Bianco — na přední muzeální instituce, vystavující především staré italské malířské umění. Pro tento úkol byl zvolen milánský modernistický architekt Franco Albini, který na projektech citlivé rekonstrukce pracoval celá padesátá léta, a to v těsné spolupráci s Caterinou Marcenaro. Nejpovedenějším souborem byl právě Palazzo Rosso, postavený původně v roce 1675. Albiniho přestavba vedla k inovativnímu uspořádání interiéru a také k některým téměř neviditelným úpravám, které dotvořily jednu z nejkrásnějších muzejních expozic své doby. Navrhl rafinované výstavní expozice, osvětlovací prvky a piedestaly i závěsy obrazů, které doplňují vzácný historický interiér. Skrz na skrz ho pak přes všechna patra protíná točité schodiště na půdorysu oktagonu, podpírané ocelovými táhly, zdobené kůží potaženým zábradlím a pokryté červenou plstí. Je silným gestem zásahu racionalistického architekta do těchto starobylých prostor, které jinak doznaly minimálních změn. V nejvyšším patře požádala ředitelka muzea Caterina Marcenaro Albiniho, aby pro ni vybudoval moderní loft. Tento velkorysý podkrovní byt se proměnil →

Fasáda původní budovy newyorského muzea MoMA přinesla v roce 1939 na Manhattan svěží závan mezinárodního stylu.

v malé samostatné muzeum a dodnes zůstává otevřený pro veřejnost.

MISTROVSKÉ DÍLO MEXICKÉHO BRUTALISMU

Mexický malíř Rufino Tamayo plánoval uchování své umělecké sbírky již dlouho před svou smrtí. Na začátku sedmdesátých let rozhodla radnice Mexico City o udělení povolení na stavbu nového muzea na místě původního golfového hřiště v parku Chapultepec, důležitém místě mexické kultury. Kromě muzea Rufina Tamaya stály ve stejném parku již dvě významné stavby — Národní muzeum antropologie a Muzeum moderního umění, obě navrhl architekt Pedro Ramírez Vázguez.

Tamayo však oslovil jiné renomované architekty, konkrétně Teodora Gonzáleze de Leóna a Abrahama Zabludovskyho. Jejich práce začala již v roce 1972 a jen její projekční část trvala do roku 1979, kdy se muzeum začalo stavět. Během tohoto procesu oba architekti navštívili řadu významných institucí po celém světě, aby pro svůj návrh našli ideální řešení. To nakonec charakterizují šedé betonové plochy definující výrazně horizontální linie. Budova není jen odděleným tělesem, které zasahuje do parku, ale integruje okolní terén pod svou víceúrovňovou strukturou. Tím, že je objekt bytostně propojen s krajinou, dává pocit, že vyvěrá ze země. K dosažení této integrace architekti začlenili do návrhu i svahy s vegetací.

Hrubý beton se nachází zvenku i uvnitř a svou až hypnotizující monochromností vytváří ideální prostředí pro umělecká díla. Jádrem sbírky je více než 300 děl od 170 umělců, které Olga a Rufino Tamayovi shromáždili a darovali muzeu. Sbírka obsahuje nejuznávanější umělce druhé poloviny 20. století, jako jsou Pablo Picasso, Henry Moore, Isamu Noguchi, Franz Kline, Helen Frankenthaler, Wifredo Lam, Roberto Matta, →

Italský architekt Franco Albini zrekonstruoval janovský palác Rosso

Velkou halu muzea Rufina Tamaya v Mexico City prosvětluje kaskádovitý strop vycházející ze zvlněné krajiny parku Chapultepec. Strhující brutalistickou architekturu navrhli Teodor González de León a Abraham Zabludovsky.

ARChiTekTuRA pRo uMění

Architekti Bruno Sacchi a Lorenzo Papi proměnili odsvěcený florentský kostel San Pancrazio v muzeum děl slavného italského sochaře Marina Mariniho na konci osmdesátých let.

Pavilon japonského umění v rámci muzea LACMA v Los Angeles je jedním z posledních děl amerického architekta Bruce Goffa.

Jesús Rafael Soto, Louise Nevelson nebo George Segal. Budova, v níž jsou jejich díla uchována, je zároveň jedním z nejlepších děl obou architektů, kteří do mexického brutalismu uvedly formy inspirované předkolumbovským uměním. Za svou úspěšnou realizaci obdrželi v roce 1982 Národní cenu za vědu a umění.

SOCHY V KOSTELE

V tradici italského umění vystavovat umění rekonstruovali architekti Bruno Sacchi a Lorenzo Papi bývalý florentský kostel San Pancrazio do podoby muzea významného italského sochaře Marina Mariniho. V historicky cenných prostorách vytvořili v roce 1988 detailně propracované muzeum s řadou unikátních a přesto v podstatě neviditelných

instalačních řešení, která nechávají vyznít působivý charakter Mariniho práce. Navazovali přitom na místo s bohatou historií. Někdy po roce 1100 bylo v církevní osadě San Pancrazio postaveno převorství, poprvé doložené na počátku 9. století. Benediktinky jej využívaly během 13. a 14. století, dokud jej nepřevzali mniši z Vallombrosy, kteří provedli radikální obnovu kláštera. Tento zásah dokončil v letech 1457— 1467 Leon Battista Alberti. V roce 1808 byl kostel San Pancrazio odsvěcen ediktem napoleonské vlády. Později se stavba stala sídlem vládní prefektury a poté továrny na tabák, sloužila i jako vojenské skladiště. Až v osmdesátých letech se podařilo historií prodchnutý prostor zrekonstruovat k muzeálnímu účelu. Bruno Sacchi a Lorenzo Papi vložili do původních prostor nové prvky lávek, schodišť a visutých platforem, které často jako by →

levitovaly v prostorách původní architektury. Kombinací oceli a dřeva vytvořili sofistikované prostorové a výstavní prvky, které rozvíjejí myšlenky největšího z italských architektů moderních galerií Carla Scarpy.

JAPONSKÉ UMĚNÍ V KALIFORNII

Čaroděj americké organické architektury Bruce Goff postavil v Kalifornii jen několik málo projektů. Mezi nimi je i jedna z jeho posledních realizací — Pavilon japonského umění muzea LACMA (Los Angeles County Museum of Art). Již dávno předtím byl Goff poučen architekturou Franka Lloyda Wrighta a na americkém jihu, ve státech Oklahoma, Louisiana nebo Kansas, postavil během své kariéry stovky experimentálních rodinných domů. Často používal zvláštní materiály, včetně z pole vyoraných kamenů, šrotu nebo skleněných mozaiek. Jeho architektura je zdánlivě primitivní, intuitivní, brutální a zároveň bytostně spojená s krajinou. Bohužel jeho nejvýznamnější stavby, jako dům Bavinger ve městě Norman nebo dům Joe Price, dnes už neexistují. Jeden byl zbořen a druhý nešťastně vyhořel před mnoha lety.

Právě Joe Price byl pro budování japonské sbírky nesmírně důležitý. V roce 1983 daroval se svou ženou Etsuko Yoshimochi část jejich sbírky muzeu LACMA, která ji zahrnula do kolekce, o jejímž novém domově bylo rozhodnuto už o pět let dříve. Bruce Goff byl postaven před úkol vytvořit výstavní prostor pro japonské umění od prehistorických artefaktů až po moderní práce. Architekt navrhl organicky prolamovanou budovu s velkými panely průsvitných sklolaminátových panelů, které dovolují vystavit vzácné malby a kresby v ideálním světelném prostředí. Efekt umožňuje dobře odrážet na obrazech často používané plátkové zlato, čímž vytváří výrazné dimenzionální úrovně, které nejsou viditelné při umělém

osvětlení. Uvnitř Goff vytvořil otevřené prostory propojené točitými lávkami, jež vytvářejí organickou krajinu, definovanou jakýmisi interiérovými náměstíčky a intimními výklenky. Zvenku naopak pavilon překvapí svou výraznou architekturou válcovitých věží a prohnutých nosníků připomínajících tradiční japonské brány. Zahradní architekturu kolem stavby navrhlo studio Hannah Olin.

I díky japonskému pavilonu se LACMA postupně stalo „sbírkou“ pozoruhodných architektur od tvůrců, jako jsou William Pereira, který navrhl hlavní budovu v polovině šedesátých let, nebo Renzo Piano, jenž ho svým pavilonem Resnick rozšířil v roce 2010. Na příští přírůstek svět architektury netrpělivě čeká. Právě se staví podle návrhu švýcarského

architekta Petera Zumthora, v rámci jehož plánu má být zrekonstruován i japonský pavilon.

MUZEUM V ATELIÉRU

Alekos Fassianos je jedním z nejvýznamnějších řeckých výtvarníků minulého století. Tvořit začal v padesátých letech a po studiích na akademii umění v Athénách se rozhodl odejít do Paříže, kde se během šedesátých let zabýval zdokonalováním svého specifického uměleckého projevu mohutných figur v pestrých barvách čerpajících inspiraci jak z avantgardního malířství, tak klasické řecké kultury. Doma se stal velmi populárním a jeho díla se dostala do významných světových sbírek, včetně newyorské MoMA.

Fassianos měl to štěstí a mohl si vybudovat opravdu velkorysé tvůrčí zázemí. Na sklonku osmdesátých let oslovil svého přítele, architekta Kyriakose Krokose, aby pro něj přestavěl existující neoklasicistní činžovní dům ze sedmdesátých let do podoby vlastního ateliéru a muzea. Práce trvaly do roku 1995, kdy byla tato přísně betonová budova s rozvernými Fassianosovými detaily dokončena. Malíř zemřel v roce 2022 a jen o rok později byl dům otevřen veřejnosti včetně speciálních prohlídek jeho vlastního bytu nad prostorem samotného třípodlažního ateliéru. ●

Budovu si nechal Fassianos navrhnout architektem Kyriakosem Krokosem. Společně s ním se na koncepci stavby velmi intenzívně podílel. Vytvořil pro ni řadu speciálních

V norském městě Trondheim bylo v půlce února otevřeno nové muzeum moderního a současného umění PoMo. Budovu staré pošty, v níž sídlí, zaplnili designérka India Mahdavi a architekt Erik Langdalen odkazy na norské tradice, folklór a lidovou architekturu.

Pohádka pošťácká

Historické centrum třetího největšího norského města oživily dvě nové kulturní instituce, které stojí v přímém sousedství.

Za oběma přitom stojí místní podnikatelé a mecenáši, manželé Monica a Ole Robert Reitanovi. Novostavbu divadla od studia Skibnes Arkitekter doplňuje nové muzeum PoMo („pošta moderní“), pro které našli investoři místo v památkově chráněné budově bývalé pošty z roku 1911. Na její rekonstrukci se podílela francouzská designérka íránského původu India Mahdavi společně s norským architektem Erikem Langdalenem.

„Chtěli jsme vytvořit hravý, radostný prostor,“ vysvětluje Mahdavi, která v Trondheimu realizovala své úplně první muzeum. Vedle této ambice ale také cítili zodpovědnost vůči secesní památce, kterou v roce 1911 postavil norský architekt Karl Norum. Když se budova pošty před více než sto lety otevřela, stala se místem, kde se obyvatelé odlehlého norského města scházeli a spojovali se zbytkem světa. Tuto atmosféru

TEXT Tereza Finková FOTO Valérie Sadoun

mezinárodní angažovanosti a občanského centra podporuje také PoMo, protože se snaží sblížit místní obyvatele s návštěvníky z jiných zemí, stejně jako norské umění s tím mezinárodním.

Fasáda čtyřpatrové budovy je na první pohled zakonzervována ve své původní podobě — obložení hrubými žulovými kameny doplňuje omítka mentolové barvy, pravé nároží je korunováno romantickou věžičkou. Na ten druhý si ale všimnete několika „detailů“, které prozrazují, že uvnitř tohoto muzea se nudit nebudete. Mahdavi se nebála výrazného barevného zásahu, když nechala vstupní dveře natřít růžovou barvou, vedle nich se pak nachází vchod pro vozíčkáře dekorován lesklou mědí. A když návštěvník zvedne hlavu vzhůru, zjistí, že se na střeše, vlevo od centrálního kamenného štítu, klene duhový nápis Our Magic Hour, socha od umělce Ugo Rondinona z roku 2023, která se stala jakýmsi majákem zbrusu nové instituce.

Jakmile projdete růžovými dveřmi, ocitnete se v hlavní arkádové hale, volně plynoucím prostoru s vysokými stropy. Původní sloupy, z nichž některé vyžadovaly důkladné restaurování, mají dekorativní hlavice se symbolickými hlavami švédských králů a s motivem poštovního rohu. Dřevěná lavička ovinutá kolem jednoho z nich je replikou původního sedacího mobiliáře, na kterých lidé čekali, až budou moci poslat svůj dopis do světa. Tady Mahdavi utlumila své barevné vášně a ponechala prostor v čistě bílé barvě, navíc do něj proudí spousta denního světla skrze velká oblouková okna i osmibokým stropním světlíkem. V sále jsou aktuálně rozmístěny rozměrné sochy od rakouského umělce Franze Westa a německé výtvarnice Kathariny Fritsch.

Arkádovou halou ale barevná střídmost končí. Jeden její roh hned u vstupu, kde se nachází obchod se suvenýry, svítí lososově růžovou barvou. Dalším barevným →

Experimentální sochařská forma schodiště odkazuje na spirálové skluzy, po kterých se dříve na poště posílaly pytle s poštou nebo balíky, oranžový odstín byl inspirován místní lidovou architekturou.

solitérem je velké, jasně oranžové točité schodiště, jehož autorem je architekt Langdalen. Široké ocelové křivky propojují všechny čtyři podlaží budovy. Jeho až experimentální sochařská forma odkazuje na spirálové skluzy, po kterých se dříve na poště posílaly pytle s poštou nebo balíky, oranžový odstín byl inspirován místní lidovou architekturou.

