Sedma

7

Kubík Horký Nasadil Stratil Šmídek Vlach Žalský

MAKE*detail

Texty © Jan Horký, Rostislav Koryčánek, David Kubík, Pavel Nasadil, Ladislav Zikmund-Lender, Bronislav Stratil, Radek Suchánek, Petr Šmídek, Maria Topolčanská, Vladimír Vašut, Viktor Vlach, Petr Volf, Jan Žalský, 2015 Fotografie © Tomáš Balej, BoysPlayNice, Ester Havlová, Petr Králík, Pavel Nosál, Pavel Nasadil, Lukáš Prokůpek, Petr Šmídek, Andrea Thiel Lhotáková, 2015 Koncept knihy © MAKE*detail, 2015 978-80-905903-3-5

Před deseti lety promoval početně nejsilnější ročník v dějinách Školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Sedm rozdílných postav v jednu chvíli spojil pobyt pod společnou střechou. Každý se pak vydal vlastní cestou.

Davida Kubíka přizval na palubu doyen české scény a dobrodruh Martin Rajniš, aby se vrhli na půdu experimentálních dřevostaveb. Dlouholeté přátelství Jana Horkého s Pavlem Nasadilem vyústilo v založení společné kanceláře FAM Architekti s řadou zahraničních zakázek. Bronislav Stratil založil s Janem Roháčem architektonický ateliér ROHÁČ STRATIL, kde se věnuje převážně architektonickým a scénografickým projektům v oblasti kulturních staveb. Petr Šmídek zůstal jednou nohou na akademické půdě a druhou rozjel s Janem Kratochvílem internetový projekt archiweb.cz.

Viktor Vlach založil s Vladimírem Vašutem společný ateliér underconstruction architects, s nímž po návratu do rodného Náchoda usiluje o povznesení místní architektonické kultury. Jan Žalský po společné praxi s Petrem Pinkasem založil před třemi lety vlastní kancelář Žalský Architekt a poslední dva roky působil jako asistent profesora Emila Přikryla.

Nyní se opět setkávají u jednoho stolu. Společnou výstavou v Galerii AVU se vrací a bilancují na půdě alma mater.

prosinec 2015

7 / 1

David Kubík

7 / 1_1 7 / 1_2 7 / 1_3 7 / 1_4 7 / 1_5 7 / 1_6 7 / 1_7

Dům v oboře Zelená obytná krajina Školka Krč Venkovní třída Rozhledna Tanečnice – tetrahedron Rozhledna Máminka Dům Číčovice

7 / 2+3

Jan Horký, Pavel Nasadil

7 / 2+3_1 7 / 2+3_2 7 / 2+3_3 7 / 2+3_4 7 / 2+3_5 7 / 2+3_6 7 / 2+3_7 7 / 2+3_8 7 / 2+3_9 7 / 2+3_10 7 / 2+3_11 7 / 2+3_12 7 / 2+3_13 7 / 2+3_14

Architektonická soutěž Údolní 53 Lagos Bus Rapid Transport System Accra Bus Rapid Transit System Rekonstrukce bytu v Praze 7 na Letné Úpravy terasy restaurace Archa, ZOO Praha Vila, Petřkovice u Ostravy Dům v Perninku Mírové náměstí v Dobříši – západní etapa Rodinné domy, Hlučín Úprava bytu ve funkcionalistickém domě v Praze na Letné Návštěvnické centrum Great Fen, Velká Británie Chata u jezera Letecká základna RAF Caversfield – konverze trafostanice Domov pro seniory, Litomyšl

7 / 4

Bronislav Stratil

7 / 4_1 7 / 4_2 7 / 4_3 7 / 4_4 7 / 4_5 7 / 4_6 7 / 4_7

Divadlo loutek Ostrava – alternativní sál Zámek Žďár nad Sázavou – Muzeum nové generece Smuteční síň, Valašské Meziříčí Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně – vstupní zázemí, oltář Jan Vaněk (1891–1962), civilizované bydlení pro každého CM863 Nové autobusové nádraží, Poděbrady

7 / 5

Petr Šmídek

7 / 5_1 7 / 5_2 7 / 5_3 7 / 5_4 7 / 5_5 7 / 5_6 7 / 5_7

Brána do Lublaně Klauzury v Lázních Řadovka do Boskovic Sídliště Spořilov, Frýdek-Místek Suchou nohou Klika Cesty za architekturou

7 / 6

Viktor Vlach

7 / 6_1 7 / 6_2 7 / 6_3 7 / 6_4 7 / 6_5 7 / 6_6 7 / 6_7

Rodinný dům Pohl Rodinný dům Brát Rodinný dům Zapletal Rodinný dům Hvězda Rodinný dům Vrabec Rodinný dům Žák Rodinný dům Žďárský

7 / 7

Jan Žalský

7 / 7_1 7/ 7_2 7 / 7_3 7 / 7_4 7 / 7_5 7 / 7_6 7 / 7_7

Rodinný dům ve Šťáhlavech NDT Tržnice Kryté stání a plot Rodinný dům v Kostelci Úpravy v Kovolisu Hedvikov Rodinný dům ve Starém Harcově

7 ⁄ 1

David Kubík

7 ⁄ 1

Narodil se roku 1980 v Pelhřimově. Ve čtrnácti letech složil přijímací zkoušky na Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze. V roce 1998 byl na první pokus přijat na pražskou AVU, do ateliéru monumentální tvorby Aleše veselého. Po dvou letech přestoupil na Školu architektury Emila Přikryla, kde studoval dalších pět let. Absolvoval v roce 2005 projektem domu na náměstí Republiky v Praze, za který získal Cenu rektora AVU. Oponenturu mu dělal Martin Rajniš, který mu nabídl práci na společných projektech v kanceláři H. R. A., později e-MRAK. V roce 2012 společně založili Huť architektury. Během desetileté spolupráce vzniklo mnoho projektů a realizací i společné výstavy v Galerii Josefa Fragnera, v DOXu nebo na Bienále v Benátkách.

Architekt by měl mít kvalitu umělce v sobě S Davidem Kubíkem si povídal Rostislav Koryčánek.

Rozhovor se odehrál 4. listopadu 2015 v kavárně Lucerna v Praze.

Koryčánek: Ty jsi šel od Emila Přikryla k Martinu Rajnišovi. Od jedné výrazné osobnosti k druhé. Našel jsi mezi nimi nějakou spojitost?

kryl, tak jsem šel k němu. Nijak jsem tomu nenapomáhal, jsem spíše člověk vlečený osudem.

Kubík: Ani jednoho jsem nehledal. Ke každému jsem se dostal dílem náhod a okolností. Studoval jsem Hollarku a odtud jsem se dostal na Akademii k Aleši Veselému do ateliéru monumentální tvorby. Po nějakém čase mě umělecká tvorba přestala naplňovat, a protože jsem se zajímal i o architekturu a tu tam učil Emil Při-

Kubík: Martin Rajniš byl oponentem mé diplomové práce, a toho mi přidělil Emil. Po obhajobě se mě Martin zeptal, jestli s ním chci pracovat, „jestli bych s nim mohl udělat pár domů“. Neměl jsem tušení, co budu dělat po škole, jestli chci dělat svoje věci, nebo u někoho pracovat, tak jsem nabídku přijal. Zpětně musím znovu

David Kubík. Foto: Tomáš Junek

Koryčánek: A v případě Martina Rajniše?

Koryčánek: Spojuje je něco? Například jejich bezprahový vztah ke studentům nebo spolupracovníkům, kdy se lidé v jejich okolí stávají součástí jejich života?

Kubík: Oba jsou zcela pohlceni tím, co dělají, a to ze sebe vyzařují. Velmi snadno se pak stane, že i ostatní to pohltí, protože je vlastně velmi chytlavé se úplně ponořit do práce a nerozptylovat se okolním životem. Je to už deset let, co dělám s Martinem, a teprve teď, co se mi narodil syn, jsem začal dělit svůj život mezi práci a rodinu. Před tím to byla pouze práce. To je myslím typické pro sialovskou školu. Například když Mirko Baum dělá malý mostík, tak jde o do detailu dotažený projekt, na kterém je vidět, s jakým soustředěním formuje hmotu. Nejsou to architekti, kteří by stavěli půl Prahy, jejich realizace jsou výjimečné osobním nasazením.

A to je to, co Emil Přikryl učí své studenty: fascinaci architekturou.

Koryčánek: Co je to podstatné, co sis od každého z nich vzal?

Kubík: Emil mě učil dělat projekty, Martin mě naučil být architektem. I když se to nemusí zdát, jsou to dvě různé věci. Ve škole jsme dělali své projekty a Emil do toho nijak nemluvil. Mluvil o věcech okolo a spíš sledoval, co se stane.

Martinova škola je diametrálně odlišná, protože je soustředěný na vytváření projektů v co nejlepší kvalitě a dohodnutém čase. Emilův přístup k práci je více bohémský, až sebezničující, kdy pracuje celou noc a někdy ani to nepomůže, aby odevzdal projekt včas. Martin má všechno připravené dva dny před odevzdáním, a když něco nejde, neláme to přes koleno. Chce dělat věci dobře, ale nezblázní se kvůli tomu.

Koryčánek: Jak se proměnil za dobu vaší spolupráce tvůj vztah s Martinem, když říkáš, že ses díky němu naučil sám sebe vnímat jako architekta?

Kubík: Když jsem nastupoval k Martinovi, tak jsem vlastně uměl pouze dělat modely a vizualizace. Neuměl jsem nakreslit výkres, neuměl jsem ho okótovat, neuměl jsem napsat technickou zprávu. Obdivuju na Martinovi, že měl obrovskou trpělivost všechno mi vysvětlit a naučit mě kulturu architektonické práce. Naučil jsem se dělat všechny fáze projektu, od smlouvy, návrhu stavby, stavebního povolení, prováděčky, přes stavební dozory, komunikaci se stavebníky až po to, co se děje po dokončení stavby. A to je to, co mě změnilo. Dneska, protože některé zakázky Martina nezajímají nebo na ně nemá čas, tak je dělám já, aniž bych to s ním nějak probíral.

Koryčánek: Není to nejvhodnější čas odejít a začít dělat svoje věci?

Kubík: Odejít jsem měl v úmyslu hned druhý rok, co jsem byl u Martina. Důvodem bylo to, že všichni moji spolužáci se vydali svojí vlastní cestou. A to se ještě párkrát zopakovalo. Zjistil jsem ale, že mě strašně baví baráky nejen kreslit, ale hlavně je realizovat. A s Martinem se dostanu k zakázkám a k jejich realizacím, které by pro mě byly za jiných okolností zcela nedosažitelné. Martin díky svému jménu přitahuje neobvyklé zakázky, má neobvyklý přístup a pro mě se tím vytváří mimořádné prostředí, ve kterém můžu pracovat.

Koryčánek: Takže osamostatnit se tě vůbec neláká?

Kubík: Martin říká o některých svých spolupracovnících, že roztáhnou křídla a odletí z hnízda.

Když jsem se o tom bavil s Emilem, poukazoval na příklad Johnnyho Eislera, který spolupracoval s Meierem skoro celý život. Pracovat pod mistrem je někdy lepší než život poustevníka, kdy máš permanentní starost, kde vzít zakázku, a kdy třeba deset let nic nepostavíš. Kdežto já můžu u Martina baráky nakreslit, jak chci a být u toho, když se realizují. Na to potřebuješ patřičný mandát od klienta, který on jako starý profesor má. Navíc u něj je to svět jako z Verneovky, kde je rychlejší si věc vymyslet a nakreslit,

Rozhovor Rostislava Koryčánka

docenit, jak jsou oba chytří a skvělí architekti.

Nevím, co s nimi v té školce Hubáček dělal.

než zdlouhavě dohledávat na internetu v nekonečných katalozích. Takové lehké vynálezectví mě baví. Prostě ta spolupráce mi přijde smysluplnější, než roztáhnout křídla a odletět někam, třeba do Pelhřimova. Přesto vím, že nutně přijde doba, kdy se pro mě toto období uzavře a budu mít deset dvacet let pro sebe.

ale vždycky dojdeme ke konsenzu nebo k rozhodnutí, které Martin udělá a které pak respektuji.

Koryčánek: Jsou už projekty, které vznikají samostatně pod tvým vedením?

Kubík: Třeba školka v Krči nebo dům do Číčovic.

Je to ale obtížné posoudit i z toho důvodu, že podle Martina ti dobře vymyšlený konstrukční princip umožní udělat most stejně jako rodinný dům. Je to jako stavět z Merkuru. Tohle jsem si osvojil a nevím, nakolik můžu tvrdit, že můj přínos v tom kterém projektu – i když jsem ho dělal celý sám – je větší než Martinův. Ale jak říká náš statik, fyzika je jen jedna, některé věci mají prostě jen jedno řešení. Třeba rozhlednu Tanečnici jsem si vymyslel já, ale použil jsem do ní Martinovo osvědčené kulaté schodiště, které jsem rozkresloval už na Sněžce a pak na Báře, Cimrmanovi, Mámince, atd. Maják Járy Cimrmana jsme dělali hodně dohromady a každého přínos je tak půl na půl. Konstrukci věže jsem dost drasticky upravoval se statikem, několikrát jsem předělával tvar podnože, ale úvodní koncept – to, že muzeum bude v zemi a na tom vertikála s kruhovým půdorysem – to je Martinův vklad. V případě domu v Číčovicích oslovil klient Martina a ten zase požádal mně, zda bych to navrhl. Samozřejmě jsem to uvítal, ale zároveň jsem mu řekl, že si nejsem

Koryčánek: Dochází mezi vámi k diskuzím nad projekty, které by je posouvaly někam dál?

Kubík: Mám zkušenost, že takové diskuze často projekt spíš rozboří. Myslím si, že prospěšnější je, když u jednoho baráku je jedna hlava.

Dělat barák ve dvou nebo ve třech znamená, že se začne oslabovat jeho koncept. Nemám ambici měnit Martinovi baráky, i když je pravda, že některé naše diskuze jsou i hodně bouřlivé,

Rostislav Koryčánek. Foto: archiv autora

Kubík: Jen výjimečně. Většinou je to tak, že Martin nakreslí studii a já dělám zbytek. Za deset let jsme se naučili žít ve velmi propracované symbióze, kdy Martin nahazuje základní myšlenky a já je převádím do modelů a výkresů.

Za těch deset let vím, jak si ty věci představuje.

Martin u toho jásá a v závěru udělá takovou mistrovskou úpravu. Dělá se nám spolu dobře, i když si o barácích nemyslíme stejné věci.

Koryčánek: A jsou projekty, které vznikají pod hlavičkou Huť architektury, kde je tvůj koncepční přínos větší než Martinův?

jistý, jestli můj návrh obstojí, a že by bylo dobré, kdyby nakreslil i svoji variantu. Nechtěl jsem tu zakázku pohřbít. Klientovi jsme předložili dvě varianty a ten si vybral tu moji.

Koryčánek: Když se na to dívám, mám pocit, že ten dům vznikal na základě urbanistické rozvahy.

Kubík: Je to rodinný dům, kde každá místnost je samostatný objem – ložnice, obývák, dětský pokoj, pracovna, kuchyň jsou od sebe trochu odtržení, ale v rozích se překrývají a tím vzniká taková vesnička. Celé je to v dolíku vytěžené cihelny s nádherným kruhem stromů okolo.

A protože klient chce být co nejintenzivněji součástí tohoto kruhu, přírody, navrhl jsem to celé prosklené, což je z fyzikálního hlediska naprosto šílené. Je to ušité na míru tomu člověku a také předpisům, které v tom místě jsou.

Koryčánek: Nakolik je pro tebe jako architekta s uměleckým školením podstatná výtvarná stránka domu?

Kubík: Určitě mě baví tvarování hmoty a její výtvarná poloha. Mám ale zkušenost, že není dobré upadnout do nějakého stylu, protože to nejsou dobrá východiska pro tvarování projektu. Nemám příliš rád baráky, které jsou hodně tvarované podle výtvarného prvku, nebo když je u nich evidentní umělecká ambice. Investice do toho, aby domy vypadaly pěkně, jsou důležité, protože to pomáhá celé společnosti, ale některé kreace nad míru jednak rychle zestárnou, jednak jsou nemorální vůči klientovi a jeho penězům.

Koryčánek: Jsou pro tebe nějaké styčné body, ve kterých se potkává volné umění a architektura? Nebo jsou to zcela odlišné přístupy ke světu?

Kubík: Tepelný štítek na to nevyšel. Ale vyjde na to ve chvíli, kdy se udělají plné tepelně izolované střechy. A to už je rozhodnutí klienta.

Samozřejmě mu vysvětlím, jak ty věci fungují, co je to stínění, tepelná setrvačnost, jaké má hodnoty prostupu tepla trojsklo, jaké plná stěna. A ve společné diskuzi se někam posunem.

A to je vlastně to, co mě oproti sochařině baví.

U architektury máš klienta, se kterým vedeš dialog, který dává smysl tvé práci. Umělec je bez tohoto dialogu úplně opuštěný.

Koryčánek: Není to tak, že Martin vyhledává exkluzivní místa pro exkluzivní domy, zatímco ty místa dotváříš?

Kubík: Emil Přikryl mně jednou vyprávěl, že záviděl Martinovi, jak dobře lyžuje a jak u toho perfektně vypadá. A ptal se ho, jak to dělá.

Martin mu odpověděl, že musí jezdit na kraji sjezdovky, tam je ten správný sníh a můžeš tam udělat ty správný obloučky. Zkrátka, když máš dobrou parcelu, super okolí, chytrý klienty, většinou se ten dům povede.

