New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2
PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €
VYCHÁZÍ 5.
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
Kengo Kuma
Celé léto jsme se setkávali s inspirativními lidmi a hovořili jsme s nimi o jejich kreativní práci, emocích a náladách. Sešla se neuvěřitelně pestrá škála osobností a názorů, a to nejen na haute couture, jež je hlavním tématem našeho zářijového vydání. Na nabitých 208 stranách si „podávají dveře“ americký fotograf Bruce Weber a jeho slovenský kolega Robert Vano, kteří se nikdy nepřestanou učit, s Kaat Debo, ředitelkou nejslavnějšího muzea módy, antverpského MoMu. Textilní designér Juraj Straka, který shodou okolností žije ve stejném městě, předává štafetu šperkařce Martině Kocianové. Ta se usadila v Londýně, kde však „trpí“ velkým steskem po rodném Slovensku, zejména pak po fenoménu houbaření. Proto jej přenesla na své šperky. A v rámci obšírného módního fotoeditorialu zkouší Hana Soukupová různé představy o tom, jak by měla vypadat.
Letní vibe, nekonečně dlouhé večery v kulisách rozpálených měst kdekoli na světě a nutkavá potřeba permanentního osvěžení nás přivedly na nápad zaměřit se více na „kulturu pití“. Prohlédněte si s námi legendární bary z pohledu interiérového designu nebo vyzkoušejte drinky, které namíchala historie umění 20. století spolu se špičkovými barmany.
Upozaděná nezůstala ani architektura. Navštívili jsme unikátně zachovalý artdecový lovecký zámeček nedaleko Paříže, ryze současnou, byť funkcionalismem inspirovanou vilu na Babě a už vyhlížíme festival Den architekury, kdy si konečně na vlastní oči prohlédneme realizované projekty legendárního ateliéru SIAL.
Prodlužte si léto a procestujte s námi svět architektury, designu, módy a umění. ●
Ladislav Kyllar, Hana in Balenciaga Haute Couture, Paris, 2024
Bruce Weber, Madonna, New York, 1986, courtesy Little Bear & GHMP
Ladislav Kyllar, Hana in Dior Haute Couture, Paris, 2024
Bruce Weber, True and Tai, Montauk, 2003, courtesy Little Bear & GHMP
editorka Tereza Finková
YVES DESIGN HANNES PEER
Nekonečný příběh
TEXT
Adam Štěch 〔AŠ〕, Jan Králíček (JK), Tereza Finková 〔TF〕
Na oboru nezáleží, pokud jste odhodláni povýšit svou práci na úroveň umění. Novinky v architektuře, designu, módě a kultuře sledujeme bedlivě a společně vybíráme, co by nemělo uniknout pozornosti čtenáře dolCevity.
PŘES PŘEKÁŽKY
design 〔JK〕
Jak těžké je zhmotnit barvu ve formě šperku? Jaké možnosti šperkařské řemeslo poskytuje a kam až se dá zajít? Pierre Hardy, kreativní ředitel šperků Hermès, si ve své poslední kolekci vysoké šperkařiny představené na začátku léta v Paříži kladl přesně takové otázky. Barvy jsou u francouzského módního domu velmi důležité, například jejich knihovna barev pro hedvábí obsahuje na 75 000 odkazů. „Paradoxně je to ale poprvé v historii, kdy jsme pro šperky použili tak širokou škálu kamenů: smaragdy, rubíny, safíry a diamanty a mnoho dalších. Barva je přírodní bohatství, ze kterého můžete čerpat donekonečna, a já jsem chtěl prozkoumat opravdu celé spektrum!“ vysvětluje Pierre Hardy a pokračuje: „Teorie barev jsem objevil během studia umění a při vývoji této kolekce jsem se do nich ponořil znovu. Jejich hierarchie (primární, sekundární, terciární), vztahy a komplementarita, teplota… Některé kusy vycházejí z těchto teorií a jiné zase směřují k narativnějšímu zkoumání kódů značky samotné.“ Kolekce má několik podtémat a je záměrně extrémně rozmanitá. Ukazuje totiž hraniční možnosti řemesla a přitom vypráví příběh o fantazii, které se meze nekladou.
V REALITĚ
design 〔AŠ〕
Mladý londýnský galerista Max Radford je na londýnské designérské scéně se svými pop-up prostory a guerilovými výstavami poměrně dost známý. Až teď však otevírá kamenný showroom ve čtvrti Hackney Downs, který vůbec poprvé a kompletně představuje výběr prací jeho svěřenců, většinou vycházejících hvězd evropské tvůrčí avantgardy. „S mojí galerií se snažím vytvořit platformu pro začínající kreativce, kteří pracují v šedé zóně mezi uměním a designem. To je téma, kterým se má galerie vždycky zabývala. Potřeba fyzického prostoru pramenila z nutnosti mít možnost vidět různé typy děl na jednom místě v reálném prostředí. Dříve jsem je prezentoval především na sociálních sítích, protože to byla v podstatě jediná možnost, když jsem v roce 2020 během pandemie covidu začínal,“ popisuje důvody otevření vlastní galerie Radford. V jeho stáji můžete najít neokoukaná jména současného konceptuálního designu, jako jsou Georgia Merritt, Fred Thompson, Grace Prince, Nic Sanderson, Inga Tilda, Eddie Olin, EJR Barnes, Ty Locke, LS Gomma, Natalia Triantafylli, Andrew Pierce Scott, Louie Isaaman-Jones a Matthew Verdon.
design 〔AŠ〕
KAMENÍ
Dlouholetý držák belgické designérské scény Maarten de Ceulaer představil novou kolekci svítidel Cairn inspirovanou kamennými mohylami. Fascinován těmito strukturami, jednoduše je vzal a pospojoval do podoby svítidel.
NOHA V NOZE
Spolupráce napříč značkami z různých kategorií jsou zřejmě jediným stále trvajícím trendem, který v proměnlivé módní krajině můžeme vystopovat. Nejnověji tak spojily síly Louis Vuitton a Timberland. Americká pracovní bota upgradovaná kreativní optikou Pharela Williamse je ovšem vyrobená v Itálii.
design 〔AŠ〕
Spojit nutnost s užitečností se podařilo designérskému studiu Nicer Design, které navrhlo originální popisná čísla v podobě dřevěných budek pro ptáky. Váš dům dostane označení a ptactvo nový domov.
móda 〔JK〕
Kombinovaná spotřeba a emise CO₂ vozu Octavia ve variantě RS: emise 153–163 g/km; spotřeba 6,7–7,2 l/100 km.
PAN ETA
design 〔AŠ〕
Stanislav Lachman patří mezi velikány českého průmyslového designu. Konečně vychází první komplexní publikace o jeho díle, kterou připravili kurátor Technického muzea Jiří Hulák a Lachmanův syn Ivo. V bohatě ilustrované monografii, graficky zpracované Petrem Krejzkem, najdete jak jeho slavné návrhy elektrospotřebičů pro značku Eta, tak i méně známé koncepty nábytku, automobilů či vlaků. Součástí jeho díla jsou překvapivě i obrazy, grafiky a fotografie. Křest publikace proběhne v Městské galerii MY v Jablonci nad Nisou 12. září v 17.30 hod.
NÁKUPNÍ HOREČKA
interiér 〔TF〕
Dvě architektonická studia se podílela na vzniku pražského obchodu s pánskou módou a doplňky Gentleman Store (Karlínské nám. 209/9). Nejprve David Mareš a Ivona Náterová z ateliéru třiarchitekti přízemí a sklep činžovního domu adaptovali na univerzální komerční prostor. Použili co nejumírněnější materiálovou paletu, zaklenuté místnosti nechali neomítnuté, cihelné klenby a kamenné zdi doplnili v suterénu světlou podlahou z broušeného mramoru. Nejvýraznějším zásahem v přízemí je teracové schodiště. Do takto připraveného jádra nastoupili ORA architekti: „Náš návrh se vyrovnává s problematikou obchodu kvalitním zbožím. Není tak vyprázdněný, aby se přibližoval galerii a jednotlivé kusy příliš fetišizoval, ani tak přeplněný, aby se zde výrobky slévaly do jedné masy. Hledali jsme rovnováhu mezi oběma pozicemi,“ říkají Jan Veisser a Jan a Barbora Horovi.
„Resysta je neuvěřitelně trvanlivá, přitom je v podstatě kombinací rýžových slupek, soli a minerálního oleje. Bez problémů ale odolá externím vlivům, jako je voda, mráz, škůdci nebo plísně,“ říká o materiálu, ze kterého se začal vyrábět nábytek Foamy, designér Filip Mirbauer, kreativní ředitel Balance is Motion. Nápad, za nějž předloni obdržel cenu Ro Plastic Prize milánské galeristky Rossany Orlandi, teď zaujal výrobce Yate. „Právě Yate hraje v návrzích Foamy od prvních náčrtů důležitou roli, sedačka je totiž z 80 % tvořena jejich materiálem Polimix, který vzniká sekundárním zpracováním přebytků z pěnové výroby, jako jsou například karimatky, dětské pěnové podložky a další,“ doplňuje zakladatelka Balance is Motion Eliška Novák Knotková. Oficiálně bude produkt představen v říjnu na Designbloku. PŘEBYTEK
PRAHA Pařížská, Palladium, Westfield Chodov, OC Nový Smíchov, Centrum Černý Most
BRNO Olympia OSTRAVA Forum Nová Karolina BRATISLAVA Eurovea, Aupark, Avion Shopping Park KOŠICE Hilton
TAKTILNÍ STĚNA
design 〔AŠ〕
Vycházející naděje současného českého designu, Natálie Costantino, úspěšně uzavřela své působení v ateliéru Michala Froňka a Jana Němečka na UMPRUM v Praze kolekcí porcelánových obkladů Tactile, kterou vyvinula ve spolupráci s tuzemským výrobcem KeraVitral. Ve své práci se nechala inspirovat historickou produkcí této značky, již zahrnuje například i výroba servisových setů pro ikonický hotel Ještěd nebo obklady a dekorační interiérové objekty sochařky Marie Rychlíkové. Personalizovaný systém tvoří čtyři typy dlaždic včetně poličky, háčku a zatáčky do rohu. Můžete je libovolně kombinovat a vytvářet funkční prvky v podstatě integrované do samotné architektury vaší koupelny. Plochu využijete pro odkládání mýdla, parfému i skleničky. Kolekce je zhotovena z unikátní hmoty DUC, jež má vlastnosti technického porcelánu.
KURZ NASTAVEN
móda 〔JK〕
Málokdo ví, že jedním z nejstarších sportovních závodů na světě je závod plachetnic. Byl založený už v roce 1851 a letos se Louis Vuitton 37th America's Cup bude konat v Barceloně od 29. srpna do 27. října. Značka Louis Vuitton je jeho hrdým partnerem už od roku 1983 a oslavuje tak jednu ze svých zásadních hodnot — cestování. K této příležitosti opět představuje speciální pánskou a dámskou kolekci oblečení, tašek a doplňků, které dokonale zachycují veškeré vzrušení a energii jachtařské regaty. Technická „skipper“ větrovka a šortky, ikonická cestovní taška Keepall v nově vyvinutém nepromokavém plátně, plavky, kšiltovky a čepice, oversize námořnické kalhoty, ale i elegantní oděvy určené na večírek na palubě, až zapadne slunce. Vždy s námořnickými nebo technickými detaily, které z kolekce dělají něco, co reálně chcete zařadit do své každodenní rutiny.
Poděkujme olympiádě, jež opět semlela pojmy sportovní a každodenní.
KRYCHLE
architektura 〔AŠ〕
Marek Deyl a Jan Šesták navrhli do svahu pražské vilové čtvrti velkorysou novostavbu, která svým kaskádovitým tvarem kopíruje tradiční zástavbu rodinných domů svažující se od ulice směrem dolů. Jednotlivé kostky dvou horních pater spočívají na do svahu částečně zakopaném přízemí, které se otevírá ven celoprosklenou stěnou. Ložnice horních pater jsou vždy pootočeny různými směry, a vytvářejí tak efektní hru objemů. Z každé je také přístup na pochozí část střechy. Uvnitř architekti společně s osvíceným klientem na ničem nešetřili. Rozmanité přírodní kameny obkladů obytných místností i prostorné koupelny střídají rafinované interiérové prvky vyrobené na míru, včetně vestavných nábytkových soustav či elegantních nočních stolků. Architektům se podařilo vytvořit nekompromisní rodinný dům, ve kterém se objemově výrazná architektura propojuje s na míru navrženými a řemeslně do detailu dotaženými interiéry.
POCTA MINULOSTI, RADOST BUDOUCNOSTI
Era limitovaná edice
sklář Zdeněk Drobný designer Jan Plecháč
moser.com
LÉTAJÍCÍ OKNA
design 〔TF〕,
FOTO Jiří Hroník
Myslíte si, že velikost oken má své limity? Firma Janošík vás přesvědčí o opaku. Jejich aktuální kolekce Paranorma totiž nabízí posuvná okna abnormálních velikostí, která, ač mohou vážit jednu tunu, plují prostorem s absolutní lehkostí. Skleněné stěny o velikosti až 6 × 3 metrů nebo i pětimetrové výšky jsou osvobozeny od gravitace, od zbytečného tření. Vznášejí se, plují vzduchem, levitují na magnetickém poli, které je odcloněno na spodní kolejnici a mimo ni nepůsobí. A jak je to možné? Okno o hmotnosti 1000 kg je nadlehčováno tak, že na jeho otevření vynakládáte stejnou sílu, jako když tlačíte 200 kg, 500kilové okno má pocitově 100 kg. „Chceme žít ve světle. Přírodě na blízku. Okna se zvětšují, rozpínají přes celé stěny. Když je hezky, nechceme být za sklem. To pak zas chceme,
aby skleněné stěny zmizely. Dotknout se jich, s lehkostí odsunout. Nechat zmizet,“ sní s otevřenýma očima a okny u Janošíků. Rodinná firma sídlí ve Valašských Příkazech už od roku 1929, kdy tu začal vyrábět okna a dveře František Janošík. Právě nádherná a intenzivní příroda Valašska inspirovala současné majitele, aby se zaměřili na výrobu takových produktů, jež spoluvytvářejí domy a zároveň je nerušeně spojují s krajinou. Okna a dveře, které tu vyrábějí dnes, charakterizuje minimalistický design, čisté detaily a bezrámové řešení.
janosik.cz
NÁVRAT DO RÁJE
design 〔JK〕
A je to tady! Návrat osmdesátých let tak, jak jsme to chtěli, ale báli jsme se to vyslovit nahlas. V nové kolekci pod názvem Bulgari Tubogas se nám vrací 18karátové žluté zlato v té nejdokonalejší formě, jak jej umí zpracovat a vytvarovat jen slavní italští klenotníci. Kromě kultovních Bulgari motivů jako Parentesi (tvar inspirovaný zámkovou dlažbou římských obrubníků) je nejzajímavějším stylistickým počinem v celé kolekci zasazení barevných drahokamů (další DNA kód značky) extrémně chic způsobem — tanzanit, rubelit a zelený turmalín jsou orámovány geometrickými vložkami z tvrdých kamenů a rafinovanými pavé diamanty. Mistři řemeslníci opět posunuli hranice svých dovedností a odvážili se nově pojmout i tradiční techniku tubogas, které dali zvláštní trojúhelníkový tvar pro větší objem a sofistikovanost. Experimentálním a inovativním přístupem tak dodali celé nové edici modernost a svěžest. Mimochodem název této tradiční šperkařské techniky je opravdu odvozen od plynového potrubí používaného ve 20. letech 20. století (odkazuje se tak především na flexibilitu a lehkost). Nejprve se začala používat koncem 40. let, ale boom zažívala v sedmdesátkách s příchodem elektronické hudby, okouzlením průmyslovým designem a omámením jet-set životním stylem. Ať už v kombinaci s barevnými drahokamy, nebo ikonickými vzory, jako jsou Monete, Serpenti, Parentesi nebo Bulgari Bulgari, je Tubogas něco, co lze nosit od rána do večera a při každé příležitosti. Ale pozor, vždycky s ní ukážete něco navíc. Buď svého avantgardního ducha, nebo postmoderního minimalistu!
OUTDOOR DE LUXE
móda 〔JK〕
17. října se začne prodávat speciální capsule kolekce značky Dior, kterou navrhl sedminásobný mistr světa Formule 1 Lewis Hamilton spolu s kreativním ředitel Kimem Jonesem. V centru pozornosti byl tentokrát snowboarding a lyžování, jedna z Hamiltonových vášní. „Sdílíme lásku k přírodě,“ vysvětluje závodník a dodává, že kromě funkčnosti měl také touhu reflektovat v kolekci své africké kořeny. Inspirovaly jej především živé barvy a silná energie. „Propojili jsme například tkalce z Burkina Fasa se savoir-faire ateliérů domu Dior, měli jsme japonské dodavatele hi-tech lyžařských materiálů, švýcarskou továrnu na snowboardy, ve Švédsku jsme vyvíjeli ochranné pomůcky,“ dodává Kim Jones.
www.konsepti.com www.baxter.it
photography by Andrea Ferrari
PERFEKCIONISMUS
design 〔JK〕
Dokonalá malá peněženka do kapsy? Velký problém, dokud se na něj nepodívá uznávaný minimalista. Peněženku Card-case navrhl architekt David Chipperfield pro značku Tsatsas. Navazují tak na své předchozí projekty suit.case a the case collection představené v roce 2020 a 2022. Značka tašek a kožených doplňků Tsatsas založená v roce 2012 ve Frankfurtu nad Mohanem Esther a Dimitriosem Tsatsas má díky
Dimitriosově otci více než čtyřicetiletou tradici výroby prémiových kožených doplňků. Ester, vystudovaná architektka, zase přináší do firmy cit pro nadčasovost a netradiční pojetí tvarů, jež vycházejí z architektury. tsatsas.com
ARISTOKRACIE
21. STOLETÍ
interiér 〔AŠ〕
Renomované interiérové studio Goddard Littlefair dokončilo proměnu budovy bývalých císařských jízdáren ve Vídni na velkroysý hotel s 342 pokoji, který elegantně spojuje bohaté kulturní dědictví rakouské metropole s moderní sofistikovaností. Císařská jezdecká škola, původně vojenská jezdecká škola z 19. století a později největší městské kino, prošla pozoruhodnou proměnou, zachovala si přitom svou majestátní fasádu a zároveň začlenila prvky současného designu. Hotel najdete uprostřed pulzující čtvrti kolem Landstraße a pro své návštěvníky nabízí důstojně elegantní a zároveň bohémské prostředí, které je dotvořeno eklektickým výběrem historického i současného mobiliáře. V interiéru nechybí ani lampy Muffins od značky Brokis.
BARVA, DESIGN, TECHNOLOGIE
Vodičkova 672/2, Praha
Jediný SMEG showroom - místo, kde se italský design setkává s technologií. Přijďte si vybrat stylové kuchyňské spotřebiče. Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
DIVADELNÍ KLUB
interiér 〔TF〕
V nově zrekonstruovaném prostoru přístupném z foyer kavárny Slavia na Národní třídě vznikl nový bar Forbína inspirovaný divadelní tematikou. Samotné koktejlové menu je postavené na vyprávění příběhů, a tak se každý drink bude za pomoci moderních barových technologií podílet na jedinečném zážitku. „Bar Forbína je umístěn v prostoru, kde se do 30. let 20. století nacházel kulečníkový sál a po válce restaurace. Po rekonstrukci koncem 90. let byl interiér doplněn velkým barovým pultem. Nyní padlo rozhodnutí prostor obnovit a znovu otevřít veřejnosti. K tomuto účelu jsme oslovili architektonické studio Olgoj Chorchoj,“ vysvětluje Jozef Onderka za rodinu provozovatelů. Součástí baru budou rovněž autorské intarzie, volně navazující na historické intarzie v restauraci Parnas. „Motivy, které se ve Forbíně objevují, mají vytvářet poetiku magické zahrady ukrývající příběhy,“ přibližuje jejich autor Michal Bačák.
MIXÁŽ
architektura 〔AŠ〕
Jako z příručky architektury osmdesátých let vypadá nejnovější projekt dvoupodlažního bytu od populárního portugalského ateliéru Fala. Použití perforovaných ocelových desek na fasádě a bílých kachliček i skleněných cihel v interiéru odkazuje k oblíbeným referencím současných architektů, kteří svou inspiraci často hledají v postmoderní tvorbě, konkrétně například v práci Japonce Kazua Shinohary. Ve skutečnosti se jedná o rekonstrukci obchodního prostoru v rámci bytového bloku ze sedmdesátých let v Portu. „Projektem jsme se pokusili smazat hranici mezi privátním interiérem uvnitř a veřejným prostorem venku. Zabývali jsme se hlavně transparentností,“ shrnují architekti z ateliéru Fala.
design 〔JK〕
RIZZ
Diamanty usazené ve žlutém zlatě asi nikdy nevypadaly tak ležérně a sexy. Novinka v úspěšné kolekci Coco Crush od značky Chanel dokazuje, jak malý detail stačí k dokonalosti.
SIGMA
Nový tvar vybízí k novým možnostem. Kabelka Groove Bag od značky Dior se ihned po svém uvedení stala hitem. Nejstylovější je ale v aktuální verzi s ikonickým proplétáním z židle Dior, které kreativní ředitelka Maria Grazia nazvětšovala a vytvořila tak téměř abstraktní vzor.
kosmetika 〔JK〕
Krása začíná uvnitř. Japonská značka Esthe Pro Labo pracuje s vědeckými poznatky a inovacemi, jež systém „vnitřní krásy“ dovádí k dokonalost a zároveň jednoduchosti k využívaní každý den. Slavné enzymatické drinky se nyní prodávají v praktických monodózách na cestu nebo do kabelky.
móda 〔JK〕
JÍDLO SPOJUJE
gastro 〔TF〕
Servírované snídaně, polední obědové menu i à la carte večeře. To vše nabízí nově otevřené bistro Dark Kitchen, které najdete na adrese Řipská 1054/12 na Vinohradech. Zaměřuje se na mezinárodní kuchyni, oblíbená jídla s důrazem na sezónní suroviny, pestrost a nutriční vyváženost. Milovníky vína láká na kurátorský výběr vína i šampaňského.
Bistro zároveň funguje jako showroom cateringové společnosti Spojujeme.
UNIKNOUT DEŠTI
móda 〔JK〕
„To, co máme v úmyslu vytvořit, musí být vždy praktické a užitečné, ale také extrémně hravé.“ řekli Philip Lotko a Daniel Hesselager z dánské značky Rains po své grandiózní pařížské přehlídce, kde ukázali, že umí víc než jen praktické neoskandinávské pláště do deště v přívětivých odstínech. Jejich design je totiž futuristický a udržitelný zároveň.
Srdcem město – duší les
PRÉMIOVÉ BYDLENÍ V BRNĚ
Z ČECH AŽ NA KONEC
SVĚTA. PŘÍBĚH
JABLONECKÉ BIŽUTERIE
TEXT Petr Nový
Pět až šest tisíc let, tak dlouho lidstvo zná princip výroby skla, materiálu, bez nějž by nebylo jablonecké bižuterie. Její historie je však mnohem mladší. Na území dnešní České republiky vinuté skleněné perle a spony zručně vyráběli již Keltové v posledních stoletích před naším letopočtem. Celosvětově známý fenomén spojený s městem na úpatí Jizerských hor se však ze skromných začátků rodil až během 18. a 19. století. Postupně se místní řemeslníci specializovali na jednotlivé typy zboží ze skla, zušlechtěných obecných kovů a nakonec i dřeva nebo plastických hmot.
