Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice by MAKE*detail

Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice Katalog putovní výstavy

← Neus Català

Bohumín / Oderberg

se mohla vrátit

z francouzského

Dětřichov / Dittersdorf

exilu do Španělska

až po smrti diktátora

Hodonín u Kunštátu / Hodonin bei Kunstadt

Franka. Její politická aktivita v letech

Holýšov / Holleischen

1936—75 z ní v Katalánsku udělala

Cheb / Eger

populární symbol protifašistického

Chrastava / Kratzau

odporu. Jelm U HORNÍ PLANÉ / Melm BEI OBERPLAN Karviná / Karwin Liberec / Reichenberg Litoměřice / Leitmeritz Mohelnice / Müglitz Most / Brüx ↑ Památník na místě bývalého tábora spravuje

Odry / Odrau

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského. V roce 2012 byla zrekonstruována

Poličná / Politschen

jediná původní ubikace, dokončení památníku je plánováno na rok 2017.

Praha / Prag Sezimovo Ústí / Alttabor

isbn

978— 80—906000—3—4

Terezín / Theresienstadt Žacléř / Schatzlar

Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice

Výzkum a vedení projektu Institut Terezínské iniciativy / Alfons Adam

Partneři Antikomplex, Živá paměť

Přípravný tým Institut Terezínské iniciativy / Alfons Adam, Peter Sokol, Tereza Štěpková, Eliška Waageová, Marie Zahradníková Antikomplex / Maja Konstantinović, Terezie Vávrová Živá paměť / Viola Jakschová

Texty © Alfons Adam, Viola Jakschová, Ivan Rous, Terezie Vávrová, 2016 Překlady © Maja Konstantinović, Angela Lindner, Alice Nedbalová, Eliška Waageová, 2016 Současné fotografie © Ondřej Bouška, 2015 Koncept knihy © MAKE*detail, 2016

Redakce textů MAKE*detail / Kristýna Bartoš, Jana Jebavá

Grafické zpracování MAKE*detail / Jana Jebavá, Eliška Kosová, Anežka Součková

Spolupráce Miloslav Čermák, Martin Dean, Ilona Fidlerová, Lubomír Chobot, Hana Hnátová, Marie Hříbalová, Petr Hudičák, Johannes Ibel, Tomáš Janda, Ernst Kukula, Ann Kirschner, Martin Krůl, Marcel Mahdal, Martin Marek, Zdeněk Mateiciuc, Miroslav Nováček, Vladimír Nývlt, Zdeněk Orlita, David Rauch, Michal Schuster, Monika Sedláková, Jörg Skriebeleit, Simon Stastny, Jiří Vymětalík, Hermann F. Weiss

Archivy a zápůjčky materiálů Antikomplex, Archiv hlavního města Prahy, Archiv bezpečnostních složek, Miroslav Baťka, Česká informační agentura životního prostředí, Česko-německý fond budoucnosti, Bernard Derelle, Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes — Wien, Google Earth, Petr Fialek, Freie Universität Berlin — Center für Digitale Systeme, MUDr. Boris Habanec, Bruce Holm, International Tracing Service — Bad Arolsen, KZ-Gedenkstätte Neuengamme, Luděk Matějíček, Městské muzeum Žacléř, Městský úřad Holýšov, Museum fotoatelier Seidl, Muzejní spolek Rolleder — Odry, Muzeum romské kultury, New York Public Library, Jiří Novotný, Obecní úřad Poličná, Pere Rosell, Ivan Rous, Památník Terezín, Marie-Madeleine Schiltges, Státní oblastní archiv Praha, Státní oblastní archiv Litoměřice, Státní okresní archiv Karviná, Státní okresní archiv Liberec, Státní okresní archiv Tábor, Státní okresní archiv Trutnov, Státní okresní archiv Zlín, United States Holocaust Memorial Museum, Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Jan Valeš, Martin Vaňourek, Jan Vereščák, Živá paměť

Finanční podpora Nadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft; Evropa pro občany; Česko-německý fond budoucnosti

Vydal Institut Terezínské iniciativy, o. p. s. Praha 2016 isbn 978-80-906000-3-4

Na webu www.ztracena-pamet.cz najdete další fotografie, audio a video nahrávky s výpověďmi pamětníků a aktuální informace o akcích spojených s výstavou.

Evropa pro občany

Úvodní slova

Otázky

projektu s vámi podělili o svou zkušenost. Máte tak vzácnou

Nucená práce a ztracená paměť? Ztratili jsme vzpomínky

příležitost jim naslouchat.

na místa, na kterých k nucené práci docházelo, nebo na ty, kteří v nich museli daleko od svých domovů a nejbližších

Viola Jakschová, Živá paměť

nedobrovolně žít a pracovat? A proč? Protože místa jsou často poznamenána odchodem „pamětníků“? Protože lidé nepatřili k „nám“? Na některé z těchto otázek jsme během

Kontrast

práce na projektu a výstavě našli odpověď, mnohé však

Práce na fotografické dokumentaci míst nucené práce měla

zůstávají nezodpovězené. Jsme za to rádi, protože pro nás

několik fází — od nastudování všech podkladů, abych po-

není historie zaprášenou truhlicí nezpochybnitelných pravd,

chopil, jak konkrétní místo fungovalo a proč zrovna tam se

ale stále otevřenou a živou studnicí inspirace pro naši sou-

odehrávala nucená práce, přes řešení, kdy bude nejlepší jet

časnost a budoucnost.

místo fotit a jak se tam dostat, po konečné fotografování a následný výběr a úpravu finálních snímků. U různých

Tereza Štěpková, Institut Terezínské iniciativy

míst byla fascinující různá část — např. v Litoměřicích s jejich podzemní továrnou to byla příprava, u Dětřichova zase návštěva místa a kontrast mezi jeho současnou všedností

Místa

a hrůznou historií. U všech míst jsem se ale snažil o to samé

Místa umí návštěvníky překvapit příběhy, které se tu odehrá-

— dodat současný kontext k historickým materiálům a při-

ly. Dokáží dojmout i mrazit. A umí se do příchozích zapsat

spět k tomu, aby nejen tato místa, ale i celá doba, která se

takovým způsobem, že je obtížně dostávají z hlavy. Právě

na nich podepsala, byly znovu připomenuty.

tohle se nám na nich líbí, protože takováto místa s příběhem vzbuzují v lidech otázky. Chceme návštěvníky výstavy, čte-

Ondřej Bouška, fotograf

náře katalogu i náhodné kolemjdoucí povzbudit, aby v sobě nechali tyto otázky dotýkající se našeho nejbližšího okolí a zdejší minulosti znít a občas se na ně pokusili odpovědět

Vrstvy

— klidně jen sami sobě.

„To se opravdu dělo? Jak to, že se o tom neví?“ Takové reakce jsme nejčastěji slýchaly, když jsme v uplynulém půl

Terezie Vávrová, Antikomplex

roce odpovídaly na otázku, na čem právě pracujeme. Přiblížit návštěvníkům jen tušenou či zcela zapomenutou část naší historie bylo pro nás velkou výzvou, již proto, že zpra-

Paměť

covávané materiály byly velmi rozmanité. Výstavní panely

Lidská paměť je zde svázána s místem v krajině a ucho-

jsme proto pojaly jako jakési mapy, které z fragmentárních

vává tragickou zkušenost nedávné doby. Pro mě, člověku

textů, dokumentů a současných i archivních fotek vytváří

v každodenním kontaktu s přeživšími druhé světové války,

jedinečné obrazy jednotlivých míst. Texty jsme uspořádaly

připomíná především dvě zásadní skutečnosti: Zaprvé, že

tak, aby bylo možné číst příběhy měst i vesniček s různou

odnětí lidských práv byť i jen jedné skupině obyvatel ovlivní

mírou detailu — aby se něco nového dozvěděl jak letmý ná-

všechny členy této společnosti. A zadruhé, přesuny milio-

vštěvník či čtenář, tak zapálený badatel nebo místní rodák.

nů obyvatel za účelem jejich využití jako pracovní síly může vyústit až v jejich fyzickou likvidaci. Pamětníci se v tomto

Kristýna Bartoš, MAKE*detail

Nacistická nucená práce na území České republiky 1939–1945

Nucená práce byla základním pilířem nacistické vládní poli-

vyostřil zápas o důležité lidské zdroje, které velmi naléhavě

tiky. Po převzetí moci NSDAP byli svévolně zatýkáni nejprve

potřeboval wehrmacht jako vojáky a válečný průmysl jako

političní odpůrci, krátce na to i „asociálové“, homosexuálové,

pracovní sílu.

Židé, Sinti a Romové i svědci Jehovovi, a zavíráni do různých vězeňských zařízení. Nově zřízené tábory nesly různá ozna-

Řešením nedostatku pracovní síly v pohraničním území se

čení, jako například tábory ochranné vazby, koncentrační,

jevilo být nasazení cizinců. Od začátku války byli zahraniční

pracovní nebo převýchovné. V očích nacistických ideologů

dělníci získáváni z obsazených území Evropy a ze zemí, kte-

byla „výchova“ zdánlivých delikventů zprvu hlavním cílem

ré uzavřely spojenectví s německou Říší. Na práci do Říše

vězení, později šlo spíše o využití pracovní síly vězněných.

byli lákáni vedle Poláků především Francouzi, Holanďané,

Systém nacistické nucené práce pohlcoval postupně stále

Italové, Belgičané, Bulhaři, Řekové, Slováci a Jugoslávci —

více skupin lidí. S vypuknutím války se tento vývoj zrychlil

na začátku pod příslibem vyšších platů a časově omezené

a radikalizoval. Nucená práce se stala masovým fenoménem

pracovní smlouvy. Na území Sudet, které zahrnovaly západ-

v celé nacistickým Německem obsazené Evropě. Do konce

ní a severní české a moravské pohraničí, na konci září 1944

války bylo 13 milionů lidí — zahraničních civilních pracovníků,

pracovalo 240 000 civilních zahraničních dělníků, mezi nimi

válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů — zavle-

asi třetina žen. Zdaleka největší národnostní skupinu tvo-

čeno nejen do Třetí říše, ale i na obsazené území. K tomu

řili tzv. ostarbeiteři z obsazeného území Sovětského svazu

musíme připočítat další miliony lidí, kteří museli v okupova-

a Polska (50—60 000 osob). Další nejpočetnější národnostní

ném území pracovat pro nacistické Německo.

skupinou cizinců byli Francouzi (20 000 osob). Neustále se měnící skupina českých přesídlenců spolu s trvale v Sude-

Vývoj nacistické nucené práce na území dnešní České re-

tech žijícími příslušníky Protektorátu Čechy a Morava čítala

publiky byl ovlivněn hlavně rozdělením země po Mnichovské

v únoru 1942 45 000 osob, v roce 1944 měla již skoro 80 000.

dohodě ze září 1938. Nacističtí hospodářští plánovači připra-

Dalších asi 18 000 Čechů z Protektorátu na práci do Sudet

vili pro pohraniční území Čech, Moravy a Slezska přičleně-

denně dojíždělo.

né k německé Říši rychlou výstavbu efektivního válečného průmyslu. Současně měli německy hovořící dělníci, jichž

V pohraničí se také nalézaly internační místa pro válečné

bylo na území Sudet v roce 1938 skoro 300 000 bez práce,

zajatce, což byla druhá největší skupina nucených pracov-

v pohraničí utišit hlad říšského průmyslu po pracovní síle.

níků v pohraničí. Přímo v Sudetech bylo internováno 70 000

K realizaci tohoto požadavku potřebovalo říšské minister-

válečných zajatců (stav k 1. 4. 1944). Více než třetinu vá-

stvo hospodářství velké investiční prostředky. Velké projekty

lečných zajatců v Sudetech tvořili příslušníci Rudé armády.

jako západočeská muniční fabrika Metallwerke Holleischen

Následovali Francouzi, Britové, Italové, Belgičané a Srbové.

(Holýšov) nebo chemický závod na výrobu leteckého benzínu

Již na podzim 1939 přišli do pohraničí první váleční zajatci

v Záluží u Mostu zatížily pracovní trh tak moc, že v pohra-

z Polska a většinou byli nasazeni na práci v zemědělství.

ničí v roce 1940 zavládl všeobecný nedostatek pracovních

Polští váleční zajatci ztratili v roce 1940 status válečných

sil. Mezi wehrmachtem a podniky se s vypuknutím války

zajatců a stali se civilisty — civilními nucenými pracovníky.

V pohraničním území byli nasazení váleční zajatci umístěni

Přesto zde nemohlo dojít k nasazení cizinců. Státní ministr

v různých táborech Mannschafts-Stammlager (Stalag) zřizo-

pro Čechy a Moravu, Karl Hermann Frank, se obával „sklonu

vaných wehrmachtem, které se nacházely ve Slezsku (Stalag

českého obyvatelstva ke spikleneckému bratření s cizinci

VIII B 344 Lamsdorf/Lambinowice), Bavorsku (Stalag VIII B

všeho druhu“.

ve Weidenu) a Rakousku (Stalag XVII A Kaisersteinbruch). Na území České republiky se nacházel Stalag IV C v Bystřici

Nacistická nucená práce v Protektorátu se v první řadě týka-

u Teplic, kterým prošlo asi 25 000 válečných zajatců. Další

la nezaměstnaných. Zatímco nezaměstnaní Češi byli naver-

velký počet se týká Českého Těšína, kde táborem Stalag VIII

bováni na práci do Říše, nezaměstnaní čeští a moravští Židé

B prošlo cca 100 000 válečných zajatců, z toho asi čtvrtina

museli vykonávat pomocné práce na státních nebo soukro-

přes českou část Slezska.

mých stavbách, jako například u firmy Baťa v Sezimově Ústí. Židé byli postiženi nejprve antisemitskými nařízeními, která

Výše uvedená čísla nezahrnují ty části jižních Čech a jižní

jim zakazovala vykonávat jejich povolání. Po zřízení ghetta

Moravy, které byly v roce 1938 přičleněny k Bavorsku nebo

Terezín na podzim 1941 se tato pevnost stala centrálním

Rakousku, stejně jako Hlučínsko a české Slezsko — obě

místem židovské nucené práce v Protektorátu. Podobnou

území byla součástí župy Horní Slezsko. Čísla, která by bylo

situaci zažívali Romové, kteří byli z nařízení českého minis-

možné uvést pro dílčí oblasti Čech, jsou právě tak málo k dis-

terstva vnitra v roce 1940 posíláni do pracovně-výchovných

pozici, jako čísla, která by zohlednila soudobé přesidlování

táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a museli

nucených pracovníků.

pracovat na stavbě cest.

Další skupinou nucených pracovníků, kteří byli nasazováni

Zavedení povinné služby pro všechny práceschopné protek-

hlavně v pohraničí, byli Židé a vězni koncentračních táborů.

torátní příslušníky v dubnu 1941 posílilo moc okupačních

Po Mnichovské dohodě roku 1938 mnoho českých a mo-

úřadů. Všechny zbrojní provozy zavedly podnikovou ostrahu,

ravských Židů z pohraničí uprchlo, přesto bylo pohraničí

která přísně zasahovala proti všem proviněním. „K boji proti

místem masivní židovské nucené práce. Více než 1 000 pol-

porušení pracovní smlouvy a dalších provinění proti pracovní

ských Židovek ve věku mezi 15 a 25 lety, které pocházely

morálce“ bylo na území Protektorátu zřízeno od roku 1942

převážně z okolí měst Sosnowiec a Będzin, pracovalo v ob-

deset pracovně-výchovných táborů („Arbeitserziehungsl-

lasti Trutnova, jako například v Žacléři v textilním průmyslu.

ager“ — AEL) pro muže a jeden pro ženy, dohromady asi pro

Další tisíce Židů z celé obsazené Evropy byly na konci roku

5 000 osob. V těchto táborech AEL byli na šest až dvanáct

1940 určeny na stavbu dálnice Breslau-Wien nebo byli na-

týdnů internováni uprchlí, „líní“ nebo ti, co porušili „pracovní

sazeny na stavební práce v karvinském revíru. Jinou, téměř

smlouvu“, a následně byli posláni zpět do práce.

neznámou skupinu nucených pracovníků tvořila tisícovka maďarských Židů a Židovek, deportovaných v létě 1944 na

Vlna nacistické nucené práce na území Protektorátu zasáhla

jižní Moravu, která byla mezi lety 1938 a 1945 součástí župy

na konci roku 1944 i desetitisíce mladých Čechů, kteří byli

Niederdonau. Židé zde byli ubytováni zhruba ve 20 táborech

nasazeni na stavbu opevnění, tzv. „Südostwall“ — jihový-

a nasazeni na práci.

chodního valu, který vedl přes Moravu. Mnohá území, do té doby chráněná před brutalitou nacistického režimu, jako

Kmenové tábory Flossenbürg, Gross-Rosen a Auschwitz po-

například Poličná u Valašského Meziříčí, se tak v posledních

kryly od roku 1942 pohraniční území sítí 34 pobočných tá-

válečných měsících stala centrem nacistické nucené práce.

borů, ve kterých bylo do konce války drženo zhruba 30 000 osob. Největší pobočný tábor s 9 000 převážně nežidovskými

Mezi lety 1939 a 1945 se české pohraničí proměnilo v území,

vězni se nacházel v Litoměřicích.

kde se kvůli nucené práci střetávaly nejrůznější národnosti a kultury. Na konci války bylo každé čtvrté pracovní místo

Situace v Protektorátu Čechy a Morava byla jiná než v po-

v pohraničí obsazeno cizincem. Neexistovala vesnice, firma

hraničí: nacističtí plánovači viděli české obyvatelstvo během

nebo podnikatel, který by nezaměstnával cizince. Teoretic-

druhé světové války především jako zásobárnu pracovní síly

ký model etnicky homogenní německé společnosti byl kon-

pro nasazení v Německé říši. Celkem bylo na práci v Říši dob-

frontován s realitou mezinárodního, rasisticky uspořádané-

rovolně naverbováno nebo nuceně dopraveno asi 400 000

ho společenství z donucení. Nacistický model společnosti,

převážně mladých lidí. Po porážce u Stalingradu a kvůli stále

uspořádané podle rasového klíče, najdeme i na pracovním

intenzivnějšímu spojeneckému bombardování byla válečná

trhu Protektorátu. Čechy a Morava byly místem rekrutování

produkce přesouvána z Německa na území Protektorátu,

českých pracovních sil pro nasazení v Německé říši, ale také

který se stával v posledních válečných letech nejdůleži-

místem nasazení nucených pracovníků: nejdřív Židů a Romů,

tějším místem pro říšské válečné hospodářství. Významný

později „obyčejných“ Čechů.

český a moravský zbrojní a strojírenský průmysl získal velké zakázky, pro jejichž splnění ale neměl dost pracovní síly.

Alfons Adam

Znovunalézání paměti Osudy obětí nuceného pracovního nasazení na území České

vysvěcena ruská pravoslavná kaple, která upomíná na vět-

republiky, stejně jako historie míst, kde nucené práce pro-

šinové sovětské oběti, mezi něž patří zde nasazení váleční

bíhaly, upadly po roce 1945 v zapomnění. Německy mluvící

zajatci. V Dětřichově u Moravské Třebové už od roku 1975

pamětníci byli odsunuti a pachatelé se vyhnuli českosloven-

každoročně 8. května pořádají Dětřichovský memoriál — běh

ské justici útěkem. Tábory sloužily bezprostředně po válce

na památku obětí místního tábora, který sloužil jako porod-

jako ubytovny pro repatriované cizince nebo jako sběrná

nice pro nuceně nasazené pracovnice z Polska a Sovětského

střediska při odsunu německých obyvatel. Následně většina

svazu. Seznam takových příkladů je dlouhý.

budov zchátrala nebo byla zbourána. Na nucené pracovní nasazení na území České republiky se Téma nuceného pracovního nasazení bylo v Československu

vzpomíná i v zahraničí. Potomci britských, francouzských či

po desetiletí zamlčováno. Během komunistické vlády vzniklo

sovětských válečných zajatců, kteří zde byli vězněni, připomí-

několik centrálních památníků připomínajících české oběti

nají příběhy svých otců, dědečků a pradědečků na webových

nacistických zločinů — v Malé pevnosti v Terezíně, v Lidi-

stránkách, blozích nebo facebookových skupinách. Místní

cích, Ležácích a v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Za-

muzea a archivy dostávají z ciziny každodenně na historii

hraniční oběti nuceného nasazení připomínaly spíše hroby

nuceného pracovního nasazení dotazy.

na mnoha místech v pohraničí. Po roce 1948 z nich zmizely kříže a nahradily je komunistické symboly. Navzdory státní

Chtěli bychom touto výstavou návštěvníky podnítit, aby za-

vzpomínkové politice v době komunismu se v připomínání

počali s připomínáním obětí nuceného nasazení a jejich pří-

obětí nuceného pracovního nasazení angažovaly různé re-

běhů i na dalších — stále ještě zapomenutých — místech.

gionální iniciativy. Na místech bývalých koncentračních po-

Abychom neztratili svou paměť.

bočných táborů byly zřízeny pomníky nebo pamětní desky. Alfons Adam Po změně režimu se o tématu poprvé začalo veřejně diskutovat kolem roku 2000, v souvislosti s odškodněním nuceně nasazených pracovníků. Stále je však spojováno téměř výlučně s tzv. totálním nasazením Čechů a Češek na území Německé říše. O statisících cizinců, kteří byli vedle příslušníků místních menšin — židovské, romské, polské — nuceně nasazeni na práci v československém pohraničí, se v naší společnosti téměř neví. V posledních letech nicméně vzrůstá o historii nuceného pracovního nasazení zájem. Památník Terezín otevřel na území Malé pevnosti stálou expozici o pobočném koncentračním táboru Litoměřice. Severočeské muzeum v Liberci uspořádalo v posledních letech několik výstav o fenoménu táborů a válečného průmyslu. Obec Holýšov zřídila v rámci nového městského muzea v roce 2013 expozici o pobočném koncentračním táboře Holleischen. Krajské muzeum v Sokolově

↑ Poblíž Vísky u Jevíčka (Dörfles) stál tábor pro nuceně

věnovalo stálou expozici americkému režiséru Samuelu Fulle-

nasazené, kteří pracovali na stavbě dálnice. V roce 1940

rovi, který krátce před koncem války v roce 1945 natočil osvo-

sem bylo deportováno 150 Židů z Polska, které o rok

bození sokolovského lazaretu pro válečné zajatce. V Karviné

později nahradilo 400 sovětských válečných zajatců.

v roce 2015 zřídili pamětní desku na teplárně, kterou během

V roce 1942 zemřelo 143 zajatců na tyfus. Na místě po-

války stavěli židovští nuceně nasazení a váleční zajatci. V se-

hřbu obětí tyfové epidemie byl vybudován roku 1951

veromoravské obci Lipová-lázně u Jeseníků byla v roce 2014

památník / foto O. Bouška, 2015

bohumín oderberg C

ílem nacionálně socialistické politiky byla germanizace Slezska. Občané

polské národnosti, kteří nepodepsali žádost o německou státní příslušnost, byli zatčeni a deportováni do „polenlágrů“.

Jejich majetek byl vyvlastněn. Od roku 1942 probíhalo vysídlování slezských Poláků, kteří se nepřihlásili k německému občanství podepsáním tzv. Deutsche Volksliste. Za účelem jejich internace a pracovního využití bylo v okresu Katovice zřízeno přes 30 pracovních táborů, kde bylo drženo více než 30 000 lidí. Čtyři tyto „polenlágry“ ležely na území dnešní ČR: v Bohumíně, Petrovicích u Karviné, Fryštátu a Dolním Benešově. V táborech, kde bývalo soustředěno 200 až 1 200 osob, byly mezi zajatými i celé rodiny. Pro dospělé byly „polenlágry“ většinou přechodnou stanicí k nucené práci v Německu.

Silně průmyslový region kolem Bohumína byl v době nacistické vlády pokryt sítí táborů pro nuceně na-

BOHUMÍN Moravskoslezský kraj 2015: 21 482 obyvatel 1930: 25 408 obyvatel 1938–39: Polsko 1939–45: Župa Horní Slezsko

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

sazené. Lze doložit přes deset pracovních komand s britskými, italskými a sovětskými válečnými zajatci, kteří byli nasazeni u říšských drah a v průmyslu. Od května 1942 do dubna 1944 existoval v blízkosti nádraží pracovní tábor nuceně nasazených Židů. Asi 300 —400 židovských mužů z celé Evropy pokládalo železniční koleje nového odstavného nádraží a stavělo protiletecké kryty. Na severním kraji Nového Bohumína stál tábor pro polskou menšinu.

↑

V říjnu 1938 Bohumín obsadila polská armáda. V srpnu 1939 došlo k vytrhání železničních kolejí na tzv. zevním

olská menšina v oblasti Bohumína byla po při-

nádraží / SOkA Karviná

pojení k Německé říši soustředěna do tábora

a nucena k práci. Vedle táborů pro válečné zajatce se tu nacházel také téměř neznámý pracovní tábor

pro Židy. Bohumín je důležité průmyslové město a železniční uzel severně od Ostravy (Mährisch Ostrau), který od poloviny 19. století spojoval rakouskou a pruskou dopravní síť. Kolem nádraží, kde končila rakouská trať, postupně vyrostl Nový Bohumín se železárnami, drátovnami a rafinerií. Kolem roku 1930 zde již žilo přes 10 000 obyvatel různých národností: přibližně 50 % se hlásilo k československé národnosti, 40 % k německé,

↑ Jedním z příslušníků komand válečných zajatců, která

zbylých 10 % tvořili Poláci a Židé. Po vypuknutí dru-

pracovala na nádraží v Bohumíně, byl i Frank Holm z No-

hé světové války se Bohumín dostal pod německou

vého Zélandu (na snímku sedící uprostřed) / soukromý

správu a stal se součástí okresu Katovice (Kattowitz).

archiv B. Holma

↓

Rourovna v Bohumíně, kde za války pracovalo 200 italských zajatců, 1931 / Archiv Institutu Terezínské iniciativy

↑

Hlavní nádraží v Bohumíně v roce 1932 / SOkA Karviná

Zdislav M. * 1926, Albrechtice, CZ

↑

Polský pracovní tábor — „polenlágr“ č. 32 v Novém Bohumíně vznikl v létě 1942 v bývalých kasárnách severně od města. Ty zde byly zřízeny ve 30. letech v rámci

zdroj: „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

výstavby československého opevnění. V táboře byli internováni příslušníci polské menšiny z celého správního

bytování v těchto táborech bylo v dřevěných

okresu Katovice. Muži museli vykonávat nucené práce

barácích, oplocených ostnatými dráty. Nej-

ve válečném průmyslu a na nádraží v Novém Bohumíně.

hůře bylo v noci, protože štěnice a vši nedovolily

Katastrofální životní podmínky si vyžádaly 104 oběti,

klidný spánek. Celé rodiny spaly dohromady. Kdo

mezi nimi mnoho dětí, které jsou pohřbeny na hřbitově

byl schopen práce, musel pracovat.

v městské části Skřečoň. Po válce využívaly budovy kasáren železniční oddíly ČS armády, dnes prostory slouží

Zdislav M. se narodil do protestantské rodiny z pol-

převážně živnostníkům / foto O. Bouška, 2015

ské menšiny v Albrechticích u Českého Těšína (Albersdorf). Jeho otec byl po německé okupaci zatčen gestapem a poslán do Mauthausenu, kde zemřel. Matka odmítla podepsat tzv. Volksliste, a tak byla i se třemi dětmi deportována do „polenlágru“ ve Fryštátu, později byli přeloženi do Bohumína, kde byl Zdislav nucen pracovat. Po půl roce byli propuštěni s podmínkou, že se nesmí vrátit na rodný statek, kde hospodařila rodina rumunského Němce. Do konce války proto žili u známých blízko Frýdku-Místku.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

↑ ↓ Pamětní kámen z roku 1974, který připomíná oběti „polenlágrů“, stával v dnes již zpustlém parčíku v areálu kasáren (na snímku dole). Po odchodu vojska roku 1994 byl přemístěn do blízkého parku Petra Bezruče. Od roku 1969 upomíná na oběti „polenlágrů“ také památník na hřbitově

ohumínskému odstavnému nádraží, které sta-

věli nuceně nasazení Židé, se dodnes lidově říká

„židovské nádraží“. Tábor ve čtvrti Pudlov (Pudlau), kde byli hromadně ubytováni, dnes již nenajdeme.

ve Skřečoni (Skretschon) / foto O. Bouška, 2015

Dětřichov u Moravské Třebové dittersdorf P

orodní „péče“ pro nuceně nasazené

ženy měla jediný účel: co nejrychleji

vrátit matky do pracovního procesu. Své děti často musely nechat v porodních domech, kde vinou nemocí a podvýživy nezřídka umíraly.

V září 1944 bylo na území Sudetské župy přes 70 000 nasazených žen, z nichž asi polovina pocházela z Polska a Sovětského svazu. Pokud se po deportaci zjistilo, že jsou těhotné, byly obvykle poslány nazpět. Jejich špatné zkušenosti z nuceného nasazení však ztěžovaly nábor pracovníků, a tak měly nadále své děti rodit na území Říše. U průmyslových podniků bývaly zřízeny dětské domovy, aby se matky narozených dětí mohly hned vrátit do práce. Pro ženy pracující v zemědělství byly určeny centrální porodní domy, kde musely své dítě zanechat, pokud jim jej sedlák výslovně nepovolil.

Roku 1943 přišly do Dětřichova první těhotné ženy, deportované na sever Moravy z Polska a okupovaného území Sovětského svazu. V říjnu 1944 bylo v Dětři-

Dětřichov u Moravské Třebové Pardubický kraj 2015: 128 obyvatel 1939: 345 obyvatel 1939–45: Sudetská župa

chově 26 dětí a 59 žen, 33 z nich těhotných. Většina žen pracovala na usedlostech v blízkém okolí, přicházely sem však rodit ženy až z Trutnova a z Opavy. Tábor měl k dispozici jen jednoho ukrajinského lékaře a ženy se musely spoléhat především samy na sebe. V letech 1943—45 přišlo v Dětřichově na svět celkem 637 dětí. Z nich 206 zemřelo, často krátce po narození, na nemoci a podvýživu. Zemřelo zde také 14 dospělých žen.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

Dětřichově byla zřízena porodnice pro ženy z Polska a Sovětského svazu, nuceně nasazené

v regionu zejména na práci v zemědělství. Byly sem posílány také ženy s batolaty, o které se zaměstna-

↑

vatel odmítl starat.

Mrtví byli zpočátku ukládáni na hřbitově ve Starém Městě, později přímo v lesíku u tábora / Archiv bezpečnostních složek Praha

Dětřichov je malá obec, kde v roce 1938 žilo asi 400 téměř výlučně německy mluvících obyvatel. Počátkem roku 1939 byly zahájeny stavební práce na dálnici Vratislav — Vídeň (Breslau — Wien), která měla vést několik stovek metrů východně od obce. Podél plánované trasy byly v pravidelných rozestupech vybudovány ubytovny pro dělníky. Stavba dětřichovského úseku však nikdy nezačala a celý projekt byl nakonec v dubnu 1942 přerušen. Tři dřevěné baráky u Dětřichova byly v roce 1943 přeměněny na „porodnici“ pro nuceně nasazené ženy, jediné zařízení svého druhu na území dnešní ČR.

↑ Tábor stál na náhorní plošině, kudy měla vést dálnice z Vídně do Vratislavi / foto O. Bouška, 2015

↑

Pohled na areál tábora po válce / Archiv bezpečnostních složek Praha

byly především těhotné a nemocné ženy (…) a mnoho dětí do 5 let. Děti byly v zuboženém stavu, neuměly chodit ani mluvit (…) Nikdo jim nevěnoval žádnou péči, k jídlu dostávaly odstředěné mléko.“ Své dítě si mohla ponechat, protože její muž pro ni našel místo v Horních Povelicích u sedláka Franze Schmidta, který ji vzal na práci i s nemluvnětem.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce? ↑

Oficiální snímky „ostarbeiterek“ s dětmi měly pro účely propagandy vzbuzovat šťastný dojem / Bundesarchiv, Bild 146-1994-040-15A

oválečný plán na využití budov pro účely rekreace obec nikdy nerealizovala. V 70. letech

byly zchátralé stavby zbořeny a na místě byl osazen pomník obětem tábora. Památku udržuje také

každoroční závod — memoriál.

M. Chomiszáková * 1921, Beniowa, PL

↓

Místo tábora dnes připomíná pomník u hrany lesa / foto O. Bouška, 2015

yla jsem ubytovaná v místnosti s devíti ženami. Hygiena neexistovala, jen zima a hlad. Za

těchto podmínek ženy rodily. K dispozici nebyla

žádná lékařská pomoc. Musely jsme se spoléhat jen na sebe.

↓

V lesíku na místě dětského hřbitova byl v roce 1955 zřízen památník, rekonstruovaný roku 2008 / foto O. Bouška, 2015

↑

Po válce zůstala Marie Chomiszáková (vpravo) s manželem v Československu. V květnu 1972 vyšel v časopise Vlasta článek o dětřichovské porodnici, který obsahuje i její vzpomínky a fotografii / Tomšů, Libuše: Svědectví dětřichovského lesa, Vlasta, 3. 5. 1972, foto F. Jebavý

Marie Chomiszáková byla v roce 1941 deportována na nucenou práci do Krnova, k sedlákovi Edmundovi Adamovi. Roku 1943 Marie otěhotněla se svým pozdějším manželem, který jako válečný zajatec pracoval v blízké obci. Dítě porodila v Dětřichově: „V lágru

Hodonín u Kunštátu Hodonin bei Kunstadt Ř

ešení tzv. cikánské otázky spadalo pod úřad Generálního velitele ne-

uniformované protektorátní policie. Jednotlivé kroky tak provádělo protektorátní četnictvo pod dohledem německé kriminální policie.

Romský holocaust nebyl ještě dlouho po válce vnímán jako perzekuce příslušníků určité skupiny na základě jejich rasy. K významnějším procesům s dozorci „cikánských“ táborů nedošlo. Velitel hodonínského tábora Štefan Blahynka obžalován nebyl, velitel tábora v Letech Janovský byl zproštěn všech obvinění. Jediným odsouzeným v případě Hodonína se tak stal Rom Blažej Dydy, který působil jako dozorce z řad vězňů v Hodoníně a po deportaci roku 1943 i v Osvětimi. Dydy byl v roce 1947 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Brně na doživotí, roku 1968 mu byl zbytek trestu prominut.

ať už v táboře, nebo jako kopáči a lamači kamene na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy v úseku Štěpánov nad Svratkou — Rozseč nad Kunštátem.

HODONÍN U KUNŠTÁTU Jihomoravský kraj 2015: 128 obyvatel 1930: 267 obyvatel 1939–45: Protektorát Čechy a Morava

Katastrofální hygienické podmínky a nedostatečné stravování byly příčinou častých onemocnění. Na přelomu roku 1942—43 v táboře propukla epidemie břišního tyfu, na nějž mnoho vězňů zemřelo. Osudnými se vězňům staly rovněž transporty do Osvětimi, provedené z rozhodnutí protektorátní vlády na základě říšského nařízení.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

táboře blízko Hodonína u Kunštátu byli soustředěni Romové z moravské části Protektorátu. Na

tvrdé výkopové práce zde byli nasazováni všichni

internovaní, včetně žen, mladistvých a dětí.

↑

Práce na výstavbě tábora v roce 1942. Vězně hlídá český četník / Národní archiv

Již v roce 1927 proběhla na základě zákona o registraci potulných osob evidence Romů na území ČSR. Roku 1940 byly zřízeny dva kárné pracovní tábory

J. I. * 1920, Letovice, CZ

— v Čechách v Letech u Písku, na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Do roku 1942 tvořili Romové v hodonínském táboře jen 10—20 % vězňů. Po vydání protektorátního výnosu „o potírání cikánského zlořádu“ se však tlak na Romy vystupňoval a začali být hromadně zatýkáni. Tábor se oficiálně přejmenoval na „cikánský“ a neromové byli propuštěni. Kapacita tábora umožňovala pojmout 200, v létě 300 lidí. Prošlo jím 1 396 osob, z nichž 207 na následky uvěznění zahynulo.

zdroj: Živá paměť

ylo to depresivní, příšerný, hned po příjezdu jsem to ucítil. Máma, ta si začala trhat vlasy

a říkat jsme v táboře, jsme v táboře. V jakým tá-

boře, povídám. Ona už věděla z novin, že to je koncentrační tábor. ↑

Plán tábora z roku 1942 / Národní archiv

Pan J. I. se narodil do romské rodiny. Jeho otec se živil jako brusič a opravář deštníků a rodina kočo-

Do Hodonína byly posílány celé romské rodiny. Všich-

vala. Roku 1938 se usadili v maringotce v Kunštátu,

ni vězni včetně dětí museli pracovat 8—10 hodin denně,

odkud je v září 1942 odvezli do tábora v Hodoníně.

„Žůra jsme tomu říkali. A Němci zase eintopf, takže to se jedlo a chleba k tomu. Ale většinou byl hlad a hlad a hlad. (…) Potom přišly nemoce, začala chřipka, začala infekce, začali lidi umírat. (…) A já jsem říkal bratrovi staršímu: ,Hele, my tady nemůžeme bejt, my musíme odsud pryč.‘ “ Panu J. I. se podařilo uprchnout a zbytek války strávil s příbuznými na Moravě. Z jeho rodiny nikdo nepřežil.

↑ Památník na místě bývalého tábora spravuje Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského. V roce 2012 byla zrekonstruována jediná původní ubikace, dokončení památníku je plánováno na rok 2017 / foto O Bouška, 2015 ↑

Vězni, kteří pracovali na stavbě silnic, vyfasovali opotře-

↓ Na místě masového pohřebiště byl roku 1946 vztyčen

bovanou obuv a vyřazené vojenské uniformy obarvené

kříž (ten současný zde umístilo Muzeum romské kultury

na černo, 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, foto MUDr.

v roce 1997). V 70. letech se zde konal první pietní akt

Josef Habanec

/ foto O. Bouška, 2015

↑ Na stavbě tábora pracovaly i ženy a děti, 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, foto MUDr. Josef Habanec

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

ekreační středisko Žalov s koupalištěm, restaurací a možností celoročního ubytování v chat-

kách fungovalo na místě bývalého tábora do roku

2009, kdy byl areál vykoupen a určen k vybudování památníku.

Holýšov Holleischen V

Holýšově fungovalo sedm hromadných a jeden koncentrační tábor,

kde se střídaly různé skupiny nuceně

nasazených. Po konci války byly tábory využity jako shromaždiště pro odsunuté německé obyvatele. Největšími ubytovacími zařízeními v Holýšově byly tábor DAF (Deutsche Arbeitsfront — nacistická odborová organizace) pro civilní pracovníky z celé Evropy a pracovní tábor pro totálně nasazené mladé ženy z Protektorátu (Tschechisches Mädchenlager). Oba tábory měly kapacitu 1 000 osob. V každém bylo vybudováno 11 přízemních dřevěných baráků, vždy s šesti místnostmi a patrovými postelemi. Budovy v táboře DAF byly označeny názvy měst, kam do konce roku 1941 vítězně vstoupil wehrmacht, tedy Vilnius, Varšava, Oslo, Narvik, Paříž, Lvov, Riga, Minsk, Štrasburk, Calais a Verdun.

Po uzavření sklárny zavládla ve městě vysoká nezaměstnanost. Situaci razantně změnilo založení fir-

HOLÝŠOV Plzeňský kraj 2015: 5 005 obyvatel 1939: 1 359 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

my Metallwerke Holleischen GmbH. Stavební práce v Holýšově začaly v prosinci 1939. Kromě obou areálů zbrojovky zde byla v krátké době postavena jídelna pro strážní mužstva, vodárna, elektrárna i dvě střelnice. S výstavbou podniků vzniklo také sídliště pro německé dělníky a zaměstnance (dnes čtvrť Výhledy). Další rozvoj průmyslu umožnila nucená práce. Počet pracovních sil postupně narůstal ze 3 000 v roce 1941 až na 6 000 v roce 1944, z něhož většinu tvořili nuceně nasazení.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

ýrobu zrcadel v Holýšově nahradil zbrojní průmysl, což uvítala i místní radnice. Podnik Metall-

werke Holleischen GmbH ve dvou areálech spojených lanovkou produkoval munici a protiletadlová obranná zařízení.

↑

Výroba začala hned s vypuknutím války. Firma byla od začátku závislá na nuceně nasazených civilistech a válečných zajatcích (ti nosili označení KGF — Kriegsgefangener, jako muž vlevo na snímku z muniční továrny). V červenci 1941 bylo do Holýšova přeřazeno prvních 500 francouzských zajatců / soukromý archiv M. Baťky

↓

Propagandistické snímky pracovních táborů v Holýšově měly ukázat dobré životní podmínky nuceně nasazených. Realita ovšem byla jiná. Nuceně nasazené trápilo špatné hygienické zázemí, všudypřítomný hmyz a nedostatek soukromí / soukromý archiv M. Baťky

↑ Pozůstatky závodu Werk II v lese nad Holýšovem, kde se munice se kompletovala / foto O. Bouška, 2015 Holýšov, ležící 25 km jihozápadně od Plzně (Pilsen), byl do konce 19. století typickou obcí u česko-německé jazykové hranice, s převažující zemědělskou výrobou a přibližně 500 obyvateli. V roce 1897 zde Andreas Ziegler založil moderní sklářskou huť, díky níž Holýšov získával stále více charakter města. V době největší slávy v ní pracovalo 1 200 lidí. V roce 1934 byl však provoz huti přerušen a město se dostalo do krize. Roku 1939 starosta Josef Werner žádal na okresním úřadě ve Stříbře (Mies) umístění jiného podniku místo sklárny, aby se z Holýšova nestal „průmyslový hřbitov“.

Neus Català i Pallejà pochází z rolnické rodiny v Katalánsku. Byla členkou komunistického mládežnického hnutí a během španělské občanské války pracovala v sirotčinci. Po vítězství Franka utekla v roce 1939 do Francie, kde se vdala za anarchistu a zapojila do odboje proti vichystickému režimu. Oba byli zatčeni a uvězněni. Neus Català byla v únoru 1944 deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku a odtud do Holýšova, kde až do konce války pracovala v Metallwerke Holleischen. Po osvobození se vrátila ↑

Holýšov byl významnou pobočkou koncentračního tábo-

do Francie a znovu se zde provdala (její první muž

ra Flossenbürg. Od roku 1944 zde byla nuceně nasaze-

zemřel v Bergen-Belsenu).

na tisícovka vězeňkyň. Bydlely v ubikacích na statku za

2016

městem. Statek původně patřil české rodině Pičmanů, v roce 1939 byl zabrán nacisty a později přestavěn na pobočný koncentrační tábor / soukromý archiv J. Valeše

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

↓ Vězeňkyně pobočného koncentračního tábora Holleischen po osvobození / soukromý archiv J. Valeše

olýšov jako jedno z mála českých měst aktivně připomíná dějiny nucené práce — v muzeu, na

pomnících, naučnou stezkou... Na pietních akcích se tu setkávají lidé z celé Evropy. Už v roce 1967 se zde konala konference s pamětníky.

Neus Català * 1915, Els Guiamets, ES

↑

Kromě výstavby zbrojovky byli nuceně nasazení v Holýšově zapojeni také do stavby nového sídliště pro německé dělníky a zaměstnance. Domy poskytovaly na tehdejší dobu velmi komfortní vybavení, např. splachovací záchody a ústřední topení / foto O. Bouška, 2015

↓

zdroj: „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

vě španělské dívky, jednu Francouzku a jednu Rusku pověsili kvůli sabotáži, sabotovaly jsme

všechny. Místo deseti tisíc jsme vyráběly jenom pět tisíc, a když to šlo, rozbily jsme mašinu.

Tovární komplex je dnes opuštěný / foto O. Bouška, 2015

Cheb Eger N

álety spojenců mířily především na nejdůležitější průmyslové pod-

niky. Pro nuceně nasazené byly útoky obzvlášť nebezpečné, jelikož ubytovny ležely v blízkosti továren a jen málokdy byly vybaveny kryty. Od roku 1944 byli Spojenci schopni bom-

bardovat i území dnešní České republiky. Letecké útoky, které mířily především na centra průmyslu, byly ve srovnání s nálety na Německo relativně řídké, avšak pro nuceně nasazené velmi nebezpečné. Jejich ubytovny většinou disponovaly nanejvýš zákopy proti střepinám, protiletecké bunkry byly vyhrazeny strážníkům. Tzv. ostarbeiteři, Poláci a váleční zajatci měli jejich používání dokonce zakázáno. Cheb se stal koncem války čtyřikrát terčem většího útoku. Při náletu 25. března 1945 přišlo o život 73 francouzských pracovníků.

Většina z 5 000 pracovníků letecké továrny původně pocházela z Chebu a blízkého okolí. Továrna byla

CHEB Karlovarský kraj 2015: 32 351 obyvatel 1939: 31 671 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

zdaleka největším zaměstnavatelem v kraji. Kvůli povolávání do německého Wehrmachtu však počet zaměstnanců řídnul, a tak podnik hledal náhradu. V Chebu pracovali zejména francouzští civilisté, nasazení v rámci povinné pracovní služby (Service du travail obligatoire — STO), která platila na území Francie v letech 1942—1944. Civilní dělníci byli doplněni francouzskými a sovětskými válečnými zajatci. Tábor ruských zajatců se nacházel přímo na území továrny. ↓

Plán letecké továrny v Chebu z roku 1941, vpravo dole je umístěn tábor sovětských zajatců / soukromý archiv L. Matějíčka

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

uceně nasazení v Chebu pracovali zejména

v nové továrně na výrobu letadel. Největší sku-

pinu tvořili francouzští civilisté a váleční zajatci. Francouzi pracovali ve výrobě, zajatci ze Sovětského svazu stavěli haly a letiště.

Západočeský Cheb s většinou německy mluvících obyvatel byl před druhou světovou válkou jedním z center česko-německého národnostního konfliktu. Po Mnichovské dohodě bylo město připojeno k Německé říši. Vznikla zde malá firma na výrobu letadel Wrede + Wiedehold, kterou v roce 1940 převzalo říšské Ministerstvo pro leteckou dopravu. Protože Luftwaffe v průběhu války nutně potřebovala další letadla, byl na předměstí Chebu založen nový podnik Flugzeugwerke Eger, který disponoval vlastním letištěm. V roce 1942 začal s produkcí letadel značky Heinkel a Messerschmitt.

↑ Práce na trupu těžkého bombardéru Heinkel He 177 v chebské továrně / soukromý archiv L. Matějíčka

↓

Pohled na chebskou továrnu po náletu / soukromý archiv L. Matějíčka

André D. pocházel z Eymeux ve francouzských Alpách. V roce 1943 byl nuceně nasazen v Chebu v letecké továrně a na nedalekém statku. 25. března 1945 jen těsně unikl náletu bombardérů: „Já jsem byl v táboře, chtěl jsem se jít osprchovat. Vracel jsem se k baráku, který byl naproti, a uslyšel jsem hřmění letadel. Jdu rychle ven, a vidím, jak se tam vyřítila letadla. Vzal jsem nohy na ramena, jestli se to tak dá říct, a skryl se v porostu.“ Po osvobození americkou armádou se André D. vrátil do Eymeux. Od roku 1947 zde působil jako radní a později jako starosta obce. ↑

Francouzi, kteří padli za oběť náletu z 25. března 1945,

2016

byli pohřbeni do společného hrobu na městském hřbitově. Mezi oběťmi byl také Paulin Derelle z malého města Joudreville na francouzsko-lucemburské hranici. V červ-

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

nu 1940 se dostal do zajetí a po pobytu v zajateckém táboře Stalag XIII B ve Weidenu pracoval na statku nedaleko Chebu. V roce 1943 byl ze zajetí propuštěn, pod podmínkou, že se dobrovolně přihlásí k práci v letecké továrně ve městě. Bydlel zde v podnájmu u rodiny Bachmann a zamiloval se do jejich dcery. V roce 1944 se jim narodila holčička. Paulin Derelle přišel při náletu o život a jeho dcera byla po válce společně s celou rodinou

reál bývalé letecké továrny je dnes průmyslo-

vou oblastí. Na místě francouzského tábora stojí

pole solárních panelů. Oběti náletu a ruské válečné oběti připomínají pomníky na městském hřbitově.

deportována do Durynska, kde se jejich stopy ztratily. Paulinův synovec Bernard Derell napsal o svém strýci, kterého osobně nikdy nepotkal, v roce 2005 knihu. Stále hledá svou sestřenici, jejíž jméno nezná / soukromý archiv B. Derella

André D. * 1922, Eymeux, FR ↑

Na místě továrny na letadla dnes fungují Strojírny Cheb / foto O. Bouška, 2015

↓

Bývalé tovární letiště, kde se zkoušela vyrobená letadla, dnes provozuje Aeroklub Karlovy Vary / foto O. Bouška, 2015

↑

André D. v roce 1971 znovu navštívil Cheb / „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

zal jsem nohy na ramena a skryl jsem se v porostu. Měl jsem štěstí... ti, kteří šli ve směru

ruského tábora nebo k vesničce, byli zabiti nebo zraněni a já jsem se tomu vyhnul jen zázrakem,

dalo by se říct.

Chrastava Kratzau D

ozorkyně často využívaly své mocenské pozice a nechávaly si sloužit.

