Muži v Česku 9-10 2024

VOJTĚCH VODOCHODSKÝ

To take on the unknown, venture into the unseen and dare all? This is the spirit that gave birth to TUDOR. This is the spirit embodied by every TUDOR Watch. Some are born to follow. Others are born to dare.

A hallmark of TUDOR divers’ watches since 1969

Manufacture Calibre MT5612 with 70-hour “weekend-proof” power-reserve, silicon hair-spring and COSC-certification

Nové VOLVO XC90 přijíždí do ČR

K vidění ve vybrané dny od 11. do 19. 10. u vašeho autorizovaného partnera.

Ve verzi plug-in hybridního a mild hybridního benzínového motoru.

téma

Důležitost třetích míst

Proč pomalu mizí třetí místa, kam se můžeme vrtnout mezi prací a domovem, a proč jsou tak důležitá?

věřte nevěřte

Obloha vám lže, opravdoví ptáci už dávno neexistují!

Jak snadné je vymyslet konspirační teorii a donutit významný počet lidí, aby jí uvěřil a šířil ji.

o kom se mluví

Marek Najbrt

Ačkoliv má na kontě řadu úspěšných filmů a seriálů oceněných mnoha cenami, lidé si ho stále pletou se starším bratrem. Teď už si je nespletete!

muž z obálky

Vojtěch Vodochodský

Hvězdu filmu Vlny jsme nafotili v prostorách

Rozhlasového muzea v Plzni a povídali si nejen o jeho zatím největší filmové roli.

dress code

Sláva, nazdar westernu

Indiáni a kovbojové se po mnoha letech v ústraní zase dostávají do módy a rozhodně netroškaří!

Bratři v triku

Vydejte se s námi do minulosti a zjistěte, kde se vzalo obyčejné tričko. Jaká byla jeho cesta od spodního prádla až na obchodní schůzky, kde dnes rozhodně nedělá ostudu?

Časy se mění

Čím to je, že dvacet let starý a obnošený svetr je dnes v lepší kondici než ten, který jste vloni dostali k Vánocům? Hledáme odpovědi na to, co se stalo s textilním průmyslem.

Street style v Česku vol. 5

Již po páté jsme vyrazili do ulic hlavního města a pátrali po chlapících, kteří mají svůj osobitý styl. Tentokrát z pražské Letné, Vinohrad a Žižkova.

Rolex: Day-Date

Proč se tomuhle oblíbenému modelu říká „prezidentské hodinky“, co přesně stojí za jejich extra vysokou cenou a kolika jazyky „mluví“?

Oktávka: Generační volba

Projeli jsme se v historicky první i té nejnovější Škodě Octavia a zavzpomínali na vývoj téhle srdcovky, která ovlivnila několik generací Čechů.

Foto: Matúš Tóth a Michael Dvořák

explore

114

Čau Česko!

Přijměte naše pozvání do Rumunska. Poradíme, kam zajít na víno, kde mají to nejlepší kafe v Transylvánii, jaký navštívit hrad a jakému se obloukem vyhnout.

kultura

158

Nadčasová krása

S kreativním producentem Miloshem Harajdou jsme si povídali o tom, jak těžké je v českých podmínkách uspořádat výstavu světového formátu.

údržba

Chytrá kosmetika Úspěch niche značek znamenal obrovský přísun financí do výzkumu. Díky tomu máme dnes kosmetiku skoro tak chytrou jako elektroniku.

124 knihovna

menu

Hvězdy z Alcronu

Vybrali jsme čtyři nové chronografy od slavných hodinářů a změřili na nich ideální čas přípravy základních pokrmů, které zvládne uvařit každý. 134

Kdo jsou dva muži, kteří stojí za současnou podobou gastronomie v legendárním hotelu Alcron, a jaké jsou jejich plány do budoucna?

Čas přípravy

168

Jiří Mádl

Herec a režisér nás pozval na prohlídku jedné ze svých knihoven a prozradil, jakou knihu považuje za svůj největší životní úlovek.

po přečtení použijte

172

Hoaxy a jiné verbální bludné kořeny

Jaký je rozdíl mezi městskou legendou, hoaxem a spamem? A jaké jsou ty největší hoaxy, na které lidstvo skočilo?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Lukáš Dvořák, Šimon Gut, Philip Heinz, Michal Houška, David Hron, Jano Kimák, Jakub Kozár, Tomáš Moučka, Miroslav Romaniv, Martina Routková, Darina Sieglová, Jan Semerád, Roxy Teslychko, Matúš Tóth, David Turecký, Alena Gurin Stará, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth; Vojtěch Vodochodský má na sobě rolák Polo Ralph Lauren, 5 270 Kč a baret Borsalino, 2 280 Kč, oboje prodává zalando.cz; poštovní známky ČSSR vydané v roce 1968. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 25334506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Foto: David Turecký a Shutterstock

PRAHA Pařížská, Palladium, Westfield Chodov, OC Nový Smíchov, Centrum Černý Most BRNO Olympia OSTRAVA Forum Nová Karolina BRATISLAVA Eurovea, Aupark, Avion Shopping Park KOŠICE Hilton

A tohle jste

Je neděle odpoledne, v horním rohu mého notebooku je datum 8. září a já si marně lámu hlavu, jakému tématu věnovat tento úvodník. Možná by stálo za to rozepsat se na téma globálního oteplování, které vidím všude kolem a které po více než deseti dnech bez jediné kapky deště způsobilo, že ze sytě zeleného trávníku na naší chalupě je seno a že slimáci poprvé v novodobé historii vyschli. No fakt – zrovna minulý týden jsem jednu fosilii někdejšího plže zaměnil za exkrement svého psa. Sudy na dešťovku jsou prázdné a zasychají už i kopřivy. Soused však přesto třetí den v kuse kropí zahradu. Ten monotónní zvuk „c-c-c-c-c“ vycházející z jeho rozprašovače mne dráždí. „On tam má bezednou studnu. Ten barák stojí na bývalém rybníku,“ říká mi matka jednu z místních „urban legends“, ačkoliv logika věci mi říká, že dávno zaniklý rybník nebyl žádným pramenem. Byl to prostě čtvrtý díl pětidílné kaskády, který jednoho dne zasypali a třetí a pátý rybník propojili trubkou. No jo, ale co když je to pravda? Co když má soused pod domem přeci jen bezedný pramen, zatímco my ostatní jsme nuceni koupat se jen ve vlastním potu? A co když ty vrkající hrdličky číhající z jeho lípy na náš dvůr nejsou hrdličky, ale opeřené drony, které mají za úkol sledovat, co právě dělám? A co když Američané nikdy nebyli na Měsíci a naše Země je placatá? Nebojte, nezbláznil jsem se. Jen narážím na jeden z hlavních materiálů tohoto čísla, který se věnuje tomu, jak snadné je přijít s konspirační teorií a následně donutit podstatnou část lidstva jí uvěřit. Mimochodem, tu o studiu nejpraktičtějších sexuálních poloh ve stavu beztíže během vesmírných misí NASA znáte? Je to jedna z těch vtipnějších. Ty méně zábavné vídám často na tabletu svého otce, kterému je algoritmy sociálních sítí servírují frekvencí dvou bludů za minutu. Už nejde jen o řetězové maily jako za starých dobrých časů. Dnes jsou to propracovaná videa s nejrůznějšími avatary, které zarytě tvrdí, že Petr Pavel brutálně zmasakroval koťátko a že největší konspirátorkou přijímající miliony z dotací je Nora

Fridrichová, které díky bohu zařízli ten zlovolný pořad plný hoaxů. Co s tím? Nevím. Mohu jen doufat v zásah vyšší moci. Anebo vyrazit do hospody a pokecat o tom s místními štamgasty, než mi z toho hrábne.

No jo! Nápad to je hezký, ale v naší vesnici z pěti někdejších hospod nezbyla jediná. A jak píše Vašek Rybář v tématu čísla, je dost dobře možné, že podobný osud čeká i „vysedávací“ kavárny, s nimiž je historie našeho národa srostlá pupeční šňůrou. Ale zpět na ves. Lidé se tu během léta sešli dvakrát – jednou během zábavy a podruhé při promítání putovního letního kina. Když se později bavím se známými, kteří jsou v obecním zastupitelstvu, sdělují mi smutnou pravdu: „Prodělali jsme na tom, příště už to dělat nebudeme,“ slyším. Místní podnikavý Vietnamec totiž nacítil náladu ve společnosti a vyčíhl příležitost – během zábavy prodloužil otevírací dobu na neurčito a místní omladina si raději zašla k němu na lahváče za 35 než ke stánku na točené za 60. A kino? „Přišlo asi deset lidí. Když to přepočítáme, každej by musel dát za lístek litr, aby se to vyplatilo,“ slyším zastupitelské lamenty a nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsem jako malý chodil s dědou do kina v místní hospodě – já koukal na film, děda na dno půllitru. Proč lidé nepřišli? Inu prostě proto, že šlo o jeden z nejdebilnějších filmů, které čeští filmaři v poslední době vyprodukovali a který už nějaký ten pátek běží na Netflixu.

Snad abych přispěl k zachování kulturního dění v kraji, na projekci do sousedního městečka jsem vyrazil i já. Ostatně, tentokrát hráli Mádlovy Vlny, kterým patří prostředek, závěr a teď už i začátek tohoto čísla. Upřímně? Neměl jsem velká očekávání, ale na konci jsem chtěl vstát a uprostřed letňáku zatleskat. Bylo narváno. A parta teenagerů, kteří si před začátkem filmu za mými zády vytvořili improvizovaný bar (a já se obával nejhoršího), během celých 131 minut ani nehleslo. Bylo to silné, v člověku to vzbuzovalo hrdost i lítost a vyvolávalo to pocit, že i když to v jednu chvíli může vypadat, že svět je úplně v prdeli, dříve nebo později to zlé skončí a chvíli bude zas dobře. A přesně to dnes potřebujeme víc než kdy jindy. Jirkovi děkuji a vám všem ostatním přeji krásný a optimistický podzim …

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Vážení přátelé, ano! Uteklo to jako voda a rok 2024 se pomalu, ale jistě přehoupl do třetí třetiny. Zatím jsme na jejím začátku a zápas každého z nás může díky řadě příležitostí dopadnout ještě úplně jinak, než se nám teď zdá. Mnohdy stačí setina vteřiny, během které se najde řešení zdánlivě bezvýchodné situace. Něco dokážeme ovlivnit, něco ani náhodou. Ať tak, či onak, zlepšit den si můžete kdykoliv. Třeba některou vychytávkou z naší selekce.

TEXT Petr Jansa

Dokonalost sama

Tenoučké platinové pouzdro o průměru 39 mm ukrývající kalibr 7140, řemínek z aligátora a technikou guilloche precizně zpracovaný ledově modrý číselník s motivem rýžového zrna. Tím vším se honosí snad nejelegantnější novinka letošního roku od značky Rolex. Patří do rodiny Perpetual, je inspirována jedněmi z prvních hodinek Rolex s „věčným“ rotorem a nese označení 1908. Právě tato číslice nebyla vybrána náhodou. Připomíná totiž rok, kdy Hans Wilsdorf vymyslel jméno Rolex a svou značku ve Švýcarsku zaregistroval. S novinkou tak přichází i kus slavné historie. → Rolex, 794 000 Kč, www.rolex.com

Kazeťák hír

Věřili byste tomu, že letos v červenci uplynulo neuvěřitelných 45 let od představení prvního Walkmana? Tehdy to byla japonská společnost Sony, která se svým produktem označeným TPS-L2 udělala díru do světa. Dnes tuhle vychytávku připnutou k opasku nahrazují chytré mobily, bezdrátová sluchátka a streamovací platformy s nekonečnou zásobou hudby všech žánrů. A přeci jsou tady odvážní výrobci, kteří doufají v sílu nostalgie a kteří nabízí starý dobrý kapesní kazeťák v novém kabátku. Má průhledná dvířka a pohání ho vestavěná baterie dobíjená přes USB-C, díky které vydrží přehrávač s označením CP13 hrát až 13 hodin.

→ FiiO, 3 500Kč, www.fiio.eu

Modrá nostalgie

Také s láskou vzpomínáte na ty staré dobré časy, kdy jsme v Pařížské ulici měli své malé pánské království zasvěcené klasické britské eleganci? No ano, mluvíme o butiku Alfred Dunhill, který roce 1998 jako první obchod této značky ve střední Evropě otvírala Tamara Kotvalová. Časy se ale mění a tam, kde býval Dunhill, je dnes Rolex. Milovníci klasických obleků si však nemusí zoufat, protože zbrusu novou kolekci Dunhill včetně elektricky modrého saka s jemným proužkem lze pořídit na pár kliknutí online.

A nejen to – mají i ony legendární manžetové knoflíčky ve tvaru anglického buldoka.

→ Dunhill, 49 000 Kč, www.dunhill.com

Luxusní efekt

Tyhle epesní mokasíny mají hned tři výhody. Tou první je, že jsou vcelku multifunkční a budou skvěle vypadat s padnoucím oblekem, stejně jako s volnočasovým stylingem typu džíny a triko. Další výhodou je jejich relativně nízká cena, která je zapříčiněna použitím telecí kůže s krokodýlím efektem. Za boty z pravého krokodýla byste totiž zaplatili možná i desetkrát tolik. A ta třetí výhoda?

Můžete s nimi bez obav cestovat napříč kontinenty, aniž byste museli složitě dokazovat jejich původ. V tom se totiž velmi rádi vrtají letištní celníci.

→ Manolo Blahnik, 21 250 Kč, prodává www.mrporter.com

Zásadní okamžiky

I letošní olympijské hry byly bohaté na nezapomenutelné momenty. Světem sociálních sítí však otřásala spíše problematika přemíry mužských genů v tělech boxerek a nadrozměrné penisy srážející tyčky než samotné sportovní výkony. Pokud tedy chcete zavzpomínat na staré dobré hry, kde šlo v první řadě o rekordy a lidské příběhy, pořiďte si jednu z knih The Last Heroes: 100 Moments of Olympics Legend, kterou si v limitované edici 100 kusů připravilo nakladatelství Assouline. Každou z nich zdobí kopie zlaté medaile z prvních novodobých her v roce 1896. A možná tam najdete i Věru s Emilem. → Assouline, 69 600 Kč, www.assouline.com

Bylo nás pět

Přesně to si za pár let budou moci říci vůně z nové parfémové řady Les Essences de Diptyuqe, které vzdávají hold přírodním pokladům, jež jsou drahocenné, podmanivé a pro člověka přesto téměř nepostřehnutelné. Řeč je o korálu, perleti, kůře, leknínu a krystalových útvarech známých jako pouštní růže. Říkáte si, jak asi voní a jak si slavní parfumáři poradili s jejich zhmotněním v podobě parfémové vody? Zjistíte to jedině tak, že si k novým vůním přičichnete osobně. Od 3. září máte jedinečnou možnost přímo v pražském butiku Diptyque. → Diptyque, 6 900 Kč / 100 ml, Vězeňská 6, Praha 1

Síla přírody

Jen dvě stovky lidí žijí v britské vesničce Bratton Seymour ležící na západ od Stonehenge. Dva z nich se rozhodli využít sílu zdejší přírody i své zkušenosti z kosmetického byznysu a založit luxusní značku Commune. Ta existuje již od roku 2022, ale až letos expandovala do světa i do první kamenné prodejny, kterou dvojice zakladatelů otevřela v nedalekém městečku Bruton. Jejich vlasovou a tělovou kosmetiku poznáte podle elegantních máslově žlutých hliníkových obalů, černé kovové pumpičky a originální vůně, která prostupuje všemi produkty. Ty jsou přírodní a bez chemie.

→ Commune, 1 620 Kč / 500 ml, www.commune.cc

Houbové orgie

Pokud se ponoříte hlouběji do problematiky nožů, otevře se před vámi zcela nový a pekelně ostrý vesmír. Jsou jich desítky… Zubatý na pečivo, dlouhý a tenký na steaky, japonský výmysl jménem Santoku na tenké plátky, vykosťovák… A v neposlední řadě také nůž pro houbaře. Zapomeňte na retro rybičku, až tenhle zázrak od Opinelu a Forét v nadcházející sezoně vyzkoušíte, už nikdy bez něj do lesa nepůjdete. Má zakřivenou čepel, která nožičku houby krásně obejme a na konci dubové rukojeti i praktický štěteček, který ji očistí od hlíny.

→ Forét, 1 740 Kč, www.foretstudio.dk

Farmář hledá ženu

Těžko říci, jestli za to mohou žně v kombinaci se skutečností, že mladá generace se konečně dostává do produktivního věku, nebo něco úplně jiného. Pravdou však zůstává, že v poslední době se roztrhl pytel s tiktokovými videi, kde se mladí traktoristé snaží okouzlit své fanynky. Někteří k tomu používají zpěv, ti méně zdatní jen nahodí sexy výrazy se stéblem trávy v koutku úst a jiní prostě sází na to, že jejich brázda je dlouhá a rovná. Pro obluzování žen a dívek by přitom bohatě stačilo pořídit si nové farmářky ze spolupráce značek Timberland a Louis Vuitton, které právě dorazily do obchodů. → Louis Vuitton, 63 000 Kč, www.louisvuitton.com

Vždy připraven

Zatímco symbol kosočtverce evokujícího ženské pohlavní orgány používáme jen v Česku, piktogram znázorňující penis znají všude na světě. I proto má tento ikonický tvar své místo třeba i v kolekci návrháře Jonathana Andersona, který si na něm vybudoval vcelku slušný byznys. V jeho portfoliu se objevil už potisk penisu na košili, jeho tvar využil pro pouzdro na drobné a letos na sebe v jeho kolekci vzal podobu klíčenky vycházející z punkového zavíracího špendlíku. Mimochodem, na délku má 16,5 cm a zejména v Asii se po něm okamžitě zaprášilo.

→ JW Anderson, 3 150 Kč, www.jwanderson.com

Širší než delší

Také se v obchodě při nákupu džínů cítíte poněkud trapně, když po obsluze žádáte kousek s číselným označením naznačujícím, že jde o kalhoty širší než delší? Už nemusíte. Právě extra široké nohavice se totiž po létech slimkových útrap zase dostávají do módy. To je konec vtípků od kamarádů, kteří vašim vysportovaným stehnům narvaným v džínách přezdívali Vašek a Klaus. Bohužel i tady platí, že tento druh nohavic vypadá mnohem lépe na vyzáblých a šlachovitých hůlkách. Ale čert to vem, hlavně že se zase můžete volně hýbat. → Maison Margiela, 21 500 Kč, prodává www.mrporter.com

JEEP® GRAND CHEROKEE

NÁVRAT KRÁLE NA ČESKÉ SILNICE

Každá cesta se stane vaším královstvím.

Plug-in hybridní pohon s výkonem 280 kW / 380 k

Plnohodnotný pohon všech čtyř kol

Špičkový infotainment Uconnect™ 5 s 10,1” displejem

Luxusní interiér s masážními sedadly a head-up displejem*

Systém nočního vidění s detekcí chodců a zvířat*

Prémiový soundsystém McIntosh ® s 19 reproduktory, 10“ subwooferem a výkonem až 950 W*

redefinuje pojetí síly a luxusu mezi SUV.

No to mě Moser

Především díky angažování Jana Plecháče do pozice uměleckého šéfa zažívá karlovarská sklárna největší úspěchy v novodobé historii. Její produkty se objevily ve výloze slavného obchodního domu Harrods, nová kolekce navržená Plecháčem má nebývalý úspěch u nás i za hranicemi a nejinak jsou na tom zdejší mistři skláři. Minimálně Zdeněk Drobný, který byl letos ve Francii oceněn prestižním titulem Rytíř Řádu umění a literatury.

A právě Plecháč s Drobným se spojili a vytvořili novou ručně foukanou a broušenou vázu ERA, která přichází na trh v limitované edici pouhých 77 kusů. → Moser, 250 000 Kč, www.moser.com

Jedinečný chameleon

Pokud patříte k lidem, kteří se rozhodli dát vale peckám do uší a nosit už jen velká sluchátka, máme pro vás dobrou zprávu. Novinka OnTrack od značky Dyson totiž nabízí nejen vychytané technologie (venkovní hluk snižují až o 40 db, mají vylepšený zvukový rozsah, na jedno nabití vydrží až 55 hodin a disponují intuitivním ovládáním), ale i širokou škálu barevných kombinací vnějších krytů a náušníků. Nejprve je třeba vybrat si základní materiál – měď, hliník, nikl či keramiku a pak pokračovat se zbytkem. Měnit lze čelenku, ušní polštářky, ale i vnější kryty.

→ Dyson, 12 690 Kč, www.dyson.cz

Svatá trojice

Britský návrhář Paul Smith ani ve svých 78 letech neusíná na vavřínech a fanouškům servíruje jednu novinku za druhou. Řeč však rozhodně není jen o módě. V rámci londýnského Design Weeku má světovou premiéru i trojice ikonických produktů Artek navržených

Aino a Alvarem Aaltovými, které v rámci projektu Artek Reimagined přetvořil k obrazu svému právě Paul Smith. Krom stoličky Stool 60 a věšáku Coat Rack 109 je to i zástěna Screen 100 tvořená borovými latěmi. Ty jsou pro tuto příležitost namořeny různými přírodními odstíny, což evokuje Smithovy ikonické pruhy. A pozor, jde o limitku.

→ Paul Smith, info o ceně v obchodě, www.paulsmith.com

Splněné přání

Když letos po svém vítězství na Wimbledonu Barbora Krejčíková zmínila, že si v předvečer dne D skládala stavebnici LEGO, udělala pro dánskou značku víc než všichni placení influenceři dohromady. Firma se jí odvděčila dárkem v podobě mísy Venus Rosewater v životní velikosti složené z tisíců kostiček. Pro nás ostatní si LEGO připravilo novinku v podobě modelu Mercedes-Benz G 500 složeného z 2 891 dílků, kterým chce oslavit 45. výročí vzniku slavného vozu. My jsme velmi zvědaví, jestli se německá automobilka pochlapí a všem, kdo stavebnici úspěšně sestaví, pošle jednu pětistovku v životní velikosti.

→ LEGO, 6 199 Kč, www.lego.com

Fontaines D.C.

Romance

Zatímco na albu Skinty Fia z roku 2022 se Fontaines D.C. jakoby rozloučili s dublinským původem, na novém albu Romance se proměnili v globální rockové hvězdy. Syrový post-punk z Dogrel a A Hero's Death je ten tam a místo něj na Romance reinventují okázalost britpopu, gotickou americanu i alt rock devadesátých let.

TEXT Kay Buriánek

Logický a předpokládaný posun, zdá se. Mají krizi identity nebo žonglují s nově nabytou slávou? Vzrušující je, že je to od obojího trochu. Romance si zachovává temnotu, která je nedílnou součástí jejich hudby od samotného začátku, a zároveň jako by se vzdalovali od původních working class kořenů, na které byli tak hrdí a nově integrují do svojí tvorby víc a víc kaleidoskopického vidění různých žánrů. Určitě jim prospěla i výměna producenta, kdy původního dlouholetého spolupracovníka Dana Careyho (Squid, Black Midi) nahradil James Ford (Arctic Monkeys, Gorillaz nebo Depeche Mode). Už titulní song Romance naznačuje, s jak širokou paletou budeme mít na ploše celého alba tu čest. Zlověstná skladba působí jako obskurní pochod smrti, její klavírní melodie balancuje mezi nevinností a okultismem, doprovázená fuzz kytarou a bicími, které znějí, jako by byly nahrány ve vlhké jeskyni, a to, co následuje, je dílem rozverná a zároveň

surrealistická kombinace mile i legračně strašidelných

The Cure a rozpolcenosti raných Pixies, samozřejmě ve zcela současném sound designu. Opulentní smyčcové aranže vyvolávají ducha klasických filmů, aby posléze ustoupily temně westernovým vlivům. Hlas frontmana Griana Chattena zní živěji než kdy dříve a vyzařuje z něj elektrizující zvědavost cestovatele, který exploruje nové město. Jeho nově objevený rozsah je pozoruhodný, stejně jako vývoj celé kapely. Od nervózního dechu a exhaltovaného projevu v Starburster přes naléhavý falzet a vzdychání v Here's the Thing až po účelně afektované vzlykání Desire. V In the Modern World lehce evokuje ducha Sad Girl od Lany Del Rey a Tonight, Tonight by klidně mohli mít v set listu Smashing Pumpkins v době svojí největší slávy. Přes všechnu hudební nadsázku jsou však Fontaines D.C. v emocionálním sevření Romance. Otupělost je svůdná (In the Modern World) a sentimentalita je nemoc, která vede k fatálním následkům (Motorcycle Boy). O jangle-popovém klenotu Favourite zpěvák Chatten řekl, že mu zní paradoxně jako smrt. „Nemyslím to v negativním smyslu,“ upřesnil. „Zní to jako odevzdání se proudu.“ Něžná Horseness Is the Whatness, která cituje jednoho z jejich původních hrdinů Jamese Joyce, je průlomovou skladbou Romance a nejkrásnější písní, co kdy Fontaines D.C. napsali a nahráli. Ultrazvukový tlukot srdce dcery kytaristy Carlose O'Connella se v ní proplétá s dramatickými smyčci a za pomoci zpomalených explozí bicích Toma Colla líně, ale nezadržitelně eskaluje ke svému klimaxu. Ne, Fontaines D.C. nezahodili všechny své původní inspirace, ale – stejně jako křiklavě zelené tepláky a barevné Y2K vlasy – našli nové vzrušující způsoby, jak je stylizovat, v čemž zároveň spočívá jednoduchá brilance Romance. → www.fontainesdc.com

UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

Joker: Folie à Deux

Nejdivnější komiksová adaptace letošního roku.

TEXT Václav Rybář

Joker s Joaquinem Phoenixem byl před pěti lety jedním z největších překvapení sezony. Film o hlavním nepříteli Batmana bez Batmana. Origin záporáka, který spíš než květnatou komiksovou historii netopýřího muže připomíná Scorseseho Taxikáře. Oscarové drama od úspěšného režiséra komedií, které posbíralo Oscary i miliardu dolarů v kinech. Jeden bizár za druhým. A aby toho nebylo dost, oznámil Todd Phillips, že točí pokračování s podtitulkem odkazujícím na lékařskou diagnózu tzv. sdílené psychózy, kdy jeden pacient přebírá pomatení jiného, často z pozice podřízeného a tedy zcela nevědomky. Náš Joker totiž po událostech prvního filmu míří do vězení, kde potkává Harley Quinn (ve filmu se jmenuje jinak). Tu hraje Lady Gaga, což se hodí, protože jejich sdílené šílenství alias milostné vzplanutí hodlá režisér prezentovat v sérii muzikálových čísel, která byla tak nákladná, až se rozpočet vyšplhal na 200 milionů dolarů. Studio Warner Bros. se mezitím snaží diváky přesvědčit o tom, že pokračování bude hrát na stejnou notu jako první

film a písniček je tu jen pár. Ve skutečnosti půjde o velký a draze zaplacený experiment – jedině tak producenti přemluvili Phoenixe, aby se před kamery vrátil. Dali mu konkrétně dvacet milionů amerických důvodů, pardon dolarů. I kdyby bylo pokračování masivním průšvihem, studio na prvním filmu vydělalo stovky milionů dolarů, takže nějaké to tancování a zpívání ve vleku deziluzí za branami proslulého arkhamského vězení si tvůrci mohou dovolit. Možná právě ta absolutní autorská svoboda umožní Jokerovi opět vyčuhovat vysoko nad rámec žánrové konkurence, jakkoliv letos stojí jen proti podobně vykolejenému Deadpoolovi a Wolverinovi. Těžko odhadovat, jestli se podruhé povede vstoupit kasovně do stejné řeky, ale Joker 2 si pár týdnů před premiérou udržuje auru výjimečného a tajemného projektu, což se sequelům úspěšných hitů většinou nedaří.

→ v kinech od 3. října

Naservírovat divákům, kteří mají svá očekávání, film plný muzikálových čísel, může být značně riskantní. Todd Phillips to však přesto zkusil a zdá se, že by mu to mohlo vyjít. Jen trailer k druhému Jokerovi měl během 24 hodin 167 milionů online zhlédnutí.

Vidět Výstava fotografií, Které nemusíte

Svetr Roberta Redforda

Ikonické svetry se vzorem pocházejícím

z ostrova Fair jsou snad jediným „fejkem“ , který si ve svém portfoliu zlegalizovaly i luxusní módní značky. Vzhledem k vysoké poptávce po této klasice a nedostatku výrobců nezbývá než jim to tolerovat.

TEXT Petr Jansa

Pro pochopení výše zmíněné tolerance mi dovolte pozvat vás přímo na ostrov Fair, který se nachází v jedné z nejizolovanějších oblastí na severu Skotska, přesněji 38,5 km od Shetlandů a 43,5 km od Orknejí. Téměř neustále tu fouká, a i když se teploty drží mezi 20 °C a -5,6 °C, kvůli častým srážkám je tu prostě nevlídno. Chybí tu lékař, obchod je tu jen jeden, stejně jako škola, kterou řídí jeden učitel a jeho asistent. Starší žáci tak odcházejí studovat na sousední Shetlandy a domů se vracejí jen výjimečně. I to jsou důvody, proč počet zdejších obyvatel (na rozdíl od počtu ovcí) neustále klesá. Zatímco v roce 2010 tu žilo 70 lidí, dnes jich tu najdete jen něco kolem padesátky. Ačkoliv většina z nich zde má své kořeny, mnoho lidí přišlo na ostrov z jiných koutů zeměkoule, což jim jakýmsi výběrovým řízením posvětil majitel ostrova – National Trust for Scotland. Ten získal ostrov v roce 1954 od George Waterstona, který je považován za novodobého otce zakladatele a který na ostrově vybudoval slavnou ptačí observatoř. A proč ono výběrové řízení? Obyvatel je tak málo, že každý nový přistěhovalec by měl komunitě nabídnout něco, co nutně potřebuje.

Jednou z takových „naplavenin“ je i venezuelská rodačka Mati Ventrillon, která dostala možnost se na Fair odstěhovat s manželem v roce 2006. Původně chtěla provozovat kavárnu v jednom ze dvou místních majáků. Jak se však ukázalo, nedostatek turistů během zimních měsíců ji donutil plány změnit a učit se novým věcem. Řeč je o pletení, které má na ostrově letitou tradici. Tu ještě dříve než hollywoodské hvězdy či postava Gumbyho z Monty Pythonů celosvětově zpropagovali britští panovníci. Jako první princ z Walesu (později Edward VIII.), který ve svetru pózuje se svým oblíbeným psíkem na portrétu Johna St. Heliera.

Redford si svetr z ostrova Fair oblékl na popud hollywoodských kostymérů Dorothy Jeakins a Mosse Mabryho v roce 1973 ve filmu Takoví jsme byli.

Mati se učila v místním pletařském družstvu, které však v roce 2011 zaniklo. Aby spolu s ním nezmizela i tradice, rozhodla se mladá žena založit vlastní značku honosící se označením „made in Fair Isle“ a živit se pletením. Ačkoliv tradiční oblečení přizpůsobila současnému vkusu a používá vlnu z ovcí chovaných na sousedních Shetlandech, stále zachovává tradiční vzory. Jejich sbírku jí pomohla dát dohromady 93letá Annie Thompson, jejíž rodina se pletení věnovala už na počátku 20. let minulého století. A čím jsou místní svetry specifické? Stojí na vodorovných pruzích s vyplétanými geometrickými vzory, které se zásadně neopakují a využívají pět až šest barev, nikdy však víc než dvě v rámci jedné řady.

„Na ostrově je 55 lidí, 23 schopných dospělých a z toho jen 6 pletařů,“ svěřila se v jednom z rozhovorů. Řemeslo, které se na ostrově naučila, se tak rozhodla předávat dál a nabízet stáže zájemcům z celého světa. V minulosti také spolupracovala se značkami COS nebo DAKS. Zboží v jejím e-shopu je často vyprodané, možná i proto, že práce na čtyřech panelech, které finální svetr tvoří, zabere zhruba 10 hodin. Na pletení do zásoby tak není čas.

A proč by vás to všechno mělo zajímat? Možná i proto, že svetry se vzory z ostrova Fair jsou žhavým hitem nadcházející módní sezony. Mimo jiné se o to postaral Daniel Craig, který tenhle svetr (i když vyrobený v Itálii) vynesl ve virální kampani španělské značky Loewe.

Svetr Loewe, 21 500 Kč, www.loewe.com

Robert

Povlečení, kterému podlehnete www.lejaan.cz

Čtvrt století

italské elegance

Horacio Pagani postavil svůj první vůz, když se mu u Lamborghini snažili přistřihnout křídla.

Jeho Zonda právě slaví 25 let na trhu dalším „zaručeně posledním“ ‚ exemplářem.

TEXT Václav Rybář

Pětadvacet let, to už je youngtimer! Toho už do téhle rubriky klidně pustíme, zvlášť když ho Pagani rok za rokem, limitku za limitkou, obrušuje jako renesanční sochu. Horacio Pagani pochází z chudé rodiny, o všechno se musel poprat, všechno si sám vyrobit. Jeho hračičkovství ho dohnalo až k inženýrskému titulu, první úspěchy slavil u Renaultu, ale táhlo ho to do Itálie, do Modeny, kde chtěl pracovat pro Ferrari nebo Lamborghini. U druhé jmenované automobilky získal jen místo uklízeče (!), ale rychle se dostal k autům a tak trochu za trest pracoval na hranaté obludě jménem LM002. U vedení se snažil prosadit práci s karbonem, ale automobilka pro to neměla pochopení. Karbon prý patří jen do závodních aut a Ferrari s ním nedělá. Dokonce ani koncept Countach Evoluzione, který Pagani potají postavil

s týmem šikovných inženýrů, nikoho neohromil. Nejrychlejší prototyp v dosavadní historii putoval do depozitu, Pagani i s týmem nejvěrnějších pro změnu firmu opustil a založil si v Modeně designové studio, v němž radil automobilkám a závodním týmům, jak implementovat moderní materiály ve svých vozech. Sen o vlastním autě ho nikdy neopustil. Přemluvil kamaráda z dob práce u Renaultu, závodního jezdce Juana Manuela Fangia, aby autu propůjčil jméno, uprosil Mercedes, aby mu prodal pár dvanáctiválců. Z náčrtů do dílny ale bylo daleko, protože přesvědčit investory se stále nedařilo. Fangio mezitím odešel na věčnost, ale Pagani nepolevil a v roce 1999 svůj první vůz – Pagani Zonda, pojmenovaný podle vichru v jeho rodné Argentině – představil na autosalonu v Ženevě. Prvních pět aut mělo šestilitrový dvanáctiválec o výkonu 450 koní, v další várce už Pagani dostal novější sedmilitrové motory s výkonem 550 koní. Poslední, prý už zaručeně poslední Zonda sjela z výrobní linky letos a má přízvisko Arrivederci. Na Horacia ale v tomto směru není spolehnutí, s modelem se loučí už posledních pět let. Je logické, že pouto s prvorozeným je nejsilnější, však také Pagani od zákazníků skupuje staré Zondy, případně jim nabízí mechanický update, kdy původní motory nahradí novými o výkonu až 700 koní. Ty skutečné originály jsou tak až na výjimky v jeho vlastnictví, což udržuje cenu vozu na volném trhu nebezpečně vysoko. Aby ne, v případě Paganiho aut si nekupujete jen přibližovadlo, ale rovnou investiční umělecké dílo.

„Někdy chceš zajít tam, kde tě všichni znaj, kde pivo teče proudem a lidi dobrou

Důležitost třetích míst

Aneb proč je důležité mezi domovem a prací vysedávat v kavárně či v hospodě, v kruhu známých neznámých, kteří vám často porozumí víc než kdokoliv jiný?

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Šel jsem tenhle článek úmyslně napsat do kavárny, konkrétně do Starbucks. Nejde o skrytou reklamu, jak uvidíte za pár řádků, ale o snahu dostat se do toho proslulého kreativního módu, o němž občas zasněně vypráví část novinářů a spisovatelů. V časech, kdy je třeba sepsat reportáž a uzávěrka se neúprosně blíží, na ně koukají čtyři prázdné stěny hotelového pokoje spolu s prázdnou stránkou dokumentu. Je třeba vyrazit do nejbližší kavárny, kde šálky cinkají, lidé povídají a šrumec kolem vás dovede být motorem a inspirací. Jak pro koho tedy, protože já osobně mám raději zenový klid, ale krátká anketa mezi kolegy naznačuje, že je to cca půl napůl. Jeden z nich si rád dopřeje kvalitní kávu v podniku, který se nachází přímo v suterénu jeho činžovního domu. Přichází s notebookem v ruce, všichni ho zdraví jménem a už se ho ani neptají

na objednávku. Nasazuje sluchátka, aby odstínil okolí, ale přiznává, že ten bzukot lidí… neustále se střídající tváře u stolků, sem tam upadnuvší vidlička nebo vrznoucí židle, to je ta energie, co pro něj rozbíjí nekonečnost všedního dne.

Odnáším si ke stolu napěněnou kávu a jablečný koláč, abych to zkusil. V oblibě mám spíš romantizovanou představu spisovatele, co se na dva týdny zavře někde v chatce uprostřed lesů, kde ho rozptýlí tak maximálně datel, a nikoliv pípající notifikace na mobilu. Vyzkoušeno obojí, i když přiznávám, že vyběhnout z domu od manželky a dětí a ukrást si pro sebe dvě tři hodinky v kavárně při honění uzávěrky, je logisticky o dost snazší. V zemích českých jste nikdy neměli problém najít skvělou kavárnu, ať už na nedělní čtení novin, nebo intelektuální debaty, přece jenom dlouhodobě sdílíme kulturní prostor s Vídní

Starbucks vznikl v době, kdy se kávová kultura v USA dala popsat jako neexistující. Jeho zakladatelé chtěli něco víc než neustále přihřívanou bezednou karafu s černou tekutinou, o jejímž původu nemá nikdo potuchy.

Chtěli se přiblížit tradici pití kávy v okolním světě.

a její kavárenskou kulturou, která je vzorem pro všechny ostatní. A na začátku sedmdesátých let byla vzorem i pro zakladatele Starbucks.

Není káva jako káva

Firma vznikla v roce 1971 v Seattlu jako distributor kvalitní zrnkové kávy. Bylo to v době, kdy se kávová kultura v USA dala popsat jako neexistující. Lidé v typických amerických dinerech kávu neobjednávali, servírka k nim přišla s konvicí takové té černé tekutiny nejistého původu, která se lila do velkých nekonečných hrnků (dolití bylo zdarma). Nápoj byl několikrát přihřívaný a naředěný tak moc, že jeho nakopávací schopnost už byla spíš placebem. V redakcích novin, na policejních služebnách nebo hasičských stanicích jste našli podobnou karafu s černočernou kávou. Nikdo neřešil, odkud pochází, všichni byli vděční, že nějak funguje – občas po šálku, občas po pěti.

Zakladatelé Starbucks chtěli něco víc, chtěli se přiblížit tradici pití kávy v okolním světě. Usmívám se nad tím, protože z osmdesátých let, kdy začal Starbucks kávu ve svých pobočkách i prodávat (jejich hitem bylo silné espresso), si pamatuju hlavně ty masivní mlýnky na kávu za pokladnami tehdejších samoobsluh. Moje maminka koupila zrnkovou kávu v takovém tom anonymním bílém obalu, nastartovala mocný stroj a vzduchem se během pár sekund linula výrazná vůně mleté kávy. Celé moje dětství v tom obchodě jí bylo prodchnuté, protože to byl odér, co vás udeřil nosu, když jste vcházeli i odcházeli. A před pár týdny jsem identickou řadu strojků viděl v lobby supermarketu na rakouském venkově. Tam ještě umí žít.

Logicky nenaznačuji, že tatínkův turek po obědě byl nějakým společenským standardem, ale i u nás jsme měli tu normalizační černou kávu, u níž raději nikdo neřešil, odkud přišla, kdo ji pražil a jak si stojí ve srovnání s tou opravdu

dobrou brazilskou z legendárního filmu Kulový blesk.

Ta Brazílie naznačuje tzv. druhou vlnu kávové kultury v USA, která odkazuje k legendárnímu shopu Peet’s Coffee and Tea. Ten inspiroval a zásoboval v prvních letech i Starbucks. Jeho majitel Alfred Peet mistrně využil velké kávové bitvy šedesátých let, kdy mezi sebou Brazílie a Kolumbie soupeřily o to, kdo má lepší odrůdy. Začal nabízet tamní kávy a zároveň šířil osvětu ohledně původu zrn, jejich síly a charakteru. Jemnějším pražením v šálku kávy vynikly osobité tóny arabiky, pěstované ve vyšších nadmořských výškách tropických regionů. Svět pochopil, že není káva jako káva.

Zrození fenoménu

Třetí vlna kávové kultury pak přišla v devadesátých letech, kdy se Starbucks měnil v kávový McDonald’s a začal kromě tradičních kávových nápojů prodávat čím dál tím víc novinek a speciálů. Dnes abyste se v různých druzích vyznali jen s pomocnou mapičkou, ostatně už koncem devadesátek ve filmech přibývalo scén, v nichž nerozhodní milovníci kofeinu zdržují frontu, když objednávají to svoje unikátní kafe s mnoha zlepšováky. A co teprve, když po ránu přišla asistentka, co nese plato speciálních objednávek pro celou kancelář.

Starbucks v nultých letech mohutně expandoval, začal skupovat menší sítě kaváren, často i s jejich signatury drinky, z nichž pak udělal globální hity. Dnes je často vnímán jako gigant, co ničí se svým karamelovým sirupem, zelenobílým merchem a frontou na podepsaný hrnek „tradiční“ kávovou kulturu. Přitom mu nelze odepřít, že spoustu lidí vytáhl od hrnku s instantní černou vodou a naučil je pít sice drahé a načančané, ale pořád vlastně opravdovější kafe.