Z Jablonce nad Nisou, obývaného dominantně českými Němci, začali po polovině 19. století specializovaní obchodníci, exportéři, vyvážet do všech koutů planety jak polotovary pro galanterii a oděvní byznys (perle a perličky, skleněné kameny), tak hotové výrobky (knoflíky, náhrdelníky, prsteny, náramky, náušnice atd.). Tito lidé často nebyli místního původu, přicházeli do Jizerských hor podnikat především z německých zemí. V exportních domech také pracovali návrháři, vzorkaři, vytvářející dvakrát ročně nové kolekce zboží, určené pro konkrétní geografické trhy nebo dokonce země. Jako „houby po dešti“ v kraji rostly
malé dílny i skutečné továrny, kde se vedle ruční práce prosazovaly první stroje. Vznikly zde též specializované odborné školy, jedna pro výrobce, druhá pro obchodníky. Na konci století již „jablonecký průmysl“ v regionu živil kolem 30 000 lidí, mezi světovými válkami až 100 000. Většina z nich ale byla domáckými nebo sezónními dělníky. Nově se na scéně objevili též větší podnikatelé českého původu, jejich celkový podíl na byznysu s bižuterií byl však marginální. Uvádí se, že ve 20. letech 20. století podíl „jabloneckého zboží“ tvořil v globální světové výrobě 15 až 20 % a v obchodu dokonce 30 až 50 %. Bylo-li československé sklářství za první republiky světovou dvojkou, vděčilo za to významně i skleněné bižuterii. A jen díky jabloneckému zboží byl tehdy náš stát druhým nejvýznamnějším dovozcem skla do Indie, nejlidnatější země světa. Druhá světová válka, odsun českoněmeckého obyvatelstva, vyvlastňování a znárodňování, dovršené po nástupu komunistů k moci v roce 1948, srazilo jabloneckou bižuterii téměř na kolena. Přesto se dokázala vzpamatovat, a to natolik, že koncem 60. let 20. století bylo Československo největším světovým výrobcem skleněné bižuterie. O výrobu se staraly národní podniky soustředěné pod „koncern“ se sídlem v Jablonci na Nisou, o export podnik zahraničního obchodu Jablonex tamtéž. Do oboru, včetně vývoje a inovací, se až do konce 80. let 20. století mohutně investovalo, neboť pravidelný export do zhruba 100 zemí světa přinášel významné devizové zisky. Přestože největším jednotlivým zákazníkem byl Sovětský Svaz, většina zboží mířila na Západ, do USA, Velké Británie, Německa nebo Itálie, tedy v podstatě na stejné trhy jako mezi světovými válkami. Jablonecká bižuterie zůstala světová, i když jí rychle rostla kvalitativně srovnatelná, ale levnější nová konkurence v mimoevropských zemích.
Po listopadu 1989, privatizaci státních firem a vzniku nových soukromých podniků, se tento trend nezměnil, naopak ještě zesílil. Po krachu skupiny Jablonex Group v roce 2009, která ve výrobě a obchodu s bižuterií společně s Preciosou dominovala, začalo být stále patrnější, že jablonecká bižuterie vstupuje poprvé ve své historii do fáze, kdy pro ni začíná být komerčně důležitý český trh. Řada výrobců tomu přizpůsobila nejen nabídku, ale i metody prezentace a prodeje. Potíže dnes ale mají na globálním trhu všichni evropští výrobci, a to i díky „zelené“ energetické politice a legislativě, která producenty z jiných částí světa netíží. Exportní orientace zůstala typická především pro Preciosu, věnující se však, vedle výroby skleněných kamenů, perlí, perliček a bižuterie z nich, též vývoji komplexních designových a materiálových řešení pro módní domy a návrháře. Preciosa je také jednou z mála firem dlouhodobě zaměstnávající specializované designéry — vzorkaře — a systematicky se věnující vlastními výzkumu. I díky tomu na Jablonecku pracuje největší závod na výrobu a dekoraci skleněných perliček na světě a skleněná bižuterie z Jizerských hor disponuje díky místním sklárnám největší barevnou paletou sklovin na trhu. Česká republika proto stále patří mezi světově významné výrobce bižuterie. Budoucnost oboru ale záleží na celé řadě faktorů.
Bižuterie je sice krásné, ale zbytné zboží, které člověk ocení jen tehdy, má-li chuť se zdobit. Přestože již vznikají dražší bižuterní šperky, limitované kolekce a dokonce autorské práce, stále je určena především zákazníkům, kteří mají hlouběji do kapsy, ale přesto chtějí „vypadat dobře“. Bižuterie se proto snaží sledovat aktuální módní trendy a vycházet jim vstříc, ať již se jedná o design nebo materiál (nebo jeho imitace).
Zákazníka pak získává ten kdo má lepší poměr kvality a ceny. Odkazy na „historii“ a „příběhy“ v tomto případě hrají marginální roli. Je to tvrdý byznys postavený na ekonomických číslech. Vyčítat bižuterii jako oboru v případě designu výrobků malou „tvůrčí odvahu“ proto není fér. Od počátku jde o zboží, které má uspokojit, nikoliv formovat, vkus každého obyvatele této planety, ať již je jakýkoliv. Posláním bižuterie je sloužit svému nositeli, dodávat mu pocit výjimečnosti. To však neznamená, že by zde nebylo možné experimentovat. Právě naopak, jak nás o tom každoročně přesvědčují například vítězné práce z designérské soutěže Master of Crystal. ●
DARMOTICE SLADIVÁ
kosmetika 〔JK〕
Tak se jmenuje rostlina, kterou Christine Nagel, parfémářka domu Hermès, použila spolu s bergamotem jako top nóty v nové dámské vůni Barénia. Na tomto keři rostou plody známé jako miracle fruit. Červené bobule tvarem připomínající brusinky umí dokonale zmást naše smysly. Najednou všechno chutná sladce! Obsahují totiž látku miraculin, jež aktivuje chuťové pohárky a my nedokážeme vnímat kyselou chuť. Citron je zčistajasna sladký jako med, ale na pouhou hodinu… Barénia s takovou manipulací pracuje sofistikovaným způsobem, hraje si totiž s čichovými protiklady a na kůži se propracovává z hřejivosti do smyslné intenzity. Pojmenovaná je po ikonické Hermès kůži, která je jemná jako samet, a tvar flakonu čerpá z další velké klasiky — náramku Collier de chien. Designér Philippe Mouquet nás šálí křišťálovými křivkami a kovovými detaily, které se ovšem nedají rozepnout. A protože je to vůbec první chyprová vůně u Hermès, povídku k jejímu uvedení napsala spisovatelka Maria Pourchet.
ČEKÁNÍ NA SLOVNÍ ZÁSOBU
móda 〔JK〕
Naděje, které jsme vkládali do Marine Serre, vítězky prestižní LVMH Prize z roku 2017, jako by ochromovaly její schopnost rozvinout dokonale svůj potenciál. Ale vše chce svůj čas. S pánskou kolekcí na podzim a zimu 2024/25 dokázala, že má co říct. Letos dvaatřicetiletá designérka během své prezentace v pařížském showroomu („Dělat samostatnou show mi přišlo moc troufalé.“) k celému konceptu poznamenala: „Budovala jsem si své mužské archetypy a chvíli mi trvalo, než jsem cítila, že jsem tam, kde jsem chtěla skutečně být. Teď jsem konečně spokojená, že jsem si v pánském šatníku vytvořila plnou slovní zásobu.“ A opravdu, mluví autenticky, originálně a plynně francouzsky. Oversize tayloring, denim s jejími ikonickými potisky, retro střihy kalhot (široké, rovné, do zvonu), sportovní boty i polobotky a kravaty, kravaty a kravaty (hlavně ty kožené). Sportovní prvky se dokonale mísí s elegantními, pod oblekem čeká tričko šíleného vyznavače rave party a pod kapucí se schovává cool byrokrat.
Kolonie Baba jako zdroj
inspirace
TEXT Tereza Finková FOTO Alex Shoots Buildings
Současná architekura má mnoho podob. A jednou z nich je ta, která se umí dokonale přizpůsobit svému okolí, navázat na zajímavé stavby, které ji obklopují, vzít si z nich to nejlepší a celkový výraz posunout dál do 21. století. Takovým příkladem je vila, kterou v bezprostřední blízkosti prvorepublikové funkcionalistické vilové kolonie Baba, na ostrohu nad vltavským údolím postavil architekt Radan Hubička a jeho atelier AARH. Často pracuje pro bohatou českou privátní klientelu, které imponují velkorysá řešení a nebývale velká pozornost k detailu a materiálovému pojetí. Přesně to najdeme také v tomto domě, pro jehož majitele již dříve Radan Hubička navrhoval prázdninovou vilu na chorvatském ostrově Pelješac. Na nevelkém pozemku (asi 1000 m2) postavil dům, který jasně odkazuje na okolní zástavbu slavné osady. Vila s třemi
podlažími (jedním podzemním a dvěma nadzemními) má na střeše sluneční terasu, která připomíná funkcionalistickou nautickou estetiku a která se vznáší nad Prahou jako „kapitánský můstek“ s kulatým okénkem do uliční fasády
Prostorový koncept vily je v maximální míře podřízený nádherným výhledům na Prahu. Má bohaté prosklení jak v obytném prostoru, tak všech třech ložnicích, přesto si zachovává intimitu. Hlavní obytnou místnost pak rámuje oblá linka nároží s monumentálním, jihozápadním výhledem do vltavského údolí i na Pražský hrad. Na druhou stranu, směrem do ulice, je dům záměrně strohý a uzavřený. Uliční část má v několika hmotách členěnou bílou fasádu, která skrývá jak průhled do vnitřního atria, tak terasu se schodištěm obíhající podél domu v úrovní prvního patra. →
Prosklená fasáda domu je nasměrována na ty
Rafinovaná práce s hmotami a kontrasty mezi „otevřeným“ a „uzavřeným“ prostorem dávají stavbě vnitřní dynamiku a modelují architektonický záměr vytvořit obytnou galerii, jíž dům opravdu je. V prostorách několikapatrové vily je řada ploch, kde mají majitelé vystavená umělecká díla ze své sbírky. Architektovým záměrem bylo nechat sochy, obrazy nebo skleněné objekty naplno vyznít. V prostoru najdeme i mramorové stély — oblíbený prvek Radana Hubičky. Vnitřní atrium s mělkým bazénkem a sochou Olbrama Zoubka z 60. let je pak jasným odkazem na Miesův pavilon Barcelona (1929) s plastikou ženy. Také Hubička tady pracuje s přirozeným světlem, které dopadá na vodní hladinu a mění atmosféru intimního prostoru podle denní či noční doby. Ve vnitřní dispozici architekt navrhl dlouhou průběžnou chodbu, která prochází napříč celým půdorysem. Jsou na ni napojeny jak hlavní obytné prostory, tak na druhé straně obslužné místnosti. Jasně čitelný půdorys dává tříčlenné rodině dostatek soukromí.
„Myslím, že celá realizace dobře dopadla a dům má vše, co majitelé pro pohodlný život chtěli. Při realizaci jsme nemuseli dělat prakticky žádný kompromis,“ komentuje architekt Radan Hubička výsledek pětileté práce, na níž se podíleli ti nejlepší čeští řemeslníci. Kromě interiérového čalounění alcantarou je v domě řada precizně provedených detailů a rafinovaně umístěných uměleckých děl. Soudobým výrazem a precizním provedením, které charakterizuje Hubičkovu celoživotní tvorbu, se vila na ostrohu Baby řadí mezi nejzajímavější pražské realizace posledních let. ●
nejkrásnější výhledy na Prahu a řeku Vltavu.
❶ Kruhová apsida na jednom konci domu vznikla proto, aby dům trochu odskočil a byl umožněn výhled na Pražský hrad. Do přízemí jsou situovány ložnice, 1. patro je společenské — s kuchyní, jídelnou a obývacím prostorem.
❷ Z ulice lemuje dům duralový plot s provrtanými kruhy otvory, aby byl transparentní. Fasáda je na této straně docela uzavřená kromě kruhového okna z terasy a skleněné matné stěny atria.
❸ Do domu se vstupuje z boku, vedle vchodu je také vjezd do podzemní garáže .
❹ Na stěnu střešní terasy nechal architekt nainstalovat objekt z nerezu od Rudolfa Burdy z umělecké sbírky majitele.
❺ Sezení ve výklenku je od irské designérky Eileen Gray. Nerezové sloupy se musely vkládat do objektu během stavby, ještě než byl hotový strop.
❻ Atrium je z půky zakryté, chráněné před větrem a je dekorováno sochou od Olbrama Zoubka z 60. let.
❼ Skleněné mísy od Františka Víznera našly své místo na vestavěné polici v obytném prostoru. Horní stěna pak zároveň slouží jako rám pro obraz od Stanislava Kolíbala.
❽ Veškerý nábytek v pánské ložnici navrhoval architekt Hubička. Jako interiérový obklad tu byla zvolena látka alcantara, která se objevuje i v jiných pokojích. Skleněný objekt na čele postele je od Stanislava Libenského.
Lovu zdar!
V lesích kolem Rambouillet nedaleko Paříže ještě před měsícem bojovali ti nejlepší cyklisté o olympijské prvenství. Mezitím, co se Belgičan Remco Evenepoel stal hlavní hvězdou závodu, my jsme v rozlehlých dubových porostech objevili unikátní artdecový skvost. Lovecký zámeček v Poigny-la-Forêt byl postaven ve třicátých letech minulého století jako totální umělecké dílo, v němž se všechny tvůrčí disciplíny střetly v absolutní interiérové souhře.
Lovecký zámeček v Poigny-la-Forêt navrhl téměř neznámý interiérový designér, návrhář nábytku a architekt Pierre Petit. Narodil se v roce 1900, vyučil se truhlářem a ve zlatém věku pařížského art deca, ve dvacátých letech minulého století, pracoval pro společnost Siegel a Stockmann, která se specializovala na projekty komerčních interiérů. Zabýval se především návrhy výloh, nábytku, vitráží, osvětlení, tapet, látek, koberců, zábradlí nebo vývěsních štítů. Na Mezinárodní výstavě dekorativního
a průmyslového umění v Paříži v roce 1925 prezentoval svá díla v ulici obchodů usazených na mostě Alexandra III., mimochodem vedle dalších velkých jmen meziválečné avantgardy, jako byli Sonia Delaunay, René Joubert, René Lalique a Pierre Imans. Ve třicátých letech začal Petit pracovat pro obuvnickou firmu Willy, kterou vlastnil Maurice Philbois. A shodou okolností v době, kdy se její úspěšný majitel rozhodl postavit si vlastní vilu, představil Petit v roce 1937 na další mezinárodní
výstavě interiérový koncept obývacího pokoje pod názvem „Salon de pêche et chasse“. Philbois se okamžitě nechal jeho designem zlákat a svěřil mu návrh a výzdobu svého budoucího domu. Výsledkem této plodné spolupráce je lovecký zámeček v Poigny-la-Forêt.
Současný majitel koupil tuto unikátní usedlost v osmdesátých letech vlastně úplnou náhodou. Poté, co si jel do Raimbouillet vyzvednout nový teleskop, všiml si po cestě zvláštního domu. „Jel jsem →
❸
tehdy do Chile a chtěl jsem být dobře vybaven k pozorování hvězdné oblohy, která je v Jižní Americe velmi působivá,“ prozrazuje nynější majitel. Když pak v autě míjel obrovskou zahradu lemovanou ornamentálním plotem s cedulí „na prodej“, ze zvědavosti se na nemovitost podíval. Nakonec se ji rozhodl koupit. V té době ještě ale netušil, nakolik originální architektonické dílo se v jeho rukách ocitlo. V devadesátých letech dokonce rozprodal značnou část původního nábytku, postupně však přišel na to, že udělal obrovskou chybu. Měl štěstí a o pár let později se mu podařilo získat většinu zpět a zachovat tak dodnes velmi autentickou podobu objektu.
Dům stojí uprostřed rozlehlého lesa, který původnímu majiteli Maurici Philboisovi umožňoval věnovat se jeho velké vášni — lovu. Lov a příroda jsou také dominantními motivy exteriéru i interiéru vily. Její podoba, tvořená řadou dynamických, ostrých tvarů a modernistických objemů, v sobě spojuje rozmanité dobové styly od art deca a neoklasicismu až po funkcionalismus a organickou architekturu. To vše v téměř fantastickém až surreálném pojetí.
Jednotlivé prvky interiéru pak byly svěřeny mnoha umělcům, dekoratérům a řemeslníkům. Zatímco Petit sám navrhl dispoziční řešení domu a většinu nábytku, detaily a uměleckou výzdobu svěřil specialistům. Velkolepému foyer dominuje zakřivené schodiště a velká nástěnná malba zobrazující krajinu Poigny-la-Forêt se samotnou vilou uprostřed. V přízemí se nachází i velký bar a herna. Zatímco prosklený bar zdobí pitoreskní figurativní medailony od Jeana-Reného Debarra, sloup uprostřed místnosti slouží jako lampa a květináč v jednom.
Velký obývací pokoj v prvním patře je téměř identickou kopií toho, co Pierre Petit představil na zmíněné výstavě v Paříži v roce 1937, včetně mozaiky z carrarského mramoru, krbu se sochou sokola od Georgese Luciena Guyota, ten je také autorem sochy divočáka u venkovního bazénu, nábytku a dalších dekorativních detailů. Robustní nábytek proudnicových tvarů perfektně dotváří artdecový gesamtkunstwerk. Vitrážové dveře a zrcadla pak vytvořil sochař Jean Joseph Kef Ray. Uměleckým dílům mají ale blízko i čistě praktické prvky; například betonové schodiště s dynamickým zakřivením vede do druhého patra s pracovnami, ložnicemi vybavenými dalšími původními kusy nábytku a zdobnými koupelnami. ●
❶ Prostorná vstupní hala je doslova esencí artdecové elegance. Točité schodiště se vine podél fresky zpodobňující lesní krajinu v okolí Rambouillet.
❷ V interiéru můžeme nalézt řadu sochařských děl včetně této plastiky, která prý byla původně součástí akvária.
❸ Exteriér lovecké vily tvoří dynamická kompozice materiálů a forem. Vstup je prosvětlen stěnou z luxferů, terasa je zaoblená a cihlový štít nese kamenný reliéf s motivem jelena.
❹ Z druhé strany je vila nápadná svými špičatými vikýři.
❺ Betonové schodiště vedoucí do intimních partií domu zaujme dynamickou křivkou.
❻ Krb v hlavní části zdobí socha sokola od výtvarníka Georgese Luciena Guyota.
❼ Skleněné cihly jsou použité také v koupelně jako příčka mezi umyvadly.
❽ Různé vzory barevných mozaikových podlah a stěn vytvořila firma Mazzoli. Za osvětlovací prvky v domě byly zodpovědné renomované společnosti Jean Perzel a Genet & Michon.
❾ V ložnici se zachoval kompletní soubor nábytku i s původním čalouněním.
Vztahová hra
TEXT Adam Štěch FOTO Adrià Goula
Zpřítomnit a propojit s centrem města čtyři století starou jezuitskou kolej se díky radikální intervenci podařilo v katalánské Manrese. Místní architekt David Closes přitom použil osvědčené kontrasty, formální, materiálové i prostorové, a to mezi mohutným kamenným zdivem a perforovaným hliníkem a betonem.
← Fasádu původní jezuitské koleje „obalil“ architekt David Closes hliníkovým skeletem pravoúhlého rastru. Jako hlavní prvek rekonstrukce navrhl vstupní objekt nepravidelných lichoběžníkovitých tvarů, který propojuje původní objekt s celkovým urbanistickým kontextem.
Barokní muzeum Katalánska sídlí ve městě Manresa ve staré jezuitské koleji ze 17. století. Aby jeho výstavní a provozní prostory vyhovovaly současným provozním nárokům, rozhodla se radnice pro jeho rekonstrukci a přístavbu. „Projekt si od počátku kladl za cíl nahradit místo, kde stál původní zničený kostel, vstupními prostory, a tím prakticky i symbolicky obnovit spojení minulosti jezuitského komplexu se současností okolního města,“ vysvětluje architekt David Closes, který má s podobnými historickými intervencemi již své zkušenosti. Od roku 2004 dvakrát šéfoval oddělení urbanismu a městského plánování v Manrese, jejíž historie sahá až do 9. století. Díky své pozici a bohaté
historii Katalánska se tak Closes dostal ke svým nejzásadnějším projektům. Například mezi lety 2003 až 2011 pracoval na podobném zadání. Jednalo se o nové auditorium v areálu ruiny františkánského konventu ve městě Santpedor. Ten byl v průběhu staletí téměř celý zbourán, až po něm zůstal pouze objekt kostela. „Můj nový zásah tehdy zpevnil jeho statiku, zachovali jsme rozměry jeho vnitřního prostoru a díky neobvyklým otvorům v částečně propadlé střeše jsme do něj nechali vstoupit dostatek denního světla. Spíše než rekonstrukcí kostela byl zásah technického rázu a jasně odlišil nově provedené prvky od těch původních,“ popisuje svůj více jak dekádu starý projekt architekt Closes. →
Čistě náhodou přišlo v roce 2015 jeho studio k velmi podobnému projektu, u něhož byla ale situace opačná. Jezuitský komplex v Manrese byl totiž celý zachován, ale naopak bez kostela, který Closes nahradil novým vstupním objektem. Architekt přitom využil poznatky ze své starší práce a umně propojil radikálně moderní prvky s původní historickou vrstvou. „Vznik nového vstupu do budovy zdaleka přesahuje západní průčelí staré jezuitské koleje. Intervence přináší způsob, jak mohou návštěvníci objevovat budovu i její městské okolí,“ popisuje Closes. Jeho přístavba vytváří jakousi cestu, umožňující nejenom obdivovat klíčové prvky staré jezuitské koleje včetně valených kleneb ambitu nebo starých dělicích stěn, ale nabízí i pohledy na náměstí Sant Ignasi, gotickou baziliku La Seu, obrannou věž Santa Caterina nebo na horu Montserrat v pozadí. Tak komplexní program, propojující stavbu s okolím a její niternou historií zároveň, ztvárnil katalánský architekt veskrze současným způsobem. K západnímu průčelí připojil šedý vstupní objekt ostrého dekonstruktivistického tvarosloví připomínajícího průlomová díla Daniela Libeskinda nebo Thoma Mayna z ateliéru Morphosis. Samotné plochy jsou obloženy šedými perforovanými deskami. Uvnitř je nová přístavba ponechána v surovém hladkém betonu doplněném výraznými oranžovými prvky, včetně vykonzolované lávky vedoucí z prostor ambitu do útrob muzea. Ta končí v prostoru recepce. Ještě před samotným vstupem do expozic se tak díky nové přístavbě a její prostorové komplexnosti návštěvník hluboce vcítí do genia loci manreské jezuitské koleje. →
❶ Původní ambit je doplněn o vykonzolovanou oranžovou ocelovou rampu, která vede do prvního patra s recepcí. Oranžové prvky tvoří výrazný kontrast k původní matérii budovy.
❷ Nové prvky se výrazným způsobem zařezávají do staré struktury zdiva a vytvářejí jakési meziprostory nabízející pohledy na stavbu samotnou i její okolí.
❸ Oranžová barva signalizuje trasu, po které návštěvník objevuje původní budovu. Architekt ji použil na zvýraznění zavěšených lávek i průchodu přes masivní původní zeď kláštera.
❹ Vstupní hala, tvořená pohledovým betonem, sahá do výšky tří podlaží a dává možnost se nadechnout po těžké historické vrstvě.
