Page 1

Satira. Maska. Happening.


Katedra autorské tvorby a pedagogiky Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze Na Katedře autorské tvorby a pedagogiky se uskutečňuje alternativní, psychosomaticky orientované pojetí studia dramatické kultury a tvorby. Praktické i teoretické studium je zaměřeno na hledání a prohlubování autorského přístupu ke studiu, na schopnost tvořivé komunikace a reflexe vlastní práce. Katedru založil v roce 1992 prof. Ivan Vyskočil a vedl ji do roku 2003, kdy ho na místě vedoucího vystřídal prof. Přemysl Rut. Rokem 2013 ve vedení navázal doc. Michal Čunderle. Při katedře pracuje také Ústav pro výzkum a studium autorského herectví, jehož je Vyskočil zakladatelem a ředitelem. Více o Ivanu Vyskočilovi najdete na adrese www.ivanvyskocil.cz. S prací studentů, absolventů i pedagogů katedry se veřejnost může seznámit na každoroční přehlídce Autorská tvorba nablízko.


Satira. Maska. Happening.


Poznáváme jednáním, byť by jím byl jen smích nebo pláč. Předmluva Jany Pilátové

8

obsah Maska namísto transparentu? Divadelnost ve vyjádření občanského názoru a co na to média Markéta Machková, Olga Věra Cieslarová

14

Recese je svobodnější. Rozhovor s Přemyslem Rutem Markéta Machková

42

Chvála zlosti. Satira jako forma kreativní transformace negativních emocí Olga Věra Cieslarová

50

Tvorba není věc agrese. Rozhovor s Ivanem Vyskočilem Olga Věra Cieslarová, Markéta Machková

74

Aby to nebylo ušmudlané. Metodika politického happeningu s prvky divadelnosti Alena Rybníčková

82

Smích má různé druhy. Rozhovor s Janou Pilátovou Alena Rybníčková

102


Kartotéka happeningů Alena Rybníčková, Pavel Zajíček, Pavla Bendová, Olga Věra Cieslarová, Rudolf Šmíd, Václav Němec Sametové posvícení — Ohlédnutí za prvním ročníkem Pavla Bendová, Markéta Machková

I

XL

prameny rejstřík summary

obsah


Publikace vznikla v rámci institucionální podpory MŠMT na dlouhodobý koncepční rozvoj AMU jako závěrečný výstup projektu specifického vysokoškolského výzkumu s tématem Role satiry ve veřejném prostoru. Divadelní aspekty a metodologie happeningu, realizovaným pod odborným vedením prof. Jany Pilátové.

Recenzoval doc. Radek Chlup, PhD. (Ústav filosofie a religionistiky FF UK) Předmluva (c) Jana Pilátová, 2013 Texty (c) Markéta Machková, Olga Věra Cieslarová, Alena Rybníčková, Pavla Bendová, Pavel Zajíček, Rudolf Šmíd, Václav Němec Koncept, redakční a grafická práce (c) MAKE*detail, 2013 Fotografie (c) Michal Komm, Rudolf Šmíd, Jan Zátorský (LN, MAFRA), Ludvík Hradilek (Aktuálně.cz), Kateřina Šmídová (Aktuálně.cz), Václav Vašků (iHNed.cz), Ladislav Carda, Veronika Hlaváčová (Impuls.cz), Nikola Krutilová, Eugen Kukla, Jiří Cieslar, Petra Nováková, Amelie Bader, Tomáš Pleskot, Marcus Tschalaer, Adam Dědič, Jan Schejbal, Jan Hrdý (CorruptTour), Jan Langer (Českátelevize.cz)

ISBN 978-80-905124-5-0


Poznáváme jednáním, byť by jím byl jen smích nebo pláč. Satira. Maska. Happening. Jako by kořeny pojmů, tvořících titul, tkvěly ve smíchu a pláči, a z nich rostlo to, co má být vidět; nevím. Jisté ale je, a víme to ze zkušenosti i od badatelů, že ke smíchu se navzájem potřebujeme víc než k pláči. Smích je „sociální gesto“. Snad proto se ke knížce, kterou jste teď otevřeli, spojilo víc lidí. Představují v ní různé formy projevu veselosti nebo odporu, vyvolaných něčím směšným nebo nepřístojným,1 a uvažují o recesi, satiře, humoru a jejich smyslu a dostřelu. Autory — vlastně především autorky této knihy i jejich hnízdo, Katedru autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) na DAMU, vám chci představit.

1 Jiří Voskovec se ptá, co je to satira a odpovídá si citací z Encyclopaedia Britannica: „...výraz veselosti nebo odporu, vyvolaný něčím směšným nebo nepřístojným, pokud je naprosto zřejmou složkou tohoto výrazu humor, a pokud je celek vyjádřen v literární formě. Bez humoru není satira než invektivou, bez literární formy jen šaškovským pošklebkem.“ Jiří Voskovec, Klobouk ve křoví, Praha 1965, s. 120. Když vynecháme slovo „literární“ a prohlásíme, že složkou satirického výrazu je krom humoru i zřetelná forma, máme definici, vztahující se na všechny jevy, které v knize sledujeme.


Ivan Vyskočil, patriarcha neortodoxní divadelní tvorby a zakladatel Nedivadla, ustavil katedru tak, aby se tu mohli sejít studenti i učitelé s různou startovní výbavou; aby se pouštěli do studia tvorby, divadla a divadelnosti, dramatické kultury a hry (ne jen umění) z různých stran. Daří se to; přicházejí bakaláři z jiných škol, kterým připadá, že úzce oborovému vzdělání něco chybí. Nestačí jim informace, chtějí poznat, o co jde. Když si všimneme, že poznání neznamená (v semitských jazycích) abstraktní vědění, ale lákavý i riskantní vztah (Adam poznal svou ženu Evu, Gn, 4,1), když připustíme, že člověk poznává lásku, utrpení, zápas, hřích, dobro a zlo jen spoluúčastí a jednáním, byť by jím byl jen smích nebo pláč, pochopíme, že divadlem můžeme poznávat sebe, druhé i svět líp, než mudrováním. Ti, kdo to chtějí, se učí a inspirují navzájem; společné studium učitelů a žáků je Vyskočilův dávný sen. Z učitelů KATaP se v této knize krom Ivana Vyskočila objevuje ještě Přemysl Rut a Jana Pilátová a z rozhovorů, které s námi studentky vedly, je snad znát, že na realizaci toho snu pracujeme. Nevím, jestli má Vyskočil tu vizi vzájemnosti od chasidů, ale Bubera má rád, a Buber vypráví, jak si žáci s učitelem pomáhají „najít se“, jak si navzájem svítí, když se šeří. „Žák se ptá a tím, jak se ptá, pomáhá (aniž by o tom věděl) zrodit se odpovědi v učitelově duchu, která by bez jeho otázky nebyla vznikla.“2 Jistě, mezi začátečníky a pokročilými, k nimž chtěj nechtěj patří učitelé, je rozdíl, ale neškodí, protože víme, že na „autorské“ katedře není pojem „autor“ hodností či výsadou, ale dost pracným úkolem na celý život. Nevypovídá „o autorství definovaném a chráněném autorským zákonem, nýbrž (…) o autorském životním postoji, o autorství jako osobní mohoucnosti, autenticitě, svobodě a především odpovědnosti,“ říká Vyskočil, a když uvažuje o hlavní motivaci svého hereckého autorství, přiznává, že uvažuje o svobodě.3 Myslím, že právě v potřebě svobody se studentské autorky této knihy navzdory generačním rozdílům shodují s učiteli, a navzdory různým jiným rozdílům i mezi sebou; v tom smyslu je jejich praktická práce i její reflexe vážně jejich, a přitom právě tím je věrná hnízdu. Tak, jako se setkávají při studiu a umějí si pomáhat, ptát se, formulovat námitky i respektovat odlišnosti, setkávaly se při přípravě různých akcí i při formulování výpovědí o nich s různými lidmi, skupinami i institucemi, jejichž názory a přístupy spíš zvědavě sledovaly, než by je třídily do přihrádek a zavíraly do závěrů. Dávaly se překvapit různými aspekty toho, co je zajímá; vedly svobodný

2 Martin Buber, Chasidská vyprávění, Praha 1990, s. 21 3 Ivan Vyskočil, Hic sunt leones (o autorském herectví), Praha 2003 (Sborník z konference, kterou v listopadu 2002 uspořádal v Divadle Na zábradlí Ústav pro výzkum a studium autorského herectví.)

11


12

dialog a dovedly ho až do podoby této knihy. Když tu teď o tom píšu, uvědomuji si legrační obrat: jako jsem si dřív dávala pozor, abych se nechlubila svými učiteli, musím teď dát pozor, abych se nechlubila žáky. Jejich autorské pokusy, jejich diplomové a disertační práce, při nichž asistuji, jsou jejich. Ale přesto mě hřejí. A teď už je a tím i to, co v knize najdete, představím i s okolnostmi vzniku. Olga Věra Cieslarová vnesla do této knihy téma satiry. Startovala přitom z oboru religionistiky a na KATaP obhájila práci, která se jmenuje Fasnacht. V Basileji karneval? Už je vydaná. V Basileji Olga načerpala tolik podnětů, že není divu, že téma neopustila; nebylo vyčerpané — a chtělo něco víc. Hlavně otázka, jak je pro strukturování tvořivé občanské aktivity důležitá tradiční slavnost, Olgu zaujala, a tak se rozhodla dál studovat sociální aspekty sváteční divadelnosti: teoreticky jako doktorandka KATaP, prakticky jako organizátorka Iniciativy FÓR_UM, ke které mě přizvala jako vedoucí své magisterské i disertační práce, spolužačku Markétu Machkovou jako spoluautorku výzkumného projektu Role satiry ve veřejném prostoru, a bývalé spolužáky z religionistiky a další spřízněné duše z KATaP i odjinud jako spolutvůrce něčeho, co tu chybělo. Začínala totiž zrát idea pořádání satirického průvodu masek v Praze. Ukázalo se, že takový projekt zajímá kulturní i jiné neziskové organizace a že by mohl založit i zdejší tradici oslavy občanské společnosti 17. listopadu. Nazvali jsme ji Sametové posvícení. Markéta Machková přišla na KATaP ze studií politického myšlení a s Olgou se setkávala při studiu i při přípravě satirických happeningů. Spolu začaly zkoumat, v čem je jejich síla a smysl; nahrály dvě desítky rozhovorů s představiteli českých kulturních a občanských iniciativ, na jejichž základě vznikla první studie této knihy, Maska namísto transparentu. Snad proto, že pracovala čtyři roky v médiích, sledovala Markéta Machková ve studii mj. zákonitosti mediálního obrazu happeningů. A proto, že z médií přešla — aby mohla lépe naplňovat autorský přístup k práci — do vlastního malého nakladatelství, připravila spolu s kolegyněmi celý koncept a vydání této knihy. Další dvě studie v knize, Chvála zlosti (o očistném efektu satiry a rituálu) od Olgy Cieslarové, a Aby to nebylo ušmudlané, ve které Alena Ferjenčíková na příkladech pojmenovala nejčastější pořadatelské chyby a sestavila metodiku účinného happeningu, vznikly na základě dalšího výzkumného projektu, Role satiry ve veřejném prostoru — divadelní aspekty a metodika happeningu. Alena Ferjenčíková je vystudovaná pedagožka, která už několik let pracuje ve sdružení Pražské fórum a věnuje se politickému happeningu. Spolu s Ivanou Čonkovou z naší katedry „zatýkala“ Václava Klause — a při tom si díky Ivance uvědomila, že jí chybí to, co by mohla poznávat na KATaP. Na tom, jak se vystřídaly, je vidět, jak se praktické a teoretické studium divadelnosti prolíná


se skutečností, aby se dobralo poznání: zatímco do praxe zanořená Alena se rozhodla studovat a stala se doktorandkou, Ivanka obhájila magisterskou práci nazvanou Divadlo krize (v níž jednou kapitolou bylo i zatýkání), a zanořila se jako pomocník do skutečně krizových situací Romů. Tak jako se na KATaP setkávají studenti se zkušenostmi z různých sociálních sfér a studijních oborů nebo profesí, setkávají se v této publikaci různé pohledy na působení ve veřejném prostoru a jeho komické, dramatické i sociální aspekty. Přispěli k nim jak různí respondenti, tak další studenti KATaP (analýzy sepsal „interní kritik“ praktických akcí Pavel Zajíček, obrázky krále Ubu zpracovala Marie Jarošová), ba i studentka divadelní vědy na Filosofické fakultě UK Pavla Bendová, která se prakticky i teoreticky zabývá maskou. Možná se mi to jen zdá, ale snad přece jen je společnou starostí všech účastníků toho mnohohlasého dohadování a vyjasňování, jak by se dalo odpovídat na to, čím nás okolní svět nepřestává lekat. Proto jsem se rozhodla přidat k těm hlasům ještě jeden, z minulosti, abychom si připomněli, že to nikdy nebylo snadné, a přesto to mělo smysl, o kterém — snad alespoň nikdo z nás — nepochybuje. Vybrala jsem z Klobouku ve křoví něco z toho, co o své a Werichově tvorbě před téměř padesáti lety prozradil Jiří Voskovec, když se na chvilku, mezi druhým (poúnorovým; první bylo to válečné) a třetím (normalizačním) chyběním v naší kultuře, alespoň písemně mohl vrátit domů. Píše o tom, co s odstupem vidí jako „atomickou energii srandy“4, plynoucí z přetlačování mezi smyslem Nesmyslu a nesmyslem Smyslu. Podobný ráz mělo mít Dada, které bylo „opičením se po hovadnosti a blbárně existence“.5 Nešlo o posměch, spíš o „posedlost smyslem, který si s námi lidmi hraje na schovávanou, skrývaje se v srdci Nesmyslu.“6 S Janem Werichem se prý dívali na svět „hranolem, jehož tři boky byly Sranda, Poesie a Satira. Podle toho, jak jsme jím otáčeli, barvilo se nám vidmo světa podle strany k oku nejbližší.“7 Klobouk ve křoví je plný písní V+W, které si má generace nepřestávala zpívat, ale chybí tam ta, kterou jsme zpívali zvlášť rádi: „Záleží na nás“; tu si asi ani v roce 1965 redakce nemohla dovolit zařadit. Voskovec nabízí řadu příspěvků k tématům naší knihy, včetně úvah o satirickém humoru Brechtově, z jehož pokusů o smích byl „sociálně uvědomělý pošklebek“, zatímco „ve Vodičkově ulici bývala na totéž téma velká sranda — a sociálně to bylo

4 5 6 7

Ivan Vyskočil, Hic sunt leones (o autorském herectví), Praha 2003, s. 29 Tamtéž, s. 68 Tamtéž, s. 69 Tamtéž, s. 120

13


14

tím účinnější.“8 Dokonce se dostaneme i k happeningu, který se tu vyskytuje pod jménem „hovadností“. „Praxe tohoto speciálního V+W Dada či poesie-recese překročila hranice divadelní práce, ba i života v zákulisí,“ píše Voskovec, a popisuje pak krom jiných akcí uvítání režiséra Friče v Brně roku 1937, které prý bylo vrcholem uskutečňování hovadností. Této recesi věnovali autoři celé dny pečlivých organizačních příprav, aby se na silnici před Brnem v pravou chvíli objevil před Fričovým kabrioletem uvítací transparent, z lesíku vyběhla nymfa, za ní faun s píšťalou, a za nimi se z obou stran lesa vyrojili šohajové a frajerečky, zatímco Ježkův orchestr z křoví vyhrával jako kutálka a Voskovcova francouzská manželka v kyjovském kroji nabízela Fryčovi chléb a sůl. To vše pak korunoval nízký přelet bombardéru československého letectva; pilot byl kamarád, ochotný porušit služební předpisy. Na silnici se ovšem zatím hromadila troubící osobní i nákladní auta, a v tom zmatku se Frič „smál, až se svíjel, byl bez dechu, a na konec měl v očích slzy.“ Voskovec to líčí tak podrobně, aby doložil ambivalentnost té události: nikdy se nedozvíme, jestli to byly slzy srandy či poezie, smíchu či dojetí, říká.9 Pro mne to je právě díky té opaleskující nejistotě jasný prapředek happeningu. Není snad funkcí komiky „posunout mysl do úhlu šílenství bez rizika trvalého oddělení od tak zvané normálnosti. Nasadit si na chvíli bláznovy brýle místo trvalých bláznových očí“ ptá se Voskovec a dodává, že Nietzsche přirovnal smích k šílenství, „pokud je toto nejhlubším poznáním“. Werich si prý není jist, zda se smějeme, abychom „vyvětrali z duší tajenou krutost“, ale věří, že „něco očistného v člověku při ukrutné srandě probíhá“. Poslední slova této Voskovcovy knihy — „Smích — tu ozvěnu našeho pláče — to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom — nedejtež bohové — tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě“10 — můžeme chápat i jako svou omluvu.

Jana Pilátová

8 Ivan Vyskočil, Hic sunt leones (o autorském herectví), Praha 2003, s. 247 9 Tamtéž, s. 72—74 10 Tamtéž, s. 238


15


Maska namísto transparentu? Divadelnost ve vyjádření občanského názoru a co na to média. Markéta Machková a Olga Věra Cieslarová

Vydání magazínu Víkend, jenž vychází jako příloha Hospodářských novin, ze dne 26. října 2012, se zaměřilo na fenomén satiry. Pod hlavním titulkem „Satira na hrad“ v něm byly uvedeny komentáře tří vybraných autorů. Ti se kriticky a s využitím prvků ironie vyjádřili k osobnostem kandidátů pro nadcházející volbu prezidenta České republiky. Redaktorka Petra Pospěchová uvedla komentáře s tím, že jde o vynikající a aktuální příklady politické satiry. Zároveň poznamenala, že u nás v posledních letech politická satira téměř vymizela,1 ale že dnes tento žánr znovu vzkvétá, a to „bez výjimky ve virtuálním prostoru“. „Množství nových satirických blogů, webů, facebookových profilů a twitterových účtů, které vznikly za poslední tři roky, vynahrazuje humoruprostá léta na přelomu tisíciletí,“ píše a předkládá


autorské komentáře, které pro magazín získala z nezávislých občanských serverů.2 Výběrem tématu jako by média potvrzovala zdání, že u nás v poslední době satira takzvaně „visí ve vzduchu“. Překvapivé ovšem je, že si zatím redaktoři všimli jen satiricky profilovaného psaní. Totiž tvrdit, že se politická satira šíří jen virtuálním prostorem, na jednu stranu vyžaduje všimnout si, že od dob Karla Havlíčka Borovského, ikony české politické satiry, významně pokročila technika. Na druhou stranu to ale svědčí o přehlédnutí faktu, že nejde jen o žánr literární, ale také o žánr výtvarný3 a divadelní. Lze namítnout, že v divadelní hře, je nakonec inscenováno drama, které někdo předtím napsal (a stále jde tedy o žánr literární, byť s přidanou hodnotou hereckého a výrazu). — A stejně tak lze říci o hrách, skečích a pořadech v televizním a rozhlasovém vysílání, že jim předcházel psaný scénář. — Na pomezí divadla už ovšem nějakou dobu existuje způsob vyjádření, které si Vydání magazínu Víkend,postrádat, jenž vychází jako se příloha Hospodářských dovolí literární předlohu podobá improvizaci, a přesto může — a26. také je — politickou satirou. Ve virtuálním prostoru na novin,být ze dne října 2012, se zaměřilo na fenomén satiry. Pod hlavním titulkem „Satira na hrad“ v něm byly uvedeny třípůsobištěm vybraných něj přitom narazíme jen zprostředkovaně. Jehokomentáře přirozeným autorů. Ti se kriticky s využitím prvků ironie vyjádřili k osobnosje totiž prostor fyzický,aněkdy prostě ulice... temČím kandidátů projsme nadcházející volbuvelkoměstech, prezidenta České republiky. dál častěji v Praze, dalších ale i na malých Redaktorka Petrapouličního Pospěchovádění uvedla komentáře skteré tím, že jde o vyniměstech svědky a performancí, připomínají kající a aktuální příkladymaškarádu politické satiry. Zároveňcirkusové poznamenala, u divadelní představení, či dokonce číslo.že Vý1 nás vkteré posledních satiraoznačují téměř vymizela , ale že dnes jevy, jejich letech tvůrci politická i komentátoři původně anglickým 4 tento žánr znovu vzkvétá, a to „bez výjimky vedivadelním virtuálnímzpůsobem, prostoru“. výrazem „happening“ , zobrazují skutečnost „Množství satirických blogů, webů, profilů a přesto senových od běžných kulturních akcí liší. facebookových Diváci je nevyhledávají a twitterových podle programu a neplatí účtů, které vznikly na něza vstupné, poslední naopak tři roky, — vynahrazuje happeningy humoruprostá léta na přelomu tisíciletí,“ píšenáhodných a předkládá autorské „chodí“ za obecenstvem, přitahují pozornost kolemjdoukomentáře, které cích, oslovují je a „berou je do hry“. Neúčinkují v nich jen herci, ale i lidé nejrůznějších profesí, které „pálí“ stejné společenské téma. Happeningy nejsou předmětem analýzy divadelních kritiků, ale novináři

1 Upřesnila, že v jednu dobu se politickou satiru zdálo možné nalézt jen v komiksu Zelený Raul, pravidelně vycházejícím v týdenníku Reflex, anebo v upadajících televizních šarádách typu Politické harašení (poté, co v roce 1997 z obrazovek zmizel pořad Česká soda). 2 Žít Brno (www.zitbrno.cz), Hradní partička (www.hradniparticka.cz) a Strach (www.strach.cz). 3 Pro příklad politické satiry vyjádřené výtvarným žánrem ostatně není třeba sahat daleko — denně se satirické kresby objevují na stránkách Hospodářských i Lidových novin, jednou týdně pak v samotné příloze HN Víkend, kterou citujeme, či na obálce týdeníku Respekt — autoři Pavel Raisenauer, Jiří Franta a donedávna Vladimír Jiránek (1938–2012). 4 Oxfordský slovník vykládá podstatné jméno „happening“ v nejobecnější rovině jako „událost nebo výjev“, zejména pak „za zmínku stojící nebo vzrušující událost“. V konkrétnější (umělecké) rovině hovoří o „částečně improvizovaném nebo spontánním kousku divadelního nebo jiného uměleckého představení, jehož typickým znakem je vtažení publika k účasti“. Srov.: New American Oxford Dictionary, elektornická verze pro MacBook, 2007.

17


18

a fotoreportéři je vyhledávají pro jejich jímavost, fotogeničnost a jasně formulované sdělení. Tato poslední z jmenovaných vlastností nás vede k jednomu z možných zaměření happeningu: může totiž být (a stále častěji v našem okolí bývá) způsobem vyjádření občanského názoru ve veřejném prostoru. Vyjádřit se k závažnému společenskému tématu lze i jiným způsobem — a paralelně jsme v ulicích svědky shromáždění a pochodů, jež zakládají svou sílu v početnosti, velikosti transparentů a hlasitosti provolávání hesel. Stejně tak lze využít výrazových prostředků happeningu s jinými záměry — kupříkladu ryze uměleckými (přenést divadlo mezi lidi na ulici), anebo dokonce ekonomickými (svérázným způsobem přesvědčit spotřebitele ke koupi výrobku). V rámci studijního projektu Role satiry ve veřejném prostoru se ale zaměřujeme právě na ty veřejné výstupy, které využívají prvky recese, satiry a divadelnosti k vyjádření občanského názoru, a přesazují tak kritizovanou skutečnost do roviny nevšednosti.

Kde se bere fenomén Abychom pole našeho zájmu vymezili5 co nejpřesněji, můžeme jinými slovy shrnout, že nám ve studii nejde o happeningy zaměřené čistě umělecky, natož o happeningy zaměřené ekonomicky. Z druhé strany tohoto pole je nutné se vymezit ještě vůči happeningům, které bychom mohli označit nejspíše jako „radikální“. Nezkoumáme tedy například takové happeningy, při nichž se ekologičtí aktivisté poutají pomocí řetězů ke stromům, jež mají být pokáceny. Činíme tak jednoduše proto, že v radikálním typu happeningů nenacházíme prvky satiry6 (jakkoli nám mohou být názory a snahy těchto aktivistů sympatické). Na každý pád se v našem hledáčku zjevil fenomén současné doby, který nemůže být v obvyklém smyslu slova „předmětem“ studijního výzkumu, protože nestojí před námi — připraven ke zkoumání jako uzavřená kapitola dějin, ani jako ucelené divadelní představení, při jehož reprízách by bylo možné si připomínat detaily provedení —, ale je stále kolem nás — živý, proměňující se, dotvářející se a hledající svůj plný význam. Navzdory použití zvratných zájmen v předchozí

5 Ad gramatika: Ač jsme — autorky článku — dvě ženy a vedení studijního projektu má na starost další žena, rozhodly jsme se v minulých příčestích pro obecnější znění s měkkým ‘i’ na konci slova. Jednak kvůli hladšímu čtení a jednak proto, že na závěry přicházíme spolu s respondenty, mezi nimiž jsou i muži. 6 Zde postačí, chápeme-li satiru v základním významu, jako žánr, který poukazuje na nešvary společnosti „výsměchem, ironií a sarkasmem“. Srov.: Lumír Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1995.


větě víme, že se tento fenomén neproměňuje a nedotváří sám, ale že za ním stojí činorodí lidé. Podobně nedoufáme, že by fenomén sám nalezl svůj dějinný význam, a tak si klademe za úkol ptát se oněch konkrétních činorodých lidí po podstatě jejich činnosti, abychom alespoň dílem k odhalení tohoto významu přispěli. K problematice politického happeningu v její současné české podobě zatím není odborná sekundární literatura; také proto hledáme prameny našich úvah přímo u živoucích zdrojů, tedy u lidí, kteří mají potřebu vyjadřovat své občanské názory nebo upozorňovat na společenské neduhy, a přinášet tak podněty k diskusi širší veřejnosti. Naši respondenti vystudovali různé obory a také v různých oborech profesně působí. Zároveň jsou ale činní — ať už v rámci svého zaměstnání nebo jen dobrovolnicky — jako zástupci občanské společnosti. Na základě obsáhlých rozhovorů s dvaceti představiteli českých občanských iniciativ 7 představujeme konkrétní způsoby využití prvků divadelnosti a satiry při artikulaci společenských témat ve veřejném prostoru, jakož i důvody pro toto užití a ohlasy na provedené akce. Ke studijnímu záměru nás zpočátku vedlo mj. zdání, že satirické projevy občanskosti dosahují při relativně malém počtu zúčastněných paradoxně většího ohlasu než početná demonstrace, využívající transparentů a tlampačů pro hlásání jednoznačných argumentů. Výpovědi v rozhovorech zdání potvrzují a naznačují, proč tomu tak je: Satirické happeningy skrze fyzické, a přesto nenásilné vyhrocení tématu (jaké jindy umožňuje právě divadlo) za prvé působí na širokou veřejnost srozumitelným sdělením, a za druhé přitahují svou estetičností  a provokativností zájem médií. Mnozí příznivci happeningů dodávají ještě třetí přednost: určitý společensky ozdravný efekt. Z jejich zkušenosti zjevně vyplývá, že člověk, který se dozví o společensky závažné problematice byť mrazivě satirickou, ale tvůrčí a radostnou formou sdělení, má větší chuť se o ni blíže zajímat, než člověk, který se lekl ukřičeného davu (byť by byly jím provolávané argumenty pravdivé a sympatické). Především ale bývá pozitivně nabitým děním v ulicích jednoduše překvapen a radostně pohnut. Zmíněné tři přednosti satirického projevu občanskosti jsou stěžejními poznatky, pokud jde o snahu českých občanských iniciativ vyjádřit a s očekáváním odezvy sdílet znepokojivá témata. Z hlediska studijního záměru se nám ale zdají důležité hlavně proto, že zpětně — po prozkoumání vztahů, v jejichž rámci se odehrávají a zevnitř je

7 Pro účely této studie jsme čerpali informace ze všech uskutečněných rozhovorů, ačkoliv přímo necitujeme z každého z nich. Plné verze rozhovorů uvažujeme připravit k samostatnému vydání – ať už formou knihy anebo v rámci magazínového seriálu. V tomto článku se explicitně zabýváme jen vybranými příklady happeningů, uskutečněných zejména v Praze. Činíme tak z obavy o srozumitelnost tématiky a především o čtenáře, jehož bychom neradi zaplavili nesourodou změtí všeho dění.

19


20

ovlivňují — vypovídají cosi o charakteru současné české společnosti. Na ukázkových případech několika happeningů, o kterých jsme hovořili s jejich pořadateli, proto postupně necháváme vytanout zkušenosti se vztahy mezi občanskou společností, širší veřejností, politickou reprezentací a médii. Ze spektra jednotlivých happeningů nutně vyvstává i mozaika témat, která tyto vztahy v posledních zhruba třech letech naplňovala. Spolu s respondenty nacházíme také přesnější vymezení některých pojmů (například „recese“, „satira“), s nimiž jsme na počátku studijního záměru pracovali spíše intuitivně.

Satira pracuje s „topy“ Jeden z určujících rysů satiry vyplynul z rozhovoru s Petrem Šourkem, filosofem, dramatikem a zakladatelem cestovní kanceláře CorruptTour, nabízející komentované výlety po místech spojených s korupčními skandály. Když jsme ho seznámili s názvem studijního projektu — Role satiry ve veřejném prostoru, vznesl otázku „Copak může být satira jiná, než veřejná?“ a dodal, že veřejný prostor je pro satiru z její podstaty přirozeným živlem. Název projektu zůstal i po rozhovoru nezměněný, ale s upřesněním, že nelze očekávat, že by se satira uplatňovala i v jiných rolích než v takových, jež jsou spojeny s veřejným prostorem.8 „Satira vždy pracuje s generalizací, (…) s určitým sdíleným pohledem na danou věc, s obecným míněním. A veřejný prostor je právě to místo, kde lze s obecným míněním pracovat, (… neboť) podstatou veřejného prostoru je, že je sdílený. (…) To obecné funguje v tomto malém měřítku stejně jako v rámci celé společnosti: skupina lidí spolu cosi zažije, na základě toho si utvoří určité představy, určité topoi, které se stávají základem generalizace a které satira využívá,“ vyložil Petr Šourek a přivedl nás ke způsobu práce, jímž nacházíme a pojmenováváme v řadě happeningů jednotlivé topy.9

8 Veřejným prostorem jakožto přirozeným živlem satiry přitom nerozumíme pouze ulice a veřejně přístupné budovy, v nichž se odehrávají happeningy, ale kupříkladu také divadla, knižní trh a publicistická periodika a internetové portály, o nichž byla řeč v úvodu. Díky zmíněnému určujícímu rysu satiry jsme později mohli její pojem lépe vymezit z širšího pojmu recese. Viz závěr článku. 9 Topoi, množné číslo původně starořeckého výrazu tópos, který je zkráceninou sousloví tópos koinós, neboli „společné místo“ (ve stejném smyslu bývá užíváno také latinské sousloví locus communis). Běžně se výrazu užívá na poli literární či divadelní vědy, kde označuje „tradiční vyjadřovací schéma“, obecně známé téma, společný motiv, literární konvenci. Srov. Lumír Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1995. (V textu budeme nadále pro pohodlnější čtení s výrazem pracovat v jeho počeštěné ohebné podobě — j. č.: 1. p. topos, 2. p. topu, mn. č.: 1. p. topy, 2. p. topů.)


Jedním ze základních topů, s nímž satirické happeningy běžně pracují, je průvod. V obecném povědomí o významu průvodu je v naší společnosti mj. prostý fakt, že průvod tvoří skupina lidí, která směřuje odněkud někam, fyzicky se přemísťuje ve veřejném prostoru, a tím dává najevo, že jí o něco jde. „To ví o průvodu každý,“ mohli bychom říci, a proto také musíme dodat, že průvod jako tópos je sice důležitým podkladem, ale samotný ještě nedodává happeningu jeho satiričnost. Ta je patrná až z bližšího upřesnění toho, o co oné skupině lidí v průvodu jde. Kupříkladu symbolikou míst (další topy), jimiž vede trasa průvodu, případně textem písní, jež z průvodu znějí, či stylem, jakým jsou účastníci oblečeni. Pořadatelé happeningů volí formu průvodu kromě výhody jasné srozumitelnosti také proto, že je dynamická. Průvod přirozeně působí živoucněji než statické shromáždění a navíc se v ulicích přímo dotkne více lidí z řad široké veřejnosti. Pokud jde o média; fotoreportéři a kameramani mají následně možnost vybrat z průběhu zaznamenané akce tu nejpřitažlivější kulisu. Podívejme se na několik příkladů happeningu s využitím průvodu.

Korumpovaný politik králem karnevalu Ve společnosti křesťanské tradice je hluboce zakořeněna zkušenost průvodu karnevalového, neboli masopustního.10 Slavností, která spočívá v dočasném zvrácení ustavených pravidel, a tedy obžerstvím, hýřením a skotačením v skrytu kostýmů a masek, se společnost každoročně připravovala (a místy dodnes připravuje) na období čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi. Průvody v kostýmech a maskách ovšem známe i mimo spojitost s maso-půstem; jejich úkolem nejčastěji bývá zahnat zlé duchy zimy, přivítat jaro, nový život, a prosit o dobrou úrodu. S tímto významným a jednoduše srozumitelným topem pracovali při přípravě happeningu lidé z občanské iniciativy PragueWatch, která sleduje mj. kauzy spojené s péčí o pražské památky. Ve spojení s iniciativou Pražské fórum se v únoru roku 2012 vydali Prahou v kostýmech developerů a mafiánů a do čela karnevalového průvodu si vzali maškaru Jana Kněžínka, tehdejšího ředitele magistrátního odboru památkové péče. Akce, vsazená do masopustního období, byla prezentována jako „průvod za jasnější pravidla a méně korupce v pražské památkové péči“. Využití všeobecně známé formy projevu tak dovolilo občanskému spolku trefně se vztáhnout k aktuálnímu politickému problému.

10

Výraz karneval je odvozen z původně latinského sousloví carne vale, které znamená „opustit maso“, tedy jinak řečeno masopůst.

21


22

„Trasa vedla přes historické jádro města a protínala místa několika problematických kauz. (…) Vždycky jsme se někde zastavili, k těm kauzám něco řekli a sehráli tam třeba nějaké to divadélko. (…) Například mezi Staroměstským náměstím a magistrátem jsme uvedli scénku o developerovi, který chce zastavět Hradčany a korumpuje kvůli tomu pana Kněžínka. V podstatě jsme poukazovali na korupci, která se na magistrátu evidentně odehrávala,“ vysvětlil nám způsob práce s topy sociální antropolog Martin Veselý. „Uvědomil jsem si u té akce znovu, jak je pro české prostředí typické stavět se k věcem negativně. Už když si vezmeme názvy jednotlivých iniciativ, často je v nich formulováno, že se staví proti něčemu. A my jsme se tím karnevalovým průvodem nechtěli postavit proti Kněžínkovi nebo proti bourání (památkově chráněných staveb — pozn. red.), ale „za“ zlepšení současného stavu. A tak jsme z Kněžínka udělali karnevalového krále, nesli jsme ho a následovali průvodem. Na karnevalech je obecně zvykem volit krále, což je vlastně ironie — neboť král maškar, tedy šašků, je největším šaškem ze všech —, ale je to pozitivní ironie, která u nás trochu chybí,“ dodal antropolog s poukazem na jeden z prostředků, s nimiž zachází satirický žánr.

Svatořečení Václava Klause Průvod byl také součástí happeningu, jehož pořadatelé navrhli v den svátku sv. Václava11 katolické církvi, aby uznala skutky českého prezidenta Václava Klause zázračnými a jeho prohlásila za světce. Příznivci a členové iniciativy Pražské fórum využili formy průvodu, aby si — ve snaze upozornit na závažné téma v jiné, než čistě argumentační rovině — vytvořili prostor pro celou řadu upřesňujících topů (symbolická místa, píseň, texty, oděvy, atributy světce). Celý happening pojali divadelně, aby v kostýmech řeholníků předvedli katolickým autoritám — jimž návrh na svatořečení adresovali — i široké veřejnosti, jak by taková ceremonie měla proběhnout.12 Podívejme se na happening zevrubněji, neboť v tomto případě působí téměř jako divadelní představení a jím nabízená škála sdílených představ je velmi bohatá. Účastníci se v základní sestavě asi patnácti lidí shromáždili ve Františkánské zahradě, tedy v místě spojeném s působením katolického řádu, které zároveň skýtá klidná a prostorná zákoutí pro přípravu

11

12

Poprvé se happening konal 28. září roku 2011 v Praze, ale když se jeho pořadatelé nedočkali odpovědi, rozjeli se o rok později znovu propagovat návrh na svatořečení přímo do Staré Boleslavi, kde Václav Klaus řečnil v rámci katolické mše ve jménu sv. Václava. V případě tohto happeningu můžeme z pozice pořadatelů pro zajímavost zmínit, že kostýmy a rekvizity zapůjčili pražští jezuité. Prokázali tak podle nás mj. schopnost porozumět satiře.


celého průvodu. Oblékli se do ministrantských rouch, do rukou vzali svíce a vydali se na cestu. V čele průvodu byla nesena velká barevná ikona, zobrazující Václava Klause se svatozáří a třímajícího dva světecké atributy — zlaté pero a kytici narcisů. (Zmenšený výtisk této ikony rozdávali účastníci průvodu kolemjdoucím.) První řadu duchovních následovala maškara Václava Klause, vezoucí se na masopustním koni, a za ní se řadili další účastníci průvodu včetně jeho hudební sekce. Ta vyhrávala melodii svatováclavského chorálu, na niž účastníci zpívali sloky mírně upraveného textu.13 První zastavení se odehrálo v pasáži paláce Lucerna, jež se pořadatelům zdála vhodná pro svou nejméně dvojí symboliku; jednak byl stavitelem Lucerny dědeček prezidenta Václava Havla, Klausova kritika a odpůrce, a jednak je ve středu pasáže umístěna socha svatého Václava, sedícího na břiše vzhůru nohama zvráceného koně.14 Pod závěsnou sochou bylo shromážděným účastníkům, novinářům i zvědavcům z řad veřejnosti poprvé vysvětleno, že průvod usiluje o svatořečení Václava Klause, který zde dostal kytici narcisů a byla mu také vznesena chvála (adresovaná „tatíčkovi“). Vzápětí průvod pokračoval pasáží do Štěpánské ulice a pak už středem Václavského náměstí k Myslbekovu sousoší svatého Václava a čtyř dalších českých světců. Zde putování zakončil. Před inscenací samotného svatořečení bylo třeba veřejně přednést skutky, které by měla katolická církev uznat za zázračné. Výňatky z žádosti o svatořečení obdrželi všichni přítomní vytištěné na zadní straně zmenšené ikony; přesto byla žádost na místě představena v celém znění. To už jí naslouchalo několik desítek účastníků, kteří se k průvodu připojili v Lucerně, a nyní — po vyslovení každého ze zázračných skutků — provolávali „Svatý, svatý, svatý Václav Klaus!“ Skutky, které zahrnovaly kupříkladu znovuzvolení Václava Klause prezidentem v roce 2008, byly sepsány stylizovaně — v tušeném znění církevní staročeštiny. Pod návrhem stála zkratka Z.L.O.S.T., neboli Zemská Lobby za Okamžité Svatořečení Tatíčka.15 Kromě žádosti o svatořečení nechali účastníci zaznít také žádost o aktualizaci pomníku, neboť spíše než svaté Václava, Ludmilu, Anežku, Vojtěcha a Prokopa, chtěli si dominantou náměstí připomínat svatého Václava Klause a jeho čtyři věrné druhy — Hájka, Jakla, Bátoru a Bobošíkovou.16 Vyvrcholení celého happeningu nastalo, když si představitel Václava Klause sám na hlavu nasadil svatozář, účastníci před ním

13

Kupříkladu v úvodním verši namísto „Svatý Václave, patrone české země…“ zpívali „Klausi Václave, patrone české země…“ apod. 14 Autorem díla je sochař David Černý. 15 Pořadatelé zde počítali s všeobecně rozšířeným povědomím o iniciativě D.O.S.T. (Důvěra — Objektivita — Svoboda — Tradice), která sdružuje příznivce Václava Klause. 16 Úředníci prezidentské kanceláře Petr Hájek a Ladislav Jakl, někdejší úředník ministerstva školství Ladislav Bátora a politička Jana Bobošíková.

23


24

poklekli a vyjádřili mu úctu přinesenými dary — rozličnými pery a propiskami. Když se zpětně zaměříme na nejkonkrétnější odkazy k topům, s nimiž tento satirický happening zacházel — k atributům světce, napadne nás, že pořadatelé museli při jejich výběru počítat s obecně sdílenou znalostí dvou příběhů; jednak příběhu nedávné návštěvy prezidenta Klause v Chile, kde kamery zaznamenaly, kterak si zálibně prohlíží a pak do své kapsy schovává protokolární pero, a jednak antického příběhu o samolibém Narcisovi, po němž jsou pojmenovány ony žlutě kvetoucí rostliny. Víme ovšem, že si s výběrem atributů hlavy nikterak dlouze nelámali, ale určili je spíš na základě citu pro satirický žánr a způsob, jakým pracuje s obecninami. Podobně intuitivním způsobem rozhodli pořadatelé během přípravy také o tom, že si představitel Václava Klause nasadí na hlavu svatozář sám. Akt, který zdůrazňuje narcismus, zde navíc odkazuje k obecně tradovaným momentům dějin; známe sebevědomé vládce, kteří měli (ať už podle historických záznamů, anebo podle legendy) sami sebe korunovat 17, a mj. tak poukázali na neblahý nedostatek pokory. O citlivosti pro žánr se nám v rozhovoru v souvislosti s textem žádosti o svatořečení zmínil i jeho autor, filosof Václav Němec. „Byly tam vylíčené základní schopnosti a zázraky Václava Klause, které nás, myslím, opravňovaly, abychom tenhle návrh podali. Uvědomil jsem si, jak člověka ta výrazná osobnost sama inspiruje a tvoří text; stačí si ho jen představit a všechny jeho přednosti a zázraky se objeví,“ vzpomněl, jak se nechal při psaní „přepnout“ do satirického modu. „Bylo třeba vycítit žánr, jakým by se měla taková věc pojmout,“ pokračoval o výčtu „zázračných“ skutků, který byl stylizován do staročeštiny a upozorňoval mj. na zlodějské praktiky v období kupónové privatizace či na korupční skandál spojený s druhým zvolením Václava Klause prezidentem. „Že je to možná nejadekvátnější způsob, jsem si uvědomil s hrůzou, ač mě to do jisté míry bavilo psát. Realita už je tak špatná, že paroduje sama sebe. Klaus a kruhy kolem něj posouvají samu skutečnost do surrealistických pozic,“ dodal s vysvětlením, že k něčemu, co nevědomě paroduje sebe samo, se už nelze s vážností vztahovat v čistě argumentační rovině.

17

Napoleon na svou korunovaci francouzským císařem v roce 1804 sice pozval papeže — aby posvětil jeho vládu „z vůle Boží“ —, a vymezil se tak vůči revolucionářskému požadavku vlády „z vůle lidu“, ovšem korunu sobě a své ženě Josefíně nasadil sám. V případě říšského protektora Reinharda Heydricha není jisté, zda si svatováclavskou korunu skutečně na hlavu nasadil, na každý pád se ale nechal v listopadu roku 1941 s korunovačními klenoty slavnostně vyfotografovat. Později, když podlehl zraněním z atentátu, byla jeho smrt spojována s legendou, jež praví, že kdo si svatováclavskou korunu nasadí na hlavu neprávem, do roka zemře.


Smutek za stanici Národní třída Třetí příklad happeningu, v jehož průběhu našel své místo institut průvodu, má ráz posledního rozloučení. V červenci roku 2012, v den, kdy byl uzavřen výtah, který sloužil jako bezbariérový vstup do stanice Národní třída, se k němu odhodlali členové a podporovatelé občanské iniciativy Asistence, která se věnuje především pomoci tělesně postiženým lidem. „Přišli jsme se prostě s tou stanicí rozloučit, protože uzavření na dva roky — to je celkem dlouhá doba, a zvláště pro handicapované lidi, protože těch stanic, do kterých se dá dostat na vozíku, moc není. Lidé přišli v černých šatech a po rozloučení jsme se vydali smutečním průvodem až k nejbližší další stanici, do které je bezbariérový vstup umožněn — to je stanice Florenc,“ vysvětlil průběh happeningu Erik Čipera. „Šel s námi violoncellista a hrál pohřební melodie, takže jsme ulici opanovali zvukově, a díky těm oděvům i vizuálně; po cestě jsme se zastavovali s kolemjdoucími a přihlížejícími lidmi a vysvětlovali jim, o co jde,“ popsal, jak se pořadatelé snažili vyjádřit názor a rozšířit povědomí o problému. Vidíme, že tvůrci happeningu odkazovali k běžnému úzu, v jehož rámci všichni vědí, že například černá barva oblečení, zažehnuté svíce anebo tklivá hudba vyjadřují smutek, znamenají konec a provázejí poslední rozloučení. O satirické vyznění happeningu se tedy postarali ironickým spojením topu smutečního obřadu s rozhodnutím zastupitelů hlavního města Prahy o kompletním uzavření stanice Národní třída po dobu stavebních prací soukromého investora. Opustíme teď motiv průvodu, ale zůstaneme u smuteční tématiky. Ta se totiž v uplynulém roce mezi občanskými iniciativami ujala hned několikrát. Jak jsme naznačili, tópos posledního rozloučení je z nejbanálnějších, ale snad jeho časté užití ukazuje něco o současném stavu české společnosti; a sice že lidé propadají v souvislosti s některými politickými rozhodnutími v zoufalství a že jim nezbývá než truchlit a pohřbívat, co bylo dobré, krásné, nebo přinejmenším užitečné.

Rozloučení s odepsaným domem V létě roku 2011 se několik stovek lidí shromáždilo na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, aby se rozloučili s domem, který chce soukromý investor s posvěcením památkářů zbourat. „Několik lidí veřejně promluvilo k věci a pak jsme všem rozdávali — a někteří si i sami přinesli — malé svíčky, které se obvykle pokládají na hroby. S nimi jsme šli k domu, který má být zbourán, jako že se s ním loučíme,“ popsal událost Martin Veselý z pořadatelského sdružení PragueWatch a vysvětlil, že pro smuteční tématiku se rozhodli jak proto, aby vtáhli lidi do akce, tak proto, aby oslovili média. „To je právě něco, co se médiím hodí. Je to vizuálně zajímavé a srozumitelné. Takže i když

25


26

nešlo o nějaké divadlo nebo karneval, stejně jsme museli vymyslet prvek, který shromážděné lidi zaměstná, strhne je do akce, a zároveň je vizuálně vděčný.“ Martin Veselý také přiznal, že se happening těšil vysokému počtu účastníků, protože měl díky dřívější medializaci kauzy „dobře připravenou půdu“. Aby se však osudem budovy na Václavském náměstí média vůbec začala zabývat, muselo sdružení PragueWatch kauzu soustavně sledovat a opakovaně upozorňovat na nesrovnalosti, jež ji provázejí. Média se prý „chytila“ až na absurdní fakt, že ministerstvo kultury již dříve potvrdilo rozhodnutí památkářů, včetně toho, že by se boural i zadní trakt budovy, což obnáší dvůr vedlejšího Hotelu Jalta — a ten je kulturní památkou. To znamená, že ministerstvo jednalo v rozporu se zákonem, který samo vydalo. „Média je vždycky třeba navést na nějakou konkrétní nablblost, nesmyslnost či absurditu, jako například: bourají tady barák, aby mohli postavit garáže18 a ministerstvo porušuje vlastní zákon,“ přiblížil vztah s médii zakladatel iniciativy, jež podtrhla argumentaci proti bourání zmíněné budovy petičními podpisy čtrnácti tisíc lidí. Jeho pohled svědčí podle nás o dvou věcech: středoproudá média (aniž bychom věděli, zda to s povděkem kvitují jejich čtenáři, posluchači a diváci) dávají před výkladem problematiky v celé její šíři a vážnosti přednost zkratce vyjádřené konkrétní ironií či absurditou — to za prvé; ale co je závažnější, že u nás občanské iniciativy zastávají práci novinářů (monitorování a analýza kauz, hledání co nejsrozumitelnější formy, jak o závažné problematice zpravit širší veřejnost) — to za druhé. Vztah občanských iniciativ s médii je zajímavě nastíněn i v následujícím (a pro naši studii posledním) příkladu smutečního happeningu.

Pohřbívání Spravedlnosti Abychom co nejvýstižněji popsali happening, který se odehrál v červenci roku 2012 před budovou ministerstva spravedlnosti, a nechali z něj vystoupit topy, s nimiž jeho pořadatelé — sdruženi v iniciativě Vraťte nám stát — pracovali, uvedeme v tomto místě doslovně část našeho rozhovoru s Martinem Veselým.

