Muži v Česku 07-08 2023

“Ranger” hands, with grade A Swiss Super-LumiNova® luminescent material

Manufacture Calibre MT5402 with 70-hour “weekend-proof” power-reserve, silicon hair-spring and COSC-certification

What is it that drives someone to greatness?

To take on the unknown, venture into the unseen and dare all? This is the spirit that gave birth to TUDOR. This is the spirit embodied by every TUDOR Watch. Some are born to follow. to dare.

Five-year transferable guarantee with no registration or periodic maintenance checks required

39 millimetre case in 316L stainless steel

To chceš

Cool věcičky, které jste si jako mladí nemohli dovolit a teď díky nim udržíte krok s dobou.

téma

Jak je důležité míti soupeře

Najděte si svého rivala, protože podle vědců nás věčný boj činí šťastnějšími a úspěšnějšími.

poslední z velkých

Stan Lee

Dlouholetý šéf Marvelu nebyl vždy jen usměvavým staříkem, jak si ho mnozí z nás pamatují.

o kom se mluví

Matěj Chlupáček Ještě mu nebylo ani 30 a už sklízí úspěchy na poli filmové a televizní tvorby u nás i v zahraničí.

muži z obálky

Tvůrčí skupina Nedbal, Hes & Šafařík uvádí... Kolegové, kamarádi a částečně i spolubydlící. Jak se žije nastupující generaci hereckých hvězd?

I ve sklářství mohou střepy přinést štěstí Exkluzivní rozhovor s Janem Rabellem o celosvětových úspěších sklářské značky Brokis.

Tři machři Vyrazili jsme do akciového pivovaru Libertas v Úvalech a zjistili jsme, jak se vaří zdejší pivo.

gear

dress code

Nechte na hlavě

Jaké druhy slamáků máme, jak se nosí, kde se vzaly a proč se těm z Ekvádoru říká „panamák“.

časomíra

Rolex Cosmograph Daytona Kde se vzala magická aura nejžádanějších hodinek světa a proč se vyplatí počkat si na ně.

explore

Nejdůležitější je dostat zákazníka za volant Všechno co jste chtěli vědět o nákupu nového vozu Porsche, ale báli jste se zeptat. 90 102

Jezdit s rohlíkem

Zahradní designér Ferdinand Leffler projezdil na několika svých kolech pořádný kus světa.

údržba

116 130

Nový král profi sportů Parkour je jedním z nejnáročnějších sportů. Rozpovídal se o něm český reprezentant Jaroslav Chum.

menu

Sestra Marie B

O téhle restauraci ještě uslyšíte. Kdo stojí za Marií B a na jaké menu se v ní můžete těšit?

„

Líbí se mi, když se knížka rozpadá. A hlavně má vonět. Když brouzdáte po antikvariátech nebo dostanete knížku a nevíte, kdo ji před vámi vlastnil, podle vůně dokážete vydedukovat, jak žila a kdo ji četl.“

knihovna

142

Knížka není nedotknutelný artefakt Jak vypadá domácí knihovna spisovatele Dana Hrubého, autora série Pražských příběhů.

po přečtení použijte

148

Na život a na smrt Nejzásadnější, nejzábavnější a nejzajímavější souboje, které přepsaly historii.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Michal Borský, Karel Buriánek, Jiří Hofbauer, Jindřich Hubený, Radek Kovanda, Adam Maršál EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Michal Houška, Vítězslav Ivičič, Petr Karšulín, Jano Kimák, Dagmar Kršková, Vladimír Kiva Novotný, Monika Snopková, Alena Gurin Stará, Roxy Teslychko, David Turecký, Tereza Valnerová, Vojtěch Velický, Honza Zima JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE David Turecký / Oskar Hes má na sobě košili Louis Vuitton, 44 000 Kč; Denis Šafařík má na sobě bundu Louis Vuitton, 145 000 Kč, tílko Saint Laurent, 6 990 Kč a kalhoty Gina Tricot, 200 Kč, prodává Zalando; Jan Nedbal má na sobě bundu, 139 000 Kč a džíny, 18 000 Kč, oboje Louis Vuitton. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894

Foto: David Turecký (3), Tereza Vágnerová (1), Honza Zima (1)

Je to boj…

Nedávno jsem jel po několika letech tramvají (nesuďte mě) a musím říct, že to byl velký výstup z mé komfortní zóny. Jednu elektriku, jak jí říkala má babička, jsem si dokonce nechal ujet, abych nemusel cestovat s obličejem přilepeným na skleněných dveřích (marně, ta druhá byla ještě narvanější). O tom ale mluvit nechci. Mnohem zajímavější než samotná jízda totiž bylo osazenstvo, které se mnou onu cestu absolvovalo. „Kémo, já musela fajtovat vo svuj lajf, ti řikám,“ pronesla jedna ze skupinky slečen, jejichž poznávacím znamením byl perlový náhrdelník. „Á, milleniálové,“ říkám si. Zatímco za mých časů nosila perly možná tak Eliška Hašková Coolidge nebo Samantha ze Sex and the City (i když to byl jiný perlový náhrdelník, pravda), dnes jsou poznávacím znamením mladých, nezávislých a genderově férových dospívajících, kteří mluví řečí jiného kmene. Doslova. Už před pár týdny jsem byl přítomen rozhovoru jedné influencerky, který vedla s odbornicí na sociální sítě. Během povídání plném slov, kterým jsem nerozuměl, plynule přešly do angličtiny. „Proboha, proč mluvíte anglicky?“ ptám se jich. „Jů nou, v angličtině se mi ty myšlenky mnohem líp vyjadřujou,“ říká mi Nina z Holešovic. „Tak tebe bych chtěl mít v týmu, maj dýr,“ říkal jsem si v duchu podrážděně.

Pár dní na to mi kamarád poslal pro pobavení konverzaci z hromadného mailu, který vedl jeho nadřízený s novou milleniálskou posilou týmu. Používala výše zmíněnou řeč cizího kmene a já jsem si jistý, že měla na krku perly. Jak jsem se postupně začítal do jejich komunikace a luštil výrazy, kterým jsem nerozuměl, zaujala mne útočná forma, která mířila na mladou podřízenou. Říkám vám upřímně, kdyby tenhle mail dorazil do mé schránky, zhroutím se, dám výpověď a začnu bojovat „vo svuj lajf, kémo“.

V tu chvíli mi to došlo. Už nejsem žádný mladík, zpohodlněl jsem. Uvízl jsem ve své sociální bublině plné lidí, kteří prošli přísným sítem a jejich společnost mi vyhovuje. Teď nemluvím jen o soukromém životě, ale i o tom pracovním. Nedělám, co není nutné, odmítám dělat to, co mi není příjemné. Nestýkám se prostě s nikým, kdo mi narušuje ten pocit, že svět je přívětivé místo.

Vlastně mi vůbec nevadí tvrdě pracovat a prací trávit večery i víkendy, pokud je to stále ještě zábava. Prostě a jednoduše, život je krátký na to ničit si ho zlem. Myslím, že právě tenhle pohled na svět mne propojuje s mladou generací víc, než kdybych si na krk pověsil perly.

Co si však počít, když onoho namistrovaného šéfa či kolegu, přechytralého teenagera nebo zákeřného konkurenta, musíte vpustit do své bubliny a utkat se s ním? „Přestaňte to brát jako kletbu, že máte v životě nepřítele. Moudrý člověk získá víc od svých nepřátel, než hlupák od svých přátel,“ zaznělo v jednom geniálním filmu (víc ze světa konkurenčních bojů, rivalských šarvátek a vtipných výsledků soukromých válek najdete na straně 148 či v tématu od Vaška Rybáře). A je to svatá pravda. Nikdy dopředu nevíte, co se ukrývá za přívětivou tváří, radou od zkušeného nebo úžasným designem trička ušitého v Bangladéši. Může to být hodně špatné, ale dokud se tomu nepostavíte, nezjistíte to a nepoučíte se. A právě o tomhle učení je celý život. Právě to nás posouvá dál a jednoho dne z nás udělá moudré starce, za kterými budou lidé s perlami chodit pro rady.

V aktuálním čísle najdete plno témat, která vás mohou posunout vstříc tomuto osudu. Od účinného pomocníka v boji s komáry přes příběh války s konkurenty až po boj, který musíme během náročných sportovních výkonů svádět sami se sebou. Příjemné čtení a užijte si léto!

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

či bezohledné davy agresivních turistů, kterým se svou existencí úspěšně daří překazit vám ten zenový pocit z návštěvy vaší oblíbené destinace? Můžete to přetrpět, nebo s těmi letními „kazišuky“ jednoduše bojovat.

TEXT Petr Jansa

Otec roku

Profesionální matky na diskusním fóru Modrý koník vám rády potvrdí, že u dětí je nutné neustále podněcovat tvůrčí kreativitu. Třeba fixkami na textil. A i když plavky s naivními dětskými kresbičkami mořských vln a žhavého slunce vytvořil opěvovaný francouzský návrhář, vy díky nim získáte image chápajícího a starostlivého otce. I v případě, že se místo účasti na dětském animačním programu zapomenete v plážovém baru.

→ Jacquemus, 4 500 Kč, www.jacquemus.com

Neviditelná moskytiéra

Nejenže po aplikaci tělové hydratační mlhy Citronelle & Geranium Summer Body Spray si vás nevšimne nepřátelský komár pisklavý, ale v klidu necháte i nejedno dotěrné hovado. Speciální limitka plná esenciálních olejů z citronové trávy, muškátu a eukalyptu totiž funguje jako praktický odpuzovač hmyzu. Etiketu zdobí poetické ilustrace amerického umělce Erika Winkowského, což je na nic, ale potěší to.

→ Diptyque, 1 200 Kč / 100 ml, Vězeňská 6, Praha 1

Prkno na dvě věci

Tahle stylovka klame tělem. Vypadá, že je ze dřeva, přitom ji kompletně tvoří pryskyřice. Surfovací prkno vyrobila pro Saint Laurent francouzská značka UWL, se kterou si vlny podmaňují profíci. Nenechte se však mýlit, pokud jste na prkně nikdy nestáli, ani slavné logo z vás Kellyho Slatera neudělá. Vzdáváte to? Nevadí. Tahle věc s natištěným dolarem skvěle poslouží i jako stůl na partičku pokeru.

→ Saint Laurent, 130 000 Kč, www.ysl.com

Soukromá vichřice

Dle Beaufortovy stupnice rychlosti větru dokáže absolutní bezvětří proměnit v mírný vítr. Řeč je o podlahovém ventilátoru jménem Otto, který pro švýcarskou značku navrhl umělec a designér Carlo Borer. Díky bambusovému tělu a černě lakovaným součástkám mu to bude slušet v každém interiéru. Bonusem je velice tichý chod, který mu dává šanci stát se prvním Ottou, kterého si dobrovolně pozvete do své ložnice.

→ Stadler Form, 4 890 Kč, www.muzza.cz

Travička zelená

Nebojte, nebudeme vás nutit poslouchat legendární hit Jitky Molavcové o zeleném potěšení, ačkoliv vám samozřejmě nemůžeme bránit dát si ho na Spotify na plné koule. Chceme mluvit spíše o nových teniskách, které vám navodí pocit pobytu v parku či na fotbalovém hřišti, i když musíte léto přetrpět v nevlídném prostředí své kanceláře.

P. S. - Pokud jste ekonácek, buďte v klidu! Nejde o ropný produkt, ale o plátno a třásně z rafie.

→ Loewe, 32 991 Kč, www.mrporter.com

Vysněné lambo

Máte spadeno na veterána v podobě Lamborghini Miura SV? Pak si připravte nějakých 50 milionů korun. Alespoň za tolik se tenhle zelenkavý fešák vydražil loni v listopadu v aukční síni Sotheby’s. Anebo zůstaňte nohama na zemi a místo garáže si vyzdobte stěnu své pracovny. S tiskem v dřevěném rámu od fotografa Martyna Goddarda, který je na světě v přísně limitovaném počtu 495 kusů, se vám to zaručeně podaří. → Sonic Editions x Mr. Porter, 7 070 Kč, www.mrporter.com

Žabákův den

Mupeti jsou americkou obdobou postaviček ze Studia Kamarád a vzhledem k roku jejich vzniku možná i jejich předobrazem. Jedním z nejstarších je žabák Kermit, jehož Jim Henson vytvořil už v roce 1955. Krom televizních obrazovek po celém světě to dotáhl i na limitovanou edici titanových hodinek Oris ProPilot X Calibre 400.

Portrét žabáka se na datumovce zjevuje vždy 1. den v měsíci a nabádá, abychom život nebrali tak vážně.

→ Oris, 106 870 Kč, www.oris.ch

Úmorné vedro, krvelační komáři, svišti na golfovém hřišti

Black mirror

Americký technologický gigant představil první nový produkt od roku 2014. Vision Pro je jedinečný headset pro smíšenou realitu a z toho, co umí, člověka mrazí. Lépe řečeno, on zatím umí podobné věci, které už nabídla konkurence. Jak však u Apple bývá zvykem, všechno je propracovanější, intuitivnější a vyladěné do posledního detailu. A až vývojáři ušijí Visionu Pro aplikace na míru, vaše černé můry ze seriálu Black Mirror se pomalu ale jistě přiblíží skutečnosti.

→ Apple, cca 78 000 Kč, www.apple.com

Hrací skříňka

Pojďme si říci, že nám nepřísluší soudit váš hudební vkus. Žijeme v době, kdy můžete poslouchat, co chcete. Pokud ale máte rádi dobrý zvuk i design, který nabízí nový přenosný reproduktor Beosound A5 od designérského dua GamFratesi, možná byste se nad volbou songů a jejich hlasitým přehráváním na veřejnosti přeci jen měli zamyslet. Tahle krásná bedýnka z dubu a hliníku si totiž nezaslouží, aby se ji někdo s odlišným hudebním vkusem pokusil rozdupat.

→ Bang&Olufsen, 25 990 Kč, Dušní 10, Praha 1

Otázka priorit

Jasně, za stejnou cenu můžete koupit nový Peugeot 208 nebo dobře vybavenou Škodu Fabia. Jejich cena ale bude po vyjetí z autosalónu klesat, kdežto sběratelský model Ferrari 250 GT Berlinetta bude v průběhu let jen získávat na hodnotě. Limitovaná edice 99 kusů je vyráběna ručně v měřítku 1:8 oproti originálu. Ten fanoušci sportovních aut obdivují od roku 1960, kdy s ním Stirling Moss vyhrál Goodwood Tourist Trophy, Tour de France i 24 Heures Du Mans.

→ Amalgam Collection, 405 700 Kč, www.mrporter.com

Luxusní suvenýr

Ačkoliv by se vám to nejspíš líbilo, tyhle hodinky nestojí pár euro a v obchůdku se suvenýry u východu z muzea je nekoupíte. Pokud však máte bezednou kasičku, můžete si jedinečný kus Les Cabinotiers se smaltovaným číselníkem zobrazujícím libovolný motiv uměleckého díla vystaveného v Louvre objednat a sami sledovat, jak vzniká. První jedinečný model, který v roce 2020 vydražil neznámý sběratel, zobrazuje slavné dílo Pierra Paula Rubense.

Foto: archiv značek

→ Vacheron Constantin, info o ceně v butiku, www.vacheron-constantin.com

Vysportovaná vosa

Tahle kráska s označením Gtv je díky motoru 300 HPE s výkonem více než 23 koní nejsilnější Vespou, jaká kdy vyjela na silnici. Její design je sice inspirován původní legendou, ale technologie jsou čistě moderní. Nechybí bezklíčové startování, LED osvětlení nebo digitální panel ukazující krom aktuální rychlosti průměrnou spotřebu, dojezd a stav nabití baterie. To vše se snadno propojí s vaším mobilem. Na výběr je béžová a černá. → Vespa, 178 900 Kč, www.vespa.com

Vzhůru pod čepec

Nebudeme si nic nalhávat, hustou hřívu má po pětatřicítce jen málokterý Čech. Přiznejme si to, pánové, všichni máme menší či větší kolečko, které je zejména během letních měsíců velmi náchylné ke spálení. Jistě že obličej si důkladně mažete krémem s ochranným faktorem, ale matlat si i temeno? To může jen vemeno. My ostatní se nebráníme nejrůznějším pokrývkám hlavy, že? A pokud nejste zaprdění, kšiltovku letos vyměníte za zebří bucket hat!

→ Céline, 9 190 Kč, www.mrporter.com

Zebra jede

Možná si říkáte, že tyhle plavky by se hodily spíše do šatníku neohroženého agenta Boba Saint Claira. My vás však můžeme ujistit, že zebří potisk je natolik trendy, že i vás na vaší dovolené na Jadranu promění v Muže z Acapulca. Nebo snad pochybujete o trendu, který do své kolekce promítl i Tom Ford? Ok, namítáte, že značka Tom Ford bez Toma Forda vlastněná gigantem Estée Lauder už není relevantní? Možná! Ale pod tenhle kousek se Tom ještě podepsal.

→ Tom Ford, 12 254 Kč, www.mrporter.com

Steinbergova kočka

Není to tak dlouho, co Vitra představila limitovanou edici sklolaminátového křesla Eames Fiberglass Armchair zdobeného kresbou kočky od Saula Steinberga. I když je na světě 500 kusů, předpokládáme, že e-shop značky hlásí vyprodáno. Můžete zkusit zapátrat v šedé zóně internetu nebo si prostě a jednoduše křesílko navrhnout sami prostřednictvím konfigurátoru a vyzvat svého oblíbeného umělce, ať se na něm vyřádí. Vy tak získáte jedinečný kus.

→ Vitra, od 24 225 Kč, www.vitra.com

DONGO | design Studio Segers

Dongo je všestranná venkovní modulární sedačka, která nabízí nekonečné možnosti uspořádání. Tato flexibilita z ní dělá ideální volbu pro venkovní prostory všech velikostí a tvarů.

Todus showroom Na Zátorách 5 Prague 7 www.todus.cz

Protomartyr / Formal Growth In The Desert

Jde o šesté studiové album detroitské post-punkové kapely Protomartyr, které je ještě horké. Vyšlo 2. června 2023 u Domino Records a předcházely mu tři singly – Make Way, Elimination Dances a Polacrilex Kid.

Protomartyr se zformovali už v roce 2010 v průmyslovém Detroitu a do dnešního dne vydali šest studiových alb, z nichž poslední Formal Growth In The Desert vyšlo po třech letech od předchozího Ultimate Success Today. I tady se hodí všeříkající a zároveň nicneříkající nálepka post-punk, i když jejich specifický sound je spíš kombinací 70s UK post-punku a klasické detroitské Motor City garáže. První, co člověka napadne, jsou pochopitelně Joy Division a Ian Curtis, Mark E. Smith a možná i trochu teatrální Nick Cave, ale může za to hlavně zabarvení a baryton zpěváka Joea Caseyho. Mezi další stopové prvky vlivů patří rozhodně Wire, Pere Ubu, ale i jejich současnější souputníci jako Iceage, Shame, Idles, Priests a další restaurátoři klasické britské post-punkové školy.

Za třináct let existence si Protomartyr vybudovali slušnou fanouškovskou základnu a i mezi hudebními kolegy se těší respektu. Iggy Pop o nich prohlásil, že jsou nejlepší americká kapela, mezi další slavné fanoušky patří třeba Greg Dulli z The Afghan Whigs, Kelly Deal z The Breeders, pochvalně o nich mluvil i David Bazan z Pedro the Lion nebo basák Faith No More Billy Gould.

Jestliže na scénu před více jak deseti lety neurvale vtrhli, aby zneklidňující dikcí hlasitě poukazovali na americkou politickou degeneraci a obsesivní oddanost kapitalismu, mluvili

Israel Philharmonic Orchestra

transparentně a přímo k věci, na aktuálním albu neztrácejí nic ze svojí divné těkavé energie a urgence, ale jejich poetika je spíš symbolická. Poušť používají jako metaforu pro citovou vyprahlost nebo bezútěšnost míst bez života. Už na předposledním albu Casey deklaroval, že se chce posunout od smutku ze ztráty milovaného otce, žel série nepříjemností a rodinných tragédii předznamenala i vydání Formal

Growth In The Desert – začalo to opakovanými vloupáními do zpěvákova rodného domu v Detroitu a vyvrcholilo smrtí jeho matky, která dekádu a půl bojovala s Alzheimerovou chorobou. Poušť hraje v konsekvencích nové desky ještě další úlohu, nahrávali jí totiž v Sonic Ranch studiu v Texasu, kde Casey sbíral inspiraci v rozlehlé písečné prérii na jihozápadě a monumentálních skalních útvarech.

Dost možná právě díky tomu prostředí znovuobjevil radost z psaní nových písní a ta se otiskla do dvanácti energických příběhů, které přemítají o životě během nevyhnutelné ztráty, stejně jako o obtížném, ale možném boji o nalezení motivace k pohybu vpřed (Casey se nedávno oženil). Poušť se tak

stala vhodnou kulisou pro dosud nejméně cynické album

Protomartyr a prastará a řídce osídlená krajina poetickým a trochu chmurným synonymem pro bezvýznamnost délky lidského života.

→ protomartyrband.com

TEXT Karel Buriánek

Rudolfinum 20.00

Dvě slova jako klíč

Šest příběhů, které vám zamotají, nebo naopak rozmotají hlavu TEXT Václav Rybář

Ústecký spisovatel Josef Formánek v jednom z rozhovorů řekl: „Nikdo nic neví. Všichni si jen něco myslíme. Myslet není vědět. Víme, teprve, až když to cítíme. Nevyčteme to, nikdo nám to neporadí.” Můj tatínek je taky z Ústí a vždycky říkal „Myslet, to znamená houby vědět.” V Ústí se zjevně rodí vizionáři, ale Dvě slova jako klíč, volné knižní a brzy i filmové pokračování Úsměvů smutných můžů, se odehrává nikoliv na severu Čech, ale hned na několika kontinentech. Dějová mozaika sleduje osudy mnoha postav. Japonský byznysman se chce smířit s dcerou, kterou jako malou opustil, a vydává se s ní na cestu do Himalájí. Malíř a vyléčený alkoholik potkává krásnou ženu a s ní i nečekanou možnost rodinného života. Spisovatel bere svého kamaráda a jejich vnitřní démony na výpravu do indonéské džungle. Kněz v New Yorku se musí vypořádat se zvláštními

Na herecký trojlístek Švehlík - Franěk - Dušek, který exceloval ve filmu Úsměvy smutných mužů, se můžete těšit i ve volném pokračování příběhu.

sny a na samotě kdesi na břehu Baltského moře čeká starý muž na návštěvu syna. Eklektické obsazení herců i lokací, velké ambice a velká očekávání. Dvě slova jako klíč točil, stejně jako Úměvy smutných mužů, režisér Dan Svátek a se štábem zavítal třeba i na malý ostrůvek Siberut nedaleko Sumatry, kterému se přezdívá ostrov lidožroutů. Ve filmu tak vedle známých českých, méně známých zahraničních herců a jednoho Pierra Richarda, uvidíte i opravdové šamany z mentawajského kmene. Producenti lákají do kina na film, který vám možná změní život. Vlastně je jedno, ve kterém z těch šesti příběhů se trochu nebo hodně najdete. Jak říká autor předlohy - víme, teprve, až když to cítíme. Tak přijďte něco pocítit.

→ v kinech od 27. července

Neříkej mi brouku!

Za pratátu hot hatchů bývá považován Volkswagen Golf GTI z druhé půlky sedmdesátek. Ostrý Beetle ze stejné stáje ho předběhl o tři roky a málem zhatil jeho šance na ovládnutí trhu.

Na první pohled si řeknete, že tenhle ťuťu ňuňu brouček s černou kapotou si na ostré svezení jen hraje. Vždyť je to brouk, ti byli vždycky pověstní svou hlemýždí povahou. I slavný filmový Herbie musel být trojnásobně zrychlený, aby ve scénách, kdy závodí s ostatními auty, působil trochu věrohodně. Nesmrtelný brouk dosáhl vrcholu produkce v roce 1971, kdy se ho vyrobilo rekordních 1,3 milionu kusů. Volkswagen však už tehdy plánoval svůj lidový vůz nahradit modernějším kouskem a Golf skutečně nastoupil do služby už v roce 1974. Jako poslední rozloučení automobilka naplánovala speciální verzi brouka s označením GSR alias Gelbe Swarze Renner, žluto-černý závoďák. Nikdo tehdy netušil, že brouk se na okrajových trzích bude bez přestávky vyrábět dalších třicet let. GSR měl decentní venkovní tuning, patnáctková kola se širšími pneumatikami a sportovní sedačky. Volkswagen k jeho

manuálu přilepil papír s krátkým seznamem servisů a dílen, které se věnovaly profesionálním úpravám brouků pro potřeby závodění. Ano, hádáte správně. GSR měl pod kapotou jen šestnáctistovku o výkonu 60 koní. Z nuly na stovku mu to trvalo nekonečných 18 sekund. Němečtí politici v Bundestagu po uvedení vozu na trh přesto nervózně debatovali o nezodpovědnosti automobilky a snahách omladiny pošlapat všechna psaná i nepsaná silniční pravidla. Brouci s černou kapotou způsobí dopravní kolaps ve všech spolkových republikách! A… nestalo se nic. Jen pár mladíků si kapoty svých žlutých brouků přemalovalo na černo a předstíralo, že má taky GSR. Skutečně sportovnější svezení nabídl až zmíněný Golf GTI se silnějším motorem a tužším podvozkem, ačkoliv o něm VW – po nervózní reakci politiků o pár let dříve – zprvu nechtěl ani slyšet.

Neslýchaný zážitek z poslechu.

Třetinka za 4 497 Kč.

Více informací získáš na našich prodejnách nebo na www.iWant.cz

Foto: Archiv Volkswagen

Plavky Harrisona Forda

Slipové plavky jsou na světě od 60. let minulého století, kdy je pro australskou značku Speedo navrhl Peter Travis. Ačkoliv za jeho výtvor, který stál v počátcích své existence na hraně zákona, dodnes děkují bohu miliony žen a homosexuálů, sám Travis je ceněn spíše pro svá umělecká díla z keramiky. Ta mimochodem vystavuje i Australská národní galerie.

Když se v roce 1981 Harrison Ford nechal fotografkou Nancy Moranovou vyfotit u bazénu ve svých „speedách“, jak se v Americe začalo přezdívat všem slipovým plavkám, nešlo o nic šokujícího. Tento typ koupacího oděvu už byl běžnou součástí výbavy každého muže. Přesto mu pomohly zapsat se do historie jako jeden z největších sexsymbolů. Tato aureola ho ostatně provází i dnes, kdy slaví své 80. narozeniny. Je to jen pár týdnů, kdy Forda na filmovém festivalu v Cannes během tiskové konference k premiéře dalšího pokračování Indiany Jonese oslovila jedna z novinářek s tím, že byla ohromena jeho muskulaturou, když na plátně opět svlékl svou košili. „Víte, bylo mi požehnáno mít tohle tělo,“ odvětil Ford. Bylo mu ovšem také požehnáno ho ve správný čas na správném místě a ve správném modelu odhalit.

Kdyby totiž stejné plavky oblékl o dvacet let dříve, hrozilo by mu zatčení za neslušné obnažování, jak se to na australské Bondi Beach stalo skupině několika mladých mužů. Plážový inspektor Aub Laidlaw tehdy podobný

model viděl vůbec poprvé, nevěděl jak reagovat a tak na chlapíky zavolal policii. Obvinění však bylo zamítnuto s tím, že muži neodhalovali pubické ochlupení a i přes podivnost bederní roušky je vše v mezích zákona. Právě toto rozhodnutí znamenalo propustku nového typu plavek navrženého Peterem Travisem do masové výroby. Designér nechtěl šokovat. Neměl dokonce ani v plánu oslovit gay komunitu, která se do jeho plavek zamilovala jako první. „Ten sexuální aspekt byl jen bonusem,“ nechal se slyšet. Pravým důvodem bylo to, že jako vášnivý surfař chtěl plavky, které by při sportování nebyly přítěží.

V prvních letech byly na výběr tři různé výšky boků – 17, 5 cm, 12,5 cm a 7,5 cm. Zatímco první rok šly na dračku ty, které zahalovaly nejvíce, třetí rok už nikdo nechtěl jiné než ty nejskromnější. Celosvětová popularita pak přišla v roce 1968, když je na olympijských hrách v Mexiku oblékl plavec Mark Spitz. Travis nebyl úspěchem svého návrhu překvapen, ale jeho masivním rozšířením mimo sportoviště byl značně rozčarován. Myslel si, že producírování lidí po ulici ve slipových plavkách je přinejmenším neslušné. A tak se raději z plavkového byznysu stáhl do světa umění a akademických vod.

Slipové plavky si ale začaly žít vlastním životem a s jejich popularitou to bylo jako na houpačce. Od extrémní popularity v 80. letech se na přelomu tisíciletí přenesly do sekce „módních faux pas“. Nahradily je plavky s delšími nohavičkami či extra široké a dlouhé bermudy. Dnes už se zase derou do popředí zájmu a do své nabídky je zařazují nejen sportovní značky, ale i luxusní módní domy.

EXPERIMENTÁLNÍ KUCHYNĚ A BAR

Zážitková

TEXT Petr Jansa

Harrisona Forda v plavkách zachytila v roce 1981 fotografka Nancy Morganová v jeho vile v Los Angeles.

Slipové plavky, CDLP, 2 490 Kč, www.cdlp.com

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI SOUPEŘE

Červená niť konfliktů se vine našimi životy. Najděte si rivala, který bude o krok před vámi nebo za vámi. Podle vědců nás totiž věčný boj činí šťastnějšími a úspěšnějšími.

Statistiky nelžou, mít konkurenci se vyplatí. A tady by mohlo naše téma skončit, ale ono je to samozřejmě celé mnohem složitější, vrstevnatější a zajímavější. Máte nějakého soka v práci, ve hře, v lásce? Neříkejte hned kategoricky ne, možná o něm ani nevíte. Statisticky je dokázáno, že člověk si za život vyrobí mnoho nepřátel, často k tomu poslouží vyložené maličkosti, ale v příbězích lidí okolo pak hrajeme mnohem důležitější roli, než tušíme. Takový tajný nepřítel skrytý za fasádou všednodennosti a věčně usměvavými maskami, které si všichni nasazujeme, může být zdrojem sžíravého hněvu, ale i motivací k vyšším výkonům. Optimisté často filozofují nad tím, jak by bylo hezké, kdyby se všichni měli rádi, ale netuší, že by tím byla ohrožena samotná podstata společnosti. Z mnoha studií o honbě za úspěchem či bohatstvím vyplynulo, že hlavním motorem

lidí, co se ženou v krysím závodě na vrchol kopce, není touha zabezpečit sebe sama, ale především snaha vyrovnat se ostatním. Není to vyloženě závist, spíš nutkání ukázat kolegovi, sousedovi, kamarádovi, ale třeba vlastní rodině, že zrovna vy na to taky máte, ať už finančně, fyzicky, nebo intelektuálně.

Vše začíná v dětství

Ve světě, který se nás sám snaží definovat a strčit do škatulky, ovládat a směrovat nás mainstreamem, je navíc přímá osobní rivalita cennou berličkou. Umožňuje nám se vymezovat. Každý by měl mít svého soka, ať už jde o sourozence, kolegu v práci, tým, který dává tomu vašemu zabrat, oblíbenou videoherní konzoli, filmovou sérii a podobně. Soubor voleb nás formuje a dotváří naši osobnost, jakkoliv jsou takové volby často též

Kdo má štěstí, ten se s přirozenou soutěživostí setkává už od kolébky. Nemusí to být zrovna hardcore souboj na život a na smrt jako u Kaina a Ábel, nicméně slavný biblický příběh má oporu ve vzájemné soutěživosti sourozenců. Mladší z potomků vždy profituje z přítomnosti staršího vzoru.

vedeny na neviditelných špagátcích marketingu, kdy si firmy, týmy či celebrity samy dobrovolně rivala pořídí a vzájemnou nevraživost udržují v chodu. Vědí totiž, že přesně tohle lidé chtějí a potřebují.

Kdo má štěstí, ten se s přirozenou soutěživostí setkává už od kolébky. Nemusí to být zrovna hardcore souboj na život a na smrt jako u Kaina a Ábela, nicméně slavný biblický příběh má oporu ve vzájemné soutěživosti sourozenců. Mladší z potomků vždy profituje z přítomnosti staršího vzoru, v případě nízkého věkového rozdílu jde o motivaci, která často vyústí v akcelerovaný fyzický rozvoj, kdy se mladší dítě snaží hlava nehlava dohnat to starší. Je na rodičích, aby podobnou rivalitu udrželi v mezích tzv. přátelského pošťuchování.

Sport jako náhražka

Teď bychom se oslím můstkem mohli přesunout k politice, kde často tenze přejde k vzájemnému šach matu, nebo alespoň držení se pod krkem, ale to bychom opouštěli svět vědecky podložených závěrů i jednoduchých receptů a definitivně vykračovali vstříc bezbřehému tlachání. A když už jsme u tlachání, víte, o čem se u nedělního oběda nesmí mluvit, aby se předešlo hádkám? O politice a o sportu. Spojení obou odvětví není náhodné, protože sport je prodlouženou paží politiky už od dob první olympiády. O co jiného šlo v původním klání, než o snahu mírovou cestou ukázat, které město či stát je lepší. Lepší sportovec = lepší voják. Ne nadarmo se v době olympiády uzavírala příměří, aby mohl sportovní svátek nerušeně proběhnout. Dnes tzv. sportovní diplomacie prorostla snad do všech disciplín, kdy jsou úspěchy národních sportovců komoditou politického a korporátního marketingu à la „máme v týmu ty nejlepší na světě“, „pan X je borec a kupuje náš výrobek, vy byste měli také“.

Sportovní a korporátní rivalita je něčím, co jako koncový uživatel či fanoušek prožíváte s pocitem, že kopete za svůj tým proti všem, ať už jde o oblíbenou značku mobilu, lokální fotbalovou skvadru, nebo automobilový brand. Nemalá část lidí je ochotna tímto přeneseným pocitem „boje za správnou věc“ naplnit značnou část svých životů. Nelze se tomu divit, protože narativ věčného střetu je pevně zakotven v naší kultuře. Velké byznysové a sportovní příběhy stojí na překonávání překážek, porážce odvěkých soupeřů a škrábání se na vrchol. V knižních pohádkách, slavných divadelních hrách či žánrových filmech se stále dokola opakuje klišé souboje dobra se zlem. Záporák je např. v bondovkách stejně důležitý jako hrdina, jejich intelektuální a fyzický souboj je tím, na čem stojí a padá dojem z filmu, všechno ostatní je pouhá omáčka či kulisa. Sherlock má svého Moriartyho, komiksový Thor svého Lokiho, Bill Gates nevyhnutelně potkává Stevea Jobse, Niki Lauda dříve nebo později narazí na Jamese Hunta. Kam se podíváte, tam legendy provází životní milník v podobě osudového duelu.

Každý chce podobné drama zažít, být součástí velkého příběhu. Proto sportujeme, abychom si rivalitu naplno vyzkoušeli v bezpečném prostředí, ze kterého lze kdykoliv utéct. Soutěžíme o uznání přátel, ale také o potvrzení svých kvalit prostřednictvím diplomů či cenných kovů. Coubertinovské „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je často nadřazováno oficiálnímu olympijskému mottu („Rychleji, dále, silněji“) a faktu, že ti nejlepší získávají medaile. A jak řekl další klasik Pete „Maverick“ Mitchell: „V boji na život a na smrt se neudělují body za druhá místa“. Dnešní mládež je sice nejrůznějšími cenami útěchy směřována spíš k účasti než triumfu, ale dominantní společenský rámec je neúprosný a útočí odevšad – vítěz bere vše.

Staré dobré souboje cti

A jsme zase zpátky u politiky a válek, kde platí, že historii píší vítězové a dějiny na ně automaticky pohlížejí jako na hrdiny, co byli v právu. Nejstarší nástěnné malby vedle lovců mamutů zobrazují také muže v pevném zápasnickém objetí, což naznačuje nejstarší férové řešení konfliktů vůbec. To se během středověku na území dnešní Evropy proměnilo v takzvaný souboj cti, oficiální formu rozsudku nejrůznějších sporů, k jejichž vykonání se používaly meče a později pak pistole. Mělo se za to, že bůh nenechá prohrát toho, na jehož straně je spravedlnost. Od třináctého století byl souboj cti v evropském právu zakotven jako řešení urážek, ranění či krádeží. Bojovalo se na meče a bez brnění. Kdo se třikrát nedostavil, byl automaticky poraženým a tedy i vinným v plném rozsahu. Souboje cti byly tak časté, že v patnáctém století se ve školách šermu mladí žáci systematicky připravovali na podobnou eventualitu. Postupně se proměnily v džentlmenské duely, v nichž se bojovalo kordy a později také pistolemi. Soudy zabití (defakto vraždu) během duelu posuzovaly mírně a pachatel většinou trestu unikl, protože duel byl vnímán jako forma vyšší spravedlnosti.

