Historky ze skal a hor

Historky ze skal a hor vypráví Gerhard Tschunko

Historky ze skal a hor vypráví Gerhard Tschunko

MAKE*detail

Text © Gerhard Tschunko, 2015.

Všechna práva vyhrazena.

Fotografie © Soukromý archiv autora Portrét Gerharda Tschunka © Petr Piechowicz Redakce © Marcela Dohnalová, 2015 Koncept knihy © MAKE*detail, 2015 Font © Storm Type Foundry & Suitcase Type Foundry ISBN 978-80-905903-2-8

Jsem skála

Viděla jsem život i smrt.

Zažila jsem štěstí, starost i bolest. Žiju životem skály.

Jsem částí naší matky Země.

Cítila jsem tlukot jejího srdce.

Cítila jsem její bolesti i radosti. Žiju životem skály.

Jsem částí našeho otce, Velkého tajemství.

Cítila jsem jeho starost i moudrost.

Viděla jsem jeho bytosti, moje bratry, všechna zvířata, ptáky, mluvící řeky a větry, stromy, vše co se nachází na této zemi a vše co tvoří tento svět.

Jsem spřízněná s hvězdami.

Mohu mluvit, když ke mně budeš promlouvat.

Budu naslouchat, když budeš hovořit.

Mohu ti pomoci, když pomoc budeš potřebovat.

Ale nezraňuj mne, mohu to vnímat jako ty.

Mám léčivou sílu, ale budeš ji muset nejdříve objevit.

Možná si myslíš, že jsem jenom skála, která zde v tichu leží na vlhkém loži.

Ale to nejsem, jsem součástí života, žiju, pomáhám těm, kteří mne uznávají.

6 –7

Báseň kmene Mohawků z knihy Gipfelbücher & Bergsprüche (Gert Uhlig – Joachim Schindler, 2003) z němčiny přeložil a upravil Gerhard Tschunko.

Historky ze skal

Úvod

10 –11

Byla nebyla doba, kdy skal bylo hodně, ale horolezce abys dalekohledem vyhlížel. Dnes je to jiné – zdali dobré nebo špatné, to ať posoudí jiní.

Já vám chci vyprávět příběhy ze skal, které se skutečně staly. No, něco se někde trochu přikrášlilo, jako při každém letitém vyprávění, ale v jádru jsou pravdivé. Jsou to zážitky lidí pohybujících se v kouzelném prostředí našich skal a hor, v prostředí, které samo o sobě vytváří neopakovatelnou atmosféru a rodí zkazky, smíchané z pravdy i fikce.

Jsou to příběhy odposlouchané u táborových ohňů, při lezení nebo jen tak u piva. Příběhy většinou veselé, ale i smutné, tak jak je život přináší.

Půjdete-li za teplého letního večera skalami, nebo ještě lépe, budete-li až do hluboké noci dlít na některém z vrcholů, nastražte uši.

Uslyšíte lehké šumění nad skalami. To ony si vyprávějí příhody lidí, kteří jimi prošli. Poslouchejte.

Císař a prvovýstup

Josef II, císař Svaté říše římské, arcivévoda rakouský, uherský král a nekorunovaný král český, objížděl v roce 1779 české země. Bylo to krátce před vydáním takzvaného Tolerančního patentu v roce 1781, který v císařství zaručoval náboženskou svobodu.

I když jako vládce dost tvrdě potlačoval uvolňovací procesy ve svých zemích, reformy své matky a pak i své vlastní – zrušení nevolnictví, zavedení všeobecného školství a již zmíněná náboženská svoboda mu zajišťovaly u obyvatelstva značnou oblibu.

Tak se stalo, že císař se svou velkou suitou přijel dne 21. září 1779 i do malé obce Tisá, aby byl přítomen položení základního kamene zdejšího kostela svaté Anny (dostavěn byl pak v roce 1788).

Sláva to byla veliká.

Celá obec byla ozdobena girlandami, žlutočernými vlajkami a portréty Jeho veličenstva. Družičky celé v bílém, pánové ve fraku nebo alespoň ve svém svátečním obleku, v němž chodili v neděli do kostela, se chystali na vřelé uvítání. Několik hudebních těles z celého okolí už od rána vyhrávalo fešné marše.

Kolem dvanácté hodiny se na silnici od Libouchce objevily první kočáry. Ten císařův obklopovala garda Jejího veličenstva na koních.

Když se přiblížili k horní křižovatce, zaujala císaře scéna, kvůli níž nechal kočár zastavit a vystoupil. Nad vsí, nad jejím severním okrajem, stál na vysoké pískovcové věži muž a mohutně mával rakouskou vlajkou. Z plných plic zdravil císaře mohutným „Sláva!“ Císař mu zamával rukou na pozdrav, nastoupil do kočáru a odjel k místu, kde se konala slavnost. V jejím průběhu

12 –13

projevil přání poznat toho odvážného muže, který ho tak zvláštním způsobem přivítal.

Muž se jmenoval Josef Welzl a byl to místní kominík. Císař ho pozdravil a poděkoval mu za zvláštní uvítání.

Tento den se do historie skalního lezení v Tisé zapsal jako den vůbec prvního vylezení pískovcové skalní věže v Tiských skalách.

Věž na konci skalních stěn, které se tyčí nad vsí, se jmenuje Kostelíček. Kominík Welzl ji vylezl bez použití umělých pomůcek, a když zvážíme, že výstup je ohodnocen třetím stupněm obtížnosti, musíme výkon místního občana s ohledem na tehdejší dobu jenom obdivovat.

Na počest císaře byl později, v roce 1888, postaven v Tisé jeho pomník. Stával před bývalou farou nad silnicí, asi padesát metrů před vchodem

do kostela. Náměstíčko před pomníkem se jmenovalo Náměstí císaře Josefa II. Na vysokém podstavci z pískovce se tyčila bronzová socha císaře. Pro základní plošinu byly použity pískovcové bloky z bývalé tvrze, která kdysi stávala severozápadně od Tisé a měla za úkol chránit takzvanou solnou cestu, která tudy procházela. Pomník byl zbourán v roce 1919.

Bitva o Ostrov V době tvrdé totality byla velká část údolí Ostrova uzavřená. Například levá strana cesty do Ostrova přes tak zvaný Himmelreich, Nebeské údolí, už byla částečně nepřístupným pásmem. Tenkrát se ještě v sobotu pracovalo, většinou do dvanácti hodin, a pak se jelo do skal. Do tmy se lezlo v Tisé, na Turistické chatě se vypilo pár piv a šlo se za tmy do Ostrova k Léblovi. To byla hospoda, dnešní horolezecká restaurace, a říkalo se jí tak po dřívějším majiteli. Setkávali se zde lezci, bylo jich tenkrát ovšem ještě nemnoho, a také sem chodili pohraničníci z místní posádky.

Při takovém obsazení nutně muselo docházet ke střetům.

O dívky, o místo u stolu, nebo prostě jen tak. Jednou, když byla zábava v plném proudu, zpívalo se při kytaře, kterou mistrně ovládal Wolf Bruch, lezec s postavou bohatýra, začali vojáci provokovat.

Pořvávali, dělali nemístné poznámky, jednoduše rušili.

Byli už také notně pod parou.

Napětí vrcholilo. A pak se Bruch vztyčil, kývl na ostatní, zařval: „A dost!“ a vší silou narazil největšímu řvounovi – byl to četař – kytaru přes hlavu až na krk. To byl signál.

Síly byly jakž takž vyrovnány, možná vojáků bylo trochu víc. Ale lanové smyčky ukončené ocelovou karabinou byly výtečnou zbraní. Opasky a židle byly jen chabou protiváhou. Ženské zalezly pod stoly a mela začala. Vše šlo dobře. Jenom Slávek Stehlík, on pro násilí nikdy moc nebyl, se zabýval tím, že když nějaký voják upadl, dupnul na něj, většinou do rozkroku. Během bitvy nepřestával hostinský pilně obsluhovat zemdlené a dělat čárky. V důsledku velkého rámusu se přiřítila ozbrojená vojenská hlídka s důstojníkem. Asi aby uklidnil ten chaos, a protože jeho slova zanikala ve vřavě, vystřelil

14 –15

z pistole do vzduchu. To ale neměl dělat. Milí pohraničníci vzápětí přišli o všechny zbraně, o čepice (nosili tehdy takové kšiltovky jako důstojníci) a o valnou část oblečení. Pak reje skončily útěkem vojska do kasáren.

Začalo velké uklízení, ošetřování několika ran, slavilo se vítězství. Druhý den ráno se kolemjdoucí turisté s údivem ptali: „Je tahle hospoda ještě v provozu?“ A začalo velké vyšetřování.

Tedy velké… Brzy ráno přišel voják vyjednávač a vykoupil zbraně a ostatní materiál za pět lahví rumu. Přijít o zbraně by byl opravdu velký průšvih. Vyšetřování odhalilo pouze to, že se vojáci chovali nepřiměřeně a že celou škodu uhradí. Basta.

Na potupu však vojáci nezapomněli. Začaly větší kontroly horolezců. Obzvlášť jedno místo u Továrních věží, na začátku Ostrova, přímo u cesty, bylo častým místem

jejich náhlých přepadů a kontrol. Vždy vyskočili ze tmy a s namířenou zbraní zvolali: „Stůj, kontrola!“ To nás strašně štvalo, nejvíc kamaráda Frantu Kodeše.

Jednoho sobotního večera, byla už skoro tma, se zase parta lezců pomalu přesunovala do Ostrova. Franta se na tom známém místě tiše plížil mezi skalami, které znal jako své boty, před svými kamarády.

Jakmile vojáci vybafli, byli dva, a zařvali: „Stůj, kdo tam?“ vyskočil z úkrytu Franta, bleskurychle jim samopaly vzal a každému z ustrnulých vojáků vrazil takovou facku, až se to ve skalách rozléhalo. Vojáčkové napřed vyhrožovali, poté žadonili a pak prosili, aby jim zbraně vrátil. Vrátil, ale stálo je to pěknou rundu rumu a piva.

Od té doby byl však ve skalách klid. Žádné přepadovky, žádné kontroly, inu, pro lezce nastaly klidnější časy.

Lano

Byly doby, kdy vlastnit horolezecké lano bylo vzácností, ale i určitou výsadou.

Objevovala se různá lana, kroucená, pletená, perlonová, sisalová, lana typu Lützner, takzvané kernmantly, dlouhá i kratší. Většinou to byla lana o průměru 12–14 mm, ale také 18 až 20 mm. A byla pořádně těžká. Lano navíc nesmělo zmoknout.

Jednou lezl Manti Lexa (výborný pískař, který žil po roce 1945 v NDR, ale někdy našel cestu přes hlídané hranice) na Popravčí věž spárou. Když byl pod malým

převisem, spustil se náhle prudký liják. Manti se dlouho nerozmýšlel a ze značné výšky skočil na zem. Dobře dopadl do svahu, nic se mu nestalo.

Lano rychle zabalili a uchovali tak vzácné, pašované lano typu Lützner před zmoknutím.

Dva velcí kamarádi Ruda Wokrzinek a Wolf Bruch se z nouze rozhodli, že si lano pořídí u lanaře. Tehdy toto řemeslo ještě existovalo.

Objednali si 40 metrů krouceného lana a pak ho hrdě přinesli do skal. Bylo to lano silné asi 22 milimetrů, kroucené a strašně těžké.

A bylo ho jenom 36 metrů.

Prvolezec po několika metrech táhl za sebou značnou váhu.

Motat se dalo jenom do velkého kola, tak bylo tuhé. Dovedete si představit slaňování na tomto laně v Dülferově sedu, přes stehno? Přesto lano sloužilo.

Až do té doby, kdy se oba lezci pro úplnou prkotinu zle pohádali. Tedy… vlastně šlo

16 –17

o ženskou. Hádka narůstala a náhle padla slova: „Když dělit, (ženu?) tak dělit!“ Zablýskl se nůž a než někdo z přítomných mohl zasáhnout, lano v půli přeřízli. A bylo to. Každý měl svých osmnáct metrů, které samozřejmě byly k ničemu.

Za čas se opět usmířili a této příhodě se spolu srdečně zasmáli. Ty dvě půlky pak dlouhou dobu visely v hospodě u Lébla. Poučení? Ženu si rozdělit můžeš, lano nikdy.

Ucho

Bylo pozdní odpoledne krásného, letního dne. Skupina lezců z Krupky i s rodinami se nacházela v oblasti Tiských skal, poblíž skalní věže zvané Mumie. Lezení pro tento den již vlastně měli všichni dost, ale ukončit pobyt ve skalách se nikomu ještě nechtělo. Takže prováděli zkoušky různých jistících prvků, nových smyček, karabin a podobně.

Na trh, jinak dost omezený, se tenkrát poprvé dostaly slabé čtyřmilimetrové smyčky.

Naproti Mumii je vysoký skalní masiv a tam se rozhodli nové smyčky vyzkoušet, co vlastně vydrží. Ruda se postavil na ramena svého kolegy Wolfa a umístil do úzké spáry uzel slabé smyčky. Ostatní posedávali kolem a se zájmem pohlíželi na snažení této dvojice. Ruda pečlivě smyčku vmáčkl do spárky, trochu ji utáhl a upravil do správné

polohy. Opustil Wolfova široká ramena a spustil se po té smyčce dolů. Držela dobře a to naplňovalo lezce uspokojením, protože nyní měli další možnost dobrého jištění.

Samozřejmě, každý si chtěl jištění vyzkoušet, a tak se různě zavěšovali a smyčku zatěžovali.

Pak někdo přišel na nápad, že se musí zatížit pořádně, jako při případném pádu. Přidali další smyčku a Ruda Wokrzinek s Františkem Puchmelterem si stoupli na přivalený kámen, jako že skočí oba současně a tak tu smyčku zatíží na maximum.

František Puchmelter byl takový nenápadný lezec, moc toho nenamluvil, ale lezení ho zřejmě bavilo.

Byl vysoké postavy a trochu starší než ostatní. Takže tito dva, zavalitý Ruda a vytáhlý Franta, se zavěsili do smyček a skočili. Uzlík držel, slabá smyčka byla napjatá jako strunka, jenom na ni zabrnkat.

Najednou takový skřípavý zvuk a smyčka vystřelila ze

18 –19

spárky, zasvištěla vzduchem a zasáhla Frantovo ucho, které téměř uřízla – zůstalo viset na kůži hlavy jen za malinký kousek. Byl to mžik. Rána začala prudce krvácet. Všichni okolo stáli jako zkamenělí, jenom Ruda zachoval chladnou hlavu. „Rychle, nějaké obvazy!“ vykřikoval a přitom vzal skoro utržené ucho a rychle ho přitiskl na patřičné místo na Františkově hlavě. Nic mu nevadilo, že mu po rukou teče krev.

Obvazy se nějaké našly a Ruda s pomocí žen, které se mezitím vzpamatovaly z úleku, Františkovi pevně obvázal hlavu kolem dokola. Kupodivu krvácení záhy přestalo a vše vypadalo dobře. František se usmíval, prohlašoval, že ho to téměř nebolí a že se vlastně nic

moc neděje. Na námitky, že by snad měl jít k lékaři, jenom zavrtěl hlavou, že je na to čas později. Takže si celá skupina došla na Turistickou chatu na pivo. Tam se František i Ruda umyli a posilněni studeným pivem se s celou skupinou vydali do Libouchce na vlak.

Příští neděli byli všichni zase ve skalách, i s Františkem.

Ten už bez obvazu s úsměvem vyprávěl, že přece jenom šel v pondělí k lékaři, který nevěřícně zíral a kroutil hlavou, když konstatoval, že ucho je správně přirostlé na svém místě. A tak díky duchapřítomnosti Rudy Wokrzinka a mocné čarodějce přírodě byl František v pořádku a užíval si lezení s ostatními.

Jedno poučení však tato příhoda přeci jen přinesla. Při takových akcích, třeba zkoušce jištění, materiálu nebo pevnosti karabin a lan, je třeba zvláštní

pozornosti, neboť se často stávají nepříjemné nehody.

Dnes se nad takovou příhodou usmíváme. Je to další střípek do bohaté mozaiky událostí, které, jak se domnívám, je třeba zachytit a uchovat v paměti.

Doga

Díváme-li se od Tisé na východ, uvidíme štíhlou siluetu vysoké, do údolí nakloněné pískovcové věže. Doga, Zsigmondiho věž, Švédská stráž, tolik názvů již měla tato dominanta, která vypadá, jako by se měla každou chvíli zřítit. Však také měla namále, když v blízkém lomu, v němž dobývali kamenné bloky pro stavbu kostela v Tisé, rozhodli, že věž odbourají. Naštěstí k tomu nedošlo a tak můžeme obdivovat tento smělý výtvor přírodních sil i dnes.

Doga samozřejmě lákala i horolezce. Byl to Paul Keppler s druhy, který v roce 1908 jako první vystoupil na tento vrchol.

Následovali další, kteří na věž vystupovali různými cestami.

20 –21

Jednou z nejtěžších je údolní cesta, kde se v horní části nad takovou malou policí skrývá hlavní problém. Od jistícího kruhu vede hladká hrana do úzké spárky. Zde se takzvaně staví, to znamená, že prvolezec pokračuje v lezení stoje na ramenou svého spolulezce. Ale ani pak není úspěch zaručen. Je to prostě klíčové místo výstupu.

Tento výstup vždycky lákal.

A tak se jednoho krásného nedělního dopoledne vydala pětice kamarádů, aby si tuto nádhernou cestu vylezli. Jarda, Frída, Karel, Milan a Honza, všichni víceméně zkušení pískaři, chtěli zkusit své štěstí.

Počáteční, mírně převislý úsek překonali bez problémů a pak už lezli středem stěny po pevné, dobře vrstvené skále až na polici pod východní hranou ke kruhu. Postupně sem dolezla celá pětice. Tak, a jak dál?

Pořádně se zajistili a začali připravovat stavění. První pokus selhal, pak další a další, střídali se v roli prvolezce, ale ne a ne dosáhnout do spárky vpravo od hrany, jejíž dosažení by znamenalo pokračování výstupu. Je to totiž dost riskantní krok, kdy stojíte na vrtkavých ramenou spolulezce, držíte se pouze hladké hrany na tření a musíte se velmi natáhnout doprava po hladké stěně do zmíněné spárky. Již hodně družstev zde svůj výstup ukončilo.

Naše pětice se snažila.

Asi po hodině si najednou Karel vzpomněl, že musí něco neodkladně doma zařídit! A slanil dolů. Po další půlhodince marných pokusů si další z lezců, Milan, začal stěžovat na bolesti břicha!

A taktéž opustil stanoviště a slanil. Dole ani nečekal a ztratil se v lese. Za další půlhodinku si Jan začal stěžovat na velkou žízeň, a že se musí neodkladně napít.

Taktéž opustil stanoviště a slanil. Dole ovšem ani on nečekal a zmizel směrem k Tisé.

Ti dva zbývající, Jarda a Frída, se ještě naposledy pokusili o ten rozhodující krok. Marně.

Podívali se na sebe, podali si ruce a s těžkým srdcem slanili k úpatí stěny. Když stáhli lano, toužebně se podívali nahoru, tam, kde před chvílí téměř tři a půl hodiny marně bojovali o jediný krok. No co. Příště se to určitě povede.

A také povedlo, i když v jiném složení družstva.

