AGENDA
České hračky dobývají svět
20 56 64 70
INTERIÉR
Eklektická odysea studia Masquespacio
DESIGN
Oslavte s námi jubileum Bódy Horáka
ARCHITEKTURA
ARCHITEKTURA
Silo plné umění v norském městě Kristiansand
INTERIÉR
Ramen bistro v barvách Česka
ARCHITEKTURA
78 32 40 82
Chrám těla a ducha
84
ARCHITEKTURA
Na návštěvě v postmoderním klenotu
98
DESIGN
Žijeme lidsky s výstavou v UPM
PULSE
Konference Pulse měla premiéru v ostravském Gongu
Děti středobodem modernistické architektury
88
DESIGN
S Paolou Navone nejenom o dokonalé pohovce
104
PULSE Jan Kaplický stále žije ve své pracovně
108
PULSE
Finalisté letošních cen
Pulse odtajněni
122
ARCHITEKTURA
Zjistili jsme, jak se staví pro naše nejmenší
150
KONCEPT
Fantazie nejsledovanějších designérů současnosti
164
KULTURA
174
114
CESTOVÁNÍ
Varšava očima polské designérky
DESIGN
Jaká byla italská designérka Cini Boeri
128
MÓDA
Prožijte s námi stylový baby boom
S našimi aktuálními kulturními tipy se neztratíte
158
DESIGN
Sběratelé aut odkrývají své unikátní úlovky
168
INTERIÉR
Nadupaný concept store Arkhe v Karlíně
182
SHOWROOM
Vychytávky pro váš snadnější život
ČASOPIS
ŠÉFREDAKTORKA
Lenka Šubrtová
KREATIVNÍ ŘEDITEL
Jan Králíček
ART DIRECTOR
Petra Roubalová
EDITORKA
Tereza Finková
VEDOUCÍ REDAKTOR
Adam Štěch
REDAKTOR
Václav Rybář
Ilona Mančíková
Jakub Tytykalo
Eliška Vrbová
FOTOGRAFOVÉ
Alex Shoots Buildings
BoysPlayNice
Martin Faltejsek
Studio Flusser
Jakub Gulyás
Spyros Rennt
Tomáš Slavík
Adam Štěch
Vojtěch Veškrna
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
PRODEJNÍ CENA
150 Kč / 6,90 € VYCHÁZÍ 6. 6. 2024
DV 6/24 má čtyři obálky.
Fotograf: Spyros Rennt; modelka: Karolína Čapková (Elite Prague);
styling: Jan Králíček; make-up: Kateřina Brans s produkty Chanel; vlasy: Nikolas Tichý
VYDAVATEL
Miloš Štěpař
New Look Media, s. r. o.
Apolinářská 3, 120 00 Praha 2
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3, 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
ONLINE
dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a. s.
„Všichni dospělí byli kdysi dětmi, ale málokdo si to pamatuje,“ promlouvá ústy Malého prince Antoine de Saint-Exupéry. Kouzelnou sílu myšlenek poetické knížky pro děti o dospělém světě, mi připomněla výstava ve Vile Hanse Ulricha v Ostravě. Ilustrátorka Eliška Podzimková zasadila malého cestovatele na Island, koláže doplnila o interaktivní stanoviště z mechu i lávových kamenů a zážitek umocnila použitím aplikace Artivive, díky níž obrazy ožijí. Vedla mě k úvaze o prolínání světů dětí a dospělých. Výměnách rolí a rolích rodičů, učitelů, vůdců, průkopníků. Půjčujeme si z dětského světa, uchváceni hravostí a alegorií, kterou nabízí, a snad to nejlepší z toho našeho „dospělého“ pak výměnou nabízíme zpět. Do školek a zařízení pro děti, které za posledních pár let vznikly pod rukama českých architektů, by jistě rádi chodili i rodiče. Málokterá značka nemá ve svém portfoliu nábytku velikost mini a množství nádherných knížek o designu, architektuře nebo módě dost možná buduje novou generaci kreativců, přinejmenším obdivovatelů estetiky a kvality.
Barevná hravost prolíná naše červnové vydání, které je věnováno dětem a nese v sobě poselství nových začátků. Loučím se s ním na pozici šéfredaktorky a děkuji za možnost poznat svět a fungování svého oblíbeného časopisu, za zkušenost přínosnou po všech stránkách. Mimochodem, v Ostravě jsme stihli i další skvělé galerie Plato a GVUO, ale do severomoravské metropole jsme zavítali, abychom byli svědky i aktivními účastníky největší konference o architektuře, interiérovém a produktovém designu ve střední Evropě, projektu Pulse, jehož jsme hrdým mediálním partnerem. Industriální kulisy Dolních Vítkovic doslova pulzovaly přednáškami a diskuzemi, které propojily přední osobnosti z umělecké i byznysové sféry. Potvrdily význam dialogu, setkávání a sdílení přesahující hranice Česka. ●
šéfredaktorka Lenka Šubrtová
TEXT
Lenka Šubrtová 〔LŠ〕, Jan Králíček 〔JK〕, Adam Štěch 〔AŠ〕, Tereza Finková 〔TF〕, Eliška Vrbová (EV), Eva Hlinovská (EH), Václav Rybář (VR)
Na
odvětví nebo prostoru nezáleží, pokud jste odhodláni povýšit svou práci na úroveň umění. Novinky v architektuře, designu, módě a kultuře sledujeme bedlivě a společně vybíráme, co by nemělo uniknout pozornosti čtenáře dolCevity.
design 〔LŠ〕
Nepotkali se u Kolína, ale během studia na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Čtyřčlenný česko-slovenský tým designérů a přátel společně oživuje tradiční české hračky s důrazem na výtvarnou a řemeslnou kvalitu. Vyznačují se geometrickými tvary, jasnými barvami a nesou poetický název Kutulu. Pilotní série ptáčků z bukového dřeva Popi, Popo, Pupu a Pepa slavila úspěch a jejich sourozenci na sebe nenechali dlouho čekat. Labutě a ptáčci se vesele pohupují a kutálí, koníci jezdí s větrem o závod. Vojáčci a kentauři si při rozcvičce rozhýbají paže a pak bojují mečem a otáčí mrštně hlavou. Pegas mává křídly na cestě za novým dobrodružstvím. V nabídce Kutulu najdete i stavebnici Mytho inspirovanou antickou mytologií. Hračky vznikají v České republice za použití lokálních materiálů a ve spolupráci s místními dodavateli. Jsou certifikované a splňují nejpřísnější bezpečnostní požadavky. Kutulu je hravost a pohyb, a byť jde o hračky pro předškolní děti, dělají radost i rodičům.
design 〔AŠ〕
S klasickými dřevěnými lodičkami bretaňské značky Maison Tirot si vyhrají nejenom děti, ale také nejeden tatínek. Firma, kterou založil v roce 1946 Francis Tirot ve městečku Romagné, patří mezi poklady tradičního francouzského řemesla, což ostatně dokládá státem udělované označení Entreprise du Patrimoine Vivant. Tirota napadlo využít tvar obuvnického kopyta, otočit ho a vytvořit z něj trup lodi. Idea zafungovala skvěle a první lodičky byly na světě. Dodnes se všechny plachetničky Tirot, jež se na hladině ovládají zcela jednoduše provázkem, vyrábějí ručně. Nabídka značky je široká, od malých dárkových lodiček, které spíše slouží jako dekorativní předměty, až po větší, plně funkční plachetnice.
design 〔LŠ〕
Originální králičí konvička Handle with Care, ze které i obyčejný čaj chutná pohádkově, podpoří dětskou fantazii, a především pitný režim. Kvalitní porcelán a nápaditý design bude slušet každému stolu.
hodinky 〔VR〕
Malé velké hodinky Blok 33 jsou na míru ušité dětem. Ty totiž vnímají čas jinak a do obou směrů pohyblivá luneta jim s tím pomáhá, protože umožňuje nastavit různě dlouhé odpočtové bloky. Za pět minut přijede babička, za deset minut vypni sporák, patnáct minut můžeš koukat na video. Stačí cvaknout a už vám běží čas.
design 〔LŠ〕
Hopsání, balanční cvičení, stavění, lezení: kameny německé značky Stapelstein přinášejí více pohybu a kreativního myšlení do každodenního života dětí a mění prostor kolem nich na dobrodružnou hernu.
FOTO Jamie Hawkesworth / Le Corbusier, Unité d’habitation, Marseille © F.L.C. / ADAGP, Paris, 2024
Modernistická architektura se v poslední době objevuje v moodboardech oděvních designérů stále častěji. Navíc se řada módních přehlídek přesouvá na místa, která donedávna znali jen oddaní milovníci architektury. Paralely mezi konstrukcí budovy a konstrukcí oděvu, kulturně-společenský kontext nebo způsoby použití materiálů a barevných škál pak jen vyžadují o trochu hlubší zkoumání, abychom se dopátrali důvodů, proč se konkrétní věci jako kapuce, cyklistické šortky, pistáciová barva, neopren nebo boty bez podpatků vracejí do šatníku. Proč se Virginie Viard, kreativní ředitelka domu Chanel, rozhodla svou Cruise kolekci 2024/25 prezentovat v druhém největším městě Francie? „Slunce, architektura, hudba a tanec. Marseille má navíc velmi silný smysl pro svobodu!“ popsala designérka své prvotní pohnutky.
Jako místo konání přehlídky, jež je primárně určena pro zimní útěky za teplem a sluncem, bylo zvoleno La Cité Radieuse od Le Corbusiera. Slavný utopistický koncept stroje na bydlení, který v sobě skrývá vše pro moderní život — nákupní třídu ve vyšších patrech, knihovnu, restauraci, hotel, mateřskou školu, družinu, bazén nebo klubovny pro zájmovou činnost a koníčky. „Inspirovaly mě místní kódy životního stylu, specifické aspekty každodenního života na jihu. Moře a vítr, živly, které vybízejí k pohybu,“ vysvětluje Virginie Viard. Na střeše „skandální“ budovy (doboví kritici jí →
• Elegantní silueta SUV fastback
• Peugeot i-cockpit s 21“ panoramatickým displejem
• Technologie poslední generace
JIŽ ZA 11 380 Kč/MĚS.
Spotřeba a emise CO2 modelu 3008 HYBRID v kombinovaném provozu 5,5 l/100 km, 124 g/km. Foto je pouze ilustrativní. Uvedená měsíční splátka operativního leasingu je z produktu RELAX poskytovaného společností Ayvens s.r.o. Nabídka operativního leasingu se vztahuje na model 3008 ALLURE Hybrid 136 e-DCS6 při ceníkové ceně vozu 790 000 Kč s DPH a bez příplatkové výbavy. Nabídka RELAX je s trváním doby pronájmu na 48 měsíců s celkovým nájezdem 80 000 km. Součástí měsíční splátky je povinné ručení s limitem 70/70 mil., havarijní pojištění se spoluúčastí 10 %, GAP (pojištění skel není zahrnuto) a poplatek za rádio. Nabídka je platná až do odvolání u všech autorizovaných prodejců Peugeot. Nejedná se o závaznou nabídku na uzavření smlouvy.
vyčítali extrémní použití betonu a brutálnost jeho vzhledu), kterou Le Corbusier navrhl jako klasické náměstí pro společenské aktivity, jsme viděli podobně netradiční až brutální kombinace — neoprenovou mikinu s kapucí pod tradičním Chanel kostýmem, neoprenové plavky se sexy vykrojenými nohavičkami se striktními lakovanými polobotkami, klokánkové kapsy na klasických áčkových šatech z tvídu. Svěží nebo příliš silný vítr do klasického šatníku? Odpověď není jednoznačná, každopádně se cení neúnavné hledání nových kódů naší každodennosti a vhled do zítřka. Hledání významů je pak na každém z nás. Den přehlídky pršelo a foukal mystický mistrál, a tak nenápadná, ale nekompromisní revolučnost designérky Virginie Viard souzněla s neotřelostí a nadčasovou moderností Le Corbusierovy stavby o to dokonaleji.
Inspirováno tajemstvím a nekonečnou krásou vesmíru. Představujeme novou kolekci zrcadel Event Horizon.
design 〔AŠ〕
Ikonický nábytek v klasickém provedení, který se v interiérech opakuje stále dokola, už vás nudí? Možná právě vám se zalíbí nové barevné osvěžení stálic modernistického designu přelomu dvacátých a třicátých let. Americká značka Knoll, držitelka licencí na výrobu trubkového nábytku Miese van der Rohe a Marcela Breuera, se rozhodla některé ze svých modelů osvěžit lakovanými konstrukcemi v černé a červené barvě. Aktualizovat interiér si tak můžete například novou variantou křesla Tugendhat a křesla MR (obojí Mies van der Rohe) nebo pro změnu ikonickým křeslem Wassily (Marcel Breuer).
design 〔AŠ〕
Říká se o něm, že je novou Sabine Marcelis. A místo, kde aktuálně působí, i materiál, se kterým pracuje, by tomu odpovídaly. Laurids Gallée se sice narodil v Rakousku, ale usadil se v Rotterdamu, kde se stejně jako jeho slavnější kolegyně zamiloval do práce s barevnými a transparentními pryskyřicemi. Na rozdíl od Marcelis, která je používá velmi minimalisticky a geometricky, z nich Gallée vytváří organicky oblá a vyhlazená svítidla připomínající tající rampouchy. S kolekcí stojacích lamp Pool má už teď velký úspěch. Uvidíme, kam až jeho hvězda vystoupá.
interiér 〔TF〕
FOTO Radek Úlehla
Činžovní domy ze začátku 20. století mají bezesporu své kouzlo, leč staré byty často nevyhovují současným potřebám. Architektky Petra Ciencialová a Kateřina Průchová ze studia Plus One Architects se tak ocitly před jasně formulovaným úkolem: vytvořit v bytě v pražských Vršovicích vzdušný a prostorný obývací prostor, kde se bude moci mladá rodina pohodlně scházet, zároveň ale vymyslet i menší soukromá zákoutí pro všechny členy domácnosti.
„Obytný prostor se již od vstupu rozlévá celou dispozicí a lze jej jednoduše zvětšovat a rozšiřovat o ložnici/pracovnu. Ta je ze dvou stran průchozí, závěsy po obvodě zajišťují intimitu. Druhá polovina bytu patří dětskému pokoji a koupelně. Protože podlažní plocha dětského pokoje není úplně velkorysá, navrhly jsme patro na spaní schované nad kumbálem. Okénko u postele slouží pro lepší cirkulaci vzduchu ale i komunikaci s ostatními členy rodiny ‚dole‘,“ vysvětlují architektky důmyslný a výrazný interiérový prvek, vyrobený z americké jedle. Často opomíjené osvětlení bylo v tomto bytě voleno s velkou citlivostí. Až na lustr nad jídelním stolem tu nenajdete žádná stropní svítidla. Všechna světla jsou totiž zakomponována v nábytku, světelný zdroj není vidět a jeho intenzita se přizpůsobuje denní době. Podobně jako v jiných projektech ateliéru, i zde najdete nábytek od českého studia JanskyDundera.
Ve svém domě ve Valencii spojili Ana Hernandéz a Christophe Penasse, zakladatelé studia Masquespacio, bydlení i práci a promíchali vše, co se jim líbí. „V posledním desetiletí nás ovlivnilo mnoho stylů, od tvorby legendární skupiny Memphis přes klasické art deco až po futurismus, a náš dům je směsicí toho všeho,“ vysvětluje Christophe. Ve Valencii se Kolumbijka Ana s Belgičanem Christophem potkali, zamilovali se do města i do sebe a v roce 2010 přivedli na svět své první dítě — Masquespacio. Název studia znamená v překladu „více než prostor“ a dobře vystihuje jejich originální přístup v tvorbě.
Stejně jako ostatní projekty interiérů restaurací, kanceláří a obchodů, také jejich vlastní dům má jedinečně barevný a „odvážný“ interiér. Při navrhování jednotlivých místností si pohráli se základními geometrickými tvary čtverce, trojúhelníku, kruhu a půlkruhu. Je to odkaz na dobu, v níž se věnovali grafickému designu.
Dům pochází z roku 1925 a Ana s Christophem se snažili zachovat jeho charakter i historické prvky (ve vstupu do domu například zachovali původní dlažbu). Stavbu rozdělili na dvě části: kanceláře a bydlení v patře. Do obytné části se vstupuje přes vnitřní dvorek tvořící zahradu a pomyslný přechodový bod mezi oběma prostory. Zde se obědvá, sportuje i fotí nové kolekce nábytku. V patře je patrná grafická hra s geometrickými symboly připomínajícími hnutí Memphis. Respekt ke kráse starých detailů budovy se zde propojuje s hledáním estetické kombinace s nádechem brutalismu, eskalované kontrastem barev, řemeslných materiálů, textur a forem. Tu rozehrává otevřený prostor kuchyně s obývacím pokojem se sofistikovanými materiály, jako je mramor, hliník, microcement a ručně vyráběné dlaždice. →
Při navrhování jednotlivých místností si Ana a Christophe pohráli se základními geometrickými tvary čtverce, trojúhelníku, kruhu a půlkruhu. Je to odkaz na dobu, v níž se věnovali grafickému designu.
Originální nábytek je součástí kolekce Mas Creations, který studio Masquespacio navrhuje. Exploze barev je v tomto prostoru silnější, ale zároveň mu dává pocit svěžesti. Kolekce CONO je vyrobena pomocí 3D tisku z hlíny a dokončovaná ručně. Závěsy dávají prostoru trochu více tepla a kontrastují se schodištěm, které bylo ponecháno v původním stavu. Koupelna upoutá pozornost svým žlutým nádechem — obklady jsou kombinovány se stěnou vyrobenou tradiční středomořskou technikou trencadis. „Korunovačním klenotem“ domu je ložnice, v níž okamžitě upoutá pozornost postel ve tvaru koule v barvě fluoru. Kopuli nabízející na konci dne naprosté odpojení od práce i venkovního života si navrhli Ana s Christophem sami a vyrobili pomocí 3D robota. Napravo od postele se nachází malá televizní místnost, nalevo pak meditační prostor v růžových odstínech.
„Byl jsem vychován v tom, že smyslem života je dobrá práce, rodina a normální dům,“ uzavírá naši prohlídku Christophe, „a teď žiji v tomto skvělém domě, v tomto krásném prostředí. Nemůžu uvěřit, že tohle je můj život — někdy mě štve, že se stává normálním.“ ●
V posledním desetiletí nás ovlivnilo mnoho stylů, od tvorby legendární skupiny Memphis přes klasické art deco až po futurismus, a náš dům je směsicí toho všeho.
❶ Kuchyňskou „stěnu“ z hliníku se dvěma výraznými nikami stejně jako další nábytek, modrý mramorový ostrůvek Macaubas nebo stoličky a vázy Cookie Pots, navrhli Christophe a Ana.
❷ Postel je umístěna v zelené kopuli, která byla vytištěna na 3D tiskárně.
❸ Obývací pokoj je součástí otevřeného prostoru zahrnujícího také kuchyň a jídelnu a nachází se v něm řada funkčního umění, které duo prodává pod značkou Mas Creations. Od žluté pohovky a křesla Ball Chair až po modrý pufový stolek nebo keramickou kolekci CONO.
❹ Vnitroblok ponořený do fialovo-šedé nechává vyniknout zeleni a formou vnitřní zahrady tvoří přechod mezi prací a domovem.
❺ Podobnou geometrii a výraznou barevnost jako celý interiér má také terasa.
❻ Původní cementová dlažba ve vstupu do sto let staré usedlosti byla citlivě zrestaurována a její dekor byl umocněn barevným sjednocením stěn a dveří.
TŘPYTIVÉ NÁUŠNIČKY VE
TVARU VČELEK VYPADAJÍ
V UCHU NAPROSTO
ÚCHVATNĚ. TENTO
ŠPERK NA VÁS NIKDO
NEPŘEHLÉDNE.
Česká značka Rýdl přichází s novou kolekcí diamantových šperků, které vás okouzlí svým nekonečným třpytem a jemným designem.
MELODY
PRSTEN
DIVINE
LUXUSNÍ PRSTEN
SCENTRÁLNÍM BRILIANTEM
A ČTYŘMI DIAMANTY
KROUŽKY NEMUSÍ BÝT OBYČEJNÉ, NÁUŠNICE MELODY JSOU JEDINEČNÉ NEPRAVIDELNÝM
TVAREM I ZAJÍMAVĚ USAZENÝMI BRILIANTY.
V MARKÝZOVÉM BRUSU, KTERÉ HO OBKLOPUJÍ, VÁM VEZME DECH.
PRSTEN
FAIRY
DECHBEROUCÍ PRSTEN JE
TVOŘEN ČTYŘMI DIAMANTY V MARKÝZOVÉM BRUSU, KTERÉ PŘIPOMÍNAJÍ
TŘPYTIVÉHO MOTÝLA.
MŮŽETE JEJ ZKOMBINOVAT S NÁUŠNICEMI FAIRY VE STEJNÉM DESIGNU.
PRSTEN
HEAVEN
NEBESKY KRÁSNÝ JE
TENTO ZLATÝ PRSTEN
NETRADIČNÍHO TVARU
OBSYPANÝ DIAMANTY
V BRILIANTOVÉM
A MARKÝZOVÉM BRUSU.
SI ZASLOUŽÍ NOSIT VÝJIMEČNÉ ŠPERKY. rydl-sperky.cz rydl-sperky.sk
PRSTEN CORINNE
ORIGINÁLNÍ PRSTEN
S CENTRÁLNÍM
DIAMANTEM V BRUSU
BAGUETTE, KTERÝ DOPLŇUJÍ TŘI DROBNÉ BRILIANTY.
VĚTŠÍ DIAMANT VE TVARU BAGUETTE JSME ZKOMBINOVALI S DROBNÝMI TŘPYTIVÝMI BRILIANTY A VZNIKL Z TOHO TENTO PŘEKRÁSNÝ MINIMALISTICKÝ ŠPERK.
