S hostujícím šéfredaktorem
Janem Kalábem o street artu, galeriích, Praze, Rio de Janeiru a umělcích, které stojí za to sledovat.
„Kvalitní spánek do našeho života vnáší rovnováhu a harmonii.“ KAREL VÁGNER
podle návrhu české designérky a architektky Báry Škorpilové z ateliéru MIMOLIMIT
www.pots.cz
030—v zajetí „ismů“ slovníček dějin umění v díle současných designérů
038—Ricardo Kimaid Jan Kaláb hovoří se svým brazilským galeristou
044—poklady naší vlasti hudba se prolíná s pozoruhodnými artefakty v nové edici pop upu Má vlast
050—putování tradiční andské kamenné oltáře se zrcadlí v tvorbě Cristiána Mohadeda
V litografické dílně Říční 1911 cítíte terpentýn a nostalgii starých časů.
060
Vilu Planchart navrhl Gio Ponti jako oslavu umění a lásky.
068—umělci sobě kde se rodí talent budoucích umělců
076—zasadit dům pravdivý dům, kterému bude slušet stárnutí
080—build news jak vypadají muzea budoucnosti
082—„nejdřív jsem řekl ne“ spolupráce Ronana Bouroulleca a Issey Miyake naštěstí nakonec vznikla
086—pánové, ozdobte se! mužské šperky v nové kolekci Louis Vuitton
106—sole art současné české umění na podrážkách tenisek PÁR
112—bytová galerie nahlédněte do kosmopolitního bytu v centru Lisabonu
118—krotitelka hluku navštívili jsme mnichovskou vilu designérky a umělkyně Marie Aigner
122—news z veletrhů designu přímo do vašich obýváků
132—velká porce radosti nová gastronomická oáza na pražských Vinohradech
134—uličníci setkejte se se slavnými umělci na ulicích světových metropolí
140—pochutiny Popradu vietnamská restaurace Pho King uprostřed haluškového mámení v Popradu
124
S Honzou Kalábem vyrážíme na prohlídku jeho Prahy.
088
144—poslední surrealista epické dílo Jana Švankmajera a jeho ženy Evy k vidění v Kutné Hoře
148—všichni kupují umění poradíme vám, do jakých obrazů se vyplatí investovat
158—mix vaše pravidelná dávka kulturních tipů
170—must-read 13 jak umělecká inteligence ovlivňuje typografii?
„Cele se poddej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš.“
Jan Švankmajer, surrealista
šéfredaktorka Lenka Šubrtová
hostující šéfredaktor
Jan Kaláb
kreativní ředitel Jan Králíček
art director Petra Roubalová
editorka Tereza Finková
vedoucí redaktor architektura & design Adam Štěch
redaktoři
Václav Rybář Renata Koblicová
sociální sítě instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
autoři
Petr Volf, Eva Maceková
fotografové
Braňo Šimončík, Gustavo, Malheiros, Filip Beránek, Adam Štěch, Francisco Nogueira, Matej Hakár, Studio Flusser, Petr Karšulín
TISK
Tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 -Letňany
DISTRIBUCE
PNS a.s.
VYDAVATEL
Miloš Štěpař
New Look Media, s. r. o.;
Apolinářská 3 120 00 Praha 2
SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz
REGISTRACE
MK ČR E 13511, ISSN 1213 -7502
Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96
obchodní ředitelka Michaela Hromádková michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
manažerka distribuce, výroby a logistiky Monika Matějková monika.matejkova@newlookmedia.cz
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 436/3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
prodejní cena 120 Kč / 5,59 €
vychází
5. 3. 2024
lš Ahoj Honzo, tady Lenka, volám z časopisu Dolce Vita s nabídkou na spolupráci.
jk Aha, jasně, co byste chtěli a jak velký nebo kam?
lš No asi tak 22 × 28 cm.
jk Hm...
lš A okolo 168 stránek.
jk Cože?
lš Byl bys naším hostujícím šéfredaktorem a ujal se březnového vydání věnovanému umění?
jk Já? Aha, tak to je pecka, jasně, rád. Co to vlastně znamená?
lš Náš hovor pokračoval už osobně na vernisáži v galerii Kodl a později v redakci. Výsledek držíte právě v rukou a mně i celému týmu Dolce Vity bylo opravdu potěšením spolupracovat s předním českým výtvarníkem Janem Kalábem. Nechá vás nahlédnout do svého světa, míst, která má rád, představí umělce, kteří ho baví, a vezme vás na výlet do Brazílie, kde se jeho díla těší velké oblibě, v naší fashion story zase skvěle sekundují předním módním domům. Byl dochvilný, organizovaný, pečlivý, otevřený a utvrdil mě v tom, že talent násobený pílí a seberozvojem vede k mnohem silnějšímu výsledku a přináší hodnotu, do níž chcete investovat. Už Edison tvrdil, že talent je jen jedno procento úspěchu, zbylých devadesát devět je pot a dřina. (Proto nosí Honza rád trička.) Březnové vydání vás zve k investicím do kvality, která přetrvá, dívání se kolem sebe, vnímání souvislostí a umění radosti z krásy.
jk No a já bych dodal, že mi bylo potěšením zkusit si na chvíli pracovat jako šéfredaktor a spolupracovat se všemi v redakci. Doufám, že vás toto „umělecké vydání“ Dolce Vity bude bavit a inspirovat.
šéfredaktorka Lenka Šubrtová (lš)
CONNERY SEATING SYSTEM | RODOLFO DORDONI DESIGN
TORII ARMCHAIR | NENDO DESIGN
BOTECO COFFEE TABLE | MARCIO KOGAN / STUDIO MK27 DESIGN
Jedním tahem vznikla tato jednohubka z pera malíře Pabla Picassa. Krásná, vtipná, zkrátka ideální skica Kůň a trenér z roku 1920 uvádí naše artové vydání, aneb, jak řekl průkopník kubismu, „Smyslem umění je smýt z našich duší prach každodenního života.“
servis repro z knihy Picasso’s One-Liners, Susan Grace Galassi
(1978)
Výtvarník a umělec, jehož tvorbu charakterizují zářivě barevné, abstraktní vzory organických tvarů v různých formách včetně obrazů, soch, instalací a murálů. Pod jmény Cakes, Splash a především Point se už v 90. letech proslavil jako autor nezaměnitelných graffiti a street artu. Absolvent pražské Akademie výtvarných umění a „školy života“ ve vysočanské
Trafačce vystavoval v Praze, Berlíně, Manchesteru, Rio de Janeiru, Moskvě nebo Šanghaji.
Symmetry of Soft Parts 823 akryl na 9 plátnech, 150 × 200 cm, 2023
August Afterglow akryl na plátně, 140 × 95 cm, 2020
Glowing Ellipse 623 akryl na reliéfním plátně, 100 × 70 × 21 cm, 2023
Opening Portal to Void 723 (Turgoise) akryl na plátně, 120 × 150 cm, 2023
„Mé obrazy odkazují na hmotný svět, ale nesnažím se zachytit nic hmatatelného. Spíše se snažím vytvořit něco, co v našem světě ještě neexistuje, a vizuálně projevit jeho podstatu. Někdy jsou tvary tekuté a evokují biologické formy, zatímco geometrické tvary mohou vyvolávat myšlenky na makrokosmos. Nejdůležitější pro mě je, nakolik můj výtvor ztělesňuje podstatu vesmíru.“
Jan KalábPrávě jste se stali majiteli jedné ze čtyř reprodukcí děl Jana Kalába.
Sbírejte dál…
text Lenka Šubrtová, foto archiv značek
Příběh ikonických kolekcí luxusních kožených doplňků Montblanc bude v nadcházející sezóně doplněn o nové pastelové barvy evokující harmonii přírody. Elegantní a prostorná taška z kůže s motivem kůry stromu pojme řadu nezbytných pracovních věcí a smluv, které jste právě podepsali.
Investiční makléři doporučují nečekat na lásku na druhý pohled. Vaše výdělky svěřte renomovaným značkám a designérům, potěšení bude oboustranné.
Samostatně stojící umyvadlo navrhl pro značku Antoniolupi Giorgio Rava. Je vyrobeno výhradně z přírodního kamene, kde i tradiční kohoutek zmizí a voda jako by vyvěrá z nitra kamene. Anima Liquida je sošnou úvahou o slepé lidské ambici ovládnout živly a má archetypální tvar křtitelnice.
Malba propojená s kresbou a výstřižky z knih či časopisů je východiskem současného vizuálního rukopisu Tomáše Jetely. Jeho plátna vycházejí ze studia vlastních snů a halucinací, které se mísí s virtuální realitou nevyhnutelně nahrazující skutečnost. Noble Barbarian from the East.
Holandská značka Moooi přináší do interiéru trochu lunární magie lampou z limitované edice Party, která byla vyrobena speciálně na oslavu Roku draka. Kolekce je inspirována klanem silných a podmanivých osobností, jejichž odlévané keramické tváře odrážejí naši fascinaci tajemstvím.
Již 70 let od úspěšného zahájení výroby prvních náramkových hodinek slaví značka Prim limitovanou edicí Spartak Respekt v počtu pouhých 12 kusů. Model s mechanickým strojkem s ručním nátahem má elegantní pouzdro z bílého zlata a sametový povrch číselníku je pozlacený růžovým zlatem.
Vrásky z lásky i ze starostí nad klíčovou investicí vyřešíte v Ingredients. Nové revoluční Queen Serum značky Omorovicza dokáže podle klinických testů zmenšit hloubku vrásek během pouhých třiceti minut po aplikaci! To díky výtažkům ze středomořských mikrořas a lístkům engelhardie.
Louis Vuitton povznesl tradiční japonský uzlík do ruky na ikonu jménem Atlantis. Poddajná multifunkční kabelka má dobrodružného ducha a univerzální styl. Je všestranná a snadno se promění z klasického doplňku v elegantní kousek pro výjimečné příležitosti.
Své originální myšlenky svěřte papíru. Limitovanou edici sešitů pro značku tam & zpět navrhla malířka a ilustrátorka Martina Musilová a vám poskytne 80 prázdných stran k naprosté svobodě tvořit. Geometrické kompozice ve vibrujících barevných paletách na stole nepřehlédnete.
Paprsek uvnitř svítidla Bomma Flare magicky osvětluje minimalistickou a elegantní křišťálovou tyč. Nová kolekce navržená Kateřinou Handlovou vzdává hold tradičním sklářským technikám a umožňuje vytvářet výrazné světelné instalace v různorodých prostorech.
Vysoce účinná a komplexní péče proti stárnutí pleti: redukuje vrásky, navrací pevnost, rozjasňuje.
Designér Oscar Olsson vytvořil úžasný vertikální nástěnný gramofon s názvem TT-90 System. Minimalistický design, který je obnažen na nejdůležitější prvky, má elektronicky řízené rameno z uhlíkových vláken a gumové obaly minimalizující vibrace. Můžete ho synchronizovat s chytrým telefonem pro mobilní ovládání.
Oblíbenou značkou Jana Kalába je americký urban brand Rag & Bone. Nabízí kvalitně zpracované oblečení pro muže i ženy pro lehký pohyb i pobyt v městských džunglích. Baví nás krátké kalhoty Irving ušité z žakáru s geometrickým vzorem.
Švédská značka Selahatin povyšuje každodenní rituály na emocionální zážitky. Zkuste bělicí zubní pastu Snowfall, jejíž jemný charakter vám přinese meditativní rituál uklidňující tak, jako je pozorování bílých vloček padajících z noční oblohy.
popart
Familiární symboly konzumní společnosti se v tvorbě korejského designéra Gyuhana Leea stávají popartovými domácími mazlíčky.
Mladá nastupující hvězda současného korejského designu, Gyuhan Lee, našla svou inspiraci ve slavných papírových svítidlech Akari japonsko-amerického sochaře Isama Noguchiho. Lehká, subtilní drátěná konstrukce jako by vznikla v padesátých letech. Výrazná loga fastfoodového řetězce restaurací McDonald's však elegantní design značně narušují. Fungují tu jako kontrastní prvek, který byste si s podobně tvarovaným předmětem jen těžko spojovali. Gyuhan Lee v podstatě přebírá strategie pop-artu a jeho hlavního představitele Andyho Warhola, když staví na odiv konzumní symboly.
foto archiv Gyuhan Lee
v zajetí „ismů“
text Adam Štěchv zajetí „ismů“
Vyznáte se v uměleckých stylech a proudech? Pokud potřebujete trochu napovědět, vytvořili jsme právě pro vás jednoduchý slovníček důležitých uměleckých tendencí a jejich reinkarnace v současném designu. Jak se aktuální progresivní tvůrci inspirují v důležitých moderních ismech?
Strategie výtvarného umění začaly ve velkém pronikat do designu v polovině šedesátých let, v době, kdy se různé alternativní tendence vymezovaly vůči vyspělému kapitalismu a konzumní společnosti. Přišel tzv. radikální design, se kterým dostali designéři, stejně jako výtvarní umělci, možnost předat svým dílem umělecký, politický nebo společenský názor. Židle už nebyla jen židlí, ale nástrojem jakékoli kritiky.
Od té doby kráčí umění hned vedle designu a jejich kroky se čím dál tím častěji
protínají. Umělecké tendence v užitém umění jsou tak dnes v podstatě naprosto běžné. Designér už nemusí nutně splňovat funkcionalistickou mantru „forma sleduje funkci“, ale prostřednictvím svého kritického myšlení může skrze návrhy nábytku vyjádřit svůj postoj a stejně jako v umění stimulovat myšlení společnosti. Vybrali jsme několik současných tvůrců, jejichž námluvy s uměním byly více než úspěšné. Jejich díla totiž beze zbytku reflektují některé tradiční i progresivní umělecké styly a tendence. ⟶
030—058
Fredrik Paulsen rozvíjí performativní tendence ve svém novém projektu Joy.
Umělecké formy, jako jsou performance, akce nebo happening, se staly nedílnou součástí některých současných designérských projektů. Ze své podstaty kladou důraz na procesuální formu vzniku designu a rozměr času. Toho využil ve svém zbrusu novém projektu také Fredrik Paulsen, který ve spolupráci s aukční síní Bukowskis vytvořil kolekci Foundation of Joy pro svou novou značku Joy Objects. Jedná se dohromady o 33 sedacích objektů, které vznikly během 33 dní. Každý den vytvořil Paulsen improvizovaný design židle, již v základu tvoří hliníkové profily doplněné různými alternativními materiály v ad hoc kompozicích. Projekt zároveň vzpomíná na přelomové dílo 100 židlí za 100 dní od Martina Gampera.
naturalismus Pomíjivou krásu světa rostlin konzervuje Marcin Rusak do unikátních pryskyřicových nábytkových solitérů.
Krása starých herbářů a botanických sbírek se v díle Poláka Marcina Rusaka setkává s materiálovými experimenty současného progresivního designu. V roce 2015 začal pracovat s materiálem, který pro svou vizi poetického nábytku sám vyvinul. Flora Temporária je unikátní kompozitní hmota vyrobená z pryskyřice a reálných květin, které se po zalití do materiálu různých barev stanou jeho nedílnou součástí. Designér docílil kompaktní hladké hmoty, která ve svém dekorativním působení připomíná mramor či žulu. Místo abstraktních mramorových žil a prolínajících se barev působí na zrak diváka reálné květiny mnoha druhů, které jako by se v průhledných pryskyřicích zastavily v čase.
Pestrobarevné skleněné objekty Lucii Massari odrážejí odvěkou touhu po umělecké dokonalosti.
Skleněný kabinet Bukolisch se zrodil z fascinace malovanými skříněmi typickými pro Tyrolsko. Tyto kusy nábytku se vyznačují bukolickou malbou a jsou považovány za součást lidového umění. Dnes v sobě tento pojem nese pro benátskou designérku Luciu Massari nostalgii po předindustriální společnosti a dokonalém ornamentálním tradičním řemesle. Ve skleněné skříňce pro značku Vetralia se vrací k vrcholům manýristické tvorby 16. století, kdy se umělci snažili co nejvíce přiblížit genialitě malíře Raffaela. Touha napodobit jeho dílo se pak stala základem pro vznik manýristických tendencí, které záměrně překračují hranici přirozené krásy a pohrávají si s kýčem a maximalizací výsledného účinku.
foto archiv Lucia Massari
V díle designéra Roberta Stadlera se setkává šicí stroj a deštník na operačním stole.
Tímto slavným přirovnáním z knihy Zpěvy Maldororovy od francouzského spisovatele Comte de Lautréamonta by se dala skvěle popsat kolekce interiérových objektů OMG-GMO konceptuálního designéra Roberta Stadlera. Loni ji pro galerii Carwan navrhl a vyrobil ve spolupráci s italskou keramičkou Bitossi. Inspiroval se surrealistickou oblibou v nečekaných spojeních, která záměrně nedávají logiku. Stadlerův surrealismus zde vytváří napjetí mezi detailně modelovanými keramickými objekty zeleniny a ovoce jako jednotlivých prvků, jež tvoří výsledné ironické až absurdní předměty.
foto Filippo TelaroTendence současné postinternetové estetiky dostávají v tvorbě Ryana Deckera bizarní středověký a existenciální náboj.
Postinternet je označení pro umělecké hnutí a kritiku odkazující na společnost a formy interakce, které následovaly po rozšíření internetu. Spadá do něj umění tvořené mimo internetovou síť, které ale vzniká přímo pro prezentaci na internetu. Vyznačuje se zvláštně podvratnou estetikou, která propojuje prvky digitálního světa s realistickým vykreslením reálných materiálů a jejich struktur. Učebnicově ve své tvorbě využívá postinternetové umění americký designér Ryan Decker. V instalaci Feudal Relief pro newyorskou galerii Super House vytvořil diorámu plnou nábytku, osvětlení a předmětů ovlivněných směsicí středověkých motivů a počítačové estetiky.
krajina domovem
Ricarda mi někdy v roce 2011 představil Toz, kamarád a umělec z Ria. Tehdy jsem ještě dělal po ulicích různé prostorové výtvory pod značkou Point, dost jsem maloval graffiti a s obrazy jsem začínal. Na schůzce v jeho tehdejší galerii, která sídlila na konci Copacabany, si Ricardo prohlížel moje pouliční výtvory a upřímně mi řekl, že neví, jak by je mohl ve své galerii prezentovat. Uplynulo asi šest let, moje tvorba se proměnila, já byl zase v Riu, znovu jsme se potkali a už nám oběma naše spolupráce začala dávat smysl. V roce 2019 jsme naplánovali první samostatnou výstavu. Celá bedna s obrazy se ale zasekla v Brazílii na celnici a po dvou měsících se vrátila do Prahy. Když jsem ji odeslal podruhé, byl začátek roku 2020. Obrazy konečně opravdu dorazily na místo a výstava mohla začít. Jenže přišla podivná pandemie a přestalo být možné cestovat. A tak jsme výstavu posunuli o měsíc, pak o dva, až z plánování sešlo a Ricardo postupně všechny obrazy z neuskutečněné výstavy prodal. Za covidu starou galerii zavřel a přestěhoval ji na novou adresu. Moje první samostatná výstava v Rio de Janeiru v galerii Movimento, kterou Ricardo založil v roce 2007 na Copacabaně, se tedy konala v březnu roku 2022 ve čtvrti Baixo Gávea.
Ricardo, vzpomínám si, když jsem poprvé viděl video tvého nového prostoru na Instagramu, byl jsem naprosto okouzlen a říkal jsem si, že tam musím vystavovat! Proč sis vybral právě toto místo a myslíš si, že nový prostor ovlivňuje směřování galerie Movimento?
Movimento se dříve nacházelo uprostřed velkého domu, kde byly další galerie, starožitnictví, klenotnictví a aukční síně. Postupem času přibyly kanceláře, ordinace lékařů a tak dále. Začal jsem tedy hledat jiné místo, ale nechtěl jsem dům, který bych musel přizpůsobit galerii, takže jsem hledal více než šest let, až se objevil tento krásný dům v eklektickém stylu z počátku 20. století v srdci čtvrti Baixo Gávea, která má hodně co nabídnout v kultuře, umění, gastronomii…
Pokud jsem dobře počítal, bylo ti v době založení galerie přes 30 let. Co jsi do té doby dělal a co tě vedlo k založení galerie v tak zralém věku? — Jsem už třetí generace galeristů, počínaje mým dědečkem Rachidem ve 40. letech, pak mými strýci Nelsonem Kimaidem a Antoniem Kimaidem a mým otcem Ricardem Kimaidem. Jejich linie byla spíše akademická a modernistická. Já jsem byl avantgardnější, pracoval jsem s nimi od svých 21 do 31 let, což byla velká škola. Přes vedoucího galerie jsem se začal zajímat o street art, viděl jsem skvělá díla na ulicích a zajímalo mě, jak jejich autoři vypadají, jaký bude proces přechodu do „bílé kostky“, a to byla výzva. Já a další dva kamarádi jsme začali pátrat, a tak v roce 2007 vzniklo Movimento,
nejprve virtuálně a za necelý rok už jsme měli kamennou galerii, hned vedle otcovy galerie Rembrandt.
