rozhovor Zdeněk Vacek architektura Muzeum Gulbenkian profil Didier F. Faustino
Velkorysé byty v rezidenci na Malvazinkách
Exkluzivní zastoupení
V postelích Hästens spí i nejvlivnější lidé světa. Proč? Protože naše postele jsou ručně vyráběny tak, aby zlepšovaly kvalitu vašeho spánku a života po probuzení. Více informací se dozvíte na hastens.com nebo v nejbližší prodejně Hästens.
1. Vysoké papuče z prachového peří Hästens - nenahraditelný společník pro chladné zimní noci. Vyrobeny jsou ze 100% bavlněného saténu a plněné z 10 % husím peřím a z 90 % husím prachovým peřím. 2. Župan Hästens Blue Check s naším legendárním modrým károvým vzorem. Vyroben je z úžasně huňatého froté ze 100% bavlny. 3. Maska na spaní Mongram, přes kterou nepronikne ani paprsek světla, pomůže dokonale se odpoutat od okolního ruchu. Vyrobena je ze 100% hedvábí s nastavitelným pruhem.
BE AWAKE FOR THE FIRST TIME IN YOUR LIFE® | HASTENS.COM
HÄSTENS CONCEPT STORE | Vinohradská 33, 120 00 Praha 2 | Štursova 3 Brno - Žabovřesky
22
AGENDA
Nejžhavější novinky z kreativního světa
64
48 54
BACKSTAGE
V zákulisí nábytkářského studia Two hundred tons
78 70
PROFIL
Experimentální
tvorba Didiera F. Faustina
DESIGN
Měřte si čas těmi nejlepšími švýcarskými strojky
90
ARCHITEKTURA
Na návštěvě v norské vile zasvěcené umění
DESIGN
Nová generace českých šperkařek
84
DESIGN
Poznejte ženy, které ovládají současný svět šperků
102 106
INTERIÉR
Historie i současnost v novém pražském bytě od studia DDAANN
SERIÁL
Surrealismus v architektonické praxi
ROZHOVOR Se šperkařem Zdeňkem Vackem o tvorbě i o životě
96
ARCHITEKTURA
Kengo Kuma oživil muzeum umění Gulbenkian
MÓDA
Chanel v dialogu s Le Corbusierem
142
MÓDA
Čeští módní studenti, spojte se!
158
DESIGN
Manželé
Pizingerovi a jejich ikonický vozový park
164
ANATOMIE
Nejuniverzálnější klíč na světě vyřeší každý problém
170 178
CESTOVÁNÍ
Kousek komfortu kousek od Atlantického oceánu
186
KULTURA
Aktuální výstavy, které nesmíte minout
CESTOVÁNÍ
S italskou architektkou po tokijských restauracích
196
PULSE
Jak probíhala oslava středoevropské kreativity
148
PULSE
Ocenění za architekturu a design střední Evropy předána
120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
KRÁSA DRAHOCENNÝCH OKAMŽIKŮ
„Nebojte se dokonalosti, nikdy jí nedosáhnete.“
Výrok jednoho z hlavních představitelů surrealismu, malíře Salvadora Dalího, jsme vybrali jako motto našeho aktuálního vydání hned ze dvou důvodů. Tím prvním je výročí, které letos surrealistické hnutí slaví. Vzniklo v prostředí pařížských kaváren v říjnu 1924 a kromě výtvarného umění zasáhlo také do designu a architektury. Toto téma dopodrobna zpracoval Adam Štěch ve své eseji Architektura a surrealismus.
Listopadovou dolCevitu již tradičně věnujeme exkluzivním kolekcím šperků a hodinek. Eva Hlinovská vybrala šestici designérek, které ovládají slavné šperkařské domy a diktují trendy vysoké šperkařiny, Eliška Vrbová se naopak zaměřila na tu nejmladší českou šperkařskou scénu a oslovila 13 autorek, aby nám představily svou tvorbu, a velmi osobní rozhovor se Zdeňkem Vackem zaznamenala Andrea Běhounková. Další žena, která ještě nedávno stála v čele Chanelu, Virginie Viard, „oblékla“ do své poslední kolekce Missy Rayder a Jan Králíček spároval módní fotografie Abdulla Artueva s ikonickými stavbami Le Corbusiera. Aby té téměř dokonalé krásy nebylo na jeden časopis příliš, chtěli jsme situaci odlehčit reportáží ze svářečské dílny, kde vznikají produkty značky Two hundred tons. Dozvěděli jsme se ale, že i taková „hrubá“ práce si žádá preciznost šperkařských mistrů.
Ohlížíme se také za druhým ročníkem festivalu PULSE, který byl první říjnový týden zakončen konferencí a předáním PULSE Awards v Technologickém centru UMPRUM. Vítězné projekty ve všech sedmi kategoriích bychom s trochou nadsázky mohli také označit za klenoty středoevropské kreativity.
Listujte, dívejte se, čtěte a staňte se součástí této dokonalé společnosti. ●
Abdull Artuev, Missy in Chanel, Paris, 2024
Abdull Artuev, Missy in Chanel, Paris, 2024
editorka Tereza Finková
Nekonečný příběh
TEXT
Adam Štěch 〔AŠ〕, Jan Králíček (JK)
Na oboru nezáleží, pokud jste odhodláni povýšit svou práci na úroveň umění. Novinky v architektuře, designu, módě a kultuře sledujeme bedlivě a společně vybíráme, co by nemělo uniknout pozornosti čtenáře dolCevity.
MATENÍ SMYSLŮ
móda 〔JK〕
Když šperkař Ondřej Stára přišel před několika lety za fotografkou Klárou Kudláček s tím, že chce zkusit něco jiného pro focení svých vizuálů, asi netušil, že Klára „oblékne“ modely do jeho vlastních rukou. A nebo možná ano, protože dál intuitivně každý den fotil na starý iPhone své ruce po celodenní práci ověšené šperky. Fotky vytiskli a ořezali, aby vznikly surreálné objekty, které použily jako oděv. Podobný princip, kdy se nazvětšované fotografie detailů těla „obléknou“ na další tělo Klára využívala i ve své diplomové práci na UMPRUM. „Zkoumám hranice morálně přístupné nahoty ve společnosti a hledám její různé formy a možnosti zobrazení. Paradoxní pro mě je, že model své tělo zakrývá něčím tak prostým, jako je potištěný kus papíru, zatímco divák z jiného úhlu vnímá odlišné emoce. Nahota zobrazená na druhé straně papíru, v kombinaci s fotografií, má vyvolávat otázky o tom, zda se divák skutečně dívá na nahé tělo, nebo ne. Přicházejí pocity zmatení a deziluze, které samotné médium fotografie umocňuje,“ vysvětluje Klára. Hra s měřítkem a perspektivou mění hranice fotografického obrazu i samotné produktové fotografie. Bravo!
AMÉBA
design 〔AŠ〕
Nový, organicky tvarovaný stolek Laya pochází z dílny čím dál tím více populárnějšího rakouského designéra žijícího v Rotterdamu Lauridse Galléa. Ten navázal na obrovský boom polymerové pryskyřice, se kterou před lety začali v nizozemském přístavu pracovat například Richard Hutten nebo Sabine Marcelis. Laurids si i v takto nabité konkurenci našel svou vlastní cestu a jeho interiérové objekty pokračují v evoluci tohoto stále velmi populárního materiálu.
interiér 〔AŠ〕
Interiér nové restaurace Le Belvédère, kterou provozuje gastronomická společnost Vertigo nedaleko provensálského Mount Ventoux, je inspirován svým bezprostředním přírodním okolím. Pařížský designér Rudy Guénaire ho pojal jako poetický impresionistický obraz. Světlé odstíny zelené, okrové a béžové barvy navrstvil do prostoru, jako by ho vymaloval sám Paul Cézanne. Na míru navržený vestavný nábytek dodává prostoru na autenticitě.
VENETIAN PRINCESS
DOBRÉ DNY
Během posledních pěti let se kariéra kyperského, v Londýně usazeného designéra Michaela Anastassiadese opravdu pěkně rozjela. Od své vlastní značky, v rámci které produkoval limitované série svítidel a drobnějších objektů, doputoval k předním světovým výrobcům. Patří mezi ně i italská značka Mutina, známá svými originálními keramickými kachličkami, které pro ni navrhují ti nejlepší z nejlepších. Do vybrané společnosti Ronana Bouroulleca, Barber & Osgerby, Konstantina Grcice či Patricie Urquioly se nedávno dostal i Anastassiades. Až do 24. ledna 2025 teď můžete v milánských prostorách Spazio Mutina navštívit Anastassiadesovu instalaci Good Days, která nabízí komplexní pohled na poetický přístup designéra k objektům a materiálům a nabízí obraz světa, v němž jsou člověk a příroda v dokonalé harmonii. „Žijeme v historickém momentu plném negativity. Je tedy nutné hledat opět pozitivní vize o světě a jeho budoucnosti,“ popisuje designér, který na výstavě kromě unikátních dubových kachliček v podobě stél i lavic vystavuje nespočet svítidel z kolekce Bamboo.
NEOFUTURISTA
móda 〔JK〕
Pokud máte na čínské módní scéně někoho sledovat, pak je to Xander Zhou. Původně studoval industriální design v Číně, ale studia ukončil v Holandsku jako designér pánské módy. Vlastní značku založil v roce 2007 a předvádí jak v Asii, tak Evropě. Jeho přehlídky vždy oscilují mezi elegancí a groteskou, historismem a futurismem. Nejzajímavější jsou ale jeho hluboké rešerše, na jejichž základě buduje zcela jedinečné siluety. V poslední high-tech couture kolekci Anachronotale na jaro 2025 prozkoumává evropské divadelní archetypy, masky a kostýmní stylizace obecně. „Když šlechtici ztvárňovali komediální postavy, bylo to proto, aby demonstrovali jejich schopnost zvládnout a vyřešit chaos. Když ale komedianti ztvárňovali mocné, bylo to proto, aby dekonstruovali společenské normy a odhalovali vnitřní rozpory,“ vysvětluje a pokračuje: „Metamorfózy, které umožňovaly kostýmní stylizace se nám mohou zdát povrchní, ale ve skutečnosti vedou k hlubšímu předefinovávání identit.“
TEMNÁ CESTA
Pražská šperkařka Janja Prokić se obvykle ve svých autorských sériích obrací k neměnným silám a krásám přírody. Ani její nová kolekce Amor Fati (Miluj osud) není výjimkou. Hlavní roli v ní totiž hraje noční motýl. Tvor, který je opředen mýty a významy, se objevuje v podobě drobných náušnic, řetízků a prstýnků, pečetních prstenů, náhrdelníků s přívěsky i větších unikátních kousků s brilianty. Noční motýl, včetně tematiky nočního lesa, by měl své nositelky metaforicky navigovat při cestě ven z temnoty a posouvat je neustále vpřed.
POSLEDNÍ SBOHEM
architektura 〔AŠ〕
Kvalitní funerální architektury je v současnosti jako šafránu. Proto jsme byli nadšeni, když nám přišly informace o nově rozšířeném hřbitově v severočeských Vratislavicích, o které se postaralo lokální architektonické studio Mjölk. „Jaká je povaha smutku a truchlení ve společnosti, která již nesdílí náboženský nebo filozofický pohled na smrt a co přichází po ní? V návrhu rozšíření vratislavického hřbitova jsme hledali formu, která je patřičně důstojná, ale zároveň obsahuje špetku naděje, aniž by se odkazovala k náboženským symbolům. Pracovně jsme takový přístup nazvali konejšivá architektura,“ popisují koncepci autoři, kteří starý hřbitov rozšřili o nové prvky dovolující různé způsoby posledního rozloučení, jako je rozptyl nebo vsyp. „Kruhovou rozptylovou loučku doplňuje obřadní stůl z rostlého žulového kamene vylomeného z úbočí Jizerských hor a háj pamětních loučí. Vsypové loučky jsou umístěny v zadní části hřbitova. Pod vzrostlou břízou jsme navrhli skromné pietní místo, kde se lidé mohou rozloučit s nenarozenými dětmi. Pokračování dlážděné cesty a středovou osu ukončuje kruhový vodní prvek zrcadlící oblohu nad námi,“ dodávají architekti.
móda 〔JK〕
LEKCE GEOMETRIE
Co kdyby se celá haute couture kolekce postavila jen na základních geometrických tvarech? Proč ne?! Viktor & Rolf milují absurditu a o oděvu přemýšlí jako konceptuální umělci s extrémní znalostí krejčovského řemesla. Jejich podzimní couture kolekce tak byla excentrická, tajila dech, lechtala bránici a otevírala peněženky.
POCTA
design 〔AŠ〕
Aktualizovat tvorbu významného fracouzského umělce Fernanda Légera, jehož dílo vyniká neobyčejnou barevností a bohatostí forem, se podařilo francouzské designérce Sibylle de Tavernost ve spolupráci s Légerovými potomky, kteří se o jeho umělecký odkaz starají. Po téměř ročním průzkumu archivů si designérka nakonec vybrala čtyři Legérovy kreace, které převedla do podoby koberců. Jedná se o díla Les plongeurs (1943), Éléments sur fond bleu (1949), Femmes au perroquet (1951) a konečně Cheval sur fond jaune (1953). Přičemž každý z koberců reprezentuje trochu jiný Légerův styl. Všechny čtyři modely, každý vyrobený pouze v limitované edici 15 kusů, vznikl technikou ručního vázání v Indii ve spolupráci s firmou Ifrah.
ZÁCHRANA
architektura 〔AŠ〕
Delší dobu jsme neslyšeli o našem oblíbeném slovinském ateliéru OFIS. I proto nás aktuálně zaujala jejich konverze bývalé brutalistické budovy tiskáren Mladinska Knjiga v Lublani, kterou navrhl v roce 1966 architekt Savin Sever. Přestože je stavba architektonicky významná, po ukončení činnosti tiskárny v roce 2009 byla málo využívaná a chátrala. Svou novou funkci našla až po zásahu studia OFIS, které ji proměnilo na kanceláře pro kreativní firmy.
Dolce Stil Novo
Kontrasty světlých a tmavých barev charakterizují domácí spotřebiče značky SMEG z produktové řady Dolce Stil Novo.
Tento nadčasově elegantní design kombinuje luxusní materiály, jako je černé sklo, měď a nerezová ocel, s nejnovějšími kuchyňskými technologiemi.
Jediný SMEG showroom - místo, kde se italský design setkává s technologií. Přijďte si vybrat stylové kuchyňské spotřebiče.
Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
OSOBNÍ
design 〔AŠ〕
Šperky z nové kolekce Personal od klenotnické značky Rýdl, kterou založil na konci devadesátých let Lukáš Rýdl, se přizpůsobí každé osobnosti. Věnujte je člověku, na kterém vám záleží. Šperk mu bude navždy připomínat důležitý moment nebo osobu v jeho životě. Do některých kousků si můžete totiž nechat vyrýt text, do některých zase otisk prstu, a tím celý šperk kompletně personifikovat. Umocnit jeho unikátnost můžete i výběrem materiálu od bílého zlata přes žluté, růžové až po platinu.
DRAHOKAMY JINAK
móda 〔JK〕
V kolekci resort 2025 pro francouzskou značku Rochas se italský designér Alessandro Vigilante neinspiroval ničím jiným než dobovými šperky. Prošel řadu vetešnictví a antiků, aby našel zapomenuté avantgardní kusy. Například náramek z perleti s tyrkysem a korály ve tvaru půlměsíce ve stylu Glorie Vanderbild jej inspiroval tak, že ho „přeměnil“ na top s padlými rameny a mašlovým pasem a v korálově červené vázací rukavice. Svěží pastelová barevnost vycházející z odstínů drahokamů je spolu s křehkými siluetami tím nejlepším na celé kolekci. Moderní a klasické, smyslně ženské, ale i trochu holčičí. Je vidět, že Alessandro našel svůj autentický hlas, který mluví novým jazykem Rochas.
VNITŘNÍ SÍLA
design 〔JK〕
Asi jste věděli, že každý šperk z dílny benátského klenotníka Roberta Coina v sobě ukrývá malý rubín, který se při nošení dotýká vaší kůže. Intimní detail prý přináší každému nositeli mír, prosperitu a štěstí. Díky červené barvě, která se přiřazuje k symbolice srdce a vášně, je ale také oblíbeným symbolem lásky. Co jste možná nevěděli, je fakt, že rubín je dokonce zmíněn i v Bibli, a to celkem čtyřikrát. Určitě to ale věděl Roberto Coin, který svou značku založil v roce 1977 a od té doby vytvořil několik slavných kolekcí, jež miluje celý svět. Každý zná Appassionata nebo Pois Moi, ale letos je na seznamu poviností seznámit se s minimalistickou kolekcí Domino. Především prsten z této řady odráží nadčasovost a luxus naprosto precizně. Spolu s dalšími sériemi, jako je Love in Verona a Sauvagé Privé, jsou tyto kusy navržené tak, aby se daly nosit každý den. Ale pozor, může nastat intimní spojení, kdy šperk nebudete chtít odložit ani v noci. My jsme vás varovali.
NOVÁ (SEXUÁLNÍ) PŘITAŽLIVOST
móda 〔JK〕
V žádném speciálním vydání o špercích žádného časopisu na světě by neměla chybět zmínka o legendárních hodinkách Panthère de Cartier. Navíc v době, kdy cokoliv s espritem 80. let vypadá lákavěji než všechno současné. Jak si jistě pamatujete, kultovní hodinky francouzského šperkařského domu se dočkaly zásadní reedice v roce 2017, kdy se vrátily ve velkém stylu. V roce 2024 ale získávají Panthère ještě sofistikovanější vzhled a především i nové velikosti. Hlavně díky vytříbeným šperkařským variantám a úpravám (broušení, osázení diamanty) a provedení v růžovém a žlutém zlatě působí ještě o něco víc vintage. Získaly novou křehkost a lehkost. A jak už to tak bývá, s vydařeným upgradem přichází nová přitažlivost. Najednou se vyjevují zcela nové možnosti, jak Panthère de Cartier nosit. Hodí se mnohem lépe k ostatním denním šperkům od Cartier jako Juste un Clou, Love nebo Clash de Cartier, ale vypadají skvěle i samostatně.
JAK TO VIDÍŠ?
móda 〔JK〕
Projekt Dior Lady Art, ve kterém slavní umělci nahlíží na kultovní kabelku značky Christian Dior svým svěžím uměleckým pohledem, představil už svůj devátý ročník. Tentokrát názor vyslovilo 11 uznávaných autorů. Kanadská umělkyně Anna Wayant ❶, americká portrétní malířka Danielle McKinney ❷, nedávno zesnulá americká umělkyně Faith Ringgold ❸, francouzsko-vietnamský konceptuální umělec Duy Anh Nhan Duc ❹, americká abstraktní malířka tureckého původu Hayal Pozanti ❺, čínský neoimpresionista Huang Yuxing ❻, americký malíř a sochař Jeffrey Gibson ❼, korejský malíř a ilustrátor Woo Kukwon ➑, čínská umělkyně pracující s texturami a informelovými technikami Liang Yuanwei ❾, peruánská umělkyně využívající geometrické symboly a prvky uměleckého projevu národa Shipibo-Conibo Sara Flores a americký neopopartista Vaughn Spann . Které dílo si vyberete do vaší privátní galerie? A zůstane pod sklem nebo jej budete nosit?
VŠE SE ODEHRÁLO V TICHU
móda 〔JK〕 FOTO Martina Koubková
Vymykat se systému a přitom do něj přirozeně patřit, proplouvat turbulentním vesmírem módy intuitivně, s lehkostí, ale pevně a sebevědomě. Oděvní designérka Denisa Nová letos slaví 25 let své značky DNB, ale žádnou oslavu nechystá. Jen dál svědomitě a pilně pokračuje v práci na svých oděvech a oděvních konceptech. Ale pokud jsme měli cestu na Moravu, kde se v její rodné obci Veverské Knínice konal festival otevřených ateliérů místních umělců Pod Obraz Fest, mohli jste být svědkem Denisina jedinečného happeningu. Na dvoře statku z 18. století tři místní ženy za svitu měsíce a čelovek publika (místních i návštěvníků bistra Průjezd 32), předváděly modely inspirované vzpomínkami. „Při přípravě performance jsem pracovala s kontrasty — současný oděv, staré venkovské stavení procházející pomalou rekonstrukcí, místní obyvatelé. Několika divákům, dospělým i dětem, jsem před začátkem
věnovala čelovku a požádala je, aby modely nasvítili, uvedli na světlo. Inspirovaly mě k tomu večerní procházky vesnicí, ve které je minimálně světelného smogu a čelovku zde často používám, abych viděla na cestu. Pracovala jsem s atmosférou, kterou vesnice nabízí, fascinovala mě syrovost a realita místa. Současný oděv (aktuální výsek kolekce AW2024) v barvě másla a staré kamenné zdi statku se skvěle doplňovaly, spojnici mezi starým a novým pak vytvářely černé šátky vzniklé ve spolupráci s Natalií Perkof a jejími malbami plodů třešní a rybízu. Jsou symbolem hojnosti a plodnosti a takto uvázané je donedávna nosily při práci místní ženy a také moje babička,“ vysvětluje Denisa průběh večera. Bylo to zároveň poprvé, kdy se lidem ve vesnici, které zná celý život a kde má stále domov, představila jako umělkyně. Nastal čas ukázat, kým opravdu je a kam promítá tvůrčí pnutí, emoce a talent.
design 〔AŠ〕
OHÝBAČKA
Designéři Frederik Gustav, Jonas Trampedach, Kasper Salto a Michael Antrobus se spojili ve výstavě Vaerktoj 1, aby společně vyzkoušeli možnosti ruční ohýbačky tyčí Gressel HB14. Výsledkem je např. stůl Key od Michaela Antrobuse.
móda 〔JK〕
PRO DĚTI
Jaké byly vaše první náušnice? Na fenomén šperků pro děti se podívala designérka Lenka Roden a založila značku Rubari — Moonchild Jewelry. Redefinuje v ní dětské náušnice od designu až po způsob jejich výběru a nošení. V premiéře se celý koncept představí na festivalu Mini od 8. do 9. 11. v Hale 13 v Holešovické tržnici.
móda 〔JK〕
DOBRÁ ADRESA
Elegantní a komfortní tenisky, které můžete vzít i k obleku? Hogan jich ve své kolekci na podzim a zimu nabízí hned několik. Nejstylovější je podle nás model Hogan 86er inspirovaný tvaroslovím z 80. let ve vintage barevnosti.