18

„Zástupce investora se nechal slyšet, že problém není v tom, že by mu tolik vadil ten dům, ale v tom, že pod ním nelze postavit parkoviště. Čili my se na jednu stranu tváříme, že auta nemají v centru co dělat, a snažíme se je odtamtud vyhnat, a pak budeme bourat dům na Václavském náměstí kvůli tomu, abychom postavili podzemní garáže? To se mi zdá velmi stupidní. (...) Jde o ten princip, že v památkové zóně zbouráme dům, aniž bychom k tomu měli závažné důvody.“ Martin Veselý, PragueWatch


Tahle akce měla shodou okolností také pohřební tématiku? Tam se pohřbívala Spravedlnost. Taková ta klasická podobizna   s váhami a mečem. Uložili jsme ji do rakve a odnesli před ministerstvo. Sami jste vyráběli rekvizity? Rakev nám přivezly pohřební služby. Do ní jsme uložili živou dívku, která představovala Spravedlnost. Těsně před koncem ale z rakve utekla. Nenechala se pohřbít? Nechala. Ale pak prostě vylezla, že ji to tam tlačilo. Vyloženě živá Spravedlnost… Odkud se vzal ten nápad? Já jsem ho slyšel od Václava Němce, určitě to vzniklo v nějaké kavárně. Po kavárnách chodí různé nápady. Ale proč někoho napadne zrovna tohle? Jak může vzniknout taková úvaha? Zdá se mi to zřejmé: Jde o ministerstvo spravedlnosti a koneckonců — nějakou tu plastiku Spravedlnosti tam mají i na zdi. Ta značí, že ministerstvo spravedlnosti by mělo na právo a spravedlnost dohlížet, a postup ministra Blažka, když zdržoval jmenování státní zástupkyně Bradáčové do Prahy, podle mého názoru principy práva a spravedlnosti popírá. Takový přístup pohřbívá všeobecnou důvěru ve spravedlnost, a proto jsme zvolili pohřební tématiku. Jak jsme zjistili, původní myšlenka skutečně napadla Václava Němce, který nám při vzpomínce na pohřbívání Spravedlnosti v rozhovoru vybarvil další obraz vztahů občanské společnosti a médií, který jsme načrtli v úvodu. „Měl jsem tam projev, asi pětiminutový. Proběhl happening s rakví a mrtvolou, ale ještě tam zazněly i další projevy, třeba Jan Urban19 také promluvil. V žádných novinách se nic z obsahu projevů neobjevilo. Když jsem procházel všechny ohlasy, všiml jsem si, že jedině v HALÓ novinách20 zaznamenali tu temnost a závažnost situace, kterou projevy sdělovaly. Jinak byl samozřejmě všude obrázek s pohřbívanou Spravedlností. Ale proto jsem to koneckonců udělal; aby tam byl takhle silný obraz,“ vyprávěl. Nespokojenost s mediálním ohlasem v rámci téhož happeningu vyjádřil i Martin Veselý: „V médiích se začaly objevovat zprávy o tom, že skupina aktivistů protestuje proti nejmenování Bradáčové vrchní státní zástupkyní. Jenže tak to nebylo: Nám nešlo o to, aby Blažek jmenoval Bradáčovou, ale chtěli jsme upozornit, že je nepřijatelné, aby ministr blokoval jmenování člověka do takto významné justiční funkce. To je zásadní princip — není možné, aby ministr spravedlnosti brzdil chod významného úřadu, aniž by k tomu měl smysluplné důvody. Z fotek v médiích

19 Český novinář, pedagog a někdejší disident. 20 Levicově profilovaný deník spojovaný s Komunistickou stranou Čech a Moravy.

27


28

přitom akce vyznívala jako sraz fanklubu Bradáčové a to bylo mylné vyznění. Proto je u každé akce důležité vydat tiskovou zprávu, která vysvětlí, proč to děláme.“ Oba účastníci vyzdvihují na jedné straně schopnost satirického happeningu přitáhnout pozornost médií, ale na druhé straně poukazují na neschopnost zpravodajů dotáhnout práci do konce, tedy doprovodit jímavé a silné obrazy, jež pořídili, zprávou, jež by vystihla podstatu problému alespoň v té míře, v jaké na ni občanské iniciativy upozornily. Nehledě na to, že by se novináři na základě takového podnětu měli (alespoň podle obecných zásad žurnalistiky) snažit tuto míru zvýšit a zprostředkovat názor konfrontované strany — v tomto případě ministra spravedlnosti.

„Klausův happening“ V souvislosti s otázkou role médií se dostáváme k příběhu, který jsme dříve (v rámci kapitolky Svatořečení Václava Klause) zařadili mezi topy. Jen s odkazem na obecně známou událost, při níž si prezident Klaus na konferenci v Chile přisvojil pero, mohli navrhovatelé svatořečení ustanovit zlaté pero jedním ze světcových atributů. V rozhovoru s Alenou Rybníčkovou z Pražského fóra jsme se ale dozvěděli, že i tento příběh samotný, je možné pojmout jako happening. „To je věc, ke které se lidé budou dlouho vracet, a nejen tady, ale i v zahraničí,“ potvrdila Alena Rybníčková nejprve charakter generality, jakou se vyznačují topy. Zároveň si ale všimla, že Václav Klaus na videozáznamech z Chile působil, „jako by se velmi přesně stylizoval do role zloděje, a provedl tak něco, co by člověk mohl čekat jedině v rámci nějakého happeningu“. Vzápětí ovšem upřesnila, že se Klaus „o žádný happening nepokoušel, ale bohužel to provedl ve skutečnosti. Sám sebe dokázal nevědomky tak zparodovat, že je těžké mu konkurovat.“ V průběhu rozhovoru se dále vyjasnilo, že jako happening není možné chápat přímo událost samotnou, ale způsob jejího vyznění, o jaký se postarala média. „Událost sama o sobě působila spíš mrazivě, ale happening z toho udělala média. Komentátoři, kteří se k zaznamenané skutečnosti vraceli, kroužkovali kradené pero na obrazovce červenou barvou a vyzdvihovali absurdnost situace. Něco, co působilo negativně, až mrazivě — vždyť se prezident ukázal jako zloděj — bylo detailně rozebráno a převedeno jakoby na druhou stranu. Bylo to předvedeno jako vynikající herecké číslo.“ Z uvedeného se zdá, že i média jsou schopna výstižně poukázat na neskutečnost některých situací. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že takto závažné situace nebylo možné si nevšimnout a pro česká média nebylo ani možné ji místní veřejnosti nezprostředkovat, když už na ni upozorňovala leckterá média v zahraničí.21


Chilské policistky zatýkají Klause. Alena Rybníčková z Pražského fóra se s námi snažila rozkrýt podstatu události v Chile mj. proto, že se k ní již dříve vyjádřila svérázným způsobem. V dubnu roku 2011 se spolu s Ivanou Čonkovou vydaly v přestrojení za policistky Chilské republiky na Pražský hrad, kde se pokusily zatknout prezidenta Václava Klause. Z vyvýšeného místa od sochy Tomáše Garrigue Masaryka vyhlásily tlampačem: „Seňor Klaus, presidente de la República Checa, jménem republiky Chile vás zatýkáme…“, a to zrovna ve chvíli, kdy Klaus v rámci ceremonie vítal na Hradčanském náměstí svůj maďarský protějšek. Vzápětí byly obě zadrženy českými policisty v podezření, že chtěly ceremonii narušit výtržnictvím. „Nikdo nás nenavedl. Původní impulz vyšel od Ivanky, která byla velmi rozčilená prezidentovým chováním a tím, jakou nám dělá ve světě ostudu. Byla přesvědčená, že prezident by měl hned odstoupit a že by se mělo něco podniknout. Obrátila se na kolegu Václava, který jí poradil, že nejlepší formou protestu by byl happening, a spolu vymysleli nápad se zatčením,“ uvedla tehdy Alena Rybníčková v rozhovoru pro Lidové noviny majíc „kolegou“ na mysli našeho respondenta Václava Němce. „Tehdy jsem jí říkal: Ivanko, jsi herečka, je nás málo, jediné, co můžeme v téhle situaci udělat, je happening, protože když svoláš demonstraci — kolik úsilí to stojí —, může se stát, že v médiích pak o ní neproběhne ani zmínka, i když tam přijde několik set lidí,“ vzpomněl Václav Němec na zrod chilských policistek. „Takováhle věc měla daleko větší ohlas, na chilské policistky se dodnes vzpomíná. Pro publicitu udělalo hodně, že se stalo, co jsme nečekali — když totiž čeští policisté odvádějí chilské policistky od Masarykovy sochy a pak je někde stranou lustrují, je to velmi fotogenické. V tu chvíli se tam novináři vrhli, natáčeli, fotografovali… to bylo opravdu esteticky zajímavé,“ dodal o příčině nebývalého zájmu médií. My ovšem z předchozích částí studie víme, že zájem médií a veřejnosti nestrhávají samy náhodně vzniklé fotogenické situace. Aby totiž vůbec mohly nastat, aby bylo rozvrženo základní pole srozumitelnosti, je třeba ve jménu politické satiry velmi obratně zacházení s obecně sdílenými představami a po-

21

Z osobní zkušenosti mohu vzpomenout, že jsem v době Klausovy návštěvy v Chile měla jako redaktorka Lidových novin připravit článek o incidentu s perem. Stojí za zmínku, že od vedení listu tehdy přišel pokyn „neinformovat o události přímo, ale informovat o tom, jak o ní informovala různá zahraniční média“. Jako podklad článku vytvořil grafik koláž z otisků zpráv, kterak se objevovaly na světových zpravodajských portálech. Článek se pak mohl opřít o citace zahraničních titulků a vedení Lidových novin se tak vyhnulo přímé konfrontaci s mocným politikem. — pozn. autorky Markéty Machkové

29


city. Pro tento happening byly konkrétní prvky divadelnosti — jako například kostýmy chilských policistek anebo zatykač vyslovený napůl ve španělštině — odvozeny z potřeby odkázat ke stěžejnímu topu, jímž bylo dříve citované Klausovo uzmutí protokolárního pera v Chile.

Smetanova pěší zóna 30

Zvláštním způsobem přitáhli k svému happeningu zájem médií členové občanské iniciativy Auto*Mat, která se zaměřuje především na podporu cyklistické dopravy a omezení provozu motorových vozidel v centrech měst. Aby znovu upozornili na dlouhodobě přezíranou problematiku a záměr přetvořit pražské Smetanovo nábřeží v pěší zónu, mystifikovali novináře pozvánkou jménem pražského magistrátu. „Pozvali jsme novináře na slavnostní otevírání nové pěší zóny, jako že je zve magistrát, což ale nebyla pravda. Na místě byli lidé v maskách politiků a jakoby přestříhávali pásku u začátku pomyslné pěší zóny. To je vlastně jedna z prvních agend Auto*Matu, chceme, aby byla pěší zóna na konkrétním místě na Smetanově nábřeží, protože tam logicky být má. Magistrát to kdysi slíbil a dodnes se tam nic neděje, proto jsme na to chtěli znovu upozornit. Bylo by asi možné tam stát s transparentem a říkat: My chceme pěší zónu, ale tohle bylo vlastně mnohem vtipnější,“ doplňovali se ve vyprávění Martin Skalský a Vítek Masare. Dlouho jsme přemýšleli, jak bychom mohli pojmenovat topos, se kterým takový happening zacházel, až nás napadlo, že jej nejlépe vystihuje obsah oné mystifikační pozvánky. Mají-li se totiž novináři dostavit k jakési slavnostní události, očekávají od ní, že naplní určitou obecně usazenou představu o tom, jak by taková akce měla vypadat a probíhat. Když ale přišli na místo v případě pozvánky od magistrátu, za nímž se skrýval Auto*Mat, naplňovaly jejich obecně usazené představy jen masky pražských politiků a divadelně pojatý akt přestříhávání vstupní pásky. „Nastala absurdní situace. Oni se přišli zúčastnit nějaké slavnosti, přišli prostě někam pít víno a fotit přestříhnutou pásku. Potom byli hrozně dotčení, že jsme je mystifikovali, že se něco otvírá, a přitom se nic neotvíralo. My jsme to pojali jako vtip a oni měli zapotřebí na to seriózně reagovat. Tím to samozřejmě ještě podpořili a udělali double reklamu,“ vzpomínal Martin Skalský — prý na jeden z nejvydařenějších happeningů Auto*Matu. „Někdo z ČTK tu naši zprávu dokonce rozepsal a vydal jako oficiální věc,“ doplnil ho Vítek Masare.


Sázka s Bémem Pokud se ale měli rozhodnout pro jednoznačně nejlepší happening, shodli se členové Auto*Matu na události, která paradoxně nebyla nijak zvlášť promyšlená ani připravovaná, a tím pádem předem nepočítala ani s odkazem na jakékoliv topy. Spíše než projevem divadelnosti byla uvědomělou a pohotovou improvizací, a přesto se vztáhla k topu právě tak význačnému a jasně srozumitelnému, jako je sázka. — Dva lidé vsadí na vlastní názory, zavážou se určitým slibem a vzájemnou dohodu potvrdí před očima svědků fyzickým stiskem ruky. — Navíc se tato událost v průběhu času sama stala tópem, na nějž se ve veřejné i mediální debatě mnohokrát navazovalo. Improvizovaným charakterem se tento happening liší od ostatních zde zmiňovaných dost možná proto, že se odehrál v dřívější době, a sice v roce 2007. Michalu Křívohlávkovi se tehdy jménem sdružení Auto*Mat podařilo na zasedání zastupitelstva hlavního města Prahy vsadit s tehdejším primátorem Pavlem Bémem o konečnou cenu tunelu Blanka. „Vsadili se o práce — jedna strana pro druhou, tedy Auto*Mat nabídnul pět set hodin dobrovolnické práce, Bém za sebe nabídnul padesát hodin práce pro Auto*Mat. Sázka se uzavřela a o pár let později, když se ukázalo, že cena Blanky bude mnohonásobně vyšší, začali jsme tu sázku o Béma pěkně otloukat. Byla totiž zaznamenaná na kameru. On se k tomu nemá, aby ji naplnil, ale novináře baví se ho na to stále dokola ptát. Ptají se ho, co by měl pro Auto*Mat dělat, a my se zase ptáme našich příznivců, co by chtěli, aby Bém dělal. Tak se to třeba posledně otevřelo asi den poté, co vylezl na K2. Magistrát zveřejnil zase nějaká nová finální čísla o ceně Blanky, takže se psalo, že je sice bezva, že Bém zdolal horu K2, ale až se vrátí, měl by pracovat pro Auto*Mat,“ vysvětlil Vítek Masare. „Tohle je takový jednoduchý příběh — prostě arogantní politik, který evidentně lže a plýtvá penězi. Má to spoustu symbolických rovin, ale zároveň je to každému srozumitelné na první pohled,“ shrnul Martin Skalský.

Tunel lží K problematice pražského tunelu Blanka se vztahoval také happening, na jehož příkladu nám Alena Rybníčková z Pražského fóra popsala, jak se snaží „vyjít s vlastní zlostí“. „Velmi mě iritovaly bannery okolo staveniště tunelu Blanka. Nápisy jako ‚Blíž Pražanům‘ nebo ‚Více zvířátek‘ jsou naprostým výsměchem voličům. A tak jsem přemýšlela, jak bannery pozměnit, aby lépe vyjadřovaly skutečnost. Přesmyčku se lží, která to celé odstartovala, vymyslel kamarád Christoph, který žil v Praze a učil se češtinu teprve rok. V květnu roku 2011 jsme pak po nocích chodili sundávat bannery, rozstříhávali jsme písmena a sešívali z nich přesmyčky: Blíž autům — to jsme pověsili na vjezd do Leten-

31


32

ského tunelu a na křižovatku Bulhar —, a na Blanku na třídě Milady Horákové jsme pověsili nápis Tunel lží. To vyžadovalo hodně námahy a musela jsem to pak chodit každý den kontrolovat, aby to nespadlo a někomu neublížilo. Hlídala jsem to takhle asi dva měsíce. Všechno ale vyvrcholilo až v září, kdy jsme se zúčastnili slavnostního otevření proraženého tunelu Blanka. Vyslechli jsme si řeči Březiny22 a primátora Svobody, absolvovali prohlídku tunelu, a pak — při slavnostním přípitku a v okamžiku největšího zájmu médií — jsme tam rozbalili banner Tunel lží. Médii proběhl vděčný obrázek pana primátora na pozadí tohoto banneru,“ vyprávěla. Uvedený příběh nepůsobí nijak zvlášť zábavně — jako například příběh chilských policistek, ani radostně — jak tomu mohlo být třeba v případě karnevalového průvodu. Přesto se domníváme, že jde o satirický happening, který předvedl citlivou práci nejméně se dvěma topy. V jedné ze slovních přesmyček musel kupříkladu spoléhat na to, že lidé v obecném povědomí chápou výraz „tunel“ i v jeho druhém významu, konotujícím zlodějinu. Prvně ovšem musel počítat s tím, že Pražané znají bannery navěšené kolem staveniště tunelu Blanka, že si pamatují znění hesel, která jsou na nich napsaná, a že si s nimi tedy nově vzniklé přesmyčky ihned spojí. Vznik takové asociace podpořili tvůrci tím, že k výrobě bannerů s přesmyčkami nepoužili žádné nové výtvarné potřeby, ale materiál vlastní původním bannerům. „V tom byla, myslím, satira. V tom byla elegance a tvůrčí prvek. Slovní spojení „tunel lží“ by bylo samo o sobě velmi negativně, ublíženě a bolestně zatížené, ale dalo se to snést a bylo to všem srozumitelné právě proto, že šlo o přesmyčku z původních nápisů, vytvořenou z původního materiálu,“ komentovala Alena Rybníčková způsob provedení. „Vzali jsme ta výsměšná hesla z bannerů do hry. Ale moc zábavné to nebylo. Podzemní prostředí tunelu Blanka v obležení konfrontovaných politiků nebylo vůbec příjemné ani přátelské — byl to trochu radikální kousek. Nebyl to happening v tom radostném a divadelním slova smyslu, to s Klausem je v tomhle ohledu mnohem větší legrace.“

Regionální Nobelova cena Jaká může být s Václavem Klausem legrace, se ukázalo během jeho autogramiády, která se odehrávala v březnu roku 2012 v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. O legraci se prezident postaral další událostí, která vstoupila do obecného povědomí široké veřejnosti, a proto na ni mohli — jako na topos — navázat pořadatelé happeningu. Tou událostí bylo prezidentovo prohlášení z počátku téhož měsíce; že vrací

22

Tehdejší náměstek primátora pro dopravu Karel Březina.


„Cenu Konrada Adenauera“, kterou měl obdržet od stejnojmenné německé nadace. Vrácením chtěl prezident této nadaci veřejně demonstrovat svou kritiku, vzápětí se ovšem ukázalo, že od ní žádnou „cenu“ nikdy nedostal, ale byl pouze zdvořilostně obdarován jakýmsi regionálním diplomem. Takovou výzvu si nenechalo ujít Pražské fórum a připravilo pro Václava Klause „regionální Nobelovu cenu za literaturu“. „Vydal knihu Rok devátý a zrovna měl autogramiádu, tak jsme mu na ni přišli předat regionální Nobelovu cenu za literaturu. Vytvořili jsme nádherný diplom spolu s medailonkem Alfréda Nobela, přesně jak to dává švédská Akademie, a tam jsme vypsali odůvodnění, že cenu získává za tvůrčí lehkost a neuvěřitelnou literární plodnost, díky níž zaplavuje trh každý rok literárním skvostem,“ upřesnil Václav Němec.

Na zdraví sobě i společnosti Legrace, o níž hovoříme, v sobě vždy skrývá cosi mrazivého; přesto na ni klademe důraz — zejména v souvislosti s třetí předností satirického happeningu (jak jsme je předeslali v úvodu článku). Třetí předností — po jasné srozumitelnosti a estetické přitažlivosti — byl společensky ozdravný efekt. Spolu s respondenty se domníváme, že satirické uchopení tíživého společenského tématu a skupinová tvůrčí práce na něm eliminují nenávistné napětí a přispívají věcné veřejné debatě.23 Určitý efekt očištění přichází i v osobní rovině; lidé, kteří se happeningu účastní, ale i ti, kteří na něj náhodou narazí na ulici anebo se o něm dočtou v novinách, bývají radostně překvapeni, pohnuti, či přinejmenším osloveni. Alena Rybníčková z Pražského fóra nazvala takový efekt přímo kultivací. „Média zaznamenala, že jedna chilská policistka na otázku Co to bylo? odpovídá Bylo to divadlo a druhá nesouhlasí a odpovídá Byl to protest. Já jsem se s Ivančiným názorem, že je to divadlo, nemohla ztotožnit, v té době to pro mě byly jen kostýmy, které sloužily protestu,“ otevřela otázku po smyslu divadelnosti ve vyjádření občanského názoru. „Až časem jsem se ve způsobu protestu postupně kultivovala a nacházela nuance, s kterými si člověk může hrát. Taková tvůrčí hra krom jiného zvyšuje dopad protestu. A člověk tím kultivuje nejen protest, ale i sebe samého. Ukřičenému aktivismu

23 Podobně: Zjevně ozdravný a očistný efekt má kupříkladu basilejská slavnost Fasnacht. (Podrobněji o ní píše Olga V. Cieslarová v následující studii Chvála zlosti a v knize Fasnacht. V Basileji karneval?.) Účastníci satirického karnevalu se celoročně sdružuji v „klikách“, aby společně pracovali na výtvarně-divadelním ztvárnění závažných témat a jejich přesazení do satirické roviny. Basilejci se tak mj. vypořádávají s problémy současné společnosti i s křivdami vlastní politické reprezentace, přispívají tak k otevřené diskusi a sebereflexi moci v rámci demokratického uspořádání.

33


34

taková kultivace pomáhá k vnímavosti a schopnosti vyjádřit problematiku na různých rovinách.“ Martin Veselý ze sdružení PragueWatch si zase při vyprávění o karnevalovém průvodu vzpomněl, že „hudební doprovod se ukázal jako velmi důležitý. Celý ten průvod ti kluci, co přišli hrát, velmi pozvedli. Jsem přesvědčen o tom, že kdybychom šli jen s transparenty, bubnovali a něco úderného pokřikovali, ohlas by byl míň pozitivní a třeba někteří starší lidé by se báli: Co se to tady zase bude dít.“ O hlavní maškaře tehdejšího šéfa památkářů Kněžínka řekl: „Děláme z něj sice kašpara, ale děláme to pozitivní formou. Všichni se zasmějeme, lidi, co jdou okolo, se zasmějí, turisti si to vyfotí, nemají strach a nemusí si říkat: Jééé, tady jdou nějací revolucionáři, ještě po nás hodí šutr. Co jsou to? Antiglobalisti nebo odboráři? Ne; lidé zkrátka vidí, že prochází radostná parta a celý průvod doprovází hudba.“ Je příznačné, že se oba respondenti — aby vyjádřili přednost satirického projevu občanskosti — zároveň v druhé části argumentu vymezují proti typu happeningů, které jsme v úvodu nazvali „radikálními“ a vyčlenili je mimo náš studijní záměr. Nakonec se k nim na implicitní popud respondentů vracíme — s nadějí, že nám vymezení obsahu a hranice radikality pomůže blíže určit obsah a hranice satiry. Krom toho nemůžeme pominout, že se skrze média velmi často setkáváme i s takovými projevy občanského názoru. Důvod, pro který i radikální happeningy poutají pozornost médií, ovšem spočívá spíše v senzaci, kterou (aby jí bylo dosaženo v plné míře) často provází nutnost překročení zákona. Veřejnost je tak prostřednictvím médií oslovována záběry, na nichž dochází k fyzickému střetu aktivistů s policisty, případně přímo se zástupci konfrontované strany. „Kvůli podobným akcím a jejich bulvární medializaci je už dnes aktivista téměř sprosté slovo. My se snažíme šířit povědomí o nějaké problematice spíš hravým způsobem, protože podle mého názoru je při takhle radikálních akcích na prvním místě senzace,“ vysvětluje Martin Veselý a dodává, že „senzace přebíjí ten problém, o který jde. To téma. A senzacechtivá média to jen podporují, takže k širší veřejnosti vlastně podstata sdělení nepronikne.“ V souvislosti s uvedeným je snadné si všimnout, že některá média informují o průběhu radikálních happeningů raději a častěji než jiná. Zatímco zpravodajové veřejnoprávního vysílání se spíše snaží zjistit od konfrontovaných stran, jaká je podstata problému (a pokud se to daří, ukázat ji v co možná nejširším kontextu), zpravodajové soukromých televizních stanic jsou schopni věnovat hlavní čas ve večerní relaci záběrům násilných střetů policistů s aktivisty, aniž by na podstatu problému, o který jde, vůbec poukázali. Reportáž většinou doplní vsuvkou veřejného mínění, a to když se náhodných kolemjdoucích (kteří mají zřídka ponětí, proč ke střetům došlo) zeptají, co si o takových radikalistech myslí. Není divu, že si pak divák u televizního přijímače zařadí aktivismus do kategorie „hulvátství“ a zůstává nadále bez starosti.


Klídek a pivní nadávání Domníváme se přitom, že stejně jako radikální happening založený na senzaci, také recese založená na samoúčelné legraci, skýtá lidem výše uvedenou možnost „zůstávat nadále bez starosti“. A je proto třeba odlišit legraci plynoucí z radostného aspektu satirických happeningů (legraci, která zve k věci, ukazuje problém ve zvláštním světle, vyvolává zájem) od legrace prostě zlehčující (legrace, která věc snižuje, činí nezajímavou, vede k pasivitě), tj. od legrace pro legraci. Otázka přesného rozlišení je v našem kontextu zásadní; zdá se totiž, že legrace má u českého národa výsadní postavení. Vždyť pouze v českém jazyce se používá slova „recese“ ve významu spojeném s humorem. Ve všech jiných světových jazycích, které do sebe tento původně latinský výraz pojaly, znamená „recese“ pokles, snížení a sestup a používá se především v ekonomickém diskursu.24 Recese jako „žert“ ale s významem slova v ekonomickém smyslu souvisí; žertování má pro nás výsadní postavení zejména jako prostředek ku snížení závažnosti problémů. Žertování umožňuje zlehčování ve smyslu ústupu z nároku na projednání problému v celém jeho možném dopadu, ve smyslu snížení míry vážnosti, s jakou by problém mohl být chápán. Na způsoby, jakými Češi rádi a umně snižují a zlehčují velká a tíživá společenská témata, jakými se s nimi s vtipem vyrovnávají, poukazuje velmi trefně a čtivě polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł.25 V knize Udělej si ráj si všímá, jak často se v českém jazyce užívají slova „pohoda“ nebo „klid“, a upozorňuje také, jak moc musí být Češi spjati s hodnotami, jež se těmito pojmy rozumí, když pro ně ještě častěji užívají zdrobnělin jako „klídek“, „klídeček“ či „pohodička“. Zvlášť přesvědčivě tato charakteristika českého přístupu vyplývá ze Szczygiełova srovnání s Poláky, kteří neumějí brát věci na lehkou váhu a do všeho jdou naplno, kterým se podle jeho slov blýská „v jednom oku étos a v druhém patos“.

24 Oxfordský slovník vykládá výraz recession jako „období dočasného ekonomického poklesu, během něhož jsou obchod a výroba omezeny“. Slovesu „recede“ přiřazuje význam „ustoupit“ nebo „odejít z původní pozice“ a odkazuje k latinskému slovesu „recedere“ — „ustoupit“, „sestoupit“ nebo doslova „zpět-jít“. Srov. New American Oxford Dictionary, elektronická verze pro MacBook, 2007. Pokud jde o výklad termínu „recese“ v češtině, jeho dvojakost roztomile potvrzuje internetový portál Wikipedia. Stránka, jež nabízí možnost zobrazení výkladu hesla v jiných jazycích, uvádí: „Tento článek pojednává o ekonomickém jevu. O výstředním žertu pojednává článek Recese (žert).“ Když nalistujete stránku Recese (žert), nabídka výkladu v jiných jazycích zmizí. 25 V českém překladu Heleny Stachové doposud vyšly jeho tituly Gottland, Praha 2007 a Udělej si ráj, Praha 2011. Obě knihy jsou soubory reportážních esejů o významných osobnostech a událostech českých dějin. Osobitým srovnáním s polským pohledem na věc nabízí místy vtipnou, ale mnohdy až hrozivě trefnou analýzu českého stereotypu.

35


36

V tomto bodě docházíme v rámci studia role satiry ve veřejném prostoru k uvědomění, že je nezbytné navzájem důsledně rozlišit pojmy satiry a recese. Zprvu jsme předpokládali, že nebude složité popsat podhoubí, z jakého se u nás v posledních letech politická satira rodí, a to proto, že k Čechům přece bytostně a odjakživa náleží zvláštní smysl pro humor, ironie a recese.26 Během rozhovorů a na základě analýzy vztahů občanské společnosti s médii a širokou veřejností ale jasně vyplynulo, že není možné nazývat každou recesi satirou a že recese může být vedená i jinak než satiricky. Internetová encyklopedie Wikipedia vysvětluje recesi jako „označení pro určitý typ výstředního žertování, založeného na šokování veřejnosti nesmyslným chováním, které je někdy ironickým protestem, jindy pouhým provokativním narušením všední bezduchosti“. K tomu musíme podotknout, že satirický happening je obojím naráz a satira tedy v tomto smyslu z podhoubí recese skutečně vyrůstá; pokud se někdo v průvodu vydá na Václavské náměstí svatořečit Václava Klause, ironicky tím protestuje proti samolibým, nepokorným a podvodným postojům prezidenta a zároveň provokativně narušuje všední bezduchost. Zajímavější však je, co o recesi uvádí literární historik Radko Pytlík27 s citacemi Vladimíra Boreckého28 a Almanachu Recesse z roku 1936. Mezi charakteristikami recese uvádí mj. „absolutizaci srandy v bezúčelných akcích“, a to je právě rozměr, který satiricky vedený happening odmítá. Satira, na rozdíl od recese, nemůže být nikdy bezúčelná a nikdy nemůže fungovat sama pro sebe. Jak jsme předeslali v úvodu — satira pracuje s obecninami, jejím přirozeným prostředím je proto obecný, tj. sdílený, tj. veřejný prostor, a nutně tak předpokládá odezvu — ať už od přihlížejícího obecenstva (čtenáře, diváka), konfrontovaného adresáta (politika) či zprostředkovatele (médií). Recese naopak, vypustí-li aspekt obecnosti a veřejné adresnosti, může zůstat jen prostě zlehčující legrací. Taková recese je jistě osobně úlevná a očistná, zároveň ale nápomocná při odmítání odpovědnosti. Po českých restauracích a kavárnách se jí oddávají statisíce, možná miliony lidí. Jako druhá strana téže české mince se jeví — oproti tíhnutí k recesi ve formě prostě zlehčující legrace — záliba v sezení u piva a ve všeadresném (a přitom anonymním) nadávání. Z tohoto hlediska lze o satiře říci, že se z podhoubí recese rodí ve výjimečných chvílích, kdy se lidé reflektující závažná společenská témata zvedají od stolu, začínají své žerty konkretizovat, adresně jimi míří ke konfrontovaným cílům

26 Pro zajímavost: dědeček autorky Olgy V. Cieslarové, filmový archivář a historik Myrtil Frída (1919–1978), byl jedním ze zakladatelů Klubu pražských recesistů. 27 Srov. Radko Pytlík, Fenomenologie humoru, Praha 2000 28 Český psycholog, filosof a teoretik komiky žil v letech 1941–2009.


a zpracovávají téma tvořivým způsobem. Legrace z jedné strany české mince pak přestává být samoúčelná, ale stává se radostným aspektem satiry. Nadávání z druhé strany české mince přestává být bezmocné, ale stává se naléhavým aspektem satiry. Uvedenou definicí zpětně znovu docházíme k základním přednostem satirického vyjádření občanského názoru, jež jsme předpokládali v úvodu: je srozumitelné široké veřejnosti (neboť zachází s obecninami a zároveň vyrůstá z obecné obliby legrace) a nese společensky ozdravný či očistný efekt (neboť působí radost a zároveň přerůstá obecnou zálibu v nadávání). „Ano, vyjádřit věc s vtipem je dobré, protože jestli je něco naprosto zbytečné nebo dokonce zhoubné, pak je to podporovat na**anost už z podstaty na**aného českého národa. Pořád říkám, jak je to vidět i v české literatuře, že jsou ty charaktery většinou lehce ironické a v zásadě na**ané. To není jen Švejk, o kterém všichni mluví, objevuje se to u Škvoreckého, Párala, Hrabala — taková hořká ironie. To znamená, že tomuhle hořkému českému národu, který vymyslel hořké plzeňské pivo, nemá smysl předkládat další hořké věci. Je spíš potřeba to odlehčit, ale odlehčit tvůrčím způsobem, což tady možná trochu chybí,“ uvedl v rozhovoru Martin Veselý z PragueWatch. Jinými slovy tak poukázal na důvod, z jakého u nás může být politická satira formou happeningu sdělná a účinná. Ten spočívá v momentě, kdy občanské iniciativy „vezmou do hry“ obě strany oné mince češství — legraci (tíhnutí k recesi) i zahořklost (zálibu v nadávání u piva). „Tvůrčím způsobem“ pak znamená právě tolik, že ani jednu ze dvou stran mince nevyzdvihnou — nenechají ve způsobu sdělení převážit prostě zlehčující legraci, ani zahořklost nadávání na všechno. „Tvůrčí způsob“ znamená právě tolik, že na straně legrace podtrhnou aspekt radostnosti a ze strany zahořklosti nechají vystoupit aspekt naléhavosti.

Bulvár satiře nerozumí Když už jsme si v podtitulu položili otázku „a co na to média“, mějme ji na zřeteli až do konce. V souvislosti s českým tíhnutím ke zlehčování problémů nám postačí všimnout si, jak jednotlivá média sebe sama profilují výběrem událostí, o nichž podávají zprávy. Hned na první pohled je patrné, že o satirických happeninzích informují jen středoproudá média — z tisku jmenujme Lidové noviny, Mladou frontu DNES či Právo. Důležité ale je všimnout si rovněž, jakým způsobem o happeninzích informují: povětšinou otisknou jednu jímavou a vtipně vyznívající fotografii, již doplní krátkou zprávou ve smyslu „recesisté udělali to a to“. Na svých zpravodajských serverech pak zobrazí celou „galerii“ přitažlivých momentek, občas doplní videozáznam (v tomto případě můžeme ke jmenovaným přidat ještě server Hospodářských novin iHNed.cz). Z takového zjištění je možné soudit, že středoproudá

37


38

média reprodukují satirický happening jen po jeho „lehké“ stránce, vybírají si z něj legrační a recesistické momenty, aniž by se dál z vlastní iniciativy zabývala problematikou, na niž happeningy upozorňují. Vlivem nedůsledné práce reportérů tak často politická satira v očích čtenářů a diváků ztrácí věcný aspekt naléhavosti a působí jen jako zlehčující legrace. Dá se proto říci, že středoproudá média tímto přístupem popírají naléhavost satiricky vyjádřeného občanského názoru a vedou čtenáře a diváky většinou znovu jen k samoúčelným posměškům či nanejvýš k úlevě formou nadávání. Za zvláštní zmínku pak stojí na českém trhu tiskovin týdeník Reflex, který se problematizovaným tématům věnuje ochotně a široce, nikoliv však s přesností a do hloubky. Sami reportéři a komentátoři Reflexu mají totiž snahu psát ironicky zabarveným tónem, ne vždy jim ale tato forma umožní dotknout se problematiky v její podstatě. Je zajímavé, že interpretace problematických témat médii nabývá na věcnosti směrem od celostátních gigantů k regionálním anebo úzce zaměřeným redakcím. Nezřídka se tak dočkáme mnohem ucelenějších zpráv a přesnějších analýz v tiskovinách, jako jsou regionální deníky (například Pražský deník apod.), na serverech, jež nemají tištěnou podobu (například Aktuálně.cz), anebo třeba ve zpravodajství regionální televizní stanice Metropol. Nárokem na ucelený pohled na věc nás pak může překvapit i relativně úzce profilovaný list, jakým jsou HALÓ noviny (viz výpověď Václava Němce v kapitolce Pohřbívání Spravedlnosti) — ačkoliv v tomto případě je na místě přičíst zdánlivě milá překvapení opozičnímu postavení strany, se kterou je list propojen, spíše než snahám o vyzdvižení podstaty problému. Rozhlédneme-li se od středoproudých médií na obě strany (nikoliv vlevo a vpravo, ale dolů a nahoru), dohlédneme na jednom konci k médiím bulvárním a na druhém konci k médiím, jež se tématy zabývají zevrubně, jednotlivé kauzy sledují kontinuálně a problematiky se chápou v její závažnosti. Ani na jedné straně ale nenarazíme na zprávy o satirickém happeningu. Jak je to možné? Proč neotiskne nejprodávanější český deník Blesk fotografii, na níž si Václav Klaus nasazuje svatozář, proč neodvysílá televize Nova video, na němž se pohřbívá Spravedlnost? A zároveň — proč se na stránkách týdeníku Respekt nepodíváme, jak se lidé přišli rozloučit se stanicí Národní třída? V případě bulvárních médií je odpověď nasnadě a předznamenali jsme ji už v kapitole o „radikálním“ happeningu. Listy, stanice a servery, které zakládají svůj úspěch ve schopnosti šokovat a přinést co možná největší senzaci, nemohou z ničeho nic čtenářům či divákům předložit politickou satiru. Satirický happening sice bývá senzační a šokující, je z něj ale zároveň patrné, že poukazuje na věcný problém. Zatímco středoproudá média téma povětšinou odbydou několika větami, bulvární média k němu nemají vůbec co říct. Ačkoliv je přirozeným působištěm satiry ulice, bulvár na ni není připraven, a tato nepohotovost je předepsána pravidly marketingu. Čtenář Blesku ani divák Novy totiž


o závažná témata vpravdě nestojí. Prostřednictvím médií prožívá právě tak šokující problémy a dramata, jaká ho osobně nechávají v „klidu“ a v „pohodě“, tj. mimo občanskou odpovědnost. Na straně „vážných“ médií naopak čtenáři a diváci stojí o co nejzevrubnější analýzu problematiky, a tak by bylo zbytečné upozorňovat na téma formou reprodukce politické satiry, neboť ta je založena na principu zkratky. Není třeba dodávat ironickou zkratku tam, kde je věc vysvětlena a pochopena ve vší vážnosti. Navíc není těžké si všimnout, že se například čtenáři týdeníku Respekt mnohdy překrývají s lidmi, kteří se sami o veřejné věci zajímají a případně se pro ně i pravidelně „zvedají od stolu“.

Guerrilla vs. hravé podnikání Úplným závěrem se podívejme zblízka ještě na ten aspekt společenských vztahů, který s sebou přinesla otázka médií: aspekt ekonomický. V úvodu jsme mimo záběr naší studie vyloučili vedle „radikálních“ happeningů také ty, které jsou zaměřeny ekonomicky, tj. na hmotný zisk. Přesto se k nim nyní vracíme, a to znovu na implicitní popud našich respondentů. Z rozhovorů totiž vyplynula zajímavá skutečnost, že se zaměstnanci velkých reklamních firem dávají inspirovat happeningy občanských iniciativ. „Kouzlo těchto přímých akcí teď objevuje komerční sféra. Reklamky najely na guerrilla marketing, inspirovaly se. Vlastně to pochází z občanské sféry, firmy to teď přebírají a používají stejnou strategii,“ prozradil nám Jakub Hradilek ze sdružení Auto*Mat. Nedávno jsme tak mohli být například svědky svérázné reklamní akce, při níž aktéři jedné pizzerie nabízeli své pokrmy v prostorách

39


40

jiné, konkurenční pizzerie. V úborech s jasně viditelnou značkou a s krabicemi s vlastní pizzou náhle vtrhli do cizí restaurace a jali se servírovat pizzu na stoly před zákazníky se slovy: „Objednal si zde někdo naši pizzu? Ta místní se prý nedá jíst…“ Iva Pohanková z Auto*Matu ovšem upozornila na zásadní rozdíl mezi neziskovým a reklamním pojetím happeningu: „Mě na tom baví, že jsme schopni to udělat z mála peněz. Oni mají šílený rozpočet, ale my použijeme, co máme, nebo něco zrecyklujeme, abychom akci produkčně zajistili. Na naší straně jsou lidé mnohem víc zapáleni pro věc.“ Jakub Hradílek dodal: „Neziskové prostředí je dynamičtější. Není v něm tolik peněz, a tak v něm není ani tolik bariér. Kde nejde o peníze, tam jsou lidé kreativnější. Takže přicházíme na nové metody jak oslovovat lidi, jak pracovat s informacemi, a to se pak přelévá do komerčního sektoru, který je prostě pomalejší, protože funguje na jiných principech. Tak je to, myslím, třeba i v módě — jde směrem z ulice do módních salónů.“

Oba se zároveň shodli, že ekonomicky zaměřený happening představuje pro satiru určité nebezpečí z hlediska jejího vnímání v očích veřejnosti: nebezpečí devalvace. „Nabourávají veřejný prostor. Když se na ulici děje něco výjimečného, něco nečekaného, lidé si čím dál častěji otráveně říkají: Jééé, to je nějaká reklama. A tím se z nevšedního znovu stává všední — vždycky je to takový cyklus. Když se něco stane populárním, všichni si hned myslí, že je to komerční. K podobnému posunu došlo v případě graffiti — na zdech se teď objevují přes šablony nastříkané reklamy… V tom cyklu je ale napřed vždycky aktivismus a komerční sféra to pak nějak přebírá,“ doplňovali se během rozhovoru. Možné nebezpečí ve smyslu devalvace ovšem ani v nejmenším nevystrašilo filosofa Petra Šourka a jeho přátele (a zároveň zaměstnance) v cestovní kanceláři CorruptTour. Podívejme se, jak na webových stránkách inzerují své služby:


„Jsme moderní cestovní agentura, která svým klientům nabízí to, co je skutečně zajímá. Otvíráme úplně novou oblast cestovního ruchu. Česká republika má v oblasti korupce co nabídnout jak domácím, tak zahraničním návštěvníkům. Malá země v srdci Evropy nabízí pestrou škálu turistických cílů od betonových monumentů až po prázdné schránky falešných firem. Korupční prostředí je v České republice mimořádně stabilní s mírným růstem. Stabilní korupční prostředí vytváří vhodné podmínky pro rozvoj korupční turistiky. Naše krédo zní: poznání je zábava. Svět kolem nás je plný zajímavých věcí a my vám je rádi ukážeme. S námi se dozvíte, co znamená openkrást, proč manažeři velkých firem bydlí v uzavřených koloniích a na co se ve státních nemocnicích používá bílý šum. Nebudete se nudit ani rozčilovat. Naši průvodci jsou vždy pozitivně naladěni a rádi se s vámi podělí o vtip či lidovou anekdotu. Garantujeme vám nevšední zážitek. Váš tým CorruptTour“ „Fascinující je absurdita situace, když jsou lidé zavedeni k místu, kde nominálně sídlí šest set firem, ale nestojí na něm vůbec nic — ukazuje se, že dům je zcela zbytečný a že se skutečné místo dávno stalo virtuálním,“ popsal Petr Šourek jeden ze zážitků, jež agentura zprostředkovává. Je příznačné, že nás studie v závěru dovedla zpět k  respondentovi, který nám na začátku pomohl nastavit metodologická východiska pro vymezení pojmu satiry. Je to totiž on, kdo zároveň hranice satiry v praxi výrazně posunul a rozšířil její pojem do dříve nevídaných rozměrů. Netrápí ho nezájem médií — několikrát se o něm psalo i v zahraničí —, ani nezájem veřejnosti — lidé se přihlašují na zájezdy a dokonce nadšeně skupují akcie jeho společnosti. Vystupuje jako byznysmen, a přesto — a dokonce tím spíše — je tvůrcem v žánru politické satiry. Uplatňuje satirický žánr v rámci jednotlivých happeningů (zájezdů) a navíc uplatňuje tyto nevšední happeningy v naprosto všedním rámci komerčních pravidel (prodává zájezdy klientům). Satirický záměr se v jeho pojetí setkává se zájmem ekonomickým, a přitom na tom kvalitativně netratí, ba naopak: satira je tímto střetem jakoby umocněna na druhou. Topy, k nimž odkazuje celý projekt CorruptTour, jakož i jednotliví průvodci v rámci výkladů k jednotlivým zájezdům, bychom mohli nacházet a pojmenovávat donekonečna. Z hlediska divadelnosti ale považujeme za důležité vyzdvihnout alespoň jeden z nich. Je to topos spočívající ve dvou rolích, jež na sebe člověk v běžném životě tu a tam bere: v roli průvodce a v roli turisty. Role průvodců jsou v agentuře CorruptTour jasně vypsány a obsazeny. Role turistů pak obsazují klienti — cestující — účastníci zájezdu z řad veřejnosti. Jako každý „správný“ happening, i zájezd s CorruptTour tedy bere obecenstvo do hry, vybízí k účasti. V tomto případě ovšem s tím rozdílem, že diváci happening předem sami vyhledají a za svou účast na něm zaplatí. „Průvodce je někdo, kdo mluví určitým jazykem, (…) určitým stylem — a tato for-

41


42

ma pak umožňuje rozlet v roli. Turista je určitá minimální role, která nám dnes přísluší všem. Na turismu je nejkrásnější to, že turisté jsme pouze se sebezapřením. Typický je výrok: Jel jsem jako turista na Chalkidiki a potěšilo mě, že to tam turismem nebylo příliš zničené,“ vyprávěl Petr Šourek. „Tento protiklad mě velmi bavil, neboť stejně komplikovaný vztah máme ke skutečnosti, že jsme občané. Věčná pozice stydím se za vládu odráží skutečnost, že sice předpokládáme, že nás vláda reprezentuje, ale zároveň se cítíme nereprezentovaní. V tomto kontextu je velmi vtipný český idiom odejít do politiky — jako kdyby se odtamtud nedalo už nikdy vrátit,“ dodal. Pojednání o divadelnosti ve vyjádření občanského názoru — článek v rámci projektu Role satiry ve veřejném prostoru, necháme zakončit

Petra Šourka tvrzením, pod něž se podepisujeme, a jež poukazuje na další určující rys satiry. „V satiře to bývá tak, že se nebereme vážně. To znamená: Umím se distancovat od sebe, od druhých, od konkrétní situace, odpoutat se, nějakým způsobem s tím pracovat, i když třeba jenom dočasně. A protikladem uvolnění se od dané věci, které vzniká satirickou distancí, je stažení se, zúžení, úzkost, (…) strach. Jedním z projevů strachu je to, že věci nechceme pojmenovávat. Nebo nemůžeme — jednoduše se bojíme. Strach je navázaný na konkrétní předmět — například bojím se pana Vondráka. Úzkost znamená, že se bojím, ale nevím přesně čeho. A já se domnívám, že satira má schopnost tyto obecné úzkosti nalepit na konkrétní předměty a opět je od nich odlepit — ona vlastně tak trochu experimentuje s tím, jestli onen strach patří k tomuto předmětu nebo k onomu. Díky tomu se strach konkretizuje, odbourává a ztrácí se podoba ryzí úzkosti. Takže pokud by satira nefungovala, projevilo by se to tak, že by lidé byli jaksi úzkostnější, ustrašenější. (…) Myslím si, že společnost, ve které funguje satira, je společností, která se méně bojí. Neříkám svobodnější, ale méně bojácnou.“


Fór, um, setkání a kultivace Naděje na méně bojácnou společnost nás vedle bádání přivedla k organizování tvůrčích občanských aktivit. V průběhu práce na projektu Role satiry ve veřejném prostoru, z touhy po hravém a nevšedním pojímání palčivých společenských témat a z přání obohacujících lidských setkávání tak vzniklo občanské sdružení s názvem Iniciativa FÓR_UM. Dovolujeme si zde uvést základní cíle jeho činnosti, které nám nepřímo pomohli artikulovat také naši respondenti:

Kultivace způsobu vyjádření občanského názoru: Cílem sdružení je dlouhodobě kultivovat způsob svobodného vyjádření občanského názoru ve veřejném prostoru a podporovat hravost a kreativitu v artikulaci závažných společenských a politických témat. Za účelem naplnění tohoto cíle sdružení usiluje o pravidelné konání kulturních a vzdělávacích akcí, dílen, seminářů, posvícení apod. a odborně provází jiné iniciativy při jejich pořádání. Vznik platformy mezioborové tvůrčí spolupráce: Sdružení chce v rámci pořádaných a iniciovaných projektů propojovat umělce s odborníky, studenty s profesionály, a poskytovat příležitosti a náměty k jejich vzájemné spolupráci. Výzkum satiry v českém veřejném prostoru: Odborným cílem činnosti sdružení je nadále zkoumat projevy satiry, recese a divadelnosti v českém veřejném prostoru. Sdružení proto mapuje veškeré projevy občanských názorů (happeningy, performance, články, pamflety apod.), které využívají k artikulaci společenských témat jiného, nežli všedního módu (recese, satira, absurdita, využití kostýmů, masek a jiných divadelních prvků). Šíření povědomí o společenských tématech a hodnotách, podpora diskuse: Sdružení si též klade za cíl vytvářet pole pro širokou veřejnou diskusi o aktuálních společenských a politických tématech. Dokumentuje satirické akce a projevy, shromažďuje tematické publikace a studie, vytváří tematický webový rozcestník a pravidelně informuje příznivce a zájemce o sledovaném dění, jakož i o připravovaných akcích. Během svého dosavadního krátkého působení uspořádala Iniciativa FÓR_UM kupříkladu několik teoreticky i výtvarně zaměřených workshopů včetně dílny tradiční basilejské karnevalové masky se švýcarským odborníkem Wernerem Kernem či přednášku světově proslulého religionisty Ronalda L. Grimese. To vše se během loňského podzimu událo v rámci příprav na stěžejní událost, již si členové sdruže-

43


44

ní předsevzali pořádat každoročně — karnevalový průvod občanských iniciativ zvaný Sametové posvícení. Vloni poprvé jsme jej uspořádali o 17. listopadu, v den státního svátku, s nímž — jak se nám zdálo — si lidé příliš nevědí rady. Den boje za svobodu a demokracii, jak je oficiálně zapsán v kalendáři, považujeme za vhodnou příležitost k oslavě i ke kritickému zamyšlení. Podrobněji se o Sametovém posvícení rozepisujeme v kapitole analýz jednotlivých happeningů. Dodáme jen, že 17. listopadu 2012 jsme si tedy mohli všimnout, jak v koncentrované míře působí maska namísto transparentu. A co na to média, posuďte sami. Seznam odkazů na mnohé mediální odezvy je možné najít na webových stránkách občanského sdružení Iniciativa FÓR_UM (www. iniciativaforum.com) nebo na jeho profilu v sociální síti Facebook.

Markéta Machková *1984. Studovala autorské herectví a politické myšlení. Pracovala v redakcích deníků a nyní je redaktorkou malého nakladatelství.

Recese je svobodnější. Viděl jsem teď na internetu článek o nějaké aktuální politické aféře a k němu byla přiložena ilustrační fotka, která mi připadala povědomá. Když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že je na ní náš student Pavel Zajíček. Seděl jako hadrový panák, ruce mu visely na šňůrkách a pod ním bylo napsáno něco ve smyslu: Úředník jako loutka.

Přemysl Rut *1954. Studoval činoherní režii na DAMU, kde je dnes profesorem. Působí také jako klavírista, zpěvák, herec, autor a redaktor.