Dnes už na tento výstup jen s úsměvem vzpomínají, i na postupně se zmenšující počet lezců. Smělá, majestátní silueta této věže dále láká lezce, aby s ní změřili své síly.

Jak přišel prapor na Císaře Pískovcová věž jménem Císař František Josef je dominantou Ostrova. Nalézá se na severním ostrohu skal, kde se ostrovské stěny stáčejí do Bielathalu. Na tuto nepříliš vysokou věž vede několik těžkých cest šesté a sedmé obtížnosti. Vystoupit na ni je pro každého lezce nejen výzvou, ale téměř povinností.

Symbolem.

Budu vám vyprávět o době, kdy se zakázané vojenské pásmo rozprostíralo od hranic až k věži zvané Kořenáč. Císař byl uvnitř tohoto pásma, pro nás tehdy prakticky nedostupný. My jsme ale chtěli na vrchol stůj co stůj.

Vymysleli jsme, že využijeme svátku 9. května a jako na oslavu vztyčíme na vrcholu státní vlajku. No, nápad to nebyl špatný, ale u místního velitelství pohraniční stráže jsme nepochodili. Na vyšší

22 –23

instanci, na velitelství pohraničníků ve vsi Sněžník, také ne. Nezbylo než sednout na motorku a vydat se do Děčína, kde na zdejším zámku sídlilo hlavní velitelství pohraniční stráže. Po dlouhé době čekání jsme se dostali až k vrchnímu náčelníkovi, u něhož jsme opět přednesli svou žádost. Dlouho, dlouho se rozmýšlel, zkoumavě se na nás díval, pak jako by se trochu pousmál a vydal povolení pro deset osob ke vstupu do zakázaného pásma. Sláva!

Kamarádi vyrobili plechovou vlajku a devátého máje jsme nastoupili v plné

síle u velitelství v Ostrově. Byl překrásný den, jarní vzduch voněl a my se těšili jak malí kluci. Pod dozorem šesti samopalníků a jednoho velitele jsme pochodovali směrem k Císaři. Vojáci otevírali a zavírali průchody drátěných zátarasů a uhlazovali pískové pruhy. U úpatí věže jsme rozložili horolezecké náčiní a začali s výstupem. Vojáci se pohodlně usadili kolem, kouřili cigarety z našich zásob a sledovali naše počínání.

Lezli jsme obvyklou výstupovou cestou, jež má klasifikaci šestého stupně obtížnosti. V té době tam ještě nebyl zajišťovací stěnový kruh, ten byl usazen až dodatečně. Ale cestu jsme zvládli dobře. Na Císaře jsme vylezli, všech deset nás sedělo na vrcholu natěsnáno k sobě, protože vrchol této věže moc

prostoru neposkytuje. Podle horolezeckého zvyku jsme si podali ruce a provedli zápis do vrcholové knížky. Moc zápisů tam nebylo. Poslední český výstup, alespoň podle záznamu, byl uskutečněn před osmi lety. Objevili jsme však dva písemné pozdravy saských horolezců, kteří odvážně přešli přísně střeženou hranici a vystoupili na vrchol. Riskovali hodně. Upevnili jsme prapor, pokouřili cigárko, slanili a opět za doprovodu pohraničníků pochodovali zpět.

Tak se ocitla vlajka na Císaři. Není to jen plechová fangle na vrcholu, je to upomínka na dobu nesvobody, hlouposti a arogance.

24 –25

Mína

Do bílých Tiských skal zajížděli pravidelně sobotu co sobotu také lezci z nedalekého Bohosudova. Byli to většinou Němci, ale byli mezi nimi i Češi, zkrátka dobrá parta.

Zvláštní postavení v takové partě měli vždy prvolezci – vorsteigři. Ti byli při lezení privilegováni. Nejmladší lezec party jim u nástupu podával konec lana, oni rozhodovali, co se poleze a v jakém pořadí.

A také jako poslední slaňovali z vrcholu. Takový byl nepsaný řád. A vorsteigři nebyli jenom muži. Často si velmi dobře vedly i pohledné dívky.

Největší úspěchy ovšem sklízela jistá Mína z Krupky.

Vysoká, krásná mladá blondýna si ve skalách jako prvolezec počínala velmi odvážně. Vyváděla jednu cestu za druhou. A o druhy, kteří ji zajišťovali, nikdy nouzi neměla. Ochotně se nabízeli, i když tehdejší technika jištění přes rameno nebyla zrovna nejpříjemnější. Ale milá Mína měla jednu zvláštnost. Na hlavě šátek, volné tričko a krátké bílé, velmi, velmi volné šortky. Jinak nic. To se to jistilo přímo pod krásnou Mínou!

Jestli tento její způsob oblékání byla vědomá ledabylost, nebo jenom jistá nepozornost, to se nikdo nikdy nedozvěděl.

Tajemná světla Pískovcové skály v naší oblasti nejsou pouze nádherným skalním divadlem se zvláštními útvary. Ve skalách jsou také místa jako stvořená pro vznik pohádek, zákoutí, která dala podnět k různým zvěstem a pověstem. Mezi tato tajemná místa patří i svítící jeskyňky. Jedna byla v Tiských skalách, hned u turistické cesty, a přestože mříže vstupu do jeskyně bránily, nenechavé ruce zvědavců ji úplně zničily.

Druhé místo, o kterém vám chci vyprávět, je mnohem zajímavější. Je v údolíčku oblasti zvané Rájec, a je velmi těžko přístupné. Přesné místo zamlčím, protože je žádoucí, aby se zachovalo a poskytlo jednou i jiným takový zážitek, jako tenkrát nám.

Ke konci jednoho horkého letního dne, kdy se slunce už chystalo skrýt za obzorem a vzduch byl prosycen silným elektrickým nábojem

26 –27

zvěstujícím společně se vzdáleným duněním blížící se bouřku, uviděl jsem spolu se svým kamarádem vysoko ve skále tajemnou zář. Vycházela z nevelkého otvoru ve stěně a jemně se vlnila. Barvu měla žlutozelenou až dozlatova. Byl to nádherný pohled a my tam stáli jako přikovaní. Atmosféra byla tak zvláštní a nevšední, až jsme se báli pohnout, abychom celé to čarování neporušili.

Už se začalo pomalu stmívat, když jsme se konečně hnuli a rozhodli se přijít tomu jevu na kloub. I přes pozdní dobu jsme nastoupili do cesty sedmé klasifikace, velmi obtížné a riskantní, protože jistící kruh byl velmi vysoko.

Dnes už jsou tam kruhy dva a kouzlo té cesty je pryč. Nad kruhem jsme se dali úplně mimo cestu a obtížnou částí stěny jsme se dostali až do blízkosti místa, ze kterého pořád ještě vycházela ona tajemná záře. Byl to jen nevelký otvor, malá jeskyňka asi osmdesátkrát padesát centimetrů. Do hloubky jsem neviděl, protože byla plná té záře.

A začalo být divno.

Vzduch byl nabit statickou elektřinou, z vlasů a z prstů začaly s prskotem přeskakovat jiskřičky. Eliášův oheň, řekl by odborník. Nám však moc

veselo nebylo. V co možná nejkratším čase jsme dolezli na vrchol a v tu chvíli se nad námi rozduněla bouřka.

Mohutné blesky osvěcovaly už hodně tmavou oblohu a silný vichr s námi na vrcholu pěkně lomcoval. Rychle slanit a do úkrytu. Po bouřce jsme vyšli do tmy, ale světlo tam nahoře už zmizelo.

Tento jev jsem pak viděl ještě jednou, ale mnohem slaběji a za méně dramatických okolností. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.

Samozřejmě i tato záhada má vědecké vysvětlení.

Světlo způsobuje zvláštní mech, dřípovičník zpeřený (Schistostega pennata), jehož prvoklíček světélkuje díky lomu světla na vypouklých buňkách.

Mech zdánlivě zeleně svítí.

Naháněná Byl letní čas a velmi brzo ráno. Skoro ještě noc. Hodinky ukazovaly tři a nějakou tu minutu. Tma se ještě rozprostírala nad krajinou, ale na obzoru se už objevovala světlejší místa, znamení nastávajícího úsvitu. Lehké šmouhy průsvitného oparu se elegantně vlnily těsně nad zemí.

V tuto dobu jsme se William a já nacházeli na okraji Rájce, těsně u prostoru, který byl označen výhružnými tabulemi „Vstup přísně zakázán“. Leželi jsme ve vysoké trávě, vlhké od ranní rosy, a čekali. Čekali jsme na chvíli, kdy tudy projde hlídka pohraniční stráže na své pravidelné obhlídce. Měli jsme totiž ten den dost bláznivý nápad vylézt si na pískovcovou věž zvanou Sokol, čnící vysoko na skalním ostrohu a viditelnou již zdaleka ze všech stran. Výstup to není nijak jednoduchý. Všechny cesty mají klasifikaci sedm. Ale to nebyl ten hlavní problém. Vtip byl v tom, že ta krásná věž,

28 –29

jež nás tak magicky přitahovala, stála v zakázaném pásmu. To však také byla výzva, určitý vzdor vůči všem nesmyslným zákazům té doby.

Leželi jsme dobře ukrytí a téměř ani nedýchali. Celí jsme byli posypáni pepřem, aby nás neucítili psi, kteří hlídku většinou doprovázeli. Najednou slyšíme kroky a tlumený hovor.

Hlídka. Prošla kolem loudavým krokem osob, kterým tahle ranní obhlídka také není příliš po chuti. Ale služba je služba.

Pejsek cupital poslušně před nimi. Prošli kolem nás a my si oddychli. Když zmizeli nahoře mezi skalami, dali jsme se na cestu i my. Přešli jsme pás písku oddělujícího zakázané pásmo, pečlivě za sebou uhladili stopy, překročili signální drát a vydali se k věži. Mezitím se rozsvítilo

nádherné letní ráno a my už se těšili na lezení jako malí kluci.

Abychom se dostali k nástupu na takzvanou starou cestu, museli jsme prolézt soustavou tunelů, kterými je celá věž ve své spodní části prohlodaná. Tak jsme se dostali na údolní stranu, po jejíž levé hraně vede výstup. Samozřejmě jsme teď byli vidět jako na dlani. Ale to nám moc nevadilo, měli jsme určitý náskok. Přes počáteční převis k hodinám a dále pak po jemných chytech na hraně ve velmi vzdušné expozici, no prostě krása. Tak jsme dosáhli vrcholu a podívali se do vrcholové knížky. Tahle byla velmi letitá, z roku 1935, a zápisy byly opravdu

pozoruhodné. Před námi se tu zapsali před osmi lety nějací odvážní Němci. Udělali jsme krásný zápis s plnými jmény, i za cenu, že by nás někdo mohl udat. Ale byli jsme si celkem jisti. Příslušníci STB na skály nelezou a horolezci nebonzují.

Willa najednou zpozorněl a ukázal směrem k západu, kde dole stojí několik zbylých stavení. A opravdu. V dálce se hrnuly spěšným krokem postavy pohraničníků se psy.

A měli namířeno k nám. Asi nás uviděli na vrcholu ze své pozorovatelny a teď jdou po nás.

No dobře. Měli jsme určitý únikový plán. Rozvážně a v klidu jsme slanili, zabalili věci a vylezli na protější masiv. To už vojáci byli pod věží, ale úplně dole u úpatí ostrohu, na kterém věž stojí.

Měli jsme náskok. Po vrcholu masivu jsme popošli asi dvě stě metrů, připravili slanění

30 –31

o borovici a sjeli dolů k úpatí stěn, zatímco se hlídka v počtu asi osmi mužů se psy dostala k věži. To slanění proto, aby psi ztratili stopu.

Popoběhli jsme do hustého lesa, u okraje masivu překročili linii označující pásmo a mazali pryč k silnici, po které jsme se vydali do Tisé. Z jednoho místa zvaného U křížku jsme zahlédli několik postav pobíhajících po okraji masivu. Tak se mějte, pánové! Po prožitém dobrodružství pod krásnou modrou oblohou s rozesmátým sluníčkem jsme vesele pochodovali domů.

Sochař V období, kdy ještě nebylo vše tak, jak má být, byl u našeho oddílu architekt Karel. Jako výtvarník měl v prostředí tehdejší umělecké scény na Teplicku mnoho přátel. Byl mezi nimi i sochař, malíř a grafik L. Proslavil se tím, že vytvořil kamennou hlavu blázna. Skutečně se mu povedla. Měl malý ateliér a žil bohémským životem. Jednou projevil přání, zda by nemohl s námi vylézt na nějakou skálu, jen tak, pro zážitek, který by ho inspiroval do dalšího díla.

Dobře. Karel vše zorganizoval a na mně bylo, abych vybral místo.

Když zážitek, tak zážitek.

Vybral jsem ve skalní oblasti Rájec útvar, jehož jméno je Umíněnec. Je to poměrně vysoká věž, pravidelný sloup, nahoře s výraznou hlavou.

Zvláštní na ní je, že když stojíte na vrcholu, připadáte si, jako byste pluli v prázdnu. Ta hlava je na všechny strany trochu

převislá. To bude to pravé pro silný, tvořivý zážitek.

Vyrazili jsme jednou v neděli, počasí bylo jako malované, vzduch se chvěl ve slunečním žáru, na obloze jinak blankytně modré plulo několik ojedinělých bílých mráčků.

Celá parta i s mistrem se sešla pod nástupem. Stará cesta na věž není příliš obtížná, jenom v horní části, v závěrečném výlezu na vrchol hlavy věže je to trochu náročnější. Vyvedl jsem cestu na vrchol, pořádně se zajistil, dobral ještě dva pomocníky a výstup sochařův mohl začít. Dobře navázán na lano, Karel na to dohlížel osobně, lezl docela svižně, jen v horní části potřeboval

32 –33

poradit, přidržet, ale celkem výstup zvládal s bravurou.

Vylezl na vrchol, postavil se a se širokým úsměvem a očima dokořán se rozhlédl kolem. Bylo na něm vidět, že je ohromen tou parádou okolo. Jenže najednou mu v očích zářivé plamínky pohasly, celý v obličeji zešedivěl a s heknutím „Bože!“ se pomalu složil na skalnatý vrchol. Položil se na břicho, roztáhl ruce a nohy, a protože vrchol věže není zrovna příliš prostorný, vytlačil nás až na samý okraj. Tak tu ležel, pěsti sevřené, a vzdychal: „Svět se celý točí, zde zemru, to je můj konec.“ Chvíli jsme se celkem pobaveně dívali na tu scénu, ale pak už byl také pomalu čas pomýšlet na sestup. To se lehko řekne. Ten nástup do slaňovacího kruhu je tam trochu zapeklitý. A tenkrát, když se ještě slaňovalo přes stehno a přes rameno, mohl být vstup do slanění na této věži pro někoho problémem.

Milý sochař se nechtěl pohnout z místa. Pořádně zajištěného jsme ho pomalu přistrkovali k okraji skály. Měl oči zavřené, takže snad ani nevnímal, co se to s ním děje. Přehoupl se přes okraj a už jsme ho vesele pouštěli dolů. Povedlo se. Dole ho odvázali a my ostatní jsme pomalu slaňovali z věže. Dole milý sochař celý ožil, s cigaretou mezi rty a se širokým úsměvem pobíhal od jednoho ke druhému a ne jednou, ale opakovaně každému potřásal rukou a neustále opakoval: „Děkuji, děkuji za vrcholný zážitek svého života.“ Každému nabízel cigarety a radostí byl celý bez sebe.

Architekt Karel, který to celé vlastně způsobil, jenom suše poznamenal: „Tady skáčeš jako kozel, ale nahoře na věži ses málem posr…, umělče.“

Skokan

V každé lezecké partě se najdou jedinci, kteří se trochu odlišují od ostatních. Ať už svým myšlením, způsobem oblékání, nebo chováním. Také ve skupině lezců z Unčína byl muž blížící se střednímu věku, jehož výrazným rysem byly přeskoky. Jmenoval se Karel Wächter. Byl příjemným partnerem, který nezkazil žádnou legraci, docela dobře lezl, přesto nikdy nevyvedl žádnou cestu. Jeho zvláštností byl hluboký odpor ke slaňování.

Kde to jenom trochu šlo, raději slézal.

Skoky ovšem byly jeho parádním číslem. Když byl v přijatelné vzdálenosti od vrcholu skály nějaký strom, Karel neváhal a někdy i do značné dálky a hloubky skočil.

Zachytil se ve větvích a pak slezl jako veverka dolů na zem.

Jeho schopnosti lézt dobře po stromech parta využívala především při stavbě zajištění zvané švébe. To se nahoře na příhodných stromech upevnila lana a lezec tak byl zčásti jištěn shora. Tato úprava jištění vyžadovala, aby se na dva stromy lezlo dvakrát, jednou při instalaci celého jistícího systému a potom při jeho demontáži. A na to byl právě specialista Karel. Je pravda, že dříve bylo vzrostlých stromů kolem skal mnohem víc, takže skokan Karel to měl se svými sestupy jednodušší.

Jednou se jeho skokanských dovedností využilo i při výstupu na poměrně těžce přístupnou věž. V její blízkosti stál vysoký štíhlý strom, který svou špicí mírně převyšoval vrchol věže, avšak byl od ní vzdálen nějakých pět metrů. To bylo něco pro Karla. Vylezl, kam až mohl nejvýš, a s navázaným jistícím lanem strom mohutně rozhoupal. Za hlasitého

34 –35

pokřiku ostatních se v příhodném okamžiku pustil větví, skočil a dopadl na vrchol věže, kde se jako zázrakem udržel. Byl to odvážný muž. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by skokana Karla napodobil.

Poklad

O skalních městech plných slují a jeskyní se vždy vyprávělo v souvislosti s poklady. Je to tím, že skály byly především v dřívějších dobách místem tajemným, velmi obtížně přístupným, a lidé se jim spíše vyhýbali.

Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně udál a vyprávěl se jako Leduquinův poklad. Časový odstup mohl mnohé zkreslit, pozměnit, ale jádro příběhu je pravdivé a je doloženo i v matrikách farností v Libouchci a v Modré.

V době napoleonských válek došlo v roce 1813 k velké bitvě u Chlumce mezi francouzským vojskem císaře Napoleona, které vedl generál Vandamme, a koalicí Rakušanů, Rusů a Prusů. Některé oddíly se zřejmě dostaly mimo hlavní

proud událostí a tak se menší skupiny Francouzů objevily i v obci Tisá. Přes tuto obec dříve vedla takzvaná solná cesta z Ústí do Pirny.

Obyvatelé se jako vždy při válečných událostech uchylovali do pouze jim známých úkrytů ve zdejších skalách. Se vším co měli, i se svým dobytkem, který by jinak vojsko zrekvírovalo.

V některém z těchto oddílů byl také mladý důstojník jménem Charles Luis Leduquin, pokladník pluku. Dobře si prohlédl skalní úkryty, které by mohl později využít. A pak jedné tmavé noci uprchl i s pokladnou do skalního labyrintu Tiských skal. Tehdy tyto skály představovaly téměř neproniknutelný prales, kam se odvažovali pouze lapkové nebo pytláci. Tam mladý Leduquin svůj poklad ukryl a odtáhl s vojskem zpět do Francie.

