Muži v Česku 5-6 2025

K V Ě T E N

-

Č E R V E N

2 0 2 5

I

95 Kč / € 4,59

RÉV AI JAN Jeho revírem je silnice. Jeho tempo je vražedné.

Jeho protivníky jsou ruští špióni, organizované polovojenské skupiny a zkorumpovaní politici.

Minimálně v projektech, ve kterých aktuálně září a ve kterých jdou pylové alergie stranou!

6

květen - červen 2025

obsah téma

26

Kdy svět definitivně přestane být v pořádku?

Konec českého Playboye, jen tak tak odvrácený krach řetězce Hooters,... Skutečně se máme bát, že přicházíme o „opravdovou“ chlapskou zábavu?

44

Foto: Petr Karšulín a Matúš Tóth

speciál Japonci v Česku Všichni míří na Expo, jen vy zůstáváte doma? I my zůstáváme a vlastně to nevadí. Spoustu inspirativních Japonců a plodů jejich kultury totiž máme i u nás.

muž z obálky

78

Jan Révai Motorkář, tanečník, táta dvou synů, ale i herec, který právě přichází na obrazovky v nové minisérii Moloch, se rozpovídal o svém životním dobrodružství.

explore

134 Konečná zastávka Západu

Zveme vás na místo spolujezdce do Fiatu Ducato 2008 a cestu za polární kruh až do norského Finnmarku, kde zažijete spoustu dobrodružství.

knihovna

166 Martin Hůla

Jak vypadá knihovna rappera, hudebníka, grafického designera a sběratele knih, který mnoho pokladů ze své sbírky nikdy nečetl a nejspíš ani číst nebude?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Šimon Gut, David Hron, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Jan Semerád, Andrea Schlitzová, Darina Sieglová, Vojtěch Sekot, Alena Gurin Stará, Matěj Svoboda, Soňa Šajdáková, Roxy Teslychko, Matúš Tóth, David Turecký, Tereza Vaňásková, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth, Jan Révai má na sobě košili Fendi, 37 900 Kč TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

8

květen - červen 2025

editorial

Sex Sells!

Přesně před třemi lety jsem psal do Mužů v Česku článek o vzestupu a pádu americké módní značky Abercrombie & Fitch, která vystavěla svůj úspěch na sexy kampaních fotografa Bruce Webera, ve kterých šlo o oblečení až na posledním místě, a také na originálním konceptu obchodů, ve kterých obsluhovali polonazí modelové. Na přelomu devadesátek a nového milénia to bylo považováno za geniální, o pár let později, s rozmachem sociálních sítí, za nemravné.

Sociální sítě totiž daly hlas lidem, kteří dříve nebyli slyšet a kteří se teď rozhodli bít za svá práva. Bylo to v době, kdy v USA začala vznikat hnutí jako Black Lives Matter, MeToo nebo Body Positivity, kdy se iluze dokonalé značky pro krásné a bohaté začala pomalu vytrácet. A ne jen to, začalo to s ní jít strmě z kopce. To samé se začalo dít dalším firmám, které stály a padaly s marketingovým heslem „Sex Sells!“.

Psal se rok 2019 a svět posedlý diverzitou a spravedlností zaručující stejná práva obézním i vychrtlým, krásným i ošklivým, bílým i černým, binárním i nebinárním, pudlům i vlčákům… se začal ubírat jiným směrem. Do té doby zbožňované přehlídky spodního prádla Victoria’s Secret byly v seriózním tisku opatřeny sexistickou nálepkou – a tak je pořadatelé raději zrušili. Autodílny přestaly svým klientům na konci roku rozdávat kalendáře s nahými kráskami a módní značky vystavěné na vytrénovaných tělech svých modelů a krásných bezchybných obličejích svých modelek najednou začaly do svých kampaní obsazovat morbidně obézní influencery a nový typ modelů s viditelnými vadami na kráse. Začínalo se zdát, že sex dostane ve světě komerce jednou pro vždy stopku.

Jenže světe div se, ono to nefungovalo. Akcie největšího propagátora plnoštíhlých modelů a modelek, značky NIKE, se za posledních pět let propadly až někam k vraku Titanicu a někdejší fanoušci americké legendy si začali v diskusích hojně stěžovat: „Kdo se má na ty tlusťochy koukat? Nedivte se, že jste tam, kde jste,“ zní jeden z těch slušnějších komentářů. A není to jen tady. V říjnu loňského roku značka Victoria’s Secret opět vypustila své andílky na molo (i když je doplnila dvěma trans a dvěma výrazně baculatějšími andílky). I módní značky zase začínají chytat druhý dech a ve svých kampaních prezentují trochu těch upocených sexy těl a kabelek narvaných v rozkroku.

Proč ten náhlý obrat? Inu, světoznámé brandy si začaly všímat, že spolu s komercializací sociálních sítí, kam se přesunula většina marketingových rozpočtů, začínají mít největší vliv influenceři, kteří ve svých příspěvcích pózují nejen s minimem podkožního tuku, ale i s minimem oblečení. Vzdor nevydržel dlouho a generace opovrhující starými pořádky a sexualizací za účelem prodeje začala sama používat starý dobrý sex, aby prodala víc doplňků stravy, oblečení a parfémů. Ostatně, podívejte se na libovolný instagramový post nejmocnějších influencerů a kritickým okem zhodnoťte, čím své followery přesvědčují. A nemusíte chodit daleko.

Třeba Martin Carev, který se vloni objevil na naší titulní straně, v jednom ze svých posledních příspěvků „prodává“ nový parfém Calvin Klein tak, že je u toho svlečený do půl těla. Tedy – obléká se, abych byl spravedlivý.

Toho rychlého obratu jsem si všiml už před pár týdny v Miláně, kde jsem v rámci Milano Design Weeku dobrovolně stál zhruba hodinovou frontu na prezentaci čajových konviček značky Loewe (neptejte se proč, šlo o davovou psychózu). Při nekonečném čekání jsem pozoroval cvrkot kolem a nemohl jsem si nevšimnout pečlivě vybraného castingu chlapců, kteří se objevili v rolích kustodů a securiťáků. Všichni do jednoho splňovali někdejší přísné modelingové požadavky na výšku, váhu, hustotu vlasů i variabilitu výrazů. A věřte mi, nebyla to náhoda – podobné to bylo i v dalších expozicích.

Po návratu domů mi pak v mailu přistála tisková zpráva ze slavnostní otvíračky staronového butiku Calvin Klein v pražském Palladiu. A víte co? O zákazníky a hosty z řad celebrit se starali prodavači oblečeni jen do modrých džínů a trenek s logem cK. Musel jsem se smát. Kam se poděly ony ideály, které pohřbily značku Abercrombie & Fitch?

Kde jsou všichni ti kritici reklam využívajících k prodeji produktů sex? Možná právě předvádějí svůj nový outfit na Instagramu a začínají pěkně od spodního prádla…

Snahy o diverzní společnost tady byly, jsou a budou.

Politici budou přicházet a odcházet, hudební vkus i módní trendy se budou měnit, ale některé věci zůstanou stejné. Svět se bude točit pořád stejně rychle a sex bude vždycky jedním z hlavních marketingových nástrojů, který prodá cokoliv.

O tom ostatně píše v tématu čísla Vašek Rybář.

P. S. V Česku prý po 34 letech končí časopis Playboy. Než ho za pár let zase někdo obnoví (protože sex prodává), rádi bychom jeho čtenáře přivítali u nás! Na uvítanou pro ně máme materiál na straně 66. Díky, že nás čtete!

PETR JANSA šéfredaktor

10

to chceš

To chceš Každý den je jedinečnou příležitostí k oslavě. V určitém věku už můžete po probuzení zapít fakt, že jste se vůbec probrali. Pokud na tom ještě nejste tak zle, můžete slavit i to, že vás ráno nic nebolí. Že je to nuda? Existují i sofistikovanější důvody. Stačí zapátrat na internetu a vyskočí na vás nepřeberné množství významných dnů, o kterých jste v životě neslyšeli, ale které můžete s čistým svědomím využít k pořízení toho, po čem právě toužíte. Je to přece pro vyšší dobro!

Petr Jansa

02

01

Den Sherlocka Holmese

Když si slavný detektiv nebyl něčím jistý, zapálil si dýmku. Když byl problém složitější, zapálil si hned tři.

Tohle dumání pak sice zabralo skoro hodinu, jádro pudla však Holmes většinou odhalil. Ano, víme, že kouření škodí zdraví, ale když řešíte nevysvětlitelnou záhadu, proč nezkusit osvědčenou metodu? Když si svou kalabašku navíc objednáte 22. května, už tuplem se na vás nebude nikdo zlobit. Tahle se jmenuje Sherlock Holmes Supreme Gold Mounted Original a patří k tomu nejlepšímu, co irská značka Peterson nabízí. Vznikla už v roce 1987 a dodnes se vyrábí v původní továrně v dublinském Sallynogginu. → Peterson, 34 056 Kč, www.peterson.ie

03

Národní den vína

Když se hledalo datum, ke kterému přifařit nálepku „svátek vína“, svou roli nepochybně sehrálo hned několik faktorů. Prvním byla skutečnost, že v květnu prodeje vína rekordy zrovna nelámou. Dalším faktorem byl fakt, že 25. května se podobný svátek slaví i v jiných koutech světa. A co víc, v tento den slaví svůj svátek Urban, jehož svatý jmenovec je považován za patrona všech vinařů. Náhoda? Nemyslíme si. Pojďme si tedy na toto znamení seslané shůry připít sklenkou lahodného moku. Třeba limitkou Moët & Chandon Brut Impérial, o jejíž design se postaral Pharrell Williams. → Moët & Chandon, 1 245 Kč / 0,75 l, prodává www.champagne.cz

Mezinárodní den muzeí

V následujících měsících najdete v kalendáři jen málo dnů, během kterých bude snadné obhájit nákup nekřesťansky drahé knihy plné fotografií sošek prsatých afrických bohyní a děsivých domorodých masek. Dobře, ve váš prospěch mluví fakt, že kniha African Arts: The Impossible Collection je masterpiece vážící přes 9 kilo.

Ale skutečně jste za ni museli dát částku, za níž by Člověk v tísni poslal do Afriky celou krávu, pumpu na čistou vodu a 30 kuřat? No nemuseli. Jenže když je 18. května ten Mezinárodní den muzeí, a o týden později dokonce Den Afriky, kdo by zůstal chladný, že? → Assouline, 27 600 Kč, eu.assouline.com

Foto: archiv značek

T E X T

11

květen - červen 2025

05

04

Svátek sousedů

Všichni milujeme své sousedy a kdo říká, že ne, ten nikdy vedle nikoho nebydlel. Však kdo by odolal vůni odpadků odložených za dveřmi bytu dlouhé dny?

Jakému sluchu by nelahodila ranní symfonie dle not mistra Cirkulára? Právě ve svátek sousedů, 30. května, je vhodná příležitost k oslavě sousedského soužití. Ať už opékáním buřtů (pokud vítr vane správným směrem), nebo ranním poslechem oblíbené deathmetalové desky.

Tu si můžete přehrát na novém gramci The Beogram 4000c, jehož design je inspirován kouskem ze 70. let.

Ve spolupráci s Yves Saint Laurent ho vyrobila značka Bang & Olufsen.

Mezinárodní den čistého ovzduší

Patříte k té části populace, která nevěří na elektrifikaci dopravy a nedá dopustit na pořádně nadupané spalovací motory? Možná alespoň 5. června byste mohli svého plechového miláčka nechat doma v garáži a do čtvrtečního provozu vyrazit po svých, nicméně s vytuněným zářivě žlutým Ferrari v náprsní kapse. Ne, nezbláznili jsme se.

Tady nejde o angličáka, ale o novou edici plnicího pera Montblanc Great Characters Enzo Ferrari Giallo Modena. Jeho silueta je inspirována designem legendárního Ferrari 500, které v roce 1952 přineslo stáji Ferrari vůbec první vítězství v závodě formule 1. → Montblanc, 31 100 Kč, www.montblanc.com

→ Yves Saint Laurent, 752 500 Kč, www.ysl.com

07

06

Světový den boje proti dětské práci

My víme, že ten barák se sám nepostaví a že zahrada bez řádné péče zaroste lebedou. Přesto, nemohli byste alespoň 12. června nechat své děti na pokoji a nenutit je do tvrdé práce jako námezdní dělníky? Zbavte je alespoň pro dnešek zahradního náčiní a potěšte je krásnou hračkou. Třeba plechovým modelem traktoru Ursus C-360, který jako svou dlouho očekávanou novinku vloni představila semilská manufaktura Kovap. Děti si s ním mohou nacvičit jízdu v terénu, ale i manévrování s valníkem, který lze k modelu připojit. Až den boje proti dětské práci skončí, tyto znalosti jako když najdou. → Kovap, 1 650 Kč, eshop.kovap.cz

Den aligátorů

Už více než 200 milionů let se aligátoři neohroženě plazí po naší planetě, aniž by je kdokoliv ohrožoval.

Tedy až na člověka, který je v 50. letech téměř vyhubil.

Proč? Jejich kůže je totiž pevná i měkká zároveň, odolná vůči vodě a dlouhé desítky let neztrácí pružnost. Z jedné takové kůže se vyrobí třeba jen 10 řemínků k luxusním hodinkám, což je při počtu prodaných kusů za rok opravdový masakr. I proto dnes platí přísné regulace a certifikace chovů, které však ženou ceny tohoto materiálu nahoru.

A tak, pokud nemáte hluboko do kapsy, investujte do ochrany aligátorů i vy. Třeba zrovna 17. června. → Ralph Lauren, 626 950 Kč, www.ralphlauren.eu

12

to chceš

09 Světový den hudby

08

Světový den včel

V poslední době se často omílá, že kdyby ze světa mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny včely, existence lidstva nebude mít dlouhého trvání. Pokud by to bylo naopak, příroda si oddychne. I proto bychom se měli 20. května všichni sebrat, jít k nejbližšímu úlu, chytit se za ruce a zazpívat pracovitým dělnicím hitovku Karla Gotta o nejslavnější včele, která kdy žila. Že se na takovou alternativní akci necítíte? Pak možná postačí, když si na včelky vzpomenete při nákupu nových hodinek. Třeba tenkých platinových Rolexek The Land-Dewller, jejichž číselník našel inspiraci ve včelí plástvi.

Když přijde řeč na náš hudební vkus, většinou se držíme zbytečně při zemi. V novodobé hudební historii přitom existují ikonická alba napříč žánry, která by měl mít ve své sbírce každý z nás. O některých možná uslyšíte poprvé, jiná jste jen neprávem opomíjeli. Jisté však je, že tahle mravenčí práce na vylepšování vašich playlistů přinese ovoce ve chvíli, kdy to budete nejvíc potřebovat. Hudba totiž dokáže krásně umocnit emoce, stejně jako zachytit atmosféru okamžiku, který vám v budoucnu na přání navodí. Se sestavováním playlistu můžete začít třeba 21. června. Náš tip? Brigitte Bardot a Serge Gainsbourg! → Vinyl Bonnie and Clyde, 699 Kč, prodává www.gramodesky.cz

→ Rolex, 1 652 400, www.rolex.com

11 Světový den her

Ručníkový den

Až v neděli 25. května potkáte na ulici nějakého chlapíka zabaleného do ručníku, rozhodně ponechte telefon v kapse a strážce veřejného pořádku nechte dál lelkovat na služebně. Právě jste totiž potkali fanouška série Stopařův průvodce po Galaxii, který vzdává hold autorovi této legendární sci-fi Douglasu Adamsovi. Podle něho je totiž ručník jednou z nejužitečnějších věcí, kterou může mezihvězdný stopař mít. Kdo ho má, budí dojem, že má vše pod kontrolou. Ostatně, i vy byste si jeden mohli pořídit. Třeba ten s motivem veslařů od kanadského výtvarníka Geoffa McFetridgeho. → Hermès, 16 200 Kč, www.hermes.com

→ Jacquemus, 2 760 Kč, www.jacquemus.com

Foto: archiv značek

10

Možná máte tak silnou imunitu, že jste ani nezaznamenali blížící se parlamentní volby. Předvolební kampaň přesto jede na plné obrátky, celá republika je plná billboardů a z náměstí krajských měst se line lákavá glutamátová vůně předvolebních gulášků. Možná právě teď, 28. května, je ten správný čas vzpomenout si na slavnou frázi římského básníka Juvenala: „Dříve si lid přál moc, ctnost, čest; dnes žádá jen chléb a hry.“ Nespokojte se s jídlem a zábavou zdarma a zamyslete se nad svou volbou, ať tohle mikádo z dovozu není tím posledním západním zbožím, které si v rámci eurozóny pořídíte.

14

to chceš

13

12

Evropský den jízdních kol

Říká se, že jízda na kole patří k těm věcem, které člověk nezapomíná. Pojďte tedy 3. června nechat auto doma a přidejte se k nadšencům, pro něž se jízda na kole v posledních letech stala náboženstvím. Ano, i u nás v ateistickém Česku je dnes slovo „gravel“ v určitých kruzích vnímáno doslova liturgicky. Pokud si nevíte rady, vybrali jsme za vás kousek s karbonovým rámem osazený Shimano GRX pohonem, který vás určitě nezklame. My ostatní, kteří této lákavé nabídce odoláme, přísaháme na Boha, že v tento sváteční den za volantem nebudeme klít a nevyřkneme jedinou nadávku směrem k cyklistům. Amen!

Den slunečních brýlí

Jaké bude 27. června počasí vám měsíc dopředu, neřekne ani duch Jána Zákopčaníka. Ať už ale bude pod mrakem, deštivo, nebo krásně jasno, rozhodně byste měli tento svátek slunečních brýlí oslavit s nějakým neokoukaným kouskem na nose. Můžete sáhnout po osvědčených ikonách, nebo vsadit na inovace, design a nečekané propojení. Přesně to totiž nabízí nová řada slunečních brýlí, které vznikly ze spolupráce německých značek Rimowa a Mykita. Celkem spatřilo světlo světa pět tvarů obrouček z lehoučkého eloxovaného hliníku v elegantních stříbrných, černých a titanových odstínech. → Rimowa x Mykita, 15 000, prodává www.rimowa.com

→ Superior, 66 990 Kč, www.superiorbikes.com

Mezinárodní den plemene corgi

Už 4. června slaví svůj den všichni chlupáči plemene corgi. A jelikož tahle psiska jsou zvyklá na královské zacházení, spokojí se jen s tím nejlepším. Možná právě proto byste je měli obdarovat některým z nových obojků značky Hunter, které ještě hned tak někdo nemá. Krom nových barev potěší i motiv protěže alpské, kterým značka z německého Bielefeldu vzdává hold krajině svého původu a kterým zároveň oslavuje své 45. výročí.

A pokud bude váš corgi nad protěží ohrnovat nos, v nabídce je dalších 6 000 položek, které by ho mohly uspokojit. A také ostatní oslavence, které jejich den teprve čeká… → Hunter, od 1 755 Kč, prodává www.welovedogs.cz

15

Mezinárodní den bahna

Je jen na vás, jestli se 29. června vydáte do bahenních koupelí ve slovenských Piešťanech, zaletíte si do Finska na speciální bahenní fotbalový zápas Suopotkupallo nebo si v pohodlí domova dáte čisticí masku. Vše se počítá jako adekvátní činnost v rámci oslav Mezinárodního dne bahna. Věříme, že do Piešťan trefíte sami, stejně jako zvládnete koupit letenku na sever. Problematika bahenních obličejových masek vám však může být cizí a tak nabízíme pomocnou ruku.

Ta s maďarským jílovým bahnem Ultramoor Mud Mask patří k těm nejlepším. Pleť za pár minut vyčistí, viditelně prozáří a omladí. → Omorovicza, 2 500 Kč / 50 ml, prodává www.ingredients-store.com

Foto: archiv značek

14

16

album měsíce

Viagra Boys Viagr Aboys Čtvrté studiové album stockholmských retardů je zábavným, vtipným a veskrze trefným popisem aktuálních úzkostí současné společnosti a zároveň eklektickým art-punkem posledních dnů tohoto světa.

Kay Buriánek

Jestliže předchozí album Viagra Boys Cave World typickým způsobem satirizovalo regresivní světonázory a zároveň přiznávalo přitažlivost myšlenky opuštění společnosti ve světě, kde se „všichni bojí o budoucnost“, jejich nové album je slovy frontmana Viagra Boys Sebastiana Murphyho „jednoduché a stupidní“, k čemuž od začátku odkazuje i záměrný jazykový chaos v jeho názvu. Vysvětluje, že celá ta „předchozí politická záležitost“ byla vyčerpávající a jedenáct nových skladeb představuje především jeho vlastní lyrický hlas, který se obrací dovnitř, pryč od společensko-politického šílenství, k prosté hlouposti každodenní existence. Stejně jako dnešní život však ani nové album Viagra Boys nedokáže ignorovat současné úzkosti. V řadě skladeb tak Murphy rozehrává zcela všední a banální situace z pohledu první osoby, jako je třeba výlet k veterináři v písni Uno II nebo ironický pohled na vlastní zdraví v Pyramid of Health, ale často a zcela organicky odbočuje k promyšleným a vždy vtipným úvahám o absurdních privilegiích západní civilizace. Byť jsou někdy rozporuplné a oscilují mezi břitkým humorem a vážností, vždy jsou vtipné, trefné a průzračné ve své schopnosti popisovat status quo současné vážně nemocné společnosti.

S Murphyho bezkonkurenčně nejlepšími texty korespondují i některé z nejeklektičtějších skladeb kapely. Ať už je to prostořeká balada Medicine For Horses, hymnický elektro-rock Waterboy, nebo neuchopitelný jazz-punk Best In Show Pt.IV, všechny jsou důkazem, že samotná kapela je stejně ujetá a rozporuplná jako Murphyho texty. S obdivuhodnou horlivostí neustále hledá nové nápady a cesty, ale stejně se vrací zpět k tomu, co umí nejlépe – k maniakálním postpunkovým pit-starterům, jako jsou The Bog Body

nebo You N33D Me. Mezitím se Murphyho vypravěč často jen stěží udrží, aby nevyjmenoval fakta, která načerpal z Wikipedie na jakékoliv téma, které nadhodil. „Víš vůbec, jaký je rozdíl mezi bažinou a starobylým močálem?“ ptá se v The Bog Body. V You N33d Me zase dokáže utrousit spoustu zajímavostí o Evropě padesátých let a přitom vypít patnáct až pětadvacet piv. Je posedlý vlastním vítězstvím.

Vyhrává tím, že vytváří malé soutěže a rozhoduje o všech pravidlech tak, aby byla v jeho prospěch. Ostatně estetika chtěné trapnosti a syndrom povytaženého obočí provází Viagra Boys od samého počátku (jen si vzpomeňte na klip k Sports!).

Snad od dob The Darkness ještě žádná jiná kapela tolik nepolarizovala lidi otázkami „je to všechno vtip?“ a balancováním na hranici mezi chytrým, hloupým a satirou. V tom jsou Viagra Boys jednou z velkých skupin post-trumpovské nebo chcete-li brexitové éry absurdit, která to všechno sleduje s krabicí popcornu v ruce a škodolibě ponouká ostatní, aby přilévali olej do již hořících popelnic. Ze stejného ranku ostatně pochází i název Viagr Aboys. Ne, to není překlep, název alba je jejich dementní způsob, jak obelstít spamové filtry. Viagra Boys nepolevují a svou značku party-forward slizkého zmutovaného punku vybrousili k dokonalosti, přičemž své písně nacpali citovatelnými hláškami. Je to zábavný, velmi taneční a zvukově znatelný krok vpřed s momenty dojemné jemnosti (ano, opravdu). To vše může jejich militantní kritiky i vás ještě více zmást a znepokojit.

Rada nakonec? Nepitvejte Viagr Aboys – přijměte bahno a dobrovolně se do něj ponořte. → www.vboysstockholm.com

Foto: archiv hudebního vydavatelství

T E X T

SPORTSTOURER

NOVÝ LEON

OSUDOVÉ PROPOJENÍ Dokonalá kombinace výkonu a prostoru.

CUPRA CUPRA Leon PA Sportstourer komb. spotřeba 0,4–8,7 l / 100 km, emise CO2 8–198 g/km. Použité obrázky jsou pouze ilustrativní.

www.cupraofficial.cz

18

film měsíce

Mission: Impossible – Poslední zúčtování Ethan Hunt vyráží na svou poslední misi.

A bude hodně osobní.

Matěj Svoboda

Tom Cruise je jedna z posledních opravdových hereckých hvězd Hollywoodu a do velké míry za to může série Mission: Impossible. V ní se jako Ethan Hunt představil poprvé v roce 1996 a rovnou na misi ve stověžaté Praze. Uplynulo pouhých třicet let a původně televizní seriálová značka se přehoupla z relativně uvěřitelné špionážní podívané v divokou sérii plnou akce a šílených kaskadérských kousků.

Cruise visel na startujícím letadle, šplhal na mrakodrap Burdž Chalífa a dělal jiné šílenosti. Tentokrát ho mimo jiné čeká let dvouplošníkem, na kterém se bude držet křídla vzhůru nohama. Přesně takhle by měli aktivní šedesátníci trávit konec kariéry!

Mission: Impossible – Poslední zúčtování by totiž měla být závěrečná mise Ethana Hunta, přičemž karty jsou

Tentokrát je to prý opravdu naposledy, kdy se Tom Cruise vydává na zdánlivě nesplnitelnou misi. Ostatně, i když na to nevypadá, 3. července oslaví 63. narozeniny a držet se v tomhle věku jednou rukou za křídlo letadla, které letí vzhůru nohama, to už ani Tomovi nikdo nesežere. Ačkoliv… za dva roky je v plánu druhý díl akčňáku Na hraně zítřka, takže...

rozdané už od minulého filmu. Umělá inteligence, která je schopná rozpoutat třetí světovou válku, znervózňuje všechny tajné služby na světě. Ty se jí sice bojí, ale zároveň by se jí chtěly zmocnit. No a Ethan Hunt se svým týmem mají za úkol zajistit, aby nepadla do nepovolaných rukou. Minule se jim to moc nepovedlo – ani jako agentům, ani jako hrdinům stříbrného plátna. Teď tedy dostávají šanci svou pochroumanou reputaci napravit.

Hunt a jeho superšpióni tedy opět vyrážejí po stopě zdánlivě nepolapitelného nepřítele a proti nim stojí nejen tajné služby ostatních zemí, ale možná i jejich vlastní nadřízení.

A rozhodně nelze zapomenout na Gabriela, nájemného vraha, s nímž má Hunt nevyřízené účty, jež sahají až k samotným kořenům téhle blockbusterové řady.

I tentokrát spojil Cruise síly s prověřeným Christopherem McQuarriem, který sice začínal jako scénárista (thriller Obvyklí podezřelí mu dokonce vynesl Oscara), časem se však dostal i k režii. První společný projekt, při kterém si s Cruisem padli do noty, byl thriller Jack Reacher: Poslední výstřel. Po něm McQuarrie dostal na povel pátý díl série Mission: Impossible – Národ grázlů a z kola už nevyšel.

Poslední zúčtování je tak jeho čtvrtým zářezem na postu režiséra i scénáristy této série. Krom něj se vrací i Huntův tým – veterán Ving Rhames, jenž mu kryje záda už od jedničky, Simon Pegg a samozřejmě i Hayley Atwell, kterou hrdinové naverbovali v předchozím snímku. Není pochyb o tom, že práce je čeká až nad hlavu. Cruise se totiž stoprocentně bude chtít rozloučit ve velkém stylu. → V kinech od 22. května

Foto: archiv CinemArt

T E X T

návrat do budoucnosti

Košile Toma Sellecka

T E X T

Petr Jansa

Samozřejmě že havajská košile tu byla ještě dříve, než se Tom Selleck vůbec narodil, takže se pojďme ponořit hlouběji do historie. Ale zase ne příliš hluboko – zatímco legendární věnec lei z květin dávali havajští domorodci nově příchozím kolem krku již před více než 1 500 lety, vznik první havajské košile se datuje „jen“ do 20. let minulého století. S Kanaka Maoli, původními obyvateli souostroví, kteří nejčastěji nosili sukně a bederní roušky z paličkami opracované kůry papírovníku, toho má však společného jen málo.

Za vznikem fenoménu havajské košile totiž stojí multikulturní evoluce, ve které sehráli hlavní roli přistěhovalci z Číny, Japonska, Filipín, Koreje a z USA. Ti byli na Havaj dováženi za účelem práce na nově vzniklých ananasových a cukrových plantážích. Největší podíl na vzniku dnes tolik oblíbených košil mají Japonci, kteří je původně šili ze zbytků látek na kimono čili z hedvábí a rayonu s motivy jeřábů a draků. Výrazné barvy dodali Číňané, lehké a vzdušné materiály Filipínci a pohodlný střih s límečkem a kapsou Američané.

Už ve 30. letech se havajská košile stala oblíbenou součástí šatníku většiny místních obyvatel, kteří si ji nejčastěji pořizovali v obchodu Ellery Chun’s King-Smith Clothiers v Honolulu. Ten poprvé přišel s označením „Aloha Shirt“ a tento název si v roce 1935 nechal zaregistrovat jako ochrannou známku.

Během druhé světové války si aloha košile vozili domů američtí vojáci a poté, co se Havaj v roce 1959 stala 50. státem USA, se tahle divočina stala symbolem oné „nové exotické Ameriky“.

Nosil ji prezident Truman, Elvis Presley a v 60. letech i celá řada zaměstnanců, kteří podlehli fenoménu tzv. aloha fridays.

Z nich se postupem času vyvinuly casual

Tom Selleck během natáčení seriálu Magnum. Na sobě má jednu z havajských košil, kterou pro něho na míru ušila jedna z havajských švadlen.

fridays, kdy zaměstnanci v jediný den v týdnu mohli do práce přijít i v uvolněnějším oblečení než jen v obleku.

O osmdesátkovou vlnu popularity se pak košili postaral kníratý soukromý detektiv Thomas Magnum, kterého si v populárním seriálu (během 80. let vzniklo hned 8 sérií) zahrál Tom Selleck. Když se to vezme kolem a kolem, vlastně nenosil nic jiného než džíny Levi’s, khaki opasek s kovovou přezkou ve stylu námořnických uniforem, kožené boat shoes a potápěčské hodinky (nejprve Chronosport Sea Quartz 30, později Rolex GMT Master). No a samozřejmě aloha košile, které pravidelně střídal. Tou nejslavnější byla červená s tropickým vzorem „jungle bird“ a dřevěnými knoflíky. Její vznik je přisuzován značce Paradise Found, které díky seriálu vzrostla poptávka o stovky procent, takže musela rozšířit výrobu. A v její kolekci košili najdete dodnes. Zda však skutečně stojí za originálním kouskem, který zářil z televizní obrazovky, je sporné, stejně jako je sporný podíl seriálového stylisty Chalese Waldoa na výběru havajských košil. Tom Selleck se totiž před rokem v jednom z rozhovorů svěřil, že košile, které si v roli Magnuma oblékal, pocházely z jeho vlastního šatníku a byly šity na míru: „Nemohl jsem si je kupovat v obchodě, protože mi neseděly. Nechával jsem si je šít od mladé dámy jménem Squeak, kterou jsem objevil v Manhattan Beach. Vyrobila mi jich pěknou hromadu.“ Ať tak či onak, aloha košile budou letos v létě opět hitem. Dokazuje to celá řada luxusních módních značek, které je zařadily do svých kolekcí.

A víte co? Chybu rozhodně neuděláte, když looky ze seriálu Magnum okopírujete do puntíku.

Košile s květinovým potiskem Hartford, 4 128 Kč, prodává www.mrporter.com

Foto: archiv e-shopu a filmové společnosti

Ještě v dobách, kdy módní trendy diktovaly televizní hvězdy, vstoupil na obrazovky seriál Magnum. Psal se rok 1980 a havajskou košili jako soukromý detektiv Thomas Magnum v podání Toma Sellecka chtěl každý. Stejně jako jeho Ferrari 308 GTS, nicméně s košilí to bylo poněkud jednodušší. A právě „aloha“ košile se letos v létě opět stávají hitem!

299 Kč měsíčně na 1. rok

Pořiďte si domů

internet s raketovou rychlostí

22

krásné staré stroje

Ford Thunderbird měl být reakcí na sportovní auta konkurence, ale nakonec se stal symbolem designu tzv. raketového věku. Hromový pták byl tou pravou Amerikou na kolech. Však uchvátil i tvůrce legendárního Krtečka.

T E X T

Václav Rybář

Nemá smysl běhat kolem horké kaše, první generace Thunderbirdu z roku 1955 byla skutečně přímou inspirací pro slavný animovaný film Krtek a autíčko (1963), který odchoval hned několik generací dětí k lásce pro vše automobilové.

Rád se mezi ně zařadím. Ona podobnost není náhodná, jak je ostatně uvedeno v oficiální premise: „Krtek je druhým majitelem růžového Fordu Thunderbird první generace (1955–1957) s motorem na klíček ve velikosti 1:12. Prvním majitelem byl Karlík, známý tím, že rozbíjí hračky.“ Ford před sedmdesáti lety musel reagovat na konkurenci.

U General Motors totiž přišli se Chevroletem Corvette, fantastickým strojem, který si oblíbili stíhací piloti. To bylo pro horkokrevné Američany to nejlepší doporučení, ostatně Corvette v následujících několika generacích byla plakátovým vozem pro tzv. krizi středního věku. Ford chtěl vlastní dvoudveřový sporťák, ale uprostřed vývoje se rozhodlo, že Thunderbird (vítězný návrh z tisícovky možností… mohl to být taky Ford Beaver alias Ford Bobr) bude spíše majákem luxusu a pohodlí, aby oproti sportovní, ale nepříliš praktické

Corvette nabídl přidanou hodnotu. První Thunderbirdy (familiárně později překřtěné na T-Birdy) nabízely jen dvě sedadla, o tři roky později ale rozměrnému kabrioletu přibyla i zadní lavice, čímž Corvettě definitivně utekl do luxusnějšího segmentu. Už jako dvousedačka ji ovšem deklasoval, když měl Ford na kontě do deseti dnů od slavnostního odhalení už 3 500 závazných objednávek. První generace Corvetty se ve stejném roce prodalo pouhých sedm stovek.

Během první sezony se před sedmdesáti lety nakonec prodalo rekordních šestnáct tisíc vozů s „malým“ osmiválcem (4,4 litru) pod kapotou, který dokázal luxusní auto rozjet v závislosti na zvolené převodovce až na 185 km/h. Během prvních tří let na trhu se stal Thunderbird ozdobou amerických parkovišť. Rezerva se brzy přestěhovala na zadní kapotu, aby se uvolnilo místo v kufru, vůz se už v roce 1957 natáhl o pětadvacet centimetrů, aby se našel prostor pro další pasažéry. Každá změna byla zákazníky vítána a design raketového věku vystřelil novou fordku do stratosféry. Dnes na ni vzpomínáme nejen jako na Krtečkovo fáro, ale jako na etalon zásadní éry amerického průmyslového designu. Stačí se totiž podívat na pozdější generace Thunderbirdu (s výjimkou retro odkazu v nultých letech), abyste pochopili, že pak už to šlo s Rakeťákem hodně rychle z kopce.

Kniha Krtek a autíčko, Zdeněk Miler a Eduard Petiška, cena: 219 Kč, www.albatros.cz

Foto: archiv značky a knižního nakladatelství

Krtečkovo fáro

BJEVTE

O

To nejlepší

ťžžž ř ů řěž řččř bezzrcadlovkou vám už žádná akce neunikne. 

24

téma

Citát, který nám nedá spát

„ Sex prodává.“ Ilustrace: Vojtěch Velický

Neznámý, ale bezesporu chytrý markeťák

27

květen - červen 2025

téma

Kdy svět definitivně přestane být v pořádku?

Konec českého Playboye, razantní proměna slavné přehlídky Victoria's Secret, jen tak tak odvrácený krach řetězce Hooters. Máme být zneklidnění, nebo rovnou uražení, že přicházíme o „opravdovou“ chlapskou zábavu?

T E XT

Václav Rybář

I LUST RACE

Vojtěch Velický

Většinou v redakci články na objednávku nepíšeme, ale když se z druhé strany místnosti ozvalo: „Sakra, prý končí Hooters. O tom bys měl něco napsat!“, bylo mi s každou další rešerší jasné, že budu tančit mezi vejci. Následující text rozhodně nemá být součástí novodobých kulturních válek nebo dalším křikem bílého muže na mrak. Ten je mimochodem v českých luzích a hájích často doprovázen sloganem obchodních řetězců Globus: „Tady je svět ještě v pořádku“, kdykoliv dotyčný narazí na dodržení společenských, genderových a kulturních klišé. Vrtat do téhle (ne)rovnováhy by bylo krajně ošemetné a vyznělo by to jako pláč dinosaurů nad úbytkem mužských privilegií. Místo podobného ublíženectví nabídneme spíš historickou reflexi toho, jak sex vždy hrál v médiích a marketingu zásadní roli. Především tedy v anglosaském prostředí, které tak rádi a ochotně od devadesátých let přebíráme a konzumujeme.

Vy zíráte, my zíráme Zatímco u nás jsme za hluboké normalizace koukali holkám do výstřihu, na Západě už feministická hnutí řešila genderový nesoulad v marketingu, škodlivost zobrazovaných rolí a především pak „male gaze“, což je termín, který od těch dob střídavě nabírá vzduch do plachet. U nás byste mluvili o čumilech, ostatně doslovné citace západních žen to potvrzují, když mluví o tom, jak se po nich pasou zrakem poživační samci.

Syndrom čumění je od těch dob součástí veřejné debaty, v Česku loni notně podpořené „antizírací“ kampaní v MHD. Ženám je okukování nepříjemné (skoro stejně jako hvízdání pouličních dělníků), opačné pohlaví kontruje, že pokud ženy okukovány být nechtějí, neměly by trávit tolik času zušlechťováním svých zevnějšků. Vidíte, už míříme k tomu tanci mezi vejci. K podobně nízkým argumentům se neobrátím, k nízkým pudům

28

téma

V roce 1885 se tabákové výrobky W. Duke & Sons vyšvihly mezi nejprodávanější, když začala firma do každé krabičky cigaret přibalovat fotku nahé modelky. Podobnou praxi zavedlo hned několik firem, takže např. dělnici na stavbách si začali obrázky vyměňovat, aby měli kompletní sadu.

ovšem ano. Vědci totiž už od zmíněných sedmdesátých let v různých studiích naznačují, že jsme tak prostě a jednoduše naprogramování. Míněno my jako muži, co zrakem ve stádu žen okukujeme a zkoumáme zdravé a vyvinuté partnerky. Tzv. match se pak neprojeví swipem, ale vzrušením, sekrecí těch správných a příjemných hormonů.

Co s takovou vysvětlivkou udělá feministické hnutí? Snaží se ji relativizovat. Co s ní udělá marketingové oddělení velkých firem?

Ujistí se o tom, že vilné ženy na obalech výrobků či billboardech jsou tím nejlevnějším magnetem na zákazníka. Už v devadesátých letech devatenáctého století ostatně byly v prodeji cigarety s odhaleným hrudníkem svůdné panny. V roce 1885 se tabákové výrobky W. Duke & Sons vyšvihly mezi nejprodávanější, když začala firma do každé krabičky cigaret přibalovat fotku nahé modelky. Podobnou praxi zavedlo hned několik firem, takže např. dělníci na stavbách si začali obrázky vyměňovat, aby měli kompletní sadu.

Co s ní pak dělali, si lze poměrně snadno domyslet. Jiné produkty jako pleťové mýdlo Woodbury's zas na obalu slibovalo chvíle vášnivé intimity všem, kdo si namydlí tváře a vyrazí do společnosti. Prodeje se utrhly ze řetězu a výzkum agentury Gallup & Robinson dekádu za dekádou potvrzuje, že náš citát je stále pravdivý. Sex prodává a nikdy to neplatilo víc než v divokých devadesátých letech. Pro tvrdé porno jste tehdy museli za záclonku ve videopůjčovně, ale to měkké bylo skoro všude. V každé trafice byl k dostání onen mytický Playboy (první licencovaný časopis na českém trhu), v němž jste po vzoru amerického originálu našli kvalitní čtení od nejlepších českých autorů doprovázené špičkovými fotografiemi nahých krásek.

Někdo přes ně na ta písmenka ani nedo-

hlédl. Nicméně, kdo se tehdy k Playboyům nedostal, ten mohl zapojit fantazii a hltat západní katalogy. Nemusel to být zrovna Abercombie & Fitch, který si z odhalených modelek a modelů udělal trademark, i některé německé přehledy zboží plnily svůj účel. Markeťáci věděli, že pokud vás pohled na polooblečenou krasavici vzruší, budete pozitivněji vnímat i zboží, s nímž je spojena.

Vaše ochota ho zakoupit se hmatatelně zvýší.

Hmatatelně! V některých oborech se podle takto jednoduchých not jede dodnes, např. v autoopravnách. Kalendáře s prsatými krasavicemi, katalogy plné nářadí, které drží v ruce hezké holky v montérkách a pózách, které zadavatele takových promo materiálů rovnou nominují na Sexistické prasátečko. Jenže to funguje, protože drtivá většina automechaniků jsou chlapi.

Coffee, Tea, or Me? Sex v reklamě ale nemusí být vždy tak přímočarý jako sotva plnoletá Brooke Shields v upnutých džínách Calvin Klein.

Firmy rychle pochopily, že pohledná dívka v krásných šatech je prvním dojmem, který podruhé neuděláte. Vzkazem potenciálnímu zákazníkovi, že „tady“ se mu bude líbit, protože „oni“ vědí, co má rád. Je to banální, urážlivé, ale na tomhle pudovém principu funguje mnohem víc marketingových a obchodních mechanismů, než jste si ochotni připustit. A nemusí to být zrovna obdařené servírky v Hooters. Víte, kde se ještě pečlivě měřily míry, kontrolovala se každá lokna na účesu a přebytečné kilo na váze se trestalo snížením platu? Není to Miss World, dokonce ani producírování se po Hefnerově Playboy Mansion. Podobné požadavky měly svého času v manuálu všechny světové aerolinky.

31

květen - červen 2025

Se sexem v marketingu úzce souvisí i móda sexsymbolů, kterou lze vystopovat až někam k pin-up modelkám. A vlastně ještě dál, ale tam už budeme horko těžko hledat jména, která něco řeknou žijícím pamětníkům.

V případě Marylin Monroe, Bettie Page nebo Betty Grable jde o ikonické výjevy s nadčasovou hodnotou. Pin-upky se objevovaly na plakátech a fotkách ve skříňkách vojáků, armádní letci si je kreslili na stíhačky i bombardéry, ale skrz Hollywood se dostaly i k široké veřejnosti. Marylin Monroe následovaly mnohé další krásky stříbrného plátna, své sexsymboly měla i filmová Francie či Itálie. Tenhle štafetový kolík se předával z generace na generaci, protože každý dospívající divák měl svou Marylin – pro někoho to byla Raquel Welch v šedesátkách, Farrah Fawcett ze seriálových Charlieho andílků v sedmdesátkách, které ovšem v globálním měřítku šlapaly na paty nejrůznější bondgirls. V osmdesátých letech s nástupem MTV a odvážných hudebních videoklipů se k sexsymbolům přidaly i hvězdy popu jako Olivia Newton-John nebo Madonna.

V devadesátkách to byl souboj mezi herečkami (Pamela Anderson, Kim Basinger, Sharon Stone) a modelkami (Claudia Schiffer, Cindy Crawford, Laetitia Casta) a dost možná poslední období, kdy jste superhvězdy mohli v jisté fázi kariéry vidět tak, jak je bůh stvořil.

Pak totiž přišel internet a hvězdy jako Megan Fox nebo nejnověji Sydney Sweeney pochopily, že ukázat trošku, ale nikoliv moc je pro další kariéru mnohem výhodnější. Jednak vaše hříchy mládí doživotně visí na tisících serverů (mnohdy i ty soukromé, jak ukázal obrovský únik hambatých fotek z mobilů hollywoodských hvězd v roce 2014), jednak

je web plný tvrdého porna, takže herečky se do podobně definitivních okamžiků svých kariér příliš nehrnou a využívají své přednosti čistě jako marketingový příslib. Pár let to většinou funguje, a pak stejně nastoupí někdo nový a neokoukaný.

Totéž lze v kostce říct i o hvězdách popmusic, kde ty úsporné kostýmky skutečně zakrývají jen nejnutnější partie a divoká choreografie v rámci koncertních tour neponechává nic fantazii. V případě sexy popových sirén jako Selena Gomez, Olivia Rodrigo, Miley Cyrus nebo Sabrina Carpenter je třešinkou na dortu, že jde o odrostlé disneyovské princezničky, které sbíraly zkušenosti v dětských rolích nevinných seriálů na stanici Disney Channel. V tomto popkulturním inkubátoru získaly nejen potřebný mediální trénink, ale i oddané publikum, které s nimi posléze absolvovalo více (Miley Cyrus) či méně (Olivia Rodrigo) divokou hudební pubertu, kdy se z nevinného děcka v růžovém outfitu vyklubala nahá potetovaná dračice, co se kýve na bourací kouli. I to je ovšem čajíček oproti klipům Nicky Minaj nebo Cardi B, kde aktéry od plnohodnotného pohlavního styku dělí jen strategicky přilepené kousky barevného latexu.