To byl jeden z happeningů, které v publikaci také analyzujeme. Jmenoval se Konkurz na loajálního úředníka a vztahoval se k tomu problému, že jsou u nás úředníci považování za protaženou ruku a moc politiků. Nejenom úředníci. Nevím přesně, jak je tomu v jiných zemích, ale u nás většina oborů — aspoň těch humanitních — a profesí je považována za nástroje či prodloužené ruce politické moci. Nejbolestněji to cítím o oborů uměleckých, které jsou tím paralyzovány přinejmenším od národního obrození. Nevím přesně, jak je tomu v jiných zemích, ale z nesoustavné četby mám dojem, že ta tendence sílí i ve světě. Snad proto, že


politickou řečí se mluví nepoměrně snadněji než řečí filmu, divadla, poezie nebo hudby. A výsledky bývají hmatatelnější, obecně srozumitelnější a dostavují se rychleji. Konkurz na loajálního úředníka měl poukázat na to, že politická moc často považuje úředníky za vlastní zaměstnance a vyžaduje od nich loajalitu. Vy ale myslíte, že to funguje i z opačné strany? Že se dnes například tvůrci skrze svůj záměr sami dostávají do role v protažení politické moci? Ano, myslím, že stále přibývá spisovatelů, divadelníků a filmařů, kteří už ani nevědí, že se vyjadřují jazykem novin a že šíře i hloubka jejich představivosti je omezena tématy a schématy „nastolenými“ politickou rétorikou. Existenciální či metafyzické možnosti básnického (divadelního, filmového atd.) jazyka tím pochopitelně chřadnou, nebo jim „není rozumět“. Řekl byste i o satiře, že tyto možnosti oslabuje? Satira má politiku v popisu práce. Ale nemusí to být její jediný rozměr. Gogolův Revizor není jen satira na carské Rusko, jak nás to učili ve škole. Kdyby byla, už by se dávno nehrál; je to především satira na určitou, řekněme malou společnost, která funguje jako svět sám pro sebe — a tím bezmocněji je vystavena všemu, co ji tak či onak přesahuje. Politický rozměr té hry se díky tomuto hlubšímu záběru jaksi vždycky znovu (s každou dobrou inscenací) aktualizuje „sám“. Přesněji: bude si jej aktualizovat každá další generace obecenstva, dokud v „malých starostech“ Gogolových postav bude poznávat své vlastní.

Vidíte rozdíl mezi satirou a recesí? Myslím si, že recese je svobodnější. Nemusí své náměty brát z momentálního stavu světa. Vstupuje do světa s nápadem, který se vzal bůhvíodkud, a je zvědavá, co to udělá. Satira dostává svůj nápad od poměrů, které musí respektovat, chce-li být čitelná. Může samozřejmě ten či onen dobový rys zvýraznit, přehnat, postavit do popředí, ale jen do určité míry, jinak už nebude satirou: bude to prostě lež a ztratí „ozdravnou“ funkci, kterou by nejspíš měla mít — anebo o které se domnívá, že ji má. Ano, to se spolu s Olgou domníváme, že ji má. Ale možná to ozdravování nechápeme až tak celospolečensky nebo světově, jako ho spíš vnímáme v osobní rovině. Když připravujeme nějakou událost, máme pocit, že nám satira pomáhá transformovat negativní emoce, které jsme nabyly z politických poměrů, ve společnou tvůrčí energii. Olga mluví také o prvcích, které má například satirický průvod nebo karneval společný s rituálem. A odtud, z toho společného prožitku, že také pramení „ozdravná“ nebo „očistná“ funkce pro každého, kdo se zapojí. Takhle tomu rozumím a velmi mě to zajímá. Co mě nezajímá, je satira závislá na tom, čemu se směje. Taková satira bere člověku svobodu a sama stárne do směšnosti. Jsem na to možná přecitlivělý, protože jsem si společenskou skutečnost začal uvědomovat v šedesátých letech, v době dosti dynamické, jejíž každý rok (až do okupace) byl oproti tomu předcho-

45


46

zímu o něco svobodnější. Písnička nebo vtip, v nichž roku 1959 i dítě rozpoznalo satirický osten (třebaže by to tak neumělo nazvat), odpuzovaly v roce 1962 svou konformitou a v roce 1966 byly zcela nesrozumitelné. Mimochodem, dodnes mi jako společensky nejšťastnější „léta šedesátá“ připadají roky 1965, 66 a 67, kdy ještě nikdo nedoufal v zásadní změnu politických poměrů, ale mnoho lidí už svobodně myslelo a hlavně se tak chovalo. Využívali všeho, co už se smělo, ba troufali si na leccos, co se nesmělo, ale ještě neobětovali čas svých životů institucionálním reformám systému. Jakmile pak začalo vyměňování prvních tajemníků a budování tragikomického socialismu s lidskou tváří, okruh společenských témat zchudl a konverzace o nich zhloupla. Dobře je to patrné na písňových textech a na poezii oněch let. A kdy se tohle nastavení mění? Je to v momentě, kdy se člověk začne vztahovat k režimu? V momentě, kdy se člověk k režimu začne vztahovat mocensky. Když začne svůj vztah k režimu spojovat s nějakými ambicemi.

Tedy když přistoupí na způsoby jednání politické moci? Ano, začne přijímat pravidla hry, aby se s jejich pomocí mohl sám „ujmout odpovědnosti“, jak se tomu eufemisticky říkává. Tady vidím bludný kořen, přesněji čertovo kopyto. Mohl byste jmenovat nějaký příklad satiry, která už mluví stejným jazykem jako režim, do kterého se strefuje? Měl jsem vždycky trochu potíž s poslední celovečerní hrou, kterou Václav Havel napsal před převratem: s Asanací. Jako všechny jeho hry je velmi důmyslně vystavěná, ale je na ní vidět, že když ji psal, tedy v roce 1987, nezajímalo ho už tolik svébytné a organické domýšlení určité dramatické situace; zajímal ho politický stav věcí, do nichž chtěl zasáhnout (aniž mohl tušit, že se co nevidět stane prezidentem) a do nichž už beztak výrazně zasahoval jako představitel jedné — byť oficiálně neuznávané — z tehdejších politických sil. Otázky politiky už ho zkrátka zaměstnávaly víc než otázky divadla. Četl jsem teď znovu komentář, kterým Havel svou hru doprovodil (vyšel nedávno v  souborné edici jeho textů o divadle, kterou pečlivě a  záslužně uspořádala Andulka Freimanová). Autor v něm mimo jiné vysvětluje, proč „je vše politické či historické v této hře kresleno tak strohými a brutálně schematickými tahy“, a dochází k závěru, že „průhlednost a banalita, s níž je do hry promítnuta historie, má svůj nejvlastnější původ v průhlednosti a banalitě historie samé“. Jenže nic naplat: má-li se sebebanálnější událost uplatnit v dramatu, musí autorovi stát za nebanální dramatické řešení. Jinak nebude banálně působit (jen) politika či historie, ale


(také) sama hra. Politické či historické kotrmelce v Asanaci nejsou ostatně o nic banálnější než podobné kotrmelce ve Vyrozumění či v (Havlově) Žebrácké opeře. V těch starších hrách však ještě autorovi stálo za to hledat pro nudnou politickou maškarádu a frazeologii svébytný dramatický a jazykový výraz. Aby frazeologie fungovala i  sama o sobě a nejen v závislosti na předmětu, kolem nějž se točí? Ano, Asanace v podstatě nedává smysl, pokud si ji nevztáhnete k dějinám Československa a východní Evropy posledních (tehdy) dvaceti let. Teprve těmito brýlemi její smysl objevíte, ale je to smysl dobový. V tom tedy vidím nebezpečí satiry, nejen literární a divadelní, ale i  výtvarné: karty tu rozdává historická situace, nikoliv autor, nebo — což je v mých očích ještě vzácnější — sám nápad podle své vlastní logiky. Autor je pak jen ten, kdo se nápadu znovu a znovu ptá, zkouší to s ním — s vědomím, že nápad se sám nerealizuje, ale vzkvétá nebo vadne podle toho, jak se s ním zachází. Satira se chtěj nechtěj musí víc ohlížet na to, aby zasáhla jednak svůj terč a jednak (jak se dnes říká v jiné souvislosti) svou cílovou skupinu. Je to tak. Satirický happening má pro mě sice silnou tvůrčí fázi, když je třeba konkrétní události zobecnit, aby byl tvar té satiry sdělný a pochopitelný. Ovšem aby člověk mohl trefně mířit na konkrétní témata, musí se v politickém dění orientovat, a proto ho musí stále sledovat. Myslíte, že to není dobře?

Pokud je někdo svým talentem disponován k tomu, aby satirickými šlehy jitřil společenské bolesti, ať to dělá — jsem poslední, kdo by to podceňoval nebo říkal, že takhle se to dělat nemá. Ale když se ptáte mě, musím říct, že bych to neuměl a že by mě to (možná právě proto) ani nebavilo. Pro mě je od „stálého sledování politického dění“ jen malý krok k — momentu, kdy člověk začne „politicky myslet“ a pocítí vlastní politickou ctižádost. Tuhle hranici bych nikdy překročit nechtěl. Neříkám to, abych znehodnotil společensky angažované aktivity. Chci jen poznamenat, že pokud takové aktivity vstupují na území divadla nebo jiného uměleckého snažení, ocitají se před otázkou, zda jejich počínání stojí na vlastních nohou, nebo jen parazituje na kritizovaném (resp. zesměšňovaném) jevu. Tzv. umění je — mimo jiné — schopnost vystoupit z kontextu. Běžné dorozumívání bývá zcela ponořeno v situaci, kterou všichni jeho účastníci tak či onak sdílejí. Verš, rým, všelijaké formy od epitafu po oratorium vznikly myslím proto, aby bylo možné oslovit i člověka, který mě právě nedrží za ruku, který nebyl u toho, co jsem prožil, ale může tím být pohnut za tři sta let na druhém konci světa. To je ovšem možné jen tehdy, když mu svou zkušenost předložím jako autonomní tvar, nikoliv jen jako odkaz k něčemu, co „všichni dobře známe“. Abychom se ještě vrátili k recesi — zjistili jsme, že ve významu konotujícím humor, se slova recese užívá jen v češtině. Ve všech jiných jazycích označuje jedině pokles v ekonomickém smyslu. Proč myslíte, že má recese pro Čechy tak zvláštní význam?

47


48

Ale já si nejsem jist, jestli má recese pro Čechy zase tak zvláštní význam. Ačkoliv se tam třeba označuje jiným slovem, rozhodně měla a má zvláštní význam pro kulturu anglickou, vůči které je ta česká — jak to říct? — příliš zaujatá svým výchovným posláním. Vzpomeňte si — namátkou — jak se Voskovec a Werich ve třicátých letech distancovali od vlastního programu „bezpředmětné komiky“ ve jménu důsažnější společenské satiry, k níž je přiměl politický vývoj v Německu. Ve škole nás pak učili, že se tím Osvobozené divadlo proměnilo z recesistické scénky v tribunu, z níž konečně znělo jasné poselství. Když dnes čtu první hry Voskovce a Wericha, vím samozřejmě, že se to nedá hrát přesně podle litery, ale je to četba inspirativní: přinejmenším probouzí touhu po stejně okouzlujícím a múzickém divadle, v němž by se to živé a políbené z oněch dávných nápadů mohlo znovu blejsknout v novém světle. Ale když čtu jejich hry pozdější, Rub a líc nebo Pěst na oko, slyším sice i nad knihou, kde byl tenkrát potlesk na otevřené scéně, ale že bych pociťoval sebemenší touhu to nějak aktualizovat, opravdu ne. Ještě nápadněji ten kontrast vynikne, když si poslechnete rozhlasové pořady, které V+W vysílali za války z Ameriky. Ačkoliv se jejich politický názor nezměnil a situace si ještě víc říkala o satiru, slyšíte, jak je ta vzdálenost mate hned v dvojím smyslu: jednak jim nedovoluje přesně mířit a jednak je odcizuje těm, kdo ty události skutečně prožívají. Najednou ty silácké vtipy z bezpečné vzdálenosti vyvolávají spíš stud než smích. Se satirou je tedy spojený risk? Ten je spojený i s lyrikou a vůbec s jakýmkoli osobním, bytostným, tedy zra-

nitelným projevem. Vždycky riskujete přinejmenším nezájem, v horších případech nesouhlas nebo posměch (ještě v horších zákaz nebo vězení). Spočívá-li však váš osobní projev právě ve vyjádření nesouhlasu posměchem, jak tomu tuším u satiriků bývá, je potom věcí satirikovy cti, aby případným následkům nevystavoval jen své vděčné obecenstvo, ale i sám sebe. „Být v  tom“ je ovšem jen jedna podmínka; druhá je vlastně protikladná: „udržet si odstup“, bez něhož není autentický smích ani posměch možný. Čím hlouběji jste „v tom“, tím vzácnější je schopnost odstupu a tím větší napětí také mezi těmi dvěma silami vzniká. Když J. R. Pick koncem padesátých let bičoval svými satirickými šlehy vztah bílé Ameriky k  černochům, žádné napětí nevznikalo, protože satirikův bič byl příliš krátký. „Potrefení“ nic necítili, satirik se nemusel bát jejich pomsty, ale pokud si vzpomínám, nikdo se takové satiře nesmál; říkalo se jí „bezzubá“. Přesnější by bylo mluvit o satiře, která nekouše, aby nebyla pokousaná. Riskantní je ovšem i recese, byť to není její existenční podmínka. Řekl bych dokonce, že bývá ve své neuchopitelnosti nenáviděnější než satira. Satira je totiž předvídatelná — její „odkud“ a „kam“ se dá odhadnout, podle toho se pak potrefení můžou rozhodnout, zda se budou bránit persekucí, diskreditací, nebo jen ignorancí. Ale u recese nikdy nevíte přesně, co tím autor myslel, směr jeho akce není určen pozicí protivníka, a tahle neobvyklá svoboda znervózňuje a provokuje. Recesi nejde o to zbourat staré Rakousko (nebo kteroukoliv momentální mocnost), ale o to udržet si i ve starém Rakousku smysl pro nesmysl, neúčelovou radost ze života, fantazii, která si nenechá od režimu dik-


tovat své nápady. Je ovšem velmi těžké si tento svobodný vztah ke světu udržet delší dobu. Dopřát mu, aby ukázal svůj význam. Zpravidla to bývá prvotní, přechodná fáze, než autor „zmoudří“ a umlkne, nebo se „zorientuje“ a přidá na některou (tak či onak „správnou“) stranu „barikády“. Zdá se vám, že je u nás skutečné recese naopak málo? Skoro žádná. Všichni kopou za nějaká mužstva. A mě tolik nezajímá za která. Jistě, uvědomuju si, že z hlediska vyššího principu mravního je velký rozdíl, jestli se člověk přidá k utlačovatelům nebo k  utlačovaným, ale tím víc mě deptá, že z  hlediska výrazu, invence, životní chuti mezi tím tak velký rozdíl nebývá. Napadne vás přesto příklad dobré recese? Nejlépe kterou jste sám zažil? Nejdřív jsem si vzpomněl na historku, kterou jsem zažil jen jako divák jednoho z nejméně úspěšných a přitom z mých nejmilejších představení Semaforu na samém počátku sedmdesátých let. Jmenovalo se Ten pes je váš? a Jiří Suchý v něm vyprávěl, jak se občas, potká-li na ulici známého, zadívá po chvilce konverzace k jeho „úpatí“ a položí titulní otázku. Načež se ten člověk předkloní a celým tělem na místě opíše kruh. To vyprávění mě okouzlilo jako lyrická báseň ne snad v próze, ale v akci. Mimochodem: Jiří Suchý není jen „praktikující komik“, ale také znalec recesního a nonsensového humoru u nás, pamatuje si mnohé z jeho drobných, jinak dávno zapomenutých kreací a popisuje je i po desetiletích do výmluvných podrobností a s hlubokým pochopením.

A vy jste to někdy na ulici vyzkoušel? Nene, to bych se bál, že mi ten člověk řekne, že tenkrát to představení taky viděl. Ale musím se přiznat: příležitosti „vyvolat situaci“ občas neodolám. Markétku (herečku a pedagožku Markétu Potužákovou — pozn. red.) to velice zneklidňuje a nelze se jí divit, protože takové hry nemají zaručený happy end. (Už proto, že k nim nejvíc inspirují představitelé systému — na všech úrovních, prostě tím, že automaticky počítají se svou autoritou.) Největší publicity se dočkala historka s  čepicí revizorky Květoslavy Š., kvůli ní mi dokonce na policii v Bartolomějské snímali otisky prstů a  fotografovali mě do alba zločinců. A když jsem nedlouho poté jel autobusem do Brna, vidím mezi opěradly sedadel přede mnou, jak kdosi čte v Mladém světě soudničku z pera Jiřího Fraňka Krádež revizorské čepice. Najdete ji v ročníku 1985 (úryvky čtěte na konci rozhovoru — pozn. red.). Figuruju v ní, jak to má v kriminálních historkách být, jako Přemysl R. Autor si dal záležet a sepsal o mně vše, co zjistil — například od tehdejšího zaměstnavatele, ředitele konzervatoře. Tak se mi zdá, že Vám Mladý svět v podstatě publikoval úžasný životopis, aniž byste o to kdy usiloval. To je právě důležité pro téma našeho rozhovoru. Ve chvíli, kdy naprosto neúčelově rozpoutáte situaci, ona se sama začne dál rozvíjet. Ta historka není žádný „disi-příběh“ — zabavení revizorské čepice byla z mé strany jen symetrická replika k zabavení mé řádně zaplacené tramvajenky. Jednal jsem rychle, „neuváženě“, ale pamatuju si, jak mě v tu chvíli

49


50

celá situace začala zajímat. Nezajímaly mě následky, nechtěl jsem vyhrát boj proti revizorskému, natož socialistickému establishmentu. Zajímala mě jen ta ptákovina a smích, který vyvolala v ostatních cestujících a posléze i ve mně samotném. Přímo fyzicky jsem cítil, jak se v tom smíchu rozpouští můj spravedlivý hněv. V tomto druhu „katarze“, které prostě rozehrání určité situace „stojí za to“, ať dopadne jakkoli, je myslím něco recesistického. Taková situace ostatně nakonec — bezděky, mimovolně — může říct i cosi o fungování systému a systemizovaného člověka.

„Když Květoslava Š. rezolutně pravila: „Tady to nemáte vyplněný a už je únor, dostanu padesát korun!“, hájil se podezřelý cestující směšným tvrzením, že si tramvajenku řádně zaplatil a že ji má v pořádku. Květoslava Š. však neoblomně trvala na svém: „Dostanu padesát korun!“ Muž tvrdil, že nemá a nedá, a znovu opakoval legrační povídačky o řádně zakoupené tramvajence. (…) Nechtěl zaplatit pokutu, odmítl se prokázat občanským průkazem, Květoslava Š. tedy učinila to jediné správné, co učinit měla. Oznámila, že tramvajenku zabavuje. A pak to přišlo! „A já vám zabavuju čepici,“ zvolal podezřelý pasažér. Vzápětí svou hrozbu splnil. Pak vyskočil z tramvaje a zmizel v davu. (…) Posudky, které si příslušníci VB vyžádali jak v místě bydliště, tak na pracovišti, jsou vesměs kladné. Ze zjištění Bezpečnosti v místě bydliště vyplývá, že se pachatel těší dobré pověsti, obyvatelé domu, kde bydlí, si na něho nestěžují, alkoholické nápoje nepožívá. Posudek ředitele kulturní instituce, kde Přemysl R. pracuje, je ještě příznivější: „Umí výborně stylově korepetovat, improvizovat, transponovat. Je svědomitý, ochotný, spolehlivý.“ Tím hůř, řekne si jistě čtenář.“ (úryvky z článku Jiřího Fraňka Krádež revizorské čepice, který vyšel v časopise Mladý svět v rubrice Příběh, který se stal, v únoru 1985)


51


Chvála zlosti Satira jako forma kreativní transformace negativních emocí Olga Věra Cieslarová

Ze všech klateb otročiny / jíž nás stihl Bůh / nejtrapnější, nejhroznější / otrocký je duch. Svatopluk Čech, Písně otroka Že bude Miloš Zeman prezidentem, se zdálo nemožné — a najednou to byla pravda. Seděli jsme doma plní znechucení a zlosti na ten nepoučitelný český národ, který se nechá opít rohlíkem a neslyší lži. Na druhý den jsme se domluvili s kamarády, že se sejdeme — vyrovnávat se s tou situací o samotě by bylo k zbláznění. Potkali jsme se v podvečer v hospodě celí skleslí a sdělovali si své dojmy. Bylo nám úzko a smutno. Nad


zlostí začínal převažovat pocit zklamání a ponížení. Nicméně — začali jsme společně promýšlet, co bychom mohli dělat. Jak s tou situací naložit, jak ji zpracovat, jak ji ztvárnit. Jak dát veřejně najevo, že se nás dotýká, že nás tíží. Což takhle happpening? Martin navrhoval postavit v den nástupu nového prezidenta do úřadu na Hradčanské náměstí nafukovací benzínku s nápisem Lukoil, někdo další chtěl, abychom v maskách Zemana prodávali párky, nebo třeba nakreslili komiks… asi dvě hodiny jsme se nechali unášet vlastními fantaziemi a hledali tak výraz pocitů ze současné situace. Po chvíli jsem si uvědomila, jak se naše nálada mění. Náramně jsme se bavili nápady, které z nás sršely o sto šest, tříbili jsme je a zkoušeli, zda odpovídají kontextu, a hledali další. Bylo to napínavé a hlavně radostné. Z pocitu bezmoci jsme se dostali do tvořivé nálady, smáli se, těšili se tím sdílením a spřádáním plánů do budoucna a když jsme se rozcházeli, neloučili jsme se s rezignovaným „no, co se dá dělat“, ale „v podstatě si ještě užijeme spoustu srandy“. V té „spoustě srandy“ nebylo snížení závažnosti situace, ale naopak její uchopení — s vědomím závažnosti. Přijetí situace, ovšem ne v pocitu, že jsme jejím rukojmím, ale s přesvědčením, že můžeme a budeme něco dělat a že je ona aktivita výrazem naší svobody.

Zasměj se, česká duše drahá. / Když láteření nepomáhá. Josef Lada, Válka v Kostce — 200 karikatur

Tento článek chceme tedy věnovat zlosti. Emoci, která je povšechně považována za nepříjemnou a nežádoucí. Za emoci, která nás přepadá a dobrý člověk se snaží vyhnout se jí, a když už to nejde jinak, alespoň ji potlačit, odsunout, ideálně zneškodnit. My se ale chceme na zlost podívat z úplně jiné stránky. Pokusíme se ukázat, že zlost může být i konstruktivní emocí. Ovšem — nesmíme ji hanobit a kárat, ale naopak chválit a podporovat, respektive dát jí to, co potřebuje, totiž správnou formu vyjádření.

Zlost, hněv, a co třeba vztek Budeme zde používat pojmů hněvu, zlosti i vzteku jako synonym. Již český psycholog Vladimír Vondráček mluví v roce 1949 obecně o „afektu zlobném“,1 pro který existují tři výrazy: hněv, zlost a vztek. Pakliže se někdo pokouší o preciznější vymezení, rozlišuje jen intenzitu

1 Vladimír Vondráček, Afekt vzteku, in: Thomayerova sbírka přednášek a rozprav z oboru lékařského, ed. J. Charvát, Praha 1949, s. 1.

53


54

jedné a téže emoce. Třeba, že „vztek je vystupňovaný hněv“,2 podobně též že „slabší formou hněvu je rozzlobení, silnější formou vztek, resp. zuřivost“,3 apod. Hněv tedy má intenzitu nejslabší, zlost střední a vztek nejsilnější. Podle dalšího českého psychologa Milana Nakonečného jde v podstatě o ochranné emoce, jejichž prvotním smyslem bylo připravit jedince na útok. „Původní spojení hněvu a útoku bylo biologicky účelné a vyznačovalo se doprovodnou mobilizací tělesné energie, umožňující zvýšení svalové síly, neboť šlo především o reakci na fyzické překážky.“4 Mobilizující funkce hněvu je zjevná a projevuje se propojením zažívané emoce a tělesných projevů. Člověk se v hněvu jaksi „ocitá“. Hněv „vzniká náhle, ať ze zjevné, nebo bez zjevné příčiny. Je veliké vehemence a projevuje se úplným vyšinutím z obvyklých společenských mezí a je provázen buď tendencemi, nebo skutečnými projevy násilnými proti věcem, zvířatům a lidem“.5 A tento afekt zlobný „může být potlačen, zvládnut, nebo propuká nespoutaný“.6 Dochází-li k jeho potlačování a tím i k potlačování s ním spojené agrese, vede to k udržování velké intenzity vnitřního napětí, což „narušuje nejen fyziologickou rovnováhu organismu, ale má i nežádoucí psychické účinky.“7 Pro emoci hněvu máme též v obecném jazyce velké množství barvitých přirovnání. Něco nás hryže, pálí, vrtá v nás, máme v mozku červa, něco nás sejří, potřebujeme upustit páru, jsme rozzuření či bez sebe, chytá nás amok, apod. Všechna poukazují k bujné fantazii, které se budeme věnovat později. S hněvem souvisí nespokojenost a také potřeba něco změnit. Jak říká švýcarská psycholožka Verena Kast, „zlost a vztek jsou emoce spjaté s velkým množstvím energie. (…) Když se pořádně rozčílíme, pociťujeme napětí a jsme připraveni k akci. Máme motivaci udělat něco pro to, abychom situaci změnili.“8 A v tomto energetizujícím potenciálu je i pozitivní příslib. „Kdo si připouští hněv, ten věří, že ještě může život změnit. Kdo už si hněv nepřipouští, ten už v to nedoufá.“9 Zlost může tedy být velmi nebezpečná (nevíme-li dobře, jak s ní nakládat), a to nejen pro naši duši, ale i tělo. Zároveň je v ní silný potenciál ke změně, na který je možné se dívat velmi pozitivně. Abychom zacílili směrem, jakým se budeme dále ubírat, přeneseme se z obecné roviny do specifické oblasti, jež bude předmětem našeho zájmu: budeme se zabývat zlostí, vyvolanou událostmi celospolečenskými. Nebudeme se zde tedy věnovat zlosti osobní, nýbrž jakési zlosti

2 3 4 5 6 7 8 9

Verena Kast, Hněv a jeho smysl, Praha 2010, s. 20. Milan Nakonečný, Lidské emoce, Praha 2000, s. 259. Nakonečný, s. 260. Vondráček, s. 1. Vondráček, s. 5. Nakonečný, s. 260. Kast, s. 20. Kast, s. 26.


společenské, hněvu nad společensko-politickou situací, která se nás silně dotýká, ale nemůžeme ji změnit (minimálně ne hned a ne sami), kdy je nám vzdálena možnost okamžitého zásahu. (Nemohu například zatelefonovat premiérovi, aby odvolal, co řekl, nemohu zrušit platnost amnestie nebo prezidentských voleb. Přesto se mě vzniklá situace mnohdy dotýká nesmírně silně.) Býváme zaplaveni množstvím emocí, jako bychom měli reagovat, něco udělat — ale reálná změna je nereálná.

Kategorie doktora Vlacha Asi každý známe půvabnou knížku Saturnin od Zdeňka Jirotky. V jejím úvodu rozděluje jistý doktor Vlach (postarší lékař, který si libuje v obskurnostech a také ve vymýšlení teorií o chování lidské rasy) tři kategorie lidí podle toho, co dělají nad mísou koblih v kavárně Imperial.10 „Jak říká doktor Vlach, jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu.“ Druhá kategorie vypadá na první pohled stejně. Též sedí nad koblihami, ovšem „se při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo z čista jasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat.“ Tyto lidi považuje doktor Vlach za duševně vyspělejší. A pak je tu kategorie třetí, do které patří Saturnin, tedy titulní postava knihy: jsou to lidé, „které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji.“ K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu. Tvrdí, že „k takovému činu je zapotřebí nejen vyhraněného smyslu pro komiku, ale i odvahy a temperamentu“. Pravda, začít házet koblihy po nic netušících hostech, kteří k vám nemají žádný vztah, kromě náhodného ocitnutí se ve stejném kavárenském prostoru, je nejen trochu absurdní (čehož si ceníme), ale i poněkud agresivní. Nicméně v kontextu ostatních Saturninových kousků vnímáme spíš onu roztomilou absurditu, než agresivitu, ale především — jde o to, že Saturnin nelení v realizování fantazií, které většina lidí (když už nějaké fantazie vůbec má) ponechává pouze v hlavě. Saturnin reprezentuje aktivitu. Od nápadu k akci u něj vede přímá cesta. Sice zlost se zdá v tomto případě poněkud skrytá, nicméně cítíme jistou narážku na nespokojenost se společenskými poměry, které symbolizuje právě naškrobená kavárna Imperial s nudícími se hosty. Zdali by nemohla existovat ještě další, tedy čtvrtá kategorie lidského chování, si povíme vzápětí.

10 Následující pasáže jsou z knihy Zdeněk Jirotka, Saturnin, Praha 1942.

55


Ale zpět ke zlosti, vyvolané nějakou událostí na společenské rovině, která prahne po reakci. Zkusím zde popsat dva extrémy a pak načrtnout cestu, která je předmětem mého zkoumání v poslední době.

Deprese — pasivita 56

První formou, možná dost typickou právě pro Čechy, je pocit frustrace, přerůstající do depresivního dojmu, že „já jako člověk nemohu nic ovlivnit, poměry jsou špatné a nedá se nic dělat“. I tato forma může mít určitý socializační aspekt, totiž společné nadávání u piva. Výsledkem takových pochodů bývá přesvědčení, že „mně se to děje“, „jsem obětí situace (resp. politiků a těch, kteří mají moc) a ze společnosti „jsem otrávený“. Dokonce tu otrávenost mohu obrátit i proti sobě v pocitu marnosti života vůbec. Hněv volající po změně přeroste do agrese, kterou ovšem obrátím dovnitř, do sebe, což znamená sebedestruktivní potlačení (uvnitř) a pasivní, rezignovaný postoj navenek.

Agrese Opačným pólem, ovšem jen druhým extrémem téhož, je ze zlosti plynoucí agrese, vyjádřená nějakou akcí. I tady má člověk tendenci zlost sdílet s ostatními, a tak vzniká množství demonstrací, které provází křik a často i fyzické násilí. Zlost a její agresivní vyjádření umožňují sdílet pocit: „tohle si nedám líbit!“. Jenže ačkoli se zde agrese vybíjí, netransformuje se. Plodí další agresi a šíří negativní atmosféru. Příkladem jsou mnohé „diskuse“ na internetových sociálních sítích a zpravodajských serverech, připomínající vylévání bahna, na které se ochotně nabaluje bahno další. Podobně působí nedávné házení vajíček na politiky během meetingů, v němž se spojilo množství agresivních projevů. Tato forma nakládaní se zlostí je sice aktivní, ale ne konstruktivní. Jak tedy se zlostí nakládat „konstruktivně“? Domníváme se, že mezi potlačováním a obracením zlosti do sebe, vedoucím k rezignaci a depresi na jedné straně, a agresivním průchodem zlosti na straně druhé, je možné najít třetí, můžeme říci „střední“, ale především zdravou, konstruktivní cestu. A to cestu tvůrčí transformace. Jana Pilátová: Je ještě rozdíl mezi skutečným rozčílením a rozčílením demonstrovaným. Všimla jste si, Olgo, jaké to je, když vás zlost popadne a nevíte, co s ní, a oč jinak se zlobíte, když víte, že na to máte právo, nebo je to dokonce vaše čestná povinnost? Jako by to bylo až lákavé, ne? Jistě, někdo si zlost přímo užívá, nežije ji, ale „vyžívá se“ v tom, že se


zlobí a připadá si aktivní. Tak se ukájí takzvaný „samonáse*ný typ“, člověk, který je vždycky v právu a za všechno můžou ti druzí. Jenže kdo zlost ventiluje nebo se v ní „vyžívá“ místo aby ji prožil a prošel skrz ni dál, propase impuls ke změně (vlastně stejně jako ten, kdo ji potlačí). Zlost je emoce, což jest pohnutka (z latinského movere, hýbat), je to tedy proces a může vést do proudu proměn. Když ale místo procesu jen demonstrujeme stav, ztrácíme šanci měnit něco v životě, třeba jen ve svém. Demonstrace stavu sotva co změní, a ani sama se nevyvíjí; může se nanejvýš stupňovat — třeba až do masové zběsilosti.

Transformace K cestě tvůrčí transformace zlosti, kterou se zde budeme zabývat, náleží životní přístup, pracovně námi označený jako přístup „autorský“. Jádrem takové transformace zlosti po tvůrčím, tj. autorském způsobu, je kultivace: snaha člověka kultivovat prostředí, v němž žije, kultivovat společensko-politické poměry, vztahy s druhými lidmi, veřejnou diskusi a v neposlední řadě — kultivovat skrze takovou aktivitu sebe samého. Transformujeme-li tedy zlost „autorským“ způsobem, pokoušíme se tak skrze tvůrčí vyjádření problematiky o kultivaci společensko-politického prostředí a zároveň o kultivaci sebe sama a vztahů s druhými — díky silnému socializačnímu potenciálu, vznikajícímu ze společné tvorby a reflexe. Podnětem pro tuto úvahu se pro mě staly dvě zkušenosti z poslední doby. První takovou zkušeností byl v roce 2011 zážitek satirického karnevalu, zvaného Fasnacht, který každoročně probíhá ve švýcarské Basileji a je tak pravidelně se opakujícím právě kultivovaným ventilem pro společenské a politické problémy.11 Druhou zkušeností bylo několik satiricko-recesistických akcí, které jsme s přáteli organizovali v poslední době jako reakci na politické podněty. Vyzkoušeli jsme si při nich onu transformaci negativních emocí v tvůrčím procesu, vytvářejícím zábavný, a nakonec i očistný výraz počáteční zlosti. První z nich byl happening Svatořečení Václava Klause, pořádaný v Praze v září 2011. Od té doby se takových happeningů odehrálo více, nicméně tento první byl „iniciační“, a proto se mu zde budu věnovat podrobněji (a z jiného úhlu pohledu než se mu věnujeme v předcházející studii). Mohli bychom tak zkusit dodat slíbenou čtvrtou kategorii k teorii Jirotkova doktora Vlacha. Nepůjde hned o živelné realizování fantazie (Saturninovo házení koblih), ale o možnost vzít tu chuť házet „do

11

Podrobně o tématu v Olga V. Cieslarová, Fasnacht: V Basileji Karneval? Praha 2012.

57


58

hry“ (užijeme-li terminologie z autorského herectví Ivana Vyskočila), dopřát si čas pro zrání nápadu a spojit se s dalšími lidmi, „co to mají podobně“. To může vést nakonec ke společné akci, vyjadřující onu počáteční zlost na nové rovině — přesazenou do modu satiry. Lidé patřící do této kategorie možná budou chvíli zvažovat, zda se opravdu zvednout a začít koblihami házet, ale nakonec si podrobně představí to házení, nechají se představou na chvíli unést, projdou ji do detailů a pak přemýšlejí, proč by měli zrovna házet koblihami a proč po způsobných hostech kavárny Imperial — co se v onom nápadu vlastně hlásí ke slovu, co to vlastně „chce ven”. Taková otázka se mnohem lépe promýšlí, je-li sdílená skupinou přátel nebo podobně naladěných a tvořivých lidí. Ti pak mají šanci přijít na kultivovanější způsob vyjádření emoce (například vůči naškrobené společnosti), než je trefování hostů koblihami. Postupně se jim může podařit stopováním toho, co to „chce ven“, pojmenovat téma, které je tíží, a nakonec ho vyjádřit se vší závažností, a přesto s humorem.

Inspirace Basilejí Stefan Künzli: Zpracování syžetu mi dosud vždy umožňovalo dát najevo společenskou kritiku v takové formě, která by mimo rámec Fasnacht vedla k sankcím. Umožnit ostrou společenskou satiru je podle mě smyslem i účelem basilejské Fasnacht. Každoročně v masopustním období (tedy únor–březen) se v Basileji koná třídenní karneval, který v rovině satiry zobrazuje společenská a politická témata předchozího roku. Začíná v pondělí po popeleční středě12 ve čtyři hodiny ráno a poté pokračuje celých dvaasedmdesát hodin až do čtvrtečního rána, kdy zahráním poslední fasnachtové melodie celý svátek skončí. Na tři dny se spořádané švýcarské město obrátí vzhůru nohama. Platí jiný řád, ve městě panuje karnevalová společnost a těm, kdo se nepodílejí ani jako diváci, nezbývá než z města odjet — třeba na hory. Ti, kdo se Fasnacht aktivně účastní (ve stošedesátitisícové Basileji je to kolem dvaceti tisíc lidí), žijí přípravou prakticky celý rok. V menších uskupeních zvaných „kliky“ (Cliquen) se pravidelně scházejí a nacvičují na pikoly a bubny speciální karnevalové pochody. Poté hledají a formulují „své“ palčivé společenské či politické téma, které ve spolupráci s umělcem přesadí (Sujet umsetzen) do satirické roviny. Za tím účelem vytvoří (nebo si nechají vyrobit) tématické masky, umělec namaluje obrovskou barevnou a zevnitř osvětlenou

12

Posunutým začátkem se Fasnacht liší od většiny masopustních oslav, které právě popeleční středou končí.


konstrukci (die Laterne), kde je dané téma vizuálně rozvedeno, sepíší satirický pamflet a poté, za zvuků pikol a bubnů, své téma tři dny a noci nosí městem. Klika může mít dvacet, padesát, ale i dvě stě členů. Čím více stejných masek ve formaci, tím výraznější je zobrazení tématu a i razance hudby, neboť skoro každá maska je i hudebníkem. Rok co rok vznikne kolem tří až čtyř set takových témat, která kliky pronášejí Basilejí. Fasnacht se tak stává pravidelným gejzírem kreativity občanů napříč společenskými strukturami, každoročním prostorem pro vyjádření toho, co je štve, s čím nesouhlasí a co jim „hnulo žlučí“. Takto artikulovaná, tvůrčím způsobem transformovaná zlost se stává (právě díky kreativitě a společně sdílené energii) celospolečenskou událostí, která má očistnou funkci pro celé město. Ruedi Brodbeck: Ano, cítíme únavu, když všechno skončí, i smutek, že už zase další Fasnacht je za námi. Ale zároveň v té únavě je krásné uvolnění. Užili jsme si tu kritiku, dali jsme najevo, co nám vadí a v čem je ten který zákon absurdní. Teď si na čas odpočineme, ale brzo už budeme plánovat další Fasnacht. Za posledních sto padesát let se postupně ustavila velmi přísná a složitá pravidla, která nejsou nikde sepsána, nicméně každý Basilejec je zná velmi dobře. Od typu masky, přes jazyk, kterým se píše, přes zvláštní hudební pochody, k organizaci celého času a prostoru ve městě, atd. Zajímavé je, že sami Basilejci nevnímají tato pravidla jako svazující, ba naopak. Stefan Kunzli: Pravidla jsou velmi důležitá, protože otevírají prostor volnosti. Jsou jako nádoba, která může pojmout obsah. Jakým obsahem ji naplníme, může být různé. Ve čtyři ráno v pondělí Fasnacht začne. Co by to bylo za Fasnacht, kdybychom si už od nedělního odpoledne říkali, že někdy teď začne. Je potřeba tento naprostý zlom. A ve čtvrtek ve čtyři zase Fasnacht skončí. Tento rituální rámec otevírá prostor. Díky tomu, že tento karneval má jasná pravidla, mohou se účastníci soustředit na konkrétnosti obsahu a nemusejí vymýšlet kdy, kde, jak a s kým akci uspořádat. Pravidla paradoxně umožňují v artikulaci zlosti svobodu. Má fascinace basilejskou Fasnacht pramenila i z toho, jak je tento karneval kultivovaný: není vůbec agresivní, protože nejde o primární ventilaci emocí, ale spíše o postupnou transformaci zlosti, která hledá svůj adekvátní a tvořivý výraz. Děje se tak díky zmíněné strukturovanosti, ale především díky procesu, který k výsledné události vede. Je to dlouhá cesta zrání od hledání a formulování tématu, přes výrobu, malování, sepisování, až k onomu osobnímu fyzickému zážitku — několikadennímu chození, hraní a nošení masek a konstrukcí městem.

59


60

Spojením s výtvarníky a jejich výrazovými možnostmi i symbolickým uvažováním dostává celá akce i vizuální, uměleckou hodnotu. Celý svátek tak nemá charakter demonstrace, ale je propracovaným projevem občanské svobody, zájmu a kreativity. Díky masivní účasti obyvatel Basileje, pro které je Fasnacht opravdu posvátnou záležitostí, vytváří tento satirický karneval i určitý tlak na politickou a společenskou sféru. Být zobrazen (ač posměšně) je otázkou prestiže každé osobnosti. Kdo se během Fasnacht neobjeví, jako by nebyl. Díky zábavnému představování problematických témat rozšiřuje také Fasnacht obzory účastníkům i divákům (kterých je několik desítek tisíc) a přispívá k identifikaci s městem, v němž žijí. Nesmírně důležitou součástí Fasnacht je její sociální význam. Proces přípravy a poté realizace tohoto karnevalu vytváří jakousi paralelní společenskou strukturu, formovanou v jednotlivých klikách. Do kliky se většinou člověk narodí, případně dnes si může i kliku vybrat podle svého gusta. Jak říká americký badatel Peter Tokofsky: „Ve Švýcarsku jsou tato volnočasová uskupení běžná a konstituují důležitou součást společenského života. V Basileji patří kliky mezi prominentní kluby a vedle organizace Fasnacht vytváří uvnitř města důležitou osobní a profesionální společenskou síť.“ Patřit do nějaké kliky znamená většinou také celoživotní přátelství. Ruedi Brodbeck: V klice prožíváme společně radost i žal. Máme mezi sebou velmi silná pouta. Klika je spojení podobně smýšlejících lidí, kteří spolu velmi drží. Zaměstnání, společenský status ani vzdělání pro nás nehrají absolutně žádnou roli. Patříme do jedné kliky a je jedno, na jaké úrovni či stupni společenského žebříčku kdo žije. A to je fascinující, právě ta soudržnost kliky. Ta je mnohem silnější než u jiných spolků. Proč myslíš, že to pouto je silnější než u jiných spolků? Těžko říct. Ale jednu teorii bych měl. Fasnacht trvá tři dny a je velmi náročná. Během těchto tří intenzivních dní se každému občas udělá těžko. A to jsou chvíle, kdy klika musí pevně držet pohromadě. Když skupina horolezců zdolává vrchol hory, dostává se na své limity a to ji také spojuje. Podobně spojuje i Fasnacht. Jsme mnoho hodin velmi úzce pohromadě, tři plné dny. A jsme vyčerpaní. Společně něco podnikáme, hrajeme hudbu, ale je to velmi náročné. A právě to kliku utužuje. Lidsky si také velmi rozumíme.

Václav Klaus světcem Nedlouho poté, co jsem se vrátila z delšího pobytu v Basileji, jsme společně s přáteli uspořádali na státní svátek svatého Václava (28. 9. 2011) satirický průvod Svatořečení Václava Klause. Jednání


prezidenta a události s ním spojené nám tehdy natolik „hnuly žlučí“, že jsme cítili nutnost nějak reagovat, a právě satirická forma nám (intuitivně) připadala nejadekvátnější. Bezprostředním podnětem k této akci bylo pozvání arcibiskupa Dominika Duky prezidentu Klausovi, aby vystoupil v rámci bohoslužby ve Staré Boleslavi. Václav Němec: Připadalo nám nevkusné a nepřijatelné, že církev zve do svého obřadu politika, který je spojený s korupčními strukturami u nás a který tolik přispěl k demoralizaci české společnosti. Církev by měla zvednout kritický hlas. Místo toho její představitelé Klausovi podkuřují. Poslední kapkou pak pro nás byl (krátce po Klausově vystoupení ve Staré Boleslavi) děkovný list biskupů, který se — vzhledem k doložce, že „Znění tohoto dopisu bylo schváleno Stálou radou České biskupské konference a také všemi diecézními biskupy České republiky“ — de facto stal i oficiálním stanoviskem církve. Duka v tomto dopise říká, že Klausův projev odpovídá tomu, co církev po staletí hlásá. Toto se sice událo až po našem happeningu, nicméně naprosto to zapadalo do absurdnosti situace, na kterou jsme reagovali. Rozčileně mi volala Ivanka, že musíme jít na hrad sesadit Klause. A tehdy přišel ten první nápad, totiž udělat něco absurdního, obrátit tu naštvanost do opačného extrému. Asi týden nápad zrál (převaloval se, ale nenabíral ještě konkrétní podoby) a pak o víkendu se začala formovat asi desetičlenná skupina (z velké části náhodně — kdo se zrovna pohyboval okolo a kdo se zdál, že by mohl přispět). Několikrát jsme se sešli a mezitím každý pracoval na své části. Během společné diskuse krystalizoval koncept akce a co k ní bude potřeba. Chtěli jsme, aby filosof Václav Němec, který je dlouhodobým Klausovým kritikem)13, sepsal text popisující světcovy zázraky. Václav byl zrovna v Německu, moc se mu nechtělo, ale říkal, že se projde kolem jezera a kdyby ho políbila múza, zkusí něco sepsat. Už po pár hodinách poslal první verzi soupisu zázraků, stylizovanou jakoby do staročeštiny. Spolubydlící Bára, grafička, vytvořila staroslovanskou ikonu v ozdobném rámu. Do rukou světce vložila atributy — pero a narcisy. Jakub zajel do kostela nejsv. Salvátora vyzvednout svíce a ministrantská roucha, která nám s radostí místní kostelník (když jsme mu popsali chystanou akci) zapůjčil. Adam sháněl ve vietnamské tržnici umělé narcisy a další propriety, Markéta sepsala tiskovou zprávu, Marie sehnala masopustního koně. Petr slíbil přinést housle a po celou dobu hrál melodii Svatováclavského chorálu, atd. Celou akci jsme dali dohromady za méně než týden.

13

Více v knize Václav Němec, Apoštol svobody a podivná monstra, Praha 2009 nebo též online na www.apostolsvobody.cz.

61


62

Událost podrobně popisujeme v článku Maska namísto transparentu. Stručně zde jen shrnu, že z Františkánské zahrady na Novém městě se v odpoledních hodinách svátku svatého Václava ubíral zbožný průvod, vedený skupinou „mnichů a mnišek“ v ministrantských rouchách, po nich následovalo množství občanů. V čele průvodu jel světec Václav Klaus na masopustním koni, ministranti rozdávali zmenšenou světcovu ikonu s výčtem jeho zázraků a společně s lidem zpívali Svatováclavský chorál s jemně pozměněným textem (Klausi eleison, apod.). Průvod měl několik zastavení a vyvrcholil pod sochou sv. Václava, kde byly předneseny zázraky, které prezident vykonal a na jejichž základě by ho katolická církev měla prohlásit za svatého. Klaus si nakonec s kyticí narcisů v náručí sám nasadil svatozář, zatímco lid mu k nohám kladl propisky a provolával hesla jako „Svatý, svatý, svatý Václav Klaus“. Akce měla velký mediální ohlas, fotografie Klause se svatozáří, sedícího na masopustním koni a na pozadí Václavského náměstí, se objevila na většině zpravodajských serverů, v televizi i v mnoha tištěných vydáních novin. Nicméně nejdůležitější bylo, co ta akce znamenala pro nás. Na základě této události i ve spojení se zkušeností z basilejské Fasnacht jsem si začala formulovat témata a postupně vytyčila oblast, které se věnuji v doktorském studiu — tedy jakou roli má nebo může mít satira ve veřejném prostoru. Svatořečení Václava Klause přineslo mnohá překvapení. Prvním z nich byla právě ona transformace emocí. Před akcí jsme cítili naštvání, frustraci a pocit bezmoci, po akci jsme si užívali společný prožitek, vyznění ostrého vtipu a pocit, že i když jednání veřejných činitelů nemůžeme změnit, dokážeme na ně takto reagovat a dát humorným způsobem najevo, co nám vadí. Namísto pasivního nadávání či potlačování zlosti v sobě jsme společně vytvořili akci, která nás povzbudila a bavila. Významným překvapením pro nás byl sociální aspekt celé akce. Společně prožité přípravy i průběh svátku — happeningu (a neméně důležité zapíjení poté) nás propojily, dodneška na akci rádi vzpomínáme a je evidentní, že jsme se tím velmi sblížili. Také se díky tomu procesu příprav propojily různé skupiny lidí (intelektuálové, herci, malířka, hudebníci, podnikatelé…). Dalším prvkem, který s sebou Svatořečení přineslo, byla individuální kreativita. Přestože byla výsledná akce společným dílem, v rámci tvůrčí spolupráce skupiny se každý mohl zapojit „po svém“ (v dílčích oblastech — formulace textu, přípravy kostýmů a masek, grafického zpracování letáčků, nastudování hudby a přednesu, komunikace s médii apod.). Ozkoušeli jsme si také proces zrání nápadu, kdy od primární reakce — jít skandovat na hrad — se energie přetavila a vytvořili jsme úplně jinou, o to však údernější a trefnější reakci. Vše se odehrálo v modu recese a (přesněji) satiry. Právě satira se odtud ukázala jako výtečná forma diskursu, která umožňuje naplno prožívat (negativní emoce) a zároveň vyvářet funkční odstup.


