Z Vodňan do Jeruzaléma ve šlépějích svatého Pavla (Pavel Janšta)

Z Vodňan do Jeruzaléma ve šlépějích svatého Pavla Pavel Janšta

Praha 2013

Věnováno Té, Tomu

Text a fotografie © Pavel Janšta, 2010 Předmluva © Markéta Machková, 2013 Redakční a grafická práce © MAKE*detail, 2013 ISBN 978-80-905124-4-3

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.

A kdybych rozdal všecko, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.

Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne.

Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

(1 Kor 13, 1–13)

K Pavlovi

K Pavlovi, tedy (věcně) k tomu kdo, kam a proč šel.

Na sklonku podzimu roku 2009 jsme si s Pavlem u nejmenšího stolku Literární kavárny v pražské Řetězové ulici povídali o největších slovech. O těch, která se už lidé pramálo odvažují vyslovovat v plném významu a ještě praméně se je odhodlávají nahlas a přímo sdělovat druhým – to jest s druhými sdílet jejich obsahy. Mluvili jsme o Víře, Naději, a hlavně o Lásce.

Když chce Pavel něco důležitého říct, začíná zeširoka. Blažen a neustále překvapován nejrůznějšími souvislostmi a provázanostmi životních událostí i myšlenek neopomíjí při vyprávění zmínit každou radostnou podrobnost. Toho večera jsme v „Řetězovce“ seděli ještě dlouho, než konečně dolehlo k mým uším, pro co se Pavel už předtím rozhodl: „Říkal jsem si, že bych šel do Jeruzaléma. Že bych se po cestě ptal lidí, co pro ně ta Víra, ta Naděje a ta Láska znamenají. Psal bych o tom příbuzným, přátelům a známým domů, a tak bychom třeba i my znovu zjistili, co znamenají pro nás.“ tedy (duchovně) k Pavlovi svatému.

Proč zrovna do Jeruzaléma? Dílem snad proto, že do Santiaga de Compostela už Pavel došel (zjara roku 2009 se na svatojakubskou poutní cestu vydal se spolužákem a přítelem Matějem Chytilem a jeho bratrem Ondřejem). Dílem také proto, že v Římě už byl a že odpovědi na otázky tak univerzálně lidské často nazřeme lépe díky setkáním s lidmi jiných kultur, životních postojů i náboženství. Především ale proto, že si lze v duchu křesťanské tradice jen těžko představit vhodnější cíl pro cestu, jež by nám mohla pomoci znovu nalézt vytracené obsahy oněch největších slov. Patronem na této cestě měl být Pavlovi svatý Pavel (Paulus, latinsky malý), jeho jmenovec, a tedy i patron na Cestě životní. Ve šlépějích apoštola šel Pavel nejen symbolicky – s otázkami po Víře, Naději a Lásce, ale i doslova, neboť značnou část téže trasy kdysi skutečně urazil i rodák z Tarsu. tedy (osobně) k Pavlovi Janštovi.

Cesta z Vodňan do Jeruzaléma uběhla Pavlovi pod nohama (a místy pod koly aut či autobusů) během čtyřicetidenní doby postní, která předchází oslavám Velikonoc. Nenárokovala si ale zpřelámat rekordy a její příčinou nebyl hec (ačkoliv se Pavel jinak hecuje rád). Ač bez světáckých ambic, udělala Pavlova cesta, troufám si říci, „díru do světa“. Její velikost budiž změřitelná kupříkladu počtem lidí, kteří se z Pavlova podnětu pozastavili a pokusili se vyjádřit své pojetí Víry, Naděje a Lásky, ať už v průběhu cesty, nebo po návratu na výstavě portrétů nebo třeba při listování touto knihou. tedy (redakčně) k této knize.

Postní dobu roku 2010 občerstvily mnohým z nás e-maily, jež Pavel Janšta posílal ze své pouti. A o postní době roku 2012 prošla naše redakce skrze tyto záznamy celou jeho pouť znovu 15

(a pro druhé vydání znovu v postní době roku 2013) – až k nově vytyčenému cíli. Kniha Z Vodňan do Jeruzaléma obsahuje e-mailové zdravice z cesty do Svaté země a obrazovou přílohu s portréty lidí, které Pavel potkal. Dopisy jsou zachovány v cestovní syrovosti – kde Pavel neměl k dispozici českou klávesnici, tiskneme bez diakritiky. Do formy s diakritikou jsme převedli pasáže, které poutník opisoval z ručně vedeného deníku. Poznámky po straně by měly pomoci k provázání souvislostí. Budete-li číst kupříkladu o cestě do Efezu, odkáže vás poznámka k reprodukci stopovací cedule. Narazíte-li na setkání s Fátimou a Sameh, rovnou si nalistujete jejich portréty a reprodukce korespondenčních lístků, na které zachytily svá pojetí Víry, Naděje a Lásky.

Ať už malé nebo velké, osobně přeji Pavlovi vše dobré, tedy vše ve Víře, Naději a Lásce. Totéž a poutavé provazování k tomu přeji jménem redakčně-grafického studia a nakladatelství MAKE*detail všem čtenářům.

Markéta Machková

16

Z Vodňan do Jeruzaléma Pavel ve šlépějích sv. Pavla Víra, Naděje, Láska

Dobrý den!

-

Jsem Pavel z České republiky a putuji z rodného města Vodňany do Jeruzaléma.

-

Jdu pěšky s holí nebo se nechávám svézt stopem – pouť bych totiž rád vykonal v postní době (7 týdnů) a o Velikonocích došel do Svaté země.

-

Pavel je mým patronem (svatým), a proto jsem se vydal v Jeho stopách.

-

Zarámování mé cesty je: VÍRA – NADĚJE – LÁSKA.

-

Mohli byste mi prosím pomoci s jejich zachycením? Zde je korespondenční lístek a můžete si zvolit ze tří barev:

1. Zelená symbolizuje víru. víru 2. Modrá představuje naději. naději 3. Červená pak lásku.

-

Pokud nakreslíte jednu z těchto božských ctností, pošlu ji poštou někomu ve své rodné zemi (České republice) a více víry, naděje i lásky se dostane určitě jak jemu tam, tak snad i vám zde.

-

Děkuji mnohokráte, zde máte pohlednici mého rodného města a kontakt na mě.

-

Duchaplný, nadějeplný a láskyplný čas Vám přeji!

Pavel Janšta

17

Z Istanbulu, Damašku a Tel Avivu

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Zdravice istanbulská From: Pavel Janšta Subject: Z Vodňan do Jeruzaléma – zdravice istanbulská Date: March 8, 2010 1:30:53 AM GMT+01:00 Hoj mí milí!

Zdravím vás srdnatě z města, kde se Evropa s Asií snoubí, a symbolicky tak docházím i k překlenutí na své cestě. I proto jsem si říkal, že snad nazrál čas, bych vás několika řádky o dosavadním putování zpravil.

Kamže a pročže jsem se to zas vydal?

I když jsem s Tebou/vámi o své „postní pouti“ hovořil zcela, zčásti, či vůbec, doporučil bych nyní (máte-li tedy chuť se do mého datlování vůbec pouštět – rozhodně se nijace nenuťte!), abyste si přečetli text v pdf příloze „Pavel_cesky“, kde je vše více méně shrnuto.

–– Tuto variantu textu mám přeloženou do osmi jazykových verzí všech zemí, kterými jsem dosud putoval a inšálláh v následujících týdnech procházet a projíždět budu. (Jo, ještě mám devátou variantu od Lukáše v japonštině, neb myslím, že na nějakého toho turistu ze Země vycházejícího slunce jistojistě narazím. Na mou věru zvědav jsem, zda a jak mi Víru, Naději či Lásku zachytí.)

–– V další pdf příloze „mapa_jeruzalém“ přikládám i přibližné zmapování své cesty (Díky za Tvé umné dítko, Ondřeji Synku!), abych těm, které potká(vá)m, mohl lépe celek putování předvést. Jedinou výjimku tvoří arabská verze – viz příloha „Pavel_arabsky“, v níž z taktických důvodů neuvádím Izrael jako svou cílovou destinaci. Obdobně jsem si též odpustil dodat do tohoto textu podobiznu svateho Pavla i své foto.

Mapka pak, jež je zalita do plastu na rubové straně textu, končí také jen v syrské metropoli (viz „mapa_damasek“). >> –– Říkal jsem si též, že bych vás nerad opětovně hltil několika desítkami stránek textu, jako tomu bylo z mého dřívějšího cestovatelského třeštění. Přeci jen by bylo smutné, pokud 21

zdravice istanbulská

oslovení v češtině > str. 15

oslovení v různých jazycích > str. 88–91

mapa cesty do Jeruzaléma > str. 87

mapa cesty s cílem v Sýrii > str. 87

>>

2008 Bajkal, Mongolsko, Kazachstán a Kyrgyzstán 2009 Pákistán, Čína a Korea

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

by člověk neprocházel žádným vývojem. (Možná však vám tyto řádky přijdou od těch dřívějších k nerozeznání a jen já si maluji nějakou změnu – můžete posoudit jedině vy!)

–– Proto jsem si cestovní verzi poznámek nejprve zanesl na zadní strany svých stopovacích cedulí – počet popsaných A4 jest kupodivu již nyní značný – a rád bych tu pro vás artikuloval jen určitý výběr. Nejdříve bych vás proto seznámil s několika suchými fakty a statistikami o dosavadní cestě i popsal část sbalené bagáže. Poté bude následovat již jen pětice situací, příběhů či aspektů, které se mi z té které země obzvláště zaryly do mysli. Navrátím-li se s oněmi stopovacími cedulemi, snad i další z tamně popsaných momentů v nějaké podobě časem zpracuji… huvidíme…

Suchá fakta – mokré cesty –– I když jsem se spíše obával mrazů, zatím je déšť ponejvíce mým věrným průvodcem. V posledních dnech to však již vypadá, že jsme oba podepsali rozlukovou listinu. Na druhou stranu však též nebyl mnohdy na škodu – viz níže lužickosrbské přísloví u glosy k Maďarsku.

–– Z literatury jsem si s sebou akorát sbalil >> (nepříliš překvapivě) Bibli, Middle East variantu Lonely Planet, Básnické spisy Bohuslava Reynka a sbírku lužickosrbských přísloví (před nedávnem jsem o roli jejich identity konečně dokončil diplomku a i pro jejich jadrnou výstižnost jsem si je zvolil jako úvodník ke každé z popisovaných zemí).

–– Doposud nikdo, koho jsem oslovil, aby mi zachytil Víru, Naději či Lásku, neodmítl. Vždy si dotyčná osoba zvolila jeden z fixů (u Maďarů šlo vysvětlení pravda drobet hůře a použili i více barev… výsledek však myslím není nutně na škodu) a poté svou korespondující představu přenesla na koresponďák.

–– Dosavadní statistika: dohromady byla bodrými dušemi zachycena 5x Víra, 5x Naděje a 12x Láska.

–– „Nejláskyplnější“ zemí dosud se zdá být Srbsko, kde – včetně maďarských Srbů ve Vojvodině – všichni do jednoho si zvolili pouze barvu červenou.

–– Naopak, v Bulharsku se nikdo ke ztvárnění Lásky neodhodlal.

(Nechci z toho samozřejmě nic hlubšího vyvozovat – jen se snažím vše v duchu nadpisu převést na suchou statistickou sumu.)

22

zdravice istanbulská

stopovací cedule > str. 113–115

>>

Bible, ekumenický překlad, Londýn, 1984 Lonely Planet: Middle East, 2009 Reynek, B., Básnické spisy, Zlín/Petrkov, 2009 Hrabal, M., Radyserb-Wjela, J.: Moudrost Lužických Srbů, Praha, 2008 Janšta, P., Současná role lužickosrbské identity na počátku 21. století, Praha, 2010

korespondenční lístky z Čech, Rakouska, Maďarska, Srbska a Bulharska > str. 92–98

výstava Z Vodňan do Jeruzaléma ve vodňanské galerii > str. 124 nové kresby vzniklé během výstavy > str. 126

Česko – TREB Rejwaj, hdyž ći zbože husluje. (Tancuj, když ti štěstí hraje.)

Pokud by šlo pořád tak dobře stopovat jako v Čechách (a nechodil bych některé úseky též pěšmo), již bych jistojistě byl z Jeruzaléma zas doma zpátky. Jen příklad, jenž mě nejvíce potěšil.

Prvního dne stojím na stopu na náměstí v Lišově za Českými Budějovicemi a na mé stopovací ceduli trůní nápis „treb“, neb to chci vzít přes nedalekou třeboň. Ještě ani nepocítím potřebu sundat si ze zad krosnu, když mi u pat se skřípotem brzd zastavuje náklaďák. Otec a syn byli právě rozvézt nějaká svítidla po jihočeské metropoli a viděli mě již předtím, kterak se snažím stopovat za viaduktem. No, i když jezdí takto po republice denně, tak stopaře prý nikdy neberou. Ale že chci jet do třebíča (sídla jejich firmy), tak to prostě museli lišovské náměstí objet a pro mě se vrátit. S vřelými díky jsem se tedy s nimi svezl pouze do tucet kilometrů vzdálené Třeboně a vystoupil do závěje sněhu 23

zdravice istanbulská

stopovací cedule do Třeboně > str. 113

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

–– Dnes jsem vhodil do schránky všechny dosavadně nasbírané pohlednice, tak spoléhaje na perutě tureckých poštovních holubů doufám, že k vám vbrzku dorazí.

–– Pokud byste chtěli též zaslat nějakou tu podobu Víry, Naděje či Lásky a dosud jste mi nedali adresu, určo mi ji po bezdrátových vlnách pošlete – na mobilu jsem většinou a na mailu občas – a pokusím se vám ji odněkud z Malé Asie či Blízkého Východu odeslat.

–– Na každý pád na září a říjen je inšálláh naplánována výstava do vodňanské galerie, kde bych rád udělal nějaký reprezentativní výběr ze všech zemí, odeslané ilustrace zvětšil, k nim dodal portrétní fota jejich autorů a vždy i nějakou tu drobnou legendu o okolnostech vzniku. Měli-li byste čas a chuť, srdečně jste na ni na jih zváni. (Btw. chcete-li, můžete dovézt i originál kresby, který vám na koresponďáku došel, a umístit jej ke zvětšené výstavní kopii – kruh by se tak v určitém smyslu uzavřel.)

–– Dosti však bylo informačního suchopárna, pokusím se nyní zkondenzovat několiko momentů z cest:

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

s hřejivým vědomím, že to třeba půjde lépe, než bych očekával.

Když jsem si pak v Bulharsku napsal na ceduli kazan, chtěje se nechat přepravit do třicet kilometrů vzdáleného Kazanlaku, drobet jsem očekával, že mi zastaví ruský kazamák, zda bych nechtěl s ním do povolžské Kazaně. Nakonec mi však zastavil milý, leč málomluvný pán, jehož Ford ale působil, že majitel musel uplácet technickou kontrolu minimálně při posledních pěti prohlídkách (což je ostatně standardní bulharský zvyk).

Zdání se naplnilo po pěti kilometrech, kdy poslední jiskřička motoru definitivně vyhasla. Naštěstí zrovna vydatně pršelo, a proto jsme vodou z okolních kaluží motor (ú)spěšně zchladili, neb dým z něj stoupal měrou, za niž by se ani Temelín nemusel stydět. Poté jsme se nějaký čas bavili roztlačováním auta po silnici tam a zase zpátky. I když se k nám záhy přidal pasák krav, sklidili jsme místo kýženého zarochtání z motoru pouze vyplazené jazyky trojice ovčáckých psů, kteří naše počínání u krajnice se zaujetím sledovali. Nakonec se vše vyřešilo přivoláním policie a místní varianty odtahovky, kdy za Jeepem Cherokeem (mimochodem měl na skle českou dálniční známku z roku 2006, žádnou další cizokrajnou a pět bulharských) dovezl jeho majitel malý železný dvoukoláček, dvěma hevery zvedl nebohého Forda a odtáhl nás až do kazan_laku.

Sice bych onu trasu skorem ušel rychleji pěšky… přišel bych však o pohled zblízka na bulharské policisty, o jejichž postoji ke korupci snad nejlépe vypovídal masivní zlatý prsten s rubínem na prstě jednoho z nich, a také o příhodu, jejímž líčením nyní trávím tolik řádků. třeba i v čase pozdějším mi stopování vystaví obdobně podstoupení hodnou stopku.

stopovací cedule do Kazanlaku > str. 114

Rakousko – do Indie Za horami ludźo tež chlěb jědźa. (Lidé za horami také jedí chleba.)

Ač by jistě nebylo od věci zmínit: Jak mile mě Tereza G. přijala do svého vídeňského azylu, ve kterém jsem načerpal síly na další pochod a posun, neboť jsem počátek pěší túry – jak bývá mým ne/dobrým zvykem – poněkud přehřál. Nebo se pozastavit nad výstavou Andyho Warhola v Albertině s příznačným názvem „Cars“, při jejíž návštěvě jsem ještě netušil, jak si budu obrazy 24

zdravice istanbulská

setkání s Terezou > str. 94

Blanka a Gery sice nebyli nikterak zarostlí a směřovali do Indie, ale jejich nejbližší destinací byla Sofie a měli teplý čaj a ořechový koláč od maminky, o čemž se mi před minutou ani nesnilo. on – je mu třicet a již odmala bylo jeho snem dojet po vlastní ose do země maharádžů, mnohorukých božstev a kari kuchyně.

Ač v posledních letech se mu tato vize spíše míhala v chmelovém oparu, před rokem se rozhodl, že omezí svou spotřebu piva (dospěl ostatně k poznání – „na co to taky je?“), pořídí busík a přetáhne svou vidinu z oblačných výšin na prašnou silnici. ona – šestadvacetiletá, obdařená maďarským původem i znalostí jazyka, jehož přímá příbuznost s jakýmkoliv dalším stále čeká na objevení. V jejích snech se sice Indie nikdá nevyskytovala, s ním však chodí již rok, a když počala indická cesta nabývat konkrétnějších kontur, přislíbila, že alespoň na dva měsíce se k němu připojí. Když však v důsledku krize zkrachovala 25

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

z ní později téměř kacířsky vyvolávat před očima, až mi ani po čtyřhodinovém stopování okořeněném z nebe padající vodou žádný z dopravních prostředků stále ne a ne zastavit. Či rozebrat zatím svůj největší karambol na cestě, jež jsem si sám přivodil, když jsem rozdurděn, rychle a se skloněnou hlavou odcházel od rafinerie ömv na předměstí Vídně, o níž jsem se mylně domníval, že jde o onu modrozelenou benzínku, z níž půjde skvěle stopovat. Samozřejmě na mě čekala ve výši mého temene spodní hrana dopravní značky a ještě nyní, když si prohrábnu svou zvolna houstnoucí čupřinu, cítím strupové hrbolky.

Rakousko se mi sice i takto zarylo do hlavy, ale v paměti mi uvízlo ponejvíce až později na bulharsko-srbském pomezí. Totiž, bulharský kamióňák mě vyhodil asi pětatřicet kilometrů před hranicí své vlasti s tím, že má nyní spánkový režim. Protože jeho kamion zabíral téměř celé parkovišťátko, rozhodl jsem se popojít a najít „lepší flek“. Jak už tomu v takových případech bývá, chůze k dalšímu – byť jen zdánlivě vhodnému – místu se pěkně protáhla a nakonec jsem skončil na jednom výrazně horším stop_placu ve vnitřní straně zatáčky, kdy mě místňáci zrazovali od dalšího pochodu kaňonem, neboť tam již vůbec žádné odpočívadlo není. Z marného stopu mě vysvobodil až minibusík s poznávací značkou Štýrského Hradce a já si naráz připadal jak v hippiesáckých Státech, kdy už má následovat jen pozvánka na jízdu do Frisca, kde rozkvete každé kytky sen.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

logistická firma, u níž byla zaměstnána, místo dalšího logi(sti) ckého přesunu k jiné nastoupila k němu do busíku a nyní mají společnou cestu naplánovanou minimálně na deset měsíců.

Ať už ta(k) či ona(k) – za oba dva jsem byl velice rád, a těšte se, jaké že to zpodobnění od nich na pohlednici vlastně přistálo.

Nechť alespoň jedna z Šiviných rukou je jim vždy nápomocna!

setkání s Blankou a Gerym > str. 97

Maďarsko – vlahá Vojvodina Rjane wjedro a dobre wjedro njeje přeco wšo jedno. (Pěkné počasí a dobré počasí není vždy jedno a totéž.)

Nevím, čím to je, ale i v případě Maďarska zafungoval předchozí mustr, kdy země zanechala ve mně největší stopu až v krajinách pozdějších – respektive v tomto případě sousedních.

Vojvodina je oblastí na severu Srbska, jejíž rovina si s tou maďarskou s ničím nezadá. Nepřekvapí pak tolik, že zde žije početná maďarská menšina, ba obzvláště u hranic s domovinou spíše většina. Nechám stranou potenciálně věru pozoruhodný polit(olog)ický a historický aspekt a raději počnu líčení ještě v Maďarsku, kde jsem se v Szegedu večer před východem obligátně posílil místním gulášem. Ráno se pak k srbským hranicím šlapalo jako po másle a pohraničníci mě při zmínce o Jeruzalému s ťukáním na čelo pustili dále, aniž by utrousili nějaký ten ftípek o marihuaně v baťohu (ten počkal až na hranice s Bulharskem).

S přibývajícími kilometry se však jednotvárný mlžný horizont poněkud okoukal, a tak jsem zpočátku bral odpolední krůpěje deště jako alespoň nějakou změnu. Jejich svlažující charakter se však poněkud vytratil s přibývajícím večerem a s palčivou otázkou, kdeže vlastně budu spát. Naštěstí mohu vřele doporučit mísní podmostní prostory u Tiszy, jež mi poskytly po dvě noci kýženou ochranu – u Noviho Kneževace proprchávala mostní konstrukce jen mírně a v Sentě byla pak luxusně neprodyšná jako čerstvě položený bramac.

Vojvodina byla však vlahá nejen díky svým dešťovým srážkám.

Tímto krajem počínaje mě totiž (někteří) lidé začali zvát k sobě domů na jídlo i na nocleh, v restauraci jsem nemusel zaplatit za čaj a vskutku jsem si již počal připadat jako „poutník“ do Jeruzaléma. I když v rodinách mluví maďarsky, tak každé – byť 26

zdravice istanbulská

stopovací cedule do Szegedu / Segedínu > str. 113

setkání s Agnes a Marinou > str. 96 přání k Vánocům z Vojvodiny > str. 127

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

jen prvním stupněm povinné – dítě zvládá též srbštinu, takže má konverzace s místními měla ráz poměrně plynulý.

Krom jiného jsem se poučil, že bych měl místním více věřit a ne si usmyslovat, že ze své mapy s měřítkem 1:700 000 vyčtu vše nejlépe. Chtěl jsem totiž stranou hlavních cest zamířit k vesnici, jež mě upoutala svým názvem. Dle mapy k ní vedly tři přístupové cesty – každá pak byla v mapě vyznačena stejně tlustou čárou, z nichž první, nejkratší, vedla přímo po přeponě, další znamenala chůzi po odvěsnách přes další městečko a u třetí bych musel jít postupně po dvou stranách pravoúhlého trojúhelníku. V mém výchozím bodě mě lidé při cestě zrazovali od prvních dvou „kratších“ variant, neb „je tam teď na jaře moc vody“. U první jsem si dal ještě říct, ale když jsem došel do další vsi, propočetl jsem si moment zkrácení asi na pět kilometrů a nakrosil to do mlžného oparu nad poli. Prvního půl kilometru byla cesta poměrně obstojná a mou tvář zkřivil úšklebek vyvolaný uspokojením, kterak jsem na to zas sám nejlépe vyzrál. Během následujících několika málo stovek kroků se však na mých botech vytvořily dvě olbřímí koule z mazlavé hlíny a i díky krosně, jejíž váha poznenáhlu počala být obzvláště neodbytná, byly můj „skvělý plán“ i „vítězný škleb“ postupně doslova a dopísmene zadupány do země. Vrátil jsem se tedy, jsa konečně zpokorněn, na původní cestu, holí si odsekal bahno z bot a do cíle došel po oné „nejdelší“ pravoúhlé ose, kdy se nakonec třetí z cest ukázala být širokou a zabahnění prostou asfaltkou.

Výraz pro „mnoho vody“ a „zkratku“ mi tak od té chvíle rezonuje poněkud kakofonicky v paměti i pohorkách a rady místních „svlažují“ mnohem vydatněji další směřování mé. >>

Srbsko – stop policisty Hory k horam njepřińdu, ale ludźo k ludźom. (Nepřijde hora k hoře, ale člověk k člověku.)

Nevím, jakou máte zkušenost, ale pro mě vždy, když jsem dosud stopoval a zastavil mi policista, znamenalo buď problém, či zdržení, a v každém případě mě nikdy nikam nepopovezl.

27

zdravice istanbulská

>>

v původním znění „puno vode“ a „skraćenica“

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Nebo alespoň ne tam, kam jsem chtěl. V Srbsku jsem si však toto pravidlo musel poupravit o důstojnou výjimku.

Stopovací klasika – snažím se zastavit auto za vesnicí, kde jediným vhodným místem je vjezd do sběrných surovin. Opravdu nějakou tu hodinu jsem pouze svědkem toho, jak mi přibržďují auta, jež mají na vozíku horu kartonů, změť železa či bojler s vanou. Když mi pak přibrzdí stařičký a maličký vw Brouk, v jehož útrobách se tísní obrovitý muž a otvírá pro mě s patřičným vrznutím boční dveře, mé srdce poskočí radostí nevypsatelnou. V prvním momentě mě upoutá jeho obrovitý, hranatý obličej, jehož osmahlostí by se každé ze solárek mohlo chlubit.

V dalších chvílích pak na mě blahodárně působí široký úsměv, u nějž se bělostný chrup na tmavém pozadí obzvláště blýštivě skví, a sálající dobrosrdečnost, která mi v_tu_ránu opět dobíjí již poněkud vyčerpané tělesné i duševní baterie.

Nandorovi je dvaačtyřicet let, pije zásadně pouze vodu a čtyři až pět kafí denně, vedle alkoholu se vyvarovává i cigaret, neb je sportovec a v Sentě pravidelně svými obrovitými pažemi brázdí místním bazénem. I když by to člověk dle jeho vizáže a působení neřekl, posledních dvacet let dělá ve městě o velikosti Vodňan (Adě) policistu a nyní již celou tamní jednotku řídí – „moc práce, moc starostí“. >> Ač bychom se byli bývali stokrát lépe domluvili česko-srbsky, trval na komunikaci v němčině, neb asi před deseti lety pracoval rok ve fabrice u Düsseldorfu. Sice jsme takto komunikovali tak trochu jak hotentoti, nicméně se vše odvíjelo v duchu bodrém a družném. Nandor mi pak ještě na závěr pořídil dva litry vody a tamně největší balení brambůrků, ba i zajel si kvůli mě notně, by mě vyhodil na takticky vhodné benzínce.

Policajt se však v něm nezapřel, neb mi na závěr napsal na kus papírku své telefonní číslo (srbskou předvolbu si mám ještě zjistit) a popisku sebe „Nandor in Police“ se zadáním, abych mu poslal z Jeruzaléma smsku, že jsem v pořádku dorazil.

Poslušně píši, pokusím se splnit.

Bulharsko – psí život Hdyž wětrej napřećo plunješ, ći sliny mjezwoči zleća. (Plivneš-li proti větru, sliny ti vletí mezi oči.)

28

zdravice istanbulská

>>

v původním znění „viele Arbeit“ a „viele Sorgen“

29

zdravice istanbulská

stopovací cedule do Bulharska > str. 113

stopovací cedule do Niše > str. 113

„holí“ příběh > str. 118

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Možná je to poněkud laciné, zmiňovat na úvod o Bulharsku právě tlupy vychrtlých psích stvoření, jež vyzývavě brázdíce vyrývají hluboké rýhy do tváře každého z bulharských měst i vsí. Nicméně, pokud se snažím udržet linii – zmínit u každé ze zemí ten moment, jenž mi obzvláště uvízl v mysli –, nezbývá, než vydat se po zvuku štěkotu a cvakajících zubů.

Počalo to již v srbském městě Niš, kdy mě na obchvatu krátce před půlnocí vyhodil polský kamioňák, jenž dále do Makedonie vezl jednadvacet tun hliníku (před čtrnácti dny se sněhem i šílenými cestami probíjel do Albánie s plným nákladem Pampersek – ty však alespoň vážily jen tun jedenáct – přece jen byly před použitím). Když jsem se vydal pěšmo k městu, zahlédl jsem ve světle reflektorů občasně kolprojíždějících aut, že mám kol sebe pár družných psích společníků. Ještě neštěkali, nicméně mi poprvé vyvstalo na mysli, že spát venku u takovýchto měst zřejmě nebude nejlepším a bezproblémovým nápadem, jako tomu tak bylo u předešlých nocí v předcházejících státech.

