Almanach textů studentů autorské tvorby / 2009–2014

A lmanach

Almanach textů studentů autorské tvorby / 2009–2014

Katedra autorské tvorby a pedagogiky Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze MAKE*detail, Praha 2014

A lmanach textů studentů autorské tvorby

/ 2 009 –2014

Publikace vychází z iniciativy a dobrovolnického úsilí studentů KATaP DAMU, s finanční podporou vnitřního grantu DAMU a soukromého sponzora v utajení.

Vydání knihy bylo podpořeno z prostředků Institucionálního plánu AMU pro rok 2014 – z části Vnitřní soutěž AMU, okruh 3 Tvůrčí práce studentů směřujících k inovaci vzdělávací činnosti. text © Kolektiv autorů – studenti a absolventi KATaP DAMU, 2009–2014 předmluva © Markéta Machková, Michaela Raisová, Pavel Zajíček doslov © Přemysl Rut koncept © MAKE*detail ISBN: 978-80-905124-9-8

Obsah Po čtení ticho / Předmluva

15

Pane kolego I / Karolína Koubová

21

Kapitán Mnemo / Martin Třešňák

21

Tokáně / Anna Dosoudilová

22

Taneční etudky / Anna Drábková

23

Bylo nebylo / Dora Tichá

27

Pohádky / Jan Kubíček

27

Král a vrabec / Petr Besta

29

Přestávka / Stanislav Urbánek

33

Punčocháče / Julie Válková

40

U nás / Anna Drábková

42

Kačer se oběsil / Alena Ferjenčíková

43

Ententýky dva špalíky / Julie Válková

48

Dušičky / Kateřina Daňková

51

Myška jede / Julie Válková

53

Vánoční momenty / Tereza Causidisová

56

Babiččin zvláštní smysl pro Sbohem a šáteček / Markéta Machková

59

Paní Květa / Barbora Chrostková

64

Pan inženýr (Vyznání) / Kateřina Daňková

68

Pan Zajíček šel na nákup / Marcela Šiková

73

Olin / Janík Večeřa

77

Krajíc kraba (JOSEF) / Michaela Raisová

78

Počkejte přece / Pavel Zajíček

86

Pan Pavel vyslechl / Pavel Zajíček

87

Pan Pavel kráčí / Pavel Zajíček

88

Seber odvahu / Jan Kubíček

90

Záclonky / Michaela Tůmová

93

Kolo v okolo / Urszula Wojtkowiak

95

Každý ráno čau a hezkej den / Anna Dosoudilová

98

Osvěžující noc / Oskar Bábek

101

Čerňák / Kateřina Daňková

104

Pohled / Tereza Causidisová

110

Léto / Tereza Koláčková

110

Sen / Pavel Zajíček

111

Jdu / Tereza Koláčková

120

Poslední budou první / Eva Blechová

121

El Dorado / Michaela Raisová

124

Nový svět / Zuzana Macáková

129

Inuita – pravdivý příběh podle skutečné události / Michaela Raisová

131

Moji indiáni / Markéta Machková

134

Polívkárna / Petr Besta

138

Z Finska / Barbora Chrostková

139

Z Řecka / Tereza Causidisová

140

Letní synchronicita / Olga Věra Cieslarová

142

Co se stalo / Barbora Vacková

144

Letiště / Irena Feithová

145

Jsem doma / Zuzana Macáková

146

Susanita / Zuzana Macáková

148

Nastaly velké mrazy / Eva Blechová

149

Můj táta / Zuzana Pitterová

150

Večerňák / Michaela Tůmová

152

Co ti nikdy neřeknu / Zuzana Pitterová

154

Únorového úterka strouh / Markéta Machková

156

V lese / Tereza Koláčková

157

Jsi studna / Pavel Zajíček

160

Návštěva / Michaela Raisová

161

Pokladač otázek / František Čejka

166

Úplněk / Oskar Bábek

168

[:Pagoda:] v domě / Maryana Kozak

171

Seekers / Michaela Raisová

173

Schůzka na slepo / Barbora Vacková

181

Prolog / Oskar Bábek

185

Jak to voní, jak to šumí / Janík Večeřa

187

30. 4. v 18:00 zavřeme (…) / Oskar Bábek

189

Zpocení / Janík Večeřa

190

Chrbolka / Anna Dosoudilová

192

Třeba bych ho mohla zachránit (Guláš) / Markéta Machková

194

King Kong / Dora Tichá

197

Ve vaně / Karolína Koubová

198

Někdy krásnej, jindy takovej neblahej / Barbora Chrostková

200

Píšu si / Maryana Kozak

201

Čas / Janík Večeřa

205

Pod postelí / Michaela Tůmová

205

Jiřino, naslouchej mi / Martin Třešňák

207

Predátor / kořist / Stanislav Urbánek

209

Lída / Janík Večeřa

215

Buďte zdrávy / Martin Třešňák

215

Květuše / Marcela Šiková

216

Kateřina a Věra / Stanislav Urbánek

220

Paní Reichlová / Dora Tichá

222

To je fakt pohled na tebe (Jaro) / Irena Feithová

224

Co by to mohlo bejt / Michaela Tůmová

226

Jak jsem dělal revoluci (román) / Jan Kubíček

228

Pane kolego II / Karolína Koubová

230

O autorském čtení / Doslov

233

Po čtení ticho – Co řekneme Markétinu textu a čtení?

– Co jsme to slyšeli a jak nám to Míša četla?

– Co řekneme Pavlovi na jeho text a čtení?

Otázky, které slýcháme jako účastníci semináře Autorského čtení, jednoho ze stěžejních předmětů studijního oboru Herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku. V uplynulých pěti letech zaznívaly z úst Ivana Vyskočila, Přemysla Ruta a Michala Čunderleho, případně Jany Pilátové. Ovšem bez ohledu na to, který z profesorů právě seminář vedl, následovalo tyto otázky zprvu zpravidla ticho. A právě ono ticho zdá se nám vedle samotného čtení, jemuž logicky předchází psaní, důležitou součástí celého studijního procesu, ale i tvůrčího přístupu vůbec, a tak ono ticho vepisujeme Almanachu textů z let 2009 až 2014 coby předznamenání.

Kdo se v minulosti zúčastnil otevřených dílen autorského čtení, které Katedra pořádá například během každoročního festivalu Autorská tvorba nablízko, jistě si vybaví, v kterých fázích se mezi účastníky pravidelně ticho rozhošťuje. Přesto si s pomocí Ivana Vyskočila stručně připomeňme, jak seminář běžně probíhá: „Úkolem (…) je přečíst před druhými a pro druhé, rozumí se veřejně a nahlas, srozumitelně ve stanoveném čase a prostoru zhruba dvě až tři stránky, asi deset minut vlastního textu. Během jednoho setkání, to bývá zpravidla hodina a půl, se dostane na

15

dva až čtyři čtoucí. Po každém čtení je řízená rozprava ke čtení jako takovému a k obsahu čteného, ke kvalitě komunikace. Každý má číst aspoň třikrát za semestr. Žánr ani téma nejsou určeny. Avšak nežádoucí je četba lyrické poezie.“1 „Dva až čtyři čtoucí“ – to máme dvě až čtyři čtení, dvě až čtyři rozpravy, dvě až čtyři chvíle ticha mezi nimi. V prvních ročnících studia se nám ona pravidelně naléhající tichá minutka mohla zdát trapně prázdná nebo naopak přeplněná tupým tápáním – a dost možná i proto, že jsme takoví tak trochu byli i my sami.

Postupně jsme si ale uvědomovali (s podporou učitelů i kolegů z vyšších ročníků), jak důležitou roli ty tiché okamžiky hrají. Takové ticho, které nastává v čase mezi čtením a rozpravou, ticho, které se napíná v prostoru mezi čtoucím a naslouchajícími – takové ticho, jsme-li při věci, bývá naopak soustředěné, přemýšlivé, snad i jednající. Je to ticho, v němž se děje něco stejně podstatného, jako se před chvílí dělo čtením a jako se za chvíli bude dít odezvami na něj. Ticho, v němž k sobě posluchači nechávají dojít a plně proniknout sdělení, příběh, situaci, hru jazyka, které se pro ně právě jejich spolužák pokusil svým čtením zpřítomnit. Je to ticho energické, neboť je prodchnuté nábojem, jaký nesla autorova snaha o sdělení a vůle posluchače k porozumění a jaký už v tom tichu zároveň formuje posluchačův 1 Ivan Vyskočil, „Autorské čtení“, in Řeč, mluva, hlas (Michal Čunderle, Eva Slavíková – ed.), Praha 2006

16

ohlas, dotaz, připomínku, odpověď – „ … aby tady došlo k proudění, aby tady došlo k té cirkulaci energie a zároveň k takovému základnímu lidskému otevření, sdělení,“ píše Vyskočil.2 Jsou nám vzácné tyhle tiché a soustředěné chvíle při společné věci a rádi bychom ono vzrušující napětí společných tich přenesli i za hranice školního semináře. Do světa. Do doby hluku. Aby se přenos ticha zdařil, bude to ovšem od vás, čtenářů, vyžadovat míru spoluúčasti, na kterou možná nejste zvyklí. Aby se to povedlo, aby se ticho stalo, my vás, čtenáři tohoto almanachu, ponoukáme, abyste se pokusili číst nahlas. Ať už to bude dětem před spaním, pro povzbuzení nemocnému dědečkovi, pro pobavení kamarádům na večírku či prostě jen sobě samému – protože i sami se sebou, se svým vnitřním partnerem, který nás uslyší a vyslyší, můžeme nezřídka prožít pár blaženě soustředěných chvil. Můžeme se dostat k sobě a zároveň k věci. A být při sobě a zároveň při věci – to znamená dělat něco skutečně zábavného, to je hrát si! Zkusme tedy brát to hlasité čtení jako výzvu ke hře, jako hru. Třeba nás začne bavit.

Hlasité a hravé, případně tvořivé čtení bude také, jak se domníváme, textům tohoto almanachu slušet a odpovídat mnohem více než jakákoliv forma literární uctivosti. Už proto, že většina textů byla 2 Ivan Vyskočil, „Veřejné autorské čtení jako nutná, završující i iniciační fáze autorské slovesné tvorby“, in Psychosomatické disciplíny v teorii a praxi (Kolektiv autorů), Praha 2011

17

psána s vědomím, že budou hlasitě čteny, že budou připomínkovány, upravovány a upřesňovány, a často dokonce – že budou později prověřovány v prostoru, v pohybu, na jevišti. Jak vysvětluje Michal Čunderle, „texty se tu nevnímají jako literatura, ale jako slovesný impuls k praktickým pokusům o jakýkoliv jevištní tvar. Jsou jakýmsi mezistupněm, nedokonavou verzí, latentním divadlem.“3 Jsme si vědomi rizik, která s sebou přináší knižní vydání takových „nedokonavých“, a tedy i nedokonaných a nedokonalých útvarů – jak se proměňují a mnohdy zplošťují pod tíhou sjednocujících redakčních úprav a typografických pravidel. A přesto z uplynulých pěti ročníků semináře vybíráme a tiskneme slušnou zásobu textů; jednak jsme sami zvědavi, zda je (jednak) papír unese a (jednak) ony na něm nevyblednou, ale předně bychom je rádi propůjčili vám, čtenářům, kteří třeba zatím vlastní texty nepíšete, abyste je vzali do hry hlasitého čtení.

Věříme, že vás vybrané texty osloví i ve své nedokonavé podstatě a právě z ní a že vám třeba po čtení některých z nich na jazyku sama vytane otázka po tom, co jste to vlastně přečetli (a jak). A kdo ví, třeba vás soustředěné ticho a náboj vašeho hlasitého čtení, který jej bude pronikat, přiměje zkusit si napsat něco svého. A možná o tom svém budete chtít zjistit něco 3 Michal Čunderle, „O čtení nahlas“, in Psychosomatické disciplíny v teorii a praxi (Kolektiv autorů), Praha 2011

18

víc. Pak vám přejeme, abyste měli příležitost přečíst svůj text druhým, otevřeli se, přišli si na své vlastní po čtení ticho a zažili „to proudění“.

Markéta Machková, Michaela Raisová, Pavel Zajíček Studenti autorské tvorby ve spolupráci s redakčněgrafickým studiem a nakladatelstvím MAKE*detail

19

Pane kolego I / Karolína Koubová „Pane kolego, tenhle text, to je vaše práce, že ano?“ „Ano.“ „No, není to špatné, to ne, ale – víte, co.“ „Vím, má to svoje rezervy.“ „Rezervy, to bychom ani neřekli, pane kolego…“ „No, je to asi trochu patetické.“ „Což o to, patos by nám tolik nevadil.“ „Aha.“ „Ale co jste tím vlastně, pane kolego, myslel?“ „…“ „Nám jde o to, jestli jste měl na mysli něco konkrétního?“ „Ano.“ „A co to tedy mělo být, pane kolego?“ „Je potřeba to vysvětlovat?“ „Samozřejmě. Pokud čtenář neporozumí, k čemu to všechno?“ „Třeba některý čtenář porozumí.“ (…)

✂ Kapitán mnemo / Martin Třešňák Jak jsem si to tehdá zapamatoval a jak si to vlastně pamatuju i teď.

21

Jsou čtyři základní údaje, vstupní informace. A to: bílá, modrá, padesát a třicet. To jsou zcela očividně jednoduché základní barvy a čísla, samy o sobě jednoduše zapamatovatelné. Problém ale nastává, když je potřeba zapamatovat si spojitosti.

Mají vzniknout dvě dvojice. Začněme bílou.

Bílá je světlo. Světlo vzniká ve slunci. Ač se slunce a jím emitované světlo jeví jako žluté, ve skutečnosti, tedy ve vesmíru, je však ale právě bílé. Slunce je od Země vzdáleno jednu astronomickou jednotku. Jedna astronomická jednotka je sto padesát miliónů kilometrů.

Tato cifra v sobě obsahuje slovo padesát, tedy vzniká spojitost bílá-padesát.

Z toho jednoduchou logickou úvahou vyplývá, že svítíli na železničním přejezdu modré světlo, je maximální povolená rychlost třicet kilometrů za hodinu.

✂ Tokáně / Anna Dosoudilová Je to tak. Je to tok. Je to tokání. Je to tok tokání. To to káně toká. Ač to zní málo pravděpodobně. Obdobně málo pravděpodobně ale zní, že by káně neznělo nijak. Že by nevydávalo žádný zvuk. To leda že by bylo mrtvé.

Ano, mrtvé káně netoká, ať již je tento termín pro káně přiléhavý, nebo ne. Jedno je jisté: tvrzení „mrtvé káně netoká“ je nezpochybnitelně pravdivé. Dokazuje to

22

i to káně, jehož tokání před malou chvílí během naší rozpravy ustalo. Káně ustalo tak vůbec, povšechně.

Káně ustalo jako celek. Je mrtvo.

Je mrtvo, neboť netoká. Je mrtvo, neboť netoká? Platí pak ale ještě tvrzení, že je-li káně mrtvé, netoká? Vždyť z čeho víme, že je mrtvé? Z toho, že netoká! Ale co když tak úplně neustalo, jen si ustlalo, jen spí? Netoká, neboť spí! Pak nevíme, zda je opravdu mrtvé! A nemůžeme tedy říci, zda mrtvé toká, nebo ne.

Musíme zajistit, aby bylo doopravdy mrtvé. Zabijme jej dokonale. Perfektně jej rozcupujme, oddělme hlavu od těla, křídla od trupu… Výborně. Toká? Netoká. Sláva.

Můžeme směle konstatovat, že mrtvé káně netoká.

Ale moment! Tyhle kousky… tyhle cáry… drobky hlavy a křídel, to už přece není káně! My tudíž nemůžeme prohlásit, že mrtvé káně netoká. Tohle není káně, proboha!

✂ Taneční etudky / Anna Drábková 1 jam-pa pam-pa jam-pa pam-pa dop-ni no-hy jam-pa tý-da po-řád-ně a

23

ja-pa ty-pa prop-ni špič-ky nez-po-ma-luj jam-pa dam-pa jam-pa povol 2 poprosím hudbu o tříčtvrteční rytmus: hop ť ť uap ť ť hop ť ť uap ť ť děkuju připrav se dávej pozóóór ááá hop ť ť pracuj s dechem ššš chci slyšet ten výdech ššš všichni nahlas hop ť ť a do prostoru a do dálky uap ť ť kontakt s podlahóóóůůů táááák drž ru-ce drž ru-ce ještě jednóóóůůů připrav á hop á pořádně tohle je maximální energie-é?! ť ť výdech ti pomůže šš sbal na-po-sled při-prav á á nepolevuj á dlouhý nohy nepolevuj a drž ru-ce rych-le-ji uap ť ť vydrž á povóóóóól

24

3 od těžiště vedu ten pohyb od těžiště dělám to centrem ne nohama nedupu jako kůň potichu tichá chůze tichý krok jako stádo slonů jste zaktivuj těžiště a budeš mít lehký nohy zadek zpevni přes pološpičky našlapuj přes pološpičky potichu nechci slyšet ten krok ještě potišejc bez hudby bez hudby prosím bez hudby pokračuj pokračuj co je?! tak a nedupej slyšíš to? to je lehká noha?! to je potichu?! tak a naposled s hudbou á

25

4 hop a dva a tři a čtý-ři druhá noha tři a čtý-ři rytmus v těle rytmus v těle počítej si sama já ti počítat nebudu soustřeď se lehký nohy lehký nohy stáhni ramena nevyklápěj tu pánev drž boky tak a vytáhni se vytáhni se tohle je švih?! chci vidět švih a tvůj vlastní výraz chci vidět dej do toho sebe cvičíš netancuješ pořád cvičíš to je spartakiáda tohleto soustřeď se a výraz nechci vidět jenom pohyby chci vidět tančící těla makej a švih ne takhle to nepůjde zastav zastav do dvojic a opravte si navzájem ty chyby

26

Bylo nebylo / Dora Tichá Bylo jedno Bylo a bylo jedno Nebylo. Bylo bylo rádo, že není samo, že má Nebylo. Nebylu to bylo jedno. Ale bylo rádo, že není Bylo. Nebylo bylo tak pyšné, že je Nebylo, že se tím všude chlubilo. Až to Bylo mrzelo. „Já jsem Nebylo!“ volalo všude Nebylo. A všem se to líbilo. A jak mu to slušelo! A jak ho to blažilo.

Až jednou Nebylo do dveří vrazilo a nos si rozbilo. „To mě málem zabilo!“ skučelo Nebylo. Jak se Bylo bavilo. Ale pak se stydělo. „No ták, Nebylo, vždyť to nic nebylo!“ chlácholilo Bylo Nebylo a tišilo.

A tak Nebylo prozřelo: Že Nebylo bez Byla jako by nebylo.

✂ Pohádky / Jan Kubíček Jsou různé pohádky.

O pavoučkovi který chtěl usnovat velikánskou pavučinu co by byla pro všechny houpačkou trampolínou a záchrannou sítí ale zamotal se do vlastního vlákna tak že se vůbec nemohl hnout

27

O muži který vyskočil vysoko vysoko vysoko a pak padal hluboko hluboko hluboko a tam se roztříštil na tisíc kousků a který věřil že když je posbírá všechny otevře se nebe zazní fanfáry a ozve se potlesk O pušce která nevystřelila O muži který se vydal na cestu aby nalezl sám sebe ale byl tak sám a tak se sebou že se musel hned vrátit a který se pak našel úplně náhodou v nákupním centru plném lidí O přehradě která se neprotrhla O muži který byl bezednou jámou

28

i kyvadlem i provazem i inkvizicí a který usilovně hledal způsob jak se stát krysou O vejci které toužilo vydat se do vesmíru až na Velikonoce nalezlo nekonečnost ve vlastní skořápce Jsou různé pohádky.

V pohádkách se všechno stane, jak se stát má.

✂ Král a vrabec / Petr Besta Bylo jednou jedno království z mýdlových bublin.

Vznášelo se vysoko nad střechami domů a nad ostatními lidskými zámky a královstvími. Každý v tom království měl svou bublinu, ve které si lítal mezi mraky. Když se potkali dva, co chtěli lítat spolu, vešli jeden k druhému, a bubliny se spojily ve větší bublinu, a tak tam žili třeba dva nebo i tři. Celé to království poletovalo kolem místa, kde prapůvodně vzniklo:

29

kolem obrovského bublinového chrámu. V tom chrámu, přesně uprostřed, bylo uloženo prastaré placaté Mýdlo. K tomu Mýdlu jednou za měsíc přicházeli všichni poddaní a přinášeli kýble s vodou, nebo si na nohy nasazovali kartáče a jezdili po něm, dokud celé Mýdlo nebylo úplně zpěněné. Potom si všichni opravovali své bubliny. Když se narodilo dítě, dostalo zde nejen své jméno, ale také svou vlastní fungl novou bublinu na lítání.

Král, který v té zemi – vlastně v tom vzduchu – vládl, byl velice namyšlený. Každé ráno, když vzlétl z postele a dokoulel se vzduchem k zrcadlu, opakoval si: „Jsem král všech králů. Nejsem jako ti ubožáci tam dole. Jako jediný ze všech mám království ve vzduchu. Ovládám oblohu, nic mě neomezuje, nemusím s nikým sousedit a nemusím se s nikým dělit. Navíc mám největší a nejkrásnější bublinu ze všech lidí v mém království.“ A to doopravdy měl, a každé ráno si ji měnil, protože celou noc mu padesát poddaných připravovalo vždy novou duhovou bublinu.

Jednou, když u vodopádu z mýdlových bublin rozjímal nad svou krásou, dokonalostí a nepřemožitelností, opakoval si zase: „Ovládám oblohu, jsem největší, nejkrásnější a nejmoudřejší…“ Až z toho samovychloubání usnul. A jak hlasitě dýchal, polochrápal a polosnil, tak polopovídal: „…nejkrásnější… největší… oblohu…“ Zatímco chrněl, sedl si na úplný vršek jeho bubliny vrabec, aby si po dlouhém letu odpočinul. A poslouchal tu monotónní spáčskou píseň. Když si ji celou tak

30

třikrát poslechl a byl si jistý, že porozuměl všemu, co král chrápal, začal s ním zpívat duet: „Přilétám zdaleka, oblétl jsem celý náš svět. A pokud vím, po celé obloze vládnou ptáci. Už jen nás vrabců je dvakrát tolik, co vás. Jsme tak rychlí, že kdybychom chtěli, ani nás nezahlédnete. Nikdy nebudete pány oblohy, těmi jsme tu my! Pány oblohy vrabci jsou.“ Takhle odvážná slova krále přímo vytrhla ze snění. „Já ti dám, páni oblohy, drzý ptáku, pojď sem!“ volal a celý rudý vzteky se začal odrážet od stěn své bubliny a snažil se vyskočit až k vrabci.

Ten se ale jen smál a smál, a opakoval: „My jsme páni.

Vrabci páni. Králové kmáni.“ A čím víc král rudnul ve tváři, tím víc to vrabce bavilo. Bavilo ho to tak moc, že si nevšiml, jak se blíží královi pomocníci. Nebylo pak těžké chytit ho do jedné velmi tlusté a pevné bubliny. „Všechny je pochytejte. Chci je všechny pryč z oblohy, odteď žádní vrabci!“ začal vyvolávat král, když aspoň trochu popadl dech. Poslal všechny poddané, co mu královstvím poletovali, nosit ve dne v noci do chrámu vodu a drbat mýdlo a vyrábět jen a jen těžké bubliny na chytání vrabců.

Za dlouhou, dlouhou dobu pochytali všechny vrabce do jedné obrovské pevné bubliny. Král se pak vykoulel na balkón, aby přednesl svou triumfální řeč: „Nyní chci, aby se nejsilnější z mých poddaných rozeběhl, a vrabce obrovskou silou odcvrnkl až někam za obzor, nebo dál, do vesmíru!“ křičel král nahlas, aby to všichni poddaní slyšeli. Jenže když se rozhlédl, nádvoří

31

bylo prázdné. I celé město bylo prázdné. Vylétl ven a hledal všude. Až když náhodou vlétl do chrámu, uviděl tohle: Chrámový prostor byl úplně prázdný, jen na podlaze uprostřed leželi schoulení všichni jeho poddaní v malých loužičkách mydlinek. Spali.

A obrovské Mýdlo bylo pryč! „Vy lemry! Zatímco jste vyspávali, vrabci nám ukradli Mýdlo!“ „Kdepak vrabci, pane králi. Pracovali jsme usilovně ve dne v noci, jak jste nám poručil. Veškeré Mýdlo je rozmydleno v klecích pro vrabce. Jak jste poručil.“ „Ach. No, nyní jsme, moji drazí poddaní, pánové oblohy, jediní vládci nebe,“ řekl král, aby dokončil svou řeč, co křičel prve na balkóně. Jenže zase ho nikdo neslyšel.

Všichni zas spali únavou.

Bez mýdla si král každý den nemohl brát novou bublinu. Ani poddaní neměli na opravení těch svých.

Každý den jim všem bubliny slábly, a pak už byly tak slabé, že se vznášely jen kousek nad zemí. Naštěstí!

Protože jednou zadul teplý vítr ze Sahary a bubliny jim všem praskly. Jak byli nízko nad zemí, nic se jim nestalo. Nejvýše byla ta nejnovější a nejkrásnější, tedy ta králova, a taky si pěkně natloukl zadek, když dopadl. Nebe ztratili a žádnou půdu neměli, museli tedy putovat dál. Po svých! Mýdlo bylo pryč, tak se taky přestali umývat.

✂

32

Přestávka / Stanislav Urbánek Na lavici, ve který sedim se svym nejlepšim kamarádem Lukášem Šmejkalem, je napsáno: ROZINGEROVÁ JE BLBÁ A SMRDÍ Brácha mi jednou řikal, že tenhle nápis byl na lavici, už když do třídy chodil on. Můj brácha je o dva a půl roku starší než já. Na lavici, ve který sedim se svym nejlepším kamarádem Lukášem Šmejkalem, je ještě napsáno: ROZINGEROVÁ MÁ BLECHY Já osobně si myslim, že Rozingerová blechy nemá, ale smrdí teda fest. I když sedí ob dvě lavice za mnou, docela obstojně dosmrdí až sem. A blbá je taky – chodí totiž do třetí třídy už po čtvrtý. Předtím než chodila do naší třídy totiž chodila do jiný třídy, do který propadla z jiný třídy, do který propadla z jiný třídy. Rozingerová JE blbá a DOOPRAVDY smrdí. Ale zná nejvíc lidí z naší školy. A taky je hodná.

Vedle Žumpy – jak jí ve třídě řikáme – sedí můj druhej nejlepší kamarád Marek Antropius, kterýmu se odjakživa říká Louskáček. Je to můj druhej nejlepší kamarád, protože (za prvý) můj nejlepší kamarád už je Lukáš Šmejkal a (za druhý) protože Louskáček je

33

skoro pořád nemocnej, a tak se moc nevidíme. Lukáš Šmejkal řiká, že to je tim, že je slabej na plíce, ale já si myslim, že je to spíš tim, že pořád čuchá ty smrady z Rozingerový.

Přes uličku od Žumpy s Louskáčkem sedí třídní kráva Trýbová a kolem ní její kámošky, kterým se mezi náma říká Kravín. Za nima pak sedí Kalous s ňákou holkou, o který nikdo neví, jak se vlastně menuje, ale protože je Vietnamka, tak se jí tak taky říká, a ještě za nima pak spolu v lavici sedí Beránek a Vlk. Zbytek třídy buď vůbec nestojí za řeč, nebo je teď, stejně jako Louskáček, nemocnej. Je totiž právě chřipková epidemie.

Naše třídní se menuje Zdena Oliverijusová a ví se o ní úplně docela jistě to, že NEMÁ RÁDA DĚTI a taky to, že je UŽ DVA ROKY TĚHOTNÁ. To první se pozná hned a to druhý se ví hlavně proto, že na nás dycky křičí, že z nás porodí. Některý z nás maj pochybnosti, jestli není spíš jenom nějakym divnym způsobem tlustá.

Trýbová totiž jednou řekla, že takhle dlouho nikdo těhotnej bejt nemůže. Ale protože Trýbová je kráva, tak jí to skoro nikdo nevěří.

Naše třídní dřív prej pracovala v mateřský školce, ale ví se, že ji odtamtud vyhodili, když se stala ta věc. Ta věc se stala takhle. Jedna holčička si po-o schovala mandarinku pod polštář a naše třídní jí tu mandarinku docela normálně vzala a sežrala. Ale ta holčička ještě nespala a dívala se, jak tý naší třídní stejká sladká šťáva z pusy až za tričko, a tak jí tý mandarinky bylo líto, že začala brečet. A brečela i odpoledne, dyž si pro ni přišla

34

maminka. Tak ta naše třídní teď prej musí pracovat jen s většíma dětma. Má to nařízený. Ne že by těm větším dětem nebylo co ukrást, ale není na to kdy, protože děti, co choděj do školy, už po-o většinou nespí.

Dycky o velký přestávce posadí třídní za svůj stůl Rozingerovou, protože i když je blbá a smrdí, tak je hodná a navíc nejstarší a taky už má zodpovědnost a řekne tak, aby to všichni slyšeli: „Dávej, Vendulko, pozor a pak mi řekneš, kdo tu zlobil.“ A Žumpa tam celou tu přestávku sedí a čumí a dyž se jí pak třídní zeptá, kdo zlobil, řekne dycky, že nikdo.

Většinou to neni pravda. Ale Žumpa je kámoš a kámoš nepráská. A navíc tajně miluje Šmejkala, protože mu jednou o výtvarce nakreslila klovatinou srdíčko na lavici a pak to musela po škole drhnout smirkovým papírem.

O velký přestávce dostáváme jabko a mlíko v plastovejch pytlících. Jabko je super, a když chceme, tak ho většinou sníme. Mlíko je taky super a úplně nejlepší na něm prej je, když se vám ho podaří vyhodit na zářivku tak, aby tam zůstalo. Můj nejlepší kamarád Lukáš Šmejkal tvrdí, že mlíko tam pak několik měsíců zraje a sílí a pak, když už je docela kyselý a zelený, praskne a vyleje se na toho, kdo sedí pod nim. Lukáš to ví docela jistě, poněvadž do naší třídy propad z jiný třídy, kde to zjistil na vlastní kůži. „Smrděl sem pak ještě hůř než tady Žumpa,“ řek nám jednou. A to už je, jak všichni, včetně Žumpy, uznali, co říct. Jenže, jak nám Lukáš řek, ňákou dobu to trvá, takže na tu srandu musíme chvíli počkat. Všichni vědí, že neni žádnej

35

důvod Lukášovi nevěřit, za prvý je nejmíň o rok starší a za druhý je nejlepší kamarád nás všech. A nejlepším kamarádům prostě věříš.

Jenže dneska je to jinak. V první lavici nesedí Žumpa, ale ta kráva Trýbová. Rozingerová je totiž u doktora a příde prej až na tělocvik. A Trýbová tam sedí, čumí, něco si píše a dyž po přestávce třídní příde a zeptá se, kdo zlobil, postaví se před tabuli a říká: „Ten a ten a ten“ a s neskrývaným potěšením zabodává svůj tlustej prst do našich obličejů. „Ten, ten a Urbánek taky!“ „No, podívejme se!“ řekne třídní docela zle. „A jak přesně zlobili?“ Trýbový ihned dojde, že má jedinečnou příležitost nám ještě víc zavařit a začne předčítat hříchy, který si zapsala do sešitu, a přičítat k nim ty, který si právě vymyslela. Počty jí šly dycky. „Prali se, mluvili sprostě – Šmejkal řek, že sem blbá, že sem kráva a taky dvakrát řek, že sem blbá kráva, Urbánek s Beránkem po sobě házeli jabkama a Doušový (což je mimochodem nejlepší kamarádka Trýbový) nacpali do svačiny hlínu z kytek a nutili jí to jíst, že prej je to dobrý na zuby. A všichni,“ zakončuje Trýbová svůj ve všech směrech dokonalej výčet s významným důrazem na slově VŠICHNI, „všichni taky hráli ULIČKU SMRTI.“ „Seš mrtvá,“ signalizuje Šmejkal a prstem ve vzduchu naznačí, že si podřezává hrdlo. Trýbová se na něj mile uculuje. „Uličku smrti?“ diví se třídní. „Co to je?“

36

„To,“ vysvětluje horlivě a přeochotně ta kráva Trýbová, „se kluci postaví jeden za druhym do uličky mezi lavice.

A dyž chce ňáká holka, třeba já nebo tady Doušová, projít na svý místo, tak jí mlátěj do hlavy. MATIKOU,“ dodá zlověstně.

Třídní se mračí o dost víc než před chvílí. „Protože,“ vytahuje Trýbová svůj poslední trumf, „protože matika je prej ze všech učebnic největší a má ty nejtvrdší desky.“ „To snad ne,“ řekne učitelka a pak se přísně podívá do třídy a řekne: „Všichni, na které tady teď Lucka ukázala, půjdou k tabuli.“ Když kolem Trýbový prochází můj nejlepší kamarád Lukáš Šmejkal, zašeptá jí do ucha: „Seš mrtvá, vole.“ „To sotva, demente,“ sykne Trýbová tak, aby to třídní neslyšela. A nahlas řekne: „Teď to řek zase, pančelko, Šmejkal zase řek, že sem kráva a že si to se mnou vyřídí.“ Šmejkal sklopí hlavu a fixuje pohledem špičky bot. „Ta kráva je mrtvá, vole,“ mumlá tak, abych to slyšel jen já, který stojím vedle něj. „Si piš, vole,“ říkám tak, aby to slyšel jen Šmejkal, a na znamení bratrství ukážu tajný znamení. „A teď na vás něco ukazujou, pančelko,“ vykřikuje Trýbová. „Děkuju, Lucko. To stačí. Jdi se posadit,“ říká třídní a pak řekne ještě: „A vy – Šmejkal, Urbánek, Kalous, Beránek a Vlk – zůstanete místo tělocviku ve třídě a padesátkrát opíšete tohle.“ Načež napíše na tabuli větu:

37

UŽ NIKDY NEBUDU MLÁTIT SPOLUŽAČKY UČEBNICÍ MATEMATIKY PO HLAVĚ. „Papíry jsou ve skříňce. Pak to dáte doma podepsat rodičům. Kromě Kalouse, tomu to podepíše babička, jako vždycky. A žádné vylomeniny tady. Pohlídá vás Vendulka Rozingerová, cvičit stejně nemůže, když byla u doktora. Před chvílí jsem ji viděla přezouvat se u šaten. Každou chvíli by tu tedy měla být.“ A Žumpa je skutečně hned tady. Všichni to vědí docela jistě ještě předtím, než stihne úplně otevřít dveře. Za chvíli už sedí za katedrou jako obvykle, čumí jako obvykle a u toho jako obvykle smrdí.

Když třída odejde na tělocvik, povídá Šmejkal: „Zbylo někomu ňáký mlíko?“ „Proč?“ „Pomsta, vole.“ „Já jsem svý nevypila, byla sem u doktora,“ řekne Žumpa, která je sice blbá a smrdí, ale jinak je, jak jsem už řek, docela kámoš. „Mně taky zbylo,“ řekne Kalous. „Já ho mám taky, vole,“ řeknu já. „Jasný,“ řekne Vlk. Když prošacujem tašky Kravína, najdem ještě další čtyři. Jsou po čtvrtlitrech, takže už máme litry dva.

Nakonec si Beránek vzpomene, že dvě mlíka – jedno svoje a jedno, který ukrad Doušový, když nechtěla sníst ten chleba s hlínou – ještě nechal u Vlka v lavici.

Takže hned máme o půl litru víc.

38

Šmejkal i Žumpa už vědí co a jak. Do stejný třídy spolu totiž chodí už po druhý. Protože jsou starší, jsou i vyšší, takže když Žumpa stojí na židli a Šmejkal se jí postaví na ramena, úplně v pohodě dosáhnou až k zářivkám.

My ostatní je podpíráme ze všech stran. „Ty mlíka, vole,“ řekne nakonec Šmejkal.

A pak se všichni posadí jakoby nic a začnou psát: UŽ UŽ UŽ UŽ UŽ ----

NIKDY NIKDY NIKDY NIKDY NIKDY --------a NEBUDU NEBUDU NEBUDU -------------

39

Pěkně po sloupečkách, protože, jak se mezi všema odjakživa ví, je to takhle rychlejší.

Když se po přestávce třída vrátí z těláku, je už každej z nás nejmíň v polovičce předposledního sloupečku.

Rozingerová mrká na Šmejkala, protože si myslí, že si u něj spoluprací zvýšila svý šance, ale každej ví, že je to blbost, protože Šmejkal ví, že je blbá, a cejtí, že smrdí.

Kalous, kterej prej kouří už od druhý třídy, odejde na záchod na cigáro. Já, Šmejkal a Beránek s Vlkem pomalu dopisujeme trest. „Tak co, blbečci, jak se vám píše,“ tlemí se nahlas ta kráva Trýbová, když si sedá na svoje místo. A spolu s ní se jako její ozvěna tlemí celej Kravín. „Kdo se směje naposled,“ pronese tiše můj nejlepší kamarád Lukáš Šmejkal, kterej je nejmíň o rok starší než já, a proto už píše sloupeček se slovem HLAVĚ, a dodá: „Dávám tomu tak měsíc.“ Já píšu teprve sloupeček se slovem PO a myslim na to, že je škoda, že je Louskáček zase nemocnej.

Nad hlavou Trýbový se tiše kazí dva a půl litru plnotučnýho mlíka.

Zvoní.

✂ Punčocháče / Julie Válková Měřím 142 cm, takže stojím v první řadě. To ale znamená, že jsem celá vidět. A hlavně, že se nemůžu jen

40

tak podrbat na noze – a mě hrozně svědí punčocháče!

Každej koncert je jedno velký punčocháčový utrpení.

Nenápadně třu kolena o sebe a doufám, že se celý ty silonky nějak posunou a tím mě trošku podrbou, nebo občas přešlápnu a dělám, že je to v zápalu uměleckýho prožitku.

Ale pak vždycky přijde největší utrpení: Gounod: Ave Maria. Sbormistr odejde, Věra předstoupí na sólo a já musím bez hnutí stát a jenom se usmívat. „Aaaaaa…veeee…Mariiiiii…aaaa…“ To nepřežiju! „graaa…tia plee…na…“ Jak to, že Věra může mít ruce za zádama a já ne? Protože je nejstarší?! A nemusí potom dělat pukrle jako blbeček… „beee…nediii…cta…tu…“ Co by se stalo, kdybych vyběhla a do Věry strčila? Přestala by zpívat? Nebo by dělala, že nic? …Hm, tak bych do ní strčila ještě jednou. Možná že by mě někdo ze sboru odtáhl pryč.

Nebo někdo z hlediště. Křičeli by na mě: „Co si to dovoluješ, holčičko?!“ Nebo: „Co si o sobě myslíš, ty hvězdičko?!“ A já bych řekla: „No a co! Mě totiž hrozně svěděj punčocháče, to si vy v těch ponožkách, pane, vůbec neumíte představit!“. „Sancta Maria, Sancta Maria, Mariii…aa…“ Možná, že by mi Věra dala facku. Asi by byla dost naštvaná. Na to já bych udělala „Aaa! Jau!“ a dupla bych jí na nohu.

A pak bych se mohla zase vrátit do řady a dělat, jako že nic. Všichni by na mě: „Co jsi to udělala?! Víš, jakej to bude průšvih?“ A já: „Co jako? Dyť já tady normálně stojim?!?“ Ale ještě, než bych si stoupla zpátky, bych

41

se podrbala všude, kde mě ty pitomý bílý punčocháče koušou. Už to nevydržim, svědí mě to až na zadku! „…nunc et in hóóóóra, in hóóraaa.“ Huuurááá, už bude konec! …A nebo bych Věře řekla „Pusť mě k tomu!“ a zazpívala bych Honilo děvča krávy. A při tom bych si svlíkala ty blbý punčocháče. Pak by se mě snažili odtáhnout, ale já bych se bránila. A jak by mě odnášeli, tak já bych ještě ve dveřích zajódlovala. A pak by v sále zůstalo trapný ticho a na podiu by ležely moje punčocháče… „Aaaa…men, aaaa…meee…n.“

✂ U nás / Anna Drábková U nás se mluví potichu.

Při jídle máme všichni lokty u těla.

Jíme způsobně.

Když chceme vejít do cizího pokoje, tiše zaklepeme a vyčkáme, až budeme vyzváni vstoupit.

Zavíráme dveře klikou.

Nemluvíme spolu o práci.

Nemluvíme spolu o penězích.

Televize je tak nahlas, aby přes ni byl bezpečně slyšet zvonek i telefon.

Po každém jídle se umývá nádobí.

Na ledničce je připevněný seznam domácích prací rozdělený mezi všech pět členů rodiny.

42

Nemáme žádné zvíře.

Ani rybičky.

Máme kytky.

Zalévá je nejstarší z dětí.

Když u nás spí návštěva, dostane svůj vlastní pokoj.

Na noc zamykáme na dva západy.

Kde je lino, chodíme v pantoflích, a kde koberec, tam bosi.

U nás se nekřičí shora dolů ani zdola nahoru.

Když s někým potřebujeme mluvit, přijdeme zaním.

Nechodíme na chodbě v pyžamu.

U nás se hraje na piano jen mezi třetí a pátou hodinou odpoledne.

U nás máme všechny hodiny přesně.

Po schodech neběháme.

U nás se uklízí jednou týdně.

U nás je čisto.

U nás je pořádek.

U nás je klid.

U nás je ticho.

✂ Kačer se oběsil / Alena Ferjenčíková Kačer se oběsil. Schůze klanu v sedm. S sebou svíčku a černý hadry.

43

Jako každé úterý před lety, máme klanovku kmene Oswego. Už se nescházíme v klubovně, ale v podnájmech. Kolem stolu devět indiánů.

Upřímnou soustrast, podává ve dveřích příchozím ruku Jednička.

No a co o něm víte? Kdo ho viděl naposled?

Někoho nabořil a dlužil mu ňáký prachy. Pak jsem ho potkal, když se vrátil po měsíci z lochu. Měl mít prospěšný práce, ale nenastoupil, tak ho zašili natvrdo. To bylo to auto, jak ho naboural, a pak běžel do klubovny.

Kámoščin kamarád se jel zabít do Tater. Tady napsal dopis, jel deset hodin do Tater a tam skočil.

To asi k tomu musel mít vztah, k těm Tatrám.

To mi přijde fakt kouzelný, jet do Tater.

Ale i v Praze je spousta příležitostí.

Já myslel, že se tu sejdu s kamarádama, a je tu banda čuráků!

A cos čekal? Kačer by to tak chtěl!

Tak víte někdo, jak přesně se to stalo?

Martínek googluje: „Opilý se podřezal nad kanálem.“ Nemůže to být on?

Třeba se potřeboval zbavit dluhů a zmizel na Seychely.

Stopro, tomu teda nevěřím, že je mrtvej.