ULITA
architektura 〔AŠ〕
Jako citlivou adici ke křivkám majestátních pyrenejských vrcholků pojali architekti z norského studia Snøhetta horskou útulnu Refuge de Barroude, nacházející se na hranici Francie a Španělska. Zakřivená hliníková střecha s osázenou plochou komponuje budovu s úmyslem integrovat Refuge de Barroude do okolí a zároveň ji odlišit jako orientační bod. Kromě hliníkového pláště použili architekti lokální kámen na podezdívku a recyklované dřevo v příjemných interiérech, nabízejících odpočinek horolezcům, kteří objevují krásy přírodní lokality chráněné UNESCO.
ŠPERK JE VZTAH
Spojením jedinečného designu, špičkového zlatnického řemesla a přírodních materiálů vznikají v JK unikátní šperky, které nejen že vytváří pouto pro svého nositele, ale v čase získávají na hodnotě.
jk.cz
NALEZENÁ PAMĚT
〔AŠ〕
Ostřílený developer Serge Borenstein ze společnosti Karlin Group, která má za sebou již řadu povedených projektů, inicioval obnovu zapomenuté lokality Jabloneček uprostřed listnatých lesů v Ralsku. „Do údolí Jablonečku jsem podnikl nespočet cest a už ty byly pokaždé transformačním zážitkem. Bylo mi zřejmé, že přírodu zde nechceme využít, ale stát se její součástí,“ hovoří Borenstein o svých vizích, které se zhmotňují v projektu luxusního butikového resortu, stavícího na symbióze špičkové moderní architektury a přírody. Landartová instalace Zelená agora od Federica Diaze je prvním z uměleckých a společenských eventů, které budou do budnoucna kultivovat toto zapomenuté místo. Sloupy byly vytvořeny 3D tiskem betonu ve spolupráci se So Concrete. „Jejich estetika je výsledkem parametrického designu, přičemž veškerý ornament má funkční opodstatnění, neboť vychází z přirozených sil,“ vysvětluje umělec.
móda 〔JK〕
Model Serpenti Pallini od Bulgari byl poprvé představen veřejnosti v roce 1948. Nyní přichází ve verzi tajných hodinek díky precizně malému strojku Piccolissimo. Inspirováni modelem z roku 1955 tentokrát klenotníci použili na dvojitý řemínek techniku vycházející z metody „en tremblant“ z 18. století. „Šupiny hadí kůže“ jsou složené z množství malých zlatých korálků a briliantů, jež jsou samostatně vsazeny do zlaté síťky. Flexibilní, tajemné a pohodlné!
UMĚNÍ METRA
design 〔AŠ〕
Stalo se vůbec poprvé, kdy nejvýznamnější britskou cena za architekturu Stirling Prize získal projekt dopravní infrastruktury. Nová linka londýnského metra Elizabeth, kterou společně navrhla studia Grimshaw, Maynard, Equation a AtkinsRéalis si získala porotu bezchybným, efektivním a choreograficky zpracovaným řešením. „Vstoupit do kolosální sítě tunelů je jako projít portálem budoucnosti, kde se typický chaos při dojíždění mění v zážitek bez námahy. Projekt přepisuje pravidla veřejné dopravy a nastavuje odvážný nový standard pro občanskou infrastrukturu, otevírá Londýn všem,“ doslova popsala porota.
krása
〔JK〕
ČTYŘICET A NĚCO...
Nový doplněk stravy pro ty, co přesáhli čtyřícítku, posiluje imunitu, zlepšuje trávení i kognitivní funkce a udržuje kosti a svaly v kondici. WeCare opět boduje se skvělým a účinným produktem na bázi multivitamínů.
design 〔JK〕 TRYSKOJÍZDA
Slavný výrobce klobouků Borsalino představuje ve své vánoční kolekci přilbu na motorku ve spolupráci se značkou Nolan. Model N21 Visor je známý svým širokým hledí, lehkostí a extrémní bezpečností. K dostání je v bílém a černém provedení.
INTERIÉROVÝ KOSMOS
design 〔AŠ〕
Pánská taška Hug Tote Bag od Ferragama v olivově zelené tepané telecí kůži je jednou z nejdokonalejších tašek uvedených na trh za posledních deset let. Prostorná a elegantní, nadčasová i moderní zároveň. Dá se nosit v ruce i přes rameno.
Hvězdné belgické designérské duo Muller Van Severen poprvé vystavuje v galerii Tim Van Laere v Antverpách. Svůj osobitý minimalistický přístup k designu nábytku či svítidel tentokrát designéři transformovali do série prostorových objektů s názvem Frames. Projekt lze vnímat jako totální instalaci, všezahrnující kosmos forem, barev, světla, odrazů i průhlednosti. Více než 30 děl je shromážděno v monumentálním prostoru galerie, kde umělecké duo vytvořilo efektní sochařský výsledek prostřednictvím minimálních formálních zásahů. Tvůrci představují vytříbené použití forem a barev jako nezbytných součástí našeho každodenního života a zvou každého, aby používal a obýval jejich díla — která i přes svůj sochařský charakter mohou stále sloužit jako váza, zrcadlo, lampa, stůl nebo lavice.
móda 〔JK〕
V městečku Solnice kousek od Rychnova nad Kněžnou
vznikají v jedné z dílen malého průmyslového areálu dokonale pevné a ušlechtilé kovové objekty mladé nábytkářské značky
Two hundred tons. Monika a Adam Štokovi si kov jako hlavní téma své produkce vybrali proto, že je to v designu nábytku materiál neprobádaný, dá se modelovat, lehce napravit, nedá se zničit a hlavně ho lze zase roztavit a použít na další výrobu.
modelína
„Kov mi vždycky přišel jako sympatický materiál, daleko tvárnější než třeba dřevo. Je to taková tvrdá modelína, člověk na něj nemá sílu, ale stroje ho dokážou splácnout jako žužu,“ vysvětluje Adam Štok, proč ho kov jako materiál pro výrobu nábytku tolik fascinuje a jeho dnes již manželka a zároveň kolegyně Monika dodává: „Stále sice bojujeme s tím, že lidé vnímají kov jako chladný materiál, ale postupně se dostává do popředí, protože je to vlastně udržitelný materiál. Recykluje se odjakživa. Je nezničitelný. Když se za 50 let naše židle roztaví, může z ní vzniknout další židle nebo jiný objekt. Snažíme se taky dělat věci tak, aby byly pevné, aby vydržely dlouho.“ Pro kov se nadchl také Adamův tatínek pan Štok, který opustil zaměstnání policisty, udělal si svářečský kurz a v solnické dílně odvádí „hrubou“ práci, ačkoli o něm jeho syn tvrdí, že pracuje s přesností šperkaře. Sváří, ohýbá a řeže a proměňuje Moničiny a Adamovy vize v realitu.
To ale neznamená, že by oba s kovem pracovat neuměli, vyzkoušet si práci v dílně je podle nich pro designéry důležité. „Jiří Pelcl, můj bývalý profesor v ateliéru Design nábytku a interiéru na pražské UMPRUM, vždycky říkal, že papír snese všechno, ale pak je nutné jít do dílny a zkusit si to,“ říká Adam, jemuž se během studia vyměnilo vedení ateliéru, a tak sbíral zkušenosti také od Romana Vrtišky a Vladimíra Žáka, kteří učili také Moniku.
Právě její bakalářská práce, kulečníkový stůl Mammoth, se po letech stal výchozím bodem nové kolekce Unroll, kterou pod značkou Two hundred tons představili letos na Designbloku a za kterou získali ocenění Nejlepší novinka designéra/ky.
„Nápad na kolekci Unroll vzešel z rozřezaných zbytků ocelových trubek, které nám zbyly z kulečníkového stolu. Chtěli jsme se k technologii práce s ocelovými trubkami vrátit a probádat, jaké jsou její možnosti,“ říká Adam a pokračuje: „U technologie vždy pomyslně naťukneme skořápku
❶ Adam a Monika Štokovi tvoří tvůrčí i životní pár. Nad jejich hlavami visí v historickém rámu plakát nahého ženského torza, který dali loni k Vánocům panu Štokovi jako dárek do dílny.
❷ Stohovatelná kovová židle je Adamova diplomová práce. Kov psychologicky funguje tak, že mají lidé představu, že objekt bude chladný, opěradlo u židle bude tlačit, ale opak je pravdou.
❸ Dílně ve východočeské Solnici „šéfuje“ pan Štok. S kovem pracuje s precizností šperkařských mistrů.
❹ Základem kolekce
Unroll je ocelová trubka 120 x 2 mm. Díky tomu, jak na sebe navazuje, se při výrobě zužitkuje celá šestimetrová trubka a nevzniká žádný odpad.
❺ Za novou kolekci
Unroll získalo studio
Two hundred tons na letošním Designbloku ocenění Nejlepší novinka designéra/ky.
❻ Adam Štok názorně předvádí, že mu práce v dílně není cizí a že má techniku práce s kovem dokonale osvojenou. Na snímku rozřezává ocelovou trubku, z níž pak rozvinutím vznikne nástěnný věšák.
vajíčka a pak se snažíme vybrat, co to jde. Co se dá udělat s trubkou — říznout, ohnout… My ale vidíme dalších deset patnáct kroků, které můžeme udělat. Chceme posouvat hranice toho materiálu. Obecně posouvání hranic by pro designéra mělo být zásadní.“ Základem kolekce, jež obsahuje nástěnný věšák, knihovnu nebo konferenční stolky, je trubka o profilu 120 × 2 mm. Díky tomu, jak na sebe díly navazují, zužitkují celou šestimetrovou trubku a neprodukují v dílně žádný odpad.
V úvodu jsme sice značku Two hundred tons označili přívlastkem mladá, ale Adam s Monikou nejsou na české designérské scéně žádnými nováčky. „Loni byl výkop s Two hundred tons, ale značka už předtím vznikala několik let, ještě když byla Monika na škole. Čekali jsme, protože jsme chtěli přijít s brandem, který má více produktů,“ vysvětlují. Na Designbloku 2018 představili úplně první společný projekt, pingpongový stůl. Prezentovali se tenkrát jako studio VONO, které mimochodem stále existuje, Štokovi pod tímto názvem navrhují interiéry. Stůl měl nečekaný úspěch, prodalo se najednou 13 kusů do zahraničního hotelového řetězce, a to bylo impulsem pro další práci. O rok později přišla stohovatelná kovová židle, která byla zároveň Adamovou diplomkou. Kov se při její výrobě zplošťoval na hydraulickém lisu, u kterého také vznikl název brandu — lis má totiž sílu 200 tun. „Značka Two hundred tons je o našich produktech, nábytku a do budoucna snad i o produktech jiných designérů, které bychom rádi pozvali ke spolupráci. Příští rok bychom se chtěli soustředit na další část budování značky, dát naše produkty do vybraných showroomů, jednáme o vystavování v Miláně. Chystáme ale samozřejmě i další novinky, jako například kruhový stůl na jedné noze, kdy je trubka úplně obrácená,“ plánují Štokovi a my jim přejeme 200 tun síly, odvahy, nápadů a taky lásky, bez níž by to při jejich pracovním nasazení ani nešlo. ●
Už dvě dekády patří mezi nejvýraznější tváře české umělecké scény. A to doslova.
Nepřehlédnutelné jsou nejen šperky, které tvoří, ale i to, jak vypadá a jak přemýšlí. Je prostě takový… jiný. Rozhovor pro dolCevitu na jeho přání nevznikl v ateliéru, ale na čerstvém vzduchu.
Abychom přišli na JINÉ MYŠLENKY.
Je polovina října, sedíme pod Strahovským klášterem na lavičce a díváme se na podzimně vybarvující se stromy a petřínskou rozhlednu.
TEXT Andrea Běhounková FOTO Filip Beránek
Zdeněk Vacek
AB Proč sis chtěl povídat právě tady?
ZV Nápady a inspirace ke mně nejvíc přicházejí, když jsem v pohybu, na kole, při veslování… a nebo ve sprše (smích). Chtěl jsem, aby v Dolce Vitě zaznělo něco, co jsem ještě jinde neřekl, tak jsem to chtěl s tebou zkusit jinak než u stolu, na vzduchu, při chůzi.
AB Co znamená „jinak“?
ZV Stále častěji se zaobírám tím, jak na stejné věci, momenty, situace nahlížet novým pohledem. Vystoupit ze zajetých kolejí, nebránit se a například jet na kole do studia jinou cestou, než jsem zvyklý. Nebo jít na výstavu, na kterou se mi vlastně moc nechce, protože jsem si na ni udělal názor ještě před tím, než jsem ji viděl. Někdy lituji, protože výstava je přesně tak blbá, jak jsem čekal, ale častěji jsem překvapený, o co bych se v životě ochudil, kdybych danou věc nevyzkoušel. Dává to smysl?
AB To uvidíme, až si přečteme tenhle rozhovor… Kde a kdy se potřeba dělat věci jinak u tebe objevila?
ZV Určitě už na učňáku. Když jsem pak začal vědomě tvořit, poznal jsem, že hledat jiný způsob, je cesta. Už několikátým rokem jezdím na sebepoznávací desetidenní retreat do Německa. Jmenuje se Gay Love Spirit, ale nepředstavuj si duhu ani jednorožce, je to unikátní a profesionální práce s lidmi na naprosto božím místě. Cílem je propojit sexualitu, životní energii a duchovní svobodu na vědomé i tělesné úrovni. Vše, co se tam děje, je velmi křehké a mocné zároveň a vede to k neuvěřitelnému uvolnění a poznání. Každý rok tam jezdím řešit svoje „issue“. Je to součást mojí několikaletý terapie, při níž se zaobírám, co a jak bylo a hlavně, jak s tím vším, co mi život naložil nebo nenaložil, můžu dál růst a rozvíjet se. Thomas, který kurzy vede, mi jednou doporučil, ať si zážitky a prožitky nechávám co nejdéle jen pro sebe. Jakmile je začneš sdílet a vyprávět, začne se z nich vytrácet autenticita a začnou je formovat slova. To „jinak“ je pro mě uvědomění, že to, co se děje, se děje teď a tady, protože je to teď a tady, ale zítra a jinde už by stejná věc byla trochu jinak. Proto jsem chtěl vypadnout ze studia, ze svojí komfortní zóny a udělat rozhovor na nějakém magickém místě. Chtěl jsem vytvořit jinou náladu, jiný kontext a možná i nové myšlenky.
AB A proč právě tady?
ZV Protože jsem nikdy nedělal rozhovor v parku. Ty jo?
AB Ne, ale líbí se mi to čím dál víc. Proč je pro tebe důležité vystupovat z komfortní zóny? Nebere ti to naopak energii?
ZV Jo i ne, protože je to provázané. V bezpečí je nám sice dobře, ale nic moc zásadního a pokrokového tam nevznikne. Paradoxem je, že já vlastně nemám rád dělat věci jinak. Vždycky se tak trochu bojím a mám úzkost, když je něco poprvé nebo nové, ale zároveň rád strach a úzkost překonávám, protože věřím, že jedině tak se může člověk posunout dál. Každá nová zkušenost tě formuje. Jsem rád ve svých komfortních zónách, ale všechno, co mě z nich vytrhává, mě jako by očkuje a posiluje.
AB Jsi citlivý na místa? Na jejich energii?
ZV Asi jako skoro každý. Poznám, kde mi je dobře a kde ne, nejen na místa, ale i na situace. A to je asi i důvod, proč mě baví vytvářet instalace spojené s výstavou. Baví mě vymýšlet prostor, který vyvolá emoci.
AB Má to vliv i na prostředí, kde tvoříš?
ZV Tojezajímaváotázka,protožekdyžjsemšelzatebouponádvoříStrahovského kláštera, napadlo mě, že by byl úlet mít studio se zahradou a pracovat venku. Postavit zlatnický ponk mezi stromy a kytky a být na vzduchu, tak jak to mám celý život rád. Spojit příjemné s užitečným, jak se říká (smích). To by mě
AB A proč nemáš ateliér se zahradou?
ZV To je jednoduchý. Protože mě to nikdy nenapadlo. Fakt až před chvílí. Tak vidíš, jak je dobrý dělat věci jinak. Minimálně jedna věc se nám už dneska povedla. Díky tomuhle rozhovoru si zařídím open air studio.
AB Zmiňovaný retreat probíhá venku nebo uvnitř?
ZV Jak kdy a jak co. Já se ho účastním v srpnu, takže je nádhera být venku. Je to kousek za Berlínem u velikého jezera, všude okolo husté lesy a první, co každé ráno uděláš je, že si jdeš zaplavat. Bydlí se v domě, kde máš svůj pokoj, nebo můžeš spát na zahradě v altánu. Od budíčku do prvního ranního setkání se nemluví, takže si jdeš zaplavat, zacvičit jógu a pak na dřevěném mole mezi lekníny snídáš, piješ kafe a slyšíš jen zpívat ptáky a šplouchat vodu. Prostě boží. A pak už to jede. A večer, ideálně po sauně v jezeře si říkáš, co to zase dneska bylo za trip.
AB Jak jsi to místo objevil?
ZV Díky blízkému příteli Martinovi, který rád a neustále objevuje cesty, jak pracovat s tělem a energií. Doporučil mi, ať to zkusím, ale ještě lepší bylo, že mi rovnou řekl, ať nemám vůbec žádná očekávání. Nic jsem si nepředstavoval, netěšil jsem se, jen jsem se tak trochu bál (smích). První dojem byl bizarní, protože tam bylo osmdesát chlapů v ubytovně, která připomínala hotel ROH. Zvenku vypadal malý, ale uvnitř byl veliký a útulný. Díky osvíceným majitelům se z něj stal za roky působení intimní a bezpečný prostor. Já nejsem úplně komunitní týpek, který si libuje ve společnosti sto dalších gayů… Mimochodem dneska už říkám gayů, k tomu mě vedl můj terapeut, ale stejně mnohem radši říkám buzny. Slovo gay mi přijde stejně teplý, jako slovo design (smích). Ale abych se vrátil do Strausbergu, je to místo, kde se setkávají učitelé, terapeuti, tantra maséři, sexworkers a lidi, co rádi zkouší něco nového, a učíme se všichni od všech. Hodně workshopů probíhá společně, nebo se tvoji partneři neustále obměňují. Tak vzniká hodně silné vzájemné napojení.
AB A co se ti tam děje?
ZV Nacházím v sobě věci, které jsem vůbec netušil, že v sobě nosím. A dokážu je otevírat. Už jedenáctým rokem chodím na terapii, ale mluvením řeším problémy jen na mentální, racionální úrovni, kdežto tady si to odžiješ i tělesně. Takhle přepisuji i svoje tělo. Poprvé to bylo hodně silný. Něco jsem otevřel a pak tři dny v kuse brečel. Nikdy bych nevěřil, jak některé kombinace přístupů můžou člověka posunout. Vlastně se tam děje, že k sobě samému můžeš objevit zase jinou a zdravější cestu.
AB A co nového jsi uprostřed borovicového lesa kus za Berlínem o sobě zjistil letos? Souviselo to nějak s tím, že ti v lednu umřela maminka?
ZV Samozřejmě. Ale já si tam nejel řešit smutek po mámě, já se tam rozhodl, že už nebudu trpět za ni. Máma měla hodně traumat a já je v sobě nosil. Už jenom kdybych je měl začít vyprávět, budu brečet, přitom to není můj život. A bylo důležité máminy hrůzy odstřihnout.
AB Ty jsi mámě neříkal mami, ale Jitko nebo Jíťo. Kromě toho, že jste si byli velmi blízcí, byla deset let součástí tvojí firmy. Vyráběla šperky, které jsi navrhl, navíc metodou, kterou jsi vyvinul. Jak se vyrovnáváš s tím, že Jitka od ledna není…
ZV Říkal jsem jí jménem od puberty a ona to měla ráda. Máma byla skvělá. Když jí bylo sedm let, před očima jí staršího bráchu přejel vlak a ona se navíc musela dívat, jak její máma s tátou sbírají, co z něj zbylo. No hrůza hrůz, do toho tuhej totáč, její táta byl přísnej, rákoska na denním pořádku, potom trable s chlapama, ale o to větší svobodu dala nám — svým dětem. Směli jsme všechno a možná to bylo důvodem, proč jsme se k ní vraceli. Ségra i já jsme se jí se vším svěřovali. →
A stejně důvěrný to bylo i na konci, kdy si nás Jitka zavolala a řekla: „Hele, umírám, bude to za chvíli a potřebuju, abyste udělali pár věcí, které já už nezvládnu dokončit.“
AB To je hodně jiný přístup.