To je ovšem umění, dámy (a hlavně) pánové, zatímco kalendář a promenáda andílků z Victoria’s Secret, jakési novodobé pin-up skvadry pečlivě vybraných modelek ve spodním prádle, jsou zbytečnou záminkou pro čumění poživačných samců. Takovou lacině objektifikační show je potřeba zakázat. A přesně to módní značka a jednička v dámském spodním prádle v roce 2019 udělala. Loni se sice přehlídka vrátila, ale už byla o poznání „klidnější“. Prošla podobným

Se sexem v marketingu úzce souvisí i móda sexsymbolů, kterou lze vystopovat až někam k pin-up modelkám. S příchodem internetu však hvězdy jako Megan Fox nebo nejnověji Sydney Sweeney pochopily, že ukázat trošku, ale nikoliv moc je pro další kariéru mnohem výhodnější.

32

faceliftem jako aktuálně Hooters, řetězec amerických hospod, proslulý sexy servírkami.

Slyším vás, že i u nás v některých hospodách byla obsluha nahoře bez. Jenže tam byla jediným kritériem ochota, nikoliv ideální míry, co se boulí pod nesmyslně upnutým tričkem.

V Hooters to pivo s čumendou stálo dvakrát tolik a po americku povinné dýško šlo taky dost do peněz, takže následoval velký krach a následně rebranding na rodinný podnik.

Hezké holky a upnutá trička zůstala, ale pravidelné večery v bikinách jsou minulostí a místo tučných dýšek pro oblíbenkyně se vybírají peníze do klobouku křesťanských charit. Prý teď do Hooters na jejich proslulá křidýlka chodí hlavně ženy s malými dětmi.

Kdo chodí na prsíčka, to jsme se z tiskové zprávy nedozvěděli. Život a sex si cestu vždycky najdou Šnůru nemilých zpráv a nešťastných příhod je nutné trochu relativizovat tím, že je teď v USA u moci skupina, která všechny tyhle morální otočky relativizuje, aby však druhým dechem plným těch „správných křesťanských hodnot“ postavení žen ve společnosti systematicky umenšovala. Je to nebezpečná konstelace, kterou ale ta všudypřítomná sexualizace společnosti v klidu přežije. Žádná korekce nebyla potřeba, protože tyhle pudy jeskynních mužů jsou jednoduše nezastavitelné, zvlášť pokud je i moderní společnost neustále ždíme a využívá. Od marketingu a filmu můžeme jít rovnou k Pornhubu a OnlyFans. Že ta slova slyšíte poprvé? Tak určitě. Jsou to jen dva z mnoha důkazů, že nezáleží na tom, kolik časopisů, přehlídek nebo hospod zakážete, život a sex (ze záměru hlavního inženýra neoddělitelné jevy) si cestu vždycky najdou.

Vždy, když se objeví nějaká nová technologie, lidé přijdou na to, jak ji voj… nevěříte? Stačí, aby přišli humanoidní roboti, a markeťáci do nich okamžitě začnou vrtat ty správné díry. Internet? Podle slavného memu je internet nejen plný porna, právě lechtivý obsah je důvodem, proč se tolik tlačilo na rozvoj vysokorychlostních sítí. Na porno nikdo nechce dlouho čekat. A umělá inteligence? Chatboti Facebooku s hlasy Johna Ceny nebo Kristen Bell se ochotně účastnili sexuálně nabitých výměn, aniž

by k tomu byli naprogramováni. Co není zakázáno, to je povoleno. Dřív se za telefony na linku nula šest nula devět platily obrovské sumy, aby vás tam pak na pár minut pocukroval anonymní hlas a splnil vaše nejtajnější fantazie. Dneska máte sexy chatboty, virtuální společnice generované na počkání z fotek vašich ex nebo anatomicky tvarované robovagíny nejslavnějších pornohvězd.

Vy ale pořád čekáte na tu odpověď z titulku, že? Svět, co je v pořádku, nikdy neexistoval. Je fatou morgánou za plotem, kde je tráva vždycky zelenější. Je mrkví na konci provázku, za kterým jdeme bičováni životními útrapami. Moderní doba nám už neříká jen nesahat, snaží se nám tvrdit, že nesmíme už ani koukat, přičemž všechny marketingové vjemy nám 24/7 drží oči násilím dokořán a valí do nich „obsah“, co je v přímém rozporu s právě řečeným.

Naznačený labyrint mě jako poučeného čtyřicátníka už příliš neděsí. Jako otec syna, kterého za pár let čeká puberta, jsem z něj ale vyplašený až až.

35

květen - červen 2025

o kom se mluví

Filip František Červenka Proslavila ho hned první role v seriálu Most!, nyní svým hereckým talentem okouzluje v dramatické minisérii Studna. Filip František Červenka (24) ovšem vládne mnohem širší škále talentů – běhá, leze po stěnách, hraje i zpívá v kapele Saving George a píše filmové scénáře. Jak to všechno stíhá? A viděl vůbec Třicet případů majora Zemana?

T E XT

David Hron

I LUST RACE

Vojtěch Velický

Hororový příběh o rodinné tragédii z malé české vsi vešel do povědomí národa jako Studna, jeden z dílů seriálu Třicet případů majora Zemana. Režisérka Tereza Kopáčová teď na platformě Oneplay představila nový a širší pohled na celé neštěstí a s podtitulem Příběh kluka, který přežil se zamýšlí nad tím, co se onoho únorového večera roku 1968 stalo. Oním klukem je Slávek, z dětské obrny vypiplané dítě, premiant, úspěšný vědec, kterého ztvárnil čtyřiadvacetiletý Filip František Červenka.

Komický major Zeman „Ten den byl otec poněkud neklidný,“ říká se v kultovním seriálovém dílu Studna, věta, jež získala širokou popularitu. Mladý herec, ročník 2000, ale případy majora Zemana před svým obsazením neznal a Studnu zhlédl až

během příprav na roli. „Asi rozumím tomu, proč byl tento seriálový díl ve své době tak strašidelný a populární,“ přiznává dnes Filip. „Lidi v Československu měli v nabídce seriálů jen omezený výběr a do toho se objevilo něco tak odvážného. Já už jsem vyrůstal na Star Wars, na Pánovi prstenů, takže Studna majora Zemana na mě působila spíše komickým dojmem – ten tajemný hlas vypravěče, jak se otec kýval ze strany na stranu.”

S odpovědí na otázku, proč skutečný příběh zapáleného domu, mrtvé matky, otcova těla ve studni a přeživšího syna tak přitahuje po téměř 60 letech i dnešní diváky, má Červenka jasno.

Hlavní je podle něj autorka – režisérka Tereza Kopáčová, která stojí za úspěšnými seriálovými počiny jako Smysl pro tumor nebo Případ Roubal. „A pak je to samozřejmě přitažlivostí

tématu. Spoustu diváků zná Třicet případů majora Zemana, láká je, že se příběh znovu zpracovává, že uvidí, jak se to stalo doopravdy, že se dozví něco nového,” doplňuje Filip, podle něhož příběh nese i spoustu aktuálních témat. „Třeba vědět, kdy odejít – ať už ze vztahu, nebo od nějaké nesnáze – poznat, kdy problém zkrátka nemá řešení. Studnu by rozhodně měli vidět lidé, kteří si něčím podobným prochází.”

Zhubnout a kulhat Nové zpracování Studny v prvním díle diváka láká na romantický příběh dvou mladých lidí, jejich lásky, založení rodiny, a otce v podání Davida Švehlíka, který si je omotá kolem prstu. Samotné natáčení ale pro herce odstartovalo těmi nejtěžšími scénami, kdy k celé tragédii došlo. „Měl jsem

36

hrozný strach začít natáčením něčeho tak extrémního,” přiznává Filip. „Točil jsem něco, co jsem sám nezakusil. Snažil jsem se proto nastudovat si příběhy lidí, kteří zažili hrozné věci, zjistit, jak se s podobným traumatem cítí. Musel jsem přijít na to, co se děje v hlavě takového člověka, jak reaguje, jak se tváří. Bál jsem se, jestli můj výkon bude dobrý, jak to režisérka Tereza vezme. Nakonec to byla úžasná práce bez jakékoli tenze. Během natáčení jsem se cítil svobodně a výsledek je, myslím, dobrý.”

Kvůli roli Slávka musel Červenka přestat cvičit, zhubnout a naučit se kulhat, neboť seriálová postava má po prodělání dětské obrny problémy s pohybem. „Celý svůj život jsem toužil přibrat, takže necvičení a hubnutí jsem se také bál. Díky cvičení se cítím lépe, je to pro mě očista hlavy a také se díky němu cítím sebevědomější,“ vysvětluje Filip. „Nakonec jsem to zvládl bez úhony a zjistil, že mě tento typ práce – muset se kvůli roli fyzicky změnit – hodně baví,“ dodává herec, který musel návštěvu posilovny na půl roku odložit a shodit sedm kilogramů.

Teď Filip sedí v malé pražské kavárně, zpět ve své svalnaté konstituci a s černým kulichem posazeným hluboko do očí. Brýlatého Slávka s patkou by v něm asi hledal jen málokdo. „Líbí se mi, když mě lidi nepoznávají. A občas se mi i stane, že mi někdo řekne – jo, Most!, na ten jsem se rád díval. A když mu odpovím, že jsem v Mostu hrál, a on mě vůbec nepoznává, zdá se mi, že jsem odvedl dobrou práci,“ směje se Filip, který se prý ke své strmě stoupající herecké kariéře dostal úplnou náhodou.

Ještě jsem to nezpracoval Po základní škole se většina Filipových spolužáků chystala na gymnázium, které ho příliš nelákalo. Chvíli přemýšlel nad studiem kytary, když se mu kamarád svěřil, že se chystá na přípravné kurzy na hereckou konzervatoř. „Řekl jsem si, že když se mi na gympl

o kom se mluví

nechce, mohl bych zkusit tohle, ač jsem s herectvím neměl vůbec žádné zkušenosti,“ vysvětluje Filip, který se nakonec v herectví našel. A talentem byl nezpochybnitelným!

Už během studií na Pražské konzervatoři dostal svou velkou první roli – Luďanova syna Tondy v populárním seriálu Most!, který pro Českou televizi vytvořilo v roce 2019 duo Jan Prušinovský a Petr Kolečko. Následoval seriál Osada, kde ztvárnil Hynka Južana, syna sýrařského miliardáře, který své bohatství před ostatními osadníky tají. „Naskytlo se mi neuvěřitelného štěstí – mohu se živit herectvím, což mi v mém věku přijde neuvěřitelné.

Cítím, že to, co se mi za poslední roky stalo, jsem sám ještě nezpracoval,“ říká s upřímným údivem Červenka.

Kromě herectví jej láká další filmová profese – scenáristika – přičemž přijímačky na pražské FAMU zkusil již dvakrát. Neúspěšně. „Poprvé to bylo hrozné fiasko – neprošel jsem ani prvním kolem. Trochu jsem zkazil vědomostní testy. No, trochu víc jsem je zkazil,“ mává rukou Filip. „Naposledy jsem se ale dostal až k pohovoru a s profesory jsme došli k tomu, jak důležité je se studiu scenáristiky věnovat, psát každý den, a i kdybych byl ochotný tomu čas obětovat, tak už jsem věděl o dvou natáčeních, kvůli kterým bych hned na začátku roku chyběl. S herectvím a vším, co dělám, bych zkrátka nedal scénáristice tolik času, kolik je potřeba,“ přiznává Filip, který je ovšem i bez titulu studenta scénáristiky spoluautorem krátkometrážního filmu Nejsi sama. Film vznikl v roce 2023 a s Tamarou Klusovou v hlavní roli vypráví o smrti a duších, které nechtějí odejít.

Nakládat s časem efektivně Že se nakonec nerozhodl pro hru na kytaru, Filipa nemrzí. Svou hudební vášeň totiž živí ve čtyřčlenné kapele Saving George, jejímž největším hitem je punková písnička Dycky Most! Na platformě Spotify nasbírala více než

↓

Kdo

vám v poslední době udělal radost?

Můj táta. Pomohl mi vybrat novou pračku a odnést ji do bytu.

↓

Co

jste si naposledy koupil?

Nový květináč, houbičku na tyčce na umývání vnitřku lahví a ramínka do skříně. Teď si brousím zuby na nový vysavač. Asi se zeptám na radu pana Klepla.

↓

Jaký

cvik nesmí chybět ve vaší fitness rutině?

Shyby a kliky! Vždycky!

↓

Který

seriál z nedávné doby jste viděl a můžete ho doporučit?

Severance (Odloučení) – neuvěřitelné sci-fi, o kterém nikdo nemluví.

↓

Čí

písničky si teď pouštíte nejčastěji?

Vše od Paula Cauthena.

#G RA VE L Rám AUTHOR karbon Toray T700/M40 monocoque gravel, vidlice AUTHOR karbon Toray T700 monocoque gravel 1.5" tapered, komponenty SHIMANO GRX 810/600, 22 rychlostí, hydraulické brzdy SHIMANO GRX 400.

AUTHOR.EU AUTHOR.CZ

38

o kom se mluví

„„Za roli v pořádném filmovém akčňáku bych byl moc rád, ale zaprvé nevím, co akčního se v Česku točí, a pak zda je na to český divák milující romantické komedie a detektivky připravený. Je zvláštní, že u nás tento žánr nevzniká, když máme naprosto skvělé a světové kaskadéry.“

86 tisíc přehrání. „Všem členům naší kapely se v jejich původních povoláních poštěstilo, tím pádem šla muzika na druhou kolej. O to větší zábavou pro nás je,“ zdůrazňuje Filip jako kytarista a zpěvák kapely Saving George, která koncertuje průměrně jednou za tři měsíce.

Kromě herectví a hudby patří k životu Filipa Františka Červenky také sport. Běhá, posiluje, leze, boxuje.

Jeho recept, jak všechny tyto aktivity stíhat? „Time management, který jsem se naučil od našeho bubeníka Jiřího Nekováře! Kvůli zkouškám s kapelou jsme si zavedli sdílený kalendář a zapisujeme do něj opravdu všechno – to mi pomohlo zjistit, že za jeden den se dá udělat spousta věcí. Dneska už nerozumím tomu, když mi někdo řekne – nemůžu, dneska točím. Točí se přece od tolika do tolika a mezi tím si ještě zacvičím, udělám nákup a večer ještě někam zajdu.“ Na konci roku se Filip zúčastnil populárního fitness závodu Hyrox ve Frankfurtu, tedy závodů postavených na velké zátěži v krátkém časovém úseku – za hodinu a půl projde závodník během, veslováním, lezením a dalšími disciplínami. „To byl asi jeden z nejhorších závodů, co jsem absolvoval,“ směje se nad vzpomínkou Červenka. „Špatně jsem se na závod připravil, protože jsem k němu přistupoval jako k dálkovému závodu a nenachystal jsem si plíce a srdce na velkou zátěž v krátkém úseku, kdy si nevydechnete a musíte držet tempo.

Bylo to extrémně těžké přežití, takže jsem po závodu zalezl v šest hodin večer do postele. Tělo mi úplně vypnulo!“

Tři koblihy si klidně dám V době našeho povídání žil Červenka přípravami na srpnový Spartan Race na 50 kilometrů – intenzivně se věnoval cvičení, ale také dbal na životosprávu. Vyhýbal se prý fastfoodům, pizzu si dal jen po náročném cvičení, snažil se nejíst rafinovaný cukr. „Ale zase nejsem úplnej magor. Když mi někdo nabídne tři koblihy, tak je s chutí sním,” směje se Filip, kterému by s jeho sportovním koníčkem slušel pořádný filmový akčňák. „Za to bych byl moc rád, ale zaprvé nevím, co akčního se v Česku točí, a pak zda je na to český divák milující romantické komedie a detektivky připravený. Film Vlny Jirky

Mádla už byl ve spousta ohledech akční, ale je zvláštní, že u nás tento žánr nevzniká, když máme naprosto skvělé a světové kaskadéry,” lituje Červenka. Diváci, kteří se již nabažili Filipova výkonu v minisérii Studna, si jeho hraní mohou užít v nové rodinné komedii Jak se nám to mohlo stát!?, která měla premiéru koncem března a která má na české poměry překvapivě dobré hodnocení. Ostatně, není se co divit. Vedle Červenky v ní hraje i Jitka Čvančarová, Bolek Polívka, Miroslav Donutil nebo třeba Simona Lewandowska, která si odnesla Českého lva za svůj výkon v seriálu Dobré ráno, Brno.

4. ročník golfového turnaje družstev importérů a autosalonů

15. května | Golf Resort Karlštejn Hlavní partneři

Car of the Green

Mediální partneři

Partner

P r o m o t e d

b y

40

věřte nevěřte

EXP(IROVÁN)O Světová výstava EXPO se s velkou slávou vrátila do japonské Ósaky po pětapadesáti letech. Při pohledu na dobové pavilony se nelze ubránit srovnání a následnému překvapení, že světová akce podobného rozsahu ještě existuje.

T E X T

Václav Rybář

I LUST RACE

Vojtěch Velický

Je to skutečně v duchu věřte, nevěřte, kdykoliv se po pětiletce opět zjeví na obzoru další Expo alias světová výstava průmyslu a kultury, pořádaná pravidelně od poloviny devatenáctého století.

Někde se dodnes říká Světová výstava podle francouzského Exposition universelle, případně podle amerického World’s Fair. Vůbec první Světová výstava se konala v roce 1851 v Londýně.

Jen si to představte. Průmyslová revoluce, prezentace exotických krajin, kam se běžný smrtelník nepodívá. Moderní divy světa, netradiční zvyky, dálné kultury a fascinující vynálezy. Kdo by za takovou fantaskní akcí neputoval klidně i tisíce mil, zvlášť v době, kdy si o ní mohl zpětně maximálně přečíst v novinách?

Minimálně posledních pětadvacet let se však Expo (takhle se šňůře výstav oficiálně říká od roku 2000, kdy se akce konala v německém Hannoveru) stává předmětem vzrušených debat o chřadnoucím významu takového monstrpodniku. Už od zmíněné zastávky v Hannoveru se

zpochybňuje třeba množství utracených peněz. Německo tehdy vložilo do příprav 700 milionů eur, přičemž cíle návštěvnosti (40 milionů lidí během šesti měsíců konání akce) se nepodařilo dosáhnout ani z poloviny.

Exposition universelle v Paříži o sto let dříve mimochodem navštívilo skoro třikrát víc lidí – v době, kdy byla světová populace třetinová, takže spíš mluvíme o devítinásobku. A to si kvůli tomu Francouzi tehdy ani nepostavili Eiffelovku jako v případě předcházející výstavy v roce 1889. Ale o tom až za chvilku, teď se pojďme zamyslet nad tím, jestli je Expo ještě něčím jiným než dírou na peníze. Krátká odpověď? Ano, pokud ho vnímáte jako symbolickou olympiádu pro umělce, vizionáře a marketéry. S olympiádou mají světové výstavy společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Obě akce mají auru výjimečnosti, protože se konají jednou za pár let.

Na obě posílají národy největší talenty, aby dotyční představili svou zemi v tom nejlepším světle. A do třetice –

olympiáda i Expo jsou pověstné tím, že vždycky přešvihnou plánovaný rozpočet a zůstane po nich velká spoušť nevyužité infrastruktury.

Burning Man pro normies Aktuálně probíhající Expo v Ósace, které je celé sevřené v náruči megalomanského dřevěného bludiště (je to velkolepá fasáda, v níž lidé proudí trochu jako termiti v trámu), vyčíslilo svůj rozpočet na cca 7 miliard dolarů.

Pro srovnání: opožděná letní olympiáda v Tokiu (2021) vyšla na necelých 13 miliard dolarů. Koncept se od předchozích dvou století radikálně změnil. Pavilony si nyní staví a navrhují zúčastněné země a v českém pavilonu si letos například můžete dát buchtičky se šódó v designu, který respektuje japonské tradice. Je to asian fusion naruby. Pavilony zvenku i zevnitř vypadají jako zběsilé sny absolventů uměleckých oborů, kterým dal někdo nevyčerpatelnou kreditní kartu. Ty nejodvážnější vypadají jako Burning Man pro normies, ty línější

42

jen jako opulentní turistická centra, v nichž běží ve smyčce videoklipy o krásách dané země a kvalitách jejího lidu.

I letos můžete do Ósaky vyrazit, ulovit pár instagramových momentek a ve volném čase zažít autentické Japonsko vně samotné výstavy. A to je právě to. Expozice jsou už ve valné většině jen marketingovým cvičením a designovým flexem. Prezentovat dálné kultury a zvyky se dnes považuje za neuctivé. A hlavně zbytečné, protože s výjimkou několika izolovaných indiánských kmenů a autentických subkultur si můžete jakoukoliv tradici a komunitu dnes osahat vlastníma rukama. Stačí si koupit letenku, ubytovat se v nejbližší čtyř- až pětihvězdě a nechat se na místo odvézt přepláceným Uberem. Nebudete první ani poslední, dokonce tam možná najdete i stojánek na fotoaparát, který poradí, z jakého úhlu daný trend vyfotit, abyste měli onen pohlednicový záběr. Nefiltrovaný úžas a radost z objevování kvůli internetu a jeho algoritmům mizí v hodně útlém věku. Expo možná nabídne pár turistům zpestření jejich dne. Několika travel agentům umožní zdánlivě užitečný networking. Zaměstná desítky tisíc lidí od designérů přes řemeslníky až po snaživé živé stojany s legračně velkými šipkami, které mávají ručičkama a zkouší lámanou angličtinou upozornit, že jste chtěli do Portugalska, a místo toho jdete do Turecka. Užitná hodnota v historickém kontextu Světových výstav je však pramalá.

Převratné vynálezy, které hýbaly těmito výstavami v období velké průmyslové revoluce, už nelze trumfnout.

V Londýně se v roce 1851 poprvé představila splachovací toaleta! Velká Británie historicky první „světovkou“ navázala na mnohé lokální eventy, např. i ten, který se konal o šedesát let dříve v Praze za účelem prezentace vysoké úrovně tamních řemesel. Světová výstava se na oslavu tohoto data do Prahy vrátila v roce 1891, ale význam-

věřte nevěřte

nější byly akce v Paříži, Bruselu, New Yorku nebo Chicagu, kde se všichni předbíhali v co nejlepší prezentaci na dané téma.

Není bez zajímavosti, že např. newyorská výstava v roce 1939 byla nejnavštěvovanější podobnou akcí první půlky dvacátého století. Úvodní proslov na ní měl Albert Einstein a byla celá věnována světu zítřka a symbolizována mírem a svobodou.

Bohužel na sebe nedokázala vydělat – nepochybně i proto, že prvního září téhož roku si termín mír a svoboda v Německu vyložili poněkud jinak a odstartovali druhou světovou válku.

Oficiální maskot výstavy Expo 2025 Myaku-Myaku, je inspirován logem výstavy Expo v kombinaci s vodou - symbolem Ósaky. My jsme se podívali do jeho očí a uviděli v nich… Prachy!

43

květen - červen 2025

Převratné vynálezy, které hýbaly těmito výstavami v období velké průmyslové revoluce, už nelze trumfnout. Třeba v Londýně se v roce 1851 poprvé představila splachovací toaleta!

Zmiňuji to proto, že právě tady ta optimistická idea spojování národů skrz myšlenky a ideály dostávala od skutečného světa za vraty pavilonů pořádnou facku. New York na výstavě tehdy finančně prodělal, ale povedlo se mu díky vloženým penězům rekultivovat bývalou skládku a proměnit ji v nádherný park. Řadu atrakcí mezi pavilony pak přestěhoval na Coney Island, kde mnohé dělají parádu dodnes. To byl ostatně do budoucna vzor i pro další pořádající města. Eiffelovka nebo ikonická „rozhledna“ Space Needle v Seattlu, vztyčená u příležitosti Světové výstavy v roce 1962, zůstávají nejvýraznějšími architektonickými příspěvky spolu s bruselským Atomiem z roku 1958. Jiné části pavilonů jsou využity k nejrůznějším účelům, např. „zbytky“ z další newyorské výstavy se objevily ve filmech Muži v černém či Iron Man 2.

Někdy je hostujícím zemím líto srovnat po šesti měsících pavilon se zemí a prostě si ho rozmontují a doma znovu smontují, aby měly hezkou vzpomínku. Takhle to udělala třeba Argentina, ale i Portugalsko nebo Chile. Najdou se i případy, kdy pavilon některé země koupila třetí strana, např. japonská věž z pařížské výstavy v roce 1900 byla na přání belgického krále Leopolda II. dopravena do Belgie a znovu postavena na královském dvoře.

Kam kráčíš, Expo?

Ale to pořád žijeme minulostí, protože Světové výstavy pozbyly na důležitosti často z rukou vynálezů a atrakcí, které na nich byly prezentovány. Na oněch newyorských výstavách byl v roce

1939 prezentován vůbec první funkční televizor a o pár týdnů později si ho movití zákazníci mohli koupit v amerických obchodních domech. Zábavní atrakce z newyorské výstavy roku 1964 putovaly po skončení do Disneylandu, kde si je návštěvníci mohli užívat celoročně. Walta Disneyho dokonce Světové výstavy inspirovaly k tomu, aby něco podobného, ale permanentního sám postavil. EPCOT (Experimental Prototype Community of Tomorrow – experimentální prototyp komunity zítřka) byl taktéž megalomanským a předraženým podnikem, který trpěl na nízkou návštěvnost a velikášské ambice. Ale funguje dodnes, stejně jako Expo.

Obojí je malý zázrak, zvlášť když neuplyne dekáda, abychom neviděli nenávratné skony kdysi velkých veletržních eventů. Např. autosalony hynou raketovým tempem, ale v ohrožení jsou i technologické veletrhy, videoherní eventy, zkrátka vše, co lze přenést do virtuálního prostoru nebo rozporcovat několika lídry segmentu na sólové akce, v nichž jim nikdo nebere prostor a pozornost publika. Proč čekat pět let na Expo, abychom na něm viděli vynález nebo designovou kudrlinku, kterou stejně jejich autoři odprezentovali na sociálních sítích pouhých pár minut po dokončení?

Exkluzivita, inspirace a spojování národů skrz odvážné myšlenky a nápady. To všechno je na letošní výstavě v Japonsku přebito marketingem, který drží celý event pohromadě jako nepřehlédnutelné lepidlo. Aby ne, když doba prvních televizorů a splachovacích toalet je už dávno za námi.

Zbývají těžko uchopitelné či pocho-

pitelné inovace, v horším případě pak rovnou prášilovské smyšlenky v líbivých barvách a dekoracích.

Quo Vadis, Expo? Otázka se nabízí, protože výstava včerejška se odehrává v zemi zítřka, u které očekáváme neotřelé či bizarní nápady nebo kreativní řešení neexistujících nápadů. Místo toho jsme spíše svědky kulturního vyšeptání, které nejsou organizátoři schopní zastavit. Jak to celé dopadne?

Vždycky, když někdo bije na poplach a mobilizuje lid, ať nenechá důležitou instituci padnout, vzpomenu si na velrybí olej.

Cože to? V době konání oné první Světové výstavy v Londýně se kola velké průmyslové revoluce roztáčela právě díky zázračnému mazivu v podobě velrybího oleje. Kolem lovu velryb a získávání zázračné tekutiny vyrostlo obrovsky výnosné odvětví. Velrybáři se stali obrovskými boháči. Továrny na zpracování kytovců rostly jako houby po dešti. V jejich gigantických kotlích se velryby škvařily od rána do večera. Tuk, maso i kosti se proměnily na olej, který se všude používal ke svícení – v domech i ulicích měst, ale také byl vhodný k mazání parních motorů a automobilů, výrobě margarínu nebo přípravě mýdla a kosmetických přípravků. Ze zbytků velryb se stalo hnojivo a potrava pro užitková zvířata. Kam tím mířím? Zcela zásadní odvětví během několika měsíců téměř přestalo existovat, protože svět objevil ropu. Dnes je tedy velrybí olej jen temnou kapitolou v učebnicích dějepisu. Expo podobně náhlá smrt nečeká. Momentálně jsme spíš svědky protahovaného a čím dál tím dražšího odchodu ze scény.

květen - červen 2025

45

speciál Expo není jen v japonské Ósace. Je úplně všude! Noviny a časopisy jsou plné článků o českém pavilonu od architektonického studia Apropos Architects i o naleštěných exponátech v jeho útrobách. Jen marně budete hledat médium, které by do poslední nitky nevyždímalo montérky, které pro jeho zaměstnance navrhl Jan Černý. Pro televizní štáby i mocné influencery českých sociálních sítí je letošní přesun do Japonska stejně zásadní jako každoroční tažení do Karlových Varů na filmový festival. Prostě a jednoduše – kdo letos nebyl v Japonsku a nedal si pivo v českém pavilonu, ten jako by nebyl. I Libor Bouček už podlehl zenu, který je neodlučitelnou součástí tamního ozónu, odložil mobilní telefon a věnuje se jen přítomnému okamžiku. Dorazila i Alena Šeredová a možná přiletí i… Ne, nic z toho u nás nečekejte.

Naopak! My jsme se rozhodli ekologickou stopu z mimořádné linky Praha–Ósaka snížit a seznámit vás s Japonci, jejich kulturou a ikonickými výrobky, které máme v Česku a kterých by byla škoda si pro humbuk kolem Expa nevšimnout.

I LUSTR AC E

Vojtěch Velický

JAPONCI V ČESKU

46

speciál

Sota Sakuma Stačila jedna zapadlá ulička s loutkami v Tokiu a věděl, že se mu změní celý život. Sota Sakuma (48) dnes v Praze vyřezává a maluje bytosti, které jako by se vynořily ze snu – poetické, roztomilé i trochu strašidelné. V rozhovoru mluví o náhodách, které ho přivedly z Japonska až na DAMU, o lásce k českým loutkám, vlivu Trnky i Švankmajera a o tom, proč se leká kosů.

T E X T

Tereza Vaňásková

FOTO

David Turecký

Věnujete především řezbě a malbě.

V Tokiu jste ale kdysi studoval textilní design. Proč ta změna směru?

Byl jsem už ve třetím ročníku vysoké školy, ale pořád jsem cítil, že textilní design není úplně moje cesta. Jednoho dne jsem se v Tokiu zatoulal do zapadlé uličky, kde jsem objevil zvláštní obchod – dole byla galerie a nahoře loutky. Do té doby jsem znal jen televizní maňásky pro děti, ale tohle bylo něco úplně jiného. Loutky na nitích mě fascinovaly. A nadobro změnily můj směr.

Co konkrétně vás okouzlilo?

Majitel galerie, která je mimochodem jediná svého druhu v Japonsku, přede mnou začal hýbat loutkou v téměř životní velikosti. A já měl najednou pocit, že ten kus dřeva skutečně dýchá.

V tu chvíli jsem věděl, že přesně tohle chci dělat. Už druhý den jsem se ho ptal, kde se dá řezbářství loutek v Japonsku studovat. Ale odpověď mě překvapila – žádná taková škola v Japonsku tehdy neexistovala, přestože jsou tam loutky hodně populární.

Vaše kroky tedy pomalu ale jistě směřovaly do Prahy?

Přesně tak. Díky majiteli galerie jsem se seznámil se slavným japonským loutkářem Norim Sawou, který už přes třicet let žije v Česku. Řekl mi, že

v Tokiu povede workshop český profesor z DAMU. Přihlásil jsem se a díky tomu poznal svého budoucího profesora Petra Matáska – mimochodem otce herce Davida Matáska – a v roce 2000, po dokončení školy v Tokiu, jsem už začal v Praze studovat na katedře Alternativního a loutkového divadla. Neuměl jsem moc anglicky, vůbec česky, takže to byl docela šílený začátek. Ale učil jsem se postupně, za pochodu – doslova ponořený do nového světa.

Co na přesun do Česka říkala vaše rodina?

Rodiče pro to měli pochopení. Můj otec vystudoval keramiku v Kjótu a celý život učil výtvarnou výchovu na střední škole. V rodině tak máme k umění blízko. A navíc – otcův bratr žije na Filipínách, takže moje touha vyrazit do světa nebyla v rodině nic úplně neobvyklého. Řekli mi, že pokud je to opravdu můj sen, mám si za ním jít. A tak jsem šel.

Vzpomenete si na první dojem z Česka, když jste v roce 2000 přijel?

Můj první dojem byl celkem temný. Česko ještě nebylo v Evropské unii a cizinců tu tehdy nebylo moc. Lidé často nerozlišovali, jestli jsem Japonec nebo Vietnamec, a občas se ke mně chovali nepříjemně až rasisticky.

V restauracích to působilo, jako kdyby o zákazníky vlastně ani nestáli – styl ‚na, tady máš menu a hotovo‘. V Japonsku je přístup úplně jiný, tam je zákazník vnímán skoro jako bůh. Na DAMU jsem se ale ocitl v jiném prostředí – mezi lidmi, kteří byli otevření a milí. Taková trošku jiná sociální bublina.

Nadšený jste tehdy z Česka tedy moc nebyl. Co vás přimělo tady zůstat?

Já jsem optimista. I když jsem dlouhou dobu nemluvil anglicky ani česky. Navíc nejsem na jazyky talentovaný, takže to tady nebylo leckdy jednoduché. Můj učitel Matásek mi ale tehdy anglicky říkal: ‚Jen koukej, koukej, koukej a uč se!‘ Tak jsem koukal a něco se naučil.

Pak jsem navíc poznal mou budoucí manželku Evu, která se tehdy učila japonsky. Potkali jsme se v jediné pražské kavárně nedaleko DAMU, kde byla na brigádě. Dělali tam skvělé kafe, nejen takové ty lógrové nedobré vody.

Netajíte se tím, že vás ve vaší tvorbě ovlivnil Jiří Trnka nebo Jan Švankmajer. Slyšel jste o nich, už když jste studoval v Japonsku?

No jasně. Jan Švankmajer je v Japonsku opravdu slavný. Od dětství mě přitahoval jeho strašidelný a trochu podivný styl – dodnes mám moc rád jeho Lekci Faust z roku 1994. A Trn-

Sota ve svém ateliéru pózuje před jedním z nejnovějších obrazů. Více si jich můžete prohlédnout v pražské Bold Gallery (www.boldgallery.art), v červenci pak plánuje sólovou výstavu v Japonsku. Více na www.instagram.com/sotasakuma

Během covidové pandemie zařadil Sota do portfolia svých pracovních nástrojů krom řezbářských dlát také malířské štětce a olejové barvy.

49

květen - červen 2025

kovy ilustrace jsem znal z knih, které měl doma můj otec, sbíral totiž dětskou literaturu. Pamatuju si například na jeho obrázky k pohádkám Hanse Christiana Andersena. Mám Trnku moc rád, sám mám doma vlastní sbírku knih, které ilustroval.

Trnkův svět je poetický, Švankmajerův často děsivý. Kde mezi nimi leží váš svět a jak byste ho popsal?

Asi někde mezi. Poetický a zvláštní, roztomilý a trochu strašidelný. Už jako malý jsem byl vášnivý hledač brouků.

Miloval jsem objevování nových tvorů a představoval si, co všechno ještě někde žije. A z téhle dětské fascinace vychází všechno, co maluju nebo vyřezávám. Když jsem poprvé viděl loutku, vzbudilo to ve mně podobné nadšení jako při objevení nového broučka, kterého jsem si pak běžel najít do encyklopedie. Nyní ale můžu tvořit něco, co v encyklopediích nenajdeme.

S malbou jste začal až během pandemie. Chtěl jste zkusit něco nového?

To je zajímavý příběh. Svět jako by se zastavil. Mé loutky jsem do té doby prodával i tomu pánovi, který vlastnil obchod s loutkami v Tokiu. Od začátku byly spíše maličké, protože jsme v začátcích se ženou ještě neměli ateliér a nic jiného by se k nám ani nevešlo. Při covidu se ale zavřely krámky v centru Prahy, kde moje loutky byly.

Navíc se nemohly najednou vyvážet a já jsem ráz naráz neměl práci. Během toho zvláštního covidového vzduchoprázdna jsem se zeptal manželky, která je malířka, jestli může postrádat malé plátno, že bych si rád zkusil něco namalovat. A tak moje vyřezávané postavičky začaly ožívat na obrazech.

Měl jste s olejomalbou zkušenosti, nebo to byl křest ohněm? Žádné zkušenosti jsem neměl, maximálně jsem olejovkami maloval dřevěné loutky. Ale hned mě zaujalo, jak velkou svobodu obrazy nabízejí.

Najednou jsem nemusel řešit, jestli

velkou hlavu unese malinké tělíčko.

Mohl jsem si malovat strašidýlka, jaká jsem chtěl – i disproporční. Také mě bavilo, že není potřeba promýšlet, jak vypadají zezadu. Když je nenakreslím z druhé strany, nikdo je tak neuvidí.

Moje fantazie tím pádem dostala volnost, jakou do té doby neměla.

V loňském roce jsem začal vystavovat.

V pražské Bold Gallery jsem poprvé představil mé obrazy i loutky.

Jaké techniky řezbářství a malby používáte? Jsou spíš tradiční japonské, nebo jste si osvojil i české postupy?

Používám oboje – japonské i české nástroje a techniky. Není to vyhraněné, míchám, co mi sedí. Loutky vyrábím z tradičního českého lipového dřeva, které je měkké, a navíc moc hezky voní. V Japonsku se třeba tradičně maluje na hedvábí či papír pigmenty, které obsahují živočišné složky. Například prášek z kostního nebo rybího klihu. To jsem zatím nezkoušel… ale kdo ví, třeba jednou.

Intro seriálu White Lotus je plné krásných i znepokojivých postav, mytologických tvorů a přírodních motivů. Připomnělo mi vaše obrazy i loutky. Cítíte se v takovém světě jako doma?

Asi ano. Přírodu miluju a často chodím na procházky do nedalekého Čimického lesa. Jenže i tam mě někdy vyleká třeba obyčejný kos – dělá takový rámus v listí, že máte pocit, že na vás vyskočí úchyl ze křoví. A moje fantazie už pak jede naplno. Představuju si, že pod tou malou hlavou, která čouhá zpod listí, se může skrývat obří tělo. Ne ptáčka, ale třeba člověka. Takové zvláštní představy se pak přelévají do mých obrazů.

Vracíte se ke kořenům spojenými s jókai? (pozn. red.: nadpřirozeným bytostem japonského folkloru) Ano. Pořád nejvíc vycházím z mé dětské fantazie a toho, co jsem prožíval jako malý. Zároveň ale více než polo-

vinu svého života žiju v Praze. I můj všední život je mi tedy inspirací.

Některé vaše postavičky ale působí poměrně děsivě. Vy byste se jich nebál, kdybyste je potkal v lese?

Záleželo by na jejich velikosti. Kdyby to byly malinké bytůstky, řekl bych si: ‚Jé, ty jsou roztomilé!‘ Ale kdyby se přede mnou objevil obří tvor jako z Pána prstenů, tak bych se samozřejmě bál. Stejně jako bych se bál kosa, kdyby byl dvoumetrový. (smích) V Česku je běžné s loutkami hrát divadlo. Chtěl byste, aby takovýmto způsobem ožila i vaše díla?

Moje loutky jsou většinou určené pro sběratele, ale už se stalo, že s nimi někdo sehrál představení – třeba loutkoherci v domově seniorů nebo knihovně pro děti. Mám z toho radost. A před pár lety moje kamarádka, pedagožka z HAMU Hana Strejčková, připravila interaktivní dětské představení právě s mými loutkami. To bylo vtipné – byly totiž větší a některé děti se jich trochu bály.

Dá se v Česku uživit uměním lépe než v Japonsku?

Určitě ano. V Japonsku je pár velkých umělců, kteří se věnují jen umění a spolupracují s významnými značkami a tak dále. Ale jinak je to poměrně obtížné. I když tam člověk něco tvoří, musí k tomu mít většinou jinou práci, kterou má jako hlavní zaměstnání. Je to zvláštní, protože mi přijde, že v Česku je umělec každý druhý. Opravdu hodně lidí tady něco tvoří. Od výtvarnictví přes hudbu až po fotografování. Žijete tady už 25 let. Oblíbil jste si českou kuchyni, nebo jste zůstal věrný japonské?

Asi pořád více inklinuji k japonské kuchyni, ale velmi jsem si zamiloval například svíčkovou. Mám také moc rád kachnu, ale to všichni Japonci. Je to tradiční pokrm i u nich. Já si k ní tady ale dám rád i knedlík.

50

speciál

Toshiharu Miyazaki Mash Hana je jednou z nejstarších japonských restaurací v Praze. Je to neformální místo s jednoduchým interiérem a tradiční, autentickou kuchyní, za kterou sem milovníci japonského jídla chodí už téměř dvacet let. „Vařím tak, jako bych vařil pro japonského ambasadora,“ říká zdejší šéfkuchař Toshiharu Miyazaki (58). Se surovinami pracuje s největší úctou, dává vyniknout jejich základním chutím a naplňuje tak jeden ze základních principů, na nichž japonská kuchyně stojí.

T E X T

Darina Sieglová

FOTO

David Turecký

Pan Miyazaki se narodil v Jamaguči v západním cípu největšího japonského ostrova Honšú. Během své kariéry vařil na japonských konzulátech v Kanadě, na Madagaskaru i v Jordánsku. Poté přijal nabídku postarat se o menu na japonské ambasádě v Praze a už tady zůstal. Restauraci Mash Hana otevřel v Praze jen kousek od Bílkovy vily společně se svojí manželkou Megumi a konečně si tak splnil sen o vlastním podniku.

Krom vaření miluje vážnou hudbu, golf a české pivo.

Tam by nikdo japonskou ani asijskou kuchyni nepřijal. V České republice tehdy bylo japonských podniků jen pár a tak jsem si říkal, že když se to vezme za správný konec, mohlo by to fungovat. Krom toho mám rád klasickou hudbu. Už když jsem v Praze pracoval na ambasádě, kdykoliv jsem měl volno, chodil jsem do Národního divadla a Rudolfina nebo jsem jezdil do filharmonie do Berlína a na koncerty do Vídně. Je to mé velké hobby a také jeden z důvodů, proč jsem si pro život vybral právě Prahu.

Proč jste se před 22 lety rozhodl zůstat v Praze?

Do sedmadvaceti jsem pracoval ve velkém hotelu v Tokiu, odkud jsem se přesunul do Toronta. Tam jsem byl dva a půl roku, následně jsem pracoval jako šéfkuchař konzula na Madagaskaru, v Jordánsku… a nakonec jsem skončil v Praze. Srovnal jsem si ta jednotlivá města a Praha mi z toho vyšla jako nejlepší volba. Vaše země byla bezpečnější a lidé tu byli přátelštější než na ostatních místech. A také jsem tu cítil větší příležitost pro japonskou kuchyni. V Torontu už byla spousta japonských restaurací, na Madagaskaru sice nebylo nic, ale také tam o japonskou kuchyni nebyl zájem. A v Jordánsku?

Jak se za ty roky změnilo to, co vy vaříte a co my Češi jíme?

Já vařím pořád stejně autenticky, tak, jako bych vařil pro konzula nebo velvyslance. Ale moji zákazníci za ty roky velmi rozšířili paletu toho, co chtějí jíst. Na začátku chtěli všichni lososa, tuňáka, máslovou rybu a tempuru. To se za ty roky hodně změnilo. Dnes si Češi dávají i to, co by i někteří Japonci označili za trochu neobvyklé. Třeba fermentované sójové boby nattó, abych byl konkrétní.

Změnily se i objednávky sushi. Dříve všichni opravdu cíleně objednávali pouze tři ryby. Nyní už znají rozdíl mezi tuňákem a břichem tuňáka.

Podle mého jste v Česku hodně ote-

vření novým chutím, daleko více než třeba lidé ve Vídni. Přijde mi, že tam se ještě japonští kuchaři přizpůsobují chutím Rakušanů – taková sushi rýže je tam mnohem lepivější a sladší.

Je něco, co byste rád vařil, ale ještě na to nepřišel čas?

V Česku už se toho nabízí opravdu hodně. Nejrozšířenější je hlavně ramen, ale najdete i restaurace, kde nabízejí shabu shabu, takoyaki, karaage, soba nudle. To všechno už Češi znají a mají to rádi. Pořád jsou ale jídla, která tady nenajdete a nejsem si jistý, zda by se Čechům trefila do chuti. Třeba některé exotičtější ryby, basashi, což jsou sashimi ze syrového koňského masa, nebo třeba kuřecí špízy yakitori, které se dělají na speciálním uhlí a zpracovává se na ně celé kuře – od masa, přes vnitřnosti, až po chrupavky.

Zakládáte si na autentických japonských surovinách. Je snadné je v Česku získat?

Třeba co se ryb týče, největší změna přišla se vstupem Česka do Evropské unie. Předtím jsem si mohl objednat jen čerstvého lososa a mraženého tuňáka. To se najednou změnilo a začalo se sem dovážet skoro všechno.

Toshiharu Miyazaki v interiéru své pražské restaurace Mash Hana, která milovníky japonské kuchyně láká už téměř dvě dekády.

Více na www.mashhana.cz

Sashimi nůž, který pan Miyazaki používá už více než 35 let. S každým broušením se trochu zmenší, ale stále je to skvělý nůž, na který nedá dopustit.

53

květen - červen 2025

Dnes si můžete vybírat z neuvěřitelného množství čerstvých ryb z Francie, Itálie i dalších zemí, což nám restauratérům podstatně zlepšuje život.

Z ostatních surovin jsou nejnáročnější ingredience od malých producentů.

Nejde ani tak o logistiku, jako spíše o legislativu a papírování, které jejich dovoz provází. Úplně nejvíc mi tu chybí japonská pálenka z brambor šóčú. Její dovoz je zakázaný, což mě mrzí. Mám ji rád a zákazníci se po ní také ptají.

Jaký je váš signature dish?

Máme opravdu skvělé sashimi, výběr a kvalita ryb je pro mě hodně důležitá.

Také jsme jedni z mála, kdo nabízí okonomiyaki, nebo soba pokrmy.

Co máte rád z české kuchyně?

Já mám rád maso: bůček, moravského vrabce, pečené koleno, kachnu.