Tak tady někoho zabijeme, on pude do nebe a tam to ověří.

To bych spíš věřil, že to bylo při přestřelce.

44

Mně taky nepřišel jako depkař.

No prostě udělal ráznej krok jako vždycky. „Muže spadlého do žumpy se již oživit nepodařilo.“ Prej jezdil s dodávkou po světě. „Smrtící výbuch palestinského trezoru je záhada.“ Kdyže? V půlce prosince?

Jo, šestnáctýho.

Nebo je Kačer v Dominikánské republice.

Tady to už novináři teda přeháněj. „Šokující bouračka šokovala. Obešla se bez vážných zranění.“ Táta má kámoše a ten má přezdívku Semtext a jedno voko, na nohou pár prstů, něco mu koluje v žilách. „Slib, že řídit nebude, opilý muž nedodržel.“ „Neznámý obalamutil hrací automat.“ „Během křtu kalendáře tekla v baru krev.“ „Policie hledá rodiče vlčích dětí. Oba.“ „Sběrač jmelí se zranil. Zřejmě si podřízl větev.“ Ty vole promiň, ale přece nemůže bejt člověk takovej vůl, aby si podříz větev?

Možnost vejdělku mu zatemnila mysl.

45

„Nic nehoří, tvrdil muž, ačkoliv za jeho zády bylo vidět, jak hoří sedačka.“ Hele, normálně má na Facebooku parte. Pohřeb měl v Nymburce.

Proč v Nymburce?

Já si fakt myslím, že chtěl utýct a zamaskoval to.

Takovej kačerovskej joke. To je mu podobný. Normálně sem teďka přijde do dveří a řekne ahój! Chacha, ale já ho vyhodím z okna.

Tohle byla jeho poslední rošťárna.

Dost chlastal.

Hele, a to je jeho přítelkyně.

Ty vole, s takovouhle přítelkyní se nepáchaj sebevraždy!

Zavoláme jeho matce a zeptáme se: Dobrý den, mohla byste nám prosim vás potvrdit jednu informaci?

Tak co mu bylo?

No ňáký průsery, exekuce, citový záležitosti.

A jak byl dlouho v Oswegu? Ptá se Martínek, který se s námi kamarádí až posledních deset let.

Tak čtyři roky. Když jsme byli děti. Hroznej gauner.

Když viděl kámen, tak už letěl do vokna. Ale s náma na táboře byl v pohodě.

Kačer koluje kolem stolu na fotce. Jojoo! To je legendary foto. Sígříček.

Voni na něj měli špatnej vliv. My jsme byli jednou na chatě a voni šli na diskotéku. Sundali topůrka ze seker a dali si to pod bundy, že je to lepší než bejsbolka.

46

Měli bysme vztyčit vlajku.

Jednička věší vlajku na magnetickou tabuli. Nedrží. Je to poctivá vlajka. Tvrdý plátno.

Kácí se v tvým lese. Měl by sis rychle splnit sny.

Náš spoluhráč z kapely se rozsekal ve škodovce. A rok nato se můj kamarád Jan Škoda rozsekal v mercedesu.

Ne, kecám, Škoda se rozsekal ve škodovce.

Považuju to za hotový. Vlajka visí na dveřích.

Hele na táboře jsme se učili uzlovat, že jo?

No a?

No třeba kaťák.

Kačák! Hahaha.

Ne, tenhle uzel nebyl součástí naučné stezky.

Ale všichni ho uměli.

Mám typ na jarní výpravu. Nejsou tam značky, jenom vyšlapaný cestičky. Údolí Kačáku.

Hele mam zprávu, Anča jde na mateřskou. Život za život.

Jo! Bude to převtělenej Kačer! Já bych to s tím Kačerem ještě posichroval.

A jak to asi poznáš?

Uvidíš na ultrazvuku bejsbolku.

Martínek počítá: Když jsem byl poprvé s váma na táboře, tak umřel děda. Když jsem byl jednou na klanovce, tak umřela babička.

47

Oswego je smrt!

A on ti zas někdo umřel?

No Kačer!

Dyť s ho neznal.

Ale zasáhlo mě to.

Tryzna je u konce. Uklízíme talíře a obaly od brambůrků.

✂ Ententýky dva špalíky / Julie Válková „Maminka mi říkala, že si ráda hraješ s Legem.“ „Ani moc ne.“ „Ale někdy si s ním přece hraješ, ne? … Dáš si čaj?“ „Hm.“ „A co nejraději stavíš?“ „Nevim… asi hlavně domečky.“ „Aha. A co ještě třeba?“ „Třeba věž.“ „A ještě něco jiného jsi v poslední době postavila?“ „…Myslíte tu šibenici?“ „Ty jsi postavila šibenici?!“ „Vy to nevíte?!“ „Jak bych to mohla vědět?“ „Protože vám to máma řekla.“ „Hm… A není ti maminky líto?!“ „… Je.“

48

„Mohla bys mi tu šibenici popsat? Jak vypadala?“ „Byl tam vždycky jeden špalek a jedna šibenice a zase špalek a šibenice a takhle to šlo dokolečka.“ „Co tě to napadlo, hrát si na šibenici?“ „Já jsem si na ni nehrála, já jsem ji jenom postavila.“ „No, to je přece jedno! Proč zrovna šibenici?! Proč jsi nepostavila třeba… domeček?“ „Protože domečky už jsem stavěla a chtěla jsem zkusit něco jinýho. A měli jsme doma medvídky.“ „Aha, a s těmi jsi udělala co?“ „Ty jsem tam pověsila… nebo dala na špalek.“ „Jak tě to, prosím tě, napadlo?“ „No, na šibenici má někdo viset a medvídky to udrží…“ „… A co ty špalky? To jsi těm medvídkům usekla hlavu?“ „Ne. Ukousla.“ „Tobě by se líbilo, kdyby ti někdo ukousnul hlavu?“ „Ne.“ „Připadá ti to k smíchu?“ „Ne.“ „Víš, co se mi nelíbí? Maminka si dělá starosti a ty se tomu směješ.“ „Nesměju.“ „Ale směješ – teď se přece směješ! Nebo mi chceš tvrdit, že ne?“ „Hm…“ „Podle čeho jsi tu šibenici postavila?“ „Podle ničeho.“

49

„Někde jsi ji předtím musela vidět – na nějakém obrázku? Nebo v televizi? Nevyprávěl ti o tom někdo?“ „Ne.“ „Tak jak víš, jak taková šibenice vypadá?“ „Nevim.“ „Co nevíš?“ „Nevim, jak vypadá.“ „Takže jsi ten mechanismus vymyslela sama?“ „… Šibenice je asi jenom pro jednoho, ale já ji měla pro dva, protože jinak by se mi ten medvídek převažoval.“ „Tobě by se líbilo vidět popravu?“ „Nevim… Asi ne.“ „Tak proč jsi chtěla oběsit medvídky?“ „Já jsem nechtěla oběsit medvídky!“ „Ale oběsila jsi je! Nenapadlo tě, že by je to mohlo bolet?“ „… Dyť jsou k jídlu?!“ „To nevadí, ale představují zvířátko! Tobě by se líbilo, kdyby na šibenici visela skutečná zvířata?“ „Jako medvědi??“ „Třeba.“ „Proč by tam viseli?!?“ „To je jedno, kde by se tam vzali, prostě by je někdo oběsil. Chtěla bys oběsit živého medvídka?“ „Ne… Kde bych ho vzala?!“ „Kdybys nějakého prostě měla!?“ „Tak bych ho neoběsila.“ „A co bys s ním udělala?“ „Já nevim… asi bych se ho bála.“

50

„Mě by prostě jenom zajímalo, jak takovou hezkou a chytrou holčičku napadlo postavit něco tak hrozného jako je šibenice. Mohla jsi přece postavit něco pěkného a medvídky při tom sníst normálně!“ „Hm, asi jo.“ „A uvědomuješ si teď alespoň, že na tom, co jsi udělala, je něco špatně?“ „Jo.“ „A co myslíš, že to je?“ „Že jsem to nezbořila, než přišla máma.“

✂ Dušičky / Kateřina Daňková Je pošmourno.

Scházím z mírného kopečku. Jdu ulicí. Kolem domu, který nikomu nepatří. Kolem domu, který patří exekutorovi. Dům se renovuje jakoby sám. Tiše. Jakoby zevnitř. Vedle domu je na chodníku přistaven nízký kontejner na stavební odpad, plný suti, všude okolo prach. Před kontejnerem stojí na chodníku značka upozorňující na zjevné, totiž že po chodníku nelze dále jíti, neb tento jest zatarasen kontejnerem. Značka přehání, protože vyžaduje, abychom přešli na druhý chodník, ale to je vedle jak ta jedle, protože na protější straně chodník není. Chystám se tedy jít OKOLO. Ale okolo, tedy po silnici, správně, tudy, kudy má, jede zrovna auto, a já musím počkat. Stojím tedy před

51

kontejnerem plným suti a čumím kupředu, zízám, čekám.

A tak se stane, že spatřím. Zpoza kontejneru. Zpoza druhé, vzdálenější strany kontejneru, vykoukne holčička. Plaše a s opatrností pozoruje vůz a také čeká, až přejede, aby mohla i ona, zase na druhou stranu směrem do kopce překážku obejít.

(Teď si nejsem zcela jistá, zda byly všechny prostorové a předmětné věci dostatečně jasně vysvětleny, aby si laskavý posluchač mohl udělat obrázek.

A jsem ochotná to celé zopakovat či prostorově naznačit znovu.

Provedla bych to ale pouze pro klid vaší duše, protože se domnívám, že docela fotograficky přesná představa není nutná.

Nyní se zaměříme na vývoj situace).

Holčička vykoukne bázlivě zpoza kontejneru. Ví, že nemá vbíhat do silnice. Ví, že se nemá nechat přejet.

A navíc je v roli, hraje nevěstu. Přebíhání se k nevěstě nehodí. Má důstojně a plna lásky kráčet k oltáři.

Hraje nevěstu, ale je tu silnice. Musí počkat a pak jít okolo. Okolo kontejneru. I na to si nevěsta zvykne. Já vidím ji a ona mne také uvidí. Pohlédne na mě, jako bych ji spatřila v nedůstojné situaci, podívá se na mne provinile a plaše.

Je umouněná. Věk předškolní. Má na sobě starý, špinavý, švestkově modrý svetřík. Ve špinavých ručičkách žmoulá fialové, žluté a bílé chryzantémy. Tedy spíš horní části stonku s povadlými květy. A lemy

52

svetříku jsou podobně střapaté a nesouměrné jako okvětní trubičky chryzantém. A na hlavě má čelenku.

Indiánskou čelenku, nebo svatební. Je to dlouhá bílá pentle. Dlouhá bílá pentle na havraních vlasech, vzadu svázaná a splývající jako závoj až na zem. A na té pentli je zlatým písmem vytištěno S láskou vzpomínáme.

A přes ulici běží malý indián, možná ženich, ale nese si svůj luk a šíp a meč má za pasem. Je také ozdoben sem tam nějakým tím květem. Několik květin slouží jako peří za bílou čelenkou. A indián přebíhá přes silnici.

Přebíhá rychle, protože další auto se blíží, přebíhá směrem k nevěstě. Jmenuje se Nezapomeneme – má to napsané na své bílé čelence. Pohlédne na nevěstu a běží ke hřbitovu. Na zelený plácek, uprostřed něhož se tyčí poklad: velký černý plastový kontejner na hřbitovní odpad.

A on se nebojí.

On ví, že až přejdu, nikdo se nebude dívat.

✂ Myška jede / Julie Válková Napsala jsem o příhodě s Michalkou a napsala jsem taky text, ke kterému mě inspirovala Majda. Dala jsem to holkám přečíst, ale vůbec nepochopily, co to má znamenat. Tohle že si prý vůbec nepamatují a že je to teda „divný“. Nicméně byly polichoceny, že jsem o nich napsala, a ještě víc, že jsem to četla ve škole – to jim

53

znělo náramně důležitě a Michalku zajímalo, co jsem dostala za známku.

Jediný, kdo spokojený nebyl, byla Klára: „A mě jsi nenapsala?“ „Nenapsala, nějak mi došla inspirace.“ Kláry se to velmi dotklo a začala usedavě plakat. Ne asi proto, že mi došla inspirace, to je jí jedno, ale že se na ni jaksi nedostalo. Řvala strašně nahlas a já jsem pochopila, že je to ode mě nefér. I když je Klára malá a žádné intelektuální otázky mi zatím neklade, neměla bych ji opomíjet. Slíbila jsem tedy, že napíšu i o ní, a začala jsem vzpomínat, čím mě kdy pobavila, aby to potom pobavilo i ji. Ale čím víc jsem se snažila, tím míň mě toho napadalo, a moje paměť se nakonec zúžila jen na poslední léto, kdy jsem Kláru pár dní hlídala.

Jednou takhle v půl sedmé ráno, kdy „už je den a musí se vstávat“, byla Klára tolerantní a dovolila mi, že můžu ještě spát. Ona že prý u mě jen bude „opatrně tancovat“. Já jsem na oplátku slíbila, že se budu opatrně probouzet. Klára tedy vylezla na moji postel a začala zpívat písničku „Myška jede“. Víc slov to nemělo, jen tyhle dvě: „Myška jede“. Myška jela asi pět minut, zatímco Klára kolem mě tancovala a zakopávala o moje končetiny schované pod dekou, přičemž mi párkrát spadla na hlavu. Potom se trochu unavila, sedla si mi na ruku a už jen zpívala. Projevila při tom mimořádnou hudební fantazii, protože téměř každá „Myška jede“ byla zazpívaná v jiné tónině, s odlišnou melodií a s různým rytmem i tempem.

54

Začala jsem být zvědavá, kolik toho Myška najezdí a začala jsem to v polospánku počítat. Napočítala jsem neuvěřitelných sedmdesát dva „Myška jede“! A to už předtím jezdila Myška těch pět minut k tanci! Potom bylo chvíli ticho, což, jak jsem posléze zjistila, způsobilo sundávání čepice mému maňáskovi Pepíkovi, kterou se mně sundat nikdy nepodařilo. Pak se zdálo, že přišel „Šnek“ , ale ten očividně moc úspěchu nesklidil, asi protože „Šnek“ nenabízí moc rytmických možností. Klára si několikrát povzdechla a Myška se rozjela nanovo. To už jsem nespala, ale se zavřenýma očima přemýšlela, co se při tom Kláře asi honí hlavou. Ptát jsem se ale nechtěla, abych nepřerušila plynulost písně.

Po dalších pěti minutách mě začalo zajímat, kam ta Myška asi jede, a jestli tam dojede ještě dneska, protože jestli ne, tak mě něco trefí. Nakonec jsem to nevydržela, natočila hlavu směrem ke Kláře a otevřela oči. Klára měla na hlavě Pepíkovu čepici a Pepíkem čistila zeď.

Když si mě všimla, usmála se, odhodila Pepíka i čepici a se slovy „Myška jede“ běžela vedle. Za chvíli přinesla knížku a nalistovala stránku, kde stojí prasátko na stromě a češe hrušky.

Já: Ale to je prasátko!

Klára: Prasátko.

Já: Na stromě, hele… To je pěkná blbost.

Klára: Jo? Já: A kde je ta myška?

Klára: Myška.

Já: A kam jela?

55

Klára: Kam jela?

Já: Ty to nevíš?!

Klára: Nevíš.

Prolistovaly jsme celého Ladu, ale Myška tam nebyla.

A nečekejte prosím vás, že byla někde jinde! Ani žádnou jinou pointu nečekejte. Myška se prostě nenašla a my jsme se šly umýt a nasnídat. A pak jsme šly asi na Letnou nebo na Kampu.

✂ Vánoční momenty / Tereza Causidisová a) Zavřely jsme s Katrin čajovnu a pak jsme trsaly na nahlas puštěnou hudbu. Čajovna dnes vydělala přes deset tisíc. Za čaje. Za dva dny jsou Vánoce.

Potom jsme šly dolů recyklovat odpad a moc jsme se nasmály, protože Katrin volal Shumi, zrovna když vyhazovala kartony od mlíka, a ona řekla do telefonu: „Now I am recycling“.

Pak jsem měla ještě nóbl náladu jít do nóbl kavárny a psát něco sem na papír, tak jsem řekla, že půjdu asi do Café Louvre psát něco do sešitku, a Katrin na to, ať jdu, a já šla, ale cestou jsem se podívala na hodinky a ty ukazovaly 23:16.

To mě překvapilo, ale vzpomněla jsem si, že je ještě jedna kavárna, co má otevřeno do 24:00 a co by mohla splnit moje hodobóžový přání, a to je Slavie.

56

Procházela jsem se pak po mostě a trochu poprchávalo. To mi nevadilo, spíše naopak. Auta jezdila v rytmickém sledu, a tak jsem taky zrytmizovala krok podle nich.

Jinak bylo ticho a čerstvo. Vánočních ozdob nespočet, ale stejně mě nejvíc zaujaly desítky labutí vegetících na Vltavě. Asi tam čekají na Štědrý den. A co si asi všechny povídají? Jestlipak taky nemají vánoční večírek?

Kavárna teď osiřela. Je slyšet jen cinkání talířů z kuchyně a přání hezkých svátků těm, co si oblékají kabáty. Číšník pak řekl číšnici, co jde domů, čau. Kasa pípla.

Z pohledu obsluhy čtu, že se mám rovněž zvedat. Tak jdu. b) Sedíme s babičkou a dědou u odpolední kávy. Na stole cukroví, dopité hrnky od kafe a z rádia dechovka a pořad Přání plná písniček. Děda pořád nějak vtipkuje, babička si opřela hlavu o ruce a dříme. Teď zavřel oči i děda. „Vše nejlepší přeje švagr Jan s manželkou Anežkou a celou rodinou,“ zní do ticha hlas moderátorky, krátce před tím, než zvesela začne další píseň.

Děda svěsil ruce a opřel se o opěradlo. Před sebou na stole má brýlemi založenou křížovku. Babiččiny lokty se mírně kinklají, takže mám strach, že každou chvíli spadnou a nestačí podpírat klesající hlavu.

Připadám si jako v tom filmu Intimní osvětlení.

Když se všichni ve snaze napít se vaječného koňaku

57

zastavili v té poloze se skleničkou nad ústy. A koňak ne a ne ven. c) Jsem v Polních Chrčicích. Mamka má problémy s břichem, jak půjde na tu operaci dvanáctého. Tak ji to teď zas bolí. Leží, a já jsem řekla, že půjdu vyluxovat. Venku prší jak z konve a Tonička s Bárou si hrají v přístřešku.

Natahaly si tam všemožné deky a zajímaly se, jestli nemáme nějaké jídlo pro kočky, protože si s sebou vzaly Micku.

Dostaly jsme s Bárou přání a sladkost a stovku ke Dni dětí. Bylo to pěkný.

Jak píšu v kuchyni u okna, tak se najednou zase naplno rozpršelo. Zvuk deště se mísí s puštěným radiožurnálem. Máma s Danem si chtěli pustit kolegyni Patriku, která má dneska vysílat první víkend. Ale moc ji neposlouchají, jak jsem psala – máma leží. A Dan uklízí garáž.

Stejně se mi tu líbí. A chci, aby máma byla zdravá, a chci si jít zaběhat a užít si to zrovna jako včera.

Vzduch, mraky, stromy, a ta vůně po dešti. I asfalt je dobrej. Proč ne. Vesnice je vesnice. d) „Tak my jdeme teda do té Kohutky!“ To volá teta Simonka k nám nahoru a dodává, že si máme vzít granátová jablka. Asi pozůstatek z vánoční mísy. Jdu dolů, jestli by mě Filip nepustil na internet,

58

a když se vracím, děda sedí v kuchyni a vyndává semínka z jablíčka. Ruce má úplně červené. „Dědo, ty krvácíš,“ říkám ve snaze o vtip. „No, jo – i na stole to mám.“ Pak zachytí padající zrníčko přitisknutím se k hraně stolu. „Aj, to kdyby babka věděla, že to spadlo na ten svetr… Ne, že jí to požaluješ.“ Je ticho. Hodiny tikají a děda vyloupává. Když je po všem, šťáva z jablek je všude kolem a děda pohlédne na své ruce: „Zabijačka. Úplná zabijačka.“

✂ Babiččin zvláštní smysl pro Sbohem a šáteček / Markéta Machková 1 Dívám se do mapy, katastrální, a připadá mi legrační, že jsou v ní jen takový rovný čáry a člověk přitom úplně vidí tu krajinu… Představím si přesně, jak se tady chodilo směrem na Červenou vodu. Zadem. A jak mi maminka vždycky něco vyprávěla, když jsme tudy šly. – To víš, dříve, to se, děvenko, s dětma zas tolik nepovídalo, jako třeba dneska. Ale na té cestě mi maminka něco vyprávěla pokaždé.

Tak třeba o mé babičce – o té jsem nikdy předtím neslyšela a neznala ju. Maminka mluvila vždycky jen o své babičce, protože ta ju vychovala, ale nikdy o své matce. Ani o otci. Kdo byl její otec, tedy můj děda – to nikdo neví. Maminka neměla v rodným listě nikoho,

59

ale pravilo se, že to byl někdo, kdo tu pracoval, když se stavěla trať Štíty-Králíky. A že to tam stavěli Jihoslovani. Tedy nejspíš Srb, nebo dneska nevím, jestli Chorvat, ale spíš Srb. Tak se říkalo, že to byl tam nějakej inženýr a ten tu mou babičku jako obšťastnil.

Ale moje maminka to taky betónově nevěděla, páč ta její maminka ju prostě akorát porodila a nechala ju u své maminky – v Březné. A sama odešla a pak se za někoho jinýho vdala.

Jó, holka, každá rodina má takovýhle tydle. To je prostě vždycky příběh. Všechno je stóry… Nebo zase z rodiny mýho tatínka: jak tatínek mýho tatínka odešel jednu chvíli do jiné obce za pannou – se říkalo, jo?

Ona babička, matka mýho otce, umřela poměrně brzy, v osmadvacátým roce, víš? A tak on prostě si pak našel pannu, ke které se teda odstěhoval. Do Komňátky – to je na druhý straně Hrubýho lesa. A z něj si vždycky dělali srandu, že odjel s vozem naloženým, měl koně zapřaženýho, což byl nejcennější majetek, no a tak odjel. Ovšem vrátil se – vždycky říkávala maminka – pěšky a s holým zadkem. Po válce ho z Komňátky už panna vyhodila.

Tak takovýhle historky to byly. V té krajině. Úplně ji vidím… A v katastrální mapě to vymezej rovnýma čárama a ptaj se, kolik za to chci.

2 „Jednou jsem musela jít ze Zábřeha až do Pisarova pěšky, protože poslední spoj už ujel.“

60

„Tyjo, to je hrozná dálka. Jak dlouho ti to trvalo?“ „Já ti nevím, Markétko, nikdy jsem neměla hodinky.“ 3 Jednou, když jsme spolu zase šly po cestě, ze které se vidí na Březnou ves, mně maminka vyprávěla, a to mě tenkrát hrozně zasáhlo – připadalo mi to jako horor, že ta její matka měla sestru. A ta pracovala ve Vídni. Byla tam zaměstnaná, byla svobodná a neměla děti. A tak pro ňu byla jako dítě ta moje maminka – její neteř, že? A tak jí z té Vídně posílala dárky. Šatičky a tak.

A jednou jí poslala kočárek s panenkou. K vánocům.

A ta její matka, co ju porodila, opustila a později se vdala do Moravské Třebové, měla další holčičku – Emu. No a přijeli takhle na návštěvu do té Březné a kočárek s panenkou mé mamince sebrali. Pro tu Emičku. Že jako ona už je velká, panenku nepotřebuje, a tak něco.

Poslali moju maminku někam ven, aby mohli odjet s tím jejím kočárkem a panenkou. Takže ona si někde hrála a najednou viděla kočár – co tenkrát jezdily –, v něm seděli oni, jeli zase domů, a vzadu na kočáře byl uvázanej ten její kočárek. No, tak to víš, jak to dítě tam asi plakalo.

4 Babička se s vnučkou drží v klasickém tanečním postavení, má mužské držení rukou, vede vnučku v tanci, který v jejích představách připomíná valčík, a sklání se k vnuččině výšce. Musí dávat pozor, aby v sevřeném

61

prostoru předsíně neporazily mramorový stolek nebo nezavadily o vysoké závěsné zrcadlo. Hlasitě zpívají, červený šátečku kolem se tó-hoč, kolem se tó-hoč, kolem se toč. „Babi, ale musíme si k tomu přece vzít ten červený šáteček.“ „No, baže!“ Babička otevírá dřevěnou lakovanou skříň a ze závěsné tyčky zevnitř dveří sundává hedvábný šátek se vzorem červených květin. Znovu se skloní, chytí vnučku do tanečního postavení a šátek nechávají volně plát z místa, kde se drží jejich ruce. Znovu se dají do tance a hlasitě zpívají, má milá se hněvá, já nevím pró-hoč, já nevím pró-hoč, já nevím proč. „Babi, ale měly bychom si vzít ještě jeden šátek, já ho budu držet v druhé ruce. V téhle.“ „No, která je to ruka, Markétko?“ „Přece levá, babi. Vezmeme si ten šátek? Takovej ten průsvitnej třeba, co má ty jako stříbrný nitě.“ „No, baže!“ Babička otevírá dřevěnou lakovanou skříň, chvíli šátrá rukou mezi šátky na závěsné tyčce zevnitř dveří, a pak z ní sundává průsvitný šátek vyšívaný stříbřitou nití.

Vnučka si ho bere do levé ruky, zatímco v pravé ruce drží připravený červený šátek, sápe se z jedné strany po boku a z druhé strany po ruce babičky, našlapuje do kroku, který v babiččině představě připomíná valčíkový, babička se sklání a už se spolu zase točí vprostřed

62

sevřené předsíně. Hlasitě zpívají, trálalalalalala červená fiala, trálalalalalala bílá růže! „Babi, ale proč jsme tam minule zpívaly fialenka a ne bílá růže?“ „No, to se může zpívat obojí, někdo to zpívá tak a někdo zase tak. Můžeš si vybrat. Pokaždý to můžeš zpívat jinak, aby to nebyla nuda, víš? Langevajle!“ „Tak teď tam zase zazpíváme fialenka, jo?“ „Trálalalalalala červená fiala, trálalalalalala fialenka!“ „Babi, a teď si ještě vezmeme ten modrej šátek, jo?

Zavážeš mi ho kolem pasu?“ „Počkej, děvenko, já teď musím jít zkontrolovat troubu.“ „Trouba je přece hajs, babi. Tu nemusíš kontrolovat.“ „Teď počkej, Markétko, opravdu musím.“ „No, tak aspoň řekni, co máš říct, když se loučíš z šátkovýho tance, babi. Víš přece, co máš říct! Sbohem a…?“ „Naja! Baže. Tak Sbohem a šáteček! A kdybychom se již nikdy nesetkali, tak: Bylo to překrásné! A bylo toho dost!“ 5 Sedával za ní. Cítila pokaždé v ledvinách jeho teplo. Byl to už velký kluk a ona se o něj ráda opírala a propadala se do bezpečí jeho předpažených rukou. Výskala směsicí strachu a radostného vzrušení a do celé délky páteře si tlakem vlastního záklonu zarývala velké a oválné dřevěné knoflíky, jež spínaly jeho tlustý zimník. Bylo jí

63

dobře a věřila, že s ním se jí nemůže nic stát. Rychlost vnímala jen skrze fičení studeného vzduchu a ledové tříště – odrážela se proti jejímu obličeji od polobotek, které vystrkoval do stran, aby zatáčel a brzdil.

V zimě roku 1939 sáňkovala Mášenka vůbec poprvé.

Několik následujících let pak nemohla pochopit, kdo ji to na těch saních tenkrát vozil a kam zmizel. Slýchala později, že prý nejstarší bratr Josef, Jup, naverboval k Němcům. Ale vždyť ještě v páteři cítila oblé a tvrdé knoflíky jeho kabátu.

6.

Vnučka stojí v předsíni, obutá, oblečená, se sbaleným baťůžkem. Brečí. Babička ji objímá a hladí po vlasech: „Měj se hezky, Markétko. A dávej na sebe pozor.“ Vnučka vzlykne a brečí ještě víc. „A nebreč. To víš, děvčico, kdo jednou přijel, musí zase odjet,“ podává babička vnučce nažehlený a voňavý kapesníček, načež povzbuzujícím hlasem zvolá: „Aby se pak mohl vrátit, na ja!“

✂ Paní Květa / Barbora Chrostková Seznámily jsme se přes inzerát, já, dvacetiletá studentka hledající brigádu, a ona, dvaaosmdesátiletá žena, které její syn hledal další opatrovnici.

64

Paní Hessová žije na Starém Městě, v ulici U Starého hřbitova, všechna okna jejího bytu hledí mezi rozeklané židovské náhrobky. Poprvé si prohlížím pokoj, hned od dveří je vidět postel, někdo na ní spí… „Dobrý den paní Hessová, paní Květo!“ Její oči se zlehka otvírají a prohlíží si mě. Jsou to drobné jiskrné oči, které najednou dávají obživnout celému jejímu tělu, které je z větší části už neschopno pohybu. „Posaďte mě, prosím.“ „Ano,“ odpovím, ačkoliv nevím jak.

Tělo je vlastně jen taková skládačka. Trochu masa a kostí a pak se to poleje živou vodou, jenže ta je odkud, říkám si po pár týdnech, když paní Květě masíruji nohy. „A teď si zacvičíme, tak nejdřív levou, výborně, ráz-dva, ráz-dva…“ Už vím kolik medu vmíchat do čaje, jak silná má být vrstva másla a že čerstvý uherák má přednost před Pepou i ementálem, pak už stačí jen okrojit kůrku a nakrájet na rybičky. A když nám k tomu zrovna zazpívá Kája svou Lady Carneval, stojí štěstí při nás. Pokud zapomene, doběhnu do koupelny, namočím žínku do horké vody, vyždímu a pak ji přiložím mezi ruce paní Květy, rázem se jí na tváři rozhostí blaho.

Jelikož umím paní Květu posadit a vypodložit polštářky nejlépe ze všech opatrovnic, připadla mi dvakrát týdně noční služba. Noc je opakem dne a já dodnes nevím, jaké věci se skutečně staly a jaké se nám jen zdály. Obvyklou přípravu na noc tvoří:

65

1. důkladné vyčištění zubní protézy, 2. promazání rukou a nohou, 3. zapití dvou běžných a jednoho strašně hořkého prášku, po kterém následuje čokoláda, 4. vykonání potřeby, 5. převlečení do noční košile, 6. příprava nočního stolku – kapesníčky, sladkosti, lampička, rádio, 7. si stoupnu na postel za paní Květu, zvednu ji a část váhy jejího těla přebírám na své, přičemž se posunujeme podél pelesti směrem k polštáři. Pak pomalu pokládám paní Květu do co nejstabilnější polohy na bok.

Jsem zpocená, jdu zatáhnout záclonu, zhasínám a do zásuvky vsouvám zelené orientační světélko. Obvykle mě paní Květa ještě zavolá, neboť usínací poloha není zcela košér, jak by řekli sousedé odnaproti. Po špičkách pak ještě pobíhám v pološeru po pokoji, vařím si čaj a čistím si zuby. Než zalezu do vedlejšího pokoje, chvíli paní Květu pozoruji… tiše oddychuje, dveře nechávám otevřené.

Ležím na kanapi a pomalu upadám do spánku… „Aničko, Báro, Aničko,“ pak nic… „Aničko, Mariáno!“ Vylézám z postele… „Ano, paní Květo?“ „Posaď mě, dáme si kakao, Aničko!“ „Tak jo,“ snažím se naladit. Už jsem zvyklá, že mi v noci paní Květa tyká a oslovuje mě různými jmény.

Po pár usrknutích usíná, uklízím tedy náš mléčný bar a vracím se na kanape. Zavrtávám se pod peřinu

66

a přemýšlím, jestli v půl páté ráno budu vařit česnečku.

To je Květina oblíbená, tak nad ránem. „Láďo, Mariáno!“ „Ano, už jdu,“ ale tělo mi leží dál v posteli. „Mariáno, Láďo, Ládíku!“ Tak teď! Ne, ještě jednou… ne, tak tři, dva, jedna… „Aničko, prosím sundej mi brusle.“ „Copak paní Květo?“ „No, abys mi sundala ty brusle.“ „Jo, jo, hned to bude.“ „Taky ráda bruslíš?“ „Jo, taky, taky bruslim, v Třeboni na rybníku.“ „Já byla na Vltavě.“ „Hm, tam to musí bejt. Tak dáme nohy nahoru a přikryju vás, musíte si teď odpočinout.“ Kupodivu se obě probouzíme až ráno. Přichází paní Holubová, bodrá šedesátnice, s kterou se střídám ve službě: „Dobré ráno, tak jaká byla noc?“ „Dobrá, dobrá, myslím, že jsme byly bruslit nebo tak něco.“ „No vidíte Květuško, vy jste ale čiperka,“ směje se paní Holubová a jako každé ráno sype na parapet holubům.

Hlasitě odhání toho nejtlustšího. „Kšá, kšá, leť pryč, ty paroubku, nenažranej!“ „Tak já půjdu, paní Holubová, na shledanou. Na shledanou paní Květo, přijdu, přijdu zas ve čtvrtek.“

✂

67

Pan inženýr (Vyznání) / Kateřina Daňková Tu noc se panu inženýrovi zdálo, že ho navštívila smrtka. Věděl o ní, už když vcházela. Vešla do chodby zpoza rohu. O veřej se otřela kápě a rukáv lehoučkého šedomodrého pláště. Zašustilo hedvábí. Ležel na boku, viděl ji přicházet a neměl strach, byl spíš překvapený.

Kosti a lebka s prázdnými důlky. „Ale to jsi tu špatně,“ odmítl ji hned zkraje rázně, „já ještě nemám čas.” A poslal ji pryč. Pak se otočil na druhý bok, zády k chodbě a čelem ke zdi.

Když se probudil, měl stísněný pocit. Bylo mu smutno a úzko. Vzpomínal si jasně na tu návštěvu. Toužil s někým být, někoho se držet a taky se svěřit, jak rázně to se smrtkou vyřídil. Chtěl politovat, cítit bezpečí, náruč.

Pak si vzpomněl, že dneska mají schůzku v městské knihovně. Lekl se. Nechtělo se mu tam. Ale pak si představil, že ho bude držet za ruce a říkat mu Jiří, a že si budou povídat a ona bude veselá a milá. Dají si kávu, vlastně on si dá kávu a ona si dá bílé víno. A rozpovídá se. Je to nejpěknější a nejenergičtější ženská tady v domově. Možná jí to i řekne. Ne, neřekne. Zná ji. Začala by to zlehčovat, dělat vtipy a smát se mu.

Začal se oblékat.

Venku bylo krásně, mohl si vzít svoje pěkné plátěné kalhoty barvy beige. Pruhovanou košili. Pečlivě se oholil

68

a navoněl. Jeho kolínská se jí líbila. Poplácal si tváře.

Hřebínkem učesal vlasy. Jsou tak husté. Je to vlastně dost podobný sestřih jako zamlada, až na to, že teď jsou vlasy bílé. Vzal si naslouchátko. Bledě modrou golfovou větrovku a hůl.

Vcházel znepokojeně, a nervózně vyhlížel, zda jejich místo vzadu za barem bude volné, aby měli soukromí.

Bylo.

Za chvilku přišla. Seděl zády ke dveřím, a proto byl překvapený, když se najednou objevila vedle něho. „Ahoj Jiří. Ty už tady čekáš. Jak dlouho jsi čekal?“ Dala mu pusu na skráň a sedla si naproti. „Myslela jsem, že si tě vyzvednu, že půjdeme spolu… Ale takhle se scházíme v tajnosti, jako dva agenti. Jako tajný agenti.“ Byl hrozně rád, že ji vidí, srdce mu poskočilo radostí.

Jako by vyšlo slunce. V jeho tváři se mísil obdiv a úžas, díval se na ni jako na důkaz boží existence. Kdyby ho někdo viděl od baru, mohl by si myslet, že je senilní. „Ahoj Věro.“ Chytil ji za obě ruce. „Tak jsi dorazila. No, to jsem rád, moc rád, že tě vidím.“ „Ale prosím tě. Před chvílí mi volala snacha, jestli bych nešla hlídat, že musí něco vyřídit, tak jsem jí řekla, že nemůžu, že mám schůzku. A ona se mě hned ptala s kým, jako bych nemohla mít schůzku. Tak jsem jí řekla, že mám schůzku s jedním svým kamarádem, protože, co je jí do toho, viď.“

69

„Co, co si dáš? Dáš si bílé víno?“ „Ale proč ne, ale abych se ti tady neopila, opilá bába je nejhorší. A co si dáš ty? Nemám tam skočit?“ „Ne, já tam dojdu.“ Seděla a koukala zasněně před sebe, na tváři měla úsměv, jako by viděla něco útěšného, krásného.

Vracel se pomalým krokem, velmi opatrně. V ruce nesl sklenici vína a šálek s kávou na talířku a starostlivě pozoroval hladinu nápojů, aby nevybryndal.

Posadil se. Hleděli na sebe. „Tak si představ, ta moje snacha mi volala, jestli nebudu hlídat, ale mně by se k ní stejně nechtělo, i kdybych měla volno. Já nevím, ten Josef, já to nechápu. Ale je to jeho život. Co se jim do toho budu míchat. Ona mi třeba půl hodiny vykládá o nějaký svojí kamarádce, kterou já vůbec neznám. Povídá mi třeba, jaká je, s kým se schází. A tohle mi třeba půl hodiny vykládá o člověku, kterýho já vůbec neznám. No, to mě by v životě nenapadlo vykládat někomu o člověku, kterýho vůbec nezná. Když jsem s ní, tak vůbec nevím, co mám říkat.

A Josef mi s ní taky připadá takovej zamlklej. No jó, ale tím tě teď nechci otravovat.

Jak se máš? Jak ses vyspal?“ „Dobře.“ „A pojedeš na ten výlet?“ „No, nevím, jestli to stojí za to. A kdo tam jede?“

70

„To je přece jedno, kdo tam jede, jel bys tam se mnou, byli bysme spolu.“ Jiří se pomalu usměje. „Ty nechceš, aby nás viděli spolu, viď?“ „Ale to víš, že chci, abychom byli spolu.“ „Jestli ty se pořád nebojíš, že nás uvidí Saša. Ale Saša, prosím tě, ta má jiný starosti. Ty myslíš, že ji to zajímá? Nezajímá! Ta má dost starostí sama se sebou.

Vždyť si přece můžeme dělat, co chceme, starý jsme na to dost.“ „No, právě, že jsme tak starý.“ „Hele, starej je člověk, jak se cejtí. No, mně je to jedno, já tě do ničeho nutit nebudu. Když nechceš, tak nechceš, mně je to úplně jedno. Ale mohli bysme spát spolu na pokoji.“ „No, to né. To by nebylo vhodný.“ „Jak vhodný? Dyť jsme přece už starý. My bysme si mohli i požádat, aby nám v domově dali pokoj spolu.

Představ si to. Jak by to bylo krásný. Žili bysme si spolu v pokoji. Večer bysme spolu uléhali a budili se spolu.

Mohli bysme si povídat a dělat si, co bysme chtěli.“ „Ale, lidi by si mysleli, že jsme se zbláznili…“ „Jirko, mně je to jedno. Já tě nechci nutit, to vůbec ne. Když nechceš, tak já tě nutit nebudu. Ale nechápu, čeho se pořád bojíš. Kdy bysme byli nějaký mladíci a dělali nějaký nepřístojnosti, ale dyť už jsme starý.

A ty se pořád ohlížíš na lidi. Co je jim do nás. Dyť nikoho nezajímáme! A navíc je to normální, že se lidi v našem věku zamilujou. Nikdo si nás všímat nebude.

71

To jenom ty si myslíš, že by nás všichni probírali. No, mně je to jedno. Když se za mě stydíš, tak já se jenom směju.“ „A co ta Jiřka, ta by to roznesla.“ „Ale prosím tě. Ta se s nikým nebaví. Nedávno jsme seděli v jídelně, u našeho stolu bylo místo, tak jsem jí ukazovala, že si má sednout k nám, a ona nás přehlídla jak krajinu a sedla si sama k prázdnýmu stolu. Vona si asi myslí, že je něco víc. Žije si ve svým světě. A ty prostě dáš na všechny ty pohledy vostatních lidí, který nemaj nic na práci, místo aby ses zajímal o život, který můžeš mít se mnou.“ Usmál se a pohladil jí ruce. „Tobě by se nechtělo vstávat se mnou? Mohli bysme si vyprávět sny. Mně se třeba dneska zdálo, že se spolu procházíme po pláži. Nelíbilo by se ti procházet se se mnou po pláži?“ Mluví o snech… teď by jí to mohl říct. Mohl by jí říct, co se mu zdálo. Ale připadalo mu to tak nepřípadné.

To by snad ani nedokázal. Co by se stalo, kdyby to řekl? Bál se. „No mně je to jedno, já tě nutit nebudu. Když nechceš, tak nechceš. Já sem ráda, že jsme tady spolu. Můžeme se klidně takhle scházet jako tajný agenti až do smrti.“ „Já jsem taky moc rád, že jsem tady s tebou. A kdy že je ten výlet? Třeba by to nebylo tak špatný. Jak o tom tak uvažuju.“

72

Pan Zajíček šel na nákup / Marcela Šiková Pan Zajíček šel na nákup. Na tom by nebylo nic divného. Žil sám a sám si nakupoval. Litr mléka, deset rohlíků, čtvrtku chleba, dva plátky sekané na víkend, nějakou tu zeleninu, jogurt, občas jablíčko, čas od času tabulku hořké čokolády, pár drobností do domácnosti.

Pan Zajíček chodil na nákup k Marušce, jak se říkalo obchůdku ve vedlejší ulici. „Dobrý den, pane Zajíček, jakpak se daří? Myslela jsem, že se stavíte už v pátek, a vy jste mi zase dal košem,“ švitořila pokaždé paní Maruška, majitelka krámku. „Tak jako obyčejně? Ukažte, já vám pomůžu. Kolik bude rohlíčků? Dnes jen osm? Ale to mi s takovou zhubnete! Že vy máte nějakou štramajznu. S takovou mi za chvíli dáte košem úplně.“ Laškovala paní Maruška a ukládala nákup do igelitových pytlíčků, které si pan Zajíček přinesl, a ty pak uložila do tašky. „To máme sto třicet čtyři korun českých. Tak zase za týden? Počkejte, otevřu vám dveře. Jdou trochu ztuha, musím říct Josefovi, aby promazal panty. Mějte se.“ Také v pondělí se pan Zajíček vydal na nákup – jako obvykle. „Zdravím vás, pane Zajíček, tak dnes naposledy.“ „Dnes naposledy?“ „Jo tak, vy to ještě nevíte. My to tu s Josefem prodali.