Zatímco v suterénu se nachází čistý výstavní prostor s betonovými sloupy a nerezovými panely na stěnách, ve druhém a třetím patře postupně graduje intenzita, s jakou se Mahdavi pustila do svého prvního muzejního projektu. V podkrovní čítárně, prostoru obloženém borovým dřevem, nechala stěny a stropy vymalovat duem nizozemských umělců Freeling Waters. Barvy a obrazy odrážejí divokou norskou přírodu, stejně jako severské folklórní

umění: ryby, chobotnice, korýši, květiny, mušle a knihy v zelené, růžové a žluté barvě tu koexistují v poklidné harmonii. Domácí atmosféra umocněná měkkým sezením navrženým designérkou na míru a zeleným pixelovaným kobercem kontrastuje s tradiční formálností muzea. „Prostor čerpá inspiraci ze zapomenutého severského folklórního umění — vytvořily jsme jeho popovou verzi,“ upřesňuje Mahdavi. PoMo bude hostit dvě velké výstavy ročně a také stálou sbírku, která věnuje minimálně 60 procent svého rozpočtu na akvizice umělkyním. „V tuto chvíli se již blížíme 40% zastoupení žen,“ říká ředitelka muzea PoMo Marit Album Kvernmo o sbírce, která nyní zahrnuje takové osobnosti umění druhé poloviny 20. století, jako jsou Louise Bourgeois, Franz West, Sol LeWitt a další. →

❺

❶ V podkrovní čítárně popustila India Mahdavi uzdu své barevné fantazii. Pozvala do prostoru nizozemské umělecké duo Freeling Waters, kteří stěny a stropy vymalovali obrazy ilustrujícími místní přírodu, stejně jako severské folklórní umění: ryby, chobotnice, korýši, a mušle se proplétají mezi květinami a knihami v zelené, růžové a žluté barvě.

❷ Architekt Erik Langdalen z ateliéru Architektkontor navrhl klikaté podsvícené ocelové schodiště v mandarínově oranžovém odstínu, podle barvy starých skladištních budov lemujících řeku Nidelvu.

❸ Socha madony, Madonnenfigur 1987/2024, je součástí stálé sbírky PoMo, ale nyní je k vidění také na zahajovací výstavě Postcards from the Future.

❹ Suterénní výstavní prostor se od zbytku muzea liší. Je navržen v minimalističtějším designu. Podsvícený mřížkovaný strop je podpírán betonovými sloupy a stěny jsou obloženy nerezovými panely.

❺ Hlavní arkádový sál muzea. Původní sloupy mají dekorativní hlavice se symbolickými hlavami králů a motivem poštovního rohu. Prostor je zaplněn sochami od Franze Westa nebo Kathariny Frisch.

❻ V jednom rohu vstupní haly je umístěn design shop, kterému India Mahdavi určila růžovou barvu. Odkazuje tím na slavného norského lososa.

❼ Budovu pošty v Trondheimu postavil v roce 1911 architekt Karl Norum v duchu skandinávské varianty secese.

Marek Habr a Jiří Kučera jsou architekti, kterým design a umění učarovaly natolik, že se v roce 2010 bláhově rozhodli otevřít v hlavním městě novou galerii. Pojmenovali ji Kvalitář a zjistili, že sen o propojení hned několika disciplín s nimi sdílí spousta lidí. Marek Habr se nám fascinující historií i žhavou současností ochotně pochlubil.

Marek Habr

TEXT Václav Rybář FOTO archiv společnosti

VR Jste v Praze už třináct let. Proveďte nás trochu vaším snem mít v hlavním městě soukromou galerii…

MH Mým snem bylo vybudovat platformu, která bude (tehdy jako první v České republice) spojovat výtvarné umění, architekturu a design a především bude prezentovat umění jako něco běžného, čeho se není třeba bát. Něco takového nám tady chybělo. Byla to díra na trhu, do které jsme se s dost naivním nadšením pustili a s mým společníkem Jiřím Kučerou jsme se rozhodli otevřít architektonické studio a zároveň galerii. Všichni si tehdy mysleli, že jsme se úplně zbláznili (směje se).

Od města jsme si pronajali chátrající prostory na Senovážném náměstí 17, z velké části neobydlený barokní palác, který na konci minulého století sloužil jako Gymnázium Jana Palacha. Během čtyř let jsme místnosti postupně přestavěli na výstavní síně.

V době vzniku jsme podle mě poměrně výrazně konfrontovali tehdejší relativně uzavřenou a neprostupnou uměleckou scénu. Český trh byl v něčem specifický, ze všech stran jsme poslouchali, jak se to má dělat, jak má vypadat správná galerie. Navíc jsme nebyli z oboru, takže nám nikdo nevěřil. Nakonec jsme si to prostě udělali po svém, nabrali šikovné lidi a otevřeli. Chtěli jsme jednoduše dělat skvělé výstavy a ukazovat je světu.

VR Najde si dnes kvalitní umění a design cestu ke svému publiku?

Jak jdete ve druhé dekádě návštěvníkům i vystavujícím naproti?

MH Pro nás je naprosto zásadní kvalitní výstavní program a kvalitní výběr autorů a autorek, s nimiž spolupracujeme a které zastupujeme. Bez toho bychom v současné době jen stěží obstáli. Ukotvovat se snažíme i účastí na zahraničních veletrzích a tím, že naše dramaturgie není postavena jen na výstavním plánu,

ale i na mezioborovém výzkumu, vývoji, vzdělávání a podněcování kultury prostřednictvím veřejných programů, publikací a partnerství. To se v posledních letech ostatně odráží i v kurátorské koncepci galerie, která je mimo jiné založena na syntéze umění a přírodních věd, jako jsou astronomie, fyzika a geologie, a naše výstavy tak nabízejí interdisciplinární přesah, který doplňujeme doprovodnými přednáškami a diskuzemi.

VR Jste soukromá galerie, znamená to, že se obejdete zcela bez grantů? Jak vlastně chod Kvalitáře financujete?

MH Jako soukromá galerie žijeme především z prodejů uměleckých děl, ty jsou naším primárním příjmem. O granty žádáme pravidelně, nicméně ty by nám samy o sobě běžný provoz nepokryly. Výjezdy na zahraniční veletrhy pak řešíme s externími sponzory, protože to je finančně velmi nákladná záležitost.

VR Kolik výstav se vám ročně podaří uspořádat? A jak vlastně ten proces probíhá od prvního kontaktu až po slavnostní premiéru?

MH Především je to týmová práce, na které se podílí opravdu každý jedinec z našeho týmu. Dramaturgii galerie má na starosti umělecký ředitel Jan Dotřel, výstavní plán se většinou tvoří na dva až tři roky dopředu, přičemž ročně představíme osm až deset projektů. Na dílčích výstavách pak spolupracujeme s externími kurátory a architekty.

VR Kvalitář, to na jazyk hrne takové to „kvantita není kvalita“. Stalo se vám ale někdy, že se něco do vašich prostorů tak tak vešlo?

MH Nikdy (směje se). Máme to štěstí, že sídlíme v barokním paláci, kde máme k dispozici dva velkorysé výstavní sály, které nám dovolují uvádět i ty prostorově nejnáročnější site-specific instalace. V minulosti byla například uprostřed galerie kopa hlíny, monumentální skleněné trubky, které se táhly přes celou místnost nebo dokonce další, vestavěný prostor.

VR Máte čas se rozhlížet i jinde než v Praze? Jezdíte si pro inspiraci za hranice? Co vás v poslední době upoutalo?

MH Na cílené inspirační výjezdy za hranice bohužel čas nemám, nicméně vždy, když jsem někde na dovolené, tak se snažím prozkoumat co nejvíce z tamější umělecké scény. Naposledy jsem takhle obdivoval Zeitz MOCAA — muzeum současného umění v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Nachází se v přestavěné budově bývalého sila (2017, architekt Thomas Heatherwick, pozn. red.) a je považováno za největší muzeum současného afrického umění na světě. To mě zaujalo jak z pohledu galeristy, tak z pohledu architekta.

VR Na co se u vás v galerii můžeme těšit do budoucna? Máte plány na expanzi a vychází podle vás obecně kultuře vedení města vstříc?

MH Skutečně plánujeme expanzi. Jak jsem již zmiňoval, Kvalitář sídlí v městském domě a aktuálně jednáme s Městskou částí Praha 1 o rozšíření našeho působení i do sklepních prostor. Ty bychom chtěli zrekonstruovat a přetvořit na funkční místo, které by bylo jakýmsi kulturním epicentrem, kde by si každý našel to svoje, kde by lidé rádi trávili čas a kam by se rádi vraceli. Chtěli bychom, aby to bylo místo, kde by se dali pořádat koncerty, přednášky, diskuze, kde bychom mohli uvádět současné multimediální umění, performance atd. Nejen v tomto projektu, ale i po celou dobu naší existence, máme od Prahy 1 velkou podporu a jsme za ni velmi vděční. ●

TEXT Tereza Finková FOTO Vladimír Kiva Novotný

Pětiletka

Umění, práce, jídlo, zábava. Co patro, to jiný příběh. Olomoucký Telegraph už pět let zpestřuje místní kulturní i společenské dění.

Bývalé továrně na telegrafy vtisklo novou podobu architektonické studio Ječmen v úzké spolupráci s investorem.

Na stránkách Dolce Vity jste se během pěti let jeho dosavadního fungování mohli s Telegraphem setkat už několikrát. Pravidelně referuji o výstavách, které se konají v jeho galerii (mimochodem, během těch pěti let se jich tu vystřídalo 22), Telegraph jsem také zmiňovala jako místo, kde jsem se poprvé osobně setkala se slovenskou umělkyní Zuzanou Svatik, která mne poté pozvala do svého bratislavského ateliéru. Telegraph byl svědkem mého prvního „small talku“ s britským umělcem Jakem Chapmanem na vernisáži jeho výstavy v září minulého roku. V mírně dekadentním loftu v nejvyšším patře budovy jsem zažila dva skvělé večírky, na nichž jsem potkala spoustu zajímavých lidí. A místní restaurace Pulse dělá ten nejlepší hummus, jaký jsem kdy jedla… Zkrátka Telegraph ve mně zase naplno probudil mou trochu skomírající lásku k Olomouci, která se začala rodit už před třiceti lety během studií na vysoké škole.

Letos v únoru jsem se ale poprvé sešla také s Evou a Lukášem Blažkovými, architekty ze studia Ječmen, abych se dozvěděla více o pozadí vzniku tohoto komunitního centra, které kromě galerie, restaurace a loftu se dvěma apartmány zahrnuje ještě coworking, a také o architektonickém konceptu rekonstrukce prvorepublikové tovární budovy na telegrafy.

S investorem Robertem Runtákem, který je mimo jiné vášnivým sběratelem umění, už studio Ječmen v minulosti

spolupracovalo. Navrhovali pro něj rekreační objekt a byty. Proto je oslovil přímo a měl k architektům velkou důvěru. „Společně jsme prověřovali, co ten dům unese. Jasné bylo, že se v přízemí bude vystavovat umění, bylo ale potřeba naplnit i další patra, aby měl projekt ekonomickou vyrovnanost. Přemýšleli jsme, co v Olomouci chybí a co si můžeme na ‚periferii‘ dovolit,“ vzpomíná Lukáš Blažek. Výhoda i nevýhoda Telegraphu je, že nestojí v centru — většina akcí v krajském městě se koná pouze tam, jeho velkou devízou ale je, že z vlakového nádraží jsou to asi tři minuty →

❶ Bývalá továrna na telegrafy stála v době svého vzniku mimo město, kousek od hlavního nádraží. Dnes je obklopena bytovou zástavbou a nemá žádný pozemek. I proto slouží fasáda částečně jako venkovní galerie.

❷ Ve druhém nadzemním podlaží vznikl coworking, který dosud v Olomouci chyběl. Hrubou tovární estetiku

i barevnost architekti ze studia Ječmen zachovali.

❸ Otvory ve stěně kavárny kopírují díry ve zdi, které vznikly, když chtěli architekti zjistit, zda se mohou na schodišti probourat do světlíku. Zároveň odkazují k Antiville od Brandlhuber+Emde.

❹ Pokojové květiny oživují industriální ráz coworkingu.

Nová adresa: Bílkova 4, 110 00 Praha 1 1. patro - zvonek, bez nutnosti objednání

Dodrželi jsme původní uspořádání pater, tzv. etážový provoz výroby. Každé patro má jinou atmosféru a celá budova tím působí různorodě.

pěšky. „Od začátku jsme směřovali k návštěvníkům z celé republiky, v čemž nám nádraží dělá velkou službu,“ dodává architekt. Volba nakonec padla na coworkingový prostor. Že bude v dalším, původně posledním patře kavárna nebo restaurace bylo jasné. „Nástavba, v níž se nyní nachází loft s velkým společenským prostorem a dvěma apartmány, se řešila až poté. Vzniklo spoustu jejích variant, to, že se objekt využil až po terasu, jsme vymysleli za pochodu,“ říká architektka Eva Blažková a dodává: „Dodrželi jsme původní uspořádání pater, tzv. etážový provoz výroby.