PĚT DIAMANTŮ V MARKÝZOVÉM BRUSU
DALO VZNIKNOUT
TOMUTO PŘEKRÁSNÉMU NÁHRDELNÍKU.
interiér 〔TF〕
FOTO Studio Flusser
Nedávno jsme v Dolce Vitě psali o vietnamské restauraci v Popradu, kde si strávníci skvělé jídlo vychutnávají v na míru ušitých kulisách od studia SOA architekti. Další podnik zaměřený na asijskou kuchyni, jehož interiér vznikal rovněž pod taktovkou Štefana Šuleka a Lucie Kráľ, byl nedávno otevřen ve Veleslavínově ulici v centru Prahy. RamenCraft není jenom restaurace,
je to architektonický a gastronomický zážitek, který propojuje japonskou tradici a pop kulturu s herním světem 8bitové grafiky do nápaditého konceptu. Stavebním kamenem grafického designu, jehož autorem je Tomáš Eisner, jsou pixely, jež se v různých formách objevují po celém interiéru, včetně obkladů hned u vstupu, kde je vyobrazena „Czezilla“, v českých národních barvách pojatá Godzilla, jako zosobnění českého přístupu k japonskému kulturnímu fenoménu. Tento vizuální prvek originálně spojil herní svět s tradiční japonskou kulturou a vyvolává v návštěvnících dojem, že se ocitli v prostředí plném zábavy. Kontrastní kombinace modré a jasné červené barvy nejenže osvěžuje prostor, ale také podtrhuje atmosféru rychlého občerstvení, které RamenCraft nabízí. Gastro koncept této svěží japonské restaurace přináší nový pohled na „fastfood“ ramen. Návštěvníci si mohou na výdejním pultu vybrat svou oblíbenou variantu ramenu, jehož součástí je vždy silný vývar, mořská řasa, nudle, zelenina, maso nebo tofu a marinované vejce, a poté si najít ideální místo. Můžou si zvolit sezení v přední části restaurace mezi oddělenými „kójemi" pro nerušené srkání polévky nebo v zadní části, kde se se svou miskou ponoří do velmi výrazné grafiky a prožijí autentický zážitek z japonského herního světa. Přijďte si vychutnat modifikovanou japonskou atmosféru za jednotných
V šedesátých letech byl finský designér Eero Aarnio spoluzakladatelem progresivního space-age designu, dnes, ve svých 93 letech, navrhuje také design pro děti. Jeho charakteristická nadsázka a vtip se setkaly s úspěchem v italské firmě Magis, pro niž před lety navrhl mimo jiné plastové štěně Puppy fungující jako hračka a stolička zároveň. Letos přichází štěňátko v nových gradientových odstínech fialové, tyrkysové nebo oranžové.
grafický design 〔LŠ〕
Kokosový krém, nejoblíbenější čokoládu malých labužníků, zabalili v Ajale do speciálních obalů, které namalovaly děti z Dětského domova Dagmar v Brně, k nimž také putuje 100 % z ceny každé prodané tabulky této limitované edice.
design 〔LŠ〕
Připravte se na napínavou cestu časem a vesmírem s UFO Leonessa! Vychází z konceptů aut ze 70. let, které byly v podstatě klíny na kolech, samé úhly a hrany. Kovově modrá karoserie se zlatými koly a detaily v barvě šampaňského jí dodávají působivý vzhled kosmického věku. Mohli byste si mylně myslet, že je přímo z budoucnosti. design
móda 〔JK〕
Nikdo jiný nedokáže ve vysokém šperkařství vyprávět tak komplexní příběhy jako Victoire de Castellane. Svou vlastní pohádku O princezně, co nechce dospět píše v módním domě Dior od roku 1999, kdy značka založila svůj šperkařský ateliér a ona se stala jeho kreativní ředitelkou. Její výtvory jsou dětsky hravé, až kouzelně bezelstné, ale mimořádně precizní, často vytvořené pozapomenutými klenotnickými technikami. Symbióza mezi včerejškem a dneškem, rafinovaností a smyslností. V poslední kolekci Diorama & Diorigami, jejíž první část představil Dior minulý měsíc ve Florencii, si Victoire hraje s parafrází na ikonické tištěné plátno Toile de Jouy. Místo tradičních výjevů z venkovského života používá umělkyně snové obrazy přírody. Zlatý králík skáče do keře posetého třpytivými diamanty, zatímco dvě sovy se třepotají mezi větvemi zdobenými křiklavými rubíny. Fauna a flóra ze žlutého zlata, diamantů, safírů, rybník lemovaný jiskřivými modrými safíry nebo les ze smaragdů a perel, kde se srnečky vytvořené glyptikou ukládají ke spánku.
Kousek Kampánie s respektem k tradici, ale zároveň s otevřenou hlavou vstříc modernímu twistu jak u pizzy, tak v interiéru, přináší do římské čtvrti Esquilino nová pizzerie Ardecore. „Když jsme šéfkuchaři Alessandru Zirpolovi a jeho týmu navrhli, že pec na pizzu umístíme do samotného středu prostoru a vytvoříme z ní pulzující srdce podniku, které navíc kompletně pokryjeme černou barvou, byli trochu zaskočeni,“ vzpomíná Matteo Soddu z kolektivu architektů Studiotamat, kteří se postarali o odvážnou rekonstrukci interiéru.
„Klenuté stropy a zděné oblouky už obnovoval předchozí vlastník, my jsme se zaměřili na proměnu prostoru za pomoci výrazných barev. Inspirovalo nás dřevo spálené na popel, rudé plameny a nedotčená krása Kampánských Apenin. Tak vznikla dynamická barevná paleta a také tapeta navržená Danielou Pinotti plná abstraktních organických linií,“ vypráví architekt. Stejně jako název Ardecore kombinuje dialekty Říma a Kampánie, interiér i menu pizzerie spojuje lokálnost, kvalitní řemeslnou práci, reinterpretaci tradic a současný design. Až sedmdesát hostů může usednout k na zakázku vyrobeným stolům s karmínovou strukturou a červeno-zelenou deskou, která kontrastuje jak s židlemi od Table Place Chairs, tak s indigově modrými stěnami. Na obloucích nechybí typicky italské přiznané cihly, element ohně ztělesňují jasně červené policové konstrukce.
Nová váza v designu
Františka Jungvirta čerpá inspiraci z ladných pohybů stejnojmenné rybičky. Nechte ji vplout do vašeho interiéru.
Svítící prst, aby se děti v noci nebály. Tajná krabička na bonbony pro kamarády. Nášivky jako dočasné tetování. To je jen několik z mnoha přání, kterými byl zasypán Marek Kuźmiński, absolvent magisterského studia Design for People v dánském Koldingu. Splnil je do puntíku, přidal pestré barvy a ještě spoustu dalších „superschopností“ a vytvořil projekt HandsUp, který je určen dětem, jež se narodily s vrozenými vadami nebo bez horních končetin. Rozzářil oči malých hrdinů a dojal celou porotu letošního Zlín Design Weeku, odkud si odnesl hned několik ocenění včetně absolutního vítěze Best in Design 2024.
Proces navrhování začal rozhovory s rodinami dětí a poté se přesunul do tvůrčích dílen, kde vznikaly prototypy rukou se superschopnostmi. Svou práci konzultoval s bioinženýry z Technické univerzity v Poznani a klíčové bylo také zapojení dětí. Systém HandsUp se skládá z konfigurátoru protéz, jejich testování pomocí technologie VR a přepravní sady, která obsahuje hotovou protézu spolu s překryvy, jež podporují učení jízdy na kole. Protézy jsou vyráběny technologií 3D tisku z materiálu PLA. Projekt již prošel testovacím procesem a v současné době je ve fázi realizace, která umožní nákup cenově dostupných protéz.
„Chci prolomit tabu spojená s postižením dětí,“ říká Marek a otvírá krabici, jejíž obsah na první pohled připomíná stavebnici Lego. „Projektem HandsUp se snažím zajistit, aby si děti s vrozenými vadami nebo absencí horních končetin mohly užívat života naplno a cítily se společností přijímané,“ uzavírá.
Před takřka 40 lety vstoupili na divadelní scénu pomalým, ale o to zásadnějším krokem pánové Thomas & Ruhller, aby se stali ikonami Holandské improvizace — kulturního fenoménu 80. let. Oba „samozvaní“ Holanďané nyní posunuli svá legendární vystoupeni na další level. Rozhodli se znázornit svými těly všechna písmena abecedy a zachytit je na fotografiích, které pořídil Václav Jirásek. V roce 1926 se o něco podobného pokusili svou Abecedou Karel Teige a Vítězslav Nezval společně s tanečnicí Milčou Mayerovou. Ovšem pohled na sošná atletická těla dua Thomas & Ruhller, jež dávají jednotlivým písmenkům zcela nový rozměr, jistě přitáhne větší pozornost. Knížka Alfabet, šperk pro fanoušky divadelní improvizace, o kráse lidských těl v dialogu s dominantní literou vychází v holandštině a její luštění pomocí překladače se může stát vzrušující výpravou do mysli performerů. Typografie knihy se ujal Aleš Najbrt, texty napsal Jan Slovák, s nimiž si mimochodem neznalí dvojici pletli a podezírali je, že se chtějí nést na vlně popularity brněnského umělce Tomáše Rullera. Vydalo Studio Najbrt, prodává například knihkupectví Page Five.
Rozsáhlý, hmotově výrazný komplex s výpravní budovou. Od padesátých let minulého století dominanta pardubického nádraží, která je památkově chráněna. Při navrhování zastřešení nástupišť tak byl od samého začátku jedním z klíčových požadavků respekt k okolní architektuře. Tým Egoé se s tím vypořádal skrytím ocelové nosné konstrukce do střešního pláště, čistými tvary nebo použitím skla. Došlo i na několik citlivých odkazů na původní řešení.
egoe.eu
Kiton je značka z kategorie tichého luxusu postavená na tradičním řemesle, ruční výrobě a té nejvyšší kvalitě materiálů. Byla založena v roce 1968 v Neapoli krejčím a podnikatelem Cirem Paone. Řídí se heslem „The best of the best +1“, a tak je u nich kašmír o něco lehčí, hedvábí hebčí a len o trošku víc chladivější než u konkurence z italského severu. Nová edice letních sandálů je ukázkou precizní práce s různými materiály a texturami.
Po veleúspěšné instalaci Color Rush!, kterou vytvořila pro Vitra Depot ve Weilu nad Rýnem, se Sabine Marcelis opět vrací do kampusu této světoznámé nábytkářské značky. Tentokrát vytvoří zbrusu novou instalaci interiéru showroomu VitraHaus. „Filozofie, ze které tyto návrhy vycházejí, se dotýká způsobů tvorby rodinného domova. Velký otevřený prostor jsme rozdělili do funkčních zón oddělených podle barev.
Mé produkty se pak propojují s díly dalších designérů, umělců a samozřejmě s výrobky Vitry a společně vytvářejí soustředěný celek,“ popisuje interiérový projekt Marcelis. Nebyla by to ale ona, kdyby nepoužila originální paletu. Tentokrát pracovala s pastelovými barvami, které aplikovala mimo jiné také na speciální limitovanou kolekci ikonických židlí Panton a stoliček Visiona, jež obě navrhl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dánský vizionář Verner Panton. Tzv. pantonka dostala sedm nových barevných verzí, přičemž každá byla vyrobena pouze v limitované edici 50 kusů. Pastelové barvy dávají stoličce zcela nový život a v našich očích z ní dělají šperk současného designu. Méně známější čalouněná Visiona, kterou Panton vytvořil pro svou legendární stejnojmennou instalaci pro firmu Bayer v Kolíně nad Rýnem v roce 1970, je opatřena robustním látkovým potahem, který se dá sundat a prát. Novinky bude možné zakoupit online nebo v kampusu značky Vitra ve Weilu nad Rýnem od 12. 6.
hodinky 〔EH〕
Šéfoval jí syn nejbohatšího muže planety Frédéric Arnault. Strojky pro ni vyvíjí legenda Carole Forestier-Kasapi. Má smlouvu s Ryanem Goslingem. Švýcarská značka TAG Heuer má pěkně nabito. A to není vše: v květnu vzbudila pozdvižení reedicí kolekce Formula 1 Series 1 z roku 1986. Tehdy měla poprvé na číselníku logo TAG Heuer (do té doby značka nesla pouze příjmení zakladatele). Deset limitovaných modelů z oceli nebo barevného plastu, s proužkovaným číselníkem a lunetou připomínající sedmikrásku vzniklo ve spolupráci s americkou značkou Kith (TAG Heuer se nebál ani změny vlastního loga!). Zakladatel Kith Ronnie Fig pracuje s nostalgií po 80. a 90. letech a nabízí vlastní kolekce oblečení a doplňků, ale i unikátní koncept obchodů včetně baru s cereáliemi. „Co si zamilujete mezi 13 a 18 lety, budete milovat navždy,“ řekl. Mezi jeho zamilované předměty patřily i hodinky Formula 1 s tehdy 28mm pouzdrem pro dětská zápěstí v ceně od 130 dolarů. Ty nové mají 35mm pouzdro a dospělá je i cenovka 1500 dolarů. Pro barevné kombinace hodinek (na snímku model Hawaii) Ronnieho inspirovala místa, kde má Kith obchody.
design 〔AŠ〕
Jednoduchou kompozici stojací lampy z perforovaných plechů vytvořil tuniský designér Hassene Jeljeli pod svou vlastní značkou JK Lighting. Poprvé ji letos představil na Salone Satellite v Miláně.
Módní návrhářka Tereza Rosalie Kladošová představila novou kolekci All Season Wedding Club. Prolíná se v ní několik materiálů, kromě jiného i ve Francii na míru utkaný žakár ve třech barvách. Z části ho tvoří bavlna a z části kovové vlákno — je tedy místy průhledný, ale zároveň drží tvar. Nechybí ani několik druhů hedvábí různých struktur a barev: duchess, crep de
chine nebo kepr. Patrná je práce se strukturou, mísí se lesklé a matné materiály se sametem a oboustranným žakárem, který je lesklý z jedné strany a z druhé strany s chlupem. Kolekce je sama o sobě fúzí různých přístupů a záměrně nereflektuje jeden svatební styl, ale je výzvou ke změně outfitu v den D. „Svatební hosty můžete jako nastávající nevěsta přivítat v minimalistických slip dress, cestu k oltáři pak podniknout v nadýchaných šatech pomněnkové barvy, ve kterých budete vypadat jako Alenka v říši divů. První tanec zahájit v diorovské sukni se sexy motorkářskou bundičkou a afterparty protančit v květované minisukni à la Twiggy. První noc v roli novomanželky se zahalit do saténové kapuce a s postupující hlubokou tmou odhalovat tajemství sexy pyžama. Druhý den ráno prožít v pohodlných kalhotách a topu, který si stále uchovává v detailu nádech Alenčiných šatů a cestu k oltáři,“ popisuje romanticky návrhářka.
design 〔LŠ〕
Netradiční hračku vytvořila společnost KOVAP ve spolupráci se studiem Qubus. Pod vtipným názvem Fofr Tabule se skrývá barevná plechová tabulka na kolečkách. K dostání je ve čtyřech barvách a děti i dospělí na ni mohou kreslit, psát vzkazy přiloženým černým fixem nebo ji vylepšit magnety.
design 〔LŠ〕
Reproduktor pro děti Yoto Player je skvělou revitalizací kazetových přehrávačů. Fyzické karty se zasouvají do horní části přístroje a rodiče jej mohou připojit k doprovodné aplikaci a „nahrát“ na prázdné karty vlastní obsah nebo zakoupit již nahrané nosiče.
Vaření jídla v souvislostech s okolním světem přináší netradičně pojatá kuchařka londýnské kavárny The River Cafe.
Vysoký výkon pro hraní.
Se svou experimentální postmoderní tvorbou se objevil po boku takových hvězd, jako byli Ettore Sottsass jr., Alessandro Mendini, Philippe Starck nebo Mattia Bonetti a Elisabeth Garouste. Tvorba Bódy Horáka byla v osmdesátých a devadesátých letech milníkem nejen českého designu a my si ji letos připomeneme hned několika výstavními projekty. Slaví totiž 70. narozeniny.
„Když jsem přišel do Prahy studovat design, tak se mě ujal o pár let starší Jiří Pelcl. Chodili jsme spolu na pivo a diskutovali o možnostech alternativní tvorby v období hlubokého socialismu,“ vypráví o svých začátcích na Uměleckoprůmyslové škole v Praze Bóda Horák, kterého jsme navštívili v jeho ateliéru na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí. Trvalo to jen několik měsíců a ze společných diskuzí Horáka a Pelcla se zrodila ikonická skupina Atika, jejíž vznik motivovala touha po svobodě volného výtvarného projevu a vyjádření skepse z politického a společenského života, který byl v osmdesátých letech pod vládou komunistické diktatury na bodu mrazu. „Přibrali jsme další designéry, jako byli Jiří Javůrek, Vít Cimbura, Jaroslav Šusta, Vlastimil Vagaday a manželé Růžičkovi (poslední tři jmenování ale ze skupiny záhy vypadli), a v roce 1987 jsme poprvé vystavovali v galerii v Karlově ulici,“ pokračuje Horák, který ale zároveň jedním dechem přiznává, že bylo první vystoupení Atiky dosti kritizováno. Český design totiž ještě něco podobného nezažil. Dekadentně působící objekty byly vyrobeny primitivními způsoby, působily se svými nepravidelnými ocelovými konstrukcemi, koženými potahy i barvou pocákanými plechy brutálně i romanticky zároveň. Například pohovka Tlející list patří k Horákovým charakteristickým romanticko-dekadentním kreacím, jejichž prostřednictvím se vyjadřoval k pomyslnému společenskému bahnu, do kterého se Československo pomalu potápělo.
„Později nás Bořek Šípek, který už tehdy žil v Amsterdamu, představil pařížskému sběrateli Pierru Staudenmeyerovi a jeho galerii Néotù. Ještě před revolucí jsme všichni dostali víza a celá Atika jsme jeli vystavit do Paříže svá díla,“ vzpomíná Horák na jedno z prvních zahraničních vystoupení. Tvorba Atiky se tak rázem ocitla mezi evropskou špičkou. V galerii Néotù totiž vystavovaly vycházející hvězdy evropské postmoderny, jako byli Martin Szekely, Jasper Morrison nebo zmíněné tvůrčí duo Mattia Bonetti a Elisabeth Garouste, s jejichž primitivizující a barbarickou estetikou měla Horákova tvorba řadu společných rysů. „Od té doby nás kritici designu nazývali ‚Barbary‘,“ doplňuje kontext Horák. On i jeho kolegové z Atiky byli zkrátka ve správný čas na správném místě. Zanedlouho totiž padla železná opona a do té doby izolovaní čeští tvůrci se mohli ambiciózně rozletět do světa. Zatímco jeho kolega Jiří Pelcl se začal intenzivně věnovat designu
průmyslovou výrobu, Horák zůstal především o studiového designu. V devadesátých letech s ním slavil úspěchy takřka po celé Evropě. Zatímco v České republice se na něj tak trochu zapomnělo, v Německu, Francii, Holandsku nebo Itálii měl jednu výstavou za druhou a zakázky se jen hrnuly.
„V devadesátých letech jsem potkal Rainera Krause, který v roce 1983 založil značku Anthologie Quartett. Spolupracovali tehdy s předními evropskými tvůrci a já jsem byl mezi nimi. Vytvořil jsem pro jeho firmu celou řadu návrhů, které jsme vyráběli tady u nás. Poptávka byla neuvěřitelná. Například tohoto zrcadla s názvem KYC jsme vyrobili za ty dlouhé roky téměř 10 000 kusů,“ ukazuje Bóda Horák na kovový perforovaný rám visící na stěně. V této době dosáhla jeho tvorba i mezinárodní renomé vrcholu. Stal se lyrikem devadesátých let, mystickým vypravěčem skrze romantizující vizi přírody. Jeho drátěné sedací objekty i jiné práce vycházejí totiž primárně ze struktur stromů, listů i stonků květin, naopak skleněná svítidla připomínají jejich květy. Svůj rukopis si zachoval Horák dodnes. Aktuálně vyvíjí drátěnou mísu pro značku Křehký, kterou představil mimo jiné na stejnojmenném festivalu v Mikulově na konci května. Současně s ní vytvořil i jedinečné organické mýdlo Mikulovská Venuše inspirované ikonickými tvary Věstonické Venuše i vinných hroznů. Tím však ale oslavy jeho 70. jubilea zdaleka nekončí. V ateliéru v Ústí nad Orlicí, kde se zároveň věnuje svým středoškolským studentům designu, teď připravuje velkou retrospektivní výstavu v rámci přehlídky Designblok 2024. V Uměleckoprůmyslovém museu v Praze tak budeme moci prozkoumat široký výběr z jeho tvorby pod kurátorskou taktovkou Danici Kovářové. Zdá se, že Horákova tvorba je díky pozitivnímu vztahu k postmoderně v posledních letech zase zpět. ●
krajina domovem
❶ Některý Horákův nábytek je tvořen ocelovou konstrukcí, kterou autor obaluje do molitanu v pruzích. Na něj se pak namotá samet, který dováží ze Španělska. Stejným způsobem vzniká také křeslo Infinity.
❷ Bóda Horák tvoří kromě svých rodných Holic také ve své dílně na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí, kde také vede ateliér designu a obalu. Jeho nábytek až na výjimky vychází z přírodních inspirací zejména světem rostlin.
❸ Kresby si Horák čísluje již od počátku devadesátých let. Jsou pro něj důležitým médiem procesu vzniku a realizace designu. Tyto zachycují například ikonickou zahradní lavici Season a křeslo Ibiza.
❹ Pohovka Mžitky vznikla v roce 2023 také technikou obalování molitanem a saténem.
❺ Pracuje i s drobnějším měřítkem, například v rámci tvorby šperků. Momentálně má rozpracovanou kolekci Prak a Rákoska.
❻ Mýdlo Mikulovská Venuše, které Horák vytvořil pro značku Křehký, je inspirované tvary Věstonické Venuše i vinného hroznu.
Respektovaná cukrářka Iveta Fabešová, známá svými jedinečnými francouzskými dezerty, projevila svou uměleckou zručnost a zhotovila specifický mono dezert, který je inspirován barevnou paletou exkluzivní limitované edice bezdýmného zařízení Iqos Iluma Neon Purple a originálními chutěmi náplní Levia.
Bývalé elektrárny, skladiště, sila nebo jatka. Do podobných průmyslových budov, které již dosloužily svému účelu, se stěhuje umění a velmi mu to v nich sluší. Posledním takovým příkladem je norská galerie Kunstsilo.
← Exteriér bývalého sila byl sladěn bílou omítkou. Jedna nová přístavba (na obr. vpředu) je věrnou kopií původního objemu, který musel být stržen, novostavba na východní fasádě je více experimentální. Architekti ji oblékli do bílého hliníku s vlnitou povrchovou úpravou, která ladí s tvary válcových sil.