Stěhujeme se do Bezděchova k mamince. Co otevřeli ten nový market, už to nejde tak dobře. Manžel se bude starat o hospodářství a já tam sehnala práci. Zůstávám

73

ve kšeftě. Už ne na svým, ale dobře tak. Je to starání, to víte. Je vám dobře, pane Zajíček? Posaďte se. Maruška vystrčila před pult židli. „Já vám to zatím nachystám.

Však bude dobře. Ten nový obchod má větší výběr a není to zase tak daleko. Mohl by vám občas nakoupit soused, jezdí denně kolem do práce. Mám tu jejich nabídkový list, dám vám ho do tašky. Takže rohlíčků dáme dnes kolik?“ Pan Zajíček se díval, jak Maruška skládá potraviny do sáčků a sáčky do nákupní tašky.

Tak a máme to rovných sto korun českých. A ne že mi tady zhubnete.“ Strčila do tašky tabulku hořké čokolády. „I jen si to vezměte. Na rozloučenou.“ Pan Zajíček seděl doma nad barevnými letáky od Marušky, i nad těmi, které našel zastrčené ve schránce, a prohlížel si obrázky produktů pod nápisem „Maximarket, denně od 8 do 22, u nás nejlevněji.“ Příští pondělí vstal pan Zajíček ráno už v pět hodin.

Umyl se, oholil, posnídal teplé mléko s rohlíkem a pak čekal. Když bylo sedm, vzal tašku a vyrazil. Vzal to pomalým krokem ke krámku u Marušky. Zastavil se před výlohou, na které byla cedule „Obchod zrušen“, a zamířil další ulicí směrem k novému Maxi-marketu.

Přišel chvíli po osmé hodině. Dveře obchodu se před ním samy otevřely. Vstoupil do obrovského prostoru.

Téměř narazil do skleněné vitríny, oddělující stánek s novinami od dlouhé chodby s nablýskanou podlahou. Chvíli hledal nákupní košík. Všiml si, že ostatní tlačí před sebou vozíky, a tak se vydal směrem, odkud přicházeli.

74

„Musíte do toho strčit pětikačku nebo kupon,“ ozval se muž za jeho zády. „Kupon?“ Pan Zajíček se zamyslel, co to je kupon a jestli ho u sebe má. „No, nebo pětikačku. Ukažte. Máte pětikačku?“ Pan Zajíček otevřel peněženku, mezi drobnými vylovil požadovanou minci a podal ji muži. „A je to,“ prohlásil návštěvník Maxi-marketu, odstrčil uvolněný košík stranou a pak ještě jeden, se kterým se sám pustil k turniketům.

Když pan Zajíček tlačil ten objemný vozík, připadal si maličký. Maličký a nedostačující v tom velkém blýskavém prostoru, a slabý. Vozík byl těžký, jedno kolečko se neustále stáčelo stranou. Pan Zajíček pomalu projel kolem kovových regálů s čisticími prostředky, pracími prostředky, elektrospotřebiči, s potřebami pro motoristy, pro turisty, sportovními potřebami, až dotlačil vozík do oddělení potravin. Tady si musel na chvíli odpočinout. Rozhlížel se kolem sebe a vyskládané zboží se mu před očima slévalo v jednu barevnou masu. Kde asi je pečivo?

Tady bych na chvíli pana Zajíčka opustila. Zatímco bude pátrat po svých deseti rohlících a čtvrtce chleba, ráda bych si odpověděla na několik vtíravých otázek.

Tak za prvé: je vůbec možné, aby v dnešní době existoval člověk, byť třeba dejme tomu osmdesátiletý, osamělý, žijící na vsi nebo malém městečku, protože, kdo by se stavěl s Maxi-marketem někde na zastrčené hůrce… je vůbec možné, aby existoval takový člověk, který neví, jak vyprostit nákupní vozík? V kolika letech

75

by se takový člověk musel odpoutat od běžné reality okolního světa, aby se v něm cítil jako cizinec, a proč neměl tu, řekněme vůli, aby s ní, s dobou zůstal, tak řečeno – v kontextu?

A dejme tomu, že i může. Že někdo jako pan Zajíček být může. Pak zní otázka – co s ním? Třeba se vydá s vozíkem zpět k regálům se sportovními potřebami, vybere pohodlné tretry, u pokladny vyprázdní svou peněženku a vydá se novou životní cestou. Vezme to takříkajíc sportovně a alespoň jednou týdně se pustí do dobrodružného dobývání světa? Dojdu–nedojdu, najdu–nenajdu, zažiju–nezažiju? Anebo se odhodlá k velkému životnímu kroku a na zpáteční cestě se staví na poště, požádá paní Housovou, místní úřednici státní pošty, která mu kdysi pomohla vyřídit důchod, aby za něj podala inzerát do regionálního plátku? „Vyměním domek 2+1 v Jílech za byt v Bezděchově, k zastižení denně na uvedené adrese.“ To by byl čin vskutku hrdinský, jak jistě potvrdí každý, kdo kdy prodával, kupoval nebo směňoval vlastní obydlí. Jiné řešení?

Pan Zajíček dotlačil vozík do koutku s pečivem. Vyndal vlastní igelitový pytlík, pečlivě jej rozložil a stejně pečlivě odpočítal svých deset rohlíků. Chvíli váhal, jestli vložit pytlík do tašky, ale nakonec jej položil na dno vozíku.

Byl unavený a chtělo se mu na záchod. Musí vydržet, alespoň k parku. V hostinci U Jurištů budou mít ještě zavřeno. Nenapadlo ho, že by v obchodě měli záchodky.

Cestou k pokladnám míjel chladící boxy s mléčnými výrobky. V duchu zajásal. Chvíli váhal, které mléko vybrat.

76

Nakonec se rozhodl pro čerstvé mléko v plastové láhvi a po dalším zaváhání přidal ještě mléko v krabici. Slečna pokladní rychle odrážela kódy. „Rohlíků?“ „Děkuji, mám.“ „Ale kolik?“ Pan Zajíček chtěl odpovědět, ale to už slečna vzala sáček a rychle pečivo přepočítala. „Třicet osm. Korun.“ Po desáté hodině už byl pan Zajíček doma. Chvíli jen tak seděl a hladil si kolena. Sledoval ručičku hodin nade dveřmi, která se s každým tik–tak přibližovala ke dvanáctce, minula ji a načala další kruh. Když se velká ručička dotkla jedenáctky, vstal, přenesl židli ke dveřím, postavil se na ni a hodiny sundal. Přešel do kuchyně, vzal nůž a vydloubnul jím z hodin baterii.

Hodiny, nůž i baterii nechal ležet na stole a vrátil se do pokoje. Posadil se. Teprve teď, v tom tichu si uvědomil, jak mu bije srdce.

Tak co s ním, s panem Zajíčkem?

✂ Olin / Janík Večeřa Dobrý den! Dobrý den vám všem! Dneska vám ukážu zase něco nového. Nějakou novotu. Novotu novou.

Novou, až se blyští. Oj! Oj! Oj! To budete, odpusťte mi ten výraz, zírat. Cha cha cha cha! Pokud jste se nudili, nastává vám nyní zlatý věk. Zábava je můj život, tou

77

zacházím a tou i sejdu… ha ha ha! Pojďte, umřeme spolu smíchy!

Představme si, že vše, co bylo napsáno výše, bylo podkreslováno nějakou estrádní až cirkusovou hudbou.

Představme si zvuky výbuchů smíchu, které zaznívaly. Do toho sem tam fascinovaný výkřik jako: Bravo!

Neskutečné! Famózní! nebo: Ano! S tebou umřu rád!

Všechny zvuky, hlasy, hudba stále sílí a tu náhle vše přeruší obraz muže, který vztekle cupuje papír… Ten muž je Olin. Vyhaslý komik. „Bože!“ křičí Olin napůl vztekle a napůl plačky. „Už nikdy nenapíšu dobrý, vtipný monolog, ani skeč. Už nikdy nedokážu vyjádřit humor, který ve mně je! Už nikdy nezprostředkuji lidem tu čirou radost ze smíchu.

Ach,“ povzdychl si a zabořil hlavu do dlaní. Chvíli tak setrval. Pak dal jednu dlaň na stůl a šátral přes něj, až nahmátl červený klaunský nos. Ukazovákem na něj dvakrát mákl. „Tůtů,“ šeptl. „Je to tak. Už ani ty mi nevrátíš radost,“ sebral Olin nos a strčil ho do šuplíku.

✂ Krajíc kraba (JOSEF) / Michaela Raisová 1 Miluju příběhy. – A navíc se to může stát komukoliv z vás… z nás. (Tenhle příběh nezačíná v továrně, k té

78

se dostaneme později.) – Není důležité, kdy nebo kde se to stalo, i když většina z vás, až to uslyšíte, asi namítne, že to důležité je… Stalo se vám někdy, že jste opakovali jedno slovo tak dlouho, až ztratilo svůj původní smysl a stal se z něj jenom náhodný shluk souhlásek a samohlásek?

Takže, vidíme ho. – Ne, nejdřív ho slyšíme. – Dýchá zrychleně, s námahou, – protože zrovna leze po sloupu, který stojí uprostřed náměstí jednoho malého českého města. Vidíme rukávy flanelové košile a nohavice od pyžama, jak šplhají po příčkách kovového žebříku přilnutého k betonovému sloupu, na jehož vrcholu jsou upevněny dva lampióny. – Ne, dva amplióny – každý obrácený na opačnou světovou stranu. Vnitřní zvuky, jeho zvuky, se rozšíří na ty okolní a slyšíme sirénu hasičského auta a vzrušené hlasy lidí, kteří se sbíhají pod sloup. Zvědavě ho pozorují, ukazují prstem nahoru a ustupují hasičům vyskakujícím z vozu. Cítíme ohrožení a zmatek. Zvuky zrychleného dechu a okolního rámusu se prolínají a stupňují až do nepříjemné hlasitosti. Náhle nastane ticho. „Tohle je Josef.“ Vidíme prostornou a poněkud zanedbanou tovární halu, řady stolů, za kterými sedí MUŽI a soustředěně pracují: připravují ručně text do tisku. Všichni mají na sobě tmavě modré pracovní pláště. Všechno vybavení je ve stylu sedmdesátých let a je opotřebované. Vidíme záda jednoho z MUŽŮ. Je starší, štíhlý a vysoký, s krátkými vlasy, které začínají šedivět, je oblečený

79

do tmavých kalhot a flanelové košile, přes kterou má pracovní plášť. Když otočí hlavu, vidíme, že na nose má dioptrické brýle s kostěnými obloučky. – Ne, obroučkami. – Když se mu podíváme přes rameno, vidíme, jak bere pravou rukou jednotlivé kovové litery z přihrádek v písmovce a s velikou péčí a láskou je jednu po druhé vkládá do sázítka, do sazečky, které si přidržuje pravou – ne, levou – rukou. Nakloníme se ještě blíž a vidíme pozpátku složený titulek: ECOR MÉVON V YBLOV ÉVON. MUŽ vstává od stolu, sázítko se složeným textem v ruce, aby ho odnesl pryč, a ve chvíli, kdy k nám otočí svůj obličej… „Počkat, tohle není Josef.“ Když MUŽ vstane od stolu a odchází se sázítkem pryč, odkryje JINÉHO MUŽE, který sedí za stolem před ním a pracuje. Vidíme jeho záda. Na první pohled je nápadně podobný PŘEDCHOZÍMU MUŽI. Je stejně starý, má krátké vlasy, které začínají šedivět, je štíhlý a vysoký. Když pootočí hlavu, vidíme, že má na nose dioptrické brýle s kostěnými obroučkami. Na sobě má stejné oblečení jako PŘEDCHOZÍ MUŽ. Jdeme blíž a podíváme se mu přes rameno. Soustředěně pracuje, s láskou a péčí vkládá jednotlivá písmenka do sázítka, každý pohyb je přesný a promyšlený. Po chvíli vstane od stolu, a když se otočí čelem k nám, „Tohle je Josef.“ JOSEF se na nás podívá a něžně sevře sázítko, které odnáší přes celou halu do vedlejší místnosti. Tohle opravdu je Josef.

80

„Tady je asi potřeba říct, že když se Československo otevřelo světu, staré způsoby, tedy alespoň některé z nich, byly opuštěny a nahrazeny novými. 3. března 1990, tedy DEN PŘEDTÍM, než se to všechno stalo, řekněme, že právě TEĎ, čelí Josef, doslova…“ JOSEF vstoupí do místnosti s tiskařskými stroji. Nové stroje stojí v napůl rozbalených obrovských krabicích.

Zastaví se před jedním z nich a upřeně na něj zírá. „…čelí Josef symbolu změny. Nové sazečské stroje brzy nahradí tradiční způsob sázení textu. V tuto chvíli…“ JOSEF vyjme kovová písmena ze sázítka, a zatímco stále zírá na zakrytý stroj, vloží si litery do kapsy. „V tuto chvíli cítí Josef určité pochybnosti, ale ještě není schopen pochopit jejich rozsah, natož původ.

Dnes večer Josef pravděpodobně ulehne do postele s rostoucí nervozitou a nejistou předtuchou.“ Co se vlastně stalo? – Následujícího dne Josef vstal.

Co se dělo potom? – Chvíli nic. Jen tak pobýval v místnostech svého bytu, jako jakýkoli jiný den. Probudil se snad s jiným pocitem než obvykle? – Napadlo ho snad něco, co by mohlo osvětlit pozdější události? – Podle mě ne. (Ale to ještě nic neznamená.)

Můžeme se jen dohadovat, ale existoval-li nějaký podnět – ne, počátek, – dá-li se vůbec uvažovat o tom, že to nějaký počátek mělo, protože někdy věci jen tak vznikají, samy, zcela bez příčiny – ovšem jen zdánlivě, – o tom všem se můžeme dohadovat, ale stejně k žádné odpovědi, která by se dala označit za jedinou správnou, platnou – pravdivou? – tak k té je nemožné se dobrat

81

už jen proto, že nemůžeme s jistotou říci, co přesně se toho rána, 4. března 1990, v jednom malém českém městě, když se Josef probudil ve své ložnici, stalo.

JOSEF stojí zády opřen o dřez, čelem k nám, v ruce má hrnek. Dívá se na nás. Vypadá poněkud znuděně. „Vypadá to, že Josef bydlí sám.“ JOSEF se otočí zády k nám. Vezme do ruky konvici a naplní ji vodou z kohoutku. Položí ji na vařič a zapálí ho. Potom natáhne ruku po dóze s čajem a… „Nebo možná, že nebydlí sám. Třeba má psa.“ JOSEF se sehne k podlaze, vezme do ruky psí misku a natočí do ní vodu z kohoutku. Zapíská. Přiběhne k němu obrovský chlupatý PES. „Ne, to není tak docela přesné. Josef by přeci nikdy neměl psa… – Ale mohl by mít kočku.“ JOSEF bere misku a nalévá do ní mléko, pak ji pokládá na zem. Za chvíli se pomalu a líně přiblíží KOČKA. „Bylo to snad dotykem měkkého kožichu kočky o Josefovu mysl? Skrýval se v dotyku živého tvora záblesk iracionální, odcizené reakce? Připomněl mu dotyk něco úplně jiného? Myslel Josef vůbec na to, že se dotýká kočky? Řekl si sám pro sebe: kočka… kočka… kočka… kočka, kočka, kočka, kočka… očka… čočka?“ Zvuk pískání konvice. Josef se narovná a odstaví konvici z vařiče. Natáhne ruku k dóze a vytáhne pytlík čaje. Podívá se na něj. „Dívejte se pozorně, protože každou chvíli se TO stane vůbec poprvé… To jest, pokud TOTO je onen okamžik, kdy TO všechno začalo.“

82

2 Sazeč JOSEF stojí v pyžamu v kuchyni ve svém bytě v jednom malém českém městě, toho rána, 4. března 1990, a drží v ruce pytlík čaje. Co tomu předcházelo, již bylo naznačeno. Ovšem s přihlédnutím k tomu, že jsme si vědomi skutečnosti, že nic nelze s naprostou jistotou pokládat za NĚCO, totiž za počátek, abychom byli úplně přesní. Nyní následuje záblesk věcí pozdějších, totiž prvotní projev, pra-projev, jehož jediným svědkem byl JOSEF. JOSEF zírá na čajový pytlík. To, co mu zní v hlavě nejprve slabě a nesměle, nabírá rychlost a jasnost a v obrovské přívalové vlně smetává vše ostatní: „Pytlík čaje. Pytlík čaje. Pytlík čaje, pytlík čaje, pytlík čaje, pytlíkčajepytlíkčajepyt, líkča je pyt, líkčajepyt, lík, ča, jepytlí, kčaje, pyt, lík, čajepy, tlí, kčaje…“ JOSEF se odmlčí, vloží pytlík do hrnku a zalije horkou vodou. Uprostřed pohybu… – Ne. To je potřeba přehodnotit. Lze říct o pohybu, navíc o takovém druhu pohybu, jakým je zalévání čaje horkou vodou, že má vývoj – tedy počátek, prostředek, ve smyslu střed, a konec? – Ovšem, že lze.

Tak tedy, uprostřed pohybu se náš sazeč zastaví. Do ticha bytu zazní: „Líkča… jepyt.“ Drží v ruce konvici, vypadá zmateně. – Ne. Vypadá, že se snaží na něco rozpomenout. – Pokládá konvici a odchází do vedlejší místnosti. Jdeme s ním. Obývák slouží jako pracovna. U okna je dřevěný pracovní stůl a židle. Totiž – jedna židle, kdyby snad někdo byl

83

na pochybách. Naproti se rozkládá, – ve smyslu stojí – knihovna, která doslova přetéká slovy, totiž knihami, které jsou však srovnané. Stůl je pedantsky uklizený.

JOSEF jde ke stolu a otevře pytlík. – A otevře šuplík.

Ten je plný malých kovových liter, které naopak chybí na Josefově pracovišti. Je tam také polštářek a inkoust.

Josefova ruka vytahuje písmenka, polštářek a inkoust.

Z druhého šuplíku vyndává list prázdného papíru.

Přistoupíme blíž… ještě trochu. Vidíme zblízka, jak se přehrabuje v písmenkách. Potřebné dává stranou. Pak na ně aplikuje inkoust a na dolní okraj bílého papíru pečlivě tiskne LÍKČA JEPYT. Odtrhne dolní okraj papíru, vzniká jakási cedulka. Bere ji do ruky a vrací se do kuchyně. – Toseví, že jdeme s ním.

Sazeč přistoupí ke kuchyňské lince a na dózu s čajem pokládá štítek s nápisem. Poté pokračuje v přípravě snídaně. Otevře skříňku a vytáhne chlebník, vyndá z něj chléb. Ze šuplíku bere nůž, začne krájet. Něco říká. – Musíme blíž. Jsme tak blízko, že vidíme jen ústa: „Krajíc chleba. Krajích chleba, krajícchleba, krajícchlebakrajícchlebakrajícchlebakrajícchlebakra, jícchle, bakra, jícchleba, krají, cchle, bakrajít, s chle, bakra jít s chleba, chjeíc kraba, chlejít s kraba…“ JOSEF odkrojí druhý krajíc a odkládá nůž. Odchází do obýváku. My zůstáváme v kuchyni.

Po chvíli se vrací, v ruce štítek s CHLEJÍT S KRABA, položí ho na jeden krajíc. Druhý krajíc pokládá na talíř, který předtím – asi když jsme se zrovna nedívali, vyndal ze skříňky.

84

Následuje série akcí, které by se daly popsat takto: Josef tiskne písmenka a slova na papír, který posléze odtrhne a tyto útržky rozmisťuje na předměty okolo, takže se prostor pomalu, my to však vidíme zrychleně, zaplňuje bílými cedulkami. „Jak již bylo naznačeno, Josef pracuje jako sazeč textu v místní tiskárně. Ne, že by to snad něco znamenalo. Ne, že by to něco měnilo. Stejně tak by mohl pracovat jako pošťák nebo profesionální venčitel psů… anebo… Lze považovat skutečnost, že Josef celý můj život skládal jednotlivá písmenka do slov, za důležitou?“ Josefova ruka umisťuje štítky se slovy na předměty v celém bytě. Některé názvy sedí, jiné jsou úplně jiné – shluk písmen, která po přečtení nahlas připomínají původní název předmětů. U jiných je to sotva rozpoznatelné. Například, štítek s CLONA je umístěn na záclonu. KNÓ je přilepen na okno. DLEŽID je položen na židli u stolu, CLO ŽN označuje vstup do ložnice, ODVAHA je položen na podlaze a podobně.

Josef (i my) stojí v prostoru zaplněném bílými papírky.

Teď je Josef v kuchyni. Ukrojí další krajíc chleba a pokládá ho na talíř. S talířem v ruce bere ze šuplíku jiný nůž. Otevře okno a z parapletu. – Ne. Z parapetu – bere máslo. Vše odnáší k malému kuchyňskému stolu, ke kterému si sedá a jí. „O čem teď Josef asi přemýšlí? Začal se svět v jeho očích měnit? Žvýká v puse… kraba?“

85

JOSEF se zarazí, přestane kousat sousto chleba a podívá se zaraženě přímo na nás.

✂ Počkejte přece / Pavel Zajíček Počkejte, počkejte. Tak počkejte přece, vraťte se. Vraťte se, člověče. Pojďte sem, na moment. Pojďte. To není všechno. Ještě vám chci něco říct. Jenom na moment.

Tak se uklidněte a sedněte. Uklidněte, sedněte.

Podívejte, nezdržím vás dlouho, ale chci vám ještě něco říct. Já vím, že jsem toho už navykládal dost, ale tohle jsem – zapomněl. Nebo ne zapomněl, ale nevěděl jsem, jak do toho, tak jsem to neříkal, ale teď mám zas dojem, že bych vám to měl říct, bude to jen chvilka, tak si proboha sedněte a poslouchejte.

Já popravdě ani teď úplně nevím, jak do toho, ale mám dojem, že bych vám to aspoň měl zkusit říct, protože mám dojem, že bez toho by celá tahle naše rozprava neměla tak docela smysl. Takže jestli máte dojem, že až dosud to nemělo moc smysl, tak to máme stejnej dojem, ale tím spíš si sedněte, poslouchejte, a pak jděte třeba – kam se vám zlíbí.

Tak poslouchejte, já mám dojem, a nechte mě to říct aspoň celý, jinak to nemá smysl, já mám dojem, že – že že že, že vás čeká něco velkýho. No ne, počkejte, myslím něco velkýho, něco fakt velkýho, třeba ne velkýho pro vás, ale pro ostatní, chápejte. Že se s váma

86

počítá pro nějakej velkej jako úkol nebo poslání nebo co já vím.

Každopádně něco důležitýho. Vy to máte v sobě, člověče, aspoň mám ten dojem. Ale ne, poslouchejte, žádnej dojem, určitě. Vždyť vy to máte v sobě. Určitě.

Něco velkýho.

No tak už jděte. Vstaňte, jděte.

✂ Pan Pavel vyslechl / Pavel Zajíček Pane Pavle, vy jste se stal takříkajíc hrdinou národa.

Jak byste popsal ten stav? Jaké to je, pane Pavle, být takovým hrdinou národa? Jak k tomu, pane Pavle, došlo? Co vás přivedlo k takovému, dalo by se říct, odvážnému nápadu? A na závěr, jaké jsou, pane Pavle, vaše další plány? Hodláte své hrdinství nějak rozvíjet, nebo budete spíš upevňovat stávající stav?

Pan Pavel vyslechl, co bylo řečeno, načež se rozhodl učinit prohlášení, a tak je také při první příležitosti učinil, neboť neshledával toto své rozhodnutí neproveditelným. Dnešním dnem počínaje nechť vejde v platnost, co jsem po dlouhý čas a do této chvíle rozvažoval. Kéž se mé slovo stane skutkem a skutek pravdou, která nepomine, dokud – – zde můžeme pana Pavla opustit, aby mohl nerušeně vypočítávat jednotlivé svědky případného konce platnosti svého rozhodnutí, a byli to svědkové znamenití.

87

Přesto jich není třeba vyjmenovávat, jelikož celý gejzír skvělých slov byl završen neoddiskutovatelným – – až na věky věkův.

Staň se, staň se, zaznělo sborem, a pan Pavel byl konečně po dlouhém čase spokojen. Otřel zrcadlo poprskané pěnou zubní pasty, opláchl kartáček. Jaký jen je to solidní nástroj, pravil dojatě. Jak uklidňující a jistoty dodávající je emblém výrobce na jeho rukojeti, odkazující oprávněně k vysoké úrovni švýcarského farmaceutického průmyslu. Snad jen s tímto nástrojem v pravici jsem mohl být schopen dnešních velkých slov a činů. Budiž pochválen. Tvá sláva nevybledne, tvé štětiny se nerozštěpí.

Za zvuků trub dokončil pan Pavel ranní úkony, tak hluboce vštípené, jak jen je to možné, a šel si ještě lehnout. Na chvilku. Na docela krátkou chvíli, než přijde čas a on bude povolán, aby osobně stvrdil to, o čem bude ale ještě třeba nějaký čas rozvažovat. Šťastlivec.

✂ Pan Pavel kráčí / Pavel Zajíček Pan Pavel kráčí Valentinskou ulicí a sestavuje věty.

Souká je. Jednu za druhou. Soukání jedné věty za druhou a kráčení je tak akorát, kolik dokáže unést. Přesto nese ještě velký turistický batoh na zádech a igelitovou

88

tašku v ruce. Připadá si ale pro to přetížen? Ne. Připadat si přetížen, to už by neunesl docela určitě. Jen kráčí a souká věty.

Teď souká větu, ve které by zaznělo, že dlažba chodníku ve Valentinské ulici je konečně opravena, kdyby ovšem pan Pavel soukal své věty ven. Pan Pavel si ale své věty souká uvnitř, žádné zvuky, žádná slova mocně pronesená do ranního příšeří. Teď souká tu o věčném pohybu všech věcí. Teď tu o nekonečné neměnnosti universa. Na víc si netroufá.

Je těžko představitelné, že by šel pan Pavel pořád ještě Valentinskou ulicí. Není přece nijak zvlášť dlouhá. Je dlouhá tak akorát. Od kaprovky ke knihovně, víc nic.

Pak se ovšem musíme zeptat, jestli není ten pan Pavel náhodou děsný louda. To je těžká věc. Jistě je unaven.

Jistě je, i když si tak nepřipadá, přetížen. Jistě si lze přestavit poněkud rychlejší postup. Ale louda? To tedy promiňte, to je snad trochu přehnané. To je snad i trochu necitlivé, když vezmete v potaz, co má ten člověk všechno za sebou. Vezměte to prosím v potaz.

Vezměte v potaz, že neuplynulo ještě ani osmačtyřicet hodin, co vstával z postele s pocitem, že nic není nemožné, že se na něj konečně usmálo štěstí a že svět je docela pěkné místo k žití, když se to vezme tak kolem a kolem a když vstáváte z postele a ta ani pak nezůstává prázdná. A vezměte v potaz, že uplynulo sotva sedmačtyřicet hodin, co se dovtípil, že nic není, jak se zdá, že každý má sice právo hledat štěstí, ale ne

89

každému kvete všude, a že svět je docela pěkné místo k žití, když se na to podíváte z odstupu a když snídáte a marmelády vám zmizí právě tolik, kolik jí sami sníte.

To je potřeba vzít v potaz, když chceme vynášet soudy o rychlosti pana Pavla.

Na druhou stranu, teď už by skutečně mohl být aspoň před Klementinem. A vůbec by se měl trochu sebrat, ten pan Pavel.

✂ Seber odvahu / Jan Kubíček Seber odvahu: odevzdej co nepotřebuješ Seber odvahu: požádej o to co potřebuješ Seber odvahu: podívej se na druhého a zkus ho uvidět Seber odvahu: poslouchej druhého

90

a zkus ho uslyšet Seber odvahu: vydej se na cestu Seber odvahu: zpívej tanči křič Seber odvahu: podej ruku obejmi polib Seber odvahu: Neboj se Seber odvahu: Uzdrav se Seber odvahu: Miluj Seber odvahu: Žij (O dva měsíce později:)

91

Chtěl jsem odevzdat co nepotřebuju ale nikdo o to neměl zájem Chtěl jsem požádat o to co potřebuju ale styděl jsem se promluvit Chtěl jsem uvidět druhého ale přes své oči jsem ho neviděl Chtěl jsem uslyšet druhého ale přes slova jsem ho neslyšel Vydal jsem se na cestu ale byl jsem tak sám a tak se sebou že jsem se musel rychle vrátit Chtěl jsem zpívat, tančit, křičet ale zakopl jsem a sténal Chtěl jsem se zbavit svého strachu ale začal jsem se bát ještě víc Chtěl jsem se uzdravit ale nevěděl z čeho

92

Chtěl jsem milovat ale byl schopen jenom kýče Chtěl jsem žít ale pořád dostávám nějaký posraný úkoly

✂ Záclonky / Michaela Tůmová Zastavili jsme na autobusovém nádraží Chomutov, kdesi uprostřed mezi nástupišti.

Srovnej tam tu záclonku, zahromoval pan řidič.

Stál vpředu v uličce a díval se směrem do nitra autobusu, kam se rozlil jeho nepříjemný hlas. Lekla jsem se, co se děje. V prvních okamžicích jsem myslela, že je to na mě, protože se mi chvíli předtím vyvalil do uličky batoh a projel se několik desítek centimetrů následkem prudkého zabrzdění. Jako kdybych podvědomě očekávala, že to neušlo jeho pozornosti a teď bude následovat trest, takže když se ozvalo jeho zakřičení, více jsem sledovala sdělení tónu hlasu než obsah slov. Vnitřně jsem se zarazila. Dívala jsem se střídavě na něj, na záclonku, a nevěděla. Napjaté ticho všech cestujících v autobuse chvíli jen tak stálo. Uvažovala jsem, zda je moje záclonka na svém správném místě. Zároveň jsem se snažila vypozorovat, kam přesně se řidič dívá. V tom se začal sunout uličkou směrem

93

dozadu, tedy i ke mně. Protlačil uličkou svoje zavalité tělo na tenkých nohách zužujících se do špejliček.

Jak se přiblížil, jeho energie se ještě naléhavěji rozlila mezi sedadly. Řidič se převalil okolo mé sedačky a já pochopila, že jeho pohled směřuje kamsi za mě. Intuitivně jsem se ohlédla.

Na zadní pětisedačce seděl vietnamský pár. Oba se snažili pohybovat žlutooranžovými záclonkami sem a tam. Říkala jsem si, že být na jejich místě, taky bych nevěděla, zda mají být rozhrnuté nebo srovnané ve shrnutí. Sledovala jsem v napjaté tichosti, stejně jako všichni ostatní v autobuse, vývoj situace. Mezi očima řidiče a očima mladého Vietnamce byl skoro hmatatelně napjatý proud energie. Výhružný proud řidičův a ustrašený Vietnamcův. Když jsem si prohlédla stav v prvním okamžiku, byla levá žlutooranžová záclonka rozhrnutá a pravá shrnutá. Pan Vietnamec tam s nimi bezradně posouval a přitom sledoval řidiče, co on na to. Říkala jsem si, tak přece rozevři i tu druhou, asi chce vidět dozadu, ne. Na to pan Vietnamec naopak zahrnul i levou stranu.

Skoro jsem měla pocit provokace a čekala tvrdou odezvu. K mému překvapení to ale bylo správné řešení.

Nahromaděná energie se rázem rozplynula a pan řidič se vrátil na své místo. Chvíli čekal, pak vystoupil z autobusu a zavolal na hlouček čekajících u stojanu opodál. Na to se skupina lidí začala sunout ke dveřím.

Další řidičovou libůstkou bylo zřejmě zastavovat jinde, než to lidé očekávají.

94

Kolo v okolo / Urszula Wojtkowiak Jsem Polka. Jsem Chopinem, Mickiewiczem, Gombrowiczem, Walesou, a Janem Pavlem II. jsem taky.

Daleko od mého národa hrdosti a utrpení o tom vím líp než kdykoli dřív. Každý z Nich má ve mně své koryto, ve kterém plave v uzavřeném koloběhu. Dokola a dokola. Kolo a kolo, kolo a kolo…

Kolo být musí. Kolo je potřebné do života. Tak jako je potřebné pro krásu míst jihu Francie všeobecné pirátství anebo lépe řečeno nepsaný systém výměnného obchodu. Co chvíli něco někomu ukradnou, ale na druhou stranu ve stejné chvíli něco nového se vždycky náhodou najde na ulici… Tak jo, polykám tento kompromis jako jeden z mnoha tady, daleko od domova, ačkoliv tato dohoda mě stojí tři telefony a hrst nervů.

Každé místo má svoji filozofii. Čarovné Toulouse smrdí zlodějema a jeho ulice hřbitoviskem kolových skeletů, které svýma ostatníma orgánama visej pod městskýma sloupama. Je mi smutno, když se na to dívám.

Kolo, prosím vás, je nástroj, který má svoji duši.

Pep koupil kolo od Carlosa z Kolumbie. Pep řekl Miriam, že Carlos, o kterém jsem se dozvěděla od Sáry a Jordieho, kteří taky kola potřebovali, je poctivý člověk. Vydali jsme se všichni na cestu ke Carlosovi. Carlos v postatě byl poctivý, přivítal nás všechny a představil nám svou těhotnou ženu, jejíž úsměv předpovídal příběh našeho byznysu.

95

Carlos nás přivedl do garáže, kde si všichni našli něco pro sebe. Kromě mě. Žádný z jeho stejně barevně přemalovaných černých dvoukoláků mě nepřemluvil. Bylo mi asi jasné, že hodný latino, kterého jsem měla před sebou, je pirát jako všichni ostatní. Vrátili jsme se nahoru, abychom projednali obchod, a tvůrce obecné latinské radosti nakládal všem malinovou zmrzlinu, sušenky a kávu.

Carlos byl nadaný. Přes celou délku pokoje visela hamaka a na hlavním místě v salónu stál ohromný oltář s kýčovitou fontánou a spoustou peněz spočívající v náručí Nejsvětější Panenky. Carlos byl malířem. Na levé stěně visel nesmírně barevný obraz Ježíška ležícího pod palmou s úsměvem klauna, napravo podobizna Jana Pavla II. připíjejícího spiritus sanctus s coca-colou ve své bohabojné ruce. Posadila jsem se pod ním. Nějak tak víc tepla, blíž rodině.

Hm… Okolo všichni radostně cvrlikali ve španělštině, já byla ticho, koukajíc se na všechny ty výtvarné zvláštnosti křičící na mě z každé stěny v tom prapodivném domě.

Najednou nastalo ticho. Všechny hlavy se otočily mým směrem.

– Odkud jsi? zeptal se Carlos v lidském – aspoň pro mě – jazyce.

– Hmmm… opravdu jsem nevěděla, jak to vzít. Protože mi moji patroni zavřeli pusu. Hmmm… měla jsem problém. I pravdu říct, nic jiného mě nenapadalo, jak bych mohla od toho magora co nejdál.

96

– No, to je sever Evropy, taková slovanská země. – Hory?

Máme. Moře asi taky. – Nenene, medvědy jsem neviděla.

Carlos se najednou podíval na mého krajana, který visel nade mnou, pak na mě… na něho – a vydal ze sebe zvláštní zvuk.

– Krakow, Wadovice!!! Potom ještě udělal několik velkých a zvláštních pohybů a smál se při tom jak blázen.

Tak jsem vstala a chtěla odejít. Dost už toho. Opravdu jsem nechtěla být příští ikonou jeho stěny… Místo kola cirkus.

– Počkej, počkej… zavolal, – vrať se za týden. Budeš mít Svaté Kolo! Mám moc dobrý jednání nahoře.

Nahoře, dole, všechno mi už je jedno. Vypadá to, že podle něho je to úplně stejný.

To není konec. Ačkoliv to tak mělo být dlouhou dobu.

Než jsem se za několik dní vrátila ke Carlosovi, zvědavá na jeho příběh a na to, čeho je ještě ten člověk schopen. Šla se mnou Valentina, pro všechny případy, kdyby mě třeba Carlos taky chtěl obalit do něčeho a přidat na jednu ze svých stěn.

Byla tma. Šli jsme spolu do známé garáže, ze které Carlos vytáhl… černé kolo. Bylo krásné. Mělo prostor pro zavazadlo a všechny ostatní části kolového těla. Zadní blatník stříbrný, přední byl zlatý. Uprostřed rámu bylo napsáno lesklými zlatými písmeny: PAPA MOBILE. Ve svatost mého papamobilu jsem uvěřila. Sám sebe vepsal v posloupnost mých patronů a během celého

97

roku se nikdo neopovážil ho ukradnout. Bylo to dávno, ale jsou zvěsti, že žije ještě dodneška. Jenom nikdo neví, kde je Carlos. Říká se, že hned potom zmizel.

✂ Každý ráno čau a hezkej den / Anna Dosoudilová Každý ráno čau a hezkej den, zabouchnu dveře a vyndám z kapsy klíče. Výtah směrem dolů nepoužívám, snažím se dokázat si, že sedm pater a dvě stě deset schodů moje nohy ani nevnímaj. Ve sklepě pach myšiny, vůně sušícího se prádla a blednoucí Třešně 2002.

Syslí zásoby zavařenin, čalamád a kompotů se neztenčují, děti jezdí čím dál tím méně domů a já si hlídám hladinu cukru v krvi. Vytáhnu modrou závodku, kompotům dám vale. Tři dřepy, tři skoky, nasedám na kolo a šlápnu do šlapek. Někdy je zima, jindy zas ne. Někdy déšť a někdy ne. A někdy je déšť silnější – slejvák, jako by někdo nebi rozpáral břicho. Blatníky slouží, neřešim nic, v cyklopláštěnce jako fantóm města nesu se cestou, kterou bych moh’ jet s očima zavřenýma.

Po cestě čtyři psi, tři zlaté deště a aspoň dva debilové v autě, který by mě nejradši viděli jet po chodníku.

Cílová rovinka kolem řeky, tu mám nejradši. Denně koukám po zlatý rybě, na rozdíl od zlatýho vánočního prasátka jsem rybu v hlavě ještě nepohřbil. Co bych si ale vlastně přesně přál? Sám nevim.

98

Vzpomínám na starej a trochu slabej vtip: Chlap chytí zlatou rybu: „Máš tři přání, čeho si žádáš, pane?“ ptá se ryba. Chlap na to: „Já nevim, vážně nevim, snad sud rumu?“ Dostane sud rumu. „A dál?“ ptá se zas ryba. „Dál? Tak snad ještě moře rumu?“ Dostane moře rumu. „A do třetice?“ – „Teď už ale vopravdu nevim,“ povídá chlap, „víš co, dej mi ještě flašku rumu a už plav!“ No, tak tím jsem teda nepobavil ani sám sebe. No jo, abych věděl, co si přát, to bych musel mít nějakej plán, nebo nějakej sen. Ale rum bych si nepřál, to ne. Toho mi stačí panáček, kterej mi každý odpoledne naleje do kávy v hospodě U Přívozu nějaká pěkná kočka. Nejlepší je ta úterní. Směje se, až jí jsou vidět dásně, a ptá se, co je novýho. Vypadá, že ji to fakt zajímá! Řikám: „Novýho nic, všecko jako vždycky,“ čimž zároveň odpovim i na otázku, co si dám. V hrnku přibejvá presso, levnej stroj se klepe a cvrká kafe po kapkách. „Pořád na kole?“ ptá se ta kočka a staví šálek na připravenej talířek.

Sušenka, cukříček, rum, co nám ho Unie překřtila na Tuzemák. No, na třtinu kvůli tomu nepřejdem, to dá rozum. „Jo jo, na kole, jak jinak.“ Přemejšlim, co dodat, co asi tak říct zajímavýho nebo zábavnýho, čim překvapit.

Nic mě nenapadá, objednám si teda aspoň chipsy. „Rozmarýnový, houbový, nivový, paprikový, česnekový, slaninový, jarní cibulka nebo podzimní cibule?“ Slaný nemá. „Mohla byste mi to prosimvás ještě jednou zvopakovat?“ řikám a zkoušim se soustředit. Kočka se zatváří trochu kysele a spustí tu svoji recitaci: „Rozmarýnový, houbový, nivový…“ Hmm…, chyběj už jenom ty

99

s mákem. Volim nivový, abych zkusil něco novýho, ale za moc to nestojí. Holka se vrátí ke knížce, něco jako Melancholie moderny, zahlíd’ jsem to z baru ležet na její židli. Ani se nezkoušim ptát, co to je, a nechám si ve svý melancholii pustit sport. Místo fotbalu formule, zatim dva mrtví a čtyři čtyřkolky vyřazený z provozu. Moc mě to nebaví, ale domů se mi taky ještě nechce.

Holka točí pivo trpaslíkovi, co tady dělá hlídače na stavbě. Ten malej zarostlej chudák se ztrácí za barem jak děti, co si sem choděj pro tatranky, a vykládá, jak mu včera ukradli všechny měděný kabely, protože von pořádně nevidí voknem ven a pod voknama nemá žádný kamery. Holka se tváří soucitně a radí mu, ať si dá k voknu stoličku. Já bych mu teda spíš poradil, ať nedělá hlídače, když nikam nedohlídne a nedoběhne, ať třeba radši lepí vobálky nebo něco takovýho. Trpaslík si sedne ke mně a k formulím a řiká, že přišel opravdu jen na skok, že je vlastně jen jako na záchodě, stavbu teď nikdo nehlídá a nemuselo by to dopadnout dobře.

To by teda nemuselo. Konec jeho dnešní záchodové pauzy se dozvim až zejtra, dneska to balim a „Přijďte zas!“ mi ani nikdo nemusí řikat.

Odvazuju kolo a pořád přemejšlim, co tý kočce řeknu příště, až se mě zas zeptá, jak se mám a co je novýho.

Měl bych něco vymyslet, ale co? Jedu do Turecka, protože jsem vyluštil křížovku a poslal ji do soutěže? Jedu Tour de France, protože na to přece už léta trénuju, každý ráno, když jedu do práce? Začínám hrát na bendžo? Možná jí radši vysvětlim sílu řádu,

100

rituálu a pravidelnosti – jakej slastnej klid a bezpečí je v každodenní ranní cestě na kole do práce a z práce a v každoodpolednim kafi s rumem. Pluju s časem a povinnostma, nevzpírám se jim a nesnažim se je měnit. Dcera mi na tohle nedávno řikala, jakej prej jsem v tomhle dokonalej taoista. Nestihla mi sice vysvětlit, co to znamená, ale znělo to lichotivě a tak nějak obdivně, tak jsem byl rád. Když jezdim večer v zimě od přívozu, už je tma. Blikám si červeně tmou a od pusy mi jde pára, která stoupá k nebi. V tu chvíli vim, že žiju.

✂ Osvěžující noc / Oskar Bábek Vycházím z kavárny do noční zimy – nebo do zimní noci? No, to je jedno, prostě je asi půlnoc a zima a do toho vycházím z kavárny a trochu se potácím.