Každé patro má jinou atmosféru a celá budova tím působí různorodě.“

Hlavním cílem projektu ale od začátku bylo vytvořit příjemný prostor, který bude v souladu s uměním. Zároveň se

autoři inspirovali kontextem místa, a to jak samotným městem, v němž se nachází mnoho kvalitních příkladů barokní, modernistické i současné architektury, tak nejbližším sousedstvím, které tvoří bytová zástavba se zajímavou barevností.

Na počátku konverze stála v Jungmannově ulici zkomírající, nevyužívaná budova, v níž naposledy sídlilo učiliště. Byla v podstatě zachovalá, k bourání tedy nebyl žádný faktický důvod. Současně se ale posunuly stavební normy, takže staré základy hrály v neprospěch stavby. „Přesvědčili jsme sami sebe a objekt jsme zachovali, pouze jsme posilovali základy a sloupy. V dnešní době se více přistupuje k rekonstrukcím, konverzím, takže jsme rádi, že se to podařilo. Zachovali jsme, co nejvíce se dalo, například na schodišti je původní

vrstva dlaždiček, ponechali jsme i olejové mapy na stropě v galerii, které tu zůstaly po strojích. Vypadají jako staré barokní malby,“ říkají architekti. Inspirace továrenskou minulostí je v Telegraphu všudypřítomná. Bar v kavárně je vytvořen z dopravníkových pásů, strop je z obyčejného plechu, zrcadla na toaletách mají různé tvary, jež odkazují na krycí sklíčka od brusek, doplňkovou barvou k šedému betonu v coworkingu je „dílenská“ tyrkysová… „Celý dům využívá průmyslových technologických principů — ve všech patrech je po obvodu odtokový kanálek, v případě výpadku elektřiny se dá využít alternativní zdroj. Mohli jsme si dovolit dělat věci na míru podle původních odkazů, kromě židlí a nábytku, které jsou například od značky mminterier z Luhačovic. Každá

stavba vám dá základ a vy se můžete inspirovat,“ vysvětluje architekt. Coworkingové centrum je hybrid mezi volnou kancelářskou krajinou a samostatnými kancelářemi. V hloubce dispozice je chill-out zóna a zasedací místnost, dále telefonní budky a jednací boxy. „Východiskem pro coworking bylo, aby se tam uživatelé cítili jako doma — stoly mají poctivé dřevěné desky a odhalené hrubé konstrukční prvky ‚domestikují‘ pokojové květiny. Pracujeme zde s okny ze tří stran, čímž se v open spacu během dne mění nálada podle toho, jak kolem Telegraphu putuje slunce. I když je to zdánlivě plující, chaotický prostor, je uspořádán světlem.“ Z coworkingu se pak „pracující“ mohou dostat do kavárny přímou cestou po vnitřním schodišti, které obě patra propojuje →

a je dalším odkazem na tovární provoz, v němž jsou jednotlivé prostory přístupné z více stran. Pulse není jen kavárnou, ale plnohodnoutnou restaurací a večerním barem. Kuchyni šéfuje Gavin Lewis, který ví, jak se vaří i v evropských michelinských restauracích. Z kavárny je pak přístupný multifunkční sál/kino s kvalitní artovou dramaturgií.

Poslední patro objektu je jiný svět. Umírněné prostředí pro umění, práci a občerstvení je korunováno niche prostředím pro intelektuální sedánky i divoké party. Loft v nástavbě je inscenovaný prostor, byt pro milovníka umění, kterým architekti odkazují na salon měšťanských bytů konce 19. století, tvarem je to ale jednoduchá ocelová stavba jako při rozšíření továrního provozu. Vše vyrůstá z podlahy, prostor je zde jevištěm dění. Z ochozu v převýšeném prostoru pak můžete pozorovat obrazy zavěšené na jevištních tazích. K dispozici je také zahrada a „paluba“ na střeše, odkud je vidět až na Svatý Kopeček.

Poslední, ale vlastně úvodní kapitolou Telegraphu je jeho venkovní prostor. „Budova stojí na ulici, nemá žádný pozemek, který by ji obklopoval, takže jsme usilovali o to, aby se chodník stal její součástí, vysvětlují architekti. Na fasádě přízemí je navíc legální graffiti stěna a venkovní mříž kolem nástavby slouží k uchycení neonů. ●

❺ Jedna ze dvou ložnic v loftu.

❻ Nejpůvabnějším prvkem společenského prostoru v loftu je stůl s deskou, který ilustrátorky Anna Pospíšilová a Lucie Vyhlídalová dekorovaly motivy výšivek z hanáckých šátků.

❼ Budově chybí jakékoli foyer. To supluje přízemní prostor před galerií a vlastně celé schodiště, které se podařilo prosvětlit díky probourání do světlíku.

❽ V galerii ještě do 20. 3. probíhá výstava Osmdesátky, výběr českého umění z 80. let ze sbírky Roberta Runtáka.

Říká, že nemá rád lesklé sklo a nejradši by opískoval celý svět. Jeho skleněné sochy v matném provedení totiž lépe vyniknou. Nerad dělá kompromisy sám se sebou a co se týče metod a estetiky, neskáče zleva doprava, ale drží se toho svého.

I po 32 letech u řemesla ho sklo stále dokáže překvapit. Možná i proto je Martin Janecký jedním z nejznámějších současných českých sklářských výtvarníků v zahraničí. Umění

„Procestoval jsem celou zeměkouli a slavný už jsem byl. Jsem Čech a patřím sem, tady můžu chodit na pivo a koukat na staré černobílé filmy. Takhle jsem spokojený,“ přiznává umělecký sklář Martin Janecký, když se bavíme o jeho působení v zahraničí, především v USA, kde strávil dvacet let. „Čím víc jsem byl pryč, tím víc jsem chtěl domů. Žil jsem s kufrem od místa k místu a nikde jsem neměl žádnou velkou základnu. Řekl jsem si, že to takhle budu mít do čtyřiceti a pak otevřu studio. To se mi podařilo.“

Setkáváme se v unikátním prostoru na Malé Straně přímo za Lennonovou zdí, kde se Martinovi Janeckému s pomocí kamaráda a investora Václava Dejčmara povedlo vybudovat nejen studio, ale přímo sklářskou huť. Dům patří Řádu maltézských rytířů a navazuje na kostel Panny Marie pod řetězem. „Celý život jsem chtěl svoji sklárnu postavit přímo v Praze, i když to tady historii moc nemá. Místo jsme hledali několik let, ideálně v centru. Investice je to tak obrovská, že jsme si ho nemohli pronajmout jen na dva roky,“ vysvětluje a dodává, že tu sídlí už pátým rokem.

„Někdy mě to tady štve, jindy je to úplně skvělé. Občas si musím pořádně uklidit, čistý stůl je pro mě fakt důležitý. Pracuju na různých projektech a jednou za čas je potřeba to všechno protřídit a vyházet. Když něco dodělám, tak tím to pro mě vlastně končí. Nepotřebuju kolem sebe mít busty a pomníky toho, co jsem vytvořil.“

S konceptem čistoty Martin Janecký pracoval i u společného projektu s designérkou Evou Eisler. Podle jejího návrhu vytvořil skleněnou instalaci Introspection, která zobrazuje skleněné duše a byla součástí výstavy Ochočené nekonečno v pražské galerii Kuzebauch. „S Evou jsme spolupracovali už asi před osmi lety, známe se díky mé dobré kamarádce Janje Prokić. Začínali jsme sérií Venuší a vzniklo z toho velké přátelství. Rád své ruce propůjčím k realizaci nápadů jiných umělců, kterých si vážím. Je to pro mě takový únik od toho mého. Soustředím se na to znázornit, co umělec chce, a necpu tam do toho svoje ego, abych tam byl vidět já. Chci, aby tam byli vidět oni,“ popisuje Martin spolupráci nejen s Evou Eisler, ale třeba také ⟶

Umělci se rádi staví do pozice architektů, protože ti taky nestaví své domy. Ale podle mě

je to, co člověk prožívá během procesu tvoření, jedna z nejdůležitějších věcí. Nevím, proč by se o ni měl umělec připravovat.

❶ Studio a sklářská huť Martina Janeckého sídlí v samém srdci Prahy na Malé Straně. Kromě vnitřního prostoru se svým týmem postupně zvelebil také zahradu, kde má vystavené sochy svých oblíbených umělců.

❷ Martin říká, že si prostor své sklářské dílny vymodlil. Stěny zde spíš než jeho díla zdobí díla jeho oblíbených umělců a kamarádů.

❸ Pro tvorbu Martina Janeckého je typické foukání a tvarování skleněných objektů bez použití forem.

❹ Objekty a sochy, na kterých pracuje, většinou nekreslí dopředu, skici si obvykle nevytváří. Sklářské řemeslo se ale učil i ve fabrice, která vyrobí stovky váz denně.

❺ K většině nástrojů, které Martin Janecký při tvorbě skleněných objektů používá, se dostal při svém působení v Americe.

❻ Když pracoval v Americe, sklo sám i brousil, teď objekty vozí do Nového Boru. Nejde ale o výtvarné detaily, ale spíš o ty praktické, aby socha či busta například mohla stát.

❼ Martin Janecký spolupracuje s asistentem Johnem Brownem (zcela vpravo), který pochází z Kanady, kde se dříve věnoval masové produkci. Asistentkou Martina je také Anna Ryšavá (zcela vlevo), která studuje na UMPRUM u Ronyho Plesla. Chod studia zajišťují Tomáš Lysák (vedle Martina vlevo) a Radka Málková (vedle Martina vpravo).

s Maximem Velčovským, Františkem Skálou, Petrem Niklem, Milanem Caisem nebo Jaroslavem Rónou. „U skleněných duší, které Eva navrhla, mě nadchlo, že se i takovým jemným čistým tvarem dá vyjádřit tak strašně moc,“ doplňuje výtvarník, který aktuálně připravuje výstavu pro nový galerijní prostor Kodl Contemporary. Martin Janecký je mezi sklářskými výtvarníky jistou výjimkou v tom ohledu, že objekty tvoří celé sám a nefunguje tedy na bázi navrhování v ateliéru a následné výroby ve sklárně. „Sklo je strašně těžká disciplína. Celý život foukám sklo a snažím se ten materiál pochopit natolik, abych mohl vyjádřit to, co chci udělat. Pro mě to je o tom procesu. Umělci se rádi staví do pozice architektů, protože ti taky nestaví své domy. Ale podle mě je to, co člověk prožívá během procesu tvoření, jedna z nejdůležitějších věcí. Nevím, proč by se o ni měl umělec připravovat. Umění je od slova něco umět a bez pochopení řemesla to, myslím, nejde.“

Když procházíme Martinovou sklárnou, jejíž součástí je i malá vyvýšená galerie, nelze si nevšimnout, že zde není vystavený jediný skleněný objekt, který by byl čirý a lesklý. „Všechno dělám v matné, protože nemám rád lesklé věci. Je to čiré sklo, akorát je opískované a vymáchané v kyselině, pak dostane sametový vzhled. Tím, že spíš tíhnu k soše, tak v matné verzi taková práce mnohem lépe vynikne. Nejradši bych opískoval celý svět,“ říká se smíchem. Skleněným sochám se Martin Janecký věnuje už dekády, jiný materiál ale zatím nevyzkoušel. To chce teď změnit. „Potřebuju permanentně něco dělat, takže mlátit železným dlátkem do kamene mi připadá jako úplně super nápad. U skla neprobíhá takový intimní kontakt s materiálem, člověk vždycky potřebuje nějaké asistenty. Myslím, že si seženu nějaký šutr, vytáhnu ho na chalupu a tam do něho budu tlouct.“ Kromě toho se Martin se svým týmem pustil do zvětšování skleněných soch za pomoci digitální technologie, čímž bude možné je převést do jiného materiálu. „Díky scanu je to identické se všemi radostmi i chybami tak, jak jsem to udělal. Skleněnost se z toho nevytratí,“ popisuje nový projekt. „Používáme materiály jako bronz nebo beton, které mohou být vystavené venku. Jedna věc se objeví na podzim v rámci mé výstavy.“ ●

Triky a manýry

Ve svých 92 letech je švýcarská architektka, designérka a umělkyně Trix Haussmann stále „při chuti“. Její manýristický přístup k navrhování jsme na vlastní kůži zažili v jejím prostorově iluzivním curyšském bytě. TEXT / FOTO Adam Štěch

„V padesátých letech, když jsem studovala na curyšské škole ETH, architektonickému diskurzu zcela dominoval modernistický racionalismus. Mě však po jedné konkrétní historické přednášce zaujal manýrismus 16. století. Okamžitě jsem se do něj zamilovala,“ vypráví Trix Haussmann o momentu, který jí doslova změnil život a formoval její tvorbu. Přestože vystudovala na základě přísných modernistických principů navazujících na Bauhaus, dokázala se zcela odpoutat od někdy až rigidního uvažování funkcionalismu. A právě italský manýrismus, jeho hra s proporcemi a iluzí se výrazně otiskl do interiérů, nábytku i uměleckých objektů, které Trix se svým druhým manželem Robertem vytvářela od šedesátých let. V roce 1967 založili studio General Design Institute (Allgemeine Entwurfsanstalt), v rámci něhož realizovali desítky interiérových projektů, rekonstrukcí i nábytkových kolekcí, včetně interiérů pro slavné módní značky nebo curyšské hlavní nádraží.