ZV Ona taková byla. Dost mi pomohlo, že chodím už roky na terapii, kde mě naučili říkat nepříjemné věci a bavit se de facto o všem. Nic nezametat pod koberec. Hodněkrát jsem po mámě chtěl, aby odpověděla na moje otázky. Tudíž, když přišla ona s touhle svojí poslední prosbou, udělali jsme rodinnou poradu, všichni jsme nahlas řekli, máma umírá a my musíme splnit, co si přeje. A považuji za velké štěstí, že se nám to povedlo.
AB A co si přála?
ZV Například trvala na tom, že chce umřít doma. Že za žádnou cenu nesmíme zavolat rychlou, protože nechce do nemocnice. To bylo těžký, hlavně pro tátu, zpočátku odmítal na podobnou podmínku přistoupit. Nebo chtěla sehnat právníka, aby dořešila pozůstalost. Když opustil její byt, posadila se na gauč a řekla: „Tak a mám hotovo.“ A byla úplně v pohodě. Když ti umře máma, nejde to popsat slovy, protože ti chybí kus tebe. To je skutečný přestřižení pupeční šňůry, ne to v porodnici. Ale díky jejímu svéráznému uvažování mám klid v duši, protože jsme si stihli všechno říct. Určitě všechno podstatný.
AB A co jsi o Jitce naopak nikdy neřekl?
ZV Že byla buldozer. Asi jak ji formovaly krutý věci, tak měla neskutečnou energii a motor jaderné elektrárny. A uměla nám to předat. Naučila mě, že prachy se musí vydřít. Možná na dnešní poměry až trochu nezdravě, protože její krédo bylo, i kdybych chcípla, tak to vydělám. Ale naučila mě taky, že všechny peníze musím vracet do podnikání a firmu rozvíjet. Když už něco děláš, tak nejlépe, jak to jde, říkávala. Ségra to má stejně.
AB Jaká byla Jitčina původní profese?
ZV Byla písmomalířka a když skončil totáč, aranžovala výlohy luxusních obchodů. Musela toho nechat, protože se starala o babičku, svoji mámu, která měla Alzheimera. Málem ji to složilo, babičku neustále lovila někde v parku. Ale pak, když chtěla zase pracovat, přišla jednou za mnou do dílny a už tam s námi zůstala. Pro mě to byl způsob, jak jí vrátit všechno to dobrý, co do mě nacpala. Poslední čtyři roky si s sebou musela nosit kyslíkovou bombu, všude měla hadičky, bez kterých nemohla dýchat, a byla z toho šílená. Ale vyrábět šperky vedle mě milovala. U toho byla šťastná. Říkala, že si k nám chodí odpočinout, že ve studiu na všechno zapomene.
AB Co máš po Jitce?
ZV Tendenci všechno přehánět. Jsem megaloman, stejně jako byla ona. A taky jsem po ní dříč. Furt a rád makám. A jsem hrozně emocionální, to mám asi taky po mámě. Navenek tvrďák, ale uvnitř cíťa.
AB A co ti po ní chybí?
ZV Všechno. Ale mám takový sen. Máma byla nádherná ženská. Vlasy z černého uhlí, oči barvy tropického medu a jehlice místo kotníků. Skvěle se oblékala, už dávno za totáče. Sama si šila šaty, kostýmy, dokonce i kožich! Měla svoje mega dlouhý řasy a nádherně nalíčený hnědý stíny. Jednou, to jsem byl ještě dítě, za mnou přišla do nemocnice a měla na sobě červený šaty s oranžovými květy. Štíhlá a sexy. A já bych chtěl nechat ušít podobný šaty a poprosit ségru, aby mi v nich zatančila. Abych ještě jednou viděl Jitku tančit.
AB Kdo teď dělá pukování místo ní?
ZV No já, kdo jinej. Musím to předat dál, ale zatím nemám sílu někoho na její místo posadit.
AB Můžeš vysvětlit, co je pukování a čím je tak unikátní?
ZV Je to výroba šperků pod mikroskopem, kdy mikro bodovou svářečkou usazuješ na zlatou nit drahokamy. Respektive to tak je dnes, ale mělo to dlouhý vývoj. Pro Jitku to byla ideální práce, protože blbě viděla, což je u zlatničiny docela problém. Proto mě napadlo posadit ji k mikroskopu. Zabili jsme rázem dvě mouchy jednou ranou. Jitka dovedla pukování k absolutní dokonalosti, protože já ho sice vymyslel, ale ona to za tím mikroskopem odseděla. To ona zdokonalila různé postupy, jak vytvořit šperkům rozdílné nálady. Já jí řekl, že to potřebuju buď víc organický nebo minimalistický a ona přišla na způsoby, jak s touhle metodou různě pracovat. Bizár je, že ve studiu mám vyvzorovaný šperky, který dělala podle mých návrhů a dneska já vyrábím šperky podle ní, respektive podle jejích prototypů.
AB A jak se ti Jitčiny šperky vyrábí?
ZV Na jednu stranu je to super, protože je to, jako by byla pořád se mnou, ale nebudu kecat, dost často u toho brečím. Ale právě díky zmiňovanému retreatu jsem si našel téma, kterému se chci příští rok věnovat, a to je dospívání. Protože dokud tu máma byla, nedokázal jsem dospět. A teď se musím od ní, se vší láskou, kterou k ní chovám, odpoutat. Příští rok chystám výstavu, která bude tohle téma zpracovávat. Pracovní název je Rituál dospělosti a bude to vlastně i oslava pětadvaceti let, co se věnuji šperkařině a dvacet let od mojí první instalace na Designbloku.
AB Co tě nutí dospět?
ZV Kromě toho, že je mi tolik, kolik mi je? (smích) V některých kulturách jsou zvyky, které mají být jasnou hranicí mezi dospíváním a dospělostí, ale já nikdy ničím podobným neprošel. A možná, že jsem se tomu i bránil. Jak je třeba možný, že jsem si uvědomil svou vlastní smrtelnost a s tím jsem v pohodě, ale řeším, co znamená vědomě dospět?
AB Už víš, jak bude výstava vypadat?
ZV V retrospektivní části procházím svým životem. Vybral jsem si milníky, které formovaly moji tvorbu i soukromí. Což mi pomůže pár věcí pojmenovat a také je jednou provždy uzavřít. I to se do výstavy promítne. Ale aby to nebyl moc velký patos, větší prostor bude mít moje současná práce, nový věci. Moje tvorba a můj život se vždycky hodně prolínaly, ale tentokrát budou součástí výstavy i hodně intimní momenty. Hraju si s myšlenkou, že zveřejním části svých deníků, svoje verše, atp.
AB A proč to chceš udělat?
ZV Protože jsem přesvědčený, že se v těch sračkách spousta lidí najde. A jsme zase u té jinakosti. Třeba tenhle formát bude trapný, ale to se dozvím jedině tak, že to vyzkouším. Podívám se, co se vlastně za těch dvacet pět let stalo. A taky chci udělat nový věci. Vím, že umím přetavit těžký témata v krásný šperky.
AB Umíš se rozhodovat?
ZV Vůbec. Trpím. Jsem typ, který, když se pro něco rozhodne, pak špekuluje, jaký by to bylo se rozhodnout naopak. Na druhou stranu v podstatných věcech jsem pevnej. Jako dítě jsem měl astma, do třinácti jsem prakticky nevytáhl paty z nemocnice. Furt drama. Ale dnes roky strávené na jipce čuměním o samotě do stropu beru jako dar trpělivosti. Jednou se stalo, že naše oddělení sloučili na měsíc s oddělením dialýzy a já byl konfrontovaný se všemi těmi dětmi, který jsou denně napojený
na přístroje a nemůžou bez nich žít. A tehdy mi došlo, co je moje astma proti jejich nemoci. A rozhodl jsem se, že žádný astma nechci a že ho prostě mít nebudu. To byl můj poslední pobyt v nemocnici. Během let jsem se astmatu zbavil úplně. Astma je psychosomatický. Takže občas se umím rozhodnout dost dobře (smích).
AB Pravda prý neexistuje, existují jen vzpomínky. Navíc naše vzpomínky jsou dost často formované vzpomínkami lidí kolem nás. Když se v kontextu našeho povídání, že na věci nahlížíš z jiných úhlů, zamyslíš, jak to bylo s výběrem tvojí profese, opravdu ti ji vybrala Jitka?
ZV Možná to bylo tak, jak už jsem řekl v mnoha rozhovorech. Ale možná mi práci nevybrala máma, protože se to jevilo jako skvělá možnost pro dušnýho kluka. Možná jsem k tomu byl předurčenej. Možná jsem si profesi zlatníka vybral já sám. Musím přestat říkat my a začít říkat já.
AB Kdybych tě měla popsat, tak mimo studio působíš křehce, ale když mluvíš o práci a špercích, jsi velmi sebejistý. Pomáhá ti profese klenotníka se sebevědomím?
ZV Určitě. Už na učňáku, když jsem se učil řemeslo, jsem sám sebe překvapil, jak mi to šlo. Nejen šperky vyrábět, ale i je vymýšlet. Klenotník musí být svým způsobem hodně sebejistý, protože jen v kamenech máš obrovský peníze. Nesmíš se nechat utopit v pochybách. Ani tvůrčích, ani byznysových. Já mám navíc obrovskou kliku na osvícené klienty, kteří mi důvěřují. Nebojí se být jiní. A jsme zase u toho. Moje tvorba nahlíží na výrobu šperků odjakživa „jinak“, jen si to teď nějak víc uvědomuji a potřebuji to dostat i do svého osobního života.
AB Už víš, jak bude vypadat kolekce Rituál dospělosti?
ZV Mám v hlavě úplně nový nápad a už teď vzorkuji šperky v novém duchu. Bude v tom Jíťa, ale ne jako hlavní motiv výstavy. Chystám pukované šperky, tak jak jsme je dělali spolu, ale úplně jinak. Zkouším je posunout dál. A dávám si záležet, úplně ji slyším: „No to fakt předělej, umíš to líp!“ A těším se na solitéry. Rituální prsteny. Každý jiný a každý má uzdravující moc. Nebaví mě navrhovat kolekce, miluji dělat šperky na zakázku. Vytvářet šperk pro konkrétního člověka. Baví mě zpracovat moment, kdy jsme se potkali. Každý šperk je vlastně taková vzpomínka na určité období a vystihuje náladu té chvíle. S nadsázkou říkám, že moje šperky spojují lidi, kteří by se jinak nepoznali. Nechci říkat, že stárnu, ale jak nabývám zkušeností a jsem bohatší, dávám věci do jiných souvislostí. V Rituálu dospělosti se prolne všechno, a přesto to bude úplně nové. Bude to kolekce šperků na zakázku.
AB Říká se mluviti stříbro, mlčeti zlato. Prozradíš na závěr něco, co běžně v rozhovorech neříkáš?
ZV Stydím se mluvit o osobních až intimních věcech, což jsem tímto rozhovorem totálně prolomil. Šest let jsem se svým klukem Jendou, miluju ho a vlastně to moc lidí neví. Díky němu jsem se hodně posunul, za což jsem mu nesmírně vděčný. Původně jsem s nikým nechtěl chodit, novému vztahu jsem se bránil a neustále jsme si s Jendou říkali jo ne jo ne až teď říkáme, že spolu nechodíme už šest let. Uvědomil jsem si, že jsem typ na dlouhodobý vztahy a že je mi dobře být s někým, koho znám dlouho. A i kdybychom se s Jendou rozešli, už navždy budeme rodina. Podobně to mám i s Marií, která je nejen moje pravá ruka ve firmě, ale jedna z nejdůležitějších žen v mém životě. Spojuje nás pouto, které je na jednu stranu silné, ale i křehké a je důležitý o něj pečovat. Zní to jako strašný klišé, ale je to tak. Největší luxus jsou vztahy s lidmi. ●
ZDENĚK VACEK
Vystudovaný zlatník a klenotník. První samostatnou kolekci šperků představil na Designbloku 2005 a přinesla mu ocenění Talent roku. Úspěšnou premiérou na této události začala úzká spolupráce s dlouholetým partnerem, designérem Danielem Poštou, se kterým v roce 2011 založil značku Zorya. Po jejím ukončení v roce 2020 obnovil vlastní značku Zdeněk Vacek. V roce 2011 a 2020 získal cenu Czech Grand Design v kategorii Nejlepší šperk, v roce 2011 obdržel dokonce ocenění Grand designér. Na kontě má mnoho instalací a výstav, za nejvýznamnější považuje „JITKA - PUK - 3D - UPM“, která proběhla v roce 2021 v rámci Designbloku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a samostatnou výstavu From Dust to Glitter v roce 2018 v drážďanském Kunstgewerbemuseum. V roce 2013 se zúčastnil na základě pozvání Asociací severoamerických šperkařů a zlatníků sběratelského veletrhu umění SOFA Chicago.
❶ NÁRAMEK BÁRA
zakázková výroba z kolekce BONES, 18k zlato
❷ PRSTEN ADAM
zakázková výroba, 18k zlato
❸ ZÁSNUBNÍ PRSTEN PETRA
zakázková výroba, diamanty tapered baguette, 18k zlato
❹ ZÁSNUBNÍ PRSTEN DOMEČEK
zakázková výroba, diamanty baguette, 18k zlato
❺ PRSTEN ENDURANCE
zakázková výroba, zelené diamanty baguette, 18k zlato
❻ DIAMANTOVÉ NÁUŠNICE PUK
zakázková výroba, modré diamantové rondely, 18k zlato
Své projekty, ať už jde o design, architekturu, veřejný prostor, nebo scénografii, pojmenovává podle oblíbených písniček nebo filmů.
Důvodem není lenost vymyslet si vlastní název, ale příval emocí, které nás zaplaví, když určitý titul uslyšíme. Francouzsko-portugalský architekt a výtvarník totiž staví ve své tvorbě na první místo vždy
člověka a jeho potřeby. O tom nás přesvědčil během přednášky na
říjnové konferenci PULSE i později během našeho povídání.
Didier F. Faustino
TEXT Tereza Finková FOTO Martin Faltejsek, David Boureau
Didier F. Faustino přijel na pozvání platformy PULSE do Prahy vůbec poprvé. V chronologicky strukturované přednášce představil svou práci, v níž už od roku 1995, kdy založil vlastní studio Bureau des mésarchitectures, zkoumá vztah mezi lidským tělem a okolním prostředím. Rozdíl ve vymezeném životním prostoru také akcentoval, když jsem se ho ptala na to, jak se v Praze cítí a jaké má s touto částí Evropy zkušenosti. „Vůbec žádné. Pohybuju se mezi Francií a Portugalskem, tedy na jihozápadním okraji kontinentu a musím říct, že ta ultimátní hranice mezi pevninou a Atlantikem, ten nekompromisní řez, který jako by říkal Stůj, dál už nemůžeš jít, je tam všude cítit. Kdežto tady, uprostřed Evropy, máte kolem sebe tolik místa, máte kam jít, vše je otevřené,“ popsal své dojmy a mně došlo, že možná právě proto stojí
v jeho projektech vždy v centru zájmu člověk nebo lidé, jejich vzájemné vztahy a vylepšování místa, v němž žijí. Didier rozvíjí mnohostranný přístup, od instalace po experiment, od vizuálního umění po vytváření multismyslových prostor a budov. Jeho projekty se vyznačují kritickými pohledy i schopností nabídnout uživatelům nové zkušenosti.
Výrazněji na sebe upozornil na Bienále architektury v Benátkách v roce 2000, kde představil objekt Tělo v tranzitu — navrženým minimálním prostorem, jakýmsi úkrytem, kritizoval přepravu nelegálních imigrantů. Dům o jednom metru čtverečním (Paříž, 2007) byl zase prototypem budovy zpochybňující představy o hodnotě pozemku a vlastnictví. V roce 2018 přišel s projektem pojmenovaným něžně Tenderoom — úvahy o seznamovacích aplikacích, →
jako je Tinder nebo Grindr, které zprostředkovávají vztahy, ho přivedly k návrhu kapsle, v níž se uživatelé aplikace mohou setkávat a mít sex.
Z portfolia jeho studia jsme vybrali čtyři signifikantní realizace, které se pohybují někde na pomezí konceptuálního umění a architektury a které Didierovu tvorbu nejlépe charakterizují. This Is Not a Love Song je explozivní architektonická instalace v zahradě pařížské vily, kterou v padesátých letech navrhl francouzský sochař a architekt André Bloc. Klientka, galeristka Natalie Seroussi, si původně přála altán. Didier Faustino ji ale přesvědčil, že nic takového nepotřebuje a navrhl objekt, který současným jazykem navazuje na sochařskou práci v krajině André Bloca. A co se týče názvu, titul songu punkové kapely Public Image Limited projektu hodně sedne. Když Didier navrhoval nový ateliér pro svého přítele, francouzského umělce Jeana-Luca Moulèna, nejdříve ho nějakou dobu pozoroval při práci, jeho pohyby a kolik prostoru při vykonávání různých úkonů potřebuje. Projekt nazvaný podle epického spaghetti westernu The Good, the Bad and the Ugly je sestavou řady identických objemů, které nabízejí prostor s mnoha funkcemi. Každý svazek odpovídá umělcovu pracovnímu rozsahu. Průsvitná, na sever orientovaná šikmá fasáda poskytuje neutrální a homogenní světlo.
Nedílnou součástí architektovy tvorby je také scénografie výstav. Pro hannoverskou galerii Kestner Gesellschaft navrhl expozici pro přehlídku tvorby portugalské malířky Pauly Rego. „Cílem scénografie je zdůraznit současnost tvorby Pauly Rego a zároveň připomenout násilí světa, který popisuje. Stěny pro zavěšení jejích obrazů byly navrženy s vyčnívajícími částmi, což jim dodává groteskní vzhled připomínající groteskní postavy na jejích obrazech. Zahalení do termostahovací bílé fólie dává pocit napětí i smyslnosti,“ vysvětluje Didier projekt The Golden Age of Grotesque, což je zároveň název alba Marilyna Mansona. Pamatujete si na snímek Panic Room s Jodie Foster a Kristen Stewart? Podobné rozměry jako betonový úkryt v domě hlavních hrdinek má také pařížský butik značky Enfants Riches Déprimés. Prostor byl tvarován jako jeviště z kovu a kamene. „Připadá mi to jako směs bankovního trezoru, brutalistické mučírny a Mechanického pomeranče. Chci, aby se tu lidé cítili co nejpříjemněji,“ okomentoval prostor trochu rozporuplně majitel Henry Levy. ●
Připadá mi to jako směs bankovního trezoru, brutalistické mučírny a Mechanického pomeranče. Chci, aby se tu lidé cítili co nejpříjemněji.
❶ THIS IS NOT A LOVE SONG (2015) Architektonická instalace na zahradě pařížské vily, kterou v padesátých letech postavil André Bloc.
❷❸ THE GOOD, THE BAD AND THE UGLY (2022) Umělecký ateliér pro Jeana-Luca Moulèna ve francouzském Perche.
❹ THE GOLDEN AGE OF GROTESQUE (2022) Návrh expozice portugalské malířky Pauly Rego v hannoverské galerii Kestner Gesellschaft.
❺❻ PANIC ROOM (2019) Interiér pařížského butiku Enfants Riches Déprimés. Kovová židle Love me Tender (2010) je také Didierovým návrhem.
13 žen současného šperku.
Nechávají se inspirovat a vést samotným kovem, zkoumají vztah šperku a nositele, do stříbra i zlata otiskují kusy sebe a svých představ, osobností
TEXT Eliška Vrbová FOTO archiv šperkařek
Anna Baum
„Design pro mě neznamená jenom krásný šperk, ale i precizní zpracování,“ říká Anna Baum, která šperky vytváří se svým otcem Luborem. „Je nejen mým otcem, ale i dobrým přítelem. Proto ho často oslovuji také jeho jménem — jako důkaz našeho přátelství.“ O řemeslo se oba zajímali odmalička, i když trochu jiným způsobem. Anna svůj první šperk vyrobila už ve 14 letech, dobře znala pilku, leštičku nebo brusku. Lubor od dětství po všem čmáral, maloval a přetvářel vše kolem sebe k obrazu svému. Dnes Anna vede značku a kromě šperků vytváří i zlaté ozdoby na zuby — takzvané grillz. Lubor se vedle šperků věnuje také výrobě nožů.
a nápadů. Zároveň je
Anežka Juhová
Její brož má nyní ve své šperkovnici český prezidentský pár a spolu s náramkem z kolekce Taro také bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Anežka Juhová absolvovala studium v ateliéru K.O.V. u Evy Eisler na UMPRUM, kam přešla z produktového designu na ČVUT. Používá metodu odlévání do ztraceného vosku, v níž se zdokonalila při práci ve studiu Janji Prokić, kde si uvědomila, že by se šperku chtěla skutečně věnovat. Baví ji organické tvary, pracuje i s barevnými kameny a nedávno vytvořila šperky k módní kolekci návrhářky Natalis Repkovské. Za kolekci Taro byla nominovaná na ocenění Czech Grand Design.