Všechno jsou to pomalu pečená masa, a to je moje. Stejně jako plzeňské pivo. Máte tu ale i spoustu skvělého bílého vína. Českou kuchyni mám rád, ale mám rád třeba i gruzínskou.

Kousek od Pařížské je restaurace jménem Gruzie. Musíte sejít po schodech dolů do podzemí a najednou si připadáte jako v jeskyni. Zpívají tam, hrají, ale hlavně skvěle vaří. Ale rád si zajdu i tady kousek do Automatu Matuška na pivo.

Když jste přijel do Prahy, připadalo vám něco divné? Ať už na lidech, kultuře…

Něco ano. A přijde mi to zvláštní doteď. Když vidím sedět u stolu pár, přičemž oba mají na talíři stejnou pizzu Margharitu. Sedět u jednoho stolu a mít stejné jídlo, je pro mě něco velmi divného. V Japonsku jídlo sdílíme a nestane se, že by si všichni z jídelního lístku objednali to samé.

Japonské stolování je o tom, že se dělíte a ochutnáváte a je jedno, jestli máte jeden velký talíř, nebo spoustu malých mističek. Nikdy neuvidíte čtyři Japonce jíst stejnou pizzu. My si dáme

margharitu, lasagne, carbonara a vše budeme sdílet.

Na jakých představách o Japonsku musíme jako Češi ještě zapracovat?

Znáte toho dost, ale ještě pořád se máte co učit. Nicméně vás to baví, a to je skvělé. Těším se, až zjistíte, že saké není jen jedna univerzální značka, ale že svět saké je stejně bohatý a pestrý jako svět vína. Všichni chtějí sushi, ale japonská kuchyně toho nabízí daleko více. Stejně jako celý svět jste poblázněni matchou – matcha zmrzlina, matcha latté…

Matcha ale není jen zelený prášek, s pitím matcha čaje se pojí speciální čajový obřad, který má svá pravidla a etiketu – třeba si při něm musíte obléci kimono. Je to velmi vážená věc. Japonci matchu nepijí každý den a nesypou si ji všude tam, kam je to napadne. Není to jako káva, kterou pijete několikrát za den. V matche je koncentrovaná naše prastará kultura.

Je to něco jako ikebana. Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o aranžování květin. Ne každé naaranžování květin do vázy je ale ikebana. Také má svá pravidla, ukrývá se v ní celá řada hlubokých významů a odráží se v ní naše kultura a historie.

Jak jste se vlastně dostal k vaření?

Už od mala jsem rád jedl a vařil, takže místo na univerzitu jsem šel na kuchaře. To je mimochodem velký rozdíl mezi Českou republikou a Japonskem.

Tam jde osmdesát až devadesát procent studentů na univerzitu a teprve poté se rozhodují, co dál. V Česku to máte jinak, tady se ti mladí rozhodují daleko dříve, už ta střední škola je nějak směruje. Také mi přijde, že většina lidí v Japonsku se chce nechat zaměstnat, kdežto tady jste daleko podnikavější. Chcete být více nezávislí, otvíráte podniky, zakládáte společnosti, to je tu jiné.

Prozraďte, jak vypadá váš typický den?

Dvakrát až třikrát za týden jdu před otevřením nakoupit. Kolem třetí hodiny odpoledne přichází zaměstnanci, já jim udělám dashi vývar a pustíme se do příprav. Po covidu máme jen polovinu zaměstnanců, na obědy jsme nechali otevřeno jen v pátek a sobotu, jinak otevíráme pouze na večeře.

Jak často jezdíte domů? A co vám pak při návratu do Česka vždycky chybí?

Jezdím dvakrát ročně, v létě a v zimě, vždy na tři týdny. Zavřu celou restauraci a odletíme. Co mi nejvíce chybí?

Onsen, tedy termální lázně, které jsou úplně jiné než ty evropské. Mají jiná pravidla a jsou daleko teplejší. Také mi v Praze chybí malé supermarkety, kterých je v Japonsku spousta. Jsou otevřené 24 hodin denně a mají vše, co zrovna můžete potřebovat – od nejrůznějších potravin ve skvělé kvalitě přes nealko nápoje a alkohol až po kosmetiku a další. Co mi naopak nechybí, je placení penězi. Česko je hodně bezhotovostní, kdežto v Japonsku se bez peněz neobejdete, lidé tam stále platí cash.

Když se na ty tři týdny balíte, co vždy balíte do kufru?

Do Japonska vozím hlavně Plzeň, občas i víno nebo čokoládu. Z Japonska pak vozím nejrůznější pochutiny, které je tu těžší sehnat. Třeba uzenou sušenou sépii, která je skvělá k pivu.

V Japonsku ale máme spoustu dalších slaných i sladkých pochoutek a vždy jich mám plný kufr.

Poslední otázka. Řekněte mi, co je tak speciálního na japonských nožích?

Jsou velmi ostré, všichni si je cení pro jejich kvalitu, tradici, s jakou jsou vyráběné, a také proto, že dlouho vydrží.

Můj bývalý šéf používá ten svůj přes padesát, dnes už možná šedesát let.

S každým broušením se nůž samozřejmě trochu zmenší, ale jinak je to stále skvělý nůž.

54

speciál

Ruy Okamura Reklama ho živí, hudební klipy ale naplňují. Režisér Ruy Okamura (30) má za sebou spolupráce s interprety jako Ewa Farna, Nemo, We are Domi či skupinou Vesna. Vybral si úplně jinou cestu než jeho otec Tomio. Místo politických debat ho baví klipy plné emocí, barev a pohybu. Proč se necítí ani jako Čech, ani jako Japonec, jak vypadala jeho spolupráce na Eurovizi a jak ho ovlivnila anime kultura?

T E X T

Tereza Vaňásková

FOTO

David Turecký

Narodil jste se v Česku, ale vaše kořeny sahají do Japonska. Cítíte se víc jako Čech, Japonec nebo něco mezi?

Je to zvláštní, ale já se vlastně necítím ani jako Čech, ani jako Japonec. Naši spolu doma mluvili japonsky, ale za můj rodný jazyk považuji angličtinu.

Mluvil jsem jí od malička a chodil jsem do anglické školky, základky i gymplu. S češtinou jsem se naplno setkal až na vysoké škole. Cítím se tak nějak mezinárodně. Nejlíp mi je v zemích, kde je úředním jazykem angličtina. Když tam ale jsem delší dobu, tak mi Česko chybí.

Japonsky se ale dorozumíte, nebo ne?

Moje mamka se mě japonsky naučit snažila. Navíc jsem v Japonsku trávil čas i v dětství. Mám v živé paměti hrací barevné automaty i zemětřesení. Takže rozumím všemu, ale když mám mluvit nahlas, tak cítím velký stud. Možná podobný jako Japonci, když musí mluvit s turisty anglicky. Asi v sobě mám takovou tu japonskou hrdost.

Jak byste vysvětlil Japoncům, co je „typicky české“? A naopak — co byste řekl Čechům, aby pochopili Japonce?

Vtipné je, že v něčem jsou tyto národy úplně stejné. Pro oba je typická láska k pivu. Navíc k českému pivu. Ještě dávno předtím, než japonská pivovar-

nická společnost Asahi koupila Plzeňský Prazdroj, se český chmel dovážel i do Japonska. Hlavní rozdíl mezi Čechy a Japonci každopádně vidím v přístupu ke společnosti. Češi jsou větší individualisti. Sebe sami mají na prvním místě – co budou dělat teď a tady a jaká bude jejich budoucnost.

Zatímco Japonci v sobě mají zakořeněné „kolektivní dobro“.

Jak se takové kolektivní dobro projevuje?

Pamatuju si, jak jsme byli s přítelkyní v Japonsku a ona byla úplně fascinovaná tím, jak se tam o vše neustále starají. Každý den se třeba v metru všechno čistí nebo leští – a nedělají to proto, že by museli, ale protože vnímají, že to je pro dobro všech. Cítí zodpovědnost za celek. Také je tam úplně normální, že děti svým rodičům v dospělosti dávají peníze. Pamatuju si, že to tak dělal vždycky i můj táta, který tam posílal peníze z Česka. Když se ale podíváme na důchody u nás, tak to určitě taky není žádná sláva, stejně jako v Japonsku. Živíte se jako režisér. Mimo jiné stojíte za hudebním klipem The Code hudebníka Nema – loňského vítěze Eurovize. Jaká tato spolupráce byla? Úžasná a skoro nepopsatelná. Z Nema čiší neskutečná „pop-star energy“. Má

ryzí talent a je sakramentsky kreativní.

Někteří lidé, se kterými natáčím, mají strach něco pokazit, být příliš vidět, udělat chybu. Nemo byl pravý opak – šel do všeho naplno, bez váhání. Jsem toho názoru, že kreativita by se měla živit, a ne ohraničovat. Natáčeli jsme v Londýně, krátce po jeho vítězství, takže jsme měli vysoký budget a k dispozici špičkový tým – scénografa světové úrovně, vynikajícího barviče nebo třeba vintage kostýmy od Vivienne Westwood. Celý proces byl výjimečný. Nejen díky profesionální úrovni, ale i díky atmosféře. A co je nejhezčí – s Nemem jsme od té doby zůstali v kontaktu a dodnes jsme přátelé.

Také doufám, že se dostanu k dalším nespoutaně kreativním lidem. Takové projekty jsou pak za odměnu.

Hudebník Nemo není vaše jediná spolupráce v rámci Eurovize. Jak jste se k práci v této oblasti dostal?

Primárně se živím reklamou, ale hudební klipy vždy byly mou vášní. Dřív jsem tancoval, takže rytmus jsem měl v těle a vždy jsem si snadno dokázal představit, jak by klip měl vypadat, jak pracovat s energií hudby a obrazem.

Odmalička jsem si také stříhal na YouTube různé anime příběhy na songy známých kapel. Ty už jsou ale nenávratně v útrobách mého starého počítače. K samotné Eurovizi jsem se

Ruy patří k té generaci, které nedělá problém žít a pracovat kdekoliv. Prostě se cítí mezinárodně. I to mu pomáhá při práci se zahraničními klienty a interprety.

Více o jeho tvorbě na www.vimeo.com/ruyokamura

Ruy zatím natáčí převážně hudební klipy a reklamy, které se vejdou na pár kotoučů. Do svých pětatřiceti let však plánuje natočit i celovečerní film, na který jich bude potřeba mnohem víc.

57

květen - červen 2025

naplno dostal díky Dominice Haškové ze skupiny We are Domi (s písní „Lights Off“ zastupovala Česko na Eurovizi 2022). Je moje nejlepší kamarádka už od čtrnácti. Známe se tedy přes šestnáct let a pořád jsme si blízcí. Celé tohle moje tvoření začalo na střední – tehdy jsem si koupil první foťák a začal fotit lidi kolem sebe.

Z focení se postupně stalo i natáčení?

Ano. Bavilo mě to natolik, že jsem chtěl zkusit zachytit víc. S Domčou jsme na začátku tvořili hlavně covery.

Ideální spojení – ukázali jsme světu její talent a já se zároveň mohl něčemu přiučit. První oficiální klip „Let Me Follow“ jsem pro ni pak natočil v Bratislavě, když jsem studoval Filmovou akademii v Písku. Pak už přišel „snowball effect“. Z české i mezinárodní scény se začali pomalu ale jistě hrnout různí interpreti a já si uvědomil, že přesně tohle mě naplňuje.

Dnes už za sebou máte „eurovizní“ spolupráce s Rakouskem nebo Švýcarskem. Zároveň stojíte za režií hudebních klipů pro české hvězdy, jako jsou např. Ewa Farna, Renne Dang, Maella, Lucie Bílá, Vesna nebo třeba Lenny. Tvoříte radši tady, nebo v zahraničí?

Vyletěl jsem „ven“ jen kvůli Nemovi a zmíněnému londýnskému klipu. Jinak i když tvořím s interprety z jiných zemí, snažím se je vždy na natáčení tahat sem. V Česku jsme v tomto ohledu velmi kvalitní. Jednak zdatnostně, ale i technicky a cenově. Takový výhodný balíček. Doteď jsem měl to štěstí, že jsem převážně točil s tvůrci s mezinárodním přesahem.

Jaké motivy nebo prvky se vám do práce vracejí opakovaně? Máte nějaké „své“ téma?

Rozhodně je to téma rodiny a vztahů obecně. To mě vždycky zajímalo i v osobním životě. Rád dělám klipy i reklamy výpravné a snažím se k nim přistupovat, jako bych pracoval na

reálném filmu. Co se vizuálna týče, tak vlastně nevím. Někdo říká, že mám dost jasný rukopis. Přesto se snažím ke každému projektu přistupovat individualisticky.

Co vás vizuálně inspiruje? Je to spíš západní kultura, nebo třeba i japonské anime, manga?

Obojí. Tady jde dobře vidět, jak plavu mezi dvěma kulturami. Vyrůstal jsem na manze, Disneym i Večerníčkovi.

Nejvíc mě v dětství zasáhla Princezna Mononoke (1997). V poslední době ale naprosto miluju japonské a korejské filmy, takže čerpám hodně inspirace tam. Můj idol je Takeši Kitano, kterého Češi znají z pořadu Takešiho hrad. Je neuvěřitelný talent. Obecně se mi ale líbí, jak se v japonských filmech pracuje s emocemi, smrtí a mezilidskými vztahy. Nechybí v nich ani určitá kritika společnosti. Mám rád ale i české filmy – hlavně ty starší. Mezi mé oblíbence patří třeba trezorové Ucho (1970) od Karla Kachyni. Zároveň ale vnímám, jak neskutečně silná je nová vlna umělců. Filmy jako Mord (2024), Amerikánka (2024) nebo i Vlny (2024) se mi hodně líbily. Film miluju a je to možná takové osudové – protože se v kině poznali moji rodiče a já v předsálí kina poznal i mou budoucí manželku Kristínu, která stříhá veškerou moji tvorbu.

Když říkáte, že milujete film, plánujete někdy natočit i nějaký „celovečerák“?

Dal jsem si jako cíl, že první celovečerní film natočím do svých pětatřiceti let. S herečkou Natálií Golovchenko v současné době píšu scénář, strašně dobře se mi s ní pracuje, má neskutečný zápal. Původně jsme si mysleli, že to bude krátký film, ale postupně se to přetransformovává. Bude to o kamarádských vztazích.

Studoval jste ale střední školu se zaměřením na divadelní režii. Ta vás už neláká?

Zažil jsem trochu náraz poté, co jsem po střední odletěl do Skotska na Edinburgh Fringe festival, který je zaměřen na performativní umění. Naivně jsem si myslel, že se tam budu cítit jako doma. Cítil jsem se ale jako outsider, vnímal jsem mezi mnou a ostatními propastný rozdíl. Hrál a režíroval jsem tam představení 2 týdny v kuse. Bylo neskutečně těžké lidi z ulice vůbec dostat dovnitř sálu. Měl jsem nedávno flashbacky, když jsem koukal na seriál Sobík (2024), kde se hlavní představitel snažil o přízeň obecenstva podobně krkolomně. V Edinburghu jsem ale viděl výkony ostatních umělců, které byly neskutečné, a řekl jsem si, že tohle já dělat nedokážu. Do Čech jsem se vracel s pocitem, že nevím, co se sebou a kam mě osud zavane.

Divadlu jste se dál tedy věnovat nechtěl. Co jste dělal?

Dělal jsem, co se dalo. Pracoval jsem u mamky v krámku, fotil jsem a vařil.

To vaření mě ale celkem bavilo a kdybych se nevěnoval filmařině, tak se věnuji jídlu.

Co vás vrátilo zpět k umění? Vím, že jste nakonec studoval na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

Já jsem se z té branže úplně nedostal.

Fotil jsem pořád různé akce a jednoho dne jsem si řekl, že si podám přihlášku na FAMU, jenže jsem nestihl termín. Nakonec jsem studoval FAMO v Písku, vlastně díky kamarádovi, který mě pozval do Srbska a já tam natočil fiktivní dokument o srbsko-albánském konfliktu, díky kterému mě do Písku přijali. Možná ale divadelní hru shodou nedávných náhod časem režírovat budu a k divadlu se vrátím.

Už jste zapomněl na trauma z Edinburghu?

To ne. Ale už ten zážitek beru jako součást cesty, za kterou jsem rád. Už mám plno nových zkušeností a vše už může být úplně jiné – lepší.

58

speciál

Kenyo Suzuki Když mu bylo čtrnáct let, dostal nabídku, která se neodmítá. Zabalil si věci, zamával rodičům a z rodného Tokia odjel na druhý konec světa, aby si splnil svůj sen stát se profesionálním tanečníkem baletu. Dnes je mu 19, Česko je jeho novým domovem a na prknech pražského Národního divadla se jeho sen mění v realitu.

T E X T

Vojtěch Sekot

FOTO

David Turecký

Byl pro vás balet vždycky jasnou volbou?

Začalo to jako koníček, když mi bylo deset. Moje starší sestra je také baletka, takže jsem se v tom prostředí pohyboval, a když jsem pak viděl její studentské představení, balet mne uchvátil. Předtím jsem zkoušel fotbal, basketbal, nebo dokonce hip hop, ale až v baletu jsem se našel. Rodiče tehdy moje nadšení nesdíleli, protože jsem byl opravdu energické dítě a obávali se, že bych svou sestru rozrušoval. Tanec bychom totiž studovali spolu. Navíc chtěli, abych se věnoval klasickému studiu. Já si ale trval na svém, takže nakonec kývli a já začal brát hodiny.

Po dvou letech už jsem tanec vnímal vážněji a na radu svého učitele, který ve mně viděl potenciál, jsem se účastnil různých soutěží. Tam jsem pak samozřejmě viděl i jiné účastníky a měl srovnání i motivaci se zlepšovat a rovnat síly.

Počítám, že v té době se začaly dostavovat první úspěchy...

Ano, ve 14 letech jsem vyhrál významnou japonskou soutěž a dostal se na stipendium v Koreji. Tam jsem se seznámil se skvělým pedagogem, Wieslawem Dudkem, který sledoval naše hodiny. Tehdy mi nabídl, abych odjel do polské Bytomi, kde se chystal rozjet nový projekt, jímž chtěl propojit

Polsko a Japonsko. Nadšeně jsem souhlasil a nikdy nelitoval.

Pro čtrnáctiletého kluka to musela být obrovská změna!

To rozhodně. V Japonsku to bylo úplně jiné. Chodil jsem na běžnou školu a lekce baletu jsem měl až večer, což bylo náročné. V Polsku jsem poprvé zažil výuku plně zaměřenou na balet.

V Bytomi mě vedl výjimečný pedagog Marek Pretki, na kterého dodnes s vděčností vzpomínám.

Jak tam studium probíhalo?

Příprava byla náročná – technika, variace, současný, charakterní i polský tanec, navíc nové prostředí. Původně jsem tam měl zůstat čtyři roky, ale kvůli covidu jsem se musel vrátit do Japonska. Tam jsem trénoval sám.

Nebo trénoval – spíš jsem se udržoval ve formě, což samozřejmě nestačilo.

Takže hned po návratu do studia jsem si natrhl vazy v kotníku. Tři měsíce rekonvalescence mě ale naučily víc naslouchat svému tělu a pečovat o něj, což jsem dříve tolik neřešil.

Bylo pro vás těžké znovu začít tam, kde jste přestal?

Teď zpětně už ani ne. Krátce po uzdravení jsem šel na další japonskou soutěž Grand Prix, díky které jsem získal tříleté stipendium na Zurich

Dance Academy. To byla vlastně má první opravdu profesionální baletní škola – velká budova, součást univerzity, navíc krásné město a okolí.

Příjemnou změnou bylo i rozložení sil ve třídě – asi 10 dívek a 10 chlapců, což jsem uvítal. V Japonsku jsem byl totiž ve třídě jediný kluk.

V Curychu už přišly i první větší role, je to tak?

Ano, třeba můj první Louskáček byl ve spolupráci s Ballett Zürich v choreografii Christiana Spucka, kde jsem s dalšími třemi studenty tančil roli myši. Byla to moje první zkušenost s profesionálním souborem a divadelní praxí – velmi cenná a obohacující!

Další zásadní inscenací pro mě byla Balanchinova Scotch Symphony na Mendelssohnovu 3. symfonii, evokující romantismus první poloviny 19. století.

A pak přišla Praha. Jak jste se do zdejšího souboru dostal?

Po ukončení studií v Curychu si mě na jednom z konkurzů všiml umělecký ředitel baletu Národního divadla Filip Barankiewicz, který mi nabídl smlouvu. Byl jsem nadšený. Pražský balet jsem už znal a viděl jsem i pár představení. Například Louskáčka, který se během pandemie vysílal formou live streamu.

S Kenyem Suzuki se můžete setkat na prknech Národního divadla a Státní opery, kde aktuálně vystupuje ve všech baletních představeních.

Více na www.narodni-divadlo.cz

Baletní piškoty Kena Suzuki, ve kterých ještě před pár minutami trénoval. Setkali jsme se totiž těsně po jeho zkoušce v pražském Anenském areálu.

61

květen - červen 2025

Češi Louskáčka milují a také bývá dlouho dopředu vyprodaný.

Je to tak, zájem je veliký, což chápu.

I osobně mám raději klasické balety a klasický tanec než moderní kusy.

Jsou to díla, která se hrají třeba sto nebo dvě stě let. Působí na mne jako kouzlo, jako část historie.

divadlo, které je řekněme národní a funguje klasickým způsobem. Jinak umělci musí platit v přepočtu sedm až deset tisíc korun měsíčně, aby mohli vystupovat. Proto musí mít často další práci v úplně jiném oboru. S nadsázkou říkám, že tohle je důvod, proč jsem s chutí odešel do Evropy.

Jak vlastně takový konkurz do baletního souboru probíhá?

Do Národního divadla jsem se dostal skrz konkurz řekněme soutěžního typu. Bylo to ve Stuttgartu a konkurz se jmenoval YAGP Job Fair. Během tří dnů se sešlo asi 300 tanečníků a přibližně 10 uměleckých ředitelů, kteří si vybírali umělce do svých souborů.

Je to vcelku nový moderní způsob, jak zaujmout a jak získat nové tanečníky do souboru.

Vaše sestra v Japonsku zůstala?

Moje sestra je také profesionálka a doma vyhrála několik soutěží. Dnes tančí v souboru Asami ballet Tokyo, ale krom toho ještě pracuje v restauraci a soukromě vyučuje balet.

Součástí pražského baletního souboru jste od srpna loňského roku.

Co jste za tu dobu stihl?

Mám za sebou už asi 60 vystoupení v téměř všech baletech, které se tady hrají. Nejvíc se mi zatím líbila nová inscenace L’Histoire de Manon, která měla premiéru letos v únoru. Tenhle balet jsem poprvé viděl v televizi, když mi bylo 15 let, bylo to jako sledovat film, nádhera. Tím, že v něm teď tančím, se mi vlastně splnil další sen.

Je pro vás život v Evropě velký kulturní šok?

Rozdíly tu samozřejmě jsou, ale ten největší pro mne spočívá v práci.

V Japonsku totiž balet není skutečnou prací, spíše koníčkem. Když chcete vystupovat v divadle, musíte za to zaplatit. A to i v případě, že se tanci věnujete profesionálně. Jestli vám za váš výkon něco zaplatí zpět, to záleží jen na nich.

To je pro Evropany něco nepředstavitelného. Takhle je to v Japonsku se všemi divadly?

Vesměs ano, protože divadla v Japonsku jsou soukromá. Je tam jen jediné

A tančili jste spolu někdy?

Zatím jsme tu možnost neměli, ale jednou bych určitě rád. Myslím, že jako sourozenci bychom mohli vymyslet něco speciálního. Nicméně jak nás znám, skončilo by to hádkou a bylo by po všem. (směje se) Jak vypadá váš klasický den? Říká se, že tanečníci nemají čas se ani najíst!

Vstávám kolem osmé a po snídani vyrážím na trénink. Ten začíná v 10 hodin v Anenském areálu, kde máme krásné moderní sály. Začínáme tréninkem techniky a obecným procvičováním završeným 15minutovou pauzou.

Poté se věnujeme nějaké konkrétní inscenaci, která nás čeká nebo kterou oprašujeme. Následuje oběd, který si obvykle nosím z domova. Odpoledne pak pokračujeme ve zkoušení, a pokud večer není představení, po 18. hodině mám volno.

Když jsme u jídla, co rád vaříte?

Přilnul jste už i k české kuchyni?

Vaření je jednou z mých vášní.

Většinou připravuji japonská jídla a také rád peču. Mou specialitou je třeba brownie s matchou. Občas si ale samozřejmě rád zajdu i do restaurace.

Z pražských japonských restaurací mohu doporučit Yami Sushi na Starém Městě, kde panuje opravdu autentická japonská atmosféra. Nebráním se ale ani českým specialitám.

Třeba z tatarského bifteku z restaurace Kantýna jsem byl mile překvapený.

Navíc mám rád české pivo, takže to byla super kombinace.

Takže se vám v Praze líbí?

Musím se přiznat, že kulturní rozdíly tu jsou. Pro mne je problémem zejména jazyková bariéra, protože česky zatím neumím. Stalo se, že mne lidé na ulici raději ignorovali, ale obecně mám dobrou zkušenost. Třeba dnes ráno jsem byl řešit daňové přiznání, a i když paní na úřadě neuměla anglicky, každou drobnost mi pomocí aplikace v mobilním telefonu překládala do japonštiny, což mi moc pomohlo. Celkově se ale v Praze cítím dobře. Je to teď můj domov, mám tu přátele, hezký byt. Chvíli jsem bydlel v centru, ale ten ruch nočního života mi vadil. Tak jsem se přestěhoval na Prahu 5, kde k domu náleží i zahrada a kde sousedi pěstují slepice. Je to zábava.

Vypadá to, že nebudete vyloženě party typ.

Vůbec. Preferuji spíš vlastní pohodu – přijdu domů, uvařím si večeři a pustím si nějakou dobrou japonskou komedii nebo manzai. To je můj pražský způsob relaxace. Jinak je mojí vášní ještě rybaření, ale jelikož mám rád mořské ryby, v Česku mám dost smůlu.

Přiblížíte nám, co je to manzai?

To je forma japonské zábavy. Zpravidla jde o dva komiky – Boke je popleta, Tsukkomi je napravovač jeho vylomenin. Ty skeče mají svižné tempo, jsou plné slovních hříček a komiky na základě nedorozumění a nadsázky.

Vždycky mne dostanou.

A jakými rolemi dostanete vy nás?

Jakožto součást corps de ballet vystupuji ve všech baletech, které se nyní v Národním divadle hrají. V Louskáčkovi pak tančím sólo v ruském tanci a valčíku, což jsou velmi známé pasáže.

62

speciál

Šiba Shiba-Inu Přišel tiše, ale vyzařoval energii jako generál. Bezmála dvouapůlletý elegán jménem Šiba z pražských Vršovic je dokonalým zosobněním japonské hrdosti. Pes, který nepodlézá, nenechá se koupit pamlskem a jehož věrnost je výsadou, nikoli nárokem. V rozhovoru se pozoruhodně otevřel o vztahu ke světu, k lidem, k ostatním psům i o dávných kořenech svého plemene.

T E X T

Jan Semerád

FOTO

David Turecký

Shiby jsou považovány za jedno z nejstarších japonských plemen. Cítíš v sobě i ty osobně dědictví svých předků?

Rozhodně, každým krokem. Shiba-Inu byl vždy pes, který měl přežít.

Přemýšlet, rozhodovat se, bojovat.

Jsme výsledkem tisícileté selekce: žádné slepé následování, žádné podlézání lidem. Jen klid, síla a připravenost jednat.

V současnosti jste vy, shiby, populární po celém světě. Jak vnímáš tu pozornost?

Lidé si nás zamilovali pro náš vzhled.

Ale málokdo chápe, že za naším liščím obličejem je nezlomná vůle. Kdo nás chce, musí být připraven na to, že nejsme submisivní dekorace, ale osobnosti. I moje panička Kateřina to poznala.

Předtím měla pudlíka, co skákal pro úsměv. Já neskáču. Ani neprosím.

Vybrala si mě jako výzvu. Projekt.

Nový svět. Udělala životní rozhodnutí: že se se mnou bude učit. Stal jsem se jejím zrcadlem. I návodem. A někdy i testem, co vydrží.

Neuráží tě věčné přirovnávání k lišce?

Neuráží, ale unavuje. Chápu, máme podobnou hlavu, postoj, barvu. Ale já nejsem liška. Jsem pes. Ne divoký, ale samostatný. Lidé rádi nálepkují, co nechápou. Přirovnávají nás, protože jim náš stoicismus připadá nečitelný.

Liška je lest, shiba je rovnováha.

Takže jsi tvrdohlavý.

Tvrdohlavost není vzdor. Je to zásada.

Pokud něco nemá smysl, neudělám to.

Nesnažím se lidem zavděčit.

Chceš říct, že tě nezlomím ani pamlskem?

To říkáte vy. Pamlsek mě nerozhodí.

Ale abych byl upřímný, mám docela slabost pro dobré syrové maso. To už za pohled stojí. Ale znovu opakuji: jednám z vlastního rozhodnutí, ne kvůli odměně.

Oblíbený psí recept?

Miska klidu.

To zní… meditačně. Co v takové misce najdeme?

Sto gramů lososa. Zlehka povařený, bez kůže, bez hluku.

Půl hrsti rýže – kulaté zrno, žádná sůl, jen paměť.

Kousek dýně, vařená do měkka, rozmačkaná tiše.

Wakame – mořská řasa, krátce máčená, jako pozdrav oceánu.

A kapka sezamového oleje – pro vůni, ne pro efekt.

Na vrch špetka jablka. Symbol podzimu. Rovnováha chutí.

To je víc než recept. To je haiku k obědu! (Šiban mlčí.)

Jak vycházíš s ostatními psy?

Ostatní psi jsou pro mě většinou kulisa. Nerozdávám přátelství na potkání.

Výjimka? Miloušek, ridgeback rodičů paničky. Je velký, klidný a ví, kdy mlčet.

Tajně spolu obcházíme les a tváříme se, že nehledáme zvěř. Ale hledáme.

On se přivolat nechá. Já sleduji, co udělá. Pokud se otočí, jdu taky. Není to podřízenost. Jsme spojenci. Nejlépe si rozumím s podobně naladěnými plemeny: basenji, akitami nebo sibiřskými husky. To jsou psi, ne klauni jako ti ostatní.

Co ty a feny?

Feny vnímám jinak než psy. Pokud je fena silná, sebevědomá a nesnaží se mě ovládat, může získat mou plnou pozornost. Ale nikdy se nevnucuji.

Respekt musí být vzájemný.

Chodíš teď s nějakou fenou?

Nechodím. Já s nikým nechodím.

Já doprovázím. A jen tehdy, pokud můj protějšek ví, kam jde. Jsou feny, které zaujaly – svým klidem, tím, že nemluvily zbytečně. Na jednu, Leslie od nás z Vršovic, si občas myslím.

Ale vztah není hra na aport. Nevzniká na povel. Je to souběh kroků ve správném rytmu. A to se nestává často.

Takže žádná zamilovanost pod rozkvetlou sakurou?

Možná. Ale bez sakury. A beze svědků.

Šibu můžete potkat v Malešickém parku, nebo v okolí pražského Edenu. Zda se s vámi na chvilku zastaví a podělí se o svůj pohled na svět však zaručit nemůžeme.

Šiba miluje hlavně ticho. Nezajímají ho aporty a bláznivé hry.

Na milost ale bere hračky, které sbírá jako člověk známky.

Plyšové a chlupaté má nejraději. Za hračkami jsou pamlsky, pak dlouho nic a pak teprve panička.

65

květen - červen 2025

Máš nějakého oblíbeného psa-celebritu?

Oblíbeného? To je silné slovo. Obdivuji psy, kteří zůstávají sami sebou okolnostem navzdory. Možná bych jmenoval akitu Hačikó. Byl to pes, který každý den na tokijském nádraží Šibuja vyhlížel svého pána. Ten ale jednoho dne zemřel v práci a domů se už nevrátil. Přesto Hačikó čekal dál, rok za rokem, v dešti i sněhu, až do konce svého života. Jeho věrnost se stala symbolem, na který Japonci nikdy nezapomněli. Ten druh oddanosti, který rozumí mému světu: bez póz, bez tyátru. Jen čistá přítomnost a loajalita, která překračuje lidské chápání.

Vidím, že kožešinám se nevyhýbáš.

Věnuješ jí nějakou zvláštní péči?

Péče o srst je součástí mé důstojnosti. Není nijak náročná, ale rád si dopřeji jemné vyčesávání. Nepotřebuji každodenní lázně, ale čistý, nadýchaný kožich je vizitkou každé správné shiby.

Otázka na tělo. Línáš hodně?

Dvakrát ročně odevzdám starou srst zemi. Na jaře a na podzim se mění srst tak, že by z ní šel uplést nový pes. Jde o prastarý rituál obnovy. Srst je mým štítem. Udržuji ho bez chemie, přirozeně, tak jak mě to naučila příroda.

Jaké máš oblíbené roční období?

Podzim. Vůně listí, chladný vzduch, příjemné světlo, to je svět podle mého gusta. Léta bývají dost uštěkaná, zimy příliš vlezlé. Podzim je časem rozjímání i dobrodružných výprav.

Jak doma řešíte dovolené? Bere tě panička s sebou?

Ano… ale pouze pokud dovolená dává smysl i mně. Jednou mě vzala k moři. Řekla slovo koupat. Já řekl ústupek.

Vyhrabal jsem si díru pod stromem, lehl si do ní a tvářil se, že neexistuju.

Slunce nemá vůni, moře není les.

Zkusila mě dát na paddleboard. Umím

plavat. Rychle. Ke břehu. A pak se od něj rychle vzdálit. Od té doby plánuje cesty tak, aby byly i pro mě. Když ne, jedu na prázdniny. K Milouškům nebo k přátelům. Tam mě mají rádi.

Znají moje rituály. Nikdo mě nenutí do vody.

Plavecké lekce tedy nevyhledáváš. Řeka zpívá dál.

Já stojím na břehu sám.

Suché tlapy, klid v duši.

Jaké máš zkušenosti s tréninkem?

Absolvuji individuální lekce. Skupiny mě nezajímají. Každý pes má jiné tempo a jiný vnitřní svět. Moje trenérka pochopila, že potřebuji vidět důvod. Neposlušnost není můj cíl, ale slepá poslušnost mě uráží. Naučil jsem se respektovat základní povely, ale víc si vážím ticha mezi slovy. Největší pokrok přišel, když se mi moje panička naučila naslouchat beze slov.

Působíš tiše. Zaštěkáš si někdy vůbec?

Neštěkám bez důvodu. Když štěkám, znamená to, že je třeba jednat. Jinak nemám potřebu plýtvat hlasem. Ticho je mocnější než tisíc štěkanců.

I když už jsi velký pes, máš nějakou oblíbenou hračku?

Mám plyšovou husu. Nepíská, nebliká, nemění barvy. Jen je. Svíral jsem ji v tlamě, když jsem nemohl usnout.

Kdysi jsem si na ní trénoval kousání, ale nikdy jsem ji neroztrhal. Když jsem nemocný, dám ji blíž k sobě. Když jsem v klidu, leží vedle mě a nehne se.

Je měkká tam, kde svět tvrdne. A zůstává, i když ostatní odejdou.

Pokud by si měl možnost si zalovit, která kořist by ti udělala radost?

Zaprvé, bažant. Ne kvůli lovu, ale kvůli zvuku jeho vzletu. Je to výzva a krása v jednom. Zadruhé, myš.

Symbol všedního dne, ale vítězství nad ní je poctivé. Zatřetí? Možná ani ne kořist, jako spíš pachová stopa srny.

Neslouží k uchvácení, ale k pochopení krajiny. Lov není o krvi. Je to rozhovor se světem, kterému už lidé neumí naslouchat.

V Japonsku jste vy shiby byly několikrát na pokraji vyhynutí. Co podle tebe zachránilo vaše plemeno?

Síla charakteru. Přežili jsme válkám, hladu a pohromám navzdory. Nejsme módní záležitost. Jsme důkazem, že nezávislost a hrdost přežijí i tam, kde ostatní ztratí směr.

Co by lidé o shibách měli vědět, než si je pořídí? Že nás nemají vlastnit. S námi nemáte psa, máte parťáka, který myslí sám za sebe. Pokud to respektujete, otevře se vám svět plný mlčenlivého, ale neochvějného spojení.

Máš nějaké guilty pleasures?

Nemám výčitky. Ale mám slabosti, které neukazuji na veřejnosti. Například oschlá střídka ranní topinky, když nikdo nekouká. Když zůstane na stole ždibec rybičkové pomazánky a panička zapomene. A přiznávám, někdy naschvál upustím plyšovou husu, abych sledoval, jestli si toho někdo všimne.

Ne proto, že bych ji potřeboval podat.

Ale protože je to… moje hra.“ Takže i samuraj má své slabosti. (Šiban uhnul pohledem. Mlčení je někdy největší přiznání.)

Máš nějaký nesplněný sen?

Jednou se vydat tak daleko, že mě nikdo nezavolá zpátky. Ne proto, že bych chtěl odejít, ale abych věděl, jaké to je – rozhodnout o směru sám.

V lese, kde stromy šeptají japonsky, kde je ticho hustší než hlasy. Sen není o útěku. Je o svobodě, která není podmíněná důvěrou na druhém konci vodítka.

A kdyby tě nikdo nevolal… vrátil by ses?

Možná ne hned. Ale vrátil.

66

speciál

Umění shibari Ještě než se v první polovině 20. století zabydlelo v erotické fotografii, divadelních performancích i BDSM praktikách, šlo o jeden ze zásadních prvků bojového umění hojojutsu. To praktikovali samurajové ve feudálním Japonsku už v 16. století, přičemž svazování používali k zajištění zajatců.

Způsob svazování odrážel i společenskou vrstvu zajatce nebo povahu jeho zločinu. Vyšší vrstvy obyvatel byly svazovány s větším respektem a estetikou uzlů, níže postavení drsněji. My jsme se prostřednictvím shibari rozhodli představit ty nejnovější produkty, které vyprodukovaly japonské značky a jejich minimalistickou estetiku zachytit prostřednictvím černobílé fotografie. Nemáte zač!

T E X T

Petr Jansa

FOTO

Petr Karšulín

67

květen - červen 2025

GRAND SEIKO Hodinky Grand Seiko Elegance s mechanickým strojkem 9S64 s ručním nátahem a rezervou chodu 72 hodin. Pouzdro z nerezové oceli má průměr 37,3 mm, řemínek je z aligátoří kůže.

Cena: 125 900 Kč, prodává www.hodinky-koscom.cz

COMME DES GARÇONS Limitovaná edice ručně popsaných oxfordek, které vznikly ze spolupráce japonské značky Comme des Garçons s britskou legendou Dr. Martens.

Cena: 22 792 Kč, prodává www.blackoutfashion.cz

MIKIMOTO Prsten Bubble z bílého zlata osazený diamanty a japonskými mořskými perlami Akoya, cena: 54 240 Kč, a náhrdelník s bílými mořskými perlami Akoya dlouhý 44 cm se sponou z bílého zlata, cena: 146 010 Kč, oboje prodává www.halada.cz

MATSUNAGA, MASSADA, BLAKE KUWAHARA Shora: japonské sluneční brýle Blake Kuwahara, cena: 18 000 Kč; japonské sluneční brýle Massada, cena: 33 000 Kč; japonské sluneční brýle Matsunaga, cena: 25 000 Kč; japonské sluneční brýle Blake Kuwahara, cena: 19 500 Kč, vše prodává www.zilkastudio.cz

SHISEIDO Skin Empowering je vysoce účinný krém pro obnovu mužské pleti. Bojuje proti známkám stárnutí, udržuje pleť hydratovanou a navrací jí mladistvý vzhled už během jednoho týdne.

Cena: 3 550 Kč / 50 ml, prodávají vybrané parfumerie

JAPAN THE COOKBOOK Originální kuchařka v bambusových deskách s více než čtyřmi stovkami receptů na tradiční japonské pokrmy, doplněných o zasvěcené poznámky a ikonické a regionální tradice.

Cena: 1 280 Kč, prodává www.pagefive.cz

Modelka: Wanda Daemond Rigger: Diana Vera Make-up a vlasy: Dáša Kršková Styling: Petr Jansa

ISSEY MIYAKE Zbrusu nová parfémová voda L’Eau D’Issey pour Homme je poctou jiskřivým a tajemným vodám oceánu. Ty evokuje kompozice vůní sečuánského pepře, citronu, jedle a cedru.

Cena: 2 550 Kč / 75 ml, prodávají vybrané parfumerie

74

speciál

Pevné základy Shibari je vizuální a díky tomu také velmi atraktivní součást BDSM. Mnoho lidí touží zkusit si ho na vlastní kůži, aniž by si uvědomovali, že bez správného vedení a zkušeností může jít o nebezpečnou záležitost. I proto existují lektoři, kteří jednotlivce i páry vedou správným směrem. Jako lektorka pracuje i Diana Vera, která se na předchozích stránkách podílela jako rigger (nawashi), Wanda Daemond (v našem projektu v roli modelky – uke) pak působí jako průvodkyně zážitkem vázání.

Petr Jansa

FOTO

Petr Karšulín

Co vás přivedlo do světa BDSM? Diana: Lidé z mé generace často říkají, že v sobě ty sklony objevili díky filmům jako Vinnetou. Byli celí pryč z toho, když indiáni někoho přivazovali ke kůlu. Já to měla jinak.

Mě od mala fascinovala spíš bezmoc a odevzdání se. Třeba když mezi sebou ve Foglarovkách bojovali Vontové a Rychlé šípy.

Wanda: U mě ta fantazie začala pracovat sama od sebe. Jako dítě jsem si představovala, že jsem svázaná princezna, kterou někam unesou.

Lidé, co tohle nezažili, to berou jako koníčka, my to vnímáme jako součást své osobnosti.

Každá jste vyrůstala v jiné době. Jaké pro vás bylo to objevování?

Diana: Mé dětství, dospívání i ranné mládí bylo o tom, že všechny mé touhy a představy jsou zakázané a musela jsem je v sobě pohřbít. Nikde se o tom nepsalo, nikdo o tom nemluvil.

Největší hrůzu jsem měla z toho, že by se o mých touhách někdo dozvěděl, byť by to byl můj přítel. Až později mi psychoterapie pomohla to v sobě uvolnit a uvědomit si, že mít takové fantazie a potřeby je v pořádku a můžu si je klidně pustit do života. Právě

tohle je ta největší práce, ten vnitřní coming out.

Wanda: Já se k tomuhle tématu dostala na internetu, když mi bylo nějakých 12 let. Poprvé jsem na našem starém rodinném počítači viděla BDSM porno jen se ženami. Jako dítě jsem tomu ještě nerozuměla, ale už tehdy mě fascinovala ta kombinace ženství a neobvyklých praktik.

Kdy jste objevily shibari?

Wanda: Mě to vždycky táhlo spíš k tomu vizuálnímu sledování sadismu a masochismu, ponížení a objektifikace, bondáž jako takovou jsem nikdy moc nevyhledávala. Až před pěti lety jsem se poprvé zúčastnila Zajíc Party, což je takový jednodenní festival pro nováčky plný přednášek a ukázek z praxe. Tam jsem narazila na Dianu, která zrovna předávala ochutnávku shibari. O rok později jsem šla na její workshop „Pevné základy“ a úplně jsem tomu propadla. Hned další týden jsem svázala pět lidí.

To znamená, že jsi nejprve svazovala a až později ses nechala svazovat?

Wanda: Přesně tak. Přišlo mi přístupnější si nejdříve vyzkoušet roli riggera, než se odevzdám do něčích rukou.

Proto má BDSM cesta začala u učení se, jak být dominou. Bezpečně.

Diana: Když člověk vstoupí do té komunity, přirozeně inklinuje k tomu, co je mu méně nepříjemné. Jakmile se pak naučí držet si své hranice, dovolí si zajít dál a zkusit i to, co je mu naopak více nepříjemné.

Pro vás je svazování práce. Dokážete si to ještě užít?

Wanda: Kromě svazování nabízím individuální transformační práci, kde propojuji prvky nejen z BDSM, ale i tantrické principy. Je to práce, kterou si vydělávám, ale zároveň mi přináší obrovskou radost a získávám z ní spoustu energie. To je vlastně i důvod, proč lidi BDSM praktikují. Čím víc se otvíráme stínovým tématům, tím víc se nám vrací ta životní energie, kterou jsme předtím využívali k potlačení těch nekonvenčních částí nás samotných.

Diana: V životě vynakládáme spoustu energie na to, abychom své pudy potlačili. Když je ale přestaneme popírat a otevřeme se, zažijeme obrovskou vášeň a ta energie se nám vrací. Pak jsou to stejné pocity, jako když nás v dětství bavila nějaká hra. Shibari je jedním ze způsobů, jak tuhle získanou životní energii zužitkovávat.

Make-up a vlasy: Dáša Kršková

T E X T

Wanda Daemond (vlevo) a Diana Vera mají se shibari mnoho zkušeností a své znalosti a dovednosti ochotně předávají dál. Více informací najdete na www.dianavera.com a na www.odemcenacesta.cz

76

Diano, když jsem tě oslovil a poslal ti moodboard s fotografiemi, jak bych chtěl náš projekt pojmout, říkala si, že ty fotky jsou hodně oldschoolové.

Znamená to, že shibari se vyvíjí? Že ta technika se striktně nedrží historických pravidlech?

Diana: Umět svázat celé tělo, aby vše fungovalo, jak má, je technicky hodně náročné. A to mají chlapi rádi, takže se v tom neustále vrtají a hledají sofistikovanější a promakanější způsoby, jak to udělat. Pravdou je, že existují různé školy shibari, které pracují s různými prvky. Vždy s nimi přijde nějaká osobnost s výrazným vázacím rukopisem, která pak školí další lektory, a tak se ty jednotlivé školy šíří. V 90. letech to vypadalo jinak než v 70. letech a jinak to vypadá dnes. Jednou z nejpopulárnějších škol v Evropě je dnes například Naka-ryu japonského riggera Akihika Nakamury.