Kubík: Když jsem se byl podívat na výstavě Jána Mančušky, nabyl jsem přesvědčení, že to je typ umělce, pro kterého je podstatný pohled na věc, doslova ho baví objevování způsobů, jak věci zobrazit nebo odvyprávět. A architekt by měl i přes požadavky klienta nebo místa dělat podobné věci jako Mančuška. Zde se umění a architektura potkává, protože nesmíš ustrnout u jednoho konstrukčního řešení, porotherm, zateplovák, ale musíš furt hledat, jak věci dát nově dohromady, a třeba i riskovat, dívat se zezadu, zevnitř, otočit to celé naruby. Rozdíl je v tom, že architekt je už v nějaké hmatatelné situaci, někdo po něm něco chce. Nestaví za své. Zatímco umělec si musí z naprosté nudy vytáhnout svoje téma a sám před sebou si ho musí odůvodnit. V každém případě se oba snaží formovat problémy, které už visí někde ve vzduchu, a hledají, jak s nimi naložit. Způsobů, jak věci zformovat nebo vyrobit, je bezpočet, stejně jako způsobů, jakými Mančuška ukazuje hrnek.

Architekt stejně tak nahlíží na úkol, který řeší, zvažuje nesčetně variant, snaží se to co nejlépe vytěžit. Je to jako cimrmanovské vyfukování kouře z dýmky do sifonu za účelem zjišťování,

Rozhovor Rostislava Koryčánka

Koryčánek: Je to realizovatelné?

zda tak nevznikne zlato. To hledání má umělec i architekt společné.

že hmota je pěkná svině. Takže nezbývá než se znova nadechnout a zase roztáhnout ty křídla.

Koryčánek: Přemýšlíš o tom, jak by se architektura a umění mohly potkávat? Že by dům mohl vytvářet prostor pro umění?

Koryčánek: Stál bys o to spolupracovat s umělcem, kterého si považuješ nebo který ti konvenuje, na nějakém projektu?

Kubík: Dům by měl vytvářet srovnatelné kvality jako obraz, který tě osloví, otevře ti oči. Stejný potenciál má dobrý barák. Výhodou umělce je, že má možnost ve své tvorbě komentovat aktuální dění, je schopný víc komunikovat, měnit styly, rychleji se vyvíjet, je tam ta lehkost. Kdežto architekt vždycky narazí na realitu, která ho zbrzdí.

V některých případech zcela omráčí. Pro mě jako architekta je těžké zůstat bohémem, udržet si neunavenou mysl, abych mohl snít. Martin říká,

Kubík: Jeden z mých spolužáků chce navrhnout dům ve tvaru koblihy, takové té s dírou – Donuts.

Ze které by měla vytékat i skutečná marmeláda.

Patrně ve velkém množství. Jemu nelze říct, že je to nesmysl, on je umělec. Nechci to shazovat, ale tohle je přístup umělce k architektuře.

Samozřejmě architekturu vždycky doprovází umělecká díla, ale spíš jako doplněk nebo dekorace. Architekt by měl mít kvalitu umělce obsaženu v sobě.

Rostislav Koryčánek (*1972) je absolventem sociologie a dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně. Podílel se na založení časopisu ERA21, který do roku 2005 vedl jako šéfredaktor.

V letech 2007 – 2012 vedl Dům umění města Brna, kde kromě několika výstav připravil také Brněnský architektonický manuál. V současné době pracuje v Moravské galerii jako šéfkurátor Uměleckoprůmyslového muzea.

Rozhovor Rostislava Koryฤ รกnka

fáze: realizace datum: 2011

Dům v oboře

7 ⁄ 1_1

foto: Andrea Thiel Lhotáková

autor: Martin Rajniš, David Kubík

místo: Český les – Železná investor: soukromá osoba

Krajina u obce Železná v Českém lese je nádherná. Pozemek ležící na okraji obce je mimo kontakt s její zástavbou. Stavba jednogeneračního domu má výjimečně krásnou vyhlídku do majestátní scenérie luk, lesů, jezera a hor. Pro dům je vždy velkým přínosem, pokud jsou nejlepší pohledy jižním směrem. Na severní straně je kamenná těžká opěrná zeď. Pilíře vydělují malé zahrádky, na které jsou z interiéru situována menší okna. Dům tak naplňuje jeden ze zenových principů, kdy se pobyt v interiéru odehrává mezi „malým světem“ (zahrádka na severu) a „velkým světem“ (dalekými výhledy na jih přes oboru k lesům a horám lemujících obzor).

fáze: vydané ÚR datum: 2007 místo: Týnice investor: PSJ, a. s.

7 ⁄ 1_2

vizualizace: David Kubík

Je možné uvažovat o výstavbě obytných rodinných domů v Týnici a vytvářet při tom zároveň vysoce kvalitní přírodní prostředí, které si uchovává (a někdy i zesílí) kvality, které tato lokalita má? Je myslitelné budovat stavby a kultivovat přitom krajinu? Je v našich silách neopakovat stále stejné chyby ve vztazích: stavba – krajina či soukromý vlastník – komunita, umělé struktury – biologický systém?

autor: Martin Rajniš, Tom Foltýn, Eliška Janečková, David Pavlišta, Martin Kloda, Jan Nikendey, David Kubík

Zelená obytná krajina

Školka Krč Školka s tréninkovou kavárnou stojí uvnitř většího areálu jako samostatný pavilon v srdci krčského sídliště. Zmíněné funkce jsou zde potřebné a do monofunkčního sídliště vnášejí žádaný prvek sociálních služeb. Od začátku bylo jasné, že tato jednopodlažní, do šířky roztažená stavba ze dřeva, schoulená mezi stromy v zahradě, bude založená na kontrastu k dvanáctipatrovým domům všude kolem. Kavárna je otočená k ulici, jednotřídka školky k jihu do areálu. Technické místnosti, záchody, úklidové místnosti a šatny jsou ve svých minimálních rozměrech „naštosované“ na střední dělící stěně. Světlo do nich přichází střešními světlíky.

7 ⁄ 1_3

foto: Petr Králík

autor: David Kubík

místo: Praha 4, Krč investor: DIC, s. r. o.

fáze: realizace datum: 2013

Venkovní třída Venkovní třídy podporují v dětech chuť se učit. Jejich výhody jsou natolik patrné, že získávají postupně stále více příznivců. Kdo si výuku venku mezi stromy a na čerstvém vzduchu jednou vyzkouší, velmi často a rád se k ní vrací. V tomto případě se jedná o vývoj prototypu rozměrově variabilní skládačky určené pro širší využití ve školách, nemocnicích, parcích, zahradách.

7 ⁄ 1_4

foto: Petr Králík

autor: David Kubík, Petr Štambach

místo: Praha 7 investor: ZŠ Fr. Plamínkové

fáze: realizace datum: 2013

fáze: studie daum: 2012

7 ⁄ 1_5

Rozhledna Tanečnice používá jako základní konstrukční princip pravidelný čtyřstěn (tetrahedron). V nosné konstrukci je pravidelný trojboký jehlan – nejjednoduší a nejpevnější schéma. Čtyři rohy, šest stejných prvků mezi. Dobrý základní kámen pro jakoukoli konstrukci mimo ortogonálních struktur, ve kterých jsme zvyklí bydlet. Co se stane, když prostorové trojúhelníky naskládáte na sebe? Ne náhodou vznikne spirála připomínající například DNA nebo pohyb tanečnice.

autor: David Kubík

místo: Vysoký Újezd vizualizace: David Kubík

Rozhledna Tanečnice – tetrahedron

fáze: realizace datum: 2014 místo: Hudlice – Krušná hora investor: Obec Hudlice

Rozhledna Máminka

7 ⁄ 1_6

foto: Petr Králík

autor: Martin Rajniš, Tomáš Kosnar, Martin Kloda, David Kubík

Rozhledna Máminka stojí na vrcholovém palouku Krušné hory, na místě bývalého vojenského triangulačního bodu. Nosná konstrukce je navržena ve tvaru trojbokého jehlanu, prostorová příhradovina z borovicové kulatiny. V této konstrukci je zavěšen štíhlý válec točitého dubového schodiště. Kulatina je pospojovaná ocelovými žárově zinkovanými styčníky.

Podesta je zastřešena průhlednou membránou v lehkém kruhovém rámu.

Vrchol rozhledny je zakončen žerdí, která nese větrnou korouhev.

Dům Číčovice Objevil se u nás vysoký člověk celý v černém.

Klient snů. Měl skvělé názory, jasné zadání, krásný pozemek a navíc si o architektuře myslí prakticky to samé, co my. Martin Rajniš i já jsme navrhli každý svůj dům, aniž by jeden věděl o druhém. Klient si nakonec vybral soustavu podobných objemů lišících se velikostí (obytný prostor, dětský pokoj, ložnice, pracovna, kuchyň atd.), se sedlovými střechami, které se v rozích dotýkají.

7 ⁄ 1_7

vizualizace: David Kubík

autor: David Kubík

místo: Číčovice investor: soukromá osoba

fáze: projekt pro SP datum: 2015

7 ⁄ 2 7 ⁄ 3

Jan Horký Narodil se v roce 1977 v Příbrami, kde vystudoval gymnázium. V období 1996 až 2003 navštěvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Nejvíce byl ovlivněn v ateliérech Ladislava Lábuse a Aleny Šrámkové, kde se také seznámil s Pavlem Nasadilem. Potřeba dalšího vzdělávání vedla k rozhodnutí přihlásit se na školu architektury Emila Přikryla na AVU v Praze, kterou studoval od roku 2002 do roku 2005. Diplomním projektem byl dům na Náměstí Republiky v Praze. První praktické zkušenosti získal v ateliéru Michala Šrámka a od roku 2005 pracuje společně s Pavlem Nasadilem v ateliéru FAM Architekti.

Narodil se v roce 1975 v Opavě. Navštěvoval hlučínské gymnázium, odkud v roce 1993 odešel studovat do Británie na Eaton City of Norwich School, kde maturoval z literatury a umění. V roce 1996 začal studovat na Fakultě architektury ČVUT v Praze v ateliérech Jaroslava Šafera, Oldřicha Hájka, Jana Bočana a Aleny Šrámkové.

V letech 2002 – 2005 studoval na Škole architektury AVU, kterou ukončil diplomní prací „Ideální Hlučín“. Pracoval v pražském studiu Aulík Fišer a v britském ateliéru Feilden+Mawson. S jeho podporou v roce 2005 založil spolu s Janem Horkým ateliér FAM Architekti.

7 ⁄ 2+3

Pavel Nasadil

Na cestě mezi Litomyšlí, Great Fen a Máchovým jezerem Rozhovor s Pavlem Nasadilem a Janem Horkým proběhl v nové kanceláři FAM v pražské Přístavní ulici 29 ve středu 7. října mezi desátou hodinou a polednem. Otázky kladl Petr Volf, který interview nahrával na digitální diktafon a také převedl do písemné formy. Je zachována časová posloupnost od začátku rozhovoru do konce. Před začátkem interview nabídl Petr Volf Janu Horkému tykání, protože si s Pavlem Nasadilem tyká již dlouho a pro průběh rozhovoru by bylo střídání tykání a vykání omezující. Během rozhovoru dostal Petr Volf kávu a vodu. Pavel Nasadil se dvakrát vzdálil a průběžně na displeji mobilu sledoval on-line výsledky tenisových zápasů, konkrétně utkání mezi Tomášem Berdychem a Pablem Cuevasem na turnaji v Pekingu, které Berdych nečekaně prohrál 4:6, 4:6.

Volf: Proč jste se rozhodli, abych rozhovor s vámi dělal právě já?

Nasadil: Protože máš rád tenis.

Volf: Tak to je pádný důvod, kterému rozumím. Ty hraješ, Honzo, taky tenis?

Horký: Hrával jsem ho závodně, do třinácti let.

Jsem z Příbrami a hrával jsem za Bohutín, to je vesnice nedaleko Příbrami. Měli jsme dobrý tým.

Volf: Ty jsi hrál za Hlučín?

Nasadil: Já jsem nastupoval za žáky TJ Hlučín, ale špatně. Býval jsem týmová šestka a vždycky

jsem se dostal na kurt, když už bylo jisté, že vyhrajeme nebo prohrajeme a o nic nešlo.

Volf: To, že máte vztah k tenisu, ve vás nějak posílilo rozhodnutí, že budete dělat spolu architekturu v jednom týmu?

Horký: Myslím, že to není to hlavní, co nás spojuje. Hlavně si rozumíme jako architekti.

Nasadil: Z nás dvou sleduji na mobilu on-line skóre tenisových zápasů jenom já.

Volf: Potřebuji si ujasnit jednu věc, kterou jsem z vašich CV nezjistil. V jakém období jste spolu byli na Technice ve stejném ateliéru?

Horký: Chodili jsme spolu k Aleně Šrámkové.

Volf: Nechci, aby to vyznělo infantilně, ale kdy jste se spolu skamarádili?

Horký: Na koleji. Bydleli jsme spolu na desítce.

Nasadil: Honza bydlel s Jirkou Bízou, což byl spoluzakladatel FAMu, ale opustil nás, protože šel ještě studovat architekturu na Akademii.

Volf: Proč jsi dělal diplom u Lábuse?

Horký: Chodil jsem vlastně jak k Lábusovi, tak ke Šrámkové, a vlastně jsem se k němu na závěr studia vrátil… přišlo mi to jako správné.

Volf: Ty jsi, Pavle, také putoval mezi profesory?

Nasadil: To bylo běžné. Do třeťáku jsem byl u Jaroslava Šafera, pak částečně u Oldřicha Hájka na konstrukční projekty, semestr jsem strávil u Jana Bočana a zakončil jsem to u Aleny Šrámkové.

Horký: Byli jsme spolu i u Vavřína, kde jsme vyhráli soutěž na rekonstrukci náměstí v Náchodě. To byla naše první společná práce s Pavlem a ještě dalšími dvěma kolegy v roce 1999.

Předtím jsme spolu nic nedělali, protože na Technice nebylo zvykem pracovat na úkolech ve více lidech. Pro nás to byl první úspěch a první styk s realitou.

Volf: Realizovalo se to?

Horký: Ne. Udělali jsme dokumentaci pro územní rozhodnutí, a pak se to stoplo.

Nasadil: Když vedení města zjistilo, že to nestihne do komunálních voleb, tak to zastavili. Od té doby se tam nic nestalo. Jen někteří místní architekti dělali svoje protinávrhy, které vůbec nerespektovaly ten náš. Byla kolem toho spousta diskusí. Naše koncepce byla nekonfliktní, čistá, založená na komunikaci kolem náměstí

s kolmým parkováním, se zachováním volného dlážděného středu se středověkým kostelem.

Volf: Jaký to byl pocit, vyhrát v soutěži?

Nasadil: Myslím, že jsme se cítili jako mistři světa. Neměli jsme ponětí o všech fázích, kterými je nutné při realizaci projektu projít. Pomáhal nám Michal Šrámek, u něhož byl na praxi Honza a projekt na územní rozhodnutí vedl.

Horký: Možná jsme to dělali s lehkou naivitou, ale zpětně viděno si myslím, že to byl dobrý návrh, který byl natolik nadčasový, že by se mohl provést i dnes.

Volf: V Dobříši už jste dospěli dál, protože jste měli možnost návrh realizovat.

Nasadil: To už jsme měli společné studio. Vyhráli jsme soutěž, ale povedlo se to realizovat jen z jedné pětiny.

Horký: Pro malé město s relativně malým rozpočtem bylo příliš těžké přetvořit tak velkou dlážděnou plochu, která přesahovala asi tři Staroměstská náměstí. Zajímavé bylo, když jsme objevili vize sedmdesátých let, podle kterých se počítalo, že se náměstí promění v třídu Míru.

Nasadil: Celé historické jádro se mělo rozbourat. V blízkosti náměstí se postavily nejdříve věžové domy, ale další demolice nepokračovaly a v tomto případě zůstalo jenom u vizí. Má to ale divnou atmosféru, protože sídliště začíná hned ve druhém plánu za historickým, přirozeně rostlým náměstím. Zpracovali jsme kompletní projekt pro stavební povolení, ale pak se vše zdrželo kvůli politice a obtížím s financováním.

Nakonec se městu podařilo zajistit dotační titul, z něhož šla část náměstí opravit.

Volf: Vyzkoušeli jste si, jak funguje spolupráce se samosprávou a co ovlivňuje, bude-li projekt ve výsledku naplněn, nebo zůstane jenom jako doklad ušlechtilých

s Pavlem Nasadilem a Janem Horkým

plánů. Zkušenost k nezaplacení, řekl bych.

Nebo to tak není?

Nasadil: Zjistili jsme, že práce pro veřejný sektor je riskantní. Zastavují se zde projekty po čtyřech letech, ať už jsou v jakékoliv fázi rozpracovanosti. Nám se to stalo na Zbraslavi, kde už byl vybraný dodavatel těsně před realizací, a komunální volby s novým starostou vše přetnuly. Až s několikaletým zpožděním jsme mohli pokračovat. Pracujeme tam na rekonstrukci ulice, která je součástí protipovodňových opatření. Bohužel nikdo neřešil stav, k němuž dojde stavbou zdi, která město odtrhne od řeky.

Tehdejší místostarostka – a dnešní starostka paní Vejvodová – chtěla řešit prostor navázaný na takzvaný Městský dům a Kaškovo divadlo, což je důležitý veřejný prostor dolní Zbraslavi.

Horký: Bariéry chrání město před vodou, ale zároveň z něj fyzicky a pohledově řeku, která byla vždycky jeho součástí, vyhánějí, což může být kontraproduktivní.

Volf: Ještě bych se rád vrátil k vašim studiím. Proč jste šli ještě na Akademii, když už jste byli schopni vyhrát veřejnou architektonickou soutěž?