Manýristicky si připadám i při vstupu do jejího bytu. Chodba obložená zrcadly, ve kterých se odrážejí výrazně barevná umělecká díla, mě znejisťuje. Nedokážu přesně určit, kde stojím a co se nachází za rohem. V obývacím pokoji mi Trix vypráví o tom, že v bytě žije teprve posledních 10 let. Předtím bydlela se svým mužem, který v roce 2021 zemřel, o kousek dále ve vlastním domě, který přenechali svým dětem. „Vzpomínám na naše cesty do severní Itálie, kde jsme navštěvovali manýristické stavby. Tehdy nám učaroval hlavně interiér paláce Té v Mantově, který v roce 1524 navrhl Rafaelův žák, architekt Giulio Romano.“ Jeho perspektivně iluzivní fresky zobrazující figurální i krajinné výjevy Trix a Roberta pohltily, stejně tak jako díla Palladia, Piera Francesca Orsiniho, Andrea Pozza a dalších. Podobné optické iluze používali i ve svých projektech a vlastním bydlení, jak se o tom během našeho rozhovoru neustále přesvědčujeme.

Tvorbu Trix a jejího manžela Roberta můžeme také vložit do přihrádky postmodernismus. „V šedesátých letech to viselo ve vzduchu. Četli jsme práce Roberta Venturiho a jeho ženy Denis Scott-Brown, chodili jsme na přednášky Stanislause von Moose tady v Curychu. Bylo jasné, že představa univerzálního modernismu má odzvoněno a nastupuje nová, svobodnější a kontextuálnější éra postmoderny. To se nám hodilo, chtěli jsme do architektury a designu vnést opět určitou zábavu a volnost,“ vysvětluje Trix Haussmann sedící za stolem se ⟶

Zájem Trix a Roberta Haussmannových o manýrismus vyústil ve formulaci tzv. „kritického manýrismu“, který spočíval v podvratném konceptu odmítajícím standardizaci, nahodilost a komercionalizaci architektury.

❸

❶ Obývací pokoj Trix Haussmann s jejím stolem se zrcadlovou podnoží a židlemi Thonet. Na stěnách visí díla Alfreda Jensena, Günthera Fruhtrunka, Kurta Georga Pfahlera, Brama Bogarda a Richarda Paula Lohse.

❷ Trix a její manžel Robert nikdy neomezovali svou tvorbu pouze na design a architekturu. Jejich sochy a malby si také pohrávají s optickými klamy, stejně jako plastika Equilibrium, která vznikla pro galerii Herald St v Londýně.

❸ Jeden z nejslavnějších kusů nábytku Trix Haussmann je kabinet ve tvaru antického sloupu Säulenstumpf z kolekce Lehrstück II.

❹ Vstupní chodba je pokryta zrcadly a uměleckými díly od Alfreda Jensena nebo Antona Bruhina, který je autorem portrétu Roberta Haussmanna.

❺ V pracovně Trix jsme našli mnoho uměleckých publikací a děl jejích přátel, včetně prací Alfreda Jensena a Hanse Witschiho.

❻ Trix žije ve svém curyšském bytě deset let. Dříve bydlela se svým mužem Robertem v domě, který přenechali svým dětem.

❼ I přesto, že byli Trix a Robert představiteli postmoderny, uznávali i kvalitní funkcionalistický design. Stolečky od Marcela Breuera v jejich obývacím pokoji to dokládají. Na stěně visí díla od Luis Souttera nebo Meret Oppenheim. Lampy mají podstavec od Diega Giacomettiho a alabastrová stínidla jsou od Roberta Haussmanna.

zrcadlovou podnoží, ve kterém se odráží barevný interiér jejího obývacího pokoj. Jejich postmoderně-manýristické myšlení v interiéru bytu silně rezonuje. Eklektický výběr nábytku z různých epoch i bohatá umělecká výzdoba vytváří rozmanitě pojatý prostor plný překvapivých setkání. Stejně jako se v knihovně o sebe opírají knížky o tak odlišných tvůrcích, jako byli Caspar David Friedrich nebo Marcel Duchamp, v obývacím pokoji se spolu postmoderně snoubí Thonetovy ohýbané dřevěné židle,

Breuerův trubkový nábytek a vlastní autorské kabinety a výtvarné objekty. Jeden má malovaný povrch připomínající strukturu leštěného mramoru. Druhý s názvem Lehrstück II z roku 1978 zase vypadá jako antický sloup. Stojí ve výklenku a romanticky ho obklopují bílé závěsy. Jako by tu pomyslně posvěcoval provázanost všech epoch a kultur, které Trix a Robert svým dílem oslavovali. Když se však otevřou jeho kulaté šuplíky, přísný tvar sloupu se naruší a antická důstojnost se promění v každodenní

praktickou přihrádku na drobné nezbytnosti. Ostatně právě takový humor, spojení vážnosti a vtipu a znejistění diváka byly pro Trix a jejího manžela zcela esenciální. Nakonec to může okusit každý, kdo navštíví curyšské bary Kronnenhalle a Da Capo, jediné dva dosud zachované veřejné interiéry od této fascinující výtvarné dvojice. ●

S Evou Eisler

jsme se vydali prozkoumat

její oblíbené

sbírky designu a výtvarného umění.

Zatímco americké Magazzino a italské Castello di Ama nabízí

Callejas, William Mulvihill, Alessandro Moggi, archiv nadací

❶ Minimalistické prostory galerie Roberta Olnicka v rámci projektu Magazzino Italian Art navrhli architekti Miguel Gismondo a Alberto Campo Baeza.

❷ Umělecká nadace Magazzino Italian Art představuje ředevším velkoformátové umělecké instalace od představitelů hnutí Arte Povera.

❸ K zájmům zakladatelů Magazzina Nancy Olnick a Giorgia Spanu patří i italské sklo, například díla Carla Scarpy pro značku Venini.

❹ Španělský architekt Alberto Campo Baeza navrhl privátní dům pro zakladatele nadace v roce 2008.

MAGAZZINO ITALIAN ART

Magazzino znamená v italštině sklad. V Magazzino Italian Art v Cold Springs nedaleko New Yorku najdete doslova skladiště italského moderního umění. Zakladatelé sbírky, rozená Newyorčanka Nancy Olnick a Ital ze Sardinie Giorgio Spanu, chtěli od počátku sdílet svou celoživotní vášeň nejenom pro italské umění se svou komunitou i širokou veřejností. Instituce v současné podobě je výsledkem postupné evoluce. Vše začalo jako soukromá iniciativa, Olnick a Spanu sbírali během řady let velmi široký záběr uměleckých žánrů od amerického malířství druhé poloviny 20. století až po francouzské art deco a dílo Jeana-Michela Franka. Jejich galerie otevřela své dveře v roce 2017, kdy byla dokončena hlavní budova nově vznikajícího areálu podle návrhu španělského architekta Miguela Quismonda. V roce 2023 na ni navázala výstavba pavilonu Robert Olnick (pojmenovaném na památku tatínka Nancy), pod který se podepsal opět Miguel Quismondo tentokrát ve spolupráci s hvězdou španělské architektury Albertem Campo Baezou. Ten mimochodem již dříve, v roce 2008, navrhl pro Olnick a Spana jejich vlastní rezidenci. Baezova a Quismondova minimalistická architektura reflektuje obsah sbírky Magazzino jež je zaměřená především na velkoformátové instalace italského hnutí Arte Povera a jejich zásadních představitelů,

jako jsou Giovanni Anselmo, Alighiero Boetti, Pier Paolo Calzolari, Luciano Fabro, Jannis Kounellis, Mario Merz, Marisa Merz, Giulio Paolini, Pino Pascali, Giuseppe Penone, Michelangelo Pistoletto a Gilberto Zorio. Stálá expozice tak představuje 76 uměleckých děl v různých formálních a konceptuálních přístupech a všech médiích — od malby, sochy, fotografie, prací na papíře po instalace — ve snaze ukázat vývoj kariéry každého zastoupeného umělce v čase. Součástí programu jsou krátkodobé výstavy, aktuálně je to malířka Maria Lai a její Journey to America.

STEWART PROGRAM FOR MODERN DESIGN

V prostorách Montreal Museum of Fine Arts můžete navštívit významnou sbírku moderního designu nadace Stewart Program for Modern Design, vyprávějící dějiny designu napříč celým 20. stoletím. Vybudovali ji sběratelé umění a filantropové Liliane a David Stewartovi, kteří v 80. letech iniciovali založení programu věnujícího se podrobnému porozumění vlivu moderního designu na vývoj společnosti. Od počátku byl jejich hlavním zájmem poválečný design, ale postupně se zaměřili i na obě strany dějin, do minulosti i současnosti. V roce 2000 byla sbírka věnována právě montrealskému muzeu, kde je dnes její část vystavena. V té době již čítala →

← Stálá expozice sbírky designu nadace Stewart, kterou můžete navštívit v Montreal Museum of Fine Arts. Kromě komplexního pohledu na dějiny i současnost designu se nadace zaměřuje na katalogizování díla významných designérek.

na 5000 exponátů a během posledních 25 let se rozšířila o dalších 1200 akvizic. Její specifikum spočívá mimo jiné v důrazu na ženské autorky. Kromě souborné výstavy A History of Women in Design, která se uskutečnila v roce 2023, vytvořila instituce online databázi děl designérek a výtvarných umělkyň pod názvem Designed by Women. Abyste si ji mohli prohlédnout, nemusíte tedy nutně jezdit do Montrealu. Web designedbywomen.org vám zprostředkuje zážitek z pohodlí vašeho domova. V přehledné databázi objevíte ikonická i méně známá díla designérek, jako byly Gae Aulenti, Ray Eames, Sheila Hicks, Greta Magnusson-Grossman, Eva Zeisel, Greta von Nessen, i řadu současných a mladých autorek. Své hrdé místo v kolekci zaujímá také několik objektů od Evy Eisler, například její ikonický náramek Möbius z roku 2005 nebo série táců z nerezové oceli Mono-Cimetric.

CASTELLO

DI AMA

Založení Castello di Ama v Gaiole v italském Chianti se datuje do roku 1976, kdy se čtyři rodiny původem z Říma rozhodly obnovit starý vinařský statek. Usedlost, která se původně skládala z 55 hektarů vinic a nacházela se v srdci Chianti Classico, prošla rekonstrukcí a díky tehdejším nejmodernějším agronomickým technologiím bylo vystavěno zcela nové vinařství. V roce 1982 pak přišel do vinice mladík Marcello Palanti, který místní vinařskou výrobu nasměroval k špičce ve svém oboru a dodnes neustále své místo hlavního experta v Castello di Ama zastává. Kromě skvělého vína tkví unikátnost Castello di Ama i ve vztahu k současnému umění, které mohou návštěvníci vidět všude kolem — na vinicích i ve sklepích. Podobně jako byli →

Důmyslný systém založený na magnetické síle, díky které nedochází ke kontaktu dveří se zárubní

Vše funguje tiše, bezkontaktně, s možností jednoduchého seřízení síly ovládání dveří

K Magneticu jsme navrhli inovativní úchopná madla, připravená pro jednoduché, ale účinné ovládání dveří

Madlo Yes!

Madlo Maximal

Madlo Yes! WC Magnetic design: Roman Ulich

Madlo Joo

Madlo Uf f

německá nadace Bröhan a vzdělávací program Stewart se zase starají →

↓ Francouzský výtvarník Daniel Buren je známý používáním zrcadlových ploch a pruhů. Oboje využil i ve své stálé instalaci v Castello di Ama s názvem Sulle vigne, punti di vista (Na vinicích, výhledy), kterou zde vytvořil v roce 2001.

renesanční umělci zváni církví a panovníky malovat oltáře, rozhodli se v Castello di Ama podporovat současné výtvarné umělce a zvát je do inspirativního prostředí a tvořit díla přímo v návaznosti na genius loci. První instalace byla v roce 2000 svěřena ikoně italského Arte Povera Michelangelu Pistolettovi. Od té doby každý přizvaný umělec v duchu své vlastní kultury a citlivosti zachycuje prostřednictvím svých na míru řešených děl pocit z místa. Od té doby bylo ve vinicích rozmístěno několik site specific instalací od takových tvůrců, jako jsou Daniel Buren, Jenny Holzer, Hiroshi Sugimoto, Miroslaw Balka, Roni Horn a další. V autentickém prostředí se tak návštěvník setká s neočekávanými spojeními přírody, vinařskou produkcí a současným avantgardním uměním světové kvality. K tomu všemu se může na místě i ubytovat.

BRÖHAN DESIGN FOUNDATION

Sběratelství designu má Torsten Bröhan v krvi. Zatímco jeho tatínek Karl H. Bröhan je sběratelem umění především se zaměřením na porcelán, Torsten zasvětil svůj život sklu a avantgardnímu nábytkovému designu. Již jako student Bröhan pravidelně navštěvoval bleší trhy, které mu otevřely svět modernistického užitého umění. Nejdříve to bylo skleněné nádobí od německého designéra Wilhelma Wagenfelda, posléze od dalších tvůrců, kteří na působili na Bauhausu. Torstena fascinoval celkový koncept školy a jeho komplexní propojení řemesla, technologie, designu a umění do podoby revolučního moderního hnutí, které stálo u zrodu moderního designu jako takového. V Bröhanově sbírce v Berlíně najdeme kromě Bauhausu i další →

pionýrská hnutí, včetně vídeňské secese a díla Josefa Hoffmanna, práce průkopníka průmyslového a korporátního designu Petera Behrense, který působil jako kreativní ředitel značky AEG, nebo dílo Gerrita Rietvelda. To vše sběratel budoval několik dekád. Torsten Bröhan založil nejdříve na počátku 80. let v Düsseldorfu galerii, kde vystavoval nejen umělecké, ale právě i užitné předměty z 20. století. S tímto konceptem byl v podstatě v té době jedním z průkopníků sběratelského zájmu o moderní design. Vždycky chtěl zvýšit povědomí o jeho kvalitě a upozornit na tvůrce, kteří svou činností měnili svět. Od 90. let 20. století vydal několik knih včetně Modern Glass Art, Design Classics 1880—1930 a Avantgarde Design. Bröhan Design Foundation založil v Berlíně v roce 2005, a tím položil základy výzkumu historie designu od roku 1880. Důraz klade především na designéry, na které se mezitím již zapomnělo. K podpoře této myšlenky byl založen v roce 2017 Bröhanův institut pro dokumentaci designu. ●

o to, aby dějiny designu nebyly zapomenuty.