Koncem devatenáctého století pak duely vymizely z civilizovaného (evropského) i Divokého (amerického) západu, před začátkem první světové války byly zakázány pod hrozbou vysokých trestů a vojáci definitivně přestali nosit meče a šavle, které byly v moderní éře palných zbraní určeny právě k duelům. Není bez zajímavosti, že ve Francii se i po zákazu ujaly tzv. sportovní duely, jejichž účastníci po sobě pálili gumovými projektily. Šlo vlastně o předchůdce paintballu, který to v roce 1908 dotáhl až na letní olympiádu, ačkoliv se tehdy v Londýně medaile za střelbu mezi oči neudílely. Jen další důkaz toho, že lidé si ztotožnění vlastní důležitosti nenechají vzít. Jen se postupem času v ruletě osudu mění vložená sázka. Od soubojů na život a na smrt jsme přešli k hospodským rvačkám, které mají i přes riziko možného zranění či žaloby ze strany poraženého stále svou atraktivitu v tom, že se perete vlastníma rukama a výsledek jde za vámi. Odtud ostatně pramení dlouhodobá popularita bojových sportů, kdy se obloukem vracíme ke zmíněným nástěnným malbám v jeskyních, duelům určujícím kmenovou hierarchii vikingů či indiánů, zkrátka instinktům zvířecí říše, která v zájmu evoluce vyznává právo silnějšího.

A co vy, už máte svého soka?

Moderní civilizovaná společnost nutkavou soutěživost toleruje pouze v bezpečném prostředí pravidly svázaných sportovních klání, ale ve fikčních světech, do nichž se tak rádi propadáme, se to řeže hlava nehlava pod tenkým pláštíkem příslibu, že dobro vždy zvítězí nad zlem. Jestli nechcete prožívat rivalitu fiktivních hrdinů, historických postav, kapitánů průmyslu a sportovních hvězd, neváhejte a vyrobte si rivala sami. Váš život se pod tlakem okolností pronikavě zlepší, ať už jde o kamaráda, se kterým chodíte na bowling, milence vaší ženy nebo konkurenta, co vlastní restauraci přes ulici, jež prodává polední meníčko o deset korun levněji a má pořád narváno. Zdravá rivalita je nejspolehlivějším motorem lidského pokroku. Nemusíte nutně vynalézt jadernou fúzi za studena, nakrmit hladovějící děti v Africe nebo se stát mistrem světa v čemkoliv. Někdy vám cíleně vyhledávaná soutěživost pomůže, abyste se sami na sebe podívali v zrcadle pod jiným úhlem. Zapomeňte na žabomyší války a duely na internetu nebo snahu nejrůznějších chytrých aplikací probudit ve vás soutěživost nejrůznějšími žebříčky a kvantifikací virtuálních výsledků. Váš opravdový soupeř čeká někde venku. Běžte ho najít, abyste mohli nakopat zadek sami sobě.

Pořizovací cena vozu 1 364 900 Kč včetně DPH

Doba pronájmu 36 měsíců

Roční nájezd 15 000 km

Pravidelná měsíční splátka 15 990 Kč bez DPH*

poslední z velkých

Ten, který stojí nad všemi

Dlouholetý šéf Marvelu, spoluautor mnoha významných superhrdinů a maskot úspěchu komiksových velkofilmů. Stan Lee ale nebyl vždy jen usměvavým staříkem a mentorem. Ani nemohl, protože neustálé bitvy v pozadí Marvelu se často rovnaly těm, které sváděli jeho hrdinové v komiksových sešitech.

Začátek, nebo jak se v komiksech obvykle říká origin, už všichni známe, a tak si ho projedeme rychloposuvem. Stan Lee se narodil jako Stanley Martin Lieber do rodiny rumunských imigrantů v roce 1922. Jeho tatínek byl vyučený střihač látek, což byla profese, kterou ještě před velkou hospodářskou krizí nahradily stroje. Během Stanova dětství tak definitivně přišel o práci a rodina žila, resp. spíše přežívala v malém bytečku s oknem do zdi v Bronxu. Do té zdi prý otec často dlouho nezúčastněně koukal a na malém Stanovi to zanechalo otisk. Věděl, že se o svou příležitost v životě musí porvat a ideálně se o rodiče a mladšího bratra finančně postarat. Zkoušel to různě, ale talent měl spíš na vymýšlení než manuální práci. Proto při škole roznášel noviny a do některých redakcí se skrz tuhle práci i dostal, aby v nich psal epitafy a černou kroniku, zatímco během studií snil o tom, že se stane velkým spisovatelem.

Jak se zrodil Stan Lee Osud tomu chtěl, aby se skrz příbuzné dostal k práci v Timely Comics (původní jméno Marvelu), kde zprvu doplňoval inkoust, nosil obědy, gumoval obrysy a črty z hotových stránek apod. Velmi rychle pochopil, jak to v branži funguje, a protože se často uzávěrky stíhaly na poslední chvíli, přispěl několika nápady do vznikajících příběhů. Poměrně rychle se z něj stal editor a ke svým nápadům se začal podepisovat jako Stan Lee, což byla zkratka ze Stanley. Nechtěl použít své vlastní jméno, což bylo ostatně v komiksové branži obvyklé. Sešity s kreslenými

příběhy byly považované za brakovou literaturu, ale prodávaly se ve velkém a zaměstnancům vydělávaly na živobytí. Zároveň nikdo nechtěl mezi přáteli přiznat, že se živí kreslením komiksů, zvlášť ti autoři, kteří tajně snili

o kariéře ve velkých novinách nebo o psaní velkých románů, jež zatřesou 20. stoletím.

Stan Lee bral Timely jako přestupní stanici i ve chvíli, kdy se v roce 1941 ve věku devatenácti let stal defakto šéfredaktorem. Jack Kirby a Joe Simon se pohádali s majitelem Martinem Goodmanem, sbalili si věci a odešli. Lee se statečně chopil otěží, ale o pár měsíců později musel narukovat.

Během druhé světové války dohlížel na scénáře filmových týdeníků a psaní či ilustrace nejrůznějších manuálů.

Pochopil, jak mohou jednoduché a srozumitelné příběhy oslovit a motivovat miliony lidí. To ho přesvědčilo o tom, že Timely Comics má šanci se svými superhrdiny ovládnout svět. Po válce ovšem přišlo vystřízlivění, protože lidé najednou chtěli příběhy o vojenských hrdinech, statečných policistech a chrabrých detektivech. Superhrdinové, kteří byli velmi populární v bezútěšných časech druhé světové války, najednou v poválečných letech ustoupili do pozadí. Spojenci vyhráli a najednou potřebovali oslavovat sami sebe, dodávat kuráž obyčejným lidem. Autoři superhrdinských příběhů se s tím nechtěli smířit a sepisovali čím dál tím bláznivější zápletky ve snaze oslovit publikum, až přilákali pozornost konzervativců. Hon na čarodějnice se tenkrát šířil napříč kulturou a nevyhnul se ani komiksu, který získal náhubek v podobě tzv. Comics Code Authority, která určovala, o čem se smí a nesmí psát.

Hledání místa na slunci

V půlce padesátých let se Timely přejmenovalo na Atlas a Stan Lee chrlil příběhy ze všech možných žánrů. Romance, western, komedie, horor

a zároveň kličkoval před nejrůznějšími připomínkami ze strany „cenzorů“. Nebavilo ho to a chtěl s dobře placenou prací skončit. Jenže byl v té

době už ženatý, měl dceru a hezký domeček na předměstí. Jeho manželka mu poradila, aby víc experimentoval. Lhostejnost se ukázala být jeho největší zbraní, protože se nebál tnout do živého.

To ale ještě nejsme v té slavné éře, kdy si jde Marvel a DC Comics po krku. Jednak proto, že obě společnosti se tehdy jmenovaly jinak, jednak proto, že Marvel na konci padesátých let prochází krizí a na výplatní pásce zůstává vlastně jen Stan Lee, který partě snaživých externistů sype nápady z rukávu, aby se pak na poslední chvíli natiskly na nekvalitní papír. Budoucí DC je lídrem branže, už proto, že se mu v padesátých letech daří restartovat své slavné hrdiny (Superman, Batman, Flash). Timely/Atlas místo toho na pokraji krachu zařizuje distribuci prostřednictvím DC, čímž se v podstatě dostává do područí většího vydavatelství.

Ze začátku to ale byla výhra, protože díky schůzkám s prostředníkem Marvel věděl, co se chystá u „konkurence“. DC (tehdy ještě National, ale pojďme pro přehlednost už používat Marvel a DC) totiž po úspěšné resuscitaci superhrdinů zlaté éry chystal jejich společnou týmovku Justice League of America.

K majiteli Marvelu (Timely) Martinu Goodmanovi se informace o superhrdinské týmovce roku dostala s velkým předstihem a ještě ten den pověřil Stana Lee, aby vymyslel vlastní superhrdinský tým poskládaný z toho, co archivy nabízejí. Leeovi se do toho moc nechtělo, ale jak šéf poručil, tak udělal. Tentokrát se ale rozhodl, že nebude jen otrocky kopírovat DC.

Dvacet let totiž nedělal nic jiného a Timely se nijak nepohnulo z místa. Prodávalo komiksy hlavně dětem a „jednodušším“ lidem, jak to sám Lee popisoval, ostatně to bylo Goodmanovo zadání – hezké a barevné hýbající

TEXT Václav Rybář

Stan Lee zachycen během rozhovoru pro Los Angeles Times v březnu 1975.

se obrázky, hlavně žádný komplexní příběh nebo příliš textu v bublinách.

I superhrdinové jsou lidi U konkurence pro Justice League ale Lee věděl, že má Goodmana na lopatkách a že projde cokoliv, co vymyslí. Zapřáhl proto Jacka Kirbyho a společně vymysleli Avengers. Ale houby, to bychom předbíhali! Místo sprosté kopírky Justice League totiž ti dva vymysleli Fantastickou čtyřku o partě výzkumníků, kteří získají superschopnosti po zásahu kosmické energie. A stane se z nich tým, ve kterém je rodinné pošťuchování a hašteření na denním pořádku.

Superschopnosti tu jsou zdrojem mnohého mrzení, neřeší jako zázrakem všechny romantické nebo finanční trable, jsou jen vedlejším produktem toho, co se stalo obyčejným lidem žijícím v našem světě. Což byl další detail, kterým si Lee a Kirby získali čtenáře. Hrdinové Fantastické čtyřky žijí v New Yorku, v našem New Yorku, nikoliv ve fiktivním Metropolis nebo Gothamu, což jsou pouhé amalgány existujících měst.

Konfrontace nedotknutelných bohů z DC s pracující třídou Marvelu byla hlasitá. Čtenáři měli najednou pocit, že superhrdinové jsou jim bližší. Žijí v jejich světě, hádají se jako oni, jsou plní emocí a mají povahy, které rozhodně nejsou zaměnitelné. Fantastická čtyřka byla neotřelá a drzá, což k náladě šedesátých let logicky sedlo. Políček nejen DC, ale i systému jako takovému, zasáhl publikum nepřipravené. Stan Lee kul železo, dokud bylo žhavé,

a rychle přišel s Hulkem, antihrdinou plným vnitřních konfliktů, a samozřejmě Spider-Manem, který byl přímo ztělesněním polidštěného superhrdiny a dokonalým protipólem dušínovského Supermana. Peter Parker je obyčejný kluk, jemuž pavoučí kousnutí přinese víc starostí než radostí. Ale právě jeho každodenní boj se záporáky i běžnou realitou bylo to, co teenagery nutilo kupovat další a další sešity. Měli pocit, že konečně někdo píše nejen pro ně, ale i o nich. A nešlo jen o mladé čtenáře, byla tu celá řada dospělých fanoušků komiksů, co vyrostli na DC hvězdách čtyřicátých a padesátých let a unavovalo je, že Superman, Batman i Wonder Woman se stále chovají stejně a jsou zoufale předvídatelní. Nové tváře od Marvelu se vydávaly jiným směrem a slavily zasloužený úspěch.

Kdo byl architektem tohoto úspěchu? Pro mnohé o tom není sporu, Stan Lee z pozice šéfeditora dohlížel na všechny tituly. Dával tak celému Marvel univerzu jednotný ráz a sdružení skupinek hrdinů do sérií mu umožňovalo mezi nimi vytvářet vztahy a chemii. U DC měl každý hrdina svou sólovku a svého editora. A všichni žili ve vlastní bublině, nečetli materiál ostatních, až na výjimky (týmovky, sem tam crossover) si nepůjčovali navzájem postavy, a tak DC tituly vůbec nepůsobily dojmem sdíleného komiksového světa. Na potkávání se a vzájemném si rozbíjení ciferníků, ať už ze sportu, nebo kvůli nedorozumění, byly naopak nové marvelovské tituly založeny.

Marvel rychle pochopil, že tahle

dynamika čtenáře baví, a tak neváhal oživit superhrdiny zlaté éry. Doslova z mrazáku vytáhl Kapitána Ameriku a udělal z něj klíčovou postavu Avengers. Kdo řekl, že relikt druhé světové války nedokáže oslovit nové publikum?

Marvel byl první, kdo přišel s komiksovými cliffhangery. Serializace komiksů se ukázala být geniálním tahem. Stan Lee s tím přitom přišel z nouze, protože už nestíhal psát nové a nové příběhy, a tak občas skončil v půlce, aby stihl uzávěrku a poslední komiksový panel vyplnil šokujícím překvapením, aby si zajistil přízeň čtenářů i příště. Fungovalo to náramně, ačkoliv shánění komiksů tehdy nebylo tak snadné jako dnes a získat další sešit mohlo být vcelku dobrodružství. Marvel tím ale fanoušky nenaštval. Naopak, ještě víc je nasál do svého světa.

Tímhle soubojem mezi jedničkou a dvojkou na trhu je vyplněna většina Stanových životopisů a dokumentů, včetně toho nejnovějšího, který si můžete pustit na Disney+. Je v něm dokonce i naznačená rozepře s Jackem Kirbym a Stevem Ditkem. Oba štvalo, že si Stan připisuje kompletní autorství oblíbených superhrdinů.

Přitom v Marvelu to v šedesátých a sedmdesátých letech fungovalo jako v manufaktuře, kdy Stan rozhodil mezi kreslíře hrubou zápletku a chtěl po nich dvacet stran komiksových panelů. I obsah bublin často zůstal na kreslířích a obtahovačích, takže není divu, že s některými skvělými nápady přišli zmínění pánové a dožadovali se

Marvel byl první, kdo přišel s komiksovými cliffhangery. Sterilizace komiksů se ukázala být geniálním tahem. Stan Lee s tím přitom přišel z nouze, protože už nestíhal psát nové a nové příběhy, a tak občas skončil v půlce, aby stihl uzávěrku a poslední komiksový panel vyplnil šokujícím překvapením.

historických zásluh. Stanovo ego však bylo silnější a dokonce i na sklonku života starý pán odmítal v rozhovorech spolknout vlastní hrdost. Uražený Kirby dokonce na chvilku utekl ke konkurenci a vzájemný svár obou komiksových legend trval až za hrob, protože syn Jacka Kirbyho momentálně žaluje společnost Disney právě za manipulaci faktů ve zveřejněném celovečerním dokumentu. Ten období hádek v osmdesátých letech bohorovně přeskakuje a ignoruje i devadesátá léta, která na Marvel nevrhají zrovna nejpříznivější světlo. Nakladatelství se tehdy ocitlo ve finančních těžkostech a putovalo

z ruky do ruky, když si ho nejrůznější byznysmeni přehazovali jako horký brambor. Komiksová kultura tehdy upadala a mládež zajímaly spíš filmy, kam se Marvelu nedařilo prorazit. DC slavilo úspěch se Supermanem a Batmanem, Marvel měl jen bizarní televizní seriál s Hulkem a pár animovaných raníčků. Stan Lee se v osmdesátých letech do Hollywoodu přestěhoval, aby tu za celovečeráky bojoval. Narazil však na svět, kterému příliš nerozuměl, zatímco Marvel si rozebírali vlci z Wall Streetu, snažící se popularitu superhrdinů těžit skrz prodej hraček a filmová práva.

One-Above-All

Stan Lee se tak z krále komiksového impéria a toho, kdo vládne všem (ostatně v marvelovském vesmíru existuje postava One-Above-All, kterou komiksoví mudrcové považují právě za Stanovo alter-ego – za autora, který z pozice nadřazené entity rozhoduje o všem), stal pouhou figurkou na šachovnici. Jeho nadšení pro supersilné kreslouny nepolevilo, ale nekonečné schůzky s hollywoodskými hlavouny byly bez výsledku. Až několikeré násilné převzetí Marvelu a bitvy právníků ukázaly světlo na konci tunelu, kdy se v Hollywoodu díky Avimu Aradovi, jednomu z nových majitelů značky,

Tvůrce komiksových superhrdinů zachytil fotograf v květnu 1987 při listování souborem toho nejlepšího ze Spider-Mana. Samozřejmě nemůže chybět cigareta, se kterou Stan Lee rád pózoval.

Foto: archiv Marvel

Stan Lee je Marvel a Marvel je Stan Lee. Není divu, že si společnost, která v nultých letech Leeovi nabídla milion dolarů ročně za to, že bude prostě jen existovat, po jeho smrti v roce 2018 předplatila práva na používání jeho jména, podoby a dalších statků.

pohnuly ledy a do kin šly v krátkém sledu filmy jako X-Men a Spider-Man, které zažehly komiksovou horečku, jež trvá dodnes.

Stan Lee úspěšně přestál všechny změny vedení a v čestných roličkách se objevil v drtivé většině marvelovek. Stal se maskotem komiksového úspěchu na stříbrných plátnech, ale ti samí právníci ho připravili skoro o všechno.

Ačkoliv je z pozice producenta uváděn u nejvýdělečnějších filmů všech dob, kvůli obratně napsaným smlouvám a neochotným účetním neviděl z těch nejúspěšnějších marvelovek ani cent.

A co vydělal bokem, o to ho v pokro-

čilém věku připravili nejrůznější vykukové, co s ním zakládali firmy jako

Stan Lee Media nebo POW, v nichž jim prý šlo především o uchování

Stanova odkazu, ale ve skutečnosti šli hlavně po jeho penězích.

Stan se však díky úspěchu marvelovek stal něčím, co nejde zaplatit penězi. Absolutní legendou, jménem, jehož zvuk znají ve všech koutech světa, a usměvavým mentorem, který je ztělesněním nejmocnějších superhrdinů planety. Onu pozdní popularitu si užíval plnými doušky až do úplného konce a snáze tak ignoroval osudové jizvy, kterých se na něm dopustili

jiní, ale i ty, jež naopak on sám občas způsobil. A historie mu v tom zakrytí chyb a prohřešků bude pomáhat i nadále. Stan Lee je Marvel a Marvel je Stan Lee. Není divu, že si společnost, která v nultých letech Leeovi nabídla honorář milion dolarů ročně za to, že bude prostě jen existovat a mluvit na veřejnosti o svých příhodách se superhrdiny, si po jeho smrti v roce 2018 předplatila práva na používání jeho jména, podoby a dalších statků na mnoho let dopředu. Marvel moc dobře ví, že jeho vlastní nesmrtelnost je přímo spjata s nesmrtelným odkazem Stanova jména.

18. ročník prestižního turnaje družstev bankéřů v golfu Promoted by

Bank of the Green

Stan Lee pózuje s Lou Ferrignem a Ericem Kramerem, kteří ztvárnili Hulka a Thora ve filmu „The Incredible Hulk Returns“ pro NBC. Potkali se 9. května 1988 v Los Angeles během natáčení.

Hlavní partneři

Mediální partneři Partner

Golf Resort Karlštejn

Nejúspěšnější týmy 1. místo 2. 3. 4. 5.

MATĚJ CHLUPÁČEK

Režisér a producent Matěj Chlupáček je zvláštní úkaz na českém audiovizuálním nebi. Ještě mu není ani třicet a na kontě už má bohaté portfolio žánrově rozmanité televizní i filmové tvorby a úspěchy slaví u nás i za hranicemi. Jednak je to tím, že začal brzo – do branže vstoupil v sedmnácti jako nejmladší režisér v Evropě. Podíl na tom však má i jeho talent, cílevědomost, pracovitost, nadšení i štěstí na podobně činorodé a kreativní spolupracovníky. Všechno, co potřebuje, se naučil praxí za pochodu. A také z filmů. Za život jich viděl přes deset tisíc.

Bylo by zvláštní, kdybyste na jeho práci ještě nenarazili. Možná jste neznali jeho jméno, možná neznáte jeho první artovější kousky, ale projekty, k nimž se průběžně dostával, byly natolik atraktivní a pestré, že zasáhly široké publikum. Filmový horor s Aňou Geislerovou Polednice? Nic? Co třeba gastro průvodce Spolu & hladoví s Lukášem Hejlíkem? Terapie na HBO? Českým lvem a Cenou české filmové kritiky ověnčení Zrádci nebo hojně diskutované Pozadí událostí, které mělo taky nominaci na lva? Chytáte se? A co takhle Iveta? Už jste doma?

Tohle všechno patří pod křídla Chlupáčkovy produkční společnosti Barletta, kterou vede s producentkou a castingovou režisérkou Majou Hamplovou. Na něčem dělá jako producent,

v něčem je namočený režijně. Aktuálně má na „to do“ listu asi dvanáct projektů, přičemž na pěti z nich už se usilovně maká. Pro Voyo se chystá seriál Táta, pro novou streamovací platformu Canal+ drzý romantický seriál z období národního obrození Dcera národa. Ještě letos jde do kin dokument Moje nová tvář o Martině

Půtové, která byla první obětí kyselinového útoku v Čechách, a v lednu zaútočí na kina časosběrný dokument Karlos. Ano, je to ten Karlos, kterého myslíte. Fighter Vémola. To by pro ilustraci šíře záběru a intenzity práce zatím stačilo. K dalším projektům se dostaneme o pár řádek dál.

Vary s batůžkem

Teď stojí v centru zájmu novinka ‒ celovečerní film Úsvit, který se představí

v hlavní soutěži na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Respektive představil. Tohle vydání Mužů v Česku se v trafikách objeví až po Varech a vy už tedy víte, jestli dosáhl na Křišťálový glóbus. „Pro mě je velký úspěch a velká radost, že v té hlavní soutěži je. A jestli něco vyhraje, už je druhořadé,“ tvrdí producent a režisér v jedné osobě. Karlovarský festival je pevným bodem jeho letního kalendáře od roku 2008. V začátcích do lázeňského města vyrážel jako natěšený filmový fanda s batůžkem, dával si maratony šesti filmů denně a užíval si festivalový šrumec se vším, co k tomu patří. Jak nabíral zkušenosti, postupně se jeho cesty začaly stávat pracovními. Do Varů vozil svoje filmy, které se uváděly v retrospektivách nebo menších sou-

TEXT Alena Gurin Stará ILUSTRACE Vojtěch Velický

těžích. Snímkem v hlavní soutěži se tento pomyslný karlovarský kruh uzavírá. „Úsvit je z mého pohledu zatím to nejlepší, co jsme kdy udělali. Je to náš největší, nejdospělejší film,“ prohlašuje autor. Kvality této česko-slovenské detektivky už ostatně potvrdili distributoři zpoza hranic. „Z dvaceti sales agentů, které jsme oslovili, nám odepsali v podstatě všichni. Zkoušeli jsme je obepisovat i s našimi předchozími projekty, ale tehdy nám nikdo neodpověděl,“ popisuje budování cest k zahraničním divákům.

Dramatický příběh mladé těhotné lékařky, která v roce 1937 následuje svého muže, ředitele fabriky, do slovenského města Svit, se v našich kinech rozehraje 5. října. Očekávání potomka a budování moderního baťovského města v podhůří Tater ovšem naruší nález mrtvého novorozence v areálu továrny...

Film přinesl jedinečnou příležitost Elišce Křenkové, která se k tvůrčímu týmu připojila už ve stadiu námětu. Nejen že jí scenárista Miro Šifra psal roli hlavní hrdinky na tělo, Eliška se stala také dramaturgickým hlasem, byla přítomná u tvorby kostýmů i u průběžných výsledků ze střižny.

Jako rodina

Kolektivní přístup je pro Chlupáčkovu práci typický. Rád tvoří ve skupině nebo ve dvojicích. Ať už je to s Majou Hamplovou, se zmiňovaným scenáristou Mirem Šifrou, s nímž pracoval například i na seriálu Zrádci, nebo s Michalem Samirem, z jejichž společné dílny vzešly třeba filmy Hany a Polednice. „Způsob, jakým pracujeme, není podle mě v Čechách úplně běžný. Barletta je taková naše rodinná fabrika,“ usmívá se její zakladatel. „Rodinná fabrika“ ovšem není jen metafora. Spolumajitelkou firmy je Matějova maminka Andrea a nad financemi bdí otec Michal Chlupáček.

Rodiče taky stáli u prvních plamínků jeho lásky k filmu. „Když jsem byl hodně malý, měli videopůjčovnu

a já jsem měl díky tomu neomezený přístup k véháeskám. Videopůjčovnu záhy prodali, nový majitel jim ale umožnil chodit si tam kdykoli pro filmy zdarma. A já tam každý den po škole chodil, vybral jsem dva filmy a večer jsme na ně s našima koukali. Navíc nám na půdě zůstaly stovky videokazet. Odmalička jsem to miloval a už v osmi letech jsem věděl, že budu točit filmy,“ vzpomíná. Ještě rok před tím ovšem miloval dinosaury a chtěl být archeologem. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se v té době nedostal ke kazetě s Jurským parkem. Dost možná by se ale spouštěčem Matějovy fascinace obrazovým vyprávěním stal jiný velkofilm Stevena Spielberga. A později třeba Davida Lynche, jeho dalšího velkého oblíbence.

Akta X meets Vyprávěj Sledování filmů pořád patří k jeho oblíbeným studijním i relaxačním aktivitám. „Posledních patnáct let se snažím třikrát čtyřikrát týdně chodit do kina. Podle mě je to moje jediná opravdová forma odpočinku,“ přiznává. V tuto chvíli se hodí poznamenat, že mu nevadilo sejít se k rozhovoru v neděli. Neděle je totiž jeho běžný pracovní den. „Ale samozřejmě nepracuju sedm dní v kuse. Snažím se tvořit si během týdne ostrůvky volna.“

Tuhle neděli ho čekal večer na place. Zrovna pro Českou televizi s Michalem Samirem režírují seriál

To se vysvětlí, soudruzi podle scénáře Mira Šifry, Lucie Vaňkové a Marie Staré. „Socialistická Akta X“ přijdou do vysílání na jaře příštího roku. „Dělali jsme si legraci, že jsou to Akta X meets Vyprávěj,“ směje se. „Nejvíc se mi na tom líbí, že je to po dlouhé době návrat ke stylizovaným žánrům, i když my nejsme úplně sci-fi. Je to taková zvláštní, trochu detektivní, trochu sci-fi komedie o Ústavu paranormálních jevů z 80. let, který skutečně existoval. Byla to skupinka lidí na ČVUT a tu vysílali k případům, které neměly reálné vysvětlení.

Seriál je tedy založený na skutečných událostech, ale updatovaný do absurdních rozměrů.“ Hlasy ze štábu znějí nadšeně a stejně zní i on: „Teď jsem viděl první střih jedné z epizod a mám radost, že to vyšlo přesně tak, jak byl scénář napsaný. Je to hodně vtipné a zároveň dojemné.“ Připravme se na nevšední trikovou podívanou. „Podle mě je to jeden z nejdražších seriálů, co se tady dělal, a německá koprodukce s ZDF znamená velkou úlevu v tom, že si to můžeme dovolit. Od dob Návštěvníků, Arabel a podobných projektů je to poprvé, co se podařila taková spolupráce,“ připomíná tradici česko-německých koprodukcí. Štěstí, jako v mnoha jiných případech, stálo při něm. „My se vždycky bezhlavě vrhneme do nějakého nápadu, do kterého se zamilujeme, a díky bohu se nám to pak všechno poskládá tak, jak potřebujeme.“

A jak se vlastně dal dohromady s Michalem Samirem, absolventem prestižní London School of Drama pod vedením Jamese Kampa, který učil takové hvězdy, jako je Tom Hardy nebo Pierce Brosnan? Inu, šťastnou náhodou. „Seznámili jsme se v letadle z Brna do Londýna v roce 2009 nebo 2010. Já jsem letěl na exkurzi do BBC, Michal letěl z přednášky, kterou měl v Čechách. Během letu jsme se začali hádat, kdo zná víc filmů Emira Kusturici, a protože jsme je oba znali všechny, skončilo to remízou a řekli jsme si, že se asi budeme kamarádit.“

Artová Iveta

Správní lidi a správné načasování pomohly i projektu Iveta, který by v podobě minisérie, jejíž dvě řady jsou k vidění na Voyo, za jiných podmínek nevznikl. Osudová shoda událostí stála už na začátku. „Iveta Bartošová umřela 29. dubna 2014, v den premiéry našeho filmu Hany. Náš zvukař seděl ve vlaku, který způsobil to neštěstí, a přijel pozdě na premiéru,“ vzpomíná Chlupáček. Brzy poté za ním přišla Maja Hamplová s nápadem natočit

↓ Kdo vám v životě nejvíc pomohl?

V současné době je to nepochybně Maja, protože spolu tvoříme úplně všechno a bez ní by Barletta nebyla tam, kde je.

jste si koupil za první vydělané peníze z filmu?

Z filmů jsme dřív moc peněz nevydělávali. Začali jsme vydělávat až z reklam a sérií. Ale nepamatuju si, co jsem si koupil. Já si pořád něco kupuju.

Jaký

zákon byste zavedl, kdybyste se stal ministrem kultury?

Ukotvil bych filmové pobídky v zákoně, aby se nemohlo dít to, co se děje teď a kvůli čemu filmový průmysl a celá Česká republika přichází o významné zahraniční zakázky.

Který

film si teď v kině nenecháte ujít?

Těším se na Oppenheimera a Barbie od Grety Gerwigové. Jde to ve stejný den a je to takový dobrý double feature, na který hodláme jít dohromady s nejužším štábem. ↓

Čí

filmy vás baví?

Myslím, že nejlepším současným filmařem je Paul Thomas Anderson. Jeho filmy jsou úplně mimo všechny kategorie.

film mapující život slavné, duševně křehké zpěvačky, kterou bulvár dotlačil až k tragédii. Michal Samir napsal scénář k filmu, ze kterého se vyvinula devítidílná minisérie. Dlouho ovšem ležela v šuplíku, a když se konečně rozhodli ji zrealizovat, přišel jim do cesty Michal Reitler, který zrovna nastoupil jako vedoucí vývoje na Novu a její VOD platformu Voyo, a plácli si.

„Pro nás Iveta Bartošová představuje silné lidské téma a zároveň možnost, jak na mainstreamové platformě s mainstreamovým tématem udělat něco, co má podle mě docela artový základ. Každou sérií se snažíme posouvat i výtvarně do teritoria období, o kterém vypráví. První řada reflektuje osmdesátky a nese se v zasněném, zakouřeném barevném hávu. Dvojka, ta je zase devadesátkově přepálená, zlatá série, která vypadá, že si z toho děláme

srandu. Ale je to velká stylizace,“ vysvětluje. Závěrečná řada se začne točit v srpnu.

Od svého debutu, dramatu Bez doteku, ušel Matěj Chlupáček obrovský kus cesty. „Byl to film sedmnáctiletýho kluka a má pět tisíc chyb, ale v té době bych ho nenatočil jinak. Na začátku byla obrovská radost a chuť dělat filmy, tak jsem je šel dělat. Neměl jsem možnost to umět, všechno jsem se učil za běhu. Ale jsem rád, že se to stalo, protože jenom díky tomu filmu se pak stalo všechno ostatní.“ A ještě dost se toho nejspíš stane. Prostřednictvím mezinárodních koprodukcí si nadaný producent hází lano do světa. „Nerad bych tady zůstal. Opravdu strašně moc bych chtěl skrze Barlettu a naše projekty růst dál. Myslím, že dnešní globalizovaná doba je tomu nakloněná a že to vůbec není problém.“

Denis: sako, 26 000 Kč; kalhoty, 12 500 Kč; košile, 5900 Kč; motýlek 1990 Kč, vše The Owners; boty Hermès, 34 200 Kč.

Jan: sako, 6999 Kč, kalhoty, 2999 Kč a motýlek, 1699 Kč, vše Wilvorst; košile Boss, 2499 Kč, vše prodává Van Graaf.

Oskar: sako, 9499 Kč, kalhoty, 3999 Kč, košile, 2499 Kč, motýlek, 1999 Kč, vše Boss, prodává Van Graaf; boty Zegna, 18 900 Kč.

TVŮRČÍ SKUPINA NEDBAL, HES & ŠAFAŘÍK UVÁDÍ...

Tři nadějní mladí tvůrci natočili svoji prvotinu a přirozeně počítají se ziskem filmové trofeje. Potíž je v tom, že je na předávání cen tak trochu zapomněli pozvat. Ceremoniál tak sledují v televizi, která nakonec padne za oběť jejich spravedlivému hněvu. I přes slibné recenze a přísliby totiž odešli s prázdnou… To je příběh, který se odehrává na fotkách. A v reálu? Denis Šafařík (29), Honza Nedbal (32) a Oskar Hes (24) spolu natočili tragikomedii O malých věcech, která je Denisovým režijním a scenáristickým debutem, není to ale jejich první výrazný zásek v české kinematografii. A není to ani jejich jediná společná práce. Všichni tři začnou na podzim chystat další řadu seriálu Král Šumavy a Honza s Oskarem se v říjnu objeví v očekávaném dramatu Bratři. Nescházejí se ovšem jen pracovně, jsou totiž dobří kamarádi. A hádám, že pozvánka na předávání filmových cen je nemine.

O tom, jak epická byla premiéra, jak nadšené byly reakce diváků a jak dlouho se slavilo, se rozpovídali už před začátkem rozhovoru.

Oskar o tuhle událost přišel, protože lehl s angínou. Během probírání dojmů jsme se usadili v parku, shodou náhod pod okny domu, kde temně humorný povídkový film O malých věcech v době covidu vznikal, a já jsem spustila nahrávání.

Stejně jsem se vás chtěla zeptat, jak jste slavili premiéru, protože jsem četla, že Denis nepije a snad ani Oskar nepije...

Upřímný výbuch smíchu mě přesvědčí, že jsem nečetla pozorně.

Oskar: Já? To je dobrý.

Honza: Tady ten? To rozhodně není pravda.

Denis: Já bohužel musím říct, že už taky piju.

Honza: Ty se profiluješ tak, že nepiješ?

Denis: Já se profiluju jako katolík, kterej nepije, je poctivej...

Honza: ...je panic a čeká na tu pravou.

Denis: Ne, normálně už popíjím. Už mi ten život bez alkoholu přišel takovej šedivější.

Oskar: Alkoholici, když přestanou pít, třeba po pěti letech, začnou vidět barvy a všechno se jim rozsvítí.

Honza: To máme ještě daleko, kluci.

Denis: Ale tak deset let a jsme tam.

Honza: My jsme hovno alkoholici, když seš v práci tři týdny v kuse každej den a pak se jednou vyndáš. To není alkoholismus.

Denis: To je pravda. Mám rád takový alkoholiky, co jedou každej den.

Honza: To je svědomitá práce.

Oskar: Oni takhle dokážou pracovat třeba deset let. Včera jsem zrovna jednoho potkal, už v šest z něj byla cítit whisky.

Honza: To už je full time job. Ale whisky, to čumím teda. Já se po whisky chci s každým prát.

Fakt? Slyšela jsem, že když jste hubl do filmu Zpráva, kde jste hrál zajatce v koncentračním táboře, nejedl jste a pil právě whisky.

To je pravda?

Honza: Jo, jo. Koukal jsem na YouTube, kde Christian Bale říkal, že když hubl do filmu The Machinist, přestal jíst, jedl jedno jablko denně, ale pil tvrdej alkohol, protože v něm je spousta energie. A já: „Hm, oukej.“ Tak jsem si koupil Jamesona, každej den

jsem si dával pár štamprlí a do toho denně třeba jen jednu polívku a šlo to hned. Ale nešlo to jinak. Neměl jsem na hubnutí moc času, myslím, že to bylo něco málo přes měsíc, tak jsem musel zvolit tuhle extrémní cestu. Na kameře to pak podle mě vypadalo skvěle.

Denis: Nejsme fucking Hollywood. Nemáme na to rok.

Honza: Nikdo nám ty steroidy nezaplatí, musíme kalit Jamesony. Taky funguje, když si dáš cígo a kafe, tak přestaneš mít hlad, když ho zase začneš mít, dáš si další cígo a kafe no a pak třeba spadneš ze schodů, protože omdlíš.

Udělali jste ještě někdy kvůli roli něco extrémního?

Honza: S Oskarem jsme natočili film Bratři o bratrech Mašínech, zrovna vyšel teaser. Největší výzva byla v tom, že byli trošku svalnatější než my. Fyzická příprava na roli byla náročná a ten projekt se navíc několikrát odkládal. Tři měsíce jsme každej den cvičili, nabrali jsme a pak se to zrušilo, takže jsme zas shazovali.

Oskar: Když člověk tři měsíce nabírá váhu a pak zase shazuje, je pro tělo čím dál tím víc náročnější zvykat si na změny. Přirozenou cestou bez chemikálií by to trvalo třeba rok a půl. My jsme do sebe cpali noční proteiny, denní proteiny, kloubní výživy, kreatiny a k tomu osm až deset jídel denně. To už pak máte k jídlu úplně odpor. Člověk vůbec nechodí ven, několikrát denně cvičí, a když má zbytek energie, spí. Kdyby se to pořád neopakovalo, asi by to bylo v klidu. Ale my jsme si tím prošli třikrát.