Adéla Fejtková
Pro její křehké a jemné šperky je typická geometrie a minimalismus s rafinovanými detaily. Například náušnice Win-Win Waterfall jsou výsledkem spontánního tvůrčího procesu, který Adéla Fejtková staví na principu skládání 3D objektů z plochy, celá kolekce je pak oslavou tvůrčí hravosti a svobody. Absolventka ateliéru K.O.V. vytváří také sběratelské autorské kusy na pomezí šperku a volného objektu. Spolupracuje s českými módními značkami, angažuje se i v sociálním projektu Metráž. Se Silvií Luběnovou založila projekt Live Longer — opravnu porcelánu a skla, která je volným pokračováním její diplomové práce.
fascinuje tradice řemesla,
Antonie Lecher
„Ráda se na věci dívám zblízka a všímám si momentů, které mnoho lidí opomíjí. Ovlivňuje to nejen tvarosloví mé práce, ale také můj smysl pro detail. Práce šperkařky je pro mě víc než jen řemeslo — je to cesta osobního poznání,“ přiznává Antonie Lecher, která se šperku věnuje od roku 2013. Příští rok na jaře představí ucelenou kolekci Radiozoa inspirovanou mikroorganismy, které žijí již tisíce let v oceánech. „Ještě předtím jsem na konec listopadu připravila šperky tvořené 1300 let starou japonskou technikou. Budou o ženskosti, lehkosti a meditaci, kterou pravidelně praktikuji a pomáhá mému duševnímu zdraví.“
Tereza Otáhalíková
Rozhodla se oživit bohatou tradici jablonecké bižuterie a vdechnout jí nový moderní život. Tereza Otáhalíková vystudovala oděvní design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a poté pracovala pro českou značku Preciosa, kde se setkala s historií a významem českého skla a křišťálu. Po letech práce v oboru si nicméně uvědomila, že jablonecká bižuterie, ačkoli má obrovský potenciál, upadá do stereotypů a masové produkce. Rozhodla se proto tento trend zvrátit a spojit tradiční řemeslo s moderním designem. S kolekcí Fragilità Nuova přinesla nový pohled na klasickou brož a získala ocenění v soutěži Ploom Design Competition.
hlubiny oceánů i textury
ManaBerec
Smysl a funkce designu šperků Mariany Berec se naplno projeví až ve vztahu s nositelem, což dokazují například atypické náušnice z kolekce Bezier. Mají podobu jemných křivek, které sa ladně vinou okolo ucha a vytvářejí dojem piercingu. Náušnice, nebo také záušnice, působí odvážným dojmem, ale díky jejich samonosné konstrukci není potřeba mít v uchu další dírky. Pod značkou ManaBerec je designérka vytváří jak pouze čisté stříbrné či pozlacené, tak i ozdobené říční či barokní perlou. V její tvorbě nechybí ani prsteny, klasické náušnice či earcuffy, kde se prolínají čisté tradiční formy s organickými prvky
Kay Konečná
Pochází ze Slovenska, vystudovala K.O.V. u Evy Eisler a na magisterské studium se přesunula do Londýna na prestižní Central Saint Martins. V britské metropoli už designérka Kay Konečná zůstala a od té doby vytváří luxusní propracované šperky ze zlata, diamantů a drahých kamenů. V nejnovější kolekci Spellbound každý kus oslavuje individualitu. Kolekce obsahuje přívěsky z 18karátového zlata a diamantů, přičemž písmena, čísla nebo symbol doplňují unikátní verše přímo od Kay. „Verše jsou jako tiché rozhovory se sebou samým. Nabízejí zamyšlení, povzbuzení a připomínky cesty, na které jste,“ vysvětluje Kay.
v přírodě. Některé z nich šly
Magdalena Šťastníková
Hlavním tématem její práce je vztah mezi šperkem a tělem. Tvorba Magdaleny Šťastníkové se vyznačuje abstraktními, organickými až fluidními formami, přičemž šperky často přesahují hranice lidského těla a zasahují do okolního prostoru. Často spolupracuje s českými módními návrháři, její tvorba doplnila oděvy značky Jarda Praha nebo návrháře Tomáše Němce. Nejnovější kolekce Tender Tendrils oslavuje pouta, která nás drží pohromadě, a je inspirovaná přírodním světem úponků, tedy jemných spirálovitých rostlinných struktur vyhledávajících oporu, kolem níž se ovíjejí a zajišťují si tak stabilitu a růst.
Gabriela Lhotáková
Vystudovala ateliér skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, nakonec se ale rozhodla jít cestou práce s kovem a nyní čtvrtým rokem tvoří šperky často ozdobené perlami. „Při výrobě se nedržím tradičních postupů šperkařského řemesla, snažím se jít za hranice možností a řídit se vlastní intuicí. Šperky tvaruji převážně ručně za pomoci ohně a nářadí bez použití forem. Každý šperk, který vytvořím ve své dílně, je originál a projde pouze mýma rukama — od začátku až po finální podobu,“ popisuje designérka. V kolekci Safe Garden se inspiruje svou vlastní představou safe space, což je tajemná zahrada plná surrealistických tvarů.
cestu ke šperku přímočaře,
Pauline Hagan
Umělkyně s britsko-francouzskými kořeny žije v Praze, kde kromě šperků tvoří také keramiku. V obou těchto oborech je Pauline Hagan samouk, původně byl její profesí marketing. U šperků používá především stříbro a vytváří z něj výrazné naprosto unikátní kusy, kdy žádný z nich nevznikne dvakrát. V nejnovější kolekci představuje malé „sošky“, které mají nositeli dodat sílu a stát se osobními štíty. „Jsou záměrně předimenzované a slouží jako naši každodenní společníci a symboly síly a sebevědomí,“ vysvětluje designérka, která nechává výsledek na samotném procesu tvorby a návrhy si dopředu skicuje jen minimálně.
Studio Muun
Ještě před stříbrem a kameny pracovala Karolína Šandová s polymerovou hmotou a tvořila hlavně unikátní barevné náušnice. Přesunula se k práci s kovem, ke šperku se ale stále snaží přistupovat s nadhledem, humorem a lehkostí. Záměrně staví do kontrastu výraznou rukodělnou a organickou estetiku s dokonalým vzhledem broušených kamenů. Šperky z debutové kolekce Daily Reminder mají za cíl nám připomínat skutečnosti, na které máme tendenci zapomínat. Kolekcí Personal Fan Club chce Karolína pobídnout, abychom sami sebe viděli v tom nejlepším světle. Bez neustálých pochyb — tak, jak nás často vidí naši nejmilejší.
jiné od designu skla nebo oděvu.
Mura Jewelry
„Vždy čerpám z nedokonalostí, fascinují mě svou neopakovatelností a jinakostí,“ říká Veronika Muráriková, která po studiu na pražské UMPRUM zamířila na univerzitu Konstfack ve Stockholmu. Její šperky z recyklovaného stříbra často vznikají otiskem reálných struktur mušlí a kamenů do vosku, precizním ručním modelováním a následným odléváním do kovu. „Momentálně pracuji na kolekci, která kombinuje existující stříbrné kousky s drahými kameny a nepravidelnými černými sladkovodnými keshi perlami. Inklinuji k výraznějším a robustnějším kusům, protože věřím, že hmotnost a fyzický pocit šperku vytváří hlubší spojení s nositelem.“
Barbora Lexová
Coby čtvrtá generace navazuje na uměleckou tradici v rodině. Barboru Lexovou ovlivňuje její hypersenzitivita i fenomén ASMR a zároveň ji fascinují ostnatí polofiktivní tvorové. Už od dětství sbírá podivné předměty, coby vědecká archeoložka ve své práci objevuje a zkoumá způsoby, jak mohou tito tvorové koexistovat s lidským tělem. Série Recreatures odhaluje tyto polofiktivní druhy inspirované hlubokým oceánem, kde se stále ukrývají tisíce neobjevených forem života. Voda je jejich přirozeným prostředím, a vzhledem k tomu, že lidské tělo je jí tvořeno z 60 %, stává se ideálním hostitelem pro symbiotické soužití.
Every year is getting shorter,
TEXT Eva Hlinovská, Roger Waters FOTO Jakub Straka
[Re]Master — chronograf z roku 1943. Letos uvedl v limitované edici 250 kusů
AUDEMARS PIGUET, [RE]MASTER 02, SELFWINDING. V roce 2020 Audemars Piguet představil první model z kolekce
hodinek s asymetrickým pouzdrem ze slitiny zlata sand gold, původně z roku 1960, a číselníkem v odstínu „Bleu Nuit, Nuage 50“. Tuto barvu nesl první číselník Royal Oak z roku 1972.
never seen to find the time
PATEK PHILIPPE, 5738/1R GOLDEN ELLIPSE SELFWINDING. Oblekové hodinky, představené v 70. letech minulého století, jsou v roce 2024 poprvé k mání s kovovým náramkem z růžového zlata. Je ručně složený z 363 částí. Růžové zlato náramku a tenkého pouzdra podtrhuje ebenově černý číselník.
Plans that either come to naught, or half a page of scribbled lines
Hanging on in quiet desperation is the English way
H. MOSER & CIE. X STUDIO UNDERD0G, 03
SERIES PASSI0N FRUIT. Ze spolupráce jedné z nejlepších nezávislých švýcarských manufaktur a britského mikrobrandu založeného během covidu vznikla dvojice hodinek, jež spojují barvy inspirované maracujou. Hodinky od Studia Underd0g jsou limitované 100 kusy a koupit je lze pouze s věčným kalendářem se stejně barevným číselníkem od H. Moser & Cie.
The time is gone, the song is over,
ROLEX, OYSTER PERPETUAL COSMOGRAPH DAYTONA. Chronograf, který loni oslavil 60. výročí od uvedení na trh, je nyní k mání s pouzdrem a náramkem z bílého zlata a číselníkem ze dvou druhů perleti získávané z nejstarší části skořápky ústřic. Lunetu zdobí diamanty místo obvyklé tachymetrické stupnice, jež tento model proslavila.
thought I'd something more to say
TUDOR, BLACK BAY 58
Jedna z nejslavnějších kolekcí značky
letos představila ocelové hodinky s pouzdrem o velikosti 39 mm, otočnou lunetou v odstínech
pomocí lunety
nastavit čas v druhé časové zóně, který ukazuje GMT ručka. Autorem textu k písni Time od skupiny Pink Floyd je Roger Waters.
Women who rule the world
Šperkařské či módní domy zakládali muži, ať už to byl Louis-François Cartier,
Charles Lewis Tiffany nebo později Christian Dior. Nicméně o ženách je ve šperkařství, →
Francesca Amfitheatrof
umělecká ředitelka šperků a hodinek LOUIS VUITTON
Pokud chcete následovat magickou cestu Francesky Amfitheatrof, doporučujeme loňskou publikaci od Rizzoli „Louis Vuitton Francesca Amfitheatrof Fantastical Jewels“, která ukazuje nejen designérčiny klenoty, ale také skici a inspiraci na mnoha stranách plných barevných koláží. „Jsem světové dítě: narodila jsem se v Japonsku, vyrostla v Asii, Americe, Rusku i Evropě,“ píše o sobě šperkařka, která nastoupila do jedné z nejhodnotnějších značek světa v roce 2018, a to díky tehdejšímu CEO Michaelu Burkemu a rodině Arnaultů (Bernardu Arnaultovi patří koncern LVMH). Jak v běžných kolekcích, tak v řadách vysokého šperkařství si Francesca pohrává se symboly domu — písmeny L a V nebo kvítkem Monogram. Její šperky působí velmi lehce a současně. Kromě práce pro Louis Vuitton též od loňska kreativně vede italskou značku Attilio Codognato, známou pro dekadentní šperky s barokní estetikou. Hlubokou stopu zanechala také v Tiffany & Co., kde mezi lety 2014 — 2017 představila superúspěšné kolekce Tiffany T a HardWear. Její záběr je však mnohem širší — pracovala jako ředitelka Museo Gucci, uspořádala monackou výstavu Damiena Hirsta nebo bratrů Chapmanových v Asii. Její aktuální kolekce vysokého šperkařství pro LV Awakened Hands, Awakened Minds je vlasteneckou oslavou Francie 19. století a čítá na 220 unikátních kousků.
de Castellane
kreativní ředitelka šperků CHRISTIAN DIOR
Málokdo je tak těsně spjat s jednou značkou jako Victoire de Castellane s domem Christian Dior. Nastoupila do něj roku 1998 (před tím navrhovala 14 let šperky pro Chanel), a to na žádost Bernarda Arnaulta, jemuž v portfoliu módního brandu klenoty citelně chyběly. Victoire de Castellane se za více než čtvrt století nesmazatelně zapsala do dějin šperkařství, a to svým
novým přístupem. Slavný je její jednoduchý prstýnek Oui z roku 2005, svou kreativitu ale naplno rozvíjí v pravidelných kolekcích vysokého šperkařství: pracuje v nich s lakem, opulenci květinových motivů a roztomilých berušek podtrhuje polodrahokamy, jako je opál, jindy vsadí na dekadenci lebek s královskými korunami či architekturu. V posledních letech pracuje s odkazy na historii značky a jejího zakladatele Christiana Diora. „Pracuji s identitou Dior, což je příroda, zahrady a samozřejmě móda,“ řekla před rokem. Její nejnovější kolekcí haute joaillerie je Diorama s přírodními motivy a Diorigami, pohrávající si s japonským uměním skládání papíru.
stále častěji.
Vybrali jsme pro vás šest kreativních dam, →
Jacqueline Karachi-Langane
kreativní ředitelka vysokého šperkařství CARTIER
Francouzka Jacqueline Karachi absolvovala pařížskou školu uměleckých řemesel École Boulle, pojmenovanou po Andrém-Charlesovi Boullemu, truhláři Ludvíka XIV. Do Cartieru nastoupila hned po studiích v roce 1982 a své působiště od té doby nezměnila: kreativní ředitelkou vysokého šperkařství, což zahrnuje i navrhování šperkových hodinek a speciálních objektů, je od roku 2006. „V té době, kdy mnoho žen na podobných pozicích nebylo, chtělo vedení značky ženský pohled na věc,“ řekla loni pro Financial Times.
Jacqueline Karachi — už s ohledem na tradici značky, v níž působí — nezačínala s nepopsaným listem papíru jako Victoire de Castellane. Naopak musela bohatý designový jazyk značky pochopit a naučit se mluvit podobně jako Cartier, který například jako první začal používat ve šperkařství platinu. Ve své práci navazuje na ikony Cartier, jako je panter, zebra či krokodýl, nebo na barevné kombinace kamenů Tutti Frutti.
Jacqueline je už druhou ženou na obdobné pozici ve značce založené v roce 1847. Její předchůdkyní v letech 1933 — 1970 byla legendární Jeanne Toussaint. „Předáváme si své umění z generace na generaci, to je moje kreativní mise,“ řekla Jacqueline, jež v současné době vede tým 14 uměleckých mistrů a designérů. Její aktuální kolekce haute joaillerie Nature Sauvage je inspirována přírodou a nechybí v ní samozřejmě motiv Cartier par excellence — panter.
Claire Choisne
kreativní ředitelka BOUCHERON
Málokteré kolekce vysokého šperkařství jsou módními odborníky očekávány s takovým napětím, jako ty od Claire Choisne, kreativní ředitelky nejstaršího šperkového domu z pařížského Place Vendôme, Boucheronu. Claire Choisne je oceňována pro inovativní přístup k vytváření šperků. Využívá často nové technologie a materiály, jako je například hliník. Každý rok představuje dvě kolekce vysokého šperkařství: Histoire de Style vychází z archivů značky založené v roce 1858, Carte Blanche je naprosto svobodným vyjádřením designérky. Zejména druhá z linií je vždy událostí číslo jedna na pařížském týdnu vysoké krejčoviny.
Letošní září a nová Carte Blanche Or Bleu (Modré zlato) nebyly výjimkou. Zatímco loni Claire Choisne kreativně ovlivnilo designové hnutí Memphis z 80. let, pohrávající si s estetikou kýče, letos padla volba na vodu. „Je skvělé mít svobodu, ale každý rok musím přemýšlet nad tím, co chci říci a jak svou myšlenku vyjádřit,“ řekla v září novinářům šperkařka, která působí v Boucheronu od roku 2011. „V poslední kolekci jsem chtěla zhmotnit vitalitu a vzácnost vody.“ Kvůli Or Bleu, plné diamantů, křišťálů a také s jedním akvamarínovým náhrdelníkem, zamířila na Island, aby zkoumala vodu ve všech jejích formách včetně ledovců.
Claire Choisne absolvovala v roce 1997 nejstarší pařížskou šperkařskou školu Haute École de Joaillerie a každý rok pracuje zhruba na pěti kolekcích současně, protože je zodpovědná i za další modelové řady, jako je například bestseller značky Quatre. Právě Claire vtiskla Boucheronu, ve světě ne příliš známému francouzskému šperkařství, jež léta zůstávalo opomíjeno zejména na americkém trhu, nový život. V současné době patří značka k jedné z nejvýdělečnějších ve skupině Kering miliardáře Françoise-Henriho Pinaulta.
Carolina Bucci
designérka a zakladatelka šperkařské značky BUCCI
Není příliš obvyklé, aby designéři šperků spolupracovali s hodinářskými značkami. I šperkové hodinky většinou tvoří in-house hodinářské týmy, samozřejmě pokud se nejedná o šperkové hodinky značek jako Bvlgari nebo Cartier. Výjimku potvrzující pravidlo představuje florentská rodačka Carolina Bucci. V roce 2017 značka Audemars Piguet oslavovala 40 let od uvedení dámských hodinek Royal Oak a rozhodla se modely pro ženy ozvláštnit.
Carolina Bucci, jejíž pradědeček si mimochodem ve Florencii otevřel opravnu hodinek, na pouzdro, lunetu a náramek tehdejší novinky použila starobylou florentskou techniku známou ze šperkařství: zlatý povrch je pomocí úderů malého kladívka upraven tak, že připomíná zamrzlý sněhový poprašek. Audemars Piguet tuto techniku nazval „frosted gold“ (zmrzlé zlato) a v kolekcích ji používá pravidelně.
V té době už měla Carolina Bucci (od roku 2007) butik s vlastními šperky a její klenoty získaly na popularitě díky celebritám jako Victoria Beckham a seriálu Sex ve městě. Carolina, která žije s rodinou v Londýně, letos navrhla hravou kolekci Downtown. Pestrobarevné náhrdelníky či náramky jsou složené z navlečených korálků z polodrahokamů, zářivého smaltu nebo zlata, jež je ozdobeno právě známou florentskou technikou.
Lucia Silvestri
kreativní ředitelka BULGARI
náct let, a tak se styděla, že ani nemohla promluvit. Její otec, pravá ruka Paola Bulgariho, pravnuka zakladatele římského šperkařského domu, ji přivedl do kanceláře svého šéfa. Stál za stolem plným drahokamů. „Vezmi je do ruky a poskládej je tak, jak se ti to líbí,“ řekl Paolo Bulgari. Mladičká Lucia uspěla, možná i díky tomu, že šperky značky znala — její maminka ráda nosila barevnou brož Bulgari ve tvaru motýlka.
Za mnoho let, v roce 2013, se Lucia Silvestri stala kreativní ředitelkou značky, jejíž opulentní kreace milovaly hvězdy jako Elizabeth Taylor nebo Gina Lollobrigida. „Ráda si hraji s kameny, jejich velikostí a barvou. Nejde jen o jejich čistotu, ale myslím si, že kameny by měly mít i duši,“ řekla nedávno designérka. Působí i jako hlavní gemoložka značky. „Gemologie je velmi mužský svět, jsem jednou z mála žen, které kameny nakupují. Zejména jednání o cenách bývají náročná, ale umím spojit mužský přístup s ženskou kreativitou,“ popisuje. „Ženám bych chtěla říct: Nebojte se. Muži jen předstírají, že rozumí úplně všemu.“ Poslední kolekce vysokého šperkařství Aeterna je poctou městu Řím a oslavuje 140 let od založení Bulgari. Nechybí v ní náhrdelník Aeterna Serpenti, pro nějž tým pod vedením Lucie Silvestri vybral surové diamanty v hodnotě 200 karátů, aby je opracoval do váhy 140 karátů. Každý karát tak symbolizuje jeden rok z dlouhé historie domu.
které svou prací posouvají šperk o míle daleko.
TI NEJLEPŠÍ JSOU U NÁS.
Nejde jen o samotný prodej. S více než 30 lety zkušeností a více než 15 000 úspěšnými prodeji rozumíme realitnímu trhu jak nikdo jiný. Náš profesionální tým specialistů s rozsáhlou databází aktivních klientů vám poskytne individualizovaný full service pro úspěšný prodej vaší nemovitosti, který bude mít jediný cíl – MAXIMALIZOVAT VÁŠ PROFIT.
Funkis is not dead
TEXT / FOTO Adam Štěch
Skandinávská „vila Tugendhat“ odkrývá příběh osvíceného klienta a jeho stejně progresivního architekta, pionýra norského modernismu Arneho Korsma.
