Zády opřen o věčnost (Tadeusz Gajcy) by MAKE*detail

Tadeusz Gajcy

Zády opřen o věčnost

Tadeusz Gajcy Varšava 1944

Zády opřen o věčnost

Text © Mieczysław Gajcy, dědic. Všechna práva vyhrazena. Překlad © Josef Mlejnek, 2014 Fotografie © Muzeum Powstania Warszawskiego Koncept © MAKE*detail, 2014 Font © Suitcase Type Foundry ISBN 978-80-905124-8-1

Ediční poznámka Představujeme třináct nejznámějších básní Tadeusze Gajcyho, jednoho z polských tvůrců, o nichž kritik Lesław Bartelski napsal: „Byli jako komety. Na okamžik zazářili oslepujícím jasem a pak zhasli.“ Snad právě údiv nad zběsilým tempem a zhuštěnou intenzitou žití podněcuje nás, kteří máme možnost se v klidu zastavit a ohlédnout (ano, máme!), abychom to skutečně udělali a ptali se, co že to Tadeusz Gajcy napsal, na co si to našel vprostřed vřavy čas, co že to chtěl říct... Nápadná je totiž touha po zastavení a dialogu, v době, kdy na ně není čas pro samé žití a umírání, a rovněž nápadná je jejich absence, v době, kdy žití pomalu nedohlédne konce. Nápad připomenout a vydat Gajcyho básně u příležitosti sedmdesátého výročí Varšavského povstání, v němž autor jako dvaadvacetiletý zahynul, není tedy ničím, než pokusem vyslyšet jeho touhu po dialogu a odpovědět, zareagovat – byť by to mělo být jen oním zastavením a tichým čtením. Českým čtenářům přibližuje Gajcyho skladby zcela nový překlad Josefa Mlejnka, který vznikl nad originály otištěnými v knize sebraných spisů Tadeusz Gajcy, Pisma, Wydawnictwo Literackie, Kraków 1980. Výjimkou je báseň začínající slovy „Svatý kuchař varšavský“, která do spisů nebyla zařazena – zřejmě kvůli obrazoborecké povaze. Její překlad byl pořízen na základě verze publikované v příloze k hudebnímu albu Gajcy, jež vydalo v roce 2009 Muzeum Varšavského povstání a na němž vybrané Gajcyho

básně interpretují přední polské kapely. Součástí knihy Pisma je také rozsáhlá devítidílná poema Widma (Přízraky), z níž předkládáme jen úvodní fragment. Naše vydání otevírá už zmíněná báseň „Svatý kuchař varšavský“, kterou Gajcy sepsal jako svou úplně poslední. Následuje výběr dvanácti skladeb, pro řadu z nichž je přímým námětem válka, většinou však zůstává jen pozadím příběhu duše, hledající lásku druhého člověka a pochopení sebe samé. Autorovu touhu po rozhovoru – s člověkem i s Bohem – a po odpovědi, necháváme naplno doznít v baladě Štědrý večer 1942, charakteristicky zavěšené na pomezí snové mystické vize a kruté grotesky. Tadeusz Gajcy původně napsal a sestavil dvě básnické sbírky: Widma („Přízraky“) z roku 1942 a Grom powszedni („Hrom vezdejší“) z roku 1943. Obě připravil k vydání v konspiračních podmínkách a nechal vyrobit v tiskárně časopisu Sztuka i Naród („Umění a národ“), do nějž přispíval a krátce v něm působil jako šéfredaktor. Kromě sbírek se v jeho pozůstalosti zachovala i řada nepublikovaných básní. Byl také autorem několika delších poem a dramatu Homer i orchidea („Homér a orchidej“). Do češtiny bylo ještě v padesátých letech minulého století několik jeho básní přeloženo Janem Pilařem, ne však přesně přiléhavým způsobem. Na překladu a odborné redakci knihy, již nyní představujeme, se kromě Josefa Mlejnka podíleli Lucie Zakopalová a Maciej Ruczaj.