Movimento byla první v Riu, která začala spolupracovat s „pouličními umělci“. V současné době jsou v galerii pouze tři umělci včetně mě, kteří vycházejí z těchto kořenů. Proč někteří graffiti umělci uspěli ve světě galerií, a jiní ne? — Mým záměrem bylo začlenit toto hnutí do okruhu současného umění. Ukázat, že se bezpochyby mohou zařadit po bok velkých jmen. Nikdy jsem nechtěl mít galerii s nálepkou street art, ale spíše být vnímán jako inkluzivní galerie, bez předsudků, ale se zájmem a péčí prezentovat to nejnovější z umělecké scény. Je mnoho umělců, kteří jsou navenek
„Současná umělecká scéna v Brazílii se neustále vyvíjí a významnou změnou je rostoucí pozornost věnovaná městům s vysokou koncentrací černošských potomků.“
fantastičtí, ale když se snaží o tento přechod, ztrácí sílu své práce. Není to tak jednoduché.
Často spolu debatujeme o tom, jak funguje trh s uměním. Tady v Česku to podle mě nefunguje tak, jak by mělo. Umělci rádi vystavují v galeriích, ale pak prodávají přímo z ateliéru a nedělí se s galerií o provizi z prodeje. Mnoho sběratelů u nás si myslí, že když nekoupí přímo od umělce, tak na tom prodělají. Můžeme se vymlouvat na to, že jsme malý a oddělený trh, že jsme byli 40 let pod komunistickou vládou, ale Brazílie je také trochu uzavřený a specifický trh s uměním, který má své historické potíže. Takže to nemůže být jen tím. Mohl bys vysvětlit, proč je pro umělce důležité být zastoupen galerií a proč je pro sběratele lepší kupovat umělecká díla v galerii a ne v ateliéru? — Význam galerie je pro kariéru umělce obrovský. Kromě toho, že je to jistota, pomáhá usměrňovat kariéru, institucionalizovat ji. Galerista je umělcův manažer. Když začne být na trhu ceněn, někdy se lidé opravdu snaží jít rovnou do ateliéru, aby koupili levněji. Měl jsem několik takových příkladů tady v Brazílii. Vzpomínám si na sběratelku, která se přes přátele seznámila se dvěma mnou zastupovanými umělci, Tinhem a Tozem, a snažila se nakoupit přímo od nich, ale oba jí řekli, že má jít do galerie. Brzy poté, na jednom veletrhu umění, přišla nakoupit ke mně a zmínila se o tom, co se stalo, a řekla, že přístup obou umělců jí jen dodal větší důvěru při získávání děl do její sbírky. Je to zkrátka vztah založený na důvěře.
Jak vypadá rok v brazilské galerii? Zaujalo mě, když jsi mi řekl, že se rok dělí na období „před karnevalem“ a „po karnevalu“. V Evropě jsou to Vánoce, které jsou obvykle vrcholem
galerijních prodejů, a to, co nepřijde v prosinci, se přenáší do následujícího roku. — Vtipkujeme, že Brazílie začíná pracovat až po karnevalu, trh se rozjíždí od března do listopadu.
Jasně. Zajímá mě ale i to, jak komponuješ výstavní plán galerie v závislosti na sezóně. Jakých veletrhů se galerie Movimento účastní pravidelně a v jaké části roku se konají? — Snažíme se začínat rok prakticky s pevně stanoveným programem, ročně pořádáme pět až sedm výstav, z toho jednu skupinovou. Co se týče uměleckých veletrhů, dva hlavní jsou ArtRio (Rio de Janeiro) v září a SP-Arte (São Paulo) v dubnu. Obou se účastníme, ale letos uvažuji o účasti na novém veletrhu v São Paulu s názvem ARPA, který se koná již třetím rokem a je velmi chválen, takže počkejme...
S jakými umělci galerie Movimento spolupracuje? — Movimento je hrdá na to, že zastupuje rozmanitý tým umělců, z nichž každý přináší na současnou uměleckou scénu svůj vlastní, jedinečný hlas. Naším cílem je nabídnout veřejnosti umělecký zážitek, který provokuje, vyzývá k zamyšlení. Snažíme se vyzdvihovat talenty, kteří zkoumají relevantní témata a inovativní estetiku, a usilujeme o inspiraci k hlubšímu vztahu k umění a jeho mnohostranným interpretacím.
Brazílie je obrovská země. Jak je na tom současné umění? Vnímáš nějakou proměnu ve společnosti od doby, kdy jsi galerii založil? — Pozorně sledujeme dynamiku brazilského trhu s uměním, který je tradičně soustředěn do měst, jako je Rio de Janeiro, São Paulo, Belo Horizonte a Fortaleza. Současná umělecká scéna se však neustále vyvíjí a významnou změnou je rostoucí pozornost věnovaná městům s vysokou koncentrací
černošských potomků. Tento pohyb odráží období historických reparací a hledání větší rozmanitosti a reprezentativnosti v současném umění. Všímáme si, že trh je k těmto hlasům a perspektivám pozornější a vnímavější, což je pozitivní známkou vývoje a zrání naší společnosti a trhu s uměním.
Myslíš tím, že největší změna je v tom, že je věnována větší pozornost černošským umělcům? — Nejde jen o černošské umělce, ale o všechny, kteří trpí nebo trpěli diskriminací, ať už kvůli své rase, pohlaví... Cílem těchto akcí je kompenzovat následky negativních historických událostí, jako je otroctví, genocida, rasová diskriminace a další. Jde o nahrazování škod.
Na začátku našeho rozhovoru jsi zmínil, že jsi třetí generace galeristů Kimaidů. Co je hlavní moudrost, kterou ti tvůj děda, otec nebo jeho bratři v tomto oboru předali? — Že hlavním úkolem umění je provokovat, nutit k přemýšlení a vyvolávat emoce.
V galerii s tebou pracuje i tvoje žena Juliana. Líbí se mi, že celá vaše rodina drží pohromadě. Bydlíte s příbuznými ve stejném domě, máma žije přes ulici. Jak moc je to v Brazílii obvyklé? Na mě to působí tak, že smysl pro rodinu je ve vaší zemi velmi silný napříč všemi sociálními vrstvami. — Naši rodiče byli v rodinné výchově přísní a myslím si, že se to vyplatilo. Dnes sklízíme zaseté ovoce, jsme velmi jednotní. Ale v dnešní době je to jinak, výchova je outsourcována. Důležitá role rodiny je delegována na školy, chůvy a sociální sítě.
Brazilci mají kulturu přítomnosti rodiny, na rozdíl od Evropanů, kteří vychovávají děti pro celý svět. Ale fyzická přítomnost ne vždy stačí. Musíme být přítomni v duši, s pozorností zaměřenou na naše děti.
Máš skoro dospělého syna a mladší dceru. Přál by sis, aby v budoucnu pokračovali v rodinné galerijní tradici? Je na nich, aby se rozhodli, jakou cestou se vydají. Byl bych rád, kdyby se z nich stali sběratelé, ale nebudu to já, kdo o tom rozhodne.
040 Ricardo Kimaid
„Karneval v Riu je jedinečný festival, který proměňuje Brazílii v živou týdenní oslavu kultury, hudby a tance, odlišnou od evropského pojetí noci kostýmů.“
Pojďme se ale ještě vrátit ke karnevalu. V Evropě ho známe jako akci, kde se lidé sejdou a každý se převlékne za pohádkovou bytost. Trvá jednu noc. Ale brazilské pojetí karnevalu je kultura sama o sobě. Celá země se na týden zastaví a baví se. Vzpomínám si, když jsem v roce 2005 v Riu studoval... Začal karneval a všude byla samba. Ať už to bylo v rádiu u sousedů, v autobuse, nebo na pláži. Třetí den jsem si myslel, že se zblázním, protože nebylo možné najít chvilku ticha. Uvědomil jsem si, že mám úplně jiné kulturní kořeny.
Fascinuje mě hlavní karnevalový průvod, jeho struktura. Je to v podstatě soutěž o nejlepší školu samby. Můžeš vysvětlit, co to vlastně je ten slavný karneval v Riu a jak funguje, pro ty, kteří ho znají jen z fotografií? — Karneval v Riu je jedinečný festival, který proměňuje Brazílii v živou týdenní oslavu kultury, hudby a tance, odlišnou od evropského pojetí noci kostýmů. Tato událost, hluboko zakořeněná v brazilské kultuře, se vyznačuje sambou a pouličními průvody škol samby. Průvod, který se koná na Sambadromu, je vrcholem karnevalu v Riu, kde školy
soutěží o titul v různých kategoriích, jako je příběh, kostým, bubny a alegorie. Přípravy trvají rok, zapojuje se do nich celá komunita a výsledkem je podívaná, která je oslavou kreativity, komunitního ducha a vášně pro sambu.
Imponuje mi, že většina škol samby se nachází ve favelách. Nácvik choreografie vyžaduje spoustu času. Výroba kostýmů musí stát spoustu peněz. Jak je karneval financován? — Karneval v Riu je financován kombinací sponzorů, vládní podpory, prodeje vstupenek, příspěvků komunity, sbírek, prodeje kostýmů a vysílacích práv a šéfů Jogo do Bicho, kteří jsou patrony škol samby. Tyto rozmanité zdroje příjmů umožňují školám samby, z nichž mnohé sídlí v komunitách favel, pořádat velkolepé přehlídky, které jsou jádrem oslav.
Existují nějací vynikající brazilští umělci z favel? — Ano, je několik vynikajících brazilských umělců, kteří mají původ ve favelách a významně přispívají k různým formám umění, jako je hudba, tanec, výtvarné umění. Někteří z těchto umělců překonali socioekonomické problémy a dosáhli národního i mezinárodního uznání. Významným příkladem je Seu Jorge.
Velkou dominantou Ria jsou jeho pláže. Bydlíš ve čtvrti Leblon, která se nachází v poslední části Ipanemy, jež je považována za nejkrásnější městskou pláž na světě. Pro návštěvníky může být systém orientace podle počtu stanovišť plavčíků a stánků prodejců překvapivý. Jak to vlastně funguje? Dalo by se říci, že tato pláž má své části, kde se setkávají jiné skupiny lidí? — Pláže v Riu, zejména Ipanema, jsou světoznámé a k orientaci na nich slouží systém očíslovaných stanovišť / sloupků (postos de salvaidas), která se táhnou podél celého pobřeží. Každý sloupek přitahuje různé sociální skupiny, což vytváří jakousi kulturní segmentaci podél pláže. Některé oblasti jsou například známé jako místa setkávání mladých lidí, jiné přitahují rodiny, existují místa, která si oblíbila komunita LGBTQIA+, surfaři a další. Tento systém nejen usnadňuje setkávání přátel a rodin, ale také odráží rozmanitost společnosti v Riu, kde má každá část pláže své vlastní charakteristiky a nabízí každému jedinečný zážitek.
V neděli je hlavní silnice podél pláže uzavřena pro auta a lidé zde běhají, procházejí se, jezdí na kole, bruslích. Sport je nedílnou součástí života v Riu. Ty, jako ryzí Carioca, se věnuješ nebo ses věnoval několika sportům na vysoké úrovni. Jak se tvoje láska k nim mění s věkem? — Z Rio de Janeira vyzařuje vášeň pro sport a já jsem jich od dětství provozoval několik. Nyní, ve svých 48 letech, si uvědomuji přirozený výběr, kdy se mou hlavní aktivitou stává tenis. Esence moře je však ve mně silná; surfování a kitesurfing jsou vášně, které zůstávají. Jsou však i jiné sporty, jež dělám, když chci změnit tempo, například snowboarding, jízda na kole a běhání, zejména v neděli, kdy je pobřeží pro auta uzavřeno, což z něj dělá skvělé místo setkávání…
Jsem překvapený, že jsi nezmínil windsurfing… — Windsurfingu jsem se věnoval závodně od 15 do 19 let a dosáhl jsem vysoké úrovně díky podpoře mého otce, který také plachtil a závodil. Tato životní etapa mě naučila, jak důležitá je disciplína, odhodlání a soustředění, což jsou základní dovednosti pro dosažení úspěchu nejen ve sportu, ale i v profesním životě.
Vyrůstat na pláži jsem bohužel nezažil a asi ani většina čtenářů. Je to pro nás jen sen. Mohl bys nám popsat denní rutinu školáka Ricarda? — Každodenní rutina studenta žijícího v blízkosti pláže v Rio de Janeiru je plná lákavých možností a je snadné se jimi nechat unést. Ale i přes lákavost pláže musí mít mladý student rutinu, která zahrnuje také povinnosti, jako je docházka do školy nebo na univerzitu. Mnoho studentů využívá volný čas k surfování, hraní nohejbalu, společenským akcím s přáteli nebo prostě k odpočinku po škole či o víkendech. Je to výsada, ale je třeba umět ji využít.
Abychom vykreslili realitu života v Riu přesně, není to jen karneval a pláže. Je to město kontrastů. Takže kromě sladkého života je všudypřítomné i násilí, které je bohužel na denním pořádku. Do Ria jezdím víc než 20 let a nepřijde mi, že by se situace zlepšovala. (Kromě období před olympiádou v roce 2016.) Jak si vysvětluješ tuto stránku svého města a to, že je to tak složité vyřešit? — Rio de Janeiro se
potýká s přetrvávajícími problémy, které souvisejí především s násilím a které mají kořeny ve vládě – korupce, nedostatečné investice do veřejné bezpečnosti, vzdělávání a sociální nerovnost. Tyto problémy přetrvávají kvůli složitosti příčin a obtížnému provádění účinných opatření v důsledku rozdílných politických zájmů a omezených zdrojů.
Na to všechno shlíží socha Krista Spasitele. I když je to jen socha, stejně mě nějak uklidňuje. Vnímáš to taky? — Asi máš na mysli Krista
Vykupitele, lol. Těm, kteří mají víru, se zdá, že Ježíš Kristus s otevřenou náručí na vrcholu hory žehná a chrání město. Je to mocná připomínka, abychom si zachovali víru a věřili, že jsme pod jeho dohledem. Tento pocit ochrany a naděje sdílí mnoho z nás, zejména tváří v tvář výzvám.
Myslím si, že žiješ docela dost dobrý život. Jaká je tvoje definice „dolce vita“? — Dolce vita je mít svobodu, dělat to, co milujete, s tím, koho milujete.
text Lenka Šubrtová foto Silvia Draz
V naší fotografické eseji se hudba prolíná s pozoruhodnými artefakty, přírodní kosmetikou, doplňky a šperky. Vznikla s láskou k Česku a všem tvůrcům v čase minulém, přítomném i budoucím a je pozvánkou na již sedmou edici pop upu Má vlast EDIT, který se koná 7. 10. 3. v hotelu Almanac X Alcron Prague.
Má vlast
Bedřich Smetana své symfonické básně Vyšehrad i Vltavu dokončil už jako neslyšící, přesto stvořil výjimečné dílo, které milujeme, oslavujeme jím každé významné výročí, zní nám u přistání v domovině a zapsané pod kůží jej má snad každé malé dítě.
Havlíkův přírodní zázrak a Pleťový krém s CBD, Havlíkova Apoteka; houba a keramická miska Erwin Schuster
Píseň o zemi
Gustav Mahler je pokládán za jednoho z největších skladatelů symfonické hudby vůbec. Těžištěm jeho díla je devět dokončených symfonií včetně vokálně symfonické skladby Píseň o zemi, kterou napsal v milovaném Hodoníně zmítaný rodinnou tragédií i špatným zdravotním stavem.
Tělový peeling Reinkarnace, Organická Apoteka; šperk, Michaela Lada; skleněná nádoba a keramické nádobky, Erwin Schuster
Rusalka
Předlohou k nejkrásnější opeře Antonína Dvořáka se stala pohádka Malá mořská víla slavného dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Toto vrcholné Dvořákovo dílo v sobě nese do pohádkových obrazů zašifrované hluboké poselství o základním uspořádání sil, živlů a vášní ve skutečném, tedy i lidském světě.
Její pastorkyňa
Velmi dlouhá a komplikovaná cesta zrodu této opery byla nakonec korunována obrovským úspěchem na domácích i zahraničních scénách. Právě Její pastorkyňa udělala ze svého tvůrce světově uznávaného operního dramatika. Janáček se smyslem pro zemitou dramatičnost i s velkým soucitem vykreslil lidské vztahy utvářené prostředím drsného světa vesnické komunity, kde člověk žije na očích druhým.
Špalíček
V baletu Špalíček najdeme šťastnou rovnováhu ve vyprávění, onu zkratku, která je vlastní lidovým hrám, kde existuje logická příčinnost, není však doširoka vysvětlována, pracuje se způsobem přeskoku, střihu a vše ostatní si můžeme domyslet. Stejně jako jiní umělci na přelomu dvacátých a třicátých let s blížící se hospodářskou krizí hledal cestu zpět, ke kořenům, k tradici, k hlubině bezpečí. Inspirací mu byly básně
Karla Jaromíra
Erbena.
L’Olimpiade
Zapomenutý autor ožil díky filmu Petra Václava a orchestru Collegium 1704. Josef Mysliveček je jednou z nejzajímavějších osobností nejen české, ale také světové hudební historie. Patřil k nejvyhledávanějším skladatelům v Itálii 2. poloviny 18. století, jeho opery se hrály v nejvýznamnějších divadlech a účinkovaly v nich největší pěvecké hvězdy. Byl vzorem pro generace skladatelů včetně W. A. Mozarta.
Lenka Šubrtová foto archiv designéra
Na co sáhne, to se mu daří, a cokoli vytvoří, to se nám líbí. Argentinský designér a umělec Cristián Mohaded ve své kolekci Apachetas pro značku Loro Piana navrhl snovou krajinu inspirovanou andskou tradicí kamenných oltářů podél cest.
Apachetas jsou hromady kamenů, které v Andách označují cesty a průsmyky. Postavili je v průběhu staletí cestovatelé, kteří překonávali tyto neprostupné vzdálenosti a přenášeli kameny z plání do výšin, kde je při přechodu průsmyku zanechávali jako poctu a poděkování duchu Pachamamy, Matky Země. Poutník za poutníkem, kámen za kamenem rostly, až se z nich staly mohutné věže: upínají se k nebi jako modlitby. Jsou krásné a posvátné, nestabilní ve své staleté stabilitě.
Pohovky, taburety, lavice a stolky vypadají cíleně jako kameny, zjemněné použitím na dotek příjemných materiálů. Do zaoblenějších částí vložil Cristián Mohaded ručně vyřezávané dřevěné prvky, které vytvářejí kontrast a které stejně jako skály mezi kameny nabízejí plochy pro umístění předmětů. Dřevo a látka se setkávají s třetím materiálem, keramikou, jejíž barvy jsou inspirovány argentinskými lagunami. Vše s lehkostí převzato z mimořádné přírodní palety jihoamerické horské krajiny.
Kam vás zavedeme v naší pravidelné rubrice backstage v artovém vydání, nebylo těžké rozhodnout. Milujeme papír, tisk, barvy, a tak jsme se vydali do staré litografické dílny Říční 1911 na Malé Straně. Náš pohled na tisky v galeriích je teď zase o kousek sebevědomější a komplexnější.