Ulice je prázdná, není tu jedinej turista nebo prodavač, prostě nikdo. Jak osvěžující pocit!

Vlastně je prázdná až na postavičku okounějící u oken kavárny, na postavičku, který si sotva všimnu, dokud mě neosloví.

Dobrý večer, prosim vás, můžu se zeptat – jo vlastně, ty jseš Oskar. Čau Oskare.

Cože? Co? Dívám se do díry v beranici a tápu.

Ale kluk se mi sám představí – přece jsme spolu hrávali hokej u nás na sídlišti na dvoře, zhruba před deseti lety. S tenisákem.

101

Okamžitě si jeho obličej zařadím, ale dál dělám, že ho nepoznávám, protože jeho jméno neznám a pochybuju, že jsem ho kdy znal.

Jirka. Jirka Něconěco.

No jasně Jirko, to víš, že si vzpomínám.

Hledá nějakej klub, zřejmě už dost dlouho, a je celkem zoufalej. Zhruba vím, kde to je, tak mu nabízím, že ho tam zavedu.

Tohle je osvěžující noc! Náhodou potkám kluka, kterej se ke mně přihlásí po takový době, přitom mě ve skutečnosti vůbec nezná, nic o mně neví a já nevím nic o něm. A stejně jdem prázdnou ulicí jako starý známí a bůhví, co ještě zažijem.

Došli jsme na náměstí a já nevím, kudy dál. Je to pravděpodobně jedna z ulic odsud vedoucích, ale já nevím která. Už jsme určitě blízko, doteď jsme šli určitě správně, tak to teď nechci zkazit tím, že bych zavedl Jirku do špatný ulice, že bysme se museli vracet; prostě se nechci shodit před starym známym.

Naštěstí pro nás se na jinak liduprázdným náměstí vyskytujou dvě postarší dámy. Mají na sobě kožichy, jedna z nich sedí na lavičce, druhá postává vedle.

Hele, já nevim přesně která ulice to je, ale zeptáme se támhle těch ženskejch.

Nejsou to nějaký kurvy?

102

Prosimtě, to nemůžou bejt kurvy, podívej se, vždyť jsou strašně starý. Pojď, zeptáme se jich, to nemůžou bejt kurvy.

A jsou to kurvy. Jsou to dvě starý, ožralý děvky.

Jirka Něconěco se zastavil asi dva metry za mnou a zřejmě má dost velkej strach.

Tak co, kluci? Máte něco?

Nevím sice, na co se ta žena ptá, ale rozhodně odpovídám, že ne, vůbec nic nemáme. Chci se jen na něco zeptat – sedící prostitutka nám nabízí orální sex a o Jirku se pokouší mdloby. Prostitutky se nám chvíli smějou, pak se ale nad náma slitujou a ukazujou nám, která ulice to je.

Jdem ulicí, o který jsem si od začátku myslel, že to je ta správná. Osvěžující noc. Náhodou po deseti letech potkám nejlepšího kámoše, do toho potkáme dvě nejstarší prostitutky světa, zážitek střídá zážitek, teď už by nás jen mohl někdo zmlátit a večer by neměl chybu.

Postáváme u zdi a popíjíme. Zdejší pivo není sice dobrý, ale o to je dražší a menší. Jirka není zajímavej člověk.

Nemáme si co říct. Vzdělání, finance, ženy; ve všem se shodnem a jsme s tím hotovi za pár minut.

A cejtim, že je to pryč. Na týhle noci už není vůbec nic osvěžujícího. Co to je vůbec za pitomej výraz?

Ale není to tím, že jsme si s Jirkou Něconěco v pěti minutách stihli říct všechno, co se v nás nastřádalo

103

za těch deset let. Klub je hnusnej, přecpanej, hraje tu špatná muzika… Ale ani tím to není. Já nevím. Prostě je to nějak pryč. Ani dostat teď přes hubu by nám myslím moc nepomohlo.

Nechávám Jirku napospas klubu. Takže zas za deset let. To vížejo.

Vycházím do noční zimy. Nebo do zimní noci? Beru to přes prázdný náměstí.

✂ Čerňák / Kateřina Daňková I Protože jsem nezasela. Protože jsem se nezačala milovat a obdivovat už ráno. Protože jsem se nezačala už dávno přesvědčovat, že jsem ještě něčím jiným, než jen tím, co právě teď dělám. Protože jsem už předtím nezačala modelovat postavu, kterou pak soustředěně a sebevědomě vyšlu na jeviště dne. Protože jsem ještě dnes nevymodelovala svou divadelní postavu a nezajistila si kostým. Stojím tu, duše obalená tělem, dýchám, chodím, bojím se a… nejsem namalovaná ani učesaná. Můžu být ráda, že mám na sobě všechny nezbytné kusy oblečení, na nic se nezapomnělo. Hezky postupně: Ponožky (to se nedivím, jinak bych nevydržela chlad na nohy, to nesnáším, pak mě bolí kotníky

104

a cítím artrózu a revma, jak se blíží.) Kalhotky, to je základ, jistota, základní zahřátí. Kalhotky jsou přítel mého zadku. Podprda, protože jinak by prsa byla příliš divoká a já bych také určitě byla divoká. Všechno by bylo v pohybu, moje ruce, prsa, já celá, byla bych nezkrocená. A když zkrotím prsa podprsenkou, dá mi to jistotu a pevnost, bezpečí, štít, kterým budu odrážet protivenství, až se budu muset za sebe bít, oporu v bránici, až budu jistě a věcně promlouvat.

Podprsenka je premisou mého pobytu ve světě plánů, rozvrhů a tikajících hodin. Podprsenka mě v tomhle světě drží pohromadě. Bez ní bych i dotaz průvodčího na jízdenku brala jako přílišnou impertinenci. A pak mám džíny, triko, a můžu být ráda, když dosahuje až do kalhot a netáhne mi na záda. Asi mám nakrémovaný obličej. Natřu si obličej příjemným krémem, jako bych natírala obličej své duši.

Sakra, proč jsem se nezačala oblékat a čančat dřív? ptám se sama sebe formálně. Vím, že je to alibistická otázka, protože na oblékání a modelování ještě dnes nepřišel ten správný čas.

Proč jsem nezačala dřív? Proč jsem se neprobrala dřív?

Prostě proto, že to nešlo! Nešlo to. Nejdřív se musela zamést cestička. Nejdřív se muselo zatopit, nejdřív se muselo zjistit, co se dnes hraje. Herec potřebuje alespoň chvíli před tím, než nastoupí na scénu, zjistit, co se hraje. Jen tak může hrát s jistotou. A v našem

105

divadle se stává, že to někdy nestihneme. Nepřijdeme dostatečně včas na to, abychom zjistili, jaká hra je ten den na programu, a pak se nejistě potácíme, improvizujeme, říkáme nesmysly, přiškrceně se hihňáme, zakopáváme z rozpaků, sledujeme, jak to všichni vidí, jak se i přes svoji zdvořilost začínají pomalu sami sebe ptát: Je tohle záměr? Nespletli jsme se? A vzápětí strašně rychle, ještě dříve než bych čekala, si začínají odpovídat: „Je to trapnost.“ a že udělali chybu, když si koupili lístky zrovna sem, a že možná udělali chybu, že si vůbec nějaké lístky kupovali.

Ale zaplať pánbůh, naši herci i přes časté stresy, pocity trapnosti a mindráky stále nepřestávají doufat, že jednou se to konečně naučí, jednou se stanou zkušenými a získají odstup, budou vždy a s předstihem vědět, co hrají a budou partnery bez obav.

Nezačala jsem se oblékat dřív a teď už musím jít, a proto nastupuje krizový plán. Udělám vše, co je možné v rámci krizového plánu. Pár základních tahů. Pár základních tahů barvou na obličeji minimalisticky naznačí charakter. Charakter vzniká náhodou, podvědomě, jakoby mimoděk, jak vyjdou čáry, jak nepromyšleně a nezkušeně táhne nervózní ruka. Obuv, plášť, pár rekvizit, co se vždycky hodí. Pokřižovat se, zjistit, zda si můžu dovolit luxus pověrčivosti a jít kol kanálu delší stranou, plivnout, slíbit, a pak už jen skočit do studené vody širého světa. Nastoupit do vlaku.

106

II Žluté jsou kachličky na Smíchovském nádraží, žlutá je trasa B, žluté je zábradlí, žlutá je stanice metra. Ve žlutém světle vysoké haly nástupiště čekáme a obhlížíme se. Máme k sobě blízko, ale tváříme se, že se neznáme. S některými se už už poznáváme. Sednout si nebo stát? Stát. Chodit. Stojíme, kroutíme se, nakrucujeme se, pózujeme, prohlížíme se, hodnotíme se, zaměřujeme, lovíme. Pomáháme si, nevšímáme si, oslovujeme se, žádáme o pomoc, ukazujeme, kdo je lepší, kdo je mladší, kdo je starší, kdo je hezčí, kdo ošklivější, soutěžíme. Přijíždí metro.

Dveře se rozevřou. Vstupujeme. Dveře se zavřou. Jsme uvnitř. Vysoký strop střídá stísněné akvárium. Jsme si blíž. Bitva je ostřejší, vztahy vyhrocenější, nezájem osobnější. Chtíč lepkavější. Touha neodolatelnější.

Osudy zřetelnější.

Nechci šlápnout, nechci strčit, nechci se cpát. Ať se chci nebo nechci dávat do řeči, nesmím. Miluji i opovrhuji.

Několikrát jsem potkala lásku, ale už jsme se víckrát neviděli. Dlouho jsem po ní toužila a tesknila. Jestli se máme potkat, potkáme se, řekla jsem si. Tak proč jsme se už nepotkali? Proč jsem měla zlomené srdce?

Vážně to tak bylo lepší, vážně jsem neměla zastavit vlak, zatáhnout záchrannou brzdu, běžet za ním, obejmout ho a pak se nechat zatknout?

107

Hlavně se mě nedotýkejte. Já sem nepatřím. Pro mě tohle není nepříjemná rutina. Nemám takovou. Jsem tady, abych se dívala.

Vašima očima vidím flek na svém kabátě, špek na břiše, kruh pod očima, marný účes, ve vašich očích jsem stará i mladá, krásná i ošklivá, vidím – sebe.

Vidím svýma očima, jak se hádáte, jak pláčete, jak jste zamilovaní, jak jste hloupí, jak jste krásní a záhadní, jak jste divocí, jak se sem nehodíte, jak jste nešťastní, jak jste zoufalí, jak jste mladí, jak jste unavení, jak jste ambiciózní, jak sledujete, aby se nikomu nic nestalo, jak jste spravedliví. Prosím, netiskněte se na mě.

Nedá se nic dělat, musíme se na sebe tisknout. A je to příjemné. Jak jemná je náruč cikánského přidavače.

Pozorně a galantně mě zachytí, když padám. Voní.

Jsem jedna z nás. Visíme spolu na držadle, houpáme se jako netopýři nad slepicemi, které pod námi hřadují.

Máme skvěle vyvinutý čich. Řídíme se tou paletou vůní a zápachů. Některé slípky se protlačí davem ven, někteří netopýři se utrhnou a v mžiku zmizí v katakombách. Je zajímavé, jak se taková načechraná slípka dokáže protlačit úzkou štěrbinou. Všechna pírka se na ní zmáčknou.

A pak, venku, je otřepáním znovu načechrá.

Přistoupil oranžovo-zeleno-popelavý pán v kostýmu Pražské služby. Cítím pot piva, cigaret, prachu a dehtu.

108

Tvář má šedou, vrásky mastné, vlasy šedé a mastné.

Patku přilepenou na čelo. Žluto kolem úst. MUSÍ si sednout. Tíha dosedne ztěžka. Jen sedí. Je spokojený a plovoucí oči jsou daleko. Visím nad ním. Nesmíme si sebe všímat. Visím, ve svém nejlepším kabátě. Mango a pod ním Pražské služby. Jsme si tak blízko, můj Cartier se mísí s vůní kanálů. Mastné duny jeho tváře.

Divoké chlupy obočí. Široké mastné čelo s velikými póry, jaké měl můj děda. A na tom čele, uprostřed, tak jako na čele mého dědy, obrovský, ale obrovský, gigantický čerňák: pór, plný černého mazu. Pór, se kterým nikdo nic nedělá, pór, kterého si nikdo nevšímá, už léta. Jak to? Tlustý, tučný, černý, pór volající: Pomoc!!

Ale jsem tu já! Anděl záchrany se pouští stropu a slétává mezi mastné duny. Přistane, přilne jako gekon, přijde až na kraj jezera s černým zlatem. Obratně konečky prstů podebere jeho okraje. Podebere je až tam, kde má jezero své dno a pomalu, vášnivě, svou silou vytlačuje hmotu nahoru. Žlutý sloupec s tlustou černou čepicí vyjíždí vzhůru k nebesům. Ano, ční k nebesům. Nikde žádné stropy.

Jen štěstí. Jsem šťastná. Svítí slunce. V kabátu Mango a s vůní Cartier držím za ruku pána v kostýmu Pražské služby s vůní kanálů.

Jsme tak lehcí, rozpuštěné vlasy nám vlají ve větru a my dva, šťastní, se smějeme a běžíme spolu v západu slunce směrem k horizontu.

109

Pohled / Tereza Causidisová Sára jela tramvají. Bylo šedo a mračno. Linka zastavila na zastávce a lidé dělali nástupy a výstupy. Sára viděla, jak na zastávce přešlapuje jakási paní strkajíc do pusy tyčinky. Jedna jí teď upadla na zem. Paní překvapivě vykulila oči, ale za tyčinkou se už neshýbla.

Přemýšlela si v hlavě dál a kousala.

Sára na tu scénku hleděla zpoza skla tramvaje, a když se pohnula trochu doleva, kde bylo sklo jinak tvarované, byla paní na zastávce tlustice. Pak se zas podívala více vpravo a paní byla štíhlá. Kde je tedy pravda? pomyslela si Sára a dívala se ven kývajíc sebou ze strany na stranu tak, aby se žena měnila. Sáru bavilo si takhle hrát.

Kdyby bylo všechno tak jednoduché – kdybychom tak mohli měnit obrázek života jako skrz tohle sklo, pomyslela si. Tramvaj šíleně zacinkala. Miliarda vánočních ozdob, které letí z výšky na zem, napadlo Sáru. Proč já tam vlastně jedu?

✂ Léto / Tereza Koláčková Kdyby tak pršelo. Představuju si čerstvý vzduch. Bylo to tam? Ale jo, bylo, u Matěje. Ve Stříbrných horách, u Rýmařova. Je tam jetelový pole. Pole jetele. Šla jsem se projít. To je luft, co? V zimě minus dvacet a dva metry do vejšky. To mě vodvezou. Ale teď je to zlatý.

110

Ten luft. Že sem to neudělal dřív. Terezo, poďte kóřit. Širino!

Se Širinou jsem se šla projít. Je to divokej pes z útulku. Říkaj, že je blbá, ale maj ji rádi. Širina běhala v tom jetelovým poli jako šílená. Chvíli ji nevidím. Volám, bojím se, že se zaběhla. A pak najednou – strašnou rychlostí se přiřítí, div, že mě nesrazí. Jetel, pes, jetel, pes. Luft. A slunce.

Kousek vodtamtaď je starej německej hřbitov. Mezi rozpadlýma náhrobkama rostou houby a jahody a celý to tam voní spadaným jehličím.

Nahoru nás veze Šaša traktorem. Na houby, to dete pozdě, né? No, zkuste to tam vejš.

Nic jsme nenašli. Na hřbitově je to vysbíraný. Já jdu zpátky, mám boty celý promáchaný. Nahoře jsou krásný bažiny. Je to jako v pralese. Táhne mě to tam. Celý to tam voní: potok, bahno, mechy… všechno.

Starej Šaša umřel.

Jenda se nevrací. Už se o něj bojíme. Šel pak sám, že musí přece něco najít. Nakonec – pár klouzků, suchý babky a nějaký pančáky. Holky se nám smějou – šly pozdějc a maj dva koše.

✂ Sen / Pavel Zajíček Příběh se z nedostatku lepších nápadů jmenuje Sen. Byl dodatečně rozdělen na několik částí, aby bylo možno

111

čtení přerušit bez trýznivého pocitu, že se tím necitlivě naruší proud dějů a autorovy záměry. Počítá se při tom troufale s důvěrou čtenářů či posluchačů, že pisatel má ve věci jasno a ví, co a proč dělá. Vy se ale nedejte zmást: nemá, neví a neví.

I Na cestu si beru kabát. V určitém úseku cesty budu litovat, že jsem to udělal. Je totiž teplo, já půjdu do kopce, a tak jej dlouhou dobu ponesu přehozený přes ruku tam, kde nosí číšník bílou servítku nebo kde by do mě bylo zavěšeno děvče, ale není. V jiné části své pouti, aniž bych na to přitom pomyslel, mě ale kabát ochrání před deštěm a větrem, za což jsem mu teď dodatečně vděčný. Do kapes si dávám telefon, klíče, sirky a svíčku.

Jen jednu, k dědovi a babičce, u Vlčků rozsvítím až v neděli. V neděli se obcházejí hroby, zapalují svíčky a prosí o odpočinutí lehké. Tak to mám v plánu. Na místě se ale ukazuje, že u Vlčků zůstala svíčka z minula skoro celá. Hned mám klidnější svědomí. I přesto, že svíčka zhasíná ještě před hodinou smrti naší amen.

Nechám to tak. Bude to věčná svíce, stokrát zapálená.

Rozsviťte stokrát, plaťte jen jednou. To je podle mého gusta. Na druhém hrobě je práce víc, listí zamést, kytky zalejt. Kromě žluté chryzantémy už žloutnou. Žlutá chryzantéma naopak hnědne. Ty nejubožejší odnesu zítra domů. Hlavně aby někdo neukrad květináče.

Z města vycházím kolem pneuservisu silnicí na Druhanov. Hlídám si pravou stranu, abych neminul cestu

112

k rybníku. Neminu ji, i když je samozřejmě vlevo. Proč jsem řekl pravou stranu? Rybník tady není dlouho, na rybník. Skáču přes lesy a palouky, z údolí s potoky přes pahorky na louky. Nasávám nozdrami a sosám očima. Když je toho moc, zkouším na lesní cestě vyfotit muchomůrku s rozvaleným plůtkem mezi smrčky v pozadí. Že nemám fotografický aparát? Děkuji, nepotřebuji. Stačí mi telefon, který umí kdeco, když se ví, jak si o to říct. Fotím zleva i zprava, ale obrázky vypadají spíš jako vtip než pocta křehkému majestátu přírody, jak jsem zamýšlel. Stezka je podmáčená, zarostlá travou. Kdo kdy viděl tak čirou louži? Ne tůň, ne jezírko, louži. Mezi stromy prochází člověk.

Zůstávám stát a vidím – na nohou tenisky, na hlavě čepice, v ruce taška s nemnoha houbami. To hádám.

Houby nevidím, ale hádám, že jsou to houby. Pokud hádám správně, je to houbař – houbař-žena, tedy houbařka. Ale zdá se mi, že je to spíš děvče. Takové děvčátko s houbami. Popocházím, abych viděl lépe. Koukám, ale jistý si nejsem. Nevidím pro stromy děvčátko, ale k čertu se stromy. Zdá se mi, že se ztratilo, a taky se mi zdá, jak nabízím, ať jde se mnou. Teď jdeme dva a já vysvětluju, že není na škodu se občas ztratit.

Pan profesor Mikeš nám to vysloveně doporučoval, tu a tam se ztratit. Pomáhá to potkat se, případně se i najít. Zatímco mi tohle běží hlavou, prodírám se hustolesem, protože jsem přestal dávat pozor a sešel z cesty. Mám najednou pocit, že se za mnou určitě ohlídla, že se za mnou podívala, když jsme se tam

113

nahoře minuli. Teď už je to jedno. Jsem v houští, nedohoní mě, i kdyby kdo ví proč chtěla.

II Jehličnatý les opouštím zlatou branou lipových haluzí.

V podobných obrazech se dost vyžívám. Když se pak ohlédnu, žhne lipka mezi smrky jako slunce deroucí se skrz oblaky. Znovu zkouším své fotografické umění. Telefon není tak všemohoucí, jak jsem si od něj sliboval. Přesto jsem si vědom, že je lepší než aparáty většiny lidí v mém okolí. To mi dodává jistoty. Vyrážím napříč polem, bahno mi obaluje boty. Začíná krápat.

Z lesa vybíhá srna. Patrně se lekla zeleného kabátu, který jsem si poněkolikáté oblékl. Neustále se ohlížím k lesu, chtělo by se mi zpátky. Umiňuji si, že se k němu pustím první cestou, na kterou v poli natrefím.

Pochoduji podél remízku a rád bych si zpíval, ale písně se mi vyhýbají. Ve vysoké trávě vidím cestičky.

Hádám, že na takových místech se schovávají lesní zvířata. Za chůze párkrát vesele tlesknu do rytmu, načež z místa v podrostu, na které jsem před chvilku zpytavě hleděl a které je nyní asi tři kroky za mnou, mocným obloukem vyskakuje srna a prchá hop hop hop a hop směrem k lesu, odkud jsem ji před chvilkou vyhnal. Jsem polekaný stejně jako ona, ale neprchám.

Nemohu. Stojím a sleduji, jak se rozplývá v hnědém moři, nejdřív ona, pak její bílý hopkající zadek. V tu chvíli mě poprvé napadá, že Sen by nebyl tak špatný název. Tady má sen svůj kořen.

114

Prší stále víc. V lese si všímám, že nejvíc deště se shromažďuje kolem listnatých stromů. Je to tak. Všude prší stejně, ale kolem listnáčů je deště víc. Zní to tajemně, ale je snadno k nahlédnutí, že déšť nadělá mnohem víc kraválu na listech než na jehličí. To je celé.

Začínám si všímat, že na stromech jsou znamení. Tvářím se, že nevím, co znamenají, ale vím to. Už jsem tady byl. Kdysi. Na stromech jsou pruhy, buď jeden, nebo dva. Označují hranici ochranného pásma vodního zdroje. Jeden pruh první pásmo, dva druhé. Třetí se pozná tak, že se ozve střelba, říkám si, když opouštím druhou zónu směrem ku středu. To označení mě vždycky mátlo. Intuitivně bych předpokládal, že vnější pásmo bude třetí, střední druhé, vnitřní první, s nulou uprostřed. Takhle je uprostřed co? Čtyřka?

Když mě tu chytí, zeptám se jich. Klesám k přehradě.

Je tu obrovská spousta napadaných větví i celých stromů. Já je přelézám a překračuji, blížím se vodě, zákazům a lijáku navzdory. To zní zvláštně. Liják je taky voda. Blížím se tedy k vodní ploše. Už jsem u ní.

Je obrovská. Ale octl jsem se jinde, než jsem doufal.

Odsud nemůžu přehradu obejít. Musím zpátky nahoru.

Začínám být stejně mokrý zevnitř potem jako zvenku deštěm. Jen kabát oba prameny, obě vody odděluje.

Jako když Bůh oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou. Můj kabát tu plní roli oblohy. Klopýtám přes padlé kmeny i malé semenáčky. Dokonce mě napadá, že bych snad nemusel jít znovu až na břeh. Povinnost jsem splnil, k přehradě jsem došel. Jaká povinnost?

115

namítám. Žádná povinnost. Sejdu dolů k hrázi, přejdu po ní údolí a basta fidel.

Jdu dolů k hrázi, teď už po cestě. Dávám si pozor, ale přesto koutkem oka zahlédnu ceduli Nepovolaným vstup zakázán. Odpovídám neurčitě, že mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Tím získávám čas a mizím mezi stromy. Voda je teď všude, přede mnou, nade mnou, stéká mi v čůrcích skrz vlasy za krk. Vidím domek hydrologů na druhé straně hráze.

Vypadá prázdně, ale ne dostatečně zanedbaně, aby mi bylo možno nevnímat riziko. Ustupuji mezi stromy.

Zkouším udělat pár obrázků. Dokud je čas. Dokud mám možnost. V hlavě se mi odehrává střet se strážcem vodního zdroje. Neslyším jeho slova docela jasně, zato moje odpovědi jsou zřetelné a jisté k neuvěření. Až se nepoznávám. Ujímám se slova, jen co ho zahlédnu.

Měl by začít on, ale jsem rychlejší. Tak se na ně musí, na strážce vodních zdrojů. Volám haló a mávám na něj, aby si mě všiml. To je podivné a matoucí, protože míří bezpochyby ke mně. Víme to oba, ale na to se tu nehraje. Jde přede mnou ochránit vodní zdroj, je to jeho práce, nic naplat. Oznamuje mi, že jsem narušil ochranné pásmo. Tvářím se nechápavě. Ochranné pásmo? ptám se. Ochranné pásmo třetího stupně, on na to. Míní, že jsem musel číst upozornění na výstražných cedulích. Vyhýbám se přímé odpovědi. Nelžu, není-li to nutné. Pravím, že takové cedule tu možná jsou, jenže jsou patrně umístěny podél cest. Já jsem ovšem většinu svých kroků vedl lesem. Vyprávím, jak jsem se vydal

116

na procházku, ne na výlet, ale na procházku. Nehodlal jsem se příliš vzdalovat od místa bydliště, ale šel jsem stále dál, až jsem se ztratil. Není snadné to přiznat, ale je to tak, ztratil jsem se. Vysvětluji, že v takových případech většinou hledám cestu, po níž se vydám v naději, že se časem dostanu někam, odkud dojdu, kam je třeba. Nenacházím-li ovšem cestu, jako se mi to stalo teď, pak se soustředím na orientační body. Proto jsem se vydal k tomuto rybníku, ano, říkám rybníku, hraju trochu hňupa, k tomuto rybníku, kolem kterého, jak jsem doufal, nějaká cesta povede, nebo ještě lépe zde potkám rybáře, který mě nasměruje k domovu.

Strážce vodního zdroje namítá, že tato vodní plocha není žádný rybník, a je rozhodnut zabránit mi v pokusu hledat svou cestu v její blízkosti. Žertovně se dotazuji, zda snad ve své nádrži nechová zlaté rybičky nebo Krakena, když ji tak pečlivě hlídá. Odpovídá, že zde se nechová zhola nic. Je zde zdroj pitné vody. Ptám se, jestli má na mysli přehradu. Má na mysli přehradu.

Předvádím výraz nesmírného překvapení, přemáhá mne dojetí, pravím, že to snad není možné, tak ona přece existuje. Ochránce přehrady nechápe, co mám na mysli, a já se jmu vykládat, že tuto přehradu projektoval můj dědeček, často jsem o ní slýchal, ale nikdy jsem ji nespatřil, až jsem nabyl dojmu, že ani neexistuje. Vyprávím, jak dědeček zkoumal v hydrologickém ústavu propustnost podloží a stavěl za tím účelem pokusné přehrady a jednu z nich ne náhodou nedaleko svého rodného města, které tak získalo vlastní zdroj pitné

117

vody, který je teď v pečlivé ochraně tohoto skvělého muže, hnut vděčností mu děkuji, že vydává všanc své zdraví v tomto nepříznivém počasí, když hlídá neporušenost vodního zdroje pro město mého děda i jeho odkaz, na což strážce praví, že to nic, že jen dělá svou práci. Třesu mu pravicí a odcházím přes hráz a ještě naposledy mávám.

Když stojím na druhém břehu, hledím na tu vodní plochu, na tu velikou vodní plochu. Je to dědečkova přehrada. V tercii jsem o ní pronesl referát na hodině zeměpisu. Jsem tu podruhé, poprvé to bylo letos zjara, ještě na sněhu. To jsem sem skutečně zabloudil. To i teď. Ale dnes jsem věděl, kam chci zabloudit. Nejsem si jistý, jestli se to počítá.

III Prodírám se ochrannými pásmy od zdroje zpátky k nule. Ochranné pásmo nultého stupně. V lese prší, na silnici leje. Můžu ji přejít a pokračovat lesem, ale radši se dávám unášet jejím proudem. Nečekal bych, že to kdy řeknu, ale rád cítím asfalt pod nohama. Kolem frčí auta. Většinou osobáky, pak dodávka firmy Chládek a Tintěra, co stává na parkovišti u domova důchodců, a kamion pana McKenny, boha deště. Tím se leccos vysvětluje. Docela bych se svezl, ale nemávám. Soudím, že je lepší, když jim to dojde a zastaví sami. Ale nikdo nestaví. Vesnice napravo by mohl být Žebrakov. Ukazatel hlásá, že kilometr doprava je

118

Žebrakov. Já jdu ale rovně. Hodlám prozkoumat, kam silnice vede. Vede k nám, to vím, ale která ze silnic, které k nám vedou, to je, to si nejsem jistý. Zatáčka dole pod kopcem vypadá povědomě. Cesta vede po hrázi rybníka. Hádám, že je to Žebrakovský rybník, ale jdu se podívat na cedulku u stavidla. Odbahnění vápenného Žebrakovského rybníka… Evropská unie. Je to povážlivá změna vkusu. Po staletí jsme stavěli kříže a sochy svatých. Po osmnáctém roce vypučely pomníky obětem války, po osmačtyřicátém Sovětskému svazu, teď Evropské unii.

Na louce stojí mezi vrbami několik aut. Hádám, pokolikáté dnes už, že patří houbařům. Vtom se mi zdá, že jeden z nich vychází z lesa. Nese poloprázdnou igelitku a už mě taky vidí. Tak se vidíme navzájem.

Právě tady. To je dojemné. Nikdo nic neříká, ale já vím, že se vidíme rádi.

Pořád nikdo nic neříká.

Až teď. Jsem to já. Ze všech možností vybírám tu, kde se ptám, jestli bych ji nemohl doprovodit. Mohl. Je to dobré. Jsem zvědavý, kterým směrem se vydáme.

Jdeme spolu a míříme k jednomu z aut.

Tak, jsme tu, povídá.

(Mám na jazyku, že jsem dnes prošel všechny lesy kolem a překonal všechny rybníky, potoky a přehradu, viděl, co se dá vidět, a že toho je, ale ona že je to nejkrásnější a jediné smysluplné, co se mi dnes stalo.

Ale říkám) Ano.

119

IV Dochází mi, v ten okamžik mi dochází, proč má člověk vůbec něco dělat. Proč se má o něco snažit, proč se má namáhat, i když nemá potuchy proč vlastně, proč má člověk koukat, aby byl. Dochází mi, že člověk má dělat to, co má, aby, až mu z lesa k rybníku vyjde vstříc děvčátko s poloprázdnou taškou hub, neodcházel sám, jako teď já.

Od té chvíle bude pršet až do konce mé cesty.

Do města se vracím silnicí od Horní Březinky. Mám za to, že je lepší nevracet se po vlastních stopách. Když jdu přes parkoviště u domova důchodců, vidím, že pan Tintěra už je doma. Míjím pána s malou dcerkou. To je teda dneska hezky, povídá jí.

✂ Jdu / Tereza Koláčková Tak jdu.

Jít jde hůř než dřív.

Tím víc chci jít, čím hůř to jde.

Jak se nést přes ten les?

Ten les, tu čerň, čerň jak mrak?

Dřív?

Jak rád jsem šel až tam, kde nic než vzduch jsem znal.

120

Když dal Bůh, když dal čas, pak časem pach i zvuk i čas těch míst jsem znal.

A teď?

Ta tma, ten smrad, ten strach… Ten strach jít dál. Vědět kam, šel bych tam.

Ten mrak je lest! řek’ ten muž a déšť byl s ním.

Tu tvář (či líc) mu dal ten muž a blíž chtěl mu být, než moh’ a směl.

Ten déšť, ten mrak, mu dal ten jas.

Ten jas, že zas jak dřív smí snáz jít dál – až tam, kam chce.

Smí sám si říct: Ta tma, ten mrak – vždyť to jsem já!

Je tam to, co mám, a to, co jsem!

Vždyť já už se nebojím!

No tak co?

Smím už jít?

Smím už jít?

Smím už jít?

✂ Poslední budou první / Eva Blechová Cítím vůni čerstvě posekané trávy a slunce mě jemně hřeje do zátylku. Je sobota ráno. Jsem v Chebu na travnatém náměstíčku blízko nádraží. Rozcvičuji se,

121

rozběhávám, zavazuji si tkaničky na dva uzly a upravuji si své růžové funkční tričko. Přitom okukuji soupeře.

Startovní výstřel! A už běžíme.

Běží se mi krásně. Lehce. Ale asi po pěti minutách zjišťuji, že všichni běží rychleji než já. Na druhém kilometru už nevidím před sebou vůbec nikoho. Všichni mi utekli – nejenom Miloš, to jsem čekala, ale taky Jana, která tvrdila, že vůbec netrénovala, a i ten pán v kostýmu kněze.

Sama úplně nejsem, těsně za mnou jede doprovodný cyklista. Je to německý doprovodný cyklista, protože trasa půlmaratónu česko-německého přátelství vede z Chebu do bavorského Waldsassenu. Přebíháme první silnici a on oznamuje policistům, že už ji nemusejí kvůli běžcům uzavírat: „Das is die Letzte!“ Přebíháme další silnici, Horst (jak jsem si ho pracovně nazvala) opět volá: „Das is die Letzte!“, „Die Ende!“, „Fertig!“ Jo, dobrý, poslední, odpovídají policisté, sundavají fosforeskující vestičky a vracejí se zpět na služebnu.

Poslední. Úplně poslední. Mám to vzdát? Die Ende?

Byla jsem vůbec někdy v něčem poslední? Viditelně poslední? Nepamatuju se. Do týmu na vybiku si mě vybírali mezi prvními, ve škole jsem spíš měla jedničky, na orientačním běhu jsem taky spíš vyhrávala. Ale někdo přece vždycky musel být poslední, na vybice i ve škole. A teď já. Die Letzte. Co by tomu řekl můj trenér Ríša, který chtěl, abych byla mistryně republiky? Co by tomu řekl můj otec, který chtěl, abych byla mistryně světa? Já jsem teda taky chtěla být mistryně světa,

122

a Jana Cieslarová, se kterou jsme se znaly, taky potom byla mistryně světa, i když jenom na krátké trati. Jak tak o tom přemýšlím, opravdu jsem asi nikdy v ničem poslední nebyla.

Na jedenáctém kilometru je poutní místo Maria Loreto. Barokní kaple je krásná, jenže je na kopci, na konci křížové cesty. Už nemůžu. Za skřípání Horstova kola střídavě jdu a běžím nahoru křížovou cestou, říká se tomu indiánský běh, vzývám ekumenicky Indiány i Pannu Marii, aby mi dodali síly. „Gibt es noch viele Berge?“ Já už jsem jeden půlmaratón běžela, v Praze, taky to bylo jedenadvacet kilometrů, ale po rovině.

A taky tam byla spousta lidí přede mnou, ale i za mnou. Tak prý ještě pár kopců bude, odpovídá Horst neurčitě. A pak oznamuje chlapcům na občerstvovací stanici: „Das is die Letzte!“ Mnozí první budou poslední a poslední první. Dávám si to ke kontemplaci, jako kóan, na zbývajících deset kilometrů. Jak to mysleli? Budou úplně všichni poslední první, nebo jenom někteří poslední budou první?

Ale všichni nemůžou být první! A všichni nemůžou být ani poslední. Budou poslední poslední jenom proto, že chtějí být první? A platí to pak? Chtěla bych být první?

Chce být někdo poslední? A co předposlední, budou druzí? A jak daleko přede mnou je předposlední?

Třináctý kilometr vede z kopce. Přebíhám česko-německou hranici, bývalou železnou oponu. Jen tak. Přebíhám železnou oponu. Cítím vůni sušícího se sena. Růžové funkční tričko je zcela funkční, prodyšné a odvádějící

123

pot, a navíc se mi zdá, že pořád vypadá hodně dobře. Na můj dotaz Horst odpovídá, že se jmenuje Helmut. „Es tut mir leid, das Sie mit mir so langsam fahren müssen.“ Helmut něco vychrlí, myslím, že říká, ať si klidně běžím pomalu. V pohodě. Alles klar. Schönes Ausblick. Das ist Die Letzte. Začínám se na Helmuta usmívat.

Na osmnáctém kilometru se objevuje sanitka s nápisem Bayerisches Rotes Kreuz. Pohybuje se přískoky – vždycky mě předjede tak o pět set metrů a pak čeká na kraji silnice, až ji doběhnu. Zato dva požární vozy jedou těsně za mnou a občas zatroubí. Nemůžu se zbavit pocitu, že se mně všech těch deset chlapů dívá na zadek. Warum nicht? Takový doprovod určitě ani ten první nemá.

Poslední dva kilometry si užívám. Běží se mi lehce. Když probíhám cílem na slunečném náměstí ve Waldsassenu, hlasatelka říká vesele do ampliónu: „Eva Blechová, die letzte Läuferin!“ Nikdo netleská, protože všichni už jsou ve sprše nebo v hospodě. Ale já mám ze sebe radost.

Helmut se se mnou vřele loučí. Já si rozvazuji všechny uzly na tkaničkách. Die Ende. Fertig.

✂ El Dorado / Michaela Raisová 1537 Sagipa se dnes stane Zipou. Nejvyšším šamanem a náčelníkem lidu Muisca. Sedí nehybně v temné jeskyni

124

a čeká na jejich příchod. Žvýká listy koky a snaží se očistit svou mysl. Dnešnímu dni předcházely měsíce příprav, měsíce meditací a askeze v ústraní. Až přijdou, odvedou ho k posvátnému jezeru, kde jako mnoho strýců před ním projde rituálem, jenž zapříčinil pád mnoha indiánských vesnic. Sagipa sedí, čeká a cítí obavy. Před pár dny se mu zdál sen, ve kterém opeřený had pohltil orla. Pokládal to za špatné znamení.

2012 Vytahuje třináct tisíc kolumbijských pesos a podává je do ruky indiánce, které se při pohledu na bankovky zalesknou oči. Usměje se. „Muchas gracias.“ Zadívá se jí do obličeje. Má tvář předků, vybledlý otisk originálu, ale mluví řečí svých dobyvatelů. Bere si od ní drobné a vstupenku a jde si přečíst něco o místě a jeho historii.

Na velkých tabulích je špatnou angličtinou popsán rituál, který dal místu název, a pár kusých informací o národě Muisca. Šamanem se prý stával vždy nejstarší syn nejstarší sestry. Potom čte o konkvistadorech. Tabule shledává poněkud stručné. Není tu nic o Pizzarovi, Orellanovi ani de Quesadovi. Snad z úcty k místu tyhle historické detaily vynechali. Myslí na to, jak bravurní je to tah: nezmiňovat se o těch, co pro tohle místo vraždili, znásilňovali a kradli. Ani s náznakem ironie se nezmínit o procesu zasévání zrnek civilizace. Ani slůvko o síle krve. Pizzaro, Orellano a de Quesada byli příbuzní. Možná, že to byl nějaký dědičný rys, který by snad mohl vysvětlit jejich sdílenou posedlost a urputnou

125

vůli. Zběžně přejede pohledem repliku iniciační chýše.

Před ní se fotí skupinka turistů. Sedne si, poslouchá zvuky pralesa a pozoruje pohyb bambusového listí.

Dá jim pořádný náskok.

1537 Nejprve je zaslechl. Šli mlčky, ale zlaté náramky rytmicky cinkaly do tempa jejich kroků. Vešli do jeskyně.

Sagipa byl schopen vytušit siluety jejich těl. Pomohli mu vstát a vyvedli ho ven. Ucítil bolest v očích a pohltily ho zvuky džungle. Museli ho podpírat. Do vesnice a k jezeru jsou to dva dny chůze. Za tu dobu jeho oči světlu přivyknou. Vykročil.

2012 Vstupuje na stezku dlážděnou šedobílými kameny.

Jde úzkým tunelem podmaněné části pralesa. Stoupá výš. Špatně se dýchá. Vnímá vlhkost, zelenou svěžest, dusné teplo. Voda je tu úplně všude. Vdechuje ji kůží, celým tělem. Sráží se a mísí s potem, který prosakuje oblečením. Hltá očima ohromné barevné květy, parazitující chuchvalce trávy, kůru pokrytou mechem.

Liány jsou nečekaně měkké. Zastavuje se a pozoruje veliké červené mravence. Jejich hypnotický pohyb připomíná pochod legií. Konkvistadorů a indiánů.

Jdou lesem. Je jich devět set. Vyrazili ze Santa Marta pod vedením Gonzala Pizzary a jeho synovce Francisca Orellana. Expedice složená jak ze španělských vojáků tak z domorodců měla za úkol najít ztracené

126

zlaté město, o kterém kolovaly legendy už i na Starém kontinentě. Co Pizzaro netušil, bylo, že tyhle zkazky, záměrně protichůdné, šířili sami indiáni, aby odvrátili pozornost nenasytných bělochů od pustošení jejich vesnic. Nenasytné bělochy to možná zmátlo, ale také prokázali, že se dokáží věnovat více činnostem najednou. A to celým srdcem. Legendy o zlatém městě podnítily vášnivou touhu po zlatě. Z té chamtivosti vzešlo mnoho expedic. Třeba jako byla ta Pizzarova.

Dlužno říci, že tyhle výpravy měly pramalý úspěch.

Samozřejmě, až na tu jednu, de Quesadovu. Tak například ta Pizzarova dopadla naprosto katastrofálně.

Nejen, že žádné zlaté město nenašli, ale z původních devíti set členů se jich vrátilo zpět sto šedesát šest. Čím však Orellano vykoupil, alespoň částečně, strýcův neúspěch, bylo zmapování celého toku Amazonky.

Možná, že jeho dílo dnes slouží vládě jako podklad při rozhodování, kterou část pralesa vykácí.

Odtrhne zrak od mravenců. Vrací se na stezku. Za chvíli nahradí vysoké stromy obří kapradí a po pár stech metrech už bujný porost střídají sukulentní rostliny. Dívá se do dálky. Táhnoucí se pruh modrých And. Mezi loukami jsou zasazená políčka koky. Točí se hlava. Je ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Syté odstíny zelené, hnědé a modré. Rozhlíží se a s ironií si pomyslí, že teď by se klidně mohlo umřít.

Protože teď, přesně jak předvídají na těch velikých naučných tabulích dole, se cítí v souladu s vesmírem, cítí se součástí a tuší, že na ničem jiném opravdu

127

nezáleží. Konkvistadoři, indiáni, malichernosti. Tak se zhluboka nadechne a vydá se na poslední úsek cesty, která vede k jezeru Guatavita.