Byly však i takové, kterým se jejich role

příčila a snažily se zajatkyním pomáhat, nebo přivřely oči, když jim pomáhali jiní. Vzájemný vztah zajatkyň a dozorkyň neprovázel jen teror a násilí, lišil se případ od případu. Přestože byly dozorkyně přesvědčeny, že jsou Židovky drženy v zajetí oprávněně a musí pracovat, jejich bídné zaopatření odporovalo morálnímu přesvědčení mnoha dozorkyň. Jedna z Židovek nasazených v Chrastavě Anna Sussmann vyprávěla, jak jedné z nich dozorkyně věnovala kus látky pod záminkou, že její stroj potřebuje vyčistit. „Načež jsme pak volaly: ‚Paní dozorkyně, poslušně hlásím, že je můj stroj také zašpiněn.‘ A dostaly jsme také cár látky, ze kterého jsme si udělaly ovinovací kamaše.“

v textilce Jäger v Bílém Kostele nad Nisou. 1 200 vězeňkyň odtud bylo denně hnáno do práce ve Spreewerke. Tábor Kratzau II. (nízké baráky na snímku v popředí) ležel

CHRASTAVA Liberecký kraj 2015: 6 198 obyvatel 1939: 4 339 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

na kraji Chrastavy / soukromý archiv I. Rouse

↑

Plán ubytovacích baráků firmy Tannwalder Textilwerke AG, ze kterých se stal koncentrační tábor Kratzau II. Zde bylo v listopadu 1944 umístěno 300 polských a maďarských Židovek deportovaných z Osvětimi. Ženy musely pracovat v továrně Cichorius & Co., která vyráběla plynové masky

hrastava byla centrem zbrojního průmyslu

pro Tannwalder Textilwerke AG / SOA Litoměřice

a nucené práce v severních Čechách. Místní

textilní továrny se od roku 1942 měnily ve zbrojovky. Nuceně nasazení tvořili koncem války přes polovinu obyvatel města. Chrastava, vzdálena 10 km severozápadně od Liberce, se od poloviny 19. století rozvinula ve významné cen-

trum textilního průmyslu. Jednostranné zaměření výroby se však v dobách hospodářské krize vymstilo. Většina textilek zavřela své brány a třetina obyvatel města ztratila práci. V roce 1938 byla Chrastava, kde většina obyvatel mluvila německy, připojena k Německé říši. Záhy zde začaly vznikat pobočky říšských

↑ V budově někdejší textilky Klinger během války vyrá-

zbrojovek. Na práci využívaly válečné zajatce a civil-

běl munici berlínský podnik Spreewerke AG. Vlastnické

ní nuceně nasazené. Kvůli situaci na frontách časem

vztahy většinou prázdných textilek se po připojení k Říši

příliv válečných zajatců ustal a na řadu přišli vězni

změnily. Ty, které patřily židovským majitelům, byly ari-

koncentračních táborů.

zovány a do Chrastavy přesunula výrobu řada říšských zbrojovek / foto O. Bouška, 2015

↑

Na podzim 1944 vznikly v Chrastavě dva pobočné tábory

↑ Zbrojovka Spreewerke zřídila severně od nádraží tá-

koncentračního tábora Groß-Rosen. Tábor Kratzau I. byl

borové město se sedmi dvoupatrovými budovami pro

2 000 civilních nuceně nasazených. Celkem stálo na

Helen Waterford vyrůstala ve Frankfurtu nad Mo-

konci války v Chrastavě 15 ubikací až pro 6 000 nuceně

hanem. V roce 1934 kvůli rostoucímu antisemitis-

nasazených. Dalších sto civilních dělníků bydlelo v sou-

mu odjela s manželem do Amsterodamu, kde se jim

kromých bytech. Chrastava se za války změnila v mno-

narodila dcera. Od října 1942 se skrývali, aby unikli

honárodnostní město. Registrace celkem 22 národnos-

deportacím do ghett a táborů v Polsku. Dceru ukry-

tí se prováděla od května 1944 na místním matričním

li u přátel. V srpnu 1944 byli Waterfordovi odhale-

úřadě. K Němcům a Čechům přibyli Belgičané, Nizozem-

ni a deportováni do Osvětimi-Březinky. Manžel zde

ci, Lucemburčané, Srbové, Chorvati, Rusové, Ukrajinci,

zahynul. Po několika týdnech se Helen dostala do

Poláci, Rumunky, Maďarky a Slovenky. Od ledna 1945

pobočného tábora Groß-Rosen Kratzau I a musela

zde bylo registrováno také 60 Turkmenů. Část nuce-

pracovat ve zbrojovce Spreewerke. Po osvobození se

ně nasazených už dříve pracovala v kmenovém závodě

vrátila do Amsterodamu, kde se shledala se svou dce-

firmy Spreewerke v Berlíně-Spandau / soukromý archiv

rou. V roce 1947 emigrovaly do USA.

I. Rouse Mezi vězenkyněmi byla i rakouská Židovka Anna Sussmann. Narodila se roku 1909 ve Vídni, v roce 1937 emigrovala do Francie a působila tam v odboji. Roku 1944 byla zatčena a skrze tábory Drancy, Osvětim a Groß-Rosen se dostala až do Chrastavy. V listopadu 1944 se jí odtud podařilo uprchnout a po válce se vrátila zpět do Vidně / Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes

2016 ↑

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

Přímo v továrně Böhmer v Horní Chrastavě bylo na jaře 1943 ubytováno asi 80 Lucemburčanů. Celé rodiny z Lucemburska a francouzského Lotrinska byly během války deportovány do Slezska a Sudet kvůli „národní nespolehlivosti“ / foto O. Bouška, 2015

ětšina textilek je dnes prázdná. Některé byly strženy, jiné slouží jako sklady. Ubikace firmy

Spreewerke dosud nalezneme na svém místě. Dva

pobočné tábory připomíná pamětní deska na budově městského úřadu.

Helen Waterford * 1909, Frankfurt, DE

zdroj: United States Holocaust Memorial Museum

ozorkyně byla překvapena, že mluvím plynně německy. Pocházíš z Německa? Ano‚ povídám.

Co jsi udělala, že jsi tady? Já jsem nic neprovedla,

říkám, jsem Židovka. Ne, řekla ona, všichni jste kriminálníci.

↓ Ubikace firmy Spreewerke stojí dodnes a slouží jako kanceláře / foto O. Bouška, 2015

Jelm u horní plané Melm bei oberplan V

ětšina z celkového počtu téměř tří milionů Poláků, zavlečených na prá-

ci do Říše, byla zaměstnána v zemědělství. Z vesnic v českém pohraničí nebyla

jediná, ve které by nežil polský nuceně nasazený. Nuceně nasazení Poláci, kteří vykonávali v pohraničí zemědělské práce, se měli podílet na zásobování německého válečného hospodářství. Pracovali a žili ve velkých hospodářstvích, stejně jako na malých usedlostech. Zakázáno bylo nucené nasazení na českém statku, nebo na statku ležícím příliš blízko protektorátních hranic. Tzv. Polské výnosy z března 1940 obsahovaly mnoho diskriminačních nařízení, z nichž však některá šlo jen těžko kontrolovat. Každodenní podmínky nucené práce v zemědělství tak závisely v první řadě na přístupu „zaměstnavatelů“.

Jelm je malá vesnice položená vysoko na Šumavě, nedaleko Horní Plané (Oberplan). Tato osada, spadající pod obec Hodňov (Honetschlag), je písemně doložena

JELM u horní plané Jihočeský kraj 2015: 0 obyvatel 1939: 120 obyvatel 1938–45: Župa Horní Podunají

od roku 1445. V době první republiky sestávala z 16 statků, žilo zde kolem 130 obyvatel. Po Mnichovské dohodě roku 1938 bylo území Šumavy s německy hovořícím obyvatelstvem připojeno k Německé říši. Jelm se stal spolu s okresem Český Krumlov (Krumau) součástí říšské župy Horní Podunají. V létě roku 1940 byli do Jelmu přiděleni první nuceně nasazení z Polska, aby zde vykonávali těžkou práci na statcích.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

↑

Jelm po odsunu Němců. Statek vpravo patřil Theodoru

uceně nasazení pracovali nejen ve válečném

Mündlovi, u nějž pracovali manželé B. i Klemcuk / sou-

průmyslu, ale i v zemědělství. Umístění na stat-

kromý archiv J. Novotného

ku se zdálo výhodnější, především kvůli snazšímu

přístupu k potravinám, avšak i zde byli nasazení

Do Jelmu byli deportováni v první řadě mladí lidé

ponižováni a zneužíváni k otrocké práci.

z Polska. Do sousedního Hodňova byli přiděleni francouzští váleční zajatci, kteří rovněž pracovali u statkářů v okolí. V roce 1940 existovalo v krumlovském okrese asi 60 pracovních komand, s více než 1 000 válečných zajatců. Na podzim roku 1944 zde bylo evidováno přes 6 000 civilních nuceně nasazených, což bylo více než 10 % obyvatelstva. Šumava nebyla příliš průmyslovou oblastí, proto zde většina nuceně nasazených pracovala v zemědělství. Pouze v Českém Krumlově pracovali zajatci také v grafitovém dole a v papírně v nedaleké obci Větřní.

↑

Pohled na Jelm dnes a v roce 1952. Statek rodiny Mün-

↑

Tzv. Polské výnosy z března 1940 upravovaly právní posta-

dl zde leží v horní řadě na pravém kraji. Po válce byla

vení polských nuceně nasazených. Poláci nesměli opustit

vesnice vysídlena a v 70. letech 20. století byla většina

místo svého pobytu, nesměli používat veřejné dopravní

opuštěných statků stržena, jen dvě menší budovy zů-

prostředky ani jízdní kolo. Po setmění jim bylo zakázáno

staly zachovány. Nově zde vyrostly také dvě víkendové

vycházet ven, stejně tak jim byla zapovězena návštěva

chalupy / kontaminace.cenia.cz / Google Earth

nedělní mše společně s Němci. Z jejich nuzného příjmu

byly odváděny zvláštní daně. Svůj oděv museli mít čitel-

Stanisława B. vyrůstala ve vesnici Lipnica Dolna,

ně označen písmenem „P“ (jako tento neznámý nuceně

60 km jižně od Krakova, na statku svých rodičů.

nasazený Polák na fotografii, pořízené ateliérem Seidl).

V roce 1940 se vdala za souseda Jozefa B. a ještě téhož

Bylo to první povinné označení určité skupiny obyvatel-

roku byli oba deportováni do Jelmu, ke statkářům

stva v nacistickém Německu. O rok později následovala

Mündlovým. Museli pracovat až 16 hodin denně, od

židovská hvězda, v roce 1942 označení „OST“ pro nuce-

4 hodin ráno do 8 hodin večer, a to i o nedělích. Po

ně nasazené ze Sovětského svazu / Museum fotoatelier

dvou letech nuceného nasazení se rozhodli uprch-

Seidl

nout. Byli zadrženi na nádraží v Přerově bez platných dokladů a odsouzeni k šesti měsícům vězení v Opavě. Po propuštění byli znovu nuceně nasazeni na statku v blízkosti Lince, kde zažili konec války. Po osvobození se vrátili zpět do Polska.

↑

Peter a Paula Klemcuk pracovali na statku rodiny Mündl, stejně jako manželé B. Jejich fotografie pochází z krumlovského ateliéru Seidl, který z pověření německého úřadu práce vytvářel registr nuceně nasazených civilistů.

↑

Dobová propaganda v tisku: Německá rodina nemá sedá-

/ Museum fotoatelier Seidl

vat s Poláky u jednoho stolu. Statkáři byli také nabádáni,

2016

aby nuceně nasazené nenechávali přespávat v obytné části domu / Amstettner Anzeiger, 18. 4. 1943

Stanisława B. * 1922, Lipnica Dolna, PL

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

roce 1946 bylo německé obyvatelstvo Jelmu odsunuto. Region byl kvůli blízkosti hranic pro-

hlášen za uzavřený vojenský prostor a vesnice byla

vydána napospas postupnému chátrání. ↓

V posledních letech Jelm znovu osidlují nejen chalupáři / foto O. Bouška, 2015

↑ Stanisława a Jozef B. za války / „Zwangsarbeit 1939– 1945“, © Freie Universität Berlin

e dvě ráno vyrazil transport a my jeli do neznáma. Měli jsme ohromný strach. Dostali jsme se

do Sudet, brzy ráno, do Horní Plané. Sedláci už na nás čekali. Prostě si vybrali, koho chtěli... My jsme se dostali k sedlákovi Mündlovi z Jelmu.

Karviná Karwin N

ucená práce v těžkém průmyslu

ve Slezsku byla pro italské zajatce

trestem za to, že „zradili Mussoliniho“

— Hitlerova nejbližšího spojence. Italové tu zažívali obzvlášť kruté zacházení. Armáda fašistické Itálie bojovala na straně Německa. V létě 1943 italští generálové svrhli Mussoliniho a dohodli se na příměří se západními Spojenci, kteří právě osvobodili Sicílii. Na to obsadilo Hitlerovo Německo zbytek Itálie. Tisíce italských vojáků, kteří odmítli nadále bojovat na straně Mussoliniho a Hitlera, bylo odzbrojeno a zajato — ať už byli v Itálii nebo doposud bojovali na straně wehrmachtu na východní frontě či okupovali Balkán a byli umístěni v Řecku. Celkem se dostalo do německého zajetí 600 000 Italů. Přes 45 000 jich tam přišlo o život, přibližně 6 300 z nich bylo zavražděno.

význam. Plánované zvýšení uhelné a ocelárenské produkce naráželo na nedostatek dělníků — Němci, stejně jako mnoho slezských Poláků, narukovali do wehrmachtu.

KARVINÁ Moravskoslezský kraj 2015: 55 985 obyvatel 1930: 37 645 obyvatel 1938–39: Polsko 1939–45: Župa Horní Slezsko

Do roku 1943 se přesto podařilo zvýšit roční těžbu uhlí více než o polovinu — především díky masovému využití nuceně nasazených pracovníků. Dalším podnikem německé správy byla výstavba elektrárny u dolu Barbora, na které společně s italskými a sovětskými válečnými zajatci pracovali také židovští vězni. Tábory pro polské Židy a pro sovětské zajatce byly od sebe odděleny pouhým ostnatým plotem a nacházely se severně od stavby. Elektrárna (na snímku s komínem) slouží dodnes jako teplárna / foto O. Bouška, 2015

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

karvinských uhelných dolech byly přinuceny k práci tisíce sovětských a italských válečných

zajatců, stejně jako příslušníci polské menšiny zdej-

↑ Důl Hohenegger, kde pracovalo přes 700 italských za-

šího regionu. Polští Židé tu museli pracovat při vý-

jatců / SOkA Karviná

stavbě elektrárny — dnešní teplárny. Na těžbu uhlí v Karviné byli během války v první Karviná leží na okraji hornoslezské uhelné pánve,

řadě využíváni sovětští váleční zajatci. Největší ko-

20 km východně od Ostravy (Mährisch Ostrau) na

manda čítající přes 1 000 zajatců pracovala u šachet

hranici s Polskem. Nevýznamná obec se po objevení

Jan (Johann) a Barbora (Barbara). U šachty Barbora

bohatých uhelných zásob v polovině 19. století rych-

od června 1940 do srpna 1943 fungoval tábor pro nu-

le rozrostla na 20 000 obyvatel před první světovou

ceně nasazené polské Židy. Od roku 1943 byli v Kar-

válkou. Lidé z celé habsburské monarchie, zejmé-

viné nuceně nasazeni také italští zajatci. V soustavě

na z Haliče, se stěhovali do Karviné a okolí za prací

šachet Jan Karel (od roku 1951 pod názvem ČSA) pra-

v uhelných dolech. 80 % obyvatel tvořili příslušníci

covalo 420 Italů, v šachtě Hohenegger dokonce přes

polské menšiny. Po obsazení regionu, který byl při-

700. V dnešní městské části Nové Město byli od léta

pojen k vládnímu okresu Horní Slezsko v září 1939,

1942 do konce války internováni příslušníci polské

převzal většinu uhelných dolů nacistický koncern

menšiny z Horního Slezska.

Reichswerke Hermann Göring. ↓

Majitel dolů Gabriela, Berg-und Hüttenwerksgesellschaft (Báňská a hutní společnost), „zaměstnával“ 1 220 italských a sovětských zajatců / SOkA Karviná

↑ Černé uhlí a ocelárenský průmysl v regionu Ostrava-Karviná měly pro německé válečné hospodářství velký

choval obzvlášť krutě. Oproti západním zajatcům, kteří dostávali příděly jídla podle předpisů Ženevské úmluvy, Italové a sovětští zajatci dostávali stravu podle pracov-

Paolo Complojer * 1922, La Valle, IT

ních výkonů. Na podzim 1944 byla většina Italů s nižšími hodnostmi propuštěna ze zajetí pod podmínkou, že se zaváží k další práci. Kolik jich při nuceném nasazení ve Slezsku zemřelo, není známo / foto O. Bouška, 2015

zdroj: moderni-dejiny.cz

lavní důvod, proč jsem se po 66 letech vrátil na místo nuceného nasazení, je to, že ve mně

zůstalo mnoho vzpomínek. Velmi jsem zde trpěl.

Neměli jsme žádné jméno. Pro Němce jsme byli čís-

↑

Zajatí důstojníci italské armády u Říma, září 1943 / Bundesarchiv, Bild 101I-304-0604A-27, foto Otto

la. Mé číslo bylo 43610. Wasilie Sjabko se narodil 1. 1. 1915 v ukrajinské Liutivce Paolo Complojer se narodil roku 1922 v severoital-

u Charkova. Jako sovětský voják byl na konci října 1941 za-

ském La Valle (Wengen) ve Val Badia (Gadertal). V roce

jat Němci. Přes tábor Stalag IIb Hammerstein v Pomořansku

1943 byl jako člen italské okupační jednotky v Řecku

se v září 1943 dostal do Karviné, kde musel pracovat v dole

odzbrojen německým wehrmachtem a dostal se do

Gabriela. 30. 5. 1944 byl zastřelen při pokusu o útěk.

válečného zajetí. Spolu s dalšími 1 100 Italy byl inter-

2016

nován v kmenovém táboře VIII D v Těšíně a přidělen do pracovního komanda v Karviné, kde až do konce války pracoval jako nuceně nasazený na výstavbě

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

elektrárny u Janova dolu a v dolu Gabriela. Po válce se vrátil domů, oženil se a založil truhlářství. Karvinou Paolo Complojer znovu navštívil v roce 2011.

helné doly na Karvinsku byly po druhé světové

válce zestátněny. Město padlo za oběť intenziv-

ní těžbě uhlí a roku 1950 bylo strženo. Dnešní Karviná stojí na území sousední obce Fryštát (Freistadt).

↓ Poláci z horního Slezska byli po roce 1942 soustředěni v táboře na místě dnešní části Nové město / foto O. Bouška, 2015

↑

Tábor pro italské válečné zajatce se nacházel vpravo od cesty (několik set metrů východně od dolu Barbora). Italští internovaní vojáci tvořili druhou největší skupinu, která spadala pod správu zajateckého tábora Těšín (Stalag VIII D). V dubnu 1944 jich v Karviné pracovalo 9 300 (sovětských zajatců zde bylo 52 000). Italové byli téměř výhradně nasazováni do těžkého průmyslu a hornictví ve Slezsku. Wehrmacht se k nim — jako ke „zrádcům Mussoliniho“,

Liberec Reichenberg N

ěmecký válečný průmysl využíval nucených pracovníků z východních

dobytých území. Celkem bylo na práci do Německé říše nasazeno 2,7 milionu

takzvaných ostarbeiterů, z toho 330 tisíc z ukrajinského Donbasu. V říjnu 1941 dobyla německá armáda ukrajinský Donbas. Po okupaci se zcela zhroutilo zásobování, většina obyvatel neměla práci a trpěla hlady. Německá správa se pokoušela zprovoznit zničené doly a podniky, ale pracujícím nabízela jen mizivé porce jídla a směšně nízkou mzdu. Když proto začaly nábory na práci v Německé říši, mnozí se hlásili dobrovolně. Čekalo na ně však ubytování v táborech, omezení volného pohybu a zákaz styku s místními, nejnižší příděly jídla mezi ostatními nasazenými. Zprávy o těchto podmínkách počet dobrovolníků rychle snížily a od dubna 1942 už probíhal nábor násilně.

v místním textilním průmyslu. Během hospodářské krize ve 30. letech se polovina textilek zavřela a práci

LIBEREC Liberecký kraj 2015: 102 562 obyvatel 1939: 67 886 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

ztratilo skoro 10 tisíc lidí. Po Mnichovské dohodě se začalo s urychlenou přestavbou místního průmyslu. Do Liberce se přesunula řada německých firem specializujících se na elektroniku a letectví, například berlínský Argus, Weser Flugzeugwerke z Brém, Henschel Flugzeug-Werke z Kasselu nebo firma Blaupunkt. V září 1944 bylo v okrese pracovního úřadu Liberec registrováno skoro 25 000 zahraničních civilistů, mezi nimi 5 500 tzv. ostarbeiterů (pocházejících z okupovaných částí Sovětského svazu) a nejasný počet válečných zajatců. Nuceně nasazení v Liberci žili a pracovali často v samotném centru města. Bylo zde pro ně vybudováno přes 100 provizorních ubytoven, včetně

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

několika lágrů pro Romy ze župy Sudety. Ve většině táborů byli ale ubytováni nuceně nasazení ze Sovětského svazu a váleční zajatci. Například hlavní pošta měla přiřazeny tři pracovní tábory, které stály v blízkosti továrny Neumann.

iberec byl centrem nacistické nucené práce v severních Čechách. Ve městě se nacházelo

přes 100 hromadných ubytoven a táborů pro nuceně nasazené. Bydleli a pracovali i v centru města, například na poště.

↑ ↑

Obyvatelé Donbasu se zpočátku na práci do Říše sami

Mnoho pracovníků našlo nouzové přístřeší v restauraci

hlásili. Doufali, že tak uniknou hladomoru. Artemivsk,

Altdeutsche Bierstube v hotelu Müller v Liberci Růžodo-

1942 / Bundesarchiv, Bild 183-B19887, foto Knödler

lu I., mezi ulicemi Londýnská, Žitavská, Ostašovská a Hokešova. Hotel byl součástí komplexu Letka. První pracov-

↓

Nábor na práci v Říši zahrnoval velmi povrchní vyšetře-

níci z východu zde byli provizorně ubytováni již v roce

ní na úřadu práce. Artemivsk, 1942 / Bundesarchiv, Bild

1941. V lednu 1944 firma Argus Apparatebau z Berlína

183-B19889, foto Knödler

zřídila ubytovnu ve velkém tanečním sálu hotelu, kde mužskou a ženskou část dělila jen heraklitová přepážka. Nuceně nasazení pracovali v továrnách Argus na třídě Milady Horákové a v ulici U Věže. Po městě se nesměli volně pohybovat, jejich oděv byl označen nášivkou „OST“. Ženy, které byly nasazeny na dvanáctihodinové směny v Rochlici, jezdily z Letky každé ráno v 5 hodin speciálně vypravenou hlídanou tramvají / soukromý archiv I. Rouse Liberec byl od roku 1938 správním sídlem Sudetské župy. Zhruba 80 % obyvatel sedmdesátitisícového města mluvilo německy a většina z nich pracovala

v továrně Gerätefabrik Reichenberg v Rochlici. Jejich matka vařila v táboře Letka. Přes zákaz styku

Iraida Vachnina * 1923, Gorlowka, UA

mezi pracovníky z východu a místními obyvateli se seznámily s rodinou Novákových a Vereščákových. Ty je pak hostily každou sobotu u sebe doma. Přátelství přetrvalo a rodiny zůstaly v kontaktu i po návratu Vachninových na Ukrajinu.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

noho textilních továren, které sloužily nacistické nucené práci, bylo po roce 1989 str-

ženo. Zbrojní průmysl po válce vystřídala výroba

↑ Iraida a Olga Vachninovy byly nasazeny v továrně Gerätefabrik Reichenberg. Fotografie pochází z léta 1945

elektrotechniky a automobilových dílů, která zde trvá dodnes.

/ soukromý archiv Novákových

přátelené rodiny Vachninových a Vereščákových se znovu sešly po 25 letech a strávily spo-

lečnou dovolenou na Slovensku. V 80. letech přijely

Iraida s Olgou na návštěvu za oběma rodinami přímo do Liberce. ↓ Sestry Vachninovy navštívily rodiny Novákových a Vereščákových znovu v 80. letech / soukromý archiv J. Vereščáka

↑ Dnes již stojí jen část komplexu budov známého jako Letka, kde byli hromadně ubytováni nuceně nasazení / foto O. Bouška, 2015 ↓

V někdejší továrně Argus Apparatebau dnes sídlí firma DTZ Liberec, následník strojní firmy, která zde obnovila výrobu v roce 1952 / foto O. Bouška, 2015

Mezi ukrajinskými „ostarbeitery“ byla i Barbara Vachnina s dcerami Iraidou a Olgou, původem z Gorlowky v Donbasu. Iraida doma pracovala jako lékařka a písařka, Olga měla místo v městské správě. Do Liberce byly deportovány v létě 1944 a dostaly místo

Litoměřice Leitmeritz N

ěmečtí „kriminálníci“, Židé, homosexuálové — uvnitř tábora fungovala

hierarchie podle nejrůznějších stigmat.

Kromě nesvobody a zlých podmínek tak vězně trápily i vzájemné konflikty. Soužití vězňů bylo ovlivněno nacistickou ideologií. Národnost, vyznání, pracovní kvalifikace a důvod vazby určovaly pozici vězně uvnitř táborové hierarchie. Vrchní pozice obsadili němečtí „asociálové“ a „kriminálníci“. Rovněž příslušníci prvního transportu do Litoměřic měli privilegované postavení. Získali nejvýhodnější pracovní místa a nejdéle znali dozorce. Šikaně těchto vězňů podporované dozorci byli zcela vydáni Židé z východní Evropy, tvořící v Litoměřicích mezi vězni menšinu, Romové a Sinti, ale také homosexuálové.

V pobočném koncentračním táboře Litoměřice, plánovaném původně pro 4 300 vězňů, jich na konci

LITOMĚŘICE Ústecký kraj 2015: 24 101 obyvatel 1939: 15 472 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

války bylo osvobozeno 9 000. Táborem prošlo celkem 18 000 lidí, 700 z nich byly ženy. Na stavbu podzemních továren bylo denně přiváženo dalších 1 000 vězňů z vězení terezínského gestapa v Malé pevnosti. Hloubení štol probíhalo pod vedením SS, které nedbalo bezpečnostních námitek odpovědných báňských úředníků. Při práci docházelo denně k těžkým pracovním úrazům, často smrtelným. Mezi vězni určenými na hloubicí práce, tzv. nahraditelnými, tak panovala zvláště vysoká úmrtnost. Firmy nepostradatelné pro německý zbrojní průmysl vzhledem k vývoji válečné situace raději ukrývaly svoji výrobu. Na jaře 1944 tak byl s nacistickými úřady dohodnut přesun

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

firmy Auto-Union (dnes Audi) ze Saské Kamenice (Chemnitz-Siegmar) do Litoměřic. Tato firma vyráběla tankové motory modelu Maybach HL 230. Jejich výroba měla pod krycím jménem „Richard I“ nerušeně probíhat ve štolách vápencových dolů vrchu Radobýl u Litoměřic. Druhou firmou, která měla

Litoměřicích se nacházel největší pobočný kon-

do podzemních továren přeložit svou produkci, byla berlín-

centrační tábor na území ČR. Během 14 měsíců

ská Osram KG, vyrábějící wolframové a molybdenové dráty.

ním prošlo přes 18 000 lidí. Přibližně 4 500 jich zde

Pro Osram byl určeno krycí jméno „Richard II“, výroba zde

zemřelo kvůli nelidským pracovním a vazebním

však nikdy nezačala.

podmínkám. ↓

Blok 5 (bývalá jízdárna) s šestiposchoďovými palandami

Litoměřice leží na bývalé česko-německé jazykové

pro 2 000 osob. Po osvobození byla budova z hygienic-

hranici, 70 km severně od Prahy. Německy hovořící

kých důvodů spálena / Památník Terezín

obyvatelstvo tvořilo před 2. světovou válkou dvě třetiny celkového počtu obyvatel. Město nemělo žádný významný průmysl. Největšími zaměstnavateli byl litoměřický pivovar „Zum Elbschloß“ a továrna na kůže „Plunder & Pollak“. V roce 1938 se město stalo součástí Sudetské župy, oproti tomu jen 3 km vzdálený Terezín, ležící na druhém břehu Labe, už spadal do Protektorátu Čechy a Morava. V březnu 1944 zde koncentrační tábor Flossenbürg zřídil svůj pobočný tábor.

Zecharja S. * 1925, Krakov, PL

dyž jsme přišli, poslali nás Židy u výdejny jídla na konec fronty — když Žid nic nedostal, bylo

to přece jedno. Byly tam haly na spaní, vzali si

horní místa a shazovali nás dolů, na betonovou ↑

Koncentrační tábor po osvobození / Památník Terezín

zem, a tam byla zima.

Zecharja S. se narodil roku 1925 do ortodoxní židov-

↓ Až do dubna 1945 byly oběti z koncentračního tábora

ské rodiny poblíž Krakova. Po obsazení Polska Němec-

spalovány v krematoriu ghetta Terezín. Jejich rostoucí

kem pracoval od roku 1941 ve výstavbě silnic, později

počet zapříčinil výstavbu krematoria vlastního, které

v kamenolomu, na statku a od roku 1943 v Deutsche

v Litoměřicích stojí dodnes / Památník Terezín

Emailewaren-Fabrik — továrně Oskara Schindlera v nuceném nasazení. Oproti zaměstnancům, kteří byli na podzim 1944 zachráněni díky přeložení do severomoravského Brněnce (Brünnlitz), musel Zecharja S. zůstat v Krakově, aby demontoval stroje. V posledních měsících války se dostal do Litoměřic. Po osvobození emigroval do Izraele, oženil se a od roku 1949 žije v kibucu Barkai.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

ěžba vápence ve štolách, obnovená po osvobození, skončila v 50. letech. V části štol se od

roku 1964 skladuje radioaktivní materiál. Budovy kasáren užívala až do roku 2000 armáda, město

↑

Na první pohled vypadali vězni koncentračních táborů

nyní plánuje jejich přestavbu na byty.

stejně: měli oholené hlavy a podobné mundúry. Na nich však měli pod svým číslem nášivku, která označovala

↓

Dnešní pohled na areál kasáren. Většina původních bu-

důvod věznění. Plakát vlevo sloužil SS k rychlé orienta-

dov (dvoupatrové domy s červenými štíty) je prázdná

ci během registrace vězňů: političtí vězni měli červený

/ foto O. Bouška, 2015

trojúhelník, „kriminálníci“ zelený, navrácení emigranti modrý, Svědkové Jehovovi fialový, homosexuálové růžový a „asociálové“ černý. Zahraniční vězni měli navíc na trojúhelníku písmeno označující jejich státní příslušnost: Češi nosili T (Tscheche). Židé měli pod barevným trojúhelníkem našitý ještě žlutý, takže dohromady tvořily hvězdu. Jazykové problémy a rasové předsudky často vedly k pnutím mezi vězni. Vztahy v táboře v Litoměřicích popsal slovinský vězeň Karlo B. jako „divokou koexistenci“ / tabule s označením vězňů v ochranné vazbě, ITS Bad Arolsen

mohelnice Müglitz V

ztah s nuceně nasazeným nebo zajatcem byl trestán jako „rozvrat bran-

né moci“. Němcům hrozilo vězení, Polákům koncentrační tábor či smrt. Byl to nejčastější trestný čin, který německé

úřady řešily. Tragický konec měl i milostný poměr Němky a Poláka v Mohelnici. Margaretha Hniopek se narodila roku 1922 v Laurahütte v Horním Slezsku. Vyrůstala v Lukavici nedaleko Mohelnice, kam odešla roku 1940 pracovat jako služebná. Polský zajatec Adam Relicz byl téhož roku nasazen na statek rodiny Kukulovy. 18. května 1941 byl prozrazen jejich milostný vztah. Rozlícení obyvatelé ženu ostříhali a vláčeli po městě. Po vydání zemskému soudu v Šumperku není její další osud znám. Adam Relicz byl 9. ledna 1942 veřejně oběšen. Nuceně nasazení Poláci z Mohelnice a okolí museli popravě přihlížet.

Kronikář Eduard Teichmann k tomu do městské kroniky poznamenal: „18. 5. 1941. V neděli byla jedna pomocnice od statkáře Knirsche v Jánské ulici vedena

mohelnice Olomoucký kraj 2015: 9 317 obyvatel 1939: 4 314 obyvatel 1939–45: Sudetská župa

náměstím Adolfa Hitlera a dalšími ulicemi s nápisem na prsou, poté co jí byly ostříhány vlasy. Byl to způsob lynče, který byl nařízen jako trest za to, že se pomocnice i přes výslovný zákaz stýkala s polským válečným zajatcem, který byl také zaměstnán u statkáře, a rovněž jako odplata za kruté zacházení s německými válečnými zajatci v Polsku.“ O případu podaly zprávu také regionální noviny Deutsche Wacht. Mohelnice je moravské městečko na úpatí Hrubého Jeseníku, kde byla do roku 1945 většina obyvatelstva německy hovořící a město čítalo přibližně 4 500 obyvatel. Vesnice v okolí byly převážně české. Mohelni-

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

ce se stala v roce 1938 součástí Říšské župy Sudety. Obec měla spíš venkovský charakter. Nejvýznamnějším průmyslovým podnikem v Mohelnici byla firma Ludwig Doczekal & Co založená roku 1904. Po první světové válce ji převzala firma Siemens a začala zde

acistické zákony z rasových důvodů přísně zakazovaly vztahy mezi Němci a nuceně nasaze-

nými. Porušení se krutě trestalo. I přesto se lidé

vyrábět elektromotory. V prvních letech druhé světové války byl podnik rozšířen a zaměstnával přes 1 000 lidí.

sbližovali, jako Němka Margaretha Hniopek a Polák Adam Relicz.

Pracovní úřad v Šumperku (Mährisch Schönberg), pod nějž spadala také Mohelnice, evidoval v září 1944 přibližně 7 500 nuceně nasazených civilistů. Přesný počet nuceně nasazených v Mohelnici dodnes není jasný. Jako první sem byli na práce deportováni polští váleční zajatci — už pár týdnů po zahájení války roku 1939. Na jaře 1940 byli zbaveni statutu válečných zajatců, prohlášeni za civilisty a většina nasazena v zemědělství. Menší komando 13 francouzských zajatců pracovalo také v místní továrně na škrob Gessner, Pohl & Co. Nejvíc nuceně nasazených v Mohelnici využívala firma Siemens. ↓

Tábor, který firma Siemens zbudovala pro nuceně nasazené, sloužil po válce jako sběrný tábor pro odsunuté Němce z Mohelnice a okolí / soukromý archiv M. Vaňourka a P. Fialka

↑ „Já svině jsem se prodala cizinci,“ stálo na ceduli, se kterou hnal rozlícený dav Margarethu Hniopek ulicemi Mohelnice kvůli milostnému vztahu s Polákem / Vlastivědné muzeum v Šumperku

Německa. Ernst a jeho žena Rosemarie žijí v Meitingenu u Augsburku a jsou aktivní v organizaci odsunutých Němců Ackermann-Gemeinde.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

ům rodiny Kukulovy můžeme v Mohelnici vidět dodnes, válečná léta však stále skrývají mno-

ho otazníků: například osud Margarethy Hniopek

nebo příběh 36 ruských zajatců, pohřbených zde na hřbitově. ↑ Z převážně německé Mohelnice byla většina obyvatel odsunuta / soukromý archiv M. Vaňourka a P. Fialka

Ernst Kukula * 1934, Mohelnice, CZ

↑

Park u města je jedním z míst, kde se mohla nacházet „mariánská studna“, o které mluví kronikář Teichmann jako o místě popravy Adama Relicze: „Dne 9. ledna [1942] byl u ‚Marienbrünnel‘ popraven polský civilní pracovník Adam Relicz, který byl odsouzen k smrti za milost-

↑ Rodina Kukulova během druhé světové války, Ernst je

ný poměr se služebnou ze statku Margarethou Hniopek,

starší z obou dětí / Antikomplex

o čemž se v Mohelnici hodně mluvilo a vzbudilo [to] velkou zvědavost. V uzavřeném průvodu pochodovali polští

uselo se stát něco děsného. Táhli jednu dívku

zajatci z Mohelnice a okolí Třebovskou ulicí k popravišti,

městem, kterou načapali s Adamem. Matka

kde byla postavena šibenice.“ / foto O. Bouška, 2015

pak zjistila, že Adam je v Šumperku ve vězení. A tak

mu poslala balíček s jídlem. Dnes si umím přestavit, jak se ti dozorci museli radovat.

↓

Statek rodiny Kukulovy na náměstí Tyrše a Fügnera převzala ještě před odsunem česká část rodiny / foto O. Bouška, 2015

Ernst Kukula se narodil roku 1934 v Mohelnici. Vzpomíná na Adama Relicze, který na jejich statku žil a pracoval. „Potom se řeklo, že náš čeledín musí do vojenské služby. A pak se řeklo, že dostaneme pracovníka z ciziny. Přišel menší, trochu hubený, bystrý mladý muž. Já jsem věděl něco, co mi vyprávěla matka. Byl holt na dívky.“ Po jeho zatčení rodina získala jiného nuceně nasazeného Poláka a později také nuceně nasazenou Rusku. Po válce byli Kukulovi odsunuti do

Most Brüx V

áleční zajatci a nuceně nasazení ze Sovětského svazu po skončení války

trpěli dále. Při návratu domů byli zadr-

ženi v táborech a vyslýcháni. Byli označeni za zrádce, kteří se neměli nechat zajmout či deportovat. Konec války zastihl v Německé říši asi 11 milionů nuceně nasazených cizinců. V oblastech osvobozených americkou armádou byly zřízeny „DP camps“ (displaced persons camps), kde byli bývalí nuceně nasazení přechodně ubytováni — jeden byl například v Plzni. Z československého pohraničí bylo repatriováno asi čtvrt milionu zahraničních civilních pracovníků a válečných zajatců, na základě bilaterálních dohod mezi Československem a jejich domovskými státy. Mnoho nuceně nasazených pracovníků se vydalo na cestu domů samostatně ihned po osvobození.

Stavba chemické továrny v Záluží, kterou řídil podnik Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW), od začátku trpěla nedostatkem pracovních sil: část českého

MOST Ústecký kraj 2015: 67 089 obyvatel 1939: 22 422 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

obyvatelstva po připojení Sudet k Říši byla vyhnána nebo uprchla a na práci museli být nabíráni nuceně nasazení pracovníci z ciziny. V květnu 1942 pracovalo na stavbě přes 30 000 lidí přibližně ze 30 zemí. Mezi nimi bylo asi 7 000 válečných zajatců, 6 000 civilistů ze zahraničí a přes 6 000 Čechů, kteří pocházeli většinou z přilehlých oblastí Protektorátu. Podnik musel zaměstnávat tlumočníky, kteří řešili jazykové problémy na stavbě i v táborech.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

ostecký region měl za války nejvyšší počet nuceně nasazených na území ČR. Desetitisíce

lidí byly přinuceny pracovat na vybudování nové chemičky v Záluží (Maltheuern) anebo v dolech na hnědé uhlí. Od druhé poloviny 19. století přitahoval bohatý výskyt

hnědého uhlí v mosteckém regionu nové obyvatele. Mezi lety 1869 a 1910 se osídlení Mostu zpětinásobilo na téměř 25 000 lidí. Město, které bylo v 19. století převážně německy mluvící, obýval v meziválečných letech již přibližně stejný počet Němců a Čechů. Těžba hnědého uhlí se rozprostírala po celém regionu Mostecké pánve, z Kadaně (Kaaden) až do Ústí nad

↑

Mezinárodní složení pracovníků na stavbě chemičky komplikovalo práci. Podnik STW zaměstnával řadu tlumoč-

Labem (Aussig). Ve více jak 100 uhelných dolech, pod-

níků a různé nápisy bývaly vícejazyčné. Foto z 2. 6. 1942

zemních i povrchových, pracovalo před vypuknutím

/ SOA Litoměřice

2. světové války přibližně 25 000 horníků. Německé válečné hospodářství mělo po připojení československého pohraničí k Německé říši roku 1938 velký zájem o místní zásoby hnědého uhlí. Doly v majetku dvou židovských rodin Petschek a Weinmann byly arizovány a přidruženy k uhelné společnosti Sudetendeutsche Braunkohle AG (SUBAG), kterou vlastnil říšský koncern Reichswerke Hermann Göring. Aby německá armáda nebyla závislá na dovozu ropy, v roce 1939 se započalo se stavbou obří chemické továrny na výrobu syntetického benzínu zkapalňováním hnědého uhlí. Továrna ležela v Záluží, mezi Mostem a Litvínovem (Oberleutensdorf), a fungovala až do konce války. Od poloviny roku 1944 její provoz výrazně omezovaly opakované nálety. Jen útok z 12. května 1944 si vyžádal přes 600 lidských životů.

↑ Ubytovací tábor pro nuceně nasazené č. 31/32 ležel přímo vedle továrny a měl kapacitu 2 300 osob. Podniky

STW a SUBAG celkem spravovaly tábory s kapacitou

Byli tam také váleční zajatci. Ti se vyvolávali: Ty,

přes 50 000 lidí. Byly obehnány ostnatým drátem a neu-

tak a tak, proč ses vydal do zajetí? Počítalo se jen

stále hlídány. Jejich obsazení se měnilo: tábor pro civilis-

se skutečností, že se člověk vydal dobrovolně.

ty mohl být několika malými úpravami přeměněn na tábor pro válečné zajatce. Běžná ubytovna se skládala z šesti

Alexandr Fjodorovič I. se narodil roku 1926 na sever-

místností na spaní a každou z nich, v případě civilních

ní Ukrajině. V létě 1942 byl deportován na práci do

nuceně nasazených ze západní Evropy, obývalo 18 osob.

obce Rhumspringe v Německé říši. Po několika mě-

Když byli přijati váleční zajatci, kapacita téže místnosti

sících se pokusil uprchnout, avšak byl zatčen a po-

stoupla na 28 osob. Sovětští zajatci byli ubytováni ješ-

slán na dva měsíce do pracovně-výchovného tábora

tě těsněji. Například tábor SUBAG Ervěnice (Seestadtl),

Sonderlager 29 v Mostě. Poté byl přeřazen na těžkou

který na podzim roku 1944 krátce sloužil jako pobočný

práci v dolech u Halle / Saale. Po návratu domů byl

tábor KT Flossenbürg pro 1 000 vězňů, následně pojmul

sovětskými úřady vyslýchán, obviněn z kolaborace

1 700 zajatců ze SSSR / SOA Litoměřice

s Němci a přidělen do různých pracovních oddílů v okolí Moskvy. Podobný osud čekal po návratu na většinu sovětských obyvatel, zavlečených na nucené práce pro nacistické Německo.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

ěžba uhlí mění Mostecko dodnes. Samo město jí padlo za oběť a v 60. letech 20. století byla větší

část Mostu stržena. Z areálů táborů se dochovaly již jen základy. Oběti 2. sv. války připomíná památník ↑ 500 sovětských zajatců, kteří dorazili transportem do

v bývalém městském krematoriu.

Mostu 9. 7. 1942, čeká na přidělení do ubikací v táboře STW. Po skončení války někteří pracovníci a zajatci z východní Evropy — mezi nimi také Židé — místo návratu

↓

Továrna na výrobu pohonných hmot firmy Sudetenländische Treibstoffwerke byla po osvobození zestátněna,

zvolili emigraci např. do USA, Austrálie či Izraele. V So-

po roce 1989 privatizována a pod jménem Unipetrol je

větském svazu se báli pronásledování / SOA Litoměřice

dnes součástí polské skupiny Orlen. Před vchodem do továrny byl roku 2015 odhalen památník obětem stavby v době války / foto O. Bouška, 2015

Alexandr F. I. * 1926, Bachmač, UA

zdroj: „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

ředvolávali nás přes den, předvolávali nás v noci: Napiš, koho znáš, co víš, kdo, jak, co…

Odry Odrau O

sobní kontakt mezi místními a nuceně nasazenými či zajatci byl přís-

ně zakázán. Mezi Němci však byli i tako-

ví, kteří nepodlehli nacistické ideologii a nuceně nasazeným pomáhali, i za cenu ohrožení vlastního života. Němečtí dělníci měli nařízeno jednat se zajatci z řad Rudé armády a „ostarbeitery“ obzvlášť tvrdě, jako s „podlidmi.“ Někteří na to však nedbali a naopak jim pomáhali. Rodina Stachových například u sebe doma nechávala anglické válečné zajatce poslouchat BBC. Stachovi rovněž pomáhali čtyřem sovětským zajatcům při útěku v roce 1944. Elsa a její dcera Herta Stachovy byly za tento čin zatčeny gestapem. Elsa Stachová spáchala ve věznici v Novém Jičíně sebevraždu. Po skončení války byla Herta Stachová oficiálně uznána za antifašistku a mohla spolu se svým otcem zůstat v Odrách.

ODRY Moravskoslezský kraj 2015: 7 350 obyvatel 1939: 4 141 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

Přesný počet nuceně nasazených pracovníků v Odrách není znám. V létě 1944 bylo na příslušném okrsku pracovního úřadu Nový Jičín registrováno přes 12 000 zahraničních civilistů, z toho skoro 700 „ostarbeiterů“ ze Sovětského svazu. Zhruba 30 dělnic gumárny Optimit původem z Ukrajiny bydlelo v prázdné textilní továrně Wascha & synové. České

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

ženy a dívky byly ubytovány v dřevěných ubikacích v okolí. Optimit dále využíval jako pracovní sílu asi 50 anglických a italských válečných zajatců, zatímco dalších 50 sovětských a srbských zajatců bylo nasazeno v zemědělství a na práci v lese.

dry byly za války dějištěm nejen nucené práce, ale i odporu proti hitlerovskému režimu. Při-

↓ V blízkosti nádraží ležel tábor nuceně nasazených děl-

pojení Oderska k Německé říši znamenalo represe

níků firmy Optimit. Budovy, zachycené na fotografii po

vůči místním levicově orientovaným dělníkům.

roce 1945, stojí na místě dodnes / Muzejní spolek Rolleder — Odry

Ve druhé polovině 19. století začaly na Odersku vznikat z malých, převážně textilních manufaktur průmyslové podniky. Mnozí dělníci, kteří zde pracovali, se organizovali v odborech a levicových hnutích. Z iniciativy dělníků byl roku 1907 v Odrách postaven Dělnický dům, který funguje dodnes. V Odrách žilo v roce 1939 kolem 4 000 většinou německy mluvících obyvatel. Gumárna Optimit, která zaměstnávala téměř 1 000 lidí, určovala charakter místního života. Továrna byla po okupaci arizována německou firmou Auergesellschaft Berlin, která zde vyráběla především plynové masky. ↓

Gumárna Optimit ve 40. letech 20. století / Muzejní spolek Rolleder — Odry

J. Slepčenko * 1924, Stachanov, UA

zdroj: Gedenkstätte Neuengamme

a přelomu roku mne pozvala paní Lambová. Byly jsme jen ve dvou. Řekla: Věnuji ti tento

řetízek a prstýnek. Je to prsten mého Petera. Bylo na něm vyraženo písmeno P. Řekla mi jen: Schovej si to, ať to nikdo nevidí.

Jekatěrina Nasarovna Slepčenko byla v roce 1942 deportována do Sudet na práci v oderském Optimitu. Nuceně nasazené Ukrajinky si vybudovaly přátelské vztahy s několika místními německými rodinami, např. s rodinou Lambových či dělmistra Münstera, od kterých dostávaly potraviny, oblečení a dárky. V květnu 1944 zatklo gestapo kvůli zakázanému styku s „ostarbeitery“ Münsterovu sestru a posléze i Jekatěrinu. Ta byla uvězněna v Novém Jičíně, přes Wroclaw a Racibórz se dostala do KT Ravensbrück. Osvobození zažila v jednom pobočném táboře KT Neu-

↑

engamme u Hamburku a poté se vrátila na Ukrajinu.

Na fotografii z oslavy třicetin Herty Stachové-Sedláčkové (narozené 1923) je sedící Herta se svými dětmi, vpravo se skloněným pohledem stojí manžel Leopold, zcela vlevo její otec Herman Stach / Muzejní spolek Rolleder — Odry

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce? ↑ Nuceně nasazené Ukrajinky po sobě zanechaly svým

uceně nasazení pracovníci v Odrách mnoho stop nezanechali. Městské muzeum a místní

Muzejní spolek Rolleder — Odry však aktivně pra-

českým spolupracovníkům společnou fotku na památku.

cují na připomínání minulosti města, které bylo

Osoby na snímku z roku 1944 neznáme / Muzejní spolek

většinu své historie německé.

Rolleder — Odry ↓

Továrna Waschka & synové v ulici Ke Koupališti 15, kde byly za války ubytovány pracovnice z Ukrajiny, byla zrenovována a dnes zde sídlí továrna na umělou hmotu Mateiciuc / foto O. Bouška, 2015

↑

Mezi antifašisty patřila i rodina Stachova. Herta Stachová se po válce provdala za Leopolda Sedláčka (na svatební fotografii). Přestože Herta s otcem Hermanem po válce nebyli odsunuti, jako Němci museli žádat o vrácení občanství, nemohli se účastnit voleb v roce 1948 a jejich majetek byl dočasně zkonfiskován / Muzejní spolek Rolleder — Odry

Poličná Politschen P

racovní podmínky na zákopech byly kruté. Těžkou práci ztěžovaly mrazy,

nedostatečné oblečení a špatné ubyto-

vání. Nucené nasazení na zákopových pracích postihlo celkem více než 100 000 Čechů. Obranný, tzv. jihovýchodní val, o jehož vybudování rozhodla německá armáda na podzim 1944, vedl Rakouskem a Moravou. Na jeho stavbě u Neziderského jezera v Rakousku museli kromě místních obyvatel pracovat i maďarští Židé a nuceně nasazení z Protektorátu. Zákopníci z českých zemí byli povoláváni do Rakouska od poloviny prosince 1944, na Moravu od ledna 1945. Poslední vlna zákopníků byla nucena setrvat až do bezprostředního přiblížení frontové linie. Několik desítek z nich také v důsledku probíhajících bojů přišlo o život.

Při stavbě opevnění řešilo nacistické Německo problém, jak neohrozit válečnou výrobu. Pracovní úřa-

POLIČNÁ Zlínský kraj 2015: 1 708 obyvatel 1930: 1 350 obyvatel 1939–45: Protektorát Čechy a Morava

dy proto povolaly středoškoláky narozené v letech 1927 a 1928, zemědělce a úředníky ze středních a severních Čech. Na opevňovací práce na Moravě mělo být nasazeno 65 000 mužů. Přes hrozící postihy jich k transportu dorazila jen polovina, proto byli povoláni i místní obyvatelé. Začátkem roku 1945 hloubilo zákopy v okolí Valašského Meziříčí přes 10 000 nuceně nasazených mužů. Obce zákopníkům často obstarávaly provizorní ubytování ve vyklizených školách, kde bylo přerušeno vyučování.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

oličná se na sklonku války stala dějištěm masivního nasazení na opevňovací práce na Moravě.

