Muži v Česku 7-8 2024

BERDYCH & LEHEČKA

• Elegantní silueta SUV fastback

• Peugeot i-cockpit s 21“ panoramatickým displejem

• Technologie poslední generace

NA OPERATIVNÍ LEASING

JIŽ ZA 11 380 Kč/MĚS.

Spotřeba a emise CO2 modelu 3008 HYBRID v kombinovaném provozu 5,5 l/100 km, 124 g/km. Foto je pouze ilustrativní. Uvedená měsíční splátka operativního leasingu je z produktu RELAX poskytovaného společností Ayvens s.r.o. Nabídka operativního leasingu se vztahuje na model 3008 ALLURE Hybrid 136 e-DCS6 při ceníkové ceně vozu 790 000 Kč s DPH a bez příplatkové výbavy. Nabídka RELAX je s trváním doby pronájmu na 48 měsíců s celkovým nájezdem 80 000 km. Součástí měsíční splátky je povinné ručení s limitem 70/70 mil., havarijní pojištění se spoluúčastí 10 %, GAP (pojištění skel není zahrnuto) a poplatek za rádio. Nabídka je platná až do odvolání u všech autorizovaných prodejců Peugeot. Nejedná se o závaznou nabídku na uzavření smlouvy.

3008 NOVÝ

NÁVRAT KRÁLE NA ČESKÉ SILNICE

Jeep ® Grand Cherokee

redefinuje

pojetí síly a luxusu v SUV segmentu.

Každá cesta se stane vaším královstvím.

Plug-in hybridní pohon s výkonem 280 kW / 380 k

Plnohodnotný pohon všech čtyř kol

Špičkový infotainment Uconnect™ 5 s 10,1” displejem

JEEP® GRAND

Luxusní interiér s volitelným head-up displejem

Volitelné noční vidění

Volitelný prémiový soundsystém McIntosh ® s 19 reproduktory, 10“ subwooferem a výkonem až 950 W

Jeep ® Grand Cherokee spotřeby a emise: WLTP kombinovaná vážená spotřeba paliva 2,6–2,8 l/100 km. Kombinovaná vážená spotřeba el. energie 23,2–24,3 kWh/100 km. WLTP kombinované vážené emise CO 2 61–66 g/km. WLTP kombinovaný dojezd 46–48 km. Volitelné prvky výbavy jsou pro verzi Grand Cherokee Summit Reserve zahrnuty ve standardní výbavě; pro verzi Grand Cherokee Limited nejsou dostupné. Foto je pouze ilustrativní. *5letá záruka se skládá z dvouleté zákonné záruky a dodatečné tříleté smluvní záruky (do 100 000 km) Maximum Care. Více informací o zárukách získáte u autorizovaných prodejců Jeep ®. Smluvní záruka Maximum Care se nevztahuje na velkoodběratele.

CHEROKEE

téma

Když televize nastaví zrcadlo

Uplynulo 76 let od premiéry první televizní reality show. Jak změnila náš pohled na svět a proč k ní tak rádi utíkáme?

věřte nevěřte

Neruš mé kruhy!

Největší sportovní svátek světa je i jedním z největších byznysů. A výnosy z něj je třeba hlídat všemi možnými způsoby.

o kom se mluví

Martin Prágr

Profesionální tanečník, choreograf a účastník poslední reality show Survivor odpočívá při budování rodinného vinařství.

muži z obálky

Berdych & Lehečka

Jeden je ve sportovním důchodu, druhý zraněný. Nám se naše dva nejlepší tenisty přesto podařilo dostat na kurt.

dress code

Návrat ke kořenům

Proč se dnes všem sportovním botám říká tenisky a kolik českých profi tenistů podepsalo kontrakt a navrhlo vlastní modely?

Evoluce slunečních brýlí

Kdo si jako první chránil oči před sluncem a proč hollywoodské hvězdy způsobily, že sluneční brýle chtěl nosit každý?

Street style v Česku vol. 4

Představujeme další trojici mužů, kteří mají svůj jedinečný styl, nebojí se ho ukázat a rádi se podělí o své módní úlovky.

IWC Schaffhausen: Portugieser

Jak tyhle hodinky získaly své jméno a proč se nevyplatí investovat do vintage kousků, kterých je plný internet?

Starý muž křičí na vrak

Digitální displeje, dotykové ovládání, monotónní design a nelogické označení. Proč se z běžných aut tak trochu vytrácí styl?

Foto: Matúš Tóth a Petr Karšulín

explore

98

Avanti!

Vydejte se na cestu do Neapolského zálivu a prozkoumejte všechny jeho slavné ostrovy – Procidu, Ischii a Capri.

údržba

110

114

Vůně léta

Každý máme s létem spojené jiné vzpomínky. Letos je čas udělat si nové a letošní léto si spojit s novými parfémy.

Maxim Habanec

Nejlepší český skateboardista se připravuje na roli otce a krom toho se plánuje pořádně naučit surfovat. Jak se to dá skloubit?

menu

120

Okolo Třeboně

Až se při svých letních výletech na jih Čech vyskytnete v okolí Třeboně, určitě zajděte do nové restaurace Martina Makovičky.

„Izraelská armáda vám většinou neřekne ani to, co se bude dít za pět minut. Musíte žít okamžikem, moc se nestarat, kam se jde, proč se tam jde a co se tam bude dít.“

knihovna

134

David Shorf

Čech s izraelským pasem, který sloužil v izraelské armádě a napsal o tom knihu, nám ukázal svou knihovnu.

po přečtení použijte

140

Životy těch druhých

Zveme vás do světa těch nejbizarnějších reality show a předem vás varujeme, že se o sobě dozvíte víc, než byste chtěli.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Michal Houška, David Hron, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Jan Palička, Jan Přibylský, Jan Semerád, Roxy Teslychko, Matúš Tóth, David Turecký, Alena Gurin Stará, Soňa Šajdáková, Vojtěch Velický, Honza Zima JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth; Tomáš Berdych má na sobě triko, 27 000 Kč a tepláky, 26 700 Kč, oboje Gucci; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů a tenisky Celine, 23 000 Kč. Jiří Lehečka má na sobě vestu Lacoste, 4 560 Kč, prodává zalando.cz; šortky Hugo, 2 299 Kč, prodává Van Graaf; hodinky Rolex; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů a boty Nike TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506

Krutá

V poslední době nás umělá inteligence pronásleduje na každém kroku. Člověk si jen pomyslí, že by si chtěl koupit nové auto, a sociální sítě už mu servírují nejnovější modely. Není to ani týden, kdy mi kamarádka ukazovala nový kufr. Aniž by zmínila jeho typ a značku, druhý den jsem na něj viděl reklamu na instagramu. Pět minut poté, co jsem jí o tom informoval, jsem při čekání na křižovatce spatřil obří megaboard s reklamou na iPhone: „Tvoje soukromí. Ve tvých rukou,“ hlásal. V tu chvíli jsem měl jasno! Svou stopu v digitálním světě začnu omezovat a postupně likvidovat. Nicméně skutečnost, že by mne a mou práci měla v blízké budoucnosti nahradit umělá inteligence, mne stále znervózňuje. Možná i proto jsem se rozhodl s ní promluvit na téma tohoto čísla, kterým jsou reality shows. Výsledek naší konverzace si můžete přečíst níže. Nevím jak vy, ale mě se díky tomu bude lépe spát. Hezké letní čtení a prosím vás všechny, ještě jednou se zamyslete, jestli se prostřednictvím svých sociálních sítí chcete i nadále účastnit té největší reality show na světě.

MvČ: Jaký vítěz české reality show má nejvíc followers na instagramu?

ChatGPT: V roce 2024 je nejsledovanějším vítězem české reality show Dominik Feri. Byla to česká verze Survivor, Robinsonův ostrov, kterou vyhrál v roce 2022.

MvČ: Ok, a jaký účastník české reality show byl ve vězení?

ChatGPT: Jeden z účastníků české reality show „VyVolení“, Matěj Ruppert.

MvČ: Za co byl odsouzen?

ChatGPT: Za neoprávněné držení a výrobu omamných a psychotropních látek.

MvČ: Kdo z vítězů českých reality show je mezi lidmi nejvíc obdivovaný?

ChatGPT: Dominik Feri. Jeho úspěch mu vynesl širokou podporu a obdiv ze strany lidí.

MvČ: Hrál některý z účastníků české reality show v pornu?

ChatGPT: Ano, například modelka a účastnice reality show „Big Brother“ Veronika Kašáková byla spojována s pornografickým obsahem.

MvČ: Není Veronika Kašáková aktivní spíše v charitě?

ChatGPT: Ano, po svém vystoupení v show „Big Brother“ se zaměřila na pomoc potřebným.

MvČ: Filip Trojovský také založil charitu?

ChatGPT: Ano, Filip Trojovský společně se svou partnerkou Markétou Vondroušovou založil nadaci s názvem „S láskou od Filipa“, která se zaměřuje na pomoc dětem a rodinám.

MvČ: Není Markéta Vondroušová spíš úspěšná tenistka?

ChatGPT: Omlouvám se za zmatek. Ano, je to česká profesionální tenistka.

MvČ: Které naše osobnosti se staly slavnými díky účasti v reality show?

ChatGPT: Třeba Lucie Vondráčková, Tomáš Dvořák, Daniel Landa nebo Ivana Gottová.

MvČ: Jaké reality show se účastnila Ivana Gottová?

ChatGPT: Šlo o reality show „VyVolení“, která byla vysílána na TV Prima.

MvČ: A její výhrou byl Karel Gott?

ChatGPT: Ano. Její výhra v soutěži nebyla výhrou v penězích.

MvČ: Já myslím že to byla výhra v penězích.

ChatGPT: Ano, máte pravdu, omlouvám se za zmatek a děkuji za upřesnění!

MvČ: Rádo se stalo. Ještě k těm účastníkům. Jaké reality show se zúčastnil Daniel Landa?

ChatGPT: Daniel Landa se zúčastnil reality show s názvem „Farma“.

MvČ: Kdo tam s ním soutěžil?

ChatGPT: Soutěžilo s ním několik dalších významných osobností jako Michaela Ochotská, Jiří Korn, Hana Mašlíková, Zora Jandová, Kateřina Kristelová nebo Vladimír Polívka.

MvČ: To bych docela rád viděl!

ChatGPT: Tato druhá řada reality show „Farma“ nabízela spoustu dramatických i zábavných momentů, které vás mohou zajímat. Přeji příjemnou podívanou!

PETR JANSA šéfredaktor

K dostání v drogeriích dm.

To chceš

Ráno se probudíte bez budíku. Dáte si sprchu a vyrazíte na snídani, kterou pro vás chystal tým kuchařů už od kuropění. Pak už je jen na vás, zda půjdete na výlet, budete lelkovat v zahradě, sejdete k bazénu a budete si číst knihu nebo se vydáte na nedalekou pláž a budete se oddávat sladkému nicnedělání s koktejlem v ruce. Vítejte na dovolené! A my pro vás máme pár vychytávek, co byste neměli zapomenout doma…

TEXT Petr Jansa

Spálená země

Vzpomínáte na ničivý požár v Českém Švýcarsku, který v roce 2022 zdecimoval bujnou vegetaci a zanechal po sobě jen spálenou zem? Už zase se zelená. Příroda si totiž vždycky poradí, a to i v případě spálenin kůže, kterým se na dovolené prostě neubráníte, ať se snažíte sebevíc. S obnovou a zklidněním spálené kůže pomůže Aftersun Repairing Face Mask, složená ze 100 % přírodních ingrediencí, včetně rajčatových slupek, pistácií, aloe vera či myrty sicilské. Stačí aplikovat silnou vrstvu na krk i obličej a počkat 15 minut. Na rozdíl od přírody se tady zázraky dějí velmi rychle.

→ Le Rub, 1 150 Kč / 50 ml, prodává www.byssine.com

Buďte jako Harry

Můžete být světoznámá popová hvězda, po které fanynky vrhají své podprsenky, ale když přijde na dovolenou, žijete obyčejný život. Jako Harry Styles v Itálii, kde ráno běhá po kamenných chodnících, odpoledne jezdí na sdíleném kole směr zapadlá kavárna a čas od času si skočí pro pár věcí do železářství – to vše bez extravagantních módních kreací, na něž jsme u něj zvyklí. Že jste běžní smrtelníci, kteří chtějí na dovolené naopak zazářit? Není problém, přesně pro vás je tu Harryho značka Pleasing, která letos poprvé přichází s kolekcí 25 kusů oblečení. Je stylové, pohodlné, hodně barevné a v davu se s ním rozhodně neztratíte.

→ Pleasing, 4 661 Kč, www.pleasing.com

Malé, ale stylové

Patříte k té skupině chlapíků, kterým na ruce překáží hodinky ve velikosti orloje? Tak to určitě oceníte nový model Black Bay 58 GMT, který švýcarská značka Tudor nabízí s ocelovým pouzdrem o velikosti 39 mm. A aby toho nebylo málo, vybrat si můžete mezi ocelovým náramkem a pryžovým řemínkem. Ocelové pouzdro, barevně doplněné nadčasovou černo-červeno-béžovou kombinací, ukrývá automatický manufakturní strojek MT5450-U s integrovanou GMT funkcí a rezervou chodu 65 hodin, který uchrání před vodou až do hloubky 200 metrů.

→ Tudor, 115 029 Kč, prodává www.carollinum.cz

Dotek umělce

Jsou jen dvě cesty, jak si obhájit nákup plážového froté kloboučku za necelých devět tisíc korun. Tou první je tradice luxusní značky Hermès. Když si člověk uvědomí, že každý jejich produkt se vyrábí ručně a v rukavičkách na území Evropy, ty ceny jim tak nějak odpustí. Že devět tisíc je pořád devět tisíc? Pak si povšimněte drobné nášivky s nápisem „Hermès Paris“ a nakousnutým nanukem, jehož povrch z bílé čokolády je inspirován slavnými motivy módního domu. Ano, tato drobnost z kloboučku dělá umělecké dílo. O nanuk se totiž postaral řecký umělec Elias Kafouros, jeden z nejvýznamnějších výtvarníků své generace. → Hermés, 8 900 Kč, www.hermes.com

Vzpomínky zůstanou

Tak samozřejmě že je nesmysl nosit si v plážové tašce porcelán. Obzvláště když jde o limitovanou edici pouhých 199 kusů zdobenou motivem obrazu Johna Wesleyho „Bus Stop in Downtown Iceland“ z roku 1985. Rozhodně však může jít o krásný suvenýr z vašich letních cest – ať už po Itálii, odkud značka Prada pochází, nebo po Portugalsku, kde tento talíř vyrobili. Anebo prostě odkudkoliv, kde můžete na autobusové zastávce obdivovat ten skvostný pohled na dámská lýtka tyčící se k nebesům na jehlových podpatcích.

→ Prada, 9 250 Kč, www.prada.com

Pořádný koule

V devadesátkách jsme je měli snad všichni. Pestrobarevné plastové koule na francouzskou národní hru pétanque, které se plnily vodou a kterými jsme se snažili co nejvíce přiblížit malé kuličce. Jenže tohle je jiná liga. O návrháři s příjmením Jacquemus si můžete myslet cokoliv, stejně jako o jeho někdy extravagantních kreacích. Pravdou však je, že tenhle marketingový génius ve svých capsule kolekcích čas od času nabídne skutečné skvosty. Třeba jako tuhle sadu tří ocelových koulí, míčku a počítadla z manufaktury OBUT. S ní zazáříte všude, i na pláži před hotelem Carlton v Cannes.

→ Jacquemus, 4 750 Kč, www.jacquemus.com

Světový věhlas

Kontaktní čočky, Semtex, bleskosvod nebo legendární Remoska. To všechno dali světu Češi a to všechno se může jít zahrabat. Proč? Protože našinci dali světu i jeden z nejžhavějších módních trendů, který se u moci drží už několikátou letní sezonu. O co jde? No přirozeně že o sandály a s nimi sladěné ponožky. Krom toho, že je to pohodlné (ano, mohli jste se nás namísto posmívání zeptat), je to i velmi stylové, když se to umí nosit. A my vám zaručujeme, že když si obujete tyhle ergonomické sandály s béžovými bavlněnými ponožkami, nikdo se vám smát nebude. A vy se už nikdy nebudete chtít zout.

→ Bottega Veneta, 20 940 Kč, www.bottegaveneta.com

Hravé vlny

Tohle není jen další vtipná skládačka z Lega, kterou na oko pořizujete svým dětem, abyste si sami měli s čím hrát. Tohle je 906 dílků, které po sestavení vytvoří funkční tranzistorák s retro vzhledem. Fakt! Umožní mu to nová zvuková kostka, která při otáčení vydává analogové šumění i hudbu. A aby byl i tracklist podle vašich představ, do přihrádky na zadní straně „rádia“ lze umístit mobilní telefon a nechat vaše oblíbené hity vycházet z jeho útrob. Skládačka má tu výhodu, že si ji můžete sestavit až na dovolené a ušetřit tak místo v kufru.

→ Lego, 2 369 Kč, www.lego.com

Nekonečná dovolená

Vědci a psychologové z celého světa se již léta marně snaží přijít na to, jak si ten úžasný pocit z letní dovolené zachovat i po návratu do běžných pracovních kolejí. Jedním z řešení je začít na dovolené používat parfém se specifickou vůní evokující tamní prostředí a následně se jím vonět i po návratu. Nefunguje to sice na 100 %, ale rozhodně to stojí za vyzkoušení. A jelikož naše letní cesty ve většině případů vedou ke Středozemnímu moři, můžete sáhnout po limitce parfémové vody Isla, jejíž dominantní vonnou nótou je bergamot.

→ Trudon, 5 250 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Buď, anebo

Je sice pravda, že za cenu tohoto vaku si můžete na týden pronajmout dvanáctimetrovou plachetnici v Chorvatsku, na rozdíl od ní vám ale tenhle kousek od značky Saint Lauren bude říkat pane mnohem déle. Minimálně do rozkladu jednoho z vás. Černo-béžové pruhy a zlatavá výšivka dodávají plátěnému plážovému zavazadlu elegantní vzhled. K zavírání slouží tkanička, k nošení pak ucho a jeden popruh. Ten umožňuje nosit vak přes rameno, ale i křížem. Dno je vyrobené z odolné kůže, stejně jako pouzdro na cenné drobnosti, které najdete uvnitř. Tak co u vás vyhraje – bágl, nebo loď?

→ Saint Laurent, 40 623 Kč, www.ysl.com

Epesní froté

Pokud jste v bodě 10 sáhli po vaku namísto jachty, je příhodno naplnit ho luxusní osuškou. Chápete správně – ta, kterou jste dostali jako dárek k nákupu sprchového gelu do něj nepatří. A jelikož vás nechceme nechat na holičkách, vrhli jsme se do e-shopů luxusních značek a našli tlustý a měkký kousek, který se k vaku tak nějak nejlépe hodí. Váží bez deseti deka kilo, vyrobili ho z nejlepší bavlny v Itálii a opatřili ho motivem typickým pro španělskou značku Loewe. I to je zárukou, že i na té nejpřelidněnější písečné pláži budete mít pocit vlastního luxusního budoáru.

→ Loewe, 12 100 Kč, www.loewe.com

SÍLA ČISTÉ PŘITAŽLIVOSTI

Poznejte přepracovaný a vylepšený model CUPRA Leon. Dynamické linie karoserie podtrhují sportovní charakter, interiér vozu je zaměřen na prožitek z jízdy.

CUPRA Leon komb. spotřeba 4,8–5,9 l / 100 km, emise CO

Billie Eilish

Hit Me Hard and Soft

Jedna z nejvýraznějších popových ikon současnosti Billie Eilish se opět spojila se svým bratrem Finneasem a na třetím albu se ještě odvážněji pouštějí mimo bezpečné vody popu a svým experimentálním přístupem k produkci i zvuku zkoušejí, kolik toho popový mainstream i jejich posluchači snesou.

TEXT Kay Buriánek

Název alba jakoby mimoděk odkazuje na dvě zásadní polohy – subtilní, hodně osobní a otevřenou a potom tu, ve které kašle na všechna popová pravidla a zavedené formule písňových forem, nebojí se žádných žánrových omezení a zcela organicky proplouvá tam a zase zpátky, je sebejistá a zneklidňující. Dlouhá léta byla cesta Billie Eilish dokumentována v každoročních rozhovorech pro Vanity Fair a otevřených dokumentech; dokonce i populární pořad Carpool Karaoke s Jamesem Cordenem navštívil Eilishin dům z dětství, kde ještě nedávno žila. Tato zdánlivá absence hranic mezi popovou hvězdou a jejím publikem je u megastars stále častěji standardem, ale Eilishina intimní a otevřená hudba s mnohdy velmi osobními výpověďmi z ní udělala veřejný terč a obzvlášť silného kandidáta na parazitování. Její album Happier Than Ever z roku 2021 bylo do značné míry reakcí právě na fakt, že její soukromí přestalo existovat, a bylo zdrženlivější i vyzrálejší než její debut z roku 2019 When We All Fall

Asleep, Where Do We Go? V následujících letech se Billie Eilish držela víc v ústraní, tu a tam se vynořila, aby vytvořila soundtrack k filmu od Pixaru nebo získala Oscara, a pak se stáhla zpět. O novince samotná Eilish říká, že byla při její tvorbě ovlivněná alby Viva La Vida od Coldplay a Big Fish Theory od Vince Staplese, kdy díky vizionářské produkci zvenčí (Brian Eno a SOPHIE) jak Coldplay, tak Staples vystoupili ze svých komfortních zón a ukázali velmi širokou a ambiciózní žánrovou paletu. Podobnou roli v případě Hit Me Hard and Soft plní produkce Finnease. Na desce se poprvé objevuje také Eilishin živý bubeník Andrew Marshall a smyčcový Attacca Quartet, který hraje aranže rozepsané Finneasem a Davidem Campbellem. Eilish, která se nikdy neupínala k jednomu žánru, přelétá od minimalistického trance k masivnímu stadionovému rocku a album se vyznačuje hutným vrstvením vokálů a velmi vynalézavou rytmikou, což jen dokazuje Finneasův nesporný producentský talent. Tematicky se album zaměřuje především na rozchod s narcistou a první zamilování do ženy. Když Eilish v rozhovoru pro Variety nenuceně potvrdila svou bisexualitu, tisk chtěl mluvit jen o tom. Teď, když otevřeně o tom samém tématu mluví v rámci vlastní niterní umělecké výpovědi, bere vítr z plachet věčnému obviňování z ‚queerbaitingu‘ jako marketingového nástroje. Hit Me Hard and Soft si chce zjevně zakládat na své rafinovanosti, což se Eilish daří díky produkční práci bratra a jejím lyrickým vtípkům („Internet je hladový po tom nejpodlejším druhu legrace a někdo ho musí nakrmit,“ povzdechne si v písni Skinny.). Přes všechnu snahu vymanit se z okov očekávání stejně nejlépe fungují obnažené skelety upřímnosti, mnohem víc a lépe než očividný nedostatek soudržnosti mezi komplikovaností a čistotou, mezi ‚hard‘ a ‚soft‘. Co se však nedá sourozencům odepřít, je odvaha jít za všechny hrany světa.

PŘEDBĚHNĚTE AKCI

PŘEKONEJTE KONKURENCI

Fotoaparát EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Podsvícený snímač s vrstvenou strukturou dokáže zmrazit akci rychlostí 1/64 000 a umožňuje kontinuální snímání rychlostí až 30 sn/s., kterou lze zvýšit až na 195 sn./s. Automatické ostření s funkcí kontroly očí inteligentně rozpozná a sleduje objekty při fotografování, což je skvělé na fotografování sportu, zpravodajských událostí a divoké přírody.

Deadpool a Wolverine

Ryan Reynolds přichází spasit Marvel a letošní blockbustery aneb trojka, co stojí na ústřední dvojce a chce být letošní jedničkou.

TEXT Václav Rybář

Od premiéry Avengers: Endgame zažívají marvelovky pád z trůnu neomylnosti a finanční jistoty. Další tzv. fázi, která povede k další velkolepé týmovce, se nedaří nastartovat, velký záporák dalších Avengers momentálně sedí v domácím vězení za napadení přítelkyně a před kamerami už ho neuvidíme (nebudu ho ani jmenovat, Marvel/Disney si toužebně přeje, abyste na něj zapomněli) a pokusy z posledních let zaostávají co do ohlasů i tržeb. Je vůbec ještě možné tenhle stroj na peníze dostat do vyšších otáček? S odpovědí přispěchá v červenci Deadpool, který se k Marvelu dostal díky tomu, že Disney pohltil konkurenční studio 20th Century Fox, čímž se marvelovský hrdina s nejprořízlejší pusou konečně dostal zpět ke svým kolegům i na stříbrném plátně. Hodlá je všechny spasit, restartovat zaseklý motor a přivést fanoušky zpátky do kina. A začne tím, že přivede zpátky na scénu Wolverina. Hugh Jackman se v dekádě marvelovských úspěchů několikrát nechal slyšet, že by si rád zahrál bok po boku nejslavnějších avengerů, ale vztahy mezi studii mu to znemožnily. Teď tu šanci dostane, i když v typicky deadpoolovském stylu, kde je vše povoleno a každé přání vyslyše-

no, ale vždy to má nějaký ten háček, aby se smálo hlavně publikum.

Deadpool a Wolverine je černým koněm letošního léta. Blockbusterem za velké peníze, kde je povoleno úplně vše, takže vlastně nikdo netuší, jestli režírující Shawn Levy nezajde ve snaze udobřit si skalní fandy až příliš daleko. Předprodeje nicméně věští obrovský hit, řada diváků dá ve světle podobného setkání legend Marvelu ještě jednu šanci, protože doufá, že si korporátní kolos bude chtít vystřelit sám ze sebe a zároveň tak učiní s grácií, jež nepošpiní odkaz vynikající rozlučky jménem Logan. Vypadá to ostatně, že tenhle Wolverine bude trochu jiný Wolverine, než si ho pamatujeme, protože i třetí Deadpool bude cestovat po multiverzech. A dost možná jim jednou provždy zakroutí krkem a udělá z nich další ze slepých uliček. Vlastně mu v tom trochu fandíme, protože vyznat se ve všech marvelovských komiksech, filmech a seriálech je dneska práce na plný úvazek pro středně velkou partu celoživotních nerdů. → v kinech od 25. července

Možná si říkáte, že vzájemné pohlcování filmových studií nepřináší divákovi nic dobrého. Tenhle blockbuster by ale mohl být světlou výjimkou. Díky spojení Disney s konkurencí 20th Century Fox se totiž na jednom plátně potká Wolverine s dalšími avengery. A Hugh Jackman si tak splní svůj sen.

Žádný béčko

Bláznivě rychlé auto, rozkročené mezi mediálně slavnějšími bratříčky – 308 GTS z televizního seriálu Magnum a rekordy trhající placky F40. A přesto si Ferrari 288 GTO zaslouží nehynoucí obdiv i po čtyřiceti letech.

TEXT Václav Rybář

Vyrobilo se ho méně kusů, než by naznačovala jeho číslovka, která ale samozřejmě odkazovala na objem motoru (2,88 litru), takže patří mezi velevážené sběratelské kousky. Za svůj vznik vděčí hned dvěma slavným motorsportům. Třílitrové 308 GTS totiž už na začátku osmdesátých let jezdilo v rally a bylo homologováno i pro slavnou skupinu B, kde mu ovšem hbitější konkurence ujížděla díky menším motorům s turbem. Ferrari zareagovalo modelem 208, kde zužitkovalo zkušenosti s turbomotory z formule 1, ale byl to až model 288 GTO (Gran Turismo Omologato), tedy speciální homologační verze s vyšším objemem, který měl ve skupině B dosáhnout na vrchol díky nižší hmotnosti, špičkově naladěnému turbomotoru a patřičnému know-how. Vycházelo se z karoserie modelu 308, která se však o pár centimetrů prodloužila, aby se pod kapotu vešla nová

japonská turba chlazená vodou (vylepšení oproti německým, které Ferrari montovalo do vozů F1). Automobilka začala s již existující skořápkou třístovkových modelů, protože potřebovala nové auto rychle, ale inženýři věděli, že navazují na slavné dvěstěpadesátky a snaží se dobýt rallyový trůn, takže pod tradičním červeným lakem toho na svém místě moc nezůstalo. Vůz má vyboulené blatníky, masivní lízátko vepředu a spoustu průduchů a průřezů na karoserii, aby dokázal uchladit motor, kterému se neustále zapalují lýtka. I přes masivnější vzhled má GTO o bezmála čtyři metráky méně než cestovní 308 GTS a maximální rychlost přes 300 km/h. Pro zmíněnou skupinu B však byla homologována monstrverze 288 GTO Evoluzione, která má o dvě stovky koní víc a dva metráky méně, tj. 650 koní na necelou tunu živé váhy. Vůz dokázal jet až 362 km/h a patřil k nejrychlejším automobilům své doby. Na erzetách bohužel své schopnosti nikdy nepředvedl, protože skupina B byla pro svou nebezpečnost zrušena těsně před koncem jeho vývoje v roce 1986. Právě nekompromisní šetření na hmotnosti u brutálního Eva, experimenty s turbomotory a schopnost pracovat s novými materiály (karbon, kevlar) vedly k tomu, že Ferrari začalo okamžitě pracovat na nejrychlejším, nejdražším a nejikoničtějším Ferrari všech dob. Příběh F40 je automobilovým fandům důvěrně známý, ale právě proto by se nemělo zapomínat na jeho prolog, kterým je tato hranatá bestie jménem 288 GTO.

19. ročník prestižního turnaje družstev bankéřů v golfu

Bank of the Green

Promoted by

Hlavní partneři

Mediální partneři Partner

Panorama Golf Resort

Polo triko

Pabla Picassa

Když se na trhu objeví módní kousek, který je stylový a zároveň maximálně pohodlný, je předem odsouzený k úspěchu. A přesně to je i případ polo trika z měkkého bavlněného froté, které nosil už Pablo Picasso.

TEXT Petr Jansa

Nejprve si položme otázku, co bylo dříve – polo triko, nebo froté? Odpověď vás možná překvapí. Některé z nejstarších forem tohoto měkkého materiálu totiž byly nalezeny už ve starověkém Egyptě a v Mezopotámii. Ve středověku oblečení z tkanin podobných dnešnímu froté nosila šlechta, která si tyto savé materiály nechávala dovážet z Itálie a Flander. Přirozeně největšího rozmachu se pak froté dočkalo s příchodem průmyslové revoluce v 19. století, a to především ve Francii a Velké Británii.

Právě v britském Manchesteru vznikla v roce 1851 vůbec první novodobá továrna zabývající se strojní výrobou froté. Podle příjmení svých zakladatelů, bratrů Henryho a Richarda, nesla jméno Christy a překvapivě funguje dodnes. Možná je to i díky tomu, že na tehdejší Světové výstavě zaujaly jejich ručníky samotnou královnu Victorii a v průběhu let i další členy královské rodiny. V roce 1975 firma Christy spolupracovala na výrobě ložního prádla

s francouzskou značkou Pierre Cardin a od roku 1988 je oficiálním dodavatelem ručníků pro Wimbledon. A tímto oslím můstkem se dostáváme do světa tenisu, který dal světu polo triko. Přesněji to byl francouzský tenista René Lacoste, který ve 20. letech 20. století přinesl na kurty hybrid trika a košile s krátkým rukávem a měkkým límečkem. Inspirací se mu tehdy stal jeho přítel markýz z Cholmondeley, vášnivý hráč póla, který si jednoho dne s Lacostem přišel na kurt zahrát v  triku, ve kterém se běžně hrávalo pólo. Lacoste se do toho kousku zamiloval a v roce 1933 na něm společně se svým společníkem André Gillierem postavil firmu s krokodýlem ve znaku. Polo triko se z tenisových kurtů přeneslo na golfová hřiště a později i do šatníků amerických i evropských byznysmenů trávících volné chvíle ve víkendových sídlech či na jachtách. Nosili je i Paul Newman, Steve McQueen, Pelé, Elvis, Clint Eastwood nebo třeba princ Charles a tento módní kousek se stal základem sortimentu značek jako Polo Ralph Lauren, Paul Smith nebo třeba Fred Perry.

Co se týče kombinace polo trika a froté, musíme se vrátit někam na přelom 50. a 60. let minulého století, kdy se tato kombinace těšila obrovské popularitě. Vypovídá o tom i snímek Pabla Picassa, který se výjimečně nenechal portrétovat v námořnickém tričku, ale ve vínovém froté polo triku. V roce 1964 popularita tohoto materiálu opět stoupla díky legendární bondovce Goldfinger. Sean Connery coby James Bond, arbitr stylu, se totiž zhruba deset minut promenádoval po plátně v bleděmodrém froté overalu s páskem opatřeným zlatou sponou, který před několika lety reinkarnovala britská značka Orlebar Brown. Ostatně v její nabídce i dnes najdete opravdu pestrou paletu polo triček i dalších kousků oblečení z froté (a to včetně kousků nesoucích label agenta 007).

A letos? Tenhle módní výstřelek se zase dostává na vrchol, když se objevuje v kolekcích značek Tom Ford, Gucci nebo Zegna. Největší výhody? Skvělá savost, praktičnost a hlavně komfort, jehož design nikoho nepohorší. Mimochodem, už ho nemusíte nosit jen na doma nebo cestou z pláže. Froté polo triko je plnohodnotnou součástí volnočasové letní garderoby!

Triko Arket, 1 454 Kč, www.arket.com

Foto: Arnold Newman, Arket

Pablo Picasso ve svém ateliéru v Cannes v roce 1956 má na sobě vínové polo triko z bavlněného froté.

Propagační článek vytvořila společnost Thule

Pozvedněte své outdoorové zážitky s Thule Outset a Thule Motion 3

Thule Outset

Zažijte revoluci ve venkovním bydlení

Díky vyvýšené poloze nad zemí poskytuje Thule Outset skvělé útočiště pro kempování a odpočinek bez nepříjemného bláta, hmyzu či nerovného terénu.

Jedinečná konstrukce umožňuje rychlé sestavení jen kousek nad zemí, pro outdoorová dobrodružství bez námahy.

Robustní design víka se širokou rukojetí umožňuje hladké otevírání a zavírání jednou rukou

Dostupné příslušenství zahrnuje vnitřní světlo do boxu, popruh pro snadnou manipulaci s víkem a ochrannou vložku do boxu

Thule Motion 3

Stan je postaven během několika minut, stačí sejmout cestovní kryt, připevnit základnu a rozložit stan

Prostorný interiér umožňuje ve stanu sedět, abyste mohli pohodově trávit čas s rodinou a přáteli

Stan můžete rozložit přímo zapojený na vozidle , případně ho odpojit, pokud chcete auto používat bez táborového vybavení

Stylový a funkční přepravní box optimalizovaný pro snadné použití

Ať se chystáte na rodinnou dovolenou, výlet se psem, nebo lyžařské dobrodružství, Thule Motion 3 nabízí dokonalou kombinaci prostoru, efektivity a stylu. Díky vylepšené aerodynamice a širší škále velikostí, včetně nových nízkoprofilových variant, umožňuje Thule Motion 3 cestování s nižší spotřebou paliva bez kompromisů z hlediska úložné kapacity. Rychlá montáž a snadno použitelné funkce spolu s řadou inovativního příslušenství vám umožní vypravit se bez problémů za novými zážitky.

Profil ve tvaru křídla s dynamickou, dopředu skloněnou přídí pro snížený odpor vzduchu a nižší spotřebu paliva

téma

Citát, který nám nedá spát

„Reality show má s realitou společného asi tolik, co sociální sítě se socializací.

Jde o krutou verbální kličku,

jejíž skutečný význam je přesně opačný.“

Aaron Sorkin

Spisovatel a scénárista filmů jako Social Network a Steve Jobs, seriálů jako Newsroom nebo Západní křídlo

Když televize nastaví zrcadlo

První televizní reality show oslavila loni 75 let od premiéry, Survivor za rok oslaví pětadvacet a streamovací platforma Max, která u nás odstartovala před pár měsíci, nabízí nekonečný oceán „autentického“ obsahu. Dřív jsme televizi zapínali, abychom od reality utekli. Teď se v ní naopak chceme vidět čtyřiadvacet hodin denně.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Neutuchající zvědavost, nutkání se srovnávat s ostatními, potřeba opravdových příběhů. O fenoménů reality TV byly popsány tisíce stran, existují knihy věnované konkrétním show či subžánrům tohoto košatého televizního segmentu, vědecké studie vysvětlující, nebo rovnou varující či tucty podcastů, hledající pojítka mezi naší fascinací sebou samým, která se z televizních preferencí přelévá do prostředí sociálních sítí. Pojďme se ale podívat především na to, jak to celé začalo a následně vymklo všem psaným i nepsaným pravidlům. A nakolik dnešní publikum sleduje ono „skutečné dění“, nebo ho spíš baví detektivní hra na to, kde končí pravda a začíná fikce.

Ještě že se to nestalo nám Sluší se připomenout, že tradiční klišé, které v rozhovorech z nadšených diváků tohoto žánru vypáčíte, jsou stará jako lidstvo samo. Divák chce vidět autentický okamžik něčího života, realitu v její neotesané podobě tzv. „na vlastní oči“. Umožní mu to ukojit potřebu pavlačového voyeurismu,

který krmí hladové obavy o tom, jak se mají ostatní a jestli se náhodou nemají lépe, nejsou pohlednější, chytřejší a pohotovější v boji s nástrahami každodenního života. Velmi důležitým aspektem je ono věčné „ještě že se to nestalo mně“, procházející jako rudá niť v podstatě vším – od zápasů v římském Koloseu, obřích davů u veřejných poprav přes praskající ochozy v barnumovských obludáriích až po syndrom husích krků u autonehod.

Hlubší nedostatky naší psychiky, které lze při natáčení reality show zneužít, lze dohledat v dávných výpovědích žen z harémů princů či sultánů. Zprvu sympatie ke svému „pánovi“ předstíraly, šlo jim o peníze, střechu nad hlavou, často o holý život. Pragmatický vztah ke své situaci však změnily s příchodem konkurence. Začaly svému princovi nadbíhat, víc se snažit, v průběhu měsíců či let se pro ně stal nedotknutelným a neomylným symbolem, možná ho i milovaly a snažily se konkurenci zlikvidovat nebo alespoň očernit, vyhledávaly strategická partnerství v rámci menších skupinek apod. Neříkejte, že vám to nepřipomíná dnešní

seznamovací show à la Láska je slepá, svým způsobem lze najít pojítka i v legendárním The Bachelor, který je tu s námi od roku 2002.

Vy osobně si možná říkáte, že byste podobnou televizní zkouškou prošli, protože máte pevné nervy, potenciální výhra vás nevzrušuje a ostatní lidi považujete za smečku, nad níž se snadno povznesete. Jenže jakmile se ocitnete v novém prostředí s bandou cizích lidí, jste vháněni do různých krizových situací a musíte pravidelně odcházet do budky, kde se zpovídáte a reagujete na návodné otázky, zapne se v každém kmenová mentalita a regrese k našim pravěkým instinktům je v podstatě nevyhnutelná.