Horký: Škola Emila Přikryla má velké jméno a vysokou prestiž. Oba nás hrozně moc lákala. Mně bylo třiadvacet a ještě jsem se necítil připravený na praxi, měl jsem potřebu se dále učit. Ukázalo se, že přístup profesora Přikryla

byl jiný než přístup paní profesorky Šrámkové nebo profesora Lábuse. Všechno se mi smíchalo v hlavě dohromady a to mi prospělo.

Volf: Utkvěl vám v hlavě nějaký postoj, který profesorka Šrámková uplatňovala a vy se s ním i po letech při vlastní tvorbě konfrontujete?

Horký: Jsem přesvědčen, že profesorka Šrámková má svůj neměnný hodnotový systém a našla odpověď na řešení architektonických otázek.

Emil Přikryl je schopen konzultovat a rozvíjet více různých architektonických přístupů. Neustále hledá něco nového.

Nasadil: Já jsem se dozvěděl, že Přikrylova škola existuje, z katalogu k výstavě z roku 1995, kde bylo vidět, že studenti jsou vedeni k tomu, dělat věci jinak. Přišlo mi, že je to čistě akademické prostředí, které musí inspirovat. Když jsem skončil ČVUT měl jsem potřebu ještě pokračovat právě na AVU. Alena Šrámková o Emilovi hodně mluvila, takže to byl přirozený přechod.

My ji rádi mezi sebou citujeme… Třeba když má Honza něco dobrého, tak ji zacituji: „Nó, už to nechci ani vidět. Dělej půdorysy!“ U ní se postupovalo hierarchicky, formou, půdorysem, fasádami. Šrámková nás učila vyvarovat se rychlých nápadů, které nejsou v souladu s hlavní myšlenkou domu.

Horký: Nepamatuju se, že by Alena Šrámková přišla s nějakou knížkou a ukázala, jak něco

vymyslel Kahn nebo Le Corbusier. Což neznamená, že by to dělala špatně. S Emilem jsme pořád listovali knížkami.

Volf: Nebylo to deprimující, když vám vždy s jistotou ukazoval, jak už někdo před vámi to samé vymyslel lépe?

Nasadil: Ne, protože on nám předkládal především principy, které považoval za zajímavé.

Důležitá pro nás byla také jeho hluboká znalost historické architektury.

Horký: Než jsem se s Přikrylem setkal, tak jsem příliš neměl rád architekturu devatenáctého století. Chápal jsem ji jako eklektickou. Ale Emil nám otevřel oči a ukázal nám její důmyslnost a krásu.

Nasadil: A jak byla funkční, jednoduchá, mechanická, chytrá. Nic navíc. Emil Přikryl se nám do tvorby promítá stejně jako Alena Šrámková, představujeme si jeho fiktivní názory, které by na to, co děláme, mohl mít. Když děláme soutěž, kde je v porotě, děláme ten projekt pro něj, a pak jsme překvapeni, když neuspějeme, jako se to stalo se soutěžním návrhem na náměstí v Hostomicích. Tam jsme umístili sochu na osu, a ukázalo se, že to bylo to nejhorší, co jsme mohli udělat.

Horký: Byli jsme zklamaní, protože podle nás byl ten návrh dobrý.

Volf: Nicméně soutěže vám očividně prospívají, získali jste – jestli se nemýlím – nejméně pět prvenství. Z jakého soutěžního výsledku jste zažili největší zadostiučinění?

Nasadil: Já osobně si velmi považuji finálovou účast mezi posledními pěti v mezinárodní soutěži na návštěvnické centrum Great Fen v Anglii, které se zúčastnilo asi dvě stě týmů z celého světa. Nakonec jsme byli čtvrtí, soutěž vyhrál bývalý Kaplického spolupracovník Andrea Morgante.

Volf: To je velmi nadaný architekt… Vaše architektonická kancelář je pražskou pobočkou londýnské kanceláře Feilden+Mawson a v Anglii jste tudíž skoro na domácí půdě… Pomohlo vám to?

Horký: Myslím si, že pro nás pořád platí, že anglické architektonické myšlení je oproti tomu našemu hodně jiné. Dělali jsme několik rezidenčních projektů a je znát, že v bydlení mají jiné preference než u nás.

Nasadil: Je založená na jiných tradicích, hodnotách a předpisech než česká architektura.

V posledních pěti letech tam sledují především nejrůznější formy udržitelnosti a vůbec celý proces stavebního povolování je v Anglii oproti České republice velmi složitý. Obecně se v projektu velmi klade důraz na argumentační stránku, takže nejdůležitější je textová zpráva, která může mít formu knihy. Výkresy jsou pouhými přílohami. Musí se do hloubky popsat důvody, které vedly k tomu či onomu urbanistickému a architektonickému řešení. Nejdůležitější je vztah ke kontextu místa.

Volf: Co všechno už jste v Anglii postavili?

Horký: Máme za sebou konverzi bývalých kasáren Královských vzdušných sil na rezidenční bydlení, kde jdou byty velmi úspěšně na odbyt, takže jsme od stejného klienta dostali zakázku na další novostavby, opět v komplexu památkově chráněného areálu. V roce 2005 jsme spolupracovali na budově Nejvyššího soudu na Parlamentním náměstí s kanceláří Normana Fostera. Sice jsme byli vyloženě asistenty projektu, ale už od začátku jsme se mohli na jeho podobě podílet, což byla pro nás a naše působení v Anglii zásadní zkušenost.

Volf: Kam řadíte vítězství v soutěži na Domov pro seniory v Litomyšli, která proběhla v roce 2014?

Nasadil: Je to určitě naše největší vítězství!

Velmi si ho vážíme.

Horký: Máme z toho výborný pocit. Už jsme spolupracovali s řadou měst, ale přístup Litomyšle je jiný. Představitelé města si nás velmi váží a chtějí, aby byl výsledek co nejlepší. Chtějí slyšet naše názory. Respekt k profesi architekta je v Litomyšli značný.

Nasadil: Jak říká kolega Antonín Novák, tak pracovat v Litomyšli je už samo o sobě pro architekty odměna.

Volf: Má podle vás česká architektura vlastní identitu, kterou se může odlišit od zahraničních architektur?

Nasadil: Myslím, že nic takové se nedá o české architektuře říct. Možná že to platí o současné brněnské tvorbě, kde mají architekti jakousi nepsanou dohodu a chuť navazovat na funkcionalismus. Jejich tvorba je konzistentní, i když ne vždy progresivní.

Horký: Myslím, že to není jenom věc ambicí nebo odvahy architektů, ale souvisí to s investory, kteří progresivní architekturu nevyžadují, stačí jim průměr. Podívejme se, jak dopadla Národní knihovna.

Nasadil: Mám pocit, že česká identita – Karel Honzík tomu říkal „povahorys“ – se může projevit až v nějakém množství, v nějakém standardu, a vzhledem k tomu, že u nás až na výjimky nevznikají velké veřejné stavby, je těžké to předvést. Odpadá tak nejviditelnější část architektury. Rodinné domky tohle nemohou suplovat.

Volf: Co v této souvislosti znamená, když českou architektonickou Grand Prix v roce 2015 získá chata u Máchova jezera?

Horký: Možná to svědčí o tom, že i soukromý investor může mít vize a ambice, které se jiným nedostávají.

Nasadil: Realizace posuzovala zahraniční porota, která se na to dívá jinak, než by se dívala porota ryze česká. Myslím, že to není objektivní ukazatel, že vyhrála zrovna chata, určitě bych našel jiné domy, kterým bych přál stejný úspěch. Ale je možné, že se jedná o širší trend.

Například v Británii vyhrála Stirlingovu cenu v roce 2013 rekonstrukce malého hradu Astley Castle na víkendový dům. Velké stavby u nás zřejmě došly.

Volf: O Pavlovi z rozhovoru s Janem Tesařem už vím, že by si svůj dům nechal navrhnout Markétou Cajthamlovou, ale ne-

FAM Architekti, piknik Letenské sady 07/2014

s Pavlem Nasadilem a Janem Horkým

Volf: Jak se spolupracuje s městem, jako je Litomyšl, v němž si architekti považují za čest, když v něm můžou působit?

znám, Honzo, tvoji preferenci. Komu bys zadal návrh ty?

Horký: Třeba Standovi Fialovi. Jeho věci se mi hodně líbí. Zajímalo by mě, co na jeho tvorbu říkají ve světě, protože je dost výjimečná.

Volf: Pavle, nedávno jsi byl na fotografické cestě v Thajsku, pak zase v Izraeli. Co tě na fotografování tak přitahuje?

Nasadil: Moje focení trvá už dlouho. Nejméně patnáct let. Letos jsem si to však vyzkoušel s profesionálem Janem Šibíkem a začalo mne to zajímat ještě více. Baví mě si na ulici vyhledávat témata a zajímavé situace. Být několik hodin na jednom místě a čekat na fotku nebo hledat konkrétní věc. Fotím jen lidi. Vidím tady paralelu s prací architekta – hledání témat.

Volf: Honzo, máš taky nějaký koníček, kterému jsi propadl, jako tady Pavel fotografování?

Horký: Já běhám. Hodně mě to baví. Šestkrát týdně. Půlmaratóny.

Volf: Jaký máš nejlepší čas?

Horký: Na půlmaratón pod hodinu třicet. Nedávno jsem běžel desítku pod čtyřicet minut.

Ale nejde ani tak o časy jako o pocit uspokojení, které mi běhání přináší. Naučil jsem se být trpělivý. Vím, že roky trvá, než se člověk po malinkých krůčcích dostane dál. To mě inspiruje i v architektuře a životě.

Petr Volf (*1965) se jako novinář věnuje architektuře a výtvarnému umění. Pracoval v deníku Mladá fronta a MF Dnes, v časopisu Reflex, kde zavedl architektonickou přílohu Jiné domy, a v Hospodářských novinách, kde postupně představil 100 nových českých staveb. Úzce spolupracuje s časopisem Architekt, od roku 2005 je členem Umělecké a vědecké rady FUA TU v Liberci. Vydal několik knih rozhovorů s umělci, architekty a teoretiky. Je autorem konceptu a odborným garantem Letních škol architektury (2012 Rožnov, 2013 Plasy).

s Pavlem Nasadilem a Janem Horkým

fáze: soutěž (1. místo) datum: 2007 místo: Brno investor: VUT v Brně

7 ⁄ 2+3_1

Předmětem soutěže bylo urbanisticko architektonické řešení souboru staveb v areálu VUT v Brně – Fakulty architektury, Fakulty výtvarných umění a Centra vzdělávání a poradenství.

Návrh posiluje propojení areálu a města vytvořením nových velkorysých veřejných prostor orientovaných směrem „ven“ a zároveň vytváří nový prostor poloveřejné zahrady, která aktivuje stávající i nové budovy směrem „dovnitř“.

autor: Pavel Nasadil, Jan Horký / FAM Architekti

Architektonická soutěž Údolní 53

Lagos Bus Rapid Transport System Cílem dopravně-sociálního projektu Bus Rapid Transit je vytvořit efektivní dopravní spojení pro veřejnost, často v chudých oblastech. FAM Architekti byli přizváni ke spolupráci na projektu BRT v Lagosu. Předmětem návrhu bylo vytvoření koncepce jednotlivých přestupních stanic, zastávek a terminusů a vytvoření celkové vizuální a architektonické podoby projektu.

fáze: dopravní studie datum: 2007 PEDESTRIAN CROSSING

PEDESTRIAN CROSSING

SERVICE LANE

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

4000

INFORMATION PANEL

TICKET MACHINE

INFORMATION PANEL

INFORMATION PANEL

TURNSTILES (TICKET VALIDATION) TICKET MACHINE RAILING

3000

RAILING GATES

GATES 12000

GATES

12000

3000

12000

12000

12000

19800

60000 BRT LANE

místo: Lagos, Nigérie investor: LAMATA

EXPRESS LANE

STRUCTURAL COLUMN TENSION CABLES

LIFTS

6000 3000

3000

6000

8800

STAIR

8800

STAIR

TURNSTILES (TICKET VALIDATION)

TURNSTILES (TICKET VALIDATION)

RAILING TURNSTILES AT GROUND LEVEL (TICKET VALIDATION)

TURNSTILES AT GROUND LEVEL (TICKET VALIDATION)

TICKET MACHINE

TICKET MACHINE LIFTS STAIRS DOWN

PLATFORM INFORMATION PANEL

INFORMATION PANEL

INFORMATION PANEL

3700

4000

4000

STAIRS DOWN

GATES

GATES

GATES

NORTHBOUND PLATFORM

4000

3700

SOUTHBOUND PLATFORM

GATES

4000

19800

4000

RAILING

INFORMATION PANEL

GATES

GATES

PLATFORM

INFORMATION PANEL

INFORMATION PANEL

STAIRS DOWN

STAIRS DOWN LIFTS

RAILING

TICKET MACHINE

TICKET MACHINE

TURNSTILES (TICKET VALIDATION)

TURNSTILES (TICKET VALIDATION) RAILING

RAILING

7 ⁄ 2+3_2

TURNSTILES (TICKET VALIDATION)

4000

2000

autor: P. Nasadil, J. Horký, T. Straka / FAM Architekti spolupráce: Elsie Owusu Architects

2000

4000

4000

Accra Bus Rapid Transit System V dalším návrhu pro projekt BRT, tentokrát pro hlavní město Ghany Accru, jsme vypracovali architektonické řešení celkem dvanácti autobusových stanic, kloubové přestupní stanice, terminálu, depa a přemístění kruhového objezdu. Specifické klima a socio-ekonomické podmínky místa determinovaly návrh, výraz objektů a konstrukční principy.

7 ⁄ 2+3_3

autor: P. Nasadil, J. Horký, T. Straka / FAM Architekti spolupráce: Elsie Owusu Architects

místo: Accra, Ghana investor: Dep. of Urban Roads

fáze: dopravní studie datum: 2008

Rekonstrukce bytu na Letné Bytová jednotka v přízemí činžovního domu z roku 1938 od architekta Jana Gillara nevyhovovala nárokům současného bydlení. Dispoziční a prostorovou úpravou dle modelu otevřeného obytného prostoru s přidruženým servisním zázemím vzniká koncept bydlení s maximální vizuální čistotou a velkou mírou variability.

7 ⁄ 2+3_4

foto: Tomáš Balej

autor: Pavel Nasadil / FAM Architekti

místo: Praha investor: Pavel Nasadil

fáze: realizace datum: 2008

fáze: realizace datum: 2008 místo: ZOO Praha investor: Zoologická zahrada Praha

7 ⁄ 2+3_5

Hlavním cílem úpravy bylo propojení terasy s okolním areálem Zoologické zahrady a vytvoření kontinuálního společenského prostoru. Řešení respektuje původní koncepci pravidelného rastru stromů a čtyř základních výškových úrovní, které reagují na svažitý terén směrem k jihu. Dřevěné trámy rozdělující úrovně na pravidelná pole slouží zároveň jako lavice a doplňují tak tradiční sezení.

autor: P. Nasadil, J. Horký, T. Straka / FAM Architekti

foto: Ester Havlová

Úpravy terasy restaurace Archa

fáze: realizace datum: 2008 místo: Petřkovice u Ostravy investor: soukromá osoba

Vila Petřkovice u Ostravy

7 ⁄ 2+3_6

foto: Tomáš Balej

autor: P. Nasadil, M. Nábělek, J. Horký / FAM Architekti

Při navrhování domu do prostředí s nepříliš výrazným přírodním rámcem, ale zajímavými výhledy, jsme hledali řešení v jejich co možná největším zhodnocení a respektování. Objem domu jsme na přání klienta řešili v horizontálních proporcích, které umožňují jeho nenásilné včlenění do prostředí a intenzivnější propojení všech jeho místností se zahradou.

fáze: realizace datum: 2008–2011 místo: Pernink investor: soukromá osoba

7 ⁄ 2+3_7

Dům měl od počátku volné zadání.

Je koncipován jako objekt hybridní typologie rodinného domu a „guest house“ s potřebným zázemím pro zimní sporty. Hmotové řešení domu formovala topografie terénu a orientace převládajících větrů, proti kterým se dům staví úzkým průčelím.

Určující byly také výhledy na protější zalesněné kopce se sjezdovkou.

autor: Pavel Nasadil / FAM Architekti spolupráce: Marek Nábělek, Tomáš Straka

foto: Tomáš Balej

Dům v Perninku

Mírové náměstí v Dobříši – západní etapa FAM Architekti zvítězili ve veřejné architektonické soutěži v roce 2007 s koncepcí urbanistického celku Mírového náměstí v Dobříši. Cílem řešení je rozvinout potenciál centrálního prostoru města jako pobytového místa, velkorysého městského „obývacího pokoje“, s vyvážením všech jeho funkčních složek.

7 ⁄ 2+3_8

foto: Pavel Nosál

autor: Pavel Nasadil, Jan Horký / FAM Architekti

místo: Dobříš investor: Město Dobříš

fáze: realizace datum: 2012

fáze: v realizaci datum: od 2014 místo: Hlučín investor: Tomáš Straub, s. r. o.

7 ⁄ 2+3_9

Skupina pěti rodinných domů je navržena jako rezidenční areál s jednotným architektonickým řešením tak, aby působil jako pohledově vyvážený celek. Je zvolen kobercový urbanismus, který využívá celou hloubku rozlehlého pozemku.