1537 Jsou to dva dny, co opustil jeskyni. Vchází do vesnice, kde ho slavnostně vítá strýc Tisquesusa. V obřadní chýši Sagipu vysvléknou do naha a celé tělo potřou olejem a medem, na který pak rovnoměrně nanáší zlatý prach. Zdálky slyší zpěv a zvuk píšťal a bubnů. Když vyjde ven, paprsky se odráží od jeho zlatého těla a on se stává bohem. Zpěv ho provází až k voru, na němž jsou vyskládány zlaté obětní předměty. Zaujme své místo a pár mužů odstrčí vor od břehu. Uprostřed jezera se Sagipa ponoří do jezera. Mužská síla slunce se spojila s ženskou vodou a rituál je završen. Rovnováha vesmíru a blahobyt lidu Muisca je zaručen až do doby, kdy přijde Sagipův nástupce. Sagipa je vyzdvižen z vody na vor. Na jeho těle se mísí zlato s vodou. Dívá se na břehy poseté zlatem. Sagipa se dnes stal posledním králem národa Muisca. Vládnout bude pouhý rok. Jeho zrak zachytí pohyb nad ním. Nad jezerem krouží orel.

2012 Zdolává posledních pár metrů. Dýchá se ještě hůř, ale výhled je čím dál magičtější. Jezero je překvapivě docela malé. Zelenomodrá voda na dně kráteru vyhaslé sopky. Očima pohladí povrch vody. Vnímá. Vnímá.

A snaží se představit si de Quesadu, jak v roce 1538

128

dorazil až sem. Viděl hory. Cítil vodu. Viděl zlato. Našel el Dorado. Mylně pokládané za město. Pojmenované po šamanovi, vykonávajícím rituál obětování vodní bohyni. Potřený zlatem. Zlatý. Dorado. Představuje si, že musel cítit neskutečný triumf. Uklidňující na tom je, že všechno se promění v prach. Zbytky zlatých artefaktů národa Muisca jsou uloženy v Muzeu zlata. Museo del Oro. Ve městě Bogotá, které založil de Quesada, největší konkvistador na jihoamerickém kontinentě.

Podívá se naposledy na jezero a zachytí nahoře nějaký pohyb. Nad jezerem krouží obrovský dravec. Představuje si, jak to všechno vidí on, malou postavičku na břehu jezera. Z výšky je všechno menší a malichernější.

Odvracím zrak od člověka u vody a nechávám se vynášet horkým vzduchem, který se ve víru točí po straně kráteru. Letím vysoko, vzhůru, výš. Cítím každou změnu větru, každé zachvění pírka. Na zemi mi nic neunikne.

Jsem. Postava dole odvrátí zrak od kroužícího dravce a vydá se po stezce zpět k autobusu. Myslí na to, že se musí zbavit všech lístků koky.

✂ Nový svět / Zuzana Macáková Ležím na břiše, obličej zabořený do hlíny. Upocené vlasy se mi lepí na tváře. Po nahých zádech mi stékají kapky potu a vpíjí se do trávy. Už padla rosa. Zem je

129

vlhká, ale zároveň hřeje. Nebo spíš hřeju já? Právě jsem vylezla z indiánské potní chýše. Potní chýše… nízký přístřešek z větví a přikrývek, vytopený rozžhavenými kameny.

Uvnitř je naprostá tma! Ze začátku je příjemně teplo, zespoda chladí studená zem. Přikládají se kameny a teplota stoupá. Je veselo. A trochu těsno. Mám kolena u brady a začínají mě bolet záda a nohy. Potřebovala bych se protáhnout. Ale jak? Je čím dál větší horko. Šíleně mě bolí levé koleno. Musím se protáhnout. Pomalu sunu nohu dopředu a narážím na čísi tělo. Záda.

Zkouším nohu opatrně protáhnout kolem a najít pro ni místo. V tom se záda přede mnou pohnou, cizí ruka chytí mojí nohu, natáhne mi ji do prostoru a opatrně položí. Úleva! Ale kde tu nohu mám? Leží teď na něčím těle. Ruka, která jí našla prostor, zůstává lehce položená na mém kotníku. Čí je to ruka? Objímá skoro celý můj kotník. To musí být chlap! Ještěže jsem si ráno oholila nohy! Ten dotek je pevný, ale něžný zároveň.

Jeho dlaň leží na vnitřní straně kotníku a prsty zakrývají skoro celý nárt. Je to pravá ruka. Na které ruce nosí chlapi snubák? Na levé.

Horko zhoustlo, ale teď si uvědomuju každý potůček potu, který ze mě teče. Otírám si obličej šátkem, na kterém sem seděla. Na zádech se mi potí cizí hlava.

Je mi vedro. Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Jak dlouho tu jsme? Hodinu? Dvě? Víc?? Je mi už úplně jedno, kde a na kom mám nohy a kdo si co položil na mě. Čekám na konec…

130

Odhrnula se deka zakrývající vchod a do naprosté tmy uvnitř proniklo světlo od ohně. Je to tu. Je čas vyjít ven. Soukám se úzkým otvorem a hledám si svoje místo. Místo v novém světě. Mám ho. A nic mi nechybí!

Nic! Dokonce ani On! Stejně by mě ale zajímalo… čí to byla ruka?

✂ Inuita – pravdivý příběh podle skutečné události / Michaela Raisová Přibližně před dvanácti tisíci let přešli předci Eskymáků ze Sibiře přes Aljašku podél kanadského pobřeží Severního ledového oceánu až do Grónska.

Charakteristickými znaky lidu, který je dnes označován etnonymem „Inuité“ jsou černé rovné vlasy, žlutá až světle hnědá pleť, mongoloidní rysy a malý vzrůst. Jen v Grónsku jejich počet dosahuje necelých čtyřiceti tisíc.

Možná, že někdy v lednu roku 2012 se jeden příslušník tohoto národa objevil v pražském centru. A dost možná, že poprvé byla jeho existence zaznamenána kolem třetí hodiny odpolední, kdy nastoupil do tramvaje číslo 6 před Národním divadlem. Nebyl nijak vysoký, zato měl teplý kabát dlouhý až na zem, lemovaný kdysi bílou kožešinou. Jak stoupal do tramvaje, lem kabátu se otíral o špinavý povrch schodů. V jedné ruce

131

držel modrý spacák a dárkovou papírovou tašku a v té druhé ušmudlanou a potrhanou mapu Prahy, do které nahlížel s lhostejným výrazem. Jeho obličej by se dal velmi snadno zaměnit s vietnamským, japonským nebo čínským. Například je velmi pravděpodobné, že ostatní cestující ho měli právě za Číňana. Ti s větší fantazií si ho představovali před jurtou v mongolské stepi nebo v otevřené krajině hornaté Kamčatky. Téměř jisté je, že svým zjevem budil pozornost, které si však vůbec nevšímal. Čeho si naopak všímal, byl pach, který vydávali lidé okolo. Každý Eskymák má mimořádně vyvinutý čich. Tam, odkud pochází, je prý běžné, že před zahájením rozhovoru, a někdy i během něj, se lidé navzájem očichají, podle čehož se odvíjí i další komunikace. Eskymák zcela bez skrupulí chodil po tramvaji a každého si důkladně očichával. Někdy mu stačilo se jen trochu přiblížit a nezaujal-li ho pach dotyčného, posunul se dál.

O jednu zastávku dříve nastoupila do tramvaje i dívka, která, dost možná, mohla být stejně stará jako Eskymák. Hned si ho všimla a pozorně sledovala jeho podivné počínání. Udivilo ji, že ačkoliv vypadal jako někdo, kdo neví, kde večer ulehne ke spánku, vyzařoval určitý klid. Že ho obklopovalo jakési bezčasí. Vypadal… no, zkrátka vypadal, jakoby na něco čekal, ale nebylo úplně jasné na co. „Do you need some help?“ zeptala se ho v zatáčce. Pár lidí se otočilo. Eskymák jí odpověděl svým rodným jazykem, že pomoc nepotřebuje, ale že by si rád povídal. Že je z Grónska. Jeho rodina zbohatla

132

rybařením, a tak ho maminka poslala do světa. Že se cítí osaměle. Že mu tady nikdo nerozumí. Že ona má pěkné oči a vůbec moc hezky voní.

Znejistěla („Je divnej?“). Vysvětluje mu, že tady se pokládá za neslušné, když někdo překračuje intimní prostor druhé osoby. Jeho očichávání ji uvádí do rozpaků. Myslí na to, že jí je sympatický a klidně by ho u sebe nechala přespat. – Ale přece nebude zvát úplně cizí lidi domů. – Ale co když se ztratil a potřebuje pomoc? – Ale co by tomu řekli spolubydlící? – Ráda by ho pozvala aspoň na kafe. „Do you like Prague?“ Pár cestujících otáčí hlavu jejím směrem. On říká, že ano, ale že lidi tu jsou uzavření a divní a páchnou. „Voni maj jenom strach, víš.

Většinou z něčeho neznámýho. Ale často i z něčeho známýho. A furt někam spěchaj. Neuměj vystoupit ze zaběhlých, těch… kolejí. Což mi připomíná, že, sakra, musím běžet. Sorry.“ Vystoupila. Cestou na metro se nemohla zbavit pocitu, že jí něco uniklo.

Když přišla domů, řekla si, že si Eskymáky vygooglí. Co přesně jsou zač, jak žijí a čemu věří. Podle wikipedie považují označení ‚Eskymák‘ za urážku. Už od roku 1977 je oficiálně prosazován etnonym „Inuité“. Jestli ho ještě někdy uvidí, omluví se mu a na důkaz své uvědomělosti a sociální vyspělosti ho nazve Inuitem.

Nebo alespoň Inuitou.

Uběhl přesně týden, a dost možná, že i pár dnů navíc, a čtvrtého února kolem třetí hodiny odpolední byl

133

Eskymák-Inuita spatřen znova. Vypadal úplně stejně, jen v pravé ruce držel místo spacáku a dárkové papírové tašky dlouhé černé ptačí pero. Vystoupil z tramvaje číslo 18 na zastávce Staroměstská a běžel směrem k řece. Dlouhý kožešinový kabát se vlnil za ním.

✂ Moji indiáni / Markéta Machková Maminka mi chtěla ostříhat vlasy. Řekla jsem jí, že mi je ostříhat může, ale jen jestli potom budu mít účes jako Vinnetou. Když jsem po stříhání přišla k zrcadlu, propadla jsem se ve směs vzteku a zoufalství. Vlasy jsem měla úplně krátké a maminka mi řekla, že si to spletla a že mě ostříhala na Old Shatterhanda. Bylo to kruté rozuzlení a odraz v zrcadle počal vysílat hořký přídech marnosti: ať se naučím plížit sebeneslyšněji a ať budu mít za čelenkou pér sebevíc, vždycky budu – i když třeba statečná a čestná – jen přivandrovalá bílá tvář s nemožnou patkou.

Později jsem se ráda a stále dokola dívala na scénu s „tatankou“ v Tanci s vlky nebo na scénu z Malého velkého muže, v níž musí Dustin Hoffman o svatební noci v týpí obšťastnit kromě své indiánské novomanželky taky všechny její sestry. V seriálu Odpadlík, který jsme i přes zákaz odpolední televize se sourozenci tajně sledovali, jsem vůbec neměla nejradši hlavního hrdinu na motorce Reno Reinse, ale moderního

134

indiána Bobbyho Sixkillera, který jezdil s dodávkou.

A v seriálu Doktorka Quinnová jsem sice obdivovala doktorku Quinnovou – ne však pro její medicínské schopnosti, ale proto, že měla v úzkoprsé společnosti odvahu provdat se za indiána Sallyho.

Jednou jsem jednoho indiána potkala v New Yorku – uviděly jsme ho s mámou přes ulici z okna autobusu, jak sedí za oknem velké prosklené pizzerie a zakusuje se zrovna do plátku pizzy. Jedl tu pizzu, jako by ji jíst neuměl. Jako by nerozuměl jejím ingrediencím ani tvaru. Všechno mu padalo z pusy a prsty měl úplně umaštěné, ale vůbec to nebylo nechutné. Něžnými a přesto ráznými pohyby a skusy se tomu kousku stále znovu a znovu snažil porozumět. Náš autobus stál zrovna na červenou a pak projížděl kolem té rohové pizzerie do zatáčky. Takže jsme ho mohly pozorovat docela dlouho. Musely jsme se smát. On to možná vycítil, protože najednou zvedl hlavu přesně naším směrem. Když se naše pohledy střetly, nejdřív mi bylo hrozně trapně, protože jsem se bála, aby si nemyslel, že se mu vysmíváme. Úsměv mi zkameněl, ale on všechno pochopil, uviděl se asi skrze nás jakoby zvenčí a začal se smát taky. Sice jsem ho neslyšela, ale byla jsem přesvědčená, že se přímo nahlas chechtal. A tak jsme se spolu přes ta dvě skla a přes ulici chechtali až do chvíle, kdy jsme si zmizeli z dohledu.

A když už jsme v New Yorku – snad aby mi vynahradila ten otřesný zážitek se stříháním vlasů, koupila mi maminka hned několikero párů indiánských ručně

135

vyráběných náušnic v tamním Muzeu amerického indiána. Dalo by se namítnout, že indián může být jedině americký, jenže v angličtině se to řekne Indian, a to může být indián úplně stejně jako Ind. To jsme takhle jednou na Manhattanu chtěli zajít do restaurace na indiánské speciality, a pak jsme se divili, proč je ve všem kari. Takže National Museum of the American Indian. Taky jsem si tam pořídila kazetu nahrávek jednoho indiánskýho zpěváka a několik let pak večer co večer usínala při jejím poslechu z walkmanu.

No a nakonec – žila jsem pár let s innuitským psem.

Innuité jsou, pravda, indiáni dost specifičtí, neb žijí neustále v zimě, nicméně si myslím, že jsem nejen o nich, ale i o indiánské povaze obecně skrze toho psa něco pochytila. Husky Tigi-Tunga (innuitsky se těmito slovy ohlašuje Ten, který v dobrém přichází) byl totiž pes velmi milý, jemný a krásný, ale taky velmi neposedný, svérázný a živelný. Jakmile ucítil svobodu (například povolené vodítko nebo díru v plotě), běžel.

A ten jeho běh pak mnohdy trval i dny a noci a následně i stál něco peněz – za odchyt, za ubytování, za dovoz, ale třeba taky za ulovené slepice, ovce… Jak usilovně jsme se kdysi – my tři sourozenci – snažili naší mámě vymluvit, aby takového innuitu pořizovala. Že na něj nemůžeme stačit. Že se o něj nebudeme moci dobře postarat. Jenže máma měla celý život pocit – aspoň já mám ten pocit –, že má svazovanou, zotročovanou a tísněnou duši, a tak se pořád k nějakým těm indiánům, a pak třeba i k jejich náušnicím nebo psům

136

utíkala. Věřila možná, že když se obklopí indiány, tedy jejich duchem a výtvory, nebo když bude mít po boku innuitskýho psa, že se ta její duše osvobodí a že bude volná, ničím nesvázaná – jako ta jejich.

Tak vidím, že text o mém vztahu k indiánům vesměs pojednává o mém vztahu k mámě. Co nadělám. Asi je to v pořádku. Kdyby tenhle text psala máma, byl by to text o jejím vztahu k indiánům. O jejím vztahu k představě o indiánech. Byly by v něm věty velmi oduševnělé, krásné, spíše abstraktní, až trochu snové. Byly by v něm dálné krajiny, vítr ve vlasech, ptačí pera všech barev, divoká zvěř a ještě teplé stopy. Ale bylo by přes opar nespoutanosti a svobodou prodchnutého ovzduší vidět slzy pod ofinou z krátkých, trčících a křivě ostříhaných vlasů? Bylo by slyšet pražské kňučení věčně trpícího psa, který touží tahat po horách sáně?

Pokud jsem mohla indiány poznat, měla jsem je ráda.

Svého druhu indiáni jsou také Toltékové. A já mám například ráda jejich odkaz – tak, jak se k nám dostal perem Miguela Ruize nebo i představením Jaroslava Duška. Opakuju si ony „čtyři dohody“ někdy i čtyřikrát denně. Ale vím – nebo alespoň zatím mám to přesvědčení –, že to nestačí. Protože nejsem indián.

Nejsem innuita a nejsem tolték. Žiju tady (ať už je to kdekoliv) a žiju teď. A to, co mě zajímá na indiánech a jejich způsobu života, je právě to, co mi může pomoct uvědomovat si a naplňovat svý zdejší a nynější vztahy.

Ať už jsou to vztahy ke kamenům, kytkám, houbám, zvířatům a stromům, k manželovi, v budoucnu snad

137

k dětem, anebo k Bohu. Ale taky třeba k mámě, jejíž duše neustále poletuje v indiánských snách. Jestli zase někdy pojedu do New Yorku, koupím jí na ty sny v muzeu lapač. Howgh.

✂ Polívkárna / Petr Besta Bojím se. Hodně. Asi není čeho. Ale – nepatříme sem.

Všichni se koukají. Asi jako my u nás koukáme na černochy, jen by jich musel být zlomek. Koukají se a nepoznáš, co si myslí. Je to jako bydlet s medvědy.

Byli jsme s tátou v polívkárně. Dal jsem si velkou bílou s nudlema a masem. To bílé bylo mléko. Žid by ze mě neměl radost. Už chápu, proč oddělují maso od mlíka. Chápal jsem to už od zkouknutí Terminátora, ale teď… je to magický, zvláštní. Když to člověk jí, ví, že je něco špatně, zvláštně, nepředstavitelně. Bojí se toho, ale chutná mu to.

V té polívkárně na nás pokukovali všichni. Taky byly se mnou mé dvě bílé evropské sestry. Ale s jedním z místních jsem se zakoukal obzvlášť dlouho. Měl jsem ruku přes ústa a minulé myšlenky v hlavě (jak se ubráním, jak ubráním své sestry, jestli na to mám dostatečně velká záda a jestli mě myšlenka na záda dělá větším jako kočku nebo psa, protože mi v nich opravdu mrazilo, jako bych je ježil). Koukali jsme se na sebe a on nehnul ani brvou. Jak se říká. Já taky

138

ne. Tak jsem se já, ze strachu, že můj pohled nepřečte (přesně tak jako já ten jeho), usmál. Nic. Tedy úsměv splasknul. Další pokus. Nic. A po nekonečné době se začal smát i on. Ale tehdy se mi zdálo, že víc než na mě se smál mně. Pohrál si se mnou jako dítě, jako pes.

V těch sekundách mě chytil tesákama pod krkem, polechtal, ukázal, kdo je tady pán, pustil a běžel dál.

Kývnul jsem při odchodu na pozdrav. On také. Když jsem pak venku něco fotil, písknul a zamával, když jel kolem na motorce.

Udělal mi nejkrásnější uvítání v zemi, kde neznám ani slovo, ani písmeno, kde z tváří a zvyků nevyčtu vůbec nic, kde netuším skoro nic o minulosti, zvycích, přikázáních. Kde jsem opravdu jen stéblem v proudu.

Nes mě, kam nes. Nes mě, kam máš.

✂ Z Finska / Barbora Chrostková Dům naproti V domě naproti svítí svíčky, v domě naproti lidé kolem stolu sedí. Na stole mnoho sklenek, číší, které se třpytí. Sedí tam žena s dlouhými vlasy, dva muži a možná ještě někdo další. Sedí a mluví a občas se nějaká sklenka zvedne a nakloní. A jejich stíny si na zadní stěně pokoje hrají.

Já jsem v malém, poloprázdném pokoji a zároveň také s nimi, tam naproti, pomalu popíjím ze sklenky. Co na

139

tom, že jejich slovům nerozumím, když rozumím, proč zhasli a rozsvítili svíčky. Rozumím, proč občas zvednou sklenku a usrknou. Rozumím, proč sedí kolem jednoho stolu a mluví svou řečí. Rozumím si s lidmi, co žijí tam naproti přes ulici.

Město Šla jsem městem, městem kde byly domy, chodníky, obrubníky, silnice, auta a kanály. Byly tam koleje a na nich tramvaje, byly tam značky, vývěsní štíty, odpadkové koše, lavičky, schody, zábradlí, lampy, poštovní schránky, bankomaty, telefonní budky, veřejná WC a také kameny, velké balvany, které se vynořují ze země, jako se zničehonic z oceánu vynoří nad hladinu hřbety velryb. Chodila jsem tím městem a dívala se na jeho obyvatele, kteří tu a tam na těch velkých balvanech seděli. Přemýšlím, jaké by to bylo žít ve městě, v kterém se mezi domy vynořují velryby.

✂ Z Řecka / Tereza Causidisová Spali jsme u Avrama a Athiny. Večer jsme seděli v kafeterii. Bylo tam hodně lidí, protože dávali fotbal.

Kafeteria je prostě místní hospoda. Staří Řekové sedí, kouří a pijí frappé. I mladí. Pro ty je tu vedle stolů několik počítačů, takže surfují, a když je to omrzí, jdou

140

hrát stolní hru. Nevím, co to bylo za hru, ale seděli u vyššího stolku a na něm ji měli položenou v takové dřevěné ohrádce. Hráli, myslím, dva kluci a jedna holka.

Jednou jim kostka spadla až k nám, tak jsem to podala a kluk mi řekl efcharisto.

Jinak jsme seděli já, táta, děda, jeho bratranec Jorgos, Athina, Avram a chvílemi si k nám přisedával i bratrancův syn Stefano. Ten vůbec nevěděl, kdo je děda a my, takže si vše nechal vysvětlovat. Stefano za nás pak taky zaplatil útratu a šel domů, protože jeho žena má prý každou chvíli rodit.

Teď sedím na návsi pod kafeterií. Děda šel za Jorgosem dát mu nějaký dárek. Za mnou je ten starý strom, ve kterém si hrály děti, ještě než to kdysi všechno vypuklo.

Ten strom je totiž uvnitř celý dutý, takže tam člověk vleze a dívá se skrz až do nebe. Nedivím se, že tohle bylo pro děti něco! Teď vedle něj dali lavičku a pálí se tu hromádky listí. Ještě tu od včerejška přibyly tři židle, na jedné z nich vypitá sklenice od frappé. U protějšího domku stůl s pár přepravkami – přesně čtyřmi: v jedné malá rajčata, ve druhé velká, ve třetí nic a ve čtvrté ořechy. Rozumím tomu tak, že obsah přepravek bude na prodej, jelikož je tam i váha.

Vyšel Stefano a těhotná žena. A děda s Avramem.

Stefano šel k našemu autu a dával tam cosi do kufru.

Táta se usmívá a taky mu něco dává. Adventní kalendář s krtečkem. No, nevím.

141

Stefano se zeptal, jak se jmenuju. Děda na to: „Tereza, Terezka, no… Terka!“ Stefano pak prošel kolem mě a zvolal: „Terka!“

✂ Letní synchronicita / Olga Věra Cieslarová No, já si myslim, že synchronicita je, když se ti dějou podobný věci. Když se víc podobných věcí nějak pospojuje v čase. Že prostě ráno si zapneš rádio a slyšíš pořad o rybách. K snídani dostaneš rybu. Volá kamarád a zve tě na film o rybaření. Jdeš ven a do tašky si dáš knihu o rybě. Na ulici je velký plakát s rybou. Prostě tak něco.

V nějakým časovým úseku se něco nahromadí a ty si řikáš, že tohle přeci neni náhoda.

Eva s Olgou šlapaly vodu a v intenzivním rozhovoru si užívaly horko letního odpoledne. Jejich busty ležérně spočívaly na nafukovacích matracích, zatímco od pasu dolů chladilo Evu s Olgou zelenomodré moře, které poklidně nohama vířily kop za kopem. Blaho nicnedělání probouzelo tu a tam chuť přijít věcem na kloub. Najednou na povrch vyplouvaly věci, myšlenky a, ano, témata.

Aha, no já jsem vždycky rozuměla synchronicitě teda jinak. To je zajímavý. Podle mě je synchronicita to, že vevnitř něco cítíš a ono se ti to navenek začne dít. Že máš prostě nějaký téma, svoje téma. Vlastně ho ani nemusíš umět pojmenovat a možná o něm ještě ani nevíš – že ho

142

máš. Ale máš nějakou chuť, nějakou nespecifikovatelnou chuť, něco tě bere, láká. A pak najednou někde jdeš a najednou to uvidíš. A ty víš, že to je ono.

A tak jako jedna vlna střídala druhou, objevovaly se a mizely, vzájemně se potkávaly a překrývaly a vyvolávaly další a další pohyby, dívky vnořené do rozhovoru a radosti z objevování pluly pomalu od břehu k rovnému modrému horizontu.

A to je radost, když se ti to děje. Že to, co cítíš uvnitř, potkáváš i navenek. Že po něčem nekonkrétním toužíš a najednou to je před tebou. Podle mě ta synchronicita právě potvrzuje, že jdeš po správný cestě, že jseš napojená sama na sebe. A v tom vnějším, co se ti děje, pak vidíš, jak se vyvíjíš. Já myslím, že to souvisí s individuací.

Hmm. Třeba jsou prostě dvě perspektivy, možná je to to samý, jen to každá vidíme z trochu jinýho úhlu. Akorát teda, jestli si to dobře pamatuju, tak sám Jung to nijak nevykládá. Právě uvádí třeba to s tou rybou a tak, že to se děje, ale člověče, já ti mám dojem, že k tomu nedává výklad, proč se to děje. Já bych skoro řekla, že se tím člověk pouští do nebezpečných vod – snažit se to nějak vykládat –, protože pak má tendenci hledat vysvětlení ke všemu, co se děje, a domnívat se, že na to může přijít.

Hlubinou zatím plula velká ryba. A měla hlad. Aj, všude byly menší ryby, ale ona chtěla něco jiného, potřebovala se zasytit nějak jinak. Jinak. Nedokázala ten pocit pořádně pojmenovat. Taková žravá chuť, vycházející z nitra. Už delší dobu se v ní cosi hlásilo o slovo, ale

143

teprve si to hledalo své vyjádření. Plula a rozhlížela se, vnímala, po čem ta její chuť baží, za čím se ohlédne, po čem se ožene a kam zamíří. Ale dno bylo pusté a všední, ne – tam to nebylo. A tak plula výš a výš.

Slunce stále jasněji prozařovalo temnou masu vody a ona věděla, že se blíží k hladině a ke břehu a že to může být nebezpečné, ale ten zvláštní hlad ji vedl právě tam a ona se nechala vést.

A najednou to uviděla. Dva ladné páry šlapajících nožek. Vířily vodu, kop za kopem. Už věděla. Bylo to ono.

✂ Co se stalo / Barbora Vacková Zasněžený trávník, zamrzlé jezero a na protějším břehu mrakodrapy a odlesky slunce. A tady stojím já a zebou mě tváře.

Nikdo mě nezná a nikdo neví, kdo jsem, a já nevím, kdo jsou oni. Spěchají kolem mě po ulicích, jezdí mi nad hlavou nadzemkou a snaží se vtěsnat do přeplněných autobusů se zadýchanými skly.

Já chodím docela pomalu po těch rušných ulicích a nesu si to v sobě. A je to jako když se člověk řízne do prstu. V první chvíli ani neteče krev a nebolí to.

A člověk se na to všechno jenom dívá. Až pak se ranka zalije červenou a začne pálit.

A tak se zakloněnou hlavou koukám nad všechny střechy větrného města, kde září únorové slunce, a tu

144

ranku si cucám. A ledy na jezeře Michigan začínají praskat.

✂ Letiště / Irena Feithová Je to ten moment, kdy se loučíte a víte, že už se nikdy neuvidíte. Jenom se na sebe díváte a máte oba slzy v očích a neuděláte vůbec nic. Jste jako z ledu. Pak se dveře od hotelového pokoje nedaleko letiště zavřou.

Odhrnu závěs a kouknu se ven z plastového okna.

Stmívá se. Nějaký plot, trať, zaparkované auto. V dálce lesík s opadanými stromy, zasněžené pole. Číslo mého pokoje v prvním patře je 123.

– Jedna dva tři / my jsme bra tři… – Je to černě vytištěné na bílé plastové kartičce, která slouží místo klíče. Věšák, rozkládací dvojpostel, nad ní palanda pro třetího, v rohu stolek, na něm ovladač, na poličce nad ním televize, dál dvě zrcadla, umyvadlo, pod ním odpadkový koš, sprchový kout a toaleta se zašupovacími bílými dveřmi, které mají místo kliky takový kruh. Na zemi je koberec – nějaký odstín šedé nebo modré.

Dívám se na sebe do jednoho ze zrcadel. Moje vlasy jsou tmavší než jindy, jsou úplně černé a kůže úplně bledá. Připadám si, jako by mi bylo osmdesát. Jsem trochu rozcuchaná, ubrečená, ale vzápětí se směju sama sobě a tomu, jak je to všechno absurdní.

145

– Řekni, řekni, zrcadlo, co mě to jen napadlo.

Zase jsem to schytala, příště radši Itala. – Někde jsem slyšela, že když vám žralok ukousne nohu, cítíte jen trhnutí a až po několika sekundách vám dojde, že nohu nemáte, a přijde bolest. Je to ten moment, kdy v sobě máte nahromaděný takový tlak, že byste chtěli řvát, ale neřvete.

Najím se. Sendvič s tuňákem koupený v letištním bufetu, dvojdecka vody v plastové lahvi. Pak si dám horkou sprchu. Zacvičím si. Televize celou dobu běží, jdou tam nějaké večerní zábavné pořady. Všichni jsou tam šťastní, krásní, usměvaví a nechybí jim takový ten arogantní namydlený výraz.

V hotelovém pokoji 123 nedaleko letiště platí úplně jiná pravidla. Celý můj předchozí život jako by neměl žádnou váhu, jsou to jenom vzpomínky, které si tak maximálně můžu přehrát jako film. Na druhou stranu miluju ten pocit, kdy celá moje identita je jen těch pár údajů v cestovním pasu: Jméno, národnost, pohlaví a nějaká čísla.

✂ Jsem doma / Zuzana Macáková Nohy mám natažené na palubní desce, palcema si poťukávám do předního skla do rytmu a pozoruju,

146

jak nechávají na skle nepatrné otisky, jako razítka.

Displej ukazuje, že venku je třicet osm stupňů. Chvála klimatizaci. Projíždíme kolem olivových sadů a polí s vlčím mákem. „Mám chuť na kafe, ale trochu se bojím, aby mi to neuletělo.“ „Neboj! Dovezu tě včas! Piccolo nás nezdrží. Skočím pro to, nevstávej.“ Nevstávám. „Vaše káva, madam. Je libo čokoládové vajíčko? Noir, lískový oříšek, griláš, nugát, delikatesní bílá čokoláda…

Není ti zima? Máš náladu na nějakou speciální hudbu?“ „Jo, pusť toho mladýho italskýho klavíristu, cos mi o něm vyprávěl cestou tam. A nechceš vystřídat? Řídíš už skoro pět hodin!“ „Ne, díky. Jsem zvyklej.“ „Jsme tu. Letí ti to přesně za hodinu. Pošli zprávu, až dorazíš domů. Šťastnou cestu!“ „A vážně nic nechceš aspoň za ten benzín?“ „Neblázni, byl jsem moc rád, že jsem tě mohl odvézt.“ Let OK 120 do Prahy je o hodinu opožděn. „Ty vole, to tu jako budeme trčet eště hodinu?!“ Jaká radost slyšet po dvou týdnech zase mateřštinu.

Zpoždění se protahuje o další hodinu. O každém podávám hned zprávu domů, aby na mě nečekal zbytečně brzo. Zprávy zpátky nechodí.

Konečně odlet, české noviny, český obložený chlebíček k večeři. Přistání, je 23:05 místního času, v Praze na Ruzyni je právě oblačno a začíná pršet. Kufr, příletová hala, nikde nikdo.

147

Pípne mi sms-ka: „Vitej doma, berusko. Mala zmena planu. Jsem u nasich na chate, takze te nevyzvednu.

Z Rican je to na Ruzyni dost z ruky. Chapes? :) :) Tesim se az prijedes za mnou. Packo!“ Sedím na zastávce autobusu 119. Jeho noční interval je šedesát minut. Prší. Do telefonu klofu zprávu: „I am home“.

✂ Susanita / Zuzana Macáková Tehdy jsem ještě byla blondýna. V tmavých vlasech teď vypadám starší. A hlavně jsem starší. O šest let. Ale to on taky. Poznám ho ještě? Mám kruhy pod očima, to spraví make-up, a možná bych se mohla trochu líp oblíknout. Ne! O nic nejde. Klid. „Susana!“ Nikdy neuměl vyslovit „z“, zvlášť na začátku slova. Zakázala jsem mu říkat mi Suska, ale jako Susana, nebo dokonce Susanita to znělo krásně. „Ty už nejsi blondýna! Skoro jsem tě nepoznal. Pojď honem dovnitř, je tu zima. Nečekáš dlouho? Rád tě vidím! Jak se máš? Já vím, máme jen hodinku, ale to je akorát na to převyprávět si šest let života, ne!?“ Vždycky když byl v rozpacích, moc mluvil. „Trochu jsem se bál ti zavolat, že už si na mě nevzpomeneš.“ Změnil se. Je z něj chlap. Nad pravým spánkem má ve vlasech malé kolečko, kde mu rostou šedivé vlasy, a to samé, ale ještě o trochu menší, má ve vousech.

148

Strniště mu sluší. Ukazujeme si fotky, probíráme lidi, které jsme oba znali. Sedíme hodně blízko u sebe, každou chvíli se mimoděk jeden druhého dotkneme, při podávání kafe, cukru, při přisouvání židle. Je mi střídavě zima a horko. Sundávám si svetr a za chvíli si ho zase oblékám. „Pořád nemáš ráda zimu?“ Motá mi kolem krku jeho šálu. Třesou se mu ruce. Dělám si z něho legraci a přitom zvrhávám svůj hrnek. „Změnila ses. Máš pořád stejně veselý úsměv, ale máš smutnější oči.“ „Už bys měl jet, nebo ti to uletí!“

✂ Nastaly veliké mrazy / Eva Blechová Nastaly veliké mrazy, ale muži se ke mně přesto chovali mile.

Jeden muž mně nabídl na zastávce tramvaje své rukavice. Druhý muž mně v autobuse vyprávěl, jak vylezl za velké vánice až na Sněžku. Třetí, to byl taxikář, mi věnoval lízátko. Čtvrtý mi řekl, že mám krásnou modrou auru a jestli bych mu nedala svoje číslo.

Můj bývalý přítel Cyril mi řekl, že neodklidí sníh u mého domu, protože se mnou už nebude spát, protože je zamilovaný do Lindy, protože mu připomíná sestru Inu z Nemocnice na kraji města. Inu, šla jsem si do železářství v ulici Osvobození koupit lopatu, finskou lopatu značky Fiskars. (Cyril si totiž, když

149

se stěhoval pryč, odnesl svoji velkou lopatu značky Fiskars.) Měli tam poslední, takovou malou, a musela jsem o ni zabojovat s dlouhovlasou brunetou. Ale získala jsem ji já.

Byly velké mrazy, sněhu bylo spoustu, svítilo slunce, a já jsem několik hodin odhrabovala sníh kolem domu a moc se mi to zalíbilo. Všimla jsem si, že sousedé odhazují sníh od zdí svých domů, tak jsem to udělala taky, i když úplně nevím proč. Asi kvůli vlhkosti. Najednou mi bylo líto, že jsem to celá ta léta nechávala na Cyrilovi. Vytvořila jsem tou malou ostrou aluminiovou lopatou značky Fiskars klikatou, oblou, kroutící se cestičku od branky až ke dveřím svého domu na kraji města.

Další den k večeru přišel můj bývalý přítel Cyril tou oblou cestičkou až k mému domu, protože se dozvěděl, že mám odhrabaný sníh. Ptal se, kdo mi ho odhrabal. Říkal, že mi sníh odklízet nebude, protože tahle lopata Fiskars je na něj moc krátká a ostrá a připomíná mu náš vztah, a přitom se jal upravovat moji cestičku do přímějšího tvaru, až odházel z mého dvorku už úplně všechen sníh. Až to začalo drhnout o betonovou dlažbu značky Best.

Betonovou dlažbu Best jsme vybírali ještě spolu s Cyrilem. Cyril trval na dlažbě Linea (dlažba vhodná pro komunikace s velkým namáháním), já jsem trvala na dlažbě Canto (elegantní sestava tří kamenů s jemně nerovnými hranami), a paní z prodejny Best trvala na

150

dlažbě Faldo (nalezne uplatnění všude, kde je třeba překonat výškové rozdíly). Takže jsou tam všechny tři – uprostřed, vzadu a po stranách.

Byly ty veliké mrazy, a tak jsem pozvala Cyrila dovnitř do domu na čaj.

Při milování byl Cyril jako obvykle velmi přímočarý.

Ale já jsem byla roztěkaná, říkala jsem si, jaké by to bylo s Inou, jestli by to bylo oblejší, trochu nerovné, více klikaté a méně namáhavé. Cyril to nejspíš vycítil a pak byl něžný jako ještě nikdy.

✂ Můj táta / Zuzana Pitterová Táta přinesl z lesa domů zraněného kosa. Můj otec.

Fotr. S něžnou opatrností ho vložil do krabičky. Stejnýma rukama, které zmlátily souseda, až se odlomil kus plotu. Ruce, před kterými jsem mívala respekt.

A ten se někdy mísil až se strachem. To jsem pak před nimi uhýbala. Drží ptáčka v dlaních a já mu podávám vodu. Jako táta a jeho malá holčička. Ruce tatínka, které držívaly před odběrem krve pohádky Křemílka a Vochomůrky. Paže, které mne vyzvedávaly na strom a čekaly, až do nich budu skákat zpátky. Fascinovalo mne tehdy, jak hustě chlupaté jsou prostřední články jeho prstů. Těch stejných dlaní, pod kterými se prohnula těla neznámých žen, a já mu za to tehdy svou

151

dětskou ručku podávala s nenávistí. A on tu teď přede mnou sedí a do papírové krabičky vyřezává otvory, aby ten ptáček mohl dýchat. Můj táta.

✂ Večerňák / Michaela Tůmová Večerňák se koná v krásném halovém prostoru se sloupovím a s odlitky antických a jiných historických soch.

Večerňák začíná v pondělí a ve středu v pět odpoledne a v úterý a ve čtvrtek v půl páté a končí vždy o tři hodiny později. Já na večerňák chodím v pondělí. Jít na večerňák znamená jít na akt, jít na figuru nebo jít do figury, což jsou synonymní označení pro večerní kreslení.

Na večerňáku obvykle máme dva až čtyři modely. Dříve, než zaujmou pozice, rozmístí si každý účastník svůj stojan a prkno. Kdo přijde dřív, má místo na výběr. Úplně ale neplatí, že kdo dřív přijde, má lepší místo.

Spíše platí, že kdo chodí víckrát týdně a k tomu dříve, má místo, které chce, protože má přehled o tom, kde který model pravděpodobně bude. Pro většinu je ale stejně často spíše překvapením, koho, v jaké pozici a z jakého pohledu bude kreslit. I když – pozice modelu se částečně předvídat dá. V prostoru jsou různé druhy praktikáblů, kolem kterých se stojany rozmísťují. Na jednom se většinou stojí – na tom nejvyšším. Na dalším se nedá než ležet. Jenom ten největší praktikábl skýtá všechny možnosti poloh.

152

Kdo přijde pozdě, místo taky má, ne už u stojanu, ale jen na židli.

Jeden hodně chlupatý pán stojí na vysokém praktikáblu v takovém odhodlaném rozkročeném postoji.

Stojí plnou vahou na obou nohách a je docela nahý. Je hodně chlupatý po celém těle a je nervózní. Z nějakého důvodu si nedokážu nevšímat, jak se který model cítí. Je na něm všechno vidět. Pořád se neklidně dívá tam a onam.

Dívám se kolem sebe. Chápu, v čem je problém. On tam stojí, nejvýš ze všech modelů, zatímco všichni pracují: pohled na papír, pohled na model, pohled na papír, pohled na model. Ale nikdo se nedívá na něj, nikdo nekreslí chlupatého pána! Nenechává mě to v klidu. Musí tam ten pán stát, když ho nikdo nekreslí?

Pane profesore, musí tam ten pán stát, když ho nikdo nekreslí? Jen ať stojí, on ještě třeba někdo přijde. Pán dál neklidně stojí, ale čas od času už to neustojí, pracně sleze z vysokého praktikáblu, před klín si dá trenýrky a projde s upřeným pohledem mezi studenty, jestli někoho přece jen nepřehlédl. Pak se zase vrací a pracně vylézá zpět na praktikábl.

Jindy bych se nad ním asi slitovala a kreslila ho. Není nezajímavý a vsadím se, že kdybych byla jediná, kdo by ho kreslil, dodalo by mu to na výrazu. Dnes ale nemůžu.

Opustila jsem svůj stojan postavený na náhodné místo s výhledem na jiný, již mnohokrát kreslený model.

153

Přivábila a přikovala mě k sobě totiž modelka, kterou jsem tu ještě neviděla.

Je obklopená mnoha pohledy. Většina studentů ji kreslí jen ze židle, protože kolem ní není dost místa – nemá ani svůj praktikábl, sedí jen tak na židli postavené na podlaze. Není v nijak zvlášť zajímavé pozici, ale přesto je nepřehlédnutelná. Její temné oči naprosto soustředěně probodávají jedno jediné místo a ani na okamžik nikam neuhnou. I ve chvíli, kdy si protahuje skrčenou nohu, zůstává hlava s pevným pohledem na svém místě. Ta modelka není Češka, je to už od pohledu jižanka – snědá pleť a intenzita pohledu – takhle se česká holka umí dívat jen málokdy. Po dlouhé době vidno nepěstěný klín, temný jak houština. Jak nádherně nepěstěný. I na nohách se jí třepetají jemné chloupky.

Máme i jiné krásné modelky, ale jako by je jejich pečlivá uhlazenost čehosi zbavovala. Tahle je jako divoké zvíře…

✂ Co ti nikdy neřeknu / Zuzana Pitterová Zase tady sedíš vedle mě. Shrbená záda. Ze svačinové krabičky plné přesně naskládaných namazaných chlebů jeden vytahuješ a za stálého hovoru s někým z přísedících jíš. Sleduji tvé ruce. Žíly na nich vytváří

154

prostorovou mapu. Když se jich někdy letmo dotknu, cítím, jak výrazně jsou vystouplé. Drobky ti padají na vytahané kalhoty. Představuji si, jaké by to bylo být drobkem na tvých teplácích. Na jedné nohavici je několik menších dírek. Představuji si, jaké by to bylo být drobkem, který spadl do té dírky. Byla by tam tma a zadrhávala bych se do chlupů. Byla bych tedy raději drobkem v tvých ústech.

Všímáš si mého pohledu. Než čekat dotaz, raději rychle reaguji: Dobrou chuť. Dostavila se předpokládaná odpověď. Abych zažehnala nebezpečí případného trapného ticha, dovyplním strategicky pauzu: A co dělá tvoje dcera? Něco vyprávíš. Vnímám shluk slov, který opouští tvé plné rty. Jsou jemné. A zkušené. Na tvá slova reaguje nějaký člověk naproti. Sleduji tvé vlasy. Jsou prokvetlé šedinami. Jeden vlas ti volně leží na tričku. Když chytnu ten vlas, všechno bude dobrý.