Knihu věnujeme Ondřeji Ryčlovi – in memoriam. Děkujeme panu Mieczysławu Gajcymu, bratru básníka, za laskavé svolení k publikaci. Za odbornou pomoc a poskytnutí archivních fotografií děkujeme Muzeu Varšavského povstání (Muzeum Powstania Warszawskiego). Za vstřícnost a technickou podporu děkujeme typografickému studiu Amos. MAKE*detail

Svatý kuchař varšavský Všichni svatí hej ke stolu! V nebi hody: polské dršťky Z Kilińského Už se vaří I tlačenky plná mísa Zdechlinka křupavá Čerstvá, voňavá Je z Podhradí! K hodům, svatí, k hodům Zákusky z Krista národů! (12. 8. 1944)

Sestup Říkám: ať větrný misál rozevře se jako růže, jako bázlivá dlaň – nitka prosvítající v mramoru rozkvétá trním a smutek pomalu doutná v nebesích. Vstoupím. Hvězdný svícen prosvítá prorocky z hlubin, několik rudých hřebů nad nimi zlomená kost, je tady dno nebo světla trpká a sevřená hlína svým květem drtí kameny a noc blesky proklíná.

Říkám: mé je království z mnoha barev a dvou dlaní. Skřivan září jako plamen, visí jako zpívající provázek; ale je čas lásky a tma jako trubač hraje tak, aby se tělem nebo hlasem rostlo ze zapomnění. Řeknou: smutná země a rakev pro hlavu je tvrdá, protože jaká je to láska, z níž vzejde plané zrno – Ale blesk vezdejší hraje u mých rtů jako flétna a černý trn ohně je jako bolestný úsměv.

Přízraky I. Znáš tu zemi s krápníky zčernalých horkých svící praskající kdysi pryskyřicí – vrzající dnes blanitými křídly olbřímích netopýrů. Znáš tu zemi, v níž potoky vzdechů plují spálené květy a kosti luční a lesní zvěře. Tam, kde rovinná krajina spásala úsměvy vísek a dlouho u úst kvetly louky vlídné jako flétny – sestupují do sirných a uhelných jezer březové háje. Utichly v mrtvém ovzduší letních žalmistů hlasy, když z dřímajících střech prudce vyrazil rudý tulipán, z nějž opadávají hořící plátky.

Města zprohýbaná jako lastury z černozemních pobřeží, o něž třepí se ozvěna a nechává unášet větrem – hle, pouliční lampy leží zkroucené jak šneci a věže stékají k zemi jak chladnoucí cihlový stalaktit. Zemská kůra svrašťuje se, s lesy propadá a praská, podzemní lomoz z rozsedlin drtí nízké nebe, sluneční západy zejí nad zemí jak otevřená zkrvavená ústa a černé slunce umenšilo se do tvaru lidského srdce. Ryby ve zfialovělých řekách vynořují se břichem vzhůru, zjevují se geometrická stigmata na bezcitném nebi, a to je zlá předzvěst, neboť u srdcí zvonů již visí netopýři a příznaky morového povětří putují jako oblaka nad světem.

Ptáci, jaké nikdo nezná, za šumění dlouhých rostlin padají do dlaní požáru jako do sítě listí. Bloudící zemské jablko otáčející se dvojnásob rychle sdírá sypkou srst z borovic obručí jasu. Trhá se bublající nebe a zlou prázdnotu zestonásobuje, prázdnotu s nitrem z plamene. V plameni vpadlém a skelnatém říkají – smrt. Přivřené oči požárů, z nichž tečou slzy jako katedrály – slzy vystlané vřesem, měkké a zvláštně tiché – jsou to smuteční barvy vetřené v motýlí křídla, a jsou to tóny bolestné hudby.

Smrtelný déšť se spustil z vysokých svící, zvířata bez pána děsí mezi nocí a dnem, slepnou zřítelnice lidí máchnutím perutí nebeských ptáků prodchnutých zlem. A domy se hroutí lehce, domy, v nichž přebýval člověk šeptem oslovující hřbitovní rovy u hranic. Lidé s voskovými tvářemi a s očima plachých laní čekají na olivovou ratolest a možná na ratolest obyčejného zpěvu. Natékají zcuchané drny, škvíří sfouknuté knoty svící, noci schoulené pod křídly olbřímích netopýrů kolébají zemi. Tuto zemi. (…)

Sobě včerejšímu Doufal jsi: na nebe lehce přiložíš dlaň jako na strunu, hudbu vložíš do úst, dotykem vyladíš, strmící měsíc v pozadí obloukem básně skleneš do nezměrnosti údolí – že jako vrše políčíš modlitby nočních stínů na sladké oči divizen a na šumění topolů. Doufal jsi: třepotání ptáků rozseješ zrnité, do mohutné hrudi pojmeš obzory, v nichž svět bude plout jako lodička z dětství. Báj z omšelých let – – krvavé záblesky jí prosvítaly – kolébala děti v usínání. Takovou bájí se lámal den bojující Varšavy.