O několik let později, když vojenská vřava napoleonských válek utichla, pravděpodobně kolem roku 1817, přišel

36 –37

do obce Tisá tajemný návštěvník. Ubytoval se tu a často se vydával na dlouhotrvající vycházky do zdejších skalních oblastí. Vracel se stále mrzutější a nevrlejší.

Mezi obyvateli se šuškalo, že hledá ve skalách poklad, který stále nemůže najít. Buď místo úkrytu pozapomněl, nebo kdosi ten jeho poklad už vybral.

Tak to šlo celý rok, až se z toho neúspěšného hledání

pan Leduquin zhroutil. Po uzdravení začal z nouze léčit dobytek sedláků a později i zdejší lidi. Dosáhl v léčbě takových úspěchů, že se mu v tomto kraji začalo říkat „zázračný léčitel“. Také experimentoval s tlakovými hrnci a vařil různé léčivé tinktury. Zpočátku nosil oblečení francouzského střihu, později si pořídil dlouhý zelený frak, k tomu vysoké kožené boty a na hlavu velký tmavý klobouk se širokou krempou.

Jeho obličej zdobil mohutný plnovous. Stal se váženým a uznávaným občanem. Ale jakmile se naskytla příležitost, brouzdal po skalách. Poklad nikdy nenašel, a když se naplnil jeho čas, zemřel v Chuderově u sedláka jménem Strahl.

Pochován byl pravděpodobně v Libouchci na starém hřbitově.

Každého napadne: ten poklad přece někde v těch skalách musí být! To si říkalo i dost různých podnikavců, kteří pronikali neustále hlouběji do labyrintu skal.

Bezúspěšně. Nebo snad ne?

Také my horolezci, když jsme začali v Tiských skalách lézt, jsme občas nakoukli do některé díry. Co kdyby… Kolem roku 1960 jsem s kamarády vystoupil na ještě panenskou věž v přední části Tiských skal a na památku nešťastného Francouze ji nazval jeho jménem: Leduquinova věž.

Podle jiné verze příběhu byl Charles Louis Leduquin francouzský šlechtic, který se v době francouzské revoluce zúčastnil popravy krále Ludvíka XVI. Aby si zachránil život, uprchl z Francie i s částí svého majetku a bůhvíjak se dostal až do Tisé. A tady ho prý ukryl ve zdejších skalách. Tuto verzi vyprávěl Franz Focke, bývalý farář v Libouchci.

Co je to?

Zlatá brána. Oblast, kde si řeka Labe proráží cestu Českým středohořím, tvoří poměrně úzké údolí, jehož úbočí jsou skalnatá a strmá.

Skály zde tvoří nesouvislé útvary roztodivných tvarů.

Geologicky se jedná většinou o čedič s příměsí olivínu, občas se vyskytuje i znělec.

Nad rekreační oblasti Brná na pravém břehu Labe se vysoko ve stráni tyčí samostatná věž, zvaná Čima Brná, někdy též honosněji nazývaná Cima de la Brná. Pro horolezce byla vždy výzvou, protože výstup na vrchol není vůbec jednoduchý.

A vysokou údolní stěnou vede několik velmi těžkých cest.

Tato věž je především v jarních dnech místem častých návštěv lezců.

Jednoho krásného jarního dne se do strmého svahu vedoucího k věži prodírají hustými křovinami dva

38 –39

horolezci s blízkého Ústí.

František s doktorem Zděnkem se chystají vylézt na tuto skalní jehlu, dobře viditelnou z údolí.

Rozhodují se pro výstup Starou cestou, která vede koutem podél východní hrany a je klasifikovaná obtížností čtyři.

Tedy nic jednoduchého, ale oba jsou zkušenými lezci, kteří už mají za sebou spoustu výstupů jak na pískovcových skalách, tak i ve velehorách.

Pod nástupem se pečlivě navazují a připravují si lezecký materiál. V tehdejší době se na těchto skalách používaly skalní skoby, které jsou v dnešní době většinou nahrazovány fixními vrtanými jistícími body. Zdeněk se rozhoduje, že poleze jako první. Zhruba v polovině cesty je dobrý jistící bod. Nad ním je nejtěžší úsek cesty.

Od úpatí cesty na východní hraně spadá do údolí strmý, kamenitý svah. František stojí vpravo na sedélku mezi věží a svahem a pozorně jistí Zdeňka, který se pouští do dalšího úseku. Najednou hlasitý výkřik a prvolezec Zdeněk padá ze stěny. Při pádu se obtáčí kolem rohu za východní stěnu skály a dopadá na svah, kam František nevidí. Sice pevně svírá jistící lano, ale vzdálenost od jistícího bodu byla větší, takže Zdeněk dopadl až na svah. Nastalo ticho. Franta, pořád ještě drží jistící lano, neví, co se děje a přiškrceným hlasem volá „Zdenku, Zdenku, co se stalo?“ Nic. Ticho. František v obavách opakovaně kamaráda volá, ale ten se neozývá.

To ticho se vleče nesnesitelně a nevěští nic dobrého. František opět volá.

Nic. A pak, po dlouhé době, se zdola konečně ozývá roztřesený Zdeňkův hlas. „Jsem tady, ale asi jsem zraněný.“ „Co ti je?“ ptá se s obavami v hlase Franta. Odpověď přichází opět po dlouhé odmlce. „Dopadl jsem na zadek a pravděpodobně krvácím.“ „Jinak ti nic není?“ táže se starostlivě František. „Ne, asi ne, ale musím se prohlédnout.“ Zase dlouhá pauza, až konečně se Zdeněk ozývá přiškrceným hlasem: „Je to dobré, není to krev, to mám jenom bláto na hřišti.“ Téměř je slyšet ta rána, jak Františkovi spadl kámen ze srdce.

Jištění přece jen zbrzdilo pád natolik, že to Zdenka při letu vzduchem narovnalo, takže dopadl šikmo na strmě se svažující úbočí pod věží.

40 –41

I tato nehoda dopadla dobře, až na několik modřin na Zdeňkově zadní části těla a na znečištěné kalhoty od „krve“.

Ale to úpěnlivé, zoufalé zvolání: „Krvácím z konečníku!“ vešlo do dějin kuriózních situací, které se ve skalách občas stávají a kterým se dnes s jistým porozuměním usmíváme.

Obří jeskyně

Ve skalních labyrintech pískovcových skal bývají útvary, které jsou přirozeným pokračováním skalních partií pod zemským povrchem, větší či menší jeskyně a prohlubně.

V oblasti Tisá a Rájec se mnoho takových míst nevyskytuje.

Samozřejmě, je tu spousta převisů nebo menších prohlubní, různých děr, které někdy vedou hluboko pod zem a zatím nebyly téměř vůbec prozkoumány.

Trochu jiná je situace v Ostrově. Konfigurace skal, odlišné složení pískovcových sedimentů, ale hlavně průtok velkého množství spodní vody vytvořil v průběhu milionů let velké podzemní prostory. Tyto jeskyně můžeme rozdělit na dvě skupiny. Trhlinové, kde podzemní prostor je vytvářen puknutím skal, nebo erozní,

kdy hlavní příčinou vytvoření těchto průchodů do podzemí byla voda. V případě Ostrova se většinou obě síly spojily, a tak vznikaly tyto špatně dostupné lokality.

Známá je Trpasličí jeskyně na severozápadním svahu.

A pak tu byla ještě zvěst o jedné velké jeskyni, prý někde u Obra.

Staří lezci si o ní vyprávěli, někteří dokonce tvrdili, že vědí, kde ji nalézt. Říkalo se, že pohraničníci její vstup zasypali, protože prý vedla až na druhou stranu hranic, do Německa.

Jsou to všechno fámy, nebo snad ne?

Léta jsem při svých toulkách skalami obcházel různá místa, až mě jednou zaujalo jedno u úpatí Obří věže, vypadající nepříliš přístupně. Jako by si samo říkalo o prozkoumání.

Bylo rozhodnuto.

S partou mladých lezců z Dubí, kteří přišli ze skautingu a měli zájem o lezení, jsme zahájili akci. Nejdříve bylo nutno odstranit balvany, které

42 – 43

bránily v další cestě dolů. Byla to pěkná dřina, ale nadšení bylo veliké. Poté se před námi ve světle čelovek rozevřela hluboká šachta. Hurá, je to pravda! Jeskyně u Obra přece jen existuje, pověsti o ní nelhaly. Po důkladném zajištění jsme se spustili na dno šachty.

Kus cesty doprava a další slanění do užší chodby. Kolem se ve světle našich lamp leskly kapičky vody jako démanty.

Občas nějaký jeskyní pavouček rychle hledal úkryt před nezvanými hosty.

Jeskyně. Tyto skalní prostory v naprosté tmě, vytvářené věčností, jsou plné stínů, zkamenělých bizarních postav a tvarů. A to ticho. Naprosté, hluboké

ticho, které vibruje skrytým napětím. Pád vodní kapky se rozezní hlubinami jako úder zvonu, zachřestění uvolněného kamínku jako by věštilo cosi zlověstného.

Každý pohyb, každý zvuk je tu cosi nepatřičného a varuje, abychom byli na stráži. Přímo cítíme drtivou sílu balvanů, které se navzájem vzpírají a možná už tisíce let drží ve vratké rovnováze. Podléhali jsme mnoha zvláštním dojmům v tomto temném a tajemném podzemním světě.

Postupujeme dále. Došli jsme až k většímu prostoru, který jsme nazvali Modrý dóm, protože krystalky soli vystupující z pískovce světélkovaly modravým nádechem. Náhle se na stěně objevil malý živý tvoreček, můra, byl to malý motýlek hnědavé barvy s velkýma očima,

které se ve světle zlatavě leskly.

Takový jeskynní motýl je velkou vzácností.

U úpatí svislé stěny, která vypadala, jako by byla složená ze samých krajek, jsme narazili na pískové dno. Vpřed jsme se plazili po břiše, skrze dost úzké průchody. A potom stop.

V cestě se nacházel velký balvan, kolem kterého jsme se nemohli protáhnout. Konec cesty? Zajímavé na tomto útvaru bylo, že shora na balvan dosedal ostrý hrot skály, která zaklíněná v nadloží visela volně v prostoru. Důkladně a dlouze jsme zkoumali, zda je tento hrot s dolní plochou ve spojení. Nebylo tomu tak.

Několik milimetrů chybělo, aby se špička horního kamene dotkla podloží. A tak jsme kolem balvanu obvázali lano a po velké námaze se nám ho podařilo díky pískovému podloží odtáhnout kousek stranou. Tento úkon já osobně

považuji pro zprůchodnění další cesty za rozhodující, i když připouštím, že byl velmi riskantní.

S mrazením v zádech jsme se opatrně protáhli pod tímto visícím skalním hrotem. Po několika metrech se naše chodba křížila s další průrvou a zde nám v cestě stál fantastický útvar – mohutný sloup z čistého ledu. Zabíral téměř celou šířku chodbičky a sahal vysoko až ke stropu.

Stali jsme tu jako přikovaní a zírali na tento zázrak.

Po chvilce nás toto snění přešlo a my viděli mezi ledem a stěnou, že chodba pokračuje.

A tak jsme sloup ledu rozbili.

Barbaři. Vnikli jsme do světa, kde jsme neměli co pohledávat,

44 – 45

který vznikal po staletí, a ještě jsme ho ničili. Snad v každém z nás tento čin zanechal hořký pocit na duši. Ale takoví už jsou lidé. Jdou vpřed, bez ohledu na způsobenou škodu.

Konečně jsme se dohrabali až na konec naší cesty. Chodba se změnila v úzkou štěrbinu, kterou zřejmě unikala voda po větším přívalu shora. Usadili jsme vrcholovou knížku a učinili slavnostní zápis. Je třeba poznamenat, že jsme cestou nikde nenarazili ani na nejmenší stopu po lidské přítomnosti.

Jeskyně u Obra je objevena. Existuje. My, členové horolezeckého oddílu Dubí, jsme to dokázali.

Později jeskyni proměřovala skupina speleologů ze sousedního Saska, v čele se světově proslulým jeskyňářem R. Winkelhöferem.

Neuberova věž

Na západním okraji Tiských stěn, kde končí řada skal zvaných Bürschlické stěny a kde se lesní cesta vinoucí se podél malé vodní strouhy stáčí směrem k Rájci, stávala mohutná vysoká pískovcová skála. Pravidelný monolit tu majestátně uzavíral protáhlé údolí, jež vede od Turistické chaty až ke křížku na silnici do Rájce. Pro horolezce to byla výzva a bylo touhou každého lezce vystoupit alespoň jednou na vrchol této věže, daleko převyšující okolní skály.

První vstoupil na temeno věže dne 24. dubna 1910 saský lezec Hans Neuber, po němž dostala své jméno. Neuber vylezl na vrchol takzvanou „starou cestou“, která vedla jihozápadní stěnou a měla klasifikaci obtížnosti IV.

Hanse Neubera při tomto prvovýstupu doprovázeli další lezci – K. Lammer, A. Nietzold, E. Arnold, H. Grosser, W. Lehman a O. Leichsenring.

Cesta skýtala opravdu vše, co lezení na pískovci nabízí.

Mírně převislá žebra, traverz kolem velkých děr a od jištění v pískovcových hodinách vstup do úzké spáry, jímž se výstup dokončil. Na místě solivých pískovcových hodin byl později dodatečně umístěn jistící kruh.

Již tenkrát lezci zjistili, že velká část skály je tvořena měkčím pískovcem, jenž při úderu podivně duní. Tato solivá část prostupovala šikmo dolů celou věží. V průběhu let pak byly na věž vylezeny další cesty.

Neuberova věž. Jaký to byl vrchol! Na jaře vždy lezci soutěžili, kdo první v novém roce zapíše hrdě své jméno do vrcholové knížky pod nadpisem Hore zdar. Z vrcholu byl nádherný rozhled. Pod zvláštním úhlem od severozápadu byly

46 – 47

vidět Tiské stěny a na jihu se rýsoval hřeben Krušných hor, zakončený na dalekém obzoru nezřetelnou siluetou Komáří vížky.

Jednotlivé skalní partie věže vykazovaly velmi rozdílné složení. Zatímco spodní část sestávala z poměrně pevného silurského pískovce, střední část už byla jiná. Celá skála byla protkána většími či menšími kolmými trhlinami, které prostupovaly celou věží, takže v některých místech bylo vidět na druhou stranu.

Nad spodní polovinou skála přecházela do šikmého vrstvení

s obsahem hlinitých částic probarvených železitými solemi.

Na nestabilitě věže se také výraznou měrou podílela eroze, v posledních letech způsobená kyselými dešti, jež v té době ohrožovaly celé Krušné hory a jejichž příčinou byla průmyslová koncentrace v údolí pod horami. Všechny tyto nepříznivé vlivy, spolu s výrazně šikmým vrstvením skalních partií ve spodní třetině, se snadno mohly stát příčinou zkázy věže. A tak se i stalo.

Jednoho dne, bylo to 5. prosince roku 1981 v brzkých ranních hodinách, uslyšeli obyvatelé Tisé mohutné dunění. Skupinka teplických horolezců, jež právě pobývala na oddílové chatě vzdálené

od skal asi dva kilometry, uslyšela rovněž silné temné zvuky, jakoby hrom bouřky – ale žádná bouřka se v té době nevyskytovala. Napadlo je, že snad někde došlo ke zřícení skal. Když se tam později vypravili, zjistili pohledem směrem k Rájci, že na místě, kde stála Neuberova věž, je najednou mezera. Zvědavi došli na místo, kde tu zkázu spatřili. Celá věž se sesula směrem ke svahu a položila se.

Přitom se rozpadla na několik kusů. Na vrcholovém bloku se ještě zachovala neporušená vrcholová krabice s knížkou.

Musela to být pořádná řacha. Při dopadu takové ohromné masy skal se určitě okolní země zachvěla jako při zemětřesení. Mračna prachu a písku se zvedla do vzduchu a vlivem tlakové vlny a půdních otřesů se začaly i z okolních skal sypat uvolněné balvany.

Někteří obyvatelé obce tvrdili, že ucítili velmi slabý otřes půdy. Masa věže se sesula dolů po šikmo vrstvených píscích v dolní třetině, pak se naklonila a celistvá se položila na prostor nad věží, kde se rozlomila na několik kusů.

K iniciování této katastrofy mohlo dojít vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, silných dlouhotrvajících dešťů, jimiž se právě léto 1981 vyznačovalo, nebo například i přeletem stíhačky, jejíž rázová vlna mohla být tou poslední kapkou vedoucí ke zborcení věže. To už jsou ovšem pouze dohady.

Na druhé straně je třeba připomenout, že se věž držela dlouho, miliony a miliony let

48 – 49

od svého vzniku – z naplavenin v mělkém křídovém moři české pánve, po třetihorním vyzdvižení celého dna a erozním vytvarování do své podoby.

Na místě bývalé věže se nyní tyčí nevysoký skalní pahýl, připomínající vykotlaný zub.

Jsou na něm zřetelně vidět šikmo vrstvené měkčí pískovce, jež byly hlavní příčinou zřícení.

Celá skála, nebo spíše kusy skal, působí i takto impozantním dojmem. I železné jistící kruhy výstupových cest jsou na svém místě. Vrcholovou knížku vzali do úschovy ústečtí horolezci a je uložena v děčínském archivu, spolu s ostatními popsanými vrcholovými knížkami. Že k pohybu skal dochází soustavně, ukazuje událost zjara roku 2013, kdy se zřítila podstatná část věže jménem Vidlička. Nacházela se v Rájci na pravé straně malého údolíčka. I zde se celá horní část věže sesula po šikmo

uloženém pískovci. Na lomech je jasně vidět střídání jeho skladby. Ke zkáze mohlo dojít střídáním mrazivého a teplejšího počasí, kdy do trhlinek skály pronikala voda, jež po zmrznutí skálu ničila.

Nebo možná úderem blesku.

Nevíme. Zůstává jenom smutná skutečnost, že svět našich skal přišel opět o jednu, sice malou, ale pěknou věžičku.

Osobně jsem zažil nepříjemný pocit, když jsem poprvé vystoupil sám na vrchol

Sírové věže, nacházející se v oblasti Ostrova. Poměrně rozlehlý vrchol porostlý několika malými borovicemi se mírně svažuje do údolí.

Rozhlížel jsem se kolem a přitom jsem došel až na údolní stranu věže. Pojednou jsem ucítil, jak se celá věž dává pomaloučku do pohybu a naklání se směrem do údolí.

V tu ránu mi hlavou probleskly všelijaké myšlenky. Co teď?

Přemístil jsem se rychle na druhou stranu věže, kde je výška nad zemí o něco menší, abych v nouzi mohl případně skočit na nějaký ten strom pode mnou. Ale v tu chvíli, pravděpodobně přenesením váhy, se celá věž opět vrátila do své původní polohy. Stál jsem v tu chvíli

jako přimrazený. Celá věž se pohnula snad jen o několik málo centimetrů, ale účinek to na mě mělo ohromující. Stejně jako o několik let později, kdy jsem tento jistě nebezpečný experiment předvedl svým mnohem mladším kamarádům.

Pohyb byl znatelný a kluci měli oči jako tenisáky.

V pozdějších letech se už věž nehýbala, snad se podloží usadilo. Tímto příkladem chci jenom ukázat, v jaké vratké a nestabilní poloze se mohou

50 – 51

některé skalní partie nacházet.