Vox Populi

Jak jsme se k podobným reality shows dostali? Všechno to začalo poměrně nevinně. Allena Funta během druhé světové války zaujal sloupek sestavený z anonymních stížností vojáků v americkém časopise Yank, The Army Weekly. Napadlo ho přímo na základně postavit budku, v níž by mohli vojáci na neviditelný mikrofon anonymně nahrávat své stížnosti na nadřízené. Kdo si pamatuje na zlatá devadesátá, tomu možná naskočí populární pořad TV Nova jménem Vox Populi, v němž posílali – už ne tak anonymně – prostřednictvím budek v metru či na frekventovaném náměstí běžní lidé své vzkazy řediteli televize Vladimíru Železnému. Nova měla zpoždění pouhých padesát let, ale i po půl století formát zafungoval dokonale.

Po skončení války Funt nabídl svůj koncept v rádiu a zrodila se dost možná první oficiální reality show jménem Candid Microphone. V začátcích bylo nutné maskovat situace jako pracovní pohovory, protože nejlehčí rekordér vážil přes půl metráku. Funt nechal do běžné kancelářské místnosti nainstalovat patnáct mikrofonů a nahrávací technik s veškerým zařízením seděl za stěnou ve vedlejším pokoji. Jakmile to technika dovolila, vydal se Funt do terénu s batohem, v němž měl patnáctikilový rekordér s mikrofonem skrytým pod kabátem. To umožňovalo autentické rozhovory s lidmi z ulice, kterých se posluchači nemohli nabažit. Účastníci museli po proběhnuté situaci souhlasit se zveřejněním a dostali i drobnou odměnu (na svou dobu vlastně poměrně

slušných pět až deset dolarů, za některé frky se dávalo i tučných 25 dolarů). Z každých šedesáti nahraných situací šlo do vysílání zhruba tucet nejlepších a v pozdějších sezonách si Funt samozřejmě připravoval situace, z nichž čouhal potenciální konflikt nebo výbuch smíchu. Došlo i na celebrity, které se objevily uprostřed rozhovoru s cílem zpovídaného tzv. rozhodit. Manipulace byla u reality shows přítomna od prvních krůčků.

Candid Microphone se o pár let později proměnil v Candid Camera alias Skrytou kameru, což je ustálený formát, jež převzaly desítky lokálních televizí po celém světě a úspěšně ho využívají dodnes. Moderátor např. přilepí na chodník bankovku a kamera už jen sleduje kolemjdoucí, jak doslova sedají na lep. Sestřih většinou končí tím, že k nim moderátor přijde, ukáže směrem k objektivu a řekne slavné “usmějte se, jste ve Skryté kameře”.

Publikum od roku 1949, kdy pořad pod tímto jménem slavil premiéru, slyšelo ta slova tisíckrát, protože poslední pranky na nic netušící účastníky se odehrály v roce 2014 a některé mezinárodní mutace běží podle stejného receptu dodnes.

Hvězdy z reality show Žánr ale mezitím trochu pokročil, už na začátku sedmdesátých let jsme mohli v An American Family sledovat radosti a strasti průměrné středostavovské rodinky a doslova tak nakoukávat do cizích ložnic a obýváků. Ratingy trhaly rekordy, k nepřipraveným situacím se přidávaly promyšlené agitky a z neherců se stávali herci. Proč? Na to odpověděl už o dva roky dříve nechvalně proslulý Standfordský vězeňský experiment. Philip Zimbardo vybral ze 75 dobrovolníků 12 vězňů a 12 dozorců. Studenti se měli podrobit dvoutýdennímu experimentu ve falešné věznici. Pravidla byla převzata ze skutečné věznice v Palo Alto a všichni účastníci věděli, že se jedná o experiment. Cílem bylo zkoumat, zda chování dozorců vychází z psychických predispozic (nature) nebo naučených vzorců chování (nurture).

Vše ovšem nabralo neočekávaný spád, když dozorci i vězni začali hrát role, často pravděpodobně odkoukané právě z naučených vzorců v rámci knih, filmů či seriálů. Ex-

Jakmile se ocitnete v novém prostředí s bandou cizích lidí, jste vháněni do různých krizových situací a musíte pravidelně odcházet do budky, kde se zpovídáte a reagujete na návodné otázky, zapne se v každém kmenová mentalita a regrese k našim pravěkým instinktům je v podstatě nevyhnutelná.

periment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu. Zimbardo z toho vyvodil názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Tato teze byla mnohokrát zpochybňována a kritizována, jako ostatně celý experiment, ale producentům televizního obsahu hodila rukavici, kterou o dvacet let později ochotně zvedli. Než se tak stalo, je dobré si připomenout, že v roce 1989 byl wrestling, takový ten televizní, zařazen do kolonky sportovní zábava. Tím se definitivně distancoval od skutečného zápasení s kořeny v antickém Řecku, a stal se divadýlkem malých obrazovek a cirkusem, v němž dílem zápasníci a dílem herci předstírají brutální duely a před zápasem na sebe metají ošklivá slovíčka a plastové židle, v předem domluvených hádkách, jež vyvěrají z rivalit, jak je určil scénář na začátku sezony. A lidé to milují, protože je to jako, ale vlastně nepřiznaně jako. A ty přemety, škrcení a naznačené bomby do obličeje jsou jako kdyby byli u natáčení nějaké epické filmové rvačky. Ne nadarmo se ti nejlepší herci z ringu přesunou na stříbrné plátno (Hulk Hogan, Dwayne Johnson, John Cena a mnozí další). Není překvapením, že aktuálně jedna jediná firma vlastní WWE (World Wrestling Entertainment) a UFC (Ultimate Fighting Championship),

čímž nabízí širokému spektru fanoušků jak wrestlingovou maškarádu, tak opravdové zápasy v kleci. Wrestling je tedy pomyslným předjezdcem moderních reality shows, jak je známe dnes. A mluvíme o těch soutěžních, v nichž si skupinka individuí, většinou zavřená v domě či na ostrově, musí vydřít nemalou finanční částku tím, že se stane u diváků nejoblíbenější a půjde kvůli tomu tzv. přes mrtvoly. Jde o malou výseč obrovského žánru reality TV, kam spadá milion dalších věcí - od legendární show COPS, v níž se promítají záběry policejních honiček a zásahů, přes nahlédnutí do zákulisí nejrůznějších povolání či komunit, dobrovolné stalkování lidí v zásadních okamžicích jejich životů (tady jsme se od An American Family dostali až ke Kardashianovým, bohužel), až po nejrůznější soutěžní show, což může být Chcete být milionářem, Riskuj, Kolotoč nebo třeba Pevnost Boyard, Takešiho hrad a nověji i talentové soutěže, kde se uživí vše od zpívání přes tanec až po žonglování s robertky.

Báječnému a hlubokému světu reality TV se ještě budeme věnovat na konci časopisu, ale teď zvedneme tu rukavici a zavřeme pokusná zvířátka do televizního bludiště. MTV si v roce 1993 pečetí svůj vlastní osud premiérou reality show The Real World. MTV, kdysi symbolizované písní Video Killed the Radio Star, jejíž videoklip byl tím prvním, co se na MTV při jeho spuštění v roce 1981 objevilo, v druhé

Televize si uvědomily, že reality show je neuvěřitelně laciný žánr na produkci. Nehercům nemusíte platit horentní částky, domy či prostory lze lacině pronajmout nebo postavit a provrtat skrytými kamerami a mikrofony, přičemž nové formáty a zvraty v podobě čím dál tím drzejších pravidel lze chrlit skoro na týdenní bázi.

půlce devadesátých let postupně hudební videoklipy začalo kombinovat s hranou tvorbou pro mladé, kdy na The Real World navázal žánr docu-soap s tituly jako Laguna Beach nebo The Hills, které se podobně jako The Real World vymezovaly proti kašírovaným teen seriálům jako Beverly Hills 90210.

Pravidla The Real World byla jednoduchá. Sedm pečlivě vybraných teenagerů se zavře do jednoho domu, kde spolu budou několik měsíců žít ve společné domácnosti. Účastníci dostali cca tři tisíce dolarů (pro teenagera hotové jmění, ovšem o dva tři řády nižší než v případě herců v Beverly Hills 90210), a jak už to u puberťáků bývá, trvalo cca dva dny, než se začaly v domě tvořit přátelství i nepřátelství na život a na smrt, sepnuly se nedospělé emoce i rašící hormony.

Byl to velkolepý úspěch, přičemž účastníci prvních sezon americké verze, i následných mezinárodních mutací, slavili ve svých dalších mediálních kariérách mnohem větší úspěchy než ti, kdo je následovali. To je trend, který jde napříč reality TV, takže pokud se chcete nějakého pořadu zúčastnit, běžte do první sezony, kdy je vše neokoukané a nové. Jedině tak máte šanci svou prchlivou televizní slávu nějak monetizovat.

Proč měnit to, co funguje?

Od The Real World už byl jen maličký krůček k moderním reality shows, jak je známe a milujeme. Televize si uvědomily, že jde o neuvěřitelně laciný žánr na produkci. Nehercům nemusíte platit horentní částky, domy či prostory lze lacině pronajmout nebo postavit a provrtat skrytými kamerami a mikrofony, přičemž nové formáty a zvraty v podobě čím dál tím drzejších pravidel a nároků lze chrlit skoro na týdenní bázi. V letech 1999 až 2001 vzniká Big Brother, Who Wants to Marry a Millionaire?, The Bachelor, The Amazing Race a The Survivor, což jsou v podstatě etalony autentické televizní zábavy. Zavřít blázny do baráku na ostrov nebo do luxusního rezortu a dát jim nějakou tu soutěž a omezení. Poslat vycukané lidi na cestu kolem světa a slíbit jim, že když dorazí jako první do cíle, dostanou peníze na… další cestování kolem světa. Ukázat zoufalkám opravdovou a upřímnou lásku, přičemž u oltáře stojí nejdřív milionář,

pak alespoň hezký chlap, v závěru pak klidně farmář nebo bývalý politik. Na co jsme zapomněli? Ano, pohledy do života bohatých a slavných, ať už jde o paničky z Los Angeles, vlivné a vnadné makléřky, nebo rodinku pseudocelebrit, která se v důsledku proslaví a zbohatne právě díky reality show, jež je tak prezentuje. Dokonalý Uroboros, ostatně v této době vzniká i reality show, co koncept a pravidla kopíruje od zmíněného Stanfordského vězeňského experimentu. Dopadá podobně nikoliv proto, že historie se opakuje, ale protože lidé v reality shows už vědí, co se od nich očekává, a dobrovolně se vrhají do rolí, které viděli v jiných pořadech podobného střihu. Rodí se nám dokonce i turisti a turistky, pochybné celebrity, jež putují z jednoho formátu do druhého jako v komiksových crossoverech a zvyšují tak šanci, že fandové již existujících pořadů přetečou do nových značek. V letech 2007–2008, tj. v době finanční krize a následně i velké stávky scenáristů v Hollywoodu, vsadily americké televize na reality shows jako na jeden z hlavních žánrů. O patnáct let později se situace opakovala, protože nastupující inflace a další velká stávka tvůrců donutila televizní producenty opět sáhnou po laciných formátech a nízkých pudech publika. Pokud máte pocit, že stačí od tradiční televize utéct na streamy a vyměnit lidská zvířátka před ne-tak-úplně skrytou kamerou za kvalitní seriály, pak vás musí pohled na Netflix přesvědčit o tom, že i tady programoví ředitelé nejlépe vědí, co si lid žádá. A kdo si předplatí Max, nástupce HBO Max, ten zjistí, že připojením programového obsahu z amerického TV kanálu Discovery se před ním otvírá Pandořina skříňka absolutního bizáru, protože u žánru reality TV se musí knoflíkem intenzity neustále otáčet doprava, přičemž žádná zarážka neexistuje. Totéž platí i o youtube, kde miliony influencerů přejímají role naučené ze sledování televize, rekonstruují zaběhnuté a úspěšné formáty a logicky jim vychází, že nejrychlejší a nejlevnější cestou ke slávě je se skrytou kamerou (tu máme každý v kapse díky mobilním telefonům) pobíhat po ulici a dělat pranky jako v Candid Camera z roku 1949. Za těch pětasedmdesát let se zdánlivě nic nezměnilo, že? Zdánlivě ne, ale pohled do zrcadla, jež nám reality TV nastavuje, nutí i otrlé diváky čím dál tím víc mhouřit, nebo dokonce zavírat oči.

věřte nevěřte

NERUŠ MÉ KRUHY!

Na tenhle článek o právnickém sportu, obecné fair-play a kličkování mezi verbálními granáty jsem se opravdu těšil.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Už brzy se v Paříži bude konat vy-víte-jaká-akce. Nemohu ji pojmenovat, protože se nacházíme v komerčním časopisu, za který jste zaplatili, a já už pouhým vyřčením jména akce vystavuji svého zaměstnavatele milionovému postihu. Proto budeme o sportovním svátku nad Seinou mluvit jako o bájném Voldemortovi. Nikdo na světě nevydělává na žalobách tolik, co tahle organizace. Možná ještě tak Walt Disney, jehož právníci se zjeví za rohem, kdykoliv začnete do notýsku črtat povědomou siluetu myšáka Mickeyho nebo kačera Donalda, případně si začnete broukat soundtrack ze Star Wars a hrozí, že by vás mohlo okolí slyšet a rozeznat slavnou melodii. To se hned vytahují pokutové bločky. Jestli pak víte, pane občane, co

jste provedl? A když to řeknete nahlas znovu, dostanete dvojnásobnou sankci.

Ruce pryč

Nechme ale Disneyho na pokoji, jakkoliv by bylo zábavné sledovat, jak se u amerického Kongresu snažil natahovat dobu trvání autorských práv, aby první výtvory Walta Disneyho uchránil co nejdéle (lhůta na brzké designy Mickeyho vypršela teprve před několika měsíci), blíží se k nám daleko aktuálnější hrozba, před níž nebude úniku. Napovím, že není důležité vyhrát, je důležité se nenechat chytit. Dejte si velký pozor, jaké zprávy budete během onoho sportovního svátku dávat na sociální sítě, zvlášť pokud spravujete např. firemní účet nebo jste sami sobě influencerskou značkou. Už

použití názvu her, jakékoliv symboliky, záběrů z místa dění nebo odvozených slov podléhá minimálně písemnému oznámení, často ovšem i schválení ze strany mezinárodního výboru (MOV). V případě jakéhokoliv komerčního zneužití pak padají vysoké pokuty, přičemž monitoring probíhá lokálně i mezinárodně. Ušetřeny dokonce nejsou ani oficiální hashtagy, které primárně mají sloužit k marketingu!

Je to absurdní? Volně zacituji slavné pravidlo 40, ale skutečně volně, protože jakkoliv by mne měla chránit zpravodajská licence, v případě podobně poťouchlého článku nechci nic riskovat (ostatně už naše ilustrace jsou pravděpodobně na hraně): „Závodníci, funkcionáři a další členové výpravy na těchto hrách mohou dovolit, aby po

Nějak takhle mohl vypadat třetí (neuskutečněný) pokus londýnského řezníka o vyzdobení výlohy k oslavě největšího sportovního svátku. Tady by snad už pokuta nehrozila, nebo?

dobu trvání těchto her byly jejich osoby, jména, vyobrazení nebo sportovní výkony využívány k reklamním účelům v souladu se zásadami stanovenými Výkonným výborem MOV.“ Toto pravidlo ovšem platí pro ty vyvolené, co získají od MOV povolení nebo si draze zaplatí kus marketingového koláče. Samotní závodníci nesmí na své sociální sítě sdílet záznamy svých výkonů, nesmí ani prozrazovat výsledky, maximálně mohou sdílet posty oficiálních profilů organizace spojené s konáním her.

Stejně tak se na jejich výbavě nesmí objevit sponzor, který nemá s MOV uzavřenou smlouvu a sportovec si ani nemůže ozdobit dres, nářadí či cokoliv jiného symbolem propletených kruhů. Vy víte jakým, sám to „nahlas“ napsat nemůžu! Slavný symbol je

starý skoro sto let, ale stále se na něj vztahuje ochranná známka, takže si ho nemůžete jen tak někam nakreslit. Možná na kraj školního sešitu, ale běda vám, jestli ho ukážete rodičům nebo paní učitelce. Pamatujte na to, že nepřítel má své špehy všude. Pravidla jsou vymáhána jak MOV, tak na lokální úrovni díky úmluvě podepsané v Nairobi v roce 1981. Výkonná rada momentálně zahrnuje 55 členských států.

Vše je prý v zájmu vyššího dobra a jako obrana proti přehnané komercionalizaci největšího ze sportovních svátků. Přijde vám to absurdní? Ano, ano, s tím Voldemortem je to trochu přes čáru, ostatně v běžné konverzaci slovo olympijský či olympiáda (ano, risknul jsem to!) používat můžete, ostatně i hudební skupina Olympik

může dál existovat a některé historické fotbalové týmy se nemusejí přejmenovávat. Použít označení sportovní akce v běžné mluvě, aniž byste cokoliv propagovali nebo mluvili za svou firmu či značku, je tedy v pořádku. Cokoliv ostatního ale spadá pod obrovský deštník vševidoucího oka dozorčího výboru. A protože samotní sportovci jsou influencery a značkami, byl problém dokonce i s těmi, co si na rameno vytetovali již zmíněnou pětici kruhů. Co s takovou chodící reklamou? Pravidla hovoří jasně, podobné tetování můžete mít na odhalené části těla jen na olympiádě. Tam totiž už nedává smysl, že propagujete akci, na které se nacházíte. Josef Craig, paralympijský plavecký šampion z her v roce 2012 však o čtyři roky později udělal osudovou chybu, když si

Nikdo na světě nevydělává na žalobách tolik, co tahle organizace.

Možná ještě tak Walt Disney, jehož právníci se zjeví za rohem, kdykoliv začnete do notýsku črtat povědomou siluetu myšáka Mickeyho nebo kačera Donalda, případně si začnete broukat soundtrack ze Star Wars a hrozí, že by vás mohlo okolí slyšet.

nezakryl tetování olympijských kruhů na hrudi a byl diskvalifikován. Proč? Protože olympiádu a paralympiádu organizují dva různé výbory. Propagací olympijského symbolu na paralympiádě se tedy Craig dopustil přestupku a byl za něj penalizován.

Řezník Krkovička a další hříšníci

Neznalost neomlouvá a MOV je ve vymáhání sebemenších přestupků skutečně nemilosrdný, protože příjmy od oficiálních sponzorů jsou hned po vysílacích právech největší položkou provozního rozpočtu organizace. Čím víc však pořadatelé slavné logo z kruhů chrání a schovávají za hradby právníků, tím častěji je karikováno v anonymních kresbičkách či graffiti. Kruhy v podobě pout, čoček bezpečnostních kamer, ale i hlavní střelných zbraní slouží jako metafory k nesouhlasu s politickým vedením pořádající země. Postihnout pachatele se často nedaří, ale právníci se často snaží zahojit na těch, kdo podobné obrázky sdílí a šíří dál.

Mírná rebélie ve školním sešitu vám pravděpodobně projde, horší to mají marketingová oddělení firem, které se snaží neprůstřelná pravidla všelijak obejít. Mezinárodní výbor i lokální komise totiž trestají i sebemenší prohřešky. Viz historka z her v Londýně, kdy z výlohy květinářství na trase slavnostního průvodu na zahajovací ceremoniál musely zmizet papírové kruhy a řezník o pár bloků dál musel sundat zakroucené klobásy. Když se tam o den později pokusil symbol vrátit, tentokrát sestavený nikoliv

z klobás, ale z hranatých plechovek, přišli k němu právníci podruhé. A to jsou prosím jen „nevinné“ pokusy malých hokynářů, o něž zavadí spíše oko turisty, nikoliv pozorného diváka u televize na druhém konci světa. Chcete udělat pugét květin, co připomíná pochodeň? Nechat návštěvníky, aby soutěžili v nějaké té sportovní disciplíně a dostávali medaile? Rychle na to zapomeňte, protože odejdete minimálně s napomenutím. Obchodní síť supermarketů, co zkusila v době konání her zavést olympijské slevy (tzv. olymprix), si odnesla šestimístnou pokutu. Americký řetězec rychlého občerstvení Subway zkusil právnické sítě obejít sloganem „Michael Phelps plave tam, kde se letos v létě něco děje. Plavte tam taky se Subway“, ale výbor u soudu argumentoval, že se značka snaží vyvolat u zákazníka zmatení a podrývá dobré jméno her. Komu myslíte, že dala slepá spravedlnost za pravdu? Nejmenovaný český pivovar pak zkusil klíčové slovo nahradit vlastní hokejiádou a zaplatil za to přes dva miliony korun.

Dostali jste povolení a zaplatili jste si možnost využívat v kampani zmíněné symboly? Nejásejte předčasně, zlato je ještě daleko. MOV k metodice užití jednotlivých symbolů, sousloví i dalších prvků dodává mnohastránkový manuál. Musíte použít správný jazyk, formát, font, odsazení, ale také nesmíte kombinovat prvky dohromady a všeobecně být přehnaně kreativní. Tahle pasáž je tedy poměrně logická, nikdo nechce mít pečlivě vyrobenou grafickou identitu zkaženou pro-

vinčním grafikem nebo nedejbože nějakým stážistou. Detaily, do nichž veřejně přístupný manuál zachází, však mohou v člověku, jenž se v médiích nepohybuje, vzbudit nefalšovaný údiv nad mírou kontroly, kterou olympiáda má nad svou vlastní korporátní identitou.

Např. olympijské kruhy mohou být vyobrazeny jen v tradičním barevném schématu, jednobarevné (za využití existujících barev jednotlivých kruhů), nesmí být jakkoliv deformované, překryté jinou grafikou či nápisy. Pozadí může být vždy pouze bílé nebo černé (v takovém případě musí být kruhy bílé). Kruhy nesmí být součástí jakékoliv vlastní grafiky klienta, záhlaví i patička jsou upraveny tak, aby bylo na první pohled jasné, že jde o zpravodajství, a nikoliv materiál oficiálního sponzora. Média informující o olympijských kláních nesmí na daných stránkách kombinovat texty s reklamními formáty, aby nedošlo k mýlce, že jde o inzerci sponzora her. A to cituji pouze ze dvou stránek obsáhlého návodu, kterým se musejí všichni bezpodmínečně řídit.

Dělají to ochotně, protože sport je poslední úspěšnou monokulturou, která nás všechny spojuje. Obsahem, jenž je protiváhou filmové či seriálové fikci a přitahuje k obrazovkám i displejům stovky milionů lidí. Svým způsobem jde o poslední mediální jistotu v době vymknuté z kloubů, a tak není divu, že se přísným pravidlům všichni podrobí a ochotně políbí prsten, pardon kruh.

o kom se mluví

MARTIN PRÁGR

Možná ho znáte z několika ročníků taneční soutěže StarDance. A možná patříte k těm zhruba pětapadesáti tisícům sledujících, kteří mu letos přibyli na instagramu díky jeho účasti v reality show Survivor Česko & Slovensko. Tanečník a choreograf Martin Prágr, alias Márty, se tanci věnuje od šesti let, od osmnácti se jím živí, stal se mistrem republiky, ale měl i životní období, kdy zvažoval, jestli se nevydat jinou cestou. U tance zůstal, v plánech do budoucna ho ale neřadí na vrchol. Byť tedy obecně moc neplánuje. „Rozhoduju se spíš spontánně. Nechávám to otevřené, uvidím, kam mě to zavane,“ říká. Třicáté narozeniny bude v říjnu každopádně slavit pilováním choreografií v další řadě StarDance, v níž vyzve k tanci herečku Martu Dancingerovou.

TEXT Alena Gurin Stará ILUSTRACE Vojtěch Velický

Je slunečný červnový den a v zahradě britského velvyslanectví pod Pražským hradem právě začíná tisková konference, na níž se představí páry letošní StarDance. Martina Prágra čeká účast v jednom z nejsledovanějších pořadů České televize už počtvrté. V roce 2019 s biatlonistkou Gabrielou Soukalovou vytančil páté místo. V další řadě mu byla přidělena herečka Simona Babčáková, pár však musel skončit předčasně kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Loni po boku Ivy Kubelkové nastartoval úspěšné tažení a zastavil se až před branami finále.

Profi tanečníci, na jejichž intuici při výběru hudby a nápaditosti choreografie stojí do velké míry to, jak se

pár blýskne v televizi, vědí předem, na jakých deset tanců budou stavět choreografie, stresu se však nevyhnou. „Klid bych měl, kdybych měl deset choreografií nabiflovaných už v září, ale člověk si naplánuje první tanec, druhý a skončí třeba čtvrtým. Jakmile show začne, běží mu hlavou, že by měl trénovat na ten díl, který se bude zrovna vysílat, ale už se třeba nepřipravuje dál. A v sobotu mu dojde: ,Tyjo, postoupili jsme, ale nemáme další tanec!‘ Nemám na to týden, ale třeba jen tři dny, protože ho musím mít připravený do středy na ukázku,“ vysvětluje mi při rozhovoru po skončení tiskovky. Působí uvolněně, přestože už dnes pár rozhovorů poskytl a ráno vstával

v 5:30, aby stihl živé vysílání Snídaně s Novou, kam ho povolaly povinnosti kolem show Survivor.

Máš to zapotřebí?

„Tři měsíce bez kontaktu s rodinou, přítelkyní a přáteli, s úplně novými lidmi, bez jídla a v obrovském diskomfortu pro mě byly asi psychicky nejnáročnějším obdobím,“ hodnotí svou účast v nejdrsnější reality show na světě. Nabídku dostal loni ještě v době, kdy měl plnou hlavu StarDance. Kývl až po několika setkáních s produkcí a do Dominikánské republiky, dějiště Survivora, odletěl měsíc po StarDance. „Rozmýšlel jsem se, jestli to vůbec vzít, protože byla plesová sezona,

měl jsem spoustu nabídek na taneční vystoupení, dokonce už jsem měl něco domluvené i s Ivou Kubelkovou. Bylo mi to líto. Ale dal jsem si stranou částku, kterou bych vydělal, dal jsem si stranou tanec, protože jsem věděl, že ho budu dělat i příští rok, a nakonec převážila touha vyzkoušet něco nového,“ vzpomíná.

„Máš to zapotřebí?“ ptala se ho maminka, které se zdálo zvláštní nastoupit po noblesní taneční soutěži do komerční reality show, která je spíš sociálním experimentem a odhaluje povahy a slabiny účastníků, kteří jsou pak vláčení internetovými diskuzemi.

„Možná se bála toho, že její syn bude dostávat čouda, ale pochopila, že divák si ve hře vytvoří své hrdiny a fandí jednomu, nebo druhému. Myslím, že teď je pyšná, že jsem to zvládl.“

Méně sportu, více intrik

Před odletem letmo zhlédnul dva díly a šel do toho s představou, že ho čeká adrenalinový fyzický boj o přežití.

V reality show si dva týmy na neosídlených ostrovech musí postavit příbytek a kromě kokosů a rýže nemají jiné jídlo než to, které vyhrají v soutěžích zaměřených na sílu a zdatnost, ale taky koncentraci nebo logické uvažování.

Hráči se hlasováním mezi sebou vyřazují a v tom už rozhoduje spíš umění budovat spojenectví i vymýšlet lsti.

„Jsem vášnivý sportovec, těšil jsem se na sportovní výzvy a sociální hru jsem dával do pozadí. Přitom Ondra Novotný (moderátor – pozn. red.) nám pořád omílal, že sociální hra tvoří tak 70 procent. A nakonec skutečně převážila. Kdybych to měl nastudované předem, je otázka, jestli bych tam šel,“ uvažuje Márty, který od začátku vystupoval jako upřímný, kamarádský kliďas. Patřil k favoritům na vítěze, došel ale jen do poslední osmičky soutěžících. „Jsem typ povahy, který do téhle show moc nesedí. Když mi něco vadí, uzavřu se, pálím mosty a těžko otvírám nové dveře. V téhle hře je ale důležité navazovat stále nové kontakty.

Každému říkám, že je dobré netvořit si tam kamarády. Mě to stálo krk. Ale určitě toho nelituju, ti kamarádi mi možná zůstanou celý život.“

Jako v seriálu M.A.S.H.

Kromě přátelství nebo tendence neplýtvat potravinami si z karibského ostrova ovšem přivezl i zdravotní potíže. „Přes den je tam mezi třiceti a čtyřiceti stupni, večer čtrnáct patnáct. Spal jsem na pláži, prochladnul jsem a dostal zánět ledvin. Zánět se pak šířil tělem a sedl mi na plíce,“ popisuje, co bylo za tím, když před kamerami kašlal krev. Původně doufal, že soutěž má být hlavně show pro diváky, a když se vypne kamera, štáb účastníkům dopřeje jídlo navíc nebo sprchu. Nekompromisní pravidla – žádná hygiena kromě mytí a praní ve slané mořské vodě, žádný kontakt s rodinou, žádné energetické vzpruhy – ovšem platí po celou dobu. Ani to, že někdo musí do nemocnice, nepřináší výhody. „Připadal jsem si jak v seriálu M.A.S.H. Ležel jsem ve stanu na dřevěné pryčně, a abych neporušil hru, musel jsem být pořád v tom stejném oblečení, nemohl se jít osprchovat nebo se najíst. Měl jsem přístup jen ke kapačce. Prosil jsem aspoň o čaj, ale Dominikánci snad ani čaj nepijí. Bylo zvláštní léčit se za takových podmínek. Venku je vedro, uvnitř ve stanu klimatizace naplno. Paradoxně jsem pak byl ještě víc nemocný z nemocnice.“

Do hry si přivezl jedny kraťasy, jedno tričko, mikinu, tepláky, košili a dvoje ponožky. Nafasoval jedny boty. S tím si vystačil 66 dní. „Někteří měli dvoje kraťasy, já jsem si nechal jedny. Chtěl jsem si vyzkoušet ten diskomfort, jako bych ztroskotal.“

Hyperaktivní dítě

Letošní řada Survivora přitáhla nejvíc diváků ze všech tří sérií česko-slovenské verze globální reality show. Finále, ve kterém získal titul a finanční odměnu youtuber Martin „Mikýř“ Mikyska, se na Voyo vysílalo v druhé půlce

↓

Kdo

vás ve StarDance nejvíc pozitivně překvapil?

Iva Kubelková.

↓

Co

jste si koupil za první vydělané peníze?

Asi taneční lekce, vždy jsem to vracel do tance.

↓

Jaká

reality show by vás zlákala?

V Dominikánské republice jsem viděl dráhy na tureckou reality show Xacthlon. Dva týmy bydlí v domečcích, normálně se stravují a pak nastupují proti sobě v extrémně náročných sportovních disciplínách. Něco takového by mě bavilo.

↓

Která zahraniční destinace vám přirostla k srdci?

Bali.

↓

Čí

taneční styl vás baví?

Bena Cristovao. Baví mě, jakou dělá hudbu a jak se u toho baví tancem.

června. To už byli všichni dávno doma, protože jednotlivé díly, sestříhané ze dvou či tří dní, se zveřejňovaly s týdenním odstupem.

Když Márty přiletěl, přišla ho vítat přítelkyně, kamarádi a k jeho překvapení i maminka. „Mamka se mnou prožila celou sportovní kariéru a byla u všech zvratů, když jsem řešil, jestli do něčeho jít, nebo ne. Ale nikdy mě nečekala na letišti. Pak jsem zjistil, že si pouštěla všechna videa Survivoru i s bonusy, a když mě přišla čekat na letiště, bylo to nádherné. Smál jsem se ‒ je vám třicet a čeká vás maminka na letišti. Vžil jsem se zpátky do období základní školy, kdy mě chodila vyzvedávat k autobusu.“

Vyrůstal bez otce, rodiče se rozvedli. „Byl jsem hyperaktivní, takový třídní exhibouš a potřeboval jsem naplňovat svoji potřebu hýbat se a bavit ostatní.“

Chtěl být hokejista, hrál fotbal, během covidu projel na kole celé Beskydy. Sport ho baví jako aktéra i jako fanouška. Nenechal si ujít mistrovství světa v hokeji, jel se podívat na Euro a chtěl by i na olympiádu do Paříže.

K tanci ho přivedla máma a přesvědčovala ho, aby u něj zůstal, když

chtěl radši s klukama hrát hokejbal. Podporovala ho, když se ve čtrnácti rozhodl odejít z rodného Hodonína na internát do Ostravy, kde se mohl přidat do prestižního tanečního klubu Akcent Ostrava. V roce 2012 vyhrál mistrovství světa v kategorii mládež. „Pak se roztočil kolotoč. Byl jsem automaticky nominovaný na mistrovství světa, Evropy, dostal jsem se do povědomí lidí. Od prvního úspěchu se pak odvíjely další. Kdybych ten titul nevyhrál, myslím, že bych nebyl ani ve StarDance.“

Vinohrady a montérky jako relax

Nová řada přijde na obrazovky 12. října, tréninky se rozjedou v srpnu. První část léta chce Martin strávit v zahraničí, aby se mohl zkoncentrovat na novou pracovní etapu. „Potřebuju klid, na to musí být čistá hlava. Budu se tam snažit denně sportovat a nabírat zpět fyzickou a psychickou sílu na parket. Chci pracovat hlavně se stravou, protože zatím do sebe valím pomalu jenom sladké,“ komentuje fakt, že deset kilo, které při Survivoru shodil, už má zase zpět.

Survivor bylo v jeho životě prakticky jediné období, které trávil bez hudby a tance, a vlastně dobře fungovalo jako relax od práce. Jinak si od ní nejlíp odpočine při budování rodinného vinařství na Čejči, kde trávil u prarodičů dětství. „Teď se bavím stavařinou – takovým Survivorem, kdy člověk v jedněch montérkách vypadne mimo tady ten někdy povrchní svět. Kde má svůj klid a nikdo ho neřeší.“ K vinnému sklepu přistavuje apartmány a ještě má v plánu postavit chatu. „Možná se budu živit pronájmem. Nevidím se v roli porotce na soutěžích nebo majitele tanečního klubu. Až jednou budu mít svoje děti, chci spíš věnovat čas jim, a ne jiným dětem, které bych učil tančit. Uvidím, kam mě to zavane. Ale myslím si, že tanec do budoucna nebude number one.“ Zatím má o práci jako tanečník postaráno, dostal taky nabídku do muzikálu. „Mám ještě jeden sen ‒ jet tančit za dětmi do Afriky a třeba z toho udělat nějaký dokument,“ dodává a pomalu se loučí. Za pár minut tu bude Uber, který ho odveze na další domluvený rozhovor.

Jiří: Triko, 19 500 Kč a šortky, 25 500 Kč, oboje Fendi; hodinky Rolex, Jiřího vlastní; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů, boty Nike, Jiřího vlastní.

Tomáš: Mikina, 18 500 Kč, šortky, 12 200 Kč, a kšiltovka, 7 900 Kč, vše Burberry; náramky, Tomáše vlastní; hodinky Rolex, Tomáše vlastní; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů; tenisky Celine, 23 000 Kč.

muži z obálky

VIDÍ SE VE MNĚ

Tomáš Berdych (38) trénuje téměř dva roky českou tenisovou hvězdu Jiřího Lehečku (22). Nyní společně stojí na prahu příprav, kdy se chce Jiří probojovat do dvacítky nejlepších hráčů světa. Chtěl by Berdych, aby mu bylo znovu dvacet? Jak musí tenista hrát, aby s ním zašel na trénink Nadal nebo Djoković? A proč je bílý sport hrozný i nádherný zároveň?

TEXT David Hron FOTO Matúš Tóth

Je kolem osmé hodiny ranní a na tenisové kurty v pražské Bubenči přichází první hráči.

Je tu i Tomáš Berdych s Jiřím Lehečkou a zapáleně si povídají o bydlení v hlavním městě. Potkáváme se v době, kdy se nejlepší český tenisový hráč léčí z únavové zlomeniny obratle. Kvůli bolesti zad vzdal Jiří zápas v Madridu, kde přímo na kurtu vzteky rozdupal raketu. O pár týdnů později je hráč o poznání klidnější. Jeho trenér Tomáš Berdych má pro emoce svého svěřence pochopení a na veškeré spekulace kolem Jiřího zranění se dívá pohledem typického realisty. Ty dva prý spojuje víc než jen podobná technika forhendu a bekhendu. Mluví o druhém jen v superlativech, s respektem a ani jednou si během rozhovoru neskočí do řeči. Dvě hvězdy českého tenisu o sportu, který vypadá jako rodina, ale ve skutečnosti je to rozškatulkovaný vesmír.

Tomáši, vy jste před pěti lety, kdy jste končil svou tenisovou kariéru, vypadal, že už nikdy nevezmete raketu do ruky…

Tomáš: Měl jsem skutečně velké okno, které jsem musel překonat. Dva roky jsem o tenise nechtěl slyšet. Bylo to zkrátka moc intenzivní. Za ty dva roky jsem si byl zahrát jen s mým tátou, protože mě tenis naučil a říkal jsem si, že by bylo dobrý si s ním po tak dlouhé době znovu zahrát. Táta je tenisový nadšenec. Ve svých 72 letech hraje skoro každý den, někdy i dvakrát. Hraje dokonce víc než já. (směje se) Je do toho zapálený. Vyptává se, chce různé rady, tipy, furt to řeší a zajímá ho to. Na kurtech je pořád, ale to je lepší, než kdyby chodil do hospody.

Šetříte ho při hře?

T: Jen lehce. Na tenise je totiž skvělý, že si ho můžete zahrát víceméně s kýmkoli. Nicméně pak mě jednoho dne vytáhl na tenis kamarád, se kterým jsme hrávali jako mladší žáci a později se na dlouhou dobu rozešli. Když mě pozval znovu na kurt, přišlo mi to jako dobrý nápad. Já jsem vždycky dělal věci, které vyplynuly přirozeně. U mě nesmělo být nikdy nic na sílu. A i naše spolupráce s Jirkou vznikla organicky. Dnes už je to rok a půl. Jirka tehdy hrál dobře na Australian Open, a tak jsem hned psal jeho trenérovi Michalovi Navrátilovi. S Michalem se totiž známe

od mala. Vyrůstali jsme spolu v Prostějově. Byl to takový můj starší brácha, který se o mě staral. Když teď trénuje Jirku a začali jsme si psát, zastavil jsem se za nimi v Dubaji a došlo na debatu o možné spolupráci.

Chtěl jste být po konci kariéry trenér?

T: Nic takového jsem neplánoval, ale musím říct, že všechny okolnosti do sebe dobře zapadly. A jedině tak to má v mých očích šanci na úspěch. Lidi si musí sednout, když spolu tráví tolik času. I když spolu s Jirkou nejsme fyzicky, tak jsme v kontaktu prakticky neustále.

Jirko, proč jste si vybral do svého týmu Tomáše?

Jiří: Věděl jsem, že je Tomáš od roku 2019 úplně mimo tenis, takže spojit se s ním mě úplně nenapadlo. Ovšem po Austrálii mi trenér Michal Navrátil řekl, že si s Tomem píšou a gratuluje mi ke hře. Když jsme se pak bavili o možnostech naší spolupráce, přišlo mi, že to za tu zkoušku stojí. A když jsem se ho zeptal, co si o tom myslí, Tomovi to přišlo jako dobrý nápad. Sedli jsme si a hned první turnaj se nám podařilo slušně zahrát.

Jak tedy vaše spolupráce vypadá?