Tehdy – se nad městem objevila světelná znamení na zlatých špičkách věží i nad koktáním Visly, hudba – ne však z nebe – vířila jako sen, dnes víš: že kňučící střely se svíjely na dlažbě, motaly a míhaly kolem jako splašená zvěř. Tobě – dny včerejší v očích nevychladly, doufal jsi… Měsíc svým srpem žnul mžourající řasy, mezi kříži vinul purpurovou nitku světla; vojáci upírali své zkrotlé a ustrašené pohledy k bělostné Níké plující vzduchem. Z horké trávy a drnů sálal klid, když mladí lidé zády opřeni o věčnost odcházeli do hlubokého spánku. Přikryly je mraky jako odkvetlé pampelišky a vítr, jemuž jsi věřil – líbal na tvář mrtvé.

Nevěděl jsi, že dlaň, již učil jsi zpívat, umí nenávidět a tvrdnout v pěst a že dokáže nést pochodeň hněvu – Doufal jsi. Tvá ústa neutišil zpěv stromu, pod kopulí helmy nezažehl tvé oči světelný jas a tvé srdce nenasytil křik nabodnutý bajonetem. Odzbroj den z vůně sena. Zelené sandály ať zanechá před prahem, kde ho očekáváš – zbav oči prázdnoty, když se ponoří do smutku, a nenech vítr promlouvat o liliových soumracích. Protože lže. Protože zpívá žhavou lávou o tom, že znovu dlaň na nebe přiložíš jako na strunu, hudbu vložíš do úst – Dnes – v hřbitovním písku utichly ozvěny výstřelů stejně jako včera se vlídná modř nebe chvěje jako zrcadlo.

Přikaž trávě, aby mlčela. Její zpěv zdusí tě, obalí cupaninou dojmů, uvrhne v zapomnění. Než pochopíš, srdce se ti zalkne pohoršením a rukama mlčky zalomíš v hrůze. Dnes je třeba vítat zemi jinak! Věřil jsi: hrdou slávu bude šířit slavičí zpěv veršů a vystoupá vzhůru v duhových obloucích, ožije v mýtech. Nestalo se tak. Až příliš dusno je na rtech slovům vytesaným ze záblesků a smutku s tíhou kamene – Myslel jsi: vše bude jednodušší. Najednou musíš zpěvná slova měnit, aby bodala jako kopí.

Zpěv zdí Až celé město tmou do spánku odletí a nebe potemní, schouleno za mrakem, neslyšně vstaň, jak jen umějí to děti, a jako ony přitiskni ucho k zdem. Jen co nadechneš se, tak k tobě dospěje, z nejnižších pater jak po klaviatuře, v šelestu, hukotu vířící závěje chóru zmizelých bolestný nářek: „Zpod ruin, spálenišť, se jako břečťany vzpínáme po střechách, Varšavo, v noční tmě a v našich snech se ti sen zdá s námi ztišeně zní tvůj zářijový žalozpěv.“ – Pro chleba k pekaři jsem vyběhla z rána (marně teď na něj čekají v celém domě), na zemi s košíkem ležím tu bezbranná, hned tady za rohem, a nikdo neví o mně…

– Jen co jsem do ruky popadl granát, abych jím tank trefil v uvítanou, svět ve mně zatměla smrtící rána, já na zem pad zoranou, zpukanou. – Obě jsme v nosítkách vynesly ho ven, a ještě mu dekou přikryly nohy, když všichni křičeli, zděšeni požárem… Na kousek papíru psala jsem: „Drahý…“ „Zpod ruin, spálenišť, se jako břečťany vzpínáme po střechách, Varšavo, v noční tmě a v našich snech se ti sen zdá s námi ztišeně zní tvůj zářijový žalozpěv.“ Naslouchej hlasům zemřelých pozorně, dřív než je v nebi utiší rozbřesk dne a nové město je v napjaté tětivě vítězných dnů uloží zas do země.