Po nás přijdou další generace, které se též budou chtít kochat a užívat si krás skalních měst, věží, jeskyň a labyrintů.

Proto musíme využívat všech možností ochrany těchto lokalit, i když se nám někdy nebude příliš zamlouvat omezení našeho působení.

Mám tím na mysli zákaz vstupu do částí skal a přísné dodržováním pravidel lezení na pískovci. Budete namítat, že příroda a vše, co poskytuje, je tu k tomu, aby ji člověk plně využíval. Ano. Ale musíme tak činit s rozumem, citem a osobní zodpovědností.

Zhroucení Neuberovy věže je takovým varovným mementem. Leží tam jako pohádkový skalní obr z bájné země, poražený neúprosným časem. I tak však působí mohutně, majestátně, a vyvolává vzpomínky na dobu, kdy jako hrdá skalní věž dominovala celému údolí.

52 –53

Historky z hor

Úvod

54 –55

Historky z hor jsou trochu jiné než Historky ze skal. Popisují situace, které by se jinde nestaly, nebo by se zdály být všední. Jsou to epizody různé, většinou veselé, ale i smutné. Nepostrádají ovšem určitý náboj, určité napětí, které pobyt ve vysokých horách provází.

Lidé se tam chovají poněkud odlišně, různě, podle svého zaměření, podle své povahy, ale hlavně podle své duševní vyrovnanosti. Může zde docházet ke konfliktním situacím, kterým se snad později zasmějeme, ale v tom konkrétním okamžiku byly vážným, ba přímo k výbuchu emocí vedoucím problémem.

Jednotlivé historky pocházejí z vlastních zážitků i z vyprávění kamarádů a známých. Nehledejte v nich poučení; zlehounka, s nádechem jemného úsměvu poslouchejte. Nechte se přenést do kouzelného a majestátního světa hor a vžijte se do kůže těch, kteří ony příběhy prožívali.

Lavina V tom tichém světě hor najednou zazní hrozivé dunění. Nabírá na síle a ten zvuk, mohutný a zlověstný, jako by rozechvíval okolní atmosféru. Připomíná to závěrečné fortissimo varhan v závěru Bachovy fugy. To obrovské množství sněhu se jako zdivočelá řeka řítí do údolí. Lavina. Na okamžik se veškerý pohyb v dolině zastaví a každý hledí na ten přírodní úkaz jako zkamenělý. Je to mohutné, uchvacující a varující. ♦ Skupinka horolezců z Teplic vystupuje od Popradské chaty k velkému, silnou vrstvou sněhu pokrytému svahu pod východní stěny Bašt. Našim dnešním cílem je průstup takzvaným Červeným žlebem do sedla a dále na vrchol Bašty.

Tento výstup není po technické stránce příliš náročný, ale právě stoupání strmým, několik set metrů dlouhým žlebem v pevném sněhu je tím lákavým požitkem. Jenom v horní třetině jsou dva skalní prahy. Vystupujeme pravidelným tempem až k místu, kde začíná vlastní žleb. Navlékáme stoupací železa a postupujeme vzhůru, k již zmíněnému skalnímu prahu. Navazujeme se na lana. Zatloukám skobu, ještě jednu – pro jistotu, a začínám dobírat kamarády. Wolf mezitím přelezl skalní práh a je asi jednu lanovou délku nade mnou. Odvázal se, ale zavěsil nad prahem fixní lano pro ostatní. V tomto místě se žleb prudce zužuje a vytváří jakýsi kolmý širší komín. ♦ Spolulezci ke mně v poklidu vystupují, když se najednou ozve zvuk, jako když prudce roztrhnete obrovské plátno. Co je to? Problesklo mi hlavou, že by to mohla být lavina. Shora slyším hukot vodopádu, podívám se nahoru na hranu skalního schodu a ustrnu. Vidím, jak se na mne a mé druhy sype obrovské množství sněhu. Ten pohled mi navždy

56 –57

utkví v paměti. Je to, jako by na vás vysypali celý vagon sněhu. A už je to tady. Zoufale se snažím udržet se u zatlučených skob, svírám vší silou lana, ale marně. Tlak stále sílí, pak něco rupne a vše se dává do pohybu. Lavina nás asi dvousetkilometrovou rychlostí valí dolů. Řítím se v tom sněhovém chaosu hlavou napřed, dělám nesmyslné pohyby a najednou si uvědomuji, že žleb se v dolní třetině lomí doleva. Narazíš hlavou, říkám si a dělám v tom šíleném reji nějaké pohyby a podaří se mi otočit na záda, ale zase se začínám dusit. Opět se otáčím a zase zpět. Najednou náraz a mou už tak pochroumanou nohou projede prudká bolest. Nejsem jí však v tu chvíli schopen věnovat větší pozornost. Ta šílená jízda už trvá celou věčnost. Uvědomuji si, že vyústění žlebu je na svahu. A upomínám se na slova, která vždy říkával Miloš Matra, když jsme byli někde v choulostivé situaci: „Hlavně, že máme dobrý dojezd.“ A tak se i stalo. ♦ Lavina nás vyplivla na svah a jízda se začala zpomalovat. Již jsem se mohl nadechnout a najednou jsem se zastavil, opět hlavou dolů.

Naštěstí to nebyla nějak velká lavina, to jenom z boku se utrhl sněhový převis a nasypal se do žlebu právě v tu chvíli, kdy jsme zde vystupovali. Vyhrabal jsem se ze sněhové pokrývky a chtěl jsem vstát. Záhy jsem zase poklesl, prudká bolest v kotníku se ozvala celou silou. Klekl jsem na kolena a rozhlížel se kolem. Pomalu se začaly objevovat postavy na peřině sněhu. Lavina, která dojela i s námi až téměř na úroveň kleče, se rozprostřela na širokém sněhovém kuželu, a proto jsme naštěstí nebyli zasypáni moc hluboko. Uviděl jsem Petra Z., jak stojí a rozhlíží se kolem. Zvedal se i Petr doktor, ale vypadal hrůzostrašně. Obličej měl samou krev, kterou si ještě rukou

rozmazal. Krvácel z četných ran na obličeji a na hlavě. Nejhůře na tom byl malíř ze Skalky, Tonda. Když jsem se k němu připlazil a odhrnul vrstvu sněhu, ležel hlavou dolů, úplně bezvládně.

Otočili jsme ho do stabilizované polohy a zjistili, že dýchá. Po masáži se také probral, ale byl úplně mimo. Ptal se, kde je, co se stalo a kde je maminka. Byl zřejmě v hlubokém šoku. Krvácel na hlavě, ale jinak jsme nezjistili žádná jiná poranění. Později v nemocnici zjistili poraněnou ramenní kost a prasklá žebra. Postrádali jsme posledního člena skupiny.

Wolfa. A najednou se k nám donesl hlas shora: „Už jdu!“ A rozmáchlými kroky sestupoval k nám. Byl totiž v okamžiku, kdy se lavina dala do pohybu, nad místem, odkud se celá ta sněhová smršť nahrnula do zúžení žlebu.

Se svým klidným humorem řekl jen: „Co to tady provádíte? Já nahoře čekám, nikdo nejde, tak sestoupím dolů a vy se tady vyvalujete ve sněhu.“ Komentáře netřeba. Hluboce jsem si oddechl, že ta příhoda bude mít relativně dobrý konec. Toníka jsme zabalili do všeho, co jsme mohli postrádat, aby byl v teple, protože se najednou začal zuřivě třást a jeho zuby o sebe klepaly jak šicí stroj. ♦ Rozhodl jsem se takto. Oba Petrové sestoupí pokud možno co nejrychleji dolů na Popradské pleso a oznámí nehodu. Já s Wolfem zůstanu u Toníka a vyčkáme příchodu zachránců. Chlapci odešli a my jsme neustále sledovali Toníkův stav. Promlouvali jsme k němu a k velké radosti jsme zjistili, že se opět vrací na zem. Trochu si stěžoval na bolesti a na zimu.

58 –59

Tak jsme tady stáli, v krásné tatranské přírodě a čekali. Při tom jsme se po očku opětovně dívali nahoru, jestli nepřijde další dávka.

Nebyli jsme zrovna na nejpříhodnějším místě. Ale nepřišlo nic. Najednou byly slyšet z kleče pod námi hlasy. Objevily se první postavy. Na chatě právě v té době pobývali horolezci z Liberce a s nimi také Olda Kopal, jeden z našich nejlepších horolezců. Pamatuji se, jak u mne poklekl a řekl: „Prosím tě, co to tady vyvádíš?“ A přistrčil mi láhev s rumem ke rtům. Věděl přesně, co je zapotřebí. Věnovali se Tondovi, ještě ho ošetřili, a protože byli jenom čtyři, začali ho snášet dolů s tím, že pro mne přijde Horská služba, ale že to chvíli potrvá. Odešli a já osaměl s Wolfem na sněhovém svahu. Znova jsem prožíval všechny okamžiky našeho pádu. A kdesi v koutku mysli se začala rodit taková hříšná, možná i zvrhlá myšlenka: Tak sis prožil ten jedinečný zážitek, sjet s lavinou a zůstat na živu... ♦ Čas se neúměrně vlekl, a tak Wolf přišel s nápadem, že půjdeme zachráncům naproti, aby nemuseli tolik do kopce. Svázal mne do takové kukly, a protože jsem měl poraněné nohy, jednoduše mne uvázal kolem hrudi a hlavou napřed mne táhl za sebou ze svahu dolů. U hranice kleče k nám konečně dorazili chlapci z Horské služby. Přivázali mne na aku, to jsou takové zvláštní sáňky, vypadají jako necky, a počali snášet dolů. Bylo to dost hrozné. Přes vysokou kleč a různé prohlubně se šlo dosti těžce.

Pořádně se se mnou nadřeli. Na silnici nad chatou už čekala

sanitka a jeli jsme do nemocnice ve Smokovci. Rentgen, sádra a další ošetření menších ran, pak do sanitky a zpátky na chatu. Tondu si ovšem v nemocnici ponechali, ale ujistili nás, že bude v pořádku. Na chatě bylo veselo. I přes bolesti jsme to s kamarády z Liberce pořádně oslavili, takže jsem tu bolest ani moc necítil. Konec dobrý, všechno dobré. ♦ Při pozdějším vyšetřování nehody, protože každá příhoda se záchranou se musí vyšetřit, se konstatovalo, že jsme se nedopustili žádné vážné chyby.

V ten den nehrozilo žádné lavinové nebezpečí a výstup po celkem tvrdém ulehlém sněhu byl relativně bezpečný. Smůla byla, že silný vítr na

60 –61

hřebenu uvolnil velkou převěj a ta se přesně trefila do naší výstupové trasy v Červeném žlebu a zrovna do míst, kde jsme se nacházeli. ♦ Prvosjezd Červeného žlebu. Tak byl později nazván náš prožitek. Všichni pokračovali v horolezecké činnosti, jenom Toník, který si v nemocnici poležel dost dlouho, na vysoké hory jaksi zanevřel. ♦ Když jsem později zase pobýval v dolině Popradského plesa, vždy jsem se zahleděl nahoru, tam do těch míst, kde se strmě vzhůru vine úzký proužek sněhu, do Červeného žlebu. Přivírám oči a přímo fyzicky cítím ty nezapomenutelné okamžiky na rozhraní mezi životem a smrtí.

Vidmo Je brzo ráno, téměř ještě tma, když s Rudou vycházíme ze Zbojnické chaty. Zmrzlý sníh nám vrže pod botami, je polovina března a naším dnešním cílem je Javorový štít. Chceme na něj vystoupit od západu, takovým strmým kuloárem, který je vyplněn ledem. Musíme si pospíšit, protože v osm hodin podle našeho pozorování začíná led tát a větší či menší kusy ledu počnou padat tím žlebem s velkým rachotem do doliny. Počasí je vcelku dobré. Je úplné bezvětří, takový zvláštní klid, v ovzduší lze vnímat jiskřivé napětí. Občas se ozve zvuk padajícího kamene nebo šustot malé lavinky. ♦ U nástupu se navazujeme a poměrně rychle získáváme výšku. Pod námi už začínají kuloárem padat kusy tajícího ledu. Překonáváme několik ledových prahů a skalních stupňů a dostáváme se do vrcholových partií cesty. Slunce se už dávno ukrylo v mlžných mracích a i nás zahaluje čím dále hustší mlha. Po sněhových plotnách dosahujeme nejvyššího bodu. Pevný stisk rukou a pouštíme se do jídla. Náhle závan větru, mlha se roztrhla a my k našemu překvapení zjišťujeme, že ještě nejsme na vrcholu. Ten je ještě o kousek výše. Tak tedy nahoru. Husté mlžné mraky se najednou rozprostírají těsně pod námi. Jako byste stáli na břehu moře. Mraky jsou šedobílé a vytvářejí mírně se pohybující plochu. Slunce bázlivě proniká mlhou a svými paprsky nás osvětluje zezadu a vrhá naše stíny na mlžnou plochu. A tu najednou s úžasem

62 –63

vidíme, že kolem našich hlav se tvoří gloriola duhy.

Naše postavy se jasně, téměř plasticky rýsují na té hladině mraků, s nádhernou sedmibarevnou duhou kolem hlavy. Vidmo. Často jsme o tomto atmosférickém jevu slýchávali. Máváme rukama, ale ty postavy tam na mlze nám odpovídají jaksi opožděně. Anebo je to jen přelud. Vidmo. Mezi horolezci dodnes můžete slyšet pověru, že spatřit vidmo znamená nebezpečí, smrt. Tento efekt vzniká tak, že díky kapičkám vody v mraku se na mlhavém „projekčním plátnu“ vytváří kolem vrhaného stínu kruhové barevné spektrum – gloriola. Je to zpětný ohyb světelných paprsků. ♦ Pomalu sestupujeme a naše stíny nás doprovázejí. Jdeme mlčky, zamyšleně. Zastavujeme se, jakoby nám něco bránilo, abychom se s našimi stíny tam v mlze rozloučili. Zdá se nám, jako by na nás kývaly. Ale to je jen hra světel a stínů... Pak najednou jako mávnutím kouzelného proutku vše zmizelo. ♦ Byl to nevšední, tak trochu strašidelný, mrazivý zážitek. Také se říká, že kdo uvidí tento jev nezávisle na různých místech třikrát a přežije, má vyhráno. Znamená to, že jste již překonali nebezpečí, jste zkušenými znalci hor a již se v nich nemusíte ničeho obávat. ♦ Já osobně jsem se s vidmem setkal již pětkrát, ale už nikdy to nebylo tak působivé, tak tajemné a vzrušující, jako tenkrát na vrcholu Javorového štítu.

Kamzík Je konec března a ve Vysokých Tatrách je pro horolezce takzvané zimní období. Skupina horolezců z Teplic dlí v této době na chatě při Popradském plese. Počasí je nevalné, napadlo velké množství čerstvého sněhu, takže na nějaké velké túry není ani pomyšlení. Nějaké výstupy již máme za sebou, ale přece to s námi šije, jsme netrpěliví a chtěli bychom někam vyrazit. V noci zase napadl nový sníh. K poledni se počasí umoudřilo a my jsme se rozhodli, že vyrazíme na nějaký menší výstup.

Napadla mne Kôprovská veža. Takový strmý ostrý hrot na hřebeni, na závěru doliny u Hincova plesa. Rozhodující bylo, že jsem na něm ještě nebyl a že výstup hřebenem by nemusel být i přes množství sněhu příliš obtížný. ♦ Bylo to v době, kdy jsme se pouštěli do všeho. Ale nakonec se ukázalo, že nikdo v tak pozdní čas neměl chuť plahočit se dolinou nahoru kvůli poměrně malému cíli. Jenom Rudolf Ponocný projevil přání mne doprovázet. Za chvíli jsme jen tak nalehko vyrazili z chaty a svižným tempem vystupovali k Hincovu plesu. Jezerní stěnu jsme traverzovali v hlubokém sněhu a tam najednou Ruda za takovou menší skálou cosi objevil. Šli jsme blíž – a ejhle! Na sněhu tu bez hnutí ležel kamzík. Pěkný kousek, se zimní srstí. Zřejmě nahoře překračoval při vyhledávání potravy na odvátých místech nějaký žleb, sníh pod ním ujel a milý kamzík se zřítil dolů. ♦ Ještě byl teplý a neviděli jsme na něm žádné známky poranění. „Asi se to stalo před chvilkou,“ řekl Ruda a v tu ránu ho napadla myšlenka na kamzičí hody. „Přikryjeme ho a až se budeme vracet, vezmeme ho sebou,“ řekl. „Neblázni,“ já na to, „co s ním budeme dělat? Já ho nikam tahat nebudu, jsi tu na území TANAPu.“ Nic nebylo platné. „Víš, jak budou dobré kamzičí kýty? A tady ho stejně sežerou dravci.“ Byl tou myšlenkou přímo

64 –65

posedlý. Neříkal jsem už nic, ale nabádal jsem k další cestě. ♦ Po strmém lavinovém svahu jsme vylezli do sedélka a odtud po velmi zasněženém hřebenu na vrchol Kôprovské věže. Na druhou stranu, kde je lehká sestupová cesta, jsme se báli sestoupit, protože svah vypadal velmi podezřele, mohl by se s námi utrhnout. Tak jsme jednoduše výstupovou trasou slanili zpátky a vydali se dolů. Ke kamzíkovi. Znovu jsem přesvědčoval Rudu, aby ten plán s porcováním kamzíka nechal být, ale on že ne, že si všichni pochutnáme. Jak to chtěl provést, zda někde na chatě nebo až doma, mi bylo záhadou. ♦ Přicházeli jsme do míst, kde se měl kamzík nacházet. Už se dost šeřilo, bylo to přece jen brzo na jaře, takže viditelnost byla už dost omezená. Na místě, kde jsme chudáka kamzíka zanechali, kousek za skálou, začal Ruda hledat. „Tady není,“ zvolal se zoufalstvím v hlase. Šmejdil všude okolo, prohledával keříky kleče, ale kamzík nikde. „Nějaký lump mi ho ukradl!“ Seděl jsem v poklidu opodál na balvanu a v duchu jsem děkoval okolnosti, která nechala kamzíka zmizet. Ruda ještě nějaký čas rejdil okolo ve stále větších kruzích. „Zmizel,“ vyhrkl. „Žranice nebude.“ Podle stop, které jsem nejasně zahlédl, kamzík zřejmě odkráčel po svých. Pravděpodobně byl po pádu ze žlebu dost omráčený, a zatímco jsme byli na výstupu, se z mrákot probral a odhopkal. Výborně. Sestupovali jsme pomalu velkolepou, už setmělou tatranskou krajinou k chatě a Ruda nepřestával mumlat: „Taková to mohla být paráda, jako svíčková nebo jen tak upečené, nakládané s bylinkami, ta chuť, ta lahoda, ten gurmánský zážitek...“

Polévka extrém Srpnové ráno. Brzké ráno. Noc ještě neskončila a den se teprve hlásí úzkým proužkem světla nad východním obzorem. Čtveřice horolezců sestupuje od chaty Hörnli na ledovec.