Tisíce převážně mladých Čechů byly v zimě 1944 /45 ubytovány v nouzových podmínkách a donuceny k těžké práci.

↑

Odchod zákopníků z Poličné do Ostravy, únor 1945. Tam pokračovali ve stavbě zátarasů až do konce března, kdy byli před blížící se frontou odsunuti a následně propuštěni — také kvůli vyčerpání z nedostatku jídla a zcela zničené obuvi / archiv ČNFB

↑

Vladimír Nývlt * 1926, Starý Sedloňov, CZ

Zákopníci během výkopových prací při stavbě opevnění v okolí Poličné, leden 1945 / archiv ČNFB

Poličná je malá obec u Valašského Meziříčí (Wallachisch Meseritsch), kde žilo ve válečných letech kolem 1 350 obyvatel. Vedle zemědělství a lesnictví se lidé živili prací ve sklárnách a továrnách na klobouky ve Valašském Meziříčí. Po vzniku Protektorátu v roce 1939 odcházeli mnozí dobrovolně na práci do Říše, motivací byl zejména výhodný kurz marky vůči české koruně. Od roku 1942 německé úřady povolávaly na totální pracovní nasazení v Říši plošně celé ročníky. Situace se dále vyostřila na podzim 1944, když

↑

Vladimír Nývlt (v první řadě třetí zleva) s ostatními zá-

se severně od Valašského Meziříčí začalo budovat

kopníky. Na snímku je vidět, že museli být označeni ná-

opevnění proti Rudé armádě.

šivkou na rukávu / archiv ČNFB

ediné zařízení pro osobní očistu asi 500 lidí byla ruční pumpa na dvoře, která stále zamr-

zala, a sníh. Každý den, včetně nedělí, několik kilo-

metrů cesty na pracoviště, kopání zákopů spojovacích i protitankových. Vladimír Nývlt pochází ze Starého Sedloňova (Altsedlowitz), původně jazykově smíšené obce u Trutnova (Trautenau). V lednu 1945 byl nuceně nasazen na zákopové práce na Moravě. S dalšími 120 mladými muži byl odvezen do Poličné u Valašského Meziříčí a ubytován v místní škole. Po měsíci těžkých terénních prací ho převeleli na kopání zákopů u Ostravy. Díky znalosti němčiny se stal tlumočníkem. Pracovnímu úřadu musel denně hlásit počet a zdravotní stav zákopníků. Domů se vrátil koncem března 1945. Po

↑

Škola v Poličné po válce sloužila svému účelu až do roku

válce byl soukromým zemědělcem, později pracoval

1953, kdy se stala sídlem Národního výboru. Dnes je zde

jako úsekový agronom v JZD.

obecní úřad / foto O. Bouška, 2015

↑ ↓ Stopy po opevňovacích pracích již z krajiny u Valašského Meziříčí téměř zmizely. Linie dvou protitankových ↑

Ostrahu u zákopových prací zajišťovali členové NSDAP

zákopů, které přetínaly železnici a silnici, jsou dodnes

a wehrmachtu, leden 1945 / archiv ČNFB

patrné za vesnicí jménem Krhová (Krhowa), směrem na

„Mám náhodou pár fotek, byl s námi fotograf, který dělal také tlumočníka, tak se nechali naši dozorci vyfotografovat,“ uvádí ke vzniku fotografie pamětník Vladimír Nývlt.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

obyt zákopníků dnes v Poličné nic nepřipomíná. Nucená práce se otiskla pouze do jejich vzpomí-

nek a zdravotního stavu. S následky překonaného

utrpení se mnozí potýkali po zbytek života.

Hodslavice (Hotzendorf) / foto O. Bouška, 2016

Praha Prag N

ucená práce postihla od roku 1939 také Protektorát. Češi byli nejprve

na práci pro Říši získávání náborem, od roku 1942 byla povinná. Často pak pracovali přímo v Protektorátu, kam se čím dál víc přesouvaly německé zbrojovky.

Závodní stráž hlídala zbrojní podniky a kontrolovala pracovníky. Jejím úkolem bylo zamezit krádežím a sabotážím, ale měla také zakročit při protiněmeckých aktivitách a mohla i přímo fyzicky trestat či pokutovat. Za nedostatečné výkony, sebepoškozování či vyhýbání se práci hrozilo provinilcům až šest týdnů v pracovně-výchovném táboře. Příslušníci závodní stráže neustále zaměstnance sledovali, hlásili sebemenší porušení nařízení, a obecně tak byli mezi zaměstnanci nesnášeni. Původně stráž tvořili němečtí zaměstnanci firmy, po jejich narukování do armády je ale doplnili i Češi.

Počet pracovníku ČKD se za války zdvojnásobil, až přesáhl 30 000. Jen mezi dubnem a prosincem roku

PRAHA kraj Hlavní město Praha 2015: 1 281 152 obyvatel 1939: 1 000 000 obyvatel 1939–45: Protektorát Čechy a Morava

1943 vzrostl počet pracovníků o 5 000 a na samotné výrobě tanků pracovalo na podzim roku 1943 v šesti směnách 7 800 lidí. I při těchto počtech se vedle nedostatku dodavatelů jako největší problém výroby ukázal nedostatek pracovních sil. Firma musela odevzdat odborné pracovníky k říšskému nasazení a zbyli jí jen nevyučené síly z Protektorátu. Proto otevřela v Praze-Holešovicích středisko na přeškolování, které dokázalo měsíčně vyučit až 800 osob. ↓

S gigantickou zbrojní zakázkou se ČKD dostala na hranice svých možností. Podniky v Karlíně (Karolinenthal) a Libni (Liben) byly přetíženy a ČKD se o zakázku musela dělit s dalšími firmami. V listopadu 1944 vyrobila ČKD 298 tanků Jagdpanzer 38 (t), přičemž plány pro toto ob-

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

dobí už počítaly s 500 kusy. Prostředí ČKD a pražského leteckého a motorového průmyslu (jako Letov, Aero und Walter) přitáhlo do Prahy také firmy z Německé říše. Do ČKD haly č. 19 zbudované mezi lety 1938 a 1942 v praž-

raha byla centrem německého válečného prů-

ských Vysočanech se nastěhovala společnost Junkers

myslu v Protektorátu. Především na zbrojní vý-

Flugzeug und Motorenwerke. V neděli 25. 3. 1945 byly

robu zde bylo nuceně nasazeno celkem 150 000 lidí.

pražské oblasti průmyslu těžce bombardovány. O život

Krátce zaškolení civilisté vyráběli dokonce i tanky

přišlo přes 500 lidí. Snímek zachycuje halu ČKD v Praze-

a letadla.

-Libni po bombardování. Vlevo je převrácený tank, který se zde vyráběl / Muzeum hlavního města Prahy

Spojením tří pražských strojírenských firem v roce 1927 vznikla společnost ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk), která se stala jedním z největších zbrojních podniků Protektorátu Čechy a Morava. V letech německého obsazení produkovala ČKD tanky, pásová vozidla, letadla a letadlové motory pro německý wehrmacht. Dobré zkušenosti německé armádní správy s ČKD vedly začátkem roku 1944 k zakázce na výrobu stíhače tanků typu Jagdpanzer 38 (t) zvaný „Hetzer“. Plány počítaly na léto roku 1945 s výrobou 1 000 tanků měsíčně, ČKD se mělo stát jejich největším producentem na území německé moci. ↓

Hořící Pragovka v Praze-Libni po náletu 25. 3. 1945, pohled z ulice Pod Krocínkou. V popředí vysočanský cukrovar / Muzeum hlavního města Prahy

↑ Pracovníci tankové výroby ČKD v Praze-Libni při návštěvě německého ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera v roce 1944 / Národní archiv

Marie Housková * 1924, Drahelčice, CZ

zdroj: soukromý archiv

↑

Václav Pelikán (ročník 1921) byl vyučeným automecha-

ři práci jsme nesměli z jedné dílny do dru-

nikem. V roce 1941 absolvoval v ČKD kurz pro řidiče

hé. Každá dílna byla označena jinou barvou

tanků. Firma ho pak poslala do Smolenska v Rusku, aby

a „verkšusáci“ nás nesměli nachytat jinde. Já měla

stahoval poškozené tanky z bojové fronty a posílal je na

modrý trojúhelník, stále připnutý na obleku.

opravu do Prahy. Postupně prošel i Brestem a Minskem v Bělorusku a Varšavou. Domů byl v zuboženém stavu

Marie Housková se narodila v roce 1924 v Drahelči-

vrácen roku 1944 / archiv ČNFB

cích. V Praze-Karlíně nejprve pracovala na výrobě

2016

křídel pro letadla. „Po zrušení letectva mě přeřadili do ČKD tankárny, kde jsem pracovala na soustruhu a bruskách při výrobě vzduchových ventilů. Tam to

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

bylo o něco lepší, i když nás stále hlídali verkšusáci. (...) Když byl letecký poplach, utíkali jsme na stráň, kde byly velké jámy, a tam jsme se schovali. Tam jsem přežila do náletu, to bylo v neděli. V pondělí jsme přišli do továrny a uprostřed nádvoří byl obrovský kráter a dílna, v které jsem pracovala, byla zničená.“

o válce vyráběla ČKD znovu tramvaje, lokomoti-

vy, přístroje i stroje. Po roce 1989 se ale dostala

do krize a privatizace vedla ke krachu či rozprodání

malých nástupnických výroben. ↓

Hala č. 19 po válce sloužila Strojírnám Praga jako montovna automobilů. Od roku 2005 je památkově chráněna, takže unikla osudu velké části areálu ČKD strženého při stavbě O2 areny / foto O. Bouška, 2015

↑ Obávaná závodní stráž (Werkschutz) byla zřízena, aby v ČKD uhlídala pracovní kázeň obrovského počtu pracovníků. V posledním roce války už jich bylo tolik, že v Praze nebylo kde je ubytovat. Vedení proto nechalo zřídit provizorní ubytovny — mezi nimi největší mužský tábor čítal 450 lůžek / SOA Praha

Sezimovo Ústí Alttabor Ž

idé v Německé říši a v Protektorátu Čechy a Morava byli postupně vy-

tlačováni z pracovního trhu a zbavová-

ni práv. Již v březnu 1939 protektorátní vláda zakázala Židy zaměstnávat ve státní správě. Po zákazu pracovat ve státních úřadech přišly na řadu i soukromé profese. Svou praxi museli zavřít židovští lékaři a advokáti. Od roku 1939 už Židé nesměli vést firmy. Židovští zaměstnanci mohli být bez udání důvodu propuštěni s tím, že měli nárok na pomoc v nezaměstnanosti ve výši „k živobytí nezbytně nutné“. Pro Židy neplatila žádná pracovní ochranná opatření a neměli nárok na dovolenou nebo vyplacení mezd předem v případě nemoci, jako tomu bylo u ostatních. Za porušení pracovní povinnosti jim hrozil trest odnětí svobody.

SEZIMOVO ÚSTÍ Jihočeský kraj 2015: 7 306 obyvatel 1930: 1 077 obyvatel 1939–45: Protektorát Čechy a Morava

↑

Funkcionalistické sídliště pro zaměstnance podniku MAS v Sezimově Ústí na snímku z roku 1941 / SOkA Zlín

↓

Čtvrť rodinných domů na někdejším dělnickém sídlišti, jak vypadá dnes / foto O. Bouška, 2015

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

reál strojírenského podniku Moravské a sloven-

Odliv pracovních sil do Německé říše kvůli zvýšeným

ské strojírny (MAS) a funkcionalistické sídliště

potřebám válečného hospodářství zastavil v roce 1941

v Sezimově Ústí byly vybudovány s pomocí židov-

výstavbu továrny a sídliště dceřiného podniku firmy

ských pracovníků, nasazených zde na nucené práce.

Baťa v Sezimově Ústí. Vedení podniku MAS proto začalo aktivně usilovat o využití židovských pracovní-

Moravské a slovenské strojírny (MAS), dceřiný pod-

ků, kteří měli nahradit chybějící síly. V červnu 1941

nik akciové společnosti Baťa ve Zlíně, hledaly od roku

zaměstnal závod MAS v Sezimově Ústí 65 Židů (mužů).

1938 nové pracoviště. Volba připadla na Sezimovo

V souladu s tehdejší platnou legislativou byli do vel-

Ústí v blízkosti jihočeského města Tábor. Malá obec

ké míry izolováni od svého okolí, ale nikoliv hlídáni.

na jedné straně trpěla vysokou nezaměstnaností, na

Nucené práce u MAS nicméně tyto muže na podzim

straně druhé disponovala dobrým dopravním spo-

roku 1941 neuchránily od masových deportací do

jením. Stavební práce v Sezimově Ústí byly zahájeny

ghett a táborů.

v červnu 1939. Vedle výrobních hal strojírenského podniku zde mělo být podle zlínského vzoru zřízeno také dělnické sídliště. Firma MAS byla kapitálově i personálně pod plnou kontrolou zlínského vedení.

↑

Baťovská čtvrť vyrostla za dva roky na volném prostranství nedaleko starého Sezimova Ústí, podle návrhu architektů Vladimíra Karfíka, Jiřího Voženílka, Františka

↑ Vedení firmy Baťa na návštěvě v Sezimově Ústí v září

Gahury, Richarda H. Podzemného a dalších, kteří projek-

1941. Zleva: B. Ševčík, J. Hlavnička, A. Sedlmayer, A. Sed-

tovali také Zlín. Této části města (na fotce z roku 1940)

lák, M. Vlach. Ředitel firmy Bohuslav Ševčík, který byl za

se dodnes lidově říká Baťov / SOkA Zlín

stavbu nového závodu v Sezimově Ústí zodpovědný, měl

rozhodující roli v otázce zaměstnání Židů v MAS — osob-

V listopadu 1942 byl i s rodinou internován v ghettu

ně si jejich nasazení vyžádal. Po prohlídce stavebních

v Terezíně. V únoru 1943 tam zahynul jeho pětiletý syn

prací v červnu 1941 měl poučit tamního zaměstnance:

Karel. Koncem září 1944 byl Otto Brössler deportován

„Viděl jsem Židy, kteří byli zaměstnaní kousek od ubytov-

do koncentračního tábora v Osvětimi. Osvobození se

ny. Obzvláště jeden s bílou čepicí od rána neudělal nic

dočkal v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

a jenom se potloukal kolem staveniště. Nařizuji, aby se

Po válce i s manželkou Georginou, která konec války

všichni Židi okamžitě sebrali a šli vykonávat kanalizační

prožila v táboře Mauthausen, emigroval do Izraele.

a pouliční práce; nikde jinde pracovat nebudou, maxi-

2016

málně tak na pískovišti. A toho s bílou čepicí hned pošlete pryč a stejně tak každého, kdo se takhle poflakuje.“ / SOkA Zlín

Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

yužití židovského obyvatelstva na nucené práce

v letech 1941—43 v Sezimově Ústí dnes nic nepři-

pomíná. Velký Dvůr, kde byli Židé provizorně ubytováni, byl v poválečných letech zbourán a okolní pole zastavěna.

↑

Velký Dvůr v Sezimově Ústí, kde stála dřevěná ubikace pro 40 nuceně nasazených židovských pracovníků, na snímku z roku 1939 / SOkA Zlín

Otto Brössler * 1904, Uherské Hradiště, CZ ↑

Na místě statku Velký dvůr, kde byli za války ubytováni Židé, je dnes panelový dům a park. Jasan zde stojí již zhruba od roku 1910, kdy byl vysazen před štítem statku. Strom přečkal výstavbu Baťova města v letech 1939–41 i demolici statku kolem roku 1960 / foto O. Bouška, 2015

zdroj: SOkA Tábor

↓ Administrativní budova stále fungujícího podniku MAS (dnes Kovosvit MAS), na jejíž stavbě se v roce 1941 po-

Příběh Otty Brösslera popisuje nedatovaná poválečná kronika Sezimova Ústí:

podniku firmy MAS pracoval jako montér Žid jménem Otto Brössler, kterého firma dlouho

hodnotila jako nezbytného pracovníka, jen aby nemusel být deportován s ostatními Židy. Bohužel tomu ale stejně neunikl. Otto Brössler se narodil roku 1904 v Uherském Hradi-

šti. Od ledna 1937 pracoval ve Zlíně u Bati jako vedoucí závodní garáže a automobilové dílny. V roce 1939 byl přemístěn do Sezimova Ústí na pozici zámečníka.

díleli nuceně nasazení Židé / foto O. Bouška, 2015

Terezín Theresienstadt P

ráce v terezínském ghettu byla hierarchicky členěná. Jedno z oddělení

židovské Rady starších se staralo o organizaci a přidělování lidí k jednotlivým pracovním skupinám. Nejlepší pozice obsadilo „Aufbaukommando“.

Členové „Aufbaukommanda“ (stavební skupiny), transportovaní do Terezína jako první na podzim 1941, pracovali jako kuchaři, doktoři, technici, zemědělci, v péči o mládež nebo ve správě ghetta. Pamětnice Charlotte Guthmann-Opfermann vzpomíná: „Práce na pile byla velmi nebezpečná. Vyráběly se tam postele a lavice pro potřeby tábora. Stroje nebyly v nejlepším stavu. Noví pracovníci nebyli často dobře vyškoleni a zároveň nebyli na tuto práci šikovní. Jedna sousedka mi povídala, že po výměně směny našla pod pilou několik prstů. Ale život byl tak bezcenný, že na to nikdo nedbal.“

Všichni obyvatelé ghetta ve věku 16—65 let museli pracovat. Hlavním úkolem byla přestavba často zchá-

TEREZÍN 2015: 2 906 obyvatel 1930: 7 181 obyvatel 1942: 58 491 obyvatel 1939–45: Protektorát Čechy a Morava

tralých budov pro plánované ubytování židovských obyvatel. Koncem roku 1941 sem dorazilo židovské „komando výstavby“, aby přestavělo kasárna na hromadné ubytovny. Byly zřízeny kantýny a centrální pekárna, rozšířeno vodovodní potrubí a kanalizace, vybudovány tři kilometry železnice do Bohušovic (Bohuschowitz). Ostatní práce se týkala provozu, zásobování ghetta a zaopatřování starých lidí z transportů. Tisíce lidí také pracovaly v dílnách pro německý válečný průmysl.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

erezín nebyl jen ghettem s čilým kulturním

životem, ale také místem těžké práce a smrti.

V září 1942 se ve městě tísnilo 58 500 vězněných. Strašným životním podmínkám (hlad, nemoci) tu padlo za oběť 33 000 lidí. ↑

V bývalé jízdárně za války fungovalo truhlářství. Vězni zde vyráběli dřevěné bedny na munici pro wehrmacht. Snímek pochází z propagandistického filmu Terezín z roku 1944 / United States Holocaust Memorial Museum

↑

Na terezínském hřbitově byli pochováváni vězni z ghetta až do září 1942, kdy bylo uvedeno do provozu krematorium / foto O. Bouška, 2015

Terezín leží 60 km severně od Prahy. Město bylo za-

↑ V sousední Malé pevnosti podřízené gestapu bylo bě-

loženo jako rakouská pevnost na konci 18. století. Za

hem války vězněno 32 000 Čechů (stoupenci opozice, od-

první republiky zde žilo 3 500 civilních obyvatel a stej-

bojáři, váleční zajatci). Přibližně 2 500 vězňů zde zemřelo

ně početná vojenská posádka. Koncem roku 1941 byli

na následky mučení, nemoci, kvůli životním podmínkám.

původní obyvatelé vysídleni a na jejich místo byli de-

Při nucených pracích např. káceli stromy (foto). Na 250

portováni Židé, nejdříve z Protektorátu Čechy a Mora-

lidí zde bylo popraveno / United States Holocaust Me-

va a od léta 1942 z Německa, Rakouska a dalších zemí.

morial Museum

Celkově prošlo terezínským ghettem přes 150 000 lidí. Téměř 90 000 bylo dále deportováno do vyhlazovacích

Charlotte Guthmann-Opfermann (1925—2004) přišla do Te-

táborů, kde byla většina z nich zavražděna. Ghetto

rezína se svou matkou z Frankfurtu v červnu 1943. „Při za-

hlídalo 30 členů SS a 200 českých četníků.

řazování do pracovního programu jsme si měli dát pozor,

abychom se dostali k práci, která měla co do činění se stra-

Hana Hnátová (roz. Lustigová) se narodila 20. června

vováním nebo se správou ghetta. Většina těchto prací byla

1924 v Praze. Je sestrou spisovatele Arnošta Lustiga.

vykonávána vězni, kteří byli v Terezíně již delší dobu. Prá-

Do zákazu školní docházky pro židovské děti v roce

ce v zemědělství byla ‚dobrá‘. Dala se někdy ukrást okurka,

1940 chodila na gymnázium. V listopadu 1942 byla se

řepa, fazole, nebo nějaká ta brambora a přilepšit si tak. Ale

svou matkou deportována do Terezína. V říjnu 1944

pracovní oddíl byl pokaždé při příchodu a odchodu u tábo-

se jedním z posledních transportů dostala do Osvěti-

rové brány co nejdokonaleji kontrolován táborovou stráží,

mi a odtud do koncentračního tábora Freiberg, kde

a když byl někdo načapán s bramborou či řepou, tak pak

pracovala v leteckém průmyslu. Osvobození se do-

padaly tvrdé tresty.“ Po osvobození Terezína v květnu 1945

čkala v Mauthausenu. Po válce si dodělala maturitu

Charlotte emigrovala do USA.

a pracovala jako korespondentka. Žije v Praze, má dvě děti. Je členkou čestného výboru Ceny Arnošta Lustiga a pečuje o bratrův odkaz.

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?

o osvobození a evakuaci přeživších se Terezín stal opět garnizonou. Československá armáda

zde byla až do 90. let největším zaměstnavatelem.

Dnes ve městě žije méně než 3 000 lidí, ale ročně ho navštíví na čtvrt milionu turistů. ↑

Zahrada v šancích barokní pevnosti byla jedním z nejvyhledávanějších pracovišť v terezínském ghettu. Snímek pochází z propagandistického filmu z roku 1944 Terezín. Dokumentární film z oblasti židovského sídliště, známý také pod názvem Hitler daruje Židům město / United States Holocaust Memorial Museum

Hana Hnátová * 1924, Praha, CZ ↑ ↓ Terezínské šance a jízdárna dnes / foto O. Bouška, 2015

zdroj: Národní archiv

rvní práce se jmenovala Hundertschaft. Myslela jsem, že budeme sto hodin tahat vozejky,

ale trvalo to dýl. Muži vozili mrtvoly nebo lidi do nemocnice a my vozily chleba nebo nářadí. Nebyli

koně, tak byli lidi...

Žacléř Schatzlar Ž

enské zajatkyně byly střeženy ženami. A to jak v pracovních táborech

organizace Schmelt, tak i v pobočných

koncentračních táborech. Tzv. SS-družinu tvořily přímo zaměstnankyně firem, provozujících pracovní tábory. Když koncentrační tábor Groß-Rosen převzal správu nad tábory organizace Schmelt, žádalo SS nástup více dozorkyň. Pracovní úřady a vedení firem apelovalo na zaměstnankyně, aby se dobrovolně přihlásily. Pro práci dozorkyně se nakonec mnohé rozhodly kvůli výrazně vyššímu platu. Musely na čtyřtýdenní „školení“ do koncentračního tábora Ravensbrück, po kurzu a zdravotní prohlídce policie u nich a jejich rodiny prověřila trestní rejstřík, „árijský původ“ a postoj k nacistické ideologii. Po přísaze SS dostaly uniformu a byly rozděleny do pobočných koncentračních táborů.

pracovalo v uhelných dolech a porcelánce 220 francouzských válečných zajatců. Byli ubytováni v opuště-

ŽACLÉŘ Královéhradecký kraj 2015: 3 284 obyvatel 1939: 3 217 obyvatel 1938–45: Sudetská župa

né sklárně. Později je doplnilo 500 sovětských zajatců, internovaných v dřevěných barácích u dolu Eliška v sousedních Lamperticích (Lampersdorf). Neznámý počet britských válečných zajatců pracoval na údržbě železnice. Bydleli v bývalé celnici v Královci (Königshan). Textilka Buhl & Sohn využila v přádelně lnu také deportované polské a maďarské Židovky.

Jaký je příběh místa a lidí, kteří zde byli nuceně nasazeni?

ěsto má rozmanitou historii nucené práce. Od roku 1941 až do konce války zde pracova-

↑

Francouzští váleční zajatci byli v Žacléři nasazeni v ka-

lo v textilce Buhl & Sohn přes 100 židovských dívek

menouhelných dolech a porcelánce. Dva zajatci jsou

a žen z Polska a Maďarska. V dolech a na trati byli

pohřbeni na žacléřském hřbitově / SOkA Trutnov

nasazeni váleční zajatci ze SSSR, Francie a Británie.

Sala Kirschner * 1924, Sosnowec, PL

↑

Žacléř v roce 1932. Na pravé straně továrna Buhl & Sohn, na louce před hlavní budovou stál pobočný tábor KT Groß-Rosen pro židovské ženy / Městské muzeum Žacléř

Žacléř je malé průmyslové město v Krkonoších na hranicích se Slezskem. Vedle textilního průmyslu se zde tradičně vyrábělo sklo a porcelán. V místních dolech se navíc od konce 18. století těžilo černé uhlí. Žacléř byl těžce zasažen světovou hospodářskou krizí. Místní sklárna v roce 1932 navždy zavřela své brány. Uhel-

zdroj: New York Public Library

dyž byla jedna z nás slabá, tak se druhá vzdala svého přídělu jídla, aby ho dala té slabé. Vi-

děla jsem matku a její dítě, jak si vzájemně kradly

né doly naopak vzkvétaly a v meziválečném období

jídlo. Umíte si to představit? Matku a dítě, jen pro-

byly s 1 000 pracovníky největším zaměstnavatelem.

tože jsou hladové?

Většina z 3 200 předválečných obyvatel Žacléře byla německy mluvící a v roce 1938 se tento region spolu s okresem Trutnov stal součástí Říšské župy Sudety.

Sala Kirschner (roz. Garncarz) se narodila roku 1924 jako nejmladší z 11 sourozenců v Sosnowci u Krakova. V 16 letech se dobrovolně přihlásila místo své sestry

Válečné zakázky a povolávání do wehrmachtu zapříči-

na nucené nasazení v židovském pracovním táboře

nily v Žacléři nedostatek pracovních sil. Od roku 1941

SS organizace Schmelt. Prošla osmi různými tábory,

v květnu 1945 byla osvobozena v Žacléři. O rok později

osvobození Emmě Machové vystavilo mnoho bývalých

se vdala za amerického vojáka a odstěhovala do USA.

vězenkyň. Pro dozorkyni dokonce sepsaly divadelní hru.

Své rodině nikdy o svých zážitcích z války neřekla. Až

Mimořádný lidový soud v Jičíně Emmu Machovou odsou-

v roce 1991 před operací srdce předala své dceři Ann

dil k ročnímu vězení. Po propuštění 22. května 1946 díky

Kirschner krabici s 350 dopisy z válečných let. Ta na

sňatku nebyla odsunuta do Německa, žila a pracovala

jejich základě napsala knihu Salin dar, jež vyšla i česky.

v Žacléři. V 50. letech se odstěhovala do Radvanic, kde v roce 1970 zemřela / Městské muzeum Žacléř

2016 Jaké stopy na místě zanechala nucená práce? ↑ Květen 1945: Čtyři mladé Židovky z Polska, které byly osvobozeny v pobočném táboře KT Groß-Rosen v Žac-

a městském hřbitově jsou pohřbeni dva francouzští a devět sovětských válečných zajatců.

Pobočný koncentrační tábor po válce posloužil jako ubytovna při odsunu německých obyvatel.

léři / United States Holocaust Memorial Museum V okolí Trutnova se nacházelo sedm ženských táborů, které spadaly pod koncentrační tábor Groß-Rosen. Byla to největší síť pobočných koncentračních táborů na území dnešní ČR. U pěti táborů šlo o bývalé židovské pracovní tábory organizace Schmelt. Tato organizace SS, pojmenovaná po svém vůdci Albrechtu Schmeltovi, vratislavském policejním prezidentovi a SS-Oberführerovi, byla zodpovědná za využití židovských pracovníků z Horního Slezska v německých podnicích — především pro stavbu dálnic a v textilním a zbrojním průmyslu. Od přelomu let 1941/42 Schmelt provozoval 19 táborů v textilkách na severu Čech a na severní Moravě, kde muselo pracovat přes 1 200 polských Židovek. U firmy Buhl & Sohn v Žacléři pracovalo v létě 1944 vedle 278 Němců

↑

Textilka Buhl & Sohn byla po válce zestátněna a stala

také 43 civilních nuceně nasazených a 112 ženských zajat-

se součástí státního podniku Texlen. Přádelna (na fotce)

kyň koncentračního tábora.

fungovala až do roku 1992 / foto O. Bouška, 2015 ↓ Z dřevěných ubikací u textilní továrny, kde byli ubytováni nuceně nasazení pracovníci, nic nezbylo. Dnes tu najdeme louku a zahrádkářskou kolonii / foto O. Bouška, 2015

↑ Jednou z vrchních dozorkyň SS v místním pobočném koncentračním táboře byla Emma Machová (na rodinné fotografii vlevo). V Žacléři žila od roku 1936 s manželem, Čechem, který zde pracoval v dolech. Tři týdny po konci války byla zatčena společně se třemi dalšími ženami. Před soudem mohla dokázat, že se k vězenkyním chovala korektně. Dokládají to i potvrzení, která po

2016 ↑ Z odstavného nádraží v Bohumíně mnoho původních staveb nezůstalo. Na místě je dnes depo lokomotiv / foto O. Bouška, 2015

Stopy zůstaly jen v paměti a jazyce

↓ Hlavní nádraží v Bohumíně v roce 1932 / SOkA Karviná

Pozůstatky vedení lanovky a potrubí mezi Závody I a II zbrojní továrny v Holýšově (Holleischen) / foto O. Bouška, 2015

Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice Stojíte před výstavou, kterou pořádají Institut Terezínské iniciativy, Antikomplex a Živá paměť, aby poukázaly na nepříliš známý příběh nacistické nucené práce v českých zemích. Jednotlivé panely vypráví o událostech odehrávajících se v letech 1938—45, které ovšem s koncem války nepřestaly ovlivňovat tvář české krajiny a měst a jejichž stopy při troše snahy můžeme nacházet dodnes.

Některá města, kde byla nacistická nucená práce vykonávána, byla už dříve průmyslovými centry a během války se jen změnil typ výroby, jiná se s nasazením nucených pracovníků velmi proměnila. Lišil se také typ práce a původ a osudy lidí, kteří ji vykonávali. Součástí každého panelu je proto historie místa a charakteristika nucené práce.

Nucená práce se netýkala jen lidí nasazených do Německé říše. Probíhala rovněž na mnoha místech po celém území dnešní České republiky, jak v částech připojených roku 1938 k Říši, které často souhrnně a trochu nepřesně nazýváme Sudety, tak v Protektorátu Čechy a Morava. Nuceně nasazené pracovníky jste mohli nalézt v továrnách, na polích i na výstavbě silnic.

Z bezpočtu míst v ČR, kde byla za druhé světové války vykonávána nucená práce, výstava představuje 18 měst a obcí, jejichž historie ukazuje různé aspekty této nacistické praxe — například zakázané vztahy mezi nuceně nasazenými a Němci, přítomnost tzv. ostarbeiterů, soužití příslušníků různých národů a další. Každý panel tak na příkladu konkrétního místa upozorňuje na jiný „fenomén“.

Na tento aspekt druhé světové války se však často zapomíná. Čím to, že se ví mnohé o tzv. totálním nasazení v Německé říši a jen velmi málo o nuceně nasazených na území ČR? Naší společnosti se přitom nucená práce bezprostředně dotýkala — v podobě pracovních komand válečných zajatců pochodujících městy, polských pomocníků na poli, tzv. ostarbeiterů z východu nebo Romů vězněných v tzv. cikánských táborech. Tito lidé neměli v danou chvíli žádná práva. Většinová společnost je vyloučila jako jednotlivce i jako skupinu a přihlížela jejich nucené práci.

Bohumínskému odstavnému nádraží, které stavěli nuceně nasazení Židé, se dodnes lidově říká „židovské nádraží“. Tábor ve čtvrti Pudlov (Pudlau), kde byli hromadně ubytováni, dnes již není možné nalézt.

Bohumín oderberg Těšínsko: 100 000 žádostí o německé občanství

ilně průmyslový region kolem Bohumína byl v době nacistické vlády pokryt sítí táborů pro nuceně nasazené. Lze doložit přes deset pracovních komand s britskými, italskými a sovětskými válečnými zajatci, kteří byli nasazeni u říšských drah a v průmyslu. Od května 1942 do dubna 1944 existoval v blízkosti nádraží pracovní tábor nuceně nasazených Židů. Asi 300 —400 židovských mužů z celé Evropy pokládalo železniční koleje nového odstavného nádraží a stavělo protiletecké kryty. Na severním kraji Nového Bohumína stál tábor pro polskou menšinu.

↑→ Pamětní kámen z roku 1974, který připomíná oběti „polenlágrů“, stával v dnes již zpustlém parčíku v areálu kasáren (na snímku vpravo). Po odchodu vojska roku 1994 byl přemístěn do blízkého parku Petra Bezruče. Od roku 1969 upomíná na oběti „polenlágrů“ také památník na hřbitově ve Skřečoni (Skretschon) / foto O. Bouška, 2015

ohumín je důležité průmyslové město a železniční uzel severně od Ostravy (Mährisch Ostrau), který od poloviny 19. století spojoval rakouskou a pruskou dopravní síť. Kolem nádraží, kde končila rakouská trať, postupně vyrostl Nový Bohumín (Neu Oderberg) se železárnami, drátovnami a rafinerií. Kolem roku 1930 zde již žilo přes 10 000 obyvatel různých národností: přibližně 50 % se hlásilo k československé národnosti, 40 % k německé, zbylých 10 % tvořili Poláci a Židé. Po vypuknutí 2. světové války se Bohumín dostal pod německou správu a stal se součástí okresu Katovice (Kattowitz).

bohumín moravskoslezský kraj 2015: 21 482 obyvatel 1930: 25 408 obyvatel 1938–39: Polsko 1939–45: žuPa horní slezsko

Průmyslový region potřeboval mnoho pracovních sil

→ V říjnu 1938 Bohumín obsadila polská armáda. V srpnu 1939 došlo k vytrhání železničních kolejí na tzv. zevním nádraží / SOkA Karviná

Cílem nacionálně socialistické politiky byla germanizace Slezska. Občané polské národnosti, kteří nepodepsali žádost o německou státní příslušnost, byli zatčeni a deportováni do „polenlágrů“. Jejich majetek byl vyvlastněn.

→ Polský pracovní tábor – „polenlágr“ č. 32 v Novém Bohumíně vznikl v létě 1942 v bývalých kasárnách severně od města. Ty zde byly zřízeny ve 30. letech v rámci výstavby československého opevnění. V táboře byli internováni příslušníci polské menšiny z celého správního okresu Katovice. Muži museli vykonávat nucené práce ve válečném průmyslu a na nádraží v Novém Bohumíně. Katastrofální životní podmínky si vyžádaly 104 oběti, mezi nimi mnoho dětí, které jsou pohřbeny na hřbitově v městské části Skřečoň. Po válce využívaly budovy kasáren železniční oddíly ČS armády, dnes prostory slouží převážně živnostníkům / foto O. Bouška, 2015 ↓ Rourovna v Bohumíně, kde za války pracovalo 200 italských zajatců, 1931 / Archiv Institutu Terezínské iniciativy

Proč na to někdo přistoupil a jiný dokázal pomoci? Tyto otázky platí se stejnou aktuálností i dnes. Fenomén nucené práce se dotýká principů, které bereme za samozřejmé, zároveň na ně však stejně samozřejmě zapomínáme a dáváme tak prostor diskriminaci a vyloučení, ponížení a vykořisťování. Snad ve vás tento pozapomenutý příběh probudí chuť se ptát, divit se a hledat vlastní odpovědi.

ittersdorf ist ein kleiner Ort, der 1938

Ubytování v těchto táborech bylo v dřevěných barácích, oplocených ostnatými dráty. Nejhůře bylo v noci, protože štěnice a vši nedovolily klidný spánek. Celé rodiny spaly dohromady. Kdo byl schopen práce, musel pracovat.

gannen die Bauarbeiten an der Autobahn Breslau—Wien, die einige hundert Meter östlich am Ort vorbeiführen sollte. An der ge-

↑ Jedním z příslušníků komand válečných zajatců, kteří pracovali na nádraží v Bohumíně, byl i Frank Holm z Nového Zélandu (na snímku sedící uprostřed) / soukromý archiv B. Holma ← Na odstavném nádraží je dodnes vidět vodojem pro parní lokomotivy / foto O. Bouška, 2015

↓ Blick auf das Lagergelände nach dem Krieg / Archiv bezpečnostních složek Praha

planten Strecke wurden in regelmäßigen Abständen Arbeiterunterkünfte errichtet. Mit dem Bau des Abschnitts bei Dittersdorf wurde jedoch nie begonnen und das ganze Bauprojekt wurde schließlich im April 1942 aufge-

Das entbindungslager für Zwangsarbeiterinnen in Dittersdorf

geben. Die drei Holzbaracken bei Dittersdorf wurden 1943 in ein „Entbindungsheim“ für Zwangsarbeiterinnen umgewandelt, die einzige bekannte Einrichtung dieser Art auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik.

Bezirk ParduBitz 2015: 128 einwohner 1939: 345 einwohner 1938–45: sudetengau

Der Dittersdorfer Gedenklauf findet immer am 8. Mai statt

↓ In dem Wäldchen, in dem sich der Kinderfriedhof befunden hatte, wurde 1955 ein Denkmal errichtet, das 2008 rekonstruiert wurde / Foto O. Bouška, 2015

Der Plan aus der Nachkriegszeit, die Gebäude als Erholungsheim zu nutzen, wurde nicht verwirklicht. In den 70ern wurden die Gebäude abgerissen und an ihrer Stelle ein Denkmal für die Opfer des Lagers errichtet. Die Erinnerung wird auch durch einen alljährlichen Gedenklauf lebendig erhalten.

dislav M. se narodil do protestantské rodiny z polské menšiny v Albrechticích u Českého Těšína (Albersdorf). Jeho otec byl po německé okupaci zatčen gestapem a poslán do Mauthausenu, kde zemřel. Matka odmítla podepsat tzv. Volksliste, a tak byla i se třemi dětmi deportována do „polenlágru“ ve Fryštátu, později byli přeloženi do Bohumína, kde byl Zdislav nucen pracovat. Po půl roce byli propuštěni s podmínkou, že se nesmí vrátit na rodný statek, kde hospodařila rodina rumunského Němce. Do konce války proto žili u známých blízko Frýdku-Místku (Friedeck-Mistek).

QR kódy na panelech vás zavedou na nahrávku s pamětnickou výpovědí na webu www.ztracena-pamet.cz.

Výrobu zrcadel v Holýšově nahradil zbrojní průmysl, což uvítala i místní radnice. Podnik Metallwerke Holleischen GmbH ve dvou areálech spojených lanovkou produkoval munici a protiletadlová obranná zařízení.

olýšov, ležící 25 km jihozápadně od Plzně (Pilsen), byl do konce 19. století typickou obcí u českoněmecké jazykové hranice, s převažující zemědělskou výrobou a přibližně 500 obyvateli. V roce 1897 zde Andreas Ziegler založil moderní sklářskou huť, díky níž Holýšov získával stále více charakter města. V době největší slávy v ní pracovalo 1 200 lidí. V roce 1934 byl však provoz huti přerušen a město se dostalo do krize. Roku 1939 starosta Josef Werner žádal na okresním úřadě ve Stříbře (Mies) umístění jiného podniku místo sklárny, aby se z Holýšova nestal „průmyslový hřbitov“.

← Kromě výstavby zbrojovky byli nuceně nasazení v Holýšově zapojeni také do stavby nového sídliště pro německé dělníky a zaměstnance. Domy poskytovaly na tehdejší dobu velmi komfortní vybavení, např. splachovací záchody a ústřední topení / foto O. Bouška, 2015

Holýšov plzeňský kraj 2015: 5 005 obyvatel 1939: 1 359 obyvatel 1938–45: sUDetská žUpa

→ Výroba začala hned s vypuknutím války. Firma byla od začátku závislá na nuceně nasazených civilistech a válečných zajatcích (ti nosili označení KGF — Kriegsgefangener, jako muž vlevo na snímku z muniční továrny). V červenci 1941 bylo do Holýšova přeřazeno prvních 500 francouzských zajatců. / soukromý archiv M. Baťky

Holýšov HolleiscHen

o uzavření sklárny zavládla ve městě vysoká nezaměstnanost. Situaci razantně změnilo založení firmy Metallwerke Holleischen GmbH. Stavební práce v Holýšově začaly v prosinci 1939. Kromě obou areálů zbrojovky zde byla v krátké době postavena jídelna pro strážní mužstva, vodárna, elektrárna i dvě střelnice. S výstavbou podniků vzniklo také sídliště pro německé dělníky a zaměstnance (dnes čtvrť Výhledy). Další rozvoj průmyslu umožnila nucená práce. Počet pracovních sil postupně narůstal ze 3 000 v roce 1941 až na 6 000 v roce 1944, z něhož většinu tvořili nuceně nasazení.

Nálety mířily na průmyslové podniky ↑ Bývalé tovární letiště, kde se zkoušela vyrobená letadla, dnes provozuje Aeroklub Karlovy Vary / foto O. Bouška, 2015

cheb eger

→ Holýšov byl významnou pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Od roku 1944 zde byla nuceně nasazena tisícovka vězeňkyň. Bydlely v ubikacích na statku za městem. Statek původně patřil české rodině Pičmanů, v roce 1939 byl zabrán nacisty a později přestavěn na pobočný koncentrační tábor / soukromý archiv J. Valeše

↓ Na místě továrny na letadla dnes fungují Strojírny Cheb / foto O. Bouška, 2015

Nálety spojenců mířily především na nejdůležitější průmyslové podniky. Pro nuceně nasazené byly útoky obzvlášť nebezpečné, jelikož ubytovny ležely v blízkosti továren a jen málokdy byly vybaveny kryty.

ápadočeský Cheb s většinou německy mluvících obyvatel byl před druhou světovou válkou jedním z center českoněmeckého národnostního konfliktu. Po Mnichovské dohodě bylo město připojeno k Německé říši. Vznikla zde malá firma na výrobu letadel Wrede + Wiedehold, kterou v roce 1940 převzalo říšské Ministerstvo pro leteckou dopravu. Protože Luftwaffe v průběhu války nutně potřebovala další letadla, byl na předměstí Chebu založen nový podnik Flugzeugwerke Eger, který disponoval vlastním letištěm. V roce 1942 začal s produkcí letadel značky Heinkel a Messerschmitt.

↑ Plán letecké továrny v Chebu z roku 1941, vpravo dole je umístěn tábor sovětských zajatců / soukromý archiv L. Matějíčka

↓ Práce na trupu těžkého bombardéru Heinkel He 177 v chebské továrně / soukromý archiv L. Matějíčka

d roku 1944 byli Spojenci schopni bombardovat i území dnešní České republiky. Letecké útoky, které mířily především na centra průmyslu, byly ve srovnání s nálety na Německo relativně řídké, avšak pro nuceně nasazené velmi nebezpečné. Jejich ubytovny většinou disponovaly nanejvýš zákopy proti střepinám, protiletecké bunkry byly vyhrazeny strážníkům. Tzv. ostarbeiteři, Poláci a váleční zajatci měli jejich používání dokonce zakázáno. Cheb se stal koncem války čtyřikrát terčem většího útoku. Při náletu 25. března 1945 přišlo o život 73 francouzských pracovníků.

ejvětšími ubytovacími zařízeními v Holýšově byly tábor DAF (Deutsche Arbeitsfront — nacistická odborová organizace) pro civilní pracovníky z celé Evropy a pracovní tábor pro totálně nasazené mladé ženy z Protektorátu (Tschechisches Mädchenlager). Oba tábory měly kapacitu 1 000 osob. V každém bylo vybudováno 11 přízemních dřevěných baráků, vždy s šesti místnostmi a patrovými postelemi. Budovy v táboře DAF byly označeny názvy měst, kam do konce roku 1941 vítězně vstoupil wehrmacht, tedy Vilnius, Varšava, Oslo, Narvik, Paříž, Lvov, Riga, Minsk, Štrasburk, Calais a Verdun.

„Táborové město“ dodnes připomínají i názvy ulic

→ Tovární komplex je dnes opuštěný / foto O. Bouška, 2015

↓ Tábor Deutsche Arbeitsfront / Městský úřad Holýšov

V Holýšově fungovalo sedm hromadných a jeden koncentrační tábor, kde se střídaly různé skupiny nuceně nasazených. Po konci války byly tábory využity jako shromaždiště pro odsunuté německé obyvatele.

2016 ← Na místním hřbitově lze najít 12 hrobů cizinců, kteří během nucených prací v Holýšově zemřeli — jsou mezi nimi Holaňďané, Francouzi, Rusové, Maďaři, Poláci a Ukrajinci / foto O. Bouška, 2015

2016 Sovětští zajatci mají pomník na hřbitově v Dolech

Dnes již stojí jen část komplexu budov známý jako Letka, kde byli ubytováni nuceně nasazení.

↑ Vězeňkyně pobočného koncentračního tábora Holleischen po osvobození / soukromý archiv J. Valeše

Uhelné doly na Karvinsku byly po druhé světové válce zestátněny. Město padlo za oběť intenzivní těžbě uhlí a roku 1950 bylo strženo. Dnešní Karviná stojí na území sousední obce Fryštát (Freistadt).

Karviná Karwin ← Tábor pro italské válečné zajatce se nacházel vpravo od cesty (několik set metrů východně od dolu Barbora). Italští internovaní vojáci tvořili druhou největší skupinu, která spadala pod správu zajateckého tábora Těšín (Stalag VIII D). V dubnu 1944 jich v Karviné pracovalo 9 300 (sovětských zajatců zde bylo 52 000). Italové byli téměř výhradně nasazováni do těžkého průmyslu a hornictví ve Slezsku. Wehrmacht se k nim — jako ke „zrádcům Mussoliniho“, choval obzvlášť krutě. Oproti západním zajatcům, kteří dostávali příděly jídla podle předpisů Ženevské úmluvy, Italové a sovětští zajatci dostávali stravu podle pracovních výkonů. Na podzim 1944 byla většina Italů s nižšími hodnostmi propuštěna ze zajetí pod podmínkou, že se zaváží k další práci. Kolik jich při nuceném nasazení ve Slezsku zemřelo, není známo / foto O. Bouška, 2015

eus Català i Pallejà pochází z rolnické rodiny v Katalánsku. Byla členkou komunistického mládežnického hnutí a během španělské občanské války pracovala v sirotčinci. Po vítězství Franka utekla v roce 1939 do Francie, kde se vdala za anarchistu a zapojila do odboje proti vichystickému režimu. Oba byli zatčeni a uvězněni. Neus Català byla v únoru 1944 deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku a odtud do Holýšova, kde až do konce války pracovala v Metallwerke Holleischen. Po osvobození se vrátila do Francie a znovu se zde provdala (její první muž zemřel v Bergen-Belsenu).

→ Do Španělska se Neus Català mohla vrátit z francouzského exilu teprve po smrti diktátora Franka v roce 1975. Její odbojové aktivity z předválečných a válečných let z ní v Katalánsku udělaly populární ikonu, s jejímž portrétem se tu prodávají i trička. V Barceloně, kde dnes žije, je po ní pojmenována ulice / design Pere Rosell

/„Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

Neus Català * 1915 Els Guiamets, ES

↑ Poláci z horního Slezska byli po roce 1942 soustředěni v táboře na místě dnešní části Nové město, v blízkosti továrny na šrouby Blumenthal, a bylo jim přikázáno pracovat v dolech i podnicích těžkého průmyslu / foto O. Bouška, 2015

André D. * 1922 eymeux, FR

← Pozůstatky závodu Werk II v lese nad Holýšovem, kde se vyráběla chemická složka střel a munice se kompletovala. Mechanické díly nábojů sem dovážela lanovka ze závodu Werk I, umístěného v areálu bývalé sklárny dole ve městě / foto O. Bouška, 2015

→ Z bývalé továrny Fischer, která za války využívala nuceně nasazené pacovníky, je dnes supermarket / foto O. Bouška, 2015

a těžbu uhlí v Karviné byli během války v první řadě využíváni sovětští váleční zajatci. Největší komanda čítající přes 1 000 zajatců pracovala u šachet Jan (Johann) a Barbora (Barbara). U šachty Barbora od června 1940 do srpna 1943 fungoval tábor pro nuceně nasazené polské Židy. Od roku 1943 byli v Karviné nuceně nasazeni také italští zajatci. V soustavě šachet Jan Karel (od roku 1951 pod názvem ČSA) pracovalo 420 Italů, v šachtě Hohenegger dokonce přes 700. V dnešní městské části Nové Město byli od léta 1942 do konce války internováni příslušníci polské menšiny z Horního Slezska.

Původně nevýznamná obec centrem průmyslu

Vzal jsem nohy na ramena a skryl jsem se v porostu. Měl jsem štěstí... ti, kteří šli ve směru ruského tábora nebo k vesničce, byli zabiti nebo zraněni a já jsem se tomu vyhnul jen zázrakem, dalo by se říct.