❺ Ukázky ze sbírek Torstena Bröhana. Zelená sklenice od Otto Prutschera.

❻ Dětský trakárek navrhl nizozemský pionýr moderního designu Gerrit Rietveld.

❼ Skotský architekt Charles Rennie Mackintosh je známý svými geometrickými židlemi.

❽ Organické tvary byly zase typické pro tvorbu Belgičana Henryho van de Veldeho.

Kouzelník, sci-fi a zlatý drátek

Umberto Eco jednou napsal, že jsme trpaslíci

na ramenou obrů, ale díky tomu dohlédneme dále.

Výrok italského intelektuála bezezbytku platí i pro švýcarské hodinářství s jeho bohatou historií. A týká se také stolních hodin.

TEXT Eva Hlinovská / Esprit FOTO archiv značek

Stolní hodiny dnes mají podobnou funkci jako ty kapesní: jsou spíše uměleckým objektem než přístrojem pro měření času.

Ačkoli je máme v povědomí jen jako dekorace krbových říms z portrétů starých šlechticů, i ony mají dlouhou a zajímavou historii, zásadní pro dějiny hodinářství.

Jedněmi z nejvyhlášenějších jsou takzvané mysteriózní hodiny od značky Cartier. Stojí za nimi, stejně jako za náramkovými hodinkami Santos (1904) či Tank (1917), Louis Cartier. V tomto případě díky svému přátelství s hodinářem Mauricem Coüetem. Maurice Coüeta zaujal tehdejší kouzelník Jean-Eugène Robert-Houdin a v roce 1912 zkonstruoval stolní hodiny, jejichž ručky díky optickému klamu působí, jako by se vznášely v prostoru bez spojení s číselníkem ❶. Hodináři Cartier tento princip, s nímž značka pracuje i ve 21. století v kolekcích šperkových či náramkových hodinek, drželi v tajnosti natolik, že fungování mysteriózních hodin nedokázala osvětlit zákazníkům ani obsluha pařížského obchodu na Rue de la Paix.

Pendules mystérieuses — vyrobené ze vzácných materiálů — se záhy staly oblíbenou ozdobou bydlišť významných osobností. Nádherné mysteriózní hodiny se sloupky z roku 1923 ❷ vlastnila také polská operní pěvkyně Ganna Walska, které se podařilo velmi chytře provdat (a to dokonce dvakrát po sobě!) za americké miliardáře. Od dubna budou mysteriózní hodiny Cartier k vidění na výstavě ve Victoria & Albert museu v Londýně.

UMĚLECKÁ ŘEMESLA

Obdobné pozornosti, proslulosti a slavných zákazníků, jako byli Winston Churchill nebo Charles de Gaulle, se dostalo ve 20. století stolním hodinám Atmos od švýcarské manufaktury Jaeger-LeCoultre. Chod strojku zajišťuje stlačování a rozpínání směsi plynu a kapaliny (hořlavý etylchlorid) uložené ve vaku připomínajícím vak varhan. Hodiny, jejichž ruční výroba trvá zhruba pět týdnů, tak vydrží bez natahování ukazovat za vhodných podmínek správný čas dlouhá léta. První „perpetuální“ strojek zkonstruoval v roce 1928 švýcarský inženýr z Neuchâtelu Jean-Léon Reutter. Značka JLC od něj odkoupila patent na hodiny, jež v druhé polovině 20. století zdobily Oválnou pracovnu v Bílém domě, v roce 1936. Manufaktura na jejich vzhledu spolupracuje i s jinými značkami (Hermès) nebo designéry (Marc Newson). Atmos využívá i coby ukázku uměleckých řemesel — příkladem může být Atmos Régulateur „Cherry Blossom“ z roku 2022 ❸ Jde o unikátní kus připomínající rozkládací kabinet, jehož desky jsou ozdobeny smaltovaným motivem květů sakur na černém pozadí. Mistři v ateliéru Métiers Rares jej zpracovávali přes 200 hodin.

Třetí velkou značkou, která se dodnes nevzdala výroby stolních hodin, je manufaktura Patek Philippe z Ženevy. Objekt s vypouklou horní částí (známý jako Pendulette Dôme) poprvé uvedla v roce 1958 a sloužil zejména coby prázdné plátno pro

nejrůznější dekorace. V té době značku vedl Henri Stern, jenž se během druhé světové války dokonce uměleckým řemeslům vyučil. Proslavil se jako popularizátor a v podstatě zachránce techniky cloisonné, tedy tvarování motivů pomocí zlatého drátku. Prázdná místa jsou následně vyplněna smaltem.

Když řízení manufaktury převzal Philippe Stern, na skladě koncem 60. let zůstalo kolem stovky stolních hodin, po nichž nikdo dvakrát netoužil. Stern ovšem dále platil mistry v ateliéru uměleckých řemesel a dnes jsou stolní hodiny, či obdobně zdobené kapesní hodinky s nádhernými stojánky, jako je 995/143G-001 s motivem volavky vytvořené dřevěnou marketérií ❹, doslova žhavým zbožím. Obyčejný smrtelník si uměleckou kolekci může prohlédnout na výstavě Rare Handcrafts v ženevském salonu Patek Philippe během veletrhu Watches & Wonders, případně na expozicích Watch Art, které manufaktura pořádá zhruba jednou za dva roky.

BUGATTI A BALONY

Již v roce 1839 založil Auguste L'Epée stejnojmennou manufakturu, jež je v současnosti jedinou značkou specializující se výhradně na výrobu stolních hodin. Má za sebou zajímavou minulost — jejími hodinami byly vybaveny letouny Concorde, stolní hodiny L′Epée v koženém obalu Hermès dostalo 100 nejvýznamnějších hostů svatby prince Charlese a Diany v roce 1981. Dnes je manufaktura známá →

hlavně díky spolupráci na futuristických objektech s MB&F, ale vytváří také stolní hodiny podle vlastních návrhů.

Posledním přírůstkem do jejího portfolia je 4,5 kg vážící kousek, inspirovaný legendárním závodním vozem Bugatti z 20. a 30. let minulého století ❺. Jmenuje se T35, což je zkratka pro Time Fast 35, tedy 35. objekt L′Epée s motoristickými motivy.

Loni v létě L′Epée zakoupila společnost LVMH. Díky know-how hodinářů z L′Epée hodinářská divize Louis Vuitton na podzim představila limitovanou edici osmi stolních (či závěsných) hodin Montgolfière Aéro ❻. Jejich tvar a strojek jsou dílem L′Epée, luxusní provedení s odkazy na kvítek Monogram či na dřevěný kufr pak v režii francouzské značky.

ČÍNSKÝ PÍSAŘ

Samostatnou kapitolu mezi stolními hodinami tvoří automata, neboli hodiny s nejrůznějšími pohyblivými scénami. Automata se vyrábějí i v menších rozměrech jako kapesní či náramkové hodinky, ale opravdová paráda si zaslouží poněkud větší prostor.

Za otce automat je považován švýcarský hodinář z La Chaux-de-Fonds, Jaquet Droz, jenž vytvořil v roce 1758 pohyblivé sochy písaře, hudebnice a malíře. Jeho díla, dnes uložená v muzeu hodinářství ve švýcarské mekce hodinářsvtí, vzbudila senzaci a Droz s nimi cestoval po celé Evropě. Svůj nápad rozpracoval mezi 70. a 80. léty 18. století i pro asijský trh — postava písaře s asijskými rysy a rokokovým kabátem dokázala dokonce napsat osm čínských znaků. Jaquet Droz vyrobil pro dvůr čínského císaře více než 600 nejrůznějších přístrojů. Dnes mezi výrobce automat patří švýcarská značka Van Cleef & Arpels, spadající stejně jako Cartier a Jaeger-LeCoultre do skupiny Richemont. Van Cleef & Arpels je vyhlášená největším oddělením uměleckých řemesel ve Švýcarsku a své mistry se nebojí zaměstnat. Před dvěma lety vzbudil velký ohlas automaton s retrográdním ukazatelem času Fontaine aux Oiseaux ❼. Má podobu fontány se zpívajícími ptáčky, leknínem a pohyblivou vodní hladinou s rozměry zhruba 40 × 40 centimetrů. Scéna se pohybuje celou minutu.

Nádherné mysteriózní hodiny Cartier z roku 1923 vlastnila také polská operní pěvkyně Ganna Walska, které se podařilo velmi chytře provdat (a to dokonce dvakrát po sobě!) za americké miliardáře.

AL BOWLLY I STOUNI

Automaton hrající oblíbený song Gabrielle Coco Chanel My Woman, který nazpíval Al Bowlly v roce 1932, s pěti krejčovskými pannami na onyxovém stojánku loni zdobil ženevský stánek značky Chanel. Chanel se kvůli unikátním, zhruba dvacet centimetrů vysokým hracím hodinám Musical Clock Couture Workshop ❽ spojil s Reuge, jedinou švýcarskou manufakturou, která hrací objekty dnes vyrábí.

Výrobce hracích kapesních hodinek Reuge byl založen v roce 1865 Charlesem Reugem v Sainte-Croix. Spolupracoval kromě Chanelu i se zmíněnou značkou Maximiliana Büssera MB&F. Max Büsser je známým milovníkem sci-fi a tomu odpovídá mechanismus jeho muzikálního přístroje v podobě vesmírné lodě

MusicMachine 2 ❾ z roku 2014: jeden válec hraje úvodní melodii z Hvězdných válek, pak část skladby Imperium vrací úder (Empire Strikes Back) a znělku Star Treku.

Druhý spustí rockové vypalovačky, jež rozněžní srdce každého padesátníka: Angie od Rolling Stones, Stairway to Heaven od Led Zeppelin a Should I Stay or Should I Go od The Clash. Každý válec má svůj klíček, jehož otočením se rozezní hudba tohoto limitovaného futuristického hudebního přístroje v bílé nebo černé barvě. Dřevěné membrány, jež zajišťují kvalitní zvuk, pocházejí ze švýcarského lesa Risoud, obklopujícího slavné hodinářské údolí Vallée de Joux. ●

Zvuk jako umění

Pro Roberta Malého aka

Dje Robota je kvalita zvuku životně důležitá.

Ve sbírce tohoto zapáleného milovníka hudby a audiofila

proto nechybí ani ikonický reproduktor z dílny firmy Braun

a jejího dlouholetého kreativního ředitele

Dietera Ramse.

TEXT Adam Štěch  FOTO Filip Beránek

Kvalitně navržený, průmyslově vyráběný produkt se může stát osobitým uměleckým dílem. To bezezbytku platí v případě německého designéra Dietera Ramse, který byl v roce 1955 najat německou firmou Braun jako architekt a interiérový designér. O šest let později se stal jejím kreativním ředitelem a tuto pozici zastával až do roku 1995. To je celkem 34 let intenzívní spolupráce, během níž navrhl přes 500 sériově vyráběných produktů, a to v těsné spolupráci s úzkým týmem návrhářů a inženýrů.

Jeho rádia, holicí strojky, magnetofony, reproduktory, kuchyňské roboty a další výrobky se staly synonymem minimalistického a promyšleného designu a nastavily standardy, které jsou běžné dodnes. V sedmdesátých letech definoval tzv. 10 principů dobrého designu, které dodnes platí jako manifest smysluplného průmyslového navrhování zohledňující analytický přístup k produktu, jeho účelu a významu ve společnosti.

Reproduktor L 610 z roku 1969, vrcholného

období Ramsovy spolupráce s Braunem, vypovídá o jeho snaze navrhovat srozumitelný a intuitivně fungující design. Na reproduktoru, který svým perforovaným krytem připomíná dílo minimalistického sochaře, nic nechybí ani nepřebývá. Bíle laminované dřevo a eloxovaný hliník tvoří uměřený celek, který je stejně nadčasový dnes jako v době svého vzniku. O tom, že jsou Ramsovy myšlenky stále platné, svědčí například produkce značky Apple, jež v devadesátých letech navázala na jeho odkaz. Bývalý kreativní ředitel značky, Sir Jonathan Ive, se obdivem k mistrovi německého modernismu netajil. Vždyť podobu jeho iPodů, iPhonů, iMaců a dalších přístrojů zásadně ovlivnily právě Ramsovy analytické schopnosti navrhování. Ramsovy produkty, včetně celé série reproduktorů (L 620, L 500 nebo L 710), se staly kulturními ikonami dvacátého století, technického pokroku i konzumu. Jeho motto „Méně, ale lépe“ dnes rezonuje možná více než kdy předtím. ●

Alter Eva

Nejvíce místa ve sbírce oblečení Evy Eisler zabírá trojice japonských designérů Issey Miyake, Rei Kawakubo a Yohji Yamamoto. Přímo u ní doma jsme vybrali ty nejlepší modely a vyzkoušeli jejich nové kombinace. Doplnili je botami a doplňky z aktuálních kolekcí a autorskými šperky. Co jsme zjistili? Dobrý vkus způsobuje nadčasovost. Potvrzeno!