Nakonec jsem byl věru rád, když jsem se již docela hluboko po půlnoci propracoval na druhý konec města, že tam psi již štěkali o stošest, a tak jsem s povděkem zahnul do motelu, jehož neon na mě obzvláště mile vykoukl zpoza rohu. Přiznám se na rovinu – v Bulharsku pak jsem již pokaždé ve městě spal v nějakém tom ubytovacím zařízení. Na druhou stranu však jsem počal sbírat příběhy o lidech pozřených či alespoň ohlodaných psy, když takto pod širákem nocovali. Během dne jsem pak byl poznenáhlu obzvláště vděčen za to, že mi v rukou stále klape Matějem darovaná hůl. Jsem věru tuze rád, že přece jen prvotní dojem z místních psů byl takto mocný, a proti ubytování v luxusu a bezpečí jsem již sám v sobě nenacházel dostatečně pádný protiargument. Možná, kdybych něco takového podnikal před pár lety, měl bych tendenci „na divoko“ přesto přenocovat a ještě se vám pak tím zde chlubit. Inu, člověk zraje (aspoň občas).

Na druhou stranu občas narazíte na pejska, jehož s chutí podrbáte za uchem, a se zády opřenými o vyhřátou zídku či krosnu pak společně nasáváte slunka svit a atmosféru dne. Nebylo by tak věru férové, pokud bych všechny psy bulharské do jednoho pytle házel a drsným lýkovým provazem jej neprodyšně uzavíral.

Psí život jsem však myslel též jako metaforu pro popsání obecných bulharských poměrů. Slyšel jsem zkazky, leč netušil, že život

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

je tu až takto „pod psa“. Bulharů je sice něco mezi sedmi až osmi miliony, ale z toho jeden až dva miliony jsou v současné době v zahraničí a nebýt jejich finanční podpory, bulharská ekonomika by byla již dávno v krachu a v trapu. Není pak myslím neopodstatněné, když někteří Bulhaři mluví o tomto „odlivu mozků“ jako o „genocidě země“. Časté bylo sice – kupříkladu i u maďarských kamioňáků –, že nadávali na své politiky, že „všechno je to beztak mafie a špína“. Na druhou stranu, když ta samá slova použili o vedení své země vesměs všichni Bulhaři, se kterými jsem se bavil, hodnověrnost jejich výpovědím jsem přiznával v míře nejvyšší. Jako dobrý indikátor pro reálnou situaci může posloužit fakt, že Evropská unie dokonce zastavila Bulharsku jakoukoli finanční podporu z fondů, neb v korupčním a nepotistickém sítu se „vytratily miliardy“ (od posledních bulharských voleb v září 2009 Unie kohoutky sice opět mírně pootevřela, nicméně se značně zvýšenou ostrahou). Navíc tu do značné míry panuje nevraživost mezi Bulhary a Romy, kterých je v Bulharsku něco okolo patnácti procent (nikdo neví přesně) a dle jedné z loňských statistik bylo každé druhé dítě narozené na území Bulharska romského původu. Čtvrť se řekne bulharsky „machala“ – pokud však použijete tento výraz osamoceně, je jím vždy míněno něco na způsob „cikánského ghetta“. Asi si dokážete představit tamní sociální problémy a kritičnost situace.

Tak, již jsem dost dštil síru, ale situace není tak bezvýchodná, jak by výše zmíněné řádky naznačovaly. Ačkoli já jsem byl v prvních dnech z Bulharska opravdu dost v šoku. Naštěstí jsem však zamířil na dva dny k salesiánům do Kazanlaku v podhůří Staré Planiny – přibližně ve středu Bulharska. „Naštěstí“ platí dvojnásob, neb jinak bych Bulharsko zřejmě jen profrčel dálnicí přímo do Istanbulu, a to by byla věru škoda. V městě Kazanlaku přibližně o velikosti Českých Budějovic působí tři čeští salesiáni a v nedaleké Stare Zagoře je pak další česká trojice doplněna o „celobulharského univerzála“, jenž tak uzavírá „sedmero statečných“.

Zagorská machala čítá dokonce dvacet tisíc duší a tvoří tak opravdové „město v městě“. Jak je, myslím, z předcházejícího mého štěkotu patrné, bulharská situace se zplundrovaným průmyslem a zemědělstvím, kdy řada lidí vzpomíná do značné míry s láskyplnou nostalgií na socialistický čas, na mě působila 30

zdravice istanbulská

setkání s Norbertem a Istvánem > str. 94, 95

stopovací cedule do Zagory > str. 114

31

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

dost bezútěšně. Není tu však tak zle, že by lidé umírali hlady, a též se jim dostává prostředků na ošacení a základní vyžití.

Kriminalita však bují v porovnání s Českem nebývale a na vstupních dveřích restaurací v Sofii máte značku „Zákaz vstupu se střelnou zbraní“. (Příklad: Jistý kazanlacký bezdomovec se chtěl nechat na zimu zavřít do vězení, by mu bylo teplo. Počkal si, až salesiáni odjedou, a pak přišel k jejich kostelu s úmyslem jej zapálit. Bůhví jakým řízením však ve sklepě ukradl nikoliv kanystr s benzínem, ale s naftou. Ta se nevzňala, a tak zbyl z potenciálního sodomského požáru pouze doutnající sloupek u vchodu. Na kýžené zavření do „teplého chládku“ to ovšem stačilo.)

V případě salesiánské misie mě osvěžil dojem, že obzvláště v Bulharsku jde o něco smysluplného. V zagorské machale staví školu, v Kazanlaku vyrostla důstojná oratoř, kam si postupně nacházejí cestu jak někteří romští tak i bulharští mládežníci.

O kursy break-dance (kluci) a moderního baletu (holky) je v machale věru zájem a dokonce tamní účastníci docházejí i včas – jak jsem se dozvěděl, jde o věc v Bulharsku naprosto nevídanou. Letní tábory či puťáky jsou sice většinou rozděleny na ty romské a bulharské, ale nějaká interakce přece jen již probíhá a množství kreativních workshopů, kurzů pro animátory, duchovních obnov i sportovních kroužků roste, jakož i počet účastníků. (Příznačná poznámka od českého dobrovolníka Lukáše, jenž má právě pro letošek na starosti sekci her: „Netušil jsem, jak obtížný bude vymýšlet hry, u nichž se absolutně nedá podvádět. Jakmile mají jen tu nejmenší příležitost něco obejít, udělají to. Svůj repertoár dovezený z Čech jsem musel zcela nově rozehrát.“) Je jasné, že jde o běh na dlouhou trať, ale přijde mi, že nijak jinak to tu posunout k lepšímu ani nejde. Problémy jsou tedy jak vidno značné, ale byl jsem rád, že jsem mohl Bulharsko drobet nahlédnout jak z oné místní, tak i zprostředkovaně z české perspektivy.

Myslím však, že řada z vás již v této zemi byla, a víte tak namnoze více, než jsem stihl pochytit za tu chvíli. V každém případě mě však sněžné čapce bulharských hor i vyprávění jejich slozitelů (zejména českých – pro Bulhary jde o zbytečnou námahu) do země Sofiiny opět lákají.

Na závěr k Bulharsku bych přidal několik poznámek k drobným leč podstatným rozdílům mezi češtinou a bulharštinou

setkání s Lukášem > str. 98

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

(sám bych je nerozpoznal, nicméně salesiány jsem byl o nich v humorné notě zpraven).

Známé o Bulharech je, že když kývají hlavou, znamená to zápor, a při kroucení jde naopak o souhlas. Větší zmatek při komunikaci je však vyvolán tehdy, když oni po prvním vašem slově seznají, že jste cizinec, a proto se snaží používat „evropský způsob“ pro ano a ne. Výsledkem pak je, že opravdu nevíte, na čem jste.

Bulharština je jinak češtině dost podobná, ale dejte si pozor, neb „užasny“ znamená v bulharštině „hrozný“; když vám řeknou „na pravo“ máte jít rovně a když pravíte „zapomnjam“, tak si naopak „vzpomínáte“.

Aby však zaznělo trochu humoru i z bulharské strany a též došlo k opodstatnění lužickosrbského přísloví, jejž cituji v záhlaví: Podařilo se mi jednoho pro změnu deštivého odpoledne stopnout neuvěřitelně výřečného servisního inženýra rentgenových přístrojů pro východní Bulharsko. Z jeho vyprávění, v němž se zvláštním způsobem snoubila ruština, bulharština, němčina a angličtina (každý z jazyků výborně či obstojně znal a volně mezi nimi přeskakoval), jsem načerpal mnohé z oné výše naznačené bulharské beznadějnosti. Své tklivé elegie však Angel Rousnakov občas proložil i nějakou tou vtipnou historkou.

Jednu z nich bych rád v samém závěru ocitoval. (Angel se na ni rozpomněl, když jsme zrovna autem projížděli kolem kasáren.) „Když jsem byl mladý kluk, sloužil jsem v armádě u parašutistů.

Když je člověk mladej, dělá spoustu blbostí. Měli jsme v rotě fakt spoustu skopovejch hlav a jedna stála obzvlášť za to. Říkám mu před seskokem: Hele, já když skáču, tak u toho chčiju. Je to fakt super pocit, seš takovej uvolněnej a ještě si odlehčíš…

Normálně on to fakt udělal a naráz ho náraz moči zcela oslepil.“ Mí drazí, přeji vám co nejsrdečněji, kéž vám žádný amoniak není trnem v oku… A končím raději již nyní, bych váš zrak přeci jen dalšími řádky nepohoršil, vaše čivy neunavil a své prsty již k úplné křeči nepřivedl.

Půjde-li vše směrem k Zemi zaslíbené, tak se snad z Damašku ozvu. Pavel P. S. Jak jsem psal, občas na emailu jsem. Blagodarja za všechny zprávy – každý váš pozdrav hltám a mě posiluje jako ten výkvět 32

zdravice istanbulská

setkání s Angelem > str. 97

-------------------------------------------------------------------------------------------------Memu srdci blizci, mozna jste se trochu podivovali, proc dosavadni radky byly napsany i s ceskou diakritikou – prece jen na anglicke ci turecke klavesnici by ji bylo dosti obtizne vykouzlit. Zduvodneni je proste: email jsem si rozepsal jeste v Kazanlaku, kde maji mistni pocitacovy hardware v plne ceske polni, lec chtel jsem vam posledni verzi zaslat az z Istanbulu, kde mela byt pripadne doplnena jen o drobnou glosu, co se v mezidobi udalo. >> Omlouvam se, ze jeste nize tolika dalsimi slovy pokracuji, ale do Istanbulu jsem nakonec dorazil o nekolik dni pozdeji, nez jsem puvodne planoval, a navic jsem se tak trochu neplanovane podival i do dalsi zeme – Recka. Jezto se toho udalo veru hodne, neodpustil bych si, kdybych tuto cast cesty ledabyle pominul. V duchu predchazejiciho textu vsak z veskereho vypichnu pouze dve nejzasadnejsi udalosti.

>>

E-maily jsou nadále přetisknuty v původní formě bez diakritiky. Výjimku tvoří pasáže opsané z ručně vedeného deníku.

David Simon – 5 let, 5 kontinentu, pesmo 55 000 km – prec ma vsech 5 pohromade Wso ma konc – kolbasa ma dwaj. (Vsechno ma svuj konec – a klobasa ma dva.)

Vyse uvedene luzickosrbske prislovi nekteri z vas znaji – at uz z uplneho zaveru me diplomky ci z povidani o Hedvabi. >> Nesnazim se jej za kazdou cenu vlozit do kazde situace. Nicmene, kdyz me David rano poprosil, abych mu rekl jedno uslovi, ktere by si mel zapamatovat, vecer jsem mu pravil po delsim rozmysleni prave toto. Jak uvidite dale, duvodem nebyl pouze fakt, ze tazatel je puvodem Madar a v jeho jazyce neni krome klobasy jiz moc dalsich slov, ktera by se shodovala s cestinou… snad jen jeste paprika.

O koho to tedy vubec jde?

Stojim se stopovaci ceduli s vytouzenym trojpismenim „ist“ v Harmanli a ocima se pokousim uhranout kazdeho z cetnych kolprojizdejicich kamionaku do carihradske megalopole. I kdyz ma rada z nich ceskou ci slovenskou espezetku, zadny z nich na 33

zdravice istanbulská

>>

přednášky o cestě po Hedvábné stezce, uskutečněné v roce 2009

stopovací cedule do Istanbulu > str. 114

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

nejzralejší medoviny z přemilé domoviny… a taky jsem zvědav jakpa u nás a jakpa se máte!

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

akoratnim parkovisti primo za mymi zady nezastavuje. Ac mam oci pripraveny a upreny predevsim na potencionalni dopravni prostredky, periferne registruji, jak zpoza rohu vychazi postava, jez na prvni pohled dosti narusuje rannim sluncem zality kolorit krom prujezdniho transportu jinak vcelku ospaleho bulharskeho mestecka. V prave ruce svira dlouhou hul, na zadech ma umne sbalenou krosnu a notne zarostla a opalena tvar dava tusit, ze chodec neni na ceste prvnim dnem. Po srdecnem pozdraveni, kdy si nejen potreseme rukama, nybrz si i vzajemne v rukou povazime hole toho druheho, nasleduje briskni vymena informaci. Ja Davida zpravuji kratce o svem zdejsim pocinani a on nejdriv pouze pravi, ze se vydal pesky s uderem prvniho, letos velmi mrazzziveho, unora z Budapesti a smeruje do Istanbulu.

Me samozrejme tato odpoved neuspokojuje, tak tedy tento bodry Madar dodava, ze je vlastne na pesi ceste okolo sveta.

Dale pak zjistuji, ze tez v minulem roce se vydal po „caminu“ do Santiaga, >> a ze vubec jde o osobu, ktera je mi mila nejen na prvni, ba i druhy pohled, nybrz pozoruhodny jest i celkovy dojem. Neotalim proto dale, podavam mu madarskou variantu nize v pdf uvedeneho textu a necham ho pote zvolit si barvu.

David si vybira zeleny fix a zkusenymi tahy nacrtava obrazek obohaceny o duchaplny text v anglickem zneni. Jaky? Nechte se prekvapit… Po vymene emailu se vsak rozloucime, neb stopovani a pochodovani se per definitionem jen obtizne slucuje a ja jsem preci chtel v Istanbaci jiz davno byt.

Jeste je vsak slyset klapot Davidovy hole, kdyz mym vedomim probehne elektrizujici vjem, ze preci takoveto osoby se kazdy den na ceste do Jeruzalema nepotkavaji. Rychle si proto balim krosnu notne rozkramarenou kvuli predchozimu patricnemu foceni a vybiham za jiskrnym madarskym chlapikem, jehoz znacne rychle se pohybujici obrys se temer za horizontem jiz vytratil. Nakonec jsem s Davidem stravil dva a pul dne a musim veru napsat, ze obzvlaste u tohoto setkani jsem mel pocit, jako by vsechny predchozi odklady, prodlevy, okliky i pochodovani v desti z predchozi noci v nem nasly sve osmyslneni. Jinak bychom se proste nikdy nesetkali.

Nebojte, nebudu vas nyni chtit seznamit s celym Davidovym pribehem ani s tematy, kterych jsme se behem nasich intenzivnich rozprav dotkli. Zrejme bych oskubal dosti istanbulskych hus, nez bych se dobral vycerpavajiciho konce. Proto si radeji 34

zdravice istanbulská

>>

poutní Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela oslovení v maďarštině > str. 88

setkání s Davidem > str. 98

35

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

nyni priostrim jen jeden „husi brk“ a v hrubych rysech nacrtnu to nejzasadnejsi, bych nevycerpal ni vas ni sebe. David Simon je vsak rozhodne nekolika „okridlenych vet“ hoden.

Narodil se pred triceti lety v madarske metropoli. Po predcich v nem putuje dosti zidovske krve, jez se dokaze obcas i notne rozohnit, ba vzkypet. Skrze jeho vizaz byste ho vsak spise tipovali na Taliana nez na potomka jezdcu z uherskych plani. Diky svemu puvodu – a snad i „prototypalnimu“ jmenu – navstevoval David Simon zidovske gymnazium. Po maturite nejdrive odesel na zkusenou do Parize, by se i sam na vlastni pest dokazal prosadit. Francouzskou metropoli pote vystridala anglicka, kde dalsi rok nacerpaval zivotni zkusenosti i irske pivo. Nasledovalo pet let studia mezinarodniho marketingu a ekonomie na prestizni milanske univerzite, po nichz se David vratil do rodne Budapesti a po ctyri leta pracoval na velmi dobre vyhratem miste v bance zvucneho jmena. Jeste se slusi k jeho talianstvi dodat, ze pro jeho perfektni obeznamenost s jazykem, prostredim i tamni mentalitou Davidovi obcas prijde, ze ma vedle madarske identity i tu nabytou na Apeninskem poloostrove a kdyz chce, dokaze se znacne dlouho za Itala vydavat – a to i pred rodakem z Lombardie.

Spojila by se vam takova osoba vubec s tou, kterou jsem vyse popsal na bulharske silnici? Momentu, ktere Davida usmernily k tomu, ze se rozhodl na svych nohou obejit svet, byla cela rada, a bylo by jak nepatricnym zasahem do soukromi, tak i sisyfovskym zadanim vam je zde vylicit. Zminim proto jen okamzik, kdy doslo k finalnimu rozhodnuti (dostali jsme se k nemu az na zaver celodenni rozpravy a jakoby mimodek). Mozna se budete divit, ale onim urcujicim impulsem byl pro Davida sen. Vytanulo mi zde na mysl prirovnani k Mendelejevovi a snovemu vylihnuti tabulky prvku v jeho renesancni hlave. Stejne jako u ruskeho velikana predchazelo i u Davida dlouhe udobi usilovneho hledani a premysleni, nez k objevu/rozkryti dosel a obdobne pote muselo nasledovat adekvatni zaneseni chemikalii do tabulky, respektive podniknuti priprav na cestu. Mozna to ted pusobi, ze cely Daviduv podnik je spise vhodny pro Alencinu risi divu, nez pro soucasny svet. Ja jsem vsak naopak po pomerne vydatnem seznameni se s nim nabyl dojmu, ze jde o vec smysluplnou a David pro ni dozral v pravy cas.

Zduraznuji to na tomto miste take proto, neb si mozna vybavujete onoho Francouze, ktereho jsem vam kdysi popisoval v mailu

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

z Pakistanu. >> Jeho cil byl obdobny – obejit po vlastnich nohou svet. Pak vsak jeho plan znel „stravit deset dni doma v Parizi a pak podniknout neco jeste blaznivejsiho“. Takoveto osoby jsou mozna extremni pripady, ale je na nich dobre vidno, ze dosti znacna cast „dlouhodobych cestovatelu“, ktere jsem dosud potkal (mozna vetsina), ma prave svoje pobihani ci poletovani po svete jako „dobro samo pro sebe a o sobe“ (Kant necht mi, prosim, promine). Obecne z nich mam pocit, ze jsou budto vykoreneni a nechteji se vratit domu, ci ze pro ne cestovani predstavuje blaznivy adrenalinovy konicek, popripade maji problem a utikaji pred nim, a nebo proste by se jinak nudili a takto maji porad nejaky novy vjem. Prece jen mi vsak prijde, ze kdyz se seznamujeme s takovym mnozstvim novych podnetu, lidi a kultur, melo by jit o neco dalsiho a hlubsiho a clovek by mel byt pred tim, nez vyrazi do sveta, alespon zcasti „zakotven“, by se pak „neutrhl ze retezu“.

Jajaj, vidim, ze puvodnimu predsevzeti navzdory, dopis pocina nabirat nekonecne podoby. Tedy jeste drobne k Davidovi a pak bych vam vypovedel alespon jeden pribeh, jenz mi ze sve cesty vypravel.

Debatovat s Davidem byla pro me vskutku intelektualni vyzva, neb v siri jeho znalosti jsem na mnoha mista ni nedohledl. Vybornym pojitkem vsak bylo zjisteni, ze jsme cetli obdobne knihy nejen, kdyz nam bylo dvanact (May, Verne, Cooper – i kvuli nim jsme se mozna pred par dny sesli na bulharskem venkove s holi v ruce), ale i ve veku zralejsim. Davidovou domenou je vsak take madarska beletrie 19. stoleti, ze ktere jsem necetl ani… papriku. Doznal se, ze toto je prave onen moment, jenz mu na ceste nejvice schazi – cetba dobre literatury po vecerech a diskuse o ni. Sam vsak madarskou rovinou pocinaje najel na ponekud odlisnou verzi „zpracovani textu“, jez mu pomaha poodkryt obzory jinakym zpusobem. Totiz David se snazi namemorovat mudroslovi, citat, jenz ho oslovil, vymluvna slova, ktera pred nim nekdo pronesl ci basen vlastni nebo nekoho jineho. Pote si behem nekolika dni dany text ve sve mysli neustale promita a nove ho promysli. Kdyz se mu „zazije“, pocne vstrebavat dalsi.

Pokud si tento raz a tempo udrzi po celych pet let, myslim, ze ve sve pameti bude mit takovou zasobu, za kterou by se zadny ze stredovekych bardu a potulnych basniku nemusel stydet. Navic si pise denne precizni denik, jenz ma v planu prevest do digital36

zdravice istanbulská

>>

e-maily kamarádům z cesty v roce 2009

objevování Ameriky s Davidem > str. 116

Svatojakubská, Dervišská a Himalájská báseň > str. 123

37

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

ni formy a vedle toho se mu vydatne zaplnuje i jeho neverejny „zaznamovnik“, kde se to versi, poznamkami a vyobrazenimi jen hemzi.

Pokud jsem v nadpisu uvedl onen presny udaj 55 000 km, je tomu tak proto, ze ac je David vlastne teprve na pocatku sveho putovani, coby vystudovany ekonom si vse predem peclive propocetl a naplanoval. Zahrnul tak nejen prechod Asie a severniho pobrezi Australie, dale Ameriky v polednikovem smeru a Afriky v obdobne vertikalni trase, ale i prejezd oceanu lodi a vyvarovani se letadel a pokud mozno i skorpionu, spave nemoci, malomyslnosti a predsudku vuci druhym.

Pripadna otazka se v tomto kontextu tez nabizi – kde na to vsechno bere penize?

Jak uz jsem psal, posledni ctyri leta vydelaval nadstandardne v prostredi bankovnich jestrabu, jez ho svou vyhradni koncentraci na mamon tez krom dalsiho podnitilo k vykroceni do dalav.

David si vsak ponechal v Budapesti byt i auto, a tak vsechny mosty nejsou u nej spaleny. Dale se zajistil nekolika sponzorskymi smlouvami, ktere zneji v tom duchu, ze pokud dodrzi chodecke podminky po dobu jednoho roku, zacnou mu vyplacet v souctu dosti horentni castku T-Mobile (pouziva jeho tarif na svem iPhonu), Timberland (vyrobce bot), Stredoevropska banka (u niz ma zrizen ucet), madarsky casopis „Cestovatel“ a dalsi. Navic byla zalozena facebookova skupina, jejiz clenove – Davidovi pribuzni, pratele, expritelkyne, fandove – vedle nematerialni podpory posilaji i financni prostredky. Inu, pokud byste se rozhodli vyrazit a zahalili vse do patricne zpropagovaneho a chytlaveho havu, jiste by se cestovni prasatko tolary naplnilo. David tuto financni stranku glosoval slovy: „Cestuji nyni sice sam, ale bez podpory od druhych a blizkych bych se na cestu nikdy nevydal a nemohl po ni jit.“ Pod to bych se sam rad podepsal tez s nejvetsi chuti a potvrzovaci platnosti.

Slibil jsem vam vsak jeden z Davidovych zazitku z cesty: „I v Bulharsku mi zastavovalo mnoho lidi, ze me alespon kousek popovezou. Vzdy jsem vsak s diky odmitl, ze mi nohy zatim staci. Jednoho vecera pred jistou vesnici me vsak dojel chlapik na motorce a pote me az na naves doprovodil. Nase konverzace sice ponekud vazla, neb bulharstinu mam prece jen prachbidnou a on zadnym jinym jazykem nevladl. Pred rozloucenim vsak sahl do sveho tlumoku na zadech a podal mi knihu. Gestem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

naznacil, ze on je jejim autorem. Nastesti byla v bilingvnim provedeni a ve vysledku jsem se od jejich anglicky psanych radku nemohl odtrhnout. Na pocatku byl zivotopis cloveka, jenz tu stal opren o motorku prede mnou. Nyni dvaatricet let star byl rodici, kteri odesli do zahranici (casty to bulharsky jev, obzvlaste v soucasnosti), zanechan a vychovavan babickou. Ta vsak v jeho dvanacti letech zemrela a od te doby se protlouka na vlastni pest. Misto toho, aby z nej vyrostl dalsi z cetnych kriminalnich zivlu, poridil si ve dvaceti letech motorku a pocal objizdet bulharske klastery. Behem nasledujicich deseti let projel svou zemi krizem krazem, dohledal veskere zname i dosud nezname klasterni objekty, nafotil je, zaznamenal jejich historii, pribehy a legendy a vysledek jeho nezmerneho usili jsem nyni drzel v ruce. Horce jsem litoval, lec nemohl jsem knihu prijmout, neb kazdy gram navic je na tisici kilometrech znat.

V podstate sirotek, ale co dokazal…“

Recko – jedna leva, jedno jevro Ptacka, kiz rano docasa hwizda, wjecor kocka zezerje. (Ptacka, ktery rano prilis casne zpiva, vecer sezere kocka.)

Kdyz jsme prvniho vecera doputovali s Davidem do Svilengradu, v noci se mu znacne pritizilo a okupoval temer nepretrzite toaletu, kdy to z nej slo horem i dolem… dvakrat dokonce i s padem. Jezto jsem u sebe ocekaval, ze se dostavi neco obdobneho, neb jsme posledniho dne jedli oba uplne to same, rozhodl jsem se dalsiho jitra, ze nebudu pokracovat hned do Istanbulu.

Kupodivu muj organismus zustal v klidu a protoze jsem zjistil, ze recka hranice je jen par kilometru, rozhodl jsem se, zanechav vysileneho Davida odpocivat v posteli, zamirit alespon na skok do zeme Helenu, oliv a nejvice prokourenych plic v Evrope.

Dalsim podnetem bylo i celkove zaramovani me cesty, kdy prece jen bych rad sel – byt jen castecne – ve slepejich sveho patrona, jenz na Peloponeskem poloostrove dlouhy cas stravil. Jako doplneni ke svatemu Pavlovi v apostolske podobe jsem si dle mapy zvolil i cil cesty – zapadlou vesnicku Petrota. Jako obvykle vsak vzdalenost byla ponekud vetsi, nez muj prst putujici predtim tak snadno po papirovych vrstevnicich predpokladal, a oproti 38

zdravice istanbulská

druhá misijní cesta apoštola Pavla – mapa > str. 120

39

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

predchozimu dni se tez asi o patnact stupnu ochladilo a snehove vlocky pripominaly svymi rozmery celorocni vynos bavlnikove plantaze, do niz zcistajasna zadul uragan. Na druhou stranu, kdyz jsem konecne dorazil do vesnicke kavarny, v niz o sobotnim odpoledni mocne dymala mistni muzska ekipa a ja mohl s mirnym zakuckavanim jak nasavat jedinecnou atmosferu mista, tak i rozmlouvat drobet s pritomnymi (nekteri drive pracovali v Nemecku ci znali rustinu), dojem ze dne byl az prekvapive vrely. Obzvlaste vsak me zahrala oproti venkovni psote mala kaplicka, na niz jsem nahodou narazil na zpatecni ceste, a kupodivu tez jeji dvere se po drobnem zavahani se zaskripenim otevrely. Genius loci na me dychl z dosavadniho putovani snad nejvice a hodnou chvili jsem pred tamnimi ikonami stravil…

Nicmene navrat z vysin na zem byl ponekud tvrdsi, nez jsem si puvodne predstavoval. Po zpatecnim prejiti hranic se vitr poznenahlu utisil a i snih prestal padat. Zaradoval jsem se, kdyz jsem na obzoru zahledl prvni ze staveni Svilengradu – meho ranniho vychoziho bodu. Jezto se vycasilo, o to vice vynikla cervena mikina postavy, ktera na me cekala pred sedou betonovou zdi. Kdyz jsem rano v necase prochazel kolem, nestihl jsem si poradne tuto cast mesta prohlednout, ale nyni nebylo zas az tak obtizne v ni rozpoznat machalu – pokud si jeste z kapitoly o Bulharsku vybavujete, jde v zasade o romske ghetto ci ctvrt pritomnou ve vetsine z bulharskych mest.

Pote, co jsem dosel k onomu asi patnactiletemu rudomikinovemu klucinovi, dal se se mnou ihned do rozhovoru. Oproti jinym byl vsak az pozoruhodne primy. Ve dvou kostrbatych vetach jsme si sdelili jmena a pravil jsem mu, ze jsem z Cechije, procez nasledoval ocekavatelny dotaz/rozkaz, ze chce „jen jedna leva“. Pravil jsem mu sice, ze penize takto nedavam, lec dalsi konverzace se odvijela v duchu, jenz si urcite i bez popisu dokazete dobre predstavit. Po chvilce se akorat pridal dotaz na muj telefon a hoch mi zkusene ukazoval na kapsy, ve kterych se skutecne ma penezenka a mobil „skryvaly“. Navic jsem mel u penezenky i pas – bylo tomu tak poprve, nebot normalne jej mam v podbrisni tasce pod kalhotami, nicmene jsem byl na bulharske hranici drobet promrzly a nechtelo se mi jiz vytahavat ruce z rukavu. Situace tak dostala jeste o drobet horci prichut.

Klucina zavolal po privalu nekolika dalsich „proseb“ smerem k machale a zpoza zdi se objevil dalsi mladeznik. Nohy se mi

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

zacaly podvedome zrychlovat, ac i pred machalou jsem sel pomerne uporne, neb vidina sprchy se zdala jiz na dosah. Nastesti vsak druhy z zadatelu byl ponekud tezkotonaznejsiho telesneho zakladu, a tak zahy odpadl.