Miloš M., Jarda B., Jáno Ď. a já. Našim cílem je severní stěna Matterhornu. Pomalu šlapeme po okraji ledovce k nástupu do stěny. Na jihu se občas mihnou záblesky vzdálené bouřky. Miloš po mohutném krknutí – ráno měl vepřovku – pronesl: „To bude dnes asi veselo. No, nemáme moc na vybranou. Musíme nastoupit, i když vše nasvědčuje tomu, že by mohla přijít bouřka. Snad nebude tak zle.“ Navazujeme se a po dvojkách vstupujeme do strmého ledového kuloáru. Rychle získávám výšku, Jáno za mnou, strmé ledy, to nikdy nebylo jeho pivo, zato ve skále byl mistr. ♦ Dvojky se střídají, už je docela světlo. Také se seznamujeme s terénem, pro Matterhorn tak typickým – kamínky zamrzlými ve vodním ledu. Stoupání je dost strmé. To není lezení. To se musíte nahoru vznášet. Po jedenácté hodině se počasí začíná rychle kazit.

Napřed jednotlivé vločky, občas nějaká krupka ledu, záhy vše zhoustlo. Shora se na nás v různých intervalech sypou malé lavinky. To severní stěna vítá své návštěvníky. Terén se změnil. Před námi jsou skalní plotny prostoupené ledovými plochami. Když máte v ruce nějaký chyt, musíte s ním zacházet velmi obezřetně. Pomalu se přidržet, po použití jej zasunout opět na místo a tak dále. Začíná se smrákat a my musíme hledat nějaké vhodné místo pro bivak. Již dávno jsme mimo výstupovou trasu, někde v levé části stěny. Pozdravy ve formě lavinek jsou stále častější a mohutnější.

66 –67

Již jsme se spojili ve čtyřku a tím přívalem sněhu pomalu postupujeme vzhůru. K večeru v těch plotnách objevujeme malou rampičku, tak asi dvacet pět centimetrů širokou, shora trochu chráněnou malým převisem. Zkoušíme zatlouct nějaké skoby, ale v té kompaktní skále je míst pro ně pomálu. Konečně sedí tři dobré skoby, a tak se chystáme na noc. Jarda s Milošem jsou přilepeni ke skále asi dva metry od nás a já s Jánom se tulíme k sobě na naší plošince.

Laviny teď v celkem pravidelných intervalech hučí přes nás a vždy nás zahalí mrak sněhu a ledových úlomků. Naštěstí jsme trochu chráněni převískem nad námi. ♦ Sedíme na poličce, nohy spuštěné přes hranu dolů. Pokouším se uvařit polévku. Opatrně, aby nic nepopadalo, vyndávám z kletru vařič bluetku, ešus a pytlík s polévkou. Vody ze sněhu je všude dost. Svírám vařič mezi koleny, ešus držím v levé ruce a pravou míchám. Nakláním se dopředu, abych tu varnou soustavu chránil před sprškami ledových krupek od lavin. Jáno netečně sedí vedle mne a něco neustále mumlá. Vařič jede na plno a já už se těším, že budu moct všem nabídnout něco teplého do žaludku. Bude to zapotřebí, protože noc se ohlašuje prudkými poryvy větru a velkou zimou. Ale co, hochu, jednou jsi v severní stěně Matterhornu, kam ses vždy toužil dostat, tak si nestěžuj.

Zatím žijeme. Polévka pomalu bublá a já křečovitě svírám

vařič i ešus. Hotovo. V tom řevu okolního vichru volám na Jána, aby na chvíli šálek s polévkou podržel. Přikyvuje, a tak mu jej podávám. Drží jej v obou rukách s rukavicemi a já se věnuji uskladnění vařiče do batohu. Najednou s hrůzou vidím, jak se celý Jáno naklonil dopředu, snad usnul či co, a krásně horká polévka vytéká z ešusu do nenávratna.

Ani se nepokouším něco zachraňovat.

Jenom tiše heknu: „Jáno, ty somár.“ Ale Jáno netečně drží prázdný šálek a dívá se do vichřice. A tak polévka nebyla. Musely stačit tatranky. ♦ Noc byla bídná, nekonečná, ale k ránu se vichr začínal uklidňovat.

Opouštíme náš bivak a propracováváme se

68 –69

téměř šestkovým terénem ven ze stěny na Hörnligrat. Jarda vede a já jsem vzadu a vyndávám skoby. Snad ještě nikdy jsem nebyl tolikrát na okraji pádu jako tenkrát v té stěně. Museli jsme ale všechny skoby vytlouct, protože je Jarda v tom hnusném terénu potřeboval.

Po dlouhých lanových délkách mírně stoupajícího traverzu jsme konečně dosáhli hřebenu. ♦ Zde, na rozhraní severní a východní stěny, je docela dobře.

Snad i teplo. Vpravo od nás, celé zahalené do husté mlhy, je inferno severní stěny.

Sestupujeme pomalu dolů. Trochu s lítostí, ale i s vědomím, že jsme zvládli velmi složitý únik z pasti proslulé severní stěny. ♦ Tak snad někdy příště.

Čaj V horách často nastávají situace, kdy se lidé chovají úplně jinak než v běžném životě. Stres, neklid, obavy, možná i zatajovaný strach – to všechno může vést ke vzniku silných emocí, například vzteku, a dokonce i k použití násilí. O jedné takové příhodě vám chci vyprávět. Je možná banální, ale vlastně i docela zvláštní. ♦ Psal se rok 1968 a malá, šestičlenná horolezecká expedice dlela na Špicberkách.

Asi sto padesát kilometrů ve vnitrozemí Kong Haakon VII Landu, na ledovci Kongsvegen. Zde na skalnaté boční moréně obrovského ledovce stál náš základní tábor, ze kterého jsme vycházeli na kratší i delší několikadenní výstupy na okolní štíty. Byly to tři malé stany, vždy pro jednu dvojici, a pak jeden větší, ve kterém jsme mohli i stát, který sloužil jako kuchyně a společenská místnost. Uprostřed byly expediční bedny s materiálem a zásobami a kolem nich jsme v těsném prostoru seděli rovněž na bednách. Měli jsme za sebou již víc než měsíc trvající pobyt na ledovci, několik pěkných prvovýstupů a také úspěšné mapování dost velkého prostoru. Navíc Miloš s Jardou na výpravě, která trvala téměř deset dní, přešli celý Haakon VII Land a našli cestu k mořskému zálivu, což byl jeden z úkolů expedice. ♦ Teď se ale počasí prudce zhoršilo. Již celý týden zuřila arktická bouře, která ne a ne přestat. Práce venku, třeba příprava vody z ledu, ale i ostatní venkovní činnosti, se dělaly jen s velkými potížemi. Většinou jsme leželi ve stanech ve spacácích, nebo seděli ve větším stanu a civěli na sebe. ♦ Jednou, již nevím, zdali to bylo v noci nebo ve dne – světlo zde bylo po celých čtyřiadvacet hodin, jsme se tísnili kolem beden a popíjeli horký čaj. Venku fičela vichřice a pěkně celým stanem cloumala. Tenkrát někteří z nás ještě kouřili a po tak dlouhé době se zásoby kuřiva rychle tenčily. Na bednách stály hrnečky s čajem,

70 –71

nějaké mapky a kuřivo. Vedle mne seděl Ruda a měl před sebou šálek s čajem a cigarety. Čas od času vždy někdo vstal, aby si protáhl nohy.

Nebylo to snadné, protože prostor byl velmi omezený. Tak i já jsem měl potřebu se protáhnout, udělal jsem to však tak nešikovně, že jsem nechtěně strčil do těch beden, Rudovi se převrhl hrnek s čajem a rozlil se po ploše i na ty jeho cigarety.

A teď to přišlo. Ruda vyskočil a začal na mne řvát. Co křičel, to už opravdu nevím, ale chtěl se na mne sápat. Ve stanu to jenom hučelo. Omlouval jsem se, ale Ruda, jinak mírný, ke všemu ochotný kamarád, nechtěl nic slyšet. Pořád křičel něco o záměru a o náhradě vzniklé škody. Ostatní se ho snažili uklidnit, ale milý Ruda se dostal do ráže. Udělal jsem jedinou možnou věc, vypadl jsem za stanu, vzal si oblečení, péřovku, rukavice, připnul si lyže a vyšel do vánice. ♦ Samozřejmě to ve mně také vřelo, pro tu křivdu. Rázoval jsem přes ledovec napříč, přes nějaké trhliny, bylo mi to jedno, jenom pryč. Kam jsem chtěl, nebo co jsem chtěl, to nevím. Vím jen, že jsem měl v očích slzy, snad z té vichřice nebo ze vzteku. Tak jsem bloumal asi dvě hodiny, uklidnil jsem se a začal se vracet zpátky. Co jiného mi také zbývalo. V blízkosti našeho základního tábora jsem potkal kamarády, kteří vyběhli do té psoty, aby mě přiměli k návratu. Zasedli jsme kolem beden, Ruda se mezitím uklidnil, vyříkali jsme si vše, co bylo zapotřebí, usmířili se a nakonec jsme se celému tomu extempore zasmáli. Ono by to v tak uzavřené společnosti, která se nachází v extrémní situaci, ani jinak nebylo možné. Za několik dní se bouře uklidnila a my mohli pokračovat v naší činnosti. Již nikdy jsme o této příhodě, kdy znenadání vytryskly prudké a nezvládnutelné emoce, nemluvili.

Lžíce Byl rok 1964 a skupina horolezců se nacházela na Kavkaze, v údolí řeky Baksan. Po úspěšném výstupu na oba vrcholy majestátní Ušby, která vévodí se svými 4700 metry celému regionu, se tato skupinka šesti horolezců chtěla na závěr pobytu pokusit o výstup na nádhernou horu Nakra-Tau, a to od severu, takzvanou Kuchařovou cestou severní stěnou. ♦ Nástup pod úpatí hory byl namáhavý. Téměř dva dny po ledovci pod mohutným Dongus-Orunem s těžkým břemenem dávaly zabrat. Ve skupince byli lezci různého ražení. Starší zkušení, mladí, které hnala touha něco dokázat, ale i méně odolní, kteří se ale dobře přizpůsobili tempu ostatních. Jak už to bývá, vždy se najde jednotlivec, který je tak trochu sólista, tak trochu pro sebe. Pocházel z pískovcových oblastí severovýchodních Čech, dobrý lezec, který měl u svých prvovýstupů vždy problémy s čistotou provedení výstupu. Budeme mu říkat Ela. Měl vždy nejmenší batoh, nikdy se na něj nedostalo, aby nesl stan nebo lana, prostě v tom uměl chodit. Měl ovšem jednu věc, která mu nahrazovala vše, co mu v batohu chybělo. Měl velkou dřevěnou lžíci, pěkně vyřezávanou z tvrdého dřeva nějakého kavkazského stromu. A uměl ji použít. Horolezci samozřejmě vařili společně, různé polévky a guláše. Když bylo jídlo hotové, sesedla se skupina kolem kotlíku, každý vytáhl svou kovovou lžíci a začalo se jíst. Jídlo bylo horké, a tak si každý z počátku nabíral jen na špičku lžíce a foukal. Ne však milý Ela. Se svojí dřevěnou obrlžící si jednak

72 –73

nabíral pěkné porce, ale hlavně neměl potíže s horkou lžící. Ostatní neříkali nic, ale mysleli si své. Na takových túrách není dobře vyvolávat rozbroje. ♦ Počasí bylo špatné, začal padat sníh, silný vítr cloumal stany, takže jsme je museli neustále upravovat. V přestávkách, kdy počasí bylo snesitelné, se připravovalo jídlo.

Pomalu ubývalo, protože původně jsme pobyt na ledovci plánovali na pět dní a teď už jsme pět dní vyčkávali pod horou. Taková situace samozřejmě na náladě nepřidá a ve skupině stoupá napětí. Pomalu začínalo být jasné, že se výstup nepodaří provést, a tak se čekalo jenom na vhodné počasí pro dlouhý návrat do údolí. A pak se to stalo. Při večeři byl guláš jako vždy už jen v poloviční dávce. Náš Ela si ovšem svým bagrem dával pěkně do nosu. Z nějakého důvodu vstal a lžíci položil na kámen vedle sebe. Tu se náhle nejstarší z naši skupiny, výborný horolezec z Bratislavy, narovnal, ale zapotácel se a při pokusu o vyrovnání rovnováhy šlápl na kámen, kde ležela Elova lžíce.

Ozvalo se křupnutí a z dřevěné lžíce zbyly pouhé třísky. Zaznělo omluvné: „Promiň,“ ale u ostatních vyvolala příhoda špatně skrývaný smích. Ela byl ovšem přímo šokován. „Čím budu jíst?“ zvolal tragicky, ale začínal tušit, že s půjčováním nějaké lžíce bude mít potíže.

A také měl. Ty dva dny, co jsme ještě pobývali mimo alpláger, se milý Ela pokoušel seříznutou větvičkou ulovit nějaké sousto. Šlo mu to těžce. Nikdo o tom nemluvil, ale všichni měli v očích takový malý, škodolibý ohýnek. ♦ V pořádku jsme, za neustálého bědování Ely, co že jsme mu to provedli a že hladoví, sestoupili do údolí. Jo, někdy jsou zákony smečky kruté, ale spravedlivé.

Stěna V horách je mnoho stěnových útvarů, které vždy horolezce přitahovaly. Některé nejsou příliš nápadné a v popředí zájmu, ale pak jsou stěny, o kterých se mluví, které mají svoji vlastní historii dobývání, někdy dosti tragickou. Chtěl bych vám zde povídat o stěně, která nestojí příliš v popředí zájmu, jednak svou odloučeností od alpského masivu a jednak svou téměř nedotknutelností.

Poznal jsem různé stěny. Malé i velké. Mezi ty nejznámější patří bezesporu severní stěna Matterhornu. Tisíc dvě stě metrů vysoká skalní výspa proložená ledem se vypíná nad zelenými stráněmi. Poprvé ji zdolali cyklisté bratři Schmidtovi z Mnichova. Lezení v této stěně není nijak zvláště obtížné, díváme-li se na vše očima zkušených horolezců, ale neposkytuje nijak pěkné lezení. Skála prostoupená ledem, takzvaný mix, to je lezení jako tanec mezi vejci. Ale je to stěna mohutná, na horu, která sama o sobě je pilířem alpského horolezectví. ♦ Severní stěna Eigeru. Co všechno už se o ní napsalo! Téměř tisíc osm set metrů vysoká zeď z vápencových skal, v dolní části přerušená třemi ledovcovými poli, vypadá na první pohled velmi přitažlivě. Téměř přímo ze zelených luk nad Grindelwaldem se strmě do výšky vypíná stěna, která přímo vybízí, aby se do ní nastoupilo. Ale vysunutá na sever před Alpský masiv chytá jako první všechno špatné počasí. Je to prostě symbol. ♦ Stěna, o které vám chci povídat, je součástí Bezingského hřebene, který probíhá většinou nad pětitisícovou hranicí. Severní stěna Šchara-Tau. Stěna vrcholu vysokého pět tisíc dvě stě a dva metry. Mohutná, dva kilometry vysoká, většinou ledová stěna je ohromující svou velikostí. Je tak trochu skrytá, jakoby za rohem, teprve když se postavíte čelem ke stěně, udivuje svou rozlehlostí. Obrovské visuté ledovce, táhnoucí se

74 –75

ve dvou pásech v horní části činí z této stěny smrtonosnou past.

Strmé ledové žlaby vedoucí po obou stranách jsou drahami, kterými se často řítí ledové laviny. Není to stěna, která by se nabízela ke vstupu. Není odstrašující, ale varující. Jako by říkala: „Pojď, ale dej si na mě pozor.

Zabíjím vetřelce.“ ♦ Také já jsem pod touto výzvou někdy v létě roku 1965 stál. A mé pocity byly rozpolcené.

Velká touha něco dokázat, ale tam někde vzadu hlodal pocit určité nejistoty, snad i strachu. Před čím? Před obtížemi? Ne, ty překonám, obzvláště když jsem v partě s tak vynikajícími horolezci, jakými byli Ludva Záhoranský a Jáno Ďurana. Byla to obava z nepoznaného, z neznámého, z nevypočitatelného. Ze smrti? Snad. Nevím to dnes a neuměl jsem to určit ani tehdy. Ale byl jsem jednou zde a zítra nastoupíme. Cesta sem nebyla jednoduchá. Výborná parta zkušených horolezců z Československa byla ubytovaná v sovětském horolezeckém táboře. S námi tam byla i jedna žena, paní Černíková, maminka horolezce, který zahynul právě ve stěně Šchary při pokusu o prvovýstup spolu se svým kamarádem Zdeňkem Studničkou.

Chtěla na vlastní oči vidět stěnu, která jí vzala syna. ♦ Vedoucím naší skupiny byl Ivan Kluvánek, jeden z nejzodpovědnějších a nejklidnějších horolezců, jaké jsem kdy poznal. Ludva s Ivanem měli jasno, co by mělo být naším cílem po aklimatizačních výstupech, ale pořád s tím nechtěli ven. Jak to tak bývá, trojka se dala dohromady a šup na severní stěnu Koštan-Tau. Asi tisíc čtyři sta metrů vysoká, dosti strmá stěna, jejímž středem nevedla ještě žádná cesta. Československý pilíř. Tak zněla výzva z úst Ludvy. A tak jsme po přípravách s nástupovou a sestupovou cestou vstoupili do stěny. Počasí bylo výborné. Severní stěny Vysokého Kavkazu mají jednu zvláštnost.

Tím, že je Kavkaz dosti na jihu, zasvitne i do těchto stěn slunce a to právě způsobuje tání ledu a ledové laviny. Přes širokou trhlinu nastupujeme do hodně strmé ledové stěny ve spodní části. Jako vždy v ledu se Jánovi dělá špatně od žaludku, takže se za námi vleče. Ale jakmile přijde kolmá skála, už je ve svém živlu. Vše přeleze a já za ním jenom vlaju. Ludva vše překonává v pohodě. Po jednom bivaku v horní části vycházíme ze stěny a jdeme po závěrečném ledovém hřebínku na vrchol. Jdu první. Tři nádechy a jeden krok. Je to přece jenom pět tisíc metrů nad mořem. Najednou cítím jemné šťouchnutí do zadní části těla. A zase.

To Ludva. Říká „Šlapeš, to jo, jenomže pořád na jednom místě.“ To ta výška. Z vrcholu poprvé vidíme trochu z boku obrovskou severní stěnu Šchary. „No‚ co tomu říkáš?“ usmívá se potutelně Ludva. ♦ Po sestupu a odpočinku konečně vyrážíme na cestu.

No‚ Rusům to moc vhod nebylo. Taková stěna, jejich… A teď se tam hrnou nějací „inostranci“. Mají námitky. Žádná záchranná akce, kdyby byla nutná. Je to stěna sebevrahů. To ovšem nesmíme připustit. Takový hanlivý, i když trochu pravdivý název. Naši kamarádi, kteří zde zahynuli, nebyli sebevrazi, jenom neměli patřičnou dávku štěstí. A tu potřebuješ v horách vždy. ♦ Šlapali jsme po ledovci do základního tábora ve třech. Bez Ivana, který si to na poslední chvíli rozmyslel. Bylo to jeho rozhodnutí, ale ke zdaru celé akce přispěl mírou velkou, až nedocenitelnou. Stavíme stan v horní části ledovce. Dole, daleko pod námi, se v ohybu ledovce uvelebuje skupinka Rusů. Snad mají za úkol nás sledovat. ♦ Prošlapujeme cestu k nástupu a pořád si stěnu prohlížíme. Ale Ludva má jasno.