↑↑ Košile s kapucí, vintage Comme des Garçons. Kalhoty, vintage Yohji Yamamoto. Kabát, Isabel Benenato (prodává Blackout). Kolobouk, vintage Yohji Yamamoto. Pánské polobotky, Jimmy Choo

← Kabát a košile, obojí vintage Comme des Garçons. Sukně, vintage Yohji Yamamoto. Háčkované ponožky, Valentino. Pánské polobotky, Jimmy Choo

← Kabát a džíny, obojí vintage Yohji Yamamoto. Top, Issey Miyake. Taška a boty, Jimmy Choo. Náhrdelník, Eva Eisler

1 Zátiší s lampou, modelem židle od Rona Arada a fotoaparátem od syna

2 Šaty a kabátek, obojí vintage Pleats Please Issey Miyake. Boty, Jimmy Choo. Náhrdelník, Eva Eisler

3 Boty, Jimmy Choo

4 Kabelka, Jimmy Choo. Prsten, Eva Eisler

↑ Top, vintage Issey Miyake. Sukně, vintage Comme des Garçons. Kostkované kalhoty, vintage Junya Watanabe. Rukavice, Valentino. Pánské polobotky, Jimmy Choo. Ponožky, Wolford

↓ Top a sukně, obojí vintage Issey Miyake

→ Kabát s naddimenzovaným límcem, asymetrická košile, obojí vintage Comme des Garçons. Kalhoty, vintage Yohji Yamamoto. Boty, Jimmy Choo

5 Boty, Jimmy Choo. Židle

Standard SP, design Jean Prouvé, Vitra. Stůl z kolekce Alluminium Series, design Eva Eisler

6 Venuše, Eva Eisler

7 Sbírka nádobí a doplňků od Georg Jensen

8 Boty, Jimmy Choo

← Sako, vintage Comme des Garçons. Asymetrická sukně, vintage Yohji Yamamoto. Tričko, vintage Issey Miyake. Pánské polobotky, Jimmy Choo. Ponožky, Wolford

↑ Dánská vintage židle s novým výpletem a semišová kabelka, Jimmy Choo

→ Kabinet kuriozit se sbírkou venuší

↑ Stříbrný top na zip, vintage Issey Miyake. Tepláky, vintage Comme des Garçons. Náramek, Eva Eisler. Boty, Jimmy Choo

↓ Šaty, vintage Y's. Pásek, Eva Eisler. Kabelka a boty, obojí Jimmy Choo

← Transparentní top, vintage Issey Miyake. Transparentní zástěrka, Comme des Garçons. Podkolenky, Wolford. Boty, Jimmy Choo

↑ Top bez rukávů, vintage Issey Miyake. Kalhoty a kšandy, obojí vintage Yohji Yamamoto. Boty, Jimmy Choo

← Top, vintage Issey Miyake. Sukně, vintage Yohji Yamamoto. Náhrdelník a náramek, obojí Eva Eisler. Ponožky, Valentino. Pánské polobotky, Jimmy Choo

9—11 Sako a sukně, vintage Comme des Garçons. Asymetrická košile, vintage Yohji Yamamoto. Boty, Jimmy Choo. Ponožky, Wolford 12—16 Asymetrické šaty, kalhoty, pléd a klobouk, vše vintage Yohji Yamamoto. Taška, vintage Issey Miyake. Boty, Jimmy Choo 17—19 Asymetrická košile, vintage Yohji Yamamoto. Sukně, vintage Comme des Garçons 20—24 Top a košile, obojí vintage Pleats Please Issey Miyake. Maxisukně, vintage Yohji Yamamoto. Pásek, Ann Demelemeester. Taška a boty, obojí Jimmy Choo

→ Top, asymetrické sako

a kalhoty, vše vintage Comme des Garçons. Náhrdelník, Eva Eisler. Ponožky, Wolford. Boty, Jimmy Choo

25 Sako, vintage Issey Miyake. Sukně, vintage Comme des Garçons

26 Sako, vintage Comme des Garçons. Top a taška, obojí vintage Issey Miyage. Široké kalhoty, vintage Yohji Yamamoto. Skleněný náhrdelník, Eva Eisler. Boty, Jimmy Choo

27 Venuše, sbírka objektů a katalog Issey Miyake 2009 28 Židle Series 7, design Arne Jacobsen, Fritz Hansen. Boty, Jimmy Choo

fotograf

PATRICK HOUI

styling

JAN KRÁLÍČEK & EVA EISLER

modelka REZI (ELITE PRAGUE)

make-up

KATARÍNA KMECOVÁ (ARMANI BEAUTY)

vlasy

RENÁTA MÁROVÁ (L'ORÉAL PROFESSIONNEL)

light asistent

IDA ČÁPOVÁ

digitání operátor

ONDŘEJ PELIKÁN

produkce na setu MAREK JAROŠ

produkce

PATRIK BUREŠ (CASHONLY PRODUCTION)

← Kabát a asymetrická košile, obojí vintage Comme des Garçons. Náhrdelník, Eva Eisler. Sukně, vintage Yohji Yamamoto. Háčkované ponožky, Valentino. Pánské polobotky, Jimmy Choo

→ Top bez rukávů, vintage Issey Miyake. Kalhoty a kšandy, obojí vintage Yohji Yamamoto. Péřová parka, vintage Comme des Garçons. Boty, Jimmy Choo

Nan Goldin

Chiharu Shiota

Keresztes

Linder

❶ NAN GOLDIN / THIS WILL NOT END WELL

První německá retrospektiva americké fotografky Nan Goldin je instalována v šesti unikátních stavbách navržených architektkou Halou Wardé. Každý mikro domek reaguje na jednu konkrétní fotografii a společně vytvářejí jakousi fotografickou vesnici. „Vždycky jsem chtěla být filmařem. Moje výstavy jsou filmy složené z fotografií,“ říká Nan Goldin, která patří do generace, jejíž zkušenosti byly definovány svobodným životem před AIDS a alternativním světem mimo normativní společnost. Za 40 let vytvořila Goldin tucet různých slideshow své tvorby — od portrétů svých přátel až po popisy traumatických rodinných událostí. Do svých děl přidává prvky, jako jsou videa, hlasy a archivní materiály.

Do 6. 4., Neue Nationalgalerie, Berlín.

❷ PAVLA SCERANKOVÁ / MOLI, KTEŘÍ PROŽÍRAJÍ RUCE DO SVĚTEL V pořadí druhý projekt z výstavního cyklu SÓLO uvádí umělkyni Pavlu Scerankovou, která řadu děl vytvořila speciálně pro tuto příležitost. Její tvorbě je vlastní odlehčenost stejně jako závažná témata, prostorová kompozice i řemeslná práce, spojení s vědou, ale také svébytný humor. Diváka dokáže zasáhnout těžko popsatelnou lidskostí a empatií, přiblížit horizontům vesmíru stejně jako konkrétnímu setkání.

Do 11. 5., 8smička, Humpolec.

❸ CIPRIAN MUREŞAN: UN BEAU MATIN AUX

DENTS FERMÉES Dramatická minulost Ceausescovy represivní vlády v Rumunsku a její principy „měkké moci“ aplikované skrze umění té doby výrazně formovala dospívání Cipriana Mureşana. Výstava nabízí přehled jeho tvorby, v níž pracuje s historickými i kulturními odkazy literárních a uměleckohistorických osobností, které dekonstruuje a přetváří do nových souvislostí. Do 29. 3., hunt kastner, Praha.

❹ NEHLEDÁME KOMPAS, KTERÝ UKAZUJE NA STATICKÝ SEVERNÍ PÓL, ALE K TOMU, PO ČEM NEJVÍC TOUŽÍME. NEBO NIKAM, POKUD TO NEVÍME

Trojice grafických designérů Petr Bosák, Robert Jansa a Adam Macháček ze studia 20YY Designers zkoumají a dokumentují proces a pozadí vzniku jedné knihy. „Zabýváme se v ní současným utopickým myšlením v kontextu historie, politických manifestů, genderu, ekologie i umění a akademickou analýzou z antiautoritářské perspektivy. Jedním z východisek knihy je potřeba utopické vize, plánování bez plánu nebo otevřeného konce bez tlaku na úspěch.“ Do 27. 4., galerie PLATO, Ostrava.

❺ MARTIN ZETOVÁ / NESOUHLAS

Konceptuální a společensky angažovaná díla českého umělce a performera nepostrádají humor. Jeho nová výstava v ostravské městské galerii zkoumá jemné projevy nesouhlasu patrného na lidských tělech vystavených běžným situacím ve veřejném prostoru. Do 27. 4., galerie PLATO, Ostrava.

❻ CHIHARU SHIOTA / NEKLIDNÁ DUŠE Japonská umělkyně Chiharu Shiota, uznávaná pro svůj jedinečný vizuální jazyk, který zahrnuje kresbu, performance, sochařství a instalace, ve své tvorbě reflektuje zásadní témata lidství. S pomocí vláken vytváří rozměrné instalace, do nichž vkomponovává každodenní předměty i memorabilie, a vytváří tak působivá prostředí, která vyvolávají pocity nostalgie, osobní historie a kolektivní paměti. K výstavě Neklidná duše, která právě probíhá v Kunsthalle Praha (do 28. 4.), vyšel v únoru anglickojazyčný katalog. Kromě rozsáhlé fotografické dokumentace výstavy obsahuje esej Jasona Waita, pojednávající o rané tvorbě Shioty, a také rozhovor o její práci a vzniku pražské výstavy, který s umělkyní vedla editorka katalogu a kurátorka výstavy Christelle Havranek.

❼ MEZI DIVOČINOU A TŘEŠTÍCÍM VELKOMĚSTEM

Výstava s podtitulem Americká zkušenost Středoevropanů ve vizuální kultuře 19. století ukazuje, jak umělci i cestovatelé vnímali a dokumentovali idealizovaný a mizející svět původních národů a na druhou stranu také technologický pokrok euroamerické civilizace a jejího životního stylu, která nabírala často jiné vizuální podoby. Budou na ní zastoupena díla Karla Bodmera, Georga Catlina, Mikoláše Alše, Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga, objekty sběratelů Vojty Náprstka, Klementiny Kalašové, Enriqua Stanko Vráze, Jindřicha Waldese nebo Alberta Sachseho. Od 7. 3. do 25. 5., Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň „13“.

❽ FORMAFANTASMA / OLTRE TERRA Pokračující projekt a putovní výstava studia Formafantasma zkoumá historii, ekologii a globální dynamiku získávání a zpracování vlny. Překračuje jednoduché vymezení vlny jako materiálu a nahlíží na ni v mnohem širším ekologickém kontextu. Prostřednictvím pohledu na historii domestikace ovcí, výroby vlny a materiální kultury odhaluje Oltre Terra komplexnost kooperativní symbiózy mezi zvířaty, lidmi a životním prostředím a zdůrazňuje vzájemný dopad, který na sebe mají. Do 13. 7., Stedelijk Museum, Amsterdam.

❾ ZSÓFIA KERESZTES / TREMBLING EMPIRE

V sérii děl, jako je dutý kmen, kořeny, můry či kokony, využívá maďarská umělkyně organické formy inspirované anatomickými modely ženského těla, jež transformuje poeticky a něžně v kontaktu s přírodou, zejména lesními motivy, aby reflektovala ženskou zkušenost s mateřstvím, rodinou a komunikaci s dítětem. Tímto způsobem symbolizuje skryté aspekty ženské role v rodině a společnosti, podobně jako les ukrývá svá tajemství pod vrstvami listí a stromů. Do 1. 6., Galerie Lázně, Liberec.

Parreno

Poetics of Encryption

K.O.V.

LINDER / DANGER CAME SMILING

Od raných fotomontáží, které vznikly v době, kdy byla součástí punkové scény v Manchesteru 70. let, až po nové práce v oblasti digitální montáže. Výstava představuje uměleckou produkci britské výtvarnice a performerky Linder v celé její šíři. Ústředním motivem jejích snímků je tělo a jeho fotografická reprezentace. Do 15. 5., Hayward Gallery, Londýn.

PHILIPPE PARRENO / VOICES

Francouzský umělec Parreno proměňuje své výstavy v podmanivé, choreograficky propracované zážitky, kde se prolínají umělecká díla, prostory a události. V této živé expozici tanečníci vtahují návštěvníky do prostoru, který dýchá a reaguje na jejich přítomnost. Stěna se pohybuje, jako by tančila, věž šeptá příběhy a filmy se objevují a mizí jako vzpomínky. Do 25. 5., Haus der Kunst, Mnichov.

OSVOBOZENÁ PLASTIKA

Třetí z cyklu výstav „Pedagog a jeho žáci“, které v Galerii Portheimka mapují terén současného umění skrze výrazné postavy vedoucích malířských a sochařských ateliérů na pražské AVU, se aktuálně představuje ateliér Socha 1 (Jaroslav Róna a Michal Cimala). Do 30. 3., The Chemistry Gallery / Galerie Portheimka, Praha.

ETCETERA ART

Galerie a aukční dům Etcetera Art se začátkem dubna přesouvá do nových výstavních prostor na Smetanově nábřeží 8. Zahajovacím projektem bude skupinová výstava s názvem Na to je čas, na niž byli přizváni Margita Titlová Ylovsky, Milena Dopitová, Dita Pepe, Jana Bernartová, Otis Laubert, Tomáš Hrubiš, Vladimír Kiva Novotný a Michal Kříž. V oddělené druhé galerii představí site specific instalaci David Možný.

TOVE STORCH / LASHESES

V Kodani žijící umělkyně je známá především svými inovativními sochami, které stírají hranice mezi materialitou, formou a symbolikou. Důležitou roli u ní hraje také zájem o fungování dualistických vztahů mezi pevností a křehkostí materiálů, stejně tak tvarů a prostoru. V České republice se představuje úplně poprvé, a to v Domě umění v Českých Budějovicích, do 16. 3.