Nicmene muj verny pruvodce v cervenem havu opet nekolikrat zavolal a kdyz jsme byli jiz na samem konci machalske zdi, dobehl nas dalsi tamni obyvatel – protentokrat asi sestnactilety, jenz vsak pusobil dojmem veru atletickym. Aby se kluci netloukli, pridruzil se ke mne po levici a vytrvale chtel „jedno jevro“.

Cesta od hranice byla dopravne malo frekventovana a je jasne, ze v takoveto situaci, pokud na nejake cekate, zadne auto nedorazi. Priblizne v case, kdy kluci se ve sve vyzve docela zesynchronizovali a do mych usi znely tak obe penezni jednotky unisono, dorazili jsme na krizovatku s hlavni cestou. Prejizdi jedno auto, zvedam palec, by zastavilo… projizdi zostra dal.

Kluci si mozna muj zvednuty prst vysvetlili spise jako znameni pro pocatek akce, a tak me jeden zkusene chytil za levou pazi a druhy za zapesti na opacne strane. Nastesti jsem vsak mel kapsy u kalhot zavrene na zip a nejak se mi vzapeti podarilo vysmeknout. Tuto situaci jsem si pro zmenu vysvetlil zas ja jako povel k pocatku re-akce – behu. Chlapci se samozrejme nevzdavali tak snadno, a tak jsem jejich dech citil na patach svych pohor, ktere po celodenni chuzi mely prece drobet nizsi frekvenci kmitu, nez by tomu byvalo jindy. V zatylku jsem se tez tak drobet obaval, zda vzduch ci obleceni neprorizne nejaka ta cepel (ted to mozna prilis dramatizuji a i ma predstavivost se v danou chvili jakoby rozbujnila).

Na kazdy pad by as nas prespolni beh jeste chvilicku pokracoval, kdyby se zpoza stromu nevyklubalo u silnice parkoviste, na nemz dvojice muzu opravovala auto. Mi dva dosud verni pruvodci tak bez predchoziho varovani se ode me odloucili, a tak jsem jeste bezel, ac jsem neveda jiz nejakou chvili postradal sve dva nejvetsi motivanty ke zrychlenemu presunu. Nevim, ale mozna kdybych v kapli predtim stravil kratsi cas, ten treti klucina by mel o par kilo min nebo bych se byl byval vypravil do Recka s krosnou na zadech…

Je jasne, ze je zbytecne – zpetne videno – se nad klukama rozcilovat. Kdybych vyrustal v takove machale, tak prvnimu cizinci, jenz by si takto drze vykracoval pred „mym teritoriem“, bych se pokusil provest neco obdobneho a obohatit tak svuj 40

zdravice istanbulská

Jeste aktualnejsim se vsak nyni zda (as nejen mym klizicim se zornicim) jiz pokrocila hodina. Snad jsem vas timto privalem slov prilisne neumoril. Jsou to veci, momenty, mementa a osoby, ktere mi v poslednich dnech nejvice rezzzonovali v mysli i srdci. Pujde-li vse zitra – vlastne dnes – dobre, preplavim se pres Marmarske more a posleze pesmo a stopmo naberu kurs k Efezskym.

Dobrou noc i bodre jitro vsem!

Pa

41

zdravice istanbulská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

skrovny klukovsky ci rodinny rozpocet. Oslim mustkem bych se ted na zaver rad vratil k salesianum a jejich vyse zminene praci v machalach, neb jsem jeste pred par dny netusil, jak „primo“ se me ozehavy problem zahy dotkne.

Pokud se budou ona ghetta i nadale udrzovat, tamni lide nebudou mit zadnou zivotni perspektivu, nedostane se jim kvalitnejsiho vzdelani ci se jim neukazou odlisne moznosti a principy zivota… odkud brat nadeji na zlepseni? Nevim, zda v Bulharsku funguji i jine socialni, socializacni a integracni programy… doufam v to vsak. Varovani pred pouhym projitim kol machal bude jinak jeste nejaky ten patek plne aktualni.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Zdravice damašská From: Pavel Jansta Subject: Z Vodnan do Jeruzalema – zdravice damasska Date: March 26, 2010 11:10:21 PM GMT+01:00 Marhaba mi drazi, zdravim vas srdecne z mesta, jez svou dlouhovekosti nad jine vynika a kde se tez vyrazne obtiskly kroceje patrona meho. Po veru dlouhem case tak setrvavam alespon na par dni v naruci jednoho mista a cerpam mnoho z mistni atmosfery, ke konci se nachylujiciho postniho casu, i energii k poslednim kilometrum.

Predne dekuji mnohokrate za vsechny podpurne pozdravy a ohlasy, svlazily me jako rosa rty okorale na pousti syrske (ne tedy ze bych v poslednich tydnech brazdil pisecne duny, ale drobet nasilne svou vdecnost do mistnich podminek priblizuji).

Nez se ponorim do nekterych momentu z dnu, jez od vypluti z Istanbulu uplynuly, priblizim jen v hrubych konturach koncept tohoto emailu: Na pocatku opet zminim nekolik suchoparnych faktu, pote vsak nebude ke kazde ze zemi vybrana pouze jedna situace ci osoba jako v predesle „zdravici“, ale pokusim se prinejmensim ke kazdemu mistu, kudy prosel ci kde pusobil svaty Pavel, nejakym zpusobem textove vztahnout (popis, liceni, glosa, uryvek z deniku, neco na zpusob uvahy, Forrestuv beh apod.).

Ramovani pak bude zas luzickosrbskymi prislovimi (nezbyva-li vam cas ci chut na cely mail, staci si precist jen je).

Sucha fakta – vlahe cesty Hdyz chces schod wumjesc, zapocn wot horka. (Chces-li zamest schody, zacni odshora.)

–– Kterak kilometry pribyvaji, ma nalada i radost stoupaji, neb cil je jiz v dohlednu. Zjistil jsem vsak, ze cim jsem starsi, 42

zdravice damašská

43

zdravice damašská

korespondenční lístky z Turecka, Sýrie a Libanonu > str. 99–107

„holí“ příběh > str. 118

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

tim se mi styska po vas a Domovu vice… Nevim nevim tedy, zda a kdy se opet takto na delsi cas v osamocenem modu na cesty vydam.

–– Na druhou stranu jsem vsak potkal toliko skvelych lidi, ze mysl i srdce me jejich pritomnosti i vzpominkou na ne primo pretekaji.

–– V Turecku, Syrii a Libanonu mi pribylo sedmadvacet ducha_plnych, nadeje_plnych a lasky_plnych pohlednic. Lasku (11x) vystridala na vudci pozici Nadeje (14x); Vira byla pak milymi oslovenymi zobrazena osmero zpusoby. (Pokud se vam soucet nezda a vychazi vice nez 27, pocitate spravne. Je tomu tak proto, ze nekteri chteli zobrazit napr. Viru s Nadeji, pripadne vsechny tri ctnosti naraz).

–– Zamerne jsem se vyhybal a i v tomto emailu tomu – az na vyjimku – tak bude, bych vam popisoval jednotlive osoby, ktere se odhodlaly k artikulovani v+n+l. Ac jsou jejich pribehy, pohledy i postoje snad nejpozoruhodnejsi, s cim se tu na svem putovani setkavam a co si odnasim, zamerne je nechavam az na zpracovani po navratu. Dovezu-li vsechna fota, tak je pak uvidite i na jezkovo brejle!

–– Mateji, mel by ses zivit vyrezavanim holi. Minimalne tucetkrat za den ji nekdo s potesenim potezkava a zalibne prohlizi.

Pak rada z nich ji chce vymenit za tu svou, odkoupit ji, ci si ji proste vymoci jako dar. Ja ji vsak vyjma techto kratkych zapujcek z ruky nedam a pokud mi ji nezabavi izraelsti vojaci coby teroristickou zbran, nazpet domu ji opet dovezu. Svou puvodni delku sice jiz neustalym pouzitim ztratila nejmene o deset centimetru, ale stale si uchovava svou nezamenitelnou podobu (mojzisovsky) prohnuteho hada.

–– Arabsky se had s rozeklanym jazykem rekne „hajii“, tak mam pocit, kdyz slysim komentare kol sebe, jako bych mel jit co chvili na kute.

–– Potlacuji vsak zivani a predstavu sladkeho pelisku a dodavam posledni suchoparne faktum o tom, ze cesty jsou jiz sussi i teplejsi (jak by se vzhledem k mym zemepisnym sirkam dalo predpokladat), pohory vystridaly postupne na stale delsi useky sandaly, puchyre nyni v Damasku kvapne splaskavaji a ja si obklopen houfem japonskych a nemeckych turistu prijdu temer, jako bych byl v nadmiru povedenem modelu z Disneylandu. Nastesti vsak i zde v petimilionove syrske

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

metropoli se najde rada mist, jejichz „genius vpravde dyse“– viz zaverecna cast zdravice.

TURECKO Kterak jsem stopovani v mori utopil a stopy sve nove obmyl Plat njewe, hac budze pjelcha abo do rowa kosla. (Platno nevi, bude-li plinkou nebo rubasem.)

Naposledy jsem se s vami rozloucil z Istanbulu s tim, ze nasledujiciho rana vyplouvam od Bosporu pres Marmarske more a nasledne budu pokracovat stopem do Efezu. Prvni cast probehla vskutku bez problemu a ja jsem ani ne za dve hodiny doplul do pristavniho mesta Bandirma, jez mi zpocatku nastavilo na pristavnim molu svou prijemnejsi tvar, neb slunce problesklo mezi rannimi mracny a ja jsem pln ocekavani se prvne rozesel po asijske pude. Jeste jsem vsak nestihl ni dojit k prvnim budovam, kdyz se scenar opet vratil do koleji zajetych v poslednich dnech a provazce deste spojily nebe se zemi.

Nevadilo mi to vsak prilisne, nebot jsem po prechodu mesta dosel vzhledem k memu dalsimu smerovani k velmi dobre polozene benzince, vedle niz navic byla skvela restaurace.

V jejich klimatizovanych utrobach jsem tedy zahy oschnul a kdyz se venku prilis certi s lijavcem zenili, sedel jsem pekne v teple a radky z mnou prevazene literatury (viz predchozi email) se pak za takoveto situace vstrebavaly veru bodre a snad i hloubeji nez za normalnich ci „priznivejsich“ okolnosti. Kdyz se pak pocasi na chvili umoudrilo, vysel jsem presvedcen, ze co nevidet mi nekdo proste musi zastavit. V tento cas pocal pomerne dout i vitr, coz akorat potvrdilo kvality meho termopradla znacky Moira (vyrobeno v mem rodnem meste – vrele doporucuji – za tuto reklamu nejsem ani placen). Zamestnanci restaurace si to vsak zrejme vylozili tak, ze co nevidet umrznu, a tak mi ven nosili pravidelne (a zdarma) salek dvojiteho tureckeho caje.

Cas tak se stridavym pobytem vne i vevnitr utikal vcelku prijemne, akorat stale chybela ona tresnicka na dortu – nikdo mi nezastavil. Opet se tedy potvrdilo jedno z onech paradoxnich stopovacich pravidel – „cim je pravdepodobnost zastaveni vyssi, 44

zdravice damašská

stopovací cedule do Efezu > str. 114

seznam literatury > str. 20

stopovací cedule do Izmiru > str. 114

Efesni Efez Ludzo protyku cinja a Boh wjedro. (Lide delaji kalendar, Buh pocasi.)

Jak jsem psal, nerad bych toto cele pojmul jako prepis sveho deniku. Efez je vsak snad vice nez jina mista hoden, bych mu udelil vyjimku. Zde tedy davam k dobru (temer) vse, co jsem si o nem poznamenal:

45

zdravice damašská

cestovní deník ručně psaný na stopovacích cedulích > str. 117

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

tim dele se na nej ceka“. Soumrak se – i vzhledem k tezkym mracnum – mel snest co nevidet a ja jsem tak zcasti pocal byt netrpeliv, dilem podrazden, ze jsem opravdu „prostal“ cely den, a zbytkem mysli jsem si jiz v okoli pocal promyslet varianty kryteho noclehu. Jiste tusite, co nyni prijde. Skutecne mi zastavil dopravni prostredek, jenz jel primo az do me kyzene destinace (Izmir – treti nejvetsi turecke mesto, nedaleko nejz se nachazi prave Efesus.) Nutno vsak dodat, ze slo o linkovy autobus a ja si tak poprve za svezeni musel zaplatit.

Abych vsak uzavrel tuto kapitolu a vysvetlil, proc ji zde venuji takovyto prostor… Sede v luxusnim tureckem autobuse jsem totiz dosel k – v urcitem smyslu kopernikovskemu – obratu.

Zcasti mozna hrala roli i ona pohodlnost a jednoduchost tohoto dopravniho reseni. Presto snad jeste dulezitejsi pro me bylo, ze jsem si prokalkuloval premnohe kilometry do Svate zeme s mym zbyvajicim casem a dospel k zaveru, ze radeji budu vyuzivat placenou dopravu, vyrazne tak zefektivnim svou prepravu a na mista spojena s pusobenim meho patrona mi pak zbyde o to vice casu. Navic pak teziste mohu presunout do pesi casti sve poute.

Zpetne videno jsem za toto sve rozhodnuti opravdu velice rad, neb vyborne lidi lze potkat i v libanonskem autobuse ci syrskem vlaku. Kdybych se totiz slepe drzel predem vytycenych mantinelu a pravidel, mozna bych vas nyni zasoboval statistikou, kde na ktere benzince ci parkovisti jsem kolik hodin stravil a proc jsem se tam ci onam nestihl dostat. Myslim, ze hlavni rozmer putovani by se tak vytratil jako benzinova para nad prazdnou nadrzi.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

10. března 2010 Ráno vstávám v zapadlém izmirském hotelu opět v 5:35. Je to však zbytečné, neb první minibus do Selčuku beztak ještě pětačtyřicet minut čeká, než se zaplní dalšími pasažéry. Po příjezdu si u selčuckého nádraží dávám skvělý křupavý preclík s dvojitou porcí tureckého čaje a pěšmo se vydávám ke tři kilometry vzdálenému nejzachovalejšímu starověkému objektu ve východním Středomoří – Efezu.

Jak by se u takovéto památky dalo předpokládat, je denně okupována neutuchajícím náporem turistů – dle odposlechu zejména německých penzistů. Naštěstí jsem však k pokladnám dorazil ihned po jejich otevření, a i proto jsem si mohl plně vychutnat posezení na nejvyšším ostrohu Velkého divadla, které by do svých útrob dnes pojalo na třicet tisíc diváků. Po několika až nebesky tichých minutách se navíc za mými zády vylouplo (po kolika dnech?) slunce a svými příjemně šimrajícími paprsky mi hned vysvléklo flísku z těla. Ráno mi však bylo řečeno, že i tady v posledních dnech nebývale pršelo, takže kdybych sem dorazil dříve a neprostál kupříkladu celý včerejšek na benzínce, dnešní ranní moment bych si musel „užít“ pouze z perspektivy vlastní pláštěnky. Zejména v posledních dnech ve mně sílí pocit, že všechno přichází ve svůj správný čas. Jen musím bojovat sám se sebou, když chci věci moc uspíšit či dle svého roz_marného nápadu usměrňovat. (srov. Kazatel 3, 1–8) >> Do Efezu jsem se vypravil kvůli notným otiskům svatého Pavla.

Právě na vrchní tribuně Velkého divadla jsem se začetl do pasáže, kdy Pavla mnohotisícový dav – notně rozvášněný zlatníkem a výrobcem stříbrných napodobenin Artemidina chrámu Demetriem – dovlekl až sem na jeviště a bez ustání provolával: „Veliká je efezská Artemis!“ (srov. Skutky 19, 23–40) >> Ač Artemidin chrám se svého času řadil k Sedmi divům světa, dnes po něm zbylo všeho všudy jen torzo jednoho sloupu, jež ani nestojí za to, by byl přístup k němu pro turisty zpoplatněn, natožpak by si zde kupovali Demetriovy „zaručeně stříbrné“ modely.

Poté, co jsem se přesvědčil, že akustika Divadla i po tisíciletích nadále obstojně funguje, neb po příchodu první z výprav pronikavý hlas průvodce dolehl jasně – ba řezavě – do mých uší, sestoupil jsem po celé výšce hlediště a raději se odebral k obstoj46

zdravice damašská

>> Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet, čas trhat; Ja čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat...

(Kazatel 3, 1–8)

>>

V té době došlo k velikému pobouření kvůli tomu učení. Nějaký Demetrios, zlatník a výrobce stříbrných napodobenin Artemidina chrámu, který poskytoval značný výdělek řemeslníkům, svolal je i ostaní, kteří dělali podobné věci, a řekl jim: „Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové...“ (Skutky 19, 23–40)

47

zdravice damašská

snímky pohádkové chalupy > str. 120

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

ně zachovalým základům synagogy, jež (klasicky) byla prvním místem, které Pavel v novém městě navštívil. Na horizontu směrem k moři a dnes vyschlému přístavu se však rýsovala na pahorku mnohem vyzývavěji polorozbořená budova, ve které byl apoštol národů tím římským vězněm. Chtěl jsem co nejdříve opustit neprodyšně houstnoucí turistické davy, a proto byla pro mě výprava do vězení opravdovým vysvobozením.

Jak záhy bylo nad očekávání patrné, příliš často se do tohoto vězení nikdo nevydává. I proto jsem si následně při přechodu polí notně čvachtavě osvěžil, že zde vstuktu ještě před nedávnem pršelo. Na druhou stranu jsem narazil na chajdu, jejíž vzezření by si ni pohádka nevymyslila a nad jejíž konstrukcí jsem vpravdě užasl a několikrát ji i spouští fotoaparátu vycvakl. Kousek dál od pohádkové chaloupky pak na mě ještě čekala dvě havranně zbarvená štěňátka, jejichž roztomilost byla vydatnou a vítanou změnou oproti zážitkům se psy pod psa z předchozích zemí.

Na věkem i sluncem sežehlém muži, jenž v prudké stráni oral střídaje dva páry koní, tvrdou zem, jsem si zas uvědomil, jakou to naši předci měli každodenní lopotu plnou potu a jak se my dnes máme jako prasátka v kombajnem sklizeném žitě…, přinejmenším v našem pupku světa.

Pokud do této chvíle byl pro mě nejsilnější genius loci v oné řecké kapli, za jejíž mrazem prokvetlou okenní tabulkou se jen chumelilo, pak dnes se rozhodně toto vědomí přeneslo do efezského vězení. Přečetl jsem si tu List Efezským…, slunce na mě i na okolí svou září jen pílilo, tak jsem se vysvlékl do (Moira) trenek, rozhlédl se na západ k moři, na východ ke starověkým rozvalinám, pod sebe na vězeňské kvádry a nad sebe na horu, jejíž zdolání mě záhy čekalo, a bylo mi… nepopsatelně.

Následoval tedy přechod hřebene po rozvalinách antických zdí, ve kterých množství hmyzu provádělo své bzzzučivé rejdy a květiny svou svěžestí a rozpukem ohlašovaly, že jaro už neklepe, nýbrž plně do dveří již vstoupilo. Vlčí máky byly již odkvetlé. Dostat se sem dříve a vidět je v plném květu by se mi však nejen kvůli dříve neutuchajícímu dešti ani za mák nechtělo.

Přechod se drobet protáhl, než jsem si původně z Divadla a Vězení maloval, ale ježto jsem si usmlouval u vchodu pro turisty dvoulitrovku vody za alespoň trochu „neturistickou“ (čti coby opak pro „nekřesťanskou“, respektive „nemuslimskou“) cenu a v železné zásobě měl ještě plástve lisovaných datlí

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

v medu, mohl jsem plně vychutnávat sluncem zalité okolí a nestarat se o svůj místy kručící žaludek. Přesto však, když jsem navečer dorazil do svého posledního cíle – na kopec (vysoký asi 475 m n. m.), odkud byla dle tradice Panna Marie nanebevzata, byl jsem již notně živinně vysát. S povděkem jsem tak hltal doušky z pramene, jenž tu obdobně jako v Lurdech ze skály prýští.

Po zapředení rozhovoru před mariánskou kaplí z pátého století s místním kapucínem, jsem seznal, že je Polákem (jak jinak) a jmenuje se též Pavel. Když jsem ho zpravil pak o svém putovním záměru, pozval mě na přenocování do kláštera, řka, že do Svaté země tu mají pěší poutníky poměrně často. Většinou jsou pak z Itálie, Francie a Německa a jejich cesta trvává okolo jednoho roku – v žádném případě bych se tak s těmito „echt“ poutníky svou po(u/s)tní variantu nechtěl srovnávat! Navíc se tu v kapli vystřídá během jednoho dne i deset tisíc lidí, tak jsem byl vskutku rád, že jsem přišel až takto „na zavíračku“ a mohl si vychutnávat klid i vnořit se do intimity místa. Nabídku noclehu jsem tak s vděčností přijal a myslím, že jsem jim během večeře notně zamával i s klášterními zásobami. Však postavili přede mne celou řadu chutné krmě s dobrozdáním, bych snědl co jen hrdlo ráčí, a dostalo se mi tak sil i pro další postní dny a týdny.

Rozhodně jsem se tedy neupejpal a alespoň s tímto úkolem se se ctí – jdoucí až na hranici s neřestí obžérství – potázal.

Vedle polského Pavla byl druhým kapucínem Turek původem z Izmiru, kterážto možnost setkání (s tureckým řeholníkem) se myslímže nenabízí příliš často. Katolická církev totiž není v Turecku oficiálně uznána a proto kupříkladu provoz klášterní budovy je placen z příspěvku členů „Asociace tureckých křesťanů“.

Večer jsem si však rozložil spacák pod hvězdnou klenbou, neb by mi přišlo téměř hříšné upřednostnit na takovémto místě pohodlí a omezenost postele v pokoji pro poutníky. Ne že bych očekával, že budu takto nanebevzat, ale když jsem měl večer upřeny oči do vesmírných, nesmírných dálav, byl jsem v mysli nebi snad blíž. K ránu mi však protivné bzučení několika komárů kol obličeje připomnělo, že přece jen ležím na zemi.

Jitřní mše v kapli, srdečné rozloučení jak s kapucíny, tak i s řádovými sestrami z Polska a Francie a také s objekt-střežícími tureckými vojáky (před kým asi… Kurdy?… či Armény??) mě však opět navrátily na notu předchozího hvězdného večera 48

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

a poledne v římském vězení. Při sedmikilometrovém sestupu jsem pak již potkal několik kuckavě chrčících autobusů vesměs plných korejských poutníků. Odešel jsem právě včas.

Před odjezdem (opět autobusem) jsem ještě stihl projít olivové háje v okolí Selčuku, které právě počali místní rolníci srpy prosekávat a ručními postřikovači zkrápět. Vůně půdy zčerstva zorávané – tentokrát traktorovým spřežením – mi připomněla podzimní dobývaní stromků a domov… až bolestně.

Tarsus – v rodisti Pavla za kokrhaveho rana Piscalku njemozes z kozdeje halozy klepac. (Pistalku z kazde haluze nevyklepes.)

Rodne mesto sveho patrona bych se vam nyni pokusil priblizit ponekud v jinem duchu nez predchozi „efesnost“. 12. brezna jsem si v udobi mezi 6:24 az 7:14 na zadni stranu jedne ze stopovacich ceduli poznamenal: „Z kteréhosi dvorku kohout zakokrhal. Bylo to potřetí?

Holubi poletují a poskakují po nedalekých prolízačkách a klouzačkách dětského hřiště, já sedím pod baldachýnem, jehož stříška je vyskládána z mistní imitace belgických šindelů, a pod zadnici jsem si dal všech osmero variant překladu zpravení o mém putování zalitých v plastu, by mě nestudila betonová napodobenina mramorové lavice. Kolem mě již semo tamo procházejí první lidé a cvrlikot ptactva v korunách stromů se ozývá nikolivěk pouze vrkáním holubiččím.

Když jsem před dvěma hodinami vyskočil maje ještě zalepené zory z autobusu, ticho po pěšině tu vládlo. Sice kol po hlavní cestě duněly noční náklaďáky a dálkové spoje, ale jinak se jen tahlý psí štěkot z kterési vzdálené uličky ozýval. Oproti srbským a bulharským vagabundským gangům však zvuk zněl milosrdně vzdáleně a navíc se nepřibližoval. Poznenáhlu však pět minut před pátou hodinou ranní počalo svolávání muezzinů, z neony osvětlených minaretů ohlašující, že dnes je den sváteční – pátek.

Nedokáži však posoudit, zda šlo o verze reprodukované, či tolik zbožných mužů se ještě před ranním kuropěním vzhůru po točitých schůdcích – přinejmenším hlasivek svých – vydalo.

49

zdravice damašská

oslovení v různých jazycích > str. 88–91

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Jsem v Tarsu – rodišti svého jmenovce, světce a patrona. Zvláštní pocit stoupal od pohor a od hole klapající po dláždění až do mého nitra, když jsem za zpěvu muezzinů vykročil do středu města. Zde, tu či támhle se též obtiskla Pavlova šlépěj; možná právě tady, kde dnes svou křupavou výlohou zákazníky láká pekařství Beyza (vybavil jsem si tak i ústřední postavu z „Bylo nás pět“ >> a náhle se mi tuze zastesklo po domově), stál i jeho rodný dům, kde se stany učil tkát. Míjím sochu Ataturka na vzpínajícím se válečném oři a s tasenou šavlí, jejíž nepřítomnost zde v Turecku na kterémkoliv veřejném prostranství o výměře větší, než tucet čtverečních metrů, by mě obdobně překvapila, jako kdyby komerční televizní kanál byl po tři týdny prost reklamního šotu. Za obligátním sousoším „Otce moderního Turecka“ se však k nebi neméně vyzývavě vypíná brána. Jak čtu na informační tabuli, sluje dnes označením Kleopatřina. Však v minulosti zvána byla i Svatého Pavla či Kilikijská. K pulsování mého nitra se ještě přidává i jemné drnčení kolenních čéšek, když procházím pod jejím na několik sáhů vysokým obloukem.

Záhy však pocit dotyku dějin vystřídá mnohem neodbytnější kručení žaludku. Poblíž sice nejsou žádní Bajzů, ale právě se otvírající pekárna mě neodolatelně přivádí do svých toliko lahodně vonících útrob. S úlovkem čerstvě z pece vytaženého preclíku, trojice lepého avšak i notně lepkavého tureckého cukroví a nezbytného podmáselného ayranu si usedám na krosnu před policejní stanici. S blaženým olíznutím prstu na závěr se opírám o zeď a pozoruji kruhový objezd dosud s minimálním provozem, ale zato s líně se převalující tureckou vlajkou o rozměrech, za než by se ani v Severní Koreji nemuseli stydět. To vše pod bedlivým dohledem policisty, jenž si však překvapivě ni nevyžádal mé dokumenty. Možná jej odradil stav mých posnídaňových prstů – tuhá esence lepkavosti.

Poznenáhlu však ranní šírání vystřídalo již plně světlo dne a ježto se mi posezení před strážnicí po dokončení jindy nebývalého snídaňového menu poněkud již zajedlo, nahazuji si krosnu (pokolikáté již?) a s klapotem hole opět do centra nakračuji.

Vzápětí si mě samo vyhledává turistické informační centrum, jež za svými věky nemytými skly slibuje, že pokud se kdy otevře (v Turecku to znamená nejdříve v pozdním dopoledni), snad mi některé další místní historické skvosty či levné ubytování poodhalí.

50

zdravice damašská

>>

obchodník smíšeným zbožím Bajza z románu Karla Poláčka

51

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Okolo poledne jsem se k němu opět navrátil a původní zdání jsem si musel poněkud poopravit. Nemytá skla měla spíše předjímat kvalitu zpravení než pochopení pro potřeby poutníka.

Tamní ženština se více věnovala svým nehtům a posléze dvojici dorazivších obdivovatelů, než by skvosty Tarsu propagovala.

A jediná kloudná informace od ní pak byla vizitka nejdražšího hotelu ve městě. Inu, tak.

Více než samotná budova „centra pro turisty“ maringotkového charakteru mě však upoutává informační cedule u odkrytého antického objektu za ní. Teprve před sedmnácti lety náhodně objevená místní „Via Appia“ totiž nechala po svých ohlazených kamenech chodit nejen svatého Pavla, nýbrž s nejvyšší pravděpodobností i Caesara, Cicera, Kleopatru, Marka Antonia či Hadriana. Otevřou-li se mi během dne brány, pokusím se s dějinnými velikány rozehrát stopovačku.

Neotevřely. Nyní však, stále sedě, zjišťuji, že ani čtyřnásobná vrstva papíru v plastu ve dvou řadách vás před nástrahami chladu z mramorového betonu nemusí ochránit. Po několikerém pšíknutí jsem si nyní byl nucen vytáhnout i balení „Silkpak Super Soft“ tureckých papírových kapesníčků, ježto nudle mé nosní jako by sborově zareagovaly na povel „obušku, z pytle ven“.