Pocit směšnosti mne nijak nezastaví a chystám se do akce. Nenápadně se tedy přibližuji. Všeobecná zábava je v plném proudu, zaslechnu smích. Zasměji se tedy rychle taky a využiji příležitosti k posunu blíže. Cítím, jak se začínám potit. Otřu si ruce o stehna. Nesmím zmatkovat. Plán je, že si vezmu vlas, společensky pohovořím a vypadnu.

Opět smích. To je šance. V zápalu lehce hraného smíchu ti dávám ruku kolem ramena a hmátnu po vlasu.

Marně. Rychle ruku sundám a začínám pochybovat o své nenápadnosti. Jediná šance je využít sedícího

155

vedle tebe. Vymyslím si záminku ke krátké nutné diskusi a, abych dotyčného lépe slyšela, musím se tě opět dotknout. Konečně. Chytám vlas mezi prsty. Mám ho.

Kam s ním? Pod sukní vypadne. Pod tričkem ho už nenajdu. Dělám, že se škrábu na noze a soukám vlas pod ponožku. Ještě, že byl tak šedivý, jinak bych tuto akci musela provádět celý večer.

Teď tu sedím, vlas mám před sebou. Už to bude dobrý.

✂ Únorového úterka strouh / Markéta Machková – jako kousek odstrouhnutý z jednoho zimního dne / a takovou vysvětlivku autorka přednese za každým úsekem, abychom předešli neporozumění, když neepická poezie není pro hodiny autorského čtení vždy vhodná Úterní zceď kořenu povzbudivosti strouh, má lásko.

– jakože si každej den ráno dělal zázvorovej čaj a měla jsem ho přitom ráda A v touze postní po kultur živých zbytcích kelímku stěny lžičkou rozezvuč.

– byl půst a nejedlo se maso, a tak když si dával jogurt, zuřivě vyškrabával kelímek do poslední kapky

156

V plastu mužství prohlušelé ve vousokratu žestích pak znovu nalézej.

– říkali jsme si, jak je ten zvuk lžičky narážející na stěny plastu impotentní a že mnohem lepší jsou jogurty ve skle, a skrze zvuky holicího strojku se on pak ubezpečoval, že zůstal chlapem Dobré ráno všední, prožitkem nevšedním jehož mne čerstvíš, milý, měj!

– jakože jsem si říkala, jak je s ním i takový obyčejný ráno zvláštní a pěkný, a tak jsem mu na závěr tý básničky jakoby chtěla poděkovat – popřát mu, aby měl to ráno taky zvláštní a pěkný, protože jemu připadalo spíš běžný a otravný Chápete, žejo?

✂ V lese / Tereza Koláčková 1 A: Sedneme si sem?

B: Nemusíme jenom sedět. Můžeme tu usnout. (oba usínají)

157

A: (skoro spí) Jsem snesena. Jsem snesena snem…

B: (vzbudí se) Slyšíš? Sýček nespí. Podle sluchu vím, že nespí ani sůva, sýkora a sysel. Nesmím na to zapomenout. Ráno mají snídat s kosem.

A: (stále skoro spí) To si dají do nosánků… Pojď už spát.

Spát a snít. Ve snu můžeš snídat taky. Ve snu můžeš… nosit sníh. Smíš být nesen sněhem!

B: (už nemůže usnout) Se sněhem je to složitý. Chápej, sníh se snáší. Sníh se snaží snésti z… nebe… modré.

Jenže stejně – zebe.

Sníh se smí i jíst, to je snad jasný. S cukrem nebo se solí. Když ho sníme se solí, zdá se nám slaný.

A: (z polospánku) Pamatuješ, jak jsme snili s laněmi?

To bylo krásný…

B: Vždyť jsme na to zapomněli! Měli jsme snít s kánětem!

Káně lesní nesmí snít samo! Samo nesmí ani nic kosit, natož něco nosit… Zpívat. Zívat.

A vůbec. Zkrátka, káně lesní nesmí snít samo.

A: (už taky nespí) Sedni si, uklidni se. Káně lesní roste.

Už přece smí snít samo… No… Skoro se mi něco zdálo.

Zdálo se mi, žes byl skosen. Byl jsi někdy skosen?

B: Jako kosou?

A: Já nevím, prostě skosen.

B: Samosebou, že jsem byl skosen. Dokonce kosem.

Byl jsem skosen kosem. To je hloupý.

A: Hm… B: (zasněně) Snést tě s hlavou sklopenou…

A: (lísá se) Svými prsty laskat skráně…

158

B: (jako ve snu) Sletěl jsem?

A: Ne, byl jsi snesen.

2 C: Tady jste! Vstávat, stejně se tu nedá spát!

B: Nasrat. Ztiš se. Ona skoro spala. Ztiš se, nebo zmiz.

C: (zmizí) B: Sorry. Sem si myslel, že tu bude klid a ono stejně…

A: Neboj se, já stejně usnu.

B: Tak už spi.

3 A: Spíš?

C: (objeví se) Spí.

A: Tak honem, dokud spí.

C: Nemůže se probudit?

A: Jak usne, spí tvrdě.

C: Jasný. Jsi krásná…

A: Pssst… a pojď.

4 B: Spíš?

A: Spím.

B: Tak spi.

5 B: Spalas?

A: Trochu slabým spánkem, ale spala.

B: Zdálo se mi, že tu nejsi, že jsem zůstal sám.

159

A: Vždyť jsem tady s tebou…

B: Někdy bývám osamělý, i když nejsem sám.

A: Seberem se a půjdem. Stavíme se na stráni a posnídáme s kosem. (dlouhé ticho) B: Už to nechci snášet, chápeš? Je mi z tebe smutno. To, co se mi zdálo, nebyl sen. Radši budu sám, než s tebou.

Zebou mě nohy a mám hlad. Mám tě rád, ale neunesu všechno. Smiř se s tím a nech mě být. (odchází) A: (stojí) Konec

✂ Jsi studna / Pavel Zajíček Jsi studna, která vyschla, jsi žena, která vzdychla.

Jsi kolotoč, co se netočí, jsi špinka, co spadla mi do oka – nebo do očí, to jsem ještě nerozhodl. Protože „do očí“ se tam podle mě tak nějak jako spíš patří, teda hodí, ale zase vemte si, jak může jedna špinka, třeba zrnko, padnout do vícero očí, že jo? Uvidíme. Dál. Už bude konec, nebojte.

Jsi špinka, co spadla mi do oka lomeno očí, kterou furt nemůžu vyndat – rozumí se to zrnko, ne oko, haha,

160

kterou furt nemůžu vyndat, tak přestaň už konečně pindat. – Tak je to celé. Ale nemůžu si pomoct, pořád se mně to nějak nezdá. Přitom myšlenku, myšlenku to má, že ano?

A když to tak pročítám, nechám tam špinku, co padla mi spíš do oka než do očí, protože to nabízí, všimněte si, dvojí výklad – to „padla do oka“, že ano? A o to mi tu jde především, aby to mělo víc vrstev. Jako Malý princ. Ten má vrstvu a sdělení pro každého v každém věku. Teda aspoň se to říká, já dětský knížky nečtu.

No jo. Tak co bych vám tak ještě řek. Že bych ještě jednu přečet? Mám ji připravenou. Jenom rychle.

Tvé oči jsou dva vigvamy Zmítané větrem No a my Zmítaní tělem Nohami nepůjdem dál.

✂ Návštěva / Michaela Raisová ON: Tak, pozor, tady to je. (odemyká dveře a vede ji do předsíně) ONA: Pojď sem… dej mi pusu.

ON: Pššššt. Ať nevzbudíme sousedy, jsou tu hrozně tenký stěny.

161

ONA: (začně šeptat a táhne ho k sobě) Aha… pojď sem…

ON: Počkej, já rozsvítím.

ONA: Au! (o něco zakopne) Co to je…??!

ON: (rozsvítí) To jsou jenom boty mojí tety.

ONA: (zašeptá) Počkej, ty tu bydlíš se svojí tetou?

ON: Ne, ona už umřela.

ONA: Ježiš, to je mi moc líto.

ON: To je v pohodě, už jsou to dva roky.

ONA: Aha… (rozhlédne se po předsíni, kde je spousta věcí po tetě, jakoby tam pořád bydlela. Boty, věšák a na něm její kabáty, svazky klíčů, šály a šátky, stojan s kytkou v květináči apod.)

ON: Kdyžtak pojď támhle do kuchyně, přes koupelnu, věci si můžeš odložit, kam chceš. Jo a kdyžtak dej pozor tady na tu kytku… a támhle opatrně, tam má teta takovou výstavku keramickejch kočiček, ono to hrozně snadno padá…

ONA: Jééé… promiň.

ON: To nic, já to pak zametu.

ONA: (lekne se) ON: Jo, tohle… to je jenom vycpanej pták, toho se nemusíš vůbec bát. Já ho dám někam jinam. Klidně si odlož.

ONA: Dík.

ON: Dáš si něco k pití? Mám tu buď víno nebo úplně skvělej bezovej čaj (vyndá z kredence svazek usušených bezových květů a dává jí ho k nosu). Hele, čerstvej.

ONA: Ty jo, tos natrhal sám?

ON: Ne, to trhala teta. Má toho plnou kredenc… ono to dlouho vydrží.

162

ONA: (rozpačitě) Aha… Tak já si dám to víno.

ON: Mám tu myslím nějaký červený, podívám se.

ONA: Tak jo, dám si, dík.

ON: (nalije víno do broušených sklenic a jednu jí podává) Tady.

ONA: (prohlíží si sklenku) Takové skleničky už jsem dlouho neviděla.

ON: No. ONA: (chvíli mlčí a rozhlíží se po kuchyni) Máš to tu moc… (hledá slova) zajímavý. Takový hodně… originální. Připomíná mi to trochu byt mojí babičky.

Myslím teda hlavně ty věci… třeba tyhle dečky – jak se jim říká? (ukazuje prstem na sloupeček vyrovnaných umělých deček) ON: Jo, tyhle, no to jsou chemlonový dečky. Teta je sbírala a pak je rovnala do komínků. Támhle.

ONA: Jo, vidím.

ON: Jinak já to tu plánuju zrekonstruovat… časem.

ONA: Jo, jasně. Hele a co je tohle?

ON: No, to je přece louskáček na ořechy.

ONA: Aha. Jak to funguje?

ON: Normálně, sem dáš ořech a pak to takhle zmáčkneš.

ONA: To je dobrý! Proč se to už nevyrábí? Dneska je to samá Ikea, všechno je umělohmotný a vůbec nic to nevydrží.

ON: No. (rozpačité ticho, slyšíme zvuky holubů) ONA: Co to je za zvuky?

ON: Jaký zvuky? (…) Jo, tohle… no, to jsou holubi.

163

ONA: Takhle hodně? Ty je tu jako pěstuješ?

ON: Ne. Já se je naopak snažím už dost dlouho vyhnat.

Ale pokaždý se vrátěj. Když jim vyhodím hnízdo, vrátěj se a postaví nový. Už tu takhle vychovali asi čtyři generace mladejch.

ONA: A to ti nevadí ten bordel?

ON: Tak… vadí, no. (…) Bude ti vadit, když zapálím svíčku?

ONA: Ne. ON: Je taková speciální, vonná. Teta jich tu má plnou skříň. Sbírala je.

ONA: Hmm. ON: (zapálí svíčku a postaví ji před ni) Tak. Tahle je borůvková.

ONA: Teda teď to tu vypadá trochu strašidelně, ty stíny a tak.

ON: No, je tu trochu moc věcí.

ONA: No to jo, no. Jak dlouho tu takhle žiješ?

ON: (dívá se nechápavě) ONA: Myslím jako… nevadí ti, že tu není nic tvoje? Že nemáš svůj prostor?

ON: Tak… vadí. Ale s tímhle bytem je to trochu složitější. Vede se o něj spor. A dokud to notář nevyřeší, tak s tím nemůžu nic dělat.

ONA: To je hrozný… a o jakej spor jde? – Teda jestli ti nevadí o tom mluvit.

ON: Ne. Tetina dcera, která žije v Itálii, si na ten byt dělá nárok, i když teta ho odkázala mně. Já jsem se

164

o tetu staral, než umřela. Se svojí dcerou nemluvila deset let. To jí teď ale nebrání v tom, aby zpochybňovala závěť. Že prej nebyla při smyslech a já jsem ji donutil ten byt přepsat na mě. Trvá to skoro dva roky.

ONA: To je blbý. (pohladí ho po ruce a pak se pomalu začnou líbat) ON: Chceš půjčit něco na spaní? Je tu spousta prádla.

ONA: (nestihne zareagovat, už ji táhne vedle do ložnice, kde je otevřená skříň a v ní spousta šatů a oblečení po tetě) ON: Vezmi si, co chceš, klidně si to nech.

ONA: (mlčí a dívá se na šaty ve skříni, pak zvedne hlavu, ukazuje prstem nahoru na skříň, kde stojí urna) Co je tohle?

ON: No, to je teta.

ONA: Ty tady máš svoji tetu?!

ON: No, ona předtím byla v předsíni, ale tam je tma a mohla by se vysypat, když do ní někdo drkne.

ONA: A to ostatní?

ON: No, tohle je strejda a tohle babička. (…) Já je plánuju převézt na hřbitov, samozřejmě… časem.

ONA: (chvíli mlčí, pak rozpačitě) Hele, já už budu muset jet domů. Už je dost pozdě a ráno musím brzo vstávat.

ON: (zklamaně) Aha… ONA: (bere si věci a ve spěchu se obouvá, nestihne si zapnout kabát a už je ve dveřích) Tak díky za všechno.

A přeju hodně štěstí s tím sporem. A měj se. Čau.

ON: (mlčí, dívá se na dveře, které za sebou zabouchla)

165

Pokladač otázek / František Čejka Ne vždy, když se vzbudíte s nepříjemným pocitem, že nejste ve svém bytě sami, to nutně musí být pravda.

Ale to není tento případ. Právě závan jakéhosi nebezpečí mě probudil. Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se na budík. Přes celý ciferník byl nalepen růžový štítkový papír, který mi svým nápisem říkal: „Už jsi vzhůru?“ Rozhlédl jsem se okolo, ale žádné stopy po způsobu, jakým se tam papírek mohl objevit, jsem neviděl. Strhl jsem ho a zahodil někam na podlahu. Bylo půl šesté ráno. „Stejně bych za půl hodiny vstával, tak co,“ řekl jsem si a vydal se hledat oblečení. Nebylo tam, kde jsem ho včera nechal. Bylo složené ve skříni a na něm zas ten růžový papírek, ale jiný, protože nápis na něm hlásal: „Nechtěl by sis tu uklidit?“ A zase nic k tomu.

Přišlo mi to divné, přinejmenším proto, že pokud vím, tak až na psa s kočkou opravdu žiji sám. A včerejší večer si pamatuji.

Oblékl jsem se a růžový papírek nechal ležet ve skříni.

Při cestě k ranní hygieně jsem ale potkal další: „Jak se dneska máš?“ Začal jsem mít trochu strach. Vstávám do školy, na žerty nemám čas. Přemýšlel jsem, kdo všechno má od mého bytu klíče. Rodiče, babička, nejlepší kamarád Honza… Zbylou cestu do koupelny jsem uvažoval, kde je nějaká skrytá kamera. „Za zrcadlem?“ stálo na dalším papírku, tentokrát jasně oranžovém.

Vykřikl jsem. Tohle ne. To není možné. Vyrazil jsem s kartáčkem v ruce z koupelny. Vedle sebe na stěně

166

jsem zahlédl záblesk jedovatě žluté: „Nechtěl sis vyčistit zuby?“ Zhroutil jsem se na podlahu. Dělo se něco, co se dít nemělo. Přímo u mé hlavy se během mrknutí oka objevilo: „Chceš vědět, co se stalo s kočkou?“ Narůstala mi tepová frekvence, kočku i psa miluji více než sám sebe. Jestli se jim něco stalo!

Zavolal jsem na kočku. Zavolal jsem podruhé. Zavolal jsem potřetí. Ozvalo se mírné zarachocení a viděl jsem, jak se ospalá škrábe z krabic. Na chvíli jsem si oddechl, ale pak se vyděsil. Už z dálky jí na hřbetě svítila oranžová: „Nic, ale hádej, kde je pes?“ Krve by se ve mně nedořezal. Bílý jako stěna jsem vcházel do kuchyně. Sporák byl zapnutý a na něm hrnec. Na pokličce stálo: „Tady?“ Bál jsem se ji zdvihnout; nevěděl jsem, co mě čeká, ale měl jsem velmi přesnou a nechutnou představu. Trhnutím jsem poklici odklopil, podíval se dovnitř a uviděl bublající vodu. Uf. Zpod poklice ke mně však mluvila další zpráva: „Už jsi viděl špajz?“ Otočil jsem se a chytil za kliku špajzu. Otevřel jsem dveře a nahlížel dovnitř, ale v policích bylo vše tak, jak má být. Ucítil jsem mírný zápach. Něco chlupatého se mi lehce otřelo o rameno. Ohlédnul jsem se a pohlédl na vnitřní stranu dveří. Pak omdlel.

Následuje pasáž, která již není povinná a je určená těm, kteří chtějí vysvětlení.

Probouzím se uložen ve své posteli. Jako omámený si promnu oči a sednu si. První, co vidím, je řada pestrobarevných papírků, které jsou plné otázek. Jako had

167

se vinou ke křeslu, v němž sedí muž s kloboukem. Je jakoby průhledný, ale na klíně mu sedí moje kočka a přede pod prsty jeho levé ruky. Jeho boty jsou vysoké, vyvedené z nějaké kůže. Kožené kalhoty obepínají jeho nohy, košili má nahoře na dva knoflíčky rozepnutou a kolem krku mu visí náhrdelník s plejádou různých zubů. Je mezi nimi i jeden čerstvý. Jazykem nahmatám prázdný prostor ve svých ústech. Pozvedne pravou ruku, aby mě pozdravil, a já vidím, že v ní má sekeru s ostřím oblepeným zbytky psích chlupů. Usměje se a zeptá se: „Už jsi vzhůru?“

✂ Úplněk / Oskar Bábek Probudil ho měsíční svit. Tedy – byl by ho probudil, pokud by mu vůbec dovolil usnout. Řekněme tedy, že se mu po dvou třech hodinách neklidného a upoceného převalování začalo chtít na záchod a že dostal žízeň.

Vstal a potmě došel do koupelny. To byla jediná místnost v bytě neosvětlená úplňkem. Ale nerozsvítil – chystal se ještě zkoušet usnout a bál se, že by ho elektrické světlo příliš rozrušilo, proto dal prkénko dolů a vymočil se v sedě. Po paměti nahmatal splachovadlo, po paměti nahmatal kohoutek a umyl si ruce.

Vyšel do předsíně, která byla zároveň kuchyní. Vyndal největší sklenici, kterou měl, a natočil z kohoutku

168

vodu. Voda mu tekla hodně železitá – některé dny chutnala jako krev. Dnes v noci ne.

Obrátil do sebe půllitr chladné vody, odložil sklenici do dřezu a oddychoval. Pak se vydal do ložnice.

Udělal sotva dva kroky, když se mu zazdálo, že zaslechl za dveřmi jakýsi šramot. Zůstal stát a poslouchal, ale už neslyšel nic. Zdálo se, že celý dům opravdu spí a že i na ulici je klid. Kdyby byl někdo za dveřmi, fotobuňka by na chodbě rozsvítila světlo, ale on viděl, že světlo kukátkem neprosvítá. Přesto došel – nejtišeji jak dokázal – ke dveřím a přitiskl levé oko na kukátko.

A strnul. Neviděl nic.

V roce 1998 procházely domy pražských čtvrtí Žižkova a Vinohrad rozsáhlou renovací – staré činžovní domy se opatřovaly výtahy. Obvyklou praxí bylo – a dům v čísle 8 nebyl výjimkou – že se vyboural kus zdi schodiště a zvenku se přistavěla prosklená výtahová šachta.

I kdyby dnes nebyl úplněk, na chodbu by pronikalo alespoň světlo Žižkovské věže. Měl by tedy vidět obrysy schodů a zábradlí ve tmě.

Neviděl nic.

A dostal dojem, že opět něco slyší. Bylo to zvláštní, jako by okolní ticho bylo tak silné, že přehlušovalo slabé zvuky.

169

A tak nevěděl, jestli se mu to zdá, ale měl pocit, jako by někdo přejížděl prstem po desce dveří.

Stál naprosto strnule a snažil se zjistit, jestli je to zdání či nikoli. K ohlušujícímu tichu se přidal tlukot jeho srdce a on měl pocit, že jestli za dveřmi někdo je, musí bití jeho srdce slyšet.

Rozhlédl se kolem sebe a zrak mu padl na svícen na kuchyňské poličce. Byl to velký kus narůžovělého minerálu s dírou, do které se dala vložit čajová svíčka, a měli jste tak na stole velký svítící růžový kámen.

Potichu se pro svícen natáhl. Vstrčil do díry prostředníček a prsteník pravé ruky, zbylými prsty pak kámen obemknul, načež položil levou ruku na kliku a opět strnul. Naslouchal.

Během toho, co se odhodlával, zjistil, že ho studí nohy.

A že je nahý. Že je nahý jako prst a v ruce svírá kus růžové skály.

Po špičkách se odebral do ložnice a potichu si oblékl tlusté ponožky, pruhované trenýrky a potrhané tričko s dlouhým rukávem. Taktéž si vzal brýle, aby zvýšil pravděpodobnost, že eventuálního útočníka zasáhne.

Opět sevřel prsty levé ruky kolem kliky a zhluboka se nadechl. Ještě jednou se naposledy podíval kukátkem.

Na chodbě byla tma. Viděl obrys schodů, viděl, že kabina výtahu je v jeho patře; okénkem výtahových dveří dokonce viděl trojku svítící na displeji kabiny.

170

Otevřel dveře, ale kámen nepouštěl, kdyby se někdo přece jen vyřítil zpoza rohu. Ale na chodbě byl klid.

Překročil práh a fotobuňka rozsvítila světlo.

✂ [:Pagoda:] v domě / Maryana Kozak Stojím před dveřmi svého bytu. Slavíkova 11, 3. patro, dveře č. 9. Strčím klíč do zámku a čekám.

Už to budou dva týdny, co dokola prožívám tenhle moment. Vydejchávám a v hlavě mi zní starej ruskej šlágr: [:glavněj vsjevo pagoda v domě a vsjo drugoje jerunda:]. Pohody se mi tedy v poslední době bolestivě nedostávalo. Nechávám v hlavě doznít refrén. Nádech, výdech, tři, dva, jedna, odemykám dveře, klap, klap.

Jsem uvnitř. Fíha! Pár stříbrných kecek značky Puma mluví za vše, je tady! Polilo mě horko.

V tichosti odkládám věci na zem a poslouchám. V bytě je ticho. Přiblížím se ke kuchyňským dveřím a nahlídnu. Tady není! Že už by zalezla do svého pokoje a zůstala tam až do rána? Čirá radost! Taky to ale může znamenat, že je teď v koupelně a může mě tady každou chvíli najít.

A vůbec: „do svého pokoje“? Silná ironie – vždyť to ještě nedávno byl náš pokoj. Jak to tam teď asi vypadá? Škodolibě si představuju, že místnost stihla zahalit do černejch pavučin a jako pravé hydřisko prská sliny, kvičí, leze po zdech a po stropě a vrhá spalující pohledy.

171

Fuj! Moje představa je to jediný, co mě na této situaci ještě může pobavit.

Je mi upřímně líto všech lidí, který musí… no, to je vlastně jedno! Zítra, až odejde, tak si půjdu z pokoje vzít prádlo do zásoby, ručníky a učebnice.

Teď bych neměla pokoušet štěstí, ale přece jenom se zoufale moc potřebuju najíst. Risknu to. Vytahuju chleba, otevírám ledničku, beru máslo, jogurt, džem, zavírám ledničku, beru talíř, beru nůž, mažu chléb, dělá to rámus – sakra! Otevírám džem, vysunu šuplík, vyndám lžičku, zandám lžičku, zasunu šuplík, šuplík, lžička, džem, panika! Nevím, co dělám, ruce mě neposlouchají, moje tělo ztuhlo. Koukám na chleba s máslem, ale koutkem levého oka ji… merčím. Hydřisko ve dveřích! Čumí! Ví, že ji vidím! Nebo chce, abych věřila, že ona ví, že ji vidím! Do háje, vidím ji! Rudne a těžce oddychuje.

Já taky rudnu. Otevírá chřtán a chrlí na mě zlo: „Kde je moje kiwi??“ Koukám na ni, pevně se držím chleba s máslem a vůbec nechápu. „No kde je ?? Minulej tejden tady byl celej košík. Teď tam není ani jedno. Laskavě mi vysvětli, kdo z vás mi sežral moje KIWI!!! Hned mi půjdeš koupit nový!“ Nádech, nádech… kuchyňský dveře, chodba, koupelna, zámek. To hlavní jsem jí říct nestihla – ODSTĚHUJ SE!!! Nemůžu tě ani vidět, nikdo tě už tady nemůže ani vystát, vysáváš život z našeho bytu, kiwi ti shnilo, sežer si to shnilý kiwi, sežer sama sebe, ale už tady nestraš a vypadni!

172

Jak najít odvahu pohnout s touhle situací? Já to neumím! Místo toho se tady krčím pod umyvadlem a zatlačuju slzy. Přijdu si dost hloupě, že mě dnes rozbrečela na kiwi. Jsem unavená, bolí mě celý tělo. Půjdu si lehnout k holkám, na chvíli.

Usínám a uklidňuju se, že takhle to určitě nebude pokračovat do nekonečna.

✂ Seekers / Michaela Raisová 1 V Praze v bytě u Anny a Lucie.

Jednotlivé scény i promluvy se navzájem překrývají.

1A Robin: Čauves, my se ještě neznáme. Jsem Robin. To je parádní bejvák, co?

Anna: Jo, docela to ujde.

Robin: Ujde? Ty vole, je to hustokrutý. Znáš se s domácíma?

Anna: Tak nějak.

Robin: Ty kráso. Takhle chci jednou bydlet. Až se odstěhuju. (…) A ty seš…?

Anna: Anna.

Robin: Čau Anno, těší mě, že tě poznávam. No a co jinak? Co děláš?

173

Anna: Jinak studuju.

Robin: Vážně? Super, já taky! Jsem na právech. To má rozhodně budoucnost, víš co. Chci si založit vlastní firmu a bejt ve vatě. Mam takovej cíl, vydělat meloun do pětadvaceti. A pak to investuju.

Anna: Uhm. Robin: No a co vlastně teda studuješ?

Anna: Estonštinu.

Robin: Cože? To se dá studovat? Hustý! A co s tim chceš dělat pak?

Anna: No… tak s tim se dá dělat cokoliv. Ale tak já to hlavně dělám, protože mě to baví.

Robin: Jasně. Hele tak to je nejdůležitější. Já sem toho názoru, že člověk by měl vůbec dělat jenom to, co ho baví. Jinak to nemá smysl. Prostě se-be-re-a-li-za-ce.

Víš co.

Anna: Jo, tuším. (…) A tebe vážně baví práva?

Robin: Jasný. Jinak bych to přece nedělal. Navíc jsem fakt přesvědčenej, že to má budoucnost. Všichni se pořád vo něco souděj, ne? A taky – rozvody. To je dneska supr byznys. Víš co.

Anna: Uhm. 1B Louis: I studied biology. For three years. (…) What?

I don’t know. It seemed like a good idea at that time. (…) No, I didn’t. Well, it stopped feel like a good idea.

I realized that maybe I want to do something else.

I wanted to be really sure. Because this is important.

174

Decision like this. It can change your life forever. (…)

How do you say you have beautiful eyes in Czech?

1C Robin: Tyvole slušná pařba. Kdybych na tebe nenarazil, tak sedim doma u bedny a poslouchám kecy svýho fotra. Fakt hustý.

Adam: Počkej, vole, teď ne. Koukni na tu kozatou. (ukazuje na Lucii) (…) Mmm. Dobrý.

Robin: Dobrej matroš. Ale támhleta taky není špatná.

Jmenuje se Eva. Studuje ňákou slovinštinu nebo co.

Před chvílí jsme se bavili. Myslim, že se jí líbim. Do dvou hodin je moje.

Adam: Myslíš Annu? Hele nevim vole. To je dlouhodobej projekt. Já hledám něco s kratší životností.

Robin: Jasně. Vim přesně, co myslíš. No a ta Anna… znáš ji nějak víc?

Adam: Dá se to tak říct. Něco malýho jsme spolu měli.

Ale to je pravěká historie. Můžeš to u ní zkusit, mně to nezajímá.

Robin: Oukej.

Lucie: Kluci nemáte někdo oheň?

Adam: Jasně.

Robin: Já taky počkej… ne, tak ne.

Lucie: Dík.

Adam: Není zač. My se neznáme. Já sem Adam.

Lucie: Lucka.

Robin: Já sem Robin, čau. Moc mě těší.

Adam: S kým tu seš?

175

Lucie: Já tu bydlím. Támhle s Annou. A ty?

Adam: Aha. (…) No, původně s kámošem.

Robin: Hele já tady neznám nikoho kromě Adama. Ale teď jsem poznal tebe, takže znám hostitelku. A to se rozhodně počítá. By the way máš supr bejvák.

Lucie: A co děláš, Adame?

Adam: Architekturu v Liberci. Ale bydlím v Praze.

Robin: Já studuju práva.

Lucie: V Liberci to je prý fajn. Někdo mi říkal, že to tam je skvělé v zimě na lyže. Že se prý dá dojet tramvají až na sjezdovku!

Adam: Jo, to je pravda. Tys tam nikdy nebyla? To musíme napravit.

(Lucie se zasměje. Robin mlčí.)

Adam: A co děláš, Lucko? Studuješ? Pracuješ? Nebo studuješ a pracuješ? Vsadim se, že holka jako ty dělá něco hodně zajímavýho.

Lucie: Studuju peďák. Ale spíš dálkově. A jinak pracuju na recepci v jedné firmě. Ale vlastně bych spíš chtěla být zpěvačka. Chci jít studovat zpěv.

Adam: Wow! Tak to seš hustá. To bych si někdy rád poslechl. No… a jak dlouho bydlíš tady?

1D (Anna je přiopilá. Kousek za ní sedí na pohovce Louis, ona si ho nejdřív nevšimne.)

Anna: …to prostě nemůžu nikdy narazit na někoho normálního? Nebo aspoň nenarážet na samý idioty?

Louis: What? Should I go away?

176

Anna: No… of course not. I just needed some air.

Louis: I understand completely. When you feel like your life is slipping away from you, try to breathe deeply. Concentrate on your breath. In. And. Out. Anna: What? Hey, wait. You’re that French guy who’s been staying with Adam… Jean?

Louis: Louis. Nice to meet you.

Anna: (…) So. How long are you going to stay in Prague?

Louis: I don’t know, yet. I will see. (pauza) Anna: I feel like my life is going nowhere. Like there is nothing – waiting for me.

Louis: Life is full of opportunities.

Anna: I don’t know. Sometimes… I don’t feel anything.

At all.

Louis: I seek state of mind in which I won’t feel anything at all.

Anna: I… feel lost sometimes. Most of the times. I just ended a relationship. And I just don’t seem to meet the right guys. A on si sem prostě jen tak přijde! To mu to nedochází? A ještě balí klidně Lucii? Ježišikriste.

Je úplně mimo. A jenom mi to potvrzuje, že je dobře, že jsme se rozešli.

Louis: Relationships are just mere reflections of our egos. Wanting creates addiction. Addictions lead to suffering. One must set free – of all boundaries.

Anna: I feel alone.

Louis: We are all alone. We are never alone. Alone does not exist.

177

(Anna začne líbat Louise, ten se nechá. Pak ho Anna odvádí pryč.)

1E (Robin, Lucie a Adam sedí vedle sebe na pohovce. Všichni jsou trochu opilí.)

Robin: (…) no a pak jsme jim jeli naproti, ale ten týpek nás samozřejmě nepoznal, takže jsme to hulení převezli zpátky přes hranice. Chápete? (…) On nás prostě nepoznal! (…) Tyvole! (smích) Lucie: No… a tebe baví, co děláš?

Adam: Jako jo. Většinou. A ty chceš být učitelka?

Lucie: Ani ne. Podala jsem si přihlášku a vzali mě.

Nechtěla jsem jít hned pracovat.

Adam: Ale stejně. Zpěvačka! Takže vlastně taky umění!

No vidíš, kolik toho máme společnýho. To není náhoda.

Lucie: (smích) Adam: Počkej, vážně! Náhody neexistujou. To, že jdu do ňákýho cizího bytu a potkám tu úplně náhodou krásnou inteligentní holku, která náhodou taky dělá umění… to není jen tak. (dá jí ruku kolem ramen) Lucie: Třeba ti to má něco naznačit.

Adam: Uhu. Myslím, že už mi to něco naznačuje.

Lucie: Já myslím jako… Mě třeba hodně inspirují lidé kolem mě.

Adam: Uhum. Pokračuj. (začíná ji líbat na krk) Lucie: No, jako že mě inspirují tím, co dělají.

Adam: Uhum. To mě taky. Pokračuj… (začnou se líbat) Robin: Kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak mě

178

fakt baví, co dělám. A taky jsem v tom sakra dobrej.

Víšco. (…) Můj psychoterapeut mi radil, ať se každej den za něco pochválim. Mam se jako podívat do zrcadla a říct si, že jsem fakt dobrej. Protože jsem fakt dobrej. (…) až na to, že pokaždý, když se podívam do toho posranýho zrcadla, tak vidim svýho fotra. Čumí na mě a jako vždycky, tak, jak to umí jenom von, mi vyčítá, že sem k ničemu. Že kdyby mi neplatil školu… že ani na tu zkurvenou školu mě nevzali a von musí dřít, aby mi zaplatil soukromou. Čůrák. Já sem vole fakt dobrej! Co, vole, já sem kurva lepší! Nepotřebuju ho. Nepotřebuju jeho peníze a už vůbec aby mi kurva říkal, co mam dělat. Kurva. (…) Tyvole musim se vodstěhovat. Ale tyvole, víš kolik dneska stojej byty?

A prej je těžký si sehnat práci. Krize nebo co. Kurva.

Já kurva přece nejsem žádnej posranej lůzr.

(Vejde Anna. Lucie a Adam se líbají a pak odchází ruku v ruce pryč. Anna si sedne na pohovku na místo po Lucii a Adamovi, vedle Robina.)

Robin: Čau kotě! Kdes byla, stejskalo se mi.

Anna: Hele, víš co, něco ti poradím – Robin: No? Anna: (…) Ne, nic. Chtěls něco říct?

Robin: No, jenom že máš fakt skvělý vlasy. Fakt! Nádherný. Takhle lesklý vlasy jsem eště nikdy neviděl.

Teda už sem viděl jako dost vlasů (…) ale tyhle jsou fakt úplně nejvíc. Seš fakt prvotřídní.

Anna: Tak asi dík.

Robin: Nepudem taky vedle?

179

Anna: Ne. (…)

Anna: Znáš se s Adamem dlouho?

Robin: Ani ne. Potkali jsme se na jedný fakt špičkový pařbě v centru. Tyvole, to byla kalba! Probudil jsem se na konečný metra v posledním vagónu. Snažil jsem se několikrát vystoupit, ale pokaždý jsem se probral na druhym konci tý samý linky.

Anna: (…) To zní skvěle.

Robin: Jo, bylo to skvělý. (…)

Anna: Hele a znáš Louise? Víš, že on se prostě jen tak sebral a jede do Indie?

Robin: (…) Jo, tenhle týpek má fakt styl, víšco.

Anna: Mně přijde fakt zajímavej. Chce to odvahu takhle se sebrat. Nebo nadšení možná. Něco. Taky bych to chtěla zažít. Mam takovej sen jet transsibiřskou magistrálou. Koupit si jenom jízdenku tam. Vystoupit kde budu chtít. Jen tak. Podívat se kam chci. Ale to asi nikdy nezažiju. Co si o tom myslíš?

Robin: Ztráta času.

Anna: Cože? Jak to můžeš říct? Není snad nejlepší dělat to, co tě baví, být naprosto svobodný, na nic a na nikoho se nevázat, žít tak jak chceš?

Robin: No jako pro mě je to ztráta času. Já vim přesně, co chci, a taky to naplňuju. Mám rozjetou kariéru a asi bych to nezahodil jen tak kvůli nějakýmu bezcílnýmu cestování. (zívá) Anna: Ale tady přece nejde o to cestování. Jde o …

180

Robin: (zívá) Anna: Jde o naplnění. Že si najdeš to, co tě v životě naplňuje. A pak to realizuješ. Že nezůstane jenom u snů. O to jde.

Robin: (nereaguje) Anna: Jde o to, že celej život ti rodiče nebo někdo razili cestu, vtiskávali ti svoje sny a tys je plnil a plnil… a pak, když máš možnost dělat to, co je skutečně tvoje, tak přijdeš na to, že vlastně nevíš, co to je. Plníš něčí potřeby. Dokonce přijmeš i to nadšení a přesvědčení, že to je tvoje. Ale pak zjistíš, že to vlastně tvoje není.

A zhroutí se ti celý svět. Že jsi doteď dělal něco, co jsi možná dělat nechtěl. Ale už je pozdě to změnit. O to jde.

První půlku života naplňuješ cizí potřeby. A tu druhou hledáš, jaký jsou ty tvoje. O to jde… seberealizace… co to je? To je to hledání. Mělo by to být už to realizování.

Ale je to hledání a bloudění. Dneska se seberealizuje každej. Ale co to vlastně znamená? Že člověk hledá, co je jeho vlastní. Že hledá… co? (…) Jak mi to mohl udělat?

Prostě si sem nakráčet a vyspat se s mojí spolubydlící?!

(Robin spí.)

✂ Schůzka na slepo / Barbora Vacková Když si oblékala sukni, všimla si malé dírky na bočním švu spodních kalhotek. Našla tedy rychle jiné, které nebyly děravé, a převlékla se. Pro jistotu – jeden nikdy

181

neví. Malá ranka na levé holeni už přestala krvácet, přesto ji ještě jednou očistila nasliněným prstem.

Pak přejela dlaní nejprve levé, pak pravé lýtko, aby se ujistila, že má nohy hladké. Punčochy si natáhla rychle a obratně, věděla, že v nich její nohy vypadají mnohem hezčí. Ještě se naposledy spěšně prohlédla v zrcadle a vymotala z dlouhé stříbrné náušnice pramínek vlasů.

Při odchodu z bytu se dvakrát ujistila, že zamkla. Zvuk vysokých podpatků se nepříjemně rozléhal po chodbě paneláku, přivolala si tedy výtah, aby nemusela klapat dolů po schodech. Ve výtahu stála bez hnutí a pokaždé, když se nadechla, ucítila zpod kabátu známou vůni svého parfému. Připadala si trochu směšně. Možná příliš prudce otevřela dveře výtahu a s klapáním zamířila pryč z domu.

Na hodinkách si všimla, že má ještě čas. Nechtěla přijít dřív než on. Zastavila se tedy na rohu ulice a zapálila si cigaretu. Nechutnala jí. Třásly se po ní ruce, ale dokouřila ji. Znovu si z náušnice vymotala neposlušný pramen, a když v kabelce našla žvýkačku, vykročila směrem ke smluvenému místu.

Dívala se na něj. Když mluvil, dělala se mu v koutcích úst pěna, která se pak usazovala na rtech jako bílý povlak. Jinak docela ušel. Jen jeho ruce vypadaly studeně a trochu vlhce. Byl dost hubený a byl z ní nervózní. To poznala a líbilo se jí to, i když už teď věděla, že každý bude dneska spát ve vlastní posteli.

182

Než jim přinesli večeři, nevěděl, o čem mluvit. Ona jen mlčky seděla, usmívala se, a když se na ni podíval, snažila se rychle vyprázdnit sklenku červeného, aby si mohla objednat další. Když už něco řekl, nahlas se tomu smál a nohama, které měl přehozené přes sebe, stahoval ubrus ze stolu. Trochu se styděla před sympatickým číšníkem, ale svému společníkovi nedala nic znát, jen si tu a tam vymotala vlasy z náušnice.

Polykal hlasitě a sem tam se ozvalo mlasknutí, když v ústech převalil větší kus masa. Často odkládal nůž, aby se napil, a tam, kde jej opíral o okraj talíře, zůstávaly na bílém porcelánu tmavé stopy omáčky. Vinná sklenka, kterou ani nedržel za stopku, byla ohmataná a mastná. Dívala se na to a nuceně se usmívala jeho samolibým vtipům, kterým se on sám smál kostrbatým, nepříjemným smíchem. Jídlo jí chutnalo, ale nedojedla, stažený žaludek ji nepříjemně tlačil. Zato vypila dvakrát více vína než on.

Vzal ji do baru a poté, co jí ochotně připálil cigaretu, okouzleně se díval, jak nosem vydechuje kouř. Věděla, že ji pozoruje a pohazovala vlasy naučeným gestem, o kterém věděla, že je přitažlivé. Neposedný pramen přitom vyvlékl stříbrnou náušnici z ucha, a ta zůstala viset ve vlasech. Odložila cigaretu, aby náušnici vymotala, ale byl rychlejší. Jeho studené vlhké prsty u krku jí nebyly příjemné, ale držela. Když jí pak chtěl náušnici nasadit, odmítla. On se stáhl, v ruce zapalovač, připravený kdykoliv s ním přispěchat k čerstvé cigaretě.

183

Nešlo jí o konverzaci. Líbil se jí způsob, jakým se na ni díval. Jak hltal každé slovo a pozoroval přitom její přelíčené rty. Jakmile o sobě v rozhovoru náhodou prozradil něco osobního, rychle měnila téma. Nechtěla o něm nic vědět.

Když ji pozval k sobě, ani ji to nepřekvapilo, i když překvapení předstírala. Ještě si chvíli hrála s jeho nadějemi – přesně jednu sklenku vína a dvě cigarety – a pak si s výmluvou na únavu začala navlékat kabát. Ochotně jí pomáhal, nasávaje při tom vůni jejího parfému. Když platil, prohlížela si ho opřena o barovou stoličku a bylo jí ho líto. Venku se k ní naklonil a mokrými rty zašeptal, že děkuje. Odvážila se políbit ho zlehka na tvář, ale přesto, že docela hezky voněl, jí nebylo příjemně. Rychle se odtáhla. Pokusila se usmát, pak se otočila a s hlasitým klapáním pospíchala domů.

Samotnou ji překvapilo, že i teď se snažila, aby před ním její krok vypadal ladně a přitažlivě. Ale ani se za ním neohlédla.

Rozsvícená výkladní skříň malého butiku vypadala chladně a neosobně. Zastavila se před ní, aby si zapálila další cigaretu. Ulice byla tichá. Připadala si zvláštně, proto co chvíli škrtla podpatkem o chodník. Alespoň nějaký zvuk. Lekla se, když koutkem oka zahlédla ve výloze figurínu, jež na ni zírala namalovanýma hnědýma očima. Neživá panna, oblečená do krásné modré blůzky a krátké sukně, se na ni dívala neživým pohledem, který už po ulici viděl procházet kolem stovky takových, jako byla ona. Otřásla se, napůl chladem, napůl nepříjemným

184

pocitem z upřeného pohledu manekýny. Už ani cigareta jí nechutnala. Přestala kouřit asi ve třetině a špičkou střevíčku nedopalek zašlápla.