POETICS OF ENCRYPTION

Více než tři desítky umělců a umělkyň reagující na naši rostoucí nevědomost a bezmoc vůči fungování digitálních technologií. Projekt uznávaného kurátora Nadima Sammana vychází z jeho stejnojmenné publikace, jejíž český překlad galerie také připravila. Výstava vloni zaznamenala značný ohlas v Berlíně a Kodani. Do 11. 5., Galerie Rudolfinum, Praha.

PRAVOSLAV RADA / OŽIVENÝ PŘEDMĚT

Výstava akcentuje vliv loutkového divadla a filmu na figurální plastiku českého keramika a sochaře, přičemž ukazuje, jak se každodenní předměty mohou proměnit v živé umělecké objekty. Do 30. 11., Mezinárodní muzeum keramiky, Bechyně.

K. O. V. 2007—2023

Galerie UM u příležitosti 140 let od vzniku UMPRUM uvádí výstavu věnovanou nedávné minulosti Ateliéru K. O. V., kdy jej vedla významná umělkyně a designérka Eva Eisler. Představuje nejen její tvorbu, ale i práci studentek a studentů ovlivněných její pedagogickou činností. Do 29. 3., Galerie UM, Praha.

Milán: milovat umění

Zapomeňte na klišé o Miláně jako o metropoli módy.

Italská mekka designu nabízí mnohem víc především pro ty, kdo hledají inspiraci v umění, architektuře a kreativním světě. Milán je jako živoucí galerie, kde se historické paláce potkávají s avantgardními instalacemi a kde ulice dýchají historií i současným uměním.

Na rozdíl od Říma nebo Benátek se nevnucuje svou krásou. Nenabízí dramatické výhledy na řeku ani barokní náměstí plná zdobnosti. Milán chce, abyste ho objevovali postupně. Stačí se nechat vést jeho ulicemi a narazit na skryté architektonické skvosty, umělecké poklady a nečekané zážitky.

TEXT Ilona Mančíková FOTO archiv institucí

UMĚNÍ, KTERÉ FORMUJE BUDOUCNOST

Pokud vás zajímá současné umění, zamiřte do Fondazione Prada ❹, fascinující architektury s rukopisem Rema Koolhaase, kde umění, architektura a filozofie splývají v jeden celek. Aktuálně zde probíhá výstava Preserving the Brain ❺ propojující umění a neurovědu. Již 3. dubna ji nahradí velká přehlídka německé fotografie 20. století Typologien.

Další must-see je Hangar Bicocca ❼ (foto z loňské výstavy Jean Tinguely), industriální prostor přeměněný na jednu z nejvýznamnějších evropských galerií současného umění. Kromě monumentálních instalací permanentní kolekce Anselma Kiefera je tu právě k vidění výstava libanonského umělce Tareka Atouie, na podzim se tu zastaví velkolepá přehlídka americké fotografky Nan Goldin, která právě probíhá v Berlíně (viz str. 146).

Pokud chcete vidět, kam směřuje progresivní umění, navštivte Fondazione ICA Milano. „Umění není jen o minulosti. Dnes je klíčem k porozumění naší současnosti,“ říká její ředitel Alberto Salvadori. Koncem března zde bude zahájena výstava Jaspera Morrisona — Lightness

of Things ❻, kterou inicioval mecenáš této neziskové instituce Piero Gandini a vznikla pod kuratelou Salvadoriho. Morrison se ve své tvorbě vždy zaměřoval na objekty a jejich schopnost přirozeně se začlenit do prostředí, aniž by na sebe strhávali pozornost. „Skutečná hodnota objektů je v přirozenosti, s níž se stávají součástí každodenního života,“ říká Morrison.

Unikátní spojení fotografie a designu pak nabízí La Casa Museo di Ettore Molinario e Rossella Colombari ❶. V bývalé továrně na stříbro představuje veřejnosti jednu z největších privátních sbírek fotografie ❷, ale také ikonická díla Gia Pontiho, Carla Mollina nebo Carla Scarpy.

Pozornosti milovníků umění by neměla uniknout ani Fondazione Luigi Rovati, impozantní privátní sbírka otevřená veřejnosti, která nadchne kolekcí etruského umění i díly věhlasných umělců jako Alberto Giacometti, Pablo Picasso, Lucio Fontana. Muzeum navrhl

architekt Mario Cucinella, známý svým přístupem k udržitelné architektuře a ekologickému designu.

DESIGN, KAM SE PODÍVÁŠ

Pokud vás zajímá design, nesmíte minout Triennale di Milano — kulturní centrum mapující propojení designu, architektury a vizuální kultury, a věhlasný Salone del Mobile (8.—13. 4.), během nějž město doslova pulzuje a praská ve švech. Na největším veletrhu designu na světě loni David Lynch představil projekt Interiors. A Thinking Room. Letos se chystá Paolo Sorrentino s instalací La Dolce Attesa, která by měla být metaforou čekání jako prostoru mezi přítomností a budoucností.

Kromě hlavního veletrhu v Rho Fiera se vyplatí navštívit čtvrť Brera, via Durini a via Monforte, kde najdete showroomy značek jako Flos, Minotti, Kartell, Cassina, B&B Italia

nebo Boffi. Oblíbenou součástí je také oblast via Tortona.

Procházet se Quadrilatero della Moda (Via Montenapoleone, Via della Spiga, Via Sant’Andrea, Via Manzoni) znamená být v epicentru světového luxusu. Pokud hledáte něco víc než jen módní domy, zamiřte do 10 Corso Como — butik a galerie v jednom, Antonia Portrait — avantgardní concept store, Issey Miyake Store — futuristický prostor plný revolučního textilního designu nebo do Atelier Setchu japonského návrháře Satoshiho Kuwaty.

ZA LEONARDEM, MICHELANGELEM

I SOUČASNÝMI MISTRY

Může se stát, že patříte do nevelké skupiny lidí, kteří se do Milána vydávají úplně poprvé. Pak kromě výše uvedených tipů nesmíte

vynechat následující... Začněte u ikonických míst, kde umění formuje identitu města. Leonardova Poslední večeře v klášteře Santa Maria delle Grazie je mistrovské dílo, které ohromí nejen svou atmosférou, ale také tím, jak precizně zachycuje emoce. Počet návštěvníků je přísně omezený, proto si vstupenky rezervujte dlouho dopředu.

Odtud se vydejte k ikonické stavbě Duomo di Milano — jedné z nejvelkolepějších gotických katedrál na světě. Největší zážitek? Vyjít na střechu a procházet se mezi kamennými věžičkami s výhledem na panorama města.

A možná vás překvapí, že uvnitř se ukrývají největší varhany v Itálii s 15 800 píšťalami.

Hned vedle se nachází Palazzo Reale, kde aktuálně probíhá retrospektiva George Hoyningen-Huene: Glamour e Avanguardia, mapující vývoj módní fotografie, a výstava Da Cindy

Sherman a Francesco Vezzoli, která redefinuje vizuální estetiku médií a identity.

Další dominantou slavného náměstí Piazza del Duomo je Museo del Novecento s nepřehlédnutelnou fasádou z třicátých let.

Galleria Vittorio Emanuele II je architektonickým klenotem propojujícím Piazza del Duomo s Teatro alla Scala. Tato ikonická pasáž z 19. století je nejen domovem luxusních butiků jako Prada, Gucci, Moncler, Louis Vuitton, ale najdete tu také historický obchod s klobouky Borsalino a několik legendárních podniků: Cracco – restaurace slavného Carla Cracca, kde se italská tradice snoubí s moderní gastronomií. Camparino ❽ – bar, v němž se zrodil ikonický aperitiv Campari, nově zrekonstruovaný s rukopisem architekta Piera Lissoniho. Savini 1867 — historická restaurace, kde večeřel i Giuseppe Verdi. Marchesi 1824 — jedna

z nejstarších kaváren a cukráren v Miláně, která loni oslavila 200 let.

Jen pár kroků odsud stojí La Scala, svatostánek opery, který od roku 1778 patří mezi nejprestižnější operní domy světa.

Další zastávkou může být Castello Sforzesco, renesanční pevnost, jež dnes ukrývá několik muzeí včetně mistrovského díla Michelangela — Pietà Rondanini.

Milán odměňuje ty, kdo mu věnují čas.

Ať už vás pohltí umění, design, architektura, nebo jen atmosféra elegantních kaváren a pulzujících čtvrtí, jedno je jisté — tohle město si nakonec zamilujete. →

Architekt, art director a designér Piero Lissoni v Miláně žije a pracuje.

Poslední únorový den jsme si s ním během oběda povídali mimo jiné o tom, co má na tomto městě rád, čím ho nepřestává udivovat a co by si žádný návštěvník Milána neměl nechat ujít.

IM Piero, jak vypadá tvůj pracovní den, když jsi v Miláně?

PL Pokud mi to počasí dovolí, jdu do studia pěšky. Jakmile překročím práh bytu, první půlhodinu mě nikdo neruší — to je můj čas na noviny na iPadu. Pak už den může začít kávou, vždycky macchiatem se sójovým mlékem. Následují revize projektů v ateliéru nebo schůzky s klienty, ať už osobně, nebo online.

IM Máš oblíbenou kavárnu na snídani nebo to střídáš?

PL Pokud nesnídám doma, chodím do Fioraio Bianchi — je blízko studia a spojuje dvě věci, které mám rád: květiny a kávu. Někdy zajdu i do Radetzky.

IM A co oběd?

PL Když mám hodně práce, stačí mi sendvič ve studiu. Pokud mám víc času, chodím k přátelům do Rigola na Largo Treves.

IM Kdybys měl vzít přítele na večeři a ukázat mu pravý Milán, kam bys ho vzal a proč?

PL Záleží na situaci, možností je spousta — od zmíněného Rigola přes Langosteria Bistrot až po malou pizzerii, kam turisté vůbec nechodí, protože tam mluví pouze italsky. Nebo třeba Torre di Pisa, kde mám pocit, jako bych se ocitl v časové kapsuli. A pak jsou tu sofistikovanější restaurace jako Oldani, Cracco nebo Da Vittorio… Milán nejde zredukovat na jednu nebo dvě možnosti, vždycky záleží na náladě a na tom, co chceš zažít.

IM Je v Miláně nějaké tajné místo, které bys doporučil?

PL Zahrada Verziere.

IM Kdybys měl někomu doporučit muzeum nebo galerii, kterou by neměl vynechat, která by to byla?

PL Těžké vybrat jen jednu, ale Pinacoteca di Brera je rozhodně výjimečné místo.

IM Představ si dokonalý den v Miláně, bez povinností. Co bys dělal od rána do večera?

PL Procházel bych se, dal si kávu v centru — buď v Sant Ambroeus, nebo v Marchesi — a pak pokračoval dál a díval se kolem sebe. Možná bych navštívil baziliku svatého Ambrože, kousek milánské historie, ale někdy mi stačí jen vstoupit do nádvoří Národní knihovny Braidense. Pak bych si sedl na toast do Radetzky a u toho si četl noviny.

IM Jaká výstava v Miláně, tě v poslední době opravdu oslovila?

PL Ugo Mulas v Palazzo Reale.

IM Je ve městě nějaký kout, který považuješ za umělecké dílo pod širým nebem?

PL Klášterní dvůr u Santa Maria delle Grazie — s krásnou fontánou, ze které tryská voda z úst bronzových žab. ●

SUVENÝRY

❶ KLOBOUK BORSALINO

Ručně šité klobouky od značky Borsalino založené v roce 1857 v Alessandrii nedaleko Milána. Flagship store, Galleria Vittorio Emanuele II, 92.

❷ SADA NA KRÁJENÍ LANÝŽŮ LORENZI MILANO

Ručně vyráběné suvenýry z exkluzivních materiálů od tradiční milánské značky. Z obchodu na Piazza F. Meda 3 si můžete odnést tuto praktickou sadu za 1 605 €.

❸ ČOKOLÁDOVÉ BONBÓNY MARCHESI 1824

Assorted Cremini, 12 ks.

Delikátní, nejen čokoládové ❹ výrobky prestižní milánské cukrárny koupíte např. v obchodě na Via Monte Napoleone 9.

❹ KABELKA UP TO YOU ANTHOLOGY

Značka, kterou založil Lorenzo Gavazza, nabízí luxusní kabelky navržené renomovanými architekty a designéry. Mai felt L od Nendo pořídíte za 270 €.

❺ MOKA ALESSI

Nezbytnost, bez níž se neobejde žádný Ital. Moka konvička, Alessandro Mendini, Alessi, 45 €.

PETR HAJDYLA

Nádherná vůně hořícího ega

The Chemistry Gallery Hala 40, Holešovická tržnice Praha

Výstava: 7. 3. - 20. 4. 2025

thechemistry.art ig/thechemistrygallery

Podobá se život závodní dráze? A je skutečným vítězem ten, kdo dorazí do cíle první? Na tyto existenciální otázky hledá odpověď Petr Hajdyla ve své rozsáhlé sólové výstavě „Nádherná vůně hořícího ega”.

Zamýšlí se nad lidskými ambicemi a cíli, které si sami vytyčujeme. Překvapivě zjišťuje, že skutečným vítězem závodu života není ten, kdo první protne cílovou pásku, ale ten, kdo si umí vychutnat okamžiky zpomalení. Autor diváka zastavuje na pomyslné závodní dráze a obrací pozornost k pomíjivosti lidského života. Právě uvědomění si vlastní konečnosti se stává klíčem k osvobození od lidského závodění, které je poháněno egem.