Pětatřicet let nazpátek byly první stovky lokací Starbucksu kolem rodného Seattlu skutečně

útulným místem. Firma potřebovala nalákat lidi, a tak vsadila na vlídnou kulturu plnou kvalitních drinků, pohodlných židlí, dobře osvětlených stolů a prostředí, v němž je radost strávit hodiny a nikoliv minuty. Vznikla tu řada románů devadesátých let, jejichž autoři následně nešetřili chválou a stali se do jisté míry marketingovým nástrojem. Přiznám se, že se mi nejlíp píše doma a kávu jsem systematicky začal pít až s narozením prvního potomka před pěti lety, ale i já sám jsem pár textů ve Starbucks napsal, jednoduše protože v našem newyorském bytě nebyla klimatizace. Když jsme se přestěhovali do Vídně, šel jsem občas psát do nějaké té vyhlášené kavárny už kvůli geniu loci. A protože jsem věděl, že vás tam ani po dvou hodinách datlování do klávesnice nikdo vyhazovat nebude. Kavárenská kultura je zkrátka pojem, jde o svatou půdu určenou k debatování, výměně myšlenek, uspokojivému mentálnímu

tělocviku a duševní práci. Psaní textů o samotě je sice jinou disciplínou, ale právě vzrušená debata nad aktuální politickou situací nebo nějakým vědeckým průlomem, která probíhá u vedlejšího stolu, může být vítaným vzruchem, nečekaným šrapnelem inspirace či kamenem vhozeným do nekonečné hladiny tvůrčího bloku.

Někde mezi prací a domovem

Není divu, že v reakci na společenskou scénu, která se v osmdesátých letech formovala kolem těch nových kaváren, ale logicky i hospod a barů, napsal sociolog Ray Oldenburg knihu Great Good Place. Nepřišel s něčím novým, ale dokázal to velmi hezky pojmenovat. Koncept třetího místa, tedy prostoru, kde se zdržujeme mezi domácností (první místo) a prací (druhé místo), není žádnou novinkou. Každá vesnice a každé městečko má dva středobody – kostel a hospodu, což jsou právě třetí místa. Kulturně se to v různých zemích může lišit a mění se to i v průběhu

času, takže třetím místem mohou být kromě hospod, barů nebo kaváren i kadeřnictví či holičství, v dnešní době např. i posilovny nebo sportovní kluby obecně. Debatní kroužky často vznikaly i na lavičkách před supermarkety, zatímco mladí v subkulturách, jež se točily kolem aut, se často sdružovali a sdružují u benzínek se čtyřiadvacetihodinovou pracovní dobou.

Oldenburg tedy nevymyslel Ameriku, ale trefně pojmenoval důležitost třetích míst pro náš společenský život. Jsou součástí toho, čemu říkáme životní styl. Pro mnohé z nás jsou symbolem občanské společnosti a komunity. Scházíme se tu často s lidmi, kteří nepatří do okruhu dvou zbývajících míst (nejsou to členové naší domácnosti ani kolegové z práce). Jak vlastně Oldenburg v knize třetí místo definuje?

Jde o neutrální půdu bez politických, finančních a dalších tlaků. Místo, kde jsou si všichni společensky rovní a hlavní činností je konverzace. Lidé tu jsou, protože tu být chtějí, nikdo je nenutí. Existují tu štamgasti, kteří dávají místu nezaměnitelný a povědomý ráz, zároveň platí, že sem může přijít kdokoliv z ulice a komunita ho přijme s otevřenou náručí. K tomu ostatně odkazuje onen citát z úvodu, který pochází z jednoho z historicky nejúspěšnějších amerických seriálů Na zdraví (Cheers), jež běžel od roku 1982 do roku 1993. Finále sitcomu, který popisoval životní radosti a strasti štamgastů bostonského baru, sledovalo 93 milionů diváků, šlo tehdy zhruba o 40 % amerického obyvatelstva. A tři roky po jeho skončení přišla česká TV Nova se seriálem Hospoda. Vzniklo pouhých 52 epizod, ale seriál se v průběhu let stal nesmrtelnou ikonou, stejně jako jeho znělka „Do naší hospůdky, vedou jen tři schůdky“.

Všechno to zkrátka bylo tak povědomé, že to snad ani nepotřebovalo scénář. Dobrosrdečný hospodský Dušek, jeho popletený kuchař Kachna

Koncept třetího místa, tedy prostoru, kde se zdržujeme mezi domácností (první místo) a prací (druhé místo), není žádnou novinkou. Sociolog Ray Oldenburg ho však v osmdesátých letech ve své knize Great Good Place dokázal hezky pojmenovat.

Nekonečnému vysedávání se rozhodl zatrhnout tipec nejen Starbucks, ale třeba i historické kavárny typu pražské Slavie. Ani tam už nemůžete nad jednou kávou lelkovat donekonečna. Máte na to maximálně sto dvacet minut a pak alou nasávat genia jinam.

a parta štamgastů ze všech uliček života – advokát, primář, kotelník, kamelot nebo harmonikář.

Vždy našli nad pivem společnou řeč i řešení malých a velkých problémů.

Hospoda i Na zdraví jsou dokonalou definicí historické úlohy třetích míst. Zároveň jejich portrétem na pomyslném vrcholu jejich existence. Možná i proto se k nim (do nich) tak rádi vracíme.

Hledá se nové třetí místo

Obloukem se vracíme ke Starbucks, kde si manažeři v posledních letech spočítali, že osmdesát procent lidí si objednává ledovou kávu místo té pekelně horké, přibližně stejný počet lidí chce svou objednávku upravit nějakým tím shotem, ať už jde o extra kofein, vanilkový extrakt, nebo zmíněný karamelový sirup. A neuvěřitelných sedm lidí z deseti si kávu odnáší v podepsaném kelímku neznámo kam. V rámci expanze a zrovnoprávnění všech zákazníků tak Starbucks předloni oznámil otevření tisíců nových poboček, včetně drive-thru a výdejních lokací. Co to v reálu znamená? Že v rámci optimalizace přibývá kaváren, které jsou pomyslnou dírou ve zdi, kde vám dají kávu do ruky a vyšlou vás zpět do civilizačního mumraje. V devadesátkách se Starbucks hlásil k tradici třetích míst a chlubil se maximální návštěvností o svátcích, kdy se nad šálkem dobré kávy scházejí rodiny, známí a přátelé. Teď nahrazuje pohodlná křesla dřevěnými lavicemi, případně sezení rovnou odstraňuje, protože „s lidmi je starost“. Míněno s návštěvníky i pracovníky. Taková výdejna v kombinaci s drahým espresso automatem redukuje počet zaměstnanců a lidé prostě jen přijdou k okénku, pozdraví, zaplatí, odnesou a s nimi odejdou i veškeré další starosti a náklady na údržbu stolů, toalet apod. Abychom však nebušili jen na dveře nadnárodního gigantu. Dnes ani u vyhlášených historických kaváren typu pražské Slavie nemůžete

vysedávat donekonečna a nasávat genia loci skrz jeden malý kalíšek. Při rezervaci na dostaveníčko ve Slavii si musíte vybrat, jestli se zdržíte třicet, šedesát, devadesát nebo sto dvacet minut. A pak alou nasávat genia jinam (V Savoyi vám dovolí další dvě hodiny, kavárenské toulky musíte řetězit)! Je to paradox, že právě v těchto kolíbkách pospolitosti se dnes hraje na minuty, protože se proměnily v turistické atrakce, v nichž si při prohlížení vlastního odrazu v panoramatických oknech můžete dát rakvičku a latté. Ideálně na stojáka, protože za vámi už se začíná tvořit fronta.

Pragmatický kapitalismus v praxi, chtělo by se povzdechnout. Můj šálek už je hodinu prázdný. Je sobota dopoledne, sedím ve Starbucksu uprostřed obchodního centra a jsme tu vlastně jen tři. Maminka se dvěma dětmi, co upíjí životadárný budič, a kolega, co něco sepisuje naproti přes celou místnost, taktéž přilepený ke stolku u stěny, kde je zásuvka a kde člověk může diskrétně sedět displejem proti zdi. Nemluvíme spolu, ale víme o sobě. A to vlastně někdy stačí. Člověčí potřeba třetích míst převáží. Ze Starbucks se přesuneme jinam, pokud nás začnou vyhazovat. Už teď je jasné, že čtvrtá místa, jako jsou onlinové videohry nebo sociální sítě, nedovedou plně uspokojit lidskou potřebu po společenském kontaktu. Dříve či později se u každého dostaví kocovina a potřeba zajít do sdíleného prostoru se známými i neznámými. Je tomu tak od dob antického Řecka, japonských čajoven nebo britských kaváren, kde jste mohli i bez univerzitního vzdělání během jediného šálku pochytit všechna moudra a aktuality moderního světa.

V době, kdy se i kvůli umělé inteligenci stávají ze sociálních sítí zombie konstrukty plné botů, co si povídají s jinými boty, budou lidé ještě rádi za to, že mohou utéct zpátky do skutečného světa. Z polí a továren do hospod a kaváren!

Obloha vám lže, opravdoví ptáci už dávno neexistují!

Už jste někdy viděli mrtvého holuba? Ne? Protože žijí věčně! A víte, proč pořád ty potvory vysedávají na elektrických drátech? Dobíjejí si baterky. Máte pocit, že vám havrani nakukují do oken? Omyl, nakukují přímo do vašich hlav.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Od Hitchcockova hororu Ptáci tu nebylo zásadnější odhalení. Už na konci padesátých let se USA podařilo vybít celou ptačí populaci a postupně ji nahradit sofistikovanými drony. Jejich skelet je ze superohebného hliníku, jejich baterie mají životnost v řádu dekád. Mají kamery, mikrofony a sledují vás ve dne v noci. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Americká vláda tamní spolky, které na obrovskou blamáž upozorňují, systematicky potlačuje. Občas se ale ptačí drony v rámci naprogramovaných migračních vzorců (vše musí vypadat nenápadně) dostanou i mimo území USA. Dokonce se množí případy, že se jejich obvody zmatou v okolí 5G věží a jejich tělíčka jsou pak nalezena v bezprostředním okolí. To se však podařilo překlopit do jiné konspirační teorie o škodlivosti 5G záření, takže na ohledávání dobře maskovaných dronů nikdo ani nepomyslel. Teď je ale na čase jít s pravdou ven. Hnutí Ptáci nejsou skuteční (Birds Aren’t Real) musí šířit osvětu, dokud je ještě čas, protože i přirozená ptačí populace

v Evropě či v Asii v důsledku ďábelského amerického plánu začíná slábnout a hrozí, že drony zcela ovládnou světová nebesa.

Poctivě budovaná konspirace

Rád bych vás zastavil, než půjdete s kapesním nožíkem pitvat sýkorky na zahradě. Předchozí odstavec je samozřejmě lež jako věž, velkolepá a dlouhá léta budovaná konspirace, která začala jako nevinný žertík Petera McIndoea před cca sedmi lety. Šel po ulici v Memphisu ve státě Tennessee a zahlédl průvod starších bílých mužů protestujících s cedulemi proti pochodu žen za nezávislost. V jednu chvíli se ocitl mezi oběma skupinami, přišlo mu to absurdní, ale protože měl pohotový smysl pro humor, sebral opodál ležící krabici, roztrhal ji a v mžiku na ni napsal něco, co mu přišlo krátké, úderné a provokativní. Ptáci nejsou opravdoví – birds aren’t real. Odměnou mu byly zmatené pohledy

z obou stran protestního davu. McIndoe tam chvilku postával, dokonce jednomu ze zvědavců odpověděl, že jde o hnutí založené v sedmdesátých letech bojovníky za práva zvířat a patrioty, co nechtějí být jakkoliv sledovaní. S vážnou tváří vysvětloval, že ptáci byli vyhubeni nervovým plynem shazovaným z letadel a potichu nahrazeni sofistikovanými drony, sledujícími každý čtvereční metr americké půdy. Na všechny otázky měl věrohodně znějící odpovědi, ale pak se sebral, ceduli zahodil a odjel domů do Arkansasu.

O pár týdnů později mu ale někdo poslal video s milionem zhlédnutí. Video jeho samotného, jak pochoduje s onou cedulí po Memphisu. Někdo ho natočil, pověsil na Facebook, kde mezitím probíhala živá diskuze. Jak to, že jsme si toho nevšimli? Může to někdo vyvrátit? Kde sídlí ono hnutí? A jak se k němu přihlásit a bojovat proti systému? Objevila se další videa – stovka dětí na střední škole, stojící na stolech kafetérie, sborově křičící „ptáci-nejsou-opravdoví“. Peter pochopil, že lid potřebuje proroka, jakkoliv skrz naskrz falešného. Jednoduše mu to připadalo pořád vtipné. Konspirace se rychle šířila, zatímco ji živil tu a tam krátkými klipy a posty, v nichž mluvil o utajovaných lékařských výzkumech, podle nichž jsou krocani, které celá Amerika baští na Díkuvzdání, jen velmi sofistikovanými maketami plnými luštěninových proteinů a chemikálií. Máte doma papouška? Pravděpodobně jste si ho koupili proto, že na vás zapůsobily podprahové reklamy. Máte slepice? Kdo vám je prodal?

A viděli jste svá vejce někdy pod mikroskopem? McIndoe mluvil jako kniha, používal proti vyvracečům konspirací jejich vlastní zbraně a spoléhal na sdílenou psychózu. Vysokoškolský student psychologie se projektu zcela oddal a za tři roky mělo jeho hnutí patnáct poboček napříč USA, miliony followerů na sociálních sítích a pravidelná setkání a pochody o tisících účastníků. McIndoe to celé považoval za velkolepou reality show, užší vedení o všem vědělo a navzájem synchronizovalo rozrůstající se mytologii téhle pohádky o falešném ptačím světě. McIndoe poskytoval rozhovory novinám, regionálním i celostátním televizím. Na Fox News byl dokonce dvakrát!

A přece je placatá

Potíž nastala, když chtěl z rozjetého vlaku vystoupit a začal pomalu odhalovat pozadí téhle konspirace, co měla za cíl ukončit všechny

konspirace. Nebo se jim alespoň vysmát a relativizovat je. Tahle koncovka bohužel nevyšla, protože oddaní následovníci odmítali uvěřit, že je to celé jen neškodná legrace. Začali se ptát, kdo se snaží McIndoea umlčet, zakládat své vlastní pobočky, které budou dál slepě věřit a bojovat za ptačí repopulaci do posledního dechu. Šest let postupně budované fasády se nedaří zbourat, ani prostřednictvím televizních interview, celovečerního dokumentu nebo nedávno vydané knihy, v níž lze mezi řádky snadno vyčíst satiru, ale stále hrozí, že si ji stovky tisíc lidí koupí jako konspirační Bibli, podle níž budou zatloukat okenice a odhánět z dvorků okřídlené voyeury. Rozmachu ptačí konspirace do značné míry pomohlo hned několik faktorů, o nichž v rámci téhle rubriky píšeme opakovaně. Sociální sítě nebo YouTube mají dlouhodobě nastavené algoritmy tak, aby podporovaly podobná témata. Víme něco, co ostatní ne. Snaží se nás umlčet, ale vy máte jedinečnou šanci se dozvědět naši pravdu. Klikněte si a propadněte se prostřednictvím doporučených a podobných videí do bezedné králičí nory. Přesně takhle obrovsky zesílil kult tzv. flat-earthers. Země je placatá a kdo tvrdí opak, ten je satanáš. Mnoho vědců a doktorů se snažilo ve skalních zastáncích této teorie vyzkoumat příčinu a narazili na zarážející mechanismus. Řada z těch nejplamennějších proroků se totiž rekrutovala z odmítačů. Ti nejdřív začali hltat videa o zeměploše, aby tzv. pochopili druhou stranu. Následně začali točit videa, v nichž se argumentům flat-earthers vysmívali. Jenže to už

Země je placatá a kdo tvrdí opak, ten je satanáš. Mnoho vědců a doktorů se snažilo ve skalních zastáncích této teorie vyzkoumat příčinu a narazili na zarážející mechanismus. Řada z těch nejplamennějších proroků se totiž rekrutovala z odmítačů.

je alternativní pravda zcela pohltila a tváří v tvář záplavě videí o placaté zemi, které algoritmus tvrdohlavě servíroval, sami sebe přesvědčili o tom, že tisíckrát opakovaná lež je vlastně převlečená pravda.

Novodobé sekty

Je to spirála, která stejně spolehlivě funguje u chemtrails, očipovaných vakcín, útoků z 11. září nebo přistání na Měsíci. Tedy s tím rozdílem, že algoritmy vše katalyzují a zesilují mnohonásobně. A jakmile jste za obecního blázna, odvrátí se od vás staří kamarádi a rodina, čímž se naplno ocitnete v kruhu vyznavačů toho jediného a správného názoru. Takhle fungují sekty, o jejichž vnitřním fungování se v poslední době také mluví čím dál tím hlasitěji. Paralely jsou totiž nepřehlédnutelné – odstřihnout vás od známých, příbuzných a autorit, vymazat původní přesvědčení a do prázdné nádoby postupně nalít nová moudra. Celý proces je mnohem snazší v digitální/virtuální realitě, kde lze každý důkaz či fakt

snadno zpochybnit, v éře umělé inteligence už si nemůžete být jisti ani zvukem či obrazem, dokonce ani tím, co jste v minulosti řekli, či neřekli, protože vše lze falzifikovat nebo zmanipulovat. Zpětná vazba od zbytku běžné společnosti chybí, jak upozorňuje jiný článek v tomto čísle – mizející socializace v hospodách či kavárnách nás připravuje o kontakt se skutečně cizími lidmi. Na sociálních sítích se cíleně, či s neviditelnou pomocí algoritmu, obklopujeme stejně uvažujícími lidmi. Vznikají tzv. echo chambers, což jsou vlastně miniaturní sekty samy o sobě, často bez zlého úmyslu ohýbající naše názory a uvažování. Dekády trvající decimace autorit z řad učitelů či vědců, ustupující role mainstreamových médií a jejich gatekeeperů ve prospěch „hlasu lidu“ pak přispívá k tomu, co Peter McIndoe zažil na vlastní kůži. Jakkoliv absurdní smyšlená konspirace má mimořádně tuhý kořínek, když se jí chytne dost lidí. Sto? Tisíc? Sto tisíc? V takový okamžik už se snažíte holýma rukama zastavit obří sněhovou kouli, u jejíhož zrodu stála jen jediná vločka. A to se bavíme o někom, kdo se aktivně snaží onu dezinformaci zastavit, a cítí dokonce povinnost znovu obětovat vlastní pověst, aby si nasypal popel na hlavu a vysvětlil milionovým davům, že si z nich vystřelil. Např. komunita fandů ploché země je dnes plná influencerů, politiků a šejdířů, kteří samotné myšlence nevěří, ale ochotně ji živí, protože pro ně znamená příliv lajků, peněz nebo voličů.

Podobně nelichotivá zpráva o stavu společnosti se před nadcházejícími americkými volbami nečte snadno, ale stačí se rozhlédnout po českých řetězových mailech a rychle zjistíte, že i my máme svoje oblíbené absurdní konspirace, některé s kořeny v lidových povídačkách ze sedmdesátých a osmdesátých let. Čemu všemu lze uvěřit? Přesvědčte se na vlastní oči v rubrice Po přečtení na konci tohoto čísla. Třeba tam najdete i nějakou svou falešnou pravdu. Každý prý nějakou máme a bráníme ji proti celému světu. Tak se nebojte, zalistujte a nastavte si zrcadlo.

o kom se mluví

MAREK NAJBRT

Milovník letadel, příležitostný herec, scenárista, a především režisér. A poměrně činorodý. Pokud teď od něj budete chtít něco vidět, máte toho dost na výběr. V kinech už je jeho dokument tata_bojs.doc o jedné z našich nejlepších kapel. Česká televize na podzim uvede životopisný film Smetana při příležitosti letošního 200. výročí od narození skladatele Bedřicha Smetany. A do konce roku přijde ještě premiéra cestopisného dokumentu a detektivního seriálu. Z těch minulých děl nejspíš znáte politickou satiru s Tondou Blaníkem. Jeho celovečerní debut Mistři získal čtyři České lvy, s následujícím historickým filmem Protektor to pak cinklo šestkrát. Pro prestižní trofej si Marek Najbrt došel i díky seriálu Svět pod hlavou. Navzdory všem úspěchům se ještě občas stane, že si ho lidi spletou s jeho starším bratrem, grafikem Alešem.

TEXT Alena Gurin Stará ILUSTRACE Vojtěch Velický

Marka Najbrta jsem zastihla v závěru etapy, kdy se mu sešlo sedm pracovních projektů naráz. „To je i pro mě dost extrémní,“ podotýká. „Ale já si nestěžuju, to je moje volba. Jsem rád, že nedělám monotónní věci, ale skáču z žánru do žánru, z formátu do formátu a z tématu do tématu.“

Právě se chystal na natáčení seriálu pro Voyo o korupčních kauzách v českém fotbalu Štěstíčku naproti a kombinace reality a stylizace, která se (nejen) komediální formou dotýká seriózních problémů, v jeho tvorbě není ojedinělá.

„Jsem rád, když projekty, na kterých pracuju, obsahují téma platné pro naši realitu. V tom se cítím dobře. Ale točím i čistě žánrové věci,“ vysvětluje. Co se žánrovek týče, ke krimiseriálům Případy mimořádné Marty,

Odznak Vysočina a Zákony vlka přidal detektivní seriál Bora, který se na podzim objeví na Voyo. Na „to do“ listu má taky celovečerní cestopisný dokument z Papui Nové Guineje, který přijde do kin v listopadu, a následně vznikne i seriál. Základem je materiál, který na Papui natočili motorkáři Pavel Liška, Jan Révai a Hynek Bernard alias Vandráci – Vagamundos. „Kluci tam nejeli jenom cestovat, jeli hrát Papuáncům loutkové divadlo o cestovateli Miloslavu Stinglovi, se kterým se kdysi setkali. Sám se tam chtěl ještě někdy vrátit, ale to už se mu nesplnilo. Proto tam jeli jeho přání naplnit aspoň symbolicky,“ přibližuje mi poslání výpravy, které se osobně neúčastnil. „Nejsem úplně vášnivý cestovatel a dobrodruh.

Pro mě je to hezky zprostředkované cestování, a to mi bohatě stačí. Kluci si tam místy docela hrábli na dno. Absolvovali pěší trek do jedné vesnice, museli jít třeba i 24 hodin v kuse a šli opravdu velmi náročným terénem, takže bych to ani nezvládl kondičně. O motorkách nemluvě, na motorce ani jezdit neumím,“ přiznává. „Výhodou mé profese je, že občas zažiju zprostředkovaně zážitky, které nemusím absolvovat fyzicky.“

Výlet do historie

Dokončuje taky televizní film Smetana s Václavem Neužilem v titulní roli. Snímek, který se snaží historickou postavu vykreslit jako živou bytost se vším všudy, vychází z posledních šestnácti let skladatelova života, kdy

„V Šeptej jsem původně dělal dost špatnýho pomocnýho režiséra, protože

jsem úplně nevěděl, co ta profese obnáší. Ale on to tam tehdy moc nevěděl nikdo.

S Robertem Geislerem jsme tam pak hráli opilý vojáky na party. Dokonce nám režisér David Ondříček dovolil se namazat, takže to byla docela legrace.“

ohluchl, a nakonec zemřel v ústavu pro duševně choré. Režisér ležel v knihách o Smetanovi a samotného ho některé fragmenty z jeho života překvapily. „Byl to člověk, který byl velmi vznětlivý ve smyslu lásky, který se zamilovával, lásku potřeboval k tvorbě a kterému tu lásku, a to je doložené, nedávala jeho žena Betty, ačkoli o to stál. Film zachycuje i jeho přátelství s Eliškou Krásnohorskou, která pro něj psala libreta. Evidentně měli intenzivní vztah. Je zajímavé, že Eliška zničila korespondenci se Smetanou, kterou měla u sebe. A tady je prostor pro kreativitu scenáristy Martina Šafránka, který si představuje, jak to asi mezi Eliškou a Smetanou mohlo být.“

Historická témata se mu pod ruce dostávají často a je za to rád, protože se dějinami laicky zabývá prakticky odmala. Tehdy ho k nim přivedl zájem o letectví a ten ho taky drží dodnes. Sbírá kovové modely letadel a nedávno se s Markem Danielem vrhli na létání s RC modely. Ale zpět do dětství. „Přes letadla jsem narazil na osudy našich pilotů za války v Anglii a začal jsem jejich heroické činy obdivovat. Za minulého režimu bylo tohle téma opomíjené, takže v tom byla i lehce podvratná tendence.“

Vyrůstal v rodinném prostředí, kde byl postoj ke komunistickému režimu zřejmý. „Věděl jsem, že mi ve škole neříkají pravdu, a snažil jsem se pídit po jiných zdrojích. Rodiče mi všechno dost jasně vysvětlili, takže jsem byl poměrně slušně zorientovaný na to, že jsem byl dítě. Moje rodina ale byla pasivně rezistentní, nebyli jsme žádní disidenti,“ upozorňuje. „Dědeček byl truhlář, přišel o živnost, otec nemohl jít studovat, ačkoli inteligečně na to

měl, proto se vyučil sazečem a postupně si vlastní pílí a cílevědomostí doplnil vzdělání. Šel studovat polygrafii do Lipska a stal se špičkovým expertem. I když nikdy nevstoupil do strany, byl jmenován náměstkem nakladatelství Academia, protože jako odborník byl prostě potřeba.“

Profesní úspěch má v rodině Najbrtů tradici, Marek i Aleš ve svých oborech hrají první ligu. „Myslím, že jsme oba s bratrem cílevědomí a pracovití. Táta byl taky hodně pracovitý, pracovitější než my. Nikdy jsme nebyli líní, myslím v dospělosti. Jako dítě jsem rozhodně línej byl,“ usmívá se.

Starší Aleš se vydal v otcových stopách, stojí v čele grafického studia Najbrt a vytvořil plakáty k Markovým filmům Protektor, Polski film a Čertí brko. Marek se nezávisle na rodině už ve dvanácti rozhodl být filmařem. „Na základní škole jsme s mým tehdejším nejlepším kamarádem Pavlem Klusákem, dnešním hudebním publicistou a spisovatelem, začali psát divadelní hry a točit infantilní filmy na osmičku a ten dětskej sen se postupně začal realizovat.“

Nepřímo v tom byl nápomocný i bratr, přes kterého se Marek dostal ke sdružení experimentálních divadel Pražská pětka. „V 80. letech byl členem Baletní jednotky Křeč pod vedením bratrů Cabanů. Tehdy hledali člověka, který bude obsluhovat bodové světlo, tak mě díky bratrovi angažovali už někdy v sedmnácti letech. Když se pak točil film Pražská pětka, přivedl jsem několik kamarádů a hráli jsme svazáky v povídce Na brigádě. Všichni tím natáčením žili. Pro mě jako člověka, který se chtěl posléze dostat k filmu, to bylo iniciační.“

Tata Bojs a kmeny

V roce 1988 se dostal na vysokou a na pražské Hanspaulce už ladili kytary členové vznikající skupiny Tata Bojs. „Kluky jsem začal vnímat až v 90. letech. Jsem ročník 69, oni ročník 74 a pět let je v tomhle věku docela podstatný rozdíl.“ První kontakt zajistil Milan Cais, zpěvák, textař a bubeník Tata Bojs. „Měli jsme na FAMU hudební formaci TGM, The Gut Music. Nebyli jsme kapela s ambicí. Kluci, kteří to brali víc vážně, což byli Tomáš Polák, Honza Hladík a Pavel Hrdlička, mimochodem střihač mnoha mých věcí, potom vytvořili Mig 21. A právě v TGM nám Milan Cais párkrát hostoval.“ Od těch dob vzájemné vazby s „Tatáči“ posílily (Mardošova žena mimochodem spolupracuje s manželkou Marka Najbrta Kateřinou Oujezdskou, která je hereckou agentkou), chopit se režie dokumentu o kapele mu tedy dávalo smysl.

„Je to film o skupině Tata Bojs, ale není to film skupiny Tata Bojs, takže se může stát, že se jim nebude líbit.“

Těmito slovy Marek Najbrt uvedl předpremiéru filmu tata_bojs.doc v Karlových Varech. „Říkal jsem to záměrně, protože kluci, hlavně Milan, jsou zvyklí mít všechno pod kontrolou. Pro kapelu je to naprosto dobře, koneckonců díky tomu jsou tam, kde jsou. Ale tady bylo přece jen potřeba, abychom měli svůj prostor. To se podařilo a teď už můžeme říkat, že je to náš společný film o Tata Bojs.“

Osobní pouta prostupují celou jeho kariérou a řada jmen se v titulcích jeho děl opakuje. Se scenáristou a grafikem Robertem Geislerem se zná od střední, scenáristu Benjamina Tučka přibral do týmu při studiích na FAMU. Režisér

Přímořský životní styl ve

vašem vlastním domově.

Vaše investice do mimořádné kvality života.

Rezidence Aurora v současné době vznikají na malebném poloostrově Punta Skala v Chorvatsku, obklopeném bujnou přírodou a safírově modrým mořem. Se zakoupením jednoho z 88 apartmánů se pojí užívání všech výhod Falkensteiner Premium Living, požitek z inovativní architektury v naprosto špičkové lokalitě, stylové zařízení a prémiové služby, aniž byste se museli vzdát pohodlí svého druhého domova.

Již na konci roku 2025 se jedna z exkluzivních rezidencí může stát vaší soukromou oázou.

AURORA FALKENSTEINER RESIDENCES

a scenárista Tomáš Hodan se přidal při práci na Kanceláři Blaník. „Odjakživa jsem zvyklý autorsky s někým spolupracovat. Když pak děláte seriály, které píše někdo, koho na začátku neznáte, nebo točíte s jinými režiséry, vyplácí se, že máte návyk umět komunikovat a nesnažit se egoisticky si to krást pro sebe.“ Další opakující se jméno zní Milan Kuchynka, producent z Negativ Film, který Marka Najbrta provází od debutu Mistři.

A nesmíme zapomenout na Marka Daniela, dvorního herce a blízkého kamaráda. S ním (a Pavlem Liškou) se poprvé setkal v 90. letech při natáčení Kinetické encyklopedie všehomíra. „Zásadní pro nás byla až práce na filmu Protektor, kde hrál hlavní roli. A pak byl samozřejmě klíčový Blaník, kde jsem Marka poznal nejvíc. Všichni kolem Blaníka tvoříme takový kmen. Máme spoustu společných zážitků, a to lidi hodně sbližuje.“

Trojice Najbrt, Geisler a Tuček je podepsaná třeba i pod českou verzí seriálu Terapie pro HBO. „Petr Zelenka mě přizval jako druhého režiséra a psal jsem i jednu z hereckých linií, což pro mě bylo trochu utrpení. Mám sice Českého lva za scénář Protektora, na kterém jsme v té naší trojici intenzivně pracovali, ale není to pro mě nejpřirozenější činnost. Mám radši,

když scénář dělá někdo jiný a já ho jen dramaturguju z pozice režiséra.“

Ani titulem „herec“ se moc neohání, byť pár položek do této kategorie nasbíral. Víte, že se mihl v kultovním Šeptej? „V Šeptej jsem původně dělal dost špatnýho pomocnýho režiséra, protože jsem úplně nevěděl, co ta profese obnáší. Ale on to tam tehdy moc nevěděl nikdo. S Robertem Geislerem jsme tam pak hráli opilý vojáky na party. Dokonce nám režisér David Ondříček dovolil se namazat, takže to byla docela legrace. Ale nedá se mluvit o seriózní roli a v mém případě se nedá mluvit seriózně o herectví.“

Největší prostor dostal v Knoflíkářích. „Petr Zelenka si mě někde všimnul a připadal jsem mu dostatečně zhýralý na to, abych hrál člověka, co se nemeje, protože ho opustila ženská. Pak na mě i křičeli lidi na ulici, abych se učesal, což je jedna z rad, kterou mé postavě ve filmu dává Vladimír Dlouhý,“ vzpomíná. „Hrál jsem ještě v pohádce Romana Vávry Čert ví proč. S lidmi jako Saša Gedeon a Bohdan Sláma jsme tam za čerty, máme punčocháče s chlupama, stojíme tam v řadě jako pitomci a tehdy jsem si řekl, že už toho mám opravdu dost a herce už dělat nebudu. Ale bylo fajn to zažít, protože jsem poznal, co občas lidi před kamerou musejí snášet.“

↓ Kdo

je váš oblíbený herec?

Herce mám rád obecně. České jmenovat nebudu, aby se někdo neurazil. Ze zahraničních mě baví například Ricky Gervais.

↓

Co

budete točit, až doděláte všechno, na čem zrovna pracujete?

Příští rok bude další série Zákonů vlka a pak by se měl točit celovečerní film Divoký hon, což je mysteriózní horor z období třicetileté války, na kterém děláme s producentem Vráťou Šlajerem a scenáristou Petrem Koubkem.

↓

Jaké

téma byste nechtěl točit?

Asi bych nikdy nepropagoval politickou stranu. Politiků se neštítím, proti politice nic nemám – je to řemeslo, a když se dělá dobře, je pro stát naprosto nezbytná. Ale nemohl bych jednoznačně podpořit jednu stranu, protože jsem dělal Blaníka a ten má svoje pravidla. Byť je poznamenaný našimi politickými názory, snažil se být nestranný a v tomto smyslu už se cítím být zavázaný fungovat tak i nadále.

↓

Které

historické období vás nejvíc zajímá?

20. století, které je pro naši současnost klíčové, ale čím dál víc mě baví i 19. století.

↓ Čí

filmy vás baví?

Jako divák mám rád hodně filmů nejrůznějšího druhu. Jako filmař ale nemám žádného „guru režiséra“, ke kterému bych se vztahoval nebo ho chtěl napodobovat.

Rolák Polo Ralph Lauren, 5 270 Kč, a baret Borsalino, 2 280 Kč, oboje prodává zalando.cz; poštovní známky ČSSR vydané v roce 1968.

muž z obálky

Herec Vojtěch Vodochodský (30) právě září na filmovém plátně v oceňovaném snímku Vlny, který Česká filmová a televizní akademie vybrala jako kandidáta na Oscara za Českou republiku. Proč chce mladá herecká star obchodovat s akciemi? Co si myslí o zírání v emhádéčku? A proč má vlastnění auta za nesmysl?

TEXT David Hron FOTO Matúš Tóth

ŽIJU SI SVŮJ SEN

Píší se 60. léta, Československo žije rokenrolem a společenským uvolněním, jenomže sirotek Tomáš musí vydělávat a moc nevyčnívat, aby ochránil mladšího bratra. Život se mu otřese v základech, když se před budovou československého rozhlasu objeví tanky. Za svou první hlavní roli ve filmu Vlny sklidil Vojta se svými kolegy na filmovém festivalu v Karlových Varech dechberoucí desetiminutový potlesk vestoje. Namísto slávy ale prý cítí především vděčnost. Talentovaný herec o zbavování se trémy i důvodech, proč s tátou Ivanem Vodochodským podstoupili testy DNA.

Na festivalu v Karlových Varech jste se objevil ve velmi zajímavých outfitech. Kde jste pořídil ten manšestrový oblek s velkou květinou v klopě?

Ten sehnala moje přítelkyně Marie (modelka Marie Danči, pozn. red.) v sekáči a původně to byl oblek velikosti XXXL pro 160 centimetrů vysokého chlapa se 150 kily. Samozřejmě mi vůbec nebyl, ale Marie v něm viděla velký potenciál. V tu dobu jsem navázal spolupráci se zakázkovým krejčovstvím Galard a jeho majitel Karel Řepa mi nabídl, že mě obléknou do Varů a na další premiéry. Neváhal jsem mu ukázat oblek od Marie. Chtěl jsem vědět, co si o tom myslí a zda by mi ho jeho krejčí nepřešili. Poprvé řekl, že to rozhodně nepůjde. Ale zkusili to a vyšlo to.

Oblek jste dokonce vynesl bez košile a s dámským náhrdelníkem. Rád stíráte hranice mezi maskulinní a feminní módou?

Chci se hlavně cítit dobře a je mi jedno, jestli u toho budu mít nalakované nehty. Pro můj manšestrový oblek nám byl inspirací irský herec Barry Keoghan, který byl nominován na Oscara za roli ve filmu Víly z Inisherinu. Na hollywoodský red carpet si tehdy také oblékl manšestrový oblek, a to bez košile. A skutečně i ten můj vypadal s košilí příliš usedle.

Je pravda, že nemáte auto?

Auto nemám, protože v Praze je nejspolehlivější emhádéčko. A vlastně jsem auto nikdy nepotřeboval. Poslední dva roky o jeho koupi

sice přemýšlím, ale všichni kamarádi, moji vrstevníci, kteří auto mají, mě od nákupu odrazují.

Jak to?

Tvrdí, že s autem v Praze je strašně starostí, že je to drahé a není ho kde zaparkovat. Navíc na natáčení mě vždycky dovezou, metrem se dostanu všude a vlastní auto bych používal maximálně na výlety. Do toho se o mě bojí máma: „Někde se vybouráš. Nějakej blázen to do tebe napere!“ Myslím, že s koupí auta ještě počkám. (směje se)

Mezi odpůrce automobilismu se tedy nepočítáte?

Ne, ale auta mi v Praze vadí. Zdá se mi, že jejich počet nesmyslně narůstá a že je nadužíváme. Jen si vemte, kolik je ve městě všech možných kurýrů, woltů, boltů a ubrů? Bydlím v Nuslích a dostat se přes Nuselák do centra Prahy je občas i o víkendu peklo.

Jako pravidelný uživatel pražské MHD jste si jistě všiml plakátů s hesly Zírání je obtěžování. Někteří muži, včetně bývalého poslance Miroslava Kalouska, jsou touto kampaní proti sexuálním obtěžování pohoršení a vidí za ní frustraci ošklivých žen. Je podle vás zírání obtěžování?  Já myslím, že je rozdíl se gentlemansky podívat a ocenit krásu, nebo zírat. A spousta chlapů je v tomhle fakt nechutná, v MHD obzvlášť. Marie jen za poslední rok a půl přišla domů minimálně třikrát s tím, že se jí něco takového stalo. A největší extrém byl, když si chlap v emhádéčku sedl vedle ní a hodil si přes nohy bundu. Ona si ho nevšímala a najednou zjistila, že jí pod bundou sahá na nohu. To je naprosto nechutný. Každý chlap moc dobře ví, jestli je pod jeho pohledem sexuální podtext. Takže ano, zírání může být obtěžování. Zvlášť ve stísněném prostoru. Mám pro to pochopení, protože můj kámoš pracoval v gay baru a já tam za ním občas zašel. Setkal jsem se tehdy s pohledy, které někdy byly v pohodě, a někdy naopak dost nepříjemné – jako když se mi po cestě na toaletu dostalo pohledu typu „tě vo**dám”. To si pak člověk připadá zneužitý, aniž by se cokoliv stalo. Takže kampaň „zírání je obtěžování“ chápu.

Triko, 60 500 Kč, a kalhoty, 26 400 Kč, oboje Prada; boty Fendi, 22 000 Kč.

Košile, 4 100 Kč, a svetr, 5 980 Kč, oboje Polo Ralph Lauren; kravata Paul Smith, 3 480 Kč, vše prodává zalando.cz; aktovka Meisterstuück Neo Briefcase, Montblanc, 44 500 Kč.

„Kladl jsem si otázku: „Chápu, proč to udělal?“ Pro mě byly Tomášovy

činy pochopitelné od samého začátku, ani na chvíli jsem ho nevnímal negativně. Zdá se mi, že jeho příběh je vystavěn tak, že ať už by v jeho situaci byl kdokoliv, zachoval by se stejně jako on.“

Jak jste se cítil, když diváci v Karlových Varech věnovali vám a dalším tvůrcům filmu Vlny několikaminutový potlesk vestoje?

Lidi tleskali ještě další dvě nebo tři minuty potom, co skončila projekce. Bylo to nekonečné. Prvních pět minut bylo krásných, vstřebával jsem, že se to stalo. Brečel jsem, moje přítelkyně Marie brečela a všichni jsme na sebe ukazovali: „Seš dobrej! Ne, to ty seš dobrej!“ (směje se) Já jsem hodně sebekritický člověk a stojím nohama na zemi i teď. Přál jsem si, aby předpremiéra Vln dopadla co nejlépe. Ve svých nejdivočejších představách jsem viděl potlesk a hezké ohlasy. Ale tohle byl šok! Absolutní sen!

Film Vlny získal v Karlových Varech cenu diváků a v kinech ho vidělo přes 350 tisíc diváků. Už na vás dolehla sláva?  Tohle je hodně ošemetné. Rozhodně vím, že se nám film povedl. V jeho úspěch jsem věřil už od začátku. Měl jsem obrovskou důvěru v režiséra Jirku Mádla i jeho scénář, a nakonec to všechno dopadlo ještě líp, než jsem čekal. Takže spíše než slávu cítím hrdost! Jsem opravdu pyšný, že mohu být součástí takového filmu, který v lidech rezonuje a láká je do kina na kus kvalitní kinematografie. O tom, že bych si v takovém snímku mohl zahrát hlavní roli, se mi ještě před pár lety ani nesnilo.

Proč jste chtěl hrát technika Tomáše?