Směrem do ulice situuje pouze tři objemy, další dva jsou pak orientované směrem k potoku a přilehlému lesu.

autor: P. Nasadil, J. Horký, P. Nosál / FAM Architekti spolupráce: Petra Čížková

Rodinné domy Hlučín

fáze: realizace datum: 2012

7 ⁄ 2+3_10

foto: Tomáš Balej

autor: Pavel Nasadil, Ondřej Michálek / FAM Architekti

Byt o výměře 100 m2 se nachází v domě postaveném podle návrhu architekta Jana Gillara v roce 1938. Cílem úpravy bylo znásobit prostorové kvality velkorysé dispozice a zároveň byt přizpůsobit potřebám mladého manželského páru s dítětem. Zásadní roli při úpravě bytu hrála vysoká kvalita veškerých řemeslných prací.

místo: Praha investor: soukromá osoba

Úprava bytu na Letné

Návštěvnické centrum Great Fen Místo pro návštěvnické centrum je v rovinaté zemědělské krajině tvořené příkopy, vlhkými a rákosovými loukami s širokým horizontem a nekonečnou oblohou. Parcela leží v nejnižším místě Velké Británie (-2.2 metrů pod mořem). Návštěvnické centrum je nedílnou součástí ambiciózní vize transformace části krajiny (angl. fen – slatiniště) do přirozeného „původního“ stavu.

7 ⁄ 2+3_11

autor: P. Nasadil, J. Horký, P. Nosál / FAM Architekti spolupráce: Feilden+Mawson

místo: Cambridgeshire, VB investor: Wildlife Trust for Bedfordshire

fáze: soutěžní návrh datum: 2013

Chata u jezera Náhrada starší chaty na břehu jezera v borovicovém lese respektuje unikátní přírodní charakter místa a kopíruje zastavěnou stopu původního objektu. Cílem stavby bylo vytvořit prostor k celoroční rekreaci včetně souvisejícího zázemí, a to vše v minimální typologii a v maximálním propojení s jezerem.

7 ⁄ 2+3_12

foto: Tomáš Balej

autor: Pavel Nasadil, Jan Horký / FAM Architekti spolupráce: Ondřej Freudl

místo: Doksy u Máchova jezera investor: soukromá osoba

fáze: realizace datum: 2013–2014

fáze: realizace datum: 2014

7 ⁄ 2+3_13

foto: Pavel Nasadil

Trafostanice je součástí památkově chráněné bývalé základny Královských leteckých sil RAF nedaleko Oxfordu. Celková kompozice stavby a její výsledná modernita je nadčasovou kvalitou, kterou jsme při změně účelu stavby chtěli zachovat. Pro rezidenční využití trafostanice bylo potřeba provést podstatné stavební zásahy do této bytelné až pevnostní stavby.

autor: P. Nasadil, D. Slater / FAM Architekti, Feilden+Mawson místo: Bicester, Velká Británie investor: City & Country Group PLC spolupráce: Alex Parish

Letecká základna RAF Caversfield – konverze

fáze: DUR datum: 2015 místo: Litomyšl investor: Město Litomyšl

7 ⁄ 2+3_14

Tématem umístění domu je jeho propojování s městem na straně jedné a s krajinou na straně druhé. Těsný kontakt s okolím neizoluje obyvatele domu, ale naopak poskytuje přirozené prostředí k důstojnému stáří. Cílem návrhu není tvar, ale způsob bydlení a fungování uvnitř a vně domu jak pro seniory, tak pro personál, návštěvníky a ostatní lidi žijící v sousedství.

autor: Pavel Nasadil, Jan Horký / FAM Architekti spolupráce: J. Bárta, P. Čížková

Domov pro seniory Litomyšl

7 ⁄ 4

Bronislav Stratil

7 ⁄ 4

Narodil se v roce 1978 v Kroměříži. Vystudoval Fakultu architektury v Brně (2000) a Školu architektury Emila Přikryla na AVU (2005).

V letech 1999 – 2000 absolvoval roční stáž na Ecole d'architecture La Villette v Paříži. V roce 2003 pracoval v pařížském ateliéru Peripherique architectes a v roce 2004 absolvoval praxi v ateliéru Dominique Perrault architecture rovněž v Paříži.

Od roku 2007 má vlastní architektonickou praxi, spolupracoval s Petrem Hájkem na projektu Divadlo loutek – alternativní sál. V roce 2009 založil s Janem Roháčem architektonický ateliér ROHÁČ STRATIL.

Veřejný prostor je skoro všechno Rozhovor Ladislava Zikmunda-Lendera s Bronislavem Stratilem se odehrával 20. října v architektonickém ateliéru ROHÁČ STRATIL na adrese Bruselská 14, Praha 2.

Stratil: Pro mě architektura nebyla nikdy jen uměním, přestože můžeme mluvit o umění stavět, umění architektonické tvorby. Pro mě vždy znamenala konglomerát profesí a přístupů, které spolu úzce souvisí. Je ale pravda, že když jsem se rozhodoval, co budu studovat, uvažoval jsem o uměleckém oboru, paralelně s přípravou na studium medicíny. Fascinoval mě prostor a práce s ním, takže mě zajímalo hlavně sochařství. Nakonec zvítězila architektura, která mi připadala v té době pragmatičtějším kompromisem, ale měl jsem tehdy o tom oboru docela romantické představy. Vztah k umění jsem ale neopustil. Architektura je pro mě spíš také

foto: Marie Tučková

Zikmund-Lender: Já se ve své práci zabývám hlavně moderní architekturou, několik studií a knih jsem věnoval architektu Janu Kotěrovi. Stal se určující postavou pro můj přístup k architektuře a jejím dějinám. Jan Kotěra byl zároveň zakladatelem architektonické speciální školy na AVU, v jejíž tradici pokračoval po jeho smrti krátce Otakar Novotný, pak Josef Gočár, Jaroslav Fragner, František Cubr, od revoluce ji vede Emil Přikryl. Tradice výuky architektury na této škole spočívá v přesvědčení jejího zakladatele, že architektura je především uměním.

Jak to vnímáš ty?

Zikmund-Lender: Jak ses tedy dostal ke škole architektury na AVU? Co pro tebe znamená?

Stratil: Když jsem se hlásil na architekturu, dal jsem si tři přihlášky: na pražskou Techniku, UMPRUM a brněnskou Techniku. Dostal jsem se do Brna, tu školu jsem si zamiloval, tehdy to byla mezi technickými univerzitami snad nejlepší škola architektury. Potkal jsem tam Milana Stehlíka. To byl člověk, se kterým jsem se stýkal dva roky a který mě zformoval. Přes brněnskou Techniku jsem se dostal na rok do Paříže, kde jsem studoval na Ecole Nationale Supérieure d‘Architecture de Paris La Villette. Navázal jsem tam kontakty a dodnes tam jezdím a pracuji s francouzskými klienty a kolegy. Po návratu jsem měl absolvovat praxi, kterou jsem si našel v Praze u Jakuba Ciglera. Už v průběhu stáže jsem si uvědomoval, že tento typ korporátní architektury, která se u Jakuba dělala, nebude moje parketa a protože jsem ještě neměl ukončené vzdělání a do Brna se mi vracet z Prahy a po Paříži nechtělo, podal jsem si přihlášku na školu architektury Emila Přikryla. Škola architektury na AVU je výjimečná.

Emil Přikryl si vybírá studenty z jiných škol, nemusí se zabývat výukou základů a technických disciplín a může se soustředit jen na ideovou stránku architektury. Po drilu technických předmětů na předchozích školách přichází zdánlivě svobodná sféra překračování dosavadních limitů. Emil Přikryl se snaží narušit černobílé uvažování, které ve studentech ta předchozí zkušenost vytvářela, a učí je vidět spektrum řešení a hledání toho nejlepšího. Učí naopak přemýšlet v mnoha odstínech. Jeho škola je velkým svobodným prostorem, i když to tak zprvu třeba nevypadá.

Zikmund-Lender: Tvoje dosavadní portfolio obsahuje řadu typologicky různých projektů, ve kterých však krystalizuje několik obecnějších témat, jež jsou zároveň

velmi zásadní v současné diskuzi o architektuře. Začněme tedy u nich a přes ně se dostaneme k tvým jednotlivým projektům, které těm problémům navrhují konkrétní řešení. Jeden z nejaktuálnějších projektů je úprava veřejného prostoru na sídlišti Solidarita v Praze-Strašnicích, které bylo postaveno architekty pod vedením Františka Jecha v letech 1947–1951 v rámci tzv. dvouletky. Jak se stavíš k odkazu sídlišť a jaké jsou možnosti jejich aktualizace?

Stratil: Já jsem vyrůstal v Kroměříži v rodinném, předměstském domě. Pro mě byla sídliště takovou neobyvatelnou skrumáží domů, které jsem tehdy vnímal jako nutné zlo. Na druhou stranu jsem ale obdivoval zvláštně funkční a technické uspořádání těch malých bytů. Solidarita je však netypické sídliště. Byl to manifest kolektivního bydlení, naprosto revoluční, atypický projekt.

Byl to vlastně vzor komunitního bydlení, který se měl dále rozvíjet.

Zikmund-Lender: To sídliště nevnikalo za režimu státního socialismu, vznikalo v rámci dvouletky, jejímž cílem bylo hlavně řešení poválečné bytové krize. Ideje socialistického stavebnictví – ať už hledání „socialistického“ stylu nebo typizace – byly otázkou až pozdější. Ty projekty měly mít komunitní charakter a všechna ta dvouletková sídliště nebyla velká a byla poměrně záhy dokončená, na rozdíl od sídlišť normalizačních.

Stratil: Skvěle to popisuje Barbora Špičáková ve své monografii o sídlišti Solidarita. Ona, zdá se, stála i za veškerými snahami o jeho revitalizaci.

Spolu s architektem Pavlem Ludvíkem z úřadu na Praze 10 hledali cesty, jak této městské části rychle a kvalitně pomoct. A byla to zřejmě ona, kdo tlakem tamních sdružení inicioval rozjezd našeho projektu. Na Solidaritě je poměrně neutěšené prostředí veřejných parterů, nikdo koncepčně neřeší tamější komunikace, chodníky, veřejnou zeleň. Začali jsme spolupracovat s Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy

Rozhovor Ladislava Zikmund-Lendera

uměním, vedle vědy, techniky, určité vyjednávací diplomacie a mnoha dalších oblastí. To mě na ní tolik baví, že je tak multidisciplinární a bohatá.

Zikmund-Lender: Významným tématem současné architektury a diskurzu o archi-

tektuře je veřejný prostor, k němuž ses prostřednictvím několika projektů také vyjádřil. Co pro tebe znamená pojem veřejný prostor?

Stratil: Většina prostoru, ve kterém žijeme, je podle mě umělý, který si společnost vytváří. Pro mě je veřejný prostor téměř všechno. Formuje nás, ocitáme se v něm okamžitě s příchodem na tento svět. Není jedno, jak vypadá ulice, po které chodíme do školy, jak ta škola vypadá, jakými věcmi se obklopujeme, jak se oblékáme atd. Veřejný prostor je místo, v němž trávíme spoustu času, je to něco, co žijeme. Netvoří ho jen architekt, jeho práce je jen úzká část komplexního celku.

Zikmund-Lender: Jedním z projektů, které cílily na rehabilitaci veřejného prostoru, je soutěžní návrh na úpravu Václavského náměstí, což je nejexponovanější veřejný prostor ne-li v Čechách, tak určitě v Praze.

Je zatížen mnoha vrstvami symbolických významů, je zároveň velmi frekventovaný a plní v organismu pražského centra řadu funkcí. Jak jste k tomu přistoupili?

Stratil: Některé základní principy práce s veřejným prostorem jsem si musel zformulovat už v projektu urbanistického řešení oblasti

foto: Marie Tučková

a chceme stanovit jakýsi manuál, jak přistupovat k podobným problémům, kterých je v Praze nespočet. Aplikovali jsme to právě na Solidaritu.

Snažili jsme se nabourat stereotyp používání zámkových dlažeb, při zachování stejného cenového standardu. Přirozeně hierarchizujeme prostory použitými materiály tak, aby nebylo třeba dalších dodatečných značení přechodů a podobně. Dle mého názoru se nám podařilo ukázat, že realizace nemusí být okázalá a drahá, a přitom může mít kvalitní estetickou úroveň. Ostatně skromnost a jednoduchost se k tomuto sídlišti hodí. Kromě toho jsme tam chtěli uplatnit současné umění, mají tam vzniknout jakési horizontální domovní znaky, aby ten prostor byl zároveň jedinečný a nezaměnitelný.

Plochy zeleně mezi jednotlivými objekty, které Rostislav Švácha považuje za jeden z hlavních kladů sídlišť, utrpěly privatizací. Jednotlivci a družstva si je obehnali ploty a osázely vlastní bujarou vegetací. S těmito novými bariérami ve dříve přehledném, komunitním prostoru se zjistilo, že v těchto místech stoupají negativní sociální jevy, hlavně kriminalita. S privatizací vyvstala potřeba separace tohoto poloveřejného, komunitního prostoru od okolního města a ukázalo se, že to nebylo úplně dobře.

tzv. Rychty v Novém Městě nad Metují z roku 2004, kde jsem po vítězné soutěži nakonec dělal i celý regulační plán. Soutěž na řešení Václavského náměstí proběhla v roce 2005 a zúčastnili jsme se jí s Marcelou Steinbachovou. Chtěli jsme ten exponovaný prostor pojmout jako manifest, vytvořit ústřední současný veřejný prostor v Praze. Dodnes představuje velké, neutěšené prostranství. Pro mě tento soutěžní projekt představoval spíše formulování základních principů, s ne zcela realizovatelnými obrysy. Tehdy jsme zde chtěli potlačit dopravu, dnes už bych to možná neviděl tak radikálně. Komunikace měly probíhat paralelně i pod povrchem. Chtěli jsme potlačit linearitu náměstí, segmentovali jsme ho do jednotlivých funkčních částí. Měly vzniknout zóny s uzlovými body, kolem kterých se měla vytvořit menší centra. Chtěli jsme tam vrátit živost, umístit nová solitérní umělecká díla a hlavně nastartovat tolik potřebnou obnovu a zkvalitnění tamních staveb a paláců, nastartovat metropolizaci.

sériově seřazeny jednotlivé kusy nábytku. Otto Rothmayer, který měl k Vaňkově neokázalosti blízko, mě fascinuje střídmostí a utilitárností.

Jeho pražská vila pro mě představuje pravý moderní dům, který je přehledný, funkční, úsporný, ale zároveň elegantní. Tomu konceptu nic nechybí, ani nepřebývá. Naše expozice měla být stejně střídmá a všechny nové vstupy měly být podřízeny té neuvěřitelné autenticitě. Zatím nepřekonanou zkušeností byla práce pro manžele Kinské a jejich muzeum ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem participoval na návrhu transformace starého pivovaru a vytvářel architekturu expozic.

Zikmund-Lender: Dalším tématem tvé práce jsou muzea, galerie a architektura výstav.

Stratil: Je to možné. Architektura výstav a expozic se dostává do středu naší pozornosti čím dál častěji. Zatímco dřív to byla ojedinělá, spíš odpočinková disciplína, dnes tvoří podstatnou část naší tvorby. Nepřekonatelnou zkušeností byla práce pro manžele Kinské a jejich muzeum ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem navrhoval rekonstrukci muzea a zároveň architekturu expozic.

Zikmund-Lender: Dalším tématem ve tvé tvorbě jsou současné vstupy do sakrálního, konkrétně katolického prostředí.

Stratil: Přes spolupráci s Národní galerií na změnách v areálu kláštera sv. Anežky jsme se dostali k páteru Vladimíru Kelnarovi z pražského Arcibiskupství. Vznikly z toho tři projekty – vstupní zázemí a mobiliář pro chrám Panny Marie před Týnem na Starém Městě a pro chrám sv. Mikuláše na Malé Straně a tamtéž ještě návrh nového oltáře. To je také jedna z vysněných architektových úloh, intervenovat do prostoru navrženého ikonickými historickými tvůrci, přestože je to spíš práce drobného rozsahu.

Rozhovor Ladislava Zikmund-Lendera

Stratil: K architektuře muzeí jsem se dostal nejdřív v Ostravě s projektem stálé expozice ostravského městského muzea. Později jsem se k muzejní a expoziční tvorbě dostal až s Honzou Roháčem, když jsme založili vlastní ateliér, stále to ale byla spíše okrajová záležitost. Poslední dobou se však architektura výstav a scénografie dostávají do středu naší pozornosti čím dál častěji. Jeden z prvních výstavních projektů, který jsme spolu řešili, byla výstava Karla Škréty pro Národní galerii. Navázali jsme také spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy, kde jsme dělali výstavu o stavebnici Merkur, pražskou verzi výstavy architekta a designéra Jana Vaňka a nedávno jsme dokončili expozici v Rothmayerově vile, která měla přiblížit autentický a neopakovatelný étos toho domu.

Vaněk byl fascinující osobnost, klíčový propagátor a realizátor sériového designu. Tak jsme pojali i tu výstavu, jako obří regál, v němž jsou

Zikmund-Lender: Není to vytváření architektonického rámce pro více či méně historicky vzdálené umění tak trochu tvým návratem k volnému umění? Nemůže to být nějaká sublimační strategie výtvarných sklonů a nepochybného hlubokého vztahu k výtvarnému umění?

Projekt pro sv. Mikuláše se již realizoval, pevně věřím i v dokončení prací v týnském chrámu.

Zikmund-Lender: Myslíš, že tvůrce současného sakrálního prostoru, který by měl zpřítomňovat duchovní prožitek, musí být nutně věřící, člověk s intenzivním duchovním životem?

Stratil: Důležité je mít k duchovnímu prostředí vztah, znát jej a respektovat. Pokud architekt v takovém prostředí nevyrůstal, musí si k němu vztah a úctu vybudovat. Minimálně na obecné rovině, že křesťanství je základem naší evropské kultury. Velmi těsný vztah ale může být také kontraproduktivní, příliš svazující, což dokazuje v dobrém i špatném současná tuzemská i světová tvorba. Bez určitého odstupu se to nemůže nikam posunout. Za důležitý považuji moment vcítění do duchovní situace a potřeb daného společenství. Architekt by to měl co nejdokonaleji poznat a pochopit, nemusí to však nutně žít a prožívat.