K západnímu průčelí architekt připojil šedý vstupní objekt ostrého dekonstruktivistického tvarosloví připomínajícího průlomová díla Daniela Libeskinda nebo Thoma Mayna z ateliéru Morphosis.
výhled a úložný prostor takřka všude. Rekonstrukce proměnila pražský byt
ve fascinující koláž materiálů
„Moje zadání znělo jasně. Posílit unikátní výhled, který byt nabízí, a dostat do něj maximum úložného prostoru. Zbytek, tedy materiálovou koncepci a detaily, jsem nechal na architektech. Není to naše první spolupráce, takže jsem věděl, co dovedou a v jaké kvalitě,“ uvádí projekt rekonstrukce bytu v pražském Podolí investor Richard Sobotka. Byt, který se nachází v šestém patře bytového domu z 60. let minulého století, pořídil právě díky přímé návaznosti na Vltavu a s ní spojeným výhledem. Původně šlo o tísnivé 2 + 1 o 54 m2, bylo tedy potřeba prostor pocitově zvětšit a naplnit dvě podmínky zadání. To už byla práce pro architekty zde studia Svobodová Blaha, kteří do tandemu přibrali ještě designérku Anetu Honzovou.
Dispozice bytu je definována nosnou skeletovou konstrukcí z železobetonu, jež se do ní propisuje skrze systém šesti sloupů spojených masivními trámy a jež umožnila úplnou volnost vnitřního uspořádání — tedy zrušení všech nenosných příček a otevření dispozice. A jelikož je také esteticky působivá, rozhodli se autoři nechat ji plně viditelnou. Hrubý betonový povrch se tak stal prvním kouskem mozaiky bohaté materiálové koláže. „Skelet je nově pojednán jako konstrukční a zároveň výrazový a prostorový prvek, který podporuje pocitové dělení obytných a funkčních zón bytu. Uvolnění sloupu v blízkosti fasády do volné pozice posiluje velkorysost a vzdušnost prostoru a ozvláštňuje jeho proporce. Tento moment považujeme za nejsilnější v návrhu a za jakési těžiště obytné části. Obložení zrcadlem pak vzniklé napětí ještě více zesiluje,“ upřesňují projekt autoři návrhu Anna Svobodová a Ondřej Blaha. Byt je rozdělen do tří jasně vymezených zón: vstupní a provozní se zádveřím, chodbou, koupelnou a toaletou; soukromé s ložnicí a třetí, společenské, tedy obývacího pokoje s pracovnou, jídelnou a kuchyní, jež se v nové dispozici stala srdcem bytu. Zde se naplno odehrává první přání
investora — panoramatický výhled téměř z každého místa v místnosti.
Obývací pokoj ukrývá dva zajímavé momenty: zmíněné obložení sloupů zrcadly, které místnost pocitově zvětšují a reflektují dění, čímž do statického prostoru vnášejí proměnlivý element, a spací galerii s rafinovaně ukrytým schodištěm s úložným prostorem. U stropu spacího patra je umístěno projekční zařízení s možností promítání na plátno u protilehlého okna, čímž společně s vestavěnou pohovkou poskytuje místo pro konzumaci audiovizuálních zážitků.
Celý byt je opravdu působivou paletou proměnlivých materiálů a barev v tlumených odstínech, jež dohromady tvoří ojedinělou koláž. Vše je rozehráno velmi přirozeně, ne však nahodile. Dřevo v několika odstínech střídající se na podlaze, truhlářských výrobcích, a dokonce i stropě ložnice se prolíná s plochami zrcadel, hrubým betonem, mramorem na kuchyňské desce, nerezí a zelenou teracovou podlahou ve vstupní a provozní části bytu. Interiér je tak velmi proměnlivý jak ve svém celku, tak v detailech, jejichž kvalita je jedním slovem excelentní, za což bezesporu patří uznání také řemeslníkům a stavební firmě. Podolský byt tak skutečně naplnil přání investora, což mohu díky návštěvě potvrdit. Výhled je mimořádný a skrytého úložného prostoru je zde nespočet, dokonce i tam, kde byste jej zprvu nečekali. Je však mnohem více — je architektonicky zajímavým, do detailu promyšleným a precizně zpracovaným místem pro život, které si dle mého názoru po dlouhou dobu uchová svou autentičnost a „současnost“ a nebude jej tedy potřeba měnit či upravovat pod vlivem nastupujících nových trendů. →
Celý byt je opravdu působivou paletou proměnlivých materiálů a barev v tlumených odstínech, jež dohromady tvoří ojedinělou koláž. Vše je rozehráno velmi přirozeně, ne však nahodile.
❶ Masivní železobetonová konstrukce sloupů a trámů se stala východiskem architektonické koncepce a hlavním těžištěm obytné části.
❸ Úložný prostor, vždy rafinovaně ukrytý ve vestavěných objektech, se nachází téměř v každém koutě bytu.
❹ Střídání materiálů a ploch je
charakteristické pro celý interiér.
❺ Kolážovitá práce s materiály působí volně, ne však nahodile. Každý prvek a materiál tu má své opodstatnění.
❻ Celý úložný systém je do detailů domyšleným a propracovaným schématem, jak efektivně využít maximum prostoru s minimální ztrátou podlahové plochy.
Rafinované nápady architektů realizovala firma stavební firma JURAX.
NEW 2000T
JEŠTĚ VĚTŠÍ POHODA V POSTELI
Nová postel Hästens 2000T je tak pohodlná, že se nebudete moci dočkat, až se vrátíte domů a lehnete si do ní. V tu chvíli si uvědomíte, že jste z ní nikdy neměli vůbec vstávat. Váš každičký sval se začne uvolňovat, a než se nadějete, jste v hlubokém, nerušeném spánku. Zažijte tento pocit v nové posteli 2000T.
HÄSTENS CONCEPT STORE | Vinohradská 33, 120 00 Praha 2 | Štursova 3 Brno – Žabovřesky
futuretro aneb nic není, jak se zdá
Courrèges, 27, rue des Francs-Bourgeois, 75004 Paříž, courreges.com, bernarddubois.com
Možná by všechno bylo jinak, kdyby belgický architekt a designér Bernard Dubois nestudoval nejdříve fotografii. Smysl pro hru s perspektivou a proporcemi má tak výrazný a dokonalý, že se stal jeho poznávacím znamením. Nový obchod pro módní dům Courrèges, který byl otevřen v červnu, je čistou esencí hry s odrazem a vizuálním klamem. Je to již druhý obchod značky v Paříži, dva další ve stejném konceptu pak můžete navštívit v New Yorku a Los Angeles. Monochromatický prostor s oblými křivkami, kovovými sloupy a reflektory inspirované nočním klubem, integrované regály a „mizející“ nábytek je dokonalým plátnem pro futuristické oděvy a doplňky. Prostoru vládne duch symetrie a minimalismu, stejně jako kolekcím, jež navrhuje další Belgičan v Paříži — Nicolase Di Felice. Ten do slavného, a přiznejme si že i trochu ztraceného módního domu, nastoupil jako kreativní ředitel před čtyřmi lety. Svůj závazek, že jej povede k univerzálnímu modernímu šatníku, drží dokonale. Ikonické malé bílé šaty, go-go boot (kotníčkové boty na nízkém podpatku) nebo vinylové krátké bikerky jsou v jeho reinterpretacích stejně skvělé jako původní návrhy Andrého and Coqueline Courrèges ze sedmdesátých let, kdy zásadně měnily pohled na to, co chce nosit mladá generace. ●
Pochází ze Slovenska, žije v Londýně a nedávno získala místo v prestižní Sarabande Foundation, kterou založil návrhář Alexander McQueen. Designérka Martina Kocianová vytváří z drahých kovů a kamenů šperky ve tvaru hub a ráda používá v Evropě ne úplně běžnou metodu japonského gravírování. Co jí dalo studium šperku na Central Saint Martins v Londýně a proč si vybrala právě tematiku houbaření?
Martina Kocianová
Martina na své slovenské kořeny nezapomíná, ba z nich dokonce notně čerpá. Jako téma své šperkařské tvorby zvolila jednu z nejtypičtějších kratochvílí našich zeměpisných šířek — houbaření. „Je to naše československá identita. Máme vztah k přírodě, jezdíme na chaty, je to pro nás typické. I já jsem dětství strávila tímto způsobem, a tak jsem se ve druhém ročníku na vysoké škole rozhodla v rámci jednoho projektu téma propojit se svými šperkařskými dovednostmi. Uvědomila jsem si, že je to něco, v čem vynikám, umím používat tradiční techniky a teď už jsou houby má velmi silná designérská identita,“ vypráví Martina, která svůj první šperk vytvořila v jedenácti letech, o rok později začala prodávat šperky z FIMO hmoty. Dnes pracuje s drahými kovy a barevnými kameny, které vysekává do různých tvarů a přistupuje k nim v podstatě sochařským způsobem. Připravuje také svoji první sochu z mycelia, které jinak využívá třeba na obaly. Když se rozhodovala, kam půjde na vysokou školu, zůstat na Slovensku ji příliš nelákalo. Přemýšlela i o pražské UMPRUM,
ale nakonec zvolila Central Saint Martins v Londýně. „Do Anglie jsem šla, protože jsem zjistila, že je tu ta možnost. Říkala jsem si, že se tam určitě nedostanu a že si to asi nebudu moct finančně dovolit. Ale podařilo se a ta škola mě naučila hlavně řídit sebe sama, svůj čas, proces výroby a veškeré projekty. Umí vychovat dobré manažery, technicky jsem se zdokonalovala spíš zkušenostmi v samotném průmyslu,“ vysvětluje designérka a dodává, že nejtěžší pro ni bylo srovnat se s tím, jak vysokou úroveň kreativních a šperkařských dovedností mají její spolužáci.
„Když jsem chodila na uměleckou střední školu na Slovensku, tak jsem měla často pocit, že opravdu viditelně vynikám. V Londýně nás bylo třicet a řekněme, že třeba dvacet studentů bylo skutečně excelentních,“ vzpomíná Martina. „Musela jsem si zvyknout na to, že nejsem ani nejlepší, ale někdy ani blízko těm nejlepším. Někteří měli výrazně větší finanční prostředky, měli svůj prostor a také úplně jinou pracovní morálku. My Evropané občas nedokážeme pracovat zase tak tvrdě jako třeba lidé z Asie. Možná to ale bylo i tím, že lépe strategicky uvažovali, což já jsem tehdy ještě neuměla.“
Její současná tvorba je kromě tématu houbaření velmi zajímavá také technologií japonského gravírování. V té se Martina zdokonalila při studiu v Tokiu, kde jsou podle ní, na rozdíl od Evropy, tradiční ruční techniky stále ceněné. „V Anglii jsem byla zvyklá dělat vše rychle. S kvalitním výsledkem, ale aby to bylo hotové za co nejkratší dobu. V Tokiu mi naopak stále říkali, ať nespěchám. Šperkařské řemeslo tam bylo až meditativní práce. Lidé tam na špercích pracují týdny až roky.“ →
Houby jsou nekonečná studnice inspirace. Hřib pro mě reprezentuje symbol štěstí podobně jako třeba čtyřlístek a téma houbaření je pro mě až pohádkové, nese určitou spiritualitu. Využití hub má podle mě velký potenciál do budoucna v různých oblastech každodenního života.
❶ ❸ Na vytvoření textur u hub Martina používá metodu japonského gravírování, které má blízko ke kaligrafii. Šperkaři obvykle pracují nejprve s voskem, Martina ale gravíruje rovnou do kovu a brousí kameny.
❷ ❹ Aktuálně pracuje na komerčnějších kolekcích šperků, které budou velikostí i cenovým rozpětím dostupnější pro zákazníky například v Dover Street Marketu.
Passion project. Tak nazývá svůj nejnovější počin textilní designér
Juraj Straka. Značku, která nese jeho jméno, spustil záměrně velmi nenápadně na sklonku srpna. Zatímco si módní svět dopřával prázdniny, Dolce Vita zastihla bratislavského rodáka nad pracovním stolem v ateliéru v Antverpách. Kromě povídání o kreativní svobodě i frustraci nechyběla ani procházka milovanou zahradou, kde si Juraj doslova pěstuje inspiraci.
Juraj
Přestože v srpnu hodně pracoval, i tak to prý bylo Jurajovo nejšťastnější období v roce. Kromě uvedení vlastního módního brandu tvořil také kolekci pro značku Textile studio JS, kterou založil před čtyřmi lety a která dodává dezény na luxusní potištěné látky do renomovaných módních domů, ale také českým a slovenským návrhářům.
„Většinu roku pracuji minimálně na dvaceti projektech najednou. Je to paradox života. Když je člověk mladý, sní o tom, aby měl hodně práce a zakázek, a když se mu to po dvaceti letech splní, přeje si věnovat se jednomu jedinému projektu, jako tomu bylo ve škole. Dát mu veškerý čas a energii.“
A právě o prázdninách má Juraj možnost uzavřít se do svojí bubliny, všechny aktivity ustupují do pozadí a on se soustředí jen a jen na vlastní kolekci. „Je to velice krátký, ale o to krásnější moment roku, kdy mám absolutní kreativní svobodu.“
Když byl Juraj Straka malý, chtěl být zahradníkem nebo aranžérem květin. Pochází z rodiny, kde ženy milovaly ruční práce a muži se věnovali zahradničení. „Tyhle dva světy byl můj vesmír. Nejdříve jsem zvažoval, že půjdu studovat aranžérskou školu, nakonec jsem se rozhodl pro textil a módu. Ale láska ke květinám zůstala a já se pokusil oba světy propojit.“ Ještě na škole se zúčastnil mezinárodní soutěže textilního designu v Lyonu, kde přišla nabídka na stáž do Bucol Holding Textil Hermès, jedné z nejprestižnějších firem vyrábějících hedvábné látky, a Jurajova profesní hvězda začala strmě stoupat. Stáž se po pár měsících proměnila v pozici hlavního designéra, kde působil šest let, poté následovaly tři roky v módním domě Schiaparelli Paris rovněž na pozici hlavního designéra tištěných látek a o ještě jeden rok déle pracoval pro krále printových kolekcí — belgického návrháře Driese van Notena. Splněný sen, chtělo by se říci, ale neúprosný kolotoč módních sezón a absence kontroly nad kreativními procesy po čase vyústily v Jurajovo rozhodnutí opustit lukrativní pozici. „Když pracujete jako textilní designér, vždycky má finální slovo někdo jiný. Což mi nikdy nepřekáželo a ani nepřekáží, nicméně to vytvořilo jistou kreativní frustraci a roky rostla potřeba mít jeden jediný projekt, který bude stoprocentně pod mojí kontrolou.“
I proto vzniklo Textile studio JS. Juraj je nejen jeho zakladatelem, ale i uměleckým ředitelem a dvakrát, respektive třikrát do roka vytváří vlastní kolekci látek, které pak
nabízí klientům. Další významnou částí tvorby je navrhování látek na zakázku. „Svoji práci miluji nade vše, nicméně se musím velkou část roku přizpůsobovat přáním a požadavkům klientů a jsem nucen dělat kreativní kompromisy.“
A právě díky této tenzi vznikl Jurajův passion project. „Když jsem těsně po covidu založil Textile studio JS a začal chodit na schůzky s klienty, vyvstala otázka, co si obleču na sebe. Říkal jsem si, že přece nemůžu přijít s kolekcí bláznivě barevných látek a být v černém od hlavy až k patě, ale ani jsem nechtěl mít na sobě košili od Driese van Notena, byť na ní byl můj vzor.“ Juraj chtěl před klienty předstoupit jen a jen za sebe, a proto si z jednoho kusu látky, kterou aktuálně nabízel, ušil košili. Odezva předčila veškerá očekávání a dala vzniknout mini tradici. S každou novou kolekcí si Juraj nechal od jednoho vzoru udělat metr látky navíc a ušil si z něj košili. „Je to taková moje pracovní uniforma k dané kolekci.“
A protože reakce na Jurajovy košile byly více než nadšené, rozhodl se splnit si sen o stoprocentní obchodní i kreativní kontrole a dal vzniknout monoproduktové značce Juraj Straka. První kolekce zahrnuje devět verzí pánské košile identického střihu, přičemž od každé bude ušito pouze čtyřicet kusů. Látky na košile se tisknou v Itálii, ušité pak budou na Slovensku, vždy až po objednání, aby se Juraj vyhnul skladům, neudržitelným procesům a zbytečným nákladům. A podle čeho vybíral vzory? „Není v tom žádná strategie ani kalkul. Prostě jsem použil ty nejlepší, které jsem navrhl a které se mi nechtělo nikomu prodávat.“ A proč právě devět? „I to je tak trochu náhoda, žádnou symboliku v tom nehledej. Celý svůj život bojuji s tím, že všechno, co dělám, musí mít koncept a myšlenku, ale já tvořím tak, že si prostě sednu a začnu kreslit. Některé moje vzory jsou dopředu promyšlené, ale většina jich vzniká spontánně a vlastně si tak trochu samy řeknou, že by mohly být dobrým dezénem. A devět jich je v první kolekci proto, že to dovolily moje finanční možnosti. Kdybych měl na výrobu více peněz, bylo by jich klidně i dvacet,“ vysvětluje.
„Moje vlastní značka Juraj Straka není ani hobby, ani potřeba vydělat peníze, je to čistě passion project. Z logického důvodu bude muset být vždy tak trochu na druhé koleji mých aktivit, ale právě proto nechci sám sebe uvrtat do žádných pastí, ať už v podobě sezón, trendů, plánů, a i proto
jsem rád, že celý koncept je nejjednodušší možný. Současný rytmus módy mě zabíjí dnes a denně a já jsem si slíbil, že moje značka mi bude způsobovat jen a jen radost.“
Radost je slovo, které Juraj používá často a rád. A radost z něj čiší nejen, když mluví o svojí práci, ale hlavně, když nám ukazuje svoji zahradu. „Bydlím se svým přítelem v domě v Antverpách, v podkroví mám ateliér a od pracovního stolu to je jen pár schodů do mého největšího království — zahrady. Pěstuji stovky květin a všechno, co vykvete, kreslím, fotím, skenuji. Ať už tvořím vlastní kolekce látek, nebo navrhuji vzor pro klienta, devadesát procent inspirace pochází z této zahrady.“ Juraj prý celý život těží z toho, že je z generace, která se na škole ještě učila kreslit a malovat. „Pro mě je kreslení spouštěčem kreativních myšlenek. Dokonce i když mám kreativní blok a nic mě nenapadá, stačí vzít do ruky tužku a začít čmárat a dříve nebo později se nějaký nápad objeví.“ Přestože upřednostňuje kreslení na papír, využívá i nové technologie a rád mezi nimi žongluje. Pokaždé jinak, někdy začíná kresbou na papír, kterou naskenuje, vyčistí v iPadu, pokračuje kresbou na iPad, pak vytiskne na papír, překreslí a tak stále dokola, až vznikne finální vzor. Sám říká, že pendluje mezi analogovým a digitálním světem a bere si z obou to nejlepší. Co se týče umělé inteligence, Juraj si nemyslí, že by jemu nebo jeho generaci sebrala práci, ale i tak se jí obává. „Bojím se o další generace. Chci vidět jen to pozitivní a vím, že nám všem dokáže obrovsky ulehčit život i práci, ale nedokážu se zbavit vykřičníku v hlavě, který z AI dělá strašidlo.“
Strašidlo spatřuje Juraj i v zavedených standardech módního průmyslu. Přestože první kolekce jeho značky nese název jaro/ léto, neplánuje sezónní výprodeje. „Módní kusy pro mě neztrácejí relevantnost jenom proto, že jejich sezóna vypršela. To je absolutní nesmysl. Další mojí výhodou je, že nemám ambice prodávat ve velkém, to nikdy nebyl a nebude můj sen. Pokud bych měl svoji značku definovat, je to kreativní outlet.“
A jaká byla Jurajova očekávání při spuštění projektu? „Žádná jsem neměl, respektive jsem si je vědomě zakázal. Prošel jsem si v minulosti vyhořením a moje mentální zdraví je pro mě důležitější než všechny projekty. Od začátku jsem věděl, že chci takzvaný soft launch, proto jsme nejdříve spustili e-shop a potom pomalu →
„Z předešlých zkušeností vím, jak vás dokáže srazit na kolena, když se nestane to, co jste si přáli, aby se stalo, a jak moc vám to dokáže vzít veškerou energii a radost z práce.“
začali postovat příspěvky na Instagram. Nechtěl jsem sám sebe vystavoval žádnému dni D a hodině H a tím pádem i případným zklamáním, kdyby se konkrétní očekávání nenaplnila. Z předešlých zkušeností vím, jak vás dokáže srazit na kolena, když se nestane to, co jste si přáli, aby se stalo, a jak moc vám to dokáže vzít veškerou energii a radost z práce. Pro mě je nejdůležitější, aby moje košile dělaly jen a jen radost. Mně i mým zákazníkům.“ ●
❶ Štětce, tužky a uhly jsou Jurajovým oblíbeným pracovním nástrojem a spouštěčem kreativity. Má jich několik stovek, nejoblíbenější jsou od značky Koh-i-noor.
❷ Typickým znakem Jurajovy tvorby je pestrost a barevnost evokující rozkvetlé louky a tropické zahrady. Pro Textile studio JS vytváří dvě až tři kolekce ročně, desítky dalších dezénů pak navrhuje na zakázku. Mezi jeho největší klienty patří Essentiel Antwerp, Jason Wu a Meryll Rogge, z česko-slovenských designérů s Jurajem pravidelně spolupracují Nehera, Zoltán Tóth nebo Zuzana Kubíčková.
❸ O zahradu v Antverpách pečuje Juraj se svým přítelem. Pěstují tu stovky květin, které kvetou od jara až do podzimu, a téměř všechny slouží jako inspirace pro Jurajovy dezény. „Nedokážu vybrat, kterou květinu mám nejraději, ale kdybych opravdu musel, asi by to byl tulipán. Nejen proto, že to je jeden z prvních poslů jara, ale také pro jeho barevnost a křehkost.“
❹ Barevný geometrický dezén z Jurajovy kolekce košil. „Myslím si, že bychom měli být odvážnější co se týče výrazné barevnosti i v pánské módě, která je v tomto ohledu mnohem střídmější než dámská.“
❺ „Když jsem rozbíhal Textile Studio JS, věděl jsem, že budu dělat identickou práci jako předtím, jen v jiném kontextu. Kdežto značka Juraj Straka, respektive kolekce košil, byl krok do neznáma. A to i přesto, že jsme stále na půdě módy. Dokud si totiž nevyzkoušíš práci někoho jiného, vůbec nemáš ponětí, co obnáší. A tak i já jsem byl v průběhu procesu mnohokrát konfrontovaný s realitou a mnohokrát jsem doslova dostal facku do tváře. Což mě přivedlo k obrovskému respektu vůči pozicím, které jsem předtím bral automaticky a samozřejmě, možná jsem je dokonce ani nevnímal. To mi pomáhá i při tvorbě látek, protože se snažím své klienty více pochopit a naslouchat jejich potřebám.“
Minimalistické stolní sklo inspirované hrou stínů. Kolekci SHADOWS navrhl kreativní ředitel české sklářské značky KLIMCHI František Jungvirt.
Kaat Debo
O tom, jak se uchovává módní paměť, jsme si povídali s ředitelkou nejrespektovanějšího muzea módy na světě, MoMu v Antverpách.
Kaat Debo nám prozradila něco o jeho zrodu, postupné proměně, spolupráci s nejslavnějšími návrháři současnosti, vizi do budoucna i jakým způsobem se taková sbírka módy neustále doplňuje.
NK Dočetla jsem se, že v antverpském Muzeu módy působíte již více než 20 let.
KD Ano, začala jsem v roce 2001 jako kurátorka a pak, myslím, že v roce 2008, jsem se stala ředitelkou. Mým původním oborem je ale literatura a filozofie. V době, kdy jsem chodila na univerzitu, nic takového jako kurátorství módy neexistovalo. Dnes například v Londýně kurátorství se zaměřením na módu studovat můžete. Tehdy to byla docela nová věc, specializaci na oděv jsem se věnovat nemohla.