Je to tak, že největší komunita shibari je v Japonsku?

Diana: Ono je to trochu jako s bojovým uměním. Z Japonska pochází ta inspirace, ale po celém světě si to lidé přetvářejí k obrazu svému. Podle mého jsou vůbec nejproduktivnější učitelé tady u nás v Česku. Vlastně bych se nebála říct, že v současnosti jsme shibari velmoc.

Co lidé od shibari očekávají?

Diana: Shibari znamená „umění provazu“. Někdo v něm hledá estetiku, náročné vzdušné pozice, jiní jsou při setkání v provazech fascinováni tím dominantně submisivním rozložením sil. No a další ho zase používají jako relaxační seberozvojovou praxi, kde erotika nehraje roli. Můj styl je založený na velkém množství doteků a intenzivní manipulaci s tělem, na svých kurzech pak cílím na budování fyzického a emočního souladu mezi partnery.

Když jsme včera fotili, překvapilo mne, že shibari není jen o krásných

speciál

uzlech a nějaké dominanci a podřízenosti, ale že je vcelku umění vázat a neublížit.

Diana: Ta bezpečnost je obrovské téma. Když lidé přijdou na kurz, jsou vedeni pudem sebezáchovy a chtějí to dělat bezpečně. Jenže když přijde na vzrušení v rámci sexu, na bezpečnost často zapomínají. Prostě si myslí, že když přivážou zápěstí k posteli, neděje se nic zásadního. Ale rukou vedou nervy i tepny a když se přiškrtí na špatném místě, je zaděláno na problém.

Wanda: Ano, už při focení jsem Dianě říkala, že mě fascinuje, jak ladně umí vázat, jak je to příjemné, pohodlné a nebolí to. Její prsty pracují s naprostou jistotou. Jako člověk, který zná obě polohy, vím, jak je jednoduché způsobit zranění. Proto bych každému zájemci o vázání doporučila si zajít na workshop vázání.

Diana: Ono to ale není jen o tom, že jen ten rigger musí vědět, co dělá. Sice víš, kudy vedou nervy, znáš pravidla, ale když se modelka špatně pohne, provaz se posune a začne tlačit na nerv.

Proto je důležité edukovat pár, aby oba věděli, která bolest je dobrá a která už ne. Wanda má výbornou fyzičku, pevné svalstvo. Když jsou ale lidé měkkoučcí, nebo naopak extrémně hubení, ta náchylnost ke zranění je tam větší. Když je navíc člověk v té pozici svazovaného, často je ve změněném stavu vědomí – nevnímá a nekomunikuje, a je tím pádem k tomu zranění náchylnější.

Wanda: Považuji za hodně důležité, aby svazovaná osoba prohlubovala schopnost vnímat sebe i v tom změněném stavu vědomí. Je to o nácviku propriocepce a interocepce. Také se dosud učím být v prožitku a zároveň přítomna všemu, co se děje. Vnímat a pozorovat, co se ve mně vzdouvá, zda mohu hýbat prsty. Ta vzájemná komunikace s riggerem i se sebou samým před i během té session staví zdravý základ, na kterém pak můžeme tvořit povznášející zážitek.

Diano, ty tohle všechno na svých kurzech učíš?

Diana: Existuje víc možností. Dělám soukromé sessions, jeden na jednoho, kde já vážu a klient je vázaný a jdeme spolu do prožitku. Pak dávám soukromou výuku pro páry, kterou si často objednávají zvědavé dvojice, které chtějí prohloubit svou intimitu. A pak vedu skupinové kurzy, kde ukazuji uzly, učím, jak se do toho položit a kudy vést provaz, aby nedošlo ke zranění. Pracujeme tam oblečení, sedíme někde v tělocvičně, otvíráme témata moci a bezmoci a pak přijdou na řadu ukázky a praxe, kdy jednotlivé páry obíhám a pomáhám. Nakonec si zase povídáme a ty prožitky sdílíme.

Stává se, že tyhle lekce člověka nějak ovlivní nejen v osobním, ale třeba i v pracovním životě?

Diana: Samozřejmě. Jestli si chceš víc věřit a příští rok být CEO, přijď k nám! (směje se) Ne, opravdu. Je to tak, že ať už přijdeš jako klient na session, nebo jako student na workshopy, posune tě to. Otevřeš, vyčistíš nebo překonáš různá témata, často už díky první zkušenosti.

Do jisté míry se to podobá terapii.

Něco se odehraje, někam se skrze to dostaneš a za dva roky si řekneš, že když jsi začínal, byl jsi úplně jiný člověk. Že by tě vůbec nenapadlo, s jakým úspěchem budeš balit ženský jenom proto, že všechny tvé pudy jsou najednou uspokojené.

V pasivní roli sis dopřál tu péči a teď nemáš potřebu o ni žebrat. V aktivní roli navíc získáš dovednost, na kterou se opravdu skvěle balí ženy, protože každá chceme muže, který se umí dotýkat. Vázání je teď opravdu trendy. Konfrontuje tě, dodá ti sebevědomí a z toho pak podle mě profituješ ve všech oblastech svého života.

NOVINKA Crystal Hobnail džbán s platinovým uchem

Navštivte www.klimchi.cz nebo Václavské nám. 25

Sako, 61 500 Kč, svetr, 39 000 Kč, a kalhoty, 20 100 Kč, vše Gucci

79

květen - červen 2025

muž z obálky Motorkář, tanečník, herec a táta dvou synů – tím vším je Jan Révai (51). V době, kdy čtete tento rozhovor, možná právě pobíhá v maskáčích někde po tureckých horách, kde se v květnu začala točit druhá řada seriálu Extraktoři na motivy skutečných případů. Jan Révai s Jakubem Štáfkem se v něm mění v agenty-extraktory, kteří pracují v terénu a pomáhají z ciziny dostat zajaté civilisty. Možná o trochu méně akční, ale neméně odvážnou a odhodlanou postavu hraje v nové minisérii Moloch z dílny Canal+, která také čerpá z nedávných událostí. Jako investigativní novinář v ní rozkrývá propojení naší politické špičky s ruskými tajnými službami.

T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

Matúš Tóth

Nejtěžší je najít štěstí sám v sobě

80

muž z obálky

V říjnu to bude třicet let ode dne (tehdy to vyšlo na pátek třináctého), kdy Jan Révai vkročil do showbyznysu. Přesněji tam vtančil při premiéře muzikálu Dracula. Z divadla ho Filip Renč vytáhl před kameru do filmu Rebelové a pak už to šlo přes Rodinná pouta k seriálům jako Specialisté a Sex O'Clock, filmům Gangster KA nebo Němá tajemství k porotcování ve StarDance a k aktuálnímu divadelnímu představení Madisonské mosty na scéně Nové Spirály. Jeho životní cesta ale taky mohla vést jinudy. Nadějnou taneční kariéru mu přeťala epizoda, která by se dala stručně vytyčit klíčovými slovy automaty-dluh-přepadení-vězení. „Nemám problém o tom mluvit, ale nevím, jestli se k tomu chci vracet po stý, protože si opravdu nemyslím, že je to aktuální a důležitý,“ vysvětluje mi, když téma nakousnu. A tak se radši bavíme o tom, co aktuální je…

posledních dní jsem cítil i dušnost. Dvakrát v životě jsem se skutečně málem udusil, kdy jsem se probudil s tím, že jsem se nemohl nadechnout ani vydechnout. Doktor mi pak říkal: „Co se divíte? Jste astmatik.“ „Já? Mám jenom alergii.“ „No vždyť vám to říkám, jste astmatik, protože alergie je předzvěst astmatu a dříve či později k tomu dojde.“ U někoho ne, ale je to přirozený proces.

Když jste přišel na focení, sháněl jste se po něčem na alergickou rýmu. Už je to dobrý?

Dobrý, ale večer to občas bývá horší. Jde to ve vlnách, teď jsem tři dny, kdy začalo vše pučet a kvést, dost prokýchal. Nejhorší je, když vyjedu na motorce v otevřený helmě.

Fotili jsme vás s retro Jawou, ta ale není z vaší stáje. Kolik máte motorek?

Tři. Jednu starou babičku, BMW Adventure 1150, na které jsem objel Střední Ameriku nebo Kavkaz. Potom tady tu Yamahu. Dostávám od Yamahy na každou sezonu nový model Tenere, protože jsem jejich ambasadorem v segmentu cestovní enduro. A pak mám ještě lehký enduro, na kterém sem tam jezdím závody.

Alergie vás trápí celoživotně?

Odmalička. A nejen na pyly.

Na co ještě?

Plody – jablka, broskve, nektarinky, některé ořechy... Odmala jsem se to snažil zvládnout.

Dřív ani nic na alergie nebylo, nepamatuju si, že by mi naši něco dávali. Když jsem třeba zjistil, že mě po jablkách svědí v krku a natekly mi rty, snažil jsem to přejíst.

Fungovalo to?

Skončil jsem v nemocnici, málem jsem se udusil. Už vím, že takhle ne. Ale samozřejmě mi to nedá. V období, kdy všechno kvete, bych neměl lézt ani na motorku, ani na koně, ani být venku pod stromem. Jenže já jsem pořád buď u koní nebo na motorce anebo dělám něco na zahradě. Je to těžký. Doktor mi to vysvětlil velice jednoduše: „To je, jako když si sypeš sůl do rány.“ Takže dál sypete sůl do rány?

Asi to není tak akutní. Ale během těch

To asi máte na cesty pořádně nabalenou lékárničku.

Pořádně ne, ale něco si vezu, včetně Zyrtecu nebo Analerginu. Neberu to tak vážně, ale nepodceňuju to. Na cestách jsem ovšem nikdy nebyl úplně na jaře, jeli jsme buď v zimě, nebo v létě.

Na čem jste sem dnes přijel?

Na Yamaze Tenere 700.

Kde se s tím závodí? V lese?

Hard enduro se jezdí po skalách, přes klády, potoky, lesy, jsou tam výjezdy, sjezdy, všechno.

To mě baví a trošku jsem si na tom ujel. Po návratu ze Střední Ameriky jsem chtěl podstoupit trénink, úplně od začátku přes trial, aby se mi pak na cestách líp jezdilo na velké motorce. A zůstal jsem u té malé. Minimálně jednou dvakrát do týdne jedu trénovat, a když ne, jsem nervózní.

Pamatuju si nějakou kauzu, kdy motorkáři řádili v chráněné krajině. Řešíte i tenhle aspekt? Kde se dá trénovat, aby to neškodilo přírodě?

Samozřejmě, řešíme. U nás se nesmí nikam, pomalu ani na polňačku, tady je to úplně v pr.eli. Ale ta motorka je dělaná do lesa.

Chápu ochranáře, ale myslím, že žádný motorkář nepojede do míst, kde roste

81

květen - červen 2025

Bunda a kšiltovka, oboje Louis Vuitton, info o ceně v obchodě

82

muž z obálky

Zelená košile, 24 500 Kč, vzorovaná košile, 37 900 Kč, šortky, 17 800 Kč, vše Fendi

83

květen - červen 2025

„Člověk se naučí vycítit energii a rozpoznávat, jestli je, nebo není dobrá.

Co se týká strachu všeobecně, světem hýbou předsudky, všude. Je jedno, jestli je to strach z lidí nebo z místa, kam jedeme. Stačí slyšet, že se někde něco stalo, a už se to větví. Ale to by člověk nemohl jezdit nikam.“

chráněná vegetace. Ve světě se to moc neřeší, protože mají pochopitelně jiné dimenze, jiné prostranství. U nás každý kousek patří správě Lesů České republiky nebo soukromníkům.

Takže se jezdí buď načerno, nebo na soukromých tratích, tam jezdím já. V tomhle je to na prd, že tady není kde jezdit. Proto lidi vyrážejí do Rumunska nebo na Balkán.

Na motorce jste projel Jižní Ameriku nebo Gruzii, s Vandráky jste si dali trasu od Panamy do Mexika a naposled Papuu-Novou Guineu. V takových destinacích má asi člověk strach motorku někde nechat. Jak řešíte parkování přes noc?

Všechno záleží na tom, s kým se potkáte a jak se domluvíte, Člověk se naučí vycítit energii a rozpoznávat, jestli je, nebo není dobrá. Motorky musíme nechat u někoho, o kom jsme přesvědčení, že nekecá, když nám je schová, že budou u něj v bezpečí. Co se týká strachu všeobecně, světem hýbou předsudky, všude. Je jedno, jestli je to strach z lidí nebo z místa, kam jedeme. Stačí slyšet, že se někde něco stalo, a už se to větví. Ale to by člověk nemohl jezdit nikam. My jsme měli zatím štěstí, že nás nepotkalo nic až tak děsnýho, krom jednoho přepadení na Papui.

Cestu přes Papuu mapuje film a druhá řada seriálu Vandráci, která šla nedávno v televizi. Ten díl s přepadením jsem viděla, ale natočené to není.

No není! To se přeci nedá natočit. Nebo by se dalo, kdybychom nevypli kamery. A to jsme si zrovna říkali, že jsme ještě nezmokli na motorce a nepřepadli nás. A obojí se nám stalo v jeden den. Začalo hrozně pršet.

Oblékli jsme se do nepromoků, a když jsme vyjeli z mraku na horizont, vysvitlo krásný světlo. Vypnuli jsme kamery, protože šetříme

baterie, a Hynek naplánoval, že tady natočíme průjezd. Ohlídnu se nahoru na kopec a říkám: „Ty jo, to zase nic nenatočíme.“ Protože všude, kde zastavíte, se seběhnou lidi. Na kopci stálo tak osm deset chlápků a koukali na nás. Byli zahalení jak piráti, všichni měli mačety, jeden pistoli a mířil na nás. Říkám: „Tak hoši, je to tady. On má revolver. Jsme přepadení.“ Najednou zpoza kopce vyjelo auto a Pavel dostal úžasnej nápad. Mával na ně, jako by je zdravil, a začal mávat směrem, odkud jsme přijeli: „Pojeďte, jsou tady, pojeďte.“ Přidali jsme se a oni se zarazili. Nevěděli, jestli nejedou další motorkáři. Ale ten s revolverem se nezalekl, seběhl dolů a říká: „Don't move, don't move.“ Šel k Hynkovi a chtěl mu strhnout batoh. Ale nepovedlo se mu to (protože Hynek měl krosnu zapnutou bederním pásem) a tak zmizel. Koukáme, kde je, ti nahoře taky koukají... Tak říkáme. „Jedem!“ Rychle nasedáme, že zdrhneme.

Naskočím na motorku a jedu, v interfonu ale slyším, že Pavlovi nejde nastartovat. Do toho se ozývá Hynek: „Mně to nestartuje, vůbec!“ Měl motorku na stojánku, a když je zařazená rychlost, zapalování nereaguje. Prostě panika.

Už jsem byl pryč, řešil jsem, jestli se mám vrátit. Nakonec ale nastartovali a ujeli jsme.

Celé se to odehrálo v minutě, dvou.

Byla to nejnebezpečnější událost, která vás potkala?

Byla. Věděli jsme, že se tam přepadává, ale byl to blbej pocit, protože jsem viděl pistoli a čekal jsem, že zazní výstřel. Říkal jsem si, že by přeci nebyl takovej debil, aby střílel.

Vždyť by z nás nic neměl. Podle mě byli vystrašenější než my. Vojtěch Novotný, který nám na své biologické stanici poskytoval zázemí, nás předem informoval, že se to stává a je zapotřebí být připravení. Mít drobné

Vesta, 18 140 Kč, triko, 3 050 Kč, džíny 5 510 Kč, vše Versace Jeans Couture, prodává www.zalando.cz; hodinky Rolex Datejust 41, 285 600 Kč, prodává butik Rolex; boty PS Paul Smith, 7 560 Kč, prodává www.zalando.cz; motocykl JAWA 350 CL Pérák je možné si zapůjčit, 2 400 Kč / den, více na www.legendyuvas.cz

květen - červen 2025

85

86

po kapsách, abyste je mohli rozdat, protože lupiči musejí být rychlí. Měli jsme i fejkové telefony. Potřebovali jsme uchránit hlavně natočený materiál, kamery a svoje životy.

Věděli jsme o oblastech, kde se přepadává, ale tohle místo jsme neznali. Když jsme se vrátili na stanici, vyprávěl jsem to tam jednomu klukovi. Ptal se, kde se to stalo. Říkám, že u té a té vesničky. A on na to: „Aha, tak na tu jsem zapomněl...“ Papua nemá dobrou pověst, co se kriminality týče, ale naštěstí už tam nejsou kanibalové, které tam ještě zažil cestovatel Miloslav Stingl, který vás k výpravě inspiroval.

Nejsou. Nebo takhle, Papuánci se za to už stydí a neradi o tom mluví. Všeobecně tam nežije moc starých lidí, protože nemají úplně kvalitní zdravotnictví a umírají kvůli nemocem, které by u nás asi přežili. Možná v nějaké odlehlé oblasti, kde žijí hodně uzavřené komunity, kanibalismus ještě třeba v rámci rituálů praktikují, ale od sedmdesátých let už je zakázaný. Nás to samozřejmě zajímalo a vyptávali jsme se. Papuánka Marie, u které jsme zrovna byli, se nám zdála fajn, tak jsme nenápadně vyzvídali, jak to teda je. Je jasný, že ona už asi ne, ale otec si třeba ještě zobnul... A ona odvedla řeč úplně jinam: „A tady máme políčko.“ My zase: „Nám to nevadí, jenom se chceme zeptat, ty jsi u toho byla?“ A ona: „A pak tady máme ještě krásnej vodopád...“ Pan Stingl vám o setkání s lidojedy vyprávěl?

To úplně ne. Ale četl jsem, že neviděl nikoho jíst ruku nebo nohu, ovšem nabízeli mu maso, o kterém nevěděl, odkud je, tak si

muž z obálky

nedal. Našel si na to skvělou výmluvu. Říkal, že mu to jeho náboženství nedovoluje.

Lidi ve světě se častěji než my hlásí k nějakému náboženství. Ptají se vás na vaši víru?

My se spíš snažíme dozvídat něco od nich.

Pokud se ptají oni nás, mají úplně jiné otázky.

Ale když se ptáme my, na cokoliv, většinou se k náboženství obracejí. Jako ateista můžu říkat, že věřím v nějakou energii, slunce, ale je zvláštní přijet do země, kde se pojídali, vzývali různé bohy – na Papui jsou to hlavně bohové nebe, země, džungle, zvířat – a kolonizátoři všude nastavili režim, kterého se teď místní drží. Určili pravidla, která jsou v souladu s životním přesvědčením o tom, co je dobře: nejíst lidi, samozřejmě, nezabíjet, nekrást, nesmilnit... Ale vzali jim i jejich bohy.

A to není jenom na Papue, to je ve Střední i Jižní Americe, všude, kam přijel misionář.

Když jste mezi nimi, vidíte, že jsou původně z jiného těsta, než čím se prezentují.

Naše země sice nikoho nekolonizovala, ale vlastně se kvůli tomu za celý západní svět stydím. A nedivím se, když jsou pak v takových zemích nenávistní vůči Západu.

No jasně, já taky. To je stejné, jako když si z Afriky do Ameriky a Evropy přiváželi otroky. Bohužel bílá rasa, když to tak nazveme, byla vždycky povýšenější. Je to hloupý.

Jak vás berou, když se tam objevíte? Jste pro ně ti bílí muži ze Západu?

Nevíme, jak nás berou, ale je to dost pravděpodobné. Když na Papuu nebo do nějaké vesničky ve Střední Americe přijedou běloši, gringos s kamerama, foťákama a na velké motorce, což je pro ně opravdu drahá zále-

„Papuánci se za kanibalismus svých předků stydí a neradi o tom mluví.

Možná v nějaké odlehlé oblasti, kde žijí hodně uzavřené komunity, ho ještě třeba v rámci rituálů praktikují, ale od sedmdesátých let už je zakázaný.“

Sako, 70 550 Kč, triko, 24 800 Kč, kalhoty, 25 700 Kč, a brýle, 9 200 Kč, vše Zegna; tenisky Paul Smith, 10 200 Kč, prodává www.zalando.cz; motocykl JAWA 350 CL Pérák je možné si zapůjčit, 2 400 Kč / den, více na www.legendyuvas.cz

Bunda, 47 000 Kč, a kalhoty, 26 000 Kč, oboje Céline; motocykl JAWA 350 CL Pérák je možné si zapůjčit, 2 400 Kč / den, více na www.legendyuvas.cz

89

květen - červen 2025

„Nemyslím si, že bych byl nějakej posera, ale když jsem jel v době války natáčet na Ukrajinu seriál Moloch, byl to zvláštní, nepopsatelný pocit.

Jedete vlakem a najednou si uvědomíte, že lidi v něm jsou trošku jiní, než jsem si představoval. A nebyl to veselý vlak, bylo tam smutno.“

žitost, na kterou nikdy v životě nedosáhnou, asi působíme jako ti zápaďáci s prachama.

Proto se ale snažíme být co nejvstřícnější.

Naopak jim chceme pomáhat. Primárně nám jde o kontakt s těmi nejobyčejnějšími lidmi v sociálně poměrně nejslabších podmínkách a chceme se k nim dostat co nejblíž. Jenže je to těžký, když máte v ruce kameru. Na jednu stranu to pomáhá, protože jsou zvědaví, ale o to pomaleji se nám otevírají. Často se rádi pochlubí i tím málem, co mají, a jsou za to šťastní. Na druhou stranu je natáčení, které probíhá vlastně nonstop, žrout našich zážitků.

V jakém smyslu?

V prožitku z cestování. Každý druhý chlap jezdí na motorce někam na Balkán, na výlety, ale má to pro sebe, prostě si tam je. A my pořád někam jezdíme s tím, že tam budeme pracovat. To jen pro ty, co si myslí, že tam jedeme na dovolenou.

Co teď Vandráky čeká?

Teď máme v plánu hlavně objíždět přednášky.

A pak přijde pravděpodobně moje poslední společná cesta. Kam, ještě nechceme říkat.

Ale každý asi bude překvapený.

Chystáte se do té doby někam jinam, na dovolenou?

Začal jsem jezdit na motorce se starším synem. Prvně jsme si udělali kolečko po Čechách a pak jsem ho chtěl vzít někam dál.

Přišel s tím, že by rád do Polska. Tak jsme jeli do Gdaňsku, nahoru k Baltu. Říkám mu: „Kubi, letos bysme to mohli vzít na druhou stranu, třeba Slovinsko je krásný, co?“ A on: „Hm, a co Amsterodam?“ „Cože? Dobře, pojedem do Amsterodamu.“ Letos budu ale přes léto hodně pracovat. Teď se zrovna chystáme do Turecka točit druhou řadu Extraktorů.

Znovu jste kvůli tomu podstupoval výcvik se zbraní, nebo už jste všechno znal z první řady?

Já jsem si to rád připomněl, Kuba (Štáfek – pozn. red.) se na to vyprd. Asi proto, že měl hodně práce kolem Vyšáku, a jak chodí střílet softky, má to poměrně nachozený. S klukama extraktorama, kontraktorama, kteří tuhle práci skutečně dělali, jsme se věnovali obrazům, které budeme natáčet. Připomněli jsme si, co dělat, co nedělat...

Co nedělat?

Třeba si nepřebíhat před zbraní, když ji máte cílenou. Když hlídáte, míříte, nemůže vám ten druhý přeběhnout křížem. Musíte dát vždycky zbraň dolů, musí počkat a proběhnout, až když je zbraň dole. Všechno funguje přes kontakty, jak verbální, tak oční.

Jak se vlastně dá natočit něco z praxe tajných služeb, aby to bylo uvěřitelné, a zároveň neprozradit nic, co by jim mohlo uškodit?

To patří do scenáristické sekce, do které úplně nevidím, ale myslím, že produkce to má podchycené, i právně. Extraktoři se točí na základě reálných událostí, je to „na motivy“, ne skutečný příběh. My herci děláme to, co se provádí při akcích. Normální divák neví, jak to má správně vypadat, ale třeba v seriálu Fauda je to jedna ku jedné. V Izraeli chodí na vojnu i ženy, všichni to se zbraní umí a nemusejí mít kvůli natáčení výcviky. My je máme, protože jsme herci, ne vojáci, a je zapotřebí, aby to vypadalo tak, jak má.

Vy jste na vojně nebyl.

Nebyl. Já byl v tom věku jinde.

Ale v dětství jste si na vojáky hrál.

Jasně. Na všechno. Na indiány.

90

Nebyl jste spíš kovboj?

Kovboj moc ne. Já byl Vinnetou. Měl jsem od školky nejbližšího kamaráda, byl tmavší, měl delší vlasy a byl Old Shatterhand a já blonďák jsem byl Vinnetou. Nějak jsme si to prohodili.

Druhá řada Extraktorů bude taky podle skutečnosti? Nevybavuju si žádný případ.

Nevím, jestli to můžu říct. Ale proběhla kauza Libanon, kam se muselo pro několik lidí.

Když jsem v roce 2013 sledovala případ Hany a Antonie, podle kterých psal Jaroslav Kmenta hrdinky první řady, v internetových diskuzích se objevovaly hejty typu: můžou si za to samy, proč tam vůbec lezou...

Lidi, no. Hrozný.

Taky jste si někdy vyslechl podobné reakce?

Proč riskujete, proč vůbec jezdíte tak daleko?

No jasně, zrovna včera mi taky jedna kámoška povídá: „Já bych vás nepustila! Tvý ženě to nevadí?“ Moje žena se se mnou na to připravuje, ona nám fandí. Vždyť je to krásný!

Co může být lepšího než si plnit sny, spojit svoji profesi se svou vášní, a ještě po sobě něco zanechat?

Nebylo riskantní jet na Ukrajinu v době války točit seriál Moloch, který se opírá do Ruska?

Nemyslím si, že bych byl nějakej posera, ale byl to zvláštní, nepopsatelný pocit. Jedete vlakem a první poznatek pro mě byl, že lidi v něm jsou trošku jiní, než jsem si představoval. V dobrém slova smyslu. Druhý poznatek byl, že jsem viděl víc žen s dětmi. Pochopitelně. Je tam málo chlapů. A třetí poznatek – nebyl to veselej vlak, bylo tam smutno. Točili jsme v Kyjevě, což je nějakých osm set kilometrů od první linie, ale když jedete do země, kde se válčí, čekáte, že uvidíte něco letět. To se naštěstí nestalo. Dopředu jsme věděli, když měli alert, do aplikace chodí oznámení sirén.

Houká to tam každou chvíli, ale místní už nereagují. Už jsou zvyklí, protože po prvním náletu se očekává druhá siréna, která oznamuje, že byl odkloněn nebo sestřelen. A to je dobrý. Když ale přijde třetí, je to průser,

muž z obálky

protože toho na Kyjev letí hodně, a lidi jdou do krytu. Když vám to tam začne houkat uprostřed noci, je to nepříjemný. Na whatsappové skupině jsme si psali, jestli jdeme.

A šel jste?

Nešel. Ale představoval jsem si, jaká by byla náhoda, kdyby zrovna mně to vletělo do okna. Je to pocit, který neznáme, a uvědomujete si, jak je hrozný, že se to opravdu děje.

Před válkou nikdo nepředpokládal, že se ještě v jednadvacátém století může stát, že nějakej kretén něco takovýho spustí.

Přesně, to je chování z jiného století.

Ale i ta válka je taková, kromě dronů. Pěšáci, staré tanky, které nefungují... Jenom se potvrzuje, že se nic nemění. Lidi jsou pořád stejně debilní. Nerozumím tomu.

Těžko to vyřešíme. Ale pořád přemýšlím, čím to je...

Jediné vysvětlení je asi moc. Peníze a moc.

V seriálu se řeší reálné, hodně aktuální události.

Moloch poodkrývá zákulisí vysoké politiky s vazbami na Rusko a dotýká se i událostí, které se staly u nás, třeba kauzy Vrbětice.

Veřejnost se o takových špionážních akcích sice dozví, ale podle mě ze zákulisí víme hodně málo.

Nebál se někdo ze štábu, že příliš píchá do vosího hnízda?

Možná to je záměr. Ale na tohle nedokážu odpovědět, protože jsem jenom herec. A film je film. Filmy jsou přeci předurčené k tomu, aby poukazovaly na to, co se děje. Myslím, že je to správně.

Vaše postava investigativce Martina Brauna vychází z reálné osoby?

Mým předobrazem a spolupracovníkem na projektu, protože zřejmě od něj mají tvůrci informace, je novinář Ondřej Kundra. Bezvadnej týpek, se kterým jsem se potkal hned po kamerovkách. Vypadá nenápadně, ale takový člověk musí být pořád na hraně, možná jednou nohou i za hranou. Vyptával jsem se ho na spoustu věcí, zajímalo mě, odkud bere informace. Je za tím velká píle a svědomitost.

květen - červen 2025

Trenčkot, 55 000 Kč, triko, 7 900 Kč, kalhoty, 14 200 Kč, vše Burberry; hodinky Iced Sea 0 Oxygen, Montblanc, 110 600 Kč

91

92

muž z obálky

Brýle, 11 200 Kč, bunda, 54 000 Kč, a košile, 29 000 Kč, vše Prada

93

květen - červen 2025

„Nejsem politolog ani vizionář, jsem strávník života a snažím se ho uzpůsobit tak, abych v něm byl šťastný. Abych nikomu neubližoval, žil podle nějakých morálních zásad a zákonů přírody a byl sám spokojenej.“

Musí sám hledat lidi, něco musí zjistit a pak ještě potvrdit, jestli je to pravda. Je to až detektivní práce.

A nesmí se vzdát, i když jde kolikrát po špatné stopě.

Dostat se pravdě na kloub musí být velký motor, který ho žene. Důležitým úkolem investigativního novináře je podle mě taky sdělovat veřejnosti informace skutečně tak, jak jsou, a uvádět je na pravou míru, protože v dnešní době dezinformací člověk neví, čemu může věřit.

Styling: Jano Kimák Make-up a vlasy: Soňa Šajdáková Asistent fotografa: Šimon Gut Produkce: Petr Jansa

Spousta lidí neví, jak média fungují a že můžou vydat jen to, co si ověří z více zdrojů.

Role novinářů je docela nevděčná, tak snad přispějete ke zlepšení jejich image.

Nevím, do jaké míry... S režisérem Lukášem Hanulákem a producentem Vráťou Šlajerem jsme dlouho hledali, jak moji postavu pojmout. Martin Braun podezírá svého tátu, bývalého politika, a nedají mu spát archivy StB, které se ztratily v 90. letech. Je přesvědčený, že táta v nich je, ale on mu nechce prozradit, co dělal a nedělal. Jde za tím tak vehementně, až je tím lehce protivný. Charakterizovali jsme si ho tím, že je hrozně urputný, chce znát pravdu za každou cenu.

V jedné scéně vaší postavě prezident, který spolupracuje s Ruskem, říká, že svět není černobílý. Neexistuje jednoznačné zlo. To je dost frustrující.

Je dobře, že je to tam řečené, protože to tak skutečně je. A to je ten průser. Ale tak je to úplně všude. Nejenom v politice.

I v Extraktorech se musí kvůli záchraně udělat ústupek zlu. Není v tom spravedlnost.

Není. Politik by na to asi odpověděl, že je menší a větší zlo, tak si vyberte. Pak je důležité nastavit si misky vah, co je pro koho to horší zlo.

Když odhlédneme od politiky, co je pro vás v životě důležité? Najít tu jednu pravdu, nebo taky někdy hledáte menší zlo?

Myslel jsem si, že až budu starší, budu to vědět. Ale já to nevím. A vlastně mně to potvrzuje, proč se tohle všechno děje. Lidi zapomínají, neponaučí se, my všichni jsme nepoučitelní. Ano, už víme, jak chránit přírodu, ale zároveň vyrábíme nové věci, u kterých se teprve ukáže, jestli přírodě škodí.

Je to věčný koloběh pokusů a omylů, které nám v průběhu života něco usnadní, ale zároveň nastavujeme nějaký systém a nevíme, jak se v něm bude žít našim dětem. Nejsem politolog ani vizionář, jsem prostě strávník života a snažím se ho uzpůsobit tak, abych v něm byl šťastný. Abych nikomu neubližoval, žil podle nějakých morálních zásad a zákonů přírody a byl sám spokojenej.

Myslím, že nejtěžší je pro spoustu lidí najít štěstí sám v sobě. Vím, že jim to některé situace neumožňují, ale – je to takové klišé – jsme tady fakt na krátkou dobu. Dětem říkám: „Hele, kluci, něco jsem si odžil a uvědomil jsem si jednu věc. Měl jsem možnosti rozhodnout se pro to, kým budu, jak se budu chovat, čím se nechám ovlivnit, co se budu chtít naučit. Máte na výběr, záleží jen na vás, jak k věcem přistoupíte.“ Já se snažím žít tak, aby kolem mě byli šťastní lidé a moje děti měly otevřené oči a dělaly správná rozhodnutí. Jsem optimista, idealista, možná trochu naivní a lehkovážný, ale celkově pozitivní. Možná i díky dávné chybě, kdy jsem si řekl: Takhle ne – a zvolil jinou cestu.

Trenky Marks & Spencer, 999 Kč / 5 ks; kardigan Gucci, 35 300 Kč; ponožky Primark, 105 Kč / 5 ks

95

dress code

Text: Petr Jansa

Foto: David Turecký

Styling: Jano Kimák

Věro, kterej klíč je od půdy?

Mezi nezapomenutelné filmové hlášky, které v průběhu let zlidověly, se řadí i repliky paní Jechové ze sedmdesátkového filmu Kulový blesk. „To je ale pěkná půdička. Tohle jsem nečekala, takovou pěknou půdičku. Čistá, ta se vám povedla ta půdička, pane Knotek. To jsem sama ráda, čisto je tu. To budu spokojená. Tady se mi to bude věšet!“ S odstupem času by se dalo říci, že šlo o téměř oscarový herecký výkon. Paradoxně se o něj postarala neherečka Milada Ježková, kterou jako první obsadil Miloš Forman (tehdy do filmu Lásky jedné plavovlásky) a která by se letos 27. června dožila neuvěřitelných 115. let. Při té příležitosti jsme se rozhodli podívat na jednu pěknou půdičku historického domu v centru Prahy a na počest paní Ježkové v jejích prostorách pověsit čistě vyprané prádlo.

Krom ponožek a trenek jsme na šňůru zavěsili i propínací svetry, nebo také kardigany, které aktuálně patří k nejžhavějším kouskům pánského šatníku. Kde se vzaly? Říká se, že je nosívali vojáci z lehké brigády během Krymské války (1853–1856), které vedl James Thomas Brudenell, 7. hrabě z Cardiganu. Právě z úcty k němu se pak prý svetru začalo říkat kardigan. Jelikož však Brudenell ani žádný z jeho vojáků není na dobových obrazech v kardiganu zachycen, přímé důkazy chybí. Už dvanáct let po skončení krymské války se však slovo „cardigan“ objevilo v Oxfordském slovníku i v dobových katalozích s nabídkou módy. Vždy šlo o vlněný svetr bez límce se zapínáním vpředu. Běžnou součástí šatníku mužů i žen se stal v průběhu 20. století, nejprve jako synonymum elegance, v 90. letech pak jako nedílná součást „grunge“ kultury. Letos si pak kardigan našel cestu do nabídky snad všech luxusních módních značek.

96

dress code

Hity nejen z přehlídkových mol V minulém čísle jsme vám představili řadu základních módních trendů, jejichž přímá implementace do letního šatníku z vás udělá cool týpka, který ví, co se nosí.

Tentokrát se do problematiky odívání ponoříme hlouběji a podíváme se i na méně výrazné trendy, které z cool týpka (kterým už jste) udělají vyladěného fajnšmekra.

T E X T

Petr Jansa

Jaké je vaše poselství?

Zásadní politické či lidskoprávní poselství napsané na tričku, mikině či kšiltovce fungovalo vždy. Je to rychlá a úderná cesta, jak dát světu najevo, co si o něm myslíte. Díky sociálním sítím teď navíc během chvíle dokáže obletět celý svět.

V době přípravy tohoto čísla rezonuje bílé tričko s nápisem „PROTECT THE DOLLS“, které vyzývá k boji za práva transsexuálů. Ti jsou teď zejména v USA v nemilosti politické reprezentace. Pokud do toho nechcete zabrušovat, vaše sdělení může klidně cílit třeba jen na obsluhu v baru. Jeho obsah je prostě jen a jen na vás.

Mikina JW Anderson x Guinness, 26 700 Kč; pivo Guinness Extra Stout, 72 Kč / 0,33 l, prodává www.alkohol.cz

Módní tetris Ačkoliv mají stejný tvar, liší se velikostí, barvou, ale i způsobem zpracování. Prostě a jednoduše není kostka jako kostka. Své by vám o tom mohli vyprávět ve Skotsku, kde kostkovanou látku sice nevymysleli, ale udělali z ní módní fenomén. Registrováno je tam více než 7 000 tartanových vzorů, přičemž existují dokonce klanové tartany, osobní nebo ty korporátní. Teď si k tomu připočítejte vzory používané mimo Velkou Británii a získáte opravdu pestrou paletu, ze které si můžete vybrat tu kostku, která vám nejlépe zapadne do vkusu. Jen bacha, není radno kombinovat více druhů v jednom outfitu. Ne tuto sezonu.

Sako Ami Paris, 29 400 Kč, www.amiparis.com

Šperkový minimalismus má dny své největší slávy za sebou.

Do módy se teď opět dostávají velké pečetní prsteny, na jejichž designu se umělečtí šperkaři mohou pořádně vyřádit.

Vyberte si z pestré nabídky komerčních značek, nebo si ho nechte vyrobit na míru!

Prsten Amor Fati, stříbro a diamanty, Janja Prokić, 16 400 Kč, www.janjaprokic.com

Prsten Big Daddy, zlato a diamanty, Foundrae, 156 448 Kč, prodává www.mrporter.com

Foto: David Turecký, archiv módních značek

Velká nádhera

Kardigan Burberry, 26 900 Kč; trenky Marks & Spencer, 999 Kč / 5 ks

Ponožky Primark, 105 Kč / 5 ks; kardigan C. P. Company, 7 500 Kč, prodává Space Praga

99

květen - červen 2025

Prostě kůže Na první pohled mohou vypadat nepoddajně a tvrdě, při prvním doteku však zjistíte že tyhle kožené kousky jsou měkké jako kašmír a ohebné jako papír. Maximálně jim sluší minimalismus bez výrazných švů a zbytečných záhybů.

I cvočky a zipy jsou většinou šikovně skryty, díky čemuž vyniknou rovné linie. Ty jako by byly zhmotněním návrhu narýsovaným na pauzák.

Jestli takovou bundu, sako či košili potkáte, neváhejte!

V poslední době nemáme moc důvodů k radosti.

Akciové trhy padají, války nekončí, přírodní živly ničí, co jsme vybudovali… Naštěstí jsou v kurzu růžová skla brýlí, skrz které se je pohled na svět snesitelnější…

Manolo Blahnik, 22 377 Kč, prodává www.mrporter.com

Prada, 23 700 Kč, prodává www.mrporter.com

Ray-Ban, 2 435 Kč, prodává www.alensa.cz

Hezčí svět

Lamaire, 14 200 Kč, www.lamaire.fr

Miu Miu, 9 726 Kč, www.miumiu.com

Bunda Zegna, kůže z vodního buvola, 221 800 Kč

Jacques Marie Mage, 24 500 Kč, prodává Žilka optik studio

Kdo si dnes vzpomene na dávné vládce Římské říše? Jen pár bláznů do historie, skupinky turistů putující v letním parnu římskými ulicemi a několik filmových fanoušků, kteří si stále dokola pouštějí Gladiátory Ridleyho Scotta. Na praktické a vzdušné gladiátorské sandály, které na rozdíl od římského impéria přežily dodnes, si však vzpomeneme každé léto. Zejména my v Česku o jejich nesporných výhodách víme už řadu let. Ostatně právě proto na nás mnoho cizinců hledí jako na sandálové impérium.

Ano, byli jsme to my, kdo je nosil do klubů a restaurací ještě když to ve Francii zakazovali. Byli jsme to mi, kdo přišel s ponožkami v sandálech, ještě než to bylo trendy. A teď? Teď je čas zvolat: „Ave, sandál!“ a pořídit si nový kousek do sbírky.

Brunello Cucinelli, 13 716 Kč, www.brunellocucinelli.com

Foto: David Turecký, archiv módních značek

Ave, sandál!

100

dress code

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 8 Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy skvěle orientují a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. Vědí, že mít styl není jen o nákupu těch nejdražších kousků – mnohem víc než o marketingové pozlátko jim jde o kvalitu, nadčasovost a příběhy, které za jejich oblečením stojí. Seznamte se s další trojicí chlapíků, kteří nás svým osobitým stylem zaujali na první pohled.

T E X T

Petr Jansa

FOTO

Jakub Kozár

květen - červen 2025

101

Vojtěch Dietrich (27) Garderobiér

Milovník hudby, módy a elegance první poloviny minulého století se pohybuje mezi operou, divadlem, kabaretem a moderní klubovou scénou. Všude tam pomáhá ostatním, aby při vystoupení vypadali skvěle. Příležitostně pracuje jako novinář, psaní článku na notebooku v nekuřácké kavárně by však raději vyměnil za psaní na stroji v oparu cigaretového dýmu.

Před klasickým oblekem dávám přednost tomu dvouřadovému. Obzvláště když jde člověk do divadla, působí elegantněji a slavnostněji. Navíc mi evokuje módu 20. a 30. let a má ještě jednu výhodu – díky překříženému zapínání zvýrazňuje ramena a dělá užší pas. Tenhle je z H&M a občas s ním i rád experimentuji – když je horko, dá se nosit bez košile na holé tělo nebo ho člověk může přepásat koženým páskem se zajímavou sponou.

Musím nosit dioptrické brýle a výhodou těchto od značky Polaroid je, že se k nim dá připnout polarizační klip ve stejném tvaru. Brýle mám dvoje s černými obroučkami, postupně si chci pořídit ještě ty v Havana provedení a průsvitné.

Černou košili mám z H&M. Co se týče rozhalenky, klidně s ní jdu i do divadla. Myslím, že je to lepší než dřevěný motýlek nebo divoká kravata, kterou si lidé občas berou. Nicméně když jde o divadelní premiéru, vždy nosím motýlka. Mám jeden vintage kousek, který jsem si odnesl jako suvenýr z jedné staré inscenace Státní opery. Má pro mě citovou hodnotu.

Mokasíny mám od značky Aldo.

Jsou inspirovány těmi ikonickými od Gucci, ale na ty zatím nemám. Nicméně jsou z kůže, není to žádný polyuretan, takže proč ne. Baví mě, že se dají v létě nosit bez ponožek a vypadají skvěle jak k obleku, tak i k džínům.

102

dress code

Jakub Kozár (30) Freelance creative director

Stejně jako Šindelář ve skládání(57) svých outBedřich Zástupce Stetson ČR která a SR fitů je kreativní i ve svépro práci, osciluje fotek až ke Už za od komunismu sekreativní chtěl odlišovat a nosit to, co videí u nás běžně nebylo přípravě konceptů i reklamk dostání. Tehdy mu třeba kamaních kampaní.

I když v jeho šatníku rádka, co hrála volejbal, přivezla z Německa mikinu Adidas, kterou najdeme klasické kousky jako šedou nosil nonstop. Než v roce 2001 teplákovku Nike či bílé tričko Levi’s, otevřel s kolegou obchod Carhart, vždy rád sáhne po lešenář. výraznějších pracoval jako kusech z limitovaných kolekcí, které Černou barvu moc nenosím. Tyhle vyčnívají. máGarments rád, když jsou se výkalhotyProstě Hansen jimka.

Dostal jsem je od manželjeho styl liší od mainstreamu. ky. Kalhot mám hodně a některé mám klidně i 15 let. Většinou regular střih.

Košile je Double LR, to je taková heritage značka od Ralpha Laurena.

Pár kousků mají i v novém butiku v Pařížské. Přes ni mám japonskou vestu Brown’s Beach. Je trošku dražší, kvalita Nikdy jsem ale nebyltafanda šper-zpracování a látek je neuvěřitelná. Koupil kůjsem na krk.

Před třemi lety si ji v Berlíně jsem před 12 lety.

ale od přítele dostal k narozePásek mám od jednoho šikovného ninám tenhle náhrdelník a už Ukrajince, který tu už dlouho žije jsem ho nesundal.

Ani nevím, a krom pásků dělá i peněženky a žetakové ho mámdrobnosti. na krku – koupu se s ním, od značky Botysportuju… jsou od Je italské firmy Buttero a bunda z povoskované bavlny je Mooyyy. taky z Itálie. Je to značka Manifattura Ceccarelli, kterou založil jeden chlapík v roce 1998. U nás je prodává Denim Heads.

Brýle jsou od značky Monokel Eyewear. Narazil jsem na ně náhodou v pražském obchodě Basmatee.

Jsem fanoušek značky Apple, takže AirPods Max mi nemohly chybět. Nosím je 24/7 a vyhovuje mi, že dobře vypadají a zároveň mají skvělý zvuk.

Tenhle džínový komplet mám asi pět let. Tehdy byl součástí udržitelné kolekce Reserved a zaujal mě kvalitním materiálem a oversize střihem. Ten rád kombinuji s upnutými tričky nebo v létě klidně i s croptopy. Ty u nás není snadné koupit, takže většina těch mých vznikla svépomocí, ustřižením klasického trička.

Na ruce mám vintage hodinky Omega, které jsem si před více než deseti lety koupil v bazaru.