Kolem mě během psaní tohoto textu mezitím proproudily zástupy uniformovaných dětí dosud školou povinných. Pátek nepátek – Turecko je přece jen z podstatné části „pozápadnělá“ muslimská země. Nyní sice uniformovaná proudnice ustala, zato se z blízké školní budovy ozval hlas trubky s ústřední melodií pozoruhodně shodnou se skautskou večerkou. Dříve však, než večer vskutku nastane, rád bych taje místního genia loci alespoň zčásti rozkryl. Snad i okrajové městské čtvrti původní obraz Tarsu ještě zlepší – hepčí!“ V zaverecne poznamce bych rad jen doplnil, ze se mi celkova mozaika Tarsu velmi pekne a barvite poskladala do mysli. Svou nezastupitelnou roli jiste hral i fakt, ze jsem zde potkal trojici vytecnych lidi, kteri mi zpodobnili vystizne a uprimne jak Viru, tak Nadeji i Lasku. Ac me prsty svrbi, ponecham jejich identitu i pribehy zatim utajeny (rozkryji nejpozdeji insallah na one vystave). Rad bych ale jen dodal, ze Ducha_plnost i Lasky_plnost jejich zachyceni byla dana snad zejmena tim, ze jsem je oslovil nikoliv ja, nybrz doslova ony (dve sestry se vzajemnym vekovym rozdilem dvaatricet let) prisly za mnou. Opet se mi tak

setkání s Ümran a Emine > str. 99, 100

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

potvrdilo, ze otevrenost pro situaci a trpelivost i vice nez ruze prinaset muze. Avsak casto zel tyto cnosti necnostnym kvapem a umanutym zacilenim v prach obracim…

Prach cest me vsak snad zvolna poucil, naucil, uci i ucit bude.

Buen Camino, Peregrino!

Hatay – Antiochie Staroveka, Plzen Novoveka Boh sebi njeda do njebjes nutr hladac, to Babylonski torm wuci.

(Buh si nenecha nahlizet do nebes, to uci babylonska vez.)

Posledni mou zastavkou v Turecku na me „svatopavlovske stopovacce“ byla Hatay. Jmeno mesta v teto podobe nezni snad prilis povedome v usich, ale pouziti starsiho tureckeho nazvu „Antakya“ dava jiz vice tusit, ze se jedna o starovekou Antiochii – tedy mesto, ve kterem bylo poprve pouzito oznaceni „krestan“, vznikla zde druha cirkev po Jeruzalemu a Pavel se sem uchylil po svem damasskem oslepnuti a prozreni (Skutky 11, 25–26) >> Dnes jde o pulzujici mesto o velikosti Plzne, v nemz jsou udajne nejlepsi kebaby na svete (ochutnal jsem a – Marketo – je tomu tak!), snoubi se tu mezi obyvatelstvem krestane se sunnity a siitskou odnozi alavitu a expozice mistniho Archeologickeho muzea vas veru prikova ke sve reliefni podlaze.

Skvele prupravy jeste pred nakrocenim do mesta se mi dostalo behem dvouhodinove jizdy busem z Adany od mistniho rodaka, dvaadvacetileteho studenta stavebniho inzenyrstvi Erhana Ismailogullariho. Vim, slibil jsem, ze osoby, ktere mi pozdeji artikulovaly jednu z bozskych cnosti, v tomto textu zminovat nebudu. Je to vsak obtizne a vuci nim neferove – tak je necham alespon takto obcas v poznamkach mezi radky problesknout.

Dopravim-li je v plne zari, mate se na co tesit.

V rozhovoru s nim me vsak nejvice upoutalo jeho alevitske vyznani, jez je pro tvar Antiochie urcujici a ja jsem o nem drive pohrichu prilis nevedel. Doporucil bych vsak vrele jejich pripadne blizsi obeznameni se s alevity v dobre zpracovanem clanku na Wikipedii. Vzdyt az tretina Turku prichazejicich do Evropy jsou prave alevite.

Na doporuceni efezskych kapucinu jsem i v Antiochii prebyval v klastere, kde me vrele prijal italsky misionar. Pokud bych se 52

zdravice damašská

stopovací cedule do Hataye / Antakije > str. 115

>>

Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula.

A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.

(Skutky 11, 25–26) setkání s Erhanem > str. 100

53

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

chtel i nadale drzet linie – zminit pouze to, co me nejvice v tom kterem state ci meste upoutalo –, musel bych v pripade Antiochie se pustit do obradnich a liturgickych rozdilu mezi tamne a u nas slouzenou msi. Jezto vsak rozumim, ze ne kazdeho by to zaujalo ci by to nebylo takto na par radcich pochopitelne, necham tuto komparaci na jiny cas a prostor.

Dalsim momentem vsak, jenz se mi v Hatayi doslova obtiskl do hlavy, se stala navsteva chramu svateho Petra. Symbolicky (Kefas) jde o jeskyni pozdeji krizaky v kostel otesanou, jez slouzila jako shromazdiste prvnich krestanu. V zadnim traktu pak se nachazi jeste padesat metru strme vedouci unikovy tunel, ktery pri castem pronasledovani mnohdy skytal jedinou moznost fyzicke zachrany. Takovouto vyzvu i „napojeni“ na minulost jsem si samozrejme nemohl nechat ujit a jal jsem se jeho uzkym profilem splhat vzhuru. Byl bych vsak veru spatnym prchajicim, neb hned na druhem metru me zarazil hlas hlidacuv, jenz rezolutne v prekvapive dobre anglictine narizoval muj navrat do jeskyne.

Kdyz mi vsak osvetlil duvod onoho zarazeni, prestal jsem byt jakkoliv zarazeny, neb vrhl stin na svetlo, jez ozarovalo onu skalni prurvu. Vcera totiz tento spravce pro nahlou nefunkcnost opravoval elektricke vedeni a obnazene draty by nemusely uplne korespondovat s uspesnym turistickym vysplhem.

Pro tuto chvili umoudren jsem se radeji vratil do jeskynniho chramu a v tichu zavladnuvsim po odchodu poslednich turistu (byl jsem zde opet desne tesne pred zavirackou) jsem zahy pocal byt vdecen, ze jsem od sveho babylonskeho vyslapu takto v zarodku zrazen byl.

Na zaver jen jeste osmyslnim dvojznacnost one „Novoveke Plzne“ v nazvu. Nejen, ze Antiochie je stejne velikosti jako nase zapadoceska metropole, ale tez jsem si zde dal sve prvni a zaroven posledni turecke pivo – Pilsen Efes. Ano, skutecne se jedna o „plzensky“ typ piva, jehoz jmeno je inspirovano Efesem, a ja coby Pavel, jsem jej pil v Antiochii v mistech, kde svaty Pavel pocal pusobit, a kdyz v restauraci za zvuku turecke tradicni hudby ta trocha alkoholu pocala na me drobet pusobit, vse se mi propojene zdat pocalo. Nutnost brzkeho vstavani vsak me zahy donutila vyprazdnit zrychlene druhou orosenou sklenici a na dalsi prival rosy pockat az do ranniho kuropeni.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

SYRIE Jezto jde o zemi prece jen o drobet cizokrasnejsi nez predchozi, pokusim se vam ji priblizit nekolika zakladnimi body: –– Syrska arabska republika je priblizne dvakrat vetsi nez Ceska republika a ma tez dvojnasobek obyvatel.

–– Obyvatelstvo je prevazne koncentrovano do mest, pricemz jen dve nejvetsi – Aleppo a Damasek – maji v souctu deset milionu –– Ac vetsi cast zeme tvori poust, ja jsem brazdil pouze hory a urodne roviny pri zapadnim stredomorskem pobrezi.

–– Ceny jsou pak oproti Turecku, kde litr benzinu vyjde jeste o polovinu draz nez v cr (nejdrazsi v Evrope?), raketove nizsi.

Presto jste vsak v rade situaci nuceni smlouvat, takze pokud se trochu jazykem neohanite, musite si hrabnout i hloubeji nez u nas do kapsy.

–– I kdyz jsou lide velmi otevreni a pratelsti, rezim tu uvalil na radu veci cenzuru a kuprikladu Facebook a YouTube nefunguji.

O pohlavarech se musite vyjadrovat „jedine dobre“ a vladnouci rodina Assadu (v arabstinu znamena jejich prijmeni „Lev“) ziskava ve volbach pravidelne „podporu“ osmadevadesati procent hlasujicich a stavajici prezident Bashar al-Assad vladne jiz od roku 2000, kdy parlament ad hoc snizil vekovou hranici pro prezidenstvi a on byl ve svych ctyriatriceti (!) letech zvolen do cela zeme. Jeho podobizna pak zdobi snad kazdou verejnou budovu, kramek, zadni sklo aut a snad i zachodove prkynko (najde-li se tu nejake). Myslim, ze takovemu kultu osobnosti by pomalu jen Turkmenistan ci Severni Korea mohly jeste zdarne konkurovat. >> –– Armada a tajna policie je veru vsude a jezto jsem s nimi mel tez tu osobni cest, priblizim sve vjemy v zaveru tohoto emailu.

Ra_dost_na Lattakia Snadna skricka zapali wjes. (I nepatrna jiskra zapali ves.)

Aleppo odpusti, ale preskakuji navstevu tohoto vice nez ctyrmilionoveho po Damasku nejvetsiho syrskeho mesta, ac svou 54

zdravice damašská

>>

V době druhého vydání této knihy Sýrií zmítá druhým rokem občanská válka mezi vládními jednotkami prezidenta Bašára Al-Asada a povstaleckou Svobodnou syrskou armádou složenou z přívrženců Opozičního hnutí 14. března a dezertujících vládních vojáků. Nepokoje vypukly v březnu 2011, kdy Syřané, inspirováni tzv. „arabským jarem“ v Egyptě, Libyi a Tunisku, vyšli do ulic demonstrovat proti vládnoucímu režimu.

Syrské ozbrojené síly sáhly k násilnému potlačení protestů a opozice reagovala vytvořením ozbrojených skupin. K březnu 2013 si konflikt vyžádal na 70 tisíc mrtvých a téměř milion Syřanů ze země uprchlo.

15. března 2010 13:26–13:46 Rukou přejíždím po heboučkém ubrusu, na němž se v zlatém vyšívání na zeleném podkladě skví nápis v arabštině i v latince „Laylaina Pure Ceylon Tea“. Velkými posuvnými okenicemi mé vlasy od moře ovívá jemná bríza a ač hluk a troubení okoloprojíždějících aut neustává, zní oproti očekávání po chvíli melodicky a ve svém chaosu půvabně dotváří atmosféru.

Kol mne je obdobně hebce potažených stolů na dva tucty. Část z nich okupují muži s rozloženými velkoformátovými novinami a s náhubkem od vodní dýmky v koutku úst. U jiných pak hrajou místně velmi oblíbenou kostkovo-poziční deskovou strategii a konečně u největšího oválného se pak vesele mastí karty a kol vášnivých karbaníků ještě postává a posedává trojice věčných a nevděčných pozorovatelů – či spíše kibiců. Kdyby to byl býval byl Muhammad viděl, co vše se to neodehrává na výseči hedvábné látky v barvách svátečního vydání koránu. Plechové ministolky u každé z židlí však zamezují propálení sukna od cigaretového popelu či potřísnění nealkoholickým nápojem, a alespoň takto zůstává „povrch řádu“ „bez poskrvny“.

Na stoleček u své židle jsem si před chvílí odložil onen nejvybranější cejlonský čaj, u nějž mi vůbec nevadilo, že jsem si jeho chuť oproti normálu toliko velkým pohárkem s krystalem dosladil. „Mám v plánu pochodovat, musím nabrat energii,“ hájím se drobet nadbytečně – či spíše netečně – v duchu. Převaloval jsem ještě jeho chuť po jazyku dlouho po polknutí posledního doušku a pozoruje čilou vykládku kontejneru v nedalekém 55

zdravice damašská

>>

Aleppo se během syrské občanské války vypuknuvší v březnu 2011 stalo symbolem humanitární a kulturní tragédie. Urputné boje proměnily historické město zapsané na seznamu památek unesco v trosky a jeho obyvatele v uprchlíky. Kamenná věž, kde Pavel Janšta na jaře 2010 mluvil se třemi místními kluky, s velkou pravděpodobností již neexistuje.

O Mouazovi, Mahmodovi a Adilovi nemá zprávy. Věnoval jim proto PF 2013.

deníkový záznam na zadní straně stopovací cedule do Hataye / Antakije > str. 117

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

mohutnou citadelou, z jejihoz vrcholku i dale nez z Ripu dohlednete, sympatickymi lidmi i obchody s pneumatikami (muj hostel byl primo nad nimi, a proto obtiskly do me pameti svuj vzorek) by si zadalo o delsi zastaveni. >> Ostatne opet nejsilnejsim momentem pro me byla mesni navsteva v maronitske katedrale, s cimz bych byl v pripade popisu znovu na poli drobnych bohosluzebnych rozdilu.

Posunu se radeji proto – poprve jsem tak ucinil vlakem – az ke stredomorskemu pobrezi, kde svou lezerni krasu dava na odiv nejkosmopolitnejsi syrske mesto zhruba o velikosti Prahy – Lattakia. Tu bych opet rad predstavil obdobne jako Tarsus v duchu, ktery jsem si na samotnem miste zachytil:

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

přístavu (jeden červený s obřím nápisem „Hamburger Sued“ mi obzvláště uvízl v paměti) jsem dumal, zda mám plně vnímat kouzlo momentu či se chopit pera…

V mém nitru však i nyní vprostřed psaní stále ještě doznívá poslední z tolikerých dotyků v(d)ěčnosti, kterých se mi dostalo v uplynulých postních týdnech. Nesluší se a ani bych nedokázal jej zde takto zveřejňovat či se pokusit o jeho artikulaci. Jen potud poodhalím, že mi dnes před polednem otevřel dveře jinak zavřeného lattakijského Latinského chrámu syrský bosý františkán v opánkách obutý a já jsem v hlavní lodi barvitě vyzdobené freskami se dosud nejblíže během putování svého velikonočnímu Tajemství přiblížil.

Vlastně ni nevím, proč jsem se chopil psacího náčiní, když toho „tak málo“ sděluji. Přec však o onu Radost z chvíle jsem se chtěl takto s archem papíru a vámi podělit. Ač lahodný dým vodní dýmky roztahuje mé chřípí, zornice se mi v tomto oka_mžení ještě výrazněji rozšířily, neb železný oř již netrpělivě podupává na nádraží, jež je pro mě v současné chvíli na téměř nedosažitelné sáhy daleko. Jsa rozohněn, nečeká, proto balím krosnu a peláším.

Ale ten klid… tu je se mnou a ve mně stále.

Z Tartu do Syrske Luzice a k nejefesnejsimu hradu sveta Serbowzrancy su zastali, Serbja to wostali. (Srbozrouti se rozplynuli, Luzicti Srbove tu zustali.)

Abych se neprepravoval pouze busy a vlacky, rozhodl jsem se, ze se v Syrii opet do svych pohor radne obuji a pesmo dal do Libanonu vyrazim. Jako vychozi bod jsem si zvolil dalsi pristavni mesto Tartus, jehoz zvukomalebná podobnost s Pavlovym rodistem – Tarsus – mi poslouzila jako dostatecne zduvodneni pro vytyceni „zakladniho tabora“. Navic jde zcela jiste o misto, kudy Pavel behem svych misijnich cest musel nekolikrat projit.

(Jen abyste si mohli porovnat turecke a syrske ceny. Studentsky listek do druhe tridy vlakmo z Lattakie do Tartu vas vyjde na dvacet syrskych liber (asi osm korun). Kdyz jsem vsak vzdalenost jen o nepatrny kousek delsi prejizdel z Adany do Hataye busem v Turecku, vyslo me to tez na dvacet – akorat tureckych lir. Jedna lira odpovida triceti libram => tricetkrat drazsi!)

56

zdravice damašská

57

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Od more jsem se vydal do pomerne ostreho kopce vzhuru, coz v Syrii neni rozhodne jevem prilisne castym. Mym dalsim cilem totiz byl „nejpusobivejsi hrad sveta“ – Crac des Chevaliers. Drive vsak, nez k nemu doslapu a vam jej o kousek nize vice priblizim, musim osmyslnit, proc jsem do nazvu kapitoly propasoval opet Luzici.

K memu znacnemu prekvapeni se mi totiz po prenocovani v olivovem haji s ochrannou hradbou kaktusu dalsiho dne objevila tvar ponekud jine Syrie, nez bych ocekaval. Misto minaretu a lomenych nahrobnich kamenu jsem totiz narazil na cetne kaple a kosteliky a krizi osazene hrbitovy. Vskutku toho neveda jsem totiz pronikl do oblasti vice nez ctyriceti vesnic a mestecek, kde ziji syrsti krestane v poctu priblizne sta tisic. Podobnost s Luzici vsak neni nutne vest pouze na religiozni rovine, ale i geograficky se nabizi srovnani – obdobne jako Luzicke hory se vychodonemecke rovine vymykaji, tak i zde pri hornatych hranicich s Libanonem krestanska minorita jen vzkveta.

Tu mi doplnili vodu, onde po me hodili par pomerancu ci se mnou prohodili nekoliko slov – samozrejme se vesmes vsichni podivovali nad mou hadovitou holi – a ja si veru prisel jako na srbske Luzici, kdyz jaro je v rozpuku a hodokvas nabiledni.

Spousty dalsich radek by se dalo laskat s touto krajinou i tamnimi lidmi, ale bych prilisne nezatizil ni vas ni je, plnou parou radeji pujdu ztect hradby onoho slibeneho „hradniho zazraku“.

Kdyz jsem Crac des Chevaliers oznacil jako nejpusobivejsi hradni pamatku na svete, nebyl to pouze muj uneseny vjem, nybrz jsem citoval slova, ktera o nem pln uzasu prohlasil T. E. Lawrence. >> Vedle misijnich cest svateho Pavla jsem totiz v poslednich tydnech sledoval symbolicky i zakruty pochodu prvnich krizovych vyprav. A prave krizaci vystaveli v polovine dvanacteho stoleti hrad do jeho stavajici podoby. Je o to vic zarazejici, ze ac mnoha staleti uplynula, svou zachovalost a „nerozdrolitelnost“ si hradni objekt zachoval i na prahu tretiho milenia. Jak uz tomu tak u takovych cetnymi legendami opredenych staveb byva, jeho na-konske-sprezeni-siroke hradby skutecne nebyly nikdy nepritelem dobyty. Kdyz totiz roku 1271 padl Jeruzalem a mamlucky sultan Bejbar tahl v cele sve nedozirne armady pokorit posledni „vyspu krestanstva“, v hradnich prostorach uzpusobenych pro dva tisíce obrancu se

„holí“ příběh > str. 118

>>

Britský důstojník T. E. Lawrence, přezdívaný Lawrence z Arábie, proslul jako organizátor povstání beduínů proti osmanské nadvládě.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

krcilo pouze necelych dve ste poslednich prislusniku posadky.

Ac se jim dostavalo zasob jeste nejmin na pet let, rozhodli se radeji vyjednavanim vysvobodit z tohoto sveho vezeni bez nadeje a volny pruchod k mori jim byl skutecne umoznen.

Seznamuji vas takto podrobne s hradni historii, neb jsem nakonec v miste zustal den a pul a cerpal z mocneho zdiva i okolnich kopcu, na nichz jaro provadelo sve nejkouzelnejsi rejdy, silu a blahost v me blahovosti pro dalsi putovani.

Oproti hradu pres dve udoli k nebi cni jeste vyssi hora, na jejimz vrcholku vztycili mistni olbrimi sochu Panny Marie, jez svymi rozmery za rozpazenym Kristem z Ria prilisne nezaostava.

Vybavil jsem si tak i chvile z Efesu, a i kdyz se na noc zatahlo a prselo, hvezdy na me skrze okno hoteloveho pokoje presto jakoby pratelsky pomrkavaly.

Mrk, mrk, smrrrk.

Jo, taky jsem drobet tamne jeste pristyd – horske slunicko sic hreje, ale „jemny vetrik“ muze pri nehybnem sluneni po chvili svym „pri_jemnym ochlazenim“ klamat.

Dva dopisy z podhradi, jez nikomu neodeslu Wosud ce na wsitkich pucikach zetka. (Osud te potka na kazde cesticce.)

Nez se supem vydam – chovam v srdci nadeji, ze i vy se mnou – z hor do Libanonu, rad bych drobet podrobneji se zminil o dvojici divcin, se kterymi jsem mel tu cest se seznamit behem sveho ubytovani v Crac des Chevaliers. Ucinim tak vyjimku, ze vam tyto osoby poodkryvam jiz nyni, ale jak bude vidno dale, oproti jinym setkanim se toto preci jen svym charakterem vymyka.

Toz to bylo tak.

Drobet utrmacen jsem dorazil vpodvecer k na-cihlu-rozebranemu krizackemu hradu a dle Lonely Planet jsem se jal hledat nejake to rozumne ubytovani. Jeste jsem ani nenalistoval prislusnou stranu s levnymi hotely, kdyz dole v podhradni vesnici se rozeznely zvony. Takovouto vyzvu jsem prece nemohl pominout zahleden do knihy, a sestoupil jsem proto oproti puvodnimu planu o nekolik vrstevnic a dorazil ke kosteliku, kde prave dve nejmladsi z fararovych ratolesti (ac v lune katolicke cirkve, zde 58

zdravice damašská

59

zdravice damašská

setkání s Georgem > str. 103

setkání s Fátimou a Sameh > str. 102

pohlednice Vodňan, které Pavel rozdával cestou > str. 91

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

na Vychode je jim zenit se dovoleno) spolecnymi silami skubaly za uzlovity provaz, jenz ve zvonici ustil. Dobra, vydatnym trhnutim se pokusim posunout tok vypraveni i ja dal.

Mistni knez George Mamariy me po vecerni modlitbe zavedl do farniho hotelu „John Paul“ (stale castejsimu vyskytu sveho jmena na ceste – i v onech nejneocekavatelnejsich situacich – jsem se zahy prestal jiz divit, aby me po navratu nemusel Eco posadit na Foucaultovo kyvadlo), kde se mi po dve nasledujici noci melo dostat azylu.

Dalsiho rana vstupuji konecne na kolbiste pribehu i ona dve proklamovana devcata. V recepci me vedle sestnactilete „ubytovatelky“ Samehy ceka i jeji o dva roky mladsi kamaradka Fatima, jez se ve svem naruci se stridavymi uspechy pokousi utisit svou ani ne ctyrletou sestricku. Fatima sice na rozdil od velice skrovnych znalosti anglictiny Samehy je o stupinek pokrocilejsi, ale devcata se poradne rozjedou teprve tehdy, kdyz jim dam onu arabskou verzi popisu sve cesty. Jedna ihned bere do ruky zeleny fix, by zachytila svou predstavu Viry, druha pak cervene vypodobnuje Lasku. Na zaver jim venuji pohledy Vodnan s diky (to jedine jsem se naucil arabsky psat) a predanim adresy a v bodrem duchu se rozloucime.

Po odpolednim navratu z hor jsem opet nalezl ve ztemnele recepci trepetave ozarovane elektrickym primotopem a na hudebni kanaly nalazenym televizorem vsechny tri fararovy ratolesti – jako by za cely den ani paty z hoteloveho pod(h/l)oubi nevytahly. Tentokrat mam vsak na ne prosbu – ve vesnici se mi nepodarilo najit zadne papirnictvi a ma veskera zasoba papiru je jiz oboustranne neprodysne popsana. Fatima ihned prebira iniciativu a se sestrickou v naruci mi dobehne pro kyzenych deset belostnych A4. Slavne se pak s nimi vraci a po bedlivem prepocitani pravi, ze jedna je „pouze“ za deset syrskych liber.

Drobet ve me hrkne, neb takovyto pristup necekam. Vim, ze za pokoj platim na mistni pomery ponekud nadnesenou castku, ale beru to jako podporu farnosti. Zde se vsak Fatime snazim vysvetlit, ze turisti mozna maji penize, ale zase nejsou uplne hloupi.

(Abyste si udelali predstavu – jasne, ze jsem ji mohl onu castku – asi ctyricet korun – bez prutahu dat, ale pro srovnani: v kramku vedle hotelu jedna velka porce falafelu vychazela na patnact syrskych liber. Ona navic za papiry nemusela dat ani

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

floka. Penize jsem mohl ozelet, ale principialne by tam neco velmi skripalo.)

Fatima dost nevybirave reaguje s tim, abych na ni mluvil anglicky. Ve vysledku ji onu stovku liber dam, ale snazim se ji predtim nekolikrate osvetlit, ze nejde o cenu za papiry, nybrz o podporu pro ni.

Dost zklaman odchazim nahoru do pokoje a prohlizim si pohled, na nejz Fatima jeste tak Lasky_plne dopoledne zachytila svou predstavu. Oukej, kdyby mi bylo ctrnact, chybela mi horni jednicka a musel se neustale starat nejen o sebe, ale i o svou mladsi sestru, zrejme bych veci tez videl jinak a bral za bernou minci pouze okamzity profit a hmatatelny zisk. Nicmene zezdola registruji, kterak si obe devcata mezi sebou cosi vyrikavaji.

Vzapeti se ozve klepani na dvere a po otevreni vstupuje Fatima a s omluvou mi poklada onu stovku na nocni stolek.

Nestacim si vsak jeste ani dovybalit krosnu, kdyz se opet ozyva prudke buseni na dvere. Fatima znovu vstupuje na scenu s tim, ze jsem ji sbalil fix. Ac jsem si temer jisty, ze jsem tak neucinil, prece jen nejaky ten kleptomansky moment u sebe nemohu vyloucit, a proto s ni prochazim svou tasku i kapsy. „Jeji fix“ sice nenachazim, nybrz ona oznacuje za sve vlastnictvi muj silny cerveny centropen se serizlym hrotem, jimz jsem ji jeste dopoledne napsal na pohled Vodnan sve podekovani…

Vysvetluji ji, ze takto prece veci nemohou mezilidsky fungovat a ona dale „nefixovana“ rozdurdene odchazi. Pote si odskakuji stale s pocity spise trpkymi na domluvenou schuzku s fararem a po navratu do pokoje si natesen davam konecne sprchu. Jeste vsak ani prvni krupeje nestaci dopadnout, kdyz se opet ozyva silne buseni na dvere. Volam, ze behem sprchovani zasadne nevychazim.

Nicmene, kdyz se po koupeli obleknu a osusim si vlasy, vidim, kterak dva zhusta popsane papiry si razi cestu pod mym prahem.

Oteviram dvere a prede mnou se rychle narovnavaji Fatima se Samehou. Nejenze mi podavaji ony dva pestrobarevne popsane dopisy, ale k nim pridavaji jeste velke baleni fixu – artiklu pro ne ocividne toliko cenneho. Veru rad v tomto pripade dar prijimam a svym tlustym cervenym fixem se jim revansuji. Srdecne podekovani mohu dale psat i jinymi prostredky a zpusoby.

Omlouvam se, ze jsem vam to vse mozna az prilis zevrubne vylicil. Nicmene si ted po vecerech casto obe psani mezi prsty 60

zdravice damašská

dopisy z poddveří a jejich překlad do češtiny > str. 112

LIBANON Obdobne jako u Syrie zminim nejprve nekoliko faktu o Libanonu – at uz libych ci nelibych… na kazdy pad ale libovych!

–– Libanon je titernou zemickou, jez svymi rozmery temer na chlup odpovida Jihoceskemu kraji. Obyvatel v nem vsak zije na ctyri miliony.

Nyni me napada, ze lepe nez vas zasobit nekolika dalsimi udaji, jez si beztak snadno muzete dohledat i onde, radeji „zemi cedrum zaslibenou“ porovnam s Gruzii, neb obe zemicky nesou v sobe prekvapive mnozstvi obdobnych charakteristik. Tedy: Libanon kontra Gruzie „Hac serbske, hac nemske: liski su liski.“ (Luzickosrbske nebo nemecke: lisky jsou lisky.)

–– Ac jsou obe zeme svymi rozmery nevelke, muzete v nich najit prekvapivou rozmanitost krajin, biotopu a georeliefu: v obou se vypinaji az do vysin velehory (na okolni pomery), z nich si po sjezdovce muzete sjet se vykoupat az primo do Cerneho, respektive Stredozemniho, more; v urodnych nizinach gruzinskych rostou melouny jako kola od vozu a dozrava tu nejlepsi vino sveta – v obdobnych podminkach byste pak v Libanonu nalezli nedozirne plantaze pomerancovniku, jakozto i vsech dalsich predstavitelnych citrusu; kvetouci zahrady (alespon na jare), krasne simrajici slunce a spasne pusobici krajinna panoramata – proc prave takovymto mistum je mir tak na hony vzdalen?

–– Zeny jsou v Gruzii veru krasne a v Libanonu jak_by_smet.

–– Vedle prirodnich a divcich kras vsak obe zeme poji i valecne 61

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

otacim. Z mnohych slov rozumim jen dvema – arabske verzi pro „dekuji“ (shukran) a take velkemu v cestine napsanemu „dekuji“, jez mi Fatima z pohledu, ktery jsem ji dopoledne venoval, na tento papir prepsala.

Ja jsem jim obema vdecen tez – nadeji do dnu dalsich jsem pote o to radostneji upiral a i nyni tak ci(n/t)im.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

konflikty, jez tu jeste v nedavnem case zurive radily a kazdym okamzikem hrozi opet vypuknout. Jde take o kolbiste, kde si geopolitickou hru rozehravaji jak velmoci, tak i okolni staty.

Clovek se tak ani prilis nedivi, ze emigrace z obou zemi je znacna, a obzvlaste v Libanonu je snem kazdeho mladeznika „odejit a uchytit se na Zapade“. Odliv tech nejschopnejsich mozku tak nevesti pro budoucnost zemi nic dobreho.