Tím, že jsme se rozhodli artikulovat téma, které souvisí s církví, jsme pro akci intuitivně volili různé rituální prvky (průvod, nesení ikony, zvolání, zpěv apod.), nicméně i u dalších podobných akcí, které následovaly, si všímám, že spontánně nabývají rituálního charakteru, resp. mají určité rituální prvky. Je zjevné, že rituální typ chování je lidem srozumitelný, neboť je ze své podstaty jasně strukturovaný, a také účastníci se na akci s prvky rituálu snáze podílejí, neboť jasná struktura usnadňuje přijetí scénáře, v němž má každý svou čitelnou roli. Největším překvapením Svatořečení byly reakce lidí, kteří mu přihlíželi jako diváci, nebo se dokonce přidávali do průvodu. Sami rozváděli impulsy z naší strany, a to tak, že to výtečně korespondovalo s intencí akce (spontánně pozvedali letáčky s ikonami, které dostali, aniž bychom je k tomu naváděli, poklekali před novým světcem, tvářili se zbožně, apod.). Díky ohlasu v médiích jsem si uvědomila, že takováto akce může mít i vliv na širokou veřejnost. Předmětem dalšího zájmu a studia ovšem zůstává otázka, jaký tento vliv je a k jak velké části veřejnosti může promlouvat. Humorná umělecká zkratka, kterou je problém vyjádřen, může fungovat mnohem srozumitelněji a (díky zábavnosti) též účinněji, než množství (ač kvalitních) kritických komentářů. Snad právě i proto, že tato satirická zkratka nepodporuje „blbou náladu“, ale vytváří jakousi novou hodnotu, postavenou na společném nadhledu a tvůrčí činnosti, a podporuje pocit, že „jsem to já, kdo je schopen reagovat“, namísto rezignovaného přesvědčení, že „se mi to děje a já s tím stejně nic nemohu udělat“. Markéta Machková: Líbí se mi, že se za tím účelem sejdou lidi a každý na tom vymyslí něco v rámci té tvůrčí spolupráce. Ne, že by jeden napsal hru a ostatní obsadil do rolí, a dělal si tak nárok na budoucí ovace. O efekt, o slávu nejde. Každý přispěje tím, čím může přispět. Je to organická věc.

Jak je tomu s happeningem Několikrát jsem již zmínila pojem „happening“, dovolím si tedy zde krátký exkurs do oblasti, které jsme se s Markétou Machkovou věnovaly v rámci výzkumu Role satiry ve veřejném prostoru, jehož výstupem je zmíněný článek Maska namísto transparentu. Všímaly jsme si, že různé občanské iniciativy, když chtějí poukázat na kontroverzní problém, resp. když chtějí daný problém medializovat, stále častěji volí formu happeningu. Tedy formu veřejné události, která „využívá prvky recese, satiry a divadelnosti k vyjádření občanského názoru a přesazuje tak kritizovanou skutečnost do roviny nevšednosti“. Anglické slovo happen, znamenající „stávat se, dít se, přihodit se, udát se“ dává najevo, že tato akce je jedinečná, vznikající na místě, udává

63


64

se nám před očima, není reprízovatelná a má charakter procesu (to je viditelné na anglické průběhové příponě -ing). Ostatně tento pojem se u nás uchytil již v šedesátých letech jako označení pro různé parodické a recesistické akce. Dalo by se tedy říci, že dnešní happeningy jsou určitým „revivelem“ onoho trendu let šedesátých. Různým happeningům se v této publikaci věnujeme na více místech, nicméně si zde dovolím krátkou úvahu o typech současných happeningů, tak jak je v posledních letech pozoruji. I v kategorii toho, co bychom označili jako happening, je možné najít velké rozdíly, ba škálu. Domnívám se, že na jedné straně jsou happeningy, které označuji jako aktivistické, na opačné straně této škály volím pojem divadelně-rituální. Cílem aktivistických happeningů je rychle reagovat na podnět z (předně) politické sféry a problém úderně dostat do médií. Happening se povedl, když se ještě ten večer objeví například v hlavních zprávách České televize reportáž se záběry z akce, na internetu probíhá diskuse pod množstvím článků a video reportáží a následující den vyjde na titulních stránkách deníků velká fotografie z akce, doprovozená textem, který vychází z tiskové zprávy (rozdávané na místě) a není novináři moc překroucen. Takový happening stojí na jasném a vtipném nápadu, který je vizuálně zajímavý a k jeho realizaci stačí často jen pár lidí, v podstatě ho může udělat i jeden člověk. Tyto happeningy většinou organizují iniciativy, které se dlouhodobě věnují určitým tématům a apelují na konkrétní změny. Happening je jedním z nástrojů na dlouhé cestě za dosažením těchto změn. Příkladem může být nedávný (květen 2013) happening na Václavském náměstí pořádaný iniciativou Rekonstrukce státu. Konal se den před hlasováním sněmovny o zrušení anonymních akcií. Asi desítka aktivistů „hrála“ bohaté podnikatele, kteří „demonstrují proti zrušení anonymity akcií“. Happening trval asi patnáct minut a prakticky neměl diváky, ale fotilo a filmovalo ho množství novinářů, jimž byl i určen. Mediální odezva cílila na následné hlasování ve sněmovně. Na opačném pólu mnou vytyčené happeningové škály leží akce, orientované především na aktéry a diváky a označuji je jako satirické akce divadelně-rituální. Nevznikají většinou na popud určité iniciativy v rámci jejích dlouhodobých záměrů, naopak vznikají živelněji a propojují různé skupiny lidí.14 Mnohdy mohou připomínat různé ony recesistické happeningy, známé již z období komunismu, na nichž participovaly skupiny přátel a umělců. Mediální ohlas je vítaný, nicméně zdaleka není primárním záměrem, podle něhož se posuzuje účinnost akce. Zde jde především o společnou přípravu (která trvá delší dobu

14

Výjimkou je námi založená Iniciativa FÓR_UM, která si klade za cíl právě podporu takových satirických akcí ve veřejném prostoru, výzkum těchto aktivit, ale také sama tyto divadelně-rituální happeningy organizuje. Více na www.iniciativaforum.com.


než u aktivistických happeningů orientovaných na média), postupné hledání výrazu, apeluje se na uměleckou stránku a tvůrčí propojení účastníků. Takové happeningy mohou rovněž reagovat na konkrétní podněty ze společenské a politické sféry (viz Klausova účast na bohoslužbě), nicméně neočekávají vzápětí konkrétní změnu (např. prosazení toho či onoho zákona), mnohem více jim jde o vyjádření názoru, uplatnění autorského přístupu k životu, a tedy i o onu tvůrčí transformaci zažívané zlosti a postupnou kultivaci společensko-politického prostředí. Pro účastníky jako jednotlivce pak mívají katarzní funkci. Na následujících stránkách se budu věnovat právě zmíněnému pólu happeningové škály. Sem patří, domnívám se, jak naše Svatořečení Václava Klause, tak i jakýsi „celospolečenský happening“, jakým je basilejská Fasnacht.

Rituálnost happeningu Užila jsem termín satirické divadelně-rituální akce. Volím toto spojení, abych zdůraznila, že se jedná o kulturní záležitost (ve veřejném prostoru), a také že taková akce je dílem společenství lidí a spontánně nabývá určitých rituálních prvků. Když se řekne „rituál“, většinou si člověk představí ustálený, pravidelně opakovaný obřad, který patří do jisté náboženské kultury. Nicméně na rituál je možné pohlížet z mnoha stran a také pod pojmem rituál rozumět akce, které s náboženstvím nemají pranic společného. Nebudu zde zabíhat do dějin religionistiky, nicméně pro náš účel bych představila zajímavou teorii rituálu od Thomase J. Scheffa.15 Autor nevnímá rituál vzhledem k objektu uctívání (víra v bohy, apod.), nýbrž hlavní charakteristikou rituálu je pro něj dynamická proměna emocí, tedy vliv, jaký má rituál na účastníka obřadu, a co se děje s jeho prožíváním. Představuje tak především psychologickou funkci rituálu, jíž je zacházení s tísnivými emocemi, vedoucí k individuální a potažmo i společenské katarzi. Scheffův pohled je zajímavý právě proto, že zmíněné happeningy jednak spontánně nabývají rituální struktury (např. forma průvodu, zapojení účastníků, slavení, obřadnost, gesta, apod.) a zároveň pozorujeme, že podnětem k nim bývá tísnivý emoční náboj, tedy emoce zlosti či hněvu, a během akce dochází k určité emoční transformaci. Scheffův přístup nám pomůže porozumět a pojmenovat, o jaký emocionální proces by v takových happeninzích mohlo jít a připraví pole pro porozumění roli satiry jako distancujícího prostředku.

15

Thomas J. Scheff, The Distancing of Emotion in Ritual in Current Anthropology, Vol. 18, No. 3 (Sep., 1977), s. 483–505. Ke stažení na http://www.jstor. org/stable/2741403.

65


Distance emocí v rituálu

66

Rituál podle Scheffa zachází s tísní, s tísnivými emocemi, mezi které řadí kromě zlosti též strach, trapnost a žal. Všechny tyto emoce neodmyslitelně patří k lidskému životu. Jedná se o fyzické stavy tenze, plynoucí z nějaké stresující situace. Když se s nimi dobře nenakládá, tak — lidově řečeno — mohou „nadělat paseku“. A právě rituály jsou „dramatickými formami zacházení s emocemi tísně,“16 způsobem, jak s těmito pocity konstruktivně nakládat. Rituál je prostorem, ve kterém člověk nejdříve tísnivé emoce evokuje a poté s nimi na základě určité struktury a pravidel pracuje, což vede ke třetí fázi, při které dochází k uvolnění tísně — formou smíchu, pláče, apod. Rituál je procesem, stejně tak jako i emoce „nejsou stav, ale proces“.17 Zde jazyk naráží na své meze, protože říkáme žal či zlost, ale měli bychom pro označení takových emocí používat spíše slovesa, vyjadřující průběh — „žalit“, „zlostnit“ a pro fázi uvolnění pak „odžalení“ či „odzlostnění“. Říká-li Scheff, že rituály vytvářejí distanci od emocí, nemá na mysli odosobněné distancování, ba naopak. Jde mu o funkční distanci, o vyladění správné míry odstupu a prožívání, které může vést k finální katarzi. Tento proces hry s odstupem a prožitkem, vyladěnými na správnou míru, lze pozorovat v různých momentech lidského chování. Scheff uvádí například matku hrající si s dítětem, která si opakovaně schovává obličej do dlaně (dítě má strach, že maminka zmizela) a opět tvář ukazuje (dítě se směje). Kdyby tvář nechala schovanou příliš dlouho, onen krátký strach by přešel v pláč ze ztráty. Kdyby ji nechala schovanou příliš krátce, nedošlo by k onomu uvolnění (radost ze znovuobjevení), a tedy ke smíchu. Právě tyto tři prvky obsahují i rituály, které úspěšně zacházejí s tísní — nejdříve evokaci tísně (maminka zmizela, separace), určitý distancující prostředek (dítě ví, že maminka neodešla opravdu) a uvolnění tísně (smích). Například v pohřebních rituálech jsou tyto prvky dobře patrné. V první fázi dochází k evokaci smutku ze separace od zemřelého, dále přichází komplex věr a praktik (evokují např., že zemřelý nezemřel navždy) a v katarzní fázi přichází pláč a uvolnění. Příklad s matkou i s rituály truchlení dobře ukazuje dva směry emocí, které doprovázejí průběh rituálu. Jednak jsou to emoce tísně (emotions of distress), kdy dochází k cílené evokaci tísnivých pocitů, a druhým směrem jsou emoce, které tíseň uvolňují (emotions of discharge). Ke katarzi může dojít jen tehdy, když je nastavená správná míra odstupu. Evokace tísně je určitým znovuprožitím traumatu, nicméně nejde o „exaktní opakování, nýbrž o správně distancovaný návrat“ do těchto emocí. Pro dokreslení této správné míry dělá Scheff krátký exkurs do

16 17

Scheff, s. 487. Tamtéž, s. 478.


prožívání emocí při sledování dramatu, tedy při návštěvě divadla, či filmu. Jestliže je distance od sledovaného příliš malá (underdistanced drama), prožívá divák takovou míru emočního ztotožnění, že má dojem, jako by se děj odehrával přímo jemu. Dobrým příkladem jsou hororové filmy. Opačným extrémem je zase přílišná distance (overdistanced drama), často typická pro současné drama, kdy si divák natolik udržuje vnitřní odstup, že o viděném přemýšlí, ale nijak je neprožívá, „netýká se ho to“ — nedotýká se ho emocionálně. Jako střední cestu a tedy formu správného vyladění nabízí Scheff pojem estetického odstupu (esthetic distance). V takovém případě diváci prožívají emoce, ale nejsou jimi pohlceni, do určité míry se identifikují s charaktery postav a participují na jejich emocích, ale zároveň vnímají, že jsou v divadle a jsou tedy i pozorovateli. Důležitá je právě tato dvojí role správné míry distance — tedy být jak účastníkem, tak pozorovatelem (participant-observer role). Osobní emoce tak divák prožívá v pevném rámci dramatu a může dojít jak k evokaci tísnivých emocí, tak k jejich uvolnění. Ono prožívání emocí během dramatu je možné proto, že emoce z přítomného zážitku evokují osobní emoce, zakoušené někdy v minulosti: právě rámec jak divadla, tak rituálu, je určitým chráněným prostorem pro evokaci tísnivých emocí z minulosti. Navíc způsob odžití si emocí má vliv na všední život. Jestliže je distance příliš malá, emoce mají tendenci se vracet, když to je nejméně vhodné. A když je příliš velká, nashromážděné emoce se neodžijí a člověk může propadat do pocitů prázdnoty a neschopnosti citu. Právě estetická distance však vede k průběžnému prožívání tísnivých emocí. „Jestliže se skrytý žal znovu-prožije v estetické distanci, slzy, které pak zažívám, nejsou nepříjemné, ale osvěžující.“18 Procesuální charakter rituálu nabízí „rámec pro distancované znovuprožití situací emoční tísně“ a poskytuje prostor jak pro psychologicky umožněnou, tak sociálně přijatelnou katarzi.“19 Vedle individuálního významu tak má rituál důležitou ozdravnou funkci pro společnost. „Rituál je jedinečný v tom, že zároveň naplňuje jak individuální, tak společenské potřeby simultánně. A to tím, že umožní jednotlivcům uvolnit nashromážděnou tíseň a v tomto procesu zároveň vytvoří sociální solidaritu.“20 Vrátím se nyní k výše popsaným dvěma zkušenostem, které mě vedly k úvahám o transformaci emocí v happeninzích. Podle mých výzkumů Scheffova teorie koresponduje s tím, co zažívají účastníci během basilejské Fasnacht. Funkce uvolnění a obrození (jak individuálního, tak celospolečenského) je patrná, dokonce o ní často sami

18 Scheff, s. 480. 19 Tamtéž, s. 488. 20 Tamtéž, s. 489.

67


68

účastníci mluví. Hledání tématu a jeho artikulace jsou zřetelnou formou společné evokace emocí tísně. Nošení tohoto tématu v modu satiry (o tom více později) městem, celý průběh karnevalu, fyzická aktivita ve společenství a pevná pravidla umožňují onu estetickou, tedy funkční distanci, vedoucí k uvolňování emocí. Fasnacht tak má zcela zjevnou psychohygienickou funkci. Svatořečení Václava Klause mělo též několik kroků. Na počátku byla zlost, zažívaná jako tísnivá emoce a zároveň volání, že je potřeba s touto tísní něco udělat. Společná práce (hra s fantaziemi, hledání výrazu, apod.) je v podstatě znovuprožíváním oněch tísnivých emocí. Abych byla schopná hledat vhodné vyjádření, musím si onu původní tísnivou emoci znovu uvědomit, zpřítomnit. Ovšem toto zpřítomnění se neděje v depresivní samotě, ale veřejně — resp. společně s ostatními. Tím, jak formu zpřítomnění hledáme a artikulujeme, znovuprožíváme tíseň, ale v jiném kontextu. Navíc je zde příslib akce, a tedy i uvolnění — zatím jen tušeného. Díky postupné krystalizaci konceptu happeningu se ona tíseň začíná přelévat do jednotlivých kroků, a tím se vytváří struktura s určitou rituální podobou. A pak přichází samotná akce, která skrze spoluprožívanou radost vede k následné katarzi. Není taková satirická akce spíše parodií na rituál? Martin Pehal: Co se týče vztahu satiry a rituálu, práce s humorem je tradičně integrální součástí rituálů. Základní princip vtipu je ten, že dává do vztahů struktury, které by za normálních okolností pravděpodobně usouvztažněny nebyly. Tím vzniká komický efekt. Úplně stejný princip se ovšem týká i rituálu. Zjednodušeně řečeno, hlavní funkcí rituálu je totiž také propojovat kategorie, které jinak propojovány nejsou (například svět bohů a lidí). Satira, humor a parodie všeho druhu je tedy naopak velice vhodným nástrojem, který sdílí s rituály základní principy. Jejich propojení je tudíž přirozené.

Proč právě satira „Humor má býti chutný (…), dráždivý a peprný. Ne sice jako vtip, otřásající bránicí, ale přece vzbuzující úsměv, nikoli útrpnost se sebou samým a tím fiasko,“ píše Ferdinand Strejček.21 Oxfordský slovník popisuje satiru jako žánr, který „užívá humoru, ironie, nadsázky a zveličování nebo zesměšňování za účelem zdůraznění a kritizování lidské hlouposti a nedostatků, často se obrací ke kritice současné politické

21

Ferdinand Strejček, Humorem a ironií k vítězství národa — další příspěvek k dějinám našeho života kulturního a společenského, Praha 1937, s. 86.


sféry.“ Jelikož výše zmíněné akce se odehrávaly právě v modu satiry, zkusme se podívat, v čem je právě satira výhodná a co umožňuje. V češtině existuje krásné slovo „blbost“ a právě vědomé užívání „blbosti“ je jedním z nástrojů české satiry. Vezměme si ku příkladu pocit, který často zažíváme, když jsme konfrontováni s výroky politiků. Připadáme si „jako blbci“. Ptáme se sami sebe, zda si opravdu naši představitelé myslí, že jsme úplně nesvéprávní, že si toho či onoho nevšimneme? Adekvátní reakcí může být racionální odsouzení. Nicméně často podněty z politické sféry už samy přesahují míru únosnosti a samy o sobě dosahují absurdity. V tu chvíli je zajímavé zkusit paradoxně tu „absurditu vzít vážně“, resp. pokračovat v té které intenci a dotáhnout onu „blbost“ ještě dál. Třeba v oslovení onoho politika s otázkou, jestli by nebylo nejúčinnější rovnou nás té svéprávnosti zbavit. Ostatně právě tak popisoval vznik různých satirických akcí filosof Václav Němec: „Naši politici mají tendenci parodovat sami sebe, často není potřeba to nikam posouvat, stačí zopakovat, nebo už jen jemně dotáhnout, co oni sami už udělali nebo řekli. V podstatě oni sami nám ty happeningy vymýšlí.“ Vzhledem k předchozí kapitole je důležité zdůraznit, o jaký proces se v satiře jedná. Pole parodie umožňuje jednak prožít emoce, které k satirickému vyjádření vedou (tedy hněv, zlost, apod.), ale zároveň si jako aktér dobře uvědomuji, že to, co dělám je absurdní a ne-reálné, tedy vymykající se všednosti. V satirickém modu (a mluvíme o fyzické satirické akci ve veřejném prostoru, ne o satiře jen psané, či kreslené) dochází právě k oné dvojroli (participant-observer role) účastníka, který se jednak zaujatě účastní — a tedy prožívá, a zároveň má (díky satiře) od prožívaného odstup — a je tedy zároveň pozorovatelem situace. Toto napětí vytváří zábavnost prožitku. Člověk rád dělá nesmyslné věci, ale ve všedním životě je může dělat málo. Toto je prostor pro to vzít vážně blbost a prožít ji, dát prostor pro bláznovství, které zároveň nijak nesnižuje závažnost zpracovávaného problému. Ostatně jak říká Michail Bachtin, „některé velmi podstatné stránky světa jsou dostupné jen smíchu“.22 Satira (právě ve spojení s určitými rituálními prvky) umožňuje prožít závažnost problému a zároveň navádí aktéra na cestu, jak se s tímto problémem poprat — minimálně tak, aby člověk neupadl do letargie. Díky připuštění emocí (dokonce jejich přehnání!) a skrze společně sdílený průběh akce vede satira ke katarzi, projevené smíchem a pobaveností. „Smích má hluboký význam pro poznání světa, je to jedna z nejpodstatnějších forem pravdy o světě v jeho celistvosti, o historii, o člověku: je to zvláštní univerzální pohled na svět, z něhož se vidí

22

Michail Bachtin, Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha 2007, s. 78.

69


svět jinak, ale ne méně do hloubky (ne-li hlouběji) než ze zorného úhlu vážnosti.“23

Smysl zrání 70

V Basileji mají pro proces satirického zpracování tématu speciální výraz. Říkají: „sujet umsetzen“, tedy přesadit téma, a to z roviny všední do roviny satirické, tedy karnevalové. V tom německém slově um-setzen je cítit fyzická akce. Téma se vezme za pačesy, vytáhne z jeho přirozeného prostředí a posadí se někam jinam, kde je možné uvidět je z jiného úhlu. Je to proces „přesazování“, který trvá a díky tomu i nápad zraje. To, co je vážné, se přesazuje do nevážného. Jak říká Tzvetan Todorov: „Každá komická verze vyprávění je chronologicky pozdější než verze vážná.“24 Není to rychlá akce — reakce: něco mě naštve a já jdu nadávat. Abych mohla něco přesadit, musím nejdříve dobře porozumět tématu samotnému. Pro basilejské kliky to často znamená, že shromažďují novinové výstřižky, posílají si po internetu odkazy na zprávy v médiích, zvou si k tématu odborníky. Poté téma formulují se zdůrazněním určitých momentů, které chtějí výrazněji ztvárnit. Další fáze je na dvou umělcích. Jeden sepíše satirický pamflet (tedy dané téma přesadí do psané satirické roviny) a druhý podle zadání kliky namaluje velkou konstrukci, kde je téma vizuálně rozvedeno. V centru skupiny masek je pak tato konstrukce nesena a vepředu se k tématu rozdává pamflet. Díky tomu divák získává komplexnější dojem: nejdříve průvod vidí a intuitivně vnímá pochod masek, což v něm zanechá určitý, často cíleně kontroverzní, dojem. Pak se soustředí na laternu (stěžejní výtvarnou konstrukci) a poté na pamflet. Díky tomu, pakliže ona satirická zkratka dobře funguje, pochopí zpracovávané téma a zároveň se u toho většinou i náramně pobaví. Ivan Vyskočil: Jsou věci, které jsou otázkou času. Jsou věci, které musí dozrát. Když je mezi naší potřebou a výsledkem nějaký proces — mýlení se, zpochybňování, předělávání, tak nakonec zjistíme, z čeho ten vztek máme, co to v sobě nosíme, co z toho můžeme přijmout jako energii a co musíme jako takové odložit. Důležité je též zmínit, že toto zrání probíhá více na rovině intuice, než vědomého a strukturovaného plánu. I proto snad hledání výrazu tak dobře koresponduje s uměleckou rovinou — vždyť právě v obrazech

23 24

Bachtin, s. 78. Tzvetan Todorov, Poetika prózy. Praha 2000, s. 113.


a symbolech se může intuice naplno projevit a navázat vztahy, které nakonec i zpětně vidíme jako racionálně funkční.

71

Sociální funkce komična Ve Fasnacht je patrné, že proces transformace emocí v rituálu, o němž píše Scheff a který jsme výše zmiňovali, funguje jak pro aktéry (v silné míře), tak i ve slabší míře pro diváky. Pozorování a zkoumání přehrávaných témat, následované salvami smíchu a pobavenosti, vedou k uvolňování osobního napětí a potažmo i k jakémusi celospolečenskému uvolnění. Werner Kern: Fasnacht je takovým nádechem města. Popustí uzdu fantazii a společenské kritice. Ač jsme vlastně strašně unavení, cítíme se vnitřně odpočatí a těšíme se na další rok. A je to cítit i ve městě, jako by někdo prošťouchl ucpaný komín. Lépe se člověku dýchá. Navíc právě ten společně sdílený smích, spojený s uvolněním, jako by vracel člověka k sobě samému. Schopnost smát se souvisí s charakterem člověka jako bytosti, schopnost smíchu navrací k sebe-vědomí, ke koherenci. Vždyť smích je výlučně lidskou vlastností. A je-li toto uvolnění prožíváno ve společenství, posiluje i mezilidské vazby. „Smích musí odpovídat určitým potřebám života ve společ-


72

nosti, musí mít společenský význam.“25 A tuto sociální roli zažíváme i u happeningů, které jsme pořádali v Praze. Společná akce a společně prožívaný smích vede k vytvoření nových či utužení starých vazeb a k chuti do dalšího společného díla i v každodenním životě. Myslím, že právě tato sociálně-sdružovací funkce je jakousi novou, přidanou hodnotou, kterou u těchto akcí pozorujeme. Tento pohyb zevnitř ven, tedy ze subjektivně prožívaného naštvání, potažmo smutku a frustrace, do kontaktu s druhými, avizuje aktivitu a určitou chuť ke změně, ale především schopnost nepropadat depresivním pocitům. Funkční transformaci emocí můžeme jak u basilejské Fasnacht, tak i u „našich happeningů“ pozorovat právě proto, že jsou prožívány v kolektivu. Společné hledání satirického vyjádření je zároveň hledáním té funkční distance, o které jsme mluvili dříve. Tím, jak se nápad tříbí a převaluje, jak se ukazuje, zda obrazy, které volíme, fungují, nebo ne, účastníci společně vylaďují tuto distanci, jaké člověk často sám není schopen. Snad právě proto, že v samotě může člověk být mnohem více pohlcen smutkem a frustrací, kdežto spolu s ostatními snáze najde úlevný odstup. Uvědomila jsem si to nedávno na textu Jana Wericha. Krátce po ruské okupaci roku 1968 se Werich rozhodl, že v modu satiry (ovšem právě jen psané), popíše svému příteli v zahraničí, co se tu vlastně odehrálo. Začíná příjezdem přátel na přátelskou návštěvu… a pokouší se o humor a nadsázku. Ale to „přesazení“ vázne, fabule úplně nesedí a víc a víc je v jeho textu cítit, jak je ve smutku zabředlý, jak chce ironii, ale je vtahován do víru frustrace, až nakonec uprostřed líčení prohlásí: „Chtěl jsem ti, milý Tony, ukázat, že nám ještě zbyl humor, že není vše ztraceno. Ale humor mě náhle přešel, není ho dost. Přišli v noci, jako zlodějové…“26 Na jednu stranu si uvědomuji, že okolnosti byly tak tísnivé, že je možná těžké očekávat schopnost humoru, že ta distance od smutku je příliš malá, aby člověk mohl být hravý a asi ne vždy je možné tu distanci vytvořit. Ten zásah byl asi příliš blízko a příliš fatální; více než zlost je cítit smutek a zklamání. Nicméně když před válkou společně s Voskovcem dělali politicko-satirické divadlo, okolnosti byly také tíživé, a přesto jejich satira fungovala. Možná, že satira funguje více ve společném tvoření, než o samotě. Být s druhými pomáhá vytvářet onu funkční distanci.

25 26

Henri Bergson, Smích, Praha 1993, s. 17. Jan Werich, Povídky nejen o psech, Praha 1990, s. 5.


Bezúčelovost Ještě bych ráda zmínila prvek nesmyslnosti či bláznovství.27 Happeningy, o kterých zde referuji, pracují s bezúčelovostí. Uspořádáme v podstatě nesmyslnou akci, která nemá žádný praktický význam, není v ní utilitárnost. Stojí nás mnoho času a často i peněz, ale není nám vlastně k ničemu užitečná. A přesto jsme ochotni do ní investovat obrovskou energii. Díky té nesmyslnosti může totiž člověk mnohem víc pustit uzdu fantazii, být kreativnější. Tyto akce vlastně ukazují v čisté podobě to, po čem člověk touží a většinou si nemůže dovolit — jistou bezstarostnost s vyjadřováním. Tím, že je modus satiry obecně srozumitelný, nás satira i chrání a vytyčuje prostor, kde si jako dospělí lidé můžeme hrát s blbostí, kde můžeme nechat fantazii malovat skryté významy a dokonce je proměnit v realitu. Díky tomu má, myslím, satira ve veřejném prostoru blízko k rituálu. Vytváří ochranný prostor, vyjmutý ze všednosti, který umožňuje prožívat a zároveň uvolňovat.

Závěr Na závěr ještě krátká úvaha o kreativitě. Jak v basilejské Fasnacht, tak u happeningů, které pořádáme v Praze, si všímám obrovské kreativity jednotlivých lidí, kteří — ač jinak nemají k umění žádný velký vztah — najednou (v rámci přesazování tématu) vymýšlejí, realizují, rukama tvoří (masky), přinášejí nové a nové nápady. Umožňuje to rámec té nesmyslnosti a také neužitkovosti? Že totiž člověk si dovolí mít ná-pad? Otevře se určité inspiraci, jak ostatně říkal i Václav Němec při přípravě Svatořečení, „uvidíme, jestli mě ta múza políbí…“. Slovo „nápad“ také pěkně vystihuje charakter takové inspirace — něco nás

27

Ostatně i název článku Chvála zlosti je inspirován názvem knihy Erasma Rotterdamského Chvála bláznivosti.

73


74

na-padne, v podstatě je těžko říct, zda za to můžeme sami, nebo jsme se jen správně otevřeli jistému proudění. A v souladu s jazykem je potřeba s ná-padem i nakládat. Totiž nechat ho co nejvíc být, nechat ho na-padat, aniž bychom ho překrucovali. Nechat ho, ať se vybarví, a sledovat, jak zapadá do intence akce. Tady je právě důležitý proces zrání. Když nápad znova zkoušíme, odvracíme se od něj a zase se k němu vracíme. Jak říká Přemysl Rut: „Ze samé radosti, že jste mu neublížili, se příběh rozeběhne, předvádí vám překvapivé možnosti a ukazuje netušené významy.“28 Zřejmě proto tak dobře fungují v satiře symboly a obrazná vyjádření — člověk je skládá dohromady intuitivně, jako mozaiku, a je sám často překvapen, že nakonec takto vystihl zamýšlený význam mnohem lépe, než kdyby se snažil o přímý popis.

V Basileji je možné dlouhodobě pozorovat, že pravidelná možnost satiricky a kreativně reflektovat palčivá společenská a politická témata má pro společnost velký význam v očistné funkci, a zároveň tato společná tvorba vytváří důležité sociální vazby — zjevně právě díky sdílené transformaci negativních emocí do pozitivního a kreativního zážitku. Satirické vyjádření vytváří funkční odstup tím, že umožní člověku plně vstoupit do zpracovávaného tématu a zároveň mu pomáhá v reflexi a v nalezení nového vztahu k danému tématu do budoucna. Ač před sebou divák Fasnacht vidí přes tři sta problematických aktuálních témat, nálada není skleslá, ale naopak optimistická. Podobný proces zažíváme při tvorbě happeningů. Jednou z posledních velkých akcí, kterou jsme (v občanském sdružení Iniciativa FÓR_UM) uspořádali, byl satirický karneval občanských iniciativ v den státního svátku 17. listopadu 2012. Přímo jsme se inspirovali basilejskou Fasnacht, ovšem

28 Přemysl Rut, V mámově postýlce, Brno 2000, s. 7.


„kliky“ v průvodu tvořily různé občanské iniciativy, které satiricky zpracovávaly témata, jimiž se dlouhodobě zabývají. Z Basileje přijel výtvarník Werner Kern, který nás předem učil vyrábět masky, jež pak každá z iniciativ zpracovala podle svého tématu. V průvodu bylo osm uskupení, celkem kolem dvou set maskovaných účastníků. V čele kráčelo dokonce patnáct Basilejců, kteří hráli do pochodu své fasnachtové pochody. O této akci mluvíme na jiném místě, nicméně bych zde ráda zdůraznila aspekt, korespondující s intencí tohoto článku. Průvod jsme uspořádali právě na 17. listopadu, jelikož jsme se domnívali, že si s tímto svátkem (slavení svobody) jako národ nevíme moc rady. Člověk má chuť vyjít do ulic, ale v „nabídce“ je buď nostalgické kladení věnců, či rozličné demonstrace. Karnevalový průvod iniciativ měl být novým způsobem, jak svobodu oslavit kreativitou, jak svobodu slova a shromažďování oslavit satirickým průvodem. Během té soboty se odehrálo v pražských ulicích několik akcí, které velmi pěkně ilustrovaly, jak různě je možné s negativními emocemi zacházet. Proběhla veliká demonstrace odborářů, několik tisíc lidí demonstrovalo v ulicích proti všemu možnému, hlídaly je stovky policistů. Agresivní atmosféra byla cítit na hony daleko. Množství lidí též kladlo věnce u pomníku Sametové revoluce na Národní třídě, v pietní a trochu i smutné atmosféře. Průvod Sametové posvícení nabízel oproti tomu i onomu úplně novou formu oslavy, tedy agresi i smutek transformovaný do satirického vyjádření. Průvod byl radostný, ač často pojednával o kontroverzních a frustrujících tématech. Protichůdnost mezi agresí a kreativitou v těchto akcích trefně zachytil kanadský religionista Ronald L. Grimes, který celý den filmoval v ulicích. Jeho dokument29 začíná křikem a kolonami policistů, napjatou atmosférou na Václavském náměstí a přípravami „klasické demonstrace“. Poté přicházejí záběry na průvod Sametového posvícení. Energetický rozdíl je zjevný. Jana Medlíková: Mě na tom fascinuje, že se něco negativního transformuje v něco pozitivního. Když jdeš s někým na kafe a společně nadáváte na poměry, tak to sice sdílíte a zapijete, ale ta nálada pořád zůstává negativní. Ale touhle satirickou akcí z té nasranosti uděláš radost, která je ještě znásobená právě tím kolektivním zážitkem. Bohužel jednou z charakteristik českého národa je určitá tendence k letargii. Mluví o ní už Ferdinand Strejček v roce 1937, když probírá vývoj českého národa v jeho vztahu k humoru od dob obrození. Situaci na konci devatenáctého století popisuje následovně: „Původ této národní letargie, lhostejnosti a netečnosti, shledávám částečně v omrzelosti z častých neúspěchů politického vedení, ale vinu měl také

29 Dokument Ronald L. Grimes, Ritualizing the Velvet Revolution http://vimeo.com/54936689

75


76

český lid sám, neboť počal více se starat o sebe a o svoje vlastní zájmy, než o blaho a štěstí národa. V jeho dočasných představitelích viděl spíše živel rozkladný, destruktivní, než skladný, spojovací a rozněcovací. Bylo potřebí čerstvých živin do národního ohně ...“ A podobně kdysi píše Josef V. Sládek v dopise Juliu Zeyerovi: „Pro nás na tomto kolbišti vnitřních sporů místa není: neumíme házet blátem. Tedy nechme toho, dokud nepřijde dobrý satirik.“ Snad pokusy poslední doby, které jsem v tomto článku představovala (různé happeningy, Sametové posvícení, apod.) poukazují na to, že do této „národní letargie“ upadat nechceme a otevíráme se příchodu „dobrého satirika“, který dřímá v každém z nás. Věk zas jeden v dál se ztrácí / nového nám vzchází práh / za ním k hojné perné práci / kyne řada vážných snah / i boj hrozí starý, známý — / však i ty pojď, Švando, s námi / český smíchu, zdráv nám buď / v časů slotě / k bujné notě / laď své dudy / zažeň trudy /směj se, směj a skočnou huď! Ignát Hermann, Švanda dudák

Olga Věra Cieslarová *1980. Studovala religionistiku, dnes je doktorandkou v oboru autorské tvorby. Založila iniciativu FÓR_UM a karneval Sametové posvícení.

Tvorba není věc agrese. V článku Maska namísto transparentu jsme se snažili jít po podstatě satiry a po jejím vymezení v rámci recese. Zajímalo

Ivan Vyskočil *1929. Studoval divadelní režii a herectví, dále psychologii a pedagogiku. Založil Katedru autorské tvorby a pedagogiky DAMU, kde je dodnes profesorem.

nás taky tíhnutí českého národa k recesi, nebo takové to nadšení pro... Mystifikaci, viďte? Kdysi jsem někde říkal, že v recesi je Česko světový předchůdce happeningu. Poněvadž happeningy měly také — stejně jako recese — zbavovat mechaničnosti. Aby si člověk uvědomil, co dělá. Vznikly jako útok na setrvačnost, bezmyšlenkovitost. A to je blízko tomu, co říkal Henri Bergson o smíchu — v recesi jde o zesměšňová-


ní stereotypů, které se už natolik vžily, že si člověk neuvědomuje, že se jedná o stereotypy. A proč mají zrovna Češi rádi recesi? Že ji mají rádi? Spíš, že tady vzniká. První republika znamenala otevření do světa. Ono to u nás vzniká s koncem Rakousko-Uherska — ten geniální blb, švejkismus. Někdo, kdo dělá neuvěřitelné skopičiny, ale s čistou hlavou a s plným vědomím toho, že je dělá. Rozpoznávám v tom určitý smysl pro absurdno: co nejvíc lidí namočit do neřešitelné situace. A chápal bych ten vývoj historicky: Čechy byly dost dlouho stranou. Praha byla stranou Vídně, a přesto tady bylo dosti vlivů, které podněcovaly vznik takového šibeničního humoru. A zároveň tu byl smysl pro nadsázku — možná právě proto, že to byla provincie. Že měla větší odstup, a proto mohla vidět tu „stolici“ v křivém zrcadle. Hlavně ale myslím, že to souvisí s národním vědomím a sebevědomím. Velkým momentem byla univerzita, přesněji univerzity. Byla u nás silná intelektuální vrstva mladých lidí — a  nejenom z Čech. Univerzita byla trochu Evropa. Ale obecně: když už nevíte, co udělat dál, když už na vás dolehne bezmoc, tak máte možnost se z toho dostat prostřednictvím nadsázky, humoru a parodie. Je to snaha vyrovnat se se stresem a ten stres je většinou společenský, politický. ( A my, Češi, jsme měli dost dlouho na hřbetě tyhle politické, domácí radosti.) Znesmyslnění, nebo přehnaná adorace určitého detailu, který je najednou vytržen z kontextu, dělá kontrast, který vzbuzuje nevoli, nebo smích. Rozlišoval byste v rámci tohoto typu humoru recesi a satiru?

Jaký je podle vás mezi nimi rozdíl? Rozdíl je daný už názvem. Satira je historický název a hodně starý a má své velmi jedinečné určení, pokud jde o poetiku. Pochází z Říma, z Řecka. Neznám moc oblast dálného východu, ale i tam jistě něco bylo. Je to záležitost velice výrazně občanská. To znamená, že se ti, kdo nejsou u moci, kdo jsou bezbranní občané, skrze satiru udržují „ve formě“. Udržují se na úrovni lidí, kteří jsou svobodní. A to mohou tím, že politickou moc znevažují, a dělají to různými způsoby podle toho, jak jsou nadaní. Zbavují politickou moc nepříjemných, zotročujících momentů. Tepou nešvary. Nešvary, které satira tepe, většinou vyplývají právě z nadvlády, z určité moci. Satira netepe nešvary, které by byly záležitostí domácí nedohody, ale ty, které jsou v podstatě v plánu moci. A tepe je proto, aby je zbavila jejich ostří. Aby je diskvalifikovala, zesměšnila. Protože to zesměšnění je — a bylo i v době Řecka a Říma — hlavní mocí bezmocných. Tak takhle je daná ta satira a už z toho je mimo jiné vidět, jak velice spočívá v konvenci. Sama spočívá v tom, čím můžete zesměšnit, v tom, kde které momenty jsou pro toho, koho zesměšňujete, tak důležité, že nechce, aby vyšly na veřejnost a byly reflektovány šíře, aby k nim veřejnost zaujímala určité stanovisko — obyčejně stanovisko, které není pro ty, kdo jsou v centru zájmu, vůbec lichotivé. Tohle to je satira. Recese se tohle vůbec netýká. Netýká? Recese je povyražení z volné ruky. Povyražení jako takové, které nemá za program to tepání zlořádů nebo jejich odstranění. Recese, pokud něco chce

77


budou měřit. Přešli na druhou stranu a tam požádali někoho dalšího, aby provaz také podržel. A pak pozorovali, jak dlouho tihle lidé vydrží v situaci vážnosti, že byli pověřeni měřením Karlova mostu. Za jak dlouho jim začne být divné, že se nic neděje. Mělo tohle měření Karlova mostu nějak reagovat na společenský kontext doby?

78

uvést v pochyby nebo v nevážnost, tak je to schopnost racionálně uvažovat, zaujímat rozumné inteligentní stanovisko. A tématem recese jsou třeba konvence, které jsou už tak ošoupané a zaběhlé, že ztratily svůj smysl. Recese zaměřuje své ostří vůči blbosti, zesměšňuje každodenní blbost. Jak říká Jan Werich: „Je nezbytné proti blbosti bojovat, i když je to marné“. Právě proto je třeba bojovat, že to je marné, že se nikdy nezvítězí. I když on ten Werichův výrok není úplně přesný: nejde o boj proti, on je to boj s blbostí jakožto s něčím, co máme každý z nás v sobě. Blbost není něco, co by stálo proti nám, proti čemu bychom jako kompetentní, ale nezasažení šli. Té naší první generaci recesistů šlo o to „skočit na špek“, ale taky o to sám na něj skočit, zasmát se sám sobě. Jedno z prvních pravidel bylo neublížit. Recesi nesměl dělat nikdo, kdo by chtěl druhého poškodit. Nesměl to dělat nikdo, kdo byl opilý, kdo nebyl při plném vědomí. Podstatou recese bylo využívaní lidské slabosti pro konformní život. Víte, jak se to dělalo třeba na Karlově mostě? Na jednom konci mostu měli lidé provaz, který byl dlouhý jako Karlův most, a požádali kolemjdoucí, aby konec provazu podrželi — že ten Karlův most

Reagovalo na to podstatné: ne na politický, ale na duchovní stav společnosti, na fakt odcizení. V momentě, kdy je někdo pověřen nějakým veřejně prospěšným úkolem, začne se cítit jako někdo, kdo není on, ale kdo je instituce. Cesta k odcizení začíná s přesvědčením, že člověk za nic nemůže. A nemůže za nic, protože byl pověřený, protože byl jmenovaný veřejným činitelem. Ovšem ono zjištění, že není sám sebou, ale něčím víc, že se uplatňuje ve větším projektu, vede toho člověka k tomu, že přestane přemýšlet. A kromě měření Karlova mostu měli tihle původní recesisté ještě jeden zajímavý kousek, a sice Napoleona. Ten, kdo to dělal, si musel nejdřív vyhlídnout kolemjdoucího s kloboukem a toho se optat, jestli ví, jak vypadal Napoleon, jestli chce vidět Napoleona. Když řekl, že chce, tak mu klobouk otočil našíř. Čili on měl jen na hlavě klobouk posazený jinak a znenadání byl Napoleon. Typicky recesní situace. Mohl byste přesněji popsat, v čem byla typicky recesní? Ony ty recese měly přinejmenším dvojí průběh, dvojí charakter. První proud zakladatelů byl takový „protisošácký“, „protiburžoustský“. Přišli například někam, kde byl banket a kde lidé hodovali, a přinesli si tam vlastní příbory a dovolili


si také trochu ochutnat. Nějaké paní třeba snědli kousek její porce a pochválili jí, jak byl výživný. A hlavně chodili do podniků, které vypadaly hodně „hoch“ a drahé. Pan režisér Krejčík, který byl takovým recesistickým guru, mi říkal, jak se účastnili nějakého maturitního večírku, který byl v tomto ohledu velmi slibný. Přisedli k někomu, kdo právě večeřel, nechali si přinést příbor a ten dotyčný večeřel s ním. A nabízel mu, jako kdyby byl zvaný, jako kdyby byl vychovatel toho, kdo si tu večeři objednal. Šlo o tu výměnu rolí. Tyhle přesmyčky, tedy přivést druhého do jiné role, to byla živná půda recese. Najednou z něho udělat někoho jiného. Žádoucím byl ten osvobozující smích. A jaký byl ten druhý průběh, druhý charakter recesních akcí? To byl takový proud v recesistické mentalitě, spojený se středoškolským klimatem. Řekl bych, že to často byla až středoškolská satira, zaměřená proti tomu, když se ví, jak to má všechno být, a proti tomu, jak se má za odpudivé, když to všechno tak není. Z tohoto klimatu také o něco později vzešla kultovní záležitost Pan Posleda, přítel študáků. Znáte? Od Jaroslava Žáka. Recesisté navazovali na tohoto středoškolského profesora, který psal o odvěkém boji mezi študáky a kantory. Jaroslav Žák byl na venkovském gymnáziu — tehdy bývala často lepší než ta v Praze. Tady bylo, pokud jde o tvůrčí myšlení, pár proslavených — „Křemencárna“ nebo „Truhlárna“, ale na těch venkovských to opravdu bujelo. Žák napsal také Cestu do hlubin študákovy duše i Dobrodružství šesti trampů. Dále napsal Z tajností žižkovského podsvětí, což se týkalo Svobodné republiky Žižkov, táhnoucí se od Bulhara až na Židovské pece. To byly takové parodie na koho-

koliv a na jejich způsob udělal Brdečka leccos z Limonádového Joeho — takovou to má genezi. Napadá vás nějaký příklad dobré recese ze současnosti? V dnešní době jsme bohužel často svědky zneužití, nepochopení recese. Příkladem jsou televizní Ptákoviny nebo vůbec pořady a srandy tohoto typu. To jsou případy zneužití recese, protože v nich je cítit navádění proti někomu. A recese neměla být nikdy proti. Recese měla svou etiku. Neměla poškodit dotyčného. Recese je záležitostí odvahy a potřeby si něco zkusit. Ale poškodit druhého odvaha není. Když jsem dělal v roce 1965 pro Zvědavou kameru rozhovor o recesi, vyjadřovali se tam také významní recesisté, kteří v té době ještě žili. Jeden z nich, Gustav Schönbach se jmenoval, byl synem ředitele pohřebního ústavu na Staroměstském náměstí. Akce, které pořádali tihle recesisté z první generace, bychom mohli označit jako netradiční divadlo, nekonvenční divadlo. Divadlo v jiném, než divadelním prostoru, tedy divadlo bez divadla, ve volném prostoru. A jedna z těchto jejich akcí byl Pohřeb profesora Turčina. O co šlo? Byla to skutečná postava? Turčin byl profesorem na obchodní akademii v Karlíně, velmi tvrdým a neoblíbeným. Když byl jednou mimo Prahu, nechali studenti vytisknout parte s oznámením o nenadálém úmrtí profesora Turčina a pozvánkou na pohřeb. Turčinovi odeslali jiné parte s pozvánkou na stejné místo a ve stejný čas. A tak se stalo, že šlo vedení školy s věnci kondolovat na pohřeb a když

79


byli všichni shromážděni, jak to má být, vyšel jim z druhé strany vstříc nebožtík. Vrcholná akce. Mělo to nějaký dopad? Co se dá takovou akcí ukázat?

80

Byla to recese skýtání — všichni stáli a čuměli. Co přesně to „skýtání“ znamená? Vysvětlím to na dalším příkladu, ale nejprve bych chtěl ještě dodat, že pohřeb profesora Turčina měl význam v rámci boje proti takovým uchvatitelům — profesorům, kteří byli vždy bráni jako silnější proti studentům. Profesor Turčin nemohl od té doby na akademii učit a byl pochopitelně přeložen a dával si pozor na svůj přístup, na styl toho kantoření, aby to mělo lepší způsob komunikace. A co znamenalo, když se o někom v recesi řeklo, že „skýtal“? Jednou byl s Milošem Kopeckým natočen krátký film o chlapíkovi, který „už nečaruje“. A  to právě na základě jedné recesní akce: týkala se člověka, který se měl vrátit z ciziny. Recesisté dali do novin inzerát, že ten a ten po návratu tam odtud opět otevírá svou praxi věštce a hadače budoucnosti. Důsledkem bylo, že mu na oné adrese stále zvonili lidé a ptali se na budoucnost. Byl proto nakonec nucen dát do novin podobné oznámení, totiž ve znění, že „už nečaruje“. Taková recese přivede dotyčného do stavu „skýtání“ — do stavu, v němž „skýtá“. Na to, aby ten, kdo je v recesi, „skýtal“, musí akce vyvolat dostatečně silný zpětný nápor. Tento „čaroděj“ skýtal natolik, až musel sám začít vysvětlovat, že už nečaruje.