Protože s pozvánkou na casting jsem dostal rozepsané dialogy a lehkou synopsi. Už tehdy jsem si říkal: „To by mohl být fakt dobrej film!“ Věděl jsem, že v ruce držím něco výjimečného, a líbilo se mi, jak vrstevnatě byly napsané dialogy a scénické poznámky. Díky tomu, jak Jirka popisoval postavy, jsem se velmi rychle dokázal nacítit na postavu Tomáše

a jeho příběh. Tohle byl jeden z mála castingů, kdy jsem měl dopředu jasnou představu, jak na tu roli půjdu. Ze scénáře šla obrovská energie, dynamika a střihovost. Měl jsem jasnou vizi, až se na castingu řekne akce, jak to chci dělat, jak se scénářem a Jirkou nechat vést. Dalo mi to obrovskou svobodu a jistotu v hereckém projevu, takže jsem se na casting hrozně těšil. A to nebývá zvykem! Jsou castingy, na které se fakt netěším, protože nevím, jak na to. U Vln jsem si naopak říkal. „Kdy už to bude? Dneska si to chci zahrát!“

Tomáš při nástupu do Československého rozhlasu podepíše spolupráci s StB. Položil jste si při přípravě otázku: „Jak bych se v jeho situaci zachoval já?“

Přiznám se, že tuhle otázku jsem si nepoložil. Nechal jsem se vést hlavně emocemi a tím, jak ke mně postava promlouvala. Ve vztahu k Tomášovi jsem našel spíše porozumění. Já jsem přece v takové situaci nikdy nebyl, já nemám bráchu, nežil jsem v 68. roce, nevím, co bych tehdy dělal. A bylo by přece špatné, kdybych k Tomášovi takhle přistupoval. Spíše jsem si kladl otázku: „Chápu, proč to udělal?“

A pro mě byly jeho činy pochopitelné od samého začátku, ani na chvíli jsem Tomáše nevnímal negativně. A zdá se mi, že jeho příběh je vystavěn tak, že ať už by v jeho situaci byl kdokoliv, zachoval by se stejně jako on.

Mě osobně vyděsila spojitost mezi okupací v roce 1968 a aktuálním děním na Ukrajině. Nemrazí vás, když ve Vlnách zazní, že v Československu jsou fašisti a je třeba poslat do Prahy ruské tanky?

A zajímavé na tom je, že vývoj scénáře začal už v roce 2012, tedy ještě před anexí Krymu! Vlny jsou děsivě aktuální i s ohledem na dění na Slovensku, kde právě dochází k nějaké

Triko, 25 400 Kč, a sako, 60 040 Kč, oboje Dolce & Gabbana.

Svetr, 8 280 Kč; košile, 7 080 Kč; kravata, 3 480 Kč; kalhoty, 4 800 Kč, vše Paul Smith, vše prodává zalando.cz.

Svetr, 26 900 Kč; kalhoty, 18 800 Kč; klobouk, 10 500 Kč, vše Burberry.

zvláštní normalizaci skrze premiéra Roberta Fica a jeho postupnou cenzuru medií a nepohodlných lidí. Absolutně nerozumím tomu, jak může člověk, na kterého existují přímé a podložené kompromitující materiály, ve kterých vysvětluje své mafiánské praktiky, a navíc pouští své kamarády z vězení, vůbec figurovat v současné politice.

Setkal jste se s diváky, kteří Vlny kritizovali?

Setkal, v komentářích na internetu. Častý argument je: „Jak může člověk, který v té době nežil, točit film o okupaci?“ Tak to mám vždycky chuť těm lidem napsat: „A viděl jste ten film?“ Jirka Mádl se s kritikou jako režisér a autor určitě setkává častěji a za mě je poukazování na jeho věk ten nejhloupější argument. Zajímalo by mě, jestli by režisérovi Peteru Jacksonovi, který před pár lety pro svůj film Nikdy nezestárnou rekonstruoval záběry z první světové války, vyčetli: „Jak si tohle můžete dovolit, vždyť jste tehdy nežil?!“

Český divák miluje seriály a filmy odehrávající se v době komunistického Československa. Proč podle vás máme tohle retro rádi?

Mám k českým dobovkám spíš ambivalentní vztah. Taky jsem měl pocit, že už jsme všechno řekli třikrát. Vlny mě vyvedly z omylu. Mám rád třeba Pelíšky, které stejně jako Vlny vypráví o těžké době skrze příběhy obyčejných lidí. Vlny jsou o tom, jak režim dopadá na vztah dvou bratrů, Pelíšky zase vypráví o osudu několika rodin. V tom je jejich síla, ale asi bych to nechtěl porovnávat. Myslím si, že se k tomuhle období rádi vracíme, protože je to taková naše nedořešená kapitola, snažíme se s naší minulostí vyrovnat. Je myslím dobré ukázat, že i v takové době byli lidi šťastní, že nic není černobílé.

Proč jste se stal hercem?

Asi jsem k tomu inklinoval odmalička. Miloval jsem filmy, potají se natáčel na telefon rodičů a taky jsem se chodil koukat na ségru do divadla Josefa Tejkla na ZUŠ Střezina. Tam jsem pak sám na chvíli zakotvil a pěstoval v sobě vášeň pro divadlo. Můj táta (Ivan Vodochodský, pozn. red.) sice není vystudovaný herec, ale k hraní měl vždycky blízko. Bral

mě do divadla, znal jsem se s herci, se kterými táta točil, pak táta natáčel svoji Prima vařečku. První roli jsem dostal náhodou ve třech letech, když jsem si v Klicperově divadle zahrál Ježíška. Táta tehdy hrál krále Heroda. Pořádně jsem ale začal hrát až ve 23 letech.

Je pravda, že jste trémista?

Býval jsem, ale to byla jen fáze. Díky zkušenostem jsem mohl nabýt sebevědomí před kamerou i na jevišti, pochopil jsem, co funguje, a co ne, získal jsem know-how sám na sebe. Ale mít zdravou trému, to je naopak dobře. Je to takový pud sebezáchovy a herce to vyhecuje k lepším výkonům. Během studií na DAMU to ale byla spíš tréma paralyzující.

Co ji spouštělo?

Jsem hodně citlivý a DAMU je velmi kompetitivní prostředí. Naši profesoři chtěli, abychom byli univerzálně nejlepší, a když jsme nebyli, tak se s námi nemazali. Na konci prváku to se mnou nevypadalo moc dobře. Měl jsem dost svých bloků a tenhle přístup je ve mně ještě posílil. To, co bylo uvnitř, jsem nedokázal pustit ven, byl jsem nesvobodný v projevu. Jakmile jsem se necítil komfortně, tak jsem se uzavřel do sebe.

Není to normální lidská reakce?

To sice ano, ale když chcete být herec, tak se to nehodí. Neuměl jsem si vytvořit pomyslnou čtvrtou stěnu a prostor veřejné samoty. Jako studenti herectví jsme museli jít přes všechny svoje strachy, a když to nešlo hned, tak to bylo špatně. Přitom některé věci chtějí čas, zkušenost, trpělivost. Zároveň jsme se neměli bát riskovat. Jenomže na mě a pár dalších spolužáků to mělo opačný efekt.

Profesoři na DAMU vám neporadili nějakou metodu, jak trému zvládnout?

Byla to metoda cukr a bič, a já jsem ten typ člověka, který potřebuje slyšet i vlídné slovo a být pozitivně motivován. Na druhou stranu mě tenhle přístup naučil disciplíně, pokoře a taky tomu, že se jen tak nesesypu. I když pár vlasů mi tehdy vypadalo. (směje se)

Není to dost zastaralý přístup?

Je to zkostnatělý a neindividuální systém

„V době covidu mi kamarád říká: „Hele, kup akcie.“ Lidi tehdy nevěděli, jestli se náhodou neblíží apokalypsa a všichni neumřeme. Byla to ukázková panic selling. Tak jsem nakoupil, udělal rychlý zisk a měl pocit, že jsem profesionál. Pak mi to nějakou dobu nešlo, ale teď pracuji na vlastní strategii a chci se obchodování věnovat naplno.“

výuky. Ale to se bavíme o katedře činoherního herectví a pár pedagozích, nechci to globalizovat. Katedra alternativního a loutkového herectví je mnohem progresivnější. Sice je větší procento absolventů s uplatněním z činohry, ovšem studenti alterny v sobě mají něco zajímavého, kreativního, svobodného. Vycházejí odtud strašně zajímavé osobnosti.

Takže kdybyste si mohl znovu vybrat, šel byste na alternu?

Jo! Katedra činohry je takový Zmijozel, kdežto alterna je Nebelvír. (směje se)

Vedle herectví máte zajímavý vedlejšák –obchodování na burze. Jak jste se k němu dostal?

V době covidu mi kamarád říká: „Hele, kup akcie. Teď to kvůli panice na trhu hodně propadlo.“ Lidi tehdy nevěděli, co bude, jestli se náhodou neblíží apokalypsa a všichni neumřeme. Byla to ukázková panic selling (panická výprodej, pozn. red.) a v tu chvíli je samozřejmě nejlepší nakoupit. Tak jsem nakoupil, udělal rychlý zisk a měl pocit, že jsem profesionál. (směje se) Pak mi to nějakou dobu nešlo, ale teď si platím kurzy profesionálů, pracuji na vlastní strategii, testuju ji a chci se obchodování věnovat naplno.

Co to znamená?

Hlavní trh funguje od pondělí do pátku od 15:30 našeho času. Ve tři si k tomu sednu, udělám si analýzu trhu, což mi zabere deset minut. Podívám se, jestli tam jsou zajímavé obchodní příležitosti, a pokud jsou, tak udělám obchod a v pět mám hotovo. Když se mi obchod nepovede, tak po obědové pauze newyorského času dělám další obchody třeba až do osmi hodin. Fyzicky a časově to není náročná práce. Ale naučit se to dělat konzistentně dobře, to je práce na několik let.

Opravte mě, ale není to obchodování se spekulacemi?

Trochu ano, ale také musíte brát v potaz pravděpodobnost a risk versus reward. Celá price action (cenová akce, pozn. red.) má danou psychologii, která se opakuje už od první poloviny 20. století a posledních sto let se chová pořád stejně. Naučit se číst a analyzovat grafy, to bych přirovnal k učení se programovacího kódu. Základ se naučíte, ale pak už musíte pracovat sami. Správně obchodovat vás nikdo nenaučí. Baví mě, že je to kompetitivní prostředí, kde vyhrávají jen ti, co to umí nejlíp. Je to taková hra, kterou beru jako alternativu k herectví, abych mohl jednou za dva roky natočit dobrý film a po zbytek volna obchodovat z Mallorky. (směje se)

Už jste prodělal?

Ztrátové obchody mám a vždycky mít budu. Mám asi 50procentní úspěšnost, ale i to stačí, abych byl profitabilní vzhledem k poměru 1:3 risku k odměně. Ideálně by obchodník neměl riskovat více než dvě procenta svého kapitálu. Takže když mám 10 tisíc dolarů, tak v jednom obchodu nebudu riskovat víc než 200 dolarů.

Lze obecně říct, do čeho se teď vyplatí investovat?

Bohužel neinvestuji do akcií dlouhodobě. Já investuji do akciových indexů nebo futures a na daných pozicích zůstávám pět až třicet minut. Ale kdybych měl poradit, tak si myslím, že na koupi S&P500 akciového indexu z dlouhodobého hlediska vyděláte vždycky.

Bylo náročné vyrůstat jako dítě slavného táty, hvězdy televizních obrazovek? Žili jsme v Hradci Králové, kde diváci tátu hodně poznávali. Když jsme jeli nakoupit, tak

Bunda, svetr a klobouk, info o ceně v obchodě; kalhoty, 21 800 Kč; boty, 22 000 Kč, vše Fendi.

Bunda, 85 700 Kč; rolák, 45 900 Kč; kalhoty, 21 600 Kč, vše Gucci; boty, Fendi, 22 000 Kč.

Triko, 34 100 Kč; kalhoty, 17 800 Kč; boty, 22 000 Kč; taška, 33 000 Kč, vše Fendi; hodinky Santos de Cartier Dual Time, Cartier, 250 000 Kč.

Triko, 25 400 Kč, a sako, 60 040 Kč, oboje Dolce & Gabbana.

jsem cítil jejich pohledy, lidi za ním chodili se vyfotit. Bylo to… zajímavé. Učitelky ve škole mi to pak dávaly sežrat: „Myslíš si, že když máš tátu v televizi, tak můžeš zlobit?!“ Ne, já zlobil, protože jsem zlobit chtěl. (směje se)

Vaše sestra Tereza Vodochodská se také věnuje herectví, hraje především v úspěšných nekonečných seriálech. Bavíte se spolu o práci?

Ségra se vydala trochu jinou cestou. Na zušce v Hradci Králové učí dramaťák a dělá to výborně. Mají spoustu ocenění, baví jí to. Sama se ale rozhodla, že se herectvím nechce živit, což je rozdíl mezi náma dvěma. Já jsem do toho šel naplno, vystudoval jsem DAMU, bylo to pro mě buď, anebo. Ségra to pojala jako hobby.

Kdo přišel s tím, abyste si s tátou udělali testy DNA?

Mamka! Náš táta si totiž dlouho dělal srandu z toho, že on je hnědooký a hnědovlasý, já jsem modrooký blonďák, on je pravák, já zase levák. Ale mám jeho oči, uši, oba milujeme jídlo, rádi vaříme. Táta ovšem vždycky říkal, že jsme se ségrou modroočka, že nám udělá testy DNA, výsledek nám daruje pod stromeček a potáhnem z baráku. Tenhle fórek recykloval asi patnáct let, až se máma rozhodla dát mu to jako dárek k šedesátinám. A vidíte – jsme jeho! K tomu jsme mu ještě po vzoru Luneticů zazpívali Jsi náš táta, takže samozřejmě brečel.

Vaše vizáž modrookého blonďáka vás jistě předurčuje jen k určitým rolím. Vadí vám tenhle limit?

Ani ne. Sice pořád vypadám o dost mladší, než ve skutečnosti jsem, ale snad dokážu zahrát i starší postavy. Zrovna na roli Tomáše z Vln mi několik lidí řeklo, že jim na plátně připadám starší a rozvážnější. Ale jsou castingy, kdy už dopředu vím, že danou roli nemůžu hrát. Typologicky nebo věkově.

Máte s tím potíž i v detektivním seriálu Specialisté, kde hrajete kapitána Petra Hájka?

Občas jo, když zatýkám padesátileté herecké bardy se slovy: „Co jste si jako myslel?!“  (směje se) Ale myslím, že ty správné role ke

mně budou přicházet s tím, na kolik se já sám budu cítit.

Nedávno jste oslavil třicetiny. S jakým pocitem se vám těch třicet svic sfoukávalo?

Upřímně jsem si pokládal otázku, jestli jsem stihl všechno, co jsem chtěl. Třicetiny jsou opravdu milník! Dvacetiny mi byly jedno, ale mně bude za deset let čtyřicet! Myslím, že jsem se dostal do nejproduktivnějšího věku, kdy si člověk urovná, co chce, a konečně taky ví, kudy jít. Teď mě myslím čeká dalších krásných deset let života a film Vlny je k třicátinám krásný výkop.

Focení proběhlo v budově Českého rozhlasu Plzeň, která byla postavena v pozdně funkcionalistickém stylu dle návrhu architektů Karla Tausenaua, Františka Hurta a Václava Pavelky. Jde o jednu z prvních staveb v tehdejším Československu, která vznikla speciálně pro potřeby rozhlasu. Stavělo se mezi lety 1947 a 1953. V srpnu 1968 zůstal plzeňský rozhlas jedinou stanicí v Československu, která ještě týden po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy dokázala vysílat svobodně. „Tehdy jsme zůstali jedinou svobodnou stanicí v Čechách, která informovala svět o stavu celé země, každého města v Čechách. Navíc do redakce volali své dotazy lidé z celého světa a my jsme jim odpovídali. Myslím, že podobnou situaci nezažila žádná jiná rozhlasová stanice v zemi,“ řekl MF Dnes bývalý rozhlasový režisér František Juřička, který zemřel v roce 2012. Součástí budovy rozhlasu je i unikátní rozhlasové muzeum, které najdete v prostorách dřívějších vysílacích studií. Krom toho, že stále zůstávají vybavené původní technikou, scénáři i hudebními nosiči, jsou doplněné o desítky historických nahrávacích a záznamových přístrojů, včetně dobových radiopřijímačů, magnetofonů a mikrofonů. Nechybí autentické fotografie z let 1945, 1953, nebo 1968 a samozřejmě také zvukové záznamy historických událostí. Za umožnění focení děkujeme panu Michalu Žákovi.

→ Více na plzen.rozhlas.cz

Zleva: bolo kravata Prada, 10 600 Kč; stříbrný prsten Bones XL, Zdeněk Vacek, 18 000 Kč; kožený opasek Céline, 15 000 Kč.

Styling: Jano Kimák

Foto: Michael Dvořák

Text: Petr Jansa

Sláva, nazdar

westernu

Kdo si jako kluk nehrál na kovboje a indiány, ať hodí sekyrou. Pokud i vy patříte k milovníkům májovek a všech těch dobrodružných příběhů, které pocházejí z prostředí Divokého západu, zbystřete. Westernový styl se totiž po mnoha letech dostává do módy i za hranicemi westernového městečka v Boskovicích. Opravdu – v kovbojských botách a klobouku můžete letos v zimě vyrazit klidně i do baru v centru Prahy, a to zcela legálně bez káravého pohledu módní policie a šerifů kulturní apropriace. Přitom ještě před pár lety, přesněji v roce 2015, Dior kvůli obvinění z necitlivosti vůči domorodým americkým kulturám stahoval kampaň na parfém Sauvage a Chanel byl o pár let dříve po uvedení kolekce Metiers d’Art v Dallasu obviněn z trivializace a komercializace prvků s hlubokým významem pro domorodé komunity. A to nemluvíme o Marcu Jacobsovi, který byl v roce 2012 pranýřován za použití indiánských čelenek a vzorů v kolekci pro módní dům Louis Vuitton. Ať tak, či onak, od těch dob si my všichni, jejichž předci indiánské příběhy spíše četli, než prožívali, netroufáme péřovou čelenku nasadit. Přitom je to opět značka Louis Vuitton, která za vzestupem letošního westernového trendu stojí. Co se tedy změnilo, že v roce 2024 se na kulturní apropriace a komercializaci významných symbolů nahlíží tak nějak benevolentněji? Inu, na aktuální kolekci LV spolupracoval Pharrell Williams s Dee Jay Two Bears ze siouxského kmene Standing Rock a s umělci a řemeslníky z kmenů Dakota a Lakota. Pro nás možná detail, nad kterým zůstává rozum stát, pro potomky původních obyvatel Ameriky velká výhra. Ale dost už o křivdách. Divoký západ je zase v módě, tak si to pojďme užít.

Nejlepší přítel člověka

Luxusní módní značky jsou díky soustavnému navyšování cen stále v ziscích, přesto křivky nerostou tak, jak by chtěly. Proto stále hledají cestičky, jak z kapes svých zákazníků vytáhnout ještě víc. Každý majitel psa je v ohrožení. Jsou to totiž právě domácí mazlíčci, kteří lidi donutí tasit platební kartu.

TEXT Petr Jansa

Můj pelíšek, váš plat

Jednou z řady módních značek, které působí na pudy milovníků psů, je Hermes, kde v minulosti protěžovali spíše koně. Časy se ale mění a u průměrného člověka dnes najdete spíše psa v boudě než koně ve stáji. A od toho se samozřejmě odvíjí nabídka. Svému mazlíčkovi můžete pořídit klasiku jako vodítka, obojky a oblečky, ale třeba i misky z dubového dřeva, které značka vyrábí tradičními bečvářskými postupy. Dále nechybí originální šátky, deky nebo třeba speciální psí šampón. Tou nejdražší položkou na seznamu je ale pelíšek vyrobený zkušenými sedláři z odolné kůže, která se hned tak nepoškrábe. Za cenu 114 000 Kč jde o kousek v hodnotě součtu měsíčních příjmů průměrné české rodiny.

Více na www.hermes.com

A v čem venčíte vy?

Opravdu ve velkém „psím“ stylu pojal svou novou kolekci Pharrell Williams. Už na přelomu roku se tak zákazníci módního domu Louis Vuitton mohou těšit na speciální produkty pro psí mazlíčky, mezi kterými nechybí vodítko, obojek, pouzdro na sáčky nebo třeba psí misky či bouda z plátna Monogram. A teď pozor, tím rozhodně nekončíme. Na oslavu lidí a psů, kteří se oblékají do stejných outfitů, se černé sametové barety pro lidi nově vyrábí i v psím provedení, stejně jako psí šátky, sladěné s vázankami páníčků. Tím se dostáváme k majitelům psů, pro něž Williams vytvořil outfity na venčení do přírody i do města nebo třeba slavnostnější varianty na psí výstavy. Ti největší fajnšmekři si mohou pořídit třeba i náhrdelník se psí známkou či tašku ve tvaru kostičky. V doprovodné kampani nechybí řada ras – jak psích, tak lidských. Co zde ale chybí je výraz páníčka, až si psisko splete jeho kabelu s hračkou. Více na www.louisvuitton.com

Švédská značka představila limitku batohů a cestovních tašek Thule Chasm (cena: od 3 299 Kč), která je určena všem dobrodruhům. Místo se v nich ale samozřejmě najde i na výbavu pro jejich psí parťáky, protože mají objem 40 a 70 litrů. Jsou voděodolné, nabízejí různé možnosti přenášení, a hlavně – jsou v nových barvách. Více na www.thule.com

Foto: Michael Dvořák a archiv módních značek

Klobouk Golden Goose, 7 400 Kč, prodává Space, Jáchymova 2, Praha 1

Boty Louis Vuitton, 50 350 Kč; hovězí kožešina Kreibich, 7 480 Kč.

Vonět jako Fefé

Nevím jak váš pes, ale ten můj se nejraději parfémuje odérem několik týdnů staré mršiny. Pokud parfémářka Emilie Bevierre-Coppermann dostala takové zadání, věstím nové psí vůni Dolce & Gabbana Fefé takový úspěch, že možná trumfne i legendární Light Blue. Já si to však nemyslím, protože pudlík Domenica Dolceho, kterému je nová vůně věnována, rozhodně nevypadá, že kdy přišel do kontaktu s divočejší přírodou mimo pozemky vil v Portofinu a na Sicílii. Možná v parku uprostřed Milána, ale spíš ne. Úspěch vůně bez obsahu alkoholu za 2 500 Kč / 100 ml, která je cítit po směsi Ylang-Ylang, santalového dřeva a pižma, tak lze očekávat spíše díky tomu, že k ní výrobce přibaluje i kožený obojek a známku s možností personifikace. Více na www.dolcegabbana.com

Nečekané spojení

Kdyby byla Elizabeth Taylor ještě naživu, její pes by bezesporu odpočíval na originální pohovce Gucci Herbarium za 175 400 Kč. Vyrábí se na míru a rozměry 80 x 45 x 45 cm ji předurčují pro odpočinek menších plemen. Jde o jakýsi zámecký styl, který by jistě obstál i v nejedné průhonické vile, nicméně značka vyrábí i řadu decentnějších a dostupnějších doplňků pro psy. Příkladem může být v Itálii vyrobený žakárový svetřík z kombinace mohéru, vlny a polyamidu. Zdobí ho legendární logo dvou spojených G a pořídit ho můžete od velikosti XXS až po L. Čím většího psa máte, tím víc ušetříte. Za jakoukoliv velikost totiž zaplatíte 9 450 Kč. Ideální je do interiérů horských chat, na procházky pak značka vyrábí speciální nepromokavé outfity. Více na www.gucci.com

Nejen dečky pěchované husím peřím, ale i misky, obojky nebo třeba vodítka (cena: 4 900 Kč, prodává www.mytheresa.com) produkuje italská značka Moncler. Ve spolupráci s výrobcem psích doplňků Poldo Dog Couture vznikají i stylové oblečky vycházející z ikonického designu jejich péřovek. Více na www.mytheresa.com

dress code

Bratři v triku

Na první pohled jde o naprosto obyčejný kus oblečení. Přesto je vytvoření jeho dokonale padnoucího střihu a volba vhodného materiálu jedním z nejtěžších úkolů pro designéry i výrobce. Možná i proto, že zákazníci jsou s ním v každodenním blízkém kontaktu, jsou nároky na kvalitu a funkci prostě vysoké. Kde se vzalo a jak šel čas s basic tričkem?

TEXT Petr Jansa

Když se řekne triko, v každé zemi bude člověku na první dobrou evokovat něco trochu jiného. Francouzi nejspíš s hrdostí ukážou na námořnické triko „marinière“ s proužkem, které už dekády nosí tamní námořníci a proslavili ho i Picasso či Coco Chanel. Američané vzpomenou na slavné frajírky ze stříbrného plátna, kterým stačilo bílé tričko a rošťácký pohled, aby si podmanili davy. A Češi? Jsem si jistý tím, že všichni do jednoho si vzpomenou na ilustraci Zdeňka Milera, která se stala logem slavného filmového studia Bratři v triku. To v Československu od roku 1945 produkovalo animované filmy, na kterých jsme vyrůstali všichni. Možná vás překvapí, že krom Krtečka to byl třeba i Tom a Jerry nebo Pepek námořník. Ale kvůli animákům tu nejsme. Za studiem Bratři v triku stáli Boris, Ivan a Vojen Masníkovi – tři bratři, kteří si při práci nejraději oblékali triko.

Asi nejuniverzálnější součást šatníků dnešních mužů napříč generacemi a národy však nebyla od počátku tím, čím je dnes. Pojďme se tedy podívat na to, jak se tričko v průběhu uplynulých staletí doslova prodralo na povrch a dnes září víc než kdy dříve.

Ahoooooj tričko!

Triko patří k několika věcem, které si ženy do svého světa ukradly od mužů (o make-upu a sukních si povíme někdy příště). Předchůdci dnešních triček totiž vznikli již ve

středověku, kde sloužili výhradně mužům. Tehdy byly kusy látky z tkané bavlny nebo lnu sešity do tvaru písmene T a tvořily jakýsi hygienický předěl (dlouhé šosy se zastrkávaly mezi nohy) mezi kůží a svrchním oděvem, kterých chlapíci tenkrát neměli plné skříně a nebylo dobré je příliš zaneřádit potem a jinými tělními tekutinami. Na rozdíl od nich bylo praní takové spodní košile mnohem praktičtější.

Zásadní změna pak přišla v 19. století, kdy svět objevil nové technologie zpracování textilních vláken. Stále šlo o spodní prádlo, které však bylo najednou přiléhavější, kvalitnější a praktičtější. Nejčastěji se používaly materiály jako vlna, kaliko nebo žerzej. Kaliko nabízelo pevnost, odolnost, prodyšnost a zároveň dobrou absorpci. Žerzej byl prodyšný a elastický, a vlna navíc pěkně hřála, takže byla i lékaři podporovanou prevencí proti nachlazení.

Už tehdy ho lékaři doporučovali nosit i ženám namísto korzetu.

Trička, jak je známe dnes, vznikla zhruba v polovině 19. století. Už v roce 1858 je jako součást oficiální uniformy svých mužů zařadilo do výbavy francouzské námořnictvo.

Tehdy šlo o pevný a odolný bavlněný úplet, který zdobil pruhovaný vzor tvořený 21 bílými a 20 modrými pruhy. Tento kousek, který si později (1917) pro svou značku „vypůjčila“ Gabrielle Chanel, samozřejmě nevznikl jen z estetických důvodů. Pruhy prostě pomáhaly lépe identifikovat námořníky, kteří spadli do moře.

Foto: Michael Dvořák

Triko MILOSH, 2 700 Kč, prodává BALVIN, pasáž U Nováků, Vodičkova 28, Praha 1, nebo www.balvin.store

Škrobení Britové objevili praktické kouzlo triček až po Francouzích, přesněji řečeno někdy koncem 19. století. Námořníci je však nosili z vlastního rozhodnutí a jen na povolení nadřízených. Na rozdíl od těch francouzských byla vyrobena z flanelu, a jak námořníci a jejich nadřízení začali objevovat jejich praktičnost, postupně bylo dovoleno nosit tato spodní trička při práci na palubě jako svrchní oděv. Oficiální součástí britské uniformy se bílé tričko stalo někdy kolem roku 1913, stejně jako tomu bylo u amerických námořníků, ovšem s tričkem z bavlny. Ta totiž schla rychleji a byla pohodlnější.

Od vypulírovaných, a přesto těžce pracujících námořníků to už byl jen krůček k chlapíkům z dělnické třídy, kteří se do triček začali oblékat o víkendech. Tou dobou přestal být tento kus oděvu považován za spodní prádlo.

Velký tričkový byznys

S masovou výrobou triček určených pro běžné zákazníky začaly firmy v Evropě i v USA v prvních desetiletích 20. století. V USA to byla společnost P. H. Hanes Knitting Company ze Severní Karolíny (1901), která je nabízela jako spodní prádlo, za první značku, která začala v USA nabízet trička jako svrchní oděv, je však považována společnost Fruit of the Loom z Kentucky. V Evropě byly největším producentem triček pro civilní i vojenské účely německé fabriky jako Schwarz & Lang, J. H. Ziegler & Co. nebo později Hugo Boss. V Británii to byly firmy Hawes & Curtis nebo třeba slavný Marks & Spencer. Významným producentem triček pro evropský trh však byly počátkem století i fabriky v Československu, které bylo tou dobou textilní velmocí.

Během druhé světové války měli běžní Evropané trochu jiné starosti a boom byznysu s tričky tak nastal především za oceánem. V roce 1938 začal americký maloobchodní řetězec Sears, Roebuck and Co. nabízet bílá bavlněná námořnická trička, jejichž uvedení na trh doprovázel sloganem „It’s an undershirt, it’s an outershirt“, což ukazovalo na multifunkčnost tohoto oděvu a ujišťovalo muže, že ať tento kousek vynesou jakýmkoliv způsobem, rozhodně neudělají chybu. Během druhé světové války, kdy hrdinní američtí mariňáci pózovali na naleštěných palubách v obepnutých bílých tričkách s krátkým rukávem se pak tento kus oděvu stal jakýmsi synonymem hrdinské mužnosti.

Odtud už to byl jen krůček do Hollywoodu, kde si bílá trička začali oblékat slavní herci. V roce 1951 Montgomery Clift ve filmu Místo na slunci, o dva roky později Marlon Brando ve filmu Divoch a konečně v roce 1955 i James Dean jako Rebel bez příčiny. Od té doby se basic tričko v bílé, černé či krémové barvě stalo jakousi uniformou sexy hrdiny, který má na filmovém plátně dobít srdce křehké ženy. Miloš Zavadil ve Starcích na chmelu (1964), John Travolta v Pomádě (1978), Patrick Swayze v Hříšném tanci (1987)… A tak by se dalo pokračovat

donekonečna, neboť každé desetiletí má svůj sexsymbol v tričku.

A teď není řeč jen o mužích. Tričko coby nástroj sexy vzhledu samozřejmě po celou tu dobu používaly i herečky. Už v roce 1943 Veronica Lake, v sedmdesátých letech třeba Jane Birkin či Jacqueline Bisset, která získala celosvětový věhlas díky svému mokrému tričku ve filmu Hlubina, v osmdesátkách pak bílé tričko proslavila Madonna.

Hlavně seriózně

Dalo by se tedy říci, že obyčejné tričko v bílé, krémové, černé, šedé či tmavě modré barvě se stalo naprosto běžnou součástí pánského šatníku. Do prostor kanceláří a formálnějších prostor mu však zůstával vstup zapovězen až do nějakých 10. let jednadvacátého století – nejprve během „volných pátků“. Všeobecná tolerance pak přišla během covidových let, kdy se tričko stalo naprosto běžnou náhradou košile. Nosí se jak samostatně jen s elegantními kalhotami a páskem, ale i společně se sakem, kde dnes při určitých příležitostech naprosto legálně supluje košili.

Tomuto vnímání trička coby plnohodnotné alternativy elegantní košile výrazně napomohla i skutečnost, že tričko si v 90. letech oblíbili nejen herci, ale i popové hvězdy, oblíbení politici nebo intelektuálové. Když pak „obyčejná“ trička z luxusních materiálů začali ve svých kolekcích nabízet i renomovaní módní návrháři jako Yves Saint Laurent, Calvin Klein nebo třeba Giorgio Armani, status basic trika coby kusu oděvu tolerovaného napříč společností se ještě upevnil.

Dnes už tedy není otázkou, kam a zda vůbec tričko nosit, ale kde si pořídit takové, které bude skvěle vypadat, dlouho vydrží a i po desítkách vyprání si zachová barvu a tvar. Logo věhlasné značky ani vysoká cena rozhodně nejsou zárukou úspěchu, stejně jako není jisté, že v řetězci s rychlou módou neseženete kvalitu a výdrž. Třeba módní řetězec Arket nabízí basic trička stejného střihu hned ve třech gramážích. Důležité je prostě zkoušet a testovat, než si najdete takové, které vám bude maximálně vyhovovat.

Přesně tuto metodu zvolila i česká návrhářka Petra Balvínová, která do své striktně dámské linie BALVIN nově zařadila i pánské basic tričko ve třech barevných variantách. „Když jsem se dívala na nabídku pánských trik do obleků a k elegantnějším variacím, zjistila jsem, že na trhu moc velký výběr není. A tak jsem se rozhodla to zkusit,“ říká. „Když dělám dámský střih, hlavní je pro mne vzorek odzkoušet, protože krom vzhledu je zásadní i pocit, který v něm žena má. V případě pánského trička jsem se musela spolehnout na pocity, které mi předkládal můj přítel. Oba jsme se shodli na tom, že ten střih se povedl. Šlo mi hlavně o to, aby triko krásně sedělo v saku,“ dodává s tím, že na model MILOSH (pojmenovaný po jejím partnerovi) použila směs viskózy a elastanu se speciálním hedvábným omakem, který má vysokou gramáž a drží tvar.

Jak na věc?

Oslovili jsme módního stylistu a kreativního konzultanta

Miroslava Romaniva, který má k módě blíž než běžní smrtelníci, aby nám dal pár tipů, jak basic tričko nosit tak, aby náš outfit „basic“ rozhodně nevypadal.

TEXT Miroslav Romaniv

FOTO Lukáš Dvořák

Napadlo vás někdy navrstvit dvě trika přes sebe? Možná to na vás působí jako návrat do devadesátek, ale touhle neotřelou kombinací docílíte zcela uvolněného vzhledu. Zkuste navíc zkombinovat dvě různé barvy, čímž můžete docílit zábavných kontrastů.

Triko BALVIN, 2 700 Kč / kus; kalhoty Céline, 33 500 Kč; boty Birkenstock, 3 780 Kč.

Kombinace trika se sakem už dnes opravdu nikoho nepřekvapí. Existují ovšem některá pravidla nošení, která byste měli dodržovat. Ve všech případech se týkají především designu a střihu trika samotného. Abyste nevypadali jako přerostlí puberťáci, obloukem se vyhněte trikům s výraznými potisky a vzory.

Triko BALVIN, 2 700 Kč; sako, 140 000 Kč; džíny, 23 000 Kč; opasek, 15 000 Kč; brýle, 9 400 Kč, vše Céline.

Jestli vás čeká neformální schůzka, při které nechcete působit příliš usedle, zvolte tento typ kombinace trika s košilí. Vrstva navíc zaručeně ozvláštní jakýkoliv outfit.

Triko BALVIN, 2 700 Kč; košile, 2 240 Kč, a kalhoty, 2 490 Kč, oboje COS; šátek Céline, 8 200 Kč; boty Prada, 26 100 Kč.

Časy se mění

Když mi v červenci přivezli na chalupu pět kubíků dřeva, rozhodl jsem se svůj trendy víkendový outfit vyměnit za méně trendy retro look, který nějakou tu třísku a šmouhu vzniklou skládáním špalků tak nějak lépe snese. K mému překvapení jsem ve skříni objevil triko Nike z roku 1998, jehož gramáž, barva i kvalita mne doslova zarazily. Příjemný pocit nostalgie vystřídala řada otázek. Jak je možné, že tak staré a tak obnošené tričko je i po letech v lepší kondici než relativně nový kus, který nosím jednou za uherský rok? Co se to k čertu stalo s textilním průmyslem?

TEXT Jan Semerád ILUSTRACE Vojtěch Velický

Mé triko Nike je samozřejmě jen jedním dílkem skládačky. Ve vedlejší skříni visel svetr mého otce, se kterým dle jeho slov frajeřil v pětasedmdesátém roce. Koupil ho v Tuzexu, a ačkoliv má dnes svetr řadu šrámů (protože v něm otec natírá plot, seká trávník a míchá beton), stále drží a vypadá k světu. To se však nedá říct třeba o spodním prádle Calvin Klein, které jsem si pořídil zhruba před půl rokem. Paradoxně je asi ve stejném stavu jako podobný model, který jsem před nějakými patnácti lety přivezl z USA. Ano! Patnáctileté trunks bez děr a trčících nití. Je jasné, že kvalita oblečení šla za posledních patnáct let do háje. A teď není řeč jen o běžných značkách. Své by o tom mohly vyprávět třeba majitelky luxusních kabelek Chanel, jejichž cena skokově stoupá každým rokem, ale kvalita míří opačným směrem.

Staré dobré časy Tahle fráze je klišé a většinou ji z úst vypouštějí lidé, kteří už mají nejlepší léta za sebou a odmítají přijmout realitu současnosti, ve které se necítí komfortně. V případě oblečení je to však holá skutečnost. Bývaly doby, kdy oblečení bylo investicí. Když si člověk nějaký kousek kupoval, bylo to s tím, že mu kvalitní a řemeslně precizně zpracovaný výrobek vydrží roky. V 80. letech Američané utráceli za oblečení v průměru kolem 7 % svého ročního příjmu a kupovali přibližně 12 nových kousků ročně. Dnes toto číslo vzrostlo na průměrně 68 nových kousků, přičemž výdaje klesly na pouhá 3 % příjmu. Ohromující čísla, jejichž důvodem je nepřekvapivě fast fashion neboli rychlá móda.

Tento termín poprvé použitý v roce 1989, kdy španělský řetězec Zara otevřel svůj první obchod v USA,

označuje rychlou výrobu levného a módního oblečení, které napodobuje vysokou módu z přehlídkových mol a módních časopisů. Pro vaši představu, cyklus důkladného návrhu, výroby a následné distribuce k zákazníkům se podařilo „stáhnout“ z přibližně 9 měsíců na pouhých 15 dnů, což je řečí čísel zefektivnění o neuvěřitelných 94,5 %. Značky jako španělská Zara, švédské H&M anebo čínský Shein tento model dovedly k dokonalosti, čímž vytvořily nekonečný cyklus spotřeby. Prostě a jednoduše – oblečení je navrženo tak, aby bylo nošeno jen několikrát a poté vyhozeno. A to bez výčitek svědomí.

Vzestup rychlé módy byl v kontextu Spojených států podpořen několika klíčovými událostmi včetně podpisu dohody NAFTA v roce 1994 prezidentem Billem Clintonem, což umožnilo zlevnit výrobu oblečení přesunem

do Mexika. O několik let později byly normalizovány obchodní vztahy s Čínou, čímž se maloobchodníkům otevřel přístup k prakticky nevyčerpatelnému množství levné pracovní síly. To vedlo k masivnímu odchodu textilních továren z USA a s vypršením dohody Multifiber Arrangement v roce 2005, která dříve omezovala dovoz textilu z rozvojových zemí, se brány rychlé módy plně otevřely.

Dopad na kvalitu oděvů v obchodech byl okamžitý a lze ho ilustrovat třeba na džínech. Například vintage úlovek džínů značky Abercrombie & Fitch z roku 2000 ze 100% bavlny ve vyšší gramáži je v ostrém kontrastu s párem, který váží méně a je vyroben ze směsi bavlny a elastanu. Přidání elastanu sice džínům dodá pružnost, ale také výrazně zkracuje jejich životnost. A tento pokles kvality se netýká jen džínů. Třeba právě svetry, o kterých už byla řeč, které byly dříve vyrobeny ze 100% vlny, jsou nyní ve velkém vyráběny z polyesteru nebo akrylu, tedy syntetických přízí, které působí levně a dlouho nevydrží.

Tento posun k levnějším materiálům a výrobním metodám byl dále urychlen finanční krizí v roce 2008. Jak si střední třída utahovala opasky, maloobchodníci začali šetřit. Jak? Zachovali stejné ceny, ale snížili náklady na výrobu tím, že začali preferovat levnější materiály a šetřit na detailech, jako jsou kapsy, knoflíky nebo zipy. Výsledkem je závod ke dnu, kdy i značky, které byly kdysi považovány

za luxusní, nyní produkují to, co lze popsat jen jako přikrášlenou rychlou módu.

Všechno z jednoho pytle

Rychlá móda však není jen o špatné kvalitě. Má dalekosáhlé důsledky pro životní prostředí a pro lidi, kteří tohle oblečení vyrábějí. Je na čase si přiznat, že módní průmysl je založen na vykořisťování. Dělníci v zemích jako Bangladéš pracují v nebezpečných podmínkách za mizerné mzdy. A pro důkazy není třeba chodit daleko. V roce 2013 se vlivem otřesů tisíců šicích strojů zřítila oděvní továrna Rana Plaza, v níž zemřelo přes 1 000 lidí, převážně žen – živitelek rodin. Navzdory celosvětovému pobouření se toho však moc nezměnilo. Vyšetřování z roku 2021 ukázalo, že továrny, které zásobují Shein, jsou stále přeplněné a nebezpečné, přičemž lidé tam pracují více než 75 hodin týdně. A pak je tu otázka nucené práce, kdy až 30 % oblečení prodávaného v USA obsahuje bavlnu ze Sin-ťiangu, oblasti v Číně, kde jsou Ujgurové a další muslimské menšiny nuceni pracovat na bavlníkových plantážích a v továrnách.