NK Jak vám vaše humanitní vzdělání pomáhá při studiu módy?
KD Studovala jsem literaturu a filozofii a v magisterském cyklu jsem se specializovala na divadelní vědu, diplomovou práci jsem psala o současném tanci. Mé vzdělání tedy zahrnuje hodně teorie o lidském těle, v čemž vidím mnoho souvislostí s módou, protože móda je také o oblečeném těle. Tehdy jsem si pomyslela, že velkou část teoretického rámce, který jsem používala během studia, bych mohla aplikovat i v módě. Široké teoretické zázemí je hodně důležité.
NK Od té doby se v módě pochopitelně mnohé změnilo...
KD Dnes je móda v naší společnosti středobodem všeho. Populární kultury,politiky,sociologie,ekonomie...Módajevždypřítomna. Takže je pro mě zajímavé pracovat s lidmi, kteří mají rozhled a kteří dokážou svou oblastí zájmu navázat na hudbu, popkulturu, politiku, dějiny umění a další disciplíny.
NK To vše se spojuje ve výstavách v MoMu, které nejsou jen o módě, ale také o jejím zakotvení v širším kontextu. Kdy vlastně padla prvotní myšlenka muzeum založit?
KD Bylo to počátkem nového tisíciletí, kdy jsme začali operovat na současné adrese Nationalestraat 28. Muzejní sbírka je pochopitelně starší než muzeum samotné. Její začátky sahají až do třicátých let minulého století. Tehdy skupina nadšenců a historiků umění chtěla založit muzeum, které by dokumentovalo vlámskou kulturu. Musím říct, že na tu dobu to byl velmi ambiciózní projekt. Zároveň chtěli, aby muzeum mělo i nějaký venkovní prostor, ale nikdy se tak nestalo. V rámci budování sbírky dostali spoustu darů a nashromáždili úctyhodný výběr dokazující bohatost vlámské kultury. A pak, myslím, že to bylo někdy v 70. letech, se sbírka rozdělila a vznikla řada různých institucí. Muzeum diamantů, dnešní DIVA, Muzeum fotografie známé dnes jako FOMU, nebo například Muzeum oděvu a textilu, které bylo samozřejmě něčím docela jiným než Muzeum módy, jak ho známe dnes.
NK Jak se toto původní muzeum proměnilo v dnešní MoMu?
KD Koncem devadesátých let si město Antverpy, nebo tehdy provincie Antverpy — to byla v té době vláda, která financovala Muzeum oděvu a textilu — uvědomila, že belgická móda od osmdesátých let nabyla na popularitě a získala mezinárodní pověst. Rozhodla se proto do této oblasti investovat a získat nového ředitele. Na tuto pozici byla tehdy vybrána Linda Loppa a jejím úkolem bylo vypracovat pro muzeum novou strategii. Název byl změněn na Mode Museum, Fashion Museum Antwerp a zároveň bylo rozhodnuto, že se instituce, která v té době sídlila ve starém zámku z 19. století na předměstí, přestěhuje do budovy, v níž se nachází dnes. Společně s oděvním oddělením Royal Academy of Fine Arts
Antwerp a tehdy Flannels Fashion Academy, která podporuje a propaguje belgické módní návrháře, vzniklo dnešní MoMu.
NK Je na vystavování módy něco skutečně specifického, něco, co jiná oblast užitého umění nemá?
KD Tak například potřebujete tým odborníků, který umí oblékat figuríny. Říkáme tomuto procesu „manekýnování“. Je to umění a řemeslo v jednom. Když to neuděláte správně, vznikne něco jako dům duchů. Statické šaty musíte vlastně oživit, což můžete provést mnoha různými způsoby. Neexistuje nějaký návod na to, jak to udělat — a to je, myslím, jedna z velkých výzev při přípravě módních výstav.
NK Na jak dlouho dopředu připravujete výstavní plán?
KD Plánujeme na rok a půl až dva roky. Ráda bych plánovala i více dopředu, ale v módě je to skutečně těžké. Zvláště když spolupracujete s módními návrháři a zeptáte se: „Přemýšleli jsme o vaší sólové výstavě v roce 2027, co na to říkáte?“ A oni odpoví: „Cože? 2027? Moje plány nesahají do roku 2027. Dokonce ani nevím, jestli moje značka bude v roce 2027 ještě existovat, nebo třeba nebudu pracovat pro jinou značku!“ Takže je to těžké, návrháři nepracují v tak dlouhém časovém horizontu.
NK Muzeum bylo po tři roky v rekonstrukci. Co se v něm změnilo?
KD Ve starém prostorovém řešení muzea bylo mnoho nedostatků. Budova, ve které MoMu sídlí, je krásná, ale pochází z 19. století. Po 15 letech jsme skutečně potřebovali rekonstrukci, měli jsme problémy se střechou a klimatizací... Fasáda není zateplená, což přináší specifické problémy. Je tam spousta oken, a to pro muzeum módy není dobré, protože nemůžeme pracovat s denním světlem. Bylo nutné upravit depozitáře a přidat další přípravné prostory, protože jsme měli jen jeden, ale nutně jsme potřebovali dva. Chtěli jsme také nový fotografický ateliér a předělat čítárnu knihovny, abychom do ní mohli začlenit studijní sbírku. Museli jsme také přehodnotit kancelářské prostory. Přestavěli jsme část přízemí. Tam, kde dříve býval butik, se nyní nachází muzejní kavárna a obchod. Na jedné straně budovy jsme také přistavěli nový výstavní prostor o rozloze asi 300 metrů čtverečních. Není moc velký, ale nám to přineslo kýžených 350 metrů čtverečních pro stálou sbírku navíc.
NK Kolik sbírkových předmětů je uloženo v depozitářích a jaké procento je nyní vystaveno v rámci stálé expozice a krátkodobých výstav?
KD Máme dva depozitáře. Zde v budově MoMu máme uloženo pouze 20 % sbírky, zbylých 80 % se nachází v externím depozitáři. Nemohu přesně říci, kolik procent sbírky právě vystavujeme, ale je to velmi nízké číslo. Ve stálé expozici máme asi 100 objektů. Každé tři měsíce musíme dle pravidel exponáty obměňovat, aby bylo zaručeno jejich šetrné uchování. Je to vždy jen malá část exponátů. Samozřejmě se také snažíme sbírku zveřejňovat digitálně. Vylepšujeme naše webové stránky, kde můžete najít příběhy sbírek, a k tomu potřebujeme kvalitní snímky artefaktů. Vše si fotíme ve vlastním fotoateliéru tady v budově muzea. V době, kdy bylo zavřené, jsme usilovně fotografovali a zaznamenávali naši sbírku soudobé módy.
Není snadné přesvědčit návrháře, aby udělali samostatnou výstavu.
Představuje to pro ně hodně práce.
Přizvali jsme také návrháře, aby nám pomohli se stylizací, protože to se dá samozřejmě dělat mnoha způsoby a záleží na detailech, kam až chcete zajít.
NK S kterými návrháři jste takto spolupracovali a jaké měli požadavky?
KD Například taková Ann Demeulemeester pracuje ve své tvorbě se spoustou stuh. Když je ale váže, nechce, aby uzel vypadal tak, jak obvykle vypadá, chce mít jen jeden. Nebo takový Dries Van Noten. Když má Dries ve své kolekci halenku, nechce, aby byla zastrčená, ale aby vypadala víc ležérně. Děláme si poznámky a přidáváme je do našeho softwaru, abychom věděli, jak chce návrhář oblečení zobrazit.
NK Můžete popsat proces akvizic, budování sbírky a její správu? Jak získáváte předměty? Od dárců, z trhu, od značek, z jiných zdrojů?
KD Sbírce a akvizicím se samozřejmě věnuje celý tým. Máme kurátora sbírek, který se specializuje na historickou módu. Já nejsem specialista na historický oděv, takže je to on, kdo rozhoduje o tom, co vybereme. Nedávno jsme udělali poslední velkou akvizici do historické sbírky, která je nyní docela reprezentativní. Ale zrovna historický oděv není naším hlavním cílem, protože máme kolem sebe spoustu muzeí v Nizozemsku a ve Francii, odkud si můžeme půjčovat. Když vytváříte sbírku, je vždy důležité zjistit, co mají jiné instituce kolem vás. Nemá smysl pořizovat úplně to samé jako muzeum, které je 100 kilometrů daleko, s nímž máte dobré vztahy a můžete provést zápůjčku. Proto se více specializujeme na současnou belgickou módu. Společně s kurátory a některými lidmi ze sbírkového oddělení se pravidelně scházíme. Například po každém fashion weeku se rozhodneme, co koupíme. Jsou i návrháři, kteří nám přispívají, protože máme omezený rozpočet na nákup.
NK Využíváte také nějaké alternativní zdroje?
KD Často kupujeme věci například přes Vestiaire. Máme třeba look od Driese van Notena z 90. let, ale chybí nám boty. Mám proto tým lidí, kteří jsou v hledání na Vestiaire opravdu dobří, je to skoro jako jejich koníček. Večer hledají a najdou boty Dior z éry Rafa Simonse, které nám chybí. Pak mi přijde e-mail, že našli jsme boty a že stojí asi 500 eur.
NK Můžete říct, která výstava byla v historii MoMu nejdůležitější nebo nejúspěšnější?
KD Nejúspěšnější výstava, pokud jde o návštěvnost, byla retrospektiva Driese Van Notena. Myslím, že je to také proto, že samostatné retrospektivní výstavy se vždycky snadněji komunikují s publikem než tematické výstavy. Ne vždy je ale snadné přesvědčit návrháře, aby udělali samostatnou výstavu, protože to pro ně představuje hodně práce. Když už se rozhodnou, chtějí to udělat skutečně dobře. Chtějí mít jistotu, že na to máte rozpočet nebo že sami mohou investovat čas i peníze. Také výstavy Martina Margiely byly velmi úspěšné. Kniha z roku 2017 „Margiela, the Hermès years“, doprovázející eponymní výstavu, se stále prodává a je velmi oblíbená. Máme ji i v našem obchodě a lidé ji vnímají skoro jako bibli.
NK Kde vidíte MoMu za 10, možná za 100 let?
KD Stále se o tom s kolegy bavíme. Když vidím, jak se naše sbírka za posledních 20 let rozrostla, uvědomuju si, že to jde rychle, sbíráme toho příliš mnoho. Ne že by nebylo zajímavé a důležité to, co sbíráme, ale také vím, že pokud budeme pokračovat tímto tempem, dojde nám místo. Je velmi těžké najít u státu investici na skladování oděvů a textilu v depozitářích, protože je nemůžete otevřít veřejnosti. Archivace stojí jmění, takže si myslím, že musíme být selektivnější v tom, co sbíráme, ale i nadále to bude boj najít na vše finance. ●
Všechny 911 Carrery nejsou stejné. Někdo nedá dopustit na generaci 930, jiní brání vlažně přijatou 964, ale většina se shodne
na tom, že 993 je pomyslným vrcholem celé modelové řady.
Jan Plecháč, umělecký ředitel Moseru a absolutní vítěz loňského ročníku Czech Grand Design, na tu správnou 993 čekal několik let. „K autům mě asi přivedl dědeček, který kdysi pořádal Cenu Prachovských skal, což byly motocyklové závody s mezinárodní účastí. Před padesáti lety se na Jičínsku pár nadšenců takhle spojilo a založilo klub automobilových veteránů, který byl první v Česku. Ty závody se mimochodem stále jezdí. Děda zemřel, když mi byly čtyři roky, ale pamatuju si, jak mě na klíně vždycky vyvezl po městě s Pragou Piccolo, kterou máme v rodině dodnes,“ pátrá Jan po kořenech své vášně pro auta. „Tátu to bláznovství do aut trochu přeskočilo, hnal se jen po motorkách, ale jeden náš známý žil v Německu, kde pro Porsche nějakou dobu pracoval. A jezdil k nám tu s BMW, tu s Porsche, což pro mě jako pro malýho kluka bylo totální UFO. Od tý doby mi srdce bilo pro Porsche, což se ještě utvrdilo, když mi táta odněkud přivezl kompletní kolekci autíček, kde byly všechny do té doby vyráběné poršáky,“ doplňuje.
911 Carrera čtvrté generace ale nebyla jeho prvním vozem značky Porsche. „Nejdřív jsem měl štěstí na základní 911 z roku 1978, verze SC. To byl ten klasický tvar s třílitrem, opravdu parádní auto. Tím jsem si začal plnit Porsche sen, kdy jsem přešel z 959 na dálkové ovládání k velkému autu. Na vlajkovou 959 jsem samozřejmě nikdy neměl, ale vždycky mě fascinovala. Technicky i designově. A když si to tak vezmete, tak 993 k ní má asi nejblíž,“ rozebírá Jan Plecháč do podrobností svou cestu za aktuálním vozem. V garáži mu ale dělá společnost ještě jedno Porsche. „Ano, já jsem pověstný tím, že neustále projíždím inzeráty a hledám něco dalšího. Jeden čas jsem si to zakázal, všechny ty aplikace jsem si odinstaloval, ale nevydrželo mi to. Už je mám zase a nastavuji si hlídací psy u aut, která by mi možná jednou mohla říkat pane. Snažím se to léčit alespoň tím, že sháním auta pro ostatní. Takhle jsem už do starých Porsche navezl dva kamarády a další do party se právě domlouvá,“ směje se.
Jeho druhé Porsche byla a stále je 928, elegantní cesťák s osmiválcem, s nímž prý jeden čas jezdil i dennodenně, protože tohle je ten typ vozu, který má rád delší vzdálenosti. „Je pravda, že v 993 jezdíme spíš za odměnu a pro radost. Já jsem s ní vlastně ani nejel žádný velký roadtrip, protože přišly děti, a jakkoliv se mi dozadu na doraz vejdou autosedačky, tak je to vlastně auto na investici do zážitků, nikoliv na
dlouhé cesty, od toho mám velké rodinné SUV. I proto jsou ta dvě Porsche, nebo ještě Saab 900, takovým lékem na moderní auta. Člověk se v nich cítí úplně jinak. Mám je všechny ve stříbrné barvě, protože ji mám asociovanou se závodními auty a navíc díky tomu hezky vyniknou jejich křivky,“ prozrazuje své preference. „Nejvíc pozornosti na pumpě vždycky sklidím se Saabem, ale Porsche je prostě miláček. Poslední vzduchem chlazený motor, ve stříbrné barvě a s rudým interiérem. Našel jsem ho v severním Německu. Původně jsem chtěl 4S, pro jistotu na mokru nebo sněhu. Navíc čtyřkolka byla převzatá z 959, tak jsem si říkal, že budu mít alespoň kousek svého vysněného auta. Ale na prodej byla verze 2S, trochu nižší s lepší dynamikou, ale pořád zadokolka. Táta mi říkal, že je úplně pro mě. Jeli jsme šest hodin, tak jsem se svezl a už se nedalo couvnout. O týden později bylo auto doma. Stříbrná s rudou kůží, která obtahuje celý interiér, což málokterá značka dělá a skoro nikdo to neumí jako tehdy Porsche. Je to auto pro výjimečnou příležitost, auto, co k sobě chce lákat pohledy lidí,“ popisuje svůj vůz Plecháč. Jeho Carrera 993 2S je dnes například v USA velmi žádaným zbožím, posledním kompaktním Porsche před nástupem znatelně větší generace 996 a zároveň posledním z těch, co mají vzduchem chlazené ploché šestiválce. Řada skalních fanoušků považuje 993 za dělicí čáru mezi tradiční a moderní érou Porsche. Jsou tak zásadoví, že dokonce pořádají srazy jménem Luftgekühlt, kam mají přístup jen majitelé vzduchem chlazených vintage poršáků. Čtvrtá generace měla ve své době řadu moderních řešení — jako první přišla se šestistupňovou manuální převodovkou nebo víceprvkovou nápravou z hliníku (přezdívá se jí Weissach a premiéru slavila v 928), která zlepšila jízdní vlastnosti a eliminovala přetáčivost aut při prudkém ubrání plynu, s níž bojovala hlavně generace 930, jejíž nejsilnější verzi Turbo se přezdívalo Widowmaker (ovdovovač). Jan Plecháč ale ke kultu vzduchem chlazených Porsche tak úplně nepatří: „Dovedl bych si představit do sbírky ještě generaci 997. Ta se vrátila k těm tradičním tvarům, je to i dnes poměrně moderní auto a také velmi rychlé. Moc by se mi líbilo, kdybych měl vedle sebe 993 a 997, obě ve stříbrné s červeným interiérem. Ale mám teď tři veterány, tři motorky, tři děti, takže až časem.“ Loučíme se, ale něco mi říká, že hlídací psi u Plecháčů doma štěkají velmi často. →
„Když už nemůžu další auta kupovat sám,
snažím
se přemluvit
kamarády. Do Porsche už jsem takhle navezl dva a třetí je na dobré cestě,“ svěřil se
Jan Plecháč.
❶ Jméno barvy interiéru je Flamenco Red. Potahy na celé palubní desce, středovém tunelu nebo madlu ruční brzdy byly tehdy za příplatek.
❷ Zadek s decentně schovaným zadním křídlem. Modely Turbo, Turbo S a GT2 RS měly spoilery naopak nepřehlédnutelné.
❸ Pouhých 20 % součástek z předchozí generace našlo své místo v 993. Bylo to auto stavěné skoro od nuly a Porsche si od něj tehdy hodně slibovalo.
❹ Model Carrera S/4S měl vnější karoserii shodnou s modelem Turbo, tj. širší s většími blatníky a se sníženým podvozkem. I to přispívalo k zvýšené atraktivitě.
❺ Oproti předchozí generaci se hodně zapracovalo na aerodynamice. Porsche bylo ocucanější, což je patrné i na zrcátkách. Podobnou radikální změnou si v půlce devadesátých let prošla řada ikonických modelů (např. BMW M3 s přechodem z generace E36 na E46).
❻ Výrazný, ale nadčasový interiér, kde je všechno tam, kde má být. Včetně zapalování na levé straně, což je specialita modelu 911 Carrera.
❼ Zadní sedačky jsou u kompaktních vintage 911 za trest, ale pokud se vám do nich povede napasovat dětská sedačka, můžete zbytek rodiny obohatit o nezapomenutelné zážitky.
Za Pařížskou
by se nemusely stydět ani největší metropole
TEXT Vladan Šír
FOTO archiv Martiny Lowe → Studio Port of Stars
Martina Lowe, majitelka agentury MMH Polo — Mconsulting, už téměř dvě desetiletí mediálně zastupuje velká jména luxusního segmentu na českém trhu. Vedle toho se rozhodla cíleně podporovat i český design a umění, o kterém říká, že je na světové úrovni.
VŠ Čemu se věnuje tvoje agentura?
ML Začínali jsme jako PR, dnes jsme konzultační, komunikační, full servisová agentura, která se specializuje na luxury, fashion a lifestyle segment. Než jsem ji založila, pracovala jsem deset let v mezinárodních reklamních agenturách. Na přelomu tisíciletí to byl cool obor. Veškerá komunikace byla v angličtině a já byla na tu dobu skvěle jazykově vybavená, což mi umožnilo rychlý profesní růst. Navíc jsem pracovitá, zůstávala jsem v práci do půlnoci a o víkendech. Během tří čtyř let jsem dělala account directora pro celou Českou republiku a zodpovídala za klienty typu Danone, Coca-Cola, L’Oreal. Pak jsem dostala nabídku jít do největší české PR agentury AMI Communications. Obor PR byl tehdy považován za chudou sestru reklamy, ale v té době jsem cítila, že s reklamou už to jde z kopce, všude se krátily rozpočty a nebyla to taková zábava jako dřív. Obor PR je také komunikace a dal mi šanci naučit se něco nového. Záhy mi nabídli globální pozici v týmu pro klienta Shell Oil v Londýně.
VŠ A kdy ses postavila na vlastní nohy?
ML Bylo to po třech letech v Londýně. Značka Louis Vuitton se
LADY MARTINA LOWE
Absolvovala mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a celou kariéru se věnuje komunikaci. Začínala v reklamních agenturách McCann Erickson, Publicis a Young & Rubicam. Následně nastoupila do PR agentury AMI Communication, která je afilací mezinárodní sítě Edelman, a na tři roky přesídlila do Londýna. Roku 2006 se vrátila do Prahy, kde začala pracovat jako PR zástupce značky Louis Vuitton. Založila vlastní agenturu a přibrala mimo jiné klienty jako Bulgari a Swarovski. Žije v Praze, Londýně a část roku tráví na farmě v Uruguayi, kde se stará o své koně a věnuje se hraní póla.
rozhodla vyměnit PR v Česku. Dostala jsem se mezi vybrané kandidáty a vyhrála výběrové řízení, ale podmínkou bylo, že si založím vlastní agenturu. První čtyři roky jsme ji měly s kamarádkou a poté jsem se osamostatnila. Dělám pro Louis Vuitton už osmnáct let a je to klient snů. Odejít z globální, skvěle placené pozice v Londýně bylo velké riziko a asi bych se k tomu neodhodlala, kdybych neměla nabídku od tak významné značky.
VŠ Kolik značek a tvůrců aktuálně zastupujete?
ML Kromě Louis Vuitton je to značka Bulgari, se kterou spolupracujeme už devět let. Mezi klienty máme Victoria's Secret a CCC, kosmetiku Sisley a byFemme a Almanac Alcron Hotel. Spolupracujeme také s českými umělci a designéry. Jednak mě to baví a jednak cítím jako zodpovědnost pomáhat jim s PR, protože by si jinak nemohli klasickou agenturu dovolit. Léta dělám PR Liběně Rochové, Janje Prokić a značce Port of Stars. Společně s Liběnou Rochovou, když ještě učila na UMPRUM, jsme vytvořily řadu projektů pro studenty, kteří tak dostali možnost spolupracovat se značkami typu Swarovski a pak své výtvory prezentovat na Designbloku nebo v rámci Fashion Weeku.
VŠ Jak velký tým agenturu tvoří?
ML Agentura jsem já plus šest lidí. PR, nebo pojďme tomu říkat komunikace, je podle mě osobní věc. Problémem velkých agentur je, že zastupují příliš značek a chybí jim osobní kontakt. Já nemůžu, nebo spíš nechci chodit na setkání s novináři se seznamem 20 značek jako se shopping listem. To nepůsobí věrohodně. Mojí ambicí není budovat velkou agenturu, protože se tím zákonitě ztratí kvalita. Jsem zvyklá klienty znát a být s nimi v kontaktu, aby byli spokojení a práce byla skvěle odvedená. Jsem šťastná, že jsem si vychovala tým lidí, kteří jsou se mnou deset dvanáct let.
VŠ Čeho si za těch uplynulých 18 let nejvíc ceníš?
ML Cením si reputace, kterou jsem si vybudovala. Je za tím mravenčí, strašně těžká práce… Jsem pozitivně naivní a věřím, že když člověk dělá věci správně, tak se zúročí. V životě jsou samozřejmě momenty, kdy tahle perspektiva člověku nachystá výzvy, ale jde o to udržet si slušnost, profesionální úroveň a nedělat krátkozraké kompromisy. Jde o to zůstat pokorný.
VŠ Jaké největší změny pozoruješ v oboru komunikace?
ML Samozřejmě je to velký přesun od tradičních médií na sociální sítě, kde vládnou influenceři. Podle mě už to ale zašlo do extrému. Se sociálními sítěmi — jako se vším ostatním — se musí pracovat citlivě, organicky. Pokud využijeme influencery, pak musíme vybrat ty správné lidi, kteří se k produktu hodí, kteří mu prokážou dobrou službu.
VŠ Jaká je role nových technologií, jako je umělá inteligence?