T: Potkáváme se na turnajích. Když je potřeba, hrajeme spolu i tady v Praze, jinak Jirka trénuje v Prostějově. Když vezmu třeba takový turnaj v Indian Wells, tak je nutné se na něj dostavit opravdu dopředu, protože během cesty člověk mění velká časová pásma. Tam je prostor na přípravu a po dohrání turnaje už je zase čas, konkrétně týden, na Miami Open. Pak jsme intenzivně v kontaktu s Michalem Navrátilem, s nímž řešíme, jak trénují spolu, co a jak, kolik, kdo s kým a proč, jak se Jirka cítí, co s tím dělat, nebo nedělat. Je to zkrátka hodně o komunikaci.

Nehrozí, že byste v tréninku Jirky přebral hlavní roli?

T: Pořád – a chci, aby to tak i zůstalo – je hlavním trenérem Jirky Michal Navrátil. Spolu se znají dlouho, dělají tu dennodenní práci, která je strašně důležitá. Já jsem tam trochu navíc, abych dal klukům pohled z pozice, kterou jsem si zažil. Každý si samozřejmě musí leccos vyzkoušet sám, to je jasný.

Triko, 8 400 Kč a šortky, 8 400 Kč, oboje Missoni, prodává zalando.cz; potítko Under Armour, 299 Kč / 2 kusy; hodinky Bvlgari, Jiřího vlastní; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů; boty Nike, Jiřího vlastní.

Triko, 43 600 Kč a kalhoty, 44 900 Kč, oboje Prada; hodinky Patek Philippe a náramky, Tomáše vlastní; boxerky, 5 600 Kč a tenisky, 23 000 Kč, oboje Celine.

„Je hezké se na Jirkovu hru dívat,

a

někdy mě skutečně napadne,

že bych tu situaci vyřešil jinak. Když člověk sedí v hledišti, opravdu rychle se dokáže vcítit do toho, co sám zažil. Tím ale mé přemýšlení končí. A že bych začal rozvíjet myšlenku, že bych ještě jednou někdy něco – absolutně ne, “ odmítá Tomáš Berdych.

Pak je ale v kariéře tenisového hráče spousta situací, kterým by bylo dobré se vyvarovat, není zkrátka potřeba si je zažít. A pokud už je mám za sebou, tak je moje role přinést to k našemu stolu a upozornit Jirku, aby neztrácel čas, umožnit mu jakési zkratky v kariéře. Tenis je totiž časově dost omezený, takže by bylo dobré využít ten čas co nejefektivněji. V tom asi nejvíc spočívá moje role.

Jaký je Jirka hráč?

T: Mně se líbí, že vyznává aktivní tenis. Není to ten tip hráče, který by odehrával velké výměny. To je mi blízké a dokážu tak v Jirkovi vidět své zkušenosti a svůj tenis. Agresivní hra, to je podle mě ta cesta, kterou by měl jít. Dokáže třeba chodit k síti, což bych zase já tehdy potřeboval daleko víc a do dnešního moderního tenisu se to opravdu hodí. A pak je skvěle fyzicky připravený. Vždycky mu říkám – zlepšuj své lepší stránky, protože ty slabé tě naučí soupeř. Je důležité pracovat na tom, aby on byl ten, kdo si hru diktuje. Když mu soupeř odhalí slabiny, tak ty se strašně rychle naučí.

Vy jste, Jirko, ročník 2001, Tomáš o rok později nastoupil na profesionální okruh. Sledoval jste ho jako dítě?

J: Jo, už od začátku, co jsem hrál. Viděl jsem jeho finále ve Wimbledonu v roce 2010 i Davis Cupy v letech 2012 a 2013, kde Tomáš vyhrál. To byly momenty, kdy jsem byl nalepený na televizi a hltal jsem ho, protože v té době nebyl na české scéně nikdo, kdo by mohl Tomášovi konkurovat. Myslím, že jeden z těch důvodů, proč nám to spolu může na kurtě fungovat, a proč mi je Tomáš dobrým rádcem, je, že má šanci v mém tenisu vidět to, co sám hrál. Může ve mně vidět sebe. Ačkoli jsou mezi námi pořád rozdíly, tak herní základ máme nastavený podob-

ně – máme podobnou techniku forhendu i bekhendu, takže když Tomáš vidí moje herní situace, je pro něj snadnější se do mě vcítit. Přemýšlíme podobně.

Když teď, Tomáši, vidíte Jirku na kurtu, chtěl byste si to s ním někdy vyměnit?

J: On možná ne, ale já jo. (směje se)

T: Já už to mám za sebou. V tomhle jsem realista. Beru to tak, že je hezké se na tu hru dívat, dovedu si představit své zápasy a někdy mě skutečně napadne, že bych tu situaci vyřešil jinak, než se rozhodl Jirka. Ale tak už to bývá. Tenis je individuální sport a každý jsme jiný. A když člověk sedí v hledišti, opravdu rychle se dokáže vcítit do toho, co sám zažil. V tu chvíli si ale říkám – nech toho a užij si to. Tím mé přemýšlení končí. A že bych začal rozvíjet myšlenku, že bych ještě jednou někdy něco – to vůbec. Ne, ne, ne. Absolutně ne. (směje se)

Vy jste, Jiří, na začátku května ukončil zápas v Madridu kvůli bolesti zad. Jak se cítíte?

J: Musím zaťukat, že je konečně vidět nějaké zlepšení. Vyhlížím návrat na kurty.

Postihla vás únavová zlomenina obratle. Jak k tomu došlo?

J: Zatím jsme nenašli jinou odpověď, než že ji způsobilo velké přetížení. Už před Madridem jsem v této oblasti cítil problémy, ale neměli jsme indicie, že by se v zádech něco dělo. Pak ale byla bolest tak veliká, že už jsem nemohl pokračovat. A po Madridu byla únavová zlomenina i na obrázku.

Ten vzdaný zápas s Kanaďanem Augerem-Aliassimem vypadal opravdu děsivě.

J: To asi ano, tělo už si samo nedovolilo jít do pozice, kdy to zabolelo. Zkrátka mi vypnula

záda. Pak jsem ale mohl normálně odejít z kurtu, nemuseli mě odnášet na nosítkách. I potom jsem mohl normálně fungovat, i když bez tenisu.

T: Já jsem byl v Madridu na Jirkův zápas s Rafou, tento ukončený zápas už jsem měl možnost sledovat jen v televizi. Vím, jak strašně tohle hráče mrzí, protože Jirka měl turnaj opravdu skvěle rozehraný. Ale já jsem v tomhle realista. Teď je potřeba dívat se na věci, které jsou důležité. Trochu toho nasrání a útěchy je potřeba, stejně jako to překonat a pokračovat. Za mě je tenis cesta, jejíž součástí jsou i zranění. S nimi je třeba pracovat.

A jít dál.

V Madridu se vám ale, Jirko, podařilo vyřadit Nadala. Jak se vám hrálo s tenistou, jehož fanoušci na vás nebyli moc vlídní?

J: Byl to zážitek! V tu dobu už jsem měl problémy se zády. Bolelo mě to, ale řekl jsem si, že proti takovému hráči přece nastoupit musím. Obzvlášť, když se hraje u něj doma. I pro něj to byla obrovská výzva. Předvedl jsem proto své maximum a ono to vyšlo. A atmosféra byla očekávatelně opravdu bouřlivá. Přece jen to byl Nadalův jeden z posledních turnajů kariéry. Bylo vyprodáno, dívalo se třináct tisíc lidí, takže ta atmosféra mohla být ještě horší. Často jsem hrál proti domácím hráčům, kde byla podpora na jejich straně, ale něco takového jsem ještě nezažil.

Co křičeli?

J: Já španělsky neumím, ale můj portugalský fyzioterapeut říkal, že to bylo něco jako: „Si podemos“, tedy: „Dokážeme to“. To skandovali, když se zápas blížil ke konci. Musím říct, že to pro mě byla strašně skvělá zkušenost, na kterou budu dlouho vzpomínat.

A ač jste vyhrál, tak se více slavil Rafael Nadal, protože to byl jeho poslední zápas kariéry v Madridu. Mrzelo vás to?

J: Ani ne, v tu chvíli jsem totiž spíš přemýšlel, jestli se dokážu zvednout z lavičky, jak mě ta záda bolela. (směje se) Ale to, že jsem ho porazil, jsem si užíval. Samotný ceremoniál byl samozřejmě o něm, protože byla radost se na něj dívat, vzpomenout na všechny jeho úspěchy. To, co v Madridu dokázal, co se mu povedlo na skoro každém antukovém turnaji,

je něco neskutečného. Ale já jsem v tu chvíli byl hlavou opravdu někde jinde a těšil se, až zahájím regeneraci.

Jak se únavová zlomenina léčí?

J: Pouze klidem, to je jediné, co se s takovým zraněním dá dělat. Právě proto je to tak ošemetné. Já jsem aktivní člověk, který by tomu věnoval maximum, ale teď je to jediné maximum pouze klid.

Co je lepší pocit – porazit takovou hvězdu, jako je Rafael Nadal, nebo získat svůj první titul na okruhu ATP, který jste si vybojoval letos v lednu v australském Adelaide?

J: Určitě získat titul. Ještě pořád ho mám v hlavě. Získat titul znamená, že jsem hrál dobře celý týden, že tam nebyl nikdo lepší a musel jsem zvítězit nad všemi soupeři. Zápas s Nadalem je určitě úžasný zážitek. Vím, že to byl těžký zápas, že Rafa hrál jeden z nejlepších antukových zápasů tohoto roku, ale přece jen to byl jeden jediný zápas, který celý rok nedělá.

T: Vždycky, když může hráč na konci týdne zvednout pohár nad hlavou, tak to znamená, že tam není nikdo lepší. Tohle byl skvělý začátek sezony. Kluci, Jirka s Michalem, udělali skvělou přípravu, a když se jelo do Austrálie, tak to bylo velké plus. Jirka odehrál i zápas s Novakem Djokovićem, který byl hodně vyrovnaný, a myslím, že mu ukázal limity a herní situace, do kterých se může ještě pouštět. Fakt dobrý výsledek.

Vy se, Jirko, se světovými jedničkami potkáváte i na tréninku. Co obnáší zatrénovat si s tenisovou hvězdou?

J: Třeba s Nadalem jsme měli v plánu společně trénovat už loni. Byli jsme domluveni celkem čtyřikrát! Jenomže pokaždé to Rafa zrušil z důvodu zranění. A zraněný asi skutečně byl, protože v nadcházejícím turnaji nikdy nenastoupil. Nebylo to tedy tak, že by se mu zrovna nechtělo. (směje se) Ale pak to nakonec vyšlo. Organizace takového tréninku je práce mého trenérského týmu – Tomáše a Michala Navrátila, kteří mi sestavují tréninkový plán. Všichni spolu navzájem komunikují a snaží se vymyslet co nejlepší rozvrh. A v Madridu se do toho vešel právě Rafa.

Svetr, 40 500 Kč a šortky, 35 300 Kč, oboje Gucci; řetízek, Jiřího vlastní; hodinky Bvlgari, Jiřího vlastní.

Oblek, info o ceně v obchodě; svetr, 41 000 Kč; boty, 32 000 Kč, vše Dior.

Mikina Fred Perry, 3 499 Kč, prodává Van Graaf; tílko, 4 960 Kč a šortky, 24 900 Kč, oboje Dolce & Gabbana; řetízek, Jiřího vlastní; potítko Under Armour, 299 Kč / 2 kusy; hodinky Bvlgari, Jiřího vlastní; ponožky H&M, 105 Kč / 5 párů; tenisky Nike, Jiřího vlastní.

„Na turnajích je každý extrémně soustředěný na svůj výkon a být

kamarád tam úplně nejde. Všichni se respektují, protože uznávají kvality toho druhého, víme o sobě, co jsme museli podstoupit, abychom byli tam, kde jsme. Tím to ale končí,“ říká Jiří Lehečka o přátelství mezi tenisty.

Jak dobrý musí tenista být, aby si s ním nejlepší antukář dal trénink?

J: Hráč se musí v průběhu prvních let ukázat s potenciálem a hrou, která naznačuje, že dokáže soupeři zavařit. Svými výsledky si musí vydobýt respekt. Pak už spolu všichni trénujeme na normální bázi. Samozřejmě každý hledá v tréninku něco jiného. Jsou hráči, kteří spolu trénují rádi, někteří neradi, a podle toho už vidíte, kdo spolu hrává nejčastěji.

Během takového tréninku s Djokovićem si řeknete i něco mimo hru? Pokecáte si?

J: Minimálně. Jsou tedy hráči, se kterými se známe. Třeba Novak Djoković je docela sdílný. Byl s námi i v Monaku, kde jsme si popovídali. Ale záleží na turnaji. Když jsme s Novakem loni trénovali na Wimbledonu, tak byl jen ve své zóně a soustředil se sám na sebe. Tohle je individuální a vyplyne to většinou ze situace. Ale většinu komunikace vedou tenisté ve svém týmu, se svými trenéry, než aby se bavili s ostatními.

T: Tohle totiž nechce nikdo moc odkrývat. Tenis je zvláštní svět, ve kterém se všichni respektují, takže to navenek vypadá jako jedna velká rodina, ale ve finále je to vesmír rozškatulkovaný na jednotlivé týmy. Během mé kariéry to platilo naprosto extrémně, u generace mladších sportovců, jako je Jirka, pozoruji, že se to možná začíná lehce otevírat. Snaží se být víc mezi sebou. Ale za mě vždycky držel hráč se svými trenéry a nechtěli si s ostatními nic sdělovat.

To působí krutě. Není to zvláštní?

T: Pořád je to soupeř, takže s ním se vším respektem něco prohodíte, ale že by mu chtěl někdo odkrývat karty, to se nikomu fakt nechce. Protože pak nastane ten čas, kdy spolu stojíte v ostrém zápase a tam musíte podat co nejlepší výkon. V tu chvíli je opravdu dobré,

aby o vás ten druhý příliš nevěděl. Každá drobnost může rozhodnout.

V kinech teď běží snímek Rivalové, film o přátelství a zradě v tenisovém prostředí. Přátelství mezi tenisty tedy neexistuje?

J: Nějaké přátelství tam asi může být, ale pokud ho srovnáme s přátelstvím v reálném světě, s lidmi mimo tenis, tak to přátelství není ani náhodou. Na turnajích je každý extrémně soustředěný na svůj výkon a být kamarád tam úplně nejde, zvlášť když mají dva lidi stejný cíl a jsou pro něj ochotní udělat cokoliv. Ale když jsou tenisté ze stejné země, tak spolu třeba zajdou na večeři. Proč ne. Všichni se respektují, protože uznávají kvality toho druhého, víme o sobě, co jsme museli podstoupit, abychom byli tam, kde jsme. Tím to ale končí.

Kvůli svému zranění jste se Jirko na přelomu května a června nemohl účastnit turnajů Roland Garros, přišel jste i o Wimbledon, nejedete na Olympiádu. Jaké to je, když hráč nemůže být tam, kde by měl být? J: Náročné. Cítil jsem, že formu mám, že bych tam mohl uhrát solidní výsledek, ale tohle je součást sportu. Za posledních pět let jsem nebyl vůbec zraněný. Tohle je vůbec první větší úraz a doufám, že na dlouhou dobu také poslední. Musím to brát tak, jak to je. Nic jiného se s tím dělat nedá. Kdybych z toho byl extrémně nešťastný, ničemu tím nepomůžu. Snažím se tak třeba dělat věci, které jsem předtím nemohl.

Čemu se věnujete?

J: Snažím se vídat s lidmi, na které jsem neměl čas. Potkávám se s rodinou a kamarády, které jsem dva roky neviděl. Bohužel odjet na dovolenou k moři v mém případě není možné, protože se každý den musím léčit a chodit na terapie.

Mikina Les Deus, 3 340 Kč, prodává zalando.cz; brýle Gucci, 11 280 Kč; hodinky Patek Philippe a náramky, Tomáše vlastní.

Brýle Versace, 6 550 Kč, prodává zalando.cz; triko Ferragamo, 22 290 Kč.

Všichni teď samozřejmě spekulují, kdy se Lehečka vrátí na kurty…

J: V tuhle chvíli vám to nedokážu říct. Tohle je zranění, které se vyvíjí a může být dobré za týden, ale i za pět týdnů. Záleží jen na tělu, jak se s tím popere. Uvidíme. Samozřejmě čím dřív budu stoprocentně připravený, tím líp.

Teď působíte v klidu, ale na kurtu v Madridu jste rozmlátil raketu…

J: Taky už to je pár týdnů, co se to stalo. (směje se) To víte, měl jsem své momenty –na kurtu v Madridu, po zápase i v průběhu prvních dvou týdnů, kdy se mi s tím hůře smiřovalo a procházel jsem si smutkem. Bylo to pro mě těžký. To naštvání tam bylo, protože jsem doopravdy cítil, že herně jsem na to měl. Kdybych byl zdravý, mohl bych semifinále vyhrát. Hodně mě to mrzelo. Ale člověk si zvykne na všechno a já doufám, že si nebudu muset zvykat na dlouho. Teď už jsem s tím smířený, jsem v klidu, a to je taky možná důvod, proč se záda začínají dobře hojit. (směje se)

T: Jirka to zvládá skutečně dobře. V tomhle je rozumný kluk. Samozřejmě v začátku z něj museli vyprchat emoce i nasrání z toho, že nemůže hrát, protože to měl opravdu dobře našlápnuté. Na druhou stranu, čím rychleji si svou situaci uvědomí, tím víc si to ulehčí. Nic jiného s tím neudělá, takže si může vyzkoušet spoustu jiných věcí, které jinak nemůže. A o Jirkovy výsledky nemám absolutně strach. Když se na jeho zranění podíváme z širšího kontextu, tak mluvíme o nějakém měsíci léčby, dvou vynechaných velkých turnajích, kterých bude do konce roku a v dalším roce ještě spoustu. Až tak velká ztráta to není a chleba se v tomhle období neláme.

Kdyby se Jiří zúčastnil Olympiády v Paříži, jel byste ho podpořit?

T: V tomhle je organizace skutečně složitá. Za mých časů se vždy vybral někdo z národních trenérů, takže bych řekl, že pojede spíše Michal Navrátil.

J: Na olympijských hrách je tohle skutečně problém. Hráči prakticky nemají ve vlastních rukách, kdo s nimi pojede. Hlavní slovo má Český tenisový svaz a Český olympijský

výbor. Zatím to vypadá, že by do Paříže měl jet Michal Navrátil, který se tam bude starat o všechny tenisty. Dokonce když jsem chtěl sehnat lístky pro své rodiče, tak to bylo téměř nereálné.

Tomáši, vy jste se olympijských her zúčastnil celkem třikrát, na kterou olympiádu vzpomínáte nejraději?

T: Pro mě to jsou rozhodně Atény. Vítězný zápas s Rogerem Federerem pro mě byl silný moment. Ale na rovinu – olympijské turnaje, krom jednoho dobrého zápasu, pro mě nikdy nic velkého nepředstavovaly, protože se mi tam nikdy extrémně nevedlo. Co se týče výsledků, tak olympiáda se mi do paměti příliš nezaryla. Zápas s Rogerem ale byl opravdu velký.

Federera jste porazil v roce 2004 a měl jste dlouhé vlasy!

T: No jo, to už bude dvacet let. Kdo by to řekl. (směje se)

Na začátku roku jste, Jirko, říkal, že byste se chtěl letos dostat do první dvacítky, případně patnáctky. To stále platí?

J: Určitě. Přes veškeré komplikace se nám naše cíle daří držet. Na tuhle sezonu jsme se slušně připravili. Chtěli jsme vyhrát první titul, to se nám podařilo. Na první dvacítce pracujeme, stejně tak chceme vyhrávat slušné výsledky i na turnajích Masters a Grand Slam.

Je hezké, jak říkáte my…

J: Tenisový hráč je sice na kurtě sám, ale jeho příprava je práce hodně lidí. Není to jen o něm. Tým stráví s hráčem strašně moc času. Když si vzpomenu na Ameriku, kde jsme s Tomem nedávno byli, tak jsme tam dohromady strávili čtyři týdny. Práce tenisového hráče je tedy hlavně mimo kurt a všichni pak jen doufají, že se mu hra vydaří.

Jak velký je váš tým?

J: Michal Navrátil, Tomáš, můj kondiční trenér Radek a fyzioterapeut Carlos jsou lidi, s nimiž trávím nejvíce času. Mám ještě francouzského manažera, který s námi sice na turnajích není, ale je nám nonstop k dispozici. Pak je to i širší tým, s nímž nespolupracuji

Oblek Paul Smith, 28 920 Kč, prodává zalando.cz; boxerky, 5 600 Kč a tenisky, 23 000 Kč, oboje Celine.

Bunda, 69 000 Kč, a kšiltovka, 13 000 Kč, oboje Celine; tílko, Dolce & Gabbana, 4 960 Kč; řetízek, Jiřího vlastní.

focení děkujeme Tenisovému klubu Bubeneč, www.tenisbubenec.cz

Styling: Jano Kimák Make-up: Soňa Šajdáková

„Je pravda, že tenis bývá trýznivý sport, ale stejně jako dokáže být extrémně náročný, tak umí neskutečně odměnit. V týmových sportech můžete mít super den, cítit se neskutečně, ale když tým nefunguje, tak z toho nemáte nic. Tenis je někdy opravdu hrozný, a jindy o to víc krásný,“ je přesvědčen Jiří Lehečka.

na intenzivní bázi a patří do něj třeba můj mentální kouč Vítek Schlesinger.

Tenis má mnoho specifik, která nejsou úplně příjemná, a i vy jste je, Tomáši, na konci kariéry zmiňoval jako negativa – časté cestování, aniž byste z dané země cokoli viděl, velká samota nebo bolavá záda. Je tenis skutečně tak trýznivým sportem?

T: Je, ale který sport není? Myslím, že tenis dá dětem na začátku neskutečnou disciplínu, strašně moc se naučí. I když se jim nepovede dostat do takové úrovně, jako se to povedlo mně nebo Jirkovi, tak tenis dokáže děti naučit řádu. V tom je myslím jeho přínos. Má ale i svoje proti jako každý individuální sport. Hráč tenisu je pořád sám, sice s týmem kolem něj, ale emoce ze hry nemůže prožívat týmově. Je to hodně osamělý sport. Hráč je celý rok pryč a tenis navíc nemá tu klubovost týmových sportů.

Proč jste se tedy, Jirko, rozhodl pro tenis?

děda. Měl tehdy čas a trávil se mnou na tenisových kurtech mnoho času. A pak už to jelo. Když mi bylo osm, rodiče investovali do mého prvního trenéra. V deseti letech jsem odešel do Jablonce nad Nisou, kde si mě vzal pod křídla Dušan Hajátko. Když už ostatní kluci hráli dvoufázově, já jsem hrál třikrát týdně hodinu a pořád jsem byl schopný s nimi držet krok. (směje se). Když mi bylo čtrnáct, odešel jsem do Prostějova a tam jsem doteď. Nebylo to nic dramatického. Nepolemizoval jsem ani nepřemýšlel, který sport je lepší. Nechal jsem to zkrátka plynout. A zpětně je to to nejlepší, co se mi mohlo stát.

A vnímáte negativa, která profesionální tenis přináší?

Vlasy: Michal Houška / New You

Asistent fotografa: Jan Přibylský Produkce: Petr Jansa a Roxy Teslychko

J: Jako dítě jsem toho dělal hrozně moc. Rodiče zrovna nedávno procházeli staré fotky a jsem vyfocený snad ve všech sportech kromě tenisu. (směje se) Můj táta byl závodní plavec, takže jsem od mala plaval a technicky plavu, myslím, dobře. Jezdil jsem také na běžkách, na lyžích, učil se bruslit s hokejkou, hrál jsem fotbal, jezdil na kole, na kolečkových bruslích, hrál jsem florbal. Rodiče mě naučili všechno, co bylo k dispozici. Snažili se, abych byl všestranný, uměl všechno a byl hlavně aktivní.

A kde se tedy vzala tenisová raketa?

J: Před domem jsme měli tenisové kurty a moje babička učila tenis moji starší sestru. Jako malé děcko jsem to chtěl samozřejmě taky zkusit. Když viděli, že jsem šikovný a míče trefuji docela dobře, tak se mě ujal

J: Když jsem s tenisem začínal, tak vůbec. Ve čtrnácti jsem bral tenis jako zábavu a strašně jsem se na kurty těšil, protože v Prostějově jsme měli super partu kluků a strašnou srandu. Až později jsem začal chápat, že by to moje hraní mohlo někam vyplynout. A je pravda, že tenis bývá hodně trýznivý sport, ale stejně jako dokáže být extrémně náročný, tak umí neskutečně odměnit. To je něco, co v týmových sportech nejde. Můžete mít super den, cítit se neskutečně, ale když tým nefunguje, tak z toho nemáte nic. Tenis je někdy opravdu hrozný, a jindy o to víc krásný. T: Ona ta negativa k tenisu zkrátka patří. Když někdo nemá rád cestování, tak ať nedělá tenis, protože bez toho to nejde. Tenis se přece na jednom místě nehraje. A jakmile hráč do toho vlaku naskočí, tak to musí brát se vším, co hra přináší. A to ocenění, ten pocit vítězství, když dopadne poslední míč zápasu, všichni diváci skandují a hráče ocení, to je pocit, který se nedá koupit za žádný peníze. To je to, proč jsem to dělal, a tak to má asi většina ostatních hráčů. To je něco, co si ani v dnešním světě nekoupíte.

Tenisky Gucci, 25 000 Kč / pár. Jde o první tenisky, které pro značku navrhl nový designér Sabato De Sarno. Poznáte je podle ikonické trojice pruhů, která zdobí jazyk bot.

Text: Petr Jansa Foto: Matúš Tóth Styling: Jano Kimák

Návrat

Když si dnes jdeme do obchodu koupit sportovní kožené boty s gumovou podrážkou, vždy mluvíme o teniskách. Pojďme se však podívat na vývoj skutečných tenisek, které měly v popisu práce vyhrávat zápasy profesionálním tenistům a na jejichž designu se hráči sami aktivně podíleli. Právě tyto boty se dnes staly legendami a základním stavebním kamenem kousků, které vyrábějí nejen sportovní, ale i ty luxusní značky. Vůbec první profesionální tenisky vytvořila v roce 1949 značka Adidas ve spolupráci s tenistou Hansem Nüssleinem. V té době šlo o jedinou profesionální tenisovou botu, která se u moci udržela dlouhých 15 let, pak Adidas přišel s modelem Robert Haillet. V roce 1966 první tenisku představila Puma, která ji vytvořila na míru pro Wilhelma Bungerta (ten o pár let později přeběhl k Adidasu). Dalším přeběhlíkem byl John Newcombe, pro nějž Adidas vytvořil botu v roce 1971 a Lotto v roce 1975. Asi nejznámější profesionální tenisová bota v historii, Stan Smith od Adidasu, spatřila světlo světa v mezičase, přesněji v roce 1973. Vlastně vycházela z Hailletova modelu, ale Smith nechal na patu přidat výstuhu k podpoře achilovky a lehce pozměnit jazyk, aby se při hře nehýbal. Co se dámských profi bot týče, první vznikla až v roce 1974 ve spolupráci s Billie Jaean King. Celosvětový úspěch našich tenistek se pak v 80. letech postaral o unikátní modely s československým vlivem. V roce 1981 vytvořila Puma tenisky s Hanou Mandlíkovou a později i modely Martina International a Martina Pro s Martinou Navrátilovou. Ivan Lendl je zatím jediným mužským zástupcem z našich luhů a hájů, který se dočkal tenisek dle vlastního návrhu, a to hned od dvou značek - Adidas a Mizuno.

Dnes už má tenisky nesoucí své jméno kde kdo, většinou jde však pouze o marketingovou spolupráci a využití jména hráče. Tenisek, na jejichž designu se hráči sami podílí, je však i dnes poskromnu a v celé historii bychom takových spoluprací napočítali jen několik desítek. Mezi posledními to byl třeba Milos Raonic pro New Balance, Novak Djoković pro Asics či Roger Federer s linií pro značku On, kterou spoluvlastní.

Ruku na to!

Nadcházející období přeje designérským spolupracím. Vyrojilo se jich skutečně hodně, takže jsme pro vás sestavili výběr toho nejlepšího. A nezapomeňte – většinou jde o časově či množstevně omezené limitované edice, takže není čas ztrácet čas…

TEXT Petr Jansa

Další zářez

V uplynulých dvou letech začala německá módní značka Boss se zásadní proměnou, která ji má vrátit zpět na špici. Vše začalo modernizací loga, které změnilo svůj vzhled po dlouhých 50 letech. Ruku v ruce s tím šla výměna kreativního ředitele, kterým se stal Marco Falcioni (bývalý šéf pánské divize Diesel), a před pár dny Němci představili vůbec první globální spolupráci se známou osobností. Tou není nikdo jiný než David Beckham. Nebude však jen hezkou tváří podzimní kampaně, ale na celé řadě kolekcí se bude designérsky podílet. To se má týkat formálních, ale i těch volnočasových kousků. Ostatně nebude to pro něho poprvé. V minulosti už se podepsal třeba pod design oblečení Kent & Curwen nebo Belstaff. Více na www.boss.com

Módní značka Aimé Leon Dore z newyorského Queensu je na trhu desátým rokem a na kontě má celou řadu stylových kolaborací. Tou poslední je sada dvou kufrů Rimowa vyvedených v tmavě zelené barvě, která je pro značku typická, doplněných detaily ze zlata a hnědé kůže. Více na www.rimowa.com

Sázka na jistotu

Americký hudebník Pharrell Williams se coby kreativní šéf pánské divize značky Louis Vuitton osvědčil, a tak ho vedení skupiny LVMH oslovilo s další zakázkou. Tentokrát Pharrell navrhl kolekci unisexových šperků pro svou oblíbenou značku Tiffany & Co. Jeho řada nese jméno Titan, a jak už název i základní tvary plné ostrých hrotů naznačují, její inspirací se stal trojzubec mytického Poseidóna. Ten je podle Williamse symbolem energie, moci a síly. Šperky, mezi kterými najdete náhrdelníky, náušnice, náramky i prsteny, jsou vyrobeny z 18karátového žlutého zlata a černého titanu se zcela kovovými a diamantovými iteracemi. Diamanty jsou přitom zasazeny zcela opačně, než jsme u pavé šperků zvyklí, čímž je docíleno jejich maximálního lesku. Více na www.tiffany.com

Tenisky Burberry, 14 500 Kč

Tenisky Dolce & Gabbana, 16 640 Kč

Všechno nejlepší

Vintage design tenisek Skyhand OG od japonské značky ASICS odolal zubu času a přesně po třiceti letech se vrací na výsluní. A jelikož oslava kulatin musí být jedinečná, spojili Japonci síly s oblíbenou dánskou značkou HAY. Ta modelu propůjčila novou barevnou škálu odkazující ke kolekci pyžam Outline, které pro ni navrhla Tilde Bjerregaard. Novinka, která je vůbec první spoluprací HAY s teniskovým brandem, se od tři dekády starého originálu neliší ani tak designem, jako spíš tím, co ukrývá uvnitř. Předek je vyplněn pěnou FlyteFoam, pata pak pěnou EVA, která botě dodává větší odpružení. Barevný svršek (na patách opatřen logy obou značek) je vyroben z kombinace semiše a kůže. Boty budou k dostání ve vybraných obchodech po celé Evropě od 28. června v přepočtu za 2 960 Kč. Součástí kolekce jsou i ponožky a víkendová taška. Více na www.hay.com

Nečekané spojení

Rozdílnější už být nemohou. Zatímco Christian Dior se proslavil jako tvůrce haute couture, zakladatel značky Stone Island Massimo Osti vdechl své outdoorové značce funkčnost s army nádechem. Ani jeden už tady není, takže jejich názor na nečekané spojení jejich značek se nedozvíme. Kreativní šéf pánské kolekce Dior Kim Jones si přesto myslí, že by si tito dva chlapíci notovali. A něco na tom je, jak dokazuje nová capsule kolekce vystavěná na designových prvcích obou značek. Ústředním bodem překvapivě sourodé kolekce je alchymie barev a souhra luxusních materiálů, které patří k oběma módním značkám. Řeč je například o kůži či hedvábí. Krom oblečení se můžete těšit i na doplňky, včetně tašek a tenisek.

Více na www.dior.com

Svůj merch má snad každý luxusní hotel, včetně pařížského Ritzu. A pražský hotel Almanac x Alcron nemůže být výjimkou. Součástí jeho nabídky je i tričko (cena: 1 390 Kč) od návrháře Lukáše Macháčka zdobené motivem inspirovaným dílem slovenského umělce Martina Lukáče. Více na www.mconcept.cz

dress code

Evoluce slunečních brýlí

Na počátku stála přirozená snaha ochránit zrak před oslněním. V tomto ohledu jsou sluneční brýle jen jedním z mnoha nástrojů, které lidé vynalezli s cílem usnadnit a zpříjemnit si své každodenní činnosti. Soustavný vývoj designu jejich obrouček dnes však nesouvisí se zvýšením funkčnosti, ale jednoduše s tím, že jde o nejmódnější artikl v historii lidstva.

TEXT Jan Semerád FOTO Petr Karšulín

Nejranější antropologické doklady pokusů o zkrocení slunečního oslnění pocházejí z polárních regionů Arktidy. Místní inuitské kmeny vyráběly ochranné prostředky už před tisíci lety, dávno před vynálezem skla. Kvůli celoroční pokrývce sněhu a ledu odrážejících sluneční svit a chybějící vegetaci jsou totiž polární oblasti nejslunnějšími místy naší planety.

Díky schopnosti akomodace čočky dokáže lidské oko v ostrém světle vidět i skrze velmi úzkou štěrbinu. Inuité to zjistili a naučili se zpracovávat zvířecí kosti a dřevo do tenkých plátů, jež vybavili úzkými podélnými průřezy. Tyto primitivní masky usadili natěsno přes oči a pomocí provázků upevnili kolem hlavy. Na vnější stranu těchto raných brýlí se někdy ještě natíraly saze, aby absorbovaly světlo, a ještě účinněji omezovaly oslnění.

Dalšími historickými doklady ochrany zraku před oslněním byly kupříkladu leštěné smaragdy císaře Nerona, přes které údajně sledoval gladiátorské zápasy. Číňané ve 12. století zase používali zakouřené křemenné čočky přezdívané „ai tai“ (v překladu „temné mraky zakrývající slunce“). Měly více funkcí, od léčebných až po ty ceremoniální. Některé prameny třeba zmiňují soudce kamuflující těmito pomůckami výraz v očích během soudních jednání.

Vynález brýlí s kovovými obroučkami a postranicemi je přisuzován britskému optikovi Edwardu Scarlettovi. Jeho postranice z roku 1727 ještě nebyly zahnuté za uši, protože ty byly většinou skryty pod parukami. Ještě dříve byly brýle přidržovány rukojetí (tzv. lorňon) nebo uchyceny pomocí

skřipce neboli cvikru přímo na nose. Jiný anglický optik 18. století James Ayscough zase doporučoval zabarvená skla pro korekce různých očních vad. O století později už byly například brýle s hnědými skly běžným poznávacím znakem syfilitiků, jejichž zrak byl přecitlivělý na světlo.

Benátská republika byla domovem těch nejzručnějších řemeslníků a sklářů své doby a vysoká poptávka i zápal vynálezců daly vzniknout kolem roku 1760 přímým předchůdcům moderních slunečních brýlí. Tenké kovové obroučky byly osazeny zelenými skly, usazeny na hřbetu nosu, se stranicemi zahnutými za ušima. Je fascinující, že tento geniálně samoúčelný design přetrval v prakticky nezměněné formě dodnes.

Za vším hledej Hollywood

Skutečný průlom přinesl až Hollywood s nástupem filmu. Technologie raných snímků a natáčení v interiérových studiích vyžadovaly velmi silné reflektory evokující denní světlo. Filmové hvězdy tedy mezi jednotlivými scénami nosily sluneční brýle, tehdy velmi drahé a vyráběné na míru zkušenými optometristy, převážně z kovu a ručně opracovaných materiálů – z želvoviny a slonoviny. Jakmile se tyto brýle objevily na veřejnosti, rázem se staly nesmírně žádaným, ale exkluzivním zbožím.

Bujará dvacátá léta položila základ moderní popkultury. Chlapík jménem Sam Foster, svého času zaměstnaný ve firmě Viscoloid v Massachussetts, rozjel vlastní podnik s výrobky z relativně nového syntetického materiálu – celuloidu.

Zleva: černé Prada, 10 500 Kč, prodává opticlab; lahvově zelené Moscot, 8 020 Kč, www.moscot.com; oranžové a modré, Jacques Marie Mage, 23 000 Kč / kus, oboje prodává Žilka Optik Studio.

Zleva: patinované Rigards, 18 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio; zlaté Dolce & Gabbana, 9 440 Kč; se zdobenými stranicemi Montblanc, 16 500 Kč; plastové s kovovým nástavcem Celine, 10 500 Kč.

Jeho vynález inicioval nedostatek slonoviny spojený s nadměrným lovem. Z celuloidu se vyráběly primárně hřebeny, spony a další vlasové doplňky. Móda krátkých vlasů však neblaze dopadla na obchodníky s hřebeny včetně Fostera. Napadlo ho tedy zaměřit se na výrobu slunečních brýlí. Od prvního uvedení v obchodním domě Woolworth v Atlantic City v roce 1929 z nich byl hit a navzdory finanční krizi se rozšířily po celé Americe, a to i mimo pláže. Ve třicátých letech se sluneční brýle staly masově vyráběným zbožím v bezpočtu módních tvarů a podob, což umožňoval postupující technologický vývoj umělých hmot. Časopis LIFE v roce 1938 poznamenal, že z 20 milionů prodaných párů v předchozím roce je jen zhruba čtvrtina lidí nosila na ochranu očí. Proslulý americký letec John A. Macready patřil k těm, kteří ve slunečních brýlích spatřovali především ochrannou funkci. Spojil proto svoje poznatky o světelných podmínkách výškových letů s výzkumníky společnosti Bausch & Lomb v New Yorku. Spolupráce vyústila v prototyp brýlí Aviator se zeleně tónovanými zakulacenými skly účinně blokujícími UV záření. Doplněné kovovými obroučkami byly v roce 1938 uvedeny na trh pod vypovídajícím obchodním názvem Ray-Ban. Původně vojenská pomůcka určená širší veřejnosti se časem stala nejproslulejší značkou slunečních brýlí v historii.

Italská značka Persol, založená v Turíně už v roce 1917 na konci 30. let, patentovala speciální pružinové panty, tzv. Meflecto systém, umožňující komfortní nošení a přizpůsobení stranic brýlí tvaru hlavy. V padesátých letech představila dnes už legendární model 649, původně určený řidičům turínských tramvají. Herec Steve McQueen byl hrdým majitelem sbírky brýlí Persol. Mezi jeho nejoblíbenější patřily brýle 714, skládací varianta původních 649. Tento prvek je pro značku typický dodnes.