Nezkoumají je teoretici architektury, nedostávají se do hledáčku fotografů, nejsou ani turistickými cíli. Nikoho moc nezajímají, přesto s přehledem dominují každé zemědělské krajině i městským periferiím. Do centra zájmu se sila, betonové chrámy určené ke skladování zejména obilí a jiných sypkých komodit, dostávají až v momentě, kdy radikálně změní svou funkci. V Česku tak například upoutal pozornost projekt Silo Tower v Olomouci z roku 2014, vydařená konverze v kancelářskou budovu od architektonického studia Zlamal, posledním známým silem u nás je to u Automatických mlýnů v Pardubicích, které spolunavrhl Josef Gočár a které dnes, po revitalizaci areálu, slouží jako vyhlídková věž.
Jedno majestátní betonové silo se tyčilo také v přístavu norského města Kristiansand na poloostrově Odderœya. Poté, co se před téměř 20 lety vyprázdnilo do posledního zrnka obilí, vyvstala otázka, co s ním. Na rekonstrukci průmyslové stavby, kterou mimochodem navrhli v roce 1935 místní funkcionaliští architekti Arne Korsmo a Sverre Aasland, byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, již inicioval sběratel umění Nicolai Tangen. Zadání? Vybudovat v surových útrobách prostor pro vystavování největší soukromé sbírky moderního umění z tohoto regionu. Jako vítězové z ní v roce 2016 vzešla barcelonská architektonická studia Mestres Wåge Arquitectes, BAX a Mendoza Partida. →
Cílem architektů bylo zachovat a vyzdvihnout přednosti architektury bývalého skladu obilí. Aby toho dosáhli, umístili do centra pozornosti všech 30 tubusů, do nichž se kdysi vešlo až 15 000 tun obilí. Útroby 37 metrů vysoké stavby „vytesali“, čímž vzniklo monumentální „bazilikové“ atrium a cirkulační jádro, které se táhne do výšky úctyhodných 21 metrů. Kolem něj je pak na třech podlažích ve dvou přiléhajících přístavbách rozmístěno 25 galerií. Díky diagonálním stěnám nejsou žádné dvě stejné, ale přesto mají jeden výrazný pojící prvek — strohou estetiku, jež má za cíl učinit ústředním bodem prostoru umělecké dílo a zároveň vytvořit záměrný kontrast s betonovými sily. Ta probleskují všude, ze všech koutů a záměrně odlišují staré od nového. „Ve starém betonu jsme uchovali stopy všeho, co se s ním v historii dělo, takže v něm můžeme v podstatě číst příběh průmyslové budovy,“ řekl Magnus Wåge, spoluzakladatel studia Mestres Wåge. Je toho názoru, že se průmyslové budovy ideálně hodí jako pozadí pro umělecká díla. „Pro dnešní architekturu si myslím, že je dobré umět pracovat s něčím existujícím, protože se k tomu musíte nějak vztahovat, a to vám dává překvapivé odpovědi. Navíc, průmyslové stavby mají prostorovou kvalitu, kterou má současné umění velmi rádo.“
Právě dokončená budova galerie Kunstsilo se okamžitě zařadila po bok dalších kulturních institucí, jež se nacházejí v existující průmyslové struktuře. Jmenujme alespoň Tate Modern v Londýně, kterou Herzog & de Meuron vytvořili konverzí elektrárny Bankside Power Station, ostravskou galerii Plato v budově bývalých Městských jatek od KWK Promes nebo největší jihoafrické muzeum umění Zeitz MOCAA, které shodou náhod vybudovalo Heatherwick Studio v obilném sile. ●
Na průmyslovou stavbu, kterou mimochodem navrhli v roce 1935 místní funkcionaliští architekti Arne Korsmo a Sverre Aasland, byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, již inicioval sběratel umění Nicolai Tangen.
❶ Původní struktura je „provrtána“ novým schodištěm.
❷ Starý beton byl zachován tak, jak byl. Nese v sobě stopy své téměř stoleté historie.
❸ Vnitřek sila architekti otevřeli až do výšky 21 metrů a vytvořili tak téměř bazilikální prostor, atrium, v němž si návštěvníci naplno vychutnají monumentalitu stavby.
❹ Betonové povrchy zůstaly záměrně odkryté. Prý se v nich dá číst příběh budovy.
❺ V nové galerii Kunstsilo nechybí nutné obslužné prostory, jako je obchod, bar, kavárna a střešní terasy s vyhlídkou na záliv.
❻ Každá silážní věž je zakončena skleněnými cylindry, které mají evokovat majáky.
TEXT / FOTO
V roce 2012 se v MoMA v New Yorku konala tematická výstava Century of the Child: Growing by Design 1900—2000, která představila vývoj moderního designu 20. století skrze dětskou perspektivu.
Kurátorka Juliet Kinchin se v ní zaměřila na způsoby, jakými děti ovlivňovaly moderní design a jeho podobu. My jsme se zamysleli nad otázkou, jak se pohled na děti a jejich výchovu, vzdělání i hru promítl do tvorby modernistických architektů.
Zmíněná výstava byla první svého druhu a široké veřejnosti vůbec poprvé představila fenomén, který měl zásadní vliv na formování modernity. Vždyť modernismus byl založen na víře v lepší budoucnost. A budoucnost představují právě děti. I proto se jim v prostředí designu a architektury během 20. století věnovala nemalá pozornost. „Kniha švédské reformátorky a sociální teoretičky Ellen Key Století dítěte z roku 1900 předznamenala 20. století jako období zvýšeného zájmu a pokrokového myšlení o právech, rozvoji a blahu dětí jako toho, co je pro celou společnost nesmírně důležité. Naše výstava se jí inspirovala — a 100 let po její předpovědi se ohlédla zpět a zkoumala individuální i kolektivní vize materiálního světa dětí od utopických snů
o ‚občanech budoucnosti‘ až po temnou realitu politických konfliktů a vykořisťování. V tomto období byly děti ústředním tématem ambicí a aktivit slavných i neslavných moderních architektů a designérů a práce speciálně pro děti často poskytovala avantgardě jedinečnou svobodu a kreativitu,“ píše o své výstavě kurátorka Juliet Kinchin. My se v našem textu zaměříme pouze na architekturu, již jsme tematizovali do tří kapitol: hra, vzdělávání, odpočinek.
Jako prototyp moderního bydlení byl v německém Výmaru v roce 1923 vystavěn experimentální dům Haus am Horn. Jeho koncepce je společným dílem několika tvůrců a studentů z legendární umělecké školy Bauhaus, která tu vznikla čtyři roky předtím a kde bylo téma designu a architektury pro děti jedním ze zásadních témat. V jejích dílnách vznikla řada pozoruhodných hraček, stavebnic nebo dokonce unikátní dětská kolébka. Jednou z předních inovátorek na škole byla v tomto smyslu Alma Siedhoff-Buscher, která se mimo jiné v domě Haus am Horn podílela na návrhu dětského pokoje.
Nenápadný jednopodlažní dům nedaleko centra Výmaru v tradiční vilové čtvrti Gründerzeit se stal senzací výstavy Werkschau pořádanou Bauhausem v roce 1923. Veřejnosti byl otevřen od července do září a na jeho návštěvu se stály fronty. Jde o jeden z prvních modernistických domů v historii vůbec. Byl laboratoří, ve které si představitelé avantgardy testovali nové principy stavitelství a moderního životního stylu budoucnosti a v níž měly své místo i děti. Architektura a design hrály v tomto ohledu svou zásadní úlohu. Podle školy Bauhaus a jejího zakladatele Waltera Gropia byly účinnými nástroji k dosažení nejen nových forem bydlení, ale také nové, sociálně spravedlivé společnosti.
Interiér jídelny vily Cavrois od francouzského architekta Roberta Malleta-Stevense je dekorován nástěnným reliéfem zobrazujícím motivy nejen dětských her. Jeho autory jsou bratři Martelové.
Dům, jehož stavbu finančně podpořil berlínský developer a milovník avantgardy Adolf Sommerfeld, byl realizován na pozemku, kde se předtím nacházela zeleninová zahrada dodávající suroviny do školní jídelny. Architekt domu Georg Muche použil beton a kov a zkonstruoval jednoduchý kubický objem s vyvýšenou částí uprostřed. Pod ní se nachází hlavní obývací pokoj, ostatní místnosti jsou pak rozmístěné kolem něj. Nábytek do domu navrhl vynálezce ohýbaného trubkového nábytku Marcel Breuer, svítidla zase malíř, fotograf, sochař a pionýr kinetického umění László Moholy-Nagy. Kuchyně od Benity Koch-Otte byla navržena podle nejnovějších trendů tzv. Frankfurtské kuchyně, která je dílem Margarete Schütte-Lihotzky. Celkové barevné schéma interiéru vzniklo podle návrhu Alfreda Arndta a Josefa Maltana. Zmíněná designérka Alma Siedhoff-Buscher zařídila dětský pokoj s originálním stavebnicovým nábytkem — zvětšila klasické barevné hrací kostky do podoby jakýchsi hranatých boxů, z nichž sestavila variabilní nábytkový úložný systém. Děti měly možnost si s ním nejen hrát, ale i procvičovat logické a prostorové myšlení. Tento geniální prvek zcela vystihuje přístup Bauhausu k dětem, v nichž se pomocí dobrého designu snažil rozvíjet logické myšlení a kreativitu. Pokojík s barevným hracím nábytkem tu mohou návštěvníci vidět dodnes.
Dalším z ikonických domů dvacátých a třicátých let, v němž se myslelo na děti, stojí jen pár kilometrů od severofrancouzského města Roubaix. Jde o vilu Cavrois, skvost francouzského modernismu, vrcholné dílo mistra meziválečné francouzské elegance, architekta Roberta Malleta-Stevense. Není náhodou, že právě on byl jedním z 25 moderních architektů a designérů, kteří v roce 1929 vytvořili skupinu Union des artistes modernes (UAM), když opustili tradiční Société des Artistes-Décorateurs. Děti byly v centru jejich zájmu,
a tak se není čemu divit, že na ně Mallet-Stevens nezapomněl ani při návrhu luxusní vily pro manžele Cavroisovy, kteří měli sedm dětí.
Architekt koncipoval stavbu jako moderní zámek umístěný uprostřed klasické, symetricky koncipované zahrady. Je postavena z cihel a jako jediná z projektů Roberta Malleta-Stevense nemá jednolitou omítku. Proudnicové tvary a linie vytvářejí dynamickou gradaci hmot: jednotlivých křídel, teras a konečně centrální schodišťové věže.
Nejpůsobivější částí domu je ale interiér. Některé jeho části byly vyloženě zasvěceny dětským obyvatelům. Například v malé jídelně pro děti nechal architekt rozehrát prostor nástěnným reliéfem, který vytvořila bratrská sochařská dvojice Jan a Joël Martelovi. Dřevěný panel je jednou z připomínek dětí žijících v domě. Zobrazuje symboly her, od kuželek přes šachy až po hračky. Mallet-Stevens však nezapomněl ani na hru samotnou. V posledním patře domu se totiž nachází prostorná dvojúrovňová herna, která sloužila výhradně dětem. Je to jakýsi „stroj na hraní“, kdybychom použili terminologii Le Corbusiera. Velká plocha pro rozložení her, odolný funkcionalistický trubkový nábytek a především bytelné materiály, které odolají nevyčerpatelné energii našich ratolestí. Zajímavým detailem jsou i vlnité hliníkové kryty jednotlivých schodišť, které vedou na přilehlou terasu, ideální situaci pro změnu prostředí a přenesení hry z interiéru ven na čerstvý vzduch.
LABORATOŘE VZDĚLÁNÍ
Aby si děti hrály doma a rozvíjely své schopnosti již v předškolním věku, je jedna věc. Cítit dobře by se ale měly také ve školním prostředí, které má obrovský vliv na jejich rozvoj a seznamování se s okolním světem. Architektura škol tak byla od počátku 20. století reflektovaným tématem modernismu.
Architekti jako Kaj Gottlob v Dánsku, Jan Duiker v Nizozemsku nebo Adalberto Libera v Itálii věnovali školám zvýšenou pozornost a přispěli během třicátých let k rozvoji moderního školního prostředí. Stavěly se školy prostorné a otevřené slunci i čerstvému vzduchu. Byly to nové laboratoře moderního vzdělání. Patří k nim i práce všestranného inženýra, architekta, designéra, vynálezce a idealisty Jeana Prouvého, který se navrhováním škol i školního nábytku zabýval v průběhu třicátých až šedesátých let minulého století. Jednopodlažní pavilon základní školy v městečku Vantoux nedaleko Nancy ve východní Francii představuje jedno z jeho unikátních děl. Navrhl ho v roce 1950 jako prototyp prefabrikované typové budovy, kterých by mohlo vyrůst po celé Francii stovky.
Dnes jsou Prouvého originální nábytek nebo jeho prefabrikované a montované domy doslova svatým grálem světové sběratelské elity. Ta za jeho výtvory neváhá platit v mezinárodních aukcích v řádech statisíců i milionů eur. Jean Prouvé je dnes v tomto ohledu jedním z nejvíce oceňovaných designérů všech dob. Paradoxem však je, že jeho vize byla od počátku založena na tvorbě průmyslově vyráběných výrobků dostupných všem. Demokratický design, charakteristický manufakturní výrobou, použitím moderních a levných materiálů a heslem „forma sleduje funkci“ je manifestací pozitivních ideálů francouzského předválečného i poválečného modernismu. V jeho továrně se vyráběl i nábytek pro děti. Většinou to byly ocelové konstrukce školních lavic, jejichž integrální součástí byly také lavice nebo otočné sedačky. Již ve třicátých letech dodával Prouvé tyto variabilní systémy do řady francouzských škol.
Vrchol jeho kariéry přichází v padesátých letech. V té době se také intenzivně věnoval návrhům a konstrukcím prefabrikovaných domů, jimiž chtěl řešit poválečnou bytovou
Kemp Borca di Cadore se rozprostírá na zalesněných stráních italských Dolomit. Chatičky ve tvaru písmene A navrhl zejména pro dětské tábory v padesátých letech Edoardo Gellner.
příkladem citlivé rekonstrukce, která po mnoha letech vrátila stavbě její zašlou slávu.
krizi. Svou vizi realizoval jen částečně a některé z elementů, které vyvíjel ve své továrně, mu otevřely cestu k zajímavým architektonickým realizacím. Většina z nich se nachází právě kolem města Nancy. Ve městečku Vantoux najdeme jednu z jeho prefabrikovaných škol, kterých postavil po celé Francii několik na objednávku francouzského ministerstva školství.
Tuto konkrétní navrhl v roce 1950 společně se svým bratrem, architektem Henrim Prouvé, a zkonstruoval ze svých typických prefabrikovaných hliníkových a překližkových panelů s typickými kulatými průzory. Lehký kovový plášť stavby spočívá na sofistikované konstrukci centrálních kovových pilířů ve tvaru písmene U, které zajišťují nosnost stavby a zcela volný půdorys, jenž může být libovolně rozčleněn. Prouvého tvorba je dokonalou symbiózou technických dovedností a sériové výroby s nezaměnitelnou výtvarnou poetikou průmyslového věku. Prouvé je konstruktérem a básníkem zároveň. I přesto, že je řada jeho realizací v přímém ohrožení (některé domy jsou rozebírány a prodávány prostřednictvím luxusních galerií), škola ve Vantoux je skvělým
Kromě nových výchovných a vzdělávacích metod kladla moderní společnost důraz i na odpočinek a rekreaci ve volném čase. V průběhu první poloviny dvacátého století pozorujeme obrovský boom vzniku dětských hřišť i volnočasových rekreačních areálů realizovaných v městských i přírodních lokalitách. Dětská hřiště představují v tomto ohledu jedinečnou tvůrčí typologii, ke které architekti, designéři či výtvarníci přistupovali nejen výtvarným, ale i didaktickým a psychologickým způsobem. Ještě mnoho z nás si asi pamatuje divoké socialistické prolézačky a pískoviště. Některé z těch kvalitních se zachovaly dodnes.
Například hřiště Kaštánek na pražské Letné navrhli sochaři Eva Kmentová a Olbram Zoubek, na karlínské Invalidovně se zase zachovala betonová skluzavka ve tvaru dvou slepiček od výtvarnice Eleonory Haragsimové. Asi nejznámějším příkladem je ale skluzavka Sputnik, kterou původně do Stromovky navrhl sochař Zdeněk Němeček. Ze svého původního místa byla bohužel odstraněna, zachránil ji však osvícený sběratel, který ji zrekonstruoval a umístil na svou zahradu slavné Paličkovy vily na pražské Babě. Podobně tvarovaná hřiště a prolézačky však najdeme i v západní Evropě. Nizozemský architekt Aldo van Eyck postavil během padesátých a šedesátých let téměř 20 takových hřišť po celém Amsterdamu. Švédský sochař Egon MØller-Nielsen se zase zabýval organickými betonovými objekty, které koncipoval jako funkční dětské plastiky. Obdobně pracovali i francouzští architekti Pierre Székely nebo skupina Ludic, která se proslavila svými prefabrikovanými sklolaminátovými prolézačkami. Bezpečnost dětí tenkrát nebyla na pořadu dne.
Prolézačku ve tvaru Sputniku z betonu a laminátu navrhl sochař Zdeněk Němeček v roce 1960. Původně stála v parku Stromovka. Dnes zdobí zahradu Paličkovy vily na Babě.
Dalším volnočasovým tématem moderních architektů byla rekreační architektura v podobě nejrůznějších kempů. Asi nejikoničtější „tábor“ svého druhu postavil v padesátých letech v italským Dolomitech architekt Edoardo Gellner, o kterém jsme mimo jiné na stránkách Dolce Vity nedávno psali. Asi největší projekt jeho kariéry začal v roce 1954, kdy ho pověřil předseda energetické společnosti ENI Enrico Mattei, aby navrhl rozsáhlý rekreační areál pro jeho zaměstnance v oblasti Borca di Cadore, jen několik kilometrů od Cortiny d‘Ampezzo. Projekt se skládal z několika objektů, včetně víceúčelového rekreačního komplexu pro děti s názvem Colonia, více než 280 chatek, hotelu a kostela.
Centrální komplex je zvýrazněn velkým auditoriem se šikmou střechou a několika pavilony rozmístěnými po horském svahu a vzájemně propojenými vyvýšenými chodbami. Gellner použil světlé barevné kombinace jak pro exteriér, tak pro interiér. Zatímco centrální rekreační budova je dnes značně poškozená a zanedbaná, ostatní budovy v komplexu, jako například hotel Boite, byly nedávno renovovány. Na restaurátorské práce čeká také několik chat, které jsou rozesety po celém kopci a dnes patří soukromým osobám. Betonové a kamenné zdi jsou završeny převislou střechou a původně vybaveny Gellnerovým jednoduchým nábytkem a zařízením. V nejvyšších polohách areálu se pak nacházejí jednoduché dřevěné chaty ve tvaru písmene A. Jsou to v podstatě předobrazy jakýchkoliv chatiček, které běžně známe z dětských kempů. Tato veselá horská útočiště sloužila již větším dětem, která tak měla možnost strávit každé prázdniny v bezprostředním kontaktu s přírodou vysokých hor. To tak symbolicky završuje vývoj dítěte od kolébky přes dětský pokoj, školní třídu až po první dobrodružství se svými kamarády. Na všechny tyto fáze mysleli, jak jsme se mohli přesvědčit, i modernističtí architekti. ●
Sokolovnu v jihomoravských Veverských Knínicích, která nedávno prošla rekonstrukcí, nelze minout. Ve středu obce září jako architektonický skvost, stala se novou dominantou, pevným bodem na křížení cest. Jedete-li do Brna, doporučuji si zde udělat zastávku. Po obnovně získala nejenom novou energii, ale především kvality, jež byly předtím sotva patrné. Objekt postavený v roce 1932 nebyl památkově chráněn jako některé jiné sokolovny, například od Ignáce Ullmanna, Jana Kouly, Otakara Novotného nebo Františka Krásného. Vlastně byla dost obyčejná, ani se neví, kdo byl jejím autorem, nicméně rok je stanoven pevně. Ve navždy vytesán do kamenného reliéfu před vstupem včetně nápisu: Pro nás a pro příští.
Heslo bylo vyslyšeno. Architekti z ateliéru New Work (Svatopluk Sládeček, Jaroslav Matoušek, Zuzana Vlkovič Zbellová) k oživení sokolovny přistupovali s citem
a úctou, jako by památkou byla. Pro jejich pojetí je příznačná snaha o sjednocení celku, dodání chybějící vznešenosti, ale také o prostorové rozvinutí tam, kde to bylo potřeba. Jednotlivé kroky můžeme pokládat za návod k použití i jinde. Nejprve došlo k „očistě“, což znamená, že byly odstraněny přístavky, které vznikly na straně obrácené k hřišti. Byly nahrazeny pravidelným kvádrem, v němž je situováno přísálí, barový pult s posezením, ale také několikery šatny: pro sportovce i divadelníky nebo hudebníky. Sokolovny jsou totiž od počátků svébytným stavebním typem, snoubí se v nich ideál sokolského hnutí, který se vyznačoval důrazem na propojení fyzické i duchovní stránky, a tak sloužily nejenom ke cvičení, ale většina z nich disponovala také jevištěm.
Dalším podstatným prvkem se stal nový vstup se schodištěm, který je chráněn loubím. Oblouky dodávají budově klasický →
přídech a eleganci a zvýrazňují její důležitou roli v rámci obce. Zároveň tak vznikl veřejný prostor, kde si lze dávat schůzky, schovat před palčivým sluncem nebo před deštěm. Nad tímto foyerem byla vystavěna učebna s kuchyňkou s pásem oken, který rámuje výhledy na Knínice, přičemž je odtud dobře patrné, jak se okolní krajina propisuje z kopců až do vesnice. Z učebny se dá dostat na vnitřní balkón, odkud je přehled po tělocvičně, stejně tak je možné vykročit na terasu a nadechnout se. Překvapivě zjistíte, jak blízko je to ke kostelu svatého Mikuláše s třicetimetrovou věží, jehož základy spadají až do 13. století. Paměť místa jako na dlani. Do interiéru sokolovny byla citlivě začleněna původní plastika sokola, kamenná váza, výčep, ale
také nově opravené cvičební kruhy, žebřiny, švédská bedna a lavička — sokolská tréninková klasika.
V období od roku 1863 (kdy byla postavena vůbec první na pražských Vinohradech) až do 1948 (kdy bylo komunisty hnutí zakázáno) bylo na území dnešního Česka postaveno okolo čtrnácti stovek sokoloven. V současnosti jich svému účelu slouží více než polovina. Je dobré si připomenout, že projekt obnovy sokolovny ve Veverských Knínicích byl podpořen dotačním programem na záchranu jedenácti sokoloven v Jihomoravském kraji. Veverské Knínice jsou důkazem, že sokolovna může přispět k novodobé identitě obce a díky své víceúčelovosti a flexibilitě jde o nadčasovou a pořád velmi inspirativní typologii. ●
❶ Charakteristickým znakem rekonstrukce sokolovny jsou oblouky loubí nad novým vstupem. Stavbě dodávají klasický nádech.