I přesto, že severské země nejsou tak výrazně spojovány s funkcionalistickými tendencemi, ale spíše s organickou architekturou Alvara Aalta, vstoupil tamní funkcionalismus mezi odbornou veřejností ve známost jako funkis. K jeho nejvýraznějším představitelům patřil i norský architekt Arne Korsmo (letos jsme o něm již psali v souvislosti s konverzí sila na muzeum umění v Kristiansandu). Na vrcholu své kariéry v polovině třicátých let realizoval Korsmo v Oslu soubor luxusních modernistických vil, v nichž vyjádřil specifickou verzi norského funkisu a mezi nimiž vyčnívá vila Stenersen, kterou v roce 1939 dokončil pro úspěšného finančníka, sběratele umění, spisovatele a mecenáše Rolfa E. Stenersena.
Díky důvěře a otevřenosti svého klienta, který byl mimo jiné velkým přítelem nejslavnějšího norského malíře Edvarda Muncha, měl Korsmo možnost navrhnout v Norsku do té doby bezprecedentní dům. Betonová konstrukce, značné množství skleněných tvárnic (luxferů) a rozmanité použití barev a organických forem posouvá vědecky koncipovaný funkcionalismus dvacátých let k lyrické formě modernismu konce meziválečné éry, která v severských zemích získala svou specifickou podobu. Arne Korsmo se narodil v roce 1900 v Oslu. V roce 1926 úspěšně absolvoval Norský institut architektury a ještě před založením své vlastní kanceláře o dva roky později pracoval pro přední norské architekty Arnsteina Rynninga Arneberga, Magnuse Poulssena a Finna Bryna nebo Johana Ellefsena. Od roku 1928 se zaměřil na projektování soukromých vil, většinou ve spolupráci s kolegou Sverrem Aaslandem. Ze všech 50 návrhů, z nichž některé nebyly realizovány, zůstává jeho mistrovským dílem právě vila Stenersen. Později byl Korsmo aktivní jako profesor na Norském institutu technologie i Norské národní akademii řemesla a umění, navrhl norský pavilon na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1937 nebo norskou expozici na Triennale X v Miláně v roce 1954. V padesátých letech byl také hlavním představitelem norské architektonické skupiny PAGON (Progressive Architects Group Oslo, Norway), do níž patřili také představitelé mladší nastupující generace, jako byli Sverre Fehn nebo Geir Grung.
Nejpůsobivějším prostorem vily Stenersen, která je dnes otevřena veřejnosti díky Národnímu muzeu umění v Oslu, je přízemní hudební salón, který Korsmo prosvítil →
Díky důvěře a otevřenosti svého klienta, který byl mimo jiné velkým přítelem nejslavnějšího norského malíře Edvarda Muncha, měl Korsmo možnost navrhnout v Norsku do té doby bezprecedentní dům.
Kromě architektury musel Korsmo při svém návrhu myslet také na Stenersenovu objemnou sbírku norských i zahraničních umělců, kterou měl za úkol vystavit napříč celým domem.
❶ Vstup do vily
Stenersen tvoří válec ze skleněných tvárnic. Tímto materiálem Korsmo na vile nešetřil.
❷ Fasáda domu je tvořena velkými prosklenými plochami. Tabulové sklo oken se střídá s průsvitnými, ale neprůhlednými plochami z luxferů.
❸ Architektura byla od začátku přizpůsobena vystavování uměleckých děl. Přízemní prostory včetně chodby se zakřivenou skleněnou stěnou fungovaly jako umělecká galerie.
❹ V prvním patře se nachází pracovna Rolfa Stenersena s původním nábytkem.
❺ Hudební salón pojal Korsmo jako radostný prostor vymalovaný sytou žlutou barvou.
❻ Podhled korunující schodišťovou šachtu
nechal architekt provrtat 625 kulatými otvory vyplněnými skleněnými čočkami v různých tónech modrých odstínů.
❼ Schodiště koncipoval autor jako živoucí uměleckou galerii. Původně visely na stěnách obrazy a na soklech byly umístěny sochy. Zvláštní modravé nasvícení je zapříčiněno modrými kulatými čočkami, které tvoří světlík nad schodištěm.
❽ Původní vybavení ložnice se zachovalo v intaktním stavu. Korsmo pro interiér navrhl i řadu kusů nábytku včetně těchto postelí.
❾ Prostor hlavního obývacího pokoje je dnes téměř prázdný. Původně byl vybaven nábytkem a ozdoben některými mistrovskými uměleckými díly, například od slavného norského malíře Edvarda Muncha.
velkoformátovou skleněnou stěnou, jež přivádí sluneční paprsky na protější sytě žlutou zvlněnou zeď. Betonový sloup pojednal svými vlastními ilustracemi zvířat a lidí, které vypovídají i o jeho malířském talentu. Není náhoda, že v řadě svých realizací vytvořil vlastní fresky. Zábavní salón s křídlem a centrálně stojícím krbem doplňuje žlutý podsvícený bar a trubkový nábytek. Kromě architektury musel Korsmo při svém návrhu myslet také na Stenersenovu objemnou sbírku norských i zahraničních umělců, kterou měl za úkol vystavit napříč celým domem. Centrální schodiště tak kdysi oplývalo sochařskou i malířskou výzdobou. Mohutný podhled korunující schodišťovou šachtu nechal architekt provrtat 625 kulatými otvory vyplněnými skleněnými čočkami v různých tónech modrých a fialových odstínů, vytvářejících na schodišti unikátní světelné prostředí ne nepodobné současným světelným instalacím Jamese Turrella nebo Olafura Eliassona. Ve druhém podlaží najdete mimo jiné Stenersenovu pracovnu vybavenou autentickým nábytkem i vestavnými prvky, které nechybí ani v zelenými kachličkami obložené koupelně o patro výše.
Dům, který byl zařazen na seznam památkových objektů, daroval Rolf Stenersen po své smrti v roce 1974 norskému státu s přáním, aby byl využíván jako reprezentativní vila nebo jako rezidence premiéra. Nakonec v ní bydlel pouze jeden norský premiér Odvar Norli. Všichni ostatní usoudili, že je dům nepraktický a na bydlení příliš radikální. Na jaře 2014 převzalo jeho správu Národní muzeum umění a v posledních třech letech probíhaly restaurační práce. I přesto, že je vila aktuálně občasně otevřena veřejnosti, její rekonstrukce ještě není zdaleka hotova. ●
Klasická japonská stavební typologie se stala výchozím bodem úpravy lisabonského muzea umění
Gulbenkian, kterou citlivě provedlo studio japonského architekta Kenga Kumy.
Architektonická „sbírka“ nadace Gulbenkian, kterou v Lisabonu založil původem arménský podnikatel a filantrop Calouste Gulbenkian v padesátých letech, je bohatší o další skvost. Ty první vznikaly v šedesátých letech, kdy bylo otevřeno ředitelství nadace podle návrhu Ruye d’Athouguia, Alberta Pessoi a Pedra Cida, kteří projektovali také přilehlé brutalistické muzeum Gulbenkian. V osmdesátých letech byl pak areál v rozlehlé zahradě obohacen o další galerii s názvem Centro de Arte Moderna Gulbenkian (CAM) podle návrhu britského architekta Leslieho Martina. Právě ta teď dostala citlivý remake.
V japonské architektuře má své výhradní postavení tzv. engawa, zastřešená venkovní chodba, meziprostor, který odděluje a spojuje zároveň. V tomto případě vytváří nová Kumova intervence dialog mezi stávající brutalistickou budovou a přilehlými prostory zahrady. „Místo toho, abychom výrazným způsobem sáhli do původního objektu, rozšířili jsme ho o novou přístavbu, která zcela jinými konstrukčními i výtvarnými prostředky rozšiřuje muzeum a vytváří originální propojení se zahradou,“ popisuje svou koncepci Kengo Kuma. Nové
křídlo Centro de Arte Moderna Gulbenkian (CAM) ztvárnil jako lineární, organicky prohnutý baldachýn zastřešující venkovní prostor, výstavní expozice i vstupy do zahrady. Spočívá na ocelových pilířích ve tvaru písmene V a jako by levituje nad zahradou. Jeho materiálové pojetí zase odkazuje k vzájemné historii Portugalska a Japonska. Zatímco podhled je obložen dřevem, střechu kryjí keramické dlaždice. „Oba materiály jsou velmi portugalské, ale zároveň veskrze japonské,“ popisuje autor.
Původní objekt galerie prošel výraznějšími změnami především v interiérech. Některé slepé zdi byly otevřeny rozměrnými skleněnými plochami, aby se expozice více propojila se zahradou. Dvoupatrové vstupní lobby architekt prosvětlil a umístil do něj restauraci. Do galerie Nave v přízemí staré budovy, která má originálně pojatý zkosený strop, integroval úzké pásy oken. Scelujícím prvkem interiéru se stal bílý perforovaný plech, který Kuma použil jak na obklady stěn, tak na zábradlí nových schodišť nebo mobiliář. Interiéry, stejně tak jako celá budova a její vztahy s okolím, tak rázně vykročily z lehce zestárlých osmdesátých let do současnosti. ●
❶ Nový prostor galerie Centro de Arte Moderna Gulbenkian funguje jako spojení mezi původní budovou, zahradou a vstupem do areálu. Japonský architekt Kengo Kuma ho pojal jako kontinuální prostor inspirovaný tradiční japonskou zastřešenou chodbou engawa.
❷ Původní budova muzea, kterou v roce 1983 navrhl britský architekt Leslie Martin, nedoznala tolik zásadních změn v exteriéru. Kuma ji pouze otevřel vícero prosklenými plochami, aby prosvětlil její interiér.
❸ Studio Kenga Kumy spolupracovalo s krajinářským architektem Vladimirem Djurovicem na koncepci zahrady.
❹ Organicky prohnutý baldachýn vstupního prostoru je obložen dřevěnými palubkami, které připomínají trup lodi.
❺ Galerie Nave je umístěna v původní budově muzea. Kuma prostor perforoval úzkými horizontálními pásy oken a celou galerii tak výrazně prosvětlil.
❻ Původní koncepce architekta Leslieho Martina byla založena na kaskádovitém tvaru stropu. Kuma vytvořil pro stávající budovu nové obložení z tahokovu a na míru navržený mobiliář.
Čeští mistři a světové sklo se propojili v jedinečné umělecké
instalaci v prostorách
Letiště Václava Havla Praha.
České umění, které obletělo svět. Prostory pražského letiště nově zdobí unikátní skleněné a dřevěné skulptury z dílen předních českých sochařů Vlastimila Beránka, Pavla Baxy, Jaroslava Proška a Ely Smrček.
Jednotlivé artefakty pocházejí z nejrozsáhlejší sbírky skla na světě, kterou spravuje společnost Crystal Caviar. Mistrovská kolekce představuje několik plastik z taveného skla a monumentální dřevěné sochy vytvořené z šest a půl tisíce let starého subfosilního dubu. Cestující a návštěvníci si prohlížením exponátů mohou zkrátit dlouhou chvíli během čekání na letadlo, a to ve veřejné části Terminálu 3 a v saloncích.
Rostoucí trend vzniku galerií a uměleckých expozic na letištích přináší spoustu benefitů. Jedním z nich je i jemná síla umění, která svým klidem a stabilitou zpříjemní zážitek z cestování. Marek Hornych, ředitel zákaznické zkušenosti Letiště Praha, k instalaci uvedl: „Oživení našich prostor tímto způsobem dává smysl. Jako mezinárodní letiště jsme navíc českou branou do světa. Celý projekt tedy nese jistou symboliku v tom, že české umění a šikovnost jsou světové, stejně tak jako mezinárodní letiště. Jsem nadšený, že můžeme ozvláštnit naše prostory díky umění, které reprezentuje dlouholetou tradici českého sklářského řemesla. Díky spolupráci s Crystal Caviar tak cestujícím zprostředkováváme nevšední zážitek ještě předtím, než se od nás rozletí do světa.“ ●
FOTO Letiště Praha a Crystal Caviar
Historické řemeslné
prvky i výhled na Národní divadlo se promítly do nového interiéru bytu na Janáčkově nábřeží, který navrhli architekti z ateliéru DDAANN.
Činžovní dům z 19. století je jedním z článků majestátní historizující „hradby“, jež tvoří linii Janáčkova nábřeží. Před několika lety prošel celý nákladnou rekonstrukcí, jeho vstupní schodiště obléklo červený koberec, získal svého vlastního recepčního a všechny byty se přizpůsobily náladě 21. století. Jeden z nich si nedávno koupil klient, který na doporučení makléřky z realitní kanceláře Svoboda & Williams oslovil architekty Daniela Rohana a Daniela Baudise z ateliéru DDAANN, aby interiér upravili dle jeho specifických potřeb — na příjemné místo pro občasné přebývání v Praze. Prostorný byt je rozdělen velkou halou na dvě části. Kuchyň a obývací pokoj jsou velkými okny orientovány na východ, tedy směrem na vltavské nábřeží, kde mezi korunami vzrostlých stromů prosvítá „zlatá kaplička“, pracovna a ložnice „koukají“ do klidného dvora a západní slunce do nich svítí až do večera. „Na rozdíl od navrhování domů si říkáme, že dělat interiér má výhodu v tom, že je to rychlé, respektive rychlejší. Většinou je to komplexní práce, mění se i půdorysy, ale tato zakázka, protože klient si koupil v podstatě hotový byt, stála jen na vestavěném nábytku, minimálních dispozičních změnách, osvětlení a mobiliáři,“ vysvětluje Daniel Rohan a jeho kolega Baudis dodává: „Interiéry se dělají dobře, když je na ně rozpočet. Vlastně se na nás neobracejí klienti, kteří do projektu nechtějí investovat, to by nedávalo smysl.“
Přesto ani v tomto případě, ačkoli měli volnou ruku, nechtěli extrémně utrácet a hledali jednoduchý způsob, jak dát běžným korpusům detail, který celý prostor změní. „Inspirací nám byl kontext 150 let starého domu i bytu. Odpíchli jsme se od původního kazetového obložení stěn, z kazet jsme si vytáhli fazetu a promítli jsme ji do běžných desek, které se zužují do prostoru, dělá je to tenčí, subtilnější. Tento prvek se objevuje všude na nábytku. Do připravených „rámů“ jsme pak vsadili buď bílou, nebo modrou dubovou dýhu, umělý kámen, sametové čalounění (v ložnici), nebo perforovaný plech se zlatavou hrankou v knihovně,“ popisují architekti. Většinu nábytku vybírali sami, něco měl klient (například dva identické stoly od studia ORA). Mix je to zdánlivě nesourodý, Loosovo křesílko, ohýbané dřevo, otoman, ale na sjednoceném pozadí se vše dobře doplňuje. Jemnocitný interiér pak završují tři velkoformátové obrazy s motivem baletek, které odkazují k Národnímu divadlu, jež je odtud, coby kamenem přes řeku dohodil. ●
❸
❶ Kuchyňská linka se skrytou spíží obsadila zadní část místnosti, která spojuje kuchyň a jídelnu v jednom. Dominuje jí velký ostrůvek sloužící také jako bar. Fazety nábytku, jež kopírují původní kazetové ostění dveří a oken, jsou použity také na bílé pracovní desce z umělého kamene.
❷ Mobiliář obývacího pokoje tvoří kožená sedačka s křesílkem a sametový solitér „Loosova“ křesílka. Pokoj doplňují čtecí lampičky a lustr tvořený třemi objemnými drátěnými svítidly, kotvenými do rozměrných kruhových baldachýnů vyrobených na míru.
❸ Pod klenbou stěny v ložnici je za pohodlnou postelí velké čelo — skládané panely čalouněné azurovým sametem. Lampičky u postele vycházejí z tvarosloví hlavního stropního svítidla, které je sestaveno ze tří papírových lampionů.
❹ Pracovna je výškově dělena na dvě zóny. Spodní část je vybavena stolem od studia ORA (stejný je také v kuchyni) a otomanem. Horní zóna s patrem, přístupná po žebříku, je uzpůsobena pro přespání hostů.
❺ Obývací pokoj získal novou, velkorysou knihovnu s úložnými prostory, pokrývající celou jednu jeho stěnu. Průhled do jídelní části kuchyně odhaluje stejný stůl od ORA, jaký stojí i v pracovně. Na stěně visí jeden ze tří obrazů s baletní tematikou, které se v bytě nacházejí.
ARCHI TEK TURA
Tajemné zákoutí našeho nevědomí objevil pro výtvarné umění před sto lety surrealismus. Fantastické sny a vize mozkových závitů plnily zápisníky básníků a pokrývaly plátna malířů. Paradoxy, absurdita, zděšení a nespojitelné kontrasty šokovaly čtenáře i návštěvníky galerií. Už méně se ale ví o odvážných designérech a architektech, kteří chtěli svět surrealismu zhmotnit i ve skutečném životním prostředí.
SUR REAL ISMU
V říjnu 1924 byl v pařížských kavárnách formulován surrealistický manifest. André Breton, vůdčí osobnost hnutí, v něm vyjádřil svou uměleckou i celospolečenskou revoluci. Podle něj měl svět ovládnout „čistý psychický automatismus, kterým člověk může vyjádřit — verbálně, pomocí psaného slova nebo jakýmkoli jiným způsobem — skutečné fungování našeho myšlení.“ Breton si představoval, že umělecké konání bude diktováno myšlením bez jakékoliv kontroly vykonávané rozumem, osvobozeno od estetického nebo morálního zájmu. Odkazoval přitom na sílu našeho nevědomí. Posloužily mu k tomu i tehdejší objevy v psychoanalýze Sigmunda Freuda, který otevřel cestu k průzkumům nejtajemnějších zákoutí lidského mozku a duše.
„Surrealismus byl jedním z nejvlivnějších uměleckých směrů 20. století. Mnohá díla surrealistů, jako byli Salvador Dalí, René Magritte, Meret Oppenheim nebo Man Ray, se inspirovala každodenními předměty a zkoumala svět snů, emocí a nevědomí zabudovaných do naší hmotné kultury. Od třicátých let minulého století má surrealismus významný vliv na design — od nábytku, interiérů a módy až po filmový a grafický design,“ říká ředitel Vitra Design Musea Mateo Kries, kde v roce 2019 proběhla výstava Předměty touhy: Surrealismus a design 1924 — současnost. O 12 let dříve Victoria & Albert Museum v Londýně představilo přehlídku Surreal Things a téměř poprvé v tak rozsáhlém měřítku kategorizovalo hnutí a jeho vliv na dekorativní umění a architekturu.
Breton a jeho kolegové se zpočátku odkazovali ke svým předchůdcům, kteří principy surrealismu používali již dávno před tím. Byl mezi nimi například spisovatel Comte De Lautréamont, kterého Breton označil jako za vůbec prvního surrealistu. Ve své sbírce Zpěvy Maldororovy Lautréamont doslova píše: „Je to krásné jako vtažitelnost drápů u dravých
ptáků; nebo jako nejistota svalových pohybů v ranách na měkkých částech týlu; nebo spíše jako opakující se past na krysy, kterou každé
chycené zvíře vždy zase natáhne, takže může chytat do nekonečna a fungovat i schována pod slámou; ale obzvláště je to krásné jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole!“ Právě poslední věta se stala symbolickým manifestem surrealistů, kteří se vyžívali v náhodě a iracionalitě.
Surrealismus se stal nejvýraznějším hnutím avantgardy a přilákal stovky talentovaných umělců všech žánrů, kteří každý svým způsobem zachycovali a vyprávěli příběhy našeho nevědomí. Byli mezi nimi i designéři a architekti, kteří měli ale cestu k aplikaci čistého psychického automatismu přece jenom trochu složitější. Může vůbec taková surrealistická architektura a design existovat? Lze sny zhmotnit ve skutečné stavby, prostředí i produkty? I přesto, že se surrealismus nikdy v architektuře a designu neprojevil jako jednotný a homogenní směr, jeho přítomnost byla i v aplikovaných oborech velmi silná. Téma surrealismu v designu bylo v dějinách dekorativního umění vždy přehlíženo kvůli dominanci modernistického hnutí.
JEAN-MICHEL FRANK A SURREALISTICKÝ INTERIÉR
Kolem surrealistické skupiny v Paříži se pohybovala celá řada významných a velmi bohatých osobností — sběratelé umění, mecenáši, hrabata i markýzové. Ti všichni toužili po surrealistickém osvobození a nových pohledech do nitra lidského nevědomí. Pro řadu z nich pracoval coby interiérový designér
Jean-Michel Frank. Se svou firmou zařizoval nespočet interiérů velkorysých privátních rezidencí i bohémských bytů. V jednoduchém používání luxusních materiálů vytvořil Frank novou podobu luxusu — strohou a přesto
Obraz Mae West’s Face which May be Used as a Surrealist Apartment namaloval v roce 1935 Salvador Dalí. Portrét koncipoval jako interiér pokoje, kde se rty slavné herečky proměnily v pohovku. Později ji společně s dekoratérem Jeanem-Michelem Frankem realizoval pro Edwarda Jamese.
Svítidlo Toutankhamon vytvořil sochař Alberto Giacometti pro Jeana-Michela Franka v roce 1936. Patří k celé řadě světel, které Giacometti pro Frankovy interiéry navrhl. Většina z nich byla vyrobena z bílé sádry.
nabitou energií. Někteří autoři se o surrealismu ve spojení s Frankem vyjadřují především jako o zneklidňující strnulosti prostorů.