Bekovku mám Stetson ze směsi alpaky a vlny a rukavice jsou taky

DoStetson obchodůs moc ovčí vlnou. Na zimu jsou fakt boží. nechodím.

Většinou nakupuji online v obchodech jako Zalando nebo Footshop, kde mají originální kousky a limitky. Anebo zajdu do sekáče. V jednom amsterdamském jsem sháněl koženou bundu nebo košili s třásněmi na fesťák, ale nakonec jsem si odnesl tuhle tašku.

Tričko je z COS. Ta jejich těžkogramážová bavlna je extrémně super materiál.

Boty Asics z nové kolekce Gel-1130 jsem si koupil na Queens.cz. Potřeboval jsem basic sportovní boty, které by byly něčím zajímavé. O to se v tomhle případě postarala barva. Tenisky miluju na každodenní nošení.

květen - červen 2025

103

Filip Proučil (33) Obsahový marketér a podcaster

Krom práce v marketingu je i moderátorem podcastu GS Talks.

Během dne nosí kousky, které jsou konverzacehodné, někdy až výrazné. Vždy ale prověřené časem a tradicí. Jak říká, jeho styl je průnikem mezi old money aesthetic a new money. Nejvíc ho inspiruje cestování, historie a silné lehce tajuplné příběhy.

Oxford košili mám od své oblíbené značky Ralph Lauren. Líbí se mi, že i v současné době trendů si Ralph Lauren drží svou estetiku a šije tradiční střihy. Moje košile má button-down límec, tedy volnočasový.

Košili jsem doplnil o šátek od americké legendy Stetson. Šátek je super doplněk, dokáže dodat outfitu trochu aristokratický look.

Nebo motorkářský.

Denimový komplet mám z Gentlemanstore.cz. Je od značky Armor Lux, která vznikla v roce 1938 a oblékala bretaňské námořníky. Sám mám k moři velmi blízko, v dětství jsem totiž často trávil čas na plachetnici s rodiči.

Denim mám rád – je odolný, moc se nemačká a drží fazonu. Taky je hodně univerzální.

Boty mám od ikonické britské značky Barbour, která obléká královskou rodinu a ve světě ji berou jako naprostou legendu. Hodně se mi líbí značky se silným příběhem, přijde mi to správně inspirativní.

Barbour rád kupuji na Karlínském náměstí v Gentleman Store.

Pásek je opět od Polo by Ralph Lauren. Líbí se mi malý detail polo jezdce na očku pásku.

Prsten je Gucci.

Líbí se mi jeho zpracování i to, že kdyby snad zčernal, v Itálii ho prý opět vyleští a opraví. Sympatický servis.

Tašku mám od dánské značky Mismo. Miluju jejich minimalistický a nadčasový design.

104

časomíra

BREITLING: TOP TIME Mladé generace žijí vždycky naplno. Bylo to tak v šedesátých letech a je tomu tak i dnes. Tu současnou sice o něco víc trápí udržitelnost a planeta, touha po cestování a svobodě se však nevytrácí. S pocitem volnosti, dobrodružství a poznání nového je spojená i kolekce Top Time.

Jindřich Hubený

Šedesátá léta byla na západě od našich hranic plná uvolněné atmosféry a svobody. Mladí muži i ženy chtěli na zápěstích nosit něco jiného, než nosívali jejich rodiče, a z hodinek se díky nim začal pomalu, ale jistě stávat spíše módní doplněk než nutný ukazatel času. V té době už byla produkce značek široká a pestrá, takže jste si mohli vybírat. Tuhle velkou proměnu sledoval v roce 1964 i padesátiletý Willy Breitling, majitel a šéf značky, která tíhla ke stopkám a sportovním hodinkám, jež se zásadně podílely na jejím výdělku. Willy viděl v generaci tehdejších dvacátníků a třicátníků velký potenciál, dokonce tehdy prohlásil: „Chronograf je teď pro každého, není jen pro profíky. Stávají se z něj hodinky pro mladší lidi.“ A přesně s touhle myšlenkou navrhl hodinky Top Time – mladistvé, s vyměnitelnými lunetami, určené pro muže i ženy.

Jaká budou tvá chrona Willy už dva roky pracoval na designu, který zaujme nové zákazníky, stále bude dost Breitling, a přesto v trochu jiném, lehce modernějším stylu.

Už tehdy vyráběla značka pilotky Navitimer, elegantní hodinky Premier i potápky Superocean. Jenže zaujmout nespoutané duše, rozhněvané na situaci ve světě, ty, co prosazovaly lásku a mír namísto války, chtělo více pochopení a důkladné navnímání jejich preferencí. První uvedení hodinek Top Time bylo tudíž stále vcelku konzervativní. Prostě žádné velké kreace – šlo o bílé nebo černé číselníky s jedním sčítačem minut a mimostřednou vteřinovkou. Díky jednodílnému pouzdru byly hodinky vodotěsné, měly sportovní tlačítka chronografu a na výběr tři varianty lunety – s tachymetrickou, pulsometrickou nebo desítkovou (decimální) stupnicí. Každý si tak mohl vybrat dle svého gusta.

Kolekce s atraktivním anglickým názvem se však dobře ujala a Willy Breitling si tak dovolil více experimentovat. Svezl se na vlně tehdy populárních „exotických“ číselníků, s barevnými prvky a kontrasty a představil referenci 2003 přezdívanou Zorro. Pod dvěma subčíselníky měla černé trojúhelníky, design tak připomínal škrabošku slavného neohroženého hrdiny. Šel ale ještě o kus dál. Zkombinoval kulatý vzhled se čtvercovým a oblíbené stopky umístil do polštářkového pouzdra. Měl pocit, že takové sportovní kreace by mohly ocenit i ženy, a tak neváhal inzerovat ve slavných dámských časopisech, jako byl Vogue nebo Harper’s Bazaar.

Během druhé poloviny šedesátých let vznikly desítky referencí, některé měly dva subčíselníky, jiné tři. Ty nejslavnější dostaly jména jako Racing, Sprint nebo Surfboard. Vždy šlo o manuální chronograf, pro značku

Foto: archiv Breitling

T E X T

Limitovaná edice Top Time B01 Racing. Každý ze tří modelů bude vyroben v počtu 750 kusů. Stylový číselník připomíná palubní desku sportovních vozů z konce šedesátých let. Více na www.carollinum.cz

106

časomíra

Slavní ambasadoři V roce 1965 se hodinky Top Time objevily ve snímku Thunderball na zápěstí Jamese Bonda (Seana Conneryho), měly více soudkovité pouzdro a agent 007 s nimi zvládal měřit radiaci. Tato funkce byla samozřejmě pouze fiktivní, týkající se děje filmu, v reálném světě tak šlo „pouze“ o klasický chronograf.

Zajímavostí jistě je, že tyto hodinky se v Británii prodaly na bleším trhu za pětadvacet liber, aby pak v roce 2013 mohly být na aukci Christie’s vydraženy za víc než sto tisíc liber.

V 60. letech nosil „toptajmy“ i slavný jazzman Miles Davis a dalo by se říci, že mu pomohly budovat jeho osobitý styl. A protože byly určeny pro měření

Historický model Breitling Top Time ref. 2002 z roku 1964

Automatický strojek B31 vyvíjela značka Breitling čtyři roky. Kvalitou zpracování a přesností si zaslouží certifikaci COSC, osazovány jsou jím nyní hodinky Top Time B31.

času a rychlosti, což byl důvod, proč chronografy využívali všichni automobiloví závodníci a piloti formulí, zalíbily se i Jimu Clarkovi. Dvojnásobný mistr světa a vítěz Grand Prix se s nimi objevoval na okruhu i v dobových reklamách. I když štěstí mu zrovna nepřinesly. V osmašedesátém totiž tragicky skonal při havárii na okruhu Hockenheimring v Německu.

Přesto patří mezi tváře, s nimiž budeme mít hodinky Top Time navždy spojeny. Dnes patří mezi nejslavnější tváře z rodiny ambasadorů herec Austin Butler. Ve svých čtyřiatřiceti letech si už stihl získat srdce fanoušků filmem Elvis, za nějž byl nominovaný na Oscara, i kasovním sci-fi trhákem Duna: Část druhá, kde byste ho díky dokonalému maskování možná ani nepoznali. Austin nicméně patří svým vzhledem a přístupem k životu k oněm

Foto: archiv Breitling

Breitling tolik typický. To se změnilo až v roce 1969 s příchodem stopek v automatu.

107

květen - červen 2025

Model Master Ultra Thin Tourbillon Moon s datem, měsíční fází a tourbillonem byl představen v roce 2020.

Cyklisty letos jistě zaujmou dvě speciální limitované edice Top Time B01 Fausto Coppi a B01 Gino Bartali.

Cena: 185 000 Kč, prodává pražský butik Breitling.

mladým rozhněvaným mužům, těm, co by svobodu (a svou motorku) nevyměnili za nic na světě. Je tak ideálním ambasadorem nejnovějších variací Top Time, dokonce i těch, které letos (poprvé v novodobé historii) nemají stopky!

Stylové novinky B31 – to je název automatického in-house strojku, který značka Breitling vyvíjela několik let. Aktuální CEO značky Georges Kern se již v roce 2020 nechal slyšet, že „být nezávislý na externích dodavatelích je jeho priorita“. A podařilo se. Kromě špičkového chronografu B01, který od značky odebírá také výrobce hodinek Tudor, má nyní Breitling i vyladěný automatický strojek (tříručku s datem), který vydrží v chodu 78 hodin a jde o přesný chronometr certifikovaný COSC.

Právě tímhle strojkem osazuje nové 38mm modely Top Time B31 s bílým, modrým a zeleným číselníkem.

Nejoblíbenější jsou však stále chronografy, které jsou základními pilíři této kolekce. Po edici Classic Cars z roku 2023 přichází edice Racing, ne nepodobná té původní ze šedesátých let. Najdeme v ní i limitované modely vyrobené v počtu pouhých 750 kusů.

Všechny pohání zmíněný automatický in-house strojek B01 zasazený do polštářkového pouzdra. Černý i zelený číselník se dvěma subčíselníky si zachoval původní podobu a připomíná palubní desku sportovních vozů. Zřejmě nejžádanější bude novinka Martini Racing, kde se na ciferníku potkávají typické barvy Martini (modrá, světle modrá a červená), všechny hodinky pak doprovází závodní kožený řemínek s výraznou perforací.

Sportovní fajnšmekři si pak do butiku Breitling mohou přijít pro hodinky Top Time s tématikou cyklistiky. Fausto Coppi a Gino Bartali byli ikonami italské silnice, které pojila rivalita i nehynoucí vzájemný respekt. V době, kdy se stali ambasadory značky Breitling, jejich příběhy inspirovaly sportovce (a nejen je) po celém světě. Není náhoda, že to bylo ve stejné době, kdy vznikly ikonické hodinky Top Time.

Dva muži startující na největších cyklistických tour tak dali jméno i 750kusovým limitkám v barvách jejich dresů.

Hodinky Top Time jsou prostě nesmrtelné. A když už jsme se na začátku tohoto článku dotkli té udržitelnosti, vyvstává otázka, zdali existuje ještě něco víc „sustainable“ než právě mechanické hodinky?

108

časomíra

vyvolených Na ženevské výstavě Watches & Wonders letos přibyly další věhlasné značky, takže své hodinářské umění už jich tu vystavovalo celkem šedesát. Všechny se nám bohužel na následující stránky nevejdou, takže vám přinášíme alespoň novinky těch nejdůležitějších brandů a highlighty roku.

T E X T

Jindřich Hubený

Foto: archiv hodinářských značek

PATEK PHILIPPE MINUTE REPEATER, SPLIT-SECONDS CHRONOGRAPH, INSTANTANEOUS PERPETUAL CALENDAR REF. 5308G-001

Nový číselník, nový kov, snad i vyšší produkce. Co zůstává, je tělo a duše. Reference 5308G-001 má sice dva roky starého předchůdce, sběratelům však při pohledu na ni poskočilo srdce. Proč? To je jasné. Jeden z nejkomplikovanějších strojků z produkce Patek Philippe totiž není omezen počtem.

A i když je jasné, že bude limitován výrobní kapacitou, naděje zákazníků umírá poslední. Původní platinová reference 5308P-010 s růžovým opalinovým číselníkem představená v rámci výstavy Watch Art 2023 v Tokiu v počtu patnácti kusů byla totiž určena výhradně pro japonský trh. Novinka

1

ve zlatém pouzdře na první pohled zaujme ledově modrým číselníkem, kontrast pak tvoří tmavě modré ručky a indexy.

Jde o Quadruple, tedy čtyřnásobnou komplikaci, o čtyři nejnáročnější mechanismy, jaké si jen umíme představit.

Minutová repetice, která na vyžádání zacinká počet hodin, čtvrtí a minut, je doprovázena věčným kalendářem a zároveň i dvěma chronografy. Ten první klasický se ovládá tlačítkem na pozici 2. hodiny, složitější chronograf s vlečnou ručkou pak tlačítkem na pozici 4. hodiny. → Info o ceně v obchodě, prodává Patek Philippe

110

časomíra

2 ZENITH G.F.J.

Je to velká malá manufaktura. Kdysi bývala jednou z nejproduktivnějších značek světa, dnes však vyrábí jen okolo osmadvaceti tisíc mechanických hodinek ročně. To je v porovnání s jinými značkami (komerčního charakteru) relativně malá produkce.

Proto jsou její hodinky sběratelsky zajímavé. Ty opravdu vzácné představila letos na veletrhu Watches & Wonders. Jde o čtyři stošedesátikusové limitované edice, přičemž každá z nich odkazuje k jiné modelové řadě. Unikátní je pak model G.F.J. v platině, pojmenovaný podle iniciál zakladatele Georgese Favre-Jacota.

Jde o historicky první interpretaci zcela nové kolekce, již značka v budoucnu výrazně posílí. Velmi elegantní, tenké pouzdro z platiny s průměrem 39 mm ukrývá ikonický kalibr 135, který inženýři v Zenith vylepšili a zmodernizovali. Dnes je z něj přesný chronometr se 70hodinovou rezervou chodu a úchvatně zdobenými můstky. Toto gilošování našlo inspiraci ve fasádě původní budovy manufaktury z Le Locle, což můžete vidět díky průhledu safírového dýnka. Stejně úchvatná je i tvář těchto hodinek – číselník. Okraje zdobí kostičkové gilošovaní, střední část je osazena polodrahokamem lapis lazuli a mimostřednou sekundovku na šesté hodině zdobí měňavá perleť. Hodinky doprovázejí tři řemínky – modrý z aligátoří kůže, modrý a černý z teletiny a na speciální vyžádání značka vyrobí i sedmičlánkový platinový tah. → Cena: 1 323 100 Kč, prodává Carollinum

3 PANERAI

LUMINOR MARINA TITANIO

Hodinky Luminor Marina byly, jsou a budou absolutním bestsellerem. Díky ideální velikosti 44 mm jsou perfektním společníkem stylového muže, navíc v sobě spojují všechny tradiční prvky značky Panerai, proto je poznáte už z dálky. Typické polštářkové pouzdro doplňuje ochranný můstek korunky, luminiscence číslic a indexů zajišťuje sendvičová konstrukce číselníku. Skrz výřezy je mnohem intenzivnější, než je obvyklé.

Značka má silné kořeny ve světě potápěčů a armády, i proto se hodinky pyšní vyšší vodotěsností. Letos se z 300 metrů zvedla dokonce na 500 metrů, což ocení i ti, kdo se rádi hloubkově potápí. Zajímavostí je, že i když byla zvýšena odolnost vůči vodnímu tlaku, došlo k odhalení strojku. Plné ocelové dýnko, které bylo součástí modelu doposud, nahradilo průhledné – safírové. Vylepšení si letos zasloužila i luminiscence. Značka používá nejmodernější technologie a materiály, proto zvolila i nátěr nové generace Super-LumiNova X2. Tyhle hodinky jsou standardně vyráběny v oceli, mezi nejprodávanější patří černý a modrý ciferník. Letos k nim přibyla varianta z titanu s naprosto dokonalým zeleným číselníkem. Jeho speciální leštěná úprava mu dodává na zářivosti, barevně ladí s koženým řemínkem. Dokoupit se dá samozřejmě i kaučukový řemínek, což je při potápění rozhodně vhodnější varianta. → Cena: 247 500 Kč, prodává Carollinum

Foto: archiv hodinářských značek

ROLEX GMT-MASTER II

Před třemi lety představila značka Rolex ocelová „džíemtýčka“ pro leváky, tedy s korunkou na opačné straně, než jsme běžně zvyklí. Byl to velký boom a snažilo se je získat i nemálo praváků. Jenže ocel, i když žádaný materiál, není oním směrem, jakým by se chtěla tato značka ubírat. Budoucnost vidí ve zlatých modelech a kromě hodnoty hodinářské i v té investiční. Proto letos opět představila model GMT-Master II s korunkou usazenou vlevo, ovšem tentokrát s pouzdrem a tahem v bílém zlatě. Doplnila jej zbrusu novým číselníkem vyrobeným

4

z keramiky Cerachrom, což je materiál, který používá primárně na zářivě lesklé, v případě tohoto modelu, dvoubarevné lunety.

Hodinky pohání automatický strojek z dílny Rolex s rezervou chodu okolo sedmdesáti hodin. Nelze zde (zatím) variovat náramky, doprovází je tah Oyster, který na zápěstí vypadá skvěle, i přesto, že nepíšete levou. Tyto slavné hodinky, které díky přídavné ručce a 24hodinové lunetě ukazují jak domácí, tak místní čas, slaví letos sedmdesáté výročí. → Cena: 1 235 470 Kč, prodává Rolex

TANK LOUIS CARTIER

Když jste ikonou, můžete si dovolit různé nálady, podoby i styly, důležité však je zůstat věrný svým kořenům. Přesně to se daří maisonu Cartier s jeho hodinkami Tank. Je až k neuvěření, že se tahle stálice objevuje na trhu v různých modifikacích už od roku 1917. Kromě její nejtradičnější verze, jakou je Tank Louis Cartier (původní návrh vznikl v roce 1922), známe třeba Tank Cintrée, Tank Chinoise, Tank Asymétrique, Tank Américaine, Tank Française a v poslední době tak oblíbenou verzi Tank Must s fotovoltaickým strojkem SolarBeat.

5

Letos se značka pochlubila novým in-house automatickým kalibrem 1899 MC, který zasadila do prodlouženého pouzdra s jemnými rohy a symetrickým obdélníkovým číselníkem.

Typické prvky samozřejmě zůstaly zachovány, kabošon korunky, římské číslice, přičemž sedmička odkrývá drobný nápis Cartier, i gilošovaný flinqué číselník, na nějž je radost pohledět. Model bude dostupný v provedení ze žlutého či růžového zlata. → Cena: 675 000 Kč, prodává Cartier a Carollinum

Foto: archiv hodinářských značek

CARTIER

113

květen - červen 2025

6 TUDOR

PELAGOS ULTRA

Populární kolekce, hned po Black Bay jedna ze dvou největších stálic v produkci této švýcarské značky, doznala dalšího rozšíření. Tentokrát se však nezmenšuje pouzdro ani nesnižuje vodotěsnost, jako tomu bylo posledně, ale právě naopak.

Máme tu další titanovou krásku, tentokrát ve 43mm provedení, jež dokáže odolat až stovce atmosfér tlaku vodního sloupce.

Na rozdíl od standardního 42mm modelu je tohle významně lepší potápěč (dvojnásobná vodotěsnost, místo 500 metrů je 1 000) zároveň se může pochlubit vylepšeným strojkem. Ne že by ten původní nebyl skvělý, Pelagosy byly vždy osazovány chronometry certifikovanými COSC. V modelu Ultra je však tento kalibr podroben další kontrole kvality a kromě COSC nese i certifikaci METAS, za označení MT5612 se přidala pomlčka a písmeno U (MT5612-U). Rezerva chodu 65 hodin je v případě tohoto sportovního automatu naprosto dostačující, co potěší, jsou dvě barvy luminiscence ruček. Kombinace zeleného a modrého nátěru Super-LumiNova totiž dokonale září i v těch nejtemnějších hlubinách. Součástí balení je jak náramek, tak řemínek. Kaučukový pásek je prodloužený a má trnovou sponu, tah je vybaven speciální překlápěcí sponou, která umožňuje zvětšení až o 1,1 cm. Každý aktivní potápěč tak zvládne hodinky přetáhnout i přes rukáv neoprenu. → Cena: 153 700 Kč, prodává Tudor a Carollinum.

7 IWC

INGENIEUR AUTOMATIC 40

Série formule 1 je jedna z nejsledovanějších sportovních událostí světa. Není proto divu, že se s ní spojuje vícero hodinářských značek. IWC dlouhá léta podporovala Lewise Hamiltona, i v minulé sezoně, když ještě jezdil za Petronas.

Přátelství, které sice nemůže pokračovat s Ferrari, však vydrželo. Dokazuje to nový film F1, který šestadvacátého června přijde do českých kin. Lewis, sedminásobný mistr světa, byl jedním z jeho hlavních producentů a dohlížel na scénu jako konzultant. Pod jeho vedením se herec Brad Pitt naučil jezdit v monopostu. Hlavní hrdina Sonny Hayes, kterého Pitt ztvárnil, je stárnoucí závodník vracející se na okruh, aby se stal mentorem mladé generace. Na zápěstí má přitom ikonický model Ingenieur od IWC v provedení se zeleným číselníkem (pro účely filmu a speciálně pro Brada). Informace o filmu a o tom, jaké hodinky v něm herci nosí, brzy prosákly, značka tak využila této komerční udičky a představila limitku se zeleným číselníkem. Je velmi podobná hodinkám, které uvidíme v tomto adrenalinovém snímku. Kromě omezené produkce a geniálního designu z pera věhlasného návrháře Géralda Genty u nich oceníte automatický strojek se 120hodinovou rezervou nátahu. Praktická je samozřejmě i funkce data, ale kdo by v kokpitu formule potřeboval řešit, kolikátého vlastně je. 40mm pouzdro a ocelový tah perfektně sedí na zápěstí a nemusí jít jen o to pánské. → Cena: 368 000 Kč, prodává Carollinum

Občas u závodních aut vidíte hodnotu přítlaku atakující jednu tunu. Novináři nezapomenou zmínit, že v rychlosti 230 km/h by to či ono auto „teoreticky“ mohlo jezdit po stropě tunelu. U prototypu McMurtry Spéirling je to realita, stejně jako stovka za 1,5 sekundy (to není překlep).

115

gear

Text: Václav Rybář

Foto: archiv McMurty

Svět vzhůru nohama Základní poučka pro tzv. hyperbolický průjezd zatáčkou zní „pomalu dovnitř, rychle ven“. U silničního auta byste se jí měli rozhodně řídit, ale jakmile přesednete do závoďáku, letí tradiční pravidla z okna.

No a pak je tu McMurtry Spéirling, osobní projekt irského inženýra Davida McMurtryho, který svého času pracoval na motorech pro legendární Concorde a na stará kolena postavil lehoučký elektromobil s fantastickými jízdními vlastnostmi.

Dožil se toho, že jeho vůz zbořil všechny rekordy na Festivalu rychlosti v Goodwoodu. Pár měsíců po jeho smrti však Spéirling posouvá další milníky. Na slavném okruhu pořadu Top Gear překonal i výkon plnokrevného monopostu formule 1 a dokázal jet vzhůru nohama. Jak? Tisíc kilo a tisíc elektrických koní. Správně tušíte, že to samo o sobě nestačí. Když už se někdo někdy pokoušel jet po stropě tunelu, musel se rozjet obrovskou rychlostí a následně udělat boční vývrtku s mimořádně sevřeným zadkem. Jenže Spéirling umí generovat přítlak dvou tun, tedy dvojnásobku své hmotnosti, aniž by se hnul z místa. Tohle auto je totiž dobře maskovaný vysavač.

Historie už tuhle vyčůranou technologii zná. Už v roce 1970 napadlo americkou stáj Chaparral nasadit do série Can-Am experimentální placku 2J. Od titulu ji držela jen nespolehlivost celého řešení, nikoliv jeho genialita. V podvozku vozu totiž byly obří vysavače vzduchu, díky nimž se v zatáčkách přisál k vozovce a šikanou projel podstatně rychleji. Po pár závodech byl tenhle zlepšovák postaven mimo pravidla. Totéž následovalo o osm let později, když podobnou technologii nasadila v závodech F1 stáj Brabham. Spéirling teď dělá něco podobného, ostatně v nejostřejší zatáčce zmíněného Top Gear okruhu nonšalantně předjel vnějším obloukem Porsche 911 GT3 RS jako kdyby Usain Bolt pozadu předbíhal moji maličkost. Nikdo ho ale zakázat nemůže, protože zatím není schválený ani pro silnice, ani pro okruhy. Prostě jen existuje a exhibuje tak, že se tají dech. → www.pragaglobal.com

116

gear

Zpátky ni krok!

Možná odevšad slyšíte, jak je automobilový průmysl v krizi, z níž zdánlivě nevede žádná cesta.

Naše dvoustrana vám ochotně nasadí růžové brýle pokroku a inovace!

T E X T

Václav Rybář

Honba za pětistovkou

Včera není dnes Britský výrobce slavných sporťáků Morgan dělá věci po svém a hodně postaru. Jeho workflow sahá někam do třicátých let minulého století. Vozy s moderními motory voní po jasanovém dřevě, z něhož se tu vyrábí rámy, na něž je ručně tvarována hliníková karoserie. Spousta rukodělné dřiny, tisíců člověkohodin a bezmezné úcty k tradici. Jak do toho zapadá nový Supersport, podstatně ocucanější a moderněji vypadající bratránek, co má nalákat nové zákazníky? Inu, přišel čas se pohnout dál. Jasan i hliník v útrobách novinky najdete, zároveň jde ale o první Morgan, který ztrácel čas s aerodynamickým testováním, takže karoserie je navržena pro optimální proudění vzduchu a dosažení co nejnižšího odporu. I proto jsou hodnoty akcelerace a maximální rychlosti vyšší než obvykle (4,3 sekundy na stovku, maximálně až 268 km/h). Pod kapotou díky dlouholeté spolupráci s Mnichovem nadšeně vrní třílitrový šestiválec od BMW, jehož 340 koní cvičí pouze se dvanácti metráky živé váhy. Futuretro zvenku i zevnitř, cesta proti směru času v době, kdy mají fandové pocit, že se automobilový svět točí v kruhu. Kdo by Britům v jejich záměrném zpátečnictví nefandil? → Více na www.morgan-motor.com

Třicet klientů si prý v případě Hennessey Venom F5 řeklo o větší výkon. A protože texaský tuner John Hennessey plní každé přání, dodal jim zlepšovák Evolution se 2 000+ koňmi.

Prý je to nejsilnější silniční auto s tradičním spalovacím motorem. Aneb když už John nemůže v USA najít dostatečně dlouhou ranvej (NASA má, ale nepůjčí), aby předjel Bugatti, trumfne ho alespoň v počtu koňských sil. Hodnota tedy platí jen při tankování E85, ale z nuly na 320 km/h se dostanete za cca 10 sekund. Proč? Proč ne? Dva tisíce koní z 6,6 litru velkého osmiválce rozfoukaného dvojicí největších turb, co kdy svět viděl. Budete si připadat, jako když cestujete na tikající bombě, která tahem dvou tisíc N.m proráží okolí.

Báječný pocit pro průměrného Američana, jenž se ale bude muset trochu praštit přes kapsu. Balíček vylepšení Evolution stojí sám o sobě 6 milionů korun, budete k němu ale potřebovat základní Venom F5 (ten má jen maloměstských 1 800 koní!) v ceně cca 66 milionů. Nicméně pořád je to levnější než Chiron SuperSport 300+, a navíc to můžete opravovat kladivem a na chvilku uvěřit Hennesseyho chvástání, že s dostatečně dlouhou silnicí a větrem v zádech dosáhne magické hranice 500 kilometrů za hodinu. → Více na www.hennesseyspecialvehicles.com

117

květen - červen 2025

Sebevědomý, stylový, dalekonosný Nová generace kompaktního crossoveru Peugeot 3008 přijíždí i v plně elektrickém éčku. Chcete se každý den těšit, až se zahalíte do jeho nekonečného komfortu a vychutnáte si jízdu? Zákazníci se mohou těšit na impozantní panoramatický i-Cockpit a přes 40 asistenčních systémů. Volit můžete mezi plug-in hybridním nebo hybridním pohonem bez nutnosti dobíjení. Nejzajímavější jsou ale čistě elektrické verze. Ty se dodávají hned v několika variantách - s menším či větším dojezdem (524 nebo 698 km), jako předokolka či čtyřkolka a v různých výkonových odnožích (210, 320 nebo 230 koní). Sami tak musíte rozhodnout, kde leží vaše priority. → Více na www.peugeot.cz

Foto: archiv automobilových značek

Elektrické sporťáčky chceme!

V čínském Xiaomi se poslední dobou snaží lákat nejen na mobily, ale především na rychlé a líbivé elektromobily. Před pár měsíci jsme vám tu ukázali bleskurychlý patnáctisetkoňový speciál SU7 Ultra, který je spíš takovou pojízdnou reklamou na bláznivé zážitky. Dnes přicházíme s trochu usedlejším prototypem ze start-upu, který Xiaomi finančně podpořilo ajehož finální verzi sporťáku (ten už je zralý jít do výroby) na šanghajském autosalonu představilo. Xiaomi JMEV 01 vypadá trochu jako Tesla Roadster druhé generace, kterou Elon slíbil a nikdy nedodal. Nebo jako MG Cyberster. Na rozdíl od něj ale váží o půl metráku míň, příjemných 1 400 kilogramů. Přesto nabízí 430 koní, dojezd 520 km, estetiku italských osmdesátkových kupátek a minimálně doma v Číně lákavou cenovku cca 1 milion korun. Dali bychom si říct, ne že ne… → Více na www.mi.com

Nepopsaný list Američané si na rozdíl od nás nemohli koupit nedávnou novou generaci Suzuki Jimny, nejroztomilejšího crossoveru na světě, a tak si teď staví svou vlastní a zároveň vyhlašují válku přebytečné výbavě. Startup Slate, který finančně podpořil i Jeff Bezos, vlastník Amazonu, nabízí modulární crossover/pick-up s manuálním stahováním oken, absencí rádia (pusťte si hudbu z mobilu), sofistikovaných elektromotorů nebo brutálního dojezdu. Piditruck s dojezdem 380 km s větší 73 kWh baterií nejezdí moc rychle a příliš toho neuveze, ale… Ale s federálními slevami ho koupíte v přepočtu za půl milionu korun. A na to šetřivý americký zákazník bezesporu uslyší. Kdo chce holobyt s plechovými disky, ten ocení možnost pořídit auto lacino. Ostatní se mohou po lokty zabořit do nekonečného katalogu příplatkové výbavy. → Více na www.slate.auto

Značka ideál Nejnovější elektromobil od mladoboleslavské automobilky má všechno, co běžný Čech pro život potřebuje. Elroq je skvělý v hustém provozu ve městě, umí to rozjet na dálnici a bez problému zvládne dojet na jedno nabití na chalupu i zpátky. Díky aplikaci nového designového jazyka je to fešák, za kterého se rozhodně nemusíte stydět. A co víc, je to nejlevnější elektromobil od Škodovky.

T E X T

Petr Jansa

V zimě roku 2017 jsem řídil svůj první elektromobil, jeden z nějakých dvou tisícovek, které tehdy jezdily po českých silnicích. Vzpomínám si, že šlo o dost futuristickou záležitost, za kterou se každý otáčel, a snad ani největší optimisti nevěřili tomu, že během pár let se jejich počet zvýší zhruba osmnáctinásobně. Nevěřil jsem ani já, který vcelku nevinný výlet z Prahy do

Kutné Hory a zpět musel na hodinu přerušit v neznámé vesničce. Jediné široko daleko, kde tehdy stála elektrická dobíječka. Tehdy u mne převládla skepse nad čistě elektrickou budoucností, kterou nabourával snad jen ten skvělý pocit z geniálního zrychlení elektromobilu, které při skoku zelené na semaforu nechává za sebou i ta nejvýkonnější fára. Od těch dob jsme se

ale hodně posunuli a já mohu úvodem tohoto článku s klidným svědomím prohlásit, že novým Elroqem bych klidně nahradil svůj stávající benzíňák.

Obzvláště vrcholnou motorizací RS, jejíž zrychlení z 0 na 100 je stejné jako u devadesátkového Ferrari 348 GTB, po němž jsem toužil jako kluk.

Elroq RS, který je nejčastěji prezentován v jedovatém odstínu mamba

119

květen - červen 2025

green, jsem však zatím možnost řídit neměl. Musel jsem se tak „spokojit“ se šedesátkou (kapacita baterie 59 kWh), která se nachází zhruba ve středu nabízených motorizací a která disponuje výkonem 204 koní. Na druhou stranu je tohle přesně auto, které se hodí řidiči mého typu, co většinu času jezdí po městě, o víkendech vyráží na chalupu do sta kilometrů od bytu a jednou za rok si dopřeje výlet za hranice. K tomu všemu je plně dostačující i slibovaný dojezd, který by měl u šedesátky v ideálních podmínkách dosáhnout nějakých 430 kilometrů.

Foto: archiv Škoda

Dejte mi pětník a já se otočím Ještě než se budu věnovat designu, jízdním vlastnostem a celkovému dojmu z nejnovějšího elektrického modelu mladoboleslavské automobilky, dovolte mi vyzdvihnout jednu věc, se kterou se člověk u SUV moc nesetká a kterou jako řidič ve městě tolik ocení! Tohle auto se totiž dokáže

otočit doslova na pětníku. Vážně – když jsem s ním dojel na konec cesty, kde byl jen miniaturní kruháč pro golfová vozítka, stačilo pořádně otočit volantem a v mžiku jsem byl čumákem vzad. Manévrovatelnost je díky poloměru otáčení 9,3 m opravdu skvělá, a mne okamžitě napadlo, jak by se mi Elroq hodil ve chvíli, kdy jsem v sicilské horské vesničce Caltabellotta uvízl s Kodiaqem, který měl poloměr otáčení o necelé 3 metry větší.

V souvislosti s praktičností manévrování bych rád ocenil ještě jednu věc. Prostřednictvím systému Remote Park Assist můžete vůz zaparkovat nebo vyparkovat nejen, když sedíte za volantem, ale díky mobilní aplikaci MyŠkoda a Bluetooth i na dálku, aniž byste v autě vůbec seděli. Kravina, řeknete si možná. Až však budete své SUV parkovat v garážích pražského Národního divadla nebo v jakémkoliv developerském projektu postaveném

před rokem 2000, vlepíte si za odsuzování téhle vychytávky facku. Znáte to určitě sami – když se vám ve městě po dlouhých desítkách minut konečně podaří najít místo k parkování, do kterého se váš vůz vejde, stane se, že dveře prostě neotevřete. Vylézt pak musíte kufrem nebo zase potupně odjet. Tahle vychytávka, která si dokonce umí zapamatovat parkovací manévr na místě, kde parkujete pravidelně, je v takových chvílích k nezaplacení. Ačkoliv je pravda, že tato „hra s autíčkem na dálkové ovládání“ trochu trvá, a pokud se v okolí nachází nějaký nervózní řidič, tak…

Malé velké SUV První dojem, který jsem měl, když jsem k tymiánově lakované novince přišel (mimochodem, barva Timiano Green vznikla exkluzivně pro model Elroq a vyjde vás na 16 000 Kč), byla překvapivě praktická velikost. Jako by ani nešlo o SUV. Ostatně, není se co

120

divit. Tenhle typ aut se rok od roku zvětšuje, a když je najednou něco na první pohled menší než kombajn, a zároveň to nemá interiér „činkvečenta“, člověka to příjemně překvapí.

Rozměry Elroqu přitom nejsou o nic menší, než je tomu u konkurence.

Na délku má 4 488 mm, na šířku 1 884 mm (bez zrcátek) a na výšku 1 625 mm, takže i v samoobslužné myčce zvládnete v pohodě umýt a vysušit střechu. A to je velká věc, ne že ne!

Uvnitř je vůz naopak opravdu prostorný a člověk rozhodně nemá klaustrofobické pocity, a to nejen vpředu, ale ani vzadu. Dokonce i v kufru o objemu 470 l může vegetit pes nebo nezbedné dítě. Ok, beru zpět. Když ale sklopíte sedačky, získáte prostor krásných 1580 l, kde se úplně v pohodě vyspíte ve dvou, když na to přijde. Třeba na fesťáku nebo výletu do přírody. Že to nehrozí? To nevadí,

gear

s tím pocitem, že můžete, se vám bude prostě a jednoduše cestovat mnohem lépe.

Když už jsme u těch praktických záležitostí, pojďme si říci, s čím inženýři z akademie „simply clever“ přišli tentokrát. Nevím, jak moc oceníte, že je škrabka vyrobena z recyklovaných materiálů, jsem si ale jistý, že vaše děti ocení zadní schránku s držákem nápojů a kapsy na mobil. Takové bezklíčové odemykání, vyhřívaný volant či virtuální pedál na otvírání kufru už má dneska kde kdo. Co ale bezesporu oceníte, jsou dvě schránky na bezdrátové dobíjení mobilu v přední části vozu a dva USB-C konektory v zadní části. Super vychytávkou je variabilní kryt zavazadlového prostoru, se kterým se dá šoupat jako s policemi v knihovně. Pod ním se ukrývá síťka, v níž je prakticky uskladněn dobíjecí kabel, který tak zbytečně nezabírá místo v kufru. A mimochodem, kdy-

byste se v těch vychytaných řešeních ztráceli, v kufru najdete QR kód, který vás nasměruje správným směrem a ukáže, co všechno škodovácké „simply clever“ dokáže.

Vládnete jeho jazykem?

Tohle auto je vůbec prvním sériově vyráběným exemplářem nového designového jazyku Modern Solid, který se vyznačuje robustností, funkčností a autentičností. Na první pohled si ho všimnete díky minimalistickému nápisu ŠKODA na kapotě, které po téměř sto letech nahradilo klasické logo okřídleného šípu. Stalo se tak i na volantu a tak jediným místem, kde znak okřídleného šípu zůstává, jsou středy kol, jež mimochodem vypadají skvěle i v 19“ provedení (můžete si však navolit i variantu 20“). Když jsme v oblasti kol, jsou to lemy blatníků (i další detaily) z tvrdého plastu, podle kterých Elroq také bezpečně pozná-

Elroq Essence 50 začíná na 799 000 Kč a v základní výbavě nabízí zadní parkovací kameru, asistenta změny jízdního pruhu, proaktivní ochranu nebo třeba hlídání mrtvého úhlu. Cena testovaného modelu se vyhoupla málo přes 1 100 000 Kč.

te a které jsou také znakem nového designového jazyka.

Ačkoliv vůz stojí na stejné platformě jako Enyak a má stejný rozvor a vlastně i hodně podobnou středovou část, příď a záď se liší. Zejména přední maska je úplně nová a krom loga tu překvapí i nová LED světla pro denní svícení a díky nim i zbrusu nový světelný podpis. Hlavní světlomety najdete níže zabudované v nárazníku.

Také interiér vychází z Enyaku, ačkoliv tu najdete pár rozdílů. Především jsou zde jiné robustní sedačky (vyhřívat lze i ty vzadu), které vypadají obzvláště dobře v designu Lodge, jehož součástí jsou i červeno-oranžové pásy.

Mimochodem, zdá se, že barevné pásy jsou teď u automobilek nový trend.

Jízda jako po másle Pojďme ale k samotné jízdě, která je na komfortním podvozku DCC s adaptivními tlumiči velmi plynulá a vůz bez ztráty kytičky zvládá jak příčné prahy,

tak i výmoly. DCC totiž nastavuje tlumiče individuálně pro každé kolo.

Pomáhá i výběr jízdních režimů, kterých je u modelu s pohonem zadních kol (čtyřkolka bude k dispozici později v roce 2025) hned pět.

Elroq skvěle pracuje s rekuperací a pomáhá tak zvyšovat dojezd. Pokud jste spořivější nebo si prostě rádi hrajete, stačí si osahat pádla pod volantem a ve správnou chvíli je použít k těm správným akcím – například když potřebujete přibrzdit, levým pádlem si prostě zvolíte vyšší rekuperaci.

Mimochodem, když jsme u těch her, zbrusu nový infotainment s 13“ obrazovkou nabízí i zábavní část, ve které najdete YouTube, Netflix, hry a další srandy, které vás mohou zabavit při dobíjení. K dispozici je i vylepšené plánování tras s filtrací levnějších či rychlejších dobíjecích stanic – třeba podle toho, jestli vás ten seroš na Netflixu baví, nebo ne. → Více na www.skoda-auto.cz

CUPRA má sport v genech Španělská automobilka se na dalších pět let stává oficiálním partnerem fotbalového týmu FC Barcelona. A jelikož šampioni evropských míčů měli k autům vždy hodně blízko, CUPRA jim připravila malé překvapení.

T E X T

Václav Rybář

Katalánský závodní okruh Terramar, na němž se v roce 2018 zrodila značka CUPRA, je po Brooklands, Indianopolis a Monze čtvrtým nejstarším závodním okruhem na světě.

Jeho oficiální název zní Autòdrom de Sitges-Terramar a našli byste ho pětatřicet kilometrů od Barcelony.

Možná vás překvapí, že v něm najdete

i českou stopu. Tu v něm zanechal československý závodník (a vídeňský rodák) Edgar Morawitz, který se ve třicátých letech minulého století po přestěhování do Španělska okruhu ujal a snažil se obnovit jeho zašlou slávu. Bohužel, jeho smělé plány překazila občanská válka a okruh se už z problémů nevyhrabal. Tedy zatím –

od roku 2018 tu totiž probíhá zásadní rekonstrukce a adaptace na moderní účely, ve které hraje CUPRA jednu z hlavních rolí. A ačkoliv místo svou funkci oficiálního závodního okruhu zatím stále neplní, automobilka ho využívá pro pořádání nejrůznějších akcí, testování elektromobilů a natáčení reklam.

123

květen - červen 2025

A právě v jeho areálu s úchvatnou klopenou zatáčkou se konala akce, které se zúčastnil trenér FC Barcelona Hansi Flick spolu s 22 hráči, mezi nimiž nechyběli ambasador značky CUPRA Marc ter Stegen, kapitán týmu Ronald Araujo, Frenkie de Jong, Raphinha a Pedri. Přítomni byli také talentovaní zástupci mladé generace, jakými jsou Gavi, Alejandro Balde, Fermín López a Marc Casadó.

Jak se tyhle dvě barcelonské veličiny daly dohromady? Bylo to především odhodlání k závodění, sportu a inovaci, které v roce 2019 přivedlo značku CUPRA na fotbalovou scénu. A bylo to také trochu vlastenectví, které ji přivedlo k domovskému fotbalovému klubu. Ostatní světové automobilky

jí mohly jen tiše závidět a ostřikovače pro pláč jim zbydou i v následujících letech, protože CUPRA prodloužila s klubem smlouvu na dalších pět let.

Ostatně, mají toho mnoho společného – obě značky, duchem věčně mladé a směřující do budoucnosti, si zakládají na inovativním přístupu a podpoře výjimečného talentu.

Vraťme se však na okruh k onomu slibovanému překvapení. CUPRA totiž uspořádala celému týmu FC Barcelona testovací den, kdy si hráči mohli vyzkoušet akceleraci vrcholných modelů s označením VZ, ale také dostali možnosti si své vozy nakonfigurovat. Na výběr měli různé modely a verze, pro které si zvolili své oblíbené barvy, kola, designy interiéru a výbavu

Foto: archiv CUPRA

Hráči FC Barcelona dostali od automobilky úžasný dárek. Mohli si totiž vrcholnými modely CUPRA VZ zajezdit na legendárním okruhu Terramar.

na přání. Nejčastěji jejich volba padla na ikonický model CUPRA Formentor VZ (333 koní), nový model CUPRA Terramar VZ eHybrid (272 koní) a první zcela elektrické SUV kupé značky CUPRA Tavascan VZ (340 koní).

Právě CUPRA Formentor je historicky vůbec prvním oficiálním vozem týmu FC Barcelona. V rámci partnerství si mohou hráči Formentor nejen osobně vyzkoušet, ale také si zapůjčený vůz osobně přizpůsobit díky široké paletě barev a designových prvků. Jak může takový vůz vypadat, si můžete vyzkoušet i vy v online konfigurátoru automobilky. → Více na www.cupraofficial.cz

124

gear

gear

1909-1934: Období velkých inovací, a ještě větších plánů

Příchod Fordu T odstartoval v USA automobilovou revoluci, ve které se zhlédla nejedna evropská automobilka. Starý kontinent zmítaný konflikty byl sice také kolébkou mnoha inovací, ale zároveň na roztříštěném trhu obtížně hledal zákazníky. Češi měli štěstí v neštěstí – mohli se spolehnout na císaře pána…

Václav Rybář

V našem průletu evropskou automobilovou historií nemůžeme ani náhodou postihnout všechny drobné nuance. Během dvou dekád přišla celá řada technologických i marketingových inovací.

Automobily se definitivně staly symbolem užitečného pokroku, ale jejich adopce byla mnohem pomalejší, než se myslelo. Jen pro příklad: na konci roku 1925 jezdilo po československých silnicích pouhých 13 tisíc vozů, z toho velké procento v majetku státních institucí. Byli jsme proto svědky zrodu i zániku mnoha menších automobilek. Některé z nich měly svůj okamžik na výsluní, jiné nestihly ani zazářit a zhasnout. Řada značek a inovací z této doby nás ovšem provází dodnes.

Největší automobilka Rakouska-Uherska?