Honza: Ctirada Mašína, kterýho hraju já, ve filmu zavřou do uranových dolů, takže jsem pak ještě během dvou měsíců hubl deset kilo ketodietama, půstama, dehydratací, saunama, běháním... To byl myslím největší extrém, co jsem zažil.

Tak to už je jako ten Bale.

Honza: Jenže ten na to měl asi deset milionů a dva roky. Já jsem na to měl dva měsíce a pusu na tvář.

Když člověk nejí, dostává zabrat psychika. Pak to asi odnáší i okolí.

Sako Matinique, 6480 Kč a košile Redefined Rebel, 890 Kč, oboje prodává Zalando; brýle Gucci, 9990 Kč; prsten Thomas Sabo, 2590 Kč; prsten Hermès, 4700 Kč; prsten Thomas Sabo, 5990 Kč; šátek v pozadí Hermès, 11 700 Kč.

„Když člověk tři měsíce nabírá váhu a pak zase shazuje, je pro tělo čím dál náročnější zvykat si na změny. Přirozenou cestou bez chemikálií by to trvalo třeba rok a půl. My jsme do sebe cpali noční proteiny, denní proteiny, kloubní výživy, kreatiny… To už pak máte k jídlu úplně odpor.“

Oskar: Je dobrý, že jsme v tom byli dva. Kdybych v tom byl sám, takovou motivaci nemám. Pomohlo nám i to, že spolu bydlíme. Navzájem jsme se podporovali a trošku hecovali. Ve filmu snad ta chemie mezi náma jde vidět.

Denis kvůli roli nic extrémního dělat nemusel?

Denis: Neměl jsem tu příležitost a musel bych spíš nabírat než hubnout, protože to už by v mým případě bylo na hranici smrti.

A jelikož nesnáším posilování, hodně bych trpěl.

A co Tvoje tvář má známý hlas? Tam jste si s kostýmy a každotýdenní přípravou celkem užil.

Denis: No, Tvář byla v tomhle peklíčko. Bavily mě ženský převleky, protože jsem si uvědomil, že jsem jako ženská docela kočka, ale asi už bych takovou show podruhý nedělal.

Honza: Tam se soutěží?

Denis: No jasně. Ale nevypadáváš, což je dobrý. Protože já jsem byl hned v prvním kole poslední, a kdybych vypadl, přišel bych o devět honorářů.

Oskar: Kdo to vyhrál?

Denis: Václav Kopta.

Oskar: On zpívá?

Denis: Jo, ale byl i docela vtipnej. Musíš být buď dobrej zpěvák, anebo vtipnej v převlecích. Řekl bych, že ani jedno nebyla moje silná stránka. Ale těším se, až tam bude někdo z mých kamarádů.

Honza: Šel bys tam?

Oskar: Určitě ne. Myslím, že bych to zvládl, ale co jsem slyšel, je to fakt dřina.

Honza: Mně to přijde jako takovej divnej

Disney svět. Asi bych to nedal.

Denis: Musíš hodně bojovat s pocitem sebetrapna. První tři díly jsem z toho byl úplně posranej, že je to trapný, ale pak si zvykneš, obrousí se hrany a pak dostaneš Naďu Urbánkovou a už jedeš.

Honza: Co StarDance? Ty bys měl jít do StarDance, Oskare.

Oskar: Já bych šel.

Denis: Jenže tam se vypadává. Tam je to ponížení, když tě vyhodí jako prvního.

Honza: Ale v tom není shame.

Denis: Není, ale já nesnáším prohrávání. Mě by to zlikvidovalo.

Honza: Teď tam jde Mára Adamczyk s Evou Samkovou a já jsem myslel, že jsou hvězdnej pár a tancujou spolu. A pak mi Adamczyk říkal, že ne. Ty kráso!

Denis: Kdyby moje holka tancovala proti mně, mega bych s ní fajtoval, to by mě bavilo.

Honza: Do StarDance bych asi šel.

Oskar: Je to prestiž a ti tanečníci jsou fakt nejlepší v Čechách. Předloni mě Švandovo divadlo vyslalo do Roztančenýho divadla, to je taková divadelní StarDance...

Honza: Tys to vyhrál!

No vida! Čte to tady někdo z České televize?

Oskar: To je ale jen jeden večer. StarDance je výš.

Denis: A je to fyzicky náročný.

Oskar: Brutálně. Pět měsíců nemůžeš dělat nic jinýho. A fakt chceš bejt dobrej, nechceš se ztrapnit. Dost často tam taky mezi hercema a tanečníkama vznikají milostný románky.

Honza: Tak když půl roku nepotkáváš nikoho jinýho.

Jan: kardigan J.Lindeberg, 7380 Kč, prodává Zalando; šortky Fendi, 23 200 Kč. Oskar: ponožky, jeho vlastní; pantofle Hermès, 15 300 Kč.

Oskar: Hlavně jste hodně blízko u sebe. U společenských tanců máš nohu v rozkroku toho druhýho.

Honza: Dry humping s písničkama.

Oskar: Dalo by se to tak říct.

Dry humping? Co to je?

Honza: Mám ukázat dry humping?

Denis: Na mně? Tak jo.

Honza: Takhle si vemeš nohu a otíráš se o ni nasucho. Pejsci to dělají.

Jo pejsci! Myslela jsem, že je to nějaká filmová technika simulace sexu.

Honza: Dělají to i lidi. Když je ti čtrnáct, máš první holku, ležíte na gauči a nevíš, co se děje, tak se na sebe takhle tlačíte přes tepláky a tomu se říká dry humping.

To mi nahrává na otázku filmových simulací. V povídkách, které jsou základem filmu O malých věcech, je několik scén s tělesnými projevy. V jedné měl Denis masturbovat.

To se dělo reálně?

Denis: Ne, ten záběr byl od pasu nahoru. Můj spolubydlící tam zažívá filozofickou momentku ze světa, kterej žijeme, zatímco já si honím péro a brečím u toho, že už ani nejsem schopnej si vyhonit. To byla první povídka, kterou jsem napsal, a fakt jsem ji miloval. Natočili jsme to, ale když jsem ji pak viděl v sestřihu, byla oproti ostatním ještě o dva levely víc ustřelená a zbytečně na sebe přitahovala pozornost, proto jsem ji ještě s dalšími dvěma vystřihnul. Obětoval jsem se. Ale jednou ji vydám.

Oskar: To měla být podtitulková scéna.

Denis: Měl jsem trošku problém i s tím, že jsem v tom byl já. Smrdělo mi to takovou

divnou exhibicí. Ale Quentin Tarantino taky hraje ve svých filmech, takže v dalším svým filmu si zahraju hlavní roli. Tady jsem nechal prostor kamarádům.

Honzo, ve vaší povídce se fyzicky trestáte se spolubydlící. Vy dostáváte páskem a jí dáváte facky. To se simulovalo, nebo jste jí nějakou tu facku střelil?

Honza: To vůbec nebylo simulovaný. Andrea (Berecková – pozn. red.) fakt chtěla, abych jí ty facky dával.

Denis: Ona je taková... Čtyři roky jsem s ní chodil, takže ji docela znám, a co se týká přístupu k herectví, má ráda reál. Docela to chápu.

Honza: Proč to máš hrát, když to můžeš zažít. Myslím, že u těch šesti facek na konci, co dostane za sebou, už je trošku vidět, že zatíná zuby, chudák. Ale já jsem se fakt snažil, aby to nebolelo. Pásek byl ale taky samozřejmě reál.

Denis: Jsou tam ovšem momenty střihů a pak se to ještě podpořilo zvukovou postprodukcí. Pracoval jsem s tím, že vidět to někdy není tak kouzelný, jako když si to domýšlíš. Ale bylo mi příjemný, že do toho šli herci naplno a nebáli se toho.

A ta povídka, ve které dva kluci vyvolávají traumata z dětství a jeden se při tom počůrá, to bylo taky reálný?

Denis: Ne, to je samozřejmě fingovaný.

Jak se taková scéna finguje? Nebylo by to v tomhle případě jednodušší provést doopravdy?

Denis: Myslím, že ne každej by se za prvý takhle reálně počůral, a za druhý je potřeba to

„Můj spolubydlící zažívá filozofickou momentku ze světa, kterej žijeme, zatímco já si honím péro a brečím u toho, že už ani nejsem schopnej si vyhonit. To byla první povídka, kterou jsem napsal. Z filmu je vystřižená, obětoval jsem se, ale jednou ji vydám.“

Tílko Saint Laurent, 6990 Kč; kalhoty Gina Tricot, 1200 Kč, prodává Zalando; župan CDLP, 9990 Kč; náhrdelník, stylisty vlastní; taška, 249 000 Kč a tenisky, 18 100 Kč, oboje Hermès.

u filmu udělat třeba pětkrát. Proto jsme mu dali kanylu.

Honza: Já bych se bál, že když v sedě začnu čůrat, tak se u toho i pokadím.

Denis: A to by bylo strašně zbytečný, protože by to vůbec nebylo vidět.

Honza: Připravíme se, á akce! Ne, ne, ne, stop! Co děláš, Nedbal?! Stop! On se posral!

Denis: Vyhoďte ho!

Oskar: Zničenej život.

Honza: Kariéra u konce. Už nikdy nechci vidět kameru! Jak uvidím kameru, tak se poseru. Hm, to by byl dobrej krátkej film.

Oskar: Nebo námět na dvojku. Škoda, že o tom nemůžu mluvit, když jsem to neviděl.

Honza: Jo tys to neviděl!

Denis: Můžu ti to poslat. Nebo jdi do kina.

Kup si lístek.

Oskar: Jdi do prdele.

Bude dvojka?

Denis: Producenti jsou spokojení, my s týmem lidí, kteří jsme na tom dělali, jsme taky spokojení, otevírá se možnost, že bych znova točil celovečerák, ale dvojka to nebude.

Tak schválně, jestli budou spokojení i ti, kteří rozhodují o filmových cenách. Nikdo z vás, pokud vím, ještě žádnou velkou cenu nemá.

Oskar: Až v říjnu.

Denis: Myslím, že to v našem případě přijde.

Honza: A za co by sis ji dal, Denisi? Za co by sis ji tam poslal?

Denis: Teď určitě za film, aspoň za scénář.

Honza: Nominaci, nebo by sis ji fakt dal?

Denis: Chci ji, už mám na ni doma i poličku.

Ne, i když to může znít nafoukaně, pořád si říkám: Dream big. Prostě nechci říkat, že se to nestane, to bychom byli sami proti sobě. Zároveň ta cena není žádný vrchol nebo ubezpečení, že jsme nejlepší. A myslím, že makáme dostatečně na to, aby se to jednou stalo.

Pořád se omílá, že jste mladí, začínající herci a tvůrci. Neuráží vás to, když už toho všichni máte dost za sebou?

Denis: Ne, docela to dává smysl. Jsem necelý tři roky po DAMU, takže začínám. Kluci už jsou v oběhu delší dobu a já se jim snažím dorovnat.

Honza: O každým z nás média píšou, že patříme k nejslibnějším hercům naší generace. Ale mně bude v září 33 a jsem v úplně jiný generaci než kluci, tak nevím, co to znamená.

Denis: Asi to, že se s náma kamarádíš. Pro mě je fakt výjimečná věc, že jsme všichni přátelé. Není úplně standardní, že se lidem daří pracovně, a zároveň jsou přátelé, mají se rádi a podporují se. Je to na té práci hodně poznat.

Honza: Jo, je to super, mám nás rád. Ještě bych rád jmenoval Filipa Kaňkovskýho, Vláďu Polívku, Vojtu Vodochodskýho, Filipa Březinu…

Oskar: Z Brna třeba ještě Mark Kristián Hochman. Když jdeme takhle v partě na casting na jednu roli, je vlastně jedno, kdo to dostane. Ač to zní až utopicky, navzájem si to přejeme, a když to někdo z party dostane, je to společnej úspěch.

Denis: Přirovnal bych to k Tour de France. Teď jsem koukal na Netflixu na dokument. Nevěděl jsem, že tam jezdí stáje a už předem mají daný, kdo by měl být hlavní vítěz, a jinej jezdec je tam jen proto, aby ho podpořil. I když by třeba mohl vyhrát, jede jenom v jedné etapě, aby před ním vytvořil bublinu, ke konci ho vypustil a ten pak dosprintoval. Je to týmová práce a takhle to taky vnímám. Je příjemný necítit se jako sólokapr, ale vědět, že jsi součástí něčeho, co má větší význam než ty sám nebo i generační výpověď.

Honza: Není to prdel být hlas generace.

Denis: Není, ale je to náš úděl.

Honza: Někdo to bejt musí. Nezval, Dobrovský, Seifert, Šafařík, Hes... Tak co, kluci, založíte znovu Devětsil?

Denis: Něco takovýho udělám.

Oskar: Ale za rok se může stát, že po nás pes neštěkne.

Denis: Máš ale kam jít, můžeš se vylamentovat, že je všechno na prd. Máš pocit, že někam patříš.

Když jsme u toho lamentování, recenze čtete?

Denis: Co jsem zatím četl, jsou vesměs v pohodě. Mám rád konstruktivní kritiku, ne když někdo napíše jenom: sračka, trapný. ČSFD mě vůbec nezajímá, tam to pro mě naprosto ztratilo váhu.

Honza: Z ČSFD už se stal takovej divnej

Jan: bunda, 3300 Kč a džíny, 3070 Kč, oboje Levi’s. Oskar: triko Dior, 17 500 Kč; džíny Levi’s, 3540 Kč; brýle a pásek Dior, info o ceně v obchodě. Denis: Bunda, 3360 Kč a džíny, 3600 Kč, oboje Levi’s; tílko Saint Laurent, 6990 Kč.

Košile Dolce & Gabbana, 30 640 Kč; brýle Louis Vuitton, 18 800 Kč.

Facebook. Ale zrovna včera jsem se díval na reakce na teaser Bratrů na YouTube a byl jsem mile překvapenej. Jsou tam teda zatím asi tři, ale ve všech lidi psali, že se těší. Žádný: „Přestaňte glorifikovat ty vrahy!“ Na ČSFD už jede full-on hate.

Denis: Vy vlastně budete bojovat s dvěma věcma. První je umělecký zpracování, herectví a tak, a druhá...

Honza: To stigma. Komunisti z Mašínů udělali vrahy, pošpinili je a poštvali všechny proti nim. Ale do toho se budeme pouštět asi až po premiéře. Mohli bysme si dát panáka za každýho, kdo přijde a zeptá se: „Pane Hes, jsou to podle vás vrazi, nebo hrdinové?“

Oskar: Myslím, že i kvůli tomu je dobrý do toho znova zašťourat. Už to mělo pár předpremiér a ohlasy jsou zatím skvělý. Ale co to udělá, nemůžeme vědět. Finální střih jsme ještě neviděli.

Honza: Muselo se to stát. Vždyť se k Mašínům ještě nikdo nevyjádřil. Jsem rád, že je hrajeme zrovna my dva.

Oskar: Hlavně, že jsme to dodělali. První zmínky o filmu přišly už před deseti lety a třikrát se to přeobsadilo. První byli bratři Hádkovi, pak Komínek a Mišík a nakonec my dva.

Překvapilo mě, jak vyhrocené reakce ten příběh vzbuzuje. Dát Mašínům vyznamenání? Přiznám se, že nevím. Nemám dost informací, byla to mezní situace, úplně jiná doba.

Denis: Není to černobílý. My jsme v tom období nežili a vůbec nevím, jak bych jednal já.

Honza: Je důležitý si uvědomit, že to byli komunisti, kdo vyhlásil třídní boj, stříleli lidi na hranicích a věšeli nevinný lidi ve vykonstruovaných procesech. Rodina Mašínů byla zdemolovaná dvěma režimy. Fašisti umučili a popravili jejich tátu, generála Josefa Mašína. Komunisti jim zabavili majetek a nechali je žít pomalu v zemljance, následně jejich mamku nechali umřít v lágru a ségru málem taky.

Oskar: Pověsili okolo nich desítky lidí.

Honza: Oni si neřekli, pojďme vykopat starou pé třicet osmičku a pojďme se prostřílet do Berlína. Když se konečně vyspali a najedli, řekli Američanům, dejte nám zbraně a letadlo, my seskočíme a zachráníme Janatu se Švédou, kteří jsou zavření ve vězení, vezme-

me mámu, ségru a utečeme s nima na Západ. Chtěli osvobodit Československo. Je vlastně zázrak, že na cestě neumřeli, vždyť proti nim stálo dvacet tisíc vojáků. Jejich touha po svobodě byla natolik silná, že to dokázali. Tolikrát měli tak brutální štěstí, že kdyby to byl jen scénář, nikdo takový film nenatočí, protože by to nebylo uvěřitelný. Jenže ono se to fakt stalo.

Oskar: Už to natáčení v listopadu bylo extrémní. Měli jsme kolem sebe dvacet lidí, kteří se o nás starali, byli jsme v bezpečí, ale představa, že tři dny ležím pod klestím a čůrám na sebe a jsem už měsíc na útěku... Myslím, že by to skoro nikdo nedal.

Honza: To bylo moje oblíbený: košilka, brodění řek, led, sníh, bláto, nejlíp bez bot...

Oskar: Museli si projít peklem. A myslím, že Josef Mašín je na svoji legendu právem hrdej. Říkám schválně legendu, protože je mu jednadevadesát a už si to samozřejmě pamatuje malinko podle sebe. Ale je pořád neuvěřitelně vitální. Procházeli jsme s ním místa, kudy utíkali, a on tu výpravu v devadesáti vedl. Šest kilometrů, v džínovce a volal na nás: „Dělejte, hejbněte sebou.“ Myslím, že stovku dá s prstem v nose. Obrovská persona, fakt žijící legenda.

Honza: Myslím, že by nás ještě vypnul oba dva i v těch jednadevadesáti, kdyby chtěl.

Bratry hrajete taky v seriálu Král Šumavy.

Chtěli byste takovýho bráchu?

Oskar: Já ho přece mám.

Honza: Potkali jsme se na konkurzu do Národního. Tam jsme hráli nejlepší kámoše a pak nám to přerostlo do života.

Oskar: Už dva roky spolu bydlíme.

Honza: Teď s náma bydlí ještě moje přítelkyně Sára.

Jací jste spolubydlící?

Honza: Podle mě můžeme být příkladem všem spolubydlícím. Když se na něčem domluvíme, tak se to udělá, když je potřeba něco koupit, hned se to jde koupit, všechno si dělíme na půl, i péči o kočku.

Pořídili jste si spolu kočku?

Honza: Oskar ji zachránil.

Oskar: Někdo ji vyhodil na ulici a tam ji zachránila moje bývalá přítelkyně.

Vesta Makia, 3330 Kč a kalhoty Modström, 3070 Kč, oboje prodává Zalando; boty Hermès, 34 200 Kč.

„Josefu Mašínovi je jednadevadesát, ale pořád je neuvěřitelně vitální. Procházeli

a

tu

kilometrů, v džínovce a volal na nás: „Dělejte, hejbněte sebou.“ Myslím, že tu stovku dá s prstem v nose. Obrovská persona, fakt žijící legenda.“

Honza: Tu z toho vyškrtneme. Tys ji zachránil.

Oskar: Zachránce koťat.

Denis: To zní hezky.

Honza: To prodává. A od té doby žije kočka u nás a myslím, že si žije královsky. Váží stejně jako Oskar.

Oskar: Ona už ten pupek nenosí. Vláčí ho po zemi.

Honza: Je to trochu buřt.

Kdo u vás vaří? Tím se vracíme k Oskarově povídce ve filmu, kde se s partnerkou dohadujete, kdo uvaří večeři.

Oskar: Já rozhodně nevařím nikdy a nic, protože spálím i vodu.

Honza: Osky vaří skvěle. Má oblíbený jídlo, který si vaří každej den, a to je sýrovej popcorn.

Denis: Já taky miluju sýrovej popcorn!

Honza: A když má dámskou návštěvu, hecne se a udělá třeba rajčata s mozzarellou. A když je hódně hustej, dá tam i trošku balsamica.

Oskar: Ale to opravdu jenom na svátky. Honza se Sárou jsou ovšem velcí másteři.

Honza: Mě hodně baví vařit ve dvou. To je podle mě dobře strávenej čas v partnerství. Sára vaří fakt dobře a já zas umím vymýšlet nový věci.

Denis: Anička (Denisova partnerka Anna Fixová – pozn. red.) je vegetariánka, a když je člověk dlouho vegetarián, umí fakt dobře připravit opravdový lahůdky. Vůbec pak nemáš pocit, že potřebuješ maso.

Honza: Dneska se člověk nají bezmase úplně všude a neznamená to, že si musí dát smažák

s hranolkama. Maso jsem nejedl sedm let, čtyři roky jsem byl vegan, a když jsem začínal, byl u nás v Děčíně jeden krám, kde prodávali tofu, a čau. Dneska si to koupíš na benzínce. To je skvělý.

Denis: A lahodný bezmasý burgery!

Honza: Tady v Čechách je móda, že ve všem musí být to debilní maso.

Denis: Babička to takhle má. Oni to chudáci za komárů neměli, tak si teď dopřávají. Oskar: Přesně: „Když my jsme to neměli, tak těm dětem to dopřejem.“ Když jsem jedl pětkrát týdně kuře s rýží, už mi to teklo nosem i ušima.

Honza: To jsem jedl na Mašínech pětkrát denně! Jseš nonstop přejedenej, je ti špatně a ještě do sebe musíš tlačit ten odpornej proteiňák. Za chvíli mě to čeká znova.

Denis: Fakt?

Honza: Na Krále Šumavy. Tam byly taky trošku ramínka a já jsem teď úplně vychrtlej. Je strašně těžký přežírat se ve čtyřiceti stupních.

Poslední otázka, ať skončíme optimisticky: Je svět zasraná zkurvená díra, jak se zpívá na konci filmu O malých věcech?

Denis: Rozhodně. Myslím, že Dan Šubrt a Adam Ernest na zakázku složili opravdu skvělou katarzní písničku.

Honza: Kterou jsem neslyšel, protože běží v titulcích a všichni do toho tleskali.

Denis: Je na Spotify, poslechni si ji.

Honza: Svět rozhodně je zasraná zkurvená díra. Ještě když je to posraný léto. Ale zas díky tomu můžou vznikat skvělý filmy a depresivní hudba. A to já mám rád.

jsme s ním místa, kudy utíkali,

on

výpravu vedl. Šest

Jan Rabell ve své sklárně Janštejn, která se svou více než 200letou tradicí patří mezi nejstarší v České republice.

Právě díky němu a jeho vizím v 90. letech nezanikla a dnes patří k nejúspěšnějším u nás. Krom jiného tvoří asi 20% její produkce svítidla značky Brokis.

I ve sklářství mohou střepy přinést štěstí

Jan Rabell strávil dětství v Portoriku, ale vystudoval v Česku a jeho kariéru investičního bankéře obrátila naruby sklárna Janštejn, kterou objevil mezi pohledávkami a pořídil jako výhodný kauf. Z impulzivního nákupu se stala láska na celý život, jež momentálně zaměstnává 135 lidí a má obrat v řádech stovek milionů korun.

Sklářství má u nás obrovskou tradici, celá generace odrostla na seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře, ale vy jste v 90. letech přišel ke sklárně z jiných pohnutek, je to tak?

Ten seriál jsem skutečně promeškal. Pár dílů jsem pak viděl, ale to jsem ještě ke sklu neměl takový vztah, takže mě to vlastně neoslovilo. Jak jste naznačil, dostal jsem se k tomu úplnou náhodou. V druhé půlce devadesátých let jsem pracoval v investiční firmě a v kancelářích vedle nás byla firma zabývající se pohledávkami. V těch divokých devadesátkách byla spousta podnikatelů, co přecenili své síly. Třeba získali zpět majetek v restituci, ale neměli know-how a rychle spadli do dluhů. Právě tady se objevila sklárna Janštejn, která stihla projít první vlnou privatizace. Bývalí majitelé však sklárnu použili jen jako zástavu k získání dalších úvěrů. Když banky jejich

fintu prokoukly, dostala se sklárna do souboru pohledávek, aby se alespoň některé z těch ztracených peněz získaly zpátky. Z mé strany to byla v roce 1997 čistě spekulativní investice, ale už za půl roku jsem si byl jistý, že to má potenciál, i když to bude běh na dlouhou trať.

A byla tedy ta investice motivována tradicí českého skla a jeho tzv. zvukem ve světě? Počítal jste s tím, že si k vám zákazníci najdou cestu?

S tou tradicí je to trochu složitější. Ano, před sto lety jsme byli sklářská velmoc. V roce 1930 reprezentoval sklářský průmysl 12 % HDP, to dnes u nás nemá ani výroba automobilů.

Jenže po druhé světové válce se s nástupem socialismu výroba orientovala především na cenu, takže si svět zvykl, že sklo od nás je kvalitní, ale především levné. Vydat se na tu cestu za

sklem, které si je vědomo své hodnoty, to byla pro spoustu skláren po revoluci velká výzva. A byl to i důvod, proč jich tehdy hned několik zkrachovalo. Byl tu ten mýtus, že české sklo rovná se kvalita, za kterou budou v zahraničí trhat ruce, a všechny čeká rychlé zbohatnutí. Výsledky však zaostaly za očekáváním. Kdo neudělal reorganizaci, která odpovídala skutečnému stavu, ten brzy skončil. Jen spoléhat na historii a tradici se opravdu nedalo. Mně už na začátku došlo, že nemůžeme pokračovat v těch zaběhnutých pořádcích. Sklárna sice prodávala tisíce kusů, ale bylo to levné užitkové sklo s minimální marží. Historicky 99 % výroby tvořila svítidla, u těch jsem chtěl zůstat, ale zákazníci extrémně tlačili na cenu, takže nebylo jak na té výrobě vydělat. Najednou jsme byli montovnou, která přežívá, ale jakmile se někde na vstupu navýší

TEXT Václav Rybář FOTO Tereza Valnerová

náklady, klienti od nás utečou do Asie nebo kamkoliv, kde to bude levnější, i kdyby tím měla utrpět kvalita. Takže já jsem hned na začátku řekl, že takhle naše budoucnost nevypadá.

Bylo tehdy náročné přesvědčit zahraniční partnery?

Vždy tam byl ten image nás jako zaostalého Východu, jakkoliv jsme modernizovali vybavení a byli schopní dodávat kvalitu s přidanou hodnotou. Díky ní jsme se sice dostali k prestižním partnerům, kteří jsou ochotni si za sklo připlatit, ale při těch jednáních člověk často cítil, že oni se cítí na koni a vyjednávají s vámi jako s tím slabším.

Východ byl pro ně zdroj levnějšího zboží a pracovní síly. Díky úspěchu těch výrobků na světových trzích se to ale postupně začalo měnit.

Jaká vlastně byla posloupnost?

Investoval jste nejprve do nové techniky, abyste tzv. dohnal Západ, nebo jste nejdřív začali shánět zahraniční partnery?

To byly souběžné aktivity. Částečně

i proto, že když jsem sklárnu koupil, bylo mi řečeno, že jedna ze dvou pecí je na konci své životnosti. Vyžadovala totální rekonstrukci a já jsem místo toho koupil italskou pec, která měla dvě vany na tavení čirého skla, tzv. křišťálu. To stávající vybavení bylo vhodné pro malé a středně velké produkty, přičemž naše dnešní portfolio je o řád výš, co se týče rozměrů. S italskými pecemi přišel nový způsob

foukání skla, což se okamžitě projevilo i mezi zaměstnanci. Byla tam celá řada zkušených sklářů, kteří se ale už nebyli schopni učit novinky, nechtěli přijmout budoucí pořádky, takže koncem devadesátek došlo k výměně hlavně ve vyšším vedení. Nemohl jsem tam mít lidi, co budou pokroku bránit. Dnes chápu, jak obrovské změny to byly. Já je dělal s klidným svědomím, protože jsem toho o sklářském řemesle ještě tolik nevěděl. Kdybych měl hodně zkušeností, možná by mě to brzdilo, měl bych strach z příliš velkých experimentů. Ta neznalost byla svým způsobem výhoda. Já byl do všeho dravý, a když mi staří bardi říkali „tohle nejde“, „to nezvládneme“, ještě víc mě to motivovalo, abych si šel vlastní cestou. Během dvou let jsme zrušili vedoucí pozice, které byly spíše prostředníky mezi vlastníky a pracovní silou, takže se komunikace znatelně zlepšila.

V roce 2006 vznikla sesterská firma Brokis, díky níž jste se z pouhého dodavatele stali plnohodnotným producentem sklářských výrobků.

Na jakého zákazníka jste tehdy cílili?

Těch prvních osm let bylo obrovskou školou, protože jsem dennodenně konzultoval s těmi značkami každý výrobek, každou změnu, co je možné a co už ne. Dlouhodobě jsem si uvědomoval, co by se dalo dělat lépe, kdyby to byl někdo ochotný zaplatit, takže myšlenky na vlastní brand tam byly. Řekl jsem si, že chci vyrábět alespoň

tak kvalitní výrobek, jako ten nejlepší, co vyrábíme pro někoho jiného.

To byla ta spodní laťka. Po stránce vstupního materiálu, tedy skloviny, jsme měli absolutní kontrolu, kvalitu komponentů jsme si také zvládli ohlídat, ale co jsme neměli, to byl podíl designéra. Tehdy se ještě na design tolik nehledělo, ale já jsem věděl, že kdo chce prodávat draze, ten nesmí šetřit. Byla to šťastná volba, protože v letech 2008 a 2009 přišla finanční krize a my jsme přišli o celou řadu klientů, kteří tehdy tvořili 30 % naší výroby. Já už byl naštěstí připraven Brokis posunout dál a výš. Konzultoval jsem tehdy se studiem Olgoj Chorchoj, protože pan Froněk a pan Němeček tehdy byli jedni z prvních, kdo se tomu věnoval. Pomohli mi s oživením brandu, ať už se jednalo o logo, nebo třeba typ písma. A pomohli mi také akcentovat osobu designéra, postrčit ji dopředu nejen v procesu výroby, ale pak i v marketingu.

V roce 2010 se díky tomu začala psát nová kapitola firmy, kdy vznikla kolekce svítidel pod vedením Lucie Koldové, která už tehdy při škole měla zkušenosti z Paříže. Tam dokonce s Danem Yeffetem založila studio, kde vznikly první návrhy našich kolekcí. Vybrali jsme si Muffins jako odrazový můstek a vyhráli jsme s ním tehdejší Designblok v kategorii svítidel, což byl příjemný bonus. Tady je DNA Brokisu jako takového, kdy jsme se nechtěli soustředit na nic jiného než na designová svítidla, protože ty obyčejné

„Kdybych měl v době kdy jsem začínal ve sklářství podnikat hodně zkušeností, možná by mě to brzdilo. Měl bych strach z příliš velkých experimentů. Ta neznalost byla svým způsobem výhoda. Když mi říkali že něco nejde, ještě víc mě to motivovalo, abych si šel vlastní cestou.“

spotřební věci neměly budoucnost, tam už levná Asie vystrkovala drápky a koncovému zákazníkovi bylo jedno, odkud ta jeho lampička vlastně je.

Vaše svítidla najdeme v luxusních hotelech, ale i sídlech významných firem. Co považujete za svůj nejcennější skalp?

My se to často ani nedozvíme, kde všude naše svítidla visí. Když už se tím firma pochlubí, je to vždycky radost.

Kanceláře firem jako Apple, Google, Amazon, to je samozřejmě skvělá reklama. Naše svítidla měl i Niki Lauda, dostala se ke Karlu Lagerfeldovi. Občas se to dozvíte až po letech, protože existují různé dohody o mlčenlivosti

nebo nesmíte s tou informací pracovat v marketingu atd. Pak jsou tu i veřejné zakázky, např. letiště v Chicagu nebo ve Washingtonu D.C., kam jsme dodávali světla, ale i řešení osvětlení velkých prostorů.

Máte někdy volnou ruku i v tom, jak prostor nasvítit, nebo vaše práce končí s fyzickým dodáním svítidel zákazníkovi?

Čím dál tím častěji poskytujeme právě komplexní služby, které zahrnují i návrhy celkového osvětlení interiéru. Prezentovali jsme naše schopnosti v tomto ohledu v Londýně, opět pod vedením Lucky Koldové, a zákazníci na to slyší, takže těch realizací je

poměrně dost. V Británii jsme toho dělali více, např. hospodu v Manchesteru. Špičkové projekty máme i tady v Česku, např. hotel Perk v Jeseníkách nebo designový hotel Miura v Čeladné.

Od devadesátých let jste se rozrostli nejen obratem, ale také počtem zaměstnanců. Vy sám jste si foukání skla vyzkoušel. Je těžké k té kreativní dřině přivést nové lidi? Dědí se řemeslo ve sklářských rodinách, nebo lovíte na školách?

Bohužel se nedědí. Máme mezi zaměstnanci jen jednu rodinu, která už fouká ve třetí generaci. Je to náročná práce v těžkém prostředí, o tom není

Ačkoliv interiér sklárny vypadá na první pohled jako zachovalý a krásný skanzen, během dne to tu žije rušným životem a vznikají zde ta nejmodernější skleněná svítidla, po kterých lační lidé po celém světě.

Ve sklárně se snaží s odpady nakládat ekologicky. Zatímco menší střepy (vpravo) zapracovávají do betonu, ze kterého následně vyrábějí třeba podstavce svých svítidel, z větších střepů vyvinuli speciální materiál Brokisglass (vlevo jeho polotovary), který má široké využití v designu i architektuře.

sporu. Tu a tam někdo zběhne a pak se zase vrátí, ale to jsou spíš výjimky. Lovíme, kde se dá, protože školy moc nepomáhají. Studenti jsou tam lákáni spíš s příslibem, že se z nich stanou designéři, což zní moc hezky, ale sklářství je dřina a těch prvních pár měsíců musíte opravdu zabrat, abyste se dostali tam, kam chcete. Vyžaduje to svaly i mozek, protože při té práci musíte být chytří, abyste si neublížili, ale také abyste si ji usnadnili. Jakmile vám sklovina příliš vychladne, musíte se vrátit o krok zpátky, případně vám ten další bude trvat o dost déle atd. A jakmile to dostanete do ruky, najednou je to vaše

druhá přirozenost a můžete si s tím tzv. hrát.

Já dávám všem zaměstnancům možnost, aby si před prací, po práci, o sobotách, přišli cokoliv vyzkoušet nebo si něco vyfouknout pro sebe či jako dárek pro své blízké. Aby experimentovali, rozvíjeli se a třeba se k tomu designování vlastních výrobků také přiblížili. Ten základ ale obejít nejde a to musí nováčci pochopit. Kdo se chce chopit fyzické práce a přijít do styku s nádhernou hmotou, ten u nás dostane šanci. Měli jsme jednoho prodejce, co o výrobě nevěděl vůbec nic, ale za tři měsíce foukal baňky jako starý mistr. Je to dřina, ale umí být kreativní,

nejde o mačkání jednoho čudlíku na lince, balení součástek do stále stejných krabiček. Tady vám pod rukama roste něco krásného a hmatatelného.

Střepy prý nosí štěstí, ale při výrobě skloviny to asi neplatí. Vy jste nedávno na střepy vyzráli. Můžete nám prozradit zákulisí vývoje v Česku unikátního Brokisglass?

Já jsem si s tím „hrál“ třináct let. Při výrobě stínítek vzniká cca 30 % odpadového materiálu. Kamiony střepů, které každý týden odjížděly někam pryč. Vrtalo mi to hlavou a začal jsem řešit, jak to zvrátit. Nejdřív jsem musel bojovat s byrokracií. Nikdo by nevěřil, jak těžké je vytáhnout ty

„Dnes chtějí být všichni sklářští designéři. Zní to moc hezky, ale sklářství je dřina a těch prvních pár měsíců studia musíte opravdu zabrat, abyste se dostali tam, kam chcete. Vyžaduje to svaly i mozek. Jakmile to ale dostanete do ruky, najednou je to vaše druhá přirozenost.“

střepy z kolonky odpadů a přesunout je do kolonky surovina. Nekonečná válka s inspekcí životního prostředí, s odborem životního prostředí. Jeden úředník za druhým mě tlačili do kouta. A já přitom jen uvažoval ekologicky, v čemž mi naštěstí dala zapravdu doba. Dnes se o té udržitelné výrobě a recyklaci mluví podstatně hlasitěji a to nám v důsledku pomohlo, abychom dostali všechna razítka. Já jsem si pak k narozeninám koupil jednu pec a začali jsme zkoušet. Kombinace barev, formy, možnosti vrtání, řezání, aby to sklo z natavených střepů vydrželo tohle a tamto. Tak se zrodil Brokisglass, kdy nám dokonce v Akademii věd ČR udělali testy životnosti, odolnosti v mrazu i dešti. Měli jsme všechny potřebné certifikace, ale museli jsme trh přesvědčit o tom, že něco takového potřebuje. Možností, jak ten materiál využít, bylo nekonečno, ale my museli najít ty, které se nám povede prodat. Designové skleněné fasády s nízkou uhlíkovou stopou, vysokou mírou recyklace a potřebnými certifikáty jsou nyní tváří Brokisglass a staví se s nimi v Británii, kde si na certifikáty hodně potrpí. V Miláně jsme představili kolekci Mosaic a líbila se, ale bude to ještě běh na dlouhou trať, než nový materiál objeví zákazníci.