Dopad na životní prostředí je stejně alarmující. Průměrný Američan se každoročně zbaví přibližně 37 kg oblečení, což přispívá k milionům tun textilního odpadu, který končí na skládkách. Tento odpad není jen na obtíž; je to časovaná bomba. Polyester, dominantní materiál v dnešním oblečení, se rozkládá po staletí a při

tom uvolňuje škodlivé mikroplasty do životního prostředí. A proč by vás to mělo znepokojovat? Inu, podle nejnovějších studií vědců z Nového Mexika se mikroplasty vyskytují třeba i v lidských ledvinách, játrech, nebo dokonce v mozku, kde bylo jejich množství až desetkrát vyšší než v jiných orgánech a v průběhu let toto číslo stále stoupá. Čínský Shein, současný lídr v závodě rychlé módy, tento trend zosobňuje. Jedná se o v současnosti největšího prodejce oblečení na světě. Na rozdíl od Zary, která vlastní své továrny, funguje Shein spíše jako marketplace, propojující tisíce nezávislých čínských továren na své prodejní platformě. Tyto továrny jsou řízeny v reálném čase daty, což Sheinu umožňuje vyrábět a expedovat tisíce nových designů během několika dnů. Je to model, který dává přednost rychlosti a objemu před kvalitou a etikou, s katastrofálními důsledky pro dělníky a planetu. Máte pocit, že když do oblečení a doplňků investujete vyšší částky a dáváte si pozor na to, kde a z čeho se vyrábí, jste z obliga? Bohužel vás musíme zklamat. Ani slavné logo s visačkou opatřenou několikatisícovou částkou není dnes zárukou, že si kupujete eticky i ekologicky šetrný produkt. Ani ultra luxusní módní domy, jako jsou ty spadající pod koncern LVMH, nejsou imunní vůči podobným obviněním. Navzdory jejich image exkluzivity a řemeslné kvality jsou tyto značky opředeny skandály, odhalujícími temnou stránku jejich dodavatelských

Poslední tři dekády znamenaly strmý sešup kvality oblečení, zatímco ceny produktů stále stoupají. Přitom záleží na každém z nás, zda si tuhle taktiku necháme od módních značek líbit. Začněte se zajímat o původ vašeho oblečení a rozhodně se nenechte uchlácholit jen vyšší cenou. Ani ta často není zárukou kvality a udržitelnosti.

řetězců. Nedávná vyšetřování v Itálii ukázala, že například firma Dior je zapletena do neetických pracovních praktik. Rozhodnutí milánského soudu, který umístil italskou dceřinou společnost LVMH pod soudní správu poté, co vyšly najevo informace o subdodávkách prací firmám, které zneužívaly pracovníky, ukazuje na systematický problém. Luxusní kousky sice vznikaly v továrnách na území Evropské unie, ale bylo zjištěno, že řemeslníci (nejčastěji Číňané) v nich doslova žili. Byli nuceni pracovat téměř nepřetržitě v žalostných podmínkách a v nebezpečném prostředí – vše pro maximalizaci zisku značek, které své výrobky prodávají za tisíce eur. Soudní

rozhodnutí naznačuje, že tyto praktiky nejsou výjimkami, ale spíše zakořeněnými metodami v luxusním sektoru.

Ironií je, že zatímco tato odhalení občas vyplují na povrch, většina zákazníků luxusních značek zůstává převážně lhostejná. Půvab vlastnictví části historie značky převažuje nad jakýmikoliv morálními výhradami. Firmy jako Loro Piana, rovněž vlastněná LVMH, zase těží z práce domorodých komunit v peruánských Andách, které získávají nejjemnější vicuñovou vlnu. Přestože ceny těchto výrobků v buticích dosahují astronomických výšin, místní komunity si sotva sáhnou na zlomek bohatství generovaného jejich tvrdou prací. Luxusní průmysl však nadále vzkvétá, poháněný spotřebiteli, kteří upřednostňují prestiž před etickými úvahami, a tím podporují cyklus vykořisťování skrytého za fasádou sofistikovanosti a luxusu.

Ještě není pozdě

Co tedy můžeme dělat? V první řadě musí dojít k zacelení legislativních mezer a celních výjimek, které umožňují firmám jako Shein nebo Temu dovážet zboží koncovým zákazníkům přímo z Číny. Zákonodárci v USA i v EU zároveň pracují na závazných environmentálních a pracovních normách v módním průmyslu. Boj však zdaleka není u konce. Módní značky tvrdě lobbují proti těmto regulacím a dokud budou spotřebitelé nadále vyžadovat levné a módní oblečení, cyklus bude pokračovat.

Je čas konečně přehodnotit náš vztah k módě. Oblečení, které nosíme, by nemělo být jednorázové; mělo by být vyrobeno tak, aby vydrželo, způsobem, který respektuje jak lidi, kteří ho vyrábějí, tak planetu, na které žijeme. Přitažlivost rychlé módy je silná, ale skutečná cena je příliš vysoká. Je to cena, kterou musíme být jako spotřebitelé ochotni zaplatit, pokud chceme budoucnost, kde je móda udržitelná, etická a skutečně krásná. Bez výčitek.

Tváří nové kampaně k pánské kolekci Nehera se stal úspěšný slovenský model Filip Hrivňák, jehož obličej je v posledních několika letech spojen se značkou Versace.

Návrat ke kořenům

Módní značka Nehera si k oslavám desátého výročí svého zmrtvýchvstání přichystala novinku v podobě první novodobé pánské kolekce. Její slovenští majitelé tak vzdávají hold segmentu, se kterým v minulém století Jan Nehera začínal.

TEXT Petr Jansa

Kdyby nebylo manželů Zdútových, úspěšná prvorepubliková značka by dnes byla k vidění snad jen v muzejních sbírkách, hned vedle kousků s visačkou Rolný či Podolská. Svého času šlo přitom o neuvěřitelně úspěšnou firmu, která produkovala pánskou i dětskou konfekci a měla nakročeno stát se novým Baťou světa oděvů. Důkazem může být fakt, že v roce 1935 měla značka šestatřicetiletého Jana Nehery 1 000 zaměstnanců, 76 prodejen, měsíční tržby ve výši 20 milionů korun a filiálky ve Stockholmu, Oslu i Africe. Kdyby se tehdy Československo ubránilo nacistům a později komunistům, mohla být dnes Nehera na stejné úrovni jako luxusní módní domy z Francie či Itálie. O téměř devět dekád později tomu tak sice stále není, ale nová Nehera má dobře našlápnuto. Za pouhých deset let své existence se jejím majitelům podařilo přesvědčit Fédération de la Mode, aby značku (noví majitelé začali s dámskými kolekcemi) zařadila do oficiálního kalendáře pařížského týdne módy, nákupčí světoznámých multibrandů, aby jejich zboží přidali do svého sortimentu, a v neposlední řadě i zákaznice z celého světa, aby si oblečení a doplňky vyráběné na Slovensku a v Česku zamilovaly a nezdráhaly se za ně utrácet tisíce eur. Také díky tomu si značka mohla v roce 2021 dovolit otevřít vlastní kamennou prodejnu v centru rakouské

metropole. A Vídní ambiciózní plány majitelů rozhodně nekončí. Aktuálně však dostala přednost další položka z jejich pečlivě sestaveného byznys plánu, kterou je pánská kolekce. Po té ostatně zákazníci a přátelé manželů Zdútových prahli již řadu let. Nedávno se sice dočkali limitky s názvem Vysoké Tatry, která nabídla pár outdoorových kousků také pro pány, ale až teď Nehera přichází s plnohodnotnou pánskou kolekcí, která v porovnání s tou dámskou rozhodně není chudou příbuznou.

Pánové se budou moci do Nehery poprvé zahalit začátkem příštího roku, kdy do prodeje vstoupí nová kolekce resort 2025. Tou značka zároveň oslaví desáté výročí své novodobé existence, která sice čerpá z československého odkazu, ale dnes je již čistě slovenská. Zároveň je jedinou módní značkou s kořeny v bývalém Československu, které se podařilo překročit hranice a prorazit na poli světové luxusní módy. Vraťme se však k samotné pánské kolekci, kterou navrhl Ladislav Zdút se svým týmem a která je pro nás tou zásadní novinkou.

Nebyla by to nová Nehera, aby za její kolekcí nebyla hlubší myšlenka. Zatímco v minulých sezonách to byl třeba vliv umělé inteligence na dnešní svět nebo geopolitická situace, aktuálně se inspirací stala Bratislava, která je dnes domovem značky, a její brutalistní architektura. Přesněji

řečeno fontány, které jsou rozesety v bratislavském veřejném prostoru a které se svým uměleckým pojetím paradoxně vymykají přísné kulturní doktríně platné v době komunistické nadvlády. Na rozdíl od samotných staveb a jejich brutálních, drsných a ponurých linií mají totiž bratislavské fontány vysoce idealizované tvary, plynulé křivky a formy zjemňující ony robustní materiály jako kámen, cement a ocel, z nichž jsou postaveny.

Toto téma je patrné jak v siluetách, které jsou velmi zaoblené, hladké a splývavé, tak i v řadě detailů. Příkladem mohou být kovové zipy a zakončení šňůrek, které podtrhují kontrast mezi tekutými materiály a robustními akcenty, nebo detaily záhybů na zadní straně oděvů.

Pánské kolekci dominuje ležérnost definovaná volnými střihy, zemitými barvami a splývavými materiály jako fluidní keprový a průsvitný mačkaný lyocel, extra jemná vlna nebo plátno, jehož zdánlivá nedokonalost dává vyniknout procesu ruční výroby. Nechybí ani potisk s monogramem Nehera nebo jeho varianta z žakárového úpletu. A co konkrétně v kolekci najdete? Těšit se můžete na ucelenou řadu oděvů od triček a košil až po propracované sportovně laděné obleky, svetry, kalhoty a bundy. Více na www.nehera.com

dress code

STREET STYLE V ČESKU

VOL. 5

Letná, Vinohrady a Žižkov. Tři slavné pražské čtvrti, které mají svůj nezaměnitelný kolorit a které jsou specifické i nezaměnitelným stylem svých obyvatel. První je trendy, druhá sportovně elegantní a ta třetí prostě uvolněná. Další díl našeho seriálu jsme se tentokrát rozhodli nafotit na různých lokacích, ale jak už je naším zvykem, stále bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný instagram.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Marc Kollo (32)

Account manager Letná

Jeho kořeny sahají až do afrického Kamerunu, ale většinu života strávil v Paříži. Už šestým rokem však žije v Praze, kde se oženil a založil rodinu. Svou čtvrť má rád pro její uměleckou atmosféru, kterou získává nejen díky muzeím a galeriím, ale i řadě umělců, kteří zde mají ateliéry. Umění je pro Marca velkou inspirací nejen v životě, ale i v oblékání.

Basic tričko je věc, kterou člověk nosí hodně často. Praním pak ztrácí barvu, mění tvar. I proto za ně moc neutrácím a nakupuji je v řetězcích. Tohle konkrétně je ze Zary. Má maskulinní střih a opravdu skvěle sedí.

Tuhle čepici Zara mám už dlouho. I když to dneska tak nevypadá, mám rád barvy a jejich kombinace. Sice se říká, že člověk by měl mít na sobě maximálně tři, ale já si myslím, že zkombinovat jde všechno, když se to člověku povede správně vybalancovat.

Šátek, brýle i náhrdelník jsou z blešího trhu na pařížském Montmartru, který tam probíhá každou neděli. Člověk sice hledáním nějakého pokladu stráví hodně času, ale stojí to za to.

Dvouřadové sako je Suitsupply, což je značka, kterou absolutně zbožňuji. Mám totiž rád obleky a na trhu jsou většinou hodně levné z nekvalitních materiálů, nebo hodně luxusní. Suitsupply nabízí skvělý kompromis. Hodně kvalitní oblek tam koupíte už za nějakých 400 eur.

Džíny jsou klasické baggy od Carhartt. Musím se přiznat, že tuhle značku mám hodně rád. Je to takový klasický kousek, který se hodí pro každou příležitost, záleží jen na tom, čím je doplníte. Nosím o velikost větší se šlemi, které mi připadají praktičtější než opasek. Člověka nikde nic neškrtí.

Mokasíny jsou Gucci a mám je už pěknou řádku let. To, že ta kůže chytá patinu, se mi líbí, dodává jim to takový vintage nádech. Řídím se heslem, že člověk by měl vždycky mít dobré boty a spokojený výraz. Zbytek už nějak nacítí.

Petr Jansa (41)

novinář Žižkov

Kdyby nebyl produkčně neschopný a dokázal včas najít třetího stylaře do party, nemusel tu být. Takhle však musí zastupovat svůj rodný Žižkov –bohémskou čtvrť, která v historii patřila dělníkům a dnes je domovem pestrého mixu expatů, studentů, chudých, bohatých i místních ikonických figurek. Ti všichni tu společně žijí a užívají si čtvrť, která je spíše o pohodě než stylu a eleganci.

V určitých věcech jsem trochu autista. Nosím totiž jen a pouze černá trička. Dříve to byly ty s podpisem Davida Gandyho od Marks & Spencer. V současnosti se nacházím ve fázi hledání ideálního střihu a gramáže. Zatím vede Arket a In August Company. Najít ideální basic tričko je prostě umění.

Od covidu nedám bez tepláků ránu a mám kliku, že současné trendy mi to umožňují. Na venčení psa mám černé klasiky se třemi pruhy od Adidasu. Tyhle jsou takové slavnostnější na pochůzky do města. Také Adidas, ale troufám si říci, že v téhle řadě se designéři inspirovali střihy a materiály z linie Y-3.

Už zhruba dvě dekády se řadím k lidem, kteří se rozhodně nemohou chlubit bujnou kšticí. V zimě tak nevyjdu bez kašmírové čepice, v létě zase bez kšiltovky. Vyhovují mi ty vyšší, pevnější se zahnutým kšiltem. Tahle je od Escape LDN.

Doma v šuplíku mám asi patery brýle od věhlasných značek, ale stejně nosím pořád jedny a ty samé. Jsou to klasiky Lemtosh od Moscot. Letos jsem si k nim pořídil i sluneční variantu.

V poslední době jsem podlehl kouzlu tzv. overshirt – hybridu mezi košilí a bundou. I když člověk nabere pár kilo, overshirt je schová. Tahle divočina je od dánské značky Forét, jejíž oblečení mne v poslední době hodně baví.

Tenisky jsou jednou z mála věcí, u kterých se většinou dokážu barevně odvázat. Na nohou mám klasické Samby od Adidas.

Martin Šemík (36)

Herec a majitel agentury Surikata PR Vinohrady

Během dne, kdy se stará o své klienty, je za elegána. S nástupem večera obléká divadelní kostým a svou vinohradskou kancelář mění za prkna divadel Broadway a Hybernia. Klasický business šatník se snaží ozvláštnit designérskými kousky, v zimních měsících pak rád sahá po kvalitních kabátech a hraje si s vrstvením jednotlivých kousků.

Kalhoty jsem si přivezl z jednoho designérského obchůdku na Santorini. Ten materiál je na léto skvělý a líbil se mi jejich originální střih. Jinak mám rád kalhoty od nizozemské značky Scotch & Soda, která má padnoucí střihy a příjemné materiály.

Asi nejčastěji nosím klasické Conversky. Krom barefootů jsou to asi nejpohodlnější boty, co znám.

Brýle střídám podle stylu oblečení. Ty, co mám dnes, jsou z optiky OpticLab od značky Lindberg. Mám širokou hlavu a uši posazené dál, než je běžné, takže mi obroučky většinou musí upravovat. Tahle značka je více variabilní a brýle vám poskládá přímo na míru. Navíc jsou brutálně lehké.

Samozřejmě bych nejradši pořád chodil v tričku, ale kvůli práci musím nosit košile. To mi ve výsledku ani tolik nevadí, což se nedá říct o jejich žehlení. Vybírám si ty basicové, které jsou nadčasové a nepodléhají trendům. I proto jsem si zvykl je nakupovat v outletech. Tuhle mám z pražské Fashion Areny.

Hodinky jsou iWatch. Nadupané funkcemi, které mě rozptylovaly natolik, že jsem je všechny vypnul. Vlastně je zapínám jen ve chvíli, kdy si jdu zaběhat.

Mám slabost na klasické kožené tašky. Podle mého se do nich vyplatí investovat, protože ať člověk přibere, nebo zhubne, ta taška tam je a drží. Tuhle mám od značky Howard London. A bunda je vintage Burberry. Je to takový můj poklad, který jsem zdědil po dědovi.

časomíra

ROLEX: DAY-DATE

Legenda, která již brzy oslaví sedmdesátiny, patří v posledních letech mezi nejžádanější hodinky s korunkou ve znaku. Její popularita stoupá u mladé generace, pro niž, stejně jako pro všechny v době jejího zrodu, znamená statusovou záležitost. Prezidentské hodinky Day-Date od Rolexu totiž (ne)může mít každý.

TEXT Jindřich Hubený

Značka Rolex patří mezi nejoblíbenější na trhu, o tom není pochyb. Protipólem všem těm známým sportovním modelům z rodiny Professional, jako jsou Daytona, Submariner nebo Deepsea, jsou klasické elegantní hodinky Day-Date. Od roku 1956 jsou synonymem exkluzivity a luxusu. A není tomu tak jen kvůli populárním a významným lidem, kteří je nosili a nosí, ale také proto, že byly a stále jsou skutečně velmi, velmi drahé. Vyrábí se totiž výlučně z drahých kovů, jako jsou zlato a platina. Značka v tomto případě razí strategii je v oceli či titanu vůbec nenabízet, což se zřejmě nikdy nezmění.

Prezidenti a ti druzí Americký prezident JFK dostal hodinky Day-Date od Marylin Monroe. Darovala mu je 29. května 1962 se vzkazem gravírovaným na dýnku: JACK With love as always from MARYLIN. Ovšem jak asi víte, Kennedy měl mnoho důvodů, proč s tímhle konkrétním kusem

Jedna z novinek pro rok 2024. Oyster Perpetual Day-Date 40 má pouzdro ze zlata Everose a velmi efektní břidlicový ombré číselník, jehož dokonalý gradient vzniká speciálním nanášením černého laku.

Cena: 1 144 950 Kč, prodává Rolex, Pařížská 14, Praha 1

nebýt viděn na veřejnosti… Mezi ty, kdo day-daty opravdu proslavili, patřil prezident Lyndon B. Johnson. Ten nosil zlatý model s bílým číselníkem po celou dobu výkonu své funkce. Není to však tak, že by se přezdívka „prezidentské hodinky“ používala kvůli výše zmíněným pánům. President se totiž jmenuje primárně tah, který hodinky doprovází. Jeho třídílný profil má leštěné a matné plochy a díky perfektním proporcím dokonale sedí na zápěstí.

To ostatně ocenil třeba legendární golfista Jack Nicklaus, který si Day-Date oblíbil natolik, že s ním hrál každý turnaj a stal se tak možná nejznámějším ambasadorem tohoto modelu vůbec. Velkým fanouškem značky je také investor a podnikatel Warren Buffett, o němž se dokonce proslýchá, že chtěl Rolex v minulosti koupit. I on nosí nejtypičtější zlatý model s bílým číselníkem stejně jako kdysi prezident

Johnson. No a pak jsou tu všechny ty americké hudební hvězdy, mezi nimiž září s několika zdobenými modely Day-Date rapper Jay-Z. Ti všichni těmito hodinkami s jednoduchou, a přitom typickou estetikou dávají celému světu najevo, kým jsou.

Kyklopovo oko a výrazný den Hodinky Day-Date poznáte na první pohled. Nad datumovým věncem na 3. hodině je umístěna pro značku a mnoho jejich modelových řad signifikantní lupička Cyclops, která zvětšuje číslici data v malém okénku a dává tak nositeli mnohem čitelnější informaci o tom, kolikátého vlastně je. Co je za den v týdnu zvládá hned v šestadvaceti světových jazycích (čeština zatím bohužel chybí) napovědět horní podlouhlá apertura. Každý den o půlnoci, jsou-li hodinky v chodu, se oba údaje rychle přemění.

Krom klasických číselníků můžete volit i ty z onyxu, aventurínu či perleti zdobené brilianty a drahými kameny.

Foto: archiv Rolex

Historický model hodinek Day-Date z roku 1956 vyrobený ze žlutého zlata.

Hravý model hodinek, představený v loňském roce, ukazuje místo data emotinky a místo dne v týdnu nápisy jako LOVE, HOPE, nebo třeba PEACE.

V roce 2023 si značka v případě 36mm modelu pohrála se samotným číselníkem i ukazateli. Místo číslic se na něm zobrazují emotikony, jako jsou srdíčka a smajlíci, tam, kde je u klasického modelu slovně vyjádřen den v týdnu, se objevují nápisy jako LOVE, HOPE, PEACE. Samotný ciferník je složen z mnoha barevných kousků připomínajících dětské puzzle a na místech hodinových indexů je osázen barevnými drahokamy. Velmi exkluzivní model je ukázkou toho, že řemeslo hraje v případě Rolexu významnou roli. Netradiční číselníky, které nezahlédnete na hodinkách jiných značek, jsou pro něj výzvou.

V kolekci Oyster Perpetual Day-Date se u obou velikostí pouzdra (36 a 40 mm) setkáme s číselníky z tyrkysu, onyxu, aventurínu či perleti, zdobené brilianty a drahými kameny. Vroubkovaná luneta může být nahrazena diamantovou, římské číslice mohou být variovány indexy bagetového brusu.

Nejvzácnějším kovem, který se pro pouzdra hodinek z rodiny Day-Date používá, je platina. Cena: 1 644 750 Kč, prodává Rolex, Pařížská 14, Praha 1

Dvě velikosti stačí V roce 1956 měly hodinky průměr pouzdra 36 mm a ukázalo se, že tahle univerzální velikost sedí lidem nejlépe (stále jsou bestsellerem). Pro ty, kdo mají rádi výraznější hodinky nebo mají širší zápěstí, značka vyrábí o 4 mm větší variantu. U vintage produkce můžete narazit na 41mm variantu i na modely s quartzovým strojkem, které se vyráběly v osmdesátých letech.

Dnes hodinky pohání kalibr 3255, automat s rezervou chodu 70 hodin, velmi přesný Superlative Chronometer, který se v odchylce chodu pohybuje denně jen mezi dvěma sekundami do plusu a minusu, což je u Rolexu celofiremní standard. K dostání jsou v 18kt bílém zlatě, v růžovém zlatě Everose a samozřejmě v provedení ze žlutého zlata. Platina je doprovázena číselníkem v ledově modré barvě a celkově tak působí neuvěřitelně cool. Takové hodinky stačí mít za život jedny. Pro všechny další generace pak budou vítaným dědictvím – na to můžete vzít jed.

Nejen motor poháněný 920 hřebci a aerodynamické designové křivky, ale i interiér nového Temeraria s červenými akcenty vám způsobí vlhké sny! No uznejte sami, není to v dnešním unifikovaném světě plném nudných černých displejů příjemné zpestření?

Text: Václav Rybář Foto: archiv Lamborghini

Italský floutek

700? 800? Ne, 920 koní. Protože tolik síly potřebují taliánští býci ve světě, ve kterém žijeme. Lamborghini Temerario je nástupcem Huracánu, který obětuje dva válce výměnou za dvě turbodmychadla a tři chytré elektromotory. Výsledkem je supersport, co točí 10 tisíc otáček a má zadní kola zcela „nahá“, takže připomíná dvojici italských superbiků. Z jiných úhlů je to typicky designové origami se spoustou ostrých hran, minimalistickým interiérem a bláznivým zrychlením (z nuly na sto za 2,7 sekundy). Už teď jsme se zamilovali, protože automobilka slibuje unikátní zvuk, a především průběh výkonu, kdy se motor vytáčí velmi rychle a elektromotory mu pomáhají zcela eliminovat jakoukoliv turbodíru. Při souhrnném výkonu soustavy přes 900 koní to skutečně posouvá zážitek o třídu výš a už se skoro nesluší označovat takový model za baby Lambo. Elektrifikace vozu se chtě nechtě musela projevit na hmotnosti, která činí 1 690 kilogramů, což je zhruba o 150 kilo víc než v případě základního Huracánu. Příplatkové balíčky nabídnou karbonové panely karoserie, tenčí skla, titanový výfuk nebo karbonová kola či vnitřní obložení dveří. Celkem lze ušetřit skoro 50 kilogramů, ale rozhodně to nebude levné. Možná se vyplatí počkat na verze jako Performante či STO, které dovedly u předchozího modelu ušetřit celé metráky. Tahle pokročilá italská magie ale bude k dispozici až po několika letech na trhu. Kdo nechce čekat, ten může odlehčit autu i své peněžence hned. Tahle přehlídka šestiúhelníkového designového jazyka, který je spíš evoluční než revoluční, je technologickým skokem kupředu. Přeplňovaný osmiválec s plochou klikovou hřídelí, dopovaný triem elektromotorů, co při plně elektrickém pohonu udělají z vašeho Lamba předokolku s výkonem cca 200 koní? Vypadá to jako další emisní teror, ale elektrifikace Temerariu pomáhá k hodnotám, které byly dřív zapovězené jen nejelitnějším autům na trhu. I s vybitou baterií máte na hraní pořád 800 koní a systém chlazení byl oproti dřívějšku zcela přepracován, takže už se nemusíte bát dopravních špuntů na rozpálených italských dálnicích. Zbývá jen radost z toho, že Lamborghini se stále umí odvázat. Ostatně Temerario v italštině znamená lehkomyslný. Za jeho volantem bychom si skutečně těžkou hlavu nedělali. V rychlosti 343 km/h totiž zvládnete ujet většině svých starostí.

→ Více na www.lamborghini.com

Samé jedničky, žádné

nuly

Hodinky pro hračičky, umělá inteligence do kapsy a nejchytřejší nabíječka. U nás najdete jen trefy do černého.

TEXT Václav Rybář

Urwerk EMC SR-71

Milujeme SR-71, nejrychlejší, nejzlověstnější a nejpokrokovější letadlo ve známé galaxii. V roce 1970 jeden exemplář spadl při cvičném letu někde v Texasu a rozbil se na tisíc kousků. A vy teď jeden z těch šrapnelů můžete mít v hodinkách, co vypadají stejně tajemně jako samotný stroj. Urwerk EMC přišel před deseti lety s fantastickým designem, ale především plně interaktivním laděním mechanických hodinek. Jedním kliknutím jste mohli zjistit, jak přesné vaše hodinky jsou. A pak jste mohli s tou přesností hnout a naladit si ji podle vlastních potřeb. Právě panel zobrazování přesnosti tu má dominantní prostor. Dekádu na trhu slaví Urwerk edicí SR-71, která obsahuje částečky speciální slitiny ztroskotaného modelu. Ano, mají cenu padlého meteoritu, takže si připravte cca 4 miliony Kč. Za tu parádní historku a zvědavé pohledy to ale stojí, ne?

→ www.urwerk.com

Google Pixel 9

Dalším strojem nejsou kosmické hodinky, ale nová vlajková mobilní loď od Googlu (specificky tedy verze 9 XL Pro). Když jsem si kdysi dávno kupoval Pixel 4, byl Google spíš obskurní značkou pro fandy čistých androidových instalací. Neměl v ČR oficiální zastoupení, ale už tehdy dokázal dělat parádní fotky a měl svižný chod s dobrou výdrží baterky. Od té doby uplynula spousta času – dnes Google koupíte i u nás a s devítkou už (bohužel i cenově) dostoupal do pozice prestižní značky vedle Samsungu a Applu. Co nabízí? Dnes už charakteristický design s velkým kamerovým modulem, který jako by předznamenával jeden z trumfů. Pixelové fotky jsou charakteristicky „šťavnaté“, navíc k nim Google nabízí nejsofistikovanější editor s pokročilými A.I. funkcemi. Pro ty je vyhrazena část velkorysé šestnáctigigové paměti a osobní asistent Gemini, tvář googlí umělé inteligence, vás bude provázet celým telefonem.

Pro někoho pomocník v kapse, pro jiného neodbytný čmuchal, ale především díky němu má Pixel 9 co nabídnout.

→ store.google.com

Anker Charging Station 250W

Obyčejná cihla s konektory? Neutíkejte, tohle není prodej podezřelých hrnců, ale řešení vaší nabíječkové krize. Přiznejme si to, unifikace USB konektorů sice přispěla k tomu, že jste konečně mohli povyhazovat staré kabely, ale po příchodu domů často musíte zapojit do sítě dvě tři zařízení. Při nákupu nabíječek (v základním balení mobilů už často nejsou) tak řešíte rychlost, přičemž stejně nevíte, jestli ji mobil skutečně využije - jednou napíše charging, jindy fast charging, a když je dobré počasí tak dokonce super fast charging. Anker, osvědčený výrobce nabíječek a power bank, vás téhle loterie ochotně zbaví a dobije i vaše notebooky (maximum 100 W na jeden USB-C port). Do jeho chytré krabičky připojíte kabely a on vám okamžitě ukáže, kolik zařízení odebírá. Co víc, můžete si za chodu konfigurovat prioritu konektorů a nutit tak mobilu, sluchátkům nebo tabletu víc, než momentálně dostává, samozřejmě při zachování limitů daného zařízení. → www.ancher.com

Foto: archiv značek

Mercedes svítí ostatním na cestu

Mercedes-Benz stál v roce 1886 u zrodu automobilismu a od té doby nepřestal být průkopníkem a inovátorem. Jestli vás zajímá, co bude za pár let, už dnes to díky jeho vozům můžete nejen vědět, ale také na vlastní kůži zažít.

Kdo se v automobilové branži trochu vyzná, jistě ví, že vlajková loď v podobě luxusního Mercedesu Třídy S je dlouhodobě vnímána jako pionýr nových technologií, asistenčních systémů a bezpečnostních řešení. Mercedes-Benz v jejím rámci poprvé přišel s airbagem řidiče, předepínači pásů, ESP nebo extra airbagy v podobě okenních vaků. To vše je dnes povinnou výbavou každého vozu, který je uváděn na trh. Jeremy Clarkson to ostatně kdysi řekl v populárním televizním magazínu Top Gear: Chcete vědět, jak bude vypadat vaše auto za deset let? Svezte se v Třídě S.

Další velká revoluce dnes probíhá ve svícení. I tam Mercedes udržuje náskok.

Jeho světlomety zvládnou dosvítit až 600 metrů a nejnovější reflektory používají pro přesné zaměření paprsku nastavitelná mikrozrcátka. Mnohé svítilny se chlubí stovkami či tisíci LED zdrojů, vrcholné světlomety DIGITAL LIGHT od Mercedes-Benz mají rozlišení přes milion pixelů!

Chcete vidět ještě dál než na 600 metrů? Nové vozy Mercedes-Benz vás dovedou pokročilým komunikačním rozhraním car-to-X a díky sdílení dat dopředu informovat o případném nebezpečí. Umí upozornit na stojící kolonu za stoupáním na dálnici nebo na nečekanou námrazu za zatáčkou. Systém MBUX již experimentuje i s nasazením umělé inteligence, ale zároveň s vámi

umí komunikovat lidsky. Nenutí vás chodit do vnořených nabídek v rámci dotekového displeje, což by odvádělo vaši pozornost od dění na vozovce. Naopak, vrcholnou funkcí rozhraní MBUX je pokročilé hlasové ovládání v řadě světových jazyků, včetně češtiny. Za jízdy už řidič nemusí potřebné funkce zapínat ručně, stačí říci pokyn, a to zcela přirozeným jazykem. Například na větu „je mi zima“ vůz zareaguje automatickým zvýšením teploty.

To všechno už dnes umí vozy prestižní německé značky. Co budou umět zítra? Mercedes-Benz EQXX je zatím pouhou studií, která však slouží k ověření moderních technologií v praxi, takže zvláště u něj můžeme nahlédnout tzv. za roh. Opakovanými jízdami v běžném provozu se prokázalo, že i se současnými technologiemi lze s kompaktním a lehkým elektromobilem na jedno nabití ujet více než 1 000 kilometrů, ať už se vydáte po Evropě v dešti, přes Alpy v plískanicích, nebo do Dubaje v pouštním parnu. Očekávejte tedy zvýšení jízdního komfortu i dojezdu. Budoucnost viděná skrz přední sklo Mercedesu se zdá být růžová!

Budeme měnit řidičáky

za zbrojáky?

Dostihy v kategorii elektromobilů přibližují dynamiku běžně dostupných vozů tomu, co bývalo dříve standardem u supersportů. Nákup nového auta může být díky tomu pěkně dobrodružný.

TEXT Václav Rybář

Každý, kdo čte tyto řádky a o auta se aktivně zajímá, se považuje za nadprůměrného řidiče. Vysoký nájezd bez nehod, schopnost řezat zatáčky a zvládnout volant jakéhokoliv stroje. Statistiky však hovoří jasně a jakkoliv se můžeme v duchu posmívat horkokrevným mladíkům, kteří omotávají osmiválcové Mustangy kolem sloupů

ve snaze zaujmout opačné pohlaví při odjezdu ze srazů typu kafe a káry, nelze si nevšimnout, že se na trhu objevují auta, za jejichž volantem potřebujete překvapivě hbité ruce.

I ve spalovácích lze pozorovat koňskou inflaci, kdy ostré sedany už nemají 400 koní, ale spíš něco k šesti stovkám, supersporty musely poodsko-

čit k osmi až devíti a u vlajkových lodí sportovních značek už není výjimkou překonání tisícikoňové hranice, což bylo dříve zcela nemyslitelné. U běžných motorů jste si museli výkon zasloužit, přemýšlet nad konstrukčním řešením. Ano, s osmiválcovou amerikou stačilo nasadit obří kompresor a byli jste o stovky koní napřed, ale

jízdní vlastnosti to poslalo k čertu. U elektromobilu jen pustíte obří baterce víc žilou a rázem generujete nesmyslná čísla. Občas je to dokonce nezbytné, protože potřebujete maskovat vyšší hmotnost, zvlášť u elektrifikovaných SUV, ale mnohé automobilky naskočily na recept Tesly a z EV dynamiky dělají marketingový tahák. Typicky třeba relativně dostupné Volvo EX30, jehož dvoumotorová verze je opravdu hodně rychlá (430 koní, z nuly na sto za 3,6 sekundy). Zároveň jde ovšem o pečlivě naladěné auto plné osvědčených bezpečnostních asistentů, což nelze úplně říct o čínské konkurenci, která již brzy zaplaví Evropu. V tomto ohledu nás zaujala novinka Xiaomi SU7 Ultra. O těchto pojízdných auto-mobilech už jsme psali, ale SU7 Ultra chce vyzvat na souboj

Porsche Tayscan Turbo S, takže vypadá jako přerostlý angličák z karbonu a slibuje závratných 1 527 koní ve váhové kategorii pod dvě tuny. To by znamenalo akceleraci z nuly na sto za 1,97 sekundy a dynamiku, která překonává závodní vozy v Le Mans. Čínský výrobce slibuje, že zájemci se budou muset podrobit sérii jízdních testů, než budou moci odemknout maximální potenciál vozů, ale všichni tušíme, že jde jen o to, jak moc otevřou peněženky. U německých výrobců platí gentlemanská dohoda, že budou mít elektronicky omezenou maximálku na 250 km/h, aby je tamní vláda nepopotahovala, že dávají lidem do ruky nebezpečnou zbraň. A přesto si můžete připlatit za odemknutí limitu a vaše ostré Audi může vesele uhánět až 300 km/h.

V USA zas u rychlých muscle cars prodávali dva klíče – černý a červený. Ten obyčejný dáte synovi či manželce, aby jezdili s přidušeným polovičním výkonem, pro sebe si necháte ten, co odemkne např. u Hellcatu všech 717 koní. Tu a tam automobilka u extrémního stroje přihodí nějakou tu lekci na okruhu zdarma. Nepovinnou samozřejmě. Vypadá to dobře, když vám výrobce sám řekne, že tahle nová plotna pálí, když ji ostrou jízdou zahřejete. U elektromobilů však mnohdy skokový nárůst výkonu nikdo neřeší. Pokud si však běžný řidič po letech jízdy v dýchavičném dieselu sedne do elektra s dynamikou AMG rakety z devadesátých let a brzdnou dráhou Boeingu, může být zaděláno na solidní problém.

Tenhle krasavec, jehož maximální rychlost přesahuje 350 km/h, je poháněný třemi elektromotory s vysokým výkonem. Těm umožňuje pracovat unikátní baterie - výrobce slibuje čas dobití za méně než 12 minut.

OKTÁVKA: GENERAČNÍ

TEXT Václav Rybář

FOTO David Turecký

STYLING Petr Jansa

VOLBA

Dneska to bude trochu osobnější. Pro mě i pro vás, protože v Česku se dnes najde jen málo rodin, kterými by neprošel alespoň jeden vůz Škoda Octavia. Postavili jsme vedle sebe tu nejstarší a nejmladší. Mezi nimi je 65 let technologického vývoje, ale také zážitků, dobrodružství a vzpomínek.

Když jsem se dozvěděl, že budeme fotit nejen novou, ale i starou oktávku, hned jsem se musel přijít podívat. Fakt je tam. Ve vůni z muzejního depozitu, s vyleštěnými poklicemi, nádherným interiérem s dominantními budíky a obřím volantem, co se stáčí do loga automobilky v soustředných kruzích. Jako dítě jsem se topil v těch sedačkách a snažil se pohnout obřím kostěným kormidlem. Hrál jsem si na tatínka, co vždycky řídil, zatímco já seděl vzadu a sotva jsem přes hradbu předních sedaček viděl na silnici. Což byl problém, protože jakmile jsem na silnici neviděl, začínalo se mi v zatáčkách Doks dělat trochu šoufl. Auto mělo sice nezávislé zavěšení všech kol a vpředu vinuté pružiny, ale zadní náprava s listovým perem při razantnější jízdě dost houpala. Ano, stará oktávka s ní vyhrála několikrát svou třídu v Monaku, ale my neměli verzi Super Touring, měli jsme základ v cihlovém laku (moje maminka tomu autu říkala rajčátko), a tak jsme stavěli u cesty i kvůli tomu, abych svůj oběd nevrhl na sedačky, ale maximálně na trávě.

Jako prcek jsem měl to auto hrozně rád. Jeho vůni, jeho texturu. Přejížděl jsem prsty po obřích budících, vydával legrační závodní zvuky, před domem jsem ho pomalu leštil krouživými pohyby jako Daniel-san v Karate Kid. Děda si pak koupil hranatou Škodu 120 a v té jsem v garáži také odjel několik fiktivních závodů, aniž by se auto pohnulo byť jen o centimetr. Ale už tehdy jsem vnímal stařičkou oktávku z roku 1959 jako designově vyspělejší vozidlo. Dokonce se mi líbil i kombík, který se stal v Československu hitem. Je až podezřelé, že chalupářský národ po skončení jeho výroby v roce 1971 nedostal žádnou náhradu. Dalším kombi se stal až prodloužený Favorit (Škoda Forman) v devadesátkách.

Triumfální návrat

I toho jsme v rodině měli, když táta dostal ve firmě služební vůz, co právě přijel z továrny. Stříbrný kombík s plnou výbavou v edici Silver Line, která se vyráběla po druhém faceliftu Favoritu v roce 1993. Vozy byly lakované stříbrnou metalickou barvou Safír a měly nový typ litých kol Ronal Centra. Přední mlhové světlomety měly přes sebe ochrannou mřížku. Dalšími prvky výbavy byly digitální stropní hodiny, ostřikovače světel, centrální zamykání.

Luxus na čtyřech kolech, ale Favorit to měl už tehdy spočítané, ve vývoji byla modernější Felicia, ale především také první porevoluční auto stavěné od nuly podle moderních postupů. Triumfální návrat Octavie odstartoval před třiceti lety, kdy se v okolí Mladé Boleslavi začaly testovat první prototypy. V roce 1996 šel vůz do prodeje a od té doby je neomylně nejprodávanějším autem na českém trhu, s několika málo výjimkami, kdy ho přeskočila menší Fabia.

První generaci uvidíte nejen na vesnicích, ale i ve městech jezdit dodnes. Může za to jednak poctivá konstrukce a neuvěřitelně prostorný kufr u liftbacku i kombíku, ale také řada nesmrtelných motorů. Sám jsem měl kombi první generace jako druhé auto a nalítal jsem na něm sto tisíc kilometrů. Pod kapotou měla tahle oktávka legendární naftovou jednadevítku, tu jednoduchou s 90 koňmi, na které byli schopní taxikáři najet milion kilometrů. Dodnes tu naši modrou vídám, jak jezdí po místních staveništích, protože si ji od nás koupil pán jako užitkové auto. Karoserii má oloupanou jako kinder vajíčko, zvukově už by asi prošla sítem národního symfonického orchestru, ale ten motor pořád ochotně vyráží z křižovatky i s plným kufrem. I jako motoristic-

kému novináři mi od té doby prošly rukama desítky, možná stovky aut, ale když jsem je vracel a znovu si sedal do tohohle „dělníka“, byl jsem občas vděčný za jakousi familiérnost. Oktávka první generace se stala nejen rodinným autem, byla doslova členem rodiny, co putoval z ruky do ruky. Bylo to jediné auto, u nějž automobilka uměle prodloužila cyklus a vedle druhé generace prodávala i modernizovanou první s přídomkem Tour (napůl to zkusila i u druhé generace, ale tam už o úspěchu mluvit nelze). V Česku se takhle první moderní oktávky vyráběly až do roku 2010.