–– O to vice kontrastuje v obou zemich dobrota a pohostinnost lidi, ktere jsme v Gruzii prozivali dnes a denne, ac nase skupina tehda citala sedm kusu >> (a ruku na srdce – kdo by si chtel tolikhle hostu zvat do domu, ze?). V Libanonu pak musim napsat, ze ono mistni rceni, znacici, ze host je „darem od Boha“, plati bezezbyku, a ja si tam ve dnech nasledujicich pripadal veru rajsky. Tomuto blazenemu a neopomenutelnemu aspektu poskytnu v dalsi kapitole jeste dilem vetsi prostor.

–– Na zaver tohoto srovnani bych rad zminil legendu o vzniku Gruzie, kterou mi shodou okolnosti vylicil v minulem mailu obsirne predstaveny David Simon tesne pred nasim rozloucenim na bulharsko-turecke hranici: „Buh rozhodl, ze praotcum kazde ze zemi prideli vlastni uzemi, a svolal proto v nebi jejich valnou hromadu. Zavcasu dorazil i Cech, Lech ci Frank, nicmene praotec Gruz(in) si jako spravny nasinec dopoledne pekne dachl a za Bohem dorazil, kdyz byla jiz cela zeme rozdelena. ‚Gruzine, Gruzine‘, pravil Buh s nakrabacenym celem, ‚co mam s tebou, ty lemple jeden, delat?‘ Nicmene Gruzinovi vedle dlouheho spanku ani povestny sarm neschazel, a proto se nakonec Buh uvolil, ze mu poskytne kus ze sveho rajskeho uzemi, kam chodi behem Nedele odpocivat.“ Nevim nevim, jak na tom onehda byl praotec Lib(an), ale mam takovou tuchu, ze si s Gruzinem dali delsiho slofika na spolecne palande.

(Pokud byste se chteli vice dozvedet o Libanonu, jeho minule i stavajici a nejen vnitropoliticke situaci, vrele doporucuji vybornou diplomku Katky Klevarove.) >> Libanonska pohostinnost – meze neznajici danost – pro Forrestuv pochod vlahost Zastac moze drje casnik, ale cas nic. (Zastavit se muzou hodiny, cas nikoli.)

62

zdravice damašská

>>

Cestu do Gruzie podnikl P. J. spolu s přáteli ze studií politologie v roce 2007.

>>

Klevarová, K., Vliv konsociační demokracie na stabilitu politického systému v Libanonu, Praha 2007

*** (Pokud vam nasledujici radky budou znit jako parafraze pribehu pri vybehu Forresta Gumpa, tak jste muj hokus pokus strel_ hbite odhalili.) >> Kdyz jsem dorazil na syrsko-libanonskou hranici, celnici se na me mile usmivali, a tak jsem si rikal, ze bych mohl dojit jeste do Tripolisu. V Tripolisu me pohostila takova dobra pani v hotelu, kde na pohovce odpocivala i matka one matky, a protoze me rano nohy uz moc nebolely, tak jsem si rikal, ze bych mohl dojit jeste do Chekky.

Cestou jsem potkal mocmoc hodnych lidi – treba jednu asi devadesatiletou sestru v takovym divnym habite v klastere na skale nebo taky prodavacku, prodavace a dalsiho prodavace.

Vsichni mi davali jidlo a piti a nic za to nechteli. Taky si lidi casto brali do rukou mou hul a porad na ni „haji, haji“ – jako by toho drevenyho hada moh nekdo uspat. Vecer byl na skalnim utesu za Chekkou takovy pekny zapad slunce – a mne z neho bylo nejak smutno i veselo.

Rano jsem zase vstal a rekl jsem si, ze bych mohl dojit jeste do Byblosu. V Byblosu moc moc svitilo slunce, a tak jsem si tam odpoledne dal v cukrarne tri cerny caje a nasypal si do nich moc moc kostek cukru. Potkal jsem tam dalsi lidi a ti me zase pozvali na jidlo, a tak jsem si rekl, ze bych mohl dojit jeste do Juniahy.

V Juniaze meli takovou moc peknou skalu nad zatokou, a tak jsem na ni prespal. V noci jsem se snazil spocitat hvezdy, ale po chvili mi dycky prislo, ze jsem nejakou vynechal, a tak jsem zacal pocitat odznova.

63

zdravice damašská

>>

Zemeckis, R., Roth, E. (Groom, W.), Forrest Gump, Hollywood, 1994 (New York, 1986) stopovací cedule do Tripolisu > str. 115

setkání s Katarinou, Fadi, Lailou a Manhalem > str. 103, 104 hadí hůl > str. 118

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Navazu-li nit na posledni syrskou kapitolu, slunce vychazi za krizackym hradem a ja pro krasu momentu jej nechci hyzdit zachycenim fotoaparatem.

(Obecne se mi snad dari k fotografovani pristupovat drobet zodpovedneji nez drive a jezto kazdy snimek znamena i shozeni krosny ze zad, trikrat se diky tomuto Damoklovu meci rozmyslim, nez batozinu na zem polozim a zaber opravdu vycvaknu; dobra, priznavam, obcas aparat nechavam viset na krku a to je pak kulomet.)

Obdobne jako nyni v textu, preslapuji i pred hradiskem na miste, ale pote v nahlem impulsu nakrocuji ke sviznemu pochodu, neb se slunkem v zadech se to z hor obzvlaste bodre vali.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Rano jsem zase vstal a rekl jsem si, ze bych mohl dojit jeste do Bejrutu. Hned, jak jsem vysel, potkal jsem v aute moc moc dobryho kamarada Stephana, u kteryho jsem vcera byl pres poledne v kramku, na pohled mi namaloval svou Viru a taky mi dal vybornou zavareninu, co dela jeho mama, a taky spoustu libanonskyho chleba. Pry abych mel dost sily. Ted ale jel autem s kamaradem a oba meli rudy oci jako kralici. Rikal mi zase ahoj (tedy „merhaba“ – tady se mluvi docela jinak nez u nas doma), ale taky rikal, ze je moc opily a unaveny. Potom Stephano zatahl okynko, slapl na plyn a byl pryc. Rikal jsem si pak, ze Stephano je moc moc dobry kamarad, ale kdyz kazdou noc pracuje v casinu, pres den prodava v kramku a jeste chodi na univerzitu, hodne kouri a vubec nespi, tak aby za chvilku z toho trebas nebyl moc moc prepadly. On ale rikal, ze takhle moc moc hodne zijou vsichni mladi v Libanonu.

Jeste nez jsem dosel do Bejrutu, rikal jsem si, ze pak jeste dojdu do Damasku a pak se budu tim moc moc chlubit. Vite, v Damasku byl pred mnoha a mnoha lety Pavel – to je stejne, jako se jmenuju ja, ale on se tak jmenoval jako uplne prvni. Mama s tatou mi po nem dali jmeno a rikali, ze to znamena „maly“, ale tenhleten Pavel byl „velky“. Ja ted teda v poslednich tydnech o nej zakopavam na kazdym rohu a vsichni o nem rikaji to samy.

Mama s tatou maji vzdycky pravdu.

No a pred Bejrutem jsem potkal dva uplne nejvic moc moc fajn kamarady.

Jeden mel takovy srandovne dlouhy jmeno, jmenoval se totiz Hovig Tchilinguirrian. Hovig rikal, ze je puvodem z nejake Armenie. Ale ze pry pred mnoha a mnoha lety se lide z Armenie uplne nekamaradili s lidma z Turecka a proto otec jeho otce jeho otce a taky otec jeho otce jeho otce jeho otce a taky cely jejich rodiny a spoustu dalsich lidi odesli a nyni ziji v Libanonu. Hovig ale rikal, ze ted uz je s Turkama kamarad, protoze je potreba odpoustet a vsichni jsme Bozi deti. Hovig toho jeste povidal mnohem vic a me to moc moc zajimalo a moc moc se mi to libilo.

S Hovigem take byl jeho uplne nejvic nejlepsi kamarad Abdo Abdallah. Abdo mluvil taky hodne a pekne, ale ne tolik jako Hovig. Pak mi oba taky napsali a nakreslili moc moc pekne veci na pohlednice. Textum jsem moc nerozumel, ale pak mi napsali preklad a ja jsem jim uz rozumel. Pak mi oba ale taky rikali, ze do Damasku je to jeste moc moc kilometru pres moc 64

zdravice damašská

stopovací cedule do Bejrútu > str. 115 setkání se Stephanem > str. 105

setkání s Hovigem > str. 106

setkání s Abdem > str. 106

*** Nyni koncim s „forrestovanim“ a rad bych dodal pouze k one pohostinnosti, ze skutecne u Libanoncu je v mire takove, s jakou jsem se dosud nikdy a nikde nesetkal, a kdybych prijal kazde pozvani na caj ci zachytil nabizeny pomeranc, jeste dnes bych byl Bejrutu na hony vzdalen a vazil bych vic nez olovenymi cihlami vyskladana becka.

Na samotnem bejrutskem predmesti o slunnem nedelnim dopoledni pak pohostinne nabidky vpravde gradovaly. Po rozlouceni se s Abdem a Hovigem mi byl od dalsich vice nez milych tvari nabidnut zdarma pokoj v luxusnim hotelu, dale od jinych prespani v domacnosti a dokonce i penize, „kolik bych jen potreboval“. Tyto nabidky jsem vsak vesmes jiz odmitl, neb jsem nechtel byt prilisne pozivacny a darmozroutsky a take jsem touzil spise osamocen se ponorit do mistni atmosfery v samem epicentru mesta.

Jak na me nasledujiciho dne pusobila, prepisuji vam ze sveho denikoveho zaznamu o kapitolu nize…

Hrbitovni jilmy, kulky selmy Njepalce Husow, to njebudza husowske wojny. (Nepalte Husy, a nebudou husitske valky.)

22. března 2010 9:53–10:32 Sedím opřen o chladivou zeď hřbitovní kaple v parném bejrútském dopoledni a pouze mé osandálené nohy se koupou v přívalu příjemně bodavého slunka. Včera touto dobou jsem měl již k pěti hodinám zabejčeného pochodu podél pobřeží Levantu a den si pro mě zcela jinak upřádal svá tenata. Dnes jsem však tuze rád, že jsem za ranního šírání si opět nehodil na záda krosnu a nejal se hnát přes libanonské výšiny a nížiny.

Spíše než posunu vpřed bych se totiž namnoze vydal opačným směrem. V hlavě bych si určitě utkával hrdopyšskou představu, 65

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

moc vysoky kopce a ze nez bych tam dosel, byl bych moc moc unaveny. A taky mi rikali, ze moc unaveny vypadam uz ted.

A tak jsem si rikal, ze dojdu akorat do Bejrutu.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

kterak se po návratu budu chlubit svým dosaženým chodeckým výkonem a na to podstatné již nevymezím potřebný prostor, ani čas – pro otevření se. Chvála Bohu jsem však včera v to pravé poledne potkal dva mladíky, z nichž Víra, Naděje i Láska čišely, a nalili mi novou mízu do již prahnoucích žil a buenos aires do mysli. Krom dalšího mi též přiblížili, že Damašek je na dalece větší hony vzdálen, než jsem si původně myslel.

I proto nyní sedím obklopen četnými náhrobky s nedávným datem umrtí, jejichž vnější schrána i vnitřní obsah bodají do očí svou b(d)ělostí a minulostí. Libanon je krajina proslulých cedrů, lidí, pro něž je host „darem Božím“ – měl jsem se tu vpravdě rajsky – ale také zjizvená země, ve které po toliko desítek let zuřila občanská válka.

Hřbitov, kde toto vše na mě v současné chvíli dýchlo, se nachází na Rue de Damas – Damašské ulici. Ještě před patnácti lety byla zvána Zelenou linií a dělila metropoli na část takzvaně křesťanskou a takzvaně muslimskou. I přes svůj název v sobě věru nenosila barvu a symboliku života a její přechod – i pouhé přiblížení se k ní – znamenaly jistou smrt.

Rozhlédnu-li se nyní nad oněmi bělostně se skvoucímí náhrobky, tak spatřím v blankytno čnící koruny okrasných jilmů, jejichž jednolitá rozsochatost je však na četných místech rušivě nalomena a dolní větve mnohých z nich pak navíc tupou pilou ořezány. Mezi nimi se zádumčivě lesknou temně modrá okna k mrakům se drapajících budov a vůkol se též ozývá hluk robustních mechanizovaných strojů a po stavbě pílících dělníků, kteří vztyčují do babylónských výšin další mrakodrapy.

Za hřbitovní zdí se však ve stínu okolních vzrostlých listnáčů krčí budova, jež datem své výstavby hluboko pamatuje francouzskou koloniální přítomnost. Dosud nestržena tak na své schráně uchovává nespočet ďobanců od kulek ostrých, které do ní nesmazatelně vryla historie nedávná. Téměř bych ji bez podrobného pročesávání hřbitovního okolí přehlédl, ale svou přítomnost dávala tušit již před vchodem – právě oním až mučivě líbezným klidem snášejícím se však dusivě nad rovy.

Paní hrobnice, jež se dozajista narodila ještě před vznikem státu s cedrem na vlajce rozvlněném, mě během tohoto psaní neustále po očku pozoruje a kol mě přechází – as ani ne toliko, by vykonala tu kterou činnost, ale spíše chce zkontrolovat, zda snad něco nekalého proti památce zesnulých nechystám.

66

zdravice damašská

setkání s Hovigem a Abdem >str. 106

SYRIE PODRUHE Damasske pliis – damasska poliis Kral trjeba wjele wjac wocow a wusow hac my. (Kral potrebuje mnohem vic oci a usi nez my.)

Z Bejrutu jsem tedy napodruhe prejel syrsko-libanonske hranice autobusem. Kdyz si to pak nas prvni ranni spoj s peti pasazery – vcetne me, ridice a „stevarda“ – a ctyriactyriceti prazdnymi sedadly, z nichz vsak alespon tu a tam pero trcelo, chrcel do prudkeho kopce, v duchu jsem dekoval, ze jsem predevcirem potkal a dopral sluchu onem dvema moudrym pratelum. Mozna bych tu vzdalenost pri umanutem pochodovani skutecne preklenul – obdobne jako i vyhradni preprava stopovanim by po cas meho putovani byla mozna –, ale smysl celku by se takto 67

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Snad je tedy těmito řádky neposkvrňuji, leč předtím, než jsem se ke kapli posadil, téměř se mi přítomnost paní hřbitovnice podařilo přehlédnout. Stála totiž ve stínu zdi, z níž šuplata s rakvemi se do dáli táhla ve třech řadách, a ona se rukou mdlou opírala a své oči upírala na nejspodnější z nich. Dle barevného fota na drobném náhrobku podobnost nemohla být opomenuta a dle data narození dcerou hřbitovní býti mohla. Den úmrtí je pak datován do časů, kdy kulky ohlušující létaly nad cestou do Damašku v houfech sršáňů nespočetných.

Sotvaže jsem však usedl, paní hřbitovnice rázně povstala a kamsi za kapli odkvapila. Záhy se zpoza zdi na opačné straně hřbitova ozvalo hromadné a ve své štěbetavosti naléhavé kvokání slepic, do nějž řezavě znělo vřískání kočky. Či možná několika.

Nyní však, když se slunce po oblouku posunulo a zalilo mě již naplno salvou své sálavé záře, ni kočky, ni kvočny již nehalasí a hřbitovní paní též kolkolem přestala přecházet. V rozeklaných korunách však roztodivné trylky ptačí znějí a z magistrály do Damašku auta troubí, div si klaksony nestrhají a motory nezavaří. O překot míří za cílem svým a oči naň v bolestném denním jasu upřeny mají.

Deo dante, prohlédnou.

Inšálláh, prohlédnu.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

s otrocky nabyvajicimi kilometry priblizil nejspise propastem chlubivosti a povrchnosti.

Ne, ze bych se na jejich bodavych hranach i tak mnohdy nepohyboval…

Na kazdy pad me vsak „nejstarsi metropole sveta“ mile prijala vrelym rannim cajem na autobusovem nadrazi. To je vzdalene od centra nejakych pet, sest kilometru, a tak jsem si rekl, ze alespon tuto vzdalenost dnes preklenu pesmo a prinejmensim se s mestem na uvod lepe obeznamim. Netusil jsem vsak, ze mi skrze toto rozhodnuti nastavi Syrie i ponekud jinou tvar, nez jake jsem byl dosud svedkem.

Jeste pred odjezdem mi nekolik kamaradu zduraznovalo, at si dam pozor, aby me v Syrii nepovazovali za „cizackeho misionare“. Obzvlaste bych pak mel byt obezretny pred nenapadnymi muzi v civilu, jejichz skutecna identita prislusniku tajne policie nemusi byt vzdy zjevna…

Straduji si to z autobusaku u kraje sestiproude dalnice a jezto se cesta dale rozdvojuje, schazuji svou krosnu pred dvojici syrskych vojaku, kteri strazi branu do objektu obehnaneho vysokou betonovou stenou a kroucenym ostnatym dratem. Od libanonskych vojaku, jejichz stanoviste je po cele zemi doslova na kazdem rohu a pod kdekterym cedrem, jsem byl zvykly vzdy na jejich pratelskou vrelost. Tito si me vsak spise meri podezrivavymi pohledy. Vytahuji tedy z batohu Lonely Planet s mapkou Damasku a preptavam se jich, ktera z cest vede do centra. Smer mi naznacuji a dalsim posunkem mi davaji najevo, at se koukam rychle klidit. Zarizuji se tedy dle obou jejich rad, jak jen mi to nahozeni krosny a uchopeni hole umoznuje.

Nicmene neujdu ani dve ste metru a dobiha me muz v cerne dzinove bunde. Vybavuji si, kterak jeste pred samotnym armadnim objektem nahle prudce pribrzdil minibusik naplneny lidmi, z nej vyskocil prave tento „nenapadny“ muz a rychlym poklusem me predbehl zahybaje posleze kamsi na odbocce za vojenskym lezenim. Nasleduje prival slov v arabstine, na nez reaguji jednou z mala vet, ktere jsem se v poslednich tydnech bezchybne naucil „nerozumim arabsky“. Jeho anglictina je prachmizerna, a tak akorat nekolikrat opakuje „pli:s“. Mam ho stale jeste v momentalni mentalni pameti spojeneho s busikem, a tak se mu snazim posunky naznacit, ze chci do Damasku dojit pesky a ze tedy zadne svezeni nepotrebuji. Ani, kdyz me takto „prosi“.

68

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

On me vsak bere za pazi a zahy v jeho hlasu, jenz ostatne vubec nezni prosebne, rozeznavam, – ano, spravne na rozdil ode me predjimate – „poli:s“.

Nenechavam se tedy dale jiz „prosit“ a mlcky se navracime k onem vojakum u brany. Z nitra objektu vychazi dalsi „nenapadny civil“ a pote, co si rychle vymeni nekolik vet s dzinovym kolegou, spusti na me vodopad slov – tentokrat v anglictine.

Abych se priznal, v mysli se mi behem nuceneho navratu rojily bujne predstavy a zkazky o vsemoznych vyslesich a zatcenich.

V tomto pripade jsem vsak pouze objasnil, ze rad chodim pesky, jsem z Cesk(oslovensk)a, neznal jsem cestu a fotak mam ukryt vprostred batohu. Nakonec dokonce ani nechteli videt muj pas(!). Kdyz jsem pak priblizne o hodinu pozdeji kracel podel prezidentskeho palace, vojaci a pani s obdobne „nenapadnou“ vizazi me pozvali na caj a klabosili jsme o krasach Syrie, Ceska a tamne vyrezavanych holi. „Ne, opravdu ne(pro)dam!“ Tak si vyberte.

Vlci maky i vojenske capce kvetou rude Hlowu wysoko njenos, abo sej padnuwsi wobodrjes nos. (Nenos hlavu vysoko, nebo si pri padu natluces nos.)

Bylo by to ponekud macesske, kdybych ke svym vjemum a zazitkum z Damasku pristoupil pouze „po vojensku“. Vzdyt o mestu Mark Twain napsal: „Damasek… meri cas nikoliv dny, mesici ci roky, ale risemi, kterych byl svedkem pri jejich vzestupu, rozkvetu i zmizeni v propadlisti dejin. Je svym vlastnim druhem nesmrtelnosti.“ >> Opravdu, kdyz se drobet vzdalite prebujelemu a turistickemu centru, z ulic a zakouti tento dejinny pocit primo sala (nebo je to mozna i tim, ze jej ocekavate, vyvolavate a on se pak opravdu „dostavi“… jsa jeste v tom celem ponoren, nemohu dost dobre posoudit).

Tez na me hluboce zapusobila vicera navsteva kaple vzniknuvsi priblizne v mistech, kde byl svaty Pavel spusten v kosi z hradeb, kdyz brany mesta byly zavreny a nad jeho bytim vyrcen ortel smrti. Kdyz jsem poprve k ni kracel podel hradebni steny, byl jsem z jejiho ochozu pozvan do hostelu s veru nejnapaditejsim vstupem, jakeho jsem byl kdy svedkem. V duchu „mistni tra69

zdravice damašská

>>

citováno z Lonely Planet: Middle East

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

dice“ totiz z hradeb byl spusten kbelik na provazu, vedle nej dale ze zeme cnela zelezna tyc jak na hasicske zakladne a treti pristupovou variantu tvoril provazovy zebrik. Zvolil jsem proto nejprve vylez po prickach a nasledne se mi dostalo – jak jinak – mileho prijeti i tepleho salku caje.

Prohodil jsem nekolik slov s australskymi Aboriginci, kteri prijeli tez navstivit Syrii, Zajordani a Kanaan, a zalitoval, ze ubytovani mam zaplacene jiz onde. Spousteje se nazpet jsem vsak prislibil, ze nasledujiciho dne se vratim s fotakem a pohlednicemi.

Alespon obrazove se vam tedy tento unikatni prostor pokusim po navratu zprostredkovat.

V pripade dalsiho „neopomenutelneho mista“ – Ananiasovy kaple, kde byl svatý Pavel prvnim mistnim biskupem pokrten a zrak mu byl navracen (Skutky 9, 10–19 >>), jiz kouzlo stisneneho prostoru ponekud trpelo, neb bylo bezezbyku vyplneno nekolika namackanymi zajezdy nemeckych penzistu. Na druhou stranu vsak s necim takovym musi clovek na uvod turisticke sezony pocitat.

Howgh, dosti jiz o damasskych pameti_hodnostech – slovy jdou beztak obtizne popsat, a proto co nejvreleji jejich osobni navstiveni doporucuji.

V uvodu kapitoly jsem vsak predeslal, ze textu opet uda ton a povel vojenska polnice. Tedy, nastaveny budik na usvitu meho posledniho damasskeho dne mi vskutku nejdrive v usich drncel jako nevybiravy vtip o armadnim cviceni. Pak jsem si vsak vybavil vrch Kasiun, jenz se predesleho vecera vyzyvave natrasal nad mestem v paprscich zapadajiciho slunce a s raznym pohybem jsem ze sebe odhodil deku.

Nemaje podrobnou mapu, rekl jsem si, ze nejjednodussi bude k nemu vykrocit cestou „co nejprimejsi“ – prehlednout jej vposledku z kterekoli casti Damasku by bylo dosti obtizne. Projit se po brzce ranni a konecne vyprazdnene a zklidnene syrske metropoli je ostatne uz samo o sobe k nezaplaceni. Ulicky pocaly postupne mit uzsi a strmejsi raz, ale dle snadne orientacni pomucky – je-li schodiste slepe, sestup k posledni krizovatce, jdi po vrstevnici na jednu ci druhou stranu a zkus dalsi schody – se mi nakonec podarilo dostat az na samotny, ridkou travou porostly a nastesti neprilis sesuvnym kamenim pokryty svah. Zahy jsem se taky dodrapal k podvrcholove restauraci, kam muzete vyjet i taxikem a uzit si kouzla panoramatu i vyskoveho pikniku.

70

zdravice damašská

setkání s Faten > str. 107

>>

Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.“ (Skutky 9, 10–19)

71

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Ja jsem se vsak jiz na upati zarekl, ze si prvni pohled na mesto, tahnouci se do nedozirne dali, poprve vychutnam az ze sameho vrcholu. Proto, s pohledem i nadale uprenym na skaliska pred sebou, jsem posleze u televiznich vysilacu stanul, kdy vyse by to slo jiz jen po jejich konstrukci.

Zdola nedaleka armadni hlidkova vez nebyla videt, ale zde se prede mnou taktez vyloupla jako pecka z prezrale broskve.

Z celeho onoho „vrcholoveho“ okamziku me vsak nejvice zaujala trojice vlcich maku, ktere narozdil od onech efezskych – jez ani za mak nestaly – byly v plnem kvetu. Vytahuji proto z brasny fotak, ostrim a kdyz tu nahle skrze hledacek ponekud rozmazane registruji, ze za nimi se dalsi cerveny utvar dal do pohybu.

(Opravdu si to nyni nedomyslim pro lepsi vybarveni situace – posloupnost i barevnost popisovanemu momentu vicemene odpovidaji.)

Rychle se odvracim a jeste pred cvaknutim spouste si na odvracene strane vkladam fotoaparat nazpet do tlumoku. Zahy ke mne dochazi vojak s rudym baretem a rukou vyznamne polozenou na svem samopalu. V teto chvili si vybavuji, ze me kamaradi varovali jeste pred dalsim momentem – vstupem do vojenskeho prostoru. Pokud bych predem vedel, ze vrchol kopce je navstevnikum zapovezen, samozrejme bych se tam nevydaval.

Nicmene me nikdo o tom nezpravil a na one nejprimejsi – avsak i nejstrmejsi – ceste zadny zakaz nebyl.

Tvar mladickeho vojina vsak vzdor hrozivemu zevnejsku pusobi snad jeste prekvapeneji, nez moje. Pokynem mi naznacuje, abych zvedl ruce a pote me pocina zevrubne prohledavat. Jeste se vsak ani nedostal k me podbrisni kapse s pasem, kreditni kartou a penezi, kdyz nahle ustava a odchazi do nedaleke nizke pod terenem skryte budovy. Prekvapen spoustim ruce a premyslim, zda bych si nemohl jiz sebrat sve na zemi zcasti rozlozene saky paky a pakovat se.

Tento tok meho premysleni vsak zahy utne zivajici a protahujici se postava muze ve dverich, v tilku a nedopnutych kalhotach.

Nyni jde evidentne o starsiho nadrizeneho, avsak i jemu je znalost anglictiny na hony vzdalena. Snazim se proto posunky a nekolika v pameti se zjevivsimi (kvasi)arabskymi slovy vysvetlit, ze jsem turista a chtel jsem akorat si rano sem vyslapnout na shlednuti k panoramatu mesta. Mlady vojin ke mne opetovne pristupuje a pod dohledem starsiho me a me veci vskutku pro-

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

hledava „do mrte“. Drobet mi zatrne, kdyz prijdou i na muj druhy pas (mam jej s sebou kvuli prechodu do Izraele – dnes jsem si vsak uvedomil, ze v tomto mam i vizum do Pakistanu, coz by mohlo situaci potencielne jeste vice zkomplikovat, nez v/y/stupni razitka z Libanonu a Syrie; proto asi radeji zustanu na hranicich u prvniho cestovniho dokumentu). Oproti mym neblahym ocekavanim vsak mou „dvojitou identitu“ ponechavaji bez povsimnuti a radeji projizdeji veskere kapsy me penezenky.

Dobra, at to cele prilisne nedramatizuji. Nakonec mi vsechny rozebrane veci v poradku vratili, nekolikrat mi velice durazne ukazali, at tu neporizuji jakoukoli fotku a supem me poslali po druhe strane kopce dolu. Kvalite jejich prohlidky vsak musim vzdat na tomto miste hold – i pres sve ponekud neprijemne provedeni mela totiz i pozitivni efekt. Pricinlive prsty mladeho vojina totiz nalezly i onu mou nejutajenejsi rezervu eur. Penize mi v poslednich dnech jiz dochazely a tuto skrys jsem pred odjezdem vybral tak „dokonale“, ze jsem jiz na jeji existenci pozapomnel. Pri rozlouceni damasskem jsem si mohl tak sahnout i hloubeji do kapsy. (Navic, pokud by chteli – a byt to treba v Uzbekistanu, nemohl bych se vubec divit –, mohli si klidne vsechny u me nalezene bankovky ponechat. Kde bych si take stezoval, ze?

Na ceske ambasade, ze jsem bez povoleni vlezl do vojenskeho prostoru??)

Pri sestupu jsem si tez v duchu radostne rikal, jake stesti bylo, ze jsem se pri vystupu stylizoval do role Lotovy zeny. „Ti nahore“ mohli byt totiz jineho razeni a prohlednout i me nafocene snimky na pametove karte. Vyfoceny vysilac ci hlava vojaka by pak pro me mohla mit nasledky i sodomske a po obraceni v sloup bych take mohl dostat jednu primo na Gomoru. >> -------------------------------------------------------------------------------------------------Ac zdravice je ramovana Damaskem, posledni tri minikapitoly me prsty vytukaly az ve „Welcome Internet Cafe“ v centru jordanske metropole – Ammanu. Cast putovni se tak blizi jiz ke svemu zaveru a pozitri mam konecne sraz s rodici svymi milymi v Petre. Pusti-li me pak do zeme izraelske, ozvu se vam – insallah – naposledy po Velikonocich, ktere spolu s kmotrenkou Marketou, bodrym Lukasem K. i dalsimi milymi dorazivsimi tvaremi prozivat budeme v samem epi(ckem)centru – Jeruzale72

zdravice damašská

>>

Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na polích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.