Už minule jsme zmínili fantasticky úspěšný model F, z něhož Laurin & Klement na konci nultých let dokázal vyrábět až devět různých automobilů, od osobního vozu až po transportér či (omni)bus. U velkých vozů se využíval motor typu FF, sestavený ze dvou čtyřválcových agregátů. Vlastně šlo o jeden z prvních osmiválců na světě. V roce 1911 začala automobilka prodávat úspěšný model S a stala se největší automobilkou tehdejší monarchie. Esko bylo k dispozici ve třinácti různých provedeních.

Foto: Archiv automobilek a muzeí

T E X T

125

květen - červen 2025

Zázrak pásové výroby V roce 1913 přišel Henry Ford s pásovou výrobou a od základů proměnil automobilový svět jako nikdo jiný. Montážní linka navázala na dřívější dělbu práce a nebývalým způsobem zefektivnila a zrychlila výrobu. Nápad na Fordovu linku přitom vzešel po návštěvě jatek v Chicagu, kde naopak provozovali demontážní linku, když parta řezníků z krávy postupně v jasně definovaných krocích odbourávala vše potřebné i nepotřebné. Nástup pohyblivé montážní linky, kde se výrobek nikdy nezastaví a je neustále kompletován, v kontinentální Evropě zbrzdila první světová válka (André Citroën ji zavedl v roce 1919), u nás také následný rozpad Rakouska-Uherska.

Dva v jednom Po první světové válce byl nejúspěšnějším produktem firmy L&K motorový pluh „Excelsior“. Předválečné modely se prodávaly bídně a v roce 1924 byla továrna částečně zničena rozsáhlým požárem. Následkem této události došlo k fúzi společnosti L&K s plzeňským strojírenským gigantem, firmou Škoda. Automobily Laurin & Klement od té chvíle nesly logo s okřídleným šípem. Přechodovým modelem se stala stodesítka. Byla k mání v celé řadě modifikací, s otevřenými karoseriemi, ale i s pevnou střechou.

Bugatky Jako se Fordům T a A říkalo fordky, říkalo se různým modelům závodních vozů Ettore Bugattiho prostě „bugatky“. Nejslavnější historickou ikonou dodnes zůstává Type 35, který se vyráběl v letech 1924 až 1930. Některé z verzí lehoučkého vozu měly až 130 koní. Type 35 v druhé půlce dvacátých let vyhrával cca čtrnáct závodů týdně. Vyhrál Velkou cenu Monaka, slavný závod Targa Florio (pětkrát v řadě), v roce 1926 vyhrál světový pohár a v nejsilnější konfiguraci s foukaným osmiválcem jezdil rychlostí přes 200 km/h. Type 35B v roce 1930 vyhrál Velkou cenu Československa na Masarykově okruhu v Brně. Další dva roky vyhrával vylepšený Type 51, než začaly dominovat německé stříbrné šípy (automobilky Mercedes-Benz a Auto Union – později Audi).

126

gear

Motely, drive-iny a nákupní centra

Praga vs. Tatra vs. Škoda Na mezinárodní výstavě automobilů v Praze v roce 1926 už byla mladoboleslavská automobilka představena jako ŠKODA. Název Laurin & Klement se postupně zcela vytratil, dnes ho firma používá pro označení nejvyšší možné výbavy svých prémiových vozů. Staronová automobilka sváděla velký boj s domácí konkurencí, v roce 1925 se např. prodalo jen 17 vozů Laurin & Klement, ale 59 pragovek a 31 tatrovek. Spojení s plzeňskou Škodou umožnilo vyrábět i nákladní a užitkové automobily, především ale v Mladé Boleslavi modernizovali výrobu a přišli s portfoliem, které oslovilo většinového zákazníka. Mimochodem, pásová výroba do Škodovky dorazila v roce 1928.

6 milionů Tolik aut ročně plánovaly americké automobilky prodat do konce dvacátých let minulého století. Nakonec se jim to podařilo až v půlce padesátých let. Ačkoliv Henry Ford zvýšil svou montážní linkou efektivitu a snížil ceny, představoval i v rozlehlých Spojených státech automobil stále do jisté míry luxusní zboží. Počet automobilek se v půlce 20. let v USA snížil o dvě třetiny. Dalším zarazila ránu z milosti hospodářská krize v letech třicátých.

Nástup fordek v USA vedl ke snížení cen benzínu po celém světě, což zcela vytlačilo z trhu konkurenci s elektrickým a parním pohonem. Ve dvacátých letech minulého století se rostoucímu počtu aut začala přizpůsobovat americká infrastruktura. Dostupné vozy umožnily rozmach předměstí, ale také nákupních center, která obsluhovala širší oblasti. Pro náruživé cestovatele vyrostly benzínky s nabídkou občerstvení, ale také motely (motor hotely – u nás známé jako motoresty), což jsou ty hotely, kde autem vjedete do vnitřního dvora a zaparkujete přímo u dveří svého pokoje. Drive-in restaurace se postupně proměnily v nepřetržitě otevřené dinery nebo fastfoodové řetězce, které vás obsloužily bez nutnosti vystoupit z auta. Narůstající počet aut si vyžádal posílení asfaltových tepen, které protnuly USA křížem krážem. Všechny tyto trendy se později v různých obměnách a ozvěnách dostaly i do zbytku světa.

127

květen - červen 2025

Počet automobilů v provozu (1928): USA:

Kanada:

Velká Británie:

Francie:

4 350 000

242 000

212 000

210 000

Německo:

Itálie:

Československo:

90 000

15 000

13 000

Rozmach italských krásek

Foto: Archiv automobilek a muzeí

Populární škodovka V roce 1934 se automobilka naplno vrhla do stavby dostupných lidových vozů. Typ 418 byl velmi brzy kvůli velkému zájmu přejmenován na Popular. Jde o auto, které následovalo všechny moderní evropské trendy a vlastně už připomínalo vozy, jak je známe dnes. Centrální roura, kterou prochází kardan, příčné nosníky k uchycení karosérie (plechové pláty na dřevěném rámu), vepředu vidlice pro uchycení přední nápravy a motoru, mechanické lankové brzdy a třístupňová ruční převodovka.

První populary rychle získaly vylepšení v podobě silnějšího litrového motoru (22 koní) a diferenciálu. Mezi první zákazníky vozu patřil Jan Antonín Baťa, který pro svou továrnu zakoupil desítky kusů. Popular byl oblíbený i mezi herci nebo fotbalovou reprezentací. Popular vyjel Sněžku, dojel až do Kalkaty, zúčastnil se rallye Monte Carlo. Pro automobilku to byl zcela zásadní model, díky němuž statečně čelila nejen domácí, ale i celoevropské konkurenci německých (Mercedes, BMW), italských (Lancia) a francouzských (Renault, Peugeot, Bugatti) výrobců.

Alfa Romeo ve třicátých letech představila fantastický model 8C (8 cylinders = osmiválec). Závodní vůz se silným motorem, stvořený pro vytrvalostní závody. Tahle Alfa vyhrávala slavný maraton Mille Miglia i čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans. Především však byla lákadlem pro přední italské karosárny jako Zagato, Pinifarina, Castagna nebo Brianza. Každý vůz byl unikátem s ručně vyráběnou karosérií, na níž otiskli svůj um i řemeslo největší mistři své doby. S aerodynamickou karosérií a silným motorem o objemu 2,9 litru uměla Alfa zrychlit z nuly na stovku pod sedm sekund a na Velké ceně Nürburgringu ujela i domácím stříbrným šípům. Enzo Ferrari pak v roce 1935 postavil dvoumotorovou (bimotore) Alfu o dechberoucím výkonu 540 koní. Byla to slepá ulička, ale Bimotore ustanovil na trase z Florencie do Livorna tehdejší rychlostní rekord: 364 km/h.

128

gear Časy se mění. Ještě před deseti lety sloužil Milánský týden designu především jako studnice trendů a inovací v oblasti bydlení a užitého umění. S tím, jak pomalu, ale jistě upadal kdysi věhlasný ženevský autosalón, se do lombardské metropole začalo stahovat stále více automobilových značek, pro které se Milano Design Week stal vhodnou alternativou. Ostatně, v Miláně vždy uměli ocenit dobrý design a výrobci a designéři motorových vozidel mají v tomto směru co nabídnout. A jelikož všechny cesty do různých koutů Milána začínají na tamním hlavním nádraží, i my naši cestu začneme právě tam…

T E X T

Petr Jansa

Design na kolečkách

VLAK ARLECCHINO Jednou z nejoblíbenějších akcí Milánského týdne designu je sympozium Prada Frames, jehož hlavním tématem bylo tentokrát hledání průsečíku mobility, designu a životního prostředí.

Designérské studio Formafantasma, které za ním již čtvrtým rokem stojí, si proto nemohlo přát lepší lokaci než budovu milánského hlavního nádraží. A zatímco v historických art deco prostorách probíhaly přednášky, na 24. kolej byl přistaven speciální elektrický vlak Arlecchino, který v 50. letech navrhl Gio Ponti s Giuliem Minolettim a který se v roce 1960 během olympiády vydal na svou první cestu z Říma do Bologně a Benátek. Čtyři zrealizované soupravy uháněly rychlostí až 186 km/h a byly perlou italské železnice. Do 90. let minulého století však přežila jen jedna, která prošla důkladnou deseti-

01

letou renovací. Ačkoliv do jejích útrob řemeslníci ukryli celou řadu moderních vychytávek včetně klimatizace a bezpečnostních prvků, Pontiho původní vizi zachovali. Největším lákadlem byla návštěva salónků, které se nachází na obou koncích vlaku a cestujícím umožňují prostřednictvím pásu oken panoramatický výhled do okolí. Kabina strojvůdce je totiž umístěna o patro výš – už v 60. letech tak cestující měli možnost zažívat pocit jako dnešní pasažéři autonomních vlaků. I „obyčejné“ vagóny servírují Pontiho jedinečný rukopis. Třeba polohovatelná sametová sedadla, která mají v každém vagónu barvu jiného drahokamu, nebo elegantní barový vůz, který umožňuje vychutnat si čerstvé espresso na stojáka, jak to mají Italové rádi. → Více na www.prada.com

130

gear

02 ŠKODA

Vůbec poprvé se na Milánském týdnu designu představila česká automobilka Škoda, která si v prostorách galerie Padiglione d’Arte Contemporanea odbyla světovou premiéru vrcholného modelu svého nejnovějšího elektromobilu Elroq RS. Místo sousedící s malou samoobslužnou benzínkou Tamoil na Via Palestro zvolila opravdu skvěle.

Zatímco u špinavých stojanů se hromadil dým z aut čekajících na další dávku benzínu, dva elektrovozy Elroq RS zaparkované v protější zahradě působily jako součást přírody. Extrémnímu kontrastu pomáhaly i sněhově bílé sochy zvířat a květin v nadživotní velikosti, které speciálně pro tuto instalaci vytvořil italský umělec Marcantonio. Krom jiného i zhruba třímetrového bílého plameňáka, který stál hned vedle jednoho z vozů pokrytého růžovým peřím. Člověk až tady pochopil, proč měl plameňák v kampani Elroq tak výsadní postavení.

To však rozhodně nebylo všechno. Svou premiéru zde měla i nová spolupráce značek Škoda a Botas, z níž vzešly hned tři limitky tenisek. Asi nejvýraznější je model Hero, který byl nejen inspirován novým designovým jazykem automobilky, nazvaným Modern Solid, ale také využil stejné recyklované materiály, které můžete najít v interiéru vozů Elroq. Na světě jsou však bohužel jen tři kusy. Lepší je to se zelenými kotníkovými teniskami Milan Design Week Edition, které inspirovala marketingová kampaň Elroq a bylo jich hned 130 párů. I vy si pak můžete v e-shopu Škoda pořídit šedo-bílý model Iconic 130 ze speciální edice 1 300 párů, které bude následovat ještě 1 000 párů se zeleným reliéfem. → Více na eshop.skoda-auto.cz

03 KIA

Ve stejných studiích, kde se natáčí italská verze reality show Masterchef, postavila svou instalaci s názvem Transcend Journey automobilka Kia. I ona, podobně jako Škoda, se svezla na trendy vlně návratu člověka k přírodě. Jen to na rozdíl od Škodovky udělala v kryté hale, možná kdyby přívalové deště, které předpověď slibovala pro následující týden, chtěly přijít o něco dřív. Sterilní prostředí, ve kterém živou přírodu zastupovalo jen pár palem v květináči a mulčovací kůra pod koly konceptu terénního vozidla PV5 WKNDR, však pomohlo k futuristickému nádechu, který z instalace sálal. Člověk si při pohledu na elektrická vozítka připadal, jako by byl jedním z prvních osadníků nekonečného skleníku vybudovaného na Marsu. Mě nejvíc zaujal právě výše zmíněný WKNDR, který vychází z nedávno představené řady PVB. Při pohledu na něj má člověk pocit, že i kdyby přišla apokalypsa, s tímhle autem přežije. Ostatně, vůz je plně soběstačný, vybavený solárními panely a unikátními vodními turbínami, které mohou dobíjet baterie. Modulární interiér je maximálně flexibilní a lze ho upravit tak, aby v danou chvíli poskytoval co největší komfort – ať už jedete, spíte, nebo si prostě jen užíváte piknik uprostřed přírody, kde to bude slušet i kempingové výbavě od značky Helinox, která instalaci doplnila.

Mimochodem, i tady hrají roli tenisky. Na rozdíl od Škodovky je Kia neprodukuje, ale likviduje – ty vyřazené od značky Nike posloužily jako surovina pro výrobu podlahy WKNDRu. → Více na www.kia.com

Foto: archiv automobilových značek

RANGE ROVER Upřímně? Miluju instalaci, kterou v Miláně představil Range Rover ve spolupráci s kalifornským studiem Nuova. Rodrigo Cuala a Enrico Pietra v lombardské metropoli debutovali už vloni a díky spolupráci s britskou legendou letos opět umožnili lidem vrátit se v čase do 70. let. Právě tam totiž nacházejí bezbřehý zdroj inspirace. A když říkám vrátit se v čase, myslím návrat skutečně se vším všudy – včetně hudby a vůně. Na nádvoří barokního paláce Belgioioso totiž vystavěli časový portál, který návštěvníka přenesl do sedmdesátkového autosalonu, kam právě dorazil zbrusu nový olivově zelený Range Rover Classic. Novinku roku 1970 člověku bezprostředně odprezentoval dealer v bledě modré uniformě navržené losangeleským ateliérem L‘Equip, který co chvíli odběhl k telefonu s vytáčecím ciferníkem. Nuova exkluzivně pro instalaci

04

vytvořila zakázkový nábytek jako vínovou pohovku, nizoučký kruhový stůl z bílého kararského mramoru nebo pracovní židle. Atmosféru pak dokreslila řadou archivních artefaktů, akvárkem, hudbou přehrávanou přes pochromovaný reproduktor „Dorothy“ nebo vůní Grand Rose evokující nóty starých bankovek a kůže. Tu pro Range Rover vytvořila značka Aeir patřící k Nuova Group. Člověk už se pomalu chystal připálit si cigaretu, jak bylo v 70. letech v interiéru dobrým zvykem, když se náhle otevřely dveře do budoucnosti. V další místnosti lemované zrcadlovými sloupy a protkané další originální vůní (Wet Stone) totiž čekal rok 2025 a spolu s ním nejnovější Range Rover Autobiography s kovově zeleným lakem, který je poctou historické klasice. → Více na www.rangerovr.com

Už od roku 2008, kdy Fiat v Paříži představil historicky první designovou kolaboraci Fiatu s džínovou značkou Diesel, jsme si na občasné limitky zvykli. Nicméně ať už to bylo Gucci v roce 2011, Riva v roce 2016, Trussardi, Armani, Bvlgari, nebo série spoluprací s Lapo Elkannem, většinou šlo především o proměny legendárního prcka Fiat 500. O to větším, doslova, překvapením byla milánská premiéra Fiatu Grande Panda, který vznikl ve spolupráci se značkou Kartell. Tohle spojení není žádnou žhavou novinkou, protože obě italské značky spolupracují už léta. Poprvé to bylo v 50. letech minulého století, kdy Kartell navrhl ikonický nosič lyží pro první generaci Fiatu

05

500. V roce 2020 pak následovala kovově modrá elektrická pětistovka personalizovaná právě značkou Kartell. Letos však byla za hvězdu Grande Panda v červeno-černém provedení exteriéru s modrým interiérem. Logo značky Kartell se stalo hlavním ozdobným prvkem, který dominoval především na kolech. A samozřejmě nejde jen o design. Nebyla by to dnešní ekologií posedlá doba, aby i tady nebyla ušetřena příroda.

Jak? Jednoduše. Odřezky látky, které vznikají při výrobě křesla Foliage, byly recyklovány a znovu spředeny do polyesterové příze. Ta se z 60 % podílí na nové tkanině, jíž jsou čalouněna sedadla. → Více na www.fiat.com

Foto: archiv automobilových značek

FIAT

133

květen - červen 2025

06 MASERATI

Hned dvě instalace odhalila v Miláně značka Maserati. Na té první byl představen plně elektrický model Grecale Folgore v unikátní edici Grecale Giorgetti Edition.

Krom speciálního kovově lesklého laku a 21palcových šedých kol vyniká především svým interiérem, který je vyveden v kombinaci denimově modré kůže a exkluzivní hrubé tkaniny, prahové lišty jsou pak z nerezové oceli a dřeva. Jak už název této edice napovídá, Maserati na ní spolupracovalo s nábytkářskou legendou Giorgetti založenou už v roce 1898.

Spoluprací na elektromobilu to ale nekončí. Značky odhalily i společnou kolekci nábytku Giorgetti Maserati Edition, ve které najdete pohovku, křeslo nebo třeba konferenční stolky.

A i když tato novinka byla pro Maserati zásadní, mě samozřejmě mnohem víc zaujala druhá instalace, která se točila kolem veterána s označením 200S. Tenhle závodní prototyp vyrobený v dubnu 1956 se jako jeden z několika málo kusů může pochlubit hliníkovou karosérií od karosárny Fiandri.

Pohání ho dvoulitrový čtyřválec s dvojící karburátorů Weber 45, výkonem 190 koní a rychlostí až 250 km/h. Díky srdcaři, který vůz před pár lety koupil a investoval do rozsáhlé rekonstrukce, jsme tak mohli tohohle červeného krasavce obdivovat v plné kráse ve výloze butiku Larusmiani. Vlastně šlo o jakousi pozvánku na akci FuoriConcorso, která proběhne 24. a 25. května ve Villa del Grumello a Villa Sucota v Comu.

Kdybyste ten víkend neměli co dělat, tak… → Více na www.maserati.com

07 FLYING FLEA

Italský umělec Mattia Biagi žije už 21 let v kalifornském Los Angeles, které si zamiloval zejména kvůli jeho světlu a také kvůli proměnlivosti krajiny. Jako vášnivý motorkář může město projíždět křížem krážem a během jediného dne si užít moře, rušné centrum, hory i poušť.

Možná i proto ho majitelé značky Flying Flea, elektrické divize nejstaršího světového výrobce motorek Royal Enfieldu, oslovili, aby z jejich vlajkového modelu s označením FF-C6 udělal umělecké dílo. Tak vznikl motocykl Motototem, který si odbyl svou světovou premiéru právě v Miláně. Biagi motorku rozebral a její zásadní části nahradil zbrusu novými, vyrobenými z rozličných materiálů. Řídítka a stupačky udělal z bronzu a vtiskl do nich své otisky prstů. Přední a zadní světla nahradil ručně foukanými skleněnými objekty, nádrž nahradil travertinem v hliníkovém rámu, blatníky ozdobil odlitky z pryskyřice protkané podzimním listím a kožené sedadlo nahradil blokem z ořechového dřeva. Myslel i na takové detaily jako vzorek na pneumatikách. Na těch zachytil vlaštovky, které mají symbolizovat věrnost a návrat domů.

A co je na celé věci nejvtipnější? Že tohle umělecké dílo má ve svých útrobách stále ukryté technologické jádro modelu FF-C6, které ho dokáže nejen rozpohybovat, ale třeba vás i hlasem navigovat. → Více na www.flyingflea.royalenfield.com

Cestu z Prahy do Kirkenes, čítající zhruba 3 000 kilometrů, absolvovala Andrea Fiatem Ducato 2008 během sedmi dnů (i s dvoudenní zastávkou v Helsinkách). Výbava? Dvě autobaterie, solární dobíječka, kompresorová lednice, plynový vařič, čínské nezávislé topení, u kterého člověk nikdy neví, jestli bude fungovat, velká postel a hodně pevné nervy. Auto už má totiž najeto 312 000 kilometrů.

135

explore

Foto: Christian Roth Christensen - VisitNorway.com

Ducatem za polární kruh Existují lidé, kteří své zánovní garážované auto vyvezou maximálně na výlet po Česku, protože mají strach, že je při delší cestě zradí. A pak jsou tu tací, kteří se svou sedmnáct let starou dodávkou klidně vyrazí až za polární kruh. Přesněji řečeno do městečka u Barentsova moře, kterému se přezdívá „konečná zastávka Západu“ a kde také končí jedna z původních transevropských silnic označovaná jako E6 (ještě v 80. letech před přečíslováním tam vedla až z Říma). Jmenuje se Kirkenes a našli byste ho na severovýchodě Norska, jen pár stovek metrů od ruských hranic.

Právě tam se vydala cestovatelka Andrea Schlitzová, která vás na následujících stránkách provede nejzajímavějšími místy v těchto končinách. Plán trasy je jasný – z Prahy přes Krkonoše, Polsko, Litvu a Lotyšsko do Estonska, z Tallinnu trajektem do Helsinek a pak vzhůru přes Laponsko až do Kirkenes.

Poznatky z cesty? Polské silnice jsou v parádním stavu, Tallinn je nádherné město s úplně novým terminálem trajektů a Helsinky mají před Vánocemi kouzelnou atmosféru.

Překročit polární kruh v Santově vesničce v Rovaniemi je povinnost, ačkoliv… Člověk čeká malý domeček uprostřed sněhové pláně s lelkujícím stádem sobů a dostane něco jako Santovu vesničku z Wishe. Stovky lidí čekají v tříhodinové frontě na fotku se Santou za 50 eur, slavná pošta je obchodem se suvenýry... Pryč odsud! Také za polárním kruhem člověk narazí na stopaře, i když díky severským detektivkám chvíli zvažuje, zda je nenechat zmrznout. Co dál? Finština je pro Středoevropana něco jako maďarština a tak není problém splést si autoservis s geologickým ústavem. Vyměnit ložisko v předním kole zabere v místním servisu měsíc a půl – když máte v kufru plechovku piva, zvládnou to za den. Finové milují Kozla! V laponském Inari mají krásné dobíjecí stanice Tesla. Tam, kde je silnice vidět, je pokrytá ledem. Zbytek zakrývá sníh, po kterém se potulují sobi. K cíli už ale zbývá jen kousek. I na konci světa je třeba myslet na pravidla a proclít převážený alkohol. Světe div se, dělá se to svépomocí mobilní aplikací TOLL KvoteAppen. Hranice samotná spočívá v kameře a příčném prahu. Posledních pár kilometrů a… Vítejte v Kirkenes, konečné zastávce Západu. Prosíme, vystupte.

136

explore

T E X T

Andrea Schlitzová

F

I

N

M

K A R

05

01

04

N S K O F I S

U

Na úvod je možná dobré říci, že do Kirkenes se nemusíte vláčet autem. I na konečnou zastávku Západu připlouvají lodě a přistávají tu letadla. Fér je nicméně dodat, že přistání na ledu ve větrné bouři je zážitkem spíše pro otrlé. Příjemnější je připlout lodí společností 06 Hurtigruten či Havila, které sem jezdí v rámci 11denní plavby z jižního Bergenu, přes Lofoty a Nordkapp. V některých přístavech pak zůstává i několik hodin. Od května do července slunce nezapadá pod obzor a vy si můžete užívat přírodu 24 hodin denně. Od konce listopadu do půlky ledna je naopak polární noc.

Ta je zase ideální k pozorování polární záře…

N

07 08

R

Konečná zastávka Západu

K

O

137

květen - červen 2025

King Crab Safari 69.7343590, 30.0432359

01

SNOWhotel Kirkenes

Foto: Espen Mills, archiv hotelu, Shutterstock

69.7343590, 30.0432359

Co na tom, že na severní polokouli nás zrovna čeká léto – tohle ledové ubytování je jediné na světě, které funguje celoročně. Samozřejmě, že když je sněhem pokryté i celé okolí, nejen váš pokoj, je to úplně jiná atmosféra. A samozřejmě, polární záři spíš uvidíte v zimních měsících. Vyrazit sem však můžete kdykoliv a buďte si jisti, že zdejší příroda má i v létě své kouzlo. Konzervativci se mohou ubytovat v komfortní chatce, dobrodruzi přímo v jednom z deseti pokojíčků se sněhovou výzdobou, ke kterým náleží i ledový bar.

Každý pokojík disponuje 2–4 postelemi, matrací a kožešinou ze soba. Pokud přespíte, budete na to vzpomínat celý život.

Zážitek umocní ještě tříchodová večeře z tradičních surovin, která se podává v luxusní stodole s proskleným štítem a nádherným výhledem. Po večeři je možné zajít do ledového baru na panáka podávaného přímo z ledových skleniček.

Pokud zvolíte zimní pobyt, můžete se vydat na hon polární záře autobusem (vyjíždí ve 21 hodin), na sněžném skútru nebo klidně se psím spřežením. Těsně před spaním pak stačí popadnout vyfasovaný spacák do minus třiceti, vnitřní povlak, kuklu, vlněné ponožky, převléknout se do pyžama a hurá do ledových hajan. Součástí hotelu je samozřejmě i vytopená toaleta, sprcha a v neposlední řadě sauna, která se zapíná už v 6 ráno. → www.snowhotelkirkenes.com

Milovníci řízeného adrenalinu, kteří se zároveň identifikují jako gurmáni, si mohou vyzkoušet ulovit vlastního kraba kamčatského. Do místních vod je zavlekli sovětští vědci, kteří v 60. letech minulého století potřebovali nasytit rozrůstající se město Murmansk. To je sice 200 km daleko, ale vzhledem k tomu, že tihle mazlíčci nemají přirozeného nepřítele, pěkně se rozmnožili a doputovali až sem. Norové si s likvidací invazivního druhu skvěle poradili, když z něj udělali ceněný vývozní artikl. Až tak ceněný (v Česku za jednoho kraba zaplatíte cca 10 000 Kč), že v Norsku mají na jeho lov kvóty. Každý Nor může ulovit jen 10 kusů za rok.

Zároveň musí jít o samce, protože samičky v sobě nosí po dobu devíti měsíců až půl milionu vajíček. Od dubna do května je lov zakázaný, protože krabi se páří a dorůstají.

Jeden může mít nohu dlouhou klidně i dva metry a může vážit 30 kg. Ten už ale nepatří k nejchutnějším. Nejlepší jsou ti, kteří váží cca 2,5 kg. A podobně jako když v Chalupářích chytali v Kapříně ryby a nikdo neodešel s prázdnou, i zde je záruka, že si na kaprovi pochutnáte. → www.snowhotelkirkenes.com/activities

02

138

explore

Město Kirkenes 69.7252232, 30.0512813

Pouhých 3 500 obyvatel dělá z Kirkenes spíše městečko, ale vzhledem ke skutečnosti, že k němu patří řada malých osad v okruhu 20 km, jeho celková populace dosahuje osmi tisíc. Je tu kostel a obchoďák – nepředstavujte si OC Chodov – jen pár malých obchůdků, které jsou na místní poměry dostatečně vybavené. Nejbližší supermarket je 100 km daleko, takže člověk si prostě zvykne. Zajímavostí Kirkenes je, že jde o město ležící nejblíže k ruské hranici a všude kolem je to hodně znát. Od nacistů ho osvobodila Rudá armáda, což se zde u místního památníku každoročně slaví. Všechny nápisy jsou zde v norštině i ruštině a mnoho Rusů tu samozřejmě také žije. Ostatně hranice byla ještě vloni volně přístupná jak Rusům, tak Norům. Fungovala zde bilaterální příhraniční dohoda, kdy se lidé z obou zemí mohli volně navštěvovat, kupovat od sebe zboží, ale i vstupovat do manželství.

Dnes je hranice neprodyšně uzavřená a jednotlivé země odděluje vysoký plot, jenž je po obou stranách lemovaný sněhem, v létě pak uhlazeným pískem. To, aby případní přeběhlíci zanechali stopy a byli snáze dopadeni. Na ruské straně je padesátikilometrová vojenská oblast, kam je vstup zapovězen, norské hraniční pásmo tvoří řeka Pavsik, kam můžete klidně vyrazit rybařit. A nikdo neřekne ani popel.

03

Foto: Shutterstock, Christian Roth Christensen / VisitNorway.com

→ www.visitkirkenes.info

139

květen - červen 2025

Vzhůru na lov 69.6534206, 30.4154386

Na severovýchod Norska můžete vyrazit nejen za kamčatskými kraby, ale i nepřebernou paletou ryb a dalších živočichů, které si můžete sami ulovit. V zimních měsících je oblíbenou víkendovou zábavou icefishing spočívající v tom, že v některém z tisíců křišťálově čistých jezer uděláte pomocí vrtáku díru v ledu, odstraníte tříšť, nahodíte udičku, rozděláte ohýnek a pak už jen čekáte, až se ryba chytí.

Místní nepotřebují žádný rybářský průkaz, pokud zde žijí déle jak měsíc, a tak tímto způsobem rádi tráví volný čas.

Jistě vás rádi přizvou. Pokud chcete lovit zvěř na souši, i to je možné. Vyřídit lovecký průkaz trvá asi 14 dní a v okolí žijí zajíci, lišky, vlci i sobi. Dávejte si ale pozor na legislativu – každý sob má svého majitele v některém z Laponců neboli Sámů a co je zde skutečně chráněno zákonem a střílet se nesmí, jsou medvědi – mimochodem, věděli jste, že než se uloží k zimnímu spánku, snědí až 90 litrů borůvek denně?

Ono je ale stejně hezčí zvířata jen pozorovat. Třeba z některé krásné chatky se saunou, jež jsou k pronájmu všude kolem (jen v zimě se k nim dostanete jedině na běžkách nebo na skútru). Využít můžete i veřejné chaty, když si jejich návštěvu včas zarezervujete na stránkách DNT a zaplatíte jednorázový poplatek. Pobyt už je zadarmo, jen má svá pravidla – v žádné chatě nesmíte zůstat déle než 3 dny.

Některé jsou odemčené, k jiným vám klíče pošlou poštou. → www.dnt.no

04

05

Když máte na něco chuť 69.9730891, 29.6431295

Není to pravděpodobné, ale je to možné, že se vám krabí maso přejí. V tom případě jsou tu další možnosti. Pokud se vám poštěstí dostat pozvání na piknik, oběd či večeři od místních, může se stát, že si pochutnáte na jehněčích žebrech, burgerech se spoustou omáček nebo rybím koláčku s bramborovou kaší, hnědou omáčkou a brusinkami. Prostě takové norské svíčkové. Jako dezert tu dělají moruše s vanilkovým krémem. V regionu můžete zkusit i pár místních restaurací a bister. Třeba seafood bistro Bugøynes ve stejnojmenné vesnici (mají soba na smetaně i velrybí steak), pekárnu Amundsen bakeri & konditori či lokální restauraci Kafe Visit AS v Kirkenes, kde můžete narazit na sobí či skopové maso. Za zkoušku určitě stojí i jídlo z udržitelné farmy Svanhovd in Paskvik, kde vám naservírují čerstvě ulovenou rybu z řeky Pasvik, zeleninu z vlastní zahrádky, a když vychytáte správný čas, třeba i medvědí maso. K tomu všemu Norové zakusují bílé pečivo nebo knäckebroty. A co k pití? Platí zde přísná prohibice. V supermarketu seženete maximálně pivo, které má pod 4,7 % alkoholu. V barech či restauracích si můžete pivo či panáka objednat až po 13. hodině. Tvrdší alkohol „na doma“ nabízí jen specializovaná prodejna Vinmonopolet, přičemž pokud nakupujete více, než je zdrávo, dostanete registrační kartičku spárovanou s občanským průkazem. Každý nákup bude zaznamenán, a pokud se utrhnete ze řetězu, můžete v brzké době čekat návštěvu sociálních pracovníků, při opakovaných akcích pak výzvu k nástupu na protialkoholní léčbu. → www.visitbugoynes.no, www.visitkirkenes.info

06 Sámský skanzen a muzeum v Kautokeinu 69.0169710, 23.0436411

V celém kraji Finnmark najdete galerie, muzea i skanzeny, vše zasvěcené kultuře Sámů. Ti jsou dnes důležitou součástí místní kultury, ačkoliv v minulosti byli často utlačováni. V muzeu spojeném se skanzenem, který se nachází v městečku Kautokeino, vás možná překvapí spojení sámské kultury a Čechoslováků. Ti sem totiž byli během hitlerovské okupace vysláni do pracovních táborů, na výkon veřejných prací i stavbu infrastruktury. Jejich život za polárním kruhem byl drsný, ale když se po válce vrátili domů, na Sámy a jejich pohostinnost rádi vzpomínali.

O tom svědčí i výstava, jejíž součástí je celá řada fotografií a ke které vznikla i kniha. Zážitkem je i návštěva muzea stříbrných šperků, které se nachází v moderní a pro nás netradičně pojaté sámské budově. Vybudovala ho tu rodina Juhlsových, která se v Kautokeinu usadila v roce 1959 a založila zde první šperkařskou dílnu v oblasti. Jejich stříbrné šperky v sobě mají neuvěřitelnou severskou estetiku, která vás bude bavit. Jejich šperky si tu můžete i koupit. → www.rdm.no, www.juhls.no

Foto: Fredrik Ahlsen a Christian Roth Christensen / Visit Norway, Fredrik Ahlsen / Visitnorway.com

140

141

květen - červen 2025

Vardø a ostrůvek Hornøya 70.3705067, 31.1060503

Cesta sem z Kirkenes trvá autem asi 4 hodiny a cestuje se sem ze dvou důvodů. Právě tady se totiž nachází nejvýchodnější bod Evropy, ale také místo, kde člověk může pozorovat tuleně, orky, plejtváky nebo početnou kolonii ptactva. Největším favoritem je přitom roztomilý papuchálek, spatřit je však možné i orla mořského, kajky, hoholky lední, alkouny obecné, alky malé, racky, kormorány… Na plavbu kolem ostrova spojenou s jejich pozorováním je možné vyrazit z přístavu na rychlém člunu. Za 2 a půl hodiny trvající jízdu zaplatíte 1 200 NOK. Jízda probíhá za dobrého počasí v časech od 10 do 21 hodin (pokud je světlo) a je dobré ji dobře naplánovat, protože liduprázdné městečko moc jiných atrakcí nenabízí. → www.visitvardo.com

07 08

Čarodějnické procesy 70.3692477, 31.0929417

Vlastně ještě jednou věcí je město Vardø a jeho okolí pověstné. V 16. století zde totiž probíhaly čarodějnické procesy spojené s upalováním domnělých čarodějnic na hranici. Ve městě tak najdete památník Steilneset od architekta Petera Zumthora a umělkyně Louise Bourgeois.

Stojí na skalnatém pobřeží a upřímně je působivější zvenčí než zevnitř. Jeho součástí je stavba s nepřetržitě hořící židlí a pamětní síň dlouhá sto metrů, v niž svítí 91 žárovek – každá za jednoho člověka, který byl odsouzen za čarodějnictví a upálen na hranici. A jak ony procesy vypadaly?

Inu – obviněnou osobu hodili do moře, a když náhodou vyplavala, pro jistotu ji upálili. Mezi ženami bylo i několik mužů – sámští šamani. Na jih od města pak najdete horu Domen, kde se dle lidového vyprávění čarodějnice scházely se satanem. Tam dnes norská správa vybudovala moderní observatoř s majestátním výhledem, která slouží nejen k pozorování ptáků, ale i jako úkryt před špatným počasím. → www.visitvardo.com

Shora po směru hodinových ručiček: intenzivní oční krém proti tmavým kruhům s výtažky z lékořice, Skin Generics, 579 Kč / 15 ml, prodává www.drmax.cz; krém na ruce Nuxuriance Ultra s vitaminem C proti vráskám a tmavým skvrnám, Nuxe, 930 Kč / 75 ml, prodává www.fann.cz; parfémová voda Orphéon inspirovaná slavným pařížským jazzovým klubem, limitovaná edice s modrou etiketou, Diptyque, 4 350 Kč / 75 ml, exkluzivně prodává butik Diptyque; voděodolný opalovací krém na obličej s posilujícím štítem Expert Sun Protector Cream SPF 30, Shiseido, 1 029 Kč / 50 ml, prodává Notino.

143

údržba

Foto: Petr Karšulín

Text: Petr Jansa

Opět na začátku I když nový rok v našich zeměpisných šířkách a výškách začíná zpravidla 1. ledna, příroda svůj bod obnovy spouští až na přelomu dubna a května, kdy se veškerá flóra začíná probouzet ze zimního spánku. Přesně toto období je zásadní nejen pro přírodu, ale i pro kosmetické značky, které po lednovém výprodeji vánočních zásob a únorové stagnaci potřebují své zákazníky navnadit na něco nového. Něco, co bezpodmínečně potřebují zařadit do své kosmetické rutiny. Pravidelně tak přichází s novými „zázračnými“ ingrediencemi, ideálně v té nejsilnější koncentraci využívající sílu probouzející se přírody, se zcela novými vůněmi i produkty nebo minimálně s novými obaly starých šlágrů, které už nejdou tak dobře na odbyt. Ač se vám to zdá jakkoliv šílené, funguje to skvěle a ve výsledku na tom zákazník jen vydělá. Nic totiž není horší než stagnace. Nebo vás by bavilo řídit pořád jedno a to samé Porsche 911 z roku 1964? Pravda, špatný příklad… Určitě byste si ale nechtěli obličej čistit stejnou pleťovou vodou, která vám v 90. letech odstranila nejen akné, ale i zdravé kusy kůže!

My jsme pro vás vybrali jarní kosmetické novinky, které jsou plné inovativních receptur, nově objevených léčivých složek anebo jsou aspoň opatřeny zbrusu novou etiketou. Máme být konkrétní? Prosím. Ochranná vrstva opalovacího krému se za běžných okolností ztenčí třením, pocením nebo dováděním ve vlnách. Novinka Shiseido jde ale proti těmto standardům a výše zmínění narušitelé její štít naopak posilují. A je toho mnohem víc. Nevěříte? Ale no tak… Zkuste je třeba jen proto, aby váš život nepohltila stagnace…

144

Vůně dobrého jídla

T E X T

Petr Jansa

Vařená zelenina V 90. letech byla veganská restaurace Pure Food and Wine snad nejžhavějším místem na Manhattanu. A i když neskončila zrovna slavně (možná jste její osud zachytili v dokumentu Bad Vegan na Netflixu), postarala se o to, že zelenina začala být nóbl. Kdo její atmosféru zažil, dodnes si vybavuje vůni zeleniny, která se linula z tamní kuchyně.

V téhle restauraci svého času pracoval i David Seth Moltz, který později spoluzaložil známou parfémovou značku D.S. & Druga. Právě pro ni nechal vytvořit parfém Bistro Waters (cena: 4 350 Kč / 50 ml), který je onou vůní devadesátkové veganské restaurace inspirován. „Svěží zelené tóny té doby jsou zachyceny ve slané parfémové vodě s nótami zelené papriky, bazalky, limetky a květu hrachu,“ říká. Mimochodem, stejná značka nabízí i vonnou svíčku, která voní po vodě z vařených těstovin. → Více na www.ingredients-store.com

Pizza Margherita Když se podíváme do minulosti na parfémové gurmánské menu, najdeme celou řadu pokrmů, které vynikají sladkostí.

Vše začalo v roce 1992 vůní Angel od Thierryho Muglera, která voněla jako karamel v čokoládě se špetkou vanilky. Po více než třiceti letech se ale chutě milovníků parfémů dost vytříbily a ti největší fajnšmekři začali toužit po něčem nekonvenčnějším, co nemusí být nutně sladké. A tak spatřily světlo světa první vůně inspirované rýží. Měly úspěch, a tak se slavní parfumáři i mladé progresivní značky rozhodly zajít ještě dál. Jednou z nich je i americký parfémový dům Snif, který v roce 2020 založili bývalí vrcholoví manažeři Bryan Edwards a Phil Riportella. Možná právě to, že do světa parfémů přišli ze světa financí, jim umožnilo přijít s takovými vonnými kompozicemi, které by žádného zavedeného tvůrce parfémů ani nenapadly. Jedním z jejich nejnovějších parfémů je Slice Society (cena: 1 425 Kč / 30 ml), který voní jako čerstvě upečená pizza. Vážně! Starají se o to nóty bazalky, černého rybízu, kosatce, santalového dřeva, a především akordy kynutého těsta a rajčatové omáčky. → Více na www.snif.co

Ačkoliv vypadá jako umělecké dílo, ve skleněném flakónu nové vůně Come with Me (cena: 9 950 Kč / 100 ml, exkluzivně prodává butik Bottega Veneta) se ukrývá jeden z předkrmů středomořské michelinské restaurace. Vaše čichové pohárky potěší vůní artyčoku pečeného se semínky mrkve, doplněnou o tóny vanilky, bergamotu a másla z kořene kosatce.

Foto: Petr Karšulín a archiv značek

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Pizza?

Vietnamská polévka Pho? Grilované kuře?

Vůni toho všeho můžete mít v koncentrované podobě ve skleněném flakónku v koupelně.

Nejnovější trend ve světě parfémů totiž není jen o gurmánských ingrediencích, ale o celých jídlech. Proto tímto vyzýváme české parfémové domy a těšíme se, že přijdou se svíčkovou na smetaně a smažákem s tatarkou a bramborem!

Shora po směru hodinových ručiček: orientální kouřový parfém Pasha de Cartier Noir Absolu, Cartier, 3 200 Kč / 100 ml, prodávají vybrané parfumerie; svěží intenzivní parfémová voda Roma Uomo Nero Estremo, Laura Biagiotti, 2 240 Kč / 75 ml, prodává Fann; dřevitý parfém Dior Homme Parfum, Dior, 3 229 Kč / 50 ml, prodává Douglas; dřevitá parfémová voda s koženým podtónem Dandy or not, D’Orsay, 4 350 Kč / 90 ml, exkluzivně prodává Ingredients; hydratační gel s 20% extraktem ze sněžných hub, Skin Generics, 869 Kč / 50 ml, prodává www.drmax.cz.

Shora po směru hodinových ručiček: květinová parfémová voda Aldebaran s tóny tuberózy, maté a papriky, MarcAntoine Barrois, 5 000 Kč / 100 ml, exkluzivně prodává Ingredients; omlazující krém s ochranným faktorem SPF 50, Augustinus Bader, 3 200 Kč / 30 ml, prodává Ingredients; denní a noční krém Nuxuriance Ultra proti známkám stárnutí s obsahem kyseliny hyaluronové, Nuxe, 2 590 Kč / 75 ml, prodává Fann; hloubkově hydratační krém Cellular Performance Fresh Cream s výtažky z hedvábného kokonu Koishimaru, které podporují syntézu kyseliny hyaluronové, Sensai, 3 600 Kč / 40 ml, prodávají vybrané parfumerie; parfémová voda Eucalyptus 20, Le Labo, 5 250 Kč / 50 ml.

147

květen - červen 2025

Grilované kuře a pivo Představte si večírek, který jste zažívali na koleji během svých studentských let. Z alobalu voní čerstvě ugrilované kuře z nedalekého stánku, lahváč se špatně vychlazeným pivem stojí opodál a k tomu všemu se vzduchem line vůně z jointa, který koluje mezi všemi zúčastněnými. Že si na nic takového nepamatujete, ačkoliv byste rádi? Pak vyzkoušejte vůni La Foncedalle (cena: 1 480 Kč / 15 ml) od francouzské parfémové značky Versatile Paris, která slibuje přesně takový odér. O ten se starají nóty másla, piva, konopí a lístků šalvěje. Ostatně není to první bizarní kompozice, kterou zakladatelka značky Coralie Frébourg představila. V minulosti už jste díky ní mohli vonět jako popcorn s colou (God Bless Cola, cena: 1 480 Kč / 15 ml) nebo cappuccino s nastrouhanou tonka fazolkou s čerstvě upečeným croissantem (Croissant Café, cena: 1 480 Kč / 15 ml). → Více na www.myskino.cz

Svatá trojice pro opravdové gurmány

Foto: Petr Karšulín a archiv značek

Ačkoliv by se mohlo zdát, že výrobci parfémů už nevědí, jakým směrem se vydat, a tak si nechávají uměle vyrábět co nejbizarnější vonné molekuly, je to jinak. Většina ingrediencí, které „savory“ parfémy tvoří, už v minulosti existovaly, jen se používaly odlišným způsobem. Jako příklad si můžeme vzít slanou zelenou molekulu, která se dříve používala jako podpora svěžesti květinových vůní.

Dnes po ní parfumér sáhne, aby s její pomocí docílil vůně čerstvě nakrájené papriky. Jaké nejdivnější vůně se díky nečekaným kombinacím tradičních vonných ingrediencí podařilo vytvořit? To zjistíte níže…

Pho Breakfast

Jang

Oyster

d‘Annam

Elorea

Les Élixirs

Vietnamský národní pokrm, který si zamilovali i Češi, stojí na silném hovězím vývaru s rýžovými nudlemi a čerstvém koriandru. Vonné nóty z něj najdete i v této vonné kompozici, kterou doplňuje ještě bazalka, badyán a opálený zázvor.

Korejská značka se rozhodla vzdát hold tradičním fermentovaným omáčkám, které tvoří základ tamní kuchyně. Jejich parfém voní po sójových bobech, zrající sójové omáčce, dřevěném uhlí a zemitém tónu, který evokuje hliněnou nádobu.