❷ Ústřední prostor budovy je věnován tělocvičným aktivitám. Nad novými hodinami je balkón propojený s učebnou.
❸ Tělocvična se rozšiřuje do přístavby, v níž se nachází zázemí včetně šaten, toalet, skladiště, ale je zde také barový pult.
❹ Budova se hlásí k odkazu minulosti. Jedním z klíčových prvků, které jej připomínají, je znovuobjevená dřevěná socha sokola.
19. ročník prestižního turnaje družstev bankéřů v golfu
Hlavní partneři
presented by
Panorama Golf Resort
Mediální partneři Partner
❶ PAVEL JANÁK
dělnická židle
❷ LADISLAV ŽÁK
křeslo z trubkové oceli
❸ HELENA JOHNOVÁ porcelánový kávový set
❹ AUTOR NEZNÁMÝ progresivní elektrická konvice
❺ MINKA PODHAJSKÁ dřevěná jídelna pro panenky
❻ LADISLAV SUTNAR dřevěný vláček
❼ MINKA PODHAJSKÁ textilní hračky žirafy a oslík
❽❾
ŠTĚPÁN MALOVEC vtipné koláže doprovázející výstavu
Možná už vás ten stylový rozpor také nejednou „praštil do očí“. Zatímco architektura se s počátkem 20. století radikálně odklonila od historizujících slohů a dekorativní secese směrem k modernismu a později čistému a odlehčenému funkcionalismu, interiéry zůstávaly zakořeněné hluboko v 19. století. Zkrátka architekti byli o několik desítek let napřed před uživateli jimi navržených staveb a protože jsou na estetiku extrémně citliví, rozhodli se vzít situaci do vlastních rukou. V roce 1914 byl založen Svaz československého díla, o jehož působení pojednává právě probíhající výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, která vznikla pod taktovkou kurátorky Ivy Knobloch.
Žijeme lidsky? Sugestivní otázka v názvu výstavy cituje dlouholetého předsedu svazu architekta Pavla Janáka a vyjadřuje třicetileté úsilí o reformu bydlení. Proti měšťanským pseudohistorickým interiérům, jejichž produkce přetrvávala dlouho do třicátých let 20. století, usiloval svaz o funkční, jednodušší, zdravější, levnější bydlení, které by vzalo v úvahu také sociální problematiku. Výstava se tak dotýká stále aktuálního tématu těžko dostupného bydlení pro začínající mladé lidi a rodiny. Svaz československého díla se snažil tuto otázku řešit v souvislosti s mezinárodním děním již před sto lety. Sdružoval tvůrčí osobnosti, školy, muzea, výrobce jako Sochor nebo UP závody, korporace (Artěl), družstva (Krásná jizba,
Družstevní práce). Vystřídaly se v něm dvě generace reprezentantů art deca a funkcionalismu, které se pod vedením dynamického a podnikavého architekta Pavla Janáka hlásily k odkazu zakladatele svazu Jana Kotěry.
Šíře aktivit všech zúčastněných je fascinující: pořádali soutěže, reprezentativní výstavy doma i v zahraničí, udělovali stipendia nadaným studentům pro pobyt ve výrobních podnicích, zakládali pobočky v Čechách a na Slovensku. Velký důraz kladli na publikační činnost, vydávali časopisy a knihy, jimiž seznamovali s modernizačním evropským hnutím. Vrcholem aktivit svazu byla stavební činnost: první československé osady modernistických rodinných vil Nový dům v Brně (1928) a Baba v Praze (1932) a zejména vlastní Dům uměleckého průmyslu v Praze na Národní třídě (1936), chlouba funkcionalistické architektury v centru města.
Instalace výstavy vychází vstříc tématu. Řešení Josefa Tomšeje je syrové, využívá náhodných barevných kombinací recyklovaných výstavních panelů. Členové svazu totiž nebyli snobové, poctivě usilovali o zdravý vztah člověka k věcem a jejich sociální dostupnost. Autory ilustračních koláží a grafického designu výstavy jsou Štěpán Malovec a Kristina Ambrozová. ●
Dům výtvarníka Lucase Van Schuylenbergha v belgickém městečku Aalst je De Bruyneovým posledním mistrovským dílem a zároveň dokonalým zosobněním neortodoxního architektonického přístupu i osobního příběhu umělce. Vznikl mezi lety 1979 a 1986 a je charakteristický specifickým stylem jednoduchých geometrických forem a intenzivních barev, kterým De Bruyne již od šedesátých let předjímal vizuální jazyk italských postmoderních skupin Alchimia a Memphis.
Oba aktéři tohoto příběhu se potkali v 50. letech na univerzitě Sint-Lucas v Bruselu, stali se z nich celoživotní přátelé a Schuylenbergh začal nadšeně sbírat nábytek, který De Bruyne produkoval jen ve velmi omezených sériích. Když vlastnil asi sedm jeho unikátních kousků, oslovil Pietera, aby mu kolem této sbírky postavil rovnou celý dům. De Bruyne tak měl v podstatě poprvé v kariéře možnost navrhnout dům jako celek, v němž se architektura, na které spolupracoval s Achielem Hutsebautem, propojuje s jeho nábytkářským talentem.
Bílá, modrá a fialová barva vytváří neobyčejný vizuální prostor. Nábytek fragmentuje architekturu do jednotlivých detailů
odrážejících De Bruyneův smutný osud. Barevný nábytek ztělesňující šťastné období střídají černé siluety vytvořené v době, kdy architekt již bojoval se svou chorobou (zemřel v roce 1987 v pouhých 56 letech na onemocnění ledvin). Dnes je dům, který je již několik let na seznamu belgických kulturních památek, doslova galerií De Bruyneovy tvorby, včetně jeho největšího nábytkářského objektu vůbec — knihovny Benares. Nachází se v posledním patře, kde měl původně Lucas Van Schuylenbergh malířský ateliér.
Během svého života se vlámský architekt Pieter De Bruyne zabýval všemi měřítky architektury a designu. Vytvářel umělecké objekty, nábytek, interiéry a na konci kariéry i privátní domy. Jeho výrazný geometrický a často velmi barevný výtvarný projev se zrodil již v průběhu padesátých let. Po absolvování univerzity v roce 1953 působil jako stážista v milánském studiu Gia Pontiho a se svými ranými návrhy nábytku slavil úspěch především v Itálii. Od šedesátých let však působil především v Belgii. Usadil se v malém, ospalém městečku Aalst a navrhl zde svůj poslední a také nejkrásnější projekt, dům Lucase Van Schuylenbergha. ●
❶ Celý dům byl vybaven unikátními Bruyneovými objekty. Stejně jako slavní postmoderní designéři Alessandro Mendini nebo Ettore Sottsass jr. chápal nábytek jako médium volné výtvarné exprese. Stůl, židle, svítidlo i kabinet v pozadí vznikly speciálně pro Schuylenberghův dům.
❷ Součástí designu byly i vstupní dveře s výrazným červeným madlem, které ve spojení s bílou koulí tvoří svébytnou užitnou plastiku.
❸ Cihlový krb v hlavním obývacím pokoji ztvárnil De Bruyne jako siluetu domů se sedlovými střechami.
❹ Interiér je doslova zaplněn autorskými kusy nábytku, které architekt navrhoval jako ryze osobní objekty ovlivněné jeho náladou i duševním rozpoložením.
❺ V interiéru dominuje především modrá, bílá a fialová barva, kterou De Bruyne použil i na tónovaných sklech.
V bratislavském showroomu Five Star
Living jsme se setkali s ikonou italského designu Paolou Navone. Přijela na pozvání
přednáškového cyklu Clubovka, aby promluvila především o své spolupráci s italskou značkou
Baxter. Probrali jsme její genezi i budoucnost čalouněného nábytku. Nezůstalo však jen u toho. Vzpomínali jsme na její dynamickou kariéru, která začala v Turíně a skončila
v Miláně, mezitím však designérka procestovala téměř celý svět. I proto je její tvorba svobodnou expresí obdivu k životu a zvědavosti, která, jak sama říká, je jejím nejdůležitějším motorem pohánějícím ji vpřed.
TEXT Adam Štěch FOTO Jakub Gulyás
AŠ Narodila jste se a vyrostla v Turíně. Já mám velmi rád zvláštní, melancholickou atmosféru tohoto severoitalského města. Jak ovlivnilo vás?
PN Vliv Turína byl velký. Hlavně jsem totiž chtěla od první chvíle z města utéct. Bylo to obrovské průmyslové centrum a mně se to nelíbilo. Chtěla jsem cestovat po celém světě, hlavně abych nebyla právě v Turíně.
AŠ Studovala jste na Turínské polytechnice v době, kdy tam ještě učil kultovní designér a architekt Carlo Mollino. Jak vás inspirovalo vysokoškolské prostředí?
PN Carlo Mollino byl fascinující osobnost. Když jsem na univerzitu přišla, působil tam už poslední rok. Na některé jeho přednášky jsem chodila. Byl jako kouzelník. Na černou tabuli kreslil oběma rukama zároveň. Bylo to až magické pozorovat ho. Ale já jsem ho registrovala již předtím. Můj tatínek měl totiž stavební firmu a na některých projektech s Mollinem dokonce spolupracoval. Pamatuji si, že jsme jeli do hor nad Turín a obdivovali Mollinovy stavby lanových drah.
Modrá je moje komfortní zóna. Problém je ale v tom, že krávy se nerodí modré. Mají mnoho různých
odstínů kůže, ale modrou zkrátka ne. Modrá je voda, modré je nebe.
AŠ V té době probíhala revoluce, na vzestupu byl radikální design a Turín byl jedním z center radikálního hnutí. Působili tam architekti jako Pietro Derossi, Studio 65 nebo značka Gufram. Jaký jste měla vztah k radikálním myšlenkám? Ovlivnily vaši tvorbu?
PN O radikálním designu jsem před nástupem na univerzitu vůbec nic nevěděla. Docela mě to lákalo, ale obecně atmosféra na škole byla hustá a poměrně vyhrocená. Bylo to období velkých politických protestů a společenských změn. Postupně jsem ale zjistila, že existují i lidé, kteří profesi architekta nebo designéra berou z úplně jiné perspektivy. Takže jsem se rozhodla jet do Florencie a seznámila se se členy skupin Archizoom, Superstudio nebo UFO. Také jsem v té době objevila práci kolektivu Archigram z Londýna nebo radikálů z Rakouska, jako byl Pichler a Hollein. Fascinovalo mě, že všichni byli vzděláním architekti, ale jejich výstupy byly mnohem blíže současnému umění. Zjistila jsem, že profese architekta může být velmi různorodá. Člověk mohl navrhovat vize pouze na papír a nebo se věnovat menší architektuře a designu nábytku. To se mi líbilo.
AŠ Chtěla jste tedy tvořit také radikální design a jít tímto směrem?
PN Bylo to pro mě takové postupné objevování pokladů. Hodně mě to inspirovalo k mé závěrečné práci na polytechnice, ve které jsem se věnovala jakési utopické, fiktivní architektuře. Byl to pro mě nástroj, jak utéci z každodenní reality turínského života.
AŠ Jak jste se seznámila s designérem Alessandrem Mendinim? Měla jste k němu a skupině Alchimia poměrně blízko. Jaké to bylo být v epicentru nového designu?
PN Když jsem dokončila diplomku, odjela jsem do Afriky, kde jsem strávila asi dva roky. Během toho se dostala moje práce mezi radikální designéry ve Florencii a v Miláně, včetně Alessandra Mendiniho, který mě oslovil, jestli bych ji nechtěla publikovat. Mendini byl v té době šéfredaktorem časopisu Casabella, který každý rok vydával jakousi ročenku
toho nejlepšího, co vzniklo. Jednou mi zavolal, že by ji chtěl v té knize publikovat. Zároveň mi nabídl, abych přijela za ním do Milána, a tím mě v podstatě uvedl mezi milánskou designérskou scénu.
AŠ Jak jste se pak osamostatnila a rozjela vlastní studio?
PN To bylo poměrně komplikované. V osmdesátých letech jsem střídavě pobývala v Miláně a v jihovýchodní Asii, především v Hongkongu, který měl v té době obrovský tvůrčí potenciál. Dostala jsem se tam skrze tehdejšího přítele, který pracoval pro čínské firmy. Byly tam značky, jež vyloženě prahly po evropských designérech. V celém tom regionu jsem spolupracovala s nábytkáři a nebo navrhovala interiéry, například ve Vietnamu, Indonésii nebo na Filipínách. Spolupracovala jsem se skvělými řemeslníky a hodně se od nich naučila. Měla jsem tehdy pouze jednu asistentku, pracovaly jsme v dlouhodobě neudržitelném módu, protože já jsem pořád cestovala. Před rokem 2000 jsem se nakonec rozhodla, že se natrvalo usadím v Miláně a založím regulérní studio. Hongkong i celý region tenkrát procházel velkými změnami. Myslím si, že to byl pravý okamžik vrátit se natrvalo do Milána. Od té doby pracuju na jednom místě jako všichni ostatní.
AŠ Tehdy jste také dostala zajímavé zakázky, které vám dovolily vlastní studio rozjet.
PN Ano, to je pravda. Tehdy zrovna Giorgio Armani pracoval na své interiérové divizi Casa Armani a nabídl mi, abych mu pomohla navrhnout a sestavit první kolekci. Od té doby jsem opravdovou designérkou.
AŠ Když se dnes koukám na vaši tvorbu, mám trochu problém ji nějakým způsobem charakterizovat nebo kategorizovat. Je podle mě velmi rozmanitá, eklektická a ovlivněná vaším bohatým životním stylem a vlivem zemí, v nichž jste působila. Máte i přesto nějakou tvůrčí filozofii, formuli, kterou aplikujete na všechny projekty? Co mají vaše produkty společného? PN Jsem ryba, která proplouvá v nekonečných vodách designu. Motor toho všeho je moje zvědavost a snaha neustále řešit výzvy, před kterými člověk stojí. Také nerada beru svoji práci příliš vážně. I přesto, že můžeme být jako designéři za naši práci nesmírně vděční, je to pořád „jen“ práce. Snažím se celému týmu předat svůj pohled na věc tak, aby byla významnou složkou stále zábava. Například u návrhů interiérů je skvělé, že můžete být velmi otevření a svobodní, pokaždé udělat něco jiného. Mnoho mých kolegů to má ale obráceně, chtějí dělat takové interiéry, které budou charakteristické jejich vlastním rukopisem. Já ale začínám vždy od nuly, a proto jsou všechny mé interiéry velmi rozmanité. Nechci budovat svůj styl, ale být hlavně svobodná.
AŠ A jak to máte s návrhy produktů pro konkrétní firmy? Tam přece jenom musíte nějakým způsobem respektovat DNA značky, její historii a její výrobní možnosti.
PN Ano, to je trochu odlišné. Každá značka má svou identitu. Musíme být při takové práci více disciplinovaní a snažíme se co nejvíce využít výhody kapacit konkrétní společnosti, její charakter a know-how.
AŠ S tím souvisí i vaše dlouholetá spolupráce se značkou Baxter, kterou tady dnes v Bratislavě představujete. Jak ta synergie mezi vámi a Baxterem začala?
PN Baxter jsem samozřejmě znala již dříve. Když mě poprvé oslovili, tak jsem jim nabídla, ať přijdou ke mně do studia, kde můžeme v klidu všechno probrat. Přišli Luigi a Paolo Bestetti, oba velmi šarmantní pánové. Měli jsme velmi příjemné setkání. Tak jsem si říkala, že to není vůbec špatné. Ale nechtěla jsem jim od začátku nic nalhávat a řekla svůj vlastní názor na jejich produkci. Zkrátka v té době se mi produkty značky Baxter vůbec nelíbily. A jasně jsem jim dala najevo, že si nejsem jistá,
jestli jim mohu nějak pomoci. Ale pak jsme si dali pár skleniček skvělého ginu s tonikem, všichni se trochu opili a naše spolupráce byla na světě.
AŠ A jak jste tedy začali?
PN V roce 2000 jsme připravili první kolekci. Snažila jsem se k výrobkům Baxter přistoupit nově, jinak, než na to vedení společnosti bylo zatím zvyklé. Měla jsem velký problém s tím, že jsem vlastně neměla moc ráda kožený nábytek. Říkala jsem si, že je dobrý pro kancelář nebo nějaké reprezentativní místo, ale pro domácnost jsem ho nespatřovala jako ideální. Vysvětlovala jsem jim, že pro ně je nejdůležitější komfort, a proto jsem se snažila s kůží pracovat v takové rovině, jako běžně pracuji s textilem. Prvním výsledkem byla kolekce pohovek Budapest, z níž jsem měla opravdovou radost. Její design byl určitou syntézou vážnosti a luxusu kožené pohovky a ležérního stylu, který mám v oblibě.
AŠ To ale zcela neplatilo pro výrobce, že?
PN To je pravda. První kolekci si totiž skoro nikdo nekoupil, a to byl pro mě jasný signál, že naše spolupráce nebyla úspěšná, a tím pádem jí asi nebudeme dále rozvíjet. Neprodali jsme vůbec nic, tedy až na jedinou pohovku do jednoho athénského showroomu, který vlastní jeden z mých fanoušků a kupuje ode mě v podstatě každou věc. Tak jsme si znovu dali gin s tonikem a promysleli další postup. K mému překvapení ale se mnou Baxter stále chtěl spolupracovat. Luigi řekl, že na Salone del Mobile půjdeme příští rok znovu. Ťukala jsem si na čelo a říkala si, proč to znovu podstupovat. On na tom ale trval. A tak jsme kolekci Budapest inovovali v nových barvách, které měly blíže ke klasickému stylu koženého nábytku. I díky velkorysejší prezentaci kolekce jsme konečně začali trochu prodávat. A dnes je to více jak 20 let bestseller značky.
AŠ Co jste si vlastně od spolupráce s Baxterem slibovala?
PN Chtěla jsem experimentovat s kůží, čalouněním, a tak přišla kolekce Housse. Pro Baxter to byla zcela nová filozofie, která byla hodně smyslová, volnomyšlenkářská a emotivní. Myslím, že jsme tehdy konečně našli společnou řeč. Nemluvili jsme jenom o produktech, ale konzultovala jsem s nimi i celkovou vizi pro jejich budoucnost. Začali jsem dělat kožený nábytek tak, jako by byl textilní, a tím se zcela změnil charakter celé značky. V produktech je obrovské množství ruční práce. A právě ta jim dává osobitost. Možná je to trochu arogantní říci, ale Baxter je, myslím, jedinou značkou, která má tuto výjimečnou identitu.
AŠ To je krásný příklad toho, jak se může nakonec taková spolupráce vyvinout. I přes počáteční neúspěchy jste to nevzdali a pracovali, dokud jste neuspěli.
PN Ano, přesně tak. Taková spolupráce vyžaduje trpělivost. To nevymyslíte za pár měsíců. Chce to několik let rozvíjení kreativních nápadů a společné snahy a chuť něčeho dosáhnout. Nemůžete se vzdávat po prvním neúspěchu, i když jsem to v té době chtěla udělat. Teď jsem ale ráda, že mě přesvědčili, abychom pokračovali. Zhruba po třech letech se tak naše spolupráce ustálila a byla přínosná pro obě strany. Začali jsme si plně důvěřovat. Dobré partnerství se značkou je pro designéra základ. Já nikdy nejsem schopná něco sama prodat, vždy potřebujete právě výrobce, který váš nápad dokáže monetizovat.
AŠ Některé vaše poslední kolekce pro Baxter jsou ve velmi výrazné modré barvě. Proč zrovna ta?
PN Modrá je moje komfortní zóna. Problém s Baxterem byl ale v tom, že krávy se nerodí modré. Mají mnoho různých odstínů kůže, ale modrou zkrátka ne. Modrá je voda, modré je nebe. Není to barva, která by pocházela ze země, je spíše kolem nás než v nás. Je to také skvělá barva, která
PAOLA NAVONEse hodí do klidného prostředí, v němž chcete vypnout, odpočinout si. I proto ji používám.
AŠ Jaké jsou dnes trendy v oblasti luxusního nábytku, do kterého spadá také Baxter?
PN Je to bezesporu venkovní nábytek, který aktuálně prochází velkými proměnami v portfoliích takových značek. My ho s Baxterem děláme již deset let. Museli jsme přijít na to, jak vlastně kůži používat, abychom ji mohli aplikovat na venkovní nábytek. A letos jsme poprvé představili komplexní kolekci včetně doplňků. Kůže je přírodní materiál, který se ve venkovním prostředí o to rychleji mění. To je naše filozofie, přistupujeme k tomu s přirozeností stárnutí. Často pracujeme i s kůží, která je nižší jakosti v tom smyslu, že měl konkrétní dobytek třeba nějaký úraz nebo byl poštípán od agresivního hmyzu. Ale právě tato kůže je pro outdoor ideální a krásně stárne. Skvrny v kůži jsme využili ve svůj prospěch a po precizním barvení se staly součástí designu.
AŠ Jaké jsou největší výzvy pro design komfortu, konkrétně pohovek? Jak budou vypadat za 50 let?
PN Nevím. Popravdě pohovky už třeba ani nebudou existovat, už třeba nebudeme muset odpočívat. Interiéry budou vypadat možná úplně jinak. Musíme zkoumat, jak budou lidé interagovat s prostředím obecně.
AŠ Vloni jste během Salone del Mobile prezentovala svůj projekt Take It Or Leave It. Můžete nám ho blíže popsat?
PN V poslední době se hodně diskutuje o ekologii a udržitelnosti. Každý se vás na to v naší branži ptá, jak přistupujete k designu, aby byl udržitelný a tak dále. Bavila jsem se o tom s kamarádem, novinářem Spencerem Baylem. Každý o tom diskutuje, ale v podstatě nikdo z nás není udržitelný. Protože už jen tím, že něco vyrobím, tak ve své podstatě nejsem udržitelná. Chtěla jsem otevřít studio, pozvat lidi, aby si vzali, co chtějí, a ocitnout se v prostoru, kde by nic nebylo, a přemýšlet o tom, co dál. A tak jsme se Spencerem vytvořili projekt Take It Or Leave It v podobě loterie. Vybrala jsem 1000 předmětů, které jsem během života posbírala, a nabídla je do loterie. Každý z návštěvníků si vylosoval číslo a dostal nějaký konkrétní předmět. Mohl si ho nechat a nebo ho tam nechat ležet. Skoro každý si samozřejmě ten předmět vzal. Během jednoho týdne jsme rozdali skoro všechny. Nakonec jsme napsali i jakýsi manifest o tomto cvičení, jež jsme chtěli představit jako zamyšlení nad podstatou a životností věcí kolem nás.