Loni celý sklářský průmysl zasáhly raketově rostoucí ceny plynu. Měl jste i vy tehdy moment, kdy jste neviděl světlo na konci tunelu?

Rozhodně. Takových momentů jsem měl několik, ale ten zásadní byl 8. března 2022, kdy cena na holandské burze vyletěla na cca 340 eur za megawatthodinu. Když to šlo přes sto, tak jsme si říkali, že je to pohroma, ale tohle byla absolutní zkáza. Žádná z cenových kalkulací nedávala smysl. Už při sto dvaceti eurech jsme někomu zdvojnásobili, jinému dokonce troj až zečtyřnásobili ceny. Měli jsme klienty, kteří na to nemohli přistoupit, ale já zároveň věděl, že když o ně přijdu, tak budu muset snížit kapacitu výroby, a ta se pak obtížně škáluje zpět na původní hodnoty. Energie tvoří cca 40 % cenové skladby výrobku. Jakmile vám zdraží pětinásobně, musíte jít také do násobků.

Upřímně obdivuji všechny sklárny, které přežily, ale je důležité si říct, že důsledky tohoto otřesu se budou promítat hlavně v letošní sezoně. V nižší a střední třídě výrobků totiž razantně ubylo zakázek, a tak sklárny sice stojí, ale nemají co vyrábět, nebo musí bojovat s lacinými výrobky z Číny, což jen oddaluje jejich konec. Pro firmy s prémiovým sklem byla absorpce těch cenových šoků přeci jenom snazší. Do vyšší pořizovací ceny se to promítlo pouze v jednotkách procent, což byl i příklad Brokisu.

Jak moc na základě té zkušenosti dnes plánujete dopředu?

Připomnělo mi to situaci z let 2008 a 2009, kdy jsem musel celý byznys posunout do vyššího segmentu, víc se

spoléhat sami na sebe, protože ostatní logicky podnikají stejně, a jakmile přijdou krušné časy, tak jsou i ta nejpevnější partnerství vystavena velkým zkouškám. Proto je pro mě důležité posouvat Brokis dopředu, budovat si dobrou pověst, snažit se být technologicky i designérsky o krok před ostatními. A nezanedbat služby. Když jezdím po světě vyjednávat za sklárny i Brokis, vždy mám radost z referencí zahraničních partnerů, kteří nedají dopustit na naše služby a servis. To jde ruku v ruce s kvalitou samotných výrobků.

Brokis se věnuje i charitě, draží unikátní lahve a další předměty z foukaného skla, nedaleko skláren chystáte muzeum věnující se tradici foukaného skla na Vysočině. Je to pro vás klíčové brát i dávat zároveň, ať už jde o rodinu, zaměstnance, nebo širší okolí?

Možná vůbec nejdůležitější. Bez permanentního investování do lidí a prostředí by to nefungovalo. Neuplyne rok, abychom do obce či regionu něco neinvestovali. V budově starých hutí bychom chtěli vybudovat muzeum, ve vile bývalého majitele sklárny bychom chtěli mít expozici věnovanou tradičnímu foukání skla. A pak je tu dlouhodobější plán zvaný Glass Campus 2035. Ten letopočet je orientační, ale naší ambicí je vytvořit prostředí, které spojí výrobu, vzdělání a osvětu, turistiku či prostor pro setkávání designérů a umělců obecně.

Úvalský pivovar Libertas vaří pivo teprve od roku 2019, ale i tak už si stihl vybudovat silnou fanouškovskou základnu, která na jeho ležáky i speciály nedá dopustit. Nejen místní, ale i Pražáci, kterým sem cesta vlakem zabere zhruba 25 minut, rádi zajdou na jedno, dvě, tři… orosené čepované. Kdo by také odolal příjemnému prostředí, pestrému výběru piva jako křen a zábavě, kterou se tu snaží servírovat společně s tekutým zlatem prostřednictvím živých hudebních vystoupení.

TŘI MACHŘI

z pivovaru Libertas

Ačkoliv Češi patří podle nejrůznějších žebříčků k největším konzumentům piva na světě a každý z nás podle nich vypije v průměru 129 litrů za rok (údaj z roku 2021), největšími producenty nejsme. V EU nám dokonce patří až šesté místo po Německu, Polsku, Španělsku, Nizozemsku a Francii. Srdcaři ale jsme a k našemu tekutému zlatu chováme doslova mateřský cit. Ostatně, která země se může pochlubit tím, že by se příběh vzniku piva zapsal zlatým písmem do literární a filmové historie, jako se to u nás povedlo Ladislavu Rychmanovi se Starci na chmelu nebo Bohumilu Hrabalovi s Postřižinami. A právě notoricky známé Postřižiny, které se mi vybavují především z Menzelovy filmové verze, jsem si představoval, když jsem mířil do městečka Úvaly na východ od Prahy, kde sídlí akciový pivovar Libertas. Věděl jsem, že je menší a modernější než ten z Postřižin, ale na něco takového jsem nebyl připravený. Vlastně bych se nebál pivovar Libertas přirovnat k hypermoderní naleštěné laboratoři s dotykovými obrazovkami, kde početné týmy pracovníků pivovaru známé ze staré literatury (slaďáci, pokoutvarci, humnokvasníci, sudomylky, báby kvasničkářky, hvozdi, čoudi, vidrovníci a tovaryši) nahrazují jen tři zásadní postavy. Naši tři machři.

Je krátce po desáté hodině dopolední a i když je zdejší výčep stále zavřený, v pivovaru to žije. Před vchodem stojí několik aut odvážejících lahve a soudky naplněné zlatavým mokem, se kterými se loučí sládek Martin Pišín. Právě on nás výrobou zdejšího piva provede. Pár hodin už pracuje a my tak přicházíme do té nejlepší fáze, kdy se nečeká, ale koná. Naše první kroky ale vedou do výčepu, kde za dlouhými stoly stojí mix repasovaných židlí, celou jednu stěnu zdobí staré smaltované cedule s reklamami českých i evropských pivovarů a na těch zbývajících září barvami několik obrazů od ilustrátorského dua Tomski & Polanski. Vlastně i sklo, džbánky a kožené zástěry zdobené

TEXT Petr Jansa FOTO David Turecký

logem pivovaru jsou designově vyladěné do nejmenších detailů. Jak se později dozvídám, může za to vizuální studio Fiala & Šebek, které se stará také o zdejší pivní etikety. To už ale pokračujeme dál. Ještě než se dostaneme do skladu sladu, kde celý výrobní proces začíná a kde to úžasně voní, zastaví se Martin u jednoho z dokvašovacích tanků a do skla si natočí trochu piva na košt, aby zkontroloval jeho kvalitu. Tohle je práce snů, napadá mě. Zatímco výčep mixoval modernu s retrem, výrobní prostory vypadají jako futuristická kuchyně, kde mezi naleštěným nerezem a dotykovými displeji není pro retro místo. Snad jen dřevěný krucifix zavěšený nad průhledem do výčepu připomíná staré časy, kdy se ještě pivovarníci zdravili pozdravem dej bůh štěstí. Slad se skladuje v malé místnosti mezi varnou a halou s dokvašovacími tanky. Je plná zhruba ze třetiny a jak Martin vysvětluje, již brzy se zase zaplní. V létě totiž doplňují zásoby zhruba jednou za měsíc, kdy vždy přivezou asi tři tuny sladu. Na světlé a normální ležáky pochází z Benešova a Kounic, na svrchní piva jako APA či IPA z Německa. Důvod? Na ně se u nás kvalitní slad nevyrábí. Dnešní várka piva už se ale nějakou tu hodinku chystá a tak nám Martin úvodní proces šrotování a přepravu do zásobníku pouze popisuje. Zrovna vaří dvanáctku, na kterou bylo třeba smíchat 400 kilo sladového šrotu a 1 200 litrů horké vody. Sledujeme rmutování, u kterého je důležité dodržet technologii zahřívání a udržování teplot. Následovat bude zcezování a pak samotné vaření, při kterém se do sladiny přidává hořký chmel. Při sklizni zde vaří speciálek přímo z čerstvého hlávkového chmele, jinak však používají granulát. „Je skladný, maximálně přírodní a na rozdíl od nejrůznějších chmelových extraktů pocházejících z Číny se vyrábí u nás,“ říká mi Martin a mne překvapuje, jak málo granulí na dnešní dávku stačí. „Na dvacet hektolitrů přidávám dvě kila toho voňavého a dvě a půl kila toho ze Žatce,“ říká a dodává, že kdybych byť jednu granulku ochutnal, nezbavím se hořkosti v puse minimálně tři dny. To už se ale Martin přesouvá k varně, kam chce přidat chmel, a tak ho nechávám soustředit a zapovídávám se s nejmladším členem zdejšího

Robert (Bob)

Franěk

Je zdejším vrchním sládkem a prvním, kdo uvařil pivo s logem Libertas.

V oboru se pohybuje už více než 30 let a za sebou má angažmá u nás i v zahraničí.

Začínal v Branickém pivovaru, pivo vařil třeba v Itálii a před příchodem do Úval pracoval jako vrchní sládek pivovarů Hendrych a Kamenice nad Lipou.

trojlístku. Je jím pomocný sládek Jakub, který v Libertasu pracuje už dva roky. Náplní jeho práce je zajistit, aby sládci měli vše, co potřebují, a nemuseli se zaobírat méně důležitými pracemi jako stáčením piva do sudů nebo třeba šrotováním sladu. Když v dálce sleduji Martina klepajícího prsty do dotykového displeje, kterým se vše ovládá, nemohu se Jakuba nezeptat, zda i on by zvládl uvařit dávku. „To asi ne. Ono se to nezdá, ale není to jen o tom displeji. Je tam plno páček a postupů. To se budu muset ještě hodně dlouho učit,“ říká.

To už si na mě ale našel trochu času i vrchní sládek Bob, který zbrusu nový pivovar v roce 2019 pokřtil první várkou uvařeného piva. O jeho vřelém vztahu k firmě svědčí tetování na vnitřní straně předloktí s logem pivovaru. Ostatně i on sám je jedním z 283 akcionářů. To největší „ultras“ tvoří tři kluci, kteří se jednou potkali u piva a řekli si, že založí pivovar. Tři roky trvalo získat pozemky, samotná stavba pak zabrala osm měsíců. Když Bob nastoupil, bylo už po stavební stránce hotovo. 8. července uvařil první várku jedenáctky (jak se později ukázalo nejprodávanějšího piva značky Libertas) a 28. 9. 2019

Sládek Martin Pišín nás provedl celou výrobou jedné dávky piva, která předchází kvašení a zrání. Moderní vybavení pivovaru Libertas svádí k úvahám, že poklepáním na dotykový displej by pivo zvládl uvařit každý, ale jak později zjišťujeme, opravdu tomu tak není.

V akciovém pivovaru Libertas vaří nejen klasické české ležáky, ale i celou řadu dalších piv, která jsou u nás čím dál populárnější. Nechybí ani stařené pivo, které zraje téměř dva roky v sudech po nejrůznějších destilátech. Z něho pak vznikají jedinečné limitky. Více na pivovar-libetas.cz

Martin Pišín

Sládek, který se v pivovaru stará o vaření piva a jeho kvalitu, pracuje v pivovarnictví více než 32 let. Začínal ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském, odkud přešel do pivovaru Braník. Následovalo angažmá ve Staropramenu, Pivovarském domě v Praze, pivovaru Břevnovského kláštera a v roce 2019 pak nastoupil do Libertasu.

Hrušovský

Pomocný sládek je nejmladší posilou trojčlenného týmu. V pivovaru Libertas našel své první zaměstnání, a jak je vidět, je tu nadmíru spokojený. Na starosti má stáčecí linku na lahve i pomoc sládkům s přípravami piva. Řemeslu se postupně přiučuje, a i když si zatím netroufá, možná z něho se brzy stane sládek.

ji poprvé nabídl hostům. Samozřejmě mě napadá, jak se hypermoderní technologie podepisuje na kvalitě piva. „Pivo neovlivňuje, na jaké varně se vaří. Důležitá je technologická kázeň a důvěra, kterou ve vás vedení vloží. Je důležité, aby majitelé nechali výrobní proces i výběr sladu a chmele na sládkovi a nemluvili do toho. Samozřejmě že ekonomická stránka je důležitá, ale nesmí to být to hlavní. Bez nejlepšího sladu a chmele dobré pivo neuvaříš,“ říká mi Bob a při pohledu na hodinky oznamuje, že dnes je to přesně třicet let, kdy nastoupil do své první práce v Branickém pivovaru. Tam se ostatně seznámil s Martinem, který je v oboru ještě o dva roky déle.

Jak si tak povídáme, zahledím se na dokvašovací tanky, kam právě směřuje Martinem uvařený základ. K němu tu přidají kvasnice (10 litrů do 20 hektolitrů) a pivo nechají pět až šest dní prokvasit a několik týdnů dozrát, než ho stočí do lahví či sudů. V tu chvíli mě praští do očí několik dřevěných sudů stojících u vchodu. V nich se staří tři druhy piv – Russian Imperial Stout, Barley Wine a Imperial Red Ale. „To jsou naše nejlepší piva. Dáváme je do těch sudů po bourbonu, whiskey, tequile nebo cherry a necháváme je zrát zhruba rok a tři čtvrtě. Začali jsme hned v  roce 2019 a úplně první byla dávka ze sudu od koňaku Rémy Martin,“ vzpomíná Bob a dodává, že jde o záležitost spíš pro fajnšmekry. Všichni ostatní do Libertasu chodí na klasickou českou desítku, jedenáctku, dvanáctku, čtrnáctku i výše zmiňovaný dvanáctkový speciál vařený ze zeleného žateckého chmele. Nechybí však ani řada piv připravovaných dle světových pivních stylů. „Na čepu máme měsíčně tak 40 až 60 hektolitrů a dodáváme ještě odběratelům v okolí 50 kilometrů kolem komína. Výjimkou jsou třeba kluci z Teplic, kteří si k nám jezdí, nebo Brňáci. Musím přiznat, že tam jsou nejlépe ošetřená piva a byl by hřích tam pivo nedodávat, když o něj mají zájem,“ říká Bob. Současná kapacita pivovaru Libertas je 5 000 hektolitrů, přičemž již brzy plánují rozšíření na 10 000. A není se co divit. Nevaří tu totiž jen pro sebe, ale když mají volné kapacity, tak i pro nejrůznější létající pivovary. Prostě to tu frčí a až se budou upisovat další akcie, určitě se na ně bude stát fronta… Do té doby si můžete zajet do Úval ochutnat pivo z čepu nebo si objednat pár lahví přes jejich e-shop.

Jakub

Že se vám při vyslovení slova „len“ vybaví strašák, který v dětství chránil plody na zahrádce vašich prarodičů? Tak na to hezky rychle zapomeňte a za ta tři písmena si dosaďte jiné asociace. Len je totiž materiál ověřený generacemi jižanských hřebců prvorepublikových šviháků, a pokud zvolíte správný střih lněných svršků, můžete se přidat do jejich klubu. Proč by vás to mělo zajímat? Len je lehký, prodyšný, v největším parnu na těle chladí, absorbuje vlhkost a co je hlavní – ani když vypotíte hektolitr potu, nezapáchá. Že vám to nestačí? Ok, je hypoalergenní a poskytuje UV ochranu, aniž byste se museli mazat těmi lepkavými a smrdutými věcmi s nálepkou SPF. Jeho pěstování je navíc ekologičtější, než je tomu u bavlny, a také jeho životní cyklus by se dal označit za vhodný k upcyklaci. Nenápadné slůvko, které je dnes velmi populární, nás přivádí zpět na začátek. Ano, když lněné oblečení doslouží svému účelu, můžete ho prostě a jednoduše obléknout na dřevěný kříž, postavit do zeleninové zahrádky a nechat ho na pospas osudu. Krom toho, že se vaše drahá bude chlubit nejstylovějším strašákem v okolí, všichni uvidí, že ekologie vám není cizí a odpustí vám i ten silný spalovací motor, který tak rádi túrujete před garáží. Bonus navíc? Ženy len milují a už nikdy vás před odchodem z domu nepošlou převléknout. A to se vyplatí!

TEXT A KONCEPT: Petr Jansa FOTO Petr Karšulín STYLING Jano Kimák DEKORACE Stanislav Jansa

Vesta, 4 199 Kč; kalhoty, 4 199 Kč, oboje CG CLUB of GENTS; košile JOOP!, 2 799 Kč; klobouk, 499 Kč, vše prodává Anson’s; šátek, Levi’s, 399 Kč.

Malé letní radosti

Venku je krásně, váš diář je nezvykle prázdný a telefon nezazvoní a nezazvoní? Vítejte v sezoně, která umožňuje užít si to, na co jste v uplynulých deseti měsících neměli čas. A ještě než vyrazíte mimo civilizaci, zde je pár drobností, které by se mohly hodit.

Nohy v suchu

Ranní houbaření, chytání ryb v mělké řece, hudební festival na rozbahněné louce nebo venčení psa během letní bouřky. Pokud něco z toho nezažijete na vlastní promočené tenisky, nepochopíte, v čem spočívá kouzlo kvalitních holínek. Ty nejlepší přirozeně pochází ze Skotska a zdobí je červeno-bílé logo s nápisem Hunter. I když tradice výroby těchto gumáků sahá až do roku 1856, rozhodně o nich nelze říci, že by snad nešly s dobou. Důkazem může být nejnovější kolekce, která vznikla ve spolupráci s britským umělcem a skejťákem Blondey McCoyem a jeho značkou Thames MMXX. Více na www.thamesmmxx.com

Garage band

Jestli jste v pubertě neměli vlastní garážovou kapelu, možná vám tenhle nesplněný sen dodnes nedá spát.

A víte co? Je dobře, že jste počkali, protože až teď vyrobili nástroj, který je vašeho frontmanství hoden.

Americký Fender se totiž spojil s francouzskou módní značkou Saint Laurent a společně představili nádhernou elektrickou kytaru Stratocaster v černém laku, kterou doprovází zesilovač '65 Deluxe Reverb postavený dle stejných specifikací jako originály Fender ze 60. let. Nicméně pokud do svých hudebních začátků nechcete investovat nějakých 300 tisíc, možná vám bude stačit i značkové trsátko, které se prodává v sadě po šesti za pětikilo.

Více na ysl.com

Další limitku slunečních brýlí, tentokrát vzdávající hold modelu, který nosíval Johnny Cash, představil Jacques Marie Mage. Na výběr jsou hnědé (350 kusů) a černé (500 kusů). Více na jacquesmariemage.com

Foto: archiv módních značek

Sako, 9 799 Kč a kalhoty, 4 799 Kč, oboje JOOP!; košile BOSS, 3 299 Kč, klobouk, 499 Kč, vše prodává Anson’s.

Makový panáček

V době, kdy se naprosto legálně můžete identifikovat jako práškovací letadlo, opravdu není na místě řešit, zda má maková panenka výhradní právo nosit oblečení s okvětními lístky. Nemá. A nová letní limitka značky COS, na níž spolupracoval britský umělec Stephen Doherty, je toho důkazem. Pravda, pánská kolekce je chudší než ta dámská, ale tak v ní najdete vše potřebné. Šortky, košile, tričko a šátek zdobí potisky okvětních lístků, k jejichž zvěčnění používá umělec vodové barvy. Tohle téma se Dohertyho, který absolvoval Central Saint Martins, drží už od roku 2018, a i když ho už v minulosti do svých kolekcí promítly třeba značky Gucci, Maison Martin Margiela nebo Y-3, pořád není vyčpělé. Více na www.cos.com

Léto je obdobím svateb a na vás jako na nastávajícím ženichovi jsou dvě věci. Požádat budoucí nevěstu o ruku a pořídit zásnubní a snubní prsteny. S tím prvním vám neporadíme. O to druhé se postarají ve zlatnictví JK Jitka

Kudláčková, kde vám poskytnou profesionální servis, nejvyšší kvalitu a celoživotní záruku.

Více na www.jk.cz

Poetické léto

Přiznejte se! Také se vám během uplynulých měsíců na nočním stolku nahromadily knihy, které si chcete přečíst, ale zatím jste na to nenašli čas? Léto je k plnění tohoto restu ideální. Ať už se četbě rozhodnete oddat pod ořešákem na vaší zahradě, na pláži, nebo na posedu uprostřed panenské přírody, k přenášení čtiva doporučujeme využít stylové a praktické zavazadlo. Nová kolekce doplňků Montblanc Soft je k tomuto účelu ideální, protože je vyrobena z pevné a lehké poddajné kůže, která je k dispozici hned v několika barvách. Když pak léto skončí a knihy budou přečteny, poslouží během pracovních dnů, kdy oceníte celou řadu přihrádek a kapsiček. A kdo ví, možná vás pak uprostřed největšího stresu zapomenutá drobnost v některé z nich vrátí do letní bezstarostnosti.

Více na www.montblanc.com

Sako, 9 599 Kč a kalhoty, 4 299 Kč, oboje Manuel Ritz; košile Gant, 4 399 Kč, vše prodává Vermont; klobouk Anson’s, 499 Kč.

Foto: archiv módních značek

Pharrellův debut

Necelé čtyři měsíce po uvedení do funkce uměleckého šéfa pánských kolekcí Louis Vuitton představil americký zpěvák Pharrell Williams svou prvotinu. Show, která se bezpochyby zapíše do dějin, dojímala, vyvolala emoce a i ty největší pochybovače přesvědčila, že management módního domu měl při výběru náhrady za Virgila Abbloha šťastnou ruku.

V dobách, kdy módnímu světu vládli Karl Lagerfeld či Marc Jacobs, si Paříž na velkolepé módní show zvykla. V posledních letech jich však ubývá. Sem tam někdo překvapí originální lokací či slavnou tváří vyslanou na molo, onen „wow efekt“, o kterém by se mluvilo déle než do druhého dne, však jaksi chybí. O to víc v pánských kolekcích, které jsou stále upozaďovány. Nebo tomu alespoň tak bylo, než se na scéně objevil Pharrell Williams se

Nové střihy, nově interpretované ikonické vzory i tvary notoricky známých doplňků a samozřejmě nová barevnost. To vše vycházející ze Slunce jako hlavního zdroje inspirace. Po přehlídce vystoupil Pharrell Williams společně s Jay-Z.

svým citem pro módu i umění a především umem postavit show, na kterou svět hned tak nezapomene. Svůj podíl na tom samozřejmě mají jeho americké kořeny, řada úspěšných let ve světovém showbyznysu, které mu tuto dovednost nesmazatelně zapsaly do jeho DNA a samozřejmě peníze společnosti, která ho najala. Přehlídka, která se koncem června odehrála v historickém centru města, však paradoxně nebyla sebestřednou

prezentací světoznámého umělce. Byla o módě, o propojení evropské a americké kultury, o pokoře, krejčovském umění, hudbě i o Evropany tolik nenáviděné inkluzi a přehnané korektnosti. Ty jim však Pharrell podal tak, že i největší zastánce starých mravů je přijal se slzou na krajíčku. Show, představující kolekci inspirovanou Sluncem, proběhla na nejstarším pařížském kamenném mostě, v jehož čele stojí jednak ústředí

Asi nejvýraznějším prvkem nové kolekce byly reinterpretované vzory klasického Damier motivu, které se promítly jak na oblečení, tak na doplňky. Na jednu stranu to byl digitalizovaný 8bitový motiv Atari Damier, který vytvořil v několika barvách ET Artist, na druhou stranu pak Damoflage, motiv pracující s kamufláží. V tomto případě však nešlo jen o potisk, ale i střih kožešin či vzorování žakáru.

značky Louis Vuitton a také nedávno zrekonstruovaný luxusní obchodní dům Samaritaine patřící do stejné skupiny. Dlažbu po celé délce mostu pokryl koberec s modernizovaným žluto-bílým vzorem Damier, v čele pak vzniklo pódium pro obří orchestr později doplněný o početný gospel. Na molo postupně vycházeli modelové a modelky všech národností, kultur a barev pleti, kteří předváděli oblečení propojující francouzskou kreativitu a krejčovské umění s americkými

uměleckými vlivy. Ty reprezentoval nejen sám Pharrell, ale i ET Artist či Henry Taylor – umělec zachycující ve svých dílech postavy, jež mu průběžně vstupují do života. Děje se tak na nejrůznější podklady, od klasického plátna přes prázdné obaly od cigaret a cereálií až po lahve či nábytek. Tentokrát se díky Pharrellovi objevují i na doplňcích a oblečení. A vlastně nejen díky němu, ale i díky týmu zručných řemeslníků, které se umělec rozhodl nenechat za oponou. Početný ansámbl,

zhmotňující jeho vize, si tak mohl vychutnat svůj triumf při konečné děkovačce, kterou si na rozdíl od jiných šéfů Williams nenechal jen pro sebe. Skromnost a pokora, která se dnes vidí už minimálně, se cení. A bezesporu se podepíše i na prodejích kolekce, která je originální, zapamatovatelná a zároveň i nositelná. Pokud jste přehlídku neviděli, určitě si nenechte ujít její záznam a udělejte si obrázek sami. My máme jasno – na tohle se budou stát fronty!

Nechte na hlavě

Ještě v polovině minulého století bylo nemyslitelné, že by slušný člověk vyšel z domu bez klobouku. Když byl navíc bos, někdo mu za toto faux pas mohl klidně natlouci nos. Ale zpět ke kloboukům. Krom toho, že byly společenskou normou, měly i praktické využití. Nositele chránily před sluncem i deštěm a navíc jasně naznačovaly příslušnost k určitému společenskému stavu, hodnosti či funkci. Kde se vzaly ty letní, z čeho se vyráběly, kdo je nosil a které odolaly zubu času a uděláte s nimi parádu i dnes?

Pokrývky hlavy jsou tu s námi od nepaměti. Podobu, jakou známe dnes, na sebe však začaly brát až v 16. století, kdy se vyráběly z plsti (často bobří). Takzvanými slamáky pak začali muži prostovlasost (i plešatost) řešit na začátku 19. století. Tehdy se začaly objevovat první letní klobouky se širokou krempou, ale i vysoké slaměné cylindry, které se vyráběly jako letní alternativa těch plstěných. Etiketa však byla v té době neúprosná a muži, kteří kloboukem vyjadřovali své společenské postavení a bohatství, kvalitní plsť za slámu vyměňovali jen neradi.

Vše začalo žirarďákem

Změna přišla v polovině 19. století, kdy se dříve opovrhovaná sláma stala žádanou kloboučnickou komoditou.

Mohla za to především italská firma Girardi, která z lakované slámy začala vyrábět oválný klobouk s rovnou korunou i krempou odolný vůči vodě. Jeho cizojazyčné názvy odkazují k jeho původnímu účelu – Italové mu říkali canotier (s oblibou ho nosili gondoliéři), Britové boater (byl součástí letní uniformy námořníků), a jelikož Češi musí mít vždy něco extra, u nás mu

nikdo neřekl jinak než žirarďák podle firmy, která ho vymyslela. Inu, jsme fér. Móda tehdy striktně určovala jeho výšku. Zatímco v roce 1910 byl

žirarďák nízký, ve 20. letech dosahoval mnohem výš. A když říkáme výš, myslíme tím nejen k nebesům, ale i k vyšším společenským vrstvám, které si tento klobouk zvykly nosit při veslování. Jeho charakteristická široká rypsová stuha bývala obvykle černá, ale výše zmiňovaní veslaři ji měnili za stuhu v klubových barvách. U smetánky se žirarďák těšil oblibě dlouho. Po roce 1900 jej začaly nosit i ženy (svůj podíl na tom měla mimochodem i rebelka Coco Chanel) a řadu let byl u nás nejoblíbenějším letním kloboukem vůbec, což je z dnešního pohledu s podivem.

Žirarďák je sice dodnes designovou záležitostí, ale jak už to u takových věcí bývá, je velmi nepohodlný a nepraktický. Proto ho dnes u nás uvidíte maximálně na hlavě Jiřího Suchého, pro něhož se stal poznávacím znamením, a několika málo hipsterů z Letné. Dle módních pravidel šlo tento poloformální klobouk nosit k blazeru nebo letnímu obleku. V USA, kde byly mravy i vkus vždy pokleslejší než ve

staré dobré Evropě, se nosil i k formálním oblekům do kanceláře. Večer však pánové z obou kontinentů, ať už byli v tropech, či na riviéře, nasazovali ke smokingu klasické formální plstěné klobouky.

Princův suvenýr

Dalším oblíbeným kloboukem přelomu 19. a 20. století byl homburg, který si ze své dovolené ve stejnojmenném městečku přivezl Princ z Walesu, pozdější král Eduard VII. Ten byl všeobecně známý jako bonviván, sukničkář a především také trendsetter, takže když při své návštěvě německých lázní v roce 1890 objevil tvrdý lovecký klobouk s vyšší korunou (uprostřed které byla drážka) a rovnou krempou s okraji mírně stočenými nahoru, pokrývka měla nakročeno ke světovému věhlasu. Když totiž něco začal nosit Princ z Walesu, chtěli to všichni. Hombourg se tak vedle žirarďáku stal jedním z nejčastějších klobouků na denní nošení k vycházkovému obleku a bylo jen otázkou času, než se na trh dostanou letní varianty vyrobené ze slámy. Mimochodem, pokud jste fanoušky seriálu o Herculu

TEXT Vítězslav Ivičič FOTO Petr Karšulín STYLING Petr Jansa

Klobouk „panamák“ Lierys, 3 900 Kč, prodává www.cowboysandindians.cz

Poirotovi, pak vězte, že slavný detektiv ho nesundá z hlavy a na svých dovolených v Egyptě či Mezopotámii nosí právě slaměnou verzi.

Velká klobouková krádež Jeden z největších omylů a možná i důvodů k nevraživosti mezi obyvateli Panamy a Ekvádoru je takzvaný panamák. Klobouk, který se sice jmenuje po zemi proslavené legendárním průplavem, ale který se od 17. století vyráběl a vyrábí v Ekvádoru. Své jméno získal vlastně omylem v roce 1906. Tehdy svět obletěla fotografie amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který měl tento klobouk na hlavě při návštěvě stavby Panamského průplavu. A největší kloboukový omyl v dějinách byl na světě. Ach ti novináři!

Ale zpět k ekvadoráku, ať jsme dle dnešních měřítek korektní. Nevyrábí se ze slámy, ale z vláken listů rozkydance dlanitého. Listy této palmy se nejprve 20 minut povaří, poté se zavěsí a nechají proschnout.

Těsně před výrobou klobouku na dřevěné formě se pak zase mírně navlhčí, aby byly poddajnější. Čím hustější pak očka při ručním tkaní jsou, tím je klobouk kvalitnější a dražší. Ekvadorák vyniká svou měkkostí, prodyšností a ohebností, ale i tím, jak drží tvar a chrání před slunečními paprsky. I dnes, více než sto let od jeho proslavení, jde o jeden z nejpopulárnějších letních klobouků vůbec. Možná i proto, že se hodí téměř ke každému letnímu outfitu. Ať v tom ale neděláme guláš větší, než je – když je řeč o panamáku (ekvadoráku), nejde o tvar klobouku (například značka Mayser dělá velmi

elegantní žirarďák právě z listů této palmy), ale výše zmiňovaný specifický materiál a způsob výroby.

Klobouk z divadelních prken Panamákem tak může být i oblíbená fedora, která je nejobvyklejším tvarem klobouku vyráběného stejným způsobem a které se v 60. letech povedlo vytlačit do ústraní hombourgy. Popularita tohoto klobouku začala v Americe, kde ho při divadelním představení Fédora nosila na hlavě herečka Sarah Bernhardtová.

Odtud klobouk, který původně patřil do pánského šatníku, získal svůj název. Na „must have“ kousek korunoval fedoru opět princ z Walesu a měkký a pohodlný klobouk tak začal pomalu nahrazovat hombourgy i buřinky. Opomenout bychom rozhodně neměli klobouk nazývaný trilby. Má nižší korunu a výrazně menší krempu, která se vpředu svažuje dolů, zatímco vzadu je ohnutá vzhůru. Dala nám ho Velká Británie a opět ho proslavila divadelní hra. Tentokrát nebudeme zacházet do detailů. Bohatě stačí říci, že byl kloboukem bohatých mužů, kteří v něm chodili na dostihy. Vrcholu popularity dosáhl v 60. letech, ale velmi oblíbený je dodnes, kdy ho nabízí každá luxusní módní značka i levný supermarket. I když se původně vyráběl z králičí plsti, dnes ho seženete především z látky, kůže, papíru a především slámy. Mimochodem, je to přesně ten tvar, jehož ohavnou variantu od Alpine Pro byli před pár lety nuceni nosit čeští olympionici. Je otázkou, zda to bylo proto, aby odradili mládež od sportu, nebo aby jí vštěpovali nevkus pěkně od mala.

Pravidla a zajímavosti

Pozdrav

Nadzvedávání a smekání klobouku nahrazuje plnohodnotný pozdrav. Při pozdravu kolemjdoucího se vždy provádí rukou odvrácenou od dotyčného, abyste si nezakryli zorné pole. Kamaráda stačí pozdravit kývnutím, před dámou či výše postaveným člověkem se klobouk podrží v ruce a vyčká se, než vás osoba opět vyzve k nasazení. Ovšem počítejte s tím, že dnes už klobouk možná nenasadíte.

Držení

Tvrdé klobouky, tedy žirarďák a hombourg, vždy chytejte za krempu. Měkké klobouky naopak za vršek. Při smekání pak dbejte na to, abyste neukazovali vnitřní stranu –i když je značkový.

Klobouk dolů

Jakýkoliv klobouk, ten letní, bychom si měli sundat při vstupu do kavárny, restaurace či kostela. Stejně tak ve chvíli, kdy hraje státní hymna, na pohřbu, svatebním obřadě. U přepážky v bance nechte klobouk na hlavě, stejně jako v obyčejných krámech, kde ho není kde odložit.

Kam s ním?

Klobouk v restauraci či kavárně nikdy nepokládejte na stůl. Je to vulgární. Možná stojí za zmínku, že mnoho věšáků – včetně slavného Hang it All od Vitry či Stand by od Tonu – má malý i velký háček. A světe div se? Ten velký slouží právě na klobouk, zatímco ten menší je určen pro váš kabát. Příště budete vědět.

Sláma

Klobouky z tohoto materiálu by se měly nosit výhradně v letních měsících.

Sezona

Letní klobouky se začínají nosit na konci května nebo začátku června, kdy už je teplo a slunečno. Nosit by se naopak neměly po 15. září, kdy se má přejít na klobouky teplejší.

Felt hat day

Právě na patnáctého září připadá tradice, která vešla ve známost v roce 1922 v New Yorku. Právě tam skupina mladíků útočila na ty, kteří ještě neměli na hlavě plstěný klobouk. Slamáky jim srážela z hlav a na místě je rozdupala. V dalších letech se k nim přidávali další a postupem času se k této tradici přidal dav až tisícovky mladých mužů, kteří si na srážení slamáků pořídili hole s hřebíky. Také kvůli tomu v roce 1924 jeden nositel slamáku přišel o život. Dnes už se tato tradice nedrží, ale pro jistotu po 15. září do New Yorku ve slamáku nelezte.

Nasazení

Pánové nosí svůj klobouk vždy rovně usazený. Ačkoliv americké noir filmy svým vlivem způsobily to, že muži klobouky začali nosit mírně nakloněné na stranu, červnové vydání francouzského časopisu Monsieur z roku 1923 tento způsob nošení označil za ledabylý a hloupý. Ber jak ber. Každopádně… „nikdy jej nenoste stažený dozadu. Ukazovalo by to především na pokleslé způsoby a na nedbalost, jaké není možné připustit, a pak na nedostatek logického myšlení, což je ještě horší.“

Noční zákaz vycházení Po setmění platí pro slaměné klobouky stejné pravidlo jako pro sluneční brýle. Jde v první řadě o ochranné pomůcky chránící člověka před slunečními paprsky, které v noci nesvítí. Není proto logický důvod je během nočních hodin nosit.

Klobouk „žirarďák“ Stetson, 2 490 Kč, prodává www.cowboysandindians.cz

Střecha Koruna Stuha

Krempa

ROLEX COSMOGRAPH DAYTONA

Jde o nejžádanější hodinky na světě. Přitom jsou to „jen“ stopky s tachymetrickou stupnicí na lunetě. Magickou auru hodinek Daytona zatím historicky nikdo nepřekonal. Až se tak stane, budeme muset přepsat hodinkové dějiny. Proč ale „Dayto“ všichni chtějí?

Značka Rolex si posledních deset let připisuje mnohá prvenství. Nejenže vyrábí nejvíc mechanických hodinek v luxusním segmentu, a dosahuje tak každoročně nejlepších výsledků, současně nabízí kousky, jejichž cena neklesá. Vlastně je tomu právě naopak. Na sekundárním trhu se hodnota některých modelů pohybuje i několikanásobně výš, než je cena pořizovací. A právě to je i případ hodinek Cosmograph Daytona, které letos oslavily své šedesátiny.

Tenhle příběh ale není pro spekulanty ani mladé investory, kteří chtějí krypto vyměnit za „něco“ stabilnějšího.

Nejdřív musíte pochopit, proč Rolex volí strategii nedostupnosti a proč se vyplatí čekat na nové hodinky roky. A když to pochopíte a rozhodnete se do toho jít, měli byste si čekání užít, nikoli protrpět.