Stratil: Měl jsem obrovské štěstí při spolupráci s Petrem M. Hájkem, který mě přizval k tomuto pro mě naprosto výjimečnému a zásadnímu projektu. Vstoupil jsem tím do dalšího, neobjeveného tématu. Pro mě je to rozhodně největší stavební projekt a zkušenost, byla to i jedna z prvních velkých staveb, strávil jsem na ní čtyři roky. Musel se vybojovat, od trochu mafiánských praktik stavebních firem po spolupráci s divadelníky, jejichž potřeby musel projekt úsporně vystihnout. Nedávno jsem tam po delší době byl a viděl jsem, jak skvěle prostor žije – ta myšlenka pořád funguje. Hlavní sál je v podzemí, ale je propojený s exteriérem – venkovním amfiteátrem a zároveň s menšími prostory a alternativními scénami. Celý prostor měl být variabilní pro různá inscenační řešení.

Sál s venkovním prostranstvím oddělují deset metrů široká vrata, vzájemně se vnitřní prostory člení paralelními závěsy, takže se dají rychle propojovat, nebo naopak rozdělovat. Režiséři a autoři přímo pro tento koncept vymýšlejí a píší hry a adaptace, takže se to řešení osvědčilo a funguje. Jsem na ten dům hrdý.

Zikmund-Lender: Ve tvém portfoliu zaujímá jednu z nejvýznamnějších pozic přístavba loutkového divadla v Ostravě. Proč?

Ladislav Zikmund-Lender (*1985) působí jako historik architektury, designu a umění, kurátor a vysokoškolský pedagog. Je autorem knih Tři generace architektů (2012), Budova muzea v Hradci Králové (2013), Okolí Müllerovy vily (2013), Památky a paměť Židovské obce v Hradci Králové (2013) a řadu knih o architektuře editoval. Vyučuje dějiny architektury a designu na FF JU v Českých Budějovicích. Na Artalk.cz vede blog o architektuře a designu In_fundamine.lzl. Píše do časopisů Architekt, Stavba či Art+Antiques.

Rozhovor Ladislava Zikmund-Lendera

místo: Moravská Ostrava investor: Divadlo loutek Ostrava

fáze: realizace datum: 2008 –2011

7 ⁄ 4_1

Studiová alternativní scéna s přilehlými provozy umístěná do věže z pohledového betonu a částečně zapuštěná pod úroveň terénu slouží nejen k divadelním inscenacím, ale také jako zkušebna, výukový prostor pro dramatické a divadelně-výtvarné kroužky, prostor pro práci s handicapovanými dětmi a společenský sál.

Společně se starší budovou divadla vytváří kompoziční celek.

autor: Bronislav Stratil, Petr M. Hájek, Gabriela Minářová spolupráce: R. Drmotová, J. Filip, J. Vacek, Petlach, s. r. o

foto: Ester Havlová

Divadlo loutek Ostrava

Žďár nad Sázavou – Muzeum nové generace Expozice interpretačního centra je navržena do objektu starého barokního pivovaru Žďárského zámku. Rekonstrukce počítá s použitím původních anebo tradičních materiálů při obnově stavby.

Expozice muzea je rozčleněna do tří základních celků. Středověká část – Cisterciácké základy – v přízemí a novověká – Barokní rozkvět – umístěná v patře starého pivovaru. Obě ústřední části expozice jsou propojeny organickým schodištěm, jenž je vloženým prvkem současné architektury reflektujícím architektonické detaily z tvorby Jana Blažeje Santiniho – Aichela. V závěru expozice je navržena třetí část – syntetický model s projekcí, který shrnuje celý příběh panství, nahlíží do současnosti a prezentuje možné zítřky areálu.

7 ⁄ 4_2

foto: BoysPlayNice

autor: Bronislav Stratil spolupráce: INCA, PIG IMAGES (Francie)

místo: Žďár nad Sázavou investor: SE.S.TA, o. s.

fáze: realizace datum: 2012–2015

fáze: soutěžní návrh datum: 2014 místo: Valašské Meziříčí

7 ⁄ 4_3

Ústředním prvkem návrhu je samotná smuteční síň. Umisťujeme ji do centrální zóny. K síni vede poutní cesta v dlouhé ose louky.

Křížem tuto cestu protíná krátká cesta v prodloužení jedné z os hřbitova končící u nové kaple – nového duchovního elementu.

Pouť loukou pokračuje k jejímu hornímu okraji zastavením u nově navrženého kruhového kolumbária a na samotném vrcholu louky je zakončena vsypovou loukou, ohraničenou stromy. Nabízíme novou koncepci smuteční síně, která bude vstřícná, plná zeleně a světla.

Hlavním motivem stavby je zapuštěné atrium – intimní vstupní zóna s vlastní zahradou a krytým loubím po obvodu. Nabízí příjemné místo, které je vsazeno mimo úroveň okolí – je oddělené. Atrium je viditelné již z dálky od stávajících vstupů na pozemek. Cesta do něj vede po terénu (po louce), postupně se zakusuje do hmoty země a na svém konci se rozšíří do kruhové zahrady.

autor: Bronislav Stratil, Marek Macejko

Smuteční síň Valašské Meziříčí

místo: Malá Strana, Praha 1 investor: Arcibiskupství pražské

fáze: částečná realizace datum: 2011–2014

7 ⁄ 4_4

Vstupní zázemí pro návštěvníky chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze – zádveří a objekt pokladny – tvoří autonomní architektonické prvky, které jsou vloženy do historické architektury. Prvky jsou vyrobeny v materiálové kombinaci sklo – ocel. Sklo svou podstatou potlačuje přítomnost nového objemu a zároveň reflektuje okolní barokní architekturu.

Nový oltář pro barokní chrám je navržen do středu křížení hlavní a příčné lodi. Kruhová zlatá platforma nese ve svém středu oltářní kamennou menzu.

autor: Bronislav Stratil

Chrám sv. Mikuláše – vstupní zázemí, oltář

Jan Vaněk (1891–1962), civilizované bydlení pro každého Prezentace nábytku, jehož autorství je mimo jiné spjato s architektem, teoretikem a podnikatelem Janem Vaňkem, reflektovala kulturu bydlení v první polovině 20. století.

7 ⁄ 4_5

foto: Ester Havlová

autor: Bronislav Stratil, Jan Roháč

místo: Muzeum hl. m. Prahy investor: Muzeum hl. m. Prahy

fáze: realizace datum: 2010

fáze: realizace datum: 2013

CM863

7 ⁄ 4_6

foto: Ester Havlová

autor: Bronislav Stratil

místo: klášter sv. Anežky České, Praha 1 investor: NG v Praze, MZM v Brně, MUO a VMO v Olomouci, Slovanský ústav Akademie věd ČR

Sloučením dvou výstavních konceptů týkajících se tématu Cyrila a Metoděje a doplněním o důležité artefakty ze sbírek NG vznikl unikátní výstavní projekt popisující život, dílo a dobu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Koncept expozice uvažoval prostor kláštera jako přirozenou kulisu k danému tématu a ponechával maximálně působit architekturu stavby. Expozice byla doplněna sochami a většími artefakty umístěnými přímo v prostoru kláštera. V závěru expozice jsme vystavěli kapli – centrální objekt – místo meditace a rozloučení, kde návštěvníci symbolicky zapalovali svíčky.

Autobusové nádraží Poděbrady Komplexní úkol urbanisticko-architektonického charakteru řeší veřejné prostranství v okolí železničního nádraží v Poděbradech, jehož součástí je revitalizace stávajících objektů a nové autobusové nádraží včetně jejich vzájemných vazeb v napojení na přilehlý park. Před nádraží navrhujeme nové zastřešení autobusových zastávek.

Projekt získal první cenu v soutěži Cena Petra Parléře 2009.

7 ⁄ 4_7

autor: Bronislav Stratil, Jan Špilar

místo: Poděbrady

fáze: soutěžní projekt datum: 2009

7 ⁄ 5

Petr Šmídek

7 ⁄ 5

Narodil se v roce 1977 v Brně, vystudoval architekturu na VUT v Brně (2003) a Školu architektury na AVU v Praze (2005). Jako doktorand působil v letech 2007–2008 na Univerzitě v Lublani. Odborné vzdělání získal během studia na Technice v Drážďanech a praktické zkušenosti načerpal v architektonické kanceláři v Seattlu. Od roku 2001 zodpovídá za zahraniční rubriku internetového portálu archiweb.cz. V letech 2008–2015 vyučoval na FUA TU v Liberci. Od 2015 působí na FA VUT v Brně.

Brno mi dalo křídla, Praha intelektuální berličky a Liberec mě zocelil Rozhovor mezi Petrem Šmídkem a Radkem Suchánkem se odehrál 18. října 2015 v ArtSchool v Kotlářské ulici v Brně.

Šmídek: Registroval jsem tvoje iniciativy v souvislosti se záchranou historických sklepů pod Velkým Špalíčkem. Studenti tehdy správně poukazovali na palčivé místo, které většinová společnost obcházela bez povšimnutí. Další, čím jsi mě zaujal, bylo tvé uvažování nad diplomovou prací. Seděli jsme na stejném patře v budově B. Žil jsi obklopený velkými ručně rýsovanými

výkresy a hlavně jsi byl pořád v ateliéru. Tušil jsem, že takhle nějak by měla škola fungovat.

Podle tvého vzoru jsme se s Honzou Kratochvílem zabydleli ve vedlejším ateliéru, kde jsme produkovali hromady modelů a každý víkend žádali děkana o výjimku.

Suchánek: Od koho nakonec vzešel impuls k odchodu na AVU? Šmídek: Byl jím Broněk Stratil. Při zpětném pohledu mou dosavadní dráhu pomáhali směřovat 3S (Stehlík, Stratil, Suchánek). Milan Stehlík mi

foto: Hana Ryšavá

Suchánek: Pojďme rovnou na věc. Prvně jsme se potkali v Brně, když jsi dělal bakalářku, já diplom a všichni se tehdy motali kolem Velkého Špalíčku.

pomohl dostat se do Ameriky na praxi. Většina spolužáků však zůstala na bakalářské praxi v Čechách. Byl mezi nimi také Broněk Stratil, který si v té době podával přihlášku na Akademii. A třetím S jsi byl ty, kdo mě ze Slovinska přetáhl do neskutečně rozjeté liberecké školy.

okolností jsme se opět setkali u stejné školitelky. Hana Ryšavá nám dala důvěru vést ateliér prváků. Tam jsme si formou experimentů ověřovali, kudy by se mohla ubírat naše výuka. Pak ale nastaly veletoče, které tě odvály do Liberce a mě do Lublaně.

Suchánek: Všechny tyto etapy spojuje téma společného pobývání ve škole. Není tento model v dnešní době přežitkem?

Suchánek: Náš společný ateliér pravidelně navštěvoval také Osamu Okamura.

Suchánek: Po bakalářce jsme ztratili kontakt a sešli se opět na doktorátu Hany Ryšavé. Co tě přimělo vrátit se zpět do Brna? Šmídek: Hodně jsem toho nacestoval, ale svých kořenů se nezbavím a ty jsou zde. Vždy jsem věděl, že se chci vrátit, ale také jsem cítil, že mám brněnské škole co vracet.

Suchánek: Už jsi věděl, že se chceš věnovat teorii? Šmídek: Většina mých spolužáků z AVU si založila vlastní kanceláře. Pro mě byl zlomový rok 2005, kdy se archiweb po pěti letech překlopil do profesionální podoby. Najali jsme si programátora, celé léto přesypávali data do nového redakčního systému a po prázdninách jsme spustili ostrou verzi, což zdaleka nepokrývalo naše životní náklady a museli jsme si vypomoct doktorandským stipendiem. Pokračování v akademické dráze mi připadlo logické. Shodou

Suchánek: Energie toho ateliéru mi zůstala dodnes v mysli. Šmídek: Před mým odchodem do Liberce ještě proběhl workshop v Lublani, kam jsi přijel se svými studenty a řešili jsme novou severní bránu do města, která postupně přerostla v urbanistické řešení půlkilometrového území a nakonec na něm studenti společně pokračovali i přes letní prázdniny. Tehdy jsem poprvé přijel přednášet na FUA. Suchánek: Pak se nám tě podařilo přetáhnout do Liberce. Můžeš krátce shrnout své působení? Šmídek: To lze docela přesně rozdělit na třetiny.

První dva roky jsem byl na katedře environmentálního designu pod Bořkem Šípkem. V té době mladý obor přitahoval stále větší počet studentů. Ti se hledali na pomezí drobného designu a velkých intervencí do krajiny s velkými mezioborovými přesahy. Podařilo se nám také získat magisterský stupeň, ale tušil jsem, že to nebude pravým místem pro mě. Pak byl založen ateliér prváků, který nám svěřili společně s Petrem Janošem a poslední dva roky s Jirkou Židem.

Z prvního ročníku se stalo prodloužené přijímací řízení. Společný blog jsme také nazvali Ateliér 0.

Prváci si to dobře uvědomovali a pracovali z celé školy nejusilovněji. Ze studentů čišela vůle

Rozhovor Radka Suchánka

Šmídek: Praxe je nedílnou součástí vzdělání architekta. Nejde opustit školu a nemít v životopisu nějaké pracovní stáže. Já to vždy řešil během letních prázdnin. Studenti si však dnes z toho vytvořili univerzální omluvu, když nestíhají na jedné nebo druhé koleji. Nejde dělat dvě věci na sto procent a mám pocit, že přednost dostává vydělávání peněz. Na AVU každý utlumil svoje vedlejší aktivity a věnoval se naplno škole.

Kromě možností potkávat zajímavé lidi, mi škola dala především čas k přemýšlení a nalezení sebe sama.

Šmídek: Nebylo to jen způsobem výuky, ale také finálními prezentacemi, kdy jsme se chtěli s výsledky veřejně podělit, což se nesetkávalo s všeobecným pochopením, ale v Liberci se to pak stalo naprostým standardem.

foto: Hana Ryšavá experimentovat, hravost, zapálení a energie podporovaná vedením školy. Společné kritiky byly pokaždé událostí.

Suchánek: Takhle zkušenost v nich musela zůstat. Vůbec ateliér pro prváky se ukázal jako dobrý model pro zažití pracovních návyků a stmelení kolektivu. Je tam provázanost i s tvými zkušenostmi z Akademie? Šmídek: Nejsilněji vnímám proces zdravého znejišťování, ověřování dalších možností a vyvolávání vlastní touhy objevovat. Jímá mě děs z přehnaně sebevědomých a myšlenkově zaseklých studentů.

Dále jsme zavedli „analogový stůl“, u něhož se musí stát, aby konzultace neustrnula, a kam mají zapovězený vstup všechny dnešní digitální výdobytky. Potřebujeme návrh dále posouvat, nebát se do něj zasahovat, a ne obdivně hledět na obrazovku. Okolo stolu se kromě nás shromáždí také studenti a vede se dialog. Snažíme se rozvíjet potenciál, vzájemně se doplňovat, ale i mezi sebou polemizovat. Studenti nikdy nedostanou jasnou odpověď, což je může zpočátku mást, ale musí se sami rozhodnout.

Suchánek: Ukazuje se, že základní koncept, který jste dali do vínku ateliérům pro prváky s Petrem Janošem a později s Jirkou Židem, se daří naplňovat.

Šmídek: Lehce ho obměňujeme a cizelujeme.

Ono by nás to ani jinak nebavilo. Teď jsme třetím rokem zavedli cesty prváků do blízkého zahraničí. Úkolem těchto cest v prvním měsíci studia je kromě stmelení kolektivu také bourání předsudků, že zajímavá architektura se odehrává pouze ve velkých metropolích. Zvykl jsem si z Akády, že nejlepší je přímá zkušenost, a to se snažím naroubovat i libereckým prvákům. Sotva jsme se na konci října vrátili polských z Katovic, už plánujeme cestu na další rok.

Suchánek: Od ledna působíš na brněnské fakultě, ale zároveň máš stejný problém jako hlavní hrdina Rudišova románu Grandhotel, kterému se nedaří Liberec opustit, což mě moc těší. Šmídek: Brno mi dalo křídla, Praha mi poskytla intelektuální berličky a Liberec mě celkově zocelil. Zatímco v Brně nebo Praze se chodilo posedět do hospody nebo do kavárny, tak v Liberci si člověk chodil vybít energii do hor, nacházet svoje limity a ty překonávat.

Suchánek: Jižní Morava je v mnoha ohledech pohodlnější, ale zrodil se tu v projekt, který je nedílnou součástí tvého profesního života. Mám na mysli archiweb. Jak vůbec vznikl a jaké má vyhlídky do budoucna?

Šmídek: Tyto prázdniny jsme vybírali nové programátory a grafiky, kteří by měli naše stránky omladit. Deset let je v době internetu hodně dlouhá doba. Ambice expandovat máme jen do příhraničí. Spíše než o vzhled nám šlo o vytvoření uceleného informačního zdroje na poli české architektury. Zároveň registrujeme současnou generaci facebookových čtenářů.

Ty jsi dodnes součástí ERA21, která se vymezila vůči zaběhnutým architektonickým časopisům. Založit internetové stránky o architektuře bylo daleko snazší. Naší výhodou bylo, že jsme zachytili nástup internetu a informační přerod do digitální podoby. Člověk nepotřebuje téměř žádný vstupní kapitál. Prvních pět let jsme provoz dotovali. Tehdy stačilo jen mít dostatek času a trpělivosti vkládat informace na web. Dnes se informace přesouvají do mobilních zařízení, textová sdělení se zkracují na úkor obrazů a my hledáme vyváženost, aby nedošlo ke zploštění.

Šmídek: Rád slyším, že také hledáte optimální polohu. Z mé strany bude navždy vzdor, aby se z nás nestal komerční katalog k pouhému listování.