ML Pokud se ptáš, jestli nás umělá inteligence nahradí a bude dělat všechno za nás, tak říkám, že ne. Je to jako s nástupem onlinu. Kdysi se také říkalo, že online zničí print a všechno ostatní. Ale časem se ukázalo, že se to nestalo, že tohle nové médium si v komunikačním mixu našlo své místo a pro některé značky bylo důležitější, pro jiné méně. Ale klasické médium, tedy print, pořád zůstává. Co se týče mých značek, mají pro ně tištěná média stále smysl. Online je informační, prodejní kanál, který má také své výhody — líbí se mi třeba rychlost a ulehčení procesu
nakupování. A podobné je to teď s umělou inteligencí. Jsou věci, které opravdu ulehčí, ale některé jiné nikdy nenahradí. Jde o to řídit se selským rozumem a zkušenostmi, nové technologie aplikovat, ale nepodléhat trendům. Každý trend nebo nová technologie přináší něco dobrého a něco špatného, musíme se v tom snažit najít rovnováhu.
VŠ V posledních letech čelil nejen obor komunikace řadě vážných krizí. Jaká v něm teď panuje nálada?
ML Myslím, že celkově dobrá. Trh samozřejmě přináší výzvy. Všichni víme, že luxusní značky neprodávají tak, jak prodávaly. Že některé prodávají lépe, některé hůře. Ale ukazuje se, že není udržitelné růst o 20 procent ročně. To není reálný byznys.
VŠ Epicentrum aktivit tvojí agentury je kolem Pařížské. Jakou cestu tato výstavní třída ušla a jakou má podle tebe budoucnost?
ML Na to, jaká jsme malá země, je Pařížská vitrínou luxusu, za kterou by se nestyděla ani ta největší metropole. Zastoupení tu mají víceméně všechny důležité luxusní značky a na tak malý trh jsou tu neuvěřitelně silné hodinky. Praha ukazuje, že je sice malá, ale mimořádně kvalitní, sofistikovaná a nabízí kompletní výběr. Do budoucna jde o to, aby to všechno bylo udržitelné. Po covidu je třeba přitáhnout movitou klientelu z Ameriky, Asie a jiných zemí. Mě stále překvapuje, kolik je jenom v Anglii bohatých, vzdělaných lidí, kteří v Praze nebyli. Praha musí setřást image levné destinace pro stag parties a začít se propagovat jako luxusní destinace, kam se lidé vracejí.
VŠ Žiješ rozkročená mezi Prahou, Londýnem a Jižní Amerikou. Co ti v Česku profesně nejvíc chybí?
ML Nejvíc mi chybí určitá mezinárodnost, otevřenost, rozhled. Protože talent a řemeslo tu je, v tom máme opravdu světovou úroveň. To, co teď dělá Moser s Janem Plecháčem, je super.Stejně jako Jana Zielinski s Designblokem a značkou Křehký. Skvělá je kvalita šperků. Jednou jsem dala Mary McCartney, dceři Paula z Beatles, náušnice od Janji Prokić, protože se jí strašně líbily. Nosí je, miluje je a všichni se ptají, odkud je má. Janja je srovnatelná s jakýmkoliv designérem v Londýně, Kalifornii nebo New Yorku.
VŠ A co ti naopak chybí, když nejsi v Praze?
ML Chybí mi komunita lidí, se kterými se znám osobně už spoustu let. Mám to privilegium, že si můžeme vybírat klienty a že pracujeme s lidmi, s nimiž jsem si vybudovala velmi krásné přátelské vztahy. Jsou to moji kamarádi, které mám ráda a které respektuji pro to, co dokázali, co vybudovali.
VŠ Co tě čeká teď na podzim?
ML Nejdřív to bude cesta do Tanzanie na Safari, což je jedno z mých životních přání. Až se vrátím, začne pro mě tradičně hodně pracovní období, které trávím hlavně v Praze, kdy probíhá Fashion Week a Designblok. Navíc jsme vyhráli výběrové řízení na projekt pro NHL Global Series, protože Praha letos byla zvolena destinací na exhibiční zápasy dvou týmů z NHL. Organizátoři chtějí, aby komunikace měla nejenom sportovní část, o kterou se stará sportovní agentura, ale i lifestylovou a na tu si najímají nás. To bude začátkem října. A podle toho, jak práce dovolí, snažím se listopad trávit v Uruguayi na farmě, věnovat se koním a pracovat online. ●
Široký záběr
Přístroje německé značky Linhof patří od roku 1887 mezi fotografickou elitu. Její model Technorama 617 občas používá i fotograf Tomáš Novák. Legenda praví,
že tento exemplář kdysi vlastnil i nejslavnější český fotograf.
Německá společnost Linhof byla založená v Mnichově v roce 1887 Valentinem Linhofem. Tento kultovní výrobce fotoaparátů je známý produkcí specializované fotografické techniky, zejména velkoformátových fotoaparátů. Zpočátku se soustředil pouze na výrobu závěrek k fotoaparátům, později ale začal diktovat trendy v oblasti specializovaných foto přístrojů. Mezi ně patří i panoramatický fotoaparát řady Technorama s formátem políčka negativu 6 x 17 cm. Ke své práci ho občas používá také fotograf Tomáš Novák, který ho kdysi zakoupil ve Vodičkově ulici v Praze. „Před lety jsem se dostal k projektu Praha na okraji a potřeboval jsem dobrý přístroj na krajinu. Koupil jsem si proto Linhof Technorama 617 v obchodě Foto Pazdera. Přímo můj kousek je opředem legendou. Pan Pazdera mi vyprávěl, že je to fotoaparát po Josefu Sudkovi. Dostal ho prý k 80. narozeninám přímo od firmy Linfoh, která tento model začala vyrábět v roce 1976,“ prozrazuje neověřený příběh Tomáš Novák. On sám ho ale nepoužívá příliš často, jen tehdy, kdy si che odpočinout od digitální rutiny. Fotit s Linhofem totiž
není nic levného. Používá se do něj svitkový film na čtyři políčka. „Pokaždé, když zmáčknu spoušť, stojí to něco přes 160 Kč. To už si člověk svůj záběr opravdu rozmyslí,“ uzavírá Tomáš Novák.
❶ Na objektiv Super Angulon 90/5,6 je nasazen center-filter, který slouží k rovnoměrnému rozložení světla na celou plochu filmu.
❷ Na mechanickou spoušť se závitem se dá přišroubovat dálková samospoušť.
❸ Na svitkový film 120 se vejdou čtyři záběry a na již nevyráběný svitkový film 220 se jich vešlo osm.
❹ V průhledovém hledáčku jsou zabudovány vodováhy viditelné při průhledu během focení.
❺ Sáňky slouží pro uchycení zábleskového zařízení. V tomto případě i dvou synchronizovaných zároveň.
❻ Ostřícím kroužkem se nastavuje vzdálenost od fotografovaného objektu odhadem.
Dny SIALu
OBCHODNÍ DŮM URAN Emil Přikryl ▶ 1980 Česká Lípa Cenná moderní stavba z roku 1980 je dílem člena z architektonického ateliéru SIAL, architekta Emila Přikryla. První obchodní dům města, dnes známý jako Banco, byl určující pro výstavbu nového jižního centra a dodnes zůstává důležitým místem nákupů. Projekt původně navazoval na blok zchátralých starých domů v severním sousedství. Než se však přistoupilo k realizaci, blok byl zbourán a Přikrylovo dílo zůstalo osamoceno, bez vnějších vazeb. Stavbu charakterizuje symetrie a geometricky jasné neofunkcionalistické detaily i hnědý keramický obklad, který dělá z Uranu dům těžký a brutální.
Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL) bylo jedním
DŮM KARLA HUBÁČKA
Karel Hubáček ▶ 1959—61 Liberec
Rodinný dům vznikl původně jako prototyp individuálního bydlení, které se mělo stát alternativou k hromadnému „přežívání“ v panelácích. Projekt, vypracovaný Karlem Hubáčkem a jeho týmem v rámci Krajského projektového ústavu, byl prezentován během Libereckých výstavních trhů. Později se do domu nastěhoval Karel Hubáček s rodinou. Nevelká stavba zasazená do zahrady zaujme svou konstrukcí inspirovanou funkcionalismem, plochou střechou, pásovými okny a nosnými piloty. Fasádu dotváří dřevěné obklady, ocelové sloupy a charakteristická modrobílá barevnost. V interiéru dominuje prostorný obývací pokoj spojený s kuchyní, přičemž do patra vede elegantní kovové schodiště.
MALÉ DIVADLO
Karel Hubáček ▶ 1986 Liberec Budova Malého divadla, druhé scény Divadla F. X. Šaldy, má bohatou historii sahající až do roku 1869, kdy zde původně stál hostinec Prátr. Architektonickou studii rekonstrukce zchátralého objektu na experimentální divadelní studio s potřebným zázemím zpracoval v roce 1986 architekt Hubáček. Pro novou malou scénu navrhl sál o kapacitě 200 diváků s variabilní odnímatelnou konstrukcí sedadlových řad v hledišti. Na Hubáčkovu studii navázal prováděcí projekt Agrostavu Liberec (1987), který celou rekonstrukci realizoval.
KULTURNÍ DŮM CRYSTAL Jiří Suchomel ▶ 1975—1990 Česká Lípa Terénní val, na jehož vrcholu se nachází barokní zahrada bývalého augustiniánského kláštera, dotvořil originální návrh kulturního domu Crystal od architekta Jiřího Suchomela. Fasádu se sklonem 60 stupňů obložil skleněnými solárními panely, které jsou důležitým technickým prvkem celé stavby, především s ohledem na vytápění. Skla jsou totiž součástí teplovzdušného systému, ve kterém mohlo být teplo použito přímo nebo akumulováno v zásobnících v podzemí. V tomto smyslu je Crystal výjimečným příkladem architektury stylu high-tech, inspirované především Britem Jamesem Stirlingem. Součástí interiéru byla umělecká výzdoba od Jiřího Sopka a Iva Rozsypala.
Miroslava Masáka a Otakara Binara
DŮM KULTURY
Karel Hubáček ▶ 1977—1986 Teplice v Čechách Společně se svými osvědčenými spolupracovníky, statikem Zdeňkem Patrmanem a interiérovým designérem Otakarem Binarem, vytvořil Hubáček komplexní program teplického domu kultury s navazující venkovní kolonádou. Nosný systém budovy, která se již stylově hlásí k postmoderním vlivům, tvoří železobetonové prefabrikované sloupy a ocelové průvlaky. Za čistou bílou fasádou neofunkcionalistického střihu se skrývá výtvarně bohatý interiér, jehož součástí je mobilně-akustické dílo Vratislava Nováka ve schodišťovém prostoru a skleněný sloup sklářského výtvarníka Vladimíra Procházky.
DŮM KULTURY
Pavel Švancer ▶ 1972—1987 Semily
Nejvýznamnější dílo architekta Pavla Švancera, který byl se SIALem úzce spojen a působil ve Stavoprojektu Liberec, je kromě jeho libereckého bazénu Dům kultury v Semilech. Monolitický železobetonový skelet vyzdívaný cihlami autor navrhl jako komplexní dílo s referencemi k brutalistickým tendencím. Ty evokuje i hrubá rýhovaná betonová fasáda rámovaná červenými detaily podhledů, dveří i okenních rámů. Uvnitř interiéru se nachází důvtipný autorský nábytek a umělecká díla, včetně tapisérie od Ludmily Hromkové-Křečanové a opona se stříkanými obrazci od Vladimíra Křečana.
KINO MÁJ Karel Hubáček ▶ 1957—63 Doksy
Další „kousek“ z rukou libereckého architekta, který se proslavil světově uznávanou stavbou televizního vysílače a hotelu na Ještědu. Na projektu a následné stavbě, již osobně kontroloval jako stavební dozor, pracoval spolu s Františkem Dvořákem a Vlastislavem Kolářem. Interiér, který dodnes zůstal zachován v původní podobě, navrhli architekti Lidmila Švarcová a Otakar Binar. Ovšem v tak malém městečku, jakým jsou Doksy, je budoucnost kina velmi nejistá. Za skutečnost, že ještě stále funguje, vděčí panu promítači Miroslavu Lomičovi.
TRANZITNÍ TELEFONNÍ ÚSTŘEDNA
Jiří Eisenrech, Jindřich Malátek, Václav Aulický
▶ 1977—84 Hradec Králové
Výjimečné technické dílo navazuje svým umístěním v jedné ose na okolní budovy a tvoří dominantu této části města. Futuristická architektura s mašinistickými prvky a výrazným objemovým tvarováním se skládá ze dvou objektů. První, technická sekce je tvořena ze čtyř struktur umístěných nad sebou s dolním podlažím mírně předsunutým a druhá, správní je čtyřpodlažní, kaskádovitě ustupující. Fasáda s nepravidelně umístěnými výdechy pro odvětrávání je obložená plechem ve výrazné červené barvě.
během festivalu Den
mít možnost
po severovýchodních
Přijali
jsme pozvání od francouzské značky
Ligne Roset a navštívili jsme její továrnu v městečku
Briord nedaleko
Již nějakou dobu se poohlížím po ideální pohovce a když se na toto téma bavím se svými přáteli z řad designérů, shodujeme se na tom, že kvalitních pohovek na trhu mnoho není. Diskuze se velmi často stočí k ikonickému sofa Togo od Ligne Roset, jež se více jak 50 let vyrábí právě v továrně ve francouzském Briordu. „Togo je samozřejmě naším vlajkovým produktem. Vyrábíme ho od roku 1973, ale jeho produkce se neustále proměňuje díky investicím do nových technologií. Chceme jít s dobou a využívat při výrobě nejen Toga zodpovědnější přístup,“ hovoří o drahocenném pokladu Antoine Roset, který rodinnou značku řídí. Togo je symbolem Ligne Roset a je zosobněním ležérního bohémského způsobu života francouzské elity sedmdesátých let. Návrh vznikl před 51 lety v dílně designéra Michela Ducaroye, který se pak o rok později setkal přímo s Jeanem Rosetem a posléze se stal vedoucím konstrukčního oddělení značky. Inspiroval se hliníkovou tubou na zubní pastu. Všiml si její konstrukce z trubky uzavřené na obou koncích, již lze rolovat... A nápad na jednu z nejslavnějších pohovek byl na světě.
V továrně v Briordu začíná výroba Toga přesným formátováním bloků polyuretanové pěny, které se pak „oblékají“ do nařasených látek nebo kůží. „Dříve jsme pěnu řezali primitivními způsoby pomocí elektrodového drátu. To však způsobovalo řadu komplikací, energeticky a ekologicky to také nebylo zcela ideální. Navíc je to dnes zakázané. Proto využíváme řadu moderních strojů včetně speciálních 3D fréz, které pěnu lehce naformátují,“ popisuje Antoine Roset a pokračuje: „Také pěna sama o sobě se velmi výrazně proměnila. Máme na výběr mnoho různých gramáží a hustot. Tím, že se technologie stále vyvíjí, tak si myslím, že dnešní Togo je kvalitnější než to ze sedmdesátých let. Je to stejné jako porovnávat Volkswagen Golf 1 a Golf 5.“ Ve výrobě pracuje několik specialistů, kteří připravené pěnové blogy potahují precizně ušitými textilními nebo koženými vaky. Sledovat pak takového zkušeného řemeslníka, který povléká a tvaruje pohovku, je podobné jako obdivovat ohýbače dřevěného nábytku v TONu. „Do budoucna chceme technologie zapojit ještě více, chceme být energeticky neutrální a zodpovědní. Přesto ale naše výrobky stále jsou a budou závislé na precizní ruční práci řemeslníků. Chceme budovat takovou značku, kterou hrdě předáme dalším generacím,“ uzavírá Roset. ●
❶ Togo na propagační fotografii ze sedmdesátých let. Model byl poprvé představen v roce 1973 na výstavě Home Economics a ocitl se pod palbou kritiky. Lidé si mysleli, že firma zapomněla k pohovce dodat podnož či základnu. Navzdory tomu získalo Togo záhy cenu Reného Gabriela za vysokou kvalitu za férovou cenu.
❷ Nařasená struktura čalounění křesel a pohovek modelu Togo.
❸ Ligne Roset existuje již od roku 1860. Nejdříve vyráběla vycházkové hole v dílně v Montagnieu. Nábytek produkuje od roku 1936.
❹ Molitanová pěna se porcuje na přesné tvary vyplňující většinu polstrovaných modelů. Každý má v sobě kousky hned z několika různých gramáží molitanu.
V záři drahokamů
Není nejmenších pochyb o tom, že šperkařství a hodinářství jsou dva spřátelené obory. Vždyť i první hodináři v Ženevě byli původně šperkaři — francouzští hugenoti. Kdo takovým klenotem poprvé ozdobil své zápěstí? A které hodinářské domy se dodnes pravidelně věnují výrobě Haute Joaillerie?
TEXT Eva Hlinovská, Esprit FOTO archiv značek
Umělecké zdobení hodinek je velmi těsně spjato s ženevským hodinářským průmyslem. Zkušení zlatníci přišli do Švýcarska už v 16. století, a to kvůli pronásledování francouzských protestantů — hugenotů — katolickou většinou. Po masakru během Bartolomějské noci v roce 1572 museli hugenoti opustit Francii a mnozí z nich nalezli útočiště právě v Ženevě. Ovšem zpočátku se zdálo, že v kalvinistickém Švýcarsku jim pšenka nepokvete. Šperky byly pokládány za marnotratný hřích. Ale hodinky? Ty měly výjimku: dokázaly měřit čas potřebný k práci a modlitbě, jiní za povolením uměleckého zdobení hodinkových pouzder a číselníků vidí spíš vyhlášený švýcarský pragmatismus.
Ať tak či onak, v Ženevě umělecká řemesla, včetně fasování drahými kameny, využívané pro hodinky Haute Joaillerie dodnes, vzkvétala a pestré kapesní skvosty putovaly nejen k evropské šlechtě, ale také do Asie.
První náramkové hodinky vůbec byly dámské: v roce 1812 je po dvou letech práce dodal Abraham-Louis Breguet neapolské královně Caroline Murat, mladší sestře Napoleona Bonaparteho. Hodinky měly obdélníkové pouzdro a několik komplikací, bohužel se ztratily „v běhu času“.
Nejslavnější náramkové hodinky 20. století patřily jiné šlechtičně: britské panovnici Alžbětě II. Delikátní náramek se dvěma řadami diamantů od značky Jaeger-LeCoultre ❶ si připnula Alžběta na zápěstí v roce 1953 pro svou korunovaci.
Její hodinky se zapsaly do historie i z jiného důvodu: pouzdro ukrývalo miniaturní stroječek Calibre 101, dodnes nejmenší na světě, který značka vyvinula na základě strojku Duoplan v roce 1929. Od počátku byl určený pro dámské šperkové hodinky, které od roku 1925 s érou art deca zažívaly svůj první boom, následovaný druhou vlnou v 70. letech. Manufaktura JLC pracuje s Calibre 101 dodnes ve stejnojmenné kolekci ❷, v níž uvádí hodinky Haute Joaillerie na objednávku nebo jako unikátní kusy.
Šperkové hodinky z období art deca jsou spojeny i s manufakturou Vacheron Constantin. Letošní highlight vysokého šperkařství Grand Lady Kalla ❸ má formu náramku a perlového a onyxového sautoiru a lze jej nosit na čtyři způsoby. Unikátní kus je ozdoben 268 diamanty o váze 46 (!) karátů. Tvar pouzdra, které lze zasadit buď do náramku, nebo do sautoiru, vychází ⟶
z hodinek Kallista ❹ (řecky nejkrásnější), jež byly ve své době, v roce 1979, nejdražšími hodinkami světa.
Haute Joaillerie se mohou pochlubit i další dvě tradiční švýcarské značky: Audemars Piguet a Patek Philippe. Manufaktura AP ❺,❻ dodávala historicky strojky pro šperkové hodinky značkám jako Bulgari nebo Cartier. Nicméně proč je nevyrábět in-house a nezískat další zákazníky tak potřebné v quartzové krizi 70. let? Najala vlastní zlatníky a první Haute Joaillerie kolekci uvedla roku 2013. Dva nejnovější modely Haute Joaillerie Royal Oak Selfwinding se 41 mm pouzdrem z bílého zlata ukazují, jak značka pracuje v rámci šperkařské kategorie: každý ze dvou modelů je ozdoben 861 barevnými drahokamy bagetového brusu 179 různých velikostí, které tvoří dekor letošního roku — vojenský vzor camouflage.
Patek Philippe pro své Haute Joaillerie modely z loňského listopadu ze sportovně-elegantních kolekcí Nautilus ❽ a Aquanaut ❼ využil menší pouzdra: 38,8 mm pro Aquanaut Luce a 35,2 mm pro Ladies' Nautilus. Hvězdná Reference 5260/1455R Aquanaut Luce „Rainbow“ Minute Repeater Haute Joaillerie vyniká nejen zdobením 779 barevnými safíry bagetového brusu v odstínech duhy (včetně ruček!) a číselníkem se 131 diamanty, ale zejména tím, že značka poprvé v historii uložila do sportovně-elegantního pouzdra strojek s minutovou repeticí. Patek Philippe je mistrem zvukových komplikací a dosud pro ně měl vyhrazena jen klasická kulatá pouzdra v kolekci Grand Complications. ●
Co se stane, když smícháte tequilu Don Julio nebo gin Tanqueray s ingrediencemi ze slovníku umění a designu?
Don Julio Blanco, agáve med, lime juice, sklenice Forester, Elis Monsport
❸ HIGH-TECH
Royale Fizz — Tanqueray Royal, lemongrass, rosemary sklenice barmanova vlastní
❹ BAUHAUS
Tanqueray Gin & Tonic —
Tanqueray London Dry, Premium tonic, limeta, sklenice Confetti, Yulin Huang, za zapůjčení děkujeme Deelive design store, deelive.cz
❺ WIENER WERKSTÄTTE
Don Julio Blanco, třešně, ibišek, soda, sklenice barmanova vlastní
❻ METABOLISM
Paloma — Don Julio blanco, grepová soda, grep, sklenice barmanova vlastní
Vzniknou signature dolCevita drinky, které zaperlí svou chutí a mají světový look.
ARCHI TEK TURA
TEXT / FOTO
V historicky výjimečných barech vás nemusí rozproudit pouze alkohol, ale také interiéry, které se často staly předmětem invence předních světových architektů. My jsme několik takových podniků navštívili
a jen těžko jsme z nich hledali cestu ven. Chutě drinků i pestrost jejich architektury nás zcela pohltily.
OPO JENÍ
Za výjimečnou architekturou cestuji opravdu často, třeba i třikrát do měsíce. Po vyčerpávajících obchůzkách domů a jejich focení pak rád vyhledám restauraci, popřípadě bar, kde se mohu občerstvit. Abych ale zůstal po celou dobu svého výletu architektonicky naladěn, hledám i v oboru gastronomie taková místa, která k zákazníkům promlouvají skrze kvalitní architekturu, v tomto případě většinou tu interiérovou. Právě teď sedím ve vlaku do Curychu a těším se, až si zase dám skleničku v jednom z nejlegendárnějších barů vůbec — Kronenhalle, který je doslova zosobněním našeho tématu. Propojuje chuťové prožitky s jedinečným prostorem i vzácným uměním. Než se ale do Kronenhalle dostaneme, rozepíšu se o jiných „barových institucích“, které psaly nejen historii pití, ale i architektury a designu. Nejstarší bar na světě se nachází v irském městě Athlone. Jmenuje se Sean‘s Bar a údajně byl založen již v roce 900. Všechny další nejstarší podniky svého druhu v první pětce najdete buď v Irsku, nebo Velké Británii. My se ale posuneme v čase do novější doby, kdy se bary staly stimulanty moderní intelektuální elity, do doby, kdy v barech „mixovali“ své nové myšlenky avantgardní spisovatelé, básníci, filozofové, ale i architekti, designéři a výtvarníci. Pokud se jejich mozky při dlouhých pitkách do němoty „nepřevařily“, děly se pak veliké věci a jejich talenty vytvářely ikony moderní společnosti, jež obdivujeme dodnes. Včetně barů samotných.