V tiskařské dílně nás přivítal Matěj Bouda z rodu Boudů, s litografií spjatých po generace. Druhým litografickým tiskařem, jak se profese nazývá, je Štěpán Keprta, vystudovaný ekolog. Dlouholeté přátelství s Matějem, kdy při návštěvách nasával vůni terpentýnu a barev, ho ovšem přesměrovalo do Říční 11. V cyklistické helmě do království kamenotisku vchází třetí muž. Jak se ukáže, není to tiskař, ale výtvarník Igor Grimmich, který má dnes dílnu a jednoho tiskaře rezervované. Nejprve proběhne nezbytná ranní káva a příjemný hovor. Máme možnost být u tisku Igorovy první barvy. Z válce se přes kámen na papír otiskne žlutá. Po vyjmutí posledního tisku pak pozorujeme přípravu dalších částí kamenného obrazu, vytahováním částí kresby litografickou tuší. Sem přijde další sólo barva nebo takzvaný soutisk, nanesení další barvy přes původní. Je to velká magie a Igor připouští, že se občas také ztrácí a že udržet v hlavě barevnou představu je někdy nesnadné, ale je to právě to, co litografii dělá dobrodružnou. „Je to jako chůze po písečné pláži. Boříš se, překvapuje tě, jak je každý krok jinak hluboký, žádný z nich dopředu neodhadneš,“ připodobňuje Igor Grimmich, žák Michaela Rittsteina. I pan profesor Rittstein sem často zavítá kreslit a tisknout. Dříve se někteří výtvarníci věnovali výhradně tvorbě grafik, jiná skupina, malíři, si prý odskakují od pláten vytvořit třeba edici grafických listů. A v nás začíná sílit pocit, že je jim tu prostě dobře. Ono
text Renata Koblicová foto Filip Beránek
„Výtvarník Igor Grimmich sám říká, že se občas v procesu ztrácí, ale že je to právě to, co ho na litografii přitahuje. Něco, s čím se nepočítá, najednou vyleze z hloubky a dá dílu naprosto jiný rozměr.“
malovat zavřený o samotě v ateliéru chce občas proložit kávou a mudrováním nad kamenem s tiskaři.
Tiskárna v Říční ulici č.p. 11 na Malé Straně v Praze byla založena v roce 1911 tiskařem Františkem Toclem. Tiskla se tu užitá grafika, viněty, nálepky i ceniny. Dílna bez větší úhony prošla 2. světovou válku, v roce 1948 však neunikla znárodnění. Připadla podniku Dílo, Svazu českých výtvarných umělců, a dále sloužila výtvarníkům k tvorbě originálních grafických listů. Jejím nejlepším obdobím byla 70. a 80. léta, kdy byl mezi lidmi zájem o grafiku velký. Podnik Dílo po roce 1989 zanikl a také prodejní galerie napojené na jeho produkci ukončily činnost. Tiskaři Lípa a Kejklíř, kteří dílnu v té době provozovali, odkoupili od Díla celé vybavení. Další její příběh začali psát Martin a Matěj Boudovi v roce 2002. Po letech, kdy trhu vládly velké série ofsetových tisků stvořených v počítači, opět mezi milovníky umění stoupl zájem o originální litografická díla. Cestu do dílny si dnes najdou i autoři mladší generace — malířka Laura Limbourg, Michal Škapa, Tereza Zichová, Jan Kaláb, Igor Grimmich. Zakázky dílně zadávají samotní umělci i galeristé a dílna má momentálně kalendář zaplněný na půl roku dopředu. V Říční ulici se tiskne na dvou nátiskových ofsetových strojích Adast Zetaconte ze 70. let. Kresbu dělá výtvarník přímo na kámen mastnou křídou nebo litografickou tuší, kámen se pak upne do stroje a už se s ním nehýbe, aby byl tisk přesný. Kresba se zafixuje a dále se už dějí napůl záhadné věci, ovšem všichni tu vědí, kdy použít terpentýn nebo arabskou gumu, kdy
1 Litografický tiskař Štěpán Keprta konzultuje barevnost první kopie z kamene Igora Grimmicha. 2 Litografické kameny s kresbami Tomáše Bíma a Ester Paraskové připravené k tisku. Kámen slouží k dalším tiskům klidně stovky let, po přebroušení brusným pískem s vodou je z něj opět tabula rasa. 3 Matěj Bouda houbou vymývá černý pigment tuše z kamene. Součást chemicko-technologických zázraků vedle zafixování mastné kresby či vytažení její části litografickou tuší, aby se barva dostala tam, kam má. 4 Práce na tisku kresby Michala Škapy (alias Tron či traun834). 5 Barva je nanesena na válec, dobrodružství začíná. Dílna používá světlostálé ofsetové barvy, většinou transparentní, aby bylo možné využít jejich soutisk. Přidáním běloby lze docílit krycího efektu a pastelového charakteru.
přetírat kámen štětcem s vodou. Motiv je přenesen z kamene nepřímo přes gumový válec na papír. Díky tomuto způsobu tisku nemusí výtvarník kreslit na kámen zrcadlově. Před tiskem barvy provádí přípravu toho, co chce mít natisknuté, a to na kameni přímo u stroje. Barva se přes válce přenese a díky mastné stopě kresby otiskne jen tam, kde je to právě žádoucí. Chce to chvíli pozornosti, aby člověk pochopil funkci kontrapresu. Pohled na dva masivní stroje mě vede k otázce: Co se stane, když se porouchají? „No tak si to tady opravíme, a občas potřebujeme elektrikáře,“ odpovídá Matěj.
Kámen se řecky řekne lithos, odtud pojem litografie. Sklad vápencových kamenů je jedním slovem spektakulární. Společně s fotografem jsme se u nich
zastavili s posvátnou pokorou. Jsou v dílně naskládány v řadách jako němí svědkové, kteří nevyzradí nic z toho, co na nich bylo nakresleno. Tedy pokud jsou přebroušené jeden o druhý jemným křemičitým pískem smíchaným s vodou.
6 Osoby a obsazení Litografické dílny Říční 1911: Matěj Bouda a Štěpán Keprta. V dílně dnes chybí jen Matějův táta, tiskař a ak. malíř Martin Bouda. Pro Matěje je litografie osudová láska a rodinný příběh, Štěpána přivedlo ke kamenotisku nadšení a dlouholeté přátelství s Matějem.
Papíry nabízí dílna tři základní, ale výtvarník může přijít se svou představou. Stroje vytisknou až formát B1 (100 × 70 cm). Barvy, jejich míchání, lavírování, rozhovory a úvahy o výsledné barevnosti tisku jsou dalším fascinujícím momentem. Unikátní barvy se míchají na tzv. farbesteinu (připodobnila bych ho k řeznickému špalku na nohách), artefaktu, který v dílně už něco zažil. Člověk má chuť všeho se tu dotýkat. Jedinečnost, originalita, a přitom absolutní funkčnost předmětů i prostoru dílny je opravdu hmatatelná. servis litografiericni.cz
7 Barvy se míchají na tzv. farbesteinu, pokud se tiskařům zdá některá obzvláště povedená, doplní ji na svůj murální vzorník.
Švédská startupová značka Enkei pracuje s odpadním materiálem ze stavebnictví, aby ho přetvořila v praktické a krásné předměty denního použití. Příkladem je svítidlo Remember vyrobené z textilních zbytků, drátěného šrotu a recyklovaných bioplastů. @enkeiofficial
Zajeli jsme do Stockholmu na tradiční únorový týden designu a prozkoumali, jaké novinky právě teď hýbají skandinávskou designérskou scénou.
Studio Folkform, jež patří k předním skandinávským tvůrcům, se zabývá mimo jiné zpracováním dřevotřískových desek. Letos představili novou expozici The Museum of Masonite, v rámci níž vystavili nábytek vyrobený z desek dávno zaniklé továrny. folkform.se
Značka Iittala inovuje. Tlustou čáru za její dosavadní prezentací udělala nová kreativní ředitelka Janni Vepsäläinen, která působila u fashion labelu JW Anderson. Z módní branže si přinesla nekonvenční styl vizuality, jíž ikona finského designu překvapila. iittala.com
„Praktická každodennost nevylučuje krásu, jedinečnost a zážitek. Je z ní cítit entuziasmus a pozitivní energii,“ láká nová výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, tradičně věnovaná Grand designérům.
Výstava Out of the Blue designérů Terezie Lexové a Štěpána Smetany, kteří společně tvoří od roku 2018, je hravým příběhem nejen s jedním, ale hned s více dobrými konci. Instalace představuje jakési topografické schéma designu tvořené dvěma krajinami — svobodným prostorem nadnášeným fantazií na jedné straně a uzemněným prostorem ohraničeným možnostmi reality na straně druhé. Symbolicky tak demonstruje napínavou dualitu, která proměňuje tvorbu designéra ve vzrušující dobrodružství.
Imaginativní krajina tvorby je zde územím hravosti, volnosti, v němž myšlenky a nápady plují vysoko nad zemí v podobě rozostřených mraků. Dynamika vyúsťuje v klidnou rovnováhu symbolickým poutem se zemí, která teprve dává všem vizím váhu a smysl. Nápady jsou zachyceny, aby se neztratily v nenávratnu, a připoutány k zemi zhmotnělým dílem.
Výstava potrvá do 26. 1. 2025, Uměleckoprůmyslové muzeum, Moravská galerie, moravska-galerie.cz, foto: archiv MG
text a foto Adam Štěch
Nad Caracasem, hlavním městem Venezuely, se bílý, krystalicky čistý objekt vily Planchart vznáší jako duch poválečných let prosperity a umělecké a architektonické emancipace této jihoamerické země. Její architekturu pojal italský architekt Gio Ponti jako komplexní umělecké dílo, kterému jsme nemohli odolat a museli ho vidět a prozkoumat na vlastní oči.
Vila Planchart patří k oněm několika mytickým domům 20. století, které byly postaveny jako dokonalé zhmotnění výtvarných myšlenek své doby a které jsou dnes jen těžko přístupné. Palác Stocklet v Bruselu od Josefa Hoffmanna nebo Casa Malaparte na Capri patří do stejné skupiny. Na rozdíl od těchto evropských staveb, které jsou stále v rukou původních rodin, jež si publicitu moc nepřejí, vila Planchart v Caracasu veřejnosti otevřená je. Potíž je však s celkovou bezpečnostní situací v zemi. Ještě před několika lety byl Caracas nejnebezpečnějším městem světa, kde byly na denním pořádku únosy a vraždy. Naštěstí se situace zlepšila a my jsme tak mohli využít pozvání Alexandry Salas a Edmunda Hernandéze, dvou lokálních architektonických nadšenců, kteří nám v Caracasu připravili bohatý program.
Gio Ponti chápal celkový kreativní proces jako komplexní myšlenku v rámci designu prostředí. Patřil ke generaci architektů, kteří přemýšleli v měřítku „od lžičky po mrakodrap“. A v jeho případě opravdu doslovně. Vždyť stříbrné příbory navrhoval například pro značku Christofle a v Miláně postavil mrakodrap Pirelli. Vzhledem k tomu, že Pontiho milánské práce přitahovaly velkou pozornost, zakázky se jen hrnuly. Po válce tak jeho kancelář stavěla nejen v Itálii, ale i Venezuele, Íránu, Hongkongu, Pákistánu, Holandsku nebo USA. Ve svých projektech dosáhl symbiózy konstrukce a dekorace. V tomto ohledu jsou nejpůsobivější tři vily postavené v Caracasu a Teheránu. Jediným domem, který se zachoval dodnes ve své absolutní autenticitě, je právě vila Planchart, nebo podle umístění ⟶
Hlavní obytný prostor vily Planchart rytmizuje neobyčejně pestrá skladba materiálů, povrchů a barev. Interiérový květináč v pozadí byl osázen brazilským zahradním architektem Robertem Burlem Marxem.
na vrcholu kopce známá také jako El Cerrito (Malý kopec). V roce 1953 si stavbu domu objednali manželé Anala a Armando Planchartovi.
Anala a Armando, který byl úspěšným dealerem firmy General Motors ve Venezuele, milovali umění a chtěli si v Caracasu vybudovat domov, který by byl jejich vášni plně zasvěcen. Nejdříve Ponti navrhl pro manžele relativně tradičně vypadající stavbu. Anala však Pontimu sdělila, že si jeho služby neobjednali kvůli tomu, aby se drželi při zemi, a že chtějí výjimečný dům, ve kterém bude mít jako architekt naprostou volnost. A takový dům bez kompromisů nakonec Gio Ponti navrhl. Během intenzivní korespondence mezi Milánem a Caracasem vznikl totální Gesamtkunstwerk, v němž nebyl ani jeden centimetr ponechán náhodě. Všechny prvky domu byly vyrobeny na míru, podle přesné dokumentace řemeslníky v Itálii, kterým Ponti důvěřoval, a následně lodí poslány do Caracasu.
Zvenku vypadá dům jako motýl. Se svými bílými, mozaikou pokrytými stěnami a krystalicky tvarovanými rohy i zdviženou převislou střechou působí kontrastně k okolní tropické krajině. Nejcennější a nejpropracovanější částí domu je však interiér. Napovídá tomu už znak s iniciály Analy a Armanda hned nad vchodem. Elegantní typografii střídají barevné symboly slunce, měsíce, listů, ptáků a květů, které vedou náš zrak k zavěšenému mobilu Alexandera Caldera. Ostatně symboly slunce a měsíce se ve vile objevují na mnoha dalších místech, Ponti jimi chtěl vyjádřit silné pouto mezi manželi Planchartovými. V hlavním obytném prostoru vytvořil architekt dramatický prostor plný barev a struktur, propojený s centrálním atriem, jakýmsi exteriérovým obývacím pokojem, kterému dominuje keramická mozaika od Pontiho spolupracovníka, sochaře Fausta Melottiho. Obrovské kusy různě barevných mramorů pokrývají podlahu, z níž vystupuje například jídelní
1 Výrazně převislá střecha dodává stavbě na monumentálnosti a dynamice. Různě veliké okenní otvory a nakloněné zdi vyvářejí z domu sochařsky plastický objekt. 2 Většina prvků v interiéru byla vyrobena na míru v Itálii a dovezena do Caracasu lodí. Hlavní schodiště kombinuje dřevo s mosazným a skleněným zábradlím. Ve vile se nachází hned několik různě geometricky ztvárněných dveří. 3 Gio Ponti navrhl na přání klientů i unikátní barevný jídelní soubor. Na některých talířích nechybí iniciály manželů Planchartových. 4 Ve druhém podlaží najdeme řadu sofistikovaně vymyšlených úložných prostor, jež zvenku vypadají jako abstraktní reliéfy. 5 Umění je integrální součástí domu. Plastiky od významných umělců Jesuse Rafaela de Sota nebo Alexandera Caldera visí ze stropů hlavní obytné části a lobby. 6— Bohatý symbolismus se odráží v barevných freskách nad vstupem. 7— Atrium domu zdobí monumentální keramický reliéf a plastika, kterou navrhl Pontiho přítel a spolupracovník Fausto Melotti.
„Vila Planchart je hrou prostorů, povrchů a objemů nabízených různými způsoby návštěvníkům. Je to ‚stroj‘ nebo chcete-li abstraktní socha v masivním měřítku, na kterou se nelze dívat zvenčí, ale musíte ji zakoušet zevnitř, pronikat do ní a procházet jí. Je navržena tak, aby byla nepřetržitě pozorována pohybujícím se okem.“
„Zvenku vypadá dům jako motýl. Se svými bílými, mozaikou pokrytými stěnami a krystalicky tvarovanými rohy i zdviženou převislou střechou působí kontrastně k okolní tropické krajině.“
stůl nebo květináč osázen tropickou vegetací. Hned vedle obývacího pokoje je umístěna pracovna Armanda Plancharta, jež je oslavou barevných kombinací žluté a bílé barvy a vestavěného nábytku. Mobiliář vytváří unikátní obytnou krajinu — skříně různých formátů a tvarů se střídají se svítidly, prostorovými reliéfy a dokonce Planchartovými trofejemi z Afriky, které Ponti ukryl do motory poháněných, otočných bubnů.
V druhém podlaží lze objevit intimní svět manželů Planchartových. Všechny ložnice, koupelny i úložné prostory jsou navržené na míru a vy jen žasnete, jak mohl Ponti všechny tyto detaily vymyslet. Umožnila mu to především velmi vstřícná komunikace s klienty, kteří nechali mistra dělat svou práci. Během svého pobytu v Caracasu získal Ponti několik dalších zakázek. Vilu Arreaza sice navrhl v podobném duchu jako Planchart, v devadesátých letech však byla zbourána. Naopak vila Guzman-Blanco stále existuje, ale Ponti se od ní distancoval. Kvůli neustálým připomínkám madam Guzman-Blanco od projektu odstoupil a vilu dokončil architekt Graziano Gasparini. I proto je vila Planchart tak výjimečná. Spolupráci mezi architektem a klientem se podařilo naplnit do posledního detailu a skvostný výsledek naštěstí zůstal, i přes politický neklid ve Venezuele, nedotčený dodnes.
Vedle obývacího prostoru v přízemí se také nachází pracovna Armanda Plancharta, která je obložená kolem dokola sofistikovanými vestavnými prvky polic, reliéfů i svítidel v komplexním Pontiho designu.
servis
Nově otevřené ateliéry brněnské pedagogické fakulty nás přivedly na nápad vyhledat a představit vám podobné projekty z celého světa.
V jakém prostředí vyrůstají budoucí současní umělci?
Brno
Bílá třípodlažní kubická budova od architekta Michala Palaščáka, která zaujme svou nekompromisní strohostí, ukrývá nové ateliéry katedry výtvarné výchovy brněnské pedagogické fakulty. Budou sloužit k výuce malby, kresby i objektové tvorby, v laboratoři nových médií mohou studenti natáčet a streamovat videa.
Stavba se skládá ze tří kvádrů, výškově různých pater výtvarných ateliérů s terasou. Je napojená na nynější budovy fakulty a nabízí nové prostory pro rozvoj. Ateliéry jsou koncipované jako tvůrčí laboratoře s dostatečným úložným prostorem, přiznanými konstrukčními prvky a přirozeným i umělým osvětlením potřebným k výtvarné činnosti. „Podstata
toho, co na katedře chci dokázat, je, že bych tady měl rád poloprofesionální týmy studentů zaměřených na digitální fotografii, kameru, video, střih, animaci a na zvuk. K tomu by měl sloužit právě ateliér nových médií,“ vysvětlil vedoucí katedry a iniciátor celé stavby Petr Kamenický. V ateliéru kresby a malby jsou připraveny stojany, velký světlík pro přirozené světlo, úložiště pro obrazy, hodně místa a dostatek kvalitního umělého osvětlení, které umí „přebít“ slunce. V ateliéru objektové tvorby zase studenti najdou potřebné nářadí a speciální pracovní stoly.
palascak.com
Manipal, Indie
Čisté, vyhlazené masy betonu se v univerzitní budově školy MSAP Architecture & Design v indickém pobřežním městě Manipal prolínají s fluidními křivkami cihlového zdiva. Architektonické studio The Purple Ink jako by si vzpomnělo na pionýrskou tvorbu Le Corbusiera či Balkrashina Doshiho, kteří tuto materiálovou kombinaci v Indii zpopularizovali. Tentokrát díky ní vytvořilo kompaktní areál pro 1 200 studentů architektury, designu a módy. Mnohaúrovňové a do sebe propletené prostory skýtají rozmanitá prostředí uvnitř i vně stavby. To ovlivnila především podoba pozemku, který má výrazný sklon. Architekti tak s budovou v podstatě pokračují v přirozeném doplnění krajiny. Její program byl rozdělen do čtyř bloků umístěných napříč areálem. Důležitým faktorem v orientaci bloků byl směr větru. Centrální dvůr se stal neformálním stupňovitým fórem podporujícím otevřený prostor pro interakci mezi fakultou a studenty. Kolem pak vzniká tranzitní prostor s klikatými schodišti spojujícími terasy v různých úrovních a zachycujícími panoramatické výhledy do údolí.
@the_purple_ink_studio
Lancaster, Pensylvánie, USA
Konkávně prohnuté fasády, jež jsou typické pro tvorbu amerického architekta Stevena Holla, tvoří rozverně se vlnící plášť budovy nového uměleckého centra Winter Visual Arts Building v historickém kampusu univerzity Franklin & Marshall College v Lancasteru. Stavbu s hlavním patrem vyneseným do úrovně prvního podlaží obklopují více jak 200 let staré stromy, vůbec nejstarší prvky celého kampusu. Holl se snažil nové kulturní centrum pro setkávání studentů a pedagogů záměrně odlišit od těžké cihlové architektury hlavní budovy, která pochází z roku 1856, a obložil umělecké centrum lehkým bílým pláštěm. V přízemí objektu se nachází fórum a několik galerií, zaměřených na happeningy a výstavy. Sochařská studia, ve kterých se pracuje s těžkými objekty a materiály, jsou umístěny v přízemí a sousedí s venkovním sochařským dvorem. Digitální laboratoře jsou naopak situovány pod úrovní terénu kvůli jejich potřebě minimálního světla, které do nich proniká z okolních světlíků.