Ostravský rodák tvořící v bývalé vojenské továrně, kterou dodnes střeží armáda, si vybudoval silnou pozici na česlké umělecké scéně. Přestože je jeho ateliér přístupný pouze po předchozí domluvě, jeho výstavy jsou vyprodané a jeho díla figurují v řadě sbírek současného umění. Nezaměnitelný rukopis si získal především díky unikátní technice malby a odvážné práci s barvou.

Vernisáž výstavy proběhne 6. 3. 2025 od 18:00 do 22:00 v The Chemistry Gallery v Hale 40 Holešovické tržnice. Výstava potrvá do 20. 4. 2025.

Foto: Vojtěch Veškrna

SHOWROOM

VENN Boom korejských kosmetických značek nebere konce. Na pultech obchodu Ingredients se objevilo další žhavé zboží této provenience, a to měsíční omlazující kúra Regenerative 10B-EXO EGF Ampoule. Každá ampulka obsahuje deset miliard exosomů získaných z kořene a plodů ženšenu, pupečníku asijského, pelyňku a pohanky s obnovujícím a omlazujícím účinkem, který umocňuje veganský kolagen, patentovaná složka Compound K a stabilizovaný epidermální růstový faktor v nejvyšší možné koncentraci.

LOEWE Kabelka Flamenco od španělské značky Loewe ve velikosti medium je ideální na každodenní nošení. Je vyrobená ze superjemné jehněčí kůže a nám se nejvíc líbí v pastelovém odstínu žluté. Dá se nosit na několik způsobů — na řetízku přes rameno nebo v ruce jako clutch.

CHANEL Francouzský módní dům představuje novou generaci rtěnky ROUGE

COCO s hydratačním komplexem a kaméliovými ceramidy. Lehké složení s více než 80 % přírodních ingrediencí zajišťuje péči, komfort a syté saténové odstíny. Snadná aplikace umožňuje perfektní vzhled rtů během několika sekund, který vydrží po několik hodin. Upozornění: rtěnka je pouze slíbatelná!

LENOVO YOGA TAB PLUS je navržen pro maximální kreativitu a efektivitu. Se zabudovanou AI, procesorem Qualcomm, 12,7" barevně kalibrovaným displejem, dlouhou výdrží baterie a špičkovým zvukem zvládnete každý úkol včas. Stylový vzhled tabletu podtrhuje moderní design v nadčasových barvách.

od

„Žluté stránky“ dolCevity vás elegantně provedou nepřeberným množstvím novinek ze světa módy, kosmetiky, interiérových doplňků i techniky. S námi vaše kroky naberou vždy ten správný směr.

WATERDROP Kvalitní pitný režim začíná u kvalitního nápojového skla. Pokud budete mít stále po ruce rýhovanou karafu a sklenice waterdrop® z borosilikátového skla, jste na nejlepší cestě ke zdravějšímu a potažmo i šťastnějšímu životu. waterdrop.cz

KITCHENAID Legendární kuchyňský robot je vlajkovou lodí značky od roku 1919. Výkonný, stabilní, univerzální, ovšem designově zcela neobvyklý je kuchyňský robot Artisan 5KSM180, limitovaná edice Evergreen. Nádherný designový kousek, postavený na kontrastu materiálů a symbióze barev. Robot v tmavě zelené barvě je doplněn mísou vyrobenou z tmavého ořechového dřeva. Prodává Potten & Pannen.

DIOR Březnové počasí je na sluneční paprsky ještě velmi skoupé, to ale neznamená, že by vaše pleť měla blednout a čekat na letní dovolenou na Jadranu. Získejte krásné letní opálení bez námahy. Dior Forever Nude Bronze prozáří pleť, dodá jí projasnění nebo matný bronzový nádech. Odolný pudrový bronzer s 95 % přírodních ingrediencí obsahuje komplex „Tan Beautifyer“, kyselinu hyaluronovou a vitamin C pro svěží, dlouhotrvající efekt. Stačí jen nanést a jít.

MODERNISTA Objevte kouzlo českého kubistického designu se šestibokou dózou s víkem, jedinečným uměleckým dílem navrženým architektem a designérem Pavlem Janákem (1882—1956). Tato dóza představuje vrchol kubistické keramiky a je dokonalým příkladem Janákova mistrovství v práci s geometrickými tvary a dekorativními prvky. modernista.cz

FLEXFORM Sedací systém Camelot navrhl Antonio Citterio v souladu se standardy pokročilé modularity a pohodlí. Pohovka umožňuje vysoce personalizované konfigurace díky možnosti kombinovatelnosti modulů a sladění materiálů. „I vizuálně tato pohovka okamžitě vyvolává pocit pohodlí. Polštáře jsou podepřeny vnější trubkovou konstrukcí a právě to dodává produktu jeho charakter,“ řekl italský designér.

ARTHOUSE HEJTMÁNEK Pražský aukční dům a rodínná galerie pořádá v tomto roce dvě online aukce. Ta první se uskuteční 26. 3. od 17 hodin a kromě tohoto konkrétního obrazu Řecký chrám (1920, olej, plátno, 105 × 121 cm) od Josefa Píseckého, jehož vyvolávací cena je 5 000 Kč, v ní můžete svou sbírku rozšířit jak o obrazy, grafiky a sochy, tak o jedinečný nábytek a další užité objekty. Manželé Hejtmánkovi se od roku 2012 zabývají převážně nákupem, prodejem a posuzováním uměleckých předmětů. Za tuto dobu se zařadili na seznam prvních třech nejúspěšnějších aukčních domů v České republice. Mezi rekordní položky bezpochyby patří obraz Mikuláše Medka, Akce I (Vajíčko), který se podařilo prodat za 57 milionů korun, což z něj činí nejdražší obraz poválečného českého umění, nebo obraz Oskara Kokoschky, Praha, vydražený za 42 milionů korun. Mimo výtvarné umění zaujímají přední pozici v prodeji starožitností a designu. Arthouse Hejtmánek sídlí v domě ze 17.  století v pražské Bubenči. arrthousehejtmanek.cz

ARTEK Začíná rok velkolepých oslav 90 let od založení finské značky. Nabídne kolotoč speciálních kolekcí a akcí, jež připomenou trvající odkaz čtyř mladých zakladatelů firmy, jimiž byli Aino a Alvar Aaltovi, Maire Gullichsen a Nils-Gustav Hahl. Jako první byla představena spolupráce Artek + Moomin, která zahrnuje limitovanou edici stoličky Stool 60 Celebration a skříňky Cabinet 250 Celebration zdobené kresbami oblíbených Mumínků.

PHILLIPS Televizor Ambilight TV 4K přináší zápasy přímo k vám domů. Přetvořte svou pohovku na nejlepší místa na stadionu s elegantní OLED819 Ambilight TV, která vás nadchne realistickým obrazem a silným zvukem. Záře funkce Ambilight ještě zvýší dojem velikosti a umožní vám ponořit se do zážitku.

PRADA Futuristické brýle z dámské přehlídky Prada na jaro a léto 2025 vypadají jako vystřižené ze sci-fi filmu. Aerodynamický tvar poskytuje stoprocentně panoramatický výhled bez obvyklého přerušení uprostřed. Vyrabějí se v několika barevných provedeních a v létě dodají i jednoduchému outfitu nezaměnitelný šmrnc. od

BY FEMME Inovativní krém FORCE CUTTER® CREAM × BODY MAKE 4D spojuje pokročilé biotechnologie a účinné aktivní látky, které cílí na zpevnění pokožky, redukci tukových buněk a podporu přirozeného metabolismu. Díky své unikátní receptuře proniká hluboko do tkání, kde stimuluje proces lipolýzy a podporuje mikrocirkulaci, čímž pomáhá formovat tělo a zlepšovat jeho kontury. V jediném produktu zaměřeném na formování postavy se spojuje efekt posílení svalů, odbourání celulitidy a otoků i péče o strie. Další informace o produktech péče o tělo a inovativních výživových doplňcích najdete na byfemme.cz.

Na délku má Terramar 4,5 metru, na výšku pouhého půl druhého metru. Siluetu šelmy na čtyřech kolech podtrhují 18, 19 nebo 20” kola v atraktivním designu, ale především pak osobitý světelný podpis s motivem tří trojúhelníků. Uprostřed mezi zadními svítilnami je umístěno osvětlené logo CUPRA, které doplňuje osvětlený název Terramar. I díky tomu vůz v provozu rozhodně nepřehlédnete. Jak je u této značky zvykem, paleta vnějších laků je unikátní. Konkrétně u Terramaru je na výběr z devíti odstínů, z toho dvou matných. Šedá Enceladus skvěle doplňuje bronzové akcenty a extrémně jí to sluší v kombinaci s tmavě modrým interiérem Deep Ocean, který zahrnuje skořepinová sedadla čalouněná umělou kůží ve spojení s tkaninou na prostředních sedacích plochách, která je vyráběna ze 100% recyklovaného vlákna SEAQUAL® YARN získávaného zpracováním plastového odpadu posbíraného na plážích,

Vzpomínám si na první návštěvu historického okruhu

Terramar u městečka Sitges, nějakých 35 kilometrů od Barcelony. V roce 1923 šlo o teprve třetí oficiální trať v Evropě. Na rozdíl od dobové konkurence v podobě Monzy nebo americké Indianapolis se Terramar nikdy neproslavil. Později se stal testovacím okruhem a proslul snad jen famózní klopenou zatáčkou, na jejíž vrchol se snažil pár měsíců po mně vyšplhat i James May v jedné z epizod The Grand Tour. Teď však bude žít jméno ikonické trati v novém modelu značky CUPRA. Historický odkaz symbolicky předznamenává novou kapitolu španělského brandu, který proslul lákavým designem, rebelskou náturou a důrazem na sportovní svezení. Právě na Terramaru se vozy CUPRA testovaly, takže volba jména byla jasná. Od roku 2018 už značka prodala 700 tisíc vozů. Se zahájením prodeje Terramaru však CUPRA míří výš. Mnohem výš.

Sportovní DNA, kukuč plný emocí a nově

také luxusní image. S modelem Terramar totiž CUPRA dospívá a vrhá se do boje

o nejrychleji rostoucí segment v Evropě.

V nabídce nechybí ani verze eHybrid s výkonem 272 koní a čistě elektrickým dojezdem až 100 km.

Čtyři a půl metru délky díky moderní platformě nabízí spoustu místa v interiéru. Kufr pojme přes 500 litrů a můžete ho zvětšit až na 602 litrů díky posuvným zadním sedačkám. Vůz je v závislosti na motorizaci k dispozici s pohonem předních nebo všech kol.

Atmosféru interiéru umocňují tři barevné verze — Deep Ocean, Moon Light a High Canyon. Všechny varianty sedadel mají reliéfní logo CUPRA na opěrce hlavy a prošívání v barvě mědi, které ladí s rámečky výdechů

ventilační soustavy, ozdobným obložením na výplních dveří a ozdobnými prvky ve stejné barvě.

Milovníci geometrických tvarů už dávno vědí, že pro vozy CUPRA jsou typické trojúhelníky. Ty najdeme na vnějším i vnitřním designu, ale napřklad i ve vzorech vnitřního osvětlení, výplních dveří nebo čalounění skořepinových sedaček.

Interiér je orientovaný na řidiče, středová konzole je k němu mírně pootočená a na první pohled zaujmou typické měděné akcenty nebo 12,9” displej informačního a zábavního systému, který doplňuje 10” digitální „kapličku“ přímo před sportovním CUPRA volantem. v oceánech, mořích a ústích řek. Terramar má ale v rukávu ještě jeden vodní trumf. CUPRA totiž rozšiřuje svou spolupráci se značkou De Antonio Yachts odhalením 100% elektrické lodi E23 Terramar inspirované novým modelem vozu. CUPRA uvedla také svou novou „kapsulovou kolekci“, která vznikla ve spolupráci s legendárním Pohárem Ameriky. Nová řada oděvů a doplňků zrcadlí vliv největšího jachtařského závodu na světě. Jachta E23 Terramar je plně elektrická, silniční Terramar ovšem nabízí hned pět pohonů na základě tří různých technologií a poskytuje široký výběr i vynikající jízdní dynamiku. TSI (zážehové motory), eTSI (mild hybridní jednotky) a nová generace plug-in hybridních systémů (eHybrid) pokrývají rozsah nejvyšších výkonů od 150 do 272 koní. Všechny vozy jsou exkluzivně vybaveny dvoustupňovou převodovkou DSG a sportovním podvozkem bez ohledu na variantu pohonu. Vrcholem jsou Terramar VZ (Veloz) s 265 koňskými silami a již zmíněný eHybrid, který kombinuje zážehový motor TSI a elektromotor. Tato varianta je k mání ve výkonových verzích 204 a 272 koní.

PŘEDPLATNÉ

Roční předplatné časopisu

10 čísel za cenu 1 290 Kč + váza z kolekce Marika od značky KLIMCHI v hodnotě 2 690 Kč.

VÁZA MARIKA

Ladné křivky kolekce Marika české sklářské značky KLIMCHI proměňují tuto křišťálovou vázu v designový kousek, který je pozoruhodný právě svou jednoduchostí. Její čistý tvar, ručně foukaný z velmi jemného bezolovnatého křišťálu, nechává vyniknout různým barevným variantám. Kromě odstínu Crystal a Aquamarine je k dostání ve verzích Rosaline, Beryl nebo Smoke. Krásně odráží světlo, neobsahuje olovo a je ideální pro vaše čerstvě řezané květiny. Vázu lze samozřejmě sladit s dalšími kousky z kolekce.