K surrealistickému charakteru jeho interiérů přispěli také talentovaní spolupracovníci, mezi nimiž nechyběl slavný sochař Alberto Giacometti, který pro Franka navrhoval unikátní svítidla nebo sochařské objekty, nebo malíř Salvador Dalí. Ten společně s Frankem navrhl pohovku ve tvaru rtů filmové hvězdy Mae West, jejíž portrét v podobě fiktivního interiéru namaloval v roce 1935. Nakonec se obraz stal i reálným prostorem, když si ho objednal do svého domu britský sběratel umění, mecenáš a snílek Edward James, jedna z nejvýraznějších osobností hnutí.
Edward James miloval surrealismus. Byl velkým podporovatelem Salvadora Dalího, od kterého zakoupil nespočet pláten. Když si přestavoval své rodinné sídlo, dům Monkton ve West Dean v Západním Sussexu, který původně postavil v roce 1902 architekt Edwin Lutyens, na Dalího nezapomněl. Přizval architekty Christophera Nicholsena a Hugha Cassona, aby dům přestavěli na jediný surrealistický dům v Británii, jak o něm sám James rád hovořil. Notnou dávku „podivnosti“ mu ale dodali jiní. Interiéry Monktonu totiž vznikly ve spolupráci s dekoratérkou Syrií Maugham a právě malířem Salvadorem Dalím. Ten zde navrhl například slavný telefon se sluchátkem v podobě langusty nebo zmíněné sofa ve tvaru rtů Mae West. James navrhl pro chodbu Monktonu speciální koberec, do kterého byly vyšité stopy jeho manželky, tanečnice Tilly Losch, jež vznikly na místech jejích opravdových stop, když přeběhla přes chodbu nahá z koupelny do ložnice. James se nakonec s Losch rozvedl a odjel do Mexika, kde za peníze utržené z prodeje své sbírky obrazů vybudoval fantastickou surrealistickou zahradu Las Pozas, kterou můžete dodnes navštívit. →
Interiéry britského sídla Monkton jsou považovány za jedno z mála ucelených surrealistických architektonických děl. Vznikly pro Edwarda Jamese, který k jejich dekoraci oslovil například Salvadora Dalího nebo Syrii Maugham.
SENZITIVNÍ MATEMATIKA
Surrealismus se z výtvarných kruhů brzy rozšířil i mezi architekty, protože modernisté začali více přemýšlet o psychologii svých staveb. I přesto, že v okruhu meziválečných architektů v Paříži zůstaly jejich novátorské myšlenky spíše v textech a kresbách, několik pozoruhodných projektů se podařilo realizovat. Centrem vlivu těchto myšlenek v architektuře byl Le Corbusierův ateliér na Rue de Sèvres. V té době již proslulý architekt zaměstnával mladé praktikanty z celého světa. Byli mezi nimi například Chilan Roberto Sebastián Antonio Matta Echaurren, známý jednoduše jako Roberto Matta, nebo Španěl Antonio Bonet Castellana, ne náhodou přítel svých krajanů, slavných malířů Joana Miró a Salvadora Dalího. Pod vlivem nového hnutí se formovala nejenom tvorba jejich, ale i Le Corbusierova.
Ten v roce 1931 dokončil ve spolupráci se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem unikátní byt pro excentrického mexického milionáře Carlose de Beisteguie, který pořádal bujaré večírky, jichž se účastnila vybraná společnost z celého světa. Architekti navrhli střešní nástavbu na již existujícím činžovním domě na Avenue des Champs-Élysées nikoliv jako „stroj na bydlení“, tak jak Le Corbusier
chápal moderní dům, nýbrž jako „Machine à Amuser“ neboli „zábavní stroj“, jak o projektu hovoří historik Wim van den Bergh, autor stejnojmenné knihy. Čistá modernistická architektura kontrastuje s rokokovým nábytkem podle výběru klienta. Nejzajímavější moment se však nacházel na terase. Le Corbusier a Jeanneret ji pojali jako výjev ze surrealistického obrazu. Bílé zdi rámují neobvyklý výhled na Paříž a zrcadlo umístěné na zídce levituje v prostoru. Tato zvláštní kompozice jako by opravdu zhmotňovala Lautréamontovo rčení o setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole. Nejdále z meziválečných architektů kolem Le Corbusiera však došel k surrealistické myšlence Roberto Matta. Tento svérázný architekt, který se však později proslavil jako malíř, publikoval v roce 1938 v surrealistickém žurnálu esej doplněnou ilustracemi s názvem Senzitivní matematika: Architektura času. Ve svých vizích si představoval interiéry připomínající organické tekuté formy jako ze slavných Dalího obrazů, pojednaných v tomto případě jako zdi, sloupy, pilíře, schodiště nebo nábytek. Snil o mobiliáři, který se „vyroluje“ ze stěny pouze při pouhém pomyšlení na sezení. „Potřebujeme stěny jako vlhká plátna, které ztrácejí svůj tvar a spojují se s našimi psychologickými strachy, nábytek, který se vyvaluje z nečekaných míst, vzdaluje se, skládá, je svobodný jako procházka ve vodě,“ napsal. I přesto, že je jeho idea v podstatě utopická, otevřel cestu k novému chápání interiérového prostoru prostřednictvím mnohem hlubší psychologické analýzy.
Byl to ale až Antonio Bonet Castellana, který došel k určitým výsledkům i v reálné architektuře. Jeho prvotina, budova uměleckých ateliérů na rohu ulic Paraguay a Suipacha v Buenos Aires z roku 1939, je pozoruhodnou syntézou Le Corbusierova modernismu s rozmanitostí organických forem a volného půdorysu členěného
Střešní terasu bytu excentrického milionáře Carlose de Beisteguie navrhli
sier
Jeanneret
přepážkami a harmonikově se otevírajícími stěnami. Bonet hovořil ve svých textech o inspiraci surrealismem a o záměrném vymanění se z přílišné systematičnosti a racionality modernistického myšlení. Jeho „automatická architektura“ k tomu jistě napomohla. „Spojil jsem surrealistické koncepty s funkcionalistickou architekturou, která byla v módě v době, kdy jsem pracoval na několika návrzích v Le Corbusierově ateliéru v Paříži. Znamenalo to pro mě osvobození od přílišného podléhání racionalismu…“ Hledání, které je v těchto slovech popsáno, bude pak jedním z nejdůležitějších aspektů Bonetova díla.
KORREALISMUS FREDERICKA KIESLERA
Všestranný architekt a designér Frederick John Kiesler pocházel z Vídně. Ve dvacátých letech působil především v Paříži, kde navrhoval nábytek, divadelní scénografie, komerční instalace i výstavy. Byl ovlivněn jak hnutím De Stijl, do jehož skupiny vstoupil, tak později surrealismem. Naplno ho ve své tvorbě aplikoval až po příjezdu do New Yorku, kam se dostal v roce 1926 se svou ženou Stefi Fischer. Zabýval se tam rozmanitou tvorbou, včetně designu zvláštních multifunkčních sedacích objektů nebo interiérů. Jeden navrhl i pro slavnou sběratelku umění Peggy Guggenheim. Její Gallery of This Century, kde vystavovala svou rozsáhlou sbírku moderního umění, vytvořil v duchu nové teorie tzv. korrealismu.
Kiesler chápal svou tvůrčí filozofii korrealismu jako univerzální transdisciplinární výzkumnou metodu v architektuře a designu. Vycházel z nejnovějších poznatků systémové teorie, biologie a technických věd a vyzval ke kombinaci empirického vědeckého výzkumu, holistického designu zaměřeného na člověka a praktického testování vznikajících znalostí. Kieslerův neologismus obsahuje termíny
Ilustrace doprovázející manifest Senzitivní matematika: Architektura času od Roberta Matty. Ten snil o organické architektuře, která bude přímo reagovat na naše myšlení, bude se měnit a přizpůsobovat aktuálnímu psychickému stavu.
korrealismus a korelace, které odkazují na vzájemný vztah tří prostředí: přírodního, lidského a technického. Lidská bytost je v centru těchto vztahů. Poté, co v roce 1939 publikoval přelomový článek O korrealismu a biotechnice, se zaměřil na kritiku „pseudofunkcionalismu“ a modernismu, který podle něj upřednostňoval libovolnou separaci architektury na umění, technologii a ekonomiku. Všechny tyto aspekty chápal jako spojité nádoby. Kromě několika málo prototypů nábytku a interiérů se však Kieslerovi nikdy nepodařilo principy korrealismu uplatnit v reálné architektuře. I tak posloužily jako důležitá inspirace pro další generaci organických nebo skulpturálních architektů.
TEKUTÉ PROSTORY ISAMU NOGUCHIHO
Jeho neobvyklý umělecký rozsah z něj činí jednoho z nejvšestrannějších výtvarníků minulého století. Životní dílo umělce a designéra Isamu Noguchiho je bytostně spojené se surrealismem. Během své kariéry neopomenul
V rámci své teorie korrealismu navrhl Frederick Kiesler originální víceúčelové sedací objekty, které se dají libovolně otáčet a mohou měnit svou funkci. Použil je například i v interiéru slavné galerie Peggy Guggenheim Gallery of This Century.
japonsko-americký výtvarník snad jediné médium umělecké tvorby. Narodil se v Los Angeles v roce 1904 japonskému otci a americké matce. Své dětství a mládí však prožil převážně v Japonsku. Do USA se vrátil až v roce 1918, studoval na Kolumbijské univerzitě a učil se u sochaře Onoria Ruotoly v New Yorku. Po zhlédnutí výstavy Constantina Brancusiho se rozhodl odjet na stáž do Paříže, kde se seznámil s avantgardní scénou a především surrealismem. K jeho prvním dílům patří bakelitová dětská chůvička ve tvaru japonské přilbice na bojový sport Kendo. Od té doby rozvíjel produktový i unikátní autorský design silně inspirovaný surrealismem. V roce 1944 navrhl šachový stolek pro výstavu v newyorské galerii
Julien Levy, věnoval se interiérovému designu, architektonickým instalacím i designu nábytku. Ten v jeho tvorbě vyvrcholil, když ho kreativní ředitel značky Herman Miller, George Nelson, oslovil k návrhu několika nábytkářských objektů, které se zanedlouho staly ikonami poválečného organického designu. Je to především jeho konferenční stolek, který ho v oblasti užitého umění proslavil.
Teprve ve čtyřicátých letech získal Noguchi obecné uznání a mohl se naplno věnovat jak sochařské, tak užitné tvorbě. V této souvislosti se mu podařilo realizovat i některé sochařské intervence do architektury, které vychází ze surrealistických konceptů. Například ve spolupráci s architektem Wallacem Harrisonem navrhl unikátní soukromý dům pro manžele Burdenovy na pobřeží amerického státu Maine nebo vstupní prostory společnosti American Stove Company v St. Louis, které byly nedávno po dlouhé době znovu zrestaurovány. Jejich tekutá forma jakýchsi kapek visících ze stropu se opět vrací k formálnímu narativu surrealistických malířů a Roberta Matty, který svým manifestem Senzitivní matematika asi vůbec nejvýrazněji definoval architekturu tohoto avantgardního hnutí. ●
Jak architektura ovlivňuje současnou módu?
Požádali jsme
Missy Rayder, aby se stala médiem pro intimní rozhovor mezi
→ Džínové kalhoty, džínova bunda a náušnice, vše Chanel
dolCevita je laboratoří pro nové talenty.
Již podruhé jsme v rámci
MBPFW představili práce studentů oděvního designu v jiném kontextu.
1 Šárka Zejdová (UMPRUM)
2 Zuzana Pecková (UTB)
3 Alica Grebáčová (UMPRUM)
4 Kateřina Klozová (TUL)
5 Kateřina Klozová (TUL)
6 Julia Sadloňová (UMPRUM)
7 Mariia Okhapkina (TUL)
8 Zuzana Pecková (UTB)
25 Žofie Soldánová (UTB)
26 Žofie Soldánová (UTB)
27 Tereza Chytilová (UMPRUM)
28 Yauheni Bisiuk (UTB)
29 Agáta Nosálová (TUL)
30 Václav Černý (UMPRUM)
31 Veronika Šišková (TUL)
32 Daniela Smolařová (UMPRUM)
48 Kryštof Bača (UMPRUM)
49 Valerie Vrbová (UMPRUM)
50 Žofie Soldánová (UTB)
51 Žofie Soldánová (UTB)
52 Tara Gugová (UTB)
53 Tara Gugová (UTB)
54 Šimon Kubelka (TUL)
55 Anežka Kabelková (TUL)
56 Anežka Kabelková (TUL)
9 Mariia Okhapkina (TUL)
10 Veronika Šišková (TUL)
11 Veronika Šišková (TUL)
12 Adéla Švehlíková (UTB)
13 Yauheni Bisiuk (UTB)
14 Aleš Hnátek (UMPRUM)
15 Aleš Hnátek (UMPRUM)
16 Adéla Švehlíková (UTB)
33 Daniela Smolařová (UMPRUM)
34 Adéla Švehlíková (UTB)
35 Adéla Švehlíková (UTB)
36 Šárka Zejdová (UMPRUM)
37 Šárka Zejdová (UMPRUM)
38 Kateřina Puchmertlová (UMPRUM)
39 Václav Černý (UMPRUM)
40 Kryštof Bača (UMPRUM)
57 Anežka Kabelková (TUL)
Oděvy studentů Technické univerzity v Liberci jsou doplněny šperky od studentů: Monika Šorčíková, Solomija Ratušna, Anna Mašátová, Jakub Hříbal, Michaela Soukupová, Mária Pacherová a Barbora Šolcová
fotograf JAKUB STRAKA
17 Alica Grebáčová (UMPRUM)
18 Alica Grebáčová (UMPRUM)
19 Dorota Kostelná (UTB)
20 Dorota Kostelná (UTB)
21 Aleš Hnátek (UMPRUM)
22 Agáta Nosálová (TUL)
23 Agáta Nosálová (TUL)
24 Tereza Chytilová (UMPRUM)
41 Tomáš Višňovský (UMPRUM)
42 Tomáš Višňovský (UMPRUM)
43 Dorota Kostelná (UTB)
44 Nikola Eichnerová (TUL)
45 Nikola Eichnerová (TUL)
46 Nikola Eichnerová (TUL)
47 Nikola Eichnerová (TUL)
styling a creative direction JAN KRÁLÍČEK
casting LENKA JOCHOVÁ (PRO MBPFW)
make-up
KRISTYNA HOŠKOVÁ (DOUGLAS)
vlasy ANNA PLAČKOVÁ (TONI & GUY)
backstage LINDA ZABILKOVÁ
asistent stylisty TOMÁŠ NĚMEC, ZDENĚK MAREK, VIKTOR PLŽÍK
Druhý ročník PULSE Awards vyvrcholil 2. října
galavečerem v Technologickém centru Mikulandská pražské UMPRUM. Konečně jsme se dozvěděli, koho z finalistů v sedmi kategoriích určila mezinárodní porota jako vítěze — svou volbu vám vysvětlují na následujících stránkách. Ceny si mezi sebou rozdělili domácí tvůrci,
designéři z Rakouska, architekti z Polska i Slovenska.
Doufáme, že to příští rok „cinkne“ také v Maďarsku.
CENA PRO LAUREÁTY PULSE AWARDS
Masivní skleněný objekt pro všech sedm vítězů druhého ročníku PULSE Awards navrhla ikona českého designu, Maxim Velčovský. Jak sám řekl během slav
nostního předávání, má tato trofej trojí využití. Zaprvé si ji její hrdý majitel může klasicky vystavit na polici ve svém ateliéru. Zadruhé, v poloze vodorovné skvěle
poslouží jako držák na kancelářeské potřeby. A v neposlední řadě si s její pomocí může architekt nebo designér na konci těžkého pracovního dne přeprat ponož
ky. Její zvlněný tvar totiž víc než cokoli jiného připomíná valchu. LAUREÁTI
„Kolekce váz mne zaujala propojením romantizující nadčasovosti, promyšleného kontrastu a tradiční ruční výroby s vysokou řemeslnou hodnotou. Tyto mimořádně cenné atributy se ve své přirozenosti na nějaký čas z designu vytratily, a tak je jejich návrat v tomto sběratelském kousku příjemným osvěžením. Celkové tvarové řešení působivého a proporčně vyváženého objektu dává dostatečný prostor pro neokoukanou hru světla, dotvoření kompozice a dynamické odlesky akcentující nadčasovou krásu. Všechny tyto prvky mají společného jmenovatele, jímž je dokonalost. Já sám bych chtěl alespoň jeden exemplář mít doma.
Maroš Schmidt (ředitel Slovenského centra dizajnu)
OVÝ DESIGN / EXPERIMENTÁLNÍ DESIGN
nápojový set Access mischer'traxler studio
„Hlavním tématem galavečera a konference PULSE prezentované v Praze letos v říjnu byla udržitelnost. Do tohoto kontextu dokonale zapadl vítězný projekt kategorie Experimentální design — sada nápojového skla Access navržená vídeňským studiem mischer'traxler, založeným Katharinou Mischer a Thomasem Traxlerem. V této sadě jsou estetika a politika životního prostředí přítomny v dokonalé harmonii. Soubor tvoří prvotřídně řemeslně vytvořená datová vizualizace, která přináší jeden z nejvážnějších problémů obyvatel Země, globální nedostatek pitné vody, přímo na náš stůl. Každý kus ze sady šesti sklenic je konstruován podle procenta bezpečně dostupného zásobování pitnou vodou v daném regionu. Kapacita sklenic je větší nebo menší než základna v poměru k vodnímu deficitu v dané oblasti. Vizualizace dat je stále běžnější ve stolním nádobí v oblasti produktového designu a přirozeně posky -
tuje data, která již nelze smést ze stolu.“
Judit Horváth (vedoucí oddělení designu v Muzeu užitého umění v Budapešti, kurátorka)
LAUREÁTI
„Slovenská národní galerie Vladimíra Dedečka v Bratislavě je emblematickou památkou středoevropského pozdního modernismu, ale její původní grandiózní vize zůstává fragmentární. Řešení této fragmentace nabízí nedávná velmi kvalitní rekonstrukce od architektů BKPŠ, která k budově přistupuje jak s respektem k ikonickým objektům, tak jako k domovu živé, fungující instituce. Jejich referenční, subtilní architektura nabízí příkladný projekt mezinárodně vynikající kvality pro to, jak s budovami z této doby mohou a mají zacházet další generace.“
/
Daniel Kovács (historik umění, kurátor)
ARCHITEKTURA / REKONSTRUKCE
„Bytový dům je součástí nově vznikajícího bloku a vyrostl na místě původní sladovny, kde se stal dominantou prostoru. Stavba citlivě komunikuje s historickou budovou varny a laboratoře, které se nacházejí v přímém sousedství. Rytmická hliníková fasáda z perforovaného plechu domu oblékla červený závoj, který navazuje na konstrukční systém budovy a zároveň harmonicky zapadá do historického kontextu okolí. Porota ocenila celkové začlenění stavby do okolního urbanismu, vhodně zvolené měřítko i nově vznikající veřejný prostor. Budova demonstruje moderní, ale zároveň citlivý přístup k městské výstavbě s historickou stopou.“
Jan Vondrák (architekt)
LAUREÁTI
ARCHITEKTURA / VEŘEJNÁ BUDOVA
Kloboucká lesní Mjölk architekti ►
2022 ● Brumov-Bylnice
„Sídlo Kloboucké lesní navržené studiem Mjölk zaujalo porotu tím, jak integruje zdánlivě opačné hodnoty a krásu vnímanou všemi smysly. Jedná se o prototyp a finální produkt v jednom. Progresivní design inspirovaný tradiční konstrukcí. Lokální v použití materiálu a řemeslné zručnosti, ale globální jako příklad udržitelného přístupu k architektuře. Budování image společnosti, ale také poskytování pohodlných a zdravých podmínek pro tým. Jak říkají architekti: ‚Na začátku je semínko, na konci dům.‘
Doufejme, že jejich stavba bude semínkem, ze kterého vyroste mnohem více takových návrhů.“
Monika Arczyńska (architektka)
„Na projektu bytu Ovenecká 33 jsem ocenila nejen využití objemů a materiálů a plynulý přístup k vnitřnímu prostoru, ale především jedinečný zážitek, kdy se veřejná a soukromá sféra prolínají a vytvářejí inovativní vizi interiéru.“
„Tento projekt byl od začátku mým favori tem, ale nemyslela jsme si, že ostatní po rotci budou stejného názoru. Je to výborný koncept, prolínání starého s novým, hra surovosti a dokonalosti. Výtvarně skvěle zvládnutý projekt, kdy se propojují valéry cihlově červených barev jak na stěnách, tak stropech, s vybavením v přírodním dubu, kovem, zrcadly a skleněnými artefakty světel. Velmi zdařilé je také použití keramic kých lamp vyrobených speciálně pro tento projekt. Kontrast surových zdí a klenutých stropů z cihel a detailně zpracovaného precizního nábytku mě velmi oslovil. Moc milé bylo nakonec v den předání cen se tkání s autory, kteří jsou velkými sympaťáky. dělá užasnou službu architektuře, protože se nám dostává srovnání toho, co se děje za našimi hranicemi. A při tom si nelze nevšimnout, že polská architektura jde neskutečně kupředu.“ Magdalena Rochová (architektka)
Stejně pestrá je i jejich sbírka veteránů, se kterou najezdí až 50 tisíc kilometrů ročně.