AŠ Itálie je výjimečná svým stylem a kulturou designu. Čím to je?
PN Všechno to začalo po válce v Miláně a jeho okolí. Mladí architekti tehdy potkali smělé průmyslníky a společně se pustili do rekonstrukce země. Vytvářeli produkty, které byly společnosti prospěšné, zároveň ale krásné a kulturně hodnotné. Co se ale týče stylu, Italové si spíše potrpí na oblékání než na interiéry. Každý v Itálii chce vypadat dobře. Když jdete v Itálii před nějakými kancelářemi v době skončení pracovní doby, vidíte vycházet zaměstnance, kteří jsou velmi styloví. Ve Francii nebo Německu tomu tak není. ●
*1950 V roce 1973 dokončila studia na Turínské polytechnice, kde jí přednášel i legendární designér Carlo Mollino. Následující léta prožila na cestách po Africe a Jihovýchodní Asii. V osmdesátých letech působila v Hongkongu a spolupracovala s lokálními značkami v celém regionu. V roce 1983 vyhrála prestižní ocenění Osaka International Design Awards s kolekcí objektů pro značku Abet Laminati. Na konci století se vrátila natrvalo do Milána a založila vlastní studio, které je dnes známé pod značkou Otto. Od té doby spolupracovala s renomovanými značkami, jako je Driade, Swarovski, Casamilano, Alessi, Knoll International, Cappellini, Roche Bobois, Armani Casa, Martinelli Luce, Habitat nebo Baxter.
❶ CHESTER MOON
Jedním z nejúspěšnějších produktů spolupráce
Paoly Navone s firmou Baxter je variace na klasickou pohovku Chesterfield.
❷ LOW LITA
Celoplastové křeslo pro venkovní použití s mohutnými nohami navrhla milánská designérka pro společnost Slide.
❸ POINT YAMU HOTEL
Na břehu Andamanského moře na thajském ostrově Phuket navrhla Navone exkluzivní resort Point Yamu, v jehož interiéru spojila italskou eleganci s asijskou tradicí.
❹ OBLÒ
Závěsné svítidlo pro benátskou značku Lodes je vyrobeno z laboratorního skla Pyrex a silikonu.
❺ FISH RUG
Ryba je oblíbeným motivem Paoly Navone, který použila i v návrhu koberce pro značku Illulian.
❻ BAXTER
Více jak dvacetiletá spolupráce se značkou Baxter vyvrcholila na letošním Salone del Mobile speciální kolekcí venkovního nábytku v autorčiných oblíbených modrých odstínech.
❼ GADAGAMES
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se pohybovala v okruhu designérů studia Alchimia.
Pro něj také navrhla tento postmoderní kabinet.
❽ COLORS
Pro muránskou sklárnu Barovier & Toso vytvořila na Salone del Mobile 2016 instalaci Colors, jejíž součástí bylo několik jurt s odlišnými interiérovými náladami.
Ostravská hala Gong, bývalý plynojem v areálu Dolních Vítkovic, který prošel konverzí podle návrhu architekta Josefa Pleskota, je jedním z unikátů české architektury. A právě toto místo rezonující minulostí i budoucností lidské tvorby se stalo dějištěm prvního ročníku mezinárodního festivalu PULSE, největší konference o architektuře, interiérovém, produktovém a experimentálním designu ve střední Evropě, kde jsme nemohli, coby hrdý mediální partner, chybět.
Dvoudenní setkání se zajímavými osobnostmi zahájil produktový designér a umělec Arik Levy. Nabídl ohlédnutí za svou pozoruhodnou tvorbou, která čítá také české značky jako Ton nebo Lasvit, a pobavil historkou z design shopu a o záměně s Philippem Starckem. Moderátor Daniel Stach mezi speakery přivítal nejen naprosté špičky v architektuře, designu a interiérovém designu, ale i výrobce, developery a zástupce municipalit a městského plánování ze všech pěti zemí regionu. Svou práci představila Monika Konrad — hlavní architektka Varšavy, Zoltán Erö — hlavní architekt Budapešti, čeští produktoví designéři Vladimír Žák a Roman Vrtiška nebo zástupce Slovenska Jakub Pollág, Martin Thörnblom — prezident Evropské rady pro interiérové architekty, Petr Hlaváček — architekt, první náměstek primátora hl. m. Prahy, Petra Marko — ředitelka Městského institutu Bratislava, polský produktový designér Tomek Rygalik ad. Strhující přednáškou o vodopádu uprostřed památníku Ground Zero oslnil obecenstvo světoznámý americko-polský architekt Daniel Libeskind, který na konferenci přiletěl z New Yorku spolu se svojí životní i pracovní partnerkou Ninou.
„Od počátku bylo naším cílem vytvořit dlouhodobou platformu pro profesionály, která umožní tolik potřebnou odbornou diskuzi, výměnu zkušeností a best-practice i sdílení názorů z různých perspektiv, a to vše přes hranice naší republiky a sousedních zemí. PULSE tak jasně odpovídá na potřebu kreativních tvůrců, odborníků i byznysů sdílet své názory, navzájem se inspirovat a posouvat se,“ vysvětluje cíle projektu jeho zakladatel Miloš Štěpař. Nabitý sál i doprovodný program a především nadmíru pozitivní ohlasy od hostů i návštěvníků jeho vizi jen potvrzují. ●
❶ DANIEL STACH opět exceloval v roli pohotového moderátora.
❷ SALONEK LIGNE
ROSET se svítidly Brokis byl díky architektonickému návrhu Lenky Míkové, Matěje Janského a Cyrila Dunděry oázou stylového pohodlí.
❸ PLATFORM OD
MMCITÉ narušuje stereotypní vnímání parkovacích míst nebo nevyužitých městských zákoutí. Proměňuje je v barové a kavárenské terasy, relaxační zóny a místa plná zeleně.
❹ RAVAK svoji instalaci
„Rolling Foams“ dovezl přímo z milánského design weeku a stejně jako v Itálii i zde uchvátila svou klidnou a abstraktní atmosférou.
❺ NETWORKING
ZONE propojila architekty a milovníky designu, kteří živě diskutovali na pohovkách od značek Vitra, Todus a LD Seating.
❻ LASVIT & BMW představily instalaci Herbarium vytvořenou speciální sklářskou technikou, která umožňuje sklářům vdechnout přírodě věčný život.
❼ TON a Óda na čtrnáctku je poctou ikonické Židli 14 v podání Jiřího Krejčiříka.
ASSOCIATED WITH
TEXT Adam Štěch
FOTO Alex Shoots Buildings
V roce 1983 se londýnský kritik designu a architektury a pozdější ředitel londýnského Design muzea Deyan Sudjic pustil do rekonstrukce nového bytu. Ke spolupráci přizval Jana Kaplického, který z tehdejšího Československa emigroval do Velké Británie v roce 1968. V bytě, který architekt navrhl jako vizionářský prostor pro futuristické bydlení, se mimo jiné nacházely jedinečné a pro projekt charakteristické dveřní otvory z hliníku ve tvaru jakési obří klíčové dírky. A právě tento ikonický prvek, který se bohužel po další renovaci interiéru nedochoval, vtahoval návštěvníky do unikátní instalace Kaplicky Study Room, již v ostravském Gongu představily prezidentka Nadačního fondu Kaplicky Centre Eliška Fuchsová Kaplicky a emeritní ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková v rámci festivalu PULSE Ostrava.
První květnový víkend tak byla veřejnosti zpřístupněna část kreativního světa vizionářského architekta Jana Kaplického, který svou futuristickou tvorbou ovlivnil vývoj světové architektury osmdesátých a devadesátých let. Na pomoc s instalací repliky Kaplického pracovny byl přizván architekt Jakub Cigler a grafický designér Alan Záruba, kteří celou instalaci pojali jako spirituální vzpomínku na slavného tvůrce, jehož utopické nerealizované i realizované projekty okouzlovaly ve své době takřka celý svět. Ostatně jejich kvality se otiskly i do Study Roomu, který autoři instalace zaplnili například autentickou sbírkou Kaplického časopisů, některými jeho osobními předměty, návrhy architektury a designu, osobním psacím strojem Valentine od ikonické italské značky Olivetti a konečně velkorysou kruhovou pohovkou, v jejímž středu se nacházel organicky tvarovaný skleněný Champagne Bucket. Byla to právě tato nádoba, kterou loni získal při úvodním ročníku festivalu PULSE historicky první laureát ceny Jana Kaplického za celoživotní dílo, Daniel Libeskind. Ať žije Jan Kaplický a jeho smělé vize, které měnily náš svět doslova před očima. ●
← Vstup do expozice byl inspirován tvarem průchodů, které Jan Kaplický navrhl pro byt Deyana Sudjice v roce 1983 v Londýně.
↑ Součástí výstavy Kaplicky Study Room byl i jeho pracovní stůl s předměty, které ho vždy inspirovaly: rychlá auta, módní časopisy i ikony z historie designu a architektury.
❶ Modely Kaplického stěžejních projektů, například novinářské tribuny na kriketovém stadionu Lloyd Media Centre nebo vítězného návrhu Národní knihovny v Praze.
❷ Sbírka časopisů Jana Kaplického.
❸ Kulaté sofa vzniklo podle architektova návrhu v roce 2007. Na něm byl umístěn mimo jiné žlutý polštář ušitý Evou Jiřičnou pro jejich společný byt na Archery Steps v roce 1974.
❹ Champagne Bucket byl podle Kaplického návrhu použit jako cena pro Daniela Libeskinda na PULSE 2023.
❺ Součástí výběru sádrových soch tatínka slavného architekta, Josefa Kaplického, byla také Janova busta.
❻ Mezi jeho oblíbené hudební žánry patřily jazz, country a vážná hudba.
❼ Fotografie nahé ženy byla určena pro vstup do obchodu se spodním prádlem Bodas, který Kaplický navrhoval v roce 2007.
Architekti a designéři z pěti zemí střední Evropy, jejichž aktuální projekty se dostaly do širšího výběru prvního ročníku Pulse Awards, se 3. května v ostravské hale Gong dozvěděli, kdo z nich prošel sítem mezinárodní poroty a dostal se mezi tři nejlepší. Každou z kategorií měla na povel jiná osobnost nebo studio. Zatímco na architekturu dohlížel svým profesionálním okem Daniel Libeskind, veřejné a rezidenční interiéry posuzovalo Studio Pepe z Milána a konečný verdikt nad projekty z produktového i experimentálního designu měla italská dvojice Formafantasma. Jdeme do finále! Těšíme se na viděnou 2. října v Technologickém centru UMPRUM v Praze.
Mjölk architekti / Jan Mach, Jan Vondrák ▶ 2022, Brumov-Bylnice 〔Stavba poukazuje na aktuální témata a potenciály ekologické výstavby. Konstrukce je vyrobena výhradně z materiálu, který vzniká přímo na místě, na lince Kloboucké lesní, necelých 100 metrů od stavby. Je to nejprostší a nejstarší stavební materiál — dřevo.〕
Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek, Vít Najvárek ▶ 2023, Praha 〔Konceptem mostu je prostorová křivka vinoucí se krajinou. Tato minimalistická městská stavba je konstruována jako plynulá cesta vycházející z dynamiky pohybu chodců a cyklistů. Lávka z bílého, ultra-vysokohodnotného betonu spojuje Karlín s Holešovicemi a ostrovem Štvanice. Je doplněna sochařskými prvky od Aleše Hvízdala a Jana Hendrycha.〕
REKONSTRUKCE
Architekti BKPŠ Kusý — Paňák / Martin Kusý, Pavol Paňák ▶ 2023, Bratislava 〔Areál SNG, zahrnující historické budovy i kontroverzní poválečnou dostavbu ze sedmdesátých let od architekta Vladimíra Dedečka, se loni opět otevřel po kompletní rekonstrukci. Architekti Pavol Paňák a Martin Kusý přistoupili k rekonstrukci tzv. Přemostění s patřičnou péčí znásobenou také blízkým vztahem s Vladimírem Dedečkem. Přesto se však rozhodli pro jednu výraznou změnu jeho původní podoby. Do obou štítových stran objektu nechali vsadit velká okna nabízející výhled na Dunaj. Z pohledu architektů jde o symbolický krok — Dedeček totiž uvažoval o prodloužení celé konstrukce, z jeho plánu však nakonec sešlo a nová okna značí, že k tomu už ani nikdy nedojde. Přípravě a realizaci projektu věnovali v ateliéru 17 let.〕
→ POLSKÉ VOJENSKÉ MUZEUM
WXCA studio / Szczepan Wroński, Marta Sękulska-Wrońska, Pawel Grodzicki ▶ 2023, Varšava 〔Architektura propojuje historii města a země se současným urbanistickým kontextem. Růžově probarvený beton formuje geometrické a armádně disciplinované nové křídlo muzea, které stojí v místě varšavského opevnění z 19. století.〕
KWK Promes / Robert Konieczny, Michal Lisiński, Dorota Skóra ▶ 2022, Ostrava 〔Projekt je výsledkem architektonické soutěže, jejímž cílem bylo zachránit cenný objekt historických městských jatek a přestavět ho pro účely Galerie současného umění Plato. „Uchovali jsme původní patinu venkovních stěn, smaltovým rastrem ‚zašpinili‘ příliš lesklé nové skleněné výplně jak okenních, tak dveřních otvorů a průrazy ve zdech zacelili výplněmi ze soudobého materiálu, a to vše při zachování zdobnosti, která je vlastní původním cihlovým fasádám, ale provedli jsme ji ve zjednodušené, soudobé interpretaci,“ popisuje situaci Robert Konieczny, autor koncepce. Princip vytvoření nových dříve neexistujících prvků budovy z betonu (a mikrocementu) je všude čitelný a byl využit i při obnově ze statických důvodů stržené části jatek. Hlavní myšlenka je založena na přiznání a ponechání otvorů ve venkovních stěnách jako svého druhu příležitosti pro přímé a funkční propojení budovy s venkovním prostorem a městem.)
Almássy Čečetka architekti / Juraj Almássy, Richard Čečetka; Bouda Masár architekti / Peter Bouda, Ivan Masár ▶ 2022, Bratislava 〔Konverze historické budovy Pradiarne a Silocentrály, jediných zachovaných částí Uherské cvernové továrny, jež na prahu 20. století představovala výtvarný a konstrukční vrchol dobové industriální architektury. Principem kompletní rekonstrukce je důkladná obnova původní stavby s uplatněním halových prostor, unikátního konstrukčního systému a historického detailu, doplněné o vložené soudobé prvky. Nejvýraznějšími jsou konstrukce vložených plošin a prosklená spojovací hala mezi Pradiarnou a Silocentrálou. Dialog historických a soudobých architektonických prvků vytváří novou kvalitu, která je jednou z podmínek pro znovuzačlenění celého areálu do současného města. Na interiérech spolupracovali architekti Ondřej Chybík, Michal Krištof, Peter Chaban, Zoltán Takács, Ján Kohút.)
REZIDENČNÍ BUDOVACaramel Architekten / ▶ 2023, Perchtoldsdorf 〔Čtyřčlenná rodina chtěla uniknout ruchu vídeňského centra a pořídit si dům na venkově, ve kterém by byl i prostorný umělecký ateliér. Architekti navrhli do svažitého pozemku expresivní dům s velkými prosklenými plochami a šikmými stěnami. Vertikálně propojené volné plochy jsou řešeny jako jakési lešení ze schodů, zábradlí, otvorů a dílčích střech a umožňují obyvatelům si postupně osvojovat vnější svět. Lze jej použít s různými doplňky podle přání, jako jsou houpačky, mříže, zástěny nebo houpací sítě.)
Insomia studio / Szymon Januszewski ▶ 2023, Poznaň 〔Architekti přijali výzvu navrhnout domy do husté rezidenční zástavby. Na malé ploše postavili šestnáct budov se středními a velkými byty. Projekt je zajímavý, rozmanitý a funkční zároveň. Budovy jsou z velké části pokryté dřevem, charakteristické sklony terasových krytů a téměř bezokenní západní fasády tvoří protipól jednoduché řady administrativních budov na protější ulici. Půlkruhový výřez v jednom z domů je přizpůsoben tamnímu rostoucímu stromu. Druhý, identický oblouk v nárožní budově je pak jen opakováním tohoto řešení.)
JEMS Architekci ▶ 2022, Varšava 〔Nový bytový dům stojí na místě bývalé sladovny Varšavských pivovarů a je zároveň základním kamenem a dominantou urbanistické koncepce celého areálu. Tvar budovy, svažující se od jihu, směřuje k historické fasádě bývalých laboratoří a varny. Služby navržené v přízemí a pasáž lemovaná zrcadlovými panely, spojující nejdůležitější prostorové prvky celého komplexu, dodávají stavbě a jejímu okolí městský ráz. Jedná se o samostatně stojící dům — nemá žádné zahrádky, takže prostor kolem něj je veřejně přístupný. V jeho bezprostřední blízkosti se nacházejí tři náměstí různého charakteru. Komorní městské náměstí na druhé straně ulice, zelené náměstí za budovou sladovny a centrální náměstí, které je aktuálně ve výstavbě a jehož součástí bude kromě zeleně i kašna a prostor pro umělecké aktivity.)
STUDIOVÝ / EXPERIMENTÁLNÍ DESIGN
Tadeáš Podracký ▶ 2023 〔Lustr byl navržen pro rakouskou galerii Schloss Hollenegg. Sochařský lustr kombinuje sklo se dřevem — nepostradatelný zdroj při výrobě skla. Centrální tělo je vyrobeno z opáleného dřeva zčernalého ohněm. Tvary, které spojují skleněné prvky, byly vytvořeny pomocí robotického stroje, který zpracovával gesta rukou designéra. Ruční a digitální výroba byly použity v kombinaci a ve stejném poměru. Simulují růst jako přirozený proces. Objekt působí, jako by sklo rašilo z popela černého lustru.)
Mischer'Traxler ▶ 2022 〔Rakouské designérské studio sadou šesti skleniček Access konfrontuje stolující s celosvětovou distribucí čisté pitné vody, která není ve všech koutech světa zcela běžnou záležitostí. Každá sklenička představuje konkrétní region a jeho situaci s vodou. Průhledná část znamená podíl bezpečně dostupné pitné vody, barevný podstavec pak její omezený přístup. Názvy regionů jsou vyryty v horní části skleniček. Hezké a znepokojivé, co myslíte?)
Melinda Doktor ▶ 2023 〔Kompaktní pěstitelská jednotka, která zahrnuje také sadu nástrojů.
„Z hlediska budoucnosti potravin je mým cílem zaměřit se na řasy jako superpotravinu a prozkoumat možnosti drobného pěstování. Navrhla jsem kompaktní kultivační jednotku, která obsahuje sadu nástrojů, jež doprovází celý životní cyklus pěstování a spotřeby. V rámci svého výzkumu a procesu navrhování souvisejícího s pěstováním řas zkoumám způsoby zpracování, odpovídající materiály a obecnou využitelnost řas pro potravinářské účely. Vývojem receptur demonstruji pestrou škálu možností použití,“ vysvětluje autorka.)
PRODUKTOVÝ DESIGN ↓
Dalibor Marek ▶ 2023 〔Modulární policový systém se skládá z vertikálních dělicích kovových trubek a kovových polic tvarovaných laserem. Pro policovou formu se designér inspiroval otevřenými křídly motýla a navrhl jedinečné, ale univerzální řešení pro současný interiér. Butterfly je vyroben z kovu a je navržen tak, aby byl lehký a přizpůsobitelný různým potřebám a prostorům. Vznikl z touhy experimentovat s konceptem neomezené všestrannosti a nabídnout předměty a doplňky, které mohou harmonicky koexistovat v obytných i spacích prostorách.)
Jan Plecháč x Moser ▶ 2023 〔V kolekci váz
Harmonic si designér pohrává s efektem gradující barevnosti, jež vzniká technikou podjímání, v harmonii s výraznými liniemi vytvořenými tzv. kuličským brusem. Inspiraci našel ve střídání noci a dne a vzácných poetických zážitcích a vjemech, které se s nimi pojí; jsou prchavé, ale dokážou se vtisknout do naší duše s tou největší emocionální intenzitou. Zatímco opálově růžová váza evokuje rozbřesk, její kouřově zelená varianta ztělesňuje moment stmívání.)
Maria Jeglinska-Adamczewska ▶ 2023 〔V celém procesu návrhu klik byla základem kvalita dotyku a také místa, kde by mohly být potenciálně použity. Polská designérka přitom zachovala hospodárnosti prostředků v jejich formě (kruh nebo elipsa). Dveřní kliky pro značku Aprile byly navrženy pro různé prostory a kontexty, veřejné i soukromé. Nesou názvy rostlin, které rostou v jižní Francii, kde Maria na projektu pracovala.)
↑ KNIHOVNA
Šépka architekti / Jan Šépka, Jan Bárta, Marek Fischer ▶ 2023, Želiv 〔Klášter premonstrátů v Želivě prošel od doby svého založení ve 12. století řadou proměn, nejvýznamněji byl přestavěn v 18. století J. B. Santinim. V 50. letech minulého století sloužil jako tzv. internační tábor, kde komunistický režim zadržoval kněze a řeholníky. Ke klášternímu kostelu přiléhá jednopatrový konvent, kde se v patře nachází rozlehlá místnost s freskami — bývalá knihovna. Úkolem architektů bylo navrhnout novou knihovnu pro umístění velkého množství cenných knih. Koncepce symbolicky rozkládá formu knihovny na podporu a břemeno. Jedná se o skladebný systém betonových podpěr a plechových polic, který dodává sestavě celkový řád. V zájmu požadavku na maximální prezentaci celého knižního fondu bylo zvoleno řazení knih podle velikosti, aby se celý prostor maximálně využil. Police jsou řazeny od nejvyšších vespod po nejnižší nahoře. Betonové podpěry rovněž reagují svojí výškou na velikost knih a v pohledech jsou komponovány v proporcích zlatého řezu. Odlévány byly přímo na místě, s použitím štěrku a kamínků z řeky Želivky. Celý systém byl seskládán během několika dní, bez nutnosti kotvení ke stávajícím historickým konstrukcím. Do středu místnosti je situován stůl — osmimetrová plechová deska, na které se prezentují vybrané otevřené knihy pod třinácti poklopy. Záměrem bylo navodit dojem jakési hostiny u stolu, jelikož přímo pod knihovnou se nachází refektář.)