Ray-Ban v roce 1952 uvedl model Wayfarer definovaný robustnějšími plastovými obroučkami a lichoběžníkovitými liniemi typickými pro polovinu století. Designér Raymond Stegeman se údajně inspiroval nábytkem manželů Eamesových i dynamickými křídly Cadillaců. Wayfarers se staly nezbytným doplňkem celé generace beatniků, James Dean je vynosil na plátno ve snímku Rebel bez příčiny a i v šedesátých letech se těšily obrovské oblibě u umělců od Boba Dylana po The Beach Boys. Hybridem mezi modely Aviator a Wayfarer z této doby je Clubmaster, těšící se oblibě dodnes, v 80. letech ho proslavil Bruce Willis v seriálu Moonshining. Do módy ulice šedesátých let promluvil pop art a mladí designéři, kteří propagovali velmi výrazné a barevné brýle, mezi umělce asi nejvíc spojené s excentrickými modely patří Elton John. Subkultura hippie si oblíbila naopak subtilní kulaté brýle s tenkými obroučkami pojmenované po Johnu Lennonovi. Macho kultura 80. let a televizní seriály a filmy jako Top Gun vrátily na čas na výslunní maskulinní letecké brýle a metalické prvky.

Zakladatel značky Oakley a velký fanoušek motokrosu v roce 1983 přišel při cestě podél pacifického pobřeží s nápadem na brýle, které by chránily zrak i ze strany. Doma v garáži vzal zorník ochranných závodnických brýlí, zredukoval jeho tvar a pak k němu pomocí kobercové pásky přilepil stranice z háčků drátěných šatních ramínek. A prototyp prvních sportovních slunečních brýlí, který změnil historii sportu, byl na světě. Navazující modely měly za cíl oslovit publikum mimo sportovní tribuny a staly se prvními plně přizpůsobitelnými brýlemi, u kterých si zákazník mohl vybrat z řady barevných variant jednotlivých komponentů, podle průvodní reklamy dokonce ve více než 22 milionů variací.

Devadesátá léta se nesla v duchu uhlazeného minimalismu a obecně malých, aerodynamických brýlí, typickým příkladem jsou černé brýle Keanu Reevese v Matrixu nebo Oakley Romeo Toma Cruise v Mission Impossible. Závěrečná dekáda 20. století vybízela také k ohlédnutí se v čase zpět, ikonami budiž bílé oválné brýle ze série 6558 od značky Christian Roth. Právě ty, které proslavil Kurt Cobain na svých posledních fotografiích z roku 1993.

Jedna firma vládne všem Současný trh se slunečními brýlemi by se dal rozdělit do několika segmentů. Coby výnosný a zároveň cenově dostupný módní doplněk je seženete v každém luxusním butiku. Pak tu máme heritage značky s vysokým podílem ruční práce a opravdu prémiovou kvalitou. Další skupinou jsou menší nezávislé značky cílící na mladé městské zákazníky. Nad nimi všemi se ale tyčí obr, italská společnost Luxottica, která s největší pravděpodobností vyrobila právě i ty vaše sluneční brýle. Jedná se o gigantickou společnost, jež ovládá jak kompletní výrobní řetězec, velkoobchodní distribuci, tak sítě prodejen a optik, ale dokonce i pojišťovny. Její zakladatel Leonardo del Vecchio vsadil na dravou mezinárodní expanzi a licenční spolupráce, jako první Luxottica podepsala tu se značkou Giorgio Armani v roce 1988. O dva roky později společnost vstoupila na newyorskou burzu a raketově rostla. V devadesátých letech koupila značku Persol, později Ray-Ban, Oakley, Alain Mikli nebo Oliver Peoples. O dekádu později se Luxottica spojila s francouzskou firmou Essilor, světovým lídrem výroby a distribuce kontaktních čoček. Odhaduje se, že v roce 2020 společnost LuxotticaEssilor ovládala 80 % světového trhu s brýlemi.

Společnost v roce 2023 vykázala tržby v hodnotě 25,4 miliard eur s hrubým ziskem 16,1 miliard eur. Přestože trh s luxusním zbožím v posledních měsících zaznamenává ochlazení, segmentu slunečních brýlí se vytrvale daří: společnost Kering (vlastník značek Gucci, Balenciaga nebo Bottega Veneta) oznámila v témže roce meziroční pokles tržeb o 4 %, a naopak nárůst v prodejích slunečních brýlí o 35 %.

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 4

Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují, mají vyladěný styl a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. I proto jsme se ve spolupráci se streetstylovým fotografem Jakubem Kozárem rozhodli pravidelně přinášet seriál, ve kterém vám tyhle chlapíky představíme. Bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný instagram.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Alexandr Vícena (32)

Store Manager, parfumerie Le Labo

Více než 14 let pracoval v módním byznysu a tak má k oblečení specifický vztah. Nerad sponzoruje fast fashion řetězce a snaží se zbytečně neutrácet za předražené věci jen kvůli značce. Má rád klasiku, denim a bílá trička. K tomu ladí i své tetování, které se mu postupně rozrůstá na celou ruku.

Tyhle džíny jsou od Levi’s, konkrétněji Stay Loose 567. Mám je už asi dva roky a oproti té klasice jsou dole ještě víc rozšířené. Pásek je vintage.

Taška od Aloise Ficka je vyrobená z voskovaného plátna. Nosím ji pořád, vejde se tam všechno. Věci na trénink, nákup… Tahám tam spoustu věcí a ta výdrž je neskutečná.

Košile od značky Gap je taková vzpomínka na moji předešlou práci. Ale vlastně celý můj šatník je složený z různých odstínů denimu, které kombinuji s klasickým bílým tričkem. Super mají třeba v MUJI. Teď je to bílé tílko z Intimisimmi. Pro mě je to takový základ.

Řetízek s medailonkem mám z Řecka. Když jsem žil v Paříži, tak jsem kvůli práci hodně cestoval a tohle je jedna z věcí, kterou jsem si z těch cest přivezl.

Pantofle jsou klasiky –Boston od Birkenstock. Mám je třetí rok a stále drží. Je tedy pravda, že je nenosím pořád, protože v létě je v nich paradoxně docela horko. Hodinky jsou stejně staré jako já. Jsou to Tank de Cartier z roku 1991. Koupil jsem je jako vintage kousek na Chrono24. I ten kožený řemínek je původní. To, že jsou takhle maličké a na té ruce neruší, mi vyhovuje. Moc neutrácím, ale do šperků a hodinek rád investuji.

Martin Dudek (45)

Stylista, Žilka Optik Studio

Je nerozlučně spjatý s Žilka Optik Studiem, kde lidem už řadu let pomáhá zorientovat se v nabídce více či méně extravagantních brýlí. Sám je v práci nenosí, aby zákazníky neovlivňoval. O to víc si je ale užívá ve volném čase. Jak sám říká, co se oblečení a doplňků týče, má rád věci, které budí rozruch a které něco vydrží. A čím déle to je a čím větší mají patinu, tím lépe.

Kraťasy jsou Rick Owens a mám je snad už dekádu. Ty materiály prostě drží, i když je pravda, že je nenosím úplně pravidelně. Abych se přiznal, teď mám zrovna období overalu. Je to hrozně svobodné, člověka nikde nic netíží a neškrtí. A krom toho to vypadá dostatečně bizarně, takže si připadám jako ryba ve vodě.

Boty už mám taky nějakou dobu. Jsou od Ricka Owense a podobně jako za dalšími věcmi z mého šatníku je za nimi příběh. Potřebuju mít s nákupem těch věcí spojený nějaký zážitek, jinak si k nim nevybuduju vztah. I to je důvod, proč nenakupuju online a radši si pravidelně jednou za rok zajedu do Berlína, abych si tam mohl nakoupit.

Brýle jsou Yohji Yamamoto. Já mám rád, když je trochu sranda a tak se občas nebojím vzít si úplnou šílenost. Tohle nejsou brýle na běžné nošení. Jsou totiž hodně široké, ale jako pro zpěváka na stage dobrý.

Koženou bundu a tričko mám od Borise Bidjana Saberiho. Je to německý návrhář s perskými kořeny, který se usadil v Barceloně. Já jeho věci nakupuju v Berlíně v obchodě Darklands. Zatímco tričko je relativně nové, ta bunda už je úplný pravěk.

Šperky nosím hodně rád. Některé jsem dostal od svých blízkých lidí, jiné jsem si sám koupil. Tyhle prsteny jsou od české značky Belda. Na ruce pak mám ještě náramky – kožený je od designérky Leony Škanderové, která má značku BAAGi, a další je takový můj talisman, který mi dala dcera.

Alexandr Popov (47)

Krejčí, zakladatel značky High Cuff

Už více než 25 let žije v Praze a živí se jako zakázkový krejčí. Všechno oblečení, ve kterém ho potkáte, si většinou sám ušil. Něco jsou prototypy, něco si vytvoří přímo na míru. Ve většině případů jde však o repliky vintage kousků ušité ze současných materiálů, především pak japonské džínoviny.

I zdánlivě tak obyčejnou věc, jakou je bílé tričko, si šiju sám a musím říct, že to rozhodně není jen tak. Ty nejobyčejněji vypadající věci jsou na výrobu nejsložitější, pokud člověk chce, aby nějak vypadaly.

Košile je inspirována světem baseballu, i když jsem na ni použil jiný materiál. Ten potisk na první pohled působí jako nějaký erb samurajských rodin, ale ve skutečnosti jde o logo motorkářského klubu Hells Angels. Nějaké věci jsme pro ně vyráběli, a jelikož i já jsem vášnivý motorkář, tak jsem si tenhle kousek nechal.

Kšiltovka je inspirovaná těmi, které jsou spojené se začátky baseballu ve Spojených státech, takže někdy v 50. letech 19. století. Jen jsem jí udělal z džínoviny.

Hodinky na ruce nesnesu. Při práci mi překážejí, doma bych je nenosil a připadá mi zbytečné, abych si je nandával jen na cestu do práce. Nicméně tenhle náramek nosím rád, je to suvenýr z kostela.

Kalhoty jsou repliky těch, které nosili američtí vojáci ve vietnamské válce. Tehdy byly logicky tmavě zelené, já jsem je udělal modré. Ale je to ten samý materiál – herringbone. Nosím je ohrnuté, aby byla vidět manžeta. Dřív se to tak dělalo, kalhoty se nezkracovaly. Jinak na motorce jezdím v džínách. Už asi dva nebo tři roky nosím pořád ty samé. Z počátku je ta japonská džínovina tužší, ale já mám ten pocit rád.

Pravdou je, že boty jsou asi jediná věc, kterou nevyrábím. Mám rád značku Red Wing, ale ty, co mám teď na noze, jsou od Bati. Původně k nim byly takové šedé nevýrazné tkaničky, tak jsem použil ty z Red Wingů a myslím, že to tu botu dost pozvedlo. (směje se)

Nejnovější Portugieser Chronograph s velmi neobvyklou barvou číselníku Dune. Uvnitř ocelového 41mm pouzdra pracuje in-house kalibr, automat s rezervou chodu 46 hodin.

časomíra

IWC Schaffhausen: Portugieser

Jen skutečné ikony stojí za to napodobovat. Ty opravdu vzácné pak lidé padělají. Hodinek Portugieser vzniklo před zhruba osmdesáti lety jen několik stovek, přesto není o vintage kusy velký zájem. Proč?

Jen hrstka z nich je původních. Kupte si raději nové variace, jejichž původ znáte a za své peníze dostane tu nejupřímnější švýcarskou hodinařinu.

TEXT Jindřich Hubený

Jejich příběh není tak romantický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dva portugalští obchodníci požádali hodináře v Schaffhausenu, aby jim vyrobili přesné hodinky s velkým číselníkem. Takové, co budou nosit jejich zákazníci na zápěstí, nikoli zavěšené na šatonu a zastrčené v kapse u vesty. Psal se rok 1939 a válka byla za dveřmi.

Jenže Portugalsko bylo za války neutrální a zásilky se do země dostávaly s velkou časovou prodlevou, někdy dokonce vůbec. A to byl i případ hodinek, které dnes nazýváme Portugieser. O tom, proč se nedostaly do země zaslíbené, se spekuluje. Bylo to kvůli situaci na evropském trhu nebo se Portugalcům nelíbily? Jisté je, že první kusy reference 325 byly dodány obchodníkovi v Oděse a do

Portugalska se dostaly až o tři roky později v roce 1942. Modely, které se sem následně dovážely, měly na pouzdrech punc předepsaný tamními celními zákony. Nicméně nejvíce kusů bylo expedováno do východní Evropy, kde byli největšími odběrateli Kuchár & Wittman či Wienstabel, oba z Bratislavy!

Záhada (ne)vyřešena

Reference 325 byla osazována dvěma typy strojků, oba byly původně navrženy pro kapesní hodinky. Náramkových modelů se od roku 1939 a během následujících třiceti let vyrobilo okolo šesti set třiceti kusů. To není bůh ví jak závratné číslo. Jejich velké 41,5 mm pouzdro nebylo nijak zvlášť žádané, v té době byl

jeho průměr zhruba o 6 mm větší, než bylo běžné. Poslední „záchvěv“ zájmu o něj značka zaznamenala až během pokročilé quartzové krize (v roce 1979), kdy si 57 kusů reference 325 objednali dealeři v Německu. Dodnes se tomuto modelu s modifikovaným strojkem s odpružením setrvačky říká „German edition“. Na konci šedesátých let měla International Watch Company na skladě hromady ocelových pouzder této nepříliš žádané reference, nikdo to však neřešil. Záznamy sice tvrdí, že byly repasovány, ale o tom, je-li to pravda, se spekuluje. Je možné, že by se samotná pouzdra dostala jako náhradní díly mezi obchodníky nebo že by je značka někomu výhodně přeprodala? To už nezjistíme. Jisté je,

že se na trhu objevuje velké množství hodinek, které se vydávají za původní Portugiesery, tedy referenci 325. Mají sice totožný strojek, ten ovšem není tak těžké získat, neboť byl po mnoho let ukládán do tříplášťových kapesních hodinek International Watch Company. Mají i pouzdro podobné tomu původnímu, jenže korunka se jako originální nejeví a číselník, kdo ví? Opravdu jediné pravé vintage Portugiesery, tedy referenci 325, může posvětit jen samotná manufaktura v Schaffhausenu. Ta, podobně jako Longines nebo Patek Philippe, vydává certifikáty pravosti – k jeho vystavení je dohledáván původ hodinek a obchodník, který je prodal. Jedině takové hodinky s originální garancí původu se vyplatí koupit, jinak můžete, podobně jako mnoho jiných nadšenců vintage hodinek, zplakat nad výdělkem.

Jedny z prvních Portugieserů, byly prodány 22. února 1939 na Ukrajinu obchodníku L. Schwarczovi.

Design, co překoná staletí Hodinky Portugieser mají velmi specifický vzhled a současní designéři jej i po mnoha letech stále ctí. Třídílné kulaté pouzdro, které se původně vyrábělo z oceli, se dnes dočkalo i dalších provedení ze zlata a platiny, jeho tvar je však stále velmi puristický. Doprovází jej i další typické prvky: arabské číslice, ručky typu „feuille“, stupnice vně číselníku připomínající železniční pražce („chemin-de-fer“ – vychází z oblíbeného dekoru kapesních hodinek, jenž kdysi vzdával hold vlakové dopravě). Samostatnou podlinii pak tvoří modely Yacht Club, určené pro milovníky jachtingu a představené poprvé v roce 2010. Jejich pouzdra jsou robustnější, jejich vzhled dynamičtější a mnohdy je doprovází nějaká sportovní komplikace jako například chronograf.

Věčný kalendář neboli Portugieser Perpetual Calendar 44 s obsidianovým číselníkem.

Zmrtvýchvstání a současnost

Historie, ať už byla jakákoliv, je tu s námi navždy. Dnes už se nikdo neptá, komu byly hodinky dodány poprvé a jak moc se světu líbily. Celkem šest set devadesát referencí 325, které byly kdysi vyrobeny, možná toužily po popularitě, jakou si kolekce Portugieser užívá dnes. Kurt Klaus, mistr hodinář, který stojí za vývojem věčného kalendáře, řekl kdysi pro magazín Revolution: „Myšlenka vrátit do portfolia hodinky Portugieser vznikla ve chvíli, když k nám do manufaktury dorazil tehdejší člen představenstva s krásným vintage exemplářem na zápěstí. Všichni jsme se kolem něj shlukli a obdivovali je, téměř jednohlasně jsme začali přikyvovat, že se Portugiser musí obnovit.“ Bylo to v roce 1993 a značka vyrobila limitovanou edici Jubilee a v ní 1 000 ocelových, 500 zlatých a 250 platinových modelů. Dodnes platí za jedny ze sběratelsky nejžádanějších portugiese-

IWC Portugieser Hand-Wound Tourbillon Day & Night. Cena: 2 116 000 Kč, prodává Carollinum, více na www.carollinum.cz

rů moderní doby. Od té doby jsme se v kolekci setkali ještě s mnoha variacemi včetně královských komplikací, začalo to v roce 1995 minutovou repeticí, o osm let později pokračovalo věčným kalendářem. Rok na to přišel Portugieser Tourbillon a letos jsme se dočkali modelu Portugieser Eternal Calendar s věčným kalendářem, který není třeba ručně korigovat, a to až do roku 3999.

V dubnu letošního roku se kolekce Portugieser zahalila do nových barev číselníků. I když v ní samozřejmě stále najdeme klasickou bílou, nově překvapí zlatavou Dune, zářivou světle modrou i temnou obsidiánově černou. Kromě jednoduchých tříručkových modelů najdete v kolekci i věčný kalendář, chronograf či tourbillon. A ještě něco je tu jiné. Nové modely mají pouzdra o rozměru 41, 42, či dokonce 44 mm! Nejsou velké, naopak, jsou přesně takové, jaké je chtějí zákazníci mít.

Výroba hodinek IWC probíhá ve švýcarském Schaffhausenu již od roku 1869.

Přístrojový štít je nadčasový a dokonale zafunguje na movitou klientelu, jež je cílovkou exkluzivního modelu. Vždyť už název Tourbillon odkazuje právě k nejvyšší třídě švýcarských hodinek. Jde o velmi vzácnou hodinářskou komplikaci, kterou bývají vybaveny mechanické strojky luxusních značek. Jeho účelem je eliminovat vliv zemské gravitace na přesnost hodinek. Tourbillony běžně dosahují ceny ve stovkách tisíc eur. U Bugatti Tourbillon si musíte přidat ještě jednu nulu. Jisté však je, že pokud sešlápnete pedál plynu dostatečně ostře, vliv zemské gravitace eliminujete taktéž.

Text: Václav Rybář Foto: archiv Bugatti

Nejrychlejší hodinky na světě

Bugatti Tourbillon na první pohled vypadá jako naštvaný a faceliftovaný Chiron pro superboháče, ale ve skutečnosti skrývá úplně nový motor, sofistikovanou hybridní techniku a um švýcarských hodinářských mistrů.

Mate Rimac, šestatřicetiletý Chorvat, co před patnácti lety v garáži ukutil elektrický pohon pro své otřískané trojkové bávo a vyhrál s ním v pouličních závodech, co se dalo, to díky neuvěřitelné píli dotáhl k vlastní značce, ale také k tomu, že ho Volkswagen pověřil tím, aby přivedl legendární francouzský brand do třetího tisíciletí. Jako šéf nově ustaveného partnerství Bugatti Rimac před pár dny Mate slavnostně odhalil nové Bugatti. Ještě krásnější, rychlejší a dražší než všechny před ním. Moderní, dravé, ale přesto tradiční a velmi analogové. Jde o koncert protikladů, zdánlivou opatrnou evoluci a zároveň přestavbu od prvního do posledního šroubku. Pod kapotou například už nevrní osmilitrový W16 se čtyřmi turby, ale nový vysokootáčkový V16, který nemá turbo ani jedno. Spolehnout se však může při své tisícovce koní na pomoc tří elektromotorů (dva na přední nápravě, třetí na té zadní) o společném výkonu 800 koní. Dohromady tak překonává novinka předchozí Chiron o tři stovky koní a otevírá dveře zcela nové úrovni dynamiky. Na stovce je nové Bugatti za dvě sekundy, tři sta z místa umí za devět sekund a se speciálním klíčem se zastaví až někde u 450 km/h.

Brada vám definitivně spadne, až otevřete směrem vzhůru mohutné křídlové dveře (další z novinek). Za volantem, kterému se protáčí jen vnější prstenec, naleznete analogový skvost, z hliníku, křišťálu a titanu vytesaný přístrojový štít, na jehož budících se pohybují ručičky jako na švýcarských hodinkách. Otáčky ukazuje malá ručka, rychlost zase velká, podobný koncert vzájemného pohybu nabídne i pravý okulár s využitím celkového výkonu a úrovní dobíjení baterie, která umožňuje až 60 kilometru dojezdu na elektriku. To abyste ráno nebudili sousedy, ačkoliv pokud máte peníze na nové Bugatti, pravděpodobně žádné sousedy nemáte a délka vaší příjezdové cesty se počítá na kilometry.

→ Více na www.bugatti.com

Trochu

jiný merch

Sérii produktů s vlastním jménem má dnes každý druhý influencer. Výhodou automobilových značek je, že při vytváření takových předmětů se mohou spojit s těmi nejlepšími ve svém oboru. Představujeme vám žhavé módní kousky s logy slavných automobilek, které si můžete pořídit, i když vám vysněný vůz z jejich stáje zatím ještě neříká pane.

TEXT Petr Jansa

BMW x PUMA

Všechen ten humbuk začal vloni, když Puma představila kapsulovou kolekci oblečení inspirovanou legendárním BMW 320i Turbo v designu malíře Roye Lichtensteina. Úspěch se samozřejmě dostavil okamžitě a tak se německé značky rozhodly ve spolupráci pokračovat. V červnu tohoto roku tak spatřila světlo světa druhá kolekce, tentokrát inspirována speciální edicí BMW 3.0 CSL Alexandra Caldera, která debutovala v Le Mans v roce 1975. Výsledkem jsou dva druhy bílých triček (jedno z nich s ilustrací závoďáku na zádech), šortky a košile pracující s modrými, červenými a žlutými barevnými bloky, které byly pro Calderovo BMW tolik typické, a v neposlední řadě kšiltovka a semišové tenisky – to vše samozřejmě s číslem 93. Ceny začínají na 1 299 Kč za kšiltovku, nejdražší jsou pak boty za 2 999 Kč. → Více na www.puma.com

HEVÒ x CUPRA

Španělsko je jednou z módních velmocí. Automobilka SEAT produkující vozy značky CUPRA má ale ráda výzvy a tak, aby to neměla příliš jednoduché, začala značky vhodné ke spolupráci hledat u sousedů. Abychom byli přesnější, šlo o Itálii, která je krom precizního řemeslného zpracování pověstná i skvělým designem. Volba padla na inovativní značku Hevò z Apulie, která krom vybroušeného designu, moderních technologií a ověřených luxusních materiálů klade velký důraz na udržitelnost. To mají obě značky společné, stejně jako touhu nepřizpůsobit se standardům a svým zákazníkům umožnit cítit se svobodně. Vznik společné unisexové kolekce tak byl pro obě značky za odměnu. Čítá celkem pět kusů a pořídit si můžete bundu, parku, kalhoty, vlněný rolák nebo třeba kožené kotníkové boty za 9 200 Kč.

→ Více na en-shop.cupraofficial.com

FERRARI x FERRARI

Asi nejdál zašly touhy vysokých manažerů z automobilky Ferrari. Těm už nestačily spolupráce s módními značkami a zatoužili po vlastním brandu. Roku 2021 tak byla představena první kolekce luxusního oblečení a doplňků s logem černého koně. Sofistikované designové oblečení z těch nejluxusnějších materiálů vzniká už několikátou sezonu dle návrhů kreativního ředitele Iacca Nannoneho, který dříve pracoval třeba pro Armaniho. Celou řadu licencí na produkty se svým logem společnost ukončila (zastavila tak masovou produkci laciných produktů degradujících její jméno) a výrobu i design stáhla pod vlastní střechu. Výjimkou jsou brýle vznikající ve spolupráci s Ray-Ban, tenisky Puma a hodinky Richard Mille. Někdejší módní nevkus už od oblečení Ferrari nečekejte. Stejně jako samotné vozy, i móda této značky je ukázkou sofistikovanosti a luxusu.

→ Více na store.ferrari.com

Reprezentant svého pána

Škoda Auto vylepšila vzhled i techniku své vlajkové lodi portfolia modelů se spalovacími motory. Zcela nový Superb je navíc vybaven Matrix-LED předními světlomety druhé generace a řadou asistenčních systémů.

Zcela nový Superb má výraznou masku chladiče s rámečkem v odstínu Dark Chrome. Stejnou povrchovou úpravu má logo na kapotě, lišty na předním nárazníku a nápis Škoda na pátých dveřích. Krystalické prvky typické pro značku Škoda zdobí také novou vlajkovou loď portfolia modelů značky Škoda se spalovacími motory, například v zúžených zadních LED světlech. Top LED zadní světla, dostupná na přání, jsou také vybavena animovanými ukazateli směru a funkcí Coming/Leaving Home. Matrix-LED přední světlomety druhé generace, které jsou standardem pro výbavový stupeň Superb Laurin & Klement, poskytují ještě více světla než

předchozí generace. V každém světlometu jsou vedle sebe umístěny dva moduly, jeden Bi-LED modul pro potkávací a dálková světla a vnitřní modul Matrix s 36 jednotlivými světelnými segmenty. Světlo pro přisvěcování do zatáček má rovněž krystalický design. Bezpečnost dále zvýšila nová generace senzorů a nejmodernějších asistenčních systémů. Asistent při odbočování, asistence při průjezdu křižovatkou a antikolizní asistent mají premiéru v rámci vylepšeného systému Front Assist. Asistovaná jízda, asistent změny jízdního pruhu a asistent pro jízdu s přívěsem byly výrazně vylepšeny. V případě rizika se o bezpečnost po-

Highlighty modelu Škoda Superb

◀ Široká škála motorizací i pohon 4×4

◀ Elektricky ovládaný kryt zavazadlového prostoru (verze Combi)

◀ Matrix-LED přední světlomety druhé generace

▶ Top ergonomická sedadla

▶ Vylepšené asistenční systémy

▶ Multifunkční ovladače Smart Dials

Výhody fleetového programu

Odebíráte alespoň 2 vozy během 12 měsíců? Pak jste fleetovým zákazníkem a máte nárok na zvýhodněné podmínky při nákupu nových vozů. Především ušetříte na jejich pořizovací ceně, ale také získáváte garanci dodržení sjednaných podmínek po celou dobu trvání rámcové kupní smlouvy. Fleetoví specialisté autorizovaného obchodníka s vámi vyberou nejvýhodnější financování a pojištění ušité na míru. A v neposlední řadě mohou vaši zaměstnanci čerpat velkoodběratelské benefity i při nákupu nového vozu pro své osobní potřeby.

sádky postará proaktivní ochrana cestujících a až deset airbagů. Nové automatické parkování dokáže samočinně navést Superb na místa s kolmým i paralelním stáním. Nyní kromě řízení ovládá také rychlost vozidla a automaticky zastaví, pokud systém zjistí překážku. Další funkce budou do automatického parkování přidány později. Parkovací manévr lze rovněž uložit do mobilní aplikace MyŠkoda a řídit jej na dálku po vystoupení z vozidla.

gear

Starý muž křičí na vrak

Milujeme auta a pořád nás baví je řídit, ale přesto si musíme povzdechnout. V motoristickém časopise by se na nás za to automobilky mohly zlobit, ale jako lifestyle zkrátka nemůžeme mlčky přihlížet tomu, že se z běžných aut ten styl trochu vytrácí.

TEXT Václav Rybář FOTO Honza Zima

Spoustu obracení očí v sloup lze při testování nových aut přičíst růžovým nostalgickým brýlím. Když jsme byli mladí, byla tráva zelenější, housky levnější, holky hezčí a auta zajímavější. Podobnou pohádkou mládí lze smést ze stolu téměř cokoliv. Já ale koukám na automobilový svět i skrz jiné brýle, protože do něj uvádím pětiletého kluka a při jeho prvních krůčcích po světových autosalonech i obyčejných parkovištích se rozpomínám na to, jak jsem kdysi objevoval auta sám. Angličáky z Tuzexu, plakáty na stěnách, Svět motorů z trafiky a Auto Moto Revue v televizi, kde se občas v houfu závodících škodovek objevil nějaký ten západnější vůz a působil jako hotové zjevení. Když se cinkalo klíči, bylo mi devět a od té doby se má sbírka autíček rozšiřovala stejně úctyhodně, jako se proměňoval vozový park v ulicích okresních měst. Z trojčlenky embéčko-elko-fáčko se najednou stalo nepřeberné menu značek, modelů a motorizací, které bylo třeba

znát. Jako lovec jsem chodil po vnější straně chodníku a bifloval se jednotlivé odznáčky. Už nešlo jen o rozdíly mezi L, GL a GLS na škodovkách stodvacítkách, které značily rozdíl výbav mezi de Luxe, Grand de Luxe a Grand de Luxe Super, rázem se člověk musel naučit hierarchii německých vozů. Audi, Mercedes a BMW tehdy měly jen tři řady sedanů, takže to bylo jednodušší, zároveň si člověk snadno zapamatoval, že čísílka odpovídala objemu motorů – 320i bylo trojkové bávo s benzínovým dvoulitrem s přímým vstřikováním, zatímco 325td byl šestiválcový diesel o objemu 2,5 litru. Mercedes-Benz byl podobně transparentní, takže pokud jste zahlédli éčko s označením 55 nebo 60, věděli jste, že máte co do činění s osmiválcovým monstrem, co roznese na kopytech většinu aut v okolí. Silné vozy měly širší boky a kola, větší výfuky, decentní zadní spoilery a nižší světlou výšku, protože šlo většinou o homologační verze pro závodní speciály. Dalším

vodítkem byl sportovní interiér s anatomickými sedačkami a tachometrem, který končil o kus dál než u standardních verzí.

Tyhle asfaltové detektivky mě jako dítě neuvěřitelně bavily a vedle odpoledních seancí s tátou nad autodráhou s trafem o velikosti dvou tvárnic (mělo i stejnou barvu) mají asi největší podíl na tom, že mě kroucení volantem baví dodnes nad rámec standardního přesunování z bodu A do bodu B.

Nové auto ikony

Doba se ale mění. Statusovým symbolem dnes není nepraktický sportovní vůz, ale Range Rover v nejvyšší výbavě Autobiography zaparkovaný v Pařížské. Děcka od sbírání angličáků nepřechází ke sledování závodů v televizi a lepení plakátů, mnohem spíš závodí osobně na obrazovkách počítačů a herních konzolí, kde ve hrách jako Gran Turismo nebo Forza Motorsport sbírají auta jako pokémony, přičemž necílí na závodní legendy,

BMW řada 3, model E21. Vyráběl se od roku 1975 do roku 1983. Odznáček 320 značí dvoulitr, původně čtyřválec, od roku 1977 šestiválec.

ale spíš na drahé hypersporty typu Bugatti Chiron nebo Koenigsegg Agera. Proč? Protože jde o ty nejdražší, nejpokrokovější nebo nejrychlejší auta. Špičku špiček, kterou kupují bohatí a báječní. Opět jde o nákup statusu, nikoliv o osobní vztah ke značce nebo konkrétnímu modelu. Dokonce i ve filmech a seriálech se přístup k autům mění a hrdinů jako James Bond, jenž mají vůz jako prodloužení vlastní osobnosti a image, je jako šafránu.

Sociální sítě z aut dělají naleštěný fetiš pro horních deset tisíc z naší globální vesnice. Tiktokové kanály jako ten od Daniela Maca zastavují v Monaku i jinde boháče v nejdražších autech a ptají se jich, jak si na to auto vydělali. Vůz je symbolem úspěchu a majetku, zcela odloučeným od své původní funkce. Jako teenager už si nevysníte auto, které byste chtěli řídit, ale věc, kterou chcete mít, protože bude důkazem, že jste to někam dotáhli.

Takovému vozu by ale neměla dělat identitu jen astronomická cenovka. V případě aut v hodnotě nad pět milionů Kč (přiznejme si to, jeden milion je dnes startovní meta u slušně vybaveného vozu střední třídy) stále platí, že se můžete vzdálit emisním nařízením, designovým trendům i omezené barevné paletě vozového parku osmi miliard plebejců. Pryč jsou ovšem doby, kdy byla sportovní auta v pastelových barvách a s charakterem dostupná širokému publiku a děti je mohly hltat na parkovištích alespoň očima.

Statistiky jsou neúprosné – 80 % aut spadá do monochromatické přehlídky laků – bílá, černá, šedá, stříbrná. Hnědá a béžová, dříve vysmívané barvy služebních vozů, dnes znamenají skoro závan snahy vystoupit z nekonečného davu. Ty největší automobilky nemají padesát odstínu šedi jako v úspěšném dívčím románu, jejich počet odstínů mezi černou a bílou se počítá na stovky. Širší kola a větší výfuky u ostřejších verzí? Nenechte se vysmát. Velikost

kol určuje výbava, v příplatkovém manuálu si můžete objednat sportovní doplňky, které se tváří úplně stejně jako ty u nejvýkonnějšího modelu, a dokonce i základní tříválcové motorizace nabízejí falešné nádechy na kapotě, falešné difuzory a koncovky výfuků. Jde o pozlátko, které je mezi zákazníky neuvěřitelně populární.

V tom, aby se čert vyznal

Dřív si mimochodem majitelé silnějších verzí za příplatek mohli nechat

Mercedes-Benz W123 se

odstranit odznáček motorizace ze zadní kapoty, aby příliš nedráždili policii nebo víkendové závodníky. Někteří dokonce záměrně přezuli na menší kola a dělali si z vozů tzv. sleepery. Dnes je trend zcela opačný a i dýchavičný hatchback musí vypadat jako rallyová raketa, co jezdí tři sta z místa. Dřív vás prozradil osobitý vzhled sportovní verze, hezčí kola, odznáček GTI, RS, V6, M nebo AMG, ale dnes je GTI u Golfa nebo RS u škodovky v podstatě na dostřel

v

Foto: Honza Zima a archiv Porsche

nejsilnějších „základních“ verzí, odznáčky M a AMG se rozdávají i u vlažných verzí nebo v rámci tzv. sportovních paketů a např. BMW se už dávno zpronevěřilo jakékoliv informační hodnotě trojciferných označení na zádi vozu. Nejnovější 330i je dvoulitr, 340i je třílitr a 318d a 320d skrývají stejný dieselový dvoulitr se dvěma různými úrovněmi výkonového naladění. Éčkový Mercedes? E350 a E400 jsou dvoulitry, E450 je třílitr, E53 taktéž, E63 od AMG je čtyřlitrový osmiválec, ale C63 překvapivě hybridní dvoulitr s velkým turbem. Všechno jsou to špičková a zatraceně rychlá auta, ale jejich odznáčky jsou spíše tvrdohlavým lpěním na tradicích, asi jako když Porsche nejrychlejší z elektrických Taycanů označí Turbo S, ačkoliv v něm baterie žádné turbo neroztáčejí.

Tak se podíváme do interiéru, protože z tachometru poznáme, jestli končí standardní 260 km/h, nebo těch „vlajkových“ 280, 300, nebo dokonce 320 km/h. Jenže ouha. S digitalizací kapliček přístrojů už nenarazíte na

krásné chromované obloučky se zástupem číslic rostoucích do nebes, ale jen na smutně potemnělé displeje, z nichž nelze vyčíst absolutně nic. Pominu teď ztrátu důležitého aspektu designového jazyka vozidla i celé značky, protože je mi jasné, že unifikované displeje lze prodat přes možnost individualizace, je snazší je updatovat a postupně vylepšovat a v celkovém objemu výroby je to značné ušetření práce i peněz, ale prostě je ve mně pořád ten desetiletý kluk, co zvědavě nakukuje do interiéru (tehdy zatmavených skel moc nebylo, takže jsme měli všechno jako na stříbrném podnose) a zkoumá různé tvary volantů, řadicích pák, madla ruční brzdy, středového tunelu apod. U elektromobilů vlastně všechny zmíněné prvky absentují, až na ten volant jsou nahrazeny malými páčkami, tlačítky nebo pouhou položkou na dotekovém displeji. Jako řidiči (nebo uživatelé) někdy ani nemáte šanci zjistit maximální rychlost jinak než z manuálu nebo mediálního testu, protože vám nic ve voze nemá jak napovědět. Můžete si však grafiku displeje přehodit

z námořní modré do mentolové. A to se vyplatí.

Jak je řečeno tam nahoře, starý muž křičí na vrak. Na svůj vlastní, který ale svým způsobem miluje, protože v něm vidí své mládí. Nedivme se však, že při honbě za standardizovaným designovým jazykem (kdo si v posledních letech mezi hatchbacky nespletl některé ze značek navzájem, ať hodí kamenem), jízdními vlastnostmi a výkonovými parametry odnaučíme mladou generaci mezi auty dělat rozdíl. Podobně jako u telefonů tu bude jeden iPhone, jeden Samsung a zbytek už budou jen „mobily“. V tomhle případě automobily jako spotřební produkty, v nichž je funkce nadřazena formě a emoci. Pokud v aktuální dekádě automobilky dotáhnou do cíle slibovanou elektrifikaci, zmiňovaný proces tím jenom urychlí, což tedy marketingovým oddělením nijak nezávidím, protože tím automobily jako takové definitivně přijdou o svou výraznou roli kulturního a společenského symbolu.

Porsche 911 generace 993 bylo posledním modelem této řady se vzduchem chlazeným plochým šestiválcem. Limitka z roku 1997, nesoucí označení Turbo S, disponovala motorem boxer twin-turbo o výkonu 331 kW a dvěma turbodmychadly.

Do korporátu už bych se nevrátil

„Firmy trápí hlavně přílišná složitost. Zjednodušení pomůže stejně tak autosalonu, jako výrobci luxusního zboží či sportovnímu klubu,“ říká manažer, stratég, spoluzakladatel Unicorn Attacks a sběratel golfových flagů Vít Šubert.

TEXT Jan Palička

Co podle vás nejvíce trápí velké firmy, ve kterých zdánlivě všechno funguje?

Ty firmy mají společné to, že se po čase vnitřně zavrství a některé věci a procesy tam trochu přestanou dávat smysl. To už ale oni zevnitř nevidí, protože na denní bázi jim to všechno nějak funguje a vlastně to na první dobrou není potřeba řešit. Přitom problém zhruba třetiny všech firem na trhu je právě ten, že jsou vnitřně překombinované. Je vlastně jedno, jestli je to autosalon, sportovní klub nebo výrobní firma. Všude najdete vzorce, které se opakují.

Co s tím?

My v tomto ohledu fungujeme jako takový byznysový křovinořez, co se to celé snaží prořezat k maximální možné jednoduchosti, která bude pro firmu přínosem a někam ji posune. Trh je dnes složitý, věci se mění ze dne na den, a tak ty firmy rovnou i do budoucna učíme, jak samy sebe mohou zjednodušovat, aby uspěly, byly konkurenceschopné a uměly rychle reagovat.

Z těch nejvyšších pozic v mezinárodní korporátní sféře jste se rozhodl založit si vlastní firmu. Co pro vás bylo impulsem opustit nadnárodní korporace a jít něco budovat od nuly? Ta hlavní motivace byla mít něco svého a nebýt u toho závislý na rozhodnutích jiných lidí, ať už to byli zaměstnavatelé, nebo někdo, s kým jsem dělal byznys, ale z pozice minoritáře, takže ve finále jsem neměl na rozhodování ten zásadní vliv. Takže ten impuls byl v zásadě jednoduchý – postavit si něco svého, kde si v dobrém i špatném budu moct za všechno sám. Tohle se nicméně hezky říká, ale pořád musíte dojít k nějakému konkrétnímu nápadu.