Místo toho, aby se snažila vymotat neposedný pramen, rovnou si náušnice sundala a hodila je jen tak do kabelky. Zapípání telefonu ohlásilo novou zprávu.

Byl to on. Děkoval za pěkný večer. Zprávu smazala, připravená už nikdy na ni nereagovat. Místo toho napsala jinou, někomu jinému. I když věděla, že odpovědi se nedočká.

✂ Prolog / Oskar Bábek Jednoho prosincového večera – on vlastně večer ještě úplně nebyl, ale slunce už dávno zašlo – seděli v jisté pražské kavárně dva muži. Jeden měl na sobě červenobíle pruhované tričko, popíjel pivo a kouřil. Na židli vedle něj – když jste se lépe podívali – ležel jakýsi balíček; cosi zabalené v tvrdém papíru a přepásané dvěma plastovými páskami. Druhý měl na sobě cosi nezapamatovatelného, pil o něco dražší pivo a nekouřil. Na židli vedle něj byla halda nesnadno identifikovatelných věcí – kabát, brašna, možná i nějaká kniha. Pohrával si se světle fialovým zapalovačem, který si od něj první muž tu a tam půjčil, aby si připálil novou cigaretu.

Jejich rozhovor byl jaksi útržkovitý, s častými odmlkami, ale bez rozpačitosti. Druhý muž během hovoru

185

tu a tam uchopil do rukou balíček prvního a chvíli jej v rukou převracel, než jej odložil – načež se odmlčel, znova upil piva, cosi krátce řekl, přičemž upřel oči ven na ztemnělou oblohu; a kdybychom byli vevnitř, slyšeli bychom, že říká: „Ten svět je nějakej divnej.“ A pohlédl – jak jsme již řekli – na oblohu, jako by ta snad měla jeho slova potvrdit nebo vyvrátit.

Ale kdybyste toho večera viděli oblohu, řekli byste sami, že obloha, která je stavu vynášet takové soudy, vypadá úplně jinak. Možná, že tatáž obloha – tmavá, celistvá, přitom jaksi tenká a jemná (jako netkaná látka) by se s vámi někde na poli za hřbitovem pustila do diskuse; do té diskuse, která trvá až do rána, ale tady, nad jistou pražskou kavárnou, působila ta obloha jaksi introvertně.

A tak se druhý muž zvedl, odebral se k baru, kde zaplatil své dražší pivo, objednal pruhovanému muži jedno malé levnější pivo, rozloučil se a odešel.

Zhruba o dvacet minut později ho bylo lze vidět z oken jisté žižkovské pivnice, jak na protější straně ulice vchází do průjezdu, jak ignoruje nápis Zamykejte dveře, do domu se dostávají narkomani a Romové, jak se za ním ty dveře zavírají. A pak už si můžete jen domýšlet, navíc pivnice v deset zavírá, a tak musíte jinam.

(Nebo domů.)

✂

186

Jak to voní, jak to šumí / Janík Večeřa Mezi jabloňovými listy a mezi chvějícími se větvemi dopadá na laťkový stolek letní zahrádky hospody U Svatoše slunce. Když zavane vítr, na stole se roztančí hra stínů. Stojí tu dvě piva a jeden popelník a vedle toho popelníku krabička Startek. U stolu sedí dva starší páni, jeden mluví a druhý jen zlehka přitakává. Oba mají na bradě zhruba dvoudenní strniště. S každým závanem větru se tomu řečnějšímu zacuká na hlavě přehazovačka – když už se cuká příliš a hrozí, že se odklopí, přeruší řečný pán svou promluvu a velmi vážně, až obřadně, přilepí přehazovačku zpět na vrchlík, aby poté opět začal mluvit. „To je, viď? To nebe, to nikde není takový, viď?“ „Hmm, není.“ „A nebo ty stromy zelený, ta barva. Taková plná… To nikde není takhle, viď?“ „No jo, není.“ „Jak to voní, jak to šumí, to je krása. Jak to slunko prosvítá mezi těma větvema. Jardo, to je boží dílo.“ „To je.“ „Víš, Jardo, von Bureš ze Čkyně, von mi říká, že nejkrásnější je to ve Čkyni. A ty stromy jsou prej ve Čkyni taky tento… zelenější, ale to není pravda, viď, že ne?“ „Ne, né.“ „Taky si myslím, dyť von, Jaroušku, je ten Bureš docela blbej. Dyť von nikdy nikde nebyl, to já jezdívám každej

187

tejden kolikrát až do Lubě… víš, ne? Víš, kde myslím, jak jedeš za Budějice, víš?“ „Jo jo, vím, vím.“ „No tak tam! A to je kus světa, Jaroušku, a Bureš mi bude něco vykládat, když jde na houby někam za Zálezly! Jaroušku, je to tak?“ „Je.“ „Vidíš a von mi bude… Je, ale hele, Jaroušku, no tak koukni, vidíš? Vidíš?!“ „No…“ „Jardo, myslíš na to samý, co?“ „No, myslím.“ „To je laňka, to je srnka, božíčku, já si ji pamatuju jako takovou… drobnou, vychrtlou a teď – Jardo, škoda, že nejsme mladší.“ „Škoda.“ Kolem letní zahrádky hospody U Svatoše projela stará škodovka. Jako za kometou ocas táhl se za ní oblak smogu. Oba starší páni se zachrchlali a hned nato zakleli. Jarda jedním slovem a ten druhý několika větami.

Koruna jabloně se rozechvěla poryvem větru a na stole a hlavách pánů se roztančila hra stínů. Malý bratříček velkého poryvu, který rozechvěl korunu jabloně, srazil ze stolu Startky. Řečnější pán se pro ně shýbl a položil zpět vedle popelníku. Rukou si přilízl k hlavě přehazovačku. Pak se pánové na židličkách napřímili. Oba se na sebe podívali a byli moudří tak, jako ještě nikdo před nimi nebyl, a tak, jako už nikdo po nich nebude.

Ne víc, ne míň, ale právě tak. Řečnější se nadechl.

188

„Jardo, tady je stejně krásně.“ „Je.“

✂ 30. 4. v 18:00 zavřeme a zůstaneme zavřeni navždycky. Děkujeme vám za přízeň, škoda, že to nevyšlo.

Vzpomínejte na nás v dobrém, my budeme. Markéta a Kuba / Oskar Bábek Jak by to bylo krásné, usadit se tady, udělat si nějakou malou živnost a vydělat si tak akorát.

Sedával bych v nádražní hospodě a sledoval, jak vlaky vozí lidi sem a pryč (jako jsem to i já kdysi chtěl), jak břicho nad mými stehny kyne stále víc a víc a já se přes něj bez závisti koukám na lidi, kteří tu maximálně počkají na vlak, ale napořád tu nejsou. Bez závisti a bez nostalgie – vypil bych se tak, že bych zapomněl vše, co bylo, a myslel bych jen na to, co bude; těch třicet, možná čtyřicet let tady, na té samé židli…

A přesto jsem teď o jedenáct kilometrů dále a nejsem než kolemjdoucí.

Zavřeli Panoptikum, navždycky, a nám je do pláče.

Náhoda mě minulé léto několikrát přivedla právě sem, do tohohle městečka a do Panoptika; náhody. A tak teď – v dubnu – teprve beru na vědomí, že loňské léto je pryč.

Kdyby to aspoň nenapsali tak dojemně.

A tak jsme museli zakotvit v restauraci Pod radnicí, a když jsme toho měli dost, říkám: „Pojď,“ a jdeme.

189

Tajemství je jako ořech, který musíš rozlousknout, musíš zvolit takovou sílu, že skořápka praskne, zatímco vnitřek nerozdrtíš.

Rozkopnu skleněnou výplň dveří Panoptika. Řinčí sklo. Společnými silami zbavujeme rám dveří zubů a vcházíme do uspané hospody. Přestože jsme v nekuřácké části a nekouřím, zapaluju si. Popíjíme lahváče, co jsme je původně měli do lesa a policejní sirény se blíží.

Pohodlně se opřu, zavírají se mi oči: „Hele, nebylo by hezký to tu převzít? Mohli bysme si tu otevřít hospodu.“

✂ Zpocení / Janík Večeřa „Nevím, co bych vám řekl, řekl jsem jim. Tedy měl bych co říct, ale myslím, že to nemá cenu – to jsem jim taky řekl. Nemá to cenu, protože jste blbí a zpocení a jenom to vás zajímá, vy chásko mizerná! Tak tohle jsem jim už neřekl,“ řekl Rosťa a napil se. Napil se limonády.

Rosťa pivo nepije. Pije tu limonádu. Buď červenou, tu má nejradši, nebo žlutou, tu má taky celkem rád, nebo černou limonádu, ale tu už nemá rád skoro vůbec, to kolikrát uvažuje, jestli by si neměl dát pivo. Dneska měl však červenou limonádu, takže si pošušňával. Asi takhle: „Šušni, šušni, šušni.“ „Hmm… vidím, že si pošušňáváš,“ odtušil Rosťův přítel Marian, „ale to, žes jim to neřekl, je škoda. To by

190

ti zpocení taky jednou viděli, že jsou jen lidi a že i na ně může dojít.“ „Máš pravdu, Mariane, máš velkou pravdu, ale víš, není to legrace, člověk, když jim má něco říct, začne se úplně zalykat, jakoby horkostí, nebo ne jakoby, tam u nich ta horkost docela reálně je,“ vysvětlil Rosťa a Marian pokýval hlavou.

U stolu vedle seděly dvě dámy a pily kapučíno. Ob dva stoly vedle seděl dědeček a jedl polívku. U stropu rotoval větrák. Takové poklidné to tam bylo. Kolem stolu Rosti a Mariana prošel číšník. Zarazil se, vrátil se a Rosťu oslovil. „Promiňte pane, vidím, že máte opruzené rty. Mám vzadu v kamrlíku vynikající balzám. Smím vám ho nabídnout?“ „Kdepak,“ řekl Rosťa, „nemám opruzené rty. To dělá ta limonáda.“ A zaťukal na svoji skleničku červené limonády. „Ach… odpusťte, dělám číšníka už tolik let a tohle mě vždycky zmate.“ „Nebuďte smutný,“ poplácal číšníka Marian, „každý máme svoje.“ „Děkuji,“ řekl číšník a odešel.

Po chvíli se Marian zeptal: „Podívej a když jsi jim řekl, že nemá cenu jim cokoli říkat, udělalo to s nimi něco?“ „Ani ne… jen zafuněli a otřeli si čela.“ „Víš Rosťo,“ posunul se na židli Marian, „nechci ti vnucovat názor, ale pro některé účely mi nepřijde vhodné mít zasedačku v sauně.“

191

„Cítím to podobně Mariane, ale u nás ve firmě jsem malý pán. Tohle je už vlastně moje jediná radost,“ ukázal Rosťa na červenou limonádu.

✂ Chrbolka / Anna Dosoudilová Hospodský v naší vsi má putyku s krásným velkým sálem. Nekonají se tam ale ani hasičské pijatyky, ani myslivecké hody nebo závody v pojídání knedlíků.

Nekoná se tam nic. Náš hospodský je totiž takový bezkrevný. Unavená čepující mátoha, která tají velký sál a nejraději by od něj spolkla klíč, aby si jej nikdo nemohl vyžádat a aby nikdo nemohl náhodou uspořádat tancovačku. Hospodský je v letech ještě mladých, ale už zkušených – sladkých padesát, lesklá lysinka na hlavě a v dlani mozoly od pípy. Svůj krásný věk by ale nejradši zaspal – čepování ho za ta léta zmohlo.

Klimbá, kdy a kde může, a už usnul i u čepování piva.

Kohout pípy měl v tu chvíli naplno otevřený, opíral se o stěnu, oči zavřené, sklenice se plní. Pěna dosáhne okraje, odtéká do odkapávače – odkapávač má ale pěny brzo plnou hubu a pivo se valí na podlahu. Hospodský, s povoleným postojem spících, stále chrápe a pípu nepouští. Na zemi se tvoří rezavá louže. Sud je bezedný a pivo pomalu plní místnost. Hosté jsou udiveni a zvedají nohy. Ve dřepu na židli pozorují přicházející potopu a srkají svá piva. Hospodský sní sen

192

o věčném odpočinku, putyka se mění v loď, do které zatéká. Hosté už mají představení dost a povykují.

Hospodský se budí a potopu i bdění nese s nelibostí. Čvachtá v pivu, odnáší hostu sklenici, postaví ji způsobně na podtácek a mizí v kumbále pro kýbl.

Bezedný sud je prázdný, čepovat již není co, hosté odchází povodní do svých domovů. Hospodský sedí v kumbále na kýblu a sní sen o opravdové potopě, která by spláchla i jeho proklatou práci. Za týden je krčma opět otevřená, zem páchne savem, zdi jsou narezlé. Místnost se přesto plní lidmi a hospodskému nezbývá, než přijmout svůj úděl. Točí a točí, vaří turky a odměřuje rumy. V půlce večera usíná s hlavou v křupkách. Zdá se mu, že kráčí k průrvě a zbývá jen kousek, aby v ní docela zmizel. Ještě jeden krok, ještě jeden… – Ještě jeden, pane Chrbolko! – Aha, jistě, ještě jeden rumíček, hned to bude, hned to bude. Zase zůstal stát na okraji průrvy a dál musí obsluhovat tu pakáž rozjívenou. Než jí přinese objednané chipsy, hrst si jich nacpe do pusy. Lidé se mají dělit, myslí si.

Noc pomalu končí, hosté se potácejí ven, aby svými vrávoravými kroky vyšili nečekané vzorce na silnici.

Na stole zlatě svítí drobky z chipsů. Chrbolka se těší, jak spočine v peřinách, a chystá se na svůj rituál – zamkne putyku i se sálem a třemi záchody, přejde náves a zastaví se u protějšího domu. Je to bývalá kampelička, dnes budova pošty. Tady, tak jako každý večer, dlouze a slastně močí na omítku úřadu. Za zimních nocí stoupá pára, v létě crkot moči ruší cvrkot

193

cikád. Do hospodského se s odcházejícím proudem vlévá klid. Zdivo sténá a povoluje. Tato část domu je oproti zbytku výrazně omšelejší. Je nevzhledná, vlastně přímo ohyzdná. Ale pro Chrbolku je to kaple.

Tady se každou noc po čepování znovu usebrává.

Tady cítí, že i jím proudí život. A nad hlavou má přitom celý hvězdnatý vesmír. Jednoho dne tady nechá vztyčit křížek, nebo tu vykope studnu, jejíž voda bude dozajista všechny léčit. Jednoho dne. Ale dnes ještě půjde spát a zítra ještě půjde do práce.

Zítra ještě bude točit.

✂ Třeba bych ho mohla zachránit (Guláš) / Markéta Machková Přišli jsme tam a ta řada lidí byla zvláštní. Vinula se do zatáčky a vinula se shora dolů, kde ústila do dveří hospody. Podél silnice se v celé dálce táhla strouha.

Lidé, čekající v řadě, zpívali. Celý ten had lidí pěl tutéž píseň. Když skončila sloka, posunuli se o jedno místo – jeden člověk zaplul do dveří hospody a jeden naopak z hospody vyšel, a buď se zařadil na konec, aby se pokorného sunutí při silniční stoce zúčastnil znovu, anebo už uspokojen odešel domů. Zařadili jsme se tedy vlnitému hadu na ocas, zpívali s ostatními a posunovali se vpřed, dolů, směrem ke vchodu. Jeden z řady se vždy zastavil právě v těch dveřích. Zpívaje, držel je

194

otevřené. Tak bylo slyšet, co se vevnitř zrovna hraje, a jen díky tomu, že se dveře nikdy nezavřely, mohli jsme se připojit. Být součástí vnitřního dění a zároveň jeho přesahem ven.

Nevadilo mi čekat. Vystát si poctivě a s ohledem na druhé svůj nárok na vkročení dovnitř. Těšila jsem se, až se na dobu jedné sloky také posadím vedle Něj.

Představovala jsem si, že se třeba jen letmo bokem dotknu jeho kytary a ucítím na svém těle její, a tím pádem i jeho chvění. Jak bude zpívat a hrát a hrudí i nástrojem rezonovat, a možná si bude i podupávat nohou, a jak se všechny ty vibrace skrze lavici přenesou na mě. A třeba to bude zrovna nějaká dlouhá sloka a třeba mi to zpívání zrovinka půjde, a tak se naše vibrace setkají a tak se jeden na druhého naladíme a tak se rozvrníme navzájem. A když ne – i když nevím, co by se mohlo stát, aby ne, vždyť mám krásný znělý hluboký hlas a není jediné jeho písně, kterou bych neznala nazpaměť…, postavím se zase na konec řady a prozpívám se k němu podruhé. A to se možná právě rozhodne udělat přestávku a odpočinout si, a tak se pohyb řady a střídajících se přísedících zastaví a já vedle něj budu moci pobýt déle. Bude mít asi žízeň a požádá mě, abych mu přinesla pívo. Dost možná mu během zpívání i vyhládlo, a tak se mě zeptá, zda bych mu neobjednala guláš. Objednala. Samozřejmě, že objednala. A já bych ho rovnou i zaplatila a přinesla. Namísto těžko vyjádřitelných díků za všechny ty kdyžseránovracimdomy a zimanenivůbeczly. Nebo jako

195

poklonu za veškeré chcitěznáty, cojsizače a pročjsisámy.

Jen aby jich ještě stihl napsat, zahrát a zazpívat víc.

Svým dětem třeba. Dvěma dcerám, co vesele tančily v protějším rohu natřískané hospody a propukly v radostně řinčivý smích, když uviděly, jak se tátovi drží pivní pěna na kníru a odkapává do plnovousu, kde se míchá se zaschlou gulášovou šťávou… Jenže – to nebude pravda, on si o guláš neřekne, vždyť on už roky nejí! Vždyť on pořád jenom to pívo a tu kytaru a tu harmoniku a to zpívání. Ale mohla bych mu guláš přinést jen tak, sama od sebe, a vysvětlit mu, že jíst se musí! Třeba by si ode mě vzal, třeba bych ho mohla zachránit!

Myslela jsem na okamžik, kdy jej budu moci občerstvit, myslela jsem na tmavě hnědý a mírně pikantní hovězí guláš a myslela jsem na něj tak úporně, až se z ničeho nic začal valit tou podél silnice vyhloubenou strouhou.

Lidé, čekající v řadě, uskakovali stranou, proud guláše sílil, vyléval se ze strouhy do silnice a valil se shora dolů do zatáčky a berouc s sebou kytky, trsy trávy, drobné kamení a nakonec i nízké keře, ústil mocně do dveří hospody, jež byly stále drženy otevřené.

Ani teď se dveře nezavřely, ale písní už slyšet nebylo.

A kdo byl venku, neměl ponětí, k čemu došlo vevnitř.

Kdo byl vevnitř a přežil, mohl tušit, ale stejně si musel mnohé domýšlet, a trápil se a měl oči pro pláč.

A přežili všichni, kromě Petra Kalandry.

✂

196

King Kong / Dora Tichá Dnes večer mají přijet Finky!

Pleju si na zahradě. Všude dýně, plním biopopelnici až po okraj. Najednou obdržím telefonát. Volá mi máma, jestli neznám někoho, kdo by mohl v sobotu a neděli šít, že prý se nějaké umělkyni ztratil kingkong při transportu z Ameriky.

Někde na letišti se ztratí obrovské zavazadlo s třímetrovým King Kongem, nejspíš neprojde letištní kontrolou. Obří tlapa roztrhne jedním mocným máchnutím zavazadlo a King Kong je tu v celé svojí kráse. Snadno si poradí s letištní ochrankou, vyřítí se do newyorských ulic. Už si to metelí Pátou avenue, cestou vysklí okna osmipatrového domu, ale ve třetím patře se z okenní tabulky vymrští střep, prořezává si před sebou cestu, několikrát změní trajektorii letu, rozpůlí mouchu na dvě poloviny, křidélka třepotají, padají, odrazí se od parapetu v druhém patře, pijooouu piiijou, jedna půlka mouchy spadne do květináče v prvním patře, druhá proletí řvoucímu King Kongovi chřtánem.

Rozmáchnu se a zabořím motyčku do mokré hlíny. Chvíli zápolím s kořenem, ale nakonec zvítězím. Smývám z rukou všechnu špínu a oblékám dolnopovltavský kroj.

Setkání umělců v hospodě U Lasíků dnes večer v sedm hodin. Finky přijely. Matěj Forman ve vaťáku dělá, že tu není, Vladimír Vytiska v dece a pantoflích: „Musím běžet, žena jde…“

197

Oxana proběhne kolem a zvěstuje novinu: „Pozdravuje vás princ Jarda!“ Veselé Finky se zvou na návštěvu do ateliérů místních umělců, Kuba Zich se podrbe na hlavě a zajede pod stůl, opilec neznámého původu spadne do nádobí, které se roztříští a jeden úlomek se vymrští, zavadí o lustr, zapotácí se, udělá několik přemetů, rozpůlí mouchu na dvě poloviny a žbluňk – spadne do piva místního štamgasta.

Kuba Zich: „Taky máte někdy pocit, že řešíte to samé, co u sousedů? Už tři měsíce sháním kingkonga na výstavu do Minoru, stačil by metr sedmdesát.“

✂ Ve vaně / Karolína Koubová Helena ležela ve vaně, i když jinak si na to nijak zvlášť nepotrpěla. Macerovat se ve vlastní špíně. Dneska jí ale vana zavolala, a ona šla. Voda byla tak akorát. Helena se ponořila. I s hlavou, samozřejmě.

Pod hladinou se jala uvažovat. Jak se někdo může koupat, aniž by smočil hlavu? Jak může někdo plavat, aniž by smočil hlavu? Jsou směšný, ty pohybující se hlavy na hladině. – Málem se kvůli tomu vůbec nenaučila plavat. Vždycky ji rozesmálo, když se nějaká ta hlava blížila, bez těla, končila u brady a měla děsně soustředěný výraz. Představovala si, že hlavy jsou unášeny jen tak vlnami a proudy. Někdy narazí na

198

pobřeží, kde se na podzim shlukují ve velkých houfech a hromadně dýchají kolem sebe, aby přečkaly zimu a nezamrzly v ledu.

Potřeba dechu ji vyhnala nad hladinu. Zkoumavě si prohlédla okraj vany, jestli na ní není špinavý ráfek.

Nebyl. Z vody jí vyčuhovala hlava a kolena. Podívala se na ně pozorněji, trochu se poposunula a zjistila, že na kůži má tenkou čáru jakoby narýsovanou versatilkou.

Rozmazala ji prstem a ona se rozpustila. Palcem u nohy se pokusila vytáhnout špunt. Nepodařilo se, a tak si připustila trochu teplý. Kdyby tak šel člověk vypustit jako vana. Obsah by vytekl do odpadu, následně by se pořádně vycídily stěny, opláchl se čistící prášek a pak by se znovu napustila voda s kapkou relaxačního oleje.

Kde by asi tak člověk měl špunt? Nádech.

Pod vodou se otočila na bok. Co by první a nejodvážnější hlava ze všech plovoucích hlav se potopila. Cítila jak se tisíc kilometrů daleko u pobřeží prohání vodní skútr, na opačné straně vody pak slyšela korály, jak se tiše vlní. Viděla hejno drobných rybek, které vystřelily do všech stran, když mezi ně vtrhnul predátor. A viděla také nekonečnou změť různých údů divně se ve vodě kroutících. Konečně pochopila, co chybí těm plovoucím hlavám choulícím se na hladině. Všechno do sebe najednou úplně zapadlo. A to ještě necelých pět vteřin, než se zas musela nadechnout.

✂

199

Někdy krásnej, jindy takovej neblahej / Barbora Chrostková Tak už sis vybrala?

Ještě ne.

Vylož tedy, co máme. (…) Áááá, pár čerstvých i dobře uleželých.

To bych přimíchala až později, tak bokem. Nechci stále jen o sobě, alespoň ne v první osobě. Víš, třeba jako fotograf. Na fotce ho nevidíš, a přesto koukáš jeho okem.

Já už to tam ale začnu sypat, jo?

Nebo jako klavírista, který tě svými úhozy po klaviatuře přenese přes hory, doly a…

Tak dost.

Dost. Jenže jsou věci, které mi jdou zcela samy, třeba tak dlouho řeším, jestli si koupit makový či tvarohový, až jsou oba vyprodané.

No ano, výčitky, ty už jsme tam dávaly minule?!

Víš, já ti tomu stejně nerozumím, někdy mám ze sebe i z žití takovej krásnej pocit a jindy mám ti ten pocit takovej neblahej. Takový škatulata hejbejte se, o kterých ani nevíš, že se hrají, až jsou najednou všechny značky obsazený.

Nějak nám to zbytečně houstne, nemyslíš? Chtělo se vařit přece něco svěžího, letního… Jaro za dveřmi…

A stejně je to všechno zázrak, viď?

No jo, je to tak. Vždycky když se nad tím zamyslím, musím si to chtě nechtě přiznat.

200

Já ale nemyslím jen to jaro za oknem…

Neslaď to!

Nesladím.

Sladíš!

Nesladím, solím, tak si lízni!

Nechci si lízat, chci jen, aby si to každý osladil nebo osolil sám.

Já ale nechci podávat mdlá jídla!

Já je zas nechci jíst přesolená nebo přeslazená!

Počkej, ochutnej, snad se zas tolik nestalo.

Máš pravdu, není to špatný.

Ale chtěli jsme něco slavnostního, viď?

To ano. Vždyť se podívej, máme tu vyloženo takovejch náramnejch věcí, některý bysme ochutnaly poprvý v životě.

A my uvaříme zas tu naši.

Tak pojď, ať nám to nevystydne.

✂ Píšu si / Maryana Kozak 19:19 Jak já si užívám tyto dny.

Psaní a psaní esejí, povídek, seminárních prací během překrásných letních dnů dokáže u člověka vyvolat nutkavou potřebu se tak nějak pozastavit a zorganizovat si ten život, nebo aspoň domácnost.

201

Já osobně rovnám oblečení na hromádky dle barev a taky třídím ponožky.

Otevírám okno do dvora a koukám po letadlech. Nic. Přeci jen by bylo troufalé jít ven. Očima kloužu po anténách.

19:41 Ano, ještě pořad koukám z okna. A zase si to myslím, na Zvonařce jsou ty nejhezčí červánky! Nemůžu si pomoct, ale každý druhý den mě přemáhá nostalgie, že zítra už to taky nemusí přijít, tak to cvakám na ségry starý Canon, na film, jo, to má atmosféru.

V rytmu bosanovy z radia Bosanova dojídám špagety nasucho. Až umyju talíř a vidličku, tak zavřu okno a sedám za psací stůl.

20:00 Oknem proniká do kuchyně cinkání skleniček a lidských hlasů. Jako hodinky! Večerní posezení U Kaštanu právě začalo.

Koukám někam z okna.

Slyším… a teď už i vidím opatrně vycouvávat bílý Mercedes Benz. Pan Pytlík, majitel a. k. a. Bruno The Pytlík, jede vyvenčit své žihadlo.

K cinkání skleniček se přidaly příbory. Hm, tam nejedí špagety nasucho. Tak dobrou chuť! Počkejte! – neváhám

202

a taky si naliju sklenku, Argentina, sladké, 65 korun, chlazené, moje volba! „Ale on ví, on to ví, tohle mi nemůže dělat! Je vadnej, ale já sem taky psycho, prostě rozchod a budu spoky!“ Hóóóóólky, tohle nejde poslouchat, já to asi trochu přivřu.

Zvoní telefon. Volá maminka. Dnes má volno, tak pracovala na zahradě. Manévruju a ujišťuju ji, že píšu, že čtu, ale jde to pomaleji, než jsem čekala. Slibuju: „Nebudu nikam chodit, dokud to nebude hotový“ – to je přeci samozřejmý!

Zvoní telefon. Volá Eva, ať jdu ven, že jdou všichni.

Věta „já určitě nikam nejdu, nemůžu, slíbila jsem to mamince“ mě stojí hodně přemáhání. Ale dyť se vidíme pozítří, tak to vezmu najednou. Jasný, dohodnuto!

Sedám ke stolu a ťukám třetí větu. Druhou mažu – naprostý a radikální blábol!

22:13 Ohňostroj! Pořád nevím kdo, kde a proč, ale je to tady každý týden. „Na seminárku“ připíjím a děkuji!

Kde to chytit? Jak to prošťouchnout? Jak to dělá Lena?

Lena hodně kouří! V tajném úkrytu mám krabičku mentolových slimek, nerozbalených. Držím je pro

203

návštěvy a na „special occasions“. Tohle je dost „special“ – když to nenapíšu… no, nevyslovím to, nebudu pokoušet karmu! Jdu ke dveřím a na první… na druhý pokus vyšvihnu stojku o stěnu. Jestli ji dám i potřetí, tak to všechno dobře dopadne! Je tam! Všechno dobře dopadne!

Energie, motivace, konečně! Sedám ke stolu.

Beru čistý papírek a do sloupečku sepisuju všechno, co se mi honí hlavou, jedno přes druhý.

Udělám seznam věcí, co už dlouho odkládám a který by už bylo dobrý konečně zítra pořešit. Lepím seznam na ledničku.

22:47 Udělám si kafe, poctivě, na sporáku, po italsku. Doufám, že tam ještě trocha zbyla.

V rádiu hrají Josého Barrense, sedím na kuchyňské lince. Tady si můžu kopat nožičkama, je to sranda.

Devět hodin do odevzdání!

Cukr, cukr, cukr, mlíko, zamíchat raz-dva-tři, olíznout horkou lžičku, pofoukat, opatrně usrknout.

Jo, to zvládnu!

Vždyť už tu není co rovnat!

✂

204

Čas / Janík Večeřa Čas nějak letí. Letí, až hrůza. Přemýšlel jsem o tom tuhle v tramvaji. Vymyslel jsem na to téma řadu přirovnání a ne tak špatných, co můžu posoudit. Jak ono to bylo? Herdek! Štve mě, když mám světlou chvilku, kdy mi to jde, a pak si nepamatuju, co jsem v té chvilce vymyslel. Já totiž, když mám tu chvilku, jsem velmi marnotratný. Vždycky si říkám: Takových ještě bude.

A zavrhnu myšlenku si cokoli z těch myšlenek zapsat.

Pak, když mi to nemyslí, jsem rozmrzelý a lituju, že jsem si nic nezapsal. Je to podobný pocit, jako když mám hlad a je mi líto, že jsem se víc nenajed, když to šlo. Problém je, že ty sekvence, řekněme mentální a tvůrčí chudoby, jsou mnohem delší, než ty chvíle, kdy válím. Vlastně mám pocit, že čím jsem starší, tím těch chvilek, kdy válím, ubývá. Což mě přivádí zpět k východisku, jak ten čas letí. Bohužel mě to nepřivedlo k těm vynikajícím, dle mého soudu, metaforám.

✂ Pod postelí / Michaela Tůmová Kleknu si, vyndám zpod postele první řadu krabic. Pod postel se pak člověk musí nasoukat celou horní polovinou těla. Prach už se tam stihl vysunutím prvních dvou krabic zvířit, takže se dýchá jen obtížně. Krabici

205

v zadní řadě stihnu ještě posunout směrem dopředu, vysoukám se ven, nadýchám se čistého vzduchu a na druhý ponor krabici vyndám.

V dětství, když jsem vyndávala zadní krabice, bývalo pod postelí úplné moře prachu. Bylo na vybranou, zda ho z víka sfouknout, nebo dojít pro hadr a opatrně ho setřít, nebo vyluxovat, nebo krabici opatrně otevřít a nechat prach být.

Tenhle prach nebyl úplně čerstvý. Čerstvý, mladý, neboli nový prach je jiný. Je lehoučký, světle šedý a živý.

Ještě živý. Stačí kolem něj udělat nepatrný pohyb a hned se jeho chomáček zvíří, přemístí o kus dál.

Tenhle prach podpostele z dětství už dělal spíš chuchvalce, které vezmeš do ruky, nebo shrneš rukou a zůstane ti v ruce hromádka. Jak se z toho nového mladého prachu stane starý? No, on si totiž nejdřív myslí, že někam poletí a skutečně si poletuje. Ale časem, jak ho přibývá, ztěžkne, povadne a drží se už jen při zemi, vrství se a hutní. Čím je starší, tím je tmavší a těžší. Jednou jsem v klenbě kostela obnovovala větrací otvor na půdu. Byl částečně zazděný a částečně zanesený prachem. Muselo se to pořádně prošťouchnout a pak se ten několik set let starý prach vyvalil ven na mě. Byl černý, těžký a nebezpečný. Tenhle starý prach v sobě prý má zárodky různých dnes už neznámých chorob.

Proč jsem lezla pod tu postel? Pod postelí jsou často věci, které člověk nechce vyhodit, ale zase je tak nutně nepotřebuje. Už od dětství jsem měla pod postelí

206

krabice s různými věcmi. Krabice se při úklidu objedou luxem, rozhodně se pokaždé nevyndávají. Jak jsou tam schované, už se ani pořádně neví, co v nich vlastně je.

Leze se do nich, buď když člověk něco zoufale nemůže najít a z bezradnosti jde zkusit štěstí i tam, nebo se tam leze, když to na člověka přijde – z čirého lelkování či zvědavosti. Třeba když se má něco dělat, do čeho se člověku moc nechce, tu tělo se začne samovolně pohybovat směrem k místu potenciálního překvapení a už šátrá, zkoumá. Většinu času to všechno harampádí pod postelí v podstatě k ničemu není, snad jen k zadržování prachu, který tam obvykle dostává šanci v klidu a důstojně zestárnout.

✂ Jiřino, naslouchej mi / Martin Třešňák „Jiřino, naslouchej mi,“ ozval se Miloš z pod postele. Ač je z pod postele omezený výhled, v této situaci mohl Miloš velice dobře vidět, co se dělo. Nikdy si neuvědomil, kolik všelijaké rozbitelné keramiky mají ještě stále v domácnosti. V jednu chvíli dokonce přiletěla na zem i nerozbitná sklenička minulého režimu, o které ani netušil, že ji mají. A k udivení diváků, kterým byl v této chvíli pouze Miloš – avšak posluchači byl celý dům –, se nerozbila. Teprve po náporu čínského porcelánu z Taiwanu, který Milošovi daroval jeho strýc k vánocům před pěti lety, začala pomalu povolovat. Bohužel

207

však postupné hromadění čínsko-taiwanské keramiky kolem, znemožnilo Milošovi rozpoznat, zda-li sklenička přežila dopady posledních talířů či nikoli.

Vzhledem k četnosti těchto situací za posledních pár měsíců, se Miloš pod postelí necítil nikterak zvláštně či nepříjemně. Dokonce si všiml, že za celou dobu ani jeden jediný střep nepřekročil pomyslnou hranici mezi normální podlahou a podlahou pod postelí. I to dokládalo, že je zde v bezpečí. Položil si hlavu na jednu ruku a pokračoval ve sledování dění. Koberec již dávno zrušil, neboť se z něho špatně odstraňovaly střepy.

V den, kdy nesl koberec k popelnicím, bylo zataženo, mraky byly tmavé až černé, a ačkoli byl podvečer, zářilo nezvykle intenzivní světlo. Podíval se na oblohu a po pár vteřinách musel zavřít oči a uhnout pohledem, jako by se koukal přímo do slunce. Opřel koberec o cihlové ohraničení kolem popelnic a šel zpátky ke vchodu.

Nedalo mu to a znova se koukl na oblohu, bylo to stále stejné. Uhnul pohledem, zamrkal, otevřel oči, a jak měl před očima mžitky, nebyl chvíli schopný rozpoznat, zda-li tam koberec ještě stále je. Během mrkání se objevoval a mizel. Mžitky ustaly a Miloš koukal na zídku u popelnic. Koberec tam nebyl.

Mrknul.

A k jeho udivení, tam stále nebyl.

Ležíc pod postelí maloval prstem obrazce do prachu na podlaze. Chtěl tu vyluxovat, aby byl jeho příští pobyt zde příjemnější, ale zjistil, že mu to vlastně nevadí. Obkresloval vzor bývalého koberce, jak si ho pamatoval.

208

Predátor / kořist / Stanislav Urbánek I Přestalo pršet a do zdí dejvických domů hryže slunce. Na vývěsním štítě PRÁDLO – PROUTĚNÉ ZBOŽÍ na rohu Kyjevské a Kafkovy ulice sedí středně velká kavka, hlavu nakloněnou k pravému křídlu, levým okem pozoruje dům, jehož přízemí odjakživa patří pivnici U Zívalů. Samotná pivnice s plzní za třicet, velkým rumem za patnáct a spícím opilcem ve výloze ji nezajímá. Zajímá ji malý hnědý brouk, který právě vylézá z pukliny v omítce hned vedle dveří do výčepu.

Po zimě zlenivělý hmyz dává si se vstáváním ukrutně na čas. Kavka však nikam nespěchá, vyčkává, až se kořist dostane na volné prostranství, kde ji bude moci snáze ulovit. „Tak, Járo, čau. Čau Jirko!“ „Čau Miluno!“ Za paní Ostianovou dveře pivnice zaklapnou tišeji než za jinými. Venku se zády k výloze opře o dosud vlhkou zídku, těžkou koženou brašnu postaví na zem vedle sebe, stejně je špinavá, a zhluboka vydechne.

Pohublá, v dlouhém zeleném kabátě, s křivou hůlkou a doširoka otevřenýma modrýma očima připomíná kudlanku nábožnou. A jako kudlanka i paní Ostianová je připravena ke skoku.

Malý hnědý brouk v tu chvíli nejprve váhavě vyleze z pukliny v omítce, pak seběhne po zdi a schová se v záhybu tašky staré paní. Kavka nazlobeně syčí.

209

„Kšá, ty ksindle jeden!“ hrozí jí paní Ostianová vztyčeným prstem. „Já vás znám, jste černý holubi. Pěkný oči máte, to jo, ale sotva se otočim, už mi serete na hlavu!“ Zpoza rohu se vynoří černý kosmatý obličejík a jeho majitel začne náruživě olizovat nárožní kámen. „To psi maj jiný voči. Ty voči nelžou. Skoro jako lidský, tydle voči. Jako voči hodnejch dětí.“ „Aido, nežer ty sračky, fuj je to!“ Černý obličejík v mžiku mizí, to jak s ním vodítko prudce cukne směrem vzad. Vzduchem se nese psík i jeho přidušené zakviknutí.

Kavka, brouk i paní Ostianová zhluboka vydechnou.

II Kafkovou ulicí kráčí – oblévána skřípáním své strakaté tašky na kolečkách – paní Baumruková. Z pošty. V poledne šla zaplatit činži, ale cestou se stavila v cukrárně a dala si dva dortíky – tedy dva dortíky sama a pak ještě jeden s paní Kalousovou a jeden s její dcerou Lídou, taková hodná holka to je – takže se vrací až teď.

Na rohu s Kyjevskou míjí nazlobenou slečnu, která se malému černému psíkovi pokouší vlhkým kapesníčkem očistit jazyk a zuby, a jen co vstoupí do křižovatky… „Hůů u! Jiřinko! Hůů u!“ Miluna Ostianová! Paní Baumruková se duchapřítomně snaží působit, jako že neslyší, a drobnými cupitavými krůčky si to svižně skřípe dál.

210

„Jiřinko! Tady! Ji-řin-kooooo! Hůů u!“ „Vaf,“ vedle tašky blýskne zuby malý černý psík. Paní Baumruková sebou trhne. „Aido, neser pani! Domu dem,“ řekně jeho majitelka. „To vona nekousne, pani.“ „Jiřinkoo!“ „Jo a támhleta pani Vás asi volá,“ dodá ještě slečna.

Paní Baumruková se zastaví a odevzdaně vzdychne.

Ví, že utéct se jí už nepodaří. Nasadí úsměv a otočí se.

III „Jiřinko! Co ty tu?“ řekne paní Ostianová. „Z pošty,“ pokyvuje paní Baumruková. „Furt mi někdo píše. Velikonoce a tak. To víš, i teď po-spí-chám.

Králíka upíct.“ „Králík ti neuteče!“ řekne paní Ostianová a pěkně se usměje.

Tašku na kolečkách postaví paní Baumruková doprostřed chodníku. V jejím zákrytu putuje malý hnědý brouk zvlhlými průsmyky mezi dlaždicemi k obrubníku. Kavka na vývěsním štítě nervózně přešlápne na druhou nohu. „Je hezky, viď, a to ještě před chvílí pršelo,“ řekne paní Ostianová zvesela. „No jo, pršelo no. My teď zas budem s Baumrukem jezdit na chatu, dyž je tak hezky,“ řekne paní Baumruková.

Ticho. „No dyť,“ řekne paní Ostianová. „Nechceš cigaretu?“ „On Baumruk má astma a tam ti je tak čistej vzduch,“ řekne paní Baumruková a zapálí si nabízenou cigaretu.

211

„Ale jen jednu, Miluno. Já jinak kouřim jak prokopnutá.“ „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Prodavačka PRÁDLA – PROUTĚNÉHO ZBOŽÍ vylévá k okraji chodníku kbelík špinavé vody. Kalnou řeku mizející v tlamě kanálu sleduje z útesu obrubníku malý hnědý brouk. Kavka na vývěsním štítě přimhouří levé oko. „A co píšou?“ „Kdo?“ „No k těm velikonocum.“ „Ále, věci.“ Ticho. „A jaký věci?“ „No různý, jak se kdo má a tak.“ Ticho. „No to já ti teda něco povim, Jiřinko. Mně nepíše nikdo.

Ani tys mi letos nenapsala a takový sme byly kamarádky. Dyž mi bylo jednadvacet, tak mi máma řikala, už nejsi mladá, Mílo, stárneš, za chvíli porodíš, děti ti vyrostou a pak ti ten život tak nějak ztratí smysl.

Sama budeš. Na starý kolena budeš úplně sama, řikala.

No a už je to tu. Ale já ti to nevyčítám, to ne. Vim, že toho máš dost.“ Ticho. „Tuhle mi zrovna náš mladej čet, cos psala naposled.