Ten zmíněný nesmrtelný nafťák stál mimochodem ve výbavě SLX a příplatkové metalíze rovný půl milion korun, což tehdy byly velké peníze. Přesto se Octavie okamžitě po uvedení začaly skvěle prodávat a vyskočily do čela žebříčků. Automobilka pod křídly německého koncernu Volkswagen měla i soutěžní ambice a pro homologaci v rallyových soutěžích vznikl i sériový vůz Octavia RS (Rally Sport) s přeplňovanou osmnáctistovkou a výkonem 150 koní. Tato verze byla skutečně vrcholem nabídky, protože pro ni automobilka připravila unikátní laky, nezaměnitelnou koncovku výfuku a prémiový dvoubarevný interiér s bílými budíky a kovovou hlavicí řadicí páky. Jediná opravdová sportovní oktávka měla na přední masce chladiče odznáček vRS (v značí victory = vítězství). Na to nejrůznější tuneři v devadesátých a nultých letech zapomínali, když se snažili nejrůznějšími plastovými nárazníky, falešnými koncovkami a odznáčky z druhovýroby ze svých naftových oktávek udělat rallyové ikony. Nejrůznějších výrobců plastových doplňků se tehdy vyrojilo mnoho a začala temná éra tuningu, kdy byly některé škodovky skutečně velmi, velmi nevkusné.

ŠKODA OCTAVIA LIMO (1959), od 28 590 Kčs; kožená aktovka, 150 Kčs; diář (1960), 19,50 Kčs; hodinky Prim, 350 Kčs; salám Herkules, 1,60 Kčs / 10 dkg; boty Sport, 120 Kčs; termoska, 55 Kčs.

Z rodinného etalonu a chalupářského svatého grálu se Octavia stala fleetovou královnou, která drží 10% podíl na trhu s novými vozy v Česku.

Snaze imitovat ostrou verzi se nelze divit, opravdové RS bylo cenově hodně vysoko a automobilka tehdy ještě nenabízela sportovní pakety pro auta nižších motorizací. S druhou generací, uvedenou v roce 2004, však podlehla vůli lidu a RS bylo k mání jak v benzínové, tak v dieselové verzi. Dvoulitrový motor se 170 koňmi sice trpěl dětskými nemocemi, ale jezdil moc hezky. Přesto bylo naftové RS vždy ve stínu toho benzínového – ztrácelo na něj vždy několik desítek koňských sil a pozadu bylo i v dynamice. Jeho hvězdná hodinka přišla ve třetí generaci, kdy jste si mohli objednat Škodu Octavii Combi Scout, přizvednutou „terénní“ variantu se čtyřkolkou a dostali jste k ní v nejvyšší možné variantě i RSkový motor se sedmistupňovým automatem a výkonem 200 koní.

Nová doba

To už jsme v éře, kdy bylo Octavii možné potkávat opravdu úplně všude. Z rodinného etalonu a chalupářského svatého grálu se stala fleetová královna. A nejezdí kolem vás jen s firemními polepy, můžete ji potkat jako policejní auto v řadě států Evropy. Dokonce i Britové, kteří se v osmdesátých a devadesátých letech automobilce posmívali a vymýšleli vtipy jako na běžícím pásu, jsou dnes po německém a českém trhu třetím největším odbytištěm značky jako takové. Octavie tu potkáte jako policejní vozy nebo asistenční auta pohotovostních složek. Aktuální čtvrtá generace po svém uvedení na tamním trhu získala hned tři tituly v národní anketě: kombi roku,

rok 2024

kompaktní rodinné auto roku a auto roku celkově.

Za globálním úspěchem modelu stojí i významná fleetová podpora. Výhodné podmínky pro velkoodběratele automobilka nabízí už od dvou aut nakoupených v rozmezí 12 měsíců. I větší rodina se dvěma vozy Škoda tak může využít výhodnější ceny, komplexní podpory (přes 200 autorizovaných servisů na území ČR) nebo záruky smluvních podmínek na tři roky dopředu. U elektrifikovaných vozů můžete využít i aplikaci Chargee pro fleetové zákazníky (karta + aplikace Powerpass pro retailové zákazníky), jinde vám automobilka nabízí v rámci služeb třeba i elektronickou knihu jízd, online servisní historii apod. Prostřednictvím Škoda Financial Services máte přístup k nadstandardním možnostem financování vašeho nákupu. Pro větší zákazníky (od 20 vozů výš) pak Škoda nabízí služby 36 fleetových center s velkokapacitními servisy a lakovnami. Pro čtvrtou generaci, představenou v roce 2019, už platí, že jejím většinovým zákazníkem jsou právě firemní fleety, kde jsou liftbacky i kombi střední třídy stále žádané, zatímco rodiny se v portfoliu automobilky poohlížejí spíše po crossoverech/SUV.

Nejnovější Octavia čtvrté generace má po letošním faceliftu co nabídnout. Přepracovaná maska s Matrix-LED světlomety působí agresivnějším dojmem, novou Octavii díky změnám nárazníku a grafiky svítilen poznáte bezpečně i zezadu, ale velkou proměnou prošel i interiér, nově s přehledným třináctipalcovým displejem a za příplatek nejen s ventilovanými a vy-

hřívanými, ale dokonce i masážními sedačkami. Pod kapotou se hodně sází na moderní benzínové patnáctistovky o výkonu 85 a 110 kW. Mají možnost mild-hybridního pohonu (při spárování se sedmistupňovým automatem) a samozřejmostí je i odpojování válců při nízké zátěži. Zájemci o rychlejší svezení si budou muset počkat na dvoulitrový benzín o výkonu 150 kW, v případě verze RS dokonce historicky rekordních 195 kW. Populární příkladně úsporné dvoulitrové dieselové motory jsou dostupné v osvědčených variantách o výkonu 85 kW (manuál) a 110 kW (automat). Taková nabídka uspokojí velmi rozdílné požadavky na dynamiku a Octavie si díky objemu zavazadelníku 640 litrů v dlouhodobě preferované karoserii kombi (stále 70 % celkových prodejů) stále drží image nejpraktičtějšího vozu v segmentu, čímž oslovuje řadu zákazníků stejně jako před těmi třiceti nebo chcete-li pětašedesáti lety. Obrovská tradice i závazek. Když počítám nejrůznější karosářské verze, šplhá aktuální široká nabídka Škody Auto k tuctu různých vozů. Sedm z nich opanovalo první desítku domácích prodejů za rok 2023. Celému žebříčku pak stále vévodí Octavia, která loni zaznamenala 21 815 registrací jako absolutně nejprodávanější model v České republice. Dle statistik SDA si tímto výsledkem zajistila 9,9% podíl na celoročních prodejích. Je to tak, každé desáté nové auto na českých silnicích je Octavia. Miliony vzpomínek, zážitků a dobrodružství za volantem ikony českých silnic. Tak na zdraví a kilometry bez nehod!

ŠKODA OCTAVIA (2024), od 569 900 Kč; nerezová lahev na vodu, 500 Kč; kožená aktovka Ferragamo, 42 230 Kč; hodinky Orlík 38, Prim, 89 900 Kč; iPad Pro, od 29 990 Kč; Přeštík do kapsy, Naše uzeniny, 107 Kč / 35 g; tenisky Spider Tricolor, Botas, 2 899 Kč.

Mobilní inteligence

Sepsat post na instagram, dát dohromady úřední dopis se všemi náležitostmi, udělat přehledný výtah z několikastránkového dokumentu, přeložit hovor v reálném čase nebo dohledat, co je na fotce…

To všechno (a nejen to) zvládnou nové skládací smartphony Samsung Galaxy s pořadovým číslem 6. Pomáhají jim v tom integrovaní asistenti využívající umělou inteligenci.

TEXT Alena Gurin Stará

Je horký srpnový podvečer a novináři, influenceři jako Youtuber Creep, gameři Wedry a Destro nebo skateboardingový talent Kristian Nguyen se dnes sešli na akci, kde si mohli vyzkoušet novinky značky Samsung, které se světu poprvé představily už na začátku léta v Paříži. Kralují jim nové smartphony, které doplňují sluchátka a chytré hodinky. Vzájemně tvoří jakýsi ekosystém, který je díky integrované AI chytřejší a intuitivnější než kdy dříve.

Připravit, ke startu… Technologicky vyspělé smartphony Galaxy Z Fold6 a Galaxy Z Flip6 jsou tady. První jmenovaný, který po rozevření nabízí velký, přitom elegantní displej, je aktuálně nejvýkonnějším herním smartphonem od Samsungu. Druhý z nich tradičně potěší kompaktností ‒ zaklapnutý zabere minimum místa.

Oba modely zaujmou na první pohled svým designem (a novými barvami), vzápětí vás však dostanou tím, co ukrývají uvnitř. Vybaveny umělou inteligencí přicházejí uživatelům usnadnit práci i všední situace a ušetřit čas s úkoly, které mohou být… No nebuďme slušní. Řekněme jaké! No ano, nudné a zdlouhavé. Víc času pak zbude na kreativitu. Mám být konkrétnější? Textový asistent vás zbaví úmorného přemýšlení, jak vytvořit chytlavý příspěvek na sociální sítě. A nebude to žádná strojová nuda – výsledek totiž přizpůsobí duchu

vašich předešlých textů. A dál? Kontrola pravopisu je samozřejmostí. Nová funkce „spisovatel“, kterou nabízejí pouze tyto dva modely, pak i nenadanému pisálkovi pomůže připravit text v různých stylech. Tím ale nekončíme. Musíte dát dohromady obchodní mail

či sepsat úřední žádost? Žádný stres, mobily to zastanou a téhle frustrace vás zbaví. Integrovaný asistent umí také generovat odpovědi na zprávy. Na základě klíčových slov sepíše vhodnou reakci, a to formálně i neformálně. Zápisky z přednášky nebo

Na akci dorazil i skateboardista

Kristián Nguyen, který si nový Galaxy Z Flip6 hned vyzkoušel.

Novinky technologické společnosti Samsung si novináři a influenceři mohli prohlédnout a vyzkoušet na speciálním eventu. O hudbu se postaral ATM Benny, o vícechodové menu šéfkuchařka Eva Che.

třeba obsáhlý manuál za vás projde, vybere podstatné informace a shrne je do přehledného formátu. Hlásíte se s otázkou, jestli si tyto funkce poradí s češtinou? Většina z nich ano. Kde by se podpora češtiny ještě určitě hodila, jsou simultánní překlad telefonních hovorů nebo asistent přepisu, který umí mluvené slovo převést do textu.

Najdi, nakresli, retušuj! Další trápení usnadní asistent fotografie. Máte ideální světelné podmínky pro dokonalý záběr, jenže vám do záběru neustále leze někdo cizí? Pryč s ním. Bez osobních konfliktů a na pár kliků. Potřebujete napsat popisek k fotce, ale netušíte, kdo se na

ní nachází nebo kde byla pořízená?

Chcete vědět, jaké boty má osobnost na snímku a kde je koupit? S tím vším pomůže funkce

Zakroužkuj a vyhledej. Perem S Pen (nebo jen prstem) na fotce jednoduše obkroužíte to, co vás zajímá, a AI vyhledá relevantní odkazy. Ne, není třeba kvůli tomu přecházet do prohlížeče – vše obstarají asistenční funkce integrované v telefonu. Úplnou novinkou je pak kreslení pomocí AI, která vaše náčrtky promění v profi kresby nebo k nim přiřadí reálný objekt.

Spolu se smartphony představil Samsung dva modely chytrých hodinek Galaxy Watch7 a Galaxy Watch Ultra s přesnějším senzorem

BioActive, efektivnějším monitorováním zdraví a dvoufrekvenčím senzorem GPS, se kterým rozhodně nezabloudíte. Rodinu novinek uzavírají vylepšená sluchátka Galaxy Buds3 a Galaxy Buds3 Pro, která v kombinaci s mobilem, který je vybavený Galaxy AI, zajistí efektivnější potlačení šumu a podporu překladu v reálném čase. Galaxy ekosystém pak umožní všechna zařízení vzájemně propojit.

Jak moc si díky umělé inteligenci necháte usnadnit život, je jen na vás. Pokud máte zájem, nová mobilní zařízení od Samsungu jsou připravena vás na cestě do budoucnosti doprovodit. → Více na www.samsung.com/cz/

Historické centrum Bukurešti je velkolepé a inspiraci Paříží rozhodně nezapře. Jednou z nejkrásnějších ulic ve městě je Strada Stavropoleos, na které najdete pravoslavný klášter, historickou pivnici i Národní historické muzeum Rumunska.

explore

Pure devadesátky

Pokud patříte k lidem, kteří s láskou vzpomínají na divoká 90. léta, tenhle výlet je přesně pro vás. Zveme vás totiž do Rumunska! A jelikož tato východoevropská země není zrovna za rohem, budeme předpokládat, že svůj stroj času nastavíte k přistání na bukurešťském letišti. Bohužel pro všechny staromilce, Rumunsko je od 31. března tohoto roku součástí schengenského prostoru a ono martýrium se zkoumavými pohledy nepříjemných celníků nad vašim pasem odpadá. Ani tak se ale v téhle únikovce jménem letiště Otopeni nebudete nudit, protože člověk popravdě nikdy neví, jestli dlouhá chodba vede k výdeji zavazadel, nebo na wc. Hora kufrů v rohu haly obehnaná policejní páskou pak v člověku tak trochu evokuje, že jejich majitelé se už domů nevrátí, ale… Vy postupujete do dalšího levelu. A víte co? Už to bude jen lepší. Mají tu taxíky i Uber a oboje je na naše poměry neuvěřitelně levné. Za nějakých 200 Kč se dostanete z letiště až do centra. Cestou, až budete projíždět kolem Vítězného oblouku (tady mu říkají Arcul de Triumf), pochopíte, proč se tomuhle městu přezdívá Paříž východu. Budete fascinovaně hledět na překrásné, leč vybydlené, „krejčířovy vily“ podél zdejší Champs-Élysées a možná vás napadne, že by nebylo špatné jednu koupit, dokud je to dostupné. Pak se ale podíváte na webovky místní realitky a pochopíte, že ne všechno tu stojí pár lei jako Uber. Mimochodem, váš řidič bude na 90 % Rumun jako poleno (žádná naplavenina) a nebude mu chybět onen zlatý řetěz kolem krku. Nečekejte však nějakého ranaře s devítkou za opaskem. Tihle kluci jsou hrozně fajn a mile vám lámanou angličtinou odprezentují všechny památky, které budete míjet. Ovšem pozor – i když jste v Paříži východu, nečekejte tu žádnou luxusní Pařížskou ulici. Nablýskané výlohy západních značek tu nejsou (snad krom pár hotelových butiků). Vaši partnerku nicméně uspokojí minimálně Max Mara, která tu zjevně frčí. Jinak je tu ale všechno nádherně autentické (před tím jedním mekáčem a jedním Starbucks v centru zavřete oči, ok?). Globalizovaný svět se sem teprve chystá vtrhnout a vy tak máte jednu z posledních možností si tohle město (a potažmo zemi) užít, jako kdyby vás skutečně někdo vrátil v čase.

Text Petr Jansa Foto: Shutterstock

Čau Česko!

Nenechte se mýlit. Až při vašich cestách po Rumunsku uslyšíte tahle slova, nebudou znamenat to, co si myslíte. Tady nejste v Chorvatsku, kde Čechy vítají několika oblíbenými frázemi v rodném jazyce, ale v bývalé Rumunské socialistické republice. Té v letech 1965–1989 šéfoval diktátor Nicolae Ceauşescu (čti „čaučesku“). Ačkoliv Sovětský svaz neuznával a nezúčastnil se ani vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu (tuto akci odsoudil), žádný svatoušek to nebyl. Své by o tom mohli vyprávět účastníci studentských a dělnických demonstrací, které v roce 1987 krvavě potlačil. Vládl až do prosince 1989, kdy padl on i železná opona. Pozůstatky jeho vládnutí jsou však v rumunském veřejném prostoru patrné dodnes a rozhodně stojí za vidění, stejně jako nádherný venkov, netradiční kostely či slavné hrady…

TEXT Petr Jansa a Philip Hainz

Palatul Primăverii

44.4690870, 26.0926166

Ačkoliv řada turistů se mylně domnívá, že rezidence Nicolaeho Ceaușesca je onen naddimenzovaný palác uprostřed města (ostatně, říká se mu Ceaușescův palác), diktátor v něm nikdy nebydlel – byl zastřelen ještě před jeho dokončením. Jeho vilu však v Bukurešti najdete – stojí jen o něco severněji ve čtvrti Primăverii, kde svého času bydleli výhradně komunističtí prominenti, a její interiér rozhodně nevypadá na sídlo člověka, jehož národ trpěl hladem. Dům postavený v 60. letech minulého století byl o dekádu později přestavěn dle návrhu architekta Arona Grimberga-Solariho a obklopuje ho nádherná zahrada. Interiér je napěchovaný luxusním nábytkem, který na míru navrhl architekt Robert Woll, a vyzdobený působivou sbírkou obrazů, ručně vyráběných tapiserií a v neposlední řadě pestrobarevnými mozaikami navrženými Olgou Porumbaru a Florinem Pârvulescu. Pár jich zdobí třeba i stěny obklopující diktátorův bazén. „Chceme, aby naši návštěvníci viděli, jak Ceaușescu žil, nejen jako mezinárodně známá hlava státu, ale i jako člověk ve svém soukromém životě – jaké měl koníčky, jaká byla jeho denní rutina v soukromí domova nebo jaké umělecké sbírky vlastnil,“ lákají kurátoři k návštěvě místa, které se roku 2016 proměnilo v originální muzeum. Otevřeno je každý den krom pondělí, vždy od 10 do 17 hodin. Určitě si projděte i okolí domu a návrat do centra spojte třeba s procházkou sousedním parkem Regele Mihai I. Možná vás zaujmou zdejší podivné pomníky – jeden zasvěcený Michaelu Jacksonovi, druhý Charlesi de Gaulleovi. P. S. Kdybyste nevěděli, kde si dát v okolí dobrou kávu, zkuste BOB Coffee Lab, jejichž merch s kresbou kudrnatých pudlíků je mezi milovníky kávy ikonou.

→ www.casaceausescu.ro

Hunedoara Bukurešť Brašov

02

Palatul Parlamentului

44.4276055, 26.0873144

Kdo by to byl řekl! Uprostřed rumunské metropole najdete svým objemem třetí největší stavbu světa. Větší už je jen montovna raket v Cape Canaveral a pyramida Quetzalcoatl v Mexiku. Zároveň jde po americkém Pentagonu o druhou největší administrativní budovu na světě. Je 270 metrů široká, 240 metrů dlouhá a 86 metrů vysoká, přičemž podzemí s parkovištěm a atomovým krytem sahá do hloubky 92 metrů. Je vám to málo? Tenhle kolos z mramoru, betonu a oceli váží přes 4 miliony tun a je tak těžký, že se každý rok propadne do země o celých 6 mm. Mimochodem, jen 2 tuny váží jeden ze závěsů, který musel být utkán až na místě. Takových špeků na vás v Paláci Parlamentu čeká celá řada. Stavba začala v roce 1984 a v roce 1989, kdy došlo k pádu Ceaușescuova režimu, ještě zdaleka nebyla dokončena. A není ani dnes, kdy zde sídlí rumunský parlament, tři muzea a celá řada dalších institucí. Megalomanský projekt je i tak ze dvou třetin stále prázdný. Paradoxem je, že ačkoliv si Ceaușescu vysnil, že z balkónu tohoto paláce jednoho dne promluví k národu, nikdy k tomu nedošlo. Prvním člověkem, který z balkónu pozdravil zástupy fanatických obdivovatelů, byl americký zpěvák Michael Jackson. V roce 1992 zde pronesl památnou větu „Hello Budapest!“. Ups. Tahle obří budova, která má člověka zastrašit, vás klidně vpustí do svých útrob. Pokud se tedy telefonicky objednáte, zaplatíte vstupné a ve svém programu si vyhradíte několik hodin. Ale víte co? Stojí to za to. → cic.cdep.ro

Caru’ cu bere

44.4321554, 26.0981314

Tahle starodávná hospoda se nachází v samotném srdci města, jen kousek od překrásného pravoslavného kláštera Biserica Mănăstirii založeného roku 1724. Funguje od roku 1897 a když vstoupíte do jejího neogotického interiéru obloženého dřevem, budete si připadat jako v jídelně bradavického hradu. Jen ty svíčky vznášející se u stropu tu chybí. Jejich světlo, bohužel, nahrazují modře osvícené prosklené lednice na chlazené nápoje, které interiér trochu ruší, ale co už. Místo si určitě zarezervujte v hlavní hale, protože bez rezervace vás strčí do sklepa, který je mnohem méně zajímavý. Nebudeme vám nic nalhávat, to, že tu jedli The Rolling Stones, japonský princ nebo Edward Kennedy, vůbec nic neznamená. Ano, je to tak trochu turistická past, ale ten zážitek z oběda či večeře v „Bradavicích“ za to stojí. Určitě ale zkuste místní pivo, které je skvělé, masem také nic nezkazíte. Dobrý je třeba pokrm zvaný bucovineana. Jako přílohu dostanete polentu, kterou v Rumunsku dávají snad ke všemu a osobně si nejsem jistý, zda vás uspokojí. Což rozhodně není problém dezertu – rumunské vdolečky Papanasi se zakysanou smetanou a rozvarem si zamilujete tady i všude jinde.

→ www.carucubere.ro

03

Foto: Philip Hainz, Shutterstock a archiv restaurace

Brašov

45.6412428, 25.5881957

Brašov, který leží v srdci Transylvánie, je jedním z nejkrásnějších měst v celém Rumunsku. Určitě se vydejte do jeho historického centra, ztraťte se ve spleti malebných uliček a vychutnejte si kávu v některé z místních cool kaváren. Ano, i uprostřed Transylvánie mají cold brew, cortado nebo v60. Za zmínku stojí třeba Croiteria de Cafea, BO Coffee nebo CH9. Ujít si nenechte ani návštěvu městské dominanty, kterou je Černý kostel z roku 1383 – největší gotický kostel ve východní Evropě, do nějž se vejde 5 000 lidí. Pravda, člověk má s Rumunskem spojené spíše pravoslavné kostely, ale Brašov a jeho okolí je výjimkou. Najdete tu totiž celou řadu opevněných evangelických kostelů, které odrážejí německý vliv v této oblasti a nenajdete je nikde jinde na světě. Mohutné středověké stavby svého času sloužily nejen jako místa

→ www.bisericaneagra.ro 04

bohoslužeb, ale též jako skrýš před nepřáteli. Mezi Brašovem a městečkem Sibiu je jich celkem dost a každý je úplně jiný. Pokud bychom ale měli doporučit jeden, který je od města jen kousek, pak to bude určitě Biserica Fortificata Prejmer, který se začal budovat už ve 12. století a který je dnes společně s ostatními zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. A kde se ubytovat? V samotném Brašově najdete jen pár stylových hotelů a apartmánů, ale pokud máte smysl pro dobrodružství, klidně si bookněte jeden z autentických panelákových bytů, které místní pronajímají. Milovníci přírody a lyžování pak mohou vyrazit do letoviska Poiana Brašov, které je jen kousek od města a je takovým rumunským Špindlem.

Hrad Hunedoara

45.7494981, 22.8882651

Samozřejmě že můžete vyrazit na tajemný hrad Bran, který irský spisovatel Bram Stoker ve svém románu označil za domov krvelačného hraběte Drákuly. Když si ale najdete víc informací a zjistíte, že valašský kníže Vlad Tepeš, který se stal předlohou literárního hrdiny, žil v paláci Curtea Veche v centru Bukurešti, možná sem ani nemusíte vážit cestu. Mnohem zajímavější (a určitě i bez davů senzacechtivých turistů) bude určitě návštěva Korvínova hradu ve městě Hunedoara.

Krom toho, že jde o jeden z největších hradů v Evropě, vás jistě potěší, že v jeho zdech byl Vlad Tepeš sedm let vězněn. Nečekejte tu žádnou bohatou expozici s dobovými předměty, ačkoliv něco málo tu je. Interiér hradu je však zajímavý

především díky překrásné klenbě, která zastřešuje celou řadu místností. A víte, co je na tom všem nejlepší? Představte si, že by Karlštejn stál uprostřed Ostravy. Máte to? Tak přesně tak si budete připadat na Korvínově hradě. Všude po okolí jsou totiž rozeseté důlní věže a vysoké pece místních oceláren ArcelorMittal, které nejlépe uvidíte právě z hradu. Pokud tenhle výhled není to, co hledáte, můžete se ubytovat třeba v luxusním spa hotelu Werk, který má z pokojů i od bazénu výhled na samotný hrad. A jak se sem nejlépe dostat? Z nádraží ve městě Deva vás na hrad odveze minibus nebo taxi, které je tu opravdu za hubičku. → www.castelulcorvinilor.ro

06

Vlakové výlety po okolí

44.4463725, 26.0742472

Bukurešťské hlavní nádraží není nijak zvlášť originální, ale je skvělou startovací stanicí pro neuvěřitelně zajímavé vlakové výlety, které potěší nejen milovníky železnice. Vydat se můžete třeba do města Brašov, kde tamní dopravce Regio Călători provozuje vozy SNCF ze 60. – 90. let, nebo do města Sibiu, jehož nádraží je jakýmsi neoficiálním vlakovým skanzenem – najdete tu snad největší sbírku nepojízdných parních a dieselových lokomotiv široko daleko. To, co nám v Česku servíruje ČD Nostalgie, jsou perfektně zachovalé kousky, tady si budete připadat jako v postapokalyptickém filmu. A mimochodem – lokomotivy nemusíte obdivovat jen zvenčí, můžete vlézt i dovnitř. Ceny jízdného jsou v Rumunsku velmi příznivé – z letiště do centra Bukurešti se dostanete za nějakých 26 Kč, první třída luxusním IC z Bukurešti do Brašova vás vyjde asi na 1 000 Kč. Pozor si však dejte na jednu věc – v Rumunsku nemají žádný centrální systém jako my. Prostě žádný IDOS. Vhodný spoj tak musíte většinou hledat u každého dopravce zvlášť. A to je velká výzva, protože na celém území jich operuje zhruba sedm.

→ www.cfrcalatori.ro

Sibiu

45.7947296, 24.1510595

O nádraží v tomhle městečku západně od Brašova už byla řeč v bodě o vlacích. Město a jeho okolí toho ale lačným turistům nabízí mnohem víc. Když pominu, že Sibiu má jedno z nejmalebnějších městských center v Rumunsku, o jehož romantickou atmosféru se stará celá řada zachovalých středověkých domů, rozhodně stojí za to vydat se (na kole či pěšky) i do okolních vesnic Cisnădie či Cisnădioara a nasát onen pověstný rumunský venkov s chaloupkami, kostelíky, stády ovcí, medvědy… No, jestli vás byť jen zmínka o velkém chlupáči vyděsila, zůstaňte raději ve městě a zajděte si do Brukenthalova národního muzea, které je nejstarším muzeem v Rumunsku. A ještě jedno nej má Sibiu na kontě. Právě tady vznikl historicky nejstarší pivovar v Rumunsku. A dobré pivo si tu můžete dát i dnes. Zkuste třeba zlatavý mok z mikropivovaru SB Sibiu Bere nebo řemeslné pivo B13 v podniku Ribs & Beer, kde si k němu můžete dát třeba i Drákulova pikantní žebírka. Flow zase nabízí hned tucet druhů piva, včetně toho místního.

→ www.ribsandbeersibiu.ro

07

Muzeul Astra

45.7554706, 24.1173582

Když se v Česku řekne slovo skanzen, většina lidí si představí oplocený areál s pár chaloupkami a jedním kolovrátkem. V rumunských podmínkách jde o něco úplně jiného, velkolepého. Skanzen Astra, který najdete jen pár kilometrů od centra Sibiu (dostanete se sem i městskou hromadnou dopravou – autobus staví u sousední ZOO), tu stojí už od roku 1963 a tvoří ho více než 300 staveb umístěných v lese kolem dvou jezer. Věřte tomu nebo ne, ale pokud budete chtít všechna tahle stavení obejít, na vašem krokoměru se objeví vzdálenost 10 km. Stavby jsou uspořádány do šesti tematických okruhů a vy se tak dozvíte nejen to, jak se v Rumunsku bydlelo, ale třeba i jak se cestovalo, kde se vyrábělo jídlo, jak se těžily různé suroviny… Na břehu jezera můžete obdivovat třeba hned pět větrných mlýnů. Každý z objektů však stojí za návštěvu, neboť jsou bohatě vybaveny. V celém areálu je umístěno přes 35 000 historických předmětů. A některé si můžete odnést i domů. V areálu totiž často probíhají i nejrůznější slavnosti spojené s trhy, kde můžete řemeslníky i umělce pozorovat při práci. Co se otevírací doby týče, v zimní sezoně od října do dubna sem můžete zajít vždy od 9 do 17 hodin. → www.muzeulastra.ro

Víno na

závěr

45.7983066, 24.1480287

Před návratem domů si ještě nezapomeňte užít gastronomický večer spojený s tím, co Rumuni opravdu umí. Ano, řeč je o vínu, které má v téhle zemi opravdu jedinečné klima k růstu a které tu pěstují už tisíce let. Mezi nejznámější vinařské oblasti patří Transylvánie, rumunská Moldávie a v neposlední řadě region Dealu Mare. Ať už máte rádi plná červená vína, svěží bílá, nebo aromatická růžová, tady si přijdete na své. V Sibiu stojí za návštěvu bar Wine Not? (určitě vás zaujme jejich logo, které mají na fasádě i na skleničkách), kde můžete ochutnat degustační set rumunských vín v interiéru i na malebné zahrádce, v Bukurešti si pak určitě nenechte ujít návštěvu vinného baru Mosto, kde se specializují na naturální vína z malých rodinných vinařství. Tam vám dají i něco dobrého k zakousnutí. Mimochodem, dejte si pozor, abyste do vinárny nevyrazili v době voleb – to je totiž v Rumunsku pití zákonem zakázáno.

→ www.winenot.eu

Foto: Philip Heinz a archiv vinárny

Insurer of the Green

14. ročník prestižního turnaje družstev pojišťoven v golfu Promoted by

3. září | Golf Resort Karlštejn

Hlavní partneři

Mediální partneři Partner

Tyrolské novinky

Čerti a obyvatelé Tyrolska nikdy nespí. A zatímco oblíbení krampusové se celý rok připravují na svou velkou show, která proběhne 5. prosince, rakouští podnikavci celý rok tvrdě pracovali, aby mohli turistům nabídnout ještě více zimních turistických stezek a perfektně upravených běžkařských stop. Ještě pohodlnější a výkonnější lanovky. A k tomu celou řadu nových atrakcí a aktivit pro hosty všech věkových kategorií – jak na sjezdovkách, tak mimo lyžařská střediska. Zajímá vás, co bude v zimní sezoně 2024/25 stát za to? Tak tady to máte…

První běžkařská stopa se solárním osvětlením

Kitzbühelské Alpy

V zimě 2024/25 mohou běžkařští nadšenci v Hochfilzenu v údolí PillerseeTal vyrazit na první solárně osvětlenou stopu. Turistická centrála pro region Kitzbühelské Alpy zde nainstalovala tento průkopnický systém osvětlení v rámci své snahy o maximální udržitelnost a šetrnost k životnímu prostředí.

Světla napájí zhruba 50 solárních panelů s bateriemi, které zajistí dostatek energie pro osvětlení běžkařské stopy na dobu přibližně čtyř hodin po setmění.

Nové centrum zimních sportů u horské chaty Matreier

Tauernhaus · Východní Tyrolsko

Letos v zimě zahajuje provoz nové centrum zimních sportů u horské chaty Matreier Tauernhaus ve Východním Tyrolsku.

Pro návštěvníky zde budou připraveny mimo jiné dvě značené zimní turistické stezky, čtyři běžkařské stopy, největší umělý ledový lezecký park v celém Rakousku (70 tras) a 17 metrů vysoký umělý ledopád. To vše může být atraktivní alternativou k lyžování a snowboardingu.

První sněžnicová stezka v obci Kappl region Paznaun-Ischgl

První zimní stezka určená pro sněžnice v obci Kappl je dlouhá přibližně 1,8 kilometru. Nepříliš náročná trasa od startu do cíle vystoupá 77 výškových metrů a je tedy vhodná i pro začátečníky, rodiny nebo seniory. Stezka začíná u horní stanice lanovky Diasbahn, odkud míří k dřevěné stodole na pěkné vyhlídce a pak se vrací zpět do výchozího bodu, kde se po procházce na čerstvém horském vzduchu nabízí lákavé občerstvení v restauraci Sunny Mountain.

Nová zimní pěší stezka Sechszeiger Skywalk

údolí Pitztal

Od zimy 2024/25 se hosté v údolí Pitztal mohou těšit na novou zimní pěší stezku Sechszeiger Skywalk. Dvoukilometrová trasa vede od horní stanice lanovky Sechszeiger na stejnojmenný vrchol v nadmořské výšce téměř 2 400 metrů a pak zase zpět do výchozího bodu.

Večerní zimní túry do soutěsky Zammer Lochputz region TirolWest V regionu Tirol West se od letošní zimy pořádají dvakrát týdně večerní komentované túry s průvodcem do soutěsky Zammer Lochputz. Můžete se těšit na tajemnou atmosféru v divoké roklině dotvářenou třpytivými ledovými krystalky vodopádů, které se před vámi roztančí ve světle z čelovek. Večerní procházka soutěskou je unikátním zážitkem pro všechny věkové kategorie.

ČIŠTĚNÍ POKOŽKY

Zleva: robotický vysavač 360 Vis Nav™ s inteligentními funkcemi a 360°vizuální navigací pro inteligentní čištění, Dyson, 32 990 Kč; pěnivý gel Molecular Silk Amino Hydrating Cleanser na čištění pleti se silným hydratačním účinkem, Allies of Skin, 1 150 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; bělicí zubní pasta Escapist s protizánětlivým účinkem, Selahatin, 590 Kč / 65 ml, prodává Fann; vyživující a zjemňující čisticí balzám Baume Demaquillant, Codage, 1 966 Kč / 100 ml; čisticí peeling Detox Scrub na pokožku hlavy k prevenci lupů či jejich odstranění, Esla Italy, 947 Kč / 150 ml, oboje prodává Infokrása.

Foto: Michael Dvořák

Chytrá kosmetika

Byly doby, a není to tak dávno, kdy člověku stačilo umýt se mýdlem s jelenem a po holení použít Pitralon. Ačkoliv! Když se člověk nad tím „nedávnem“ zamyslí, musí si nutně uvědomit, že to bude už více než půl století. Značkami, které dnes dobře známe a které lze označit za první zástupce niche segmentu, byl americký La Mer (1956) nebo německý Dr. Hauschka (1967). Až na přelomu milénia však výrobci kosmetiky vycítili potenciál nemalých zisků (vzorem jim byl svět parfémů) a začali produkovat menší série produktů zaměřených na exkluzivitu, kvalitu a unikátnost ingrediencí, a především na vybraný segment spotřebitelů. Produkty byly dostupné jen na určitých místech, jejich zázračné účinky se šířily šuškandou a také byly nehorázně drahé, což v zákaznících vyvolávalo pocit, že opravdu fungují. A víte co? Právě tenhle příval financí do kosmetického průmyslu dokázal něco neskutečného. Ačkoliv část peněz samozřejmě spolykaly osobní nároky investorů, marketing a luxusní obaly, z mimořádně nadsazených prodejních cen pořád zbývalo dost, aby kosmetické značky zasponzorovaly další výzkum. A teď není řeč jen o badatelích, kteří v amazonském pralese hledají zázračnou orchidej, jež vyléčí rakovinu kůže. Mluvím tu o zevrubném výzkumu buněk, šlechtění nových rostlinných druhů, hledání unikátních komplexů, využití nanotechnologií nebo třeba aplikaci umělé inteligence. To všechno pomohlo k tomu, že dnes dokážeme aplikací krému zastavit čas. Ostatně, podívejte se, jak padesátníci vypadali v minulém století (pokud se toho dožili) a jak vypadají dnes. Každý měsíc vznikne nová zázračná kosmetická značka, každý rok svět obletí inovace, která tu ještě nebyla… Vývoj chytré kosmetiky se žene kupředu stejným tempem jako svět moderních technologií. Trendem současné doby je však skupování malých progresivních značek kosmetickými korporacemi, které využívají zakoupené know-how a aplikují ho na nové a nové produkty v nových a nových obalech. A výzkum? Držme si palce, aby byl i v budoucnu štědře financován a veškeré náklady nespolkl jen boj s ekologickou stopou a influencerský marketing.

Styling a text: Petr Jansa

Hlavně

žádný stres

Už je to tak. Tohle číslo našeho časopisu bude na stáncích ještě ve chvíli, kdy se z éteru v obchodních centrech ozvou první vánoční songy a supermarkety začnou nabízet čokoládové Mikuláše. Vy se tím ale nestresujte a koukejte si podzim užít naplno. K navození té správné podzimní pohody a eliminaci únavy jsme si pro vás připravili pár vychytávek…

TEXT Petr Jansa

Cvičme v rytme

Slovenská značka designového nábytku Javorina uvádí na trh novou řadu GYM. Ta vznikla z potřeby vnést do každodenního života pohyb, který většině z nás aktuálně tolik chybí. Celodřevěný modulární set SANA je tak určen pro všechny, kteří nestíhají chodit do fitka a zároveň se vymlouvají na to, že jim ty ohyzdné ribstole a rotopedy nesmí přes práh. SANA totiž interiér nehyzdí – i když jde o systém hrazd, které mají z důvodu vysoké nosnosti páteř z odolného železa, vy uvidíte jen ladně zakřivený a precizně opracovaný dub. Každý úhel a každý milimetr je přitom promyšlený do posledního detailu. Na vývoji setu se totiž podílela řada odborníků jako třeba fyzioterapeut Kryštof Kuba z kliniky McKenzie v Kladně. Ten dokonce v rámci vývoje produktu vytvořil speciální sérii cviků. „Pokud myšlenka Javorina GYM svou dostupností k jednoduchému pohybu v domácím prostředí odstraní stovkám lidí bolesti hrudní páteře, beder nebo ramen, budu spokojen,“ říká. → Více na www.javorina.com

Ideální řešení

Horký čaj je připravený v konvičce, domácí sušenky napečené (nezapomeňte poděkovat), streamovací platformy předplacené, teď už zbývá jen zapálit svíčku a… Počkat! Ještě není taková zima, abyste u televize leželi pod peřinou, ale zároveň už není takové teplo, abyste se na gauči uvelebili jen tak prostonozí. Co s tím? Nebojte, česká značka Lejaan si pro vás připravila elegantní řešení. Doslova. V jejím sortimentu totiž nově najdete i stylové, a hlavně praktické a příjemné vlněné plédy, které nabízí v několika barevných odstínech. Vybírat můžete ze 100% ovčí vlny (cena: 2 490 Kč) nebo merino vlny s příměsí kašmíru (cena: 3 490 Kč). Rozměr 140 x 200 cm je navíc zárukou, že vaše nohy zůstanou v teple, i když kalhoty musíte nakupovat v prodloužené délce.

→ Více na www.lejaan.cz

Po parném létu se konečně přiblížil podzim plný plískanic, kdy člověk nechce nic jiného než se „zahyggovat“ s dobrou knížkou a vychutnat si kvalitní čaj. Tenhle nezaměnitelný pocit se pokusil zachytit parfumér Barnabé Fillon, který pro značku Aesop vytvořil parfémovou vodu Virere (cena: 3 250 Kč / 50 ml). Jde o svěží zelenou vůni jiskřivých tónů evokujících čerstvý fík ponořený do horkého zeleného čaje. Více na www.ingredients-store.com

Foto: Michael Dvořák a archiv značek

PÉČE O OČNÍ OKOLÍ

Chytré brýle Meta Wayfarer 2. gen mají integrovaný fotoaparát, diskrétní reproduktory nebo třeba Meta AI, která vám na požádání zobrazí na obrazovkách/sklech vše, co potřebujete vědět, Ray-Ban, 12 390 Kč, prodává www.istage.cz; noční krém na oční okolí Supremÿa At Night s komplexním regeneračním účinkem, Sisley, 8 030 Kč / 15 ml, prodává www.sisley-paris.cz; koncentrovaná hydrogelová maska Everything Eye Patches na oční okolí s chladivým účinkem okamžitě hydratuje, revitalizuje a redukuje vrásky, 2 750 Kč / 60 ks, prodává Ingredients.

INTENZIVNÍ REVITALIZACE

Kompaktní skládací mobilní telefon se dvěma displeji aktivně pracující s AI, Galaxy Z Flip6, Samsung, od 28 990 Kč; intenzivní kúra The Skin Infusion s revitalizačním účinkem, která stimuluje buněčnou obnovu a během měsíce pleť ozdraví, obnoví a omladí, Augustinus Bader, 9 500 Kč / 3 x 15 ml; SOS zklidňující a posilující kúra 7-Day Skin Immunity Defence Treatment během jediného týdne pleť oslabenou moderním životním stylem zrevitalizuje, zklidní a dodá jí potřebnou energii, Gezeiten, 4 400 Kč / 7 x 2 ml, oboje prodává Ingredients.

Odlehčete to!