↑ André D. v roce 1971 znovu navštívil Cheb / „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

→ Černé uhlí a ocelárenský průmysl v regionu OstravaKarviná měly pro německé válečné hospodářství velký význam. Plánované zvýšení uhelné a ocelárenské produkce naráželo na nedostatek dělníků – Němci, stejně jako mnoho slezských Poláků, narukovali do wehrmachtu. Do roku 1943 se přesto podařilo zvýšit roční těžbu uhlí více než o polovinu – především díky masovému využití nuceně nasazených pracovníků. Dalším podnikem německé správy byla výstavba elektrárny u dolu Barbora, na které společně s italskými a sovětskými válečnými zajatci pracovali také židovští vězni. Tábory pro polské Židy a pro sovětské zajatce byly od sebe odděleny pouhým ostnatým plotem a nacházely se severně od stavby. Elektrárna (na snímku s komínem) slouží dodnes jako teplárna / foto O. Bouška, 2015

arviná leží na okraji hornoslezské uhelné pánve, 20 km východně od Ostravy (Mährisch Ostrau) na hranici s Polskem. Nevýznamná obec se po objevení bohatých uhelných zásob v polovině 19. století rychle rozrostla na 20 000 obyvatel před první světovou válkou. Lidé z celé habsburské monarchie, zejména z Haliče, se stěhovali do Karviné a okolí za prací v uhelných dolech. 80 % obyvatel tvořili příslušníci polské menšiny. Po obsazení regionu, který byl připojen k vládnímu okresu Horní Slezsko v září 1939, převzal většinu uhelných dolů nacistický koncern Reichswerke Hermann Göring.

2016

Dvě španělské dívky, jednu Francouzku a jednu Rusku pověsili kvůli sabotáži, sabotovaly jsme všechny. Místo deseti tisíc jsme vyráběly jenom pět tisíc, a když to šlo, rozbily jsme mašinu.

Holýšov jako jedno z mála českých měst aktivně připomíná dějiny nucené práce — v muzeu, na pomnících, naučnou stezkou... Na pietních akcích se tu setkávají lidé z celé Evropy. Už v roce 1967 se zde konala konference s pamětníky.

V karvinských uhelných dolech byly přinuceny k práci tisíce sovětských a italských válečných zajatců, stejně jako příslušníci polské menšiny zdejšího regionu. Polští Židé tu museli pracovat při výstavbě elektrárny — dnešní teplárny.

Továrny nezůstaly, vzpomínky ano

Nucená práce v těžkém průmyslu ve Slezsku byla pro italské zajatce trestem za to, že „zradili Mussoliniho“ — Hitlerova nejbližšího spojence. Italové tu zažívali obzvlášť kruté zacházení.

LIBEREC REICHENBERG

Paolo Complojer * 1922 La valle, iT / moderni-dejiny.cz

Hlavní důvod, proč jsem se po 66 letech vrátil na místo nuceného nasazení, je to, že ve mně zůstalo mnoho vzpomínek. Velmi jsem zde trpěl. Neměli jsme žádné jméno. Pro Němce jsme byli čísla. Mé číslo bylo 43610.

aolo Complojer se narodil roku 1922 v severoitalském La Valle (Wengen) ve Val Badia (Gadertal). V roce 1943 byl jako člen italské okupační jednotky v Řecku odzbrojen německým wehrmachtem a dostal se do válečného zajetí. Spolu s dalšími 1 100 Italy byl internován v kmenovém táboře VIII D v Těšíně a přidělen do pracovního komanda v Karviné, kde až do konce války pracoval jako nuceně nasazený na výstavbě elektrárny u Janova dolu a v dolu Gabriela. Po válce se vrátil domů, oženil se a založil truhlářství. Karvinou Paolo Complojer znovu navštívil v roce 2011.

entbinden sollten. Industriebetriebe richteten

erlaubte, sie bei sich zu behalten.

starben oft kurz nach der Geburt an Krank-

Dozorkyně byla překvapena, že mluvím plynně německy. Pocházíš z Německa? Ano‚ povídám. Co jsi udělala, že jsi tady? Já jsem nic neprovedla, říkám, jsem Židovka. Ne, řekla ona, všichni jste kriminálníci.

← V budově někdejší textilky Klinger během války vyráběl munici berlínský podnik Spreewerke AG. Vlastnické vztahy většinou prázdných textilek se po připojení k Říši změnily. Ty, které patřily židovským majitelům, byly arizovány a do Chrastavy přesunula výrobu řada říšských zbrojovek / foto O. Bouška, 2015

rastava, vzdálena 10 km severozápadně od Liberce, se od poloviny 19. století rozvinula ve významné centrum textilního průmyslu. Jednostranné zaměření výroby se však v dobách hospodářské krize vymstilo. Většina textilek zavřela své brány a třetina obyvatel města ztratila práci. V roce 1938 byla Chrastava, kde většina obyvatel mluvila německy, připojena k Německé říši. Záhy zde začaly vznikat pobočky říšských zbrojovek. Na práci využívaly válečné zajatce a civilní nuceně nasazené. Kvůli situaci na frontách časem příliv válečných zajatců ustal a na řadu přišli vězni koncentračních táborů.

Chrastava libereCký kraj 2015: 6 198 obyvatel 1939: 4 339 obyvatel 1938–45: sudetská župa

↑ Deportovaní Lucemburčané při odklízení sněhu v továrně Böhmer v Horní Chrastavě (Oberkratzau), únor 1943 / Marie-Madeleine Schiltges: Die Umsiedlung in Luxemburg 1942–1945, Luxembourg 1988, s. 119

2016 většina válečných ubikací zmizela ↓ Přímo v továrně Böhmer v Horní Chrastavě bylo na jaře 1943 ubytováno asi 80 Lucemburčanů. Celé rodiny z Lucemburska a francouzského Lotrinska byly během války deportovány do Slezska a Sudet kvůli „národní nespolehlivosti“ / foto O. Bouška, 2015

↑ Tzv. Polské výnosy z března 1940 upravovaly právní postavení polských nuceně nasazených. Poláci nesměli opustit místo svého pobytu, nesměli používat veřejné dopravní prostředky ani jízdní kolo. Po setmění jim bylo zakázáno vycházet ven, stejně tak jim byla zapovězena návštěva nedělní mše společně s Němci. Z jejich nuzného příjmu byly odváděny zvláštní daně. Svůj oděv museli mít čitelně označen písmenem „P“ (jako tento neznámý nuceně nasazený Polák na fotografii, pořízené ateliérem Seidl). Bylo to první povinné označení určité skupiny obyvatelstva v nacistickém Německu. O rok později následovala židovská hvězda, v roce 1942 označení „OST“ pro nuceně nasazené ze Sovětského svazu / Museum fotoatelier Seidl

Dozorkyně často využívaly své mocenské pozice a nechávaly si sloužit. Byly však i takové, kterým se jejich role příčila a snažily se zajatkyním pomáhat, nebo přivřely oči, když jim pomáhali jiní.

↑ Ubikace firmy Spreewerke stojí dodnes a slouží jako kanceláře / foto O. Bouška, 2015

Dvojznačný vztah mezi dozorkyněmi a zajatkyněmi

iberec byl od roku 1938 správním sídlem Sudetské župy. Zhruba 80 % obyvatel sedmdesátitisícového města mluvilo německy a většina z nich pracovala v místním textilním průmyslu. Během hospodářské krize ve 30. letech se polovina textilek zavřela a práci ztratilo skoro 10 tisíc lidí. Po Mnichovské dohodě se začalo s urychlenou přestavbou místního průmyslu. Do Liberce se přesunula řada německých firem specializujících se na elektroniku a letectví, například berlínský Argus, Weser Flugzeugwerke z Brém, Henschel Flugzeug-Werke z Kasselu nebo firma Blaupunkt.

ezi ukrajinskými „ostarbeitery“ byla i Barbara Vachnina s dcerami Iraidou a Olgou, původem z Gorlowky v Donbasu. Iraida doma pracovala jako lékařka a písařka, Olga měla místo v městské správě. Do Liberce byly deportovány v létě 1944 a dostaly místo v továrně Gerätefabrik Reichenberg v Rochlici. Jejich matka vařila v táboře Letka. Přes zákaz styku mezi pracovníky z východu a místními obyvateli se seznámily s rodinou Novákových a Vereščákových. Ty je pak hostily každou sobotu u sebe doma. Přátelství přetrvalo a rodiny zůstaly v kontaktu i po návratu Vachninových na Ukrajinu.

Výrobu textilu vystřídalo letectví a elektronika

Liberec byl centrem nacistické nucené práce v severních Čechách. Ve městě se nacházelo přes 100 hromadných ubytoven a táborů pro nuceně nasazené. Bydleli a pracovali i v centru města, například na poště.

tom ř c m

září 1944 bylo v okrese pracovního úřadu Liberec registrováno skoro 25 000 zahraničních civilistů, mezi nimi 5 500 tzv. ostarbeiterů (pocházejících z okupovaných částí Sovětského svazu) a nejasný počet válečných zajatců. Nuceně nasazení v Liberci žili a pracovali často v samotném centru města. Bylo zde pro ně vybudováno přes 100 provizorních ubytoven, včetně několika lágrů pro Romy ze župy Sudety. Ve většině táborů byli ale ubytováni nuceně nasazení ze Sovětského svazu a váleční zajatci. Například hlavní pošta měla přiřazeny tři pracovní tábory, které stály v blízkosti továrny Neumann.

↑ Mnoho pracovníků našlo nouzové přístřeší v restauraci Altdeutsche Bierstube v hotelu Müller v Liberci Růžodolu I., mezi ulicemi Londýnská, Žitavská, Ostašovská a Hokešova. Hotel byl součástí komplexu Letka. První pracovníci z východu zde byli provizorně ubytováni již v roce 1941. V lednu 1944 firma Argus Apparatebau z Berlína zřídila ubytovnu ve velkém tanečním sálu hotelu, kde mužskou a ženskou část dělila jen heraklitová přepážka. Nuceně nasazení pracovali v továrnách Argus na třídě Milady Horákové a v ulici U Věže. Po městě se nesměli volně pohybovat, jejich oděv byl označen nášivkou „OST“. Ženy, které byly nasazeny na dvanáctihodinové směny v Rochlici, jezdily z Letky každé ráno v 5 hodin speciálně vypravenou hlídanou tramvají / soukromý archiv I. Rouse

←← Pohled na Jelm dnes a v roce 1952. Statek rodiny Mündl zde leží v horní řadě na pravém kraji. Po válce byla vesnice vysídlena a v 70. letech 20. století byla většina opuštěných statků stržena, jen dvě menší budovy zůstaly zachovány. Nově zde vyrostly také dvě víkendové chalupy / Google Earth / kontaminace.cenia.cz

Německý válečný průmysl využíval nucených pracovníků z východních dobytých území. Celkem bylo na práci do Německé říše nasazeno 2,7 milionu takzvaných ostarbeiterů, z toho 330 tisíc z ukrajinského Donbasu.

Stanisława B. / „Zwangsarbeit 1939–1945“ © Freie Universität Berlin

Ve dvě ráno vyrazil transport a my jeli do neznáma. Měli jsme ohromný strach. Dostali jsme se do Sudet, brzy ráno, do Horní Plané. Sedláci už na nás čekali. Prostě si vybrali, koho chtěli... My jsme se dostali k sedlákovi Mündlovi z Jelmu.

Moh n c M

↑ Nábor na práci v Říši zahrnoval velmi povrchní vyšetření na úřadu práce. Artemivsk, 1942 / Bundesarchiv, Bild 183-B19889, foto

Kromě zajatců byli v Liberci i „ostarbeiteři“

Most

OdrY

Po čná

S movo ÚSt

Tr n

ac ř

Jelm Jihočeský kraJ 2015: 0 obyvatel 1939: 120 obyvatel 1938–45: župa horní podunaJí

o Jelmu byli deportováni v první řadě mladí lidé z Polska. Do sousedního Hodňova byli přiděleni francouzští váleční zajatci, kteří rovněž pracovali u statkářů v okolí. V roce 1940 existovalo v krumlovském okrese asi 60 pracovních komand, s více než 1 000 válečných zajatců. Na podzim roku 1944 zde bylo evidováno přes 6 000 civilních nuceně nasazených, což bylo více než 10 % obyvatelstva. Šumava nebyla příliš průmyslovou oblastí, proto zde většina nuceně nasazených pracovala v zemědělství. Pouze v Českém Krumlově pracovali zajatci také v grafitovém dole a v papírně v nedaleké obci Větřní.

→ Jelm po odsunu Němců. Statek vpravo patřil Theodoru Mündlovi, u nějž pracovali manželé B. i Klemcuk / soukromý archiv J. Novotného

↓ V posledních letech Jelm znovu osidlují nejen chalupáři / foto O. Bouška, 2015

2016 na místě vesnice zůstaly jen rozvaliny

Stanisława a Jozef B. za války / „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

← Rakouská Židovka Anna Sussmann emigrovala v roce 1937 do Francie a působila tam v odboji. Roku 1944 byla zatčena a skrze tábory Drancy, Osvětim a Groß-Rosen se dostala až do Chrastavy. V listopadu 1944 se jí odtud podařilo uprchnout a po válce se vrátila zpět do Vidně / Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes

Nuceně nasazení pracovali nejen ve válečném průmyslu, ale i v zemědělství. Umístění na statku se zdálo výhodnější, především kvůli snazšímu přístupu k potravinám, avšak i zde byli nasazení ponižováni a zneužíváni k otrocké práci.

Do odsunu tvořilo celý Jelm 16 usedlostí

Stanisława B. * 1922 lipnica Dolna, Pl

říjnu 1941 dobyla německá armáda ukrajinský Donbas. Po okupaci se zcela zhroutilo zásobování, většina obyvatel neměla práci a trpěla hlady. Německá správa se pokoušela zprovoznit zničené doly a podniky, ale pracujícím nabízela jen mizivé porce jídla a směšně nízkou mzdu. Když proto začaly nábory na práci v Německé říši, mnozí se hlásili dobrovolně. Čekalo na ně však ubytování v táborech, omezení volného pohybu a zákaz styku s místními, nejnižší příděly jídla mezi ostatními nasazenými. Zprávy o těchto podmínkách počet dobrovolníků rychle snížily a od dubna 1942 už probíhal nábor násilně.

← V někdejší továrně Argus Apparatebau dnes sídlí firma DTZ Liberec, následník strojní firmy, která zde obnovila výrobu v roce 1952 / foto O. Bouška, 2015

Řešení tzv. cikánské otázky spadalo pod úřad Generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Jednotlivé kroky tak provádělo protektorátní četnictvo pod dohledem německé kriminální policie.

uceně nasazení Poláci, kteří vykonávali v pohraničí zemědělské práce, se měli podílet na zásobování německého válečného hospodářství. Pracovali a žili ve velkých hospodářstvích, stejně jako na malých usedlostech. Zakázáno bylo nucené nasazení na českém statku, nebo na statku ležícím příliš blízko protektorátních hranic. Tzv. Polské výnosy z března 1940 obsahovaly mnoho diskriminačních nařízení, z nichž však některá šlo jen těžko kontrolovat. Každodenní podmínky nucené práce v zemědělství tak závisely v první řadě na přístupu „zaměstnavatelů“.

← Wasilie Sjabko se narodil 1. 1. 1915 v ukrajinské Liutivce u Charkova. Jako sovětský voják byl na konci října 1941 zajat Němci. Přes tábor Stalag IIb Hammerstein v Pomořansku se v září 1943 dostal do Karviné, kde musel pracovat v dole Gabriela. 30. 5. 1944 byl zastřelen při pokusu o útěk / obd-memorial.ru

V hodoníně pracovalo asi 40 českých dozorců

Spřátelené rodiny Vachninových a Vereščákových se znovu sešly po 25 letech a strávily společnou dovolenou na Slovensku. V 80. letech přijely Iraida s Olgou na návštěvu za oběma rodinami přímo do Liberce.

V táboře blízko Hodonína u Kunštátu byli soustředěni Romové z moravské části Protektorátu. Na tvrdé výkopové práce zde byli nasazováni všichni internovaní, včetně žen, mladistvých a dětí.

Většina z celkového počtu téměř tří milionů Poláků, zavlečených na práci do Říše, byla zaměstnána v zemědělství. Z vesnic v českém pohraničí nebyla jediná, ve které by nežil polský nuceně nasazený.

zájemný vztah zajatkyň a dozorkyň neprovázel jen teror a násilí, lišil se případ od případu. Přestože byly dozorkyně přesvědčeny, že jsou Židovky drženy v zajetí oprávněně a musí pracovat, jejich bídné zaopatření odporovalo morálnímu přesvědčení mnoha dozorkyň. Jedna z Židovek nasazených v Chrastavě Anna Sussmann vyprávěla, jak jedné z nich dozorkyně věnovala kus látky pod záminkou, že její stroj potřebuje vyčistit. „Načež jsme pak volaly: ‚Paní dozorkyně, poslušně hlásím, že je můj stroj také zašpiněn.‘ A dostaly jsme také cár látky, ze kterého jsme si udělaly ovinovací kamaše.“

V Protektorátu byly zřízeny tzv. cikánské tábory

Hodonín u kunštátu jiHomoravský kraj 2015: 128 obyvatel 1930: 267 obyvatel 1939–45: protektorát čecHy a morava

Jelm u Horní Plané MelM bei Oberplan

→ Plán ubytovacích baráků firmy Tannwalder Textilwerke AG, ze kterých se stal koncentrační tábor Kratzau II. Zde bylo v listopadu 1944 umístěno 300 polských a maďarských Židovek deportovaných z Osvětimi. Ženy muzely pracovat v továrně Cichorius & Co., která vyráběla plynové masky pro Tannwalder Textilwerke AG / SOA Litoměřice

Většina textilek je dnes prázdná. Některé byly strženy, jiné slouží jako sklady. Ubikace firmy Spreewerke dosud nalezneme na svém místě. Dva pobočné tábory připomíná pamětní deska na budově městského úřadu.

↓ Na stavbě tábora pracovaly i ženy a děti, 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, foto MUDr. Josef Habanec

← Dobová propaganda v tisku: Německá rodina nemá sedávat s Poláky u jednoho stolu. Statkáři byli také nabádáni, aby nuceně nasazené nenechávali přespávat v obytné části domu / Amstettner Anzeiger, 18. 4. 1943

Poláci součástí válečného pohraničí

↑ Na podzim 1944 vznikly v Chrastavě dva pobočné tábory koncentračního tábora Groß-Rosen. Tábor Kratzau I. byl v textilce Jäger v Bílém Kostele nad Nisou. 1 200 vězeňkyň odtud bylo denně hnáno do práce ve Spreewerke. Tábor Kratzau II. (nízké baráky na snímku v popředí) ležel na kraji Chrastavy / soukromý archiv I. Rouse

o Hodonína byly posílány celé romské rodiny. Všichni vězni včetně dětí museli pracovat 8—10 hodin denně, ať už v táboře, nebo jako kopáči a lamači kamene na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy v úseku Štěpánov nad Svratkou — Rozseč nad Kunštátem. Katastrofální hygienické podmínky a nedostatečné stravování byly příčinou častých onemocnění. Na přelomu roku 1942—43 v táboře propukla epidemie břišního tyfu, na nějž mnoho vězňů zemřelo. Osudnými se vězňům staly rovněž transporty do Osvětimi, provedené z rozhodnutí protektorátní vlády na základě říšského nařízení.

omský holocaust nebyl ještě dlouho po válce vnímán jako perzekuce příslušníků určité skupiny na základě jejich rasy. K významnějším procesům s dozorci „cikánských“ táborů nedošlo. Velitel hodonínského tábora Štefan Blahynka obžalován nebyl, velitel tábora v Letech Janovský byl zproštěn všech obvinění. Jediným odsouzeným v případě Hodonína se tak stal Rom Blažej Dydy, který působil jako dozorce z řad vězňů v Hodoníně a po deportaci roku 1943 i v Osvětimi. Dydy byl v roce 1947 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Brně na doživotí, roku 1968 mu byl zbytek trestu prominut.

elm je malá vesnice položená vysoko na Šumavě, nedaleko Horní Plané (Oberplan). Tato osada, spadající pod obec Hodňov (Honetschlag), je písemně doložena od roku 1445. V době první republiky sestávala z 16 statků, žilo zde kolem 130 obyvatel. Po Mnichovské dohodě roku 1938 bylo území Šumavy s německy hovořícím obyvatelstvem připojeno k Německé říši. Jelm se stal spolu s okresem Český Krumlov (Krumau) součástí říšské župy Horní Podunají. V létě roku 1940 byli do Jelmu přiděleni první nuceně nasazení z Polska, aby zde vykonávali těžkou práci na statcích.

Chrastava byla centrem zbrojního průmyslu a nucené práce v severních Čechách. Místní textilní továrny se od roku 1942 měnily ve zbrojovky. Nuceně nasazení tvořili koncem války přes polovinu obyvatel města.

Wohin mit den schwangeren Arbeiterinnen?

↑ Zbrojovka Spreewerke zřídila severně od nádraží táborové město se sedmi dvoupatrovými budovami pro 2 000 civilních nuceně nasazených. Celkem stálo na konci války v Chrastavě 15 ubikací až pro 6 000 nuceně nasazených. Dalších sto civilních dělníků bydlelo v soukromých bytech. Chrastava se za války změnila v mnohonárodnostní město. Registrace celkem 22 národností se prováděla od května 1944 na místním matričním úřadě. K Němcům a Čechům přibyli Belgičané, Nizozemci, Lucemburčané, Srbové, Chorvati, Rusové, Ukrajinci, Poláci, Rumunky, Maďarky a Slovenky. Od ledna 1945 zde bylo registrováno také 60 Turkmenů. Část nuceně nasazených už dříve pracovala v kmenovém závodě firmy Spreewerke v Berlíně-Spandau / soukromý archiv I. Rouse

↓ Práce na výstavbě tábora v roce 1942. Vězně hlídá český četník / Národní archiv

← Na místě masového pohřebiště byl roku 1946 vztyčen kříž (ten současný zde umístilo Muzeum romské kultury v roce 1997). V 70. letech se zde konal první pietní akt / foto O. Bouška, 2015

der Landwirtschaft arbeiteten, gab es zentrale Entbindungslager, wo sie ihre Kinder zurücklassen mussten, wenn der Bauer ihnen nicht

heiten und Unterernährung. Auch 14 erwach-

↑ Chatky soukromého rekreačního střediska Žalov na místě bývalého tzv. cikánského tábora, 2010 / nesbírková kolekce Muzea romske kultury, Brno, foto L. Grossmannová

↑ Pamětní kámen u příjezdu do areálu bývalého tábora / foto O. Bouška, 2015

oft eigene Kinderheime ein, damit die Mütter

KarlovarsKý Kraj 2015: 32 351 obyvatel 1939: 31 671 obyvatel 1938–45: sudetsKá župa

Areál bývalé letecké továrny je dnes průmyslovou oblastí. Na místě francouzského tábora stojí pole solárních panelů. Oběti náletu a ruské válečné oběti připomínají pomníky na městském hřbitově.

an J. I. se narodil do romské rodiny. Jeho otec se živil jako brusič a opravář deštníků a rodina kočovala. Roku 1938 se usadili v maringotce v Kunštátu, odkud je v září 1942 odvezli do tábora v Hodoníně. „Žůra jsme tomu říkali. A Němci zase eintopf, takže to se jedlo a chleba k tomu. Ale většinou byl hlad a hlad a hlad. (…) Potom přišly nemoce, začala chřipka, začala infekce, začali lidi umírat. (…) A já jsem říkal bratrovi staršímu: ,Hele, my tady nemůžeme bejt, my musíme odsud pryč.‘ “ Panu J. I. se podařilo uprchnout a zbytek války strávil s příbuznými na Moravě. Z jeho rodiny nikdo nepřežil.

neugeborener Kinder gleich wieder zur Arbeit

sene Frauen kamen ums Leben.

chrastava Kratzau

Bylo to depresivní, příšerný, hned po příjezdu jsem to ucítil. Máma, ta si začala trhat vlasy a říkat jsme v táboře, jsme v táboře. V jakým táboře, povídám. Ona už věděla z novin, že to je koncentrační tábor.

zurückkehren konnten. Für die Frauen, die in

Die „Geburtshilfe“ für die Zwangsarbeiterinnen hatte ein einziges Ziel: die schnellstmögliche Wiedereingliederung der Mütter in den Arbeitsprozess. Ihre Kinder mussten sie oft in den Entbindungslagern zurücklassen, wo sie nicht selten an Krankheiten oder Unterernährung starben.

Arzt und die Frauen waren weitgehend auf sich gestellt. Von 1943 bis 1945 kamen in Dit-

ndré D. pocházel z Eymeux ve francouzských Alpách. V roce 1943 byl nuceně nasazen v Chebu v letecké továrně a na nedalekém statku. 25. března 1945 jen těsně unikl náletu bombardérů: „Já jsem byl v táboře, chtěl jsem se jít osprchovat. Vracel jsem se k baráku, který byl naproti, a uslyšel jsem hřmění letadel. Jdu rychle ven, a vidím, jak se tam vyřítila letadla. Vzal jsem nohy na ramena, jestli se to tak dá říct, a skryl se v porostu.“ Po osvobození americkou armádou se André D. vrátil do Eymeux. Od roku 1947 zde působil jako radní a později jako starosta obce.

→ Sestry Vachninovy navštívily rodiny Novákových a Vereščákových znovu v 80. letech / soukromý archiv J. Vereščáka

→ Zajatí důstojníci italské armády u Říma, září 1943 / Bundesarchiv, Bild 101I-304-0604A-27, foto Otto

↑ Důl Barbora, kde pracovali sovětští váleční zajatci. V blízkosti šachty také stál tábor nucených prací pro Židy z regionu severně od Katovic / foto O. Bouška, 2015

↓ Pohled na chebskou továrnu po náletu / soukromý archiv L. Matějíčka

beitskräfte, weshalb sie fortan in Deutschland

tersdorf 637 Kinder zur Welt, 206 von ihnen

← Iraida a Olga Vachninovy byly nasazeny v továrně Gerätefabrik Reichenberg. Fotografie pochází z léta 1945 / soukromý archiv Novákových

italští vojáci – ze spojenců zajatci

← Francouzi, kteří padli za oběť náletu z 25. března 1945, byli pohřbeni do společného hrobu na městském hřbitově. Celkový počet obětí nucené práce v Chebu se odhaduje na 600 / soukromý archiv B. Derella

rückgeschickt. Ihre schlechten Erfahrungen erschwerten jedoch das Anwerben neuer Ar-

Bild 146-1994-040-15A

m Jahr 1943 kamen die ersten schwangeren Frauen, die aus Polen und den besetzten

meisten Frauen arbeiteten auf Bauernhöfen in der näheren Umgebung, es kamen aber

Cheb

hřbitov a pole solárních panelů

→ Dnes již stojí jen část komplexu budov známého jako Letka, kde byli hromadně ubytováni nuceně nasazení / foto O. Bouška, 2015

← Majitel dolů Gabriela, Berg-und Hüttenwerksgesellschaft (Báňská a hutní společnost), „zaměstnával“ 1 220 italských a sovětských zajatců / SOkA Karviná

rmáda fašistické Itálie bojovala na straně Německa. V létě 1943 italští generálové svrhli Mussoliniho a dohodli se na příměří se západními Spojenci, kteří právě osvobodili Sicílii. Na to obsadilo Hitlerovo Německo zbytek Itálie. Tisíce italských vojáků, kteří odmítli nadále bojovat na straně Mussoliniho a Hitlera, bylo odzbrojeno a zajato — ať už byli v Itálii nebo doposud bojovali na straně wehrmachtu na východní frontě či okupovali Balkán a byli umístěni v Řecku. Celkem se dostalo do německého zajetí 600 000 Italů. Přes 45 000 jich tam přišlo o život, přibližně 6 300 z nich bylo zavražděno.

→ Mezi oběťmi náletu z 25. března 1945 byl také Paulin Derelle z malého města Joudreville na francouzsko-lucemburské hranici. V červnu 1940 se dostal do zajetí a po pobytu v zajateckém táboře Stalag XIII B ve Weidenu pracoval na statku nedaleko Chebu. V roce 1943 byl ze zajetí propuštěn, pod podmínkou, že se dobrovolně přihlásí k práci v letecké továrně ve městě. Bydlel zde v podnájmu u rodiny Bachmann a zamiloval se do jejich dcery. V roce 1944 se jim narodila holčička. Paulin Derelle přišel při náletu o život a jeho dcera byla po válce společně s celou rodinou deportována do Durynska, kde se jejich stopy ztratily. Paulinův synovec Bernard Derell napsal o svém strýci, kterého osobně nikdy nepotkal, v roce 2005 knihu. Stále hledá svou sestřenici, jejíž jméno nezná / soukromý archiv B. Derella

aus, dass sie schwanger waren, wurden sie zu-

auch Frauen aus weiter entfernten Orten, um

↓ Identifikační známka Helen Waterford ze Spreewerke v Chrastavě / United States Holocaust Memorial Museum

hodonín u kunštátu hodonin bei kunstadt

Mnoho textilních továren, které sloužily nacistické nucené práci, bylo po roce 1989 strženo. Zbrojní průmysl po válce vystřídala výroba elektrotechniky a automobilových dílů, která zde trvá dodnes.

→ Důl Hohenegger, kde pracovalo přes 700 italských zajatců / SOkA Karviná

Karviná MoravsKoslezsKý Kraj 2015: 55 985 obyvatel 1930: 37 645 obyvatel 1938–39: polsKo 1939–45: ŽUpa horní slezsKo

ětšina z 5 000 pracovníků letecké továrny původně pocházela z Chebu a blízkého okolí. Továrna byla zdaleka největším zaměstnavatelem v kraji. Kvůli povolávání do německého Wehrmachtu však počet zaměstnanců řídnul, a tak podnik hledal náhradu. V Chebu pracovali zejména francouzští civilisté, nasazení v rámci povinné pracovní služby (Service du travail obligatoire — STO), která platila na území Francie v letech 1942—1944. Civilní dělníci byli doplněni francouzskými a sovětskými válečnými zajatci. Tábor ruských zajatců se nacházel přímo na území továrny.

m September 1944 gab es im Sudetengau mehr als 70 000 ausländische Zwangsar-

beiterinnen. Rund die Hälfte stammte aus Polen und der Sowjetunion. Stellte sich her-

→ Offizielle Aufnahmen von „Ostarbeiterinnen“ mit ihren Kindern sollten zu Propagandazwecken einen glücklichen Eindruck erwecken / Bundesarchiv,

hier zu entbinden. Im Lager gab es nur einen

helen Waterford * 1909 Frankfurt, DE

← Nach Kriegsende blieb Marie Chomiszáková mit ihrem Mann in der Tschechoslowakei. Im Mai 1972 erschien in der Zeitschrift „Vlasta“ ein Artikel über das Entbindungslager Dittersdorf, in dem auch ihre Erinnerungen und Fotos zu finden sind / Tomšů, Libuše: Svědectví dětřichovského lesa, Vlasta, 3. 5. 1972. Foto F. Jebavý

↑ An den Standort des Lagers erinnert heute ein weiteres Denkmal am Waldrand / Foto O. Bouška, 2015

deportiert worden waren, nach Dittersdorf.

elen Waterford vyrůstala ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1934 kvůli rostoucímu antisemitismu odjela s manželem do Amsterodamu, kde se jim narodila dcera. Od října 1942 se skrývali, aby unikli deportacím do ghett a táborů v Polsku. Dceru ukryli u přátel. V srpnu 1944 byli Waterfordovi odhaleni a deportováni do Osvětimi-Březinky. Manžel zde zahynul. Po několika týdnech se Helen dostala do pobočného tábora Groß-Rosen Kratzau I a musela pracovat ve zbrojovce Spreewerke. Po osvobození se vrátila do Amsterodamu, kde se shledala se svou dcerou. V roce 1947 emigrovaly do USA.

ten, denn ihr Mann hatte in Ober Paulowitz (Horní Povelice) eine Stelle für sie gefunden, die sie auch mit Säugling antreten durfte.

J. I. * 1920 Letovice, CZ

Im Oktober 1944 gab es in Dittersdorf 26 Kin-

bärmlichen Zustand, sie durften weder herumlaufen noch sprechen (…) Niemand kümmerte

→ Die Toten wurden anfangs auf dem Friedhof in Altstadt (Staré Město) begraben, später in einem Wäldchen direkt neben dem Lager / Archiv bezpečnostních složek Praha

Nuceně nasazení v Chebu pracovali zejména v nové továrně na výrobu letadel. Největší skupinu tvořili francouzští civilisté a váleční zajatci. Francouzi pracovali ve výrobě, zajatci ze Sovětského svazu stavěli haly a letiště.

zur Welt: „Im Lager waren vor allem schwan-

sich um sie, als Nahrung bekamen sie nur Ma-

Rekreační středisko Žalov s koupalištěm, restaurací a možností celoročního ubytování v chatkách fungovalo na místě bývalého tábora do roku 2009, kdy byl areál vykoupen a určen k vybudování památníku.

← Vězni, kteří pracovali na stavbě silnic, vyfasovali opotřebovanou obuv a vyřazené vojenské uniformy obarvené na černo, 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, foto MUDr. Josef Habanec

wurde sie von ihrem späteren Mann, der als Kriegsgefangener im Nachbarort arbeitete, schwanger. Das Kind brachte sie in Dittersdorf

germilch.“ Sie durfte ihr Kind bei sich behal-

tábor zůstal i po válce stále využíván

→ Plán tábora z roku 1942 / Národní archiv

Zwangsarbeit nach Jägerndorf (Krnov)

deportiert und einem Bauern zugeteilt. 1943

/ Živá paměť

der und 59 Frauen, davon 33 Schwangere. Die

/ „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

↓ Propagandistické snímky pracovních táborů v Holýšově měly ukázat dobré životní podmínky nuceně nasazených. Realita ovšem byla jiná. Nuceně nasazené trápilo špatné hygienické zázemí, všudypřítomný hmyz a nedostatek soukromí / soukromý archiv M. Baťky

Ich war in einem Raum mit neun Frauen untergebracht. Hygiene gab es nicht, nur Kälte und Hunger. Unter diesen Bedingungen brachten die Frauen ihre Kinder zur Welt. Es gab keine ärztliche Hilfe. Wir waren ganz auf uns gestellt.

Gebieten der Sowjetunion nach Nordmähren

Zdislav m. * 1926 Albrechtice, CZ

fünf Jahren. Die Kinder waren in einem er-

2016

iž v roce 1927 proběhla na základě zákona o registraci potulných osob evidence Romů na území ČSR. Roku 1940 byly zřízeny dva kárné pracovní tábory — v Čechách v Letech u Písku, na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Do roku 1942 tvořili Romové v hodonínském táboře jen 10—20 % vězňů. Po vydání protektorátního výnosu „o potírání cikánského zlořádu“ se však tlak na Romy vystupňoval a začali být hromadně zatýkáni. Tábor se oficiálně přejmenoval na „cikánský“ a neromové byli propuštěni. Kapacita tábora umožňovala pojmout 200, v létě 300 lidí. Prošlo jím 1 396 osob, z nichž 207 na následky uvěznění zahynulo.

arie Chomiszáková wurde 1941 zur

M. Chomiszáková * 1921 Beniowa, PL

gere und kranke Frauen (…) und Kinder unter

DittersDorf Dětřichov u Moravské třebové

In Dittersdorf wurde ein Entbindungslager für Frauen aus Polen und der Sowjetunion eingerichtet, die in der Region in erster Linie zur Zwangsarbeit in der Landwirtschaft eingesetzt waren. In dieses Lager wurden auch Frauen mit Kleinkindern geschickt, um die sich der Arbeitgeber nicht kümmern wollte.

ditttersdorf

Kde došlo ke ztrátě paměti a kde jsou naopak válečné události spojené s nucenou prací připomínány? Někde najdeme pomník či expozici v regionálním muzeu, jinde vychází knihy nebo se běhá memoriál. I to je u každého místa uvedeno.

← Das Lager befand sich auf einer Hochebene, auf der die Autobahn Wien–Breslau entlangführen sollte / Foto O. Bouška, 2015

rund 400 fast ausschließlich deutsch-

sprachige Einwohner hatte. Anfang 1939 be-

2016

d roku 1942 probíhalo vysídlování slezských Poláků, kteří se nepřihlásili k německému občanství podepsáním tzv. Deutsche Volksliste. Za účelem jejich internace a pracovního využití bylo v okresu Katovice zřízeno přes 30 pracovních táborů, kde bylo drženo více než 30 000 lidí. Čtyři tyto „polenlágry“ ležely na území dnešní ČR: v Bohumíně, Petrovicích u Karviné, Fryštátu a Dolním Benešově. V táborech, kde bývalo soustředěno 200 až 1 200 osob, byly mezi zajatými i celé rodiny. Pro dospělé byly „polenlágry“ většinou přechodnou stanicí k nucené práci v Německu.

Zatímco v krajině a ve městech často nezbyly po práci nuceně nasazených žádné stopy, ve vyprávění pamětníků jsou válečné události stále živé. Ke každému místu na výstavě patří alespoň jedna pamětnická výpověď.

2016

Polská menšina v oblasti Bohumína byla po připojení k Německé říši soustředěna do tábora a nucena k práci. Vedle táborů pro válečné zajatce se tu nacházel také téměř neznámý pracovní tábor pro Židy.

Praha

tanisława B. vyrůstala ve vesnici Lipnica Dolna, 60 km jižně od Krakova, na statku svých rodičů. V roce 1940 se vdala za souseda Jozefa B. a ještě téhož roku byli oba deportováni do Jelmu, ke statkářům Mündlovým. Museli pracovat až 16 hodin denně, od 4 hodin ráno do 8 hodin večer, a to i o nedělích. Po dvou letech nuceného nasazení se rozhodli uprchnout. Byli zadrženi na nádraží v Přerově bez platných dokladů a odsouzeni k šesti měsícům vězení v Opavě. Po propuštění byli znovu nuceně nasazeni na statku v blízkosti Lince, kde zažili konec války. Po osvobození se vrátili zpět do Polska.

↓ Peter a Paula Klemcuk pracovali na statku rodiny Mündl, stejně jako manželé B. Jejich fotografie pochází z krumlovského ateliéru Seidl, který z pověření německého úřadu práce vytvářel registr nuceně nasazených civilistů. Dnes má ve svém archivu 300 registračních fotografií / Museum fotoatelier Seidl

V roce 1946 bylo německé obyvatelstvo Jelmu odsunuto. Region byl kvůli blízkosti hranic prohlášen za uzavřený vojenský prostor a vesnice byla vydána napospas postupnému chátrání.

← Verwaltungsgebäude der Firma MAS (heute Kovosvit MAS), an dessen Bau 1941 jüdische Zwangsarbeiter beteiligt waren / Foto O. Bouška, 2015

ie Maschinenbaufirma Moravské a slovenské strojírny (MAS), ein Tochter-

unternehmen der Aktiengesellschaft Baťa

in Zlin (Zlín), suchte 1938 nach einem neuen Standort. Die Wahl fiel auf Alttabor in der Nähe der südböhmischen Stadt Tabor (Tábor). Der kleine Ort litt auf der einen Seite unter hoher Arbeitslosigkeit, auf der anderen Sei-

Das Areal der Maschinenbaufirma Moravské a slovenské strojírny in Alttabor und die funktionalistische Wohnsiedlung in der Stadt wurden mithilfe von jüdischen Arbeitern errichtet, die dort zur Zwangsarbeit eingesetzt waren.

te verfügte er über eine gute Verkehrsanbindung. Die Bauarbeiten in Alttabor begannen im Juni 1939. Neben den Produktionshallen der Maschinenfabrik sollte dort nach dem Zliner Vorbild auch eine Arbeitersiedlung entstehen. Die Firma MAS unterstand finanziell und personell der vollen Kontrolle durch die Zliner Unternehmensleitung.

Spuren der Seilbahn und der Rohrleitungen zwischen den Werken I und II der Rüstungsfabrik in Holleischen (Holýšov) / Foto O. Bouška, 2015

Verlorenes Gedächtnis? Orte der NS-ZwaNgSarbeit iN der tSchechiScheN republik

AlttAbor Sezimovo ÚStí bei Verstößen gegen die Arbeitspflicht drohte den Juden Gefängnis ALTTABOR

Sie stehen vor einer Ausstellung, die von den Organisationen Institut Terezínské iniciativy, Antikomplex und Živá paměť veranstaltet wird, um auf die wenig bekannte Geschichte der NS-Zwangsarbeit in den böhmischen Ländern aufmerksam zu machen. Die einzelnen Ausstellungstafeln berichten von Ereignissen aus den Jahren 1938—45, die freilich auch nach dem Ende des Krieges nicht aufgehört haben, die Landschaft und die Städte Tschechiens zu prägen, und deren Spuren mit etwas Mühe bis heute aufzufinden sind.

Einige Städte, in denen Zwangsarbeiter eingesetzt wurden, waren schon früher Industriezentren und während des Krieges änderte sich nur die Art der Produktion, andere Orte wandelten sich durch die NS-Zwangsarbeit sehr stark. Auch die Art der Arbeit und die Herkunft und das Schicksal der Menschen, die sie verrichteten, waren unterschiedlich. Auf den Ausstellungstafeln finden Sie deshalb jeweils auch etwas zur Geschichte des Ortes und eine Charakterisierung der Zwangsarbeit.

Von Zwangsarbeit waren nicht nur Menschen betroffen, die im Deutschen Reich eingesetzt waren. Sie existierte auch an vielen Orten auf dem gesamten Gebiet der heutigen Tschechischen Republik — sowohl in den 1938 an das Reich angeschlossenen Teilen, die häufig zusammenfassend und nicht ganz präzise Sudetenland genannt werden, als auch im Protektorat Böhmen und Mähren. Zwangsarbeiter waren in den Fabriken, auf den Feldern und beim Straßenbau anzutreffen.

Von der Vielzahl der Orte in der Tschechischen Republik, in denen während des Krieges Zwangsarbeit verrichtet wurde, stellt die Ausstellung 18 Städte und Gemeinden vor, deren Geschichte verschiedene Aspekte dieser NS-Praxis beleuchtet — z. B. verbotene Beziehungen zwischen Zwangsarbeitern und Deutschen, die Anwesenheit sog. Ostarbeiter, das Verhältnis zwischen Aufseherinnen und Zwangsarbeiterinnen u. a. Jede Tafel beleuchtet so am Beispiel eines konkreten Ortes ein anderes „Phänomen“.

Dieser Aspekt des Zweiten Weltkriegs wird jedoch häufig vergessen. Wie kommt es, dass viel über den sog. Totaleinsatz im Deutschen Reich und nur sehr wenig über die Zwangsarbeit auf dem Gebiet der Tschechischen Republik bekannt ist? Dabei war unsere Gesellschaft unmittelbar von der Zwangsarbeit betroffen — es gab Arbeitskommandos von Kriegsgefangenen, die durch die Städte marschierten, polnische Feldarbeiter, sog. Ostarbeiter und Roma, die in sog. Zigeunerlagern interniert waren. Diese Menschen hatten in dieser Zeit keinerlei Rechte. Die Mehrheitsgesellschaft grenzte sie als Einzelne und als Gruppe aus und nahm von ihrer Zwangsarbeit keine Notiz.

Während man in der Landschaft und in den Städten häufig keine Spuren der Zwangsarbeit mehr findet, sind die Kriegsereignisse in den Berichten der Zeitzeugen nach wie vor lebendig. Zu jedem Ort in der Ausstellung gehört mindestens eine Zeitzeugenaussage.

2016

Wo kam es zu einem Gedächtnisverlust und wo erinnert man an die mit der Zwangsarbeit verbundenen Kriegsereignisse? Mancherorts stößt man auf ein Denkmal oder eine Ausstellung im Regionalmuseum, anderswo erscheinen Bücher oder es findet ein Gedenklauf statt. Auch darauf wird bei jedem Ort verwiesen.

EGER CHEB

↓ Wo einst die Flugzeugfabrik war, befindet sich heute das Maschinenbauwerk „Strojírny Cheb“ / Foto O. Bouška, 2015

seiner überwiegend deutschsprachigen

Bevölkerung war vor dem Zweiten Weltkrieg eines der Zentren des deutsch-tschechischen ner Abkommen wurde die Stadt an das Deutsche Reich angeschlossen. Man gründete dort die kleine Flugzeugfirma Wrede & Wie-

schutzbunker waren den Wachleuten vorbehalten. Den Ostarbeitern, Polen und Kriegsgefangenen war es sogar verboten, sie zu benutzen. Eger wurde am Ende des

Nationalitätenkonflikts. Nach dem Münch↓ Arbeiten am Rumpf des schweren Bombers Heinkel He 177 in der Fabrik in Eger / Privatarchiv L. Matějíček

Krieges viermal Ziel größerer Angriffe. Beim Luftangriff am 25. März 1945 kamen 73 französische Arbeiter ums Leben.

dehold, die 1940 vom Reichsluftfahrtministerium übernommen wurde. Da die Luftwaffe im Laufe des Krieges dringend weitere Flugzeuge brauchte, entstanden in der Vorstadt die „Flugzeugwerke Eger“, die über einen eigenen Flugplatz verfügten. Ab 1942 wurden dort Flugzeuge der Marke Heinkel und Messerschmitt produziert.

on den 5 000 Arbeitern der Flugzeugfab-

lichteten sich jedoch die Reihen der Beschäftigten und das Unternehmen suchte nach

den zivilen Arbeitern kamen noch französische und sowjetische Kriegsgefangene hinzu. sich unmittelbar auf dem Fabrikgelände.

2016

Helen Waterford * 1909 Frankfurt, DE

tauchte das Ehepaar unter, um den Deportationen nach Polen zu entgehen. Ihre Tochter versteckten sie bei Freunden. Im August 1944 wurden sie entdeckt und nach Auschwitz-Birkenau deportiert. Der Mann kam dort ums Leben. We

Kratzau chrastava

→ Unter den Opfern des Luftangriffs vom 25. März 1945 war auch Paulin Derelle aus der kleinen Stadt Joudreville an der französisch-luxemburgischen Grenze. Im Juni 1940 geriet er in Gefangenschaft und nach seinem Aufenthalt im Straflager Stalag XIII B in Weiden arbeitete er auf einem Bauernhof in der Nähe von Eger. 1943 wurde er aus der Gefangenschaft entlassen, unter der Bedingung, dass er sich freiwillig zur Arbeit in der Flugzeugfabrik meldet. In Eger lebte er zur Untermiete bei Familie Bachmann, in deren Tochter er sich verliebte. 1944 wurde ihre gemeinsame Tochter geboren. Paulin Derelle kam beim Luftangriff ums Leben und seine Tochter wurde nach dem Krieg zusammen mit der gesamten Familie nach Thüringen deportiert, wo sich ihre Spur verliert. Paulins Neffe Bernard Derelle schrieb über seinen Onkel, dem er nie persönlich begegnet war, im Jahr 2005 ein Buch. Noch immer sucht er nach seiner Cousine, deren Namen er nicht kennt / Privatarchiv B. Derelle

← Die dem Luftangriff vom 25. März 1945 zum Opfer gefallenen Franzosen wurden in einem Gemeinschaftsgrab auf dem städtischen Friedhof beigesetzt. Die Zahl der Menschen, die in Eger der Zwangsarbeit zum Opfer fielen, wird auf 600 geschätzt / Privatarchiv B. Derelle ↓ Blick auf die Fabrik in Eger nach dem Angriff / Privatarchiv L. Matějíček

Das Gelände der ehemaligen Flugzeugfabrik ist heute ein Gewerbegebiet. Wo sich das Lager der Franzosen befand, ist heute ein Solarpark. An die Opfer des Luftangriffs und die russischen Kriegsopfer erinnern Grabmäler auf dem städtischen Friedhof.

anderen. Bei Verstößen gegen die Arbeitspflicht drohte ihnen eine Freiheitsstrafe.

sen erlebte, nach Israel.

b der zweiten Hälfte des 19. Jahrhun-

an. Zwischen 1869 und 1910 verfünffachte

2016

ereits 1927 erfolgte aufgrund des Gesetzes zur Registrierung umherziehender Personen

wurden zwei Arbeitserziehungslager eingerichtet — in Böhmen in Lety, in Mähren in Hodonin. unter den Häftlingen nur eine Minderheit von 10—20 %. Nach dem Erlass der Protektoratsregierung „zur Bekämpfung des Zigeunerunwesens“ kam es zu Massenverhaftungen von Roma. Das Lager wurde offiziell als „Zigeunerlager“ deklariert und Nichtroma wurden entlassen. Die Kapazität des Lagers betrug 200, im Sommer 300 Personen. 1 396 Menschen durchliefen das Lager, 207 von ihnen starben an den Haftfolgen.

das Lager wurde auch nach dem krieg weiter genutzt

err J. I. wurde in einer Romafamilie geboren. Sein Vater arbeitete als Messer-

stadt niederließ. Von dort wurden sie 1942 ins Lager Hodonin gebracht. „Wir nannten es

ach Hodonin wurden ganze Romafamilien geschickt. Alle Häftlinge, einschließlich

Kindern, mussten 8—10 Stunden täglich arbeiten, sowohl im Lager als auch beim Bau der neuen Straße von Pilsen (Plzeň) nach Mährisch Ostrau (Moravská Ostrava) auf dem Abschnitt Stiepanau (Štěpánov nad Svratkou) — Rosetsch (Rozseč nad Kunštátem). Die katastrophalen hygienischen Bedingungen und Mangelernährung führten zu einer Häufung von Krankheiten. Ende 1942 brach im Lager eine Typhusepidemie aus, an der viele Häftlinge starben. Auch die Transporte nach Auschwitz, die auf Beschluss der Protektoratsregierung aufgrund einer Reichsverordnung erfolgten, wurden den Häftlingen zum Verhängnis.

An die Stelle der Produktion von Spiegelglas trat in Holleischen die Rüstungsindustrie, was vom dortigen Rathaus begrüßt wurde. Die Metallwerke Holleischen GmbH stellten in zwei durch eine Seilbahn miteinander verbundenen Werken Munition und Flugzeugabwehrgeschütze her.

das DAF-Lager (Lager des NS-Gewerk-

schaftsverbandes „Deutsche Arbeitsfront“)

dem Protektorat). Die beiden Lager hatten eine Kapazität von je 1 000 Personen. In je-

Auch straßennamen erinnern bis heute an die „lagerstadt“

auch nicht zu größeren Prozessen gegen Aufse-

bzw. in allen Punkten freigesprochen. Der ein-

(Brno) zu lebenslanger Haft verurteilt, 1968 wurde ihm die restliche Haftzeit erlassen.

gelegene Ort Holleischen war Ende des

te dort 1897 eine moderne Glashütte, durch die Holleischen mehr und mehr städtischen Charakter annahm. In ihren besten Zeiten arbeiteten dort 1 200 Menschen. Im Jahr 1934 Stadt geriet in eine Krise. 1939 beantragte der

Betriebes anstelle der Glashütte, damit der Ort nicht zum „Industriefriedhof“ wird.