Projekt Praga / Marcin Garbacki, Zofia Stachura, Karolina Tunajek ▶ 2023, Tenczynek 〔Výčep vznikl v jedné z budov historického pivovaru Tenczynek nedaleko Krakova a slouží jako nová výkladní skříň revitalizovaného areálu. Ústředním bodem prostoru je sloup se 14 pípami obložený ručně vyráběnými keramickými bordó dlaždicemi. Návštěvníci si u něj sami čepují pivo nebo, pokud je to nutné, vodu. Hlavním cílem projektu bylo vybudovat osobitý vlajkový gastropub a posílit řemeslný charakter místního pivovaru. Nové prostory jsou uspořádány v klenutých historických místnostech, jež sousedí s pivovarskými ležáky. Architekti ze studia Projekt Praga tu skvěle propojili starý syrový interiér se současným designem, a to v úzké spolupráci s místními řemeslníky. Základem všech prvků je dubová podlaha, která přesahuje na stěny a tvoří dubové lavice a nábytek. Rozšíření a prosvětlení zděného podloubí zajišťují zrcadla a ocelové police.)
VEŘEJNÝ INTERIÉR
STORE
D415.studio / Peter Gonda ▶ 2023, Bratislava 〔Prostor pro módu, který nepodléhá módním trendům. Naopak, tvoří atraktivní a současně neutrální kulisu pro vystavené kolekce. Peter Gonda navrhl pozinkované konstrukční profily, jež vytvářejí křížové podhledy, svítidla nebo lineární paravány s možností magnetického uchycení držáků oblečení. Výsledná kompozice odhaluje sortiment postupně, během procházení obchodem.)
REZIDENČNÍ INTERIÉR
Martin Skoček ▶ 2023, Bratislava 〔Byt se nachází na hranici bratislavského Starého města v rondokubistickém domě z 20. let od Klementa Šilingera. V interiéru je cítit autorův smysl pro čistá řešení, pravdivé materiály a poctivé detaily. Odstranění příček otevřelo denní zónu bytu. Odhalení trámového stropu není v tomto případě pouze estetickou záležitostí, nadstandardní světlou výšku využívá například vložená platforma s dětskou zašívárnou. Zážitek z otevřeného plujícího prostoru dotvářejí zrcadlové plochy a nábytkové prvky, které buď „levitují“ nad podlahou, nebo nesahají až po strop, a tak zachovávají vzdušnost průhledů.)
Neuhäusl Hunal / David Nauhäusl, Matěj Hunal ▶ 2023, Praha 〔Sochař a sklář Vladimír Bachorík ve svém bytě na pražském sídlišti vždy pracoval — proto si v rámci totální rekonstrukce přál navrhnout také sklářskou dílnu. Co si naopak nepřál, to byly dveře. Neobvyklé zadání má cenný potenciál generovat neobvyklá řešení, čehož se architekti rozhodli využít k experimentu: Jaké jsou maximální možnosti klasického panelákového bytu? Jak daleko lze zajít? Dochází k půdorysnému i materiálovému rozmlžení hranic. Maximálně otevřený prostor bez dveří člení pouze obloukové polopříčky z copilitu, průsvitných skleněných tvárnic.)
Objektor architekti / Jakub Červenka, Václav Šuba, Vojtěch Šaroun ▶ 2023, Praha 〔Rekonstrukce velkorysého bytu na pražské Letné probíhala pod kreativním vedením jeho majitelky Terezy Porybné. Vznikla živá scénografie proměnlivých a stálých kulis, rámec, který bude doplňován, aktualizován, používán. Architekti statickým betonovým skeletem rytmizují vloženou obíhací dispozici s variabilními vstupy a překvapivými průhledy. Energie bytu se mění v denní době, při pohybu slunce, ve štukových kresbách stěn. Byt dnes poskytuje zázemí pro tvorbu rezidenčních umělců. Slouží jako prostor pro výstavy, společenské akce, ale také jako útočiště pro investorku s tímto netradičním zadáním — přistoupit k návrhu bytu jako k výtvarné instalaci, vytvářet scény a zákoutí, které si uživatel vybírá podle nálady.)
Šarmantní Italka posouvala hranice průmyslového a produktového designu v dobách, kdy většina žen zůstávala v domácnosti. Jedna z nejvlivnějších architektek a designérek poválečné italské scény se narodila, vystudovala, žila i zemřela v Miláně, její práce však ovlivnila tvůrce po celém světě. Věřila, že funkce je nejdůležitější součástí architektury a že krása je jejím výsledkem.
Drobná žena, kterou všichni znali pod přezdívkou Cini (z lombardského piccinina — malá) se vzepřela všem očekáváním a stala se jednou z prvních italských architektek, které se po druhé světové válce prosadily. Dbala na to, aby architektura a design přinášely světu užitek, dlouhou životnost a dělaly lidem radost. Za celoživotní dílo získala roce 2011 prestižní Compasso d'Oro a Řád za zásluhy Italské republiky. Maria Cristina Mariani Dameno by se 19. června dožila 100 let (zemřela 9. 9. 2020).
Narodila se v roce 1924 a vystudovala architekturu na slavné Milánské polytechnice, po níž se vrhla na náročnou praxi ve výhradně mužské profesi. Pracovala pro Gia Pontiho a později pro americkou společnost Philco, kde prodávala modulární kuchyně. To vedlo k setkání s Marcem Zanusem na Salone del Mobile v roce 1952, které znamenalo začátek jejího mimořádného úspěchu. V Zanusově ateliéru pracovala přibližně 12 let po boku Alda Rossiho a Richarda Sappera a realizovala své první významné architektonické projekty především z oblasti bydlení.
Vlastní studio si otevřela v roce 1963 a v prvním desetiletí své samostatné praxe navrhla řadu rekreačních domů na Sardinii, které ukázaly její schopnost začlenit stavby do okolní krajiny. Mezi nejikoničtější patří Casa Bunker na útesu a vila Rotonda ve tvaru hlemýždě, jež jsou vynikajícími příklady brutalistní architektury. Pozoruhodná je Casa Nel Bosco umístěná v březovém lese nedaleko jezera Maggiore, jejíž výraznou členitostí se Boeri vyhnula kácení stromů. Během dlouhé kariéry navrhla množství rodinných domů, bytových i kancelářských interiérů, ale také muzea nebo výstavní prostory a obchody pro nábytkářskou značku Knoll nebo sklárnu Venini. V její tvorbě měla funkce a vztah s uživatelem vždy prioritu před formou. Boeri tvrdila, že navrhuje předměty denní potřeby s cílem, aby je člověk nevlastnil, ale používal. Její dílo je rozsáhlé, přesto je nejznámější díky tvorbě inovativních a nastavitelných sedacích systémů, které se snadno přizpůsobují životnímu stylu lidí a obdivuhodně také lidskému tělu. Jejím prvním klientem na poli nábytku se stala společnost Arflex. Ukázkovým příkladem této spolupráce je baculatá, hadovitá pohovka Serpentone s potenciálně nekonečnou délkou z roku 1971. Byla vyrobena pouze z polyuretanové pěny bez vnitřní pevné konstrukce a prodávat se měla na metry, aby se mohla přizpůsobit proporcím
„Architekt musí být schopen navázat vztah ke společnosti, ve které žije, nebo spíše ke společnosti, ve které by chtěl žít. A být zvědavý.
To je způsob, jak se učit v každém věku.“ Cini Boeri
jakéhokoli prostoru. Měla být levná a dostupná co nejširšímu publiku, ale zůstalo jen u prototypu. Dnes je pohovka s průkopnickou vizí, možná až příliš avantgardní na dobu, kdy ji Cini navrhla, považována za jednu z ikon italského designu. V roce 1979 získala cenu Compasso d'Oro ADI za pohovku Strips (Arflex), revoluční sedací systém se snímatelnými prošívanými potahy, které se daly rozepnout a používat jako deky.
Její cit pro velkorysé křivky a ergonomické pohodlí byl neuvěřitelně prozíravý, jako by si dokázala představit estetické preference a každodenní život budoucích generací. Silné sociální cítění a dostupnost kvalitního nábytku je spojující linkou celé její tvorby. Navrhla sadu nábytku pro věznici, kterou si vězni sami vyrobili, nebo interiér azylového domu pro svobodné matky. Věřila, že pokud je osobní prostor člověka vytvořen kvalitně, může to prospět jeho důstojnosti. Do historie průmyslového designu se zapsala pohovkou Bobo z polyuretanového bloku bez vnitřního jádra. Navazující křeslo Boborelax je příkladem čistého designu bez nálepek a přívlastků.
Ve své době bylo zcela revoluční nejen pro použití nových materiálů, ale především pro naprosté odpoutání se od převládajícího vkusu a uvedení designu a nábytku do experimentálního stavu. Pozoruhodné je také křeslo Ghost z roku 1987 pro značku Fiam, které navrhla společně s japonským designérem Tomu Katayanagim z jediné, 12 mm silné skleněné desky.
„V esencialismu její architektury není nic afektovaného nebo elitářského, stejně jako v minimalismu jejích projektů nábytkového designu není nic strohého nebo kajícného,“ říká její syn, rovněž slavný architekt Stefano Boeri. ●
„Být
ženou znamená přemýšlet o designu s ženskou citlivostí, a to jak z hlediska estetického, funkčního a kvalitativního, tak i z hlediska zážitků, které bude přinášet, a toho, jak se bude měnit v čase.“ Cini Boeri
❶❷❸ BOTOLO
Inovativní a osobitá čalouněná židle se třemi velkými trubkovými nohami na kolečkách se úspěšně vyrábí dodnes, má snímatelné potahy a možnost výběru ze dvou výšek.
❹ STRIPS Revoluční systém se snímatelnými prošívanými potahy, které se daly rozepnout a používat jako deky, získal ocenění Compasso d'Oro
❺ BOBORELAX
Jeden z prvních příkladů monoblokového sedadla vyrobeného výhradně z polyuretanové pěny bez vnitřního rámu.
❻ GHOST Křeslo jako skulptura tvořená jediným 12mm skleněným plátem, jehož lehký až nehmotný vzhled zanechává v člověku dojem vznášení se v prázdnotě.
❼ SERPENTONE
Pohovka vyrobená z polyuretanové pěny bez vnitřní pevné konstrukce se nikdy nedostala do masové výroby, přesto se stala ikonou italského designu. Sedící dáma s cigaretou není nikdo jiný než sama Cini Boeri.
❽ LAMPA 602, jejíž hlavní tělo se skládá z pevného průmyslového PVC potrubí se systémem umožňujícím otáčení ramen, je doplněno lakovanou kovovou základnou.
Hodně dětí, málo školek. Téma, které se s železnou pravidelností objeví vždy na jaře, kdy se zoufalí rodiče snaží „institucionalizovat“ své tříleťáky. Problém měla pomoci vyřešit dotační vzpruha, jejíž výsledky vám s radostí představujeme. Město Varnsdorf ve Šluknovském výběžku stojí víceméně stranou zájmu médií, pokud se zrovna nemluví o sociálních problémech lidí žijících na okraji společnosti. A pak přijde rok 2024, do města vstoupí umělkyně Kateřina Šedá, začne připravovat květnové oslavy 100 let od založení textilky Elite a po dlouhých 10 letech tu architekt Radomír Grafek dokončí mateřskou školu s vyzývavým názvem Galaxie eR ➊ pro 50 místních „průzkumníků“. Jejich nová základna má tvar elipsy a ač je přízemní, děti z ní mohou vylétnout do světa, rozuměj do zeleného atria s nově vysázenými sakurami nebo na zahradu. Tento koncept zrcadlí otevřenost, volnost pohybu, harmonii a krásu — nezbytnou „potravu“ lidského ducha žádoucí pro rozvoj dětí. Atrium svým ztvárněním symbolizuje ideu rajské zahrady. Vnitřní dispozice školky je tvořena dvěma samostatnými odděleními a multifunkčním sálem situovaném v pomyslném středu budovy, který je od sousedních tříd oddělen mobilními posuvnými panely, umožňujícími flexibilně měnit celý prostor dle potřeb. Třídy a herny, po obědě lehárny, jsou symetricky orientované v bočních křídlech a řešeny jako otevřený prostor z vnější strany ohraničený vestavným mobiliářem s policemi na hračky, skříněmi, mobilními kontejnery a pásovými čtvercovými okny osazenými ve výšce očí dětí s průhledy do přilehlé zahrady. Školka Větrník ➋, ➌, která byla otevřena v Říčanech před necelými třemi roky, v našem výčtu nesmí chybět. Architekt David Kraus dostal od města zadání navrhnout novostavbu školky se sportovním zaměřením a objekt tělocvičny. „Proběhlo mnoho setkání s učitelkami, zástupci sportovních oddílů i vedení města, než se návrh ustálil. Zásadní byly děti samotné — jejich hry, pohyb, vidění, měřítko. Rozdělili jsme hmotu na několik částí. Na kostku, v které je zázemí, kanceláře a vstupy, se napojují jednotlivé třídy, jež už nejsou obdélníkové a navazují na zahradu. Jsou to volně tvarované světy na hraní. Pagody tvoří siluetu →
domu a zevnitř skrýš, indiánské teepee, prostor, kam dopadá světlo z trojúhelníkových oken, přiznané dřevěné konstrukce evokují větve stromu. Ve vstupním atriu je pavoučí síť, herní prostor přístupný ze všech tříd, jakési lanové centrum přímo v budově. Prostor slouží i pro zpívání, hraní, výstavy, divadlo,“ popisuje architekt Kraus.
V Semilech funguje už druhým rokem mateřská a waldorfská školka pod jednou střechou objektu ➍, ➎, který poblíž soutoku Jizery a Olešky postavil architekt Marek Topič z ateliéru MTA. Třídy a jejich obslužné prostory jsou rozmístěny v kruhu kolem atria, v jehož centru vyrostl zelený kopec. Barevné řešení vychází z Ostwaldova chromatického kruhu a vybraných sedmi barev odkazujících k duze (červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo/fialová, fialová/růžová). Prostory obou školek jsou dispozičně identické, ale jsou řešeny v jiných materiálech a barevnosti. Ve waldorfské části jsou podlahy, nábytek i stěny ze dřeva, zatímco místnosti mateřské školy jsou umístěné mezi jednotlivé barevné boxy. Odevšad je zajištěn přístup na terasu, která je kryta předsazenou částí střechy a tvoří přechodovou zónu zahrady. Studenti UMPRUM navrhli pro malé kamarády orientační systém vycházející z obrysů tvarů obrázků, které děti nakreslily.
Na okraji Moravského Krumlova leží místní část Polánka. Zde se nachází v bývalé obecní škole zrekonstruovaná mateřská škola ➏, ➐, která je po hospodě a kostelu nejdůležitější budovou zdejšího veřejného života. Projekt architektonického ateliéru CL3 (Radek Pasterný, David Bureš) zahrnoval nejen rekonstrukci domu, ale i přilehlé zahrady. Z ulice jde o jednoduše čitelný dvoupatrový objekt s tradičními elementy architektury, do zahrady je ovšem členitý, s vystoupenou schodišťovou halou a „uvítacím“ oknem. „V prostoru mateřské školy je důležité myslet na měřítko dítěte, které ji bude využívat. Proto jsme volili snížené parapety, aby se naplnily potřeby dětí prozkoumávat zákoutí a pozorovat široké okolí, včetně dálkových pohledů do krajiny, které prostory v poschodí nabízejí. Interiér herny je jasně bílý s dřevěnými vestavěnými nábytkovými prvky od skříní až po řešení parapetů s úložným prostorem. Tlumené barvy byly zvoleny záměrně
s ohledem na historii budovy, ale také jako kontrast k barevnému světu dětí — výkresům, výrobkům, oblečení, hračkám apod.“ vysvětluje architekt Radek Pasterný. Úplně na druhé straně republiky, v Jablonci nad Nisou, vyrostla v roce 2020 rozverná dostavba Montessori školky ➑, která si přímo říká o blbnutí. „Děti tady mohou lézt na střechu a kromě občasných vší si ze školky budou odnášet ujištění, že svět je krásné a zábavné místo pro život,“ říkají její autoři ze studia Mjölk. Nová část stojí vedle větší historické stavby a svou formou a materiálem s ní kontrastuje. Je to jednoduchý hranol s několika výstupky, který je celý obalen do nerezové sítě. Uvnitř je vertikálně rozčleněn na přízemí a tři mezipatra uspořádaná okolo schodiště a zrcadla, nad kterým je ve střeše velký světlík. Na mezipatrech jsou prostory pro pobyt dětí, každé má jinou atmosféru a tvar, aby bylo pro děti jiným způsobem podnětné, tak jak to vyžadují pravidla vzdělávacího systému Montessori. A největší místní vychytávka? Z druhého mezipatra vede venkovní do přízemí tobogán, kterým si děti mohou urychlit cestu dolů. ●
↑ Na předcházející dvoustraně: Tvídové sako a bižuterie, vše Chanel. Hodinky Boy-Friend, náramky Coco Crush, vše Chanel. Make-up: oční linky SIGNATURE DE CHANEL WATERPROOF EYELINER v odstínu 10 Noir, na rtech HYDRA BEAUTY NUTRITION NOURISHING LIP CARE, obojí Chanel
← Prodloužené sako, elastické šortky a boty, vše Chanel. Prsten Coco Crush, Chanel
→ Vesta, kardigan, kabelka, boty a bižuterie, vše Chanel. Prsteny Coco Crush, obojí Chanel. Make-up: Les Beiges Water-fresh Complexion Touch B20, korektor LE CORRECTEUR DE CHANEL B10, tužka na oči LE CRAYON KHÔL 69 Clair, konturovací tužka na rty LE CRAYON LÈVRES 154 Peachy nude a lak na nehty LE VERNIS 111 Ballerina, vše Chanel
←→ Prodloužené sako, elastické šortky, boty a bižuterie, vše Chanel. Prsteny Coco Crush, obojí Chanel. Make-up: růžové pudrové oční stíny LES 4 OMBRES 88 CORAL TREASURE použité na mokro, na rtech HYDRA BEAUTY NUTRITION NOURISHING LIP CARE a rtěnka 31 Le Rouge v odstínu 1 Rouge Beige, vše Chanel
← Vesta, bižuterie a boty, vše Chanel. Punčocháče, Wolford. Prsten Coco Crush, Chanel
→ Tvídové sako a šortky, obojí Chanel. Prsteny a náramky Coco Crush, vše Chanel
← Vesta, tvídová minisukně, boty a bižuterie, vše Chanel. Ponožky, Wolford. Hodinky Boy-Friend, náramky a prsteny Coco Crush, vše Chanel
→ Sako a bižuterie, obojí Chanel. Make-up: růžové pudrové oční stíny LES 4 OMBRES 88 CORAL TREASURE použité na mokro, na rtech HYDRA BEAUTY NUTRITION NOURISHING LIP CARE a rtěnka 31 Le Rouge v odstínu 1 Rouge Beige, vše Chanel
OMBRE PREMIÈRE LAQUE 32 Vastness, vše Chanel
↑ Tvídové sako oblečené naruby, bižuterie, vše Chanel. Make-up: oční stíny LE CRAYON YEUX 71 Black Jade, na rtech oční stíny
↓ Vesta, tvídová minisukně, boty a bižuterie, vše Chanel. Ponožky, Wolford. Náramky a prsteny Coco Crush, hodinky Boy-Friend, vše Chanel
↑ Vesta oblečená jako minišaty, boty a bižuterie, vše Chanel. Body a legíny, obojí Zoltán Tóth for Opiium. Prsten Coco Crush, Chanel → Tvídové šortky a bižuterie, vše Chanel. Prsten a náramky Coco Crush, hodinky Boy-Friend, vše Chanel. Podprsenka, modelky vlastní
kardigan a bižuterie,
rozjasňující pudr LUMIÈRE DE L'OCÉAN EXCLUSIVE CREATION, vše Chanel
↓ Vesta, kardigan a bižuterie, vše Chanel. Make-up: konturovací tužka na rty LE CRAYON LÈVRES 196 Rose Poudré použitá na čele, rtěnka 31 Le Rouge v odstínu 11 Coromandel, vše Chanel
← Vesta, kardigan, boty a bižuterie, vše Chanel. Body a legíny, obojí Zoltán Tóth for Opiium
→ Tvídové sako a šortky, obojí Chanel. Prsteny a náramky Coco Crush, vše Chanel. Legíny, Zoltán Tóth for Opiium
← Vesta, bižuterie a boty, vše Chanel. Punčocháče, Wolford. Prsten Coco Crush, Chanel → Prodloužené sako, elastické šortky, bižuterie a boty, vše Chanel. Prsten Coco Crush, Chanel
fotograf
Spyros Rennt
styling a creative direction
Jan Králíček
modelka
Karolína Čapková se
synem Bonifácem (Elite Prague)
Make-up
Kateřina Brans (Chanel)
Vlasy
Nikolas Tichý
Asistent fotografa
Jan Přibylský
Asistent stylisty
Tomáš Němec
Produkce
Patrik Bureš (Cashonly Production)
← Prodloužené sako, elastické šortky, bižuterie, boty a kabelka, vše Chanel
→ Tvídové sako oblečené naruby, bižuterie, vše Chanel
Studio Formafantasma vyniká inovativním multidisciplinárním přístupem a osobitým vnímáním role současného designu. Za klíčovou považují nutnost pohlížet na procesy výroby s ohledem na udržitelnost a ochranu životního i sociálního prostředí. Chytře kombinují nejnovější vědecké výzkumy s uměleckým řemeslem a s využitím moderních technologií vytvářejí udržitelné produkty s důrazem na kontext, proces, funkčnost, kvalitu a propracované detaily. K hlubšímu zamyšlení vyzývají jak uživatele, tak výrobce i samotné designéry. Svou konzistentní prací a přístupem apelují na společenskou odpovědnost a kontinuálně přispívají k porozumění tématu udržitelného designu. Andrea Trimarchi a Simone Farresin se setkali během studií na ISIA ve Florencii. Společně pak pokračovali na vyhlášené Akademii designu v Eindhovenu, kde později působili několik let jako učitelé, a v roce 2009 založili studio Formafantasma. Před pár lety se životní a pracovní partneři přestěhovali do Milána, kde jsme se také letos na Salone del Mobile potkali a povídali si o jejich 15leté cestě světem designu.