Z dřívějšího výstupu po hraně stěny objevil trasu, která snad není

76 –77

tolik v dráze padajících ledových lavin. Snad. Najednou, bylo to někdy odpoledne, se ozývá ohromující rachot. Jde lavina. Za ohlušujícího řevu se řítí tuny ledu stěnou, dole narážejí na ledovec a drtí vše, co se jim postaví do cesty. Jsme dost daleko od stěny, ale musíme se schovat ve stanu, neboť všude kolem víří ledové krystalky a jemný ledový prach. Je to fantastické, úděsné, varující.

Krčíme se ve stanu, ani snad nedýcháme. Každý je se svými myšlenkami sám. Trvá dlouho, než vše utichne. Vycházíme a díváme se do stěny. Nic. Jako by se nic nestalo. Jenom Jáno suše poznamená: „Nu, keď to teraz popadalo, snáď nám to zajtra nejebne zrazu po papule.“ ♦ Nastupujeme. Počasí je akorát, trochu pod mrakem, takže slunce nesvítí přímo na visící ledovce, ale jinak klidno. Spodní partie jsou místy převislé skalní stěny.

Tudy vymyslel Ludva spolu s Ivanem cestu, abychom byli přece jenom trochu ochráněni. Jáno leze jako čert. Snad šestkové partie překonává s minimálním jištěním. Rychlost, to je naše deviza. Druhý leze Ludva a já vzadu překonávám obtíže na hranici vypadnutí.

Ale to je zakázané. Dostáváme se stále výše a najednou se začíná stmívat. Bivak. Abychom ušetřili na váze, nemáme spacáky, jenom dva žďáráky. To musí stačit. Vystřelujeme zelenou světlici jako smluvené znamení, že je vše v pořádku. Trochu čaje, nějaké jídlo a nastává dlouhá noc v bivaku. ♦ Ráno je pěkná kosa a vítáme každý hřejivý paprsek vycházejícího slunce. Postupujeme. V lehčích partiích všichni současně. Jde to rychleji a nějaké zaváhání nebo snad dokonce uklouznutí není dovoleno, jak jsem už zmínil. Vylézáme

na oblý ledový hřbet, který vede přímo pod ledové převisy. Také jeden z výborných taktických tahů obou plánovačů cesty Ivana s Ludvou.

Předpoklad byl ten, že hřbet by případnou lavinu rozdělil. Teorie, ale uklidňující. Přiznávám se, že jsem se někdy na štandu díval dolů a někde úplně v koutku vyvstala myšlenka, že bych možná byl raději dole. ♦ Dolézáme pod ledové převisy. Kolmé až převislé ledy překonáváme pomocí šroubů a žebříčků. Úmorná dřina, postupujeme pomalu, ale postupujeme. Pozdě odpoledne se dostáváme nad visící ledovce. Jsme z toho venku. Nad námi je ještě pořádný kus stěny, ale to už zvládneme snáz.

Ludva se začíná usmívat a na oslavu vaří černou kávu.

Jaká slavnostní chvíle. Musíme dále. Dostáváme se do skal. Jsou černé jako bazalt a nezvykle hladké. Už je pomalu tma a žádné vhodné místo pro bivak. Lezu jako první a peru se ve tmě s hladkou kolmou spárou. A zde pronáší Ludva pověstnou větu, kterou si zapamatuji po celý život. „Jen lez, Gerte, někde to musí skončit.“ Skončilo. ♦ Bivakujeme. Opět zelená raketa a noc. Je velká zima. Jánovi začínají omrzat nohy.

Bereme prášky pro oživení krevního oběhu, ale je nám po nich všelijak. Pořád jakoby padám hlavou dolů. Noc je dlouhá. Sedím na ledové poličce, která pod mým zadkem pomalu taje, a k ránu už sedím v ledové vodě. Bolí to. Po tatrance a troše čaje lezeme dále.

Na každém štandu vystavuji svou zadní část slunci, abych ji trochu prohřál. Najednou stěna povoluje, jsme nahoře. Po překonání široké trhliny, do které málem za smíchu svých kamarádů padám, jsme

78 –79

na vrcholu. Nic moc. Viditelnost malá, husté mraky zahalují vrchol. ♦ Sestupujeme.

Něco musíme udělat s Jánovýma nohama, má je namrzlé. Na sněhovém poli pod vrcholem se zastavujeme a najednou se ozývají hlasy. Blouzníme?

Ne. Z mlhy se vynořují postavy našich kamarádů. Vystoupili až sem nahoru, aby nám usnadnili sestup. Je to ojedinělé, fantastické, takový počin. Ale vím, to Ivan. Vítáme se. Nejradši bych je všechny objal. Dostáváme pití a jídlo. Janovi ošetřují namrzlé prsty u nohou. ♦ Pokračujeme v sestupu. S takovým zajištěním to jde dobře, i když sestupová trasa je nějakých 4b nebo dokonce 5a. A to je v kavkazské pětistupňové škále dost. Teprve my jsme zavedli na Kavkaze šestý stupeň. Dole přecházíme přes širokou ledovou trhlinu po tenkém sněhovém mostě. Všichni se opatrně, až trochu moc opatrně, plazíme přes křehký můstek. Jenom poslední, myslím, že to byl Karel, se pohrdlivě pousmál a lehkým krokem překráčel vzpřímeně přes sněhový most. Bravo. ♦ Přicházíme k našemu stanu. Balíme a pokračujeme dolů po ledovci do tábora.

Jsme unavení. Zhubl jsem o osm kilo. Ale je nám fajn. Oslavujeme.

Na naši počest upekl kuchař dobré steaky z hovězího masa. Ne jako vždy z „rublenoje“. Pijeme vodku s ruskými horolezci. Pozorujeme u nich částečně obdiv, uznání, ale i trochu lítosti. Vždyť jsme jim přelezli jejich největší stěnu. „Nu vot, molodci.“ ♦ Medaile, odpočinek u moře a domů. Dobrodružství dobře skončilo. Dokázali jsme, že to není stěna sebevrahů. Tu cestu věnujeme kamarádům, kteří v té stěně tolik štěstí neměli.

80 –81

Smutek v horách Jsou příběhy, o nichž se vypráví lehce, s úsměvem a s určitým potěšením při vzpomínce na děje minulé. Pak ovšem jsou i vzpomínky na méně radostné události a vyprávění o nich je bolestné a obtížné. Dlouho jsem váhal, zda vůbec vyprávět o výpravě, při níž pohasly životy kamarádů, které jsem měl rád a kterých jsem si nesmírně vážil. Proto se mé vyprávění o této události bude držet holých faktů, tak jak se udály. ♦ Vysoké Tatry. Krásné a velebné velehory, které skýtají početné rodině horolezců, ale i turistů, nádherné prožitky. Avšak i pobyt v horách může skončit tragicky, a pak říkáme, že jsou hory kruté a nemilosrdné. Ale hory za vše nemohou. To lidé, kteří se v nich pohybují, přeceňují svoje schopnosti nebo prostě nedbají varování přírody. ♦ Je začátek února a v dolině Pěti Spišských ples panuje paní zima. Všude leží spousta sněhu, občas ještě nějaký přibude. I skalní stěny majestátních štítů okolo jsou plné starého i nového sněhu. Ale zimní podmínky ve Vysokých Tatrách jsou výzvou pro naše horolezce – výstupy jsou v těchto podmínkách obtížnější variantou i výbornou přípravou pro pobyt ve vyšších, třeba ledovcových horách. ♦ Na Téryho chatě je živo.

Pobývá zde československé reprezentační mužstvo a připravuje se na další sezonu. Pod vedením vynikajícího a zkušeného horolezce Ivana Kluvánka tu každý den absolvují náročný přípravný program zpestřený výstupy na okolní vrcholy. Ale počasí jim moc nepřeje.

Když je zataženo s občasným sněžením, málokomu se chce nastupovat do stěn. Ale Ivan je tvrdý chlapík. Navrhl nám túru a my jsme se přidali. My, to je Joska Čihula, jeden z našich nejlepších horolezců pocházející z Liberce, právě tak jako jeho druh Erich Soukup, velký obdivovatel lezení po pískovcových skalách v Sedmihorkách

82 –83

i po žule v Jizerských horách, Ivan Kluvánek a já tvoříme tuto čtveřici horolezců dobře připravených a schopných vylézt téměř vše a kdykoliv. Naším cílem je východní stěna Baraních rohů, jejímž středem vede krásná cesta klasifikace čtyři, v zimních podmínkách ale skýtá obtížné lezení jak po skále, tak i v ledových žlábcích a po sněhových polích. Túra jako vyšitá pro naši čtveřici. Brzy ráno s chutí šlapeme po tvrdém sněhu do sedla, abychom odtud sestoupili do doliny Zeleného plesa pod nástup do stěny. Počasí je takové nijaké. Chuchvalce šedých mraků se prohánějí oblohou a občas se zvedne prudší vítr. Ale my máme skvělou náladu a za veselého vyprávění nejrůznějších vtipů se blížíme k nástupu do stěny. Ta vypadá, pokud můžeme dohlédnout, docela dobře. ♦ Občas nějaké sněhové pole a zasněžené nebo zaledněné žlaby. Navazujeme se tak, že tvoříme dvě dvojice. Ivan a já nastupujeme jako první a za námi potom Joska s Erichem. Postupujeme docela svižně.

Od štandu ke štandu se s Ivanem poctivě střídáme ve vedení. Ledové úseky lezu většinou já a Ivan bere ty skalní. Za námi vždy o lanovou délku zpět potom oba Liberečáci. Pěkné lezení, žádné lezecké problémy, prostě pohoda. Jenom to počasí nám dělá trochu starosti.

Zvedá se ostrý vítr a občas i zasněží. Ale máme už téměř třetinu stěny za sebou, to už dolezeme, i kdyby se čerti ženili. ♦ Sestup je jednoduchý a známe ho jako svou kapsu. Ivan dosahuje po vylezení strmého žlábku převislé skalní stěnky a tam připravuje štand.

Do vodorovné pukliny zatlouká dvě masivní skoby a nad nimi ještě jednu. To všechno pospojuje dohromady, prostě perfektní místo na

jištění. Dodnes si nejsem jist, co nebo kdo ho přiměl k tomu, aby toto místo tak pečlivě a perfektně zajistil. Ale to jsou právě ty věci, které často rozhodují o bytí či nebytí. Dolézám k Ivanovi. Voláme ve stále sílícím větru na Josku, který je asi čtyřicet metrů pod námi u ústí strmého žlábku, aby dolezl k nám, že tu máme dobré místo. Pokud mu rozumíme, říká, že má také dobré jištění, na kterém právě dobírá Míru, a že se k nám potom přidá. S Ivanem si předáváme materiál a já se připravuji na další lanovou délku. Nevypadá moc vábně. Skalní stupně, mírně převislé, a nad nimi vždy zasněžené plotny. Nikde žádné jištění, žádná škvírka pro případnou skobu. Pomalu se sunu nahoru. Jedna stěnka, druhá i třetí dosti převislá a už jsem skoro nad skalním prahem. Rozhlížím se kolem, kde bych našel místo na dobírání, protože jsem už pěkně vysoko nad Ivanovým stanovištěm. Ještě jeden malý převis. Přední hroty stoupacích želez zarývám do malé trhliny a pomalu, opatrně se sunu nahoru, cepín zarážím téměř až po hlavici do sněhu nade mnou.

Uchopím topůrko cepínu a chci se vyšvihnout nad malý převis na sněhovou plotnu, když v tom něco ruplo. ♦ Takový zvláštní zvuk, temný, hrozivý, jako vzdálený hrom. V poslední chvíli vidím, jak se nade mnou celá masa sněhu ležící na skále dala do pohybu. A do pohybu jsem se také dal já. V divokých kotrmelcích, v oblacích zvířeného sněhu se řítím dolů. Nekonečně dlouho. To nebyl pád. Vznášel jsem se ve vzduchu a před očima probíhal jako film celý můj dosavadní život. Díval jsem se, vnímal vše, o ostatní věci jsem se nestaral. Bylo mi jasné, že je konec. Tak jsem ten pocit prožíval. Vše

84 –85

probíhalo dlouho, nekonečně dlouho. Kde jsem? V tom jsem ucítil velmi prudké trhnutí. Že by jištění zabralo? Ale byl to jen mžik, vzápětí se zase všechno dalo do pohybu. Napadlo mne, že se asi přetrhlo lano. Náhle opět prudké škubnutí, několik posledních kotrmelců a stál jsem na prudkém sněhovém svahu. Mačky zaklesnuté ve sněhu, cepín pevně v rukou zabodnutý sekerkou do hroudy sněhu. Kolem mne svištěly poslední zbytky laviny, tříšť z ledu a sněhu se pomalu snášela a najednou bylo obrovské ticho. Nic než hrozivé ticho. Stál jsem a pomalu se začal probírat, ohledávat, co mi je. Nic. Pár odřenin na hlavě a na rukou, ale jinak nic. Při tom pádu jsem se pravděpodobně vznášel nad tou vzduchovou bublinou laviny. Podíval jsem se nahoru, kudy vedlo lano, a tam jsem uviděl Ivana, jak visí hlavou dolů ve smyčkách a v rukou pevně drží konec lana. Zde je třeba připomenout, že jsme se tenkrát vázali na lano přes prsa a jistící lezec vedl lano přes rameno a pod paždím. Veškerou sílu pádu vlastně držel svým tělem. ♦ Udělal jsem několik pohybů nahoru, abych odlehčil Ivanovi, který stále ještě visel ve svém jištění hlavou dolů. Byl jsem od něho na celou délku lana, nějakých třicet pět metrů, takže můj let měřil dobrých šedesát, sedmdesát metrů. No maucta. Rychle jsem vystoupal k němu. Podívali jsme se na sebe a beze slova jsme obrátili zrak dolů pod sebe, s určitou předtuchou, ale i s nadějí, že uvidíme naše druhy z druhé dvojky. Ale k našemu zděšení tam nikdo nebyl. ♦ Zoufale jsme si odmítali připustit to nejhorší, drželi se myšlenky, že to není pravda, ale pomalu v nás klíčila předtucha tragédie. Volali jsme, ale nikdo neodpovídal. Mezitím vichr zesílil a začalo prudce sněžit. Ivan se dával dohromady a já jsem sestoupil dolů až k místu, kde jsme naposledy kamarády viděli. Nic. Jen

přetržená smyčka se třepotala ve vichru. A v tu chvíli nám bylo vše jasné. Lavina strhla oba dva.

To stanoviště měli u ústí kolmého žlábku, který končil jako trychtýř na sněhovém poli. Tím se síla laviny zmnohonásobila. Žádné jištění takovou sílu nemohlo vydržet a pád z více než dvousetmetrové výšky? Situace byla zlá. Ivan měl bolesti v ruce a v rameni, později se ukázalo, že měl zlomeniny, byl poraněn na hlavě a ruce měl zraněné, jak držel můj obrovský pád. Chvíli jsme uvažovali, že bychom se pokusili slanit. Možná bychom něco našli. Ale nebylo to možné. Lano, německý kernmantel, bylo na několika místech silně poškozené, byl to téměř zázrak, že vydrželo. Ale o případném slaňování se nedalo s tímto lanem vůbec uvažovat. Tak tedy nahoru. Jenom po krátkých úsecích, jak nám asi dvanáct metrů zdravého lana dovolovalo. ♦ Vždy jsem se zapřel tak, abych spolulezce Ivana, který mohl používat jenom jednu ruku, mohl pořádně popotahovat. Vichr se změnil ve vichřici, ale to nám bylo celkem jedno. Jenom rychle nahoru, na vrchol, sestoupit na chatu a zorganizovat záchrannou akci. ♦ Jenže ani já jsem nebyl úplně ve své kůži. Při přelézání každého strmějšího sněhového pole jsem se téměř modlil, aby to zase nesjelo. Opatrně jsem se sunul nahoru. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem odpočítával metry. Ještě tři, dva, jeden metr, už abych

86 –87

byl zase u skály, pryč z toho zrádného sněhového podkladu na strmých plotnách. Do očí se mi draly slzy při myšlence na oba kamarády, ale lezl jsem se zraněným druhem za sebou tak rychle, jak to jenom bylo možné. Vichřice sílila, jako by se i živly chtěly podílet svým dílem na tragice toho dne. Konečně vrchol.

Hned sestupujeme ve vánici do sedla a žlebem dolů na sněhové pole pod Baraní rohy. Tu se Ivan na chvíli zastavil, abychom si ujasnili danou situaci. Nemluvíme.

Pokračujeme v cestě a za chvíli už otvíráme dveře od Téryho chaty. ♦ Vše se pak odehrálo velmi rychle. Na otázku, kde jsou ostatní, jsme popsali celou příhodu. Nastalo ticho. Všichni stáli jako přimražení s otázkou v očích. Ale pak se dali do pohybu. Materiál, lana, sanitární věci, pití, přikrývky.

První skupina se už rychlým krokem vydala do vichru směrem na Baraní sedlo. I Ivan a já jsme chtěli jít, ale to nám lékař družstva nedovolil. Ivan byl vážně zraněn a já jsem byl dost vyčerpaný. Venku najednou vichřice ustala a nad celou dolinou se rozhostilo ticho. ♦ K večeru, už téměř za tmy, se záchranné družstvo vrátilo. Přineslo smutnou zprávu. Oba horolezce našli pod stěnou mrtvé, navázané na lano, na němž byly vytržené skoby. Smutek se rozprostřel nad Vysokými Tatrami.

Zvon Ve furlanské zemi za hradbami Dolomit v odlehlém údolíčku, kde z bílých skal již se zdá sálat výheň pádské nížiny a kde již jako by vzduch se chvěl bzukotem cikád a šuměním Jadranu, stojí jako pohádková benátská zvonice osamělá vysoká skalní věž Campanile di Val Montanaia. Na jejím temeni visí z kovového rámu zvon s vrytými písmeny: Audentis resonant per me loca muto triumpho. V oslavu odvážným zní hlahol můj němými místy. ♦ Málo je vyvolených, pod jichž rukou srdce zvonu zavadilo o kov a ozvěnou se rozezněly bílé stěny okolního skalního amfiteátru. A první z nich byla žena, Lucia Fanton, která vystoupila na vrchol ve společnosti horolezců. Ti zvon připevnili a ji vybídli, aby první rozezněla opuštěnou krajinu jeho kovovým hlasem. Co mělo být zdvořilostí, vyznělo symbolicky.