Jeruzalém, Izrael
Jako „gesto pozvání“ popisuje podobu fasády nové školní budovy Akademie hudby a tance v Jeruzalémě architekt Matthias Hollwich, zakladatel newyorského studia HWKN. To na návrhu spolupracovalo s ateliérem HQ Architects, který v Tel Avivu vede Erez Ella. Tvůrci
se museli vypořádat především se spojením nového objektu se stávajícím sídlem akademie, které vzniklo v roce 1985 podle návrhu architektonického studia Nadler Nadler Bixon Gil. Doplnit její specifický tvar obráceného zikkuratu bylo pro oba výzvou. Novou přístavbu centra Ari Kushner umístili architekti do svahu pod stávající budovu a obalili ji výraznou kamennou fasádou. 120 kilogramů těžké dlaždice jsou natočeny o 45 stupňů tak, že tvoří rytmickou strukturu, jež zároveň chrání interiér před ostrým sluncem. Vchod přes
kamennou zástěnu vede do centrálního atria. Zavěšené žluté sametové akustické pásy v něm udávají jasný, přívětivý tón, zatímco křižující se schodiště a mosty vnášejí do prostoru dynamiku. Každý ze sálů má jiné akustické požadavky, což ovlivnilo jejich různorodý design. Jazzové a improvizační studio slouží zároveň jako úkryt v případě raketových útoků.
hwkn.com
Kalifornské Culver City je známé především svými filmovými ateliéry. A právě jejich jednoduchou „skladištní“ architekturou a také konceptem městského plánu se inspirovalo studio Johnston Marklee, když rekonstruovalo starou průmyslovou halu pro potřeby Kalifornské univerzity (UCLA). Přízemní budova v sobě ukrývá mikro ulice a mikro domy, v nichž jednotlivé umělecké ateliéry žijí v poklidném sousedském vztahu. Nechybí tu ani komunitní prostory jako galerie, laboratoře a venkovní dvory. Studenti i učitelé tu žijí stejně jako v přirozeném městském prostředí a stírají tak ze sebe jedni ostych před druhými a druzí zase jistou dávku nadřazenosti. Architekti ve svém návrhu vycházeli z průzkumu, který proběhl mezi všemi budoucími obyvateli kulturního „městečka“.
Culver City, Kalifornie, USA
Jeruzalém, Izrael
Do našeho přehledu jsme trochu s předstihem zařadili také nový kampus izraelské státní akademie umění, který projektovala japonská architektonická kancelář SANAA a který už netrpělivě čeká na své otevření. Stavba si klade za cíl revitalizovat centrum Jeruzaléma a napojit se na stávající městskou strukturu — stojí na křižovatce východního a západního Jeruzaléma, kde se mohou setkávat sekulární, věřící, ortodoxní a muslimští obyvatelé. Areál bude obsahovat knihovnu, galerie, dílny, učebny, studia, kanceláře, posluchárny, kavárnu a obchod a díky výstavám a jiným akcím bude přístupný také široké veřejnosti a návštěvníkům ze
zahraničí. Nový kampus usnadní mezioborovou spolupráci mezi devíti katedrami akademie a umožní aktivní sociální a kulturní zapojení do života města. Návrh je rozložen do šesti pater, z nichž dvě budou pod zemí. Tvoří ho přes sebe naskládané pohledové betonové desky, které kopírují přirozený sklon terénu a jako by se opírají o okolní stavby.
Prosklená fasáda orientovaná jihovýchodně vtahující do interiéru blízký les, přírodní materiály a světelnost proměnlivá v čase. To jsou prvky, které dodávají domu několik nevšedních vrstev.
Na kopci nad Banskou
Bystricí se blýskl nový dům od studia Paulíny Hovorka Architekti.
Je pravdivý, odvážný a bude mu slušet stárnutí.
Lokalita Suchý vrch leží na východním úpatí temných a tajemných Kremnických vrchů. Na architekty Martina Paulínyho a Braňa Hovorku tu čekal svažitý pozemek s výhledy na hustý borovicový les, Banskou Bystricu ale i na vysoké hřebeny Velké Fatry a Nízkých Tater. Jedinou nevýhodou tohoto malebného místa byla nová výstavba rodinných domů
1
přímo v zádech. Od kontextu místa se pak odvíjelo docela přesné zadání klientů, jež zformovalo koncepci návrhu domu: jednopodlaží, maximální soukromí v interiéru i exteriéru vůči sousedním pozemkům, ale zároveň přímý kontakt se zahradou a lesem. „Zajímavým momentem zadání byl požadavek na vysokou odolnost stavby a její praktickou bezúdržbovost, s čímž souvisí materialita domu. Přímá a surová, s minimem vrstvených povrchů a složitých detailů,“ uvádějí architekti.
Domu, který nazvali Zasadený, vtiskli horizontální formu, takže je v terénu nenápadný jako slovenský partizán, a jeho materialitu postavili na přírodních materiálech, jejich střídmé barevnosti, odolnosti a pěkném stárnutí. Zelená střecha stavby plynule přechází do okolního terénu, pohledový beton stěn a stropů, otevřené
text Tereza Finková foto Matej Hakár
plochy prosklených fasád, linie hrubé nerezové atiky a struktura neupravené dřevěné terasy dobře komunikují s všudypřítomnou přírodou. Pro celkový architektonický výraz domu je charakteristický velký střešní světlík zabalený do částečně transparentní exteriérové textilie, která interiéru propůjčuje proměnlivou světelnou a sluneční atmosféru.
Dispozice jednopodlažního domu je jednoduchá, důraz byl kladen na minimum chodeb. Na centrální obytnou halu, do které je směrován hlavní
vstup, je z jedné strany napojena ložnice rodičů s šatnou, koupelnou a pracovnou. Z opačné strany jsou k ní připojeny dětské pokoje a pokoj pro hosty. „U obytné haly jsme vytvořili pravoúhlý meandr, vstupující dovnitř domu. Obytná část terasy je tak intimně zapuštěna hlouběji do hmoty stavby, kde se využívá jako plnohodnotná letní kuchyně s jídelním i obývákovým sezením. Vnitřní i vnější část obývací haly jsou pro využívání domu v době stále teplejších letních období klíčová,“ vysvětlují Martin Paulíny a Braňo Hovorka. servis pha.sk
1 Architekti z ateliéru PHA navrhli pro své klienty na Suchém vrchu nad Banskou Bystricí horizontální jednopodlažní dům a zasadili ho do svažitého pozemku. 2 Příjezdová cesta vede k domu od západu a formou pojízdné zatravněné rampy sjíždí do obytné úrovně a ústí ke vstupu do domu s krytým nástupním a parkovacím zázemím.. 3 Dřevo, beton, sklo, to jsou materiály, které utvářejí charakter domu.
Od Zrzavého
ke Kinterovi
— Soukromé sbírky dvou generací
14/3—13/7 po—so 12—20 h vstup zdarma
Sokolovská 700/113a, Praha 8
galeriemagnusart.cz
text Adam Štěch, foto archiv architektů
Norsko-americké muzeum a škola lidového umění v americké Iowě je bohatší o novou přístavbu podle návrhu renomovaného studia Snøhetta. Výstavní prostor tvoří kámen doplněný dřevem, které architekti zpracovali tradiční technikou na výrobu lodí. snohetta.com
Obhlédli jsme nedávno dokončené projekty muzeí v různých částech světa. Jejich inovativní architektura posouvá kulturní zážitky na zcela novou úroveň.
Japonský architekt Junya Ishigami umí mistrovsky propojit krajinu s architekturou. Opět to předvedl ve svém projektu kilometr dlouhého muzea Zaishuina na jezeře v čínské provincii Shandong. Objekt tvoří lineární stavba, jakási promenáda křižující vodní plochu. jnyi.jp
Mexický architekt Fernando Romero a jeho kancelář FR-EE loni dokončil v Mexico City Národní pavilon biodiverzity, jehož kruhová forma obložená pohyblivými hliníkovými lamelami slouží k uchování přírodovědných archivů. fr-ee.org
text Jan Králíček, foto archiv značek
„nejdřív jsem řekl ne“
Když Miyake Design Studio oslovilo francouzského designéra a umělce Ronana Bouroulleca ke spolupráci na kolekci pro jejich pánskou značku oblečení a doplňků Homme Plissé Issey Miyake pro sezonu podzim a zima 2024/25, odmítl. Ale už hodinu po zamítavém telefonátu a rychlé sebereflexi zavolal zpátky s tím, že to bere. Issey Miyake totiž vždycky dokázal překračovat hranice mezi obory a kontinenty a dělá to i po své smrti ve svém fenomenálním odkazu.
Není příliš oděvních značek, které by tak intenzivně a zarputile zapojovaly technologické inovace do výroby svých oděvů. Issey Miyake si étos inovátora a iniciátora drží už od svého založení v roce 1970, kdy vzniklo studio Miyake především jako laboratoř pro výzkum, plánování a tvorbu oděvů, které jsou společensky uvědomělé a zároveň univerzální. Miyake při práci vycházel ze stěžejní myšlenky dělat oblečení z nejobecnějšího předmětu na světě — „kusu látky“. Proto řada návrhů působí tak sošně a přitom zároveň graficky ploše. Přidal k tomu i neúnavné objíždění regionů po celém Japonsku a vyhledávání
dílen a továren, které používají zajímavé řemeslné a tradiční techniky, a zapojil je do procesu výroby i samotného kreativního procesu, stejně jako experimentování s novými technologiemi, netextilními inovacemi nebo zcela novými materiály. „Vždycky, když mi nějaká módní značka zavolá, že by chtěli použít mé kresby na své oděvy, říkám radikální ne. Nechci, aby má díla skončila na oblečení. Ale studio Miyake je tak respektovaný a talentovaný tým, že jsem věděl, že jejich přístup bude zcela jiný, a na spolupráci jsem se po malém zaváhání vyloženě těšil,“ vysvětluje Ronan Bouroullec počátek společné ⟶
Kabát s Bouroullecovou malbou. Umělecká díla jsou přenesena na lehkou tkaninu pomocí sítotisku s několika samostatnými deskami pro každou barvu tak, aby byla respektována hloubka barev a jemnost původního díla. Styly kabátu i ponča jsou navrženy zjednodušeným minimalistickým způsobem, aby co nejvíce vynikla živost původního obrazu.
práce na kolekci pro HOMME PLISSÉ, jednu z devíti značek zastřešených labelem Issey Miyake. Je třeba poznamenat, že to nebyla jejich první spolupráce, protože se svým bratrem Erwanem navrhl interiér obchodu A-POC v Paříži už v roce 2000.
„V našem týmu nejsou jen oděvní návrháři, ale i architekti, produktoví designéři, umělci a technologové, kteří rozumí nejen architektuře oděvu, ale také tomu, jak se správně vyhledávají a zpracovávají nápady. Je zajímavé, že to dělají vlastně úplně stejným způsobem, jako když já sám provádím výzkumy pro svou vlastní tvorbu nábytku nebo architektury,“ popisuje Ronan a pokračuje: „Ale hned na začátku se vyskytl malý problém. K mým kresbám přistupovali příliš delikátně a korektně,“ směje se. „Rozčílil jsem se a řekl jim, že s tím nemusí jednat v rukavičkách, že k tomu musí přistupovat razantněji jako ke shluku a seskupení barev a tvarů, že to můžou rozstříhat, rozebrat a ponořit se do toho. Nakonec mě velmi pozitivně překvapili, jak inovativně a nečekaně k tomu dokázali přistoupit. Jsem velice šťastný,“ dodává.
„Důkazem vydařené spolupráce
je i fakt, že některé oděvní objekty,
které při přehlídce v Palais de Tokyo vyseli na zdech jako kulisa, Ronan rovnou přesunul na svou výstavu do Centre Pompidou.“
Kolekce dostala poetický název „Ponořeni do divočiny kreativity“ a sklidila velké ohlasy. Studio Miyake zpracovávalo Ronanovy kresby, dělané lazurovými japonskými fixy i ty kreslené propiskou, několika technologickými postupy. Přenášeli je na hedvábí sítotiskem, aby uchovali intenzitu barev, digitálním tiskem na japonský polyester, tkali, pletli a samozřejmě použili i výšivku, nemluvě o plisé, které kresbám dodalo na hloubce. Důkazem vydařené spolupráce je i fakt, že některé oděvní objekty, jež při přehlídce 18. ledna v Palais de Tokyo visely na zdech
jako kulisa, Ronan rovnou přesunul na svou výstavu do Centre Pompidou.
Ronan Bouroullec vždy denně kreslil. Malování je součástí jeho každodenní rutiny od 90. let. Tuto čistě uměleckou praxi považuje za zcela nezávislou na profesi, jíž je mezinárodně proslulý. Přestože mezi těmito dvěma aspekty jeho práce existují jisté přesahy a navzájem se vyživují, je to právě kresba, kterou považuje za zásadní pro svou rovnováhu. Jeho díla jsou vyhledávána sběrateli umění a galeriemi, jsou prezentována a sbírána muzei a uměleckými nadacemi po celém světě.
Plisé od hlavy až k patě – ukázky Bouroullecova díla na plisované tkanině, která je charakteristická pro značku Issey Miyake. Původní kresba je v detailu plná linií a vytváří natolik živý vzor, že si jeho nositelé mohou představit, jak se do něj ponoří. Pro začlenění kresby do oděvu byly ramena, rukávy a lemy prodlouženy tak, aby se dal snadněji přetáhnout přes hlavu a obléknout. Šátek na hlavě je inspirován prvky zobrazenými v Bouroullecově díle „Drawing“. Předměty jsou pletené z různobarevné příze a na různých místech mají otvory, což umožňuje jejich omotání a nošení na více způsobů tak, že se jimi provlékne hlava nebo ruce, čímž vzniká nositelné umění.
Muž s chutí do života, vizionář a vášnivý sběratel kufrů Gaston-Louis Vuitton se stal inspirací pro novou kolekci pánských šperků francouzského módního domu. Je stejně inovativní, rafinovaná a svobodomyslná, jako byl vnuk zakladatele slavné značky.
Umělecká ředitelka šperkařské a hodinářské divize LV, Francesca Amfitheatrof, si během navrhování nové kolekce uvědomila, kolik toho má legendární Gaston-Louis Vuitton společného s muži a ženami dnešní doby — sdílí s „námi“ citlivost a otevřenost k okolnímu světu. Do kolekce Les Gastons Vuitton se promítá jeho multitalent a je oslavou inovace technik, materiálů a pohyblivých mechanismů, reprezentující jeho pokrokový přístup a svobodnou mysl.
Prsteny, přívěsky, náhrdelníky, známky, drobné šperky, náramky a náušnice vyprávějí příběh ikonického Monogramu a výroby kufrů. Motiv LV přichází ve zmenšené verzi a zajímavých nových formách, kombinujících stříbro s diamanty. Mezi materiály nechybí žluté a bílé zlato a nově také titan, který tuto jedinečnou kolekci definuje svým tmavě modrým odstínem inspirovaným denimem. Kolekce Les Gastons Vuitton tak velmi nenuceně kombinuje eleganci s všestranností, stejně jako to uměl sám Gaston.
servis louisvuitton.com
Stejně jako malba umí také oděvní design využívat sílu barev k vyjádření emocí a k ukládání symbolů. Klame naše oči, hypnotizuje a šálí, aby vyvolal odpovídající reakci. Energie uložená ve tvarech a texturách v přímé konfrontaci s dílem hostujícího šéfredaktora Jana
Kalába.
foto Branislav Šimončík styling Jan Králíček
Top, sukně a rukavice, vše Fendi. Kabelka a boty, obojí Jimmy Choo. Náušnice, Gucci. Punčocháče, Wolford. Venkovní lehátko Imba, design Federica Capitani, Moroso (prodává Konsepti).
Jan Kaláb, Mini Green Vibration, 2023, Mini Yellow Void, 2023.
Šaty a košile, obojí Max Mara. Boty a kabelka, obojí Jimmy Choo. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Jan Kaláb, Fidi Faded Circle 1223, 2023.
vlevo: Šaty, Zuzana Kubíčková. Náušnice a kabelka, obojí Gucci. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta.
Vlevo: Sako, šortky a náušnice, vše Gucci. Boty, Jimmy Choo. Punčocháče, Wolford. Venkovní stolek Banjooli, design Sebastian Herkner, Moroso (prodává Konsepti). Jan Kaláb, Cadmium Coral 0124, 2024.
Šaty, H&M Studio. Náhrdelník, Jimmy Choo. Rukavice, Fendi. Jan Kaláb, Elevating Heat II. 523, 2023.
Vesta a šortky, obojí Chanel. Elastické šortky, Louis Vuitton. Punčocháče, Wolford. Boty, Balenciaga. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Jan Kaláb, Mini Red Gradient, 2023.
Vpravo: Kostým, Balvin. Rukavice, Fendi. Boty, Jimmy Choo. Punčocháče, Wolford. Jan Kaláb, Jungle Jellyfish 1123, 2023.
Šaty a prsten, obojí Versace. Náhrdelník, Jimmy Choo. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Jan Kaláb, Flaming Kaleidoscope 1123, 2023.
Vpravo: Kabát, Zuzana Kubíčková. Punčocháče, Wolford. Boty, Jimmy Choo. Prsten, Versace. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Venkovní lehátko Borea, design Piero Lissoni, B&B Italia (prodává Konsepti). Jan Kaláb, Small Soft Void 0124, 2024.
Šaty a boty, obojí Balenciaga. Náhrdelník a kabelka, obojí Jimmy Choo. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Jan Kaláb, Yellow Green Black Hole 0124, 2024.
Vpravo: Sako a kalhoty, obojí Zoltán Tóth. Boty, Jimmy Choo. Jan Kaláb, Ornos Wave 822, 2022.
Kabát, H&M Studio. Sukně, Dior. Pásek, Max Mara. Boty, Balenciaga. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Jan Kaláb, Fruit of Happiness #3, Jungle Jellyfish 1123, 2023.
Vlevo: Šaty, Louis Vuitton. Boty, Jimmy Choo. Rukavice, Fendi. Punčocháče, Wolford. Jan Kaláb, Mini Black Vibration, 2023.
Pánská košile a pánské kalhoty, obojí Hermès. Boty, Jimmy Choo. Punčocháče, Wolford. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Prsten, Versace. Jan Kaláb, Small Soft Void 0124, 2024.
Vpravo: Šaty a elastické šortky, obojí Louis Vuitton. Boty, Balenciaga. Pracovní rukavice, Železářství u Rotta. Židle, vintage.
Foto Branislav Šimončík
Styling a kreativní ředitel Jan Králíček
Modelka
Barbora N (My Model Agency)
Make-up
Hristina Georgievska (s produkty Armani beauty a Weleda)
Vlasy
Adriana Bartošová (s produkty Paul Mitchell)
Asistent fotografa
Daniel Čáha
Asistenti stylisty
Kseniya Chudarova a Richard Plojhar
Produkce
Patrik Bureš a Marek Jaroš
Lokace
Trafo Gallery, Hala 14, Bubenské nábřeží 13, Praha
Koncentrované bylinné sérum In light Bio duo (2 890 Kč/50 ml) pro zpevnění, vyhlazení a omlazení pokožky krku a dekoltu je synergií účinných bylinných extraktů se stahujícími a antioxidačními vlastnostmi. Jeho součástí je masážní kámen Gua Sha z ametystu, který dokáže dokonale rozproudit lymfu, zmírnit otoky, rozjasnit pleť a vyhladit vrásky.
Kabelka Lady D-Sire se vyznačuje pružnou siluetou a slibuje půvab městského a nekonečně elegantního stylu.
Jolie je symbolem elegance značky Dior, odrážející dědictví domu díky rafinované sponě tvořené pozlacenými písmeny CD se sladkovodní perlou. Kabelka odvážná a svobodomyslná jako její nositelka.
Omlazující sérum pro citlivou a suchou pleť Super Anti–Age Serum Anna Brandejs (1 890 Kč/30 ml) obsahuje ceramidy, olej z kamélie japonské pro produkci kolagenu, extrakty ze zlaté řasy či japonského indiga pro hydrataci a zklidnění a olej skvalan se silně antioxidačními účinky, který vyhlazuje vrásky až o 51 %.
Vlasový parfém Fleur de Peau Hair Mist (1 450 Kč/30 ml) je oslavou vášně mezi
Psyche a Erotem v jedné z nejkrásnějších řeckých bájí. Legendární love story je v této ikonické vůni vyjádřena tóny pižma s lehce živočišným nádechem, umocněná pudrovým kosatcem. Olfaktorickou oslavu smyslnosti krásně zaobluje náznak citrusů, pepře a růže.