A ten váš nápad spočíval v čem? Čím dál častěji se mi ozývali různí lidé, z různých firem a startupů, kteří chtěli, abych jim udělal poradenství pro strategický rozvoj a modernizaci firem. Kolega a kamarád Milan Šemelák mi říkal, že jemu se děje to samé, tak jsme si asi na pátém kafi nad tímto tématem řekli, že to asi bude díra na trhu a nemůže jít o náhodu.

A takhle vzniklo Unicorn Attacks. S Milanem jsme se mezitím byznysově oddělili, ale pořád spolu spolupracujeme, dokonce dneska jsme spolu byli na snídani. (směje se)

Takže dva profesionálové z korporátu si založili vlastní menší konzultační firmu, protože lidé po nich chtěli konzultace?

Jak já, tak Milan, jsme se v prostředí korporací pohybovali dlouho, každý z trochu jiného úhlu, ale na čem jsme se od začátku shodli, bylo to, že tomu nechceme říkat konzultační firma. Takže jsme hledali pojmenování pro to, čím vlastně jsme a čím se odlišujeme. To jde od vizuálního stylu s mrtvými jednorožci po způsob toho, co s klientem děláme. Klasická consultingová firma vám udělá skvělou powerpointovou prezentaci, skvěle ji odprezentuje a pak řekne: „Tak tady to máte, teď si to udělejte sami.“ My je přesvědčíme, aby svůj byznys zjednodušovali, ale chceme si to s nimi celé odpracovat, abychom si byli jistí, že to po cestě nikdo neohne někam jinam

Ze světa velkých korporací, kde působil na manažerských pozicích více než 20 let, pomáhá nyní Vít Šubert se svým společníkem Martinem Medkem z Unicorn Attacsk firmám přenastavit a zjednodušit jejich byznys.

Se stejnou vášní, jako práci pro klienty, se Vítek věnuje i svým koníčkům. Jedním z nich je golf - je sběratelem golfových míčků a flagů, které si vozí z hřišť po celém světě. Ovšem jen z těch, kde sám hrál.

a k výsledku skutečně dojde, což je pro nás relevantní reference.

Když to hodně zjednodušíme, tak pracujete na zjednodušování firem?

Na zjednodušování věřím a ukázalo se, že je to tak správně. Ten přístup se už u prvních klientů docela dobře chytl a to samo o sobě firmu vyprofilovalo. Marně jsme hledali český ekvivalent, a tak jsme Unicorn Attacks nazvali anglicky „practical disruption company“, protože si nás firmy najímaly, abychom v nich provedli disrupci. Chtějí po nás třeba vědět, co by to znamenalo skokově firmu přestavět za pochodu. Ve čtyřech z pěti případů ta hlavní disrupce dodnes spočívá v tom, že ty firmy zevnitř zjednodušujeme. A je vlastně jedno, zda jde o mezinárodní velkou firmu jako T-Mobile, nebo o české střední firmy jako třeba Auto Průhonice, Lasvit nebo Potten & Pannen.

Nechce se mi věřit, že byť by šlo v zásadě o stejný proces, tak bude probíhat stejně u automobilového dealerství, u průmyslového designu, u mobilního operátora nebo třeba u hokejové Sparty… Klientům vždy říkáme, že my jim nevymyslíme lepší produkt, to ani není naše práce. To, co vymyslíme lépe, a čemu myslím, že skutečně rozumíme, je, aby firma lépe fungovala. A jestli je to zrovna autosalon, sportovní klub nebo výrobní firma, je doopravdy vlastně jedno. Máme dvě metodologie, jak si firmu osaháme – z klientského pohledu a z našeho profesního. Na jejich základě sestavíme plán, jak firmu zmodernizovat a naladit, aby na trhu běžela rychleji než konkurence. Ano, asi by to bylo jiné u jaderné elektrárny nebo urychlovače částic, tam bychom asi narazili, nicméně pokud je to standardní byznys, což je i sportovní klub, tak je to prostě byznys.

A třeba u těch sportovních klubů, je to pro vás něco, co vás baví, protože sám máte sport rád a aktivně se mu věnujete?

Ano, sport přišel s tím, že mě celoživotně bavil. Ale na konci dne jde stejně o profesní pohled. Že vás to baví, je spíše jen bonus. Na druhou stranu je zajímavé, jak se musíte do určité míry naučit pochopit konkrétní byznys, ale ani těch oborů není nekonečně mnoho a často jsou si podobné. Developer je podobný jako stavební firma, prodej aut je podobný prodeji designového nábytku nebo vybavení domácnosti, i klientela a logika prodeje je tam podobná. Po asi sto padesáti klientech za šest let tam nacházíte vzorce, které se opakují. A kumulativní zkušenost je to, co pomáhá.

Když se ještě vrátím k vašemu zmíněnému angažmá v HC Sparta, kde jste i čtyři roky působil v boardu, tam to

Foto: Archiv Unicorn

„

Najímají si nás top managementy, představenstva, majitelé a generální ředitelé. Dobře se mi s nimi komunikuje a chápu jejich logiku, protože jsem v tom skoro čtvrt století sám fungoval na denní bázi. Na jejich křesle jsem seděl a rozumím tomu, co řeší.“

bylo pro sportovního fandu asi více než jen pracovní výzva a úkol, nebo ne?

To rozhodně ano. Takováto práce jde dělat jedině v případě, že máte ten sport opravdu pod kůží a také tím žijete. V opačném případě si nemyslím, že to můžete dělat správně, resp. to nebude lidi kolem vás v klubu bavit s vámi dělat.

Jsou pro vás zkušenosti z korporátu výhodou?

Je to velká výhoda. Najímají si nás top managementy, představenstva, majitelé a generální ředitelé. Dobře se mi s nimi komunikuje a chápu jejich logiku, protože jsem v tom skoro čtvrt století sám fungoval na denní bázi. Na jejich křesle jsem seděl a rozumím tomu, co řeší. Vlastně jim mohu říct, že já ten jejich pomyslný film už několikrát viděl a vím, jak končí. To i ty klienty uklidňuje, že vidí, že je skutečně chápu.

Neláká vás vrátit se do korporátu s tím, že byste teď už sám věděl, jak dělat věci lépe?

Neláká. Teď jsem svým pánem a všechna rozhodnutí jsou moje. V korporaci chtě nechtě občas musíte nést odpovědnost za rozhodnutí, které vaše není, klidně s ním můžete nesouhlasit, ale stejně si ho odskáčete. To ve vlastní firmě není. Dělám s lidmi, se kterými chci dělat, kde i když to s někým neklapne, tak je to ve finále moje chyba a moje odpovědnost. V korporátu klidně i více než půlku času

trávíte tím, abyste svou část byznysu uvnitř firmy chránil před negativními dopady té firmy samotné. To pro mě bylo frustrující, protože to je práce, která sama o sobě nedává velký smysl. Ve vlastní menší firmě toto odpadá. Korporace jsem si odžil a rozhodně nemám touhu se tam vracet. Pár nabídek jsem měl, ale nepřemýšlel jsem nad nimi ani minutu.

Pojďme na chvíli od byznysu k tomu, jak trávíte volný čas a co vás baví. Slyšel jsem, že rád sbíráte hodinky, ale i golfové flagy. Jak vás napadlo sbírat zrovna je?

Asi každý máme nějaké úchylky. (směje se) Neřekl bych, že hodinky sbírám. Mám je rád a obdivuji tu manuální lidskou práci, která za nimi je, takže k nim mám z tohoto pohledu vztah, rád jsem si jich několik koupil, ale rozhodně bych se nenazval sběratelem. Co se týče golfových flagů a golfových míčků, tam je to jiné. Kupuji si je všude tam, kde jsem hrál. Takže už je to poměrně rozsáhlá sbírka a řeším problém, že už je nemám kam dávat. Ale je to celé spíše pro můj osobní pocit, vlastně jde o sbírání sportovních vzpomínek.

Existuje v tomto trochu specifickém odvětví vlaječek z greenů stejná vášeň jako u jiných sběratelů? Touha získat kousek z nějakého konkrétního greenu nebo jsou spíš dokladem toho, které země a golfová hřiště jste navštívil, něco jako turistické známky?

U mě je to trochu jiné v tom, že sbírám tyto artefakty pouze ze hřišť, na kterých jsem osobně hrál. Takže má touha získat nějaké zajímavé kousky je samozřejmě velká, ale souvisí i s plánováním cestování po celém světě, a tedy i s tím, kolik taková vlajka nakonec může stát, když k tomu přičtete všechny náklady spojené s jejím získáním. Ale ano, samozřejmě vášeň objevovat nová zajímavá hřiště po celém světě je silná.

Je golfově zajímavé třeba Rumunsko, kde jste s Martinem Medkem a Unicorn Attacks nedávno otevřeli svou pobočku?

Úplně si to nemyslím, respektive neznám nikoho, kdo by mi ho doporučil jako skvělou golfovou lokalitu. Ale například v Bulharsku jsou prý krásná hřiště u moře. Nicméně odsud zatím žádnou vlajku nemám, takže jsou zatím pouze na mém wishlistu.

A ty hodinky, tam se zaměřujete na nové, nebo vintage kousky? Dají se nějaké označit za skutečnou perlu vaší sbírky a proč? A vyplatí se vůbec dnes sbírat drahé hodinky, když má stejně každý na ruce smartwatch?

Já vážně nejsem sběratelem, takže si ani nemyslím, že mám nějaké vyloženě unikátní. Ale u mužů je klasika klasikou, takže Rolex a Panerai jsou moje srdcovka. A Rolex mám vlastně dnes už možná vintage model, protože se už nevyrábí, a to jsou GMT Master II, tzv. „Pepsi“ v ocelovém plášti.

SRDCE NAD ČÍSLY

Pražskou ulici Krymská kdysi označil magazín The New York Times za špinavou, křivou, ale kulturou lákající. Dnes je jedním z jejích nájemníků i malé a cenami ověnčené studio Creative Nights specializující se na digitální design. Jeho kancelář halí neon od umělkyně Gabriely Procházkové do zářivých barev a kolemjdoucí zvědavě nakukují, co se tu pod růžovým světlem děje. Vznikají tu webové stránky a další obsah pro ty, kteří chtějí zanechat nepřehlédnutelnou digitální stopu – třeba jako magazín Dolce Vita, který stejně jako náš časopis patří do vydavatelství New Look Media. Zakladatel studia Creative Nights, Marek Suchánek (37), o tom, proč nejlepší vývojáři pochází z Francie, jak přišel ke spolupráci s exšéfy značky Cartier a proč ve světě poblázněném AI frčí černobílé obrazovky.

TEXT David Hron

S jakým zadáním za vámi mohu jako klient do Creative Nights přijít?

S kompletním budováním značky. Umíme se postarat o vizuální část, ale i o strategii, pokračujeme tvorbou obsahu, videí, animace, copywritingem, tvoříme logo, barvy, typografii a končíme webem, který je v našem podání speciální, jiný, hravý, interaktivní, animovaný – je to více zážitek než obyčejný web, kde si najdete kontakt a někam zavoláte. (směje se) My směřujeme tam, kam míří i současné trendy. Pracujeme pro užší sortu klientů, kteří jsou znalí oboru, trendů a chtějí věci dělat jinak. Asi taky znáte lidi, kteří si myslí, že logo je věc, kterou grafik dokáže vytvořit za pár minut. My to vnímáme komplexně – celková komunikace značky se musí spojit v offline i online prostředí. V tom je studio

Creative Nights jedinečné. Dovolím si říct, že v tomto máme oproti konkurenci velkou výhodu. Jsou studia, která vytváří skvělý branding, ale nejsou silná v digitálním designu, a naopak. Jen tak ale vznikne hezký balíček, který ze značky časem vytvoří lovebrand. A není to jen o číslech – což je jedním z našich mott –, dáváme přednost srdci před čísly. V reklamě často rozhoduje performance, co kolik vydělá, a už se zapomíná na to, že lidé se stále rozhodují především podle emocí.

A ještě bych dodal, že úkol designu není pouze prodat, tzn. kapitalismus a komerce, ale i edukovat, kultivovat a bavit.

Hýbou s tímto hezkým balíčkem i trendy? A jak ovlivňují podobu webových stránek?

Každý rok vychází seznamy trendů, co zrovna frčí v barvách nebo písmu. Některé trendy jsou opravdu rychlé a je těžké se v nich orientovat. Troufnu si říct, že co se týče trendů, tak pokud jsme je nepředjímali, tak jsme alespoň chytili jejich první vlnu. Naše práce sice není o totálním experimentu, ale rozhodně o odvaze v barvách a tvarech. Teď v designu už dva až tři roky převládají určité tvary. Digitální design jde totiž ruku v ruce s průmyslovým designem, módou, produktovým nebo automobilovým designem. Proto teď hýbe světem futurismus, optimismus, elektroauta, sci-fi, ale i určitý návrat k technologické nostalgii. Žijeme v přetechnizované době, ve světě AI, takže se trendy naopak vrací k manuálně ovládaným přístrojům, k zařízením s černobílou obrazovkou a omezenými

funkcemi. Mimo trendy, které hýbou vizuálním prostorem a je esenciální se mezi nimi orientovat, se do naší práce promítají také trendy a nálady ve společnosti. Věřím, že dělat ty nejlepší výstupy znamená zajímat se o svět kolem sebe, a to nejen v „designové“ bublině.

Jsou podle těchto trendů vytvořené i webové stránky vašeho studia?

Ty, které vidíte, jsou asi tři roky staré a právě připravujeme nové. Naše nové stránky se zaměří na emoce, zábavu a optimismus ve světě, který v aktuálním dění působí opravdu chladně. Tím navazuji na vaší předchozí otázku ohledně trendů – z původního trendy minimalistického pojetí všeho čistého až sterilního se dostáváme zpátky do života s názorem, charakterem, expresivitou.

Kdy bude váš nový web dokončen?

Spustíme ho v září. Je téměř hotový, ale jeho vývoj bude ještě nějaký čas trvat.

Kolik času vývoj takových stránek zabere?

Třeba i půl roku. Zrovna práci na našich webových stránkách jsem si raději rozložil v čase. Potřebuji odstup. Všechno se dělá rychle a pak někdy vznikají věci, které nemají takovou hodnotu. A dobré věci zkrátka potřebují čas. Když rozdělanou práci vidíte za týden, z jiného úhlu, dokážete ji ještě vylepšit. Hodně mi jde o to, aby naše stránky byly trvalejší a nebyly

jen v zajetí nějakého trendu, něčeho wow, co za týden pomine. Navíc vývoj kreativního webu může trvat opravdu dlouho, protože v dnešní době je dovoleno téměř vše. Na webových stránkách můžete vytvořit hru, celý virtuální zážitek s hudbou a animací. Stojí to tedy více úsilí i peněz.

Chtějí vaši klienti tvořit své projekty podle posledních trendů?

Hlavní je prvotní koncept nebo myšlenka, až pak hledáme to „hezké“, to, co jde vidět. Koncepční přístup k projektu je naprosté gros a skrze dobré nápady lze postavit koherentní brand identitu, která komunikuje stejně napříč všemi informačními kanály, kde značka působí. Až pak definujeme tvary, barvy, textury, pohyb. Proto je pro nás důležité prvotní studium klienta a jeho požadavků. Poznání se, naladění se a následně udržování až „rodinného“ vztahu. Právě tím se lišíme od agentury, kdy je vše rychlejší a méně osobní. Je to něco jako tvorba obleku na míru.

V Creative Nights jste pracovali s takovými firmami, jako je H&M, Národní divadlo, Lasvit, T-Mobile, Red Bull a mnoho dalších. Jaká nedávná spolupráce vás nejvíce bavila?

Jeden z nejzajímavějších klientů minulého roku pro nás byl One Club for Creativity. Mimo jiné pod ně spadá Art Directors Club of Europe (ADCE) a u nás nejznámější reklamní ceny Art Directors Club Creative Awards, dříve Louskáček. V naší

„Žijeme v přetechnizované době, takže se trendy vrací k manuálně ovládaným přístrojům, k zařízením s černobílou obrazovkou a omezenými funkcemi. Z původního trendy minimalistického pojetí všeho čistého až sterilního se dostáváme zpátky do života s názorem, charakterem, expresivitou.“

Růžový neon v Krymské. Kreativní studio Creative Nights vzniklo přesně před deseti lety, v roce 2014. Jeho zakladatel Marek Suchánek našel před rokem ideální tvůrčí prostor v pražských Vršovicích, v Krymské ulici s číslem popisným 14.

branži má One Club for Creativity neskutečný zvuk. Vytvořili jsme pro ně úplně novou online platfomu The Creative Showcase, která se ještě nespustila. Je to platforma, kde se budou oceňovat porotou přihlášené práce ve čtyřech kategoriích – Design, Interactive, Typography, Advertising. Konkrétně budou dvě ceny: Winner of The Week a Winner of the Month. Věřím,

že až se jejich web od nás spustí, bude to mít velký ohlas.

Jak si vás taková organizace z New Yorku najde?

To bývá až neuvěřitelné. Většinou někde zahlédnou naší práci. Před dvěma lety si nás takhle našel Oscar Massin, což jsou Francouzi se sídlem v New Yorku, kde navrhují šperky z diaman-

tů vyráběných v laboratoři. Dělali jsme pro ně celou e-commerce. Díky nim nás pak oslovila značka Rouvenat, kterou založili exšéfové Cartiera. Otevřeli si nový byznys a vyrábí šperky z recyklovaných drahých kamenů s rodokmenem. Naší výhodou je, že mnoho značek si nedokáže finančně dovolit studio z New Yorku. My jsme sice ze střední Evropy, ale dokáže-

Marek Suchánek se svými kolegy ze studia Creative Nights pracoval pro klienty jako je H&M, Národní divadlo, Lasvit, ale i magazín Dolce Vita nebo organizace One Club for Creativity. Za svou práci získali několik cen - Awwwards, FWA nebo CSS Design Awards.

„

Často

narazíte na skvělého webového vývojáře, který je technologicky znalý, umí všechny jazyky, ale neumí udělat animace, necítí to. Proto v poslední době už dělám jenom s Francouzi, kteří mají skvělé školy propojené s praxí.“

me nabídnout stejně kvalitní práci. No a z českých klientů to byla třeba skvělá spolupráce s magazínem Dolce Vita.

Vy jste za svou práci získali spoustu cen jako Awwwards, FWA nebo CSS Design Awards. Je taková cena pro vaší práci důležitá?

Ano, je to ocenění nejen pro nás, ale i pro klienta. Není to o tom vyskládat si poličku cenama, ale když se vaše práce zobrazí v galerii takových cen, tak se vám najednou návštěvnost zvýší třeba padesátkrát, což je reklama zadarmo. Klienti si díky tomu mohou zjistit, že děláme progresivní projekty, a že se takhle chtějí taky prezentovat.

Jak velký je tým Creative Nights?

V dnešní době už opravdu není nutné mít někoho in house. Navíc sehnat u nás top lidi je těžké, ještě aby chodili pracovat do kanclu. Proto dělám s Francouzi, kteří patří k těm nejlepším, ale i s Mexičanem nebo s Vietnamkou, která v Londýně vyvíjí skvělé mobilní aplikace. Naše spolupráce probíhá online a i s časovým posunem to funguje skvěle. Všechno to jsou profíci, sebevědomí lidé, kteří chtějí dělat pěkné věci, umí navíc dodržovat čas a na jejich práci je to vidět. Ještě jsem se nesetkal s nikým, na koho by nebyl spoleh.

Co na těch Francouzích je?

Když jsem hledal designéra ke spolupráci, přihlásili se mi lidi z celého světa, a ta nejlepší portfolia byla z Francie. Právě odtamtud totiž vychází ti nejlepší digitální designéři a vývojáři, protože mají skvělé školy

propojené s praxí. Během studií musí zároveň pracovat a učí je skuteční profesionálové. Vyjdou ze školy a mají naprosto nabušené portfolio. V poslední době už dělám jenom s Francouzi. Dokáží totiž zkombinovat technologickou a kreativní část. Často narazíte na skvělého webového vývojáře, který je technologicky znalý, umí všechny jazyky, ale neumí udělat animace, necítí to.

Jaký projekt vás teď zaměstnává? Připravujeme moc pěkný web pro J&T banku, na kterém spolupracujeme s pražským vývojářským studiem Apploud. Jde o index top 100 umělců v České republice. Mám velkou radost, že se i u nás najde někdo, kdo má odvahu dělat věci trošku jinak. Řešíme například, jak bude web vypadat, když na něco najedu myší, co se stane, když na to kliknu, zároveň během scrollování běží animace v podobě vykreslující se čáry – to všechno jsou efekty, takzvané digital experience, které zpříjemní zážitek z návštěvy takové webové stránky. Nepředáváme návštěvníkům jen informaci – tady si něco přečti a odejdi –, ale jde o zážitek a propojení komunity, v případě webu pro J&T o propojení lidí, kteří investují do umění.

Ten web je opravdu krásný, ale nemohou být všemi těmi funkcemi a nezvyklostmi někteří uživatelé zmatení?

Rozumím, ale my vždy ctíme zákony uživatelské zkušenosti. Jsme jiní, ale normy nepřevracíme. Zároveň pro někoho to sice může být nezvyk, pro lidi, kteří se zajímají o umění, to už

zkrátka k webu patří. Chápou, že web už dnes neznamená jen firemní stránky společnosti.

Proč jste před deseti lety založil vlastní kreativní studio?

Studoval jsem kreativní design a hned po škole jsem začal pracovat ve velké reklamce. Ale zjistil jsem, že to není pro mě. Měl jsem svůj názor, jak by se věci měly dělat, a nebyl jsem úplně dobrý zaměstnanec. Taková klasika, řekl bych.

Co na práci v reklamní agentuře bylo špatného?

Pracoval jsem pro větší agentury, kde se dělalo především na komerčních zakázkách s velkými značkami. A tam, kde se dělají velké peníze, často chybí kreativita. Mě musí naplňovat to, co dělám. Hlavní motivací pro mě bylo se osamostatnit, dělat věci tak, jak chci já. V té době nebylo v Česku mnoho studií, které by se digitálním designem zabývaly. Takže i když to první roky vlastního studia bylo velké odříkání, odmítal jsem spolupracovat s reklamkami, protože vím, jak to končí – člověk si na to zvykne a těžko se vrací k nezávislým projektům, které jsou sice hůře placené, ale o to zajímavější. Velmi pomalu – protože nejsem byznysmen a vždycky to bylo spíše o srdíčku – si naše kvalita práce našla další práci. Za to jsem moc rád. Že to není o tom, kolik máme kontaktů, s kým se známe, kdo z našich známých je v porotě. My se zaměřili na zahraničí, naše práce vyhrály několik cen a teď už jsme zaběhlí. V tuhle chvíli nevím v digitálu o nikom, kdo by měl tak bohaté portfolio jako my.

Na ostrůvku Procida se odehrává děj filmu Il Postino (Pošťák) z roku 1994, který režisér Michael Radford natočil na základě skutečného přátelství místního rybáře a chilského básníka Pabla Nerudy.

Text Petr Jansa

explore

Vidět Neapolský záliv a začít žít

Ono slavné rčení o Neapoli asi znáte. Vidět Neapol a zemřít však nevzniklo kvůli kráse tohoto italského města. Spíše naopak. Historie tvrdí, že námořníci vozili do Neapole syfilis, a protože na něj tehdy neexistoval lék, lidé zde ve velkém umírali. Dodnes tu sídlí neapolská mafiánská organizace Camorra a v neposlední řadě je na dohled Vesuv a s ním spojená zkáza Pompejí… Co s tím? Využijte zdejší letiště a pak rychle pryč. V neapolském přístavu, nebo v přístavu nedalekého a mnohem klidnějšího městečka Pozzuoli, lze naštěstí skočit na trajekt a do hodiny být na mnohem krásnějších místech. Ostrovy Ischia a Capri vám představíme na následujících stranách, ale začátek naší plavby věnujeme nejmenšímu z trojice Flegrejských ostrovů. Jmenuje se Procida a rozprostírá se na ploše přibližně 4 kilometrů čtverečních. Kvůli pestrým barvám fasád zdejších domečků tyčících se k nebi nad oběma zdejšími přístavy tu možná narazíte na pár italských influencerek vytvářejících svůj fashion content, ale jinak je tu klid. Alespoň zatím. Ačkoliv se Procida v roce 2022 stala Hlavním městem italské kultury, zástupy turistů ji ještě neobjevily. Přitom právě tady člověk najde onu starou dobrou Itálii, kterou dnes zná často jen z filmového plátna. Před kafeterií tu stále vysedávají tři staříci komentující včerejší fotbalový zápas, nákup do svých bytečků v patře tu pořád ještě vytahují za pomoci košíků zavěšených na provaze, prádlo suší pěkně na slunci, a i když je promenáda přístavu Corricella plná zahrádek kaváren a restaurací (určitě ochutnejte zmrzlinu crema procidana, která je místní specialitou), kotvící bárky tu nejsou jen pro potěchu oka. Každé ráno tu totiž panuje vcelku čilý ruch – to když rybáři přivážejí své úlovky a vytahují sítě. Úzkými uličkami se můžete toulat dlouhé hodiny a pořád budete mít na co koukat. Třeba na chlapíka v důchodovém věku, který tu ve špinavé garáži opravuje staré vespy, hospodyňku, která má kvůli nedostatku místa košťata a hrnce uložené v síti pod oknem, nebo třeba na spící kočky prožívající tu skutečnou dolce vitu.

Avanti!

Originální název legendárního filmu s Jackem Lemmonem a Juliet Mills funguje nejen jako výzva ke vstupu do hotelového pokoje, ale i na ostrov samotný. Obyvatelé Ischie, které se často přezdívá Isola Verde podle krásné zelené přírody, si nemohli přát lepší reklamu. Ovšem není to jen děj bijáku z roku 1972, který se na ostrově odehrává, ale i skvělé jídlo, termální prameny, křišťálově čisté moře, slavní návštěvníci a v neposlední řadě bohatá historie sahající až do neolitu, které doslova vybízejí k trávení dovolené právě tady.

TEXT Petr Jansa

Ischia

01 02 03 04 05 06 07 08

Aragonský hrad

40.7312957, 13.9635744

Areál hradu, jehož kořeny sahají až do 5. století před naším letopočtem, stojí na skalnatém ostrůvku, který je s pevninou spojen kamenným mostem. Nebudu vás nudit historickými událostmi, které se zde udály a kterými by se dalo popsat několik desítek stran. Spíše se soustředíme na novodobou historii hradu spojenou s rodinou Mattera. Ruiny hradu i s celým ostrovem koupil v roce 1912 Nicola Ernesto Mattera, společně se svou ženou se zde usadil a započal s rekonstrukcí. Po jeho smrti pokračovaly v jeho misi dvě z jeho dětí, přičemž z Gabriela se stal uznávaný malíř. Z jeho tvorby je cítit ryzí Ischia, stejně jako tomu bylo u řady umělců, kterým toto místo učarovalo. Mimochodem to byl třeba i český básník Jaroslav Vrchlický, který zde v roce 1894 strávil nějaký čas a který tu sepsal sbírku Okna v bouři. Matterovo dílo však na hradě zůstává a když zde zrovna není jiná výstava (každý rok se mění), můžete se v kapli kochat jeho velkoformátovými malbami, nebo si dokonce nějaký originál či grafický list koupit ve zdejším book shopu. Ten je mimochodem velmi vkusný a zaplněný opravdu zdařilým kurátorským výběrem děl italských umělců. Krom překrásných výhledů a zahrad najdete v areálu i ruiny zřícené katedrály, kde vznikla aktuální letní kampaň ke kolekci Victorie Beckham. Občerstvit se můžete v příjemném hradním bistru se zahrádkou stíněnou pomerančovníky (nabízí vše od kávy až po domácí koláče či skvělou bruschettu, kterou zde v sezoně připravují z bazalky a rajčat rostoucích v hradní zahradě).

A jak už to tak na hradech bývá, můžete se tu i bát. K tomu slouží netradiční hřbitov jeptišek, kde svého času docházelo k přírodní mumifikaci sester.

→ www.castelloaragoneseischia.com

Sant'Angelo

Restaurace Auras

40.7329094, 13.9587325

Kdybych žil svůj sen a pracoval jako michelinský komisař, tohle místo bych ocenil zářivou hvězdou. Poloha restaurace v historické čtvrti Ischia Ponte s dechberoucím výhledem na Aragonský hrad sice může v člověku vyvolat pocit, že jde o turistickou past, jakmile ale k vašemu stolu zavítá usměvavý číšník a následně vám přinese první předkrm, pochopíte, že tohle není ten případ. Restaurace funguje dva roky, a jak mi skromně říká její manažer, snaží se. Důkazem, že se jim snaha vyplácí, je nutnost rezervace ve večerních hodinách, zatímco ostatní podniky v okolí zůstávají poloprázdné. Pojďme ale k jídlu plnému nových chutí, které vás překvapí a na které nikdy nezapomenete. Určitě nevynechejte smažené cuketové květy plněné ricottou, domácí těstoviny Ziti s jedinečnou chobotnicí „genovese“ (masem tu rozhodně nešetří), grilovaná chapadla s krémovou bramborovou kaší ochucenou domácími citrony a jako dezert zkuste třeba mražený mráček z Limoncella a mascarpone s praženými oříšky.

→ www.aurasrestaurant.com

Hotel Albergo Il Monastero

40.7312957, 13.9635744

Součástí Aragonského hradu byl od roku 1575 i klášter, jehož prostory rodina Mattera v 70. letech začala nabízet zájemcům o přenocování a později ho přebudovala na jedinečný butikový hotel. Jeho umístění přímo v historickém areálu z vás na pár dní udělá hradního pána, který disponuje vlastními klíči od památky. Pokud se bojíte, že si tady kvůli tisícům turistů neužijete chvíli klidu, mohu vás uklidnit. Hotel je od turistické zóny oddělen zamčenými dveřmi a disponuje nejen soukromou terasou, ale i rozlehlou relaxační zahradou plnou středomořských rostlin, která běžným turistům zůstává skryta. O výzdobu všech prostor se postaral bývalý majitel hradu a jeho přátelé, kteří sem svá díla věnovali – mimo jiné třeba Leonardo Cremonini, Raffaele Iacono či Salvatore Basile. V hotelu je pouze 18 pokojů a k dispozici jsou i dva apartmány s vlastní terasou. Snídaně, kterou si můžete vychutnat na terase s výhledem na historické centrum ostrova i Neapolský záliv, je opravdu pestrá. Pečivo pochází z historické pekárny pod hradem, o zbytek se stará tým ischijského šéfkuchaře Michelangela Iacona, který připravuje i nezapomenutelné degustační večeře. Místní restaurace disponuje pouhými deseti stoly a hostům dává na výběr čtyři druhy degustačního menu, přičemž veškerá zelenina a bylinky pochází z hotelové zahrady. Na večeři mohou přijít i lidé, kteří v hotelu nebydlí, nutná je však rezervace minimálně týden předem. A teď to nejzásadnější – do hotelu stojícího ve výšce přes 100 metrů nad mořem se můžete vyvézt výtahem, který je vystavěný hluboko ve skále. Místní mu sice v letních měsících přezdívají „plynová komora“, ale pořád lepší v něm strávit minutu a půl než jít půl hodiny po svých. → www.ilmonasterocastelloaragoneseischia.com

Piazzale Campagnano

40.7197105, 13.9529761

Pokud patříte k milovníkům pěší turistiky nebo prostě nechcete jen sedět na zadku s knížkou, Ischia nabízí několik turistických stezek plných dechberoucích výhledů. Jednou z nich je zhruba desetikilometrový okruh, který začíná v bývalé zemědělské vesničce Campagnano ležící v kopcích nad čtvrtí Ischia Ponte. Právě tam můžete svůj výstup odstartovat. A když říkám výstup, není to jen plácnutí slova do větru. Půjdete hodně do kopce a vyjdete mnoho schodů. Nejprve se můžete kochat pohledem na Aragonský hrad, který později vystřídají výhledy na Vesuv nebo ostrov Capri. Úzká klikatá silnička lemovaná často opuštěnými domky po chvíli skončí a vy se ocitnete v kopcích oblasti Carta Romana, která je dodnes královstvím místních zemědělců. Nepotkáte tu živou duši, jen občas narazíte na farmáře, který tu obhospodařuje víno, olivy, citrusy nebo políčko se zeleninou. Mimochodem, mějte u sebe hotovost. Mnoho farmářů totiž nabízí občerstvení a své domácí produkty. Pokud se na cestu vydáte v létě, budete umírat vedrem (je dobré si vzít lahev vody), ale na ten výšlap budete dlouho vzpomínat. A ještě víc pak na sestup z Piano Liguori zpět do města. Ten je opravdu výživný, a pokud jste si zapomněli doma trekingovou obuv, připravte se na pěkných pár puchýřů a odřenin.

→ Via Vecchia Campagnano 74, Ischia

Forio

40.7362172, 13.8650869

Po Ischii druhé největší město na ostrově leží na západním pobřeží. Můžete sem přijet trajektem nebo využít autobusovou linku z hlavního města Ischia. Malý autobus vyjíždí z tamního přístavu a na trasu se spoustou zastávek lemujících severní pobřeží ostrova se vydává každých pár desítek minut (švýcarskou přesnost tu nečekejte a lístek si kupte raději v tabáku než u řidiče). Jde o malebné historické městečko plné úzkých uliček a domů s velkoryse pojatými vstupními dveřmi s kamennými portály, které ožívá po západu slunce. Najdete tu také velké množství graffiti (na jejich prohlídku je naopak ideální vyrazit, než se setmí), které milovníky umění zavedou až k místní undergroundové galerii Annozero2.0. Pro všechny ostatní je tu hlavní třída lemovaná obchůdky a restauracemi, historické náměstí s kostelíkem i nekonečně dlouhé písečné pláže. A jelikož Ischia je známá svými termálními prameny, jen kousek na jih od centra města najdete jeden z nejkrásnějších termálních parků na ostrově, který je otevřený od 20. dubna do 31. října. V něm si můžete užít koupele ve 22 bazénech s minerální vodou o teplotě od 28 °C do 40 °C. Poseidonovy zahrady leží přímo u moře, takže můžete využít i soukromou pláž s lehátky a slunečníky, které jsou v ceně vstupného. → www.giardiniposeidonterme.com

Chiesa del Soccorso

40.7371816, 13.8544632

Hned v sousedství přístavu ve Foriu najdete snad nejznámější kostelík na Ischii, který už ve 14. století vystavěli augustiniánští mniši. Je zasvěcen Panně Marii Pomocné, která je patronkou námořníků a rybářů. Ostatně kostel stojí na útesu a jeho okolí nabízí dechberoucí výhledy na Tyrhénské moře. Mimochodem, bylo to právě toto místo, které si filmaři snímku Nebožtíci přejí lásce vybrali jako kulisu filmové márnice. Právě v okolí kostela si můžete užít ty nejkrásnější západy slunce na ostrově. V místním supermarketu si kupte lahev vychlazeného prosecca a pár delikates nebo si dejte ledový koktejl z Campari, usedněte na jeden z XXL polštářů rozmístěných na Piazzale Del Soccorso a zaposlouchejte se do italských hitů, které personál baru mixuje tak, aby gradovaly a vyvrcholily přesně ve chvíli, kdy slunce zapadne za obzor. Je to kýč jak bič, ale bude vás to bavit. → Piazzale Del Soccorso, Forio, Ischia

06

07

Mezzatorre Hotel & Thermal Spa

40.7604429, 13.8728203

Pravdou je, že mnoho hotelů na Ischii má nejlepší léta za sebou a řada z nich by byla ideální lokací pro natáčení devadesátkové detektivky. Pokud však hledáte maximální soukromí a luxus, nejsevernější poloostrov nabízí skrytou perlu v podobě hotelu Mezzatorre. Od roku 2019 spadá do slavné skupiny Pellicano Hotels, čemuž odpovídá jeho designový interiér i pětihvězdičkové služby. Můžete využít soukromou pláž, sedmihektarový lesopark plný borovic, tenisový kurt či venkovní bazén s mořskou vodou. Uvnitř pak čeká několik bazénů s léčivou termální vodou a užít si můžete i bahenní zábaly či kosmetické procedury s kosmetikou jako Biologique Recherche, Augustinus Bader či Santa Maria Novella. Jídlo tu z lokálních surovin vaří místní šéfkuchař Giuseppe D’Abundo a vy vlastně vůbec nemusíte opouštět resort, pokud se vám nebude chtít. Kdybyste však přeci jen zatoužili po nějakém kulturním vyžití, můžete navštívit sousední vilu La Colombaia, která byla od roku 1965 prázdninovým sídlem slavného režiséra Luchina Viscontiho. Dnes slouží jako jeho muzeum.

→ www.mezzatorre.com

Sant'Angelo

40.6975532, 13.8931354

Pláže v městečku Ischia nabízejí výhledy na Aragonský hrad, dlouhé písečné pláže najdete ve Foriu i na severním pobřeží ostrova, ale tu nejikoničtější pláž na Ischii najdete jen na jižním pobřeží ve vesničce Sant'Angelo. Krčí se ve stínu zdejší nejvyšší hory (obrazně řečeno, slunce sem praží téměř celý den) a leží stranou od hlavní silnice, což je zárukou klidnějšího prostředí než u výše jmenovaných pláží. A co víc, Spiaggia di Sant'Angelo je díky stejnojmenné skále skutečnou ikonou všech fotografů. Pokud vás omrzí ležení pod jedním z ikonických pruhovaných slunečníků v plážovém resortu Lido del Sole (počítejte s tím, že v sezoně si připlatíte – lidí je mnoho a slunečníků a lehátek málo), můžete se vydat na sousední pláže lemující jižní hranu ostrova nebo na krátkou procházku po skále, odkud jsou krásné výhledy na moře i vesnici. A pokud zatoužíte po větším dobrodružství, z městečka vede několik turistických stezek do hor, odkud jsou naopak krásné výhledy na pláž se skalnatým kopečkem. → Via Nazario Sauro 62, Serrara Fontana, Ischia

Ischia Film Festival

40.7327691, 13.9581674

Jak už bylo řečeno, Ischia je už mnoho let oblíbenou lokací filmařů z celého světa. Natáčel se zde velkofilm Kleopatra s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem, již několikrát zmíněný film Avanti!, Talentovaný pan Ripley s Judem Law a Mattem Damonem nebo třeba francouzský thriller V plném slunci z roku 1960, kde si hlavní roli zahrál Alain Delon. Možná i to je důvod, proč tu od roku 2003 pravidelně probíhá filmový festival. Těm v Cannes, Berlíně, Benátkách nebo Karlových Varech se sice svou velikostí a tradicí nevyrovná, zato však nabízí opravdu jedinečný zážitek. Všechny projekce totiž probíhají pod širým nebem, a to přímo na různých lokacích Aragonského hradu, včetně ruin někdejší barokní katedrály. Festival probíhá vždy ve stejném termínu, od poslední červnové do první červencové soboty. Na další ročník si tedy budete muset ještě rok počkat. Nicméně, pokud se na Ischii objevíte dříve a budete mít štěstí na otevřené dveře, můžete se zajít podívat alespoň do malého festivalového obchůdku, jehož zdi lemují historické plakáty slavných filmů natočených právě tady na ostrově.