Myslíte, že je pro recesi příznačné, aby měla — tak jako v případě profesora Turčina — tak reálný dopad? Ano, většina věcí od recesistů měla reálný dopad. Nešlo o to konkrétního člověka poškodit, ale aspoň se ti lidé chytili za nos, nabourala se taková ta oficiální namyšlenost, povýšenost. Dopad byl v sociálním postižení, nikoliv v poškození. Ba ani ve výsměchu — jako je tomu například v oněch Ptákovinách. V rámci našich satirických happeningů právě často diskutujeme o tom, zda mohou mít konkrétní reálný dopad. Jestli se ten který parodovaný politik alespoň kdy chytne za nos, nebo jestli ta akce jen šíří povědomí o tématu. V tomto ohledu si myslím, že je lepší pojmout to téma šířeji než jen na jednu osobu a to je velký tvořivý úkol. Pokud to není opravdu trefné, tak se to rozplyne, protože většina lidí to na sebe nevztáhne. A to třeba nejde ani o to, aby to vztáhli veřejně, ale aby to vůbec vztáhli na sebe. Přece jen je to spojené s velkou mírou trapnosti. A jak takovou trapnost ošetřit — to by byl zase velký tvořivý úkol pro ně. Někdy se nám ten tvořivý úkol — jak trefně a sdělně vyjádřit téma — zdá až příliš velký. Zdá se nám, že musíme parodovat jednání, které už samo působí jako parodie. Že někdy politici myslí vážně věci, na které bychom nepřišli ani v legraci. Co si o tom myslíte? Já si myslím, že to je vada inteligence — aby to mysleli vážně, aniž by si uvě-


domovali, jaký je v tom háček. A když dělají věci, aniž chápou jejich druhou stranu, je to omezenost. Ještě by tu měl být někdo, kdo by opravdu realizoval, to, co říkají. Někdo, kdo by to demonstroval věcně: takhle to vypadá ve skutečnosti, když vás vezmu za slovo, když převedeme v čin to, o čem hovoříte. A může to být politická recese? Když to dotyčný „shodí“. Tedy něco dělá jakoby vážně a pak řekne: podívejte se, to vážně nebylo. Když to dovede tak daleko, že to může shodit. Pak to má určitý apelativní, nebo výstražný charakter. Recese může mít tuhletu povzbuzující, ponoukající funkci, pokud jde o tu konkrétnost, schopnost domýšlet určité věci a vidět je v souvislostech. Když jsem se zpětně zamyslela nad tím, co ve mně vyvolává pnutí něco dělat, nějak reagovat na politické dění, zjistila jsem, že jsou to pocity bezmoci, hněvu a zlosti. A ze zkušenosti s basilejským satirickým karnevalem Fasnacht jsem pochopila, že tu zlost je možné zpracovat — vyjádřit to, co pocity bezmoci a zlosti vyvolává, pomocí masek, lateren nebo pamfletů. Basilejci vlastně každý rok po tři dny chodí městem a tu svou zlost ukazují...

charakter pro společnost. Odtud tedy bereme inspiraci pro naše satirické happeningy — například průvod Sametové posvícení by měl být možností, jak pracovat s tou zlostí… Se zlostí a bezmocí? Myslím si, že aby nakonec to přesazení bylo pro lidi dostatečně srozumitelné a aby nebylo cítit falší, musí samotné přesazování být prostorem, kde jsou lidé schopni spolupracovat a spoluhrát. Pak vzniká hra, která se stává takovým nadechnutím, začátkem, další energií — protože čeho jsou lidé zbavováni těmi zklamáními, je právě energie. Jsou zbavováni chuti něco s tím dělat. Jakmile jsou ale schopni s tím něco dělat na rovině hry, tak už s tím něco dělají i na rovině energie. Můžu artikulovat určitá stanoviska — a to právě většinou při té zlosti, při tom vzteku, při té frustraci schází —, můžu srozumitelně formulovat, proč mám tu zlost, kde je protipól, kde je zakopaný pes. K tomu se dostanete až v jednotlivých etapách, které čistí vědomí. (Jana Pilátová doplňuje) Napadá mě, že jednou takovou etapou, která čistí vědomí, je v případě Sametového posvícení výroba masek: že se ta maska dělá rukama. Pocity bezmoci jdou do prstů, do hlíny a jde to tedy ven artikulovaně — do konkrétních pohybů, tvarů a slov…

Artikulují, tematizují. Přesně tak. A nedělají to prvoplánovým způsobem, ale přesadí — říkají tomu „umsetzen“ — téma do satirické roviny: musí si s ním nejdříve pohrát a získat nadhled a tohle hraní je spojuje, protože na tom pracují ve skupinách, a tak má celá akce silně očistný

(pokračuje Ivan Vyskočil) Výborně. A je důležité si uvědomit, že zásadní je ten proces dospívání — tedy trvání, toho, jak se k tomu dospěje. Ono se k tomu nedospěje jako k nápadu, ale dospěje se k tomu až určitým prohnětením. Celistvostí toho procesu. To jsou zapomenuté věci, ono se dneska skoro nehněte. Málokterá ženská dělá s těstem, do toho těsta

81


dává kus sebe — zvláštní lidožroutství… Víte, to je zajímavé, že při tom hnětení proudí energie.

82

Udělali jsme dvě dílny masek — jedna trvala pět dní a druhá skoro čtrnáct dní — a byla s tím těžká práce, ale když lidé vzpomínali na Sametové posvícení, skoro všichni říkali, že výroba masek byla nejzábavnější. Samotný průvod byl vyvrcholením, ale nejdůležitější prý byla možnost si tu masku vyrobit a o tom kterém tématu si přitom s někým povídat. Jsou věci, které jsou otázkou času. Jsou věci, které musí dozrát. Když je mezi naší potřebou a výsledkem nějaký proces — mýlení se, zpochybňování, předělávání, tak nakonec zjistíme, z čeho ten vztek máme, co to v sobě nosíme, co z toho můžeme přijmout jako energii a co musíme jako takové odložit. Je důležité přijít na to, co je na tom pozitivní. Na začátku máme vztek a to nás vede k agresi, ale tvorba není záležitostí této agrese. Tvorba je něžná nebo mírná agrese: nemůže být neutrální, nemůže být bez určitého napojení, ale jde o to objevit, jaký má ten náboj znaménko, jak chutná. To je totéž jako s tím dialogickým jednáním: musíme nejdřív přijít na to, jak je to v nás — potřebujeme to pustit do kolektivního vědomí, abychom to z něj zase mohli zpátky dostávat. Vidím v tom zacházení s bezmocí i určitý autorský princip. Když něco tvořím, už nejsem bezmocný, ale jsem autorem aktu, a tedy už jednám. Je to ještě trochu jinak. Jde o to zpracovat energii z toho vzteku. Chvíli to

trvá, než se vztek propustí tělem, a chvíli to trvá, než se člověk zbaví té zlostné křeče — než se zbaví netrpělivosti, než přemůže křečovité pnutí „už aby to měl hotový“. A už když ta křeč přechází do objevování, do omakávání, vzniká určitý postoj, vzniká nápad, který se ale musí nejprve ověřit. On člověk nesmí hned vědět, hned jednat, ale nechat se z toho prvotního vzteku objevovat, jak to je a co se s tím dá dělat. Protože pokud jedná hned a chce mít vše hned hotové, z toho prvotního vzteku, pak udělá něco, co je běžné, a tedy neúčinné. My dnes obecně hrozně rychle dosahujeme výsledku, protože my to kvůli tomu výsledku děláme. Když to budeme dělat víc ze zvědavosti, o čem to vlastně je, a nebudeme to považovat už za směrodatný výsledek, dostaneme se trochu blíž — pokud jde o tu kvalitu. Naše netrpělivost udělat to hned, mít to z krku, být s tím spokojený — ta nám hodně škodí. Vždyť víte, že při tom dialogickém jednání říkám: ne rychle, ale hezky si toho stačit všimnout, jak to jde. Jestli to mám dělat rychleji, to mi pak někdo uvnitř řekne: Hele, Ivane, rychleji, aby to mělo tvar! Ale pokud si stačím všímat, co se děje, dokud mi o ten tvar nejde, tak poznávám, co k tomu tvaru vede. Tuhle otevřenost k nehotovosti vnímám jako čím dál důležitější. Člověk jako by dialogickým jednáním nabýval určité kondice k tomu vnímat to volání, které ještě není konkrétní a které se konkretizuje tím, jak se člověk pokouší ho artikulovat. Ano, je třeba stále zkoušet a zkoušet, jestli už to něco říká. V tom, co děláte — například že si tvoříte masky — můžete časem volit snazší cestu. Ale pokud jste jednou prošla celý proces hnětení a po-


znala jste, co vede k tvaru, vždycky už v tom bude přítomné tohle vědomí, tahle vaše energie, která je s tím procesem spojená. Ona ta duchovní stránka je pak mnohem důležitější než technické provedení — obsah toho vědomí je přítomný v tom, že si uvědomujete to, co děláte. Co děláte, pokud jde o naše partnerství, pokud jde o náš vztah, pokud jde o naše chyby. Co myslíte tou duchovní stránkou? Když slyšíme duchovní, představujeme si často něco transcendentního. Ono to je. Překonání toho vzteku je transcendentní. Dostáváte se do jiné časové kvality.

83


Aby to nebylo ušmudlané. Metodika politického happeningu s prvky divadelnosti Alena Rybníčková

Happening získává na oblibě. Holdují mu umělci, aktivisté, studenti. Aby si i nadále udržel schopnost vyvolávat společenskou diskusi, potřebuje — tím spíše, že roste v kvantitě — rozvíjet i své kvality. Pokud by přišel k chuti i vám, budiž vám tato metodika pomocí a inspirací.


O happeningu Happening vznikl v 50. letech 20. století ve Spojených státech amerických, do českého prostředí doputoval o nějakou dobu později. Označoval otevřenou uměleckou formu a v širším smyslu jakoukoliv neobvyklou událost, do níž se mohli aktivně zapojit diváci / náhodní účastníci. (srov. Pavlína Morganová, Akční umění, Praha 2009) Jan Kerbr (divadelní kritik): V šedesátém šestém roce jsme o nich už četli, uvolňovaly se informace o podobných aktivitách na západě. Rozhodli jsme se tedy udělat v Úpici v Podkrkonoší také takový malý happening. Se znalostmi angličtiny to bylo všelijaké, tak tomu děvčata říkala „hípning“. Nešlo o nic zvláštního. Šli jsme pravou nohou po chodníku a levou po ulici, bylo nás asi dvanáct. Občané se za námi otáčeli, co je to za divný průvod. Na vysoké škole nám chodily pozvánky na výstavy a vernisáže a jednou přišla pozvánka i na akci, která happeningem jen ještě nebyla nazvána. Měli jsme si přinést citrón. Na místě jsme ho rozkrojili a lízali. Naše tváře byly pochopitelně patřičně zkřivené a komické — tím jsme měli šokovat brněnské měšťáky. Větší dosah to asi nemělo, bylo to opravdu nevinné, taková drobnost, a přesto se nazývala akcí. Ale možná i tak měla ve své době význam. Způsobem zpracování a provedení tématu nás happening vytrhuje z navyklých vzorců myšlení. Mohou se do něj zapojovat náhodní kolemjdoucí, přátelé, ale i neznámí „přátelé přátel z Facebooku“. Zapojují se do něj také novináři, kteří svou účastí na místě nebo sepsáním zprávy mohou akci posunout do další roviny. Pojetí termínu „happening“ je tak široce rozevřené, že se jej neostýcháme používat pro níže popisované akce — ačkoliv je třeba předem vymezit, že jde především o akce zaměřené politicky, tj. na konkrétní změny v politickém rozhodování. Dále je třeba říci, že naše happeningy pracují s prvky divadelnosti (práce se scénářem i improvizací, výstavba dramatické situace, práce s netradičním prostorem jako se scénou, role, rekvizity, masky…) a nově pracují také s mediálním prostorem, jakožto pokračováním prostoru veřejného.

O politickém happeningu Happeningová forma jako by byla dnešní informační společnosti šitá na míru. Na místě konání je interaktivní a zároveň vyhovuje médiím, která — aby vyhověla požadavkům rychlosti nových technologií — slevují v hloubce zpracovávaného tématu. Může se efektivně šířit a vyvolávat diskusi dalšími cestami, jako jsou internetové sítě Facebook, YouTube, po e-mailu, ale i povídáním mezi lidmi. Šířit po-

85


86

vědomí a zpracovávat témata a tvary proběhlých happeningů můžeme uspořádáním výstavy, vydáním publikace nebo shromažďováním a analýzami na webových stránkách. Pro přesnější popis v souladu se záměrem užívat happening k vyvolávání společenské diskuse a změny politických rozhodnutí užíváme přívlastek „politický“. Níže v této metodice, ale především v rozhovorech a komunikaci s veřejností a novináři ovšem používáme zkrácenou verzi termínu „happening“. Ve vztahu k tvůrci či pořadateli happeningu má přívlastek „politický“ vyjádřit, že se tvůrce nejen zajímá o průběh samotné akce, ale podniká ji se záměrem něco reálně změnit. Může nepřímo apelovat na vytvoření postoje k tématu u veřejnosti, nebo apelovat přímo, aby zmocněné osoby — většinou politici — podnikly určitá opatření; aby například hlasováním přijali nebo nepřijali zákon. Politici se skrze tento pořadatelův záměr de facto stávají dalšími účastníky happeningu. Piknik v metru: Dobroty, předčítání Rozmarného léta a dívky v plavkách. S tím se setkali 1. 7. 2011 krátce po poledni cestující pražského metra. Sdružení Pražské fórum uspořádalo ve stanici Můstek happening. Protestovalo tak proti zvýšení cen jízdného, které je podle městské rady pro cestující vlastně výhodné, protože se kromě ceny zvýšila i délka platnosti jízdenek. Proto členové a příznivci sdružení uspořádali právě piknik — chtěli spolucestujícím ukázat, jak mohou využít minuty navíc, které neprojezdí... Ve vestibulu stanice rozložili deky, vybalili svačiny a začali si předčítat z Vančurova textu. Některé cestující ale pobuřovala obnažená dívka v plavkách. Přivolaní policisté protestující vyzvali, aby happening ukončili. Protestující jim nabídli pohoštění a akci dobrovolně ukončili po hodině a půl jejího trvání. „Zatímco řidiči dostávají nové silnice, díky nimž si mohou cestu městem zkracovat, dostali pasažéři MHD k prvnímu prázdninovému dni minuty navíc, které mohou trávit v dopravních prostředcích. Cestujícímu, který chce ujet jen pár stanic, nabízíme způsob, jak trávit volné minuty v metru. Aby po jízdě MHD měl dobrý pocit, že koupený čas konstruktivně využil a neplatil za něco, o co nestál,“ citoval jednu z organizátorek server iHNed.cz.


Uvedený příklad ilustruje, jak může pořadatel či účastník na jedné straně sledovat politický záměr a zároveň se zajímat a bavit vlastním průběhem happeningu — například si skutečně užít neobvyklou situaci piknikového posezení s přáteli v pražském metru. V uvedeném případě už ke zpětné úpravě jízdného v MHD hl. m. Prahy nedošlo, ale happening sám (přímým vlivem na cestující v jedné z vysoce frekventovaných stanic), jakož i jeho mediální odezva, rozpoutaly širší diskusi nad způsobem fungování spolupráce Dopravní podniku a pražského magistrátu a politického rozhodování ve věcech veřejné dopravy. Odtud bychom mohli shrnout, že politický happening s prvky divadelnosti může být: —— hledáním cesty, jak sdělovat, a tedy sdílet téma. —— pozvánkou. Zve do hry. Proměňuje diváky v účastníky, v někoho, kdo má možnost se zapojit, a to nejen reakcí zvenku, ale i vlastní akcí zevnitř. —— odpovědí i otázkou. Hledá a nachází odpovědi, ale zároveň vyvolává další otázky. —— dialogem. Vytrhuje z apatie, nasazuje brouka do hlavy, vybízí k reakci, k diskusi.  —— oslovením. Zasahuje do myšlení. Zážitkem v člověku pracuje dál. Zpřístupňuje téma ve více vrstvách. —— zpětnou vazbou. Nabízí aktérům příležitost dostat ke způsobu zpracování tématu zpětnou vazbu, pojmenovat chyby a vyvodit z nich možnosti další práce. —— pro všechny. Je mnohostranně prostupný — ne jen pro zasvěcené. —— napětím. Nejen mezi účastníky a konfrontovanou mocí, ale i mezi vlastním záměrem a hrou. —— trefou. Nezlehčuje, ale tepe. Udeří na hlavičku. —— s přesahem. Pracuje se symbolikou, něčím „za obrázkem“ (výslednou fotografií v novinách). —— svébytný. Žije dál svým vlastním životem. Pamatuje se, traduje se a může dále působit, měnit.

Proč pořádat právě takový happening? Je to jeden ze způsobů, jak dostat na veřejnost téma, které považujeme za důležité. Dokáže zkratkou vysvětlit, o co jde, přičemž zkratka nemusí znamenat zjednodušení. Můžeme uchopit a zprostředkovat téma obrazem, hraným příběhem, emocionálně, názorně, metaforou a satirou, nejen slovními a rozumovými argumenty. Na všech těchto rovinách happening příjemce oslovuje, táhne do hry, nutí přemýšlet a případně si na věc učinit názor. Zasáhne a vysvětlí příměji, než slova.

87


88

Díky tomu je mediálně vděčný, protože článek s obrázkem je pro čtenáře zajímavější než samotný text. Obrázek zvyšuje šanci, že se článek v novinách objeví a že si jej čtenář vybere mezi dalšími zprávami ke čtení. Satirou a humorem otevíráme cestu sdělení k účastníkům, čtenářům, politikům, přátelům, novinářům i sobě samým. Přemýšlení o ztvárnění tématu a provedení akce samotné nám pomáhá k nadhledu nad zpracovávaným problémem a do jisté míry k pochopení protistrany. Nás pak téma tolik netíží a na příjemce nepůsobíme fanaticky. Je to dřina s nejistým výsledkem, ale také radost, sdílení, bytí s přáteli. Přípravy a účast bývají neseny tématem a adrenalinem. Je to zážitek, na který se nezapomíná. Kristýna Opletalová (studentka práv, členka občanského sdružení Pražské fórum a iniciativy Inventura demokracie): Happening přivede druhou stranu do zvláštní situace. Když občanské sdružení napíše prohlášení, může na to ministerstvo reagovat svým prohlášením. Když se udělá petice, může to druhá strana označit za nátlak nebo zpochybnit podpisy, říci, že tisíc podepsaných je stále pouze malé procento obyvatel… Když ale někdo udělá happening, jak na to může reagovat ten, proti jehož činnosti je namířen? Na té reakci se také testuje sociální inteligence. Pro autora happeningu je to velice výhodné, protože může zůstat v pozici nevinného vtipálka a zároveň vyjádřit (třeba i jadrně) něco silného. Někdy se možná musíme ptát, jestli to v našich zeměpisných podmínkách nesouvisí s oním pověstným švejkovstvím a postojem „já nic, já muzikant“.

A proč sepisovat metodiku? Metodika vzniká z potřeby autorky a lidí v jejím okolí, kteří happeningy pořádají. Potýkají se s opakovanými chybami a nikdy nezodpovězenými otázkami. Společně sdílí záměr se v „happeningování“ zlepšovat a nenechat jeho formu vyčpět a vyprázdnit. Vyprázdnění hrozí, když zaměření na dopad výrazně převýší práci věnovanou přípravě a zájem o happening samotný — v jeho průběhu. Proto se zde zabýváme praktickými otázkami přípravy a organizace. Olga Richterová (lingvistka a tlumočnice, členka občanských sdružení Pražské fórum a Zaostřeno na desítku): Nechceme se stát, jak se mnohdy může zdát, mediálními m**kami, které dbají právě jen na tento typ ohlasu. Ten vede k zúženému pohledu a často příliš masíruje ego tvůrce happeningu bez adekvátního dosažení cíle.


Provést happening znamená ztvárnit nápad. Aby se výsledek co nejvíce blížil našemu záměru a sdělení nebylo překrouceno, je třeba celou akci dobře naplánovat a zorganizovat. Stačí podcenit nebo opomenout jeden aspekt přípravy nebo provedení a utrpí tím celá akce. Pokud pracujeme s médii a chceme apelovat na veřejnost a politiky, vyplatí se nám profesionální přístup a příprava. Na místě nás vždy může něco překvapit a znejistět, ale zároveň můžeme mít předem rozmyšleno, co s tím. Média i čtenáři, diváci či posluchači si na happeningový způsob zprostředkovávání témat zvykají. Na jednu stranu proto může rychle zevšednět, na druhou stranu může společnost jeho tvůrce začít brát jako relevantní zdroj názorů na společenské dění. Shrnuji zde zkušenosti z organizování dvou desítek akcí Pražského fóra a desítky akcí, které jsem navštívila. K obecným závěrům dospívám na základě analýz citovaných příkladů. Další vhled do problematiky jsem získala díky rozhovorům s aktivisty, divadelníky, pedagogy DAMU, urbanisty, novináři, politiky i přáteli, kteří se tématem systematicky nezabývají. Rozbor divadelních aspektů a autorského přístupu zakládám ve studiu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Ve strukturalizaci a celkovém zpracování metodiky se snažím zúročit zkušenosti nabyté v předchozím studiu na Pedagogické fakultě UK. Úskalí metodiky mohou tkvět v tom, že zkušenosti a prožitky nejsou zcela předatelné. Těžké situace příprav a provedení happeningu zkrátka i po přečtení metodiky nezbývá než prožít. Zároveň ani metodika nezaručí, že akce dopadne podle našich představ. Nakonec musím upozornit, že mé zkušenosti jsou ryze pražské. V této verzi metodiky se věnuji především přípravám a plánování. A píšu ji s vědomím, že žádný náš happening už nebude tak dobrý jako ten první, kdy jsme s Ivankou Čonkovou šly zatknout prezidenta za krádež chilského pera.

Kroky k dobrému happeningu a. Plánovat podle druhu akce b. Vhodně vybrat místo a čas c. Mít srozumitelný nápad d. Zaměřit se na cíl e. Uchopit akci mediálně f. Nenechat si akci překazit g. Nedělat klasické chyby h. Inspirovat se

89


a. Plánovat podle druhu akce Happening můžeme plánovat a provádět podle dvou základních hledisek. Buď jde o akci, kterou vytváříme především my v přátelském prostředí nebo je to akce někoho jiného, kterou, diplomaticky řečeno, navštívíme a doplníme. Oba typy mají své výhody a nevýhody.

90

Akce přátelská Procházka po Malovance: V rámci festivalu Živé město byla v září roku 2011 uspořádána procházka po krásách Malovanky. Jedním ze zastavení bylo i místo, kde se chystá stavba obří budovy, která zamezí cirkulaci vzduchu v místě dopravně náročné křižovatky a jejím okolí. Zde se účastníci ocitli ve venkovní ordinaci u doktorky vyšetřující pacienta pana Martina. Bylo řečeno, že pan Martin byl doposud zcela zdráv, avšak od té doby, co se odstěhoval na Malovanku, mění jedna jeho plíce barvu. Přihlížející si mohli obě plíce, vymalované na hrudníku pacienta, prohlédnout a porovnat. Osudem pacienta se ale trápit nemuseli — jako preventivní opatření jim doktorka rozdala plynové masky. Co tento druh akce nabízí: Pořádáme ji na neutrální půdě a pro pozvané účastníky. Vytváříme tak své bezpečné prostředí, atmosféra je uvolněná a přátelská. Můžeme si dovolit velké rekvizity, víc lidí. Dáváme vědět novinářům hromadně předem, vytvoříme „událost“ na internetové síti Facebook, zveme kohokoliv chceme. Průběh akce máme pod kontrolou. Nemusíme se s nikým konfrontovat, neobáváme se konfliktů, na atmosféru mezi účastníky a organizátory nemají vliv obavy. Od účastníků neočekáváme žádné, ani slovní, výpady, jen spoluúčast. Je to představení přímo pro ně.  Na co si dávat pozor: Pokud chceme akci medializovat, věnujeme péči PR. Stavíme akci od začátku, celé její napětí je na nás. Pečlivě vybíráme místo a čas. Hlavní výhoda: Může to být příjemná akce se společným zážitkem pro široké spektrum pozvaných přátel, hostů a novinářů, a tím pádem i s nadějí na hlubší zpracování tématu ze strany médií.


Akce intervenční Regionální Nobelova cena: Bývalý prezident Václav Klaus byl na autogramiádě své knihy Rok devátý oceněn pražskou pobočkou Švédské akademie. Dva její členové mu předali „regionální Nobelovu cenu za literaturu“. „Švédská akademie při udělení ceny vzala v úvahu zejména mimořádnou autorovu produktivitu a tvůrčí lehkost, díky níž zaplavuje český knižní trh každý rok novým literárním skvostem. Dále ocenila autorův myšlenkový přínos a vytrvalost, s níž zastává svérázné názory, jež dlouhodobě přispívají k dobré náladě české veřejnosti i ke zvyšování zisků vybraných ekonomických subjektů.“ S pochopením prezidenta se ale nesetkali. „Co to je za nedůstojné šašky?“ komentoval výstup a obrátil se na svou ochranku se slovy: „Zrušte to!“ Členové ochranky pak členy „Švédské akademie“ vyvedli. Co tento druh akce nabízí: Nemusíme tvořit celé prostředí, vstupujeme již do prostoru, který je vymezen a pojat pořadateli. Skrze tuto oficiální akci máme zajištěné obecenstvo, hlavní aktéry i pozornost médií. Novináře tedy můžeme oslovit i nenápadně až na místě, nebo osobním pozváním předem. Oficiální akce má své vlastní silové pole, respektujme její styl a způsob. Nepřistupujme k ní zcela destruktivně, ale přidejme hodnotu a proměňme ji k našemu záměru. Na co si dávat pozor: Počítejme s konfrontací nebo konfliktem s hlavními aktéry, ochrankou nebo policií. Zvedá se nám adrenalin v krvi a zatemňuje myšlení. Na místě je třeba být stoprocentně přítomný, ostražitý, najít a nepropásnout nejlepší okamžik, přizpůsobit plán okamžité situaci. Od začátku plánování počítejme s tím, že se vystavujeme nepohodlí, což nás do jisté míry, podle našich zkušeností a stavu psychiky, limituje. Dobře si vybírejme partnery do týmu, buďme si vědomi jejich i svých limitů. Objevíme je nejlépe tak, že si celou akci — pokud nevyžaduje naprostou improvizaci — vyzkoušíme předem. Hlavní výhoda: Pokud se vše vyvede, zásah, včetně toho mediálního, bývá přesně do černého.

91


b. Vhodně vybrat místo a čas Vybíráme-li místo a čas, je dobré vědět, proč právě zde a proč právě dnes. Navštivme místo předem a v denní hodinu, na kterou akci plánujeme, abychom věděli, jak se místo v daný čas chová. Vybírejme ho jako jeviště, s ohledem na pozadí a světlo. Vyhýbejme se rušivým vlivům na scéně, jakými mohou být třeba odpadkové koše.

92

Chilské policistky: Zatýkání prezidenta: Týden poté, co v Chile proběhla aféra se zcizením tamního protokolárního pera, přijímal na pražském hradčanském nádvoří Václav Klaus před zraky stovek českých a zahraničních diváků maďarského prezidenta. V průběhu ceremoniálu se ujaly slova dvě chilské policistky: „Václave Klausi, prezidente České republiky, ukradl jste vzácné pero vykládané polodrahokamy lapis lazuli. Jménem republiky Chile vás zatýkáme. Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám.“ Po oznámení zatčení si pro chilské policistky přišli čeští policisté. Prezident byl zatýkán týden po ostudě, tedy stále ještě v zájmu veřejnosti a médií o incident, „když to bylo čerstvé“. Novináři byli upozorněni jen hodinu předem, na místě už totiž byli kvůli setkání prezidentů a jen si pak policistky našli. Zatýkání zaznělo k Hradu od protilehlé sochy T. G. Masaryka: přirozeného, viditelného a zároveň symbolického pódia.  Vyřizování informací: Do české státní správy přinášejí větší otevřenost tzv. sunshine laws — zákony o svobodném přístupu k informacím. Hlavním příkladem je zákon č. 106/1999 Sb., který umožňuje občanům získat smlouvy o státních zakázkách, informovat se o výši platů úředníků atp. Vláda zadala ministerstvu vnitra zákon dále zfunkčnit. Úředníci ministerstva se iniciativně pustili do úpravy — ovšem tak, že navržená novela by funkci zákona umrtvila. V den rozhodování, zda ministerstvo postoupí novelu vládě ke schválení, byl před vstupem do ministerstva vnitra formou happeningu představen novelizovaný koncept vyřizování


žádostí o informace. Hlavní roli v něm hráli politici, úředníci, občané a „infožádosti“. Ty nakonec na pokyny shora úřednice „vyřídila“ skartovačkou. Toto je typický příklad důležitého tématu, které širší veřejnost nezná a ke kterému novináři potřebují konkrétní událost a výmluvnou fotografii, aby o něm vůbec mohli psát. Pro čas akce bylo vybráno dopoledne, kdy ministerstvo novelu projednávalo. (Často váháme, jestli na pořádání happeningu v den projednávání vyhlášky, zákona nebo opatření — tedy v přirozený čas, kdy novináři o tématu píší — není již pozdě. Zatím se zdá, že pokud je téma dostatečně zajímavé a dokážeme zajistit přítomnost novinářů, můžeme udělat akci například dva dny předem. Dáváme tak politikům více prostoru ke změně názoru.) Pokud se kryje den projednávání a happeningu, nemusíme investovat tolik energie do PR. Novináři, kteří by o tématu rádi psali, přijdou a ocení oživení složitého tématu a nabídku obrázku k článku — zvyšuje se tak totiž šance, že se téma přes rozhodujícího editora opravdu dostane do novin. Pokud pošleme novinářům pozvánku na happening s dostatečným předstihem, nejlépe s ilustrační fotkou a argumenty, mohou o akci psát a zvát čtenáře s předstihem; potom je výsledek našeho úsilí zdvojnásoben. Plánovaná akce může působit na politiky i celý týden. Pokud neexistuje jiné symbolické a tematické místo, nezbývá než provádět akce před nevlídnými budovami zodpovědných institucí. Novináři potřebují ukázat akci ve vztahu k místu — nejlépe zabrat do objektivu i oficiální ceduli s názvem instituce. Na politiky působí dění před vraty (a s tím spojená možnost novinářů osobně se ptát tiskového mluvčího úřadu) silněji, než kdyby se odehrávalo jinde ve městě. Turnikety v metru: Dopravní podnik hl. m. Prahy se rozhodl nainstalovat do metra turnikety. Projekt by byl velmi drahý, ve výsledku by zhoršoval pohodlí cestujících a umožňoval by přesné sledování pohybu cestujících s Opencard — podle elektronických dat. Cestující jsme proto na jejich pravidelné ranní cestě do práce konfrontovali ve vestibulu metra na I. P. Pavlova s existencí turniketů. Na neobvyklou situaci happeningu je připravil již vstup do vestibulu, kde museli projít kolem živých cedulí s nápisy „Připravte si jízdenku, neděkujte“. Následně dostanou do ruky leták, který je s nadsázkou i výčtem jednoduchých argumentů uvedl do problematiky zavádění turniketů. Poté

93


procházeli živými turnikety — mezi pěti lidmi, kteří zahradili cestu deskami s nápisy „pokusný turniket“ a pouštěli každého cestujícího zvlášť.

94

V uvedeném případě byla za místo konání určena stanice I. P. Pavlova, jakožto nejfrekventovanější stanice metra, a tedy nejvhodnější místo pro jeden z hlavních záměrů happeningu — testovat průchodnost vstupu do metra skrz turnikety. Stanice je zároveň v blízkosti centrály dopravních podniků v ulici Na Bojišti. Začátek happeningu v osm hodin ráno odpovídal největší dopravní špičce. Zároveň umožňoval šestnácti organizátorům být na místě a nemuset si brát dovolenou. Ten den jednala o zavádění turniketů Rada hl. m. Prahy. Novináři stihli články zpracovat před tímto bodem jednání (pro internetové verze deníků či rozhlas a televizi), a hlasování politiků tak mohlo být ovlivněno i skrze zprávu médií.

c. Mít srozumitelný nápad O nápadu Začátky příprav bývají dva. Buď nápad přijde sám od sebe, nebo existuje potřeba (ať už pramenící z emoce nebo z rozumu), a pak se na nápad snažíme přijít. V obou případech je nápad hlavním prvkem. Může jiskřit, fungovat a zasahovat. Většinou poznáme, že je to „ono“. I přes tento pocit raději uplatněme na nápad následující kritéria, aby ladil s akcí, kterou vytváříme. Nápad na happening je dobrý, pokud: —— —— —— —— —— ——

je realizovatelný a poměr cena / výkon odpovídá našim možnostem. realizátoři do něj mají chuť. Táhne celý tým. je atraktivní, přitahuje vizuálně, emotivně, vtipem. je v něm „aha moment“, na který má divák šanci přijít. používá symboly, metafory, příběhy a ilustrace. je především srozumitelný.

Někdy je však potřeba nápad opustit a věnovat se jinému. A někdy je po dlouhé a únavné práci na rozvíjení jiného nápadu třeba seznat, že bude lepší se vrátit k nápadu původnímu.


O srozumitelnosti Být v happeningu srozumitelný bývá o to těžší, když chceme upozornit na situaci, v níž se nikdo nevyzná. Přijďte se udat!: Situace, kdy je z kauzy Opencard obviněna současná Rada hl. m. Prahy, která celý projekt bez vlastního přičinění „zdědila“, zatímco jeho autoři — bývalý primátor Pavel Bém a jeho spolupracovníci, nikoliv, je absurdní. Proto i my reagujeme absurdně a vybízíme: Používání Opencard je trestné. Přijďte se udat! Vycházíme z principu samotné Opencard a rozvíjíme dál její proklamovanou multifunkčnost. Jednou z funkcí naší dadaOpencard je, že přinese smůlu každému, kdo na ni sáhne. Obviněn by měl být tedy každý její držitel. Abychom ulehčili policii práci, připravili jsme pro Pražany jednoduchý formulář, kterým mohou podat trestní oznámení sami na sebe. Formulář je možno vyplnit ve středu 17. 4. v 11.00 na tramvajové zastávce I. P. Pavlova. V hlavní roli cestující, formuláře, asistentky dadaOpencard v červených sukních, policie a sebeobviňující se cestující. Akce s nápadem, propracovanými formuláři a jednotnými červenými asistentskými kostýmy. Přišlo osm přihlášených přátel z „události“ na internetové sociální síti Facebook. Dobrovolně vyplňovali dotazníky a nasazovali si pouta. Interakce s nimi byla příjemná a živá. Rádo by jich prý přišlo víc, ale nemohli, protože byli v práci. Zapojit kolemjdoucí se nedařilo. Dopoledne je sice dobré pro novináře, na zastávce se ale pohybuje málo lidí, a když, tak zejména starších, kteří se možná v současných poměrech na radnici dostatečně neorientují a zároveň nemají zvědavost a odvahu se do happeningu zapojit. Zaujati příliš svým nápadem, který v naší komunitě fungoval výborně, jsme podcenili možnosti komunikace na první pohled nepřehledné akce s nic netušícími kolemjdoucími. Obměněnou scénu jsme zopakovali o týden později na zasedání zastupitelstva, kde ji všichni zastupitelé pochopili a reagovali na ni. Oslovovat publikum na ulici bez předchozího výběru a se složitějším tématem je náročné. Přesycenost podněty z pražských ulic staví mezi happening a kolemjdoucí bariéru. Zvlášť pokud zahlédnou logo Opencard, mohou zůstat u dojmu „zase tady po mně chtějí něco s tou

95


96

vytunelovanou kartou“. Na první pohled nemusí být snadné rozlišit mezi happeningem a marketingem. Pokud cíl, motiv a záměr happeningu není pochopen, vytváří falešné nebo posunuté představy. Dobrý nápad je potřeba vhodně ztvárnit. Nemusíme být schopni vhodnost a funkčnost nápadu posoudit, protože víme o tématu příliš mnoho a nápad může rezonovat jen úzké skupině lidí. Pomůže nám, když nápad přesně zformulujeme a zapíšeme. A když budeme nápad opracovávat, mluvit o něm s kolegy, experty, spřátelenými novináři, ale také se sousedkou nebo spolužákem. Nechejme je se ptát. Berme jejich otázky vážně a hledejme na ně odpovědi. Srozumitelnost provedení kopíruje srozumitelnost přípravy. Musíme v tom mít sami jasno, připustit si, že na něco ještě neznáme a nebudeme znát odpověď, a vědomě s touto nejistotou pracovat. Teprve pak můžeme působit důvěryhodně na účastníky i na novináře. Zároveň nemůžeme působit jen schematicky — když jsme polopatičtí a neklademe na diváka nároky, připravujeme ho o zážitek. Schematičnost navíc dovoluje nepřiměřenou údernost, která pak může diváka i zastrašit, odradit.

d. Zaměřit se na cíl Důležité je, aby hlavnímu organizátorovi bylo jasné, co akce sleduje a dokázal její smysl promítnout do happeningu samotného, do prohlášení, tiskové zprávy a rozhovorů s novináři a kolemjdoucími. Podařený happening má smysl sám o sobě. Pokud jej tak organizátor chápe, dokáže ho tento přístup „odbřemenit“ od náročnějšího cíle, jakým je změnit politické rozhodování. Na druhou stranu je třeba si cíl definovat a od začátku k němu směřovat a uvědomovat si, zda k němu zvolené strategie a prostředky vedou.

Motivace mohou být různé Jedna „chilská policistka“ chtěla, aby prezident za své chování odstoupil. Druhá považovala za samozřejmost tak dobrý nápad se zatčením zrealizovat, ale další možnosti nedomýšlela. „Cestující balík“ (příklad z následující kapitoly) se k happeningu přidal proto, „že je pro každou špatnost“, zřízenec dopravních podniků zase kvůli rozčilení nad prodlouženými intervaly v jízdních řádech. Na projektu turniketů v pražském metru jednomu členu týmu vadila víc představa několikaletých úprav a uzavírek vestibulů, dru-


hému hrozba zneužití osobních údajů o pohybu cestujících, dalšímu samotný princip plýtvání penězi za předem domluvené zakázky.

Zamýšlený a skutečný výsledek Záměr: Slečna doktorka a pacient Martin z Malovanky chtěli postrčit téma dopravně přetížené oblasti do médií a zároveň udělat sousedům během procházky radost krátkým výstupem. Dopad: Sousedé se zasmáli, organizátor procházky cítil podporu, kterou jinak nemá, v deníku Právo vyšel článek s fotkou z ordinace (o Malovance bez happeningu psaly další deníky). Záměr: Tým „chilských policistek“ se chtěl veřejně distancovat od jednání prezidenta a dát možnost divákům a čtenářům se s akcí ztotožnit. Dopad: O „zásahu“ psaly všechny deníky a dostal se do večerních televizních zpráv. O víkendu s policistkami vyšel dvoustránkový rozhovor v Lidových novinách, kde se mohly rozmluvit o prezidentových zásluhách v plné šíři. Záměr: Členové „Švédské akademie“ chtěli osobně zabrnkat na strunu prezidentova zalíbení ve sbírání všelikých cen a na jeho pochybné literární dovednosti — šlo jim „o ten vtip“. Dopad: Do celkového vyznění zprávy o prezidentově autogramiádě přidali novináři pohled z druhé strany a umožnili nechat s názorem ztotožnit i čtenáře. Aktuálně.cz ztvárnilo fotogalerii s komentáři tak, že se happening posunul do další roviny (ukázka případu, kdy happening dál žije vlastním životem). Záměr: Asistentky dadaOpencard chtěly, aby absurdita v obvinění městské rady v čele s primátorem Svobodou namísto rady za primátora Pavla Béma, byla absurditou pojmenována veřejně a dohnána do extrému. Zároveň chtěly interagovat s cestujícími a přáteli přihlášenými na akci. Dopad: Interakce s cestujícími se nezdařila. Zpráva a fotografie popisující happening se dostaly do deníků, fotogalerií a rádia. Sebeudávací formuláře fungují při osobním předání a slouží dál jako letáky sdružení organizátorů. Záměr: Tým „cestujícího balíku“ chtěl přispět k veřejnému tlaku, aby město přehodnotilo změny ve veřejné dopravě a přístup k MHD; aby se víc soustředilo na pohodlí cestujícího než na efektivitu rychlosti přepravy a ušetřený pakatel. Dopad: Novinové články a fotoreportáže. Silný happeningový zážitek pro všechny zúčastněné včetně novinářů. Ocenění a respekt ze strany jednoho koaličního zastupitele, člena dozorčí rady dopravních

97


podniků: „Tenhle barák — magistrát — se ke všem obyvatelům chová jako k balíkům, to jste trefili.“ Město (velmi pomalu a selektivně) přehodnocuje změny v dopravě. (Na téma MHD upozorňují další sdružení, jedná se o synergický tlak.)

98

Záměr: Živé turnikety upozorňovaly na řadu zmíněných nešvarů a chtěly, aby Rada města rozhodla o zrušení projektu turniketů. Chtěli jsme cestující oslovit přímo a zároveň provést regulérní test. Dopad: 5 000 cestujících prošlo turnikety, 1 000 jich dostalo leták. Silný mediální zásah, zprávy ve všech denících a v regionálních televizních reportážích. Městská rada ten den projekt zrušila. Záměr: Občané požadující informace podle zákona č. 106/1999 Sb. trvali na zrušení jeho novelizace. Dopad: Díky společnému snažení více organizací ministerstvo novelizaci stáhlo. Mediální zásah do deníků. Zpětně zreflektujme, nakolik se náš záměr kryje s dopadem akce. Někdy není daný cíl a happening pořádáme a tvoříme mnohem spíš pro akci samu, společné setkání a sdílenou radost účastníků.

e. Uchopit akci mediálně Protože aspirujeme na změnu politických rozhodnutí, chceme happeningy medializovat. Ovlivňujeme tak veřejné mínění a zároveň tzv. svodku — výběr z vydaných zpráv, který se dostane k politikům. Pokud se nám podaří zasáhnout svodku, kterou politici považují za veřejné mínění, berou nás v úvahu při rozhodování a hlasování. Mediální prostor považujeme za prodloužení prostoru fyzického, za součást prostoru veřejného.

Před akcí Na začátku jsme nastínili dva hlavní přístupy k akci — buď tvoříme v našem prostoru nebo navštěvujeme cizí prostor, který bývá pokryt i mediálně. Pokud chceme intervenovat, často stačí dát novinářům vědět, o co půjde, a oni si nás na místě najdou, fotí s pochopením věci a ví, na co se zaměřit. Pokud vytváříme akci na místě vlastního výběru, přesvědčujeme novináře, aby nás navštívili.


Při akci Jeden člověk z týmu se věnuje novinářům. Každého zvlášť přivítá a vymění si s ním vizitky, které pečlivě shromažďuje a doplňuje jimi adresář kontaktů (s čísly mobilních telefonů a e-mailovými adresami). Rozdává tiskovou zprávu a další materiály. Po provedení akce nabídne scénář. Na konci akce se můžeme (podle situace) ptát na reflexi, co bylo mediálně dobré a co udělat příště lépe. Poděkujme novinářům, že přišli. Využijme osobní příležitosti poděkovat za zpracování akcí minulých. Novináři jsou zároveň i diváky a účastníky. I kdybychom neměli jiné publikum, novináři jsou také diváci, přestože jsou v práci a nemohou si akci jen tak užívat. Pro novinářovo osobní zaujetí můžeme udělat hodně, když dáme najevo, že nejde jen o protest, ale i o akci samotnou. Jedním z nejkrásnějších zážitků je, když se novináři aktivně zapojí a happening se chytne a valí vpřed spojenou silou. Cestující je balík: Dopravní podnik se rozhodl optimalizovat veřejnou dopravu v hlavním městě, aby bylo cestování rychlejší a ještě se ušetřilo. Organizátoři happeningu dodávají: optimalizace MHD má za cíl přepravit co nejvíce lidské hmoty za co nejmenší náklady. Cestující se však nemusí obávat nepohodlného cestování, vzájemného odírání a tlačení. Dopravní podnik zaručí — za drobný příplatek k jízdence — bezpečný transport bez poškození. Cestující mohou využít nabídky obalování do bublinkové fólie. (Z komentáře aktéra, který ztvárnil zřízence DP): Účastníci, přizvaní novináři i náhodní spolucestující dokázali vytvořit jakýsi pohyblivý herní prostor, který plynule pohlcoval a zase propouštěl kohokoliv, kdo se ocitl na dohled. Program připravený pro novináře byl dostatečně atraktivní na to, aby reportéry zaujal a vzbudil v nich zájem o věc samu. V dialogu s novináři i cestujícími přicházely nápady na další rozvíjení původně jen schematicky načrtnutého průběhu, aktéři dali průchod své kreativitě a spontánnímu tvoření dramatických situací. Novináři se pro věc nadchli, sami se zapojovali a nabízeli další možnosti, případně se nezdráhali přednést návrhy na různé záběry a fotogenické situace.

99


Po akci Co nejdříve pošleme připravenou a v minulém čase psanou tiskovou zprávu o happeningu. Pokud máme, přidáme fotografie. Sdílíme fotky na internetové síti Facebook, postupně přidáváme i odkazy na novinové články. Pokud máme webové stránky, zpracujeme akci včetně mediálních odkazů i na ně. 

100

Cesta happeningu skrze média k publiku 1. Novináři se musí dozvědět o akci. Dáme vědět redakci České tiskové kanceláře formou avíza (krátkého lákavého textu s upozorněním na konání a charakter akce) nebo tiskovou zprávou. Dále píšeme na adresy redakcí a na maily konkrétních novinářů. Pokud jsme přesvědčeni, že je náš happening dostatečně atraktivní, můžeme do redakcí nebo jednotlivým novinářům zavolat. Otázky, které nám kladou, si zapisujeme a připravujeme odpovědi; na místě se nás novináři zeptají znovu. Ke kontaktům se dostáváme při všech příležitostech: Vyměňujeme si vizitky, googlujeme adresy těch, kteří o našem tématu píší. Pokud mi zavolá novinář sám od sebe, ukládám si jeho jméno a číslo. Pokud akci nahlásíme na magistrát, ČTK a další média ji mohou zaregistrovat i z tohoto zdroje. 2. Novinář je zaujat a chce se tématu věnovat. Máme zformulováno co, proč, kdy, kde, jak a o co nám jde. Napíšeme dobrou tiskovou zprávu (poraďme se jak). Připravíme si několik tzv. zlatých vět do telefonu. Pokud můžeme, odkážeme na jiné akce, které už jsme dělali. Nezačínáme dalekosáhlým představováním našeho sdružení, ale stručně pozveme, vysvětlíme, o co jde a jak to bude vypadat. Zaujme víc věcnost, nápad, vizuální přitažlivost akce, vztah k současnému dění a sympatický hlas, než přesvědčování. 3. Novinář na redakční poradě přesvědčí své kolegy a šéfy, aby ho na místo happeningu poslali. K tomu potřebuje argumenty zmíněné v předchozích odstavcích. 4. V novinách vyjde článek, v televizním zpravodajství se vysílá reportáž, rozhlas vysílá rozhovor s organizátorem, na internetových zpravodajských serverech se objeví fotogalerie se snímky z akce apod. 5. Čtenáři a diváci si zprávy o happeningu všimnou a vyberou si ji mezi jinými články, protože hledají něco přitažlivého, aktuálního a trefného.


Pro pochopení novinářových možností a fungování mediálního světa je nejlepší se s novináři osobně seznamovat a přímo se jich ptát na to, co potřebujeme vědět. Happeningy tuto neformální příležitost krátkých rozhovorů nabízejí. Novináře můžeme potkávat a poznávat také na tiskových konferencích a veřejných jednáních.

f. Nenechat si akci překazit Přípravy si můžeme překazit především sami. Například nereálnými předpoklady o zapojení kamarádů, kteří nejsou zvyklí veřejně vystupovat („ČSSD a komunisti se spojili na úrovni krajů. To je strašný! Uděláme něco. Uděláme šňůru lidí mezi Lidovým domem a ulicí Politických vězňů. Každý z nás sežene deset lidí a bude to.“). Nebo přeceněním svých schopností a možností (O předraženém „Magickém“ reprezentačním plesu městské části Praha 1, kdy na přípravu byl jeden den času: „Přijdeme na ten ples a zahrajeme tam před starostou kouzelnický představení. Budeme tahat z klobouku městský knihovny a jiný věci, na který nejsou peníze, a pak z toho vyčarujeme ten ples.“) Téměř na každé akci počítejme s přítomností policie. Vyberme proto nekonfliktního, ale neústupného člověka, který s policisty bude komunikovat. Pokud je to možné, mějme na telefonu odborníka, se kterým můžeme případný konflikt konzultovat. Pokud máme akci nahlášenou, držíme v ruce úřední papír. Pokud nemáme, můžeme argumentovat slovy „toto není demonstrace, ale happening“. Na citlivých místech, jako jsou prostory před ministerstvy nebo úřadem vlády, počítejme s vícečlennou ostrahou, vysílačkami, řešením shora atd. Pokud máme konflikt s řadovým členem ochranky, chtějme mluvit s jeho nadřízeným. Přistupujme k policistům citlivě, jako k lidem, kterým děláme problémy. Ovšem s vědomím toho, že na akci máme právo, protože žijeme v demokracii. Ač se to na první pohled nezdá, policie pomáhá a chrání i happeningy. Může mít i svou plnohodnotnou roli. Při zatýkání prezidenta si po oznámení zatčení pro chilské policistky přišli čeští policisté. A postarali se tak o pointu příběhu. Při loučení s posledním metrem jsme za přítomnost policistů byli rádi, když později mezi nástupišti procházel agresivní dav opilých fanoušků fotbalového klubu Sparta a my se nemuseli cítit ohroženě. Akce před ministerstvy a úřady, které se konají dopoledne, a tak nelze počítat s velkou účastí přátel, mohou být rozpačité, pokud si nedokážeme poradit s absencí diváků. Do velké míry jsou diváky novináři, ale potřebné divácké napětí tam mohou přinést právě i policisté. Sledují naši produkci, i když především ze svého úhlu pohledu, a přináší nám diváckou energii. Dokonce i konfrontace s nimi, pokud

101


nás úplně nevyvede z míry, může pomoci dotvořit celek. Mohou také vyjádřit souhlas s akcí a být vděčným publikem, což je pro organizátory velmi posilující moment. Chování policistů a ochranky se jako zázrakem pozitivně proměňuje v přítomnosti novinářů. Říkáme tomu „novinářská imunita“.

102

Akci může pokazit počasí. S tím se můžeme jen smířit, nebo použít plán B. Stejně tak mějme plán pro případ onemocnění člena týmu. Proti čemu jsme téměř bezmocní, jsou náhlé a nepředvídatelné mediálně silné události (politické zvraty, povodně apod.), které naši akci přebijí. Pokud má náš happening probíhat v návaznosti, paralelně nebo v rámci akce někoho jiného, počítejme s možností, že se akce posune nebo zruší. Při intervenčních akcích počítejme s možností konfliktu s hlavními protagonisty, ochrankou, ale i s diváky. Svatořečení Václava Klause: „Skupinka protestujících se poté rozptýlila mezi věřící a rozdávala jim ikony s obrazem světce a textem žádosti o jeho svatořečení, obsahující soupis jeho zázraků a bohulibých činů. Tato činnost však u všech věřících nenarazila na pochopení. Někteří věřící naopak protestujícím vyjadřovali své sympatie a děkovali jim s výmluvným ‚Zaplať pánbůh, že se někdo ozval‘. Statečná sestra Olga, která neohroženě třímala ve svých rukou světcovu ikonu, byla zákeřně napadena: Světcova ikona se stala předmětem útoku ze strany rozzuřeného ikonoklasty, který svatý obrázek zničil. Část skupiny byla poté zadržena policií a legitimována.“ (z textu Očité svědectví filosofa a člena Pražského fóra Václava Němce)

g. Nedělat klasické chyby Hlas Práce s hlasem je spolu s vizuální podobou akce její nejdůležitější součástí. Přesto hlas, slyšitelnost a sdělnost bývá nejpodceňovanějším aspektem. Napínání uší, abychom sdělovače slyšeli, vyčerpává a napíná naši trpělivost. Podceněný hlas diskvalifikuje celou akci.