Ikonickou kabelku Dior Saddle Bag navrhl bývalý umělecký ředitel značky John Galliano. Tvar sedla a přívěsek ve tvaru písmene D je poctou jezdeckému světu se vší jeho elegancí.
Dior Book Tote vytvořila Maria Grazia Chiuri, aby ztělesnila savoir-faire domu jemnými výšivkami.
Voděodolná řasenka Lash Clash (1 210 Kč) od značky Yves Saint Laurent je obohacena o výtažek z kosatce florentského, který posiluje strukturu řas. Dodá jim nejen krásu, ale i potřebnou péči. Má největší kartáček s patentovaným dvojitým kónickým tvarem, který okamžitě zachytí každou řasu a dodá jí bezkonkurenční objem.
text Adam Štěch foto Radek Úlehla
Jako by česká obuvnická značka PÁR tušila, že chystáme speciální umělecké číslo Dolce Vity a přizpůsobila tomu svou novou kolekci. Jejich Artist Edition představuje dva nové modely tenisek s uměleckými intervencemi abstraktní malířky Lu Jindrák Skřivánkové a multimediálního umělce Michala Škapy aka Trona, pocházejícího z prostředí graffiti a street artu. Dvě z jejich aktuálních děl byly použity na grafické pojednání podrážky. I přesto, že jsou malby vespod boty, neoddělitelně spoluutváří její celkový charakter a při chůzi jsou nečekaně viditelné. „Technologie, kterou jsme speciálně pro tento účel vyvinuli společně s naším
Své oblíbené české umělce můžete odteď nosit pořád s sebou, respektive na nohou. Dovolí vám to nová speciální umělecká kolekce progresivního výrobce tenisek PÁR.
dodavatelem v Portugalsku, umožňuje flexibilně tisknout na podrážky v podstatě cokoliv, a to i při zachování jejich obvyklých funkčních vlastností. K vývoji a vůbec k celému nápadu přispěly mimo jiné i naše vlastní zkušenosti z oboru grafiky,“ popisuje proces autor kolekce a spoluzakladatel značky PÁR Jan Kloss, který je zároveň profesionální grafický designér a značku uvedl v roce 2020 se svou partnerkou Darinou Zavadilovou a ve spolupráci s designérkou Eliškou Horčíkovou.
Model tenisek od Lu Jindrák Skřivánkové je charakteristický jejím typickým rukopisem pastelových barev a pastózních struktur.Designér/ka roku
Módní designér/ka roku
Designér/ka šperku roku
Grafický designér/ka roku
Fotograf/ka roku
Ilustrátor/ka roku
Výrobce roku
Objev roku
Síň slávy CGD23
text Lenka Šubrtová foto archiv značky
Pamatujete si ještě na svůj úplně první prsten? — Ano, byl to stříbrný prsten k závěrečným zkouškám na škole. Byla to přemíra snahy o jedinečný design a nedopadlo to úplně dobře.
Vyučil jste se zlatníkem, ale ne proto, abyste pokračoval v rodinné tradici, ale naopak ji vytvořil. Co vás k řemeslu přivedlo a tolik na něm uchvátilo? — Od mládí jsem projevoval umělecké nadání ve srovnání se svými spolužáky, doma mě tatínek vedl k různým kutilským aktivitám, což mě bavilo. K rozhodnutí vyučit se zlatníkem mě přesvědčilo i to, že má starší sestra se v tomto oboru už pohybovala. Jinak jsem o této profesi neměl předem žádné hlubší znalosti nebo povědomí. Ale co ví kluk v patnácti letech?
V prodejně na pražském Újezdě jste již 20 let a v letošním roce 25 let na českém trhu. To jsou nejen obdivuhodná čísla, ale také zajímavý pohled z hlediska vývoje. Jak se změnil český zákazník?
Ano, je to dlouhá doba. Prodejnu jsem otevřel po velkých povodních v roce 2002, kdy se Praha vzpamatovávala z šoku. Na český trh jsme přinesli produkty, které zde neexistovaly nebo byly k dispozici v omezeném množství. V té době tady byly ve snubních prstenech etablované především zprivatizované totalitní podniky, které 40 let vyráběly stále stejné modely. Zvolili jsme moderní světový
Jeho práce je oslavou lásky i přátelství, svědkem šťastných okamžiků a životních vyznání. Kolik „ano“ za posledních 25 let nad jeho prsteny zaznělo, ani nespočítá. S Lukášem Rýdlem, majitelem jednoho z největších českých zlatnictví, jsme si povídali nejen o zlatě.
především snubní prsteny v maximální možné tvrdosti, přesnosti a především trvanlivosti, která se od nich očekává.
design přizpůsobený požadavkům našich zákazníků. Vše šlo téměř samo, vše, co jsme představili, mělo úspěch. Přitom jsme nedělali žádný marketing, neměli webovou prezentaci ani sociální sítě, žádné PR, maximálně inzerci v tištěných Zlatých stránkách. Trh tehdy fungoval úplně jinak, stačil perfektní produkt, který máme mimochodem dodnes, a ten mluvil sám za sebe. Pozitivní reference je neocenitelná. Český zákazník se mění stejně jako v jiných zemích a u nás možná i rychleji. Designový trend u šperků je celosvětově podobný, ale každý region má svá specifika a požadavky. V západní Evropě jsou to masivní snubní prsteny, v Americe zásnubní prsteny s vysokým zasazením centrálního diamantu, český zákazník preferuje praktičnost pro užívání v kombinaci s novými trendy. Kvalita a elegantní moderní design jsou pro nás na prvním místě. Nenabízíme však pouze prsten jako takový, ale i prvotřídní zákaznický servis.
Jste průkopníkem moderní technologie zpracování prstenů. V čem spočívá a jaké novinky v materiálech u vás najdeme? — Z počátku nového milénia, kdy jsem opustil své zaměstnání a vydal se vlastní cestou s jasnou vizí a zaměřením na výrobu snubních prstenů, v Čechách málokdo věděl, jak „na to“. Proto jsem cestoval po Evropě a sbíral cenné informace o tom, jak výrobu dělat opravdu dobře. Po delší době jsem našel firmu, která již 150 let dodává zlatnickou technologii největším světovým značkám, jako je Cartier, Tiffany, Bulgari, a já v tu chvíli věděl, že jsem na správném místě. Naše výrobní technologie nám umožňuje vyrobit
Je pravda, že ne sůl, ale platina je nad zlato? — Máte pravdu, platina je nyní velké téma. Je to dáno především tím, že se mění designové trendy šperků. V současné době jsou velmi populární jemné šperky s co největším počtem diamantů a co nejméně kovu, což je u zlatých šperků problém. Zlatá slitina není schopna zaručit dlouhou životnost takových šperků. Platina je ideální volbou díky své hustotě, která zaručuje mnohem menší opotřebení při běžném užívání. Jednoduše řečeno se tolik neošoupává, neztenčuje se jako zlato, což je žádoucí především v místech, která zajištují pevné zasazení kamenů. Další její veliká výhoda je v její ryzí bělosti, což u bílého zlata bývá problém. Je to jednoznačně nejlepší možný bílý drahý kov používaný v klenotnictví.
Láska nebývá vždy na celý život, ale váš servis v čištění ano. Co to znamená? A jak se o šperky vlastně starat? S každým šperkem naší výroby získá zákazník celoživotní čištění, které zahrnuje hlavně ultrazvukové čištění a kontrolu pevnosti usazení kamenů každé dva roky zdarma. Tento proces dokonale vyčistí šperk od nečistot, zejména u zasazených kamenů, které získají zpět svůj lesk. Při této příležitosti také kontrolujeme stav a pevnost usazení všech kamenů, které provádíme vždy ručně, a pokud je to potřeba, ihned opravíme nebo navrhneme řešení. Je dobré myslet na to, že drahé kovy všeobecně nepatří k nejtvrdším a vzhledem k tomu, že šperky jsou v běžném životě v kontaktu s mnohem tvrdšími materiály, dochází i k jejich poškrábání. Tyto lehké oděrky a škrábance však ke šperkům, které se nosí, zkrátka patří.
Vyučil se v Praze ve škole uměleckých řemesel, pak absolvoval dvouletou nástavbu a začínal jako řadový zlatník ve výrobním družstvu. Podniká 25 let, vlastní nejmodernější technologii výroby na snubní a zásnubní prsteny v České republice a jeho zlatnictví Rýdl má pobočky v Praze, Brně a Bratislavě.
prsteny.cz
Na oslavu příchodu roku dřevěného Draka odhaluje Tiffany novou kolekci Woven Keys inspirovanou vintage návrhy klíčů. Prsteny, náušnice, náramky a náhrdelníky se vyznačují charakteristickým tkaným motivem z 18karátového růžového zlata osazeným diamanty. tiffany.com
Značka Gucci je známá svou kombinací červené a zelené, ale tentokrát se o naši pozornost hlásí rosso ancora, opravdu sytě červená. Tato barva je historicky spjata s příběhem Guccia Gucciho a je poklonou odstínu stěn v hotelu, v němž kdysi pracoval. gucci.com
Ve své kolekci pro letošní jaro rozehrává módní dům Hermès pod vedením kreativní ředitelky Nadège Vanhee-Cybulski tichý, ale viditelný dialog mezi tělem a oděvem, kde materiály odhalují svou jemnost v barevné paletě odstínu sezony, trendy oxblood. hermes.com
Navštívili jsme velkorysý, kosmopolitní byt v historickém domě v centru Lisabonu, který pro klientku z Brazílie navrhla interiérová designérka Gracinha Viterbo ve spolupráci s galeristou a kurátorem Dannielem Rangelem. Sběratelka umění a nábytku si buduje domovy po celém světě a ten portugalský je zatím jejím posledním „dílem“.
Danniel Rangel, francouzský galerista nyní usazený v Miláně, pracuje pro majitelku bytu již dlouhou dobu jako konzultant. Navrhoval její domy a kompletoval umělecké sbírky v Paříži, Miami, São Paulu a nyní právě v Lisabonu. Tentokrát ale nebyl na práci sám. Ačkoli stál u nákupu většiny nábytku a uměleckých děl, z velkoryse navrženého bytu udělala opravdový domov až portugalská interiérová designérka a dekoratérka Gracinha Viterbo. „Potkali jsme se v mém obchodě a galerii Kabinet kuriozit v Estorilu, městě ležícím nedaleko Lisabonu, v němž nabízím unikátní objekty a artefakty, které mne zaujaly na cestách po celém světě, ale
i po Portugalsku. Klientka se u mě cítila jako doma, začaly jsme si povídat a brzy se domluvily na spolupráci. Seznámila mě se svým galeristou Danielem Rangelem a všichni tři jsme zjistili, že máme mnoho společného. Rádi riskujeme, jsme zvídaví a naší prací umíme vyprávět příběhy. Byla to velmi asertivní spolupráce a zároveň divoké partnerství, které fungovalo do puntíku,“ vzpomíná Gracinha Viterbo na dva roky trvající zkušenost. Dům, v němž se rozlehlý byt nachází, stojí ve čtvrti Chiado a byl postaven v druhé polovině 18. století, tedy v době, kdy byl Lisabon znovu vybudován po velkém zamětřesení a tsunami v roce 1755. ⟶
Jídelní stůl od Martina Szekelyho obklopují černé židle od Gia Pontiho. Nad ním se vznáší „popcornový mobil“, který zároveň slouží jako lustr, americké intermediální umělkyně Pae White. Autorem kabinetu je Jean Prouvé a policová konzole pochází od Charlotte Perriand.
text Tereza Finková, foto Francisco Nogueira
„Celé je to o lisabonských barvách. Použila jsem naši portugalskou modrou nebo barvu korálové oblohy při západu slunce, oranžovou lisabonských střech i sytě okrové odstíny, které vidíte po celém městě.“
Přestavbu vedl markýz de Pombal, který se inspiroval v Paříži, a tak se není čemu divit, že také byt brazilské sběratelky umění má podobné parametry a atmosféru jako klasické pařížské apartmá. „Nemovitost byla obecně v dobrém stavu, ale potřebovala vylepšit v detailech. Bylo nutné opravit popraskané stěny, soklové lišty a některé truhlářské prvky, koupelny byly po nedávné renovaci, ale potřebovaly jemné osobní doteky,“ popisuje Gracinha Viterbo. Její práce tedy spočívala ve sjednocení interiéru novou barevnou paletou, materiály a celkovým designovým schématem. Navrhla barvy stropů, sochařsky pojatou jídelnu, kovové posuvné dveře, čalouněné stěny a nové truhlářské výrobky, jako jsou vestavěné police v televizní místnosti nebo police za pohovkou. „Celé je to o lisabonských barvách. Použila jsem naši portugalskou modrou nebo barvu korálové oblohy při západu slunce, oranžovou lisabonských střech i sytě okrové odstíny, které vidíte po celém městě. Mondrian používal primární barvy, aby vyjádřil své myšlenky. Experimentoval s autenticitou barev. Já jsem experimentovala s autenticitou městských barev,“ svěřila nám Gracinha. Jak už bylo řečeno výše, nepřišla do prázdného prostoru, ale do bytu vybaveného uměním a designovým nábytkem, který klientce doporučil francouzský galerista Danniel Rangel. V bytě se potkávají současní umělci jako Sergej Jensen, Anish Kapoor, Matthew Barney, Jack Pierson nebo Stefan Brüggemann s ikonami světového designu, jako je Ron Arad, Vladimir Kagan, Le Corbusier, Ettore Sottsass nebo Charlotte Perriand.
1 V obývacím pokoji přitáhne zraky všech návštěvníků obraz od Pieta Mondriana. Nesmíme zapomenout ani na konferenční hliníkový stůl od Rona Arada a smyslnou pohovku Vladimira Kagana. 2 Knihovnu navrhla dekoratérka Gracinha Viterbo. 3 V ložnici sběratelky visí obraz od Marilyn Minter. 4 Čelní pohled na již popsanou jídelnu, uprostřed na stěně visí dílo marocké umělkyně Latify Echakhch. 5 Všechny koberce v bytě jsou od značky Fedora Design, úzkou stěnu na chodbě zdobí obraz Katherine Bradford zobrazující plavce připravené skočit do vln Atlantského oceánu, což je mimochodem její oblíbené téma.
text Tereza Finková
foto Alexandra de Cossette Courtesy Galerie Kreo
V pařížské Galerii Kreo si na tmavé zimní dny posvítili výstavou kolekce skleněných lamp Mystic Garden od německo-islandské umělecké dvojice Veronika Sedlmair & Brynjar Sigurðarson. Ta v nich zhmotnila své romantické představy o spiritistických seancích.
Barevné skleněné houby byly v galerii sešikovány na podestě a působily, jako by zrovna utekly z obrazu německého romantického malíře. Na návrhu trochu znepokojivé a trochu tajemné Mystic Garden spolupracovalo duo Sedlmair & Sigurðarson se zkušenými skláři, aby dosáhli limitu, který může unést foukané sklo ve velkém měřítku a které může být lidskými plícemi vůbec zpracováno.
Rozsvícené lampy osvětlují prostor zhruba o velikosti horní půlky lidského těla a mohly by tedy být interpretovány jako zhmotnění duší. Tato myšlenka navazuje na romantické hnutí a jeho filozofii odkazující na německá slova Körper
a Leib, popisující tělo, které máte, a tělo, kterým jste, jako doplňkové entity. Skleněné objekty z „kouzelné zahrádky“ vypadají podobně, ale liší se jedinečnými barvami. Dvojice designérů začala spolupracovat nejprve na převádění regionálních hodnot a folklorní estetiky z Islandu do současných konceptuálních objektů a dnes využívá své vypravěčské schopnosti k reakci na vizuální prvky, jež jsou typické pro oblast německých Alp, kde jejich studio sídlí od roku 2019.
servis biano.is, galeriekreo.com
Marie Aigner se při tvorbě akustických soch a nábytku inspirovala díly architekta a umělce Maxe Billa, skupinou Memphis a hnutím art deco, ale také sbírkou kaktusů svého syna.
Akustické panely proměňuje ve volně stojící sochy, stropní a nástěnné prvky i nábytek. Marii Aigner jsme zastihli v její mnichovské vile, která slouží zároveň jako ateliér a živá galerie její tvorby.
text Lenka Šubrtová foto Constantin Mirbac
Láska ke krásným věcem u ní započala již v útlém dětství díky vlivu prarodičů, kteří žili obklopeni uměním a umělci napříč obory. Dráha galeristky ji nelákala, protože, jak říká, by nechtěla žádný ze svých pokladů prodávat. Rozhodla se tedy pro vlastní tvorbu a vystudovala architekturu a inženýrství v Německu a Francii. Po návratu ze Spojených států, kde působila ve studiu amerického velikána Richarda Meiera, založila v roce 2001 vlastní studio. Je geniální inovátorkou současného bydlení v klasickém slova smyslu. S velkou vynalézavostí, vnitřní všestranností a jen
několika málo, ale přesně promyšlenými materiály nastavuje nová měřítka v architektuře. Za sebou má množství realizací čítající kluby, koncertní síně, kancelářské prostory, soukromé domy a byty, ale také výstavní produkci jako například Syntetickou poušť Douga Wheelera v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 2017.
Když v roce 2006 pracovala na novém sídle a továrně pro výrobce zvukových panelů, využila ve svém architektonickém řešení pro prezentaci výrobků celou stavbu. Pojem akustický nábytek ještě neexistoval. Začala zkoumat materiály a konstrukční
možnosti pro výrobu zcela nových akustických objektů. První kusy nábytkové řady představila až v roce 2019, a to dvě stojací lampy Elsa a fat+thin Berta, židi a lavici Peter a stůl Paul. O dva roky později spoluzaložila společnost Pinta Acoustic a představila sochařsky vyhlížející kolekci Knock Out, která je ekologickým akustickým objektem a může sloužit i jako nábytek. „Chtěla jsem, aby akustika byla pro uživatele viditelná a přístupná, aby si ji mohli vyzkoušet,“ říká Aigner. Vytvarovala plastiky, které zalidňují prostory a fungují v celé škále barev. Inspirovala
„Dobrý design v sobě spojuje funkčnost a tvar, čímž ho zbavuje svévolnosti.“
se díly architekta a umělce Maxe Billa, skupinou Memphis a hnutím art deco. A také sbírkou kaktusů svého syna. Navzdory těmto odkazům se předměty pyšní osobitým designem: „V mnoha případech byly detaily objektů určeny spíše konstrukčními faktory než designovými aspekty,“ vysvětluje. Na objekty použila husté plastové desky vyrobené z recyklovaných PET lahví. Volbou různých hustot a spoléháním na vrstvenou kompozici se Marii daří vytvářet harmonické barevné kontrasty. „Díky struktuře s otevřenými póry a zároveň velké hmotnosti je náš nový materiál vynikajícím pohlcovačem zvuku. Navíc je dostatečně tuhý na to, aby si udržel svůj tvar a umožnil vyrobit nábytek,“ vysvětluje. Knock Out tedy slouží ke dvěma účelům, nejenže pohlcuje zvuk, ale také slouží jako židle, stůl, úložný prostor, paraván nebo stínidlo na lampy.
Svou první knihu Design Solutions for Noise Control vydala v roce 2022 a představila v ní teoretické základy akustiky a ukázala vynikající příklady,
jak lze utlumit hluk v kavárnách, knihovnách, kancelářích a dalších prostředích. Akustický design se za posledních pět let dostává stále více do popředí zájmu architektů i urbanistů především díky jeho zdravotnímu přesahu. Potřebu kontroly hluku cítí každý z nás. A také potřebu průkopníků, jako je Marie Aigner.
1 Dominantou obývacího pokoje je ikonické sofa DeSede v tyrkysové barvě speciálně vyrobené, aby ladilo s kobercem podle vlastního návrhu architektky. Marie miluje klasické kousky této značky pro jejich flexibilitu a nadčasovost. 2 Skříň může sloužit nejen jako úložný prostor, ale také jako pohlcovač hluku. 3 Stůl v jídelně je dílem architektky, je doplněn o židle Cassina. Lustr i mísa jsou z materiálu na akustické panely.
1 2
text Adam Štěch, foto archiv značek
S barvami to skvěle umí v Mexiku usazený designér Fabien Cappello. I proto ho angažovala značka Ago Projects, pro kterou navrhl kabinet San Francisco. Ocel s kladívkovým nátěrem, hliník a skleněná mozaika tvoří industriální a přesto koloristicky jemné dílo. ago-projects.com
Ve správném poměru se barvy v interiéru nikdy neomrzí. Novinky ze světa nábytku a svítidel vás o tom nemusí dlouho přesvědčovat.