→ www.ischiafilmfestival.it

Jeden den nestačí

Ze tří hlavních ostrovů Neapolského zálivu se mi nabubřelé Capri líbilo nejméně. To však není důvod se mu na vašich cestách vyhnout. I tady lze najít klid, krásu, dechberoucí výhledy a neuvěřitelné architektonické skvosty. A samozřejmě i nebývalý luxus. To vše si ale naplno vychutnáte pouze tehdy, máte-li i na účtu dost peněz a v diáři čas zůstat na Capri alespoň přes noc…

TEXT Petr Jansa

Z přístavu na Ischii odjíždí loď směr

Capri každý den v 10:45. Cesta trvá přesně 45 minut a zpáteční jízdenka člověka vyjde asi na 1 300 korun.

Z Neapole či dalších přístavů je jízdní řád mnohem pestřejší. Já však vyrazil z Ischie a už při čekání na příjezd lodi bylo znát, že mířím do jiného světa.

Kryté molo se totiž z ničeho nic začalo plnit kabelkami Valentino, botami

Dior i svršky Loewe a rty a čela přítomných dam mnoha mililitry botulotoxinu. Když pak dorazil i šedesátník s čerstvě plnoletým synem (už po pár vteřinách jsem pochopil, že tady jde o jiný vztah), vrhl jsem zoufalý pohled na starší švýcarský pár, který na Capri vyrážel z jiného důvodu. Jak jsem z poznámek v jejich průvodci Lonely Planet pochopil, ze stejného jako já. Chtěli totiž vidět dvě nejslavnější vily, bez jejichž příběhů by bylo Capri jen dalším hezkým ostrovem na jihu Evropy.

Po klidné a relativně rychlé plavbě jsme dorazili do přístavu a spolu s námi i další tři lodě, ze kterých se vyřítily davy turistů. Ačkoliv je polovina května a sezona ještě rozhodně není v plném proudu, cestou se člověk chtě nechtě musí zařadit do lidského hada,

který ho ze svého chřtánu vyplivne až před tunelem tvořícím zastávku lanovky. Nebuďte jako já a nečekejte frontu dvakrát – jízdenky se totiž kupují jinde – hned za přístavní budovou. Lanovka vám ušetří peníze a čas, ne však nervy. Pokud se tedy nechcete hned na začátku vaší návštěvy cítit jako prase hnané na porážku v davu potících se turistů, vyhněte se jí. Zde by se možná hodilo připomenout slova z úvodu, tedy že Capri je dobré navštívit minimálně na jednu noc. Jinak totiž hrozí, že si centrum ostrova bez davů turistů prostě neužijete (všichni přijíždějí v podobný čas a odjíždějí kolem páté hodiny odpolední).

Když vystoupíte z lanovky, ocitnete se vysoko nad přístavem. Staré centrum je malebné a kompletně bez aut. Narazíte tu jen na speciální elektrická vozítka pro dva a půl člověka, která jsou svou šířkou uzpůsobena jízdě v úzkých uličkách. Stejný základ tu má poštovní vůz, sanitka i vozítko určené pro přepravu kufrů. Pro méně zdatné a starší a pokročilé tu pronajímají elektrické vozíky podobné těm invalidním.

Ceny jsou zde minimálně jednou tak vysoké než na Ischii – za kávu dáte 7 eur, za obyčejné těstoviny 30 eur.

Všechny uličky lemují obchody světoznámých luxusních značek – některé jsou tu po celý rok, jiné se otvírají jen na sezonu. Je to krásný pohled –místní pravidla totiž říkají, že všechny musí mít stejný design markýz stínících jejich výlohy. Nicméně, pokud se necítíte dobře v davu nebo nemáte zlatou kreditku, pryč odsud…

Tohle by Ficko nedovolil

Do Google map zadávám adresu legendární Vily Lysis a mizím z přeplněného centra. Už po pár desítkách metrů zjišťuji, že Capri je skutečně krásným místem. Úzké kamenné uličky jsou lemovány stěnami z kvetoucího jasmínu, tu a tam je za brankami vidět pomerančovník či další středomořská flóra a slyšet je jen zpěv ptáků. Navigace člověka občas zavede i do privátní uličky, která za normálních okolností slouží jen místním, aby se dostali ke svým domům. Ačkoliv to zní neuvěřitelně, i zde žijí obyčejní smrtelníci, kteří tu suší své prádlo a okopávají zahrádky. Jedna z dam, která se na ostrově narodila, mi ochotně otvírá zamčenou branku a radí, jak se nejlépe dostat do cílové adresy.

Foto: Petr Jansa

Zatímco exteriér vily Lysis je dokonale udržovaný a nabízí dechberoucí výhledy, na interiéry je smutný pohled. Jen jedna černobílá fotografie napovídá, jak luxusní a velkolepý byl zdejší mobiliář. Na dalších fotografiích lze spatřit původní majitele i slavné hosty, kteří sem přijížděli z celého světa.

Cesta mi trvá zhruba půl hodiny, během které potkám maximálně pět lidí. Poslední úsek cesty vede do kopce ve stínu stromů, kde si náhle překvapivě hledím do očí s oslem. Po pár desítkách metrů už před sebou vidím vstupní bránu vily Lysis. Zahrada je překrásná, plná vzrostlých stromů a květin, takže vila samotná je vlastně do poslední chvíle skrytá. Zvenčí vypadá opravdu majestátně, jak se tyčí vysoko na skále nad přístavem, kam jsem před pár desítkami minut přijel. S interiéry je to o poznání horší. Původní mobiliář zde chybí a člověk si jen díky fotografiím může domýšlet, jak honosně byla vila zařízená. Jedinými místnostmi, kde člověk spatří pozůstatky původního vybavení, je kuchyně, koupelna a toaleta.

Po vstupu do vily (během historie měnila vlastníky jak Baťa cvičky, dnes patří městu Capri) se před vámi otevře velkolepé schodiště, kde kdysi dávno vznikla ikonická kampaň značky Versace. Pod schodištěm se krčí

nevzhledný stolek a žlutý automat na drobné. Dvě brigádnice totiž přijímají platbu za vstupné pouze v hotovosti. V sousedním sále si člověk může prohlédnout velkoformátové fotografie a pár textových informací o historii vily, která by si zasloužila, aby o ní a jejích obyvatelích Netflix natočil seriál. Drogy, peníze, sexuální orgie, gay láska, básníci, aristokracie, filmové hvězdy… To vše se tady potkávalo a psalo příběh domu, který v roce 1905 nechal vystavět francouzský spisovatel Jacques d’Adelswärd-Fersen. Na Capri odešel poté, co byl v Paříži obviněn z nemorálního chování. Použil peníze bohatých rodičů a na skále nad přístavem vybudoval velkolepou secesní vilu, do které si nastěhoval svého milence Nina Cesariniho. Když se ti dva potkali, bylo Ninovi pouhých 15 let. A já si tak nějak vybavil dvojici z přístavu. Historie se prostě opakuje v každé době…

Jak už bylo řečeno, příběh vily a jejích obyvatel je opravdu pestrý. Kdyby

měl člověk dostatek času, mohl by se usadit na lavičku před sochou Nina Cesariniho v zahradě a začíst se do knihy The Exile of Capri od Rogera Peyrefitta, která se zdejší historii věnuje. „Takéto orgie sa tu odohrávali?

To by Ficko nedovolil! Moja, vzala si obed? Som hladný...“ slyším z dálky hlasy slovenských turistů a je mi jasné, že je čas odejít o kus dál…

Tenhle dům je v módě

Mou další zastávkou je vila Malaparte, lépe řečeno její okolí. Je totiž v soukromém vlastnictví (Malaparte ji původně odkázal čínským komunistům – ti však nejevili o stavbu zájem a tak připadla rodině) a je veřejnosti nepřístupná.

To však rozhodně neznamená, že by běžný smrtelník nevěděl, jak její strohé interiéry a malebné exteriéry vypadají. Vila totiž vždy byla magnetem pro filmaře a luxusní módní značky. Právě díky jejich penězům se majitelé čas od času uvolí a pronajmou prostory vily na nejrůznější akce. V roce 1963

Středobodem nádvoří před secesní vilou je bronzová socha, jejímž předobrazem se stal mladý milenec původního majitele. Mnohem chytlavější je ale pohled na to, co se nachází za sochou. Výhled je zde na přístav i druhou polovinu ostrova Capri.

Foto: Petr Jansa, Rory Robertson

Vila Malaparte byla vybudována mezi lety 1938 a 1942. Na její finální podobu měl největší vliv původní majitel, spisovatel Curzio Malaparte. Ikonické je především schodiště, po kterém ve filmu Le Mépris běhala Brigitte Bardot a v červnu letošního roku další celebrity, které sem dorazily na výroční přehlídku značky Jacquemus.

tu režisér Jean-Luc Godard natáčel slavný film Le Mépris s Brigitte Bardot v hlavní roli. Ikonické snímky tu nafotil Karl Lagerfeld, před čtyřmi lety tu Louis Vuitton natáčel kampaň ke svému novému parfému a jen pár dní po mé návštěvě tu proběhla výroční přehlídka Jacquemus, která byla živě přenášena do celého světa.

Vila je dokonale izolována od civilizace, stojí totiž na skalisku pod strmým jižním svahem ostrova a existují jen dvě cesty, jak se k ní dostat. První vede po moři (po zakotvení u mola čeká člověka výstup po 99 cihlových schodech vzhůru), druhá pak po souši. I tady člověk musí absolvovat řadu schodů a k tomu relativně dlouhou chůzi po skalnaté stezce. Zhruba v polovině pak musí uhnout z cesty a vkročit do bujné vegetace, kde už jsou jen náznaky toho, že zde kdysi vedla cesta. Vcelku nebezpečná pěšina vás dovede až k železné brance obehnané ostnatým drátem. Ten chrání vilu před nezvanými návštěvníky, stejně jako nevzhledné mříže, kterými jsou opatřena okna v přízemí. Nedá se ale nic dělat…

Ze stezky je možné vilu zahlédnout na několika místech, vždy skrz borovice či další ostrovní vegetaci. Někomu může připadat ošklivá, srdce milovníků moderny a minimalismu však při pohledu na vilu s dominantním cihlovým schodištěm zaplesá.

Dům byl vybudován mezi lety 1938 a 1942 vlastně zázrakem. Území ostrova bylo totiž už od roku 1922 přírodní rezervací, kde se nesmělo stavět. Spisovatel Curzio Malaparte, díky kterému stavba vznikla, byl navíc v nemilosti Mussoliniho, kvůli kterému žil na ostrově ve vyhnanství. Traduje se, že povolení ke stavbě vily získal jen díky výkresové dokumentaci architekta Adalberta Libery, který byl považován za oficiálního italského architekta té doby. Sám architekt však místo stavby „malého víkendového domku“ nikdy nenavštívil a Malaparte jeho návrh kompletně předělal k obrazu svému. Vznikla tak velkolepá stavba, jejíž zadní stěnu tvoří ikonické schodiště navazující na stávající terén a zakončené bílou organicky se vlnící zídkou. To největší kouzlo domu, jehož fasáda

září cihlově oranžovou barvou, však člověk nejspíš ocení až uvnitř, odkud se nabízí dechberoucí výhledy na širé moře i okolní skaliska.

To nejhorší na konec

Cestou od vily se můžete pokochat dvojicí ikonických skal, které k ostrovu patří stejně tak jako butiky luxusních módních značek. Pokud máte čas, můžete se chvíli potulovat uličkami a možná si i koupit nějaký suvenýr. Ostatně, právě sezonní butiky nabízejí speciální kolekce, které koupíte jedině tady. Otázkou však je, jestli se vám za ně chce utrácet peníze a pak se s papírovou taškou s drahocenným obsahem tlačit v lanovce cestou do přístavu. Čeká vás totiž ještě horší cesta, než když jste jeli nahoru. Hodina odjezdu lodí se totiž blíží, dlouhý tunel k lanovce je narvaný k prasknutí a všudypřítomné dusno nepomáhá narušit ani několik větráků visících od stropu. Jak už bylo řečeno, možná by bylo lepší zůstat alespoň přes noc a vychutnat si zdejší uličky bez davů turistů. Inu, příště budu chytřejší…

Malý abstraktní obraz v pozadí, 2 900 Kč, a větší abstraktní obraz jako podklad, 11 500 Kč, oboje Bohemian Rugstory; parfémová voda 18 – 12, Ormaie Paris, 7 250 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; parfémová voda Zingiber, Fiele, 2 990 Kč / 50 ml, prodává Nila; toaletní voda Ilio, Diptyque, 3 500 Kč / 100 ml; parfémová voda Acne Studios, Frederic Malle, 8 500 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; parfémová voda Wavechidl, Room 1015, 3 500 Kč / 100 ml, prodává Myskino.

Foto: Petr Karšulín

Text a styling: Petr Jansa

Pojďte

Tahle populární fráze má původ v době, kdy byly kanceláře nadřízených vybaveny měkkými a hřejivými koberci, kdežto všude jinde byla chladná dlažba nebo toxické lino. No a jelikož k nadřízeným člověk většinou nechodí pro potěchu, jít na kobereček většinou znamenalo podání vysvětlení k nějakému průšvihu, nebo rovnou kárné kázání, ze kterého se opotilo čelo i těm největším suverénům. A když jsme u toho pocení, léto je tady a spolu s ním celá řada otázek. Používáte deodorant a dostatečné množství parfému, abyste svým tělesným pachem neobtěžovali kolegy? Hydratujete svou pokožku dostatečně? A mažete se pravidelně krémy s SPF? Tak šup na kobereček, na který jsme vám naservírovali kosmetické novinky ze všech v létě nejvíc propíraných kategorií… A ten koberec? Pochází od značky Bohemian Rugstory a jeho ruční výrobu má na svědomí designérka Mariya Patrovská. Výroba koberců pro ni v začátcích byla jakousi terapií po odchodu z psychicky náročného zaměstnání. Tehdy na internetu marně sháněla zajímavý koberec do svého bytu, když místo něj objevila na youtube tuftingové tutoriály. Ty člověka učí nastřelovat vlákna vlny na plátno speciálními pistolemi a vytvářet tak koberce stejně kreativně, jako malíři tvoří svá plátna. První učení metodou pokus omyl se základním vybavením postupem času přerostlo v profesionální zacházení nejen s pistolí, ale i dalším složitějším vybavením umožňujícím práci s vrstvením i délkami vlny. Dnes už Mariya dokáže menší koberec vyrobit za dva týdny, ty větší s náročnějším motivem zhruba za měsíc. Krom nastřelování dnes lepí, zapošívá, tvaruje a holí… A pravidelně přichází s vlastními návrhy, které mohou sloužit jako klasický koberec nebo jako umění zavěšené na stěně. Klidně vám ale vytvoří i motiv na míru. Oblíbené jsou třeba tímto způsobem zvěčněné kresby ratolestí jejích klientů.

→ Více na www.instagram.com/bohemian_rugstory

Vůně léta

Co si vybavíte, když se řekne vůně léta? Opalovací krém? Rozmačkané jahody se šlehačkou? Chlór či slaně vonící mlhu uvolňující se z vln narážejících na pobřeží?

Nebo prostě jen vůni omastku, na kterém vám babička dělala ty nejlepší lívance s malinovým rozvarem? Ať už si vybavíte cokoliv, letos je čas udělat si nové vonné vzpomínky…

TEXT Petr Jansa

Konec chlorového odéru

Česká značka USSPA je známá především výrobou stylových vířivek. Svůj sortiment však letos nečekaně rozšířila o funkční kosmetickou řadu Spaculture, kterou vyvíjela dlouhé tři roky. Je určena právě pro majitele domácích vířivek a bazénů, ale i fanoušky veřejných wellness a koupališť. Hlavní výhoda nové řady sprchových gelů vyrobených v Česku spočívá v tom, že pokožku důkladně očistí, ale také pozitivně ovlivní kvalitu vody ve vířivkách a bazénech.

Sada Before & After Pool (cena: 1 097 Kč / 2x 390 ml) obsahuje sprchový gel sloužící k mytí těla před koupáním a druhý sprcháč po něm. Ten pokožku vyživí, zklidní a zbaví ji chlorového odéru. I když k létu tak nějak patří, kůže vonící verbenou a kardamomem je přeci jen příjemnější.

→ Více na www.spaculture.cz

Pot a dřina

Po značkách Louis Vuitton a Dior přichází s vlastní kolekcí fitness vybavení také Celine. A pot ještě nikdy nevoněl tak draze. Hedi Slimane pro francouzskou luxusní značku totiž navrhl nejen stylové ruční činky a kettlebell, ale také plně vybavený reformer na cvičení pilates, o jehož ceně se raději dopředu nikdo nezmiňuje. Precizně opracovaná dřevěná konstrukce má sedací část čalouněnou odolným plátnem s ikonickým potiskem Celine Triomphe, který našel inspiraci v pařížském Vítězném oblouku. Z přírodní kůže jsou pak vyrobeny popruhy a jsou jí pokryta i madla. Další část reformeru je z důvodu pohodlí pokryta ovčí kožešinou. To vše je ručně vyrobeno ve Španělsku, o čemž svědčí kovová plaketa na vnitřní straně mučicího přístroje. Celá kolekce se začne prodávat v říjnu tohoto roku. → Více na www.celine.com

Jedna z trojice nových vůní bugatti ICONIQ, BLACK (cena: 699 Kč / 100 ml), zdůrazní vaši individualitu a propůjčí vám neodolatelnou auru sebevědomí. Skoro jako byste měli na sobě skvěle padnoucí oblek ušitý přímo na míru.

V úvodu voní kombinací kardamomu,růžového pepře a svěžího bergamotu, srdce uvolní kouřové nuance muškátového oříšku s tóny levandule a vše završí hřejivá ambra s kosatcem a tonka boby.

→ Exkluzivně prodává dm drogerie, www.dm.cz

Malý abstraktní obraz Bohemian Rugstory, 2 500 Kč; transparentní gel s ochranným faktorem

The One SPF 50, Allies of Skin, 1 250 Kč / 50 ml, prodává Ingredients; tělový krém na opalování s ochranným faktorem SPF 30, Dr. Barbara Sturm, 2 392 Kč / 150 ml, prodává FAnn; hydratační tyčinka na obličej SPF 50, Salt & Stone, 650 Kč / 15 g a denní opalovací krém SPF 30, Le Rub, 1 220 Kč / 50 ml, oboje prodává Byssine.

Koberec Bohemian Rugstory, 11 900 Kč; přírodní intenzivně hydratující a zklidňující pleťový krém Furora, (M)ANASI 7, 1 690 Kč / 50 ml, prodává Líčírna Organics; koncentrované a vysoce účinné omlazující sérum Exoso-metic Face Serum, Dr. Barbara Sturm, 11 750 Kč / 30 ml, prodává Ingredients; hloubkově hydratační krém se skvalanem a spirulinou,

Salt & Stone, 1 490 Kč / 48 ml, prodává Byssine.

Sedm voňavých

Italská značka Fendi je jedním z posledních velkých módních domů, který doposud nenabídl svým zákazníkům vlastní niche parfémy. To se však aktuálně mění. Fendi si totiž tak trochu předčasně nadělilo tenhle voňavý dárek ke stým narozeninám, které oslaví v příštím roce. Celkem sedm vůní, jejichž kompozici sestavili tři slavní parfémáři (Quentin Bisch, Fanny Bal a Anne Flipo), má evokovat místa, která se pojí se vzpomínkami lidí nerozlučně spjatých s Fendi – Silvií Venturini, jejími dcerami Delfinou a Leonettou a kreativním ředitelem Kimem Jonesem. Těžké skleněné flakóny, které jsou inspirovány římskou centrálou značky v Palazzo della Civiltá Italiana, jsou znovuplnitelné. Stačí sundat plastové víčko a odšroubovat mosazný uzávěr. Za každou vůni zaplatíte 7 800 Kč / 100 ml nebo si můžete za stejnou cenu pořídit testovací sadu všech sedmi vůní po 10 ml. A samozřejmě – vůně přicházejí na trh i s koženým pouzdrem na jeden flakón či cestovním kufříkem na tři vůně.

→ Více na www.fendi.com

Svatá trojice na červenec a srpen

Facial Moisturizing Lotion SPF 50

CeraVe

Dermatologové jsou s připomínáním důsledné ochrany stejně překvapující jako květinové vzory v jarních kolekcích obchodů s textilem v průměrném nákupním centru. Nicméně dokud budeme denně muset uřezávat lidem nosy kvůli rakovině kůže, je to evidentně potřeba. V CeraVe upgradovali svůj základní hydratační krém o SPF 50, a ten tak úspěšně drží krok s korejskou konkurencí. Krém kůži navíc solidně hydratuje díky ceramidům, rychle se vstřebává a cenou se drží v nižších rovinách.

Cena: 419 Kč / 52 ml, prodává www.drmax.cz

Vegan Kombucha Tea Essence

Dr. Ceuracle

Názvosloví skincare produktů je sice komplikovanější než pravidla kriketu, ale rozdíl mezi esencí, sérem, ampulí a tonerem je zcela minimální. Vždy se jedná o přípravky na vodní bázi, které se na kůži aplikují po čištění, ale ještě před krémem a UV ochranou. Výhodou tohoto korejského bestselleru je lehká textura a aktivní látky jako třeba antioxidanty ze zeleného a fermentovaného čaje. V čem ale vyniká, je optimální hydratace kůže, aniž by se člověk musel mazat těžkým krémem. Prostě ideál pro nadcházející léto.

Cena: 699 Kč / 150 ml, prodává www.skinandcare.cz

Milk Chocolate Matte Bronzer Too Faced

Bronzer je chytré řešení pro opálený vzhled bez rizika kožních nádorů. Tento je k dispozici ve třech odstínech a právě odstín „Milk Chocolate“ má ideální barvu pro středoevropský typ kůže. Pro přirozený vzhled je potřeba co největší možný štětec a velmi lehká ruka s minimálním množstvím produktu. Přebytečný pudr nejprve lehce sklepněte a zbytek naneste na ty části obličeje, které by „chytily barvu“, kdybychom byli nezodpovědní – tedy po obou stranách čela, nad obočí, na lícní kosti a střed nosu.

Cena: 920 Kč / 8 g, prodává www.sephora.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog

Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně.

→ Instagram.com/dr.dahmen

„Dá se říct, že jsem skejtoval po celým světě. Rusko, Čína, Brazílie, Amerika, Japonsko, Indie... Jezdili jsme třeba i v poušti v Saúdské Arábii. Mám pocit, že všude mají nějakou skejtovou scénu. Lidi, co jezdí na skejtech, jsou si podobní. Přestože si nerozumí, můžou si spolu zajezdit. Skateboarding spojuje, to jsem na cestování vždycky miloval.“

rozhovor

Na skejtu jsem našel útěk z reality

Skateboarding byl dlouho považovaný spíš za zábavu a trvalo, než získal status regulérního sportu. Letos se teprve podruhé představí na olympiádě. Náš nejlepší skateboardista Maxim Habanec (32) u toho bude jen jako divák. Úspěchů a trofejí už ale za svou kariéru posbíral slušnou hromadu. Na skejt se postavil v pěti letech, ve třinácti vyhrál svůj první zahraniční závod, v sedmnácti získal první titul mistra republiky, dvakrát dobyl prestižní Mystic Sk8 Cup. Na skejtu projel kus světa, točí o tom videa Skate of Mind s milionovou sledovaností, vybudoval v Praze skatepark MaxSpace a své zkušenosti předává třeba i znevýhodněným dětem, na což jsme se vyrazili podívat.

TEXT Alena Gurin Stará FOTO Radoslav Holan

Přicházím k hale v areálu pražské Pragovky, kde sídlí MaxSpace, a už zdálky slyším typické dunění koleček skateboardu. Maxim Habanec neúnavně přejíždí sem a tam, kolem rampy jsou rozesetí teenageři, míří na něj mobilními telefony a snaží se stisknout spoušť ve správném zlomku vteřiny, aby měli efektní záběr některého z jeho triků. Autoři tří nejlepších fotek si dnes odnesou Maximovu podepsanou knížku Život je skejt, tím to pro ně ale nekončí. Budou sbírat další snímky a na podzim je čeká výstava. Fotografický workshop tady pro holky a kluky z Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a z Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty Pro zdraví 21 zorganizoval Nadační fond Kapka Naděje ve spolupráci se společností Xiaomi, která jim smartphony věnovala. Když dunění koleček utichne a mladí fotografové Maxima propustí, je čas na rozhovor.

Škoda, že jste se letos nedostal na olympiádu.

Je to škoda, ale už nejsem nejmladší. Ve startovním poli jsou teď na špici kluci, kterým je osmnáct. Ale aspoň se tam jedu na pár dní podívat. Nikomu z Čechů to nevyšlo, ale kdo má šanci je Rišo Turý ze Slovenska. Nicméně když se podívám na top dvacet jezdců z celýho světa, jsou z toho třeba čtyři Evropani, takže konkurence je fakt obrovská.

Který stát je momentálně skejtovou velmocí?

Teď jsou to Japonci ‒ malí ninjové na skejtu. Nedivil bych se, kdyby třeba i první tři na olympiádě byli z Japonska.

Kdy se to tam tak zvedlo a čím to je?

Sám nevím. Ale párkrát jsem tam byl a viděl jsem, jak tam fungují skateparky. Mají dobré zázemí, správce, trenéry a přijde mi, že se fakt pěkně

starají o děti. Působilo to na mě tak, že maminky tam vyhodí děcko, to celý den jezdí a je o něj postaráno. Kdežto u nás jsou skateparky někde pod mostem. Tam úplně nechcete nechat dítě celej den samotný.

Jak je to u vás ve skateparku?

Máme tady pravidelně individuální lekce, děláme workshopy a snažíme se s mladými pracovat tak, aby je měl někdo pod dohledem.

Kde jste začínal jezdit vy?

Na Stalinu na Letný. Taková klasika.

Rodiče chodili s vámi? Nebo kdo vás hlídal?

Celá rodina ‒ děda a babička, občas máma, starší brácha nebo mě hlídali starší skejťáci, když se s nima máma domluvila. Hodně času jsem vlastně strávil s partou, která byla o dost starší než já.

Byl jste tam jediný takhle malý?

Dnes už je to běžnější, ale tenkrát jsem byl fakt rarita. Dost lidí mě díky tomu znalo hned od začátku, protože jsem byl prostě „ten malej skejťák“.

Pamatujete si tu dětskou radost, kdy jste dal poprvé ollie?

To ne, ale pamatuju si první kickflip. Protože ollie bylo dost brzo, ale kickflip mi trval hodně dlouho. Bylo mi deset nebo jedenáct. Radostí jsem pak běhal dokola na místě, kde jsem to dal.

Umíte se dnes z něčeho radovat jako malý kluk?

Asi jo, většinou, když se něco učím. Teď třeba dělám řidičák na motorku a jsem nadšenej, že jsem se naučil něco novýho. Nebo na surfu, když se mi povede sjet vlna. Nebo na snowboardu, když jsou dobrý podmínky a prašan. Tam pořád tu dětskou radost mám.

Co se ještě chcete naučit?

Do čtyřiceti bych se chtěl naučit nějak obstojně surfovat. Sjedu vlnu, ale nemůžu říct, že umím jezdit. U surfu je to dost o plavání, což mi hodně nejde.

V létě se stanete tátou. Nebojíte se, že vám to trošku zkrouhne možnosti a rozlet?

Mám dojem, že už se to stalo. Kvůli těhotenství jsme víc doma. Ale říkali jsme si, že vlastně ani jeden z nás nemusí pracovat tady na místě, tak si možná na chvíli pronajmeme byt někde u oceánu a budeme trávit čas tam.

Skateboarding je na olympiádě teprve podruhé. Proč to tak dlouho trvalo?

To nevím. Je pravda, že snowboarding tam byl poměrně brzo, už v roce 1998. O skejtu se sice mluvilo, ale poprvé se představil až v Tokiu. Je dobře, že se tam dostal. Když jsem začínal, nikdo skateboarding nebral jako sport, a je hezký vidět, že už ho teď lidi berou vážně. Organizátoři musí jít s trendy. Snaží se přiblížit olympiádu širšímu

publiku, hlavně mladým. Proto tam bude třeba taky breakdance.

Jaké trendy jsou vidět ve skateboardingu? Třeba co se týče překážek. Dost se to mění. Můj skejtpark je například dřevěný, což se běžně dělalo kolem roku 2000. Teď je všechno z betonu. Ale pro moje účely je dřevo lepší, beton by se pak nedal přesunout.

Na jednom vašem videu z Dubaje jste sjížděli překážky prapodivných tvarů. Chtěl byste do skateparku podobné vychytávky?

To jsou takový srandy, aby to hezky vypadalo, ale mně tady stačí základní věci, na kterých se dobře jezdí a slouží k tréninku. Máme tady třeba žíněnky, takže se naučíte padat do měkkýho, což není všude standard. Když se ovšem dají pryč, pořád před sebou máte první pokus, kdy to musíte zvládnout bez nich.

Tím se dostáváme k oblíbenému tématu zranění. Kdy jste se nejvíc rozsekal?

Asi pět let zpátky. Šel jsem kolenem na pusu a vyrazil jsem si zuby, což bylo dost nepříjemný, hlavně pak mentálně. Ale jinak musím zaklepat, že se mi zranění docela vyhýbají. Měl jsem zlomenou nohu, zlomenou ruku, ale nikdy nic šílenýho.

Vaše skejtová videa z cest jsou hodně populární. Jak vznikají?

Mám pár kamarádů, kteří mi pomáhají, něco točím sám. Uvidím, jak to teď s cestovními videi bude pokračovat. Možná bude točit přítelkyně. Nebo dítě.

Jakou si na focení a natáčení vozíte techniku?

Když vyjíždím do světa, vezmu si zrcadlovku, telefon, občas dron, a to je všechno. Většinou mám dva objektivy, ale poslední dobou se mi často stává, že točím na telefon. Ta kvalita už je slušná, navíc je příjemný, že máte

telefon vždycky po ruce. Když se děje něco zajímavýho, hned můžu natáčet.

Technologie dost pokročily od doby, kdy jste začínal.

Když jsme začínali dělat skejtový videa, točili jsme ještě na kazety. Potom jsem nějakou dobu používal hodně GoPro, pak přišly první zrcadlovky. Postoupilo to fakt hodně.

Videa na kazetách ještě máte? Vydáte je?

Asi budeme muset. Říkal jsem si, že je musím stáhnout do počítače a něco z nich udělat. Skateboarding je vizuálně atraktivní sport. Hodně souvisí s natáčením a focením, to jiný sporty moc nemají. Hned jak někdo začne jezdit na skejtu, chce zaznamenat triky a ukázat je kámošům. Myslím, že tahle přirozená kombinace dost pomáhá kreativitě lidí okolo. Spousta mých kamarádů začínala jako skejťáci a dnes jsou z nich fotografové nebo kameramani, protože se k tomu dostali právě díky skateboardingu. Je to podle mě vstupní brána ke spoustě kreativních činností.

Třeba to otevře nové příležitosti i dětem, které tu dnes byly na workshopu.

Překvapilo mě, jak je to bavilo. Focení triků je fakt chytlo a ty výsledky ‒ na to, že se fotilo na telefon ‒ byly poměrně dobrý. Čuměl jsem.

Když jsme u dětí, vybíráte kočárek tak, aby se s ním dalo jezdit na skejtu?

Kočárek ještě nemáme, ale máme skejta.

Ke kočárku?

Pro dítě, místo gripu má korek, aby se neodřel. Moje zodpovědná příprava zatím vypadá bledě. Čekám, že mě pak budou všichni hejtovat. Už vidím ty komentáře, jak někde pojedu s dítětem na skejtu. Ale to bude, jak když jedu s foťákem v ruce ‒ všichni se budou

„Skateboarding je vizuálně atraktivní sport. Hodně souvisí s natáčením a focením, to jiný sporty moc nemají. Hned jak někdo začne jezdit, chce ty triky ukázat kámošům.“

bát, ale pro mě je jízda na skejtu skoro bezpečnější než chůze.

Takže budete ten „nezodpovědný“ otec vláčený médii.

Myslím, že v tom budu vyhlášenej.

Váš život se dost odehrává online. Jste zvyklý na to, že vás lidi drbou?

Mě se to moc nedotýká. Spíš beru vážně připomínky od kamarádů a rodiny.

Ani to nečtete?

Jasně, čtu, ale nejde se ubíjet nad každým komentářem. Když mi bylo třináct, hejt vůči mně byl obrovský, protože jsem byl úspěšnější než někteří starší kluci a všichni mě nenáviděli. Z toho jsem docela vyškolenej.

Měl jste někoho, s kým jste o tom mohl mluvit, nebo jste se s tím srovnal sám?

Vyrovnával jsem se s tím sám a spíš mě to motivovalo. To byly komentáře typu, že si nezasloužím sponzoring, že ho mám jenom kvůli tomu, že jsem mladej a tak. Vlastně mě to pak motivovalo ty lidi v závodech zajíždět a ukázat jim, že to tak není. To byl na začátku můj obrovský motor.

A když se vám pak dařilo, tak vás to posílilo.

Spíš bych řekl, že se mi dařilo díky tomu, že mi to nepřáli. Vždycky jsem si říkal: „Tak jo, já vám to ukážu.“

Věděl jsem, že na to mám a že to jsou jenom kecy. Dělalo mi dobře, že jsem to všem takhle dokazoval.

Když dnes učíte děti, které mají nějaké trable, vidíte, že jim skateboarding pomáhá?

Myslím, že dětem pomáhá pohyb celkově. Jakmile si vezmou skejta, jezdí a soustředí se na to, dávají problémy za hlavu. Měl jsem to stejně. Na skejtu jsem našel útěk z reality. Když mě něco trápilo, šel jsem skákat ze schodů. A když člověk skáče ze schodů, dává si pozor na to, aby se nezranil a odjel ten trik, nemůže přemýšlet nad hovadinama.

Co vás trápilo?

Měl jsem problémy ve škole kvůli tomu, že jsem byl skejťák. Nevím, jestli můžu přímo říct, že mě kvůli tomu šikanovaly učitelky, ale skoro to tak bylo. Moje vzpomínky na základku jsou úplně nejhorší. Tak jsem vždycky utíkal na skejta.

Krytý skatepark Maxspace si Maxim Habanec kompletně navrhl sám.

Během workshopu se děti učily fotit triky na chytré telefony Redmi Note 13 Pro, které jim věnovala společnost Xiaomi.

U profi sportovců je duševní zdraví velké téma. Řeší se to taky ve skateboardingu?

Někdo asi pracuje s mentálními kouči, ale spíš si na skejťácích všímám, že často mají svoje rituály. Skateboarding je dost o strachu a člověk se s ním musí nějak vyrovnat. Je to kolikrát vtipný. Někdo si klepe na zuby, než se rozjede, já si třeba hodím skejta o zem, on se mi obrátí a pak až jedu. Je to proces, který mě srovná do přítomnosti a nahodí do mentálního stavu, díky kterému můžu jet a být v klidu.

Na videu z Dubaje jste mluvili o tom, že se tam nesmělo točit na kameru, jen na mobil. Ovlivní to výsledek?

Do situace, kdy nemůžeme natáčet na kameru, se dostáváme často. Ale nevadí to. Připadá mi, že když se točit na telefon, jsou lidi přirozenější a není to takový stres. Když jde o autenticitu, telefon je dobrá volba. Jakmile se vytáhne kamera s mikrofonem, lidi si začnou dávat víc pozor. Navíc na

cestách můžete dát telefon do ruky kamarádovi, přítelkyni a každý to zvládne.

Kde jste na cestách zažil největší bizár?

Asi v Kazachstánu.

Tam se taky jezdí?

Skejtová scéna je opravdu všude. V Rusku nebo v Kazachstánu lidi kolikrát nemají tolik možností, ale mají skejta a jezdí někde před barákem.

V čem to tam bylo zvláštní?

Byl pro mě šok, jak tam celkově funguje společnost. Už jenom půjčení auta byl neuvěřitelný proces, který probíhal někde v garáži v paneláku. Zážitek byl taky pít koňský mlíko. Byli jsme tam za covidu a ve vyhořelých barácích ve sklepech probíhaly party... Do toho občas nějaký uplácení…

Nikde jste se nedostali do konfliktu?

Největší strach jsem měl, když jsme

jeli do stepi. Běhal jsem tam mezi ovcemi, stádo začalo utíkat a najednou jsem na obzoru uviděl člověka na koni, který jede přímo k nám a z dálky huláká. Jak v nějaké kovbojce. Měl jsem fakt strach. Radši jsme nasedli do auta a ujeli.

Kde to bylo „o hubu“, co se týče terénu?

V Americe jsem sjížděl prudký ulice. Našli jsme snad pátou nejprudší v Americe, a to bylo asi nejvíc o hubu, co jsem kdy v životě dělal. Stoupl jsem si na prkno, jel dolů, držel balanc a jen doufal. Jednu chvíli jsem mohl jet sedmdesát, v silnici byly díry, to jsem se dost bál. Na konci byla stopka, kterou jsem musel projet, tudíž kamarádi dole museli hlídat, ale vyšlo to.

Jak se v takové situaci brzdí?

Bylo štěstí, že naproti vedla ulice do kopce. Sjel jsem jednu a poslalo mě to do druhé. Takže nebrzdí. Setrvačností.

Profi skok správným směrem!

Braun Series 9 Pro+ je tím nejlepším, co může přistát na vaší tváři. Německá kvalita, chirurgická přesnost a nevídaná flexibilita.

Muži a vousy, to je bouřlivý vztah, který trvá od úsvitu věků. Některé situace vyžadují hladké oholení, jiné zas sexy třídenní strniště a někdy není od věci ani sedmidenní hustý porost, který vás ochrání před nepřízní počasí. Zároveň však může u některých z nás podobný „trávník“ znamenat výzvu pro mnohé holicí strojky, protože vousy rostou všemi směry, některé jsou tvrdé a ostré jako ocelová lana, jiné zas přibité k pokožce a ne a ne se postavit osudu tváří v tvář. Inženýři v Braunu studovali svého nepřítele tak dlouho a usilovně, až přišli s řešením na všechny výzvy, které dokonalé oholení představuje. Jistě, Series 9

Pro+ má 5 synchronizovaných holicích prvků, které pracují jako tým, poháněné

motorem, co vaši tvář rozvlní deseti tisíci sonickými vibracemi. Samozřejmostí je také výkyvná hlavice (až o 40 stupňů) s deseti různými polohami, které lze v případě potřeby fixovat. A máme tu osvědčený Skinguard, aby byla vaše pokožka chráněna za všech okolností. Jenže to všechno je jenom začátek, pánové!