Pokud to velikost prostoru nevyžaduje, pro ozvučení prostoru místo megafonu upřednostňujeme decentní mikrofony k pasu, jaké mívají průvodci. Vizuální dojem je pak profesionální. Mějme po ruce náhradní baterie a nejlépe i náhradní mikrofon. Sdělení nesoustřeďme do mikrofonu, ale na nejvzdálenějšího diváka. Soustřeďme se na komunikaci s lidmi, mluvme klidně. Nebuďme rozvláční nebo nesrozumitelní. Mluvčího vyberme takového, aby mu nepřeskakoval hlas, nepůsobil nesměle, trapně nebo naopak nátlakově.

103 Ušmudlanost Na detailu záleží. Nechceme výsledný dojem ušmudlaný a olajdačený, ale profesionální, čistý, bez rušivého šumu, který by pohlcoval sdělení. Oblečení a vlasy: Patří k naší roli černé boty nebo prestiže? Šusťákovka nebo košile, vyžehlená nebo „sežvejkaná“? Rozpuštěné vlasy, dredy nebo drdol? Postoj těla: Nikdy si nespojujme ruce před rozkrokem. Logistika: Sejděme se včas, což bývá alespoň hodina předem, abychom se stihli na sebe naladit, sehrát se, zareagovat na aktuální situaci, změnit plán atd. Nejasné poselství: „Zajímavé, a o co jim šlo?“ Kolemjdoucí se často cítí trapně, že nerozumí tomu, co se děje a to je většinou odrazuje. Nepřeceňujme obecné povědomí o tématu, vycházejme příjemcům maximálně vstříc. Začátek a konec: Mějme jasně rozmyšlený začátek a konec. Určeme si, kdo a jak akci uvede a zakončí. Role: Celou dobu buďme v roli, nevypadávejme z ní. Pokud se situace mění a je třeba ji glosovat, zkusme to z pozice své role. Udržíme tak tah akce. Dodržování žánru: Je to happening. Nesnažme se vpašovat do akce argumentační vysvětlování na cedulích. Narušili bychom tím žánr. Ve vší vážnosti a srozumitelnosti, aby nedošlo k mylné interpretaci, můžeme argumentovat v tiskové zprávě.

h. Inspirovat se Literatura: Pavlína Morganová, Akční umění, Praha 2009 Marek Jehlička, Průvodce po mediální galaxii. Public relations v neziskové organizaci, Praha 2008 Olga V. Cieslarová, Fastnacht. V Basileji karneval?, Praha 2012


Andrew Boyd (ed.), Beautiful trouble. A toolbox for revolution, New York, London 2012 Padraic Kenney, Karneval revoluce — Střední Evropa 1989, Praha 2005 Příklady z metodiky a další happeningy: Pražské fórum www.prazskeforum.cz Iniciativa FÓR_UM www.forumfor.cz, www.facebook.com/forumfor Satyricon InCorporated unLimited www.scart.cz/satyricon/

104

Dejte nám vědět, pokud něco podnikáte. Stojíme o zprávy o vašich akcích a zpětnou vazbu.

Alena Rybníčková *1982. Studovala primární pedagogiku, učila na základní škole, dnes je aktivistkou a doktorandkou v oboru autorské tvorby.

Smích má různé druhy. Jaké téma vás na satiře ve veřejném prostoru zajímá? Budu mluvit o tom, co si spojuji s vámi, a  to není satira, ale happening. Při poznávání toho, co děláte, jsem si uvědomila, jak zásadní je v této oblasti divadelnosti kontext, do něhož divadlo nebo happening vstupuje. Uvědomila jsem si rozdíl mezi dobou, kdy to začínalo, a dneškem. Chápu, že jste to te-

Jana Pilátová *1945. Studovala divadelní vědu a psychologii. Působila jako dramaturgyně i redaktorka. Na DAMU, kde je profesorkou, vede antropologické dílny a semináře.

prve začala zkoumat, ještě nevíte, co se v té oblasti už dělalo, kdo jsou vaši předchůdci, a tak to i s vámi dnes znovu začíná — objevujete Ameriku. Když vystoupíte na veřejnosti, někteří lidé ji objevují spolu s vámi, ale část lidí už happening zná. Ví, že taková forma divadla či hry existuje, a pro vnímání jedněch i druhých to je zásadní rozdíl. Vysvětlím to příkladem. Otázku, co znamená to, co děláme, když pro nás to má jistý smysl, ale nevíme, jaký to bude mít smysl pro ty, komu to nabízíme, zkoumal například Peter Brook. Vypravil se začátkem sedmdesátých let se svou skupinou do Afriky, do míst, kde se lidi ještě s divadlem nesetkali; byl zvědavý na jejich prvotní reakci na ten fenomén. Zaujalo mě líčení, jak při jednom představení dali do hry botu a vztahy k té


botě rozehrávali dál velmi prostě, minimalisticky. Při hře tu botu dali jednomu z diváků. Když ji pak chtěli zpátky, tak člověk, který ji přijal jako dar, nechtěl botu vrátit, nechápal, co se děje. Byl zoufalý, že mu ji chtějí zas vzít: před celou vesnicí ho napřed vyznamenali, a pak pro nic za nic ponížili. Hranice, kterou herci chtěli zkoumat, ta interkulturní, se ukázala jako hranice zkušenosti konkrétních lidí s jinými lidmi a zkušenost se závazností toho, co se mezi nimi na veřejnosti odehrává, důvěra v platnost nějakých pravidel. Nenapadlo je, že najdou diváky, pro které bude divadlo na stejné rovině závaznosti jako realita, že se tím, co se stane ve hře, může měnit skutečnost. Když se u nás na konci představení řekne, že se půjde teďka slavit, diváci vědí, že se nemají všichni cpát do zákulisí, že je to jen tak, ve hře. Myslím, že když happening vznikal, vyvolával podobné reakce jako v té africké vesnici: divákovy jistoty, že věci jsou tak, jak jsou, braly za své a ten šok mu otvíral pohled na nějaké do té doby neznámé možnosti. Když dnes třeba polovina lidí ví, že něco jako happening existuje, nevytváří už to, co děláte ve veřejném prostoru, na pomezí reality a fikce, takový průlom jako kdysi, ale dostává se to do jiné situace, řekla bych do pozice kouzlení a atrakce. Co myslíte tím kouzlením? Odpovím zase příkladem. Když se Grotowskému podařilo udělat přímo z  hereckých akcí, bez vodítka textu, Apocalypsis Cum Figuris, byl to průlom, překročení hranic divadla, téměř zázrak. Grotowski se dostal na vrchol divadelního Olympu. Odtamtud se neslézá; jenže on prohlásil, že s divadlem končí. Ptali se, proč, a on říkal: to mám do nekonečna opakovat a opakovat a opakovat to, co

jsem už našel? Všechny příšerně naštval, vždyť většina to tak dělá. Když člověk objeví, jak na to, aby se to povedlo, tak už to opakuje pokud možno až do penze. Ale on v tu chvíli pochopil, že zázrak je zázrakem jen jednou; když se opakuje, tak už nejde o zázraky, ale o kouzelnické triky. Když nám David Copperfield nechá před očima zmizet tramvaj, bere nám půdu pod nohama. Jako by neplatily fyzikální zákony, jako by všechno bylo jen zdání, najednou nevíme, co je realita. Ale on to dělá kdekoli kdykoli, dnes v Praze, zítra ve Varšavě. A já se ptám, jestli happening, který původně budil podobnou nejistotu, není znemožněný tím, když se už jen v různých variantách opakuje, protože pak už to není událost mezi aktéry a účastníky, ale soutěž mezi kouzelníky, kdo umí líp kouzlit, líp dělat happeningy. Když už se ta objevená forma může využívat, jako by se to vracelo zpátky do ohrádky, odkud to původně chtělo divadelnost vysvobodit a pustit do přímého kontaktu s lidmi. Říkala jste, že David Copperfield hýbá s naším vnímáním reality, protože nám bere jistotu, co je a co není skutečné nebo možné. Způsobují toto současné happeningy? Já bych jim to přála, protože to byl podle mne hlavní smysl jejich konání. Řekla jsem, že je důležité hnout naší představou o tom, co je a co není možné. V tom vidím přináležitost happeningu k divadelnosti, protože i v happeningu, i při dobrém představení může být život silnější — v přímém setkání aktérů s místem, událostmi, lidmi, kteří při tom jsou — než v běžném životním provozu, který se odehrává v oznamovacím, ne v podmiňovacím způsobu, rozvíjejícím to, co bychom si přáli. V divadle se může stát,

105


106

že padají hranice toho, co jsme pokládali za možné, díky tomu, že herec neuvěřitelně přesáhne sám sebe. Pro mne to byl například Grotowského herec Ryszard Cieślak, který v šedesátých letech ohromil něčím, co si ani diváci, ale ani herci nedovedli představit. Pro Karla Čapka to byl zase Michail Čechov; psal o něm ve dvacátých letech, že byl zjevením holé, živoucí, poskakující lidské duše, a ne hercem, který nás přesvědčí, že se mu tam někde uvnitř něco děje. Takový zázrak, že je najednou evidentní, že jsme dušemi, může způsobit geniální herec, a díky němu pak kolem sebe na ulici cítíme, jak jsme spoutaní, že žijeme jen jako makety. Podobný zázrak může vyvolat i happening, když vidíme, že najednou, aniž bychom to mohli vykalkulovat, všichni, kdo jsou při tom — jak ti, kteří to dělají, tak ti, kteří jsou svědky — cítí, že jsou spolu, a vědí, že se fakt něco děje s nimi i se světem. A neprojeví se to zavytím zklamání nebo nadšení, jaké slyšíme ze stadionů nebo při demonstracích, bývá to v tichu. Myslím, že stejně jako to dokáže geniální herec v divadle, i happening by to mohl dokázat, ale

nevím jak, když už je reálně v situaci kouzelníka, ze které se chtěl vymanit. Co myslíte tím tichem? Přála bych si, aby každý měl zkušenost s různými druhy ticha, ticha těžkého, nebo dutého, nebo plného či úplného. Dnes už ale režiséři inscenaci většinou nestaví tak, aby nás o něčem přesvědčila, jako to dělali ve dvacátém století, takže pak bylo snazší splynout s ostatními ve společné reakci, v tichu, úžasu, nebo ve smíchu. Dnes už takové snahy chápeme spíš jako manipulaci, proto se tvůrci snaží o struktury, v nichž si každý divák může najít svůj příběh. Dnes jde spíš o to, aby nám to tvůrci jen umožnili, ne o to, aby nám otevřeli oči — třeba i sekerou. Ať si smysl hledá každý sám. Jenže pak jsme i v divadle, stejně jako v životě, osamělí. Ale právě proto, že to je tak, jsou režiséři, kteří i dnes hledají, jak nás spojit. Eugenio Barba nebo Peter Brook chystají ve svých představeních uzle, místa, kde se všichni účastníci, ať už si to, co se děje, vykládá kdo chce jak chce, můžou sejít v jednom bodě,


aby se celá pozornost z pohledu dovnitř, ve kterém si dění překládáme pro sebe, obrátila, otevřela a prohloubila. Když se to povede a začneme vnímat celek, utichne vrtění i šum našich představ, a ticho se začíná prohlubovat, vzrůstat — a v tom tichu, i když vzniklo třeba nad tragickým příběhem, jako by najednou klíčila radost, ten pocit: jé, to je štěstí, že jsem tady. V tu chvíli každý divák zakouší dotek něčeho silnějšího, jaký zná z momentů, kdy si čte báseň nebo uvidí obraz, které jako by byly určené právě jemu. V soukromí je ovšem sám s autorem jedna ku jedné, zatímco tady je ve společenství a je s ním zajedno. Ne v nějakém přesvědčení nebo programu, ale řekla bych — na té základní úrovni: jsme spolu — a jsme lidi. Najednou to cítíme a uvědomujeme si, že se už nebojíme jeden druhého. Nevím, co to přesně je, ale to je to, proč je pro mne divadlo ještě silnější, než jiné druhy výrazu — nebo řekněme i umění. A teď se ptám: můžeme něco takového očekávat od happeningu? Možná. A to je jeden směr, hledat srozumění mezi těmi, kdo jsou při tom. A pak je tu druhá možnost, o které Olga píše jako o happeningu utilitaristickém, který se týká určitého přesvědčení. Tichem myslíte, když člověk přestane konzumovat — ať happening nebo divadlo — lžičkou, ale… … začne ho vsakovat kůží… … a děje se něco uvnitř. A to se nemůže stát, když mu to napíšeme na ceduli. Ať je ta cedule napsaná, nebo ve formě jednoznačného obrázku. V manuálu takový okamžik nazývám „aha momentem“.

Nazýváte tak ticho, nebo to s tou cedulí? Setkání, kdy se v člověku něco stane. Pak může něco následovat. K „aha momentu“ musí dojít v obou případech. Jde o to, kudy se to pustí dál. Jestli se do toho ponořím a jdu ještě hlouběji a výš… … a setrvám s tím, nebo se zasměju a jdu dál. Setrvání je v tom tichu. Se zasmáním je to jiná cesta, ale tady potřebujeme jemnější rozlišení, protože zasmát se dá velmi rozdílně. Zasmát se můžu sama nebo s někým, můžeme se smát spolu, nebo se můžeme smát proti někomu. A když proti někomu, můžu se zasmát tak, že to osvobozuje, nebo tak, že mě to naopak přilepí na mé místo. Mickiewicz má v pařížských přednáškách o slovanské literatuře také výklad o vtipu, vtipnosti a o tom, jak je možné se smát. Vysvětluje, jak se smáli účastníci povstání — nejen urození, ale i bývalí nevolníci. Jaký je smích povstalců a jaký smích lokajů. Kdo se smíchem osvobozuje, směje se jinak než ten, kdo se posmívá, protože to jen potvrdí jeho stav. Samozřejmě, že člověk v situaci, kdy se nedá nic dělat, vůči které je reálně bezmocný, potřebuje nějak vyjádřit aspoň svůj nesouhlas s ní. Jenže posměch je jen ventil. Dokud se jen posmívám, potvrzuji svou bezmoc. Ale můžu hledat dvířka k tomu, jak se smát jinak, jak něco investovat, aby to nebyla jen reakce na tíseň, instinktivní upouštění páry, kdy bych mohl řvát nebo proklínat, ale já se místo toho chechtám, protože je to bezpečnější. Je možné hledat a objevovat, co je vlastně k smíchu. Jakmile k tomu přidám něco ze sebe, tak přestože se zdá, že situace je nezměnitelná, už to tak není, nejsem bezmocná. To

107


108

je pak můj způsob, jak se tomu postavit. Můžu situaci přesáhnout tím, že tvořím. Zavřeli mi tuhle a tamtu cestu, ale co si o tom myslím a jak to vyjádřím, to mi nikdo nemůže vzít. A najednou je tu smích svobodný a osvobozující.

K tomu mě napadá, že happeningy u nás rezonují víc, než např. blokáda Šumavy nebo když Greenpeace lezou na střechu parlamentu. Nemáme v sobě obdiv k hrdinství…

A nedají se podle druhů smíchu charakterizovat druhy happeningů?

…ale k Voskovci a Werichovi, k chytrému, hravému humoru, který má blízko k poezii, takže objevuje možnosti, které bychom jinak minuli…

Nevím. Teď mi připadá, že k tomu prvnímu, říkejme mu třeba tichý, patří spíš úsměv, který se může objevit i ve chvíli, kdy si uvědomím, že něco je tragické. Nemusí to být drtivé, když na to jen fascinovaně nezírám, když zároveň vím: nejsem v tom sama, tak to je, jsme lidi. To je pochopení, že my lidi už jsme takoví. Může to být pojaté tragicky, tak jako u Mickiewicze, že člověk produkuje zlo, jako včela med, nebo u Sófokla, že to je osud. Je možné vědět, že to tak je, ale není nutné rvát si vlasy; Sófoklés i Mickiewicz to dokázali vyjádřit ve verších. To je ten balzám divadla. A na druhé straně je smích. Buď ten, kterým si ulevím, ale nic nezměním, nebo ten, kterým pukají obruče, ve kterých byl svět zakletý a zdálo se, že nemůže ven: když se můžu zasmát takovým způsobem, svět už je jiný. To jsou maximalistické vize toho, jak a co by happening mohl, asi bláznivé. Věřím, že happening by mohl i šokovat, i provokovat, i blížit se tichému, tragickému úsměvu, myslím ale, že dokázat to skrze smích je vzácnější. V tom, jak vzácné to je, by měla hrát roli i úvaha, co máme právě my ve špajzu. Co tady v Čechách můžeme dát do hry? Němci nás viděli jako „smějící se bestie“, Poláci nám závidějí naši ironii a sebeironii, tak pokud máme tyto vlohy a neinklinujeme k romantickému hrdinství, práce tímhle směrem by mohla kultivovat naše přirozené sklony.

Zpátky ke kontextům a hranicím. Na co si při happeningování dávat pozor, abychom se strefili? Napadá vás příklad, kdy to v kontextu fungovalo a kdy ne? Kontextem pro naše „utilitaristické“ happeningy myslím odhad místa a společnosti, ve kterých akci pořádám. Napadá vás, v jakém případě to klaplo? Akce zatýkání Klause mi přišla moc podařená, jako příklad, jak reagovat na situaci, se kterou fakt nemůžu nic dělat. Když prezident dělá takové věci, že se stydím, že jsem z téhle země, odmítám to. Tak mám běžet na hrad a řvát „to není můj prezident“? Ale zůstat potichu by znamenalo přijmout, co je pro mě nepřijatelné. Happening to vyjádřil způsobem, který nic netvrdil, jen vtipně vyjádřil to odmítnutí. Bylo jasné, že v akci je nejen emoce, ale i znalost kontextu: že se to musí spustit, když bude na místě dost lidí i sám prezident, v tu chvíli, kdy jsou policisté daleko, aby to nezhatili, že to musí začít v momentě, kdy bude šance, že se to dostane ven celé. Bylo jasné, že vám to neprojde jen tak, že neutečete a budete muset čelit nějaké odpovědi. Bylo důležité jít do toho s nadějí, že to zvládnete. To byl pro mne přesně ten happening, kdy se invencí, odvahou, osobním nasazením — považte jen, jak


jste s Ivankou mrňavé holky, a tím srandovnější i troufalejší je, že jdete zatknout hlavu státu — budí smích, jakým si člověk uvědomuje, že je svobodná bytost a nikdo ho nemůže zavíčkovat do nějaké situace. Když jakoby nic nemůžu, tak to, že můžu artikulovaně vyjádřit nesouhlas, úžasně osvobozuje. A osvobozuje to i ty, kdo jsou při tom, protože vidí, že to je možné a že jen na nich záleží, co udělají oni. Ale zatýkáním prezidenta jsme chtěli změnit víc, než pocity. Změnit se může jen každý v sobě, když se odváží; nemůže vědět, co tím spustí a jaké důsledky to pro něj bude mít, ale bere to na sebe. Když apelujete na druhé, je v tom háček. Považte, jaký rozdíl je, když si řeknu: zemřu za vlast, nebo řeknu: zemři za vlast! To je jasné. A když se zaměřím na strukturální úroveň — třeba se snažím prosadit nějaký zákon — hrozí, že se nestrefím, že pomáhám něčemu, co změní věci k horšímu, vždyť za každým rozhodnutím je celý zástup neviditelných zájmů a jejich hybatelů. Já doufám v osobní proměny, že když je jich víc a víc, umožní změny i na sociální úrovni. Nakažlivé je ovšem všechno, jak odvaha a probouzení, tak nestydatost a lumpárny. Myslím, že poslední dva tři roky vnímáme v těchto oblastech daleko přesněji kvality projevů a jednání našich reprezentantů. Jenže od amnestie se na nás valí události takového kalibru, že se někdejší dno zdá být dnes stropem a je nutné začít zase znovu. To není osmistovka, ale maratón a je pošetilé očekávat něco jiného. Napadá vás příklad, kdy jsme svými happeningy jako David Copperfield zahýbali pocitem reality?

Jak byste mohli, vždyť na to máme experty! Naším pocitem reality hýbají naši političtí reprezentanti! Skutečností, které boří naše představy, co je a co není možné a samy vypadají jako happening, i happeningů, které na ně chtějí odpovídat, ale nesahají jim po kotníky, je tolik, že už nepůsobí ani jako kouzelnický trik, ale jen jako nehoráznost nebo kejklířství, ne průlom. Nám nechybějí ani tak průlomy, jako spíš pevná půda pod nohama, důvěra v pravidla. Viděla jsem v televizi sněmovní události, vyhlížející jako parodický happening, a na ulici reklamní happening, kdy z náklaďáků vyskákali lidé v maskáčích a s maketami kalašnikovů dělali nábor na volny.cz. Prý se tomu říká „guerrilla marketing“. Takové kouzlení je jako tahání králíků z klobouku, což upoutá děti a stařečky, ale ostatní se nad tím nepozastaví. To, s čím se má zacházet jak s kořením, máme na talíři jako hlavní chod. A jak tedy na to? Možná je pro změnu nadějnější spojování jednotlivců do iniciativ a iniciativ do společných akcí, jako se snaží FÓR_UM se Sametovým posvícením, aby vznikla širší výpověď, kde vypovídají různí lidé z různých úhlů pohledu. Jednak se tím navzájem korigují, a pak také vytvářejí jiný, sváteční terén. Normální provoz je tak přecpaný, že happeningy nevyznějí, protože musí překřikovat běžný halas a to je nakonec protivné. Proto ti, kdo dělají běžné pouliční divadlo, často pracují s protikladem, v hlučném prostředí dělají něco tichého a sotva viditelného. Uvidět něco můžeme až v protikladu, jinak se to ztratí. Ale když je akce moc tichá, nikdo ji nezaslechne. Potíž je i s tím, když chcete uspět utilitárně. Nevybíráte si, kdy se má něco stát; musí to být třeba ráno před hlasováním, a tak přejímáte

109


pravidla, plynoucí z rozvrhu struktur, a dál jste jejich zajatcem…

110

A nepomohlo by, kdybychom takovým scénkám před hlasováním začali říkat jinak než happening, přiznali si tu povolnost strukturám a začali je rozvíjet po nové koleji? Všechno nové začíná napřed pod starým jménem a až časem se ukáže, že jde o něco jiného. A jsme u toho, čím jsme začínali. Jednak máte tu výhodu, že nevíte, co je možné, jako to ví starý praktik, který říká, že to nejde; protože neznáte všechny ty marné pokusy, jdete a uděláte to — a ono to vyjde. A dál: není nutné jezdit až do Afriky. Nutné je přesněji rozlišovat, všimnout si, co se stalo, když jste něco chtěli, a něco jiného způsobili. Když se to podaří, zjistíte, že ačkoli jste nechtěli objevovat nic nového, stalo se to. Když jste chtěli způsobit to, oč vám jde, tak jste na to museli najít ten pravý nástroj, ten, jaký potřebujete právě vy. Žádný na vás nečeká. Mám teď ještě jeden příklad, o největší chemické katastrofě. Obří americká společnost způsobila v Indii úděsnou ekologickou havárií. Zabila a zmrzačila téměř všechny lidi v Bhópálu a následky působí dodnes. Bude to už třicet let a ti, kdo přežili, se marně domáhali odškodnění, různé organizace včetně Greenpeace marně apelovaly. Soudy se nekonečně táhnou, společnost má protřelé advokáty, a přitom v důsledku té katastrofy lidé dodnes umírají. A v roce 2004, tedy k dvacátému výročí, se stalo, že britští aktivisté (The Yes Men — pozn. red.) jakožto zástupci té firmy ohlásili v BBC, že se jménem společnosti omlouvají; prý hluboce litují, že to tak trvalo, ale teď se konečně hlásí k odpovědnosti a všechny odškodní. Člověk v manažer-

ském obleku se dostal do vysílání BBC a ta zpráva měla velký ohlas v celém světě, veřejné uznání, a i když byla následně dementovaná, firma musela změnit své chování. Znenadání jí propadly akcie na burze, ocitla se obnažená v taktice natahovat soudní spory a vyhýbat se odškodnění. Aktivisté se dostali na úroveň, jakou poznal Brook s tou botou, ale už to byla vědomá hra se závazností toho, co se na veřejnosti mezi lidmi odehrává. I když se asi nikdo moc nesmál, bylo to něco, co změnilo skutečnost, což je úžasné. Kdyby se stokrát poutali na vrata té firmy s protestními billboardy, kdyby bylo ještě víc mezinárodních organizací na podporu Bhópálu, nedokázali by obnovit diskusi v té míře. Těžko říct, co to udělali; snad podfuk s ušlechtilým cílem, snad mystifikační happening. Jenže celé se to mohlo stát jen tam, kde ještě aspoň renomé, když už ne pojem cti, něco znamená, i kdyby nic víc, než podnikatelský kapitál. Na to u nás nemůžeme pomýšlet, když sledujeme, jak se tu dá dávat a brát ne bota při představení, ale třeba vládní nebo ředitelský post, a nic — jen pár herců zas něco vykřikuje; co si o sobě vlastně myslí? Tady je teď mnohem těžší objevit, jak na to, ale je to tak naléhavé, že to objevíte, uvidíte.


111


Kartotéka happeningů Tunel lží Turnikety v metru Honba za tituly Ministerská žranice Cestující je balík Les kráčející na hrad Vynášení Klause / morany Používání Opencard je trestné. Přijďte se udat! Ani vidu ani slechu Konkurz na loajálního úředníka Svatořečení Václava Klause Sametové posvícení — Ohlednutí za prvním ročníkem

i iv vi ix xii xvi xix xxvi xxix xxxiii xxxvi

xl


ve výkopu tunelu Blanka u Prašného mostu, Praha

Pražské fórum, o. s.

Průběh

Kontext

Záměr

Slavnostního křtu proražení tunelu Blanka a ukončení jedné z fází stavby se účastní primátor Prahy Bohuslav Svoboda a jeho náměstek, radní pro dopravu, Karel Březina, zástupci společnosti Metrostav a desítky novinářů. Po prohlídce části tunelu nakládají politici symbolicky poslední kolečko hlíny, přednáší projevy a začíná slavnostní přípitek v přímém přenosu televize. V tento okamžik rozbalí

Projekt tunelu Blanka vznikl v 70. letech minulého století. Dnes pražský magistrát tvrdí, stejně jako před čtyřiceti lety, že po výstavbě celého systému se Praha zbaví problémů s automobilovou dopravou. Stavba Blanky ovšem neprošla hodnocením vlivů na životní prostředí a nikdy se k ní nemohli vyjádřit obyvatelé města. Také proto není možné na stavbu tunelu čerpat peníze z evropských dotací.

Propagační bannery okolo stavby tunelu staví realitu na hlavu. Tvrdí, že význam a dopad stavby Blanky lze vyjádřit slovy „Blíž Pražanům“. Podle nás je skutečnost jiná, jen je schovaná v bannerech a stačí ji rozkódovat. Chtěli jsme dát médiím více prostoru psát i o kontroverzní, oficiálně neochotně přiznávané odvrácené straně stavby. Chtěli jsme skrze komunikující fotku uvést proklamovanou skutečnost

5. 9. 2011

Tunel lží

I


dva lidé banner s nápisem „Tunel lží“, vyrobený z původních PR bannerů rozmístěných okolo stavby („Blíž Pražanům“, „Tunel Blanka“). Na překvapivou situaci okamžitě reagují novináři a fotografují usmívajícího se primátora na pozadí tunelu a banneru.

Blanka je ukázkovým příkladem netransparentního a nedemokratického rozhodování. Jedná se přitom o projekt za desítky miliard korun, a proto je přitažlivým prostorem pro korupční chování a zneužívání veřejného rozpočtu.

na pravější míru.“ (Pražské fórum, o. s.)

Pohled organizátorky: Banner byl rozbalen v nejpříhodnější okamžik. Program slavnosti jsme neznali dopředu, ale podařilo se nám vyčkat a strefit se do vyvrcholení slavnosti a nejvyšší mediální pozornosti. Nedali jsme se vystrašit, využili jsme „novinářské imunity“ a banner drželi dostatečně dlouho. Bohužel jsme neměli připravené potřebné „tři zlaté věty“, kterými bychom svou intervenci jasně vysvětlili, a proto měl vzniklý krátký rozhovor pro TV Metropol až fanatický nádech. Elegance poezie hraní si s písmeny z původních bannerů a výsledné fotky naštěstí komunikovaly silněji, než naše verbální nepřipravenost a adrenalin v krvi

Analýza: Akce i s přípravou trvala téměř rok. Výstupu při slavnosti předcházely čtyři intervence do veřejného prostoru, kde jsme vyvěšovali bannery s podobnými přesmyčkami („Blíž autům“, „Nelži Pražanům“). Tyto vývěsky téměř nebyly medializované, ale ze své podstaty byly zaměřeny především na kolemjedoucí a projíždějící. Výstup na slavnosti z nich nicméně vyplynul. O slavnosti otevírání výkopu jsme se dozvěděli jen tři dny předem a náhodou. V té chvíli bylo už díky předchozím vývěskám vše nachystáno, stačilo sebrat odvahu, banner a spolehlivého partnera. Přímo na místě bylo náročné se tvářit jakoby nic, „já novinář s velkým batohem“, vyčkat hodinu na nejvhodnější příležitost a následně vydržet nereagovat na výzvy, abychom banner okamžitě sbalili. Díky předchozí přípravě byla finální intervence na slavnosti v podstatě jednoduchá a pro vnějšího pozorovatele proběhla hladce. Happening proběhl v místě, k němuž se přímo vztahuje, a v čas, kdy chtěli představitelé města demonstrovat monumentalitu stavby a tím své úspěchy, a to za výjimečně silné mediální pozornosti. Lidé, kteří nesou za projekt stavby část zodpovědnosti — politici, stavbyvedoucí, pracovníci z Metrostavu, byli účastníky happeningu konfrontování přímo.

II


Náboj akce byl silný, konfrontační, „aktivistický“, nicméně akci velmi odlehčil fakt, že hlavní sdělení bylo vyrobeno z původních propagačních materiálů. Dále se dá akce charakterizovat jako adrenalinová, odvážná, vyvolávající respekt novinářů a zaskočení organizátorů slavnosti. Sdělení jasně komunikovalo dvěma slovy „Tunel lží“ k účastníkům slavnosti, k médiím, a skrze ně i k veřejnosti. Obeznámenému pozorovateli neunikl původ bannerů s tímto nápisem.

Média: Mediální zásah byl silný. Již při tvorbě a rozvěšování bannerů v různém znění na viditelná a frekventovaná místa vyšel článek s fotografií na serveru iHNed.cz a později publikoval tentýž server s organizátorkou Alenou Rybníčkovou rozhovor s titulkem Na Tunel lží přejmenovali kritici tunel Blanka v Praze a vyvěsili plakáty. Vrcholné rozbalení banneru při slavnostním otevření pak dokumentovala řada médií — nejvýstižněji asi server Aktuálně.cz.

Pod čarou: Vyhraněné happeningy posilují osobní odvahu a schopnost rychlého rozhodování v napjatých situacích. Domníváme se také, že tato akce zlepšila vyjednávací pozici našeho watchdogového sdružení na půdě magistrátu, kde nás začali vnímat s větší vážností. Nicméně pro sdružení našeho typu, kde tvoří součást práce i vyjednávání s politiky, je vhodné druhy akcí střídat. Alena Rybníčková

III


13. 9. 2011

vestibul metra I. P. Pavlova, Praha

Pražské fórum, o. s.

Turnikety v metru Průběh

Kontext

Na své pravidelné ranní cestě do práce jsou cestující ve vestibulu metra na I. P Pavlova konfrontováni s novou existencí turniketů. Že se něco děje, zjišťují již při vstupu do vestibulu. Prochází zde kolem živých cedulí s nápisy „Připravte si Opencard, neděkujte“. Následně dostávají do ruky leták uvádějící (s vysvětlením argumentů, ale formou nadsázky) do problematiky zavádění turniketů. Poté prochází živými turnikety — mezi pěti lidmi v řadě, kteří zahrazují cestu černými deskami a pouští každého cestujícího zvlášť.

Pražský dopravní podnik Upozornit na fakt, že se se rozhodl nainstalovat do rozhoduje o budoucnosti metra turnikety. Realizace turniketů, pohodlí cestujíprojektu by byla velmi cích a veřejných penězích. drahá, zhoršilo by se „Nebude to fungovat. Příliš pohodlí cestujících a turni- mnoho lidí na málo turkety by umožnily sledoniketů. Pro cestující není vání pohybu cestujících dost místa, budou se tvořit s Opencard v prostorách fronty.“ (z tiskové zprávy) metra. Obhajoba projektu byla postaven na studii, která „dokazovala“, že je velmi výhodné turnikety do metra umístit. Studie vycházela z nerealistických předpokladů a neobsahovala žádné relevantní výpočty. Navíc pracovala s pochybným průzkumem, ze kterého vyplývalo, že se cestující v metru bojí. Při prezentování studie na výboru dopravy byla obhajo-

Záměr

IV


ba stavěna i na „zamezení vstupu nepřizpůsobivých občanů do prostor metra“. Důkladně se otázkou výhod a nevýhod turniketů zabývá web www.trolejbusyvpraze.net.

Pohled organizátora: Šlo to dobře. Bylo zajímavé, že jsme museli přehodnotit plán, kdy jsme chtěli, aby se turnikety otevíraly a zavíraly za každým cestujícím. To nebylo možné, protože bychom přístup do metra téměř ucpali. Nechali jsme tedy jeden turniket otevřený pořád.

Analýza: Happening byl specifický svým praktickým obsahem. Nejenže upozornil na konkrétní problematiku, fungoval i jako test turniketů. Organizátoři ukázali, že turnikety by ranní nával nezvládly. Využili těchto satiricky zaměřených materiálů: staré logo metra — návrat do komunismu / do doby turniketů v metru, cedule s nápisem „Připravte si doklady, neděkujte“, jmenovky „zřízenců“: Blanka Vytunelovaná, Bohužel Svoboda, Ivan Pavlovič Metrov, Pták Modrý. Cíl byl jasný: aby Rada hl. m. Prahy rozhodla turnikety nezavádět. Místo konání odpovídalo záměru: nejfrekventovanější stanice metra, blízko centrály dopravních podniků. Srozumitelnost: Média pochopila sdělení a nezkreslené ho poslala dál. Cestujícím byly nabízeny vysvětlující letáky, zbytek se dozvěděli z médií. Srozumitelnosti bylo docíleno tabulemi, letáky, vestami, a jasným sdělením. Zapojení: Příprava si vyžádala 10 lidí a týden práce, z toho dva intenzivní dny ve třech lidech. Na místě bylo potřeba 16 lidí. Náboj, atmosféra, tah: Pozitivní, nenásilná, satirická akce. Náboj pulzoval s přílivy cestujících. S leckterými zřejmě doputoval až do práce, kde ranní zážitek mohli sdělovat kolegům. Alena Rybníčková

V


27. 2. 2012

Staroměstské náměstí, Praha

Jan Kubíček a spol.

Honba za tituly Průběh

Kontext

Záměr

Skupina lidí pobíhá po náměstí. V rukou mají cedule s akademickými tituly. Ostatní se je snaží dohnat a titul získat pro sebe.

Po oznámení návrhu reformy vysokých škol se zvedá odpor proti ministru Josefu Dobešovi a celé politice ministerstva. Reforma se týká jednak zavedení školného, jednak hrozí narušením suverenity vysokých škol skrze zvnějšku dosazované správní rady. Z obou těchto důvodů nastává obava, že se akademické tituly stanou víceméně komerčním zbožím, které bude možno „správnými“ prostředky na „správných“ ústavech jednoduše urvat.

Happening měl v zásadě dvě vrstvy. V první se snažil zprostředkovat širšímu občanstvu výše uvedený možný následek reformy vysokých škol. Ukázal, že hlavním účelem studia bude pouhé získání titulu, a to jakýmikoliv prostředky, nikoliv samo vzdělání. Ve druhém plánu ukázal, že je možno upozornit na takovou věc hravou, přitom ale srozumitelnou formou. Všechno je výzvou ke hře.

Pohled organizátora: Naznačená druhá vrstva happeningu byla naplněna beze zbytku, a to nejen pro účastníky honby, ale i pro kolemjdoucí. Změna tempa na náměstí byla snadno zaznamenatelná, nebylo obtížné pochopit během pár vteřin, kdo se za kým honí. Prvoplánové sdělení happeningu, tedy změna priorit ve vysokém školství, už tak srozumitelné nebylo, jelikož sama akce nebyla doprovázena informační kampaní.

VI


Pohled diváků: Pro účastníky, jak nosiče cedulí, tak honce, byla připravená hra vítaným osvěžením. Dala jim jednak pocit, že se stávají součástí hnutí proti reformě a ministrovi, jednak jim nabídla možnost zažít centrum města z jiné rychlostní a sociální perspektivy: kdo si jinak dovolí běhat po náměstí a hulákat na druhého? Přihlížející byli na jednu stranu zaujati neobvyklým pohybem, na druhou zmateni a lehce zklamáni, že nerozumějí, o co se jedná. Jen dva nebo tři se k honbě přidali a pouze několik dalších se dovolalo vysvětlení od účastníků. Ti, kteří sami nebo s pomocí pochopili, projevovali sympatie a podporu.

Analýza: Základní myšlenkou celé akce bylo tehdejší motto Jana Kubíčka: Vše je výzvou ke hře. Proto i zvýšené společenské napětí kolem reformy vysokých škol a výzvy studentské obci k aktivitě byly podnětem k vyvolání hry, v ideálním případě se zapojením a vtažením co největšího, stále se rozšiřujícího počtu hráčů, což by nakonec vedlo ke stavu, kdy by si hráli všichni. Kubíček dále rozvíjí tuto svou myšlenku až do politických, sociálních a estetických důsledků, ale nás teď zajímá pouze tento pokus. Inspirací formy byla klasická dětská hra na honěnou. Je předpoklad, že tento takřka archetypální lidský počin je všem blízký, tudíž snadno pochopitelný, a snad i lákavý, buď k pozorování, nebo dokonce k připojení se. Této variantě u většiny lidí brání výchovou získaný stud a pocit, že něco tak prostého jako hra na honěnou, je pod jejich úroveň. Zde ale přichází naproti ono aktuální politické a obecně společenské téma, jehož se stává hra nositelem. Oba motivy se tak navzájem propojují: buď si chcete hrát a mimochodem upozorňujete na danou problematiku, nebo je vám po vůli politicky se angažovat, což je vám pohnutkou a omluvou, že se zabýváte něčím tak banálním, jako je hra. Požitek ze hry ani společenský účin nejsou touto dvojakostí umenšeny. Nejen teoretické pozadí, ale i sám ústřední nápad happeningu je mimořádně šťastný. Jedná se o snadno pochopitelnou, přitom však výstižnou symboliku. Dále na první pohled odvážné umístění na Staroměstské náměstí je v posledku v pořádku. Účastníci, ač neoznačeni, se od kolemjdoucích vymezovali svou rychlostí a jednoduše nekonvenčním pohybem, čímž mimo jiné dokázali, že u určitých typů akcí se účastníci od ostatních liší právě a jedině tím, že jsou účastníky happeningu. Přitom nosiči cedulí zpřehledňovali celou situaci a víceméně vymezovali hrací pole. Rezervy, a to místy až fatální, bylo lze nalézt v realizaci. I když celý podnik vznikl za několik málo desítek hodin, tato časová tíseň nemusí být ještě důvodem k technickým a organizačním nedostatkům, jichž se organizátoři nevyvarovali.

VII


Cedule: Nevýrazné, při běhu se ohýbající, slabě napsané, a tedy těžko čitelné, zjevně amatérsky vyrobené, s chybami ve zkratkách titulů. Čas: Akce neměla zřetelný začátek a konec. Přitom zahájení je základním předpokladem k upoutání pozornosti. Postupem času došel honcům dech, tempo kleslo na minimum a konec vyzněl do prázdna. Účastníci: Navzdory předpokladům nevýrazní, někteří ztracení v davu. Sešlo-li se méně lidí, než se očekávalo, mělo být úžeji vymezeno hrací pole, aby se účastníci vinou malé koncentrace nerozptýlili mezi kolemjdoucí a nepropadli studu a obavám z trapnosti. Sdělení: Nebylo sice jedinou ani nejvyšší prioritou, zde však vinou výše uvedeného bylo téměř neznatelné. Pouze po delším sledování a luštění míhajících se cedulí bylo lze vydedukovat účel akce a odlišit ji od běžného turistického ruchu. Lze říci, že akce zůstala svým způsobem za očekáváním. Opravdový zážitek a poznání přinesla toliko účastníkům samým, kteří si vyzkoušeli, jaké to je dělat neobvyklé věci ve veřejném prostoru. Odečteme-li škodu vzniklou ponechání výborného nápadu ladem, nebylo takřka jiných investic, takže poměr cena / výkon nebyl nakonec špatný.

Média: V médiích neměla tato akce viditelnou odezvu. Snad jen přispěla k celkovému zvýšení koncentrace podobných akcí v rámci „týdne neklidu“ vysokých škol, a tedy k intenzivnějšímu zájmu médií o téma. Pavel Zajíček *1988. Hrál na trombon, studuje autorskou tvorbu a hledá, co se sebou.

VIII


29. 2. 2012

Náměstí Jana Palacha, Praha

Kateřina Daňková a studenti KATaP DAMU

Ministerská žranice Průběh

Kontext

Záměr

Skupina herců v parodickém výjevu představuje projednávání reformy vysokých škol na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako velkou žranici, během které dochází k ledabylému schválení náhodného promaštěného papíru.

V rámci odporu proti reformě VŠ a ministru Dobešovi je organizována velká studentská manifestace. Masovému pochodu od Rudolfina k budově vlády předchází kulturní program připravený studenty DAMU a UMPRUMu. Jednou z výtek vůči reformě je její nepromyšlenost, odborná nepřipravenost, pokoutní prosazování a ig-

Výstup měl poukázat na neuspokojivé poměry na MŠMT, dále na reformu, jak co do obsahu, tak do provedení. Měl tvořit jistou protiváhu vážným diskusím a silovým řešením situace. Snažil se působit především vizuální stránkou, nekladl si nároky na pravděpodobnost zobrazení a odlehčenou formou pracoval s jarmarečně

IX


norování závěrů vzešlých z diskusí ministerstva s akademickou obcí.

alegorickým zpodobením obtloustlých úředníků, mocipánů nehledících na prostý lid.

Pohled organizátora: Akce byla ze strany aktérů provázena obavami, zda se nejedná o žánr příliš hrubozrnný a ve své podstatě hloupý. Převládlo ale vědomí, že může zafungovat jen při plném nasazení, což se nakonec povedlo. Jednoduchý scénář byl předpokladem pro přesné vyznění zamýšlené nechutnosti scény. Nervozita opadla, obavy byly rozptýleny, až když jsme se do scény skutečně vžili a ponořili.

Pohled diváků: Spokojenost účastníků byla značná. Podařilo se jim překonat obavy jednak ze samého vystoupení před několikatisícový dav, jednak ze scény, kterou se rozhodli sehrát. Příznivé reakce stále přibývajícího publika jim dodaly odvahu. Sázka na explicitní nechutnost a čistou vizualitu bez hlubšího sdělení vyšla. Pro diváky, též poněkud nervózní z dalšího vývoje událostí, byla scéna příjemným odlehčením. Podivovali se nasazení herců, kteří po sobě patlali pokrmy a polévali se šumivými víny. To byl patrně jediný negativní moment akce: někteří z účastníků pak v částečně mokrém a špinavém ošacení absolvovali pochod na vládu.

Analýza: Význam a vyznění akce lze popisovat z mnoha směrů. Nejprve tedy snad o specifičnosti situace, ve které k akci došlo. Atmosféra kolem reformy VŠ byla mimořádně vypjatá. Studenti pociťovali skutečné ohrožení svých škol a studia, cítili se plošně zaangažováni a projevovali nadšení z takřka jakéhokoliv projevu nevole s reformou. Dále byla specifická pozice tohoto vystoupení v rámci daného programu. Hlavním bodem byl masový pochod k úřadu vlády, který se až na pár čestných výjimek obešel bez nápadu nebo vtipu. Bojovný duch se vznášel nad vodami. Před pochodem, který vyrážel z Palachova náměstí, proběhlo pásmo vystoupení. Odehrávalo se na „podiu“ uprostřed náměstí, zatímco řečniště seriózních bojovníků za svobodu VŠ se nacházelo u hlavního vchodu do Rudolfina. Kooperace obou vršků nebyla ideální. Kulturní pahrbek nabral vinou technických potíží zpoždění, takže se sice program odbýval za větší účasti demonstrantů, kteří přicházeli až na samotný pochod, byl ale o něco ukrácen, jelikož přetékal do plánovaného začátku hřmotných proslovů.

X


Ministerská žranice časově narušena nebyla, takže se jí týkala jen výhoda zvýšeného počtu diváků. První plánem se dá rozumět upozornění na lajdáckost práce ministerských úředníků. Nikdo si nejspíš nemyslí, že se denně opíjí v práci šampaňským, ale právě tato schematičnost a přímý útok na vizuální vnímání přihlížejících umožnily podtržení tohoto aspektu argumentace proti návrhu reformy. Tvořila tak protipól na jedné straně jemnějším projevům v rámci kulturní „stage“, jako bylo např. čtení překvapivě aktuálních Shakespearových sonetů, na straně druhé šedému a násilně apelativnímu řečnění organizátorů studentského pochodu. Bylo důležité a zjevné, že aktéři jsou si vědomi této své role v rámci okolního dění. Nesnažili se o psychologizaci nebo apelativnost, ale naplno se položili do prasáckého žraní a rozhazování jídla, stříkání sektu, a to včetně směru do davu. Úředníci nakonec nevyzněli jako hamižníci, ale jako lidé, kterým je přáno, na které není vytvářen nátlak a kteří se nakonec o svá kuřátka jsou schopni i rozdělit. Na diváky tak působili spíše jako exemplum celého rozežraného systému. Krom stránky vizuální pak dost možná působil i reflex stravovací. Úředníci hodovali opravdu bohatě, byť značně nezdravě, a tento vjem nemohl asi nikoho nechat bez zvýšeného slinění, ať už si o reformě a ministerstvu myslel cokoliv. Výstup byl náročný v několika ohledech. Především je tu nepostradatelné nasazení, obětavost a odvaha samotných představitelů. Museli být schopni naplno nasadit svá těla vlivu potravin, a to zvnějšku i zevnitř, přitom ale být schopni znázornit onen mimochodný děj schvalování reformy. Museli být schopni mluvit na mikrofon a vnímat se ve skupině, aby celý výjev i dílčí akce a dialogy dávaly smysl. Dále bylo potřeba zajištění technické. Operativní instalace stolu s pokrmy, židlí a rekvizit, samotné jídlo, a hlavně ozvučení, které by obsáhlo celé prostranství, pokrylo hovor celé skupiny herců a přežilo pobyt mezi mastným jídlem. Tomu předcházel nákup potravin a shánění kostýmů, příprava scénáře a hledání vhodného představitele role ministra, vše ne bez námahy, ale s úspěchem. Dopad překročil očekávání. Kromě příznivé reakce davu na místě konání se scéna stala hlavní tváří celého programu v médiích. S tím patrně nebylo organizátory pochodu předem počítáno, ale vzhledem k tomu, že sami nenabídli vizuálně atraktivnější obraz, či lépe řečeno na tuto stránku věci vůbec nepamatovali, posloužila žranice znamenitě celému programu. Pavel Zajíček

XI


17. 10. 2012

pražské zastávky a tramvaje v okolí Úřadu vlády

Pražské fórum, o. s.

Cestující je balík Průběh

Kontext

Záměr

Za doprovodu moderátorky dopravují zřízenci Dopravního podniku muže zabaleného v ochrannou fólii tramvají a rudlem přes dopravní uzel na Klárově.

Pražský dopravní podnik se rozhodl optimalizovat veřejnou dopravu v hlavním městě. Reorganizaci linek předcházela informační kampaň a následovalo rozčarování cestujících nad změnami, např. slogany „Celé to změnili!“, „Vždyť to jede jinam!“ a „Jak tam dojedu?“ Dnem začátku platnosti změn mělo být cestování

Organizátoři se rozhodli upozornit na jednoduchou skutečnost, že pro dopravu osob platí jiná pravidla a jsou na ni kladeny jiné požadavky než na dopravu předmětů. Právě ve speditérském prostředí se často mluví o optimalizaci přepravy a efektivní logistice, čímž je míněna přeprava co možná nejrychlejší a nejlevnější,

XII


pohodlnější, rychlejší, plynulejší, přičemž se mělo ročně ušetřit několik miliard korun na provoz.

při splnění minimálních nutných standardů bezpečí a „pohodlí“ přepravované zásilky, aby byla doručena nepoškozena. U přepravy osob sice nelze požadavky na rychlost a nízké náklady pominout, nemohou ale být upřednostněny před komfortem cestování. Platí to zvlášť v kontextu dlouhodobě deklarované snahy o zvýšení atraktivity cestování veřejnou dopravou.

Pohled organizátora: Pisatel je v tomto případě i účastníkem happeningu, a to jedním ze zřízenců Dopravního podniku. Celá akce proběhla za velmi přátelské a vstřícné atmosféry. Účastníci, přizvaní novináři i náhodní spolucestující dokázali vytvořit jakýsi pohyblivý herní prostor, který plynule pohlcoval a zase propouštěl kohokoliv, kdo se ocitl na dohled. Program připravený pro novináře byl dostatečně atraktivní na to, aby reportéry zaujal a vzbudil v nich zájem o věc samu. K tomu byl přitažlivý pro kolemjdoucí, kteří rovněž hojně projevovali svůj zájem a vstupovali s aktéry do interakce. Tím se pak celý, dosti náročný, program stal zábavným i pro samotné aktivní protagonisty happeningu. V dialogu s novináři i cestujícími přicházely nápady na další rozvíjení původně jen schematicky načrtnutého průběhu, aktéři dali průchod své kreativitě a spontánnímu tvoření dramatických situací.

Pohled diváků: Happening byl zaměřen převážně na média, kterým mělo být umožněno získat zajímavý obrazový materiál. V dlouhodobějším pohledu se jednalo i o získání jejich sympatií za účelem další spolupráce. Tento záměr byl splněn vrchovatě. Novináři se pro věc nadchli, sami se zapojovali a nabízeli další možnosti, případně se nezdráhali přednést návrhy na různé záběry a fotogenické situace. Že se jednalo o zjev vskutku přitažlivý, dokazovalo, jaký rozruch, ba nadšení vyvolával u přihlížejících, zejména dětí. Nakonec asi jediný, komu se (zpočátku) výjev nezamlouval, byla neuniformovaná ostraha budovy Vlády ČR.