Suchánek: A kromě webu? Šmídek: V Česku získají diplom stovky architektů ročně, ale skutečně kvalitně svou práci odvádí necelé procento, přičemž velká část z nich prošla po revoluci školou Emila Přikryla. Pokud by výstava nás sedmi nedopadla naprostým fiaskem, tak bych rád navázal v mapování čtvrtstoletí absolventů školy.

Kruh se uzavírá, neboť většina současných Emilových žáků jsou odchovanci bakalářského programu v Liberci.

Suchánek: Skvělé téma, takže jsi naznačil další možné směřování.

Rozhovor Radka Suchánka

Suchánek: Podobné téma zaznívá i na našich redakčních radách ERA21 – jak by

měl odborný časopis reagovat na neustálé změny.

Radek Suchánek (*1976 Zlín) vystudoval architekturu na VUT v Brně (2001). V letech 1999–2001 byl externím pedagogem scénografie na JAMU. Mezi roky 2002–2010 působil jako doktorand na FA VUT v Brně. Od 2006 vyučuje na FUA TU v Liberci, kde vede katedru urbanismu. Od 2007 je členem redakční rady časopisu ERA21.

vývoj Od našeho prvotního seznámení s místem jsme území chápali a pojímali jako jakýsi vedlejší produkt organismu města. Pozemek lalokovitého tvaru, se nachází nedaleko středu města. Z této části je vymezena silnicí-vnitřním městským okruhem, ze strany parku a industriální části ji ohraničuje železnice. To vyvolává pocit nepřístupnosti a dojem neatraktivnosti dané lokality. Ve skutečnosti tato oblast sousedí s bouřlivě se rozvíjejícím administrativním centrem, centrem kultury s Národní Galerií a Národním divadlem (v současné době nákladně modernizovaným) i jedním z největších parků, sloužícímu k relaxaci a sportovním aktivitám. Přístup pro pěší je umožněn pouze dvěma, byť velmi světlými a příjemnými podchodyprůchody mezi Parkem Tivoli a centrem města. S dalšími oblastmi, obklopujícími toto místo, jako je kulturní a administrativní čtvrť však komunikace neprobíhá hladce nebo je v podstatě znemožněna.

Jeho území je navíc v průběžném směru přeťato na několika místech příčnými silnicemi, zahlubujícími se pod železnici. Vzniká tak dlouhý ´řetězec´ článků, nepřístupných, izolovaných ostrůvků.

Izolované území je však z opačného pohledu zase bariérou svému okolí, neumožňující průchod skrz něj v příčných směrech.

Jak již bylo řečeno, tento prostor je díky své poloze blízko centru i svému bezprostřednímu okolí potenciálně lukrativním územím pro řadu investorů, v zájmu města je zase zahušťování městské struktury naproti současnému neomezenému rozrůstání města do šířky, zabírájící často cennou půdou a snižující jeho efektivitu a obslužnost.

Zásadní myšlenky: -struktura umožňující kontinuální růst a flexibilitu, --polyfunkční uspořádání -reflexe okolí, propojení s okolními, již etablovanými městskými centry -odbourání problémů vlastních danému místu ( hluk, izolovanost a nehostinnost) apod.

-vytvořit nové městské centrum -propojení s centrem města a parkem, alternativní cesta z nádraží do středu města

prvotní idea - intenzivní propojení s okolím, jeho vžitou roli ostrova uprostřed města využít jako východisko pro organizaci i formu.

Naše snaha o oživení místa směřovala především k jeho zprůchodnění, zapojení do městského kontextu, hledání způsobu, který by z něj také odstranil nehostinnost vyvolanou vlivem okolního provozu a zároveň do města vnést doposud nezažité atmosféry a pocity.

ljubl

jana

Charakteristika

Modely počítající s odbouráním nepříjemných účinků okolního prostředí zahloubením pod úroveň terénu.

ostrov

klášter

propojení

Modely rozvržení cest v prostoru

03

J-J´

I-I´

H-H´

04

05

Modely mobilní prostorové superkonstrukce určené pro vkládání obytných a administrativních buňek.

F-F´

G-G´

E-E´

C F

H

A-A´

C-C´

D-D´

B

B-B´

A

D

E

G L´

m 1:500

D´ I G´

I´ H´

J

J´

B-B´

m 1:500

K

K´

L

C-C´ m 1:500

F´

E´

C´

B´

A´

datum: LS 2008 místo: Tivolska cesta, Lublaň

Pracovní modely definitivního řešení, propojující přednosti předchozích dílčích verzí.

2 A-A´

L-L´

D-D´ m 1:500

E-E´ m 1:500

m 1:500

6

foto: archiv autora

F-F´

V březnu 2008 přijela do Lublaně vlakem s Radkem Suchánkem skupina libereckých studentů, kteří měli během týdenního workshopu za úkol vyřešit novou vstupní bránu do města. Z rušné křižovatky, která je od 60. let výstavní síní nejvyšších staveb ve Slovinsku, se nakonec zadání rozšířilo na půlkilometrový, nikým nevyužívaný pruh země mezi silnicí a železnicí. Z původního záměru přispět do panoramatu města dalším mrakodrapem se naplno projevil způsob uvažování libereckých studentů. Stavba, která není z dálky vidět, je největším stavebním zásahem v okolí a zároveň řeší neutěšenou situaci města, přerušeného dopravní tepnou.

Konzultace probíhaly ve škole, v kavárnách, na místě. Z původního krátkého workshopu se nakonec stalo semestrální zadání, na němž studenti společně pracovali i přes prázdniny.

7 ⁄ 5_1

Brána do Lublaně

autor: Petr Šmídek, Radek Suchánek, Zdeněk Fránek / Ateliér FUA TUL

m 1:750

místo: Masarykova ulice, Liberec

datum: LS 2009

7 ⁄ 5_2

foto: archiv autora

Na podzim 2008 jsem nastoupil na katedru spadající pod tehdejšího děkana FUA TUL Bořka Šípka, který do Čech přinesl nový obor environmentálního designu. Klíč výuky byl jasný – krátká zadání a dlouhé diskuze. Jednoslovná zadání podnítí interpretaci a umožní studentům vydat se vlastní cestou. Ateliér jim v tom dává absolutní svobodu. Studenty dlouhé dialogy překračující hranice a propojující obory baví. V tu chvíli si uvědomíte, jak široké spektrum před vámi Šípkův obor otevírá. Počátkem července 2009 proběhla prezentace a výstava ateliérových prací v budově bývalých městských lázní v Liberci.

Chátrající objekt čekal na svou rekonstrukci a liberecká radnice nám zdarma zapůjčila celý objekt, kde se kromě obhajob a výstavy konaly také večerní projekce a koncerty.

autor: Ateliéry B. Šípka, L. Matějkové, J. Brabce / Katedra environmentálního designu FUA TUL

Klauzury v Lázních

Řadovka do Boskovic Hektické stěhování do měst ustává. Bydlení na polích v anonymní satelitní zástavbě již není tak lukrativní. Lidé touží po klidném prostředí s charakterem. Díky navracejícím se úspěšným lidem, kteří neměří kvalitu života pouze financemi, nemusí být osud maloměst zpečetěn. Jedenáctitisícové město Boskovice, jehož historie sahá až do 13. století, leží mezi Blanskem a Brnem. Od roku 1990 je historické jádro pod památkovou ochranou.

Jižní okraj židovského ghetta ohraničuje zastrčená ulice Pod Klášterem, kterou dnes z jedné strany tvoří nepříliš hodnotné dočasné stavby a která na druhé straně těží z překrásného výhledu do zahrady boskovického zámku. Úkolem bylo vytvořit novou severní linii ulice Pod Klášterem složenou z řadových rodinných domů.

7 ⁄ 5_3

foto: archiv autora

autor: Petr Šmídek, Petr Janoš / Ateliér FUA TUL

místo: Pod Klášterem, Boskovice

datum: LS 2012 / 5. úkol 1. roč. bakaláři

datum: ZS 2012 / 1. úkol 1. roč. bakaláři

7 ⁄ 5_4

Občanské sdružení obyvatel sídliště Spořilov ve Frýdku-Místku oslovilo české školy architektury, zda by se nechtěly podílet na průběhu revitalizace jejich domova. Liberecká škola architektury jako jediná na podnět zareagovala a uspořádala na místě workshop, kde se studenti setkali s místními obyvateli, zástupci města a prezentovali svůj záměr před médii.

FUA TUL si díky malému počtu studentů může dovolit reagovat pružně, spontánně a experimentovat v daleko větší míře než zaběhnuté technické školy se stovkami studentů. V tomto případě byli prváci hozeni do reálného života a řešili konkrétní problémy obyvatel jednoho sídliště na opačném konci republiky.

autor: Petr Šmídek, Radek Suchánek, Jiří Žid / Ateliér FUA TUL

místo: sídliště Spořilov Frýdek-Místek foto: archiv autora

Sídliště Spořilov

Suchou nohou Poslední úkol prvního ročníku FUA TUL v roce 2013 měl podpořit týmovou spolupráci a užít si společně trochu zábavy. Na závěr letního semestru, kdy už je relativně teplo, sestrojilo deset tříčlenných týmů funkční plavidlo, které mělo jednoho z týmu dopravit suchou nohou na betonovou pošinu uprostřed Harcovské přehradě. Studenti si v týmech rozdělili následující pozice: konstruktér (zodpovědný za zhotovení návrhu), pilot (zodpovědný za úspěšnou plavbu) a promotér (zodpovědný za veřejné představení návrhu).

7 ⁄ 5_5

foto: archiv autora

autor: Petr Šmídek, Jiří Žid / Ateliér FUA TUL

místo: Harcovská přehrada Liberec

datum: LS 2013 / 5. úkol 1. roč. bakaláři

datum: ZS 2013 / 1. úkol 1. roč. bakaláři

7 ⁄ 5_6

foto: archiv autora

Zadání pro prváky znělo: Máte kliku, že jste se dostali na nejlepší školu architektury v Čechách. Klikou totiž vše začíná. Předtím než vstoupíte do jakéhokoliv objektu, musíte projít dveřmi a zpravidla při tom vzít za kliku. Po vnějším vizuálním zhodnocení je klika prvním detailnějším zprostředkovatelem fyzických dojmů z objektu. Na prvním dojmu vždy záleží.

Z prvního uchopení za kliku se může odvíjet náš finální úsudek na celou budovu. Je to, jako byste si s domem podali ruce. Jedná se o fyzický akt. Začněte si více všímat klik ve svém okolí, v knihách i na internetu. Proporcí, komponentů, materiálů, umístění a spousty dalších detailů.

Zadání se bude postupně ujasňovat. Každá klika by měla být osobní výpovědí.

autor: Petr Šmídek, Jiří Žid / Ateliér FUA TUL

místo: ateliér Karla Hubáčka, FUA TUL

Klika

7 ⁄ 5_7

Porto: 6.–12. října 2013 Drážďany: 8.–10. listopadu 2013

Nejpřínosnější pro studium architektury je poznávání staveb přímo na místě.

Za celý život nelze spatřit vše, co se postavilo. V záplavě informací je potřeba nenechat se zahltit a umět si vybrat to nejpřínosnější. Proto od roku 2013 pořádáme s libereckými prváky cesty do blízkého zahraničí. Výlety do míst, která nejsou v hledáčcích architektonických bedekrů, spojujeme s ateliérovými zadáními. Úkolem těchto cest hned v prvním měsíci studia je kromě stmelení kolektivu také nabourání předsudků, že zajímavé stavby se realizují pouze ve velkých metropolích. Dříve než studenti začnou sami navrhovat, dostanou příležitost seznámit se s ingrediencemi a naučí se vnímat přehlížené.

Vratislav: 25.–27. října 2014 Benátky: 19.–22. listopadu 2014

Lipsko: 19.–20. října 2015 Katovice: 22.–24. října 2015 foto: archiv autora

Cesty za architekturou

7 ⁄ 6

Viktor Vlach

7 ⁄ 6

Narodil se v roce 1978 v Náchodě, odkud po ukončení stavební průmyslovky přešel na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Po letech strávených převážně u Jana Bočana se rozhodl pro studium na Škole architektury Emila Přikryla pražské AVU, kde absolvoval projektem Ideální Náchod. Dva roky se zde pokoušel působit jako doktorand. Pracovní zkušenosti nabíral v ateliérech Tsunami, Archteam a Třiarchitekti. Osudovým a osudným se ukázalo setkání s Vladimírem Vašutem, se kterým založil ateliér under-construction architects. Dobrovolně sídlí v Náchodě, obklopen pohraničními hvozdy.

Titěrný modely a skicky? Nemám místo na skladování kartonu a obřích plachet Rozpravu Vladimíra Vašuta s Viktorem Vlachem 28. srpna 2015 v ateliéru under-construction Dittrichova 9, Praha 2 nahrával a usměrňoval Petr Šmídek.

Vašut: Vybavíš si, kdy jsme se setkali poprvé?

Vlach: V prváku na ČVUT, kde jsi na všechny volal „sokolíku“, protože sis v tom počtu nemohl zapamatovat, jak se kdo jmenuje. Sokolík ti zůstal.

Vyřvával jsi to na kolemjdoucí někde od kuchyňky na kolejích, chybělo ti vajíčko, nebo tak něco.

Taky jsi coby Moravák nerozuměl česky, když se ti řeklo: votevři vokno, byl jsi úplně mimo.

Vašut: No dobře, dobře. Ale proč tu jsme – jak tě napadlo jít studovat na AVU?

to chtěl taky někdy zkusit. Znovu jsem se začal zajímat ve chvíli, kdy mi docházelo, že ČVUT přestává být o architektuře, ale jde spíš o plnění úkolů kolem. Byl jsem čtvrtým rokem v ateliéru u Bočana a začalo mi připadat, že už tomu chybí to jádro pudla. Čekal jsem, že studium bude víc než jenom o estetice, tohle udělej štíhlejší, tohle delší, tohle lesklejší a tak. Proto jsem se přihlásil k Emilovi. Čímž nechci nijak porovnávat jejich způsoby učení, oba byli skvělí učitelé, jen k tomu přistupovali úplně jinak.

Vašut: Nebylo to spíš kvůli matice?

Vlach: Ne, nebyl to útěk před integrálama. Nakonec jsem jí udělal, po pěti letech, ale na první pokus. Heclo mě, že nástup na AVU se podmiňoval dokončením prvního stupně Techniky.

foto: Petr Šmídek

Vlach: Ještě před nástupem na Techniku jsem potkal Pavla Rydla v náchodském Archteamu.

Celkem zčerstva absolvoval Emilovu školu, sršely z něj nápady a energie, byl megaproduktivní. Tady nejspíš zakořenila představa, že bych

Vašut: Přemlouval jsem tě, aby jsi ČVUT dokončil. Aby tě zvali na srazy absolventů, když už nic jinýho. Ale ty jsi palice dubová.

Vlach: To jsi nebyl sám, ale ono toho scházelo ještě dost, odhadem další dva roky. Dnes vidím, že je to vlastně jedno, kolik těch titulů před nebo za jménem máš. Ale moje mamina je z toho nejspíš smutná dodnes. Obě školy jsem chvíli studoval souběžně, sbíral kredity, abych dostal místo na kolejích. Až při diplomu jsem zjistil, že se dá taky bydlet na falešnou identitu. Ve skutečnosti jsem dělal jen Akademii. Pak už to nešlo, vrátit se zpátky. Z prostředí, kde je pár lidí a všichni mají svůj stůl, k dispozici je asistent, občas shora seběhne Emil a napumpuje to do nás, jezdíš na výlety po Evropě, čteš si skvělý knížky a bavíš se se stejně naladěnýma spolužákama. Bylo to jako chodit do práce, kterou miluješ, sedíš tam od rána do večera a čas ubíhá hrozně rychle. To už pak nejde stát kvůli konzultacím ve frontě na chodbě před kabinetem.

Vašut: Na Technice totiž není ateliér prioritou, ale musíš se probít i tím marastem kolem. To je to, co tě má nejspíš zocelit pro praxi, abys pořád neměl hlavu v oblacích.

Vlach: To bahýnko mě právě přestalo bavit a na Akademii najednou žádný nebylo. Přednášky Ševčíkových, Kotalíka, Šváchy, Mitášové a dalších mi dávaly mnohem víc, abych se dozvěděl nebo aspoň poodkryl, v čem vězí ta podstata.

No a Emil, samozřejmě. Ještě dva dny po konzultaci měli všichni hlavu jako tykev, než jim to došlo. V Dejvicích bych řešil umístění staveništní budky a pracovní spáry betonu.

Vašut: Což ti dodnes nejde.

Vlach: Nejde, ale ona si to stavba vždycky zařídí nějak líp, než bych radil já.

Vašut: Pak jsem nastoupil do práce a ty jsi dodělával školu. My jsme pracovali za velkou výlohou u Janka Schindlera na Hradčanský, ale pořád jsme jezdili stejnou tramvají.

Vlach: Po škole se všichni rozprchli do různých ateliérů a přestali se vídat. V tu chvíli mě to přestávalo v Praze bavit. My pak bydleli ve společným bytě na Vinohradech, ten přechod z anarchie na Strahově byl trochu pozvolnější.

Ale scházeli jsme se jen utahaný po práci, po večerech. Rok po škole jsem překlepal u Michala Fišera, ten mi po diplomu vytrhnul trn z paty při shánění práce. Tam jsem k jeho smůle asi poznal, co to je ten syndrom vyhoření. Za to jsem se mu potom omlouval.

Vašut: Spolupracovali jsme jen na soutěžích, kterých jsme se účastnili přes prázdniny. Sice jsme dvakrát vyhráli Parléře, ale žádné skutečné zakázky, díky nimž bychom se mohli osamostatnit.