Výkonný motor Series 9 Pro+ umí díky funkci Autosense regulovat svůj výkon podle toho, jak nepoddajné vousy

se pod jeho břity ocitnou. Ležáky si načechrat díky HyperLift & Cut, aby je samurajsky setnul díky vestavěnému zastřihovači ProTrimmer. To je vaše katana s břity z chirurgické oceli, které vydrží ostré dlouhá léta. A pokud se do Series 9 Pro+ zamilujete na celý život, nemusíte zoufat. Až nastane čas vyměnit hlavici, strojek na to sám upozorní a jakmile tak učiníte, bude zase jako nový, připraven kosit váš porost. Doma oceníte dobíjecí stanici SmartCare Center 6v1, která strojek automaticky a hygienicky čistí, prodlužuje životnost břitev, optimalizuje jejich výkon, rychle je vysuší a strojek nabije. Na cestách (i těch dlouhých) naopak potěší praktické pouzdro Power Case, jež dokáže holicí strojek dobíjet až měsíc bez nutnosti zapojení do zásuvky. Pokud ho tedy do toho pouzdra stihnete včas uložit, že? Pro nás, zapomnětlivé, má naštěstí Braun funkci rychlodobíjení, kdy během pěti minut získáte dostatek šťávy na kompletní péči o vaši tvář. Kdo má naopak v oblibě ranní rituál se vším všudy, ten by měl investovat i do speciální hlavice ProComfort, jejích 387 jemných silikonových vláken vousy namasíruje a postaví do pozoru. Prostě profesionální péče od A do Z. → Více na www.braun.cz

V neděli můžete do Vratislavského domu dorazit na brunch. Na menu je třeba kapustová polévka, sýrové hranolky, wurstsalát s kváskovým chlebem a originální třeboňská Wittingau snídaně čítající míchaná vejce, telecí klobásu, nakládané sýry, máslo a salát.

Text: Petr Jansa Foto: archiv restaurace

Okolo Třeboně

Až se během svých letních výletů po Česku vydáte na jih a pojedete okolo Třeboně, určitě se zastavte i v historickém centru. Přímo na Masarykově náměstí totiž jeden z našich nejlepších šéfkuchařů, Martin Makovička (v Praze už léta provozuje restauraci Vallmo), otevřel zbrusu nový podnik Vratislavský dům. Proč právě tady? Jednoduše proto, že v Třeboni vyrůstal, a i když je tady jeho jméno spojené hlavně s někdejším působením v restauraci Šupina a Šupinka, ve Vratislaváku, jak mu říkají místní, před dvaceti lety začínal. Na žádnou nostalgii ale nebyl čas. Novou restauraci tu Martin se svým týmem vybudoval během pouhých dvou měsíců, aniž by si najímali architektonické studio. Na výsledku, který je dokonalým kompromisem mezi moderní restaurací a historickým prostorem (dům tu stál už v roce 1520), to ale nepoznáte. Pojďme však k samotné restauraci, která nabízí obědy, večeře a v neděli od 10 do 16 bohatý brunch. Během něj si můžete dát třeba typickou třeboňskou Wittingau snídani, smažené kuře v domácí briošce nebo originální wurstsalát z koňského točeňáku od pana Havlíčka. A co má Vratislavský dům krom Martina společného s pražským Vallmo? Jednoznačně úctu ke kvalitním surovinám od českých dodavatelů, sezonnost, ikonický makový pudink a jehněčí krk. Ten si lidé doposud mohli dát jedině ve Vallmo, teď si na něj budou muset zajet do Třeboně. Ale byla by škoda nevyzkoušet i další vyladěná jídla jako třeba tataráček se sýrem Gran Moravia, čerstvě usmaženou cmundu s uzeným jazykem od pana Steinhausera, řízek z vepřové plumy s bramborovou kaší nebo rybu dle denní nabídky. Ostatně jsme přece v Třeboni. A ještě jednu specialitu si tu můžete dát. Ve Vratislaváku totiž mají lednici plnou stařeného masa, z něhož vám udělají skvělý steak nebo si na něm můžete pochutnat ve Wittingau burgeru. A abychom nezapomněli – na mlýnku mají kafe z českobudějovického Kmen Coffee Roasters a na čepu jihočeské Strážské pivo.

→ Více na www.vratislavak.cz

Room servis

Skutečnost, že součástí hotelu je i restaurace, není vždy výhrou. Zejména v Česku hoteloví hosté většinou prchají, aby nemuseli v hotelu jíst. Existují však i světlé výjimky jako pražské CottoCrudo, Zem či Alcron nebo třeba olomoucké Entree. A k nim se teď přidávají i nové podniky, kam si s chutí můžete zajít, i když donášku na pokoj zrovna nevyužijete.

TEXT Petr Jansa

Návrat domů

Po několika marných pokusech uspět v Praze s hotelovou restaurací nabízející variace na asijskou kuchyni konečně někdo přichází s konceptem, který dává smysl. Nová restaurace Monastiq, kterou najdete v hotelu Mandarin Oriental, nabídne českou kuchyni v moderním hávu. Kuchařský tým v čele s šéfkuchařem Michalem Horváthem se ponořil do historických publikací a dobových kuchařek a vybral několik pokrmů starých i několik staletí, kterým dal moderní podobu. Telecí řízek „Český aristokrat“ podle původního receptu z 19. století podávaný s teplým bramborovým salátem, „hedvábná stezka“, v níž se snoubí jehněčí kotlety s morušemi a pečeným celerem, nebo „legenda z jihu“, která je nápaditou variací na jihočeskou kulajdu. Bravo! → Více na www.alcronprague.cz/restaurace/menu

Nejen u bazénu si můžete letos v létě vychutnat limitku piva společně uvařenou sládky Petrem Košinem z Budvaru a Lukášem Tomsou ze Dvou kohoutů. V tomhle pivním speciálu typu IPL se snoubí pitelnost ležáku s překvapivou hořkostí. Chmelení za studena dává pivu intenzivní vůni s tóny grapefruitu a tropického ovoce. A má jen 4 % alkoholu!

Vyladěné masíčko

Pokud patříte k milovníkům dokonale připravených steaků, jméno Daniele Govoni je vám asi známé. Tenhle vystudovaný geodet pochází z Itálie a v Praze krom manželky našel i smysl života. Skoncoval se svou stavební firmou a začal dělat burgery. A dělal je tak dobře, že to dotáhl až k vlastní restauraci MeatEater a získání řady ocenění. Govoni je italský mistr grilu a pro rok 2022 evropský šampion v grilování steaků. Ty tam jsou burgery prodávané na náplavce, Govoni pracuje s tím nejlepším masem na světě a toho by byla do burgeru škoda. Nechybí finské Sashi, dánské Swami nebo polská Wolowina. A proč vám to teď říkáme? Protože Govoni se nově spojil s pražským hotelem The Mozart a otevřel v něm novou fine diningovou restauraci zaměřenou na maso.

→ Více na meateater.cz

Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!

Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference

Možnost zakoupení dárkových voucherů

Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!

Což takhle dát si... Liberec

Nikdo netuší, jak se to stalo. Přesto se všeobecně ví, že Liberec je malé, ale gastronomicky velmi bohaté město. Koncepty, které jinde s velkou slávou otvírají, tady už nějaký ten pátek skvěle fungují. A provozovatelé kaváren, restaurací a bister rozhodně nezastavují a stále přicházejí s něčím novým. Proto jsme se v našem průvodci rozhodli zaměřit se na ty podniky, které se ještě nestihly zapsat jako kultovní. Protože na ovocných knedlících v Doku a na brunchi v Mikyně už byl asi každý. No ne?

TEXT Petr Jansa

Nakraji

Roční výročí oslavila letos v květnu originální liberecká restaurace Nakraji, díky které se do města dostalo něco ze světa fine diningu. Spolumajitelem restaurace je totiž Tomáš Pitro, který léta pracoval v Alcronu, když ještě držel michelinskou hvězdu. A šéfkuchařem je tu Adam Zikmund, který zase sbíral zkušenosti v Anglii, ale i ve vyhlášených restauracích jako Faviken ve Švédsku či Atara v New Yorku. Hosté sem mohou přijít na českou klasiku v době oběda (na menu je třeba hovězí svíčková či játra na slanině), nebo na skvělé večerní menu, které se mění každou sezonu a kde aktuálně nechybí třeba pečené zelí s cizrnovým pyré, telecí brzlík, restovaný losos nebo wagyu s parmazánovými hranolkami. Pro opravdové gurmány tu pak Adam jednou za měsíc připravuje devítichodové degustační večeře (i s vinným párováním) za opravdu příznivou cenu. To vše v krásném moderním interiéru, který dýchá severskou atmosférou plnou dřeva. Mimochodem, i do zdejší pekárny si můžete kdykoliv zajít pro čerstvé pečivo. Třeba cestou na krajský úřad, který stojí naproti přes řeku a s jehož existencí si název restaurace pohrává. → www.nakraji.cz

Jedno v Paláci

Asi nejnovější gastronomický počin, který ještě nemá svůj špendlík ani ve vševědoucí Gastromapě Lukáše Hejlíka, najdete v nádherných prostorách Paláce Liebieg. Přesněji řečeno v jeho zadní části, kde k nové kavárně přiléhá velkoryse pojatá terasa a zahrada se vzrostlou zelení. Můžete se usadit na trávu, na zahradní nábytek nebo využít některou z místností zrekonstruovaného interiéru. A připadat si přitom jako pán. Nová kavárna je totiž součástí někdejší rodinné vily, které vznikla přestavbou klasicistního domu textilního podnikatele Ferdinanda Römhelda, jenž pozemek v sousedství místního zámku získal darem od hraběte Clam-Gallase. Po rekonstrukci budovy, kterou dříve využívala Oblastní galerie v Liberci, tu vzniklo komunitní centrum a od května i kavárna. Tu provozuje v Liberci dobře známý podnik Jedno Kafe. V Paláci si krom kávy a čerstvých dezertů můžete užít i čaj, vybraná vína z Krásné hory, od Malého Vinaře nebo od Milana Nestarce. A pak samozřejmě speciální akce, které tu pravidelně chystají. P. S. Děti tu milují, ale psa sebou radši neberte. → Instagram.com/jednovpalaci

Noardbeans v Lázních

Vyladěná kávová zrnka od téhle Liberecké značky určitě znáte, i když bydlíte na druhém konci republiky. A pokud jste se někdy vyskytli v Liberci, určitě jste neminuli jejich podnik DOK vybudovaný v jedné ze starých hal u nádraží, kde krom skvělé kávy a čerstvého pečiva nabízejí i něco na zub. Právě architektonické studio ANUK, které vytvořilo jedinečný interiér DOKu, pracovalo i na proměně historického prostoru v přízemí Oblastní galerie Liberec. Tam vloni v září otevřeli novou kavárnu, která krom skvělé selekce kávy nabízí i dezerty, sendviče nebo farmářské delikatesy. Ty si odsud můžete odnést i domů, stejně jako čerstvý chléb, který tu mají i o víkendu. To nejlepší je ale právě umístění v budově muzea v samotném centru města, kde se můžete občerstvit po prohlídce aktuálních výstav nebo třeba cestou do ZOO. A naše doporučení? Určitě sachr, skořicový šnek, zapečený sendvič a některý ze selekce osvěžujících domácích freshů. P. S. Podávají tady i skvělé snídaně. → instagram.com/nordbeans_lazne

Bylo, nebylo + junklab

Berlínské bary jako Wax On nebo Truffle Pig se staly inspirací originálního libereckého baru Bylo, nebylo, který tu před více než rokem otevřel hudební producent Martin Havlen a jeho partnerka, fotografka Eliška Hauserová. Nejen místní si nový podnik velmi rychle oblíbili, a to nejen kvůli přátelskému prostředí, ale i díky originální nabídce koktejlů, které nejsou jen tak ledajaké. Každý z nich je totiž inspirován některým z klasických filmů či seriálů. Objednat si tu můžete třeba Chalupáře, Limonádového Joea, Intimní osvětlení, Údolí včel nebo třeba Cestu do pravěku. Už od začátku tu také experimentovali s malými chuťovkami, které pro zákazníky vařil šéfkuchař Dalibor Staněk. A jelikož všem chutnalo, spolupráce Dalibora, Martina a Elišky vyústila v květnové otevření nového originálního fastfoodu junklab, kde si můžete dát třeba burgery, hranolky nebo smažené kuře. Samozřejmě dle originálních receptur.

→ Instagram.com/bylonebylo.bar a Instagram.com/junklab.fast

Fratelli Burgers

Člověk občas dostane hlad či chuť na něco dobrého v době, kdy ostatní většinou restaurace opouštějí. Nedá se svítit, někde prostě mají už v devět hodin vypnutý sporák a umytý kávovar. A přesně z toho důvodu jsou tady podniky, které zavírají později než jiné, a rozvážkové služby, které jídlo dovezou až k vašim dveřím. A tyhle dvě služby se sešly v novém libereckém podniku Fratelli Burgers, který najdete na Sokolovském náměstí nebo na Woltu. Provozují ho tři vřelí bratři původem z Kosova a jak už to tak na jihu Evropy bývá, jsou zvyklí mít otevřeno dlouho do noci. Od úterý do čtvrtka zavírají ve 23 hodin, v pátek a v sobotu o půlnoci a v neděli ve 22 hodin. A co najdete na menu? Výběr je pestrý a krom hamburgerů s hovězím, kuřecím či trhaným vepřovým masem si můžete dát cheeseburger s hermelínem nebo jedinečný Fratelli burger s mozzarellou, rajčaty a bazalkou. A pokud burger není zrovna vaším gustem, můžete si dát třeba grilovaný párek, originální tortilly nebo třeba salát.

→ wolt.com/en/cze/liberec/restaurant/fratelli-burgers

DOPORUČUJE

Tvrdohlavá rebelka si v baru, do kterého slušné holky nechodí, nabrnkne mladého motorkáře. Přidá se do jeho party a společně si užívají bezstarostné jízdy. Jenže ono nic není tak bezstarostné jak se na první pohled zdá… Je tam akce, je tam vůně benzínu, je tam romantika, na kterou nalákáte drahou polovičku a je tam 74% od uživatelů ČSFD.

A to není zlé.

Text: Václav Rybář Foto: archiv Cinemart

Chyťte život za řidítka!

Minule jsme tu měli Furiosu a někteří z vás si mohli říkat, kam vlastně zmizel sám Šílený Max, Tom Hardy. Posledních pár let strávil pobíráním tučných šeků za účinkování v komiksovém Venomovi (třetí díl se chystá do kin letos o Vánocích), ale především utrácel kariérní body ve spolupráci se zajímavými režiséry. K těm patří i Jeff Nichols, jehož Úkryt nebo Bahno z Mississippi jsou indie klenoty, v nichž se hraje víc na atmosféru a mezilidské vztahy, méně pak na nějaký hutný dějový oblouk. A Motorkáři jsou ze stejného těsta, protože vás vrátí do šedesátých let, kdy do sedel motorek mířili tátové od rodin, kteří řeší krizi středního věku, nebo chlápci v monterkách, co střídají modrou uniformu za kožený outfit a příslib životních jistot v rámci víkendových roadtripů.

Nichols v portrétu motorkářské kultury volně vychází ze stejnojmenného photobooku z roku 1967, takže nečekejte šťavnatou kriminálku nebo duchovního nástupce Bezstarostné jízdy. Stejně jako v jeho dřívějších filmech se staví víc na dlouhých záběrech a atmosféře, méně pak na dialozích, jež by vám umožnily dostat se postavám pod kůži. A ničemu to nevadí, protože Tom Hardy, Jodie Comer, Austin Butler nebo režisérův talisman Michael Shannon dovedou zahrát jedním pohledem tisíc nevyřčených slov a čarokrásná kamera vám do hlavy nasadí brouka, co brouká jako Electra Glide od Harley Davidson. Že vám to manželka rozmluví? Nezbývá než citovat další klasiku: Jestli si tu harlejku doma neprosadíš, Pepo… Nicholsův film je ze všeho nejvíc platným povzdechem nad snahou naplnit své životy něčím smysluplným, budovat vztahy a utužovat komunitu. Že se takový motorkářský klub může lusknutím prstu proměnit v obávaný gang, aniž by si toho „otcové zakladatelé“ všimli, je pak přirozeným vývojem situace, kdy se z fotrů stávají lotři, aniž by si toho všimli. Čím víc křížků na kapotě máte, tím méně vám budou Motorkáři připadat banální. Berte to jako pozvánku do kina pro starší a pokročilé.

→ v kinech od 20. června

Tiché místo: První den

První Tiché místo bylo přesně tím postapo sci-fi hororem, který k žánru láká mladé filmaře (v tomto případě debutující herec Joe Krasinski). Parta lidí v lese, snažící se nepodlehnout invazi smrtících bestií, co slyší i onen pověstný špendlík, co upadl na zem. Třetí film v sérii je prequelem, a protože na první dva přišlo moře lidí, konečně je dost peněz na to, abychom si onen první kontakt se šmejdem z vesmíru užili naplno. Je překvapivé, že se režie zhostil Michael Sarnoski, autor filmu Prase, v němž jsou také všichni potichu, což není tak těžké, protože je tam jen prase a Nicolas Cage. První den však vypadá jako velkolepý blockbuster ve stylu hororového Dne nezávislosti. Ani nevadí, že nebudete moc napjatí, protože už předem tušíte, že lidstvo tenhle souboj s mimozemšťany prohraje. → v kinech od 27. června

Ve jménu cti

Opravdová lahůdka, která není jen převlečenou a aktualizovanou verzí Scottových Soupeřů. Režírující herec Vincent Perez vás vezme půl druhého století zpátky, do Francie, v níž už jsou sice duely postaveny mimo zákon, ale tu a tam je pořád potřeba urážku na cti potrestat hozenou rukavicí. V klubech se trénuje šerm s kuličkou na konci kordu, venku za humny se muži trestají první kapkou krve. A často ani ta nestačí, když pohár trpělivosti přeteče. Ve jménu cti jde do kin s ročním zpožděním po premiéře na MFFKV, ale vyplatí se ho ulovit v jednosálových kinech. Tenhle film vypráví a tasí s rozvahou, je skoro dokonalým protilékem na banální hollywoodské historky o záchraně světa a možná vás dokonce donutí nahlédnout do učebnic dějepisu a oživit si éru, kdy muži křížili kordy a meče naprosto běžně.

→ v kinech od 13. června

Vezmi mě na Měsíc

Romantické komedie jsou na kapačkách. Alespoň si to Hollywood myslel před premiérou S tebou nikdy, takže když se chtěla zamilovat před kamerou Scarlett Johansson, museli jí k tomu napsat dobovou linku a udělat z toho trochu sci-fi, v němž hraje „kosmonauta“ Channing Tatum. Zní to bláznivě? Ano, ale v debutu seriálového hitmakera Grega Berlantiho hraje Scarlett marketingovou ředitelku, která má přistání na Měsíci náležitě prodat Američanům, kteří zaplatili všechen ten náročný výzkum. V sázce je tolik, že prezident svolí k tomu, aby se připravil i plán B pro případ, že by se přistání nepovedlo. Hravý pohled do zákulisí jedné z největších konspiračních teorií všech dob s hezkými lidmi v hlavní roli? Co by se tu mohlo pokazit?

→ v kinech od 11. července

Text: Václav Rybář

Twisters

Jestli jste trochu starší, možná si pamatujete na devadesátkový přelud jménem Twister. Katastrofický film onebezpečných tornádech přišel v době, kdy lovci podobných rozmarů počasí neokupovali každou druhou televizní relaci, a prim v něm kromě pokročilých vizuálních efektů (létající krávy!) hrála hlavně chemie mezi Billem Paxtonem aHelen Hunt. O necelých třicet let později tu máme restart, v němž bude tornáda lovit Glen Powell. Producenti tu úplně nesází na hvězdné obsazení a doufají, že film divákům prodá nostalgické vzpomínání na originál a epické měřítko „matky všech bouří“. Těžko říct, zda se z premiéry povede udělat event, ale podobný film o všeobjímající zkáze letos v kinech zatím nebyl. Ideální do letního kina, když se blíží průtrž mračen.

→ v kinech od 18. července

Sausage Party: Foodtopia

Pamatujete, když Seth Rogen holdoval návykovým látkám dennodenně a vymyslel mládeži nepřístupný animák o oživlých potravinách? Sausage Party (Buchty a klobásy) proslula scénou v kuchyni, při níž dochází během přípravy večeře k masakru, během něhož jsou živá rajčata, okurky, housky nebo právě párky či klobásy (hlavní hrdinové příběhu) nemilosrdně krájeny, drceny, mikrovlnkovány nebo strouhány. Tohle trauma se nám po letech vrátí v seriálové podobě. Ve Foodtopii se jídlo definitivně vzbouří proti lidstvu a svou válku vyhraje. Co následuje pak? Na to už se budete muset podívat na Amazonu, který seriál, inspirovaný celovečerním filmem z roku 2016, produkuje.

→ na Prime Video od 11. července

Policajt v Beverly Hills: Axel F

A ještě jednu sázku na nostalgii v červenci naservírujeme. Po úspěchu s druhým Top Gunem se producent Jerry Bruckheimer (Mizerové, Skála, Con Air, Piráti z Karibiku) vrací i s jedním ze svých prvních hitů, Policajtem v Beverly Hills alias Axelem Foleym. Snímek, který v osmdesátkách udělal hvězdu z Eddieho Murphyho, se dočkal dvou pokračování, ale tentokrát bude výmluvný polda z Detroitu sfoukávat čtyřicet svíček a užívat si pronajatého pokoje na Netflixu. Je to škoda, protože ukázky servírují kromě starých známých i frenetickou akci plnou adrenalinu, která není nepodobná tomu, co v kinech předvádějí čtvrtí Mizerové. To slibuje, že nepůjde o další ze zbytečných návratů, ale naopak o dlouho odkládané setkání po letech. → na Netflixu od 3. července

Návrat legendy

Co se výstav světoznámých fotografů týče, Praha rozhodně není Paříž, Londýn nebo Berlín. Přesto se čas od času zadaří a také u nás můžeme zabořit oči do fotografií, před kterými se sklání celý svět.

V roce 2016 to byl Steve McCurry, o rok později Sebastião Salgado či Annie Leibovitz a v roce 2018 Cecil Beaton. Jedna z posledních velkých fotografických výstav tu pak proběhla v roce 2019 a byla zasvěcena meziválečné tvorbě Helmuta Newtona. Teď se fanoušci klasické fotografie mohou začít těšit na velkou retrospektivu amerického fotografa Bruce Webera, která od 20. září do 26. ledna zaplní historické prostory Domu U Kamenného zvonu. Ty pro tuto příležitost zařídí scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin. Výstava, která je vůbec první velkou evropskou retrospektivou Bruce Webera, zmapuje pět dekád jeho tvorby. Nebudou tak chybět slavné fotografie z Detroitu, fotky z komunity „Little Hanoi“ v Miami, ale ani ty ze slavné série věnované zlatým retrívrům. A nebyl by to Bruce Weber, aby chyběly portréty světových celebrit či sexy snímky, které v průběhu let fotil pro slavné módní značky či společenské magazíny. „Bruce Weber představuje jednoho z posledních velkých žijících klasiků fotografie. Je fascinující spolupracovat s člověkem, který stál u zrodu vizuální kultury druhé poloviny osmdesátých let, jenž stojí za ikonami hudebního světa let devadesátých, ale který zároveň vytvořil velmi osobní portréty kultovních

Americký fotograf Bruce Weber proslul celou řadou portrétních fotografií a fotografických sérií. Jednou z nejvýraznějších byla bezesporu ta se zlatými retrívry, která se dočkala samostatné publikace pod křídly nakladatelství TASCHEN. I fotografie z této série najdete na chystané pražské výstavě. Více na www.ghmp.cz

osobností z kultury, jako je například Petro Almodóvar, který se stal jeho blízkým přítelem,“ říká kurátorka výstavy Helena Musilová. Zajímavostí výstavy bude i sekce mapující Weberovu českou stopu. Řeč je o sérii s Heathem Ledgerem, kterou fotograf v roce 2000 nafotil v Česku a se kterou se k nám teď poprvé vrátí, nebo o fotografie s Evou Herzigovou či Martinou Navrátilovou. Výstava BRUCE WEBER: MY EDUCATION by měla být otevřena za účasti samotného Webera, který letos v březnu oslavil 78. narozeniny, a doprovodí ji stejnojmenná monografická publikace od nakladatelství TASCHEN.

→ GHMP, Dům U Kamenného zvonu, od 20. 9. 2024 do 26. 1. 2025

Text: Petr Jansa Foto: Bruce Weber

Není pirát jako pirát

Protože Piráti z Karibiku už straší jen v Disneylandu a na moři se dnes útočí kulomety, je na čase si připomenout zlaté dno banditů s papouškem a dřevěnou nohou.

Kolik dětí si dnes přečte Ostrov pokladů? Nejčastěji slavné piráty vídáme na lahvích s alkoholem, jejich jméno si přivlastnili digitální pohrobci nebo rovnou politické strany, a tak nám jde nová bichle od Taschenu vyloženě do rány. Těžko říct, jestli si ji budete chtít sbalit k moři, které k pirátům neodmyslitelně patří, přece jenom má půldruhého kila. Nabídne však kromě nádherných ilustrací i převyprávění tzv. zlaté éry pirátství, včetně vysvětlení vší hantýrky, galerie nejslavnějších osobností, lodí i oblíbených zašíváren slavných pokladů, které se skrývaly pod křížkem na starých umolousaných mapách. Kdo vám dneska

Průvan na poličce

Po práci legraci

Příběh s tajemstvím o přípravě jedné reklamní kampaně, odehrávající se v lůně České Kanady.

Adolf Majer má za sebou fakt mizerné čtyři měsíce života. Jeho manželka, instagramová hvězda @johankazparku, ho opustila kvůli jinému muži a v reklamní agentuře Craven, v níž pracuje jako kreativní ředitel, kazí, na co sáhne. Dan Krásný pracuje v reklamce, takže do své detektivky může zapracovat vlastní zkušenosti a trochu si při tom vymýšlet. Ne každý to umí, ale tady se zjevně rodí dlouhodobý vedlejšák. Ideální letní čtení na pláž nebo do stanu.

Druhý dech Daniel Krásný

takovou chlapskou romantiku dá? Kdo umí uvázat uzel, vyšplhat na ráhno, orientovat se podle hvězd nebo najít pitnou vodu na opuštěném ostrově? Nenuťte děti do Robinsona Crusoe, pořiďte jim velkou knihu s velkými obrázky a čtěte jim před spaním o Černovousovi. Kniha obsahuje úryvky z nejslavnějších literárních děl, v nichž piráti hrají hlavní nebo vedlejší roli. Je tedy ideálním rozcestníkem, který vás donutí oprášit tituly z knihovničky nebo zainvestovat do nových. Náhodného návštěvníka vaší domácnosti pak zaujme majestátným formátem i příslibem mořskou solí vonících dobrodružství. V kotlině, kde se všichni zdravíme námořnickým ahoj, by stránky téhle novinky neměly zůstat neochmatány.

→ Pirate Tales, Jill May, Michael Custode, cena: 750 Kč, prodává www.taschen.com

To by byl film!

A ještě jeden román podle zkušeností z vlastní branže. Úvodní scéna: Píše se rok 1947. Nečekaná návštěva strýce Boba, bývalého mariňáka, zanechá v pětiletém Robbym silný dojem. Střih: Rok 1970. Z Robbyho je tvůrce undergroundových komiksů. Opětovné setkání se strýcem inspiruje jeho nové dílo. Střih: Současnost. Úspěšný režisér objeví hipísácký komiks ze sedmdesátých let a začne podle něj točit akční trhák. Tom Hanks se pohybuje v Hollywoodu drahně let, ale u vlastního bijáku si vystačí s psacím strojem, protože papír přece snese vše.

Biják Tom Hanks

Mladí a hodně neklidní

Napínavý horor pro všechny rodiče malých i velkých dětí, v němž se do podrobna rozebírá, že mozky našich ratolestí nežere internet jako takový, ale zas a znovu sociální sítě. Místo dojmů nabízí kniha dojmy, ankety, rozhovory i pilotní studie napříč několika generacemi, především pak dekádu trvající sledovačku Gen Z, která si jako první prošla pubertou v zajetí algoritmů, FOMO a neustálých sociálních tlaků ve školním kolektivu i partě kamarádů. The Anxious Generation Jonathan Haidt

Druhá směna

Měli jste pocit, že od průmyslové revoluce dřeme doma méně než v práci? Omyl. Jeden z průzkumů rozebíraných v knize Až skončí práce totiž naznačuje, že domácím povinnostem věnujeme zhruba stejně času jako naši předkové. Jen uklízíme a pečujeme jinak a jinde. A ženy mají oproti mužům neradostnou bilanci, doma týdně napracují o několik hodin víc. Vytrhne nás z genderového nesouladu vzpoura robotických spotřebičů, umělá inteligence nebo vzájemná empatie?

Až skončí práce

Helen Hester, Nick Srnicek

Legendy odcházejí

Stál na pódiu i za studiovým pultem. Jeho přičiněním vznikla celá řada dnes už ikonických alb. Steve Albini, mastermind indie rockové hudby, odešel náhle a nečekaně ve věku pouhých 61 let. Nic už nebude jako dřív.

TEXT Kay Buriánek

Steve Albini zemřel v úterý 7. května 2024 na infarkt, což potvrdili zaměstnanci jeho nahrávacího studia Electrical Audio. Kromě toho, že stál v čele undergroundových rockových stálic jako Shellac a Big Black, byl Albini legendou nahrávacího studia, ačkoli dával přednost termínu „inženýr“ před „producent“. On stvořil mainstreamu se vymezující album In Utero už tehdy slavné Nirvany, Surfer Rosa od Pixies, Rid of Me od PJ Harvey a nespočet dalších klasických alb a až do svých posledních let zůstal otevřeným kritikem vykořisťovatelských praktik hudebního průmyslu. Shellac se připravovali na turné ke svému prvnímu albu po

deseti letech, To All Trains, jehož vydání se už Steve Albini nedočkal. Přestože Albini vždycky tvrdil, že bude spolupracovat s jakýmkoli umělcem, který mu zaplatí honorář, jeho katalog mapuje tu část alternativního rocku, která je prakticky žánrem sama pro sebe. Po rané práci na Surfer Rosa, Slint albu Tweez a Breeders albu Pod se stal synonymem pro brutální, živě znějící analogovou produkci, která v sobě nesla hmatatelnou syrovou energii. Na konci 80. a 90. se podepsal pod zvuk dodnes velmi ceněných alb Jesus Lizard, Wedding Present, Brainiac, Low, Dirty Three, Helmet, Boss Hog, Jon Spencer Blues Explosion, Hum,

Albiniho první kapela Big Black vznikla na začátku osmdesátých let. Zpočátku Albiniho doprovázel jen bicí automat, později se k němu přidali Jeff Pezzati a Santiago Durango z punkových Naked Raygun. Jejich první dvě desky Atomizer a Songs About Fucking jsou dodnes nepřekonanými milníky noise rocku.

Po Big Black Albini založil krátce existující skupinu Rapeman, jejíhož názvu navzdory sardonickému záměru později litoval, a počátkem 90. let založil s Bobem Westonem a Toddem Trainerem Shellac. Vydali pět skvělých alb – At Action Park, Terraform, 1000 Hurts, Excellent Italian Greyhound a Dude Incredible. Vydání šestého, neméně skvělého To All Trains se už žel nedožil.

Superchunk a desítek dalších. Jeho vliv se promítl i do další generace rockových kapel, jako byli Mogwai, Mclusky, Cloud Nothings, Mono, Ty Segall a Sunn O))). Jeho pracovní etika a levičácký přístup je znám dodnes – držel se svých zásad, neustále zpochybňoval principy hudebního průmyslu, nikdy si nevzal tantiémy z úspěšných desek, na kterých pracoval, včetně In Utero, kterého se prodalo přes 15 milionů kopií, a celou dobu si držel nízké denní sazby, obzvlášť na producenta jeho jména. Se Stevem Albinim odešla celá jedna zásadní kapitola moderní rockové hudby a autentický syrový zvuk, jehož byl tvůrcem.

Hrůza s doširoka otevřenýma očima

Promotérský kolektiv Heartnoize je už nějakou dobu konzistentní známkou kvality. Ač jsou jejich aktivity široké a žánrový záběr bezbřehý, je vždy téměř stoprocentní jistota, že tuzemskému publiku představí něco, co je trendy, ale zároveň umělecky hodnotné.

Ne jinak tomu je s jejich českým koncertním debutem brooklynských Model/Actriz. Ti jsou společně s Gilla Band, Mandy, Indiana a dalšími spřízněnými kapelami součástí zatím bezejmenného současného žánru, kritiky označovaného jako směs industrialu, post-punku a noise rocku – sofistikovaněji a vzletněji řečeno, je to liminální futurismus, styl, kde nástroje cyklicky kopírují rytmický zvuk těžkých strojů, výbuchy násilného hluku soupeří s melodiemi a abstraktní obrazy fyzického vyčerpání vymezují protiklad k transhumanismu hyper popu. V brooklyn-

Hudební novinky

Manon Meurt Unravel

Rakovničtí Manon Meurt byli vždycky na tuzemské scéně tak trochu zjevení. Od svého debutu z roku 2014 přes spolupráci s Janem P. Muchowem až po letošní novinku Unravel si i přes nesporný vývoj udržují konzistentní kvalitu. Šestileté čekání na nové album se vyplatilo a na Unravel sebevědomě zúročují všechny aspekty jejich hudební evoluce. Podepsala se na tom i spolupráce s britským producentem Eddie Stevensem (Moloko, Róisín Murphy nebo Jana Kirschner).

Manon Meurt mohli klidně dál cizelovat svůj osobitý cit pro shoegaze a dream pop, protože obojí je stále v kurzu, ale vydali se cestou inkorporování dalších vlivů jako industrial, folk nebo ambient. Unravel tak není jen jejich další deskou, ale jakýmsi novým příběhem Manon Meurt.

ském undergroundu se Model/Actriz pohybují od poloviny roku 2010 a koncem dekády si získali pověst nepřehlédnutelného uskupení, hlavně díky strhujícím energickým koncertům, jejichž středobodem je uhrančivý frontman Cole Haden. Debutové album Dogsbody není moc zábavné, spíš katarzní a nese v sobě místy až nepříjemnou tenzi a úzkost, byť jejich zvuk odkazuje hlavně na newyorské dance-punkové kapely z počátku 90. let jako Liars, The Rapture nebo rané LCD Soundsystem. Do klaustrofobicky všeobjímajícího temného klubu koncert jako dělaný.

→ Bike Jesus, středa 7. 8. 2024, více na goout.net

Dukla

Stejný lepší

Dukla se velmi rychle stala novým fenoménem. Jejich druhé album Stejný lepší potvrzuje jak jejich skromnost a houževnatost, tak i fakt, že jejich současná fanouškovská základna nabobtnala do takových rozměrů, že v rámci křtu nového alba vyprodali Meet Factory nebo brněnskou Flédu. Na Stejný lepší poprvé trio Vydra, Hradilek, Krohle pracovalo společně a základy celého alba vznikly spontánně během jednoho víkendu. Nové skladby rafinovaně vytěžují pop, přesto nejsou laciným nadbíháním mainstreamu, jsou generační výpovědí, mluví srozumitelně k jejich vrstevníkům a i přes přiznanou inspiraci taneční scénou jsou nostalgické. Plasticitu nahrávky potrhuje i celá řada hostů. Stejný lepší je jeden z nejdůležitějších počinů nejen klubové scény roku 2024.

Severní nástupiště

Orel, netopýr a pes Jestli jste nikdy neměli touhu se jen tak sbalit a vyrazit bez cíle na vandr, tohle album ji ve vás zažehne. Severní nástupiště vzniklo, když jeho členové a členky vyráželi na procházky pražskými čtvrtěmi. Zavedly je až k opuštěné lokalitě u Smíchovského nádraží, od níž si vzali jméno. Loni se s ní symbolicky rozloučili koncertem, než byla zbourána kvůli developerské výstavbě. Nejenom k té se Severní nástupiště vymezuje. Kriticky glosuje nadřazenost peněz a konzumu, možná i proto jejich alba vychází pouze na vinylu a digitálně je najdete jen na Bandcampu, protože nepodporují Spotify a jiné streamovací platformy.

Severní nástupiště nejenom svojí tvorbou, ale hlavně postoji navazuje na tradici podzemního českého písničkářství, a to až k prvorepublikovým trampům.

Kluci z garáže

Kluci z garáže EP Klubový boyband? Proč ne. Kluci z garáže je unikátní spojení tří digitálních producentů-písničkářů BoLs/sLoBa (Matěj Dvořák), sxilence (Matteo Ruggiero) a Toyoty Vangelise (Václav Peloušek), jehož výsledkem je eklektický žánrový mix, reflektující aktuální trendy klubové a elektronické hudby i popu. V textech na debutovém EP se obrazně uchylují právě do prostoru garáže, která poskytuje dostatečné odstínění od online světa, a vyjadřují potřebu odhlášení se od informačního přehlcení. Metafora garáže nabývá podobu místa, kde je sotva signál, který se jedna z animovaných postav na přebalu desky snaží ulovit na stylizovaný flip-phone. EP je výsledkem roční spolupráce, kdy se trojice navzájem potkávala ve studiu a na koncertech, a navazuje na už dřívější společné skladby.

Jeho knižní debut Sloužil jsem v Gaze vyšel letos v květnu a David Shorf už chystá volné pokračování.

Milan Kundera a holky – to Izraelce zajímalo nejvíc

David Shorf je Čech s izraelským pasem. Židovský původ, ale taky touha po dobrodružství a jistá dávka naivity ho hned po revoluci přivedly do Izraele. Nějaký čas strávil v kibucu, pak se dostal na Hebrejskou univerzitu a nakonec ho neminula branná povinnost – sloužil na Západním břehu a v pásmu Gazy. „Izraelci a Palestinci nejsou nesmiřitelně nenávistné národy, často spolu dokáží žít v symbióze. Jejich spor se vede o půdu,“ říká. Letos vydal své vzpomínky knižně. Jeho debut Sloužil jsem v Gaze není chladným popisem vojenských akcí, ale humornou sondou do izraelské mentality. Nejen o knize bude David Shorf mluvit na fóru Melting pot na festivalu Colours of Ostrava.

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Proč jste si ke studiu vybral anglickou literaturu?

Byla to náhoda, vlastně to na mě zbylo. Chtěl jsem studovat na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, která má nádherný kampus na hoře Scopus, odkud na jedné straně vidíte poušť a na druhé straně roste ještě tráva. V psychometrických testech, které jsem musel dělat v angličtině, jsem ale nezískal dostatek bodů a jediné obory, na které mi body stačily, byly filozofie a anglická literatura. Tak jsem to vzal.

Táhlo vás to před tím k literatuře?

Měl jsem k ní hluboký vztah, protože máma dělala ve vědecké knihovně a doma se hodně četlo. Jako malý jsem byl vlastně takový nerd. Uměl jsem číst hodně brzo. Seděl jsem doma, četl

knížky a máma mě vyháněla, abych si hrál s balonem. Časem se to pak otočilo.

Co jste tehdy četl?

První knížka, kterou jsem přečetl, byl myslím Robinson Crusoe. Ještě mi v hlavě utkvěla kniha Vandrovali vandrovníci od Adolfa Branalda. Potom bylo náplní celého mého dospívání sci-fi, a to mi zůstalo dodnes. V komunismu jsem hodně trpěl tím, že tady vycházeli jenom Stanislaw Lem, bratři Strugačtí ze Sovětského svazu, Ludvík Souček a Ondřej Neff, ale já jsem chtěl číst i jiné autory. Něco se překládalo, třeba Isaac Asimov, ale Robert Heinlein už ne, protože si komunisti mysleli, že jeho Hvězdná pěchota je podporou militantního myšlení. Jenže

to bylo přesně naopak. Bavilo mě sci-fi všeho druhu až po cyberpunk a pak to přešlo do technothrillerů Michaela Crichtona.