Naslouchej těm hlasům – ochráněn zůstal jsi i proto v té těžké, tragické chvíli, abys víc po právu dělil chléb vezdejší za sebe, za ně lépe žil, jak oni chtěli. * Jak nemít rád ty otlučené zdi města, jež mizí, v noci se skrývá, vždyť mramoru Řecka obě dorostly – Varšava zemřelá i Varšava živá.

Před usnutím Nezastavíme se, dokud neproplujeme tou nocí v mlčení, dlaň v dlani, tvář při tváři, zkolébaní nicotou. Ale půjdou s námi světy, o kterých víme z knih, přinejmenším dva, možná však tři: vzdušný, pozemský a mořský. Nezastavíme se už, a neslyšný štěbet nebe bude prorůstat jinou zemí z měsíce, jenž visí jako žebro. Vstoupí tam náš chabý stín, a tehdy ti prstem ukážu na hasnoucí svit naší nížinné hvězdy.

Spatříš stéblo krvavé záře, jež se nám do oka dívá, stoupající dým, zuhelnatělý dům a naše smutné město. Roztočí se kulatý stůl a svíce vstoupí do tmy, v níž vytesávám báseň a miluji se s tebou. Nezastavíme se plující v mlčení nocí v níž vše je snem, my jsme snem bez těl a beze jmen. Ale až jímavý hlas kohoutů nás dostihne už šedivý – tvář při tváři, dlaň v dlani, my se vrátíme, vrátíme se.

Nad ránem Od mého srdce k tvému jako lístek cesta tenká, přesto probouzí nás ozvěna, jako kukačka na nás hraje, na tebe o slovo později a na mne o půl noty dřív, a tak se v tvé tváři zhlížím jak v zrcadle, sám sobě jsa zdvojen: Zrzavý oheň mne zasáhl a kapka letícího železa mi na čelo pověsila křížek jako zvonek nebo pečeť, abych zasažen ohněm obě dlaně stiskl a opřel, jednu příliš pozdě – o mládí, druhou příliš brzy – o věčnost.

A mrak, který se ve mně zastavil jako v ospalé řece nebo ve večerní rostlině, útěšnou tmu spřádá. Abych bloudil vzduchem, svítil jako ryba a ústům přinášel slova pro tebe – moc brzy nebo příliš pozdě. Od mého těla k tvému jako ruka cesta rovná, ale stále nás dělí ozvěna ve zdvojeném srdci i v hlasech, neboť kouř, který přiblížil nebe, zpívá v mém snu jako kohout – pozdě pro tvůj smutek moc brzy pro mou naději.

Láska bez zítřka Můj smrtelný sen naplňuješ tělem a slovem nesmělým počatým ve spánku: zčechraná perla tvých vlasů jak hladký paprsek se vlévá do lůžka, v němž opeřená dlaň jak z jehličí zbavuje strachu stíny těl. Mluvíme šeptem zkrocené krve, naslouchajíce v sobě: ať v nás plyne, ať unáší – světlo jako v rostlině prosvítí planetky srdcí, vzbudíme se a uslyšíme šelest mraků a zurčení vody. Tepla v nás přece tolik přebývá, co udivená pojme dlaň, úzkosti jen, co slza ohnivá do tváře vryje a hlasu jen, co ostří jazyka dobude z kalicha rtů.

Ať v nás plyne – říkáme také – ten šelest temnot, dokud se měkkou knihou oblaků prohání vítr. Vždyť víry je v písni jen tolik, kolik pod víčkem obrazu naposled zachycené země.