AMERICKÝ BAR VE VÍDNI
Jak vytvořit jen na několika málo metrech čtverečních architektonické mistrovské dílo, předvedl v roce 1908 ve svém návrhu Amerického baru slavný vídeňský architekt Adolf Loos. Na své cestě do Spojených států mezi lety 1893—1896 se inspiroval podobnými prostory tzv. koktejlových barů a nasycen
specifickou americkou atmosférou navrhl bar ve Vídni v malé uličce Kärtner pro podnikatele Richarda Ludwiga ml. Ten sice pocházel z rodiny uměleckých truhlářů, ale spíše než řemeslo ho lákal bujarý společenský život. Poté, co získal licenci k prodeji alkoholu, rozhodl se oslovit právě Adolfa Loose, který byl ve Vídni známý pro své pokrokové myšlení, a to nejenom v oblasti architektury, ale například i gastronomie. Ve svém slavném spise
Ornament a zločin například hlasitě kritizuje zhýralé gastronomické zvyky staré buržoazie. Moderní typologie koktejlového baru vznikla ve Spojených státech v průběhu druhé poloviny devatenáctého století. Zakladatelé barů se tehdy inspirovali prostory soudních síní, kde byli soudci od ostatních účinkujících odděleni nízkými dřevěnými přepážkami. V tomto případě se z přepážky stal bar, jehož výška se ustálila zhruba na 110 až 115 cm. Kromě USA se typologie rychle rozšířila i do Velké Británie, kam Loos často jezdil. Při návrhu svého vídeňského baru spojil inspiraci z Ameriky s osvědčenými prvky svého tvůrčího repertoáru. Celý prostor obložil výrazně strukturovaným bílo-šedivým mramorem a do vrchní třetiny stěn umístil zrcadla, aby malý prostor (27 m2) opticky zvětšil. V zrcadlech se odráží geometrická struktura kazetového mramorového stropu a člověk se nemůže ubránit pocitu, že za stěnou se nachází ještě další místnost. Levou stranu lemuje bar s masivním mahagonovým madlem, napravo jsou pouze tři sedací kóje s vestavnými sedačkami s tmavě zelenou kůží a oktogonálními stolky s podsvícenými skleněnými deskami. Mezi sezením se nachází úzké schody do suterénu, kde jsou umístěny toalety.
Loos vykouzlil v Americkém baru jedinečný šperk vídeňské architektury počátku moderny, která zásadním způsobem inovovala práci s interiérovým prostorem nejenom v rámci různých výškových úrovní (Loosův
Americký bar ve Vídni je pověstný svým rafinovaným pojetím prostoru. Adolf Loos na velmi omezené ploše vytvořil pozoruhodnou iluzi pomocí zrcadel, která ho opticky rozšiřují.
Restaurace a bar Parnas byly od počátku minulého století součástí legendární kavárny Slavia. Interiér pochází z dvacátých let a byl vytvořen ve stylu art deca. Dominují mu především delikátní dřevěné intarzie.
V baru pařížského hotelu Provinces Opéra jako by se zastavil čas. Jeho vybavení se zachovalo v absolutní autenticitě včetně leptaných skel, litinových zábradlí nebo vestavných dřevěných boxů.
Raumplan), ale také díky práci s optickou iluzí a ušlechtilými materiály. Architekt vybavil bar mobiliářem značky Jacob & Josef Kohn, která ve Vsetíně produkovala ohýbaný nábytek po vzoru Thonetových závodů. Intimní osvětlení zajišťují nástěnné lampy s textilními širmy, jež připomínají sukýnky (tento prvek Loos využil v řadě dalších svých projektů). Interiér pak mimo jiné zdobí portrét vydavatele magazínu Kunst Petera Altenberga. Bar je ale zajímavý také zvenku. Jeho fasádu v parteru tvoří masivní kamenné obklady a vývěsní štít z podsvícené skleněné vitráže s typickým motivem americké vlajky a nápisem Kärtner Bar. Pod ním je umístěn šachovnicový rastr onyxových čtverců, kterými proniká do interiéru atmosférické hnědo-žluté světlo. Podnik se stal ikonou svého města a dodnes láká nejenom fanoušky architektury z celého světa. Na autenticitě mu nic neubrala ani citlivá rekonstrukce architekta Hermanna Czecha v roce 1985. Nad skleničkou koktejlu a namáčknuti jeden na druhého se tu naplno můžete oddat opojné atmosféře, kterou již před více jak stoletím vykouzlil Adolf Loos.
PROVINCES OPÉRA V PAŘÍŽI
Za nenápadnou fasádou hotelu Provinces Opéra v centru Paříže se ukrývá jeden z nejvíce utajených interiérů pařížského art deca. Památkově chráněný, kulturně hodnotný prostor můžete lehce minout. Musíte totiž projít recepcí a vstoupit za mohutné dveře. Poté se ocitnete v dokonale zachovalém prostoru, který je definován delikátním artdecovým návrhářstvím. Zatímco důmyslně vyřezávané dřevěné přepážky jednotlivých sedacích boxů připomínají tvorbu krále francouzského art deca Émila-Jacquese Ruhlmanna, kovové prvky zase ukazují na vliv uměleckého kováře Raymonda Subese a leptaná skla si nezadají s nejlepšími díly skláře Maxe Ingranda. →
Ani jeden ze zmíněných mistrů se však na podobě baru nepodílel. V roce 1925, tedy v roce konání Mezinárodní výstavy dekorativních umění v Paříži, ho navrhl neznámý architekt.
PARNAS V PRAZE
Podobnou artdecovou atmosféru můžete nasát také v prostoru restaurace Parnas v paláci Lažanských, sousedící s ikonickou kavárnou Slavia, jejíž byl Parnas součástí již od roku 1902. Restaurace s původním interiérovým vybavením z dvacátých let byla letos na omezenou dobu otevřena jako bar Éra, za kterým stojí kreativní tým, jenž v srpnu dokončil nový bar Forbína. Ten je situován v přízemí budovy a jeho interiér vzniká podle návrhu studia Olgoj Chorchoj. My jsme však využili příležitosti podívat se do původních prostor restaurace Parnas, která stejně jako Americký bar od Adolfa Loose nebo pařížský bar Provinces Opéra oplývají sofistikovaným autentickým interiérem, definovaným především lakovanými dřevěnými obklady, fascinujícími figurativními i abstraktními dřevěnými intarziemi nebo kovovými svítidly. Stejně jako v případě pařížského baru, také zde chybí jména autorů.
CIRQUE V SAN FRANCISCU
Honosné prostory proslulého hotelu Fairmont v San Franciscu už něco pamatují, a to dokonce ještě před uvedením do provozu. Hotel měl být slavnostně otevřen v roce 1906, přišlo ale zničující zemětřesení, a tak byla akce odložena na další rok. I poté si prošel mnoha dramatickými událostmi a pokaždé byl výspou americké i mezinárodní smetánky. A to i během prohibice, která v USA skončila v roce 1933. Tehdy se hotel rozhodl otevřít zbrusu nový bar s názvem Cirque. Jeho architekt, renomovaný představitel amerického art deca Timothy Pflueger, navrhl honosný
Dřevěné palubky poskládané různými směry tvoří interiér curyšského baru Kronenhalle. V polovině šedesátých let ho navrhli Trix a Robert Haussmannovi, kteří patří mezi švýcarské průkopníky postmoderny.
Bar Cirque v hotelu Fairmont v San Franciscu dostal své jméno podle fresek z prostředí cirkusu. Na přání architekta Timothyho Pfluegera je vytvořila Esther Bruton.
prostor, ve kterém největší pozornost poutají rozměrné nástěnné malby, které vytvořila jedna ze tří sester Brutonových.
Margaret, Esther a Helen patřily k emancipované generaci sanfranciské umělecké scény dvacátých a třicátých let. Ve své tvorbě oscilovaly mezi klasikou a modernou a jejich až někdy naivně pojaté obrazy patří dnes ke sběratelským unikátům. Pro interiér baru
Cirque vytvořila Esther Bruton cyklus výjevů z prostředí cirkusu, ostatně díky nim získal také své jméno. Na vertikálních nástěnných panelech vidíme cirkusová zvířata, drezuru, jezdkyně na koních a další výjevy z prostředí šapitó. I přesto, že byl interiér baru již značně pozměněn, fresky se na jeho zdech stále nacházejí a odrážejí se v sloupech pokrytých zrcadly. Podnik, který už dnes bohužel nefunguje jako klasický hotelový bar, ale spíše jako prostor pro speciální akce, patří ke skrytým pokladům amerického art deca.
PACE V CHIASSU
V obyčejné maloměstské scenérii švýcarského městečka Chiasso, nacházejícího se mezi Luganem a jezerem Como v Itálii, se kdysi rušný bar Pace tentokrát ponořil do věčného spánku. Jeho majitel Gianni Ferrazzini se zhruba před dvěma lety rozhodl jít do důchodu a svůj bar zavřít. Skrze dveře a výlohy lze však v interiéru vidět původní vybavení, vše na stejném místě, jako když Pace ještě fungoval, a to od roku 1961. Místo bylo kosmopolitním únikem od švýcarské maloměstské každodennosti, někdy zrovna ne úplně jednoduché. Především pro roce 1968 se musel Ferrazzini vypořádávat s velkým tlakem místních oficiálních orgánů i sousedů. Bar totiž vnímali jako doupě komunistů, narkomanů a gayů. Naštěstí to ustál a posunul podnik do další fáze... V roce 1973 oslovil místního architekta Angela Andinu, aby navrhl nový interiér. Andina
byl v sedmdesátých letech na vrcholu kariéry. Patřil mezi silnou skupinu luganské generace architektů padesátých a šedesátých let, kteří v regionu Ticina vytvořili specifickou verzi poválečného modernismu, vyznačující se formálními experimenty i citlivým zasazením staveb do horského krajinného rázu. Na kontě měl řadu pozoruhodných projektů, především rodinných domů, které čerpaly inspiraci jak z organické tvorby Franka Lloyda Wrighta, tak z dobového betonového brutalismu. Společně s Rino Tamim, Peppem Briviem, Titem Carlonim nebo Francem Pontim byl Andina předchůdcem další, o něco slavnější generace místních mistrů, které ve světě proslavily osobnosti, jako byli Luigi Snozzi, Livio Vacchini nebo Mario Botta.
Návrh interiéru baru je v tomto smyslu pro Andinu výjimečným. Tolik čistě interiérových projektů zase nevytvořil. Ale ani na omezeném prostoru neztratila jeho architektura typické rysy luganské školy šedesátých a sedmdesátých let. Interiér bohatě strukturoval pomocí vestavných příček fungujících jako paravány nebo sedací boxy s různými výškovými úrovněmi. Pomocí výrazného prvku oblouku navrhl originální prvky, vestavné i volné, a v interiéru komponoval jakousi barovou topografii ideální pro společenskou diskuzi u skleničky dobrého pití. Pro Ferrazziniho byla však hlavním komponentem dobrého baru hudba. I proto byl jeho podnik důležitým centrem místní hudební scény.
KRONENHALLE V CURYCHU
Bar barů a bar jako kulturní instituce. Takové označení si jistě zaslouží legendární curyšský podnik Kronenhalle. Je součástí restaurace stejného jména, kterou v roce 1924 založila Hulda Zumsteg se svým manželem. Už tehdy proměnila zchátralý hotel Bellevue v oblíbené místo setkávání s jedinečnou
atmosférou. Postupně ho začali vyhledávat renomovaní umělci z celého světa, které do Curychu většinou přivedla práce. V roce 1958 zemřel Huldin manžel Gottlieb a ona přesvědčila svého syna Gustava, z kterého se mezitím stal v Paříži významný obchodník s hedvábím a sběratel umění, aby se vrátil zpět domů a pomohl jí z řízením podniku. Svůj byt si zřídil ve stejném domě přímo nad restaurací a když už se na jeho stěny nevešla umělecká díla z jeho stále se rozšiřující sbírky, začal je věšet na zdi rodinného podniku. To stimulovalo i spokojené návštěvníky. Často totiž jako pozornost za skvělé služby a přátelskou atmosféru darovali majitelům svá vlastní díla. Restaurace se pomalu stávala uměleckou galerií.
V roce 1965 k ní pak přibyl nový bar. V tradičním americkém stylu ho navrhli švýcarští architekti a designéři Trix a Robert Haussmannovi. Manželský autorský pár patří mezi průkopníky evropské postmoderny, jejich interiéry často pracují s odkazy do historie i nezvyklými optickými efekty. Proto nikoho nepřekvapí, že se v tomto případě mimo jiné inspirovali i Adolfem Loosem. Interiér pojali jako jakousi kajutu lodi s výrazným palubkovým lakovaným podhledem a temnou zelenou výmalbou. Opravdu elegantní prostor neslouží jen pro konzumování, ale také pro obdivování. V interiéru je totiž vystavena řada originálů významných uměleckých osobností 20. století. Nechybí kresby a grafiky Joana Miró, Paula Klee ani Pabla Picassa. Architekti také spolupracovali s bratrem slavného sochaře Alberta Giacomettiho, také sochařem Diegem, který pro interiér vytvořil unikátní bronzová světla. Některé v podobě stolních lamp stojí přímo na baru, jiné, zavěšené u stropu osvětlují stolky kolem vstupu. V obou variantách vytvořil Diego Giacometti lampy jako figurální prostorové koláže, ve kterých se vyjevují zvířata a struktury v mystických, surreálných scénách.
Dodnes je bar v uměleckém světě legendou. Mezi jeho hosty patřili například i James Joyce, Coco Chanel, Yves Saint Laurent, Marc Chagall, Federico Fellini, Max Frisch, Friedrich Dürrenmatt nebo Carl Zuckmayer. Pokud se vám jeho interiér zalíbí, zajděte si před svým odjezdem z Curychu ještě do baru Da Capo, který se nachází přímo na hlavním nádraží. Jeho interiér je také dílem manželů Haussmannových. ●
Součástí baru Kronnenhalle jsou originální umělecká díla od předních evropských výtvarníků včetně Joana Miró, Pabla Picassa, Paula Klee nebo Diega Giacomettiho.
vestavné prvky tvoří barovou krajinu podniku Pace ve švýcarském Chiassu. V sedmdesátých letech ji koncipoval místní architekt Angelo Andina, který je známý především svými organickými a brutalistickými domy. Dnes je bar už bohužel zavřený, ale původní mobiliář je pořád na svém místě. Patří k němu například i kubické dřevěné stoličky nebo zelený stropní podhled tvořený rytmickou strukturou oblouků.
Jedinečné
Zkouší nové představy o tom, jak by měla vypadat.
Soukupová
Hana
Haute Couture, Paříž,
← ← Klobouk, elastický top, oversize bunda, vše Balenciaga ←→ Šaty s vlečkou a vnitřním korzetem a boty, obojí Dior. Náhrdelník a náušnice z kolekce Dior Print z bílého a žlutého zlata, bílých a žlutých diamantů, rubínů, smaragdů, granátů a safírů, vše Dior High Jewelry
↑ Šaty s 3D flitry, Rahul Mishra. Prsten Dior Rose s bílými a žlutými diamanty,
↓ Kápě s ručně šitými poupaty z organzy, Juana Martin. Boty, Jimmy
Dior High Jewelry
Choo
↓ Náhrdelník z kolekce Dior Print z bílého a žlutého zlata, bílých a žlutých diamantů, rubínů, smaragdů a granátů, vše Dior High Jewelry
↑
← → Klobouk, elastický top, oversize džíny s implementovanou džískou, bunda z japonského nylonu a boty, vše Balenciaga
↑ Ručně vyšívané šaty s průstřihy, Zuhair Murad
↓ Sako s kapucou vyšívané korálky a perlami, Zuhair Murad. Náhrdelník a náušnice
z kolekce Diorama & Diorigami z růžového zlata, platiny, diamantů, modrých
safírů a černého laku, vše Dior High Jewelry
↑ ↓ Transparentní šaty s dynamickou konstrukcí, Stéphane Rolland. Náhrdelník z kolekce Diorama & Diorigami z růžového zlata, platiny, diamantů, modrých safírů a černého laku, Dior High Jewelry
↑ Korálkové šaty, Rahul Mishra. Náhrdelník z kolekce Diorama & Diorigami z růžového zlata, platiny, diamantů, modrých safírů a černého laku, Dior High Jewelry
← Pánská kožená bunda, pánské kožené kalhoty, obojí Didit Hediprasetyo → Klobouk, elastický top, oversize džíny s implementovanou džískou, bunda z japonského nylonu a boty, vše Balenciaga
Alexis Mabille. Boty, Jimmy Choo ↓ Hedvábné šaty
s vlečkou, Alexis Mabille
← Transparentní šaty s dynamickou konstrukcí,
perel
→ Kápě s ručně šitými poupaty z hedvábné organzy,
Stéphane Rolland. Prsten Fruits des Bois z kolekce Diorama & Diorigami z růžového zlata, diamantů, růžových rubínů, růžových safírů, kultivovaných
a červeného a bílého laku, Dior High Jewelry
Juana Martin
Šaty z hedvábného taftu, Maison Frapart. Náhrdelník Archi Dior z bílého zlata s diamanty, Dior High Jewelry
← Hedvábné šaty s barveným rákosem, Imane Ayissi. Náušnice Fruits des Bois z kolekce Diorama & Diorigami z růžového zlata, diamantů, růžového rubínu, růžového safíru, kultivovaných perel a červeného a bílého laku, Dior High Jewelry → Bolerko ze skládané látky a korálků, tvídové sako a sukně s aplikací, mašle a boty, vše Chanel
→ Korzetové šaty s asymetrickou aplikací, Elie
← Šaty s 3D flitry, Rahul Mishra.
Prsten Dior Rose s bílými a žlutými diamanty, Dior High Jewelry
Saab. Náušnice z kolekce
Archi Dior z bílého zlata a diamantů, Dior High Jewelry
s ručně šitými poupaty z hedvábné organzy, Juana Martin. Boty, Jimmy Choo
Bruce
TEXT Robert Vano, Tereza Finková
Weber
← Portrétu Nelsona Mandely věnuje kurátorka výstavy My Education, Helena Musilová, jednu samostatnou místnost. Bude představen jako velkoformát.
FOTO Bruce Weber
← Osobnosti filmového a hudebního průmyslu fotografoval Bruce Weber už v počátcích jejich velkolepé kariéry. Madonnu ani Leonarda DiCapria asi poznáme všichni.
Slovenský fotograf Robert Vano žil od sedmdesátých let v New Yorku a ačkoli se pohyboval ve stejném okruhu lidí jako jeho americký kolega a bydleli téměř v sousedství, osobně se nikdy nesetkali. K tomu došlo až nyní, a to díky retrospektivní výstavě Bruce Weber: My Education, již do Prahy přiváží producent Milosh Harajda a jejíž je Robert patronem. Všichni tři se sešli v jednom žižkovském bytě a oba fotografové spolu přes monitor počítače vedli velmi přátelský hovor, který se netýkal ničeho jiného než jejich práce. Sice je od sebe v tu chvíli dělil Atlantik, ale občasná přítomnost Brucovy manželky Nan navodila atmosféru až rodinné sešlosti. „Vybral jste fotografie, které pro mě opravdu hodně znamenají a ke každé mám nějaký příběh a pouto, protože nevím, co je horšího, než se podívat ve stáří na své fotografie a nevědět, o koho jde,“ poděkoval na úvod Bruce Robertovi za selekci snímků, které se na další hodinu staly předmětem jejich konverzace.
RV Pojďme začít s portrétem Nelsona Mandely. Jaké bylo to foceni?
BW Moje přítelkyně Naomi Campbell, modelka a herečka, je skvělá kamarádka Mandelovy rodiny... Každopádně, když jsme jeli do Jihoafrické republiky s Grace Carrington fotit pro Vogue, doufal jsem, že se tam s Mandelou seznámím. Jeli jsme ještě s Davidem Bowiem a Iman, kteří se také těšili, že ho potkají. Cestoval s námi i jeden bláznivý kamarád, Chris Lawrence, a jeho manželka Terry. Oni jsou vždy otevřeni velkým výzvám, jako například dostat se do kontaktu s takovou osobností. Lidi se mě často ptají, jaký byl, a já si opravdu pamatuju každý detail našeho setkání. Byl tak laskavý, z jeho očí bylo vidět, že má dobré srdce. A proto mám rád tuto napůl smějící se fotografii, není to předstírání, je to prostě on, je tak šťastný ze života a z lidí, kteří znají jeho příběh a přijdou mu jen potřást rukou.
RV Rád bych přešel k další celebritě, i když z jiného společenského spektra, k Madonně. Já s ní nemám úplně nejlepší zkušenost. Jak to bylo u vás?
BW Myslím, že Madonna se chová ke všem stejně. Ona obecně moc nevěří lidem, postupně ztratila důvěru. Je to opravdu nadaný člověk. Na focení pro časopis Life se vše točilo kolem ní. Chtěl jsem jí udělat fotky, nad kterými se za několik let zasměje. Ale teď, když ji někdy potkám, mluví o té fotce, kde dává pusu sama sobě, tak neutrálně, až neuctivě, nelíbí se jí a zároveň ji má ráda. I přesto pro mě bylo to focení čest, chtěl jsem odvést poctivou práci. Madonna si celý den na něco stěžovala, ale nechtěl jsem si nechat zkazit den, mohli jsme se pohádat, fotky ani nevyfotit, ale když jste fotograf, musíte se s chováním klientů vypořádat. Ona věděla, že jsme oba mladí a talentovaní, takže ze sebe vydala to nejlepší a fotky z toho vyšly nezapomenutelné. Pamatuju si, že když ty fotky s Madonnou vyšly, nemohl jsem uvěřit, že opravdu pracuji pro Life. Vyrůstal jsem na středozápadě a moji rodiče tento časopis pravidelně odebírali. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych pro něj někdy fotil. Když jsme oba žili na Floridě, chodívala Madonna ke mně domů, protože před tím jejím byli stále turisté, kteří sledovali, jestli není náhodou na zahradě u bazénu. U mě žádní nebyli, o nás fotografy se nikdo nezajímá, nikdo nechce vědět, kde bydlíme. Jednu noc v Los Angeles mě pozvala na večeři, potkali jsme se v restauraci ještě s jedním známým producentem, který byl dobrý přítel mé sestry. Seděli jsme tam, ona přišla bez makeupu v černém svetru, černé sukni a pánském saku, vypadala jako Marilyn Monroe a já si říkal, že je tak nádherná a jak zvláštní je, že si celebrity jako ona celý život hrají na někoho jiného, přitom je taková škoda, že nebyla více sama sebou. Jedna z věcí, kterou jsem na ní měl opravdu rád, byla, že měla vždy velice ráda muže, se všemi flirtovala, byla na ně neskutečně milá a byla jim nápomocná.
S Madonnou máme nějakou společnou historii a tato fotka je toho důkazem. →
RV Pokračoval bych s portrétem Leonarda DiCapria...
BW Leonarda jsem potkal naposledy před rokem v MET a shodli jsme se, že jsme se naposledy viděli právě na Coney Islandu, kde vznikla tato fotka. Ptal se mě, proč už jsme spolu žádné další neudělali, tak jsem se ohradil tím, že on je teď velká filmová hvězda a nechá se vyfotit pouze v perfektně upraveném Armani obleku a načesanými vlasy. Tak proto.
RV Vypadá stále stejně?