XIII


Analýza: Základním motivem happeningu je přirovnání cestujícího k balíku, tedy k poštovní zásilce. Nejedná se ale o svévolný příměr organizátorů, jde jen o logické dotažení tendence, kterou naznačil sám Dopravní podnik. Představa tvůrců nové organizace veřejné dopravy, že lidé budou „s matematickou přesností přeskakovat z vlaku na parník a z parníku na vlak“, jako to provozoval ctihodný Phileas Fogg v Cestě kolem světa za osmdesát dní, není skutečně daleko od praxe speditérských firem. Paradox tohoto posunu, který organizátoři velmi trefně vystihli, tkví v jakémsi kopernikovském obratu, kterého se Dopravní podnik dopustil. Ony změny — zvětšování intervalů, rušení nebo slučování linek — jsou totiž představovány jako vylepšení a bonusy, zvýšení péče o cestující a jejich blaho. Právě tento moment si organizátoři vybrali jako výchozí bod happeningu. Představili novou fiktivní službu dopravního podniku, která se stará o pohodlí cestujících. Budou se sice mačkat v přecpaných vozech, budou muset mnohokrát přestupovat a budou muset při těchto přestupech překonávat nepřijatelně dlouhé trasy, jelikož přestupní místa zkrátka nejsou na jednom místě, nic z toho jim ale nemusí vadit. Budou totiž odborně a pečlivě zabaleni do kompaktního a standardizovaného balíku, který bude dopraven na místo určení v rekordně rychlém čase, za rekordně nízkou cenu a víceméně bez újmy. (Pokud ovšem někde nepřepadne přes palubu nebo se jednoduše neztratí, jak se u balíků stává zhusta.) Přirovnání čisté a jasné, nabízející navíc mnoho prostoru pro hru a spoustu detailů, např. jaké nástrahy čekají na odbavovaného cestujícího, který je sice opečováván, ale sám se nemůže ani hnout, a je tak vposledku zajatcem svých průvodců. Za zmínku stojí, aby se tak řeklo, lidský faktor. Na jedné straně diváci. Jak už bylo řečeno, happening byl určen pro média, s jinými diváky se nepočítalo. To klade specifické nároky na provedení, hlavně ale na skutečnou spolupráci aktérů a novinářů. Happening má jistý děj, jistou logiku akcí, jistý příběh: Cestující je zabalen do folie, vložen na rudl a odvezen k tramvaji. Pokud se jí dočká, je vpraven do vozu, na příští zastávce znovu vyložen, převezen na druhou stranu, znovu naložen, znovu vyložen, umístěn na rudl a dopraven přes rušnou křižovatku na Klárově od výstupní zastávky ke stanici metra. Zorganizovat a zkoordinovat ale celou cestu s fotografy, případně kameramany je úkol nad síly organizátorů, nemělo-li by se to stát na úkor působivosti. Zde nastupují osobní kvality protagonistů i novinářů. Většina dílčích akcí probíhá v reálném čase, není možné například výrazně zpomalovat či opakovat nástup do tramvaje. Osobní nasazení aktérů je nezbytné i při realizaci momentálních situací a provádění spontánních nápadů, třeba když se balík čekající na tramvaj pomalu sesouvá hlavou dolů z lavičky na chodník, aniž by se mohl sám zachránit bez vystoupení z role. K tomu připočtěme ještě situační komunikaci s ostatními cestujícími a kolemjdoucími.

XIV


Vcelku jde říct, že shodou všech těchto jmenovaných komponentů vznikl takřka ukázkový happening svého druhu, který splnil svůj účel na většině zamýšlených rovin: upozornil na vybranou problematiku a přispěl do veřejného diskursu o ní, zabavil a pobavil všechny skupiny „účastníků“, tedy aktéry, novináře i náhodné diváky, a vnesl svěžího ducha do veřejného prostoru.

Média: Fotoreportáž z happeningu se stala významnou a dlouhodobou položkou titulních stran několika internetových zpravodajských serverů. Navíc podnítila několik žurnalistů k samostatným reportážím či komentářům k danému tématu. Pavel Zajíček

XV


23. 1. 2013

trasa od Národního divadla na Pražský hrad

Hana Nováková, studentka dokumentaristiky na FAMU

Les kráčející na hrad Průběh

Kontext

Záměr

Na piazzetě Národního divadla se shromáždí skupinka příznivců Národního parku Šumava. Po krátkém úvodu si účastníci berou do rukou vánoční stromky a vyráží přes Petřín směrem na Hrad. Zde je přednesena část Shakespearovy tragédie Macbeth.

Spory o Národním parku Šumava jsou už dlouholeté — otázka kácení lesů, kůrovec, stavební plány apod. Avšak v současnosti dochází až ke zvůli některých politiků, přes protesty odborníků se kácí na místech, která by měla zůstat v ochranné zóně parku. Dokonce hrozí, že Šumava přijde o mezinárodní statut Národního

Hana Nováková natáčí už tři roky časosběrný dokument o Národním parku Šumava. Z rozhovoru vyplynulo, že chtěla propojit protestní událost s natáčením filmu. Také chtěla ve veřejném prostoru upozornit na aktuální dění kolem parku nějakou hravější a méně prvoplánovou formou, než je demonstrace.

XVI


parku, jak vyplívá z dopisu komisaře pro tento resort zaslaný z Bruselu a adresovaný českým politikům.

Pohled organizátorky: Happening působil sympatickou a otevřenou atmosférou. Protože byl uspořádán zejména kvůli filmu, setkala se zde různorodá společnost a nikoliv jen aktivisté z mediálně známých skupin.

Komentář účastníka: „Chtěl jsem se seznámit i s dalšími lidmi, které zajímá Národní park Šumava,“ řekl dobrovolník Greenpeace.

Analýza: K vyjádření satiry byl užit motiv z literární předlohy, a to ze Shakespearovy tragédie Macbeth. Už samotný název happeningu odkazuje na setkání Macbetha s třemi čarodějnicemi, které mu předpoví jeho pýchu i neporazitelnost dokud nepřijde na jeho hrad birnamský les. Macbeth se tomu samozřejmě ve své neskonalé pýše zpočátku vysmívá, ale později si uvědomí, že se mýlil a dokonce prokleje i toho, kdo mu chce jeho vládu vzít. Bitevní štít / já vrhám před sebe a k zlosti zlost, / a proklet buď, kdo první zvolá: „Dost!“  Avšak Macbethův pád už je neodvratitelný, a tak chtěli i organizátoři pohrozit politikům. Vizuální stránka happeningu byla na přípravu nenáročná, ale přesto působivá svou neobvyklostí, protože v centru Prahy se většinou nesetkáme s dvacítkou jehličnatých stromků pohromadě, natož pochodujících. Situaci dokreslovali účastníci svým vzhledem — happening byl prostě normální, všední a zejména městský. Upravené slečny v dámských kabátech a boty s podpatky nebyly výjimkou, vtipně kontrastovaly se stromky i s výstupem na zasněžený Petřín. Paralela s Macbethem a chováním politiků působila příhodně a srozumitelně, a přesto nebyla nikterak zjednodušující. Příjemně mě potěšilo, uklidnilo a zároveň vyděsilo, že člověk při hledání různých příčin veřejného dění často zapomíná na jednoduché důvody jednání politiků, a těmi jsou lidské vlastnosti, které se mohou v určitých podmínkách projevovat nebezpečným způsobem. Happening se mi líbil, protože probíhal poklidně, nikdo mě do ničeho nenutil a přesně jsem věděla, proč a co dělám. Mám dojem, že přítomnost médií vytváří někdy pro účastníky stresující atmosféru.

XVII


Média: Nenašla jsem žádné zmínky, objeví se zřejmě v dokumentárním filmu Hany Novákové.

Pod čarou: Samotný happening pracoval s dříve vytvořenou instalací z vánočních stromků na piazzetě Národního divadla Druhý život lesa. Kdokoliv během prvního týdne v lednu mohl na sem přinést svůj vánoční stromeček a pomoci tak vytvořit recyklovaný les, který se stal základem pro happening.

Pavla Bendová *1987. Studuje divadelní vědu a zabývá se tématem masky.

XVIII


7. 3. 2013

Hradčanské náměstí, Nerudova a Mostecká ulice, Karlův most, Praha

Iniciativa FÓR_UM, o. s.

Vynášení Klause / morany Průběh

Kontext

Záměr

V poslední den, kdy je Václav Klaus v prezidentském úřadu, se shromáždí na Hradčanském náměstí několik stovek lidí, aby se s dosluhujícím prezidentem „rozloučili“. Maska s tváří Václava Klause nedříve postává vedle sochy Tomáše Garrigue Masaryka a přebírá dary — narcisy a propisky. Poté je tato

Akce navazovala na další happeningy (např. Svatořečení Václava Klause), které jsme za doby prezidentského působení Václava Klause organizovali. Ostatně maska Klause pocházela ze satirického karnevalu Sametové posvícení, pořádaného o několik měsíců dříve, a její autorkou byla malířka Barbora Olmrová.

Využili jsme obecně známý rituál konce zimy — vynášení morany, který se od nepaměti na našem území slaví. Tuhá zima končí a je potřeba ji „vynést“, aby opravdu skončila. Precizně vyjádřil smysl akce Martin Pehal: „Chceme rituálně zajistit, aby se Václav Klaus do české politiky již nevrátil.“

XIX


maska přemístěna z živého nositele na konstrukci panáka-morany (z látky a slámy). Tato morana pak vévodí průvodu, který se vydává Nerudovou ulicí přes Malou stranu na Karlův most. V čele průvodu jdou též dívky v krojích, v náručí s narcisy, a muzikanti. Lid, za doprovodu hudebníků, zpívá lidové popěvky vážicí se k vynášení zimy a opakuje lidová rčení (občas mírně upravená), která předzpěvuje moderátorka. Uprostřed Karlova mostu nakonec lid vytvoří kruh, morana je slavnostně zapálena a za jásání a potlesku vhozena do Vltavy.

Zajímavé bylo, že s nápadem vynášet Klause jako moranu, přišlo nezávisle na sobě více lidí. Původně jsme zvažovali vynášení morany na více místech a ve více městech najednou, nakonec jsme se rozhodli pro skrovnější organizaci (abychom si to předně sami užili) a náš průvod začlenili do programu dalších akcí různých občanských sdružení. Nicméně k průvodu samému: Tato sdílená potřeba oslavit Klausův konec ve vrcholné politice si našla formu vyjádření právě v upravení rituálu konce zimy. Klausův poslední tah — novoroční amnestie, která propustila na svobodu řadu korupčníků — paradoxně přispěl k tomu, že i ti, kdo byli dosud ke Klausovi shovívaví, přešli do řad jeho kritiků. Díky tomu se v průvodu objevilo široké spektrum lidí, kteří tak mohli ventilovat svou zlost, a také proto byl mediální dopad velmi silný.

Pohled organizátorky: Pro mě to byl opět fascinující zážitek sdílené zlosti, která se transformuje do sdíleného humoru a nakonec radosti, která je oslavou svobody. Sice vyhlídky na budoucnost (vzhledem k tomu, že Václava Klause na hradě střídá Miloš Zeman) jsou nevalné, přesto tato akce vnesla do frustrace po prezidentských volbách novou jiskru. Šla jsem v čele průvodu a podávala megafon moderátorce, usměrňovala novináře a dav. Atmosféra mezi účastníky byla skvělá — zpívali jsme, provolávali hesla, občas vznikaly rýmy spontánně (Adam

XX


Rut: „Široký, hluboký, ty vltavský tůně. Byl jsem já prezident, teď mi srdce stůně.“ či „Prosíme aplaus, jde Václav Klaus“). Bizarnost masky na tyči v obleku, ve spojení s chutí davu vyjádřit radost, že Klaus končí a do toho nádherné kulisy Malé strany a Karlova mostu, vytvářely neopakovatelný zážitek. Krásné bylo vidět na kolemstojících, jak se ohromně baví. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli se podaří moranu na Karlově mostě zapálit (zda to policie dovolí). Nakonec letící hořící tvář Klause a za ní silueta Hradčan byla skvostná.

Analýza: Průvod jako struktura happeningu se nám již dříve osvědčil. Vzhledem k tomu, že jsme za účelem oslavy Klausova konce, použili slovanský rituál vynášení morany, byla právě i rituální forma průvodu patřičná. Navíc je tento rituál lidem dobře srozumitelný (jde se odněkud někam, v čele průvodu je to, co se oslavuje, do průvodu je možné se přidat, a tak se s náplní průvodu ztotožnit apod.). Výborně fungoval též obraz Václava Klause jako morany. Předně díky tomu, že v Česku je motiv morany (figuríny ze slámy, která symbolizuje konec zimy) obecně dobře známý, ač se dnes vynášení až na výjimky nepraktikuje. Nesená morana s tváří Klause se tak stala trefným vyjádřením pocitů, které v nás Klausova éra vyvolávala. Tedy pocit, že jeho období bylo obdobím kruté a dlouhé zimy, na jejíž konec jsme se již dlouho těšili. Teď, když konečně tento konec přichází, je to příležitost ke společné oslavě. Aby se morana (tedy zima, zde Václav Klaus) nevrátila, rituálně se před vhozením do vody ještě zapálí. Důležitý byl i směr průvodu: šli jsme od bran Pražského hradu dolů do města, tedy po tzv. Královské cestě, kterou dříve chodily průvody doprovázející korunovaci. My jsme šli ovšem opačným směrem. Snesení Klause z Hradu a jeho vhození do Vltavy tak symbolicky vyjadřovalo jeho degradaci z vysoké funkce i touhu po tom, aby již upadl v zapomnění. Srozumitelnost: Happening byl, co se struktury týče, velmi jasný a zřetelný, jednotlivé prvky dobře korespondovaly se záměrem akce. Díky obecně známým symbolům, byl dobře srozumitelný. Bohužel jsme dostatečně nezajistili dobré ozvučení, takže lidé vzdálenější od čela průvodu si nemohli naplno užít společné zpívání.

Média: Mediální odezva byla velká. Ač primárním záměrem průvodu bylo především společně vyjádřit radost nad Klausovým odchodem, mediální obraz nás velmi potěšil. Všude, kde se psalo o Klausově posledním dni v úřadu, byly též fotografie a zmínky o vynášení morany, reportáže, apod. V tomto případě přispěl právě mediální dopad i k pocitu zadostiučinění, že „Klaus neodešel se slávou, ale hanou,“ o čemž referovala jak tuzemská tak zahraniční média.

XXI


Problém byl trochu s novináři, kteří v podstatě zablokovali čelo průvodu ve chvíli pálení a agresivně odmítali ustoupit. Kvůli tomu, že jsme Vynášení morany zařadili do série akcí různých občanských sdružení, často se v médiích objevilo, že Vynášení pořádá někdo jiný než Iniciativa FÓR_UM. Vzhledem k vyznění a smyslu akce je to nepodstatné, nicméně důležité pro otázku autorství a toho, jaký typ happeningů právě Iniciativa FÓR_UM podporuje.

Pod čarou: Sama jsem během příprav trochu zvažovala, zda ta vydaná energie má smysl a zda ji teď vůbec máme. Zásadní roli sehráli další členové týmu a přátelé, jejichž chuť moranu uspořádat, byla velká a pustili se do organizace s velkou energií. Opět se ukázalo, že díky takovému happeningu se propojí různé skupiny lidí a akce má nakonec katarzní funkci. Že aplikace prvků rituálu nakonec může opravdu vést k tomu, že se jedná o očistný rituál, který ventiluje zlost. Je též zajímavé sledovat, že trefený obraz (zde Klaus jako morana) se může stát obecně sdíleným a známým fenoménem, což se udá právě díky obrazu v médiích. Např. nedávno jsem se sešla pro mě do té doby s neznámým člověkem a ten mezi řečí poznamenal: „To bylo tehdy, jak jsme vynášeli Klause“. Či vedoucí pensionu na Slapech, se kterou jsem se zapovídala o politice, sršela nadšením, když zjistila, že jsem se podílela na této akci, ze které onehdá viděla reportáž ve večerních zprávách. Pobavila mě její reakce. Začala volat na svou asi desetiletou dceru: „Andulko, pojď sem honem, to je ta strašně hodná paní, co vynášela Klause, jak jsme to viděli v televizi!“ Olga V. Cieslarová

Brutální pálení prezidenta, nebo satirické vynášení morany? (fejeton Markéty Machkové publikován 20. 3. 2013 na facebookovém profilu Iniciativy FÓR_UM) 7. března roku 2013 jsme slavili odchod Václava Klause z úřadu prezidenta České republiky. K oslavám jsme pozvali veřejnost a program připravili v tvůrčí spolupráci s dalšími občanskými spolky. Co se to v onen čtvrtek vlastně na Hradčanech a na Karlově mostě dělo a proč?!

XXII


Když hledáme způsoby, jak se trefně vyjádřit k dění v naší společnosti, zdaleka nejdůležitější jsou pro nás společná setkání, diskuse, plánování a nakonec tvůrčí práce (především dobrovolnická) — od písemného formulování problému až po výrobu masek, kostýmů či jiných rekvizit. Při samotné akci nás velmi těší lidé, kteří se do jejího průběhu zapojí, protože věc cítí podobně. Význam může mít i ohlas v médiích — vítáme, že se o problematice dozví více lidí. Vůbec nejzajímavější je ovšem zpětná vazba — ať už od náhodných kolemjdoucích nebo (a ta je často velmi nevybíravá) od čtenářů zpravodajských serverů. Rozlučka s prezidentem měla v médiích nebývalý ohlas a díky tomu stejně nebývalý ohlas ve veřejných diskusích pod články na serverech. A tak teď máme my — jako autoři, režiséři a herci — jedinečnou možnost si všimnout, co v té naší hře uviděli její diváci. A viděli vůbec hru? Viděli prastarý rituál vynášení morany hravě přesazený do současného politického kontextu, anebo viděli brutální upálení prezidenta? S pomocí některých příspěvků do veřejné internetové diskuse bychom se jejich autorům, ale stejně tak i sami sobě, pokusili znovu objasnit, o co nám šlo a o co nám jde obecně. Na některé reagujeme přímo, na jiné necháváme odpovědět jiné diskutéry. Za všechny ohlasy ovšem děkujeme! „Že jste to nedělali za posledních 23 let... co tak najednou? A co ti ostatní?“ (Mychael Straznicky) Věnujeme se satirickému vyjádření občanského názoru už řadu let — a před námi to dělali jiní — většinou lidé, kteří dlouhodobě působí v neziskových a nevládních organizacích. Pokud se z mediálního obrazu zdá, že „tak najednou“ vznikla akce zaměřená jedině („a co ti ostatní?“) na bývalého prezidenta, a pokud by se někdo zajímal o jiné akce podobného druhu, doporučujeme mj. článek na našem webu. (http://forumfor.cz/cz/texty---texts/role-satiry-ve-verejnem-protoru-v-praze) „Nechutné, bizarní, dětinské, dělal chyby, ale zasloužil si důstojnější odchod, tohle byl projev české malosti.“ (Cassifixtagrian Dé Brigd) „Je zvláštní, že se za nechutné, bizarní a dětinské považují prastaré zvyky našich předků. Byli také ubozí???? Já organizátorům tleskám za to, jak se jim povedlo krásně aktualizovat starý lidový rituál označující odchod zimy a příchod jara. Doufejme jen, že se události nebudou s novým hradním nás(tupcem) opakovat jako po jaru Pražském v roce 1968...“ (Jitka Gazdošová) „Mohu si myslet o prezidentu Klausovi cokoliv a jakkoliv s ním nesouhlasit. Tato taškařice je však nehodna úřadu, který ještě pár hodin zastává. Je nehodna civilizované společnosti, která tímto pošlapává symbol vlastní státnosti.“ (Vladislav Jumper Krampla)

XXIII


„Naopak; tato taškařice se mi jeví jako velmi vhodná civilizované společnosti; co je nehodno civilizované společnosti jsou hodnoty VK.“ (Martin Stiburek) „Ta taškařice nikomu neublížila. Jinde se takoví lidé střílejí. A to už taškařice není.“ (Marcela Janko) „Klaus byl nehoden úřadu, který zastával. Zloděj jeden, člověk když slyší od jiných lidí, jak ten český prezident ukradl pero, tak se stydí, že je Čech.“ (Aleš Ponec) Za příznačné v této diskusi pokládáme slovo „taškařice“. Líbí se nám a samotné nás zajímá, co přesně v českém kontextu znamená. Ale když se pokoušíme v ulicích vyjádřit, že v té či oné věci vidíme problém, nejde nám jen o taškařici. Prostřednictvím divadelnosti se snažíme upozornit na závažná témata. Volíme satirickou formu, zejména proto, že je k ní zapotřebí společné diskuse a tvůrčích nápadů. Máme rádi satiru, protože se skrze ni můžeme vypořádat s tím, co nás tíží. Problémy ventilujeme a nenecháváme v sobě kvasit zhnusení, zlobu či bezmoc. Bavíme se tím, co by nás jinak sžíralo — i když při takové zábavě mrazí. „Když Češi a Moravané nemohou zlu odporovat, alespoň si z něj dělají srandu. Bylo to tak za Rakouska-Uherska, za Hitlera i za komunistů. VK asi sám nekradl, ale všem zlodějům dělal trenéra a kryl jim záda. Trh bez přívlastků, útěk ekonomů před právníky, nerozeznal špinavé peníze a dokonce prý lze ve fotbale dát gól rukou, pokud to rozhodčí nevidí. No tak teď mohl vidět tu lásku svého podhradí :-)“ (Petr Vileta) Na té „srandě“ něco je. Je to v nás a je to v nás dlouho. Táhne se to přes generace. A tak po tom v našem spolku pátráme — někteří i v rámci svých studijních projektů. Pátráme po tom, co je to recese, co je to satira, jak a kdy se projevovaly v českém divadle, v literatuře i ve veřejném prostoru. Věděli jste například, že ve významu legračního zlehčování se slova „recese“ užívá jedině v českém jazyce? „Taškařice“ i „srandy“ jsou podle nás fajn, ale přesto bychom závěrem chtěli říct, že nejsou to samé, co může být promyšlená, tvůrčí a dobře trefená satira. Zajímají nás veřejné věci, lidé ve veřejných funkcích, jejich motivace a činy — chceme o nich kriticky přemýšlet a baví nás hledat způsoby, jak se k nim hravě a sdělně vyjadřovat. A tak ani vynášení a pálení morany, jež nesla podobiznu Václava Klause, nebylo tak docela „taškařicí“ či „srandou“, ale zároveň nemělo být ani zlobnou osobní mstou na odcházejícím a „bezbranném“ státníkovi. Neházíme rajčata ani vajíčka, sprostě nenadáváme ani nepliveme, nepálíme knihy ani veřejné budovy, nerozbíjíme jiným lidem ústa, ani je nevyhazujeme

XXIV


z oken, natož abychom je upalovali či věšeli. S kladením narcisů a propisek k oživlé soše prezidenta snad nikdo zásadní problém mít nemusel, ale s hořící podobiznou zastánce úřadu prezidenta už bylo problematických reakcí dost. Že se vyvrcholení akce dostalo až na hranici únosnosti, nám došlo i proto, že se takový happening vůbec poprvé objevil v deníku Blesk. Ten obvykle poklidnějším projevům názorů občanských iniciativ nevěnuje pozornost a zajímá ho právě až projev podobně „skandální“. Bylo by sice zajímavé, kdyby napříště Blesk občas obrátil pozornost k tématům občanských spolků, ale o skandál nám věru nešlo. Tak jako se naši předkové rok co rok loučili se zimou a symbolicky pálili zlé duchy a nemoci minulosti, tak jsme se i my symbolicky rozloučili se vším neblahým, co podle nás minulý prezident živil a podporoval. Oddělili jsme se od minulosti ohněm, aby nás dál netížila a aby se nevracela. A nikoliv abychom zlovolně ublížili Václavu Klausovi, který si ostatně dovede nejlépe ublížit sám (viz jeho „vlastní happening“ s perem na konferenci v Chile).

XXV


17. 4. 2013

tramvajová zastávka I. P. Pavlova, Praha

Pražské fórum, o. s.

Používání Opencard je trestné. Přijďte se udat! Průběh

Kontext

Záměr

Hostesky informují kolemjdoucí na tramvajové zastávce I. P. Pavlova: „Užívání Opencard je trestné, víte o tom?“ Každý cestující si může vyplnit vlastní dadaOpencard, kde popíše trestný čin, spáchaný prostřednictvím Opencard, následně se nechá symbolicky zatknout

V nedávné době došlo k obvinění pražských radních v rámci často kritizované kauzy s objednávkou multifunkční karty Opencard. Avšak vznesená obvinění nebyla směřována na původce problematického systému karet, tedy na předcházejícího starostu a jeho tým, ale na součas-

„Situace, kdy je obviněna současná rada, zatímco Pavel Bém a jeho parta nikoliv, je absurdní. Proto i Pražské fórum reaguje absurdně a vybízí: ‚Používání Opencard je trestné. Přijďte se udat!,‘“ říká k happeningu předsedkyně Pražského fóra Alena Rybníčková.

XXVI


a vyfotografovat v trestaneckém tričku.

nou radu města. A tuto absurdnost situace vypíchli organizátoři happeningu.

Pohled účastnice: Bohužel jsem měla po celou dobu pocit rozpačitosti a samotný průběh happeningu mě příliš nepobavil. Až při zpětné analýze jsem si uvědomila, že samotný nápad happeningu nebyl špatný, ale jeho průběh byl nedotažený.

Pohled diváků: „Tady je trestné všechno.“ (Prodejkyně časopisu Nový Prostor)

Analýza: Mystifikací k otázce odpovědnosti. Projev satiry se tentokrát pohyboval na hranici protikladu mezi „firemním“ jazykem a tendencí zavádět jeho výrazy do říše nesmyslnosti. Hostesky svým vystupování věrohodně napodobily zaměstnankyně Dopravního podniku, které obvykle cestující poučují o změnách v dopravě. Z Opencard se stala dadaOpencard, celkové pojetí protokolu kombinovalo seriózní jazyk s absurdním obsahem, i široká škála přestupků vedla čtenáře k úsměvu: ...Na Opencard nastupuji do metra na Národní třídě. / Použil jsem Opencard jako páté eso v mariáši. / Na kokain je Opencard kolibřík... Hra s mystifikací sebeobvinění přiváděla na všeobecnější otázku odpovědnosti. Připustím, že odpovědný člověk ve stále kritizované kauze už je nedohledatelný? Lze ještě viníka v tak byrokratickém kolosu vůbec nalézt? Je jím primátor nebo jeho sekretářka? Copak by v podobných případech neměl nést odpovědnost, ten kdo stojí v čele týmu, který uvádí celou věc do pohybu? Nebo můžeme všichni za všechno, protože samotnou Opencard vlastníme a tím jsme přispěli k podpoření viditelně nezodpovědného nakládání s rozpočtem města? A taky bychom své otázky mohli za chvíli dovést do podobně absurdní situace, kam se dostal i samotný účastník happeningu — do trestaneckého úboru s „klepety“ na rukou. Přestože scénář happeningu byl jednoduchý a také výstižný, docházelo k prostojům mezi jeho jednotlivými fázemi. Místy působil happening zbytečně chaoticky, trestanecká trička byla příliš malá a cestující se do nich zdlouhavě navlékali. Ani prostor pro fotografování nebyl dostatečně vymezený. Cestující si bohužel průběh happeningu nemohli prohlédnout, protože okolo proudil nespočet spěchajících. Myslím, že organizátoři by se měli důsledně dodržovat jednotlivé fáze, do kterých se účastník dostával. Nebo striktně oddělit

XXVII


účastníky od ostatních cestujících a diváků. To se mi také mísí s otázkou cíle happeningu — šlo o to, aby se kolemjdoucí pobavili? Pokud ano, obávám se, že se organizátorům nepodařilo neinformované cestující do happeningu zapojit. Pokud byla cílem média, tak i novináři působili trochu bezradně. Pavla Bendová

XXVIII


19. 4. 2013

Náměstí Svobody, Brno

Skupina Vidíme

Ani vidu ani slechu Průběh

Kontext

Záměr

Z Náměstí Svobody zmizí za plného provozu během asi tří minut stovka účastníku happeningu, aniž by to kdo zpozoroval.

V České republice, zvláště ve městech, jsou takřka dvě třetiny těl zesnulých v nemocnicích bez jakýchkoliv obřadů na státní útraty zpopelněny, aniž by se o ně, nebo alespoň o jejich osobní věci, kdokoliv přihlásil. Většina z těchto má prokazatelně žijící příbuzné a přátele, již bývají povětšinou také dědici jejich majetku.

Organizátoři dlouho hledali způsob, jak na tento znepokojivý jev upozornit. Původně hledali způsob, jak svým spoluobčanům ukázat, že není možné, aby někdo, byť po smrti, jen tak zmizel. Museli ale připustit, že se to fakticky děje, pročež svůj záměr změnili. Rozhodli se vyzkoušet, dbají-li lidé na lidi kolem sebe a zpozoruje-li někdo náhlé zmizení větší skupiny v krátkém čase.

Pohled účastníka: Zpočátku u mne převládal zmatek a pochybnosti o proveditelnosti takového pokusu. Byl jsem usazen na běžnou lavičku zády k řadě domů s cukrárnou U Čtyř mamlasů. Měl jsem několik minut k pozorování běžného ruchu náměstí, při čemž jsem nezaznamenal sebemenší symptomy konání happeningu s ohlášenou a potvrzenou účastí stovky aktivních účastníků. Dokonce jsem absolvoval několik interakcí s místními žebráky, kteří se zajímali, proč že vysedávám na jedné z jejich laviček a zírám směrem k protilehlému roku náměstí, tedy jejich slovy „do blba“. Až v určený čas, přesně ve dvě hodiny odpoledne, jsem si uvědomil, že co se zdálo být přirozeným shlukováním občanstva, je ve skutečnosti početná skupina účastníků, a že tato skupina během tří minut (bez

XXIX


deseti vteřin) zmizela. To bylo samo o sobě těžko pochopitelné, ovšem ne tak jako skutečnost, že jsem byl zjevně jediný, kdo celou akci zpozoroval. Náměstí si dál vesele bzučelo, jen já jsem seděl jako přimražený a zíral do prázdna, které zbylo po účastnících happeningu, do prázdna znovu zaplněného přílivy a odlivy lidí.

Pohled diváků: Nebylo snadné získat reakce diváků, jelikož jsem nenašel nikoho, kdo by si celé akce všimnul. Dokonce ani trojice bezdomovců, kteří seděli o lavičku vedle mne a zírali stejným směrem v očekávání něčeho nečekaného. Moje otázka se vyvinula z původní verze „Chápete, co se tím pokusili říci?“ přes „Zaznamenal/-a jste zde teď něco podivného?“ k „Všiml/-a jste si, že tu právě zmizelo sto lidí?“ Z dvanácti dotázaných čtyři odpověděli kladně, ale ani jedna z odpovědí se netýkala proběhlého happeningu. Z účastníků jsem hovořil pouze s koordinátorem akce, a to před jejím proběhnutím. Po uskutečnění nebylo koho se ptát, protože účastníci beze zbytku zmizeli.

Analýza: Dříve než bude možné zaměřit se na jednotlivé prvky a dimenze happeningu, je třeba ujasnit samotný účel happeningu a pokusit se o jeho pojmenování v kategoriích performativních žánrů obecně. Že nejde o podnik běžně řazený pod už tak širokou a vágní hlavičku „happening“, je zjevné. Už od počátku mi bylo zřejmé, že mám co dočinění spíše se soukromou hrou, než s počinem, od kterého by se daly očekávat nějaké hmatatelné výsledky. Pokusím se pro ujasnění podrobně zrekapitulovat průběh akce, jak jsem ji jako přihlížející viděl, včetně informací, které mi byly poskytnuty. Právě minimální informovanost limitující s úplnou absencí vodítek pro sledování, a tím spíš účast na happeningu, je totiž pro tento akt do značné míry určující. Bylo mi pouze soukromě sděleno, že v pátek 19. dubna ve dvě hodiny odpoledne se na Náměstí Svobody uskuteční cosi, co by mě mohlo zajímat. Toť vše. Na moje další naléhání bylo dodáno, že se má jednat o happening s účastí asi sta osob, který bude osobitým způsobem pojednávat téma výše popsané. Bylo mi doporučeno místo, ze kterého bude lze dění sledovat, a byl jsem požádán, abych posléze podal zprávu, co si o tom myslím. To jsem rád přislíbil. Dorazil jsem na místo určení asi o deset minut dříve a pídil se po známkách nějaké aktivity, ale až v udaný čas jsem mezi samostatně kráčejícími lidmi rozpoznal soudržnou skupinu, nejprve jaksi rozostřeně, protože do jisté míry splývala s kolemjdoucími, kteří patrně nic zvláštního nepozorovali a klidně procházeli kolem i skrz. Poté se účastníci, kteří nebyli nijak označení, ani se zvlášť nelišili od ostatních, rozptýlili, nebo přesněji rozpustili až k úplnému zmizení, opět bez znatelného zájmu svého okolí.

XXX


Až asi hodinu nato jsem hovořil s koordinátorem akce, svým kamarádem, nedávným absolventem Masarykovy univerzity. Dozvěděl jsem se následující. Otázka nedůstojného konce mnoha zesnulých a do očí bijícího nezájmu jejich pozůstalých a celé společnosti ho trápila již delší dobu. Pokoušel se psát o celé věci v místním tisku, ale téma nepřišlo redakci zajímavé. Až později se soukromě dozvěděl, že není zájem o věci vést veřejnou debatu, jelikož současný stav vyhovuje blíže nespecifikovaným kruhům. Mimochodem řečeno, z toho důvodu jsem slíbil, že nebude v mém příspěvku nikdo jmenován. Nedokážu odhadnout, do jaké míry jsou podobné obavy oprávněné, důležité ovšem je, že byla vůle hledat nějaký přístup vybočující z běžných zpravovacích schémat. Původní plán zahrnoval happening v běžném chápání toho slova, tedy předem ohlášenou akci za přítomnosti tisku a veřejnosti, s patřičnými prohlášeními a obdobnými standardními přílepky. Další úvahy byly ale ovlivněny značnou redundancí podobných akcí, která změnila společenský diskurs do té míry, že se forma happeningu, jakožto prostředku k rozšíření povědomí o problému a jeho řešení, zařadila mezi běžné, konvenční formy komunikace, čímž pozbyla své překvapivosti, atraktivity, a tedy účinnosti. Proto bylo nakonec rozhodnuto zachovat toliko performativní složku a zcela potlačit část prostě informativní. Došlo tak k zvláštnímu tvaru, který měl podle slov koordinátora ambici odkazovat k happeningu v jeho čisté, neúčelové podobě. Sto účastníků provedlo na veřejném prostranství teoreticky výrazný počin. Skupina nebyla vnějškově nijak odlišena od kolemjdoucích, byla složena ze studentů, důchodců i lidí v produktivním věku, kteří by daným místem tak jako tak procházeli. Od ostatních je odlišovalo pouze to, že byli účastníky happeningu a plnili v něm svou jednoduchou roli. To je: ocitnout se v daný čas na daném místě a poté je podle citu, ovšem nejdéle za tři minuty, opustit. Tím se zdánlivě potlačil původní účel, nebo i jen téma akce, tedy vytlačení smrti ze zorného úhlu společnosti. Přesto je přijatelný výklad, že právě ona utajenost, skrytost a neinformovanost ne-účastníků staví parabolu k situaci v našich nemocnicích. Takové téma může být ale zřetelné pouze těm, kteří jsou s ním obeznámeni mimo happening sám, tady koordinátorovi, účastníkům a přizvaným pozorovatelů. Naopak do popředí vystupuje druhá rovina, za kterou považuji tematizaci happeningu jako takového. Jedině v tomto ohledu lze mluvit o satirickém podtónu podniku. Je zde snaha vyzkoušet sílu či zaměřit kalibraci v podstatě divadelní akce ve veřejném prostoru, zjistit, zda je schopna prosadit se sama o sobě, ale právě důslednost tohoto zkoumavého pohledu a touha po poctivosti záměru v posledku brání jakémukoliv účinu, byť by to byla jen diskuze o roli happeningu nebo, ještě skromněji, širší reflexe této konkrétní akce. Byl jsem ujištěn, že této akci kromě mě přihlíželo ještě několik dalších informovaných pozorovatelů. Nemohu to potvrdit, nikoho jsem si nevšiml. To ale není k podivu, když vezmeme v potaz, že jsem málem přehlédl stovku lidí,

XXXI


o kterých jsem věděl, že tam budou. Neviděl jsem ani fotografie, které prý na místě vznikly, ani jsem nehovořil se samotnými účastníky, nebyli-li mezi mými dvanácti dotazovanými a nehráli-li svou roli opravdu důsledně. Přesto musím říci, že výsledný počin působil takřka příznačným dojmem, když se mi lidé měnili před očima v páru. Krom toho mě naplňuje radostí, že si někdo dá tolik (ale kolik vlastně?) práce s hrou, která se vlastně o nic mimo sebe samu nesnaží. Zůstává nicméně otázka, zda si původně zamýšlené téma neříká o doslovnější zpracování. I kdyby o něm vědělo oněch sto vyvolených, čímž si nejsem jistý, bylo by to málo. Pavel Zajíček

XXXII


29. 5. 2013

Úřad vlády, Praha

Iniciativa Rekonstrukce státu

Konkurz na loajálního úředníka Průběh

Kontext

Před Strakovou akademií probíhá fiktivní konkurz, moderátorka vítá kandidáta, ten usedá za stůl a je při plnění zkušebních úkolů shora jako loutka veden představitelem vedoucího úřadu, který je stejným způsobem veden výše stojícím „kmotrem“.

Vláda má projednávat Organizátoři se snažili zákon o úřednících. Ten je poukázat na dosavadní jedním z vybraných zákonů, praxi přijímání úředníků jejichž prosazení si za účea zacházení s nimi. Předlem zprůhlednění fungostavují ji tak, že úředníci vání státní správy vybrala jsou přijímáni na základě iniciativa Rekonstrukce ochoty podřídit se vůli nadstátu. Má úředníkům zařízených, kteří zase podjistit ochranu před tlakem léhají zvůli mafiánských nadřízených i mimosystéorganizací. Úředníci pak mových struktur. Zároveň na sebe berou rizika, aniž zvyšuje jejich odpovědnost, by měli na rozhodnutí faka de facto společenský tický vliv. V druhé rovině status, protože se mají měl happening zvýšit tlak

XXXIII

Záměr


stát z pouhých koncových, a přesto postižitelných, vykonavatelů politické vůle do značné míry samostatně jednajícími jednajícími.

na vládu při rozhodování o zákonu tím, že prostě prohluboval a rozšiřoval povědomí o problematice samé, což až doposud nebývalo zvykem.

Pohled účastníka: Na místě byla atmosféra značně napjatá, především pro umístění přímo u Úřadu vlády. Ta se v průběhu zasedání stává chráněnou budovou, pročež není dovoleno provozovat v jejím okolí podobné podezřelé aktivity. Časová tíseň byla způsobena úzce vymezenými možnostmi oslovených televizních štábů — v přestávce mezi pevně danými body jejich natáčecího programu. Navíc závěr akce byl limitován právě zahájením zasedání, kterýmžto momentem se stávala naše přítomnost na místě nežádoucí.

Pohled diváků: Za diváky můžeme považovat jednak novináře, kterým byl průběh happeningu výhradně přizpůsoben, jednak přítomnou ostrahu budovy. Obě tyto skupiny byly po hříchu více zaujaty tím, že se vůbec něco děje, než co a jak se děje. A obě skupiny, každá po svém, svůj zájem projevovaly takřka po celou dobu konání happeningu: První žádostmi o opakování či zvýraznění toho či onoho detailu, druhá žádostmi o předložení osobních dokladů a o okamžité vyklizení prostoru. Ze strany účastníků nelze dost dobře hovořit o zaujetí či nějakém potěšení, jelikož vše probíhalo v maximálním soustředění, aby akce proběhla pokud možno hladce a ke spokojenosti žurnalistů, a tím k nejvyšší možné míře účinnosti happeningu.

Analýza: Tento happening se stal součástí šířeji vedené kampaně Rekonstrukce státu a lze ho jen těžko vnímat mimo tento rámec. Tím chce být řečeno, že neměl být jedinou frontou, na které se informační kampaň vedla, nebyl jediným kanálem, kterým informace k recipientům zpravodajství proudily. Jedině tak lze připustit formu, která byla zvolena. Nejednalo se totiž o happening ani v původním slova smyslu, tedy jakési otevřené hry ve veřejném prostoru, ani ve smyslu posunutém, tedy oním alegoricky poučným divadelním představením, kterých vídáme po ulicích nemálo. Happening, jakým byl Konkurz, jak už bylo řečeno, není samostatně stojícím kusem. Má sice svůj průběžný děj, svůj příběh, ten ale není výsledným pro-

XXXIV


duktem. Konečným výstupem totiž není happening sám, ale celkové sdělení — mediální obraz, jehož je happening jednou ze složek, a to povětšinou složkou spíše ozvláštňující než informativní, jakousi krajkou na podprsence reportáže, která přitahuje pozornost a zvyšuje atraktivitu, ale stejně všichni nakonec čekají, až půjde k zemi a divák bude připuštěn k jádru věci. To, že není děj happeningu podstatný, neznamená, že není důležitý. V tomto případě ale více pro aktéry než pro recipienty. Je možné, že z celého desetiminutového děje se do reportáže dostane třívteřinová sekvence, jak kmotr tahá motouz, který mává rukou ředitele úřadu, která nechává dopadat na papír razítko v ruce nejnižšího úředníka. Taková situace by se technicky jistě dala předvést samostatně, na první pohled možná k nerozeznání od verze z průběžného děje, přesto je rozdíl zásadní. Průběžné jednání uvnitř představovaného děje dává především aktérům jistý řád a vědomí souvislostí, které se pak viditelně projevuje na kvalitě jejich výkonu. Rozdíly jsou markantní. Druhou stranou téže věci je získání pozornosti a zájmu novinářů. Statické obrazy nebo útržkovité mikrosekvence zkrátka nikoho nezaujmou. Není pak vyloučeno, ba je to téměř pravidlem, že si novináři vyžádají opakování některých dílčích momentů, případně variace v příhodnějších polohách a úhlech, ale to až v okamžiku, kdy mají oni i účinkující povědomí o celku a zážitek společně zažité akce. Bylo-li zažívání dobré, bývají dobré i následné zákusky. Tím vším se přispívá ke srozumitelnosti happeningu. Skutečnost, že nakonec nestojí sám o sobě, nenahrazuje nárok na jeho vnitřní logiku a pochopitelnost. V případě Konkurzu byla zvolena velmi názorná symbolika, jaké užíval již Jára Cimrman, když v Jižní Americe demonstroval úsloví „loutková vláda“. Vztah loutky a vodiče je takřka archetypální. Nebylo proto na škodu, že byl v tomto případě zkomplikován oním zdvojením vedení. Tento náznak řetězu navíc dává prostor představivosti, kam až takové nitky asi vedou, kolik pater ono divadlo má. Mohlo by se vést ad absurdum jako v bolševickém propagandistickém filmu Běda tomu… o číhošťském zázraku. Tam tvůrci filmu natáhli špagátek od oltáře přes kazatelnu, biskupský palác a Vatikán až do Nového Yorku ke zlému kapitalistickému pavoukovi. Toto rozpětí lze považovat za jednu z největších předností: velmi doslovně, až školsky, ukazuje úředníkovo trápení a porobu, přitom ale nebrání člověku zvednout pohled vysoko nad oba viděné vodiče a domýšlet, co všechno se asi kolem nás děje. Zkrátka tušení souvislosti. Pavel Zajíček

XXXV


28. 9. 2011 28. 9. 2012

Praha Stará Boleslav

Zemská Lobby za Okamžité Svatořečení Tatíčka (Z.L.O.S.T.)

Svatořečení Václava Klause Průběh

Kontext

Záměr

Průvod duchovních, následován zpívajícím davem, provolává slávu prezidentu Václavu Klausovi jedoucím na masopustním koni a požaduje jeho svatořečení.

Václav Klaus učinil za svého života a působení mnoho skutků, které je možné považovat za zázračné (včetně zajištění druhé volby své osoby prezidentem). V posledních letech se navíc veřejně přátelil s kardinálem Dominikem Dukou, který jej dokonce vyzval, aby promluvil v rámci svatováclavské bohoslužby.

Pořadatelé chtěli upozornit na morální pokleslost činů, pro které je Václav Klaus mnohými oslavován, ba až zbožšťován. Coby věřící chtěli také vyjádřit rozhořčení nad tím, že kardinál Duka prezidentovi pochlebuje a nechává politika spojeného s nekalými praktikami promlouvat při tradiční mši ve Staré Boleslavi.

XXXVI


Smát se je svoboda (text Rudolfa Šmída, sociologa a fotografa, publikován 6. 10. 2011 v Pražském deníku) Je sváteční středeční odpoledne. Stojím na zastávce tramvají ve Vodičkově ulici. Přes koleje přechází podivný průvod s masopustním koněm a na něm sedí muž s maskou Václava Klause. Klopýtající kůň málem končí pod projíždějící devítkou. Zástup v čele s mnichy v kutnách míří na Václavské náměstí a zpívá „lehce“ poupravený Svatováclavský chorál: „...převelká jest múdrost tvoje, blaze tomu, ktož jí slyšie: dóvtip značný, mysl jasná Klausi Václave! Klausi eleison!“ Kolemjdoucí napřed žasnou, potom se smějí a mnozí z nich pak doprovází průvod až k soše Svatého Václava. Tady začíná recesistický akt svatořečení Václava Klause, který zorganizovala Z.L.O.S.T., tedy Zemská Lobby za Okamžité Svatořečení Tatíčka, která působí při iniciativě Pražské fórum. Muž s tváří Klause si nasazuje zlatou svatozář a v rukou drží atributy nově navrženého světce — náruč žlutých narcisů a pytel propisek, které mu donesli účastníci happeningu. Ti před světcem poklekají. V projevu jsou českému prezidentovi přičítány nemalé zázraky. Tím největším pak měla být schopnost nastolit takovou tmu, že „jedni zázrakem jmění své rozhojnili, jiní pak nenadále statků svých pozbyli.“ Z vyjmenování dalších zázraků světce šel společně s úsměvem někdy i mráz po zádech, byť sluníčko svítilo po celý happening. A proč se organizátoři rozhodli oslavit státní svátek touto recesistickou formou? „Některá vyjádření prezidenta Klause či lidí z jeho okolí už vzbuzují dojem, jakoby tito veřejní činitelé parodovali sami sebe, a je těžké na ně reagovat vážně, aniž by si člověk sám připadal směšný. Happening nastavuje zrcadlo politické moci, která se autisticky zacyklila sama v sobě. Tím, že se jí aspoň můžeme zasmát, se utvrzujeme, že jsme stále ještě svobodní,“ řekl Václav Němec, filozof a autor textu petice Za svatořečení Václava Klause. Kromě petice zúčastnění přednesli i požadavek aktualizace pomníku. Komu by se měla podobat inovovaná hlava Svatého Václava, je snad jasné. Ostatní čtyři světci by pak měli být nahrazeni novodobými „blanickými rytíři“ — Hájkem, Jaklem, Bátorou a Bobošíkovou. Klausi eleison!

Očité svědectví ze Staré Boleslavi (reflexe druhého ročníku happeningu od filosofa Václava Němce publikovaná 4. 10. 2012 na autorově blogu www.apostolsvobody.cz)

XXXVII


Na katolické bohoslužbě ve staré Boleslavi na svátek sv. Václava došlo k něčemu, co by izraelští proroci, které ještě na rozdíl od našich církevních představitelů stravovala „horlivost pro dům Hospodinův“ (Žalm 69), patrně označili jako „znesvěcující ohavnost“ (Daniel 7,27; 11,31 a 12,11). Představitelé katolické církve v čele s arcibiskupem Dukou nechali na mši vystoupit politika. Nevládne-li u nás cézaropapismus a je-li Česká republika sekulárním demokratickým státem — a církev nezávislou institucí –, pak by politici neměli promlouvat od oltáře v rámci mše. Aby toho nebylo málo, v rámci mše ve Staré Boleslavi promluvil politik, který svými dlouhodobě zastávanými postoji, názory a vykonanými činy reprezentuje politický styl, který je v nezhojitelném rozporu s křesťanskými principy a hodnotami. Tímto politikem nebyl nikdo jiný než capo di tutti capi, který na sebe nabaluje (a na něhož se nabalují) ty nejhorší korupční kruhy z české politiky a byznysu: prezident Václav Klaus. Církevní představitelé, parně dezorientovaní ve společenské realitě, před touto skutečností cudně přivírají oči. Místo toho, aby zvedli svůj prorocký hlas proti rozkladu morálních hodnot a právního státu, jež je do značné míry i dílem právě tohoto politika a lidí s ním svázaných, skákají na špek jeho konzervativní rétorice. Nejinak tomu bylo i o letošním svátku sv. Václava: Poté, co se Václav Klaus ve středu na valném shromáždění OSN zastal brutálního syrského diktátora al-Asada, ve čtvrtek na čínském velvyslanectví volal po utužení přátelských vztahů s komunistickou Čínou a po odstranění překážek v těchto vztazích (měl snad na mysli „dalajlámisty“?), v pátek na mši ve Staré Boleslavi pro změnu zabrnkal na strunku citů církevních představitelů a věřících, když dojemně pohovořil o potřebě hájit konzervativní hodnoty před rozkladným a rozvratným působením „pokrokářů“. Občanské iniciativy Pražské fórum a FÓR_UM tomuto znesvěcení a zneužití církevní slavnosti a záludnému farizejství nechtěly a nemohly nečinně přihlížet. Proto se několik jejich členů vypravilo do Staré Boleslavi, kde uspořádalo protestní happening. Účastníci happeningu, oděni do ministrantských rouch, se nejprve pokojně zúčastnili slavnostní mše a tiše se modlili za očistu našeho národa od bezskrupulózních a zkorumpovaných politiků i za to, aby Hospodin našim církevním představitelům zdravý rozum navrátit ráčil. Když nadešel okamžik, při němž mělo dojít k znesvěcení mše a Václav Klaus povstal ze svého VIP křesla, aby vystoupal vzhůru k oltáři, sedm statečných účastníků happeningu vztyčilo ikonu s portrétem Václava Klause coby světce ověnčeného jeho dvěma atributy: vzácným perem (vykládaným polodrahokamem lapis lazuli) a narcisy. Ještě než Václav Klaus stihl zahájit svou řeč, spustila skupinka neohrožených zachránců národní cti modifikovaný chorál „Klausi Václave, vévodo české země... Klausi eleison“. Prezident zaskočen tímto nevšedním projevem úcty na okamžik zaváhal. Po tváři mu přelétl polichocený úsměv. Poté, co pochopil, že nejde o projev úcty, ale občanského vzdoru, ztuhl mu úsměv na tváři a jal se pronášet svůj předem připravený a dobře vypočítaný projev.