Vlach: Soutěže byly hrozně příjemný osvěžení, předposlední a poslední prázdniny v životě. I to donkichotský jednání, co vždycky následovalo, nám asi něco dalo. V práci jsem měl pořád v podvědomí, že pomáhám někomu s cizím barákem, ale přitom jsem chtěl stavět vlastní domy. Když se nám měl narodit Eda, odešli jsme s Adélou zpátky do Náchoda. Tam jsem se protloukal díky kamarádům, navrátilcům do kraje. Spousta jich potřebovala bydlet. Ale pořád jsem nevěděl, co bude za měsíc. Až jednou zavolal náš stavař, že má bratrance modré krve a ten že v jižních Čechách zdědil obří areál se zámkem a parkem a bude ho potřebovat zrekonstruovat. Do telefonu jsme to samo sebou uměli slíbit, i když jsme nic podobnýho předtím nekreslili. Ty jsi odešel z jistoty v našlápnutým ateliéru. Té odvahy si cením dodnes, ale třeba jsi nebyl při smyslech. Tenkrát jsme neuměli stavbu ani pořádně nacenit. Na první jednání jsme jezdili s Michalem Fišerem, ten nám s touhle administrativou hodně pomáhal. Zámek je náš srdeční projekt, přestože to dopadlo jinak, než jsme si představovali.

Rozhovor Vladimíra Vašuta

Větší trápení bylo u angličtiny, kdy ve třídě seděli mlaďáci po maturitě a v zadní lavici se pan Vlach s panem Habrem rozpomínali, že existuje něco jako nepravidelný slovesa.

Vašut: Šlechtic nám předal klíče od zámku.

Vybrali jsme si komnatu s kamny, rozhodili karimatky a pro inspiraci brouzdali po parku. A pili Býčí krev, tenkrát ještě ušla. Díky téhle zakázce jsme konečně mohli rozjet něco jako vlastní praxi. Z malých rodinných domů nejde pokrýt provoz kanceláře a tohle vypadalo, že by nás mohlo výhledově zaměstnat na deset let, což se nakonec nevyplnilo. Ale postupně jsme začali fungovat jako samostatná architektonická kancelář.

ta druhá parta dělá. Připadáme si jako Kopecký se Studeným. Dřív jsme byli víc v kontaktu přes Skype, jako dispečeři na letišti. Dřív byl ten poměr zakázek mezi Náchodem a Prahou celkem v rovnováze, teď už se to objemem překotně převážilo ku Praze a pro Náchod zbývají menší rodináče. Do veřejných zakázek se tady na maloměstě vloudit nesnažíme, věříme v soukromý sektor. Ale ty domky mají pro nás stejnou důležitost jako obří projekty. Ne-li větší, často trochu nepochopitelně.

Vlach: Kdepak Býčí krev. Oslí můstek k drobnýmu pí ár, protože už nevím, nad čím ses rozplýval na začátku. Nedávno jsme objevili dvě stránky nesmrtelných nápadů, když jsme v hospodě vymýšleli název kanclu. Kdekdo si myslí, že jsme nakonec nevybrali ten nejsilnější, takže máme pořád slušnou zásobu a začínající ateliéry se na nás můžou s klidem obracet. Ať se všichni nejmenujou podle zakladatele architekti.

Vašut: Při jedné z návštěv Broumovska jsi mě provázel řadou realizací rodinných domů, o kterých se příliš neví, což je škoda.

Vašut: Zkusím tu kontinuální myšlenkovou nit udržet. Cením si toho, že jsme se nikdy nikam necpali a ani moc nebudovali mediální obraz. Soustředíme se na vlastní práci a máme radost z toho, že ohlas přichází sám.

Vlach: Možná tuto stránku podceňujeme, ale neschází nám to a nemůžeme si stěžovat na nedostatek práce. Vždycky mám radši, když nás osloví někdo, kdo už viděl nějakou naší věc naživo. Anebo dostal doporučení od někoho, s kým jsme stavěli, to je ještě lepší. Že už prostě tuší, co od nás může čekat. Práce na dvou místech však přináší, že ani moc dobře nevíme, na čem

Vlach: Tu tradici výletů do regionu bychom zase měli oprášit. Trochu se divím, že si pamatuješ nějaký domky. To je část party z katalogu, všechno domy pro kamarády, takzvaná polická skupina. Většina místních domů končí ve fázi studie, protože lid tu skoro nikdy nechce kompletní balík služeb architekta. Dokončují si dům po svém, v lepším případě po telefonu nebo mejlu. Vždycky si vymíním aspoň kontrolu dalších stupňů dokumentace, doporučím projektanty, kterým v tomhle věřím. Všichni se pak do domu stihnou nastěhovat ještě před dokončením. Přivezou si fůru věcí z předchozího bydliště a mně přijde blbý je přemlouvat, ať to poklidí a může se to nafotit. Vlastně ani nemám potřebu to někde prezentovat. Když jim mám pomáhat s vytvořením domova, nechce se mi veřejně odkrývat, jak se tam žije a bydlí. Proto se o nich neví a mně to tak přijde dobře.

foto: Petr Šmídek

Vašut: Naše kancelář spíš funguje na lidské bázi než jako obchodní model. Vzájemně si práci snažíme konzultovat, dokud se to nevymkne, nebo se nerozhádáme. Každý má ve výsledku na starosti svůj vlastní projekt.

Snažíme se střídavě navštěvovat jednou za měsíc, ale je pořád těžší utrhnout se z Prahy.

Vlach: No já jsem v návštěvách mnohem zodpovědnější, z Náchoda toho jezdí víc, než obráceně. Naposled jsi tu snil o tom, že ty návštěvy

Vašut: Od začátku se s námi pojí cosi jako nezaměnitelná grafická zkratka, pidikresby a miniaturní modely. Do soutěží se to použít nedá, to by nás hned poznali.

Vlach: To vyplynulo z toho, že neumím vizualizace. Začalo to na Technice, pokračovalo u Emila a dělám to dodnes. Vždycky jsem měl raději skici a modely. Taky nemám moc místa na skladování kartonu nebo obřích plachet. I když je to všechno mrňavý, ukáže se na tom víc, než si myslíš.

Vašut: Všichni architekti skicují, ale Viktor má velkou výhodu, že jeho proces hledání se dá prezentovat klientům. Šmídek: V Praze sídlíte v centru pod Karlovým náměstí v bývalé prodejně zeleniny, kde je vstup přímo z ulice a všichni kolemjdoucí

si mohou ve výloze prohlédnout, na čem zrovna pracujete.

Vašut: Jako se snažíme nedávat na Facebook fotky našich dětí, tak ve výloze nevystavujeme architekturu.

Vlach: Z ulice kolemjdoucí nakouknou přímo pod pokličku, na tvůrčí kvas za jednacím stolem.

Vašut: Výloha možná nejlépe odráží způsob naší práce, kterou nikam netlačíme.

Když nás klienti budou chtít, tak si nás vždy najdou. Nechceme se nikam násilně cpát.

A to je možná důvod, proč jsme od začátku spolu, v tom si notujeme.

Vlach: Pořád chceme být těmi expankáči ze Strahova. Název kanceláře naznačuje, že se pořád vyvíjíme a nehodláme v tom končit, řešíme věci za pochodu a často teprve, až když nastanou. Under-construction je v tomhle celkem výstižný, prostě je to v procesu a trochu alibisticky nám to dovoluje říct, že to a to ještě pořád není dotažený a že to k životu patří. Nehrotíme to a na investory povýšeně neřveme, když všechno není úplně podle našich představ.

Občas se ale podaří věci domazlit do konce.

Vašut: Nevedli jsme ten rozhovor v moc lehkým duchu, spíš jako takovou vzpomínkovou rozpravu? Aby to v záplavě těch hlubokých myšlenek u ostatních nevyznělo jako hraní si na pískovišti s bagrem.

Vlach: My tu asi nejsme kvůli existencionalistickým úvahám o stavu architektury. Spíš se tady Šmíďákovi snažíme vysvětlit, jak to u nás funguje, čím jsme si od školy prošli. Stejně ses mě nezeptal na spoustu věcí, který jsem chtěl lidstvu předat. Budu si to šetřit do dalšího katalogu.

Vladimír Vašut (*1979) je architekt, od roku 2007 spolu s Viktorem Vlachem vede ateliér under-construction architects. Studoval na FA ČVUT Praha, v letech 2008–2010 zde pracoval jako asistent u profesora Jana Bočana.

Rozhovor Vladimíra Vašuta

musíme realizovat v mnohem kratším intervalu, než ses ráno probudil s bolehlavem a všechno odvolal. Když jsme dělali na soutěži do Nepomuku, tak jsme tam na místě uměli strávit týden a pak se ještě několikrát vracet pro podrobnější informace. I tak nám chyběly fotky pro zákres, museli jsme ho máznout do nočních.

Ale aby to nevyznělo tak, že se s každým projektem takhle zadrháváme. Rádi vzpomínáme na Mirku Baklíkovou a Kubu Kopeckého z Liberce, když nám vydatně pomáhali se soutěží na rozhlednu Šibeník. To šlo jako po másle. Věděli jsme, že je špatný zadání, a rozhodli se i za cenu porušení podmínek předložit návrh periskopu ve stávajícím dříku větrný elektrárny. Nakonec se dostal do posledního kola, ve finále ho sice z posuzování vyhodili, ale přiměl zastupitele změnit uvažování a taky oslovil spoustu lidí na výstavě.

Rád bych, abychom si i do budoucna vyhradili čas a prostor na tohle hraní si se zadáním bez pevně nasmlouvaných a dohodnutých termínů.

fáze: realizace datum: 2006–2007 místo: Police nad Metují investor: manželé Pohlovi foto: Petr Šmídek

Odvaha investorů-kamarádů hraničící s šílenstvím. Mírně svažitá louka zděděná po rodičích, ze stran semknutá zahrádkářskou kolonií, rozevřená dolů k městu. Na horním konci lapidární forma domu transformující požadavky CHKO. Ze severu chráněná ležatým hranolem se sklady a stáním.

Místní přezdívají domu „stanice lanovky“.

7 ⁄ 6_1

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

RD Pohl

fáze: realizace datum: 2006–2008 místo: Police nad Metují investor: manželé Brátovi

7 ⁄ 6_2

Dům je z dálky viditelným pohledovým čelem nově vzniklé obytné skupiny. Doplněním hospodářské části do čtvercové půdorysné formy navazuje na typologii venkovských dvorů. Obdobné materiálové řešení s předchozí realizací vychází z množstevních slev, které investoři dostali díky shodné době realizace. Skákací panák pod okny je realizován přesně podle skici.

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

foto: Petr Šmídek

RD Brát

RD Zapletal Úzký dům na ostroúhlé trojúhelníkové parcele. Původní půdorysné zkosení umožňovalo nasunout objem do nejužší části pozemku a odsunout jej tak dál od cesty, využít širší část pro pobytovou zahradu. Podle stavebního úřadu by toto řešení znepokojovalo oko kolemjdoucího a činilo ho nejistým.

Rozhraní odstínů fasády je pouhou připomínkou navrhovaného zlomu.

7 ⁄ 6_3

foto: Petr Šmídek

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

místo: Kramolna u Náchoda investor: manželé Zapletalovi

fáze: realizace datum: 2007–2010

fáze: realizace datum: 2008–2011 místo: Běloves u Náchoda investor: manželé Hvězdovi

RD Hvězda

7 ⁄ 6_4

foto: Petr Šmídek

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

Kostička pohozená v zahradě po rodičích, zkosená jak v řezu, tak v půdorysu.

Rozevření do zeleně a směrem ke kopcům, díky zkosení výhled směrem k zámku. Vnitřní lázeňské území nefunkčních lázní, a tím i zdlouhavé obstrukce o podobě nového typologického druhu, tzv. lázeňského domu. Žádné z doporučení úřadu vedoucích ke zlidštění investor naštěstí nezrealizoval.

fáze: v realizaci datum: od 2008 místo: Žďárky u Hronova investor: manželé Vrabcovi

7 ⁄ 6_5

Pozemek s kravínem za zády, do všech ostatních stran famózní výhledy na okolní kopce. A opět parcela pro dceru věnem.

Přízemní dřevostavba kopíruje sklon svahu a svou obytnou částí z něj jakoby sjíždí, zúžující se stání a sklady cloní od teletníku.

Budoucí zelená střecha navodí dojem nadzvednutého lučního drnu. Jen ta barva oken kdyby neujela o vzorek vedle.

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

foto: Petr Šmídek

RD Vrabec

RD Žák Tak dlouho chodil investor po městě, až našel opuštěnou parcelu s nejlepším výhledem. Nevadí, že k ní nevyjede žádná technika, natož hasiči. Dům zapuštěný do terénní hrany, horní denní část směrovaná na výhledy, spodní noční do zeleně. Oprášení pojmu zádveří coby svébytného sosáčku u domu. Údiv investora-strojaře, s jakou tolerancí přesnosti se pracuje ve stavebnictví.

7 ⁄ 6_6

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

foto: Petr Šmídek

místo: Police nad Metují investor: manželé Žákovi

fáze: v realizaci datum: od 2011

fáze: realizace datum: 2012– 015

RD Žďárský

7 ⁄ 6_7

foto: Petr Šmídek

autor: Viktor Vlach / under-construction architects

místo: Náchod investor: manželé Žďárští

Rekonstrukce domu sevřeného ulicemi, nostalgie dědictví po rodičích. Původní dušování majitelů, že všechny zdi jsou kamenné, se po kopnutí do vepřovic ukázalo jako vrtkavé. Snaha o zachování štítů a zároveň přesunutí schodiště do středu dispozice vedlo ke tvaru prošlápnuté loďky. Tesaři pokřikující na autora, jestli se mu tohle líbí. No musí, i když to ve špicích ujelo.

7 ⁄ 7

Jan Žalský

7 ⁄ 7

Narodil se v roce 1976. Je autorizovaný architekt, žijící a pracující v Praze. Vystudoval Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v Praze (2002) a Školu architektury profesora Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění v Praze (2005). V roce 2005 založil společně s Petrem Pinkasem studio Pinkas Žalský architekti, jehož činnost ukončili v roce 2012. Od roku 2012 vede vlastní architektonickou kancelář Žalský architekt. Dva roky asistoval prof. Emilovi Přikrylovi na jeho škole.

Hovory

14. října 2015 únava „Honzo, nevadí ti, že jsem to už nechala zapnutý? Možná se rozmluvíme až za hodinu. Po polívce.“ „No to je dost pravděpodobný, protože já si dnes vůbec nenechal nějakou tu nárazovou zónu, že by se člověk tady hodinu procházel v ulicích předtím, než začne mluvit. A zapomněl by na ty starosti, které si s sebou přinese.“ psaní „Máš sám nutkání něco o sobě zformulovat?

Sdělit? I kdyby nebyl tenhle důvod?“ „Ne. Stejně se snažím z tohoto nějak vylhat.

Mám udělat výstavu svých domů a domů, na kterých jsem se podílel. A co udělám? Budou tam vystavena jen noční videa.“

„Alespoň nejedeš to, co dnes architekti často.

Post-produkci teorie ke svým projektům. Jako součást prezentace.“ „To se děje?“ „Ano, často zpětně dodávají teoretický základ svým barákům, který možná ani neměli. A přitom jsou jejich domy klidně dobrý.“ „Jo. Ale to, že někdo nemá potřebu věci formulovat, neznamená, že o nich nepřemýšlí. Že bych vydal knížečku, že bych napsal, co je důležitý, to ne. Ale když jseš na škole, ty studenti jsou chytří jak čert. Před nima se nevylžeš. Každou věc, co řekneš, reviduješ.“ „Tam spontánně kriticky nereaguješ?“ „Spontánně jen do určitý míry. Když za tím není vystavěný nějaký přemýšlení, reference, jak k tomu přistupovat, tak oni se s tebou nebudou bavit. To není hra. Když jim něco říkáš, tak za tím musí nějaký přemýšlení být. Ve chvíli, kdy jsem

foto: Lukáš Prokůpek

učení „Teď jsi byl dva roky v dialogu s Emilem, když jsi s ním učil.“

„Hele, dialog to není, monolog. Nebo možná vnitřní dialog, jestli to tak myslíš. Emil, ten mluví, a o studenty jsme se měli jako asistenti nějak dál starat. To my jsme nezažili, aby s náma někdo dál mluvil, když tam nebyl Emil. Ale v koncepční rovině jsem do toho nezasahoval. „A do polemiky s ním jdeš?“ „Já jsem nepřišel na to, že bych byl schopnej do nějaký polemiky s ním vstoupit. Okrajově, v tématech jako je metoda, odevzdání, ale když jde o celkovou koncepci, to nadtéma, to já jsem rád poslouchal.“ „Ani studenti nepolemizují?“ „Ale jo, jenomže to je těžký, já vlastně nevím, jestli se s ním dá polemizovat. Vem si, že máš zadání, galerii, a existuje x způsobů nebo cest, jak přijít k dobrým výsledkům, a on je všechny zná! Tak jak s ním chceš sakra polemizovat?

Když ty možnosti on má v hlavě.“ „A co vztah praxe a učení u Emila? Od realizace galerie v Lounech.“ „Ta galerie má velký přesah. A dál taky vlastně nevím.“ „Já ho zažila na kritikách v Bratislavě i v Praze a přišlo mi, že jde rád do střetu, ale fakt je, že si v něm vystačí sám.“ „V rámci těch jeho monologů jsem přemýšlel o svých věcech. Třeba, jestli můžu dělat jenom fasádu na barák. I morálně. Když už je to celý hotový. A do toho jsme se na konzultacích bavili o tom, co v 19. století architekti dělali. O tom, že i oni fakt dělali ty fasády a jak to souviselo se staviteli… a že je to legitimní, tu fasádu dělat.“ „Jiná poloha je, když děláš asistenta. Na čem bys to učení v ateliéru sám postavil? Máš to promyšlený?“ „Nemám, ale vím, že by to šlo.“ domy „Michal mi poradil, ať se tě zeptám na ty rodinný baráky v Běstvině. Tam kdysi rozeznal něco podstatnýho. Co ty?“ „Ten majitel je hrozně dlouho nemohl prodat!