HOLLEISCHEN BEzIrk PLzEň 2015: 5 005 EINWOHNEr 1939: 1 359 EINWOHNEr 1938–45: SudEtENgau

ach der Schließung der Glashütte war die Arbeitslosigkeit in der Stadt groß,

was sich aber durch die Gründung der Metallwerke Holleischen rasch änderte. Die Bauarbeiten begannen 1939. Neben den beiden

Werken der Munitionsfabrik wurden in kurzer Zeit eine Kantine, ein Wasserwerk, ein

2016 auf dem Friedhof in arnoldsdorf (Doly) steht ein Denkmal für die sowjetischen Häftlinge

Kraftwerk und zwei Schießplätze gebaut. Mit dem Bau der Fabrik entstand auch eine Wohnsiedlung für deutsche Arbeiter und An-

→ Die Produktion begann gleich mit Kriegsausbruch. Die Firma war von Anfang an abhängig von zivilen Zwangsarbeitern und Kriegsgefangenen (diese trugen die Kennzeichnung KGF – Kriegsgefangener, wie der Mann links auf dem Foto aus der Munitionsfabrik). Im Juli 1941 wurden die ersten 500 französischen Häftlinge nach Holleischen versetzt / Privatarchiv M. Baťka

gestellte (heute der Stadtteil Výhledy). Die Weiterentwicklung der Industrie wurde durch Zwangsarbeit ermöglicht. Die Zahl der Arbeitskräfte stieg nach und nach von 3 000 im Jahr 1941 bis auf 6 000 im Jahr 1944, wobei der Großteil NS-Zwangsarbeiter waren.

Die Kohlebergwerke in der Region Karwin wurden nach dem Zweiten Weltkrieg enteignet. Die Stadt fiel der intensiven Kohleförderung zum Opfer und wurde 1950 abgerissen. Das heutige Karwin befindet sich auf dem Gebiet des Nachbarortes Freistadt (Fryštát).

Karwin Karviná

→ Holleischen war ein wichtiges Außenlager des Konzentrationslagers Flossenbürg. Ab 1944 wurden dort 1000 weibliche Häftlinge zur Zwangsarbeit eingesetzt. Untergebracht waren sie auf einem Landgut außerhalb der Stadt. Das Gut gehörte ursprünglich der tschechischen Familie Pičman, 1939 wurde es durch die Nationalsozialisten enteignet und später in ein Außenlager umgebaut / Privatarchiv J. Valeš

eus Català i Pallejà stammt aus einer ka-

talonischen Bauernfamilie. Sie war Mit-

und arbeitete während des spanischen Bürgerkriegs in einem Waisenheim. Nach dem Sieg Francos floh sie 1939 nach Frankreich, wo sie einen Anarchisten heiratete und sich am Wi-

in hodonin arbeiteten rund 40 tschechische aufseher

Die Lösung der sog. Zigeunerfrage fiel in die Zuständigkeit des Generalkommandanten der nichtuniformierten Protektoratspolizei. Die einzelnen Schritte führte also die Protektoratspolizei unter Aufsicht der deutschen Kriminalpolizei aus.

↑ Die Gedenkstätte auf dem ehemaligen Lagergelände wird von der Organisation Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského betreut. 2012 wurde die einzige erhaltene Wohnbaracke rekonstruiert, die Fertigstellung der Gedenkstätte ist für 2017 geplant / Foto O. Bouška, 2015

derstand gegen das Vichy-Regime beteiligte. Sie

In Holleischen gab es sieben Arbeits- und ein Konzentrationslager, die verschiedene Gruppen von NS-Zwangsarbeitern durchliefen. Nach dem Ende des Krieges dienten sie als Sammellager für die ausgesiedelten Deutschen.

2016 ← Auf dem städtischen Friedhof sind 12 Gräber von Ausländern zu finden, die bei der NS-Zwangsarbeit in Holleischen ums Leben kamen – unter ihnen Holländer, Franzosen, Russen, Ungarn, Polen und Ukrainer / Foto O. Bouška, 2015

und ihr Mann wurden verhaftet und gefangen gesetzt. Neus Català wurde im Februar 1944 ins

ratzau, 10 km nordwestlich von Reichenberg (Liberec) gelegen, entwickelte sich

ab der Mitte des 19. Jh. zu einem wichtigen Zentrum der Textilindustrie. Während der Weltwirtschaftskrise schlossen die meisten Textilfabriken und ein Drittel der Einwohner wurde arbeitslos. 1938 wurde Kratzau mit seiner mehrheitlich deutschsprachigen Bevölkerung an das Deutsche Reich angeschlossen. Bald danach entstanden die ers-

Kriegsgefangene und zivile Zwangsarbeiter ein. Aufgrund der Lage an den Fronten versiegte nach und nach deren Zustrom und man griff auf KZ-Häftlinge zurück.

tm r t m

Konzentrationslager Ravensbrück und von dort nach Holleischen deportiert. Dort arbeitete sie bis zum Kriegsende in den Metallwerken. Nach der Befreiung kehrte sie nach Frankreich zurück, wo sie erneut heiratete (ihr erster Mann war in Bergen-Belsen gestorben).

→ Aus dem französischen Exil konnte Neus Català erst nach dem Tod des Diktators Franco im Jahr 1975 nach Spanien zurückkehren. Ihre Aktivitäten im Widerstand aus den Kriegs- und Vorkriegsjahren ließen sie in Katalonien zur Ikone werden – es gibt sogar T-Shirts mit ihrem Porträt zu kaufen. In Barcelona, wo sie heute lebt, ist eine Straße nach ihr benannt / Design: Pere Rosell

Holleischen gehört zu den wenigen tschechischen Städten, die aktiv an die Geschichte der NS-Zwangsarbeit erinnern — in einem Museum, an Denkmälern, durch einen Lehrpfad ... Zu Gedenkveranstaltungen kommen Menschen aus ganz Europa dorthin. Bereits 1967 fand dort eine Konferenz mit Zeitzeugen statt.

/„Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

neus català * 1915 els Guiamets, es

← Die Reste von Werk II im Wald oberhalb der Stadt, wo die chemische Komponente für die Geschosse hergestellt und die Munition komplettiert wurde. Die mechanischen Teil der Projektile wurden mit einer Seilbahn aus Werk I, das sich auf dem Gelände der früheren Glashütte in der Stadt befand, hierher transportiert / Foto O. Bouška, 2015

Paolo Complojer * 1922 La Valle, iT / moderni-dejiny.cz

Müg t M

Prag

as Verhältnis zwischen Häftlingen und Aufseherinnen war nicht ausschließlich

von Terror und Gewalt geprägt; es variierte von Fall zu Fall. Dass die Jüdinnen zu Recht inhaftiert waren, davon waren die Aufseherinnen im Allgemeinen überzeugt, doch wie schlecht sie versorgt wurden, widersprach häufig ihren Moralvorstellungen. Eine der in Kratzau eingesetzten Jüdinnen, Anna Sussmann, erzählte, wie ihr eine Aufseherin ein Stück Stoff gab, um ihre Maschine zu reinigen. „Woraufhin die anderen gerufen haben: ‚Frau Aufseherin, melde gehorsamst, meine Maschine ist auch verdreckt.‘ Und sie haben auch Fetzen gekriegt, aus denen haben wir uns Wickelgamaschen gemacht.“

od rb rg m

Po tsch n

R CH NB RG

Schat ar

Th r s nsTadT

m Kohlebergbau in Karwin waren während des Krieges in erster Linie sowjetische

Kriegsgefangene eingesetzt. Die größten Arbeitskommandos mit über 1000 Häftlingen arbeiteten im Johann- und im Barbara-Schacht. Am Barbara-Schacht gab es von Juni 1940 bis August 1943 ein Zwangsarbeitslager für polnische Juden. Ab 1943 waren in Karwin auch italienische Gefangene als Zwangsarbeiter eingesetzt. In der Schachtanlage „Jan Karel“ (seit 1951 ČSA) arbeiteten 420 Italiener, im Hohenegger-Schacht sogar mehr als 700. Im heutigen Stadtteil Neustadt (Nové Město) waren vom Sommer 1942 bis zum Kriegsende Angehörige der polnischen Minderheit aus Oberschlesien interniert.

arwin liegt am Rand des oberschlesischen Kohlebeckens, 20 km östlich von

Mährisch Ostrau (Moravská Ostrava) an der Grenze zu Polen. Nach der Entdeckung der reichen Kohlevorkommen Mitte des 19. Jahrhunderts kamen Menschen aus der ganzen Habsburgermonarchie, vor allem aus Galizien, nach Karwin und Umgebung, um dort in den Kohlebergwerken zu arbeiten. 80 % der

Ein ursprünglich unbedeutender Ort wird zum industriezentrum

Bevölkerung waren Angehörige der polnischen Minderheit. Nach dem Einmarsch der Wehrmacht wurde die Region im September 1939 an den Regierungsbezirk Oberschlesien angegliedert und die Hermann-Göring-Werke übernahmen einen Großteil der Kohleschächte.

In den Karwiner Kohleschächten mussten tausende sowjetische und italienische Kriegsgefangene sowie Angehörige der polnischen Minderheit aus der Region Zwangsarbeit leisten. Polnische Juden mussten dort am Bau eines Kraftwerks — des heutigen Heizwerks — mitarbeiten.

→ Der Hohenegger-Schacht, in dem mehr als 700 italienische Häftlinge arbeiteten / SOkA Karviná

karwin BEZirk MÄHrEn-SCHLESiEn 2015: 55 985 EinwoHnEr 1930: 37 645 EinwoHnEr 1938–39: PoLEn 1939–45: GaU oBErSCHLESiEn

Die Zwangsarbeit in der schlesischen Schwerindustrie war für die italienischen Häftlinge die Strafe für den „Verrat an Mussolini“ — Hitlers engstem Verbündeten. Die Italiener wurden besonders grausam behandelt.

← Der Inhaber des Gabriela-Schachts, die Berg-und Hüttenwerksgesellschaft, „beschäftigte“ 1 220 italienische und sowjetische Häftlinge / SOkA Karviná

ie Armee des faschistischen Italien kämpfte an der Seite Deutschlands. Im

Sommer 1943 stürzten italienische Generäle Mussolini und einigten sich mit den westlichen Alliierten, die gerade Sizilien befreiten, auf einen Waffenstillstand. Daraufhin besetzte Deutschland den Rest Italiens. Tausende italienische Soldaten, die es ablehnten, weiter für Mussolini und Hitler zu kämpfen, wurden gefangen genommen — egal, ob sie sich in Italien befanden oder bislang an der Seite der Wehrmacht an einer der vielen Fronten gekämpft hatten. Insgesamt gerieten 600 000 Italiener in deutsche Gefangenschaft. Über 45 000 kamen dort ums Leben, rund 6 300 von ihnen wurden ermordet.

→ Gefangene Offiziere der italienischen Armee bei Rom, September 1943 / Bundesarchiv, Bild 146-1994-040-15A, Foto: Otto

↑ Der Barbara-Schacht, in dem sowjetische Kriegsgefangene arbeiteten. In der Nähe des Schachts befand sich auch ein Lager für jüdische Zwangsarbeiter aus der Region nördlich von Kattowitz (Katowice) / Foto O. Bouška, 2015

M M b Ob rp an m

Odrau

→ Die Steinkohle und die Stahlindustrie in der Region Mährisch Ostrau/ Karwin waren für die deutsche Kriegswirtschaft von großer Bedeutung. Dem Plan, die Kohle- und Stahlproduktion zu steigern, stand ein Mangel an Arbeitskräften entgegen, da die Deutschen und auch viele schlesische Polen zur Wehrmacht einrückten. Dennoch gelang es, bis 1943 die jährliche Kohleförderung um mehr als die Hälfte zu erhöhen – vor allem dank des massenhaften Einsatzes von Zwangsarbeitern. Ein weiteres Vorhaben der deutschen Verwaltung war der Bau eines Kraftwerks am Barbara-Schacht, an dem zusammen mit italienischen und sowjetischen Kriegsgefangenen auch jüdische Häftlinge arbeiteten. Die Lager für die polnischen Juden und für die sowjetischen Gefangenen waren nur durch einen Stacheldrahtzaun voneinander getrennt und befanden sich nördlich der Baustelle. Das Kraftwerk (das Gebäude mit dem Schornstein) dient bis heute als Heizwerk / Foto O. Bouška, 2015

co dělat s těhotnými pracovnicemi?

Die italienischen Soldaten – erst Verbündete, dann Gefangene

aufseherinnen und Häftlinge – eine zwiespältige Beziehung

← Po skončení války zůstala Marie Chomiszáková s manželem v Československu. V květnu 1972 vyšel v časopise Vlasta článek o dětřichovské porodnici, který obsahuje i její vzpomínky a fotografii / Tomšů, Libuše: Svědectví dětřichovského lesa, Vlasta, 3. 5. 1972, foto F. Jebavý

Porodní „péče“ pro nuceně nasazené ženy měla jediný účel: co nejrychleji vrátit matky do pracovního procesu. Své děti často musely nechat v porodních domech, kde vinou nemocí a podvýživy nezřídka umíraly.

Zwei spanische Mädchen, eine Französin und eine Russin wurden wegen Sabotage gehängt. Sabotiert haben wir alle. Anstelle von 10 000 stellten wir nur 5 000 her, und wenn es ging, machten wir eine Maschine kaputt.

← Im Gebäude der ehemaligen Textilfabrik Klinger produzierte die Berliner Spreewerke AG während des Krieges Munition. Die Eigentumsverhältnisse der meist leerstehenden Textilfabriken hatten sich nach dem Anschluss an das Deutsche Reich geändert. Die Fabriken, die jüdischen Eigentümern gehörten, wurden arisiert und eine Reihe reichsdeutscher Rüstungsbetriebe verlagerte ihre Produktion nach Kratzau / Foto O. Bouška, 2015

Kratzau war ein Zentrum der Rüstungsindustrie und der NS-Zwangsarbeit in Nordböhmen. Die Textilwerke der Stadt verwandelten sich ab 1942 in Waffenfabriken. Gegen Kriegsende bestand die Bevölkerung Kratzaus mehr als zur Hälfte aus Zwangsarbeitern.

↑ Die Polen aus Oberschlesien wurden nach 1942 in einem Lager auf dem Gebiet des heutigen Stadtteils Karwin-Neustadt (Karviná-Nové město), in der Nähe der Schraubenfabrik Blumenthal, konzentriert und mussten in den Bergwerken und in der Schwerindustrie Zwangsarbeit leisten / Foto O. Bouška, 2015

arie Chomiszáková byla v roce 1941 deportována na nucenou práci do Krnova, k sedlákovi Edmundovi Adamovi. Roku 1943 Marie otěhotněla se svým pozdějším manželem, který jako válečný zajatec pracoval v blízké obci. Dítě porodila v Dětřichově: „V lágru byly především těhotné a nemocné ženy (…) a mnoho dětí do 5 let. Děti byly v zuboženém stavu, neuměly chodit ani mluvit (…) Nikdo jim nevěnoval žádnou péči, k jídlu dostávaly odstředěné mléko.“ Své dítě si mohla ponechat, protože její muž pro ni našel místo v Horních Povelicích u sedláka Franze Schmidta, který ji vzal na práci i s nemluvnětem.

září 1944 bylo na území Sudetské župy přes 70 000 nasazených žen, z nichž asi polovina pocházela z Polska a Sovětského svazu. Pokud se po deportaci zjistilo, že jsou těhotné, byly obvykle poslány nazpět. Jejich špatné zkušenosti z nuceného nasazení však ztěžovaly nábor pracovníků, a tak měly nadále své děti rodit na území Říše. U průmyslových podniků bývaly zřízeny dětské domovy, aby se matky narozených dětí mohly hned vrátit do práce. Pro ženy pracující v zemědělství byly určeny centrální porodní domy, kde musely své dítě zanechat, pokud jim jej sedlák výslovně nepovolil.

→ Oficiální snímky „ostarbeiterek“ s dětmi měly pro účely propagandy vzbuzovat šťastný dojem / Bundesarchiv, Bild 146-1994-040-15A

→ Mrtví byli zpočátku ukládáni na hřbitově ve Starém Městě, později přímo v lesíku u tábora / Archiv bezpečnostních složek Praha

← Neben dem Bau der Munitionsfabrik waren die Zwangsarbeiter in Holleischen auch am Bau der neuen Wohnsiedlung für die deutschen Arbeiter und Angestellten beteiligt. Die Häuser waren für die damalige Zeit sehr komfortabel ausgestattet, z. B. mit WC und Zentralheizung / Foto O. Bouška, 2015

deutsch-tschechischen Sprachgrenze, überwiegend landwirtschaftlich geprägt, mit 500 Einwohnern. Andreas Ziegler gründe-

wurde die Hütte jedoch stillgelegt und die Bürgermeister Josef Werner beim Kreisamt in Mies (Stříbro) die Ansiedlung eines anderen

glied der kommunistischen Jugendbewegung

men von Städten, die bis Ende 1941 von der

berg, Riga, Minsk, Straßburg, Calais und

her der „Zigeunerlager“. Die Kommandanten

portation 1943 auch in Auschwitz als Funkti-

↑ Die Lebensbedingungen in den Lagern waren grausam. Besonders schlecht wurden die Zwangsarbeiter aus den besetzten Teilen der Sowjetunion behandelt. Sie litten unter Hunger und Kälte, ihre Kleidung war dürftig. Auf diesem Foto vom 27. 1. 1942 ist ein unbekannter „Ostarbeiter“ zu sehen / SOA Litoměřice

er 25 km südwestlich von Pilsen (Plzeň)

19. Jahrhunderts ein typischer Ort an der

Räumen und Doppelstockbetten errichtet. Die Gebäude des DAF-Lagers trugen die NaWehrmacht eingenommen worden waren:

↑ Gedenkstein an der Zufahrt zum ehemaligen Lagerareal / Foto O. Bouška, 2015

onshäftling tätig war. Dydy wurde 1947 durch

Der Kohlebergbau verändert die Region Brüx bis heute. Die Stadt selbst ist ihm zum Opfer gefallen und wurde in den 60er Jahren größtenteils abgerissen. Vom Lagergelände sind nur noch die Grundmauern erhalten. An die Opfer des 2. Weltkriegs erinnert eine Gedenkstätte im ehemaligen städtischen Krematorium.

↑ Místo tábora dnes připomíná pomník u hrany lesa / foto O. Bouška, 2015

oku 1943 přišly do Dětřichova první těhotné ženy, deportované na sever Moravy z Polska a okupovaného území Sovětského svazu. V říjnu 1944 bylo v Dětřichově 26 dětí a 59 žen, 33 z nich těhotných. Většina žen pracovala na usedlostech v blízkém okolí, přicházely sem však rodit ženy až z Trutnova a z Opavy. Tábor měl k dispozici jen jednoho ukrajinského lékaře a ženy se musely spoléhat především samy na sebe. V letech 1943—45 přišlo v Dětřichově na svět celkem 637 dětí. Z nich 206 zemřelo, často krátce po narození, na nemoci a podvýživu. Zemřelo zde také 14 dospělých žen.

↓ Das Lager der Deutschen Arbeitsfront / Městský úřad Holýšov

Vilnius, Warschau, Oslo, Narvik, Paris, Lem-

← Am Ort des Massengrabes wurde 1946 ein Kreuz errichtet (das jetzige Kreuz wurde 1997 vom Museum für Romakultur aufgestellt). In den 70er Jahren fand dort die erste Gedenkveranstaltung statt / Foto O. Bouška, 2015

ein außerordentliches Volksgericht in Brünn

M. chomiszáková * 1921 beniowa, PL

→ Der Fabrikkomplex steht inzwischen leer und verfällt / Foto O. Bouška, 2015

Verdun.

Krieges blieb er bei Verwandten in Mähren.

im Gebüsch.“ Nach der Befreiung durch die

Die Aufseherinnen nutzten häufig ihre Machtposition aus und ließen sich bedienen. Es gab aber auch solche, denen ihre Rolle widerstrebte und die versuchten, den Häftlingen zu helfen, oder die bewusst wegsahen, wenn ihnen andere halfen.

ie größten Lager in Holleischen waren

Von seiner Familie überlebte niemand.

amerikanische Armee kehrte er nach Ey-

Schwerarbeit in den Bergbau bei Halle/Saale

← Das Lager für italienische Kriegsgefangene befand sich rechts des Weges (einige hundert Meter östlich vom Barbara-Schacht). Die inhaftierten italienischen Soldaten bildeten die zweitgrößte Gruppe, die der Verwaltung des Gefangenenlagers Teschen (Stalag VIII D) unterstellt war. Im April 1944 arbeiteten in Karwin 9300 Italiener (und 52 000 sowjetische Häftlinge). Italiener wurden fast ausschließlich in der Schwerindustrie und im Bergbau in Schlesien eingesetzt. Die Wehrmacht behandelte sie – als „Verräter an Mussolini“ – besonders grausam. Im Gegensatz zu westlichen Gefangenen, die Essensrationen gemäß des Genfer Abkommens erhielten, teilte man den italienischen und sowjetischen Häftlingen das Essen nach Arbeitsleistung zu. Im Herbst 1944 wurden die meisten Italiener mit niedrigeren Rängen aus der Gefangenschaft entlassen, unter der Bedingung, dass sie sich weiter zur Arbeit verpflichteten. Wie viele von ihnen bei der Zwangsarbeit starben, ist nicht bekannt / Foto O. Bouška, 2015

te zu meinem älteren Bruder: ‚Du, hier können

und später Bürgermeister des Ortes.

ger 29 in Brüx geschickt. Danach wurde er zur

↓ Die Häftlinge des Außenlagers Holleischen nach der Befreiung / Privatarchiv J. Valeš

wir nicht bleiben, wir müssen weg von hier.‘“

meaux zurück. Ab 1947 war er dort Stadtrat

↓ V lesíku na místě dětského hřbitova byl v roce 1955 zřízen památník, rekonstruovaný roku 2008 / foto O. Bouška, 2015

und für zwei Monate ins Arbeitserziehungsla-

HolleiscHen Holýšov

Herrn J. I. gelang es zu fliehen, während des

zige Verurteilte im Fall Hodonin war der Roma

lexandr Fjodorowitsch I. wurde 1926 in der

Nordukraine geboren. Im Jahr 1942 wurde

er zur Arbeit nach Rhumspringe im Deutschen

Reich deportiert. Nach mehreren Monaten versuchte er zu fliehen, wurde aber verhaftet

2016

dem wurden elf Holzbaracken mit je sechs

Blažej Dydy, der in Hodonin und nach der De-

sich gleich nach der Befreiung auf eigene Faust auf den Weg in ihre Heimatländer.

Poválečný plán na využití budov pro účely rekreace obec nikdy nerealizovala. V 70. letech byly zchátralé stavby zbořeny a na místě byl osazen pomník obětem tábora. Památku udržuje také každoroční závod — memoriál.

schleppt worden waren.

lager für junge Zwangsarbeiterinnen aus

HODONIN BEI KUNSTADT

wie dort die Flugzeuge herangeschossen ka-

der Tschechoslowakei und ihren Heimatstaaten repatriiert. Viele Zwangsarbeiter machten

Dětřichovský memoriál se běží vždy 8. května

die zur Zwangsarbeit für Nazideutschland ver-

↓ Arbeiten am Aufbau des Lagers 1942. Die Häftlinge werden von einem tschechischen Gendarmen bewacht / Nationalarchiv

BEzIrK SüDmäHrEN 2015: 128 EINwOHNEr 1930: 267 EINwOHNEr 1939–45: PrOTEKTOrAT BöHmEN UND mäHrEN

men. Ich nahm die Beine in die Hand, wenn

ausländische zivile Arbeiter und Kriegsgefange-

zugewiesen. Ein ähnliches Schicksal erwartete

↓ Propagandafotos aus den Arbeitslagern in Holleischen sollten die guten Lebensbedingungen der Zwangsarbeiterinnen zeigen. Doch die Realität sah anders aus. Die Zwangsarbeiterinnen litten unter den schlechten hygienischen Bedingungen, dem allgegenwärtigen Ungeziefer und der fehlenden Privatsphäre / Privatarchiv M. Baťka

Das gab es zu essen, mit Brot dazu. Aber meist

der Lager Hodonin und Lety, Stefan Blahynka

/ „Zwangsarbeit 1939–1945“, © Freie Universität Berlin

Grenzgebiet wurde zirka eine viertel Million

nach der Heimkehr die meisten Sowjetbürger,

herrschte Hunger, Hunger, Hunger. (...) Da-

und Josef Janovský, wurden nicht angeklagt

2016

ein solches Camp befand sich beispielsweise in

ne aufgrund bilateraler Abkommen zwischen

den Sowjetbehörden verhört, der Kollaboration

nach kamen Krankheiten, Grippe, Infektionen,

den Haus zurück und hörte das Dröhnen der

Camps) ein, in denen die ehemaligen Zwangsarbeiter übergangsweise untergebracht wurden – Pilsen (Plzeň). Aus dem tschechoslowakischen

mit den Deutschen beschuldigt und verschiede-

die Leute begannen zu sterben. (...) Und ich sag-

schen gehen. Ich ging zum gegenüberliegen-

schen Reich rund 11 Millionen ausländi-

richtete man „DP-Camps“ (Displaced Persons

↓ 500 sowjetische Häftlinge, die mit einem Transport am 9. 7. 1942 in Brüx ankamen, warten auf ihre Verteilung auf die Unterkünfte im Lager der STW. Einige Arbeiter und Häftlinge aus Osteuropa – unter ihnen auch Juden – entschieden sich nach dem Krieg nicht für die Heimkehr, sondern für die Emigration, z. B. in die USA, nach Australien oder Israel, denn sie fürchteten, in der Sowjetunion verfolgt zu werden / SOA Litoměřice

V Dětřichově byla zřízena porodnice pro ženy z Polska a Sovětského svazu, nuceně nasazené v regionu zejména na práci v zemědělství. Byly sem posílány také ženy s batolaty, o které se zaměstnavatel odmítl starat.

Byla jsem ubytovaná v místnosti s devíti ženami. Hygiena neexistovala, jen zima a hlad. Za těchto podmínek ženy rodily. K dispozici nebyla žádná lékařská pomoc. Musely jsme se spoléhat jen na sebe.

für zivile Arbeiter aus ganz Europa und das

Krieg lange Zeit nicht als Verfolgung der

Die Aufseherin war überrascht, dass ich fließend Deutsch sprach. Kommst Du aus Deutschland? Ja, antwortete ich. Wieso bist Du hier? Ich habe nichts getan, antwortete ich. Ich bin jüdisch. Nein, sagte sie, ihr seid alle Kriminelle.

im Protektorat wurden sog. Zigeunerlager eingerichtet

m Ende des Krieges hielten sich im Deut-

sche Zwangsarbeiter auf. In den Gebieten, die

von der amerikanischen Armee befreit wurden,

Dětřichov u Moravské třebové DittersDorf

nen Arbeitslagern in der Umgebung Moskaus

↑ Die Hütten der privaten Ferienanlage Žalov am Standort des früheren sog. Zigeunerlagers, 2010 / nicht zum Museumsfonds gehörige Sammlung des Museums für Romakultur, Brno, Foto L. Grossmannová

Porodnice pro nuceně nasazené v Dětřichově

„Tschechische Mädchenlager“ (Arbeits-

Angehörigen einer bestimmten Gruppe auf-

25. März 1945 entging er nur knapp einem

↓ Am Bau des Lagers arbeiteten auch Frauen und Kinder mit. 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, Foto: MUDr. Josef Habanec

Alexandr F. I. * 1926 Bachmatsch, UA

Eine Gedenkstätte für die Opfer des Krieges gibt es in Brüx seit dem Jahr 2000

Im Lager Hodonin wurden Roma aus dem mährischen Teil des Protektorats interniert. Alle Internierten, auch Frauen, Jugendliche und Kinder, wurden dort unter anderem für schwere Schachtarbeiten eingesetzt.

Das Leid der Kriegsgefangenen und Zwangsarbeiter aus der Sowjetunion war nach dem Krieg noch nicht zu Ende. Bei ihrer Rückkehr in die Heimat wurden sie in Lagern festgehalten und verhört. Sie wurden als Verräter gebrandmarkt, die sich nicht hätten gefangen nehmen oder deportieren lassen dürfen.

versetzt. Nach seiner Heimkehr wurde er von

grund ihrer Rasse wahrgenommen. Es kam

Luftangriff: „Ich war im Lager und wollte du-

den Lagern Dolmetscher beschäftigen.

Die Zwangsarbeit ist thema auf der Webseite der Firma Kovosvit MAS

Die Ferienanlage Žalov mit Freibad, Restaurant und ganzjährig verfügbaren Ferienhütten war auf dem ehemaligen Lagergelände in Betrieb, bis das Areal 2009 aufgekauft und die Einrichtung einer Gedenkstätte beschlossen wurde.

hodonin bei kunstadt hodonín u kunštátu

,Schura‘, die Deutschen sagten ,Eintopf‘ dazu.

der Sprachprobleme auf der Baustelle und in

Die rückkehr in die Heimat bedeutete oft die rückkehr in ein Lager

→ Das Zwangsarbeiterlager Nr. 31/32 befand sich direkt neben der Fabrik und hatte eine Kapazität von 2300 Personen. Die Firmen STW und SUBAG verwalteten Lager mit einer Kapazität von insgesamt mehr als 50 000 Menschen. Die Lager waren von Stacheldraht umgeben und wurden pausenlos bewacht. Ihre Besatzung wechselte: Ein Lager für Zivilisten konnte durch einige wenige Veränderungen in ein Lager für Kriegsgefangene umgewandelt werden. Eine gewöhnliche Baracke bestand aus sechs Schlafräumen und in jedem Raum wohnten im Falle ziviler Zwangsarbeiter aus Westeuropa 18 Personen. Wenn es sich um Kriegsgefangene handelte, stieg die Kapazität desselben Raums auf 28 Personen. Sowjetische Kriegsgefangene wurden in noch größerer Enge untergebracht. Zum Bespiel diente das SUBAG-Lager Seestadtl/Ervěnice im Herbst 1944 kurze Zeit als Außenlager des KZ Flossenbürg für 1000 Häftlinge, anschließend wurden dort 1700 Gefangene aus der UdSSR einquartiert / SOA Litoměřice

Sie zitierten uns Tag und Nacht zu sich: Schreib auf, wen du kennst, was du weißt, wer, was, wie… Es gab dort auch Kriegsgefangene. Die wurden vorgerufen: Du, soundso, warum hast du dich gefangen nehmen lassen? Sie rechneten nur mit der Möglichkeit, dass man sich freiwillig ergeben hatte.

← Die Häftlinge, die im Straßenbau arbeiteten, bekamen abgetragene Schuhe und schwarz gefärbte ausrangierte Militäruniformen. 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, Foto: MUDr. Josef Habanec

schleifer und Schirmreparateur. Die Familie

kamen. Das Unternehmen musste aufgrund

hundert überwiegend deutschsprachig war, hielt sich zwischen den Weltkriegen die Zahl

In Alttabor erinnert heute nichts mehr an den Einsatz jüdischer Zwangsarbeiter in den Jahren 1941–43. Das Landgut „Velký Dvůr“, wo die Juden provisorisch untergebracht waren, wurde in den Nachkriegsjahren abgerissen und die umliegenden Felder wurden bebaut.

← Die Einfamilienhäuser in der ehemaligen Arbeitersiedlung heute / Foto O. Bouška, 2015

Bis 1942 bildeten die Roma im Lager Hodonin

war nicht sesshaft, bis sie sich 1938 in Kun-

die meist aus dem angrenzenden Protektorat

sich die Einwohnerzahl der Stadt Brüx auf knapp 25 000. Während die Stadt im 19. Jahr-

Die deutsche Kriegswirtschaft hatte nach dem Anschluss des tschechoslowakischen Grenzgebiets an das Deutsche Reich im Jahr 1938 großes Interesse an den dortigen Braunkohlevorkommen. Die Gruben, die sich im Besitz der beiden jüdischen Familien Petschek und Weinmann befanden, wurden arisiert und an die Sudetendeutsche Braunkohle AG (SUBAG) angegliedert, die den Reichswerken Hermann Göring gehörte. Um die deutsche Wehrmacht von Erdölimporten unabhängig zu machen, begann man 1939 mit dem Bau einer riesigen Chemiefabrik für die Herstellung von synthetischem Benzin durch die Hydrierung von Braunkohle. Die Fabrik befand sich in Maltheuern, zwischen Brüx und Oberleutensdorf (Litvínov), und war bis Kriegsende in Betrieb. Ab der Mitte des Jahres 1944 wurde die Produktion durch wiederholte Luftangriffe stark eingeschränkt. Allein der Angriff vom 12. Mai 1944 forderte mehr als 600 Menschenleben.

die amtliche Erfassung der Roma auf dem Ge-

dem Ausland und mehr als 6 000 Tschechen,

sich über das gesamte Nordböhmische Be-

biet der Tschechoslowakischen Republik. 1940

J. i. * 1920 Lettowitz, CZ

7 000 Kriegsgefangene, 6 000 Zivilisten aus

gruben — über und unter Tage — arbeiteten

2016

sche Reich vertrieben oder floh und so mussten Zwangsarbeiter kommen. Im Mai 1942 aus rund 30 Ländern. Unter ihnen waren ca.

derts zogen die reichen Braunkohlevor-

kommen in der Region Brüx neue Zuzügler

cken, von Kaaden (Kadaň) bis nach Aussig

↓ Die funktionalistische Wohnsiedlung für Arbeiter der Firma MAS in Alttabor auf einem Foto von 1941 / SOkA Zlín

er Bau der Chemiefabrik in Maltheuern, den die Sudetenländische Treib-

stoffwerke AG (STW) leitete, litt von Anfang

an unter Arbeitskräftemangel: Ein Teil der tschechischen Bevölkerung wurde nach dem Anschluss der Sudetengebiete an das Deut-

arbeiteten dort mehr als 30 000 Menschen

der Deutschen und Tschechen bereits die

Es war deprimierend, schrecklich, gleich nach meiner Ankunft spürte ich das. Meine Mutter raufte sich die Haare aus und sagte immer wieder: Wir sind im Lager. Wir sind im Lager. In was für einem Lager? fragte ich. Sie wusste schon aus der Zeitung, dass es ein Konzentrationslager ist.

D ↓ Die internationale Zusammensetzung der Arbeiter erschwerte beim Bau des Chemiewerks die Arbeit. Das Unternehmen STW beschäftigte zahlreiche Dolmetscher, verschiedene Aufschriften waren mehrsprachig. Foto vom 2. 6. 1942 / SOA Litoměřice

(Ústí nad Labem). In den mehr als 100 Kohle-

/ SOkA Tábor

↓ Pohled na areál tábora po válce / Archiv bezpečnostních složek Praha

parDubický kraj 2015: 128 obyvatel 1939: 345 obyvatel 1939–45: suDetská župa

25 000 Bergleute.

Im Betrieb der Firma MAS arbeitete ein Jude namens Otto Brössler als Monteur, den die Firma lange Zeit als unentbehrlichen Arbeiter einstufte, damit er nicht mit den anderen Juden deportiert wird. Leider entging er diesem Schicksal trotzdem nicht.

← Tábor stál na náhorní plošině, kudy měla vést dálnice z Vídně do Vratislavi / foto O. Bouška, 2015

Dětřichov

→ Die Fabrik der Sudetenländischen Treibstoffwerke wurde nach der Befreiung enteignet, nach 1989 privatisiert und ist heute unter dem Namen Unipetrol Teil der polnischen Orlen-Gruppe. Vor dem Werkseingang wurde 2015 ein Denkmal für die Opfer des Fabrikbaus während des Krieges enthüllt / Foto O. Bouška, 2015

vor dem Ausbruch des 2. Weltkriegs rund

er Roma-Holocaust wurde nach dem

französischen Alpen. 1943 wurde er als

Ein Großteil der Textilfabriken steht heute leer. Einige wurden abgerissen, andere dienen als Lagerräume. Die Wohnbaracken der Spreewerke stehen bis heute an ihrem Platz. An die zwei Außenlager erinnert eine Gedenktafel am Rathaus.

ten keinen Anspruch auf Urlaub oder die Lohnfortzahlung im Krankheitsfall wie die

ndré D. stammte aus Eymeux in den

Zwangsarbeiter in Eger in der Flugzeugfab-

ten Zweigwerke reichsdeutscher Rüstungs-

2016

onslager Mauthausen-Gusen. Nach dem na, die das Kriegsende im Lager Mauthau-

Friedhof und Solarpark

rik und auf einem Bauernhof eingesetzt. Am

unternehmen. Als Arbeitskräfte setzten sie

Die meisten Wohnbaracken aus der Kriegszeit sind verschwunden

lich Notwendigen“. Für Juden galten keine Arbeitsschutzmaßnahmen und sie hat-

ětřichov je malá obec, kde v roce 1938 žilo asi 400 téměř výlučně německy mluvících obyvatel. Počátkem roku 1939 byly zahájeny stavební práce na dálnici Vratislav — Vídeň (Breslau — Wien), která měla vést několik stovek metrů východně od obce. Podél plánované trasy byly v pravidelných rozestupech vybudovány ubytovny pro dělníky. Stavba dětřichovského úseku však nikdy nezačala a celý projekt byl nakonec v dubnu 1942 přerušen. Tři dřevěné baráky u Dětřichova byly v roce 1943 přeměněny na „porodnici“ pro nuceně nasazené ženy, jediné zařízení svého druhu na území dnešní ČR.

Waage. Die Braunkohleförderung erstreckte

otto brössler * 1904 Ungar. Hradisch, CZ

Krieg emigrierte er mit seiner Frau Georgi-

/ Živá paměť

man das so sagen kann, und versteckte mich

elen Waterford wuchs in Frankfurt am

September 1944 wurde Otto Brössler ins

BEziRk kaRlovy vaRy 2015: 32 351 EinwohnER 1939: 31 671 EinwohnER 1938–45: SudEtEnGau

Flugzeuge. Da bin ich schnell raus und sah,

Main auf. Im Jahr 1934 wanderte sie we-

Höhe des „zum Lebensunterhalt unerläss-

dort sein fünfjähriger Sohn Karl. Ende

zösische Zivilisten, die dort im Rahmen des

Das Lager der russischen Gefangenen befand

gen des zunehmenden Antisemitismus mit

↓ Dort, wo früher das Landgut „Velký dvůr“ stand, in dem während des Krieges Juden untergebracht waren, befinden sich heute ein Plattenbau und ein Park. Die Esche steht dort seit etwa 1910, als sie vor der Giebelseite des Hofs gepflanzt wurde. Der Baum überdauerte den Bau der Baťa-Stadt in den Jahren 1939–41 und den Abriss des Hofs um 1960 / Foto O. Bouška, 2015

Brüx Most

Alexandr F. I., 1943 / „Zwangsarbeit 1939–1945“ © Freie Universität Berlin

Konzentrationslager Auschwitz deportiert.

EGER

Ersatz. In Eger arbeiteten insbesondere fran-

vail obligatoire — STO) eingesetzt waren. Zu

ihrem Mann nach Amsterdam aus, wo ihre

dische Angestellte konnten ohne Angabe dann Anspruch auf Arbeitslosenhilfe in

b 1944 konnten die Alliierten auch

tenden Pflichtarbeitsdienstes (Service du tra-

Tochter geboren wurde. Ab Oktober 1942

ten Juden keine Firmen mehr leiten. Jü-

das Gebiet der heutigen Tschechi-

1942—1944 auf dem Gebiet Frankreichs gel-

← Die Leitung der Firma Baťa im September 1941 zu Besuch in Alttabor. Von Links: B. Ševčík, J. Hlavnička, A. Sedlmayer, A. Sedlák und M. Vlach. Der Firmendirektor Bohuslav Ševčík, der für den Bau des neuen Betriebs in Alttabor verantwortlich war, spielte in der Frage der Beschäftigung von Juden bei MAS eine entscheidende Rolle – er hatte persönlich um ihren Einsatz nachgesucht. Nach einer Besichtigung der Baustelle im Juni 1941 gab er seinem dortigen Mitarbeiter die Anweisung: „Ich habe Juden gesehen, die ein Stück von der Unterkunft entfernt eingesetzt waren. Besonders einer mit einer weißen Mütze war von morgens bis abends untätig und lungerte nur auf der Baustelle herum. Ich ordne an, dass sich alle Juden sofort in Marsch setzen und Kanalisationsund Straßenarbeiten verrichten; sie sollen nirgendwo sonst arbeiten, höchstens noch beim Sandschaufeln. Und den mit der weißen Mütze schickt gleich weg und auch sonst jeden, der so herumgammelt.“ / SOkA Zlín

die Reihe. Ärzte und Rechtsanwälte mussten ihre Praxen schließen. Ab 1939 durf-

↑ Das Landgut „Velký Dvůr“ in Alttabor, wo eine Holzbaracke für 40 jüdische Zwangsarbeiter stand, auf einer Aufnahme von 1939 / SOkA Zlín

Die Befreiung erlebte er im Konzentrati-

selten, für die Zwangsarbeiter aber sehr

Dnes již stojí jen část komplexu budov známý jako Letka, kde byli ubytováni nuceně nasazení.

→

Die Zwangsarbeit bei MAS bewahrte diese Männer im Herbst 1941 jedoch nicht vor den Massendeportationen in Ghettos und Lager.

achdem Juden die Arbeit in staatlichen Behörden verboten worden war,

kamen auch die selbständigen Berufe an

von Gründen entlassen werden und hatten

In der Region Brüx gab es während des Krieges die höchste Zahl an Zwangsarbeitern auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik. Zehntausende Menschen wurden gezwungen, beim Aufbau eines neuen Chemiewerks in Maltheuern (Záluží) oder in den Braunkohlegruben zu arbeiten.

schen Republik bombardieren. Die

gefährlich. Ihre Unterkünfte verfügten

rik stammten die meisten aus Eger und

Die ehemalige Fabrik Fischer, in der während des Krieges Zwangsarbeiter eingesetzt waren, ist heute ein Supermarkt / Foto O. Bouška, 2015

gebung isoliert, wurden aber nicht bewacht.

er und seine Familie im Ghetto Theresi-

den Angriffen auf Deutschland relativ

bestenfalls über Splittergräben, die Luft-

größte Arbeitgeber der Region. Weil viele in

↑ André D. kam 1971 noch einmal nach Eger / „Zwangsarbeit 1939– 1945“, © Freie Universität Berlin

zen waren sie in hohem Maße von ihrer Um-

enstadt interniert. Im Februar 1943 starb

zentren galten, waren im Vergleich zu

↑ Lageplan der Flugzeugfabrik in Eger von 1941, rechts unten befindet sich das Lager der sowjetischen Gefangenen / Privatarchiv L. Matějíček

die deutsche Wehrmacht einberufen wurden,

setzen sollten. Im Juni 1941 beschäftigte der Betrieb MAS in Alttabor 65 Juden (Männer). Im Einklang mit den damals geltenden Geset-

Die Braunkohle prägt die region

diesem Grund bemühte sich die Leitung der Firma MAS aktiv um den Einsatz jüdischer

tabor versetzt. Im November 1942 wurden

Luftangriffe, die vor allem den Industrie-

as in Westböhmen gelegene Eger mit

Umgebung. Die Fabrik war mit Abstand der

André D. * 1922 Eymeux, FR

ie Abwanderung von Arbeitskräften ins

Deutsche Reich wegen des erhöhten Be-

darfs der Kriegswirtschaft brachte 1941 den

Bau der Fabrik und der Wohnsiedlung der Baťa-Tochter in Alttabor ins Stocken. Aus

Arbeiter, die die fehlenden Arbeitskräfte er-

und der Autowerkstatt bei Baťa in Zlin. Im

Die Zwangsarbeiter in Eger arbeiteten vor allem in der neuen Flugzeugfabrik. Die größte Gruppe bildeten französische Zivilisten und Kriegsgefangene. Die Franzosen arbeiteten in der Produktion, die Gefangenen aus der Sowjetunion bauten die Hallen und den Flugplatz.

Ich nahm die Beine in die Hand und versteckte mich im Gebüsch. Ich hatte Glück … Diejenigen, die in Richtung russisches Lager oder zum Dorf gegangen waren, wurden getötet oder verletzt. Ich bin dem sozusagen nur durch ein Wunder entgangen.

tto Brössler wurde 1904 in Ungarisch

Hradisch geboren. Ab Januar 1937

arbeitete er als Leiter der Betriebsgarage

Bezirk Ústí nad laBem 2015: 67 089 einwohner 1939: 22 422 einwohner 1938–45: sudetengau

Jahr 1939 wurde er als Schlosser nach Alt-

Die QR-Codes auf den Ausstellungstafeln führen Sie direkt zu den O-Tönen der Zeitzeugenaussagen auf der Internetseite www.ztracena-pamet.cz/de.

Die Luftangriffe galten Industriebetrieben Die Luftangriffe der Alliierten galten in erster Linie den wichtigsten Industriebetrieben. Für die Zwangsarbeiter waren die Angriffe besonders gefährlich, denn ihre Unterkünfte befanden sich in der Nähe der Fabriken und nur selten gab es dort Schutzräume.

↓ Die Geschichte von Otto Brössler wird in der Nachkriegschronik von Alttabor beschrieben (aus dieser stammt auch das Zitat rechts) / SOkA Tábor

Warum akzeptierten es die einen, während andere halfen? Diese Fragen sind nach wie vor aktuell. Das Phänomen Zwangsarbeit berührt Prinzipien, die wir für selbstverständlich halten, gleichzeitig aber auch mit derselben Selbstverständlichkeit außer Acht lassen, wodurch wir Raum schaffen für Diskriminierung und Ausgrenzung, Demütigung und Ausbeutung. Vielleicht weckt diese in Vergessenheit geratene Geschichte bei Ihnen die Lust, Fragen zu stellen, sich zu verwundern und nach eigenen Antworten zu suchen.

↑ Der ehemalige Werksflugplatz, auf dem die produzierten Flugzeuge getestet wurden, wird heute vom Verein Aeroklub Karlovy Vary betrieben / Foto O. Bouška, 2015

BeziRk SüdBöhmen 2015: 7 306 einWOhneR 1930: 1 077 einWOhneR 1939–45: PROTekTORAT Böhmen Und mÄhRen

Die Juden im Deutschen Reich und im Protektorat Böhmen und Mähren wurden nach und nach vom Arbeitsmarkt verdrängt und ihrer Rechte enthoben. Schon im März 1939 erließ die Protektoratsregierung das Verbot, Juden in der staatlichen Verwaltung zu beschäftigen.

↓ Das Baťa-Viertel entstand im Laufe von zwei Jahren auf einer freien Fläche in der Nähe des historischen Alttabor nach einem Entwurf der Architekten Vladimír Karfík, Jiří Voženílek, František Gahura, Richard H. Podzemný und anderer, die auch Zlin projektiert hatten. Dieser Stadtteil (hier auf einem Foto von 1940) wird bis heute im Volksmund „Baťov“ genannt / SOkA Zlín

Brüx

Der Hauptgrund, warum ich nach 66 Jahren an meinen Einsatzort als Zwangsarbeiter zurückgekehrt bin, ist der, dass ich noch immer viele Erinnerungen daran habe. Ich habe hier sehr gelitten. Wir hatten keine Namen. Für die Deutschen waren wir Nummern. Meine Nummer war 43610.

aolo Complojer wurde 1922 im norditalienischen Wengen (La Valle) im Gadertal

(Val Badia) geboren. 1943 wurde er als Mitglied der italienischen Besatzungsarmee in Griechenland von der deutschen Wehrmacht entwaffnet und geriet in Kriegsgefangenschaft. Zusammen mit 1100 weiteren Italienern wurde er im Stammlager VIII D in Teschen (Těšín) interniert und einem Arbeitskommando in Karwin zugeteilt, wo er bis zum Ende des Krieges als Zwangsarbeiter beim Bau des Kraftwerks am Johann-Schacht und im Gabriela-Schacht eingesetzt war. Nach dem Krieg kehrte er nach Hause zurück, heiratete und gründete eine Tischlerei. Im Jahr 2011 kam Paolo Complojer noch einmal nach Karwin.

← Wasilie Sjabko wurde am 1. 1. 1915 im ukrainischen Ljutiwka bei Charkow geboren. Als sowjetischer Soldat wurde er Ende 1941 von den Deutschen gefangen genommen. Über das Lager Stalag IIb Hammerstein in Pommern kam er im September 1943 nach Karwin, wo er im Gabriela-Stollen arbeiten musste. Am 30. 5. 1944 wurde er bei einem Fluchtversuch erschossen / www.obd-memorial.ru

Verlorenes Gedächtnis? Orte der NS-Zwangsarbeit in der Tschechischen Republik

Recherche- und Projektleitung Institut Terezínské iniciativy / Alfons Adam

Partner Antikomplex, Živá paměť

Ausstellungsteam Institut Terezínské iniciativy / Alfons Adam, Peter Sokol, Tereza Štěpková, Eliška Waageová, Marie Zahradníková Antikomplex / Terezie Vávrová, Maja Konstantinović Živá paměť / Viola Jakschová

Texte © Alfons Adam, Viola Jakschová, Ivan Rous, Terezie Vávrová, 2016 Übersetzungen © Angela Lindner, Alice Nedbalová, Maja Konstantinović, Eliška Waageová, 2016 Aktuelle Fotografien © Ondřej Bouška, 2015 Buchkonzept © MAKE*detail, 2016

Redaktion MAKE*detail / Kristýna Bartoš, Jana Jebavá

Grafik MAKE*detail / Jana Jebavá, Eliška Kosová, Anežka Součková

Zusammenarbeit Miloslav Čermák, Martin Dean, Ilona Fidlerová, Lubomír Chobot, Hana Hnátová, Marie Hříbalová, Petr Hudičák, Johannes Ibel, Tomáš Janda, Ernst Kukula, Ann Kirschner, Martin Krůl, Marcel Mahdal, Martin Marek, Zdeněk Mateiciuc, Vladimír Místecký, Miroslav Nováček, Vladimír Nývlt, Zdeněk Orlita, David Rauch, Michal Schuster, Monika Sedláková, Jörg Skriebeleit, Simon Stastny, Jiří Vymětalík, Hermann F. Weiss

Archive und Leihgeber Antikomplex, Archiv hlavního města Prahy, Archiv bezpečnostních složek, Miroslav Baťka, Česká informační agentura životního prostředí, Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds, Bernard Derelle, Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes — Wien, Google Earth, Petr Fialek, Freie Universität Berlin — Center für Digitale Systeme, MUDr. Boris Habanec, Bruce Holm, International Tracing Service — Bad Arolsen, KZ-Gedenkstätte Neuengamme, Luděk Matějíček, Městské muzeum Žacléř, Městský úřad Holýšov, Museum Fotoatelier Seidl, Muzejní spolek Rolleder — Odry, Muzeum romské kultury, New York Public Library, Jiří Novotný, Obecní úřad Poličná, Pere Rosell, Ivan Rous, Památník Terezín, Marie-Madeleine Schiltges, Státní oblastní archiv Praha, Státní oblastní archiv Litoměřice, Státní okresní archiv Karviná, Státní okresní archiv Liberec, Státní okresní archiv Tábor, Státní okresní archiv Trutnov, Státní okresní archiv Zlín, United States Holocaust Memorial Museum, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Jan Valeš, Martin Vaňourek, Jan Vereščák, Zentralarchiv des Verteidigungsministeriums der Russischen Föderation, Živá paměť

Finanzielle Unterstützung Stiftung Erinnerung, Verantwortung und Zukunft; Europa für Bürgerinnen und Bürger; Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds

Herausgegeben vom Institut Terezínské iniciativy, o. p. s. Prag 2016 isbn 978-80-906000-3-4

Auf der Internetseite www.ztracena-pamet.cz finden Sie weitere aktuelle Fotografien, Zeitzeugeninterviews und aktuelle Informationen zur Ausstellung.