Modlitba za věci Uklidni srdce hodin, jsou unavena – žárovkám zakryj víčka, dívají se na nás moc dlouho, tramvajím dovol oddechnout si, ať nemusejí už přešlapovat, a domům domluv, aby tak nestrměly v městech jako ve džbánech zaoblených. Zadýchaným kolům vlaků nařiď květný odpočinek, plíce motorů naplň tichem vonícím hvězdami, ať se již dále nesužuje mrtvolným dechem spalin vysoký průvod komínů v nepředvídatelnou dobu. Našemu nábytku vrať jeho odmlčený hlas, perům sešli vydechnutí a papír ušetři písmen, ať z polic promluví knihy uvězněné prachem, krajiny uvíznuvší na plátnech ať sestoupí do našich pokojů –

Za všechny posmutnělé věci, za všechna srdce strojů Prosíme Tě, Pane.

Cesta tajemství Blednoucí popel mrtvých roste v zemi silný jako živel a do očí vpisuje noc co noc spletité obrazy jako mráz na sklo. Měsíc bílou lebkou kolébá hromady planet utkaných z kostí, ztratíš se, zbloudíš v tom tokaništi zvířat obrostlých sklovitou srstí. Hromy a temnota se u nohou ti choulí: podlehni, poddej se jako listím obrosteš – hlínou, oheň se převalí, voda přežene se. Ústa od strachu jak houba ochablá svěsíš, poznáš: tajemné znamení píše do očí rukou jako peruť, které se vyzná v kostech mrtvých.

Zasyčí vápník i fosfor, všechny tvé stopy uhlík zakryje, avšak v noční kopuli vyjdou hvězdy, tak blízké a zářivé. Z houstnoucí úzkosti ti ukáže cestu ven v kůži uvíznuvšímu jako v chladné slupce kdosi v šelestu ohně či květiny sen otvírající – tak prázdný a tak cizí.

Před odchodem Podzimní mlha obrůstá mou zem jak šedivé vlasy. Než však rozžehnám se s ní dlaní z mučednické hlíny, dřív než přijmu korunu z trnových lip a nechám proniknout svůj bok a bezbranné srdce tmou jako ostrou zbraní, ať mne naříkání blesku znovu vyzve k věčnosti, abych sám sebe zvedl jako palmu a na čele cítil dech plamene.

Půjdu po pošlapaných kostech a živel srovnám s živlem, dám jméno závistivé hvězdě, čekající nad mou hlavou, navrátím mládí a lásku snům nevinného člověka, nad nímž se sklánějí vůl, oslík a smutný anděl. Bosou nohou projdu požářištěm, jako pták prolétá mrakem, abych pod zuhelnatělou břízou pohřbil mrtvého mravence – a své dlaně ponořím do vody, aby nemohly vzplanout, až bude mi dáno spočinout u paty kříže.

Poslání Přivedu jarní noc před rozbořený dům – nad ním jako struna souhvězdí Medvědice, jak blesku podoba, jak dýmu krásná udice, a vlahý běh nebe otevřu paprskem rukou milostiplným. Za práh krajiny vystoupím ohýbaje pruty olšoví jako pastýř na pokojnou přízi trav, ploché zahrady jezer, tam kde kosý květ jiskří jako křemenný pramen. Vylíčím vše, co se stalo, ještě jednou naplno, vrátím oheň stěnám, zemi zoufalství těl, a slzu jako krve žmolek vtlačím pod víčko, jako On hmotu planety v měsíční změnil tvar. Abyste, když hledíte na nebe, poznali ohně květ, a zemi s ním spojenou i tvář člověka v něm a němou hudbu rukou jak praskot přetrhaných strun, když olovo zasáhlo srdce jak stříbrná sekera kmen. Abyste, když přivřete oči, říkali: právě tady, kde stany hnědých borovic a ornáty úzkých strnišť, lámali, mírní a tak smutní, své zšedivělé mládí, v plamenech stavějíce dům jak šibenici nebo kříž.

Ne, my opuštění v čase, neuchopíme pevnýma rukama vzácný obrys oblaků a květ důvěřivé země, jak socha nalomená, ale hnětoucí pravdou je naše těžké slovo a krátký mužný pláč. Vyloudím poslední tón v této jarní noci pod chmurné Medvědice srdcem, abyste řekli: narozeni z lásky více nechceme.