Americká experimentální značka se rozhodla zacílit na fajnšmekry, kteří nedají dopustit na chuť a vůni čerstvých ústřic. Jejich parfém je složený z akordu slané ústřicové vody, esence z mořské řasy Laminaria, zázvoru a naplaveného dřeva.

Cena: 3 990 Kč / 50 ml, eu.dannam.co

Cena: 3 400 Kč / 50 ml, www.elorea.com

Cena: 7 340 Kč / 100 ml, www.leselixirs.com

148

Klasika v novém kabátě Máte pocit, že extravagantní gurmánské vůně z předchozích stránek nebudou zrovna highlighty vaší parfémové sbírky? Že raději dáte přednost nové reinterpretaci klasiky, na kterou jste zvyklí?

I pro vás jsme si připravili několik novinek, které určitě stojí za vyzkoušení.

T E X T

Petr Jansa

Boss Bottled: Bold Citrus Další letní novinka stojící na parfémovém hitu z 90. let je díky pořádné dávce citronu a bergamotu extrémně svěží a s původní hřejivou vůní Boss Bottled od Annick Menardo a Christiana Dussouliera toho má společného opravdu málo. Ostatně, jde o letní limitku, takže se nikdo nebude zlobit, že Boss využil notoricky známý vizuál své nejprodávanější vůně a lehkou barevnou proměnou jejího flakónu upozornil své fanoušky, že přichází s něčím novým. Novou vůni Bold Citrus (cena: 2 430 Kč / 50 ml) vytvořila Sophie Labbé a Honorine Blanc, aby navodili atmosféru bezstarostného léta, což všichni potřebujeme jako sůl. Krom citrusů ve vůni zaujme i medový extrakt z elemi, zelená listová esence a pačuli s vetiverem, které tvoří její základ, který se snaží odkazovat k původní vůni z roku 1998. Zda se to povedlo není důležité, tady jde o to užít si léto naplno a… nesmrdět… → Prodává široká síť parfumerií

Acqua di Gio Profondo Vůně vytvořená trojicí slavných parfumářů (Alberto Morillas, Annick Menardo a Christian Dussoulier) byla poprvé představena v roce 1996 a během chvíle se zařadila mezi nejprodávanější pánské vůně všech dob. Všichni ji milovali především pro její citrusovou svěžest protkanou mořskými tóny, kterou uzemňoval dřevitý základ. O 24 let později pak Alberto Morillas představil upravenou verzi s podtitulem Profondo, která měla na úkor citrusů zvýrazněné slané mořské nóty. Letošní novinkou je pak lehká toaletní voda Profondo (cena: 2 390 Kč / 50 ml) ze stejné rodiny, jejíž mořské akordy se mísí s hlubokou vůní fialek a svůdnými tóny kůže. Svou roli zde hraje také grapefruit, který se stará o svěží kontrast k levanduli a cypřiši, nebo kouřová vůně pačuli. Ale proč zabíhat do detailů – díky téhle toaletce si prostě budete připadat jako na riviéře, i když se budete válet u nejbližšího kačáku. → Prodává široká síť parfumerií

Jiskřivý trojlístek uzavírá nový parfém určený všem mužům, kteří milují luxus a zároveň mají smysl pro styl. Šťavnatý citron a pomerančový květ se špetkou růžového pepře dodají energii a jiskru, kombinace šalvěje, levandule a muškátu zase charisma. Cedr, smyslný ambrox a pižmo pak jeho nositeli dodají magnetickou přitažlivost.

Láká vás to? Pak se ve své oblíbené parfumerii ptejte po Versace Eau Fraîche Extrême (cena: 2 390 Kč / 50 ml).

149

advertorial

Čas dotankovat!

Také nemáte rádi ty stereotypní vtípky, že muž bez testosteronu je jako auto bez benzínu? Ale co když to není vtip? Co když je snížená kvalita vašeho života skutečně způsobena poklesem testosteronu v krvi?

Nezoufejte, není to konec světa. Stejně jako své auto, upozorňující na nízkou hladinu paliva, nasměrujete k nejbližší benzínce, můžete „dotankovat“ i své tělo.

Jen místo u pumpy zastavíte na specializované klinice.

Možná si říkáte, že zrovna vás se to netýká, že máte testosteronu na rozdávání! Třeba ale změníte názor, až zjistíte, čím vším se může úbytek testosteronu v těle projevit. Jste častěji unaveni a po obědě byste si nejraději dali šlofíka? Nemáte chuť na sex? Přibíráte, roste vám břicho a tam kde ještě nedávno byly svaly, se zlověstně klepe tuk? Máte návaly horka, špatně spíte a čím dál víc vás bolí svaly a klouby? Ne, není to prostě jen špatné období. Přesně takhle se totiž může projevovat úbytek testosteronu v těle.

Kritická hranice Co se množství testosteronu týče, muž je na vrcholu někdy mezi 20. a 29. rokem věku, kdy jeho hladina v krvi dosahuje 600–800 nanogramu na decilitr. Po třicítce už to jde z kopce v průměru o 1 % ročně. U někoho je ztráta pomalejší, u jiného rychlejší, nicméně za významnou je považována hodnota pod 300 ng/dl, při které lékař zvažuje hormonální léčbu. Tady je důležité slovíčko lékař, protože ani Google, ani AI, a dokonce ani samozvaný odborník z vašeho fitka, který doporučuje „geniální“ tabletky, nejsou těmi, kteří by měli vaše problémy s poklesem tohoto hormonu diagnostikovat. Od toho jsou tu lékaři a specializovaná pracoviště, která se na boj se ztrátou testosteronu zaměřují.

Jedním z těch, které se na testosteronovou terapii specializují, je pražská klinika ALPHALABS. „Zájemcům o terapii vždy nejprve provádíme detailní diagnostiku, která zahrnuje laboratorní analýzu hladiny testosteronu a dalších klíčových ukazatelů. Až na základě těchto dat posuzujeme, zda je pro ně hormonální terapie vhodná. V praxi jsme se opakovaně setkali i se situací, kdy jsme poskytnutí terapie odmítli,“ říká Marek Dvořák, který je hlavním lékařem kliniky. Důvod odmítnutí? Pacient měl hodnoty testosteronu v normě. Stává se však i to, že testy objeví jinou příčinu potíží, což je ve výsledku dobrá zpráva a pacient může být nasměrován k dalšímu vyšetření specialisty. Stát se však může i to, že testy skutečně potvrdí pokles testosteronu v krvi. V takovém případě následuje lékařsky řízený proces s jasnými pravidly.

Když méně je více K doplnění testosteronu může docházet buď injekčně přímo na klinice, nebo pomocí gelu vstřebávaného přes pokožku u vás doma. Oba způsoby jsou legální a bezpečné a je jen na vás, jaká aplikace vám bude příjemnější. Nutné je vzít v potaz, že rozhodně nejde o jednorázovou záležitost. Gelová aplikace je každodenní chleba, doplňování testosteronu injekční formou probíhá méně často. V ALPHALABS doporučují frekvenci 1x za týden, 1x za 14 dní či 1x za měsíc, vždy po menších dávkách. Je to tak přirozenější, než vyšší množství testosteronu vpravit do těla jednou za 3 měsíce, což je způsob, kterým terapii provádějí na některých jiných klinikách. Ta však může způsobit hormonální nerovnováhu. I z toho důvodu nabízí ALPHALABS tři různé druhy ročního členství, které proces usnadní a které zaručí, že po celou dobu terapie budete pod odborným dohledem.

To nejlepší jsme si nechali na závěr. Výsledkem testosteronové terapie by měl být nárůst energie, zlepšení fyzické kondice a s tím spojené snížení tuku a nárůst svalové hmoty, lepší zdraví kostí, zvýšení libida a lepší soustředění i duševní harmonie.

Více na www.alphalabs.cz, kde můžete požádat o konzultaci zdarma.

Hrnčíř Alex Matisse pózuje před stěnou, kterou zdobí fotografie jeho slavného pradědečka, talíře jeho značky East Fork i nejnovější přírůstky z kolekce Matisse, která v sobě kombinuje to nejlepší z obou mužů. Nádobí ze speciální kolekce pořídíte od 25. dubna v e-shopu značky.

151

menu

Text: Petr Jansa

Foto: archiv East Fork

Matisse k večeři Keramika americké značky East Fork patří k těm druhům nádobí, ze kterého budou díky své bytelnosti jíst ještě děti vašich dětí. Když hrnčíř Alex v roce 2009 rozjížděl své podnikání na staré tabákové farmě v Severní Karolíně, zvládli s kolegou denně vytočit zhruba 80 až 120 kusů nádobí. O deset let později už výrobu přesunuli o pár kilometrů dál – do továrny, kde automatické stroje začaly chrlit tisíce kusů denně. Jméno značky zvolil Alex podle místa, kde začínal. A měl k tomu dobrý důvod: „Od mala nám doma bylo vštěpováno, že nesmíme obchodovat s rodinným příjmením,“ řekl v jednom z rozhovorů. „Nechtěl jsem, aby název firmy, kterou buduju, neustále připomínal někoho jiného – i když je to jeden z nejslavnějších malířů na světě,“ doplnil. Jak správně tušíte, Alex je pravnukem Henriho Matisse. „Nikdy jsem nechtěl malovat ani kreslit. Dlouho jsem vnímal odkaz své rodiny spíš jako stín než důvod k hrdosti – natolik, že jsem se musel stáhnout až do hor Severní Karolíny, abych z něj vystoupil,“ vysvětlil, proč ho to táhlo k práci s hlínou na americkém venkově, kde jméno Matisse bylo jen jedním z mnoha.

Po více než patnácti letech tvrdé práce, díky které se značce daří stále lépe (zaměstnává už přes sto lidí), má Alex konečně pocit, že si vybudoval vlastní identitu, nezávislou na slavném pradědečkovi. I to byl důvod, proč se rozhodl uzavřít kruh a vyrovnat se s minulostí. „Teprve teď, když firma pevně stojí na vlastních nohou, je ta tíha dost lehká na to, aby se mohla proměnit v oslavu – a mně najednou připadá přirozené uctít dědictví mého pradědečka,“ vysvětluje, proč teď přichází na trh se speciální kolekcí Matisse, která v sobě kombinuje to nejlepší z Alexovy tvorby a nejslavnější motivy Henriho Matisse. Mísy, talíře i hrnky zdobí slavná díla jako Bédouine au grand voile, Nadia au regard sérieux, Le Platane nebo Nu Bleu. → www.eastfork.com

152

Petit péché mignon!

Sekci plnou novinek ze světa gastronomie jsme klidně mohli otevřít titulkem „Jarní obžerství“, ale ono by se to k těm exkluzivním restauracím a delikátním chutím moc nehodilo. A jelikož tuky i cukry jsou před létem považovány za nežádoucí, pojďme jejich konzumaci zamaskovat a zároveň podpořit elegantně znějícím slovním spojením z Francie, které by se dalo přeložit jako „malý roztomilý hřích“.

T E X T

Petr Jansa

Staronoví známí

Během milánského design weeku bylo tradičně nejrušněji v okolí čtvrti Brera, na jeden večer se však početná flotila černých limuzín soustředila na začátek nákupní třídy Via Montenapoleone, kde po tříleté rekonstrukci slavnostně otevřel nový butik Louis Vuitton umístěný v historickém Palazzo Taverna z roku 1835. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby společně s obchodními prostory neměla svou premiéru i luxusní kavárna Da Vittorio Café Louis Vuitton. Její poloha ve vnitrobloku dává návštěvníkům pocit, že se z rušného centra města přesunuli do atria venkovské vily naplněného středomořskou flórou a protkaného historií. Vznikla tak útulná zimní zahrada volně inspirovaná starou fotografií Cecila Beatona. O gastronomický zážitek se starají šéfkuchaři sousední restaurace Da Vittorio se třemi michelinskými hvězdami (také nově otevřena pod hlavičkou Louis Vuitton). Zásadní jsou sendviče, pokrmy z vajec a v neposlední řadě také dezerty, které jsou zdobeny typickým designovými prvky LV. → Via Montenapoleone 2, pondělí až neděle, 8:30–20:30

→ Více na www.taro.cz

Louis Vuitton nebyl jedinou francouzskou značkou, která se během milánského týdne designu rozhodla oslovit milovníky dobrého jídla a pití. Hermès to však vzal z jiného konce a přispěchal s kolekcí originálních sklenic z foukaného skla do domácnosti. Ty si pohrávají s motivy barevných bloků, které se zesvětlují, či ztmavují v závislosti na úhlu pohledu a z obyčejných sklenic dělají umělecké dílo. → Více na www.hermes.com

Foto: Archiv restaurací a firem

Milánská oáza

Moderní vietnamská restaurace Gao Den, která v roce 2013 otevřela v pražských Stodůlkách, měla takový úspěch, že její zakladatelé, bratři Giang a Khanh Ta, nemohli zůstat jen u ní.

Následovalo mini bistro Taro na Smíchově, které sourozencům otevřelo brány do světa fine diningu, později restaurace Dian na Brumlovce. Taro pak nahradili jedinečnou polévkárnou Pho 100, původní koncept však nezmizel! Začátkem letošního roku se totiž dočkal nových prostor v Paláci Dunaj na Národní třídě. Dnešní podnik je asi třikrát tak velký než původní prostor a staré Taro připomíná snad jen sezením kolem baru s kuchyní. Na vyšší level se posunulo vše, od jedinečnosti chutí až po luxusní mobiliář. Jen jedna věc tady stojí za zvednutí očí v sloup – majestátní skleněná instalace od Lasvitu, která se vine nad barem a evokuje rýžové pole.

154

Konec starých časů

→ Aktuální menu najdete na www.goldenpraguehotel.com

Na skle záleží Nejspíš nikdy nezapomenu na hodinu trvající konverzaci, kterou jsem uprostřed lesa nedaleko Remeše vedl s Olivierem Krugem. Majitel slavného šampaňského domu mi tehdy zasvěceně vyprávěl o tom, jak je důležité pít jeho víno z těch správných skleniček, jejichž tvar je stejně zásadní jako ideální počasí pro hrozny i správná péče o zrající víno ve sklepích. Podobný názor zjevně mají i sommelieři z degustační restaurace Štangl, kteří se spojili s moravskou sklárnou Květná 1794 a dle návrhu Michala Froňka nechali vytvořit set vinného skla Alchymist. Ten má pomoci plně rozvinout i ty nejjemnější chutě a aromata vína. → Více se dozvíte v restauraci, stangl.ambi.cz

Letos v květnu uplyne neuvěřitelných 80 let od osvobození Plzně americkou armádou a zároveň i od otevření první lahve šumivého vína vyrobeného ve Starém Plzenci. Tehdy šlo o červený sekt, jehož američtí vojáci koupili a spolu s místními vypili 37 tisíc lahví. Při příležitosti tohoto výročí Bohemia Sekt uvádí na trh limitku Black Widow (cena: 179 Kč / 0,75 l), která se dostává na trh v mnohem nižším počtu.

O to vzácnější však těch 3 333 lahví je. Snad si tu svou ještě stihnete ulovit, než se zásoby vyprodají. → Více na www.osobnivinoteka.cz

Foto: Archiv restaurací a firem

Pryč jsou ty doby, kdy Michael Jackson ukazoval z okna hotelu InterContinental fanouškům svého novorozeného syna.

Pryč je i komunistický patos, který byl s brutalistní stavbou hotelu na konci Pařížské dlouhá léta spjatý. Ze staré budovy totiž zbyly jen obvodové zdi, které její noví majitelé po pět let trvající rekonstrukci (vyšla na 4 miliardy korun) naplnili luxusním mobiliářem i uměním. Dnes se hotel jmenuje Fairmont Golden Prague a jeho součástí je samozřejmě i několik barů a restaurací včetně ikonického podniku Zlatá Praha.

Ten díky umístění na střeše hotelu nabízí ten nejkrásnější výhled na centrum města. Kuchyni zde dostal na starost šéfkuchař Maroš Jambor, který sbíral zkušenosti ve dvou tříhvězdičkových restauracích v Londýně a New Yorku. Dle jeho slov se můžeme těšit na prostředí, kde se každý bude cítit vítaný. I když bude obklopen nebetyčným luxusem jak na stěnách (pokrývá je zlato), tak i na talíři. V plánu jsou dva druhy degustačního menu vycházejícího z regionálních chutí i nabídka à la carte. Zajímavostí je, že použité suroviny pochází z oblasti kopírující hranice bývalé habsburské monarchie.

NÁ RO D N Í 1 3 5 / 1 4 , B UDO VA D RN

|

BI TTE R.PRI E S T

156

menu

Což takhle dát si… Holešovice Ačkoliv místopisně Holešovice sahají až na kopec k Letenským sadům, my si jejich část označovanou jako Letná, necháme na příště. I v jejich spodní části oddělené od zbytku města Vltavou a brownfieldem v Bubnech totiž můžete najít gastronomické poklady, které si nezaslouží být zastíněny cool podniky letenských hipsterů.

T E X T

Petr Jansa

Americké speciality

Různé chutě Asie Když za mnou někdo přijde s tím, abych mu doporučil skvělou asijskou restauraci, vždy si vzpomenu na Sasazu.

I přesto, že podnik uprostřed Holešovické tržnice vloni oslavil 15. výročí od svého založení, dokonalá ambientní atmosféra stále nenudí a vysoká kvalita jídla nijak nepokulhává. Zejména thajský papájový salát a sasa crispy rolky jsou stálice, které by člověk mohl jíst až do skonání světa.

A zatímco zdejší chutě vznikají pod vedením indonéských šéfkuchařů Ariho Munandara a Andyho Tana, další holešovická Asie, která stojí za návštěvu, má šéfkuchaře z Česka. Štěpán Návrat krom zdejšího podniku Pru 58 (Tusarova 58), který pracuje s českými surovinami a dává jim asijský twist, šéfuje finediningové restauraci Benjamin a jeho asijské speciality si můžete prostřednictvím Café Buddha delivery objednat i domů. Stejně jako v Sasazu i v Pru 58 si můžete vybrat z nabídky à la carte nebo zvolit některé z ověřených menu o mnoha chodech. → www.sasazu.cz, www.pru58.cz

→ www.bigsmokers.cz, www.mexickaholesovice.cz

02 Foto: archiv restaurací

01

Když se řekne Amerika, každý si okamžitě vybaví burger a hranolky. Tak samozřejmě, i Holešovice mají svůj „mekáč“, ale tam vás zvát nebudeme. Mnohem sofistikovanější místo, kde si svou objednávku ke stolu také odnesete na tácu (ale za omáčky si nepřiplácíte), najdete na Dělnické 40.

Krom signature sendvičů (skvělý je třeba s trhanou plecí z Přeštíka) a originálních příloh (bramborový salát, barbecue fazole) si v Big Smokers můžete dát i pořádný flák masa z jejich vlastní udírny. Na čepu je vždy pět druhů piv a na své si přijdou i fanoušci vína. Jen o tři ulice dál (U Průhonu 13) najdete další americkou speciálku, tentokrát však s pikantními chutěmi Mexika. Jmenuje se Mexická, patří do sítě Together a otevřena je teprve od března letošního roku.

Tohle je ale trochu jiné Mexiko, než na jaké jste byli doposud zvyklí. I těm, co mexické kuchyni zrovna nefandí, se tu bude líbit. Ostatně nabídka je pestrá a krom tradičních mexických jídel tu najdete i něco z Texasu nebo z jihoamerického Peru.

květen - červen 2025

Fine dining Není to škrobené jako luxusní hotelová restaurace, není to uvolněné jako rádoby cool bistro s přemrštěnými cenami a sezením na paletách. The Eatery šéfkuchaře Pavla Býčka je dokonalým kompromisem, který nabízí prvotřídní vytuněné pokrmy z těch nejkvalitnějších surovin a zároveň moderní interiér s uvolněnou atmosférou, kde si po jídle chcete ještě chvíli posedět. Otevřená kuchyň je středobodem restaurace a tak může každý host po očku sledovat umění místních kuchařů, kteří dbají nejen na vyladěné a často netradiční kombinace chutí, ale i na vizuálně dokonalé servírování. Vaří tu ze sezonních surovin a menu pravidelně mění. Aktuálně si můžete dát třeba smažený květák s omáčkou ze zauzené mrkve, telecí játra na ohni s hrachovou kaší a jablky v cideru nebo grilovaný chřest se žloutkovým krémem a rýžovými kroketami. Hodně pestrá je i nabídka vín. Navíc –The Eatery je jedinou ambasádou značky Krug v Česku a tak si zde exkluzivně můžete vychutnat i nějaké archivní kousky. → www.theeatery.cz

03 DOPORUČUJE

Lasagneria

04

Kavárny

Zdejší ulice rozhodně nejsou narvané kavárnami, jako je tomu u sousedů na Letné. Na druhou stranu těch pár podniků nabízí opravdu příjemné prostředí a často i klidný dvorek či zahrádku.

Zdejším průkopníkem je Vnitroblock, který není jen kavárnou, ale i kulturním prostorem, sportovnou a místem, kde si můžete vypít kávu při výběru nových bot – prostor totiž sdílí s Footshopem.

Mnohem klidnější je nedaleká Osada v Osadní 35, která láká na kávu z liberecké pražírny Nordbeans, něco dobrého na zub i malý dvorek plný břízek. Kávu (a o fous levnější než jinde) si můžete dát v zašívárně v Centru současného umění DOX, která disponuje i terasou s výhledem na vzducholoď Gulliver. Nedaleko přístavu v Holešovicích je také nejnovější domov oblíbené sítě kaváren Typika (Jankovcova 1639), který láká na posezení pod platany. → www.vnitroblock.cz, www.osada.cz, www.dox.cz, www.typika.coffee

Lasagne miluje každý. Mají však tu smůlu, že jejich příprava je kapku složitější než sázení pizzy do pece a tak se s nimi na jídelních lístcích nesetkáváme tak často.

Praha se však jako jedna z mála světových metropolí může pochlubit vlastní lasagnerií, tedy restaurací zaměřenou výhradně na tento italský pokrm. Vlastně už dvěma – ta vinohradská úspěšně funguje už od roku 2017, holešovická přivítala první zákazníky v říjnu loňského roku. V nabídce je hned devět druhů lasagní (boloňské, sýrové, pikantní, amatriciana, se zeleným a červeným pestem, s buvolí mozzarelou, sýrovou cuketou a boloňské ve veganské verzi), které zde připravují od základu, včetně ragú, čerstvých těstovin a bešamelu.

Až na ně dostanete chuť, není nic jednoduššího než zajít do rohového podniku na ulici Komunardů 26 nebo vaši vyvolenou variaci naklikat do aplikace Wolt. → www.lasagneria.cz

05

Aby byl film z prostředí automobilových závodů uvěřitelný, chtělo to důkladnou přípravu. Brada Pitta proto učil závodit sedminásobný mistr světa formule 1 Lewis Hamilton. Pittově snaze o autenticitu jistě pomohl i honorář 30 milionů dolarů - vůbec nejvíc, co kdy herec za svůj výkon dostal.

159

Text: Matěj Svoboda

Foto: archiv Apple+

kultura

Nastartujte motory!

Režisér Joseph Kosinski se před třemi lety vyřádil s letadýlky, a tak se teď vrhl na autíčka. V roce 2022 natočil megahit Top Gun: Maverick, ve kterém se Tom Cruise vrátil do kokpitu stíhačky, ukázal, že věk je jenom číslo, a vydělal na fandovské nostalgii v kinech majlant. Kosinski proto dostal další velkorysou šanci, tentokrát v kokpitu závodních monopostů. Místo Cruise se tam posadí hvězda, která však není o nic méně zářivá. Věřte tomu, nebo ne, ve formuli 1 se na stará kolena rozjede Brad Pitt!

Už prostý a skoro až banální název F1 celkem jasně napovídá, do jakého prostředí se podíváme, ano, bude se jezdit ve formuli 1. V té kdysi dávno jezdil i Sonny Hayes, kterého v devadesátých letech všichni pasovali na příštího šampióna. Měl na to schopnosti i talent, ale nevyšlo to a po ošklivé havárii musel Sonny z kola ven. Za volant usedá i teď, ovšem ne na okruzích formule 1, spíš při podstatně méně prestižních závodech. Proto i jeho samotného překvapí, když ho jednoho dne navštíví Ruben Cervantes. Kdysi dávno spolu jezdili, ale Ruben teď jedné ze stájí F1 šéfuje a má pro Sonnyho nabídku, kterou jeho ego neumí odmítnout.

Má se vrátit k nejslavnějším závodům na světě, tentokrát ale nemá vyhrávat, spíš zajistit, aby vyhrával někdo jiný. Pro Rubena totiž jezdí mladý Joshua Pearce. Obrovský talent, kterému všichni prorokují, že bude brzy patřit mezi elitu.

Jenže Joshua je zbrklý paličák a odmítá poslouchat rady zkušenějších. Sonny má za úkol na něj dohlédnout, předat mu svoje zkušenosti a trošku ho usměrnit, aby mohl být tak dobrý, jak všichni doufají. To se ovšem snáz řekne, než udělá, a když se srazí dvě ega, může to skončit katastrofou.

Velkolepá akční podívaná vznikla přímo ve spolupráci s FIA a jedním z producentů byl i Lewis Hamilton, takže závodní scény by měly být jak strhující, tak i realistické. Apple za natáčení ostatně utratil víc peněz, než kdyby celou sezonu provozoval vlastní závodní stáj! Vzhledem k tomu, že hlavní role se ujal nezklamávající Brad Pitt, jenž si špatné filmy vybírá opravdu jen výjimečně, mělo by být na co koukat, i když budou auta jen tiše stát v garáži. → V kinech od 26. června

160

kultura

Nezvratný osud: Pokrevní linie Hororová série Nezvratný osud si dala pár let pauzu, ale vrací se a slibuje být ještě krvavější a zábavnější. A ani tentokrát nedorazí žádný maskovaný zabiják, vraždí totiž samotný Osud, který má často hodně drsný smysl pro humor. Stefanie trpí nočními můrami, v nichž vidí jen smrt a násilí. Věří, že bude mít čas zjistit, co jsou děsivé sny zač. Odhalí ale, že nejde o sny, nýbrž o předpovědi, které jsou blíž, než si dovede představit. Podobnými nočními můrami trpěla i její babička a díky nim před lety zachránila několik lidí z hroutící se rozhledny.

Jenže tihle šťastlivci utekli zubaté z lopaty, a to se Osudu nelíbí, takže se chce zahojit na jejich potomcích. → v kinech od 15. května

Balerína Král zabijáků John Wick si dává pauzu, než se opět vrátí do kin, ale v jeho světě se dějí zajímavé věci i tak. Eve Macarro kdysi musela sledovat vraždu vlastních rodičů. Ona unikla stejnému osudu jen proto, že se jí ujala škola pro nájemné vražedkyně. Po letech tréninku dovede zabít člověka holýma rukama i jakoukoliv zbraní a ve svém oboru patří k nejlepším.

Nikdy však nepřestala toužit po pomstě, a když se do hledáčku jejích zbraní dostanou lidé zodpovědní za smrt jejích rodičů, neváhá ani chvilku. Aby to nebyla jen variace na Black Widow, dorazí na skok i samotný John Wick. Ale skutečně jen na chvilku a pár headshotů. Místo něj bude ve velkém a nápaditě likvidovat lidi Ana de Armas, která v bondovce Není čas zemřít ukázala, že jí akční poloha vyloženě sluší. → v kinech od 5. června

V roce 2002 natočil Danny Boyle strhující horor 28 dní poté, ve kterém smrtící virus prakticky vyhladil Anglii. A ti, kdo přežili, se proměnili v nemyslící hladová monstra. V pokračování 28 týdnů poté to vypadalo, že se lidstvo z téhle katastrofy zmátoří, ale dopadlo to nakonec ještě hůř. A teď?

Teď už není co zachraňovat. Dá se jen doufat, že se člověk dožije dalšího dne. Přesně jako to dělají obyvatelé malé opevněné osady v Anglii zamořené nemrtvými monstry.

Zkušený lovec a jeho syn se teď musí vydat za hradby do divočiny. Netuší, co tam na ně čeká, ale rychle pochopí, že mnohem větším nebezpečím než armáda nakažených jsou lidé, kteří katastrofu přežili a přizpůsobili se novým pořádkům po svém. V hlavních rolích se objeví Aaron Taylor-Johnson a Ralph Fiennes. → v kinech od 19. června

Text: Matěj Svoboda

28 let poté

květen - červen 2025

Duster Píší se sedmdesátá léta a okouzlující frajírek Jim si je umí užívat. Má nejrychlejší auto v okolí a živí se jako profesionální řidič. Svoje služby poskytuje gangsterům, zlodějům a mafiánům, kteří potřebují co nejrychleji zmizet z místa činu, než dorazí policie. Zatím šlo všechno jako na drátkách, jenže Jim má najednou problém. Vypátrala ho mladá agentka FBI Nina a má pro něj zajímavou nabídku. Může se hrozícím dekádám ve vězení vyhnout, když začne pracovat pro ni a pomůže jí dopadnout nejmocnějšího gangstera amerického jihu. Jimovi se za katr zrovna moc nechce, a tak souhlasí a stává se z něj „muž zákona“. Stylový retro thriller plný honiček láká nejen na silná auta, ale i na Joshe Hollowaye, charismatickou hvězdu seriálu Ztraceni. → na Max od 15. května

Pramen mládí Sourozenci Charlotte a Luke toho nemají moc společného. Ona je poměrně usedlá a nejspíš by ze strachu ani nepřešla na červenou, on se živí jako zloděj a specializuje se na drahá umělecká díla. A má k tomu dobrý důvod. Luke totiž pátrá po mýtickém prameni mládí. Většina lidí ani nevěří, že existuje, jenže obrazy, které Luke krade, v sobě skrývají stopy, s jejichž pomocí by mohl vypátrat místo, kde se schovává. Vypadá to ale, že bez své sestry to nezvládne a tak rozhádaní sourozenci musí spojit síly a začít pátrat přímo v terénu. Po krku jim však jdou lidé ochotní udělat cokoliv, aby pramen mládí zůstal dál tajemstvím… Dobrodružná podívaná ve stylu Indiany Jonese láká na Natalii Portman nebo Johna Krasinskiho v hlavních rolích. Pro někoho může být tahákem i to, že ji natočil Guy Ritchie, tvůrce gangsterky Podfu(c)k nebo skvělé fantasy Král Artuš: Legenda o meči. → na Apple TV+ od 23. května

Foto: archiv filmových společností a streamovacích platforem

Predator: Killer of Killers Taky vás vždycky zajímalo, kdo by vyhrál v souboji mimozemského lovce a stíhačky? Teď to zjistíte! Predator: Killer of Killers bude animovaná podívaná absolutně nevhodná pro děti, protože se tu trhají páteře a krev poteče proudem. Fandové Predátora dostanou tři velkolepé příběhy z minulosti, v nichž se mimozemský zabiják, který řádně potrápil třeba i Arnolda Schwarzeneggera, podívá do tří historických epoch.

A rozpoutá v nich regulérní peklo. Střetnou se s ním vikingští válečníci, zasáhne do bojů ve feudálním Japonsku, kde si vyšlápne na ninjovské přízraky a samuraje, masakr ovšem rozpoutá hlavně během druhé světové války, kdy změří síly s nejlepšími spojeneckými piloty. Animovanou mozaiku pak o pár měsíců později vystřídá hraný celovečerák, který naváže na tři roky starý snímek Predátor: Kořist. → na Disney+ od 6. června

162

kultura

Zákulisí vzniku sociální sítě Facebook ve svém filmu The Social Netrwork (2010) divákům naservíroval režisér David Fincher. Použil k tomu různé pohledy různých mužů.

Teď svou verzi příběhu světu nabízí žena, která ve vedení firmy strávila více než dekádu.

Když se Facebook narodil a všichni si stoupli do fronty na úspěch, aby ho napodobili, začalo se v Silicon Valley říkat ono proslulé „jednej rychle, nehleď na střepy“. Nutno dodat, že se nebavíme jen o střepech skleněných stropů nebo třískách, co létají, když se kácí zaběhnuté pořádky. Jde i o střepy lidských osudů, po nichž šlapou sociopati ve vedení dříve nedotknutelných lovebrandů.

Fincherův film z roku 2010 (ano, už je to patnáct let!) nečrtá Marka Zuckerberga v tom nejlepším světle, ale tým výkonných manažerů, kterými se v (dnes již) Metě stihl obklopit, už vypadá jako regulérní galérka plná karikatur.

Sarah Wynn-Williams svou víc než dekádu uvnitř facebookového velína popsala ve své nejnovější knize, která působí jako dystopické inferno, krkolomná sebeterapie i sonda do duše jedné z nejtoxičtějších děr internetu. Dnes už Facebook většině lidí připadá jako země nikoho, plná politických oběžníků, falešných inzerátů, a ještě falešnějších obrázků generovaných A.I. Bludiště digitálních

odpadků, které sežralo vaše kamarády a jejich profily. Za fasádou předchozího „bezproblémového“ fungování se však skrývalo tolik špíny, že se Meta okamžitě rozhodla autorku zažalovat a pokusila se stáhnout knihu z prodeje. Celé to eskalovalo v americkém Kongresu, protože v knize je mj. uvedeno, že zatímco americké vládě Facebook tvrdil, že jeho algoritmy jsou příliš složité, než aby do nich nechal státní úředníky nahlédnout, při plánované expanzi do Číny sliboval tamním lídrům službu ušitou na míru, včetně cílené cenzury nebo dokonce sběru dat o politických nepřátelích Číny v USA a v Evropě. Ani přes VIP péči se Čína přesvědčit nenechala. A Meta je teď v průšvihu, že dobrovolně sedla na lopatu průmyslové špionáže, a ještě dobrovolně přikládala pod ohněm.

Z haldy průšvihů, podrazů a nelidských praktik popsaných v knize, je tohle jen zahnívající geopolitická špička pomyslného ledovce. Pasáže o Instagramu a jeho trackování uživatelského chování či následném zacílení reklamy i pasivně

agresivních vzkazů musí otřást každým rodičem aktivního či budoucího puberťáka. Careless People je detektivka, v níž je vrah očividný už od začátku. Ale jak listujete víc a víc směrem ke konci knihy, spravedlivý trest se ne a ne dostavit.

Kniha Careless People, Sarah Wynn-Williams, 383 stran, cena: 650 Kč, prodává www.knihydobrovsky.cz

Text: Václav Rybář

Zuckerberg a spol. si v tell-all knížce Careless People vyloženě říkají o pokračování filmového hitu Social Network. Jenže zatímco Fincherův snímek o zrodu sociálních sítí byl dramatem, sequel už by musel být regulérním hororem.

Foto: archiv filmové společnosti a archiv nakladatelství

Někteří lidé vás prostě jen chtějí vidět hořet…

163

květen - červen 2025

Text: Václav Rybář a Matěj Svoboda Foto: archiv Křehký a archiv knižních nakladatelství

Křehký Mikulov Pokud ještě nemáte na poslední květnový víkend zabookované ubytování v Mikulově, nejspíš budete odkázáni na bydlení v okolních vesničkách.

V pátek 23. května zde totiž vypukne oblíbený festival sběratelského designu Křehký Mikulov, na který se sem sjíždí designéři, umělci i fanoušci těchto disciplín z celé republiky.

Festival se zde letos uskuteční již potřinácté a tradičně se otevře diskotékou na nádvoří zámku, o kterou se nepostará nikdo jiný než DJ Mardoša.

Celou sobotu a neděli si pak budete moci v zámeckém areálu, ale i na dalších výstavních místech (mimo jiné třeba v unikátním prostoru, kde tvoří a žije renomovaný český designér porcelánu Daniel Piršč), prohlédnout novinky od desítek umělců a designérů z Čech i ze zahraničí. Krom

starých známých jako Gabriel Vach, Michal Bačák, Zdeněk Vacek či Milan Pekař & Tereza Sluková se představí i nováčci. Za zmínku určitě stojí hravé sošky z Ateliéru Šunčík nebo jedinečné keramické mísy od Salima Issy. Pokud je vám toto jméno známé, jen ho nedokážete zařadit, pak vězte, že Salim je velmi úspěšný fotograf (mimo jiné dlouhá léta fotil kampaně pro Designblok), který se našel v úplně novém oboru. Jeho kolekce bude mít v Mikulově svou výstavní premiéru. Novinkou bude i expozice s ručně tkanými tapiseriemi. A co dál? Nebude chybět doprovodný program v podobě tvůrčích dílen s designéry, diskuse, koncerty, turnaj v pétanque, opékání buřtů nebo tradiční nedělní výšlap na Svatý kopeček spojený s piknikem.

→ Křehký Mikulov, 23. – 25. května 2025, Mikulov

Průvan na poličce

Z Česka ke hvězdám Aleš Svoboda má práci, kterou nemůže dělat jen tak někdo.

Jako pilot bojového letounu Jas-39 Gripen pomáhal hlídat Baltské moře a na nebi se nepříjemně často potkával s letadly z Ruska, to byl však jen začátek jeho fascinující kariéry. Teď poletí do vesmíru.

Evropská vesmírná agentura si ho spolu s dalšími šestnácti esy vybrala z třiadvaceti tisíc uchazečů. Co musel všechno dokázat, aby uspěl? A jaké to je v práci denně riskovat život?

Ke hvězdám: Aleš Svoboda – Od gripenů do vesmíru Martin Jonáš, Veronika Jonášová

Pro království se musí krvácet

Boj o Athény začíná

Příběhy od krále hrůzy

Jedna z největších hvězd severských detektivek je tu s druhým dílem série Pokrevní pouta.

I v něm se podíváme do vesnice Os, kde žijí bratři Carl a Roy Opgardovi. A daří se jim velmi dobře.

Ten první řídí úspěšný wellness, druhý plánuje vybudovat zábavní park s horskou dráhou. Jenže to vypadá, že se tu bude stavět dálnice, a všechno, co mají, se tím ocitá v ohrožení. Jenže bratři Opgardovi nepatří mezi lidi, kteří se vzdají, když jsou potíže na obzoru.

A nebojí se umazat se krví.

Jmenuje se Themistoklés a v jeho rukách je osud celých Athén. Jenže málokdo mu za to poděkuje. Válečník s celou řadou vítězství na svém kontě není doma oslavovaný zdaleka všemi, není totiž urozeného původu a ti, za něž bojuje, jím často pohrdají. Jenže teď se na Athény valí obří perská armáda a jediný, kdo ji může zastavit, je právě on. Jenže brzy zjistí, že zástupy nepřátel blížící se k hradbám možná nejsou zdaleka taková hrozba jako ti, kdo by měli být jeho spojenci.

Představovat Stephena Kinga by asi bylo zbytečné. Jeden z nejslavnějších spisovatelů současnosti ale ještě zdaleka neřekl všechno, přinejmenším ne českým čtenářům. Jeho sbírka povídek Čím temnější, tím lepší totiž obsahuje dvanáct příběhů a část z nich u nás vychází vůbec poprvé. Dojde na volné pokračování románu Cujo, seznámení s alkoholikem, který má hodně divný koníček, nepovedený rodinný výlet plný násilí nebo pracovní pohovor u velmi výstředního vědce.

Král Jo Nesbø

Vojevůdce Conn Iggulden

Čím temnější, tím lepší Stephen King

164

kultura

Šeptej nahlas Opravdu dobrých knih s hudební tematikou u nás nevzniká zase tolik.

Když se objeví kvalitní hudební literatura s příběhem, navíc mapující jednu podstatnou éru nekomerční hudby v porevoluční době, je to trochu svátek.

Kay Buriánek

Tenhle příběh by možná neměl svůj začátek, kdyby nebylo osudového setkání Mouchy s Pudingem. Byla to láska na první pohled. Muchow byl nesmělý mladík a Puding jeho tehdejší idol, protože už hrál na kytaru v punkové kapele Modrý tanky, zatímco Moucha vládl jen třemi akordy. Potkali se na konci osmdesátých let v kavárně Slavia. Na inzerát sehnali rytmiku – Davida Litváka na basu a bubeníka Petra Wegnera.

Mouchovi naštěstí došlo, že nemá zpívat, a úplně náhodou od kamaráda Petra Macháčka z až později vzniklých Naked Souls dostal nahrávku nazpívanou jeho tehdejší přítelkyní. Tak vznikla kapela Ecstasy od St. Theresa. Jejich úplně první koncert byl vyprodaný a před klubem stálo dalších sto lidí, kteří se nedostali dovnitř. Jedna z nejvýraznějších porevolučních kapel tehdejšího Československa nejenom že úspěšně překročila hranice země, ale dala vzniknout tuzemské odnoži žánru shoegaze, jehož renesance v posledních pár letech neskutečně sílí stejně jako třeba neo-grunge. Kapely otočené zády k publiku, zraky sklopené ke změti kytarových

pedálů na zemi a éterické vokály utopené v hluku. Žádný jiný hudební styl se na polistopadové změny nenaladil tak dobře jako právě shoegaze. Nově nabytou svobodu doprovázela ohlušující kytarová tsunami.

V Česku se zrodila naprosto nová nezávislá scéna: vedle klíčových Ecstasy of St. Theresa to byly kapely Toyen, Here, Naked Souls, Sebastians a následovaly další. Byly na míle vzdálené všemu, co se dosud v hudbě dělo. A hrály na místech, o nichž by si před lety sotva pomyslely, že by to bylo možné: v pražských kostelích, švýcarských squatech, newyorském klubu CBGB či londýnských studiích BBC a MTV. Opojný sound už nenarážel na hranice železné opony a stal se výrazem obtížně popsatelné extáze.

Praha se zařadila po bok Londýnu jako hlavní město shoegazeu. A hudební novinář Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas vypráví fascinující příběh jedinečné éry, jejíž zvuk utichl dřív, než stihla skutečně začít. Nejlepší recenzí jí budiž citát samotného Jana P. Muchowa: „Miloš Hroch píše o hudbě mnohem lépe, než jsme my tenkrát uměli hrát.“

Kniha Miloše Hrocha o příběhu porevoluční shoegazeové scény Šeptej nahlas (vydává Paseka, 296 stran, cena: 311 Kč, www.paseka.cz) bude pokřtěna 27. května v pražské MeetFactory. V rámci křtu zahrají reprezentanti mladší scény, která se zmiňovaným žánrem více či méně souzní – Black Tar Jesus, Favorite Obsession a Martyyna. Večer zahájí projekce dokumentárního snímku Heaven 27 a debata s Milošem Hrochem a Janem P. Muchowem.

Foto: Dagmar Dufková, David Pajer, archiv Paseka a archiv hudebních vydavatelství

T E X T

Miloš Hroch (1989) je hudební novinář. Spolupracuje s britským časopisem The Wire, serverem The Quietus a týdeníkem Respekt, píše také do deníku The Guardian, časopisu A2 a Deníku N. Pracoval jako hudební redaktor Radia Wave a podílel se na pořadu Špína. Spolu s Karlem Veselým napsal knihu Všechny kočky jsou šedé (Paseka 2020). Působí na Katedře mediálních studií FSV UK.

165

květen - červen 2025

Hudební novinky Jaro 2025 ve znamení čtyř nočních desek nejrůznějších žánrů, ale téměř vždy se stejnou nokturnální energií.

Foto: archiv hudebních vydavatelství

T E XT

Kay Buriánek

Sextile / Yes, Please.

Model/Actriz / Pirouette

Nové album Sextile je deska, která si utahuje z misogynie, politiky, zdravotnického a vzdělávacího systému Spojených států i hudebního průmyslu. Zároveň je to masivní klubový banger a zatraceně dobrá raveová jízda. Dnes už jen duo Melissa Scaduto a Brady Keehn tu vzdává hold svobodomyslnému New Yorku přelomu tisíciletí i jeho hudbě, která v té době pro zbytek světa objevila tak zásadní jména jako The Yeah Yeah Yeahs, The Rapture nebo Strokes. Pilotní singl Freak Eyes je o snaze uživit se uměním, o frustraci, nese v sobě seismickou atmosféru houseových večírků transponovanou do dnešní doby a nahlíženou prostřednictvím zcela jiného paradigmatu. Song Penny Rose je zase roztodivná koláž sžíravého hip-hopu a trans vyvolávajících glitchových tiků s Bradyho syrovým cloud rapem navrch. Bez zbytečné dekorativní alegorie instruuje, jak se bezpečně pohybovat ve světě, kde je závislost na umělé inteligenci stejně všudypřítomná jako vitamíny. Jde to vůbec? Sextile na novém albu i navzdory tíživým tématům víc a víc inklinují k syrovému tanečnímu undergroundu, poplatní vibeu LA, jejich nového domova a jeho crazy party energii. To je pozitivní zjištění, a pokud odhlédnete od introspektivní klaustrofobie, zažijete s Yes, Please. divoký mejdan.

Je očividné, proč debutové album Dogsbody brooklynské čtveřice Model/Actriz vyvolalo v roce 2023 takový rozruch. V době, kdy rocková hudba stagnuje, recykluje už zavedené postupy a sází na jistotu, tu najednou byla originální kapela, která nezněla jako nikdo jiný. Už před covidem vydali pár výrazných singlů, ale až jejich debut přinesl zcela vlastní osobitý sound. Kdybyste zoufale hledali přirovnání, mohli byste objevit obskurní disco, tanečnější industrial, nebo dokonce asketické techno, což bralo za své s nástupem teatrálního vokálu Colea Hadena s jeho niternými, rozervanými a explicitními texty o sexu. Je jedno, jak moc zavádějící je jeho tvrzení, že Dogsbody bylo inspirováno primárně muzikálem Cats, zatímco Pirouette zbožně vzhlíží k Mariah Carey, Kylie Minogue a Janet Jackson, protože důkazy o nečekaně popovějším přístupu jsou pregnantní.