Von mi takle čte ty starý dopisy, já to mám ráda a jak sem si tudle rozsedla ty brejle, tak ty malý písmenka už

212

nevidim, a na nový mi nikdo nedá, to si jako nemysli, že jo, to von je náš mladej parádní škot, do piva, to jo, to dává, a na různý ty kamarádi, no co ti budu povídat, ale vlastní mámě, to ne, tak možná tý kozatý děvce z Alberta, to by koupil, co by řekla, to jo. A přitom je to, Jiřinko, čůza. Čůza to je!“ Jiřinka natáhne do plic kouř a vyfoukne ho směrem k Miluně. O dva metry výš zakašle kavka. Po okraji obrubníku směrem k rohu ulice běží malý hnědý brouk. „Jiřinko, já vim, že toho máš moc,“ pokračuje paní Ostianová. „Ale mně je líto, že už mi nepíšeš. Tudle sem to zrovna mladýmu řikala, jaký to dřív bylo pěkný, dyž sme si psali. Ty si byla dycky taková hodná holka, a to vo tobě Jaruna řiká takový věci, takový, to ani nechtěj slyšet, jsem kamarádka, tak ani dybys mě na kolenou prosila, tak ti to nepovim, protože i Zdena řikala, že to je blbost, žes to táhla s tim mym Bohoušem, já si taky myslim. Ale i dyby to byla pravda…“ Malý hnědý brouk se na obrubníku zastaví a přikrčí.

Paní Baumruková stiskne o něco pevněji držadlo své tašky na kolečkách. Někde na Vítězném náměstí projede tramvaj a odhodí vzduch do jedné z bočních ulic. Vítr se prožene kolem pošty, rozčeří srst na hřbetě středně velkého bílého psa a o chvíli později zahoupe vývěsním štítem PRÁDLO – PROUTĚNÉ ZBOŽÍ, až kavka zavrávorá. V tu samou chvíli se malý hnědý brouk z pukliny v omítce rozhodne učinit své životní rozhodnutí – vzlétnout. Kavka se pomalým klouzavým letem spustí z vývěsního štítu a chytí

213

jej zrovna tehdy, když ve svém stoupání dosáhne úrovně očí paní Baumrukové. Všechno je tiché, jen na úplném konci to něžně křupne. Paní Baumruková zhluboka vzdychne.

V tu chvíli již obě dámy vědí, že rozhovor je u konce a zbývá jej pouze završit obvyklou smyčkou postupného kladení drobných konverzačních lží. „Jsem ráda, že jsem tě zase viděla, Mílo,“ říká paní Baumruková. „Máme štěstí, že jsme na sebe natrefili, Jiřinko,“ říká paní Ostianová. „To já se jinak celý dny netrhnu.“ „Příště si musíme dát kafíčko, Mílo. Já mám dneska ještě spousty práce,“ říká paní Baumruková. „To já jsem tě nechtěla zdržovat, to si měla říct rovnou,“ řekne paní Ostianová. „Tak já běžim! Ahoj!“ „To vížejo, utikej.“ IV Na schůdcích před obchodem v Kyjevské ulici sedí dítě a čeká na maminku. Za mřížovaným zábradlím si připadá jako tygr v bambusové džungli. Tygr, který číhá na gazelu. „Baf!“ Paní Baumrukovou by to normálně rozzlobilo, kluka by chytila za ucho a pořádně mu vynadala – copak tohle se dělá, lekat lidi k smrti? – ale teď, aniž by se nechala vytrhnout ze svého skřípání, řekne jenom tiše: „Doprdele.“

214

Lída / Janík Večeřa Milá Lído, mně se líbí… Víš, co se mi líbí, Lído? Že jsi vlídná. To je na tobě zvláštní, protože vlídná nevypadáš. Ale jsi a to je to hlavní. Taky se mi líbí, ale to ti asi neřeknu. Nebo jo… anebo nevím. No dobře: líbí se mi tvoje ňadra. Ale počkej, to, že jsi vlídná, se mi líbí víc. To je přece hodnota trvalejší, ne? To není povrchní, přece. To je hluboké…

Ale to druhé jsem ti řekl proto, protože si myslím, že máš skutečně krásná ňadra, protože se mi líbí a protože bys to měla vědět. Jestli to teda už nevíš. Možná, že víš, ale já myslím, že když se to řekne, tak to potěší…

✂ Buďte zdrávy / Martin Třešňák Buďte zdrávy, milé dámy, rád uvidím se já s vámi, promluvíme, pobavíme, popijeme, avšak víme: pouze s mírou, k pobavení, když moc toho je, sranda není Jen tak lehce, v rámci mezí, to chce každý, v tom to vězí Rozpoznati kam se může, kde končí trny, začíná růže, kdy má to smysl, a kdy né,

215

Bože, ať mě to nemine!

Rozpoznati co chci já a co jen má nálada Co je správné, kdo to ví?

Je to dávno hotový?

Máme to v rukou, či ono nás?

Existuje vlastně čas?

Nebo jenom figurkami všichni páni, všechny dámy na životě šachovnici chodí pro nic od nic k nici

✂ Květuše / Marcela Šiková „Končím. Já s tebou končím!“ křičela Květa celá doruda rozpálená. Tělo napnuté a kývající se na vysokých podpatcích. Vlastně jen na jednom. O to víc se kymácelo a hrozilo, že upadne. Pravá ruka se hákem držela pouliční lampy a tělo se chvělo. Rozrušením a vzrušením z té možnosti, že by snad i mohlo spadnout. Nebo se omotat kolem té na žluto obarvené lampy, která seshora chladně pomrkávala na noční výjev. Jeden z těch, které by, kdyby mohla takto uvažovat, zařadila do kategorie mírně nadprůměrně přesahujících konvenční normu.

Běžně tu někdo močil. Běžně se tu někdo opíral, sám nebo ve dvojici. Jen jednou za čas se ale odehrával výstup tohoto ražení.

216

Květuše (takto jí říkávala maminka, když nebyla spokojená… „Květuše, co sis to zase…“ a následovalo například – „na sebe oblékla!“ Nebo – „Květuše, já ti říkala…,“ ať už to bylo cokoli nebo – „Květuše, ne abys…,“ taky – „Květuše, opovaž se…“ nebo jen „Květuše Květuše!“), takže, Květuše se do zvuku opřela celou svou bytostí. Napjala tělo jako luk a „Končím!“ ostře prohvízdlo Pavlíkovýma ušima, proletělo mozkem a zapíchlo se u srdce. Pár komárů, dovádějících v milostném kroužení pod romantickým osvětlením, padlo k zemi, smeteno alkoholovým odérem.

V pátém patře domu číslo pět se v posteli neklidně zavrtěl pan Vaněk, kterému se ve snu zazdálo, že na něj padá květináč. O ulici dál zavyl pes. „Ale Kvítku. Copak jsem provedl tak zlého, že se tolik hněváš?“ Pavlík rozpačitě mnul levou botu, kterou po něm Květa v záchvatu náhlého pohnutí mrštila, a díval se na ni, kterak se snaží vybalancovat tím výkřikem převážené tělo. Divoce hrabala levou nohou, tentokrát už oběma rukama pevně objímajíc lampu, a vypadala, jako by ujížděla na koloběžce, jak se snažila doladit těch téměř deset centimetrů, které jí pod chodidlem scházelo. Jinak to ovšem viděl Pavlík. „Vypadá jako amazonka zápasící se lvem,“ pomyslel si, zřejmě ještě ohlušený a dezorientovaný předcházejícím ultrazvukem, a pocítil, že by se ke Květě, Kvítečku, Květulince chtěl přiblížit, aby ji zachránil, uchránil, pomohl v tom boji, ale jeho racionální část jej držela dál z dosahu druhého ostrého podpatku.

217

Pavlík byl slušně vychovaný chlapec. A maminka mu vždy kladla na srdce, aby si hlavně našel slušnou a milou dívku. „Ne abys mi přived někoho, jako je teta Amálie!“ vytanula Pavlíkovi maminčina slova. Teta Amálie byla maminčina sestřenice. (Dcera babiččiny sestry. Černá ovce rodiny). Pavlík ji poznal jen jako malý kluk. Pamatoval si ji jako dámu v kostýmku se sukní nad kolena, elegantně držící cigaretu, která pak zmizela někde ve světě. – Rozumí se Amálie. I když ta cigaretka pochopitelně zmizela s ní. Takže maminka přestala kupovat „antitabák“ ve spreji, po kterém měl Pavlík suchý kašel.

Mimochodem, říkalo se, že se Amálie vdala do ciziny, snad až do Ameriky! Ale není to tak. Vzala si nějakýho Milíče, Čecha jak poleno, a z elegance jí za pár let zůstala jen ta cigára.

Obraz maminčina káravého ztrápeného obličeje se doslova zhmotnil Petříkovi před očima: „Hlavně ne jako teta Amálie!“ „Kvítek není jako Amálie! Nekouří. Pravda, občas trochu pije. Ale je hodná.“ „Hodná???!“ uviděl maminčin ukazováček, jak míří někam do zad Květuše, která se, teď objímajíc celým tělem veřejné osvětlení, soustředila na to, jak sundat tu zatracenou botu.

Pavlík pocítil vzdor. „A je. Kvítek je…,“ zaváhal. Když po něm Květuše z ničeho nic hodila botou, naprosto jej to vyhodilo z konceptu. Tohle ještě nikdy, nikdy…!

Zatímco hlavou se míhaly otázky bez odpovědí, uvnitř

218

hrudě pocítil slabounkou ozvěnu hlasu svého pra-prapředka, stojícího tváří v tvář rozzuřenému bizonovi, jehož kůži nutně potřebuje, aby přežil tuhou zimu.

Buď a nebo. Pavlík nerozumí. Neví. Stojí, rozpačitě žmoulá podpatek a cítí, že se mu to přese všechno nějak snad i líbí. „No Pavlíku!“ „Promiň, mami, ale teď ne.“ Pavlík byl odhodlán. Stále nevěděl co, ale byl připraven to udělat. Květuši se konečně podařilo sundat střevíček z nohy a vyčerpána tím výkonem, pomalu se sunula na všechny čtyři.

Pavlík, téměř hypnotizován tím pohybem a připraven ji zachytit, uchránit od pádu, spasit před klíšťaty, cokoli, ale taky uchránit sám sebe před dalším případným útokem, sunul se opatrně též.

Tak tam chvíli klečeli. Obklopeni kruhem umělého světla veřejného osvětlení, jako dva obyvatelé neznámé planety. Na čtyřech, obličeji k sobě, každý v ruce střevíc, jako nějaký předmět uctívání, či směny…

Paní Vokurková, která se vracela z noční směny, po té, co se ještě zastavila na jedno U Vokouna, vyprávěla druhý den Máni: „Holka, představ si, já ti viděla u parku srnky!“ A Máňa se smála: „Tak maximálně zajíce,“ a „bacha na bílý myšky!“ a smály se obě. Ona totiž Vokurková nosí brejle, tak kdoví co viděla. „Kvítku, tak mi řekni, co jsem vlastně udělal.“ „Nic. Právě že nic. Tys nikdy nic neudělal.“ Zavzlykala.

A dál klečeli na čtyřech v kruhu světla, obráceni k sobě. „A, co mám teda udělat?“

219

Květa se zaraženě podívala do těch jeho hodných očekávajících očí a zbytek alkoholu se rozplynul jako ranní opar ve slunci. „Nic. Teď už nic. Je konec.“ Když lampa se zabzučením zhasla, konečně si uvědomil, že ještě pořád klečí na trávě. Svítalo.

✂ Kateřina a Věra / Stanislav Urbánek Kateřina a Věra sedí ve stejné kanceláři naproti sobě.

Nejdřív sedí Věra, pak její počítač, pak počítač Kateřinin a pak Kateřina. Nebo naopak – záleží na tom, z které strany do kanceláře vcházíte. Protože jim ještě nepřivezli ty nový, menší monitory – bůhvíjakdlouhojimtoužtrvá – pokaždé, když chtějí spolu mluvit a přitom se sobě navzájem koukat do očí, musí se jedna z nich vyklonit do strany nebo o kousek popojet na kolečkové židli.

A zrovna teď se Kateřina mírně vychyluje ze své osy. „Ty, Věro?“ „Hm?“ „Jsem ti teď byla na rektorátu, jo, a jak je tam teď ta nová, jo, tak hádej co!“ „Co?“ „No, právě! Vůbec nic!“ Chvíli je ticho, v němž se Věra soustředěně snaží nabrat špičkou rohlíku bramborový salát z plastové mističky.

220

„Dyť je nová,“ řekne, když se jí to povede. „To vona se votrká a příště tě už pozdraví.“ Ticho. Jen Věřiným hrdlem pomalu a s jistými obtížemi klouže vazké sousto. „A jak sem ti byla na tom rektorátu,“ nevzdá se Kateřina, „tak sem se ti stavila při cestě nazpátek v tom klubu, co tam maj ty studenti podívat se, jaký to tam maj a tak, jo.“ „No a jaký?“ řekne Věra. Podrážděně, neboť jí právě kus bramborového salátu spadl z rohlíku přímo na klávesnici a zaklínil se mezi písmenky F a G. „No, pěkný to tam maj, ale vo to nejde,“ rozčiluje se Kateřina. „Je dvanáct, jo, a jak tam přídu tak normálně tam ty studenti už pijou. Třeba víno, jo. Normálně tak mezi přednáškama si daj třeba dvojku červenýho vína. To je, co!?“ „GGG G GGGGGGG G GGGGGGG G G GGG G GGGGG G G,“ ozývá se kanceláří místo reakce. To jak se Věra pokouší vyprostit zbytky bramborového salátu z klávesnice nebo je alespoň protlačit dovnitř. Prostě, jak se je snaží dostat někam, kde je neuvidí. „Co to tam prosimtě děláš?“ „Mi spad kus bramborovýho salátu do klávesnice a nemůžu ho dostat ven.“ „A zkoušelas to sponkou? Na to je takovej fígl sponkou.

Já to dycky dělám sponkou, dyž mi tam něco spadne.“ Kateřina je úřednice. A úřednice mají v rukávu vždy spousty inovativních triků. „Tady, puč si moji!“

221

Kateřina a Věra sedí ve stejné kanceláři naproti sobě.

Nejdřív sedí Věra, pak její počítač, pak počítač Kateřinin a pak Kateřina. Nebo naopak – záleží na tom, z které strany do kanceláře vcházíte.

Vedle Kateřiny pak sedím já.

A dny se vlečou a vlečou.

✂ Paní Reichlová / Dora Tichá Paní Reichlová je setsakramentsky ukecaná ženská.

Chodí po Roztokách a čmuchá. Ona je vlastně hodná, ale člověk se na ni jenom podívá – a stačí. Z dálky se k vám kolíbá postava prapodivného vzezření. Vytahané děravé tričko, které je buď malé, nebo velké, poseté skvrnami různých tvarů, barev a hustoty. Na nohou tepláky a prestižky – tenisové boty bílé barvy s větracími průduchy v podobě množiny malých děr v přední části boty, s elegantním modrošedým pruhem podél zavazování a s vysokou gumovou podrážkou, boty se sklonem měnit tvar při zvýšené teplotě.

Takhle si to šmejdí po Roztokách a hledá si nějakou oběť nebo alespoň útočiště. No, přiznám se, že občas, když jdu domů a zahlédnu ji před sebou, schovám se za nejbližší dům a chvilku čekám, až se vzdálí. Ale to se ona zrovna zastaví a začne se rozhlížet. Pak vytáhne igelitový sáček a začne sbírat obrovské hovno před masnou.

222

Paní Reichlová nemá psa. Ale hovna sbírá. A já přešlapuju a snažím se být neviditelná. To ale dost dobře nejde, neboť paní Reichlová vidí i za roh. „Jéé, ahoj Dorotkóó, to tě ráda vidím, kočičko! Jak se ti daří? No, já vím, vy jste pořád pryč. Tuhle jsem u vás byla a nemohla jsem se dozvonit. Máte dost dřeva?“ Loví v tašce klacík. „Vem to domu na zátop. A jak se daří mamince? No, já už tě nebudu zdržovat, ale ještě mi řekni…“ A tak dále, donekonečna.

Igelitovou tašku nosí paní Reichlová pořád. To kdyby náhodou někde něco našla. Když se nic neděje na náměstí ani nikde jinde, to pak chodí do roztocké knihovny na majla, jak říká e-mailu. Je to zadarmo. Sedne si za kompjůtr a ťuká ukazováčkem do klávesnice jedno písmenko za druhým. A tak je setsakramentsky ukecaná elektronicky.

Paní Reichlová žije sama, v bytovce. Má tři vnoučata. Řízky. Magdalenu, Matěje a Baryho. Jezdí ji navštěvovat velmi zřídka. Prostřední, Řízek Matěj, jezdí do Roztok nejvíc. Chodí s babou Reichlovou na pivo a na cigáro, případně na výstavu. On je totiž sochař. Studuje na akademii v Brně. Paní Reichlová říká, že je to její blbeček. Asi ho má ráda, a tak má strach, kdykoliv se mu vybije baterka v mobilu. To se mě pak chodí ptát, jestli náhodou nevím něco o tom jejím blbečkovi. A já říkám, že ne.

Za chvíli slyším zvonek, seběhnu dolů po schodech.

U branky stojí baba Reichlová. „Matěj tu není?“ Otvírá branku, zaloví rukou v igelitce a natahuje ke mně

223

ruku. „Nechceš slivku?“ Prohlížím si potlučené ulepené švestičky v její ruce. Jednu si nabídnu. Vykousnu červy a zbytek sním. „On se asi ztratil, koblih jeden.

Tak jsem chtěla vědět, jestli nešel náhodou za tebou.

Maminku máš doma?“ ptá se a už pajdá nahoru po schodech k domovním dveřím. Maminka doma je.

Jen nevím, jestli chce být doma. Chvíli váhám a pak říkám, že ano.

Paní Reichlová povídá o všem možném. Tak rychle, že se to ani nedá poslouchat. K nám domů chodí proto, že moje maminka je jedna z mála, kdo ji poslouchají. Paní Reichlová nemá co na práci. A tak musí mít starosti.

A ty starosti – se vždycky nějaké najdou.

✂ To je fakt pohled na tebe (Jaro) / Irena Feithová Hele, vono jak je teď to jaro, tak vono všecko kvete, jo?

Kvetou teda jako kytky a taky ňáký stromy, ne všechny kytky a ne všechny stromy, ale tak ňák v globálu to kvete. No a vono to docela taky voní ty kytky a ty stromy, protože vono jak to začíná kvést, ty poupata, tak to jako pouští ten odér. Hele, a vono to docela voní jako hezky a taky to hezky vypadá, jo? Ukaž mi vobdobí, kdy to takhle kvete a takhle voní, ukaž mi ho! Zima, podzim, hele ani v tom létě to takhle hezky nevoní, protože vono už to spíš vodkvejtá a plodí, to jako ukaž mi v létě takovýhle květy.

224

No a nemluvě vo slunci, že jo, takovýhle jarní slunce a vono to má taky ten… dopad, jako na lidi. Hele, ukaž mi vobdobí, kdy se lidi takhle smějou, no, v tom létě teda jako taky, jo, ale na jaře, jak je po tý zimě, jak v zimě neni tolik toho světla, tak lidi to maj rádi, že takhle najednou to slunce svítí a kvete to a ňáký páry, v parku, hlavně teda tam se to asi nejvíc páruje, protože vono takhle ve městě tý přírody, jako tý divoký přírody, neni moc, jo? To právě na to sou ty parky, že jo. A vono to ty lidi přitahuje a já se jim vůbec nedivim, hele, protože právě v těch parcích to kvete a voní nejvíc, no.

Hele, a co ty jako se nesměješ taky? Dyť hele, ukaž mi vobdobí, kdy je to takhle hezký, no. Podivej se, to se taky z toho raduj trochu! Hele já jako ti nechci řikat, že jako aby ses furt řehtala vod ucha k uchu, jo, ale třeba hele ty kytky, dyť je to taková krása… Třeba se takhle jako zastavit, jo, u toho kvítku a říct si, hele jak je ten svět krásnej, jo. A zrovna teď na jaře právě, no…

Tak jako se usmát nad tim kvítkem, jak je hezkej a jak hezky voní, že jo, protože to pak už nebude, hele, to zase až za rok. Radim ti dobře, protože pak si řekneš smůla hele, až zas za rok, a bude tě to mrzet.

Teda to je fakt pohled na tebe, ježišmarija. Já ti do toho nechci kecat, jo, ale začni třeba vod těch kytek, vono to leccos to… připomíná, no. A taky nos ňáký barvy. Dyť vono to jaro je barevný, a i v tý přírodě, a ty seš jak na pohřeb furt. Vem si ňákou, já nevim, no prostě co se nosí, rozumíš, takhle to je škoda, dyť

225

to vobdobí k tomu úplně vybízí, že jo? Ty páry taky, že jo, dyť to je úplně radost pohledět, no, jak se to na jaře všecko páruje a to i v tý přírodě, hele třeba takový ptáci, včely a tohleto, jako ten hmyz například, no.

To není jako že jenom lidi, to prostě celá ta příroda a prostě, hele, no.

✂ Co by to mohlo bejt / Michaela Tůmová To není možný. Hned druhej nebo třetí den se objevit, tomu nevěřím. Ale co kdyby to přece jenom už bylo vono. Ne, to je určitě jako vloni, kdy jsem se taky zaradovala, že už se mi to probralo k životu, no a pak…

Rostlo to dál, tak jsem pořád věřila, že to je vono, a nechávala jsem to tam.

Vloni byl problém, že jsem si na ty truhlíky nenapsala, co kam dávám. To jsem nad tím pak stála a pořád jsem si říkala – co by to mohlo bejt, todle? Co jsem to tam dávala? To by mohla bejt lobelka. Ta má přece takovýdle drobný lístečky? Nebo jsem tam dávala bazalku?

Hm, todle ale vůbec nijak nevoní, to nebude bazalka, tak co by to mohlo bejt?

To je plevel, to vytrhni, říkala mi máma.

Plevel? Dyť jsem tam přece zasela ty semínka, tak jakej plevel. Ale když to říká máma, tak že by to byl přece plevel? Jsem si říkala, to tam radši ještě nechám a počkám, přece si nevytrhnu kytku. No, pak, jak jsem furt

226

nevěděla, jsem to nakonec jednou stejně vytrhla. A nevím, jestli to byl nebo nebyl plevel. Takový dilemata.

No, to bylo ale vloni, teďko, teďko jsem si to všechno popsala. Vzala jsem takový nalepovací papírky a pěkně jsem tam napsala: tady je směs vysokých trvalek, vedle (přesně tam kde začíná ten druh jsem to napsala) levandule, pak astra čínská. Potom mám zvlášť kulaté květináčky na bazalku (tu mám víckrát a lobelku mám taky víckrát).

Takže v tom mám pořádek, letos to mám zorganizovaný, už se nenachytám.

Dost věcí mi tady ale stejně nehraje: třeba tady, co má bejt lobelka, jsou tu ty vytáhlý dvoulístkový čahouni, to bude plevel. Ale pak je tu takovýho něco úplně jinýho. Vylezlo to asi předevčírem, má to dva velký listy, zatím schoulený, a celý je to dužnatý. To není lobelka. Ale na obyčejnej plevel to taky nevypadá, já to tam zatím nechám, by mě teda zajímalo.

No a tadyto: když v tomhle truhlíku nebylo nic zasetý, tak tu nic nerostlo, plevel, nic. A včera, včera jsem dokoupila lobelku a hvozdík a včera jsem to tam zasela a dneska ráno tam hned něco je. Vloni to trvalo skoro měsíc, než něco vylezlo, to není možný, no to není možný, aby to bylo vono. Ale zase loni to bylo za oknem, teď jsem to nechala uvnitř, kde je dvacet stupňů, tak že by to dělalo to teplo?

Mně se to ňák celý nezdá.

No, já když jsem letos viděla poprvý, že z tý hlíny něco leze, ani jsem tomu radši nevěnovala pozornost,

227

zatím jsem chtěla dělat jako že nic, že to je určitě plevel, protože od loňska už to vim, že první vyrazí plevel. Ale třeba to fakt už je vono. Mně se zdá, že by to mohlo bejt vono, aspoň něco z toho. Nějakej plevel tam bude, to je jasný, to budou ty čahouni, co vyhnali dlouhej stonek a jsou hrozně rychlý, ale podle mě je tam už fakt i něco vopravdu z těch semínek.

No a tak dneska ráno zase první, co jsem udělala, že jsem k těm truhlíčkům přišla, tak jsem u nich seděla a dívala sem se.

Víš, si nemysli, vono to třeba ale fakt ještě není vono.

✂ Jak jsem dělal revoluci (román) / Jan Kubíček Kapitola první: V lese Kapitola druhá: Kapitalismus musí patřit lidu Kapitola třetí: Cikáni jdou do nebe Kapitola čtvrtá: Co je rovné a co je kulaté Kapitola pátá: Kašpárek a ďábel Kapitola šestá: Kapitalistické básně Kapitola sedmá: Sex, drogy a revoluce Kapitola osmá: Viselec Kapitola devátá: Mayský kalendář Kapitola desátá: Radostná zpráva Kapitola jedenáctá: Vesmírná exploze Kapitola dvanáctá: Ty a já jako mikrosvět revoluce Kapitola třináctá: Zrozen z chaosu a jasu

228

Kapitola čtrnáctá: Císařův mim Kapitola patnáctá: Můžeme začít?

Kapitola šestnáctá: Záhadná čísla Kapitola sedmnáctá: Žižek na Žižkov!

Kapitola osmnáctá: Dárečky šílenství Kapitola devatenáctá: Mistr a žák Kapitola dvacátá: Zápalná oběť Kapitola dvacátá první: Láska Kapitola dvacátá druhá: Slavoj je nemocný Kapitola dvacátá třetí: Poskládej si svůj katapult!

Kapitola dvacátá čtvrtá: Smrtící báseň Kapitola dvacátá pátá: Něco je ve vodě Kapitola dvacátá šestá: Husitský chorál Kapitola dvacátá sedmá: Polibek spásy Kapitola dvacátá osmá: Probuzení Kapitola dvacátá devátá: Teď se starej o duši Kapitola třicátá: 120 dnů svobody Kapitola třicátá první: Sémiotická válka Kapitola třicátá druhá: Už to zase začalo Kapitola třicátá třetí: Noc je tvá!

Kapitola třicátá čtvrtá: Dívka s mayským talismanem Kapitola třicátá pátá: Blázen. Zkáza. Universum.

Kapitola třicátá šestá: Andělé a démoni Kapitola třicátá sedmá: Na dně propasti úpím Kapitola třicátá osmá: Kde je vůle, je i cesta Kapitola třicátá devátá: Kocour v botách Kapitola čtyřicátá: Autorské čtení Kapitola čtyřicátá první: Co bude dál?

Kapitola čtyřicátá druhá: Poslední Vánoce

229

Pane kolego II / Karolína Koubová (…) „Je potřeba to vysvětlovat?“ „Samozřejmě. Pokud čtenář neporozumí, k čemu to všechno?“ „Třeba některý čtenář porozumí.“ „Ne, pane kolego, ne!“ „Aha. (…) Prosím vás, můžu se na něco zeptat?“ „Jistě, pane kolego.“ „V kolikátém jsme patře?“ „Jsme přímo pod střechou, proč?“ „Už podruhé tady za oknem proletěl čáp.“ „To je možné, pane kolego, mají hnízdo na komíně.“ „Aha.“ „Ale zpátky k tomu vašemu elaborátu.“ „Ano?“ „Nemyslete si, my umíme číst mezi řádky.“ „No, to je snad dobře.“ „Jak kdy, pane kolego, a jak pro koho.“ „Jak to myslíte?“ „Vy dobře víte.“ „Nevím, asi.“ „Ale víte, pane kolego, nedělejte, že ne, to neprospěje ani vám, ani nám.“ „A co nám tedy prospěje?“ „Opravdu nevíte?“ „Ne.“

230

„Tak si přece nechte poradit, pane kolego, jen si nechte poradit.“ „Ano.“

231

232

O autorském čtení 1 Co vlastně dělám, když veřejně (byť by tou veřejností byla jediná osoba) čtu, co jsem napsal? Jaký to má smysl pro mne a pro posluchače? V čem je to pro mne a pro ně nenahraditelné? Proč například – gramotní jsme přece všichni – nerozdám či ještě lépe nerozešlu přítomným text, aby si jej přečetli sami? Mohli by jej tak vnímat soustředěněji, vracet se k místům, o která klopýtli, poznamenat své postřehy na okraj.

A když už považuji text za vhodný pro hlasité čtení, proč jej nesvěřím někomu, kdo by jej přečetl hlasem krásnějším než je můj a s jistotou profesionála, který ví, kam umístit akcenty, kde je třeba se odmlčet a kde uplatnit tremolo?

Tedy od konce: požádám-li o interpretaci herce či recitátora, zařadí se můj text do jeho repertoáru mezi Baudelaira a Jesenina. Bude hotový, nebo tak aspoň bude působit. Ale v mých očích ještě hotový není.

Přinejmenším proto, že ještě nevím, zda je vůbec srozumitelný. Nebyl dosud dostatečně schválen; nikoli cenzurou, ale těmi, kdo nakonec rozhodnou o jeho životaschopnosti. Toto stadium nelze přeskočit. A v tomto stadiu by měl text číst ten, kdo s ním pak ještě může „něco provést“: zkrátit jej, přepsat, dát mu jiný konec, nebo jej taky spálit. Nepřesvědčivost, nerytmičnost, nepřehlednost, povrchnost textu nesmí v tomto „neschváleném“ stadiu, ve stadiu „před přijetím“ padnout

233

na hlavu interpreta. Ale neměla by být ani zakryta interpretovým uměním. Nezbývá opravdu než ujmout se textu sám, ujít s ním jeho první kroky a na vlastním těle pocítit každé jeho zapotácení.

A dám-li text rovnou k dispozici čtenářům, nemohu jeho komunikativnost kontrolovat vůbec: dozvím se nanejvýš, jak text „pochodil“, ne však, jak „si vedl“.

Nemluvě o tom, že tím z textu „škrtnu“ jeho znějící dimenzi, zúžím jeho působení na pouhý „význam“. Na ten rozměr, který je zachytitelný tichým čtením.

Zde je ovšem třeba připustit, že většina textů, s nimiž se setkáváme, vůbec žádnou znějící dimenzi nemá, přesněji řečeno s ní nepočítá. Bohužel. Čímž se dostáváme k momentu, který je možná pro autorské čtení nejpodstatnější, totiž k otázce, jak autorské čtení ovlivňuje povahu autorského psaní.

2 Každý, kdo měl příležitost účastnit se autorských čtení pravidelně, kdo tedy slyšel číst různé autory, si nejspíš všiml, že některé texty vyznívají přesvědčivěji než jiné a že tento úspěch často nesouvisí s jejich „literárními kvalitami“. Jako by se v kruhu posluchačů lépe dařilo textům jistého druhu či typu. Textům řekněme lineárním, založeným víc na svém průběhu v čase než na své rafinované struktuře. Nemusejí to být vždycky texty epické, byť ovšem „dějová nit“ udržuje pozornost nejspolehlivěji. „Fungují“ však i texty dialogické, ba lyrické, pokud provokují gestičnost, pokud „chtějí být vtěleny“.

234

Už to tak asi bude, že se za hloupou myšlenku stydíme nejvíc, když ji takřka fyzicky cítíme formulovanou vlastními ústy, když nám trapné ticho po snaživém vtipu vžene krev do tváří, když na vlastním těle pocítíme únavu z klopotných, mnohomluvných, nebo vyprázdněných promluv, které nám při psaní nepřipadaly zdaleka tak strašné; dokonce jsme si na nich zakládali. A protože se stydíme vyslovit, co jsme se nestyděli napsat, lze říci (a já to často studentům říkávám), že autorské čtení je nejefektivnější způsob, jak své texty redigovat, jak vůbec rozeznat, kde a jakou redakci vyžadují. Toto zjištění je však třeba rozšířit: autorské čtení nejen usnadňuje redakci textu; stane-li se pravidelnou fází autorovy práce, pak pomalu, ale významně a nezvratně ovlivňuje autorův styl, slovník, délku a rytmus textů, ba i žánry, jimiž se autor vyjadřuje.

Motivem té proměny nemusí být jen touha po úspěchu, rostoucí ochota „dát jim, co chtějí slyšet“, výměnou za smích a ovace; autorské čtení probouzí i mnohem počestnější touhu, totiž po srozumitelnosti a vzájemnosti (které na rozdíl od úspěchu nutně nepředpokládají souhlas). Vrací tak literární zážitek zpátky „před literaturu“, k zážitku z přímého sdělení a sdílení. Ano, je v tom rozpor: autorské čtení usnadňuje vznik „definitivní verze“ textu, ale zároveň tíhne na opačnou stranu: před text, k ústní tradici, k vyprávění. Otvírá nečekané dilema: zda využít „zpětné vazby“, totiž zkušenosti s „posluchačskou odezvou“ k dalšímu „zdokonalení“

235

textu „jako takového“, anebo spíš k tříbení „vypravěčské situace“, v níž může text posloužit jen jako záminka či námět. Jak je možné, že táž událost – autorské čtení – nabízí dvě tak protichůdná pokračování?

3 „Když mluvčí oslovuje publikum, mezi posluchači se vytváří určitá jednota, která zahrnuje jak je samé, tak i mluvčího. Pokud mluvčí požádá publikum, aby si přečetlo text, který jim poskytl, jednota publika se silně naruší, neboť každý čtenář se ponoří do světa svého vlastního soukromého čtení. Tato jednota zase může být obnovena až poté, co opět zazní mluvený projev. Psaní a tisk izoluje.“ Autor těchto řádků – Walter J. Ong – se ve své knize Technologizace slova (česky 2006 v nakladatelství Karolinum) nezabývá autorským čtením; srovnává důsledky, které pro jazykový projev a pro samo myšlení plynou z rozdílů mezi orální a chirografickou kulturou.

Pokud však Ongovy závěry vztáhneme k autorskému čtení, uvědomíme si jeho paradoxní povahu v novém světle: číst nahlas vlastně znamená postulovat pro psaný text vnímavost, jaká přísluší mluvenému slovu.

Jinak řečeno: v autorském čtení se uplatňuje kultura písma (pokud jde o strukturu textu) a kultura orální (pokud jde o způsob prezentace).

Jsou-li rozdíly obou kultur tak hluboké, jak přesvědčivě ukazuje Ong, (pro myšlení v orální kultuře je podle něho příznačná spíš aditivnost než podřazování, spíš

236

kumulativnost než analýza, spíš empatie než objektivita, spíš situačnost než abstraktnost, dále redundantnost, tradice, blízkost přirozenému světu, atd., zatímco v kultuře písma sluch ustupuje zraku, klesá význam paměti, tedy mnemotechnických pomůcek ve slovním projevu atd.), pak není divu, že se při autorském čtení začnou o text přetahovat dvě „gravitační ohniska“.

Střetnutí „orální komunikační situace“ a „chirografické struktury textu“ je v podstatném, elementárním smyslu „dramatické“: vyžaduje „akci“, nutí všechny zúčastněné k rozhodnutí. Posluchači většinou spontánně řeší toto dilema příklonem k textům „vypravěčským“, autor tím, že postupně objevuje, jakými pravidly se text musí řídit, aby při hlasitém čtení „obstál.“ Toto nejčastější řešení však není jediné.

Ostatně dramatičnosti autorského čtení zřejmě nejvíc prospívá, když žádná z obou přetahujících se sil, literatura ani slovesnost, nemusí „vyklidit pole“ či „zmizet z jeviště“. Když se autorův i posluchačův smysl pro zralý artefakt nevylučuje se smyslem pro otevřené setkání.

4 Knížka, kterou máte před očima, je exemplárním případem tohoto plodného konfliktu. Nabízí v redigované, literární podobě texty, které vzešly ze semináře Autorského čtení na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na Divadelní fakultě AMU. Nabízí tedy individuálním čtenářům texty, které byly napsány pro pětadvaceti až třicetičlenný okruh posluchačů, vystaveny jejich

237

komentářům a více či méně tak poznamenány atmosférou, ale i vkusem a způsobem argumentace, jaký při semináři panuje. Účastnil jsem se semináře už v době, kdy jej vedl prof. Ivan Vyskočil, a za léta, kdy jej vedu sám, zachovávám jeho „pravidla“ či „rituály“ a také jeho otevřenost nejen pro ostatní pedagogy katedry, nýbrž i pro hosty zvenku. Zkrátil jsem jen dobu, po kterou nový účastník musí čekat, než bude moci poprvé vystoupit se svým textem (z celého prvního ročníku na první semestr) a pozměnil jsem formulaci otázky, kterou pedagog vybízí studenty k rozpravě (namísto Vyskočilova „Co řekneme k Pavlovu/Terezčinu apod./ textu a čtení?“ ptám se ještě stručněji „Co jsme to slyšeli a jak?“). Zcela důsledně však dodržuji několik zásad, jejichž prozíravost jsem ocenil už jako jeden z posluchačů: požadavek, aby autor text opravdu jen četl, tedy nepřednášel a neinscenoval; dále požadavek, aby připomínky byly formulovány s vědomím, že komentátor bude dřív nebo později sedět na židli rezervované pro autora; dále zcela striktní zákaz jakkoli odrážet námitky nebo vysvětlovat autorské záměry: jedinou přípustnou (ne ovšem povinnou) reakcí na postřehy posluchačů je nová verze textu přinesená na některý příští seminář.

A konečně – pedagog se k přečtenému textu vyjadřuje až jako poslední. Ne tolik proto, aby měl „poslední slovo“, ale aby studenti nepřicházeli o příležitost všímat si a formulovat sami. Stává se díky tomu, že se mohu svého posledního slova vzdát, nebo jím jen podtrhnout některou poznámku z předchozí rozpravy.

238

Seminář by takto měl mít smysl jednak pro autora (jemuž pomáhá měřit vzdálenost mezi tím, co mu při psaní tanulo na mysli, a tím, co posluchači dokázali z jeho textu vyrozumět) a jednak pro posluchače (jimž pomáhá vyznat se v onom klubku různých podnětů, kterým říkáme „dojem“, a pokusit se o jeho překlad do sdělné řeči). Kromě toho – zcela v ongovském duchu – vytváří seminář „určitou jednotu, která zahrnuje jak posluchače, tak mluvčího“ a kompenzuje tak skutečnost, že „psaní izoluje“. Snaží se tedy tříbit právě tak písemný jako mluvený projev a jeho „ideálním absolventem“ není úspěšný spisovatel, nýbrž osobnost, jejíž řeč je „autorizována“ osobním ručením.

Z toho důvodu nejsou účastníkům semináře předem zadávána žádná témata, žánry či vypravěčské techniky. Píší o tom, co je dokáže k psaní přimět. Teprve pak jsou upozorňováni na souvislosti, do nichž svým textem vstoupili, na nároky, s nimiž se tím konfrontovali, a na témata, kterých se dotkli. Některým se tak postupně objeví téma vlastní, ne jako vnější přitažlivý námět, ale jako individuální zkušenost neoddělitelná od osobitého výrazu. Neboť je tomu už tak, že náš životní pocit je významně modelován tím, jak o svém životním pocitu mluvíme a jak srozumitelná je naše zpráva pro ty druhé.

5 Myšlenka dát z textů čtených na semináři dohromady knížku se vynořuje zhruba každé tři roky a já ji obvykle

239

studentům rozmlouvám. Z obavy, aby příliš brzy neunikli té ne vždy příjemné, ale užitečné a inspirativní situaci, v níž je nutno vlastním hlasem a gestem text představit a na vlastní uši pak slyšet, jak byl přijat. Aby se neuzavřeli do psaní a tisku, které (řečeno s Ongem) „izolují“, a nesložili tak z ramen tíhu osobního ručení dřív, než si na ni zvyknou a naučí se ji nést. Ale snad je v mých obavách i trochu nejistoty, co by z těch textů zbylo, kdyby zůstaly samy o sobě, neopřeny o přítomnost autora a bez soustředěné pozornosti předem zainteresovaného okruhu posluchačů. Co když vyjde najevo, že jsou to texty rozlišitelné jen podle hlasů a tváří autorů?

Dal jsem se do čtení. Vlastně poprvé, protože na semináři jsem textům „pouze“ naslouchal. Kupodivu se mi však i teď vynořovaly jejich kadence, akcenty, pauzy – ne ze vzpomínek, ale z vytištěných vět. Překvapilo mě, s jakou přesností je v nich zachycena současná znějící řeč, její melodie, rytmus, tvarosloví, stereotypy lexikální i syntaktické. Ne však bezděčně, jako neuvědomovaný vliv stavu obecné češtiny ve věku médií, informací a rozpadu forem, ale vědomě, jako pod zvětšovacím sklem a se smyslem pro humor.

Překvapilo mě také, jak dovedou počítat s představivostí čtenáře. Ne jako se záchranným lanem, které jim pomůže, když jim dojde dech, ale jako s vnitřním prostorem, který musí zůstat volný, nemá-li se čtenář cítit přebytečný; jako s řádkem tu a tam vynechaným pro čtenářovu repliku.

240

Ty tři společné rysy – smysl pro znějící řeč, pro humor a pro představivost čtenáře – jim zřejmě vtiskla (mj.) pravidelná, u některých až pětiletá zkušenost s autorským čtením, tedy s ověřováním textů v dialogu s posluchači, při neustálém vzájemném alternování rolí „autora“ a „kritika“.

Neméně významné však jsou rysy individuální. A tu je rozpětí veliké, od textů fotograficky fascinovaných tím či oním detailem skutečnosti až po texty, jejichž skutečností je jazyk. Od textů naze osobních až k textům zahaleným dlouhým pláštěm nějaké vypravěčské tradice. Ne všechny texty jsou stejně autentické, ne všechny vlivy stejně strávené, nenašel jsem však ani jeden případ textu, který chce (protože musí) vyhovět vkusu pedagoga, jak se to v dílnách tvůrčího psaní stává.

Toto zjištění připadá mi pro další vývoj účastníků semináře nejnadějnější.

Přemysl Rut

241

Almanach textů studentů autorské tvorby / 2009 – 2014 Koncepce knihy / redakční a grafické studio MAKE*detail, Michaela Raisová, Pavel Zajíček Texty / Oskar Bábek, Petr Besta, Eva Blechová, Tereza Causidisová, Olga Věra Cieslarová, František Čejka, Kateřina Daňková, Anna Dosoudilová, Anna Drábková, Irena Feithová, Alena Ferjenčíková, Barbora Chrostková, Tereza Koláčková, Karolína Koubová, Maryana Kozak, Jan Kubíček, Zuzana Macáková, Markéta Machková, Zuzana Pitterová, Michaela Raisová, Marcela Šiková, Dora Tichá, Michaela Tůmová, Martin Třešňák, Stanislav Urbánek, Barbora Vacková, Julie Válková, Janík Večeřa, Urszula Wojtkowiak, Pavel Zajíček Redakční úpravy a korektury / Kristýna Bartoš, Markéta Machková, Michaela Raisová, Pavel Zajíček Grafická úprava / Eliška Kosová a Anežka Součková Font / Tabac, Tomáš Brousil – Suitcase Type Foundry Vydává / Eliška Kosová, nakladatelství MAKE*detail jako svou osmou publikaci, ve spolupráci s Katedrou autorské tvorby a pedagogiky DAMU v Praze.

Tisk / tiskárna Libertas ISBN: 978-80-905124-9-8 Praha 2014