Štědrý večer 1942 Večerní ďábel minci studenou v dlani obracel… V světnicích chumelenice svíček, když směšné postavičky provazem zaškubaly jako ve zvonici, zvedly své nohy o zakřiknutý centimetr – nedokázaly odletět. Vplétal do očí lepkavé prsty sníh, a šeptal, umanutě šeptal; ďábel na šibenici jako na flétnu zakvílel a nářek rozvěsil na strom jak ozdoby. Vánoční stromek tedy. – A na provázku panáček přichází Dítěti zazpívat koledu, ať sílí, pojď – slož své dary – jen přihlížet nestačí – smutný stromečku, a dokola svíce. Hajej dadej na provaze, hajej nynej na háku, sni o bílém ubrusu a zářící jedli.

Šepot byl blíž a blíž – z něho je tvá oplatka a tvoje vlast tmící se v nenadálých ohnivých hvězdách.

Všechno tančí na hraně života Maciej Ruczaj Své poslední verše načmáral dvaadvacetiletý Tadeusz Gajcy na papírovou tašku, opřený o barikádu. „Zdechlinka křupavá / čerstvá a voňavá“ – hořký nekrolog pro oběti výbuchu obří německé nálože v ulici Kilińského a dost možná pro celou Varšavu, jež během horkých srpnových dnů povstání roku 1944 nevyhnutelně směřovala ke krvavému konci. Opustit předsunuté stanoviště v činžáku v ulici Przejazd ale básníka ani na okamžik nenapadlo. A o dva dny později, 14. srpna, byl už také mrtvý. Verši o deset let staršího tvůrce Czesława Miłosze byl „vyzvednutý do rudého nebe / na štítu exploze“. Tělo zahrabané pod sutinami bylo nalezeno až po válce. První verše Gajcy ovšem psal už na gymnáziu – básně, jaké píší gymnazisté všude na světě: „Vyslov svůj souhlas, že jsi, abys byl, / přijímej život jako barvu, tón a cit, / žij!“ Narozen v roce 1922, vyrůstal jako příslušník první generace Polska, které získalo po sto dvaceti letech nezávislost. Do cesty životního optimismu ale vkročil „rychlokurz dospívání“ v podmínkách „naplňující se apokalypsy“. Po kapitulaci Varšavy koncem září 1939 a uzavření všech středních a vysokých škol už musel Gajcy k maturitě přistoupit tajně. A ztíženou zkouškou dospělosti prošlo i jeho psaní. Veřejně debutoval poemou Wczorajszemu (Sobě včerejšímu) a většinu básní tvaroval do druhé osoby jednotného čísla, často jako by je adresoval ztracenému já – básní-

kovi-snílkovi, bledému chlapci s dětskou tváří a jemnými dlaněmi. Jeho tvorba dospěla natolik, že si tento mladý student dvěma útlými básnickými sbírkami vybojoval místo v panteonu polské literatury. Nejznámější verše publikoval Gajcy v měsíčníku Sztuka i Naród („Umění a národ“), poprvé v roce 1942. Časopis byl jedním z několika stovek periodik vydávaných „v podzemí“ okupované Varšavy, Gajcy do něj pod různými pseudonymy přispíval i úryvky z prózy či recenzemi a postupně k jeho výtiskům zařadil obě básnické sbírky – Widma („Přízraky“) a Grom powszedni („Hrom vezdejší“). Za šestadvacet měsíců své existence vyšel časopis šestnáctkrát, v jeho čele se vystřídali čtyři šéfredaktoři a jejich povolání nebylo nikterak bezpečné. Hudební skladatel Onufry Kopczyński zemřel v táboře Majdanek a bylo mu dvacet sedm let. Básník Wacław Bojarski podlehl ve dvaadvaceti letech následkům střelných zranění po odbojové akci. Andrzeji Trzebińskému, bojovnému spisovateli, který spřádal sny o sjednocení střední Evropy, která by byla schopná čelit svým nepřátelům ze Západu a Východu, bylo jedenadvacet let, když jej zastřelili během veřejné masové popravy na ulici Nowy Świat – dnes hlavní varšavské nákupní třídě. Jen poslední šéfredaktor, Tadeusz Gajcy, se tedy dožil dramatického završení existence okupované Varšavy – povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, přineslo totální zničení města a smrt dvou set tisíc jeho obyvatel. Varšava byla nicméně jedním z nejděsivějších míst Evropy už od začátku okupace. Jako první velkoměsto zažila hrůzy kobercových náletů, které