Co má společného Alfa Romeo 2600, Aston Martin DB4, Ferrari 340 nebo Maserati 3500 GT? Krom toho, že jde o neuvěřitelně krásné veterány všechny spojuje speciální trubková konstrukce pojmenovaná Superleggera, na níž jsou připevněny lehké hliníkové panely. Tuhle vychytávku si v roce 1936 nechala patentovat italská společnost Carrozzeria Touring, která s ní udělala hodně parády. Dnes už se při výrobě automobilů nepoužívá, zejména z bezpečnostních důvodů, ale odkaz a logo žijí dál. A právě logo si pro své hodinky Monsieur de Chanel v limitované edici Intense Black vypůjčila značka Chanel. Již podruhé (poprvé to bylo v roce 2021). Letošní novinky s pouzdrem z černé keramiky se na trh dostane jen 100 kusů (cena: 1 155 000 Kč) a od klasiky se liší barvou, materiálem, ale právě i logem Superleggera, které je tentokrát vyvedené ve žluté barvě. Spolu s hodinkami uvedla značka na trh další limitku, pro změnu s červeným logem Superleggera, která je na rozdíl od hodinek určena masám. Nová vůně Allure Homme Sport Superleggera (cena: 3 970 Kč / 100 ml) je jakousi odlehčenou verzí klasické vůně Allure Homme Sport. Parfémář Olivier Polge do ní nově přidal pačuli a zvýšil koncentraci citrusů. → Více na www.chanel.com

Madagascar Centella Hyalu-Cica

Water-Fit Sun Serum

SKIN1004

Extrémně dlouhý název korejského ochranného fluidu (SPF50+ PA++++) sice zdůrazňuje jeho zásadní ingredience i hydratační vlastnosti, ale skutečnou předností je jeho ultralehká a nelepivá textura. Tento produkt osloví zejména ty, kteří stále hledají doopravdy neviditelný krém s širokospektrou ochranou proti UV záření. Bez kompromisů poskytuje ochranu, aniž by na pokožce zanechával mastný, viditelný či jinak nepříjemný film. A co si budem povídat, o to nám jde při běžném denním používání především.

Cena: 670 Kč / 50 ml, prodává www.notino.cz

Crystal Retinal 3

Medik8

Retinoidy mají na pleť obdobný účinek jako ranní espresso na lidský mozek. S tím rozdílem, že jejich efekt je dlouhodobý. Jako deriváty vitamínu A stimulují produkci kolagenu, vyhlazují pleť, zlepšují její texturu a regulují tvorbu mazu, čímž také pomáhají v boji proti akné. Firma Medik8 přišla s chytrým systémem, kdy si pleť postupně zvyká na zvyšující se koncentraci retinoidů, což umožňuje maximalizovat účinky bez rizika podráždění. Na výběr je Crystal Retinal s koncentrací 1, 3, 6 a nejintenzivnější 10.

Cena: od 1 350 Kč / 30 ml, www.medik8.cz

Lipikar Eczema Med

La Roche-Posay

Svědivý ekzém trápí až čtvrtinu evropské populace. Ať zvedne ruku ten, kdo s ním nikdy nebojoval. Pokud jste vyzkoušeli celou řadu běžných hydratačních krémů, které nestíhají, je na čase se objednat k dermatologovi. To však většinou trvá. V tomto mezičase tak můžete své kůži ulevit prvním volně prodejným medicínským produktem od La Roche-Posay. Tento krém, vyvinutý na základě vědy o kožním mikrobiomu, zvládá mírné projevy ekzému a je také skvělým doplňkem k léčbě ordinované dermatologem.

Cena: 569 Kč / 30 ml, prodává www.euclekarna.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog

Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně. → Instagram.com/dr.dahmen

Drinky z Forbíny jsou originální nejen svou recepturou, ale i formou podávání. Labutí jezero vám tu naservírují ve sklence Odette ve tvaru labutě (její autor Martin Jakobsen ji exkluzivně pro Forbínu podstatně zvětšil), ginový drink s tóny vanilky a grepu se zase vynoří z oblaku dýmu až ve chvíli, kdy sejmete speciální poklop ve tvaru červeno-žlutého šapitó.

Text: Petr Jansa Foto: archiv baru Forbína

Sofiina volba

Už je to tak. Zlatá kaplička má na Národní třídě novou konkurenci. Místo zasvěcené nejen zábavě, ale i designu a dobrému jídlu a pití. Cože? No, jak vás něco takového mohlo napadnout. O motýle na Máji tady rozhodně nemluvíme. Řeč je o něčem, co opravdu stojí za návštěvu a vy budete skutečně postaveni před Sofiinu volbu, jestli strávit večer na skvělé hře s méně skvělým vínem o přestávce, nebo… Nebo půjdete rovnou na forbínu. Lépe řečeno do Forbíny, jak se jmenuje nový stylový bar, který byl koncem srpna otevřen v Paláci Lažanských. Vstupuje se do něj z foyer legendární Kavárny Slavia a najdete ho v patře, kde ve 30. letech minulého století býval kulečníkový sál. Už samotný interiér, o který se postaralo studio Olgoj Chorchoj, bere dech – bar je vytesán z kvarcitu Taj Mahal, dřevěné obklady jsou z palisandru. A tomu všemu dominují jedinečné dřevěné intarzie, o jejichž návrh se postaral ilustrátor Michal Bačák. Chtěl jejich prostřednictvím zachytit poetiku magické zahrady plné příběhů a zároveň navázat na historické intarzie v sousední restauraci Parnas. Zaručujeme vám, že nasávající pelikán či liščí jednorožec vás určitě budou bavit. Od foyer je prostor baru oddělen těžkou sametovou oponu, což je po názvu již druhou indicií ke zjištění, čemu je bar zasvěcen. Jistotu získáte, když si pročtete barové menu. Ano, jde tady především o inspiraci Národním divadlem, které je odsud jen přes ulici. Drinky, které zde dělá tým složený z takových jmen jako Peter Plieštik, Jan Vlasák nebo Matej Brunovský, jsou totiž rozděleny do čtyř skupin po čtyřech drincích (jeden je vždy nealko). Reprezentují čtyři soubory Národního divadla (činohru, operu, balet a laternu magiku), což ve výsledku znamená, že si můžete objednat třeba Labutí jezero, Rusalku, Kouzelný cirkus nebo třeba lanýžového Sluhu dvou pánů servírovaného s obláčkem z helia. Určitě nevynechejte ani sekci barových jídel, která jsou neméně zábavná. Tak co, jakému Labutímu jezeru dáte příště přednost? No ano, my víme. Je to Sofiina volba… → Více na www.barforbina.cz

Gurmanoterapie

Že jste o této léčebné metodě ještě neslyšeli?

To vůbec nevadí. Důležité je, že si ji v rámci podzimní melancholie naordinujete a ona vám pomůže v klidu a s úsměvem na rtech přečkat ten těžký přechod mezi létem a podzimem. Jezte, pijte, vařte, kuřte a užívejte si všechny neřesti, které jste během léta kvůli figuře eliminovali. Minimálně do ledna!

TEXT Petr Jansa

Pouzdro na neřesti

Když se vydáte do jakéhokoliv světoznámého muzea disponujícího oddělením s módními doplňky, určitě v něm nebudou chybět bohatě zdobená pouzdra na cigarety z exotické kůže či vzácných kovů. Nabízeli je všichni, od Cartiera přes Boucheron až po Tiffany&Co. Nové milénium spojené s propagací zdravého životního stylu však tomuto druhu produktů dalo stopku a jakýkoliv kousek spojený s propagací kouření (výjimkou jsou zapalovače, které mají více funkcí) byste dnes v běžné nabídce luxusních značek hledali jen marně. Stále se však najdou výrobci, kteří to nevzdávají a kuřákům nabízejí celou řadu kvalitních doplňků. Speciálně pak milovníkům doutníků, jejichž počet klesá pomalejším tempem a během covidu dokonce stoupal. Jedním z nich je francouzská manufaktura Pinel & Pinel, která si ve svém širokém portfoliu našla místo na doutníková pouzdra (cena: 12 800 Kč), ale i humidory.

→ Více na www.pineletpinel.com

Nečekaná proměna

Unikátní chuťový profil, ve kterém můžete cítit tóny medu, banánu, kokosu, citrusů a hořké čokolády, najdete v lahvi s etiketou El General. Tento jedinečný rum stáčený v Česku pochází z Venezuely, kde se v rodinné destilerii Sofa vyrábí kolonovou destilací ze 100% cukrové třtiny a následně 15 let zraje v sudech z amerického dubu. Více na www.drinkito.cz

V okolí pražského náměstí Jiřího z Poděbrad najdete desítky restaurací, pekáren, kaváren a cool bister. Co tu však prozatím chybělo, byl koncept niche bistra, které by nabízelo domácí pečivo i dezerty, své menu přizpůsobovalo denní době, nabídlo netradiční gurmánské kombinace, umělo dobrou kávu i víno a jeho kapacita by nahrávala tomu, že se během snídaně, oběda či večeře dokonce uslyšíte. A přesně to splňuje nový podnik Dark Kitchen v Nitranské ulici, který patří do skupiny Spojujeme (Spojka Karlín, Foyer Café) a který se v bistro proměnil začátkem léta z cateringové manufaktury. Ve všední dny tu nabízejí slané i sladké snídaně a lehké obědy, o víkendech brunche a od úterý do neděle propracované večeře, které zaujmou jak chutí, tak svým vzhledem. Třeba takové domácí ravioly s plátky lanýžů se už stačily stát ikonou. Kapacita bistra je pouze 14 osob, takže je dobré si své místo dopředu rezervovat. → Více na www.dark-kitchen.cz/bistro

Pojďme do centra

U rodilých Pražáků můžete tohle slovní spojení slýchat stále méně, protože jak v metropoli přibývá turistů, tím méně se do něj místní hrnou. Ostatně, ani nemají proč. Památky už znají a skvělé restaurace dnes rostou spíše mimo centrum. Přesto se najdou výjimky, které se mohou stát příjemným záchytným bodem třeba během pracovních schůzek. Jednou z nich je nově otevřená gurmánská pizzerie Amuni. Začínala na Vinohradech a teď se rozrostla o další pobočku přímo proti Novotného lávce. Její interiér navrhli designéři z ateliéru dvoutakt a co se týče menu, stará se o něj tým pod vedením Massima Giuliana. Ten nejen že vymyslel všechny recepty, ale také je zakladatelem pšeničného kvásku, z něhož vzniká zdejší pizza těsto. Mimochodem, sicilské slovo amuni znamená „Pojďme!“ Tak na co ještě čekáte? → Více na www.amunipraha.cz

Trochu jiné tiramisu

Troufám si říci, že díky čím dál pestřejší nabídce v obchodech s potravinami a stále větší osvětě ze strany italských šéfkuchařů dokáže poctivé a dobré tiramisu vyrobit každý z nás. Klidně vám tu recept odříkám z hlavy. Stačí ušlehat sníh z pěti bílků, dát stranou, pět žloutků ušlehat s pěti lžicemi krupicového cukru, po lžících přidávat 500 g mascarpone a následně pomalu vmíchat sníh. No a vzniklý krém pak prokládat vrstvami dlouhých piškotů savoiardi lehce namočených v silném espressu s kapkou likéru Amaretto. Začnete piškoty a skončíte krémem, který pak zasypete kakaem. Jednoduché, ne? Jedinou překážkou k finalizaci dezertu může být lenost. Řešení nabízí Café Imperial, které ve své sekci Dolce nově nabízí i dortík tiramisu (cena: 169 Kč). Vypadá michelinsky, chutná jak domácí a po Praze vám ho dovezou. → Více na www.cafeimperialdolce.cz

Hrnek s příběhem

V minulém životě food bloger pan Cuketka, dnes hrnčíř Martin Kuciel, který v sobě našel neuvěřitelné nadání vyrábět stylovou keramiku s dokonalými glazurami. Osvojil si třeba techniku krystalické glazury, kterou u nás proslavil designér Milan Pekař a aktuálně koketuje s metodou nizozemské umělkyně Kristie van Noort, která vytváří dekory z divokých jílů. Všem, kteří touží po originálním dárku pro sebe či své blízké, nabízí Martin možnost výroby hrníčku zdobeného dekorem fyzicky spojeným s místem, ke kterému máte hlubší vztah. Vesnička, kde jste trávili prázdniny, nezapomenutelná dovolená, první rande… Všude tam můžete nakopat divoký jíl a poslat ho Martinovi, který ho nesmazatelně vtiskne do jedinečného hrnku (cena: 550 Kč, termín pro zaslání hlíny je 30. září). → Více na www.martinkuciel.com

Executive chef Josef Křížek (vlevo) a head chef Richard Bielik spolu nepracují poprvé. Již v minulosti se sešli v kuchyni hotelu Augustine pod vedením Marka Fichtnera.

Hvězdy z Alcronu

Pražský hotel Alcron i jeho restaurace je mezi Čechy pojmem, který si spojují jen s tím nejlepším. V březnu loňského roku byl otevřen po kompletní rekonstrukci, chvíli se hledal a zhruba před rokem začala spanilá jízda, která si klade za cíl předčít někdejší věhlas podniku. S ní je spojen především zdejší executive chef Josef Křížek, který má gastronomicky na starost celý hotel, a to včetně coffee shopu, baru, kantýny, snídaní nebo třeba i legendární restaurace. Tam v dubnu letošního roku nastoupil jako head chef Richard Bielik. Oba pánové se s námi sešli přímo v restauraci a prozradili nám, co je v Alcronu nového…

TEXT Darina Sieglová

Jak máte v kuchyni rozdělené role?

Josef Křížek: Jako executive chef mám na starosti celý hotel včetně všech úseků, kterých je tu opravdu hodně: coffee shop, snídaně, bar, restaurace, kantýna… celé to musím zorganizovat a zdelegovat, aby všichni věděli, co mají dělat a aby vše běželo jak má.

Richard Bielik: Josef dělá rozpočty, má přehled o tom, co se v hotelu děje, udává směr, ale hlavně vytváří profesionální a přátelské prostředí pro všechny kuchaře. Má úloha je zodpovědnost za plynulý chod restaurace. Vytvářím večerní à la carte menu a business obědy v restauraci, ale také pomáhám s menu na baru nebo na banketech. Vybírám suroviny a dohlížím na jejich zpracování. Snažíme se každý produkt využít do posledního kousku a minimalizovat tak odpad.

Josef Křížek: Na tvorbě jednotlivých menu spolu úzce spolupracujeme. Vše jde z jedné kuchyně, není to jen o tom, že by si Richard hýčkal à la carte menu.

Vy dva jste se v kuchyni nepotkali poprvé, je to tak?

RB: Ano. S Josefem jsme se potkali už v hotelu Augustine, kde jsme oba pracovali pod Markem Fichtnerem. I když jsme spolu dělali jen krátce, bylo to pro mne velmi přínosné. Tenkrát jsem byl mladé ucho commis chef a Josef byl můj sous chef. A po osmi letech jsme tady, v Alcronu.

JK: Richard za tu dobu vyrostl. Je to kreativní kluk, pro kterého není nic problém. Vím, že když mu něco zadám nebo když sám s něčím přijde, mohu se na něj spolehnout a nemusím mu do toho zasahovat, protože to na 99 % bude naprosto v pořádku.

Co jste se od sebe navzájem naučili?

RB: Zatím se pořád ještě sehráváme, ale naučili jsme se spolu komunikovat. Josef mi hodně nastavuje zrcadlo a vždycky mi umí ukázat, kde je potřeba zabrat a na čem musím zapracovat. Zároveň mi dává volnost, podporu a zodpovědnost. Tím se hodně učím.

JK: Na Richardovi vidím, kde jsem byl ve svých 30 letech, kdy má člověk zápal, kreativitu a ještě určitou naivitu. A to je super. Díky němu mi navíc spadl ze zad obrovský balvan. Než při-

šel, bylo po odchodu Elišky Hromkové pár měsíců vše na mě – od vytváření receptů až po sestavování menu. Zvládnout to všechno, aby to bylo skvělé, je hodně těžké, zvlášť když má den jen 24 hodin. S tím mi Richard hodně pomohl – vzal si pod křídla restauraci a dělá tam krásná menu. Teď nás ještě doplnil skvělý sous chef Tomáš Ulrych, který k nám přišel z restaurace Taro. Za to jsem hodně rád, protože kluci dělají společně výbornou práci.

Alcron míval dvě restaurace, každou s jiným konceptem. Jak je to dnes?

JK: Bývalá La Rotonda se dnes jmenuje Alcron restaurant, probíhají tam snídaně, poté se změní set up na business lunch a večerní à la carte. Restaurace, která dříve bývala michelinskou, se zatím jen pronajímá na soukromé akce. Zase bychom v ní chtěli dělat gastronomii, ale zatím jsou to jen plány.

Alcron je místem s neuvěřitelnou historií, jak ji vnímáte? Padá na vás tíha, nebo je to naopak výzva?

RB: Já Alcron vnímám jako centrum, kde se historicky určovaly trendy a standardy hotelnictví a gastronomie. Vystřídala se tu ta největší jména jako Roman Paulus, Zdeněk Pohlreich nebo Jiří Štift. Tíhu z toho necítím, právě naopak, vnímám to jako výzvu vytvořit nový Alcron. Místo, kam se lidé přijdou inspirovat, vychutnat si kvalitní jídla a také si užít atmosféru moderního Alcronu, ze kterého je i po rekonstrukci hotelu stále cítit velký kus historie. Jen v moderním kabátu. JK: Ta historie je něco, co přidává na vážnosti všech vašich rozhodnutí. Člověk to určitě cítí, protože Alcron zná každý a je to pojem. Vidím to vždy, když nastoupí někdo nový a během „welcome days“, které trvají dva dny, jej provedeme celým hotelem i jeho historií. Každého to vždy neuvěřitelně nadchne. Všichni tu cítíme, že je to něco jiného než místa, kde jsme pracovali předtím. Alcron je prostě speciální.

Alcron nyní na seznamu michelinských restaurací není. Máte ambice se tam vrátit?

JK: Ocenění nemáme a ani mít nemůžeme, protože jsme otevřeni jen krátce, a navíc tu Michelin už pár let nebyl. Uvidíme, co se stane v následujících měsících. Zatím probíhá jen studie, která byla zadaná a zaplacená státem. Nicméně michelinské ambice aktuálně Alcron nemá. Našim cílem je mít plnou restauraci na obědy i na večeře, aby sem lidé chodili rádi a aby jim to chutnalo. Pokud to přinese nějaké ocenění, tak to bude příjemný bonus a budu za to moc rád.

Co všechno se po vašem příchodu změnilo?

RB: Koncept restaurace zůstal stejný, změnilo se ale celé menu, které je nyní odrazem mne samotného, mých vzpomínek, zážitků a také sezony, ve které se zrovna nacházíme. Menu je plné nových chutí i jejich kombinací. Byl bych rád, aby se restaurace Alcron

vrátila na gastro mapu Česka jako podnik, který je obrazem inovace, kreativity a odpočinku, který je plný skvělého jídla, tematických akcí, degustací a příjemného personálu. JK: Alcron by měl být místem, kam se lidé rádi vrací, protože si v příjemném prostředí dají dobré jídlo, které jim obstará skvělá obsluha. Nechceme, aby hosté přišli jen jednou za rok, když mají nějakou speciální příležitost. Chceme být špičkou v gastronomii, klademe důraz na lokálnost, hlídáme uhlíkovou stopu, minimalizujeme odpad, ale hlavně chceme, aby vám u nás bylo dobře. Spousta lidí má v hlavě zakódováno, že Alcron je naškrobený podnik, kde se servis dělá v rukavičkách. Neodvažují se proto přijít, a to chceme změnit. Jsme jednoduše dobrá restaurace, kde se za rozumný peníz fantasticky najíte.

Jak byste popsali své menu?

JK: Vyvážené, moderní, čitelné a ve stylu plant forward. Chceme, abyste na něm našli chutě, které znáte, takže své místo na něm má i česká klasika. Když se podíváte, co Richard udělal s koprovkou, jak vymyslel letní odlehčenou variantu smaženého květáku, jak kouzlí s brynzou, to je přesně směr, kterým chceme jít. Baví nás předělávat staré osvědčené pecky. Na baru máme třeba smažák v housce, protože jsme kousek od Václavského náměstí a vysloveně se to sem hodí. Chceme, aby host ty chutě znal, aby mu menu nepřipadalo cizí, ale zároveň věděl, že je v Alcronu, že to bude skvěle chutnat, bude to dokonale provedené, krásně naservírované a bude o něj skvěle postaráno.

RB: Jídla jsou sharing friendly, což je pro hosty možnost, jak z menu ochutnat co nejvíce, zvláště když přijdou v partě přátel. Stačí obsluze říci a jednotlivé chody tomu v kuchyni uzpůsobíme. Pokud ale jdete třeba na rande a dělit se ještě nechcete, přineseme jednotlivé chody každému zvlášť. To menu je hodně variabilní.

Zmiňoval jste plant forward, co přesně to znamená?

RB: Tím konceptem se snažíme vyzdvihovat zeleninu, ovoce, luštěniny či obiloviny, ale zároveň to neznamená, že eliminujeme živočišné produkty jako farmářské máslo, mléko či lokální ryby nebo maso. Pro mě jako pro milovníka zeleniny a ovoce to zkrátka znamená široké využití surovin a jejich kreativní zpracování tak, aby naši hosté dali nejlépe přednost zeleninovému pokrmu před masovým. Nebo aby jim chutnalo více, než když by si dali maso.

JK: Nejsme vegetariánská, nebo dokonce veganská restaurace. Snažíme se o vyváženost masa a zeleniny na talíři. Máme skvělá vegetariánská jídla, ale dáte si u nás i skvělý kus masa. Chceme, aby alespoň 50 % toho menu byla zelenina, takže máme dva zeleninové a dva masové předkrmy, máme na menu sekci vegetariánských jídel a až poté je nabídka bílkovin, jako jsou maso a ryby. Doba se hodně změnila, vzpomínám si, jak jsme se před 15 lety v Anglii smáli, co je to vegetariánství za výmysl. A dnes tu v hotelu máme veganskou kavárnu.

Jak často budete měnit menu?

RB: Řídíme se sezonními surovinami, takže menu měníme na pravidelné bázi. Nemáme jasně stanovené termíny, ale jednotlivá jídla obměňujeme podle dostupnosti surovin. To znamená, že jednou za měsíc či dva vyměníme jen pár jídel.

JK: V červenci zkrátka chceme na menu jahody, předtím zase chřest. Zároveň tam ta jídla nechceme držet silou několik týdnů. Chceme, aby menu bylo aktuální. Obecně vzato ale menu projde nějakou změnou zhruba čtyřikrát do roka. Postupně určitě budou krystalizovat bestsellery, na které se lidé budou vracet. Ty na menu zůstanou. Horkým kandidátem je určitě brynza, ze které Richard dělá parfait a pak ho polévá bílou čokoládou.

Letos můžete do Alcronu vyrazit i na speciální svatomartinské menu. O víkendu 8. a 9. listopadu si zde můžete užít tří- nebo čtyřdohodové menu, popřípadě vyrazit s rodinou či přáteli na speciální family style sharing menu. Objednávky přijímají do 6. listopadu.

Celé to servíruje s meruňkovým pyré, lískovými ořechy, sladkokyselým gelem z červené cibule, pórkovým popelem, petrželovým olejem a domácí brioškou. Zní to jako nesmysl a vzbuzuje to vášnivé debaty, ale když to ochutnáte, baví vás to.

RB: Lidé si často myslí, že si objednali dezert, ale opak je pravdou. Ten chod je tak komplexní, že po prvním soustě chcete stále víc. Chuťové profily nastupují postupně a na konci vytvoří harmonický balanc, který má gradující tendence. Dokonce i odpůrci brynzy si u něj mlaskají.

Kdo jsou vaši dodavatelé?

RB: Třeba paní Hanka Malečková z firmy Gurmánská drůbež má tu nejlepší drůbež v Česku, mimochodem ji prodává i v Holešovické tržnici v Hale 22. Bereme od ní třeba i husy na svatého Martina, králíky, holuby, křepelky a skvělé farmářské máslo.

Z Moravy nám pan Rybčák dodává čerstvé a uzené pstruhy. Pan Skála mi vozí sýry, jako je Zlatá Praha, salašnický a horský sýr. Tu nejkvalitnější brynzu máme přímo z pod Tater z malé farmy Zázrivá. To je pro mne hotový poklad. Jako Slovák jsem opravdu hrdý, že mohu hostům servírovat opravdovou, super kvalitní brynzu.

JK: Od pana Rybčáka máme ještě jednu specialitu, a to kaviár. Má ho jen a pouze v prosinci, kdy mu dorůstají pstruzi lososovití, a je to exkluzivní věc, kterou si u nás můžete dát jen o Vánocích.

Ty jsou ale ještě daleko. Co chystáte na podzim?

RB: Hned z kraje obměníme 80 % jídelního lístku. Je to záměrně větší změna kvůli rozmanitosti zeleniny a ovoce, které nám podzim přináší. Hosté se mohou těšit třeba na ravioly

s rakem v krémové omáčce z rybích kostí, zvěřinu nebo celou řadu vegetariánských a veganských chodů. Od října až do konce roku u nás budou hostující šéfkuchaři ze Slovenska.

V říjnu to bude Michal Konrád, který je majitelem konceptu Bao Brothers Asian Street Food v Bratislavě. V listopadu k nám zavítá šéfkuchař Jozef Breza z restaurace Gašperův mlýn a prosinec bude patřit Martinu Záhumenskému, který působil 13 let v Anglii v prestižních michelinkách a momentálně je tvůrcem projektů Papa Mia a Šariš park.

JK: V těch speciálních večeřích chceme pokračovat i příští rok. Už teď máme v hlavě pár jmen a podniků, které chceme oslovit – ať už z domácí scény, nebo ze zahraničí. Bude to vždy záležitost jednoho večera, kdy hostující šéfkuchař uvaří a naservíruje speciální menu. Na to se moc těším, to bude prima.

Což takhle dát si... Brno

Zatímco v jiných městech vám klidně můžeme doporučit ty nejlepší podniky na trhu, v moravské metropoli to tak úplně nejde. Ne snad, že by nebyly kvalitní. Problém je spíš v tom, že je jich tolik, že je do naší rubriky nemáme šanci napěchovat. Pokud tedy nechceme dělat jmenný seznam. A my nechceme, takže jsme vybrali ty, které jsou zbrusu nové nebo prostě tak originální, že stojí za vaši návštěvu.

TEXT Petr Jansa

Falafelo

Ačkoliv tenhle podnik není úplnou novinkou, bezesporu stojí za připomenutí. Už jen proto, že izraelská kuchyně u nás zatím není moc rozšířená, a přitom je po ní stále větší hlad. No a samozřejmě i proto, že příběh jeho zakladatele zní jako filmový scénář. A třeba se jednou na plátně objeví. Do té doby vám však bude muset stačit to, co vám Slavo Valaštek možná odvypráví během přípravy skvělého falafelu v podniku, který otevřel se svou manželkou před třemi lety. Na začátku všeho byl studijní pobyt, během kterého si chtěl mladý masér v Londýně vypilovat angličtinu. Na obědy chodil do slavného podniku Falafel King na Portobello Road, kde pracovala jeho sestra a kde mu jednoho dne tamní šéf Shlomo nabídl práci. Slavo ji přijal a během šesti let se vypracoval z uklízeče až na mistra falafelníka. O jeho kvalitě svědčí, že si na jeho falafelu pochutnával třeba Jude Law nebo Noel Gallagher. A v Brně můžete i vy, protože Slavo se s majitelem podniku spřátelil natolik, že mu svěřil svůj tajný recept. A pozor, v Brně rozhodně nejde jen o falafel. Během vybraných dní si tu můžete pochutnat i na dalších izraelských specialitách, jakými jsou třeba sabich či matbucha. → www.falafelo.cz

Bango

Trojice přátel se svým bistrem fungovala rok. A měla takový úspěch, že se momentálně nachází ve fázi stěhování do větších prostor. Přesto by byla škoda jejich originální česko-japonskou fúzi nezmínit, zejména když se během září a října z jednoho konceptu stanou dva. O co jde? Novým domovem brněnského Banga se během října stane Botanická 19, kde doposud sídlilo bistro Botanic. Na stejné adrese se už 10. září otevřela japonská cukrárna Mochi by Bango, kde zákazníkům nabízejí nejen domácí knedlíčky mochi, které v Česku umí jen málokdo, ale třeba i nejrůznější sladké koktejly a další Japonskem inspirované speciality. Jak už však bylo řečeno, to zásadní by mělo přijít v říjnu. Zatím je otázkou, jaké menu tu Natálie Benk, Josef Janečka a Anna Holešinská nabídnou, ale vzhledem k tomu, že svou popularitu postavili na fúzi české a japonské kuchyně, určitě se máme na co těšit. Osobně doufám, že se na menu dostanou bestsellery z původního bistra jako miso zelňačka, ramen s bůčkovou roládou pečenou na ohni a samozřejmě vafle. → Instagram.com/bango_brno

Zaza

Neapolská pizza po Česku není jen doménou Prahy a Plzně. V Brně si na ni můžete zajít do podniku Zaza za rohem od Mahenova divadla. Otevřeno tu mají od ledna a jejich poznávacím znamením je, že vedle příboru dostanete i nůžky, kterými si svou pizzu nastříháte. Od května do října může podnik těžit z toho, že stojí na Vachově ulici, která se díky designérce Veronice Rút na půl roku stala „venkovním obývákem“ bez aut. Ale ani během zimních měsíců si nemusíte zoufat, protože interiér je vyzdoben vcelku vtipnými díly „starých mistrů“, kterým dominují italské pochutiny. A o ty jde v pizzerii Zaza především. Nabídka je více méně klasická. Osobně mě mrzí, že z jídeláku zmizela hrášková pizza, která byla bezesporu naprostý originál. Ale kdo ví, třeba se zase dočkáme. Pokud chcete něco netradičního, zkuste pizzu tartufata s lanýžovým krémem, mozzarelou fior di latte, pancettou, hříbky, ricottou a umami houbovým prachem. A jako dezert klasiku – tiramisu.

→ www.zazabrno.cz

Kimono coffee

Roh Bajerovy a Burešovy ulice patřil dlouhá léta vínu. Před necelými třemi lety však zdejší vinotéka skončila a náhoda tomu chtěla, že cestu kolem měl zrovna oblíbený brněnský zlatník Luboš Korbička. Už dlouho snil o tom, že si otevře vlastní kavárnu a uvolněný rohový prostor proti budově Nejvyššího soudu byl k tomu dokonalým impulzem. Na projektu pracoval dlouhé dva roky, protože jako preciznímu šperkaři mu záleželo na každém detailu. Podnik pojmenoval po tradičním japonském oděvu a japonskému minimalismu zasvětil i dřevěný interiér. Na tom se ve finální fázi podílelo i brněnské Steezy Studio, které navrhlo jak svítidla z červeného průsvitného plastu, tak i celou grafickou identitu. Krom pestré kávové nabídky (zrna pro ně praží QB Coffee Roasters) tu najdete i pár specialitek jako třeba Blue Matcha Latte. Aby byla japonská atmosféra kompletní, nechybí pestrá nabídka čajů. A samozřejmě si tu můžete i něco dobrého zakousnout (uvnitř, ale i na zahrádce). Foccacie sem dováží Bread Guy a mají tu i super dezerty.

→ instagram.com/kimono_coffee

Burger Inn

Jestli máte chuť na pořádný burger, ale nechcete žádnou nudnou klasiku, máte tři možnosti. A všechny mají jméno Burger Inn. Brněnský podnik má totiž jednu provozovnu ve Skácelově ulici na Králově Poli, druhou v Beethovenově ulici v centru, třetí možností je pak dovoz přes Wolt, který si vás najde téměř po celém Brně. A teď k těm netradičním chutím. Co byste řekli třeba na kombinaci vyzrálého hovězího s iberijským špekem, čedarem, nakládanou cibulkou a uzenou jalapeňo majonézou, která se skrývá v domácí bulce pod názvem Jamie Fucking Oliver Burger. A co takový burger Straight Outta Cinema City, který je ozvláštněný popcornovou majonézou? Že máte chuť spíš na něco bez masa? Jestli vás neuspokojí G.O.A.T. Pineapple Burger s grilovaným sýrem z farmy Ovčí dobroty, bazalkovým pestem, grilovaným ananasem, rajčetem a majolkou z pečeného česneku, tak už snad jen dvakrát smažené a ručně krájené hranolky. → www.burger-inn.cz

Ve jménu whisky, Skotska a ducha Macallanu

The Macallan je jednou z nejvýdělečnějších palíren v kategorii luxusních single malt whisky. K tomu jí pomáhá kvalitní produkt, zaměření na produkci sběratelských edic, skvělý marketing, dvě stovky let trvající historie a trochu toho hollywoodského pozlátka.

TEXT Petr Jansa

Ty nejúspěšnější firmy si mohou dovolit realizovat ty nejšílenější nápady. Ve svém životě jsem byl jejich svědkem dvakrát. Poprvé v Londýně, kde jsem měl možnost zhlédnout baletní představení inspirované novou poetickou komplikací hodinek Hermès, díky které může člověk „zastavit čas“. Dva tanečníci se na premiéru (a zároveň derniéru) představení připravovali rok. Podruhé to bylo letos ve skotské destilérce The Macallan, která si ke svému 200. výročí nadělila dvacet vystoupení slavného souboru Cirque du Soleil, který speciálně pro tuto příležitost nastudoval show zasvěcenou historii značky a jejím skotským kořenům. Bizarnost, ale krásná…

Možná bych se raději vyhnul dlouhému popisu firemní historie a tradice výroby whisky, kterou vám GPT Chat po zadání hesla „The Macallan“ naservíruje všemi možnými literárními způsoby, a raději se budu věnovat osobním vjemům, které jsem během své návštěvy nasál (a věřte mi, nešlo jen o vjemy, byl jsem přeci v palírně).

Tak předně – až vám někdo bude tvrdit, že whisky The Macallan vzniká uprostřed panenské skotské přírody, věřte mu každé slovo. Pochybujete? Byl jsem na tom podobně. Když jsem si totiž představil tu obrovskou industrializaci, která musí být s produkcí nějakých 15 milionů lahví s etiketou The Macallan

ročně spojena, samozřejmě ve mně hlodal červíček pochybnosti. Přestal ve chvíli, kdy po zeleném kopečku plném trávy a lučního kvítí, který se později ukáže být střechou palírny (za 140 milionů liber ji vybudovala architektonická kancelář RSHP), vidím hopkat zajíce. Ne, tady to vážně vzali za dobrý konec.

Ústředním bodem areálu je Easter Elchies House, historická budova obklopená sklady sudů s whisky, kterou si v roce 1820 pronajal zakladatel palírny Alexander Reid. Jak mi vypráví má průvodkyně, která v okolí vyrůstala, na přelomu 60. a 70. let šlo o ruinu, jež byla dějištěm jejích dětských her a které hrozila demolice. Dnes je dům

Easter Elchies House je nejstarší stavbou na téměř 200hektarovém pozemku. Před dvěma sty lety si ho pronajímal zakladatel značky na bydlení, dnes slouží jako administrativní zázemí.

krásně zrekonstruovaný a nejspíš je v lepším stavu, než když ho počátkem 18. století vystavěli. Na rozdíl od protějšího návštěvnického centra je veřejnosti nepřístupný, ale prosklenou stěnou moderní budovy se na něj nabízí dechberoucí a jakýmsi způsobem uklidňující pohled.

Velkolepé – tohle slovo vás napadne, když vstoupíte do výše zmiňované multimilionové budovy ze dřeva, skla a oceli. Neuvěřitelně komplikovaná dřevěná klenba nad vaší hlavou připomíná chrám. A vlastně to skutečně je jakýsi svatostánek. Najdete v něm prostor zasvěcený relikviím (místnost se zástupci snad všech lahví, které kdy opustily zdejší palírnu – vloni se cena jedné z nich v aukci vyšplhala na zhruba 62 milionů korun), kapli s digitální

křížovou cestou, v níž se prostřednictvím chytlavého animáku od ilustrátora Jav Aznáreze seznámíte s nejdůležitějšími milníky a osobnostmi této 200 let staré „církve“ (mimochodem, ve vedení společnosti byl od 80. let slavný hollywoodský scénárista Allan Scott, který stojí třeba za sérií Dámský gambit), nebo obchůdek s odpustky, kde si můžete pořídit limitky lahví s whisky či edice luxusních předmětů, které pro Macallan vytvořila třeba Stella McCartney či sklárna Lalique. Samozřejmě nechybí samotná palírna, jež je jakousi sakristií plnou tajemství a technologických vychytávek – od velkých i nezvykle malých měděných kotlů propojených kilometry trubek až po miniaturu Easter Elschies House automaticky vyjíždějícího ze stolu.

V plánu je ještě luxusní restaurace, na jejímž konceptu se podílí tříhvězdičková michelinka El Celler de Can Roca. Pokud vás na Macallan víru neobrátili doteď, v restauraci se jim to kombinací menu s degustací whisky určitě povede.

A ono výroční vystoupení Ciqure du Soleil? Probíhalo v jednom z vyprázdněných skladů a skládalo se ze dvou částí. Do jedné byli diváci přímo zapojeni, druhou s otevřenými ústy pouze sledovali. V závěru akrobatických vystoupení se pak uprostřed místnosti objevil dub plodící křišťálové žaludy plné whisky, které si mohl vychutnat každý z diváků. Jeden z těch krásných životních okamžiků, na které se nezapomíná… → Více na www.themacallan.com

Návštěvnické centrum spojené s palírnou (nahoře). V rámci oslav 200. výročí založení destilérky proběhlo v areálu The Macallan dvacet unikátních představení souboru Cirque du Soleil (dole).

ČAS PŘÍPRAVY

V dnešní digitální době má takzvanou „minutku“ doma v kuchyni jen málokdo. I to je jeden z důvodů, jak si obhájit nákup nových chronografů, které poslouží nejen jako stylový módní doplněk, ale i při vaření.

A to i v případě, že v roli kuchařů nepatříte zrovna k těm nejzdatnějším. Ale nezoufejte, máme pro vás pár jednoduchých receptů, díky kterým zazáříte! Stačí prostě jen dodržet přesný čas přípravy.

STYLING A TEXT Petr Jansa

FOTO David Turecký

MODEL Vojtěch Sekot

ŠPAGETY & CARTIER

Hodinky Pasha de Cartier, pouzdro o průměru 41 mm, mechanický chronograf s automatickým nátahem, kalibr 1904CH MC, ocelové pouzdro, pevná ocelová luneta, antracitový flinqué číselník, ručičky z modré oceli, ocelový náramek a řemínek z tmavě šedé aligátoří kůže se systémem nastavení SmartLink, Cartier, 282 000 Kč.

10

minut

Vodu (na množství nezáleží) přiveďte k varu, osolte ji lžičkou soli a lehce ji promíchejte. Vložte do ní špagety (nelámejte) a snažte se jim nenásilnou cestou pomoci, aby se ponořily pod hladinu. Po půl minutě ve vroucí lázni je lehce promíchejte, aby se neslepily. Následně vařte asi 8 minut (10 minut, pokud je hodláte podávat pouze s kečupem) a následně dvě minuty ještě povařte v připravené omáčce. Samozřejmě vždy záleží na druhu těsta a jeho složení. O ideální době varu informuje obal.

VOLSKÉ OKO & PANERAI

Hodinky Panerai Luminor Chrono, pouzdro o průměru 44 mm, manufakturní chronograf s automatickým nátahem, kalibr 28800, ocelové pouzdro, pevná ocelová luneta, řemínek z černé aligátoří kůže, Panerai, 260 100 Kč, prodává Carollinum.

Na mírný plamen umístěte pánev a rozehřejte v ní lžíci másla. Rozklepněte do ní vejce a nechte ho pozvolna opékat 3 minuty. Pokud se během smažení někde drží větší vrstva bílku, který se špatně propéká, můžete mu pomoci blíže k pánvi. Vejce neotáčejte a pánev nepřiklápějte, jinak přijdete o krémový roztékající se žloutek. Hotové volské oko přendejte na talíř, osolte, opepřete a máte hotovo.

minuty

TOPINKA & BREITLING

Hodinky Breitling Endurance Pro 38, pouzdro o průměru 38 mm, chronograf super quartz, pouzdro z materiálu Breitlight®, obousměrná luneta z materiálu Breitlight®, kaučukový řemínek, Breitling, 82 500 Kč; prsten Niessing Spannring® Bamboo z bílého zlata s diamantem, Niessing, 186 300 Kč, prodává Halada.

40

vteřin

Na topinky je ideální starší chléb (nasákne méně oleje) typu Šumava, nejlépe předkrájený na výšku 1 cm tak, aby plocha byla rovná. Na pánvi rozpalte na vysokou teplotu dostatečné množství sádla či oleje (do výšky 1,5 cm, aby v něm krajíc plaval) a následně do něj krajíc vložte. Stáhněte teplotu a zprudka opékejte do růžova po obou stranách, vždy zhruba 20 vteřin. Topinku vyjměte, dejte okapat na ubrousek a ještě horkou ji posolte. Poté potřete česnekem.

STEAK & MONTBLANC

Limitovaná edice hodinek Montblanc 1858 Geosphere Chronograph 0 Oxygen (290 kusů), pouzdro o průměru 44 mm, manufakturní chronograf s komplikací světového času a automatickým nátahem, kalibr MB 29.27, titanové pouzdro, keramická obousměrná luneta, číselník je inspirován červenými ledovci v Antarktidě, keramický náramek a černý textilní řemínek, Montblanc, 264 100 Kč; prsten Nudo z růžového zlata s obsidiánem a černými diamanty, Pomellato, 136 350 Kč, prodává Halada.

17 minut

Vepřovou kotletu vyndejte z lednice minimálně s hodinovým předstihem. Pánev rozpalte na co nejvyšší teplotu, ideálně aby se z ní začalo kouřit. Maso osolte, kápněte si do rukou trochu řepkového oleje (má vysoký kouřový bod) a maso pomažte ze všech stran. Steak dejte na pánev a počkejte, až se sám odlepí (cca 2 minuty), otočte a postup opakujte. Plamen ztlumte a dalších pět minut steak otáčejte ze všech stran, vždy po 10 vteřinách. Hotový steak dejte na mřížku a nechte ho odpočívat. Po pěti minutách ho vraťte na pánev s plátkem másla a na mírném plameni prohřívejte další 4 minuty. Maso polévejte máslem, nakonec popepřete.