Proč (ne)měnit, co funguje Chronograf, jediný, který značka Rolex nabízí, sice oslavuje šest dekád, ale za

dobu své existence se strojek zásadně změnil jen několikrát. Až do roku

1988 museli majitelé (včetně toho nejznámějšího – herce Paula Newmana) natahovat Daytony ručně, tedy pomocí korunky. Hodinky byly osazovány kalibrem, jehož existence byla závislá na výrobě strojku Valjoux. Až na konci osmdesátých let se Rolex rozhodl začít spolupracovat se značkou Zenith a hodinky Cosmograph Daytona pohánět automatickým chronografem, kalibrem 4030. Ten byl ale Rolexem přepracován tak, aby nejen esteticky, ale i funkčně odpovídal požadavkům značky. Více než polovinu dílků nahradily originální komponenty z dílen Rolex a frekvence setrvačky byla snížena z „elprimerovských“ pěti hertzů na čtyři. Takovým hodinkám se dodnes říká „Zenith Daytona“. Měly 40mm průměr pouzdra, moderní safírové sklíčko, a lakované číselníky jim už tehdy přidávaly na atraktivitě. Velký třesk nastal v roce 2000, když Rolex vyvinul vlastní perpetual

strojek 4130. Tedy kalibr, jenž patří do kategorie velmi přesných chronografů s automatickým nátahem. Třídenní rezerva, setrvačka Parachrom, odolnost i robustnost, to vše zažilo během třiadvaceti let jen pár kosmetických úprav. Výrazná proměna přichází až letos, kdy zaznamenáváme další důležitý milník historie Daytona. Nové modely jsou osazovány automatickým nátahem 4131, který si ze svého předchůdce bere jen to nejlepší. Tím myslíme tenký oscilátor – rotor, který je v případě platinového modelu dokonce vidět zadním průhledem skrz safírové dýnko. Celý mechanismus je tenčí a delikátnější, ale vzhled hodinek se nijak zásadně nemění. Stále zůstávají velmi elegantní a přitom sportovní časomírou, jen indexy jsou jemnější. Subtilnější jsou i nožky pouzdra či ochranné packy korunky. Výjimečnou záležitostí je pak speciální edice vydaná ke sto letům závodu v Le Mans. Zlaté hodinky mají

TEXT Jindřich Hubený

Letošní model hodinek Rolex Cosmograph Daytona s pouzdrem o průměru 40 mm z bílého zlata. Černá luneta s keramickým povrchem je připomínkou modelu z roku 1965, který měl lunetu z černého plexiskla.

stovku na tachymetrické stupnicí vybarvenou červeně.

Slavní influenceři

Rolex má na své fanoušky štěstí, ale možná je to i tak, že si slavní a úspěšní lidé vybírají Rolex. Známý hollywoodský herec Paul Newman si pro své zápěstí vybral Daytony a zůstal jim věrný celý život, téměř je nesundával. Jeho početná sbírka Dayton se postupně rozprodává na světových aukcích a v roce 2017 se reference 6239 vydražila za téměř osmnáct milionů dolarů. Jde o nejdražší prodané vintage hodinky na světě. Byly vybaveny světlým číselníkem a černými subčíselníky. Takovému ciferníku se říká „exotic“, protože v druhé polovině šedesátých let se vyráběly hlavně černé číselníky a tahle kombinace nebyla nijak zvlášť žádaná. Ze strany Rolexu šlo vlastně o výstřelek. V té době byly mnohem populárnější potápěčské hodinky

Submariner nebo elegantní Day-Da-

te. Newman byl ale velkým fandou motorsportu a vyžadoval hodinky se stopkami – v té době totiž jezdci chronograf a tachymetrickou stupnici aktivně využívali. Tím, že se Newman pohyboval mezi závodními jezdci (značka navíc sponzorovala závody na okruzích, jako jsou 24 Hours of Daytona nebo Le Mans), se „Dayto“ staly v této komunitě extrémně populární. Dnes je nosí třeba osminásobný vítěz Wimbledonu Roger Federer, díky kterému se hodinky ze světa motorsportu plynule dostaly i mezi tenisty.

Nespravedlnost pro všechny V roce 2015 zaznamenaly hodinářské značky první větší tlak a nárůst zákazníků. Stalo se tak i přesto, nebo možná právě proto, že se začalo dařit chytrým hodinkám (v té době uvedl Apple první Apple Watch). Není jasné, zda toto nastavené zrcadlo začalo v lidech probouzet větší zájem o hodinky, ale je jisté, že v médiích se začalo o velké

konkurenci smartwatch pro mechanické hodinky psát.

Zákazníci si uvědomili, že mechanické hodinky nestárnou a začali se zabývat myšlenkou, zda si jedny takové (jako doplněk k těm chytrým) nepořídit. Možná to ale celé bylo úplně jinak a za všechno může jen chytrý marketing. Faktem je, že v roce 2015 byly hodinky Daytona (ale nejen ony, stejné to bylo i s modelem Nautilus od Patek Philippe) běžně dostupné na prodejnách dealerů Rolex. Mohli jste si je koupit bez čekání, odnést si je domů a nosit je na zápěstí. Věc dnes téměř nemyslitelná. Samotné vydražení Newmanových hodinek za desítky milionů dolarů bylo dalším zásadním zvratem ve vnímání tohoto modelu. A to si v Ženevě samozřejmě velmi dobře uvědomovali. Poptávka po hodinkách začala raketově stoupat, jenže kapacity výroby chronografů

byly omezené. Rolex tak zvolil nejlepší možnou strategii, tedy: pojďme „Dayto“ učinit nedostupnými a mějme je jako třešničku na dortu pro naše nejlepší zákazníky!

Poptávka ovlivnila nabídku a zákazníci si tak za absolutní nedostupnost a absurdní předraženost tohoto modelu na sekundárních trzích mohou vlastně sami. Je to fér. Rolex dnes svým dealerům dodává jen pár kusů těchto hodinek ročně, z toho je větší část vyvedená ve zlatě, což pro menší sběratele není tak atraktivní. Hodně z nich si bláhově myslí, že s Daytonou se začíná, netuší, že se s ní končí. Je třešničkou na dortu každé sbírky a musí se na ni čekat řadu let.

Mezitím se určitě vyplatí kupovat jiné modely z dílny Rolex: Submariner, GMT Master II, Yacht Master. Ano, i na ně se čeká, ale ona čekačka je významně kratší než u chronografu.

V neposlední řadě je dobré si uvědomit, že existují i jiné ikonické hodinky, jako třeba Monaco od TAG Heuer, Santos od Cartier, Navitimer od Breitling nebo třeba Pilot’s Watches od IWC. I to jsou kousky do sbírky, které se dají nosit, a navíc se dají sehnat –k dispozici budou relativně rychle. Když dnes přijdete do butiku Rolex v Pařížské ulici, jen těžko si hodinky okamžitě koupíte a odnesete domů. V nabídce hodinek určených k okamžitému prodeji je tu maximálně pár dámských kousků. Trpíte? Pak vězte, že jednoduché to nemají ani sami prodejci, protože o jeden kus Cosmograph Daytona projeví zájem i dvacet zákazníků denně. Pro všechny je tedy dobré začít s jiným modelem a čekat, vytrvat. Třeba se s otevřením dalších manufaktur Rolex v roce 2029 mnohé změní a Daytona bude už zase pro všechny.

Hodinky Rolex Cosmograph Daytona není tak snadné získat a zákazník na ně musí čekat řadu let. Pokud o ně máte zájem, zajděte do pražského butiku a zapište se na pořadník, protože kdo dřív přijde… Více na www.rolex.com

Historicky první model hodinek Cosmograph Daytona představený v roce 1963.

Závodní okruh v Daytona Beach na Floridě, díky kterému dostaly slavné hodinky své jméno.

Z nuly na sto za 3,2 sekundy a maximálka 330 km/h.

To jsou parametry, které žádný jiný kombík na trhu momentálně nenabízí. U BMW je ve stejné modelové řadě nejrychlejším kombíkem 540i s výkonem o 300 koní nižším. Cena začíná na 3 565 114 Kč za BMW ALPINA B5 GT Saloon.

Opravdu vzácná limitka

Alpina opět nabízí o trochu víc než samotné BMW Motorsport. Špičkoví tuneři z Buchloe vyhnali chalupářský sen na krásných 634 koní a v kombíku takhle rychlého bavoráka jinde neseženete.

Už v roce 2025 ale začne tahle německá značka psát novou kapitolu. Od roku 1965 existovala jako tuner vozů BMW a dokonce vyhrála v šedesátých a sedmdesátých letech řadu prestižních závodů. Její úpravy byly tak populární, že v roce 1983 začala vyrábět upravená BMW pod vlastní značkou a logem, oficiálně posvěceným automobilkou německými úřady. Alpiny jsou od té doby pojmem, výkonné vozy, které často dosahují podobných čísel jako vrcholné stroje s označením BMW Motorsport, ale soustředí se spíše na komfort a chtějí být svižným cesťákem, nikoliv nekompromisním závodnickým náčiním. I proto mívají Alpiny bohatě vybavený interiér, spoléhají na automaty od ZF a přeplňované motory nabízející maximální výkon v širokém spektru otáček. Po čtyřiceti letech na trhu se změnilo jediné - BMW loni oficiálně Alpinu odkoupilo a od roku 2025 ji zařadí pod svá křídla, podobně jako to před lety udělalo Volvo s Polestarem. Limitovaná edice Alpina B5 GT vznikne v sérii pouhých 250 kusů, ale kromě sedanu bude k dispozici i kombík, což je rarita, protože M5 se v této karosářské verzi nenabízí. Vy můžete mít za 3,6 milionu sebevědomý cesťák s batohem a V8, který umí o devět koní víc než ultimátní M5 Competition. Luxusní interiér, na míru vyrobené výfuky s charakteristickou černou koncovkou, modré logo Alpina a bezkonkurenční výkon, který využijete nejen na bavorském autobahnu. Za tímhle autem se budou zítra ohlížet petrolheadi a pozítří na něj se slzou v oku vzpomenou historici.

→ více na www.invelt.com

Text: Václav Rybář Foto: archiv Alpina

Tři kolíky do zásuvky

Další

dnes!

TEXT Václav Rybář

Volvo představilo kompaktní, skvěle vybavený, cenově dostupný, ale také velmi hbitý model EX30 (1). Na délku má 4,2 metru, do kufru vměstná 413 litrů a v základu se s menší (dojezd 344 km) i větší baterkou (dojezd už 480 km) vejde pod jeden milion Kč s výkonem 200 kW a pohonem zadních kol. Vlajková verze EX30 Performance má při stejném dojezdu podstatně větší páru (315 kW) a umí stovku za 3,6 sekundy, což z ní dělá nejostřejší Volvo v současné nabídce. Od příštího roku navíc bude elektrický prcek k mání v „offroadové“ verzi Cross Country. Ozdobou výstavních mol byl koncept Porsche Mission X (2). Prý jen koncept, ale to Porsche říkalo o Carreře GT nebo 918 Spyder také a do čtyř let jsme se vždy dočkali série. Stylová placka s výkonem 1 500 koní a váhou půl druhé tuny vypadá jako závoďák z Le Mans. Na vrcholu potravního řetězce značky by jí to slušelo. A poslední elektrikář do party? Roztomilé tintítko Fiat Topolino (3) má elektromotor o výkonu 8 koní, maximálku 45 km/h a dojezd cca 70 km. Parodie na auto? O délce 2,5 metru a se stylizací à la starý Fiat 500. Mechanicky příbuzný nostalgik Citroen My Ami se vyprodal během pouhých deseti hodin, Fiata podle nás čeká úplně stejný osud.

Rekordy trhající čtyřválec pod kapotou C63 S E Performance vyrábějí v Affalterbachu ručně na základě principu One Man, One Engine – jeden technik, jeden motor. Nový způsob přeplňování zaručuje spontánní reakce v celém rozsahu otáček.

Mercedes-AMG C 63 S E PERFORMANCE:

Adrenalin s trochou napětí

S hybridním pohonem z formule 1 překonává trojcípá hvězda i ty nejdivočejší představy.

Divoké sedany a kombíky od AMG vždy patřily k chloubám evropského automobilového průmyslu. Praktické, reprezentativní, zábavné. V poslední dekádě však vyšly tradiční tvary karoserie, velký osmiválec pod kapotou a pohon zadních kol tak trochu z módy. Jak takové konstelaci čelit? Koňskou dávkou technologie. A v tomhle případě to platí doslova, protože čtyřválec pod kapotou dopovaný elektromotorem si oproti původnímu osmiválcovému monstru polepšil o neuvěřitelných 200 koní. Čtete správně, stále kompaktní céčko má nově 680 koní. Dlouhé jméno Mercedes-AMG C 63 S E PERFORMANCE, ale mimořádně krátký sprint na stovku, kterou stihne sedan i kombík za 3,4 sekundy. Ale není to jen o rychlosti v přímce, protože nejostřejší céčko má poprvé v historii plně variabilní pohon všech kol s řiditelnou zadní nápravou, což znamená, že v zatáčkách umí

tancovat s naprostou jistotou. A kdy jindy než ke třicátinám nabroušených céčkových modelů si nadělit nejvýkonnější sériový dvoulitr na světě. Démonický čtyřválec má sám o sobě výkon stejný, jako předchozí osmiválec. Inovativní systém přeplňování elektrickým turbodmychadlem je přímo odvozen z technologie, kterou používá tým formule 1 Mercedes-AMG Petronas, takže si při brnkání pádly devítistupňové převodovky můžete bez přehánění připadat jako nejrychlejší piloti na světě.

číslo, další elektromobily. Ale nudit vás to nezačne, protože z nabídky nových „tramvají“ vybíráme to nejzajímavější a nejlákavější. Třeba vás na zelenou stranu barikády strhneme právě

Porsche Mission X v sobě spojuje know-how z Le Mans a techniku pohonu od automobilky Rimac. Díky tomu bude moci Xko útočit na rekordní čas hypersportu AMG One, který loni obkroužil Nordschleife za 6 minut a 35 sekund.

MG4 Electric:

Hatchback na baterky za bezkonkurenční cenu

Moderní technologie, špičkový design a globální know-how

Kompaktní SUV od staronové značky MG už brázdí nejedny evropské silnice, ale teď se v portfoliu k trendy karoseriím přidá jedna klasika starého kontinentu. MG4 Electric přichází jako hatchback s elektrickým pohonem v době, kdy většina automobilek bezemisní pohony tlačí do vyšších segmentů, kde dominují SUV. I díky tomu má MG4 na trhu jedinečné postavení. Žádný jiný elektrický hatchback, ale ani kompaktní crossover totiž pod 800 tisíc korun neseženete. MG4 přitom nabízí už v základu bohatou výbavu a slušnou dynamiku. S pohonem zadních kol a výkonem 170 koní je na stovce za necelých osm sekund a nabídne kombinovaný dojezd 350 km.

Pokud si připlatíte, za 884 tisíc pořídíte verzi Elegance se stejnou dynamikou (vyšší výkon přes 200 koní), větším dojezdem

Do kopce s voltem o závod

Konečně hodláte přezbrojit na elektrokolo? S našimi designovými tipy rozhodně nezapadnete do zástupu konvenčního tvarosloví.

450 km (ve městě dokonce až 579 km!) a bohatší výbavou. Obě varianty MG4 zvládají rychlonabíjení z 10 % na 80 % za cca 40 minut a při 4,3 metrech délky nabídnou velkorysý rozvor 2,7 metru a 363 litrů zavazadlového prostoru. MG nešetřilo ani na bezpečnostních asistentech, takže už ve standardu najdete adaptivní tempomat, asistent pro jízdu v koloně další technologie 2. úrovně autonomního řízení. Atraktivní balíček technologií v praktickém balení za rozumnou cenu? Doufejme, že jde o první z mnoha vlaštovek.

MG4 Electric přijíždí na zbrusu nové platformě MSP (Modular Scalable Platform – modulární rozšiřitelná platforma), se kterou má automobilka dalekosáhlé plány.

Ducati MIG-S (1) chce být už od pohledu hvězdou všech trailů. Agresivní design, výkonný motor Shimano E8000 a odnímatelná 630Wh baterie. Charakter kola si můžete tunit pomocí chytré appky, abyste si mohli vyšlápnout do jakkoliv náročného terénu. MATE SUV (2) je z trochu jiného těsta. Cargo e-bike je skutečnou alternativou městského SUV, protože nabízí neuvěřitelně variabilní úložný prostor a dojezd přes 100 km. Německá technika inspirovaná dánskou bicyklovou kulturou se

snaží svým SUV ve městě bez kompromisů nahradit automobil. Stabilní tříkolka má výkonu na rozdávání a uveze až 210 litrů nákladu. Minimalistické Polder (3) v pastelových barvách zas nabízí osvědčený základ z Amsterdamu, kde zkrátka vědí, co od kola vyžadovat. Robustní technika, ozkoušená appka a tisíce spokojených zákazníků, tady jdete najisto. A to nejlepší na konec? Španělský Rayvolt Ambasaddor (4) v britské zelené s mosaznými doplňky působí jako kolo z minulého století, na kterém si budete připadat jako silniční šlechta. Krásná kožená taška na rámu je ve skutečnosti baterka s dojezdem 60 km, kterou doma po šichtě znovu naplníte za 2,5 hodinky.

Rayvolt se zaměřuje na estetiku strojů dávno minulých. V nabídce má také model Cruzer, který evokuje legendární motorky úsvitu 20. století nebo moderní café racery. S motorem o točivém momentu 100 N.m a dojezdem 80 km se jedná o mimořádně zajímavý e-bike v cenové kategorii kolem sta tisíc korun.

Nejdůležitější je dostat zákazníka za volant

S Janem Sedláčkem, výkonným ředitelem importu automobilů Porsche ze společnosti Porsche Inter Auto CZ, jsme si povídali o procesu nákupu sportovního Porsche, nové generaci dealerství Destination Porsche nebo způsobu lákání dalších fanoušků prostřednictvím zážitkových výletů, filmů či videoher.

Údaje z pandemických let naznačují, že během lockdownů lidé víc investovali tzv. do sebe. Projevilo se to i na prodejích Porsche?

Lockdowny i covid jako takový nám paradoxně přinesly vyšší poptávku zejména po dvoudveřových sportovních vozech. Nevím, jestli to vyloženě byla chuť utrácet, ale rozhodně jsem v tom cítil chuť zákazníků udělat si tak trochu radost.

A jak moc vyšší prodeje usnadní vaši pozici, když jde o to dostat sem nějakou tu limitku?

Hraje to roli, mluvím teď z pozice importéra, kterým jsme, jakkoliv přímo pod hlavičkou Porsche. Když se zjistí, že ten trh je perspektivní a rychle roste, je ta odpovídající reakce z továrny. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu

modelový mix a poptávku i kapacity konkrétních aut. Nikdy se nedostaneme na takovou pozici, abychom uspokojili poptávku, ale čím větší prodeje, tím vyšší kvóta limitovaných edic a speciálních modelů, po kterých je v Česku opravdu sháňka.

Odhalte nám trochu ten proces získávání raritních nových Porsche. Záleží při hře o limitovaný model třeba i na množství a hodnotě vozů Porsche, které má v garáži konkrétní zákazník, co projeví o limitku zájem?

Zákazníci se o těch novinkách často dozvídají z internetu dříve než my, ale v zásadě to popisujete přesně. Jako importér rozdáme vozy do dealerské sítě a dealeři pak tyhle specialitky rozdělují věrným zákazníkům tzv. za

odměnu. Přednost mají zákazníci s bohatou nákupní a servisní historií, ale není to o sumě utracených peněz nebo konkrétních modelech. A tenhle typ zákazníků o těch novinkách ví. Když se oznámil např. 911 Speedster, tak nám okamžitě zvonily telefony a volaly nám staří známí.

Dá se z těch raritních aut vybrat nějaké konkrétní, jezdící po Česku v množství jen několika málo kusů?

Z těch historických to bude asi Carrera GT. Myslím, že u nás jezdí jenom jedna. Takové auto na silnicích nevidíte, spíš se objeví na nějakém VIP srazu apod. Máme tu i 918 Spyder, ale Carrera GT byla tehdy skutečně unikát, to auto má svou historii a image, za sebe musím říct, že kdykoliv ho vidím, tak jsem nadšený.

TEXT Václav Rybář FOTO David Turecký

„U nás existují dva typy zákazníků. Jeden ví naprosto přesně, co chce. Strávil dlouhé hodiny na konfigurátoru a k nám dorazí se seznamem věcí, včetně konkrétního prošívání. A ta druhá, dnes už větší, tráví ty hodiny na konfigurátoru přímo u dealera pod dohledem zkušeného obchodního týmu.“

Kolik variant ikonického modelu 911 momentálně Porsche nabízí?

I já jsem si to musel spočítat. Variant napříč motorizacemi, pohonem, typem karoserie a GT modely je čtyřiadvacet, pokud nepočítáme ty zmíněné limitky. Ty dva tucty Porsche Carrera 911 jdou standardně objednat.

Zvládají se v nich zákazníci vyznat?

Přijdou, že chtějí Carreru, ale nechají si nakonec poradit, jaká je pro ně vlastně nej?

Existují dva typy zákazníků. Jeden ví naprosto přesně, co chce. Strávil dlouhé hodiny na konfigurátoru a k nám dorazí se seznamem věcí, včetně konkrétního prošívání, nástupních lišt a dalších detailů. A ta druhá, dnes už větší, tráví ty hodiny na konfigurátoru přímo u dealera pod dohledem zkušeného obchodního týmu, který je schopen zjistit, jak si zákazník to své vysněné Porsche vlastně představuje.

Porsche prý patří k automobilkám, u nichž zákazníci utratí nejvíc peněz za příplatkovou výbavu. Je to stejné i u nás? Za co se připlácí nejvíc?

U těch sportovních modelů, kdy je to skutečně to vysněné fáro, tvoří skutečně příplatková výbava značnou část ceny. Bavíme se o stovkách tisíc korun. Lze to rozdělit na vylepšení interiéru, které přispívá ke komfortu, úpravy zvenku, které mění image vozu podle

image zákazníka, a samozřejmě funkční doplňky, které zlepšují dynamiku či jízdní vlastnosti. Porsche je proslulé decentní a funkční příplatkovou výbavou, takže ty peníze jsou pak na autě vidět a cítit. V individuálních úpravách jdeme také hodně daleko, typicky systém paint to sample, který spočívá v tom, že si můžete přinést hračku z mládí, oblíbeného angličáka nebo cokoliv jiného a my dokážeme barvu té věci přenést na vůz, čímž vytvoříme unikátní a osobní odstín.

Traduje se, že SUV segment značku zachránil od zániku. Rostou stále prodeje praktických vozů na úkor kupé, nebo se zájem o sportovnější modely v posledních letech opět zvýšil?

Čísla ve světě a v Česku jsou podobná. Vede Cayenne a Macan, SUV tvoří nadpoloviční prodeje ve všech zemích. Ale velkou roli hraje dostupnost, která v těch covidových letech utrpěla. Cayenne a Macan se vyrábějí jako „masovky“, na 911 ale zákazníci museli čekat déle, bylo s nimi víc práce. Obecně platí, že SUV mají velké prodeje, ale o sportovní modely je obrovský zájem. Kdybychom jich zvládli vyrobit dvakrát tolik, bez problémů je prodáme.

Porsche se hodně angažuje ve výzkumu syntetických paliv. Jakou to do budoucna může mít výhodu

pro typického zákazníka nějakého youngtimeru vaší značky?

Myšlenka udržitelnosti je momentálně pro Porsche hlavní téma, ať už jde o elektrifikaci nebo o neutrální „zelená“ paliva. Proto myslíme kromě současnosti a budoucnosti i na minulost, aby naši bývalí zákazníci mohli své vozy dál provozovat bez obtíží a kompromisů.

Daří se vám rozšiřovat distribuční síť a budujete moderní dealerství pod hlavičkou Destination Porsche. Co tam zákazník oproti pobočkám jiných automobilek najde tzv. navíc? Vzkazujeme našim zákazníkům, aby k nám nepřijeli, jenom když potřebují něco koupit nebo opravit, ale aby se přijeli prostě setkat. Proto nabízíme kavárnu, dětský koutek, co-workingové prostory apod. Na Proseku je taková menší varianta, ale plnohodnotné Destination Porsche, které bude třeba na pražském Ořechu, nabídne mnoho způsobů, jak se setkávat, poučit a pobavit.

Porsche je známé i pořádáním nejrůznějších okruhových dnů, společných výletů, kochacích tripů napříč Evropou. Jsou tyto akce dostupné jen pro majitele vozů značky a kolik je jich do roka cca k dispozici přímo prostřednictvím českého zastoupení?

Není to jen pro zákazníky. Dělíme akce na lokální, které jsou pod

„Jako importér rozdáme vozy do dealerské sítě a dealeři pak ty největší specialitky rozdělují věrným zákazníkům tzv. za odměnu. Přednost mají zákazníci s bohatou nákupní a servisní historií, ale není to o sumě utracených peněz nebo konkrétních modelech.“

hlavičkou dealera/importéra. To jsou nejrůznější výlety, driving days na okruzích apod. Pak jsou tu mezinárodní aktivity přímo pod hlavičkou Porsche AG. Tady záleží na aktivitě lokálního zastoupení, aby si pro stávající, ale i případné budoucí zákazníky zajistili dostatek míst dopředu. Vy pak můžete přijít do Porsche a poptat se, jestli mají kalendář takových akcí a volné kapacity.

Dokážete si vzpomenout na první vzpomínku související právě s vozy Porsche?

Možná to není první, ale je nejvýraznější. Bylo to Porsche 356 Speedster ve filmu Top Gun, kde ho

řídila herečka Kelly McGillisová. Ten film jsem viděl na videokazetě snad stokrát a to auto mi doslova uhranulo.

Ten kulturní rámec je asi častou inspirací budoucích zákazníků…

Určitě, znají naši značku z filmů nebo seriálů, měli nad postelí plakát. A ti „mladší“ zákazníci už přicházejí odchovaní ze závodních videoher, kde má Porsche taky silnou pozici.

Průměrný věk zákazníka, co si k nám jde pro první Porsche, je kolem čtyřicítky, a tam už ty videohry začínají hrát větší roli.

Mám malý stan…

Starý dobrý šlágr od Karla Štědrého si můžete přehrát do sluchátek, ale jeho text se vás rozhodně týkat nebude. Stan Thule Approach je totiž prostorově velkorysý a na nohy vám v něm rozhodně nepotáhne. Dokonce vám v něm nebude hrozit ani napadení stádem divokých prasat nebo vytopení velkou vodou. Je totiž určen k postavení na střeše vašeho vozu, ať už jezdíte osobákem, SUV, nebo dodávkou.

Jak už bylo zmíněno, jde o prostorný stan, který díky vnějšímu sklopenému vchodu maximalizuje vnitřní prostor. Navíc je plně kompatibilní s přístavkem (prodává se samostatně), takže se v něm pohodlně vyspí trojčlenná posádka i psí mazlíček. Na tvrdé střeše vašeho vozu to však nebude. Stan je vybaven prémiovou matrací s dvojnásobnou hustotou materiálu, která dodá vašemu kempování doslova glampingový zážitek. O to víc, když otevřete střešní okna a užijete si výhled na hvězdnou oblohu. Když náhodou při pozorování oblohy zaspíte a z nenadání se přižene déšť, nic se neděje – okna jsou totiž vybavena pláštěnkou. Instalace stanu je díky inovativním držákům jednodušší než instalace klasické plátěné ubikace na zemi a zabere vám zhruba 3 minuty.

Vybírat můžete ze tří velikostí a tří barevných provedení. Ke všem však samozřejmě náleží žebřík, který vám výstup ke hvězdám ulehčí.

Více se dozvíte na www.thule.com

Italské prázdniny

Když se řekne Itálie, každého napadne něco jiného. Pro někoho je to fotbalový klub AC Milán, pro jiného hodinky Panerai a padnoucí oblek Zegna, další zas nedá dopustit na gurmánské lahůdky v čele s více než 250 druhy těstovin. Samostatnou kategorií jsou pak italské památky, písečné pláže a samozřejmě i nádherné šperky na čtyřech kolech se specifickým zvukovým projevem a notoricky známými jmény jako Ferrari, Lamborghini nebo Maseratti. Obyvatelům střední Evropy může celá Itálie připadat jako země zaslíbená, ale pokud si můžeme dovolit malou radu, na dovolenou se vydejte do Toskánska, které má od všeho něco. Díky řadě filmů a románů je sice značně zprofanované, ale pokud se vyhnete turistickým pastem (tím samozřejmě nemyslíme sochu Michelangelova Davida, jejíž dokonalost bere dech i v sevření davu asijských turistů) a soustředíte se výhradně na to nejkrásnější, co nabízí, rozhodně vás dostane a bude to láska na celý život. Hlavním městem regionu je Florencie, která sice má své letiště, ale to rozhodně není tak frekventované jako milánské či římské. Výhodou je, že z obou velkoměst se do Florencie dostanete pohodlně rychlovlakem během dvou hodin. Do Toskánska je ale stejně nejlepší vyrazit autem, abyste ho mohli prozkoumat opravdu důkladně. To nejlepší se totiž často ukrývá na konci prašné polní cesty nebo daleko za městem. Nemluvě o tom, že jen v autě si budete moci bez starostí odvézt domů krabice plné toho nejlepšího červeného vína z oblasti Chianti, které se pravidelně objevuje na předních příčkách vinařských žebříčků. Třeba Brunello di Montalcino, které je považováno za krále italských vín. Vyrábí se z hroznů odrůdy Sangiovese, které rostou jen v okolí toskánského Montalcina – oblasti tak malé, že zdaleka nedokáže uspokojit poptávku. Nabízí ho několik vinoték na dohled malého náměstí v centru kamenného městečka, jemuž dominuje radnice s vysokou věží. Pokud nespěcháte, stačí se posadit do zdejší kavárny proti obchůdku s dekorativními látkami a domácími potřebami a pozorovat místní, kterak si žijí svůj dolce vita. Buďte si jisti, že po chvíli zmizí sebevětší stres a vy se automaticky naladíte na jejich bezstarostnou notu.

→ Galleria dell’Accademia di Firenze, Via Ricasoli 58/60, Florencie, Itálie. Vstupenky je ideální rezervovat několik dnů i týdnů předem – vyhnete se tak frontě, která se den co den tvoří od brzkých ranních hodin. www.galleriaaccademiafirenze.it

Bonvivánské Toskánsko

Bydlení palácového typu, bezpočet michelinských restaurací, historické památky na každém kroku, pláže jako v Karibiku, přírodní sirné lázně, umělecká i motoristická muzea, obchody napěchované poslední módou,… A nebo prostě jen velmi odlehlá místa s veškerým komfortem, kde se vám v mžiku povede zbavit se stresu a jen si tak užívat pohled na překrásnou krajinu z lehátka vašeho soukromého bazénu. Samozřejmě se sklenkou skvělého místního vína.

Muzeum Piaggio

43.6611881, 10.6325618

Zhruba ve dvou třetinách cesty mezi Florencií a Pisou stojí městečko Pontedera. Při zběsilé honbě za šikmou věží byste ho klidně mohli projet bez zastavení, což by byla obrovská škoda. Nabízí totiž něco tisíckrát zajímavějšího než oplocený areál s davy turistů, kteří se nejrůznějšími způsoby snaží na fotografii podepřít naklánějící se stavbu. V bývalém průmyslovém areálu (v minulosti se tady vyráběly stroje značky Vespa a Piaggio) tu na ploše 5 000 m2 najdete největší motocyklové muzeum v Itálii, ve kterém nechybí nejen nablýskaní veteráni Piaggio a Vespa, ale stroje Moto Guzzi, Aprilia, Gilera, Derbi nebo Ape. → Viale Rinaldo Piaggio 7, Pontedera, www.museopiaggio.it

Apartmány Numeroventi

43.7713871, 11.2595512

Jistěže město jako Florencie nabízí bezpočet pětihvězdičkových hotelů, kde mají froté župany tak měkké, že v nich budete chtít chodit po ulici. Vy ale přece chcete zažít něco unikátního, no ne? Třeba bydlení ve starém paláci Galli Tassi z roku 1510, který stojí jen pár kroků od slavného dómu a kde najdete několik apartmánů napěchovaných moderním designem a díly umělců, kteří sem pravidelně míří na rezidenční pobyty. Když budete mít štěstí, večeři vám ve společné kuchyni uvaří michelinský šéfkuchař nebo se v atriu dáte do řeči se Samuelem de Saboiou, kterému se přezdívá „nový Basquiat“. Ti všichni stojí v řadě, aby se zde mohli na pár dní ubytovat a inspirovat. I proto je dobré apartmán rezervovat zhruba rok dopředu.

→ Via dei Pandolfini 20, Florencie, www.numeroventi.it

Nejstarší lékárna světa

43.7742641, 11.2477413

Může se stát, že jízda po italské dálnici vám zvýší tep nebo že snídaňový croissant plněný pistáciovým máslem vám nezdravě zvedne hladinu cukru v krvi. S tím vším si poradí v nejstarší lékárně na světě, kterou najdete v centru Florencie. Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Novella tu stojí od roku 1612. Z té doby pocházejí výkladní skříně lékárny, renesanční fresky na stropě a na stěnách dokonce pamatují i dobu, kdy se zde míchal parfém pro Kateřinu Medicejskou. Parfémy tu koupíte dnes, stejně jako mýdla, pleťovou kosmetiku či speciální preparáty jako „Acqua Antisterica“ z roku 1618. Ten se užívá po lžičkách a prý účinně bojuje s hysterií. A co si budeme povídat, to se na dovolené s rodinkou bude hodit.

→ Via della Scala 16, Florencie, eu.smnovella.com

Gucci Osteria

43.7704342, 11.2568187

Pokud si do aplikace Michelinského průvodce zadáte heslo „Tuscany, Italy“, najde vám 193 restaurací. Ano, oproti 26 českým podnikům je to opravdu něco. A teď si představte, že možná ještě lépe se najíte v malé rodinné restauraci, o které se francouzští gurmánští komisaři ještě vůbec nedoslechli. Na takové Bistrot Olivieri v San Gimignanu budete dlouho vzpomínat. Vlastně by se dalo říci, že pokud nejste vyloženě smolař, v Toskánsku s volbou restaurace chybu neuděláte.

Přesto si dovolím doporučit podnik, který nabízí něco navíc. Nachází se totiž v paláci v centru Florencie, jehož součástí je i muzeum značky Gucci. A krom toho, že vyladěná jídla šéfkuchaře Massima Bottury (patří mezi 100 nejvlivnějších lidí světa) servírují na porcelánu Gucci, honosí se i jednou michelinskou hvězdou.

→ P.za della Signoria 10, Florencie, www.gucciosteria.com

Skoro dokonalá pláž

43.3759277, 10.4381181

Jestli jste jako děti jezdili s rodiči na dovolenou do Bibione, tahle pláž pro vás bude znamenat šok. Bílý písek a blankytně modrá voda totiž připomíná spíš pláž v Karibiku než na italském pobřeží. Důvod nezvyklé barvy vody (která je patrná i z vesmíru) vám bude jasný už ve chvíli, kdy se na pláž vydáte z nedalekého parkoviště. Cestou totiž budete míjet obrovskou továrnu Solvay, která vyrábí jedlou sodu.

A použitou vodu z výroby samozřejmě vypouští do moře, které díky tomu získává specifický odstín. Zlé jazyky tvrdí, že voda v okolí je toxická. Já se v ní ale koupal a mohu místopřísežně prohlásit, že tak krásně bílé nehty a čistou pleť jsem neměl už hodně dlouho. A když to nepřeženete… → Via di Pietrabianca, Rosignano Marittimo

500 Touring Club

43.7490626, 11.1874229

Je téměř povinností každého návštěvníka

Toskánska, aby si malebnou krajinu projel na Vespě nebo v legendární pětistovce. Nový elektrický kabriolet od Fiatu, který nabízí každá půjčovna, má samozřejmě něco do sebe – jízda klikatými silničkami vám půjde sama, stihnete Sienu, San Gimignano i Montalcino a ještě vám zbyde čas na trochu toho kochání v krajině. Skutečný adrenalin ale zažijete až za volantem veterána, který se řídí úplně jinak, než byste čekali. Několik druhů zážitkových jízd s ním nabízí 500 Touring Club, který má na svém pozemku zaparkovaných víc než deset pestrobarevných „činkvečent“. Když se stanete součástí té retro kolony křižující toskánské kopce, získáte zážitek, který se jen těžko popisuje, ale na který nikdy nezapomenete.

→ Via Corbinaie 52B, Scandicci, www.500touringclub.com

Pizzeria Le Mura

43.7221218, 10.4016361

Na luxusní restauraci s pestrou variací příborů doplňovaných po každém chodu škrobeným číšníkem není vždycky nálada. Naštěstí existují rodinné podniky, kde se budete cítit jako u babičky. Sice trochu protivné babičky, ale to jídlo, to za to stojí. Přesně to je případ pizzerie La Mura, která se nachází jen pár kroků za historickým centrem v Pise. Pokud se vám podaří projít ho ve zdraví (možná bude lepší se mu úplně vyhnout a ten oplocený blázinec hlídaný kulometníky obejít), určitě si objednejte pizzu s bramborami a rozmarýnem. Že to zní jako šílený nápad? Zní, ale buďte si jisti, že jste nikdy nejedli nic lepšího. A ani nebudete jíst. Tuhle pizzu si dávám, kdekoliv ji mají, a nikde nebyla taková jako od té staré můry.