pak denně připomínaly ohořelé trosky budov. Byla centrem vyhlazovacího plánu namířeného proti polským Židům a hlavním dějištěm likvidace polské inteligence. Jak válka pokračovala, narůstal i chaotický a náhodně cílený teror. Deportace do koncentračních táborů či popravy chodců přímo na ulici mohly zastihnout kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Zřejmě proto byla Varšava také – slovy amerického historika Timothyho Snydera – „centrem ozbrojeného odporu proti Němcům v okupované Evropě“. Město, a především jeho mladí obyvatelé, tak žili dvojí či dokonce trojí život. Dny trávili fyzickou prací v továrnách (jiná než manuální práce byla pro ne-árijské národy zapovězena), večery na skrytých přednáškách tajných univerzit, z nichž vybíhali udýchaní do tmy, která skrývala jejich třetí život v konspiračních organizacích tzv. „Podzemního polského státu“. Žili rychle, milovali rychle, psali rychle a rychle i umírali. Tu neuvěřitelnou atmosféru horečnatého a vyčerpávajícího žití, balancujícího v každé vteřině na tenké hranici mezi existencí a nicotou, shrnul Andrzej Trzebiński ve svědectví vydaném pod názvem Pamiętnik („Zápisník“): „Všechno tančí na hraně života…“ Pro příslušníky varšavské generace Tadeusze Gajcyho byla smrt všudypřítomná a vším pronikala – každodenním žitím, sny, v nichž hledali únik, i láskou, zcela skutečnou, ovšem prožívanou v děsivých kulisách, a samozřejmě jejich psaním. A tak je první zkušeností ztvárněnou v Gajcyho dospělé poezii prožitek konce světa, explodující v apokalyptických obrazech poemy Přízraky, vztahující se k německé invazi v září roku 1939. Básník

Zbigniew Herbert, který byl příslušníkem téže generace ve Lvově, napsal o svých vrstevnících, které o půl století přežil: „Byla jim dána zkušenost smrti, zatímco jejich duše toužily po životě, dobrodružství, Bohu a pravdě.“ Ve své básni Do potomnego („Budoucímu“) Gajcy tuto zkušenost přetavuje do zcela nové metafory básnické tvorby, hodně vzdálené romantickým představám: „Píšu jako hrobař, když vybírá hrob / a kladu občas slovo malé / jako kříž nebo věnec.“ V horečnaté a vysilující realitě jako by navíc přestávaly platit pravidla a hodnoty, jež byli dospívající naučeni respektovat a ctít. Krzysztof Kamil Baczyński, vedle Gajcyho druhý z velkých „dvacetiletých varšavských básníků“, popsal nový svět takto: „Naučili nás. Není slitování. (...) Naučili nás. Není svědomí. (...) Naučili nás. Není prý láska. (...) Naučili nás. Vše zapomeňte.“ Velmi snadné bylo podle něj podlehnout pokušení „být krutější a bezohlednější než Němci“. Nicméně právě proto, že válka všechna morální pravidla zdánlivě ruší, znamenala pro Gajcyho výzvu a zkoušku osobního i tvůrčího charakteru. Boj vedl především sám se sebou: se svým tělem, vědomím a svědomím. Jiný nepřítel – druhý člověk, natož druhý národ – se v jeho básních skoro neobjevuje. Naopak nesmírně silný je pocit hrůzy, neschopnost ztotožnit se s rolí toho, který zabíjí. Gajcyho lyrika není válečnou poezií, nenajdeme v ní nikde chválu levného, snadného vlastenectví. „Tak rádi mluvíme o svém mučednictví“ – napsal vyčítavě svým kolegům. „Soutěžíme, kolikrát se nám vejde slovo Vlast na centimetr papíru. Uvažujeme o smrti na bitevním poli. A nedochází nám