BW Ano, vypadá stále stejně, je to pořád dítě. Na Coney Islandu tancoval s policisty, dostal ode mě dámský svetr, najednou z něj byl zženštilý anglický herec, poté se změnil v drsného muže. On byl tak výjimečný člověk na fotografování. Jednou jsem fotil nádhernou ženu na střeše v Římě a její přítel měl jednu z mých fotek jako tapetu na telefonu. A byl to právě tento Leonardův portrét.
RV Mohl byste nám říct něco o vaší knize Bear Pond, z níž pocházejí i následující dva snímky mladých chlapců ve vodě a kluka se psem?
BW S Nan a našimi psy máme dům u jezera Spitfire, je to na severu státu New York, dostanete se tam jen po vodě. A dá se tam udělat takový zajímavý výlet na kanoi — chvíli plujete po vodě, chvíli ji nesete a takhle několikrát za sebou, až se dostanete k rybníku, kde je skoro průzračná voda a který je lemován trávou a je to opravdu ikonické. Zároveň jsme začali spolupracovat s centrem AIDS Resource, chtěli jsme udělat knihu a výdělek z ní dát právě jim, protože jsme kvůli této nemoci ztratili spoustu blízkých kamarádů.
Takže jsem se domluvil se svými dlouholetými přáteli, aby si udělali výlet, přijeli za námi k jezeru a při té příležitosti jsme nafotili pár snímků. Mnoho z nich byli atleti, hráli fotbal, basketbal, takže byli pyšní na svá těla a my jsme se snažili zachytit ty speciální momenty jejich života, které spousty jim podobných mužů už nemohlo zažit. Víte, když jste fotograf, máte tu možnost zaznamenat něčí historii, za kterou se mohou lidé zpětně poohlédnout a zavzpomínat na tu danou dobu. Tato kniha je celá o těch mladých mužích, které jsem měl tak rád a jsem tak nadšený z toho, že souhlasili a mohli jsme spolu vytvořit něco tak krásného. Během tohoto focení jsem si užil ohromnou zábavu. Sice mi psi ztratili spoustu foťáků, několikrát jsme byli celí od bahna, ale i tak jsme se vždy večer vrátili do domu, vypili pár piv a povídali si o tom, jaký úžasný den to byl. Dodnes jsem v kontaktu s lidmi, které jsem tenkrát fotil, někteří už mají děti nebo i vnoučata, která také fotím, což mi přijde skvělé. Asi rok potom, co kniha vyšla, jsme s Nan večeřeli u jezera a přišel za námi muž a vtipně podotknul, že si myslel, že to bude cestovatelská kniha, takže byl po zakoupení opravdu v šoku. Vernisáž výstavy ke knize v galerii Roberta Millera byla úžasná. Řekl jsem všem zúčastněným mužům, aby na ni přivedli své maminky a spousta z nich za mnou přišla mi poděkovat za zachycení jejich synů v takových momentech, protože takhle si je vždy chtějí pamatovat.
RV Mluvil jste o svých psech, tak se pojďme podívat na slavnou fotografii slona s retrívrem. Jak vznikla, měl slon nějakého trenéra?
BW Vždy jsem snil o tom, že udělám fotku našeho retrívra na slonovi, měl moc rád vyvýšená místa. A myslím si, že jsem tuto fotku udělal, →
Dodnes nechápu, že jsem je o něco takového požádal, protože já sám bych toho nikdy nebyl schopný. Byl jsem na ně opravdu pyšný, měl jsem z těch fotek pocit, že oni jsou jediní dva lidé na Zemi.
↑↑ Pro sérii Bear Pond navrhl scénograf Marek Cpin úchvatnou instalaci přímo na míru Domu U Kamenného zvonu, GHMP.
→ Svého retrívra sedícího na slonovi vyfotil v Montauku, v osadě na Long Islandu. Samotný slon si zahrál ve snímku z roku 2011 Voda pro slony.
← Obsahem výstavy My Education budou i legendární snímky z reklamního průmyslu jako Obsession, které Weber nafotil pro značku Calvin Klein.
← Australského herce Heatha Ledgera takto zachytil v Praze v roce 2000. Snímek se obejvil na obálce Vanity Fair.
protože mi Nan nedovolila mít slona jako domácího mazlíčka. Tento konkrétní thajský slon se objevil ve filmu Voda pro slony. Musel jsem čekat šest měsíců, než jsem s ním mohl fotit, nejdřív si na mě musel zvyknout. Byli jsme na schůzce s britskou firmou v Montauku a já jsem si řekl, že bych ho chtěl vyfotit právě tam, takže jel takovou dálku za mnou do sídla Morrisových, které sdíleli s Andy Warholem. Pamatuji si jen, že jsem byl při focení této fotky hrozně nervózní, můj pes mohl spadnout ze slona, ten by ho zašlápl a byl by konec. Byl s námi Mark Shed, který sám má slona, tak jsem věděl, že s ním bude focení bezpečné. Sedl si na něj a já mu pomalu podal mého psa, když ho nastavil do ideální pózy, pomalu se sesunul dolů. Takže takhle seděli a bylo to neuvěřitelně přirozené. Poté, co skončilo focení, chodili spolu po skalách celé odpoledne, to bylo tak romantické.
RV A jaké máte vzpomínky na fotku dívky a chlapce na houpačce?
BW Vždy, když fotím nahé lidi, snažím se být co nejvíc něžný, já sám nikdy neměl postavu, kterou by si fotograf představoval. Potkal jsem tuhle nádhernou slečnu v Riu, když jsem pracoval na své knize Rio de Janeiro. Byli jsme na tenisovém turnaji a ona tam seděla ve velice upnutých šatech a kouřila a já se jí zeptal, jestli by s námi nechtěla pracovat, že tady právě fotíme. Ten chlapec na fotce byl z Kuby a tam není běžné mít světle hnědé vlasy, byl výjimečný, také měl krásnou atletickou postavu. Vím, že byli oba moc pyšní na to, jak vypadají, takže přesto, že se nikdy předtím nepotkali, jsem jim řekl, ať se jdou svléknout a postaví se na tu nádhernou houpačku, kterou jsme připravili. Dodnes nechápu, že jsem je o něco takového požádal, protože já sám bych toho nikdy nebyl schopný. Byl jsem na ně opravdu pyšný, měl jsem z těch fotek pocit, že oni jsou jediní dva lidé na Zemi.
RV Bruci, letos přivezete do Prahy vaši výstavu. Ale vy už jste tady jednou byl, v roce 2000, že? Jak vznikla tato fotka Heatha Ledgera?
BW Volal mi Graydon Carter a ptal se mě, jestli znám herce Heatha Ledgera. Právě byl v Praze a chtěl, abych mu udělal portréty. V té době natáčel film Příběh rytíře. Byl neuvěřitelně okouzlující a měl mimořádný charakter. Já miluji lidi s charakterem, v dnešní době je málo takových mladých lidí. Je hrozně málo vyhrazených lidí, všichni vypadají a chovají se stejně. Heath zbožňoval focení, přišel se svým foťákem a byl stále v akci.
RV Jak dlouho jste byl v Praze?
BW Byl jsem tu na dva nebo tři dny, jen kvůli němu, abych mu vytvořil jeho první obálku pro Vanity Fair. A také k tomuto focení mám zajímavou historku. Asi o deset let později jsem byl s Nan v divadle a cizí muž sedící vedle mě se mnou zapředl hovor. Poznal jsem australský přízvuk a zjistil jsem, že to je Heathův otec. Řekl mi, že všechny Heathovy fotky ode mě jim visí doma v obývacím pokoji. To mě opravdu zasáhlo jako fotografa a to je i to, co na focení miluji — můžete fotit klidně jen jeden dva dny a zanechá to vzpomínku navždy.
RV Proč se vaše pražská výstava jmenuje My Education?
BW Protože se nikdy nepřestanu učit. ●
Producent děkuje za podporu firmě Carollinum, nadačnímu fondu THE HOUSE a hotelu Four Sesasons Prague, který 10. 9. uvede v lobby Bruce Weber Library — knihovnu věnovanou Weberovým publikacím.
MoMu
TEXT Tereza Finková FOTO archiv galerií a muzeí
Barbie
❶ MASQUERADE, MAKE-UP & ENSOR
V průběhu historie byl make-up často vnímán jako něco podezřelého a přirovnáván k nošení masky, která má skrýt pravou tvář. James Ensor byl kritickým pozorovatelem světa a lidí kolem sebe. Dokázal poznat jejich nejistotu a neupřímnou koketérii. Od roku 1888 používal masky, oblečení a doplňky jako nástroje k tomu, aby odhalil skutečnou povahu a hlubší pocity svých maskovaných postav. Práce Jamese Ensora vede k univerzálním otázkám: Proč nosíme masky?
Proč se lidé tak bojí viditelného stárnutí? Jak se vypořádat s ideály krásy, které se neustále mění a nelze jich dosáhnout? Na výstavě MoMu v Antverpách jsou představy Jamese Ensora o maškarádě, (falešné) koketérii, svádění, klamu a pomíjivosti adaptovány na současnost (od 28. 9. do 2. 2.).
❷ ANTONY GORMLEY / PAVLA MELKOVÁ Projekt britského umělce a české architektky a autorky poetických textů se snaží zintenzivnit naše smyslové vnímání míst, která obýváme, a prohloubit reflexi způsobů, jakými vyplňujeme prostor a jak reagujeme na objekty kolem nás. Gormleyho sugestivní prostorové instalace a sochy jsou rámovány jeho kresbami
Neo
Rauch
a pohlcujícími obrazy vnímání prostředí, které ve svých poetických textech vytváří Melková. Do 5. 1., Galerie Rudolfinum, Praha.
❸ FILM A ARCHITEKTURA Festival, který doprovází populární celorepublikovou akci Den architektury, a který se koná ve dnech 26. 9. až 1. 10., podněcuje diskuze o architektuře a urbanismu prostřednictvím projekcí autorských dokumentů, inovativních, experimentálních i hraných filmů. My vám doporučujeme zajít na snímek švýcarské režisérky Beatrice Minger E.1027 — Eileen Gray and The House by the Sea. V kulisách nádherné vily na Roquebrune Cap Martin se odehrává milostný trojúhelník mezi Eileen, Le Corbusierem a Jeanem Badovicim.
❹ NAOMI IN FASHION Londýnské Victoria & Albert Museum představuje až do 6. 4. 2025 blockbuster britské kulturní scény. Supermodelka, ikona devadesátých let Naomi Campbell, je na výstavě představena mimo jiné jako vlivná osobnost kulturního světa i jako designérka spolupracující se slavnými módními značkami a návrháři. K vidění je její rozsáhlý šatník haute couture a ready-to-wear i outfity z klíčových okamžiků její kariéry.
❺ BARBIE: THE EXHIBITION A když už budete v londýnské čtvrti Kensington, zastavte se také v nedalekém Design Museu. Do 23. 2. 2025 tu můžete navštívit přehlídku Barbie a prozkoumat vývoj designu jedné z nejslavnějších panenek světa. Vydejte se do jejího vesmíru a objevte více než 250 pozoruhodných předmětů se vzácnými, jedinečnými a inovativními panenkami narozenými od roku 1959 do současnosti.
❻ BOUNDARIES OF SERENDIPITY Aktuální výstava v Galerii UM představuje tři mladé umělkyně, absolventky a studentku UMPRUM: Karolínu Kučerovou a sestry Paulu a Františku Benčaťovy. Jejich tvorba se vyznačuje neustálým hledáním a posouváním hranic technik a řemesla. Františka, absolventka Ateliéru textilu, mimo jiné vystavuje diplomový projekt Basket-like, basket-what, basket-why..., který zkoumá možnosti žakárové tkaniny. Její sestra Paula, absolventka Ateliéru keramiky a porcelánu, prezentuje plastické objekty-obrazy na hranici mezi řemeslnou tvorbou a abstrakcí. Karolínina tvorba (Ateliér keramiky a procelánu) se pohybuje na pomezí sochařství, při své práci dosahuje jemnosti i u pevných materiálů. Výstava bude v Galerii UM na pražské UMPRUM k vidění až do 12. října.
❼ ROSA LOY & NEO RAUCH Bez nadsázky lze říci, že představitelé tzv. Nové lipské školy Rosa Loy a Neo Rauch se řadí mezi nejvýznamnější a nejatraktivnější současné evropské umělce. Název výstavy „Verwobene Sphären“, který můžeme do češtiny volně přeložit jako „Propletené sféry“, napovídá její námět. „Propletené sféry svým způsobem naznačují jednotící prvek, který v zásadě spatřujeme v naší inklinaci k lidské postavě. Tu vnímáme různě, což se často projevuje blouděním na okraji racionality. Jediným znatelným rozdílem je fakt, že Rosa Loy sleduje výhradně esenci ženství,“ vysvětlují autoři. Od 10. 10. do 26. 1., Lázně, Oblastní galerie Liberec.
❽ FRANZ GERTSCH Muzeum Louisiana nedaleko Kodaně se vyplatí navštívit kdykoli, nehledě na aktuální výstavy. Nicméně pokud to stihnete do 10. 11., užijete si velkoformátové obrazy a dřevořezy švýcarského umělce Franze Gertsche, který během druhé poloviny 20. století vyvinul nový koncept realismu a stal se slavným na mezinárodní scéně díky svým hyperrealistickým malbám.
Evy Jokhova, Habima
Fuchs & Natalie Perkof
Soukromý byt a zároveň umělecká rezidence. To je velkorysý experimentální prostor na pražské adrese Ovenecká 33, který s pomocí architektů ze studia Objektor vybudovala Tereza Porybná. V rámci letošního Prague Art Weeku se tu bude konat veřejnosti přístupná výstava From the Turning Post, jež pod kuraturou Terezy představí díla tří umělkyň. Evy, Habimu a Natalii propojuje práce s tradičními
uměleckými médii, jako jsou textil, socha a malba. Evy Jokhova představí textilní site-specific objekt — oponu vytvořenou na míru prostoru i konceptu rezidence. Na realizaci spolupracovala se slovenskou textilní výtvarnicí Danielou Danielis, lisabonskou krajkářkou Clarou Vicent a portugalským studiem Loft Atelier. Habima Fuchs přiveze sérii sádrových a keramických děl, figurálních objektů a kreseb, →
na adrese Ovenecká 33
které pomocí asociací, symbolů, motivů a geometrických tvarů komunikují imaginativní prostory. Natalie Perkof vystaví několik svých maleb s tematikou přátelství mezi ženami. Výběr je intimní ukázkou uměleckého vkusu i teoretických zájmů Terezy. Jak sama zdůrazňuje: „Mám ráda tvorbu i osobnosti všech umělkyň. Výstava je dělaná především pro radost ze vzájemné spolupráce a přátelství.“ ●
❶ Tradiční médium malby staví Natalie Perkof do kontrastu s neotřelou volbou používaných materiálů, jako je karbon, aramid nebo dřevěná dýha. Na stěně v obývacím prostoru visí obraz zobrazující matku s dcerou.
❷ Vizuální koncepce opony / závěsu Evy Jokhové, který kompletně olemuje stěny bytu, vychází ze společných vazeb umělkyně a Terezy k amazonské řece Ucayali a domorodé komunitě Shipibo-Konibo.
❸ Soška Habimy Fuchs znázorňující sedící figuru korunovanou kruhem jako symbolem nadvědomí. Selekce jejích děl navazuje na umělčin dlouhodobý zájem o zkoumání hlubokých fenoménů vztahujících se k hmotné i nehmotné úrovni bytí.
❹ Obraz Natalie Perkof v uměleckém dialogu s textilní dělicí příčkou od Evy Jokhové.
Výstavu From the Turning Post bude možné navštívit ve dnech 5. až 8. 9. jen v kapacitně limitovaných slotech po předchozí rezervaci na platformě Eventbrite.
Bratislava
Slovenská metropole patří k našim pravidelným destinacím. Že je v ní stále co objevovat, o tom není pochyb, a to jak v kontextu historické i současné architektury, tak pestrého gastra, kultury nebo designu a módy. Pevně doufáme, že silné otřesy na umělecké scéně, které během léta způsobila slovenská vláda a které zacloumaly nejen se Slovenským národním divadlem a Slovenskou národní galerií, nepředznamenávají novou dobu temna. Vyražte do Bratislavy a ukažte, na čí straně stojíte.
ČIERNE DIERY
Průvodcem se nám stal Martin Lipták ze sdružení Čierne diery, které je sběratelským fenoménem v oblasti architektury, designu a umění. Od roku 2014 se věnuje přehlížené slovenské architektuře — od stoletých továren přes opuštěné lázně až po ikony moderního stavitelství. Ve spolupráci s umělci zobrazuje historické budovy na risografech, které si do své sbírky vybrala Slovenská národní galerie, reportáže a rešerše vydané pod názvem Čierne diery pak Slovenské muzeum designu. Tisíce sběratelů umožňují sdružení finančně se angažovat v oblasti kultury a sociální práce.
Sami obnovují památky v Jelšavě, Betliaru nebo Smolnické Huti a zároveň přispívají dalším organizacím. ciernediery.sk
TEXT Lenka Šubrtová
FOTO archiv podniků a institucí
s Martinem Liptákem
NOVÁ CVERNOVKA
novacvernovka.eu
Zde sídlí sdružení Čierne diery, ale také desítky ateliérů, které se sem přestěhovaly ze staré textilní továrny v centru Bratislavy, která prošla konverzí a je známá pod názvem Pradiareň. Kulturní centrum Nová Cvernovka odkazuje na tuto historii, ale na nové adrese na Račianské ulici už píše zcela nový příběh — poprvé s pravidelným programem pro veřejnost, barem a bistrem. Nový areál byl původně chemickou školou, ještě předtím administrativní budovou chemických závodů z roku 1949 od architekta Vladimíra Karfíka.
❷→ SLÁVICA
slavicadesign.com
goriffee.com
Oblíbená bratislavská pražírna kávy s kavárnou na Košické ulici. Stojí za to ochutnat kávu fermentovanou s broskvemi, banány nebo ovocem zvaným lulo. V zajímavém interiéru podniku s vysokými stropy se střídají výstavy současného umění, v době naší návštěvy zde svou tvorbu představovala Patrícia Koyšová.
Laurinská ulice v Bratislavě se stala dobrou adresou pro nákupy místního designu, módy a umění. Ve Slávici najdete výběr skla, keramiky, šperků nebo oblečení od slovenských i českých tvůrců, navíc v prostoru pěkně zrekonstruovaném architekty ze studia Grau. Zastavit se na nákupy se vyplatí také v nedaleké Grösslingově a Dunajské ulici a netrpělivě sledujeme postupné oživování kulturního domu Prior ze 60. let, který postavil architekt Ivan Matušík. Zadáním bylo vytvořit obchodní a společenské centrum, jehož jádrem bude obchodní dům a mezinárodní hotel. OD Prior byl postaven jako první a v době svého dokončení byl unikátem v celém Československu. Kritici architektury chválí jeho trojúhelníkovou figuru, kterou doplňuje vertikální věž hotelu, stojící na horizontální desce. Celkově se jedná o jedno z nejlepších děl pozdního modernismu na Slovensku.
❺→ GRÃO
grao.sk
Bratislava má štěstí na pestrou kavárenskou scénu, která je výjimečná i v evropském měřítku. Z hlediska interiérového designu je jedním z nejúspěšnějších podniků Grão od architekta Alana Prekopa, který byl také mezi finalisty architektonické ceny CEZAAR. Zamilovat se však lze i do dalších míst, která nesou spíše rukopis charismatického majitele než rukopis architekta. Jako například Café Vták, v jehož malém prostoru můžete slyšet nejrůznější alternativní jazz.
❹→ BUFFET STORE
buffetclothing.com
Buffet store se skývá za nenápadnou fasádou zničeného staroměstského domu na hlavním turistickém tahu Bratislavy. Po vstupu do vlajkového obchodu populárního slovenského módního labelu vás překvapí pestré barvy a luxusní materiály. „Samotná značka Buffet vede v prostoru dialog s kurátorovaným výběrem produktů dalších slovenských a českých brandů, které považujeme za jedinečné.
Buffet store je oblíbené místo jak lokálů, hlavně z kreativní sféry, kteří ocení propracovaný design a kvalitu, tak turistů, kteří hledají nekonvenční suvenýry,“ říkají majitelé
@oma_finefoods
V restauraci nebo bistru je pohostinnost stejně důležitá jako jídlo. V Bratislavě v tomto ohledu nejvíce vyniká OMA — malá vinárna nabízející i jídlo. Podnik založil Jakub Daniška, absolvent politologie a ekonomie, jehož vřelost se odráží v celém prostoru. Hosté sedí společně u jednoho velkého stolu, i když se navzájem neznají. A kupodivu to nikomu nevadí.
❼→ LEKÁREŇ U SALVÁTORA
Panská 254/35
Lékárna z roku 1904 se brzy stane jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v centru města. Magistrátu se podařilo majetkově vypořádat s vlastníky a plánuje historickou budovu nákladem jednoho milionu eur zrekonstruovat, včetně návratu barokního vybavení. Lékárnu U Salvátora nechal postavit Rudolf Adler v roce 1904 v novorenesančním stylu staviteli Kittler & Gratzl. Její název a vybavení však pochází z mnohem starší, jezuitské lékárny.
veřejný prostor
Jedno silné gesto proměnilo bývalé Gottwaldovo náměstí, ideologicky zatížený prostor z dob socialismu, v místo pro všechny — v současnosti nejoblíbenější veřejný „plac“ v Bratislavě. Poprvé je náměstí skutečně bezbariérové a kašna Družba s devítimetrovou plastikou lipového květu po 16 letech opět plná vody. Pro Slovensko je to důležitý příklad, jak oživit památku pozdního modernismu, která dlouho chátrala. Projekt architektonických týmů 2021 a Labak se nesnažil smazat staré vrstvy a začít znovu. Naopak, společně navázali na původní práci architektů Virgila Droppy a Juraje Hlavici a sochařů Karola Lacka a Juraje Hovorky. Chybí už jen doplnit původní mobiliář, který navrhla rovněž architektka Viktória Cvengrošová.
❾→ SLOVENSKÁ NÁRODNÁ GALÉRIA
sng.sk
Rekonstrukce Slovenské národní galerie je významnou kulturní událostí, vysloužila si nominaci na cenu Miese van der Rohe a nechybí ani v užších nominacích projektu PULSE. Architekti Martin Kusý a Pavol Paňák spolu se svými kolegy z ateliéru BKPŠ ji znovu otevřeli do centra města. Podařilo se jim adaptovat monumentální stavbu Vladimíra Dedečka a odhalit starší vrstvy barokních Vodních kasáren. Jejich dílo jako dialog s historií architektury si přišly prohlédnout tisíce lidí, přestože v galerii ještě nebyly instalovány umělecké sbírky. Doufejme, že odvolání její ředitelky Alexandry Kusé slovenskou ministryní kultury nebude znamenat její opětovné „uzavření“.