Co vybrat ze zaplněné řady parkovacích míst dřív? Hranaté Maserati s příběhem? Svůdnou 911 Targu s jejími nestárnoucími křivkami? Bondovský Aston Martin DB9, nebo snad fantastického Rollse Silver Shadow? Volba nakonec padá na úžasně zachovalý Jaguar s ikonickou karoserií. Z dálky byste si ho možná spletli se slavným modelem Mark 2, ale ve skutečnosti jde o pozdější a v mnoha směrech vylepšený a luxusnější S-Type, který dobové recenze označovaly jako skvělý cestovní vůz, famózní sportovní sedan a rodinné svezení pro horních deset tisíc. To vše v jednom jediném autě. Devětašedesátiletý Jaromír Pizinger tuhle volbu vysvětluje: „Mám rád unikáty a rarity. Auta, co vyčnívají z řady. Veterán mě musí oslovit něčím osobním. Tenhle S-Type s 3,4litrovým motorem jsem našel v Německu, ale už jsem věděl, že auto patřilo španělskému hraběti, který s ním najel pouhých 60 tisíc kilometrů. Měl asi třicet jaguárů a člověka, jenž se mu o ty vozy příkladně staral. Takže jde o šedesát let starý S-Type v původním stavu, s originálním lakem, motorem a interiérem. Kdykoliv si do něj sednu, tak ta léta cítím. Vůně, textury, patina dřevěné palubky i červené kůže sedaček.“
Stejně jako ostatní v téhle rubrice, také pan Pizinger si prošel érou autíček, sezení na tátově klíně, ale především mu křivky aut už v mládí padly do oka. A měl štěstí i v tom, že trávil hodně času v rodných Karlových Varech, kam přijížděli movití hosté z Německa. Místo škodovek a wartburgů tu parkovaly mercedesy, audiny a jaguáry. „Já se ale stejně nejvíc zamiloval do britských aut. Dělají to jinak, od drátěných výpletů kol přes dřevěné palubovky až po výrazné emblémy na maskách chladiče,“ popisuje první střet s celoživotní láskou. „Koncem sedmdesátých let jsem utekl do Rakouska a z prvních ušetřených peněz jsem si koupil Alfu Romeo GTV. Byla to kráska, ale zároveň mě — jako každá Alfa — naučila otevřít kapotu a umět si auto opravit. Tady bych rád zdůraznil, že oni umí motory nejen stavět, ale i vypiplat jejich design. Pro to mám velkou slabost,“ rozpovídává se Jaromír Pizinger, takže ho musím vrátit k jeho Jaguaru, za nímž však vykukuje na některých fotkách i Porsche 911 Targa. „To je vůz mé manželky, která se svého času zamilovala nejen do mě, ale také do značky Saab, resp. do konkrétního modelu 900i Cabrio. Já jsem jí ale jako překvapení daroval právě tuhle Targu. Domlouval jsem to potají, chodil jsem telefonovat za roh... Já věděl, že tahle generace 911 (SC) jí
bude hrozně slušet, protože krásné ženy podtrhují krásná auta a naopak. Takže to nakonec dobře dopadlo a dnes vám i Naďa přizná, že kvůli tomu Porsche milovaného Saaba zanedbává,“ prozrazuje Jaromír Pizinger, co stálo za nákupem líbivé 911. Jeho sbírka hraje všemi barvami a jde napříč dekádami i slavnými značkami. Šedý S-Type i tak právem vyčnívá. Automobilka s ním přišla jako s nástupcem Mark 2, přičemž S-Type získal luxusnější interiér i pokročilejší zadní nápravu vlajkového Mark X. Jenže dvojka se prodávala tak dobře, že S-Type nakonec zůstal v jejím stínu i přes mnohá vylepšení a všestrannější charakter. „Co naplat, je to lepší auto než Mark 2 a navíc neokoukaný. Ptal jste se mě, jestli má temperament, co se týče generování nejrůznějších závad a vrtochů. Tak v tom je to čistokrevný Jaguar. Neprozradím vám účty ze servisu, protože moje manželka sedí vedle mě a poslouchá (oba se zasmějí), ale párkrát jsme opravdu přenocovali jinde, než jsme původně plánovali. To ale k těm výpravám s veterány patří. Zvlášť ty britské vozy, to se vždycky jedna půlka těla tetelí radostí, že to řídí, a druhou cloumají obavy, zda dojede, naslouchá divným pazvukům a snaží se nosem lovit přicházející problém. Já říkám, že britská auta jsou králové tmy, to vám vždycky vypoví službu světla i stěrače, skla se mlží a vy jedete vstříc neznámu a připadáte si jako skutečný dobrodruh. Je to složitý vztah plný protikladů, ale neměnil bych to ani za nic,“ dodává Pizinger. „Vždyť se podívejte jenom na ty rámy oken. Mosazné s vrstvou chromu, pečlivě svařované, zkrátka ruční práce. Vydržel bych se na ně koukat hodiny. A pak to nedovedu dostat z hlavy. Manželka tvrdí, že se ty linie a křivky promítají i do mojí práce. Že zkrátka kreslím, kreslím a najednou mi pod rukama mimoděk tančí tvary těch nejhezčích aut. My architekti jsme dnes omezení milionem norem, v tom to není nepodobné současným automobilkám. Řada řešení z dřívějších dob už dnes není možná z mnoha důvodů — ekonomických, ekologických, bezpečnostních. Jenže já mám to štěstí, že můžu vlastnit kus té historie na čtyřech kolech a pravidelně usedat do ručně vyráběných aut, co jsou plná obskurních detailů, roztomilých nedostatků i příkladné péče. A nemusí být ani moc drahá, tuhle cestu časem zvládnete i se skromným rozpočtem. Vřele to doporučuji každému,“ uzavírá povídání o svých autech český architekt. ●
❸
Mám rád unikáty a rarity. Auta, co vyčnívají z řady. Možná také proto, že chci, aby i moje práce byla nějak výjimečná, a tak při sbírání aut nehledám investiční jistoty nebo populární modely.
Veterán mě musí oslovit něčím osobním.
❶ Nepřehlédnutelná maska chladiče modelu
S-Type, který je napůl limuzínou, napůl sportovním vozem, ale naplno unikátním kusem historie značky Jaguar.
❷ Jaromír a Naďa
Pizingerovi skutečně najedou za rok až 50 tisíc kilometrů jen s veterány. A neudělají ani krok bez své milované andulky.
❸ Ikonický emblém značky, tzv. Jaguar Leaper, byl na vozech k dispozici od třicátých let. Tenhle skákající Jaguar je už třetí generací a premiéru měl na vozech Mark X.
❹ Kontrastní rudá kůže, palubní deska z ořechu a dveře, které při zavírání masivně cvaknou. Šedesát let kvalitní ruční práce.
❺ V rozhovoru se Jaromír Pizinger rozplývá nad rámy oken. Mosaz, chrom, pečlivé svary a krásné křivky.
❻ Lak je původní a fantasticky S-Typu sluší. Možná víc než British Racing Green. na kterou měl Jaromír původně spadeno.
❼ Se slavnějším modelem Mark 2 si auto může pár lidí splést, ale S-Type byl ve skutečnosti pokrokovější a pohodlnější. I proto se v něm příjemně hltají kilometry na služebních cestách.
❽ Palubní deska plná čísílek, přepínačů, páček a rafinovaných detailů. I to dnes bohužel odnesl čas.
Víceúčelové řešení
pro designéra Jana Klosse životně důležité. Leccos lze totiž s touto legendou průmyslového designu efektivně opravit. Ať už jste v autě, doma, na kole, nebo v lese, vždy pro něj najdete nějaký úkol.
Všestranný nástroj
Leatherman Wave PLUS, který grafický designér a spoluzakladatel značky
PÁR Jan Kloss dostal od své partnerky a kolegyně
Dariny Zavadilové jako náhradu za starší, ztracený model, patří k nejmladší generaci tohoto důvtipného univerzálního klíče. Vynálezce Tim Leatherman z Oregonu pracoval na jeho vývoji společně se svým kolegou Stevem Berlinerem od roku 1983. Jejich vizí bylo vytvořit kapesní nářadí s co nejvíce funkcemi spojenými do jednoho kompaktního nástroje. Po několika měsících prototypování založili značku Leatherman Tool Group a vyrobili svůj první univerzální nástroj. Brzy se jejich produkt stal ikonou své doby. Revoluční byl důmyslný skládací mechanismus na principu kleští se dvěma držadly po stranách, které se dají složit do obdélníku. Na každé straně skrývá různé funkce od výsuvných čepelí a otvíráku až po pilku, nůžky a šroubováky. Značka dodnes vyrábí nespočet verzí svého patentu. Mít neustále při ruce multifunkční
Jeho nejprogresivnější generace Leatherman Wave PLUS nabízí neuvěřitelných 18 funkcí včetně vyměnitelných břitů kleští. Po letech používání si je tak snadno můžete obměnit a mít tento celosvětově nejprodávanější multitool jako nový. Jeho dlouhodobou výdrž garantuje záruka na 25 let.
❶ Leatherman nedisponuje jen jedněmi kleštěmi, ale rovnou pěti na různé typy úkonů: kleště s jehlovou špičkou, kombinačky, vyměnitelné štípačky na dráty nebo krimpovací kleště.
❷ Základem nástroje je samozřejmě nůž s klasickým rovným ostřím.
❸ Na druhé straně najdete pak nůž se zubatým ostřím nebo pilku.
❹ Pilníku na dřevo a kov sekunduje pilník s diamantovou vrstvou.
❺ Otvírák na plechovky, na láhve, velký bit adaptér a břit na kabely tvoří zakončení jedné střenky.
❻ Nůžky s pružinou, malý bit adaptér, střední plochý šroubovák a pravítko se rozevírají na protilehlé střence.
Večer plný zážitků pro všechny smysly, nejen chuť, vám připraví u „Štanglů“ v kuchyni.
TEXT Tereza Finková FOTO
archiv restaurace
Přesně před rokem jsme vás na stránkách Dolce Vity stručně informovali o tom, že populární pekárna a bistro Eska, kterou v pražském Karlíně provozuje síť restaurací Ambi, přišla o své horní patro. V něm po rekonstrukci podle návrhu architektky Terezy Froňkové vznikl zbrusu nový podnik, restaurace Štangl. Jmenuje se po svém šéfkuchaři Martinu Štanglovi, který tu vede skvěle sehraný tým kuchařů.
V říjnu jsme se do Štanglu vypravili znovu, abychom vyzkoušeli nové podzimní menu a abychom zjistili, jak se odvážnému experimentu na pražské gastro scéně daří. Základní principy zůstaly stejné — práce s lokálními surovinami z pole i divoké přírody, s ušlechtilými plísněmi a fermentací, staření masa, ryb a šunky a menu vystavěné na české tradici. Od úterý do soboty si tu od 18 do 23 hodin můžete zajít na zážitkovou večeři s nealko nebo vinným párováním. My jsme zvolili kompletní šestichodové menu s nealko nápoji, protože se podávají ve sklenicích od Elis Monsport. Jako aperitiv nám byla doporučena fermentovaná březová voda macerovaná s mákem a k ní fermentované máslo, sušená krkovice a kvašáky s křenem. Tento malý úvod nás skvěle naladil na další pestré
pokrmy, které ve Štanglu připravují přímo před vašima očima v otevřené kuchyni u dlouhých dřevěných stolů s kamennou deskou. Tady nutno podotknout, že tým cca osmi lidí šlapal na place jako dokonale seřízený hodinový strojek a vůbec nenaplňoval naši představu o hlučných a chaotických kuchyních. Vše, co nám přistálo na stole krásně naservírované v keramickém servisu od Hanky Vrbíkové, číšníci stručně popsali. Ochutnali jsme pivní košíček naplněný bramborovou espumou, uzenou rybou, loupákovým máslem, koprem, pažitkou a strouhaným sušeným žloutkem — tzv. brambory v popelu jsou místní signature dish převzatý už z Esky. Koblihu plněnou lilkovým kaviárem, s hovězí svíčkovou, majonézou z křenu a z libečku jsme zapíjeli ovesným kefírem a poté přišlo osvěžení v podobě ledového čaje z listů ořešáku, který nás připravil na kompletně lesní, houbový chod. Poté ještě přišel na řadu sumec, kotleta z Přeštíka a na závěr sorbet z bezinky a další nezvyklé pochutiny.
Po třech hodinách strávených ve společnosti kuchařů, kteří své myšlenky zhmotňují v kuchyni, jsme odcházeli povzneseni na duchu i na těle a odhodlaní, že budeme doma fermentovat jako o život. ●
❶ „Chceme vařit jídla, která jsou jednoduchá na výdej, ale složitá na přípravu. Soustředíme pozornost na chuť, textury a momenty u stolu, které se neopakují,“ říká Martin Štangl.
❹ V kuchyni mají kuchaři k dispozici hydroponický systém pro bylinky, lednice na fermentaci a černání surovin, kynárnu pro množení plísní nebo lednice na zrání masa. Interiér restaurace s 36 místy a otevřenou kuchyní navrhla architektka Tereza Froňková.
❷❸❺❻ Štangl od úterý do soboty hostům servíruje tří nebo šestichodové sezónní večeře s možností vinného nebo nealko párování. Každý z chodů prezentuje jednu zásadní surovinu. V nabídce se objevuje například šnek se slanou semínkovou kaší, úhoř nebo sumec.
Minimalistická elegance, do detailu promyšlený luxus a nebeský klid. Portugalský hotel Pa.te.os je místem, kam se budete chtít vracet — už jenom kvůli výhledům na Atlantik.
Kousek ráje kousek od moře
Nevelký, leč v krajině velkoryse rozkročený hotel Pa.te.os přináší to nejdůležitější, co vytříbený cestoval vyhledává — konejšivé ticho. Jeho čtyři moderní objekty jsou citlivě zasazeny do kopcovité krajiny zvedající se nad plážemi lemovanou linií pobřeží, široko daleko žádná jiná stavba, jen sytě zelené jehličnany, vinice a zahrady. Přitom leží jen hodinu a půl z centra Lisabonu a dvacet minut od chladivého Atlantického oceánu. Podobu Pa.te.osu vtiskl uznávaný portugalský architekt Manuel Aires Mateus, který každý ze čtyř solitérních a soukromí poskytujících pavilonů pojal jako malou usedlost s částečně uzavřeným dvorem, kde okolní krajina nenásilně splývá s obytným
prostorem, jak to známe z příkladů antické a arabské architektury. Pokud návštěvníci chtějí, mohou vykročit za jeho zdi a kochat se nerušenými výhledy na hladinu moře ze stíněných lehátek u bazénu se slanou vodou. Každý z objektů představuje jakýsi archetyp domu, který maximálně respektuje okolní krajinu, původní flóru a faunu tohoto jihoportugalského regionu. Mateus zvolil neutrální beton, který odolává času i drsným klimatickým podmínkám atlantického pobřeží a zároveň dodává celému komplexu nadčasový a přirozený vzhled. V interiéru jej doplňují dřevo, jemné látky a pohodlný nábytek přírodních odstínů.
Každý z apartmánů se pyšní velkorysou prosklenou stěnou, díky níž si mohou hosté užívat krás, zvuků a vůní přírody přímo z interiéru, aniž by se museli vzdát soukromí či pohodlí.
„Pa.te.os odráží autenticitu materiálů, jeho cílem je nabízet nefalšované zážitky pro všechny smysly,“ ujišťují majitelé komplexu Sofia & Miguel Chartersovi. „Je odrazem radosti z krásy prostých věcí.“
Pobyt hostů je promyšlen do nejmenšího detailu. V apartmánech najdou nesčetné množství knih o architektuře, kterými mohou listovat během popíjení čaje z bylinek z místní zahrady. Až budou chtít vyrazit na pláž, mohou sáhnout →
TEXT Vladan Šír FOTO archiv hotelu
Architekt
Mateus zvolil neutrální beton, který odolává času i drsným klimatickým podmínkám atlantického pobřeží a zároveň dodává celému komplexu nadčasový a přirozený vzhled.
po jedné z ručně vyráběných kožených nebo slaměných tašek. A pokud chtějí jen tak lenošit, mohou si nerušené chvilky užívat v měkkých županech. Ať už se rozhodnou dělat cokoli, vše je podřízeno jejich volnosti a času. Volnosti, protože se tu mohou ponořit do krás přírody a zároveň se těšit veškerému dostupnému komfortu. A času, neboť zde se mohou nerušeně soustředit na vše podstatné.
Vedle architektonické jedinečnosti v Pa.te.osu hraje významnou roli i gastronomie. Původem španělský kuchař Sergi Sanz připravuje pokrmy inspirované středomořskou kuchyní a klade důraz na čerstvost a místní původ surovin podle hesla „slow living“. Hosté si mohou jeho vynikající pokrmy vychutnat v soukromí svého apartmánu nebo v elegantním venkovním prostoru Pérgula pro čtrnáct hostů, který přímo vybízí ke sdílení — tedy samotné podstatě konceptu Pa.te.osu. Podávají se tu například artyčoky, zelený chřest s vlašskými ořechy, humr a rizoto, hovězí nebo čerstvě ulovené ryby… a na závěr čokoládová pěna s karamelizovanými arašídy. Vína k pokrmům vybírá přímo majitel společně s vinařem Diegem Lopesem. Další zdejší specialitou jsou vůně. S vědomím, že mají tu moc vyvolávat vzpomínky, se majitelé rozhodli vytvořit charakteristické aroma přímo pro Pa.te.os. Spojili se proto s vynikající britskou parfémářkou Lyn Harris, známou pro její vyhledávané značky Miller Harris a Perfumer H. Ta do práce pro portugalský hotel vtělila své první dojmy z nekonečného horizontu a vůně stromů linoucí se vzduchem. „Mořský vánek se mísí s vůní borovic. Tuto vůni jsem dlouho hledala, ale až dosteď jsem ji nedokázala definovat. Chtěla jsem ten čistý pocit navždy zachytit a prolnout jej s materiály charakteristickými pro tento jedinečný projekt, kde dřevo, břidlici a beton doplňuje nádech mořských řas a borovice. Půda a kameny, magická atmosféra, kterou nikde jinde nepocítíte,“ vysvětluje parfémářka. ●
Další zdejší specialitou jsou vůně. S vědomím, že mají tu moc vyvolávat vzpomínky, se majitelé rozhodli vytvořit charakteristické aroma přímo pro Pa.te.os.
❶ Elegantnímu interiéru apartmánů dominuje prosklená stěna, za níž se otevírá výhled na nekonečný horizont.
❷ Čtyři objekty hotelu jako čtyři domy se soukromým dvorem jsou citlivě zasazeny do okolní krajiny.
❸ Bazén je místem pro trávení společných chvil hostů, rozhodnou-li se opustit soukromí a pohodlí svých apartmánů. Každý z objektů je jakousi samostatnou usedlostí s vlastním dvorem, kde se po arabském vzoru mísí okolní příroda s interiérem.
❹ Architekt Manuel Aires Mateus zvolil za dominantní materiál neutrální beton, který nenarušuje ráz okolní kopcovité krajiny.
❺❻❼❽ Promyšlené zařízení a řada detailů poskytují hostům veškeré pohodlí. Všechny místnosti nabízejí nerušený kontakt s přírodou a zároveň poskytují soukromí. Kromě betonu jsou hlavními materiály celého komplexu dřevo a měkká textura látek i pohodlného nábytku.
/ 30 rokov časopisu / 135 tlačených vydaní / 2 609 príspevkov / 10 699 strán / 83 grafických dizajnérov a dizajnérok
Všetko najlepšie, designum
Archív Designum
Generálny reklamný partner SCD
Exkluzívny mediálny partner SCD
Hlavný partner SCD
Mediálny partner
S podporou
Hlavný mediálny partner SCD
Japonské
S italskou architektkou Luciou Filippini, která v současné době působí ve studiu japonského architekta Kenga Kumy, jsme se vydali do tokijských ulic prozkoumat její oblíbené kavárny, restaurace a bary. Gastronomie totiž patří k jejím velkým vášním. V rámci jejího projektu Lento Story se designéři, kuchaři a umělci setkávají na jedinečných a obvykle těžko dostupných místech. Na ta přece jen přístupnější nás vzala v největším městě světa.
❶→ TAIMEI-AN
tabelog.com
Pro našeho průvodce Tokiem vybrala Lucia několik rozdílných podniků, od těch tradičních a zcela autentických až po moderní a trendy.
LF „Taimei-an je moje oblíbená malá soba restaurace v srdci Ginzy, kde mají všechny stěny pokryté papírovými menu (samozřejmě psané pouze v japonštině). V Japonsku mají malé restaurace, jako je tato, často jen několik společných stolů. Sedíte vždy mezi lidmi a zážitek tak může být velmi okouzlující.“
prázdniny
TEXT Lucia Filippini, Adam Štěch FOTO Lucia Filippini, archiv podniků
❷→ HIGASHIYA MAN
higashiya.com
Obchod Higayashi Man, který se nachází podél klidné ulice Marunouchi Naka-dori, je více než jen místem k nákupu sladkostí; je to precizně kurátorovaný prostor, který oslavuje japonské řemeslo i přírodní cyklus. Jedná se již o několikátý projekt designéra Ogata Shinichira, který síť obchodů a restaurací Higayashi založil v roce 2003.