Výrazné tóny inspirované paletou sedmdesátých let hrají hlavní roli v kolekci Nouvelle Vague francouzské značky Youth Editions, kterou založil designér Joris Poggioli. Její součástí je také svítidlo Maé vyrobené z keramiky ve čtyřech barevných provedeních. youtheditions.fr
O švédské nábytkářské značce Blå Station jsme nějakou dobu neslyšeli. O to více se nám zalíbila kolekce jejích židlí s názvem Able, které mají plátěný sedák a opěradlo napnuté na trubkovém ocelovém rámu. To vše se sofistikovanými detaily a v široké barevné škále. blastation.com
S přidanou hodnotou v ceně Ve veřejném prostoru jsme jako doma přes 30 let. Jsme zoceleni velkými projekty v podobě nádraží a dopravních terminálů. Navrhujeme, vyrábíme. Všechny zkušenosti jsme teď vložili do nových kolekcí městského mobiliáře…
Letenská pláň
„To místo je sice takový žulový strup na kopci s vrzajícím kyvadlem, ale je odtamtud nejhezčí výhled na Prahu. To vyváží cokoliv. Poloha je dokonalá, škoda, že je naše společnost tolik zabržděná na to, aby se potenciál tohoto místa mohl naplno využít. Když jsme se ženou plánovali svatbu a přemýšleli, kde mít obřad, lepší místo jsme nevymysleli. Vzali jsme se pod kyvadlem v září roku 2015.“
text Jan Kaláb, Tereza Finková foto Filip Beránek, Alžběta Jungrová, Radek Dětinský, Vladimír Lacena, archiv Jana Kalába
Využili jsme toho, že je náš hostující šéfredaktor Jan Kaláb rodilý Pražan a požádali jsme ho, aby pro nás připravil ryze osobního průvodce „svým“ městem. Provedl nás po místech, kde vyrůstal, po školách, které navštěvoval, ale zavedl nás i tam, kde zanechal své první umělecké stopy.
„Když jsem si jako mladý graffiťák v devadesátkách přivydělával, maloval jsem zakázky v klubech a jiných podnicích. Jeden z nich byl i Show Park (veřejný nevěstinec), který v hale 18 v Holešovické tržnici funguje dodnes. Je ironií osudu, že jsem po letech zpátky, protože mám právě pod Show Parkem ateliér a naproti provozujeme Trafo Gallery. V létě se tady konají ty nejlepší open air vernisáže v Praze. Atmosféru tržnice miluji pro ten klid uvnitř tepajícího města,“ popisuje Jan Kaláb svůj vztah k místu, kde se dnes v Praze pohybuje nejčastěji. Ovšem okruh jeho „působení“ po městě byl a je mno-
hem větší a pestřejší. Zasahuje na náměstí Jiřího z Poděbrad s dominantou kostela Nejsvětějšího Srdce Páně od Plečnika, pokračuje přes Dejvice a tamní komplex funkcionalistických škol od Jana Gillara a přes legendární klub 007 i jeden z prvních Kalábových murálů na strahovských kolejích klesá na Letnou na Akademii výtvarných umění a znovu překračuje řeku, zastaví se ve skateparku na Štvanici, Těšnově a symbolicky se uzavře v Pařížské ulici v domě s č. p. 25, kde před 13 lety nastříkal na střeše tag a dnes se v něm buduje galerie Kodl Contemporary, jež bude Kalábovu tvorbu vystavovat oficiálně. ⟶
1
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Bílá 1784/1, Praha 6-Dejvice
„Těsně předtím, než jsem šel do první třídy, jsme se přestěhovali do Dejvic ke Kulaťáku. Na základku jsem chodil nejdřív do takových malých dvojtřídek, ale od páté třídy už do krásné funkcionalistické budovy, která si o mnoho let později zahrála ve filmu Pelíšky. Cestou ze školy jsme se spolužáky míjeli snowboardový obchod Váša, a tak jsme se často zastavili na kus řeči za Zobákem nebo Horváthem. Když si to zpětně promítnu, tak je hrozně hezké, že se s námi tehdy ti starší kluci vlastně bavili!“
(Areál francouzských škol v Dejvicích navrhl v roce 1931 architekt Jan Gillar podle vzoru nizozemských a německých škol typu „open air“. V roce 2006 prošel celý komplex budov rekonstrukcí.)
street art versus kamenná galerie
„Když jsem v létě roku 2011 na střeše domu naproti hotelu Intercontinental nastříkal za denního světla svůj piece pod svou značkou Point, byl to docela průšvih. Ani ve snu by mě nenapadlo, že asi o 13 let později budeme ve stejné budově jen o pár pater níže odhalovat mnou pomalované Porsche 911. A ve stejném domě už se také budují prostory galerie Kodl Contemporary. Je tedy více než pravděpodobné, že moje díla budou zase součástí Pařížské 25.“
„V parčíku před kostelem jsem si hrával na pískovišti a jako o trochu větší skákal přes díry na fontáně. Za jedním rohem jsme bydleli a za druhým jsme chodili s bráchou do školky. Uvnitř kostela Nejsvětějšího Srdce Páně od Josipa Plečnika jsem byl, ale až mnohem později. Na mši za sestru mého nejlepšího kamaráda, která předčasně zemřela. To bylo v době, kdy už jsem na Vinohradech u Jiřáku zase bydlel, ale jako student. Máneska, Akropolis, mejdany...“
Nad Královskou oborou 232/31, Praha 7-Bubeneč
„Na chození do hospod už moc času nemám, ale v Lokále mají opravdu dobrou plzeň. V tom u Stromovky se scházíme s kamarády od umění jednou za rok, přesně 12. 12., protože slavíme výročí, kdy jsme na tomto místě v roce 2019 založili výtvarnou skupinu Firma.“
Chaloupeckého 1915, Praha 6-Strahov
„Klub 007, to jsou devadesátky a graffiti komunita, která se tam každou sobotu scházela na hip-hopových mejdanech. V okolí je pár zdí, na které jsem maloval. Naproti klubu stála přízemní stavba bývalých potravin, na kterou jsem v roce 1997 namaloval asi svůj první murál s názvem Podzim. Zajímavé je, že ta budova tam stále stojí a malba vydržela dodnes.“
U Akademie 172/4, Praha 7-Bubeneč
„AVU nebo Akáda. Majestátní budova nad Stromovkou je kolébkou a alma mater spousty českých umělců. Když vcházíte, musíte přetlačit obří vrzající dveře. Uvnitř v hale pod schody stojí socha sv. Jiří zapichujícího draka. Ateliéry mají obří severní okna s výhledem do korun stromů, v podzemí jsou dílny a bufet. Tam
jsem chodil na obědy a v duchu si říkal, jaký je to úlet, že sedím vedle těch největších českých žijících umělců, když byli na obědě i profesoři jako Sopko, Róna nebo Rittstein. Vzadu za školou je zahrada, která je jen plotem oddělena od největšího pražského parku. Díky za to, že jsem tam mohl studovat.“
mysticskatepark.cz
„Svoje první 3D graffiti jsem vyráběl z použitého materiálu. Někdy to bylo z rozbitých dekorací po natáčení reklam a někdy z použitých překližek ze starých překážek ve skateparku právě na Štvanici. Skateové překážky se dřív vyráběly všechny úplně nové na každý ročník Mystic Cupu. Tam jsme také každý rok stavěli graffiti stěnu. I když nejsem skejťák, mám to místo mezi tenisovými a nohejbalovými kurty moc rád. A s nostalgií vzpomínám na štvanický bazén, který pohřbila povodeň v roce 2002.“
„Tam, kde se nachází nezajímavé parkoviště vedle magistrály, je i ta nejzajímavějši zeď v Praze. V půdorysu opisuje tvar písmene S, začíná jako zídka sahající sotva ke kolenům a když podél ní jdete, tak chodník klesá a zeď se zvyšuje, až má dobré čtyři metry. Z jednoho konce nevidíte na druhý, protože elegantně zatáčí. Tam začínalo české graffiti, tam se natáčel první videoklip skupiny WWW Noční Můra a tam jsem později každý rok maloval celou tu stěnu jako umělecké dílo.“
Letohradská 34, Praha 7-Letná, restaurant-peperoncino.cz
„Ve městě vznikají stále nové a nové restaurace. Fancy koncepty okoukané ve světě, designové interiéry, namistrovaní kuchaři a předražená jídla. Vlastně mi to kolikrát leze na nervy. O to víc si cením míst, kde si na nic nehrají a dokážou servírovat kvalitu už spoustu let. Proto je pro mě Peperoncino na Letné jistota. Jejich zahrádka je v letních večerech středomořskou oázou v úplně obyčejném pražském vnitrobloku.“
Českomoravská 213, Praha 9-Libeň
„Když jedete Českomoravskou ulicí směrem z centra, těsně před O2 arenou stojí po levé straně moderní dům se žlutými čtverci na fasádě. Na jeho místě dříve stával cihlově červený pavlačový dům a k němu přilehlá bývalá trafostanice, kterou jsme osm let (2006—2014)
okupovali a překřtili ji na Trafačku. V hale trafostanice se pořádaly výstavy a koncerty, dům byl plný ateliérů. Z okna své mini kanceláře jsem si fotil výstavbu Sazka areny od prvního výkopu. Dnes se jmenuje O2. Zastávku tramvaje nepřejmenovali, stále je to Ocelářská.“
Parta kávových nadšenců Dudes & Barbies vytvořila další gastronomickou oázu, která je díky umístění v proskleném atriu domu na Vinohradech také náramně fotogenická.
Kolik gramů váží duše víme díky mexickému režisérovi Alejandru Gonzálezovi Iñárritu a kolik váží štěstí, pak prozradí nejnovější počin party Dudes & Barbies. Ta už několikrát rozvířila hladinu pražské gastro scény podniky jako Kavárna, co hledá jméno nebo Vnitroblok. Jejich novinka Gram se usídlila na pražských Vinohradech a stejně jako její sourozenci vznikla využitím prostorů, jichž si dlouho nikdo nevšímal.
text Lenka Šubrtová foto Sarah KormanováNálet milovníků dobré kávy na sebe nenechal dlouho čekat. Podnik spojuje pekárnu a kavárnu, kam můžete vyrazit na skvělou snídani, kterou tu mimochodem
Nevyužité atrium ve vinohradském vnitrobloku proměnila skupina Dudes & Barbies ve spolupráci se studiem D3A v moderní oázu pražských gastro poutníků, které vévodí bílá barva v kombinaci s bujnou flórou.
podávají po celý den. Zároveň jde ale také o restauraci šéfkuchaře Tomáše Kuchyňky, takže se tady kvalitně saturujete také v čase oběda nebo večeře. Pražští foodies doporučují především zdejší svíčkovou nebo kuře na paprice, které konkurují i nedělním obědům u babičky. Už od dveří se jako nejlepší marketingová kampaň line vůně pekárny, v níž se pod vedením šéfcukrářky Aničky Dreslerové denně pečou poctivé koláče, sušenky, ale i máslové pletýnky nebo bavorské louhované preclíky. O kvalitní jídelní servis se postaralo studio Terra Ceramics Prague.
Gram neláká jen na skvělé jídlo a nápoje, ale právě i na již zmíněný interiér. Ten má na svědomí Tomáš Prouza z D3A a Petra Barotková. Prostor neobydleli přílišným množstvím nábytku, naopak dali vzniknout malé botanické oáze, kde se rostlinám daří a lidem líbí i díky vysokému prosklenému stropu. Pro všechny podniky, které vznikají pod taktovkou Dudes & Barbies, platí také to, že v nich dostává prostor současná česká umělecká tvorba. Ani Gram není výjimkou a každých pět týdnů se tu můžete dívat na jiná zajímavá, inspirativní a originální umělecká díla, ať už se jedná o malbu, fotografii, sochy, nebo instalace.
servis Bistro a pekárna Gram, Záhřebská 23/25, Praha 2, gramprague.cz
Umělecká díla známých výtvarníků lze potkat také jinde než v muzeích a galeriích, a to občas na překvapivých místech. Stačí se jen na vašich cestách po světě pozorně koukat kolem sebe.
Canet en Roussillon, Francie
Na umělecká díla jednoho z průkopníků kinetického umění a pop-artu, francouzského výtvarníka maďarského původu Victora Vasarelyho, můžete natrefit na mnoha místech nejenom ve Francii. V sedmdesátých letech mimo jiné vytvořil abstraktní betonové plastiky pokryté různobarevnými keramickými dlaždicemi i celou dlažbu promenády pláže v Cane en Roussillon nedaleko jihofrancouzského Perpignanu. Jejich optické vizuální vlastnosti z nich vytváří skvělé orientační body.
text a foto Adam ŠtěchCaracas, Venezuela
Kampus Centrální venezuelské univerzity v Caracasu vznikl jako komplexní umělecké dílo koncipované především vizionářskými myšlenkami architekta Carlose Raúla Villanuevy. Ten přizval k umělecké výzdobě studentského kampusu mnoho význačných světových výtvarníků včetně švýcarsko-francouzského sochaře a zakladatele dadaismu Hanse Arpa, který pro venkovní předsálí auditoria Aula Magna vytvořil v roce 1954 jednu ze svých ikonických organických soch Berger des Nuages (Pastýř mraků) odlitých do bronzu.
São Paulo, Brazílie Nejenom tvorba skvostných tropických zahrad byla doménou brazilského krajinářského architekta Roberta Burleho Marxe. Spolupracovník Oscara Niemeyera a dalších brazilských velikánů vynikal také v malbě, designu a sochařství. Vše dohromady se spojuje v jeho monumentálních betonových freskách a reliéfech, ve kterých dynamické formy odrážejí brazilský temperament. Typickým příkladem je Marxův reliéf na zadní fasádě kulturního centra FIESP v São Paulu.
Honolulu, Havaj
Na pláži Waikiki v Honolulu můžete kromě temně modrých vln Tichého oceánu obdivovat jednu z největších keramických mozaik na světě, potažmo hned dvě najednou. V roce 1968 je na protilehlé fasády hotelu Hilton navrhl malíř Millard Sheets. Jeho Rainbow Mural (Duhová freska) prý byla ve své době se svými více jak 87 metry nejvyšší mozaikou světa. Tvoří ji neuvěřitelných 16 000 ručně malovaných keramických dlaždic a hned po svém vzniku se stala jedním ze symbolů města.
Doubs, Francie
V padesátých letech byla ve Francii dominantním uměleckým směrem tzv. lyrická abstrakce. Jedním z jejích hlavních představitelů byl i Jean Bazaine, který často spolupracoval s architekty na projektech kostelů. Jeden takový se nachází ve východofrancouzském Doubs. Kostel Panny Marie navrhl architekt Maurica Novarina a o optimisticky barevnou mozaiku nad vchodem se postaral právě Bazaine. Nebyl však jediným zainteresovaným výtvarníkem — v lodi kostela najdeme například jedinečné vitráže od Fernanda Légera.
Brusel, Belgie
Manželský architektonický pár Simone a Lucien Krollovi se ve své inovativní tvorbě zabýval novými sociálními možnostmi architektury a dialogem s jejími uživateli. V duchu sounáležitosti, spolupráce, udržitelnosti a sdílení navrhli v bruselské čtvrti Woluwe-Saint-Lambert ve druhé polovině sedmdesátých let také obytný studentský a komerční komplex spojený se stanicí metra La Mémé. Komunitnímu centru dominují sochy, které architekti vytvořili v dialogu se zedníky. Zobrazují zednického mistra Fonse a jeho ženu Marii.
text Lenka Šubrtová foto Matej Hakár
Vietnamská restaurace Pho King s interiérem od studia SOA architekti je zpestřením v záplavě haluškového mámení.
Slovenský Poprad má na své gastro scéně nový přírůstek. Stoličky z přepravek na láhve, stůl z ocelových profilů, plechové popelnice na odpadky a obnažené cihlové stěny, které dotvářejí rustikální atmosféru, vše prodchnuto vůní vietnamské kuchyně. Pho King nabízí jedinečný gurmánský zážitek v originálním prostředí parafrázujícím asijské tržnice. Sídlí v nárožním domě, kde kdysi býval čínský bufet, a autorem interiéru je pražské studio SOA architekti. Ti za středobod prostoru zvolili otevřenou kuchyni s pultem, kde hosté mohou přímo sledovat přípravu svých jídel na woku, což dodává restauraci na autentičnosti. Pro hosty jsou k dispozici různé možnosti sezení. Klasické stoly umožňují tradiční posezení, zatímco nezvyklý dlouhý společný stůl vytváří živou a společenskou atmosféru, ideální pro větší skupiny. Byl vyroben z recyklovaných kovových traverz, které zůstaly nevyužity po předchozích úpravách prostoru. Pro ty, kdo preferují výhled, nabízí bar u okna možnost sledovat rušný provoz na ulici. Vedle pultu s kasou je vystavena široká škála čerstvých surovin a místních produktů, které si lze zakoupit na doma. Červené akcenty v grafice a nábytku vnášejí do prostoru energii a jemně odkazují na vietnamskou kulturu.
BLÅ je delikátní a komplexní šumivý nealkoholický čaj, který vás hned po otevření překvapí jemnou vůní jasmínu, heřmánku a špetkou citronu, následovánou zaoblenou chutí vybraného bílého čaje a doprovázenou spletitostí a intenzitou zeleného čaje. latable.cz
Neschovávejte se v březnu za kamna, ale raději se vydejte objevovat nové chutě. Fastfoodové novinky zajezte lahodným věnečkem a zapijte šumivým čajem z Kodaně.
Bistra KRO přidávají na menu vymazlené spiny na fastfood. Ochutnejte poctivé kuřecí nugety, smažená kuřecí křídla a masové koule promyšlené do posledního křupnutí a vyrobené z kvalitních surovin. V nabídce budou nejméně do června. krokitchen.cz
Pro energii a potěšení chodíme do Pštrossovy ulice v Praze, kde sídlí cukrářský butik Věnečky Janeček. Nabízí jeden jediný dezert — věneček v sympatické miniverzi a sedmi různých příchutích. Nabídku obohacují limitované sezónní edice i slané verze. veneckyjanecek.cz
Galerie Rudolfinum 29/02—30/06/2024
Vstup volný / Free Admission
Mediální partneři / Media Partners: Hospodářské noviny, Forbes, Radio 1 www.galerierudolfinum.cz
text Tereza Finková, foto archiv GASK
Kutnohorský GASK v březnu naváže na velké
projekty věnované osobnostem českého animovaného filmu, Aurelu Klimtovi a Jiřímu Trnkovi, přehlídkou celoživotní tvorby Jana Švankmajera a jeho manželky
Evy. Na výstavě Disegno interno najdete vše, co si pod jménem, které se stalo synonymem současného českého surrealismu, představíte. Divoké koláže, taktilní experimenty, sběratelství, vtipné i děsivé objekty a samozřejmě trikový film.
Letos devadesátiletý Jan Švankmajer se přísně vyhýbá označování vlastní osoby za umělce a své tvorby za umění, což souvisí s jeho přijetím surrealismu. Surrealismus není umění, ale způsob myšlení, životní postoj, novodobá alchymie. Jistému škatulkování do kategorií však stejně neunikne, když je všeobecně vnímán jako významný tvůrce na poli kinematografie, výtvarného umění, literatury a divadla.
„Cele se poddej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš. Obsese jsou relikty
dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady,“ řekl autor, jehož tvorbu lze rozdělit do tematických skupin podmíněných inspiračními nebo právě obsesivními zdroji. Patří sem rudolfinský manýrismus (kunstkamery, kabinety kuriosit a dílo Giuseppe Arcimbolda), loutkové divadlo a barokní tradice starých českých loutkářů, art brut, erotismus, umění přírodních národů (fetiše), Max Ernst a jeho kolážové romány i tvorba některých významných postav světové ⟶
„Mám slabost pro Tvoje obrazy, pro ten malovaný deník našeho života, který je otevřený jako sezam a zároveň rafinovaný jako čínská kuchyně.“
Jan Švankmajer
literatury, jako je E. A. Poe nebo Lewis Carroll. Cosi jako „užitkovou“ část Švankmajerovy tvorby představuje jeho scénografie pro divadlo a triková práce pro československý film, která způsobila nejedno divácké trauma. Naopak jako zcela regulérní součást tvorby je nutno vnímat také jeho knižní ilustrace.