(Genesis 19, 23–26)

73

zdravice damašská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

me. Slibuji, ze tentokrat se budu snazit jiz prsty sve ukocirovat a ne vas tolikerymi slovy zavalovat.

Tesim se na vas jiz vbrzku… ba vice nez straze na svitani!

Pavel

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Zdravice telavivská From: Pavel Jansta Subject: Z Vodnan do Jeruzalema – zdravice telavivska Date: April 7, 2010 12:26:40 AM GMT+02:00 Shalom mi mili, zdravim vas co nejsrdecneji o poslednim veceru sve cesty. Sedim prave v kavarne nejvetsiho a nejkosmopolitnejsiho izraelskeho mesta – Tel Avivu, jez svymi vystavnimi bulvary a hebkymi plazemi jimave kontrastuje s velikonocnim Jeruzalemem z predchozich dnu. Bez dlouhych prutahu bych rad nyni navazal tam, kde priblizne ma posledni damasska zdravice svou nit odvijet prestala.

Forma i rozvrzeni priblizne odpovidaji tem z predchozich emailu.

Nebojte, dalsim textem jiz vase schranky hltit nebudu.

Sucha fakta – blahy cas –– V zaverecne etape zpodobneni v+n+l byla uhrnem vyobrazena 4x Vira, 6x Nadeje a 4x Laska na 10 pohlednicich.

–– A… upoustim od dalsiho statistickeho a radoby exaktniho vyctu a chytam se radeji nekolika momentu, mist a osob, jez me v tydnech poslednich nejvice oslovily.

JORDANSKO Ac byl muj tamni cas pohrichu jen velmi kratky, slusi se na takovou zemi, bych se vam ji nekolika udaji pokusil priblizit: –– Svou rozlohou jen o malo prevysuje ceskou kotlinku a na rozdil od nasich luhu a haju drtivou cast zeme pokryva Arabska poust. Obdobne jako v Izraeli je tu na dennim poradku palciva otazka – kde vzit vodu?

–– (Prakticky si to muzete uvedomit kuprikladu na omezenem casu pro sprchovani v hostelu ci na mnozsti vody, jez protece 74

zdravice telavivská

korespondenční lístky z Jordánska a Izraele > str. 108–111

Caj, vonne vodni dymky a rinceni cinskych mecu Hdyz dzedojo reca, njech rostu mlodzencam wusi. (Kdyz dedove mluvi, necht mladencum rostou usi.)

27. března 2010 11:44–12:01 Opírám se bradou o loket v zadním rohu ammánské kavárny, kterýžto jsem si „strategicky“ vybral z pozorovatelsky zvídavých důvodů.

Dobrá, stolek si spíše vybral mě, neb po vpuštění posuvnými dveřmi – nejdříve jsem pár mučivých chvil za proskleným vchodem marně hledal kliku, než problém za mě vyřešil číšník – tento jediný v celém lokálu zel prázdnotou. U všech dalších sedí vždy po jednom asi deset mužů nejrůznějšího věku. Všichni do posledního svírají v koutku úst šlahoun od vodní dýmky a co chvíli blaženě odfukují. Před některými stojí na stolku láhev s vodou, u jiných sklenice kávy, popřípadě obojí – já jediný jsem si objednal čaj.

Jeden jak druhý sledují se zaujetím čínský bojový film na vratce připevněném televizoru nad vchodem, kde si to právě rozdávají dvě udatné Avarky až jiskry od jejich čepelí létají a i ony s nimi v ovzduší poletují. Zde se však ve vzduchu vznáší onen skorem 75

zdravice telavivská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

po vasem splachnuti do zachodu – zpravidla jde o prudkou, kratkou a maloobjemnou vymenu.)

–– I kdyz z sesti milionu obyvatel Jordanska plne dve tretiny pripadaji na Palestince, kteri do zeme uprchli pri valecnych konfliktech s Izraelem (v letech 1948 a 1967 – status uprchlika ma dodnes asi milion z nich), vztahy se statem s Davidovou hvezdou na vlajce jsou v soucasne dobe nejlepsi ze vsech arabskych zemi.

–– V metropoli Ammanu sice zije pres dva miliony lidi, lec prilis kultury ci pametihodnosti zde nehledejte. Na druhou stranu tu maji vyborne zapadle kavarny. Viz text nize.

–– V porovnani se Syrii ci Libanonem si opravdu hloubeji musite sahnout do kapsy, a tak jsem poprve v arabske zemi vyrazne obezretneji pocal pocitat pocet dinaru (v jordanskem pripade) v peneznim opasku.

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

mysticky se převalující vodničný dým, jenž dává celé atmosféře ráz snu, o němž stále pochybujete, zda se již v realitu náhodně – či osudově – nepřetavil.

Do Jordánska jsem dorazil teprve včera navečer až po okraj naplněným taxíkem z Damašku. Když jsem pak dnešního rána procházel ulicemi Ammánu, drobet jsem zalitoval, že z této země pohostinné jen takto letmo přičichnu k hlavnímu městu a zítra pak vyrazíme k předražené unesco top atrakci Petře.

Na druhou stranu však o to více důvodů nastřádám, proč se zas někdy vrátit.

Upřímně, jsem již více než syt osamoceného vstupování do nových situací, setkání, objektů i subjektů. Proto také nechávám dnes v sobě alespoň zčásti doznít ony struny, které udávaly tón a rytmus mým uplynulým týdnům. Čas pro to již nazrál. A zítra mě čekají ve skalním městě rodičové a poté v Předjordánsku přátelé – Velikonoční týden též zvuky nepřeslechnutelnými klepe na dveře!

Poprvé usrkávám ze svého čaje a zjištuji, že v čase psaní těchto poznámek již notně vychladl. Zrovna taky v čínském bijáku beží děsně žhavá scéna. Odkládám tedy propisku a očima i rty se vpíjím do obého.

Rodicovska a dekovna glosa k prechodu hranic Mlodosc na wsech hozdzach huslicki widzi. (Mladi na kazdem hrebicku houslicky vidi.)

Na zaver sve predchozi „zdravice“ jsem se vam zminil, ze vbrzku smeruji do one skalami a bajemi opredene Petry, bych se zde setkal s rodici. Take jsem nechal zaznit mezi radky sve drobne obavy, ze by me vposledku preci jen do Izraele nemuseli pustit. Jelikoz vam nyni pisi z Tel Avivu, je zrejme, ze nakonec ke mne byli milostivi. Stacilo by vsak nekolik malo momentu jen drobet pozmenit a cesta do Zeme zaslibene mohla byt mnohem komplikovanejsi.

Totiz tak, s mamkou i s tatkou jsme se jeste pred mym odchodem dohodli, ze se urcite musime potkat behem jejich tydenniho poutniho zajezdu po Izraeli, v jehoz ramci byl tez jednodenni zajezd do jordanske Petry. V inkriminovanem odpoledni jsme 76

zdravice telavivská

77

zdravice telavivská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

se uspesne potkali ve meste, jehoz pocatky vzniku se obdobne jako u Jericha (vubec nejstarsiho nepretrzite obyvaneho mista sveta) datuji do casu zhruba pred deseti tisici lety(!).

V zajezdovem autobuse shodou okolnosti chybel jeden clovek, a tak bylo domluveno, ze mohu jeho uprazdnene misto svym pozadim obsadit. Z Petry jsme vsak nezamirili primo na sever nejkratsi cestou do Betlema, kde zajezd spal v hotelu (na palestinskem uzemi to vychazi mnohem levneji nez v samotnem Jeruzaleme – nebyt vsak zdi, Betlem by mohl byt pocitan jako prirostle jeruzalemske predmesti), nybrz na jih k Rudemu mori k tamnimu hranicnimu prechodu. Duvod byl prosty – prejezdni poplatky pro autobus v pripade nejkratsi cesty mezi Ammanem a Jeruzalemem jsou natolik drahe, ze se spise vyplati udelat takovouto okliku.

Ocitl jsem se tedy ve stohlavem davu prevazne slovenskych poutniku, jenz se blizil k jordanske hranici. Ac jsem mel jiny typ viza (mesicni) nez vsichni ostatni (jednodenni), vybral jisty pricinlivy chlapik i ode me pas a prilozil jej k veletuctu dalsich.

Po chvili je vynesl vsechny orazitkovane a mohli jsme se tak vydat uzemim „nikoho“ k izraelske hranicni kontrole.

Zde me zpocatku izraelsti pohranicnici stale brali jako soucast skupiny (hadi hul jsem dal tatkovi, a tak jsem mel na zadech jen krosnu) a pri nekolikere predvstupni kontrole pouze porovnavali muj zarostly oblicej s fotem na pase a nevsimli si zadneho problematickeho viza. Toto trvalo i behem nekolikaminutoveho skenovani obsahu me batoziny a obligatnich otazek „zda jsem si krosnu balil sam; mel-li jsem ji stale pod kontrolou a nemam-li neco k procleni“.

Problem vsak nastal na zevrubne pasove kontrole. Tri mlade zenstiny srazily hlavy a spraskly ruce nad mym libanonskym a syrskym vizem (tyto zeme jsou fakticky s Izraelem ve valecnem stavu). Pokusil jsem se jim objasnit, ze coby poutnik putuji z Cech do Jeruzalema a nyni cestuji se svymi rodici a zajezdem do Jeruzalema (jsa poucen, Betlem jsem nezminil, neb ten, jak bylo receno, se nachazi na palestinskem uzemi a ja bych tak mel o dalsi problemy postarano). Po nekolika minutach mi jedna z nich padne sdelila, ze musim na podrobnou bezpecnostni prohlidku a ta je opet mozna az zitra od pul sedme rano, neb nyni by ji rozhodne nestihli. Nicmene pas mi zatim nevratili.

Vzal jsem si tedy od tatky hul, pocitaje ze prespim tedy jeste

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

v Jordansku a rano zkusim stesti. Nicmene nahle se ozve zpoza pasovych prepazek temny muzsky baryton, jenz me zve k dosud neotevrene prepazce c. 4. Prototyp „sefa izraelskeho hranicniho prechodu“ tamne useda do otocne zidle. Asi petapadesatilety mirne pri tele Ehud (prijmeni jsem si radeji nezapamatoval) si s povzdechnutim povytahuje zpod stolku klavesnici a posleze rychlosti kulometu zaznamenava tremi prsty do pocitace udaje, ktere se mu snazim, sec mohu, co nejrychleji sdelit.

Nejde to vzdy lehce, neb Ehud se nesnazi vubec artikulovat a chce vedet ode me vse jmenem dedy pocinaje, pres podrobnosti – coze a procze jsem vse provadel v Syrii a Libanonu az po me kontakty v Izraeli a me tamni plany. Nebudu presprilis protahovat – on to ostatne take nastesti prilis necinil. Vysledkem tohoto vyslechoveho vodopadu bylo, ze jsem obdrzel pekne obtiskle izraelske razitko o stranku dal za libanonskym a se vzajemnym popranim „shalom“ jsem se odebral jako posledni (dekuji ridicum i poutnikum za pockani) do autobusu, jenz nas v case pozdne nocnim do Betlema dopravil.

Jen na okraj: Pokud bych se v Jordansku nesetkal s rodici, jiste bych se vydal pres hranicni prechod mezi Ammanem a Jeruzalemem, kde by prohlidka i syrsko-libanonska problematika byly urcite ostrejsi.

Pokud by onen chlapek na jordanske hranici nevybral a promptne nenechal orazitkovat i muj pas, jiste bych na izraelsky prechod dorazil jiz prilis pozde, nez aby me jeste stihl onen „stary kapo“ prosetrit (normalne ma do osmi a takhle me vzal „za pet dvanact“ a skoncil se mnou az pred pul devatou).

Pokud bych musel dorazit opet rano, jiste by krosnu i veskery muj zevnejsek neminula zevrubna kontrola a pak by zcela jiste (obdobne jako syrsti vojaci na vrchu nad Damaskem – viz predchozi email) objevili muj druhy pas a v nem mimo jine pakistanske vizum z me tamni lonske navstevy. Nemusim snad zduraznovat, ze pak bych se nejvyse pravdepodobne musel pakovat nazpet do Ammanu a zde si poridit letenku nekam do stredu Evropy.

(Puvodne jsem jeste zvazoval moznost, ze bych treba v nejhorsim po zemi dojel zpatky. Nicmene to by nebylo mozne, neb bych mel jiz razitko z jordanske casti hranicniho prechodu a kazdemu syrskemu pohranicnikovi by bylo jasne, ze jsem se chtel dostat do Izraele.)

78

zdravice telavivská

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Vim, u nas v Schengenu je to tak jednoduche a ja vam to zde takto dopodrobna licim. Nicmene na mou veru jsem byl vice nez rad, ze se prujezd zdaril a zaverecny Velikonocni list cestovni knihy jsem tak mohl volne rozprostrit.

IZRAEL Zeme zaslibena – lze ji predstavit bud bezbrehym mnozstvim slov, ci radeji uctive a s ohromenim pomlcet.

Proto tedy bez dalsiho otaleni poskocim o nekolik dni do casu, kdy jsem se opet rozloucil s rodici. Cas s nimi i celou poutni skupinou byl velmi zhusteny, ale tez uzasny. Lepsi vpraveni do Kanaanu bych si snad ni nedovedl predstavit.

Usedave, stare v nove Tez najcmisu mrokawu zaceri sloncko. (I nejtemnejsi mracna zazene slunce.)

30. března 2010 12:29–13:11 Nechtělo se mi zalovit v batožině, vytáhnout pero a papír, bych zas jen neumělými slovy se jen náznakem dotkl chvíle, v jejíchž osidlech jsem dosud blaženě dlel.

Leč zavlnily se a zapraskaly borové větve nad mou hlavou, tlukouc zamávala křídla a havran se krákoraje vznesl k blankytnému nebi, na němž jeho čerň se obzvláště vyjímala. Symbol poněkud laciný, nicméně k mému danému místu až bolestně přiléhavý. Takto vyprovokován jsem již nemohl tomuto ponouknutí odolat. *** Sedím a slunce za zády nyní vskutku nezahálí a paprsky mocnými mi rozpaluje zátylek do esence ohněm žhavené kovadliny a i skrze látku trika prošoupaného si tu a tam hledá zprvu bodové a poté i bodavé skuliny.

(Nechce se mi pokračovat v tomto rožnění vlastního těla, a proto jsem si právě přenesl všechny věci na nedaleké stinné posezení.

Další havran již nevzlétl, nicméně ve psaní pokračuji.)

79

zdravice telavivská

deníkový záznam na přední straně stopovací cedule do Damašku > str. 117

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Sedím a vybavuji si dotyk Rodičů a Domova, jenž mě blažil ve dnech právě doplynuvších.

Sedím, ač jsem dnes jen vzdálenost z údolí Ein Karem – pode mnou se rozprostírajícího – urazil. Uzemnilo mě však ke kamenné lavici více, než kdybych šel světa kraj a do krve si rozedral plosky nohou.

Sedím, neb v údolí poprvé zaznělo Benedicat, srdce všech i Jej pod srdcem rozjasnil Magnificat a Smlouva stará se přehoupla v Úmluvu novou.

Sedím, i když rty mé bojacně a jakoby poprvé se dotkly toho, co pravil Anděl Páně.

Sedím a se zory rozšířenými jakoby poprvé hledím na knihy, jež s sebou nesu již toliko blahých týdnů, ale stále mě denně a znovu od kořenů ke konečkům učarovávají.

Sedím a jakoby poprvé mám pocit, že na papír píši.

Sedím a náhle závan mnou procházi, že bych si přesednout měl.

Sedím poznenáhlu neposedně, neb chvíle nadprahová se z výšin opět uzemňuje, by Pád po přílišném vytržení nebyl přespříliš pádný. *** Sedím… sedím však stále, neb rozvětvená rodina židovská k sousednímu stolu s lavicemi v borovém stínu usedla a rozložila deku huňatou, jež vystouplé kořeny i špičaté kameny pohodlně překrývá, na níž posléze pěkně a chutně vyskládala hutnou sváteční krmi, nápoje, z nichž libý chlad i vonná pára stoupají, a také batole, jemuž plena stará v novou pod taktovkou umné maminčiny ruky přechází.

Sedím a stále po očku sleduji tyto nově nabyté sousedy, kteří ticho a klid šiškový, dosud jen tu a tam okrášlený ptačím zpěvem, svou pestrou mluvou a blýštivým zátiším rozjasnili pulsujícím životem.

Sedím a smích, nárazy mičudy o chlapcovu nohu i zaujaté prohlížení hračky v dívčinných rukách stále libozvučněji rozechvívají chloupky jemné v mých sleších nastražených.

Sedím a teprve nyní natáčím svůj krk a oči upírám na zeď hladkou a bělostně vyspárovanou, jejíž bolestná neporušenost mě původně na toto místo přivábila. Yad Vashem. Šoa. Holocaust.

Zápalná a spalující slova, připomínající nespočet lidských schránek v prach obrácených.

Sedím a o to vděčněji mezi řádky pozoruji mohutný výhonek 80

zdravice telavivská

setkání s Nadavem > str. 108

Nekolik listku z kosateho stromu Stoz je spytal, ton we. (Kdo zkusil, ten vi.)

Den po odjezdu rodicu prileteli do Izraele jeste pred rannim kuropenim kmotrenka ma Marketa, spolu s bodrou sestrou Ivou, sestrenici Ivankou a nemene dobrym Lukasem K. Privitani bylo jarku radostne a kdyz jsme se dnes loucili (jeste nase mila zde studujici Gabina tamne dorazila) na vyhratych piscich telavivske plaze, myslim, ze vsichni jsme sdileli onen jeste hrejivejsi pocit z blahych vzpominek na uplynuly cas. Domnivam se, ze Marketa onech spolecne stravenych sestero dnu nejlepe glosovala: „Kazdy den tu byl tak nabity, ze by se o nem dala napsat tlustokniha.“ 81

zdravice telavivská

„holí“ příběh > str. 118

>>

Raoul Wallenberg je jedním ze „Spravedlivých mezi národy“. Jako švédský diplomat působil za druhé světové války v Budapešti, kde vydáváním švédského pasu zachránil před holocaustem až sto tisíc maďarských Židů. V jeruzalémském památníku obětem holocaustu Yad Vashem je na jeho počest vysazen strom. setkání s Gabrielou, Ivanou, Lukášem, Ivou a Markétou > str. 110, 111

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

židovského kmene, jenž tu vedle mě mezi stromy radostně skotačí a živě diskutuje.

Sedím a náhle pohledem sklouzávám ke vzdálenějšímu konci mého kamenného psacího stolu. Opřen hlavou o jeho okraj mě po celý čas svým pronikavým zrakem sleduje had můj mojžíšský.

Vzdor úzkým škvírám dřevitým však z jeho očních dulků sálá na mě klid a jistota. Ó má věrná holi, nikdy Tě na hůl nevezmu!

Sedím a i takto „nečinně“ se stále přibližuji Pasše nejslavnější, jež skrze svorník Svaté země svedla v roce letošním ke společným oslavám Křesťanstvo ritu západního i východního a Národ vyvolený.

Sedím a náhle nad hlavou mou prolétne průzračná koule duhová, kterouž v počtu tisícerém vyslala ona dívčina z hravého instrumentu svého. Ještě však nedosáhla prvních jehlic borových a náhle se rozmarně přeměnila ze svého tvaru jednolitého v tříšť kapek, na kterých si sluneční žár ještě před dopadem svou žáhu zchladil.

Sedím a vím, že vbrzku vstanu, bych k slavení Paschy se též mohl zpříma postavit. A snad i s robaty čutavými se též výkopem, odkopem a příhrou oblažit.

Sedím a vím, že v borovém háji při bodrém stínu dobrého Wallenberga zítra za svitu měsíce opět ležet budu. >> Sedím a vítr se zvedá. Mě zvedá. Šalom. Šalom!

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Jezto toto zde rozhodne nemam v planu, omezim se jen na velehrube nastineni oslav Velikonoc ve Svate zemi a nekolik dalsich mist a vjemu, jez nam bylo doprano navstivit a zazit.

(Uvadim zde jen svou vlastni perspektivu a nejhlubsi vrypy do me pameti a mysli. Pro lepsi obrazek a predstaveni tazejte se radeji vyse jmenovanych.) * V udobi mezi odjezdem rodicu a prijezdem pratel jsem vyuzil moznosti a na jednu noc se nechal zavrit do Chramu Svateho hrobu. Pres den – obzvlaste o Velikonocich – praska ve svech, a tak bylo vice nez osvezujici zde osamnet a byt zde jen s dvojici dalsich obdobne „bdicich“ Nemek a pak pocetnou ekipou duchovnich nejruznejsich cirkevnich denominaci, kteri zde po celou noc slouzi mse a zpivaji chvaly.

Pravidla pro prenocovani znela „nezpivat, nechodit se svickama a nespat“. Vicka se mi vsak ne vzdy povedlo udrzet (spatnym byl bych spolubdicim v Getsemanech), a tak se stridaly u me okamziky bdive se spavymi. Celkove vsak slo pro me osobne o nejhlubsi cas vubec na cele ceste a kazdemu mohu jen nejvreleji doporucit.

Velikonocni obrady: * O Zelenem ctvrtku jsme se navecer v zavesu asi za peti tucty frantiskanu vydali do „Baziliky narodu“ vedle Getsemanske zahrady. Prostor byl nadmiru pln, ale obrad i genius loci mista, ktere zamerne ma okenni tabulky ze ztenceneho kamene, by pritmi pripominalo temnou noc getsemanskou, byly veru dustojne. Rozumne byla odslouzena pouze bohosluzba slova a nepodavala se eucharistie, neb by to vzhledem k poctu bylo – eufemisticky napsano – neproveditelne. Posleze se podel jeruzalemskych hradeb vydal svetelny (svickovy) pruvod v duchu priznacne liturgickem ke kostelu svateho Petra, na jehoz strese kohout vyse nez kriz se vyjima. * Na Velky patek jsme nejdrive nasmerovali sve kroceje do Yad Vashem – tedy Muzea Holocaustu.

(U jeho zdi jsem napsal vyse citovany text a stravil tu pak v lese i noc nasledujici po one u Boziho hrobu.)

Ac si clovek mysli, ze tematiku dostatecne zna, alespon pro me slo opet doslova o direkt do zaludku a mysli jakozto 82

zdravice telavivská

83

zdravice telavivská

>> Arendtová, H., Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, Praha, 1995

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

i utok na dalsi smysly. Jesteze po vychodu z vystavnich prostor mapujicich onu hruznou instrumentalizovanou „banalitu zla“>> hralo slunce a byl vyhled do sireho zalesneneho kraje, na nemz se vsi a mesta zidovska rozkladaji. Pocitovy kontrast pak nemuze snad ani byt vetsi.

Po sestupu do udoli Ein Karem jsme pak v kostele Narozeni Jana Kritele byli ucastni obradu dosti odlisneho oproti predchozimu dni – alespon co se kvantity pritomnych tyce.

Na pocatku bylo v kostelnich lavicich sotva tucet ucastniku a ti u oltare je tak skorem v poctu prevysovali. Behem cteni pasiji v podani rysaveho frantiskana, cernosskeho kneze a arabskeho jahna vsak, „jako kdyz rabin mavne“, vstoupilo do kostelni lodi osazenstvo dvou talianskych autobusu (jazykem obradu byla italstina). I tak vsak stisnenost byla mistu na hony vzdalena – liturgicke tisnivosti navzdory. * Vigilie na Bilou sobotu pak byla nami navstivena opet v docela jinem prostoru. Kostel svateho Salvatora ve vnitrnich hradbach Stareho jeruzalemskeho mesta se po sedme hodine vecerni rozzal za sboroveho zpevu Gloria v arabstine.

Jeden by necekal, kolik bude v Jeruzaleme arabskych katoliku a co do mnozsti lidi prostor prilis nezaostal za zelenoctvrtecni naslapanou Getsemanou.

Po dustojne probehle bohosluzbe nasledovala (pro me jindy) nevidana oslava Vzkriseni. Po pozehnani se cely kostel vyhrnul do uzkych ulic Stareho mesta. V cele roztanceneho a rozezpivaneho pruvodu sly asi dva tucty dudaku nasledovane alespon dvojnasobnym poctem bubeniku. Po nich pak dorazila trojice muzu, kteri sedeli na ramenou hekajicich odvazlivcu, v jedne ruce svirali mec a v druhe pochvu a rincic jimi o sebe nad hlavou udavali ton i ve stredu pomyslneho pruvodu. Kazdy, kdo chtel, si mohl koupit cervene nabarvene vejce natvrdo zapecene v testu ve tvaru sneka. Inu, v ledascems by to pripomnelo i nas „styl“, tradici a zvyky.

Zde me vsak ohromily ona zivelnost a radostnost. * O to vetsim paradoxem pak pro me byl Bozi hod velikonocni, kdy jsme stihli az vecerni msi v tom samem kostele svateho Salvatora. V tomto pripade bylo v prednich lavicich (behem dne tu vsak predtim byly jiz ctyri bohosluzby) na tri tucty prevazne postarsich arabskych vericich a knez ve veku Metuzalema slouzil msi u bocniho oltare. Prozitek vsak prave

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

proto mohl byt i vetsi, nez pri pompeznosti a prebujelosti predchazejiciho vecera. * Vskutku jsem byl rad, ze na Velikonocni pondeli se mi povedlo dostat znovu k Bozimu hrobu. Rano zde opet frantiskansti bratri slouzili svatecni msi. Obrad byl v latine a pomerne kratky a bez kazani. Vzhledem k brzkemu casu chram jeste nepraskal ve svech, a tak pro me osobne slo vskutku o ono „kyzene“ rozlouceni se se Svatymi misty.

Dalsi pametne vrypy: Nebojte, nebudu vas nyni castovat vsim, co dalsiho jsme navstivili a videli. Tezko se mi vsak z veskerenstva vybira jen par drobnych listecku, neb srdce i mysl ma vzpominkami jen jasaji. * O Bile sobote jsme se vypravili na palestinske uzemi do Betlema a nejstarsiho mesta sveta – Jericha. Mista se nam libila, ale dalsi rozmer jejich navstiveni jsme si uvedomili teprve po navratu. Bavili jsme se totiz s Izraelci a nadsene jim vychvalovali, kterak se nam tam libilo a coze vse jsme to nevideli.

Jejich suche poznamenani snad lepe mistni situaci priblizi nez stavnate seskupeni tisice zpola uveritelnych historek. „Na palestinske uzemi muzu jen s utajenou identitou (a zevnejskem) nebo vprostred vojenskeho utvaru. Jinak si hned koleduju o kamen do hlavy.“ Snad jeste pregnantneji to zaznelo vcera z ust devetadvacetileteho Alona. Sedeli jsme vecer v jedne izraelske domacnosti a debatovali s nim a s Rachely o ledascems a na lecktery zpusob. Prijde rec i na zeme, kterymi jsem prochazel. Nahle Alon pravi, ze byl nadseny z Libanonu.

I ja prisvedcuji, ze se mi tato zeme ze vsech projitych nejvice pozdavala. Pokracuje s tim, ze jej pred tremi lety navstivil.

Stale mi perspektiva nedochazi a „bezelstne“ se ho ptam, kdeze tam byl. On na to, ze byl povolan z izraelskych zaloh a ucastnil se tehdejsi valky s Hizballahem. Vyjma Jordanska a Egypta se Izraelec muze podivat do okolnich zemi jen na tento „zpusob“.

Nestihl jsem zel navstivit hrob Martina Bubera na Centralnim jeruzalemskem hrbitove, ale jim dusledne prosazovany izraelsko-arabsky dialog mi prijde jako jedina smyslupna cesta z tohoto bludneho kruhu ven.

84

zdravice telavivská

setkání s Rachely > str. 109

---------------------------------------------------------------------------------------------Bych vsak jiz neblaznil s dalsimi radkami prebujelymi a tez si sel zavcasu (rozumej „drive nez rano“) vybrat prihodny piscity dolik na spani na plazi.

Vlastne jiz dnes odletam zpatky vstric konecne kyzenemu domovu a tesim se na vas jiz tuze a namnoze.

Pokud byste si o cele one me ceste chteli udelat ucelenejsi obrazek a zjistit, o cem ty „Vira, Nadeje a Laska“ vlastne byly, jste jiz nyni co nejsrdecneji zvani na zari a rijen do Vodnanskeho muzea (v byvale synagoze!), kde bych insallah rad onu drive nastinenou vystavu zrealizoval.

Shalom a vbrzku Pavel

85

zdravice telavivská

>>

Jeruzalémský syndrom se projevuje mystickým blouzněním, při kterém se poutníci považují za biblickou postavu – například Ježíše Krista, Jana Křtitele nebo Mojžíše.

Podle profesora Eliezera Witztuma z jeruzalémské kliniky Herzog Memorial Hospital, která těmto poutníkům poskytuje psychiatrickou pomoc, poblouznění často propuká při střetu poutníkovy představy starověkého Jeruzaléma a reality moderního velkoměsta. (afherzoghospital.org)

>>

V satirickém spise Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509) Erasmus Rotterdamský kritizuje různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filosofy. Personifikovaná Bláznivost v ironickém monologu poukazuje na lidskou nedokonalost.

výstava Z Vodňan do Jeruzaléma a přednášky > str. 124–128

Víra, Naděje a Láska, jak je zachytili návštěvníci výstavy ve vodňanské galerii na podzim 2011 > str. 126

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

* Navrseni bahna na cele vase telo a nasledne ponoreni neponoreni v Mrtvem mori je tim nejlepsim balzamem a zivou vodou nejen pro vase telo, nybrz z vas muze vyplavati i lecktery komplex z minulosti. * Je pomerne caste, ze po case pocnete ze silnych vjemu prozitych ve Svatem meste tak trochu blaznit.