→ Largo Parlascio 34, Pisa

Vila Il Palagio

43.6132859, 11.4290668

Venkovských usedlostí a starých paláců, kde můžete v Toskánsku složit hlavu, je nepřeberné množství. Nacházejí se téměř na každém kroku a většinou je jejich součástí vinice či olivový háj. Pokud se nechcete zaobírat hledáním, můžete využít služeb agentury See Italy (www.seetialy.sk), kde vám s výběrem pomůže slovenská rodačka žijící v Itálii. Nebo můžete zkusit štěstí a zamluvit si apartmán u Stinga. Ano, u toho zpěváka. Kdysi v Toskánsku koupil starý palác s vinicí. Co se kvality vína týče, naletěl. Palác je však krásný a tak ho nabízí k pronájmu. Nechybí bazén, fontána, umění či šachy v nadživotní velikosti. A když budete mít štěstí, možná si dáte sklenku vína (z jiné usedlosti) přímo se Stingem. → via s.andrea 4, Figline e Incisa Valdarno, www.il-palagio.com

Přírodní sirné lázně

42.6481335, 11.5118597

Což o to, fotky z dronu jsou to geniální. Jinak je ale tohle místo podobně vyhrocené jako Pisa či centrum Florencie v letní špičce. Nicméně pokud přijdete brzo ráno, přírodní sirné lázně ve vesničce Saturnia si můžete užít. Spíše než v jezírkách pod kamenným domkem zkuste bublající laguny v horní části pozemku. A nebo ještě lépe, ubytujte se v luxusním resortu (www.termedisaturnia.it) na druhé straně silnice, kde si všechnu tu léčivou vodu užijete ještě před tím, než se v ní vykoupou tisíce turistů z celého světa. A když bude nejhůř, jen pár kilometrů na jihozápad je hodně vychytaný resort Argentario s 18jamkovým hřištěm (PGA National Italy).

→ Strada Vicinale Molino del Bagno 9/a, Saturnia

explore

JEZDIT S ROHLÍKEM

Toskánsko není jen o historii, vínu a dobrém jídle, ale také o cyklistice, k níž má tamní zvlněná krajina skvělé předpoklady. Dominuje jí závod na retro kolech L’Eroica, který pravidelně jezdí i zahradní designér Ferdinand Leffler. A tak jsme ho poprosili, aby nám o L‘Eroice řekl něco víc. Jak se však záhy ukázalo, toskánský závod je jen špičkou jeho cyklistického ledovce…

TEXT A FOTO Honza Zima

Ferdinand se s fotografem Honzou Zimou potkal před časem při focení naší titulní strany a ukázalo se, že je oba baví zahrady i kolo. A tak jsme toho využili a poprosili Honzu, aby si krom samotného focení s Ferdinandem taky popovídal.

Jezdíš L'Eroicu v Toskánsku. V čem je tenhle závod jiný?

Když jsem jel první Montalcino Eroicu, to bylo nějakých 80 km, ten závod jsem vyhrál.

Až v cíli jsem ale pochopil, jak trapný jsem. V cíli mě nikdo nevítal a já netušil, co se děje. Až pak mi došlo, že se nezávodí. Že jsem měl zastavovat na občerstvovačkách, dát si tam dobré víno, ochutnat sýry, bavit se s lidmi a smát se. Snad jsem se v tom cíli i červenal, když jsem si uvědomil, že jsem to nepochopil. Pozdější jednodenní závod už jsem si užil pořádně. Tady si uvědomíš, že cyklistika je od toho, abychom se při ní radovali a odpočinuli si. Je to nakažlivé.

Jaká jsou tam pravidla?

Specifikem tohohle závodu je, že musíš mít kolo vyrobené, tuším, před rokem 1984. Musí to být ocelák, musíš mít klipsny a klasické přehazovačky na rámu. Musíš být dobově oblečený, což není sranda, protože jedeš ve svetru. Máš kožené boty. Je to nádherný závod, který by byla paráda projet na gravelu, protože jedeš po štěrku. Takže furt řešíš nějaké defekty a někomu pomáháš. Ale je to sranda a zábava, každému to můžu doporučit. Loni jsem to jel s partou kamarádů a někteří to podcenili. Vzali favority po tátovi a ty nedopadly dobře, protože když nebyly vyježděné a v dobrém stavu, na těchto cestách odešly po 30 km.

Na jakém kole jezdíš L’Eroicu ty?

Mám veterána značky Gipel. Našel jsem úplně úžasnýho chlapíka u Varnsdorfu, Peťana, který vozí starý krásný italský rámy, a ten mi ho celé postavil. Jeho táta byl mimochodem ve své době úplně famózní závodník na silničkách. Tehdy se jezdilo způsobem: jedeš na závody do Prahy z Varnsdorfu na kole, tam si to odzávodíš, pak se koukneš na Spartu se Slavií a jedeš zase zpátky na kole.

To je úplně jiný level, než tu dnes jedeme my. Naposledy mi Peťan na Amazonu sehnal

poslední věc, kterou jsem neměl gipeláckou origoš, představec. On ho vyleštil, že byl jako nový.

Jaké to bylo přesednout na veterána?

Peťan mi říkal: „Já ti ho postavím tak, aby když jedeš, tak si měl rohlík. Aby ses smál od ucha k uchu.“ Musím říct, že když jsem si na toho Gipela sedl, tak jsem měl rohlík. Ta ocel a dokonalost, jak ti to kolo neskutečně moc odpustí. Nevím, kdys jel naposledy na oceláku, ale je to dokonalý. A kdybych na něm neměl páskový klipsny, které na L‘Eroicu musíš mít, tak bych na něm jezdil častěji. Dokonce si říkám, že si na něj dám nášlapy a budu na něm opravdu s chutí jezdit, protože to kolo je famózní. Mám ho vystavené v ateliéru, a když mám blbý den, tak se na toho svého červeného Gipela kouknu a roztaju. Úplně chápu obsesi některých lidí, že mají v obýváku pověšená svá kola.

Krom toho ale jezdíš na bajku, máš gravel, silničku. Co z toho tě baví nejvíc?

Střídám je. Silnička je pro mě relax. Dáš si po práci tři hodiny, kloužeš si krajinou a ty kilometry máš zadarmo. Kola ti nepodklouzavají jako na bajku. Bajk, který mám od německé garážovky Stoll, je technický a v pořádném terénu tě vykostí. S bajkery jsme si ze silniček dělali legraci. Ale pak se na ní svezeš a pocítíš ten přímý přepočet wattů na sílu a máš pocit, že to kolo nemáš, že jen letíš krajinou. Bajk je za mě odpočinek a možnost vidět věci, které na silničce nevidíš. Užívám si, že jsem v lese a kolem mě nejsou auta. A protože už ty kilometry nehrotím, tak si teď víc užívám, že si v tom lese někde sednu a dám si maliny nebo borůvky.

A co gravel?

Jak jsem se dlouho bránil silničce, tak jsem se bránil i gravelu. Ale na projektech v zahraničí, ať už to byla Kostarika, nebo Valencie, jsem ho docenil. Když si chceš vzít s sebou kolo, ale nevíš, jaký terén tě čeká, gravel tě nenechá ve štychu a dá všechno. Mám ho postaveného jednoduše – jedna placka vepředu.

Ale je postavený tak, abych na něm mohl jet kolem světa, protože bikepacking vnímám jako něco, čemu se chci věnovat dál. Koukám teď na kluky, co jezdí skrz Ameriku a Jižní

Sram, Shimano, nebo Campagnolo? Sram.

Bianchi, nebo Pinarello? Pinarello.

Pogačar, nebo Vingegaard? Pogačar.

„

Ameriku, a je to něco, co by mě lákalo. A na to ten gravel je.

Vyber si jedno svoje kolo a řekni mi, co tě na něm baví.

Doufám, že nikdy nedostanu nůž na krk, abych si vybral jen jedno kolo. To by bylo trochu jako otázka, které ze svých čtyř dětí mám nejradši. Je to těžký. Mám dvě kola značky Open. Gravel je Open Up a silnička je Open MinD. Jde o malou švýcarskou garážovku. Když potkáš někoho na Openu, tak je to svátek, protože těch kol je málo a často se známe.

Armstrong, nebo Pantani? Pantani.

Giro, nebo Tour de France? Tour de France.

SPD nášlapy, luky? Nebo klasický klipsny? Všechno.

Gravel, nebo silnička? Teď Gravel.

V čem jsou zajímavá?

Silnička je konstrukčně geniální. Nemá klasickou sedlovku, ale má ji integrovanou do rámu. To znamená, že je to kolo, který si koupíš jen pro sebe. Případně ho jednou prodáš někomu menšímu, kdo si ji dořízne. Ale zároveň to v tom karbonu přináší zajímavou pružnost a kolo je pohodlnější než řada tvrdých silniček. Když jsem měl třeba půjčená highendová Colnaga, přišla mi strašně tvrdá.

Máš někoho, za kým si chodíš pro rady?

Svůj cykloarzenál jsem svěřil do rukou Kristiánu Hynkovi (mistr Evropy v XCM) a jeho showroomu Future Cycling. Je to kluk, který mě učí jezdit na kole. Jeho mechanik Honza Bekr, který je bajker, nám staví kola a když nevím, tak mi poradí. A co se týče osazení, vždycky jim říkám: „Dejte mi tam to, co byste dali sobě.“ Když jsem zadával grevla, tak jsem ho chtěl mít jednoduchý a odmítl jsem elektrické řazení, které mám třeba na silničce, protože si umím představit, že vykysnu někde v Mexiku a poslední, co budu chtít řešit, je, jestli mám, nebo nemám nabíječku. Gravel mám tedy analogový, zatímco silnička je jako formule a všechno, co může, je v elektrice.

Takže nejsi ten typ, který se v kole pořád šťourá? Máš na to lidi. Je mi trapně, ale mám na to lidi, protože se bojím, že bych to neudělal tak dobře jako oni. Na druhou stranu, když mi nepraskne nějaká zásadní věc, umím si to opravit – lanka, brzdy, spravit defekty nebo si kolo namazat. Ale když mi něco začne křupat ve středu, předám ho profíkům a jsem klidný. Možná je to ale i v tom, že ty kluky mám rád, rád je potkávám, vždycky tam dostanu dobrý kafe a vždycky si tam něco koupím.

Jak ses vlastně k cyklistice dostal?

Ani nevím, kolik mi tehdy bylo, ale bylo to někdy před pádem komunismu. Dostal jsem k Vánocům kolo značky Favorit v tmavě modré metalíze. Ještě jsem na něj nedosáhl a táta mi udělal na horní rám z molitanu polstrování, abych na něm mohl jezdit. Do té doby jsem měl Sobíčko, ale chtěl jsem BMXko, tak mi ho táta přestříkal a mamka ušila polstrovaný buřty na řidítka, aby vypadalo víc jako BMX. V dospívání pak kolo ustoupilo jiným věcem, až mě kamarád, mimochodem skvělej architekt, Kryštof Štulc začal brát na bajky. Zjistil jsem, že těm klukům technicky vůbec nestačím a vždycky jsem přišel rozbitej. Až jsem našel cross country a maratony a bylo jasné, že je to moje disciplína.

Jaký byl tvůj nejnáročnější závod?

O Cape Epicu se říká, že je nejnáročnější, ale za mě to je 1 000 miles adventures s Honzou Kopkou. Pro toho, kdo nejel ultramaraton, můžou být náročné etapáky. Ale ultramaraton je nejnáročnější psychicky. Tam vyhrávají ti, kdo nespí. Spíš třeba tři hodiny. Vzbudíš se ráno zmoklej, rozbitej, opruzelej, hladovej se oblíkneš do mokrýho, sedneš na kolo a jedeš dál. To je za mě morál, který etapáři nemůžou pochopit. A ještě si s sebou všechno vezeš, vybaluješ, zabaluješ. Když si trochu

Doufám, že nikdy nedostanu nůž na krk, abych si vybral jen jedno kolo. To by bylo trochu jako otázka, které ze svých čtyř dětí mám nejradši.“

zkušenej, už si s sebou nevezeš skoro nic. A nakonec na dvě hodiny vykysneš někde na autobusové zastávce.

To byl jeden z tvých prvních závodů. Jak ses k němu dostal?

Tehdy přišel můj kamarád zahradník Martin

Písačka s tím, že jel s Honzou Kopkou tisíc mil bez podpory, kdy máš všechno na kole s sebou, z Aše do Užhorodu. A já se nechal zlákat. Myslel jsem si, jaký nejsem machr, a v půlce jsem to chtěl vzdát. Ale za nějakých dvanáct dní jsme to dojeli, což byl mimochodem dobrý čas. Protože mimo to, že jedeš 1 700 km, tak dáváš 30km převýšení.

A tím, že jsem začal touhle brutalitou a vyzkoušel si jet s veškerým vybavením a zažil si ten opruzený zadek, měl jsem na všechny

další závody, na které jsem se kdy dostal, přípravu a přišly mi daleko jednodušší.

Kolikrát jsi ho jel?

Třikrát. Pak už jsem vždycky jel jen pětistovku. Letos jsem měl jet zase, ale syn, se kterým tyhle závody teď jezdím, má mononukleózu.

Takže spolu chodíte na kolo?

Bylo to tak, ale už je mu sedmnáct, má svoji holku, jezdí závodně na kole za Kovo a ujel mi. Ten přepočet wattů na kilo je prostě u něj jinde. Už se to stalo. Minulý rok jsme spolu jeli maraton West Carpathian Challenge, což je 550 km Bílými Karpaty a skončili jsme třetí. Přitom ho nechtěli vzít, že je moc mladej. Na začátku mi tedy ujel, ale po 300 km se projeví zkušenost a kluk si na tebe ještě rád

počká. Zvlášť když má defekt a potřebuje tě. Což k cyklistice patří. Každý kluk by si měl umět spravit kolo.

Jezdíš radši sám, nebo ve skupině?

Radši sám. Občas je skvělý, když tě někdo vytáhne, protože si pokecáš. Je jasný, že seš pak rychlejší. Ale hlavu si nejlíp vyčistím sám.

Dáváš si před jízdou záležet na tom, co jíš? Jasně! Teď jsem jel v Africe Cape Epic, osmietapový závod, který se jede z Hermanusu kolem Cape Townu. Říká se, že je to nejtěžší bajkový závod na světě. Dostal jsem se tam díky Kristiánu Hynkovi. Dovolili nám jet s profíky, abychom si to zajezdili a užili taky. A na etapákách je naprosto zásadní, jak se ráno najíš. Když se najíš blbě, první hodinu budeš trpět. A zrovna na Cape Epicu mě strava dohnala, protože jsem měl čtrnáctidenní střevní trable. Takže můžeš řešit, jestli jsi dobře natrénovaný, ale nakonec to jde stranou a řešíš dehydrataci a lítání na záchod.

A tam se jede v 35 stupních, převýšení kolem 2 500 až 3 000 m a etapy okolo 100 km.

Jak to dopadlo?

Po třech etapách jsem skončil na kapačkách, které mi paradoxně doporučili mechanici, když mě viděli. Přišel jsem do stanu a viděl asi 50 podobných borců na lehátkách s kapačkami. Že jsem to nakonec dojel, považuju za jeden ze svých top zážitků na kole a největší výkon.

Podržel tě cestou někdo?

Závod se jezdí ve dvojicích. Jel jsem s parťákem Radovanem Mitášem, měl formu, jelo mu to dobře a musel na mě čekat, protože jsme od sebe nesměli být víc než minutu. Měl se mnou trpělivost a do cíle mě dotáhl. Ale naučil jsem se, že strava je důležitá. A radši mít v kapse o jednu tyčinku víc a mít dost vody.

Každý závod tě naučí něčemu novému.

Jo. Na ultramaratonech, kde jedeš šestnáct nebo dvacet hodin v kuse, vidíš někde cestou krám a bereš, co je. Obzvlášť na východním Slovensku, kde už krámy skoro nejsou a jsi rád, když najdeš nezralé jablko. A když si dáš kus salámu, tak ti to jede úplně jinak než na ovoce. Naučil jsem se jezdit na ovoce. Jablka, banány a hrušky jsou pro mě nejlepší cukry. I když jsou těžký, tak si je s sebou beru. A na dlouhý etapy housku dobře obloženou máslem, na to sýr a šunka. To je lepší než gely a nikdy se jí nepřejíš. Musí ti to chutnat.

S přibývajícím věkem si lidi stěžují, že na kolo už nemají tolik času. Ale ty jsi živoucím důkazem, že můžeš dělat zahradního designéra, mít velké studio a do toho jezdit několikrát týdně. Jak na to?

Jediný způsob, jak do diáře kolo dostat, je napsat ho tam dřív, než tam přibude práce. Nejlíp si napsat černou fixou „kolo“, ať už to nejde přepsat. Rezervuješ si ten půlden a víš, že přes to vlak nejede. Když si místo pro radost neuděláš, nebudeš ji mít. Nejhorší je pocit, že přicházím o svůj čas. Já jezdím pravidelně, je to jako můj nedělní kostel, ráno skoro za svítání 50km okruh z Dobřichovic a tam si vyčistím hlavu a vracím se domů do devíti ráno, kdy moje pubertální děti teprve vstávají.

Koukáš se na kola rád i jako divák v televizi?

Na to čas nemám a radši si jdu zajezdit. Na Netflixu teď koukám na seriál Tour de France, i když u něj vždycky usnu. Ale líbí se mi ty strategie kolem závodu. Toužím po tom mít čas si otevřít pivo a koukat celé odpoledne na Tour de France. A vždycky dám přednost kolu. Mám i nádhernou motorku, veterána bavoráka R80. Absolutně se na něj nedostanu, protože vždycky dám přednost kolu.

Ferdinand Leffler je naším nejznámějším zahradním designérem. Nedávno na Pražském hradě převzal prestižní cenu TOP 100 za popularizaci oboru zahradní architektury. Kromě velkého ateliéru se podílel na vzniku dvou knížek, tří sérií televizního pořadu a online kurzech. Více na www.flera.cz

„Selský rozum, který se snažím dostat do architektury, funguje v cyklistice taky. Nesnáším k jídlu gely, radši si dám vodu se šťávou a dobře obloženou housku.“

Zleva: Čisticí šampon Deep Clean, 460 Kč / 300 ml a zklidňující šampon Gentle Clean, 620 Kč / 300 ml, oboje Eleven Australia, prodává stolensalon.com; stolní svítidlo Trottola, Brokis, 60 198 Kč; univerzální prací koncentrát Pure Effect, 429 Kč / 500 ml a smaltovaný lavor Meraki, 369 Kč, oboje prodává Nila; ručníky Lejaan ze 100% bavlny, různé druhy, od 150 Kč, prodává lejaan.cz; tekutý prací prášek Aqua Universalis, 1 000 Kč / 1l a tuhé mýdlo na tělo Aqua Media Cologne forte, 1 000 Kč, oboje Maison Francis Kurkdjian, prodává Ingredients.

údržba

Ukliďte ten bordel!

Letní dovolené jsou skvělé v tom, že pokud je trávíte v hotelu s více než malým množstvím hvězd, o veškerý úklid se denně stará pokojová služba. Ustele, vytře, špinavé ručníky vymění za vyprané a nadýchané, veškeré umatlané sklo umyje a naleští, opadané okvětní lístky z kytice zamete a vodu ve váze vymění tak rychle, že nestihne zahnít. Člověk si na takový servis rychle zvykne, ale návraty do reality jsou pak o to těžší. Co si tedy počít po příjezdu domů, kam uklízečka zavítá jednou za čtrnáct dní a ještě se postará jen o zběžný úklid povrchů? Inu, buď si budete muset připlatit za služby hospodyně, uplatit svou drahou polovičku, nebo se do díla pustit sami (protože co si budeme povídat, lépe než vy to stejně nikdo neudělá). My jsme za vás prošli diskusní fóra nadšených hospodyněk (která si pročítat nechcete, věřte nám), vysosali z nich to nejdůležitější a všechno vtěsnali do několika odstavců. Když si tyhle dovednosti osvojíte, budete za hvězdu nejen pro svou rodinu, ale i pro návštěvy, které budou nadšeně komentovat měkkost vašich ručníků a lesk křišťálu, do něhož jim nalijete víno. Mimochodem, do našich úklidových kompozic jsme umístili nejnovější kolekce slavných českých skláren, ručníky od českého lovebrandu, ekologické designové čistící prostředky a jako bonus pár kosmetických vychytávek, které se postarají o čistotu vaší kůže porostu.

→ Nadýchané ručníky a osušky

Chybí vám po návratu z dovolené ty vyvoněné hotelové ručníky a osušky, které byly tak nadýchané, že jste si kvůli nim prodlužovali čas strávený v koupelně? Můžete je mít i doma. Stačí koupit ty kvalitní s dlouhým vlasem a správně je prát. Co to znamená? Vždy v poloprázdné pračce a bez aviváže. Také pracím gelem šetřete a dodržujte teplotu praní doporučenou výrobcem. Klidně je hoďte do sušičky nebo nechte proschnout na čerstvém vzduchu, ale zásadně je nežehlete. Případného zápachu se zbavíte nahrazením pracího gelu dvěma hrnky octa u prvního praní, při druhém pak už prací gel normálně použijte.

Relax, don’t do it…

Pokud vás tak úplně nezaujala naše úklidová výzva, nic se neděje. I pro vás máme pár tipů na novinky a vychytávky, které vám období sladkého nicnedělání zpříjemní. Ať už letní vůní, funkčním oblečením, nebo slunečními štíty, které vás uchrání od osudu mistra Jana Husa.

Otravuje vás hmyz? Ten, co štípe, bzučí kolem uší i ten, co vám ožírá rostlinky? Vyhlaste mu válku 100% přírodním repelentem Cestrum Leaf (795 Kč / 150 ml, prodává puredistrict.cz) od značky Whamisa Fresh. Má schopnost odpuzovat, ale i zabíjet hmyz - včetně klíšťat. Navíc krásně voní a je vhodný i pro citlivou pokožku.

Vůně pro kapitána

Že jste letos úspěšně složili kapitánské zkoušky a vaše naleštěná jachta už je připravena v některém z přístavů na Jadranu, abyste se s ní vydali prozkoumat ta nejkrásnější zákoutí Středozemního moře? Pak si nezapomeňte na cestu přibalit novou vůni Le Male Elixir (2 615 Kč / 75 ml, prodávají vybrané parfumerie) od Jeana Paula Gaultiera. Její flakón je tradičně inspirován torzem vyrýsovaného námořníka, který má tentokrát měděný odstín. Výrobce slibuje, že po použití obsahu flakónu vašemu kouzlu neodolá nikdo na moři, ale ani na souši. Plni mužnosti se budete procházet v námořnické košili a nebudete se stydět odhalit svou vypracovanou svalnatou hruď. Budete svobodný jako širé moře… Inu, znáte to, marketing… Možná to tak bude, ale spíš ne. Pro nás je zásadnější, že tahle dřevitá aromatická vůně se skvěle hodí na léto, protože její štiplavá svěžest vám dodá pocit čistoty, i když se v tom vedru budete potit jako prase.

Na výšce nezáleží

Rádi bychom vyvrátili jeden mýtus. Basket může hrát každý a je úplně jedno, že má metr padesát. Možná to nedotáhne do NBA ani do Nymburku, ale co už. Důležité není vyhrát, ale dobře si zahrát. Pokud jste profi hráč, následujících řádků si nevšímejte (vy už dres máte). Pro nás ostatní je dobrou zprávou, že Fendi si pro letošní rok připravilo capsule kolekci, která se inspirovala basketbalovými dresy, ale materiály a precizním zpracováním jim dodala punc luxusu, který můžete směle vynést i při procházce se psem. Vybírat můžete z tílek a triček, šortek, teplákovek bomberů z lehké technické tkaniny. To vše doplňují kotníkové tenisky Match, ale i ponožky, potítka, čelenky nebo basketový míč, který vznikl ve spolupráci se značkou Spalding. Prodává fendi.com

Zleva po směru hodinových ručiček: Hydratační čisticí gel na pokožku obličeje Augustinus Bader, 1 750 Kč / 100 ml, prodává Ingredients; váza Abbys od Jana Plecháče z limitované série 99 kusů, Moser, 290 000 Kč; benzínový čistič technický, 64 Kč; kartáč na nádobí Tampico, Andrée Jardin, 469 Kč a jedlá soda Marius Fabre, 229 Kč,oboje prodává Nila; vonná svíčka Citronelle, odpuzující komáry, Diptyque, 1 450 Kč / 190 g; sada smetáčku a lopatky Mr & Mrs Clynk, Andrée Jardin, 799 Kč, prodává Nila; unisexový parfém Pacific Chill, Louis Vuitton, 6 150 Kč / 100 ml.

→ Váza bez stop vodního kamene Takhle. Předpokládáme, že když už investujete nemalé peníze do křišťálového solitéru z limitované edice, kytky do něj rvát nebudete. A když se tak stane, nechte ho raději profesionálně vyčistit. U levnějších bytových doplňků ze skla si však s mapami od vodního kamene můžete hravě poradit. Použít můžete citron, ocet nebo jedlou sodu. Postižená místa stačí potřít citronovou šťávou, nechat pár minut působit a pak vyčistit. Pokud je nános vodního kamene větší, nalijte do vázy vařící ocet (pokud to sklo snese). A pokud je sklo křehké a obáváte se jeho poškození vroucí tekutinou, smíchejte si jeden díl sody s jedním dílem citronové šťávy či octa, potřete inkriminovaná místa a vyčkejte na zázrak. Ten by se měl dostavit po setření.

TEXT Petr Jansa

přípravek na pokožku Refining Cleanser, Lesse, 1 960 Kč / 75 ml a čisticí pleťový pudr s fialovou mrkví, Merme Berlin, 750 Kč / 30 g, oboje prodává Myskino; dřevěné prkénko Chunni, Nkuku, 859 Kč a 1 199 Kč, prodává Nila; čisticí prostředek na nádobí, Bondi Wash, 480 Kč / 500 ml, prodává Myskino; sklenice CONFIDENT Spirit, Rückl, 2 996 Kč / 2 kusy / 340 ml; hrnek Enesta Dipped Cream, Nkuku, 399 Kč, prodává Nila.

Tričko s UV ochranou

V ideálním světě by se měl člověk na pláži mazat opalovacím krémem každé dvě hodiny. Tato činnost se ale může relativně rychle proměnit ve velmi otravnou, pokud na pláži trávíte celý den, pokud vás nemá kdo namazat nebo pokud se začtete do napínavé knížky a nemůžete přestat. A co teprve když si chcete po obědě zdřímnout? Nařídíte si budík? Ne. Přesně pro takové příležitosti je dobré pořídit si triko s UV ochranou. Značka Olaian má na výběr trička přiléhavá, volnější, s krátkým i dlouhým rukávem. Pocitově člověku připadají jako druhá kůže, snadno se perou a poskytují konzistentní ochranu. Jsou ideální nejen pro surfaře, šnorchlisty a milovníky vodních sportů, ale i nadšené stavitele hradů. To černé (cena: 189 Kč, prodává decathlon.cz) je ideální pro všechny, kteří letos opět nestihli na břiše vyrýsovat pekáč buchet.

→ Zářivě lesklé sklo

Myčka umí se sklem zázraky. Pokud však máte své křišťálové sklenice natolik rádi, že nechcete riskovat jejich uštípání či celkovou destrukci, zázraky umí i houbička v kombinaci s klasickým čisticím prostředkem a následné přeleštění hadříkem z mikrovlákna (který nepouští chlupy). Pokud jsou vaše sklenice doslova zašlé, lesk jim vrátíte za pomoci kypřícího prášku do pečiva. Stačí k tomu jeden sáček a tři litry vlažné vody. Do vzniklé lázně vložte sklo a nechte ho 30 minut odmočit. Po půl hodině umyjte čistou vodou a nakonec opět důkladně přeleštěte hadříkem z mikrovlákna.

Sun Relief: Rice + Probiotics

Beauty of Joseon

Další triumf v řadě korejské kosmetiky, který válcuje sociální média a tím západní trhy. Tento sunscreen prezentuje moderní vizi ochrany proti slunci – má naprosto nekompromisní texturu lehkého gelového krému, rychle se vstřebává a poskytuje maximální ochranu proti UVA i UVB záření. Obsažený niacinamid zajišťuje rozjasnění pleti, zatímco rýžové extrakty brání vysychání kůže.

Cena: 449 Kč / 50 ml, prodává ksisters.cz

Sunscreen Mousse 50 Evy Technology

Ve švédských laboratořích vznikla zajímavá technologie ochrany proti slunci, která je na první pohled velmi podobná pěně na holení. Nicméně, vlastní textura je spíše srovnatelná se šlehačkou a lze ji snadno aplikovat i na vlhkou a pískem pokrytou kůži. Pěna s padesátkovým faktorem překvapí i ultra voděodolností, což z ní činí ideálního společníka na letní dovolenou.

Cena: 740 Kč / 100 ml, prodává kremkrem.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog

Facial Moisturizing Lotion CeraVe

Mnoho produktů „2v1“ selhává, pokud má zároveň plnit funkci hydratačního denního krému a ochrany před slunečním zářením. V případě tohoto mléka to však neplatí. I přesto, že pro plážové využití je třeba aplikovat větší množství a často reaplikovat, pro pravidelné nošení se jedná o skvělý denní krém, navíc s ceramidy pro obnovu kožní bariéry.

Cena: 264 Kč, prodává pilulka.cz

Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně. → Instagram.com/dr.dahmen

Svatá trojice na červenec a srpen

Foto: archiv značek

Zleva: Sklenice CONFIDENT Spirit, Rückl,

2 796 Kč / 2 kusy / 270 ml; houbička Andrée Jardin (součást sady na mytí nádobí Mint Lemon obsahující i kartáč, náhradní hlavici a mýdlo na nádobí), 499 Kč, prodává Nila; karafa CONFIDENT se zátkou ROCK cigar, Rückl, 8 096 Kč; exfoliační čisticí

Parkour byl mezi oficiální gymnastické disciplíny zařazen teprve před čtyřmi lety a Češi už se v něm stihli probojovat mezi světovou elitu. O jednom z nejkomplexnějších, nejnáročnějších a nejnebezpečnějších sportů se rozpovídal Jaroslav Chum, jeden z našich úspěšných reprezentantů.

TEXT Petr Jansa FOTO Vladimír Kiva Novotný

Triko, 1149 Kč; šortky, 1090 Kč, legíny, 1299 Kč, tenisky, 2999 Kč, vše Under Armour; hodinky 1858 Iced Sea, Montblanc, 89 500 Kč.

Jaký je rozdíl mezi sportovním a městským parkourem?

Docela velký. Sportovní, ve kterém se soutěží, je dost osekaný pravidly a dělí se na dvě disciplíny – speedrun a freestyle. Buď běžíte rychle tam a zpět přes 40 metrů dlouhou dráhu, nebo se v průběhu 35 vteřin snažíte porotě předvést ty nejexkluzivnější triky. Nicméně každý parkourista většinou stejně začíná ve městě, učí se přeskakovat lavičky, vylézat zdi nebo chodit po zábradlí.

Jak jste se k němu dostal vy a kolik vám bylo?

Pocházím sice z malé vesničky, ale když mi bylo devět, přestěhovali jsme se na Kladno. V té době to bylo takové jedno velké pouliční ghetto a mě začal táhnout skateboarding. Jezdil jsem s partou kluků zhruba dva roky a musím říct, že jsem byl dobrý. Kluci se ale postupem času začali věnovat spíše drogám a alkoholu, což mě díky výchově nebralo, a tak jsem pak jezdil sám. Jenže jednoho dne přišel okamžik, kdy jsem dělal takový těžší skok s otočkou z velkých schodů a ten vůbec nedopadl dobře. Skončil jsem s naraženou kostrčí. Tenkrát jsem si řekl, že radši začnu dělat něco „bezpečnějšího“ a přes spolužáka, Petra Janouška, jsem se dostal k parkouru. (směje se).

Pravda, když si vzpomenu na umění streetových parkouristů metajících salta na hranách mrakodrapů, musím souhlasit.

Upřímně, když se na to koukám zpětně, až jednou budu mít děti, tak si hodně rozmyslím, jestli je parkour nechám dělat. Těch pádů a zranění je na začátku spousta. Nejčastěji pády z hrazd, zlomené ruce a zápěstí nebo vykloubené či podvrknuté kotníky.

Vy ale trénujete děti. Proč by je k vám rodiče měli posílat?

Ten sport je mezi mladými hodně populární. V Česku je zhruba 10 tisíc dětí, které se parkouru věnují. A s trenérem je to mnohem bezpečnější, než když to budou zkoušet podle návodu na YouTube. Je však třeba také zmínit, že ne každý trenér, byť s licencí, je kvalitní. Já bych doporučil všem rodičům dobře vybírat. Třeba já mám za sebou 15 let zkušeností, vysokou školu a české i zahraniční licence. Když děti něco dělají, jsem tam, abych zajistil jejich bezpečnost. Trenéry dnes ale dělají i šestnáctiletí kluci, kteří mají s parkourem třeba jen dvouletou zkušenost a mají to jako brigádu. A v tom vidím to největší nebezpečí.

Triko, 1499 Kč, šortky, 1999 Kč a bunda, 4 699 Kč, vše Under Armour; brýle, stylisty vlastní.

Má parkour nějaký věkový limit? Mohu se stát parkouristou třeba ve čtyřiceti?

To určitě můžete. V Brně je dokonce kroužek parkouru, který vede Tonda Tomáš, určený pro starší věkovou kategorii. Senioři se tam zpočátku učí padat přes překážky, takže to není úplně ten parkour, co si představujete, ale postupně se k nějakým věcem dostanou. Co je ale hlavní, když umíte dobře spadnout, máte i v pozdějším věku větší jistotu, že se vyhnete zraněním. A kdo ví, třeba se vám budou hodit i složitější techniky jako přeskok zábradlí.

Takže myslíte, že parkour má využití i v reálném životě?

Určitě má, ale málokdo to používá. Já když běžím na tramvaj, pravidelně přeskakuju jedno zábradlí, protože mi to šetří čas. Stejně tak u stanice metra, kde bydlím, místo abych dlouze scházel točité schodiště, automaticky lezu rovnou dolů. Chce to ale samozřejmě trénink.

Tílko, 799 Kč, šortky, 1090 Kč a tenisky, 2599 Kč, vše Puma, prodává sanasport.cz; parka, Dior, info o ceně v butiku; ponožky, stylisty vlastní.

Za jak dlouho si člověk osvojí nějaké základy?

Záleží, jak moc pohybově nadaný jste a jak intenzivní je trénink. Pokud se tomu budete věnovat na soukromé lekci dvě hodiny týdně, za půl roku budete mít jistotu v základních technikách. Budete umět 8 různých přeskoků, přelézt metr dvacet vysokou zídku nebo se vyšplhat na dvoumetrovou stěnu.

Co je pro parkouristu nejdůležitější? Síla v rukou?

Když se pokoušíte vylézt na vysokou stěnu, polovina toho cviku by měl být odraz. Až pak zabíráte rukama. Hodně také záleží na tom, v jakém stavu jsou vaše klouby a celková kondice. Parkourista musí rozvíjet všechny pohybové schopnosti, zejména sílu, rychlost i vytrvalost. Já před svou kariérou profi parkouristy dělal celou řadu sportů, které mi pomohly s nácvikem a provedením některých pohybových dovedností, ale co bylo zásadní, byl vstup do světa street workoutu a posilování ve fitku. To mě posunulo nejdál. Při parkouru je důležitá nejen silová vytrvalost, ale i dynamika pohybů, na které se musí pracovat a musí se jí naučit i hlava, ne jen tělo.

Jaroslav Chum (26)

Český profesionální parkourista absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově a je držitelem několika sportovních licencí. Je jedním z parkourových reprezentantů České republiky a v loňském roce se stal historicky prvním českým vítězem parkourového Světového poháru ve Speedrunu. Věnuje se také tréninku parkouru v Chabařovické na Praze 8 a v areálu Beach klub Ládví, kde vyučuje předškolní děti. Více na www.instagram.com/jarda_chum

Styling: Jirka Hofbauer Make-up: Monika Snopková Za umožnění focení v prostorách Tyršova domu děkujeme České obci sokolské, sokol.eu

Dá se spočítat, kolik v parkouru existuje triků?

Pořád vznikají nové a nové. Dneska už máme nespočet triků a různých variací základních technik plus další řadu variant všemožných salt. Dále jsou tu například výlezy, odrazy, houpání. Je toho strašně moc. To, co uděláte na zídce, můžete zároveň udělat i přes tyč a dovednostně bychom to mohli brát jako náročnější prvek.

Existuje nějaký trik, který je pro diváky hodně efektivní, ale vám moc práce nedá?

Třeba salto ve výšce na překážce. Na úzkém betonu v nějakých deseti metrech. Pro nás je to stejné salto, jaké bychom dělali na zemi. Je mi vlastně jedno, kde stojím, je to stejně náročné. Lidi jsou ale nadšení. Naopak, když dělám dvojité salto z hrazdy, je to extrémně náročné, ale diváka to zas tolik nebere.