LF „Prodávají zde tradiční manju (japonské sladké buchty) s působivým výběrem čaje a wagashi. Za slunečních dnů si zde ráda objednám ledovou monaku a čaj a vychutnávám si je na velké lavičce venku.“
STUDIO MULE
@studiomule
Bar a kavárna Studio Mule disponuje obrovskou hudební kolekcí a její interiér navrhlo studio CASE-REAL. Podobné hudební bary s policemi vynilů, kde se většinou pouští klasický jazz nebo soul, jsou v Tokiu velmi populární.
LF „Dlouhé police plné vinylů mě vždy ve Studiu Mule fascinují. Kromě toho je zde velký výběr vín, k jejichž degustaci hrají skvělou hudbu. Také mě baví dlouhý kamenný pult, na kterém někdy leží roztomilý pejsek majitelů.“
❸→ SHINSUKE
byfood.com
Jedním z nejpopulárnějších typů restaurací v Japonsku jsou tradiční izakaya, ve kterých můžete popít i pojíst v neformálním prostředí.
LF „Shinsuke je historická izakaya nacházející se ve čtvrti Ueno. Ukázal mi ji můj šéf ze studia během bonenkai (závěrečný večírek) po mém prvním roce stráveném v Japonsku. Po letech je to stále moje nejoblíbenější izakaya.“
❺→ KAISEKI RYORI KISHIYOSHI
tripadvisor.com
LF „Mám obrovské štěstí, že tato tradiční restaurace leží přímo v mém sousedství Higashinakano. Stále ji provozuje rodina původních majitelů a místní obyvatelé ji milují. Baví mě sedět u pultu, nakukovat malým okénkem do kuchyně a prozkoumávat jejich sezónní nabídku s velkým výběrem japonských vín saké.“
tokyojazzsite.com
Fotografování je v určitých typech barů a restaurací v Tokiu často zcela zakázané, stejně jako mluvení. Týká se to i malé jazzové kavárny Rompercicci.
LF „Když sem přijdete, upozorní vás na to, že zde přehrávají jazzové nahrávky a to dost nahlas, aby si hudební nadšenci rytmy patřičně užili. V podstatě tu nikdo nemluví a jen poslouchá.“
guide.michelin.com
V roce 2016 byla v Tokiu otevřena jedinečná italská restaurace Falò, jejíž působivý interiér vznikl v dílně studia Mosaic Design.
LF „Je to sice současná italská restaurace, ale svým designem je inspirovaná tradičními japonskými podniky izakaya. Má prostorný, organicky tvarovaný pult obrácený do otevřené kuchyně uprostřed. Chodím sem, kdykoli si potřebuji připomenout, jak chutnají dobré lasagne.“
LF „INC. je dokonalý koktejlový bar. Je tu zvukový systém z 60. let a dlouhé ocelové lampy nad pultem vytvářejí ideální atmosféru pro pozdní noční drink. Jakmile se posadíte, je snadné ztratit pojem o čase. Alespoň mně se to tu vždy stává,“ popisuje Lucia bar s prvotřídním výběrem lokálního i světového alkoholu. Nejčastěji si Japonci dávají whiskey se sodou na ledu.
❾→ LOU
@lou_nakano
Lou je nový podnik vyzařující přátelskou kosmopolitní atmosféru. Při ní si vychutnáte skvělé snídaňové burgery, saláty, polévky nebo široký výběr piv ve vlastních originálních sklenicích i barevných ilustrovaných obalech.
LF „Kavárnu Lou na hlavní ulici čtvrti Nakano otevřeli nedávno. Je to jedno z mála míst, kde si můžete vychutnat kávu a posedět venku. To je v Japonsku docela rarita.“
Deus Artis
Dedeček
❶ DEUS ARTIS První ze tří výstav v pražském Centru současného umění DOX, na které vás chceme upozornit, je věnována fotografické tvorbě filmového režiséra, kameramana a scenáristy Jaroslava Brabce. Ještě starší než zájem o film je ale Brabcova fascinace světem výtvarného umění. Již v mládí poznal některé výrazné osobnosti výtvarného umění a fotografie. Tato setkání se postupně rozhodl dokumentovat, zachytit na fotografii a uchovat. Dlouhá léta byly tyto práce širší veřejnosti neznámé, objevovaly se sporadicky a více méně neoficiálně. To ale změní výstava, která je v DOXu k vidění až do 9. 2.
❷ UMĚNÍ DO KAPSY Nová stálá expozice Moravské galerie v Místodržitelském paláci je inspirována populární knihou Rozum do kapsy. Stejně jako tyto malé knížečky, i expozice Umění do kapsy má za cíl poskytnout výběr základních poznatků, znalostí a dovedností, které by měl o umění znát každý návštěvník galerie. Výstavní prostor je rozdělen do šesti kapitol, které otevírají témata spojená s člověkem, věcmi, situacemi a okolnostmi, jež ho celoživotně přímo i nepřímo obklopují. Prezentovaná díla přesahují období, umělecké styly a výtvarné formy.
❸ KATARZYNA KOZYRA: BÝT NĚKÝM, KÝM (NE) JSEM Ostravský Dům umění hostí výstavu polské umělkyně Katarzyny Kozyry. Světově uznávaná průkopnice v oblasti zkoumání lidské identity, genderu, sexuality
Pop forever Ro
bakowski
a postavení žen ve společnosti představuje své provokativní projekty, které vyvolávají emoce a hluboké otázky o vlastní identitě. Výstava otevírá nové pohledy na kontroverzní témata současného světa. Do 5. 1., Galerie výtvarného umění v Ostravě.
❹ MILKOV DOX podruhé... Sochař Stefan Milkov působí na české výtvarné scéně již od poloviny 80. let. Po studiích na UMPRUM v Praze se zapojil do aktivit nově se rodící generace umělců, která je někdy označována jako postmoderní, a v roce 1987 byl spoluzakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví. Jeho tvorba je námětově zasazena do světa bájných a mytických postav a výjevů, objevují se i témata křesťanská. Respekt k starobylým symbolům, jejichž univerzální platnost Milkov nepopírá, často kontrastuje s jemnou ironií a humorem. Do 9. 3.
❺ EVA SAKUMA: ZAPOMENUTÁ VZÁCNOST Obrazy Evy Sakuma z posledních dvou let jsou do 15. 11. k vidění v prostoru praguekabinet, Platnéřská 13 na Praze 1. Díla tvoří společně kompaktní celek jak svou formou, tak i obsahem. Další výrazný posun v autorčině tvorbě vzniká na základě silného niterného prožitku, díky němuž jsou obrazy ještě intenzivnější. Přenesení vjemu do obrazu je pro samu autorku tajemstvím. Obraz mluví, přitom je potichu, zasahuje diváka svou hloubkou a mnohostranností, a přesto je v něm absolutní klid.
❻ ARCHITEKT DEDEČEK Slovenská národní galerie v Bratislavě věnuje „svému“ architektovi dvojvýstavu. První průřezová část představí jeho projekty, stavby, prostory a jejich kontexty. V druhé části s názvem Vladimír Dedeček a SNG: Příběh z budoucnosti, jejíž kurátorkou je Alexandra Kusá, donedávna ředitelka instituce, zjistíte, jaké informace o stavbě SNG byly tradované a jaká je skutečnost, pochopíte budování instituce a jejího sídla jako součást modernizace, ale také přerodu Bratislavy na mladou metropoli. Do 2. 2.
❼ NORRØN ARCHITECTS: RENAVIGACE / REGENERACE Mladé architektonické studio z Dánska se vyznačuje silným smyslem pro místo a přístup ke kontextu. Nejedná se jen o smysl pro přírodu a krajinu, ale dokáží adekvátně reagovat na specifika a charakteristiku všech míst, což považují za nezbytnost svých projektů. To se odráží v konkrétních realizacích, často u řešení návštěvnických center, kterým je právě na severu Evropy věnována značná pozornost, řady farem, ale i rekreačních a obytných objektů. Setkáváme se s velice citlivou obnovou území zbavenou nepotřebných budov, nastolení plánů ochrany přírody a i s velice citlivým vstupem nových staveb. Do 29. 12., Dům umění České Budějovice.
❽ TÉMĚŘ NIC Aktuální výstava v Galerii UM (do 30. 11.) je zvukovou procházkou po prázdném
prostoru a autorským prostředím vzniklým z kolektivního úsilí. Vychází z tvorby umělkyně Barbory Haplové a po svém uchopuje fenomén prázdna. Pospolu zde figurují inscenovaná architektura a zvukové vyprávění jako možnosti vytvořit si vnitřní mapu prázdných míst.
❾ POP FOREVER, TOM WESSELMANN &... Výstava věnovaná pop artu, jednomu z hlavních uměleckých hnutí 60. let, je zároveň oslavou deseti let od otevření budovy Fondation Louis Vuiton v Paříži. Kromě Wesselmanna se na ní představí dalších 35 umělců, kteří sdílejí společný cit pro pop.
JÓZEF ROBAKOWSKI: CHCI VÁM VŠEM ŘÍCT, ŽE UMĚNÍ JE ENERGIE V komorním prostoru Černá kostka v Galerii moderního umění v Hradci Králové se můžete až do 19. 1. pobavit u průkopnického videoartu 70. a 80. let polského filmaře, fotografa, autora instalací a kreseb.
JOSEF BOLF: MELANCHOLIE VNĚJŠÍCH MEZÍ DOX potřetí… Obrazy Josefa Bolfa, plné temných postav a zničených městských scenérií, jsou zrcadlem jeho vlastní duše. Maluje je s intenzitou, která mu dodává alespoň iluzi, že se jeho vnitřní svět dokáže spojit s tím vnějším. Ale ve skutečnosti mu jeho dílo poskytuje jen dočasný únik od pocitu hluboké existenciální prázdnoty. K vidění do 5. 1.
SHOWROOM
LA PAVONI DIAMANTINA Semiprofesionální espresso kávovar je klenotem italského výrobce. Vyrábí se na objednávku a kombinuje řemeslné mistrovství s dokonalým designem a znalostí přípravy kávy. Tento vybroušený diamant není jen estetickým doplňkem. Špičkové technologie, materiály a hlavně ruční výroba a precizní testování jsou zárukou toho, že vaše espresso bude chutnat přesně tak, jak jej milujete. Objednávejte na pottenpannen.cz.
ANNA MAREŠOVÁ & SEVA Než se Pražané dočkají nové lanovky na Petřín, za
jejímž projektem stojí studio Anna Marešová designers, vznikla její miniatura. Na říjnovém Designbloku byl totiž vedle samotného návrhu představen také model nové lanovky, vytvořený z legendární české stavebnice SEVA. Opravdovými mrkajícími vozy se budou moci první cestující svézt snad už v létě 2026. Do té doby si budou muset vystačit se stavebnicí, kterou je možné zakoupit buď na Fanshopu DPP, nebo na lanovkanapetrin.cz.
THE MACALLAN Čtvrté vydání kolekce Harmony bylo vytvořeno ve spolupráci s Cirque du Soleil, aby vyprávělo „dubový“ příběh skotské whisky inovativním způsobem. Zraje v sudech z evropského dubu s kořením po sherry a v sudech přímo po sherry. Ty byly pečlivě vybrány, aby dodávaly příchutě sušeného ovoce a sladkého koření s dlouhým a bohatým dubovým závěrem. themacallan.com
Architektka Lenka Míková navrhuje úžasné
interiéry mimo jiné také do historických
budov. Důkazem budiž předsálí Dvořákovy
síně v Rudolfinu, které má podobný styl jako
vstupní hala Lázní v Liberci, kde je umístěn
nový design shop galerie.
XIAOMI Smartphony Xiaomi 14T a 14T Pro zaujmou nejen svým designem, ale především fotografickými schopnostmi, jež se „rodily“ ve spolupráci se společností Leica. Ať už toužíte po perfektním portrétu, nebo nočním snímku plném detailů, řada Xiaomi 14T vás nezklame.
IDENEL Kosmetická značka Idenel používá nejmodernější korejskou technologii transportu účinných peptidů a aktivních látek do hlubších vrstev pokožky. Sada obsahuje revitalizační výživující krém, IDENEL Revitalizing Nourishing Cream Anti-wrinkle Altum peptide. 3 950 Kč / set
OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC Když se liberecká galerie přestěhovala do budovy bývalých Císařských lázní, vzbudila velkou pozornost. Stala se moderní institucí s nádherným výstavním prostorem, nezbytnou kavárnou (dnes ji provozuje místní pražírna Nordbeans), chyběl jen důstojný design shop, který je nedílnou součástí každé kvalitní galerie nebo muzea. Ten si v Liberci nadělili k desátému výročí působení v Lázních. Obchod, ve kterém zaplesá srdce nejednoho milovníka stylových kousků, vzešel z návrhu architektky Lenky Míkové. Společně s pokladnou je laděný do červené barvy a vznikl v místnosti, kde dříve byla šatna. Ta se přesunula do prázdného prostoru, který zůstal po původním galerijním obchodu, jenž už nebyl v souladu se způsobem prezentace OGL. Změnou uspořádání prošla také pokladna, kde přibylo posezení pro návštěvníky. V novém design shopu si na své přijdou dospělí i děti. Zákazníci tu najdou porcelánové nádobí a vázy značky Křehký, skleněné výrobky od Jiřího Pelcla nebo papírenské zboží od studia Paragraph. Galerie ale vsadila hlavně na lokální designéry –v obchodě jsou tak k dostání například skleněné ručně foukané závěsné vázičky značky Bacule od designérky Leony Marie Špačkové. Vše doplňuje merch galerie, a to včetně katalogů, které byly vydány k jednotlivým výstavám. ogl.cz, lenkamikova.com
Oblíbený vrchol nabídky švédské automobilky, Volvo XC90, přichází v desátém roce svého životního cyklu se zásadní modernizací. Na první pohled, když kolem vás projede, si možná nevšimnete, ale novinek je opravdu hodně. Nová XC90 už má za sebou i říjnovou roadshow po českých dealerech švédské značky a co nevidět vyjede na tuzemské silnice. Nový design Volva XC90 se více přiblížil vzhledu jeho plně elektrického bratra, modelu EX90. Nový je přední nárazník, upravené tvary dostala kapota i přední blatníky, což vozu dodává sebevědomější výraz a dynamičtější charakter. Aktualizace se dočkal design předních i zadních světel včetně nového štíhlého podpisu ve tvaru písmene T s full matrix LED světlomety. To všechno jsou jemné detaily, které od faceliftu očekáváte. V interiéru ale zjistíte, že se XC90 ve snaze podobat se moderní EX řadě skutečně naučila hodně nových věcí. Především je vybavena větším, 11,2palcovým, volně zasazeným centrálním displejem se zcela novým OS HMI. Má o 21 % více pixelů a díky tomu ostřejší obraz. Největší změnou je ovšem obsah zobrazovaný na displeji. Nejvyužívanější aplikace a ovládací prvky, jako jsou mapy, média a telefon, se nyní zobrazují na domovské stránce. V praxi to znamená, že jsou dostupné na méně dotyků. Pod kapotou máte na výběr ze „starého dobrého“, leč neustále vylepšovaného mild hybridního benzínového motoru B5 AWD se systémovým výkonem 264 k / 360 Nm a zrychlením z 0 na 100 km/h za 7,7 s, ale pokud chcete v elektrifikaci přece jenom smočit nohu, zvolte plug-in hybridní jednotku T8, která kombinuje to nejlepší ze spalovacího motoru (svobodu „neomezeného“ dojezdu až 800 km) s čistě elektrickou jízdou. Větší baterie nabíjená ze zásuvky umožní zcela bezhlučně, bezemisně a v naprostém pohodlí najet až 72 kilometrů a celá soustava má výkon 455 koní, který dokáže zrychlit z nuly na stovku za pouhých 5,4 sekundy.
Na podzimní trh po boku moderního, plně elektrického modelu EX90 přichází i refresh
nejoblíbenějšího Volva na českém trhu.
XC90 je etalonem prostorného a bezpečného rodinného kočáru. Kdo není připraven na život v zásuvce, ten v něm získá špičku bez kompromisů.
ELECTROLUX SAPHIRMATT Dá se v segmentu varných desek přijít ještě s něčím novým?
Dá, odpovídá značka Electrolux a překvapuje nevěřící zákazníky inovativním povrchem SaphirMatt.
V elegantním matném provedení je odolný proti otiskům prstů i skvrnám. Současně je čtyřikrát odol -
nější proti poškrábání a snadněji se čistí. Dokáže vás snad něco rozčílit víc než šmouhy na lesklé černé varné desce? V nabídce je standardní varná deska nebo také varný panel s integrovaným odsavačem par, jež mizí dřív, než se stačí vznést vzhůru. Objednávejte na electrolux.cz. od
VINAŘSTVÍ DOG IN DOCK Ve Veselí nad Moravou, na břehu Baťova kanálu, vzniká unikátní areál, jehož první etapa byla dokončena letos v květnu. Ta zahrnuje ubytování v Apartmánech a Bistro zakotvené přímo v přístavu. Na ni pak naváže výstavba samotného vinařství a rekonstrukce historické budovy Oranžérie v přilehlém parku. Při vstupu do areálu návštěvníky přivítá originální psí sousoší z dílny sochaře Davida Černého. Nabídka Bistra obsahuje pokrmy z lokálních surovin, menu se přitom bude měnit dle jejich aktuální dostupnosti. 28 různých vín mohou návštěvníci ochutnávat v unikátních samoobslužných vinných automatech. Ubytování v Apartmánech nabízí jak plně vybavené apartmánové pokoje, tak praktická dvoulůžka. „Ve světě není moc vinařství, kam můžete přijet na lodi. Velkou zajímavostí bude i v těsné blízkosti umístěný lodní výtah propojující Baťův kanál s řekou Moravou. Bude se skutečně jednat o technický unikát,“ doplňuje ředitel vinařství Tomáš Zbořil. Více info najdete na dogindock.cz.
„Žluté stránky“ Dolce Vity vás také v listopadu provedou nepřeberným množstvím novinek ze světa módy, kosmetiky, interiérových doplňků i techniky. S námi vaše kroky naberou vždy ten správný směr.
POLIFORM Když se řekne italský design, mnozí si představí eleganci, kvalitu a nadčasovost.
Značka Poliform není jen o funkčnosti, ale také o vyjádření osobnosti a stylu. Od minimalistického solitérního nábytku až po dokonale propracované detaily kuchyní a šaten dokazuje, že jí právem patří označení „made in Italy“. Pražský showroom, který byl otevřen před rokem, díky profesionálnímu týmu designérů a architektů poskytuje řešení šitá na míru, jež splňují požadavky i těch nejnáročnějších klientů. Klimentská 48, Praha 1, poliformpraha.cz
M&T „Díky zpracování designu kliky Era prostřednictvím nejnovějších počítačových programů a výroby zajištěné inovativními technologiemi je jednoznačně rozpoznatelná doba jejího vzniku.
A i přesto je vhodným architektonickým detailem, stylově vyváženým jak v historických, tak moderních interiérech,“ říká architektka a designérka Barbora Škorpilová o nové dveřní klice společnosti M&T, kterou navrhla a představila letos na Designbloku. kliky-mt.cz
HUGO BOSS Móda, styl a luxus našly v Praze nový domov. Společnost LA Fashion Management, zastupující značky BOSS a HUGO na českém a slovenském trhu, hrdě oznamuje otevření největšího obchodu BOSS v České republice.
Nová prodejna, která se nachází na exkluzivní adrese Na Příkopě 27, se rozkládá ve dvou patrech na ploše téměř 900 m 2 a představuje výjimečnou nabídku pro znalce prémiové módy.
PŘEDPLATNÉ
Doplněk stravy
COLLAGEN+11 ANNA BRANDEJS Doplněk stravy Collagen+11 ANNA BRANDEJS podpoří krásu pleti díky nejkvalitnějšímu rybímu kolagenu a dalším 11 aktivním látkám, které se vzájemně podporují ve svém účinku pro nejlepší vliv na pleť. Kromě toho čtyři z nich (vitamín C, vitamín D, zinek, měď) přispívají i ke správnému fungování imunity. Jedna tobolka obsahuje jako hlavní aktivní látku 500 mg hydrolyzovaného mořského kolagenu. V denní dávce (5 tobolek) organismu dodáte až 2 500 mg mořského kolagenu typu l ve formě kolagenových peptidů, dipeptidů a tripeptidů. Díky tomu se dobře vstřebává skrz tenké střevo do organismu. U Collagen+11 nehrozí, že budete polykat tobolky, které z větší části projdou vaším trávicím traktem a celým organismem bez využití. dolcevita.cz
DOLCE PEOPLE
2. ročníku PULSE sjeli významní představitelé z řad architektů, designérů i zástupci významných firem.
2. a 3. října se do Prahy na závěrečnou konferenci
Jakub Tytykalo ILUSTRACE
Architekt Zdeněk Fránek přetavil v návrhu kostela v Litomyšli principy
starověkých a novověkých architektur do jednoduchého konceptu využívajícího terénní konfiguraci. Stavba, ač malých rozměrů, „sahá až do mraků“ a jako symbolická cesta ubíhá do dálky. Stejně
jako vy, když ji míjíte autem a stoupáte po vytížené silnici skrz město až za horizont.
Na výtvarné stránce stavby se podíleli umělci Karel Malich, který zpracoval prostor kolem olatáře, a Václav Cígler, jenž je autorem skleněného kříže na střešní rampě.