Poprvé jsem měla možnost se s Andreou a Simonem seznámit právě během milánského design weeku v roce 2017 u příležitosti jejich výstavy Foundation ve známém Spazio Krizia. Projekt mne nadchl a od té doby pečlivě sleduji jejich práci, která zásadně změnila můj pohled na design. Sofistikovaná kombinace estetiky s intelektuálními a současnými tématy je fascinující. Během své kariéry dosáhlo studio Formafantasma světového uznání, spolupracuje s předními výrobci a značkami, jakými jsou Flos, Cassina, Artek, Prada, Hermès, J&L Lobmeyr, Tiffany, Fendi, MaxMara, Ginori, Bulgari, Jil Sander nebo Samsung. Za dobu, kdy mám práci italského dua možnost zblízka sledovat, mě uchvátilo
hned několik jeho počinů, jako například projekt Cambio (Serpentine Gallery, 2020), který zkoumal světovou těžbu dřeva a zcela devastující vliv neřízeného kácení na život místních komunit. V roce 2022 se zhostili nelehkého úkolu vytvořit layout hlavní výstavy pro Bienále umění v Benátkách s názvem Milk of Dreams. Silný etický a ekologický podtext měla výstava Oltre Terra. Why Wool Matters (2023) v Národním muzeu v Oslu, která investigativně odkryla detaily získávání a zpracování vlny. Jejich nejnovějším projektem je přehlídka Dentro Casa, která byla otevřena během letošního „Milána“ v Institutu současného umění (ICA) a je k vidění do poloviny července. „Uvnitř domova“ je citlivou reflexí kolektivní představy o domově a mezilidských vztazích, která toto prostředí utváří a ovlivňuje. Jde o intimní zpověď a romantickou vzpomínku na domov obou designérů, zároveň můžeme projekt vnímat jako introspektivní výzvu nepodlehnout zažité ideologii modernismu a odolat mantře „ornament je zločin“. Výstava kombinuje modernistické prvky ocelových konstrukcí s tradičními dekorativními technikami. Volány, ručně malované dekory, výšivky a pastelové barvy vytvářejí hybridní prostředí, které evokuje osobní vzpomínky s respektem na intelektuální dědictví architektury a designu.
Mimo této výstavy předvedla dvojice na Salone del Mobile svou kreativitu v několika rolích. Jako nově jmenovaní kreativní ředitelé Rubelli navrhli nový showroom značky a představili kolekci Kiefer, která získala ocenění Elle Decor. Již potřetí v řadě se ujali kurátorování série diskuzí Prada Frames. Tento projekt není marketingovým tahem módního domu, jak by se mohlo zdát, ale vážným zamyšlením nad úlohou současného designu. Představili také novou kolekci modulárních šestihranných svítidel Super Wire pro značku Flos. Za projekt Earthic lab, který vznikl ve spolupráci se španělskou firmou Consentino a předvedl udržitelný design za použití inovativních materiálů, získali na Salone del mobile 2024 ocenění za technologický přínos.
„Design nás nezajímá proto, že bychom byli posedlí objekty a předměty. Zajímá nás, protože je to disciplína, která se protíná s ekonomií, ekologií, politikou, estetikou a sociálními změnami. Být designéry je tak pro nás způsob, jak zblízka pozorovat tyto aspekty a v nejlepším případě na ně umně reagovat,“ uzavírá naše povídání Andrea Trimarchi. ●
❶ Andrea Trimarchi a Simone Farresin, zakladatelé studia Formafantasma.
❷ Ručně tkaný koberec vyrobený v Nepálu z kolekce Telegram pro CC Tapis.
❸ Stojací lampa z nové kolekce Super Wire pro Flos byla představena během Salone del mobile 2024 v Palazzo Visconti.
❹ Limitovaná kolekce nábytku, která byla vyrobena pro výstavu Dentro Casa, v sobě kloubí prvky modernismu s tradičními dekory jako výšivky, ručně malované detaily a volány.
❺ Křeslo z výstavy Dentro Casa (ICA Milano) je ke koupi prostřednictvím galerie Giustini/ Staggeti.
❻ Závěsný lustr limitované edice Graft z dílny Wonderglass. Kombinace ocele a uměleckého skla a ruční práce mistrů z italského Murana.
❹
TEXT Václav Rybář
FOTO Salim Issa, Kateřina Kubalová
Slovenská nábytkářská značka Javorina je součástí životního stylu svých zákazníků už bezmála 80 let. V porevoluční éře však expanduje se svým dubovým portfoliem do všech koutů světa a její nabídku si můžete osahat všemi smysly i v pražském showroomu. O historii, současnosti i budoucích vizích firmy jsme se bavili s obchodního ředitelkou Michaelou McClelland.
VR Historie Javoriny sahá do roku 1947 a je svým názvem spjata s malou slovenskou vesničkou uprostřed vojenského pásma. Povězte nám o ní trochu víc.
MM Ano, sídlili jsme kdysi uprostřed vojenského újezdu, ale nebojte, v Javorině jsme všichni velcí pacifisté a kultivujeme v sobě hlavně lásku k dubovému dřevu, do kterého vkládáme dlouhé roky pěstovaný rukopis. Na počátku jsme byli výrobní družstvo místních řezbářů, truhlářů a stolařů, které ale vzniklo o pár kilometrů dál ve Spišské Belé, kde Javorina sídlí a vyrábí dodnes. Od začátku pracujeme s masivním dubem, ale nejdříve to byly jen menší praktické produkty do domácnosti. Od té doby jsme však jako značka ušli kus cesty a dnes píšeme náš příběh více se zaměřením na aktuální životní styl zákazníků. Naším cílem je vytvářet nadčasový dubový nábytek, který v sobě nese nejen DNA Javoriny, ale zároveň také prvky inovace, ať už v návrhu, zpracování, nebo samotném designu.
VR Z okolních lesů pod Tatrami získáváte dubové dřevo a lpíte na nadčasovém designu. Jaké emoce se snaží Javorina zákazníkovi komunikovat?
MM K dubovým stromům, které pečlivě vybíráme ze slovenských lesů, přistupujeme s velkou úctou a jelikož máme desítky let
zkušeností s jejich zpracováním, dokážeme do nich vnášet nejen originalitu a jedinečnost, ale také pohodlí a kus našich srdcí. Sázíme na nadčasovost, funkčnost a zdůrazňování přirozené krásy a charakteru dubového dřeva. Chceme, aby náš nábytek v zákaznících vyvolával pocit harmonie a sepětí s přírodou. Zároveň ale myslíme i na praktičnost.
VR Váš relativně ještě čerstvý majitel je zároveň bývalým zákazníkem společnosti. Je to ideální základ pro lovebrand?
MM To je pravda, Petr Rokůsek, majitel Javoriny, byl původně věrným a nadšeným zákazníkem. Myslím, že je to skvělý příklad toho, jak silné pouto dokáže naše značka se svými příznivci vytvořit. Když se naskytla příležitost firmu koupit, neváhal ani chvíli, protože do hloubky rozumí našim hodnotám a filozofii a zároveň jako vizionář cítí blížící se změnu v oblasti bydlení a nábytku. Teď může svoje znalosti a vášeň pro náš nábytek zúročit a posunout Javorinu ještě dál.
VR Ve své firemní misi máte i myšlenku zodpovědného podnikání — za každého zákazníka zasadíte jeden nový dub, aby bylo z čeho vyrábět v budoucnu. Jaké další kroky k udržitelné výrobě chystáte?
MM Sázení nových dubů za každého zákazníka je jedním z konkrétních kroků, jak les obnovujeme a pečujeme o něj, ale chceme se teď více věnovat celkové ekologii krajiny, v níž duby hrají nezastupitelnou úlohu. Kromě toho používáme výhradně dřevo z certifikovaných a udržitelně spravovaných lesů. Také se hodně zaměřujeme na to, aby naše výroba byla co nejefektivnější a produkovala minimum odpadu. Do budoucna určitě chceme ještě víc zapracovat na ekologických inovacích, ať už se to týká materiálů, procesů, nebo obalů. Co je na Javorině krásné, je, že život našeho nábytku je opravdu dlouhý, a tím také přispíváme k vědomé udržitelnosti.
VR V lese vám rostou nové duby. Jak vlastně rostla firma co do obratu a počtu zaměstnanců v poslední dekádě?
MM Nejdůležitější změnou bylo přejít z pozice subdodavatele k budování vlastní značky. Za posledních 10 let jsme opravdu výrazně narostli, a to jak co se týče tržeb, tak velikostí našeho týmu. Obrat se nám podařilo znásobit a počet zaměstnanců se blíží ke stovce. Je to přirozený důsledek toho, že se těšíme čím dál větší popularitě, nejen v Česku a na Slovensku, ale už i v zahraničí.
VR Jedním z vašich hesel je úcta k práci, ale s rostoucí poptávkou jistě sílí tlak na automatizaci výroby. Kolika rukama projde masiv, než se promění v nábytek?
MM My máme v první řadě piliny v krvi. Proto pro nás zůstává naprosto klíčová tradice ručního zpracování. Jsme si však plně vědomi, že je důležité propojení moderních technologií s poctivým řemeslem, které nám umožní vytvářet inovativní nábytek s duší a jedinečným charakterem. Máme samozřejmě automatizované určité standardní operace, ale finální kouzlo každého kousku dotvářejí naši truhláři a nábytkáři svým citem a zkušenostmi. Dřevo nejdřív projde rukama dřevorubců a lesníků, kteří vybírají ty nejlepší kusy. Pak ho zpracovávají mistři v dílně a nakonec nábytek ještě ručně montuje tým u zákazníka doma. Takže je to slušná řádka rukou a hodin poctivé práce. VR Vaši modulární knihovnu Flexiklon si lidé mohou pohodlně nakonfigurovat online. Do jaké míry ovlivňuje zákazník jednotlivé detaily u nejoblíbenějších výrobků?
MM Našim zákazníkům chceme dát určitou volnost a pocit, že si mohou sami navrhnout vlastní kousek nábytku, stávají se spolutvůrci. Chceme zároveň vyjít vstříc jejich individuálním potřebám, protože víme, že každý má trochu jiné představy o ideálním bydlení. Proto jsme vytvořili online konfigurátor, který umožňuje vytvoření vlastní verze knihovny Flexiklon přesně na míru. Lze si vybrat rozměry, počet a velikost přihrádek, barevné provedení i další drobnosti. U jiných populárních produktů nabízíme možnost lehce pozměnit design, třeba co se týče nožiček, úchytek nebo povrchové úpravy dřeva.
VR Co je vaším bestsellerem, ať už segmentově, nebo co se týká konkrétního výrobku? A měnilo se to nějak v průběhu posledních let?
MM Naše portfolio se průběžně vyvíjí, ale je orientované na životní styl, který ctí hodnoty spojené s rodinou, blízkými, vytvářením pocitu domova kdekoliv na světě jste. Proto dlouhodobě patří mezi stálice zejména jídelní stoly, postele a úložné systémy. A jelikož chceme tento životní styl ještě více kultivovat, budeme přidávat další novinky do našich produktových řad, ale o tom budeme více jako značka komunikovat v druhé polovině tohoto roku.
VR Vy sama jste před nástupem do firmy procestovala na obchodních pozicích celý svět. Jaké má do budoucna Javorina ambice na zahraničních trzích?
MM Zkušenosti z mezinárodního obchodu se nám teď opravdu hodí, protože už nějakou dobu úspěšně vyvážíme do různých koutů Evropy, do Kataru nebo třeba do Austrálie. Postupně budujeme síť partnerských showroomů ve vytipovaných lokalitách a chceme zapracovat na zviditelnění naší značky na klíčových trzích. Nechceme růst za každou cenu, ale chceme dělat věci pořádně a s přidanou hodnotou, které obstojí i v mezinárodní konkurenci. ●
MICHAELA MCCLELLAND
Michaela působí v týmu Javoriny jako obchodní ředitelka již jeden rok. Před nástupem do Javoriny pracovala téměř 10 let na obchodních pozicích pro značky jako Swarovski a Preciosa, a to na Středním východě, v Indii a Rakousku. V himálajském Ladakhu uběhla nejvýše položený půlmaraton na světě a nyní se připravuje na triatlon Ironman 70.3.
Jean Rédélé byl fanoušek do rallye. Takový, že upravoval malé Renaulty 4CV proslulé svým strmým řízením, měnil v nich převodovky, odlehčoval je karoserií vlastní výroby a samozřejmě s nimi závodil. Jeho úspěchy v technicky náročných alpských závodech nezůstaly bez odezvy a automobilka mu nabídla finanční podporu v dalším snažení, díky čemuž vznikla značka Alpine. Jejím prvním vozem byl model
A106 — technika ze 4CV oděná do líbivé italské karoserie, ale pořád ještě s praktickými tvary hatchbacku. Až následující
A108 s technikou z Renault Dauphine se začal blížit Rédélého vizi sexy sportovního vozu a do třetice se v roce 1963 trefil s A110, kde si podával ruku fantastický design i osvědčená technika vozu Renault R8, který ve své třídě na světových rallye také trápil konkurenci a byl velmi oblíben v ostré civilní verzi Gordini.
Právě díky té zažil Alpine A110 prudkou evoluci, protože první vozy se nabízely s podměrečným motorem o výkonu 51 koní, zatímco na sklonku výroby už A110 nabízel 120 až 140 koní v závislosti na použitém motoru. Alpine A110 1600S dosahoval rychlosti až 210 km/h. Především pak ovladatelné a lehoučké vozítko s upraveným motorem od Renaultu dosahovalo velkých úspěchů v závodech. Po vítězství rallye Monte Carlo v roce 1971 se Renault rozhodl značku koupit a o dva roky později nasadil tři, teď již tovární vozy v prvním ročníku nově ustanoveného šampionátu World Rally Cup alias WRC. Alpiny braly první tři místa a dominovaly zbytku sezóny, než přišly příští generace vozů s pohonem všech kol, jimž nemohla zadokolka konkurovat.
Přesto těch pár let na výsluní stačilo k tomu, aby se Alpinky staly oblíbeným nářadím fanoušků historických rallye, nebo i letních vyjížděk v běžném provozu. Ve Francii jich kolem vyhlášených jezer zahlédnete dost, i když se už míchají s moderní stejnojmennou verzí, která se snaží navázat na jejich odkaz a estetiku.
Originál je ale jenom jeden a své o tom ví i Radek Pokorný, úspěšný developer, nenapravitelný sběratel a především fanoušek, který sice spoluprovozuje investiční fond sběratelských vozů, ale sám pro sebe se při nákupu řídí hlavně emocemi. Cesta k jeho vlastní Alpině A110, resp. hned ke dvěma, nevedla jinudy: „Byl to můj první velký angličák, co jsem dostal od táty. Krásný oranžový Alpine A110 od firmy Majorette. Mám ho dodnes. Měl jsem z něj vždy pocit, že to opravdové auto bude o dost větší, ale
když jsem pak A110 viděl naživo, tak jsem užasnul. Je hodně placatý. Já tomu svému říkám lentilka.“ Pan Pokorný zmiňuje i další inspiraci, která ho k Alpině přitahovala: „Táta odebíral Svět motorů, to byla pro mě tehdy povinná četba. A na začátku sedmdesátých let se Vladimír Hubáček přes závodní Renault R8 Gordini dostal i k ojeté Alpině A110 odněkud z Jugoslávie. To bylo ve startovním poli plném škodovek zjevení.“ Po fascinaci v dětství však Radek Pokorný na francouzskou krasavici pozapomněl a při sbírání prvních aut se inspiroval v jiných vozech, např. v parádním Fiatu svého tatínka a dalších stylových, ne nutně příliš drahých autech. Emoce a příběh vždy hrály hlavní roli. A pak se jednoho dne vypravil na lov do Francie na Rétromobile v Paříži. „Našli jsme si tam s kamarádem v jednom z těch hangárů vysněná auta. On Lamborghini Espadu, já silniční A110 1600S. Pokývali jsme hlavami a šli jsme do nedalekého stánku na víno. Ve dvou jsme vypili čtyři láhve a cestou zpátky už šly peněženky z kapsy. Já se pak ráno probudil v hotelu a teprve jsem si to uvědomil. Auto pak přijelo trajektem za další měsíc,“ vzpomíná. Peníze prý vůbec neřešil, protože to pro něj nebyla investice. „Měl jsem toho štěstí ještě víc, osud mi do cesty přihrál i závodní širokou Alpinu po německém závodníkovi, komplet s bezpečnostním rámem a homologací pro skupinu 4. A podařilo se mi pořídit si i Lancii Stratos, která tu Alpinu v půlce sedmdesátých let na rallyových stupních vítězů nahradila. To je moje vysněné duo rallyových šampionů, které jsem během dětství hltal. Bydleli jsme v Mostě, takže jsme to měli blízko na okruh a já těmi auty aktivně žil,“ glosuje Pokorný a uznává, že mít tolik nesplněných automobilových snů je občas náročné, protože člověk neví, za jaký volant sednout dřív. „Kdykoliv do toho auta lezu, vzpomínám na ta sedmdesátá léta a uroním slzu. A když si tak o tom povídáme, dochází mi, že s tou silniční A110 jsem toho najel méně než s tou závodní. Přitom si přímo říká o nějaký delší roadtrip, který chci v nejbližší době naplánovat,“ uzavírá Radek Pokorný předsevzetím náš rozhovor o jednom z klenotů své sbírky. Tu si můžete osobně a zadarmo prohlédnout v Tuchoměřicích, pár set metrů od letiště v prostorách Premium Outlet Prague, kde sídlí Engine, dílem galerie, dílem renovační dílna. Při procházce po širokých uličkách plných aut tu potkáte i obě Alpiny, pokud tedy zrovna nevyrazí na slíbený výlet.
❶ Když se při návrhu karoserie sejde Ital s Francouzem, jsou výsledkem ladné křivky i drobné detaily, které lze donekonečna obdivovat.
❷ Posaz ve staré Alpince je hodně nízký a nastoupit do kabiny s přibývajícím věkem řidiče vyžaduje trochu jógy.
❸ Motor je uložený vzadu. Se silnějšími motorizacemi proto zadní část vozu „dospěla“ a mírně se prodloužila.
❹ Kožené rukavice k tenkým a kluzkým volantům starších vozů neodmyslitelně patří.
❺ A110 se občas přezdívá Berlinette, což je označení karoserie vycházející z italského Berlinetta. Jde o nízké dvoudvéřové sportovní kupé se dvěma sedačkami (ale spadá sem i konfigurace 2 + 2). Tento segment proslavily ve třicátých letech minulého století italské značky
jako Ferrari, Maserati ❻ nebo Alfa Romeo.
❻ Tzv. švihadla, tedy okénka s ručním stahováním, zakončená nádherně zpracovanou kličkou. Radost „cvičit“.
❼ Motorizace 1600S patřila k nejsilnější. Vůz Alpine A110 s tímto motorem uměl jet přes 200 km/h.
❶ MICHAL ŠKODA / TOMÁŠ BÁRTA / ANNA ROČŇOVÁ
V brněnské Fait Gallery můžete do 27. 7. zhlédnout hned tři výstavy současných českých umělců, kteří ve své tvorbě nějakým způsobem zpracovávají prostor. Škodovo Prolínání není retrospektivou, ale pokračováním v jeho tvůrčí interakci s Místy se specifickými kvalitami. Pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata — zájem o prostor a architekturu — realizuje přes různé techniky. Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Jeho Přízraky v domě působí, jako by architektura plodila své vlastní duchy. Ani Gerbera se nezlomí v artefaktech Anny Ročňové, v nichž postupuje úspornými kroky po hranici floristiky a potměšilého kutilství, po hranici mezi odpadem a nápadem.
❷ ENZO MARI Pokud jste z objektivních příčin nestihli retrospektivu velikána světového designu v milánské galerii Triennale di Milano, dostali jste druhou šanci, a to v londýnském Design muzeu (do 8. 9.). Mezi stovkami projektů italského tvůrce se vyjímají mimo jiné stavebnice a hry pro děti, za pozornost stojí také sekce Grazie Enzo, současná odpověď na Mariho tvorbu.
❸ KIKI KOGELNIK Po krátké epizodě s expresionismem se původem rakouská umělkyně, která ovšem žila převážně v New Yorku, „spustila“ s pop artem.
Experimentovala s technikou koláže nebo airbrush, ráda používala vinyl i keramiku a vizionářsky předjímala témata, jež jsou aktuální dnes, jako jsou otázky genderové a sexuální identity. Do 14. 7., Kunsthaus Zürich.
❹ ARYZ: VESTIGIO Přes počáteční fascinaci graffiti a street artem se katalánský umělec Aryz dostal k malbě, v níž zmiňuje historii umění a vytváří novou realitu. Zvířata nebo postavy ukotvené v blíže nespecifikovaných přírodních scenériích se ocitají v hraničních situacích existujících mezi tradicí a nekonvenčností, dějinami a budoucností. Klasické malířské postupy se mísí s digitální defragmentací a statické motivy postupně přecházejí do dynamických záznamů. Do 30. 6., Villa Pellé, Praha.
❺ FRAGILE BEAUTY Nespěchejte, na tuto výstavu ve Victoria & Albert muzeu v Londýně máte čas do 5. 1. 2025. Bezkonkurenční výběr předních světových fotografů ze soukromé sbírky Eltona Johna a Davida Furnishe vypráví příběh moderní a současné fotografie. Ikonické snímky jdou napříč tématy, jako je móda, celebrity, reportáž a mužské tělo.
❻ JAIME HAYON. ATELIER WONDERLAND Na samostatné výstavě v pařížské Galerii Kreo (do 26. 7.) představuje španělský designér kolekci 15 objektů, jež dokládá jeho bujný vizuální slovník a spojuje vášeň pro
tradiční řemesla, která jde ruku v ruce s neutuchající touhou zkoumat nové formy. Řada váz a lustrů inspirovaná Středomořím je doplněna stoly z ořechového dřeva Organism.
❼ DĚTEM NA MÍRU Kniha, jež vznikla u příležitosti stejnojmenné výstavy ve Slovenském národním muzeu, vypráví o autorských návrzích hraček v 50. až 80. letech 20. století. Autorka Lucie Skřivánková popisuje situaci na tehdejším trhu: „Národní podniky i družstva vyráběly ve velkém zboží na export — často ani ony nestíhaly pokrýt poptávku, o vnitřním trhu nemluvě, ten na omezené výrobní kapacity a preferenci vývozu přímo doplácel.“ Vydává Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
❽ MARINA ABRAMOVIĆ Neúnavná performerka původem z bývalé Jugoslávie dovezla svou uměleckou tvorbu, které se věnuje již 50 let, do Stedelijk muzea v Amsterdamu. Do 14. 7. tu můžete vidět legendární videa Art Must Be Beautiful (1975), Luminostity (1997), The House with the Ocean View (2002) nebo se stát součástí dvou performancí.