Pokračování veleúspěšné duchařské komedie, v níž se duchové snaží zbavit obyvatel domu, a nikoliv naopak, míří do kin. V hlavních rolích se opět objeví Michael Keaton s Winonou Ryder, ke kterým se nově přidá Jenna Ortega.

Beetlejuice Beetlejuice

Text: Václav Rybář Foto: archiv Vertical Entertainment

Text: Václav Rybář Foto: archiv Vertical Entertainment

Tzv. legacy sequely hýbou světem a možná se budete divit, že Beetlejuice Beetlejuice podle amerických předprodejů vypadá jako druhý Top Gun: Maverick. Tim Burton se v něm po pětatřiceti letech vrací do bizarního duchařského světa, který američtí diváci milují, zatímco ti evropští… o něm ví. Možná je to tím, že na strašidla z pohádek jsme tu zvyklí a nějací ti čerti z podsvětí jsou tradičními hosty televizních pohádek. Americké děti znají tak možná popletené čarodějnice z disneyovského Hokus Pokus nebo právě Michaela Keatona jako Betelgeuse, zlobivého démona, kterého si zoufalí duchové zesnulých manželů zavolají, aby z jejich domu vystrnadil nafoukané nájemníky. Burton napsal scénář k Beetlejuice při čekání na to, až mu studio Warner Bros. odklepne adaptaci Batmana. Původní verze scénáře byla velmi temná a celý Hollywood od ní dával ruce pryč, až do chvíle, než ji Burton přepsal do makabrózní komedie, tak jak to umí jen on. Byl z toho divácký hit, který jeho i Keatona pošoupnul k Batmanovi. Během let se stal z Beetlejuice oblíbený televizní hit, a protože Burton nedávno zaskóroval se seriálovou Wednesday, vrací se i Beetlejuice, přičemž se tu spojuje to nejlepší z obou zmíněných světů – v novince hraje Michael Keaton a Winona Ryder z původního filmu, ale také Jenna Ortega z Wednesday. Pokračování mělo mimochodem vzniknout už po premiéře prvního Beetlejuice, ale Batman měl přednost. Vracíme se tak až po letech, kdy Winona Ryder hraje matku Ortegy, která znovu objeví model domu, skrz nějž vede portál do podsvětí. Betelgeuse se vrací a tentokrát kromě lidí vyhlašuje válku i politické korektnosti. Celé to podle ukázek vypadá velmi burtonovsky, velmi draze a logicky se to snaží navázat na původní mytologii, která je rozverná a vlastně i nadčasová. Jak Burton ukázal u Wednesday, jeho černočerný smysl pro humor v podstatě nestárne, takže doufejme, že jeho strašidla naženou do kina nejen zámořské fandy.

→ v kinech od 5. září

Hypnóza

André a Vera jsou partneři nejen v soukromí, ale i v podnikání. Vše podřizují vlastnímu start-upu. Jejich uhlazený osobní život musí vyhovovat veškerým škatulkám, které vedou k úspěchu. Právě je čeká zásadní krok: prestižní soutěž pod vedením uznávaného guru, která otevírá brány velkého byznysu. Prezentace je připravená, projevy vypilované, budoucnost jasná. Pak ale nespokojenou Veru napadne zajít na hypnoterapii, což odstartuje řetěz událostí, které odhalí, jak málo mají hrdinové svůj život ve skutečnosti pod kontrolou. Typická severská festivalovka, co potěší ve Varech (byla tam už loni), ale v kinech se během sychravého podzimu rozhodně neztratí. Jen bacha, abyste se v tom probuzení do reality nepoznali a nerozhodilo vám to váš pečlivě budovaný hygge.

→ v kinech od 12. září

Rebel Ridge

Netflix chce mít vlastního Reachera. Tak by se dal ve zkratce popsat nový projekt Jeremyho Saulniera, který už pro platformu natočil syrové chlapské drama Zastavte temnotu. Tady představuje bývalého mariňáka, kterého cestou do vězení, kde má složit kauci za bratra, okradou zkorumpovaní muži zákona. Netuší, s kým mají tu čest, takže se nám tu brzy rozbíhá solidní guerilla jak za dob prvního Ramba. V hlavní roli londýnský hromotluk Aaron Pierre, ve vedlejší pak spousta potlučených policajtů. Nemálo seriálů v poslední době ukázalo, že po odpočinkovém subžánru, v němž armáda jednoho muže „vychovává“ celé městečko buranů, je obrovský hlad. Tak snad z toho bude příjemná jednohubka.

→ na Netflixu od 6. září

Grand Tour: One For The Road

Jeremy Clarkson, James May a Richard Hammond. Trojice britských moderátorů, která udělala z pořadů typu Auto-Moto Revue globální mainstream díky fotogenickým záběrům testovaných aut, ale především pro takové to britcomové přátelství, kdy si ze sebe navzájem dělají srandu a během roadtripů se vrhají do zdánlivě náhodných, ale vždy ke komedii i tragédii odsouzeným situacím. Dlouhá léta spolu dělali na BBC Top Gear, pak je za velké peníze přetáhl Amazon do pořadu Grand Tour. Jejich poslední roadtripový speciál uzavře téměř čtvrt století trvající popichování, kroucení volantem a vymýšlení klukovin. Už to dávno není primárně o autech, dokonce ani o krásách dalekých zemí. Tři stárnoucí rošťáci s nezaměnitelným charismatem stále baví desítky milionů lidí po celém světě. Tohle bude dojemné loučení.

→ na Amazon Prime od 13. září

Text: Václav Rybář

Až na věky

A pro velký úspěch ještě jedna severská párová terapie. Norské Až na věky trochu připomíná Manželskou historii od Noaha Baumbacha. Je odtažitější, ale proto možná autentičtější, s překvapivě absentujícím pohledem druhé strany. Marie se snaží skloubit kariéru s péčí o děti a domácnost, zatímco Sigmund je neustále na cestách. Stejně jako mnoho jiných vztahů, i ten jejich začal bezstarostnou zamilovaností. Po letech manželství však přichází vážná krize a Marie musí čelit svým největším obavám. Vztah ale nemůže zachránit, aniž by sama prošla upřímnou sebereflexí. Jde o herecký koncert Helgy Guren, zatímco filmový manžel zůstává zádumčivou a prázdnou nádobou, jež musí svými domněnkami naplnit divák.

→ v kinech od 19. září

Tatami

Možná jste na letošních olympijských hrách zaznamenali politické hry v rámci zápasů v judu, kdy izraelský judista

Tohar Butbul marně čekal na alžírského soka. Ten odmítl nastoupit. Butbulovi se to stalo i v Tokiu s jiným alžírským reprezentantem a našli bychom i případy íránských či súdánských sportovců, kteří se s izraelskými judisty odmítli utkat, protože jejich vlády Izrael jako stát neuznávají. Je to dlouhodobý problém, který se konečně propisuje i na stříbrné plátno. Tatami je historicky vůbec prvním podobným projektem, na němž se spolupodílí íránská režisérka a izraelský režisér. Společně vyprávějí příběh Leily, která se má utkat o titul mistryně světa v judu. Cesta na vrchol je přerušena ultimátem íránské vlády – musí zinscenovat prohru, jinak bude považována za zrádkyni země.

→ v kinech od 17. října

Substance

Velehit letních filmových festivalů (včetně toho karlovarského) je částečně pulpem, částečně body hororem, který se vysmívá povrchní kráse dnešního showbusinessu. Francouzská režisérka Coralie Fargeat tu doslova tne do živého, když stárnoucí televizní hvězdu Elizabeth v podání Demi Moore staví před faustovskou nabídku. Může být mladá a okouzlující, ale něco jí to bude stát. A jakmile se opozdí se splátkou, rozsype se jako domek z karet nejen její kariéra, ale i fyzické tělo. Sebejisté režijní vedení a skvělí herci dávají zapomenout, že by se mohlo jednat jen o aktualizovaný Obraz Doriana Graye, tím spíš, že Fargeat jako cizinka dokáže trefně vystihnout paralely se současným Hollywoodem a v honbě za krásou se neváhá snížit k řezničině, z níž se udělá mnohým divákům nekompromisně šoufl. → v kinech od 10. října

Fotky, na které si budete chtít sáhnout

Společnost Canon ve spolupráci se Světluškou – nadačním fondem Českého rozhlasu a organizací Czech Photo v létě spustila unikátní výstavu Svět nevídaný.

Jde o venkovní instalaci 14 velkoformátových fotografií od proslulých autorů, které jsou vytištěné pomocí nejnovější technologie reliéfního tisku. Návštěvníci se zrakovým hendikepem díky ní získají dosud bezprecedentní hmatový dojem z vizuálního umění. Autory vystavených fotografií jsou ambasadoři Canonu z celého světa. Je mezi nimi třeba mnohokrát oceněný Jihoafričan Brent Stirton, jehož snímek posledního severního bílého nosorožce obklopeného strážci je asi nejznámějším dílem na výstavě, dvorní sportovní fotograf The Times Marc As-

Průvan na poličce

Princ z Persie o sobě

Jordan Mechner je neuvěřitelně fascinující osobnost. Zaškatulkovat ho jen jako sólového autora kultovní videohry Prince of Persia by bylo omezující, protože je renesančním člověkem v plném rozsahu. Píše, kreslí, vypráví a všechno to kombinuje ve fantastickém komiksu, v němž začíná na prahu první světové války příběhem svého dědečka a končí výpravou po rodinných kořenech v době, kdy jeho vlastní manželství začíná skřípat. Je to osobní, je to fascinující a mnohdy napínavější než souboj s finálním bossem v podobě Velkého vezíra.

Replay: Memoir of an Uprooted Family Jordan Mechner

pland, německá módní fotografka Heidi Rondak nebo držitel Pulitzerovy ceny Muhammed Muheisen. Tematický zásah výstavy je široký, od přírody přes sport po místa zasažená válkou. Hmatová vrstva fotografií byla vytvořena díky tiskárně Canon Arizona a softwaru PRISMAelevate XL. Tato technologie, která umožňuje výšku reliéfu až 4 mm, je ideální pro různé aplikace včetně tapet, texturovaných povrchů nebo právě materiálů pro zrakově postižené včetně Braillova písma. Není to poprvé, co reliéfní tisk od Canonu umožňuje zcela nový zážitek

Hrdinové našeho mládí

Na úvod malé vysvětlení. Tento tip je malou protekcí, protože autor této rubriky je jedním z autorů knihy s desítkami medailonků filmových akčních hrdinů včerejška, dneška i zítřka. Místo suchých životopisů jsme se vydali cestou reflexe jejich kariér v kontextu jednoho z nejoblíbenějších a nejhlasitějších žánrů. Zároveň jde o nepřímé pokračování starší knihy Encyklopedie akčního filmu. Pokud pro vás byli Schwarzenegger, Stallone, Van Damme nebo Norris na úsvitu devadesátek jakýmisi náhradními tatínky, určitě se v téhle knize poznáte.

Legendy akčního filmu

Václav Rybář, Matěj Svoboda

z umění. Například k výročí 100. narozenin Medy Mládkové v roce 2019 vznikla pro Museum Kampa zmenšená replika obrazu Františka Kupky Katedrála, na níž bylo možné si osahat umělcovy tahy štětcem. Výstava je přístupná široké veřejnosti čtyřiadvacet hodin denně.

→ Výstava Svět nevídaný, venkovní prostranství u budovy Fragment Karlín, Praha

Kniha o knihách

Pokud tuhle rubriku čtete pravidelně, nesmí vám ujít tenhle klenot, který se vám pokusí laskavě a srozumitelně, byť s jistou dávkou nadsázky a učitelské shovívavosti, vysvětlit, proč vlastně čtete. Knihy, časopisy, upozornění na autobusových zastávkách. Snaha utéct z tenat všedního světa, nechat se uhranout příběhem nebo prostě jen běhat očima po řádcích a hledat nějaké to moudro či prozření. Bible pro knihomoly má potenciál oslovit i rekreačního čtenáře, protože zkoumá širší podstatu vrozeného hladu po poznání sebe sama i světa kolem nás. Kupte, čtěte, nechte kolovat.

Why We Read Shannon Reed

Málo písmen, hodně emocí

A má to vlastně nějaký text, ptal se mě šéfredaktor, když jsme vybírali v nabídce novinek od Taschenu. Nevím, nejsem si jistý. I kdyby, tak bych si asi nevšiml, odpovídám a posílám mu titulku na schválení. To berem (a vy možná berete do ruky čtecí lupu), uzavírá naší konverzaci. Devadesátkové portfolio je plné hezkých fotek modelky Gisele Bündchen, která byla velmi dobrá v modelování. Občas prostě nemáte náladu na čtení a chcete si jen tak listovat a obdivovat řemeslo světového formátu. Mluvíme samozřejmě o fotkách, aby bylo jasno… Gisele Bündchen Taschen

Text: Václav Rybář Foto: archiv nakladatelství

UVÁDÍME

UVÁDÍME

VE STÁTNÍ

VE STÁTNÍ

OPEŘE

OPEŘE

Romeo a Julie

Balet Johna Cranka podle Williama Shakespeara

Hudba / Music: Sergej Prokofjev

Choreografie / Choreography: John Cranko

Scéna a kostýmy / Sets and Costumes: Jürgen Rose

Hudba: Sergej Prokofjev

Choreografie: John Cranko

Scéna a kostýmy: Jürgen Rose

Hraje Orchestr Státní opery

Tančí: sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Uvádíme

19., 25., 26. a 31. října 2024

2. listopadu 2024

Ten, co letos málem zbořil O2 arénu

Travis Scott znovu vydal k jeho 10. výročí svůj legendární mixtape Days Before Rodeo.

TEXT Kay Buriánek

Travisův v pořadí druhý mixtape původně vyšel 18. srpna 2014. Mezi celkem dvanácti položkami byl i virální singl Don't Play, na kterém se podíleli The 1975 a Big Sean nebo Mamacita s Rich Homie Quanem a Young Thugem na featu. Thug také spolupracoval se Scottem na skladbě Skyfall, zatímco Migos a Peewee Longway se objevili v tracku Sloppy Toppy. Hostů na znovu vydané verzi je samozřejmě víc – digitální deluxe edice obsahuje bonusy, ve kterých figurují ještě jména jako Quavo nebo Playboi Carti. Těsně před reedicí k desátému výročí napsal Scott na svém instagramu: „DAYS BEFORE RODEO 10yr ANNIVERSARY BEING CELEBRATED BY FINALL-

LY RE-RELEASING EVERYWHERE AUGUST 23RD AND MAYBE COUPLE DBR SONGS FROM THAT ERA FROM THE VAULT,“ a ilustroval to archivními záběry z éry původního vydání Days Before Rodeo, na nichž je rapper Future, Metro Boomin a Thugger. Instagramovému oznámení předcházela oficiální anonce na newyorském Fanatics Festu den předtím, kde Travis Scott sdělil, že mixtape konečně dorazí na všechny streamovací platformy. Mixtape DBR navazoval na Scottův debutový mixtape Owl Pharaoh (2013) a byl předzvěstí debutového studiového alba Rodeo (2015). Pro ty, kdo třeba trochu tápou, protože je hip hopový svět až zas tak moc nezajímá – Tra-

Původní mixtape Days Before Rodeo vyšel jen na Scottově Soundcloudu 18. srpna 2014. K desátému výročí byl mixtape vydán prostřednictvím Cactus Jack a Epic Records na streamovacích nosičích 23. srpna 2024. Obsahuje remasterované instrumentálky, digitální deluxe edice alba je k dispozici výhradně na Scottových webových stránkách a obsahuje deset dalších tracků.

vis Scott od roku 2018, kdy vyšlo kritiky i fanoušky velmi ceněné album Astroworld, patří k nejuznávanějším hvězdám globální populární hudby. Tedy i mimo samostatnou kategorii hip hop. Jeho skladby mají stovky milionů poslechů na streamovacích službách a deska Utopia z loňského léta se okamžitě vyšplhala na první příčku Billboard žebříčku, ale uspěla také ve Velké Británii, Austrálii a dalších zemích světa. To on letos v červenci málem zbořil pražskou O2 arénu, která hostila jeho show v rámci světového turné Circus Maximus, show, o které se bude ještě dlouho mluvit, protože snese srovnání s tím absolutně nejlepším, co současný hudební entertainment nabízí.

K desátému výročí Days Before Rodeo Travis Scott odehrál 22. srpna 2024 speciální vyprodaný koncert pro více než tisíc lidí v atlantském klubu Masquerade, kde zazněla většina z tracklistu mixtapu spolu s některými dalšími skladbami.

Na zdraví

Obscure Promotion nejsou jenom zavedená promotérská firma, která pořádá především mezinárodně uznávaný festival Brutal Assault a metalové koncerty v Česku i na Slovensku, ale její přesah stále častěji atakuje jiná, alternativnější hudební teritoria.

Snad jen dvě kapely na světě pracují s obráběním žánrů tak nepředvídatelně, intuitivně a s jasným záměrem posluchače neustále mystifikovat a držet ve střehu. Vedle šílených The Armed jsou to Health z Los Angeles. Právě tyhle dvě unikátní formace měly původně navštívit Prahu téměř ve stejný čas, nakonec vše dopadlo trochu jinak. The Armed v létě uhranuli multižánrový festival Creepy Teepee a Health se do Čech vrací v říjnu ve společnosti kapel Gost a Zetra. Obě spojují nálepky jako synthwave, metal a gotika, což by mohlo dobře korespondovat s žánrově neuchopitelnými Health. I když bývají často

Hudební novinky

David Gilmour

Luck and Strange Máme věřit PR rétorice, že Luck and Strange je Gilmourova nejlepší práce od alba The Dark Side of the Moon (1973)? To je na každém z nás a na našem individuálním vkusu. Jisté je, že je to skvělé album. Gilmour z něho navíc udělal téměř rodinnou záležitost – podílí se na něm jeho dcera, syn i manželka. Nový producent Charlie Andrew nebyl s Gilmourovou tvorbou příliš obeznámen a mnohé skoro kacířsky zpochybňoval. Také přivedl více jazzových hudebníků a aranže svěřil Willovi Gardnerovi, což zapříčinilo moderní zvuk, jenž příjemně kontrastuje s Gilmourovou klasickou tvorbou. Na albu se podařilo dosáhnout křehké rovnováhy mezi jeho kytarovým mistrovstvím, mixem poloh a zcela novými přístupy. Ano, jsou zde slabší momenty, ale snad jen vedle mnoha skvělých vrcholů.

označováni jako industriální, experimentální nebo noise rock, vždycky nejvíc inklinovali k metalu. Jenže jejich vlastní definice je na hony vzdálená čemukoliv, co si pod pojmem heavy metal dokážeme představit. Ano, používají těžké kytarové riffy, ale zároveň pracují s elektronikou a to, co by pro někoho mohlo být kamenem úrazu, je zároveň jejich trademarkem. Health, ovlivnění kapelami jako Nine Inch Nails nebo Ministry, předefinovali hranice mezi metalem, elektronikou a popem, přičemž pracují zcela organicky a svobodně s čímkoliv, co ve výsledku zapadá do jejich unikátního uměleckého konceptu.

→ Fuchs2, neděle 27.10. 2024, vice na goout.net

Jack White

No Name

Recenze na většinu Whiteovy sólové kariéry byly smíšené, nicméně jeho nové album, které vyšlo jen na vinylu, je okamžitě označováno za nejlepší od dob The White Stripes a je snadné pochopit proč. Je plné syrových hybridů garážového rocku, punku a blues, které znějí spíš jako Jack White, který natočil Fell In Love With A Girl, než jako Jack White, co natočil Lazaretto. K tomu, že nejde jen o jeho další řadové album přispěl i fakt, že ho 19. července zpřístupnil jen jako jednodenní záležitost, překvapení, které bylo součástí jakéhokoli nákupu v některé z poboček jeho vydavatelství Third Man Records. Navíc vyšlo v provokativně neoznačeném bílém obalu bez názvů skladeb a na bílé etiketě desky je napsáno pouze NO NAME. Ostatně tahle deska fakt nepotřebuje nic víc.

Soft Kill

Escape Forever Můj soundtrack letošního léta. Tohle album si bere to nejlepší z posledních dvou alb Soft Kill a k typicky hořkosladké up beat melancholii přidává další nezvyklý element – nakažlivý optimismus a cit pro hitový grower. Jestliže z většiny skladeb prosakuje nepopiratelný vliv The Cure, minimálně v dikci a výrazu Tobiase Sinclaira, Escape Forever nabízí mnohem více poloh a odkazuje na širší inspirační zdroje než jen na přežité postpunkové klišé. Kolize osmdesátek a devadesátek v současné produkci, reminiscence Blitz a The Gun Club, možná i klasického ostrovního punku, přes old school punk a novou vlnu prosakující brilantní melodie, radost a špetka poťouchlosti. Lapeni v pasti retra, radosti a chytlavosti pojedete celé album na repeat jako já. Garantováno.

Nick Cave & the Bad Seeds

Wild God

Jde o první album Nicka Cavea & the Bad Seeds od roku 2019, kdy kapela uzavřela mistrovskou trilogii albem Ghosteen. Poté, co v roce 2016 během nahrávání druhého alba tragicky zemřel Caveův syn Arthur, vše dostalo tak osobní ráz, že Bad Seeds jako kapela byla prakticky vytěsněna, protože s Nickem bylo téměř nemožné spolupracovat. Wild God je tak návratem jejich kolektivního spiritu a obsahuje vše, co jsme znali z předchozích alb. Colin Greenwood z Radiohead je na albu v roli hostujícího baskytaristy, o mix se postaral Dave Fridmann. A pak je tu hlavně Nick Cave v roli sugestivního vypravěče, uhrančivého básníka i expresivního zpěváka a exhibuje tak, jak to umí jen ON. Wild God je napětí, drama, láska, bolest, spiritualita i návrat k Jubilee Street.

kultura

Nadčasová krása

Jméno fotografa Bruce Webera (78) je ve světě pojmem. Od konce 80. let utvářel vizuální styl velkých módních domů a osobitým uměleckým rukopisem pozvedl komerční fotografii. Fotil hollywoodské hvězdy, slavné sportovce nebo vojáky. Ale třeba i zlaté retrívry, kteří ho provázeli od počátků kariéry. Režíroval celovečerní filmy i hudební videoklipy. Patří k velkým fotografům ze „staré školy“, jeho analogové snímky oslavují krásu, hovoří jazykem elegance a nostalgie. Praha bude od 20. září do ledna příštího roku hostit Weberovu dosud nejobsáhlejší retrospektivu, která podá komplexní pohled na jeho tvorbu a život. Výstavu Bruce Weber: My Education do sídla Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu přináší kreativní producent Milosh Harajda (38), který si tím plní celoživotní sen. V rozhovoru vypráví o tom, jak náročné je tak velký projekt uspořádat.

TEXT Alena Gurin Stará

Galerie hlavního města Prahy výstavu uvádí slovy „kulturní událost podzimu“. Vnímáte to stejně?

Je těžké to hodnotit, když je to naše společné dílo. Rozhodně si myslím, že je to obrovská událost pro Bruce Webera, který nikdy v životě takto obsáhlou výstavu neměl. Vystavoval v různých komerčních galeriích, v Dallas Contemporary měl obrovskou výstavu, co se týče počtu děl a plochy, ale nikdy žádný kunsthistorik a kurátor nezkoumal jeho dílo z různých úhlů. Bruce Webera zná celý svět primárně jako módního fotografa a filmového režiséra s oscarovou nominací,

málokdo však zná kompletní puzzle umělce. Spektrum, které obsáhl během pěti dekád jeho kariéry, je opravdu široké. Pro něj i pro celý jeho tým je to úplně nová zkušenost.

V anotaci se uvádí, že jde o jeho první evropskou retrospektivu, ale ona je to tedy i první velká světová retrospektiva.

Je to pravda. Bruce má hlavně velký problém ztotožnit se s tím, že je to retrospektiva. Navzdory tomu, že výstava opravdu nabídne pohled na jeho život. Bruce má pocit, že slovo retrospektiva patří někomu, kdo už odešel a ohlíží

se zpět, ale on se rozhodně necítí tak, že by skončil. Má toho ještě hodně co říct. Nedávno uvedl na festivalu v Římě svůj celovečerní dokument

Treasure of His Youth a při tom pracuje na různých komerčních a osobních projektech.

Jak velká výstava vlastně bude? Kolik děl se na ní objeví?

Výstava vzniká na míru, každý den vedeme dialogy Praha–Miami nebo New York, podle toho, kde se umělec nachází, a stále dotváříme koncept. Náš původní plán počítal se 128 fotografiemi, dnes už můžeme říct, že jsme

Foto: Bruce Weber

Brada Pitta fotografoval Bruce Weber v roce 1992 pro srpnové vydání magazínu Details.

daleko nad dvěma stovkami. Pokud se ptáte na počet zarámovaných, fyzických děl, jsme někde okolo dvou stovek, ale nacházíme se v době digitální a samozřejmě budeme ukazovat i videotvorbu.

Máte na mysli hlavně jeho filmové kampaně pro velké módní značky? Bruce pracoval s módním filmem už dekády před tím, než vůbec existoval Instagram, a módní film byl tehdy pojem. Jeho filmový department s kurátorkou Helenou Musilovou momentálně vybírá sekvence krátkých filmů a reklamních kampaní, které v 80. a 90. letech definovaly tvorbu a rukopis několika módních domů jako Versace, Ralph Lauren, Calvin Klein, s nimiž měl dlouhodobé spolupráce.

Uvidíme i jeho oceněný celovečerní dokument o jazzovém hudebníkovi Chetu Bakerovi Let's Get Lost, který byl v roce 1989 nominovaný na Oscara?

Celovečerní filmy budeme promítat v rámci paralelního programu a Let's Get Lost bude mít v průběhu výstavy samostatnou projekci. Na festivalu v Karlových Varech jsme uvedli tři speciální projekce, a dokonce tehdy do Čech dorazil i kameraman Jeff Preiss, který se na tomto filmu podílel.

Vybavujete si, kdy jste se setkal s tvorbou Bruce Webera poprvé?

Vybavuju si to velmi dobře. To byla devadesátá léta a já jsem byl na základní škole. Měl jsem tehdy pár kamarádů, kteří jezdívali do Ameriky na studentský program Work and travel. Byl jsem ještě hodně mladý, pro mě byla Amerika strašně daleko, i mentálně, proto jsem vždycky kamarády uprosil, aby do batohu vzali i jeden z magazínů, které tam vycházely. V té době si časopisy na křídovém papíru nechávaly fotit i čtyřicetistránkové editorialy, kde opravdu mohl autor vyprávět nějaký příběh. Takový časopis byl tehdy plnohodnotné, ideotvorné

médium, které definovalo vkus, a to byl svět Bruce Webera, který byl rozpoznatelný, a člověk se do toho světa pořád chtěl vracet. Bruce dlouhodobě spolupracoval s magazínem Interview, který založil Andy Warhol, magazínem W, americkou Vogue a dalšími. Vždy vytvořil nostalgickou amerikánu, americký sen, který velmi dobře obstojí v čase, a myslím si, že to bude krásně vidět i na výstavě. Pro diváka bude zajímavé sledovat například datace děl. Když dostáváme podklady k výstavě, častokrát ani nevíme, jestli dotyčné fotografie vznikly minulý rok, nebo před třiceti lety. Bruce Weber pracuje s nadčasovou estetikou a jazykem a pak vidíte, že ta skutečná krása, když autor zůstane věrný svému rukopisu a hodnotám, prostě nezestárne.

Které jeho tvůrčí období se vám nejvíc dostalo pod kůži?

Vždy to byly spolupráce s kreativním ředitelem magazínu W Dennisem

Freedmanem. S Brucem tvořili tandem a Bruce od něj dostal obrovskou tvůrčí svobodu. Ta éra byla neuvěřitelná. Dodnes mám v osobní sbírce spoustu magazínů z té doby. W tehdy vážilo tři kila, ale ta doba už je úplně pryč.

Kdy se zrodil nápad uspořádat výstavu?

Pracovat s Brucem byl můj celoživotní sen. Jednou jsme se neformálně potkali v Paříži přes společného známého. Člověk umělce navnímá, potom vidí, s jakým týmem pracuje, a bylo to velmi příjemné i po lidské stránce. Pak jsem si tu myšlenku nechal dva tři roky rozležet v hlavě a první oficiální nabídka přišla v roce 2019. Covid nám vyjednávání samozřejmě trošku zkomplikoval.

S čím jste za ním přišel?

Hlavní klíč vždycky je, kde bude výstava probíhat. Na naší straně tedy bylo sehnat instituci, která bude

Bruce Weber miluje zlaté retrívry, věnoval jim i fotografickou knihu, kterou v roce 2021 vydalo Taschen.

dostatečně atraktivní, seriózní a bude mít kapacitu pojmout tak velký výstavní projekt. Chtěli jsme dát Brucovi na stůl něco, co jednoduše nebude moci odmítnout. A jsem velmi rád, že se to podařilo. Jsem nesmírně vděčný paní ředitelce GHMP Magdě Juříkové a paní kurátorce Heleně Musilové, že tento projekt podpořily.

Od nápadu k realizaci uplynulo pět let. Je to běžné při plánování takové velké akce?

Není to standard. Paradoxně můj první velký výstavní projekt, který jsem dělal hned po škole, v roce 2011 v Rudolfinu s Davidem LaChapellem, jsme uspořádali za méně než sedm měsíců. Rozdíl byl v tom, že tu výstavu jsme nevytvářeli. Vybírali jsme díla, která už existovala a byla zarámovaná. Výstava Bruce Weber: My Education vzniká na míru pro Prahu.

Co všechno máte jako kreativní producent na starosti?

V první řadě jsem vybral umělce, s kterým chci spolupracovat, navázali jsme s ním kontakt a důvěru. Potom jsme vybrali instituci, která nám k tomu nejvíc seděla svým profilem, polohou i týmem, který v ní pracuje. S Helenou Musilovou jsme spolupracovali ještě v době, kdy byla šéfkurátorkou na Kampě, a dělali jsme spolu výstavu Helmuta Newtona a Cecila Beatona. Nesmírně si jí vážím a respektuji ji. Potom jsme vybrali architekta a scénografa Marka Cpina, který pracuje pro Hermès a dělá scénografii třeba pro Národní divadlo. Pro něj to bylo také nové zadání, protože stavět výstavu žijícímu umělci není typická scénografická práce. Plus samozřejmě pracujeme s týmem, který je napůl v České republice a napůl v Americe, proto musíme neustále dbát na to, aby si

Milosh Harajda (vpravo) na návštěvě u Bruce Webera (uprostřed) v americkém Montauku.

Foto:

Archiv Bruce Webera

a Miloshe Harajdy

Leonardo DiCaprio v roce 1994 na Coney Islandu

„Je neuvěřitelné, že když se pan Benedikt Taschen a jeho vydavatelský dům o našem projektu dozvěděli, rozhodli

se, že vydají celosvětovou knižní publikaci, která bude nést stejný název jako naše výstava. To je pro Prahu největší reklama.“

všechny strany porozuměly a cítily estetiku těch rozhodnutí stejně.

Znamená to pro vás hodně stresu?

Nebo se naopak dostavuje radost, že se vám plní sen?

Nedávno jsem viděl rozhovor, ve kterém se Tom Ford a Karl Lagerfeld bavili přesně na toto téma. Tom Ford si Lagerfeldovi stěžoval: „Já u toho nic necítím!“ A Lagerfeld mu odpovídá: „Když se pak podíváš zpět, tak to procítíš.“ Myslím, že to je přesně to tunelové vidění, které teď máme my. Při tom objemu práce a kvantu rozhodnutí mám pocit, že si ani nemáme šanci užívat každodenní koloběh, ale věřím, že když se na to pak podíváme zpětně, uvidíme všechno v úplně jiných barvách.

Jak finančně náročné je zajistit tak velkou akci?

Galerie na to alokuje rozpočet, ale upřímně bez podpory partnerů bychom neměli šanci výstavu realizovat. Máme štěstí, že se můžeme opřít o partnery Carollinum a nadační fond The House, který oficiálně bude startovat své aktivity na podzim a na začátku příštího roku. Bruce Weber je úplně první vlaštovka, čehož si nesmírně vážím. Týden před otevřením výstavy představí hotel Four Seasong Prague originální knihovnu věnovanou trajektorii Bruce Webera, která vznikla na míru jejich hotelové lobby.

Kolik lidí se na přípravě podílí?

Dobrá otázka, to jsem ani nepočítal. Ale řekl bych, že základní tým čítá deset lidí. A když začnu počítat

i všechna grafická studia, externí dodavatele a celý realizační tým, jsme někde na třiceti až padesáti. Takový malý orchestr.

Bruce Weber osobně přijede na zahájení. Zdrží se déle?

V Praze stráví cca deset dní. Je to jeho velký comeback, vrací se sem po téměř čtvrtstoletí. V roce 2000 v Praze fotil s Heathem Ledgerem velký fotoeditorial pro Vanity Fair. Má na to spoustu vzpomínek a je pěkné, že se vrací někam, kde už má nějakou historii. Jeho anabázi s Prahou samozřejmě chceme na výstavě reflektovat a fotky Heatha Ledgera se ocitnou ve výběru.

Fotil řadu známých osobností, Madonnu, Seana Penna nebo Johnnyho Deppa a také Češky Evu Herzigovou a Martinu Navrátilovou. Jejich fotky předpokládám nebudou chybět.

Přesně tak. Přineseme průřez od hollywoodských hvězd a hudebních osobností přes olympioniky po aktivisty. Jeho nejoblíbenější a nejvzácnější fotografií, kterou kdy pořídil, je portrét Nelsona Mandely. Elizabeth Taylor byla jeho miláček a celoživotní múza. Móda bude mít dvě samostatné místnosti...

Současně vyjde u nakladatelství Taschen Weberova monografie. Plánovali jste ji společně, nebo je to jejich iniciativa?

Je neuvěřitelné, že když se pan Benedikt Taschen a jeho vydavatelský dům o našem projektu dozvěděli, rozhodli se, že vydají celosvětovou

knižní publikaci, která bude nést stejný název jako naše výstava. To je pro Prahu největší reklama, protože Taschen má opravdu velkou databázi a velmi silnou distribuční síť a víc než třicet let publikují jedny z nejlepších uměleckých a architektonických knih. Mají nějaký radar a Bruce dlouhodobě podporovali, takže si to všechno sedlo i časově. Kniha by měla vyjít v době trvání naší výstavy.

Jak jste se vůbec dostal k pořádání velkých uměleckých akcí?

Vystudoval jsem marketing a PR komunikaci v Londýně a Barceloně a můj začátek byl spíš v komunikaci. Velká škola pak byla retrospektiva Davida LaChapella, který mi hned po výstavě nabídl spolupráci a sedm let mě bookoval na své projekty po celém světě. Když dostanete na stůl takové karty a máte tu příležitost a energii, vnímám jako obrovskou zodpovědnost toho využít. A nemyslím to teď vůbec oportunisticky, ale nepracovat s tou možností by byla velká škoda, i pro Česko. Když Taschen vydá do světa newsletter a když si dá Bruce informace o výstavě na své sítě, je to pro nás obrovská satisfakce. Po první květnové tiskovce k výstavě se konal filmový festival v Cannes, kde Brucův tým do Prahy zval osobnosti jako Jamese Franca, Rossu de Palma, Juliannu Moore, Pedra Almodóvara... Teď nemluvím o tom, že máme guestlist hostů, kteří dorazí. Jde o to, že tito lidé vůbec uslyší z první ruky o Galerii hlavního města Prahy, kde se koná Brucův velký galerijní počin.

Paralelní filmové vesmíry

Nejen komiksové filmy se vozí na populárním trendu multiverzů. Deadpool a Wolverine díky nim dostali zpátky do hry Bladea nebo Elektru, hraní i animovaní Spider-Mani se přímo hemží pavoučími alter egy a ve Všechno, všude, najednou se naplno odhalují nepřeberné možnosti životních křižovatek. My vám ale teď názorně předvedeme, že filmová multiverza máte i sami v sobě. A stejně jako ušních červů nebo brouků v hlavě je téměř nemožné se jich zbavit.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Jestli jste se tedy dobrovolně rozhodli, že přestanete na rozvětvené superhrdinské eposy koukat, protože v nich beztak máte guláš, asi vám dnes radost neudělám. Víte, ona je totiž naše paměť sama od sebe nespolehlivým vypravěčem. Mezi svými vrstevníky (jsem ročník 1981) vždycky dělám takový jednoduchý test. Kdo hraje v akční komedii Bláznivá mise? V takové té, co tam hlavní hrdina vystřelí harpunou ocelové lano a spustí se v něm pro kufřík plný diamantů. A má autíčka na ovládání, kterými vyhazuje do povětří velká auta. A nejlepšího kámoše inspektora Codyjacka… hmm? Že Jackie Chan? Ale houby, je to populární hongkongský komik Samuel Hui! Dám vám ještě jednu šanci. Vzpomínáte na biják, kde jedou Terence Hill a Bud Spencer na Riviéru? Náklaďákem, kde nevědom-

ky pašují pistole a mají pak na krku mafii? To byla paráda, co? Akorát že vůbec. Jde o taliánský klon s Paulem L. Smithem a Antoniem Cantaforou. Jen tady vám to autoři trochu ztížili, protože se skutečně snaží napodobit komedie obou výtečníků, a dokonce si od nich půjčili i kmenové herce a kaskadéry. Možná proto jsou i dvě dobrodružství Šimona a Matouše, tedy falešného Terence a Buda, docela povedená.

Ať už jste se nechali nachytat jednou, nebo rovnou dvakrát, vězte, že uvedené případy jsou v celé generaci diváků zdaleka nejrozšířenějšími omyly nebo chcete-li halucinacemi. Někteří lidé si to nenechají vymluvit, dokud jim filmy nepustíte bok po boku. Iluze je o to silnější, že uvedené filmy jsou z dob, kdy jsme všichni v kinech, v televizi i ve videopůjčov-

nách hltali stejné pořady a pak jsme si o nich povídali v práci, ve škole nebo při volnočasových aktivitách. Dnes se tomu odborně říká monokultura a jejím posledním představitelem je sport. Když vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, mluví o tom celá země. Takového luxusu už se dnes dočká jen malá hrstka blockbusterů nebo veleúspěšných seriálů, ve všem ostatním se vkus tříští do stovek až tisíců malých komunit.

Přesto jsme v redakci ještě pár rozporů našli a přišlo nám to natolik zajímavé, abychom vystopovali, proč k nim dochází. Jeden z nás např. přísahal, že viděl jiný konec oblíbené komedie Velký s Tomem Hanksem. Ta vznikla v roce 1988, kdy se přímo roztrhl pytel s podobnými filmy, v nichž se dítě zásahem shůry promění v dospěláka a zjistí, že malý

člověk = malé problémy, velký člověk = velké problémy. Do třicetiletého Hankse se v tu chvíli zamiluje jeho kolegyně a závěr filmu čelí zásadnímu dilematu, kdy je z chlapa zase kluk a vzájemný vztah stojí před zásadní zkouškou. V oficiální verzi dvanáctiletý Josh navrhne, aby se dospělá Susan taky proměnila a jeden druhého tak neztratili. Ona odmítne, ale slíbí, že na něj nezapomene. Tehdy to nepůsobilo ani zdaleka tak nepatřičně jako dnes, naopak je tu moment, kdy se k ní dospělý Hanks natahuje pro polibek, ale ona ho místo na rty líbá na čelo, a pak sleduje, jak odchází a mění se z muže zpátky v dítě. Je to dojemné a symbolické. Také ale existuje alternativní konec, v němž se Josh vrací do školy a zjišťuje, že k němu do třídy přichází nová spolužačka jménem Susan. Ano, jeho nová láska ho vzala za slovo a bůhví co spolu budou dělat za školou, až skončí závěrečné titulky.

Něco je jinak!