Stalo se tradicí, že součástí Švankmajerových výstav jsou také obrazy a plastiky jeho již zesnulé ženy Evy Švankmajerové (1940—2005), malířky, scénografky, básnířky, prozaičky a výrazné představitelky surrealismu. „Mám slabost pro Tvoje obrazy, pro ten malovaný deník našeho života, který je otevřený jako sezam a zároveň
rafinovaný jako čínská kuchyně,“ napsal ve svém vyznání manželce.
„Ústředním námětem výstavy, jejímž autorem je sám Jan Švankmajer, je tzv. disegno interno čili ,vnitřní uspořádání‘, tedy umělcovo obrazotvorné chápání podstaty daného námětu. Jde o princip, který v jeho pojetí spojuje rudolfinský manýrismus a surrealistický ,vnitřní model‘,“ vysvětluje kurátor Richard Drury. Výstava spolu s doprovodným programem bude zohledňovat spojitosti, a to zejména v rovině baroka, alchymie a fenoménu Kostnice, mezi dílem obou manželů a duchovní pamětí bývalé jezuitské koleje i Kutné Hory.
Eva Švankmajerová, Portrét Jana a Portét Evy, 1969.
text Petr Fischer, autor je redaktorem ekonomického týdeníku euro
Vy jste se k tomu ještě nerozhoupali nebo jste na úplném začátku a hledáte cenné rady? My vám poradíme kde, jak a od koho nakupovat umění, sběratelskou vášeň však v sobě musíte rozdmýchat sami. Zkušení sběratelé ale tvrdí, že jí propadnete okamžitě.
Uložit peníze v umění se vyplatí. Zhodnocení přijde sice za pět až deset let, ale často může vynést až třetinu či polovinu, máte-li štěstí i stovky procent navíc. Bez vášně k umění to ale nejde, shodují se sběratelé i obchodníci.
Lídrem českého aukčního trhu je Galerie Kodl, která se stará o velkou část dražeb na sálech. Ještě před dvěma lety to byly tři čtvrtě miliardy, tedy polovina českého trhu s uměním. Společnost má na svém kontě také rekordní dražbu obrazu Bohuslava Kubišty Staropražský motiv, který se vydražil za 123 milionů. Martin Kodl, který firmu založil po roce 1989 a se svými syny ji dodnes vede, přesto o penězích moc rád nemluví. Hlavní je pro něj
vztah k umění, které miluje. Několikrát jsem seděl u něho v galerii a vždy jsem fascinovaně sledoval, jak vypráví o obrazech, jak se jimi dokáže těšit. I kvůli těmto rozhovorům je lidé kupují.
Vášeň ke krásnému umění stála rovněž na začátku sběratelské kariéry Michala Richtra, majitele společnosti Dynamo Design, která se věnuje korporátnímu designu (Rozhovor s M. R. jste si mohli přečíst v artovém speciálu před dvěma lety). Michal je stejně „postižený“ jako Martin Kodl, neustále se probírá díly, která koupil, a vykládá o jejich souvislostech uměleckých i osobních. „Dříve jsem kupoval věci intuitivně. Hned, jak se mi zalíbily,“ vyprávěl mi před pár lety, když jsme spolu
natáčeli rozhovor. „Dnes mám o dílech větší znalost, více se orientuji, něco o nich vím… O výtvarné umění je dnes velký zájem, kupuje skoro každý. Právníci, lidé z IT, neznám ze svého okolí vlastně nikoho, kdo by umění nekupoval.“
Michal Richtr sbírá současné české autory, najdete u něj klasiky jako Kolíbala, Sopka nebo Sýkoru, ale i mladší tvůrce –Kinteru nebo Černického. Všechna tato jména mají nesporně potenciál ke zhodnocování, na českých aukcích se neustále objevují a je o ně většinou velký zájem. Jednou jsem na internetové aukci mířil na malý akvarel Jiřího Sopka, ale během chvíle vylétla cena mimo můj investiční koridor a bylo po nadějích.
Jste-li konzervativní a máte raději českou klasiku, nespletete se, když koupíte něco od Josefa Lady. Ten na začátku nového milénia letěl rychle vzhůru a dodnes platí jako zajímavá úložka peněz. Český trh s uměním se až doposud neustále zvětšoval, objemy obchodů se dostaly až na 1,6 miliardy korun a zdálo se, že žádný strop neexistuje. Až vloni trh spadl na 1,4 miliardy korun, šetřilo se i na aukcích, nejen v domácnostech. Že dochází k jisté konsolidaci trhu naznačuje i propad v rekordních částkách prodaných obrazů. Obraz nazvaný Monte Carlo malířky Toyen prošel loni aukcí za 68,4 milionů korun, tedy za polovinu ceny, za kterou se o rok dříve prodal rekordní Kubišta. Zatímco v roce 2022 se do první desítky dostaly jen tři obrazy levnější než 20 milionů korun, v loňském roce jich bylo hned sedm.
Hlavní trh s uměním se také výrazně zúžil, když se nabídka v sálových aukcích poprvé dostala pod čtrnáct tisíc dražených položek. „Důvodem ale může být spíše posun ke kvalitě. Na sálové aukce vybírají galerie ta nejkvalitnější díla a ostatní už prodávají v on-line aukcích,“ vysvětluje Jan Stuchlík, šéfredaktor serveru Art+. Podle něj je právě kvalita hlavním důvodem, proč se na českých aukcích prodá více než padesát procent zařazených uměleckých děl a předmětů, což je výrazně nad dlouhodobým průměrem ve světě.
Zdá se tedy, že český trh s uměním, zaměřený ve velkých aukcích především na obrazy české moderny (Kupka, Toyen, Čapek atd.), které táhly trh nahoru posledních dvacet let, prochází důležitou proměnou. Možná už přišel čas nástupu obrazů významných současných umělců a vznikne nová, silnější vrstva trhu se současným uměním.
Přechod na internet pomáhá dražit i menší, přitom však velmi pěkné a zajímavé artefakty, jak se mohou přesvědčit zájemci o umění na stránkách mnoha českých galerií. Galerie Kodl před lety zřídila speciální internetový aukční server Artslimit s ročním obratem padesát milionů korun a třemi a půl tisíci registrovanými dražiteli. Matyáš Kodl, který má provoz aukčního serveru na starosti, říká, že smyslem bylo přitáhnout k dražbám umění i lidi, kteří nemají miliony na drahé kusy, a to se daří.
Galerie většinou kombinují obě aukční metody: draží se živě na sále, přitom však běží aukce i na internetu, jak potvrzuje Tomáš Hejtmánek, majitel další pražské galerie Arthouse Hejtmánek, který sálově draží pravidelně dvakrát za rok. Objemy obchodované na netu se stále zvětšují, dnes tvoří už třetinu obchodů nabízených na sále. Je to pohodlné a šetří to čas. Systém nabízí obchodníkům komplexní informace o díle, ale i přednastavení dražebních limitů, které hlídají vývoj aukce. O všem se rozhoduje až těsně před vypršením limitu. Je to velmi dramatický zážitek. Obchodník může sledovat vývoj původních nabídek a chystaných příhozů, skutečný zájem o dílo se ale zjistí až během obchodování. Přesto se často povede koupit dílo „automaticky“, tedy na základě počítačově nastavených limitů. Internetová aukce má jednu nevýhodu, provize za vydražené dílo je vyšší. V Česku je to 25 % z konečné ceny ve srovnání s obvyklými 20 %, která si aukční síně berou za díla dražená na sále. Ani aukční pohodlí není zadarmo. V Česku to má navíc jeden velký bonus: galerie garantuje pravost díla, které musíte jejím odborníkům ukázat, dražitelé tedy nemusí mít strach, že by naletěli podvodníkovi. Požaduje se rovněž registrace účastníků aukce, včetně ověření bankovního účtu. Galerie je jako organizátor aukce garantem férovosti trhu.
Na českém trhu se objevuje dost padělků na to, aby se takový systém prověřování vyplatilo budovat. V cizině to naopak není běžné. Existuje řada specializovaných serverů, jež pouze spojují zájemce o umění s prodejci, za což si berou poplatek, nic víc. Žádná expertíza.
Když už chcete peníze vložit do výtvarného umění, obrazů či soch, nakupujte prozíravě s odbornou radou. Ta obecná zní: držte dílo alespoň pět let, aby vzrostl zájem, zvýšila se relativní vzácnost a neobvyklost, a tím šla nahoru i cena. Přílišná rotace na trhu sráží ceny dolů. Alespoň třetinový zisk by měl být s trochou štěstí po pěti letech zaručen. Radost z díla, kterou vám obraz či socha přinesou, se ale penězi vyčíslit nedá.
„Obecná rada zní: držte dílo alespoň pět let, aby vzrostl zájem, zvýšila se relativní vzácnost a neobvyklost, a tím šla nahoru i cena. Přílišná rotace na trhu sráží ceny dolů. Alespoň třetinový zisk by měl být s trochou štěstí po pěti letech zaručen.“
Již před několika lety se na sociálních sítích začaly hromadit laiky pod obrázky argentinsko-španělského výtvarníka Felipeho Pantoneho. „Je to hvězda Instagramu. Obdivuji, kam stále posouvá svoje tvarosloví a jak pracuje s barevným gradientem. Jeho kinetická díla jsou hodně daleko,“ říká o něm Jan Kaláb. Podobně jako on pracuje Felipe s výraznými barevnými schématy, především ve formě jakéhosi digitálního gradientu základních barev, ve kterých se propojuje svět reálný s tím digitálním. Ostatně digitální a sociální média také ve značné míře stojí za jeho popularitou. Dnes je hvězdou současného umění, o které magazín Forbes píše jako o průsečíku Blade Runnera a Photoshopu. Nedávno si koupil brutalistickou vilu ve Valencii, kde buduje své studio, muzeum a uměleckou rezidenci.
text Jan Kaláb, Adam Štěch foto archiv výtvarníků a galerií
Požádali jsme našeho hostujícího šéfredaktora Jana Kalába, aby se zamyslel a vybral svých deset oblíbených umělců. Honza se rozhlédl po celém světě a seznámil nás se současnými tvůrci, které obdivuje a se kterými sdílí smysl pro barvy, nadsázku i pouliční prostředí, z něhož jejich tvorba vychází.
„Na fotce regálu v samoobsluze až na druhý pohled objevíte jeho postavu pomalovanou tak, aby splynula s pozadím. Jak se stát neviditelným? V jeho tvorbě vidím velké existenciální poselství,“ uvádí Kaláb tvorbu čínského výtvarníka Liu Bolina. Patří k emancipované generaci
čínských umělců a se svými dokonale aranžovanými autoportréty mapuje současný svět populární kultury a spotřeby. Od první samostatné výstavy v Pekingu v roce 1998 získal mezinárodní uznání, například na festivalu současné fotografie Les Rencontres d'Arles.
Zvláštně zneklidňující figury v městském prostředí vytváří americký výtvarník Mark Jenkins. „Jeho sochy jsou otisky lidí v opravdovém oblečení. Zamrazí vás, když vidíte stát postavu v černé kapuci na římse domu, a nebo se podivíte, když jiná strká hlavu do zdi. Lidská existence může být někdy strašidelná, jindy zase vtipná,“ popisuje jeho originální strategie Jan Kaláb. Stejně jako on i Jenkins pobýval chvíli v Rio de Janeiru, kde se kolem roku 2003 snažil trasnformovat klasický street art do nové podoby. Dnes je známý především zcela realistickými sochami postav, které se nacházejí ve zvláštních situacích. Například v roce 2018 vytvořil instalaci 84 mužských postav stojících na římse ITV v Londýně, aby upozornil na alarmující číslo 84, což je počet mužů, kteří ve Velké Británii spáchají každý týden sebevraždu.
„Graffiti legenda ze západního pobřeží. Kolem roku 2000 vytvořil úžasnou sérii geometrických koláží z nalezených materiálů v opuštěných ulicích Detroitu. V dnešní době je známý především malováním s pomocí nástrojů na stříkání až deseti spreji najednou.“ Tak vidí Jasona Revoka, jehož přezdívka vychází z filmu Scanners od Davida Cronenberga, Jan Kaláb.
„Ta Campbellova polévka není plechová, ale ušitá! Dovedete si představit nakupovat v samoobsluze, kde mají všechny potraviny plyšové? Nic z toho se nezkazí a láhev se nemůže rozbít. Ta pokladní v brýlích, to je Lucy Sparrow,“ popisuje Kaláb komplexní umělecké instalace britské umělkyně, která se poslední dobou proslavila používáním textilního řemesla v kontextu street artu a instalačního umění. Po sérii obchodů vyvrcholila její tvorba v srpnu 2018, když otevřela Sparrow Mart, repliku supermarketu v životní velikosti. Supermarket představoval její pátou velkou uměleckou instalaci a byl postaven v hotelu The Standard v centru Los Angeles. Obsahoval 31 000 plstěných potravin a zabíral přes 260 metrů čtverečních prodejní plochy.
Ve svých dílech navazuje americký malíř Paul Kremer na tvorbu poválečných umělců abstraktního expresionismu a tzv. color field painting. V barevných plátnech se ozývají vlivy Marka Rothka, Ellswortha Kellyho nebo Clyfforda Stilla. „Já mu ale přezdívám Henri Matisse současnosti. Jeho obrazy mají zřídka víc než tři barvy. Také tvary, které maluje, jsou velmi jednoduché. O to víc
vynikne světlo a prostor, které dokáže zachytit velmi chytře a elegantně,“ popisuje jeho techniku Jan Kaláb. Určitým způsobem připomínají jeho plátna charakteristické Matissovy koláže z 50. let. Kromě toho je také zakladatelem umělecké skupiny I Love You Baby (ILYB) a věnuje se také grafickému designu, například pro hudebníky Lou Reeda, Toma Waitse, Johna Lurieho nebo Lylea Lovetta.
Argentinský umělec Fasoli začal používat ulici jako plátno na konci 90. let. Ke konci minulého desetiletí se odvrátil od tradičního graffiti, aby do své tvorby vnesl živé rozpory latinskoamerických společností, jejich rituálů a zdánlivé věčné nestability. „Když jsem poznal jeho tvorbu, byl známý svými obrovskými murály s brilantní figurální malbou. Pak změnil techniku a začal lepit papírové koláže na plátno. To ovlivnilo jeho styl, který je díky tomu trochu víc naivistický, ale o to větší má šťávu,“ dodává Kaláb.
Sochařka Dan Lam se narodila na cestě do USA vietnamským rodičům. Dnes žije a pracuje v Dallasu v Texasu. Vystudovala malbu a kresbu na University of North Texas a Arizona State University. Její sochy se pohybují od intenzivních, zářivě barevných, hladkých tekutých povrchů, které vybízejí k dotyku, přes špičaté, nebezpečně vyhlížející formy až po ty, které jsou celé posázené křišťály Swarovski. „Její stékající chapadla a bloby plné jasných barev vypadají, jako by právě na zem skáply z kosmu. Baví mě, jak experimentuje s různými povrchovými úpravami. Když ty svoje sochy slizů zvětší, je to pecka,“ dodává k její tvorbě Kaláb.
„Hrozně obdivuji jeho uvolněnou barevnost. Je úplně jedno, jestli je to kresba, plátno nebo murál. Nelio má zvláštní cit pro barvy a jeho obrazy jsou nádherně uvolněné,“ říká o práci francouzského výtvarníka Jan Kaláb. Navzájem se prolínající rozměrné plochy barev vytvářejí na papíře či na fasádách domů polychromované expresivní a zároveň uměřené kompozice. Jeho street art můžete potkat v Evropě i Austrálii, kam jezdí často na delší dobu intenzivně pracovat.
„V ulicích Rio de Janeira určitě neminete jeho komiksové postavičky Shibu. V jeho tvorbě, kterou dokázal úspěšně překlopit také na plátno, se odrážejí brazilské tradice smíchané s trochou magie. Loni udělal úžasné dílo před Muzeem moderního umění od Oscara Niemayera, kde na betonovou zem o rozloze fotbalového hřiště namaloval nebe s mraky,‘ prozrazuje Kaláb o Tozi Vianovi, který bravurně propojuje svébytnou kresbu s groteskností a pop artem.
Ve spolupráci s/In collaboration with MoCA Skopje a/and Kunsthalle Wien
Ve zlatnické dílně JK JITKA KUDLACKOVA se rčení o zlatých českých ručičkách mění v realitu. Šikovní zlatníci zde totiž tradičními způsoby vyrábějí opravdové skvosty. Kromě šperků se však rodinné zlatnictví, které založili před více jak třiceti lety manželé Mlynarčíkovi, zabývá také zakázkovou výrobou speciálních a investičních klenotů.
Jedním z nich bylo tzv. České vejce, naprostý unikát a jedinečný artefakt, který byl dokončen v roce 2019 jako soukromý dárek pro milovanou osobu a zároveň jako věc, která má připomínat století naší republiky a 30. výročí sametové revoluce. „V polovině roku 2017 nás navštívil zákazník s přáním vyrobit výjimečný dárek pro svoji manželku, v hlavě měl motiv vejce, jelikož mu učarovala ta známá Fabergého vejce. Zároveň nám sdělil, že manželka miluje růže, a také, že by dárek měl v sobě nést znaky češství. A to jak provedením a motivy, tak použitými materiály,“ vysvětluje Dušan Mlynarčík, ředitel JK. Zlaté vejce se tedy za melodie Vltavy otevírá do růže, na svém povrchu má secesní motivy Alfonse Muchy, zdobí ho 260 malých diamantů, dále jsou použity české granáty, vltavíny, necelých 300 g bílého zlata, 200 g stříbra a znaky české státnosti. Dřevěné prvky jsou samozřejmě z lípy. Za zmínku stojí také fakt, že vnitřek samotného strojku je ve tvaru domečku se slavným Pražským sluncem, který navrhl šéfdesignér David G. Hrubec. Hodnota tohoto artefaktu, který zlatník vyráběl 2000 hodin, v čase jen roste a dnes se pohybuje v řádu několika milionů korun.
V dílně a showroomu JK JITKA KUDLACKOVA
v budově Filadelfie v Praze na Brumlovce vznikají pod rukama zlatníků šperkařské unikáty každý den. Hlavní ingrediencí při výrobě JK šperků je originální nápad, vysoký podíl ruční práce a kvalitní materiály zlato, drahé kameny a perly. „Při ruční výrobě zlatník vytváří šperk ze zlatých polotovarů, například drátu, plechu nebo takzvaného lenka, což je tyč s profilem 5 × 5 mm, nebo i slabší. Polotovar pak zlatník válcuje, řeže či protahuje,“ přibližuje práci ve zlatnické dílně Dušan Mlynarčík, který společně se svou ženou vybudoval firmu na tradiční prvorepublikové zlatničině. Další možnost představuje metoda ztraceného vosku, kdy se šperk nejprve vymodeluje z vosku a model se pak promění ve zlatý polotovar, který se postupně dopracovává.