Einführende Worte Fragen

Rahmen dieser Ausstellung ihre Erfahrungen. Sie haben so

Zwangsarbeit und verlorenes Gedächtnis? Bewahren wir die

eine einzigartige Gelegenheit ihnen zuzuhören.

Erinnerung an Orte, an denen sich Zwangsarbeit ereignete und auch an diejenigen, die dort unfreiwillig arbeiten muss-

Viola Jakschová, Živá paměť

ten, oft fern der Heimat und ihren Nächsten; oder vergessen wir sie? Warum? Weil die Orte häufig durch das Weggehen der „Zeitzeugen“ belastet sind? Weil diese Menschen

Kontraste

nicht zu „uns“ gehörten? Auf viele dieser Fragen fanden wir

Die Arbeit an der Fotodokumentation der Orte von Zwangs-

während der Arbeit an diesem Projekt und der Ausstellung

arbeit hatte mehrere Phasen — vom Studieren der Materia-

Antworten, viele Fragen bleiben jedoch unbeantwortet. Wir

lien, um zu verstehen, wie ein bestimmter Ort funktionierte

sind froh darüber, denn für uns ist Geschichte keine ver-

und warum genau dort Zwangsarbeit stattfand, über die

staubte Truhe unanzweifelbarer Wahrheiten, sondern ein

Entscheidung, wann man den Ort am besten fotografieren

offene und lebendige Inspirationsquelle für unsere Gegen-

sollte und wie man dort hinkäme, bis hin zum fotografieren

wart und Zukunft.

und der darauffolgenden Auswahl der Aufnahmen. An den Orten waren unterschiedliche Dinge faszinierend — z. B. war

Tereza Štěpková, Institut Terezínské iniciativy

es in Leitmeritz mit seiner unterirdischen Fabrik die Vorbereitung, in Dittersdorf der Besuch des Ortes und der Kontrast zwischen seinem heutigen Alltag und der grauenvollen

Orte

Geschichte. An allen Orten haben ich mich aber um eines

Orte können den Besucher überraschen mit den Geschich-

bemüht — den historischen Materialien einen aktuellen Kon-

ten, die sich an ihnen abgespielt haben. Sie vermögen zu

text zu geben und dazu beizutragen, dass nicht nur an die

beeindrucken und erschrecken. Hauptsächlich können sie

Orte, sondern auch an deren Geschichte wieder erinnert

sich dem Besucher derartig einprägen, dass es schwer ist,

wird.

sie zu vergessen. Gerade das ist es, was uns an ihnen gefällt, weil unscheinbare Orte es vermögen, mit ihrer Geschichte im

Ondřej Bouška, Fotograf

Menschen Fragen aufzuwerfen. Wir wollen die Besucher der Ausstellung, die Leser des Katalogs und die Passanten aufwecken, damit sie sich den Fragen ihrer nächsten Umgebung

Schichten

und ihrer Vergangenheit stellen und sie gelegentlich auch zu

„Das ist wirklich passiert? Wie kommt es, dass man davon

beantworten versuchen — wenn auch nur für sich selbst.

nichts weiß?“ Solche Reaktionen waren es, die wir auf die Antwort nach der Frage, woran wir arbeiten, im letzten hal-

Terezie Vávrová, Antikomplex

ben Jahr am häufigsten hörten. Dem Besucher einen vergessenen Teil unserer Geschichte nahezubringen, war für uns eine große Herausforderung, schon allein deshalb, weil

Gedächtnis

unsere Arbeitsmaterialien sehr mannigfaltig waren. Deshalb

Das menschliche Gedächtnis ist hier an einen Ort in der

haben wir die Schautafeln als eine Art Karte interpretiert,

Landschaft gebunden und überbringt uns die tragische

die mit den Textfragmenten, Dokumenten, aktuellen Fotos

Erfahrung seiner Zeit. Für mich als Mensch im täglichen

und Archivbildern ein einzigartiges Bild der einzelnen Orte

Kontakt mit Überlebenden des 2. Weltkriegs erinnert es

schafft. Die Texte haben wir so angeordnet, dass es mög-

hauptsächlich an zwei Grundwahrheiten. Erstens, dass die

lich ist, die Geschichten der Städte und Dörfer mit einem

Verletzung der Menschenrechte auch nur einer kleinen Grup-

unterschiedlichen Maß an Details zu lesen — damit sowohl

pe, alle Mitglieder der Gesellschaft beeinflusst. Und zwei-

der flüchtige Besucher oder Leser als auch als der eifrige

tens, dass das Verschieben von Millionen von Menschen,

Forscher oder das Kind des Ortes etwas Neues erfährt.

um ihre Arbeitskraft auszubeuten, auch zu ihrer physischen Liquidierung führen kann. Zeitzeugen teilen mit Ihnen im

Kristýna Bartoš, MAKE*detail

Der NS-Zwangsarbeitereinsatz auf dem Gebiet der Tschechischen Republik 1939–1945 Zwangsarbeit war einer der Grundpfeiler der nationalsozia-

ab 1940 ein allgemeiner Arbeitskräftemangel herrschte. Zwi-

listischen Herrschaftspolitik. Mit der Machtübernahme der

schen der Wehrmacht und den Betrieben verschärfte sich

NSDAP wurden zuerst politische Gegner und kurze Zeit spä-

mit Kriegsausbruch das Ringen um die „Ressource Mensch“.

ter auch „Asoziale“, Homosexuelle, Juden, Sinti und Roma, sowie Zeugen Jehovas willkürlich verhaftet und in unter-

Der Arbeitskräftemangel in den Grenzgebieten sollte mit

schiedliche Haftanstalten eingesperrt. Die neu errichteten

dem Einsatz von Ausländern behoben werden. Seit Kriegs-

Lager trugen unterschiedliche Bezeichnungen, wie Schutz-

beginn wurden Fremdarbeiter aus den besetzten Gebieten

haftlager, Konzentrationslager, Arbeitslager oder Umerzie-

Europas und den mit dem Deutschen Reich verbündeten

hungslager. War in den Augen der NS-Ideologen anfangs die

Ländern angeworben. Neben Polen wurden vor allem Men-

„Erziehung“ der vermeintlichen Delinquenten das Hauptziel

schen aus Frankreich, den Niederlanden, Italien, Belgien,

der Haft, so rückte die Nutzung der Arbeitskraft der Inhaf-

Bulgarien, Griechenland, der Slowakei und Jugoslawien zur

tierten zunehmend in den Vordergrund.

Arbeit ins Reich gelockt — anfangs unter dem Versprechen höherer Löhne und mit gültigen sowie zeitlich befristeten

Das System der NS-Zwangsarbeit verschlang im Laufe

Arbeitsverträgen. Allein im Sudetengau, der die westlichen

der Zeit immer weitere Personengruppen. Der Kriegsaus-

und nördlichen böhmischen und mährischen Grenzgebiete

bruch beschleunigte und radikalisierte die Entwicklungen.

zusammenschloss, befanden sich Ende September 1944

NS-Zwangsarbeit wurde zu einem Massenphänomen im ge-

240 000 zivile ausländische Arbeitskräfte. Unter den ver-

samten von Nazi-Deutschland besetzten Europa. Gegen

schleppten waren etwa ein Drittel Frauen. Die mit Abstand

Kriegsende waren 13 Millionen Menschen als ausländische

größten nationalen Gruppen waren mit jeweils etwa 50 000

Zivilarbeiter, Kriegsgefangene oder KZ-Häftlinge in das Deut-

bis 60 000 Personen „Ostarbeiter“ aus der besetzten So-

sche Reich, aber auch in besetzte Gebiete verschleppt wor-

wjetunion sowie Polen. Die nächste größere nationale Grup-

den. Hinzu kamen weitere Millionen Menschen, die in den

pe von Ausländern waren 20 000 Franzosen. Hinzu kam eine

besetzten Ländern Zwangsarbeit für das nationalsozialisti-

stetig wachsende Gruppe tschechischer Übersiedler, also

sche Deutschland leisten mussten.

dauerhaft im Sudetengau lebender „Protektoratsangehöriger“, deren Zahl bis 1944 auf 85 000 gestiegen war und etwa

Die Entwicklung der NS-Zwangsarbeit auf dem Gebiet

18 000 tschechische Tagespendler aus dem Protektorat.

der heutigen Tschechischen Republik ist hauptsächlich von der Teilung des Landes infolge des Münchner Abkom-

Die Grenzgebiete waren auch Internierungsort für Kriegsge-

mens vom September 1938 geprägt. Die wirtschaftlichen

fangene, die die zweitgrößte Gruppe von NS-Zwangsarbei-

NS-Planungsstäbe sahen für die an das Deutsche Reich

tern in den Grenzgebieten bildeten. Allein im Sudetengau

angegliederten Grenzgebiete Böhmens, Mährens und Schle-

waren 70 000 Kriegsgefangene (Stand 1. 4. 1944) inhaftiert.

siens den raschen Aufbau einer effektiven Kriegsindustrie

Über ein Drittel der Kriegsgefangenen im Sudetengau waren

vor. Gleichzeitig sollten die deutschsprachigen Arbeiter in

Angehörige der Roten Armee. Es folgten Franzosen, Briten,

den Grenzgebieten, von denen im Sudetengau 1938 etwa

Italiener, Belgier und Serben. Bereits im Herbst 1939 waren

300 000 arbeitslos waren, den Hunger der reichsdeutschen

die ersten polnischen Kriegsgefangenen ins Grenzgebiet

Industrie nach Arbeitskräften stillen. Zur Umsetzung dieser

deportiert worden, die meist in der Landwirtschaft einge-

Vorgabe des Reichswirtschaftsministeriums waren gewalti-

setzt wurden. Die polnischen Kriegsgefangenen verloren

ge Investitionsleistungen von Nöten. Großprojekte wie die

1940 den Status als Kriegsgefangene und wurden Zivilis-

westböhmische Munitionsfabrik Metallwerke Holleischen

ten — zivile Zwangsarbeiter. Die in den Grenzgebieten ein-

(Holýšov) oder das Chemiewerk zur Herstellung von Flugben-

gesetzten Kriegsgefangenen wurden von verschiedenen

zin in Maltheuern (Záluží) bei Brüx (Most) belasteten den Ar-

Mannschafts-Stammlagern (Stalag) der Wehrmacht verwal-

beitsmarkt so stark, dass in den Grenzgebieten spätestens

tet. Das Stalag IV C Wistritz (Bystřice) bei Teplitz (Teplice)

durchliefen etwa 25 000 Kriegsgefangene. Noch gigantischer

NS-Zwangsarbeit im Protektorat betraf zu Beginn in ers-

sind die Zahlen des Teschener (Český Těšín) Stalags VIII B,

ter Linie Arbeitslose. Während erwerbslose Tschechen zur

das etwa 100 000 Kriegsgefangene verwaltete, davon etwa

Arbeit ins Reich angeworben wurden, mussten arbeitslose

ein Viertel im tschechischen Teil Teschener Schlesiens.

Juden auf staatlichen oder privaten Baustellen wie bei Baťa in Alttabor (Sezimovo Ústí) als Hilfsarbeiter beginnen. Die

Juden und KZ-Häftlinge sind weitere Gruppen von

betroffenen Juden waren meist erst infolge der antisemiti-

NS-Zwangsarbeitern, die hauptsächlich im Grenzgebiet zum

schen Gesetzgebung, die ihnen die Ausübung ihrer Berufe

Einsatz kamen. Nach dem Münchner Abkommen 1938 war

verboten, arbeitslos geworden. Ähnlich war die Situation der

die Mehrheit der böhmischen und mährischen Juden aus den

Roma auf Protektoratsgebiet, die auf Anordnung des tsche-

Grenzgebieten ins Binnenland geflohen. Dennoch waren die

chischen Innenminsiteriums ab 1940 in Arbeitserziehungsla-

Grenzgebiete ein Ort massiver jüdischer Zwangsarbeit. Meh-

ger Lety (Lety u Písku) und Hodonin bei Kunstadt (Hodonín

rere Tausend polnischer Jüdinnen zwischen 15 und 25 Jah-

u Kunštátu) eingewiesen wurden und dort im Straßenbau

ren arbeiteten ab 1941 in der Region um Trautenau (Trutnov),

arbeiten mussten. Mit Errichtung des Ghettos Theresien-

wie zum Beispiel in Schatzlar (Žacléř) in der Textilindustrie.

stadt (Terezín) im Herbst 1941 wurde die Garnisonsstadt

Tausende männlicher Juden aus dem gesamten besetzten

der zentrale Ort der jüdischen Zwangsarbeit im Protektorat.

Europa kamen ab Ende 1940 beim Bau der Autobahn Breslau-Wien oder bei Bauarbeiten, etwa im Karwiner Revier,

Zur Durchsetzung der im August 1941 eingeführten Dienst-

zum Einsatz. Eine weitere, fast völlig unbekannte Gruppe

pflicht für alle arbeitsfähigen Protektoratsangehörigen grif-

von Zwangsarbeitern waren ungarische Jüdinnen und Ju-

fen die Besatzungsbehörden verstärkt auf Zwangsmittel

den, die im Sommer 1944 nach Südmähren — zwischen 1938

zurück. Alle Rüstungsbetriebe verfügten über einen Werk-

und 1945 Teil des Gaus Niederdonau — deportiert worden

schutz, der rigoros gegen Verstöße vorging. „Zur Bekämp-

waren und dort in etwa 20 Lagern untergebracht und zur

fung von Arbeitsvertragsbrüchen und sonstigen Verstößen

Arbeit eingesetzt wurden.

gegen die Arbeitsmoral“, wurden ab 1942 auf Protektoratsgebiet zehn Arbeitserziehungslager für Männer und ein La-

Die KZ-Stammlager Flossenbürg, Groß-Rosen und Auschwitz

ger für Frauen mit einer Gesamtkapazität von etwa 5000

überzogen ab 1942 zudem die Grenzgebiete mit einem Netz

Personen errichtet. In diesen Arbeitserziehungslager wur-

von 34 KZ-Außenlagern, in denen gegen Kriegsende etwa

den geflüchtete, „faule“ oder „kontraktbrüchige“ Arbeiter

30 000 Personen inhaftiert waren. Das größte KZ-Außenla-

für sechs bis zwölf Wochen interniert und dann zurück

ger mit 9 000 mehrheitlich nichtjüdischen Häftlingen befand

an ihre alten Arbeitsplätze geschickt. Die letzte Welle der

sich in Leitmeritz (Litoměřice).

NS-Zwangsarbeit auf Protektoratsgebiet erfasste ab Ende 1944 Zehntausende tschechische Jugendliche, die zum

Die Situation im sogenannten Protektorat Böhmen und

Bau von Verteidigungsanlagen in Österreich und in Mähren

Mähren unterschied sich völlig von der in den Grenzgebie-

gezwungen wurden. Bislang von der Brutaltität des NS-

ten: Die nationalsozialistischen Planungen sahen die tsche-

Regimes weitgehend verschonte Orte wie Politschen (Po-

chische Bevölkerung Böhmens und Mährens bis zur Mitte

ličná) bei Wallachisch Meseritsch (Valašské Meziříčí) in den

des Zweiten Weltkrieges in erster Linie als Arbeitskräftere-

Beskiden wurden in den letzten Kriegsmonaten Zentren der

servoir für den Einsatz im Deutschen Reich an. Insgesamt

NS-Zwangsarbeit.

ließen sich etwa 400 000 meist junge Menschen zur Arbeit im Reich freiwillig anwerben oder wurden dorthin zwangs-

Zwischen 1939 und 1945 entwickelten sich die tschechi-

deportiert. Nach der Niederlage von Stalingrad und den

schen Grenzgebiete zu einem internationalen „melting pot“

sich ständig intensivierenden alliierten Bombenangriffen

der Zwangsarbeit. Gegen Kriegsende war in den Grenzgebie-

wurden Kriegsproduktionen vermehrt aus dem Deutschen

ten jede vierte Arbeitsstelle von einem Ausländer besetzt.

Reich auf das Protektoratsgebiet verlagert. Das Protektorat

Es gab kein Dorf, keine Gemeinde, kein Unternehmen, in

entwickelte sich in den letzten Kriegsjahren zu einem der

dem nicht Ausländer eingesetzt wurden. Das Modell einer

wichtigsten Standorte für die reichsdeutsche Kriegswirt-

ethnisch homogenen deutschen Volksgemeinschaft war

schaft. Die inzwischen bedeutend gewordene böhmische

mit der Realität einer internationalen Zwangsgesellschaft

und mährische Waffen- und Maschinenbauindustrie erhielt

konfrontiert. Das rassistische NS-Gesellschaftsmodell fin-

gewaltige Rüstungsaufträge, für deren Erfüllung aber kaum

det sich in der Arbeitswelt im Protektorat wieder. Böhmen

noch Arbeitskräfte zur Verfügung standen. Zum Arbeitsein-

und Mähren waren der Ort der Rekrutierung tschechischer

satz von Ausländern im Protektorat kam es letztendlich doch

Arbeitskräfte für den „Reichseinsatz“ aber auch der Ein-

nicht, da der Staatsminister für Böhmen und Mähren, Karl

satzort von NS-Zwangsarbeitern: zuerst Juden und Roma,

Hermann Frank (1898–1946), den „Hang der tschechischen

später „gewöhnliche“ Tschechen.

Bevölkerung zu konspirativer Verbrüderung mit Ausländern aller Art“ fürchtete.

Alfons Adam

Das wiedergefundene Gedächtnis Die Schicksale der Opfer von Zwangsarbeit auf dem Gebiet

der kurz vor Kriegsende 1945 die Befreiung des dortigen

der Tschechischen Republik und die Geschichte der damit

Kriegsgefangenenlazaretts filmte, eine Dauerausstellung.

verbundenen Orte gerieten nach 1945 in Vergessenheit. Die

In Karwin wurde 2015 am Fernwärmekraftwerk, das in den

deutschsprachigen Zeitzeugen wurden ausgesiedelt und die

Kriegsjahren von jüdischen Zwangsarbeitern und Kriegs-

Täter entzogen sich der tschechoslowakischen Justiz durch

gefangenen gebaut wurde, eine Gedenktafel angebracht.

Flucht. Die Lager dienten unmittelbar nach Kriegsende der

Im nordmährischen Bad Lindewiese (Lipová-lázně) wurde

Unterbringung repatriierter Ausländer oder als Sammelun-

2014 eine russisch-orthodoxe Kapelle eingeweiht, die an

terkünfte bei der Aussiedlung der deutschen Bevölkerung.

die um Freiwaldau (Jeseník) eingesetzten Kriegsgefangenen

Anschließend verfielen die meisten Gebäude und wurden

erinnert, die mehrheitlich aus der ehemaligen Sowjetunion

abgetragen.

stammten. In Dittersdorf (Detřichov u Moravské Třebové) wird bereits seit 1975 alljährlich am 8. Mai ein Gedenklauf an

Das Thema NS-Zwangsarbeit wurde in der Tschechoslo-

die Opfer des dortigen Entbindungslagers für NS-Zwangs-

wakei über Jahrzehnte verschwiegen. Unter der kommu-

arbeiterinnen aus Polen und der Sowjetunion veranstaltet.

nistischen Regierung entwickelten sich mehrere zentrale

Die Liste derartiger Beispiele ist lang.

Gedenkstätten, die an die tschechischen Opfer der NS-Verbrechen erinnern — in der Kleinen Festung in Theresienstadt

Auch im Ausland wird an die NS-Zwangsarbeit auf dem Ge-

(Terezín), in Liditz (Lidice), Lezaky (Ležáky) sowie in der Cy-

biet der Tschechischen Republik erinnert. Nachfahren bri-

rill-und- Method-Kirche in Prag. Der ausländischen Opfer der

tischer, französischer oder sowjetische Kriegsgefangener,

NS-Zwangsarbeit wurde eher in Form von Gräbern gedacht,

die auf dem Gebiet der Tschechischen Republik inhaftiert

die an vielen Orten im Grenzgebiet zu finden sind. Nach 1948

waren, erinnern an die Geschichte ihrer Väter, Großväter und

verschwanden die Grabkreuze, die durch kommunistische

Urgroßväter auf Webseiten, in Blogs und Facebook-Gruppen.

Symbole ersetzt wurden. Entgegen der kommunistischen

Tschechische Museen und Archive bekommen täglich Anfra-

Erinnerungspolitik engagierten sich verschiedene regionale

gen aus dem Ausland zur Geschichte der NS-Zwangsarbeit.

Initiativen für das Gedenken an die Opfer der NS-Zwangsarbeit. An den Orten ehemaliger KZ-Außenlager wurden

Unsere Ausstellung will ihre Besucher ermutigen, auch an

Gedenksteine oder Gedenktafeln angebracht.

weiteren noch vergessenen Orten der NS-Zwangsarbeit mit der Erinnerung an die Opfer und deren Geschichte zu begin-

Um das Jahr 2000 wurde im Zusammenhang mit der Ent-

nen. Damit wir unser Gedächtnis nicht verlieren.

schädigung der NS-Zwangsarbeiter erstmals nach der Wende öffentlich über das Thema diskutiert. Es wird aber nach

Alfons Adam

wie vor fast ausschließlich mit dem sog. Totaleinsatz von Tschechen und Tschechinnen auf dem Gebiet des Deutschen Reichs in Verbindung gebracht. Über die hunderttausenden Ausländer, die neben Angehörigen einheimischer Minderheiten — Juden, Roma, Polen — im tschechoslowakischen Grenzgebiet Zwangsarbeit leisten mussten, ist in der tschechischen Gesellschaft so gut wie nichts bekannt. Gleichwohl wächst in den letzten Jahren das Interesse an der Geschichte der NS-Zwangsarbeit. Die Gedenkstätte Theresienstadt eröffnete auf dem Gelände der Kleinen Festung eine Dauerausstellung zum KZ-Außenlager Leitmeritz. Das Nordböhmische Museum in Reichenberg (Liberec) veran-

↑ In Dörfles (Víska u Jevíčka) befand sich ein Zwangsar-

staltete in den letzten Jahren mehrere Ausstellungen über

beiterlager für den Autobahnbau. Im Jahr 1940 wurden

das Phänomen der Lager und über die Kriegswirtschaft. Im

150 Juden aus Polen dorthin deportiert, die ein Jahr

Rahmen des neuen Stadtmuseums richtete die Gemeinde

später durch 400 sowjetische Kriegsgefangene ersetzt

Holleischen (Holýšov) 2013 eine Abteilung zum KZ-Außen-

wurden. 1942 starben 143 Häftlinge an Typhus. Dort, wo

lager Holleischen ein. Das Kreismuseum in Falkenau (Soko-

die Opfer der Typhusepidemie begraben sind, wurde

lov) widmete dem amerikanischen Regisseur Samuel Fuller,

1951 ein Denkmal errichtet / Foto O. Bouška, 2015

Alttabor Sezimovo Ústí D

ie Juden im Deutschen Reich und im Protektorat Böhmen und Mäh-

ren wurden nach und nach vom Arbeitsmarkt verdrängt und ihrer Rechte enthoben. Schon im März 1939 erließ die

Protektoratsregierung das Verbot, Juden in der staatlichen Verwaltung zu beschäftigen. Nachdem Juden die Arbeit in staatlichen Behörden verboten worden war, kamen auch die selbständigen Berufe an die Reihe. Ärzte und Rechtsanwälte mussten ihre Praxen schließen. Ab 1939 durften Juden keine Firmen mehr leiten. Jüdische Angestellte konnten ohne Angabe von Gründen entlassen werden und hatten dann Anspruch auf Arbeitslosenhilfe in Höhe des „zum Lebensunterhalt unerlässlich Notwendigen“. Für Juden galten keine Arbeitsschutzmaßnahmen und sie hatten keinen Anspruch auf Urlaub oder die Lohnfortzahlung im Krankheitsfall wie die anderen. Bei Verstößen gegen die Arbeitspflicht drohte ihnen eine Freiheitsstrafe.

Voženílek, František Gahura, Richard H. Podzemný und anderer, die auch Zlin projektiert hatten. Dieser Stadt-

ALTTABOR Bezirk Südböhmen 2015: 7 306 Einwohner 1930: 1 077 Einwohner 1939–45: Protektorat Böhmen und Mähren

teil (hier auf einem Foto von 1940) wird bis heute im Volksmund „Baťov“ genannt / SOkA Zlín

↑

Die funktionalistische Wohnsiedlung für Arbeiter der Firma MAS in Alttabor auf einem Foto von 1941 / SOkA Zlín

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

as Areal der Maschinenbaufirma Moravské a slovenské strojírny (MAS) in Alttabor und die

funktionalistische Wohnsiedlung in der Stadt wurden mithilfe von jüdischen Arbeitern errichtet, die dort zur Zwangsarbeit eingesetzt waren.

Die Maschinenbaufirma Moravské a slovenské strojírny, ein Tochter- unternehmen der Aktiengesellschaft

↑ Die Einfamilienhäuser in der ehemaligen Arbeitersiedlung heute / Foto O. Bouška, 2015

ie Abwanderung von Arbeitskräften ins Deutsche Reich wegen des erhöhten Bedarfs der

Kriegswirtschaft brachte 1941 den Bau der Fabrik

Baťa in Zlin (Zlín), suchte 1938 nach einem neuen

und der Wohnsiedlung der Baťa-Tochter in Alttabor

Standort. Die Wahl fiel auf Alttabor in der Nähe der

ins Stocken. Aus diesem Grund bemühte sich die

südböhmischen Stadt Tabor (Tábor). Der kleine Ort

Leitung der Firma MAS aktiv um den Einsatz jüdi-

litt auf der einen Seite unter hoher Arbeitslosigkeit,

scher Arbeiter, die die fehlenden Arbeitskräfte er-

auf der anderen Seite verfügte er über eine gute Ver-

setzen sollten. Im Juni 1941 beschäftigte der Betrieb

kehrsanbindung. Die Bauarbeiten in Alttabor began-

MAS in Alttabor 65 Juden (Männer). Im Einklang

nen im Juni 1939. Neben den Produktionshallen der

mit den damals geltenden Gesetzen waren sie in

Maschinenfabrik sollte dort nach dem Zliner Vor-

hohem Maße von ihrer Umgebung isoliert, wurden

bild auch eine Arbeitersiedlung entstehen. Die Firma

aber nicht bewacht. Die Zwangsarbeit bei MAS be-

MAS unterstand finanziell und personell der vollen

wahrte diese Männer im Herbst 1941 jedoch nicht

Kontrolle durch die Zliner Unternehmensleitung.

vor den Massendeportationen in Ghettos und Lager.

↑

Das Baťa-Viertel entstand im Laufe von zwei Jahren auf einer freien Fläche in der Nähe des historischen Alttabor

↑ Die Leitung der Firma Baťa im September 1941 zu Be-

nach einem Entwurf der Architekten Vladimír Karfík, Jiří

such in Alttabor. Von Links: B. Ševčík, J. Hlavnička,

A. Sedlmayer, A. Sedlák und M. Vlach. Der Firmendirek-

damit er nicht mit den anderen Juden deportiert

tor Bohuslav Ševčík, der für den Bau des neuen Betriebs

wird. Leider entging er diesem Schicksal trotzdem

in Alttabor verantwortlich war, spielte in der Frage der

nicht.

Beschäftigung von Juden bei MAS eine entscheidende Rolle — er hatte persönlich um ihren Einsatz nachge-

Otto Brössler wurde 1904 in Ungarisch Hradisch ge-

sucht. Nach einer Besichtigung der Baustelle im Juni

boren. Ab Januar 1937 arbeitete er als Leiter der Be-

1941 gab er seinem dortigen Mitarbeiter die Anweisung:

triebsgarage und der Autowerkstatt bei Baťa in Zlin.

„Ich habe Juden gesehen, die ein Stück von der Un-

Im Jahr 1939 wurde er als Schlosser nach Alttabor

terkunft entfernt eingesetzt waren. Besonders einer

versetzt. Im November 1942 wurden er und seine

mit einer weißen Mütze war von morgens bis abends

Familie im Ghetto Theresienstadt interniert. Im Fe-

untätig und lungerte nur auf der Baustelle herum. Ich

bruar 1943 starb dort sein fünfjähriger Sohn Karl.

ordne an, dass sich alle Juden sofort in Marsch setzen

Ende September 1944 wurde Otto Brössler ins Kon-

und Kanalisations- und Straßenarbeiten verrichten; sie

zentrationslager Auschwitz deportiert. Die Befreiung

sollen nirgendwo sonst arbeiten, höchstens noch beim

erlebte er im Konzentrationslager Mauthausen-Gu-

Sandschaufeln. Und den mit der weißen Mütze schickt

sen. Nach dem Krieg emigrierte er mit seiner Frau

gleich weg und auch sonst jeden, der so herumgam-

Georgina, die das Kriegsende im Lager Mauthausen

melt.“ / SOkA Zlín

erlebte, nach Israel.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort? ↑ Das Landgut „Velký Dvůr“ in Alttabor, wo eine Holzba-

n Alttabor erinnert heute nichts mehr an den Einsatz jüdischer Zwangsarbeiter in den Jahren

1941–43. Das Landgut „Velký Dvůr“, wo die Juden

racke für 40 jüdische Zwangsarbeiter stand, auf einer

provisorisch untergebracht waren, wurde in den

Aufnahme von 1939 / SOkA Zlín

Nachkriegsjahren abgerissen und die umliegenden Felder wurden bebaut.

Otto Brössler * 1904, Uherské Hradiště, CZ

Quelle: SOkA Tábor ↑

Dort, wo früher das Landgut „Velký dvůr“ stand, in dem

Eine undatierte Kriegschronik aus Alttabor erzählt die Ge-

während des Krieges Juden untergebracht waren, befin-

schichte von Otto Brössler:

den sich heute ein Plattenbau und ein Park. Die Esche

steht dort seit etwa 1910, als sie vor der Giebelseite m Betrieb der Firma MAS arbeitete ein Jude na-

des Hofs gepflanzt wurde. Der Baum überdauerte den

mens Otto Brössler als Monteur, den die Firma

Bau der Baťa-Stadt in den Jahren 1939–41 und den Ab-

lange Zeit als unentbehrlichen Arbeiter einstufte,

riss des Hofs um 1960 / Foto O. Bouška, 2015

Brüx Most D

as Leid der Kriegsgefangenen und Zwangsarbeiter aus der Sowjetuni-

on war nach dem Krieg noch nicht zu

Ende. Bei ihrer Rückkehr in die Heimat wurden sie in Lagern festgehalten und verhört. Sie wurden als Verräter gebrandmarkt, die sich nicht hätten gefangen nehmen oder deportieren lassen dürfen. Am Ende des Krieges hielten sich im Deutschen Reich rund 11 Millionen ausländische Zwangsarbeiter auf. In den Gebieten, die von der amerikanischen Armee befreit wurden, richtete man „DP-Camps“ (Displaced Persons Camps) ein, in denen die ehemaligen Zwangsarbeiter übergangsweise untergebracht wurden — ein solches Camp befand sich beispielsweise in Pilsen (Plzeň). Aus dem tschechoslowakischen Grenzgebiet wurde zirka eine viertel Million ausländische zivile Arbeiter und Kriegsgefangene aufgrund bilateraler Abkommen zwischen der Tschechoslowakei und ihren Heimatstaaten repatriiert. Viele Zwangsarbeiter machten sich gleich nach der Befreiung auf eigene Faust auf den Weg in ihre Heimatländer.

leutensdorf (Litvínov), und war bis Kriegsende in Betrieb. Ab der Mitte des Jahres 1944 wurde die Produktion durch

BRÜX Bezirk Ústí nad Labem 2015: 67 089 Einwohner 1939: 22 422 Einwohner 1938–45: Sudetengau

wiederholte Luftangriffe stark eingeschränkt. Allein der Angriff vom 12. Mai 1944 forderte mehr als 600 Menschenleben.

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

n der Region Brüx gab es während des Krieges die höchste Zahl an Zwangsarbeitern auf dem Gebiet

der heutigen Tschechischen Republik. Zehntausende Menschen wurden gezwungen, beim Aufbau ei-

↑ Die internationale Zusammensetzung der Arbeiter er-

nes neuen Chemiewerks in Maltheuern (Záluží) oder

schwerte beim Bau des Chemiewerks die Arbeit. Das

in den Braunkohlegruben zu arbeiten.

Unternehmen STW beschäftigte zahlreiche Dolmetscher, verschiedene Aufschriften waren mehrsprachig. Foto

Ab der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts zogen die

vom 2. 6. 1942 / SOA Litoměřice

reichen Braunkohlevorkommen in der Region Brüx neue Zuzügler an. Zwischen 1869 und 1910 verfünf-

Der Bau der Chemiefabrik in Maltheuern, den die

fachte sich die Einwohnerzahl der Stadt Brüx auf

Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW) leitete,

knapp 25 000. Während die Stadt im 19. Jahrhundert

litt von Anfang an unter Arbeitskräftemangel: Ein

überwiegend deutschsprachig war, hielt sich zwi-

Teil der tschechischen Bevölkerung wurde nach dem

schen den Weltkriegen die Zahl der Deutschen und

Anschluss der Sudetengebiete an das Deutsche Reich

Tschechen bereits die Waage. Die Braunkohleförde-

vertrieben oder floh und so mussten Zwangsarbeiter

rung erstreckte sich über das gesamte Nordböhmi-

kommen. Im Mai 1942 arbeiteten dort mehr als 30 000

sche Becken, von Kaaden (Kadaň) bis nach Aussig

Menschen aus rund 30 Ländern. Unter ihnen waren

(Ústí nad Labem). In den mehr als 100 Kohlegruben —

ca. 7 000 Kriegsgefangene, 6 000 Zivilisten aus dem

über und unter Tage — arbeiteten vor dem Ausbruch

Ausland und mehr als 6 000 Tschechen, die meist

des 2. Weltkriegs rund 25 000 Bergleute.

aus dem angrenzenden Protektorat kamen. Das Unternehmen musste aufgrund der Sprachprobleme

Die deutsche Kriegswirtschaft hatte nach dem Anschluss

auf der Baustelle und in den Lagern Dolmetscher

des tschechoslowakischen Grenzgebiets an das Deutsche

beschäftigen.

Reich im Jahr 1938 großes Interesse an den dortigen Braunkohlevorkommen. Die Gruben, die sich im Besitz der beiden jüdischen Familien Petschek und Weinmann befanden, wurden arisiert und an die Sudetendeutsche Braunkohle AG (SUBAG) angegliedert, die den Reichswerken Hermann Göring gehörte. Um die deutsche Wehrmacht von Erdölimporten unabhängig zu machen, begann man 1939 mit dem Bau einer riesigen Chemiefabrik für die Herstellung von synthetischem Benzin durch die Hydrierung von Braunkohle. Die

↑ Das Zwangsarbeiterlager Nr. 31/32 befand sich direkt

Fabrik befand sich in Maltheuern, zwischen Brüx und Ober-

neben der Fabrik und hatte eine Kapazität von 2 300

Personen. Die Firmen STW und SUBAG verwalteten Lager mit einer Kapazität von insgesamt mehr als 50 000 Menschen. Die Lager waren von Stacheldraht umgeben und wurden pausenlos bewacht. Ihre Besatzung

ie zitierten uns Tag und Nacht zu sich: Schreib auf, wen du kennst, was du weißt, wer, was,

wie… Es gab dort auch Kriegsgefangene. Die wur-

den vorgerufen: Du, soundso, warum hast du dich

wechselte: Ein Lager für Zivilisten konnte durch einige

gefangen nehmen lassen? Sie rechneten nur mit der

wenige Veränderungen in ein Lager für Kriegsgefange-

Möglichkeit, dass man sich freiwillig ergeben hatte.

ne umgewandelt werden. Eine gewöhnliche Baracke bestand aus sechs Schlafräumen und in jedem Raum

Alexandr Fjodorowitsch I. wurde 1926 in der Nord-

wohnten im Falle ziviler Zwangsarbeiter aus Westeu-

ukraine geboren. Im Jahr 1942 wurde er zur Arbeit

ropa 18 Personen. Wenn es sich um Kriegsgefangene

nach Rhumspringe im Deutschen Reich deportiert.

handelte, stieg die Kapazität desselben Raums auf 28

Nach mehreren Monaten versuchte er zu fliehen,

Personen. Sowjetische Kriegsgefangene wurden in noch

wurde aber verhaftet und für zwei Monate ins Ar-

größerer Enge untergebracht. Zum Bespiel diente das

beitserziehungslager 29 in Brüx geschickt. Danach

SUBAG-Lager Seestadtl/Ervěnice im Herbst 1944 kurze

wurde er zur Schwerarbeit in den Bergbau bei Halle /

Zeit als Außenlager des KZ Flossenbürg für 1 000 Häft-

Saale versetzt. Nach seiner Heimkehr wurde er von

linge, anschließend wurden dort 1700 Gefangene aus

den Sowjetbehörden verhört, der Kollaboration mit

der UdSSR einquartiert / SOA Litoměřice

den Deutschen beschuldigt und verschiedenen Arbeitslagern in der Umgebung Moskaus zugewiesen. Ein ähnliches Schicksal erwartete nach der Heimkehr die meisten Sowjetbürger, die zur Zwangsarbeit für Nazideutschland verschleppt worden waren.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort? ↑

500 sowjetische Häftlinge, die mit einem Transport am 9. 7. 1942 in Brüx ankamen, warten auf ihre Verteilung auf die Unterkünfte im Lager der STW. Einige Arbeiter

er Kohlebergbau verändert die Region Brüx bis heute. Die Stadt selbst ist ihm zum Opfer ge-

fallen und wurde in den 60er Jahren größtenteils

und Häftlinge aus Osteuropa — unter ihnen auch Ju-

abgerissen. Vom Lagergelände sind nur noch die

den — entschieden sich nach dem Krieg nicht für die

Grundmauern erhalten. An die Opfer des 2. Welt-

Heimkehr, sondern für die Emigration, z. B. in die USA,

kriegs erinnert eine Gedenkstätte im ehemaligen

nach Australien oder Israel, denn sie fürchteten, in der

städtischen Krematorium.

Sowjetunion verfolgt zu werden / SOA Litoměřice ↓

Die Fabrik der Sudetenländischen Treibstoffwerke wurde nach der Befreiung enteignet, nach 1989 privatisiert und ist heute unter dem Namen Unipetrol Teil der polni-

Alexandr F. I. * 1926, Bachmač, UA

schen Orlen-Gruppe. Vor dem Werkseingang wurde 2015 ein Denkmal für die Opfer des Fabrikbaus während des Krieges enthüllt / Foto O. Bouška, 2015

dittersdorf Dětřichov u Moravské Třebové D

ie „Geburtshilfe“ für die Zwangsarbeiterinnen hatte ein einziges Ziel:

die schnellstmögliche Wiedereingliede-

rung der Mütter in den Arbeitsprozess. Ihre Kinder mussten sie oft in den Entbindungslagern zurücklassen, wo sie nicht selten an Krankheiten oder Unterernährung starben. Im September 1944 gab es im Sudetengau mehr als 70 000 ausländische Zwangsarbeiterinnen. Rund die Hälfte stammte aus Polen und der Sowjetunion. Stellte sich heraus, dass sie schwanger waren, wurden sie zurückgeschickt. Ihre schlechten Erfahrungen erschwerten jedoch das Anwerben neuer Arbeitskräfte, weshalb sie fortan in Deutschland entbinden sollten. Industriebetriebe richteten oft eigene Kinderheime ein, damit die Mütter neugeborener Kinder gleich wieder zur Arbeit zurückkehren konnten. Für die Frauen, die in der Landwirtschaft arbeiteten, gab es zentrale Entbindungslager, wo sie ihre Kinder zurücklassen mussten, wenn der Bauer ihnen nicht erlaubte, sie bei sich zu behalten.

bei Dittersdorf wurde jedoch nie begonnen und das ganze Bauprojekt wurde schließlich im April 1942 aufgegeben. Die drei Holzbaracken bei Dittersdorf

DITTERSDORF Bezirk Pardubice 2015: 128 Einwohner 1939: 345 Einwohner 1938–45: Sudetengau

wurden 1943 in ein „Entbindungsheim“ für Zwangsarbeiterinnen umgewandelt, die einzige bekannte Einrichtung dieser Art auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik. Im Jahr 1943 kamen die ersten schwangeren Frauen, die aus Polen und den besetzten Gebieten der Sowjetunion nach Nordmähren deportiert worden waren, nach Dittersdorf. Im Oktober 1944 gab es in Dittersdorf 26 Kinder und 59 Frauen, davon 33 Schwangere. Die meisten Frauen arbeiteten auf Bauernhöfen in der näheren Umgebung, es kamen aber auch Frauen aus weiter entfernten Orten, um hier zu entbinden. Im Lager gab es nur einen Arzt und die Frauen waren

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

weitgehend auf sich gestellt. Von 1943 bis 1945 kamen in Dittersdorf 637 Kinder zur Welt, 206 von ihnen starben oft kurz nach der Geburt an Krankheiten und Unterernährung. Auch 14 erwachsene Frauen kamen ums Leben.

n Dittersdorf wurde ein Entbindungslager für Frauen aus Polen und der Sowjetunion eingerich-

tet, die in der Region in erster Linie zur Zwangsarbeit in der Landwirtschaft eingesetzt waren. In dieses Lager wurden auch Frauen mit Kleinkindern geschickt, um die sich der Arbeitgeber nicht küm-

mern wollte.

↑ Das Lager befand sich auf einer Hochebene, auf der die Autobahn Wien–Breslau entlangführen sollte / Foto O Bouška, 2015

↑

Die Toten wurden anfangs auf dem Friedhof in Altstadt (Staré Město) begraben, später in einem Wäldchen direkt neben dem Lager / Archiv bezpečnostních složek Praha

Dittersdorf ist ein kleiner Ort, der 1938 rund 400 fast ausschließlich deutschsprachige Einwohner hatte. Anfang 1939 begannen die Bauarbeiten an der Autobahn Breslau—Wien, die einige hundert Meter östlich am Ort vorbeiführen sollte. An der geplanten Strecke wurden in regelmäßigen Abständen Arbeiterunterkünfte errichtet. Mit dem Bau des Abschnitts

↑

Blick auf das Lagergelände nach dem Krieg / Archiv bezpečnostních složek Praha

kranke Frauen (…) und Kinder unter fünf Jahren. Die Kinder waren in einem erbärmlichen Zustand, sie durften weder herumlaufen noch sprechen (…) Niemand kümmerte sich um sie, als Nahrung bekamen sie nur Magermilch.“ Sie durfte ihr Kind bei sich behalten, denn ihr Mann hatte in Ober Paulowitz (Horní Povelice) eine Stelle für sie gefunden, die sie auch mit Säugling antreten durfte.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

↑ Offizielle Aufnahmen von „Ostarbeiterinnen“ mit ihren Kindern sollten zu Propagandazwecken einen glücklichen Eindruck erwecken / Bundesarchiv, Bild 146-1994-040-15A

er Plan aus der Nachkriegszeit, die Gebäude als Erholungsheim zu nutzen, wurde nicht ver-

wirklicht. In den 70ern wurden die Gebäude ab-

M. Chomiszáková * 1921, Beniowa, PL

gerissen und an ihrer Stelle ein Denkmal für die Opfer des Lagers errichtet. Die Erinnerung wird auch durch einen alljährlichen Gedenklauf lebendig erhalten.

ch war in einem Raum mit neun Frauen untergebracht. Hygiene gab es nicht, nur Kälte und

Hunger. Unter diesen Bedingungen brachten die Frauen ihre Kinder zur Welt. Es gab keine ärztliche Hilfe. Wir waren ganz auf uns gestellt.

↑

An den Standort des Lagers erinnert heute ein weiteres Denkmal am Waldrand / Foto O. Bouška, 2015

↓

In dem Wäldchen, in dem sich der Kinderfriedhof befunden hatte, wurde 1955 ein Denkmal errichtet, das 2008 rekonstruiert wurde / Foto O. Bouška, 2015

↑ Nach Kriegsende blieb Marie Chomiszáková mit ihrem Mann in der Tschechoslowakei. Im Mai 1972 erschien in der Zeitschrift „Vlasta“ ein Artikel über das Entbindungslager Dittersdorf, in dem auch ihre Erinnerungen und Fotos zu finden sind / Tomšů, Libuše: Svědectví dětřichovského lesa, Vlasta, 3. 5. 1972, Foto F. Jebavý Marie Chomiszáková wurde 1941 zur Zwangsarbeit nach Jägerndorf (Krnov) deportiert und einem Bauern zugeteilt. 1943 wurde sie von ihrem späteren Mann, der als Kriegsgefangener im Nachbarort arbeitete, schwanger. Das Kind brachte sie in Dittersdorf zur Welt: „Im Lager waren vor allem schwangere und

Eger Cheb D

ie Luftangriffe der Alliierten galten in erster Linie den wichtigsten In-

dustriebetrieben. Für die Zwangsarbei-

ter waren die Angriffe besonders gefährlich, denn ihre Unterkünfte befanden sich in der Nähe der Fabriken und nur selten gab es dort Schutzräume. Ab 1944 konnten die Alliierten auch das Gebiet der heutigen Tschechischen Republik bombardieren. Die Luftangriffe, die vor allem den Industriezentren galten, waren im Vergleich zu den Angriffen auf Deutschland relativ selten, für die Zwangsarbeiter aber sehr gefährlich. Ihre Unterkünfte verfügten bestenfalls über Splittergräben, die Luftschutzbunker waren den Wachleuten vorbehalten. Den Ostarbeitern, Polen und Kriegsgefangenen war es sogar verboten, sie zu benutzen. Eger wurde am Ende des Krieges viermal Ziel größerer Angriffe. Beim Luftangriff am 25. März 1945 kamen 73 französische Arbeiter ums Leben.

Von den 5 000 Arbeitern der Flugzeugfabrik stammten die meisten aus Eger und Umgebung. Die Fabrik

EGER Bezirk Karlovy Vary 2015: 32 351 Einwohner 1939: 31 671 Einwohner 1938–45: Sudetengau

war mit Abstand der größte Arbeitgeber der Region. Weil viele in die deutsche Wehrmacht einberufen wurden, lichteten sich jedoch die Reihen der Beschäftigten und das Unternehmen suchte nach Ersatz. In Eger arbeiteten insbesondere französische Zivilisten, die dort im Rahmen des 1942—1944 auf dem Gebiet Frankreichs geltenden Pflichtarbeitsdienstes (Service du travail obligatoire — STO) eingesetzt waren. Zu den zivilen Arbeitern kamen noch französische und sowjetische Kriegsgefangene hinzu. Das Lager der russischen Gefangenen befand sich unmittelbar auf dem Fabrikgelände. ↓ Lageplan der Flugzeugfabrik in Eger von 1941, rechts

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

unten befindet sich das Lager der sowjetischen Gefangenen / Privatarchiv L. Matějíček

ie Zwangsarbeiter in Eger arbeiteten vor allem in der neuen Flugzeugfabrik. Die größte Grup-

pe bildeten französische Zivilisten und Kriegsgefangene. Die Franzosen arbeiteten in der Produktion, die Gefangenen aus der Sowjetunion bauten die Hallen und den Flugplatz.

Das in Westböhmen gelegene Eger mit seiner überwiegend deutschsprachigen Bevölkerung war vor dem Zweiten Weltkrieg eines der Zentren des deutsch-tschechischen Nationalitätenkonflikts. Nach dem Münchner Abkommen wurde die Stadt an das Deutsche Reich angeschlossen. Man gründete dort die kleine Flugzeugfirma Wrede & Wiedehold, die 1940 vom Reichsluftfahrtministerium übernommen wurde. Da die Luftwaffe im Laufe des Krieges dringend weitere Flugzeuge brauchte, entstanden in der Vorstadt die „Flugzeugwerke Eger“, die über einen eigenen Flugplatz verfügten. Ab 1942 wurden dort Flugzeuge der Marke Heinkel und Messerschmitt produziert.