V oslavu odvážným zní hlahol můj němými místy. O horolezectví se říká, že je školou a výchovou k odvaze. ♦ Občas se v životě stává, že náhle pocítíme, že nastal čas pomýšlet na vyplnění vlastních snů. A jeden z takových mých horolezeckých snů byla Campanila di Val Montanaia. Ta vysoká záhadná dolomitská věž mne vždy lákala a její zvon na vrcholu jemně ve větru cinkající jakoby volal: „Pojď!“ ♦ A tak jsme jednoho krásného letního dne uháněli ve škodovce stopětce přes naši republiku a přes Rakousko do Itálie. Byli jsme čtyři. Mladíci Jan Hofman, Míra Sedlecký, Jindra Dlask a já se svými třiašedesáti léty na hrbu. Společně jsme nalezli hodně cest na našich i saských pískovcových skalách, trénovali na znělcových stěnách blízkého Bořně i na ortorulových věžích v Krušných horách. Ale v zahraničních horách byli ti tři hoši poprvé. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, byli jsme plni dobré nálady a odhodlání

88 –89

a cesta nám ubíhala docela dobře. ♦ Po zastávce v Cortině d‘Ampezzo pokračujeme dolů k Jadranu. V Longarone odbočujeme doleva a strmými serpentinami vyjíždíme nahoru nad přehradu. Tato přehrada vešla v známost tragédií, která se zde odehrála před několika léty. Vysoká, ale poměrně úzká betonová přehradní zeď je sevřená z obou stran strmými skalnatými svahy, dost hustě porostlými lesy. Po dlouhotrvajících deštích se půda na svazích tak podmáčela, že ztratila spojení se skalnatým podložím a celý obrovský svah sjel do vodní nádrže. Jako byste lopatou plácli do vany, voda přešplíchla přes okraj přehradní zdi a rozlila se do údolí. Obrovské masy vody smetly vše, co se jim postavilo do cesty. Městečko Longarone zmizelo pod vodní masou a s ním i mnoho obyvatel. Ale nyní je už zase vše v pořádku a Longarone žije dále. ♦ Po uzoučké silničce funí těžce naložená škodovka nahoru do vesničky Cimolais. Typicky italská horská vesnice s velmi úzkými uličkami je vtísněna mezi skalní stěny výběžků okolních hor. Dřevěné domky se střechami téměř dotýkají. Potřebujeme dokoupit nějaké zásoby, a tak vyhledáme místní obchůdek. Je plný živě diskutujících žen, všechny v černém oblečení s nákupními košíky v rukou. Jenom černé šátky na hlavách a lem dlouhých sukní zdobí pestré výšivky. Svou chudou italštinou pozdravím a vybírám si zboží. Chleba ještě nedorazil do obchodu, a tak si postěžuji. V tu ránu jsem získal srdce okolo stojících žen, které mi živě přikyvují. Jsem jejich. ♦ Trochu potíží při placení, máme totiž jenom marky, protože banka v Cortině měla tak dlouhou

polední pauzu, „Siesta, mama mia,“ že jsme nemohli čekat na otevření. Ale vše se urovná a jedeme dále doprovázeni pozdravem místních obyvatelek.

Silnička se mění na prašnou cestu. Občas tam leží nějaký balvan, který spadl ze svahu nad námi. Přes dravou říčku, ve které naštěstí není moc vody, se s autem pomalu brodíme na druhý břeh. Na jedničku se plazíme až do míst, kde je konec sjízdné cesty a několik desítek metrů nad námi je chata Rifugio Pordenone. ♦ Škodovka dojela až sem. Později nám chatař říkal, že občasní turisté obcházeli stopětku a uznale pokyvovali hlavami. Malá chata nám poskytuje skrovné přístřeší, protože venku se prudce rozpršelo. Pěkné vyhlídky na další den. Ráno se počasí trochu umoudřilo, a tak po zabalení všeho potřebného vyrážíme nahoru do neznáma. Ale jednu důležitou informaci přece jenom máme.

Nahoře v těsné blízkosti Campanily se prý nachází bivaková bouda.

Výborně. ♦ Pomalu stoupáme s těžkým nákladem kamenitým údolím vzhůru, když se nám asi po dvou hodinách otevře fascinující pohled. Vysoko nad námi, téměř uprostřed údolí, stojí do nebe se tyčící štíhlá věž. Je jakoby trochu zkroucená doleva, proto je také někdy nazývána „Nelogická hora“. Ale je nádherná, odmítavá, ale i lákající. To je náš cíl. Zíráme a nemůžeme se od toho neskutečného obrazu odtrhnout. Ale musíme šlapat dále. Svah je stále strmější, obcházíme východní stěny věže a už jsme nahoře na malé planince, kde opravdu stojí bouda. Tak dvakrát tři metry, s oblou plechovou střechou a s pevnými, v půlce dělenými dveřmi. Uvnitř úzké pryčny se starými dekami. Ale pro nás je to v opět začínajícím dešti hotel Royal. ♦ Naskládáme se, jak to jen jde, a začínáme vařit večeři. Jindra nám suše oznamuje, že ke svému novému americkému vařiči zapomněl dole benzín, takže vypálí to, co zbylo

90 –91

v nádržce a s vařením je konec. Že prý dojde na druhý den dolů. Štěstí, že Míra vzal s sebou plynový vařič. Snad to bude stačit. Vichr s deštěm otřásají celou boudou, ale nám je celkem dobře. Jenom já se obávám, že kdyby se počasí neumoudřilo, pojedeme domů s prázdnou. To ne! Druhý den stejný obrázek. Vítr, přeháňky, nevlídno. ♦ Nějak přeplácáme den, jdeme jen na krátkou obhlídku k nástupu. Třetí den ráno se obloha vyčistila, dokonce začíná svítit slunce. Takže rychle. Sbaleno už máme, vyrážíme. ♦ K nástupu to zpočátku jde dokonce z kopce. Cesta je jasná a za chvíli už se odvíjí jedna lanová délka za druhou. Skála je pevná, dolomitská, obtížnost tak kolem čtyřky, radost lézt. Po dlouhém stoupavém traverzu se dostáváme pod klíčová místa celého výstupu.

Přelézám dvě následující spáry, „Cossiho spára“ a „Saariho trhlina“. A jsme pod „Knedlíkovým převisem“. Spíše než knedlík to je několikametrová převislá stěna s minimálními chyty. Dobrá šestka.

Míra se do toho pouští a jde mu to docela slušně. V tom začínají vzduchem poletovat sněhové vločky a také drobně pršet. Již předtím bylo v dálce slyšet bubnování hromu. Sakra. Jsme v nejtěžším místě a nyní tohle. V drobném sněžení, kdy malé sněhové vločky naštěstí ihned na skále tají, překonáváme všichni tento úsek. Ještě jedna lanová délka a dostáváme se na širší římsu pod vrcholovou stěnu.

Sesedneme se dohromady, a protože jsme se dostali na severozápadní stranu, řeže to do nás pěkně čelně. Hustý déšť, prokládaný sněhem, spolu se silným větrem nám dávají ochutnat dolomitskou

letní bouřku. Každý z nás prožívá tyto chvíle jinak. Jindra si prozpěvuje do vichru. Míra, který se při každém blesku a následném hromu pořád zmenšuje, ukazuje na hlavu a říká, že Jindra neví, o co jde. Honza sedí klidně a jenom mrmlá tiché nadávky. ♦ Protože vím, že tyhle silné letní bouřky nemají dlouhého trvání, toužebně vyhlížím chvíli, kdy budu moci opět lézt dále. Asi po čtyřiceti minutách bouřka trochu polevuje a já se rozhoduji pro další cestu. Na vrchol to jsou tak dvě lanové délky. Po počátečním převisu se dá docela dobře postupovat. Jenom voda mi teče do rukávů a dole z kalhot mne zase opouští. Zarputile se rvu se skálou.

Skutečně dvě lanové délky a jsem na vrcholu. Stále prší a tmavou oblohu občas rozsvítí blesk. Dobírám ostatní a hned pátráme po možnosti sestupu. Na vrcholu je malá rovná plošinka, kde téměř uprostřed stojí ocelový stojan s dosti velikým mosazným zvonem. Připadáme si, jako bychom stáli nebo spíše pluli v prázdném prostoru a okolo nás hučí temný zvuk končící bouřky. ♦ Všichni stojíme, jenom Míra se plazí po čtyřech. Podáváme si ruce a zapisujeme se do vrcholové knížky, kterou jakž takž chráníme před deštěm.

A potom každý z nás rozezvučí ten mosazný zvon. Jeho hlas vítězně zní v tom bouřlivém okolí. To jsou chvíle, na které se nezapomíná. ♦ Svazujeme lana a slaňujeme, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Vždy do volného prostoru, kde vítr s námi pořádně cvičí. Je pěkná zima, ale už jenom chvíli a v počínajícím večeru jsme u úpatí věže. Je nám veselo, i Mirek se začíná usmívat. Narychlo balíme

92 –93

nářadí a upalujeme k naší boudě. Ještě, že tu je. Jsme úplně promočení. Stále se nemohu zahřát. Svlékám se donaha a zalézám do spacáku. Jako nádhernou hudbu vnímám hučení vařiče a za chvíli mi Jindra podává horkou polévku. ♦ Zvládli jsme to. Jsme spokojeni. Druhý den zase svítí slunce a my sušíme promočené věci. Pobíháme okolo chaty jen tak lehce oděni, když dostáváme návštěvu. Nahoru přišlo asi osm turistek, a protože opět začíná drobně pršet, namačkáme se všichni do bivakové boudy. Je tam hodně těsno, některé turistky jsou totiž trochu objemnější. Ale nálada je veselá, znásobená komičností situace. Po krátkém pobytu a vzájemném ochutnávání různých sušenek se ženy dávají na zpáteční cestu.

Rozhodujeme se, že zde strávíme ještě jednu noc. Je už pozdní odpoledne, když nahoru přichází mladý italský pár. Pohostíme je teplým čajem a dozvídáme se, že se chtějí vydat přes Forcellu do druhého údolí. Vidíme na dívce, že je dost vyčerpaná, takže se snažíme jejímu druhovi tento záměr vymluvit. Nakonec uzná, že čas už dost pokročil a po přátelském rozloučení sestupují k chatě Pordenone. ♦ Druhý den balíme a pomalu sestupujeme do údolí. Nad námi se jako mohutný obelisk s bílými stěnami tyčí vysoká silueta Campanily. Stále se zastavujeme, otáčíme a loučíme se s tou ohromující scenérií, až nám mizí za ohybem cesty. Byl to nádherný, vzrušující zážitek, na který každý z nás bude dlouho vzpomínat.

Sám

Je brzy ráno. Nebe nade mnou je modré, téměř bez mráčků, takže to vypadá na pěkný den. Šlapu po Plan de l’Aiguille od střední stanice lanovky vedoucí na Midi.

S manželkou a synem jsme ubytovaní v kempu blízko Chamonix. Při pohledu z kempu směrem na západ se nad stany tyčí žulová hradba chamonixských jehel, slavných Aiguilles, napravo ledová homole krále zdejších hor Mont Blanku. A tomu nelze odolat. ♦ Rodina dnes pojede na Brévent a já si udělám malý výlet do světa žulových jehel. Jako cíl jsem si vybral vrcholky na rozsoše vybíhající z Aiguille du Plan. Aiguille du Fou, Aiguille du Peigne a další, to jsou přece jména, jež přímo vybízejí k lezení. Vybral jsem si Les Lames Fontaines. Takže šlapu po sotva znatelné stezce a brzo se dostávám na ledovec Blaitière. Jsem sám a cesta po ledovci plném trhlin a séraků není pro sólistu zrovna putování pohádkovou krajinou. Ještě že sněhové mosty přes větší trhliny jsou po ránu dobře zmrzlé a drží. Jak to ovšem bude při zpáteční cestě, to nyní neřeším. Ráno jsem vyjel hned první lanovkou.

Mám s sebou jen to nejnutnější. Cepín, mačky, třicetimetrová lana, tři skoby, pár smyček, dvě tatranky, butylku s čajem.

A žďárák. Člověk nikdy neví. Dostávám se na takovou strmější

94 –95

rampu mezi horním a dolním patrem ledovce. Již vidím cíl své dnešní cesty. Proti ještě poměrně nízkému slunci je silueta vrcholu jasně zřetelná. Moje předpokládaná cesta výstupu je celá ve stínu. To je dobré. Trhliny ledovce mne donutí trochu vybočit ze směru, a tak se ocitám vpravo od trasy. Od nástupu do skalních partií mne dělí dost široký pás strmého ledu pokrytého na krajích žulovou šotolinou, která nepříjemně ujíždí při každém kroku. Chci se dostat na druhou stranu koryta tvořeného převážně pomalu tajícím ledem. Již jsem téměř na druhé straně, když mi pojednou pod nohama začíná ujíždět svah. Krátce se podívám dolů, kde sráz končí v okrajové trhlině, kterou jsem předtím obešel.

Hrabu jako splašený nohama rukama v té ujíždějící směsi ledu a kamení. Konečně jsem se zachytil na skalním hrotu a po několika metrech jsem z té šlamastiky venku. Oddychl jsem si.

Okrajová trhlina dole nevypadala příliš lákavě. ♦ Dostávám se na výstupovou trasu a po krásné, pevné žule lezu výše. Montblanská žula je ráj pro lezce milující spáry či sokolíky. Stupy nic moc, ale zato ty nádherné plotny s malými ďolíčky. Mám již jisté

zkušenosti z lezení v této oblasti, ale vždy mne znovu uchvacuje.

Vystupuji po střední části velkého zářezu, když tu pojednou zjišťuji, že nade mnou je jenom pás velkých převisů. Tudy asi ne. Prásknul jsem se. Jak jsem se v lezecké euforii hrnul nahoru, uhnul jsem z cesty. Zakládám smyčku a připravuji lano na slanění. Doufám, že těch patnáct metrů bude stačit. No, ještě jednou patnáct a jsem na výstupové trase. Balím lano a lezu. Žebro za žebrem, občas komínek a dostávám se na rameno vedoucí na vrchol. Strmý, ale dobře lezitelný pilíř mne vede nahoru. ♦ Vrchol. Malinká šikmá plošinka tak pro jednoho, nanejvýš pro dva. Dívám se na tu nádheru kolem, osvícenou poledním sluncem. Nade mnou ledová Aiguille du Plan, kousek dále mohutná Blaitière a za ní vykukuje tmavá silueta Grand Charmoz. Jsem v nebi. Ale sám. S nikým nemohu tu radost sdílet. To

96 –97

je osud sólisty. Zatímco se dívám, sním tatranky a napiji se čaje. Zápis do notesu ve vrcholové plechovce a je pomalu čas na sestup. Mám ještě pořádný kus cesty před sebou. Sestupuji obezřetně, ale poměrně rychle. Jenom dvakrát si hodím lano přes hrot a slaňuji. Vyhýbám se tomu ledovému svahu, co mi při výstupu dal pořádně zabrat, a dostávám se na spodní patro ledovce. Je pozdní odpoledne a sněhové mosty nevypadají příliš důvěryhodně. Kličkuji mezi séraky, ale vím, že se musím dostat nahoru na to střední patro. Nezmatkovat. Přemýšlet. Přeskakuji menší trhliny do kopce, což není zrovna můj šálek kávy. Konečně stojím na ledovcové pláni. Po ní na Plan de l’Aiguille a ke střední stanici lanovky. Výstup skončil. Spokojeně se vracím do kempu za svou rodinou.

Sólo Sólo. To trochu magické slovo má v horolezectví mnoho tváří a podob. Jeden člověk sám v horách nebo ve stěně ještě nemusí znamenat naprostou samotu.

Vím. Pod tím pojmem „sólo“ si většina lezců představuje to pravé, ultimativní sólování. Ale rozeberme si to po pořádku. Když dva nebo skupina vystupuje nebo sestupuje ve snazším terénu, jde také každý vlastně sám, nejištěn. Když horský vůdce vede klienty, je odkázán jenom sám na sebe, bez ohledu na to, že má ještě odpovědnost za své klienty. Nebo prvolezec, který má na laně za sebou nezkušeného nebo slabšího druha či družku a ocitá se v nejištěném terénu, je také odkázán sám na sebe. Ale pořád je tu někdo, s kým může rozmlouvat, debatovat nebo mu i nadávat. Anebo mu může případně poskytnout určitou pomoc. Ale horolezec, který se rozhodne jít na túru sám, je opravdu sám. Široko daleko nikdo. Jen on a hora nebo skála. A to je právě ta jedinečná atmosféra, ve které se ocitá. Teď nemluvím o zvýšeném riziku. To je samozřejmý přívažek celého podnikání. ♦ Proč chodí lidé sami? Jsou pro to různé důvody. Buď nemá v daném okamžiku spolulezce, nebo se mu parta jaksi nezamlouvá a on přesto chce jít na túru, anebo prostě jen tak. Někdo také z frajeřiny. To jsou ty horší případy. Ale já si myslím, alespoň u mne to tak bylo, že sólování je vrchol lezeckého podnikání. Musím být ovšem na to patřičně fyzicky, ale hlavně duševně připraven, to znamená, že chci, toužím překonat všechny obtíže a nebezpečí sám. To není proto, abych se pak někde vychloubal.

98 –99

Je to pro ten úžasný prožitek. Pro to lehké mrazení po celém těle, pro ty okamžiky, kdy se rozhoduješ: teď musím, pro ten pocit obrovského ulehčení po zdařeném podniku. Ovšem jsou zde i okamžiky trochu smutné.

Na vrcholu jsi sám, nikdo ti nepodá ruku, nikdo ti nenabídne třeba tatranku nebo pití. Jen se díváš na tu krásu a necháváš se unášet do nekonečných dálek. ♦ Lezl jsem sólo na pískovci, v letních i zimních Tatrách, na vápenci v ledových stěnách východních Alp i v oblasti Mont Blanku. Byly to skvělé prožitky.

Však jsem si našel i vynikající vzory. Hermann Buhl, Walter Bonatti, John Harlin, Reinhold Messner, Paul Preuss, Emilio Comici, Cesare Maestri a mnoho dalších. Dlouhá je ovšem také řada těch, kteří za tu svoji touhu po dobrodružství zaplatili daň nejvyšší. ♦ Lézt sólo je také určitý projev vzdoru s příměsí pýchy a sebejistoty. Já. Pak se ovšem někdy sólolezec dostane do situace, kdy musí podstoupit velké riziko. Tehdy se srdce rozbuší, dlaně vlhnou, celé tělo jakoby strnulo. Mozek ale zavelí, musíš dál, zapomeň na vše, co ti prochází hlavou, zde máš problém, tak ho vyřeš, jako už tolikrát předtím. O těchto cestách se moc nemluví, a když už, tak jen prostá fakta a většinou s určitou zlehčující nadsázkou. O pocitech stísněnosti nebo strachu vůbec ne. Takoví jsme.

Mont Blanc Je březen. Chamonix ve francouzských Alpách je pod přikrývkou sněhu a stále ho přibývá. To nejsou příliš dobré podmínky pro skupinu horolezců z Československa, kteří po dobu tří neděl dlí v tomto světově proslulém městě pod majestátným Mont Blankem, jež se jako obrovská cukrová hora vypíná přímo nad městem. Se svými 4800 metry je nejvyšší horou Evropy a výzvou pro každého horolezce. ♦ Bloumáme po městě, každou chvíli se chodíme dívat na tlakoměr, umístěný v takové malé budce hned za naším hotýlkem. Miloš dokonce klepe na sklo, aby se rafička pohnula nahoru. Sice už máme za sebou zimní přelezení Contaminiho cesty obtížnosti 6++ na Aiguille du Midi ve dvou dnech, s pěkně mrazivým bivakem v sedačkách, zkusili jsme i východní stěnu Grand Capucina, ale pro špatné podmínky jsme museli slanit. Blížil se konec našeho pobytu, ale kvůli počasí nebylo na nějaký další výstup ve zdejších nádherných žulových stěnách ani pomyšlení. A tak padlo rozhodnutí. Mont Blanc.