Máte nějaké oblečení nebo doplněk, bez kterého se neobejdete?

Jediné, na čem dle mého záleží, je lehké oblečení, pevná obuv a speciální vložky. Co se týče vložek, tak já používám Footprint Insoles, což jsou americké vložky využívající materiál vyvinutý v NASA, který zvládne absorbovat opravdu velké nárazy. Při skocích z velkých výšek nebo nešťastných dopadech na paty jsem vždycky rád, že je mám. Jsou sice dražší, ale vyplatí se to. Už rok je doporučuji všem svým klientům. Možná by mě měli začít sponzorovat (směje se).

Tepláky Under Armour, 2499 Kč; potítka Wilson, 160 Kč, prodává sportisimo.cz.

Přesně to by mohl po představení letního menu ve své restauraci Field říct matador českého fine diningu Radek Kašpárek. A nikdo by se mu nedivil. Po sérii zdravotních problémů, které úspěšně překonal, je pro změnu ohrožena jeho spanilá jízda za další michelinskou hvězdou. Zhatí ji nejspíš sami Francouzi tím, že k vyslání komisařů do dané země budou vyžadovat finanční příspěvek od státu. A jak známo, financí se nám teď nedostává. Stejně jako děda Komárek v legendárním filmu Na samotě u lesa to však Kašpárek neudělá. Krom plánů na podzimní menu pro Field totiž se svým společníkem Miroslavem Noskem chystá v domě U Červené lišky na pražském Staroměstském náměstí zbrusu novou restauraci nazvanou podle české telefonní předvolby: 420. Pod vedením Kašpárka a šéfkuchaře Marka Kominka se tam bude vařit moderní česká kuchyně se smyslem pro nadsázku a notnou dávkou humoru. Tak koncept alespoň sami popisují. Součástí restaurace se 160 místy (což je mimochodem čtyřikrát víc než ve Fieldu), bude v gotickém sklepě pekárna a uzenářství s pár místy k posezení. A ačkoliv reálnou podobu mají zatím jen plány od architekta Václava Červenky a grafická identita od Studia Najbrt, na stavbě se pilně pracuje a otevření se čeká už v druhé polovině roku. Do té doby si můžete udělat rezervaci ve Fieldu a pochutnat si třeba na aktuálním desetichodovém degustačním menu, ve kterém nechybí ani salát z marinovaných pstružích filátek korunovaný limitovanou edicí Bester Beluga Caviar, která vznikla exkluzivně pro restauraci Field.

→ Field, U Milosrdných 12, Praha 1, fieldrestaurant.cz

A na jaře už nezaseju…

Bez jídla to není léto

Také se celý rok těšíte na to, až vytáhnete z garáže gril a předvedete svým hostům svůj vysoký roštěnec s křupavou kůrčičkou měkký jako dort? Nejste v tom sami. Léto je však i o jiných věcech, jako třeba dobrém pivu, originální zmrzlině (pozor, nekombinovat!) či objevování nových podniků…

Nestává se to často, ale závislost si lze vybudovat i na zmrzlině. Zejména brněnská zmrzlinárna „ještě jednu“ by na svých kelímcích měla mít zdravotní upozornění. Třeba zmrzka s příchutí krupicové kaše je neodolatelná a vrátí vás do dětství? Koupíte ji v jejich pobočce v Brně, v Praze u Myšáka a po celé republice na rohlik.cz

Letní speciál

Sládci Jakub Sychra z minipivovaru Clock z Potštejna a Petr Košin z Budvaru se spojili a vytvořili letní pivní limitku nazvanou Summer Affair. Jde o Juicy Pale Ale –krásně zakalené a neskutečně šťavnaté pivo, které voní po tropickém ovoci a má jemný chmelový nádech. Díky tomu že obsahuje jen 4,2% alkoholu je hodně pitelné a můžete si být jistí, že rozhodně nezůstane u jednoho.

To by ostatně byla škoda, protože na trhu bude jen toto léto a tím to končí. Šlo totiž jen o jednu jedinou várku.

→ Více na straně 129

Exotická snídaně

Praha je plná bister i pekáren, z nichž některé mají své kořeny daleko za hranicemi. Jejich pestrá paleta se teď rozrůstá o podnik nabízející čerstvé pečivo dle argentinských receptů. Pekárnu Cruz Pandería najdete na pražské Letné, kde můžete posedět, nebo si pečivo odnést sebou. Zatím nabízí 12 druhů sladkého i slaného pečiva, které u nás není příliš známé. O co jde? Za zmínku stojí argentinská obdoba sladkého croissantu madialuna, plněný zapečený toast bez kůrky sandwich de miga, nebo argentinská obdoba českých chlebíčků pintxos.

→ Více na Instagram.com/cruz_letna

Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!

Sezónní menu z farmářských surovin | BBQ večeře | živá klavírní hudba

Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference

Možnost zakoupení dárkových voucherů

Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!

Čaj o páté

Počítali jste někdy, kolik kafí, byť sebekvalitnějších, za den vypijete? Co takhle tu pátou nahradit odpoledním čajem o páté, jako staří dobří Angličané. Samozřejmě vás nebudeme nutit dělat kvůli tomu speciální obřad, ale nedoporučujeme vám ani vyráchat sáček čaje Pigi a kopnout ho do sebe. Zlatou střední cestou, za kterou se rozhodně nemusíte stydět ani před kávovými nácky, jsou čaje Mariage Frères s tradicí sahající až do roku 1854. Jsou považovány za nejkvalitnější na světě a v nabídce mají přes 800 druhů.

→ Více na flamantonlineshop.cz

Dokonalá reinterpretace

Působení Jana Plecháče na pozici kreativního ředitele karlovarské sklárny Moser nese své ovoce. Po dlouhé době podnik konečně přestavil kousky, které jsou nejen precizně a umělecky zpracované, ale především designově dokonalé. Za zmínku stojí třeba nadčasový nápojový set, který Plecháč našel v archivech, oprášil ho, pohrál si s jeho proporcemi a dodal mu moderní punc. Tvoří ho karafa a tři typy sklenic vyrobených tradiční kuličskou technikou. Věřte tomu, že kvalitní alkohol z nich bude chutnat ještě lépe. → Více na moser.com

Fritovací oxymóron

Také považujete fritování za nejchutnější, ale zároveň i nejnezdravější úpravu jídla, jaká existuje? No ano, řeč je o křupavých hranolkách a zlatavých řízečcích v trojobalu.

A co kdybychom vám řekli, že fritovat lze i zdravě? Jasně, víme že už jste to slyšeli tisíckrát a podobným věcem nevěříte, ale teď je to jiné. Horkovzdušná fritéza od Xiaomi umí vyrobit křupavé pochoutky jako ta klasická, ovšem bez hektolitrů oleje. Vlastně to jde úplně bez tuku. Navíc je to hodně futuristická hračka, protože ji lze ovládat hlasem přes Google.

→ Více na xiaomicesko.cz

Pokud rádi objevujete nová originální místa, máme pro vás jeden tip. V pražské ulici V Jirchářích na místě bývalého kina, kam se za normalizace chodilo na trezorové filmy, otevřel své brány mikro gastronomický komplex zahrnující kavárnu, vinotéku a originální restauraci Alma. Více na almaprague.cz

Společné z Budvaru:

Protože dva jsou lepší než jeden

Jedno pivo, jedna várka, dva sládci, dva české pivovary. Letní speciál Summer Affair uvařili sládci Petr Košin z Budvaru a Jakub Sychra z minipivovaru Clock. Jde o první Juicy Pale Ale, který se kdy v Budvaru uvařil, ale už několikátou podobnou spolupráci Budvaru s rozličnými českými minipivovary. „Spolupracovat a vzájemně se obohacovat nás jednoduše baví“ vysvětluje Petr Košin.

Říká se tomu „collaboration brew“ a je to trend poslední doby. Ale aby se do takovýchto experimentů zapojil velký pivovar, to je věc neslýchaná. Nebo možná už vlastně známá. Není to poprvé. Budvar má za sebou pěknou škálu podobných spoluprací. Letošní várku uvařili s naprostým velmistrem minipivovarské scény posledních let, minipivovarem Clock z Potštějna.

Práce na tomhle pivu začali už na podzim loňského roku, následovalo několik zkušebních várek a jedna ostrá, přímo v Budvaru, kterou můžete nyní ochutnat. A stojí to za to. Je to Juicy Pale Ale – krásně zakalené a neskutečně šťavnaté pivo, které voní po tropickém ovoci a má jemný chmelový nádech. Za uznání stojí i nižší obsah alkoholu (4,2% obj. alk.), díky čemuž je to pivo na léto jako dělané. A hodně pitelné! → Více na www.spolecnezbudvaru.cz

SESTRA MARIE B

Za nenápadnými dveřmi počmáranými sprejery by člověk hledal maximálně starou trafostanici a minul je bez povšimnutí. To by však byla chyba, neboť právě zde, v podniku plném tajemství, začíná rozehrávat svou chuťovou symfonii šéfkuchař Jiří Šoura, jeden ze stávajících šéfkuchařů michelinské La Degustation.

Okolí Dlouhé ulice v Praze je už delší dobu baštou gastronomické skupiny Ambiente. Milovníci dobrého piva a smažáku chodí na růžek do Lokálu, ti, kdo mají chuť na sekanou v housce nebo si chtějí udělat dokonalé steaky svépomocí, si rádi vystojí frontu v Našem Mase. Největší gurmáni si pak dlouho dopředu rezervují svůj stůl na degustační večeři v michelinské restauraci La Degustation Bohême Bourgeoise, odkud se později přesouvají do vinárny Bokovka, která platí za jednu z nejlépe zásobených v centru města. A právě dva posledně jmenované podniky jsou pokrevně spřízněny s Marií B. O koho jde? O zcela novou restauraci, která je mladší sestrou La Degustation a která se usadila ve stejném domě jako Bokovka. Nečekejte luxusní michelinku (zatím), ale ani klasickou vývařovnu se stovkou míst, kde

se otáčí jeden host za druhým a kde si dáte svíčkovou se šesti a pivo. Marie B je něco úplně jiného. O tom, co svým hostům nabídne, jsme si povídali se šéfkuchařem Jiřím Šourou, který se po šesti a půl letech v La Degustation přesouvá o dům dál. Doslova. I když vlastně. Marie B se sice nachází v nedalekém domě U zlatého stromu, ale sesterské pouto mezi dvěma podniky tak úplně zpřetrhané nebude…

O Marii B se mluví jako o sesterském podniku La Degustation. V čem se liší?

Když Olda Sahajdák zakládal La Degustation, postavil její koncept na pravidle, že veškeré suroviny, ze kterých bude vařit, budou pocházet z okruhu maximálně 250 kilometrů. A toho se drží. Od roku 2016, kdy jsem tam začal pracovat, se k nám ze zahraničí dostal

maximálně lanýž. Další věcí bylo, že recepty měly základ v historické kuchařce z roku 1894, kterou sepsala Marie B. Svobodová. A tu když otevřete, krom klasických surovin, na které jsme v Česku zvyklí, v ní najdete třeba artyčoky, olivy, tapioku nebo třeba mořské ryby. Tam nastala kolize, kterou chceme využít v Marušce. Chceme používat i suroviny, které nejsou české.

Výhodou té lokálnosti je, že dodavatele znáte osobně. To se vám u exotických surovin asi nestane. Nebude to na škodu?

Dejme tomu, že v La Degustation se pracuje s 95 % českých surovin.

V Marii B budeme i nadále využívat tu cestičku, kterou vyšlapal Olda, a 70 % surovin bude pořád od stejných dodavatelů. Zeleninu budeme brát od zelinářů, které známe, vejce, drůbež

TEXT Petr Jansa FOTO David Turecký a archiv

Šéfkuchař Jiří Šoura před vchodem do nové restaurace Marie B. Dveře poničené sprejery zůstávají, ale za nimi vás čeká zcela nový gastronomický zážitek.

a smetanu budeme pořád brát od paní Hanky, maso od našich řezníků. Těch zbývajících 30 % bude tvořit třeba kaviár z Francie nebo tropické ovoce. Sice se nebudeme osobně znát s člověkem, který za nimi stojí, ale pořád budeme trvat na tom, aby ty suroviny byly v perfektní kondici. Už nějakou dobu je testujeme, abychom věděli, co čekat. Třeba mořské ryby ale zatím brát nechci. Zatím jsem spokojený s rybami ze Šumavy. Ve 12 hodin udělám objednávku, v 10 večer je vyloví a v 9 ráno je máme na stole.

Budete s La Degustation nějak spolupracovat?

Důležité je zmínit, že prostor Marie B je tak malý, že se do něj nevešla přípravná kuchyň a jídlo se tam bude jen vydávat. Veškeré přípravy tak budou probíhat v kuchyni La Degustation. Tam si nachystáme veškeré základy, omáčky a vývary, které budou pro oba podniky stejné. Olda pak část toho základu vezme, přidá kopr a udělá z něj koprovku. Já do toho základu přidám yuzu či jiné suroviny, které Olda nechce používat, a vznikne úplně jiné jídlo se stejným základem dle receptu Marie B.

Neutrpí tímhle spojením provoz

La Degustation?

La Degustation má ve sklepě nově zrekonstruovanou kuchyň, u které se doteď využívalo jen asi 60 % kapacity. Teď trochu změníme organizaci s tím, že někteří kuchaři budou chodit už na 5. hodinu ráno, aby měli víc času na

své věci. Budou tam dva týmy v jedné kuchyni. Jeden La Degustation a jeden Marie B. Pořád si ale budeme vzájemně pomáhat.

Budete mít kolem sebe úplně nový tým, nebo jste vybíral ze svého starého týmu?

Do Marie B se mnou odchází pět lidí. Pro otevření nového provozu je to vždycky lepší, protože všichni už mají zkušenosti, znají technologie a já zase vím, co od nich mohu čekat. Myslím, že je fajn nechat nováčky nejdřív projít tou školou v La Degustation, aby pochopili, o čem to vaření je. A až teprve potom je nechat dělat ten punk v Marii B.

Když neustále omíláme onu kuchařku, přesněji knihu Kuchařská škola, jaký k ní vlastně máte vztah?

Když jsem do La Degustation nastoupil, přišlo mi divné, že se vaří podle nějaké staré knížky, která navíc byla v neuvěřitelně salátovém vydání. Každý kuchař, který podle ní něco vařil, do ní navíc vepsal nějakou poznámku. Je to tak, že některým slovům třeba nerozumíte, takže si domýšlíte, co by asi mohly znamenat. Něco zkusíte a ono to buď funguje, nebo ne. A tak tam tu zkušenost připíšete. Nicméně čím víc jsem do ní koukal, tím víc skvělých rad jsem objevoval.

Můžete být konkrétní?

Je tam skvěle popsaná příprava základů omáček, které dřív dělali hodně poctivě. Jedna se třeba celý den dlouze

táhne z několika druhů masa, mezi kterými je holoubek, perlička, telecí nebo hovězí kosti. Hodně zajímavé jsou rady, jak skladovat nejrůznější suroviny. Asi nejvíc mě ale překvapil popis přípravy ryb. Říká, že některé ryby jsou lepší čerstvé a jiné zase odleželé. Třeba candáta doporučuje dát na pár hodin do hodně slané vody s ledem, čímž se jeho maso před pečením zpevní a zkřehne.

Zkusil jste za ta léta už všechny recepty, které v ní jsou?

V žádném případě. Máme vybraných asi 10 %, přičemž většinou jde o omáčky a nejrůznější kombinace surovin, které k sobě jdou. Jak už jsem zmiňoval, u některých receptů vlastně ani nevíte, co jimi chtěla Marie říct.

Takže to není tak, že bychom se v Marii B dočkali upgradovaných jídel z kuchařky?

Většina jídel, které v Marii B nabídneme, bude vázaná na ty základy, ale nebudou to přesné recepty z kuchařky. Samozřejmě můžeme udělat rajčatový salát s omáčkou z rajčat, vanilkového lusku, mandlí a limety. Většinou ale chceme vycházet ze základu a upravit ho podle sebe. Pořád hledáme inspiraci někde ve světě.

Inspirovali jste se ve světě i pro samotný koncept?

V září jsme se společníky vyrazili na výlet do Paříže a dva nebo tři dny jsme chodili po různých podnicích a hledali inspiraci. U Pierre Sang se

Šéfkuchař Jiří Šoura nabídne v novém podniku čtyřchodové menu formou carte blanche. To znamená že menu na aktuální den zůstane překvapením až do chvíle, než vám jídlo položí na stůl. A vy můžete hádat, jaké ingredience kuchaři použili.

Když přijdete, usadíme vás a zeptáme se, jestli nemáte nějaké potravinové alergie. Pokud nemáte, začneme servírovat čtyřchodové menu a každý z chodů odprezentujeme až ve chvíli, kdy budeme sklízet talíř. A klidně můžete hádat, co jste na něm měli. Budeme mít připravené i veganské menu a samozřejmě, pokud přijde někdo, kdo s námi tu hru nebude chtít hrát, tak mu řekneme, co na tom talíři má.

Když byla řeč o těch deseti králících, jaká je vlastně kapacita Marie B?

Dvaadvacet míst, přičemž během večeří a o víkendech se ta kapacita rozšíří o stůl pro deset lidí, který bude součástí přilehlé vinotéky. Během obědů se bude sedět na baru, kde budeme jídla připravovat, a po šesté hodině večer, kdy vinotéka zavře, usadíme hosty i tam.

To mi vysvětlete. Proč vedle skvělé Bokovky otevírat další vinotéku?

mi strašně líbilo, že nabízejí menu ve formě carte blanche, tedy že dopředu nevíte, co vám naservírují. Pak nám přinesli maso a my se začali dohadovat, jestli je to telecí, nebo vepřové. Byla to sranda a krom toho je to hrozně ekonomické a kuchaři to dává neuvěřitelnou svobodu. Když mi dnes zavolá dodavatel, že má k dispozici deset králíků, tedy dvacet porcí, pro La Degustation je to málo, protože je tam stálé menu. Do Marie B je ale vzít můžu, protože každý den můžu vařit něco jiného.

Člověk tedy do Marie B přijde a nebude vědět, co mu naservírujete. Co když dorazí alergik, aha?

Bude ji mít na starosti Zdeněk Oudes, který je už 11 let hlavním someliérem v La Degustation. Samozřejmě se může stát, že pár vín se potká s nabídkou Bokovky, ale bude to výjimečné. Vin de Marie nabídne zajímavá vína, která máme v La Degustation, ale jinak si je u nás zákazníci nemají šanci koupit. Většinou totiž pochází z malých vinařství v Rakousku nebo ve Francii, kam pro ně kluci jezdí na vlastní pěst s půjčeným autem. Za ta léta už mají své kontakty.

Kolik chodů a za kolik hostům nabídnete?

Čtyřchodové menu bude asi za 1 600 Kč a bude stejné jak během oběda, tak na večeři. Ostatně, budou tam zatemnělá okna, takže host stejně ani nepozná, jestli je den, nebo noc. A když během oběda těch dvacet porcí dojde, další čtyři lidi dostanou třeba vepřové. Stejně jako hosté, kteří přijdou večer.

„Prostor Marie B je tak malý, že se do něj nevešla přípravná kuchyně a jídlo se tam bude jen vydávat. Veškeré přípravy tak budou probíhat v kuchyni La Degustation, kde si nachystáme veškeré základy, omáčky a vývary. Ty budou pro oba podniky stejné.“

Bichle pro kulturisty

Na tuhle knížku padl nejeden rakouský dub. Ne, neděláme si legraci! Tahle krasavice od Taschenu má skoro osm kilo, takže si v ní jednou rukou budou listovat jen ti, co v posilovně dávají na bench násobek své tělesné váhy. Kdo viděl na Netflixu dokumentární minisérii Arnold, ten si možná všiml velké knihy, kterou Arnie listuje ve vzpomínkových záběrech. To je ona. Obrovský formát plný kvalitních fototisků, zajímavých informací a strhujících čtyř kapitol o atletovi, filmové hvězdě, „Američanovi“ a aktivistovi, panu Schwarzeneggerovi. Začněte si na to stavět knihovničku, do té staré se to nevejde. Ještě před nákupem výstavní a poměrně drahé limitky (vybírat můžete z „obyčejné“, té s podstavcem ve tvaru Capitello Chair od Studia 65 nebo opravdové rarity – umělecké edice, kterou získáte spolu s podepsanou fotografií Arnieho v životní velikosti od Annie Leibovitzové) bych však chtěl upozornit, že publikace je – stejně jako zmíněný třídílný dokument – určena zejména pro fanoušky. Arnie ji dostal tzv. za odměnu, protože je k němu velmi, velmi blahosklonná, ať už jde o nádherné fotky, hladivá fakta bez kontextu, nebo nekonečný výčet vítězství, která stále vitálnímu terminátorovi padala do klína. Jistě, Arnieho lze nekriticky považovat za nadčlověka, jež se obrovskou motivací, pílí a sebezapřením probojoval až na pomyslný vrchol světa. jeho autorizovaný knižní životopis Total Recall je však k řadě jeho životních kapitol kritičtější a nabízí o poznání barevnější mozaiku jeho osobnosti. Arnold od Taschenu je především načančaný portrét, který je tak trochu zahleděný do sebe. Pokud si jím budete jenom zálibně listovat, pravděpodobně si toho ani nevšimnete. Serióznější studii Arnoldových vzestupů a pádů však raději hledejte jinde.

→ Arnold, Taschen, od 30 000 Kč, prodává www.taschen.com

Arnold Schwarzenegger se svým dobrým přítelem Francem Columbuem během natáčení filmu Pumping Iron v roce 1977.

Ženy očima ženy

Díky nedávné dražbě, na níž se cena černobílé fotografie s názvem The Last Day of Hotel Europe vyšplhala na neuvěřitelných 240 000 Kč, se z talentované Alžběty Jungrové stala nejdražší česká žijící fotografka. Debutovala už v roce 2007 výstavou reportážních fotografií Indochine, na nichž zachytila děti nakažené virem HIV či lidi žijící na jedné z největších skládek světa. Do povědomí Čechů se pak zapsala také svými dokumentárními fotografiemi ozbrojených dětí a civilistů v pásmu Gazy či narkomanů na afghánsko-pákistánské hranici. V posledních deseti letech cesty po světě vyměnila za domácí prostředí a lidské utrpení za ženskou krásu. Na její nejnovější výstavě tak najdete fotografie ze zákulisí burlesky, ženské věznice, ale i výtvarnější soubory zkoumající emoce spojené s láskou či odcizením. Fotografie přitom propojuje s prostory, ve kterých vystavuje, a využívá tak atmosféru místa k podpoře emocí, které její dílo vyvolává.

→ Alžběta Jungrová: Já věřím, 19. 4. – 15. 10., úterý – neděle od 13:00 do 19:30, VFN, U nemocnice 2, Praha 2

Průvan na poličce

Ozdoba každého přístavu

Můžete být majitelem dokonalé osmdesátimetrové jachty, ale když ji v přístavu zakotvíte vedle motorového člunu Riva Aquarama, vždycky zůstane v jeho stínu. Tahle italská legenda totiž ani přes svůj pokročilý věk nepřestává fascinovat svým vybroušeným designem.

Italové vždycky uměli výkonná střeva zabalit do dokonalého obalu, který fascinoval v době svého vzniku a i po letech úspěšně odolává zubu času. Od praktické Vespy přes stylové Ferrari až po prudce elegantního vládce všech vod. Řeč je o luxusním motorovém člunu Aquarama od značky Riva, který v loňském roce oslavil šedesáté výročí a na jehož palubě se střídali milionáři, hollywoodské hvězdy i členové královských rodin. Čisté linie tvořené kombinací mahagonu, chromu a té nejjemnější kůže se zrodily pod rukama geniálního konstruktéra Carla Rivy a odhaduje se, že od roku 1962 bylo v loděnici Sarnico nedaleko Milána dokončeno přibližně 760 kusů (asi 650 jich stále brázdí vodní plochy po celém světě). Příběh nestárnoucí ikony, která pamatuje sexy křivky Elizabeth

Jeden z nejkrásnějších člunů, jaký kdy byl vyroben, vloni oslavil své 60. narozeniny. Jako mnoho jiných designových skvostů, i on má kořeny v Itálii. Měřil od 8.02 do 8,78 metru a vyráběl se v letech 1962 - 1996. V roce 1968 dokonce vznikla verze Riva Lamborghini poháněná dvěa motory Lamborghini V12.

Taylorové i charisma Guntera Sachse, sepsal v unikátní knize oceňovaný novinář Michael Verdon. Jeho text doprovází skici, archivní snímky i fotografie zachycené skotským fotografem Oliverem Pilcherem. Speciální edice knihy z kolekce Ultimate Collection váží úctyhodných 13 kilogramů, má 208 ručně vázaných stran, je uložena v mahagonovém pouzdru evokujícím krásu legendárního člunu a bude jí to slušet jak na vaší jachtě, tak na chatě u rybníka.

→ Riva Aquarama (Special Edition), Assouline, 51 150 Kč, prodává www.assouline.com

Pavučina plná hezkých obrázků

Fenomenální animovaný komiks

Spider-Man: Napříč paralelními světy ještě poletuje v kinech a jde o umělecké dílo plné křiklavých barev, bláznivých záběrových koláží, ale i brnkání na všechny myslitelné emoce. Už první výlet do Paralelních světů přepisoval dějiny filmové animace a utrhl ilustrátory ze řetězu. Pokud chcete jejich procesu nahlédnout pod pokličku, nesmíte si tuhle publikaci nechat ujít. Osloví i lidi mimo animaci, film nebo komiks, protože prostě a jednoduše okamžitě chytne za oko.

Across the Spiderverse: The Art of the Movie Ramin Zahed

Pořiďte si dvojče a zůstaňte zdraví

Podtitulek knihy, jak už to u vědeckých publikací bývá, je dlouhý jako půlka tohoto odstavce. V zásadě jde o hrozně chytrou knížku o tom, že vědci v různých oborech napříč světadíly „staví“ virtuální dvojčata lidí, aby s pomocí nejnovějších technologií dokázali v těchto simulovaných kopiích předem odhadnout hrozící nemoci, nevytěžený potenciál, či dokonce možnost s pomocí diet či terapií ušitých na míru efektivně prodloužit dobu dožití. Knížka začíná jako suché čtení, ale rychle se z ní stane cyberpunkový thriller.

Virtual You

Peter Coveney, Roger Highfield

S hlavou v oblacích a ještě

výš

Neúnavný popularizátor vědy je zpátky. V době, kdy se naše politické a kulturní názory zdají být polarizovanější než kdy jindy, nabízí Tyson ve své knize tolik potřebný protilék na mnohé z toho, co nás rozděluje. Zároveň vášnivě obhajuje dvojí podstatu osvícení – vesmírnou perspektivu a racionalitu vědy. Nejedná se ale o klasickou knihu o astrofyzice, jak bychom pravděpodobně od autora očekávali. Budete možná překvapeni, ale Tysonovy úvahy se pohybují spíše v oblasti filozofie.

Vesmírný posel

Neil deGrasse Tyson

Auto jako dobrý sluha a zlý pán Velmi dobře vypointovaná kniha mladého redaktora Economistu, v níž se na automobil nahlíží i jinak než jako na symbol svobody, pokroku a pozitivního přínosu civilizaci. Nebojte se, tohle není do maximální délky roztažená twitterová bitva o to, kde a pokud vůbec by měly automobily parkovat ve městě. Některé v knize vznesené otázky si však čas od času musí položit ten největší fanda osobní mobility. Zapněte si ale pro jistotu pásy, ať tenhle pohled do zrcadla vlastní petromaskulinity nějak ustojíte.

Carmageddon Daniel Knowles

Nic ve zlým

Pozor, pozor, podobné filmy už se dnes moc netočí. A Jennifer Lawrence to zjevně mrzí, takže si vydupala komedii, v níž jako svůdná femme fatale svádí devatenáctiletého klučinu, kterému rodiče před nástupem na univerzitu chtějí zaplatit nějakou tu životní zkušenost. Riskantní podnik to úplně není, protože Jennifer rychle zjistí, že na zmateného geeka její zaručené balicí techniky a sexy křivky neplatí. Od scenáristy podobně laděných filmů Zkažená úča nebo Hodní hoši bychom se mohli dočkat další příjemně drzé komedie. A kdo ví, když na ni zajdete do kina, třeba nezůstane jen u jedné!

→ v kinech od 22. června

Indiana Jones a nástroj osudu

Jeden z nejvelkolepějších návratů léta zajistí slavný dobrodruh s kloboukem. Harrison Ford už není žádný mladík, takže se nemusíte bát, že by Disney chtěl tuhle sérii těžit do sucha podobně jako Star Wars, ostatně s Indym se čekalo dlouhé roky na ten správný materiál. A teď doba zjevně dozrála, ač se za kamerou bičem neohání Spielberg, ale jím vybraný James Mangold (Logan, Le Mans ‘66), který v posledních letech stárnoucí chlapáky umí. Vlažné ohlasy z festivalu v Cannes a ještě vlažnější čtvrtý díl před několika lety sice nabádají k opatrnosti, ale jakmile si jednou nasadíme růžové brýle nostalgie a zaslechneme znělku od Johna Williamse, jen těžko se nám bude s Dr. Jonesem loučit, ať už na stříbrném plátně předvede cokoliv.

→ v kinech od 29. června

Mission: Impossible

- Odplata - první část

Loni Tom Cruise v Top Gun: Maverick zachránil kinematografii, letos to bude jen o záchraně světa. Superagent Ethan Hunt se vrací a s ním i Cruiseův hlad po bláznivých kaskadérských kouskách. Jeho skok s motorkou do propasti jste pravděpodobně viděli na sociálních sítích, ale Odplata, resp. její první půlka, bude kromě špionážních pletich od začátku do konce plná špičkových akčních scén, včetně automobilové honičky v Římě, která však nebude vypadat jako digitální hrátky s angličáky v úvodu desátého Rychle a zběsile. Tom Cruise tu opravdovou, hmatatelnou akci navzdory přeci jen už pokročilejšímu věku zvládá realizovat a následně propagovat na jedničku. Po senzačních tržbách Top Gunu by se z Mission: Impossible mohla stát velká událost letní sezony.

→ v kinech od 13. července

Barbie

Výrazný hlas amerického nezávislého filmu utopený v růžovém světě hračkářské ikony? Ne, ne, Greta Gerwig si prý do produkce prosadila jeden z nejodvážnějších scénářů, co se Hollywoodem toulají, takže se těšte na Margot Robbie jako pravou, ale zdaleka ne jedinou Barbie, která spolu s přitroublým Kenem (Ryan Gosling) uteče ze svého dokonalého světa a začne tváří v tvář neúprosné realitě rychle dospívat. Měla by to být legrace jak pro filmové kritiky, tak pro skalní fanynky fantastických plastových ikon. Vlastně si tu zlatou cestu zatím neumíme představit, ale očekávání jsou tak velká, že to dost možná celé splaskne jako růžová bublina v koutku úst hlavní hrdinky.

→ v kinech od 20. července

Oppenheimer

Christopher Nolan útočí na Barbie ve stejném premiérovém datu zbraní hromadného ničení. A to doslova. Životopis Julia Roberta Oppenheimera totiž chtě nechtě musí vyústit v apokalyptický ohňostroj a ostrý test atomové bomby. Chladný pohled Cilliana Murphyho už na plakátech zračí dilema mezi oddaností vědeckému pokroku a morálním kompasem. Nolan se spoléhal na praktické efekty a jeho film bude nejlépe vypadat v IMAXu, protože jedině na největším možném plátně skutečně pochopíte děsivé důsledky Oppenheimerova historického průlomu. Nečekejte tradiční tříhodinový životopis, tohle bude další osobitá nolanovka s mnoha vrstvami, které budete spokojeně loupat jako cibuli. A možná na ty slzy přitom nakonec dojde. → v kinech od 20. července

Vyproštění 2

Ačkoliv to vypadalo, že na konci prvního Vyproštění, mimořádně povedené akční netflixovky od bývalých marvelovských kaskadérů, vydechnul žoldák Tyler Rake naposledy, kvůli lačným divákům se dal dohromady a nově to rozjíždí v Gruzii (natáčelo se ovšem převážně v Česku a za účasti lokálních kaskadérů). Je to žánrová lahůdka, kterou zdobí dvacetiminutové akční inferno, v němž se postupně bez jediného střihu, ale zato s rychle přibývajícím počtem mrtvol nebo těžce zraněných záporáků přesouváme z vězení do lesů a následně do vlaku. Díky dřině a talentu zmíněných kaskadérů a Chrise „Thora“ Hemswortha v hlavní roli to ale nepůsobí jako videohra, ba naopak intenzita neustálého ukončování dalších a dalších hord nabíhajících na tříčlenný taktický tým nepoleví ani na okamžik. Pro fanoušky osmdesátkových akčňáků povinnost.

→ na Netflixu od 16. června

„Píseň je svým způsobem rozšířením básně, meditací nad tím, jak si s námi naše mysl hraje. Slova odkazují k obrazům z mých podivných snů, které považuji za osobně důležité,“ řekl ke svému poslednímu albu.

Kaleidoskopická selekce z Japonska

Říká se o něm, že jeho djské skills a eklektický výběr žánrů jsou dechberoucí. Yousuke Yukimatsu nemá ve svých setech problém mít vedle sebe Daft Punk a Mobyho totálně noiseové věci, jako je Duma nebo Shapednoise. V asijsky chutném a náležitě ostrém hot potu všechny tyhle ingredience míchá do kosmického soundu. Chlapík původem z Osaky, kde pořádal své dnes již legendární Zone Unknown parties, v současné době žije v Tokiu. Svůj evropský status umělce, kterého je dobré sledovat, stvrdil tři roky po sobě jdoucí účastí na prestižním Berlin Atonal festivalu, oblíbené jsou i jeho vlastní mix kompilace Midnight Shift. Jeho nedávná účast na YouTube kanálu HÖR nasbírala za první čtyři měsíce přes milion zhlédnutí. Tohle bude hodně intenzivní jízda, nebo spíš plavba. Yukimatsu totiž v červenci rozhoupá Altenburg 1964, bývalou nákladní loď předělanou na klub, která si buduje svůj věhlas už od roku 2018. Krom něj vystoupí i celá řada předních světových jmen alternativní elektronické scény od techna po gabber. Podvečer a večer u Vltavy, dobrá hudba, drinky u venkovního baru a chill. Léto může začít.

→ Altenburg 1964, sobota 15.7. 2022, od 22.00

Hudební novinky

Britský elektronický experimentátor

Clark jede do Brna

Skládá hudbu pro scénický tanec, tvoří soundtracky televizních seriálů a nedávno vydal album s Thomem Yorkem.

Muzice se věnoval odmala, byť houslové koncerty nepatřily k jeho oblíbeným kratochvílím. Pubertou se v 90. letech trefil do bobtnající éry elektronické tvorby. Nadchl se pro drum & bass a fascinován zjištěním, že taková hudba obvykle nevzniká za použití reálných nástrojů, pustil se do zapojování kabelů, pájení drátů a sestavování vlastních instrumentů. Debutovou desku Clarence Park vydal na přelomu tisíciletí ještě pod celým jménem Chris Clark na vyhlášeném labelu Warp Records. Je na ní slyšet klasické piano, klubové beaty i ambientní koláže roztodivných zvuků. To v podstatě definuje jeho hudební teritorium. Nikdy se každopádně nenechal omezovat škatulkami. Čerpá z dialogu a napětí mezi technologiemi a tradičními nástroji. Komponuje u klavíru i u počítače. Tak také vznikal třeba soundtrack k seriálové adaptaci románu

Stephena Kinga Lisey a její příběh, která byla před dvěma lety uvedena na Apple TV+. Po turné v Severní Americe se

Clark vrací do Evropy a poslední červencový víkend vystoupí na brněnském festivalu Pop Messe.

Sus Dog je jeho desátým studiovým albem a zároveň prvním, na kterém zpívá. Když se rozhodl plnohodnotně využívat svůj hlas, požádal o mentoring leadera Radiohead Thoma Yorka (jeho song mimochodem před lety remixoval, stejně jako skladby Amona Tobina, Massive Attack nebo Depeche Mode). Yorke je na Sus Dog podepsán jako výkonný producent a v hypnotické písni Medicine se ke Clarkovi přidal i pěvecky.

Soft Kill

Metta World Peace

Chicagské post-punkery

Soft Kill zjevně inspiruje víc kreativita a psaní písní než perfekcionalismus a drahá studia. Nahrávky v demo kvalitě vždycky nesly jejich poselství nejautentičtěji.

V tomto ohledu novinka

Metta World Peace nepřináší nic nového, na druhou stranu lze s klidným svědomím konstatovat, že se ctí obstojí jako testament inovátorského ducha. Výsledkem je uvěřitelné album vzniklé z nekašírované vášně, kde kromě netradičních odboček září asi nejvíc chytlavé synth-popové hymny, jakých byli kdy Soft Kill schopni. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální.

Chain Of Flowers

Never Ending Space

Nostalgie je pocit, který je stejně všudypřítomný jako kuriózní. Paradoxem je, že nějakou část lidské historie ani netřeba fyzicky zažít, abychom na ni s láskou „vzpomínali“. Že to nedává smysl? Ale dává. A post-punk a shoegaze jsou toho zářným příkladem. V roce 2015 vydala velšská kapela Chain of Flowers svůj záměrně nostalgický debut, ze kterého se v průběhu neaktivních let stala jakási časová kapsule pro jinou dekádu. Never Ending Space je jejich druhé album plné rozervaných snů a poetického deliria, se kterým navázali tam, kde odezněl poslední tón jejich prvotiny.