❾ JAROSLAV RÓNA. PRŮZKUMNÍK „Pravděpodobně zpracovávat téma války a válečného konfliktu moc smysl nemá — pokud člověk není zrovna Otto Dix a nebyl jako kulometčík v první linii v zákopu. Na světě je hrůzy i bez těch mých obrazů dost. Ale na druhé straně,
umělecká tvorba si ta témata sama vynucuje, jak jsem již dříve řekl. Navíc maluji spíše tísnivou atmosféru opuštěných měst a varování před apokalypsou, než bych se malířsky vyžíval v utrpení lidí. Nakonec musím objektivně konstatovat, že válečná témata patří ke klasickým malířským námětům. Doslova miluji monumentální obraz Bitva u San Romana od Paola Ucella,“ vysvětluje Róna motivy své tvorby, jejíž aktuální projevy jsou k vidění do 16. 6. v Trafo Gallery v Praze.
SHOTBY.US „Soubor fotografií do Sudkova ateliéru na Újezdě jsme vytvářely s touhou opustit na chvíli designovaná zátiší, jež dominují fotkám v naší zakázkové tvorbě. Pro tentokrát jsme chtěly částečně potlačit potřebu objekty stylizovat a naopak nechat promlouvat jejich náhodně uspořádaná spojení v prostoru,“ říkají k výstavě, jež potrvá do 23. 6., fotografky Lenka Glisníková a Karolina Matušková aka Shotby.us.
VESNA 2.0 Výstava, jejíž kurátorkou je Michaela Kádnerová, reaguje na různé souvislosti a vztahy, jimiž je opředena Jurkovičova vila v Brně. Fotografka Michaela Karásek Čejková a multidisciplinární umělkyně Veronika Velčovská Jiroušková se více než na samotný ikonický dům zaměřují na to, co jej obklopuje. Do 2. 3. 2025, Jurkovičova vila, Moravská galerie, Brno.
Kancelářská budova Block tepe v rytmu současného interiérového designu a architektury. Sídlí tu jak zavedené studio Perspektiv, tak jeho mladší sourozenec Arkhe, kteří společně i každý zvlášť zdokonalují nejen český rezidenční, pracovní i veřejný prostor. Plán otevřít si vlastní showroom měl ateliér Arkhe od začátku. Šlo jen o to, najít ideální prostor, který by poskytl společné zázemí pro všechny. To se nakonec povedlo právě na Rohanském nábřeží v pražském Karlíně.
„Jako interiérové studio máme oblíbené značky, s nimiž pracujeme v realizacích našich klientů. Otevřením showroomu jsme rozšířili svoji nabídku služeb a produktů nejen pro stávající klienty. Spustili jsme také vlastní e-shop, kde jsou k dispozici ikonické značky &Tradition, FEST Amsterdam, HEM nebo Miniforms. Některé z nich poskytujeme na českém trhu jako jediní. Věříme proto, že si nás díky tomu najdou i noví zákazníci,“ vysvětluje jednatel studia a architekt Ján Antal, který stál před lety také u zrodu studia Perspektiv. „Interiér arkhe.SPACE jsme pojali, jako by to byl náš velký byt. Ve funkčně rozdělených zónách se člověk snadno inspiruje, ať už hledá řešení pro obývací pokoj, kuchyň, nebo pracovnu. Pro komplexní řešení jsme zvolili výrazné obklady z recyklovaného mramoru, surového kovu a dubových panelů, které evokují domácí prostředí a časem získávají příjemnou patinu. Interiér reprezentuje principy, na nichž jsme studio před dvěma roky zakládali,“ dodává. Kromě zavedených značek architekti vybírali i z řad oblíbených jmen z místní scény. Sklo a keramiku od Elis Monsport a Pauline Hagan doplňují výrazné výtvarné práce Lu Jindrák Skřivánkové, která vytvořila i unikátní mural vycházející z barevnosti interiéru. Milovníci voňavých produktů si přijdou na své díky svíčkám Meadows a milovníci kávy si tu mohou vychutnat dokonalé espresso z té nejlepší mašiny, kterou aktuálně v Praze najdete. ●
❶ Populární křeslo Alp, které navrhl designér Martin Hirth pro značku FEST Amsterdam, tu mají vystaveno ve výrazné oranžové barvě.
❷ Schodiště vedoucí ze showroomu ke kancelářím v patře je dekorováno nástěnnou malbou Lu Jindrák Skřivánkové.
❸ „Jako milovníci designu jsme pro výchozí bod zvolili přírodní barevnou paletu s výraznými akcenty. Celému prostoru dominuje terakotová, tmavě zelená a kobaltově modrá barva. V detailech představují nosné prvky
kontrasty textur — vlněné bouclé, přírodní vídeňský výplet, barevné sklo nebo keramika,“ popisuje architektka Barbora S. Babocká.
Zachyťte dokonalé okamžiky rychlostí až 40 sn./s a úžasnou kvalitou obrazu s bezzrcadlovkou EOS R6 Mark II. Díky inteligentnímu automatickému zaostřování a výkonnému stabilizátoru obrazu dosáhnete profesionálních výsledků. EOS R6 II je jediný ve své třídě, který snímá video
Jenom tak být. Hrát si, číst si, pracovat. Pít kávu, cvičit jógu a nechat na sebe působit umění, kterého jste při vstupu do ATLASu v Národní galerii Praha nedílnou součástí. Tak to ostatně vnímají i architekti ze studia No Architects, kteří proměnu prvního patra Veletržního paláce realizovali. „My tu jen zlehka prostorově inspirujeme. Obsahu, kterým jsme tuto část skeletu Veletržního paláce naplnili, dává smysl jen a pouze přítomnost návštěvnic a návštěvníků, jejich pospolitost a svobodné počínání,“ komentují své řešení architekti Daniela Baráčková, Jakub Filip Novák a Kristýna Plischková.
ATLAS je zkratka pro delší název Ateliér Tvorby a Laboratoř Asociativního Snění, což vystihuje záměr, s nímž kurátorský tým Národní galerie Praha architekty oslovil. „Chtěli jsme návštěvníky dostat do většího kontaktu s uměleckými díly, odstranit
například hranici, kdy se vystaveného díla nesmějí dotýkat, a zároveň jim poskytnout prostor, kde budou moci aktivně trávit volný čas nebo si během návštěvy Veletržního paláce na chvíli odpočinout,“ popisuje koncepci kurátorka Eva Skopalová. Prostor má několik zón, některé jsou stabilní, jiné variabilní. „Myšlenka je podobná, jako když máte malý byt. Také jeden prostor využíváte různě, ale ne ke dvěma různým činnostem v jeden moment. Když jíte, tak nespíte, a naopak,“ vysvětluje kurátorka. Nutno dodat, že přístup do ATLASu je pro všechny zdarma. Svoboda je tu leitmotivem, jak ovšem sděluje jedna z grafik Anežky Minaříkové a Marka Nedelky: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ V ATLASu se potkávají rodiče s dětmi, studenti, pracující a třeba i muzikanti, kteří si nemají kde jinde zacvičit na klávesy či bicí — ty jsou vybavené sluchátky.
TEXT Eliška Vrbová FOTO Studio Flusser
Mantinelem se architektům kromě poměrně velké rozlohy stal i ne příliš vysoký rozpočet. „Využili jsme proto to nejdražší, co už na místě bylo — původní architekturu Veletržního paláce ukrytou za řadou paneláží, zatemnění otvorů a instalačních předstěn. To vše jsme zbořili a zrecyklovali,“ přiznávají No Architects. „Zpřístupnili jsme okna, otevřeli průhledy, dali promluvit rastru železobetonového skeletu, členění oken a jejich barevnosti. Na co nám nevystačily fragmenty demontované paneláže, to jsme si našli ve sklepích a skladech Národní galerie Praha: sesbírali jsme zdemolované polotovary ze starších výstav a instalací, zkombinovali je, zkrátili jim nohy, přidali madla, přetřeli, převrátili a vdechli jim druhý život.“ ●
❶ Klidný prostor pro studium nebo práci na počítači architekti vyřešili velkým stolem s několika příčkami. Od kavárny jej odděluje rohové dílo Tomáše Vaňka.
❷ Knihovna umožňuje zapůjčení literatury k četbě a prohlížení na místě, čtenářský kout dotváří a zútulňuje dílo Kristiny Fingerland zavěšené u stropu.
❸ Ve variabilním auditoriu se pořádají besedy a workshopy pro školy nebo tiskové konference. Konají se zde ale také lekce jógy pro veřejnost, jógamatky jsou na místě k zapůjčení.
❹ Vyvýšená žlutá plocha může fungovat jako pódium, součástí vybavení je i televize, na které lze pustit prezentaci. Národní galerie Praha prostor poskytuje pouze k nekomerčním účelům.
❺ Součástí ATLASu je také kavárna s jasně červeným barovým pultem. Nabízí komornější a klidnější prostředí než frekventovaný Kolektor v přízemí budovy.
❻ Nejbarevnější částí ATLASu je herna, kterou najdete přes celé patro zrcadlově naproti kavárně. Vévodí jí masivní stavebnice, ale ke hře vybízí i samotná členitost prostoru.
Po stopách polské kultury, umění, designu, architektury i gastronomie jsme se ve Varšavě vydali s polskou designérkou Marií Jeglinskou-Adamczewskou, která sice v hlavním městě nežije dlouho, ale její kulturní přehled byl zárukou skvělých tipů. Vzala nás na osvědčená místa, do tradičních institucí i méně známých muzeí, uměleckých galerií a módních butiků. V její společnosti jsme ochutnali výtečné jídlo a naši pouť pak zakončili u skleničky naturálního vína.
Produktová designérka patří k nejvýznamnějším současným tvůrcům polské scény. Jako jedna z mála přesahuje svými aktivitami hranice Polska, protože může těžit ze svých celoživotních mezinárodních zkušeností. Maria se totiž narodila ve francouzském Fontainebleau v roce 1983. V roce 2007 absolvovala kurz průmyslového designu na škole ECAL v Lausanne a získala stipendium od nadace IKEA, které ji přivedlo k práci pro Galerii Kreo v Paříži, designéra Konstantina Grcice v Mnichově a Alexandra Taylora v Londýně. Delší dobu pak působila v Londýně, kde se kromě designu věnovala výzkumným a kurátorským projektům. Mezi její klienty patří značky, jako jsou Ligne Roset, Kvadrat, Actus, Vitra, 1882ltd, spolupracovala také se St Etienne Design Biennale nebo Muzeem moderního umění ve Varšavě. Její práce jsou pravidelně vystavovány například ve vile Noailles, galerii Aram, Barbican Art Gallery, Centre Pompidou Metz a Triennale di Milano.
TEXT Adam Štěch
FOTO archiv podniků a institucí
Architekt Bohdan Pniewski zanechal ve Varšavě mnoho stop. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších polských architektů 20. století, který adaptoval mezinárodní funkcionalistický styl do podoby regionálního polského modernismu. Jeho dílo je neodmyslitelně spjato se strukturami státního a společenského života. Rekonstruoval Velké divadlo, budovu Polské národní banky, Polského rozhlasu, tzv. Selský dům i sídlo Sejmu. Kromě toho navrhoval také soukromé domy včetně svého vlastního, který si v letech 1937—1938 vybudoval rekonstrukcí historického objektu původně z 18. století. V roce 1966 jej převzalo Zemské muzeum a po pečlivé rekonstrukci byl dům otevřen veřejnosti.
módní butik
Butik Chylak provozuje Mariina kamarádka Zofia Chylak, která se zabývá výrobou kožených doplňků — kabelek a bot. Značku založila v roce 2014 a jen o rok později získala ocenění značka roku v rámci polských cen Elle Style Awards. Dnes jsou její produkty úspěšné nejen v Polsku, ale také v zahraničí, můžete je například najít v milánském obchodním domě Rinascente. Autorčin rafinovaný minimalismus se promítl také do interiéru obchodu, charakteristického světlou paletou barev a přírodními kamennými povrchy.
módní butik
Říká o sobě, že je vypravěčkou příběhů, která se vyjadřuje skrze oděvní design. Ania Kuczyńska je momentálně jednou z nejuznávanějších polských módních návrhářek. Vytvořila velmi výraznou značku, jejíž renomé se rozšířilo i daleko za hranice Polska. Píší o ní důležitá světová média a její černobílý styl, který odborníci popisují jako dekorativní minimalismus vzdávající hold elegantní nonšalanci a charismatické ženskosti, se stal synonymem současné polské módní elity. Nový obchod navrhl její tatínek Witold Kuczyński.
nezávislé kino
Pokud vás unaví Varšava jako taková, zajděte si do nezávislého kina Amondo, o které se stará parta nadšených filmových producentů. Má dva kinosály. Větší s 30 místy a menší s kapacitou 20 míst, v nichž se usadíte v pohodlných retro křeslech. Kromě toho disponuje kino intimním foyer nasvíceným stylovými neonovými nápisy s klubovou kavárnou a barem, který pojme až 50 návštěvníků. Lze jej celý otevřít do ulice tak, že vznikne dynamický veřejný prostor.
vinárna a kavárna
Jedna z Mariiných nejoblíbenějších restaurací ve Varšavě je Ale Wino, v níž se propojují dva gastronomické koncepty: vinárna a restaurace. Dohromady tvoří jedinečné místo s neopakovatelnou atmosférou, nabízející široký výběr vín v kombinaci s lahodnou sezónní, originální kuchyní za rozumné ceny. Dejte si tu například delikátní hummus, tatarák z tuňáka, skvělé rizoto nebo noky.
divadlo
Velké divadlo je sídlem polského národního baletu. Budova původně navržená architektem Antoniem Corazzim byla otevřena v roce 1833 Rossiniho Lazebníkem sevillským. Její novoklasicistní podoba byla výrazně poškozena během druhé světové války. V padesátých letech byla obnovena a slavnostně znovuotevřena v roce 1965. Za podobou rekonstrukce stojí významný polský modernistický architekt Bohdan Pniewski, který zejména pro její nové interiéry vytvořil řadu unikátních, na míru navržených prvků včetně keramických svícnů, textilních tapisérií a mozaiek. Svého času byla varšavská opera největším divadlem na světě.
umění
Národní muzeum ve svých expozicích ukrývá na 830 000 exponátů starověkého, klasického i moderního umění z mnoha evropských zemí, včetně malířských pláten z osobní sbírky Adolfa Hitlera. Kromě toho nabízí také expozice zaměřené na umění orientální, najdete tu největší sbírku čínského umění v Polsku. V mnoha výstavních sálech můžete obdivovat například Rembrandtův Portrét Maertena Soolmanse nebo Botticelliho Madonu s dítětem.
bar a vinotéka
Pokud jste příznivci naturálních vín, musíte si ve Varšavě zajít do baru Rascal. Ten vznikl v roce 2021 z iniciativy vinných nadšenců, architekta Dominika Bucka a filmového producenta Radka Drabíka, mimo jiné zakladatelů firmy Natural Rascal. Bar je místem setkávání s neformální atmosférou, skvělým vínem, jednoduchým ale kvalitním jídlem a dobrou kávou. Přes den funguje jako kavárna, kde se podávají i snídaně. Večer se promění ve vinárnu, v níž přírodní vína a sezónní potraviny doprovázejí degustace, tematické večeře, setkání s vinaři nebo promítání filmů. Navíc se Rascal nachází v budově Státní baletní školy postavené v roce 1953 podle návrhu již zmíněného architekta Bohdana Pniewského.
❶ SALAK STUDIO
stolek Us, 305 €
❷ THIS IS PAPER
časopis, 20 €
❸ MARIA
JEGLINSKA-ADAMCZEWSKA
karafa pro Autor Rooms, 45 €
❹ PANI JUREK
svítidlo TRN C1, 1 020 €
❻ CHYLAK
kožená
❺ OSKAR ZIETA stolička Plopp, od 1 180 € taška Shell, 495 € ❼ ZUPAGRAFIKA architektonický model, 7 €
Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!
Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba
Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference Možnost zakoupení dárkových voucherů
Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!
BROKIS ve své nové řadě svítidel Convex designéra Borise
Klimka experimentuje a využívá specifických vlastností a možností zpracování materiálu Brokisglass, který je pro tuto novou kolekci navržen a vyroben v podobě vypouklé čočky. Convex posouvá hranice využití vizuálního ztvárnění i zpracování tohoto unikátního a živého materiálu. Utilitární design, který nechá vyniknout krásu a optické vlastnosti skla, může najít široké uplatnění jak v rezidenčním, tak komerčním prostoru. Můžete si zvolit barvu čistého triplex opálu (bílá barva) nebo kombinaci s šedým triplex opálem, kde tmavé střepy lemují okraj svítidla.
M&T BOOK neboli prezentační kniha společnosti M&T kliky je k dispozici pro každého odborníka, architekta, designéra, showroom. Je to názorná ukázka dveřního kování v různém ba -
revném provedení, protože je důležité, aby si klienti mohli dveřní kliku prohlédnout a chytit do ruky.
AUDEMARS PIGUET představil nový samonatahovací model z 18karátového
zlata kombinující ultra moderní design s rafinovaností diamantů a barevných safírů, které vytvářejí kontrastní estetiku. V kolekci Code 11.59 by Audemars Piguet o průměru 38 mm je pouzdro poprvé celé osázeno brilianty třpytícími se na středu pouzdra, rámečku, koncovkách a korunce, což podtrhuje jeho eleganci.
BIORGANICA vám zajistí bronzovou pleť s úctou k planetě.
100% přírodní minerální opalovací krém s ochranným faktorem
SPF 30 je voděodolný, snadno se roztírá a navíc působí hned po nanesení. Je vhodný pro celou rodinu.
pěti plnohodnotnými sedačkami, kuchyňkou, dvěma posuvnými dveřmi, charakteristickou výklopnou střechou, která skrývá lůžko o rozměrech 2 x 1,1 m, a možností přestavět na lůžko (1,98 x 1,33 m) i spodní sedačky. Čtyřčlenná rodina se tu pohodlně sveze i vyspí, ale hlavně se do auta vejde s bagáží díky úložným prostorům, které často nenabídnou ani srovnatelně velká SUV. Vůbec poprvé můžete mít
Californii se čtyřkolkou a hybridem, přičemž 245 koní z dvoulitrového motoru a výška pod dva metry umožňují i každodenní ježdění po městě bez jakýchkoliv omezení (pohodlný vjezd do většiny podzemních garáží). Spousta lidí obytňáky při výběru rodinného vozu přehlíží, protože se bojí jejich rozměrů a ježdění s „dodávkou“. To je však hudba dávné minulosti. Běžte se svézt a zjistíte, že u moderních vozů s asistenčními systémy se s Californií vejdete kamkoliv stejně jako třeba s Passatem nebo Touaregem. Tak co? Dáte luxusnímu bydlení na kolečkách šanci? Léto volá!
California je vlajkovou lodí značky, co se týká kompaktních obytňáků. Od té doby, co ho influenceři a digitální nomádi vyhlásili královnou krásy v soutěži s hashtagem VanLife, jsou zákazníci za nejnovější modely ochotni platit horentní sumy. Prozradím vám jedno tajemství. Ono se to i přes tu astronomickou cenovku vyplatí, protože California je skutečně postavená chytřeji než konkurence. Všechno je na správném místě, ergonomie je špičková, při řízení se cítíte jako v osobním voze a v dvoutónovém laku jste fešáci každého kempu i parkoviště. Automobilka těží z dlouholetého know-how Westfalie, která pro ni obytné přestavby dělala od roku 1951. Když ji o padesát let později koupil konkurenční Mercedes-Benz, začal si Volkswagen stavět obytňáky sám přímo ve vlastní továrně. A pokračuje v tom i s novou generací Californie, která vzniká na základech prodlouženého Multivanu. Automaticky tak získáváte 27 cm navíc, což se pozitivně projevuje ve vnitřním prostoru. Naším favoritem je verze Ocean, která disponuje
Nový Volkswagen California je prostornější, zelenější a chytřejší než kdy předtím.
Především ale nabízí hned několik aut v jednom, čímž vyhoví požadavkům všech myslitelných rodin, ať už jezdí jen kolem komína, nebo rovnou na druhý konec světa.
„Na začátku června svět listů, stébel a květů exploduje a každý
západ slunce je jiný,“ vyznal svou lásku tomuto měsíci spisovatel John Steinbeck.
NEW BALANCE 327 dokonale kombinují funkčnost i styl tenisek 70. let a nabízejí stále populárnější vintage look. Vybírat mů -
žete hned z několika barevných modelů, včetně hitu letošního roku — Peach Fuzz.
DR. LEVY představuje multifunkční ochrannou emulzi. Širokospektrální ochranný štít je nabitý ingrediencemi, které podporují a posilují obrannou bariéru pleti. Chrání proti pěti nejškodlivějším formám moderního znečištění, kterými jsou mikroskopické částice, domácí chemikálie, infračervené paprsky, modré světlo z počítačů, tabletů a telefonů a znečištění atmosféry.
NESPRESSO × Pantone přináší limitovanou kolekci inspirovanou legendární atmosférou francouzské Riviéry, která zahrnuje osvěžující ledové kávy — včetně nové příchuti v limitované edici — a exkluzivně navržené příslušenství. Hvězdou letošní sezóny je zářivá mandarinková oranžová nabízející pohlcující barevný zážitek na pomezí retro elegance a hravé modernosti.
BALZÁM SAINT LAURENT CANDY GLOW, jehož složení obsahuje pigmenty upravující pH, je jedinečným doplňkem v šesti průsvitných odstínech, které se přizpůsobí vašim rtům a vytvoří jemnou barvu na míru. O zdravě vypadající rty se postará složení obohacené o bambucké máslo a marakujový olej, které rtům dodávají hladkost.
TITITI jsou hravé, barevné, originální. Limitovaná edice panáčků designérky Terezy Talichové čeká na nové předplatitele. Ručně malované dřevěné figurky zosobňují individuální formou množství různých typů lidí, umělců a postav z divadelních nebo literárních děl, nahlížených hravou optikou a se zaujetím pro detail.
Speciálně pro Dolce Vitu ztvárnila Tereza konverzaci Pánů v buřinkách na salonu Odmítnutých ze začátku
dvacátého století. Další najdete na tititi.cz.
ILUSTRACE
Jakub Tytykalo
Nevelký objekt soukromé White Gallery je zasazen do intimního přírodního zákoutí v zákrutu říčky Desné na okraji vsi Osík u Litomyšle. Subtilní, čistě bílý
skelet vyplněný z velké části velkorysými skleněnými plochami propůjčuje domu
křehký výraz. Stavba vznikla především za účelem uložení celoživotního výtvarného díla malířky a grafičky Ludmily Jandové (1938—2008), která v Osíku žila a tvořila.