to podstatné, že není umění umřít – umění je žít.“ Na druhé straně však nelze Gajcyho poezii srovnávat ani s expresionisty či Remarquem. Válku nevnímá jen jako gigantická jatka, která lidi zbavují lidství a mění v dobytek určený na porážku. I když je noční můrou a boří všechny jistoty, neruší absolutní platnost mravní volby jednotlivce. Neruší základní hodnoty, které se rozhodl bránit. A tak když 1. srpna 1944 přišel povolávací rozkaz, dostavil se Gajcy ke svému oddílu beze zbraní. Józef Reich, tehdy dvanáctiletý židovský chlapec, zachráněný povstalci, později vyprávěl: „Jeden voják byl obzvláště hodný, zpíval různé písničky a pořád nám dodával naděje. Když odcházel do pouličních bojů, nevzal s sebou žádnou zbraň. Můj otec se ho ptal, proč to dělá. Odpověděl, že pušky nestačí pro všechny, ale i tak je správné, aby s ostatními šel.“ Vzpomínky na Gajcyho se většinou pojí se sentimentálními povzdechy nad ztraceným mládím a nad tím, o kolik dalších krásných básní s jeho smrtí polská literatura přišla. Zapomínáme, že Gajcy, který by se onoho prvního srpnového dne nepřihlásil na sraz své jednotky, by už nikdy nebyl týmž básníkem. A i kdyby povstání přežil, se svou povahou a duševní „výbavou“ by jistě skončil jako mnozí z jeho zachráněných kolegů – s kulkou v zátylku v jedné z komunistických mučíren. Jinou cestu si vybral tehdejší třicátník Czesław Miłosz. Přežil, aby mohl tvořit dál. Ale jména Gajcyho, Baczyńského a Trzebińského se v jeho poezii a jeho myšlenkách opakovaně vracely, až vyústily v epitaf:

Dvacetiletí básníci Varšavy nevěřili, že Něco v tom století nesrazí prak Davidův, leč myšlenky. Byli jak člověk v nemocničním lůžku, který by chtěl dětský smích a ptačí hry alespoň jednou, naposled zachytit, dřív než se zabouchnou kamenná vrata, a se zítřkem neuzavírá smlouvy, stará se jenom, jak být věren chvíli. Starou barikádu neokrášlily červánky lidství, přísliby proroků. Mečem zraněná stála Matka Boží nad žlutým polem a věnečkem padlých. (Básnický traktát, Czesław Miłosz: Traktáty a přednášky ve verších, přeložil Václav Burian, Votobia, Olomouc 1996.)

Fotografie v pořadí, jak se objevují v knize: Wiesław Chrzanowski – desátník Jerzy Sikorski „Sexton“ při odpočinku během bojů o Staré Město, druhá polovina srpna 1944; Edward Tomiak – skupina povstalců z praporu Zośka během bojů o Staré Město, druhá polovina srpna 1944; Eugeniusz Lokajski – jedna z pěti set „povstaleckých“ svateb v polních podmínkách, ošetřovatelka Alicja Treutler „Jarmuż“ a praporčík Bolesław Biega „Pałąk“, 13. srpna 1944; Eugeniusz Haneman – pohled na ulici Krakowskie Przedmieście před kostelem sv. Kříže koncem srpna 1944; portrét Tadeusze Gajcyho z rodinného archivu.

Obsah Ediční poznámka „Svatý kuchař varšavský“

7 11

Sestup

Přízraky

Sobě včerejšímu

Zpěv zdí

Před usnutím

Nad ránem

Láska bez zítřka

Modlitba za věci

Cesta tajemství

Před odchodem

Poslání

Štědrý večer 1942

Doslov

Tadeusz Gajcy: Zády opřen o věčnost Překlad: Josef Mlejnek Překlad a odborná redakce: Maciej Ruczaj a Lucie Zakopalová Koncept knihy: redakční a grafické studio MAKE*detail Redakce a jazykové korektury: Kristýna Gavriněvová a Markéta Machková Návrh obálky, grafické úpravy a sazba: Eliška Kosová a Anežka Součková Font Tabac: Tomáš Brousil, Suitcase Type Foundry (www.suitcasetype.com) Vydává Eliška Kosová, nakladatelství MAKE*detail (www.makedetail.cz), ve spolupráci s Polským institutem v Praze (www.polskyinstitut.cz) Vytisklo typografické studio Amos (www.amostypo.cz) Praha 2014 ISBN 978-80-905124-8-1