SUVENÝRY
❶ ARTATTACK
Těžítko či soška ikonické stavby Slovenského rozhlasu, 65 €
❷ KNIHA JAKO BONBONIÉRA
Unikátní sbírka bratislavských kachlů vznikla díky obětavosti badatelky Julie Itin a fotografa Štefana Cipára, kterým se podařilo dostat za brány několika stovek historických domů v širším centru Bratislavy. Fotografie dlažeb jsou doplněny příběhy lidí, kteří po nich před sto lety chodili. Nový bestseller kolektivu Čierne diery, 55 €
❸ STUDIO KUMI
Ručně tvarovaný keramický šálek na stopce s bílou glazurou, 58 €
❹ ÚLUV (ÚSTREDIE ĽUDOVEJ
UMELECKEJ VÝROBY)
Dřevěný koník s geometrickým vzorem od Jany Majerské, 43 €
❺ VARIEDO
Komoda Ona z dubového dřeva a mosaznými hranami, 2 375 €
❻ BRATISLAVSKÉ ROŽKY
Mají je na každém rohu, plněné mákem, tvarohem či ořechy a rozhodně stojí za ochutnání, 1,80 €
❼ KOMPOT CONCEPT STORE
Originální „vzpomínkové“ tričko, 29 €
ultra výkony
Nejnovější a nejvýkonnější přírůstek do portfolia Galaxy Watch — staví na základech pokročilých funkcí monitorování zdraví a výkonném hardwaru Galaxy Watch7 a ještě víc zpřístupňuje fitness aktivity k dosažení lepší kondice s maximální podporou chytrých funkcí. Nový design ve tvaru polštáře zvyšuje ochranu a vizuální celistvost, zatímco systém dynamického uchycení pro větší pohodlí vám umožní být kdekoli a kdykoli co nejlepší verzí sebe sama. Díky špičkovým vlastnostem zajišťujícím extrémní odolnost posunete své hranice a dostanete se ještě dál díky rámu z titanu třídy 4 a vodotěsnosti 10 ATM. Kromě toho Galaxy Watch Ultra fungují v širším rozmezí nadmořských výšek od – 500 až do 9000 metrů, a umožňují tak zaznamenávat nevšední fitness zážitky, jako jsou plavání v moři nebo jízda na kole v extrémních podmínkách.
Doplňte si své Samsung vybavení o nové, ještě dokonalejší doplňky. S Galaxy Watch Ultra a Galaxy Watch7 se rychle dostanete do skvělé kondice a inteligentní sluchátka z řady Galaxy Buds3 vám pomohou překonat jazykové bariéry.
Sluchátka řady Galaxy Buds3 přinášejí díky Galaxy AI nové zážitky z komunikace. Když se například účastníte přednášky v cizím jazyce, můžete na zařízení Galaxy Z Fold6 nebo Flip6 a s novými sluchátky v uších zapnout v režimu poslechu funkci Tlumočník (V současné době podporuje funkce 16 jazyků, čeština není podporovaná.). To vám umožní poslouchat přednášku přeloženou přímo přes sluchátka do jazyka, který ovládáte, a odstranit tak případné jazykové bariéry. Vyslovením pouhých dvou slov můžete prostřednictvím funkce Hlasové příkazy ovládat různé operace, například spuštění/zastavení přehrávání hudby, aniž byste se museli dotknout sluchátek nebo telefonu. ● FOTO
Australská usedlost Sun Ranch láká na uvolněnou atmosféru éry amerických hippies a spaghetti westernů. Jen pozor, léto u protinožců panuje od prosince do února.
Tenkrát na východě
TEXT Vladan Šír FOTO archiv hotelu
Stojí na samém konci cesty, která se klikatí jemně zvlněnou krajinou, obklopená dvaceti hektary dokonale střiženého anglického trávníku. Nechybí potok lemovaný vzrostlými stromy, přitom na písečné pláže je to odsud pouhých patnáct minut jízdy autem. Usedlost Sun Ranch se návštěvníkům otevřela teprve před rokem, ale díky zasazení do přírody i důrazu na luxus pronikla do nejrůznějších výčtů nejvíce trendy australských prázdninových lokací. Její největší chloubou a lákadlem je božský klid a soukromí, jež tu návštěvníci nacházejí — pobývat jich tu totiž může nanejvýš 34. Sun Ranch je sice hotel, ale k tradičním ubytovacím zařízením velkých řetězců má
na míle daleko. Jde spíše o exkluzivní miniresort zasazený do bujné zeleně. Srdce usedlosti tvoří Rambler Long House, kde se nachází pět elegantních apartmánů a hlavní provozní zázemí. Více soukromí pak nabízí šestice nedalekých samostatně stojících chatek Sun Ranch Barns, jež mají po dvou ložnicích a jsou od zbytku areálu oddělené stromořadím.
Nad hlavní budovou je do mírného svahu zakomponován pětadvacetimetrový bazén s nádherným výhledem do volné krajiny a dostatkem místa nejen pro slunění, ale i pro stolování. Jako kontrapunkt k průzračné vodě slouží jeho masivní obvodové stěny z tmavých čedičových balvanů,
jež byly sesbírány v bezprostředním okolí. Nejvyšší bod usedlosti patří symbolicky místu sloužícímu k meditacím a oslavám. Ti, kdo hledají rozjímání a sdílené okamžiky, tam najdou ohniště obklopené objemnými kameny navozujícími tu správnou transcendentální atmosféru. Aktivnější hosté mohou zajít na partičku badmintonu na travnatém kurtu, protáhnout tělo na lekci jógy provoněné záhony šalvějí, využít saunu koncipovanou až pro 10 lidí, jež pluje na hladině rybníčku sloužícího pro ochlazení, nebo si vyrazit na projížďku na koních.
Návrh všech budov a jejich interiérů majitelé svěřili studiu Balanced Earth ⟶
Luxusní povrchové úpravy jdou ruku
v ruce s nečekanými interiéry, jejichž vybavení
pořídili designéři ze studia
Balanced Earth Architects od nejrůznějších
antikvářů a na mezinárodním trhu.
Architects z nedalekého městečka Mullumbimby, jež se zaměřuje na udržitelné projekty z přírodních materiálů. Architekti vdechli usedlosti uvolněnou atmosféru Kalifornie 70. let, na jejíž dramatické pobřeží se sjížděli příznivci hnutí hippies. Odkazují však také na nostalgii po dávných časech, jak ji zachytily známé italské westerny. Pro navození vintage charakteru architekti sáhli mimo jiné po antikvárním nábytku, který vykupovali po bazarech celého světa. Velkou péči věnovali odpočinkovým prostorům; kolem monumentálního krbu vybudovali salonek The Lair, kde lze uspořádat setkání až pro 30 hostů, zatímco klidné večery si mohou návštěvníci užívat v The Whiskey Lounge zařízeném nízkým designovým nábytkem.
„Atmosféra, kterou jsme na ranči vytvořili, jde za hranice očekávání. Luxusní povrchové úpravy se snoubí s nečekanými interiéry, jejichž vybavení jsme pořídili od nejrůznějších antikvářů a na mezinárodním trhu. Nebáli jsme se experimentovat s barvami a prostorem — začali jsme inspirací kalifornskými ranči 70. let s jejich španělskými vlivy a vytvořili ‚hotel pro krásné chvíle‘,“ říká za provozovatele Julia Ashwood.
Elegantní old-school styl je kombinován s nejmodernějšími výdobytky doby. Chatky například nejsou napojeny na rozvodnou elektrickou síť a proud si vyrábějí samy. Jen minimálně spoléhá na externí zdroje energie i hlavní provozní budova, jež se navíc pyšní vlastním systémem na zachycování a filtrování dešťové vody — obdobný systém má ostatně každá z šesti chatek. V rámci obnovy původní krajiny bylo kolem resortu vysázeno na 10 000 původních rostlin a stromů, jež mají oživit místní flóru.
Sun Ranch láká také na zážitky, jež nabízí celý region Byron Bay, vyhlášený ráj surfařů, kteří zdejší pláže objevili už v 60. letech. Ty nejlepší vlny chytají u zdejšího majáku z roku 1901, jenž stojí na nejvýchodnějším cípu pevninské Austrálie. Od června do listopadu se sem zase sjíždějí milovníci velryb, neboť podél pobřeží migrují keporkaci, vyhlášení mořští akrobaté. Za svou přitažlivost vděčí region i skutečnosti, že tu nenajdete žádné megaresorty. Naopak se ve zdejší krajině usídlily spíše butikové a udržitelné hotely, jejichž nejnovějším zástupcem je právě idylický Sun Ranch. →
„Atmosféra, kterou jsme na ranči vytvořili, jde za hranice očekávání. Luxusní povrchové úpravy se snoubí s nečekanými interiéry,“ říká Julia Ashwood.
❶ Ústředním prvkem salonku The Lair čili Doupě je krb, kolem něhož se může sejít až třicet hostů.
❷ Šestici samostatně stojících chatek dominuje dřevo a jiné udržitelné materiály. Všechny mají navíc vlastní zdroj energie i vody.
❸ Každá z chatek má dvě ložnice a obývací část, která je vybavená nábytkem navozujícím uvolněnou atmosféru kalifornských rančů 70. let.
❹ Navzdory atmosféře zašlých časů se usedlost Sun Ranch pyšní moderním technickým vybavením a udržitelnými řešeními. Například veškerá voda pochází ze zachycených a filtrovaných dešťových srážek.
❺ Zařízení obývací části chatek i apartmánů se nese v duchu pohodlí, takže nechybí daybed, měkké materiály a tlumené přírodní barvy.
❻ Interiér sice díky vintage nábytku působí, jako by usedlost Sun Ranch na australském venkově stála už léta, ale postavena byla teprve loni.
❼ Chloubou hotelu je bazén usazený do mírného svahu, jehož křišťálově čistá voda je kontrastem k tmavým čedičovým balvanům tvořícím jeho obvodovou stěnu.
Ranch,
Byron
Ovládněte Každý okamžik
Fotoaparát EOS R5 Mark II zvládne vše – od fotografování divoké přírody, reportáží a portrétů až po natáčení filmů, rozhovorů a dokumentů – a umožní vám naplnit své kreativní ambice.
Cheers!
„Kde se nejvíce pije gin?“ ptám se na úvod našeho povídání v pražské palírně Garage22. Její majitelé Martin Přibík a Ondřej Volák se zasmějí a unisono odpovídají: „Celý svět je mekkou ginu. Každé město minimálně v Evropě má svoji palírnu. Gin je totiž nejjednodušší na výrobu co se týče vstupní suroviny a rychlosti, takže možná i proto je to aktuálně nejoblíbenější drink na světě.“ Příběh nejlepšího pražského ginu, který se vyrábí v nevelkém prostoru v holešovickém Vnitroblocku, začal úplně obyčejně. Martin s Ondřejem se potkali v gastru a shodli se na tom, že mají oba rádi gin s tonikem. Prvním jejich společným krokem byla výroba tonikového sirupu, protože tady před lety nenašli žádnou dobrou alternativu, a pak přišlo odvážné rozhodnutí — dělat gin. „Než jsme začali, navštívili jsme pár destilérek v Londýně. Byli jsme tam i v ginové škole, kde vám ukážou nějaký směr, který si můžete nastavit ohledně receptur.“
Jet za ginem do Anglie se zdá jako logický krok, nicméně tato populární pálenka pochází z Holandska. Olej z jalovce, který je také základní surovinou ginu, se používal od nepaměti na léčení problémů s žaludkem. První zmínka o takovém nápoji pochází z kláštera v italském Salernu už z 10. století, s lihem se ale jalovec začal míchat až v Holandsku ve století 17., říkalo se mu genever podle francouzského výrazu pro jalovec a pili ho vojáci na povzbuzení. Koncem 17. století se dostal do Anglie, kde se rychle „plošně“ rozšířil.
Podobně rychle se šířil také věhlas Ginu 22, prvního „modelu“ palírny Garage22. Začalo se v červenci 2020 v covidovém intermezzu, pak ale opět udeřily zákazy, a tak se Martin s Ondřejem z donucení zaměřili na online marketing. „Díky tomu se o nás dozvěděli lidi od Bohumína →
Zaparkujte v Garage22
až po Aš. V prosinci jsme pak nebyli připraveni na ten šílený vánoční nápor,“ vzpomínají.
„Náš gin vyrábíme z obilného, tzv. velejemného lihu, který má víc než 96 % čistoty. Dál obsahuje povinnou složku jalovec a pak už je jen na nás, co do něj přidáme. Můžou to být dokonce i krevety, lovecký salám nebo špek. Špekový gin děláme pravidelně během finální destilace na konci roku,“ popisují stručně gró své práce. Jak dlouho výroba trvá? Od prvního naložení ginu musí uplynout 24 hodin, destilace probíhá zhruba 8 až 10 hodin podle množství a pak se nechá 7 dní ustálit. Poté se zchladí, přefiltruje a nalahvuje. Loni tu stočili 22 tisíc lahví, tedy 11 tisíc litrů.
❶ Palírnu Garage22 najdete v holešovickém Vnitroblocku, majitelé ale usilují o to, aby se po rekonstrukci velké haly v Kabelovně, která je jen přes ulici, mohli přestěhovat tam. Přece jen, destilační stroj a lahve ginu zaberou dost místa.
❷ Mexikem inspirovaný Fiesta Gin, svěží kombinace kafrové limety, koriandru a papriček jalapeños, učaroval porotě soutěže IWSC a získal 98 bodů ze stobodového maxima. Vinětu navrhl Eugen Finkei.
Vlajkovou lodí pražské palírny je Gin 22, až postupem času ho ale vyladili do podoby, která jim vyhovuje. Pak přišel Růžový gin s okvětními lístky růží a brusinkami, podzimní a zimní varianta je Habanero s papričkami. Dělají ale také tradiční skandinávský Aquavit, jehož srdcem je kmín z Vysočiny a kopr ze středních Čech.
„Nebojíme se experimentovat a přidávat do ginu zajímavé ingredience jako lanýže, mandarinky a krevety (inspirováno sicilským risottem), pokoušíme se o okurkový gin. Pakliže dává kombinace smysl na talíři, funguje i v lahvi. Vytváříme v podstatě takové snídaně, obědy a večeře,“ smějí se Martin Přibík a Ondřej Volák. ●
❸ Garage22 vyrábí i svůj koktejl Negroni předmíchaný v lahvi, a to jak z klasického, tak lanýžového ginu.
❹ Habanero Gin z papriček je podzimní a zimní varianta ginu.
Fo r eve r !
– 6. 10. 2024
Many thanks to our partners SS25
For more updates follow us on Instagram:
SHOWROOM
DIPTYQUE
V pražském butiku Ingredients má francouzská značka Diptyque své nezastupitelné a exkluzivní místo. Aktuálně se v jeho prostorách ve Vězeňské ulici 6 načíná nová kapitola jejího příběhu, a to v podobě kolekce Les Essences de Diptyque, která obsahuje pět parfémových vod. Ty vzdávají hold přírodním pokladům, jež jsou drahocenné, podmanivé a přesto — alespoň tedy v případě samotné vůně — pro člověka téměř nepostřehnutelné.
JANJA PROKIĆ Také letos v létě obohatila česká šperkařka srbského původu jednu ze svých kolekcí o nové kousky. Tentokrát přibyl k řadě
Orin nový unisexový pečetní prsten Spirála, který je v nabídce ve variantách stříbro, pozlacený nebo ruthenium, dále pak výraznější náušnice a náramky, jež jsou jako stvořené pro dlouhé letní večery. Ty už jsou sice za námi, ale babí léto nám jich ještě určitě několik přinese. janjaprokic.com
SOLANGE KNOWLES X SAINT HERON Slavná americká zpěvačka, sestra ještě slavnější Beyoncé, navrhla ve spolupráci se značkou Saint Heron sadu tří sklenic, jimiž chce povýšit všední gesta na slavnostní okamžiky. Zakoupit je můžete pouze v New Yorku v design shopu MoMa.
NIESSING Německá značka s více než 150letou tradicí vytváří stylové zlaté šperky pro každodenní nošení. Zakládá si nejen na řemeslném zpracování a široké škále odstínů zlata, ale také na propracovaném designu. Náhrdelník Era (na obr.) vyniká ladnými tvary a iluzí vznášejícího se diamantu. Niessing zakoupíte exkluzivně v klenotnictví Halada.
BEAUTY BITES Konečně někdo přišel s čokoládou, jejíž požívání je blahodárné pro tělo, mysl i pleť. Pokud budete pravidelně mlsat Beauty Bites (k dostání na yageoraganics. com), posílí vaše kontury mořský kolagen, hydrataci a pružnost dodá kyselina hyaluronová a s bojem proti volným radikálům pomůže acerola plná vitamínu C.
LEJAAN Plédy z ovčí vlny (na obr.) nebo z merino vlny a kašmíru. To jsou novinky od české značky Lejaan pro nadcházející chladnou sezónu. Nejen že vlna v domácnosti vydrží sloužit dlouhá léta, ale i její využití je mnohostranné. Vlněné deky přicházejí v široké škále barev vybraných tak, aby vhodně doplnily povlečení a hodily se jak k minimalistickému, tak i více rustikálnímu stylu. Oboustranné plédy umožňují každodenní obměny, ty s příměsí kašmíru jemně obejmou i nejcitilivější pokožku.
Kodiaq rekordních 910 litrů v zavazadlovém prostoru. K dispozici je i verze pro sedm, kterou ocení velké rodiny, hybridní varianta vám kufr zmenší na 745 litrů, ale pozor — velká baterie o kapacitě 25,7 kWh umož -
ňuje čistě elektrický dojezd až 100 km, což už je na popojíždění po městě víc než dostačující. Největším bestsellerem modelu, kterého se celosvětově prodalo už skoro 900 tisíc kusů, ale pravděpodobně nadále budou dvoulitrové diesely, v silnější verzi se 193 koňskými silami standardně s pohonem všech kol. Každý Kodiaq má automatickou dvojspojkovou převodovku DSG. Na první pohled prostě necelých pět metrů auta, ale v konfigurátoru můžete Kodiaqa proměnit v toho svého méďu, co zastane všechny rodinné povinnosti. Kdo má rád zelenou, ten může sáhnout po hybridní verzi iV nebo benzínovém motoru s mild-hybridem, případně má variantu v plně elektrickém Enyaqu. Fanoušci dynamického svezení a osobitějšího designu se již brzy dočkají varianty RS. Kodiaq si hýčká početné stávající publikum, ale má co nabídnout úplně každému.
Rozdílu mezi oběma generacemi si možná všimnete až na druhý, třetí pohled, ale na novém Kodiaqu rozhodně nechala automobilka dost práce. Zároveň neměnila věci za každou cenu, což je vidět třeba i na práci s ergonomií interiéru. Nové multifunkční ovladače Smart Dials jsou skvělým kompromisem mezi fyzickými tlačítky a točítky vs. kompletně dotekovým ovládáním. O displeje však nepřijdete, kromě 13” panelu infotainmentu můžete mít i nový head-up displej přímo před očima a díky umělé inteligenci všechny systémy ovládat i hlasem a rychle zjišťovat informace skrz integrovaný ChatGPT. A když už jsme u těch technologií — vůz má USB-C konektory s rychlostí nabíjení až 45 W a na předních sedačkách lze bezdrátově dobíjet dva telefony současně. Jejich přehřátí zamezí integrované větráčky. Vašemu přehřátí zase příplatkové sedačky, které mají kromě ventilace i několik masážních programů.
Takový luxus, je to vůbec škodovka? Ale jistě, stačí se z pozice řidiče ohlédnout a pochopíte, že domácí automobilka stále sází na praktičnost a velkorysý prostor. V druhé řadě posuvných sedaček je místa na rozdávání a v konfiguraci pro pět osob nabízí nový
Nová Škoda Kodiaq nabízí víc prostoru
i technologického pokroku, zároveň si zachovala konzervativní kukuč, který je pouze jemnou evolucí oproti první generaci.
Na místě je klasické rčení: Nespravuj, co není rozbité.
M&T Prezentační kniha M&T BOOK je k dispozici pro každého odborníka, architekta, designéra nebo showroom. M&T BOOK je vytvořena k prezentaci dveřního kování v různém barevném provedení. Je totiž nesmírně důležité, aby si klienti mohli dveřní kliku prohlédnout a chytit do ruky, osahat. V knize ale není prezentován jen samotný produkt, ale také jeho autor. Na obrázku vidíte italského architekta Davida Bodina a jeho Autokliku. „Ergonomie a stylistický průzkum v oblasti automobilového průmyslu jsou prvotním odkazem této kliky,“ řekl o svém designu. kliky-mt.cz
HOUBIGANT PARIS Klasická vůně Queleques Fleurs L’Original je poctou své době. Toto mistrovské multikvětinové dílo francouzského parfuméra Roberta Beinaimé pochází z roku 1912. Éterická kompozice vás
COOKING THE CRAFT Lze techniky vaření přenést i na nádobí? Odpově'd hledá projekt, v němž se kreativní šéfkuchař Ambiente František Skopec spojil s mladým designérem Ivem Jedličkou. Student
UMPRUM se při tvorbě své diplomové práce inspiroval kuchařskými technikami a zkušenostmi nasbíranými v kuchyni. Vznikla tak unikátní kolekce nádobí o šesti designech, jež zrcadlí trojobal, laminované těsto, tortilly, bonbónek, crème brûlée a lité sklo. Ve dnech 20. až 22. září vzdají oba zainteresovaní hold svým řemeslům prostřednictvím komorního pop-upu. Přípravu jídel zaštítí František Skopec na míru jednotlivým designům. Předprodej a více info na jidloaradost.shop.
ALO DIAMONDS Prsten Fiona z kolekce Fantasy z růžového zlata s rhodolitem a po stranách se dvěma diamantovými kapkami se hodí na denní nošení, kdy ho lze doplnit náušnicemi a náhrdelníkem ve stejném designu, anebo i jako nevšední zásnubní prsten. Další varianty najdete na alo.cz.
Od začátku spolupráce s francouzským módním
domem sdílí Alex Israel svou idealizovanou vizi Los Angeles prostřednictvím kolekce vůní Louis Vuitton Cologne. Jeho osobitý styl inspirovaný kalifornským životním stylem propůjčuje každé vůni originální duši.
BLVD
OCEAN
Více než 90letá historie italské šperkařské značky Fope se začala psát v italském městě Vicenza, kde dodnes sídlí. V Čechách je k zakoupení exkluzivně v síti klenotnictví Halada a právě v jeho pobočkách v Praze, Brně a Ostravě budou postupně v září a říjnu probíhat Týdny Fope, kdy zákazníci k nákupu dostanou také dárek. Více info o akci na halada.cz.
FOPE
Značka Louis Vuitton a multimediální umělec Alex Israel představují novou kolekci vůní Cologne Perfumes. Tato kreace je jako jedinečná pozvánka na 3D procházku plnou obrazových vjemů po imaginárním bulváru v Los Angeles. Unikátní dílo s věrnými odkazy na typický styl města se jmenuje Ocean BVLD a navazuje na Alexův výtvor z roku 2022 Sunset Coast Drive. Každá kolínská vůně, která je součástí této divoce kreativní pouliční scény, má podobu současné kalifornské architektury a odkazuje i na její barevnou paletu. Umělec oslavuje atmosféru západního pobřeží, svobodomyslnou a vášnivou.
louisvuitton.com
cena na vyžádání
PŘEDPLATNÉ
BEAUTY SLEEP DUO, MEDIK8 Podpořte svoji krásu během spánku balíčkem s doslova převratnými výsledky. Viditelně vyhlazenou, prosvětlenou a hloubkově hydratovanou pokožku máte na dosah — stačí jen dva kroky. Domácí
peeling Sleep Glycolic s alfa-hydroxy kyselinou (AHA) během jediné noci zjemní a rozjasní pleť a zredukuje ucpané póry. Sérum Hydr8 B5 Intense vylepší texturu pleti a zásobí ji vláhou.
Zbavte se nevýrazné, unavené a mdlé pleti jednou pro vždy!
Bruce Weber FOTOGRAFIE
Bruce Weber: My Education
„Jsem nadšený, že vám mohu oznámit, že jsem byl pozván ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou
Juříkovou a kurátorkou Helenou Musilovou, abych letos na podzim představil v Domě U Kamenného zvonu výstavu svých fotografií a filmů.
Byla to pro mě velmi emotivní cesta, prohrabával jsem se svými archivy, vracel se k příběhům, cestám a přátelům za posledních zhruba 60 let. Jaký úžasný výlet! Doufám, že budete mít možnost ponořit se do mých vzpomínek.“