Punková tenze zůstává, ale i ty nejhlučnější momenty jsou protkány melodií a album do značné míry staví na absurdních kontrastech – mezi sklonem kapely ke kakofonii a napjatou kontrolou, s níž hraje.

Její aktuální pojetí popové hudby byste těžko označili za komerční, ale rozhodně je přístupnější než Dogsbody, přičemž Model/Actriz zůstávají nadále kultem a stále nezní jako někdo další.

The Horrors / Night Life

Yung Lean / Jonatan

Klasická anglická rocková kapela málem zmizela v propadlišti dějin, což by byla rozhodně škoda. Po osmi letech od vydání jejich pátého alba V se The Horrors vrací v okleštěné verzi původní sestavy Faris Badwan (zpěv), Rhys Webb (baskytara) a Joshua Hayward (kytara) a možná i s ohledem na to, že černá je zase v módě, nebo z ní nikdy nevyšla stejně jako The Cure nebo Siouxsie Sioux, stále připomínají sílu hudební výpovědi dobou modifikovaného goth-rocku. S ohledem na fakt, že poslední dvě alba Luminous a zmiňované V působila trochu unaveně a překombinovaně, producent Yves Rothman moudře zvolil opačnou cestu zkratky a připravil Night Life během šesti týdnů v Los Angeles. Ve zlověstně dunivých souřadnicích, často evokujících imaginární soundtrack Hanse Zimmera, se spolehlivě dějí dark-popové zázraky, včetně bauhausovsky postapokalyptické teatrálnosti Trial By Fire nebo euro-houseové melancholie sedmiminutového opusu Lotus Eater – další budoucí klasiky The Horrors pro jejich ‚best of‘ desku, která teprve přijde. Tam, kde se v předchozí tvorbě kapely objevovaly odkazy na lucidní shoegaze, představuje Night Life naopak frenetický neklid nespavosti, je hlasitější, ostřejší a temnější. Jako průvodce hluboce spícím městem ideální společník.

Je nepravděpodobné, že Yung Lean někdy vydá tak dobré album jako Starz, ale to nevadí. Jeho nejnovější počin není jen dalším předvídatelným dobrodružstvím. Zpěvák totiž evidentně rád experimentuje. Loni spolupracoval s Charli XCX, vydal překvapivě rockově laděné kolaborativní album Psykos a v rámci vlastního side projektu jonatan leandoer96 si pohrával s indie rockem. Dělá si, co chce, a ač se zdá, že vybroušená, jemná podstata Starz byla jednorázovou záležitostí, stopy její krásy se na novince Jonatan také najdou. Zejména v temné, zpomalené a ledově chladné energii a nokturnálních pokroucených basových linkách. Jako by byl vzhůru, když všichni spí. Za zmínku určitě stojí i produkce, kterou měli na starosti držitel Grammy Rami Dawod, Oneohtrix Point Never a Beck, který sám hraje na klavír v křehké Swan Song. Celé se to nakonec zvrhne v hlučnou vichřici, a když to nejméně čekáte, ozve se trubka jako vystřižená z alb Neutral Milk Hotel. I přes všechny tyhle neočekáváné zvraty a náhlé změny směru je Jonatan další skvělou deskou od umělce, který je spíš nezastavitelnou silou než člověkem z masa a kostí. Staví na ověřené minulosti, ale nebojí se dělat odvážné kroky do nových teritorií. Uvidíme, kam ho příště zavedou dál.

Mnoho knih, které Martin Hůla sbírá, má seřazeno podle edic. Sbírku začal budovat před třinácti lety, když se do tohoto bytu nastěhoval.

167

květen - červen 2025

knihovna

Proč je dobré mít doma knihy Martin Hůla (45) alias Martin Tvrdý alias Bonus je rapper, hudebník, sound designer, grafický designer a sběratel knih. Vyrostl obklopen knihami a lásku k nim, především k tomu, jak vypadají, převzal od svého otce, grafika a teoretika výtvarného umění Jiřího Hůly. Sám na řadě knih pracoval a napsal třeba i kapitolu o knižním designu do publikace Identita. V této oblasti je ale samouk a považuje se spíše za fanouška než odborníka. Dvě stěny v obývacím pokoji jeho vinohradského bytu až po strop zakrývají knihovny plné svazků. Spousta z nich má nejlepší léta za sebou, působí opotřebovaně, až ošuntěle. Není to ale tím, že by jimi Martin Hůla tak často listoval. Mnohé z nich ani nečetl a nejspíš nikdy číst nebude.

A je to podle něj v pořádku.

T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

David Turecký

Čím je vaše knihovna specifická?

Kritériem pro výběr knih je jejich úprava. Zajímá mě knižní design, primárně z druhé poloviny dvacátého století. Je to zvláštní, protože to jsou často knihy, kterých bylo hodně, vycházely ve velkých nákladech a jsou něčím bezcenné. Takové ty knihy, co najdete v knihobudkách nebo za pět korun před antikvariátem. Sbírám některé edice a tvůrce. Hodně mě zajímá Zdeněk Seydl. Před pár lety jsme s tátou, když ještě žil, a s Bárou Špičákovou z Archivu výtvarného umění vydali monografii, která se zabývá knižní grafikou Zdeňka Seydla.

Dlouhou dobu pracoval jako výtvarný redaktor Československého spisovatele a sám zpracoval tisíce knih, předvedl neuvěřitelný výkon. Nikdo se jím do té doby nezabýval, což je škoda, protože to byl absolutní fenomén. Jednak v rozsahu, jednak v tom, že nepodléhal žádným trendům. Sbírám taky práce Oldřicha Hlavsy nebo Václava Sivka.

Mám tady ale i předválečné knihy, Čapka, Sutnara...

Běžný čtenář ví, kdo knihu napsal, možná ještě kdo ji ilustroval, ale kdo dělal grafiku, absolutně netuší...

Knižní design je specifický tím, jak je

na jednu stranu neviditelný, na druhou stranu jak moc dokáže ovlivnit vyznění knihy. Myslím, že dvě vydání stejného textu nejsou to samé. Je to jiný zážitek a může mít vliv na to, jak čtenář do knihy pronikne a co si z ní vezme.

Dělali jsme třeba několik výstav společně s neziskovkou Elpida, která se věnuje práci se seniory. V jednu chvíli se jim začaly hromadit knihy, protože se jich staří lidé zbavovali. Ten cyklus se jmenoval Knihy se těžko vystavují.

Vystavit knihu je problém, protože kniha není jenom obálka. Má nějaké písmo, kterým je vysázená, někdy má ilustrace, má nějaký papír, nějaký

168

rytmus... Roli hraje i to, kolik je v ní volného místa nebo jak se vám drží v ruce. A tohle všechno mě zajímá.

První výstavu jsme věnovali Zdeňku Seydlovi, pak jsme dělali Libora Fáru, který je fantastický, Jaroslava Švába, Jiřího Rathouského a další. Zjistili jsme, jak tyhle knihy prostupují společností.

Knihovny našich rodičů jsou do jisté míry podobné. Člověk to nevnímá, ale když pak najednou knihy vidí na výstavě, uvědomí si: „Aha, vždyť tohle znám, to měli naši doma.“ Je to fascinující. Těch knih vycházelo tolik, zároveň tu ale byla menší konkurence médií, neexistovaly mobily, televize měla jeden nebo dva programy, takže lidé měli větší touhu zabývat se knihami.

Které kousky od Zdeňka Seydla jsme nejspíš všichni měli doma?

Hodně známá je edice Život kolem nás. Nebo dělal Klíč – Knihovnu lidové četby, a to je úplné šílenství. Vyšlo v ní obrovské množství titulů, takové ty klasiky z české a slovenské prózy. Seydl vyřešil obálky tak, že vzor na nich je pořád stejný, jenom se měnily barvy.

Spoustu z nás v dětství ovlivnily knížky, které jsme třeba ani nečetli, jen jsme jimi listovali, prohlíželi si ilustrace. Jaké knihy vizuálně oslovily vás?

Seydlovo Kolečko, které jsem ukazoval jako svoji nejoblíbenější knížku. Jsou v ní různé kulaté věci namalované fixem. V dětství se mi moc líbila a v dospělosti jsem teprve docenil, jak je avantgardní. Taky si pamatuju, že měl táta kompletní edici Světové četby, kterou graficky ztvárnil František Muzika. Jako malý jsem měl postýlku u knihovny a intenzivně si vybavuju pohled na ty vyrovnané knihy, které byly úplně stejné. A já jsem všechny ty hřbety orval. (směje se) Pak jsem měl období, kdy jsem hodně četl.

Když jsem objevil čtení, úplně jsem si neuvědomoval, jak ty knihy vypadají.

Musel jsem jenom číst, číst a číst.

knihovna

Co jste četl?

Z doby, kdy mi bylo deset dvanáct let, si hodně pamatuju Dobrodružství Huckleberryho Finna, potom dost zvláštní knihu Bombi Bitt a já od Švéda, který se jmenuje Fritiof Nilsson Piraten. Hodně na mě zapůsobila Osamělost přespolního běžce, pak třeba Prezydent krokadýlů, Kdo chytá v žitě... Docela důležité pro mě bylo taky Tati, tobě přeskočilo. Odmalička mě bavil Hašek, jeho povídky mi připadaly vtipné, i když jsem tomu třeba úplně stoprocentně nerozuměl.

Měli jsme doma obrovskou knihovnu a zkoušel jsem číst různé věci. Teď už na to tolik času nemám, ale je pro mě důležité mít i knihy, které si nikdy nepřečtu. Pomáhá mi to vytvářet si představu o tom, jak je svět velký.

Myslím, že do konce života, i kdybych nedělal nic jiného, už nezvládnu přečíst všechno, co tu mám. A to je jen zlomek knižní produkce, stačí zajít třeba do Národní knihovny. Rozměr vědění a energie, která do toho byla vložená, je tak nepředstavitelně obrovský! Připadá mi to fantastické a něčím uzemňující. Zároveň si myslím, že knihy na člověka působí, i když se s nimi jenom potkává. Baví mě být u knihovny, něco si vyndat, prolistovat, na chvíli se začíst. A daleko jiným způsobem třeba spím v místnosti, kde žádné knihy nejsou. Než jsme postavili knihovnu v ložnici, moc knih jsme tam neměli a spalo se mi tam úplně jinak, než když usnu tady v obýváku.

Jako bych se do knih ponořil. Neříkám, že se propisují do snu, ale energie prostoru je prostě jiná. Proto je podle mě dobré mít doma knihy.

Jaký materiál byste si ještě chtěl graficky zpracovat?

Slíbil jsem jednu věc paní Yvonně Fričové z nakladatelství Titanic. Pár věcí už jsme spolu vydali, třeba knihu o městě Brasília. Její muž je vnukem cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a ona teď zpracovává jeho obrovskou monografii. Už je v důchodu a říkala,

Velmi cenným artefaktem v knihovně Martina Hůly je kniha ilustrací Zdeňka Seydla Kolečko, která vyšla v roce 1972.

171

květen - červen 2025

„Už se mi nechtělo dělat knižní design, protože to bylo náročné na komunikaci s lidmi. Když se teď věnuju hudbě, mám to jednodušší. A taky mi začalo vadit vytváření materiálních věcí. Mám pocit, že už je toho hodně. Často skládám hudbu pro divadla, což je pro mě přitažlivé svou prchavostí.“

že to je poslední věc, kterou udělá.

A já jsem jí říkal, že to je taky poslední věc, kterou udělám. Na to se těším.

To zní zajímavě.

Kromě architektury vydávají právě knihy spojené s Fričem. Napsal třeba knihu o kaktusech O kaktech a jejich narkotických účincích. Kdysi taky vydali fascinující obrazovou publikaci Guido Boggiani. Když se Frič dostal někdy ve 20. letech 20. století do pralesa, našel tam bednu skleněných negativů s portréty domorodců, které nafotil Ital Guido Boggiani. Fričovi ty fotky mají doma, podle mě je to fantastický etnografický materiál.

Existuje taky kniha o Čerwuišovi. Čerwuiš byl chlapík z indiánského kmene. Onemocněl a Frič ho chtěl vzít k doktorovi, ale všichni lékaři v Jižní Americe byli tak rasističtí, že ho nechtěli ošetřit. A tak ho Frič odvezl s sebou do Evropy. Ukazoval ho pak tady na nějakých konferencích.

Hašek o tom taky píše.

Máte tady Lichožrouty, které ilustrovala vaše sestra Galina Miklínová?

Nemám. Mám tu obecně málo knížek, které jsem dělal.

V obývacím pokoji má knihy, u kterých oceňuje především grafickou stránku. Ty ke čtení, u kterých ho zajímá obsah, má vyskládané v ložnici.

Vidím tu ale třeba Komiksovou učebnici komiksu od Toybox, na které jste pracoval. Jsou tu ještě nějaké?

Třeba kniha o československém kresleném humoru z 60. let od Pavla Ryšky Karika turisti. Kdysi dávno jsem taky dělal Iconography of the

1755 Lisbon earthquake. V roce 1775 na Dušičky proběhlo v Lisabonu obrovské zemětřesení. Existuje spousta rytin zbořených domů a tsunami a kniha shrnuje všechna tato vyobrazení. Událost byla důležitá i proto, že tím začalo osvícenství. Říkali si, jak je možné, že se ve zbožném městě Lisabonu na Dušičky stane něco takového.

Uvědomili si, že to nemá nic společného s bohem a příroda se chová podle jiných pravidel. Voltaire tenkrát napsal Candide a začala v podstatě vznikat věda.

Pracoval jste se sestrou ještě na něčem kromě Lichožroutů?

Dělali jsme toho spolu hodně, třeba Pan Kdybych hledá kamaráda nebo básničky Pavla Šruta Šišatý švec a Myšut. Pak taky knihy, které psala Alena Mornštajnová a Galina je ilustrovala. Spolupráce s Galinou byla vždycky fajn, mně už se pak ale nechtělo dělat knižní design, protože to bylo náročné na komunikaci s lidmi, každý měl pocit, že do toho vidí a chtěl do toho mluvit. Když se teď věnuju hudbě, mám to jednodušší.

A taky mi v určitých chvílích začalo vadit vytváření materiálních věcí.

Mám pocit, že už je toho hodně. Často skládám hudbu pro divadla, což je pro mě přitažlivé svou prchavostí.

Když do divadla nepřijdete, vlastně to ani neexistuje. S Galinou se teď ovšem chystáme udělat na koleni film, ale to ani nechci říkat, protože to je taková halucinace. (směje se)

172

Po přečtení použijte Navazujeme na téma plné omezení a zákazů. Kde se vzaly, proč fungují, jak často se mění, co všechno si necháme líbit, případně co jsme měli, a už nemáme, protože jsme zlobili. Fascinující právní a morální mozaika, ve které se určitě neztratíte, protože místo paragrafů budeme citovat spíš bizarní výplody lokálních soudců nebo marné snahy ohraničit lidské zlozvyky. Pokud se v něčem poznáte, neváhejte se nahlásit na nejbližší služebnu!

T E X T

Václav Rybář

I LUST RACE

Vojtěch Velický

Historie pravidel, zákonů a zákazů První ucelená a do kamene vytesaná sbírka zákonů pochází z Babylonu (1700 let před n. l.) a jmenuje se Chammurapiho zákoník. Překvapivě komplexní soupiska pokrývá všechny možné prohřešky, ať už jde o vraždy, nevěry, krádeže majetku či úrody, podvody, nárokování otroků apod. Odtud pochází drakonické tresty jako „oko za oko, zub za zub“, tady najdete uříznutá ucha, useknuté ruce a další mementa trestné činnosti. Na cestě k moderní demokracii se ledacos změnilo, ale zákazy pod hrozbou trestů jsou korytem, jež zajišťuje, aby se řeka lidí nevylila z proudu normality. Jedinci pravidla dodržují, protože se jednak bojí odmítnutí ze strany komunity, jednak se bojí trestu, ať už fyzického, nebo takového, z něhož plyne omezení na svobodě, financích či dobré pověsti. Člověk je navíc od přírody tvorem rituálním, takže snadno podlehne diktátu rutin a pravidel, která jsou mu vštěpována od dětství, nejdřív v rodině, pak ve škole, a nakonec v širší společnosti. I když tento „matrix“ prohlédnete (není to tak složité), dojde vám, že výhody a nevýhody podvolení se vyšší autoritě jsou nastavené tak, abyste v demokratické společnosti dobrovolně dodržovali „status quo“.

Hlava XXII Absurdita protichůdných, často úřednických rozhodnutí má svou poznávací značku v podobě slavného románu Josepha Hellera.

Možná jste ho nečetli a jenom používáte hlavu dvacet dva, kdykoliv se vám stane něco, co se vzpírá zdravému rozumu. Tak si pojďme dát opáčko: stíhací pilot je blázen, protože kdo jiný než blázen by sedal do kokpitu válečné stíhačky. Podle armádních zákonů nemůže blázen sloužit v armádě, takže by teoreticky pilotovi stačilo, kdyby se vymluvil na svou diagnózu a byl by zbaven povinnosti. Jenže kdyby se zeptal, znamenalo by to, že má všech pět pohromadě, a může tedy létat dál, protože bláznovství zjevně jen předstírá.

Američané často slýchají o hlavě 22 nejen v knihovně, ale i v bance, když si jdou poprvé požádat o půjčku. Ta se totiž schvaluje na základě tzv. kreditní historie. Pokud jste si v minulosti půjčili a úvěr řádně splatili, vaše kreditní skóre se zvýší, abyste si příště mohli půjčit větší částku. Pokud si potřebujete půjčit, musíte doložit, že už jste si půjčili dřív. Co když je to ale vaše úplně první půjčka.

Hmm? Takových hlav právního řádu je i v naší legislativě mnoho. Navzájem si odporujících zákonů a zákazů přibylo především v době, kdy jsme vstupovali do EU a museli tak narychlo sladit české a evropské normy.

173

květen - červen 2025

…a proto nemůžeme mít hezké věci Základem právního rámce jsou tzv. sociální normy, které se učí děti už od jednoho roku. Chápou totiž následující: Budu-li za své chování odměněn, zvyšuje se pravděpodobnost toho, že budu chování opakovat. Bude-li naopak následovat trest, pravděpodobnost opakování se snižuje. Nenastane-li po mém chování nic, chování pomalu vymizí.

Z výchovy malých dětí pochází i dnes obecně užívaná fráze „a proto nemůžeme mít hezké věci“, kterou občas vidíme v občanských diskuzích, když se něco ve společenském prostoru zakáže/zruší, protože to vzbuzovalo emoce nebo nevhodné chování. Např. podnikatel otevře nepřetržitě dostupnou samoobsluhu, kde zákazník zaplatí za zboží vložením příslušného obnosu do kasy.

Očekává se od něj dobrovolné dodržení sociální normy bez hrozby trestu. Po několika týdnech je zboží pryč, ale v kase je pouze zlomek jeho skutečné hodnoty. Řada zákazníků se rozhodla nezaplatit. Podnikatel proto krachuje a zavírá.

Původní význam fráze byl přímočařejší. Jedna hospodyňka se ptala druhé (v 80. letech minulého století), proč nemá doma hezké věci. Ta odvětila, že místo hezkých věcí má hezké děti, naznačujíc, že během výchovy dětí (akce a reakce, čin a následek) občas dojde na střepy, kdy dítě něco rozbije a teprve s vyplývajícím trestem se musí naučit, že zničené věci mohou mít finanční i sentimentální hodnotu.

První zákaz Lze vůbec zjistit, jaký byl historicky první oficiální zákaz? Samozřejmě ne, protože před Chammurapiho zákoníkem tu byla ještě sumerská pravidla a ještě před nimi se pravděpodobně orálně taktéž šířilo něco na způsob právního rámce. A přesto umíme odhadnout, jak by většina populace odpověděla, kdybyste jí tuhle otázku položili. Bůh zakázal Adamovi a Evě jíst ovoce ze stromu poznání. Oba zákaz porušili a byli bez milosti potrestáni. Tato pověst je dobře známa i nevěřícím, a protože jsou Adam a Eva představeni jako první zástupci lidského rodu, lze tento okamžik posunout na samotný začátek všech věků. Za zakázané ovoce je dodnes označováno cokoliv, co je pod hrozbou trestu odepřeno. Křesťanská alegorie tak přežívá i v ateistické společnosti.

Sedm ostrých slovíček HOVNO, CHCANKY, ŠUKAT, PÍČA, KOZY, ZMRD, ZKURVYSYN

V roce 1966 byl stand-up komik Lenny Bruce zatčen přímo na pódiu během svého vystoupení, které obsahovalo devět sprostých slov. Důvodem bylo obecné pohoršení a přestupek proti dobrému vkusu. Jeho kolega George Carlin o šest let později přišel s vlastním skečem, v němž mluví o sedmi sprostých slovech, která se nesmí říkat v televizi a dost možná nikde jinde. Carlin brilantně vysvětluje dvojznačnost některých termínů v tak ohebném jazyce, kterým angličtina rozhodně je, např. že něco jiného je „dělat si prdel“ a něco zcela jiného někomu něco do prdele strkat. Na totéž pamatuje i rating přístupnosti u filmů, kdy slůvko „fuck“ můžete použít ve smyslu „kurvafix“, ale už nikoliv v tom sexuálním. Carlina přesto v několika státech za vystoupení zatkli a po jeho odvysílání v televizi se tamní federální telekomunikační komise dlouho soudila, až na konci sedmdesátých let padlo rozhodnutí, že po desáté večerní smí televize vysílat i neslušný (ale nikoliv obscénní) obsah. Díky tomu na malé obrazovce můžete slyšet lidi mluvit sprostě a občas i souložit. Ale pozor, musí to být jenom neslušné a nikoliv obscénní!

Lidový soud: zvyky a tradice Jak vychovat k poslušnosti prostý lid, který je zvyklý odporovat a obcházet nařízení panovníka? Stačí mezi lidmi rozšířit zvyky a tradice, jež jsou následně z generace na generaci předávané jako posvátná lidová moudrost. Bohabojný lid pak dodržuje pravidla vycházející z křesťanských svátků, ale také se klaní pohanským obyčejům, takže máme období, kdy se nesmí pracovat na poli, svátky, během nichž se nesmí vařit, uklízet či prát, ale také mnohé další zvyky a tradice, která každá správná hospodyňka musí dodržovat. A některé je dodržují dodnes, protože jde o lidovou formu tzv. práva předků.

174

po přečtení použijte

„Pro každé lidské chování existuje zákon, který ho zakazuje.“ Murphyho zákon

Vousaté zákazy Zákon z roku 1919 nařizoval celibát učitelek (co kdyby otěhotněly a bylo je potřeba dočasně nahradit), jemu přidružený jim pak zakazoval stěhování (co kdyby utekly a bylo je potřeba nahradit definitivně). České právo obsahuje přes 40 tisíc právních předpisů a řada z nich přežila z dob normalizace, nebo dokonce z první republiky. Některé zákony se většinově ruší při přijetí nových, skulinkami však vždy prolezou nejrůznější bizarní předpisy, kterých se může některý právník o deset, dvacet, sto padesát let později chytit.

Co není odvoláno, to je povoleno. Pokud chce někdo něco prosadit, najme si právníka, aby mu zkusil v historii najít předpis nebo precedent, podle něhož je v právu. Že nejde o nic exotického, vidíme i v USA, kde se prezident odkazuje na stále platné zákony z 18. století. Aktuální vládě se v roce 2022 povedlo český právní řád očistit o necelých sedm tisíc tzv. vyhaslých zákonů. Není to důvod k obavám, naopak to běžnému občanovi i právnickým kancelářím trochu uleví. Stále totiž platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Dětské zákazy a jejich obcházení S výchovou dětí souvisí i fráze „odříkaného chleba největší krajíc“. Ta vychází z reverzní psychologie, protože v ní existuje předpoklad, že zákaz určitého chování způsobí, že je toto chování pro jedince mnohem atraktivnější.

Dotčená svoboda jedince je vždy subjektivní, takže musí rodiče a vlastně i zákonodárci udržovat křehkou rovnováhu, která je narušována množstvím osobnostních odchylek proti uznávanému standardu. Proto ostatně nikdy nemůžete se stoprocentní úspěšností vychovat své dítě podle knihy, kterou napsal někdo jiný.

Zlá písmenka Papír snese všechno, vlády různých států ale nikoliv, takže jsou seznamy zakázané četby velmi, velmi dlouhé. Někdy zákaz odvolá nová a osvícenější generace politiků, jindy se na něj zapomene a klidně trvá celá staletí. Proto si v Argentině třeba nepřečtete Lolitu, v Rakousku zas Utrpení mladého Werthera a ve Francii byla opakovaně vyřazena z oběhu útlá knížečka Suicide mode d'emploi – jakási kuchařka pro snaživé sebevrahy. Prý je nadčasová a plná inspirací, proto zákaz jejího šíření nadále trvá. Ze stejného důvodu v západních zemích nekoupíte teroristický manuál The Anarchist Cookbook. Skoro všude pak platí zákaz Hitlerova Mein Kampf, v islámských zemích nekoupíte Rushdieho Satanské verše. Přeborníkem v zakazování a povolování publikací je nepřekvapivě konzervativní Amerika. Historický román Moll Flandersová od Daniela Defoea byl mezi zakázanými tisky rekordních 237 let. Tam rozhodně neplatilo okřídlené „kdo si počká, ten se dočká“.

Alkohol je metla lidstva Jedním z nejslavnějších zákazů vůbec zůstává americká prohibice. Už v Chammurapiho zákoníku se mluví o omezení obchodu s pivem. Pivo se mohlo směnit jen za ječmen. Jakmile ho někdo prodával za peníze, hrozila mu potupná koupel v řece. Americká vláda prohibici zavedla v roce 1920 jako osmnáctý dodatek ústavy. Jedenadvacátý dodatek ji o třináct let později formálně ukončil. Byl zakázán všechen alkohol s výjimkou mešního vína. Mezi největší protestující patřili doktoři, protože si každoročně přišli na 40 milionů dolarů za předepisování medicínské whisky. Lidé si ale poradili, pašovali alkohol ze sousedního Mexika a Kanady, začali ve velkém pálit tvrdý alkohol (vaření piva bylo náročnější, takže v důsledku ti největší pijáci přešli z relativně neškodného tekutého zlata na často nevyzpytatelnou pálenku) a rozvážet ho při měsíčku po zákaznících – proto se pálence přezdívalo moonshine.

Prohibice vedla k posílení federální mašinérie, ale stejně tak rostl i vliv mafie, která vydělávala na nelegálním alkoholu. Vláda si na začátku třicátých let spočítala, že každoročně přichází o čtvrt milionu dolarů, což bylo s nástupem Velké hospodářské krize neúnosné. Plošný zákaz alkoholu byl zrušen, ale jednotlivé státy, okrsky a města obratem získaly možnost jeho prodej regulovat či zcela omezit. Z pašeráků, co za svitu luny ujížděli maskovaným policejním autům, se stali pouliční závodníci a nakonec i pionýři úspěšné okruhové série NASCAR, mafie si našla jiný zdroj obživy a se zalíbením sledovala, jak Hollywood udělal z gangsterů oblíbené filmové hvězdy.

„Kdo hledá spravedlnost u paragrafu, může ji tam i ztratit.“ Jan Werich

175

květen - červen 2025

Zakázané filmy Různé režimy zakazují filmy z různých důvodů. Některé je zavírají do trezorů, jiné rovnou pálí všechny kopie nebo prostě jen penalizují jejich cirkulaci. Důvody jsou často očividné. I proto jsme do našeho výběru zařadili nejbizarnější a nejabsurdnější případy, kdy může být snímek v jednom státě obdivovaným blockbusterem, a v jiném zas dílem samotného ďábla.

Barbie (Alžírsko) Růžový megahit z Hollywoodu byl cenzorskou komisí zakázán se zdůvodněním, že oslavuje gay hodnoty a další západní deviace, které nejsou kompatibilní s kulturními a náboženskými hodnotami země. To je argument, který najdeme v celé řadě států. V těch muslimských vadí primárně propagace LGBT, ale třeba i „historicky nepřesné ztvárnění proroků“ (Noe).

Už nikdy nebudu hajlovat (Argentina) Krátkometrážní hollywoodská komedie z roku 1941, která se odehrává ve fiktivním království jménem Moronika, byla argentinskou filmovou komisí vyhodnocena jako „zlehčování nacistického režimu“. Ironie vzhledem k tomu, s jak otevřenou náručí Argentina po skončení druhé světové války přijímala některé, ehm, válečné veterány.

Lidská stonožka 2 (Austrálie) Australani si termín „don’t shit where you eat“ vzali po premiéře sequelu Lidské stonožky osobně. Kdo nezná zápletku, tomu naznačíme, že holandský režisér Tom Six chtěl za každou cenu natočit co nejzvrhlejší film o lidech, jejichž ústní a řitní otvory jsou sešité k sobě, takže tvoří dvanáctičlennou „kompletní“ stonožku. Už nad tím přemýšlíte? Pardon…

Božský Bruce (Egypt) V Egyptě dostalo stopku hned několik hollywoodských filmů, v nichž jsou zobrazeni různí mesiáši, ale jakmile Bruce v podání Jima Carreyho získá ve filmu neomezené božské schopnosti od krásně oblečeného Morgana Freemana, přestává všechna legrace. Překvapuje nás, že na seznamu nejsou všichni západní superhrdinové.

Egypt si vyzobal jen ty s vlajkou LGBT.

Medvídek Pú (Čína, Hongkong, Macao) Internetový mem z roku 2017, který prezidenta Si Ťin-pchinga přirovnává ke slavné animované postavičce, zařídil zákaz všech minulých i budoucích adaptací Medvídka Pú. A nejen to, kromě filmů a seriálů (dokonce včetně neoficiální hororové variace) je zakázán i prodej kostýmů, masek, nebo i jen kreslení postavičky ve veřejném prostoru (tj. např. do sešitu ve škole apod.).

Simpsonovi ve filmu (Myanmar) Kdybychom vyhlašovali soutěž o nejabsurdnější zákaz této sekce, Simpsonovi by to dost možná vyhráli. V mnoha zemích je bez uvedení důvodu zakázán podstatně drzejší Family Guy, ale žlutá rodinka ze Springfieldu? Prý se ve filmu i seriálu často vyskytuje žlutá barva vedle červené, což je kombinace odkazující na povstalecké skupiny. Anebo prostě někdo nemá rád, když si z něj ostatní dělají srandu.

Debbie Does Dallas (Německo) Ikonický pornofilm ze sedmdesátých let o středoškolačce Debbie, která dostane nabídku stát se roztleskávačkou prvoligového fotbalového týmu z dalekého Dallasu, se stal trnem v oku německých cenzorů. Pravděpodobně nechtěli blonďatou americkou konkurenci pro své vlastní „filmy od bobří řeky“, které platily ve střední Evropě za zlatý standard.

VŠE (Severní Korea) Ne, to není zkratka jisté pražské školy.

Severní Korea skutečně do země nepustí nic. Kdysi dávno v rámci krátkodobého partnerství pustila vybranému publiku snímek Blafuj jako Beckham, ale pro jistotu z něj vystříhala problematické pasáže, čímž se délka filmu zkrátila o víc než polovinu. Tím Severokorejci trumfli i citlivé německé cenzory, kteří akční béčka v 80. letech pravidelně krátili o 15 až 20 procent. Co muselo pryč? Láska, sex a vnitřnosti.

176

po přečtení použijte

Zákazy zakleté v čase Britové a Američané své košaté sbírky zákonů prořezávají jen velmi neochotně. Sami tuší, že by jim z nich vypadlo obrovské množství kostlivců. My se nad nimi můžeme alespoň královsky pobavit. Jen si to přiznejte, přesně na tohle jste se těšili…

UK

USA

→ Jen jeden obecní blázen!

→ Srovnejte se do latě

Britský zákon z roku 1774 nařizuje obcím a komunitám pouze jednoho blázna.

Pokud se sejdou blázni dva, musí se žádat o povolení, případně o přesídlení jinam. Později byl zákon upraven na limit jednoho blázna na rodinu/domácnost.

To už zní o dost udržitelněji.

Zákaz z roku 1839 pamatuje na bezpečnost obecních chodníků. Je zakázáno po nich chodit s žebříkem delším než dva metry nebo s dřevěnou latí podobných rozměrů. Riziko úrazu se zvyšuje s každou další stopou délky a od toho se odvíjí i výše pokuty až do hodnoty pěti set liber.

→ Falešný knír je v Alabamě tabu

V USA celá řada absurdních zákonů souvisí s církví. V neděli se např. v Alabamě nesmíte dostavit do kostela s falešným knírem. Ideálně byste měli přijít hladce oholení a dorazit vlastním autem. A nezapomeňte, nesmíte řídit se zavřenýma očima, to je taky trestné!

→ Zákaz vstupu v brnění

Středověký zákon z roku 1313 stále platí, takže pokud by snad někoho napadlo vstoupit do budovy parlamentu v kroužkové zbroji, vystavil by se riziku veliké pokuty nebo vykázání na ulici. Do sněmovny lordů jedině v obleku.

→ Opilci do sedla nepatří

Nejen zákaz řízení vozidla pod vlivem, ve Velké Británii od roku 1872 platí i zákaz jízdy na koních, kravách a dalších zvířatech po veřejných komunikacích v případě, že jste pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek.

→ Opilci do hospody nepatří

Podle relativně čerstvého nařízení (2003) mají barmani v britských barech a hospodách zakázáno servírovat drinky očividně opilým osobám. Pokud tedy chcete ještě jednoho panáka tzv. na cestu, musíte se sebrat a tvářit se střízlivě.

→ Velryby patří koruně

→ Drobný přečin

→ Pokud držíte rybu, tvařte se

Z roku 1824 pochází výnos, který staví mimo zákon žebrání o drobné. Běžný úkaz na našich ulicích, ale tento paragraf se konkrétně týká situace, kdy chcete o pár mincí poprosit kamaráda třeba při placení útraty. Někdo ze zákonodárců měl asi vykutálené přátele.

jako by nic Tvářit se nervózně a potit se je zcela legální. Pokud však přitom držíte v náruči velkou rybu, automaticky jste prohlášen za pytláka a odsouzen k náhradě škody.

Nepomůže ani platné osvědčení, prostě jste se tvářili jako přistižení při činu. A to úplně stačí.

Pokud byste náhodou na některé z britských pláží našli velrybu, nesmíte si ji vzít domů a chovat ji jako mazlíčka. Velryba patří králi či královně. Ti už nejlépe vědí, jak s takovým živočichem naložit.

→ Upovídaní pošťáci

Probíráte se zaměstnancem poštovní služby nejnovější klepy? Ve Velké Británii tím bráníte veřejné službě, čím se vystavujete riziku finančního postihu. Na formální konverzaci se státním zaměstnancem máte maximálně pět minut.

→ Všichni mazlíčci musí mít pásy Pravidlo č. 57 dopravních předpisů nařizuje, že všichni domácí mazlíčci cestující ve voze musejí být připoutáni. Platí to i pro křečky, akvarijní rybičky a hady. Bez výjimky!

→ Vrtěti psem

Ve městě Hartford v Connecticutu je zakázáno jakkoliv trénovat či úkolovat psa. Zapomeňte na sedni, přines a zůstaň, pokud nechcete skončit v poutech místních policistů. Trest za omezování osobních svobod zvířat je v krajním případě i několik dnů strávených za mřížemi. → Povolení je vždy potřeba

V Oklahomě žádné moře není, ale chraň vás bůh, kdybyste se tu náhodou vydali na lov velryb. Ten je tu přísně zakázán. V bezpečí ale nejsou ani nejlepší přátelé člověka. Ne že by psi chtěli lovit velryby, ale pokud se chtějí sejít na soukromém pozemku v množství větším než dva kusy, musejí požádat příslušný úřad o povolení ke shromažďování.

177

květen - červen 2025

→ Nešmírujte soby z letadel

→ Nákup cibule po setmění jen

→ Na smuteční hostině platí

Na Aljašce si nesmíte z letadla vyhlédnout soba a ten samý den ho zastřelit.

To je podvádění. Kdyby sobové měli letecký průkaz (nebo alespoň Santu), určitě by vás taky šmírovali, aby pak věděli, kudy se vaší bandě širokým obloukem vyhnout.

na předpis V Idahu si hlídejte ledničku, protože pokud by vám náhodou došla cibule a vy jste chtěli večer vařit, po rozsvícení pouličních lamp už vám žádný slušný prodavač cibuli nedá. Riskoval by obrovskou pokutu a ztrátu licence.

→ Řeka nesmí stoupnout, jinak půjde za katr

→ Jednoruký pianista vždy hraje zadarmo

limit tří sendvičů na jednoho hosta V Massachusetts neprovozují žádné all you can eat. Ať už je tryzna jakkoliv dlouhá, tři sendviče a panák něčeho silnějšího by měly stačit všem. Dojíst se můžete po návratu domů, až osušíte slzy a začnete znovu myslet jen a jen na sebe.

Řeka Arkansas má přísný zákaz stoupnout nad úroveň mostu na hlavní ulici ve městě Little Rock. Pokud se tak stane, půjde řeka před soud, a pak rovnou do věznice s maximální ostrahou.

V Iowě nemají jednorucí pianisté nárok na honorář. Nemohou dokonce za svůj výkon, ať je jakkoliv vynikající, ani žádat od kolemjdoucích almužnu. Chcete ho odměnit vřelým polibkem? Tak pozor, ať netrvá déle než pět minut. Na to jsou v Iowě kvóty.

→ Driblující okurky

Nakládané okurky v Connecticutu se musí při mrštění o zem odrazit do výšky několikanásobku své délky, aby bylo jasné, že jde skutečně o okurky vhodné ke konzumaci, a nikoliv o nepoživatelnou atrapu. Čichám, čichám nějakou velmi zajímavou gastrohistorku.

→ Sloni na parkovišti

Že nesmíte na Floridě jen tak na ulici prodávat děti a pomeranče, dává celkem smysl. Stejně jako fakt, že slon odstavený na parkovišti musí po skončení doby parkování uhradit stejnou částku jako ostatní auta. → Žádná zmrzlina v neděli

Ve Wisconsinu nesmíte v neděli pojídat zmrzlinu. V Georgii si ji i s kornoutem nesmíte strkat do zadní kapsy džínových kalhot. Taky jen v neděli. Ostatní dny v týdnu si se zmrzlinou dělejte, co chcete.

nechoďte Z Minnesoty do Wisconsinu nesmíte přecházet s kuřetem (ani živým, ani pečeným) na hlavě. To zdaleka není jediný bizarní zákon ve Winsconsinu, kde je přísný zákaz spát oblečený, nebo dokonce v botách. Zajímalo by nás, jestli to někdo chodí kontrolovat. → Zákaz zástavy zubních protéz

V Nevadě je hodně kasin, takže tu v zastavárnách nesmíte nechávat zubní protézy nebo zlaté zuby s tím, že si je brzy přijdete vyzvednout. Nepřijdete a všechno prohrajete. Stát už toho měl dost. To by tak hrálo, aby po něm pobíhali samí bezzubí lidé.

→ Svatby z hecu povoleny

V Delaware zruší jakýkoliv sňatek, pokud partneři přesvědčivě doloží, že to mysleli jenom z legrace. Tzv. svatby z hecu mají několikadenní výjimku, během níž je lze s okamžitou platností prohlásit za neplatné. To kdybyste nevěděli, kde se vzít.

→ S kuřetem na hlavě k nám

→ Nemůžu uvěřit, že to není máslo

Ve Wisconsinu jsou krávy posvátné, protože přinášejí každoročně miliardy do tamní ekonomiky. Proto tu srdnatě brání své máslo a výrobcům margarínu nařizují, aby ho prodávali bílý a nikoliv žlutý.

Aby si tam náhodou někdo nenatřel milovníky másla na chleba. → Lvi nesmí do kina, gorily nesmí do auta

V Marylandu je přísně zakázáno brát svého (nebo i cizího) lva či jinou kočkovitou šelmu do kina. Pokud jste si ze zoo přivezli jiné zvířátko, myslete na to, že v Massachusetts neradi vidí, když po městě vozíte gorilu na zadních sedačkách svého vozu. Tak pozor na to, ať nejsou problémy.

→ Zabíjet mouchy nebo myši lze pouze s povolením

V Ohiu nesmíte používat pastičky na myši bez loveckého průkazu, protože technicky prý jde o lov drobné zvěře.

A pozor na odhánění much. Na usmrcení masařky do 50 metrů od budovy kostela potřebujete speciální povolení. → Tři a půl, ani o minutu víc

Obyvatelé Labradorských ostrovů už devátou dekádu v řadě porušují zákon o časových zónách. Všichni totiž fungují na tzv. atlantickém čase, což je GMT mínus čtyři hodiny. Jenže oficiální labradorský čas je stejně jako u Newfoundlandu GMT mínus tři a půl hodiny. Ani o sekundu víc nebo míň. Všichni tu tedy ilegálně cestují časem!

178

po přečtení použijte

„Bezpráví se rodí tam, kde právo ztrácí odvahu.“ Václav Havel

Právo zakazovat

NEDĚLEj to Nedělní zákaz prodeje se zdá být povinnou výbavou každé země se silnými křesťanskými kořeny. U nás jsme to dotáhli k omezení prodejů ve vybrané státní svátky (výjimku mají malé obchůdky a prodej na čerpacích stanicích), ale při pohledu na mapu Evropy jsme osamělým kůlem v plotě, s výjimkou Slováků nás obklopují státy, kde si v neděli prostě nenakoupíte. Jen ve Francii a v Belgii mají dopolední nedělní prodej + několik výjimek ročně, kdy mohou v neděli otevřít jako ve všední den. Podobně to má i Velká Británie, Španělsko nedělní prodej zakazuje, ale sousední Portugalsko nikoliv. Čert se v tom vyznej. Např. velmi striktní Rakousko má výjimky na letištích a velkých nádražích, ale téměř vždy se najde tamní křesťanská autorita, která proti tomu bojuje zuby nehty.

V USA nedělní prodej upravují tzv. modré zákony. Někde je zakázán prodej alkoholu, jinde se nesmí lovit (to, aby si do lesa mohla v neděli vyrazit rodinka bez rizika, že skončí s olovem v zádech), vybrané státy v neděli zakazují prodej nových i ojetých aut, s výjimkou mobilních domů o délce alespoň deset metrů.

2 roky Tak dlouho budete sedět v lochu, pokud by vás napadlo dovážet či prodávat žvýkačky v Singapuru.

10 let V Íránu platí přísný zákaz zpěvu a tance na veřejnosti.

Pro ženy. Pokud ho poruší, dostanou až deset let natvrdo.

1 rok Chcete se zabít? V některých oblastech Indie vás na rok zavřou do vězení, abyste k tomu měli důvod!

Historie lidských práv v různých státech je neuvěřitelně košatá, ale volební právo je základem, od něhož se vše odvíjí.

Právo volit a být zvolen je cestou k rozhodování o osudu jednotlivce i lidu. V historii bylo upíráno na základě pohlaví, rasy i společenského postavení. Na začátku devatenáctého století např. v USA (resp. v původních třinácti koloniích) jste mohli získat právo, jen pokud jste vlastnili pozemky, případně k nim i dům ve městě. A museli jste být bílý muž. Přirozeně. Ženy se v USA volebního práva dočkaly až o století později, ve vybraných státech ještě v letech, která začínala číslovkou osmnáct. Historicky vedl peloton Nový Zéland, kde ženy získaly volební právo v roce 1893, v Evropě byla pionýrem Skandinávie v čele s Finskem (1907). Ve Velké Británii se ženám podařilo získat hlasovací právo pro osoby starší 30 let až v roce 1918, mladší ženy si musely počkat až do roku 1928.

U nás jsme měli sice ještě rok zpoždění, ale od roku 1919 bylo rovnocenné volební právo přiznáno všem ženám.

Zakázané ovoce Barbry Streisand Internet umí být úžasným místem. Herečka Barbra Streisand v roce 2003 zažalovala fotografa Kennetha Adelmana, který fotil kalifornské pobřeží za účelem zkoumání eroze. Dvanáct tisíc fotografií dal volně k dispozici na internet, mezi nimi i snímek domu zmíněné herečky. Ta ho zažalovala o 50 milionů dolarů za porušení soukromí. Fotka byla v té době stažena pouze 4x (plus 2x právním zastoupením herečky).

Jakmile se kauza medializovala, došlo během jediného měsíce téměř k půl milionu stažení zmíněného souboru a jeho rozkopírování do všech koutů internetu. Tzv. Streisand efekt je příklad psychologické reaktance (viz děti a jejich reakce na zákazy). Čím víc se snažíte něco zakázat nebo utajit, tím víc se o to „trucující“ veřejnost zajímá. Ze zakázané knížky je bestseller, z utajované schůzky je o to větší skandál, sousedská rozmíška vede ke změně mezinárodních úmluv. Ututlání vede v době vševidoucího internetu téměř vždy k virální reakci onlinové obce. Je to mechanismus natolik spolehlivý, že se ho někteří snaží zneužívat. Viz ostatně slavné „sdílejte to, než to smažou“.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

+

Shiseido Men Cestovní balení lehkého očního krému Total Revitalizer Eye (3 x 5 ml)

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 690 Kč Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Lehký oční krém Shiseido Men Total Revitalizer Eye účinně bojuje proti známkám stárnutí, zejména tmavým kruhům pod očima, které viditelně redukuje během několika týdnů. Zajišťuje intenzivní hydrataci až na 48 hodin, redukuje vrásky a zpevňuje ochablou pleť okolo očí. Jeho bohatá, ale rychle vstřebatelná textura zaručuje pohodlnou aplikaci. Obsahuje Rice Bran Technology s komplexem z rýžových otrub, xylitol a nikotinamid pro podporu hydratace, obnovy a pevnosti pleti. Extrakt z chrpy navíc posiluje obranyschopnost pokožky a její regenerační schopnosti.

Prodává Douglas, www.douglas.cz