Alternativní konec se skutečně v některých zemích promítal a objevil se i na domácích nosičích. Vlastně se stává dost pravidelně, že v Evropě dostaneme jinou verzi než domácí americké publikum. Horor Pád do tmy, thrillerový Pokoj č. 1408 nebo vztahovka Osudová přitažlivost mají v americkém sestřihu podstatně optimističtější koncovky než ve verzích určených pro mezinárodní trh. Zejména japonští a evropští diváci pozitivně reagují na temnější konce, takže se snadno stalo, že doma hrdinové přežívají, a jinde potupně umírají. Kultovní sci-fi Terryho Gilliama jménem Brazil končí happyendem, jen aby se posléze ukázalo, že hlavní hrdina skončil v za-

jetí a šťastný konec se mu jenom zdá. Studio však ve střižně ono finální prozření bez vědomí režiséra odstranilo, aby film skončil optimisticky. Dlouholetým vítězem i poraženým je ovšem Blade Runner od Ridleyho Scotta. Do něj producenti přidali vše vysvětlující vnitřní hlas hrdiny, který Scott i Harrison Ford nenáviděli. A v závěru se vypůjčenými záběry z Kubrickova Osvícení snažili navodit dojem dalšího šťastného konce, zatímco Ridley Scott si přál něco ambivalentnějšího. Vyhrál až o pětadvacet let později, kdy měl v Hollywoodu dostatečný vliv na to, aby sestříhal definitivní režisérskou verzi jménem Final Cut, která je dnes považována za tu hlavní, tzv. za kánon. Tyhle zákulisní osudové zatáčky, které se tu a tam propisují do různých alternativních verzí (pokud chcete vidět razantně prostříhané filmy s jiným vyzněním, sežeňte si německé VHS, kde se nemilosrdně mazalo násilí i sex. Nebo nastupte do letadla, kde v tzv. plane verzích často chybí únosy letadel, ale i cokoliv souvisejícího s teroristy nebo omezováním osobní svobody), skutečně připomínají krocení přemnožených paralelních vesmírů a vedlejších časových linií. Hollywood navíc v posledních letech ždímá nostalgii a hlad po ztraceném mládí tím, že navazuje na staré hity. A často při tom obejde některá nepovedená pokračování, čímž opět vytváří alternativní realitu. Holčičí verze Krotitelů duchů? Nedávný návrat do tohoto vesmíru s původní hereckou sestavou z osmdesátých let se k ní nechce znát. Nedávná trilogie Halloweenů? Ta navazovala rovnou na první film a ignorovala všechny další (podobná retrakce v rámci nekonečné série proběhla

rovnou třikrát). A Terminátor: Temný osud zas odmítal brát v potaz cokoliv, co se dělo po druhém díle. Ten měl být mimochodem posledním, James Cameron v natočeném závěru nechává Sarah Connor spokojeně zestárnout a užívat si úspěšně odvrácenou apokalypsu. Jenže studioví hlavouni řekli ne, co kdyby úspěšnou sérii ještě někdy potřebovali. Stejně tak někdo z exekutivy zachránil dojnou krávu jménem John Rambo, když v rozporu s knižní předlohou nenechal utrápeného válečného veterána v závěru prvního filmu spáchat sebevraždu.

Trezorové konce

Hezky jsme vás provedli po filmové historii, ale ještě zbývá odpovědět na zásadní otázku. Proč to vlastně v Hollywoodu dělají? Protože si to lid žádá. Co svět světem stojí, pořádají studia u drtivé většiny svých filmů testovací projekce. A je za tím velmi sofistikovaný systém, který zůstává očím běžné veřejnosti dokonale skryt. Testovací projekce jsou záchrannou sítí každého studia, po níž se buď bouchá šampaňské, nebo se naopak šíří panika. Američtí filmoví fandové ze všech koutů kontinentu jsou osloveni online, ale často také přímo při čekání uprostřed multiplexu, zda nechtějí vidět nějaký ten filmový hit s několikaměsíčním předstihem. A zadarmo! Mnohdy ale není co závidět, stav promítaného snímku totiž hodně záleží na žánru. Oscarové drama v reálných kulisách? Tady je šance, že uvidíte film, který se víceméně podobá finálnímu produktu. Letní blockbuster? Standardem je snížená kvalita obrazu a zvuku, hudba z jiného filmu a nedokončené vizuální efekty. První verze filmů jsou také vět-

Pravidelně se stává, že v Evropě dostaneme jinou verzi než domácí americké publikum. Horor Pád do tmy, thrillerový Pokoj č. 1408 nebo vztahovka Osudová přitažlivost mají v americkém sestřihu podstatně optimističtější konec.

šinou delší (některé linie jsou nedbale poskládané, aby zbyl prostor pro další úpravy) a právě ty trikové scény, které patří do kategorie „plán B“ jsou velmi nedodělané, někdy dokonce nahrazené jen záběrem na storyboard nebo textovou vysvětlivkou! Jako zástupce pečlivě vybraného demografického bloku (např. třicetiletý středoškolák z Montany) jste zodpovědní za to, co se s filmem stane, ať už vyplňujete dotazník, nebo se účastníte krátkého interview po promítání, kde zmíníte, co se vám líbilo a nelíbilo, jaká postava vám přišla nejsympatičtější a jaká akční scéna nejšťavnatější.

Studio následně projekce vyhodnotí (číslem od jedné do sta – čím víc, tím líp – srovnávají se navzájem hlavně projekce různých verzí) a tvůrci se vrátí zpátky do střižny, nebo v horším případě rovnou na plac. I sám Steven Spielberg se od publika nechal přesvědčit, aby nezabil hlavní hvězdu v E.T., a bez nespokojených diváků

bychom neměli ani happyend v Pretty Woman. Jindy ale studio naopak naslouchá účastníkům až moc a je z toho velká bitva, v níž vzduchem létají statistiky, koláčové grafy a vypjaté emoce. David Fincher musel bojovat zuby nehty, zvlášť po zkušenosti se třetím Vetřelcem, aby jeho odvážné koncovky v Klubu rváčů nebo detektivce Sedm zůstaly beze změny. Ty největší blockbustery dnes projdou klidně pěti šesti projekcemi a producenti mají v šuplíku bokem 20 % rozpočtu na případné přetáčky. Na rozdíl od dřívějška jsou alternativní verze přísně střeženy a „coby kdyby“ už se publiku neukazuje ani ve formě bonusových materiálů. O to víc se ale podobné změny a úpravy řeší online na sociálních sítích. Občas mohou filmu pěkně zavařit ještě před premiérou. Navíc různé servery vytahují historky a trivie z minulosti, především tedy alternativní obsazení ikonických rolí. Dovedli byste si představit Willa Smithe jako

Nea v Matrixu? Měl tehdy mnohem větší šanci než Keanu Reeves, ale šel místo toho natáčet western! Jakmile se takovou informaci dozvíte, začnete si v hlavě stavět paralelní verzi oblíbeného filmu (my vám trochu pomůžeme, protože máme šikovného ilustrátora). A jak známo, lidská představivost je mnohdy šikovnější než realita nebo bludy z dílny umělé inteligence. Vězte, že každý úspěšný film má několik neexistujících sourozenců nebo myšlenkových bratranců. Až budete příště v kině vykřikovat, že byste to sami vymysleli líp, vzpomeňte si, že k té finální verzi se studio prokličkovalo skrz několik šťastných náhod, poradních hlasů neškoleného publika a navzdory přefouknutým režisérským egům a pragmatickým požadavkům cifršpionů. Ne nadarmo se tomu říká filmová magie – nikdo pořádně neví, jestli se divácké hity rodí v hlavě, na papíře, před kamerou, ve střižně, nebo až na červeném koberci.

Věděli jste že Nea v Matrixu měl původně hrát Will Smith? Nakonec dal přednost natáčení westernu a roli dostal Keanu Reeves. Ve vás už teď ale navždy zůstane alternativní verze, kterou jste si právě promítli ve vlastním mozku. Nemáte zač!

knihovna

Můj vzor Superman

Režisér Jiří Mádl právem sklidil desetiminutový potlesk vestoje i cenu diváků filmového festivalu v Karlových Varech za svůj poslední film Vlny. Příběh o Československém rozhlase a jeho roli během okupace 1968 se táhne i Mádlovou knihovnou, která mu byla oporou při psaní scénáře. Mádl je ale také knižním autorem, který před dvěma lety spisovatelsky debutoval knihou Přitažlivost planety Krypton – románem, kterému už chystá následníka. Mádlova knihovna v pražských Nuslích je sice skromnějších rozměrů, zato k ní patří i příjemný čtenářský koutek – doširoka rozevřené okno s výhledem až na nejvyšší vrcholky stromů. Kde pořídil knižní sběratelský kousek? A jaké tipy má na čtení dětem?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Najdeme ve vaší knihovně nějaké knížky, které vám byly inspirací k napsání scénáře pro film Vlny?

Zrovna v téhle knihovně jich je opravdu hodně. Určitě bych měl zmínit rozhlasovou novinářku Věru Šťovíčkovou Heroldovou a její knížku

Po světě s mikrofonem. Doporučuji i vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968, které sepsal Sláva Volný mladší pod názvem Jsme s vámi, buďte s námi. A pak tu mám hodně scénáristických knih, které mě při psaní také hodně ovlivnily, jako je The Screenwriter's Bible, skvělá kniha The Writer's Journey: Mythic Structure for Writers, pak Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella nebo Screenwriting: The Sequence

Approach. To jsou všechno knížky o různých principech a možnostech psaní a jsou určené všem, kteří by chtěli psát. Já sám jsem je použil i pro psaní vlastní knížky Přitažlivost planety Krypton.

Jaká je vaše knihovna? Poměrně vyprázdněná, protože většinu knížek mám teď u sebe v kanceláři. Tady byste našli hodně učebnic, knihy, které mám moc rád a četl jsem je už hodně dávno. A taky spoustu knih, které mi někdo daroval a nikdy jsem je nečetl. (směje se)

To mě vede k otázce – jaký jste čtenář?

Na to, jak moc mám knížky rád, tak toho za rok moc nepřečtu. Myslím, že

přelousknu třeba tři nebo čtyři knížky ročně. To je asi málo, že jo? Měl bych číst víc! Ale dokud se nenarodil syn František, četl jsem poměrně dost. František si vzal můj čas na knihy! (směje se)

Co s Františkem čtete?

Teď miluje Cola Pesce, což je italská knížka o klukovi, který se stane rybou. František italsky sice nerozumí, ale když italsky čtu, tak se mu to moc líbí. Stejně jako obrázky v té knížce. Pak spolu rádi čteme o zubaři, hasičích, a nejvíc o autech. Já osobně si s ním rád čtu Krtečka. A Ferda Mravenec je jedna z mála knížek, které umím z fleku zarecitovat, takže to je moje taková rychlá tajná zbraň.

Čtení pro všechny fanoušky nového filmu Vlny - Srpen 1968 od Jiřího Dienstbiera, Sláva Volný mladší a jeho Jsme s vámi, buďte s námi nebo Po světě s mikrofonem od Věry Šťovíčkové-Heroldové

Máte i vy svou nejoblíbenější knihu?

Určitě Supermana, kterého jsem zbožňoval jako dítě. Miloval jsem ten film. Byl to můj vzor! A tohle vydání jsem si koupil v Berlíně a pardon, ale teď si sedněte, protože vás to možná podlomí (otevírá knihu) - tady je celá mapa planety Krypton! To je co?! Krásná sběratelská věc!

Pamatujete si, kvůli které knížce jste začal kdysi číst?

Určitě to bylo Mládí v hajzlu od amerického spisovatele C. D. Payneho. Hrozně rychle se mi podařilo přečíst všechny čtyři díly. Rozhodně musím zmínit i Huckleberryho Finna, kterého jsem četl tak ve třinácti letech. Ve dvaceti jsem měl vlnu knih Milana Kundery. A ve třiceti jsem se začetl do Sally Rooney.

Jo, chtěl bych napsat něco dalšího. Pracovní název je Vítejte v Bibione, ale je pro mě zatím těžké se rozhodnout, jestli to píšu pro lidi, kteří četli Přitažlivost planety Krypton, nebo pro diváky, kteří viděli film Vlny. A přemýšlím, že se na nějaká očekávání vykašlu a napíšu to tak, jak mi to přijde nejjednodušší. (směje se)

Když jste svou knihu před dvěma lety vydal, mluvil jste i o jejím zfilmování, ale protože velká část knihy je psaná v chatové konverzaci, nedokázal jste si představit, jak byste ji přirozeně přenesl na plátno. Už jste na to přišel?

Originální knihovna režiséra Jiřího Mádla je kromě knih plná osobních vzpomínek a drobných talismanů.

Právě tahle irská spisovatelka vám byla velkou inspirací, když jste psal svou první knihu, román Přitažlivost planety Krypton. Pracujete na další knize?

Jo! Zrovna nedávno jsem viděl film, kde byly chaty velmi dobře zpracované a inspiroval jsem se. Takže to vypadá, že už si Přitažlivost planety Krypton přinejmenším dokážu na plátně představit. Navíc se Planeta Krypton líbí i mojí producentce, takže bychom do toho měli šlápnout a udělat to.

Po přečtení se promění ve zlato

Už jsme v našem časopise psali o nebezpečných konspiracích i srandovních baronech Prášilech. Alternativních pravd a nejrůznějších výkladů současného světa však kvapem přibývá. Zvlášť v době, kdy se nespolehlivého vyprávění ujaly i největší z autorit. Dnes si tedy v návaznosti na text z rubriky Věřte, nevěřte povíme něco o hoaxech alias verbálních bludných kořenech, kvůli nimž se i ti nejchytřejší z nás občas ztratí v nekonečném hvozdu informací.

TEXT Václav Rybář

ILUSTRACE Vojtěch Velický

Městské legendy

Tradičním folklórem je moderní obdoba bájí, mýtů a pověstí, zasazených do prostředí měst a soudobé společnosti. Tzv. urban legends se oficiálně datují od šedesátých let minulého století, ale podobné smyšlené báchorky, tehdy často namířené proti minoritám rasovým či náboženským, lze vystopovat do starověkého Říma, případně se objevují v rámci xenofobní propagandy během válečných konfliktů apod. Moderní pojetí městské legendy se objevuje až ve zmíněných šedesátkách, přičemž v letech osmdesátých vyšla i kniha sebraných legend pod názvem Vanishing Hitchhiker. V každém regionu mají své vlastní povídačky, u nás je najdeme v knižní sérii Černá sanitka. Mísí se v nich nadpřirozeno, občas mají vtipnou pointu nebo v nich lze nalézt aktualizované příběhy, které se vyprávěly na vesnických zábavách. Některé z nich si pro větší autenticitu pomáhají

tím, že vychází ze skutečné události nebo známé pravdy, kterou v průběhu vyprávění překroutí. Příběh může být uvozen tím, že se stal kamarádovi kamaráda (známý vypravěčský faul) –ekvivalent této přenesené skutečnosti se vyskytuje snad v každém ze světových jazyků, čeština má např. „jedna paní povídala“. Opět platí, že v době internetu lze městské legendy snadno zpochybnit, ale když ona při jejich vyprávění občas naskakuje příjemná husí kůže.

Chlapec, který křičel: Vlk!

Ezopova bajka z šestého století před n. l. je možná sama o sobě pustým výmyslem, ale její hodnota spočívá nejen ve srozumitelné edukační hodnotě pro malé čtenáře a posluchače. Příběh pojednává o malém pastouškovi, co si tak dlouho vymýšlel, že se blíží vlk, až mu vesničané pod kopcem přestali věřit. Vlk pak jednoho dne skutečně přišel a chlapce sežral, protože nikdo nevyslyšel volání o pomoc. Jde tedy o jeden z nejstarších popisů hoaxu, jehož autor skončil po zásluze neslavně.

„Já se naprosto vážně ptám. Máte nějaké důkazy, že Země je kulatá?“

Lukáš Machala, náměstek slovenské ministryně kultury

„Mé neexistující rostliny uhynuly, protože jsem nepředstíral, že je zalévám.“

Mitch Hedberg, komik

Historie hoaxů, pranků a dezinformací

Určitě už jste někdy slyšeli někoho říct: To je „houks“. A pravděpodobně máte povědomí o tom, co to ten hoax je. Prostě podfuk, lež, nepravda, kterou vás někdo napálí. Jak si ale stojí v kontextu s kanadskými žertíky, apríly, fake news a dalšími prostopášnostmi? Angličtina i čeština jsou v tomhle neuvěřitelně košatými jazyky, takže je nutné hoax definovat. Jeho cílem je obalamutit co největší množství lidí, často za účelem společenského či finančního zisku. I proto je kolem hoaxů často poměrně komplexní příběhové pozadí, nebo rovnou i mytologie, které nás mají přesvědčit o věrohodnosti sdělované informace. Na rozdíl od tradičních podvodů a švindlů mohou být hoaxy i nevinné. Prostě si z vás někdo vystřelí nebo chce otestovat vaši důvěřivost. Když pravda vyjde najevo, často utrpí jen vaše image, a nikoliv peněženka. Na druhou stranu klamat se nemá, to už věděl čínský spisovatel Zhang Yingyu, který v půlce šestnáctého století napsal Knihu podvodů, sebrané spisy nejrůznějších podfuků, v nichž moralizoval v duchu tehdy populárních soudniček a šířil osvětu mezi prostým lidem. Nejrůznější praktické vtípky existovaly od nepaměti, lidové povídačky o bájných příšerách a lesních strašidlech měly často oporu ve skutečnosti, bohabojnosti nebo mezigeneračně šířených pověrách a pohádkách, ale plnokrevný hoax, tak jak se začínal objevovat v sedmnáctém století, byl od nuly vymyšlenou historkou, ve snaze zvýšit si společenský kredit nebo si nechat za podobné povídačky zaplatit třeba žejdlíkem v hospodě.

Od šeptandy a lidové slovesnosti jsme se dostali ke knihtisku, řetězovým dopisům, nejrůznějším skandalizačním tiskovinám (u nás např. Hrom) a konečně také k internetu. Dnes je velmi snadné vytáhnout z kapsy telefon a platnost historky si ověřit. Existují muzea hoaxů, ale i nejrůznější ověřovny a servery věnující se těm nejslavnějším báchorkám. Na druhou stranu občas není hezké nechat pravdu, aby zastoupila cestu dobrému příběhu. V době agresivního politického marketingu a zfalšovaných textů, obrázků i videí se povedený a neškodný hoax hledá těžko. I proto sepisujeme text, v němž najdete ty nejlepší z okamžiků, kdy na lep sedl někdo jiný než vy. Znáte to přísloví o cizím neštěstí, ne? Tak listujte, bavte se, ale zůstaňte obezřetní. Možná jsme někam do textu schovali hoax, který je ve skutečnosti pravdou pravdoucí!

Hoax

Termín pochází z osmnáctého století a vychází z latinského hocus (viz hokus pokus) – někoho očarovat či oklamat. U nás se pro podobné situace vžilo „opít někoho rohlíkem“, „věšet mu bulíky nos“, „tahat ho za šos či fusekli“ (v angličtině mají doslova „tahat za nohu“).

Alternativní fakta a postpravdivá éra

Autoři slavného Oxfordského slovníku označili slovo post-truth alias postpravda za slovo roku 2016. Zhruba od té doby oficiálně žijeme v éře, kdy při vytváření představy o světě převažují emoce nad ověřenými fakty. Tento trend se sešel s proměnou sociálních sítí, které se z našich deníčků sdílených mezi přáteli staly mocnými algoritmickými motory, katalyzujícími virální trendy a útočícími na základní lidské pudy. Třetí fází postpravdivé éry budiž nástup umělé inteligence, která je schopna v obrazu, zvuku i videu oživit jakkoliv absurdní nápady a myšlenky, přepisovat historii a vkládat lidem do úst, co nikdy neřekli. Pamatujete, když Masaryk v roce 1917 řekl, že lidé by neměli věřit všemu, co najdou na internetu? Nepamatujete… aha, to je fake! Ale trvalo vám to dvě sekundy, než jste zahnali pochyby. A právě na to krátké zaváhání a vrozenou nejistotu postpravdivý svět útočí.

Spam

První spam dostalo v roce 1978 na šest stovek e-mailových adres. Byl to částečně omyl, částečně experiment, který se nikdy neměl opakovat. O pětatřicet let později tvořily spamy přes 90 % veškeré mailové komunikace. Čím víc s nimi bojuje, tím rychleji se množí. Dnes se nám daří spoustu spamu odfiltrovat, ale necelou polovinu obdržených mailů lze stále klasifikovat jako nevyžádanou poštu. Nejvíc spamů přichází z USA, Číny, Německa, Ruska, Indie a Brazílie. Denně se jedná o stovky miliard zpráv.

Nevyžádaná komunikace v číslech

50 % maily

26 % telefonní hovory

15 % sms

9 % zprávy v messengerech

Největší hoaxy

Piltdownský člověk

Amatérský archeolog Charles Dawson vodil akademickou obec za nos dlouhých čtyřicet let, když prohlásil, že nalezl chybějící článek mezi člověkem a opem. Britové měli radost, že se u nich něco našlo, takže kosti moc nezkoumali. Nakonec se ukázalo, že celek byl sestaven z lebky středověkého člověka, 500 let staré orangutaní čelisti a fosilního šimpanzího zubu. Ke zdání starobylosti pomohlo namáčení kostí v železitém roztoku a dvojchromanu draselném.

Mechanický Turek

Maďarský vynálezce Kempelen sestrojil v roce 1770 zázračného robota, který uměl hrát šachy. Tato konstrukce objížděla různé výstavy dlouhých 84 let, z toho padesát po autorově smrti, než požár ve skladišti ukázal, že šlo o podvod. Ve skryté budce totiž seděl živý šachista, který hýbal rukama figuríny i figurkami prostřednictvím sady táhel. Samo o sobě to byla elegantní ukázka eskamotérství, ale s robotickou inteligencí to nemělo společného vůbec nic.

Ježíšova předkožka

Ano, čtete správně. Při obřízce se část Ježíšovy předkožky uchovala a ve středověku se hned několik chrámů božích chlubilo, že právě u nich kousek spočívá. Bylo jich podezřele moc, ale církev tomu nechala volný průběh. Z některých se stala poutní místa, jinde se k předkožce ukryté ve zdobné krabičce denně modlili, ale když jednu z posledních dochovaných relikvií v osmdesátých letech ukradli zloději, zjistili, že v krabičce není zhola nic.

Mikroprasátka

Velkou Británii a USA před několika lety zachvátila móda tzv. mikroprasátek (teacup pigs). Jsou tak maličká, že se vejdou do šálku od čaje. Nikdy nevyrostou. Jsou čistotná a hravá. Kupte si jedno za pár tisíc dolarů. Několik hollywoodských celebrit se nechalo napálit, než bohatí a slavní zjistili, že se jedná o obyčejná selátka, ze kterých vyrostou prasnice standardních rozměrů. Bulvár si na tom tenkrát poměrně dost smlsnul.

Kruhy v obilí

Typická ukázka hesla „příliš hezké, než aby to byla pravda“. Kruhy v obilí nám skutečně nezanechaly mimozemské civilizace, podepisující se z nudy laserem do klíčových plodin tak, jako my se podepisujeme při čůrání do čerstvě napadeného sněhu. To si prostě jen pár vtipálků pošlapalo slušnou osetou plochu. Tolik práce, a přitom taková, leč pečlivě a soustavně medializovaná, blbost.

Produkty

se žabkou

Udělalo se mi na oslavě špatně z čokoládového dortu sestřenice. Ani pes to nechtěl jíst. Tak jdu do koše a najdu tam obal od čokolády na vaření. A co myslíte? Zase je tam ta žabka. Soustavně šířený hoax, označující udržitelné projekty Rainforest Alliance s logem žabky za největší gastronomické zlo obsahující škodlivé látky – naměřené pochybným ezopřístrojem bez certifikace. Pobaví, projde a neublíží, stejně jako výrobky s tímhle logem.

Microsoft koupil římskokatolickou církev

Budou se lidé modlit k Windows? Někteří z nás to v devadesátkách a nulkách dělali, kdykoliv se objevila modrá obrazovka smrti. Hoax s nákupem církve tehdy žil svým vlastním životem několik dní. Částečně i proto, že Microsoft měl tenkrát tolik peněz, že si mohl koupit skutečně cokoliv. Teď je v té pozici Apple, který to ovšem vyřešil lišácky. Proč si kupovat církev, když mohou fanoušky svých produktů obrátit na jejich vlastní víru?

EU chce zakázat ř

Shodou okolností úsměvný hoax mých kamarádů, sepsaný velmi lehkým jazykem, aby vynikla absurdita sdělení. A přesto se tisíce lidí ozvaly v komentářích, že to už tedy Evropská unie přehání, aby nám brala naše unikátní ř, které má jen čeština a všichni se bavíme nad neschopností našich kamarádů z ciziny, kdykoliv mají říct třeba Dvořák. Věc došla tak daleko, až vláda musela vydat prohlášení, že je naše ř v absolutním bezpečí.

Zzxjoanw

V roce 1902 napsal muzikolog Rupert Hughes do svého průvodce hudebními nástroji, že zzxjoanw je maorský výraz pro speciální buben používaný domorodci. A nikdo to 74 let nerozporoval, zatímco logopedi několika generací si lámali hlavu i jazyk ve snaze najít pro raritní slůvko odpovídající výslovnost. Hughes zemřel dvacet let předtím, než byl jeho trolling odhalen. Jeho rakev se jistě otřásala hurónským smíchem.

Konec gatekeeperů

Jak fungovala sociální síť dřív? Říkalo se jí hospoda, milé děti. V rohu seděl pan učitel, co věděl o historii, přírodě a zeměpisu nejvíc z celé místnosti. Občas si povídal s panem starostou, ten měl zase přečtené ranní noviny. Takže když se chlapi začali o něčem hádat nebo Pepa z periferie vykřiknul nějakou blbost, hned se všichni ptali starosty nebo učitele. A ti je z pozice autority ujistili, že další pivo už by si Pepa opravdu dávat neměl.

Tyto pípy komunity a demokracie, tzv. třetí místa (viz naše téma jinde v tomto čísle), ztrácejí na důležitosti tváří v tvář sociálním sítím, kde může každý předstírat, že je učitel nebo starosta, i když je jen obyčejný Pepa, co si přihnul.

Média, kdysi považovaná za hlídací psy demokracie a autoritu v oblasti znalostí, v jejichž hierarchii hráli nezastupitelnou roli tzv. gatekeepeři, hlídači informačních bran, kurátoři ověřených zpráv, jsou pod neustálou palbou z děl pochybovačů. A lidé přijímají za svůj názor, že jediná pravda je ta jejich. Necenzurovaná, nefiltrovaná, nezpochybnitelná. Sociální sítě a jejich bubliny je v tom podporují, protože spokojení zákazníci se rádi vrací, omámeni zpěvem sirén a falešných proroků, kráčíce dál a dál do bažiny beznaděje. Ještě že vy máte naviják v podobě tohoto časopisu. Nechte se vytáhnout zpátky a blaženě vzpomínejte na doby, kdy byl internet nevinným místem plných roztomilých koťátek a srandovně padajících lidí.

Prodej Eiffelovky

Pět světových jazyků, tucet falešných pasů a pět desítek různých identit. A přesto vévodu Victora Lustiga (titul samozřejmě užíval neprávem) v USA dopadli a vsadili na dvacet let do Alcatrazu. Největší podvodník své doby údajně pocházel z podhůří Krkonoš a povedlo se mu prodat Eiffelovku. Dvakrát! Když se v roce 1925 v pařížských novinách dočetl, že údržba věže se městu prodražuje, sezval do luxusního hotelu tamní majitele šrotovišť a prozradil jim, že město chce Eiffelovku rozebrat a prodat do sběrných kovů. Vytipoval si v pozvaných slabý kus a vymámil z něj sedmdesát tisíc franků úplatku za to, že konkurz na rozebrání věže vyhraje. Pak Lusting prchnul do Rakouska a doufal, že se bude okradený stydět jít s takovou blamáží za policií. Měl pravdu, ale zároveň příliš velké ego. Do roka se vrátil, aby zkusil Eiffelovku prodat znovu. Měl už dalšího zákazníka na lopatě, když na schůzku vtrhli policejní důstojníci. Lustig utekl, tentokrát už za velkou louži do San Franciska, kde ho nakonec dostihly další jeho podvody.

„Od objevení štěchovického pokladu nás dělí dny!“

Helmut Gaensel

Prodej Karlštejna

Mezi hoaxem a scamem je velký rozdíl, ale za účelem soupisu těch největších podfuků si nemůžeme nechat ujít historku o prodeji Karlštejna. Známý pražský podvodník Harry Jelínek se na závodech motocyklů seznámil s Jiřím Kristiánem Lobkowiczem. Rod Lobkowiczů se ve třicátých letech minulého století snažil prodat americkým průmyslníkům nějaké nemovitosti, aby měl peníze na svatbu komtesy. Z prodeje sešlo, ale Američané chtěli něco za každou cenu koupit a Jelínek Lobkowiczovi naznačil, že zná majitele Karlštejna, kteří by možná měli zájem. Tamního kastelána přemluvil, že je od filmu a potřeboval by za úplatu Karlštejn na víkend půjčit. Najal kompars pážat a hradního personálu, načež sehrál pro kupující velkolepé divadlo a řekl si o třicet tisíc dolarů na výlohy spojené s prodejem. S penězi okamžitě prchnul do Splitu a Američané, ze strachu z mezinárodní ostudy, se po penězích ani Karlštejnu nijak nepídili. Nikdo dodnes netuší, jak moc je historka pravdivá, existuje hned několik jejích verzí, takže se nám tu prolíná hoax, scam a městská legenda.

3 000

Tolik natěšených zákazníků dorazilo 31. května 2003 k novému hypermarketu Český sen v pražských Letňanech. Hlavním lákadlem byl fotoaparát Olympus za 1 690 Kč.

Klobása, co svět neviděl!

Filmové předprodeje jsou takovým ekvivalentem investičního letadla (viz níže), protože vám prodávají produkt, který neexistuje. Není to vyložený podfuk, spíš by se to dalo přirovnat k loterii, protože některé z titulů nevzniknou a v lepším případě se investiční částky vrací původním majitelům. Hollywoodská ministudia jako Cannon nebo Carolco v osmdesátých letech tento nástroj dovedla k dokonalosti a přispěla k pohádkovým honorářům Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho. Byla totiž schopná na neexistující filmy s velkými hvězdami dopředu vybrat desítky milionů dolarů na distribučních právech pro kina a televizi. Tento model funguje uspokojivě dodnes na východoevropských trzích, kdy jsou tamní distributoři schopni za filmy s legendami včerejška zaplatit desítky milionů dolarů, přičemž náklady na výrobu – i s královským honorářem vyšeptalé hvězdy – činí jen zlomek vybraných peněz. Příběh se vymýšlí a kamery rozjíždí až s vidinou tučného zisku. V zásadě stejně funguje např. Kickstarter, kde vám tvůrci ukazují v ruce hotový produkt, ale mnohem častěji jde spíš o render zamýšlené podoby, který se v našem světě začne zhmotňovat až ve chvíli, kdy se vybere požadovaná částka. Finální výrobek často vypadá úplně jinak, viz např. Americký ninja, v němž měl původně hrát Chuck Norris. Za to si distributoři zaplatili. Jenže Chuck před natáčením prohlásil, že přece nebude hrát ve filmu, kde má většinu stopáže zakrytý obličej. A tak ho nahradili naivním fešákem Michaelem Dudikoffem. Naštěstí to byl hit a nikdo peníze vracet nemusel.

„Nikdy v životě jsem nenapsal žádnou píseň. Všechno je to hoax.“

Elvis Presley

„Prezident Obama je největším hoaxem, jaký kdy byl na americkém lidu spáchán.“

Clint Eastwood

Vaporware

Termín z roku 1983 se svého času vztahoval jen na software, protože většina firem byla pověstná tím, že nikdy nic nevydá včas. Jako první byl vysmívaný Microsoft se svými operačními systémy, ale následně se ukázalo, že spoleh není na nikoho – vydavatele videoher, návrháře hardwaru, dokonce ani automobily a spotřební elektronika se pojmenování nevyhnula. Ve videohrách bylo dlouho považováno za typický vaporwave pokračování 3D střílečky Duke Nukem. Jeho podtitulek Forever se ukázal býti prorockým, ale hra nakonec opravdu vyšla. Podobných vaporwarů, co nakonec nebyly jen prodejem dýmu v povětří, bychom našli víc – 3G, bluetooth, Windows Vista (tam bychom se raději vůbec nedočkali), ale stejně jsou jen kapkou v moři produktů a projektů, co byly ohlášeny a nikdy do cíle nedoběhly. Občas šlo o velké oči, oběť finanční restrukturalizace nebo prosté habaďůry ve snaze nalákat víc investorů. Software Ovation v roce sliboval kompletní kancelářský balíček do každého počítače. Šlo ale jen o promyšlenou videoprezentaci, k níž neexistoval byť jen jediný řádek kódu. Stejně tak Apple neuvedl na trh v devadesátých letech svůj interaktivní terminál, s jehož pomocí jste mohli přetáčet televizní vysílání dopředu i dozadu, hrát vědomostní hry a komunikovat s ostatními diváky. Samostatnou kapitolou jsou malé automobilky, které se snaží odpíchnout do velkého světa díky elektromobilnímu boomu. Mají pocit, že závod začíná nanovo, se stejnou startovní čárou pro všechny. Vyrobí pár prototypů, ale po investičním kolečku rychle zjistí, že sériová výroba přináší řadu úskalí a krachují jedna za druhou. Není divu, že produkci v objemu stovek tisíc vozů se podařilo za poslední dekády na Západě rozjet v podstatě jen Tesle.

12-571-3570

Číslo dokumentu vytvořeného 28. listopadu 1989 odborníky z NASA. Ten popisuje misi raketoplánu STS-75, během které byly astronauty prováděné sexuální akty za účelem zjištění nejúčinnějších poloh v nulové gravitaci.

Filmy s nespolehlivými vypravěči

Šestý smysl

Mistrný Shyamalanův kousek, který obstojí i při opakovaném zhlédnutí, kdy si všímáte jednotlivých detailů. Bruce Willis jako psychiatr řeší případ malého Colea, který vidí mrtvé lidi. I divák vidí mrtvé lidi, ale v duchu hesla „pod lampou je největší tma“ režisér a scenárista mistrně odvádí jeho pozornost jinam, než mu zasadí finální zvrat z milosti. I po pětadvaceti letech je Šestý smysl etalonem poutavého vyprávění.

Miluj bližního svého

Další snímek, co letos slaví čtvrt století. Neprávem zapomenutý thriller s Timem Robbinsem a Jeffem Bridgesem se dlouho tváří jako rutinní thriller z předměstí, kde jsou paranoia a předsudky stejnou povinnou výbavou jako pečlivě zastřižený trávník. Jenže pak hra nabere děsivé obrátky a vy si uvědomíte, jak snadno se divák i protagonista nechal tahat za nos, navzdory svým znalostem. Dobrosrdečnost je tou největší zbraní, kterou můžete namířit proti sobě.

Obvyklí podezřelí

Náramná kriminálka, která s jedním roztříštěným hrnkem v závěru filmu získá na významu nejen pro aktuálního diváka, ale i pro celou historii práce s filmovými zvraty. Bryan Singer tu předvedl úžasnou otočku a poukázal na důležitost manipulace s divákem, kterému podsouváte to, co chce vidět a vyřešit na vlastní pěst, jen aby posléze zjistil, že se nechal hned v úvodu oblafnout a šel po nesprávné stezce.

Pátek třináctého

Vražda v Orient Expressu

Detektivky mají vždy několik nepsaných pravidel, aby měl divák šanci poměřit svůj intelekt s autorovým. Žádné tajné komnaty, žádná dvojčata, žádné nadpřirozené triky. Agatha Christie přesto na pomyslné desatero vyzrála, když posadila Hercula Poirota do kupé slavného Orient Expressu a svezla jeho i diváky případem plným protikladů a zdánlivě nesmyslných motivací. A přesto se to všechno v závěru „srovná“ způsobem, co ohromí i dnes.

Mohl to být jen obyčejný slasher, odehrávající se v důvěrně známém prostředí letního tábora. Jenže v Crystal Lake nejsou věcí tím, čím se zdají být. Když začne omladina umírat, soustředí se publikum hlavně na efektně provedené smrťáky (odchod Kevina Bacona ze světa je obzvlášť dechberoucí), jenže ten pravý šok nastává v závěru, kdy zjistíme, kdo vlastně vraždil. Tvůrci pro jistotu do potitulkové sekvence zařadili malou korekci, která jim zařídila mnoho a mnoho pokračování.

Memento

Klub rváčů

Etalon nespolehlivých vypravěčů v rozverné a rozptylující režii Davida Finchera je nejen generační výpovědí, ale snímkem, co stárne do krásy. Opět rok 1999 mimochodem, to byl film na velké filmové zvraty vyloženě bohatý. Závěr Klubu rváčů vám však dá ránu, ze které se už možná nevzpamatujete. Částečně i proto, že v zrcadlových odrazech panoramatických oken, za nimiž probíhá poslední akt, možná zahlédnete střípek sebe sama.

Christopher Nolan tahá diváky za nos pravidelně a velmi si to užívá. Jeho „detektivka“ Dokonalý trik se sice prohřešila proti výše zmíněným pravidlům, v Interstellaru zvrat odhadnou jen promovaní kvantoví fyzici, ale Memento je ze všech jeho filmů nejodvážnější v tom závěrečném vykládání karet na stůl. Jakmile zjistíte, jak moc jste oproti režisérovi a pointě pozadu, pravděpodobně už se vaše ego z té ledové sprchy nevzpamatuje.

Konfirmační zkreslení

Krásný termín, s nímž jsme se setkali už v článku o konspiracích. Lidská mysl je nastavena tak, že podvědomě hledá potvrzení svých předsudků, názorů a teorií. Proto se stáváme zajatci tzv. echo chambers, v případě úspěchu jsme obklopeni kývači (tzv. yes men), případně při hledání příznaků nemoci na internetu do pěti minut zjistíme (a uvěříme), že máme rakovinu. Lidé se snaží najít potvrzení svých vlastních názorů, nikoliv nahou pravdu, která rozbíjí případné omyly. I proto je těžké něčí názor otočit o sto osmdesát stupňů.

Aprílové žertíky

Nepochopení a nedorozumění vládne světu. Ale v jeden den v roce lidé vědí, že se mají mít na pozoru. Apríl lze vystopovat až do 14. století, kdy o něm píše v náznaku Geoffrey Chaucer v Canterburských povídkách. O dvě století později lze najít zkazky ve francouzské literatuře a později se střílení si z bližního svého stalo oblíbenou zábavou všude po světě. S příchodem televize se každoročně dařilo napálit velké množství lidí. Britská BBC v roce 1957 spustila bouři, když natočila reportáž o rostlině vypěstované v italském kantonu Švýcarska. Malý keř v květináči plodil špagety, které jste si mohli natrhat. I vy můžete mít takový doma. Stačí zasadit rozlomenou špagetu s trochou rajčatového protlaku do květináče. Napálily se desítky tisíc lidí a žhavily telefony, aby se dozvěděly, zda to funguje s běžnými špagetami z anglických obchodů. Švédové zas přesvědčili tisíce lidí, že pokud se chtějí vyhnout detektorům neplatičů televizních poplatků, musí svůj přijímač obalit do alobalu. Ten byl následující den na dlouhé týdny dopředu beznadějně vyprodán. U aprílových žertíků je zásadní, že jsou nevinné, přiznané a platí jen čtyřiadvacet hodin. I proto si je mohou dovolit seriózní média, aniž by u čtenářů, posluchačů či diváků po zbytek roku pozbyla důvěryhodnost.

„Nemůžeme si dovolit

umožnit svévolné šíření fake news. Nemůžeme jich mít víc než skutečných zpráv. Něco takového umožňuje nekontrolované klamání veřejnosti.“

Elon Musk, majitel platformy X

Nigerijští princové

Přestaňte na chvilku číst, běžte do svého mailu a rozklikněte záložku Spam. Jistě tam nějakého nigerijského prince najdete. Nebo jste možná vyhráli v loterii, čeká na vás dědic nějakého offshorového konta nebo si vás vybral Bill Gates jako jednoho z obdarovaných? Možná dokonce máte nárok na příspěvek z fondu pro oběti internetových scamů (tahle záminka je obzvlášť sarkastická). Stačí poslat nacionále a manipulační poplatek pár dolarů a velké jmění už je na cestě k vám. Akorát že nikdy nepřijde. A pokud masovému rozesílači podobných mailů skočí na jeho fintu jeden z tisíce adresátů, má vyděláno.

Nigerijští princové jsou klišé, ale první takový e-mail poslal univerzitní student Dave Rhodes v roce 1988 jako vtípek.

O pět let později šlo o nejrozšířenější formu spamu, v níž v různých obměnách lidé žádali, ať pošlete dolar každému z uvedených adresátů. Pokud tak učiníte, v dalších mailech budete na seznamu i vy a peníze se vám jen pohrnou. Klasická pyramida. Nigerijský princ funguje trochu jinak a kořeny má v podvodu z osmnáctého století, pro nějž se vžil název španělský vězeň. Tehdy bylo potřeba pár set franků na vysvobození člena královské rodiny ze španělské klatby. Jakmile bude na svobodě, ochotně se podělí o obrovské dědictví. Německá variace na tento spam už slibovala jmění v milionech a šířila se prostřednictvím dopisů a faxů v osmdesátých letech minulého století. A s rozvojem internetu už nastoupili nigerijští princové. Tento spam je znám i pod pořadovým číslem 419, které odkazuje k paragrafu v nigerijském právu, podle něhož jsou pachatelé trestáni. Pokud se je tedy podaří dopadnout.

3C5FfgyDkmTRe6WNWDTK3bc

Číslo bitcoinové peněženky, kam je nutné poslat 1 000 USD v bitcoinech, aby nebylo všem vašim kontaktům rozesláno video, na kterém masturbujete.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

Ručně foukaný a broušený půllitr v odstínu CRYSTAL navržený kreativním ředitelem značky KLIMCHI Františkem Jungvirtem.

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Sklářská značka Klimchi je dalším důkazem toho, že české sklo má světový věhlas. V roce 2019 ji po návratu ze studií světelného designu na univerzitě UCL v Londýně založil Lukáš Klimčák. Netrvalo dlouho a britské noviny The Sunday Times ji nominovaly mezi devět nejzajímavějších interiérových značek roku 2021. Tou dobou už z více než sto let staré rodinné sklárny v Kamenickém Šenově pravidelně odjížděly bedny plné skla do Anglie, kde si oblíbili zejména kolekci Hobnail. Dnes má Klimchi úspěch po celém světě, v čemž značce pomáhá pravidelná účast na veletrhu Maison&Objet v Paříži, ale také vize mladého kreativního ředitele Františka Jungvirta, který od roku 2020 portfolio značky rozšiřuje o nové a nové kolekce. Velmi úspěšná je i kolekce pivního skla (v nabídce jsou krom půllitrů menší třetinky), která je dostupná hned v devíti barevných variantách. www.klimchi.cz