(Jde skutecne o jev znamy pod oznacenim „jeruzalemsky syndrom“ a dokonce existuje i spital, kde se staraji o takto „zblaznene“ poutniky.) >> Uprimne vsak musim doznat, ze bez obcasneho „blazniveho ventilu“ by snad celek ani nesel prozit. A myslim, ze nebudu mluvit jen za sebe, kdyz napisi, ze tak jako tady s kamarady jsem se za bricho nepopadal, jak je rok dlouhy, a nejen brisni svaly se radostnym veselim jenjen napinaly.

Jsou to vsak prave ony momenty, jez by byly mimo nasi „velikonocni skupinu“ jen obtizne pochopitelne a prenositelne.

V duchu Erasmovy Chvaly blaznivosti >> se vsak namnoze odvijely.

Treba vsak v case brzkem se pokusime obdobne struny i v ceske kotlince nechat nejakym zpusobem znit a prozite momenty vam tak vice priblizit.

Vsak nejlepe clovek udela, kdyz na vlastni kuzi zazije a ozkousi.

Jen nejvreleji doporucit (pripadne snad i poradit) mohu…

Z cesty (k) věci

89

Wien

Vodňany

Belegrad

Budapest

Ankara

Lebanon Damascus

Wien

Vodňany

Belegrad

Budapest

Lebanon

Jerusalem

Ankara

Damascus Amman

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

mapa cesty do Jeruzaléma > str. 19

mapa cesty s cílem v Sýrii > str. 19

mapy

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Aus Vodňany nach Jerusalem Paul in den Stapfen des Apostels Paulus Glaube, Hoffnung, Liebe

Grüß Gott!

-

Ich bin Pavel aus Tschechischer Republik und pilgere aus meiner Heimatstadt Vodňany nach Jerusalem.

-

Ich gehe mit dem Stab zu Fuß oder fahre per Anhalter – hoffentlich beende ich meine Pilgerfahrt in 7 Wochen und die Ostern werde ich schon im Heiligen Land feiern.

-

Das Rahmen meiner Pilgerung lautet: GLAUBE – HOFFNUNG – LIEBE

-

Können Sie mir bitte helfen, diese Tugenden zum Ausdruck zu bringen? Hier ist

německy > str. 19

eine Postkarte und Sie können sich aus 3 Farben wählen: 1. Grüne Farbe symbolisiert Glaube.

2. Blaue stellt Hoffnung dar.

Před cestou jsem poprosil své řečí-znalé kamarády, aby mi přeložili oslovení do různých jazyků, kterými se mluví v zemích na mé plánované cestě. Od nich a od jejich kamarádů jsem nakonec dostal text oslovení v dalších sedmi verzích.

Některé překlady mi přišly emailem doslova minuty předtím, než jsem vykročil z Vodňan.

Na poslední chvíli jsem papíry zatavil do plastu, aby mi vydržely po celou cestu. Když jsem si to štrádoval po vodňanském náměstí, plast byl ještě teplý.

Tuto verzi jsem si po opakovaném studiu v Německu dovolil přeložit sám.

3. Rote dann Liebe.

-

Wenn Sie eine von diesen Gotttugenden aufmalen, sende ich Ihr Bild per Post jemandem in meinem Heimatland Heimatland (Tschechien). Mehr von Glaube, Hoffnung und Liebe bekommt bestimmt die Person da und hoffentlich auch Sie hier.

-

Vielen Dank, hier ist eine Ansichtskarte von meiner Heimatstadt und Kontakt auf mich.

-

Eine geistvolle, hoffnungsvolle und liebevolle Zeit wünsche wünsche ich Ihnen herzlich!

Pavel Janšta

Vodňanyból Jeruzsálembe Pavel (Pál) Szent Pál nyomában Hit, Remény, Szeretet

Jó napot kívánok!

−

Pavel vagyok Csehországból és szülővárosomból Vodňanyból vándorolok Jeruzsálembe.

−

Stapommal járok gyalog vagy stoppal – az utam szeretném a böjt alatt befejezni (7 hét alatt) és Húsvétkor szeretnék a Szentföldre érkezni.

−

Az én patronusom (szentem) Pál és ezért az Ő nyomában indultam az utamra.

−

Az utam e három dolog jegyében telik: Hit, Remény, Szeretet.

−

Tudna segíteni nekem ez a háromságot kifejezni? Itt van egy képeslap és Ön tud ebből három színből egyet választani:

−

1. Zöld a Hit a jelképe.

−

2. Kék a Reményt jelenti.

−

3. a Vörös pedig a Szeretetet.

−

Ha lerajzol egyet ezen isteni erények közül, elküldöm valakinek a szülőházámban (Csehországban), hogy őt is több hit, remény és szeretet járja át ott, ahogy remélem Önt is, bármerre járjon.

−

Nagyon köszönöm, kérem fogadja el ezt a képeslapot szülővárosomról, mely elérhetőségeimet is tartalmazza.

−

Kellemes, reménnyel és szeretettel töltött időt kívánok!

Pavel Janšta

maďarsky > str. 19, 32 Od: David Machek Datum: 14. února 2010 18:47 Předmět: RE: Z Vodňan do Jeruzaléma – prosba maďarská Komu: Pavel Janšta Ahoj Pavle, skvělý nápad, ta pouť. Lence se to taky líbí a do úterka ti to pošle přeložené. Zdravím z Kanady, David

90

oslovení

srbsky > str. 19

Pavel ide stopama svetog Pavla

From: Fannie Appleshine Date: Sun, 14 Feb 2010 22:17:25 +0100 To: Ondrej Ditrych Subject: Re: <no subject>

Vera, Nada, Ljubav Zdravo!

-Ja Ja sam Pavel. Dolazim iz Češke i putujem iz svojih rodnih Vodnjana u Jerusalim.

-Putujem Putujem peške oslanjajući se na ovaj štap, a povremeno i stopiram. Krenuo sam na Čistu Sredu i voleo bih da do Svete Zemlje stignem pre Uskrsa.

-Sveti Sveti Pavle je moj svetac zaštitnik; ovim putovanjem sledim Njegove stope.

-Moje Moje putovanje vode tri načela: Vera, Nada, Ljubav.

-Da Da li biste bili ljubazni pomoći mi da razumem ove reči? Molim Vas uzmite ovu razglednicu; izaberite jednu boju: -Zelena simbolizuje Veru; -Plava predstavlja Nadu; -Crvena simbolizuje Ljubav.

-Ako Ako nacrtate na ovoj razglednici što za Vas predstavlja jedna od ovih triju nebeskih vrlina, ja ću je poslati nekome u Češku, a Vama će se možda uzvratiti sa mnogo vere, nade i ljubavi.

-Najlepše Najlepše Vam hvala! Evo ovde razglednice mog rodnog grada (Vodnjani) sa mojom adresom.

-Želim Želim Vam mnogo vere, nade i ljubavi.

Pavel Janšta.

Dear Ondrej, I hope I am not writing too late. I made two versions, one for Croatia, Bosnia, and Montenegro, and one for Serbia. […] It is perhaps best to make separate sheets. […] Unfortunately, the beautiful adjectives „duchaplný“, „nadějeplný“ and „láskyplný“ cannot adequately be translated into our modern language without sounding too ecclesiastical (such constructions being abundant in Old Church Slavonic), which one might want to avoid here. […] A point of interest, perhaps: in Serbo-Croat the same root which produced „láska“ survives in the verb „laskati“, „to flatter“, whereas in the other ends of the Indo-European language tree it produced „lust“ and „lascivia“. Ah, how the errant ways of human loves and languages are intertwined! I hope your friend has a safe and fulfilling journey. Best wishes, Vuk.

Vodňany до Йерусалим ВЯРА ВЯРА-НАДЕЖДА-ЛЮБОВ

Здравейте!

bulharsky > str. 19

до Аз съм Павел от Чехия и искам да извърша поклонение от родния ми град Vodňany Vod Йерусалим. Ще вървя пеша или ще пътувам на автостоп. Бих искал да пътувам 7 седмици по време на постите и да пристигна в Светите земи за Великден.

Kamarádi kamarádů mi pomáhali nejen s překlady oslovení, ale posléze i s překlady vzkazů na korespondenčních lístcích…

Павел е моят учител и моят светец, затова ще вървя по стъпките му. Пътуването ми се основава на идеята за ВЯРА-НАДЕЖДА-ЛЮБОВ. ВЯРА Бихте ми ли помогнали да ги достигна? Това е пощенска картичка и можете да изберете един от трите цвята: цвя 1.зеленото е символ на вярата

Od: Maslilinka Komu: Lukáš Kraus Předmět: Re: Prosba překladová Datum: 14.9.2010 13:46:10

2.синьото е символ на надеждата 3.червеното е символ на любовта Ако нарисувате цвета на една от тези божествени добродетели, аз ще ги изпратя по пощата на хора от родината ми - Чехия, за да получат повече вяра, надежда и любов л по същия начин, както и ти.

Много ти благодаря! Това е пощенска картичка от моя роден град, както начин за

It says With most sincere wishes for success on this and all your others initiatives (or undertakings)!

Sounds very sweet! Your friend is a happy person – to have met so many interesting and good-hearted people all over the world :)

обратна връзка с мен.

Желая ти време пълно с вяра, надежда и любов!

Pavel Janšta

Sent from my iPod

91

oslovení

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Iz Vodnjana u Jerusalim

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Vodňani Şehrin‘den Kudüse (Jeruzalem) Pavel, kutsal Pavel’in izinde Inanç , Güven , Aşk Iyi gunler, -

Ben Çek Cumhuriyetinden Pavel, şehrim Vodňani‘den Kudüs‘e (Jeruzalem) gidiyorum.

-

Yaya olarak veya otostop yaparak gidiyorum – yolculugumu mübarek günlerde yaparak (7 hafta) yumurta bayraminda Kudüs‘e varmak istiyorum.

-

Aziz Pavel benim kutsal koruyucumdur, bu nedenle onun izinden gitmeye karar verdim.

-

Benim yolculugum inanc, guven ve aşkı çerçeveliyor.

-

Bunlari yakalamamda bana yardımcı olurmusunuz? Burada 3 renk ve boş bir posta

turecky > str. 19

kartı bulunuyor: 1. Yesil renk inanç ın sembolu.

Od: Kateřina Ruczaj Datum: 17. února 2010 9:16 Předmět: posledni verze Komu: Pavel Janšta

2. Mavi renk guveni canlandiriyor.

3. Ve kirmizi aşki.

-

Seçeceğiniz renkin size ne ifade ettiğini kart üzerine çizerseniz, bunu doğduğum ülkeme gönderecegim (Cek Cumhuriyeti). Böylelikle inanç, güven ve aşk size ifade ettiği şekliyle, orda da aynı ifadeyi hisseden kişileri de bulacaktir.

-

Cok teşekkür ederim, burada size dogdugum sehrin resmini ve benim kontagimi

Ahoj Pavle, tak Ergin pry to trosku opravil aby to davalo vice smysl a dodal interpunkci a do zavorky pry foneticky prepis slova Vodnany. Boji se ale ze pry asi stejne nebudou umet moc cist :-).

Asi jsi mel navstevovat spis nejaky kurz pantomimy, na dialogy mozna nebude prostor :-)

gonderiyorum.

-

Huzurlu, bol güvenli ve aşk dolu günler dileğiyle.

Pavel Janšta

Libame Katka a Ondrasek

‫د‬‫إ‬‫ود‬ ‫ا‬ ،‫أ‬،‫ن‬‫إ‬ ‫م‬‫ا‬ ‫ا‬‫ر‬‫ا‬‫ن‬‫ى‬‫إ‬‫ود‬‫رأ‬‫أ‬‫و‬‫ا‬ ‫رات‬‫ا‬‫أو‬‫ا‬‫أ‬ ‫و‬‫ي‬‫و‬‫ا‬‫إن‬ ‫ا‬‫و‬‫ا‬‫و‬‫ن‬‫ا‬‫ي‬‫ر‬‫أ‬ ‫ت‬‫ا‬‫ه‬‫ى‬‫إ‬‫رو‬‫ا‬ ‫ص‬‫ن‬ ‫ن‬‫ا‬‫ا‬‫ن‬‫ا‬ ‫ا‬‫زرق‬‫ا‬‫ن‬‫ا‬ ‫ا‬‫ر‬‫ن‬‫ي‬‫ا‬‫ا‬‫ن‬‫ا‬‫ا‬‫أ‬‫و‬ ‫ا‬‫ا‬‫ه‬‫ى‬‫إ‬‫ر‬‫إذا‬ ‫ا‬‫أه‬‫إ‬‫ر‬ ‫آ‬‫ا‬‫و‬‫ا‬‫ا‬‫ه‬‫أن‬‫ا‬‫ل‬‫أ‬ ً‫ه‬‫ا‬‫ه‬ ‫ا‬‫آ‬‫أ‬‫ا‬

arabsky > str. 19 From: Ondrej Ditrych Date: Mon, 15 Feb 2010 16:14:09 +0100 To: Pavel Janšta Subject: FW: Nazdar Pavle, posílám arabskou verzi, pozornost věnuj laskavě i radě níže. :-) Měj se, Ondřej



Forwarded Message From: Ondrej Beranek Date: Mon, 15 Feb 2010 06:54:52 -0800 (PST) To: Ditrych Ondrej Subject: Re: tady to je, ale vyrid mu, at si dava bacha…

92

oslovení

聖パウロに見習っているパベル

信仰、希望、愛

今日は！



チェコ共和国から来ているパベルです。ヴォドニャニという私の出生地からエルサレム

まで巡礼しています。 

歩いて行ったり、ヒッチハイクしたりしています。なぜなら断食の期間（７週間）に巡礼 をして復活祭の時に、聖地に到着するつもりです。



聖パウロは私の守護聖人です。それで聖パウロに見習っていて巡礼しています。



私の旅のテーマは：信仰・希望・愛です。



手伝ってくれませんか？ここに葉書があります。三つの色から一つを選んでください：



１．

緑は信仰の象徴です。

２．

青は希望の意味です。

３．

赤は愛です。

japonsky > str. 19 From: Lukas Kraus Date: 2010/2/16 Subject: Japonsky Z Vodňan do Jeruzaléma To: Pavel Janšta

もしあなたはこの三つの神の美徳から一つの美徳の絵を描くと、私がチェコ共和国に 住んでいる誰かにこの葉書を送ります。あなたと同じのようにこの人はもっと信仰、 希望と愛をもらうでしょう。



どうもありがとうございます。これは私の故郷の絵葉書と連絡先です。



信仰、希望と愛にあふれている時間をお祈りしています！

パベル・ヤンシュタ

Ahoj Paberu-san! […] Posilam Ti japonstinu, snad to nejak pomuze. […]

Jinak Ti drzim vsechny palce, at se Tva duchovni cesta podari a splni ucel, ktery sis vytycil.

Budu se Tesit na rande v Jeruzaleme s Tebou a mispakou Jirek.

Bon voyage!

Shalom. toz Lukas z Brna

pohlednice Vodňan, které Pavel rozdával cestou > str. 57

93

oslovení

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

「ヴォドニャニからエルサレムまで」

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání se Štěpánem Štěpán, 24 let Můj fotografický rádce dva dny před začátkem pouti.

Naše poslední schůzka se odehrála v zimním hávu na mrazivých židlích ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží v Praze. Jako první mi vtiskl Naději.

16. února 2010

setkání s Otou Ota Třeboň byla mou první zastávkou na cestě. Místní kostelník mě nejen vpustil do tamního chrámu a prohlídku doplnil bohatým výkladem, nýbrž mě i zahřál vřelým čajem a pozvánkou k přespání na faře. Noci jsem však trávil pokud možno venku.

V jeho představě Lásky je v jednom srdci Ježíš, v druhém Marie a kolkolem růženec.

18. února 2010

setkání s Terezou Tereza, 24 let Rodačka z pražského Jižáku, jejíž srdce však poslední roky jihne zejména při studiu autorské tvorby a pedagogiky u Ivana Vyskočila. Plánovaně však jsem ji potkal ještě o něco jižněji, ve vídeňské hospůdce, o rušném pátečním večeru. Její umné vyobrazení lze zarámovat mottem: „Dobře kořenící Láska nezná hranic.“ 19. února 2010

94

setkání

Štěpán, 24 let Původem z jihočeské Bechyně, tehdy studoval bohemistiku v Praze. Potkal jsem ho však také zjihlého v rakouské metropoli spolu s Terezou.

K jeho vyobrazení jsem si sám dodal vysvětlivku: „Víra i uchem jehly prochází.“ 19. února 2010

setkání s Patrízií Patrizia, 50 let V podnájmu s trojicí o generaci mladších spolubydlících žijící Vídeňačka, jež se ve své neziskovce věnuje ochraně životního prostředí a výuce tance. K obrázku přiložila i semínka „Prunkwickwe“ (volně přeloženo „nádherná vikev“), která mají symbolizovat, že poklady Víry v nás musí klíčit stále znovu.

20. února 2010

setkání s Mariem Mario, 31 let Ač se narodil i celý život pracuje jako stavbyvedoucí ve vsi u Innsbrucku, potkal jsem jej, když navštěvoval svou přítelkyni ve Vídni.

Své zachycení Lásky doplnil komentářem: „Druhé můžeš milovat jen tehdy, když máš rád sám sebe.“ 21. února 2010

95

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání se Štěpánem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Kathi Kathi, 26 let Narodila se ve stejné vesnici v Tyrolsku jako Mario, ale coby stavbyvedoucí působí již řadu let ve Vídni. Dálka však vztahu neprospívá, a proto se vbrzku stěhuje do domoviny. Svou umnou kresbu Naděje nazvala „Anděl, jenž dává světlo i udává směr v temnotách“.

21. února 2010

setkání s Terezou > str. 22 Tereza, 26 let Z plného srdce ztvárnila svou představu Lásky želešická rodačka, svého času má spolužačka z Prahy, toho času studijně na Diplomatické akademii ve Vídni. Portrét byl pořízen v jejím útulném podnájmu, jejž sdílela se třemi předcházejícími osobami.

Díky všem za laskavý azyl!

21. února 2010

setkání s Norbertem > str. 28 Norbert, 38 let Řidič menšího náklaďáku původem z maďarského Bonyhádu, jenž mě za jiskřivě mrazivého jitra doslova vysvobodil z marného stopování za Vídní. Jak vidno, kreslením se nezabývá příliš často. Ale přec… Takto postupoval při vyobrazení Naděje a Lásky: atomová bomba, lebka s překříženými hnáty, láskyplné přeškrtnutí a konečně kralující srdce.

23. února 2010

96

setkání

István, 28 let Opět po bědném čekání mi na větrné benzínce za rakouskými hranicemi zastavil bodrý řidič kamionu a převezl mě téměř přes celé Maďarsko. Pikantní ráz setkání byl dán i tím, že denně rozváží kuřata (masokombinát je ještě asi o třetinu větší, než ten vodňanský), ale takovouto dálnou zavážku má pouze jednou za měsíc.

Svým obrázkem chtěl ukázat, čemu nejvíc věří.

23. února 2010

setkání s Istvánem Markem István Marko, 66 let Tuto veskrze pitoreskní postavu jsem potkal v zemi nikoho na maďarsko-srbské hranici, kterak si jde s taškou na rozvrzaných kolečkách k maďarskému faráři vyměnit švédské koruny za srbské dináry.

Na obrázku Lásky ke dvojici srdcí doplnil i údaje o poloze své kozí farmy, místě svého rodiště a vzdálenostech k nim.

Co však znamenají písmena „S“ a „A“, neprozradil.

24. února 2010

setkání s Mónikou Mónika, 29 let Prodavačka z vyhřáté pekárničky ve vojvodinské vesnici Senta mi takto zachytila Lásku. Kolkolem byla sice bahnitá pole a chuchvalce mlhy, ale z Móniky, stejně jako ze svíce na obrázku, sálala bodrá nálada, láskyplnost a pohoda.

25. února 2010

97

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Istvánem > str. 28

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Agnes > str. 24, 127 Agnes, 16 let Sympatická milovnice sendvičů (jak přiznala) z šestičlenné maďarské rodiny, od níž před časem odešel otec, mě v srbské Vojvodině pozvala k sobě domů. Vpravdě mě zahřálo její pozvání sice do chudobných poměrů, ale s o to větším zájmem a pozorností. Vlastně tak Láskyplnost vykreslila ještě lépe než na obrázku.

26. února 2010

setkání s Marinou Marina, 5 let Marinka mi zachytila kousek oné Lásky na křídlech Víry (s mírným vedením od tety Agnes – viz předchozí portrét). Přes počáteční stud jsme se docela skamarádili a já se musel docela přemáhat, abych odmítl nabídku noclehu.

26. února 2010

setkání se Štefanem Štefan, 60 let Byl prvním Nemaďarem, kterého jsem v srbské Vojvodině potkal. Skrz clonu těžkých dešťových kapek mě dovezl až do Nového Sadu a cestou mě ještě pozval na extra chlazené pivo. V mládí býval komunistou, a proto prý ztra-til všechnu víru. Stejně tak je tomu v jeho věku i s nadějí.

Napsal tedy: „Láska je v životě všechno. Láska k ženě, k domovu nebo k světu.“ 26. února 2010

98

setkání

Marija, 29 let K této ženě za pultem benzínky v hraničním srbském městě Niš jsem dokráčel v čase půlnočním. Vyfocení odmítla s tím, že je mají ve firmě zakázané. Původně se sice chtěla chopit modré barvy a vyjádřit naději, že „Kosovo is Serbia“. Nakonec však zvolila hřejivé Lásky červenou, která mě oné obzvláště rozštěkané noci vcelku zahřála.

27. února 2010

setkání s Blankou a Gerym > str. 24 Blanka, 27 let, Gery 30 let Již jsem ztrácel před hranicemi s Bulharskem naději, když mi zastavil hippiesácký busík s Blankou a Gerym. Že prý jedou až do Indie, a tak mě vezmou alespoň do Sofie.

Dva mladí Rakušané si takto plní svůj sen. Blanka své jímavé vyobrazení košatého stromu osvětlila komentářem: „Bez vzájemné Lásky bychom se na cestu nikdy nevydali.“ 27. února 2010 setkání s Angelem > str. 30 Angel, 48 let Podařilo se mi jednoho – pro změnu deštivého – odpoledne stopnout neuvěřitelně výřečného servisního inženýra rentgenových přístrojů pro východní Bulharsko. Po družném rozhovoru v angličtině, němčině, bulharštině a ruštině jsme se jen ztěžka ve ztěžklých kapkách přetrvávajícího deště loučili (alespoň z mé strany). „S nejupřímnějším přáním úspěchů v tomto i všech dalších podnicích! Následuj svůj sen!“ napsal v barvě Naděje.

1. března 2010

99

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Marijou

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Nataliyou Nataliya, 23 let Znaven dosedl jsem na tesanou lavici v bývalém bulharském hlavním městě Veliko Tarnovo. Sám jsem pak seděl ve fenomenálním prostoru Architect‘s Clubu, zapuštěném v příkrém skalnatém svahu. Dorazila ke mně sličná číšnice a k obrázku napsala: „Nic není nemožné, pokud věříš! Já věřím!“ 1. března 2010

setkání s Lukášem > str. 29 Lukáš, 25 let Svou představu Naděje a Lásky zachytil v salesiánské oratoři v Kazanlaku tamní dobrovolník, jinak rodem z Hodonína. Postavičky představují děda Marta a babu Martu a symbolizují zdraví a štěstí. Rozdávají se proto na počátku března po celém Bulharsku.

4. března 2010 setkání s Davidem > str. 32, 123 David, 30 let Před tureckými hranicemi jsem potkal Maďara, jenž chce za pět let ujít přes pět kontinentů 55 tisíc kilometrů.

Strávil jsem s ním skvělé tři dny. Věřím, že první zkouška opravdu skvělého člověka je skrze jeho pokoru. Nemyslím tím pochyby o svých schopnostech. Ale opravdu skvělí lidé mají bláznivý pocit, že pokora není v nich, nýbrž skrze ně.

A vidí něco božského v každé druhé osobě.

5. března 2010

100

setkání

Beytoven, 23 let Na rozhraní mezi Evropou a Asií v Istanbulu jsem jako prvního potkal tohoto recepčního hostelu. Sice jsem se nejdříve domníval, že mě virtuózně klame označením sebe coby Beethovena – ostatně mě hned u vchodu přesvědčoval, že jsme se potkali vloni v Kanadě.

Nicméně jeho identita se vyloupla, když zachytil Lásku coby autoportrét s podpisem.

7. března 2010

setkání s Cemem Cem, 37 let Na benzínce kdesi na severozápadě Turecka, deštěm nemilosrdně bičované, mi takto vyjádřil svou Naději tamní pumpař. Z nečasu mě i donesením vřelého čaje vytrhl. „Nyní v Bandirmě, Cem se svým přítelem Pavlem v přátelství, bratrství a důvěře. Mnoho zdaru!“ 9. března 2010

setkání s Ümran > str. 49 Ümran, 21 let Rodnou šlépěj svatého Pavla v Tarsu jsem samozřejmě nemohl na své cestě minout.

Popíjel jsem turecký čaj, pozoroval z terasy kavárny ruch na ranním náměstí a tu ke mně přisedla Ümran a zachytila mi Lásku v rytmu derviše. „Lidé, které potkáš na cestě, nejsou vždy náhodou. Děkuji moc, že jsem Tě potkala.

Přeji Ti, aby ses vrátil domů se vším, o čem jsi kdy snil.“ 12. března 2010

101

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Beytovenem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Emine > str. 49 Emine, 54 let V rodišti svatého Pavla jsem potkal i o 33 let starší sestru předchozí zobrazené Ümran.

Anglicky sice nemluvila, zato měla o to větší zájem o sesterský překlad. „Pavle, díky, že jsi přišel a já Tě potkala. Je to pro mě velmi pěkný den. Pozdravy Tvé rodině,“ vyjádřila ve Víře.

12. března 2010

setkání s Mahmudem Mahmud, 25 let V rodném městě svatého Pavla jsem si nemohl odpustit posezení v kavárně jménem „Sv. Pavel“. Číšník tam byl věru vstřícný, ale nechat se vyfotit odmítl. Svou Naději však vyjádřil slovy: „Pavle, vítej v Tarsu. Na Tvé pouti pokračující do Jeruzaléma Ti přeji štěstí, dobrou cestu a šťastná přátelství. Jsem šťasten, že jsem Tě mohl potkat.“ (Na obrázku Kleopatřina brána a římská antická cesta).

12. března 2010

setkání s Erhanem > str. 50 Erhan, 22 let Na cestě z Adany do Antiochie (Hatay), na dohled již syrským hranicím, mi takto zachytil svou představu Naděje student stavebního inženýrství a vyznáním alavita. Překlad zní: „Věřit, že osoba vedle Tebe má dobré záměry, a ujišťovat se, že tomu skutečně tak je.

Doufám, že se na této dlouhé pouti nedostaví žádné problémy a že naplníš všechny své cíle. Přeji šťastnou cestu!“ 13. března 2010

102

setkání

Mouaz, 22 let Na nejvyšším cimbuří starověké citadely druhého největšího syrského města Aleppa mi zachytil svou představu Naděje. Mladý architekt, jenž sní, že by mohl vyjít i za hranice Sýrie. „Věřím, že toho mohu dosáhnout.“ 14. března 2010

setkání s Mahmodem Mahmod, 22 let Bylo slunné odpoledne a Mahmod seděl spolu s Mouazem a Adilem nad syrskou megalopolí. Ochotně se chopil zelené fixy a vedle obrázku vyjádřil i svou Víru – notně lámanou němčinou, že by rád jednou na západě Evropy studoval a pracoval. Inšálláh.

14. března 2010 setkání s Adilem Adil, 20 let Adil završil mé setkání s chlapci z Aleppa. (Záhy se jich shromáždil ještě větší chumel a počali projevovat nadbytečný zájem o můj foťák. Zrychleně jsem se proto vzdálil.) Pro změnu napsal o Lásce: „Vidím sen od svého dětství, že bude mír a láska mezi lidmi, starými i mladými, a budou se milovat opravdově. Kéž každý ve světě sdílí tento můj sen, obzvláště lidé v Německu.“ (Pomýlil mou národnost).

14. března 2010

103

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Mouazem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Georgem Georges, 68 let Byl jsem žízniv a dal mi napít, byl jsem vyčerpán a popovezl mě (navzdory mým protestům) kousek autem (díky Bohu).

Moudrý, dobrý a bodrý muž ze syrsko-libanonské hranice. „Doufám, že svatý Pavel s Tebou bude i po celou Tvou cestu domů,“ vyjádřil v barvě Víry.

16. března 2010

setkání s Fátimou > str. 57, 112 Fátima, 14 let Fátima a Sameh mi napsaly shodný text. Jednou coby Lásku, podruhé jako Naději: „Každý by měl zahrnout svého bližního, ba i cizince, láskou.