„Ač využíváme i moderních technologií, k nimž patří například 3D tisk, ruční práce hraje vždy hlavní roli. Souvisí to již se zlatem samotným. Žádný jiný materiál nemá tak skvělé fyzikální vlastnosti, výborně se s ním pracuje a tradiční zlatničina je právě o zlatě,“ vysvětluje Dušan Mlynarčík důvody, proč se od počátku rozhodli jít cestou zachování tradiční zlatnické výroby. jk.cz
Severní Čechy, Sudety, Ústecký a Karlovarský kraj. Region, který se v minulosti potýkal s řadou zásadních změn a zvratů, ale také se zapsal do historie českého i německého designu, uměleckého řemesla, průmyslu a architektury. Padesát příkladů z historie i současnosti regionu vypráví na výstavě v Domě umění v Ústí nad Labem slavné i méně známé příběhy, které návštěvníky seznámí s různými fenomény, jež se týkají designu a užitého umění. Pečlivě vybrané exponáty kurátorem Adamem Štěchem nabídnou exkurzi do etablovaných i neznámých kreativních příběhů – od tradice místního průmyslu a řemesla přes unikátní designérská díla v architektuře či práci současných tvůrců. Výstava je pestrou koláží různých disciplín, časově je ohraničená průmyslovou revolucí na jedné straně, zahrnuje ekonomický rozmach meziválečné éry, tíhu i úspěchy socialistického designu a architektury a představuje také zcela současné tvůrce, absolventy FUD UJEP i její studenty. Od 20. 3. do 6. 4., Dům umění Ústí nad Labem FUD UJEP.
duul.cz
Výstava si vypůjčuje název ze souboru erotických povídek renesanční spisovatelky Markéty Navarrské (1558), jehož české vydání s kresbami od Toyen vyšlo v roce 1932. Kniha je symbolicky rozdělena do sedmi kapitol, které zpracovávají pojem lásky a její měnící se povahu jako místo, kde se setkává surrealismus a renesance, obrazy a předobrazy. Jindřich Štyrský charakterizoval knihu jako „marnotratné bohatství příběhů ve vztahu nepřetržité metamorfózy“. Právě téma lásky využívá kurátorka Eva Skopalová jako místo setkání renesance se surrealismem. Do 12. 5., Alšova jihočeská galerie, Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou.
ajg.cz
Franz Kafka, od jehož úmrtí letos uplyne 100 let, je jedním z klíčových autorů 20. století. Jeho dílo ovlivnilo nejen další spisovatele, ale postupně zasáhlo mnoho různých oblastí kultury, jako např. film, hudbu a výtvarné umění. Výstava v pražském DOXu se zaměřuje na reflexi Kafkova díla a poetiky v současném výtvarném umění. Nenabízí historický pohled na jeho tvorbu, ale pohled, který odráží současnost se všemi jejími složitostmi. Práce více než třiceti mezinárodně uznávaných umělců ukazují, že Kafkovo dílo se svými odkazy na existenciální strachy a osobní úzkosti je v naší době stále relevantní. Do 22. 9., Centrum současného umění DOX, Praha. dox.cz
Malířské a kresebné dílo Veroniky Holcové roste z asociací. Automatický rozběh a rytmus asociačních řetězců, vyjádřených barvou, kresbou či otisky malířských nástrojů, je v určité fázi samovolného bujení zastavován a korigován autorčinou obrazotvorností. Do proměnlivého, „tekutého“ rámce jsou vplétány znaky, symboly, věcné i zvířecí atributy a rozmanité postavy. V každém jejím díle se prolínají dva odlišné výrazové světy: dynamický, tvořený asociacemi, a statický, zastoupený figurací. Komentovaná prohlídka spolu s křtem publikace k výstavě se uskuteční ve středu 10. dubna od 18 hodin. Od 8. 3. do 21. 4., Trafo Gallery, Praha. trafogallery.cz
Exploze barev, plamenné tahy štětcem, perspektivy, z nichž se motá hlava, a obrazy, které vibrují mezi nemilosrdným zkreslením a upřímností. Dánská Louisiana představuje retrospektivu Chaïma Soutina, jednoho z nejvýraznějších expresionistů tzv. Pařížské školy. Ve svých dílech zachytil dobu mezi dvěma světovými válkami s intenzivní, znepokojivou a rozervanou obrazností. Do 14. 7., Louisiana, Humlebæk. louisiana.dk
Obrazy malířky Alžběty Josefy vedou v curyšské galerii Go-Green-Art živý umělecký dialog s barevně sladěnými skleněnými vázami Františka Jungvirta. Nechybí mezi nimi model Garden, jenž představuje vázu ve své nejčistší podobě, masivní COCO, která kombinuje černé a bílé opálové sklo, nebo hravě zvlněný Trifid z ojedinělého uranového skla. Do 19. 4. frantisekjungvirt.com, go-green-art.com
Výstava v jednom z nejkrásnějších příkladů architektonického brutalismu zahrnuje více než 60 let současného sochařství a ukazuje různé přístupy a způsoby, jak se umělci inspirují pohybem. Gesta tanečnice, tříštění vln, proud roztaveného kovu, proplétání pavoučí sítě, to vše evokuje fluidní zážitky. Mezinárodně uznávaní umělci návštěvníkům předvádějí, že nic na světě nezůstává stejné, že vše se pohybuje, vře, mění se a transformuje. Sochy se vlní, klesají, vybuchují, kaskádovitě se množí a spouštějí fyzické reakce. Do 6. 5., Hayward Gallery, Londýn. southbankcentre.co.uk
Německý fotograf Juergen Teller je známý především svými neortodoxními portréty celebrit, módními editoriály a nezapomenutelnými kampaněmi pro návrháře. Na výstavě jsou k vidění jak osobní, tak snímky vzniklé na zakázku, ikonická díla i nové fotografické série, videa a instalace. I Need to Live představuje Tellerovu reakci na životní milníky, které ho postupně formovaly, někdy tragickým způsobem. Svými jedinečnými snímky oslavuje hodnotu a možnost být naživu a zároveň uznává křehkost lidské existence. Do 1. 4., Triennale di Milano, Milán. triennale.org
Před dvěma lety se stejně jako všem Ukrajincům změnil život také Zhanně Kadyrové. Stala se uprchlicí ve vlastní zemi, uchýlila se do Berezova, malé vesničky v Karpatech, a hledá odpovědi na své otázky. Jak může být umělkyní, když v její vlasti došlo k brutální invazi? Jaká je její role? Jak může pomoci? Jediným východiskem pro ni je mluvit o životě, kultuře a válce. Skrze celou výstavu autorka dává slovo objektům a materiálům, aby vyprávěly příběh ukrajinského boje za svobodu. Je uvedena horizontální instalací Výstřely, souborem dlaždic polámaných po dopadu střel, jejichž protipólem je Neškodná válka, cyklus bíle natřených geometrických forem vyrobených z plechů proražených šrapnelem během masivní invaze na Ukrajinu. Symbolickým závěrem výstavy jsou Uprchlíci (2023), obrazy rostlin přeživších okupaci spolu s živými rostlinami, které s sebou Kadyrova přivezla z Ukrajiny do Německa a odtud do Prahy. Do 30. 6., Galerie Rudolfinum, Praha. galerierudolfinum.cz
text Václav Rybář foto archiv značky
Aston Martin Vantage je vstupní branou do světa Aston Martinů, zároveň však civilní variantou závodního
GT3 speciálu. V jeho nové verzi se obojí propojuje vskutku okouzlujícím způsobem.
Všechny Astony mohly vždy spoléhat na bondovskou image. Agent Jejího veličenstva jezdil vozy britské automobilky napříč dekádami. Teď si možná agent 007 dává na stříbrném plátně zaslouženou pauzu, ale součástí image značky zůstává nadále. Britský sporťák s parádním sakem, které ukrývá vypracované svaly i pověstnou ostrovní břitkost a vynalézavost, jež oceníte, když jde do tuhého. A taková
doba nastává právě teď, když se Aston musí bránit nejen elektrickým sportovním vozům, ale i stále drzejší konkurenci z Německa či Itálie. V kategorii luxusních gétéčkových kupé začíná být těsno. Britové kontrují agresivnějším designem a pravým hákem. Jak jinak nazvat 30% nárůst výkonu. Předchozí Vantage měl 510 koní, ten nový jich má 665! Krásně vyboulené boky, dlouhatánská kapota ukrývající
silný osmiválec a nezaměnitelná „tlama“ s vylepšeným sáním, aby se to stádo koní dařilo uchladit. Uzdu mu můžete díky chytrým palubním systémům povolit v osmi krocích, přičemž charakter vozu proměníte z luxusního a od základu předělaného interiéru pomocí několika kliknutí. Vantage zkrátka pořád kope ligu mistrů a je připraven týmům z Německa a Itálie ukázat, zač je toho loket.
I Wish I Was Special
40 000 Kč Martin Stranka
Vadí vám násilí na ženách?
Odsuzujete mučení a nejsou vám lhostejné osudy nespravedlivě vězněných?
Investujte do umění, které podpoří ochranu lidských práv.
text Václav Rybář, foto archiv značky
Roger Dubuis Excalibur
Dragon Monotourbillon je úžasná limitka k novému čínskému roku. Drak symbolizuje charisma, sebevědomí a inteligenci a v tomto případě také majetek a vliv. servis rogerdubuis.com
Žádný tourbillon není zrovna levný, magie strojku oproštěného od vlivu zemské tíže je vyvážena chirurgickou prací, již svedou jen opravdoví hodinářští mistři. Roger Dubuis navíc produkuje výhradně tzv. flying tourbillony bez podpůrných mechanismů, čímž si dílo komplikuje. Kalibr RD517SQ se skládá ze 63 komponentů a obklopuje ho titanové pouzdro, jehož lehkost zajišťuje rezervu chodu až 72 hodin. Tourbillon nikdo neschovává, takže je strojek skeletonový, abyste mohli obdivovat všechny ty jemné pohyby a detaily. A tady se dostáváme od pojmů k dojmům, protože z obou stran hodinek na vás shlíží mytický drak z růžového
zlata. Je tvořen sedmadvaceti plíšky v pětadvaceti různých hloubkách, čímž vzniká uhrančivý 3D efekt. Drak se obtáčí kolem kalibru a hlídá běh času. Přesahy si v tom najde každý, stejně jako asi nenajdete nikoho, kdo by se na podobné hodinky nezeptal. Rok draka přichází jednou za 12 let, podobné hodinky však jednou za život. V počtu 28 kusů jsou k mání exkluzivně v ženevském butiku a jejich cena není tajemstvím. Bavíme se tu ale o vyšších jednotkách milionů korun, takže jde skutečně o statusový symbol pro pár vyvolených.
Modernizované kompaktní modely EQA a EQB od Mercedes-Benz poznáte na první pohled díky elegantnějšímu exteriéru. Hlavním tahákem je však nový palubní systém a vyšší dojezd.
Podobná technika a progresivní design spojují oba vozy, které s prostorným interiérem míří především na rodiny. Pokud je ta vaše větší, jistě oceníte 22 centimetrů délky navíc u EQB, kam se podle zvolené konfigurace vejde pět nebo dokonce sedm sedadel. Omlazené vozy se mohou pochlubit palubním systémem MBUX s 10,25” obrazovkou, který plynule navazuje na přístrojový štít, jenž si může řidič uspořádat s preferencí navigace, jízdních dat nebo využívaných asistentů. Plně elektrické vozy mají výkon až 292 koní (dvoumotorové verze s pohonem všech kol 4MATIC). Nové verze s větším akumulátorem o kapacitě 70,5 kWh nabízí dojezd až 560 km (EQA 250+) nebo 536 km (EQB 250+), přičemž na vhodných rychlodobíjecích stanicích lze doplnit kapacitu baterie z 10 na 80 % už za 32 minut. Aktuálně jsou oba modely v nabídce s ELECTRIC prémií ve výši 150 000 Kč vč. DPH. Zároveň získáte jeden rok nabíjení s Mercedes me Charge a servisní smlouvu na šest let. Podnikatelé navíc mohou při financování úvěrem zažádat v rámci národního plánu obnovy o dotaci až 200 000 Kč na nákup elektromobilu. Možnost využít dotační výzvu se vztahuje na modely EQA, EQB a EQE sedan. Všechny výrobní závody na automobily a užitkové vozy MercedesBenz od roku 2022 fungují na CO2 neutrální bázi.
mercedes-benz.cz
text Václav Rybář, foto archiv značek
Novinka Xiaomi 14 Ultra cílí hlavně na fanoušky skvělých fotek. Hlavní fotoaparát je vybavený plynule měnitelnou clonou ƒ/1,63-ƒ/4,0 a doplňují ho teleobjektiv Leica 75 mm, ultrazoom Leica 120 mm a ultraširokáč Leica 12 mm. xiaomicesko.cz
Nové hračky a zážitky rovná se nová radost! Ať už sháníte špičkový telefon, kulturní zážitek, nebo chcete, aby se vám rozsvítilo, jste na správném místě.
Sfera Portable je přenosná dobíjecí venkovní lampa, která rozšiřuje nejen rodinu Sfera, ale i portfolio outdoorového osvětlení Brokis. Foukané sklo ukotvené v surové betonové podstavě může doplnit moderní architekturu i zůstat v kontrastu s historickými prvky. brokis.cz
Skupina Dekkadancers uvádí taneční show La Dolce Vita inspirovanou příběhy lidí bez domova. Na každé představení je osm benefičních platinových vstupenek v první řadě, 100 % částky z jejich prodeje se dělí mezi Armádu spásy, Nový Prostor a Pragulic. dekkadancers.net
Fotoaparát EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Podsvícený snímač s vrstvenou strukturou dokáže zmrazit akci rychlostí 1/64 000 a umožňuje kontinuální snímání rychlostí až 30 sn/s., kterou lze zvýšit až na 195 sn./s. Automatické ostření s funkcí kontroly očí inteligentně rozpozná a sleduje objekty při fotografování, což je skvělé na fotografování sportu, zpravodajských událostí a divoké přírody.
text Petr Volf, ilustrace Eva Maceková
Kritik umění, spisovatel a bývalý člen redakce časopisu Reflex Petr Volf vzpomíná na své první setkání se street artem a popisuje cestu Pointa aka Jana Kalába od graffiti v pražských ulicích až do etablované galerie v Rio de Janeiru nebo na aukci v Galerii Kodl.
Moje zásadní interakce se světem českého street artu, který mě jinak spíše zneklidňoval, ba i znechucoval (neboť se mi zdál neautentický, epigonský, často zoufalý, podobně jako tuzemská country), proběhla v roce 2000. Uzavíralo se druhé tisíciletí, naplňovala se devadesátá léta, nejsvobodnější období, jaké jsem zažil, na Hradě ještě prezidentoval Václav Havel a mohlo se chodit Jelením příkopem. Jel jsem tenkrát Chotkovou zatáčkou z pražského Klárova nahoru k Bílkově vile a uviděl betonovou podpůrnou rampu pojednanou monumentálním nápisem Point, který přesně vycházel z charakteru betonové struktury. Na římse pak byl ještě doplňující apel: „Otevři oči a uvidíš graffiti!!!“ Zamlouvala se mi nejen velkorysá forma s archetypálně řezanými znaky, stejně mě zaujala také ona naléhavost podaná ve vzkazu.
Popravdě, otevřely se mi oči. Šlo o zjevení. Takhle by se to mělo dělat, stěna se vymykala všemu, co jsem do té doby ve veřejném prostoru dobývaném sprejery viděl. Přišla v době, kdy se graffiti hodně řešilo. Konečně jsem našel vizuálně utěšené pojetí, které by mohlo sloužit jako obhajoba i jako vzor. Byl to prostě velký obraz složený z písmen. Tečka. Nechal jsem jej vyfotit a pak napsal pojednání do časopisu Reflex, kde jsem byl zaměstnán, abych podával informace o zajímavých úkazech vyskytujících se v oblasti výtvarného umění a architektury. Nejraději jsem měl, když se všechno nějakým překvapivým způsobem prolínalo a graffiti v Chotkově serpentině hladce napojilo na místo, pozdvihlo je a učinilo zajímavějším. Tamní
beton měl velmi tupý výraz a vysloveně si říkal, aby se s ním něco stalo. Poté, co text vyšel, dostal jsem e-mail, v němž jsem se dozvěděl, že Point je ve skutečnosti Jan Kaláb. Spřátelili jsme se, ačkoliv jsem byl z jiného světa a o dost starší: Honzovi bylo dvaadvacet, mně pětatřicet. Stálo za to jej sledovat tehdy — a stojí za to jej sledovat dnes, po čtvrtině století, kdy je malířem uznávaným i tam, kde se vůbec nemluví česky.
To, že se mu povedlo prorazit, není náhoda nebo jen shoda okolností. Důvod úspěchu „značky Point“ je dán několika faktory. Především začal brzy, první graffiti udělal na Kampě jako patnáctiletý, a než se dostal k prostorovým instalacím, které byly jeho streetartovým objevem, měl jich za sebou stovky, možná tisíce, včetně těch na newyorských vlacích pokládaných za vrchol sprejerské tvorby, neboť za ně hrozil kriminál. Nezapomenu, jak jsem na jedno zvláště vydařené narazil v Rio de Janeiru, kam jsem se v roce 2006 vypravil, abych pořídil rozhovor s architektem Oscarem Niemeyerem, jemuž bylo už skoro sto let. Kontakt s Kalábem pro mě mimo jiného znamenal možnost zblízka poznávat generaci, která mi byla paradoxně vzdálenější než staří mistři, od nichž jsem se učil pravidla modernismu. Ještě jsem třeba zastihnul malíře Jana Baucha narozeného v 19. století, který mi vysvětlil: „Avantgarda? To jsme byli my!“ Jan Kaláb převzal od modernistů touhu posouvat hranice, nezůstávat na dobytých metách a svůj projev proměňovat. Dařilo se mu to v kombinaci s nadáním a neúnavnou
pracovitostí, ale především byl prostě schopen dřít víc než jiní. Myslím, že to spolu úzce souvisí; samotný talent je sice dobrý, ale vlastně taky k ničemu, nevyztuží-li se pílí, jakkoliv to může znít velmi nudně. A pak tady byly školy. Studoval na UMPRUM, nejprve architekturu u Evy Jiřičné, sochařství u samorostlého Jiřího Beránka, milujícího dřevo a sekeru, a navíc ještě kresbu u Jitky Svobodové na AVU. To jsou velká jména, ale Honzovi se přesto podařilo pořád věnovat tomu, co jej bytostně zajímalo: žádný profesor ho nedokázal dostat z ulic. V tomto ohledu zaslouží velké uznání Jitka Svobodová, u které strávil nejdelší dobu a jež mu v souladu se svým příjmením ponechala absolutní svobodu. Na AVU končil v roce 2006. Dělal jsem oponenta jeho diplomové práce, což ve výsledku znamenalo, že jsem se ocitl v roli asistenta a pomáhal po Praze rozmísťovat různé artefakty. Vše jsme prováděli za dne, se žebříkem, aniž si nás někdo všimnul, a já mohl z bezprostřední blízkosti poznat, jak se kompletuje „umění ulice“. Byli jsme zvláštně neviditelní, ačkoliv jsme zanechávali velmi hmatatelné stopy: na některé počiny instalované v rámci této akce dosud narážím a vzdáleně zažívám pocit, jaký asi mívají všichni graffitisté, již se setkají se stopou své tvořivosti. Po metropoli jsme se pohybovali v Renaultu Nevada, ve strašlivé plechovce, avšak v tom největším kombíku, který se prý zrovna dal sehnat; diplomant za něj zaplatil třicet tisíc. Obhajoba projektu proběhla ve Veletržním paláci a jako spolupracující oponent jsem mu navrhnul jedničku, kterou potvrdili též členové komise, z níž si dovolím připomenout Jaroslava Rónu: přiznal, že Kaláb byl první graffitista, s nímž se osobně setkal. Nejenom to, Point byl zároveň první svého druhu, jenž dokázal vystudovat Akademii výtvarných umění. Byl jsem rád, že to takhle dopadlo, ale jiný výsledek jsem ani nečekal. Proto mě ani nepřekvapilo, když byl nedávno jeho obraz na aukci pořádané prestižní Galerií Kodl vydražen za více než milion korun, a nedivím se ani tomu, že jezdí v Porsche 911 z osmdesátých let, které nastříkal v duchu svých maleb, takže automobil vyhledávaný sběrateli proměnil ve svébytné umělecké dílo, které se jednou stane součástí nějaké sbírky. Je to tak, jak to má být.
Produkce německého vydavatelství Slanted patří v oboru grafického designu již dvě dekády k tomu nejlepšímu. Jejich pravidelné magazíny, postavené vždy na silných
tématech nebo výběrech z jednotlivých zemí, se setkávají s velkým nadšením. To platí i o knižních publikacích, ke kterým teď přibyla experimentální studie světa umělé intelignece a jejího vlivu na grafický design a typografii. Pro Slanted ji připravil Gianpaolo Tucci. Využil při tom aktuálně nejoblíbenější nástroj umělé inteligence Mid-
journey, který mu dovolil experimenty s písmem v mnoha rozmanitých podobách. Výsledkem tak není zcela klasická kniha o AI, ale spíše praktický průvodce jejími možnostmi a etickými hranicemi jejího používání v typografické tvorbě.
servis pagefive.com
to the point
Objednávejte na send.cz a dolcevita.cz do
Roční předplatné časopisu
Dolce Vita 10 čísel za 990 Kč + espresso šálek od
Modernisty za 1 480 Kč
chvíle pro čtení a kávu
Nepřehlédnutelný šálek na espresso odvozený od originálního servisu od Pavla Janáka z roku 1911 vyrábí Modernista ve čtyřech různých dekorech a právě provedení s černou linkou čeká na všechny nové předplatitele časopisu Dolce Vita. K šálku je možné nakombinovat cukřenku, malou, střední či velkou konvici se stejným dekorem a vaše sbírka může začít.
modernista.cz