XXXVIII


Skupinka protestujících však pokračovala dál v pění chorálu i během prezidentovy řeči. Poté se rozptýlila mezi věřící a začala jim rozdávat ikony s obrazem světce a textem žádosti o jeho svatořečení, obsahující soupis jeho zázraků a bohulibých činů. Tato činnost však u všech věřících nenarazila na pochopení. Někteří věřící naopak protestujícím vyjadřovali své sympatie a děkovali jim s výmluvným „Zaplať pánbůh, že se někdo ozval“. Statečná sestra Olga, která neohroženě třímala ve svých rukou světcovu ikonu, byla zákeřně napadena: Světcova ikona se stala předmětem útoku ze strany rozzuřeného ikonoklasty, který svatý obrázek zničil. Část protestujících byla poté zadržena policií a legitimována. Když však protestující vyjevili policistům důvody svého konání, projevili jim i někteří z těchto obhájců veřejného pořádku své sympatie. Jeden z přítomných policistů se vyjádřil slovy (omlouvám se čtenářům za vulgární výrazy, které v citátu zaznějí, ale v zájmu autentičnosti jsem se rozhodl ho zaznamenat doslova): „Nenechám si od nějakejch Klausovejch buzerantů nakazovat, co máme dělat.“ Poté účastníci happeningu dostali od policistů výslovné svolení, že mohou ve své osvětové činnosti mezi věřícími pokračovat. Nakonec se tak podařilo přítomným věřícím rozdat asi tisíc kusů se světcovou ikonou a textem žádosti. Ikonu mj. obdržela asi polovina přítomných biskupů, několik kandidátů na českého prezidenta (pí. J. Bobošíková či p. V. Franz) a další významné a nepřehlédnutelné osobnosti. Po skončení slavnostní mše celá akce vyvrcholila kulturním vystoupením na pódiu. Účastníci happeningu spolu s třicetičlenným maďarským pěveckým souborem zazpívali upravený svatováclavský chorál a vysvětlili důvody svého vpádu do veřejného a sakrálního prostoru při slavnostním shromáždění na Mariánském náměstí. Omluvili se přítomným věřícím, kteří snad mohli být tímto jejich počinem pohoršeni, a poděkovali všem, kteří jim naopak vyjádřil své sympatie a svou podporu. Toto vystoupení bylo odměněno potleskem mnoha přítomných věřících, zatímco druhá asi polovina přítomného publika reagovala spíše zaraženě a rozpačitě. Po této smířlivé tečce protestující považovali svou misi za splněnou a s dobrým pocitem, že na tomto symbolickém místě prokázali službu vlasti, se rozjeli za svými dalšími úkoly do různých koutů naší těžce zkoušené republiky. P.S.: S „atentátem“ na Václava Klause, k němuž došlo o několik hodin později v Chrastavě, však účastníci happeningu ve Staré Boleslavi opravdu nemají nic společného. Nicméně si slibují, že po chrastavském incidentu bude mít jejich iniciativa za svatořečení Václava Klause větší šance, neboť nyní jej lze považovat také za mučedníka. Navíc, jak trefně připomenul ve svém vyjádření pro média poslanec za ODS Boris Šťastný, Václav Klaus vyvázl z deště airsoftových kuliček živ a zdráv právě na přímluvu svatého Václava.

XXXIX


17. 11. 2012 a napříště snad každého 17. 11.

Trasa historickým centrem Prahy — od Národního divadla, přes most Legií, Kampu a Karlův most zpět k ND

XL

Iniciativa FÓR_UM, neziskové a kulturní spolky


Sametové posvícení — ohlédnutí za prvním ročníkem Průběh

Kontext

Záměr

Satirické masky prochází za hudebního doprovodu Prahou. V karnevalovém průvodu představuje osm skupin osm vtipně ztvárněných společenských témat. Nesou výtvarné konstrukce, zpívají, rozdávají lidem satirické pamflety.

Každé z osmi témat je vyjádřeno dle vlastního kontextu — jednotlivých výjevy jsou popsány níže.

Pořadatelé a účastníci chtěli rozšířit povědomí o problémech, které je pálí. Pokusili se přesadit vážné věci do satirické roviny a společnou tvůrčí prací, maskami, zpěvem a pochodem v průvodu „pročistit vzduch“ od bezmoci a zlosti.

Ve studii Chvála zlosti, jakož i v knize Fasnacht. V Basileji karneval? Olgy V. Cieslarové, se můžeme dočíst o basilejském svátku, který výrazně přispívá k rozvoji švýcarské demokracie. Dále se dozvídáme o skupinách („kliky“), v  nichž se Basilejci po celý rok scházejí a diskutují nad závažnými tématy, aby je pak společně vizuálně a satiricky ztvárnili a nakonec představili v třídenním průvodu masek („larvy“). Do velké míry nám byl tento basilejský způsob inspirací při snování a pořádání happeningu, jemuž pro jeho výraznost a velkolepost věnujeme zvláštní prostor v této kartotéce happeningů. Věděli jsme, že Fasnacht má v Basileji nejméně stopadesátiletou tradici a že by proto bylo pošetilé doufat v její náhlé a umělé vkořenění do českých poměrů. Namísto abychom tedy narychlo zakládali kliky a pracně pro ně hledali nadšené členy, oslovili jsme lidi, kteří — jak se na našem projektu ozřejmilo — už v uskupeních podobných basilejským klikám dlouho působí. Českými klikami se staly občanské iniciativy a českou Fasnacht satirický karnevalový průvod — Sametové posvícení. Na oslavu možnosti svobodného projevu, na oslavu občanské společnosti tak v průvodu vedoucím starou Prahou pochodovaly 17. listopadu 2012 „kliky“ tvořené členy a přáteli několika iniciativ. Škála témat, která vyjádřili pomocí vlastnoručně vyrobených masek a satiricky sepsaných pamfletů, byla pestrá, a na své šíři — pevně doufáme — s každým dalším ročníkem ještě nabude. Tento zvláštní happening nenazýváme v první řadě karnevalem, protože nemá být jen strhující přehlídkou bombastických masek, jakou se postupem času stal například karneval benátský. A tento zvláštní karneval zároveň nenazýváme

XLI


v první řadě happeningem, protože se domníváme, že má svou náplní, svou výzvou k pravidelné a společné tvůrčí práci mnoha lidí a spolků, jakož i svou tendencí ke každoročnímu opakování, blízko k rituálu — a že proto není jen náhlým vytržením či interaktivním představením mimo tradiční divadelní prostor. „Sametové“ je u nás i ve světě („velvet revolution“, „révolution de velours“) již zažitým přívlastkem, který se pojí se změnou společensko-politického klimatu v roce 1989 a označuje mírný charakter jejího průběhu. My se k onomu společenskému obratu v názvu akce vztahujeme proto, že mimo jiné umožnil vznik občanské společnosti: Zdá se nám — po více než dvaceti uplynuvších letech — důležité, aby se občanská společnost konečně stala plnohodnotným partnerem ve veřejném dialogu. A zároveň chceme zdůraznit ideální charakter takového dialogu — satirický průvod artikuluje své názory na určité společenské hodnoty vědomým, tvůrčím a kultivovaným způsobem, a jde tedy o vyjádření neagresivní a promyšlené. A nakonec: slovo „posvícení“ se původně užívalo pro oslavu po vysvěcení chrámu, která byla především radostnou událostí — a podobně i náš průvod by měl být radostnou událostí, která by do veřejného diskursu měla vnést nejen argumenty, ale — prostřednictvím satiry — také určitý nadhled. Na druhou stranu nám nejde jen o nadhled ve smyslu zlehčení a legrace, ale satirická forma by nám rovněž měla pomoci „posvítit si“ na určitá závažná společenská témata. V basilejské Fasnacht jsou pro kliky prostředkem satirického vyjádření masky, pamflety a laterny (nesené konstrukce). Tyto laterny mají až ustálený vzhled — zpravidla jde o dřevěnou konstrukci pokrytou plátnem, které je vymalované hlavním tématem kliky. Jen ojediněle se kliky pouští do nezvyklých architektonických řešení lateren. V prvním ročníku Sametového posvícení měly laterny rozličné podoby — pojízdný panák, dřevěná kráva nebo také konstrukce ve tvaru továrny (spalovny), ale všechny byly pohyblivé, a tak mohly pochodovat jako součást průvodu (na kolečkách nebo nosítkách a držácích v rukou účastníků). Basilejští přátelé nám také poskytli vlastní osvědčený postup pro výrobu masek — z hlíny se vymodeluje základní tvar masky, která je následně odlita do sádrové formy, do níž se kašíruje samotná maska. Poté se maska z formy opatrně vyjme, namaluje a připevní k cyklistické nebo stavební helmě. Taková metoda se může zdát příliš složitá a náročná, nicméně právě tento postup výroby umožňuje zapojení i účastníků z řad ne-výtvarníků, protože kašírovat masku může prakticky kdokoliv. Přejali jsme také pamflety, které mají v Basileji ustálenou podobu, my jsme jejich formu nechali na volbě každé jednotlivé iniciativy, avšak podmínkou bylo, aby byl text pamfletu sepsán v satirické rovině — tj. nevysvětlovat polopaticky práci vlastní neziskové organizace či co v průvodu vidíte. Pamflet totiž v našem případě nemá být brožurou sloužící k sebeobhájení ve společnosti, ale nástrojem k vyjádření tématu v tvůrčím a nevšedním žánru. Markéta Machková

XLII


Co bylo v průvodu k vidění Potěmkinova demokracie (Iniciativa FÓR_UM) Organizátoři, členové Iniciativy FÓR_UM, vytvořili vlastní skupinu, aby si sami též vyzkoušeli pravidla a možnosti satirického průvodu. Ve spojení se spolky Inventura demokracie a Pražské fórum si vybrali vyloženě politická témata. Vpředu kráčeli basilejští hudebníci, kteří za tímto účelem přijeli, na pikoly a bubny hráli tradiční basilejské pochody, a udávali tak celému průvodu rytmus. Za nimi pochodovali různobarevní klauni s atributy našich současných politických stran, přičemž každého klauna vedla na vodítku maska literární a filmové postavy Kmotra. Pamflet rozdávala čtveřice Pavlů Bémů, neboť „Bémů není nikdy dost“. V závěsu kráčelo množství „ovčanů“ s šedivými maskami, kteří měli po ruce své kyblíčky a lopatičky, protože správný Čech si především hrabe na svém písečku. Českou republiku zastupovala dřevěná kráva s mnoha vemeny, kterou si mohl každý během průvodu podojit. Na jejím hřbetě seděl kníže Potěmkin, provolávaje svá oblíbená hesla jako: „Máme svobodné dojby!“. Společnost uzavíralo veselé trio — Václav Klaus ruku v ruce s arcibiskupem Dominikem Dukou, který kropenkou všemu žehnal, za nimi Vladimír Vladimírovič Putin, jenž vedl Klause na vodítku pro psy.

Recykluj, nespaluj! (Arnika) Sdružení Arnika se dlouhodobě zabývá ekologickými problémy. V průvodu tematizovalo otázku, zda je nutné stavět předražené spalovny v době, kdy by se společnost měla spíše snažit o recyklaci odpadů a o jejich navrácení zpět do spotřebního oběhu. Členové Arniky proto vytvořili spalovnu s kouřícím komínem, kolem níž obíhaly masky představující škodlivé dioxiny, zatímco masky recyklovatelných

XLIII


odpadů („papíráky“ a „plasťáky“) spalovna pohlcovala. Masky ministra životního prostředí Tomáše Chalupy a ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby umetaly s košťaty v ruce této spalovně cestu.

Uvězněný Smetana (Auto*Mat) Sdružení Auto*Mat usiluje o zkvalitnění života ve městě, především městského prostoru, s důrazem na pěší a cyklistickou dopravu. Dlouhodobě se snaží například o zklidnění provozu na Smetanově nábřeží a o jeho přeměnu v pěší zónu. Masky v průvodu Auto*Matu představovaly dopravní zácpu, v níž je mezi auty zapasovaná klec se skladatelem Bedřichem Smetanou, po kterém je nábřeží pojmenováno. „Chci na svobodu!“ křičel Smetana z klece na cestě městem, ale auta ho z mříží ven nepustila.

Zjevení Petrovo (Divadlo na Kocourkách) Spolek ochotníků Divadla Na Kocourkách již dvacet let adaptuje pohádky, mýty a legendy z celého světa a ve své poslední inscenaci se věnuje různým pojetím konce světa. Pro Sametové posvícení se jeho členové inspirovali dílem novináře (a nohsleda Václava Klause) Petra P. Hájka Smrt v sametu, a obohatili tak průvod o „Sametovou apokalypsu“. Její příchod zvěstovala Sibyla, následovaná čtyřmi příšernými apokalyptickými jezdci a opicemi, které zvonily klíči. Na Karlově mostě završila apokalyptický obraz invaze tučňáků, která nám hrozí kvůli netajícím ledovcům, na něž svět upozornil tou dobou dosluhující český prezident Václav Klaus.

Hledá se aktivní občan (Nadace VIA) Nadace VIA zastává názor, že odpovědnost a ochota podílet se na správě věcí veřejných a starost o své okolí jsou nezbytnými předpoklady života ve svobod-

XLIV


né společnosti. Poskytuje proto podporu aktivním lidem a iniciativám, jež rozvíjejí komunitní život českých obcí a měst, investují do rozvoje neziskových organizací a pomáhají obnovovat zpřetrhanou tradici filantropie. Zástupci nadace se v průvodu Sametového posvícení pokusili za pomoci masek ztvárnit většinovou společnost, která leccos nevidí a neslyší, svůj názor raději nepoví a mnoho si nechá líbit. Potřeba vytrhnout společnost z této letargie byla formulována na pamfletu ve formě inzerátu: Hledá se aktivní občan. Zn. Spěchá!

Zdravé ucho (Protihluk) Iniciativa spojuje zástupce různých měst a též různá občanská sdružení, která se zabývají alarmujícím stavem ochrany občanů před hlukem. Skupina reagovala na nezodpovědný záměr ministerstva zdravotnictví zvýšit hlukové limity v celé ČR, a vystavit tak obyvatele vážným zdravotním rizikům. Průvodu dominovala loutka, která si zacpávala uši. Doprovázeli ji občané s přerostlýma ušima, z hluku pološílení a dočista zezelenalí. Velké ucho pak symbolizovalo potřebu společnosti, aby v otázce protihlukových norem politici občanům naslouchali.

Tady něco smrdí (Vyšší Hrádek) Organizace Vyšší hrádek poskytuje sociální služby lidem s mentálním postižením. Již sedm let usiluje o trvalou změnu, odklání se od konceptu ústavní péče a poskytuje lidem podporu v domácím prostředí, v běžných bytech a domech v Brandýse nad Labem — Staré Boleslavi a v okolí. Kromě toho se snaží o celkovou proměnu vnímání sociálních služeb. Její členové proto satiricky zpracovali téma nerovnováhy mezi klienty sociálních služeb žijících v instituci a personálu, který jim pomáhá. V různých typech institucí žije v současné době asi 75 000 lidí, z toho zhruba 14 000 tvoří lidé se zdravotním postižením, kteří žijí

XLV


v „ústavech“. Ty jsou často umístěny v historických budovách, postavených většinou na odlehlých místech, kde za vysokými zdmi existuje jiný svět s jinými pravidly. Lidé žijící v ústavech nemohou mít vlastní denní režim, jídelníček, soukromí a někdy ani vlastní názor. Bez ohledu na humanizační snahy posledních let je nutno říci, že v ústavu se — již z podstaty jeho fungování — prostě nedá žít normálně. Lidská práva jsou často potlačována, stejně jako lidská individualita. Proto měly v průvodu některé masky „plenáčů“ přelepená ústa či lidské výkaly na hlavách.

Oživení veřejného prostoru (Živé město) Občanské sdružení Živé město založili v září 2010 mladí lidé, kteří bydlí, studují či jinak tráví svůj čas na Praze 6, s cílem oživit kulturní dění a veřejný prostor v této lokalitě. Skrze podporu občanské angažovanosti a propojení s dalšími místními neziskovými organizacemi a kulturními zařízeními se členové Živého města snaží přispívat k dlouhodobému oživení Prahy 6. V průvodu rozdávali za doprovodu živé hudby pamflet ve formě městské vyhlášky, která předepisovala vypuzení umění a života z veřejného prostoru a jeho uzavření do kamenných institucí.

XLVI


Posvítit si na smysl masky (osobní reflexe Pavly Bendové) Začátkem října minulého roku jsem dostala pozvánku na dílnu masek do galerie Mu ve Vršovicích. Zpráva mě mile překvapila, protože jsem v té době tříbila téma své bakalářské práce na katedře Divadelní vědy FF UK. Předmětem mé bakalářské práce je právě maska, jejíž kontext zkoumám v rámci inscenací antického dramatu na českých jevištích. Teprve postupně jsem začala rozkrývat širokou škálu dalších vědních oborů, které se maskou zaobírají. Zjistila jsem, že maskám se nevěnují jen teatrologové, ale také etnografové, antropologové, religionisté a kunsthistorici. Příčina zájmu o masku tolika vědních oborů tkví v jejím širokém a dlouholetém užívání ve společnosti při různých obřadech i v umění. Proto patřil i můj první zájem o dílny jen samotným maskám. Sama jsem si již dříve vyzkoušela několik jednoduchých postupů výroby masky — existuje jich nepřeberné množství. Určitý postup i materiál, ze kterého je maska vyráběna, často předznamenává samotný smysl masky. Příkladem je menší instalace u nás ve sklepě domu, kde bydlím. Vyrobila jsem si tehdy menší kopyto masky z hlíny, které jsem potřela emailem, abych zamezila propouštění hlíny na papír. Ke zhotovení masek jsem užívala papíru, který se kdysi uplatňoval při balení fotografických papírů. Jednotlivé papíry se od sebe odlišovaly většinou gramáží, a následně tak i propustností světla nebo barevností. Papír jsem namáčela ve škrobu na záclony. Chtěla jsem se pokusit propojit obalový papír s maskou, která také obaluje, ale lidskou tvář. Papíry jsem neroztrhávala na jednotlivé kousky a ani nevrstvila, jak je tomu při užívání postupu papier-maché. Papír jsem na hliněný model tvarovala i s jeho překlady a záhyby. Nakonec jsem vytvořila jakýsi „kokon“, který připomínal larvy housenek při přeměně na motýla. Z jednoduché instalace vzniklo nakonec jen několik fotografií. Až při přípravách Sametového posvícení jsem si uvědomila, že jsem tehdy možná udělala s maskou základní chybu, protože jsem jí svou instalací vzala její základní a podstatnou úlohu. Maska svého významu dosáhne až v kontextu svého nositele a diváka. Instalace totiž ukazovala shromáždění lehce deformovaných lidských tváří, které se staly jen upomínkou na prázdné obličeje, které s maskou už neměly nic společného. Na dílnách Sametového posvícení jsem také zjistila, že tu nejde o partičku pomatenců, kteří si jen tak vyrábí masky, ale že tu maska nese určité téma. Maska se stává nástrojem výrazu, vzhled je formován obsahem, který má   okamžiku spojení se svým nositelem vyjádřit. Dílnu vedl basilejský výtvarník Werner Kern, který nás učil osvojit si tradiční způsob výroby masek užívaných v Basileji. Zpočátku se na dílnách modelovaly různorodě stylizované tvary, kde jsme si vyzkoušeli základní principy umisťování očí, otvorů na ústa apod., aby byla maska nositelná v průvodu. Tak vznikly stále ještě neurčité tváře, které získaly až na dalších díl-

XLVII


nách charakter omalováním či doplněním dalších rekvizit. Přesto už měly masky svůj výraz a my jsme si je podle nich také pracovně pojmenovali: „žabák“, „klaun“, „miminko“, „pusinka“, „upír“ atd. Bylo pro mě překvapením, že se vyrobilo přibližně dvacet sádrových forem, které udávaly základní tvar masky, ale po dalších úpravách vznikly masky velmi odlišné. Například organizace Vyšší Hrádek užila masku, která neměla vymodelovaná ústa. V kontextu nápadu Iniciativy FÓR_UM představovala tato maska občany, kteří nemají svůj vlastní názor. K čemu ústa, která nemají co říkat? Vyšší Hrádek těmto maskám neexistující ústa přelepil, a tím znázornil, že zdravotně postiženým pacientům umístěných v ústavech často není dovoleno vyslovit vlastní názor. Po říjnovém workshopu proběhlo ještě několik dalších, kde se masky dokončovaly. V předvečer Sametového posvícení jsme se (jen Iniciativa FÓR_UM) sešli na piazzetě Národního Divadla, kde jsme si poprvé vyzkoušeli pochod v maskách za hudebního doprovodu.

Co se děje pod maskou 17. listopadu se kolem druhé hodiny odpolední začali scházet jednotliví účastníci Sametového posvícení. Nakonec v průvodu kráčelo osm uskupení s rozličnými tématy a vizuálním pojetím. Veselí z pestré přehlídky zpracovaných témat nebralo konce až do večerních hodin i po skončení průvodu. Během pochodu i po něm jsem s radostí nacházela stále nové významy výtvarného řešení u jednotlivých skupin v kontextu jejich témat. Avšak prožitek člověka, jakožto nositele masky byl plný náročného zjišťování, co maska a průvod jeho účastníkovi (ne)dovoluje a ukazuje. Průvod je organickým tvarem, který se neustále pohybuje a dynamicky se uzpůsobuje danému prostředí. Úzké ulice a mosty přirozeně zformují průvod do zástupu, ale na prostranství už se počíná rozpadat. Vytratí se řád a charakter cesty, kterou bezprostředně ohraničuje architektura ulic i mostů. Proto se trasa průvodu Sametového posvícení soustředila na centrum a udržela si kruhovitý charakter kolem řeky: průvod vycházel z piazzety Národního Divadla, přes most Legií pokračoval na Kampu, přes Karlův most a po Smetanově nábřeží zpět na piazzetu ND. Hned na začátku ovšem došlo k nepříjemné a nepředvídatelné situaci, kdy se na Národní třídu začala hrnout demonstrace odborářů s šesti tisíci účastníky. Proto byl průvod nucen vyrazit o čtvrt hodiny dříve, než bylo v plánu (tedy ve tři hodiny odpoledne), aby nebyl demonstrací odříznut od své trasy. Demonstrace odborářů se měla původně na Národní třídě objevit až kolem čtvrté hodiny, avšak policisté nás informovali, že demonstrace se blíží a oni si nejsou jisti, zda dav zastaví. Složité masce komínu spalovny, která patřila „klice“ Arnika, se tak průvod podařilo dostihnout až na Kampě. A zde také došlo k mírnému rozpadu průvodu, který způsobila neodkladná potřeba účastníků si celý útvar, jehož byli součástí, prohlédnout. Po neplánované zastávce už ale průvod dále procházel svou

XLVIII


cestou v přirozeném tvaru zástupu. Místy uvnitř průvodu docházelo k prodlevám mezi jednotlivými skupinami, do jisté míry je způsobili diváci, kteří se snažili k průvodu připojit. Hlavně jsme podcenili organizaci hudebního doprovodu, který jsme nechali každou skupinu volně vybrat. Po skončení celého průvodu jsme si uvědomili, že hudební složka nejen doplňuje samotný průvod, ale její význam je také ve schopnosti „ovládnout“ každého ve skupině, tak aby byl schopen rytmického pochodu ve stejném tempu. Podobně i v Basileji bubeníci a pištci rytmizují pohyb každé kliky. Během pochodu jsme navíc museli postupně udělat několik krátkých zastávek, pro které byla jednoznačným důvodem únava. Ač se divákovi zvenku může zdát, že průvod plyne přirozeně a logicky opisuje tvary ulic, musí ve skutečnosti účastníci průvodu neustále držet pozornost, aby udrželi jeho směr. Nejčastějším bodem orientace jsou masky před vámi, laterna, anebo ten který hudební doprovod, který pochoduje na začátku každé skupiny. V průvodu byl nespočet masek a prakticky každá maska byla jiná — dokonce i „ovčané“, kteří byli vytvořeni asi z patnácti základních forem, měli rozličné pokrývky hlavy. Na první pohled by se mohlo zdát, že prožitek pod maskou bude pro všechny nositele stejný, avšak různé masky vzbuzovaly různé reakce diváků, a proto i jejich nositelé prožívali odlišně vědomí své „nové tváře“. Vnější podoba je vám dána maskou, pohybovat se většinou zvládnete jen uměřeně, tak aby se příliš nenarušil pohyb průvodu. Reakce diváků na samotnou masku jsem sledovala na masce Václava Klause. Její nositel jen lehce pokyvoval hlavou a všem okolo vážně kynul, jeho důstojná gesta působila směšně v kontrastu s pitoreskní maskou Klausovy tváře, která se křečovitě usmívala. Diváci často masce Klause chtěli potřást rukou. Sám nositel několikrát mával rukou na pozdrav, tak jak se na státníka sluší a patří, chce-li svým ovečkám udělat radost. Nositel také později vyprávěl, že ho opravdu nadchlo, jak rychle se stal středem pozornosti: „Tolik lidí mi tedy potřást rukou ještě nechtělo“. Z vlastní zkušenosti z průvodu mohu blíže popsat jeden typ masek, které v rámci každé skupiny rozdávaly pamflety. V „klice“ Iniciativy FÓR_UM šířila pamflety mezi diváky postava Pavla Béma, která byla narážkou na jeho slib sdružení Auto*Mat, že pokud se prodraží výstavba tunelu Blanka, odpracuje padesát hodin veřejně prospěšných prací. Svůj závazek Pavel Bém nikdy nesplnil, takže jsme se rozhodli obléknout si pracovní oděvy a jeho masku, a tak tento nenaplněný slib připomenout (výstavba se zatím prodražila asi o sedm miliard korun). Roznašeči pamfletů patří mezi masky, které se pohybují na rozhraní průvodu a diváků. Opakovaně musí z formace průvodu vystupovat a zase se do ní vracet. Orientace v masce je ztížená malou viditelností, v masce totiž ztrácíte periferní vidění. Pokud chcete vidět cokoliv mimo váš přímý pohled, musíte otáčet celou hlavou. Pohyb mimo průvod je tím pádem komplikovaný a namáhavější, než když se můžete pohledem zachytit pochodujícího před vámi. Zážitek v masce je tak zpočátku nepříjemný, protože si uvědomíte, že je maska překážkou při orientaci v průvodu, ale i v kontaktu s diváky. Cítíte, že nejste schopni vidět toho, kdo si

XLIX


od vás bere pamflet, ani další diváky, kteří stojí před vámi. Proto jsem časem držela pohled upřený před sebe a hledala jen natahující se ruce, které šmátraly po pamfletu. Pohled zpoza masky připomíná způsob vidění filmovou kamerou, která se zaměřuje jen na určité detaily, celkový pohled na průvod a jeho okolí vám pak ale zůstává naprosto utajen. Zpočátku jsem pociťovala rozčarování a zklamání, protože moje potřeba „vystoupit přes masku“ se stále zvětšovala a ona se pro mě stávala stále větší bariérou. Pocit zmatenosti a ohrožení se prohluboval právě při kontaktu s diváky, protože při vystoupení z průvodu vás jeho semknutá část přestává chránit. Stojí proti vám velké množství diváků, a pokud se od průvodu vzdálíte příliš, diváci vám chtě nechtě uzavřou cestu zpět a tím se pocit ztracenosti zintenzivňuje. Postupně jsem si našla svůj vlastní orientační bod u krávy, na níž seděl Potěmkin, a začala být klidnější. K divákům jsem se už příliš nepřibližovala a nechala je naopak přistoupit k sobě, aby si ode mě pamflet sami vzali. Uvědomila jsem si, že mě maska v mnoha ohledech omezuje, odděluje nejen od diváků, ale také od ostatních účastníků průvodu. Maska Béma mi totiž zakrývala uši i ústa (většina masek měla díry na dýchání nosem, ale na ústa už málokdy), a tak zjistíte, že nemůžete v masce s nikým ani mluvit ani někoho poslouchat. Zpoza masky se ozývá jen jakési hluboké huhlání, deformace zvuku je tak silná, že nejste schopni ani přibližně zachytit význam slov. Ze změti zvuků vystupovala jen hudba Basilejců, kteří šli v čele průvodu. Pod masku tak vstupuje jen velmi malé množství podnětů z vnějšku. Uvědomila jsem si, že vnější svět pozoruji a vnímám jen prostřednictvím útržkovitých a často pomýlených informací o vnějším běhu událostí. Až ke konci průvodu jsem si uvědomila, jak moc se vyčerpávám snahou vnímat a chápat svoje okolí. Posledních sto metrů po Smetanově nábřeží jsem začala vidět rozostřeně, nemohla jsem za žádnou cenu zaostřit mimo masku, byla jsem v ní naprosto uvězněná — náhle jsou jí podřízeny všechny vaše smysly a nemá smysl s ní bojovat, protože tento boj vede k vyčerpání, a maska vám stejně zůstává na tváři v nezměněné podobě. Samozřejmě si můžete masku sundat, ale to během průvodu není vhodné. Nakonec jsem si uvědomila, že se musím naučit s maskou koexistovat, že na ni musím přistoupit, pochopila jsem, že překážkou se maska stává až v momentě, kdy ji vnímám jen jako věznitele, nepřítele, který mi nechce dovolit vystoupit ven. Takové vnímání je přitom nasnadě, protože maska vám opravdu vyjít ven nedovoluje. Svého nositele uzavírá vnějšímu světu, ale na oplátku mu propůjčuje ten vnitřní. Svou pozornost jsem proto obrátila do vnitřního prostoru masky. Maska dovoluje uvědomit si vlastní limity, přemýšlet o tom, co všechno člověk ztrácí bez vlastních smyslů, ale i tom, co mu vlastně i bez nich zůstává. V masce prožijete nezvyklou osamocenost uprostřed zástupu lidí, náhle se váš vztah k ostatním v průvodu i k sobě samým proměňuje. Při výrobě masek jsem neustále s někým mluvila — „natrhej si menší kousky, namoč to do lepidla“ — probírali jsme technické záležitosti i témata, která se objeví v průvodu. Nasmáli jsme se a postupně se poznávali, navazovali nová přátelství,

L


a v den, na který se dlouho vše připravovalo, se všechny vztahy přeruší a vy musíte pomalu objevit zase jiný svět, do kterého vás uzavře maska. Možná, že to je to, o čem hovoří Basilejci, když chodí několik dní během Fasnacht v maskách a vypráví, že pociťují určitý stav kontemplace. Ale k tomuto stavu dojde člověk asi také až po určitém čase — o Fasnacht v Basileji se chodí nespočet hodin po několik dní. Už malé děti chodí o Fasnacht v maskách a je jim dokonce vymezen jeden celý den. Pravidla Fasnacht zná každý, kdo žije v Basileji. Neúčastní se samozřejmě všichni, i Fasnacht má své odpůrce, někteří obyvatelé odjíždějí v této době z města na venkov k příbuzným. Ale to znamená, že Fasnacht znají, svým názorem se jí vymezují, a tím jí dodávají pozornost. I to utváří prostor pro vnímání vnitřního světa v masce, protože pravidelným pořádáním Fasnacht, která se týká jich všech, už nemusí myslet na mnoho organizačních otázek, ty jsou zformované léta trvající tradicí. A tak z ustálené tradice také vzniká pevná struktura vyjádření, která zmíněnou kontemplaci a přijetí masky umožňuje. Sametové posvícení mi přineslo radost ze společné tvůrčí práce. Umožnilo mi nahlídnout, že masku lze chápat vždy jen v její interakci s okolím, i to, kolik času a rozmyslu je třeba k jejímu zhotovení.

LI


LII


Pamflet společné kliky Iniciativy FÓR_UM, Inventury demokracie a Pražského fóra.

LIII


prameny

Bachtin, M., Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance., Praha 2007 Bergson, H., Smích, Praha 1993 Boyd, A.(ed.), Beautiful trouble. A toolbox for revolution, New York, 2012 Buber, M., Chasidská vyprávění, Praha 1990 Cieslarová, O. V., Fastnacht. V Basileji karneval?, Praha 2012 Čech, S., Písně otroka, Praha 1895 Hermann, I., Švanda dudák, Praha 1903 Jehlička, M., Průvodce po mediální galaxii. Public relations v neziskové organizaci, Praha 2008 Jirotka, Z., Saturnin, Praha 1942 Kast, V., Hněv a jeho smysl, Praha 2010 Kenney, P., Karneval revoluce — Střední Evropa 1989, Praha 2005 Klimeš, L., Slovník cizích slov, Praha 1995 Lada, J., Válka v Kostce — 200 karikatur, Praha 1918 Morganová, P., Akční umění, Praha 2008 Nakonečný, M., Lidské emoce, Praha 2000 Němec, V., Apoštol svobody a podivná monstra, Praha 2009 Pytlík, R., Fenomenologie humoru, Praha 2000 Rut, P., V mámově postýlce, Brno 2000 Scheff, T. J., The Distancing of Emotion in Ritual, in: Current Anthropology, Vol. 18, No. 3, Chicago 1977 Strejček, F., Humorem a ironií k vítězství národa — další příspěvek k dějinám našeho života kulturního a společenského, Praha 1937 Szczygieł M., Gottland, Praha 2007 Szczygieł M., Udělej si ráj, Praha 2011 Todorov, T., Poetika prózy, Praha 2000 Tokofsky, P., Fasnacht in Basel, Switzerland — A Carnival of Contradictions, in: Mauldin, B. (ed.): Carnaval!, Seattle, 2004 Vondráček, V., Afekt vzteku, in: Thomayerova sbírka přednášek a rozprav z oboru lékařského, ed. J. Charvát, Praha 1949 Voskovec, J., Klobouk ve křoví, Praha 1965 Vyskočil I., Hic sunt leones (o autorském herectví), Praha 2003 Werich, J., Povídky nejen o psech, Praha 1990


Arnika www.arnika.org Auto*Mat www.auto-mat.cz Basilejská Fasnacht fasnacht.ch Blog Václava Němce www.apostolsvobody.cz Corrupt Tour www.corrupttour.com Iniciativa FÓR_UM www.iniciativaforum.com Iniciativa Proti hluku www.protihluku.cz Nadace VIA www.nadacevia.cz PragueWatch www.praguewatch.cz Pražské fórum www.prazskeforum.cz Rekonstrukce státu www.rekonstrukcestatu.cz/cs Vyšší Hrádek www.vyssihradek.cz Živé město www.zive-mesto.cz/news/ Katedra autorské tvorby a pedagogiky DAMU http://www.damu.cz/katedry-a-kabinety/katedra-autorske-tvorby-a-pedagogiky Akademie múzických umění v Praze www.amu.cz Redakční a grafické studio MAKE*detail www.makedetail.cz

odkazy


17. listopad

rejstřík

10, 72, XLI, XLVII

A absurdita, absurdnost 24, 39, 53, 59, 67, 75, 93, XXVI agresivita, agrese 53, 57 aha moment 92, 105 aktivismus, aktivisté, aktivistický 16, 25, 32, 38, 62, 83, 87, 108, III, XVII alegorický X, XXXIV Almanach Recesse 34 amnestie 53, 107, XX Ani vidu ani slechu XXIX Auto*Mat 28, XLIV, XLIX autorství, autorský 8, 55, 63, 80, 87, XXII B Bachtin, Michail 67 Basilej 10, 31, 41, 55, 68, 79, 101, XLI, XLVII Bém, Pavel 29, 93, XXVI, XLIII blbost 67, 71, 76 Borecký, Vladimír 34 Brecht, Bertold 11 Brno 15, XXIX Brook, Peter 102, 104, 108 Buber, Martin 9 C cedule 105, V, VIII ceremonie 20, 27 Cestující je balík 97, XII CorruptTour 18, 38 Č Česká tisková kancelář (ČTK) 28, 98 Česko, český 17, 20, 33, 38, 50, 59, 73, XXII, XXXVIII, XLI Čipera, Erik 23 Čonková, Ivana 10, 27, 87 čumění 78 D dada 11 dadaOpencard 93, XXVI demokracie 42, 99, XXXVIII, XLI demonstrace 17, 27, 54, 58, 73, 99, 104, XVI, XLVIII, Den boje za svobodu a demokracii 42 dialogické jednání 80 diskuse 17, 41, 54, 82, XXIII


Divadelní fakulta Akademie múzických umění (DAMU) 8, 42, 74, 87, 102 divadelnost 9, 14, 28, 39, 77, 82, 87, 102, XXIV dopad 32, 78, 86, 95, I, XI, XX Dopravní podnik hl. m. Prahy 84, 91, 94, 97, IV, XII, XXVI drama 9, 44, 64, 83, XIII, XLVII E emoce 43, 50, 55, 60, 69, 85, 92, 106 energie 11, 43, 52, 60, 68, 71, 79, 91, 99, XXII estetický 17, 27, 31, VII estetický odstup 65 F Fasnacht 10, 31, 55—73, 79, XLI FÓR_UM 10, 41, 62, 72, 102, 107, XIX, XL, LII fotogeničnost, fotogenický 16, 27, 97, XIII funkční distance 64, 66, 70 G generalizace 18 gesto 8, 63, XLIX Greenpeace 106, 108, XVII Grimes, Ronald L. 41, 73 Grotowski, Jerzy 103 guerrilla marketing 37, 107 H happening 8—LI Havel, Václav 21, 44 hněv 48, 51—67, 79 Honba za tituly VI hra, hravý 31, 37, 41, 64, 70, 79, 106, 108, II, VI, XXIII hudba 21, 32, 43, 57, 60, XX, XLI humor 33, 45, 47, 53, 56, 60, 66, 73, 75, 80, 106, XX CH chasidé 9 Chilské policistky

27—31, 87, 90, 94, 99

I ikona 21, 59, 100, XXXVIII improvizace 15, 29, 48, 83, 89 ironie 14, 20, 23, 34, 66, 70, 106 J jazyk

39, 43, 57, 64, 72, XXVII

rejstřík


jednání 8, 44, 58, 60, 78, 92, 95, XVII, XXXV Jirotka, Zdeněk 53, 55

rejstřík

K karneval 19, 20, 24, 30 Kast, Verena 52 katarze, katarzní 48, 63, 64, XXII Katedra autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) 8—10, 74, 87 Kern, Werner 41, 69, 73, XLVII Klaus, Václav 10—XLIX klika, kliky 56—58, 68, 73, XLI, XLIX Kněžínek, Jan 19, 20, 32 kolemjdoucí 15, 21, 23, 32, 76, 83, 93, 101, VI—VIII, XIII, XXIII, XXX, XXXVII Konkurz na loajálního úředníka 42, XXXIII kontroverzní 61, 68, 73, I korupce, korupční 18—22, 38, 59, II, XX, XXXVIII kreativita, kreativní 38, 41, 50, 57—60, 71—73, XIII kritika, kritický 15, 21, 31, 56—59 Křivohlávek, Michal 29 kulisa 19, XXI kultivace 32, 41, 55 L laterna 57, 68, XLII legrace 30—36, XXIV, XLII Les kráčející na hrad XVI letargie 67, 73, 74, XLV loutka 42, XXXIII, XLV M Macbeth XVI Masare, Vítek 28, 29 maska 15, 19, 41, 51, 56, 71, 79, XLI masopust 19, 21, 56, 60, XXXVI maškara 19—21, 32, 45 média 14—37, 87 mediální dopad/ohlas/odezva 25, 60, 85, 96, XIII, XX mediální obraz 11, XXI, XXXV mediální prostor 83, 96 metodika 10, 83—87, 102 MHD 84, 95 Ministerská žranice IX ministerstvo 24, 86, 90, 96 morana XIX—XXV Morganová, Pavlína 83, 101


N nadávání 33—36, 54, 60, 68, 73, XXIV Nakonečný, Milan 52 nápad 43—47, 53­—56, 60, 71, 80, 87, 92—94 narcis/Narcis 21, 59, XIX—XXV, XXXVII Národní park Šumava XVI Němec, Václav 22, 27, 31, 59, 67, 73, XXXVII Nietzsche, Friedrich 12 O občanská iniciativa 10, 17, 19, 23—26, 35, 61, 73, XXV, XLI občanský názor 87, XXIII, XLV občanský vzdor XXVIII obecenstvo 15, 34, 39, 46, 89 obraz 25, 68, 72, 86, 91, 105, XXII odpovědnost 9, 34, 37, 44, 108, XXVII, XXXIII, XLIV odstup 46, 60, 64—67, 70, 75 Opencard 91—95, IV, XXVI oslava 10, 42, 73, XX, XXXVII, XLI Osvobozené divadlo 46 osvobozující 77, 106 P pamflet 41, 57, 68, 79, XLI, XLIX, LIII parodie, parodický 62, 66, 75, 79, 107 performance 15, 41 Piknik v metru 84 Pilátová, Jana 8, 54, 79 píseň 11, 19, 44 pivo 33, 35, 54 pláč 8, 9, 12, 64 poezie, poetický 13, 43, 75, II pohyb 70, 79, 91, 97, IV, VII, XIII, XLII, XLIX pochod 16, 54, 68, XVII, XLI, XLVIII policie 32, 47, 73, 84, 89, 93, 99, 106, XXXIX, XLVIII politická moc 27, 42, 54, XXXVII politika, politický 19, 28—34, 40—46, 55, 62, 67, 72—75, 83—85, XXXVIII, XLIII Používání Opencard je trestné. Přijďte se udat! 93, XXVI PragueWatch 19, 23, 32, 35 Pražské fórum 10, 19, 31, 84, 86, 102, I, IV, XII, XXVI, XXXVI, XXXVIII Pražský hrad 20, 27, 59, 90, XVI, XIX, XXI pražský magistrát 19, 28, 85, 96, 98, I, III, V prezident 14, 20—27, 30, 34, 51, 59, 87, 89, 106, XIX, XXII, XXXV prezidentské volby 14, 53, XX Procházka po Malovance 88 protest 25, 32, 34, 108, XXXVIII

rejstřík


prožitek 60, 67, 87, XLVIII průvod 10, 19—23, 30, 34, 41, 43, 58, 73, 79, XIX, XXXVI, XL představení 15, 16, 20, 47, 88, 99, 102, 108, XXXIV, XLII psychohygienický 64 publikum 93, 97 Pytlík, Radko 34

rejstřík

R radost, radostný 17, 30—35, 46, 51, 58, 64, 66, 72—75, 86, 95, 105, XX, XXXIII recese 16, 18, 33—36, 41—48, 55, 60, 74—79, XXIV, XXXVII recesisté 36, 76—78 reflexe 9, 55, 72, 97, XXXI, XXXVII, XLVII reforma vysokých škol VI, IX Regionální Nobelova cena 30, 89 Rekonstrukce státu 62, XXXIII risk 9, 46 rituál, rituální 10, 43, 57, 61—71, XIX, XLII rozloučení 23 Rut, Přemysl 9, 42, 72 S Sametové posvícení 10, 42, 73—80, XIX, XLI—LIII satira, satirický 8—LI scénář 15, 61, 83, 97, X, XXVII SeMaFor 47 shromáždění 16, 19, 78, XXXVIII, XLVII Scheff, Thomas J. 63—69 skandál 18, 22, XXV smích 8—12, 46, 64, 67—77, 102—107 společenské téma 15, 33, VII, XLII sranda 11, 34, 51, 77, 107, XXIV Strakova akademie XXXIII Strejček, Ferdinand 66, 73 Suchý, Jiří 47 sunshine laws 90 svátek 56, 59, XXX, VII Svatořečení Václava Klause 20—26, 55—66, 100, XXXVI Svatováclavský chorál 21, 59, 60, XXXVII svoboda 8—LI Svoboda, Bohuslav 30, 95, I, V symbol, symbolika 19—21, 29, 58, 69, 72, 85, 91, 92, VII, XII, XXV Szczygieł, Mariusz 33 Š Šmíd, Rudolf Šourek, Petr

XXXVII 18, 38—40


T taškařice XXIII, XXIV televize, televizní 60, 62, 77, 92, 95—98, 107, I, XXXIV tíseň 64—66, 105 Todorov, Tzvetan 68 topos, topy 18—42 transformace 54—69 trapnost 64, 78 Tunel Blanka 29, 30, I—III, XLIX Tunel lží 29, 30, I—III Turnikety v metru 91, 94, 96, IV tvořivý 35, 56, 78

rejstřík

U účastník 8—LI událost 42—48 ulice 15—19, 35—38, 47, 73, 93, 104, XLVIII, XLIX umělecký výraz 63, 68 Úřad vlády X, XII, XXXIII V Vančura, Vladislav 84 veřejné věci 37, XXIV, XLIV veřejný prostor 11, 16—19, 102, 103, XLVI Veselý, Martin 20, 23—25, 32, 35 vizuální 58, 98 Vondráček, Vladimír 51, 52 Vraťte nám stát 24 vtip 35, 105 Vynášení Klause / morany XIX—XXV Vyřizování informací 90 Vyskočil, Ivan 9, 56, 68, 74—81 vztek 51, 52, 79—81 W Werich, Jan

11, 12, 46, 70, 76, 106

Z Zákon o svobodném přístupu k informacím 90, 96 Zemská lobby za okamžité svatořečení tatíčka (Z.L.O.S.T.) zkratka 61, 85 zlost 50—74, 79, 80, XX Ž Žák, Jaroslav Živé město

77 88, XLVI

21, XXXVI


Satire. Mask. Happening. The book resulted from a common research project of students and teachers from the Theatre Faculty, Academy of Performing Arts in Prague (DAMU). From at least three different viewpoints, it deals with a current Czech phenomenon — the satirical happening. It tries to probe into the theatrical heart of this form of expression and acting in the public space and to explore the satirical and humoristic background of the current Czech culture. summary The first study, written by Markéta Machková and Olga Věra Cieslarová, is called Maska namísto transparentu (“A Mask Instead of a Banner”) and tries to define the advantages of satirical acts over violent activist demonstrations. Based on interviews with some of the leaders of various non-governmental organizations, the study shows a creative practice in the civic engagement. Together with their respondents the authors offer an analysis of the satirical aspects of several presented happenings — a reflection on the Czech society’s civic consciousness and on the conventional reaction of the media. The second study titled Chvála zlosti means to “Praise anger”. Its author Olga Věra Cieslarová underlines those aspects of satirical happenings, which participate in the keystone of rituals. As a former attendant of religious studies and a Basler Fasnacht insider, she defines ritual-satirical happenings as lively forms that enable people to transform their anger and frustration in a creative way. The third study written by Alena Rybníčková treats the theatrical aspects of happenings in a rather practical reflection of the creative ways of civic engagement. In her essay “Not to have it dingy” (Aby to nebylo ušmudlané), the author, herself a political watchdog and activist, describes the methods of political happenings by naming and acknowledging the organizational mistakes. All three authors, students of the Department of Authorial Creativity and Pedagogy (KATaP), have discussed their topics with three of their professors — Přemysl Rut, Ivan Vyskočil and Jana Pilátová (who was the supervisor of the whole project and wrote the foreword to this book). The student-professor interviews are also included to widen the range of viewpoints. The practical part of the book offers a “card-index file” of 10+1 happenings including analyses and is crowned by a presentation of the Velvet Carnival ritual happening (Sametové posvícení) which was created by the authors as an attempt to establish a cultivated tradition of celebrating the 17th November public holiday (dedicated to Freedom and Democracy).


Satira. Maska. Happening. Kolektiv autorů Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Projekt podpořený grantem AMU 2013 pod odborným vedením prof. Jany Pilátové. Koncepce knihy: redakční a grafické studio MAKE*detail Grafika: Anežka Martínková, Eliška Kosová, Redakce: Markéta Machková, Kristýna Gavriněvová Nakladatelství: Eliška Kosová, MAKE*detail Tisk: Libertas Praha Praha 2013 ISBN 978-80-905124-5-0


Studio MAKE*detail si zakládá na úzkém propojení redakční a grafické práce. Z jeho dílny pochází například sbírka básní Ondřeje Buddeuse 55 007 znaků včetně mezer, nominovaná v roce 2012 na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena (ve spolupráci s nakladatelstvím Petr Štengl). Cestopisná kniha Pavla Janšty Z Vodňan do Jeruzaléma, byla zařazena do grafických sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Nejen pedagogy a rodiče oslovily vybrané kapitoly z díla polsko-židovského lékaře a vychovatele Janusze Korczaka Jak milovat dítě, vydané ve spolupráci s Polským institutem v Praze. Pro sdružení Antikomplex zpracovalo studio dvojjazyčnou publikaci Příběhy nucených cest — Pamětníci vypráví studentům z Plzně a Bremerhavenu. MAKE*detail se věnuje také tvorbě publikací a propagačních materiálů ke kulturním a vzdělávacím akcím. Založeno v roce 2011.


„Je důležité, že autorky samy satirické happeningy aktivně pořádají, což jejich textům dává pevnou půdu pod nohama. Společenská prospěšnost takovýchto aktivit je nepochybná, a je proto na místě ji zároveň obecněji reflektovat a analyzovat.“ Radek Chlup, religionista a recenzent knihy

Satira. Maska. Happening. (kolektiv autorů DAMU)  

Tři studie, tři rozhovory studentek s profesory a kartotéka happeningů s prvky divadelnosti. Svatořečení Václava Klause, Tunel lží i Sametov...

Satira. Maska. Happening. (kolektiv autorů DAMU)  

Tři studie, tři rozhovory studentek s profesory a kartotéka happeningů s prvky divadelnosti. Svatořečení Václava Klause, Tunel lží i Sametov...

Advertisement