Militarie Gun

Life Under The Gun

Původně šlo o sólový projekt Iana Sheltona, bubeníka a zpěváka Regional Justice Center. Ten se postupně obklopil spřátelenými hudebníky a po několika EP konečně plnotučná kapela natočila svůj debut Life Under The Gun.

Jaký je? Má v sobě urgenci a agresivitu, oslavuje éru grunge, ctí punkovou jednoduchost a surfuje na vlně éry alternativního rocku. Páteří songů je ale silná melodie a výrazná melancholie. Místy zní jako zpomalení Leatherface s trochou posledních Turnstile, klasických vychytávek Pixies a nabubřelosti ořezaných Oasis. Je to dobrá deska, simple as it is.

Mandy, Indiana

I've Seen A Way

Tohle kvarteto z Manchesteru těží z post-punku, dance-punku, industrialu, noise rocku i undergroundového techna.

A pokud Mandy, Indiana názvem své prvotiny deklarují, že mají jasno o svojí cestě, je to výsměch naší přízemnosti a limitované představivosti. Kolážovitá, útržkovitá, neurotická, soustředěně podvratná, taková je jejich hudba. Dělají si z nás legraci, aby nás v jednu chvíli roztančili, posléze ukonejšili, vzápětí rozřezali na kusy cirkulárkou a z našich ostatků složili legrační monstra. Jestli takhle zní nová vlna taneční hudby, jsem nadmíru spokojen a užívám si to. Garantuju, že budete taky.

Knížka není nedotknutelný artefakt

V bytě s vysokými stropy zaplňují knihy několik regálů v obýváku i v kuchyni. Nad skříňkou se svázanými dobovými novinami a časopisy visí plakát Reading is sexy. Další knihovnu má Dan Hrubý u maminky, kde zůstává spíš próza a poezie. Doma shromažďuje především publikace, které potřebuje k práci –pragensie a dějiny. Má tu autory, které s manželkou Helenou H. Zahrádeckou vydávají v rodinném nakladatelství Pražské příběhy, a samozřejmě vlastní tvorbu. Z poslední doby dva svazky „true crime“ příběhů z počátku 20. století Pražské mordy a tři pětisetstránkové díly knižní řady Pražské příběhy, která se soustředí na životy obyčejných obyvatel historického centra. Na podzim k nim přibude čtvrtý díl zaměřený na Staré Město, autorovu rodnou čtvrť.

Těšíte se, až ji budete držet v ruce? Netrpím sentimentem vůči žádné práci, kterou jsem kdy dělal. Když mi přivezou knížku, samozřejmě mám radost, ale často si ji ani neprolistuju a strčím ji do knihovny, protože se už většinou soustředím na něco nového. Možná je to částečně moje přirozenost a možná, a to spíš, metoda, kterou jsem se naučil vzdorovat věku. Vedle mladší manželky se musím snažit. (směje se) Pořád vymýšlím něco nového. Mám totiž pocit, že když člověk začne vzpomínat na to, co udělal, dává tím najevo, že už nikdy nic pořádného neudělá. Ať už se věnuje jakémukoli oboru, stále by měl mít pocit, že vrchol je před ním. I když je to třeba v nějaké fázi života jen iluze. Ale myslet si to musí, aby se z něj nestal dědek.

Vaše knihy přitom staví na nostalgii. Co vás k oživování historické Prahy přivedlo?

Odmala jsem se pohyboval v intencích Malé Strany, Starého Města a Františku, prožíval jsem dětská dobrodružství v tamějších dvorech a vnímal všechny podivné postavičky a blázny, kteří se kolem mě pohybovali. Když se po revoluci začalo město měnit, takřka denně jsem seděl v hospodě někde na Malé Straně nebo na Starém Městě a najednou jsem si začal všímat, že ti podivní chlapíci, kteří tam každý večer vypravují historky třeba z druhé světové války, postupně mizí. Tehdy jsem si jejich vyprávění začal zapisovat, sám pro sebe, neměl jsem žádné literární nebo novinářské ambice. V Reflexu, kde jsem pracoval, jsem pak vydal

reportážní procházku po průchodech na Starém Městě. Mělo to obrovský úspěch a tím to začalo.

Vaše Pražské příběhy jsou specifické tím, že si nevybírají jen osudy slavných obyvatel, ale dohledávají historky o obyčejných lidech, dům od domu.

Všechny staré domy jsou perfektně a mnohokrát popsané z architektonického hlediska, ale sociální historie, tedy to, co se v těch domech dělo, se rychle ztrácí. Když někdo zemře nebo se odstěhuje, zmizí s ním i jeho paměť.

Dnes v domě, když v něm nakrásně vůbec někdo bydlí, žijí lidé, kteří vůbec nevědí, co se tam událo před padesáti, natož před sto lety. Je to i tím, že si historie třeba třicet let zpátky

TEXT Alena Gurin Stará FOTO David Turecký

Dan Hrubý drží v ruce zatím všechny vydané výtisky svých knih, které se věnují historkám ze staré Prahy. Na podzim k nim přibude další…

nevážíme, protože nám nepřijde dost historická. Pořád dokola se opisují historky o travičkách a katech ze středověku, přitom za posledních sto padesát let se toho na Malé Straně odehrálo hrozně moc, v dobré i ve zlém, a nebylo to nikde zaznamenáno.

To, že je ta čtvrť hezká, neznamená, že tam komunismus, nacismus a další hnusné věci neexistovaly a nezasahovaly do životů lidí.

Objevování lidských tragédií vás přivedlo k napsání knih Pražské mordy?

Ty jsou důsledkem covidu, když jsme byli zalezlí doma. Po večerech si rád čtu staré noviny z období kolem roku

1900. Národní politika nebo Národní listy tehdy vycházely i třikrát denně. Nebyla televize, a když se něco událo, noviny sledovaly celou kauzu od nálezu oběti přes průběh vyšetřování a vlastně nahrazovaly dnešní seriály.

Lidi to četli, mohli to sdílet, mohli se o tom bavit doma, v hospodě. Tehdejší noviny byly jejich Netflix. Půvabný rozměr tomu dodává dobový jazyk, ze kterého hodně cituju. Vražda byla samozřejmě vždycky stejně hnusná jako dnes, to žádný jazyk nezmění. Ale nebyly to zdaleka jen mordy. Kromě hrdelních zločinů jsem zaznamenal i různé bizarnosti.

Co vás pobavilo?

Třeba kauza podvodníka, který se vydával za mistra Hynaise, autora opony Národního divadla, a nechával se hostit českou vlasteneckou společností. Z těch „hezkých“ případů se mi líbil třeba taky ukousnutý palec při hospodské rvačce. Palec se pak našel

v Michli a posloužil jako důkazní materiál. My si tu dobu pozdního Rakouska-Uherska pod vlivem starých pohlednic a případů rady Vacátka mytizujeme jako „staré dobré časy“, ale nevím, jestli bychom v té společnosti chtěli žít. Nižší vrstvy extrémně devastoval alkohol, v bytě žilo patnáct nebo dvacet lidí, epidemie syfilidy dosahovala strašlivých rozměrů, hygiena byla příšerná... Člověka napadá, jestli se o dnešní době bude taky jednou říkat, že to byly staré dobré časy, a jestli lidem fotky z dnešní doby budou připadat půvabné a roztomilé.

Obrazová dokumentace je důležitou složkou vašich knih. V období, na které se zaměřujete, se ovšem moc nefotilo. Kde fotografie sháníte?

To je velká zásluha mojí ženy Heleny, která je systematicky vyhledává. Máme poměrně velkou sbírku pohlednic, novin a dobových časopisů, další materiály jsou v knihovnách, archivech a soukromých sbírkách a je důležité vědět, kam pro ně sáhnout. Vizuální stránka k tomu patří. Lidi dnes nechtějí číst. Chtějí si prohlížet obrázky a přečtou maximálně popisku. Fotky vytvářejí obraz doby a dokládají, jak lidé běžně žili, co nosili za oblečení.... Ta všednost mě fascinuje.

V čem je lepší mít vlastní vydavatelství?

Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že všechny profese umíme, nevidím důvod, proč to nedělat sám. Jednak proto, abych mohl čerpat benefity, tedy zisk, a ještě důležitější je, že se nemusím s nikým dohadovat. Přesně jsme věděli, jak

V bytě, který Dan sdílí se svou manželkou Helenou, zaplňují knihy několik regálů v obýváku i kuchyni. Lze mezi nimi najít i svázané dobové noviny a čaospisy. Nechybí Světozor, nebo třeba Český svět. Podklady pro své knihy však hledá i v knihovnách, archivech a soukromých sbírkách.

„Po večerech si rád čtu staré noviny z období kolem roku 1900. Národní politika nebo Národní listy tehdy vycházely i třikrát denně. Nebyla televize, a když se něco událo, noviny sledovaly celou kauzu od nálezu oběti přes průběh vyšetřování a vlastně nahrazovaly dnešní seriály.“

„Líbí se mi žluté stránky i to, když se knížka rozpadá. A hlavně má vonět.

Když brouzdáte po antikvariátech nebo dostanete knížku a nevíte, kdo ji před vámi vlastnil, dokážete vydedukovat, jak žila a kdo ji četl. V první řadě poznáte, jestli to byl kuřák, protože knížky od nich opravdu smrdí.“

naše knihy chceme udělat a jak budou komerčně úspěšné. Když jsem přišel na začátku do velkých distribučních firem, říkali mi: Ne ne, pragensie musí vypadat jinak, musí být na křídovém papíře a tak dále. Vůbec tomu nevěřili. A já říkám: Ne, to musí mít patinu. Ten „mizerný“ papír vlastně srovná kvalitu fotek napříč desítkami let. Taková knížka není nedotknutelný artefakt do knihovny. Jasně, má popraskaný hřbet, ale knížka má být ochmataná a má na ní být vidět, že s člověkem žila. A ukázalo se, že jsme zvolili dobrou cestu. Rosteme a na další dva roky máme připravenou spoustu knížek od dalších autorů, kteří se na nás často obracejí právě proto, že se jim líbí, jak to děláme. Například kniha Hebrejky, kterou jsme vydali loni, byla nominovaná na Magnesii literu i díky velkým obrázkům. Jenom sběr obrazů, které ilustrují příběhy hebrejských žen, trval snad tři měsíce. A že nejsou na skvělém křídovém papíru? Jde přece o obsah.

někdo nepěkně zacházel, ale vevnitř je nečtená. To si vždycky říkám, co to bylo za člověka.

Co máte v edičním plánu?

Příští rok budeme vydávat knihu historika Jiřího Raka – jeho životní opus magnum o národním obrození. Připravujeme knihu o historii Divadla Sklep. K výročí 100 let od smrti Franze Kafky budeme vydávat knihu docenta Petra Hlaváčka Kafkova pražská kuchařka. Nebude to obyčejná kuchařka, ale takový filozoficko-gastronomický esej s recepty z Kafkovy doby.

Ve vydavatelství Dana Hrubého a jeho manželky Heleny H. Zahrádecké vyšla již řada knih. Krom tří dílů Pražských příběhů a dvou dílů Pražských Mordů třeba kniha Zánik pražského ghetta. Další v pořadí bude kniha plná příběhu ze Starého Města, které je autorovou rodnou čtvrtí. Více na prazskepribehy.cz

Ani nemají pevné desky, což u výpravné publikace překvapí. Líbí se mi žluté stránky i to, když se knížka rozpadá. A hlavně má vonět. To je to, co přivádí děti ke knížkám. Nejdřív ji očichají a pak se začtou. Když brouzdáte po antikvariátech nebo dostanete knížku a nevíte, kdo ji před vámi vlastnil, dokážete vydedukovat, jak žila a kdo ji četl. V první řadě poznáte, jestli to byl kuřák, protože knížky od kuřáků opravdu smrdí. Když je knížka zatuchlá, poznáte, že ležela ve sklepě nebo na půdě. Nejhorší je, když má oškubaný obal, takže s ní

Když pracujete na nové knize, ležíte jenom v historických pramenech, nebo máte čas třeba i na beletrii? Snažím se číst si aspoň večer, televize a filmy mě moc nebaví. Teď jsem objevil německého autora Volkera Kutchera, podle jehož knížek se točí Babylon Berlin. Úplně jsem se do toho zbláznil. Už jsou tři hodiny v noci, říkám si, ježišmarja, musím jít spát... tak ještě jednu kapitolu. Je původem historik a všechno v jeho knihách sedí. Popisuje Berlín a místa a hospody, o kterých píše, opravdu existovaly. Fascinuje mě i ta doba a všechno, co se v Německu před rokem 33 i po něm dělo, jak se lidé chovali a přizpůsobovali. Žádný ostrý řez ‒ a najednou začal nacismus. Někdo se přidal z prospěchářství, někdo ze zbabělosti a někdo jenom mlčel.

A do těchto historických, psychologických a sociologických poznatků Kutcher vnáší skvělý příběh. Z toho jsem úplně paf.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak…

Velká námořní bitva

Na přelomu 19. a 20. století zuřila ve vodách Atlantiku zuřivá bitva dvou rivalů. Na jedné straně to bylo Southamptonské rejdařství Cunard Line, na straně druhé pak Leeverpoolská společnost White Star Line. Spíše než o dělové koule tu šlo o tvrdý konkurenční boj a o to, kdo přijde s větším, rychlejším a luxusnějším zaoceánským parníkem. V jednu chvíli postavil Cunard Line lodě Lusitania a Mauretania, které se staly nejrychlejšími, největšími a nejluxusnějšími na světě. Jenže po dvou letech je White Star Line trumfla, když začala postupně předsta-

Duely na Divokém západě

Každý western musí mít souboj mano-a-mano na náměstí plném čumilů. Rychlé tasení koltů zavěšených proklatě nízko, díra velikosti grapefruitu a brada mířící vzhůru. Jak realistické bylo takové vyřizování účtů na Divokém západě? Šlo o poměrně ojedinělé případy, mnohdy nafouknuté šuškandou do mytických rozměrů. Historicky první duel na kolty se však prokazatelně odehrál v roce 1865 ve Springfieldu (ne v tom ze Simpsonových), kde se ke slávě prostřílel Divoký Bill Hickok. Známý místní gambler Davis Tutt ho totiž v kartách obehrál o zlaté hodinky, čímž se dlouholetá nevraživost mezi oběma muži přehoupla v nenávist. Hickok se doslechl, že si bude s hodinkami vykračovat po náměstí, kde ho vyzval k duelu. Oba proti sobě stáli na 75 metrů daleko, tasili a vystřelili zároveň. Hickok si však ruku s koltem opřel o druhé předloktí a trefil Tutta mezi žebra. Ten uběhl pár metrů a zkolaboval na schodech místního soudu, který o tři dny později Hickoka prohlásil za nevinného, protože šlo o férový souboj. Tak se zrodila legenda o westernových přestřelkách.

1 120 milionů

Rozdíl mezi počtem aktivních uživatelů Facebooku a Instagramu za den. Facebook stále vede o více než miliardu uživatelů a to je považován za „mrtvou“ sociální síť.

Sportovní duely

vovat ještě větší a ještě luxusnější lodě – Olympic, Titanic a Gigantic. A mohlo to tak jít dál a dál, kdyby se Titanicu nestalo to, co se mu 15. dubna 1912 stalo. První, kdo lidem z potopeného Titanicu tehdy přispěchal na pomoc, byla Carpathia patřící do flotily Cunard Line. A možná tehdy se vše začalo měnit. Společnosti k sobě našly cestu a jak potopení Titanicu začalo potápět i White Star Line, záchranné lano hodili právě lidé z konkurenční firmy. Společně přečkali Velkou hospodářskou krizi, a i když White Star Line v roce 1950 zanikla, všechny lodě Cunard Line (firma stále existuje) dodnes vyvěšují 15. dubna vlajku svého tehdejšího rivala.

Konzolové války

Půl století trvající bitva, která rozděluje mužské pokolení na starce a chlapce. Ti první si pamatují líté bitvy Nintenda a Segy (NES vs. Mega Drive, SNES vs. Genesis), ti druzí už neznají nic jiného než binární bitvu PlayStation vs. Xbox, probíhající už v několikáté generaci. Absolutním vítězem konzolových válek je ale Nintendo. Po dvou triumfech na západním trhu v podobě NES a SNES (Super Nintendo Entertainment System), zaskórovali Japonci s Game Boyem, protože na něj sehnali Tetris, jež k platformě stahoval i nehráče. V plnohodnotných konzolích hrálo Nintendo v posledních dekádách druhé až třetí housle, ale její příručáky Nintendo DS, 3DS a nejnověji Switch jsou bezkonkurenčními prodejními trháky. Natolik, že i Sony s modely PSP nebo Vita nakonec zbaběle troubila na ústup.

Tenká je hranice mezi bojovým uměním a bojovými sporty. To druhé většinou vycházelo z vojenských nauk, ale mezi dědečky bojových sportů patří jednoznačně box a zápas. Obojí lze vysledovat až k Sumerům cca do 4000 let před n.l. Obě disciplíny se rozvinuly nezávisle na několika světadílech, najdeme je na původních olympijských hrách a dodnes v mnoha zemích také patří do širší výuky tělocviku. Jiu-jitsu a thajský box (muaythai) se datují někam do 16. století, judo do devatenáctého, karate, aikido nebo taekwondo jsou ještě mladší a svou popularitu zažívají až ve 20. století. Obrovskou popularitu bojovým sportům přinesly nejen oficiální šampionáty nebo zařazení do programu olympijských her, ale především velká móda akčních filmů z Asie, kterou spustil v sedmdesátých letech Bruce Lee. Jeho snímek Drak přichází v osmdesátých a devadesátých letech inspiroval i celou řadu videoherních mlátiček, v čele se sériemi Street Fighter nebo Mortal Kombat.

„Když vy přistavíte, tak my to poženeme o štok. Když vy břízolit, tak my kachličky a když vy inženýrku, tak my – to budete koukat!“

Růžena Škopková

TEXT Petr Jansa a Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Arnie vs. Sly

Hollywood pamatuje mnoho soků, jejichž vzájemné soupeření na stříbrném plátně i mimo něj povyšovalo mnohé spektákly na nezapomenutelné podívané. O nevraživostech, tajných románcích a nevěrách, vzájemném pošťuchování a zákulisních podrazech se často veřejnost dozvídala až s odstupem několika let až dekád. Ne tak v případě rivality Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho. Dva ikoničtí svalovci se v 80. letech rvali o kormidlo žánrových filmů, drželi pod krkem nejen sebe navzájem, ale i blockbusterové řemeslo, když se snažili trumfnout toho druhého. Schwarzenegger dokonce na Stallona ušil boudu, když nechal po Hollywoodu rozhlásit, že usiluje o roli v akční komedii Stůj, nebo maminka vystřelí. Věděl, že film bude propadák, ale zároveň tušil, že když si řekne o moc peněz, studio roli automaticky nabídne jeho rivalovi. A Stallone po téhle šanci okamžitě skočil. Byl z toho propadák jako hrom a Arnie se za břicho popadal. Válečnou sekeru zakopali až v devadesátých letech a dnes jsou z nich kámoši, co se navzájem za své úspěchy plácají po zádech. Konec dobrý, všechno dobré.

27,5

Netflix stále vede v celosvětovém počtu uživatelů streamovací platformy, i když konkurence v čele s Amazon Prime Video mu začíná šlapat na paty. K prvnímu místu mu chybí necelých 30 milionů uživatelů.

Poslední oficiální duel v Evropě

Jestli máte rádi filmy, rovnou přeskočte následující povídání a pusťte si film Ridleyho Scotta Poslední duel, který o duelu Jeana de Carrougese a Jacquese Le Grise vypráví. Je to strhující detektivka s hvězdným obsazením. Duel se odehrál v roce 1386, a pokud se škrábete na hlavě, proč byl poslední, rádi vám to objasníme. Soubojů se od té doby odehrály ještě stovky, ale tenhle byl ve Francii posvěcen soudem. Účastníci se totiž báli, že by soudní moc mohla z titulu krále nadržovat jednomu před druhým, a tak požádali o souboj, který rozhodne vůle boží. Kdo vyhraje, tomu náleží právo.

V případě Le Grise, kterého de Carrouges obvinil ze znásilnění manželky, by to však znamenalo nejen výhru nad sokem, ale i upálení manželky jako trest za pomluvu. Dlouhá staletí po výsledku souboje i vynesení rozsudku se stále ve Francii v historických, soudních i laických kruzích řeší, kdo byl vlastně tehdy opravdu vinen.

Manželská čest

Rozvody mohou být neférovou bitvou, ale v Německu patnáctého století jste se nemuseli bát několik let trvajícího popotahování za účasti právníků. Stačilo soud požádat o souboj. Jako poslední řešení „nepřekonatelných překážek“ byl k dispozici souboj na život a na smrt. Aby muž neměl fyzickou převahu, byl po pás v díře, s jednou rukou za zády. V roce 1467 dokonce vyšel i podrobný manuál Fechtbuch, v němž se obě pohlaví mohla dozvědět tipy a triky. Hrálo se o hodně, poražený manžel mohl přijít o hlavu na popravišti, poražené manželce hrozilo pohřbení zaživa.

Palce vs. centimetry

Tohle není rivalita nebo souboj. To je tvrdohlavost jedné mocnosti. Dokonce i Britové pochopili, že je boj marný a přijali metrickou soustavu. Američané si ale nadále jedou svoje palce, stopy a yardy.

A že nejde jen o cizokrajné pojmy, přepočet je schválně takový, aby nešel snadno zapamatovat! Jeden palec je 2,54 centimetrů, jedna stopa měří 0,3048 metrů, yard by mohl být s metrem jedna ku jedné, kdyby se přimhouřilo oko, ale není… je přesně 0,9144 metru dlouhý. A jedna míle? 1,621 kilometrů. A to ještě záleží, o jaké míli mluvíte. Američané se svých termínů drží zuby nehty, i když kvůli nim málem netrefili na Měsíc. A pak mají ještě libry a Fahrenheity. Proč? Proto!

Nepřátelé ze stříbrného plátna

Obi-Wan vs. Anakin (Star Wars)

Světlá a temná strana Síly. Dobro a zlo. Binárnější soupeře si jen těžko představit. Moudrý „čaroděj“ vs. nemilosrdný rytíř. Skutečnost ovšem není tak černobílá a George Lucas moc dobře věděl, jak nás tehdy nachytat.

Profesor X vs. Magneto (X-Men)

Komiksy jsou odvěkých rivalit plné. Superman a Lex Luthor, Spidey a Green Goblin, Wolverine a Cyclops, abychom zůstali u X-Menů. Profesor Xavier a Magneto se však fackují především intelektem, a to je povyšuje nad ostatní.

Neo vs. agent Smith (Matrix)

Biblický souboj probuzeného otroka a bezcitné počítačové rutiny. Osvobozením jednoho dochází k poruše druhého a vzájemný duel graduje do podoby, jež ohrožuje samotné základy jejich světa.

Woody vs. Buzz (Toy Story)

Kovboj Woody a rakeťák Buzz aneb věčný souboj nových a starých hraček, které bojují o pozornost všemi možnými způsoby, zvlášť když se děti zrovna koukají jinam.

Optimus Prime vs. Megatron (Transformers)

Mirek Dušín vs. Mažňák, tedy s tím rozdílem, že jeden je kamion a druhý stíhačka, oba pak v přestrojení mimozemští roboti s předloktím o velikosti pražské tramvaje.

James Hunt vs. Niki Lauda (Rivalové)

Formule 1 je výkladní skříní egomaniaků a velkolepých soubojů nejen kolo na kolo. Horké hlavy pracují, ale v 60. a 70. letech, kdy šlo na trati o holý život, byly takové bitvy o dost naléhavější než dnes.

Harry Potter vs. Voldemort (Harry Potter)

Dítě s bleskem na čele proti nejmocnějšímu čarodějovi a pánovi zla, co se umí restartovat ze sedmi zakletých předmětů?

Výsledek by měl být předem jasný, ale poslední slovo má vždy autor.

Hlavním rivalem a motorem byl pro Rockyho samozřejmě Apollo Creed. Jenže když ho ruský Ivan poslal do věčných lovišť, získala rázem studená válka konkrétní obrysy v souboji dvou titánů filmového boxu.

Rocky vs. Ivan Drago (Rocky IV)

„Chtějí válku?

Budou ji mít! A budeme je nemilosrdně ničit. Buďto oni, nebo my! Tertium non datur.“

Luxusní duel

Obě korporace sídlí v Paříži, obě pod sebou sdružují ta nejslavnější jména ze světa luxusní módy, hodinek, šperků, kosmetiky a obě bojují o pozici nejluxusnější a nejvýdělečnější luxusní korporace světa. Bernard Arnault (LVMH) však má už řadu let mnohem vyšší podpatky než François-Henri Pinault (Kering).. A ten má zase Salmu Hayek.

McDonald’s vs. Burger King

Mekáč má dvakrát víc poboček, pětkrát vyšší rozpočet na marketing a desetinásobné tržby.

Bratři ve při

LVMH vs. KERING

38,65 miliard eur 20,35 miliard eur

Čokoládový duel

Jedni mají v portfoliu Smartie’s (kvůli kterým naše Lentilky změnily recepturu a začaly se vyrábět v Německu), druzí M&M’s. Švýcarská čokoláda je sice celosvětový pojem a svého největšího konkurenta z USA strčí hravě do kapsy, je ale otázkou, na jak dlouho. Tito Pac-Mani z opačných stran Atlantiku totiž oba požírají jednoho menšího výrobce za druhým. A jelikož Američané jsou od přírody žravější, uvidíme, jak se situace vyvine…

Jenže když jste menší, můžete si dovolit vytáhnout na obra prak. Burger King úspěšně ostřeluje McDonald’s už několik dekád a povedlo se mu vnutit zákazníkům auru vyšší kvality z grilu a zdání, že král může být jen jeden. Je to i díky kontroverznímu marketingu, který se trefuje do nejrůznějších mýtů a legend o produktech McDonald’s (hranolky z plastu, maso z tajemné růžové hmoty), Spolu se zákeřnou srovnávací reklamou se Burger King snaží vylézt nahoru po hřbetě obra, který nekonečně dlouho tvrdil, že žádnou konkurenci nemá. Tuhle masařku na zádech už ale v době sociálních sítí a rychlých odsudků prostě ignorovat nemůže.

Coca-Cola vs. Pepsi

Válka rtěnek

Jedna z nejznámějších byznysových válek proběhla v první polovině 20. století v New Yorku a na jednotlivých stranách barikády stály ženy. Žily jen pár bloků od sebe, ale nikdy se osobně nesetkaly. Přesto se nenáviděly na život a na smrt, kradly si zaměstnance a kopírovaly si své vynálezy. Ale co už, právě vzájemná rivalita Elizabeth Arden a Heleny Rubinstein přinesla ženám kosmetické produkty, které používají dnes a denně – voděodolnou řasenku a rudou rtěnku. Dámy si vlastně konkurují i dnes, když jsou dávno po smrti. Společnost Elizabeth Arden totiž vlastní Revlon, značku Helena Rubinstein zase konkurenční L’Oréal. A válka probíhá i na prknech, které znamenají svět – slavný souboj se stal vzorem pro broadwayský muzikál War Paint.

Adolf (Adi) a Rudolf Dasslerové v roce 1919 založili továrnu na boty jménem Geda. Byla úspěšná, v roce 1936 v jejích tretrách dokonce odběhl slavný olympijský závod Jesse Owens. Po válce, v roce 1948, se však bratři pohádali. Částečně kvůli manželkám, které nemohly vystát společný život sourozenců v jedné vile, částečně kvůli nepodloženému podezření Rudolfa, že Adi zařídil jeho odvod do války, aby sám vojenské službě unikl. Bratři si rozdělili majetek i pracovníky a každý si založil vlastní firmu na boty. Rudolf tu svou pojmenoval RuDa, podle svého jména a příjmení, ale časem název změnil na Puma, podle sprintera zvířecí říše. Adi Dassler uvažoval stejně jako bratr a inspiroval se jménem a příjmením. Tak vznikla značka Adidas. Každá z továren byla na opačné straně řeky. Měly vlastní kavárny, pekárny a obchody. Zaměstnanci jedné firmy nechodili do podniků té druhé. Dokonce i v rámci rodin to působilo rozepře, protože obě firmy byly největšími zaměstnavateli ve městě. Příslušníka druhého tábora jste spolehlivě poznali podle jeho bot, proto se městu Herogenaurach, kde továrny stály, přezdívalo městečko hrbáčů, protože všichni koukali všem ostatním na boty. Ve městě byly dva fotbalové týmy. Je jen logické, že si je obě značky rozebraly, aby spolu mohly soupeřit napřímo na trávníku. Adi a Rudolf zemřeli krátce po sobě. Odpočívají každý na opačné straně hřbitova. Rivalita až za hrob.

Rodinná msta

NESTLÉ vs. MARS

90,98 miliard eur 45,8 miliard eur

Pepsi: když dojde Cola. Tenhle marketingový štulec definuje vzájemnou rivalitu dvou producentů nealkoholických sycených drinků, která je stará jako značky samotné. Coca-Cola vznikla v roce 1892, Pepsi jen o šest let později. Dnes oba brandy ovládají tři čtvrtiny amerického trhu a v tom, která stáčí co a kam, není snadné se zorientovat. Pod Coca-Colu spadá dalších 200 drinků, včetně extrémně populární sodovky Sprite nebo pomerančové Fanty. K té se ostatně váže kultovní historka. Vznikla totiž v nacistickém Německu v roce 1940, když bylo kvůli embargu ze strany USA nemožné dále dodávat sirup na výrobu Coca-Coly. Tamní šéf značky proto vymyslel úplně nový nápoj – Fantu – který se dal vyrábět z dostupných surovin - cukrové řepy, syrovátky a zbytků po vylisování jablek do džusů. FANTAstický recept si rychle mezi obyvatelstvem získal na oblibě. Ale nebojte, aktuální pomerančová příchuť vznikla až v Itálii v roce 1955. A stejně si raději všichni kupovali Coca-Colu, která je se svou tradiční recepturou nesestřelitelnou světovou jedničkou.

142 km/h

Jen o nepatrných 142 kilometrů za hodinu byl rychlejší ruský nadzvukový letoun Tupolev Tu-144 oproti britsko-francouzskému Concordu. Čest jejich památce.

Konflikt prodává a drží diváka přikovaného. To věděl už Shakespeare, když užaslému publiku vyprávěl příběh Romea a Julie. Montekové a Kapuleti zakleslí v rodinné při, která končí tragédií, to je romantický trhák, z něhož Verona turisticky žije dodnes. Inspirací byl skutečný příběh osudových milenců z roku 1303. Jeho variace jsme od doby Shakespearovy hry viděli v mnoha obměnách, třeba i v Troškově Slunce, seno, jahody (Konopník a Škopková). Rozhádaní sousedé z českých veseloher ale určitě nemají na kovbojské sousedy z klanů Hatfieldů a McCoyů. Začalo to sporem o podsvinče a skončilo tuctem mrtvých na obou stranách, několika tresty smrti a trpkou legendou, která se stala turistickou atrakcí. V roce 2007 se obě rodiny sešly v televizní soutěžní show Family Feud, kde bylo výhrou podsvinče. O jeden dolar vyhráli McCoyové a všichni si pak padli do náruče. Americký happyend na oko zbořil žebříčky sledovanosti.

„Záleží na tom, z čeho ta dobrá paštika je. Haf.“

Barbara Roseová

„Slezte z toho lustru Donalde, vidím vás!“

František Koudelka

Plný košík Rohlíků

I v Česku můžeme v přímém přenosu sledovat jedinečný duel, jehož přímými účasníky jsou stovky dodávek rozvážejících coronavirem rozmazleným Čechům tašky s potravinami až k domovním dveřím. Bitva se vede na několika frotnách. Zatímco na mediální scéně vytahují své kordy miliardáři Daniel Křetínský a Patrik Tkáč, aby se utkali s Tomášem Čuprem, v ulicích velkoměst zuří boj řidičů jednotlivých rozvážkových služeb. Navíc se zdá, že v poslední době jde mezi zákazníky Košíku a Rohlíku také o statusový souboj, který by se dal přirovnat k souboji iPhonů a androidů. Situaci na silnicích zmonitorovanou nemáme, ale finanční výsledky mluví jasně - ve prospěch Rohlíku s loňským obratem téměř 14 miliard korun.

Střídavý, střídavý elektrický proud…

Legendární souboj stejnosměrného a střídavého proudu (AC/DC). Edison byl pragmatik, zdokonalující již existující nápady a patenty, Tesla byl živelným experimentátorem. Jakmile se ukázalo, že Teslův střídavý proud je mnohem vhodnější pro distribuci na dlouhé vzdálenosti, využil Edison svého vlivu a začal svého soka i jeho technologii pomlouvat. Nakonec prohrál, ale s Teslou se ještě mnohokrát utkal při prosazování jiných vynálezů. Oba si prokazovali vzájemný respekt, ale jejich rivalita byla motorem všech dalších bádání. U nás pak souboj stejnosměrný vs. střídavý proud bojují František Křižík a Emil Kolben. Není to náhoda, protože Kolben pracoval jako asistent u Edisona, kde potkal mladého Teslu a propadl jeho myšlence střídavého proudu, která nakonec zvítězila i v české kotlině.

Utáhni mu šrouby

Loni oslavil 90 let existence Philips screwdriver, kterému familiérně podle tvaru říkáme křížák. V roce 1932 ho vymyslel John P. Thompson, protože ho štvalo, že hlavy šroubů s klasickou plochou drážkou nezvládaly větší točivý moment. Elektrické šroubováky z nich vyskakovaly a poškozovaly hlavu šroubů i její okolí. Křížák byl odolnější a díky centrálnímu designu se na něj snáz a rychleji nasazovala utahovací pistole. Byl přímo předurčen ke kompletaci na automatizovaných linkách. Thompson prodal patent Henrymu H. Phillipsovi a ten začal křížové šrouby a šroubováky vyrábět ve velkém. Design využila automobilka General Motors v roce 1936 a o čtyři roky později už v USA neexistovala továrna, která by křížáky neměla.

Formátové války

Nejlépe si vždy pamatujeme ty formátové války, které jsme zažili. A proto vás musím zklamat, protože v poslední době už jich moc není. Za mých mladých let se o prvenství na trhu praly dva formáty nástupců DVD. Jeden se jmenoval HD-DVD, druhý Blu-Ray. Každému z nich fandila půlka Hollywoodu, ale nakonec se rozhodlo, že Sony Blu-Ray mechaniku zabudovala do nového Playstationu a tím vrhla na trh miliony cenově dostupných přehrávačů. Blu-Ray ale stejně během několika let podlehl digitálním kopiím a streamingu, stejně jako nástupci cédéček kapitulovali před mp3 a online distribucí. Férová formátová válka, jejíž vítěz si užil přízeň publika, byla VHS vs. Betamax. Beta nabízela lepší obraz i odolnější mechaniku, ale bohužel dražší hardware a sníženou kapacitu. Traduje se, že VHS vyhrála, protože se na ní začaly točit pornofilmy, ale ve skutečnosti rozhodla právě možnost nahrát na ní o desítky minut víc záznamu. Videokazety následně ovládly svět a v některých domácnostech je najdete dodnes.

„Přišel ke mně doktor a říká mi: Pane Laudo, přestaňte to brát jako kletbu, že máte v životě nepřítele. Moudrý člověk získá víc od svých nepřátel, než hlupák od svých přátel.“

Niki Lauda

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

+

Gant Premium Towel

Námořnicky modrá osuška o rozměrech 70 x 140 cm

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě

1 299 Kč

Americká značka Gant byla založena v roce 1949 bratry Martym a Elliotem Gantmacherovými. Základy pro jejich podnikání však položil už o dvaadvacet let dříve jejich otec Bernard, který se do USA dostal přes Nizozemsko z Ukrajiny. Už v roce 1950 bratři představují svůj první oděvní patent – košili s knoflíky na límci – a od časopisu Esquire získávají hlavní cenu za inovace. V roce 1971 představili první sportovně laděnou kolekci, do které se zamilovali mladíci z vyšších vrstev, kteří oblečení nosili ve svém volnu v univerzitních kampusech. V roce 1979 pak Gant přechází do švédských a později švýcarských rukou. Právě ženevský holding Maus Frères, do jehož portfolia patří třeba značka Lacoste, značku léta udržoval v chodu a v 90. letech do ní řádně zainvestoval. V roce 1997 tak spatřily světlo světa linie pro chlapce, děti, ženy, dívky a v neposlední řadě kolekce pro domácnost, která našla inspiraci ve víkendových sídlech v americkém Hamptons. Z této kolekce mimochodem pocházejí i froté osušky Premium Towel ze 100% organické bavlny s vysokou gramáží (600 gr/m2). www.gant.cz

NOVÁ MAZDA CX-60 PLUG-IN HYBRID

ZROZENA V JAPONSKU

DRIVE TOGETHER

Kombinovaná spotřeba dle WLTP 1,5 –1,6 l/100 km. Emise CO2 při kombinované spotřebě podle WLTP 33 g/km.