Dali jsme si s Petrem práci, aby to bylo v časopisech, na webech, ale žádná zakázka z toho

Rozhovor Marie Topolčanské

se dostal na tenký led, začal jsem si vymýšlet, improvizovat v rámci řeči a popřel jsem v třetí větě, co jsem řekl v první, tak se na mě podívali tak, že jsem si málem všechno sebral a odešel.

To není prdel, to jsou takový ty každodenní věci, o kterých přemýšlíš…“ „Jako oponent…“ „Počkej, chci říct, že když si chceš napsat na webovky nějaký text o tom, co děláš, motivační text a jsou tam nakonec ty čtyři věty, které sis možná ani nepřečetla…“ „No, nepřečetla.“ „…ale já jsem nad tím přemýšlel dlouho, co tam dám. Chtěl jsem se fakt vyhnout takovým těm okřídleným větám ‚Jsme jedno ucho a veškerý vaše přání splníme a ještě víc.‘“ „Já jen, že jako oponent diplomních projektů jsi skvělej, tak jsem tě poznala, a děláš jistej druh kritiky, který teoretik mimo praxi neumí ze své pozice napsat. Formuluješ něco ze soustředění v praxi. Nějak s tím přemýšlením přes psaní vědomě pracuješ? Takový oponentury tady nejsou standardem.“ „Ty posudky bych vůbec nepřeceňoval. Když máš na stole hotovou práci někoho jiného, tak je strašná výhoda to jít kritizovat. Já jsem se úplně v PZA ze psaní stáhnul, Petr psal líp. Věděl jsem, že bych mohl, je to silná forma sdělení. Miluju Zumthora, teda jinak – miluju texty Zumthora.

Mám tu jeho knížku Promýšlet architekturu. Já teda dobře anglicky neumím, ale učím se a na internetu poslouchám jeho přednášku. Říká to tak obyčejně, že je mu rozumět.“ „Jak si ho překládáš? Ne do češtiny, ale do prostředí tady. To jeho švýcarské dosahování estetické perfekce?“ „To mě právě odrazuje, proto říkám texty! Já nejsem Švýcar, závidím jim, ale jsem posranej buranskej Čech. Ale myslím, že Zumthorovi by se v mý boudě líbilo. V té nové boudě na nářadí, co jsem teď udělal na naší zahradě.“ „Myslíš?“

nepřišla, asi působily nelíbivě. Nikdo neřekl: já jsem viděl váš skvělej projekt rodinného domu v Běstvině! Byl to developer, trvalo mu to dlouho je prodat. Říkal, že to možná přetře, protože to nikdo nechtěl koupit šedivé. To je to, co bylo společný s Emilem. Vidím podstatný věci, nad kterými je nutný přemýšlet. Komplikuju si to.

Ale v profesi se peníze pohybujou jinde. Nechci o tom mluvit pejorativně, já to obdivuju, to budování si klientely.“ „Místo katalogu realizací a skic vystavuješ jen noční videa těch hotových domů – souvisí to s tím?“ „Já bych mohl vystavit svoje skici, ale dobrá skica ještě neznamená dobrý barák. Má to celé strašně utilitární základ. Já jsem si v bývalý kanceláři s Petrem ukojil touhu, že rychle musíme něco udělat. Rychle to musí být v časopise.

Rychle musí být nějaká reflexe a rychle potřebuju poplácat po zádech. Tu touhu jsem měl před lety. Nějak se nám to podařilo, ty věci byly vidět. Ale teď už to nemám. Začal jsem znova, a zjistil jsem, že už to pro mně není tak důležitý jako předtím. A s tím souvisí i to, že člověk se ptá, jak by se to prezentovat mohlo? Já na tu výstavu můžu jít s fotkama, co už máme, a bylo by to asi fajn. Já když vidím ročenku, tak slintám. Jak ty věci jsou krásný, jak je to dotažený.

Já to obdivuju. Tyhle baráky, co jsme za ty tři roky udělali, nejsou tak dotažený. Vyhovuje jim ta poloha focení Lukáše, kde se to celé stáhne do sebe.“ „Nehledáš něco, čeho nemůžeš dosáhnout?“ „Já když se tím prokousávám, tak mám pocit, že se v tom ztrácím. Nejradši bych to uplácal z betonu, narval tam okna a šel od toho. Vevnitř bych to neomítal.“ „Lukáš k tomu jeho nočnímu snímání říkal, že věci tak působí víc, jak jsou, než jak vypadaj.

Prý je to ale příliš hlubokomyslný.“

„Lukášův otec Bohumír byl můj dobrý přítel, už zemřel. On byl totiž myslitel. A taky fotograf. Hledal přes známý architekta, který by mu pomohl realizovat jeho výtvarný návrh na expozici v Lidicích. Vyhrál výběrový řízení se skicami a dostal se do bodu, kdy začal najednou pracovat s betonovýma stěnama. Šalovaný zdi, žádné vitrínky. Stavba. Já jsem končil školu, dělal jsem u toho ten druhý diplom na AVU. To už jsme dělali s Petrem, ale nebylo to na uživení.

Spojili jsme se, ale on si dělal jiné práce a já dělal tuhle expozici. Na tu dobu jsem si neřekl o malý peníze a to, co jsem nakreslil, se za týden postavilo. Začínal jsem tím, že jsem plnil úkoly.

Učil jsem se něco o důvěře, pak následovala expozice do Ležáků. Bohumír byl moudrej, hodně mě to přátelství ovlivnilo.“ „Je ještě někdo?“ „Paní na výtvarce byla důležitá.“ „Na základce?“ „Ne, už od školky! Věci nejsou jen tak.“ „Je důležitý i to, že máš stavební průmyslovku?“ „Nebojím se být na stavbě. Nebojím se detail nakreslit, nebojím se ho promýšlet. A nebojím se ho měnit v rámci autorskýho dozoru. Když to vycizeluju na papíře, jsem schopen to i odhodit, když vidím, že ten člověk s praxí to umí líp než já. Nechat to jít dál a měnit to na tý stavbě, to umím.“ „A to, že si to dovolíš, vzniklo jak, praxí?“ „Na stavárně jsou na konci roku krátký praxe, ty jsem měl, ale nijak podstatný. Jenomže když se moje máma rozvedla s tátou, tak jsme se odstěhovali na vesnici a ten barák se přestavoval. To mi bylo čtrnáct. A skutečně jsem na tý přestavbě dělal, suploval jsem roli toho otce, který tam nebyl.“ „Začal jsi brzo i navrhovat.“ „Už jako student. Já jsem bydlel na koleji s Rudou, se kterým jsem dělal rodinnej dům do

4. listopadu 2015

foto: Lukáš Prokůpek

spokojenost „Hele, Marie, já jsem teď zažil úplně skvělou neděli! S Věrkou a klukama na Vltavě. Vypluli jsme na slepá ramena, dřív tam byly doky. Řekl jsem si: vyjedeme v kánoi na tu aktivní řeku. Buď nás to převrátí, nebo nás to vezme. Vyjeli jsme pod Liběňák a teď… to stálo, vůbec to neteče!

Bylo to ale úžasný, z té vody máš úplně jinej horizont, ukážu ti fotky.“ „Přečetla jsem si konečně, co máš napsaný na tvý nový stránce kanceláře. Je tam: Navrhování je tvůrčí činnost, architektura vzniká při intenzivním hledání kvality. Upřednostňuji hledání odpovědí pomocí tužkových kreseb a modelů. Architektura může být uměním. Důležitý je

dialog mezi klientem a architektem. Cílem je spokojenost obou.“ „Za tím si stojím.“ „Mluvila jsem o tom i s Michalem. Na to podstatný jsem se tě nezeptala. Jaká je soukromá stránka toho, jak architekturu chápeš a jak ji děláš? S tou nedělí na kánoi jsi mi na to nahrál.“ „Myslíš, že to, jak to mám napsaný, koliduje s tím, jak jde dělat komerční práci tady?“ „Jestli to koliduje, to mi řekni ty.“ „Upřímně, hrozně mi to stěžuje život. Nevím, kde se to bere, udělaj to ty rodiče, nějaký gen, nebo praděd? Neumím to obelhat. Musím s tím být spokojenej.“ „A kdy jseš?“ „Poznám, kdy z toho mám dobrý pocit. Kdy práce končí. Jinak bych vyhořel. Ono se to mění, den po dni. Zrovna tohle krátké období, co se spolu potkáváme, mám pocit, že je strašně snadný, aby člověk vyhořel.“ „Některé věci přece děláš proti tomu. Nejsi pořád online, nejde tě načíst na Facebooku, nejsi na telefonu pořád…“ „Barák nevymyslíš mezi jednáním a psaním textu na Facebook. To je součást mý metody.

Jestli to nechceš dělat i v neděli, tak se musíš soustředit v normální den.“ „Co zodpovědnost architekta?“ „Spolupracuji teď v kanceláři s mladýma architektama. Jeden z nich mi řekl, že je normální, když realizaci neuděláš na první dobrou. Že to vždy můžeš trochu poopravit. Ale to tak není. Nejde si z toho udělat pravidlo, udělat dům, kterej nebude dobrej hned, a že na druhou to stačí. Já bych jim přál, aby jim tu práci vrátili zaplatit.“ „Stejně nevím, proč jsi tam napsal tu možnost, že architektura může být uměním? Podle mě jím není.“ „Myslel jsem to tehdy jako cíl. Chci to dělat tak, aby se z toho umění stalo. Teď jsem ale rád, že je tam to možná. Hodně jsem uvažoval, jestli to vůbec jde. Zeptal jsem se tebe, zeptal jsem se Emila, zeptal jsem se kunsthistoričky, jenže tudy cesta vůbec nevede – ptát se. Pořád si myslím, že může.“ „Souvisí to spíš s perfekcí ve smyslu řemesla?

Přibližovat se k ní?“

Rozhovor Marie Topolčanské

Liberce. Ten dům je důležitej. Pro mě jsou celkem důležitý tři věci: taková ta černá bedna, tenhle dům do Liberce a jeden přístřešek. Teda čtyři, i Lidice. Ty čtyři realizace jsou podle mě i nejlepší. V době, kdy jsme ten barák v Liberci dělali, byl pro mě Ruda důležitý. Tím, jak byl konzistentní, měl ve věcech jasno. Já byl názorově rozevlátej, neukotevenej, nevěděl jsem si rady. Tak jsem kreslil. Ne nějakej koncept.

Udělal jsem velký křídový kresby, roztáhl jsem papíry na chodbě na koleji a přes noc jsem to vždy udělal. Kreslil jsem to větší a větší, pak jsem zjistil, že to je blbý. Pro mne to byla vždy tak vážná věc, že jsem říkal Rudovi: ‚Do prdele, ty máš dva rodiče, máš se kam vracet, máš tu jistotu, kterou já vůbec nemám!‘ Když se rozvedli, rozpadlo se to a já jsem nevěděl, kam mám jezdit. Vždycky jsem mu tu jistotu záviděl, což se promítalo, asi je to chyba, i do toho navrhování. Jde dům poskládat? Zabývat se stavěním, jako bych si tím sestavoval kousek svý jistoty?“ „Nevím.“ „Přicházel jsem k tomu sám fakt brutálně bolestným procesem. Nikdy jsem ji neměl, tu jistotu. Kousek po kousku se mi vytváří tím přemýšlením při práci.“

„Možná s tím, když se to řemeslo musíš naučit a zároveň ho zapomenout. Jako noty, abys mohla dělat hudbu.“ „Já právě ty noty neumím zapomenout, ale zkouším to. Ti architekti, co věří, že dělají umění, často mluví o svých klientech, jak neuznali jejich dílo. Nepochopili ho. Nebo dům vůbec nepostavili. Ty tam ale máš hned za větou o možnosti umění tu o nutnosti spokojenosti. Klientů i tebe, obou. Ta to trochu posouvá jinam.“ „Já asi nemám až takové ambice. U těch rodinných domů, kde jsou investoři i konkrétní budoucí obyvatelé, tam nutně mluvím o jejich spokojenosti. Mně se v tom nestal neúspěch, když se na to ptáš. Ale to je jeden z těch cílů.

A to jsem se naučil od Petra, že věc se dá udělat kvalitně různými způsoby.“ „Odcházel jsi ze školy s diplomem dvakrát, proč nestačil ten první?“ „Když jsem dělal diplom na ČVUT, už jsem věděl, že chci jít na AVU. Nebyl jsem si jistej vůbec ničím a cítil jsem, že se potřebuju ještě hodně učit. Nebyl jsem schopnej předložit někomu návrh a ustát to. Emil mi obrovsky pomohl metodicky a procesně. Jak si zprodukovat a srovnat myšlenky. A začal jsem tam znovu kreslit. Už nejen křídama, hlavně s korbíkem.“ „Formuluješ se už na stránce sám, jako Žalský architekt.“ „Ta formulace je namístě. Já nic jinýho nemám, než své jméno. A svoji představu o tom, jak to dělat. Kdyby to šlo jinak, možná budu rád, měli

bychom víc peněz. Já jsem vždy chtěl mít v názvu kanceláře své jméno. Petr třeba ne, teď má kancelář, co se jmenuje úplně jinak, MITIS. Nemyslím si, že by to bylo tím, že se chci kasat.

Tyto poslední tři roky znamenaly uvědomování si všech věcí, minimálně pracovních a naučil jsem se obrovský množství věcí i o sobě. A že to je Žalský architekt a ne Žalský architekti, na to jsem hrdej. Není to ale můj nápad, nechal jsem si poradit. Považuju to za důležité.“ „Co ještě?“ „Jo, myslím, že nejsem odvážný. Ale myslím si, že se s tím dá pracovat.“ „Tvoje Věrka odvážně žije s Žalským architektem.“ „Právě. Ona mi pomáhala už při škole, sliboval jsem, že jí to všechno vrátím, že musí vydržet, už když jsem dělal tu druhou vysokou. Vlítl jsem teď do toho v práci zase po hlavě. Ale jak ses ptala na tu soukromou stránku tý profese…“ „No?“ „…tak ti potvrzuju, že pro mě práce není vše.

Osoby: Honza, Maria, Věrka (manželka Honzy), Michal (manžel Marie), Lukáš (fotograf Honzovy výstavy a syn jeho přítele Bohumíra), Ruda (spolužák Honzy), Petr (bývalý partner Honzy v kanceláři PZA) a Emil (Honzův učitel na AVU).

Maria Topolčanská (*1973) je architektka, žije v Praze. Absolvovala školy architektury v Bratislavě a Barceloně. Věnovala se architektonické praxi, výzkumu a učení v Katalánsku a na Slovensku. Je expertkou evropských cen za architekturu a veřejný prostor udělovaných v Barceloně, publikuje v evropských architektonických časopisech, je spoluautorkou knih o architektuře a urbanismu.

Lukáš Prokůpek (*1977) je fotograf žijící v Praze. Absolvoval VŠUP, ateliér fotografie. Zabývá se především fotografováním a filmováním přírody, nezvyklých míst a dějů, a to hlavně v noci.

Rozhovor Marie Topolčanské

Rodinný dům ve Šťáhlavech

7 ⁄ 7_1

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský spolupráce: Vít Podráský, Pinkas Žalský achitekti

místo: Šťáhlavy u Plzně investor: soukromá osoba

fáze: realizace datum: 2015

7 ⁄ 7_2

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský, Petr Pinkas

místo: Teplého ulice v Pardubicích investor: B Z B, s. r. o.

fáze: realizace datum: 2007

NDT

Tr탑nice

7 ⁄ 7_3

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský

místo: Heřmanův Městec investor: B Z B, s. r. o.

fáze: realizace datum: 2013

7 ⁄ 7_4

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský

místo: Heřmanův Městec investor: soukromá osoba

fáze: realizace datum: 2006

Kryté stání a plot

Rodinný dům v Kostelci

7 ⁄ 7_5

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský, Petr Pinkas spolupráce: Eliška Podzimková, Lucie Chytilová

místo: Kostelec u Heřmanova Městce investor: soukromá osoba

fáze: realizace datum: 2006

Ăšpravy v Kovolisu Hedvikov

7 ⁄ 7_6

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský, Makréta Mráčková, Barbora Šimonová

místo: Kovolis Hedvikov a. s. investor: Kovolis Hedvikov a. s.

fáze: realizace datum: 2015

Rodinný dům ve Starém Harcově

7 ⁄ 7_7

foto: Lukáš Prokůpek

autor: Jan Žalský, Rudolf Wiszczor

místo: Starý Harcov v Liberci investor: soukromá osoba

fáze: realizace datum: 2006

7 Texty: Jan Horký, Rostislav Koryčánek, David Kubík, Pavel Nasadil, Bronislav Stratil, Radek Suchánek, Petr Šmídek, Maria Topolčanská, Vladimír Vašut, Viktor Vlach, Petr Volf, Ladislav Zikmund-Lender, Jan Žalský Fotografie: Tomáš Balej, BoysPlayNice, Ester Havlová, Petr Králík, Andrea Thiel Lhotáková, Pavel Nasadil, Pavel Nosál, Lukáš Prokůpek, Petr Šmídek, Koncept knihy: redakční a grafické studio MAKE*detail Jazykové korektury: Kristýna Bartoš, Jana Jebavá Grafická úprava: Eliška Kosová, Anežka Součková Tisk: TNM Print s. r. o., Nové Město Vydalo: nakladatelství Eliška Kosová, MAKE*detail Praha 2015 978-80-905903-3-5

Kubík Horký Nasadil Stratil Šmídek Vlach Žalský

9788090590335