Každý by měl mít vlastnosti tohoto mladíka, jenž je z daleké země a který vážil celou cestu, aby rozšířil zprávu. Ta zpráva je šíření víry a naděje. Víry ze srdce a naděje v život na této zemi…“ 17. března 2010 setkání se Sameh > str. 57, 112 Sameh, 16 let „…Také rozšířit zpravení o lásce mezi lidmi. Pokud by toto všechno neexistovalo, pak bychom nemohli mít ani žádný šťastný sen. Tato osoba má velmi vznešené rysy a šíří zprávu od Boha, takže Láska, štěstí, Naděje a Víra jsou všude. Protože bez naděje by život neměl smysl a jeden by žil v osamocení od svých blízkých. Proto Bůh dal lidem mysl, aby myslili a užili zdraví. Jak říkáme, ve zdravém těle zdravý duch.“ 17. března 2010

104

setkání

George, 53 let Nejmladší z dětí maronitského faráře mě, tahajíce za zvon, přivolalo do kostelíka. Jeho otec mi tam napsal: „Byl jsem na cestách, a ujali jste se mě, hladověl jsem a dali jste mi jíst. Kdybych všemu rozuměl, ale neměl Lásku, nejsem nic. Bůh je Láska. S Láskou činíme zázraky a ty kráčíš ve šlépějích svatého Pavla šířit zvěst. Jak Ježíš řekl, Bůh buď s Tebou a s každým, kdo Ti pomáhá na cestě. Přejme Ti bezpečnou cestu domů.“ 18. března 2010

setkání s Mustaphou Mustapha, 54 let Sešel jsem ze syrských hor a několik dnů kráčel podél libanonského pobřeží. V krámku se zbožím všeho druhu se mě ujal slušně německy hovořící prodavač a v závěru horkého dne mě podaroval chladivými nápoji. Představu Lásky měl jasnou: „Jmenuji se Khaled Mustapha. Miluji Boha, všechny proroky Boží a všechny lidi.“ 18. března 2010

setkání s Lailou > str. 61 Laila, 39 let Když jsem kráčel další dny podél středomořského pobřeží, oslovil mě ve stinném krámku bodře naladěný chlapík se síťovkou v ruce. Láska jím představená zněla: „Psáno Lailou Al Kassem. Jsme poctěni, že Tě poznáváme a přejeme Ti štěstí v naší zemi. Vítej do Kalamouna, našeho města, města písma a vědomostí. Přejeme Ti úspěch.“ 20. března 2010

105

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Georgem > str. 57

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Fádi > str.61 Fádi, 34 let Majitelka útulného krámku s osvěžující zmrzlinou byla tato usměvavá žena. Chopila se všech barev pro Víru, Naději a Lásku: „Psáno Fádi Nasr. Jsem velmi šťastná, že Tě poznávám a mohu být obeznámena se způsobem Tvého života. Přeji si, abych mohla dělat to samé cestováním po zemích, které jsi navštívil.“ 20. března 2010 setkání s Manhalem > str. 61 Manhal, 32 let Manhal právě seděl na zápraží, pohroužen do zlatě potaženého Koránu, když ho Laila a Fádi k nám do krámku přivolali. Ač byl viditelně zdrcený, pěkně jsme si i rusky popovídali. O to úpěnlivěji pak vyjádřil svou Naději: „Psáno Manhalem Ghazim.

Vyprošuji si od Boha, Všemohoucího, aby odpověděl na mou prosbu, neboť jsem zdrcen z vážných problémů, do kterých jsem se dostal.“ 20. března 2010

setkání s Katarinou > str. 61 Katarina, asi 85 let Na libanonském pobřeží přeplněném opuštěnými hotely se náhle přede mnou vyloupl půvabný klášter. V jeho bohatě zdobených prostorách jsem našel pouze sestru Katarinu a tucet koček. „Z kostela Její Dobrotivosti Al-Natour. Přeji každému poctivost a Lásku.

To je, co doporučuji úplně všem.“ 20. března 2010

106

setkání

Stephano, 22 let V pravé poledne se tak ploužím vyprahlou krajinou, až se přede mnou objeví krámek s věru smíšeným zbožím.

Jinak v kasínu pracující Stephano mě zadarmo bohatě zazásobil a zapsal: „Buď optimistický ohledně Dobra a najdeš ho. Víra je to jediné, co nám zbývá. Tak ji neztrať.“ 20. března 2010

setkání s Melikem Melik, 28 let O nedělním ránu jsem potkal tři muže na kole. První z nich napsal: „Pavle, jsi skvělý.

Přeji Ti úspěch, zdraví, Naději, Lásku a doraž v pořádku do cíle. Žehnám Ti!“ 21. března 2010

setkání s Aramem Aram, 28 let Druhý cyklista v Naději: „Pro Pavla od Arama Kazanjiana. Přeji Ti co nejvíce úspěchu ve Tvé misi.

Je nutné velké odhodlání podstoupit takovou cestu. Drž se ho! Zůstaneme v kontaktu.

Vřelé pozdravy Tvým krajanům a Tobě zvláště.“ 21. března 2010

107

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání se Stephanem > str. 62

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Hassanem Hassan, 22 let „Doufám ve štěstí na Tvé cestě. Aby ses domů vrátil v bezpečí a dosáhl všech svých cílů,“ napsal v Naději cyklista třetí.

21. března 2010

setkání s Hovigem > str. 62 Hovig, 21 let Po odjezdu cyklistů jsem o nedělním odpoledni potkal ještě tyto dva chodce – „kamarády až za hrob“. Hovig s kořeny v Arménii mi napsal: „Milý Pavle, první věcí, kterou bych Ti měl říci, je, že vidím naději ve Tvých očích. Ale naděje sama nestačí… Láska, Naděje a Víra jsou jediné věci, které nás vedou do věčného království Božího.“ 21. března 2010

setkání s Abdem > str. 62 Abdo, 21 let Hovigův „kamarád až za hrob“ vyjádřil svou Víru, Naději a Lásku následovně: „I když má víra není silná, doufám, že se posilní po setkání s Tebou, Pavle. Lidé doufají, ale naděje není dostačující. Bez Lásky není nic možné. Jsem studentem techniky, proto napíši tuto jednoduchou rovnici: Víra + Láska + Naděje = Život = Bůh.“ 21. března 2010

108

setkání

Miled, 14 let Poté, co jsem opustil dva předcházející nerozlučné kamarády, narazil jsem hned na dvojici dalších. Tentokrát však nešlo o čerstvé vysokoškoláky, nýbrž pokročilé žáky základní školy. První hned odkryl svou největší tužbu: „Chovám v sobě naději, že jednou budu hrát fotbal za FC Barcelona.“ Otec mu prý slíbil, že příští rok na její zápas pojedou. Ne každý Libanonec tedy tře bídu s nouzí.

21. března 2010

setkání s Karamem Karam, 13 let Druhý si též vyložil Naději coby vyjádření svého největšího aktuálního přání. Má úhlavní tužba v daný okamžik byla pouze sednout si někam ve stínu na krosnu a vypít spoustu tekutin. I díky tomuto klučinovi se mi ihned vyplnila. „Od Karama Pavlovi.

Mám sen, že se jednoho dne stanu pilotem, protože o tom sním již od dětství.“ 21. března 2010 setkání s Faten > str. 68 Faten, 25 let V nejstarší metropoli světa, v místě, kde (dle tradice) svatý Pavel prchal přes damašské hradby v koši na provaze, jsem i já vylezl po provazovém žebříku do malebného hostelu.

Tam na cimbuří mi Faten v Naději a Lásce napsala: „Mým největším přáním je, že bude mír na zemi a nikdo nebude obětí něčeho, co nespáchal. A také, že neuvidím trpět žádné dítě ani matku trápící se ze svého potomka. Prosím Boha o pomoc a požehnání.“ 25. března 2010

109

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Miledem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Mohammadem Mohammad, asi 35 let Když jsem čekal v jordánské Petře na příjezd rodičů, přisedl si ke mně tamní hlídač.

Svou Víru pak dosti rezolutně vyjádřil takto: „Ve jménu Boha Nejsvětějšího: Věřím, že není boha kromě Boha a že Mohamed je Jeho Prorok a já prosím mocného Boha, aby se Pavel stal muslimem.“ 28. března 2010 setkání s Nadavem > str. 78 Nadav, 44 let Seděl jsem ve stínu borovicového háje a pozoroval početnou židovskou rodinu, kterak si užívá piknik o pesachu. Nadav pak ke mně přišel a nabídl mi jídlo i nocleh. Ten jsem však odmítl, neb jsem plánoval přenocovat v Chrámu Božího hrobu. Vzal si všechny tři fixy najednou do ruky a vykroužil z nich propletenec. Vysvětlení: „Žádnou z těchto božských ctností nelze od dvou zbývajících oddělit.“ 30. března 2010

setkání s Nazmiem Nazmi, 53 let Klapal jsem holí, zatížen krosnou, o dláždění nedaleko Božího hrobu a Nazmi mě pozval k sobě do krámku, kde prodává obuv již 32 let (pořídil jsem u něj sandály „kristusky“). „Mám Naději: V tomto životě být volný a ne zotročený někým jiným.

A jak pravil Al Sahabi Omar bin Al Khattab: Nezotročujte lidi, kterým jejich matky daly život, aby byli svobodní.“ 30. března 2010

110

setkání

Ariel, 16 let Ariel a Eli seděli pod rododendronem u školy na hranici Starého a Nového Jeruzaléma. Přivolali mě k sobě, když jsem je míjel coby podezřelé individuum s velkým hrbem na zádech a rozvlněnou holí v ruce. Ariel napsal svou pohlednici v duchu Přátelství a Naděje: „Ahoj Pavle, ušel jsi toho po svých z Čech už hodně. Myslím, že máš hodně naděje. Jseš dobrej chlapík.

Přeju Ti do života hodně naděje! Přeju Ti vše dobré!“ 31. března 2010

setkání s Eliem Eli, 14 let Eli si oproti Arielovi zvolil červenou barvu Lásky a o poznání déle si v rukou vážil mou poutnickou hůl.

Třeba ho za pár let tady u nás na jihu Čech potkáme, kterak si to štráduje v opačném směru. Byl bych tomu rád!

31. března 2010

setkání s Rachely > str. 82 Rachely, 25 let S touto učitelkou matematiky jsme se seznámili díky společnému kamarádovi.

Dala nám více nahlédnout pod značně komplikovanou izraelskou i jeruzalémskou pokličku. Její rovnice jistě netřeba překládat. Víra, Naděje i Láska jsou vždy neoddělitelně provázané.

3. dubna 2010

111

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Arielem

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Gabrielou > str. 79 Gabriela, 25 let Má drahá spolužačka z fakulty, jež letošní rok tráví intenzivním studiem v izraelské Herzliji. Skvělé setkání i zakončení pouti. „Hatikva znamená Naděje. Hatikva je izraelská hymna a hudbu k ní složil Bedřich Smetana. Naděje teče Vltavou z Eretz Jisrael do Vodňan a zpět. Podepsána Gábi.“ 6. dubna 2010

setkání s Ivanou > str. 79 Ivana, 20 let Na Velikonoce za mnou přiletěla čtveřice přátel. Takže jsme největší svátky roku mohli společně prožít ve Svatém městě, u Mrtvého moře i politi živou vodou z Jordánu. Ivanka, jež pochází ze Šumperka, nechala plně na pláži v Tel Avivu rozehrát vlnky, rozehřát slunce a rozpoutat Naději.

6. dubna 2010

setkání s Lukášem > str. 79 Lukáš, 26 let Lukáš strávil studijně rok v Japonsku a přinejmenším podoba jeho vizuálního zpracování Lásky to nezapře.

Své dojmy z Izraele glosoval tím, že nyní navštívil již většinu nejposvátnějších míst hlavních světových náboženství. Ale Jeruzalém – obzvlášť když při západu slunce stojíte na střeše Rakouského hospice vprostřed Starého města – je vážně síla.

6. dubna 2010

112

setkání

Iva, 20 let Přezdívaná Jája, jejíž starší sestra je na posledním portrétu a sestřenice na ob-jeden předešlém, představila (si) různé podoby Víry. Jedno je však jisté. To místo za ní je Jericho a přímo pod ní se nachází nejstarší dosud na světě nalezená lidmi postavená věž.

A kdo nevěří, ať tam…

6. dubna 2010

setkání s Markétou > str. 79 Markéta, 25 let Pouť mou uzavírá osoba, jež u mnohého byla na Počátku.

Má biřmovací kmotřenka je zachycena na střeše Rakouského hospice a na horizontu za ní se k Nebi zdvíhají kupole Chrámu Božího hrobu.

Inšálláh se tedy její Víra, že Arab se Židem půjdou ruku v ruce, naplní. Já jsem s nimi i holí šel nesmírně rád. Smírně půjdu ještě radši!

6. dubna 2010

setkání se sebou Pavel, 26 let Dříve, než ke mně Nadav před týdnem z rodinné pesachové slavnosti přistoupil, poznačil jsem si do deníku několik veršů: „Dětský smích / Vánek zjíh. / Slunce září / Duše páří. / Proti pýše / Duch tu dýše. / Že prý se nic neděje? / Víra, Láska, Naděje.“ 6. dubna 2010

113

setkání

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

setkání s Ivou > str. 79

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

setkání s Fátimou a Sameh > str. 102 kapitola Dva dopisy z podhradí, jež nikomu neodešlu > str. 57 Po návratu domů jsem si nechal přeložit dopisy od dvou holek, které jsem potkal v Sýrii. V dopisech se psalo: „[…] Poselství světa by mělo ukazovat na: Víru – Naději – Lásku Víra: znamená naplnění chvil člověka v tomto životě Naděje: znamená, že člověk věří ve skutečný (pravdivý) cíl Láska: každý člověk musí mít v tomto životě partnera Někteří z nich trpí tím, že jsou smutní ze smutku některých z nich… …věčnou lásku Tobě nejšťastnější![…]

Fátima“ „[…] Je třeba, abys měl dost sil na dokončení tohoto poselství pro pozvednutí tohoto světa a aby ses těšil z tohoto místa, které pro nás znamená vlastní život.

Láska: teplo a něha, které vysílá srdce …

Naděje: je třeba uskutečnit cíl, který toužíš splnit Víra: víra v Boha….

Tyto cíle nezávisí na jedné generaci a jedinci, nýbrž na veškeré populaci Božího světa.

Toto je vyjádření nitra mého srdce…

Sameh“

114

dopisy z poddveří

Třeboň (Česko) > str. 21

Wien / Vídeň (Rakousko) Maďarsko

Budapešť (Maďarsko) Pécs / Pětikostelí (Maďarsko)

Szeged / Segedín (Maďarsko) > str. 24 Niš (Srbsko) > str. 27

Bulharsko > str. 27 Sofija / Sofie (Bulharsko)

115

stopovací cedule

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

České Budějovice (Česko)

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

Veliko Ťarnovo / Tarnovo (Bulharsko) Kazanlak (Bulharsko) > str. 22

Stara Zagora (Bulharsko) > str. 28 Stara Zagora (Bulharsko) > str. 28

Haskovo / Chaskovo (Bulharsko) SOS > Kam jen jsem to s touto cedulí chtěl dostopovat? Už si nevzpomínám…

Istanbul (Turecko) > str. 31 Izmir / Smyrna (Turecko) > str. 43

Efes / Efez (Turecko) > str. 42 Aydin (Turecko)

116

stopovací cedule

Hatay / Antakija (Turecko) > str. 50

Halep / Aleppo (Sýrie) Tripolis (Libanon) > str. 61

Bejrút (Libanon) > str. 62

Damascus/ Damašek (Sýrie)

117

stopovací cedule

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

Adana (Turecko)

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

objevování Ameriky s Davidem > str. 34 V neděli 7. března 2010 jsme se s Davidem ráno probudili ve svilengrandském hotelu a místo, abychom se ihned vydali pěšky k bulharsko-turecké hranici, rozebírali jsme u snídaně zebrubně rozmístění indiánských kmenů v Americe (v duchu naší klukovské četby a snů). Toto neumělé zachycení mapy Spojených států je naším společným dílkem z lovení v paměti. Nakreslili jsem si slepou mapu a na střídačku zkoušeli doplnit, kde je který stát.

Když už nás žádný další nenapadal, přišel David s překvapivě účinnou mnemotechnickou pomůckou (nabytou za studií v Miláně) – vypsal abecedu a ke každému písmenu jsme doplnili státy, které jím začínaly. Naráz bylo pár dalších na světě – respektive zapsáno na zadní straně stopovací cedule. Poslední chybějící názvy nás napadly až na samých hranicích ve vsi Kapitan Andreevo. To je však už jiná kapitola.

118

zápisky z deníku

Část tohoto textu jsem posléze přepsal do e-mailové zdravice z Damašku.

deníkový záznam na přední straně stopovací cedule do Damašku > str. 47, 77 A tento zápis z deníku jsem později uvedl v e-mail-ové zdravici z Tel Avivu

119

zápisky z deníku

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

deníkový záznam na zadní straně stopovací cedule do Hataye (Antakije) > str. 43, 53

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

hadí hůl > str. 61 O mou dřevěnou oporu na cestách se zajímalo mnoho lidí. Mezi nimi i tito Libanonci v pobřežní vesnici Barbara.

Hadí hůl, původně Frankova noha. Vznikla na podzim roku 2001 na výpravě pražského oddílu Attis, když Anežka Martínková vytáhla ze země borový kořen a udělala z něj dřevěnou nohu hrdinovi Divokého západu Frankovi. Frank se svým parťákem Mahonnym od té doby žili v oddílové mytologii. V létě 2002 se dřevěná noha vrací na scénu v táborové hře. Z tohoto – v té době již památného – dřeva pak člen oddílu Tomáš Jebavý vyřeže hada. Anežka později dřevo věnuje Matěji Chytilovi jako poutnickou hůl. Ten cestovatelské hole rád vyměňuje s rumunskými pastevci za hole ovčácké nebo jimi obdarovává své přátele.

Nese proto hadí hůl v prosinci 2009 do žižkovské putyky U Vystřelenýho voka, aby ji věnoval k narozeninám vodňanskému poutníkovi, který se chystá do Svaté země.

Hadí hůl je těžká a krátká, Matěj ji proto Pavlu Janštovi předává jen jako symbolické povzbuzení k cestě. Netuší, že s ní vodňanský poutník následně urazí tisíce kilometrů a ubrousí ji o dvanáct centimetrů. Během cesty ji pustí z ruky jen výjimečně. Když po čtyřiceti dnech přichází zarostlý a zaprášený do Jeruzaléma, vypadá jako zjevení. Brzy ráno kráčí od Jad Vašem do centra města, když ho předhoní ranní běžec. Po pár krocích se zastavuje a otáčí se na poutníka se slovy: "Hi, Moses!" Pavel v tu chvíli opravdu připomíná starozákonního proroka Mojžíše, který proměňoval svou poutnickou hůl v hada. (Ex 4, 1–5) 120

holí příběh

zmínky o poutnické holi > str. 27, 41, 55, 79 rekonstrukce příběhu na základě ústního vyprávění

Výrazu „snakey“ dal vzniknout před lety Kanaďan Kyle o Halloweenské party v Nashvillu. Posledního října roku 2007 jsem dorazil do Tennessee, kde už na mě čekal kamarád ze společných studií v Drážďanech v masce upíra a s banjem v ruce. Než jsem se stihl rozkoukat, byl jsem ve víru jeho (h)různě maskovaných přátel.

Kyle, rodák z Toronta, mě poučil: „Stačí Ti znát tři výrazy v americké angličtině, abys měl naprosto plynnou konverzaci“. Sám jsem odposlouchal, že všeobecný konsensus panuje nad výrazy: „you know“, „it’s like“ a „awesome“. Kyle však pravil, že je tu ještě jedno naprosto zásadní slovo a sice „snakey“. Nejen já coby cizinec, ale jeho blízcí přátelé na něj hleděli nechápavě. „Kyle, co tím jako myslíš? Vždyť já to vůbec nepoužívám? Jaký hadi či co?“ Kyle na to: „Snakey je prostě snakey. You know, it’s like…“ Od té doby byli hadi pořád sss námi. Má snakey hůl, Tebe já nikdy nevezmu na hůl!

no, you know, its like, like snakey, you know, its like awesome, awesssome, awesssome , you know, you know, no snakey, sssnakey sssnakesss, you know no, you know, its like, like snakey, you know, its like awesome, awesssome, awesssome, you know, you know, no snakey, sssnakey sssnakesss, you know no, you know, its like, like snakey, you know, its like awesome, awesssome, awesssome , you know, you know, no snakey, sssnakey sssnakesss, you know no, you know, its like, like snakey, you know, its like awesome, awesssome, awesssome, you know, you know, no snakey, sssnakey sssnakesss, you know no, you know, its like, like snakey, you know, its like awesome, awesssome, awesssome, you know, you know no snakey, sssnakey sssnakesss, you know, awesssome, you know, you know no snakey, sssnakey sssnakesss,...

121

holí příběh

konverzace za použití základních výrazů americké angličtiny Takto zapsána čtveřice výrazu příliš nevyzní, ale zkuste si je patřičně protáhle a spletitě zopakovat. Při jejich vytrvalém používání jsme s Kylem zvládli čile konverzovat i půl hodiny.

česko rakousko maďarsko srbsko bulharsko řecko turecko sýrie libanon jordánsko izrael

obrázek hadí hole ze zadní strany stopovací cedule

izrael jordánsko libanon sýrie turecko řecko bulharsko srbsko maďarsko rakousko česko

pohádková chalupa > str. 45 Kromě portrétů lidí, které jsem potkal, jsem na této cestě příliš nefotil…

chalupa zblízka > str. 45 …Tato chatrč mě však zaujala natolik, že jsem si ji vyfotil hned z několika perspektiv.

druhá misijní cesta apoštola Pavla > str. 36 Tuto mapu z roku 1965 jsem našel zastrčenou u nás doma v knihovně těsně před odchodem.

122

chatrč a Pavel

Po nรกvratu

Davidovy básně > str. 34 4. března 2010 Svatojakubskou báseň mi David napsal na korespondenční lístek ještě v Bulharsku. Zaslal jsem ji Matěji Chytilovi, protože jsem s ním v roce 2009 – stejně jako David – absolvoval Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela.

7. dubna 2010 Druhý den po návratu domů mi přišla Davidova mantra od perského filosofa, která ho oslovila při putování Tureckem. Přepsal jsem si ji na papír: „Water that’s poured inside will sink the boat / While water underneath keeps it afloat / Driving wealth from his heart to keep it pure / King Salomon preferred the title ‚Poor‘ / That sealed jar in the stormy sea out there / Floats on the waves because it’s full of air / When you’ve the air of dervishood inside / You’ll float above the world and there abide…“ 8. února 2011 Tuto Himalájskou báseň mi poslal David emailem z jihu Číny. Původně ji psal s kamarádem v horských výšinách Nepálu. Na snímku v mém přepisu: „strait and quick it shoots pure / roots which bear no reason no season / no season in which it does not cure / knots and knicks of treason / burnig woods warms only one night / only truth builds history / billowing swaying it reaches for light / ‘tis a mighty tree oh honesty“

125

po návratu

3. června 2010 vyprávění na setkání nevidomých a slabozrakých v Jindřichově Hradci

23. července 2010 vyprávění v klášteře šedých sester na Lomci u Vodňan

1. září 2010 článek ve zpravodaji Vodňany žijou

19. září 2010 > str. 21 výstava fotografií a obrázků z pouti ve vodňanské galerii

126

po návratu

20. září 2010 článek o pouti a výstavě v Lidových novinách

23. září 2010 vyprávění pro studenty vodňanského gymnázia s hodinou kreslení

24. září 2010 jeden z portrétů z výstavy, překreslený na hodině výtvarné výchovy ve vodňanské galerii

127

po návratu

září – říjen 2010 > str. 21, 83 Víra, Naděje a Láska, jak je zachytili na korespondenční lístky návštěvníci výstavy Z Vodňan do Jeruzaléma ve vodňanské galerii

128

po návratu

31. října 2010 dernisáž výstavy ve vodňanské synagoze s přednáškou PhDr. Jana Podlešáka o jihočeském židovstvu a koncertem kapely Trombenik

12. listopadu 2011 přednášla „Víra, Naděje a Láska v jiných kulturách“ v rámci kurzu celoživotního vzdělávání Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

20. prosince 2011 > str. 96 přání k Vánocům z Vojvodiny od rodiny Agnes Kormos

129

po návratu

31. března 2012 autorské čtení z čerstvě vydané knihy Z Vodňan do Jeruzaléma na židovském hřbitově ve Vodňanech

4. dubna 2012 křest prvního vydání knihy Z Vodňan do Jeruzaléma v Le Court Galerii v Praze

12. dubna 2012 přednáška v Krajské vědecké knihovně v Liberci

130

po návratu

1. ledna 2013 I když jasné vyhlídky zdají se v nedohlednu… kéž Vás PF 2013 projasní od výšin ke dnu! > str. 53, 101

6. dubna 2013 vernisáž výstavy Z Vodňan do Jeruzaléma ve Strahovském klášteře v Praze a křest druhého rozšířeního vydání stejnojmenné knihy

131

po návratu

Místo závěru bych Vás rád oslovil – stejně jako jsem tomu činil během své cesty z Vodňan do Jeruzaléma a poté i na výstavě ve vodňanské městské galerii.

Zarámování mé pouti tvořily: víra – naděje – láska.

Mohli byste mi, prosím, pomoci s jejich zachycením? Zde je korespondenční lístek pro Vás a můžete si zvolit ze tří barev: Zelená symbolizuje Víru.

Modrá představuje Naději. Červená pak Lásku.

Pokud vyjádříte jednu či dvě, ba i tři z těchto božských ctností, můžete ji poslat někomu poštou, a více Víry, Naděje a Lásky se dostane určitě jak jemu, tak i Vám.

Duchaplný, nadějeplný a láskyplný čas Vám přeji!

Pavel Janšta

Obsah K Pavlovi................................................................................................13 Z Istanbulu, Damašku a Tel Avivu Zdravice istanbulská...................................................................................19 Zdravice damašská....................................................................................40 Zdravice telavivská....................................................................................72 Z cesty (k) věci mapy....................................................................................................87 oslovení v různých jazycích........................................................................88 setkání...................................................................................................92 dopisy..................................................................................................112 stopovací cedule......................................................................................113 zápisky z deníku.....................................................................................116 „holí“ příběh.........................................................................................118 chatrč a Pavel.........................................................................................120 Po návratu...........................................................................................123

Z Vodňan do Jeruzaléma ve šlépějích svatého Pavla Pavel Janšta Praha 2013, druhé rozšířené vydání Náklad: 300 kusů Redakce: Kristýna Gavriněvová, Markéta Machková Grafická úprava: Eliška Kosová, Anežka Martínková Úprava fotografií: Ondřej Bouška Vydalo nakladatelství Eliška Kosová, MAKE*detail www.makedetail.cz www.facebook.com/makedetail Tisk: Calamarus www.calamarus.cz ISBN 978-80-905124-4-3

1 Štěpán 2 Ota 3 Tereza 4 Štěpán 5 Patrizia 6 Mario 7 Kathi 8 Tereza 9 Norbert 10 István 11 István Marko 12 Mónika 13 Agnes 14 Marina 15 Štefan 16 Marija 17 Blanka, Gery 18 Angel 19 Nataliya 20 Lukáš 21 David 22 Beytoven 23 Cem 24 Ümran 25 Emine 26 Mahmud 27 Erhan 28 Mouaz 29 Mahmod 30 Adil 31 Georges 32 Fátima 33 Sameh 34 George 35 Mustapha 36 Laila 37 Fádi 38 Manhal 39 Katarina 40 Stephano 41 Melik 42 Aram 43 Hassan 44 Hovig 45 Abdo 46 Miled 47 Karam 48 Faten 49 Mohammad 50 Nadav 51 Nazmi 52 Ariel 53 Eli 54 Rachely 55 Gabriela 56 Ivana 57 Lukáš 58 Iva 59 Markéta 60 Pavel

SETKÁNÍ ZDRAVICE > str. 92 > str. 92 > str. 92 > str. 93 > str. 93 > str. 93 > str. 94 > str. 94 > str. 22 > str. 94 > str. 28 > str. 95 > str. 28 > str. 95 > str. 95 > str. 96 > str. 24, 127 > str. 96 > str. 96 > str. 97 > str. 97 > str. 24 > str. 97 > str. 30 > str. 98 > str. 98 > str. 29 > str. 98 > str. 32, 123 > str. 99 > str. 99 > str. 99 > str. 49 > str. 100 > str. 49 > str. 100 > str. 100 > str. 50 > str. 101 > str. 53 > str. 101 > str. 53 > str. 101 > str. 53 > str. 102 > str. 102 > str. 57, 112 > str. 102 > str. 57, 112 > str. 103 > str. 57 > str. 103 > str. 103 > str. 61 > str. 104 > str. 61 > str. 104 > str. 61 > str. 104 > str. 61 > str. 105 > str. 62 > str. 105 > str. 105 > str. 106 > str. 106 > str. 62 > str. 106 > str. 62 > str. 107 > str. 107 > str. 107 > str. 68 > str. 108 > str. 108 > str. 78 > str. 108 > str. 109 > str. 109 > str. 109 > str. 82 > str. 110 > str. 79 > str. 110 > str. 79 > str. 110 > str. 79 > str. 111 > str. 79 > str. 111 > str. 79 > str. 111