V zimě. ♦ Miloš, Jarda a já, všichni tři z teplického oddílu, jsme vyrazili na túru. Batohy nebyly příliš těžké. Jídla tak akorát, jako vždy málo, jak se ukázalo, z výzbroje jen lana, cepíny, mačky a lyže.

Napřed jsme museli jet lanovkou z Chamonix na mezistanici na Midi, abychom se dostali na ledovec Bossons. A zde nastal problém.

Lanovka nejela. Již předtím jsem se trochu seznámil s ředitelem lanovky, velkým fandou rugby, a ten mi prozradil, že v dohledné době má lanovku pronajatou nějaká thajská princezna s doprovodem. A tu ten dobrý duch řekl, že to zkusí. Odběhl a my jsme s napětím čekali, co bude. Za chvíli nám vítězoslavně přišel oznámit, že její veličenstvo souhlasí, abychom jeli s sebou. Jenom upozornil,

100 –101

abychom se drželi od princezny v uctivé vzdálenosti.

V malém prostoru lanovky!

A ještě lepší zpráva pro nás byla ta, že pojedeme zadarmo.

Fajn. ♦ S naší výzbrojí jsme nastoupili do lanovky, kde kromě princezny byli i čtyři osobní strážci, kteří se na nás nevraživě dívali. Sama princezna byla krásná mladá dívka, která se vůbec nechovala povýšeně, ale se zájmem si nás prohlížela a věřím, že nebýt těch goril, určitě bychom navázali kontakt. V polovině cesty přece jen prolomila mlčení a ptala se nás na náš cíl. Při naší odpovědi jeden z nás bezděky učinil krok blíže k ní a strážci zbystřili pozornost. Při vystupování jsme poděkovali za svezení a princezna nám zamávala na cestu. ♦ Připnuli jsme si lyže a stoupali vzhůru na ledovec. Pod úpatím Mont Blanc du Taculu jsme museli traverzovat široké sněhové pole, na kterém bylo vidět, že je velmi lavinézní. Taktika byla jednoduchá. Miloš a já jsme se zapřeli, jak jen to bylo možné, a poslali jsme Jardu, navázaného na lano, dopředu. Tak to také vycházelo. Jenom dvakrát se s Jardou utrhla menší lavinka, ale my jsme ho zadrželi, a tak nám uvolňoval cestu. Když jsme dosáhli Bossonského ledovce, zapíchli jsme lyže do sněhu a začali po něm vystupovat k chatě Grands Mulets ve výšce 3051 metrů. Šlo se velmi těžce. Sněhu bylo hodně, a první jím razil cestu chvílemi až po pás. Museli jsme se střídat asi po třiceti metrech. Za námi zůstával hluboký rigol, který ovšem vítr dosti rychle zaplňoval sněhem. Nejvíce ho bylo těsně před chatou.

Nejlepší způsob, jak se dostat dál, bylo naskočit celým tělem dopředu na sníh a pak ho pod sebou ušlapat. Chata Grands Mulets stojí na skalním ostrohu nad ledovcem. V zimních měsících je samozřejmě zavřená, ale všechny alpské chaty mají přístupný tak zvaný zimní prostor. Tak i zde.

Byla už tma, když jsme se dokodrcali do chaty.

Trochu jsme se najedli polévky a zhltli nějakou konzervu, pár sušenek a šli jsme spát. Měli jsme péřové bundy a sloní nohy. To je takový krátký nánožník. ♦ I v chatě byla ukrutná zima, venku hučela vichřice, takže se spánkem to bylo všelijaké. Velmi brzo ráno jsme se probudili do slunečného dne. Bylo jasno, nesněžilo, zato vichr foukal pořádně. Stoupali jsme, nyní již s mačkami, vzhůru přes Petit Plateau až pod Grand Plateau. Zde již

102 –103

nebylo tolik sněhu, ale četné trhliny a séraky nám ztěžovaly cestu. Pod vrcholovou pyramidou Mont Blanku, kudy vedla cesta prvních pokořitelů, jsme uhnuli doleva do sedla Dôme.

Led byl tvrdý, krásně se do něj stoupací železa zakusovala, a tak jsme v odpoledních hodinách dosáhli bivaku Vallot ve výšce 4362 metrů. Bivak Vallot je taková bouda z hliníkového plechu na skalním podloží. Čekalo nás ale nemilé překvapení. Po odhrabání vchodu jsme uviděli, že téměř celý vnitřní prostor je vyplněný navátým sněhem. Trochu jsme ho ušlapali, takže jsme si vytvořili místa na spaní. Tu přišel Miloš na myšlenku, která nás hned zaujala. Nedaleko této hnusné plechové boudy stojí opuštěný dřevěný domek, Jansenova observatoř.

Malý, ale určitě lepší než ta mrazivá plechárna. A tak jsme začali pracovat. Oplechované dveře byly pevně zamčeny, proto jsme začali uvolňovat šrouby závěsů. Jenom nožem a lopatkou cepínu. Pracovali jsme úporně a zuřivě, protože jsme měli takové zlé tušení, že noc bude větrná a ledová. Při minus třiceti stupních se nepracuje lehce, ale přece jenom povoloval jeden šroub po druhém. Šrouby, které někdo zašrouboval před sto lety. Už nevím, jak dlouho jsme se snažili o ty dveře, ale když se nám je konečně podařilo trochu pootevřít, uviděli jsme další dveře, ještě pevnější. To byl konec.

Zklamaní jsme zanechali této činnosti, také už se šeřilo, začali jsme se tedy chystat na noc v plechovém bivaku Vallot.

Ohřát vodu nebylo vůbec jednoduché. Plynový vařič Bluet nechtěl v tom velkém mrazu hořet a my jsme museli pod bombičkou přidržovat plamínek druhého vařiče. Tak se nám přece jen podařilo udělat trochu horkého čaje. Venku řádila vichřice a neustále hnala sníh mezi plechy do našeho úkrytu. Této noci jsem si opravdu myslel, že zmrznu. Choulil jsem se do péřové bundy, třásl se na celém těle a nohy jsem už měl celé znecitlivělé. Byla to krušná noc.

Ráno jsme se vyhrabali z bivaku, snědli pár sušenek a vydali se na další výstup. Před námi se vypínala obrovská bílá pyramida, osvětlená sluncem, a ledové krystalky se ve slunečních paprscích třpytily jako malé diamanty. Mráz byl ale velký. Dole nám potom řekli, že na vrcholu bylo minus čtyřicet dva stupně. ♦ Jardovi se uvolnila mačka a musel jsem mu ji utáhnout. Sundal jsem si na to rukavice, ale třikrát jsem úpravu přerušil a znovu si je navlékl, protože mi okamžitě začaly mrznout prsty. Postoupili jsme za takzvané velbloudí hrby a zůstali nehybně stát. Naskytl se nám hrůzný pohled. Poblíž

104 –105

hřebenu se jako monument tyčila zadní část kormidla obrovského letadla a kousek napravo ležely ve sněhu kusy proudových motorů. Všude kolem, částečně zasypány sněhem, ležely zprohýbané části sedadel a na nich, ještě zavěšené v pásech, ohořelé zbytky lidských těl. Po celé ploše, částečně pokryté sněhem, se rýsovaly obrysy lidských postav. Byly malinké, spálené od výbuchu, který zřejmě nastal po nárazu dopravního letadla do hřebene těsně pod vrcholem. Bylo to letadlo indické společnosti, a tak jsme v postavách, které jsme opatrně ohledali cepínem, viděli ženy oblečené v dlouhá sárí či muže s turbanem. Byl to děsivý pohled. Ale museli jsme dál, čas nás tlačil. Pamatuji se, jak se Jarda, aby se ochránil před mrazivým větrem, zabalil do dlouhé zelené deky, která ležela mimo ty mrtvoly. Také jsme vzali nějakou poštu z vaku ležícího na sněhu. To pro pozdější dokumentaci. Ta katastrofa se stala asi před třemi týdny a pro špatné počasí se nikdo od té doby nedostal na místo neštěstí. Bezděky jsem si vzpomněl na film se Spencerem Tracym, ve kterém se odehrál podobný příběh. Jenže film je film a my tu měli před sebou hrůznou skutečnost. ♦ Po ostrém ledovém hřebenu jsme zdolali poslední metry výstupu a stanuli na vrcholu. Podali jsme si ruce a krátkou chvíli jsme se kochali pohledem na velkolepé panorama okolního světa hor. Je to vzrušující pohled.

Nezapomenutelný. Ten pobyt na vrcholu byl opravdu krátký, protože velký mráz a ledový vítr pronikaly i naším dobrým oblečením.

Sestup probíhal svižně až k pásmu ledových trhlin na ledovci Bossons. Náhle se změnilo počasí. Nebe se zatáhlo a ke všemu nás zahalila hustá mlha. V tom ledovcovém chaosu žádná pohoda.

Kličkovali jsme mezi trhlinami a séraky pořád dolů. Chtěli jsme, stůj co stůj, dosáhnout chaty na Grands Mulets, kde bychom přečkali už nastávající noc. Děsili jsme se myšlenky, že bychom ji museli strávit někde v ledovcové trhlině. Byla už úplná tma, ale my jsme se nechtěli vzdát. Pak najednou, jakoby zázrakem, se mlha na okamžik při prudkém poryvu větru rozestoupila a v matném svitu měsíce se vysoko nad námi zaleskla plechová střecha chaty. Sláva. Po pás ve sněhu, nedbaje na nic, jsme razili cestu k chatě. Vpadli jsme dovnitř a vše bylo dobré. V jedné boční místnosti jsme objevili takový kruhový plynový hořák, jaký se používá na ohřev vody ve velkých hrncích, a plynovou bombu. To byla paráda. Hořák hučel naplno a nám bylo teplo a dobře. Příděl jídla byl sice velmi omezený, ale zítra už budeme dole a vše si vynahradíme. ♦ Ráno, jako vždy po bouřlivé noci, skýtalo pohled na nastávající nádherný den. Ještě chvíli jsme se povalovali před útulkem a pak jsme se dali na sestup. U konce ledopádu ledovec pokračoval svažitým úsekem s četnými trhlinami, které ovšem byly zakryty čerstvě napadaným sněhem. Postupovali jsme navázáni na lano a já jsem dostal čestnou úlohu být vpředu. Sedmkrát jsem zapadl do trhliny, většinou jenom po ramena, a moji dva dobráci mne za chechtotu vytahovali. Jeden to musí udělat. Přešli jsme doprava na kraj ledovce, kde stály naše lyže. A nyní babo, raď. Přejít po strmých svazích pod Mont Mauditem bylo vzhledem k velkému lavinovému nebezpečí sebevražedným podnikem. Ale pod námi, až k pásmu lesů, byl také strmý lavinézní svah. A tak jsme opět použili naši vyzkoušenou taktiku. Navázán na

106 –107

dlouhé svázané lano se Jarda spouštěl s lyžemi na nohou ze svahu, zatímco my dva jsme ho nahoře jistili. Občas utrhl lavinu, ale zůstal viset na laně, a tak postupně vyčistil sestupovou trasu. Dosáhli jsme pásma lesa, ale i tam, protože svah byl velmi strmý, jsme pokračovali v taktice uvolňování lavin. S jištěním o stromy to však bylo mnohem bezpečnější. Později už jsme se mohli odvázat a pozdě odpoledne se dokodrcali na silnici. Sestoupili jsme přesně do míst, kde spojnice z Francie do Itálie vstupuje do dlouhého Montblanského tunelu. Šlapali jsme a šlapali a kolem páté hodiny odpolední jsme konečně dorazili do ubytovny.

K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Všichni byli na pozvání francouzských přátel ze zdejší vysoké školy horolezecké na zimním stadionu, kde se konal hokejový zápas Francie versus Československo. Mezi hostiteli byly i takové osobnosti jako pan Contamin, Paul Laroche, Gaston Rébuffat a další. Na místě jsme zjistili, že naši kamarádi vše na přichystaném pohoštění již snědli i za nás. Ale Francouzi se nás ujali a pohostili nás. Pan Contamin, potěšen tím, že jsme vylezli v zimě jeho cestu na Midi, nás hostil dobrým francouzským vínem. Samozřejmě se hodně vyptávali na náš výstup.

Téměř celou dobu nás sledovali dalekohledy. Večer skončil v pohodě, naši hokejisté zaslouženě vyhráli a my jsme kolem půlnoci konečně zalehli. Druhý den jsme ještě do protokolu uvedli stav katastrofy nahoře na kopci, předali přinesené materiály a chystali se na odjezd domů. ♦ Sbohem, nebo spíše na shledanou, Mont Blanku.

Díky za krásné dobrodružství.

Gerhard Tschunko

Narodil se v Českých Budějovicích v roce 1935. Už jako kluk s rodinou hodně cestoval po Šumavě i po Alpách. Otec ho jako devítiletého brával na lehké vrcholy v oblasti Dachsteinu.

K lezení na pískovcových skalách se dostal po válce, když se s matkou přestěhovali k Duchcovu. Při jednom výletu do Ostrova absolvoval výstup na Malou tovární věž – bez lana. Po ukončení vojenské služby v roce 1957 spolu s Františkem Grasslem a Milanem Bárou začali pravidelně jezdit do skal. V roce 1958 ho vzal William Kubinec do Vysokých Tater k Žabím plesům, zdolali Žabího koně a Volovou vežu. O rok později absolvoval první zimní zájezd do Vysokých Tater na Zbojnickou chatu. To byl začátek dlouhé řady tatranských pobytů, při nichž prostoupil mnoho stěn nejen v létě, ale hlavně v zimním období.

V roce 1963 poprvé lezl v Alpách, v roce 1964 na Kavkazu v dolině Baksan s výstupy na Pik Volnoj Ispanije , traverz Ušby a další. V roce 1965 opět Kavkaz, oblast Bezengi s výstupy na Misses-Tau, Ullu-auz Baši, ale hlavně prvovýstupy s vynikajícími horolezci Ľudovítem Záhoranským a Jánom Ďuranou severními stěnami Koštan Tau a Šchary. V zimě roku 1966 jako člen reprezentačního družstva působil v oblasti Mont Blanku, kde spolu s Mílou Matrasem a Jardou Budínem zlezli Aiguille du Midi Contaminovou cestou a v zimních podmínkách vystoupili od severu na Mont Blanc.

Následovalo mnoho výstupů v různých oblastech Alp. Zúčastnil se horolezeckých expedic na Špicberky a do hor Kačkaru v hraniční oblasti Turecka a Iráku.

Na pískovci lezl převážně s Wolfgangem Bruchem, Rudou Wokrzinkem, Frantou Gruntem a Rudolfem Stuchlíkem. Uskutečnil okolo 80 prvovýstupů všech stupňů obtížnosti, patří mezi ně kupříkladu Kosmická cesta na Malou tovární věž, Andělská hrana na Širokou věž, Cesta velké lásky na Ostrovskou stěnu, východní stěna Rajské věže, Převislá revue na Plotnovou věž a mnoho dalších.

Deset let vedl horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice. Po jeho opuštění v roce 2000 založil horolezecký oddíl Climbing Club Dubí u Teplic, který v současné době vede. S Vladimírem Sloukou napsal a vydal horolezeckého průvodce pro oblast severních Čech a spolu s kolektivem v roce 2009 vydal knihu Ó horo o historii severočeského horolezectví slovem i obrazem. Je autorem a iniciátorem horolezeckého památníku v Tisé, který byl odhalen 5. září 2015.

Největší radostí i životním krédem Gerharda Tschunka je „doprovázet lidi do světa skal a hor, aby s mou pomocí poznávali tento fantastický svět“.

Seznam fotografií

obálka Špicberky, základní tábor teplického oddílu (1968) Lezení na Špicberkách, prvovýstup na Teplickou věž Vidmo, atmosférický jev v horách Členové teplické expedice na Špicberky (Stránský, Tschunko, Budín, Matras, Bruch, Ponocný, 1968) Cesta do základního tábora, Špicberky (1968) přední předsádka Cesty na Šchara-Tau, č. 4 – severní stěna, Tschunkova cesta zadní předsádka Výstup starou cestou na věž Sokol, Rájec zadní chlopeň Komáří věž, výstup údolní cestou, Gerhard Tschunko Historky ze skal Výstup na věž Palcát, Ostrov Rajská věž, Tisá, prvovýstup východní stěnou (1961) Věž Císař Franz Josef, Ostrov (1948) Přeskok na věž Krejčí, Tisá Východní věž, Tisá, G. Tschunko, F. Grunt Historky z hor Severní stěna Šchara-Tau, prvovýstup (1965) Matterhorn, průstup severní stěnou (1967) Severní stěna Šchara-Tau Mont Blanc, zbytky letadla indické společnosti Gerhard Tschunko (foto Petr Piechowicz)

7 17 23 33 39

51 66 78 100 106

Obsah

Historky ze skal Úvod 9 Císař a prvovýstup 10 Bitva o Ostrov 12 Lano 14 Ucho 16 Doga 19 Jak přišel prapor na Císaře 21 Mína 24 Tajemná světla 25 Naháněná 27 Sochař 30 Skokan 32 Poklad 34 Co je to?

37 Obří jeskyně 40 Neuberova věž 44

Historky z hor Úvod Lavina Vidmo Kamzík Polévka extrém Čaj Lžíce Stěna Smutek v horách Zvon Sám Sólo Mont Blanc O autorovi

53 54 60 62 64 68 70 72 80 86 92 96 98 106

Historky ze skal a hor vypráví Gerhard Tschunko Text: Gerhard Tschunko Redakce: Marcela Dohnalová Koncept knihy: redakční a grafické studio MAKE*detail (www.makedetail.cz) Jazyková korektura: Kristýna Bartoš, Jana Jebavá Grafická úprava: Jana Jebavá, Eliška Kosová, Anežka Součková Font: Comenia Serif, Comenia Sans Fotografie pochází ze soukromého archivu autora.

Portrét autora laskavě poskytl Petr Piechowicz.

Vydalo nakladatelství Eliška Kosová, MAKE*detail jako svou 13. publikaci.

Vytiskl TNM Print, Nové Město.

Praha 2015 ISBN 978-80-905903-2-8

„Spolulezci ke mně v poklidu vystupují, když se najednou ozve zvuk, jako když prudce roztrhnete obrovské plátno. Co je to? Problesklo mi hlavou, že by to mohla být lavina. Shora slyším hukot vodopádu, podívám se nahoru na hranu skalního schodu a ustrnu. Vidím, jak se na mne a mé druhy sype obrovské množství sněhu. Ten pohled mi navždy utkví v paměti. Je to, jako by na vás vysypali celý vagon sněhu.

A už je to tady. Zoufale se snažím udržet se u zatlučených skob, svírám vší silou lana, ale marně. Tlak stále sílí, pak něco rupne a vše se dává do pohybu. Lavina nás asi dvousetkilometrovou rychlostí valí dolů. Řítím se v tom sněhovém chaosu hlavou napřed, dělám nesmyslné pohyby a najednou si uvědomuji, že žleb se v dolní třetině lomí doleva. Narazíš hlavou, říkám si a dělám v tom šíleném reji nějaké pohyby a podaří se mi otočit na záda, ale zase se začínám dusit. Opět se otáčím a zase zpět. Najednou náraz a mou už tak pochroumanou nohou projede prudká bolest. Nejsem jí však v tu chvíli schopen věnovat větší pozornost. Ta šílená jízda už trvá celou věčnost.“