↑

Arbeiten am Rumpf des schweren Bombers HeinkelHe 177 in der Fabrik in Eger / Privatarchiv L. Matějíček

↓ Blick auf die Fabrik in Eger nach dem Angriff / Privatarchiv L. Matějíček

ch nahm die Beine in die Hand und versteckte mich im Gebüsch. Ich hatte Glück … Diejenigen,

die in Richtung russisches Lager oder zum Dorf

gegangen waren, wurden getötet oder verletzt. Ich bin dem sozusagen nur durch ein Wunder entgangen. André D. stammte aus Eymeux in den französischen Alpen. 1943 wurde er als Zwangsarbeiter in Eger in der Flugzeugfabrik und auf einem Bauernhof eingesetzt. Am 25. März 1945 entging er nur knapp einem Luftangriff: „Ich war im Lager und wollte duschen gehen. Ich ging zum gegenüberliegenden Haus zurück ↑

Die dem Luftangriff vom 25. März 1945 zum Opfer gefal-

und hörte das Dröhnen der Flugzeuge. Da bin ich

lenen Franzosen wurden in einem Gemeinschaftsgrab auf

schnell raus und sah, wie dort die Flugzeuge heran-

dem städtischen Friedhof beigesetzt. Unter den Opfern

geschossen kamen. Ich nahm die Beine in die Hand,

war auch Paulin Derelle aus der kleinen Stadt Joudrevil-

wenn man das so sagen kann, und versteckte mich

le an der französisch-luxemburgischen Grenze. Im Juni

im Gebüsch.“ Nach der Befreiung durch die ameri-

1940 geriet er in Gefangenschaft und nach seinem Auf-

kanische Armee kehrte er nach Eymeaux zurück. Ab

enthalt im Straflager Stalag XIII B in Weiden arbeitete er

1947 war er dort Stadtrat und später Bürgermeister

auf einem Bauernhof in der Nähe von Eger. 1943 wurde er

des Ortes.

aus der Gefangenschaft entlassen, unter der Bedingung,

2016

dass er sich freiwillig zur Arbeit in der Flugzeugfabrik meldet. In Eger lebte er zur Untermiete bei Familie Bachmann, in deren Tochter er sich verliebte. 1944 wurde ihre

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

gemeinsame Tochter geboren. Paulin Derelle kam beim Luftangriff ums Leben und seine Tochter wurde nach dem Krieg zusammen mit der gesamten Familie nach Thüringen deportiert, wo sich ihre Spur verliert. Paulins Neffe Bernard Derelle schrieb über seinen Onkel, dem er nie persönlich begegnet war, im Jahr 2005 ein Buch. Noch immer sucht er nach seiner Cousine, deren Namen er nicht kennt / Privatarchiv B. Derelle

as Gelände der ehemaligen Flugzeugfabrik ist heute ein Gewerbegebiet. Wo sich das La-

ger der Franzosen befand, ist heute ein Solarpark.

An die Opfer des Luftangriffs und die russischen Kriegsopfer erinnern Grabmäler auf dem städtischen Friedhof.

André D. * 1922, Eymeux, FR

Wo einst die Flugzeugfabrik war, befindet sich heute das Maschinenbauwerk „Strojírny Cheb“ / Foto O. Bouška, 2015

Hodonin bei Kunstadt Hodonín u Kunštátu D

ie Lösung der sog. Zigeunerfrage

fiel in die Zuständigkeit des Gene-

ralkommandanten der nichtuniformierten Protektoratspolizei. Die einzelnen Schritte führte also die Protektoratspolizei unter Aufsicht der deutschen Kriminalpolizei aus.

Der Roma-Holocaust wurde nach dem Krieg lange Zeit nicht als Verfolgung der Angehörigen einer bestimmten Gruppe aufgrund ihrer Rasse wahrgenommen. Es kam auch nicht zu größeren Prozessen gegen Aufseher der „Zigeunerlager“. Die Kommandanten der Lager Hodonin und Lety, Stefan Blahynka und Josef Janovský, wurden nicht angeklagt bzw. in allen Punkten freigesprochen. Der einzige Verurteilte im Fall Hodonin war der Roma Blažej Dydy, der in Hodonin und nach der Deportation 1943 auch in Auschwitz als Funktionshäftling tätig war. Dydy wurde 1947 durch ein außerordentliches Volksgericht in Brünn (Brno) zu lebenslanger Haft verurteilt, 1968 wurde ihm die restliche Haftzeit erlassen.

HODONIN BEI KUNSTADT Bezirk Südmähren 2015: 128 Einwohner 1930: 267 Einwohner

1939–45: Protektorat Böhmen und Mähren ↑ Arbeiten am Aufbau des Lagers 1942. Die Häftlinge werden von einem tschechischen Gendarmen bewacht / Národní archiv

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Nach Hodonin wurden ganze Romafamilien geschickt. Alle Häftlinge, einschließlich Kindern, mussten 8—10 Stunden täglich arbeiten, sowohl im Lager als auch beim Bau der neuen Straße von Pilsen (Plzeň) nach Mährisch Ostrau (Moravská Ostrava) auf

m Lager Hodonin wurden Roma aus dem mäh-

dem Abschnitt Stiepanau (Štěpánov nad Svratkou) —

rischen Teil des Protektorats interniert. Alle In-

Rosetsch (Rozseč nad Kunštátem). Die katastrophalen

ternierten, auch Frauen, Jugendliche und Kinder,

hygienischen Bedingungen und Mangelernährung

wurden dort unter anderem für schwere Schacht-

führten zu einer Häufung von Krankheiten. Ende

arbeiten eingesetzt.

1942 brach im Lager eine Typhusepidemie aus, an der

Bereits 1927 erfolgte aufgrund des Gesetzes zur Re-

Auschwitz, die auf Beschluss der Protektoratsregie-

viele Häftlinge starben. Auch die Transporte nach gistrierung umherziehender Personen die amtliche

rung aufgrund einer Reichsverordnung erfolgten,

Erfassung der Roma auf dem Gebiet der Tschecho-

wurden den Häftlingen zum Verhängnis.

slowakischen Republik. 1940 wurden zwei Arbeitserziehungslager eingerichtet — in Böhmen in Lety, in Mähren in Hodonin. Bis 1942 bildeten die Roma im Lager Hodonin unter den Häftlingen nur eine Min-

J. I. * 1920, Letovice, CZ

derheit von 10—20 %. Nach dem Erlass der Protektoratsregierung „zur Bekämpfung des Zigeunerunwesens“ kam es zu Massenverhaftungen von Roma. Das Lager wurde offiziell als „Zigeunerlager“ deklariert und Nichtroma wurden entlassen. Die Kapazität des Lagers betrug 200, im Sommer 300 Personen. 1 396 Menschen durchliefen das Lager, 207 von ihnen starben an den Haftfolgen.

Quelle: Živá paměť

s war deprimierend, schrecklich, gleich nach meiner Ankunft spürte ich das. Meine Mutter

raufte sich die Haare aus und sagte immer wie-

↑

Plan des Lagers aus dem Jahr 194 / Národní archiv

der: Wir sind im Lager. Wir sind im Lager. In was

2016

für einem Lager? fragte ich. Sie wusste schon aus der Zeitung, dass es ein Konzentrationslager ist.

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

Herr J. I. wurde in einer Romafamilie geboren. Sein Vater arbeitete als Messerschleifer und Schirmreparateur. Die Familie war nicht sesshaft, bis sie sich 1938 in Kunstadt niederließ. Von dort wurden sie 1942 ins Lager Hodonin gebracht. „Wir nannten es ,Schura‘, die Deutschen sagten ,Eintopf‘ dazu. Das gab es zu essen, mit Brot dazu. Aber meist herrschte Hunger, Hunger, Hunger. (...) Danach kamen Krankheiten, Grippe, Infektionen, die Leute begannen zu sterben. (...) Und ich sagte zu meinem älteren Bruder: ‚Du, hier können wir nicht bleiben, wir müssen weg von hier.‘ “ Herrn J. I. gelang es zu fliehen, während des Krieges blieb er bei Verwandten in Mähren. Von seiner Familie überlebte niemand.

ie Ferienanlage Žalov mit Freibad, Restaurant und ganzjährig verfügbaren Ferienhütten war

auf dem ehemaligen Lagergelände in Betrieb, bis

↑

Die Häftlinge, die im Straßenbau arbeiteten, bekamen

das Areal 2009 aufgekauft und die Einrichtung ei-

abgetragene Schuhe und schwarz gefärbte ausrangier-

ner Gedenkstätte beschlossen wurde.

te Militäruniformen. 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, Foto MUDr. Josef Habanec

↓

Am Ort des Massengrabes wurde 1946 ein Kreuz errichtet (das jetzige Kreuz wurde 1997 vom Museum für Romakultur aufgestellt). In den 70er Jahren fand dort die erste Gedenkveranstaltung statt / Foto O. Bouška, 2015

↑

Am Bau des Lagers arbeiteten auch Frauen und Kinder mit. 1942–1943 / MUDr. Boris Habanec, Foto MUDr. Josef Habanec

Holleischen Holýšov I

n Holleischen gab es sieben Arbeitsund ein Konzentrationslager, die ver-

schiedene Gruppen von NS-Zwangsar-

beitern durchliefen. Nach dem Ende des Krieges dienten sie als Sammellager für die ausgesiedelten Deutschen. Die größten Lager in Holleischen waren das DAF-Lager (Lager des NS-Gewerk schaftsverbandes „Deutsche Arbeitsfront“) für zivile Arbeiter aus ganz Europa und das „Tschechische Mädchenlager“ (Arbeitslager für junge Zwangsarbeiterinnen aus dem Protektorat). Die beiden Lager hatten eine Kapazität von je 1 000 Personen. In jedem wurden elf Holzbaracken mit je sechs Räumen und Doppelstockbetten errichtet. Die Gebäude des DAF-Lagers trugen die Namen von Städten, die bis Ende 1941 von der Wehrmacht eingenommen worden waren: Vilnius, Warschau, Oslo, Narvik, Paris, Lemberg, Riga, Minsk, Straßburg, Calais und Verdun.

Stadt geriet in eine Krise. 1939 beantragte der Bürgermeister Josef Werner beim Kreisamt in Mies (Stříbro)

HOLLEISCHEN Bezirk Plzeň 2015: 5 005 Einwohner 1939: 1 359 Einwohner 1938–45: Sudetengau

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

die Ansiedlung eines anderen Betriebes anstelle der Glashütte, damit der Ort nicht zum „Industriefriedhof“ wird.

↑

Die Produktion begann gleich mit Kriegsausbruch. Die Firma war von Anfang an abhängig von zivilen Zwangs-

n‌ die Stelle der Produktion von Spiegelglas trat

arbeitern und Kriegsgefangenen (diese trugen die Kenn-

in Holleischen die Rüstungsindustrie, was vom

zeichnung KGF — Kriegsgefangener, wie der Mann links

dortigen Rathaus begrüßt wurde. Die Metallwerke

auf dem Foto aus der Munitionsfabrik). Im Juli 1941

Holleischen GmbH stellten in zwei durch eine Seil-

wurden die ersten 500 französischen Häftlinge nach

bahn miteinander verbundenen Werken Munition

Holleischen versetzt / Privatarchiv M. Baťka

und Flugzeugabwehrgeschütze her. Nach der Schließung der Glashütte war die Arbeitslosigkeit in der Stadt groß, was sich aber durch die Gründung der Metall- werke Holleischen rasch änderte. Die Bauarbeiten begannen 1939. Neben den beiden Werken der Munitionsfabrik wurden in kurzer Zeit eine Kantine, ein Wasserwerk, ein Kraftwerk und zwei Schießplätze gebaut. Mit dem Bau der Fabrik entstand auch eine Wohnsiedlung für deutsche Arbeiter und Angestellte (heute der Stadtteil Výhledy). Die Weiterentwicklung der Industrie wurde durch Zwangsarbeit ermöglicht. Die Zahl der Arbeitskräfte stieg nach und nach von 3 000 im Jahr 1941 bis auf 6 000 im Jahr 1944, wobei der Großteil NS-Zwangs↑

Die Reste von Werk II im Wald oberhalb der Stadt, wo die

arbeiter waren.

chemische Komponente für die Geschosse hergestellt und die Munition komplettiert wurde. / Foto O. Bouška, 2015 Der 25 km südwestlich von Pilsen (Plzeň) gelegene Ort Holleischen war Ende des 19. Jahrhunderts ein typischer Ort an der deutsch-tschechischen Sprachgrenze, überwiegend landwirtschaftlich geprägt, mit 500 Einwohnern. Andreas Ziegler gründete dort 1897 eine moderne Glashütte, durch die Holleischen mehr und mehr städtischen Charakter annahm. In ihren besten Zeiten arbeiteten dort 1 200 Menschen. Im Jahr 1934 wurde die Hütte jedoch stillgelegt und die

↑

Propagandafotos aus den Arbeitslagern in Holleischen sollten die guten Lebensbedingungen zeigen. Doch die

Realität sah anders aus. Die Zwangsarbeiterinnen litten unter den schlechten hygienischen Bedingungen, dem allgegenwärtigen Ungeziefer und der fehlenden Privatsphäre / Privatarchiv M. Baťka

wei spanische Mädchen, eine Französin und eine Russin wurden wegen Sabotage gehängt.

Sabotiert haben wir alle. Anstelle von 10 000 stell-

ten wir nur 5 000 her, und wenn es ging, machten wir eine Maschine kaputt. Neus Català i Pallejà stammt aus einer katalonischen Bauernfamilie. Sie war Mit-glied der kommunistischen Jugendbewegung und arbeitete während des spanischen Bürgerkriegs in einem Waisenheim. Nach dem Sieg Francos floh sie 1939 nach Frankreich, wo sie einen Anarchisten heiratete und sich am Widerstand gegen das Vichy-Regime beteiligte. Sie und ihr Mann wurden verhaftet und gefangen gesetzt. Neus Català wurde im Februar 1944 ins Konzentrations-

↑

Holleischen war ein wichtiges Außenlager des Konzen-

lager Ravensbrück und von dort nach Holleischen

trationslagers Flossenbürg. Ab 1944 wurden dort 1000

deportiert. Dort arbeitete sie bis zum Kriegsende in

weibliche Häftlinge zur Zwangsarbeit eingesetzt. Unter-

den Metallwerken. Nach der Befreiung kehrte sie

gebracht waren sie auf einem Landgut außerhalb der

nach Frankreich zurück, wo sie erneut heiratete (ihr

Stadt. Das Gut gehörte ursprünglich der tschechischen

erster Mann war in Bergen-Belsen gestorben).

Familie Pičman, 1939 wurde es durch die Nationalsozia-

2016

listen enteignet und später in ein Außenlager umgebaut / Privatarchiv J. Valeš

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

olleischen gehört zu den wenigen tschechischen Städten, die aktiv an die Geschichte der

NS-Zwangsarbeit erinnern — in einem Museum, an

Denkmälern, durch einen Lehrpfad ... Zu Gedenkveranstaltungen kommen Menschen aus ganz Europa dorthin. Bereits 1967 fand dort eine Konferenz ↑ Die Häftlinge des Außenlagers Holleischen nach der

mit Zeitzeugen statt.

Befreiung / Privatarchiv J. Valeš

Neus Català * 1915, Els Guiamets, ES

↑

Neben dem Bau der Munitionsfabrik waren die Zwangsarbeiter in Holleischen auch am Bau der neuen Wohnsiedlung für die deutschen Arbeiter und Angestellten beteiligt. Die Häuser waren für die damalige Zeit sehr komfortabel ausgestattet, z. B. mit WC und Zentralhei-

zung / Foto O. Bouška, 2015

Karwin Karviná D

ie Zwangsarbeit in der schlesischen Schwerindustrie war für die italie-

nischen Häftlinge die Strafe für den „Verrat an Mussolini“ — Hitlers engstem Verbündeten. Die Italiener wurden besonders grausam behandelt.

Die Armee des faschistischen Italien kämpfte an der Seite Deutschlands. Im Sommer 1943 stürzten italienische Generäle Mussolini und einigten sich mit den westlichen Alliierten, die gerade Sizilien befreiten, auf einen Waffenstillstand. Daraufhin besetzte Deutschland den Rest Italiens. Tausende italienische Soldaten, die es ablehnten, weiter für Mussolini und Hitler zu kämpfen, wurden gefangen genommen — egal, ob sie sich in Italien befanden oder bislang an der Seite der Wehrmacht an einer der vielen Fronten gekämpft hatten. Insgesamt gerieten 600 000 Italiener in deutsche Gefangenschaft. Über 45 000 kamen dort ums Leben, rund 6 300 von ihnen wurden ermordet.

mit italienischen und sowjetischen Kriegsgefangenen auch jüdische Häftlinge arbeiteten. Die Lager für die polnischen Juden und für die sowjetischen Gefangenen

KARWIN Bezirk Mähren-Schlesien 2015: 55 985 Einwohner 1930: 37 645 Einwohner 1938–39: Polen 1939–45: Gau Oberschlesien

waren nur durch einen Stacheldrahtzaun voneinander getrennt und befanden sich nördlich der Baustelle. Das Kraftwerk (das Gebäude mit dem Schornstein) dient bis heute als Heizwerk / Foto O. Bouška, 2015

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

n den Karwiner Kohleschächten mussten tausende sowjetische und italienische Kriegsgefangene

↑

Der Hohenegger-Schacht, in dem mehr als 700 italienische Häftlinge arbeiteten / SOkA Karviná

sowie Angehörige der polnischen Minderheit aus

der Region Zwangsarbeit leisten. Polnische Juden

Karwin liegt am Rand des oberschlesischen Kohle-

mussten dort am Bau eines Kraftwerks — des heu-

beckens, 20 km östlich von Mährisch Ostrau (Mo-

tigen Heizwerks — mitarbeiten.

ravská Ostrava) an der Grenze zu Polen. Nach der Entdeckung der reichen Kohlevorkommen Mitte des 19. Jahrhunderts kamen Menschen aus der ganzen Habsburgermonarchie, vor allem aus Galizien, nach Karwin und Umgebung, um dort in den Kohlebergwerken zu arbeiten. 80 % der Bevölkerung waren Angehörige der polnischen Minderheit. Nach dem Einmarsch der Wehrmacht wurde die Region im September 1939 an den Regierungsbezirk Oberschlesien angegliedert und die Hermann-Göring-Werke übernahmen einen Großteil der Kohleschächte. Im Kohlebergbau in Karwin waren während des Krieges in erster Linie sowjetische Kriegsgefangene eingesetzt. Die größten Arbeitskommandos mit

↑

Die Steinkohle und die Stahlindustrie in der Region Mäh-

über 1000 Häftlingen arbeiteten im Johann- und

risch Ostrau/Karwin waren für die deutsche Kriegswirt-

im Barbara-Schacht. Am Barbara-Schacht gab es von

schaft von großer Bedeutung. Dem Plan, die Kohle- und

Juni 1940 bis August 1943 ein Zwangsarbeitslager für

Stahlproduktion zu steigern, stand ein Mangel an Ar-

polnische Juden. Ab 1943 waren in Karwin auch ita-

beitskräften entgegen, da die Deutschen und auch viele

lienische Gefangene als Zwangsarbeiter eingesetzt.

schlesische Polen zur Wehrmacht einrückten. Dennoch

In der Schachtanlage „Jan Karel“ (seit 1951 ČSA) ar-

gelang es, bis 1943 die jährliche Kohleförderung um mehr

beiteten 420 Italiener, im Hohenegger-Schacht sogar

als die Hälfte zu erhöhen — vor allem dank des mas-

mehr als 700. Im heutigen Stadtteil Neustadt (Nové

senhaften Einsatzes von Zwangsarbeitern. Ein weiteres

Město) waren vom Sommer 1942 bis zum Kriegsende

Vorhaben der deutschen Verwaltung war der Bau eines

Angehörige der polnischen Minderheit aus Ober-

Kraftwerks am Barbara-Schacht, an dem zusammen

schlesien interniert.

war. Im April 1944 arbeiteten in Karwin 9300 Italiener (und 52 000 sowjetische Häftlinge). Italiener wurden

Paolo Complojer * 1922, La Valle, IT

fast ausschließlich in der Schwerindustrie und im Bergbau in Schlesien eingesetzt. Die Wehrmacht behandelte sie — als „Verräter an Mussolini“ — besonders grausam. Im Gegensatz zu westlichen Gefangenen, die Essensrationen gemäß des Genfer Abkommens erhielten, teilte man den italienischen und sowjetischen Häftlingen das Essen nach Arbeitsleistung zu. Im Herbst 1944 wurden die meisten Italiener mit niedrigeren Rängen aus der Gefangenschaft entlassen, unter der Bedingung, dass sie sich weiter zur Arbeit verpflichteten. Wie viele von ihnen bei der Zwangsarbeit starben, ist nicht bekannt / Foto O. Bouška, 2015

Quelle: moderni-dejiny.cz

er Hauptgrund, warum ich nach 66 Jahren an meinen Einsatzort als Zwangsarbeiter zu-

rückgekehrt bin, ist der, dass ich noch immer viele

Erinnerungen daran habe. Ich habe hier sehr gelitten. Wir hatten keine Namen. Für die Deutschen waren wir Nummern. Meine Nummer war 43610. Paolo Complojer wurde 1922 im norditalienischen

↑ Gefangene Offiziere der italienischen Armee bei Rom,

Wengen (La Valle) im Gadertal (Val Badia) geboren.

September 1943 / Bundesarchiv, Bild 101I-304-0604A-27,

1943 wurde er als Mitglied der italienischen Besat-

Foto Otto

zungsarmee in Griechenland von der deutschen

2016

Wehrmacht entwaffnet und geriet in Kriegsgefangenschaft. Zusammen mit 1100 weiteren Italienern wurde er im Stammlager VIII D in Teschen (Těšín) in-

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

terniert und einem Arbeitskommando in Karwin zugeteilt, wo er bis zum Ende des Krieges als Zwangsarbeiter beim Bau des Kraftwerks am Johann-Schacht und im Gabriela-Schacht eingesetzt war. Nach dem Krieg kehrte er nach Hause zurück, heiratete und gründete eine Tischlerei. Im Jahr 2011 kam Paolo Complojer noch einmal nach Karwin.

ie Kohlebergwerke in der Region Karwin wurden nach dem Zweiten Weltkrieg enteignet. Die

Stadt fiel der intensiven Kohleförderung zum Opfer

und wurde 1950 abgerissen. Das heutige Karwin befindet sich auf dem Gebiet von Freistadt (Fryštát). ↓ Die Polen aus Oberschlesien wurden nach 1942 in einem Lager auf dem Gebiet des heutigen Stadtteils Karwin-Neustadt interniert / Foto O. Bouška, 2015

↑

Das Lager für italienische Kriegsgefangene befand sich rechts des Weges (einige hundert Meter östlich vom Barbara-Schacht). Die inhaftierten italienischen Soldaten bildeten die zweitgrößte Gruppe, die der Verwaltung des Gefangenenlagers Teschen (Stalag VIII D) unterstellt

Kratzau Chrastava D

ie Aufseherinnen nutzten häufig ihre Machtposition aus und ließen

sich bedienen. Es gab aber auch solche,

denen ihre Rolle widerstrebte und die versuchten, den Häftlingen zu helfen, oder die bewusst wegsahen, wenn ihnen andere halfen. Das Verhältnis zwischen Häftlingen und Aufseherinnen war nicht ausschließlich von Terror und Gewalt geprägt; es variierte von Fall zu Fall. Dass die Jüdinnen zu Recht inhaftiert waren, davon waren die Aufseherinnen im Allgemeinen überzeugt, doch wie schlecht sie versorgt wurden, widersprach häufig ihren Moralvorstellungen. Eine der in Kratzau eingesetzten Jüdinnen, Anna Sussmann, erzählte, wie ihr eine Aufseherin ein Stück Stoff gab, um ihre Maschine zu reinigen. „Woraufhin die anderen gerufen haben: ‚Frau Aufseherin, melde gehorsamst, meine Maschine ist auch verdreckt.‘ Und sie haben auch Fetzen gekriegt, aus denen haben wir uns Wickelgamaschen gemacht.“

Kratzau I befand sich in der Textilfabrik Jäger in Weißkirchen an der Neiße (Bílý Kostel nad Nisou). Täglich wurden 1200 weibliche Häftlinge von dort zur Arbeit

KRATZAU Bezirk Liberec 2015: 6 198 Einwohner 1939: 4 339 Einwohner 1938–45: Sudetengau

in die Spreewerke getrieben. Das Lager Kratzau II (die niedrigen Häuser im Vordergrund) befand sich am Rande der Stadt Kratzau / Privatarchiv I. Rous

↑

ke AG, in denen das Konzentrationslager Kratzau II ent-

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Lageplan der Wohnbaracken der Tannwalder Textilwerstand. Im November 1944 wurden 300 polnische und ungarische Jüdinnen aus Auschwitz dorthin deportiert. Die Frauen mussten in der Fabrik Cichorius & Co. arbeiten, die für die Tannwalder Textilwerke AG Gasmasken

ratzau war ein Zentrum der Rüstungsindus-

produzierte / SOA Litoměřice

trie und der NS-Zwangsarbeit in Nordböhmen.

Die Textilwerke der Stadt verwandelten sich ab

1942 in Waffenfabriken. Gegen Kriegsende bestand die Bevölkerung Kratzaus mehr als zur Hälfte aus Zwangsarbeitern. Kratzau, 10 km nordwestlich von Reichenberg (Liberec) gelegen, entwickelte sich ab der Mitte des 19. Jh. zu einem wichtigen Zentrum der Textilindustrie. Während der Weltwirtschaftskrise schlossen die meisten Textilfabriken und ein Drittel der Einwohner wurde arbeitslos. 1938 wurde Kratzau mit

↑ Im Gebäude der ehemaligen Textilfabrik Klinger produ-

seiner mehrheitlich deutschsprachigen Bevölkerung

zierte die Berliner Spreewerke AG während des Krieges

an das Deutsche Reich angeschlossen. Bald danach

Munition. Die Eigentumsverhältnisse der meist leerste-

entstanden die ersten Zweigwerke reichsdeutscher

henden Textilfabriken hatten sich nach dem Anschluss

Rüstungsunternehmen. Als Arbeitskräfte setzten sie

an das Deutsche Reich geändert. Die Fabriken, die jüdi-

Kriegsgefangene und zivile Zwangsarbeiter ein. Auf-

schen Eigentümern gehörten, wurden arisiert und eine

grund der Lage an den Fronten versiegte nach und

Reihe reichsdeutscher Rüstungsbetriebe verlagerte ihre

nach deren Zustrom und man griff auf KZ-Häftlinge

Produktion nach Kratzau / Foto O. Bouška, 2015

zurück.

↑ Im Herbst 1944 entstanden in Kratzau zwei Außenlager des Konzentrationslagers Groß-Rosen. Das Lager

↑

Die Spreewerke ließen nördlich des Bahnhofs eine „Barackenstadt“ mit sieben zweistöckigen Gebäuden für

2000 zivile Zwangsarbeiter errichten. Insgesamt stan-

Helen Waterford wuchs in Frankfurt am Main auf.

den am Ende des Krieges in Kratzau 15 Wohnbaracken

Im Jahr 1934 wanderte sie wegen des zunehmenden

für bis zu 6000 Zwangsarbeiter. Weitere 100 zivile Ar-

Antisemitismus mit ihrem Mann nach Amsterdam

beiter wohnten in Privatwohnungen. Kratzau wandelte

aus, wo ihre Tochter geboren wurde. Ab Oktober 1942

sich während des Krieges zu einer multinationalen Stadt.

tauchte das Ehepaar unter, um den Deportationen

Die Registrierung der insgesamt 22 Nationalitäten er-

nach Polen zu entgehen. Ihre Tochter versteckten sie

folgte ab Mai 1944 im Kratzauer Standesamt. Zu den

bei Freunden. Im August 1944 wurden sie entdeckt

Deutschen und Tschechen kamen Belgier, Niederländer,

und nach Auschwitz-Birkenau deportiert. Der Mann

Luxemburger, Serben, Kroaten, Russen, Ukrainer, Polen,

kam dort ums Leben. Wenige Wochen später kam

Rumäninnen, Ungarinnen und Slowakinnen hinzu. Ab

Helen in das Groß-Rosener KZ-Außenlager Kratzau

Januar 1945 wurden in Kratzau auch 60 Turkmenen re-

I, wo sie bis Kriegsende in den Spreewerken arbeiten

gistriert. Ein Teil der Zwangsarbeiter hatte zuvor schon

musste. Nach der Befreiung kehrte sie nach Amster-

im Stammwerk der Spreewerke in Berlin-Spandau gear-

dam zurück, wo sie ihre Tochter wiedertraf. 1947

beitet. / Privatarchiv I. Rous

emigrierten sie in die USA. Unter den Häftlingen war auch die österreichische Jüdin Anna Sussmann. Sie wurde 1909 in wien geboren und emigrierte 1937 nach Frankreich, wo sie sich dem Widerstand anschloss. 1944 wurde sie verhaftet und gelangte über die Lager Drancy, Auschwitz und Groß-Rosen nach Kratzau. Im November 1944 gelang es ihr, von dort zu fliehen. Nach dem Krieg kehrte sie nach Wien zurück.

2016 ↑ Im Fabrikgebäude der Firma Böhmer in Ober Kratzau

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

wurden im Frühjahr 1943 circa 80 Luxemburger untergebracht. Ganze Familien aus Luxemburg und Lothringen wurden während des Krieges wegen „nationaler Unzuverlässigkeit“ nach Schlesien und ins Sudetenland deportiert / Foto O. Bouška, 2015

in Großteil der Textilfabriken steht heute leer. Einige wurden abgerissen, andere dienen als

Lagerräume. Die Wohnbaracken der Spreewerke stehen bis heute an ihrem Platz. An die zwei Au-

Helen Waterford * 1909, Frankfurt, DE

Quelle: United States Holocaust Memorial Museum

ie Aufseherin war überrascht, dass ich fließend Deutsch sprach. Kommst Du aus Deutsch-

land? Ja, antwortete ich. Wieso bist Du hier? Ich habe nichts getan, antwortete ich. Ich bin jüdisch. Nein, sagte sie, ihr seid alle Kriminelle.

ßenlager erinnert eine Gedenktafel am Rathaus. ↓ Die Wohnbaracken der Spreewerke stehen bis heute und dienen als Büros / Foto O. Bouška, 2015

Leitmeritz Litoměřice D

eutsche „Kriminelle“, Juden, Homosexuelle — innerhalb des Lagers

bestand aufgrund verschiedenster Kategorien eine Hierarchie. So litten die Häft-

linge nicht nur unter der Unfreiheit und den schlimmen Bedingungen, sondern auch unter den Konflikten zwischen den Gefangenen. Das Zusammenleben der Häftlinge stand unter dem Einfluss der NS-Ideologie. Die Nationalität, die Religionszugehörigkeit, die Arbeitsqualifikation und der Haftgrund bestimmten die Position eines Häftlings innerhalb der Lagerhierarchie. Die höchsten Positionen besetzten deutsche „Asoziale“ und „Kriminelle“. Auch diejenigen, die mit dem ersten Transport nach Leitmeritz gekommen waren, hatten eine privilegierte Stellung. Der Schikane durch diese Häftlinge, der die Aufseher Vorschub leisteten, waren Juden aus Osteuropa, die unter den Häftlingen eine Minderheit darstellten, die Sinti und Roma, aber auch die Homosexuellen schutzlos ausgeliefert.

Aus dem ursprünglich für 4300 Häftlinge geplanten Außenlager Leitmeritz wurden am Ende des Krie-

LEITMERITZ Bezirk Ústí nad Labem 2015: 24 101 Einwohner 1939: 15 472 Einwohner 1938–45: Sudetengau

ges 9 000 Gefangene befreit. Insgesamt durchliefen 18 000 Menschen das Lager, darunter 700 Frauen. Für den Bau der unterirdischen Fabriken wurden täglich weitere 1 000 Häftlinge aus dem Theresienstädter Gestapogefängnis, der sog. Kleinen Festung, hierher gebracht. Der Ausbau der Stollen erfolgte unter Leitung der SS, die den Sicherheitsbedenken der Bergbeamten keine Beachtung schenkte. Bei den Arbeiten kam es täglich zu tödlichen Unfällen. Unter den Häftlingen, die für die Schachtarbeiten eingesetzt wurden, den sog. „Ersetzbaren“, war deshalb die Sterblichkeitsrate besonders hoch. Die Firmen, die für die deutsche Rüstungsindustrie unent-

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

behrlich waren, verlagerten angesichts der Kriegslage ihre Produktion. So wurde im Frühjahr 1944 mit den NS-Behörden die Verlegung der Firma Auto-Union (heute Audi) von Chemnitz-Siegmar nach Leitmeritz vereinbart. Diese Firma stellte Panzermotoren des Modells Maybach HL 230 her. Ihre

n Leitmeritz befand sich das größte KZ-Außenla-

Produktion sollte unter dem Decknamen „Richard I“ in den

ger auf dem heutigen Gebiet der Tschechischen

Stollen des Kalkbergwerks im Berg Radebeule (Radobýl) bei

Republik. Im Laufe von 14 Monaten durchliefen es

Leitmeritz ungestört weiterlaufen. Die zweite Firma, die ihre

über 18 000 Menschen. Zirka 4 500 von ihnen star-

Produktion in die unterirdischen Fabriken verlegen sollte, war

ben aufgrund der unmenschlichen Arbeits- und

die Berliner Osram KG, die Wolfram- und Molybdändrähte her-

Haftbedingungen.

stellte. Für Osram war der Deckname „Richard II“ vorgesehen, die Produktion in den Stollen wurde jedoch nie aufgenommen.

Leitmeritz liegt an der früheren deutsch-tschechischen Sprachgrenze, 70 km nördlich von Prag. Die deutschsprachigen Einwohner machten vor dem 2. Weltkrieg zwei Drittel der Gesamtbevölkerung aus. Die Stadt hatte keine bedeutende Industrie. Die größten Arbeitgeber waren die Leitmeritzer Brauerei „Zum Elbschloß“ und die Lederfabrik „Plunder & Pollak“. Im Jahr 1938 wurde die Stadt Teil des Sudetengaus, wohingegen das nur 3 km entfernte Theresienstadt (Terezín), das am anderen Elbufer liegt, bereits zum Protektorat Böhmen und Mähren gehörte. Im März 1944 richtete das Konzentrations-

↑ Block 5 (ehemalige Reithalle) mit sechsstöckigen Bet-

lager Flossenbürg in Leitmeritz ein Außenlager ein.

ten für 2000 Personen. Nach der Befreiung wurde das Gebäude aus hygienischen Gründen niedergebrannt / Památník Terezín

Zecharja S. * 1925, Krakov, PL ↑

Das KZ Leitmeritz nach der Befreiung / Památník Terezín

ls wir kamen, schickten sie uns Juden an der Essensausgabe ans Ende der Schlange— wenn

ein Jude nichts bekam, war das ja schließlich egal.

Es gab dort Schlafsäle. Sie nahmen sich die oberen

keit angab. Bei den Juden musste unter dem farbigen

Plätze und warfen uns hinunter auf den Betonbo-

Dreieck noch ein gelbes aufgenäht sein, sodass die Drei-

den, und dort war es kalt.

ecke zusammen einen Stern bildeten. Sprachprobleme und Rassenvorurteile führten häufig zu Spannungen

Zecharja S. wurde 1925 in der Nähe von Krakau in ei-

unter den Häftlingen. Die Beziehungen im Leitmeritzer

ner orthodoxen jüdischen Familie geboren. Nach der

Lager beschrieb der slowenische Häftling Karlo B. als

Besetzung Polens durch Deutschland arbeitete er ab

„wilde Koexistenz“ / Kennzeichentafel für Schutzhäftlin-

1941 beim Straßenbau, später in einem Steinbruch,

ge, ITS Bad Arolsen

auf einem Bauernhof und ab 1943 als Zwangsarbeiter in der Deutschen Emailewarenfabrik, der Fabrik Oskar Schindlers. Im Gegensatz zu den Arbeitern, die im Herbst 1944 durch ihre Verlegung ins nordmährische Brünnlitz (Brněnec) gerettet wurden, musste Zecharja S. in Krakau bleiben, um die Maschinen zu demontieren. In den letzten Kriegsmonaten kam er nach Leitmeritz. Nach der Befreiung emigrierte er nach Israel, heiratete und seit 1949 lebt er im Kibbuz Barkai. ↑

Bis zum April 1945 wurden die Opfer des Konzentrationslagers im Krematorium des Ghettos Theresienstadt (Terezín) verbrannt. Ihre wachsende Zahl führte zum Bau eines eigenen Krematoriums in Leitmeritz, das bis heute steht / Památník Terezín

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

er Kalkabbau in den Stollen, der nach der Befreiung wieder aufgenommen wurde, endete

in den 50er Jahren. In einem Teil der Stollen wird seit 1964 radioaktives Material gelagert. Die Gebäude der Kaserne wurden bis zum Jahr 2000 von der

Armee genutzt, die Stadt plant nun ihren Umbau in Wohnungen. ↓

Blick auf das Kasernengelände heute. Die meisten der ursprünglichen Gebäude (die zweistöckigen Häuser mit den roten Giebeln) stehen leer / Foto O. Bouška, 2015

↑

Unter ihrer Nummer trugen die Häftlinge einen Aufnäher an der Kleidung, der den Haftgrund angab. Das Plakat links mit einer Übersicht der Aufnäher diente der SS zur schnellen Orientierung bei der Registrierung der Häftlinge: politische Häftlinge hatten ein schwarzes Dreieck, „Kriminelle“ ein grünes, zurückgekehrte Emigranten ein blaues, die Zeugen Jehovas ein violettes, Homosexuelle ein rosafarbenes und „Asoziale“ ein schwarzes. Bei ausländischen Gefangenen befand sich außerdem auf dem Dreieck noch ein Buchstabe, der ihre Staatszugehörig-

Melm bei Oberplan Jelm u Horní Plané D

ie meisten der fast drei Millionen ins Deutsche Reich verschleppten

polnischen Zwangsarbeiter wurden in der Landwirtschaft eingesetzt. Es gab kein Dorf im tschechischen Grenzgebiet, in dem kein polnischer NS- Zwangsarbeiter lebte.

Die polnischen NS-Zwangsarbeiter, die im Grenzgebiet in der Landwirtschaft arbeiteten, sollten zur Versorgung der deutschen Kriegswirtschaft beitragen. Sie lebten und arbeiteten auf großen Bauerngütern ebenso wie auf kleinen Höfen. Ein Einsatz auf einem tschechischen Bauernhof oder zu nah an der Protektoratsgrenze war jedoch verboten. Die sogenannten Polenerlasse vom März 1940 enthielten zahlreiche diskriminierende Vorschriften, von denen sich aber einige nur schwer kontrollieren ließen. Die Alltagssituation der Zwangsarbeiter auf den Bauernhöfen hing so in erster Linie von der Einstellung ihrer „Dienstherren“ ab.

Jelm ist ein kleines Dorf in den Hochlagen des Böhmerwaldes, in der Nähe von Oberplan (Horní Planá). Der Ort, der zur Gemeinde Honetschlag (Hodňov)

MELM Bezirk Südböhmen 2015: 0 Einwohner 1930: ca. 130 Einwohner 1938–45: Reichsgau Oberdonau

gehört, wurde 1445 erstmals urkundlich erwähnt. In der Zeit der Ersten Republik bestand er aus 16 Höfen und hatte rund 130 Einwohner. Nach dem Münchner Abkommen 1938 wurden die deutschsprachigen Gebiete des Böhmerwaldes an das Deutsche Reich angeschlossen. Melm wurde gemeinsam mit dem damaligen Kreis Krummau Teil des Reichsgaus Oberdonau. Im Sommer 1940 wurden Melm die ersten Zwangsarbeiter aus Polen zugewiesen, um dort auf den Bauernhöfen schwere Arbeit zu verrichten.

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

S-Zwangsarbeiter wurden nicht nur in der

↑

Kriegsindustrie, sondern auch in der Landwirt-

Melm nach der Aussiedlung der Deutschen. Der rechte Hof gehörte Theodor Mündl, bei dem die Ehepaare B.

schaft beschäftigt. Auf einem Bauernhof eingesetzt

und Klemcuk arbeiteten / Privatarchiv J. Novotný

zu werden, schien von Vorteil, vor allem wegen des leichteren Zugangs zu Lebensmitteln. Doch auch

Nach Melm wurden in erster Linie junge Leute aus

hier wurden die Zwangsarbeiter gedemütigt und

Polen deportiert. Dem benachbarten Honetschlag

ausgebeutet.

wurden französische Kriegsgefangene zugeteilt, die ebenfalls bei den Bauern in der Umgebung arbeiteten. Im Jahr 1940 gab es im Kreis Krummau rund 60 Arbeitskommandos mit über 1000 Kriegsgefangenen. Im Herbst 1944 waren dort über 6000 zivile Zwangsarbeiter registriert, über 10 % Prozent der Bevölkerung. Der Böhmerwald war nicht sehr industriell geprägt, weshalb dort die meisten Zwangsarbeiter in der Landwirtschaft eingesetzt waren. Lediglich in Krummau (Český Krumlov) arbeiteten die Gefangenen auch im Grafitbergwerk und in der Papierfabrik im benachbarten Wettern (Větřní).

↑

Blick auf Melm heute und 1952. Der Hof der Familie Mündl ist hier in der oberen Reihe am rechten Rand zu finden. Nach dem Krieg wurden die Dorfbewohner ausgesiedelt und in den 70er Jahren des 20. Jahrhunderts riss man

↑

Die sogenannten Polenerlasse vom März 1940 regelten

die meisten leerstehenden Gehöfte ab, nur zwei kleinere

die rechtliche Stellung der polnischen Zwangsarbei-

Gebäude sind erhalten. Zwei Wochenendhäuser wurden

ter. Polen durften ihren Aufenthaltsort nicht verlassen,

neu errichtet / kontaminace.cenia.cz / Google Earth

keine öffentlichen Verkehrsmittel benutzen, auch kein

Fahrrad. Nach Einbruch der Dämmerung durften sie das

Sie wählten einfach aus, wen sie wollten ... Wir ge-

Haus nicht mehr verlassen, und auch der sonntägliche

rieten an einen Bauern mit dem Namen Theodor

Kirchgang zusammen mit Deutschen war ihnen verbo-

Mündl aus Melm.

ten. Von ihrem kärglichen Lohn wurde den Polen eine Sondersteuer abgezogen. An der Kleidung mussten sie

Stanisława B. wuchs im Dorf Lipnica Dolna, 60 km

gut sichtbar ein „P“ tragen (so wie dieser unbekannte

südöstlich von Krakau, auf dem Bauernhof ihrer

polnische Zwangsarbeiter auf einem Foto aus dem Ate-

Eltern auf. 1940 heiratete sie ihren Nachbarn Jozef

lier Seidl). Es war die erste verbindliche Kennzeichnung

B. und noch im selben Jahr wurden die beiden nach

einer Bevölkerungsgruppe in Nazi-Deutschland. Ein Jahr

Melm zur Bauernfamilie Mündl deportiert. Sie muss-

später folgte der „Judenstern“, 1942 das „OST“-Abzei-

ten von 4 Uhr morgens bis 8 Uhr abends arbeiten,

chen für Zwangsarbeiter aus der Sowjetunion / Museum

auch sonntags. Nach zwei Jahren Zwangsarbeit be-

Fotoatelier Seidl

schlossen sie zu fliehen. Sie wurden am Bahnhof in Prerau (Přerov) ohne gültige Papiere verhaftet und zu sechs Monaten Haft in Troppau (Opava) verurteilt. Nach der Haftentlassung waren sie bis Kriegsende als Zwangsarbeiter auf Bauernhöfen in der Nähe von Linz. Nach der Befreiung kehrten sie nach Polen zurück.

↑

Die damalige Pressepropaganda: Eine deutsche Familie soll nicht mit den Polen an einem Tisch sitzen. Die Bau-

↑ Peter und Paula Klemcuk arbeiteten ebenso wie das

ern waren auch dazu angehalten, die Zwangsarbeiter

Ehepaar B. auf dem Hof der Familie Mündl. Ihre Fotos

nicht im Wohnhaus schlafen zu lassen / Amstettner

stammen aus dem Krummauer Atelier Seidl, das im Auf-

Anzeiger, 18. 4. 1943

trag des deutschen Arbeitsamtes ein Register ziviler Zwangsarbeiter anlegte. In seinem Archiv finden sich heute 300 Registrierungsfotos / Museum Fotoatelier Seidl

Stanisława B. * 1922, Lipnica Dolna, PL

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

m Jahr 1946 wurde die deutsche Bevölkerung aus Melm ausgesiedelt. Die Region wurde wegen

ihrer Grenznähe zum militärischen Sperrgebiet erklärt und das Dorf wurde dem allmählichen Verfall

preisgegeben. ↑

m zwei Uhr früh ging der Transport los und wir fuhren ins Ungewisse. Wir hatten große

Angst. Wir kamen bis in die Sudeten, früh morgens, bis Oberplan. Die Bauern warteten schon auf uns.

Müglitz mohelnice D

ie Beziehung zu einem Zwangsarbeiter oder Häftling wurde als „Wehr-

kraftzersetzung“ geahndet. Den Deutschen drohte Gefängnis, den Polen das

KZ oder der Tod. Es war die häufigste Straftat, mit der sich deutsche Behörden befassten. Margaretha Hniopek wurde 1922 in Laurahütte (Siemianowice Śląskie) geboren. Sie wuchs in Lukawetz (Lukavice) bei Müglitz auf und arbeitete ab 1940 in Müglitz als Dienstmagd. Im selben Jahr wurde auf dem Hof der Familie Kukula der polnische Häftling Adam Relicz als Zwangsarbeiter eingesetzt. Am 18. Mai 1941 wurde die Liebesbeziehung der beiden angezeigt. Die entrüsteten Bürger schnitten der Frau das Haar ab und schleiften sie durch die Stadt. Ihr weiteres Schicksal, nachdem sie an das Landgericht in Mährisch Schönberg (Šumperk) übergeben wurde, ist nicht bekannt. Adam Relicz wurde am 9. Januar 1942 öffentlich gehängt. Die polnischen Zwangsarbeiter mussten die Hinrichtung mit ansehen.

mit einer Schrift auf der Brust über den Adolf-Hitler-Platz und durch einige andere Gassen geführt, nachdem man

MÜGLITZ Bezirk Olomouc 2015: 9 317 Einwohner 1939: 4 314 Einwohner 1939–45: Sudetengau

ihr ein Büschel Haare abgeschnitten hatte. Es war eine Art Lynchjustiz, die angeordnet wurde als Strafe dafür, weil sich die Gehilfin gegen ausdrückliches Verbot mit einem polnischen Kriegsgefangenen, der auch bei einem Bauern eingestellt war, eingelassen hatte, und als Vergeltung für die grausame Behandlung der deutschen Kriegsgefangenen in Polen.“ Über den Fall berichtete auch die Regionalzeitung „Deutsche Wacht“ Müglitz ist ein mährisches Städtchen am Fuße des Altvatergebirges, in dem bis 1945 die Mehrheit der 4500 Einwohner deutschsprachig war. Die Dörfer in der Umgebung waren überwiegend tschechisch. Müglitz wurde 1938 Teil des Reichsgaus Sudetenland. Der

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Ort hatte eher ländlichen Charakter. Der wichtigste Industriebetrieb in Müglitz war die 1904 gegründete Firma Ludwig Doczekal & Co. Nach dem Ersten Weltkrieg wurde sie von der Firma Siemens übernommen, die dort Elektromotoren produzierte. In den ersten

ach den NS-Gesetzen waren Beziehungen zwi-

Jahren des Zweiten Weltkriegs wurde der Betrieb er-

schen Deutschen und Zwangsarbeitern aus Ras-

weitert und beschäftigte über 1000 Menschen.

sengründen strengstens verboten. Verstöße wurden

grausam bestraft. Trotzdem kam es zwischen ihnen

Das Arbeitsamt in Mährisch Schönberg, zu dessen

zu Annäherungen, so auch zwischen der Deutschen

Zuständigkeitsbereich Müglitz gehörte, registrierte

Margaretha Hniopek und dem Polen Adam Relicz.

im September 1944 rund 7500 zivile Zwangsarbeiter. Die genaue Zahl ist bis heute nicht bekannt. Als erste wurden polnische Kriegsgefangene zur Arbeit dorthin deportiert — schon wenige Wochen nach Kriegsausbruch im Jahr 1939. Im Frühjahr 1940 wurde ihnen der Kriegsgefangenenstatus aberkannt, man erklärte sie zu Zivilisten und setzte sie in der Landwirtschaft ein. Ein kleineres Arbeitskommando mit 13 französischen Gefangenen arbeitete in der Stärkefabrik Gessner, Pohl & Co. Die meisten Zwangsarbeiter wurden in Müglitz von der Firma Siemens eingesetzt. ↓

Das Lager, das die Firma Siemens für die Zwangsarbeiter gebaut hatte, diente nach dem Krieg als Sammellager für die ausgesiedelten Deutschen aus Müglitz und Umgebung / Privatarchiv M. Vaňourek und P. Fialek

↑

Mit diesem Schild jagte die empörte Menge Margaretha Hniopek wegen der Liebesbeziehung zu einem Polen durch die Müglitzer Straßen / Vlastivědné muzeum v Šumperku

Der Chronist Eduard Teichmann vermerkte dazu in der Stadtchronik: „18. 5. 1941. Am Sonntag wurde eine beim Bauern Knirsch in der Johannisgasse beschäftigte Gehilfin

Mutter hat mir erzählt, er war halt scharf auf Mädchen.“ Nach seiner Festnahme bekam die Familie andere Zwangsarbeiter aus Polen und Russland. Nach dem Krieg wurden die Kukulas nach Deutschland ausgesiedelt. Ernst und seine Frau Rosemarie leben in Meitingen bei Augsburg und sind in der Ackermann-Gemeinde, einer Organisation vertriebener und ausgesiedelter Deutscher, aktiv.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort? ↑ Aus dem mehrheitlich deutschen Müglitz wurden die meisten Einwohner ausgesiedelt / Privatarchiv M. Vaňourek und P. Fialek

as Haus der Familie Kukula ist bis heute in Müglitz zu finden, in Bezug auf die Kriegsjahre sind

aber noch immer viele Fragen offen: zum Beispiel

zum Schicksal von Margaretha Hniopek oder zur Geschichte der 36 russischen Gefangenen, die auf dem Friedhof beerdigt sind.