Vidím tady hodně jeho knížek, je to váš nejoblíbenější autor?

Je a nejen proto, že na pozadí blízkých vynálezů ukazuje, jakým způsobem se dají zneužít. V jeho knihách je vždycky taky zajímavý příběh. Michael Crichton je velký vypravěč, píše jednoduché věty, které se hezky čtou.

Čtete ho v češtině i v angličtině, jak se tak dívám.

Ne že bych si chtěl užívat, že je originál v angličtině, ale mám díky tomu větší výběr. Ne všechno je přeložené.

„

Izraelská armáda vám většinou neřekne ani to, co se bude dít za pět minut. Žijete vlastně jako kočka. Musíte žít okamžikem, moc se nestarat, kam se jde, proč se tam jde a co se tam bude dít.“

Angličtina nebyla za komunismu preferovaný jazyk, ale musel jste ji umět, abyste mohl studovat v Izraeli.

Jak jste se k ní dostal?

Miloval jsem heavy metal a chtěl jsem rozumět textům Metallicy a Iron Maiden. To byla moje motivace. Babička byla Židovka z Berlína, a asi proto mi bylo násilně doporučeno, abych se od pěti let učil němčinu. Říkali mi:

„Anglie je daleko, Amerika je daleko, sousedíme s Německem, asi budeš potřebovat spíš němčinu.“ A já jsem nechtěl, chtěl jsem angličtinu. Stejně tak jsem chtěl hrát hokej, ale hrál jsem basket. Vždycky jsem v životě dělal trošku něco jiného, než jsem měl. Na gymplu jsme pak měli angličtinu a mysleli jsme si, že něco umíme, ale neuměli jsme vůbec nic.

Jakou literaturu vám odhalilo studium na univerzitě?

Mojí největší fascinací byly první písemnosti z anglické literatury. Tou první je Beowulf, ale nešlo mi ani tak o příběh, jako o to, jak zní old english, která mi připomínala němčinu. Další písemnost se jmenovala Sir Gawain and the Green Knight, kterou známe jako příběh o Excaliburu, králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Do děje ještě nezasahuje křesťanství a rytíři se řídí podle jiného kodexu, pentanglu, který představuje pět rytířských hodnot: nesmíš políbít kámošovu holku, musíš být odvážný a tak dále. Celé je to psané v aliteraci: všechna slova v jednom řádku na L, další na K a takhle se to vine. Jsem muzikant a ten zvuk mi připadal moc hezký.

Do Izraele jste jel s cílem studovat, ale už jste věděl, že budete muset na vojnu?

Jasně, když přijmete občanství Izraele, musíte na vojnu. Počítal jsem s tím, ale byl jsem mladej a naivní a bral jsem to jako dobrodružství. Myslel jsem si, že budu možná studovat tak dlouho, až na mě třeba zapomenou, nebo se něco stane a vyhnu se tomu. Samozřejmě to takhle nedopadlo. Říkal jsem si, ať jdu tedy dělat buď něco hrozně důležitýho, představoval jsem si něco z filmu, nebo ať dělám naopak něco jednoduchýho v kanceláři, protože jsem schválně napsal test z hebrejštiny co nejhůř. Vojáci se pořád testují, ale po celou armádu jsem nevěděl, jestli je pro mě výhodnější dělat testy co nejlíp, nebo nejhůř. Izraelská armáda vám většinou neřekne ani to, co se bude dít za pět minut. Žijete vlastně jako kočka. Musíte žít okamžikem, moc se nestarat, kam se jde, proč se tam jde a co se tam bude dít.

Knihu jste se rozhodl napsat až po 7. říjnu, kdy Hamás zaútočil na Izrael. Před tím jste ji neplánoval? Nosil jsem ji v hlavě dlouho, ale asi jsem byl líný. Myslím, že jsem byl i přeizraelovaný a přežidovaný. Měl jsem to téma oposlouchané a okoukané a nebyl jsem si jistý, jestli to někoho zajímá. Neuvědomoval jsem si, že můžu sdělit autentické zkušenosti, které mohou být oproti analýzám „v kravatách“ užitečné pro spoustu lidí. Když jsem vystoupil v nějakém podcastu, častokrát mi pak posluchači děkovali, že téma díky mně jednoduše

pochopili. Tak jsem si řekl, že zkusím podat kontext zevnitř, aby to nebylo hraní na vojáky, ale pohled očima „Švejka“ nebo „vojína Kefalína“ z Černých baronů na tajemno obklopující izraelskou armádu. Všichni vidí lidi v maskáčích a tanky, armáda je dehumanizovaná na nějaký stroj, který buď obdivujeme, nebo nenávidíme. Chtěl jsem, aby se čtenáři dozvěděli, jak lidé v armádě přemýšlejí a že to nejsou jednoznačně klaďasové, ani jednoznačně záporáci.

Když už zmiňujete tyhle knihy, bavil vás Švejk?

Švejk rozhodně ne. Izraelci se vždycky ptali: „On byl vychcanej, nebo dementní?“ V Česku jsem takovou otázku nikdy neslyšel, nikdo jeho chování nezpochybňoval a neptal se, jestli nebyl náhodou debil, nebo to hrál, aby přečůral systém armády. Mně to nebylo sympatické, s hlavním hrdinou se musím identifikovat. Češi přece nemůžou pořád všechno očůrávat, nikdy nebojovat ani se o to nepokusit. Pak se není k čemu vrátit, způsobuje to špatnou historickou paměť, chybí možnost připomínat si „tady bojoval můj táta“. Zrovna včera mi jedna kamarádka říkala, že Rusové kvůli tomu Čechům říkají „knedlik“, protože není třeba se jich bát.

A co Černí baroni?

To mě bavilo. Taky vlastně musejí přečůrat systém, ale jsou v defenzivě. Jejich osudy se podobají životům lidí ve vězení. Je v tom vepsáno utrpení někoho, kdo má málo lidských

„Michael Crichton je můj nejoblíbenější autor. Nejen proto, že na pozadí blízkých vynálezů ukazuje, jakým způsobem se dají zneužít. V jeho knihách je vždycky taky zajímavý příběh. Michael Crichton je velký vypravěč.“

David Shorf nemá blízko jen k literatuře, ale i k hudbě. Hrál na baskytaru v kapele Bořka Slezáčka Raketa

práv v diktaturním režimu. Říkám sice, že má moje knížka tón Švejka nebo Černých baronů, protože není k čemu jinému se vztáhnout, rozdíl je ale v tom, že já izraelskou armádu respektuju a obdivuju. Zároveň jsem pozorovatelem, který se na ni dívá s ironií a nadhledem. Většina Izraelců armádu nebere s humorem, nezkoumá, co se v ní děje směšného a co nefunguje. Nejsem jediný, kdo sloužil v izraelské armádě, takových lidí byly statisíce. Ale množina těch, kteří o tom dokážou vyprávět očima scenáristy a umějí to napsat česky v kontextu Černých baronů, už je malinká. V tom je asi hodnota mé knížky.

Mají Izraelci nějakého typického literárního hrdinu, jako mají Češi Švejka?

Izrael je takový melting pot, Židé jsou v něm namíchaní z osmdesáti národů. Velká část přišla z Afriky, další z Evropy. Takže univerzálního hrdinu neumím říct.

Znají českou literaturu?

Milují Milana Kunderu. I ti největší primitivové, kteří mají doma jen jednu knihu, znají Směšné lásky. To byla první věc, na kterou se mě ptali spolustudenti večer v hospodě. Je to pravda, co píše Kundera o českých holkách? Platí, že nejlíp sbalíš holku, když máš hezkou holku? Je pravda, že v osmašedesátém české holky provokovaly ruské vojáky tím, že kolem nich schválně chodily v krátkých sukních, aby slintali? Kundera a holky – to je zajímalo nejvíc.

Objevil jste nějakého izraelského spisovatele?

Shodou okolností je to můj spolužák Matan Hermoni, který se dnes řadí k nejvýznamnějším izraelským autorům. Píše současné židovsko-hebrejské romány. Vím, jaký měl na vysoké škole dluh na kreditce a jak tehdy rozvážel pizzu, a přijde mi skvělý, kam se dostal.

Co čtete teď?

Poslední věc, kterou jsem přečetl,

„Náplní celého mého dospívání bylo sci-fi, a to mi zůstalo dodnes. Bavilo mě sci-fi všeho druhu až po cyberpunk a pak to přešlo do technothrillerů Michaela Crichtona.“

je Jak napsat skvělý scénář od Syda Fielda.

Chcete se pustit do scénáře?

Už ho mám rozepsaný.

Na základě Gazy?

Ne. Je to příběh o klukovi, který má brigádu na poště. S ostatními hrají hru, kdy večer otvírají dopisy nad parou, a kdo tam něco najde, třeba peníze nebo fotku, vyhrává. Takhle objeví dopis, kterým jedna podvodnice vydírá nějakého kluka. Ten kluk se rozhodne, že to tak nenechá, a dojde k různým dramatům, záměnám a komickým situacím.

Máte teď v plánu psát víc?

Už se chystá i druhý díl knížky Sloužil jsem v Gaze, ale není o armádě. Jsou to příběhy z izraelského absorpčního střediska pro imigranty, kde se potkali zvláštní lidé z celého světa: Etiopani s mačetami, srbští králové diskoték... Takový život v Babylonu.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak...

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Strom reality

I když se to na první pohled nezdá, tisíce pořadů v rámci reality TV lze rozdělit do pouhých čtyř kategorií: soutěžní, talentové, tzv. zlepšovací a v neposlední řadě nakouknutí do života slavných. Občas se někde témata přelévají, jinde je musíte hledat lopatou, ale schválně si to sami vyzkoušejte. Skupina soutěžících zavřená v domě nebo na pustém ostrově, donucená používat taktiku a přetvářku? To je soutěž, protože toho nejlepšího čeká zasloužená odměna. Pěvecké, taneční a talentové soutěže, kde musíte spoléhat výhradně na své schopnosti a charisma, které vás vystřelí nahoru v hlasování poroty nebo diváků? To jsou talentové soutěže. Často si je lze splést i s tradičními soutěžními pořady, ale reality TV hybridy poznáte podle toho, že vám soutěžící kromě svých talentů prezentují i své hluboké lidské příběhy, čímž se natáhne stopáž a zesílí manipulace s divákem. Třetím žánrem jsou zlepšováky – sem patří předělávky zubožených bytů, nefunkčních restaurací, rezavých aut nebo zanedbaných zevnějšků či životů jako takových. A čtyřka jsou celebrity, většinou tedy „has-beens“ nebo „wannabes“, tj. buď vyhaslé opravdové celebrity nebo rodinky s jedním slavným členem, které se hrnou do popředí. Jistě vás jako první napadnou Kardashianky, ale to je až třetí čtvrtá verze stejného receptu, dovedená

ke komerční dokonalosti. První epizoda měla premiéru v roce 2007, ale o pět let dřív jste mohli na MTV koukat na Osbournovi a v roce 2005 šel do podobné destrukce vlastního soukromí rapper Joseph Simmons z Run-DMC. Kardashianky přinesly úplně nový koncept pohledu do života povoláním dcer, pro něž je sláva sebenaplňujícím se proroctvím. Diváci a divačky už s nimi tráví sedmnáct let v kuse a je to dokonale bizarní sociální experiment, který se od té doby snažili napodobit mnozí. Mezi posledními to byl např. Sylvester Stallone, jenž se neúspěšně vyrovnává s randícími dcerami v reality show Family Stallone. Stále však platí, že všechny pořady se plus minus vejdou do těch čtyř šuplíků, až na pár vyloženě bizarních výjimek a japonských show, které se vymykají jakémukoliv chápání. Motivací soutěžících jsou peníze, zlepšení vlastního životního stylu (ať už jde o nový byt, partnera či zevnějšek) nebo zviditelnění sebe sama. Když si to tak sečtete, je to jako v životě průměrného Pepy, pokud zahodíte všechny masky a předsudky. Tady opravdu reality TV nastavuje zrcadlo neúprosně.

Prototypy moderní

reality TV

Amerika je vnímána jako kolébka reality TV, ale faktem zůstává, že trojice nejslavnějších a největších formátů je pouhou licencí zahraničních originálů. V talentových show tam jednoznačně vede X Factor, což je původem britská show a pohrobek dřívějšího Idolu z roku 2002, který se u nás vysílal jako Česko hledá Superstar. Vynalézavý Simon Cowell si pak spustil vlastní formát Got Talent, jenž se dočkal licencí v sedmi desítkách zemí. Prostě to měl dobře vymyšlené. Přitom nelze říct, že by se o podobné pěvecké show nikdo nesnažil, viz u nás Carusošou (1996) nebo DO-RE-MI (1998). Jen to prostě nebylo dost světové.

V soutěžních show nastala revoluce v roce 2000, kdy se zjevil Survivor se svým ostrovem plným ztroskotaných osobností, co musí v rámci kmene najít strategii, vybudovat imunitu a stát se náčelníkem. I tato veleúspěšná značka, transplantovaná do desítek zahraničních trhů, není echt americká, protože vychází ze švédského originálu Expedition Robinson z roku 1997. A Big Brother? Nápad zavřít partu pečlivě vybraných povah do luxusního domu se zrodil v Nizozemsku. John de Mol Jr. je mimochodem i duchovním otcem reality pořadů jako The Voice, Fear Factor nebo Deal or No Deal (u nás jako Ber nebo neber) a jedním z nejbohatších Nizozemců (v závěsu za majiteli značky Heineken). Proč se tyto tři pořady dočkávají lokálních verzí, místo aby si televize vymyslely své vlastní? Protože je mnohem snazší zaplatit zavedenou značku a mít „světový formát“, u kterého víte, že na průměrného diváka zafunguje.

10 nejsledovanějších

reality show světa

1. Big Brother (Nizozemsko)

2. Survivor (USA)

3. The Amazing Race (USA)

4. American Idol (USA)

5. The Voice (Nizozemsko)

6. Dancing with the Stars (Velká Británie)

7. The Bachelor (USA)

8. Keeping Up with the Kardashians (USA)

9. MasterChef (Velká Británie)

10. Love Island (Velká Británie)

Osvěžující japonská jinakost

Země mluvících záchodů, prodejních automatů na použité kalhotky a hentai chapadel. Planeta, kde dnes znamená pozítří, prostě musí být i v reality TV napřed, ne? Kdo viděl na youtube tamní reklamy s hollywoodskými celebritami nebo sestřih nejrůznějších soutěžních show, od Takešiho hradu přes tetrisové proskakování stěny, která se na vás řítí velkou rychlostí a vy se musíte vejít do jejího průřezu, až po sprint po namydlených schodech nebo vzájemné ubližování si v knihovně, kde nikdo nesmí vydat ani hlásku, ten asi tuší, že řada konceptů je jednoduše nepřenosná, ale to se bavíme o čistě soutěžních formátech a některé z nich přeci jenom americké televize opisují (zmíněná knihovna, ochutnávání věcí každodenní potřeby v Candy or not Candy nebo překážková dráha v Ninja Warriorovi). Reality TV je trochu jiná liga. Začíná to nevinně pořadem Old Enough, v němž rodiče svá batolata a předškolní ratolesti pověřují různě komplikovanými úkoly a pochůzkami, načež skrytá kamera sleduje zmatené děti bloudící po ulicích. V Documental se půl tuctu profesionálních komiků navzájem zkouší rozesmát. Kdo udrží pokerovou tvář po celých šest hodin, ten vyhrává. V Tonari no bangohan chodí moderátor od domu k domu, vloudí se do otevřených dveří a v kuchyni zkoumá, co má rodina k večeři. V rámci japonské kultury se dopustí hned několika společenských přešlapů, ale všichni jsou rádi, protože pořad je velmi oblíbený. Překvapivě jsme dokázali u nás v Česku tento koncept trumfnout pořadem Můžu u vás přespat, kdy se do dveří vlamovaly české herecké celebrity a zkoušely u nic netušících lidí skutečně přenocovat.

„Já vlastně nepřemýšlím, já jen chodím.“

Paris Hilton, Simple Life

Největší bizáry

Máte nakoukané Survivory, všechny Lásky naslepo a Velké bratry? Chcete víc, ale zároveň rádi žijete nebezpečně? Nadechněte se a skočte do nejhlubších zákoutí žánru.

I Wanna Marry „Harry“

Kontroverzní britská show, v níž se vdavekchtivé britské dívky ucházely o ruku prince Harryho. Toho představoval nepříliš přesvědčivý dvojník, ale touha po životě v luxusu a společenském postavení byla pro účastnice zjevně silnější než střet s opravdovou realitou. Trpké prozření v závěru pořadu trochu navazovalo na americký formát Joe Millionaire, kde se děvčata ucházela o milionáře, který však ve skutečnosti milionářem vůbec nebyl. Pokud však vítězka přesto souhlasila se sňatkem, producenti jí na oplátku obdarovali milionem dolarů. Z „Harryho“ však skutečného prince nikdo udělat nedokázal.

Toddlers and Tiaras

Sedm sezon pořadu o přemotivovaných matkách, které svá batolata oblékají do šatiček a laciných šminek, aby se mohly holčičky zúčastnit provinčních soutěží krásy a přebírat zlozvyky po kilech. Není divu, že na to velká část Ameriky koukala téměř nábožně a z odrzlé holčičky Honey Boo Boo a její matky se staly lokální superhvězdy s vlastním seriálem. Ještě méně se budete divit tomu, že zmíněná rodina o pár let později vybuchla v přímém přenosu pod dohledem kamer tak spektakulárním způsobem, že to strhlo počítadla sledovanosti. Možná i proto další pokračování Mama June: Family Crisis běží dodnes.

Jersey Shore

You Are Not The Father Televizní show Maury se vysílala od roku 1991 do roku 2022 a jejím nejzásadnějším segmentem bylo odhalování DNA testů rozhádaných párů, protože jak všichni víme, otec je vždy nejistý. Moderátor Maury Povich však měnil pochyby v jistotu a falešní tatínkové i pravé maminky po zveřejnění výsledků skákali do stropu, propadali zoufalství, objímali se s Maurym, publikem nebo kameramany. Byla to limonáda, jakou svět do té doby neviděl. Souběžně s Maurym americké obýváky ovládal i Jerry Springer, ale ten neměl trumfové eso v podobě nečekaných zvratů a nekontrolovaných výbuchů emocí.

Kid Nation

Naprosto šílený koncept z roku 2007, v němž parta 40 dětí ve věku od osmi do patnácti let pod dohledem kamer zkoušela založit funkční komunitu v odlehlém městečku duchů kdesi v Novém Mexiku. Zcela nepřekvapivě se to zvrhlo v jen trochu civilizovanější verzi Pána much, takže jakkoliv se producenti zapřísahali, že na místě byli doktoři i psychologové, aby žádné dítko nedošlo duševní či fyzické úhony, po premiéře pořadu proběhlo hned několik vyšetřování a televize CBS dala od celé záležitosti ruce pryč. Jediná natočená sezona má dnes kultovní status, protože nikdo nechápe, jak vůbec mohla vzniknout.

Kdo vyrůstal u americké televize v desátých letech, ten musel znát Paulyho D a Snooky z Jersey Shore. Jejich vychování a módní vkus nebyl daleko od těch batolat ze soutěží krásy, ale jejich sebevědomí bylo vyšší než Empire State Building, který z Jersey Shore zahlédli při dobrém počasí. Nesrozumitelná hantýrka italsko-americké dělnické třídy, skromný, leč ambiciózní lifestyle a banální, leč upřímné sny o dobytí světa showbusinessu. MTV narazilo na zlatou žílu, z níž nadělalo několik mezinárodních edic a kupu navazujících seriálů. Podsaditá královna diskoték Snooky je dodnes největší reality TV influencerkou. Ať už to znamená cokoliv.

Candy or not Candy?

Moje guilty pleasure, ve kterém lidé přežvykují boty, zarámované obrazy, kliky od dveří a další zdánlivě nepoživatelné předměty. Někde v místnosti se totiž nachází jejich kopie k nerozeznání od originálu, která není tím, čím se zdá být. Je totiž z marcipánu, čokolády a vanilkového krému! Naprosto šílený nápad si doma v Japonsku (kde jinde) získal okamžitě věrnou armádu příznivců. A protože jde o raritní průnik gastroshow a zdolávání rafinovaných překážek v terénu, americká verze na Netflixu (Is It Cake?) je bohužel příliš krotká, moderátor nechává soutěžící hádat, který z objektů na stojánku je pravý, a následně do něj nevzrušeně řízne.

Vyvolení vs. hvězdná pěchota

U reality shows, zvlášť těch soutěžních, platí, že chcete být v jednom nebo druhém extrému. Ať už jde o zpěv nebo setrvání v domě, nejvíc lidé fandí těm, které si pamatují, ať už kvůli jejich dobrosrdečnosti, nebo jako věčné potížisty.

To jsou právě ty role, do kterých producenti účastníky nenápadně tlačí, protože podle průzkumů a předchozích sezon dobře vědí, že publikum masírované dekádami fikčních světů, ať už jde o knihy nebo filmy a seriály, očekává něco předvídatelného. Nějakého toho Mirka Dušína, zlobivou holku, co rozloží všechny dosavadní vztahy v partě, nenápadného kámoše, co hledá záda, do kterých by mohl zapíchnout dýku apod. Kdo se snaží podobným konstrukcím vzepřít a za každou cenu zůstat svůj, ten většinou končí hned na začátku, stejně tak nesmíte být příliš arogantní a snažit se přepsat pravidla, protože definitivní rozhodnutí je rovným dílem na divácích i na producentech. Diváci u obrazovek mají dojem, že vám jde primárně o výhru, ale čtvrt století od začátku Survivora a Big Brother už lidé chodí do televize hlavně proto, že si snadno nahrabou followery na sociálních sítích, což do budoucna může znamenat sponzory a další výhody, dalece převyšující potenciální výhru. Stává se, že ti, kdo skončili těsně pod stupínky vítězů, jsou dnes slavnější a spokojenější než šampioni. Na druhé straně jsou pak účastníci hvězdné pěchoty, jejichž nezdary a trapasy se uložily do kolektivní paměti na věky věků. Byl to na začátku milénia nečekaný trénink do éry sociálních sítí, kde vaše přešlapy zůstávají a mohou být kdykoliv znovu připomenuty. I přes toto riziko do reality shows lidé stále proudí ve velkém. Příležitost zazářit a prožít svých patnáct minut slávy je zjevně příliš lákavá.

„Když přísahám, tak nelžu!

A většinou ani když mluvím pravdu, tak nelžu.“

Jindra, VyVolení

My měli Receptář, Američani mají HGTV

Přemek Podlaha, král národa kutilů a zahrádkářů. Řekli byste si, že Američani nic takového nemají, ale posedlost bílými plůtky, zastřiženým trávníkem, mramorovou kuchyňskou deskou a schodištěm, po němž jednoho dne sejde dcera v šatech na maturiťák, je univerzální hodnotou napříč pěti desítkami států, takže časopis a televizní stanice HGTV (Home&Garden TV, tady se český časopis Dům&zahrada jistě inspiroval) je extrémně populární komoditou. Po startu streamovací platformy Max můžete do jeho světa nakouknout i vy. Stanice je plná pořadů, v nichž se domy opravují, kupují, spravují a pak prodávají se ziskem, shání se nové bydlení v sousedním městě, státě nebo jiném světadíle, dokonce tu máme i nákup exotických ostrovů, utrácení výhry z loterie za luxusní vily nebo návštěvy u bohatých a slavných. Všechno, co si dovedete představit a všechno, na co myslíte, když se trochu zasníte, že byste vyhráli sto milionů a pořídili si vysněné bydlení. Je to hezké, je to načančané a je to trochu Potěmkinova vesnice (rozhodnutí/nákupy/prodeje jsou domluvené předem), ale stovky milionů lidí se rády a opakovaně nechávají klamat.

Bridalplasty

Svatební show jsou specifickou odrůdou reality TV, na kterou rády koukají všechny generace. Asi těm bridezillám všechen ten stres tak nějak přejí. Jenže od krotkých pořadů jako Say Yes To The Dress (výběr svatebních šatů) jsme se dostali až k Bridalplasty, kde každá z uchazeček napsala svůj vysněný seznam plastických operací a každý týden v soutěži mohla jednu z nich vyhrát. Vítězka pak strávila na operačním sále pěkných pár hodin a v poslední epizodě jí ženich odhalil závoj, aby pod ním našel úplně novou ženu. Od roku 2010, kdy měl pořad premiéru, jsme tu asi měli pár šílenějších premis, ale Bridalplasty spolehlivě děsí i po letech.

Další páni na holení

Reality TV je prosperující částí televizního průmyslu, takže vás asi nepřekvapí, že např. u Survivora se na místech natáčení doslova stojí fronty. Existují nadnárodní agentury, které organizují natáčení přilehlých mutací tak, že zajistí „opuštěný“ ostrov, veškeré propriety, povolení a zázemí pro štáb, aby se během několika týdnů na místě prostřídaly třeba tři čtyři různé televize. Český Survivor se natáčí v Dominikánské republice na ostrově Hispaniola, kde se střídají také turečtí a rumunští soutěžící. Nejde o odlehlou část, jak by se mohlo ze záběrů zdát, místní průvodci kolem slavných kulis vozí na lodích turisty, jen kousek od míst, kde se natáčí, se také nachází zázemí pro štáb a čilý prázdninový ruch. Domy či vily v soutěžích jako Big Brother, Too Hot To Handle apod. je snazší izolovat od okolního dění. Netflixovská soutěž propagující sexuální půst se od druhé sezony natáčí na ostrovech Turks a Caicos, kde vzniká nejen anglicky mluvená verze, ale třeba i brazilská odnož. Netflix si vilu pronajal na několik let dopředu, ale jinak je k dispozici i pro běžné smrtelníky. Jestli se tam někdy v budoucnu podíváte (Emerald Pavilion), raději si sebou přibalte UV světlo na kontrolu skvrn nejistého (nebo spíš velmi jistého) původu.

$2,000,000

Tolik stojí jedna epizoda amerického Survivora. Už skoro dvě dekády se natáčí na malých ostrůvcích v souostroví Fidži, přičemž produkce dlouhodobě zaměstnává mnoho místních a získává za to velkorysou daňovou vratku ve výši 47 %. Hlavní výhra v soutěži je od první sezony stále stejná – jeden milion dolarů.

„Osamělost člověka je jen strach ze života.“

Eugene O’Neill

„V hereckém světě je zvláštní hierarchie. Divadelní herci se dívají spatra na filmové herce, kteří se dívají dolů na televizní herce. Díky bohu za reality show, jinak bychom se neměli na koho dívat.“

George Clooney, herec

Vaříme, pečeme, dortujeme!

Jedním z vůbec nejoblíbenějších reality subžánrů jsou kuchařské soutěže. Balancují na hraně mezi tradiční soutěží a reality formátem, ale jakmile zahlédnete, že někdo upustí kuchařku a začne vyprávět o tom, jak v dětství s již zesnulou maminkou obracel řízky na pánvi a věděl, že jednou bude mít michelinskou hvězdičku, už jste bezpečně v hájemství rádoby autentické televize. Všechny ty lokální verze Masterchefů, Peče celé XXX nebo Velkých XXX pečení nebo dortových bitev mají velmi stabilní sledovanost, protože zvlášť v naší kotlině si každý druhý myslí, že vařit umí, a každý první už to dávno vzdal, takže na to alespoň kouká v televizi, zatímco hltá jídlo z donášky a říká si, že jednoho dne si koupí zástěru, značkové nože, a ještě značkovější wok a pustí se do toho. Kuchařské show jsou jednoduché náborově, protože se v nich chce předvádět každý, jsou jednoduché koncepcí, protože vám stačí vzít pár slavných kuchařů do poroty a postavit velkou kuchyň. A jsou jednoduché i na výrobu, protože při vaření komplexních receptů se pokazí spousta věcí a vy jako režisér to ani nemusíte moc… ehm… režírovat. A ještě domluvíte spolupráci s velkým potravinovým řetězcem a výrobcem nádobí, takže se náklady blíží téměř nule.

U náprav restaurací, ať už je seká do latě Gordon Ramsay nebo Zdeněk Pohlreich (ostatně originál Kitchen Nightmares běžel v ČR jako Ano, šéfe), už je to trochu složitější a musíte tam dramaturgicky dotlačit pár zvratů a velkých příběhů. Třeba ten s řetízkem a hrníčkem. Ale s osobitým moderátorem snadno získáte diváky na svou stranu a během několika let se vám povede z národa nespokojených strávníků udělat národ amatérských food kritiků.

mi hada, debile!“

Jana, Výměna manželek

Když umění napodobuje život

Běžící muž

Adaptace povídky Stephena Kinga předběhla svou dobu, ačkoliv se tedy Kingovo dystopické podobenství odehrává až v roce 2025, takže ještě chvilku máme. Ve filmové adaptaci z roku 1987 se Arnold Schwarzenegger stává nedobrovolným účastníkem zvrácené reality show, v níž vězně nahánějí profesionální zabijáci. Kdo přežije, možná vyhraje svobodu, ale v osidlech televizní manipulace si nikdo nemůže být jistý ničím. Akční béčko nebylo svým jízlivým tónem nepodobné Verhoevenovu Robocopovi (filmy měly premiéru jen pár měsíců od sebe), jenž byl taktéž velmi prorockou podívanou.

Truman Show

Rozkošná i mrazivá komedie o Trumanovi Burbankovi, kterého televize coby kojence adoptovala a udělala z něj hvězdu své reality show. Truman od útlého věku vyrůstá ve falešném

městečku plném herců a skrytých kamer, každý jeho krok je sledován, každý jeho den detailně naplánován. Denně na něj koukají miliardy lidí. Co se asi stane, když si Truman začne všímat podezřelých nesrovnalostí? Snímek z roku 1998, který dokonale odhadl, kam až budou televizní producenti ochotní zajít. Podobně laděný film EDtv se pokusil o rok později úspěch zopakovat, ale Truman je jen jeden!

Hra na oliheň

Nejsledovanější seriál Netflixu, jihokorejský thriller z prostředí fiktivní soutěžní reality show, v níž se v honbě za penězi umírá, částečně připomene Běžícího muže (a z něj odvozené vybíjené typu Battle Royale či Hunger Games), ale je mnohem vrstevnatější. Další rozměr navíc přidal sám Netflix, když po premiéře seriálu slíbil a s mírným odstupem zprodukoval opravdovou reality show na jeho motivy. Nikdo v ní neumíral, ale výhra v hodnotě 4,56 milionů dolarů byla skutečná. Jak to trumfne chystaná druhá sezona jihokorejského fenoménu? To se budeme muset nechat překvapit napřesrok.

Černé zrcadlo

Britský seriál doslovně nastavující zrcadlo technologickým pokrokům i společenským trendům si rád střílí ze spousty našich zlozvyků a reality TV logicky nemohla zůstat stranou. V epizodě Patnáct milionů meritů se protagonista stává rozpolcenou osobností kvůli účasti v talentové show Hot Shot, v Bílém medvědovi se vrahové a násilníci stávají hvězdami reality show, po jejímž odvysílání se celý proces resetuje a začíná znovu. V Joan je hrozná se pak hlavní hrdina Joan stává hvězdou seriálu, který v reálném čase adaptuje její život. Ve snaze zastavit produkci zjišťuje, že je ve skutečnosti xtou vrstvou počítačové simulace a hraje herečku, která hraje jinou herečku, která hraje skutečnou Joan.

Jak se točí klobása

Většina reality TV spadá do kategorie „unscripted“, tedy pořadů, které jsou bez scénáře – všudypřítomné kamery snímají realitu, lidé „hrají“ sami sebe a vše je autentické. To je ostatně hlavní lákadlo podobných pořadů. Skutečnost je ale trochu jiná, pořady jako Big Brother mají několik scenáristů a dramaturgů, kteří bdí nad střihači, jež zpracovávají materiál z desítek kamer a stovek mikrofonů, jimiž je „dům“ prošpikovaný. Dům píšeme s uvozovkami, protože je to ve skutečnosti filmový plac, komplet s tapetami bujné vegetace a záplavou profesionální osvětlovací techniky místo stropu. V televizi vše vypadá, jak má, stejně jako v libovolném filmu nebo seriálu. V prvních sezonách podobných soutěžních show si producenti často

vystačili s kouzlem náhody, ale protože diváky přitahuje drama, vybírají se dnes účastníci z desítek tisíc zájemců podle jasně daných notiček. Jednotlivé role se obsazují podle vzhledu, nátury a potenciálu daného jedince motivovat a manipulovat. Vyrobit hrdinu, záporáka, hloupou blondýnu nebo zamlklého nerda je jednodušší, než si myslíte, stačí správně poskládat záběry za sebe, vynechat ve zpovědnici pár slovíček nebo soutěžícího poprosit, aby stejnou myšlenku vyslovil s větší intenzitou či jiným zabarvením. Lidé v domě či na ostrově jsou v bublině a často netuší kontext svých pocitů a rozhodnutí, protože netuší, jak bude výsledná epizoda vypadat, jsou odstřiženi od reakcí zvenku apod. V důsledku jde vždy o snahu přijít s divácky vděčným zvratem, aniž byste publiku sebrali iluzi, že to má pod kontrolou nikoliv pan režisér, ale někdo výš, mnohem výš.

„Dneska mám chuť na dobrý řízek. Jestli ho bude mít, tak ho sním. Jestli ne, tak si radši koupím baketu.“

Zapomenutý soutěžící, Prostřeno!

Spravedlnost pro všechny

Soudní dramata v podání reality TV jsou jedním z nejlevnějších a nejúspěšnějších subžánrů vůbec. Americká Soudkyně Judy má přes 5 tisíc epizod, její německá obdoba Richterin Barbara Salesch cca půlku, a když i Slovákům zafungovala Súdna sieň, využila její kulisy v licenci TV Barrandov a začala natáčet Soudkyni Barbaru (pod původním názvem Soudní síň se pořad neujal). V americkém originálu jde o dramatizace skutečných případů, často dokonce rozsouzených před kamerou (ovšem podle předem legálně vyřešených sporů, takže jde vlastně o rekonstrukci), kdy se v soudních lavicích mísí herci a skuteční lidé. Příběhy píše život sám, scenárista jim jenom tu a tam dá trochu spád. Vousatý žánr loni postavil na hlavu seriál Jury Duty, v němž je jediná skutečná osoba, soudní porotce Ronald, zatímco všechno kolem něho je falešné (herci, zvraty atd.). Podobná reality show naruby je většinou známkou vyčerpaného žánru, ale nebojte se, televizní soudkyně ještě neřekly poslední slovo.

8 úspěšných účastníků českých RS na instagramu

Monika Bagárová (Superstar, 941 tisíc)

Jirka Král (Farma, 922 tisíc)

Ben Cristovao (Superstar, 898 tisíc)

Martin Carev (Survivor, 537 tisíc)

Mikýř (Survivor, 453 tisíc)

Nela Slováková (Hotel Paradise, 442 tisíc)

Martin Hranáč (Vyvolení, 322 tisíc)

Ornella Koktová (Štiky, 212 tisíc)

„Hraju si na to, jak mě vnímají, ale ve skutečnosti to nejsem já.“

Kim Kardashian, The Kardashians

Realitní giganti

Nejsou reality jako reality. Mezi největší producenty reality shows dnes patří Discovery Channel a The Learning Channel (TLC). TLC začínal jako neziskovka určená k rozšiřování všeobecných vědomostí, než ji koncem devadesátých let koupil právě Discovery Channel, který se postupně od dokumentů o fauně a floře odklonil směrem k lidským zvířátkům a začal ve velkém produkovat reality TV. Na úspěšný a laciný segment přeorientoval i TLC. Obě stanice na něm vydělávají tak dobře, že Discovery před několika lety koupilo filmové studio Warner Bros. (pod nějž patří HBO). Právě proto se na streamovací platformě Max (původně HBO Max) nově objevil obsah z Discovery a TLC.

Susunu!

Korunu všem reality TV pokusům v Japonsku nešťastně nasadila mírně sadistická show Susunu! Denpa Shōnen, v níž producenti ochotně házeli soutěžícím klacky pod nohy. V lednu roku 1998 zamkli populárního komika Nasubiho na patnáct měsíců do bytu, kde nebyl žádný nábytek a žádné vybavení. Musel se svléknout do naha a nesměl opustit prostor, dokud nevyhraje v různých úkolech a disciplínách jeden milionů jenů. Nasubi nevěděl, že kromě jednotlivých televizních epizod se sestřihem jeho každodenních lapálií bude vše vysíláno čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu i na internetu, přičemž po skončení hry se ukázalo, že musel přežívat na potravinách, které vyhrával prostřednictvím kupónů v časopisech. Např. vyhrál pytel rýže, ale neměl žádný hrnec, v němž by ji uvařil, a tak ji musel konzumovat syrovou apod. Pořad měl obrovskou sledovanost, a když po 335 dnech izolace Nasubi konečně „vyhrál“, byl ke svému překvapení převezen do Jižní Koreje, kde si užil den v zábavním parku, načež byl přesunut do dalšího bytu, kde si měl dalším hraním vydělat na letenku zpátky do Japonska (!). Tvůrci hry několikrát změnili pravidla, nejdřív měl vydělat na základní letenku, pak na businessovou, a nakonec první třídu. Po několika týdnech vše splnil a byl znovu převezen se zavázanýma očima do další místnosti. Instinktivně se znovu svléknul, protože počítal s tím, že utrpení nebude mít konce. Najednou se však stěny otevřely a on byl nahý před obrovským publikem v televizním studiu. Zjistil, že show se celých patnáct měsíců vysílala živě, on je mezinárodní hvězdou a jeho deníky byly vydány knižně a jsou bestsellerem. Producenti tu porušili všechna pravidla televizní etiky i dobrého chování, ale stali se pionýry – půl roku před premiérou filmu Truman Show, dva roky před premiérou Big Brothera. Nezáviděníhodné prvenství, které naštěstí hlavní subjekt přežil bez úhony.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

Thule compression cube set

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Oba organizéry jsou vybaveny odolným kompresním zipem, který umožní vytlačit ze sbaleného oblečení nadbytečný vzduch a získat tak mnohem více prostoru v zavazadle. Větší organizér je ideální pro kalhoty, košile a svetry, menší pak využijete na spodní prádlo, ponožky a trička. Prémiové zipy YKK a odolný vodoodpudivý nylonový materiál 100D s ripstop úpravou a certifikací bluesign® vydrží roky používání a minimalizují dopad na životní prostředí. Za vznikem organizérů stojí společnost Thule, která byla založena ve Švédsku v roce 1942. Pod heslem Bring your life nabízí po celém světě širokou škálu prémiových produktů pro aktivní lidi. Přepravní boxy, nosiče, autostany, zavazadla, kočárky a další dětský sortiment lidem umožňují mít při sobě to, na čem jim záleží nejvíce – bezpečně, jednoduše a stylově. www.thule.com 6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 149 Kč +

Sada cestovních organizérů pro snadné balení a přehledné uspořádání věcí, díky které využijete úložný prostor na maximum.