Ernst Kukula * 1934, Mohelnice, CZ

↑

Familie Kukula während des Zweiten Weltkriegs, Ernst ist das ältere der beiden Kinder / Antikomplex

s musste etwas schreckliches passiert sein. Sie

↑ Dieser Park in Stadtnähe ist einer der Orte, wo sich

zerrten ein Mädchen durch die Stadt, das sie

das „Marienbrünnel“ befunden haben könnte, das der

mit Adam erwischt hatten. Meine Mutter fand dann

Chronist Teichmann als den Ort angibt, an dem Adam

heraus, dass Adam in Mährisch Schönberg im Ge-

Relicz hingerichtet wurde: „Am 9. Jänner [1942] wurde

fängnis ist und schickte ihm ein Essenspaket. Ich

beim „Marienbrünnel“ der zum Tode durch den Strang

kann mir vorstellen, wie sich die Aufseher gefreut

verurteilte polnische Zivilarbeiter Adam Relicz (…) we-

haben müssen.

gen geschlechtlichen Umgangs mit der Bauermagd Margaretha Hniopek hingerichtet, was in Müglitz viel

Ernst Kukula wurde in Müglitz geboren. Er erin-

besprochen wurde und viel Neugierige herbeilockte. In

nert sich an Adam Relicz, der auf dem Hof der Fa-

geschlossenem Zuge marschierten mit ihm die in Müg-

milie lebte und arbeitete. „Da hat es dann geheißen,

litz und seiner Umgebung untergebrachten polnischen

dass unser Knecht zum Wehrdienst muss und wir

Gefangenen die Trübauer Straße entlang zum Richt-

einen Fremdarbeiter kriegen. Er war ein kleiner, et-

platz, wo ein Galgen aufgestellt worden war.“ / Foto

was schmächtiger, aufgeweckter junger Mann. Meine

O. Bouška, 2015

oderberg bohumín Z

iel der NS-Politik war die Germanisierung Schlesiens. Die Angehörigen

der polnischen Minderheit, die keinen

Antrag auf deutsche Staatszugehörigkeit gestellt hatten, wurden gefangen genommen und in „Polenlager“ deportiert. Ab 1942 wurden schlesische Polen, die keine Eintragung in die sog. Deutsche Volksliste und somit die deutsche Staatsangehörigkeit beantragt hatten, ausgesiedelt. Um sie zu internieren, wurden im Regierungsbezirk Kattowitz mehr als 30 Arbeitslager eingerichtet, die mehr als 30 000 Menschen fassten. Vier dieser „Polenlager“ befanden sich auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik: in Oderberg, Petrowitz bei Freistadt (Petrovice u Karviné), Freistadt (Fryštát) und Beneschau (Dolní Benešov). In den Lagern mit 200 bis 1 200 Personen waren auch ganze Familien. Für die Erwachsenen waren sie meist eine Durchgangsstation auf dem Weg zur Zwangsarbeit nach Deutschland.

Einwohner unterschiedlicher Nationalität: ca. 50 % Tschechoslowaken, 40 % Deutsche, 10 % Polen und

ODERBERG Bezirk Mähren-Schlesien 2015: 21 482 Einwohner 1930: 25 408 Einwohner 1938–39: Polen 1939–45: Gau Oberschlesien

Juden. Nach dem Ausbruch des 2. Weltkriegs wurde Oderberg der deutschen Verwaltung unterstellt und gehörte zum Regierungsbezirk Kattowitz. Die stark industriell geprägte Region um Oderberg war in der Zeit der NS-Herrschaft von einem Netz von Zwangsarbeitslagern überzogen. Es gibt Belege für 10 Arbeitskommandos mit britischen, italienischen und sowjetischen Kriegsgefangenen, die bei der Reichsbahn und in der Industrie eingesetzt waren. Von Mai 1942 bis April 1944 gab es in der Nähe des Bahnhofs ein Lager für jüdische Zwangsarbeiter. Rund 300–400 jüdische Männer aus ganz Europa verlegten die Gleise für das neue Bahndepot und bauten Luftschutzräume. Am Nordrand von Neu Oderberg befand sich ein Internierungslager für die polnische

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Minderheit.

in Teil der polnischen Minderheit in der Region Oderberg wurde nach dem Anschluss an das

Deutsche Reich in einem Lager konzentriert und zur Arbeit gezwungen. Neben den Kriegsgefangenenlagern gab es dort auch ein nahezu unbekanntes Arbeitslager für Juden.

↑ Im Oktober 1938 wurde Oderberg von der polnischen Armee besetzt. Im August 1939 wurden die Bahngleise auf dem sog. äußeren Bahnhof herausgerissen / SOkA Karviná

↑

Das Oderberger Röhrenwalzwerk im Jahr 1931. Während des Krieges arbeiteten dort 200 italienische Häftlinge / Archiv Institut Terezínské iniciativy

Oderberg ist eine wichtige Industriestadt und ein Bahnknotenpunkt nördlich von Ostrau (Ostrava), der ab der Mitte des 19. Jahrhunderts das österreichische und preußische Verkehrsnetz miteinander verband. Rund um den Bahnhof, an dem die österreichische Bahnlinie endete, entstand Neu Oderberg

↑

Zu einem der Arbeitskommandos von Kriegsgefangenen auf dem Bahnhof Oderberg gehörte auch Frank Holm

(Nový Bohumín) mit Eisenwerken, Drahtfabriken

aus Neuseeland (in der Mitte, sitzend) / Privatarchiv

und Raffinerien. Um 1930 hatte der Ort bereits 10 000

B. Holm

D Zdislav M. * 1926, Albrechtice, CZ

as Oderberger Bahndepot, das von jüdischen Zwangsarbeitern gebaut wurde, wird bis heute

im Volksmund „Jüdischer Bahnhof“ genannt. Das

Lager im Stadtteil Pudlau (Pudlov), in dem sie untergebracht waren, gibt es heute nicht mehr.

ntergebracht war man in Holzbaracken, die mit Stacheldraht eingezäunt waren. Am

schlimmsten waren die Nächte, denn wegen der

Wanzen und Läuse war an ruhigen Schlaf nicht

↑

Das sog. Polenlager Nr. 32 in Neu Oderberg entstand im

zu denken. Ganze Familien hatten einen gemein-

Sommer 1942 in der ehemaligen Kaserne nördlich der

samen Schlafraum. Wer arbeitsfähig war, musste

Stadt. Die Kaserne wurde in den 30er Jahren gebaut,

arbeiten.

als man in der Tschechoslowakei ein System von Befestigungsanlagen errichtete. Im Lager wurden Angehörige

Zdislav M. wurde in Albersdorf (Albrechtice

der polnischen Minderheit aus dem gesamten Regie-

u Českého Těšína) geboren. Seine Eltern waren Pro-

rungsbezirk Kattowitz interniert. Sie mussten Zwangs-

testanten und gehörten der polnischen Minderheit

arbeiten in der Kriegsindustrie und am Bahnhof in Neu

an. Sein Vater wurde von der Gestapo festgenommen

Oderberg verrichten. Den katastrophalen Lebensbedin-

und nach Mauthausen gebracht, wo er ums Leben

gungen fielen 104 Menschen zum Opfer, darunter viele

kam. Seine Mutter weigerte sich, die Eintragung in

Kinder, die auf dem Friedhof im Stadtteil Skretschon

die sog. Volksliste zu beantragen, und die Familie

beerdigt sind. Nach dem Krieg wurden die Kasernenge-

wurde ins „Polenlager“ nach Freistadt deportiert und

bäude von den Eisenbahntruppen der tschechoslowa-

später nach Oderberg verlegt. Nach 6 Monaten wur-

kischen Armee genutzt, heute dienen sie überwiegend

den sie freigelassen, unter der Bedingung, nicht auf

als Gewerberäume / Foto O. Bouška, 2015

den Hof der Familie zurückzukehren, der inzwischen von Rumäniendeutschen bewirtschaftet wurde. Sie lebten bis Kriegsende bei Bekannten in der Nähe von Friedeck-Mistek (Frýdek-Místek).

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort? ↑

Der Gedenkstein von 1974, der an die Opfer der „Polenlager“ erinnert, stand in einem heute verwahrlosten Park auf dem Kasernengelände. Nach dem Abzug der Armee 1994 wurde er im nahegelegenen Petr-Bezruč-Park aufgestellt. Seit 1969 erinnert an die Opfer der „Polenlager“ auch ein Denkmal auf dem Friedhof in Skretschon (Skřečoň) / Foto O. Bouška, 2015

Odrau Odry J

eglicher persönlicher Kontakt zwischen Einheimischen und Kriegs-

gefangenen oder Zwangsarbeitern war streng verboten. Es gab aber auch einige

Deutsche, die nicht der NS-Ideologie verfallen waren und den Zwangsarbeitern halfen, obwohl sie damit ihr eigenes Leben riskierten. Man hatte die deutschen Arbeiter angewiesen, die Gefangenen aus der Roten Armee und die „Ostarbeiter“ besonders hart, wie „Untermenschen“, zu behandeln. Einige setzten sich jedoch darüber hinweg und halfen ihnen sogar. Die Familie Stach beispielsweise ließ in ihrem Haus englische Kriegsgefangene den Radiosender BBC hören. Außerdem half sie 1944 vier sowjetischen Gefangenen bei der Flucht. Elsa Stach und ihre Tochter Herta wurden dafür von der Gestapo festgenommen. Elsa beging im Gefängnis in Neu Titschein (Nový Jičín) Selbstmord. Nach Kriegsende wurde Herta Stach offiziell als Antifaschistin anerkannt und durfte zusammen mit ihrem Vater in Odrau bleiben.

ODRAU Bezirk Mähren-Schlesien 1939: 4 141 Einwohner 2015: 7 350 Einwohner 1938–45: Sudetengau

Die genaue Zahl der in Odrau eingesetzten Zwangsarbeiter ist nicht bekannt. 1944 waren beim zuständigen Arbeitsamt in Neu Titschein mehr als 12 000 ausländische Zivilisten gemeldet, davon fast 700 „Ostarbeiter“ aus der Sowjetunion. Rund 30 ukrainische Arbeiterinnen des Gummiwerks Optimit wohnten

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

in der leerstehenden Textilfabrik Wascha & Söhne. Die tschechischen Frauen und Mädchen waren in Holzbaracken in der Umgebung untergebracht. Darüber hinaus verpflichtete Optimit zirka 50 englische und italienische Kriegsgefangene, während weitere

drau war während des Krieges nicht nur ein

50 sowjetische und serbische Häftlinge in der Land-

Ort der NS-Zwangsarbeit, sondern auch des

wirtschaft und als Waldarbeiter eingesetzt waren.

Widerstandes. Nach dem Anschluss Odraus an das Deutsche Reich kam es zu Repressionen gegenüber

↓

In der Nähe des Bahnhofs befand sich ein Lager für die

den dortigen linksorientierten Arbeitern.

Zwangsarbeiter der Firma Optimit. Die Gebäude, die

In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts entwi-

dort bis heute / Muzejní spolek Rolleder — Odry

nach 1945 auf dem Foto festgehalten wurden, stehen ckelten sich die kleinen Manufakturen in der Region Odrau — überwiegend Textilhersteller — zu Industriebetrieben.kniha Viele der dort beschäftigten Arbeiter organisierten sich in Gewerkschaften und linksgerichteten Bewegungen. Auf eine Initiative der Arbeiter hin wurde 1907 in Odrau das sog. Arbeiterhaus gebaut, das bis heute besteht. Odrau hatte 1939 rund 4 000 meist deutschsprachige Einwohner. Das Gummiwerk Optimit mit fast 1 000 Beschäftigten prägte das Leben der Stadt. Die Fabrik wurde nach dem Einmarsch der Wehrmacht durch die deutsche Firma Auergesellschaft Berlin arisiert, die dort in erster Linie Gasmasken herstellte.

J. Slepčenko * 1924, Stachanov, UA

↑ Das Gummiwerk Optimit in den 40er Jahren des 20. Jahrhunderts / Muzejní spolek Rolleder — Odry

Quelle: Gedenkstätte Neuengamme

m die Jahreswende lud mich Frau Lambo ein.

Wir waren nur zu zweit. Sie sagte: Ich schenke

dir diese Kette und den Ring. Es ist der Ring von meinem Peter. Es war der Buchstabe P. eingeprägt. Sie sagte nur zu mir: Steck das ein, damit es keiner sieht.

Jekaterina Nasarowna Sleptschenko wurde 1942 ins Sudetenland nach Odrau deportiert. Die Zwangsarbeiterinnen knüpften freundschaftliche Beziehungen zu deutschen Familien, z. B. zu Familie Lambo oder zur Familie des Werkmeisters Münster, von denen sie Lebensmittel, Kleidung oder Geschenke bekamen. Im Mai 1944 nahm die Gestapo wegen unerlaubten Kontakts zu „Ostarbeitern“ Münsters Schwester und Jekaterina fest. Sie war zunächst in Neu Titschein in Haft und kam dann über Breslau (Wrocław) und

↑

Auf diesem Foto vom 30. Geburtstag Herta Sedláčkovás

Ratibor (Racibórz) ins KZ Ravensbrück. Im Mai 1945

(geb. Stach, Jg. 1923) ist Herta sitzend mit ihren Kindern

wurde sie aus einem Außenlager des KZ Neuengamme

zu sehen, rechts steht mit gesenktem Blick ihr Mann

befreit und kehrte in die Ukraine zurück.

Leopold, ganz links ihr Vater Hermann Stach / Muzejní spolek Rolleder — Odry

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

ie NS-Zwangsarbeiterinnen haben in Odrau kaum Spuren hinterlassen. Das Stadtmuseum

und der örtliche Museumsverein Rolleder — Odry

↑ Diese ukrainischen Zwangsarbeiterinnen hinterließen

arbeiten aber aktiv daran, die Erinnerung an die —

ihren tschechischen Kollegen zur Erinnerung ein gemein-

zu weiten Teilen deutsche — Geschichte der Stadt

sames Foto. Die Namen der Personen auf dem Foto von

wachzuhalten.

1944 sind unbekannt / Muzejní spolek Rolleder — Odry ↓ Die Fabrik Waschka & Söhne in der Straße Ke Koupališti 15, in der während des Krieges Arbeiterinnen aus der Ukraine untergebracht waren, wurde renoviert und ist heute Sitz der Kunststofffabrik Mateiciuc / Foto O. Bouška, 2015

↑ Unter den Antifaschisten war auch die Familie Stach. Herta Stach heiratete nach dem Krieg Leopold Sedláček. Obwohl sie und ihr Vater nicht ausgesiedelt wurden, mussten sie als Deutsche die Rückgabe der Staatsbürgerschaft beantragen, sie durften 1948 nicht an den Wahlen teilnehmen und ihr Eigentum wurde vorübergehend konfisziert / Muzejní spolek Rolleder — Odry

Politschen Poličná D

ie Arbeitsbedingungen der Schanzarbeiter waren grausam und wurden

durch den Frost, die unzureichende Kleidung und die schlechte Unterbringung

noch erschwert. Zu Schanzarbeiten wurden über 100 000 Tschechen gezwungen. Die deutsche Armee beschloss im Herbst 1944 den Bau von Verteidigungsanlagen, Südostwall genannt, der durch Österreich und Mähren führte. An seinem Bau am Neusiedler See in Österreich mussten neben den Einheimischen auch ungarische Juden und Zwangsarbeiter aus dem Protektorat arbeiten. Die Schanzarbeiter aus den böhmischen Ländern wurden ab Mitte Dezember 1944 nach Österreich und ab Januar 1945 nach Mähren beordert. Die letzte Welle von Schanzarbeitern wurde gezwungen, bis zum unmittelbaren Heranrücken der Frontlinie auszuharren. Mehrere Dutzend von ihnen kamen dann auch im Zuge der Kämpfe ums Leben.

Nazideutschland stand vor dem Problem, einen Ab-

POLITSCHEN Bezirk Zlín 2015: 1 708 Einwohner 1930: 1 350 Einwohner 1939–45: Protektorat Böhmen und Mähren

wehrwall zu bauen, ohne die Kriegsproduktion zu gefährden. Die Arbeitsämter zogen deshalb Mittelschüler der Jahrgänge 1927 und 1928, Bauern und Beamte aus Mittel- und Nordböhmen hinzu. Für die Schanzarbeiten in Mähren sollten 65 000 Männer eingesetzt werden. Trotz drohender Strafe trat nur die Hälfte den Transport an, weshalb man auch auf die Bevölkerung vor Ort zurückgriff. Anfang 1945 hoben in der Umgebung von Wallachisch Meseritsch mehr als 10 000 Zwangsarbeiter Schützengräben aus. Die Gemeinden räumten als Unterkunft für die Schanzarbeiter häufig ihre Schulen, in denen der Unterricht ausgesetzt wurde.

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

olitschen wurde gegen Ende des Krieges Schauplatz des massiven Einsatzes von NS-Zwangsar-

beitern beim Bau des Ostwalls in Mähren. Tausende

überwiegend junge Tschechen wurden im Winter 1944/45 unter notdürftigen Bedingungen einquartiert und zu schwerer Arbeit gezwungen.

↑

Die Schanzarbeiter aus Politschen ziehen weiter nach Mährisch Ostrau, Februar 1945. Dort setzten sie bis Ende März den Bau der Sperranlagen fort, bis sie vor der herannahenden Front abgezogen und danach freigelassen wurden — auch aufgrund ihrer Erschöpfung durch die Mangelernährung und wegen ihrer völlig zerschlissenen Schuhe / Archiv ČNFB

↑

Schanzarbeiter beim Bau des Südostwalls in der Umgebung von Politschen, Januar 1945 / Archiv ČNFB

Vladimír Nývlt * 1926, Starý Sedloňov, CZ

Politschen ist ein kleiner Ort bei Wallachisch Meseritsch (Valašské Meziříčí), der in den Kriegsjahren ca. 1 350 Einwohner hatte. Neben der Land- und Forstwirtschaft sicherte den Menschen die Arbeit in der Glas- und Hutindustrie den Lebensunterhalt. Nach der Errichtung des Protektorats 1939 gingen viele freiwillig zur Arbeit ins Deutsche Reich. Motivation war vor allem der günstige Kurs der Reichsmark gegenüber der tschechischen Krone. Ab 1942 wurden flächendeckend ganze Jahrgänge zur Zwangsarbeit

↑ Vladimír Nývlt (erste Reihe, dritter von links) mit den

einberufen. Im Herbst 1944 spitzte sich die Situation

anderen Schanzarbeitern. Auf dem Foto sind auch die

zu, als nördlich von Meseritsch Verteidigungsanlagen

Aufnäher am Ärmel zu sehen, mit denen sie gekenn-

gegen die Rote Armee gebaut wurden.

zeichnet sein mussten / Archiv ČNFB

ie einzige Einrichtung, wo sich die rund 500 Menschen waschen konnten, war eine Was-

serpumpe im Hof, die ständig einfror, und Schnee.

Jeden Tag, einschließlich Sonntag, mehrere Kilometer Arbeitsweg und dann graben — Verbindungsgräben, Panzerabwehrgräben. Vladimír Nývlt stammte aus Altsedlowitz (Starý Sedloňov), einer ursprünglich sprachlich gemischten Ortschaft bei Trautenau (Trutnov). Im Januar 1945 wurde er in Mähren als Zwangsarbeiter eingesetzt. Mit weiteren 120 jungen Männern wurde er nach Politschen gebracht und in der dortigen Schule einquartiert. Nach einem Monat wurde er nach Ostrau

↑

Die Schule in Politschen wurde nach dem Krieg wieder

(Ostrava) abkommandiert. Dank seiner Deutsch-

als solche genutzt, bis sie 1953 Sitz der Kommunalver-

kenntnisse wurde er Dolmetscher. Er musste täg-

waltung wurde. Heute befindet sich dort das Gemein-

lich dem Arbeitsamt die Zahl und den Gesundheits-

deamt / Foto O. Bouška, 2015

zustand der Schanzarbeiter melden. Im März 1945 kehrte er nach Hause zurück. Nach dem Krieg war er privater Landwirt, später arbeitete er bei einer landwirtschaftlichen Genossenschaft.

↑

Die Bewachung der Schanzarbeiten übernahmen NSDAP-

↑ ↓ Die Spuren der Schanzarbeiten sind aus der Landschaft

Mitglieder und Angehörige der Wehrmacht, Januar 1945

bei Wallachisch Meseritsch inzwischen fast völlig ver-

/ Archiv ČNFB

schwunden. Die Linie zweier Panzerabwehrgräben, die

„Ich habe zufällig ein paar Fotos — unter uns war ein

auch die Bahngleise und die Straße durchschnitt, ist bis

Fotograf, der auch dolmetschte, und so ließen sich un-

heute hinter dem Dorf Krhowa (Krhová) in Richtung Hotzen-

sere Aufseher fotografieren,“ erläutert der Zeitzeuge

dorf (Hodslavice) zu erkennen / Foto O. Bouška, 2016

Vladimír Nývlt die Entstehung dieses Fotos.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

eute erinnert in Politschen nichts mehr an die einstigen Schanzarbeiter. Lediglich in de-

ren Gedächtnis und Gesundheitszustand hinterließ die Zwangsarbeit Spuren. Mit den Folgen des früheren Leids hatten viele für den Rest ihres Lebens zu kämpfen.

Prag Praha Z

wangsarbeit betraf ab 1939 auch das Protektorat. Zunächst wurden Tsche-

chen zur Arbeit ins Reich angeworben, ab 1942 war sie Pflicht. Oft arbeiteten

Tschechen direkt im Protektorat, wo sich immer mehr deutsche Rüstungsbetriebe ansiedelten. Der Werkschutz bewachte die Rüstungsbetriebe und kontrollierte die Arbeiter. Er sollte Diebstähle und Sabotage verhindern, aber auch bei antideutschen Aktivitäten einschreiten, durfte physische Strafen vollziehen und Geldstrafen verhängen. Bei unzureichenden Leistungen, Selbstschädigungen oder Arbeitsbummelei drohten den Delinquenten bis zu sechs Wochen in einem Arbeitserziehungslager. Die Angehörigen des Werkschutzes, Angestellte der Firma, behielten die Arbeiter ständig im Auge, meldeten die kleinsten Verstöße und waren so allgemein bei den Arbeitern unbeliebt. Nachdem die Angestellten zur Wehrmacht einrücken mussten, zog man für den Werkschutz auch Tschechen heran.

Die Zahl der Arbeiter des Maschinenbauers ČKD verdoppelte

PRAG Bezirk hlavní město Praha 2015: 1 281 152 Einwohner 1939: 1 000 000 Einwohner 1939–45: Protektorat Böhmen und Mähren

sich während des Krieges auf über 30 000. Zwischen April und Dezember 1943 stieg die Zahl der Arbeiter um 5 000 und allein in der Panzerproduktion waren im Herbst 1943 in sechs Schichten 7 800 Menschen beschäftigt. Trotz dieser Zahlen erwies sich neben dem Mangel an Zulieferern der Mangel an Arbeitskräften als größtes Problem. Die Firma musste Fachkräfte an das Deutsche Reich abtreten, ihr selbst blieben nur ungelernte Kräfte aus dem Protektorat. Deshalb eröffnete in Prag-Holleschowitz (Holešovice) ein Umschulungszentrum, das in der Lage war, monatlich bis zu 800 Personen auszubilden. ↓

Ein gigantischer Rüstungsauftrag brachte ČKD an die Grenzen seiner Möglichkeiten. Die Werke in Karolinenthal (Karlín) und Liben (Libeň) waren überlastet und ČKD musste sich den Auftrag mit anderen Firmen teilen. Im November 1944 stellte ČKD 298 Jagdpanzer des Typs

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

38 (t) her, wobei die Pläne für diesen Zeitraum bereits 500 Stück vorsahen. Der Standort Prag mit der Firma ČKD und seinen Flugzeug- und Motorenwerken (wie Letov, Aero und Walter) zog auch Firmen aus dem Deut-

rag war das Zentrum der Kriegsindustrie im

schen Reich an. In die ČKD-Halle Nr. 19, die zwischen

Protektorat. Es waren dort insgesamt 150 000

1938 und 1942 in Prag-Wissotschan gebaut worden war,

Zwangsarbeiter eingesetzt, in erster Linie in der

zog die Firma Junkers Flugzeug und Motorenwerke ein.

Rüstungsindustrie. Nur kurz angelernte Zivilisten

Am Sonntag, dem 25. 3. 1945, erfolgte ein schwerer

produzierten sogar Panzer und Flugzeuge.

Bombenangriff auf die Prager Industriegebiete. Über 500 Menschen kamen ums Leben. Das Foto zeigt die

Durch die Fusion dreier Prager Maschinenbaufirmen

ČKD-Halle in Prag-Liben nach der Bombardierung. Links

entstand 1927 die Firma ČKD, die sich zu einem der

ist ein umgestürzter Panzer zu sehen, der in dieser Halle

größten Rüstungsbetriebe im Protektorat Böhmen

hergestellt wurde / Muzeum hlavního města Prahy

und Mähren entwickelte. In den Jahren der deutschen Besatzung stellte ČKD Panzer, Kettenfahrzeuge, Flugzeuge und Flugzeugmotoren für die deutsche Wehrmacht her. Die guten Erfahrungen der deutschen Militärverwaltung mit ČKD führten Anfang 1944 zu einem Auftrag für die Lieferung des Jagdpanzers 38 (t), des sog. „Hetzers“. Die Pläne sahen für den Sommer 1945 die Herstellung von 1 000 Panzern monatlich vor, ČKD sollte ihr größter Produzent im deutsch besetzten Teil Europas werden. ↓

Das brennende Praga-Werk im Prager Stadtteil Liben nach dem Luftangriff am 25. 3. 1945, Blick von der Straße Pod Krocínkou aus. Im Vordergrund die Zuckerfabrik im Stadtteil Wissotschan / Muzeum hlavního města Prahy

↑

Die Arbeiter des ČKD-Panzerwerks in Prag-Liben bei einem Besuch des deutschen Rüstungsministers Albert Speer im Jahr 1944 / Národní archiv

Marie Housková * 1924, Drahelčice, CZ

↑ Václav Pelikán (Jahrgang 1921) war gelernter Automechaniker. Im Jahr 1941 absolvierte er bei ČKD einen

Quelle: Privatarchiv

Kurs für Panzerführer. Die Firma schickte ihn dann nach ei der Arbeit durften wir nicht von einer Werk-

Smolensk (Russland), wo er beschädigte Panzer von der

statt in die andere. Jede Werkstatt war mit

Front abziehen und sie zur Reparatur nach Prag schi-

einer anderen Farbe gekennzeichnet und der

cken sollte. Später kam er auch nach Brest und Minsk

Werkschutz durfte uns nicht irgendwo anders er-

(Weißrussland) und nach Warschau. 1944 brachte man

wischen. Ich hatte ein blaues Dreieck, das ich im-

ihn in einem jämmerlichen Zustand zurück in die Heimat

mer an die Kleidung geheftet trug.

/ Archiv ČNFB

2016

Marie Housková wurde 1924 in Drahelschitz geboren. In Prag-Karolinenthal arbeitete sie zunächst in der Produktion von Tragflächen für Flugzeuge. „Nach der

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

Auflösung der Flugzeugproduktion versetzten sie mich in die ČKD-Panzerherstellung, wo ich an Dreh- und Schleifmaschinen arbeitete. Dort war es etwas besser, obwohl wir nach wie vor vom Werkschutz bewacht wurden. (...) Bei Fliegeralarm flohen wir an den Hang, wo es große Kuhlen gab, in den wir uns versteckten. Dort überlebte ich bis zum Bombenangriff, das war

ach dem Krieg stellte ČKD wieder Straßenbahnen, Lokomotiven, Maschinen und Geräte her.

Nach 1989 geriet das Unternehmen jedoch in eine

ein Sonntag. Am Montag kamen wir in die Fabrik und

Krise und die Privatisierung führte zum Bankrott

in der Mitte des Hofs war ein riesiger Krater und die

bzw. zum Verkauf kleiner Nachfolgebetriebe.

Werkstatt, in der ich gearbeitet hatte, war zerstört.“ ↓

Die Halle Nr. 19 wurde nach dem Krieg vom Maschinenbauer Praga als Montagehalle für Autos genutzt. Seit 2005 steht sie unter Denkmalschutz und entging so dem Schicksal eines großen Teils des ČKD-Geländes, der beim Bau der O2-Arena abgerissen wurde / Foto O. Bouška, 2015

↑

Der gefürchtete Werkschutz wurde eingesetzt, um bei ČKD die Arbeitsdisziplin der Arbeiter zu überwachen. Im letzten Kriegsjahr stieg die Zahl der Beschäftigten so weit, dass sie kaum noch untergebracht werden konnten. Die Betriebsleitung ließ provisorische Unterkünfte einrichten, wobei das größte Männerlager 450 Schlafplätze hatte / SOA Praha

Reichenberg Liberec I

n der deutschen Kriegsindustrie wurden Zwangsarbeiter aus den im Osten

eroberten Ländern eingesetzt. Insgesamt gab es im Deutschen Reich 2,7 Millionen sogenannte Ostarbeiter, davon 330 000 aus dem ukrainischen Donbass.

Im Oktober 1941 eroberte die deutsche Armee den ukrainischen Donbass und die Versorgung brach völlig zusammen. Arbeitslosigkeit und Hunger waren die Folge. Die deutsche Verwaltung wollte die zerstörten Bergwerke und Fabriken wieder in Betrieb nehmen, bot aber nur winzige Essensrationen und einen lächerlichen Lohn. Deshalb meldeten sich viele freiwillig als Arbeiter für das Deutsche Reich. Was sie dort erwartete, waren jedoch Zwangsarbeiterlager, die Beschränkung ihrer Bewegungsfreiheit und ein Kontaktverbot zu den Einheimischen. Berichte darüber ließen die Zahl der Freiwilligen schnell sinken und ab April 1942 wurden die Arbeitskräfte bereits gewaltsam rekrutiert.

REICHENBERG Bezirk Liberec 2015: 102 562 Einwohner 1939: 67 886 Einwohner 1938–45: Sudetengau

↑ Anfänglich meldeten sich die Bewohner des Donbass freiwillig zur Arbeit im Deutschen Reich. Sie hofften, so dem Hunger zu entgehen. Artemiwsk, 1942 / Bundesarchiv, Bild 183-B19887, Foto Knödler

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Reichenberg war ab 1938 Verwaltungssitz des Sudetengaus. Rund 80 % der 70 000 Einwohner der Stadt sprachen deutsch und die meisten von ihnen arbeiteten in der dort ansässigen Textilindustrie. Während der Wirtschaftskrise in den 30er Jahren wurde die

eichenberg war das Zentrum der NS-Zwangsar-

Hälfte der Textilfabriken geschlossen und fast 10 000

beit in Nordböhmen. In der Stadt gab es mehr

Menschen verloren ihre Arbeit. Nach dem Münchner

als 100 Massenunterkünfte und Lager für Zwangs-

Abkommen wurde die Industrie in der Stadt zügig

arbeiter. Sie wohnten und arbeiteten auch im Zen-

umgestellt. Nach Reichenberg kamen viele reichs-

trum der Stadt, z. B. bei der Post.

deutsche Firmen aus den Bereichen Elektrotechnik und Flugwesen, zum Beispiel das Berliner Unternehmen Argus, die Weser-Flugzeugbau GmbH aus Bremen, die Henschel Flugzeug-Werke aus Kassel und die Firma Blaupunkt.

↑

Viele Arbeiter fanden eine notdürftige Unterkunft im Restaurant „Altdeutsche Bierstube“ zwischen den Straßen Londýnská, Žitavská, Ostašovská und Hokešova in Reichenberg-Rosenthal (Liberec Růžodol I.). Das Restaurant gehörte zu einem später „Letka“ genannten Gebäude-

↑

Oft wurden nach sehr oberflächlichen Untersuchungen

komplex. Die ersten Arbeiter aus dem Osten wurden dort

auch kranke Menschen zur Arbeit im Deutschen Reich

bereits 1941 provisorisch untergebracht. Im Januar 1944

zwangsverpflichtet. Artemiwsk, 1942 / Bundesarchiv,

richtete die Firma Argus Apparatebau aus Berlin eine

Bild 183-B19889, Foto Knödler

Unterkunft im großen Tanzsaal ein, wo der Männer- und Frauenteil nur durch eine Barriere aus Heraklithplatten

Im September 1944 waren im Zuständigkeitsbereich

getrennt waren. Die Zwangsarbeiter mussten in den Ar-

des Arbeitsamtes Reichenberg fast 25 000 ausländi-

guswerken in den Straßen Milady Horákové und U Věže

sche Zivilisten registriert, darunter 5 500 sog. Ostar-

arbeiten. Sie durften sich nicht frei in der Stadt bewe-

beiter (aus den besetzten Teilen der Sowjetunion)

gen und ihre Kleidung war mit dem Aufnäher „OST“ ge-

und eine unbekannte Zahl von Kriegsgefangenen.

kennzeichnet. Die Zwangsarbeiterinnen, die in Röchlitz in

Die Zwangsarbeiter in Reichenberg lebten und arbei-

12-Stunden-Schichten arbeiteten, fuhren jeden Morgen,

teten oft direkt im Stadtzentrum. Dort wurden für

um 5 Uhr in einer speziell dafür eingesetzten bewachten

sie mehr als 100 provisorische Unterkünfte gebaut,

Straßenbahn zur Arbeit / Privatarchiv I. Rous

einschließlich Lager für Roma aus dem Sudetengau.

In den meisten Lagern waren aber Zwangsarbeiter

sie nach Reichenberg deportiert und arbeiteten in

aus der Sowjetunion und Kriegsgefangene unterge-

der Gerätefabrik Reichenberg im Stadtteil Röchlitz

bracht. Der Hauptpost waren z. B. drei Arbeitslager

(Rochlice). Barabara arbeitete als Köchin in einem La-

in der Nähe der Neumann’schen Fabrik zugeteilt.

ger. Trotz des Kontaktverbots zwischen Ostarbeitern und Einheimischen, lernten sie die Familien Novák und Vereščák kennen, die sie jeden Samstag zu sich zum Essen einluden. Die Freundschaft hielt bis zum

Iraida Vachnina * 1923, Gorlowka, UA

Kriegsende und die Familien blieben auch nach der Rückkehr der Wachninas in die Ukraine in Kontakt.

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

iele Textilfabriken, in denen das NS-Regime Zwangsarbeiter einsetzte, wurden nach 1989

abgerissen. An die Stelle der Rüstungsindustrie trat

nach dem Krieg die Produktion von Elektrogeräten und Autoteilen, die bis heute Bestand hat. ↑ Iraida und Olga Wachnina waren in der Gerätefabrik Reichenberg eingesetzt. Das Foto stammt vom Sommer 1945 / Familienarchiv Novák

ie miteinander befreundeten Familien Wachnina und Vereščák trafen sich nach 25 Jahren

wieder und machten gemeinsamen Urlaub in der Slowakei. In den 80er Jahren kamen Iraida und

Olga direkt nach Reichenberg, um die beiden Familien zu besuchen.

↑ Heute steht nur noch ein Teil des „Letka“ genannten Gebäudekomplexes, in dem sich eine Massenunterkunft für Zwangsarbeiter befand / Foto O. Bouška, 2015 ↓ In der einstigen Fabrik Argus Apparatebau hat heute die Firma DTZ Liberec ihren Sitz, die Nachfolgerin einer Maschinenfabrik, die dort 1952 die Produktion wieder aufnahm / Foto O. Bouška, 2015

↑ Die Schwestern Wachnina besuchten die Familie Novák noch einmal in den 80er Jahren / Familienarchiv J. Vereščak Unter den ukrainischen „Ostarbeitern“ war auch Barbara Wachnina mit ihren Töchtern Iraida und Olga aus Gorlowka (Horliwka) im Donbass. Iraida arbeitete in ihrer Heimat als Ärztin und Schreibkraft, Olga in der Stadtverwaltung. Im Sommer 1944 wurden

Schatzlar Žacléř D

ie weiblichen Häftlinge wurden von Frauen bewacht — sowohl in den

Arbeitslagern der Organisation Schmelt als auch in den KZ-Außenlagern. Das sog. SS-Gefolge setzte sich aus weiblichen Angestellten der Firmen zusammen, von denen die Arbeitslager betrieben wurden.

Als das Konzentrationslager Groß-Rosen die Verwaltung der Lager der Organisation Schmelt übernahm, forderte die SS mehr Aufseherinnen. Die Arbeitsämter und Firmenleitungen appellierten an die Arbeiterinnen, sich freiwillig zu melden. Für diese Arbeit entschieden sich viele letztendlich wegen des deutlich höheren Gehalts. Sie mussten zu einer vierwöchigen „Schulung“ ins KZ Ravensbrück, nach dem Kurs und einer ärztlichen Untersuchung überprüfte die Polizei bei ihnen und ihren Familien das Strafregister, die „arische Herkunft“ und die Haltung zur NS-Ideologie. Nach der Vereidigung auf die SS bekamen sie ihre Uniform und wurden den KZ-Außenlagern zugeteilt.

SCHATZLAR Bezirk Hradec Králové 2015: 3 284 Einwohner 1939: 3 217 Einwohner 1938–45: Sudetengau ↑ Die französischen Kriegsgefangenen arbeiteten in Schatzlar in den Kohlegruben und im Porzellanwerk. Zwei Häftlinge sind auf dem Schatzlarer Friedhof begraben / SOkA Trutnov

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Durch Aufträge für die Kriegswirtschaft und die Einberufung vieler Männer in die Wehrmacht kam es in Schatzlar zu einem Arbeitskräftemangel. Ab 1941 arbeiteten dort 220 französische Kriegsgefangene. Sie

on 1941 bis zum Kriegsende arbeiteten im Tex-

wurden in der leerstehenden Glashütte einquartiert.

tilwerk Buhl & Sohn in Schatzlar mehr als 100

Später kamen noch 500 sowjetische Häftlinge hinzu,

jüdische Mädchen und Frauen aus Polen und Un-

die in Holzbaracken am Elisabethstollen im benach-

garn. In den Kohlegruben und für Gleisarbeiten

barten Lampersdorf (Lampertice) interniert waren.

waren Kriegsgefangene aus der UdSSR, Frankreich

Eine unbekannte Zahl britischer Kriegsgefangener

und Großbritannien eingesetzt.

verrichtete Gleisarbeiten. Sie wohnten in der ehemaligen Zollstation Königshan (Královec). Das Textilwerk Buhl & Sohn setzte in der Flachsspinnerei auch deportierte polnische und ungarische Jüdinnen ein.

↑

Sala Kirschner * 1924, Sosnowec, PL

Schatzlar 1932. Rechts die Fabrik Buhl & Sohn, auf der Wiese vor dem Hauptgebäude befand sich ein Außenlager des KZ Groß-Rosen für jüdische Frauen / Městské muzeum Žacléř

Schatzlar ist eine kleine Industriestadt im Riesengebirge an der Grenze zu Schlesien. Neben Textilerzeugnissen wurden dort traditionell Glas und Porzellan hergestellt. Darüber hinaus wurde seit dem Ende des 18. Jahrhunderts Steinkohle abgebaut. Schatzlar war stark von der Weltwirtschaftskrise betroffen. Die Glashütte schloss 1932 ihre Tore. Die Kohlebergwerke erlebten dagegen einen Aufschwung und in der Zeit zwischen den Weltkriegen waren sie mit 1 000 Beschäftigten der größte Arbeitgeber. Vor dem Krieg

Quelle: New York Public Library

enn eine von uns schwach war, verzichtete eine andere auf ihre Essensration, um sie

der Schwachen zu geben. Ich sah eine Mutter und

waren die meisten der 3 200 Einwohner deutschspra-

ihr Kind, wie sie sich gegenseitig das Essen stahlen.

chig und 1938 wurde die Region gemeinsam mit dem

Können Sie sich das vorstellen? Mutter und Kind,

Landkreis Trautenau (Trutnov) Teil des Sudetengaus.

nur weil sie hungrig sind?

Sala Kirschner (geb. Garncarz) wurde 1924 als jüng-

links). In Schatzlar lebten sie und ihr Mann, ein Tscheche,

stes von 11 Geschwistern in Sosnowitz (Sosnowiec)

der hier im Bergwerk arbeitete, seit 1936. Drei Wochen

bei Krakau (Kraków) geboren. Mit 16 meldete sie

nach Kriegsende wurde sie gemeinsam mit drei weiteren

sich freiwillig für ihre Schwester zur Zwangsarbeit

Frauen verhaftet. Vor Gericht konnte sie nachweisen,

in einem jüdischen Arbeitslager der SS-Organisation

dass sie sich den Häftlingen gegenüber immer korrekt

Schmelt. Im Mai 1945 wurde sie in Schatzlar befreit.

verhalten hatte. Dies belegen auch die Bescheinigungen,

Ein Jahr später heiratete sie einen amerikanischen

die Emma Machová nach der Befreiung von vielen ehe-

Soldaten und ging in die USA. Ihrer Familie hatte sie

maligen Häftlingen ausgestellt wurden. Sie schrieben

nie von ihren Erlebnissen im Krieg erzählt. Erst 1991,

sogar für ihre Aufseherin ein Theaterstück. Ein Außer-

vor einer Herzoperation, übergab sie ihrer Tochter

ordentliches Volksgericht in Jitschin (Jičín) verurteilte

Ann Kirschner eine Schachtel mit 350 Briefen aus

Emma Machová zu einem Jahr Gefängnis. Nach ihrer

den Kriegsjahren. Auf deren Grundlage schrieb Ann

Freilassung am 22. Mai 1946 wurde sie dank ihrer Ehe

das Buch „Salas Geheimnis“, das auch auf Deutsch

nicht nach Deutschland ausgesiedelt, sie lebte und ar-

erschienen ist.

beitete in Schatzlar. In den 50er Jahren zog sie nach Radowenz (Radvanice), wo sie 1970 starb / Městské muzeum Žacléř

2016 Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort? ↑

Mai 1945: Vier junge Jüdinnen aus Polen, die aus dem KZ-Außenlager in Schatzlar befreit wurden / United States Holocaust Memorial Museum

uf dem städtischen Friedhof sind zwei französische und neun sowjetische Kriegsgefangene be-

graben. Das KZ-Außenlager diente nach dem Krieg

In der Umgebung von Trautenau gab es sieben Frauenlager,

bei der Aussiedlung der deutschen Bevölkerung

die zum Konzentrationslager Groß-Rosen gehörten. Es war

als Unterkunft.

das größte Netz von KZ-Außenlagern auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik. Bei fünf Lagern handelte es sich um ehemalige jüdische Arbeitslager der Organisation Schmelt. Diese SS-Organisation, die nach ihrem Führer, dem Breslauer Polizeipräsidenten und SS-Oberführer Albrecht Schmelt, benannt war, war verantwortlich für den Einsatz jüdischer Arbeiter aus Oberschlesien in deutschen Unternehmen — vor allem beim Autobahnbau sowie in der Textil- und Rüstungsindustrie. Ende 1941, Anfang 1942 betrieb Schmelt 19 Lager in Textilfirmen in Nordböhmen und Nordmähren, in denen mehr als 1200 polnische Jüdinnen arbeiten mussten. Im Unternehmen Buhl & Sohn in Schatzlar arbeiteten im Sommer 1944 neben 278 Deutschen auch 43 zivile Zwangsarbeiter und 112 weibliche KZ-Häftlinge.

↑

Das Textilwerk Buhl & Sohn wurde nach dem Krieg enteignet und in den Staatsbetrieb Texlen eingegliedert.

↑ Eine der SS-Oberaufseherinnen im KZ-Außenlager Schatzlar war Emma Machová (auf dem Familienfoto

Die Spinnerei (siehe Foto) war bis 1992 in Betrieb / Foto O. Bouška, 2015

Theresienstadt Terezín D

ie Arbeit im Theresienstädter Ghetto war hierarchisch gegliedert. Eine

der Abteilungen des jüdischen Ältesten-

rates kümmerte sich um die Organisation und die Zuteilung der Menschen zu den einzelnen Arbeitsgruppen. Die besten Positionen hatte das „Aufbaukommando“. Die Mitglieder des „Aufbaukommandos“, die im Herbst 1941 als erste nach Theresienstadt transportiert worden waren, durften später leichtere Arbeiten übernehmen. Die Zeitzeugin Charlotte Guthmann-Opfermann erinnert sich: „Die Arbeit in dem Sägewerk z. B. war gefährlich. (...) Die Maschinen waren nicht im besten Zustand, und die neuankommenden Arbeiter waren nicht besonders geschult und dieser Arbeit oftmals nicht gewachsen. Eine meiner Nachbarinnen hat später dort gearbeitet und sie erzählte mir, sie habe beim Schichtwechsel mehrere Finger neben der Säge gefunden. (...) Aber das Leben war so wertlos, daß niemand weiter darauf achtete.“

das Theresienstädter Ghetto. Fast 90 000 Personen wurden in die Vernichtungslager weiter deportiert,

THERESIENSTADT 1930: 7 181 Einwohner 1942: 58 491 Einwohner 2015: 2 906 Einwohner 1939–45: Protektorat Böhmen und Mähren

wo die meisten ermordet wurden. Das Ghetto wurde von 30 SS-Männern und 200 tschechischen Gendarmen bewacht. Alle Bewohner des Ghettos im Alter von 16 bis 65 Jahre mussten arbeiten. Hauptaufgabe war der Umbau der häufig baufälligen Gebäude für die geplante Unterbringung von Juden. Ende 1941 kam ein jüdisches „Aufbaukommando“ in die Stadt, um die Kaserne in Massenunterkünfte umzubauen. Es wurden Kantinen und eine zentrale Bäckerei eingerichtet, man baute das Wasserleitungsnetz und die Kanalisation aus und verlegte drei Kilometer Bahngleise nach Bohuschowitz (Bohušovice). Die anderen Arbeiten betrafen den Betrieb und die Versorgung des Ghettos sowie die Betreuung der alten Menschen aus den

Welche Geschichte haben der Ort und seine ehemaligen Zwangsarbeiter zu erzählen?

Transporten. Darüber hinaus arbeiteten Tausende in Werkstätten für die deutsche Kriegsindustrie.

heresienstadt war nicht nur ein Ghetto mit einem regen kulturellen Leben, sondern auch ein

Ort der schweren Arbeit und des Todes. Im Septem-

ber 1942 drängten sich in der Stadt 58 500 Gefangene. Den schrecklichen Lebensbedingungen (Hunger, Krankheiten) fielen 33 000 Menschen zum Opfer.

↑

In der ehemaligen Reitschule war während des Krieges eine Tischlerei. Die Häftlinge stellten dort Munitionskisten für die Wehrmacht her. Das Foto stammt aus dem Propagandafilm Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet von 1944 / USHMM

↑

Auf dem Theresienstädter Friedhof wurden bis September 1942 Häftlinge aus dem Ghetto beerdigt, danach wurde das Krematorium in Betrieb genommen / Foto O. Bouška, 2015

Theresienstadt liegt 60 km nördlich von Prag. Die Stadt wurde Ende des 18. Jhds. als österreichische Festung erbaut. Zur Zeit der Ersten Republik lebten dort 3 500 Zivilpersonen und ebenso viele Militärs. Ende 1941 wurden die Einwohner ausgesiedelt und

↑ In der benachbarten Kleinen Festung, die der Ge-

an ihre Stelle traten deportierte Juden, zunächst aus

stapo unterstand, waren während des Krieges 32 000

dem Protektorat Böhmen und Mähren und ab 1942

Tschechen inhaftiert (Vertreter der Opposition, Wider-

aus Deutschland, Österreich und anderen Ländern.

standskämpfer, Kriegsgefangene). Rund 2 500 Häftlin-

Insgesamt durchliefen mehr als 150 000 Menschen

ge starben dort an den Folgen von Folter, Krankheiten

und schlechten Arbeits- und Lebensbedingungen. Als Zwangsarbeit mussten sie z. B. Bäume fällen (Foto). Circa 250 Menschen wurden in der Kleinen Festung hingerichtet / USHMM

ie erste Arbeit nannte sich „Hundertschaft“. Ich dachte, wir müssen 100 Stunden Karren

ziehen, aber es dauerte viel länger. Die Männer

transportierten Leichen oder brachten Menschen ins Krankenhaus, wir beförderten Brot oder Werkzeug. Wenn es keine Pferde gab, mussten eben Menschen ran ... Hana Hnátová (geb. Lustigová) wurde am 20. Juni 1924 in Prag geboren. Sie ist die Schwester des Schriftstellers Arnošt Lustig. Bis zum Schulverbot für jüdische Kinder im Jahr 1940 ging sie aufs Gymnasium und wurde im November 1942 mit ihrer Mutter nach Theresienstadt deportiert. Im Oktober 1944 kam sie mit einem der letzten Transporte nach Auschwitz und

↑

Der Garten im Zwinger der barocken Festung war eine

von dort in das Konzentrationslager in Freiberg. Die

der beliebtesten Arbeitsstellen im Theresienstädter

Befreiung erlebte sie in Mauthausen. Nach dem Krieg

Ghetto. Die Aufnahme stammt aus dem Propaganda-

machte sie Abitur und arbeitete als Korrespondentin.

film von 1944 Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus

Sie lebt in Prag und hat zwei Kinder. Frau Hnátová ist

dem jüdischen Siedlungsgebiet, auch bekannt als Hitler

Mitglied im Ehrenkomitee des Arnošt-Lustig-Preises

schenkt den Juden eine Stadt / USHMM

und pflegt das Vermächtnis ihrers Bruders.

2016

Charlotte Guthmann-Opfermann (1925–2004) kam im Juni 1943 mit ihrer Mutter von Frankfurt nach Theresienstadt. „Wenn wir erst vom Arbeitsprogramm erfasst wären, so soll-

Welche Spuren hinterließ die Zwangsarbeit am Ort?

ten wir Augen und Ohren offen halten nach Möglichkeiten, die entweder mit der Verpflegung oder mit der Verwaltung zu tun hätten. Die meisten dieser Dienste wurden von den Häftlingen gehalten, die schon lange in Theresienstadt waren. (...) Landwirtschaftsarbeit war ,gut‘. Man konnte manchmal Gurken, Rüben, Bohnen oder eine Kartoffel stehlen und sich damit etwas bei der Verpflegung helfen. Allerdings

ach der Befreiung und der Evakuierung der Überlebenden wurde Theresienstadt wieder

Garnison. Die tschechoslowakische Armee war dort

wurden die Arbeitskolonnen beim Aus- und Einmarsch von

bis in die 90er Jahre der größte Arbeitgeber. Heute

der Lagerwache am Lagertor genauestens kontrolliert, und

hat Theresienstadt weniger als 3 000 Einwohner, es

wenn man mit einer Kartoffel oder Rübe erwischt wurde, so

kommt aber jährlich mehr als eine viertel Million

gab es harte Strafen.“ Nach der Befreiung Theresienstadts

Touristen in die Stadt.

im Mai 1945 emigrierte Charlotte in die USA. ↓

Hana Hnátová * 1924, Praha, CZ

Quelle: Národní archiv

Die Reitschule heute / Foto O. Bouška, 2015